rhs-8-pdf - Státní oblastní archiv v Praze
Transkript
rhs-8-pdf - Státní oblastní archiv v Praze
Rakovnický historický sborník VIII/2011 Státní oblastní archiv v Praze - Státní okresní archiv Rakovník Obálka: Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba © Státní okresní archiv Rakovník ISBN 978-80-86772-55-4 ISSN 1213-5879 Obsah Jiří Hrbek Císařský hon na křivoklátském panství v roce 1721...................................................................5 Zuzana Pešková Velkorysé návsi na Rakovnicku................................................................................................. 29 Veronika Štěpánová Buškovský statek........................................................................................................................ 77 Jan Černý Jest víska vnově vystavěná nedaleko od města Nového Strašecího, kteráž městu náležející, kteráž Pecínov se jmenuje................................................................ 109 Jitka Janečková První archivní štace Fridolína Macháčka v Rakovníku.......................................................... 137 Bohdan Zilynskyj Prázdninový pobyt Jaromíra Čelakovského na Rakovnicku v roce 1914.............................. 165 David Hubený Rakovník a Rakovnicko za druhé republiky........................................................................... 177 Václav Vodvářka Klíčava známá i neznámá aneb Aniculus vetitus, říčka zapovězená..................................... 223 Anotace a recenze.................................................................................................................... 243 Resumé.................................................................................................................................... 259 Seznam zkratek........................................................................................................................ 265 Jiří Hrbek Císařský hon na křivoklátském panství v roce 1721 Du König von Österreich, mit Deinen zum Haus Österreich gehörigen Erblanden, sollst Dich ewig freuen der großen Lust der Weidmannschaft, deren Du mehr hast als alle Könige und Fürsten zu deiner Gesundheit und Erholung, auch zum Troste deiner Untertanen, weil du ihnen dadurch kannst bekannt werden […] auch solche benehmen kannst mit Lust, indem Du während des Genusses der Weidmannschaft den Bitten der Armen Abhilfe gewähren kannst.1) Zakladatel budoucí slávy habsburského rodu, římskoněmecký král a císař Maxmilián I., nabádal ve výše zmíněné fiktivní tajné lovecké knize svého nástupce, aby všemožně pěstoval loveckou vášeň, která nemá v případě panovníků sloužit pouze ke kratochvíli a k získání nových sil, ale má zároveň plnit politické úkoly. Díky honu opouští panovník stěny svého sídla a vydává se mezi své poddané, dostává se do kontaktu s nimi a to mu dává příležitost ke vzájemné komunikaci a k pomoci potřebným. A třebaže doba barokních honů se značně odlišovala od časů, kdy udatný Maxmilián I. při pronásledování kamzíků zdolával tyrolské vrcholy, zůstávala v habsburském rodě nejen lovecká vášeň, ale i mnoho z politického obsahu tohoto vpravdě aristokratického počínání. Patřila k němu také vizuální reprezentace lovu, s jejíž pomocí dával panovník najevo svou vládu nad zemí a jejím obyvatelstvem. Takto jsou koncipovány tapisérie vzniklé u burgundského dvora, na jejichž pozadí se objevují lesy, louky a vody jako symbol země, o kterou se král stará. Také lov byl od pradávna chápán jako boj s temnou mocí lesa, jenž v myšlení předmoderního člověka představoval původní chaos, a to v protikladu ke krajině kultivované, zemědělské. Král bojující proti mytickému nepříteli se ve výtvarném umění stal častým námětem, postava Maxmiliána I. pak zůstávala součástí habsburské rodové reprezentace po celé 16., 17. a první polovinu 18. století.2) 1) Theodor G. VON KARAJAN (ed.), Kaiser Maximilans I. geheimes Jagdbuch und von den Zeichen des Hirsches, Wien 1881: Ty, králi rakouský, se svými k Rakousku náležejícími dědičnými zeměmi, měl bys mít zvláštní potěšení z lesů, které máš tak jako ostatní králové pro vlastní zdraví a zotavení, ale také k užitku poddaným, protože ty jím tím můžeš být znám, […] že během užívání svých lesů můžeš poskytovat pomoc na přání chudých. 2)Příkladem může být cyklus Chasses de Maximilien, vzniklý mezi léty 1527 až 1533 pro Maxmiliánovy vnuky Karla V. a Ferdinanda I. Dále Birgit FRANKE, Jagd und landesherrliche Domäne. Bilder höfischer Repräsentation in Spätmittelalter und Frühen Neuzeit, in Wolfram Martini (ed.), Die Jagd der Eliten in den Erinnerungskulturen von der Antike bis in die Frühe Neuzeit, Göttingen 2000, s. 189–218. O vnímání Maxmiliána I. dále Jan Dirk MÜLLER, Gedechtnus. Literatur und Hofgesellschaft um Maximilian I., München 1982. 5 Na počátku 18. století sice zmizela představa osobního hrdinství císaře chránícího zemi před zlem se zbraní v ruce, zůstal však lov jako vyjádření panovnické suverenity nad daným územím. Divoká akce, která byla ve středověku chápána jako „předehra války“ (praeludium belli), byla stále více svazována ceremoniálními předpisy, stala se panovnickou zábavou a po vzoru dvora pronikala jako kratochvíle do šlechtického prostředí. Slovo „lov“ však v sobě skrývalo řadu činností. Už v pozdním středověku byla stanovena pravidla pro rozličné druhy lovu, docházelo ke stále větší specializaci, a tak se vedle honu na vysokou zvěř setkáváme se zvláštními postupy při lovu pernaté zvěře, zajíců či dravých zvířat. Zároveň dochází k rozlišování způsobů lovu, který probíhal za pomoci dravých ptáků, lákáním na vějičku či chytáním do tenat a sítí. V kombinaci s rozvojem dvorského ceremoniálu byly vymezovány kompetence personálu, jenž měl příslušný druh lovu na starosti. Tak také císař Karel VI., vášnivý ctitel bohyně Diany,3) zaměstnával na počátku 18. století ve Vídni velké množství lidí, kteří pečovali o jeho oblíbenou zábavu. V čele celého štábu stál nejvyšší dvorský a zemský lovčí (Obersthof- und Landjägermeister), kterým byl v letech 1712 až 1724 Hartmann z Lichtenštejna, poté až do císařovy smrti Johann Julius z Hardeggu. Do kompetence tohoto vysokého dvorského hodnostáře patřilo i zalesněné okolí Vídně, spravované dvanácti lesnickými úřady. Přímo podléhal jeho autoritě zemský podlovčí, dále měl řadu sekretářů a písařů a také nadlesních příslušejících k císařovým oblíbeným loveckým destinacím v okolí Vídně (revíry Auhof, Wolkersdorf, Ebersdorf, Neustadt, Baden a Prater). K tomuto základnímu organizačnímu schématu se přidávali zvlášť ustanovení kováři, zbrojíři, a dokonce speciální bradýř vykonávající svou funkci jen při lovu.4) Spolu se svými podřízenými se nejvyšší dvorský lovčí staral o uspokojování císařovy lovecké vášně, o úpravu lesního porostu a také o dostatečný počet zvěře, kterou si v případě nutnosti obstarával z obor nedalekých panství dolnorakouských šlechticů. Podobné starosti a o něco menší počet dvořanů bychom potom nalezli ve štábu nejvyššího dvorního sokolníka (Oberstfalkenmeister) Johanna Albrechta von St. Julian-Wallsee, který byl organizačně oddělen od dominantní skupiny nejvyššího lovčího.5) Stejné úřady jako u dvora bychom ale nalezli také přímo v Čechách, byť sem císař s rodinou zajížděl po Bílé hoře pouze občas a frekvence jeho návštěv po polovině 17. století ještě klesla. Funkci českého královského lovčího zaznamenávají prameny již od konce 12. století, k ustanovení decentralizované sítě jeho podřízených (hajných – forestarii) potom došlo při konstituování panovnického lesního regálu v rámci dominia speciale počátku 14. století.6) Funkce nejvyššího královského lovčího byla do jisté míry unikátní, neboť byla jako pozice správce královského hvozdu obsazována i ve chvílích, kdy 3) O jeho zálibě v lovu například Franz HUSS, Der Wiener Kaiserhof. Eine Kulturgeschichte von Leopold I. bis Leopold II., Gernsbach 2008, s. 239. Podrobněji Oskar Freiherr VON MITIS, Jagd und Schuessen am Hofe Karls VI., Wien 1912. 4) Rosina TOPKA, Der Hofstaat Kaiser Karl VI., dizertace Universität Wien, Wien 1954, s. 117–121. 5) O těchto úřadech také Jeroen DUINDAM, Vienna and Versailles. The Courts of Europe´s Dynastic Rivals, 1550–1780, Cambridge 2003, s. 104–105. 6) Srov. Jan JANÁK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha 2005, s. 57, 62. 6 panovník přímo nesídlil v Čechách. Na rozdíl od ostatních úřadů spojených s českým královským dvorem, jejichž nositelé je vykonávali vlastně jen v momentu korunovace, si zachoval český nejvyšší lovčí svou působnost i v běžném životě raně novověkých Čech, a dokonce přežil na rozdíl od ostatních čestných úřadů hluboko do 18. století, zatímco například maršálek královského dvora je naposledy zaznamenán na jeho počátku.7) Ačkoli po ustanovení sboru nejvyšších úředníků nejvyšší lovčí do této exkluzivní skupiny nepatřil, zaujímal v rámci zemské hierarchie místo hned za purkrabím hradeckého kraje. Na posílení jeho pozice potom měly vliv dva faktory: dlouhodobá přítomnost rudolfínského dvora v Čechách, spojená s vytvořením loveckého zázemí v Brandýse nad Labem, a vznik královského honebního rezervátu ve vzdálenosti jedné míle od hranice pražských měst v roce 1627. Hlavní povinností českého nejvyššího lovčího v následující době pak bylo obstarávání dostatečného množství zvěře v císařských oborách, funkčních zbraní a dalšího nutného vybavení k lovu pro případ, že panovník zavítá do Prahy, jejího okolí nebo na některé z komorních panství. Jako znalec místních poměrů měl také nejvyšší královský lovčí stanovit program lovu a vybrat místo konání, samozřejmě po konzultaci se svým dvorským protějškem. Někdy se přitom nevyhnul improvizaci, jako například když Karel VI. projevil najednou zájem odskočit si roku 1732 z Karlových Varů na hon na komorní panství Přísečnice v Krušných horách.8) I v době pobělohorské tak význam tohoto úřadu zůstával relativně veliký, vždyť nejvyšší královský lovčí zodpovídal za zdárný průběh důležité panovnické zábavy. Lov měl své pevné místo v kalendáři císařského roku. V době vlády Karla VI. se dostával do časového harmonogramu pravidelně i mimo hlavní sezónu, císař se mu věnoval zhruba sto dní v roce jako nedílné součásti dvorských oslav vedle divadelních či operních představení. Lov měl k těmto kratochvílím poměrně blízko. Byl totiž organizován jako barokní divadlo, v němž hlavním aktérem byl ten, pro něhož byl určen; zvěř pak tvořila pouhou stafáž, o jejímž osudu však bylo rozhodnuto dříve, než se na začátku zvedla opona. Model německého (plachtového) honu, při němž byla zvířata nahnána do ohrady a z pódia střílena, aniž by měla naději na útěk, nedával příliš šancí na dobrodružnou podívanou, jakou skýtal výše zmíněný lov pozdně středověký či pozdější parforzní hon, který se dostával do střední Evropy pozvolna ze stuartovské Anglie na přelomu 17. a 18. století.9) Zatímco parforzní hon vyžadoval úpravy lesního porostu a promyšlenou strategii sázení dřevin (vznik průhledů), německý hon zase předpokládal pečlivou úpravu centrálního prostoru, na němž docházelo ke střelbě do zvířat uvězněných provizorní plachtou v jednotlivých výbězích a naháněných do centrální ohrady, kde se dostávala na mušku střelcům či střelci. Kromě budování ohrad pak nemálo námahy stálo i vybudování pavilonů pro hosty a „hlavní tribuny“, na níž stáli střelci.10) Cílem celého lovu bylo 7)Tamtéž, s. 124. 8) NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/10, kart. č. 1065, fol. 166–171. 9) O parforzním honu ve šlechtickém prostředí pojednává nejčastěji bohatá šporkovská literatura. Například Pavel PREISS, František Antonín Špork a kultura jeho doby v Čechách, Praha 2003, s. 38 nn. 10) Během tzv. Wasserjagdu (každoročně na konci srpna) byli hnáni jeleni přes jedno ze slepých ramen Dunaje a stříleni dvorskou společností z lodi (Karl VOCELKA – Lynne HELLER (ed.), Život Habsburků. Kultura a mentalita jednoho rodu, Praha 2011, s. 43). 7 skolit maximální počet kusů. V případě císaře a dalších členů habsburské rodiny se potom počty zabité zvěře pohybovaly v řádu tisíců, přičemž nejčastěji se jednalo o vysokou zvěř, jen občas došlo i na exotičtější kusy: roku 1717 zastřelil Karel VI. dvanáct medvědů a o čtyři léta později v oboře Lainz (Lainzer Tiergarten, dnes 13. vídeňský obvod) huňáče těžkého 229 kg. Z dnešního pohledu to musela být prapodivná podívaná, při níž dvorská společnost, obdivující svého panovníka, stála v úžasu nad ohradou s umírajícími zvířaty, mezi nimiž pobíhali psi, často navlečení do bizardního brnění.11) Zvlášť v první polovině 18. století však právě tento způsob lovu zaznamenával u dvora Karla VI. největší rozkvět, ani předtím (Ferdinand II. proslul především jako náruživý lovec skřivanů), ani potom (Marie Terezie lov neměla vůbec v oblibě)12) k podobným představením nedocházelo tak často. Na rozdíl od císaře Maxmiliána I., který brázdil tyrolské lesy jen se svou družinou, stal se lov v době barokní výsostně společenskou záležitostí. Podobně jako ostatní „civilizační“ návyky se střílení zvěře přeneslo ode dvora do šlechtického prostředí, kde se smísilo se stavovským vědomím urozence jako pána lesa. Šlechtic se stal v průběhu raného novověku i v právní rovině13) suverénem nad lesním porostem nacházejícím se v hranicích jeho panství. Mohl tak zvát k sobě na návštěvu ostatní aristokraty, aby se pochlubil svým bohatstvím, jež mělo podle předpokladů vyrůstat ze systematické péče daného šlechtice jakožto dobrého hospodáře. Takový hospodář měl dbát na to, aby ani cizí pán, natož cizopanský poddaný, nezasahovali do jeho výsadních práv; tvrdě mohl trestat také své poddané, kteří se dopouštěli lesního pychu. Soudobá moralizující literatura upozorňovala na skutečnost, že by poddaní, kteří by přivykli lovu, začali zanedbávat zemědělskou činnost.14) Právě pro ni však představovalo „řízené přemnožování“ divoké zvěře nemalé nebezpečí, neboť ta ve velkém likvidovala výdobytky práce poddanských rukou. Ještě v letech 1716 až 1718 tak zaznamenáváme v Horních Rakousích proti takovému lesnímu hospodaření velkou vzpouru, při níž bylo zlikvidováno rozhořčenými vesničany, a dokonce i měšťany na 700 kusů vysoké zvěře.15) Centrálně byla situace zoufalých sedláků řešena až osvícenským patentem Josefa II. z 28. února 1786, který zakázal vykonávat 11)Někteří autoři se neubrání paralelám s gladiátorskými hrami v antickém Římě (Petr MARTAN, Barok – zlatý věk myslivosti, Vimperk 1992, s. 19). 12) Srov. Wilhelm SCHLAG, Hofjagd im 18. Jahrhundert, in Walter Koschatzky (ed.), Maria Theresia und ihre Zeit, Salzburg – Wien 1979, s. 421–428. 13) Srov. Hermenegild JIREČEK (ed.), Obnovené právo a zřízení zemské Ferdinanda II., Praha 1888, s. 482–486, čl. Q XLVIII – Q LVII. 14) Nun weiß man wol, wo das Jagen, Fischen und Vogelfangen frey stünde, wurde die junge fürwitzige Bursch lieber diesen obliegen, ihre Gebühr verlassen und also dem gemeinen Nutzen Schaden bringen (Wolf Helmhard VON HOHBERG, Georgica curiosa, Nürnberg 1682, kap. XXXIV. Citováno podle Wilhelm SCHLAG, Die Jagd, in Adel im Wandel. Politik – Kultur – Konfession 1500–1700, Wien 1990, s. 343–356, zde s. 343. Také Otto BRUNNER, Adeliges Landleben und europäischer Geist. Leben und Werk Wolf Helmhards von Hohberg 1612–1688, Salzburg 1949, s. 292–293). Stavovskou exkluzivitu podtrhovaly i císařské patenty: lovecký řád císaře Leopolda I. z roku 1675, patent z roku 1688 či podobné nařízení Karla VI. z roku 1713 (editován v Jindřich FRANCEK, Lovecká vášeň v proměnách staletí, Praha 2008, s. 178–185). Ve stejném duchu mluvila i snešení českého zemského sněmu (například roku 1681). 15) Wilhelm SCHLAG, Die Jagd, zde s. 352. 8 Netradičně zpracovaná socha svatého Jana Nepomuckého v novodomském (později alžbětinském) revíru má i dnes připomínat místo slavného honu. Slavnostně byla odhalena při návštěvě císaře Karla VI. roku 1723 (foto J. Černý a J. Hrbek) Nápis na podstavci sochy Jana Nepomuckého připomíná zadavatele díla Jana Josefa z Valdštejna i se všemi jeho tituly (foto J. Černý) Nápis na podstavci sochy Jana Nepomuckého se záznamem data honu a se jménem císařovny (foto J. Černý) 9 Lovecký vůz císaře Karla VI. zkonstruovaný podle panovníkova návrhu pro lov roku 1723 (Státní hrad Křivoklát) Detail otáčivého křesla císařského loveckého vozu. Sedadlo umožňovalo rychlou střelbu do všech světových stran (Státní hrad Křivoklát) 10 lovecká práva na škodu všeobecného zemědělství a plodů píle poddaných.16) Rozvážnější šlechtičtí hospodáři však již dávno předtím začali s budováním ohrazených obor, které nejen ulehčily polnohospodářství na panství, ale zároveň umožnily kontrolu nad stavem a pohybem zvěře a v neposlední řadě zásobovaly panskou kuchyni. Na křivoklátském panství byly původně obory dvě: luženská a lánská, založená Janem Josefem z Valdštejna roku 1713. Její velikost byla téměř 9500 hektarů, čímž se řadila k největším v monarchii. Původně dřevěná ohrada lánské obory, dlouhá téměř 47 kilometrů, měla ještě jeden účel, a to odradit případné pytláky a jasně vymezit valdštejnské panství od sousedního martinického dominia,17) ve vztahu k vlastním poddaným potom ohraničit nedotknutelnou sféru panského hospodářství. Intenzivní boj proti lesnímu pychu byl možný pouze díky propracované organizaci vrchnostenské lesní správy, k jejíž reformě došlo krátce po převzetí panství Valdštejny, když Arnošt Josef potvrdil v jejím čele Jana Kryštofa Rajmana jako vrchního myslivce.18) Valdštejn inicioval také vydání služebního řádu, který se soustředil na vypsání povinností lesníků, v němž na prvním místě figurovalo drastické pronásledování jakéhokoli zásahu do panského lesního regálu ze strany poddaných. V tomto směru se dostal předpis do konfliktu s nařízením krajských hejtmanů, kteří zakázali střílení pytláků na místě. Kolize obou norem nakonec vedla k tomu, že se řada křivoklátských myslivců dostala do konfliktu se zákonem, a to včetně Jana Kryštofa Rajmana.19) Napjatá situace komplikovaná výpady cizopanských pytláků (nejvíce ze sousedního smečenského panství) však pokračovala i nadále a roku 1713 došlo k přímému napadení Jana Josefa z Valdštejna jakýmsi Pavlem Navrátilem a Václavem Albrechtem. Po incidentu následovala hraběcí urgence do Vídně, v níž dotčený Valdštejn prosil císaře o zachování starého, nekompromisního postupu vůči ozbrojeným pytlákům.20) Vrcholným okamžikem sociálního rozměru lovu se stalo pozvání panovníka do vlastní obory. V případě, že panovník pozvání přijal, prokázal dotyčnému aristokratickému hostiteli zvláštní čest, která jej povyšovala v očích okolní stavovské společnosti a podtrhovala jeho žárlivě střežené postavení. Fakt, že přijetí pozvání na hon nebylo cosi samozřejmého, dokládá například marná snaha Františka Antonína Šporka, aby se 16) […] dem allgemeinen Feldbau die Früchte seines Fleißes gegen (tamtéž, s. 353). 17)Vzájemný vztah upravovala smlouva mezi českou komorou a Jiřím Adamem I. z Martinic ze 14. března 1651. I v období valdštejnské vlády na Křivoklátsku však přetrvávaly spory. Smlouva tak musela být víceméně obnovena roku 1731 mezi Marií Annou z Valdštejna, provdanou z Fürstenberka, a Františkem Michalem z Martinic (za 27 kusů zvěře ročně se vzdal práva honitby v sousední, žilinské oboře). Doklady o tomto deputátu jsou ještě z poloviny 18. století (1749). 18)Zajímavou korespondenci mezi Rajmanem a Arnoštem Josefem z Valdštejna zregestoval Rudolf MAXERA, Pohledy do minulosti lesů křivoklátských: prameny a výpisy, SOA Praha, Maxerova pozůstalost, inv. č. 20, kart. č. 2, fol. 27–31. 19)Arnošt Josef z Valdštejna se svých souzených (a odsouzených) lesníků vehementně zastával i u císaře. Rajmanovi byl apelačním soudem uložen rok nucených prací za krytí ostatních hajných, kteří se dopustili zastřelení pytláků. Na Valdštejnovu přímluvu byl však roku 1690 propuštěn a nechal vystavět kapličku svatého Eustacha na Zámeckém vrchu u Křivoklátu. Dále J. FRANCEK, Lovecká vášeň v proměnách staletí, s. 108–114. 20) Opis tohoto zajímavého dokumentu například SOA Praha, Maxerova pozůstalost, inv. č. 52, kart. č. 5. 11 Karel VI. zúčastnil lovu na lyském panství roku 1723.21) Oproti tomu panovník vyhověl například pozvání Františka Ferdinanda Kinského na čerstvě dostavěnou Karlovu korunu u Chlumce nad Cidlinou, zámku, jenž měl původně také sloužit zejména loveckým účelům. Touha šlechtice pochlubit se císařskou návštěvou převažovala nad čistě ekonomickými faktory, pro zdar celé akce neváhal proto aristokrat obětovat nemalé finanční prostředky i organizační úsilí svých úředníků, kteří měli celou akci zařídit. Poté, co se Křivoklát stal veřejně známou položkou v císařovnině itineráři, posílali Janu Josefovi z Valdštejna blahopřejné dopisy nejen jeho agenti, ale i ostatní aristokraté, většinou s trochou obtížně skrývané závisti.22) Není divu, že po návštěvě nechával šlechtic zvěčnit na památku císařské milosti, jež se mu dostala, celou událost na vzpomínkových mincích nebo vytisknout zevrubný popis honu. Za účelem oslavy panovníka a především jeho hostitele pak byly podobné brožurky distribuovány po českém království a mnohdy i po celé monarchii. Lov tak mohl sloužit jako reprezentace všech, kteří na něm byli přítomni. * Křivoklátské panství bylo vždy k lovecké zábavě jako stvořené. Platilo to celkem doslova, protože už středověký Křivoklát byl nejvýznamnějším královským hradem postaveným za tímto účelem na přelomu vlády Přemysla Otakara I. a Václava I.23) Ačkoli se preference českých panovníků měnily, mohutný hrad zůstával správním centrem rozsáhlého zalesněného panství, které podle Eduarda Maura pokrývaly dřeviny ze 65 procent. Roku 1579 bylo relativně konsolidované křivoklátské panství podřízeno české komoře, která hodlala využívat zdejší dřevo jako surovinu do železářských podniků nejen na samotném Křivoklátsku, ale také na Zbirožsku či v okolí Králova Dvora, kam byly klády plaveny po Berounce.24) Také později za Valdštejnů došlo několikrát ke snahám rozvinout tento směr podnikání a zlepšit splavnost nejen samotné Berounky, ale i okolních potoků.25) Podle tereziánského katastru patřilo vrchnosti 48 725 strychů lesa a pouze 7071,3 strychy dominikální půdy vhodné k polnímu hospodářství, které však bylo zejména díky Valdštejnům neobyčejně intenzivní: v tereziánském katastru je zaznamenáno sedmnáct poplužních dvorů a roku 1752 přibyl osmnáctý v Broumech. Křivoklátské panství bylo obrovské, rozkládalo se na více než 100 000 stryších půdy, ale přes převahu lesa byly pro vrchnostenskou pokladnu rozhodující příjmy z pivovarnictví.26) Přesto byla právě péče o les hlavní starostí jak české komory, tak také schwarzenberské zástavní držby, do níž 21) Srov. P. PREISS, František Antonín Špork a kultura jeho doby v Čechách, s. 208–220. 22)Například dopis od Ferdinanda Aloise Krakovského z Kolovrat, prezidenta vídeňské bankality (Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 27–28, 9. července 1721). 23) Srov. Tomáš DURDÍK, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 153–157. 24)Eduard MAUR, Český komorní velkostatek v 17. století, AUC hist et phil, Praha 1976. 25) Například roku 1722 Úpořský potok, pramenící u vlastecké hájovny pod vrchem Těchovínem a ústící do Berounky pod hradem Týřovem. Za tímto účelem byl na Křivoklát vyslán z Duchcova lesní pojízdní František Brunnhälter, aby instruoval hejtmana Štorcha a lesmistra Fricha (R. MAXERA, Pohledy do minulosti lesů křivoklátských: prameny a výpisy, fol. 19). 26)Aleš CHALUPA – Marie LIŠKOVÁ – Josef NUHLÍČEK – František RAJTORAL (ed.), Tereziánský katastr český III, Praha 1970, s. 398–399. 12 se dostalo křivoklátské panství roku 1658.27) Zástava se brzy změnila v prodej, kupujícím však roku 1685 nebyl překvapivě Jan Adolf ze Schwarzenberka, ale jeho konkurent, mnichovohradišťský pán Arnošt Josef z Valdštejna. Součástí kupní smlouvy byl požadavek komory, že na panství musí zachovat vysoké i nízké lesy, porosty, hory a údolí se všemi honebními a lesními právy, vysokou i nízkou honitbou.28) Valdštejnové pak investovali nemalé prostředky do panství, které definitivně spojili se sousedními Krušovicemi, Nižborem a dalšími menšími statky (Senec, Petrovice). Není tudíž divu, že si svůj majetek žárlivě střežili a nenechávali bez trestu žádný zásah do svých loveckých práv, jehož se dopouštěli ať už vědomě či nevědomě zabloudivší sousedé,29) a také, že se chtěli se vzkvétajícím majetkem pochlubit: křivoklátské panství bylo největší a nejvýnosnější ze všech valdštejnských majetků v Čechách, s nejlépe propracovanou vrchnostenskou správou. Nešetřili proto pozváními na lov, která adresovali svým přátelům a příbuzným uprostřed aristokratické společnosti. Tato štědrost měla kromě prosté reprezentace a upevnění rodového symbolického kapitálu ještě jeden důvod: navzdory kupní smlouvě si zachovávala česká komora některá práva k panství (například předkupní právo) a Valdštejnové se zavázali k několika povinnostem vůči komorním železárnám na králodvorském panství. Arnošt Josef ani jeho syn Jan Josef z Valdštejna se nehodlali Křivoklátu vzdát, lovy na Křivoklátsku tak byly demonstrací vlastnických práv k tomuto prestižnímu hospodářskému celku, kdysi klenotu královské domény ve středních Čechách. Lov patřil mezi běžné zábavy české barokní aristokracie a také Valdštejnové v tomto ohledu nebyli výjimkou. Již Arnošt Josef z Valdštejna proslul zakládáním nových hájoven a mysliven, i když spíše než lov měl při zalesňování panství na mysli budoucí železářskou výrobu. Přitom jen málo dbal na stará privilegia udělená ještě v době komorní správy.30) Pro léta 1685 až 1708, kdy byl pánem na Křivoklátě Arnošt Josef z Valdštejna, nemáme pořádání velkých loveckých akcí dosud pramenně doloženo, můžeme je však předpokládat i vzhledem k jeho činnosti na mnichovohradišťském panství (zřízení obory Klokočka s geometrickým rozdělením lesního porostu pro parforzní hon).31) Oproti tomu Jan Josef z Valdštejna, přední osoba politického a především ekonomického života Čech na počátku 18. století,32) proslul jako náruživý ctitel bohyně Diany, o čemž svědčí také touha obsadit úřad nejvyššího lovčího českého království po nešťastné smrti 27) Rozsáhlé lesy jsou zmiňovány nejen za Valdštejnů, ale také za Fürstenberků, kteří je užívali především pro své industriální podniky. Srov. Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen I., Prag – Wien 1785, s. 125 nn. 28) Item mit allen […] hohen und niedrigen Wäldern und Büschen, Bergen und Thallern, sambt aller Jagdund Forstgerechtigkeiten, mit hohen und niederen Wildtbahn […] behalten (Vs Křivoklát, inv. č. 316, sign. SA A 253). Předání křivoklátské honitby v bodě 16 smlouvy: mit allen Wäldern, Forst und Wildtpahnen in allen und jeden Revieren […]. 29) Například spor s Františkem Karlem Vančurou z Řehnic, pánem na Slabcích, v letech 1717–1719 (SOA Praha, RAV, inv. č. 3049, sign. I-9/28, kart. č. 9). 30)K jeho bezohlednému postupu při zalesňování panství v konkrétních případech dále Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s. 151 (Běleč), s. 166 (Bratronice), s. 175 (Broumy). 31) Srov. Helena PRŮŠKOVÁ, Život na Ostrově svaté Anny, Mnichovo Hradiště 2004, s. 42–44. 32) Jeho medailonek srov. Jiří HRBEK, Johann Josef von Waldstein – ein adeliger Unternehmer im barocken Böhmen, in Zdislava Röhsner (ed.), Wallenstein und noch viel mehr. 850 Jahre Familie Waldstein, Wien 2009, s. 117–132. 13 Oldřicha Felixe Popela z Lobkovic roku 1722. Nakonec sice dal přednost prestižnějšímu úřadu nejvyššího maršálka a do úřadu lovčího prosadil svého severočeského souseda Františka Karla Clary-Aldringena, zájem o zemské hony u něj však přetrval. Spolupráce s nejvyšším lovčím se prohloubila především během korunovační návštěvy Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristýny roku 1723, kdy Valdštejn půjčil svému mladšímu kolegovi lovecké náčiní (Jagdgezeugen) z křivoklátského panství, kde celou záležitost vyřizoval na Valdštejnův pokyn lesmistr František Maxmilián Frich.33) Nejrůznějších zbraní a nástrojů potřebných k lovu bylo na Křivoklátě skutečně velké množství a byly koncentrovány do hraběcí zbrojnice nacházející se od sedmdesátých let 17. století v blízkosti vesnice Běleč. Obrovské zásoby loveckých potřeb přesunuli dědici Jana Josefa z Valdštejna po jeho smrti roku 1731 částečně do Doks, zbytek se dostal po vichřici, která smetla roku 1740 bělečskou zbrojnici, do nevzhledné budovy u zdi zámeckého parku v Lánech (dodnes tomu odpovídá pomístní název Zeughaus – Cajkhauz), kterou nechala postavit Marie Anna z Valdštejna, provdaná za Josefa Viléma z Fürstenberka.34) Císařské návštěvy v pobělohorských Čechách vyvolávaly v aristokratické společnosti nemalá očekávání. Její členové sledovali dychtivě itinerář císařského dvora, a pokud některá z plánovaných cest majestátu protínala šlechticovo panství, pozvání na hostinu či na lov na sebe zpravidla nenechalo dlouho čekat. Pozornost historiků na sebe dosud vázaly v době po vestfálském míru především dva dlouhé pobyty císařského dvora v Čechách v letech 1679–1680 a poté korunovační pobyt roku 1723.35) Císař však zavítal ve sledované době do českých zemí vícekrát a většinou se jeho přítomnost neobešla bez lovecké zábavy: roku 1638 mladý císař Ferdinand III. brázdil křivoklátské polesí spolu se svým bratrem Leopoldem Vilémem,36) roku 1652 se i se svým stejnojmenným prvorozeným synem zúčastnil vedle odhalení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze také honu na Křivoklátě, na kterém se vedle myslivců podílelo na 600 náhončích;37) roku 1732 skončil plachtový hon na brandýském panství smrtelným zraně- 33)Vs Křivoklát, inv. č. 1440, sign. SA U 6, fol. 153–156, Jan Josef z Valdštejna Františku Karlu Clary-Aldringenovi, 26. 9. 1723. 34) Dále Václav VODVÁŘKA, Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen, Rakovník 2006, s. 109. 35) Štěpán VÁCHA – Irena VESELÁ – Vít VLNAS – Petra VOKÁČOVÁ, Karel VI. a Alžběta Kristýna: česká korunovace 1723, Praha – Litomyšl 2009; Jiří HRBEK, České barokní korunovace, Praha 2010; Marc NIUBO, Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, in Olga Fejtová – Václav Ledvinka – Jiří Pešek – Vít Vlnas (ed.), Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, Praha 2004, s. 95–131. 36) Rudolf MAXERA, Zápisky z dějin myslivosti lesů křivoklátských, SOA Praha, Maxerova pozůstalost, inv. č. 25, kart. č. 2, fol. 29. Tenkrát zde ulovili oba Habsburkové 63 jelenů. 37) Srov. Ferdinand B. MIKOVEC, Ferdinand III. v Praze roku 1652, Lumír 10/1860, díl 2, s. 734–737. 14 ním nejvyššího štolmistra Adama Františka ze Schwarzenberku, za které nesl přímou zodpovědnost císař Karel VI.38) Lovecká vášeň nebyla výlučně mužskou záležitostí, od přelomu 17. a 18. století se setkáváme stále častěji s fenoménem ženy-lovkyně (Amazonky), a to nejen ve výtvarném či dramatickém umění, ale také v praxi dvorského ceremoniálu. Lovu holdovaly po boku svých manželů saská kurfiřtka Magdaléna Sibyla Braniborsko-Bayreuthská, manželka budoucího císaře Josefa I. Amálie Vilemína Brunšvicko-Lüneburská (oba vydatně lovili také v okolí Prahy během své návštěvy roku 1702, která jim přinesla popularitu mezi českou aristokracií) nebo jejich dcera Marie Amálie, manželka bavorského kurfiřta Karla Albrechta. Mezi těmito dámami však vynikla Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolffenbüttelská, manželka Karla VI. Pohledná panovnice zakládala i svou reprezentaci na lovecké zálibě, známý Lovecký kostým Alžběty Kristýny se stal součástí jejího image. Na originálu je její portrét v třírohém kloboučku, tmavě zelereprezentativního portrétu nechybí jako ném aksamitovém kabátě a v široké sukni zvané atribut dlouhá puška ládovaná zepředu Reifrock. Manželský pár společně prožil velkou část španělské anabáze, během níž se tehdy ještě za císařovnou stojícími myslivci arcivévoda Karel ucházel se zbraní v ruce o dědictví po španělské větvi Habsburků. Svou ženu pak na Pyrenejském poloostrově zanechal, a statečná panovnice tak musela několik let bránit hrdinně manželovy zájmy ve stále nepříjemnějším prostředí. Rozhodně jí tedy nechyběla kuráž, uměla výborně střílet a jezdit na koni, což nejednou předvedla uprostřed dvorské společnosti. Dynastickým imperativem však byla dlouhodobá snaha císařského páru přivést na svět mužského dědice, kvůli němuž byly aktivizovány všechny pozemské i nebeské zdroje včetně modliteb k českým zemským patronům. Součástí léčebné kúry, jejímž cílem bylo porodit císaři syna a monarchii dědice, byl i ozdravný pobyt v Karlových Varech, kam se 38)Petra LUNIACZKOVÁ – Tomáš STERNECK, Letní císařská návštěva v královském městě. Průjezd Karla VI. a jeho dvořanů Českými Budějovicemi v srpnu 1732, Jihočeský sborník historický 72, 2003, s. 175–207; Jiří ZÁLOHA, Lovecký příběh s nešťastným koncem, Dějiny a současnost 18, 3/1996, s. 18–20; Otto G. SCHINDLER, Smrt na lovu v Brandýse a zmařená divadelní slavnost v Krumlově (Chybný výstřel císaře Karla VI. a Metastasiovo „L´Asilo d´Amore“), Divadelní revue 7, 1996, s. 14–35; Petra VOKÁČOVÁ, Dvorní cesta císaře Karla VI. do Karlových Varů 1732, in Václav Bůžek – Pavel Král (eds.), Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), Opera historica 10, České Budějovice 2003, s. 457–468. Souhrnně Petra LUNIACZKOVÁ, Dvorní cesty císaře Karla VI. do zemí Koruny české, Archivní ročenka SOkA Kroměříž 7, 2001, s. 8–33; Hanns Leo MIKOLETZKY, Hofreisen unter Kaiser Karl VI., Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 60, 1952, s. 265–285. 15 vypravila císařovna z Vídně 12. května 1721 i se svou čtyřletou dcerou Marií Terezií.39) K cestě posloužilo nedávno vybudované poštovní spojení, využití poštovních stanic bylo organizačně nejméně náročné. Větší část vybavení dvora od sena a ovsa pro koně až po jemnou mouku a víno pro císařovnin stůl se vezla zvlášť a z Vídně vyjela zhruba s týdenním předstihem. Na rozdíl od přesunu samotné císařovny byla zvolena tradiční trasa, kterou císařský dvůr využíval při putování do Prahy nejčastěji, tedy přes Stockerau, moravskou Brtnici, Německý Brod a Čáslav.40) Tento předvoj čítal dohromady 51 koní zapřažených v sedmi těžkých vozech a zbytek kočárů přepravoval dohromady 74 osob. V hlavním konvoji, který volil cestu přes Hollabrunn, Vranětín, Slavonice, Jindřichův Hradec a Tábor jelo devatenáct těžkých vozů (14 naplněných vínem, 5 připravených pro potraviny, jež měly být průběžně během cesty doplňovány) a stejný počet osobních kočárů včetně císařského; dvorní dámy obsadily tři vozy, pohodlné separé pak měli ve svých kočárech pochopitelně nejvyšší hofmistr a hofmistryně císařovny a dále například zpovědník nebo lékař. Edlknabové a jejich hofmistr jeli poštovním dostavníkem. Celkový počet lidí mířících do Karlových Varů v obou konvojích se tak vyšplhal i s Alžbětou Kristýnou a malou Marií Terezií na 270.41) Od toho se odvíjely také požadavky na proviant, jenž měl být připraven v každé poštovní stanici po cestě: kromě jiného 200 vajec, 18 holoubat, košík hrušek a jablek, 8 bažantů, 12 kapounů, 8 krocanů atd.42) Hlavní role při zásobování připadla krajům, které ostatně dodávaly potraviny i na císařovnin stůl do Karlových Varů. Stejně náročné bylo zajistit dostatečný počet koní na přípřeže, krajští hejtmani měli povinnost koordinovat jejich počet a místo předání. Týkalo se to i oblastí, kterými císařovna neprojížděla: například prácheňský kraj měl dodat ve stanovený den do Votic 120 tažných a 30 jezdeckých koní. Vzorem pro jednotlivé dvorské úředníky při plánování přesunu byl nedávný průjezd arcivévodkyně Marie Josefy přes Čechy43) za jejím budoucím manželem do Saska, na který se v organizačních pokynech několikrát odkazuje.44) Přesto se jednalo pouze o generální zkoušku dvorské logistiky, jejíž hlavní zátěžová akce měla nastat o dva roky později, kdy se na českou korunovaci Karla VI. vypravilo z Vídně 446 vozů.45) 39) Zatímco cestování císařů v habsburské monarchii je stále studovanějším tématem, cestám císařoven (a zejména těm, které podnikaly bez manžela) je věnována jen minimální pozornost. Srov. Radmila PAVLÍČKOVÁ, „Polská“ cesta roku 1670. Město Olomouc a Karel z Lichtenštejn-Castelcorna jako hostitelé císařského dvora, AUPO Historica 29, 2000, s. 97–105. 40) Zásoby byly plánovány na pět týdnů a dohlížet na ně měl císařovnin obroční písař (Hoffutterschreiber), který konvoj doprovázel a držel pokladnu (Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 31–32, 37). 41) Celkový seznam císařovnina dvora na cestách uložen v NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064. Seznam účastníků obou hlavních konvojů Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 23–30. 42)Tamtéž, fol. 10–11. 43)K němu dále NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064. 44) Například při popisu sestavování „polní“ kuchyně, tedy kuchyně, jež měla vařit dvořanům na cestě. Podobně v záležitosti vybavení Pražského hradu nábytkem (Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 10–11). 45)Korunovační pobyt byl plánován nejen ve větším reprezentativním rozměru, ale také na delší dobu. Srov. Š. VÁCHA – I. VESELÁ – V. VLNAS – P. VOKÁČOVÁ, Karel VI. a Alžběta Kristýna: česká korunovace 1723, s. 70. 16 Po třídenní zastávce v Praze, kde byl pro náruživou lovkyni uspořádán 16. května 1721 první z řady honů na českém území, se kolona hnula směrem na západ přes Smečno a Kolešovice do Karlových Varů.46) Západočeské město, jehož věhlas a prestiž minerálních pramenů přilákaly již na počátku 18. století polského krále Augusta II. Silného i ruského cara Petra Velikého, slibovalo své vzácné návštěvnici, že se jí po pravidelném konzumování léčebných vod narodí další syn.47) O účincích karlovarské minerálky nebylo ve Vídni pochyb, od přelomu 17. a 18. století vycházely v monarchii lékařské spisy, které potvrzovaly její kvalitu.48) V duchu merkantilistické doktríny ochrany zemského bohatství vydal roku 1718 císař na popud městské rady zákaz vyvážet vodu z nejslavnějšího karlovarského pramene, Vřídla.49) Císařovna s dcerkou bydlely v Poštovním domě na Tržišti, zbytek početného doprovodu obsadil okolní domy.50) Karlovarská městská rada se před vzácnou návštěvou hodlala prezentovat skutečně impozantně, když poslala devítisethlavý průvod horníků defilovat před okna zmíněného domu. Součástí pobytu byl i městem uspořádaný lov na medvědy a voly. Jeho nejdůležitější součástí přesto byla léčebná kúra a císařovna pitný režim pilně zachovávala: malovaný míšeňský koflík, který během něho používala, je dnes ve sbírkách Národního muzea.51) Nezanedbávala ani duchovní život a návštěvu místních kostelů: 19. června 1721 kostela svaté Anny v Sedleci nedaleko města, přímo v Karlových Varech potom kostel sv. Maří Magdaleny. Oba kostely ostatně čekala v následujících letech velkolepá barokní přestavba, na niž finančně přispěl i císař. Návštěva sedleckého kostela patřila mezi poslední zastávky císařovny během jejího karlovarského pobytu. Po jeho ukončení vyrazila na východ směrem ku Praze, a to přes kolešovické panství Jiřího Oliviera Wallise z Karringhmainu, kde přenocovala z 25. na 26. června 1721. * Lov na Křivoklátě za účasti císařovny vyžadoval rozsáhlé přípravy. Zaprvé bylo potřeba sehnat dostatečný počet zvěře, což si vynutilo aktivizaci lidí nejen na křivoklát46) Celý plán cesty (Reiserouta) uložen ve Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 21–22; také NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064. 47)Prvorozený Leopold Josef (narozen 13. dubna 1716) přežil pouze několik měsíců, vedle Marie Terezie (narozena 13. května 1717) měla císařovna ve sledovaném období ještě jednu dceru, Marii Annu (narozena 14. září 1718). 48) Účinky karlovarské vody při léčení sterility (především ženské) jsou potvrzovány už renesančními autory jako Caspar Bruschius (Encomia Hubae Slaccenwaldensis) či Matouš Kolín z Chotěřiny (1542: dopis Janu Hodějovskému z Hodějova). 49) Srov. Vladimír KŘÍŽEK, Obrazy z dějin lázeňství, Praha 2002, s. 145. Česká dvorská kancelář regulovala také odpařování soli z karlovarských vod a její prodej. 50)Karel VI. vydal již 11. dubna 1721 reskript, v němž přikazuje pražskému místodržitelství, aby prostřednictvím žateckého krajského úřadu zajistilo dostatečné ubytovací kapacity pro císařovnu a její doprovod. Opis reskriptu ve Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 3–5. 51) Je na něm panorama Karlových Varů s křížem, na vrcholu Jelení skok. Zhotovit ho nechala patrně městská rada. V. Křížek, Obrazy z dejin lázeňství, s. 167 (zde i reprodukce koflíku). Na koflíku jsou nápisy (vždy s chronogramem odkazujícím k roku 1721): Hocce poculo Thermas Carolinas feliciter bibit Elisabeth Augusta a Vovet toto ex corde terra bohema Elisabethae proles (Joseph Johannes LENHART, Carlsbads Memorialien vom Jahre 1325 bis 1839, Prag 1840, s. 69–70). 