pravidla ultrapoutníka
Transkript
pravidla ultrapoutníka
POUTNÍ ULTRAMARATON 2015: KRUŠNÉ HORY PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA POUTNÍ ULTRAMARATON 2015: KRUŠNÉ HORY PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA Tak nám do startu letošního Poutního ultramaratonu zbývají necelé čtyři týdny, což volá po tom, abychom šli „na hlubinu“ a „zúžili“ svoji přípravu na to nejpodstatnější. Proto jsem si ze sportovní terminologie vypůjčil výraz „tapering“ (fáze zmírňování tréninkové zátěže nějaký ten týden před vlastním závodem). Aniž bych fušoval Milošovi do jeho případných rad, jak na PUM připravit svou fyzičku, zkusím sem v následujících pár dnech vyhodit pár podnětů inspirovaných „Pravidly poutníka“ od Václava Cílka (ke stažení na odkazu níže), která díky podnětu od Marka Adlera doporučuji jako průvodce na naši letošní krušnohorskou cestu. Nepůjde o nic jiného, než o povzbuzení k lehce osobně komentované četbě přiloženého textu během následujících čtyř týdnů. Pod každým nadpisem najdete odkaz, kde je k dispozici původní text na facebookovém profilu PUM 2015 s dalšími ilustračními fotografiemi a odkazy… Požehnaný životaběh přeje Agas (v Chebu, květen – červen 2015) Václav Cílek: Pravidla poutníka ke stažení: http://www.marathon.farnostcheb.cz/attachments/article/92/pravidla_poutnika_cilek.pdf PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (1): NOSTALGIE https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1634964376715455 Dnešní první komentář věnuji titulní fotografii textu: Obvodové stěny rozpadlého chrámu, mezi nimi ruský dům, kaluž vody s odrazem slunce z presbytáře a velebně se snášející sníh… Převzal jsem ji ze svého milovaného filmu Andreje Tarkovského Nostalgie. Přišlo mi, že nejen moc hezky vyjadřuje titul knihy, ze které je Cílkův text o pravidlech poutníka převzat (Krajiny vnitřní a vnější), ale také může být spolu s celým Tarkovského filmem a kratičkým citátem z biblické Velepísně lásky vhodným pozváním na naši cestu: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“ (1 Korintským 13). Pokud je na této větě něco pravdy, pak si při naší pouti tímto světem můžeme vybrat: Stěžovat si, že vidíme „jenom“ jako v zrcadle, „jenom“ jako v hádance. A při tom vidět stále méně a méně… Nebo se tiše radovat, že vidíme „alespoň“ jako v zrcadle, „alespoň“ jako v hádance. A při tom vidět stále více a více. Možná, že Tarkovského Nostalgie je skutečně drsným vhledem do „konce světa“, bez jakékoli „zóny“ naděje. Kdo ale byl schopný zahrát Ódu na radost dokonale bez toho, aby jí před tím fidlal falešně? Kdo kdy došel k cíli cesty, aniž by před tím byl na cestě? http://zona.bloudil.cz/recenze.php?p=2&id=15 Možná, že nám naše putování, současná etapa života či celý náš život může připadat jako ono filmové nesmyslné přenášení svíčky přes vypuštěný bazén sv. Kateřiny v nesmyslném doufání, že když se nám to povede, aniž by svíčka zhasla, že se stane zázrak. Možná, že to napodruhé vzdáme. Možná však, že to do třetice vyjde… My, na smrt unaveni, usedneme ke kaluži. Ponoříme se do bahna Bahňáku. Zachumláme se do spacáku někde u Vltavy. Vyběhneme na kopec nad Oravou. S funěním se vyplazíme na Kotel. Dobelháme se s rozkuchaným břichem pro jídlo… A deštivá krajina se prozáří. Vnitřní krajina se otevře. Téměř na troud uschlé Krušné hory se zazelenají. Zaslechneme jemné kutání permoníků v jejich útrobách. V útrobách krušných hor našeho srdce se nostalgie změní v cestu… Už za čtyři týdny… 2 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (2): PROBOUZENÍ MÍSTA https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1635218740023352 Tak co, už jste se dostatečně ponořili do své vlastní „nostalgie“? Nebo jste si dokonce vychutnali Nostalgii od Tarkovského (mohu zapůjčit)? Nebo se do ní naopak teprve noříte či chystáte ponořit a zdá se vám, že jeden den je málo? Ať tak či onak, pokusím se vám nabídnout další krůček na naší taperignové cestě „na hlubinu“… Pro někoho bude důležitý třeba jen jeden z této série podnětů. Pak je dobře u něj zůstat. Jiného se naopak třeba některý z nich vůbec nedotkne. Pak je dobře zkusit se podívat dál… „Místo je místo v srdci, je to vztah.“ Touto větou Václav Cílek začíná kapitolu své knihy Krajiny vnitřní a vnější nazvanou „Včely Neviditelného - Probouzení místa“. A osobním svědectvím o své vlastní cestě hledání nás pak zve k naslouchání našemu vlastnímu životnímu příběhu. K tomu, abychom i my ještě před tím, než se zaposloucháme do onoho jemného kutání krušnohorských permoníků pod našima nohama, zaposlouchali do podobného kutání pod povrchem našeho dosavadního života. Pod povrchem našich „životních míst“, míst v našem vlastním srdci, která připravila cestu našeho života až k dnešnímu dni… Pokud jste to ještě neudělali, přečtěte si, prosím, napřed, co říká Václav Cílek sám o sobě na první úvodní stránce připojených „pravidel“: http://www.marathon.farnostcheb.cz/attachments/article/92/pravidla_poutnika_cilek.pdf Václav Cílek zde zmiňuje tři etapy svého života. Tyto etapy, ač jedna překonává druhou, představuje jako úseky osobní cesty sice již zanechané za sebou a zdánlivě již nepotřebné, ale zároveň tvořící jedinečnou hlubinnou součást dneška: (1) Etapa sbírání kamenů: Touha nalézt a vlastnit. Bohatýrská éra. Učení se spolupracovat se zemí. Osvobození se od touhy vlastnit a ovládat. (2) Etapa kopání v jeskyních: Touha ponořit se do země. Bloudění tváří v tvář tajemství života a smrti. Učení se trpělivosti v nepochopení. Osvobození se od touhy pochopit a odkrýt tajemství. (3) Etapa procházení posvátných míst: Touha přiblížit se k tajemství. Odkrývání bytosti místa. Učení se pokorně zanechávat stopy. Osvobození se od touhy sdělit a ukazovat cestu. Nic není ztracené. Vše je pomíjející. Avšak ne marné… Svůj současný postoj vyjadřuje takto: „Trvalo mi to dvacet let, stálo mě to zničená kolena a bolavá záda, než jsem se přiblížil k tajemství, k bytosti místa. Můžete to udělat také, zanechávám stopy, ale neukazuji cestu pro ostatní. Nevidím ostře a nechci nikoho plést. Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou. Viděl jsem toho víc, než do konce života pochopím…“ Abychom pochopili, kde jsme dnes, je dobře se podívat, kudy jsme na toto „místo v srdci“ připutovali. Možná by stálo za to si ještě před vyběhnutím na krušnohorské stezky také pojmenovat etapy své vlastní cesty: Po čem jsme toužili… Co jsme při tom odkryli… Co jsme opustili…? Po čem novém jsme začali toužit… Co dalšího jsme pak mohli objevit… Co dalšího jsme opustili…? Jaké to byly „včely Neviditelného“, které se nás takto na našem dosavadním životaběhu dotýkaly…? Jak se takto postupně probouzelo místo v našem srdci, ze kterého žijeme dnes…? Na závěr osobního svědectví o své cestě zrání se pak Václav Cílek s námi dělí o vzpomínku na místa, kde sepsal svá „pravidla poutníka“: Monkton Farleigh Quarry (britský Centrální muniční sklad z 2. světové 3 války) a Silbury Hill (největší pravěký násep na světě vytvořený člověkem kolem roku 2500 před Kristem), v blízkosti Stonehhenge podobného kamenného kruhu u Avebury. Jakoby nás z hluboké niterné introspekce chtěl rychle vrátit na zem - k dotyku se zraněnou a zraňující realitou místa (muniční sklad), ale také k dotyku s pravěkou touhou člověka po Neviditelném (neolitická keltská svatyně). https://www.youtube.com/watch?v=CIcBw_RxGGE http://liborcermak.blog.idnes.cz/c/75285/Avebury-misto-zasvecene-zahadam.html Mají i Krušné hory nějaká takováto místa? Jistě ano. Svůj krušnohorský Monkton Farleigh Quarry bychom snad mohli potkat třetí ten cesty u Rolavy v opuštěné cínové továrně Sauersack. Do nitra Krušných hor bychom mohli sestoupit pár kilometrů před tím v Ledové jámě bývalého cínového dolu u Horní Blatné. Pátrání po zaniklých neolitických sídlech může možná nahradit pátrání po zaniklém osídlení sudetském (viz např. silný příběh zaniklé, ale stále ještě zvláštně zachovalé osady Königsmühle pod Klínovcem, kolem které poběžíme ve středu). Avšak co naše „krajiny vnitřní“? https://www.youtube.com/watch?v=StN18MHSA7o https://www.youtube.com/watch?v=sgL8a2umwUc https://vimeo.com/123546678 Objevíme v Krušných horách i své osobní jedinečné „místo v srdci“? Odkryje nám naše putování putování nějakou další etapu našeho životaběhu? Budeme mít odvahu ztišit svá srdce, vnímat kolem ubíhající „vnější krajiny“, sestoupit do vlastního osobního podzemí, dotknout se vlastní zraněnosti, přiznat si svoji vlastní touhu a udělat svůj jedinečný krok do svobody, která je vztahem? A budeme při tom dostatečně trpěliví? K tomu všemu nám, ještě před tím, než se s námi začne dělit o svá „pravidla poutníka“, dává Václav Cílek svoji poslední radu: „Mnohem lépe chápu ty krajiny a ta místa, kde jsem se dostal do podzemí nebo alespoň spal v přírodě. Země sama nakonec sděluje nejvíc tomu, kdo se neptá moc hlasitě. Ta nejlepší tajemství se nám jen připomínají, ale neukazují.“ PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (3): PRAVIDLO DOMOVA https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1635554253323134 Václav Cílek: Pravidlo domova. Člověk je doma v jedné krajině. Někteří obsáhnou dvě či tři krajiny, ale ne víc. Každá, byť malá památka místa, kde jsme doma, je důležitější než velká památka jiné krajiny. Ale přesto potřebujeme jezdit do ciziny – kvůli poznání malosti domova i uvědomění si, kam patříme. První dva roky našeho poutního ultraputování jsme se vypravili do ciziny. Putovali jsme dokonce na pomezí tří krajin (Duryňska, Bavorska a Česka). Byla to skutečná VIA PORTA (www.viaporta.de), cesta, která se nám stávala branou. Branou ze země do země. Branou od člověka k člověku. Branou z hlavy do srdce. Ale po dvou letech jsme zatoužili po domově. Stále na pomezí (tentokrát Signálka kolem Železné opony v Českém lese), ale téměř stále po české straně. Ano, tam na druhé straně byla často tráva zelenější, ale tady jsme byli doma. Přes veškerou tragičnost mi to pohraniční pásmo vrostlo do krajiny mého srdce. A i přes vnímání tragiky těch, kteří zde byli doma přede mnou, toto srdce bylo naplňované radostí z každého znamení vracejícího se života. Čerchov… Havran… Dyleň… Dříve místa rozdělení, dnes místa prolínání světů… Jaké to bude letos? Opět „po čáře“, opět na hraně dvou světů, opět němí svědci bolavé historie… V čem budou Krušné hory jiné, než Český les? Ten svět za nimi nám před pětadvaceti lety byl mnohem bližší, než 4 ten svět za Šumavou… Kolikrát jsem se už tenkrát proháněl na kole „na té druhé straně“… Kolikrát jsem už tenkrát putoval přímo „po čáře“… Kam vlastně patřím? Kde jsem vlastně doma? Budu už navždy tím chlápkem „z bývalého východního bloku“? Plzeňákem? Chebanem? Evropanem? A kam patří moji spoluběžci? Jaké jsou ty jejich „malé domovy“? Možná, že ani nemusíme jezdit do ciziny. Možná, že stačí pár dní putovat společně s takovou podivnou cháskou, jaká se letos (zase) přihlásila na PUM. Možná, že se stačí zaposlouchat do jejich „vnitřních krajin“ a prožít nesmírnou radost z našeho „malého místa“, kterým je vztah… PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (4): PRAVIDLO REZONANCE https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1636030433275516 Václav Cílek: Pravidlo rezonance. Důležitější je malé místo, se kterým souzním, než velké poutní místo, kde jsem jen návštěvníkem. Někteří se mě občas ptají, která „poutní místa“ při tom našem „poutním ultramaratonu“ navštívíme. Pokud by se ptali na sobotní maraton, tam je odpověď snadná (Maria Loreto, Waldsassen, Kappl, Sv. Anna). Ale ptají-li se na ultramaraton, tam je to už obtížnější… Zdá se, že zbožní poutníci na Krušné hory jaksi zapomněli. Mezi Chlumem sv. Máří u Sokolova a Horní Policí u České Lípy dramaturgii České televize nezaujala ani kaplička… Možná, že se časem kamera vypraví třeba do Oseka. Oněmi „velkými poutními místy“ dneška jsou však v Krušných horách spíše rozhledny a kopce s výhledem (Komáří vížka, Bouřňák, Vlčí hora, Hláska, Velký Špičák, Klínovec, Blatenský vrch, Plešivec, Tisovský vrch, Bleiberg či Vysoký kámen), nebo některé zpřístupněné doly (Starý Martin v Krupce, štoly u Hory Sv. Kateřiny, Jáchymovské doly, Vlčí jámy u Horní Blatné, cínový důl Sauersack, důl Mauritius na Hřebečné). http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185264473-poutni-mista/3630-mapa-poutnich-mist Co mě ovšem přitahuje nejvíc, jsou místa, která