17 ském panství, protože zdejší lesní personál zaměstnaný v hraběcích službách byl pro tak monstrózní akci početně více než nedostačující. Přijel například vrchní lesník až z duchcovského panství, který pobýval na Křivoklátě dva týdny a dostal za odvedenou práci zaplaceno 6 zlatých. Rozhodujícím způsobem však byli zapojeni místní poddaní, kteří tvořili většinu náhončích: z krušovického panství mělo dorazit 151 lidí (91 sedláků a 60 domkářů, z toho 42 z Pavlíkova a 28 z Nesuchyně). Hlavní nadháněcí práce s pomocí pláten, zradidel a dalšího nutného vybavení dovezeného z Bělče byly prováděny v noci ze 13. na 14. června a záběr, odkud byla zvěř hnána pod vedením valdštejnských forstknechtů, adjunktů a hajných, byl skutečně úctyhodný: jeden směr šel od Lužné, druhý od zámeckého revíru (prostor u hradu Křivoklát). Celkem se podařilo nahnat z okolních lesů do tzv. novodomského prostoru52) kolem 1000 kusů lovné zvěře, především jelenů, laní a kolouchů, kteří měli být k dispozici císařovnině střeleckému umění, přestože se v polovině června jedná o dobu vodění mláďat. Nicméně zmíněný počet dokazuje, že od konce 17. století došlo zásluhou vrchnosti, tedy Arnošta Josefa a Jana Josefa z Valdštejna, k postupnému nárůstu počtu zvěře v křivoklátských lesích: roku 1693 se zde nacházelo jen 268 dospělých jelenů (desateráci a výše), na podzim roku 1699 bylo ve všech patnácti křivoklátských revírech zastřeleno 356 lovných jelenů, a lze tudíž předpokládat, že celkový počet vysoké zvěře se pohyboval tou dobou již v řádu tisíců, v letech 1710 až 1716 střelecký výkaz obsahuje celkový počet 1055 vyřazených kusů (Rudolf Maxera odhaduje na počátku 18. století 6000 kusů vysoké).53) Zapojení místních poddaných v rámci robotních povinností bylo logické, Valdštejn však hodlal přimět také obyvatele měst na křivoklátském panství, které vázaly ke slavnému královskému hradu prastaré povinnosti týkající se právě lovu. Požadavky směrem k měšťanům Nového Strašecí přicházely ve vypjaté situaci, kdy se Novostrašečtí (a stejně i Unhošťští) snažili jako bývalí komorní poddaní vymanit z valdštejnské vrchnostenské správy.54) Po Novém Strašecí požadoval Valdštejn 14 koní a 30 nadháněčů, kteří se měli na náklady města dostavit ve stanovený čas na určená místa.55) Odpověď konšelů křivoklátskému hejtmanu Ondřeji Alfonsu Štorchovi byla překvapivě rychlá a vstřícná. Stejně tomu bylo i v případě Rakovníka, který od konce 16. století požíval privilegií královského města, a jeho vazba na křivoklátské panství, jehož býval kdysi součástí, tudíž dávno skončila. Navzdory tomu bylo vysláno na valdštejnské panství 24 koní a 80 osob, ačkoli 52) Novodomský revír právě neoplýval bohatstvím vysoké zvěře: roku 1699 zde bylo za celý podzim zastřeleno pouze 13 kusů (Rudolf MAXERA, Myslivosť v hloubi Křivoklátských lesů, SOA Praha, Maxerova pozůstalost, inv. č. 27, kart. č. 3, fol. 20–21 /s. 30–32/). 53)Tamtéž. 54) O robotním manství dále V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 120. 55) Jakož nejmilostivější regirující císařovna při svém z Carlbadu šťastném navrácení v zdejším křivoklátským wildpahnu s vysokou honbou se nejmilostivěji divertirovati nejmilostivější zalíbení míti ráčí, his pak concur rentibus město Nové Strašecí tenore zdejšího panství křivoklátského urburu jest, s potřebou lidu, též koní a vozmi přispěti a takové kolikověby zapotřebí bylo na svý outraty obeslati. Pročež tímto při moci ouřadu na ten čas milostivě svěřeného nařizuji, že dáli pánbůh v blíž příští úterý, jenž bude 10. tohoto měsíce Junii na noc 14., koní do Bělče náležitě obšířovaných k tomu potřebných pláten a tenat, neméně i 30 osob přišlých dáli pánbuh v pátek, tj. 13 ejusdem ráno okolo 5. hodiny na Rudu pro dohánění zvěře skutečně a neomilně vypraveny [byli] (Vs Křivoklát, inv. č. 930, sign. SA I 60, fol. 8 /7. června 1721/). 18 Titulní strana tisku „Prototypon oder Eigentliche Beschreibung der zu allerhöchsten Ehren […] Frauen Elisabethae Christinae vermählten römischen Kayserin […] in Pürglitzer Wild=Bahn und in dasselbstigen S. Elisabethae Revier […] praesentirten Hirschen=Jagd“. Na Valdštejnovu objednávku byl vydán na Starém Městě pražském u tiskaře Jiřího Labouna řada z nich byla potřeba v městské gardě samotného Rakovníka. Důvodem této vstřícnosti byla jednak tradice (Rakovničtí se účastnili například honu roku 1638, v počtu 68 honců a 20 koní, tehdy byl Křivoklát ještě komorním panstvím),56) ale především fakt, že ani cestou do Karlových Varů, ani na cestě zpáteční císařovna s návštěvou tohoto královského města nepočítala. V obou případech byla dána přednost martinickému Smečnu, kam v době přítomnosti dvora posílal Valdštejn z Křivoklátu jako sousedskou pomoc potraviny (jeřáby, tetřevy, pstruhy a úhoře).57) Jedinou možností, jak se mohli Rakovničtí setkat se svou císařovnou, tedy bylo přijet na křivoklátské panství. Tato skutečnost také byla městské radě explicitně sdělena patrně z toho důvodu, aby křivoklátský vrchnostenský úřad zajistil co největší množství lidí při organizaci honu.58) Za druhé bylo potřeba najmout řemeslníky, kteří by zhotovili konstrukce pa- 56) R. MAXERA, Zápisky z dějin myslivosti lesů křivoklátských, fol. 29. 57)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 7–8, 11. 5. 1721. 58) […] ansonsten wissen [sie], wie daß Allerhöchste I[hro] K[ayserliche] M[ayestät] in dero […] durchpasage zu Rakonitz nicht subsistiren und einige etwann Felicitation abzunehmen geruhen worden [ist], gleich anderen königlichen Städten gehorsamben kay[serin] zu einigmäßiger pflichtbezeugung bey dero durchmarch in toga curiali erscheinen und ordinata serie ante locum praetorium sich collociren wurde können (Vs Křivoklát, inv. č. 930, sign. SA I 60, fol. 18–19). 19 vilónů, v nichž hosté obědvali, střelecký altán pro císařovnu a v neposlední řadě vlastní ohrady pro nadehnanou zvěř. Císařovnin jídelní stan musel kopírovat ceremoniální uspořádání místností, které obývala ve svých rezidencích. Proto nacházíme v plánku narychlo vybudované „lovecké osady“ vedle vlastní jídelny také místnost osobního someliéra, cukráře a stříbrníka (měl na starosti stříbrné nádobí), dvoudílný stan pro císařovnin doprovod v čele s hofmistryní dvorních dam, jeden stan pro komornice a tři pro nejrůznější hosty (bohužel nespecifikováni). Nejvznešenější byl pochopitelně císařovnin apartmán a soukromý stan (Retirada-Zelt), oba vyzdobené zeleným a červeným damaškem a zeleným sametem, nad vstupem se vyjímal císařský orel s českým lvem na prsou. Po obvodu oploceného prostranství se nacházely dřevěné budovy sloužící jako jídelna dvorních dam a kavalírů, lékaře a zpovědníka, edlknabů, členů dvorní kaple a komorníků. Zvlášť měl jíst vojenský doprovod, který představovala čestná setnina pěchoty z Berouna s plukovním praporem hraběte Herbersteina, vedená poručíkem Petrem von Dessenau,59) a také císařovnini osobní harcíři v počtu dvanácti mužů a dva trabanti, kteří doprovázeli panovnici už z Vídně. Vojáci nezajišťovali pouze ochranu a pořádek při nadměrné koncentraci lidí různých stavů, ale také hudbu během slavnostního oběda. Nechyběla ani provizorní poštovní stanice a dům pro valdštejnské sloužící. Uprostřed areálu se nacházely dvě navzájem propojené protilehlé budovy tvořící půdorys písmene „U“, v nichž byla nalevo umístěna kuchyně císařovny, v pravé budově potom přípravna valdštejnských hraběcích pokrmů. Pod stromy na druhé straně vyhrazeného prostoru byl vchod do provizorních sklepů (jeden na víno, druhý na pivo) a uprostřed soustavy dřevěných objektů se nacházela kamna na pečení.60) Existence dočasných sklepů a kuchyně nebyla žádnou zvláštností, k jejímu postavení docházelo všude, kde císařovna se dvorem pobývala delší dobu, nebo cestou, pokud při ní nebyl k dispozici standard potřebný k náročnému panovnickému stravování.61) V lesním prostředí novodomského revíru však působily tyto stavby poněkud bizardním dojmem. Přesto byl celý soubor budov neobyčejně útulný, umístěný na pasece a chráněný před sluncem okolními vzrostlými stromy; vonící dřevo a všudypřítomné zelené chvojí mělo budit dojem, že budovy vyrostly zcela přirozeně uprostřed hlubokého lesa. K areálu, označovanému jako příbytek Marta a Diany (narážka na Valdštejna a císařovnu), se jelo dlouhými průseky, aby přijíždějící upadli do nejvyšší dychtivosti vidět ho co nejdříve.62) Rozestavění, počet a vybavení budov nebyly náhodné a byly konzultovány s císařovniným nejvyšším hofmistrem; další věci, jako například forma lečí a velikost stájí, byla obsahem korespondence mezi křivoklátským panstvím a pražským místodr59) O bezpečnost v Karlových Varech se starala jednotka z pluku hraběte von Sickingen, od níž právě Dessenau převzal službu. Dessenau byl navíc pozván na hon samotným Valdštejnem (tamtéž, fol. 18–20). 60)Popis loveckého ležení se nachází jednak přímo na jedné z Fischerových rytin Prototyponu (pozn. 84), jednak na schématu budov od Johanna Josefa Dietzlera ve fondu Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 1–3. 61) Během návštěvy císařského dvora v Karlových Varech roku 1732 byly sklepy i kuchyně postaveny přímo na náměstí (NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/10, kart. č. 1065, fol. 46–51). 62) [… die], dem Schauplatz zugefahren, auf eine gute Distanz sich praesentiret und ihre Augen gänzlichen an sich gezogen, wodruch derselben rühmliche Curiosität ex signo rem, je ehender je lieber zu sehen, in äusserste Begierde gerathen (Prototypon, Strahovská knihovna, sign. H F I 29/16). 20 žitelstvím od května, tedy déle než měsíc před vlastním lovem.63) Podobným způsobem probíhaly kontakty s rakovnickým krajským úřadem, jenž měl za úkol zorganizovat bezproblémový průjezd císařovny a jejího doprovodu svým územím.64) Nabídku krajských hejtmanů, že by státní správa přispěla potřebnými viktuáliemi během pobytu dvora na Křivoklátu, vrchnostenská správa s díky odmítla. Zvládnout zásobování z vlastních hraběcích zdrojů bylo pro Valdštejna věcí cti.65) Hospodářská soběstačnost, jeden z imperativů raně novověké ekonomiky, byla ostatně zmíněna také v popisu lovu, který si nechal Valdštejn vytvořit.66) Oproti tomu hledal hrabě a jeho úředníci intenzivně pomoc ve formě rady, jak takovou slávu organizovat. S osobami zběhlými v pořádání plachtových honů byly řešeny nejrůznější technické otázky, například zda mají zůstat myslivci při vyhánění zvěře z výběhu skrytí za plachtami, nebo nikoli. Do přípravy zařízení a do výstavby budov byli zapojeni řemeslníci z okolí od zedníků přes tesaře až po krejčí, kteří zhotovovali k této události zvláštní myslivecké stejnokroje dohromady za více než 431 zlatých. Koupeno muselo být 18 vah železa (=1200 kg), přitom lze předpokládat, že většina materiálu – zejména dřevo a železo – pocházela z místních zásob. Jak bylo zmíněno výše, proviant byl zajištěn z valdštejnských zdrojů, k dokupování potřebného množství docházelo jen zřídka (máslo). Z vrchnostenského účetnictví lze poznat, ze kterých lokalit se dovezlo největší množství potravin: pivo bylo obstaráno převážně z Petrovic, chleba z Krušovic, drůbež z poplužních dvorů v Příčině nebo Senci.67) O zvláštních dodávkách potravin jednal křivoklátský hejtman také s úředníky ze sousedních nebo nedalekých panství (například ledeburské Peruce). Dohromady stálo celé vybavení loveckého okrsku 818 zlatých, což nebylo právě málo.68) Pro stolování dvora na cestách platily přísné předpisy, které byly vzhledem k počtu účastníků lovu ad 63)Prokazatelně potvrzený úmysl císařovny zastavit se na zpáteční cestě na hon v křivoklátských lesích věděl Jan Josef z Valdštejna 2. června, kdy o tomto úmyslu píše svému příbuznému Leopoldu Vilémovi (Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 9–10). 64) O průběhu příprav a spolupráci s krajským úřadem Valdštejn místodržícím tamtéž, fol. 14. Do kompetence krajských úřadů v součinnosti s pražským místodržitelstvím spadala také oprava cest po trase. 65) Und weilen wir mit Herrn Hofmeister die unterredung gepflogen, nach proportion verschriebenen victualien vor (=für) Ihro May[estät] küchl man schon sehen und möglichst trachten wurde, selbsten in der Herrschaft aufzukommen, ohne daß der Creys was beyschaffen müßte. […] Es dörfte uns nicht dann an gefliegel das Creis zu succuriren haben […] (tamtéž, fol. 12–13, 9. 6. 1721). 66)Proviantu zde prý bylo v takovém nadbytku, že zbytky odváželo pět plně naložených zbrojních vozů: Die hierzu nötige considerable Expensen seynd nicht nur aus jetzt wohlgedachter Excellenz eigenen Mitteln hergegangen, sondern selbste haben auch, womit zu solchen niemand concurriren dörffe, und das Land der zu dieser Station destiniert gewesten Leiferung überhoben bleibe, bey dem hochlöblichen königlichen Gouverno, nebst dessen untereinstiger Einladung zu dieser Jagd-Ergötzlichkeit zeitlich angezeiget, wie dass sie vor sich selbst alle erforderliche Provision bereits gethan hätten, welches von gleichgedachten hochlöblichen königlichen Gouverno umb die unnöthige Zufuhr abzustellen, an die Gehörden intimiret worden, und der hochgräfliche Zehrgarten mit einem solchen Vorrath versehen gewesen, dass das überbliebene hinweg zu führen etliche stark beladene Rüst-Wägen nicht geklecket haben (Prototypon). 67)Vs Křivoklát, inv. č. 930, sign. SA I 60, fol. 1–2. 68)Tamtéž, fol. 3–4. Roční plat vrchního lesníka (Oberforst) na křivoklátském panství roku 1708 byl 70 zlatých. RAV, inv. č. 3364, sign. II-2/IV/8, kart. č. 30. 21 hoc upraveny: přítomní zasedli u sedmnácti stolů69) – proto není divu, že kuchyně patřily k nejrozměrnějším stavbám provizorního lánského loveckého okrsku. K panské tabuli, u níž jedla také císařovna, servírovali jídla ve stříbře císařští edlknabové; prostřeno muselo být kobercem a sametem. Ještě štěstí, že si většinu tohoto vybavení přivezl dvůr s sebou… * Jan Josef z Valdštejna dorazil do Lán 14. června ze svého zámku v Bělé pod Bezdězem.70) Lány tehdy ještě rozhodně nebyly reprezentativním sídlem, ačkoli o velkolepé přestavbě tohoto dosud nerozměrného zámečku bylo již rozhodnuto. Zvýšení o patro podle pánů Františka Ignáce Prée nebo dokonce Františka Maxmiliána Kaňky (oba pro Valdštejna ve sledované době pracovali) bylo provedeno až na přelomu dvacátých a třicátých let 18. století, což může být důvodem, proč císařovna na zámku nenocovala. Renesanční zámek z doby Rudolfa II.71) nebyl v době vrcholného baroka dostatečně reprezentativní, ačkoli za Schwarzenberků péčí manželky Jana Adolfa Marie Justýny, rozené ze Starhemberku, došlo kolem roku 1663 ke zřízení kaple.72) Právě zde byla naplánována mše pro císařovnu, kterou měl přečíst pražský světící biskup Daniel Josef Mayer z Mayern.73) K návštěvě však patrně nedošlo: 26. června 1721 dorazila v 10 hodin Alžběta Kristýna i s početným doprovodem do prostoru Nového Domu na křivoklátském panství rovnou z Kolešovic. Nelze předpokládat, že se honu účastnili všichni členové císařovnina dvora na cestách, na druhou stranu do křivoklátských lesů přibyl Valdštejn s manželkou Eleonorou Marií a se svým doprovodem a služebníky, vojáci a v neposlední řadě pozvaní hosté rovněž se svou suitou. Bohužel nemáme k dispozici pramen, který by jmenovitě uváděl seznam účastníků lovu, tedy těch, pro které byl připraven lovecký okrsek v novodomském revíru. Můžeme tudíž pouze odhadovat. Podle rytiny doprovázející popis lovu se vedle císařovny, jež jako jediná měla právo střílet, nacházelo zhruba třicet lidí, lze však předpokládat, že mezi diváky byla přítomna většina císařovnina karlovarského doprovodu. Oběd se konal u sedmnácti stolů (v Karlových Varech stolovala celá společnost u deseti stolů),74) řada z nich však měla „proměnlivé“ osazenstvo, které se u nich střídalo podle toho, koho bylo právě potřeba v císařovnině blízkosti, popřípadě v kuchyni. Celkový počet hostů včetně hraběcího doprovodu lze tedy odhadnout na 300. Pokud bychom měli spekulovat o počtu přihlížejícího publika, pak se dostaneme – i vzhledem k množství „pomocníků“ z okolních měst a poddaných robotníků – k sumě zhruba 1000 osob. 69)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 33: vedle panského stolu ještě jeden stůl pro zpovědníka, lékaře a sekretáře, další pro dámskou a jiný pro pánskou část císařovnina komornictva, dále pro dvorní dámy, kuchaře, dva pro důstojníky a jeden pro poddůstojníky a dohromady pět pro logistický personál. 70)Tamtéž, fol. 23–24. 71) Srov. František KAŠIČKA, Renesanční podoba státního zámku v Lánech, Umění 31, 1983, s. 34–39. 72) Současnou kapli Jména Ježíš, stojící samostatně a spojenou s hlavní budovou, získal zámek až v letech 1747–1752, ačkoli o jejím postavení bylo rozhodnuto již roku 1735, což značí nevyhovující stav staré schwarzenberské kaple (Pavel VLČEK, Encyklopedie českých zámků, Praha 1994, s. 181). 73)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 25–26. 74) NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064. 22 V den lovu bylo krásné počasí, i když červánky předchozího večera mohly znamenat příchod deště. Příjezd císařovny byl provázen malou vojenskou přehlídkou s poctami, po jejímž dokončení se panovnice odebrala rovnou do plachtové ohrady, v jejímž centru stál lovecký altán, rozdělený na tři části. Uprostřed stál stůl se zeleným přehozem, u něhož si císařovna odpočinula. Zpovzdálí bylo slyšet štěkání psů umístěných v ohradě a připravených k loveckým výkonům. Tradice chovu psů se ve valdštejnském rodě pevně zakořenila právě za Jana Josefa z Valdštejna, který je využíval především ke štvanicím, jež čas od času střídaly uzavřené plachtové hony. Proslulým chovatelem loveckých psů pak byl Valdštejnův synovec a propagátor parforzního honu František Arnošt, mnichovohradišťský pán, který dokonce sepsal pojednání o nemocech loveckých psů a jejich léčení.75) Po krátkém odpočinku dala císařovna prostřednictvím hraběte Valdštejna, jenž jí stál po levici, pokyn k zahájení lovu. Nabíječ nacházející se po císařovnině pravici poprvé naládoval pušku a po nahnání první várky jelenů začala Alžběta Kristýna pálit. Ve stínu altánu stál kromě nabíječe a Valdštejna houf dvorních dam a kavalírů, v ohradě samotné pobíhali zmateně jeleni a stejně zmateně také čeledíni a sloužící odnášející padlé kusy, jež byly slavnostně vyrovnávány, aby jejich množství patřičně vyniklo. Součástí celého divadla byli také psi, kteří pronásledovali dokola běhající zvěř, a myslivci jedoucí na koních v nových, drahých uniformách. Ti štvali zvířata z komor v lese do hlavního výběhu a jeden skrytý myslivec reguloval s pomocí důmyslného kladkostroje přísun kusů před císařovninu mušku. Příchod obzvláště statného jelena pak oznamoval zatroubením na lesní roh.76) Celé barokní divadlo plné smrti řídil křivoklátský lesmistr František Maxmilián Frich a právě on měl hlavní zásluhu na tom, že nedošlo k žádnému zranění účastníků ani okolostojících přihlížejících zvědavců. Ostatně císařovna byla zkušená střelkyně a dokázala na rozdíl od svého krátkozrakého manžela rozeznat člověka od jelena, takže se v nepřehledné změti zvířat a lidí dobře orientovala. Zájemců o sledování velkolepé podívané přibývalo, a tak musely být přistaveny vysoké vozy, na nichž stáli jedinci za plachtovou ohradou jako na tribuně. Ti, na které se nedostalo, obsadili přilehlé stromy a houpali se na větvích, mohutně povzbuzujíce střelbu. Anonymní tvůrce popisu slavného honu zaznamenal zázrak hodný svatohubertské tradice, kdy druhý z řady skolených jelenů těsně před svou smrtí před císařovnou poklekl, aby jí udělal kompliment za to, že směl zhynout její rukou.77) Po dvou lečích se císařovna s doprovodem odebrala k obědu, který se konal v opodál vystavěném loveckého okrsku a při němž hrála vojenská hudba. Odpoledne čekaly na Alžbětu Kristýnu další čtyři várky nadehnané zvěře; za celý den zastřelila 138 kusů vysoké, z toho dva osmnácteráky. 75) Franz Ernst VON WALDSTEIN, Vornehmste Medicinalia vor die Hunde, Prag 1731. Strahovská knihovna, sign. A I XVI 51. Lovecký portrét Františka Arnošta z Valdštejna se nachází na zámku v Mnichově Hradišti. 76) R. MAXERA, Myslivosť v hloubi Křivoklátských lesů, fol. 26 (s. 41). 77) Doch war hierbey etwas höchst remarquables, daß dieser jetzernannte anderte Hirsch gleich nach überkommenen Schuß etwann 20 Schritt gerad gegen Ihro May[estät] über sich gestellet, und mit darnieder sinckenden Lauffen, welche von denen abweichenden Lebens-Geistern geschwächet worden, gleichsamb Compimenten gemacht, dann durch endlich Niederthue und Verennung und […] durch zu Bodenfallung vor die Allerhöchste Gnad und Ehre der Fällung gegen Ihro May[estät] fuß fällig sich so zu sagen bedancket hat (Prototypon). 23 K sedmé leči už bohužel nedošlo, ačkoli právě tato mohla skýtat jistou změnu, protože v ní byla pro císařovnu připravena tentokrát černá zvěř, mladá divoká prasata. Zábava trvala do sedmi hodin večer, a ačkoli císařovna litovala brzkého ukončení lovu, musela se podřídit naplánovanému itineráři a odjet na sedmnáct kilometrů vzdálené Smečno. Před odjezdem poděkovala veřejně Valdštejnovi a jeho manželce Eleonoře Marii za krásný hon a dovolila jim dvojí políbení ruky, což byla z hlediska ceremoniálních zvyklostí opravdová pocta.78) Slavný den byl u konce. Většina přítomných se na rozdíl od císařovny a jejího doprovodu odebrala do svých domovů. * Na zpáteční cestě pokračovala Alžběta Kristýna do Prahy a ani zde nezapomněla na svou loveckou vášeň – 30. června si nechala uspořádat lov na císařském panství v Brandýse nad Labem. V hlavním městě království se zúčastnila také oslav beatifikace Jana Nepomuckého a navštívila osobně jeho hrob. Jelikož byla Alžběta Kristýna považována za obzvláštní ctitelku nového patrona, nebylo vhodnějšího námětu pro sochu, jež měla budoucím generacím připomínat místo, kde roku 1721 došlo ke slavnému honu, než právě podobizna tohoto zemského světce. Socha byla odhalena u příležitosti další císařské návštěvy na Křivoklátě. Nevíme, zda Karel VI. zavítal na hon do Alžbětinského (dříve Novodomského) revíru, pojmenovaného po jeho manželce, na doporučení císařovny, zda chtěl složit hold svou návštěvou Janu Josefovi z Valdštejna, jenž ho pozval kvůli projednání svých právních sporů a ošemetných rodinných záležitostí, nebo jestli jen využil nabídky bohatého aristokrata k uspořádání oblíbené kratochvíle, a vyplnil tak příjemně čas čekání na korunovační ceremoniál podobně jako v nedalekém Zbirohu či na vrbnovských Hořovicích. Nejpozději 5. srpna 1723, kdy císař dorazil do prostoru Alžbětinského revíru, už stála socha sv. Jana Nepomuckého v plné kráse, a ačkoli nejsou zatím známy prameny, jež by promluvily o jejím autorovi, netradičnost zpracování víceméně unifikovaného námětu svědčí o výrazné umělecké osobnosti. Regionální historik Jaroslav Čech79) se dokonce přiklání k názoru, že autorem mohl být sám Matyáš Bernard Braun, jenž krátce předtím tvořil pro Jana Josefa z Valdštejna na Duchcově.80) Také podstavec sochy projevuje jistou uměleckou kvalitu (autorem František Maxmilián Kaňka?) a vzkaz dalším generacím spojující valdštejnskou reprezentaci s reprezentací císařskou. V duchu oslavných básní zde autor latinsky zveršoval celou událost, jak nejvznešenější císařovna Římanů Alžběta Kristýna propůjčila důstojností své přítomnosti lovu hodnotu, jméno a pověst.81) Samozřejmě nechybí ani Valdštejnovo jméno se vší titulaturou a hod78) Dále Ruth FRÖTSCHEL, Mit Handkuss. Die Hand als Gegenstand des Zeremoniells am Wiener Hof im 17. und 18. Jahrhundert, in Irmgard Pangerl – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (eds.), Der Wiener Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652–1800), Innsbruck 2007, s. 337–356. 79) Srov. Jaroslav ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů, Rakovník 1992, s. 19. Dále také Ferdinand PÁTEK, O soše sv. Jana v Novodomském revíru, Vlastivědný sborník okresu rakovnického 6, 1936, s. 67–68. 80)K tomu Adolf KREUZ, Geschichte der Stadt Dux, Duchcov 1933, s. 63 nn. 81) […] augustissima Romanorum imperatrix Elisabetha Christina praesentiae venatus […] dignatione pretium, nomen, famam […] addiderat (nápis na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého v Alžbětinském revíru). 24 25 Jedna ze dvou rytin připojených k valdštejnskému tisku „Prototypon“ zobrazující císařovninu střelbu. Vytvořil ji Jan František Fischer podle návrhu Johanna Petera Bredaela nostmi, jenž nechal kamennou sochu vyhotovit z trvalé náklonnosti a zbožnosti odevzdávaje sebe, svou rodinu i svůj majetek co nejvěrněji […] svatému Janu Nepomuckému.82) To ale nebylo vše: podnikavý Valdštejn nechal vytisknout již v září 1721 popis lovu a opatřit ho dvěma rytinami od Jana Františka Fischera podle návrhu Johanna Petera Bredaela. Síť valdštejnských agentů se poté postarala o distribuci tisku, několik exemplářů mělo skončit až ve Vídni.83) Tento popis84) nám slouží dodnes, byť s jistou mírou opatrnosti vzhledem k tendenci jeho zadavatele, jako jeden z klíčových pramenů při rekonstrukci slavného lovu Alžběty Kristýny, která je na podstavci sochy neskromně označena za úspěšnější než sama Diana (auspicatior Diana). Mezi oběma letními lovy, v červnu 1721 a v srpnu 1723, se v prostoru Nového Domu mnohé změnilo. V duchu „civilizování lesního prostoru“ pokračovalo vybíjení dravé zvěře: už v srpnu 1692 byl zastřelen v bělečském revíru poslední křivoklátský medvěd (vycpaný byl později ukazován v muzeu na hradě Křivoklát), v lednu 1695 poslední rys a v průběhu roku 1724 došlo k likvidaci posledních vlků.85) Kromě postavení výše zmíněné statue patrona, k němuž ve velkém směřovaly prosby o narození mužského dědice habsburského rodu, se proměnilo i bezprostřední okolí slavné plastiky. Zůstalo zachováno okrouhlé prostranství uprostřed hustého lesa a k němu přibyly další cesty, jejichž průsečík ležel právě v místě sochy a které umožňovaly pěstování parforzního honu v budoucnu. Císař při lovu roku 1723 ještě lovil starým, uzavřeným způsobem: projížděl na těžkém voze, do něhož bylo zapřaženo volské čtyřspřeží, a střílel okolo sebe. Na voze stáli dva myslivci, kteří mu zezadu nabíjeli pušku, neboť Karel VI. seděl na otáčecí židli, kterou si měl sám navrhnout tak, aby mohl rychle pálit do všech stran. Mezi 120 kusy skolené zvěře převažovali jeleni (dohromady 109 exemplářů). Lov trval celý den, v poledne bylo připraveno pohoštění u hájovny, jež potom nesla jméno U Tří stolů, protože v duchu dvorské etikety zde byl připraven jeden stůl pro panstvo, jeden pro myslivce a jeden pro nadhaněče.86) Vedle císaře se honu zúčastnili i další kavalíři, přítomní v Praze na korunovaci, jako například minsterberský vévoda Jindřich Josef z Auersperka nebo ctitel svatého Jana Nepomuckého, dolnorakouský hrabě a dvorský nejvyšší lovčí Johann Julius z Hardeggu. Doprovod svému choti dělala i Alžběta Kristýna a malá, tentokrát však již šestiletá Marie Terezie. Chybí záznamy o tom, že by se císařovna aktivně lovu účastnila. Většina osob z císařského doprovodu potom na rozdíl od panovníka a jeho rodiny přespala na lánském zámku.87) Zatím se nepodařilo objevit tištěný popis tohoto 82) […] lapideam hanc statutam […] erigi fecit […] stabilis affectus et pietatis […] devotissime commendans se, suos, sua […] S. Joanni Nepomuceno (tamtéž). 83)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 16–17, agent Šimonek sekretáři Liebigovi 1. října 1721. 84) RAV, inv. č. 3420, sign. II-18/I, kart. č. 45, také Strahovská knihovna, sign. H F I 29/16: Prototypon oder Eigentliche Beschreibung des […] Elisabethae von seiner Excellenz […] Graffen von Waldstein […] auf dero Herrschafft Pürglitz und in dasselbigen Wild-Bahn-Revier der heiligen Elisabethae […] praesentirten Hischen-Schiessens. 85)V. VODVÁŘKA, Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen, s. 112–113. Fakt, že si nechal Jan Josef z Valdštejna dovést do lánské obory roku 1719 klokany z Austrálie, by bylo potřebné pramenně ověřit. 86) J. ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů, s. 17–18. 87) Na tyto kavalíry upozorňuje Jan Josef z Valdštejna v dopise Aloisi Tomáši Raimundovi z Harrachu 7. srpna 1723 (RAV, inv. č. 3464, sign. II-20-IX, kart. č. 47, fol. 196–197). 26 druhého honu, v němž – co do počtu zabité zvěře – císař zaostal za svou manželkou. Zdá se, že se honu aktivně účastnil i Valdštejn, ačkoli v té době trpěl záchvaty podagry, na kterou mu prý dělal dobře křivoklátský vzduch. Úspěch lovu ho přiměl k tomu, aby opakovaně během korunovačního pobytu v Praze zval do křivoklátských lesů císaře a také jeho budoucího zetě Františka Štěpána Lotrinského, který pobýval od roku 1723 u habsburského dvora a sdílel na rozdíl od své nastávající manželky, arcivévodkyně Marie Terezie, císařův lovecký zápal. Panovníkův nabitý program další návštěvu křivoklátských revírů nedovolil. Někteří autoři zmiňují ještě jeden císařský hon v barokní době, a to roku 1730.88) Bohužel o této cestě panovnického dvora do Čech nemáme bližších zpráv,89) a tak nezbývá než spekulovat: pravděpodobně se jedná o pobyt z roku 1732, kdy opět císařský manželský pár putoval, byť odděleně, do Karlových Varů. Pobyt Alžběty Kristýny (cestovala z Prahy na začátku června 1732 přes Jesenici a Kysíbl/Stružnou)90) na lánském zámku a v luženském revíru včetně skolení 46 jelenů není dosud k roku 1732 pramenně doložen.91) Ať už došlo k císařské návštěvě dvakrát nebo třikrát, mohl se jen málokterý český aristokrat pochlubit tak častou pozorností panovníka jako Jan Josef z Valdštejna. To svědčí o jeho vážnosti a důležitosti v rámci aristokratické společnosti barokních Čech stejně jako o výjimečnosti křivoklátského panství, jež bylo odedávna zasvěceno lovu. 88) R. MAXERA, Zápisky z dějin myslivosti lesů křivoklátských, fol. 33; J. ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů, s. 18; V. VODVÁŘKA, Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen, s. 85 a 117. 89) Zprávy o cestě roku 1730 nejsou zachovány ani ve fondu SM NA Praze, který je v podobných záležitostech poměrně úplný (inv. č. 1580, sign. K1/95), ani ve vídeňských fondech, kde by byl podobný přesun dvora zaznamenán minimálně v ceremoniálních protokolech (dále Johanna ATZMANNSTORFER – Adam CHRISTIAN – Hansdieter KÖRBL – Roland STARCH – Bettina WEISSKOPF – Dagmar WELTIN, Much of the same? Das Leben am Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652–1800), in Irmgard Pangerl – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (eds.), Der Wiener Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652–1800). Eine Annäherung, Innsbruck – Wien – Bozen 2007, s. 229–253, pro léta 1730 až 1732 s. 239–243). O cestě dvora do Čech neví nic ani literatura zabývající se panovnickým cestováním po Bílé hoře (srov. pozn. 38). 90) Jelikož literatura mluví o císařovnině honu, pak se nemohl odehrát při zpáteční cestě, kterou již z Varů absolvovala Alžběta Kristýna spolu s císařem. V takovém případě by byl hon uspořádán pro něj jako pro významnějšího hosta. Zpáteční cesta vedla 18.–20. 7. 1732 přes Kysíbl/Stružnou, Petrohrad a Smečno (NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/10, kart. č. 1065, fol. 174). 91)Tamtéž, fol. 55–56 (popis cesty z Laxenburku do Karlových Varů Marcherouta). 27 28 Zuzana Pešková Velkorysé návsi na Rakovnicku 1) Úvod Poslední dobou jsme svědky rozvoje nové výstavby na venkově, a to zejména výstavby obytné, kterou se velmi často deformuje původní urbanistická struktura. Vesnice jsou obestavovány v jednoduchých půdorysných schématech, která nerespektují regionální specifika, takže vzniká určitá degradace původních historických hodnot, tedy toho, že každá vesnice měla svou tvář. Tento trend se projevuje především v okolí velkých měst a urbanistických os. Zároveň s ním není adekvátně rozvíjena ochrana historických jader, která jsou jediným významným nositelem historických znaků a odrazu dřívějšího života na vesnici, což podporuje i nedostačující legislativa. Vzhledem k tomu, že základ urbanistické struktury, na který další období navazovala, byl položen ve vrcholném středověku, záměr se soustředil na otázky příčin vzniku některých urbanistických struktur, ale také na to, co by mohlo být inspirací pro zakládání nových částí sídel. Tato práce se proto zaměřuje na vesnice s jasně pravidelnou urbanistickou strukturou, kde není pochyb, že jejich vyspělá půdorysná forma byla výsledkem plánovité činnosti vrcholně středověkého lokátora, i když nelze v žádném případě tvrdit, že této pravidelné struktuře nemohlo předcházet sídliště starší. Pravidelnost i jasný zakládací záměr v půdorysu sídla jsou místy čitelné z dnešních map, tím spíš když se na pravidelnost zaměříme studiem map stabilního katastru, které jsou všeobecně považovány za věrohodný doklad středověké parcelní struktury v historických jádrech měst i na venkově. Ostatně v celorepublikovém měřítku použil tyto mapy před více než sedmdesáti lety k popisu středověké kolonizace Josef V. Šimák.2) Přesto se dosud nikdo komplexněji a na širší skupině podobných půdorysů nepokusil o rekonstrukci pravděpodobných zakládacích schémat takto zřejmě pravidelných útvarů, natožpak o odhalení nějakého modulu a určení jeho hodnot v tehdy užívaných mírách.3) 1)Příspěvek je zkrácenou verzí disertační práce: Zuzana PEŠKOVÁ, Velkorysé návsi na Rakovnicku (Identifikace vyměřovacích soustav), disertační práce obhájená na stavební fakultě ČVUT v Praze, Praha 2007. 2) Josef V. Šimák, Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Praha 1938; TÝŽ, České dějiny I/5. Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938, zvl. s. 970–983. 3) Dílčí pokusy o odhalení možných modulových systémů v půdorysech vesnic však existovaly. Zdeněk Smetánka popsal modulový systém na zaniklé Svídně, základní modulové systémy byly popsány i na Novém Městě pražském (Vilém Lorenc), v rámci seminárních prací nabádá své studenty profesor Škabrada k hledání modulů v půdorysech vesnic, docentka Hauserová se svými studenty se více či méně úspěšně pokoušela o nalezení modulového systému u skupiny vesnic vysazených kolonizační činností kláštera Zlaté Koruny. 29 Cílem práce je tudíž: 1) výběr určité skupiny vesnic, u nichž lze prokázat vrcholně středověký lokační původ půdorysu a jejichž urbanistická struktura vykazuje podobné vlastnosti; 2) prověření modulového vyměřovacího systému v jeho ideální skladbě; 3) zjištění a ověření absolutních rozměrů užitého modulu či modulů v tehdy užívaných mírách. Vedle základních pomocníků, jimiž se staly mapové podklady, byly neocenitelné i souborné vydání berní ruly, regionální shrnutí a výtahy z urbářů, dokumenty v archivech a literatura zabývající se středověkou kolonizací na našem území, včetně archeologických průzkumů zaniklých středověkých vesnic, ale také literatura zabývající se středověkými mírami a váhami. Práce záměrně neobsahuje hodnocení změn, které formovaly sídelní strukturu našich zemí ve 12. až 14. století. Přesto však je jedna kapitola věnována předložení širších historických souvislostí (tak jak je shrnuje literatura), které provázely vznik zkoumaných půdorysných struktur. Právě poznání doby vzniku těchto vesnic je klíčem k pochopení jejich urbanismu. K ověření základních teorií a vyvrácení počátečních pochybností, jak se jevily na základě prvotního studia map stabilního katastru, byly použity mapy destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny u Slaného, Pfaffenschlagu u Slavonic a Mstěnic u Hrotovic, z nichž především Svídna je velice inspirativní, protože u ní již Zdeněk Smetánka objevil základní půdorysný modul.4) Činností, která provázela celou tuto práci, bylo porovnávání a srovnávání jednotlivých dat a kritérií. Určení skupiny obcí Stanovená půdorysná forma Již v roce 1993 upozornil Vladislav Razím ve svém článku K počátkům města Rakovníka na zajímavou skupinu vesnic v okolí Rakovníka, jejichž urbanismus se nápadně podobá náměstí v samotném Rakovníku.5) Doslovně říká: […] velmi pozoruhodné je srovnání středověkého jádra Rakovníka se skupinou vrcholně kolonizačních vesnic v jeho nejbližším okolí, jejichž výjimečný urbanismus zůstal dosavadním bádáním takřka nepovšimnut. Již na první pohled musí upoutat skutečnost, že půdorys těchto vesnic je nápadně podobný urbanismu Rakovníka, a to zejména mimořádně velkou protáhlou návsí, k níž se kolmo přikládají dlouhé úzké parcely. […] nejpřekvapivější je, že všechny tyto návsi jsou dokonce větší než rakovnické náměstí, které lze v kontextu urbanismu českých středověkých měst řadit k těm větším. […] Přestože jsou takto vyspělé, podobně koncipované dispozice bývají dochovány i v jiných částech naší země, nemá zřejmě tato oblast z hlediska velkorysosti jednotlivých realizací a jejich vzájemné hustoty a úzké časové ohraničenosti přímou obdobu.6) Do této skupiny Razím zařadil v těsném okolí Rakovníka Lužnou, Pavlíkov, Kněževes, Nesuchyni, Hředle, Řevničov a Třtici. Tedy obce, které nejsou od Rakovníka vzdálené více než dvanáct kilometrů. Není bez zajímavosti, že všechny tyto obce byly vysazeny 4)Zdeněk Smetánka, Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Praha 1988. 5)Vladislav RAZÍM, K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách. Památky středních Čech 7/3, 1993, s. 9–23. 6)Tamtéž, s. 13–18. 30 právem zákupním za Jana Lucemburského. Do stejného období svým vznikem spadají i další vysazení vsí v okolí Rakovníka, jejichž půdorysná příbuznost s tímto městem není, dle Razímových slov, až tak zřejmá: Mutějovice, Lišany, Krakov, Hořesedly, Krupá a další. Dále článek upozorňuje na další návsi centrálního typu v okolí Rakovníka, které se svými rozměry přibližují čtverci: Šanov, Rousínov, Vrbice, Kolešov. Na základě polohy kostela vůči návsi u podobně koncipovaných vrcholně středověkých půdorysných struktur poukazuje Razím i na vesnice od samotného Rakovníka poněkud vzdálenější: Břežany, Rousínov, Lubná, Oráčov, Hudlice, Chyňava, Bratronice či město Hostomice (jako zástupce s kostelem umístěným v prostoru návsi)7) a Čistá, Lišany, Velká Chmelištná, Panoší Újezd (s kostely umístěnými stranou návsi, u nichž lze prokázat nebo alespoň předpokládat předlokační původ). Razímův článek tak znovu otevřel problematiku hledání „středověké lokační typologie“, kterou je možné rekonstruovat pouze podrobným studiem mapových podkladů a porovnáváním jednotlivých předem stanovených kritérií. A protože – díky V. Razímovi – existují jisté vytipované skupiny obcí na Rakovnicku, dovolím si zůstat v této lokalitě a pokusím se prohloubit poznatky o středověkém urbanismu u asi nejnápadnější z těchto skupin obcí. Tedy těch, jejichž urbanismus připomíná právě rakovnické náměstí. Půdorysné skupiny pravidelných návesních forem na Rakovnicku Jedním ze základních problémů je geografické vymezení hranic Rakovnicka, čili studované oblasti. Okres Rakovník v dnešních hranicích totiž vznikl po územní reorganizaci státu až v roce 1960. Základním územím, na kterém byly hledány obce vykazující pravidelný půdorys, se stal Rakovnický kraj, tak jak je vymezen na vojenských mapách z konce 19. století. Jak se ukázalo, tehdejší Rakovnický kraj zahrnoval dnešní okresy Rakovník, Kladno, Beroun, Louny a Plzeň-sever. K početné skupině pravidelných půdorysů obcí, nacházejících se na tomto území, byla ještě pro úplnost přidána skupina menší, upozorňující na obce s pravidelným půdorysem. Sice se dnes nacházejí v hranicích okresu Rakovník, ale podle vojenského mapování spadaly do Žateckého kraje. Na základě studia map II. vojenského mapování byly vybrány obce vykazující pravidelnou urbanistickou strukturu bez ohledu na to, zda šlo o typ návesní s podlouhlou obdélnou návsí či návsí čtvercovou nebo oválnou, nebo o vsi ulicové. Prvotním kritériem byla jistá pravidelnost v půdoryse, která by mohla být znakem lokačního záměru zrcadlícího se v urbanistické struktuře. Předem vybrané půdorysy byly podrobněji studovány na mapách stabilního katastru, jakožto nejstarším přesném mapovém podkladu. Samozřejmě, že mezi předpokládaným vysazením obce ve 14. století a pořízením mapového podkladu v polovině století 19. uplynulo více než pět set let. Ale právě v tomto bodě je nutné si uvědomit konzervativnost a stabilnost feudálního systému na českém venkově, který pevně zakořenil v době vrcholného středověku a který začínal být přežitým právě až v období 19. století. Proto lze – alespoň ve většině případů – z map stabilního katastru vyčíst vrcholně středověké urbanistické struktury. 7) Do této skupiny zařadil V. Razím i Mšecké Žehrovice, kde však byl kostelík postaven až v roce 1774. 31 Celkem bylo vybráno 85 obcí vykazujících pravidelnost ve své urbanistické struktuře. Při podrobnějším porovnávání vybrané skupiny se začaly objevovat, jak se dalo čekat, jisté podobnosti v půdorysech. Na jejich základě lze obce na Rakovnicku rozdělit do tří základních skupin podle tvaru a velikosti návesního prostoru: 1) obce s oválnou návsí (Černochov, Drahouš, Lubná, Tlestky, Žďár); 2) obce se širokou obdélnou návsí či náměstím (Družec, Jesenice, Kosobody, Přílepy, Nové Strašecí, Slaný, Smolnice, Šlapanice). Z této skupiny se vymykají další tři podskupiny: 2.1) obce s přibližně čtvercovým centrálním prostorem (Dolín, Honice, Kamenné Žehrovice, Kyšice, Velvary, Šanov, Vrbice); 2.2) obce s poměrem stran centrálního prostoru přibližně 3:2 (Kladno, Tmáň, Rousínov, Kolešov); 2.3) obce s poměrem stran centrálního prostoru přibližně 2:1 (Domoušice, Chotěšov, Lhota, Otěvěky, Třebíz, Tuchlovice). Dále to jsou 3) obce s úzkou protáhlou obdélnou návsí či náměstím: 3.1) malé s delší stranou přibližně do 190 m (Čelechovice, Chlum, Lhotka u Berouna, Modřejovice); 3.2) větší s delší stranou od 190 m do 400 m (Donín, Drahelčice – dnes součást Rudné, Dřínov, Dušníky, Hostouň, Chrášťany, Kačice, Krakov, Krupá, Ledce, Lhota pod Džbánem, Lišany, Malinová, Skupá, Smečno, Šípy, Železná, Žilina) a 3.3) velké s delší stranou nad 400 m (Čistá, Kožlany, Rynholec, Bratronice, Chyňava, Pavlíkov, Lužná, Nesuchyně, Břežany, Kněževes, Hředle, Hudlice, Mutějovice, Mšecké Žehrovice, Třtice, Řevničov, Rakovník). Z hlediska zatřídění jsou zajímavé Soseň a Velká Chmelištná. Jde o dvě sousední obce s obdélným návesním prostorem, který se pravděpodobně dalším vývojem obce deformoval do jakéhosi zatočení. V uvedeném třídění není rozlišeno, zda jde o městskou, či venkovskou centrální strukturu. Základním kritériem byla její pravidelnost. Proto se může stát, že i v následujícím textu budu mluvit o náměstí jako o návsi. (Omluvou může být, že některá města byla založena jako vesnice a svá městská privilegia získala až později, i fakt, že města s velkými náměstími mají z hlediska urbanistického blíže k vesnicím než k vyspělým městům.)8) Kromě tvaru půdorysu lze porovnávat i další základní charakteristiky sídel, čitelné přímo z map. Jednou z nich je orientace delší strany centrálního prostoru vůči světovým stranám. Z hlediska dnešních urbanistických zvyklostí je překvapivé, že ve 40 % zkoumaných sídel je delší strana návsi orientována ve směru V–Z. Parcely jsou orientovány buď na jih, nebo nevýhodně na sever. Příznivější je pootočení osy delší strany návsi ve směru JZ–SV, což lze vyčíst u 17 % zkoumaných obcí, či na SZ–JV, jak dokládá 22 % z 85 vybraných obcí. Z hlediska oslunění parcel nejvýhodnější orientaci delší strany návesního útvaru ve směru S–J vykazuje jen 21 % zkoumaných obcí. Je tedy nasnadě, že morfologie terénu byla nadřazeným kritériem při vytyčování půdorysu sídla. Rovněž zdroj vody patří k základním podmínkám existence vesnic, a přesto se setkáváme s případy, kdy jsou zakládány poměrně daleko od vodního zdroje. Stávalo se tak především ke konci kolonizační éry, kdy již na ně nezbyly kvalitní loka8) […] města s relativně velkými náměstími mají z hlediska ryze urbanistického, ale také společensko-ekonomického blíže k vesnicím než k vyspělým městům se všemi jejich charakteristickými funkcemi (V. RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, s. 19). 