se zde „dějí“… Už když jsme sháněli noclehy, setkali jsme se s pár lidmi, za nimiž lze tušit velmi silné životní příběhy protkané „Krušnohořím“. Moc mile nás přijal manažer hotelu Komáří vížka a byl ochotný nás ubytovat téměř za polovic. Kus cesty s námi poběží majitel Moldavské šatlavy, na kterou jsme nakonec vsadili místo hotelu. Z místního infocentra na Moldavě jsme dostali darem běžecké čelenky „Běh Terryho Foxe“ a ani chlapi v nádražní hospůdce se netvářili moc nevraživě, když jsme jim řekli, že bychom potřebovali na pondělní večer dobré, syté a laciné jídlo pro dvacet lidí. Velmi nám vyšla vstříc zámecká paní ze Zámečku Kalek, kterému jsme zase, ale s těžkým srdcem, dali přednost před chajdou s moc prima majiteli v Rudolicích. Na Božím Daru nás ubytují za hubičku díky vstřícnosti ostrovského pana faráře. A na Stříbrné také měli na faře pochopení pro naše benefiční úmysly… A to ani nemluvím o skvělé ochotě bývalého náčelníka Horské služby Krušné hory a jeho současných kumpánů, kteří nejen, že poradili s trasou, ale některé úseky pro nás i nedávno projeli, aby měli jistotu, že tam nezapadneme do bažin, a budu nad námi bdít i během akce. Zatím nejsilnější setkání, ze kterého na mě vyzařovala radost z oněch „míst, se kterými souzníme“, jsem pak měl s Petrem Mikšíčkem, který mě svým nadšením (ještě dříve, než jsem se s ním setkal) přesvědčil, že jsem dokonce i pozměnil trasu… Už dříve jsem věděl, že nemůžeme minout místo mého vlastního srdce, bývalý cínový důl a torzo továrny na zpracování cínové rudy Sauersack nad Rolavou. Je to místo, které jsem navštívil párkrát coby mladík a nedávno s partou našich dětí z farnosti při Dovádění na Stříbrné. Některé z dětí tam s námi dokonce i přespávali. Možná právě proto mě od té toto zvláštní místo, kde se mísí slavná historie krušnohorského 5 dolování s bolavou vzpomínkou na nacistický zajatecký tábor, smutkem z vyhnání původního německého obyvatelstva, příběhem díky socialistické ekonomice odumírajících hor, ale i s jednotlivými nitkami osobních příběhů lidí, kteří sem už tehdy jezdili a dodnes jezdí s touhou ponořit se do tajemství, smířit se s minulostí či se jen tak nadechnout čerstvého vzduchu, ulovit hustou kešku „Nahoře v dole“ nebo si zahrát paintball… Po setkání s Petrem nedávno v chebské knihovně teď také vím, že nemůžeme minout ani Königsmühle (www.konigsmuhle.cz). O tom ale více zase až jindy. Protože tato dvě „malá poutní místa“, jsou místy srdce mého a srdce Petrova. Možná, že jimi jen proběhnete a nic. Ale věřím tomu, že při našem putování k vašemu srdci promluví třeba zas nějaká jiná místa, se kterými budete moci souznít. Která ve vás najednou zarezonují. Která ve vás rozezvučí něco zasypaného hluboko ve vašem srdci. Kam se pak budete vracet. Kde se budete moci ponořit do hlubin země, nebo vyšplhat až do oblak… Která vám pomohou odkrýt, že ono „místo vašeho srdce, kterým je vztah“… http://www.montanregion.cz/cz/montanregion/hrebecna-dul-mauritius https://vimeo.com/123546678 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (5): PRAVIDLO NENAHRADITELNOSTI https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1636525929892633 Václav Cílek: Pravidlo nenahraditelnosti. Existují místa, která nelze nahradit žádnými jinými místy. U nás je to například Vyšehrad, Velehrad a Říp. Jsou nenahraditelná města jako Znojmo a Praha. Je něco „nenahraditelného“ i pro náš Poutní ultramaraton? Z pohledu letošní krušnohorské trasy bychom mohli uvažovat o některých místech, že ta prostě jen tak minout nemůžeme. Některá jsem již zmínil, jiná k tomu přidejme: Komáří vížka, Cínovec, Hora Sv. Kateřiny, Přísečnice, Königsmühle, Klínovec, Blatenský vrch, Sauersack, Vysoký kámen… Můžeme si ale dovolit minout jiná, jako jsou Bouřňák, Fláje, Měděnec, Jáchymov, Plešivec, Důl Mauritius, či Blatenský vrch? Ano, musíme si je dovolit minout, jinak bychom denně museli zvládnout ne 50, ale 80 km, jako tomu bylo při prvních dvou ročnících po Via porta (www.viaporat.de). A to jsme se shodli, že už je moc. Že už pak nemáme dostatek energie vnímat to, co je na PUMu skutečně nenahraditelné: Společné snídaně a veselé starty… mlčenlivé úseky a proklábosené kilometry…, bloudění a nacházení…, lámání rekordů i čekání na vyčerpané…, vítání u občerstvení i loučení se se zraněnými…, nakrknutí se a smiřování…, vzpomínání, jaké to bylo (samozřejmě lepší) vloni, a odkrývání, jaké to je (jedinečné) letos…, smutnění za těmi, kteří letos nemohli, i objevování těch, kteří se letos objevili…, osobní krize a cesty do hloubky…, podané ruce a cesty do šířky… ležení na zádech v trávě a pohledy do výšky… A přeci, do této „krajiny vnitřní“, společně zakusitelné v podstatě kdekoli při společné cestě, vždy nutně vstupuje i něco z oné „krajiny vnější“, kterou probíháme. Jiná (a neopakovatelná) byla atmosféra první Via porta, prvního Rensteigu a prvního Blankensteinu… Podruhé totéž šlo více na dřeň, více do nitra… A loňský Čerchov, Havran, Dyleň a mezitím dlouhatánské úseky Signálky? Zase pomezní krajina, ale o tolik jiná… Jak nás ovlivní letošní pomezí - letošní krušný kraj permoníků, štol, umělých kanálů, zaniklých vesnic, rašelinišť, nově oživlých stromů, míst a vztahů? Možná, že i letos narazíme na něco pro nás zcela nenahraditelného. A tuším, že to bude někde na pomezí. Na pomezí krajin vnitřních a vnějších. V místě setkání. V místě, které se nám teprve postupně odrývá. V místě, které je vztahem. Možná nenahraditelným… 6 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (6): PRAVIDLO VANUTÍ https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1636774413201118 Václav Cílek: Pravidlo vanutí. Duch vane, kam chce, ale někam chce víc. Málokdy vnímá 'duše v nás' přímo 'duši okolo nás'. Nejsme andělé, potřebujeme hmotného prostředníka – místo či předmět. Patří jim úcta, ale ještě větší tomu, kdo jimi hýbá. „Duch vane, kam chce, ale někam chce víc…“ Geniální věta! Ano, inspirace Neviditelného si nelze naplánovat. Doteky Zóny si nemůžeme vynutit. Zkušenost sjednocení se s veškerenstvem si nejde vyrobit… A přesto můžeme tomu všemu udělat pár kroků vstříc. Přesto můžeme zaklepat na nenápadná dvířka oné „duše okolo nás“ a čekat