32 lity. Na Rakovnicku se samozřejmě preferovalo, aby vodní zdroj byl přímo na návsi. Je tomu tak v 76 % vybraných obcí, 5 % obcí má vodní zdroj mimo náves, ale stále relativně dostupný. Poměrně vysoké množství vesnic (19 %) zůstává bez vodního zdroje na návsi nebo v její blízkosti. Právě absence zdroje vody v centrální části obce nebo její blízkosti by mohla ukazovat na pozdější založení, která doplňovala stávající sídelní strukturu i za cenu nepříliš optimálních podmínek pro nově příchozí osadníky. Takovým případem byla třeba i zaniklá Svídna u Slaného, kde právě nedostatek vody vedl k postupnému opuštění vesnice. Další zajímavé srovnání nabízí existence a poloha kostela na návsi. Samozřejmě, že z mapy stabilního katastru nelze s jistotou určit, zda je kostel původu vrcholně středověkého, nebo mladšího, a tedy do urbanistické struktury sídla implantovaného později. Přesto může poloha kostela leccos napovědět. Jak upozorňoval Vladislav Razím, poloha kostela vůči návsi může poukazovat na to, zda sídlo nemělo předlokační původ.9) Pro lokační vesnice je totiž typické umístění kostela volně uvnitř návsi, přičemž o současném vzniku kostela a vesnice může napovídat i patrocinium (například Lužná – sv. Barbora, Pavlíkov – sv. Kateřina, Kněževes – sv. Filip a Jakub, Hředle – Všech svatých atd.). Naopak, pokud kostel stojí stranou návsi lokační vesnice, dá se předpokládat, ne‑li přímo dokázat, její předlokační původ. Z vybrané skupiny 85 pravidelných půdorysů má 52 % obcí kostel, z čehož je 66 % umístěno přímo v prostoru návsi a 44 % stranou návsi nebo mimo pravidelně zakládanou část. Velmi zjednodušeně lze říci, že u 18 % vybraných obcí na Rakovnicku můžeme předpokládat pravděpodobný předlokační původ. Z písemných pramenů se dá vyčíst, kdy již ta která obec existovala.10) Nelze ale v žádném případě předpokládat, že se letopočet dokládající existenci sídla shoduje s letopočtem, kdy mu byla dána pravidelná urbanistická struktura. Nacházíme se ve staré sídelní oblasti, a proto předlokační původ některých vesnic není nikterak překvapující. První písemné zmínky pocházející ze 12. století se vážou k původní slovanské vesnici, a nikoli k sídlu vzniklému kolonizační činností. O to cennější jsou ty zprávy, které dokládají vysazení jednotlivých vesnic po právu zákupním. Bohužel ne u všech sídel se listiny k jejich vysazení dochovaly, a tak rok emfyteutického vysazení vesnice známe jen u 25 % sídel z vybrané skupiny. Přesto tyto letopočty mohou velmi dobře dokumentovat kolonizační aktivity na Rakovnicku. Nejstarší doložené založení pochází z roku 1283, kdy jsou na příkaz krále Václava vysazeny Honice. Jak se zdá, velká vlna emfyteutického zakládání vesnic se zvedá za vlády krále Jana Lucemburského: roku 1313 je doloženo vysazení jednoho sídla, roku 1315 pak tři, 1318 jedno, 1319 jedno, 1320 dvě, 1325 šest a 1330 jedno. Další tři datované lokace pochází až z roku 1341. Celkem bylo doloženo vysazení pěti vesnic kolem 9)V. RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, s. 14–17. 10)Václav KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického I–II, Kralovice 1930–1932; TÝŽ, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936; Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA – Vladimír ŠMILAUER, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I–V, Praha 1949–1960; J. V. ŠIMÁK, Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století. 33 poloviny 14. století. Zdá se tedy, že většina pravidelné urbanistické struktury vyskytující se na Rakovnicku, tak jak je čitelná z map stabilního katastru, pochází ze 14. století.11) Pokud mluvíme o pravidelnosti urbanistické struktury, nejde jen o pravidelnost v centrální části, tedy návsi či náměstí nebo o jasné a pravidelné vymezení vnějšího obvodu, ale především o pravidelnost parcelace. Bez pravidelně rozměřených parcel si lze jen těžko představit, jak by bylo možné dosáhnout celkové pravidelné struktury sídla podle předem připraveného schématu. Proto také vybraná skupina obcí ve vysokém procentuálním zastoupení (85 %) vykazuje pravidelnou parcelaci, z toho 64 % sídel má parcelaci zcela pravidelnou a zbývajících 36 % alespoň částečnou pravidelnost. Další zajímavostí, čitelnou přímo z map, je vymezení vnějšího obvodu sídla polní cestou s pravděpodobným oplocením, případně v kombinaci s vodotečí. Toto vymezení obvodu mělo zřejmě funkci obrannou a dá se vyčíst u 55 % vybraných vesnic na Rakovnicku, z nichž u 66 % je vymezení vnějšího obvodu sídla čitelné alespoň částečně a u zbývajících 34 % zcela jasně. U některých urbanistických struktur, konkrétně u 16,5 %, se objevují i cesty kolmé na základní osu založení. Jako by šlo o náznak principu cardo a decumanus, známého již z dob římských.12) Není jistě náhodou, že kolmé cesty se objevují v 78,5 % právě u největších urbanistických lokačních počinů, tedy u vesnic s dlouhou obdélnou návsí, jejíž délka přesahuje 300 m. Co se průměrných délek návsí týče, lze je specifikovat právě podle výše uvedeného dělení obcí na základě tvaru jejich návesního prostoru. Vesnice s oválnou návsí mají v průměru delší osu návsi dlouhou 170 m. U čtvercového centrálního útvaru dosahují jednotlivé strany průměrně 140 m. Široká obdélná náves mívá pak v průměru delší stranu dlouhou kolem 165 m. U založení s úzkou protáhlou návsí musíme odlišit tři základní velikostní kategorie. Zatímco vesnice malé mají delší stranu návsi kolem 140 m, větší již vykazují v průměru dvojnásobné délky, tedy 280 m, a ty největší zhruba pětinásobek – 680 m. Šířky návsí pak poměrně kolísají a dosahují hodnot přibližně od 30 do 200 m. Za jakousi průměrnou hodnotu je možné pokládat šířku návsi okolo 100 m. Vybrané obce se nacházejí v nadmořské výšce od 170 do 600 m n. m., s průměrnými ročními srážkami kolem 600 mm a s průměrnou roční teplotou mezi 7–9 °C.13) Přesné vymezení zkoumané skupiny obcí Podrobným studiem map II. vojenského mapování a map stabilního katastru se podařilo získat reprezentativní vzorek obcí vykazujících pravidelnost ve své struktuře, a tím zvyšujících pravděpodobnost domněnky, že byly alespoň částečně dílem vrcholně středověké kolonizační éry. Předpoklad vrcholně středověkého původu je nutné ověřit na základě písemných pramenů. 11)K aktivitám prvních Lucemburků na Křivoklátsku: Marek LAŠŤOVKA, Křivoklátská léna v době předhusitské, diplomová práce obhájená na katedře PVH FF UK v Praze, Praha 1991. Zčásti publikováno: SSH 21, 1995, s. 44–66. 12) Cardo a decumanus (lat., [kardo a dekumánus]) nebo také via cardinalis a via decumana je dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst. Ve vojenských táborech (castrum) se nazývaly via principalis a via praetoria. 13) J. BENDA a kol., Rajonizace zemědělské výroby v ČSSR II., Praha 1963. 34 Razímovy naznačené skupiny vesnic se stejnými znaky ve svém půdoryse tak byly systematicky doplněny a rozšířeny. Jak se od samého počátku zdálo zřejmé, a pozdější porovnání to jen potvrdila, asi nejzajímavější skupinou jsou vesnice s dlouhou úzkou protáhlou návsí, která svým tvarem připomíná rakovnické náměstí a velkorysostí svých rozměrů jej dokonce i předčí. I svou urbanistickou strukturou a pravidelností jaksi převyšují založení méně velkorysá. Každopádně jde o urbanistické akce velice vyspělé, v jejichž půdorysu lze velmi dobře číst některé zákonitosti, které si žádala vrcholně středověká lokační urbanistická typologie. Připomínám, že V. Razím do této skupiny řadil především Lužnou, Pavlíkov, Kněževes, Nesuchyni, Hředle, Řevničov a Třtici, tedy obce velmi blízko samotného Rakovníka, jejichž podobnost s rakovnickým náměstím je nasnadě. Na podobnou urbanistickou strukturu, avšak bez přímé souvislosti se samotným Rakovníkem, upozorňoval u Břežan, Mutějovic, Mšeckých Žehrovic, Hudlic, Chyňavy a Bratronic. Dovolím si danou skupinu pro úplnost doplnit o Čistou, Kožlany a Rynholec. Tím se podařilo vybrat skupinu sedmnácti obcí na Rakovnicku s podobnou urbanistickou strukturou, která se stala předmětem podrobnějšího zkoumání především z hlediska uplatnění možného modulového systému v jejich půdorysu a na základě porovnávání předem stanovených kritérií. Pro odlišení této specifické skupiny od ostatních popsaných struktur, podněcujících velikostí základních rozměrů, se nabízí zavést naše pracovní označení velkorysé návsi na Rakovnicku. Velkorysé návsi na Rakovnicku – založení Zakládání vesnic (kolonizace 13. a 14. století na Rakovnicku) Pohled historiků na osidlovací proces českých zemí se za posledních sto padesát let změnil. Zatímco v 19. století se při výkladu dějin kolonizačního období možná až příliš dramatizuje otázka nového soužití etnika příchozího a domácího, jakož i příčiny příchodu nových kolonistů na naše území a průběh osídlování země,14) ve třicátých letech 20. století se již pohled umírňuje a kolonizace je vnímána spíše jako spleť jednotlivých drobných dějů, jejichž výsledkem je vznik naší současné sídelní struktury. Tyto děje nebyly podmíněny pravděpodobně ničím jiným než oboustrannou potřebou zajištění hmotného užitku jak straně příchozí, tak straně té, která nové osadníky povolává.15) S nastupujícím trendem globalizace se přirozeně projevuje i umírněně střízlivý názor na etnické soužití národů v době kolonizace. Pragmaticko-materialistický pohled na důvod příchodu nových kolonistů i chápání kolonizace nikoli jako jednotného díla, ale jednotlivých dílčích dějů, které v průběhu dvou set let formovaly naši sídelní strukturu prakticky do současné podoby, je vlastní i dnešním historikům. V souvislosti s novým vnímáním vztahu příchozích kolonistů a původních domácích obyvatel je třeba přehodnotit i vžité termíny kolonizace „vnitřní“ a kolonizace „vněj14)Viz Palackého Dějiny. 15) J. V. ŠIMÁK, Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století; TÝŽ, České dějiny I/5. Středověká kolonisace v zemích českých. 35 ší“. Tedy specifikování toho, zda nově založená vesnice byla osídlena cizími kolonisty, v našem případě především Němci – vnějšími zdroji, či zdroji vnitřními – českým etnikem. Takové dělení mělo smysl pouze při hledání opodstatnění národnostně územních nároků, jak si to vyžadovala spletitá situace v 19. a první polovině 20. století. Současní autoři od etnicky podbarveného dělení kolonizačních aktivit spíše ustupují. Kolonizační proces – podle soudobého vnímání – není aktivitou pronikání jednoho etnika na území jiného a potíráním původní kultury novou, importovanou, nýbrž jde o proces prosazování jednotlivých inovací. Ty vedly ke zkvalitnění života tehdejších obyvatel, bez ohledu na skutečnost, zda byli kolonisté domácí či nově příchozí.16) Mezi základní prameny, které popisují kolonizační aktivity na Rakovnicku, patří Šimákovo Pronikání Němců do Čech, které se však zabývá pouze lokacemi, na nichž se prokazatelně podílelo německé obyvatelstvo. Důležitým zdrojem regionálních informací se tak stávají především Kočkovy Dějiny Rakovnicka, které se opírají právě o studium urbářů. Bohužel, další z rakovnických dějepisců, archivář Jan Renner, není pro období středověku hodnověrným zdrojem informací. Přesto se však ani Kočka nezmiňuje o všech vesnicích. Proto bylo třeba v některých případech si pomoci pouze základní informací o vysazení, tak jak ji poskytuje Antonín Profous ve svých Místních jménech v Čechách. Nejstarší písemná zmínka o Rakovníku pochází z roku 1252, kdy je sem lokalizován krajský soud. Pravidelnou lokační podobu získal Rakovník až za Jana Lucemburského, tedy před rokem 1319, jímž je datována královská listina.17) Josef V. Šimák dodává, že prvními měšťany byli Němci a od 14. století se město počešťuje. Bratronice byly před rokem 1352 vysazeny právem zákupním, ačkoliv i ony měly předlokační původ.18) Ze 13 ¾ lánů dědin osadníků držel rychtář 3 ½ lánu, zbývajících 10 ¼ lánu obdělávalo 9 osedlých. Sedláci byli osazeni dle staročeského práva kmetcího a byli dědičnými nájemci polí zemanských a klášterních.19) V sousedství Bratronic leží Chyňava, jejíž vysazení má přímou spojitost s vysazením Hudlic. Roku 1341 nechává král Jan Lucemburský na prosbu Jindřicha a Peška Benešovských vysadit vesnice Chyňavu, Hudlice a Újezd právem zákupním dle práva Nového Města pražského, kterým se řídili i v Pavlíkově. Pešek si vzal Chyňavu, Jindřich se synem Mikulášem si ponechali Hudlice a Újezd, kterým bylo společně vyměřeno 30 ¼ lánu lesních a pustých dědin po 90 stryších, z nichž dva svobodné lány patřily k rychtě. Lokátoři získali i krčmu, kováře, pekaře, ševce, řezníka a lázeň, ve které by se mohli chudí lidé umývat. K lázni proto byla jako náhrada přidána ještě ¼ svobodného lánu. Rychtář si dle potřeby mohl postavit mlýn, na svých pozemcích lovit zajíce a ryby v potoce. Kromě toho všeho získal i šest honů lesa, které mohl vyplatit na louky. Z peněz získaných soudní cestou připadl rychtáři 16) J. KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005. 17)Podrobněji se vznikem města Rakovníka zabývá již několikrát zmiňovaný článek Vladislava RAZÍMA K počátkům města Rakovníka, který obsahuje i dvě teorie o existenci předlokačního Rakovníka. Tento autor se také naposledy v přehledu věnoval kolonizaci na Rakovnicku: V. RAZÍM, Středověk, in Kniha o Rakovníku, Rakovník 2002, s. 21–29. 18)A. PROFOUS, Místní jména v Čechách I., s. 169. Bratronice náležely ke zbečenskému újezdu a s ním se dostaly k hradu Křivoklátu. Kníže Vladislav II. v letech 1140–1142 postoupil desátky z celé vsi panskému klášteru sv. Jiljí na Pražském hradě (Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163). 19)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163 nn. 36 třetí díl. Faráři byly vykázány dva lány svobodné, obci k pastvám skotu a obecních stád také dva lány. Zbývající 24 lány byly rozděleny osadníkům tak, že každý složil čtyři kopy zákupu a z lánu platil dál příslušné dávky. Podle urbáře z roku 1556 bylo v Hudlicích 20 osedlých, zbývající 4 lány připadly Újezdu.20) Hudlice, Chyňava a Újezd jsou ukázkou lokační rodinné akce. Nebylo žádnou výjimkou, že se do zakládacího podniku pustila celá skupina lokátorů, kteří si pak mezi sebou jednotlivé vesnice rozdělili. Bylo to velice výhodné. Jak ukazují i podmínky, které si pro sebe lokátor, pozdější rychtář v Hudlicích, vyjednal, šlo o podnik velice lukrativní. Z hlediska urbanistického je zajímavé, že byť Hudlice i Chyňava se řadí do skupiny vesnic s velkoryse založenou návsí, nejsou si z hlediska celkového urbanismu příliš podobné. Zatímco půdorys Chyňavy je vymezen i po svém vnějším obvodu – hloubky parcel jsou přibližně stejné –, u Hudlic daný jev nenajdeme. Urbanistická struktura Chyňavy se tudíž typologicky spíše blíží nedalekým Bratronicím, než – jak by se dalo podle písemných pramenů předpokládat – Hudlicím. O Újezdu se netřeba zmiňovat, protože jde o vesnici velmi malou. Proč se půdorysy Chyňavy a Hudlic natolik odlišují, když obě vesnice byly vysazeny současně a jako jeden kolonizační podnik? To se již dnes asi nepodaří přesně zjistit. Dá se pouze spekulovat, že k vyměření byli najati různí měřiči s různým přístupem a zkušenostmi. Hředle nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1315. Vesnici bylo dáno 30 lánů po 45 jitrech, z nichž byl rychtáři přidělen jeden lán svobodný. Nadto získal rychtář i svobodnou krčmu, mlýn s dědinami pod 4 strychy, louku pod 4 strychy, zahradu pod 4 strychy, řezníka a pekaře. Rychtář s konšely měl soudit všechny pře mimo zločiny hrdelní. Jeden lán svobodný získal církevní správce, ¼ lánu svobodného kostelní služebník, 2 svobodné lány byly podstoupeny obci pro pastvu dobytka.21) Kněževes nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1318, osadníky byli Němci. Předlokační česká osada byla opuštěna a nová vesnice byla vysazena uprostřed pozemků. Vesnice získala 42 lánů. Rychtáři byl podstoupen 1 lán svobodný, louka a krčma, při níž mohl držet řezníka a pekaře. Zdejší farář měl 1 ½ lánu svobodného a druhý lán poplatný, zbečenský farář získal 3 ¼ lánu úročného, obci byl dán jeden lán svobodný. Zbývajících 34 ¼ lánu bylo rozděleno mezi osadníky.22) Král Jan Lucemburský nechává roku 1325 vysadit Lužnou právem zákupním. Osadníkům byly přiděleny 24 lány, z toho 2 svobodné patřily rychtáři, 2 ke dvoru manskému, 1 k záduší a 5 lánů hajným, zbývajících 14 lánů bylo přiděleno osedlým.23) Mutějovice nechává vysadit roku 1325 král Jan Lucemburský právem zákupním. Obci přidělil 33 lánů dědin, z nichž 2 lány svobodné byly dány faráři, 1 lán svobodný rychtáři a 31 lánů převzali osadníci. K rychtě náležel ještě jeden lán poplatný, krčma s masným krámem, při němž může být řezník.24) Přesný rok, kdy byla vysazena Nesuchyně, neznáme. Víme jen, že roku 1320 nechává král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním 20)Tamtéž, s. 190 nn. 21)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 297 nn. 22)Tamtéž, s. 307. 23)Tamtéž, s. 343. 24)Tamtéž, s. 360. 37 ves Kolešov a roku 1325 Domoušice, přičemž ustanovuje, aby se osadníci obou vesnic řídili právem, kterého užívá ves Nesuchyně. Je tedy zřejmé, že Nesuchyně musela být vysazena právem zákupním již před rokem 1320. Víme také, že Dětřich z Nesuchyně roku 1316 pohnal před zemský soud Jana z Hořesedel, který mu dlužil deset hřiven za koupená sukna. Vezmeme‑li v úvahu fakt, že lokátorem v Domoušicích byl vladyka Chval se synem Dětřichem, nabízí se lákavá hypotéza, že Dětřich z Nesuchyně byl totožný s Dětřichem z Domoušic. Nesuchyně měla 34 a ¾ lánu dědin, z nichž farář a rychtář dostali po 2 lánech svobodných a obec ¾ lánu. Třicet lánů zůstalo osedlým.25) Listina o založení Pavlíkova sice shořela, ale ze zpráv o založení Hudlic víme, že se Hudličtí mají řídit právem Nového Města pražského, které je používáno i v Pavlíkově. Pavlíkov byl jednoznačně vysazen právem zákupním již před rokem 1341. Vesnici náležely 34 lány, z nichž tři lány svobodné držel rychtář, jeden lán byl vysazen právem manským a 30 lánů bylo poplatných.26) Další dvě založení, Kožlany a Čistá, jsou zajímavá v tom, že hned vedle starší slovanské osady byla právem zákupním vysazena část nová, aniž by ta stará zanikla. Kožlany vysazuje se svolením krále Jana Lucemburského roku 1313 jakýsi Ota. Osadníkům vyměřil 60 lánů po 36 jitrech. Rychtáři Bartoňovi a jeho nástupcům byly za práci podstoupeny zvlášť 1 lán polí s loukami a jinými místy, 4 měřice výsevku, krčma, rybář, kovář a švec s jejich dvory a vedle nich jeden člověk v místě osedlý. Může si také postavit při potoce svobodný mlýn. Předlokační Kožlany ležely po obou březích potůčku, uprostřed neveliké návsi stál kostel. Noví osadníci se usazovali podél cesty z Krakova k Plasům. Tím ved le staré okrouhlice vzniká nová ves tvaru podlouhlé kolonizační osady.27) Zakládací listina k Čisté shořela za husitských válek, víme však, že ve vesnici bylo v letech 1350–1360 vysazeno bratry Chotěborem a Zvěstoněm 57 lánů právem purkrechtním. Ke svobodné rychtě náležely dva lány. Lokátorem byl snad Karas. Ke staré do půlkruhu založené vsi se tímto přidružila nová osada řadová, v níž do husitských válek bylo 40 osedlých.28) O dalších vesnicích z vybrané skupiny se nedochovaly dostatečně podrobné informace. S jejich vysazením nebo první zmínkou o vesnici se pojí pouhý letopočet. Výjimku tvoří jen Řevničov, který byl 4. 11. 1325 vysazen lokátorem Přibyslavem ze Štědré na příkaz krále Jana Lucemburského.29) První zmínku o Břežanech máme až z roku 1414, Mšecké Žehrovice byly založeny před rokem 1361, první zmínka o Třtici pochází z roku 1352 a o Rynholci se poprvé z písemných pramenů dovídáme roku 1330.30) Shrneme‑li, co mají jednotlivé zprávy o vysazení vesnic společného, zjistíme, že většina z nich byla založena se svolením nebo na příkaz krále Jana Lucemburského. Nejintenzivnější kolonizační činnost probíhala v letech 1313 až 1325, kdy byla s jistotou vysazena polovina vesnic z vybrané skupiny. Jak se zdá, v letech 1325–1340 vlna takhle velkých lokací upadá, zvedá se až roku 1341 s vysazením Chyňavy a Hudlic 25)Tamtéž, s. 369. 26)Tamtéž, s. 374. 27)V. KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického I, s. 356 nn. 28)Tamtéž, s. 443. 29)V. RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, poznámka č. 31. 30)A. PROFOUS, Místní jména v Čechách. 38 a pokračuje zřejmě až do šedesátých let 14. století. Srovnáme‑li za sebou jednotlivé vesnice podle toho, kdy byly vysazeny, získáme následující řadu: Kožlany (1313), Hředle (1315), Kněževes (1318), Rakovník (před 1319), Nesuchyně (před 1320), Lužná (1325), Mutějovice (1325), Řevničov (1325), Rynholec (před 1330), Pavlíkov (před 1341), Chyňava (1341), Hudlice (1341), Bratronice (před 1352), Čistá (1350–1360). Zcela jisté chronologické zařazení Břežan, Mšeckých Žehrovic a Třtice není možné. Samotné rakovnické náměstí se z pohledu dané řady jeví spíš jako integrální součást procesu zakládání velkoryse pojatých centrálních prostorů než jako jeho vzor. Z mapy jasně vyplývá, že v letech 1318–1325 jsou vesnice s velkorysými návesními prostory zakládány severně od Rakovníka. Kolem poloviny 14. století pak velkorysé návesní prostory kolonizačních vesnic obohacují sídelní strukturu zejména západním směrem od města Rakovníka. Z hlediska panovnického spadají lokace z první vlny čistě do časů vlády Jana Lucemburského, zatímco v období druhé kolonizační vlny se již do správy země prosazuje Karel IV., ačkoli formálně stále vládne Jan Lucemburský, a to až do roku 1346. Pokud porovnáme jednotlivé půdorysy, zjistíme, že se sobě velmi podobají zvláště ty, které pocházejí z let 1315–1325. Rakovnické náměstí se však od vesnických lokací poněkud liší. Na první pohled je centrální prostor užší a jeho delší strany se nápadně nerozbíhají. Stejně tak vypadá i půdorys Řevničova. Při podrobnějším pohledu se dá vyčíst, že i parcelace u těchto dvou lokací je o trochu užší než u ostatních. Pokud bychom tedy hledali, kterému sídlu byl Rakovník předobrazem, pak by byl Řevničov ze všech kandidátů na prvním místě. I půdorys Rynholce připomíná užší šířkou centrální části urbanismus Rakovníka nebo Řevničova, i když se zde neprojevuje již taková přesnost ve vyměření centrálního útvaru obce jako u předchozích vyjmenovaných lokací. Bohužel, přesný rok vysazení Rynholce neznáme, takže nelze s jistotou tvrdit, zda půdorysná struktura, kterou vyměřovali v Rynholci, měla svůj vzor v rakovnickém náměstí, anebo bylo‑li tomu naopak. Z pozdějších lokací se urbanismu celé skupiny vymykají půdorysy Pavlíkova a Bratronic, u nichž lze pozorovat v rozích zaoblení polních cest, které vymezují vnější obvod vesnice. Tyto dva půdorysy považuji osobně za vrcholnou ukázku venkovského středověkého urbanismu na Rakovnicku. Podobný urbanistický trend, i když ne tak markantní jako u Bratronic a Pavlíkova, je pozorovatelný rovněž u půdorysu Chyňavy. Oproti takovémuto vyspělému a ucelenému urbanistickému schématu se pak jeví nestejnorodost hloubek parcel v Hudlicích jako krok zpět v typologickém vývoji. Ze skupiny typologicky velmi jasných půdorysů se zcela logicky vymykají Čistá a Kožlany, u nichž integrované starší urbanistické prvky musely nutně do jisté míry ovlivnit nové založení. Proto centrální prostory Kožlan i Čisté nevykazují tolik čistý tvar, jako je tomu u ostatních členů skupiny. Zvláště u Čisté je tento jev velmi patrný – náves je zalomena do pravého úhlu. Ostatní sídla byla zřejmě vysazována samostatně, mimo původní osady, proto se jejich urbanismus nemusel podřizovat starším zvyklostem, a tudíž jejich půdorysy vypovídají více o způsobech zakládání sídel ve vrcholném středověku. I počet vysazených lánů téměř dvojnásobně převyšuje průměr ostatních vesnic ve vybrané skupině. Z tohoto 39 důvodu si dovoluji z dalšího srovnávání jednotlivých půdorysů Čistou a Kožlany vypustit. Počet lánů, který výmluvně dokumentuje velikost lokací, se pohybuje od třinácti po šedesát. Průměrný počet lánů u vybrané skupiny je kolem třiceti. Nelze však v žádném případě předpokládat, že co poplatný lán, to lán osedlý. Bez zajímavosti jistě nezůstane upozornění na jednu časovou nesrovnalost. V listině z roku 1341, v níž je nařízeno vysazení Hudlic a Chyňavy, se přikazuje, aby se tamní obyvatelé řídili právem používaným v Pavlíkově. A jak Václav Kočka uvádí dále, v Pavlíkově se řídili právem Nového Města pražského. Pavlíkov byl ale vysazen již před rokem 1341 a Nové Město pražské teprve roku 1348. Nesmysl? Nebo jde snad o doklad toho, že právo Nového Města pražského nebylo žádnou převratnou novinkou, že šlo jen o další modifikaci práva německého, tak jak se šířilo v drobných úpravách kolonizační vlnou na východ? Pak by to znamenalo, že v okolí Prahy se podobná právní modifikace objevovala ještě před vysazením Nového Města, které ji pouze přijalo a možná i drobně poupravilo. Pozdější historikové pak tuto právní formu logicky pojmenovali podle největší lokace své doby, po Novém Městě pražském. Proto se můžeme dočíst, že již roku 1341, tedy sedm let před vysazením Nového Města, se někde mají řídit právem novoměstským. Na tomto místě si nelze nepřipomenout odstavec o prosazování středověkých inovací, tak jak je popisuje Jan Klápště. Způsob založení Nového Města pražského, stejně tak jako tomu bylo i u ostatních inovací, by pak nebyl převratnou právní a urbanistickou novinkou, ale logickým vyústěním předchozích kolonizačních aktivit v Čechách, čerpajícím ze zkušeností i omylů. V době vzniku nepřeberného množství sídel jistě nebylo založení nové části Prahy natolik převratnou novinkou, jak ji s odstupem času vnímáme coby současníci. Ale je jisté, že šlo o akt dobře promyšlený a organizovaný, který měl jistě mimo jiné dát vzor pro další lokace. A právě proto, aby byl tento vzor všeobecně, dobře a rychle přijat a rozšířen, musel čerpat z něčeho důvěrně známého, v okolí zažitého. Stačí si porovnat dlouhý protáhlý obdélník rakovnického náměstí (nebo návsí jmenovaných vesnic) s Václavským náměstím v Praze, které bylo založeno jako tržiště, a o zřejmé inspiraci z předchozích urbanistických typů již nemůže být pochyb. Z historických pramenů plyne jasný závěr, že vybrané půdorysy vznikly v poměrně krátkém časovém údobí a v době, kdy v Čechách právě vrcholily kolonizační aktivity. Vezmeme‑li v úvahu i zřejmou podobnost urbanistické struktury jednotlivých sídel, porovnáním vhodně zvolených kritérií půdorysů bude pravděpodobně možné poodhalit něco z umění těch, kteří ve vrcholném středověku velmi jednoduchými metodami vyměřovali v často složitých terénních podmínkách základ nových sídel, a formovali tak naši sídelní strukturu prakticky do dnešní podoby. Hledání zákonitostí v půdorysech vesnic Aby bylo možné jednotlivé půdorysy srovnávat, bylo třeba stanovit soubor porovnatelných kritérií. Tato kritéria se dají rozdělit do dvou skupin. Tu první tvoří šířka parcely, hloubka parcely, šířka návsi a délka návsi. Tedy hodnoty, které je možné odměřit z mapy a které budou nutně zatíženy jistou měřičskou chybou. Druhou skupinu tvoří kritéria, 40 která nejsou závislá na odměřování z mapy: poloha delší strany návsi vůči světovým stranám, dostupnost zdroje pitné vody, existence a poloha kostela ve vesnici. Chyba, kterou jsou zatíženy hodnoty odměřené z mapy stabilního katastru, je odhadována na jeden metr. Pro potřeby prvotního srovnání odečtených veličin byly hodnoty v metrech převáděny na české lokty. Jeden loket je roven 0,5927 m.31) Tento převod je pouze orientační, středověké míry byly totiž dosti nejednotné. Proto také převod všech odměřených veličin na český loket neodpovídá středověké realitě, ale přesto se jí přibližuje více než hodnoty vyjádřené v dnes používaných metrech. Pro první fázi porovnávání a hledání možných použitých modulů je dané zjednodušení akceptovatelné. Pro větší názornost budu dále uvádět odměřené hodnoty jak v metrech, tak v českých loktech. Šířka parcely Při podrobnějším prozkoumání jednotlivých půdorysů je zřejmé, že se v soustavě souběžných parcel objevují více či méně často ty, které mají stejnou šířku. Pokud vyjdeme z předpokladu, že vesnice byly zakládány dle jakéhosi modulového schématu, tedy že se v jejich půdorysu budou opakovat násobky určité délky, pak by takováto šířka parcely mohla být pozůstatkem základního modulu, který se v půdorysu sídla dochoval z dob středověku. Zaměřila jsem se právě na hledání takových parcel v půdorysech vybraných sídel. Šířky parcelního pruhu se mnohem lépe odečítají v zadní části parcely, v zahradě, než v přední části, kde je situovaná usedlost. Stavební objekty během pětisetleté distance, která dělí založení vesnice a stáří mapového podkladu, prošly mnohými úpravami, při nichž byla v některých případech i překročena hranice původně vymezené parcely. Intravilán vesnice (míněno okolí návsi) je přirozeně z hlediska nejrůznějších změn, které sídlo postihnou během jeho existence, mnohem více zranitelný než část přiléhající k extravilánu, tedy sady. Výsledky měření šířek parcelních pruhů byly překvapivé. Nejenže se v půdorysu samotné vesnice šířky parcel shodovaly (to se předpokládalo), ale stejné šířky parcel se objevily i u jiných sídel z dané skupiny. Ukázalo se, že se zde vyskytují celkem tři identifikované šířky parcel. Naprosto převládající hodnota je 33 m (56 loktů), která byla naměřena u 12 z 15 zkoumaných sídel, tj. v 80 %. Další dvě sídla – Rakovník a Řevničov – mají šířku parcel rovnou 28 m (48 loktů). Specifická je Třtice. Nejenže zde není základní opakující se šířka parcel tak dobře čitelná jako u ostatních vybraných obcí, ale je i nápadně širší: 41 m (70 loktů). Třtice se tak svým uspořádáním více blíží lánovým typům vesnic. Zjištění, že se vybrané šířky parcel shodují u více sídel, jen podporují teorii promyšleného zakládání na bázi určitého předávání zkušeností a zvyklostí. Není jistě náhodou, že se jedna a tatáž délková hodnota objevuje u sídel založených dříve, stejně tak jako u sídel založených o čtvrtstoletí později – u sídel, která spolu sousedí, stejně tak jako u těch, která jsou vzdálenější. Použití základních modulů, ačkoli jim tak zakladatelé určitě neříkali, má tedy své opodstatnění. 31) Gustav HOFMANN, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Sušice 1984. 41 Hloubka parcely Stanovení hloubky parcely je problematičtější než určení základní šířky parcelního pruhu. V zásadě lze půdorysy vybrané skupiny obcí rozdělit na podskupiny – na ty s hloubkami parcel, které se sobě blíží, a na ty, kde hloubky parcel značně kolísají. Příkladem vesnice s naprosto různorodou hloubkovou parcelací jsou Hudlice. V Nesuchyni, Břežanech, Hředlích, Třtici a Rynholci sice hloubka parcel také kolísá, ale vyskytuje se zde vždy skupina parcel o přibližně stejné hloubce, takže lze stanovit rozmezí, v němž se hloubky parcel pohybují. Vyrovnanější hloubkovou parcelaci, a proto i lépe čitelné hodnoty hloubek parcel, mají Bratronice, Chyňava, Pavlíkov, Lužná, Kněževes, Mutějovice, Mšecké Žehrovice a Řevničov. Hloubky parcel ve městě Rakovníku ponechám stranou. Přece jenom šlo o městskou lokaci bez návaznosti na prioritní agrární potřeby tamějších obyvatel. Vesnice s obvodem jasně vymezeným vnějšími polními cestami nebo přírodní překážkou (potokem) mají hloubky parcel podstatně vyrovnanější. Vnější vymezení jako by spolehlivě fixovalo staré parametry sídla. Zatímco Mutějovice, Chyňava, Pavlíkov, Bratronice, Řevničov, Kněževes, Břežany, Lužná a Třtice mají hloubky parcel v obou řadách usedlostí přibližně stejné, Rynholec, Mšecké Žehrovice a Nesuchyně mají v jedné řadě parcely hlubší než na straně protější, jako je tomu u půdorysu Rakovníka. Nesuchyně a Rakovník mají orientaci delší osy centrálního prostoru přibližně ve směru východ–západ. Hlubší parcely v Nesuchyni jsou orientovány k jihu. U města Rakovníka se může na první pohled zdát, že více prostoru do hloubky je v severní části od náměstí, ale na druhou stranu právě tato severní část je intenzivněji zastavěna, zatímco v jižní části se táhnou za domy zahrady a sady. Rynholec a Mšecké Žehrovice jsou delší stranou návsi orientovány přibližně ve směru severojižním. Hlubší parcely v Rynholci směřují na východ, zatímco u Mšeckých Žehrovic na západ. Hodnoty hloubek parcel odměřené z map stabilního katastru se – na rozdíl od hodnot týkajících se šířek parcel – značně liší. Přesto lze téměř u poloviny vesnic vysledovat parcely hluboké 166 m (280 m), což je pětinásobek základní šířky parcely. Jinak se hloubkové rozměry parcel pohybují mezi 133–207 m (224–350 loktů). Hloubka parcely není tak prokazatelnou a opakující se délkovou hodnotou jako šířka parcely. Nedá se tedy předpokládat, že by hrála významnější roli v soustavě základních modulů používaných k založení sídla. Šířka návsi Šířku návsi zcela jistě nejvíce ovlivňovaly přírodní podmínky, a to zejména konfigurace terénu a zátopové území vodoteče protékající návsí. Voda, která pro vznikající sídlo znamenala jednu z hlavních podmínek k životu, se mohla proměnit v ničivou sílu, a přinést tak zkázu. Proto se při zakládání vesnic podél vodotečí upřednostňovaly ty méně vodnaté toky. Dalším z možných vlivů působících na šířku návsi byl požadavek na pozemek kostela, který mohl být navýšen nejen „povinným“ prostorem pro hřbitov, ale i případným opevněním. Kostel musel mít tak velké ohrazení, aby v případě potřeby poskytl úkryt obyvatelům vesnice, včetně jejich nejcennějšího majetku. Součástí opevnění 42 kostela mohl být i vodní příkop, který měl také prostorové nároky a vyžadoval potřebný odstup od zástavby pro lepší obranu proti útočníkům. Jak upozorňuje Vladislav Razím, opevněné kostely v prostoru návsí patří k významnému rysu Rakovnicka.32) Na mapě stabilního katastru je okolo kostela v Kněževsi jasně čitelný vodní příkop, který se v terénu nachází dodnes, ale i u jiných kostelů se lze dopátrat stop po jejich obranné funkci, i když nejsou tak zřejmé jako u kostela v Kněževsi. S přihlédnutím k náročným a často nepřehledným terénním podmínkám, za kterých byly jednotlivé návesní útvary vytyčovány, není divu, že se některé z návesních obdélníků rozšiřují nebo zužují, ačkoli zřejmým cílem zakladatelů bylo vytyčit prostor co nejpravidelnější. Mezi vesnice s jasně se rozšiřující návsí patří Pavlíkov, Lužná, Nesuchyně, Kněževes, Hředle. Nejužší centrální prostor má Rynholec a Rakovník – 46 až 47 m (77–80 loktů). Zřejmě k tomuto faktu přispívá i skutečnost, že ani rakovnickým náměstím ani návsí v Rynholci neprotéká vodoteč a není zde situován kostel. U Bratronic, Pavlíkova, Lužné, Hudlic a Třtice se objevuje šířka návsi 100 m (168 loktů). Pavlíkov, Kněževes a Chyňava mají šířku návsi 91 metr (154 lokty). Pavlíkov je uveden dvakrát právě pro svou mírně se rozšiřující návesní formu. Ostatní šířky návsí se různí. U jedné třetiny sídel ze zkoumané skupiny je šířka návsi rovná trojnásobku základní šířky parcely. Pro srovnání: šířka Václavského náměstí činí 61,6 m (104 lokty).33) Ani šířka návsi není ve vybrané skupině obcí tak prokazatelně opakující se hodnotou, jakou je šířka parcelního pruhu. Délka návsi Délka návsi měla jistě přímou souvislost s počtem usedlostí, a tedy i s počtem parcelních pruhů a s jejich šířkou. Matematicky řečeno, délka návsi se rovná součtu šířek parcel v dané řadě a může být případně zvětšena o šířku protékající vodoteče a jejího zátopového území nebo o kolmou cestu na delší ze stran centrálního obdélníku. Kolmá cesta, dělící dlouhou řadu usedlostí přibližně v polovině, se objevuje v půdorysu Chyňavy, Pavlíkova, Bratronic, Rynholce, Řevničova, Rakovníka, Nesuchyně, Lužné, Třtice i Hudlic. Právě zde se nabízí lákavé srovnání s urbanistickým principem cardo a decumanus a již zmiňovaná možnost šíření dřívějších znalostí o plánování sídel prostřednictvím církevních kruhů a jejich knihoven. Otázkou však zůstává, jestli tyto kolmé cesty byly vytyčeny v půdoryse sídla od prvopočátku, nebo jestli byly dodatečně a pravděpodobně z provozních důvodů vytvořeny později. U některých půdorysů se setkáváme s jistým prohnutím, nebo dokonce vychýlením od dlouhé přímé linie, což se dá opět vysvětlit obtížným vytyčováním jednoduchými metodami ve složitých terénních podmínkách. Příkladem takového půdorysu s kolísavou linií delší strany návsi jsou Hředle, Třtice, částečně Břežany, Pavlíkov nebo Chyňava, výrazně prohnutý návesní obdélník má Rynholec, Kněževes, Mutějovice či Lužná. Naopak centrální prostory Řevničova, severní části Mšeckých Žehrovic a východní části Hudlic se jeví téměř dokonale pravidelné. Délky návsí ve vybrané skupině se pohybují 32)Vladislav RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, s. 20–21. 33)Vilém LORENC, Nové Město pražské, Praha 1973. 43 44 1325 před 1361 Rakovník Mutějovice Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Rakovník Hudlice Mšecké Žehrovice Rynholec Třtice Řevničov město Rakovník před 1319 4.11.1325 před 1352 před 1330 1341 Okres Obec 28 48 48 28 256 152 nelze jednoznačně určit 280 - 350 166 - 207 100 210 - 308 124 - 183 33 56 33 70 41 168 hloubka parcely český loket metr 280 166 242 143 280 166 280 166 224 - 336 133 - 199 260 - 280 154 - 166 280 166 180 - 224 107 - 133 nelze jednoznačně určit 224 133 56 33 56 33 56 šířka Vysazeno parcely (rok) český loket metr Bratronice Kladno před 1352 56 dříve Rakovník 33 Chyňava Kladno 1341 56 dříve Rakovník 33 Pavlíkov Rakovník před 1341 56 33 Lužná Rakovník 1325 56 33 Nesuchyně Rakovník před 1320 56 33 Břežany Rakovník před 1414 56 33 Kněževes Rakovník 1318 56 33 Hředle Rakovník 1315 56 33 47 80 144 85 168 100 83 77 46 140 100 196 116 168 341 576 1005 596 933 553 166 742 440 280 498 448 266 840 délka návsi český loket metr 728 431 728 431 764 453 448 266 840 498 504 299 875 519 672 398 šířka návsi český loket metr 168 100 154 91 154 - 168 91 - 100 168 - 196 100 - 116 182 - 252 108 - 149 205 122 154 - 243 91 - 144 112 - 140 66 - 83 podélně protéká návsí podélně hradbami vymezení městskými obec vymezena cestou na východě obec částečně vymezena na jihu polní cestou vymezena polní cestou obec vymezena téměř po celém obvodu polní cestou jižně od města severně od vsi na návsi rybníky protéká návsí podélně podélně protéká v J části návsi obec pravděpodobně z V a Z protéká návsí obec vymezena na S, Z a J polní cestou protéká návsí protéká návsí podélně protéká návsí podélně protéká návsí podélně i příčně východně od vsi rybník na návsi protéká návsí podélně protéká návsí podélně i příčně protéká návsí příčně protéká návsí podélně obec vymezena po celém obvodu polní cestou obec vymezena po celém obvodu polní cestou obec vymezena téměř po celém obvodu polní cestou obec částečně vymezena na S polní cestou obec částečně vymezena na S a J polní cestou obec vymezena v severní části polní cestou obec vymezena v severní části polní cestou obec není vymezena obec není vymezena vodní tok vnější vymezení obvodu SZ - JV S - J Z - V S - J S - J S - J Z - V SZ - JV SZ - JV JZ - SV SZ - JV SZ - JV S - J JZ - SV JZ - SV mimo zakl. část na návsi uprostřed na návsi uprostřed uprostřed návsi kříž 15+2 11+2 0+1 9+1 7+5 7 30 13+4 5+4 1 27 18+2 1+2 0 23 7+6 2+2 0 17 14+12 0+4 0 30 10+6 0 0 16 25+13 7+3 0 48 10+6 3+10 0 29 33 26 1/4 30 42 ? 34 3/4 24 34 ? 13 1/4 11 + 12 = 23 19 + 19 = 38 13 + 13 = 26 6+32 3+5 0 46 4+8 4+10 0 26 ? ? ? ? (12 + 12 = 24) ? 27 ? 13 + 14 = 27 4+14 2+21 0+2 43 ? 8+12 2+5 0 31 8+ 7+ 10 = 25 17+6 3+5 0 (zástavba i v čele) 31 14 + 15 = 29 12 + 11 = 23 15 + 15 = 30 8 + 8 = 16 14 + 15 = 29 6 + 8 = 14 11 + 12 = 23 13 + 13 = 26 13 + 13 = 26 počet usedlostí počet usedlostí počet dle ideálního doložených lánů zaklád. schématu berní rulou založen až v 18. st. 5+ 5 = 10 uprostřed mimo zakl. náves (jako u Rakovníka) na návsi na návsi u západní strany na návsi uprostřed na návsi u severní strany na návsi u východní strany na návsi uprostřed na návsi uprostřed na návsi u západní strany na návsi u západní strany orientace kostel návsi Porovnání základních kritérií ideálních základních schémat obcí s velkoryse pojatou návsí na Rakovnicku od 266 m (448 loktů) po 596 metrů (1005 loktů). Průměrná hodnota se pohybuje okolo 450 metrů. Pro srovnání: Václavské náměstí je dlouhé 677,4 m (1143 lokty).34) Z pohledu určení celkové délky původní návsi mají problematický půdorys, který lze interpretovat různými způsoby, Mšecké Žehrovice. Zde je patrné, že východní fronta jasně vymezené návsi je velmi pravidelná s vnějším vymezením polní cestou, zatímco na západní straně je řádka usedlostí výrazně kratší, nicméně se zřejmým, stejným základním modulem parcelní šířky 56 loktů. Byly snad Mšecké Žehrovice původně založeny kratší přibližně o polovinu současné návsi? Nebo se během lokace zjistilo, že v jihozápadní části jsou špatné podmínky pro dokončení lokace? Na tyto a podobné otázky, související možná s mladším sídelním vývojem, by snad mohl poskytnout odpověď podrobný archivní průzkum. Orientace delší strany návsi ke světovým stranám Orientaci delší strany návsi vůči světovým stranám nejvíce ovlivňovala především morfologie terénu. Zjevně byly upřednostňovány údolnicové polohy. U vesnic, jejichž návsí protéká vodoteč, není překvapující, že řady usedlostí lemují břehy potoka. Orientace delší strany návsi pak byla dána směrem, kterým tekla voda. Návsi ve Třtici, v Hředlích, Mutějovicích, Nesuchyni, Kněževsi, Pavlíkově, Bratronicích, Břežanech, Hudlicích, Chyňavě i ve Mšeckých Žehrovicích jsou víceméně založeny kolmo na vrstevnice, většinou podél protékající vodoteče. Rakovnické náměstí, kterým neprotéká Rakovnický potok, je založeno po vrstevnicích. Přesto však Lužná, Řevničov a Rynholec, jejichž návsí neprotéká vodoteč po celé délce podélné osy, jsou založeny opět kolmo na vrstevnice. Založení kolmo na vrstevnice je z praktického hlediska výhodnější, protože pak jednotlivé parcely, které jsou kolmé na centrální útvar, jdou po vrstevnici a při stavbě dlouhých objektů v usedlosti není třeba překonávat velké výškové rozdíly. Jedna třetina sídel ze zkoumané skupiny je orientována přibližně ve směru severojižním. Z hlediska dnešního urbanistického pohledu je uvedená orientace nanejvýše výhodná, protože parcely kolmé na delší stranu centrálního obdélníku jsou orientovány na západ či na východ, tedy na osluněné strany. Dvě třetiny vesnic pak mají orientaci delší strany návsi přibližně ve směru západ–východ, jedna řada parcel je pak orientovaná na osluněný jih, druhá na sever. Je zřejmé, že hledisko oslunění parcel nehrálo v období vytyčování sídel až takovou roli – hlavní a rozhodující byl směr protékající vodoteče. Přesto se však u Řevničova a Rynholce, vesnic, které nebyly založeny podél vodoteče, setkáváme s orientací přibližně severojižní, takže parcely nejenže sledují průběh vrstevnic, ale jsou i dokonale osluněny. U Lužné, kde orientace delší strany návsi není také podmíněna protékající vodotečí, je delší strana návsi orientována ve směru severozápad–jihovýchod. Jednotlivé parcely sice výhodně sledují průběh vrstevnic, ale už nemají tolik vhodnou orientaci ke světovým stranám jako v případě Rynholce a Řevničova. Důraz na oslunění nebyl zřejmě kladen ani při vytyčování rakovnického náměstí, založeného tak, že většina města směřuje na sever. 