na pozvání. Přesto můžeme udělat krůček do oné „vnější krajiny“ a sledovat stopy těch, kteří jí putovali před námi. Naslouchat jejich příběhům. Nechat skrze sebe proudit jejich žal. Pokusit se objevit, kde se zastavili v úžasu nad vycházejícím sluncem. Kam chodili pro vodu. Kde se milovali. Kde se nenáviděli… A možná tak objevit i své místo v této krajině. Místo tichých posluchačů, pokorných stalkerů či odvážných hledačů nových cest… Těším se, že se s pár takovými „prostředníky“, místy či lidmi, setkáme i na naší pouti. Zvláštní příběh tuším třeba hned za prvním noclehem v Moldavské šatlavě. Na Božím Daru se nám zas nabídne setkání s velkým Náčelníkem. A co teprve Königsmühle? Tamní „stalker“ Petr Mikšíček sice bude na dovolené, ale o to více si stojí za to poslechnout jeho příběh už teď (https://vimeo.com/123546678), a pak se sem vrátit… Možná, že ona „duše v nás“ se tak přeci jen připraví na Dotek… http://www.jakub-hejda.cz/115.moldavska-satlava http://www.znkr.cz/clanek/301-rudolf-chlad-drive-krusne-hory-trpely-pod-nadvladou-Sumavy-dnes-jiztomu-nastesti-tak-nenihttp://www.rozhlas.cz/plzen/nasihoste/_zprava/krusne-hory-jsou-muj-zivot--1382019 http://www.krusnohorsky.cz/2015/01/26/baboletni-vylet-v-krusnych-horach PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (7): PRAVIDLO RŮZNÝCH POHLEDŮ https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1637172546494638 Václav Cílek: Pravidlo různých pohledů. Někdo vnímá krásu místa, jiný mýtus či poezii, jiný rozumí náboji a proudům energií. Žádná z těchto cest není nadřazená jiné. Mnozí prohlašují, že vědí, kudy a jak proudí skrytá síla – ale to je často jen poznání technika, který ví, jak je 'věc' udělána, kudy vedou dráty, aniž by vnímal jiné, stejně důležité (nebo důležitější) aspekty. Málokdo je ustrojen tak, aby naslouchal více múzám. Tak tohle „pravidlo“ je moje milované. Vím, že můj pohled je omezený a částečný. A vím také, že můj pohled je jedinečný a cenný. Vím, že potřebuji druhé. Vím, že druzí potřebují mne. Nakonec i osamělí poutníci jsou závislí na svých vnitřních krajinách, které se jim vynořují z nitra, i svých krajinách vnějších, kterými procházejí. A především na těch, 7 kteří oběma těmito krajinami hýbají a kteří se z nich vynořují. Stačí se třeba jen zaposlouchat do osamělého Waldgangu sudetskými krajinami Petra Mikšíčka, který následně pak začal do těchto „bílých míst“ přitahovat další a další skupiny poutníků. http://www.dokoran.cz/?p=book&id=170 https://vimeo.com/57710575 Z předchozích našich ultrapoutí, myslím, velmi dobře tohle doplňování se důvěrně známe na oné rovině vzájemnosti společně běžící či jedoucí skupiny poutníků na jedné cestě. Někdo najde, kudy bude dobré běžet. Další vypátrá, kde se můžeme dobře a lacino vyspat. Třetí umí uvařit skvělou večeři. Čtvrtý poradí, co do sebe futrovat během dne a ještě se o něco z toho podělí. Pátý nás seznámí se skvělými lidmi podél cesty. Šestý upozorní na zajímavou rozhlednu, kterou bychom jinak minuli. Sedmý cestou vypráví veselé historky. Sedmý je ochotný sdílet se o bolesti své životapouti. Další je mu ochotný naslouchat. Jiný dělá průzkumníka a šipkuje cestu, aby druzí (tolik) nebloudili. Někdo zas rád zůstává vzadu s opozdilci, aby se necítili sami. Někteří připravují občerstvení a nadšeně vítají i toho posledního dobíhajícího. Další zas moudře odhadnou, že už dál nemohou, a včas si sednou na kolo či do auta, aby ostatní nezdržovali… Někomu tato dynamika vzájemnosti dochází rychleji, jinému pomaleji, ale ke konci už všichni dýchají za všechny… Možná, že letos v Krušných horách tuto vzájemnost silněji zakusíme i na oné rovině prolínání se našich vnějších a vnitřních krajin. Možná, že někdo si letos dovolí více do hloubky naslouchat příběhům lidí, které potkáme. Možná, že na někoho dýchne smutek z příběhů lidí, kteří tuto krajinu museli opustit. Možná, že jiné z nás překvapí naděje z příběhů lidí, kteří se dnes v této krajině snaží žít a objevovat její bohatství. Možná, že další k sobě při mlčenlivém běhu nechá promlouvat svoji vnitřní krajinu dětství, mládí, prvních lásek, prvních zklamání, prvních selhání i prvních odkrytí hloubky života… Možná, že i toto vše nakonec nově obohatí onu již důvěrně známou rovinu vzájemného sdílení svých jedinečností… Ano, ani nic z tohoto nelze naplánovat… Ale možná, že i vůči tomuto všemu lze udělat pár kroků vstříc… PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (8): PRAVIDLO POKLIČKY https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1637317659813460 Václav Cílek: Pravidlo pokličky. Některá místa, a dokonce celé krajiny jsou otevřené a přátelské, jiné jsou kryty pokličkou – uzavřené či zraněné a trpící. Hlouběji je třebas nějaký pokřivený, ale přesto krásný vnitřní život. Příklad: větší části Krušných hor a Sudet obecně. Jsou také krajiny jako Český kras, jejichž bytost uniká, skrývá se v ponorných řekách a jen málokdy vystupuje k povrchu. Můžete v nich žít roky a nezahlédnout ji. Neznamená to však, že není. Je možné se za pouhé čtyři dni dostat pod „pokličku“ krušnohorské krajiny a odkrýt její „krásný vnitřní život“? Pod pokličku této „uzavřené či zraněné a trpící“ krajiny? Této krajiny, které se sice říká „krušná“ proto, že se tam „krušila“ (drtila) rudnina a získávala se z toho ruda, ale která v časech dávnějších i méně dávných zažila skutečně „krušné“ časy? Původ pokličky je rozmanitý, její působení zřejmé. Jak píše Václav Cílek v knize Pozoruj tu zemi (Dokořán, 2012): „Pováleční přistěhovalci nemají jistotu, zda bohové Sudet jsou s nimi, nebo proti nim. Jsou opatrní a nemají rádi cizince. Stále se bojí toho, že přijde někdo jako oni sami. Co kdyby je vyhnal z jejich domovů, vždyť i lidé, kteří tu žili před nimi, byli nějakou politickou mocí a dočista bez obrany odesláni někam daleko, kam se báli odejít. Dívají se z oken, pátrají po charakteru cizince. Jsou ostražití a neproniknutelní. Strach 8 posiluje jejich jednostrannou chytrost. Zapomenutý novopacký básník Jan Opolský hovořil o kraji dvou poloh: ‚… tento kraj mohl mít tvářnost dvojí: jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí.‘ A člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na nějakém rozhraní mezi cizotou a násilím na jedné straně a klidnou útěšností na straně druhé…“ Abychom zítra poodkryli onu „klidnou útěšnost“ postupně se prodírající na povrch, je dobře si dnes před oči nejprve postavit i něco z oné „cizotu a násilí“, které stvořily krušnost dnešní krajiny i lidí v ní. Čím byl život této krajiny především zkoušen, zraněn, uzavřen pod svůj hrubý povrch? Z jakých ingrediencí byla „stvořena“ ona dnešní „poklička“, která se tak těžko nadzvedá? Jsou to střípky staré hornické historie? Přičlenění k Třetí říši? Vyhnání německého obyvatelstva? Slavně neslavné těžby jáchymovského uranu? Zlatokopeckého období doosídlování? Exhalací z podkrušnohorské hnědouhelné pánve? Necitlivých developerských projektů devadesátých let? A co moje „krajina vnitřní“? Jakými „pokličkami“ je ta přidušena, zraněna, uzavřena? Jaké v této své vnitřní pokličce budu při běhu krušnohorskou krajinou odkrývat ingredience? Budu mít dostatek odvahy na ně pohlédnout? Budu mít dostatek naděje je nadzdvihnout? Budu mít dostatek důvěry se o ně sdílet? Dám tak prostor zítřejší „hojivosti“? http://www.mistojakoznacka.cz/article/vaclav-cilek-dvoji-raz-sudetske-krajiny/114/1/0 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (9): PRAVIDLO NÁVRATU https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1637627449782481 Václav Cílek: „Pravidlo návratu. Tak jako existuje láska na první pohled mezi lidmi, tak existuje mezi člověkem a místem. Většinou je však nutné se vracet, pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají třeba jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem přicházet za různých denních a ročních dob. Vhodné jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka – za mlhy a ve tmě. Některá místa (a některé pravdy) se ukazují, jen když na ně není jasně vidět…“ Tuším, že ona postupně se při našich opakovaných návratech odhalující „síla místa“ souvisí s onou „hojivostí“, o které mluvil včera citovaný Jan Opolský: „… tento kraj mohl mít tvářnost dvojí: jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí“ A věřím, že jestliže ve svých návratech vytrváme, začneme pod povrchem oné včerejší „pokličky“ víc a víc tušit, vnímat, ba zakoušet tuto hojivou sílu nového, křehkého, ale stále jasněji rašícího života. Právě v Krušných horách se toto děje poslední desetiletí přímo před našima očima v oblasti obnovy místních lesů. Jak Václav Cílek napsal ve své knize Krajiny domova (Albatros, 2013): „Hřeben Krušných hor ale také ukazuje sílu lesa, ze které se dá čerpat naděje pro Šumavu nebo Orlické hory. Před zhruba padesáti lety zde začala obrovská katastrofa. Les oslabený emisemi z uhelných elektráren začal hromadně odumírat. Roky jsme se děsili toho, co se v Krušných horách dělo, ale dnes se situace vrací k normálnímu stavu. Spíš si říkáme, že tehdy jsme lesní katastrofu zahladili příliš rychle prvními stromky, které byly po ruce, a že jsme tehdy měli více přemýšlet o přirozeném složení lesa. Nicméně kdo se bojí o šumavský les, měl by se nejprve vydat na hřebeny Krušných hor.“ http://jan-k-celis.webnode.cz/news/vaclav-cilek-krajiny-domova/ O to častěji se musíme vracet, chceme-li postřehnout i onu hojivou sílu oné „krajiny vnitřní“, oněch včerejších „krušných“ příběhů ztrát a nálezů, vyhnání a doosídlování, zajateckých lágrů a střihání drátů... 9 „Jaký je charakter hojivosti?“ ptá se opět Václav Cílek v knize Pozoruj tu zemi (Dokořán, 2012): „Lidé zde žijí již tři generace a ta poslední už je tu doma právem předků. První a druhá generace víc braly, než dávaly, ale ta třetí dává a kraj stejným odplácí. Právě v těchto letech se kyvadlo sudetské krajiny překlápí z polohy zraněného kraje do polohy hojivé. Vnímáme to skoro všude v jižních Čechách či Krušných horách, ale mnohem méně v moravských Sudetech. Mezi Nízkým Jeseníkem a Českým lesem je možná rozdíl deseti dvaceti let. V půlce srpna 2008 jsem byl v Pernolci (na Tachovsku, pozn. red.) na koncertě pro sudetskou krajinu. Sjelo se možná tisíc lidí a člověk měl pocit, že se ocitl na nějakém pernoleckém woodstocku. Lidé se sešli, známí se zdravili, šli spolu na pivo, pak se hřáli u ohňů. Člověk to vnímal jako náplast, jako malý smírčí kříž vetknutý do zdejší krajiny. Bylo cítit, jak se kraj – alespoň v této chvíli a na tomto místě – dává dohromady. Za pár let to už nejspíš bude jiná, sice stále trochu pochmurná, ale přeci jenom otevřenější a víc přátelská země.“ http://www.mistojakoznacka.cz/article/vaclav-cilek-dvoji-raz-sudetske-krajiny/114/1/0 Ano, stojí za to vracet se, vnímat pomalé změny, tušit růst pod povrchem, prodírat se mlhou a bloudit tmou… aby nám najednou - často až při zpětném pohledu na delší pouť - došlo, že něco je jinak. Že něco začíná dávat smysl. Že krev mučedníků již jen nevolá svoji obžalobu k nebesům, ale stává se semenem nového života… Proto jsem byl rád, že jsme se alespoň jednou vrátili na Via porta. Proto jsem dost s krvácejícím srdcem nakonec souhlasil, že se letos (zatím) nevrátíme do Českého lesa na ony dlouhé (pro některé nudné) od obzoru k obzoru se táhnoucí přímky Signálky… Proto vím, že toto letošní (v některých částech i pro mě první) políbení Krušných hor nemůže být posledním. Proto se sem letos vypravuji spíše nesměle, jako na první průzkumnou výpravu panenským pohořím, s touhou zjistit, které „zóny“ se mi ozvou vstříc a budou volat po návratu něžného dotyku… Někteří jsou zde již mnohem dál a mohou již v plnějším snoubeneckém setkání prožívat onen „krušnohorský woodstock“ (Petr Mikšíček?), zodpovědné rodinné soužití (Rudolf Chlad?) či dokonce hluboce extatické splynutí duší i těl (Václav Cílek?). https://vimeo.com/105066855 http://www.rozhlas.cz/plzen/nasihoste/_zprava/krusne-hory-jsou-muj-zivot--1382019 http://www.mistojakoznacka.cz/article/vaclav-cilek-dvoji-raz-sudetske-krajiny/114/1/0 Naše namlouvání si Krušných hor zůstane vždy jedinečné a svědectví o těchto třech cestách „návratu“ neopakovatelné. Ale i tak se v nás možná může něco nového rozezvučet, až společně s nimi - i spolu poběžíme, třeba i v té mlze (a když budeme mít dost odvahy, tak možná, že i v noci)… PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (10): ZÁKON