34)Tamtéž. 45 Celkově lze tvrdit, že ve vybrané skupině převládá orientace delší strany návsi ve směru východ–západ: tři vesnice jsou stočené spíše k jihozápadu, pět sídel směřuje spíše k severozápadu, dvě mají přesnou orientaci východ–západ. Pět vesnic je pak orientováno ve směru sever–jih. Dostupnost zdroje pitné vody Dostupnost zdroje pitné vody byla jednou ze základních podmínek založení sídla, i když se od ní v posledních dobách kolonizace, kdy již byly vyčerpány nejpříhodnější lokality, upouštělo. Všechny vesnice ve vybrané skupině mají vodní zdroj přímo na návsi, ať jde o rybník nebo vodoteč. Řevničov, Lužná a Rakovník, jejichž centrem přímo vodoteč neprotéká, ji mají v dostupné vzdálenosti. Z hlediska zásobování vodou byla sídla za normálních podmínek dobře zajištěna. Jaké byly nároky na protékající vodoteč, do jaké míry ovlivnila způsob založení nového sídla, bylo zmíněno již v předchozích odstavcích. Poloha kostela vůči návsi Existence kostela uvnitř návesního prostoru ovlivnila šířku návsi. Jak již bylo uvedeno, nejužší centrální prostory mají Rakovník a Rynholec, v jejichž středu není situován kostel. Rynholec je jediný z celé skupiny, který kostel nemá. Rakovník má kostel mimo zakládanou část. Zřejmě mimo pravidelně založenou část je situován kostel i v Mutějovicích. Kostely v Pavlíkově, Kněževsi, Lužné a Bratronicích se nacházejí na návsi, ale jsou posunuty mírně excentricky k jedné z kratších stran. Přesně uprostřed návsi mají kostel Řevničov, Břežany, Hudlice. Uprostřed, ale blíž k jedné z delších stran návsi, jsou umístěny kostely ve Třtici, v Chyňavě, v Nesuchyni a ve Hředlích (pokud přijmeme teorii, že lokace jihozápadní části této vesnice nebyla dokončena dle původního záměru). Nyní je třeba zabývat se otázkou, zda jsou kostely stejně staré jako vesnice, neboť pokud by byly mladší, teorie o vlivu pozemku kostela na šířku návsi by se zhroutila jako domeček z karet. Kostel Všech svatých v Bratronicích byl již ve 14. století filiální k Bělči. Roku 1358 tu byl farář Jan. Dnešní podoba kostela pochází z roku 1783.35) Při vysazení Hudlic právem zákupním roku 1341 byly faráři přiděleny dva svobodné lány. Dle pozdějších zápisů se zdá, že byl farář z Hudlic převeden do Počápel, a v Hudlicích zůstala jen filiálka. Dnešní podoba kostela svatého Tomáše pochází z let 1874–1876.36) Kostel Všech svatých ve Hředlích byl farní od roku 1315, k němu byla přidělena filiálka v Řevničově. Roku 1352 sídlil farář v Řevničově, ale od roku 1355 opět ve Hředlích. Roku 1697 dostal kostel novou věž.37) Kostel svatého Filipa a Jakuba v Kněževsi byl farní již roku 1318. Roku 1721 byl však kostel od základu postaven nový – nákladem 5193 zlatých.38) Kostel svaté Barbory v Lužné byl farní již od první poloviny 14. století. V letech 1750–1758 byl kostel 35)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163–170. 36)Tamtéž, s. 190–203. 37)Tamtéž, s. 297–304. 38)Tamtéž, s. 307–321. 46 přestavěn.39) Mutějovický kostel svatého Václava byl farní již roku 1325. Kostel byl za husitských válek spálen, opraven byl až počátkem 18. století. Poté ještě jednou vyhořel, takže dnešní podoba kostela pochází z roku 1809, kdy byl nově postaven.40) Nesuchyňský kostel svaté Markéty byl farní již před rokem 1316. Největší stavební úpravy byly na kostele provedeny ve druhé polovině 17. století.41) Kostel svaté Kateřiny v Pavlíkově byl v polovině 14. století filiální k Hvozdu. Dnešní podoba kostela pochází z let 1776–1785, kdy byl postaven kostel nový.42) Kostel v Břežanech, zasvěcený svaté Markétě, byl v polovině 14. století filiální ke Kožlanům. Za husitských válek byl zcela pobořen a od základu je postaven nový kostel roku 1560, který je během třicetileté války spálen a budova je opravena až roku 1727.43) Vesnice vybrané skupiny byly tedy zakládány včetně kostela, a tudíž musely ve způsobu založení počítat s jeho umístěním a s nároky na příslušné pozemky. Ačkoli se vzhled kostela během existence sídel měnil, vždy byl nedílnou součástí návesního prostoru, kterému dominoval a dával nezaměnitelný charakter. Jak vypadá typický představitel naší skupiny obcí? Jde o vesnici s dlouhou protáhlou obdélnou návsí, jejíž rozměry činí přibližně 100 x 450 metrů. Kolmo na delší stranu návsi jsou po obou stranách pravidelně rozdělené pozemky. Podélně návsí protéká potok, na němž jsou rybníčky. Uprostřed návsi stojí kostel. Souběžně s delšími stranami návsi jsou po vnějším obvodu vymezeny polní cesty, k nimž dosahují sady jednotlivých parcel. Vesnice je delší osou návsi orientována přibližně ve směru východ–západ, kolmo na vrstevnice, a proto jednotlivé parcely mají orientaci přibližně na sever nebo na jih, po vrstevnicích. Stanovení základního modulu Jak vyplývá z porovnání jednotlivých půdorysů, veličinou, která by mohla hrát rozhodující roli v možném použití modulového systému, je nepochybně šířka parcely. Je zřejmé, že délka návsi byla závislá právě na šířce a počtu parcel. Zdá se, že i hloubka parcely byla spíše násobkem základní šířky parcely, stejně tak jako tomu bylo u šířky návsi. Navíc se u celé skupiny obcí, kromě Třtice, Rakovníka a Řevničova, objevují stejné hodnoty základních šířek parcel, což je představa z hlediska možné univerzálnosti použití některých modulů více než lákavá. Definujme tedy základní modul takto: V soustavě pravidelných parcel nechť jsou vybrány ty, které se v půdorysu obce nápadně často opakují a mají přibližně stejnou šířku. Odměřená hodnota šířky takových parcel budiž nazvána základním modulem. Rekonstrukce ideálních zakládacích schémat Pro první fázi hledání modulových systémů v půdorysech vybrané skupiny obcí bude nutné zavést některá zjednodušení, jež sice nebudou odpovídat situaci při zakládání ves39)Tamtéž, s. 343–351. 40)Tamtéž, s. 360–368. 41)Tamtéž, s. 369–373. 42)Tamtéž, s. 374–378. 43)Tamtéž, s. 327–331. 47 nice, ale pomohou určit základní charakteristiky půdorysu. Proto o schématech, která vznikla na základě následujících zjednodušení, se pojedná jako o schématech ideálních. Základ zjednodušení tvoří předpoklad, že neexistovala žádná sociální diferenciace mezi jednotlivými obyvateli vesnice. Všichni osedlí tím měli stejné startovní podmínky. Z historického přehledu víme, že tomu tak nebylo už jen kvůli lokátoru-rychtáři a jeho výjimečnému postavení ve vesnici a také vzhledem k lánům, které připadly záduší. A to vůbec nebereme v úvahu, že každý z osedlých mohl disponovat jinak velkým majetkem, jejž se na novém místě pokoušel samozřejmě co nejvíce zúročit. Ale pro začátek připusťme, že byly vyměřeny pouze parcely o šířce základního modulu. Práce lokátora pak mohla vypadat následovně: od vrchnosti získal pozemky a pro tyto pozemky se snažil získat nové osadníky. Lokátor coby správný podnikatel učinil ekonomickou rozvahu. Zjistil, kolik získal pozemků a kolik lidí na ně může přivést. Není pak pro první odhad logičtější postup podle počtu potřebných osedlých než ten, že se délka pozemku určená pro vesnici vydělí obvyklou šířkou parcelního pruhu, čili základním modulem? Díky tomuto odhadu poté mohl lokátor vymezit plochu určenou k mýcení lesa. Každému z příchozích byl zajištěn jistý standard, který se mohl podle potřeby a především na základě dohody zvyšovat či snižovat. Ideální schémata se tedy vyznačují tím, že se v nich opakují pouze parcely o šířce základního modulu v té části půdorysu sídla, která vykazuje zřejmou pravidelnost parcelace. Pokus rekonstruovat, jak by asi takové ideální schéma mohlo vypadat, je založen na základě mapy stabilního katastru. Nalezený základní modul je aplikován (opakován) v půdoryse vesnice. Bylo překvapivé, do jaké míry se ideální parcelace o šířce základního modulu v některých místech shodovala s parcelací dochovanou na mapách stabilního katastru. Velmi častým jevem zůstává, že ideální parcela je skutečnou parcelací rozdělena na polovinu. Někdy v úseku tří nebo čtyř skutečných parcel jako by základní modul vůbec neplatil, ale přesto v hraničních partiích celého úseku se ideální a skutečná parcelace kryje. Ve většině případů je celý úsek s pravidelnou parcelací v půdorysu sídla i celým násobkem základního modulu. Porovnáme‑li šířku návsi se základním modulem, ve 30 % případů zjistíme, že jde o celé násobky základního modulu, ve 25 % se vyskytují násobky jedné poloviny základního modulu, ve 20 % násobky jedné čtvrtiny základního modulu, v 15 % se setkáváme s násobky jedné třetiny a o zbývajících deset procent se rovným dílem dělí násobky jedné pětiny a jedné osminy. Délka návsi je celým násobkem základního modulu – kde bylo třeba plus jistá poměrná část základního modulu na případnou cestu nebo šířku vodoteče. Tento přídavek má opět hodnotu násobku jedné třetiny, čtvrtiny či osminy. Pro zajímavost srovnejme počty ideálních parcel s počtem lánů a počtem usedlostí stanovených berní rulou. Ta je naším nejstarším katastrem a představuje soupis a popis všech obcí podle jednotlivých panství a tehdejších krajů, který byl uzavřen roku 1654. Zachycuje tak stav českých zemí po třicetileté válce. Kromě usedlostí funkčních jsou zde zaznamenány i usedlosti pusté či znovu osazované. Ve vesnicích jsou usedlosti děleny podle sociálního postavení do tří sloupců: na usedlosti selské, zahradnické, tj. s menší výměrou půdy, a bez zemědělské půdy, tj. pouze s chalupou či domkem. V jednotlivých 48 sloupcích se objevuje plus a druhá číslice, která právě vyjadřuje stav před třicetiletou válkou. Součtem hodnot v jednotlivých sloupcích získáme počet usedlostí ve vesnici před třicetiletou válkou, tedy stav odpovídající konci středověku.44) Jistěže počet usedlostí stanovených berní rulou nemůže odpovídat počtu osedlých v době založení vesnice. Opět musíme tuto hodnotu brát spíš jako pomocnou než závaznou či určující. Během tří století, která dělí založení vesnice od údajů uvedených v berní rule, musely čelit vesnice mnohým pohromám a především husitským válkám. Na druhé straně je tu i pověstná stabilita feudálního systému a předpoklad, že pokud byla usedlost z nějakých důvodů zničena nebo opuštěna jejími obyvateli, zatímco vesnice fungovala dál, našel se vždy někdo, kdo ji opět osídlil. Berní rula, stejně jako mapy stabilního katastru, mohou pouze pomoci přiblížit se středověké realitě. Jak daná vesnice vypadala v době svého vzniku, se už asi těžko podaří zjistit. Nelze očekávat, že jednotlivé hodnoty počtů ideálních parcel, počtů usedlostí uvedených v berní rule a známé počty lánů při založení vesnice budou stejné. Svou roli tady hraje zjednodušení ideálního schématu i fakt, že počet lánů neznamená počet osedlých. Sobě se blížící hodnoty jsou povzbuzující zejména u těch vesnic, u nichž známe i počet lánů při jejich vysazení. Z tohoto hlediska se jeví velmi pozitivně výsledky u Nesuchyně, Hředlí a Mutějovic. Počet ideálních parcel je tu nižší než počet usedlostí stanovených berní rulou a tato hodnota je nižší než počet lánů při založení vesnice. Tuto diferenci se pravděpodobně podaří vyrovnat po promítnutí sociálních rozdílů mezi jednotlivými obyvateli vesnice. Dílčí shrnutí poznatků Předpoklad, že existovala základní míra (modul), která se opakovala v půdorysu vesnice, se podařilo prokázat. Tímto základním modulem je šířka parcely. Jak dokázala jednotlivá měření, stejné moduly se objevují i u více vesnic. Ve vybrané skupině vesnic převládá modul šířky 33 m (56 loktů). Z půdorysů jednotlivých vesnic byla získána ideální zakládací schémata, vycházející ze zjednodušujícího předpokladu, že všechny usedlosti měly parcelu šířky základního modulu. Byly prokázány jisté závislosti mezi základním modulem a hloubkou parcely či šířkou návsi. Nejprokazatelnější je však vztah mezi délkou návsi a použitým základním modulem. Při porovnání, do jaké míry se kryje ideální schéma s parcelací zachycenou na mapě stabilního katastru i při pohledu na pravidelnost půdorysů některých sídel, zejména Řevničova, může vyvstat pochybnost, zda jde skutečně o urbanismus vrcholně středověký, a ne mladší, ačkoli písemné prameny pozdější velkoplošné zásahy do urbanistické struktury sídel nenaznačují. Jedinou možností, jak tuto eventuální pochybnost vyvrátit, je zkusit rozměřit vesnice, o jejichž středověkém původu urbanistické struktury není pochyb. Vhodnými vesnicemi k danému účelu jsou zaniklá Svídna, Pfaffenschlag a Mstěnice, jejichž urbanistická struktura byla odhalena rozsáhlými archeologickými vý44) Jiří ŠKADRABA, Lidové stavby – architektura českého venkova, Praha 1999, s. 46–48; Karel DOSKOČIL, Berní rula. Popis Čech roku 1654, díl I. a II., Praha 1953. 49 zkumy. Pokud se podaří i u těchto sídel prokázat modulový systém, nebude již pochyb o tom, že nalezené moduly u skupiny obcí na Rakovnicku mají také svůj původ v období vrcholného středověku. Navíc by mohla archeologie nastínit, jakým způsobem se promítalo rozdílné sociální postavení osadníků do půdorysu vrcholně středověké vesnice. Zpětnou aplikací poznatků by bylo možné více se přiblížit skutečnému půdorysu vesnice takové, jaká pravděpodobně byla v době svého vzniku. Identifikace vyměřovacích soustav zaniklých středověkých vesnic Ani u zaniklých středověkých vesnic se nám nepodaří přesně odhalit, jak vypadaly v době svého vzniku. Mapy destrukcí, pořízené rozsáhlými archeologickými průzkumy, dokumentují stav sídla v době jeho zániku. Přesto je studium půdorysů zaniklých středověkých vesnic významnou součástí této práce, protože napomůže k ověření některých poznatků získaných na základě studia podkladů, dokumentujících stav sídla v mladší době (berní rula – 1654, mapy stabilního katastru – polovina 19. století), a současně umožní posun po pomyslné časové ose blíž době vrcholící středověké kolonizace. Zaniklá Svídna, Pfaffenschlag a Mstěnice Zaniklá Svídna byla objevena povrchovým průzkumem v roce 1966.45) Geodetickotopografický průzkum na lokalitě proběhl v roce 1967 a rok následující byl vyhrazen různým prospekčním pracím, především geofyzikálnímu průzkumu. Vlastní archeologický průzkum byl zahájen v roce 1969. První etapa prací skončila v roce 1973. Vedoucím výzkumných prací byl Zdeněk Smetánka, který trosky Svídny po dlouhém a náročném hledání objevil přibližně dva kilometry jihozápadně od Malíkovic (okres Kladno) při staré, zčásti již zaniklé cestě spojující Malíkovice se Mšecí (okres Rakovník). Svídna je výjimečná hned z několika důvodů. Byla to jedna z prvních celokamenných nebo převážně kamenných vsí, které vznikly v Čechách, a byla vůbec první, jíž byla v Čechách věnována soustavná archeologická pozornost. Z hlediska porovnání s půdorysy vybrané skupiny obcí na Rakovnicku jsou poznatky ze Svídny mimořádně cenné, protože spadá do prozkoumávané oblasti. Přesné datum vzniku Svídny není známo. Zdeněk Smetánka se domnívá, že buď vznikla, aby vyplnila mezeru v osídlení 13. století, nebo díky posunu kolonizačního čela do méně příznivé polohy. Období vzniku Svídny se tedy víceméně kryje s obdobím vysazení zkoumané skupiny vesnic na Rakovnicku. Mezi přednosti Svídny patří fakt, že jde o jednu z prvních celokamenných vsí v Čechách. Proto i zjištění jednotlivých parcel, a tedy i počtu usedlostí, bylo díky pozůstatkům rozvalených kamenných zdí usnadněno. Pohled na získanou mapu pravidelně rozmístěných destrukcí svedl i Zdeňka Smetánku k hledání jistého modulu: Již při prvním zběžném náhledu na plán vesnice lze postřehnout určitou pravidelnost v rozměření. Měřičským rozborem bylo zjištěno, že charakteristickým rozměrem parcely je její šířka, zatímco délky poněkud kolísají podle místní situace. Jako základní modul, měřeno v zadních částech parcel, se ukázala šířka kolem 21 m (parc. 1, 2, 4, 7, 12, 13). Dvojnásobnou šířku, přibližně 42 m, vykazují parcely 3, 11, 10 a zcela mimořádné rozměry má parcela 45) Z. SMETÁNKA, Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna. 50 v jihovýchodním rohu vsi č. 14, jejíž šířka 84 m je čtyřnásobkem základního modulu. Něco méně než 30 m jsou široké parcely 5, 8 a 9, což představuje asi necelý jedenapůlnásobek základního modulu, a konečně parcela 6 je široká něco přes 15 m, což jsou asi tři čtvrtiny modulu. Z hlediska přesnosti, jakou umožňuje studium povrchových i vykopaných zbytků, nemá příliš smysl hledat v přibližném rozměru 21 m nějaký další staročeský modul, nicméně za pozornost stojí zjištění, že základní šířka parcely se nejvíce blíží 35 pražským loktům. Délky parcel, s výjimkou č. 14, kolísají od 47–49 m (č. 1) až k 75 m (č. 13). […] Středověká Svídna byla pravidelně rozměřena a stavěna podle jednotného plánu, i když některé okrajové usedlosti nemusely být nutně stavěny spolu s ostatními současně. Existenci takto pravidelných, víceméně návesních, plánovitě založených vsí nemůžeme v českém prostředí předpokládat ve 12. století a s velkou pravděpodobností ani v prvních desetiletích 13. století. Její pravidelné, rozměřené uspořádání souvisí s ekonomickými proměnami, které se výrazněji prosazují až v druhé polovině 13. století a na počátku 14. století. Svými 14 parcelami, jak ještě uvidíme, představuje mezi vrcholně středověkými vesnicemi sídliště spíše menší. Je snad pravděpodobné, že šířky parcel, jež de facto určují velikost usedlostí, jsou asi odrazem běžného sociálního rozvrstvení středověké vesnice. Srovnání s předhusitskými urbáři to naznačuje. Nelze však bezpečně určit, zda šířkový modul 21 m reprezentuje existenci jednolánové usedlosti. Je to však s ohledem na historické znalosti o sociální diferenciaci předhusitské vesnice nejpravděpodobnější výklad.46) Závěry z archeologického průzkumu Svídny jsou nadmíru potěšitelné. Nejenže se ukázalo, že jít cestou určení šířky parcely jako základního rozměru není chybné, ale potvrdila se i kolísavost délky parcel stejně jako fakt, že takto plánovitě založená struktura je původu vrcholně středověkého, ačkoli nelze v žádném případě tvrdit, že nenahradila sídliště starší, jak uvidíme v dalších příkladech. Šířka základního modulu přibližně 21 m, tj. v přepočtu na pražské lokty asi 35 loktů, velmi připomíná délku provazce použitého na Havelském městě (36 loktů). Je snad možné, že by bylo použito délky provazce ze Starého Města pražského a délky lokte novoměstského? Pokud tyto míry znásobíme (36 x 0,5927 m), získáme hodnotu 21,337 m, tedy přibližný šířkový základní modul parcel na Svídně. Pro doplnění ještě uveďme, že takovýto přibližný šířkový modul se objevuje i ve Velvarech, Kyšicích, Panenském Týnci, Chlumu, Rousínově, Tlestkách, Žďáru a Krtech. Povzbuzeni existencí modulového systému Svídny jakožto zaručeně vrcholně středověké lokace se nyní posuneme na Moravu, do Pfaffenschlagu u Slavonic. Zde je situace podstatně komplikovanější, protože na rozdíl od Svídny se tu nedochovalo nic z pravděpodobně pouze dřevěného ohrazení jednotlivých parcel. Proto se také v publikovaných závěrech z výzkumu Vladimíra Nekudy nemůžeme setkat s identifikací modulového systému založení obce.47) Na základě znalostí ze Svídny a obcí na Rakovnicku se však můžeme pokusit o rekonstrukci možného zakládacího modulu vesnice. 46)Tamtéž, s. 34–35. 47)Vladimír Nekuda, Pfaffenschlag – Zaniklá středověká ves u Slavonic, Brno 1975. 51 Komplexní archeologický výzkum sídliště probíhal v letech 1960–1971.48) Středověký Pfaffenschlag nebyl založen na zeleném drnu. Slovanské osídlení je bezpečně doloženo v 11. století a zaniká kolem poloviny nebo po polovině 12. století. Středověká osada vznikla pravděpodobně v letech 1260–1278. Lokátor byl zřejmě německé národnosti. V letech 1423–1432 byla vesnice vypálena husitskými vojsky a již nebyla obnovena. Důvodem k trvalému opuštění Pfaffenschlagu byly zhoršující se podmínky poddaných a zejména špatná půda.49) Urbanistické uspořádání Pfaffenschlagu bylo podmíněno jednak potokem a okolním terénem, jednak hospodářským zaměřením jeho obyvatel. Koncentrační osou půdorysu byl místní potok. Usedlosti na pravém břehu byly pravidelně uspořádány se štítovou orientací vůči potoku, na levém břehu potoka bylo zastavění nepravidelné, domy zde byly vůči potoku orientovány jak podélně, tak štítově a netvořily pravidelnou řadu. Byla to vesnice střední velikosti. Sociální a hospodářské poměry obyvatel nebyly stejné. Na pravém břehu potoka byly jen lánové usedlosti, na levém břehu se nacházely usedlosti lánové i domy patřící zřejmě podsedníkům.50) Vezmeme‑li v úvahu fakt, že obytné stavení většinou stávalo na hraně parcely, takže jedna jeho stěna vlastně byla součástí ohrazení, a parcela končila zase u stěny dalšího obytného domu, lze poměrně snadno odhadnout šířky parcel uprostřed řady. O šířce parcel krajových usedlostí nelze s výjimkou usedlosti V na severovýchodním konci vesnice, která má dochované zbytky ohrazení, tvrdit s určitostí nic. Hodnotu šířky parcely můžeme jen hypoteticky odhadnout na základě okolních modulů. U Pfaffenschlagu je třeba nadmíru přihlédnout k tomu, že lokátoři se pohybovali v terénu nově rostoucího lesa, který pomalu zakrýval zbytky po starším slovanském osídlení. Pravý břeh potoka s usedlostmi orientovanými štítově k potoku vykazuje větší pravidelnost než břeh levý. Proto začněme s hledáním modulu zde. Budeme‑li postupovat od západu k východu, mezi podélnými stěnami jednotlivých usedlostí lze odměřit přibližně tyto hodnoty: 26 m, 31 m, 15 m, 15 m, 18 m a 22 m. První hodnota je u usedlosti krajové, proto nelze s jistotou tvrdit, zda parcela nepokračovala ještě za stranu domu. Hodnoty 15 m a 31 m ukazují na pravděpodobný modul a jeho poloviční a celý násobek. Sousední hodnoty 18 m a 22 m se velmi blíží polovičnímu násobku modulu 30 m, tj. 15 m a násobku 5/6 modulu, tj. 25 metrům. O šířce parcely krajní usedlosti na východním konci řady nemůžeme říci s určitostí nic. Na levém břehu potoka je situace komplikovanější. Překvapivě nejlepší z hlediska možnosti odměření šířky parcely je usedlost s okapovou orientací, zakončující řadu na východním konci. Zde je právě dochován zbytek ohrazení. Šířka je 30 m. Určení šířek následujících parcel je poměrně problematické. Vedle usedlosti s okapovou orientací jsou dva domy stojící štítově k potoku. Z hlediska převažující okapové orientace v celé řadě jde o jakousi urbanistickou anomálii. Mezi zbytky podélných stěn lze odměřit hodnoty 10 m a 25 m, tedy 1/3 modulu šířky 30 m a 5/6 modulu šířky 30 m. Celkový součet 48)Tamtéž, s. 9. 49)Tamtéž, s. 156–157. 50)Tamtéž, s. 159–160. 52 těchto dvou parcel je 7/6 modulu délky 30 m. Následující možné parcely mají šířky 32 m a 28 m. Jakoby o kolik byla jedna parcela na úkor modulu 30 m ochuzena, o tolik je druhá obohacena. Zajímavá je jistě skutečnost, nakolik se shoduje umístění domů z konce 13. století s archeologicky nalezenými pozůstatky slovanských obydlí. Na pravém břehu, kde byla situace důkladně prozkoumána, je pět ze sedmi domů přibližně na stejném místě, jako stávala obydlí starší, slovanská. Zůstává otázkou, do jaké míry mohly možné stopy po starší osadě ovlivnit výstavbu v osadě nové a zda právě toto nebyl důvod posunu jednotlivých domů oproti vytyčenému parcelnímu modulu. Přibližnou délku 30 m lze tudíž na Pfaffenschlagu pokládat za jakýsi modul. A protože jsme na Moravě, pokusme se jej převést na lokty nikoli pražské, ale brněnské. Brněnský loket měl délku 79,052 cm (je přesně o jednu třetinu delší než loket pražský). Pak 30 m odpovídá přibližně 38 loktům brněnským. Tato hodnota je z hlediska násobnosti základních jednotek nedělitelná třemi. Proto by bylo možná vhodnější připustit délku modulu 39 loktů brněnských čili přibližně 30,8 m. Co kdyby se ovšem místo loktů brněnských použily lokty české – pražské (i když se nedá předpokládat, že by se tak daleko od Prahy tato míra dominantněji prosazovala). 30,8 metrů je 52 loktů pražských (1 loket = 59,27 cm). Jde o náhodu, nebo se empirické zkušenosti našich předků o tom, jak široká má být parcela, natolik shodovaly, že prakticky nezáleželo na míře, která byla použita ke zjištění výsledku? I pro moravský Pfaffenschlag, jako představitele vrcholně středověké urbanistické struktury, lze tedy najít jakýsi šířkový parcelní modulový systém. Bohužel, o hloubkách parcel zde nemůžeme s určitostí nic tvrdit. Jaká bude situace v další moravské zaniklé středověké vesnici, Mstěnicích u Hrotovic? Povrchový průzkum probíhal ve Mstěnicích již ve druhé polovině roku 1959. Vlastní archeologický výzkum byl zahájen v létě 1960 a dodnes nebyl plně dokončen.51) Jak tento výzkum prokázal, vzniku zcela pravidelného uspořádání vesnice po polovině 13. století předcházelo pět starších vývojových fází sídliště. Časové rozdělení do jednotlivých fází bylo provedeno na základě nálezů keramiky a mapuje období od 9. do první poloviny 13. století. Archeologický výzkum ve Mstěnicích potvrdil složitost vývoje raně středověkých sídlišť, pro něž byl charakteristický posun objektů v rámci jedné sídelní aglomerace. Neméně důležitý je poznatek, že až do 13. století není možné hovořit o pevně stabilizované vsi.52) Použití modulového systému bude tedy ověřováno na zcela jistě vrcholně středověké struktuře. Pravidelné uspořádání oválného půdorysu středověké vesnice má ve Mstěnicích své počátky ve druhé polovině 13. století.53) Ves zaniká roku 1468.54) 51)Vladimír Nekuda, Mstěnice 3 – Zaniklá středověká ves u Hrotovic – Raně středověké sídliště, Brno 2000, s. 11. 52)Tamtéž, s. 118 a 120. 53)Rostislav Nekuda – Vladimír Nekuda, Mstěnice 2 – Zaniklá středověká ves u Hrotovic, Brno 1997, s. 75. 54)Tamtéž, s. 7. 53 Díky kompaktnosti zástavby se šířky jednotlivých parcel dají poměrně dobře odvodit. Rostislav a Vladimír Nekudové o modulovém systému Mstěnic nic neříkají, ačkoli pečlivě vyznačili šířky jednotlivých usedlostí do mapy destrukcí, a při řešení otázky sociální skladby vesnice dělí usedlosti do tří skupin podle velikosti a vybavenosti dvorů. Do první skupiny patří velké dvory, které se svou výstavností mnoho nelišily od panského dvora a tvrze. Druhou skupinu tvoří usedlosti střední velikosti s pravděpodobnou výměrou jednoho lánu. A ve třetí skupině jsou usedlosti malé, k nimž vedle obydlí patřila zpravidla jen jedna hospodářská budova. Teoreticky lze uvažovat výměru poloviny lánu.55) Zbytky usedlostí byly číslovány po směru hodinových ručiček od západní usedlosti na severní straně návsi římskými číslicemi. Budeme tedy odměřovat jednotlivé šíře parcel, tak jak jsou vyznačeny na mapě destrukcí, ve stejném pořadí. Šíře usedlosti I je 14 metrů. Mezi I a II je mezera přibližně 27 metrů. Usedlost II má šířku parcely přibližně 21 m, následují parcely šířky 17 m, 16 m, 11 m, 10 m, 9 m, 20 m a 19 m. Usedlostí číslo IX končí severní oblouk návsi. Jižní oblouk začíná usedlost XI s šířkou parcely přibližně 21 m, následují hodnoty 21 m, 24 m, 12 m, 12 m a 15 m u usedlosti XVII. Mezi usedlostí č. XVII a zbytky posledního domu, okapově orientovaného, je vzdálenost přibližně 54 m, přičemž šíře domu s okapovou orientací je 21 m. U dvou popluží panského dvora lze odměřit hodnoty 20 a 21 m. Z přehledu odměřených velikostí je zřejmé, že převládá délka přibližně 21 m, podobně jako tomu bylo u Svídny. Přesto však další hodnoty dosahují poměrně širokého rozptylu mezi přibližnými násobky 1/2, 3/4 a 2/3 šíře 21 metrů, přičemž se z tohoto schématu zcela vymykají hodnoty 14, 24 a 27 metrů. Nápadné je to, že odchylky od modulové šíře 21 m leží hned vedle sebe. Proto bude jistě zajímavé provést součet těchto na první pohled nesystematicky vyměřených hodnot. Sečtěme tedy šířky parcel usedlostí III až VII: 17 + 16 + 11 + 10 + 9 = 63 metrů. A 63 je 3 x 21! Od usedlosti II po pravděpodobný začátek usedlosti I byly zjištěny délky 14 m a 27 m, v součtu 41 m, což jsou přibližně dva moduly po 21 m. A jaká je situace v jižní části návesního oblouku? 15 + 12 + 12 + 24 = 63 metrů, tedy opět trojnásobek základní šíře 21 m. A zbývajících 54 m na západ činí přibližně tři a půl násobek 21 m. Je tedy nasnadě, že ve Mstěnicích byly rozměřovány vždy delší kusy a drobnější členění bylo přibližně odhadováno. Ačkoli to nebylo na první pohled příliš zřejmé, i Mstěnice mají svůj půdorys vyměřen na základě použití modulové šířky. Přepočteme‑li hodnotu 21 metrů na brněnské lokty, získáme možnou délku provazce 27 loktů. Při přepočtu na lokty pražské se dostaneme na hodnotu 36 loktů, známých již ze Svídny. Shrnutí poznatků získaných studiem zaniklých středověkých vesnic Hlavním úkolem bylo prověřit existenci základního modulového systému v půdorysech zaniklých středověkých vesnic, u nichž lze vyloučit pozdější velkoplošné zásahy do jejich urbanistické struktury, a tím vyvrátit možnou pochybnost o stáří modulů identifikovaných v půdorysech vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Podařilo se prokázat, že základní modul, tak jak byl definovaný v předchozích kapitolách, lze vyčíst i z těchto 55)Tamtéž, s. 77. 54 půdorysů. Současně se podařilo odhalit i řešení některých drobných diferencí vyskytujících se v půdoryse vesnice. Bylo zjištěno, že pokud se hodnoty šířek dvou sousedících parcel liší od nějakého rozumného násobku základního modulu, měla by být prověřena jejich diference. Pokud je stejná a navzájem se vyrovnává, došlo pravděpodobně v nějaké fázi vývoje půdorysu sídla k posunutí společné parcelní hranice mimo vytyčené modulové schéma. Chová‑li se celá řada sousedících usedlostí na první pohled inertně vůči možnému modulovému systému, je nutné prověřit její celkovou délku v závislosti na pravděpodobném modulu. V půdorysu byly zřejmě vytyčeny větší díly a drobnější dělení nastalo pozdějším odhadem. Rozměření jednotlivých půdorysů také potvrdilo, že nelze očekávat příliš velkou přesnost. Naměřené hodnoty mají charakter přibližný. Svou roli zde hraje hned několik faktorů: Předně to byli samotní měřiči, kteří půdorys vytyčovali ve složitém terénu a jednoduchými metodami, které se z dnešního pohledu rozvinutých technologií zdají až primitivní. Dále faktor přesnosti, který umožňuje průzkum povrchových i vykopaných zbytků, na jejichž základě byly sestaveny mapy destrukcí, a přesnost, s níž byly jednotlivé hodnoty z map odečítány. Když se vše vezme v úvahu, nezbývá, než se smířit se skutečností, že odměřené hodnoty jsou získány s přesností plus mínus jeden metr. Parcelace ve vesnicích je zcela zjevně i odrazem různého sociálního postavení obyvatel. Setkáváme se s tím, že parcela šířky základního modulu se v půdorysu nevyskytuje všude, ale objevují se i její násobky či podíly. Otázkou je, do jaké míry šířka parcely může určit, zda šlo o usedlost jedno- či půllánovou, nebo o další ze zlomkových podílů lánu. Počet lánů připadající vesnici byl, jak víme z archivních pramenů, stanoven již při jejím založení, a neměl být měněn. Zajímavé proto jistě bude porovnání počtu lánů s šířkami jednotlivých usedlostí (po promítnutí hlediska sociální diferenciace) u vesnic z vybrané skupiny na Rakovnicku, o nichž je tento fakt znám. Díky archeologii si můžeme lépe představit, jak asi vypadaly usedlosti ve vrcholně středověké vesnici a jakým způsobem žili její obyvatelé. Z tohoto hlediska jsou pro naši lokalitu asi nejcennější nálezy ze Svídny, která je geograficky přece jenom velmi blízká zvolené lokalitě Rakovnicka. Můžeme si představit: Že osadníci, kteří přišli do nově zakládaných vesnic na Rakovnicku, si stavěli trojprostorové domy s pecí v rohu jizby, štítově orientované vůči návsi. Že součástí dvora byla čtvercovitá sýpka, sloužící k uchování toho nejcennějšího. Že velké usedlosti měly i stodoly. Že chlévy navazovaly v podélné ose na domy. Že součástí hospodářských objektů usedlosti byly i kolny. Že stavebním materiálem byl kámen a dřevo. Že jednotlivé usedlosti byly ohrazeny a do návsi směřovaly jejich vjezdové brány i možné vchodové branky. Že se obyvatelé živili zemědělstvím, chovali koně, skot, vepře, ovce, kozy, drůbež a pěstovali obiloviny. Větší díl toho, co vyprodukovala jedna usedlost, sloužil její vlastní potřebě a jen menší díl k prodeji. Takový obraz vrcholně středověké vesnice byl dávno zakryt pozdějším vý- 55 vojem sídla, ale přece jenom se v některých aspektech promítá i do dodnes zachovaných prvků. Mezi ty nejčitelnější patří právě parcelace. Pravděpodobná zakládací schémata vybrané skupiny obcí na Rakovnicku Rekonstrukce pravděpodobných zakládacích schémat z map stabilního katastru Schémata pravděpodobná se od ideálních liší především tím, že respektují více parcelaci, tak jak je zachována na mapách stabilního katastru. Zde berou v úvahu existenci faktoru sociální diferenciace ve vesnici, která se promítala mimo jiné – jak dokládají závěry archeologických výzkumů – i do šířky parcel patřících k dané usedlosti. Na rozdíl od schémat ideálních, která jsou založena na prokázání násobnosti celého základního modulu v půdorysu sídla, se ve schématech pravděpodobných objevují i násobky základního modulu, ať již zlomkové, nebo celé. Samozřejmě že i zde se setkáváme s parcelami, které se šířce základního modulu blíží. Opět je nutné vzít v úvahu podmínky, za kterých byly jednotlivé parcely vytyčovány, s jakou přesností byly pořízeny mapy stabilního katastru i s jakou přesností lze z těchto map odečíst jednotlivé hodnoty. Ani tato schémata nemohou stoprocentně vyjadřovat stav sídla při jeho založení. Zase se jen více či méně přibližují původní vrcholně středověké realitě. Jak se ukázalo studiem půdorysů zaniklých středověkých vesnic, i za poměrně krátkou dobu existence sídla, řádově dvousetletou, mohlo dojít k jistým modifikacím původní urbanistické struktury, což je jev přirozený a nevyhnutelný. Proto nejsou součástí pravděpodobného zakládacího schématu všechny hranice parcel, tak jak jsou dochovány mapami stabilního katastru. Ty, které pravděpodobně vznikly pozdějším dělením parcely větší, a jsou tak vůči modulovému systému inertní (neodpovídají žádnému z logických násobků modulu), naznačují se v pravděpodobném základním schématu tečkovanou čarou. Většinou jde o případy, kdy parcela nebyla rozdělena na přesnou polovinu, a tudíž nelze brát v úvahu, že šlo o původně vytyčenou parcelu šířky základního modulu. Pokud je tedy o těchto schématech řeč jako o pravděpodobných, znamená to, že odrážejí jednu z možných podob, nebo část této podoby, jakou mohlo mít sídlo v době svého vzniku. Jestliže si projdeme jednotlivé půdorysy, zjistíme následující skutečnosti: Bratronice mají ve své severní řadě, postupujeme‑li od západu k východu, parcely široké jeden základní modul 33 m (56 loktů) až po cestu kolmou na delší stranu návsi, pak ještě řada pokračuje dvěma modulovými parcelami, na něž navazuje parcela užší o šířce 2/3 základního modulu. Dále pak je v řadě opět parcela modulová, za ní parcela o šířce 4/3 základního modulu a řadu ukončuje zase parcela šířky základního modulu. V jižní frontě usedlostí, od východu k západu, se setkáváme se šířkami parcel přibližně jednoho modulu; 4/3 základního modulu, jedné poloviny modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu a jednoho modulu. Zde je pak řada rozdělena cestou a pokračuje parcelami šířek 3/2 základního modulu, 4/3 základního modulu, dvojnásobkem základního modulu, a řadu uzavírá parcela šířky 4/3 základního modulu. V Bratronicích se tedy kromě parcel o šířce základního modulu, které početně jasně převažují, objevují i parcely, jejichž šířka se rovná násobkům jedné třetiny a jedné poloviny základního modulu. 56 Bratronice – kopie mapy stabilního katastru (císařský otisk) Zajímavý je i fakt, že v severní frontě jsou parcely užší a převládá zde šířka základního modulu, zatímco ve frontě jižní se parcela šířky základního modulu objevuje spíše sporadicky a zcela zde dominují parcely širší. Parcely, jejichž zahrady jsou orientovány na sever, tedy ty méně výhodné, určitě patřily sociálně slabší vrstvě obyvatel než výhodné parcely se zahradou směřující k jihu, které jsou širší a patrně prokazatelně náležely vrstvě bohatších, a tedy i sociálně silnějších obyvatel. Cesty, které dělí řady usedlostí přibližně v jejich polovině, nebyly zřejmě vytyčeny současně. Pro šířku cesty v jižní řadě usedlostí byl vynechán pruh již při vysazení vesnice – obě sousední parcely mají své šířky v násobcích základního modulu, zatímco v severní řadě jako by byla cesta později zřízena na úkor modulové šířky. Sečteme‑li šířky parcel v severní části, zjistíme, že tvoří třináctinásobek základního modulu, v jižní řadě po cestu je celková délka řady parcel rovná násobku šesti a jedné šestiny základního modulu. Délka řady parcel za cestou je v součtu přibližně rovna násobku pěti a pěti šestin základního modulu. Nebýt šířky cesty, která řadu usedlostí dělí přibližně na dvě poloviny, tvořila by celková délka řady dvanáctinásobek základního modulu. V půdoryse Břežan se zase výrazně prosazuje parcela šířky základního modulu. Pouze v severozápadní řadě usedlostí se objevují sousední parcely šířky 2/3 a 4/3 základního modulu. Součet šířek těchto sousedících parcel je dvojnásobek základního modulu. U Břežan se tedy ideální a pravděpodobné zakládací schéma vzácně kryje. V severozá57 padní části je řada usedlostí zcela jistě již od počátku existence sídla rozdělena přítokem vodoteče s pozemkem pro případ rozvodnění. Z parcelace Břežan také jasně vyplývá, že zde neexistovala tak výrazná sociální diferenciace obyvatel jako v Bratronicích. V Hředlích je opět situace komplikovanější a pravděpodobné zakládací schéma se od toho ideálního odlišuje. Předně se v Hředlích setkáváme s parcelami, které mohly být zřejmě později rozděleny přibližně na polovinu. V těchto případech byla upřednostněna délka základního modulu jako původní šířka parcely; nelze ovšem vyloučit, že již první osadníci si modulovou parcelu rozdělili na dvě menší. Severní řada usedlostí s pravidelnými parcelami začíná od západu parcelou šířky poloviny základního modulu 33 metrů (56 loktů), následuje směrem k východu pravděpodobně sedm parcel modulových, dvě parcely o šířce 2/3 základního modulu, parcela šířky poloviny základního modulu a asi tři modulové parcely. Jižní návesní frontu tvoří od východu tři modulové parcely, následuje parcela o šířce poloviny základního modulu, pak parcely: možná modulová, dvoumodulová, šířky 3/2 základního modulu, poloviny modulu, modulu, asi modulu a poloviny modulu. V půdoryse Hředlí se tudíž kromě parcel rovných celým násobkům základního modulu objevují i ty, které jsou násobkem jedné třetiny či poloviny. Celková délka severní řady usedlostí je rovná násobku 12 a 1/3 základního modulu, jižní řada je jedenáctinásobkem základního modulu. V Hředlích se opakuje obdobná situace jako v Bratronicích. Parcely orientované na sever mají šířku modulovou či užší, v jižní frontě jsou naopak situovány ty nejširší. Lze zde proto pozorovat vyšší stupeň sociální diferenciace obyvatel. Severní řada usedlostí v Hudlicích má šířky jednotlivých parcel při postupu od západu k východu následující: modul (33 m/ 56 loktů), 5/6 modulu, 5/6 modulu, 5/3 modulu, modul, modul, zde je řada usedlostí přerušená cestou a následuje pravděpodobně osm parcel o šířce základního modulu. V jižní řadě se setkáváme od východu k západu cca s pěti usedlostmi o šířce jednoho modulu, následuje parcela asi původní šířky 4/3 základního modulu, 2/3 základního modulu, dále pět parcel modulových, parcela šířky 5/3 základního modulu, 2/3 základního modulu a řada končí parcelou modulovou. V půdoryse Hudlic se objevují kromě parcel šířky jednoho modulu parcely šířky násobků jedné třetiny základního modulu a jedné šestiny základního modulu. Součet délek parcel severní řady usedlostí po cestu činí šest a jednu třetinu základního modulu, druhá část řady má délku osminásobku základního modulu. Jižní řada usedlostí má délku 15 a 1/3 základního modulu. Ačkoli i v parcelaci Hudlic je patrná jistá sociální diferenciace obyvatel, nelze jednoznačně tvrdit, že sociálně silnější vrstvy preferovaly jižně orientované parcely. Jedna z nejširších parcel v Hudlicích je totiž orientována na sever. S podobnou orientací parcel širších než základní modul vůči světovým stranám se setkáváme i v půdoryse Chyňavy, vesnice, která byla s Hudlicemi součástí jedné lokační akce. V severní řadě usedlostí jsou parcely šířek (od západu k východu): jeden modul (33 m/ 56 loktů), pravděpodobně jeden modul, 5/3 modulu, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu, jeden modul, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 4/3 modulu, polovina modulu, jeden modul a 3/2 modulu. Celková délka řady parcel činí 13 a 2/3 základního modulu. V jižní řadě parcel se od západu k východu setkáváme s následující situací: šest za sebou jdoucích parcel má šířku pravděpodobně modulovou, následuje parcela šířky 4/3 základního mo58 Bratronice – ideální zakládací schéma promítnuté do mapy stabilního katastru dulu, 5/3 základního modulu, tři parcely modulové, jedna šířky poloviny modulu a řada končí modulovou parcelou. Celková délka řady je 13,5 násobkem základního modulu. Cesta, která v jižní části dělí řadu usedlostí, je jakoby odebrána z parcely šířky základního modulu. Otázka zní, zda tomu tak bylo již od počátku existence vesnice, nebo jestli jde o pozdější úpravu. Jisté je, že šířka cesty odpovídá jedné třetině základního modulu. V půdoryse se setkáváme kromě parcel šířky základního modulu i s parcelami, jejichž šířky jsou násobky jedné třetiny nebo jedné poloviny základního modulu. Sociální diferenciace je patrná z rozdílných šířek. Parcely širší než základní modul jsou jak v severní, tak jižní řadě usedlostí. Dokonce ve větší míře jsou tyto parcely svými pozemky orientovány na sever. V Chyňavě a částečně i v Hudlicích se setkáváme v podstatě se současným urbanistickým trendem velikostně zvýhodňovat parcely orientované nepříznivě vůči světovým stranám, aby bylo kompenzováno menší oslunění pozemků. O tom, nakolik to sledovalo záměr zakladatelů vesnice, můžeme dnes jenom spekulovat. V půdoryse Kněževsi se do velké míry setkáváme s parcelací, která mohla být důsledkem pozdějšího dělení větších modulových parcel. Rovněž zde se více objevují parcely, jejichž šířky se základnímu modulu či jeho násobkům spíše blíží. Opět si tento fakt vysvětlujeme nepřesností při vytyčování půdorysu vesnice. Severní strana návsi vypadá od západu k východu takto: dvě zřejmě modulové parcely (33 m/ 56 loktů), přítok vo59 doteče s potřebným pozemkem, pravděpodobně modulová parcela, přibližně modulová parcela, parcela přibližně šířky 4/3 základního modulu, přibližně modul, přibližně 4/3 základního modulu, dvě parcely přibližně šířky 2/3 základního modulu, následují čtyři parcely pravděpodobně modulové a dvě parcely, jejichž šířky jsou přibližně rovny základnímu modulu. Parcely, jejichž šířky se základnímu modulu a jeho násobkům přibližují, leží vždy vedle sebe. Ověřme tudíž celkovou délku daných dvou úseků. Celková délka prvního úseku je šestinásobek základního modulu, u druhého úseku jde o dvojnásobek základního modulu. Je tedy zřejmé, že došlo k jistému posunu společných hranic jednotlivých parcel. Celková délka severní řady parcel od dělící vodoteče na východ je rovna třináctinásobku základního modulu. V jižní řadě se setkáváme od východu na západ se dvěma parcelami přibližně modulovými, dvěma šířky 7/6 základního modulu, dvěma parcelami pravděpodobné šířky 4/3 základního modulu, parcelou pravděpodobně modulovou a parcelou šířky přibližně 4/3 základního modulu. Zde je řada přerušena protékající vodotečí, pozemek k ní náležící je však minimální a ostře kontrastuje s řešením podobné situace na severní straně návsi. Za potokem pokračuje řada šesti parcel pravděpodobně modulové šířky. Celková délka řady na východ od vodoteče činí přibližně násobek devíti a jedné třetiny základního modulu. Parcely v Kněževsi jsou buď šířky základního modulu, nebo jde o násobky jedné třetiny i jedné šestiny základního modulu. Opět se shledáváme s různou šířkou parcel, a proto i s různou sociální skladbou obyvatel. Nejširší parcely jsou orientovány jak na sever, tak na jih. U Lužné se setkáváme s tím, že „modulová“ parcelace je prokazatelná v jádru návsi. Zdá se, že pozdějším vývojem, jak se vesnice rozrůstala, mladší parcelace logicky pokračovala v řadě již stávajících usedlostí, a prostor návesního obdélníku se tak zvětšoval až do dnešních rozměrů. Svědčí o tom nerespektování modulového systému v šířce parcel i zřejmé vybočení z přímé linie delších stran návesního obdélníka. V řadě parcel se setkáváme prakticky výhradně s pravděpodobnou šířkou rovnou základnímu modulu (33 m/ 56 loktů), jen v jižní straně návsi je jedna parcela širší, rovná 4/3 základního modulu. Celková délka jižní řady parcel tak činí přibližně osm a jednu třetinu násobku základního modulu. Tento fakt dokládá, že v Lužné byla asi jen jedna usedlost, jejíž majitelé byli od prvopočátku sociálně nadřazenější ostatním. Lze se tedy právem domnívat, že šlo o pozemek patřící rychtáři. Severní řada usedlostí je ve své třetině rozdělena cestou, jejíž pozemek je dosti široký: vypadá to, že s cestou bylo počítáno již při vytyčování půdorysu, zatímco cesta dělící jižní řadu parcel je opět jakoby odebrána z parcely šířky základního modulu. Půdorys Mšeckých Žehrovic je dosti problematický. Jak již bylo naznačeno, lze k němu přistupovat dvojím způsobem. Buď tak, že byla vesnice založena pouze přibližně ve své severní polovině a směrem k jihu se pak na východní straně rozrůstala respektováním řady parcel, zatímco na straně západní se prosadila zástavba nepravidelná. Tomuto přístupu napomáhá fakt, že parcelace v jižní části východní řady není tak souběžná jako v části severní. Druhý přístup je založen na teorii, že Mšecké Žehrovice měly být založeny v celé délce východní řady usedlostí, ale zřejmě vlivem nepříznivých terénních podmínek nemohla být lokace v jižní části západní řady dokončena podle plánu. 60 Bratronice – ideální zakládací schéma Zaměříme‑li se na odměření šířek parcel východní řady, zjistíme následující hodnoty (od severu k jihu): pravděpodobně modul (33 m/ 56 loktů), pravděpodobně 4/3 základního modulu, modul, 2/3 modulu, pravděpodobně modul, 5/4 modulu, 5/4 modulu, modul, modul, 5/4 modulu a 4/3 modulu. Celková délka řady je přibližně rovna dvanáctinásobku základního modulu. Západní řadu tvoří od severu k jihu parcely šířky modulové, pravděpodobně 4/3 modulu, 2/3 modulu a dvě parcely pravděpodobně modulové. Celkem je délka řady rovna pětinásobku základního modulu. Jednotlivé šířky parcel byly odměřovány v předních částech, v místě, kde pravděpodobně vyměřovali i měřiči při zakládání vesnice. Ve Mšeckých Žehrovicích se objevují parcely různých šířek, což svědčí o různorodější sociální skladbě obyvatel. Vedle parcel modulových se zde objevují i násobky jedné třetiny či jedné čtvrtiny základního modulu. Půdorys Mutějovic se do jisté míry vymyká celé skupině. Dosud jsme se setkávali s modulovým systémem aplikovaným na vysazení usedlostí ve dvou řadách po delších stranách návsi. Případná zástavba kratších stran návsi je zřejmě mladšího data. V Mutějovicích byla prokazatelně vysazena na základě modulového systému i řada usedlostí na severu návsi, kolmá na dvě řady paralelní. Nejde však jen o parcely v čele návsi, ale řada pokračuje i podél hloubek parcel kolmých, takže vzniká kompaktní útvar. V jižní části sídla se setkáváme opět se zástavbou, která sice navazuje na paralelní řady 61 usedlostí, ale nerespektuje modulový systém ani přesné vymezení návesního obdélníka; naopak se jakoby stáčí do okrouhlice. Vzhledem k tomu, že do této části je umístěn i kostel, lze se domnívat, že zde bylo původní předlokační sídliště. Ve všech třech řadách usedlostí se setkáváme prakticky výhradně s modulovou šířkou parcely (33 m/ 56 loktů). Pouze v severní řadě jsou čitelné dvě parcely o šířce poloviny modulu, v řadě západní parcela šířky 3/2 základního modulu a hned vedle ní parcela šířky poloviny základního modulu. Všechny řady jsou tedy celými násobky základního modulu. Jak se zdá, sociální rozdíly mezi osadníky při emfyteutickém vysazení Mutějovic nebyly tak propastné. Půdorys Nesuchyně je rozdělen na čtyři přibližně stejné díly dvěma cestami kolmými na delší strany návsi. S těmito komunikacemi bylo počítáno prokazatelně od samého počátku existence sídla, protože se vymykají z modulového systému a nejsou vedeny na úkor pozemku některé z parcel. Budeme‑li postupovat severní frontou návsi od západu k východu, naměříme následující hodnoty šířek parcel: přibližně modul, modul (33 m/ 56 loktů), 2/3 modulu a čtyři za sebou jdoucí pravděpodobně modulové parcely. Tady je severní fronta rozdělena cestou. Celková délka této části činí šest a dvě třetiny základního modulu. Dále řada pokračuje k východu sedmi pravděpodobně modulovými parcelami. V jižní frontě se od západu k východu setkáváme s parcelami šířky přibližně jednoho modulu, dvěma parcelami modulovými, parcelou šířky 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu a jednoho modulu. Následuje cesta. Délka tohoto úseku tvoří šest a dvě třetiny základního modulu. Za cestou se setkáváme k západu se dvěma parcelami šířky 4/3 základního modulu a čtyřmi parcelami pravděpodobně modulovými. Celkem je tento úsek dlouhý šest a dvě třetiny základního modulu. V Nesuchyni lze tedy opět zaznamenat preferování orientace širších parcel k jihu. Půdorys Pavlíkova je také rozdělen – snad od prvopočátku – na čtyři díly, jako půdorys Nesuchyně, ale tyto díly nejsou zdaleka stejně velké. V řadách parcel usedlostí se objevuje výhradně šířka jednoho modulu (33 m/ 56 loktů) či hodnota se jí blížící. Pouze u jedné parcely v západní části byla identifikována hodnota ¾ základního modulu. Je otázkou, do jaké míry to byl záměr a nakolik šlo o měřičskou nepřesnost, když se pravděpodobné šířky ostatních parcel rovnají hodnotě základního modulu. Zdá se, že sociální diferenciace příchozích obyvatel byla velmi nízká. Zakládací schéma Pavlíkova se vzácně shoduje se schématem ideálním. V parcelaci Rakovníka se při zakládání zřejmě prosadila pouze šířka základního modulu (28 m/ 48 loktů), drobnější členění je patrně mladší. Toto tvrzení se opírá o studium půdorysu Václavského náměstí v Praze, kde bylo zjištěno, že se zde objevují výhradně parcely stejné šířky.56) Dá se tedy předpokládat, že při zakládání městských půdorysů nebyl tak silný tlak jednotlivých nových obyvatel na získání parcely šířky odpovídající jejich majetku. To je logické, vezmeme‑li v úvahu, že venkovské obyvatelstvo bylo existenčně závislé na zemědělské půdě i její celkové výměře, zatímco obyvatelé měst se živili obchodem a řemeslem, jež jsou na velikosti přidělené parcely nezávislé. Lze se pak právem domnívat, že pravděpodobné zakládací schéma rakovnického náměstí je shodné se schématem ideálním. 56)V. LORENC, Nové Město pražské. 62 Bratronice – pravděpodobné zakládací schéma promítnuté do mapy stabilního katastru Půdorys Rynholce je dělen dvěma cestami na čtyři díly. Zatímco cesta dělící řadu usedlostí na východní straně návsi nevede na úkor modulové šířky žádné parcely, cesta na západní straně byla patrně ubrána z parcely modulové velikosti. V pravděpodobných šířkách parcel zcela dominuje ta, která se rovná délce základního modulu (33 m/ 56 loktů). Jen v jižní části východní řady usedlostí se objevují dvě parcely s prokazatelnou šířkou poloviny základního modulu. V jižní části západní řady jsou dvě sousední parcely šířky 2/3 a 4/3 základního modulu. V součtu je jejich šířka rovná dvojnásobku modulu. Vzhledem k tomu, že tato šířka odpovídá pouze v části přiléhající k návsi a v části zahrad mají obě sousední parcely šířku základního modulu, lze se domnívat, že původně mělo jít o dvě parcely s modulovou šířkou a v části přilehlé návsi pak zřejmě došlo k jistému posunu hranice pozemku. Celkové délky všech úseků jsou násobky základního modulu. I u půdorysu Rynholce se pravděpodobné schéma ve většině parcel kryje se schématem ideálním. Z půdorysu Řevničova je opět čitelnější vyšší stupeň sociální diferenciace obyvatel, odrážející se v rozdílné šířce parcel. Řady usedlostí jsou zase děleny cestami. Východní řada se tak skládá ze dvou úseků. Lze těžko stanovit, zda byla cesta v této části vytyčena na úkor sousední parcely, či nikoli. Jisté je, že má přibližně šířku rovnající se polovině modulu (28 metrů/ 48 loktů) a sousední parcela je také široká polovinu základního modulu. Západní řadu usedlostí dělí dvě cesty na tři části. Cesta v severní části půdorysu 63 prokazatelně vznikla na úkor parcely šířky základního modulu. Pozemek cesty v jižní části je široký 4/3 základního modulu a vedle něj leží pozemek šířky 2/3 základního modulu. Opět nelze jednoznačně tvrdit, zda tato cesta byla vytyčena společně s vysazením sídla, či později; jisté je, že respektuje modulový systém. Budeme‑li odečítat šířky jednotlivých parcel východní řady od severu k jihu, zjistíme následující hodnoty: modul, pravděpodobně 4/3 modulu, modul, pravděpodobně modul, poloviční modul, 3/2 modulu, pravděpodobně modul, modul, pravděpodobně 3/2 modulu, pravděpodobně modul, modul, 4/3 modulu, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu, modul, 2/3 modulu, 3/2 modulu. Celková délka řady, včetně pozemku cesty, je 19 a 1/3 základního modulu. V západní řadě se od severu k jihu setkáváme s osmi šířkami parcel pravděpodobně modulovými, dvěma dvoutřetinovými, jednou pravděpodobně šířky 3/2 modulu, pravděpodobně modulovou, šířky 2/3 modulu, třemi pravděpodobně modulovými, pravděpodobně 2/3 modulu, pravděpodobně 3/2 modulu a řada končí parcelou modulové šířky. Celková délka řady včetně pozemku cesty činí dvacetinásobek základního modulu. V hodnotách šířek parcel se objevují násobky jedné poloviny a jedné třetiny základního modulu. Nejširší parcely jsou situovány jak ve východní, tak v západní řadě usedlostí. Půdorys Třtice tvoří také dvě řady usedlostí různých šířek, rozdělené cestami na čtyři nestejné díly. Ani zde nelze jednoznačně určit, zda pozemky pro cesty byly od počátku určeny svému poslání. Jisté je, že šířka pozemku cesty v severní části odpovídá hodnotě základního modulu (41 m/ 70 loktů) a v jižní části jedné třetině základního modulu. Parcely tvořící severní řadu mají následující šířky (od západu na východ): pravděpodobně modul, modul, modul, 2/3 modulu, polovina modulu, 2/3 modulu, polovina modulu, 2/3 modulu, modul, 2/3 modulu, modul, modul, 4/3 modulu, modul a polovina modulu. Celkem je řada včetně cesty dlouhá 13 a půl základního modulu. V jižní řadě se setkáváme s parcelami následujících šířek (od východu k západu): modul, polovina modulu, modul, 4/3 modulu, modul, 4/3 modulu, 2/3 modulu, modul, modul, 5/3 modulu, 2/3 modulu, 2/3 modulu a modul. Celková délka řady včetně cesty tvoří třináct a jednu šestinu základního modulu. Ačkoli se parcela větší šířky než základní modul objevuje i v severní řadě usedlostí, více jich je v řadě jižní. V přehledu hodnot šířek parcel se vyskytují i násobky jedné třetiny a jedné poloviny základního modulu. Rozborem jednotlivých půdorysů a hledáním pravděpodobných schémat bylo zjištěno, že faktor sociální diferenciace projevující se rozdílnými šířkami parcel významně zasáhl do půdorysů některých vesnic, a výrazně je tím vzdálil od ideálního schématu. Na druhé straně existují i případy, kdy se ideální schéma se skutečnou parcelací výjimečně shoduje. U některých půdorysů se objevuje trend preference osluněných světových stran pro parcely širší, než je základní modul. Tedy pro parcely patřící špičce venkovské elity. Nejde však o trend obecně platný. Co se šířek parcel týče, vedle těch, které mají modulovou velikost, se objevují i násobky jedné třetiny či jedné poloviny, méně často se setkáváme s násobky jedné šestiny či čtvrtiny. Řady usedlostí jsou často děleny na dvě části cestou. Vypozorovali jsme dva případy. Buď bylo na šířku cesty pamatováno již při založení, nebo byla vymezena na úkor parcely modulové šíře. Zdá se, že v prvním 64 Bratronice – pravděpodobné zakládací schéma případě jde o cesty, které v půdoryse sídla existovaly od jeho počátku, zatímco v případě druhém byly zřejmě vytyčeny dodatečně. Pravděpodobná zakládací schémata byla vytvořena pouze na základě pravidelnosti parcelace a možného použití modulu v půdoryse sídla dokumentovaného mapami stabilního katastru. Abychom získali větší jistotu, do jaké míry se toto schéma blíží středověké realitě, porovnáme nyní počty parcel pravděpodobného schématu s počty usedlostí uváděnými berní rulou a známými počty lánů při vysazení jednotlivých sídel. Porovnání počtů usedlostí se známým počtem lánů a s berní rulou Již víme, že počet lánů uvedený při založení vesnice se neměl měnit. Zároveň však nelze uvažovat, že co osadník, to jeden lán. Proto bude zajímavé porovnat nejprve ty vesnice, u nichž je počet lánů známý, s pravděpodobnými schématy a počty usedlostí v berní rule. V Bratronicích bylo 13 a 4/3 lánů, z nichž 3 a půl měl rychtář a zbývajících 10 a ¼ obdělávalo 9 osedlých.57) Pravděpodobné zakládací schéma však odhalilo 23 parcel. Berní rula uvádí 10 usedlostí velkých, 12 středních a 7 malých. Součet usedlostí velkých a středních, doložených berní rulou, a počet usedlostí dle pravděpodobného zakládací57)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163. 65 ho schématu se liší o jednu usedlost. Zdá se tedy, že pravděpodobné zakládací schéma víceméně odpovídá situaci v Bratronicích před třicetiletou válkou. Jak si však vysvětlit zřejmý nesoulad mezi počtem lánů a počtem zjištěných parcel? Počet lánů je přibližně o polovinu nižší než počet zjištěných parcel. Jelikož půdorysná struktura Bratronic je velmi ucelená, dá se předpokládat, že vznikla najednou, a ne pozdějším rozrůstáním. Pak by se dalo předpokládat, že původní šířky lánů byly rozděleny na menší části, aby uspokojily vyšší počet obyvatel. Otázkou je, kolik bylo celkem do Bratronic přivedeno osedlých. V opisu z urbáře z roku 1558 je psáno, že je ve vsi 10 osedlých a ti mají 13 a 3/4 lánu. Ve vsi jsou však také poustky, ale neví se, kolik a které.58) Roku 1634 je v Bratronicích doloženo 24 statků – 15 jich je spálených a 9 osedlých.59) Berní rula uvádí 16 statků osedlých a 6 pustých. Lze předpokládat, že se celkový počet usedlostí v letech 1558 až 1634 nezvýšil. Potom v roce 1558 bylo zřejmě v Bratronicích 14 usedlostí pustých. Pokud v Bratronicích bylo v době jejich založení skutečně pouze devět osedlých a rychtář, tudíž deset usedlostí, muselo v průběhu let 1352 až 1558 dojít k prudkému nárůstu počtu osedlých na 24 a k nějaké katastrofě, která jejich počet opět snížila na deset. To je málo pravděpodobné, vezmeme‑li v úvahu, že by k onomu prudkému nárůstu počtu obyvatel muselo dojít ještě před rozpoutáním ničivé síly husitských válek, tedy těsně po samotném vysazení obce. Ve světle těchto skutečností se zdá, že Václav Kočka se dopustil chyby: uvedl počet lánů, které patřily pouze k usedlostem osedlým, a ne k celé vesnici. Ve prospěch tohoto názoru svědčí jednak nesrovnalost v počtu usedlostí, jednak zachovalá parcelace. Zřejmě byly Bratronice vysazeny jako vesnice nikoli o 13 a 3/4 lánu, ale alespoň o 24 lánech, což by odpovídalo velikosti obce. I přes Kočkovu zjevnou chybu se potvrdil fakt, že zlomkové násobky objevující se v půdoryse vesnice byly běžnou praxí, a vůbec ne výjimečným úkazem. V Hudlicích bylo 26 a 1/4 lánu, z nichž 2 a 1/4 patřilo rychtáři, 2 faráři a 2 byly obecní k pastvě, 20 lánů bylo osedlých.60) Berní rula uvádí v součtu velkých a středních usedlostí hodnotu 30. Pravděpodobné zakládací schéma došlo k počtu 29 usedlostí. Počet usedlostí doložených berní rulou a počet usedlostí zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem se liší o jednu. Pravděpodobné zakládací schéma se i zde velmi blíží dokumentované situaci před třicetiletou válkou. Celkové délky řad parcel dle pravděpodobného zakládacího schématu (PZS) jsou rovny 13 a půl a 13 a 2/3 násobku základního modulu, což přibližně odpovídá vždy polovině vysazených lánů. Hředlím bylo odměřeno 30 lánů, z nichž jeden patřil rychtáři, jeden faráři, čtvrt lánu kostelníkovi a dva lány podstoupeny obci pro pastvu dobytka.61) Osedlým tedy připadlo 25 a ¾ lánu. Berní rula uvádí v součtu usedlostí velkých a středních hodnotu 29. Pravděpodobné schéma odhalilo 25 usedlostí s tím, že je zde zanedbáno možné rozdělení některých parcel šířky základního modulu na dvě parcely poloviční. Řady usedlostí dle PZS jsou rovné násobku 12 a 1/3 a jedenáctinásobku základního modulu. U severní řady parcel dle PZS je možné, že byla přibližně o tři moduly delší. 58)Tamtéž, s. 165. 59)Tamtéž, s. 166. 60)Tamtéž, s. 190. 61)Tamtéž, s. 297. 66 Bratronice – státní mapa s vyznačenou dosud čitelnou gotickou parcelací (rok 2002) 67 Největší počet lánů se vyskytl na Křivoklátsku. Kněževsi jich připadlo 42, z toho 1 lán svobodný patřil rychtáři, faráři jeden a půl lánu svobodného a jeden lán poplatný, farář ze Zbečna získal 3 a ¼ lánu úročného, obec získala jeden lán a zbývajících 34 a ¼ lánu bylo přiděleno mezi osadníky. Roku 1545 zde bylo 30 osedlých, kteří obdělávali 38 lánů.62) Berní rula udává v součtu 48 selských usedlostí. Ideální zakládací schéma odhalilo 30 parcel s tím, že i zde bylo zanedbáno možné rozdělení parcely modulové šířky na dvě poloviny. Celkové délky řad podle PZS činí 15 a 15 a 1/3 základního modulu. Lužné bylo vyměřeno 24 lánů, z nichž 2 svobodné připadly rychtáři, 2 manskému dvoru, 1 záduší, 5 hajným a zbývajících 14 bylo přiděleno deseti osedlým.63) Berní rula uvádí, že v Lužné bylo před třicetiletou válkou 17 statků. Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo 14 parcel. Řady parcel dle PZS jsou dlouhé 8 a 1/3 modulu a 6 modulů. Téměř všechny parcely v Lužné odpovídají svou šířkou základnímu modulu. Zdá se tedy, že pravděpodobné zakládací schéma přibližně mapuje oněch 14 lánů přidělených novým osedlým. Půdorys vesnice je však mnohem delší než zjištěné řady usedlostí – činí přibližně třináctinásobek základního modulu. Nabízí se tedy řešení, že dalších deset lánů bylo vymezeno v těch částech půdorysu, které se při hledání pravděpodobného zakládacího schématu jevily z hlediska použití základního modulu jako nepravidelné. Obci Mutějovice bylo přiděleno 33 lánů dědin, z nichž 2 svobodné lány byly dány faráři, 1 lán svobodný rychtáři a 31 lánů převzali osadníci.64) Dle berní ruly bylo v Mutějovicích v součtu 31 statků. Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo 25 parcel, které mají téměř jednotnou šířku rovnou základnímu modulu. Součet délek všech tří řad parcel identifikovaných PZS činí pětadvacetinásobek šířky základního modulu. Rozdíl mezi zjištěným počtem parcel dle PZS, počtem statků uvedených berní rulou a lánů si lze vysvětlit tím, že pravděpodobné zakládací schéma neřeší jižní část obce, která není identifikovatelná do modulového systému a snad se nachází i v místě staršího osídlení. Zde by se mohlo skrývat oněch zbývajících osm lánů. Pak by bylo nasnadě, že co usedlost modulové šířky, to usedlost lánová, jak se domnívali i vedoucí archeologických výzkumů na Svídně. V půdoryse Nesuchyně byly identifikovány čtyři stejné díly řad parcel o délce rovné přibližně 6 a 2/3 základního modulu. V součtu délek těchto řad získáme hodnotu 27, která odpovídá i počtu zjištěných parcel podle PZS. Šířky těchto parcel především v severní části návsi odpovídají základnímu modulu. Nesuchyně měla 34 a ¾ lánů dědin, z nichž farář a rychtář dostali po dvou lánech svobodných, obec ¾ lánu, 30 lánů bylo rozděleno mezi osadníky.65) Berní rula udává, že v Nesuchyni bylo celkem 30 usedlostí selských. Pavlíkov získal při svém vysazení 34 lánů, 3 lány svobodné držel rychtář, 1 lán byl vysazen právem manským a 30 lánů bylo poplatných.66) Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo v Pavlíkově 23 parcel téměř výhradně modulové šířky. Stejné číslo (23) dají v součtu i počty statků z berní ruly. V půdoryse Bratronic se setkáváme s podobnou 62)Tamtéž, s. 308, 310. 63)Tamtéž, s. 343. 64)Tamtéž, s. 360. 65)Tamtéž, s. 369. 66)Tamtéž, s. 374. 68 situací jako v půdoryse Lužné. Pravděpodobné zakládací schéma identifikovalo parcely, které leží v jádru půdorysu obce. Kompaktní a zjevně promyšlený urbanismus obce nenapovídá tomu, že by se vesnice pomalu rozrůstala do dnešní podoby. Jeví se, že pokud šířka lánu odpovídala šířce základního modulu, zbývajících 11 lánů se nachází po vnějším obvodu parcel, zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem. U dalších vesnic bohužel nejsou známy počty lánů, proto lze porovnat jen počty parcel zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem s počty statků uvedených berní rulou. Počty parcel identifikovaných pravděpodobným zakládacím schématem se velmi blíží součtu počtu statků uváděných berní rulou. U Pavlíkova, Břežan a Třtice se dokonce shodují. Výrazné diference u Kněževsi, Řevničova a Rynholce si lze vysvětlit tím, že pravděpodobné zakládací schéma upřednostňovalo parcelu modulové šířky před dvěma sousedními parcelami šířky poloviny základního modulu. V Mutějovicích je rozdíl mezi parcelami identifikovanými pravděpodobným zakládacím schématem a hodnotami uvedenými v berní rule způsoben tím, že se pravidelná parcelace netýkala celé jižní části půdorysu, kde pravděpodobně ležely usedlosti započtené do celkového součtu v berní rule. Půdorys Mšeckých Žehrovic je problematický, a proto u něj není rozdíl hodnot překvapující. Rozdíl je patrně způsoben jednak zřejmým rozdělením parcel zobrazených ve schématu jako modulové, jednak zanedbáním nepravidelné zástavby v jihozápadní části obce. Pravděpodobné zakládací schéma zřejmě mapuje tu část vytyčené obce, v níž se soustředily usedlosti. Shodující se počty parcel v modulovém systému s počty statků podle berní ruly nasvědčují tomu, že se podařilo přiblížit skutečnosti, jak asi vypadala „obydlená“ část půdorysu obce na konci středověku. Počet lánů daný obci je odlišný od počtu usedlostí uvedených berní rulou i parcel dle pravděpodobného zakládacího systému. Výjimku tvoří Hudlice, kde se všechny tři hodnoty sobě přibližně blíží. U ostatních půdorysů počet lánů převyšuje jak počet zjištěných parcel podle PZS, tak počet statků z berní ruly. Jen u Kněževsi je počet lánů nižší než počet usedlostí dle berní ruly. Tento stav si lze vysvětlovat tím, že ne každé usedlosti připadl právě jeden lán a ne každý lán musel nutně mít na svém pozemku usedlost. Rekonstrukce reálných zakládacích schémat z map stabilního katastru Pravděpodobné zakládací schéma se soustředilo při hledání parcel v prokazatelném modulovém systému na paralelní řady usedlostí. Ostatně i archeologické nálezy na Svídně dokumentují jednotlivé zbytky staveb soustředěné ve dvou řadách po delších stranách návsi. Avšak v půdoryse vesnic zůstávají volná čela a rohy návesních útvarů, kde byly pravděpodobně vytyčeny také lány. Jak jinak si vysvětlit kompaktnost urbanistických útvarů? Příkladem takové vesnice, která mohla mít vnitřní prostorové rezervy, by se stal Pavlíkov nebo Lužná. Urbanistický tvar je zde jasně vymezen, ale počet parcel dle PZS i počet statků doložený berní rulou je výrazně nižší. Statky na modulově rozměřených parcelách jsou soustředěny v jádru půdorysu, zatímco ve zbývající vytyčené části mohly být lány nezastavěné. Při pozdějším vzrůstu počtu obyvatel se asi přirozeně čerpalo z územní rezervy a i tyto plochy byly zastavovány. 69 V půdorysu především Pavlíkova, Lužné, Mutějovic a Nesuchyně byl identifikován vysoký počet parcel s šířkou základního modulu, které zřejmě odpovídají jednolánové usedlosti. Šířka základního modulu tedy pravděpodobně odpovídá šířce lánu. Pokud se pokusíme na základě upřednostnění šířky základního modulu najít v půdorysech vesnic, u nichž známe počet lánů, kde by mohly být při založení vesnice vytyčeny, získáme reálná zakládací schémata. Tato schémata v podstatě vycházejí z původní myšlenky aplikace základního modulu v půdoryse, ale s tím rozdílem, že dosud sloužila za základ mapa stabilního katastru, v níž byl hledán počet pravidelných parcel, zatímco nyní známý počet lánů hledáme v půdorysu zachyceném mapou stabilního katastru. Schémata ideální i pravděpodobná mapují ony parcely, na nichž patrně vždy stály usedlosti. Schéma reálné vyznačuje možné lány, bez ohledu na jejich zastavěnost. Promítneme‑li přes sebe schéma reálné a ideální, zjistíme, o kolik se hranice jednotlivých možných lánů posunuly v zastavěné části vesnice vůči naší ideální představě, založené na opakování jednolánové parcely (tj. šířky základního modulu) v půdorysu sídla. Při promítnutí schématu pravděpodobného do reálného získáme představu o těch parcelách v zastavěné části půdorysu sídla, které s pravděpodobností odpovídají původním vytyčeným lánům. Každé ze schémat je přirozeně důležité z jiného pohledu, ale všechna mají společného jmenovatele: jde jen o teoretické rekonstrukce téměř 700 let staré skutečnosti, získané díky mladším podkladům a informacím. Proto také může existovat jistá tolerance v interpretaci, kudy přesně vedly hranice parcel či lánů. Použití základní délkové jednotky, ať již ji budeme nazývat základním modulem či šířkou lánu, je prokazatelné ve všech schématech a patrně odpovídá práci měřičů vytyčujících nové sídlo. Závěr Ze všech sídel na Rakovnicku, která vykazují známky pravidelné urbanistické struktury, a tedy i plánovitého založení pravděpodobně v době středověké kolonizace, byla vybrána skupina obcí s velkoryse založeným centrálním útvarem připomínajícím rakovnické náměstí. Jelikož se půdorysy patnácti vybraných sídel vyznačují jistými podobnými rysy, byl stanoven soubor navzájem porovnávaných kritérií. Základem, na němž byly půdorysy obcí studovány a z něhož byla odečítána jednotlivá kritéria, se staly císařské otisky map stabilního katastru. Prvotním porovnáním základních vlastností půdorysů se zjistilo, že u skupiny obcí byla jednoznačně preferována orientace delší strany návsi ve směru východ–západ, což diktovaly především terénní podmínky, a to zejména směr protékající vodoteče. Vodní zdroj hrál při založení sídel stále velkou úlohu, a pokud se nenacházel přímo v centrální části obce, byl alespoň v dostupné vzdálenosti. Vodoteč a její zátopové území také zcela jistě ovlivňovaly šířku návsi. Volbu však determinoval i nárok na pozemek patřící ke kostelu. Kostely v této oblasti plnily zřejmě rovněž funkci obrannou, což dokládají archivní prameny. Vesnice vybrané skupiny byly zakládány včetně kostela, který byl většinou situován uvnitř návesního prostoru, téměř v polovině případů v samém centru návsi. Kostely, které stojí stranou založeného návesního obdélníka, mohou poukazovat na existenci starší osady. Šířky návsí se u vybrané 70 skupiny sídel pohybují kolem 100 metrů. Výjimku tvoří Rakovník a Rynholec, kde je šířka centrálního útvaru zhruba poloviční. Zřejmě jde o důsledek toho, že středem těchto dvou sídel neprotéká vodoteč a v prostoru samotného centrálního útvaru není situován kostel. Pravidelnost půdorysu je jednak podmíněna pravidelným založením centrálního útvaru, jednak parcelací. Není proto nijak překvapující, že délka návsi byla především dána počtem parcel přilehlých k dané straně a jejich šířkou. Délky centrálních prostorů se ve vybrané skupině obcí pohybují přibližně od 300 do 600 metrů. Pro srovnání: rozměry Václavského náměstí v Praze jsou 61,6 x 677,4 metrů. Lze se tedy právem o návsích vybrané skupiny vesnic vyjadřovat jako o velkorysých založeních. Hloubky parcel u vybraných půdorysů byly značně kolísavé. Nejcennější jsou ty, jejichž vnější obvod je vymezen polní cestou, případně vodotečí, která jasně definuje hloubku parcely. Takové půdorysy jsou charakteristické nejen jasným urbanistickým vymezením centrálního prostoru, ale i vnějšího obvodu sídla, a lze je tedy považovat za urbanisticky vyspělejší. V naprosté většině zkoumaných sídel (87 %) lze vyčíst z map stabilního katastru alespoň částečné vymezení jejich obvodu. Základním výsledkem prvotního porovnání jednotlivých půdorysů se stal fakt, že se zde objevuje jistá opakující se hodnota. Tou je šířka parcely. V celé skupině pak byly odečteny tři základní opakující se hodnoty šířek parcel, a to 33 metrů (56 loktů) – u 80 % zkoumaných obcí; 28 metrů (48 loktů) – u 13 % zkoumaných obcí a 41 metrů (70 loktů) – u 7 % zkoumaných obcí. Vzhledem k tomu, že jednotlivá sídla byla prokazatelně stavěna podle předem připraveného a promyšleného schématu, možno usoudit, že oním základním modulem, který se při vytyčení sídla používal, je šířka parcely. Užití základního modulu v půdorysu sídla bylo prokázáno pomocí ideálního zakládacího schématu. Ideální zakládací schéma je založeno na opakování hodnoty základního modulu v části půdorysu s jasnou pravidelností. Je tedy zřejmé, že rekonstrukcí takového schématu se pouze ověřuje užití základního modulu, a nelze jí dospět ke skutečné parcelaci sídla v době jeho založení. S hodnotou základního modulu byla porovnána další zkoumaná kritéria půdorysů obcí, a to především hloubka parcely, šířka a délka návsi. Největší závislost na hodnotě použitého základního modulu vykazuje délka návsi. Co se šířky návsi týče, závislost na použití celého základního modulu již není tak zřejmá, a v relaci šířka návsi k šířce základního modulu se objevují i zlomkové hodnoty. Přesto však u jedné třetiny zkoumaných sídel je šířka návsi celým násobkem základního modulu. Pokud se zaměříme na vzájemný vztah šířky a hloubky parcely, zjistíme, že v 77 % případů je hodnota hloubky parcely celým násobkem šířky parcely. V ostatních případech se objevují hodnoty zlomků základního modulu. Existence modulového systému v půdorysu sídla byla jednoznačně prokázána. V této fázi vyvstala otázka, zda použitý modulový systém, a tedy i pravidelnost půdorysu, je původu vrcholně středověkého. Pochází‑li skutečně z první poloviny 14. století, kdy byly vybrané obce vysazeny, či jde o pozůstatek nějaké mladší řízené reorganizace sídel. O takových rozsáhlých urbanistických zásazích se vlastně nedochovaly archivní zprávy. 71 Tento problém byl řešen na základě studia map destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny, Pfaffenschlagu a Mstěnic, sídel, o nichž nelze pochybovat, že jejich pravidelné urbanistické struktury jsou dílem středověké kolonizace. I zde se podařilo odhalit užití základního modulu a jeho opakování v půdorysu vesnice. Studium půdorysů zaniklých středověkých vesnic s sebou přineslo i další důležité poznatky. Různé šířky parcel, které se v půdorysech vesnic objevují, nemusí být jen projevem několikasetletého vývoje sídla, ale mohou existovat již od jeho prvopočátku jako úkaz sociální diferenciace příchozích obyvatel. V půdorysech vesnic se objevily i jisté odchylky od modulového systému. V takovém případě se osvědčilo prověřit použití modulového systému v delších úsecích půdorysu. Při vytyčování sídla byly zřejmě vyměřeny tyto úseky, a jejich drobnější dělení na jednotlivé parcely se mohlo dít dodatečně, mnohdy i odhadem. Rozměření půdorysů zaniklých středověkých vesnic potvrdilo i předpoklad, že hodnoty odměřené z map mají charakter pouze orientační a jsou zatíženy chybou plus mínus jeden metr. Díky archeologickým výzkumům si též bylo možné udělat podrobnější obrázek o tom, jak asi vypadala středověká vesnice a jak se v ní odvíjel každodenní život obyvatel. Především faktor sociální diferenciace byl základní příčinou, proč se ideální zakládací schémata nekryjí s parcelací dochovanou na mapách stabilního katastru. Samozřejmě, že k tomuto faktu přispívá i pětisetletý vývoj sídla. Proto byla na základě map stabilního katastru rekonstruována pravděpodobná zakládací schémata, více dodržující dochovanou parcelaci map stabilního katastru, čímž do jisté míry reagují na existenci faktoru sociální diferenciace promítnutého do hodnot šířek jednotlivých parcelních pruhů. Tato schémata jsou však pouze hypotetická a odrážejí jednu z možných vývojových podob sídlel – středověké realitě se jen přibližují. Šířky parcelních pruhů pravděpodobných zakládacích schémat mají nejen hodnotu základního modulu, ale vykazují i násobky zlomků základního modulu, a to především jeho poloviny a třetiny. Parcely širší, než je hodnota základního modulu, ukazují zřejmě na ta místa, kde sídlila nejvyšší sociální vrstva ve vesnici, naopak parcely o šířce menší, než je základní modul, patřily patrně sociálně níže postaveným osadníkům, nikoli však vesnické chudině. Parcely šířky základního modulu pak zřejmě patřily jakési „střední třídě“. U některých vesnic se objevuje i jistá preference orientace nejširších parcel k osluněným stranám. Nejde však o jev všeobecně platný. Zajímavější je skutečnost, že u některých vesnic se vyskytuje převážná většina parcel o šířce základního modulu, v daném případě se pravděpodobná a ideální zakládací schémata sídla kryjí. Vysoký podíl parcel o šířce základního modulu poukazuje na nízký stupeň sociální diferenciace přicházejících osadníků i na půdorysnou – především parcelační – stabilitu sídla. Na základě pravděpodobných zakládacích schémat byly rozpoznány dva přístupy k vytyčení kolmých cest na delší strany návsi. Buď byla cesta vymezena již při založení sídla a na její šířku bylo pamatováno v rámci stanoveného modulového systému, nebo byla – zřejmě z provozních důvodů – vytvořena později, a její šířka tedy byla vytyčena na úkor sousední parcely modulové šíře. Princip vytyčení sídla na podobném základě, jakým bylo cardo a decumanus, nelze jednoznačně prokázat. Pokud však obdoby tohoto principu nebylo použito již při založení vesnice, dlouhá řada usedlostí bez přerušení si 72 z praktických důvodů vyžádala sekundární vymezení kolmé cesty na delší stranu návesního obdélníka. Ať již zakladatelé znali princip cardo a decumanus či nikoli, fakt, že dlouhou řadu usedlostí rozdělili přibližně v polovině na dva menší úseky, se ukázal v životě sídla jako velmi prozíravé řešení. Parcely identifikované pravděpodobnými zakládacími schématy zřejmě modulově mapují jen tu část obce, v níž stály usedlosti. Nasvědčuje tomu porovnání počtů stanovených parcel s počty malých a středních usedlostí (funkčních i pustých), uváděných berní rulou. Obě hodnoty se sobě ve většině případů velmi blíží, a proto lze tvrdit, že pravděpodobná zakládací schémata do jisté míry odrážejí situaci jednotlivých sídel na konci středověku, před třicetiletou válkou. U některých vesnic je znám počet lánů, kterými byla ta či ona ves vysazena. Při porovnání s počtem usedlostí uvedených v berní rule a počtem identifikovaných parcel bylo zjištěno, že počet lánů většinou převyšuje počty usedlostí. Znamená to tedy, že ne každé usedlosti připadl právě jeden lán a že ne každý lán musel mít nutně na svém pozemku usedlost. Lány, jejichž počet byl při založení vesnice znám, byly zpětně v mapě stabilního katastru hledány. Vznikla tím reálná zakládací schémata. Základní myšlenkou, ze které vycházejí, je předpoklad, že parcely šířky základního modulu odpovídají jednolánové usedlosti. S tím koresponduje i vysoký podíl parcel o šířce základního modulu v půdorysech vybraných vesnic. Zpětné určení přesných hodnot modulů není možné. Chyba, kterou jsou jednotlivé uváděné hodnoty zatíženy, činí plus minus jeden metr a promítá se do ní celý soubor faktorů: přesnost odměření z map stabilního katastru, přesnost, s jakou byly mapy stabilního katastru kresleny, přesnost měřičů vytyčujících nové sídlo i několikasetletá deformace urbanistické struktury. Tato chyba rovněž znemožňuje exaktní určení použití jednotlivých loktů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Jak se však jeví, lze rekonstruovat jednotlivé přibližné délky použitých provazců. Lán totiž odpovídal plošné míře o šířce jednoho provazce. A hodnota základního modulu zřejmě odpovídá délce použitého měřičského provazce. Hodnoty zjištěných základních modulů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku ukazují na tři základní používané délky provazců: 33 metrů; 28,5 metrů a 41,5 metrů, v přepočtu na české lokty 56 loktů; 48 loktů a 70 loktů. Tyto hodnoty provazců, společně se základním modulem objevujícím se na zaniklé Svídně (21 metrů, 35 loktů), se velmi blíží hodnotám provazců uváděným zeměměřičskou literaturou zabývající se obdobím středověku – 52 loktů; 42 loktů; 72 loktů a 36 loktů. Vzniklý rozdíl je způsoben jednak přesností, s jakou je možné odečíst hodnoty základních modulů z map stabilního katastru, jednak lokálním použitím loktů různé délky. Hodnota provazce byla zřejmě nadřazeně používanou délkovou jednotkou, do níž byly dosazovány lokálně používané hodnoty loktů, což způsobovalo délkové diference. Pro ověření použití provazce jako základní dané jednotky byly stanoveny základní moduly u všech obcí na Rakovnicku s pravidelnou urbanistickou strukturou – bez ohledu na velikost a tvar centrálního prostoru. 73 Statistickým vyhodnocením se potvrdila existence pěti skupin hodnot základních modulů, které se blíží běžně známým hodnotám používaných provazců (72 loktů; 52 loktů; 42 loktů a 36 loktů). Zvolený modulový systém, neboli šířka provazce, asi vycházel z odhadu zakladatelů, jaká je obdělavatelnost a úživnost půdy, na níž bylo sídlo zakládáno. Tam, kde byla předpokládána půda kvalitnější, byly vyměřovány lány provazcem širším a zakládána sídla větší. Práce prokázala, že u vesnic pravidelného půdorysu, který je patrně dílem vrcholně středověkých kolonizátorů, ve stavu, jaký je zachycen císařskými otisky map stabilního katastru, lze identifikovat základní modul. Tento modul odpovídá hodnotě šířky parcely, která se v půdorysu sídla nápadně opakuje. Na základě ověření použití modulového systému v půdorysech některých zaniklých středověkých vesnic se ukázalo, že nalezený modul z map stabilního katastru s vysokou pravděpodobností odpovídá základnímu modulu používanému k zakládání sídel v období vrcholně středověké kolonizace. Z toho, co je nám o používání středověkých měr známo, vyplývá, že hodnota základního modulu koresponduje s délkou jednoho provazce a tato hodnota pravděpodobně poukazuje na výměru jednoho lánu – plošnou jednotku o šířce právě jednoho provazce. Délkové hodnoty jednotlivých provazců se místně liší a jsou zřejmě závislé jednak na lokálním použití kratší délkové jednotky, jakou byl loket (použitý provazec se rovnal danému násobku loktů), jednak na znalostech a možná i původu těch, kteří sídlo vyměřovali. Zpětně rekonstruovat přesnou hodnotu použitého provazce pouze na základě hodnot odměřených z map stabilního katastru není možné, stejně tak jako zřejmě nelze přesně rekonstruovat přesnou podobu sídla v době jeho vzniku. Na základě kombinace odhaleného základního modulu – provazce a informací získaných archivním průzkumem (počet usedlostí v jistém období, počet lánů přidělených danému sídlu) – se lze jen hypoteticky přiblížit tomu, jak asi sídlo v časech své existence vypadalo. Při jakékoli zpětné rekonstrukci půdorysu sídla v době jeho emfyteutického vysazení bude existovat několik možností výkladu sporných míst. Čím více se půdorys odklání od základního modulového systému, tím více je alternativ. Nejcennější jsou proto ta sídla, v jejichž půdorysné struktuře se ve velké míře opakuje pouze parcelace šířky základního modulu. U nich se odhad původní středověké parcelace nejvíce blíží realitě. Avšak nejstarší skutečnou historickou podobu sídla v drtivé většině případů zachycují až mapy stabilního katastru z poloviny 19. století. Při hledání původní vrcholně středověké podoby sídla se čím dál tím více naplňuje poznámka Jana Klápštěho, že poznání středověku zůstává výpravou na cizí pevninu, která klame svou blízkostí.67) Přesto identifikovatelnost základních modulů – provazců na podkladě stavu půdorysu sídla dochovaného díky mapám stabilního katastru – je jistým přínosem pro další studium vrcholně středověkého lokačního urbanismu. Umožňuje totiž ověření použití základních délkových jednotek, především provazců, v daných oblastech, stejně tak jako poodhalení zvyklostí a typologicko-urbanistických zásad těch, kteří nové sídlo vytyčovali. 