POMALÉHO PŘIBLIŽOVÁNÍ https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638031046408788 Václav Cílek: Zákon pomalého přibližování. Představa, že je možné přijet autem, pobýt a porozumět, je na většině míst iluzorní. Některá místa jsou plachá, jiná se chovají jako generální ředitel - přijmou vás, ale budete čekat. Vím o jednom místě (určitě jich je mnoho, ale neměl jsem na ně čas), kde je nutné přibližovat se tři dny. K neznámým posvátným místům nikdy nepřicházíme přímo, je lepší jít pomalu, váhat, místo nejprve obejít a pak se přiblížit. Neznámé místo je nejenom to, které neznáme, ale také to, které nezná nás. Některá místa vyžadují velkou úctu, jinde je na překážku a úsměvem svedeme víc. 10 Tak toto na naší ultraběžecké pouti těžko zvládneme. Když jsem se potkal s Petrem Mikšíčkem, vyprávěl mu u účastnících našeho Poutního ultramaratonu a žádal jej o nějakou radu či podnět na cestu, jeho prvním komentářem bylo: „Ale to tedy nejsou poutníci, to jsou běžci, ne?“ Je to tak, ono je těžko spojitelná představa rychlého běžeckého přesunu (ano, na poutnické poměry i to naše běžecké plazení se 8 - 10 km / hod. je rychlé) ;-) s pomalým poutnickým tempem, při kterém lze skutečně do hloubky vnímat krajinu vnější a nechat ji postupně snoubit se s krajinou vnitřní. Ono varování ze „zákona pomalého přibližování“ si jistě můžeme velmi dobře vztáhnout i na nás: „Představa, že je možné jen tak přiběhnout, na chviličku se někde udýchaní zastavit a myslet si, že porozumíme, je na většině míst iluzorní…“ I když… On je asi i ten poutnicko-běžecký čas tak trochu relativní… Trošku zkušený ultrák, který si navíc na PUM přijede odpočinout (protože ony ty denní padesátikolometrové dávky jsou vlastně spíše takovou ultráckou procházkou) vnímá svůj běžecký a v něm běžící čas dosti odlišně… Možná, že někomu skutečně stačí některé z míst jen zahlédnout koutkem oka, na pět minut se u něj posadit či na něm strávit svoji polední svačinku - a pak z toho místa při dalším do nitra ponořeném běhu žít celou další hodinu… Pro jiné zas oním „plachým“ místem, ke kterému se bude během celých pěti dní pomalu přibližovat, bude některé z míst v jeho krajině vnitřní… Pro dalšího zas konfrontace s tímto „zákonem pomalého přibližování“ vyústí do rozhodnutí, že na některé z proběhlých míst se začne (dle včerejšího „pravidla návratu“) znovu a znovu vracet… Já to takto mám třeba ze sutin postupně alespoň do podoby pietního místa povstávavší vesničkou Grafenried (Lučina): http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3699 https://www.youtube.com/watch?v=gdq0dxJIAkw http://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/vraci-se-domu-do-ciziny-kde-se-narodil20110729.html http://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/v-zanikle-lucine-nyni-pripomina-tamni-20111019.html Prvně jsem na ní narazil při osamělém cykloprůzkumu trasy prvního dne našeho loňského Poutního ultramaratonu. Tehdy jsem tam posvačil, pošprechtil s panem Laubmeierem, který tam náhodou zrovna přijel a jel zas dál. Podruhé jsme zde probíhali při vlastním Poutním ultramaratonu a čekala na nás tady občerstvovačka. A pak mi to nedalo, abych sem o dva měsíce později nezatáhl i partu našich farníků z farní dovolené v Trhanově. To už jsme tady poseděli celou hodinu, vše prolezli, nechali na sebe v tichu působit a slavili mši svatou… Možná, že na nějaké takovéto po opakovaném a pomalém přibližování volající místo narazíme i letos. Možná, že pro nás naopak oním „plachým místem“ bude spíše něco v našem nitru. Možná, že se obojí opět nějak přirozeně prolne… Vždyť přeci „místo je vztah“… PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (11): PRAVIDLO PŘÁTELSKÉHO POŠŤUCHOVÁNÍ https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638394606372432 Václav Cílek: Pravidlo přátelského pošťuchování. Chceme-li poznat nějaké místo, je třeba střídat aktivní a pasivní přístup. V aktivní části setkání člověk šťouchne do místa s otázkou: Kdo jsi, prosím? Pak se obvykle nic neděje, místo žije v jiném čase než člověk, pak někdy následuje odpověď. Rychlé odpovědi bývají zavádějící. Tak s přátelským pošťuchováním by nám to, myslím, docela šlo. I když to umíme spíš mezi sebou, než vůči nějakému místu. A možná dokonce to ani mezi sebou moc neumíme… Možná, že i do těch druhých 11 šťoucháme někdy trochu zbrkle… Možná, že k té otázce „Kdo jsi?“ už nepřidáme ono „prosím?“… Možná, že si příliš rychle vynucujeme odpověď… Možná, že nám vůbec nedojde, že i onen náš přítel či kamarád, podobně jako nějaké místo, skutečně žije v jiném čase… Má za sebou jiný příběh… Trápí jej jiné věci… Má jiný způsob myšlení… Nebo si naopak v radosti nad rychlou odpovědí nevšimneme, že je opravdu zavádějící… povrchní… úniková… Těším se, že na své letošní pouti do některých míst přátelsky šťouchneme… a že nebudeme zklamáni, když nám hned nevydají svá nejhlubší tajemství. Necháme je žít v jejich čase. A možná se vrátíme. Nebo se k nim vypravíme ještě jednou večer… ztichlou nocí… (Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že takový Sauersack v noci je úplně něco jiného, než ve dne.) A jak to bude s oněmi místy v našich srdcích? S oněmi místy, která jsou vztahem? Tam tuším, že přijdou jak první šťouchnutí, první otázky „Kdo jsi, prosím?“, tak také - po roce, dvou či třech letech - dokonce i nějaké ty odpovědi… Jak ty první, technické (no co by to bylo za běžce, aby si nepovídali o tom, kolik, kdy, za kolik, v jakých botách a co do sebe při tom futrovali!?!)… Ale i ty druhé, nesměle osobní (koho by bavilo při celodenním společném běhu zůstat jen u běžecké abecedy, že?)