67) J. KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, s. 9. 74 Znalost způsobu založení sídla by měla být nedílnou součástí při postupu stanovení ochrany jeho historického jádra. Ochrana historických jader nejen památkově chráněných sídel je samostatným a dosti komplikovaným problémem, který naráží především na nedostatečné legislativní vymezení a na způsob zpracování územně plánovací dokumentace. V mnoha případech nerespektuje specifika historického jádra vesnice. Znalost středověkého urbanismu neznamená jen přínos z hlediska studia historie, ale může určit, které části sídel jsou zachovány a které tvoří významnou součást urbanistického dědictví, jež bychom měli chránit. 75 76 Veronika Štěpánová Buškovský statek Historie rakovnického zádušního dvora v Hříškově Statek, respektive statky, jejichž historií se budu na následujících řádcích zabývat, se nacházely na Hříškově, v obci vzdálené asi dvanáct kilometrů jihovýchodně od Loun. Stály v prostoru zdejšího areálu bývalého JZD a nesly čísla popisná 1–2. Na místě někdejšího obytného stavení dnes najdeme tzv. Přichystalovu vilu, postavenou roku 1929. Zvláštností hříškovského statku je jeho status, který nebyl jednoznačný ani neměnný. Statek fungoval v určité etapě své existence jako manský a v letech 1502–1710 byl užíván jako poddanský. Setkat se můžeme rovněž s jeho označením jako svobodný. Právě do problematiky statusu Buškovského dvora bych chtěla vnést více světla. Pro účely tohoto textu je Buškovský statek především statkem zádušním. Podstatnou část svojí existence prožil pod záduším rakovnického kostela sv. Bartoloměje. Tím se vysvětluje jeho spojitost s Rakovníkem. Hříškov – ves mezi pěti vrchnostmi Není mým záměrem podat komplexní historii obce Hříškov, přesto ji nelze úplně opominout. Na jejím pozadí se totiž odvíjel život na statku, jímž se budu v následujícím textu zabývat. Historie Hříškova zatím nebyla dostatečně zpracována, pozornost obci jako celku věnoval pouze amatérský historik František Štědrý.1) Buškovského dvora, patřícího k záduší rakovnického kostela sv. Bartoloměje, se ve svých dílech dotkli historikové Václav Kočka a František Levý.2) První písemná zmínka o Hříškově pochází z roku 1318. Vaněk ze Hříškova a Trojan z Vinařic tehdy poháněli k soudu Vojena z Hříškova pro loupež na pokojné cestě.3) Další zprávy o obci máme až z druhé poloviny 14. století, kdy se na Hříškově setkáváme s pány, jejichž erb zdobilo koňské pušťadlo, tzv. hříč, znázorňované v podobě trojcípé hvězdice se zpětnými háčky. Vladykové s tímto erbem vlastnili mezi 13. a 15. stoletím množství statků na Lounsku, mimo jiné v Jimlíně, Opočně, Hřivicích, Hořanech, Lipně, Pozdni, Stradonicích nebo Touchovicích.4) Prvním známým příslušníkem tohoto rodu se vztahem ke Hříškovu byl Bičen z Brloha, který držel také svobodný dvůr na Hříškově. V kni- 1) František ŠTĚDRÝ, Farní osada smolnická, Praha, s. d. 2) František LEVÝ, Dějiny královského města Rakovníka, Rakovník 1896; Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936. 3) Josef EMLER, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum I., Praha 1870, s. 12. 4)August SEDLÁČEK, Atlas erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Praha 2001–2003. 77 hách erekčních se dochoval zápis z roku 1368, jímž Bičen daroval jednu kopu grošů ročního platu ze svého dvora na Hříškově smolnickému farnímu kostelu sv. Bartoloměje.5) Na první pohled zaujme roztříštěnost Hříškova mezi jednotlivá panství. Rozdělení jedné obce mezi několik vrchností nebylo ve středověku ničím neobvyklým, od počátku 16. století však většinou dochází k jeho omezování. Na Hříškově se v raném novověku vyprofilovalo rozdělení mezi pět panství, které se udrželo až do zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století. Největší část Hříškova příslušela klášteru klarisek v Panenském Týnci, část patřila k páteckému panství, díl obce vlastnil velkostatek ve Mšeci, díl velkostatek v Toužetíně. Pátou částí Hříškova byl Buškovský statek. Naznačenou situaci výstižně charakterizuje posměšné pořekadlo hříškovských občanů: Čtyři práva, žádná správa. Vzniklo pravděpodobně v 19. století, tedy v době, kdy Buškovský statek již byl vymaněn z rakovnického područí (a pořekadlo ho tudíž nereflektuje). Nejstarší hříškovskou vrchností byl klášter klarisek v Panenském Týnci, jehož původními majiteli a zakladateli byli pánové ze sousedního Žerotína. Ti získali část Hříškova někdy před rokem 1360. Z tohoto roku totiž pochází záznam, jímž Habart starší ze Žerotína daroval tento díl obce týneckému klášteru.6) Díl Hříškova získal počátkem 17. století postupným skupováním jednotlivých dvorů Matyáš Štampach ze Štampachu a tuto část připojil ke mšeckému panství. Nejstarší mšecký urbář z roku 1681 uvádí čtyři poddané ze vsi Hříškova.7) V roce 1524 koupil část Hříškova Děpold z Lobkovic a na Bílině.8) Jan z Lobkovic získal v roce 1545 pátecké panství. Jan byl nejvyšším komorníkem, hejtmanem německých lén, prezidentem české komory a nejvyšším purkrabím a se svou ženou Alžbětou, rozenou z Roggendorfu, sídlil na Pátku. Panství zůstalo v Lobkovickém držení s krátkou přestávkou až do roku 1614. Dle urbáře z roku 1574 a popisu statků z roku 1614 zahrnoval majetek páteckých Lobkoviců také ves Hříškov.9) Část vsi Hříškova připojil Jan V. ze Sovince a Doubravice roku 1554 k toužetínskému panství. Jan V. ze Sovince a Doubravice, poslední příslušník kdysi významného rodu moravských sudích, koupil panství Toužetín v témže roce od Elišky Krajířové z Krajku, manželky Jana mladšího z Valdštejna, za 2000 kop grošů.10) Naznačená geneze jednotlivých částí vsi Hříškova byla samozřejmě mnohem složitější. Díly nebyly statické, ale naopak se v čase proměňovaly. Svou roli zde sehrály sňatky a dědické obyčeje, ale také prodeje a koupě. Není však mým záměrem zde tento zamotaný propletenec rozplétat. Uvedený náčrt situace zařazuje historii hříškovského statku do širších souvislostí a připravuje podloží pro následující text. Clemens BOROVÝ, Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. Et XV. I., Praha 1873, s. 67–68. J. EMLER, Reliquiae tabularum terrae I., s. 427. SOA Třeboň, f. Velkostatek Mšec, urbář panství z roku 1681, sign. VI Gb No 1, s. 226–232. Josef EMLER, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum II., Praha 1872, s. 358–359. 9)Michaela NEUDERTOVÁ, Peruc a okolí v proměnách času, Ústí nad Labem 2000, s. 43–45. 10) David PAPAJÍK, Páni ze Sovince. Dějiny rodu moravských sudích, Praha 2005, s. 224–226. 5) 6) 7) 8) 78 Bušek a Justýna z Hořešovic Buškovský statek v obci Hříškov dostal své jméno podle Buška z Hořešovic, který ho získal někdy před rokem 1471. Nechal na něm zapsat Jeníkovi z Divic a královskému číšníkovi Otíkovi Hromadovi z Boršic 200 kop grošů ze svých majetků v Kounově a Lhotce.11) Tuto transakci můžeme považovat za první prokazatelnou písemnou zprávu o Buškovském statku, vzhledem k tomu, že pramen nazývá vykonavatele transakce Buškem z Hořešovic a ze Hříškova. František Štědrý uvádí první zmínku o Buškovském statku k roku 1460, kdy byl provolán jistý dvůr na Hříškově jako odúmrtní.12) Statek byl po smrti majitelů Trouby, Jileše a Šebka přidělen Václavu ze Skuhrova. Zda je tento dvůr totožný s Buškovským statkem, nelze jednoznačně určit. Václav Skuhrovský dostal již předtím v roce 1456 za své služby díl vsi Hříškova od krále Ladislava Pohrobka.13) Bušek vlastnil ves Lhotu a část Kounova, jednalo se o manské statky příslušející k hradu Křivoklátu. V roce 1483 z nich pojistil své manželce Justýně z Hořešovic a z Jezevec 200 kop grošů, které jí dlužil. Zároveň Justýně tyto statky po své smrti odkázal.14) Justýna se roku 1500 zapsala v manské dědiny po manželovi.15) Roku 1510 z nich nejprve pojistila 50 kop grošů svému bratrovi Prokopovi z Hořěšovic, které mu dlužila,16) a následně je v roce 1520 odkázala svému příbuznému Piramovi Kapounovi ze Svojkova.17) Justýna z Hořešovic, dcera Prokopa Kysterského z Hořešovic, vlastnila také grunty v Jezevcích, které roku 1510 prodala Petrovi Holému z Chrástu. Tato žena z dobře situovaného zemanského rodu si počínala zcela sebevědomě a nezávisle a zejména po smrti manžela sama spravovala svůj majetek i zděděné statky. Její manželství s Buškem z Hořešovic bylo podle všeho bezdětné. Tomu odpovídal i způsob, jakým před svou smrtí s drženými majetky naložila. Pod rakovnické záduší Dva dvory ležící v obci Hříškov, které Justýna z Hořešovic rovněž zdědila po svém manželovi, odkázala v roce 1502 k záduší rakovnického kostela sv. Bartoloměje.18) To jí v literatuře přineslo přívlastky šlechetná, nábožná a dobročinná. Rakovnické záduší získalo touto transakcí cenný příjem v podobě věčného platu z tohoto nadání. Možnosti, jak s platem naložit, však byly samotnou dárkyní striktně omezeny pouze na účely opravy kostela sv. Bartoloměje. Něco o dobové praxi nám může napovědět formule, že plat 11) NA Praha, Desky dvorské (dále pouze DD) 25, fol. 42v–43r; AČ 3, s. 579. V případě Lhotky se jedná o dnešní Lhotu pod Džbánem. 12) DD 16, fol. 398r. I když Gustav Friedrich vydal edici čtvrté knihy provolací (DD 16) v Archivu českém (AČ 37/3), oddíl Slánska není kompletní a tento zápis zde chybí. 13) DD 23, pag. 229–230. 14) DD 25, fol. 54v–55r. Tento zápis se opakuje ještě k roku 1499 (DD 25, fol. 82r). 15) DD 25, fol. 82r. 16) DD 25, fol 126v–127r. 17) DD 62, s. 420–421. 18) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník (dále jen AMR), Kniha památná 1384–1428 (1523), kniha č. 64, fol. 116r; tamtéž, Kniha zádušních odkazů a fundací 1668–1770, kniha č. 387, fol. 6r; tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, fol. 22r–22v. Údaj je uveden i na dalších místech v tomto fondu. 79 nesmí plynout kněžím. Připouští se možný budoucí prodej statků, pak by ovšem bylo nutné sjednat namísto nich jiný majetek, z něhož by i nadále plynul plat rakovnickému záduší. Jako správce nad darovanými statky a lidmi na nich usedlými určila Justýna purkmis tra a konšely města Rakovníka. Výběrčími platu z hříškovských statků však byli sami kostelníci, jakožto městští úředníci spravující zádušní majetky.19) Podobné dary a odkazy učiněné ve prospěch církve nebyly mezi vyššími vrstvami ničím neobvyklým. Měly zajistit spásu dárcovy duše po smrti, odčinit jeho pozemské hříchy, smířit ho s Bohem a zajistit mu věčný a klidný posmrtný život. Stejné cíle sledovala i Justýna, která si v testamentu výslovně vymiňuje pravidelné sloužení mší za spásu své duše u oltáře, jehož byla fundátorkou. Pod tímto oltářem byla Justýna také pravděpodobně pohřbena. Oltář darovaný Justýnou dnes v chrámu sv. Bartoloměje nenajdeme, současné oltáře jsou podstatně mladší. Také náhrobek, pod nímž byla Justýna pohřbena, bychom dnes hledali marně. Nenajdeme ho ani ve známém Soupisu památek na Rakovnicku od Antonína Cechnera z roku 1913, kde jsou stávající náhrobky v chrámu sv. Bartoloměje popsány.20) Ač významné osobnosti byly svého času v kostele pohřbívány, náhrobků se do dnešních dnů dochovalo minimum. Justýninu fundaci potvrdil po požáru Pražského hradu v roce 1541, při němž shořela naprostá většina kvaternů desek zemských, Piram Kapoun ze Svojkova. Tehdy všeobecně docházelo k obnově zničených zápisů, držitelé pozemků se snažili pojistit si svůj majetek opětovným vkladem do nově založených knih. Piram sem nechal fundaci vložit roku 1543.21) Poddaní, nebo manové? Starší literatura uvádí Buškovský statek jako manský k Pražskému hradu.22) V 18. a 19. století takovým skutečně byl.23) V té době již manský systém měl svůj zenit dávno za sebou a forma, v jaké přežíval, byla jen torzem jeho středověké podoby. Původní vojenský charakter se postupně změnil v povinnost naturálních dávek leníka vůči seniorovi. Problematika lenních vztahů v našich zemích není dosud dostatečně zpracována. Tím spíše to platí o manském systému Pražského hradu. Lenní vztahy se u nás plně neuplatnily, jejich domovinou bylo Německo a Francie. V plnosti se lenní zřízení vyvinulo ve vedlejších zemích České koruny – na Moravě, ve Slezsku a v Lužici –, kde 19) Úroky z hříškovských dvorů jsou pravidelně zaznamenány v registrech kostelníků, registra purkmistrů je neobsahují. V nich nalézáme záznamy o pokutách udílených hříškovským poddaným za nepovolené kácení dříví v zádušním lese. 20)Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rakovnickém II, Praha 1913. Justýnin náhrobek nezmiňuje ani František Levý (F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka). 21) DZV 4, fol. E6v–E7r. 22) F. ŠTĚDRÝ, Farní osada smolnická. 23) Svědčí o tom existence archivního fondu Česká léna v Národním archivu v Praze i práce Josefa Krasoslava CHMELENSKÉHO, Manství čili léna česká, ČČM 6, 1832, s. 182–220. Chmelenský jako c. k. fiskální úředník a c. k. subst. sekretář u dvorského manského sudství v Čechách pohlížel na problematiku lén z pohledu své současnosti a funkce. 80 Registra kostelníků z let 1586–1592 se zápisem příjmu rakovnického záduší ze stálých úroků za rok 1586. Mezi příjmy je uveden též úrok z Hříškova (SOkA Rakovník, AMR) 81 byla biskupství olomoucké, knížectví opavské a krnovské léna České koruny. Mimo to mělo české království a český král léna různého stupně v Německu a na Chebsku. Ve vlastních Čechách byla většina statků alodiálních a lén bylo poměrně malé množství. První lenní obvody, které se v českých zemích vytvořily koncem 13. století ve vojensko-strategických pohraničních oblastech – v Kladsku, Loketsku nebo na Trutnovsku –, kopírovaly systém německý. Odtud byly přenášeny k důležitým vnitrozemským hradům, ke Křivoklátu, Karlštejnu a dalším. Křivoklátské manské soustavě se nejnověji věnoval M. Laštovka, který posunul její vznik do doby lucemburské.24) Nevytvořila se tedy již za Přemysla Otakara II., jak předpokládala dosavadní literatura, ač starší systém zde musel předcházet. S tím souvisí i vznik dvorského soudu ve třicátých letech 14. století. Manskému systému Pražského hradu nebyla dosud věnována pozornost. Neuvádí ho August Sedláček ve svých Hradech a zámcích,25) které se zabývají pouze některými lenními systémy, například křivoklátským nebo manskými statky k hradu Bezdězu. A také J. V. Šimák,26) jenž jmenuje manství loketská, bezdězská a tachovská a zmiňuje existenci lén křivoklátských, trutnovských i olomouckých, o jeho existenci mlčí. Zmínky o něm nenajdeme ani v Tomkových obsáhlých dějinách Prahy.27) Manská soustava Pražského hradu mohla vzniknout za Lucemburků, jako tomu bylo u křivoklátských lén. V obou případech se jednalo o vnitrozemské panovnické rezidenční hrady. Soustava, která by v tomto případě navazovala na nějaký starší systém, mohla být předlohou pro křivoklátská léna. Vezmeme‑li si při pátrání po manském systému Pražského hradu na pomoc rekonstrukci berní ruly, která se pro Slánsko v původním znění nedochovala, najdeme v uvedené oblasti manské dvory v Ořechu (dnes v Řeporyjích na Praze-západ), v Lidicích a v Ješíně. Autoři rekonstrukce doplnili k těmto statkům ještě Hříškov, avšak učinili tak na základě znalosti mladšího stavu. Hříškovský Buškovský statek zde byl zapsán ve stavu městském. Ve fondu Česká léna v Národním archivu najdeme dokumenty k manským statkům Pražského hradu v Ješíně (dnes část obce Velvary), Malém Přítočně, Malovarech (dnes součást Velvar), Lidicích a v Hříškově. Jedná se o obce ležící v okrese Kladno, případně Louny, které dělí od Prahy poměrně velká vzdálenost. I za předpokladu středověké existence lén se zdá být jejich vojenský charakter nepravděpodobný. Těžko si lze představit, že by v případě ohrožení bránili hrad leníci z takto vzdálených lokalit, případně že by hrad zásobovali jakýmikoli surovinami. Pravděpodobnější se jeví povinnost nějakých naturálních dávek leníků pro potřeby hradu. Uvedený fond obsahuje dokumenty z poměrně pozdního období, pro Buškovský statek až z let 1710–1866, včetně přepisů některých starších dokumentů. Ješínské manství je uváděno v deskách dvorských nej- 24)Marek LAŠTOVKA, Křivoklátská léna v době předhusitské, diplomová práce obhájená na katedře PVH FF UK v Praze, Praha 1991. Zčásti publikováno v SSH 21, 1995, s. 44–66. 25)August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého I–XV, Praha 1882–1927. 26) Josef Vítězslav ŠIMÁK, Středověká kolonizace v českých zemích (České dějiny dílu I, část 5), Praha 1938. 27)Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy I–XII, Praha 1855–1901. 82 později v roce 1560.28) Přesto se jedná o zápis poměrně pozdní, který nám neprozrazuje nic o středověké situaci. Chmelenský uvádí ve výše citovaném díle tato léna Pražského hradu: Bělčovský a Blažkovský dvůr v Ješíně, Buškovský dvůr první a druhý díl v Hříškově, dvůr a mlýn v Lidicích u Slaného, Malovarský hrádek a Zápasníkovský dvůr (majitelem město Velvary), Světlíkovský dvůr v Kamýku u Statenic (Kamýk je dnes součástí obce Velké Přílepy), Starešovský a Zichovský dvůr a polovinu obce Malé Přítočno. Pro bližší poznání manského systému Pražského hradu by byl nutný důkladnější rozbor pramenů, především desek dvorských. Statusu Buškovského dvora budu věnovat samostatný oddíl této studie, v němž se pokusím dopátrat toho, zda byl skutečně lenním. První obyvatelé statku Město Rakovník užívalo Buškovský statek jako kmetičný neboli poddanský. Jeho obyvatelé byli de facto poddanými města Rakovníka. Věčný plat, ustanovený Justýnou z Hořešovic, vybírali pověření kostelníci, kteří ho obraceli k záduší sv. Bartoloměje. Prvními nájemci Buškovského statku po roce 1502 byli podle Františka Levého Martin, Jan Vala a Prš z Bedřichovic.29) Jako zdroj této informace uvádí Levý Registr různých odkazů č. 25, který můžeme ztotožnit se zádušní knihou z let 1572–1580 (1618).30) Dnes v ní sice podobnou informaci nenalezneme, avšak že ji zde nalezl Levý, nelze vyloučit. Kniha se v jeho době nacházela ve velmi špatném stavu a do současné podoby byla převázána a upravena Janem Rennerem někdy v meziválečném období. Teoreticky z ní tehdy mohla některá folia vypadnout či je mohl Renner pro značné poškození vyčlenit. Prvními dnes doložitelnými hříškovskými poddanými rakovnického záduší jsou Martin a Matouš, od kterých bylo roku 1517 vybráno 4 kopy 15 grošů úroku a za slepice 20 grošů. Z Bedřichovic byly ve stejné době vybrány 2 groše, zřejmě od Prše nebo nějakého jeho následovníka.31) Je zřejmé, že k hříškovskému statku příslušel také určitý majetek v Bedřichovicich, spravovaný rakovnickým záduším. Dalšími poddanými rakovnického záduší, které známe, jsou až Petr z Hříškova a Plaumar (uváděný též jako Klaumar).32) Petr obýval větší ze dvorů, Plaumarovo hospodářství muselo být mnohem skromnější. Věčný plat k záduší kostela sv. Bartoloměje, tzv. úrok, platili oba dvakrát ročně, jak bylo všeobecně obvyklé: na svatého Jiří a na svatého Havla. O ekonomické propasti mezi Petrem a Plaumarem svědčí rozdíl mezi výší placených úroků. Zatímco Petr platil dvakrát ročně 4 kopy grošů, Plaumarův úrok činil 15 grošů pololetního platu. 28) DD 64, s. 289. Vzhledem k neexistenci moderních rejstříků k deskám dvorským je orientace v nich podstatně ztížena. Průzkum zápisů týkajících se manských statků Pražského hradu by si vyžádal jejich důkladnou analýzu. 29) F. LEVÝ, Dějiny královského města Rakovníka, s. 180. Bedřichovice leží asi 2 km od Hříškova. 30)AMR, Kniha zádušních a špitálních odkazů 1572–1580 (1618), kniha č. 385. 31)AMR, Kniha příjmů a výdajů obce1515–1530, kniha č. 642, fol. 22r. Celý zápis je přeškrtán a dále se již v knize příjmy z Hříškova nenacházejí. Je tedy zřejmé, že zápis sem byl učiněn omylem. 32)AMR, Registra kostelníků 1533–1566, kniha č. 678, fol. 7. 83 Mařkové a Plaumarové Při pátrání po jménech obyvatel Buškovského dvora nám nejlépe poslouží zádušní knihy,33) obsahující – kromě jiných údajů o Hříškově – především soupisy obyvatel řečeného dvora. Dochovány jsou bohužel až pro 17. století. Pro století předchozí se musíme spokojit s registry městské korespondence a s registry kostelníků.34) Registra městské korespondence evidují koncepty dopisů odeslaných městskou kanceláří buď samotným poddaným, nebo majitelům sousedních panství v záležitostech týkajících se těchto poddaných. Blíže se budu městskými registry zabývat v kapitole o každodenním životě na Buškovském statku. Registra kostelníků jsou účetní knihy, do nichž se zapisovaly příjmy a výdaje rakovnického záduší kostela sv. Bartoloměje a které jmenovitě uvádějí plátce stálých úroků z hříškovských statků. S využitím těchto pramenů nacházíme v Hříškově v první polovině 16. století dva rakovnické poddané, které jsme už jmenovali, obývající se svými rodinami dva dvory. Petra z Hříškova uvádějí registra kostelníků již v roce 1533 a můžeme ho ztotožnit s Petrem Mařkovic35) z register korespondence. Jeho žena se jmenovala Kateřina a registra kostelníků ji nazývají Petrová. Druhý, podstatně menší dvůr, pro nějž by snad bylo příznačnější označení chalupa, obýval v roce 1533 jistý Plaumar,36) ztotožnitelný s Jakubem Plaumarem z register korespondence. Za manželku měl Magdalenu a z pramenů známe také jejího syna Bartoně (Bartoloměj). Petr Mařkovic zemřel někdy na přelomu let 1561 a 1562. Ještě v roce 1561 figuruje v registrech kostelníků jako plátce věčného úroku on sám, v roce následujícím již úrok platila jeho žena Petrová. Jakub Plaumar Petra následoval mezi lety 1566–1570. V roce 1566 ještě platil úrok, pro následující rok uvádějí registra Plaumarku. Současně však vystupuje jako plátce svatohavelského úroku Plaumar. V letech 1570–1572 platila úrok opět Plaumarka. Uvedení Plaumarova jména v roce 1567 mohlo být způsobeno setrvačností, případně neinformovaností výběrčího, pro kterého bylo přednější, zda byl úrok zaplacen, než kdo jej odevzdal. Plaumar mohl být také v roce 1566 vážně nemocen, nechat se zastupovat svojí ženou a v roce následujícím se dočasně zotavit. Ať tomu bylo jakkoliv, je jisté, že roku 1570 byl již Plaumar mrtev. Na hříškovských statcích tudíž dochází na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 16. století ke střídání generací. Statků se ujímají dva Janové, evidentně synové předchozích uživatelů. Na větším statku hospodařil nejpozději od roku 1574 Jan Mařkovic, menší statek obývá nejpozději v roce 1578 Jan Plaumar. Mezi lety 1563 a 1572 nacházíme v registrech kostelníků ještě Dobše z Hříškova. Registra korespondence uvádějí též jeho 33)AMR, zádušní knihy, knihy č. 385–388. 34)AMR, Kancelářská registra odeslané korespondence (dále jen registra korespondence), knihy č. 241–281; Tamtéž, registra kostelníků, knihy č. 678–687. 35)Vzhledem k obtížné rozlišitelnosti spřežky „cz“ a „rz“ a neustálenosti jmen v období, jemuž se věnuji, lze toto jméno interpretovat také jako Mackovic. Jelikož je v 17. století nad „r“ již v některých případech naznačen háček, rozhodla jsem se v textu užívat variantu Mařkovic. 36)Prameny uvádějí dvě podoby tohoto jména, někdy je uvedeno Plaumar, jindy Klaumar. Jde o typický případ neustálenosti jmen ve středověku a raném novověku. Přestože jsou obě podoby jména zastoupeny přibližně stejně, rozhodla jsem se pro formu Plaumar. 84 manželku Kateřinu. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o přechodnou etapu, kdy plátcem úroku již není Petrová, ale ještě jím není Jan Mařkovic, je zřejmé, že Dobeš užíval větší z obou statků. Pro tuto hypotézu hovoří i fakt, že Dobeš platil úrok ve stejné výši jako před ním Petr a po něm Jan Mařkovic. Dobeš mohl být Janův příbuzný držící statek do Janovy dospělosti. Z pramenů známe manželku Jana Mařkovic Magdalenu (v pramenech uváděna jako Mandalena), pozůstalou vdovu po Janovi Mlynáři z Brloha. Jan pojal úmysl oženit se s ní v roce 1606. Rakovnická vrchnost se za něj přimlouvala u tehdejšího majitele vsi Brloh Viléma z Landštejna na Brloze a Sosni.37) Že Magdalena získala výhostní list a byla propuštěna do poddanství k záduší sv. Bartoloměje, je zřejmé ze zápisu z roku 1607, kdy dotčená vedla spor s Annou Třebockou. Tehdy již figuruje jako Janova manželka.38) V roce 1608 – pouze dva roky po svém sňatku s Magdalenou – Jan Mařkovic umírá. Rakovnická vrchnost v důsledku toho nařídila Janovi Plaumarovi, že bude do příbytku a dvoru po něm zůstalého dohlídati, pokud by se jaké obilí v stodolách mlátilo a potom se i vilo. Jan měl rovněž zabezpečit uskladnění takového obilí. Dohledem byl pověřen až do příjezdu Rakovnických.39) Kritická léta 1608–1615 Smrtí Jana Mařkovic se roztáčí kolotoč událostí doprovázený nebývalou frekvencí korespondence rakovnické kanceláře v záležitosti hříškovských dvorů. Jan Mařkovic zřejmě zemřel bez mužských dědiců, zanechal po sobě pravděpodobně pouze dceru Johanku.40) S pozůstalou vdovou Magdalenou se v roce 1609 rozhodl oženit Štěpán Tobiáš ze Hříškova, mšecký poddaný. Tehdejší majitel Mšece (též Kornhaus) Matyáš Štampach ze Štampachu žádal Rakovník, aby propustil svoji poddanou na jeho panství. Rakovník nejprve odmítl s poukazem na to, že Magdalenu za poddanou (mšeckého panství) a dotčenému Štěpánovi Tobiášovi za manželku listem výhostním i s spravedlností její propustiti nemůže.41) Případ tím však uzavřen nebyl, Štěpán se i nadále prostřednictvím Matyáše Štampacha o Magdalenu ucházel. Rakovničtí prosili o strpení, neboť jsouce při skromnosti a malém počtu shromážděni, nemajíc pana primasa a některých pánův doma, jsouce k sněmu vyslaný, k uvážení té psaní z těch příčin dojíti nemohlo.42) Nakonec Rakovničtí Magdalenu ještě v témže roce propustili beze vší spravedlnosti a slíbili jí vyhotovit výhostní list.43) Jan Mařkovic zemřel zadlužen na všechny strany.44) Důvodem bylo krupobití, jež způsobilo fatální škody na úrodě obilí.45) Jan dlužil několika lounským měšťanům: Pavlovi 37)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 47v–48r. 38)Tamtéž, fol. 176r–176v. 39)Tamtéž, fol. 91v (2. část). 40)AMR, Kniha zádušních odkazů 1628–1646, kniha č. 386, fol. 6v. 41)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 146v–147r (2. část). 42)AMR, registra korespondence 1608–1614, kniha č. 257, fol. 8v. 43)Tamtéž, fol. 27v, 42v, 46r, 53r, 53v. 44) O Janových dluzích viz AMR, registra korespondence 1608–1614, kniha č. 257. 45)Tamtéž, fol. 31r. 85 Listopadovi 19 kop a 56 grošů míšeňských, lounskému radnímu Janovi Šerému 3 strychy žita a 3 strychy ječmene a dále Jiříkovi Rypausovi. Mařkovic nesplatil zapůjčené žito ani týneckým poddaným a zadlužil se také na páteckém a divickém panství. Po jeho smrti začali věřitelé dluhy vymáhat na vdově Magdaleně Mařkové. Jiřík Rypaus dokonce hrozil obstavunkem Janovi Plaumarovi. Janovým věřitelem byl pravděpodobně i Jiřík Hanzle, slavětínský poddaný, který požadoval prostřednictvím své vrchnosti splacení dluhu na Janovi Maškovi [!] z Hříškova. Věřitel dlužníka nejspíše pořádně neznal, a proto došlo ke zkomolení jména. Rakovničtí se snažili být v tomto období Magdaleně oporou, zaslali jí jednu kopu grošů na domovní potřeby a pověřili Štěpána Tobiáše zapůjčením ovsa pro koně.46) Nabádali věřitele k trpělivosti a slibovali splacení dluhů v případě jejich prokázání. Do Loun odeslali Janovi Šerému dlužné obilí, přičemž ho prosili, aby upustil od vymáhání škod vzniklých v důsledku dluhu.47) Abychom však nepropadli romantické představě o „rodičovském“ vztahu vrchnosti k poddaným, je třeba poukázat i na odvrácenou stranu mince. Rakovničtí patrně svým chováním sledovali ryze vlastní politické a materiální cíle. Veškerá jejich péče o Magdalenu ustala v okamžiku jejího převedení na mšecké panství, kam byla ostatně propuštěna beze vší spravedlnosti. Výmluvně hovoří reakce Rakovnických na Magdaleniny prosby z roku 1609: Pročež toho při témž vejhostu našem zanecháváme a mimo něj v nic dále se vydáti nemíníme.48) A v roce 1611 dokonce: Jest s podivem, že táž Mandalena, Tobiáše Štěpána manželka ze vsi Hříškova, poddaná Vaše, až posavad nepřestává svým zbytečným zanášením zaneprázdňovati, a na nás tak […] dopisovati.49) Roku 1609 pravděpodobně umírá Jan Plaumar, jehož jméno se objevuje v registrech korespondence naposledy v souvislosti s hrozícím obstavunkem od Jiříka Rypause.50) Ještě v témže roce byl opatrováním dvora a sirotčího majetku pověřen Daniel Albín.51) Uvedeným sirotkem mohla být Janova dcera Johanka. Johanka se měla provdat za Martina Kyntera, který však těsně předtím zemřel. Johana zůstala poddanou záduší sv. Bartoloměje a pravděpodobně sloužila v Rakovníku u nějakého zdejšího měšťana, kterého Rakovničtí označují za spolusouseda našeho. Po její smrti v roce 1615 císařský plnomocník Augustin Malinovský z Hlavačova právo odúmrtní míti nastupovati chce. Tomu se Rakovník snažil za každou cenu zabránit a poukazoval na to, že Johana nevstoupila v manželství s Kynterou ani s nikým jiným, zůstala rakovnickou poddanou, a tudíž by měl hříškovský statek i nadále patřit Rakovníku.52) Další informace bohužel nemáme, Rakovník však svá vlastnická práva nakonec obhájil. 46)Tamtéž, fol. 36v, 37r. 47)Tamtéž, fol. 81v. 48)Tamtéž, fol. 70r. 49)Tamtéž, fol. 102v. 50)Tamtéž, fol. 22r. 51)Tamtéž, fol. 45r. 52)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 48v. 86 Prodej statků v roce 1616 Smrtí Jana Mařkovic v roce 1608, Jana Plaumara v roce následujícím a Johanky Mařkové v roce 1615 hříškovské statky osiřely a vyvstala otázka, co s nimi bude dále. Ve hře bylo hned několik variant. Statky mohly být pronajaty někomu jinému nebo mohly být prodány. Možnost, že by jako odúmrť připadly panovníkovi, se Rakovnickým podařilo zažehnat. Rakovník o prodeji statků uvažoval, o čemž svědčí hned několik faktorů. Hlavním z nich byla poměrně velká vzdálenost statků od města, která nepochybně komplikovala jejich správu i výběr věčného platu. Již nadace Justýny z Hořešovic z roku 1502 budoucí prodej statků připouští, když stanovuje, že pakliby kdy to zboží některejch časech bylo prodáno a jiného co bylo za to zjednáno, to má týž býti obráceno k tomu božímu domu věčně budoucně. Město Rakovník zvažovalo možnost prodeje nebo výměny statků za jiný nemovitý majetek ležící blíže k němu. Císař Rudolf II. mu k tomu mandátem z roku 1593 udělil svoje povolení, však s […] vejminkou, aby důchodu kostelnímu a farnímu v ničemž ublíženo nebylo.53) Po smrti Jana Mařkovic se začínají objevovat první zájemci o koupi hříškovských dvorů. Již roku 1609 žádá o jejich pronájem nebo prodej vedení páteckého panství.54) V témže roce projevil zájem také majitel mšeckého panství Matyáš Štampach ze Štampachu.55) Roku 1612 se přimlouvají slánští radní za Jiřího Hrobčického z Hrobčice, aby jemu před jinými prodán býti mohl.56) V roce 1615 se o prodej statků zajímali Karel Kraninjer z Telec a Malého Holedče a hejtman žateckého kraje Volf starší z Vřesovic na Doubravské Hoře, Novém Hradě, Touchovicích a Lipenci.57) Kvůli plánovanému prodeji byla vyhotovena taxa hříškovského dvora, obsahující jeho popis a vyčíslení hodnoty jednotlivých součástí.58) Díky tomu můžeme nahlédnout na hříškovský dvůr tak, jak vypadal v roce 1614. Kromě dvora zde nacházíme ještě dvě poustky čili pusté usedlosti, jednu s půllánem polí, druhou bez půdy. Dvůr sestával ze stavení se světnicí, kuchyní, komorami a sklepy, patřily k němu kamenné maštale, chlévy pro dobytek, tři stodoly, sýpky, kůlny i další prostory. Uváděny jsou čtyři a čtvrt lánu polností, štěpnice, ohrazená za humny plotem s jabloněmi, hrušněmi, ořechy, švestkami, višněmi i slívami, několik luk, chmelnice, lesy a háje a půl lánu polí v Bedřichovicích. K dispozici máme dvojí vyhotovení taxy; popis se shoduje, liší se ovšem vyčíslení hodnoty dvora. Jednou je uvedeno 10 092 kop grošů míš., podruhé 11 050 kop. Druhý údaj by mohl být o něco pozdější. 53)AMR, Kniha památná, polovina 16. století–1642, kniha č. 67, fol. 110r; tamtéž, Kniha zádušních odkazů a fundací 1668–1770, kniha č. 387, fol. 7r–7v; tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, kniha č. 388, fol. 23r–24r. A na dalších místech v tomto fondu. 54)AMR, registra korespondence 1608–1614, kniha č. 257, fol. 38v. 55)Tamtéž, fol. 71v. 56)Tamtéž, fol. 108v–109r. 57)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 55r, 58r, 63r, 74v. 58)AMR, registratura, Hospodářství obce, dlužní záležitosti 1480–1655, kart. č. 47, inv. č. 802 (stará sign. E 1512); tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1628–1646, č. 386, fol. 5v–6v. 87 Purkmistr a rada města Rakovníka prodali hříškovský statek s chalupou ležící proti němu roku 1616 Bohuslavu Havlatovi za dva tisíce kop míšeňských.59) Jeden tisíc byl zaplacen v hotovosti, zbytek se Bohuslav zavázal splácet po 25 kopách ročně vždy na sv. Havla. Věčný úrok k záduší sv. Bartoloměje mu byl vyměřen na 14 kop pololetního platu. Porovnáme‑li hodnotu dvoru uváděnou v taxe s cenou, která byla Bohuslavovi vyměřena, je zřejmé, že Bohuslav nemohl získat usedlost s veškerým příslušenstvím. Získal zřejmě největší dvůr s chalupou a část polností. Víme, že ke statku náležely lesy, ale Daniel Havlata (Bohuslavův vnuk) k nim žádného práva nemá.60) Dřevo prodávali zádušní úředníci a výtěžek sloužil potřebám záduší. Klan Havlatů Bohuslav Kdo byl Bohuslav Havlata a odkud přišel? Vzhledem ke skutečnosti, že roku 1637 se domáhá nezaplacených peněz za prodaný statek v Selibicích,61) nabízí se možnost, že přišel právě odtud. Prameny uvádějí jednou Selevice a podruhé Selebice, jednalo se však nejspíše o obec Selibice, existující dnes jako součást Staňkovic v lounském okrese mezi Žatcem a Postoloprty.62) Bohuslav prodal tento statek Karlovi Chotkovi z Chockova, který ho dále postoupil Pavlovi Michnovi. Kdy k prodeji došlo, prameny neudávají. Pokud přišel Bohuslav opravdu ze Selibic, prodal by svůj zdejší majetek jistě již v roce 1616, aby tak získal finanční prostředky na koupi nového dvora. Této hypotéze poněkud odporuje více než dvacetiletá časová prodleva mezi léty 1616 a 1637 – rokem prodeje a rokem vymáhání peněz. Mohl být prodaný majetek skutečně po dvaceti letech ještě nesplacený? Zdá se, že ano. V raném novověku se nemovitosti často splácely po celá desetiletí a dluhy běžně přecházely z generace na generaci. Samotný hříškovský statek doplatil roku 1682 až Bohuslavův vnuk Daniel. Ostatně výzva k vyplacení peněz z roku 1637 nebyla první, Bohuslav totiž prosí Rakovnické, aby ještě toto třetí psaní k žádosti jeho učinili. V registrech korespondence se s Bohuslavem Havlatou prvně setkáváme hned roku 1616 současně s dalším poddaným rakovnického záduší Urbanem Mincerem.63) Urban, obývající statek po Janu Plaumarovi, se domáhá navrácení pozemku patřícího k záduší kostela ve Smolnici, který byl tradičně v užívání držitelů statku. Pozemky mu měly být pro nějaké jeho […] provinění, kteréhož nyní lituje, odňíti a k užívání Bohuslavovi Havlatovi […] dopříti. 59)AMR, Kniha památná, polovina 16. století–1642, kniha č. 67, fol. 166v; tamtéž, registratura, Hospodářství obce, dlužní záležitosti 1656–1738, kart. č. 48, inv. č. 802 (stará sign. E 1666). 60)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací 1668–1770, č. 387, fol. 8v. 61)AMR, registra korespondence 1635–1640, kniha č. 265, fol. 240r; tamtéž, registra korespondence 1637–1639, kniha č. 267, fol. 17r. 62)Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV, S–Ž, Praha 1957, s. 37. Uvažovat by se dalo také o nedalekých Seleticích (viz tamtéž). 63)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 135r. 88 Zádušní kniha z let 1668–1770 se zápisem rakovnického zádušního majetku v Hříškově (SOkA Rakovník, AMR) 89 Známe Bohuslavovu manželku Dorotu, pravděpodobně pocházející z Milošic, dnes části obce Měcholupy v lounském okrese. Dorota zdědila tamní statek po svém bratrovi Florianovi Traupovi, který ji za svého života nestačil vyplatit z jejího dílu. Bohuslav Havlata milošický dvůr v roce 1626 prodal Blažejovi Rodtovi ze Sýrovic, zřejmě Dorotinu příbuznému, za 1600 kop grošů míš.64) Milošice jsou v berní rule uváděny mezi svobodnými dvory a jako takové byly spravovány úřadem nejvyššího komornictví Království českého. V polovině 17. století zde žili tři svobodníci a jeden chalupník. Bohuslavova žena tedy s nejvyšší pravděpodobností – vzhledem k tomu, že zdědila zdejší dvůr (a ne chalupu), pocházela ze svobodnické rodiny. Václav a Daniel Ke genezi členů rodu hříškovských Havlatů již můžeme plně využít rakovnické zádušní knihy,65) obsahující soupisy obyvatel Buškovského dvora z let 1674, 1690, 1699, 1702 a 1708.66) Krom toho v nich najdeme množství dalších informací k Havlatům a hříškovským zádušním dvorům. Po Bohuslavovi převzal statek jeho syn Václav Havlata, který zde hospodařil již v závěrečných letech třicetileté války. O jejím průběhu a dopadu na obyvatele Buškovského dvora bude pojednáno níže. Václav měl za manželku dceru rakovnického měšťana a radního Mikuláše Půby Marianu. Po její smrti se oženil s Annou, jejíž původ není blíže znám. S těmito ženami zplodil minimálně sedm potomků, syny Václava, Matěje, Daniela, Jana a Jiřího a dcery Beningu a Zuzanu. Těchto osm dědiců – včetně pozůstalé vdovy – uzavřelo v roce 1672 smlouvu o vzájemném majetkovém vyrovnání. V českých zemích nebylo běžné, aby se po smrti hospodáře usedlost dělila mezi pozůstalé osoby – vdovu a děti – jako tomu bylo například ve východní Evropě. Statek převzal věkem prostřední syn Daniel, který se zavázal ostatní vyplatit. Matka a sourozenci mu statek propustili za 700 kop míš. Vdova Anna si navíc vymínila, aby ji nadjmenovaný Daniel, syn její, při tomž sobě odevzdaném statku do smrti potřebným tělesným obživením zabezpečil. Požadovala doživotní výnosy ze třech strychů pole, které měl Daniel sám obhospodařovat a jež měly sloužit k zajištění jejího živobytí.67) Své zájmy neopomněl zdůraznit ani Rakovník. Smlouva důsledně upřednostňuje doplacení dlužné částky za koupi hříškovského dvora, tzv. gruntovní peníze, dokud ty zapravené nebudou, podílův splacovati povinen není. Václav mladší, nejstarší syn Václava Havlaty, se stal sladovníkem, jak víme z konceptu listu o jeho řádném zplození, dochovaného v registrech městské korespondence.68) Václav se učil sladovnickému řemeslu v Rakovníku a doklad o řádném původu potřeboval k přijetí do cechu. Snad mu v očích rakovnických řemeslníků pomohlo, že byl vnu- 64)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 3ar, 3av. 65)AMR, knihy záduší, knihy č. 385–388. 66)AMR, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, kniha č. 388. 67)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací, kniha č. 387, fol. 9r–9v; tamtéž, Kniha zádušních odkazů, kniha č. 388, 25v–26r. 68)AMR, registra korespondence 1655–1659, kniha č. 274, fol. 158v–159r. 90 kem rakovnického měšťana. Václav Havlata mladší se jako sladovník skutečně uplatnil, jeho jméno figuruje mezi příjemci peněz za sladovnické služby.69) Daniel Havlata přivedl se svou manželkou Zuzanou na svět postupně děti Jiřího, Annu, Daniela, Matěje a Dorotu. V roce 1682 doplatil gruntovní peníze a statek přešel do nezpochybnitelného dědičného držení rodiny Havlatů. Roku 1690 postoupil Daniel Havlata svému bratrovi Jiřímu jako náhradu za nevyplacený dědický podíl k dědičnému užívání chalupu ležící proti statku. Na hříškovském dvoře nacházíme v roce 1674, kromě hlavního sedláka a držitele statku Daniela Havlaty, také tři chalupnické domácnosti: Ondřeje Bastla s manželkou Kateřinou, Marianu, vdovu po Janovi Dlouhém, a Matěje Matese s manželkou Annou. Jednou ze jmenovaných chalup je bezpochyby bývalý statek Plaumarů. Hříškovský komplex se rozrůstal a jednotlivé chalupy postupně přibývaly. Mimo sedláka a chalupníky žily na statku také podružské rodiny Jiříka Řezače, nádeníka Mikuláše a Jana Koláře, které však nebyly rakovnickými poddanými a pouze na statku sloužily. Jan Kolář s manželkou Evou pobývali tou dobou v Rakovníku. V roce 1690 se objevují mezi chalupníky dvě nová jména: Jiří Havlata, který získal chalupu od svého bratra Daniela a živil se ševcovským řemeslem, a Jakub Němec. K rozrůstání však nedochází; mizí Jan Dlouhý, jehož chalupu pravděpodobně převzal Jiří Havlata. Po nebožtíkovi Matěji Matesovi zůstávají jen dvě dcery, Salomena a Kateřina. Daniel Havlata zemřel roku 1690, někdy poté, co uzavřel smlouvu se svým bratrem Jiříkem. Nejstaršímu synovi Jiřímu bylo teprve devatenáct let, a hospodářství proto zatím převzala vdova Zuzana. V roce 1699 hospodařil – tehdy již osmadvacetiletý – Jiří se svou pětadvacetiletou ženou Annou na statku své matky, která hospodářství vedla ještě roku 1708 jako jednašedesátiletá. Počet chalupnických rodin se ustálil na třech: Jiří Havlata s rodinou, Bastlovi a Němcovi. Zádušními poddanými Jak bylo již výše uvedeno, Buškovský statek a plat z něj připadl na základě fundace Justýny z Hořešovic z roku 1502 rakovnickému záduší kostela sv. Bartoloměje.70) Tento stálý úrok byl vybírán pololetně, vždy na sv. Jiří a sv. Havla. O jeho výběru a výši se dozvídáme z register kostelníků,71) účetních knih, obsahujících kromě záznamů o příjmech a výdajích záduší kostela sv. Bartoloměje také jména zádušních poddaných, od nichž byl plat vybírán. Tyto údaje nám umožňují sledovat, jakým způsobem záduší získávalo peníze, za co je vydávalo, ale také jakou část zádušních příjmů tvořily stálé úroky z hříškovských dvorů. Hlavním zdrojem financí pro záduší byly platby od městských purkmistrů, tvořící 80–90 % všech příjmů. Důležitým zdrojem materiálních prostředků byly finance získané 69)AMR, Kniha památná, 17. století, kniha č. 68, fol. 115r. 70) Zádušní problematice především z hospodářského pohledu se nejnověji věnoval Pavel PUMPR, Beneficia, záduší a patronát v barokních Čechách. Na příkladu třeboňského panství na přelomu 17. a 18. století, Brno 2010. 71)AMR, Registra kostelníků, knihy č. 678–687. 91 za zvonění při pohřbech, duchovních svátcích a dalších událostech či peníze z věnovaných odkazů. Kromě toho profitovalo záduší z nemovitého majetku k němu náležitému, což byly peníze z nájmu zádušních luk a lesů a stálé úroky. Získané peníze byly použity na kostelní, farní a školní potřeby, spotřebovalo se množství vosku a mešního vína. Mimo to bylo nutné zaopatřit základní potraviny jako sůl, žito, pšenici, ječmen, oves, hrách, máslo, sádlo nebo pivo. Část peněz posloužila k nákupu dřeva, na jeho nařezání a dopravu. Úrok z hříškovských dvorů tvořil významnou součást ročního rozpočtu rakovnického záduší, mezi stálými úroky dokonce dominoval. V polovině 16. století představoval jednu čtvrtinu až třetinu všech zádušních příjmů. Ač byly úroky z Hříškova konstantní, jejich procentuelní podíl na celkových příjmech klesal, což bylo způsobeno zvyšující se sumou těchto příjmů. Na konci 16. století představoval hříškovský plat 3–5 % zádušních příjmů. Samozřejmě lze zaznamenat období, kdy byl hříškovský úrok minimální, což souviselo s nějakou nestandardní situací na hříškovském dvoře. To se týká například období těsně po smrti Jana Mařkovic, kdy byl statek navíc nemálo zadlužen. Úrok byl v podstatě neměnný, jeho výše doznala proměny až se změnou majitele po roce 1616. První dochované záznamy z register kostelníků pocházejí z roku 1533. Tehdy na Hříškově nacházíme Petra ze Hříškova (čili Petra Mařkovic), který platil 4 kopy grošů na sv. Havla a tutéž sumu na sv. Jiří. Plaumar (Jakub Plaumar) odváděl na sv. Havla i na sv. Jiří 15 grošů. Mimo to platil ročně 6 grošů za slepice. Registra uvádějí ještě jakéhosi Havla z Bedřichovic (snad se jednalo o potomka či nástupce Prše z Bedřichovic, uvedeného Františkem Levým), který odváděl při sv. Havlu 4 groše za slepice a při sv. Jiří platil 2 groše. Po celé 16. století se plat podstatně nezměnil. Petrův úrok se nepatrně zvýšil o sumu okolo 15 grošů, pravděpodobně se jednalo o poplatek za slepice. Stejný úrok, jaký platil Petr, přešel na Dobše a pak na Jana Mařkovic. Úrok po Jakubu Plaumarovi převzal Jan Plaumar, zřejmě jeho syn. Platby z Bedřichovic pocházely z dědiny, tedy z polí, zastavených jistým Říhou Srbem z Bedřichovic k Plaumarovskému statku. Kdy byla dědina ke Hříškovu zastavena, prameny neuvádějí. V roce 1582 část této dědiny vyplatila paní Alžběta z Roggendorfu, manželka majitele páteckého panství Jana z Lobkovic.72) Pro první polovinu 17. století se v registrech kostelníků bohužel dochovalo jen omezené množství záznamů. I z nich je však patrné, že s prodejem statku v roce 1616 došlo k značnému navýšení stálého úroku. Urban Mincer odváděl pololetně 1 kopu 15 grošů, Bohuslav Havlata platil 14 kop pololetního úroku.73) Ačkoli registra kostelníků v první polovině 17. století končí, můžeme některé další údaje vyčíst ze zádušních knih. Bohuslavův vnuk Daniel odváděl k záduší 16 zl. 20 kr. na sv. Havla a tutéž sumu na sv. Jiří. V téže době platili chalupníci Ondřej Bastl a Matěj 72)AMR, Kniha památná, polovina 16. století–1642, kniha č. 67; tamtéž, Kniha zádušních odkazů a fundací 1668–1670, kniha č. 387, fol. 7v; tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, kniha č. 388, fol. 24r–24v. 73)AMR, Registra kostelníků 1575–1576, 1617, 1627, kniha č. 681, fol. 52r; tamtéž, Registra kostelníků 1600–1620, kniha č. 687, fol. 255r. 92 Mates roční úrok 1 zl. a 27 kr.74) Po smrti Daniela převzala hospodářství pozůstalá vdova Zuzana, jejíž roční plat činil 31 zl. 10 kr. Švec Jiří Havlata platil 1 zl. 30 kr. ročně.75) O hříškovských zádušních lesích jsem se již zmínila výše. Výtěžek z prodeje dřeva sloužil zádušním potřebám. Hříškovští poddaní však opakovaně dřevo těžili bez vrchnostenského povolení a za to jim byly vyměřovány poměrně značné pokuty. Například Jan Mařkovic platil v roce 1578 dvakrát 10 kop míš.76) Krádeže dřeva byly zřejmě výhodné a odhalena byla jen jejich menší část. V opačném případě by se poddaným nevyplatilo riskovat placení vysokých pokut. Majetkem města Rakovníka Hříškovské zádušní statky zaujaly pevné místo mezi jinak skromným majetkem města Rakovníka. Jako stabilní městská država představovaly v letech 1502–1710 pravidelný zdroj příjmů do zádušní pokladny rakovnického kostela sv. Bartoloměje. Platy vybírali samotní kostelníci jako městští úředníci pověření hospodářskou správou záduší a získané peníze sloužily k zapravení zádušních výdajů. Rakovník neměl velké hospodářské zázemí. Město přímo vlastnilo pouze několik statků, a bylo proto odkázáno na každodenní směnu. V 16. století profitovalo především z prodeje piva a soli, nemalý výtěžek plynul z rybníkářství. Zdrojem příjmů byla různá cla, daně, pokuty a taxy, především mýto vybírané v branách města. Součástí městského nemovitého majetku byla krátkodobě ves Všetaty (1597–1607). Manský statek Všetaty, tj. tvrz a ves s příslušenstvím, získala rakovnická obec od Oldřicha Desideria Pruskovského z Pruskova na Starých Hradech a Bělé, když od něj zboží nejprve roku 1597 pronajala a následně roku 1602 koupila. K jeho správě byl každoročně volen jeden z konšelů za šafáře. Rakovnické „panování“ nad tímto statkem však netrvalo dlouho, neboť statek byl již v roce 1607 pro sešlost svou prodán Jaroslavovi Újezdskému z Červeného Újezdce a v Lužné. Literatura udává, že zatímco byl zakoupen za 9000 kop míš., o deset let později jej město prodalo za 9500 kop – částku sice vyšší, ne však natolik, aby mohl Rakovník prodejem vydělat.77) Významnější rakovnickou državou se stalo městečko Senomaty, koupené roku 1613 od dcery dosavadního majitele Václava Hochhauzera z Hochhauzu, s nímž měl Rakovník vleklé spory. Senomatský dvůr se nacházel ve špatném stavu, a proto vyžadoval zprvu více nákladů, než kolik poskytoval užitku. Obec se koupí Senomat zadlužila, úroky z dluhu pak představovaly neúměrné zatížení městské pokladny. Městečko spravovali dva každoročně volení radní, jimž podléhali senomatský rychtář a konšelé. Za třicetileté války, během níž Rakovník Senomaty dočasně ztratil, bylo městečko zpustošeno a opakovaně vypáleno. Situace se nezlepšila ani po roce 1648. Protože zboží přinášelo městu 74)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací, kniha č. 387, fol. 8v. 75)AMR, Kniha zádušních odkazů, kniha č. 388, fol. 162r. 76)AMR, Registra purkmistrů 1577–1581, kniha č. 662, fol. 45v, 79r. 77) F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka, s. 101, 108, 260–261. 93 nepatrný užitek, byl dohledem nad ním nadále (od roku 1670) pověřen jen jeden úředník, který vedl podrobné měsíční účty a mimořádná vydání zdůvodňoval.78) Rakovník vlastnil v 17. století ještě další nepatrné pozemky (zejména obecní dvůr při Danielovském mlýně nebo popluží „Kokrdov“), z nichž některé příslušely rakovnickému záduší. Příjmy plynuly například z několika obecních mlýnů a z lesů; významné byly zejména zádušní lesy hříškovské. Hříškovský zádušní majetek spravovali dva kostelníci ustavení při svatobartolomějském kostele. Kromě peněz za zvonění a peněžních darů těžilo rakovnické záduší především z nemovitého majetku. Kromě hříškovských dvorů profitovalo město mezi druhou polovinou 16. a první polovinou 17. století zejména ze zádušních pozemků ve vsi Hlincích79) (v dobovém úzu v Hlinči), ležících necelých třicet kilometrů od Rakovníka ve směru na Plzeň. Zdejší dvořiště (tak zvané Dokroutovské) na stráni za vsí a dědičný lán půdy odkázal k rakovnickému záduší roku 1502 Vilém Slatanec.80) Majetek byl propuštěn do užívání Tomáši Syrovátkovi a jeho synovi za 1 kopu 20 grošů ročního nájmu. Ve sledovaném období plynul do zádušní pokladny také pravidelný příjem od Martina Židovic z masného, tak zvaného Blbovského krámu.81) Zajímavé by bylo zjistit, do jaké míry byly zádušní majetky samostatnou doménou rakovnického záduší a jak dalece podléhaly městské správě. Pavel Pumpr ve své práci věnované zádušní problematice dokazuje vyšší pravomoci kostelníků před Bílou horou, po níž zesílil vliv patrona a majitele panství.82) Ačkoli se výzkum vztahuje na třeboňské panství, lze jeho výsledky použít obecněji. Jak Pumpr dokládá, byl zejména ve městech vliv místní samosprávy na řízení zádušního majetku vyšší, a to i před Bílou horou. Platí to také pro Rakovník již vzhledem k tomu, že kostelníci byli městskými úředníky. Zádušní majetek byl tedy v první řadě majetkem městským, ačkoli záduší nad ním jisté pravomoce mělo. Jaké místo tedy zaujímal hříškovský majetek v rámci rakovnických držav? Hříškovský úrok se stal nezastupitelnou součástí rakovnického rozpočtu, představoval důležitou finanční dotaci pro jinak skromný majetek města. Význam měl především pro rakovnické záduší – v rámci jeho příjmů byl nejvyšším platem plynoucím z nemovitého majetku. Každodennost na hříškovském statku O běžném každodenním životě obyvatel Buškovského dvora se dozvídáme především z rakovnických register městské korespondence. Ta evidují koncepty dopisů odeslaných městskou kanceláří v záležitostech týkajících se jejích poddaných. Rakovnická registra jsou dochována v hojném počtu třech desítek svazků z let 1534–1733, doplněných ně78)Tamtéž, s. 111, 256–258, 322. 79)Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny I, A–H, Praha 1954, s. 634. 80)Václav KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického I. Soudní okres kralovický, Kralovice 1930, s. 340–341. 81) O zádušních majetcích viz F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka. Informace poskytují také registra kostelníků (AMR, knihy č. 678–687) a zádušní knihy (AMR, knihy č. 385–388). 82)P. PUMPR, Beneficia, záduší a patronát v barokních Čechách. 94 kolika torzy. Prostřednictvím této korespondence komunikovala rakovnická kancelář s obyvateli hříškovského statku. Soužití poddaných pěti vrchností v jedné obci nebylo jednoduché. Ač se všichni mezi sebou znali a povětšinou byli spojeni příbuzenskými či přátelskými vazbami, v každodenním životě mezi nimi docházelo k banálním či závažnějším sporům, které pak byly řešeny složitou administrativní cestou přes kancelář vrchnosti toho kterého z nich. Došlo‑li k takovému sporu, Rakovník se aktivně zasazoval o své poddané, jejichž jménem jednal, a snažil se dosáhnout smíru mezi spornými stranami. Hned v několika sporech figuruje jako aktérka rakovnická poddaná Kateřina Mařková. Ta si roku 1563 stěžovala na tři týnecké poddané odtadž z Hříškova, že z obecního stáda vzali jí skopce dva a ty sou odnesli do obce a tu zbivši snísti je měli.83) Rakovničtí žádali abatyši týneckého kláštera, aby zjednala nápravu. V témže roce vedla Kateřina spor s pozůstalými po Martinu Přechovi ze Hříškova, který zůstal dlužen jejímu zesnulému manželovi Petrovi 45 kop míšeňských. O vyplacení dlužné částky byla žádána vdova po Martinu Přechovi, aby nebylo potřeby dalšího o to zaneprázdnění, neb již od několika let takový dluh jest vzešel.84) Další spor týkající se Kateřiny Mařkové vyvstal roku 1567 mezi ní a Petříkem Koubem z Nové Vsi, poddaným toužetínského panství. Kateřina mu zapůjčila osm kop míšeňských, které potřeboval k zaplacení dluhu Čechovi ze Smolnice. Petřík nechal Kateřině jako zástavu harasové roucho. Rakovnická kancelář jednala ohledně dluhu s majitelem toužetínského panství Janem ze Sovince a Doubravice a snažila se dosáhnout smíru mezi znesvářenými stranami.85) Kateřina odmítala Petříkovi zmíněné roucho vrátit, dokud jí nesplatí dluh. Smíru však nebylo dosaženo a spor se táhl ještě v roce 1569. Naprostá většina sporů se opravdu týkala dluhů. Z roku 1565 je doložen spor mezi Jakubem Plaumarem a Jírou Rekem, poddaným týneckého kláštera, který dlužil Jakubovi jednu kopu grošů.86) V letech 1574–1575 vedla spor Kateřina Dobšová s týneckým poddaným Janem Mamláskem o jistou sumu peněz.87) S dluhy Jana Mařkovic jsme se již seznámili výše. Některé byly vymáhány ještě za jeho života. Roku 1606 to byl Janův dluh ve výši 13 kop vůči Martinovi Krašovskému, úředníku na Toužetíně.88) O dva roky později se projednával jeho závazek vůči Jiříkovi Taulskému, poddanému kláštera v Panenském Týnci, kterému Jan dlužil 17 kop 20 grošů míšeňských.89) Dalším přestupkem proti majetku bylo roku 1607 provinění manželky Jana Mařkovic Magdaleny, která zadržovala jednu krávu, pět ovcí, vlnu z těchto ovcí a plat z tohoto majetku, jejž Anna Třebocká před svou smrtí v roce 1600 odkázala k záduší sv. Jiljí ve Vinařicích. Jelikož Magdalena odpírala majetek vydat, domluvila se rakovnická vrch- 83)AMR, registra korespondence 1560–1566, kniha č. 244, fol. 108r. 84)Tamtéž, fol. 113r. 85)AMR, registra korespondence 1559, 1567–1569, kniha č. 243. 86)AMR, registra korespondence 1560–1566, kniha č. 244, fol. 178v. 87)AMR, registra korespondence 1569–1575, kniha č. 246, fol. 108r, 167r. 88)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 127r–127v. 89)Tamtéž, fol. 30r–30v (2. část). 95 Registra korespondence z let 1605–1609 s konceptem dopisu odeslaného Rakovníkem Janu Mařkovi v roce 1607. Město mu nařizuje nákup ovsa (SOkA Rakovník, AMR) nost s hejtmanem páteckého a divického panství Zikmundem Hrzkem ze Mšena a pozvala ji i s jejím manželem ke slyšení na rakovnickou radnici.90) Kromě sporů o dluhy a majetek se setkáváme s případy překročení kázně, s přestupky proti mravnosti a obecnímu pořádku. Roku 1569 se Jan z Hříškova nepatřičně zachoval k poddaným pana Jana Mladoty ze Solopysk. Janem z Hříškova je zde pravděpodobně míněn Jan Mařkovic, který však – vzhledem k tomu, že zemřel roku 1608 – musel být v této době ještě velmi mladý. Rakovničtí ho pro nezpůsobné věci, které před sebe jest bráti chtěl […] napomenuli, ano i vězením potrestali.91) O tom, že Jan zřejmě nebyl úplně bezproblémový, svědčí případ z roku 1574, kdy si na něj rychtář a hříškovská obec stěžují, že by některých pořádkův povinných vykonávati se zbraňoval.92) Stěžovatelé neuvedli žádný konkrétní přečin a Jan se bránil, že nic toho než podle starobylého pořádku náležitého […] činiti jest nebyl a posavad není. Dalším dokladem toho, jaké komplikace mohla způsobit roztříštěnost hříškovské obce, může být spor majitele toužetínského panství Jana ze Sovince a Doubravice se zástupci města Rakovníka. Příčinou byl incident z roku 1569, kdy byl z Janova rozkazu neobyčejně metlou zmrskán syn Magdaleny Plaumarky Bartoň (Bartoloměj), tak jakž pak zohavení nemalé na těle jeho se spatřuje a nachází.93) Jan byl již v té době proslulý 90)Tamtéž, fol. 176r–176v, 181v, 182r, 184r. 91)AMR, registra korespondence 1559, 1567–1569, kniha č. 243, fol. 227r. 92)AMR, registra korespondence 1569–1575, kniha č. 246, fol. 84r. 93)AMR, registra korespondence 1559, 1567–1569, kniha č. 243, fol. 248r. 96 svou krutostí a neurvalostí. Známá je událost z téhož roku, kterou výstižně popsal David Papajík a před ním již August Sedláček.94) Jan projížděl roku 1569 na koni kolem vsi Hříškova, když potkal týneckého poddaného Jana Koudeleho, toulajícího se v pšenici. Toužetínský majitel srazil Koudeleho k zemi a způsobil mu mnoho krvavých ran, neohlížeje se na pokročilý věk ani na špatný zdravotní stav poddaného. Když se na celý incident dotazoval majitel panství Jindřich Brozanský z Vřesovic a na Žerotíně, Jan svůj čin popřel. O důvodu Janova výbušného chování se můžeme jen dohadovat. Že by ho rozčílil cizí poddaný šlapající po jeho poli s pšenicí? Patřilo skutečně pole, v němž se Koudele pohyboval, k toužetínskému panství? Rovněž Janovo chování vůči synovi Magdaleny Plaumarky je zahaleno rouškou tajemství. Nevíme, čeho se Magdalenin syn Bartoloměj dopustil ani jak byl starý. Jisté je, že nebyl plnoletý, neboť je označován za pachole a ve sporu ho zastupuje jeho matka. Magdalena prosila svou vrchnost slzavě za ochranu a opatření. Rakovničtí odeslali v této záležitosti Janovi dopis, v němž ho důrazně žádají, aby takových neobyčejných věcí proti poddaným našim nepodnikal a při řešení sporů neobcházel jejich kancelář. Jak již bylo uvedeno výše, spory řešily jménem svých poddaných příslušné vrchnostenské kanceláře. Překročit tento dobový úzus nebylo obvyklé, jak ukazuje případ z roku 1566. Hříškovský rychtář a hříškovská obec se tehdy domáhají nápravy za škodu, kterou jim způsobil Jakub Plaumar, přičemž hrozí stavunkem čili zajetím viníka. Při řešení sporu obešli vrchnost a obrátili se přímo na rakovnickou městskou radu, pod jejíž správu Jakub příslušel. Toto jednání nebylo rakovnickými kvitováno s povděkem, pokládali za věc divnou, kde Hříškovští tu všetečnou smělost vzali a souce všickni jakž rychtář tak konšelé lidé sedlští poddaní pánův svých se nezdráhali obrátit přímo na jejich kancelář.95) Jak plyne z výše psaných případů, naprostá většina sporů se týkala majetkových záležitostí, konkrétně dluhů. Výjimkou nebyly ani případy překročení dobových pořádků a morálky. Rakovnická korespondence ovšem také názorně vypovídá o vztahu města Rakovníka k obyvatelům Buškovského dvora. Jednalo se o vztah vrchnost – poddaní, o čemž svědčí již oslovení Hříškovských jako robotný poddaný náš milý. Ač je větší část dopisů určená majitelům okolních panství, jsou dochovány také listy adresované přímo hříškovským poddaným, a to především z počátku 17. století. Dopisy, psané v imperativu, doručoval do Hříškova rakovnický posel, kterému museli poddaní od chůze zaplatit. Rakovník pověřoval hříškovské poddané různými úkoly. Například v roce 1605 bylo Janovi Mařkovic přikázáno, aby jakž tebe psaní toto naše dojde, ničímž se nevymlouvajíc, kromě moci Boží, k nám do města Rakovníka se vypravil, před námi se postavil. Příčina takového příkazu mu měla být oznámena ústně.96) Stejný případ se opakoval i v následujícím roce.97) Roku 1606 poručili rakovničtí Janovi Plaumarovi, aby se hned, jakž tebe toto psaní naše dojde, s hovádky tvými a s vozem do města Rakovníka vypravil, věci Šimona Voláka, který zde prve při městě Rakovníce býval, na vůz naložil a jeho do dvoru našeho při 94) D. PAPAJÍK, Páni ze Sovince, s. 228; A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého VIII (Rakovnicko a Slánsko), s. 226. 95)AMR, registra korespondence 1560–1566, kniha č. 244, fol. 242v. 96)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 14r–14v. 97)Tamtéž, fol. 120v. 97 mlýně Danielovským přestěhoval.98) Do třetice byl v roce 1607 Jan Mařkovic pověřen, aby ihned, jakž tebe psaní toto naše dojde, někde okolo Hříškova 24 strychů ovsa k semenám, začkoliv budeš moci stržiti, koupil a jej sám k nám do Rakovnika s Janem Klaumarem neprodleně dovezl. Vynaložené náklady mu Rakovničtí slíbili uhradit. O tom, že příkazy nebyly vždy ihned vyslyšeny a vykonány, svědčí následná upomínka Janovi: Čehož až dosavad od tebe se nestalo doprovázená již pohrůžkou skutečným trestáním.99) Změna v přístupu Rakovnických nenastala ani po roce 1616. Ačkoliv Bohuslav Havlata hříškovský dvůr řádně koupil, vnímali ho Rakovničtí nadále jako svého poddaného a podle toho s ním také jednali. Když v roce 1630 pro sešlost některých trámův a sloupův v zvonici [u kostela sv. Bartoloměje] hrozilo, že dojde ke škodě na zvonech, měla být zvonice rozebrána a po spuštění zvonů opravena. Bohuslav spolu s Urbanem Mincerem byli – jakožto lidé k témuž záduší poddanosti náležití – vyzváni, aby s nadepsanými forami z neděle příští tím neodkládajíc, k nám na tři dni se vypravili a forovati, což zapotřebí bude, pomohli.100) Součástí Buškovského statku byly kromě jiných pozemků také lesy, ale týž Daniel Havlata (a před ním pravděpodobně ani jeho předchůdci) k nim žádného práva nemá.101) V roce 1630 přikazují Rakovničtí Bohuslavovi, co se pak dotýče peněz za dříví prodané, aby je nemeškal přinést do Rakovníka, poněvadž kostelníci peněz pilně potřebují.102) Že hříškovské lesy skutečně patřily k rakovnickému záduší a byly využívány k jeho potřebám, ukazuje i žádost Zikmunda Sokola z Mor a na Slavětíně z roku 1607, respektive odpověď na ni. Podle Zikmundova přání by mu Rakovničtí na gruntech […] a lesích u vsi Hříškova s tenaty honěním i jinak myslivostí provozovati dopustili měli, což jim však učiniti možné není, zvláště pokudž ta věc ne naše vlastní, ale záduší našeho kostela sv. Bartoloměje zde v městě Rakovníce jest.103) Pro každodenní život na Buškovském statku po roce 1616 – kdy jej opanovali Havlatové – máme bohužel nepoměrně méně zpráv, než kolik se jich dochovalo pro druhou polovinu 16. a počátek 17. století. V období třicetileté války poklesla četnost korespondence mezi Rakovníkem a hříškovskými usedlými na minimum, což vyplynulo z výjimečnosti situace. Bylo zapotřebí řešit aktuální problémy a na běžnou komunikaci mezi vrchností a poddanými nezbýval čas. A obrat nenastal ani po válce, charakter korespondence se naopak ve druhé polovině 17. století změnil. Obšírnější a stylisticky více šroubované dopisy směřovaly spíše do pražských centrálních úřadů než k majitelům a správcům okolních panství. Do register se více než dříve vkrádají i zápisy jiné povahy než koncepty dopisů. Nenajdeme v nich v poválečných letech jediný dopis adresovaný přímo hříškovským Havlatům. O prvním známém sporu týkajícím se Bohuslava Havlaty – doloženém hned v roce koupě statku – jsem již pohovořila výše. Urbanovi Mincerovi byly smolnickým knězem 98)Tamtéž, fol. 36r. 99)Tamtéž, fol. 130r–131r, 137v. 100)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 113r. 101)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací, kniha č. 387, fol. 8v. 102)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 94r. 103)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 187v–188r. 98 odebrány pozemky ve prospěch Bohuslava. Spor pravděpodobně skončil smírem a díky zásahu Rakovnických i navrácením pozemků původnímu majiteli, vzláště když jemu toho Bohuslav Havlata postoupiti chce.104) Roku 1638 povstaly nejasnosti mezi hranicemi divického panství a rakovnickými zádušními pozemky na Hříškově, když mezi poddanými v přesekávání porostlin, v dříví nějaké nedorozumění povstáti chtělo. Rakovník učinil opatření, aby takové mezníky z obcí z obojí strany od starožitných lidí a těch věcí povědomých přehlídnuty byly.105) Roku 1640 vyslali Rakovničtí do Hříškova dva měšťany k spatření mezníkův dělících lesy. Ti, vezmouce [s] sebou některé lidi tu v Hříškově týchž mezníkův povědomé, spatřili, že na gruntech zádušních dříví za dva provazce přesekáno jest. To měl před čtyřmi lety prodávat bývalý divický hejtman, a to prej nějakým omylem. Rakovničtí se rozhodli do Hříškova některé osoby […] k spatření a obnovení týchž mezníkův vyslati.106) Ve víru třicetileté války Třicetiletá válka tíživě postihla českou zemi i její obyvatelstvo. Po roce 1631 se Čechy staly pravidelným dějištěm válečných akcí a byly nemilosrdně pustošeny. Civilní obyvatelstvo přicházelo v této době do bezprostředního styku s vojáky. Válka již zuřila dostatečně dlouho na to, aby obyvatelstvo bylo naprosto ekonomicky vyčerpané, na pořad dne přicházely hladomory i epidemie. Ušetřen nezůstal ani Hříškov s Buškovským statkem. Zatímco při sčítání rakovnických poddaných roku 1630 byli na Hříškově zjištěni dva osedlí, po válce již bylo pro potřeby berní ruly v roce 1656 zaznamenáno jen 1 ¼ osedlého.107) Obětí války se stala zdejší zádušní chalupa, která byla okolo poloviny třicátých let 17. století spálena vojáky. Kovář Jan Dlouhý, který pravděpodobně vystřídal Urbana Mincera, ji koupil již jako spáleniště. Janovi byl vyměřen stálý úrok k záduší ve výši jedné kopy 15 grošů míš., placených pololetně.108) Bohuslav měl i nadále k záduší dvakrát ročně odvádět 14 kop grošů, avšak vzhledem k tíživé situaci nebyl zřejmě schopen pravidelně platit. Však jak z nadepsaného statku i z chalupy za mnoho let platu zadrženo jest, uvádějí výmluvně registra korespondence.109) Zatímco Bohuslav je v této době již věkem sešlý, jeho dvůr vešel ve zpustlost. Tíživost situace přiměla Bohuslava, aby intenzivně usiloval o získání dosud nezaplacených peněz z prodaného statku v Selibicích, o čemž již bylo pohovořeno výše. Bohuslav, který byl ve druhé polovině třicátých let vystaven na milost a nemilost vojáků, prosí roku 1638 své rakovnické pány o pomoc, aby téhož zádušního dvoru opustiti nemusel.110) 104)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 135r. 105)AMR, registra korespondence 1637–1639, kniha č. 267, fol. 180v. 106)AMR, registra korespondence 1641–1644, kniha č. 269, fol. 59r. 107)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 116r; Karel DOSKOČIL (ed.), Berní rula. Popis Čech r. 1654, II. díl, Praha 1954, s. 704. 108)AMR, registra korespondence 1633–1639, kniha č. 264, fol. 349r; tamtéž, registra korespondence 1635–1640, kniha č. 265, fol. 86v. 109)AMR, registra korespondence 1635–1640, kniha č. 265, fol. 86v. 110)AMR, registra korespondence 1637–1639, kniha č. 267, fol. 200r. 99 Kostel sv. Bartoloměje v Rakovníku kolem roku 1905 (SOkA Rakovník) Také kontribuce se stala ve válečných letech neúměrnou zátěží. Registra korespondence uchovala prosbu Rakovnických z roku 1640, v níž žádají o úlevu v této povinnosti pro Bohuslavova nástupce Václava Havlatu. Tomu bylo v minulém i letošním roce od nepřátelského lidu vojenského pobráno potahu, dobytka, též jiných všech nábytkův, jako i obilí. V důsledku toho nemohl zasít na zimu ani na jaře a již druhým rokem čím živiti se nemaje.111) Rakovničtí zádušní poddaní nebyli ve čtyřicátých letech schopni platit úroky k rakovnickému záduší. Dva zádušní poddaní, kteří tehdy na Hříškově žili, měli platit 23 kop míšeňských, však jsouce statečkové jejich k pustotě a oni k největší chudobě skrze lid vojenský přivedeni, nyní takového platu k našemu záduší od nich dosahovati nemohouc.112) Že se situace nezlepšovala ani nadále, vyplývá z nedatovaného Václavova dopisu, pocházejícího z doby těsně před koncem války.113) Václav byl od vojáků (nepřátelských i císařských) připraven o obilí, koně i jiný dobytek a na nejposlednější záhubu přivedený. Jakožto nebohý a potřebný člověk neví, jak by zase živnost svou s prázdnými rukami začíti, a při témž statku hospodařiti mohl. V té době v též vsi Hříškově všickni hospodáři dosti možná nemohouce již déleji těch neřestí vojenských vystáti, od statkův svých jsou se pryč odebrali a jich pustinou státi zanechali. Zůstávali již pouze dva chalupníci a dva sedláci, včetně Václava. 111)AMR, registra korespondence 1639–1641, kniha č. 268, fol. 167r–167v. 112)Tamtéž, fol. 224v. 113)AMR, registratura, Korespondence s jednotlivými osobami 1558–1650, kart. č. 43, inv. č. 798 (stará sign. E 1558). 100 Spor o Buškovský statek Prodej zádušního lesa v Hříškově, který město Rakovník uskutečnilo roku 1693 ve prospěch Marie markraběnky z Baadu a vršovického panství, podnítil spor o status a vlastnictví Buškovského dvora.114) Prodej proběhl bez císařského povolení, které bylo podle obnoveného zřízení zemského potřebné k prodeji svobodných gruntů. Potomci Daniela Havlaty – sourozenci Jiří Vojtěch, Daniel, Matěj, Anna a Dorota – proti takovému jednání protestovali. Vypátrali, že jakýsi Buškovský statek byl v roce 1560 zapsán v deskách dvorských jako manský k Pražskému hradu.115) Dvorský soud řešil spor v souladu s nařízeními Ferdinanda III. a Leopolda I., podle nichž měly být všechny statky a zboží – od pradávna náležející ke královským hradům a zámkům a pod léno české komory – znovu zapsány při úřadě královských desek dvorských. Nejvyšší dvorský lenní sudí Jarolím z Kolovrat rozhodl, že Buškovský dvůr dskami dvorskými se řídíval a pod léno král. hradu pražského přináležel a měl se jimi tedy řídit i nadále. Na základě tohoto usnesení byl hříškovský statek roku 1710 „opětovně“ dědičně zapsán do desek dvorských a Jiří Vojtěch, Daniel, Matěj, Anna a Dorota, do něho jakožto svého vlastního, s vším k němu od starodávna přináležejícím příslušenstvím [...] uvedeni s dědici a budoucími svými.116) Neboť lépe jest, a sama slušnost to [s] sebou přináší, raději záduší ty peníze, které za ten dvůr dostalo, a nynějším držitelům, kterých předkové dvůr bona fide stržili a zaplatili, přáti nežli někomu jinému, který by dokonce žádné právo k tomu dvoru neměli, ho uděliti.117) Spor města Rakovníka s Jiřím Vojtěchem Havlatou a jeho sourozenci vrcholil v roce 1724, kdy úřad nejvyššího lenního sudího zastával František Josef hrabě Černín z Chudenic, a skončil porážkou města Rakovníka. Buškovský statek ve vsi Hříškově byl definitivně uznán jako manský k Pražskému hradu. Vymanil se z rakovnického područí, jeho obyvatelé získali svobodnější existenci, z rakovnických poddaných se stali many Pražského hradu. Historie manského statku v Hříškově se uzavírá Ačkoli tato studie podává vývoj Buškovského dvora především pro 16. a 17. století, tedy pro jeho tak zvané rakovnické období, neubráníme se přesahu do mladších let. Poslední informace o obyvatelích hříškovského dvora, uvedená v zádušních knihách, pochází z roku 1708, kdy na statku stále hospodaří vdova po Danielu Havlatovi Zuzana. Nejstarší Danielův syn Jiří, později psaný jako Jiří Vojtěch, zde žil s manželkou Annou a dětmi. K postihnutí dalšího vývoje na statku bude nutné sáhnout k jiným pramenům. Využitelná nejsou ani registra korespondence, pro 18. století dochovaná pouze v jed114)AMR, Kniha památná 1505–1813, kniha č. 65, fol. 27v; NA Praha, f. Česká léna (dále jen ČL); F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka, s. 350. 115)DD 64, s. 289. V zápisu se však jedná o Buškovský statek ve vsi Ješín. 116)DD 68, fol. 139r–140r. Opis AMR, registra korespondence 1722–1733, kniha č. 281, fol. 16r, 27v–38v. 117)ČL, Záležitosti lenního Buškovského dvora v Hříškově, kart. č. 48, inv. č. 170. 101 nom svazku.118) Cenné informace k situaci v 18. století poskytuje fond Česká léna uložený v Národním archivu. Zuzana Havlatová zemřela někdy mezi lety 1708–1710 a hospodářství převzali její synové Jiří Vojtěch, Daniel a Matěj. Oni byli iniciátory sporu s městem Rakovníkem, o němž jsme pohovořili výše. Jejich zásluhou byl Buškovský statek definitivně uznán jako manský a v roce 1710 dědičně vložen do desek dvorských.119) Spolu s ním sem byli zapsáni také jeho stávající držitelé Jiří Vojtěch, Daniel, Matěj a jejich sestry Anna a Dorota. O popisu hříškovského dvora z roku 1614 jsem se již zmínila výše. Na tomto místě se nabízí srovnání s dochovaným, o století mladším popisem z roku 1710, který – na rozdíl od staršího – uvádí nejen stavení a příslušné nemovitosti, ale také inventář – vybavení domácnosti, nářadí a dobytek.120) Bratři Jiří Vojtěch, Daniel a Matěj Havlatovi v té době obývali dvůr se stavením sešlým, postaveným dílem od kamene a dílem od dřeva a hlíny, se střechou pokrytou šindelem a dílem doškami, se třemi světnicemi, s devíti komorami, s maštalí, s šesti chlévy a jedním ovčínem a se stodolou o dvou mlatech. To vše svědčí o nebývalém rozsahu dvora. Dvě chalupy, patřící ke dvoru, obývali Jan Srbecký a Kryštof Skála s rodinami a vdova po Tomšovi Bartlovi Kateřina s dětmi. Bratři Jiří Vojtěch, Daniel a Matěj Havlatové drželi statek ve společném vlastnictví. Když byl Daniel propuštěn na svobodu, zůstal dvůr jeho dvěma bratrům. Zde je nejspíše třeba hledat původ rozdělení Buškovského dvora na dva díly, které František Štědrý klade až k roku 1760 a Václav Kočka ve svých výpiscích dokonce k roku 1780.121) Buškovský dvůr je poté v pramenech uváděn jako lenní statek, první a druhý díl. Jelikož byli královští manové povinni při každé změně na trůnu obnovit přísahu věrnosti nově nastupujícímu panovníkovi, vyšla na bratry Havlaty roku 1743 dědičná manská přísaha po nástupu Marie Terezie. Roku 1748 sepsal Jiří Vojtěch poslední pořízení, v němž odkázal svůj díl statku své dceři Anně z druhého manželství. Zbylé tři provdané dcery, které získaly sňatkem poddanský status, a dva synové, kteří se stali duchovními, jako hospodáři statku nepřipadali v úvahu. Jiří Vojtěch uložil Anně vyplatit své sourozence i matku Dorotu z jejich podílů a matku dochovat při statku až do její smrti. Jiří Vojtěch upomíná své duchovní syny a provdané dcery, aby pod uvarováním trestu ztracením požehnání Božího […] proti této poslední vůli […] toho nejmenšího netropili. Pokud by se jim její obsah nezamlouval, měli se upamatovati […], co […] jejich studia a respektive vybytí […] velký náklady koštovaly.122) Anna Havlatová se provdala za Jana Františka Ferlese. Mladší bratr Jiřího Vojtěcha Havlaty Matěj, který zplodil se svou manželkou Annou děti Františka, Daniela, Šimona, Rozálii, Alžbětu, Annu a Dorotu, zemřel roku 1757 bez závěti. Jeho dědicové propustili tento díl statku nejmladšímu Šimonovi za podmínky, že je vyplatí. Šimon však do dvou let od převzetí hospodářství zemřel, a jelikož byl ženatý pouhých sedm měsíců, nezanechal potomky. Statek byl poté propuštěn jeho bratru 118)AMR, registra korespondence 1722–1733, kniha č. 281. 119)DD 68, fol. 139r–140r. 120)ČL, Záležitosti lenního Buškovského dvora v Hříškově, kart. č. 48, inv. č. 170. 121)F. ŠTĚDRÝ, Farní osada smolnická; SOkA Rakovník, Kočka Václav – osobní fond. 122)ČL, Záležitosti lenního Buškovského dvora v Hříškově, kart. č. 48. 102 Buškovský statek kolem roku 1930 (soukromá sbírka Jiřího Fiedlera) Danielovi. Šimon měl při statku až do smrti zaopatřit svou matku a neprovdanou sestru Alžbětu. V případě, že by se chtěla provdat, měl zabezpečit její vybytí. Nejednalo se o pouhou formální frázi v závěti, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vztahy mezi mladší a starší generací nemusely být vždy idylické. Případ Šimona je toho dokladem, neboť mateř, tak jak zavřeno bylo, dostatečnou stravou, strunkem pivem, též přináležejícím šactvem a vší potřebnou službou nezaopatřoval.123) Tato výminka byla proto důrazně připomenuta Danielovi. První díl Buškovského statku, který získala od Jiřího Vojtěcha jeho dcera Anna, provdaná později za Jana Františka Ferlese, koupila od Ferlesů rodina Wahlů (respektive Válů). Druhou polovinu prodal Daniel Havlata manželům Schustrovým. Část pozemků statku byla koncem 18. století odprodána k židovské synagoze, ležící poblíž. V 19. století byli ke statku poddáni Židé, pro něž se stavěly domky v blízkosti statku a kteří za ně platili majitelům statku nájem. Židů se v té době nastěhovalo do Hříškova velké množství.124) Johann Gottfried Sommer uvádí pro polovinu 19. století na Hříškově 31 židovských rodin, z toho osm židovských domů patřilo k Buškovskému lennímu dvoru.125) Ze stabilního katastru vyplývá, že Hříškov měl v té době přiděleno deset židovských čísel. Žádný z domů však roku 1841 nepatřil židovskému vlastníkovi, židovské rodiny žily v nájmech. 123)Tamtéž. 124)Hříškov byl v 19. století centrem samostatné židovské náboženské obce s rabinátem a synagogou. Příslušný židovský hřbitov se nacházel mezi obcemi Hřivice a Vrbno nad Lesy, asi 6 km od Hříškova. 125)Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen XIII, Rakonitzer Kreis, Praha 1845, s. 78–79. 103 V polovině 19. století koupili celý statek Heinzovi, roku 1873 se ho ujala rodina Mlejneckých. V roce 1891 koupil statek (čp. 1–2) Václav Jirásek, majitel čp. 12 (U Karušků), který vlastnil také čp. 3. Po něm převzala statek jeho dcera spolu se svým manželem Ladislavem Přichystalem. Ten začal roku 1929 bořit obytné stavení, aby na jeho místě postavil novou budovu, dnešní tak zvanou Přichystalovu vilu.126) Stavěla se podle plánů Maxe Duchoslava, architekta z Prahy, a náklady se vyšplhaly skoro na jeden milion korun. Tehdy byla údajně v pilíři po levé straně balkonu v prvním patře uložena ve skleněné nádobě pamětní listina se jmény majitelů, stavitele a všech dělníků pracujících na stavbě, spolu se všemi kovovými mincemi, které byly v té době v oběhu. V únoru 1950 byl velkostatek v Hříškově (čp. 1–3) zestátněn. Dosavadním majitelem byl Ladislav Přichystal a jeho zeť Ladislav Čejka, pocházející z Třebíze u Slaného. Vznikl zde státní statek, z něhož se v roce 1957 utvořilo místní JZD. Status hříškovského statku Po prostudování historie Buškovského dvora a života jeho obyvatel se nabízí otázka jeho statusu. Byl statek skutečně manský? Dvorský soud ho počátkem 18. století takovým jednoznačně shledal a jako lenní je uváděn i ve starší literatuře. Buškovský statek byl roku 1710, jak již bylo několikrát podotknuto, dědičně zapsán do desek dvorských. Stalo se tak na základě přesvědčení, že před rokem 1502 příslušel manstvím k Pražskému hradu a město Rakovník ho užívalo jako poddanský neprávem. Argumenty, které lenní soud uvádí, jsou však nedostatečné. Nepodařilo se mi ani po podrobném studiu pramenů a literatury najít jediný prokazatelný důkaz, že by měl hříškovský statek před rokem 1710 manský status. Naopak existují četné indicie svědčící o opaku. Justýna Bušková z Hořešovic a z Jezevec získala někdy kolem roku 1500 – po smrti svého muže – dva dvory ve vsi Hříškově. V tomto roce se uvázala ve statky po manželovi v Kounově a Lhotce. Oba byly manské ke Křivoklátu.127) O hříškovských dvorech se v této souvislosti nemluví. Po shoření desek zemských roku 1541 pojistil Justýninu donaci vůči rakovnickému záduší z roku 1502 její výhradní dědic Piram Kapoun ze Svojkova, který ji roku 1543 nechal zapsat do nových desek zemských. Vzhledem k této skutečnosti se zdá být pravděpodobné, že se zde tento zápis nacházel již před požárem. Lze to tvrdit tím spíše, že v deskách dvorských Justýninu donaci, ani její pozdější Piramovo pojištění, nenajdeme. Nejstarší dochovaný zápis donace, pořízený pravděpodobně bezprostředně po jejím uskutečnění, je zapsán v nejstarší rakovnické městské knize. Zajímavé je zjištění, jak se postupem doby popis Justýniny donace v pramenech pozměňoval a komolil. V nejstarším zápisu z doby kolem roku 1502 se mluví pouze o dvoru Hříškov a o jeho statusu zde nenajdeme ani zmínku. V Piramově vkladu v deskách zemských z roku 1543 se již mluví o dvou dvorech a v četných opisech tohoto zápisu, které se nacházejí na různých místech ve fondu Archiv města Rakovníka, čteme o dvou dvo126)Pro toto období můžeme jako zdroj informací využít hříškovskou kroniku: SOkA Louny, f. MNV Hříškov, obecní kronika 1914–1966. 127)DD 25, fol. 82r. 104 rech kmetcích. Vzhledem k neexistenci moderních rejstříků k deskám dvorským, a s tím související obtížné orientaci v nich, je důkladný rozbor všech jejich zápisů prakticky nemožný. Ani s pomocí dobových rejstříků se mi v nich však nepodařilo najít žádnou zmínku z doby před rokem 1710, která by se bezpečně týkala Buškovského statku. Jediný zápis o tom, že Bušek z Hořešovic vlastnil dvory v obci Hříškov, pochází z roku 1471 a o hříškovských dvorech vypovídá pouze zprostředkovaně, když vykonavatele transakce označuje jako Buška z Hořešovic a z Hříškova. Pro tvrzení Františka Štědrého, který ztotožňuje hříškovský statek uváděný v zápise z roku 1461 s Buškovským statkem, se mi nepodařilo najít jednoznačný důkaz. Dvorský lenní soud, který Buškovskému statku počátkem 18. století přiřkl manský status, se odvolával především na dva prameny. Prvním byl zápis v deskách dvorských z roku 1560, druhým záznam v registrech Pražského hradu z roku 1528. Desky dvorské uvádějí roku 1560 dědiny manské služebné k Hradu pražskému službou příslušející, totiž dvory Frankovský a Buškovský ve vsi Ješíně.128) Tento „důkaz“ tedy můžeme vyloučit, neboť se nejedná o hříškovský Buškovský statek. Jméno Bušek nebylo nijak neobvyklé, názvy ješínských dvorů vycházejí z osobních jmen Frank a Bušek, jak je patrné ze zápisu z roku 1558.129) S registry Pražského hradu to bude složitější. Hříškovský Buškovský statek v nich měl být údajně roku 1528 zapsán jako manský k Pražskému hradu.130) Zmíněná registra se mi bohužel nepodařilo vypátrat ani v Archivu Pražského hradu, ani v Archivu Hlavního města Prahy a ani v Národním archivu. Ve fondu Česká léna nenajdeme přepis jejich části týkající se Buškovského dvora, ačkoli opis zápisu z roku 1560 z dvorských desek se zde nachází. Hodnověrnost tohoto pramene tudíž nemohu posoudit. Hypotézu, že hříškovský Buškovský statek nebyl před rokem 1710 manským, podporují i nedatované seznamy lén ze 17. století.131) V nich sice najdeme mezi statky manskými k Pražskému hradu i Buškovský statek, jedná se však – stejně jako v případě zápisu z roku 1560 v deskách dvorských – o statek ve vsi Ješíně, nikoli v Hříškově. Jmenovitě uvádějí ješínský Buškovský statek seznamy z první poloviny 17. století; v seznamech z doby po třicetileté válce najdeme v Ješíně jiné manské statky. Ješínský Buškovský dvůr mohl změnit majitele a s ním i název. Jelikož však během války mnohé dvory, které na panovníka odoumrtním právem připadnouti měly, v poddanost uvedeni a podmaněni jsou,132) je možné, že stejný osud postihl také ješínský statek. Zdá se to pravděpodobné již proto, že se seznam manských statků během války ztenčil. Z výše psaného plyne, že také v registrech Pražského hradu mohl být k roku 1528 zapsán Buškovský statek v Ješíně. S ním byl pak nejspíše roku 1710 zaměněn statek hříškovský. Otázkou zůstává, do jaké míry šlo o omyl a do jaké míry o záměr majitelů statku. Posuneme se tedy k mladším pramenům. V berní rule zjistíme, že Buškovský dvůr zde byl zapsán ve stavu městském. V následných revizitacích z let 1660 a 1683 byl pak uvá128)DD 64, s. 289. 129)DD 61, s. 430–431. 130)Zmínka o registrech pochází: ČL, kart. č. 48. Bohužel zde nenajdeme citaci ani jejich bližší popis. 131)NA Praha, f. Hejtmanství německých lén, kart. č. 545, inv. č. 1399 (sign. L 92/2/5). 132)Tamtéž. 