… A možná i ty třetí, dotýkající se hvězd v nás i kolem nás… PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (12): PRAVIDLO POSVÁTNÝCH HER https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638825116329381 Václav Cílek: Pravidlo posvátných her. Jsou místa či linie, kde se dějí neobvyklé věci a citliví lidé vídávají neobvyklé obrazy. V mnoha případech tyto jevy odkazují ke skutečným událostem a zasluhují pečlivou pozornost. Je však mnoho míst hravých či nadaných zvláštním (někdy zlomyslným) humorem, která produkují obrazy, jež nemají být vysvětlovány. Nevím, jestli na naší ultrapouti budeme i my svědky nějaké takovéto „posvátné hry“, „neobvyklé věci“ či „neobvyklého obrazu“. Nevím, jestli se při vidině večerního spočinutí v teplé postýlce budeme ochotni zastavovat cestou u tmavých jezírek, zaposlouchat se do tajemství smírčích křížů, vystoupat k opuštěným horským hřbitovům či sestoupit do hlubiny některé z krušnohorských štol. Tím méně na takováto tajuplná místa budeme ochotni putovat v noci, za ranní mlhy, či v tetelivém vzduchu přicházející letní bouřky, kdy se „posvátným hrám“ daří nejlépe… A přesto, jak píše PhDr. Jiří Wolf ve své práci Skřítci a démoni Krušných hor, právě zde se nám může zjevit něco, co nás přesvědčí, že Krušné hory nejsou tak prázdné, jak se na první pohled zdají: „A pocit, který dokážete těžko sdělit, se třeba potká a obejme se zápisky dávno mrtvého, po všech stránkách obdivuhodného letopisce Krušných hor Christiana Lehmanna (1611 - 1688). Ten se před více jak třemi sty lety ptal sám sebe: 'Co mám říci o dalekých, děsivých, vysokých, surových a nejistých lesích, hlubokých údolích, strašlivých statcích, ohradách na návrších, příšerných a hrozných stezkách, na nichž mívají svá rejdiště a kde straší zlí duchové a ďábelské masky v dobrodružných podobách hadů a velkých červů, medvědů a vlků, u každého budících hrůzu a strach?' Pouze z takového ovzduší mohly vyrůstat pověsti o démonických obyvatelích podzemních slují o děsivých zjeveních duchů, obývajících lesy a černá jezírka na hřebenech Krušných hor… Mezi strašidelná zákoutí Krušných hor však patřily také staré opuštěné štoly…“ http://historie.osek.cz/kategorie/priroda/skritci-demoni-krusnych-hor 12 Možná, že si však některých z těchto „posvátných her“ všimneme, když se při dlouhém monotónním běhu zaposloucháme do oněch „podivných jevů“ či „neobvyklých obrazů“, které ve svém běžném „provozu“ odbudeme slovíčkem „pocity“, „emoce“, „strachy“, „sny“ či „fantazie“. Některým pak (zvláště těm se zárodkem naděje, radosti či nového růstu) bychom mohli skutečně věnovat onu Václavem Cílkem doporučovanou „pečlivou pozornost“, jiné zas (zvláště ty s nádechem zlomyslnosti, zmatení jazyků či zákeřného jitření starých ran) jen zaregistrujeme, přijmeme jako součást svého příběhu a pustíme dále jako lodičku po vodě… Někteří tomuto vnitřnímu postoji poutníka říkají „vědomá pozornost“ či „kontemplativní postoj“. Vnímáme, co z naší „vnější krajiny“ se nás dotýká, zaposloucháme se do toho, co z naší „vnitřní krajiny“ vystupuje na povrch - bez hodnocení, bez vybírání či bez popírání čehokoli, co přichází… Krásu i zjizvenost krajiny, vůně i zápachy z okolí, hlasy souputníků, myšlenky či pocity vystupující nám z nitra… a všechny tyto „jevy“ či partitury v jakési „posvátné hře“ necháváme být tím, čím jsou… Přitom nemusíme čekat na nějaké zvláštní „zjevení“… Sami jsme zde prostorem zjevení, prostorem zranitelné odkrytosti, prostorem, ve kterém se nám začne odkrývat naše vlastní hloubka a spolu s ní hloubka tajemné řeky života, která skrze nás proudí již od početí… http://www.kontemplace.eu/texty/jan-sedivy-rozcestnik/kniha-o-kontemplaci A to vše nemusí probíhat v atmosféře nějaké ponuré pseudomystiky. Spíše v duchu svobodné hravosti, praktické uzemněnosti a se špetkou toho z trůnu naší sebedůležitosti nás zdravě sesazujícího humoru. Podobně, jako se o to snaží autoři, kteří již po šest let pro nás „produkují (maratonské) obrazy, jež nemají být vysvětlovány“… http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/6-2014/besy-a-krasy-ceskeho-severu http://www.czechfreepress.cz/svet-kolem-nas/mocny-buh-z-nitra-hor-vaclav-cilek-o-uranu.html http://www.kontemplace.eu/texty/ PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (13): PRAVIDLO ZAVRŠOVÁNÍ https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1638922936319599 Václav Cílek: Pravidlo završování. Místo, které je bytostí, dospívá a roste. Může mít několik pravěkých významů, pozdější křesťanskou duši a dnes třeba hlubině ekologický význam. Na místech bývá něco od přírody a něco od lidí. Něco poměrně stálého, ale také něco proměnlivého, co oslovuje každou dobu jejím vlastním způsobem. Některá líná a nepořádná či očarovaná místa si pletou dobu nebo zaspí celé věky a pak se probudí do doby, ve které se dobře neorientují. Některá místa se podobně jako lokální magnetické pole posouvají až o několik desítek metrů během několika staletí a střídavě či trvale slábnou. Toto předposlední z „pravidel poutníka“ je něčím, co nás spojuje nejen synchronně, teď a tady, ale také diachronně, přes hlubiny času, s našimi počátky. A zve nás toto propojení odkrývat. Nebo alespoň intuitivně vytušit a s úctou respektovat. Opět je to ovšem pravidlo spíše uplatnitelné při opakovaných návratech, následných setrváváních a přátelských pošťuchováních… Pro běžce by snad bylo možné přímo aktualizovat pouze ony dvě závěrečné věty tohoto pravidla: Někteří líní či očarovaní běžci si pletou doby nebo zaspí celé hodiny a pak se probudí do doby a do krajiny, ve které se dobře neorientují. Někteří běžci se podobně jako lokální magnetické pole posouvají až o několik 13 desítek metrů až kilometrů oproti naplánované trase a - světe div se - střídavě ani trvale neslábnou. Ba naopak, přiběhnou do cíle vysmátí a často dříve, než ti, co se věrně drželi trasy… A tak, když už jsme u toho očarovávání a bloudění, využiji tohoto pravidla, abych vám představil naši letošní průvodkyni celým Poutním ultramaratonem: MARCEBILU, bludnou paní Krušných hor. Mnohé se o ní můžete i nemusíte dočíst v níže připojených odkazech (najdete tam dokonce i její facebookový profil, Petr Mikšíček o ní točí sérii snímků a připravuje celovečerní film), ale alespoň na jedno krásné video o ní se určitě podívejte: https://vimeo.com/75721994 Jak nám Petr Mikšíček v textu připojeném k videu prozrazuje, „Marcebila je rozervaná žena okolo třiceti let, která žije povětšinou o samotě, protože je ovlivněna svoji kletbou. Svůj hlavní životní boj tak svádí se samotou a anonymitou, uzavřeností lidí a strachem z neznáma. V létě… se pohybuje hlavně venku v krajině, poblíž silnic, domů, ale také v hlubokých lesích a v rašeliništích… Chybí jí vřelé lidské slovo a běžné popovídání si o životních radostech a starostech. Často je tak možno ji potkat u cest, na kraji obce jak se kouká na lidi a ptá se jich na cestu, na to jak se mají, jaké bude počasí a co je nového. Marcebila kvůli své samotě se cítí vnitřně prázdná a potřebuje nutně zaplnit příběhy, které by rozechvěly její srdce a duši… Pokud ale kolemjdoucí Marcebilu odbyde nebo se jí nepodaří zastavit žádné auto, stává se, že pěšího či cyklistu zavede na scestí pomocí větru, deště a mlhy… Tím se jim Marcebila mstí. Sama je ale z této reakce nešťastná, protože tuto kletbu získala nedobrovolně…“ https://www.facebook.com/marcebila Ať už - v duchu dnešního pravidla - v poselství příběhu o Marcebile zaslechneme ozvěnu vzpomínky na Vládkyni hor, žido-křesťanské představy andělech - průvodcích na cestě, motivy příběhu o vzkříšeném Kristu, který se jako neznámý poutník přidává ke dvěma učedníkům putujícím do Emmaus a touží slyšet jejich životní příběh a doprovodit je domů, nebo se prostě inspirujeme postmoderním mýtem syceným poetikou a energií míst, na kterých vznikal a dále se rozvíjí, může tato postava pro nás snad i tak být jakýmsi společným „locusem“ (místem, bytostí, jazykem...), spojujícím rozmanité osobní a duchovní světy jednotlivých ultrapoutníků a umožňujícím jejich vzájemnou komunikaci… Nakonec - jak jinak - oním „místem, které je bytostí“ budeme pro sebe navzájem my sami, poutníci z masa a kostí, toužící po slyšení autentických příběhů druhých či prožívající terapeutickou sílu vyprávění příběhů vlastních… PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (14): PRAVIDLO VZÁJEMNÉHO PROBOUZENÍ https://www.facebook.com/events/1614777675400792/permalink/1639237322954827 Václav Cílek: Pravidlo vzájemného probouzení. Poutěmi na místa probouzíme a ozdravujeme zemi, která nám to oplácí. Místo v krajině odpovídá místu v srdci. Tak tohle poslední „pravidlo“ je, dle mého, korunou všech předchozích a svým způsobem jakýmsi klíčem k jejich pochopení. Jak sám Václav Cílek píše v závěrečném komentáři k celé kapitole: „Nebýt tohoto posledního pravidla, tak bych tuto zprávu asi nenapsal. Jenže probouzející se země si přeje být navštěvována. Opakovaně vidím, jak jsou místa v Čechách zarezlá a nepoužívaná. Ale rozhýbávají se. Roste počet tichých poutníků. Na kamenech a v lesích člověk stále častěji narazí na drobné obětiny – kytičku z obilí, péro ptáka ve vřesovém svazku a kruh z ulit hlemýžďů. Mé sdělení je jednoduché: bohové země se probouzejí, nastává čas změn, říkám si s radostí a obavami.“ 14 Možná, že totéž lze říct i o rostoucím počtu „tichých běžců“. Běžců, kterým nejde jen a jen o prvenství. Běžců, kteří prostě rozhýbávají zarezlá a nepoužívaná místa ve své krajině vnitřní i krajině vnější. A nakonec to ani vůbec nemusí být klasičtí „poutníci“ či „běžci“… Tuším, že roste i počet oněch dalších „tichých objevitelů“ nových cest všeho druhu, kteří, „ať už běží, nebo leží“, vždy nakonec narážejí na stezky již dávno prošlapané: na stezku do HLOUBKY našich vnějších i vnitřních krajin na stezku do ŠÍŘKY solidárně tyto krajiny propojující mezi sebou na stezku do VÝŠKY toužebně tyto krajiny otevírající daru Nebes A tak si nakonec dovolím nás všechny na společné krušnohorské proběhnutí se po alespoň některých z těchto stezek pozvat slovy, které si ve svém deníku poznamenala jedna z oněch „tichých objevitelek“ dnešních dnů, paní Františka Barborka Pošmourná, dvaašedesátiletá žena s Downovým syndromem: Následuj mě a já tě povedu k zlatavě zářícím sluncím. LOGOS a hudba radosti bez hříchu, bez otázek, za hranicemi odpovědí, protože Já Samota jsem Tvé vlastní já. Já, nicota, jsem tvé Universum. Já mlčení, jsem tvé amen. https://vimeo.com/29620588 https://vimeo.com/29620588 https://www.youtube.com/watch?v=13ZOQfL0kP0 https://www.youtube.com/watch?v=ZyrxVqq6xtY 15 OBSAH PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (1): NOSTALGIE ..................................................................................2 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (2): PROBOUZENÍ MÍSTA ..................................................................3 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (3): PRAVIDLO DOMOVA .................................................................4 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (4): PRAVIDLO REZONANCE ...........................................................5 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (5): PRAVIDLO NENAHRADITELNOSTI ........................................6 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (6): PRAVIDLO VANUTÍ ....................................................................7 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (7): PRAVIDLO RŮZNÝCH POHLEDŮ ............................................7 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (8): PRAVIDLO POKLIČKY ...............................................................8 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (9): PRAVIDLO NÁVRATU ................................................................9 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (10): ZÁKON POMALÉHO PŘIBLIŽOVÁNÍ ..................................10 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (11): PRAVIDLO PŘÁTELSKÉHO POŠŤUCHOVÁNÍ ...................11 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (12): PRAVIDLO POSVÁTNÝCH HER ...........................................12 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (13): PRAVIDLO ZAVRŠOVÁNÍ .....................................................13 PRAVIDLA ULTRAPOUTNÍKA (14): PRAVIDLO VZÁJEMNÉHO PROBOUZENÍ ..........................14
Podobné dokumenty
Výběr z farních kronik Sopoty
Toho roku se poridily pro chram Pane dva nove kostelni prapory
z dvojiteho nejtezsiho cerveneho damasku se zlatozlutym hedvabnym trepenim, jez staly s dopravou /1zl.25 kr./ uhrnem 76Zl 25 kr.
Stalo...
čtvrtletník Matice svatohostýnské
a prožitků Jano Köhlera, který nám na Svatém Hostýně zanechal tento dynamický obraz této podstatné události celých lidských
dějin. Nyní je na každém z nás, abychom
si našli čas k tomu, abychom se s...