105 děn u stavu duchovního. Mezi manské statky patřící pod správu hejtmanství Pražského hradu ho autoři rekonstrukcí ztraceného Slánska zařadili na základě informací z doby po roce 1710, kdy byl již zapsán v deskách dvorských. V letech 1714 až 1718 se statek nachází v tereziánské fasi již jako manský, a komise dokonce označuje jeho majitele Jiřího Vojtěcha Havlatu za svobodníka. Nebylo to označení nijak ojedinělé. Na obálce kšaftu z roku 1760 je Šimon Havlata jmenován rovněž jako svobodník neboli freisaff. A tereziánský katastr uvádí roku 1748 hříškovský statek jako svobodný dvůr (Guth oder Freihof zu Hříškov). Novější prameny a literatura označují Buškovský statek povětšinou jako lenní, případně svobodný, který se řídí deskami dvorskými. Problematikou manských systémů na našem území jsem se zabývala výše. Zde jsem rovněž nastínila nedostatečný stav průzkumu tohoto fenoménu, kde především o manském systému Pražského hradu nebylo dosud nic konkrétního publikováno. Je nepochybné, že Buškovský statek od roku 1710 fungoval jako lenní k Pražskému hradu a že ho v letech 1502–1710 užívalo město Rakovník jako poddanský. Jaký byl jeho status před rokem 1502, nelze s jistotou určit. Vzhledem k výše naznačeným skutečnostem bych se přikláněla k hypotéze, že manským nebyl. Více by v této problematice prozradil podrobnější průzkum desek dvorských a samotného manského systému Pražského hradu. A jaké měli postavení lidé žijící na Buškovském statku? Během „rakovnického“ období patřili mezi poddané města Rakovníka. První známí obyvatelé statku, Mařkové a Plaumarové, byli jeho nájemníky. Jelikož nezakoupená nemovitost přecházela po smrti hospodáře zpět na místní vrchnost, spadl dvůr po roce 1615 zpět na město Rakovník, který se ho rozhodl prodat. Bohuslav Havlata dvůr řádně koupil a jeho potomci ho roku 1682 doplatili. Havlatové se tak stali dědičnými vlastníky statku, ačkoli se tím nic nezměnilo na jejich poddanském postavení. Změna přišla až roku 1710, kdy Buškovský dvůr a jeho majitelé získali zápisem do desek dvorských manský status. Statek byl přičleněn k manskému systému Pražského hradu a jeho bezprostředním majitelem se stal český král. V tomto postavení přečkal dvůr dalších zhruba sto padesát let. Patentem ze 7. září 1848 byla kodifikována zásada o zrušení veškerých břemen, vyplývajících z dělení pozemkového vlastnictví, a tím i lenních svazků. Vyvázání lenních svazků bylo provedeno říšským zákonem ze 17. prosince 1862 a zákony vydanými pro jednotlivé země v letech 1867–1869. Úřad nejvyššího dvorského lenního sudího, pod nějž lenní záležitosti spadaly od dob josefínských reforem, byl zrušen 1. srpna 1866 s účinností od 1. ledna 1867. Majitelé Buškovského statku se spolu s ostatními obyvateli Hříškova stali svobodnými občany. Závěr Z obou dochovaných popisů Buškovského statku, jak ze staršího (1614), tak z mladšího (1710), je patné, že musel být jedním z největších a nejvýznamnějších dvorů v obci, čemuž odpovídá i číslo popisné 1–2 (později 1–3). Jeho obyvatelé (a později majitelé) se nepochybně těšili v rámci obce určitému výsadnímu postavení a jistě patřili k nejbohatším hříškovským sedlákům. „Taxa“ dvora z roku 1614 uvádí při statku 4 a ¼ lánu polností, nelze však s určitostí říci, zda celá tato výměra sloužila potřebám jeho obyvatel. Navíc 106 je zřejmé, že Bohuslav Havlata v roce 1616 musel získat jen její část (vzhledem k nízké sumě, kterou za statek zaplatil). Jak velkou plochu tedy obyvatelé statku obdělávali? Ze stabilního katastru vyplývá, že v polovině 19. století přináležela ke každému ze dvou dílů Buškovského statku polovina lánu půdy. Na Hříškově bychom v té době našli 6 lánových a 14 půllánových usedlostí (včetně Wahly a Ferlese), 8 sedláků vlastnilo ¾ lánu polí, jeden byl majitelem 1/3 lánu, jeden ¼ lánu, 63 poddaných vlastnilo domek. Naznačená situace ukazuje, že majitelé Buškovského statku patřili v polovině 19. století spíše mezi průměrné vlastníky půdy. Před rozdělením dvora na dva díly však musela být rozloha jejich pozemků zákonitě minimálně dvojnásobná. A že v polovině 17. století patřilo ke statku ještě mnohem více polností, ukazuje rekonstrukce berní ruly. Václav Havlata držel v roce 1656 celých 180 strychů půdy (120 orné a 60 porostlé), tedy zhruba 3 lány.133) Jak na tom byli ve stejné době ostatní sedláci, se můžeme vzhledem k nedochovanosti slánské části berní ruly spíše domýšlet. Otázku statusu Buškovského dvora zatím nelze uzavřít. Je jisté, že v letech 1502–1710 patřil pod rakovnické záduší. Roku 1710 byl uznán jako manský k Pražskému hradu a jako takový dědičně zapsán do desek dvorských. Jaká byla situace před rokem 1502, se mi nepodařilo jednoznačně určit. Některé výše uvedené indicie naznačují, že nebyl manským. Je to pravděpodobné již proto, že hříškovský statek se svou polohou vymyká pražskému okolí i kladenskému regionu, v němž nalézáme ostatní manské dvory Pražského hradu. Do celého problému by vnesl více světla nález register Pražského hradu, jednoho z hlavních důkazů, na jejichž základě byl roku 1710 dvůr uznán jako manský. Pro účely této studie byl statek zkoumán především jako zádušní k rakovnickému kostelu sv. Bartoloměje. Na tak zvané rakovnické období statku se také zaměřuje předkládaný text, ačkoliv nebylo možné se zcela ubránit přesahům, jak hlouběji do středověku, tak blíže k současnosti. Podařilo se mi obyvatele hříškovského dvora identifikovat jako poddané města Rakovníka, kteří nejen platili pravidelný plat k rakovnickému záduší, ale také vykonávali pro město některé další služby. Tato situace se nezměnila ani po roce 1616, kdy byl statek dědičně zakoupen rodinou Havlatů. Předkládaná studie tak mapuje především každodenní život na hříškovském Buškovském statku. Jeho obyvatelé byli odkázáni na všední pravidelnou práci a na úrodu, bez které by nemohli přežít. O svém statusu, tak jak jsem se jím zabývala výše, pravděpodobně nepřemýšleli. Jejich život více ovlivňovaly spory se sousedy, neúrody, případně války. Do značné míry určující pro ně byla roztříštěnost obce, ve které žili, neboť je omezovala, a to především tehdy, pokud chtěli uzavřít manželství. Právě provázanost s okolními panstvími, s jejichž poddanými se obyvatelé statku přátelili i přeli a s nimiž uzavírali sňatky, se podařilo odhalit. Bez tohoto kontextu je nemyslitelné si život na Buškovském dvoře představit. 133)Gustav HOFMANN, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Sušice 1984. 107 108 Jan Černý Jest víska vnově vystavěná nedaleko od města Nového Strašecího, kteráž městu náležející, kteráž Pecínov se jmenuje Vznik a vývoj Pecínova do počátku 18. století Při staré silnici z Prahy do Rakovníka se v kdysi malebném údolí mezi vesnicemi Rynholcem a Rudou rozkládala osada Pecínov. Tuto oblast v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století zásadně přetvořila těžba lupku. Za oběť jí padla valná část Pecínova, jehož zbytek se udržel pouze v horní části na úbočí kopce pod Novým Strašecím. Centrum vsi se nacházelo kolem zaniklé křižovatky pražské silnice a cesty směřující ze Strašecí na Hořkovec a dále na Křivoklát. Dnes je tak Pecínov dochovaný pouze jako místní část města, jež dříve nesla název Horní Pecínov (Ober Petzinow, z toho pomístní název Vobíralka) a je poměrně mladá – vznikla až roku 1834. S původní osadou má pramálo společného. Kdysi rušné a křivoklátskými lesy obklopené údolí protínala uvedená zemská cesta, která se stala hlavním důvodem vzniku sledované osady. Dnes na tomto místě nacházíme vytěžené hromady z povrchového dolu a měsíční krajinu. Blízká odvalová halda tvoří dominantu kraje a nevzhledný porost v bažinatém údolí zcela zakrývá situaci, kterou bylo možno spatřit ještě před šedesáti či sedmdesáti lety. Pecínov se zařadil k vesnicím, které ve 20. století padly za oběť těžební činnosti. V oblasti Rakovnicka a Křivoklátska se jedná o vcelku ojedinělou záležitost. Při pohledu do historie zaujmou také důvody vzniku této vsi a její správní postavení v rámci křivoklátského panství. Pecínov, Peclínov, Pec? Na území Čech najdeme dvě místa s názvem Pecínov. Jako starší je doložen k roku 1391 dvůr Pecínov (Peczlinow) u Benešova. Toto pojmenování vzniklo podle Antonína Profouse z osobního jména Peclín a jako Peclínov (tj. Peclínův dvůr) se užívalo ještě v 16. století. V následující době se objevuje již název Pecínov, upravený snad mylnou etymologií z příjmení Pecina. V případě Pecínova poblíž Nového Strašecí si Profous neví příliš rady a zdejší název Petzinow dokládá až z 18. století s tím, že byl buď přenesen z Benešovska, nebo se také vyvinul z příjmení Pecina. U tohoto osobního jména však do109 dává, že etymologicky pochází od pece či kamen. Profousovy výklady k osadě u Nového Strašecí pokládáme za chybné, zajímavě se jeví pouze jeho zmínka o peci.1) Slovo pec je pro vznik názvu Pecínov zásadní. Jistě se nejedná o jméno přenesené z jiného regionu a máme doklady o tom, že se tento místní název nevyvinul z osobního jména. V blízké oblasti navíc nejde o jediné pojmenování, které můžeme spojovat s pecí. Už název sousední vsi Ruda svědčí o těžební činnosti, která mohla být spojena s tepelnými úpravami. Přesněji se této záležitosti před časem dotkl etnograf Jan Šťovíček, který vyslovil předpoklad, že Ruda byla původně hornicko-hutnická osada.2) Doplnit jej můžeme zprávou o nálezu písemného dokumentu z roku 1654, který výslovně uvádí, že u vsi Ruda se těžila tzv. hebká, tedy snáze tavitelná železná ruda.3) Tato informace zapadá do kontextu známých pravěkých archeologických nálezů z okolí Tuchlovic, kde se již od halštackého období ruda těžila a zpracovávala, i když zde šlo o kvalitnější surovinu, než se nacházela u Rudy. V 17. století tak ještě existovalo živé povědomí o Rudě a jejím okolí jako o železářské oblasti. Tato místní situace se rozvinula podél zemské silnice a provázela ji od Tuchlovic až přinejmenším k Rudě. Šťovíček vyslovil také předpoklad o původu názvu nedaleké osady Brejl, nacházející se dodnes na rudském katastru. Jméno brejle mohlo podle něj označovat železnou bahenní rudu (limonit, česky hnědel), která se zde vyskytovala, nebo přesněji půdu zbarvenou touto bahenní rudou dohněda.4) Limonit lze ve sledované oblasti stopovat ještě dnes. Můžeme tedy předpokládat, že v údolí mezi Rynholcem a Rudou se jakési pece nalézat mohly, jak o tom svědčí nejstarší písemné zprávy z poloviny 16. století. Níže se budeme totiž postupně vyslovovat k jednotlivým archivním pramenům a podrobovat je příslušné interpretaci. Nyní si vystačíme se zprávou z roku 1556, kde je v souvislosti se zemskou silnicí, která procházela poblíž města Strašecí, uveden místní název Pec. Přesněji nám toto pojmenování lokalizuje zpráva z roku 1557 hovořící o silnici, kteráž od Prahy k Tuchlovicóm, k Rynholci, k Peci, k Rudě, k Mostku a tak k městu Rakovníku a odtud potom dále k jiným městuom až ke Hbu jde.5) Místo nazvané Pec se tedy nacházelo mezi Rynholcem a Rudou a jde o lokalitu, kde se zanedlouho rozvine osada pojmenovaná Pecínov.6) 1)Antonín Profous, Místní jména v Čechách III, M-Ř, Praha 1951, s. 332. 2)Jan Šťovíček, Původ místního jména Ruda, Zpravodaj Vlastivědného muzea v Novém Strašecí (dále ZVM) 2, 1977, č. 4, s. 8. Antonín Profous si zde opět nevěděl rady a hutnickou činnost tu nepředpokládal (A. Profous, Místní jména v Čechách III, M-Ř, s. 608–609). 3) K místnímu jménu Ruda, Zpravodaj místopisné komise ČSAV 22, 1981, s. 208–209. 4)Jan Šťovíček, Místní jméno Brejle, ZVM 3, 1978, č. 1, s. 6–7. Srov. Jan Gebauer, Slovník staročeský I, A–J, Praha 1970, s. 42, heslo beryl, byryl, bryl = beryllus, drahokam. 5)Viz pozn. 16. 6) Za Tuchlovicemi směrem k Srbům je v blízkosti vodoteče mokřinatá poloha s pomístním označením Za pecí k studánce. Motivace toho pojmenování je Tuchlovským nejasná – o studánce nikdo nic neví, o peci (například cihlářské) také ne. Mohla by tady být souvislost s Pecínovem? Strouha zrzavá od hnědele tady teče… (za tuto poznámku děkuji Václavu Vodvářkovi). 110 Zasekali silnici svobodnou starobylou v místech řečených Na Slatině a U Peci za Rudou V roce 1503 bylo Strašecí povýšeno privilegiem krále Vladislava Jagellonského na město. Tato listina navazovala na starší privilegium z roku 1480. Strašecí získává některá práva, potřebná k jeho ekonomickému i správnímu rozvoji. Fungovalo jako poddanské město v rámci křivoklátského panství, které vlastnil král a spravovala jej česká komora.7) Vrchnostenské právo nad městem vykonával křivoklátský hejtman. Strašecí se nacházelo v severní části Křivoklátska a jeho grunty sousedily s okolními panstvími. Vedle Mšece máme na mysli zejména panství smečenské, vlastněné Martinici, později Clam-Martinici. Smečensko zabíhalo těsně k městu, patřila k němu již sousední ves Rynholec. Také několikrát uvedené údolí, kde vznikala pecínovská osada, je umístěno na hranici někdejších panství křivoklátského a smečenského. Jestliže rokem 1503 získalo Strašecí příležitost k hospodářskému rozvoji a k vylepšení své pozice v kraji, dělalo jistě vše pro to, aby tyto možnosti naplnilo. Vyšší status města znamenal posilu jeho sebevědomí a větší odhodlání k riskantnějším krokům. Podle privilegií odváděli měšťané králi dávky, mohli být svobodně propouštěni a přijímáni do obce, v obci se také svobodně usazovali řemeslníci a obchodníci, Strašecí konalo týdenní trhy a dva výroční jarmarky, smělo vařit a prodávat pivo či ponechávat si plat z masných krámů a z obchodu se solí. Před městskou radou se konaly majetkové převody, jež se pak zapisovaly do městských knih. Rada projednávala pozůstalostní záležitosti, dohlížela na sirotčí majetek a řešila soukromé dluhy měšťanů, rozhodovala o jednotlivých lehčích sporech a trestech, musela zajistit městského písaře, učitele a další personál, hospodařila s obecním a zádušním majetkem, spravovala městské finance, měla dozor nad řemeslníky, kupci a cechy a vyřizovala další městskou agendu. V oblasti tak vznikl emancipovaný subjekt, který hledal další cesty k posílení své prestiže. V okolí se jeho zájmy mohly křížit nejvíce se sousedním Rakovníkem, s nímž Strašečtí sdíleli společnou vrchnost, či snad se vzdálenějším rezidenčním Smečnem, které získalo status města přibližně ve stejné době, avšak rozvíjelo se pod péčí Martiniců. Slaný a Velvary byly příliš vzdálené a měly své okruhy zájmů. Unhošť sice tehdy také obdržela četná privilegia, městem se však ještě na dlouhou dobu nestala. Bohužel až do poloviny 16. století nemáme o Strašecí přesnější zprávy a nevíme, jak se novopečené město chovalo. Jedna výhoda však Novému Strašecí chyběla, a to položení na důležitější zemské silnici, která by předpokládala frekventovanější průchod obchodníků a řemeslníků. Ti kromě zboží přinášeli také peníze, především v podobě celních poplatků. Zmíněná zemská silnice, která z Prahy směřovala na Tuchlovice, Rynholec, Rudu a Rakovník, se tak pro Strašecí jevila jako velmi důležitá a město přirozeně na ni zaměřovalo svou pozornost. Písemné prameny začínají promlouvat od poloviny 16. století a svědčí o nemalém úsi- 7) Česká komora vznikla roku 1527 jakožto úřad pro správu královského hospodářství (Jan Janák – Zdeňka Hledíková – Jan Dobeš, Dějiny správy v českých zemích, Praha 2005, s. 105). 111 lí obce získat právo na celní poplatky od kupců a řemeslníků, kteří projížděli po trase Rakovník–Praha. Zde je nezbytné uvést skutečnost, že v Rynholci, kam přicházela cesta od Tuchlovic, se silnice rozdělovala na Rudu a na Strašecí, kudy procházela na Řevničov. Ze Strašecí se však na Rakovník vyjíždělo směrem k Novému rybníku a dále patrně na pozdější Páteckou lísu. V oblasti za Rudou, nedaleko nad rybníkem Kracle (dnes Horní Kracle), se cesta napojovala na silnici vedoucí od Tuchlovic a Rynholce a dále pokračovala na Rakovník.8) Je však třeba upozornit, že zcela si touto situací jisti nejsme. Kde se například přesněji spojka ze Strašecí na silnici od Rudy napojovala, už asi nezjistíme. Bylo to však před místem označovaném v 16. století jako Mostek, což ukazuje na potok Klíčavu. Tato lokalita se také nazývala Slatina či Na Slatině. První zprávu o strašeckém mýtném máme z 19. ledna 1552, kdy císař Ferdinand I. vydal privilegium, které městu povolilo vybírat na svobodné zemské silnici clo, avšak bude‑li k tomu králova vůle.9) Město tak mělo na tyto poplatky jen omezené právo. Listina blíže komunikaci nepojmenovává, hovoří o silnici, která městem prochází, čímž se může myslet spojnice Rynholec–Řevničov a odbočka na Rakovník. Ve hře je také úvaha, že Strašečtí zemskou silnici prostě přeložili do města, což bylo pro kupce výhodné, dokud zde nemuseli clo platit. Předpokládáme, že vydání privilegia předcházelo soustředěné úsilí vtělené do žádostí adresovaných české komoře nebo králi, aby Strašecí získalo právo na vybírání mýta. O těchto snahách novostrašeckých měšťanů se Ferdinandova listina výslovně zmiňuje s tím, že město silnici opravuje a udržuje, a má tak na poplatky nárok. Šlo jistě o cesty procházející městem, jestli však Strašečtí udržovali i silnici pod obcí vedoucí od Rynholce na Rudu, nevíme, ale jak ukazují následné zprávy, převážily snahy průjezd po ní omezit až znemožnit. Clo postihlo především sousední Rakovník, jehož řemeslníci a kupci projížděli po silnici do Prahy, a také cizí kupci, kteří platili Strašeckým, nechtěli pak již platit Rakovnickým. Nevíme přesně, jak se záležitost vyvíjela, tedy do jaké míry obchodníci jezdili oklikou skrz město Strašecí, kde byli povinni platit clo, a do jaké míry po staré zemské silnici skrz Rudu a Rynholec, kde patrně mýtné neplatili. Situace musela být stále napjatější a vyvrcholila na konci zimy roku 1554. Město Strašecí se rozhodlo učinit rázný krok a silnici pod Rynholcem rozkopalo a zatarasilo, aby průjezdy po ní znemožnilo. Tím samozřejmě poškodili smečenského pána Jana Bořitu z Martinic, kterému Rynholec patřil a jehož tento krok omezoval. Z listu, který Bořita zaslal 20. března 1554 do Rakovníka,10) tedy svému potenciálnímu spojenci v nastávajícím sporu, vyplývá, že silnice je od Strašeckých zasekaná a že ve stře8) František VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, Kladno 1930, s. 23. 9) Dobové opisy Ferdinandova privilegia: NA Praha, SM, inv. č. 2696, sign. P106/S70, kart. č. 1801; SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 70, opis privilegia Ferdinanda I. městu N. Strašecí o cle, s. d. Výše poplatků stanovuje privilegium takto: Každý, kdož s ládovaným vozem tou silnicí pojede, z každého vozu ládovaného šest peněz bílých a z prázdného vozu tři peníze též bílé a z koně, kterýž se k prodeji povede neb požene, dva peníze bílá [!], z vozu jeden peníz bílý, ze tří ovcí puol peníze bílého a od osoby židovské jeden groš bílý. 10) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 46, list Jana Bořity z Martinic z 20. 3. 1554. 112 Koncept stížnosti Rakovníka ke královské komoře na zasekání silnice z 15. ledna 1556 (SOkA Rakovník, AMR) 113 du 21. března toho roku prohlédne zátarasy komise, sestavená patrně od české komory, jejíž pochůzky se má Jan Bořita také účastnit. List vyznívá jako oznámení Rakovnickým, že Smečno je také se Strašecím ve sporu, neboť jest vždycky vod starodávna skrze ves mou Rynholec silnice k Rakovníku šla, a protož voni Strašečtí zasekali jsou ji z oumysla více nežli z jaké spravedlivosti. Dále Bořita uvádí, že věc poškozuje více rytířských urozenců, kteří do sporu půjdou. Je zajímavé, že Martinic neučinil ani zmínku o mýtném, které mu patrně nevadilo tolik jako omezení průjezdu po zemské silnici přes jeho ves. O Pecínově tu ještě není ani zmínka. Z Bořitovy reakce je patrné, že měl zájem na průjezdu směrem na Rudu, nikoli na Strašecí, neboť ten pro něj nebyl tak důležitý. Strašečtí však neustoupili a spor se táhl několik let. Další zachycený list, adresovaný Rakovníkem české komoře, máme z 28. října 1554.11) Město si stěžuje, že silnice je zasekaná a že se do Rakovníka nemohou dostat formani s dobytkem, kteří jsou drženi od Strašeckých. K Pecínovu se tu opět nic konkrétnějšího nedozvíme. Strašecí již jednou vzalo věc do svých rukou a ustoupit nehodlalo. Tím, že byla silnice zničená, museli formani jezdit přes město, a pokud tam nezaplatili, nebyli puštěni dále ani nazpátek. Další dva roky nevíme o záležitosti nic. Strašecí ale bylo tehdy po silném požáru a mělo patrně co dělat samo se sebou. To se dozvídáme také v listu odeslaném králi Ferdinandovi I. dne 24. dubna 1556.12) Město si v něm stěžuje na pohoření a na svou chudobu a také samozřejmě na chování Rakovníka, které je záměrně poškozuje. List hovoří, že Strašecí udržuje silnice vedoucí z města na Rakovník a na Žatec (tedy na Řevničov) a připomíná právo vybírat na nich clo. V listu je uvedeno několik důležitostí. Strašečtí píší, že silnice od starodávna vedla z Rakovníka na Slatinu a odtud do Strašecí a pak na Prahu a že Rakovničtí si záměrně osobili jakousi cestu vedoucí od Slatiny k Rudě a Rynholci, aby se městu vyhnuli. V této situaci nevíme, která z obou stran své důvody a požadavky více nadsazuje, a mlží tak realitu. Je patrné, že Strašečtí po roce 1503 zvýšili péči o své silnice, které začali upravovat a zvelebovat s tím, aby procházely městem, a ostatní cesty se snažili potlačit. Rakovničtí samozřejmě původně raději užívali starou cestu přes Rudu, která byla kratší a bez mýta. Avšak patrně před rokem 1552, kdy se mohlo jezdit po lepší cestě přes Strašecí ještě zdarma, se po silnici vedoucí přes Rudu jezdilo méně a mohla být více zanedbávána. Když si Strašečtí novější cesty zpoplatnili, hledal Rakovník varianty lacinějšího cestování a obnovil provoz po silnici přes Rudu. To však jsou jen úvahy, které vyplývají z logiky věci. Nic konkrétnějšího o tom nevíme, ale Rakovničtí nazývají „svou“ cestu přes Rudu jako starou, původní a zaručeně správnou. Vrátíme‑li se ke sledovanému údolí Pec, kudy se začalo po roce 1552 opět více jezdit, nalézáme v citovaném listu města Nového Strašecí zaslaném 24. dubna 1556 králi první zmínku o pecínovském pojmenování: […] k Rudě a ku Pecům pod město naše sobě [Rakovničtí] za silnici ku Praze osobiti chtí v gruntiech Vaší královské Milosti, ježto tudy nikdá silnice žádná jest nebyla, ani cesta svobodná. Je to nejstarší zmínka o Pecínově, tedy o údolí, kde se říkalo Pece nebo U Pecí. Město v záležitosti popírání dolní silnice 11) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S 115/6, kart. č. 2226. 12) NA Praha, SM, inv. č. 2696, sign. P106/S70, kart. č. 1801. 114 záměrně přehání a volí pojmy cesta – silnice – svobodná apod. tak, aby byla situace pro něj výhodná. Zajímavá je zde také zmínka o tom, že silnice k Rudě a také k Pecím běžela celá po královských, tedy panských gruntech. Ani oblast pozdějšího Pecínova tak ještě neležela na pozemcích města, což by v opačném případě Strašecí jistě vyzdvihlo jako argument ve svůj prospěch. Stížnosti Rakovnických ke komoře máme z 15. ledna 1556.13) Město uvádí spor se Strašeckými o zasekanou silnici, jenž poškozuje rakovnické hospodářství a obchod. Opět se mluví o komisařích, kteří mají věc rozhodnout. Objevuje se tu konkrétní údaj, že silnice od týchž Strašeckých jest Na Slatině a U Peci zasekaná a zakopaná na velikou ujmu a škodu naši. Sledované údolí je pojmenováno Pec. Rakovník zde samozřejmě uvádí, že jejich protežovaná silnice je ta pravá a původní: […] zasekání a zakopání a svedení silnice svobodné od starod[áv]na, kteréž sou formané, též jiní lidé po živnostech svých přes svět pracujícími [!] svobodně užívali.14) Českou komoru pak 13. září Rakovničtí prosí, aby věc vyřešila, neboť jednání komise bylo v jejich prospěch.15) Díky probíhajícímu sporu se dochovaly první zmínky o pecínovské lokalitě, především o tom, že se zprvu nazývala Pec, Pece, U Pece či U Pecí. Nehovoří se nikde o žádné osadě nebo vsi, objevuje se jen uvedené pomístní jméno. Nelze samozřejmě vyloučit, že u silnice nestála nějaká stavení, ač je skutečně možné, že se před rokem 1552 této silnice užívalo méně. Pocestní, kteří nechtěli jít přes město Strašecí, se mohli občerstvit či přenocovat na Rudě, popřípadě v Rynholci.16) Bylo‑li údolí mezi těmito dvěma vsi panské, nepředpokládáme, že by tu Strašecí provozovalo nějaký hostinec či jiné zařízení. Žádné konkrétní zprávy o tom nemáme. Arcikníže Ferdinand, císařův syn a místodržitel, vydal 16. března 1557 rezoluci, že Strašečtí mají silnici uvolnit.17) Rakovničtí totiž podali záležitost k zemskému soudu a arcikníže tomu chtěl předejít tím, že ustavil vyšetřovací komisi skládající se ze dvou členů, Petra Chotka z Vojnína na Vraném a Jakuba Hrušky z Března na Bítozevsi, aby místo ohledali a podali o tom zprávu. Vadila mu především skutečnost, že jsou ve sváru dvě sousední města, jemu poddaná a spravovaná obě královskou komorou. Spor tak mohl mít i neblahé hospodářské dopady v rámci křivoklátského panství. Jak jsme již uvedli, výsledek nevyzněl pro Strašecké příznivě: Poněvadž jest se to z[e] zprávy komisařuov, z svědomí i jiného ukázání dostatečně vyhledalo a našlo, že ta silnice, kteráž od Prahy k Tuchlovicóm, k Rynholci, k Peci, k Rudě, k Mostku a tak k městu Rakovníku a odtud potom dále k jiným městuom až ke Hbu jde, vždycky od starodávna svobodná jest byla, protož Jeho Milost arciknížecí je Rakovnické při tom zůstávati ráčí, tak že sou oni Strašečtí touž silnici, kterouž sou, jak dotčeno, zasekali 13) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 33, koncept listu města Rakovníka ke komoře z 15. 1. 1556. 14)Tamtéž. 15) NA Praha, Stará manipulace, inv. č. 2932, sign. R32/23, kart. č. 1940, list města Rakovníka české komoře z 13. 9. 1556. 16)Kopec od Rynholce k pozdějšímu závodu ČLUZ Hořkovec míval pomístní pojmenování Formanskej vrch, vršek (za tuto poznámku děkuji Václavu Vodvářkovi). 17) SOkA Rakovník, AMR, Kniha památná od poloviny 16. st. do 1642, inv. č. 82, kniha č. 67, fol. 32v–33r, opis z 2. poloviny 16. století. 115 a zakopali, zase vykliditi a vyprázdniti povinni. Dále oni Strašečtí ani žádný jiný překážky v tom jim Rakovnickým nečiníce, aby lidé tudy volně, jakž prve tolikéž i druhou silnicí k Strašecímu, kdož by chtěl, jezditi, a tak obou těch silnic svobodně užívati mohli. A Jeho Milost arciknížecí škody mezi stranami z hodných příčin zdvíhati ráčí.18) Za povšimnutí stojí, že text výslovně uvádí dvě silnice, jednu přes Rudu a druhou přes Strašecí. Kterou z nich arcikníže Ferdinand upřednostnil a kudy se pak také více jezdilo, je z textu zřejmé. Spor o rozkopanou silnici sice probíhal v letech 1554–1557 a skončil pro Strašecí neúspěšně, dohady o celní poplatky však pokračovaly ještě dále a zasáhly až do druhé poloviny 17. století. Jestli byla silnice zatarasená celé čtyři roky, či měla‑li rozepře své fáze, nejspíše oddělené rokem 1555, nevíme. V každém případě město dělalo vše pro to, aby přinutilo platit projíždějící obchodníky clo, na které mělo nárok z privilegia císaře Ferdinanda I. vydaného roku 1552. Komisaři i arcikníže Ferdinand nakonec uznali starobylost chebské silnice přes Rudu a Pec, což je mimo jiné také doklad toho, jak Strašečtí ve své suplikaci k císaři nadsazovali a mlžili, aby dosáhli svého tím, že protežovali původnost své cesty přes město. Šlo o běžný konkurenční boj dvou sousedních měst, Strašecí haní Rakovnické kvůli všemu možnému. Avšak ti si nakonec mohli posměšně zapsat: Toho roku [1557] purkmis tr, konšelé a všecka obec města Nového Strašecí bránili a brániti chtěli té silnice, která jde od Rynholce a Rudy k Rakovníku, chtějíce ji sobě na Strašecí uvésti. Ale nebozí, nemajíce všech potřeb na hotově, nabrali se co vyšehradský rychtář! Ty zákopy, které dosti hluboké a vysoké za mostky, kdež Na Slatině slove, zdělali, na svůj groš zase je zaházeti a zarovnati, aby tudy volně k Rudě jezditi mohli, museli z poručení krále Ferdinanda.19) Co se podařilo až ve druhé polovině 20. století, tedy přeložit hlavní silnici z Rynholce do Rakovníka tak, aby procházela městem Nové Strašecí, se v 16. století nepoštěstilo. I následná léta ukázala, že Rakovničtí usilovali o správnou silnici. Strašečtí museli svůj problém řešit jinou cestou. Že by někteří pod městem na gruntech jich se stavěli a byt i živnost svou tu jmíti chtěli Arcikníže Ferdinand spolu se svým otcem rozhodli, že svobodná zemská silnice povede přes Rynholec a Rudu a že odpůrci ji musí uvolnit. Rakovník mohl cestu volně užívat 18)Tamtéž. Ke sporu též F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 23; František Levý, Dějiny král. města Rakovníka, Rakovník 1897, s. 87; Jan Renner, Rakovník v boji za svobodu (1526–1588), SOkA Rakovník, Renner Jan – osobní fond, kart. č. 3, Dějiny Rakovníka do r. 1648, s. 13–14. František Vacek se tu patrně dopustil drobného omylu. Hovoří o dvou listinách, o jedné ze 17. 3. a o druhé ze 30. 11. 1557, přičemž první vypsal z rakovnického a druhou z tehdejšího zemského archivu (dnes NA). Materiály jsme sice v Národním archivu zatím nenalezli, ale z listiny ze 30. 11. Vacek užívá citát, který je totožný s textem opisu uloženého v Rakovníku. Jde jistě o tutéž listinu jinak datovanou proto, že v dataci je uvedeno vydání v úterý po svatém Řehoři 1557. První listinu jistě Vacek datoval po papeži Řehoři I. (12. 3. – zde se dopustil další chyby, neboť úterý připadne na 16., ne na 17. 3.) a druhou listinu po papeži Řehoři III. (28. 11.). 19)Jan Emler, Paměti rakovnické od roku 1425–1639, Praha 1894, s. 15; též Jan Renner, Nejstarší kronika král. města Rakovníka 1425–1800, Rakovník s. d., s. 40. 116 a Strašečtí neuspěli ve svém úsilí přeložit hlavní trasu do svého města. Obchodníci sice mohli přes město jezdit, ale raději se Strašecí vyhnuli a projeli dolíkem U Pecí. Nevíme, co se přesně dělo v letech 1557–1562, avšak již krátce po rozhodnutí arciknížete Ferdinanda Strašečtí patrně reagovali žádostí, aby směli clo vybírat na silnici mezi Rynholcem a Rudou. Dozvídáme se o tom z dochovaného listu Rakovníka k arciknížeti datovaného již 15. června 1557, aby žádosti Strašeckých nevyhověl, neboť by spor vypukl znovu.20) Strašecí tedy silnici sice uvolnilo, ale chtělo tam vybírat poplatky. Druhého září 1562 vydal císař Ferdinand I. městu Nové Strašecí druhé privilegium, které se opět týká vybírání cla na zemské silnici, protože tyto cesty potřebovaly nemalé opravy, které město provádělo a žádalo za ně právo mýtného. Oproti předchozímu privilegiu z roku 1552 je tu uvedeno, že tudy silnice zemská k městu a pod město jde, kterouž lidé přes svět pracující nemálo jezdí a obchody své vedou. Nemusí být na první pohled jasné, které silnice se právo týká. Pokud však císař s arciknížetem dali pět let předtím zelenou silnici z Rynholce na Rudu vedoucí k městu a pod město, nikoli skrz obec, jak se jindy uvádělo, z logiky věci vyplývá, že Strašecí obdrželo právo vybírat clo i na silnici, kterou si Rakovničtí nedlouho předtím tak tvrdě prosadili. V textu král ještě opakovaně upřesňuje, že se výslovně platí v městě Strašecím i z těch cest a silnic a okolo města v půl čtvrti míli a pokudž se gruntové téhož města vztahují, vybírati mají nyní i na budoucí časy. V závěru listu Ferdinand I. nařizuje, aby se při vybírání cla nečinilo městu Strašecí žádných překážek, že obec na něj má nárok, což jí plně a bez výhrad schvaluje. Výši cla samozřejmě také vyčísluje ve vztahu k určitému zboží, ale to nás zas tak nezajímá.21) Podstatná je skutečnost, že město již nemuselo nutit řemeslníky a kupce jezdit přes svou obec, protože mohlo vybírat clo na silnici vedoucí od Prahy na Rakovník pod městem a procházející skrz strašecké grunty. I zde nacházíme jistou obměnu, protože o pět let dříve silnice mezi Rynholcem a Rudou neprocházela strašeckými pozemky, nýbrž panskými. Jiná zemská silnice pod město nešla než námi dlouhodobě sledovaná cesta. V archivním fondu Stará manipulace v Národním archivu v Praze máme pro počátek druhé poloviny 16. století množství dokladů o tom, že se Strašečtí snažili expandovat do okolí na křivoklátské panské území, kde by mohli získat či užívat nebo si pronajímat některé pozemky ke svému hospodářskému rozkvětu. Ať už za účelem těžby dřeva, pastvy nebo k sekání trávy a sušení sena. O tyto pozemky pak vedlo různé spory a psalo různé žádosti křivoklátskému hejtmanu nebo komoře. Je nasnadě, že se v uvedené situaci snažilo získat pozemky v místech, kde se mnohokrát jmenovaná zemská silnice z Rynholce na Rudu nejvíce blížila ke Strašecí, tedy ve sledovaném údolí U Pece. Od šedesátých let 16. století je více zmínek o tom, že právě v této oblasti byly strašecké grunty, jejichž počet pak rostl. Město se očividně snažilo o to, aby svou přítomnost U Pece posílilo. 20) NA Praha, SM, inv. č. 2932, sign. R32/1, kart. č. 1937. 21)Výše poplatků stanovuje privilegium z každého vozu ládovaného šest peněz bílejch a z prázdného vozu tři peníze bílé, též z káry ládované i prázdné toho polovici a z koně, který se k prodeji a zase z prodeje povede a požene aneb na něm jede, dva peníze bílá [!], z vola tři peníze bílá [!], z krávy dva peníze bílá [!], z drobného z hladového dobytka, vepřův, sviní, ovcí, skopcův, koz a jehňat po půl penízi bílém a z drejlinku neb kaufu dva groše bílá [!], z polouvozy vína, též z starého piva z každého po jednom groši bílém a z věrtele po půl groši bílém a od osoby židovské jeden groš bílý. 117 Šestého června 1565 vydal arcikníže Ferdinand, který po smrti svého otce získal křivoklátské panství do zástavy, pro nás velmi cenný příkaz ouředníku na hrádek, tedy křivoklátskému hejtmanu, v němž uvádí: Zprávu nám dávají Strašečtí, že by někteří pod městem na gruntech jich se stavěli a byt i živnost svou tu jmíti chtěli, prosíce nás poníženě, abychom jim k takovému stavění povolení své dáti ráčili.22) Podle našeho soudu jde o jistý důkaz toho, že Strašecí mělo zájem na tom, aby si jeho měšťané stavěli své domy na pozemcích pod městem na křivoklátských gruntech. O jinou oblast než budoucího Pecínova jít nemohlo, neboť vskutku nevíme, kde jinde pod městem by se v 16. století domy stavěly. Přesný popis gruntů, který jsme schopni sestavit pro rok 1610, takovou možnost vylučuje. Jiná varianta než Pecínov nepřichází v úvahu. Arcikníže hejtmanovi nařídil, aby jel grunty obhlédnout a podal zprávu, zda je možno takové povolení vydat. Zatímco privilegium z roku 1562 vytvořilo vhodný právní předpoklad k tomu, aby se město orientovalo na zemskou silnici procházející Pecí, o tři roky později již máme konkrétní doklad o tom, že Strašecí chce zřídit v této oblasti osadu, a to s pomocí vlastních měšťanů, kteří by tu postavili své domy. Konkrétnější časový údaj k založení Pecínova nemáme. Osada tak vzniká po roce 1565. František Vacek našel z následujícího roku dokument, v němž arcikníže Ferdinand příznivě odpovídá na žádost města, aby smělo mýtné vybírati podružně i na silnici. Pokud je touto silnicí myšlena komunikace procházející Pecínovem, jak Vacek předpokládá, zapadá to vhodně do kontextu našich zpráv o vzniku osady v této době, neboť s tím souviselo i postavení mýtního domku, kde by seděl celník. Předtím patrně museli obchodníci vozit clo nahoru do města, jak se dělo později za třicetileté války a po ní, kdy byl Pecínov i s celnicí zničen (k tomu viz níže).23) Prameny se pak bohužel od poloviny šedesátých let 16. století odmlčují.24) Jak jsme zmínili, město Strašecí zaměřovalo svou pozornost na další křivoklátské grunty, které by mohlo využívat ve svůj prospěch, zejména pro pastvu svého dobytka, pro seno, těžbu dříví nebo pro získání finančních prostředků na záduší či školu. Šlo v této době o pozemky směrem na Hořkovec, tedy do míst, kde se křivoklátské grunty nejvíce dotýkaly města, poblíž Pece a hranic se smečenským panstvím u Rynholce. V roce 1577 zastavil král křivoklátské panství Jiřímu z Lobkovic, přičemž Rakovník, Unhošť a Strašecí zůstaly pod správou české komory.25) Lobkovic ihned zamezil přístup Strašeckým na pozemky, které měli pronajaté ke svému užívání. Strašečtí si stěžovali komoře, že jsou jim pozemky zapovězeny, a komora žádala 3. srpna toho roku Lobkovice, aby grunty uvolnil.26) O Pecínovu tu není zmínka, šlo již určitě o území příslušné k městu. 22) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S115/1, kart. č. 2226. Arcikníže Ferdinand měl Křivoklátsko v zástavě v letech 1565–1577. V lednu 1567 však natrvalo odjíždí do Tyrol a panství spravuje z Innsbrucku. Místní správu zajišťoval hejtman Václav Oulička z Oulic (V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 63–68; Václav Bůžek, Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem, České Budějovice 2006, s. 234–235). 23) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 25. 24)Tuto záležitost však ponecháváme otevřenou, neboť panství bylo v zástavě a hejtman Václav Oulička z Oulic komunikoval vedle české komory s Ferdinandem Tyrolským, který již sídlil v Innsbrucku. V tamějším zemském archivu je uložena křivoklátská korespondence z této doby (k tomu V. Bůžek, Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem; V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 64–65). 25)V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 69. 26) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S115/3, kart. č. 2226. 118 Koncept listu arciknížete Ferdinanda ke křivoklátskému hejtmanovi, v němž mu přikazuje, aby jel do Strašecí obhlédnout pozemky, kde chtějí tamní měšťané stavět nová obydlí a živnosti (NA Praha, fond Stará manipulace) 119 Zajímavé jsou však pozemky, mezi nimiž byl les Hořkovec, který jim od slavné paměti císaře Ferdinanda dán byl, a dále louky k hrádku Křivoklátu náležející a blízko města Strašecího ležící, jichž v držení [Strašečtí] jsou, s dovolením vrchnosti pracně a robotně vyplanili a platy z nich nikdá nezadržávali.27) Žádost musela komora třikrát opakovat a ještě v květnu 1578 si Strašecí stěžuje, že na grunty stále nesmí. Lobkovic neustoupil a spor se jistě táhl až do konce roku 1578, kdy král Maxmilián začal vyjednávat o vrácení Křivoklátska a v lednu 1579 za něj Lobkovicovi postoupil Mělnicko.28) V posledně uvedené stížnosti města z 23. května 1578 jmenuje obec ekonomické dopady, které zákaz způsobil. Měšťané nemohli na pronajatých křivoklátských pozemcích pást dobytek a sklízet seno. Také často poničené domy nemohly být opravovány, neboť Lobkovic zamezil odebírat z lesa stavební dřevo. Podobně odejmul krčmy k našemu městu oddané, nacházející se patrně u silnice.29) Údolí Pec, kde, jak předpokládáme, se již v té době rozvíjela osada, mělo tudíž značnou důležitost jak kvůli zemské silnici, tak kvůli pronajatým okolním panským pozemkům, jež město ekonomicky využívalo a které tvořily určité zázemí. Hospodářsko-strategická poloha vznikající vsi je tak více než zjevná. Prvně se z úřední korespondence dozvídáme o Pecínovu ve zprávě křivoklátského hejtmana Kryštofa Metycha z Čečova zaslané 31. července 1579 české komoře. Spor s Lobkovicem již byl minulostí a město mohlo dále užívat pozemky, na které mělo právo. Hned žádalo krále o další porostliny u lesa Hořkovce pro financování záduší a vydržování školy. Komora postoupila žádost zmíněnému hejtmanovi a ten jí o záležitosti zpět odeslal uvedenou dochovanou zprávu. Zde píše, že jde o pozemek, který leží při lesu slove Hořkovci v fojtu [!], stejkající se s jich grunty od Pecínova v tu stranu sem blíž k zámku, ten kus porostliny jest drobné dříví a něco již od nich [Strašeckých] prve vyplaněno bylo.30) Teprve v listině Rudolfa II. z 8. prosince 1581 máme jmenovánu přímo ves Pecínov. Císař, jakožto český král a novostrašecká vrchnost, konečně poskytl městu půl lánu lesů nebo porostlin kdesi proti vísce jejich Pecínovu s tím, že z nich nebude požadovat pravidelný plat, a Strašecí tak může tyto pozemky pronajmout a peníze použít na vydržování učitele. Toto povolení se vztahovalo také na louky, které mělo Strašecí pronajaté již dříve. Ze všech těchto pozemků tedy město již neplatilo, naopak je mohlo pronajmout k vlastní potřebě. Už 18. ledna 1582 přikázala komora křivoklátskému hejtmanovi, aby podle Rudolfova privilegia nechal příslušný pozemek proti Pecínovu vyměřit. Pecínov byl jistě budován ke konci šedesátých a v sedmdesátých letech a četné dohady o užívání panských gruntů se jej musely dotknout. Město iniciovalo své záměry do oblasti Pecínova a Hořkovce velmi aktivně. Je důležité si také všimnout obratu vísce jich, tedy skutečnosti, že ves patřila městu. To potvrzuje jedna zajímavá příhoda. V červenci roku 1601 seděla ve vězní na Menším Městě pražském jakási Maruše ze vsi Pecínie, náležející k zámku Křivoklátu, neboť byla obviněna z požáru statku jednoho sedláka, u nějž sloužila. Dochoval se koncept supli27)Tamtéž. 28)V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 70. 29) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S115/3, kart. č. 2226, stížnost Nového Strašecí k české komoře z 23. 5. 1578. 30)Tamtéž, sign. S115/12, kart. č. 2227, list křivoklátského hejtmana k české komoře z 31. 7. 1579. 120 kace Maruše k císaři, aby byla z vězení propuštěna pro svou nevinu. Záležitost vyřizovala česká komora, která vznesla dotaz ke křivoklátskému hejtmanovi Janu Jindřichovi Prolhoferovi z Purkersdorfu, aby komoře poskytl o Maruši příslušné údaje. Hejtman 28. srpna toho roku odpověděl: […] já o vsi, kteráž by Pecinie se jmenovala, pod správu mou náležející, nevím, ale jest víska vnově vystavěná nedaleko od města Nového Strašecího, kteráž městu náležející, kteráž Pecínov se jmenuje. Pročež sem týmž Strašeckým psaní ihned učinil, aby se na to se vší bedlivostí a pilností, zdali by táž jistá Maruše z té vsi poddaná jejich byla, vyptali, a pokudž poddaná jich jest, dle poručení Vaší Milosti vedle neviny její zůstali. A pakli by toho, aby poddaná jejich býti měla, se ptáti nemohli, mne neprodleně v známost uvedli.31) Nevíme sice, jak věc skončila a jestli byla Maruše z vězení propuštěna, avšak hejtman nám v krátké odpovědi zanechal několik zajímavých informací. Předně píše o Pecínovu jako o nově vystavěné vsi, což potvrzuje všechny uvedené předchozí informace, že v údolí U Pece se dříve žádná osada nenacházela a že Pecínov byl postaven na zeleném drnu někdy ve druhé polovině nebo ke konci 16. století. Postupný vznik po roce 1565 se tak jeví jako reálný, neboť roku 1601 mohl Pecínov existovat asi třicet let a ves byla považována za novou neboli nově vystavěnou.32) Druhá závažná informace se týká postavení Pecínova v rámci křivoklátského panství. Již jsme několikrát uvedli, že Pecínov ležel na strašeckých gruntech, že to byla strašecká osada, a také hejtman Prolhofer napsal komoře, že tato víska náleží městu Nové Strašecí. Hejtman se tázal Strašeckých, jestli Maruše z Pecínova byla jejich poddaná, a žádal, aby mu poskytli o ní zprávy. Maruše tak neměla být poddanou křivoklátskou, ale novostrašeckou, což znamená, že Pecínov byl v jisté poddanské závislosti na Strašecí, které samo bylo poddanským městem příslušejícím ke Křivoklátu. K této záležitosti se vrátíme níže. Výzkum poddanských vsí, které náležely k poddanskému městu, u nás dosud ve větší míře neproběhl. Také to, že údaje o poddané Maruši nebyly evidovány v křivoklátských vrchnostenských, ale v novostrašeckých městských knihách (proto hejtman dopsal do Strašecí), pro tento fakt svědčí. Pecínovská úřední kniha vedená v novostrašecké městské kanceláři v 16. století se totiž částečně dochovala. Do knih, v nichž gruntův pecínovských prodajové se zapisují, jest vloženo Ve vlastním archivním fondu města Nového Strašecí se pro 16. století nic nedochovalo.33) Registratura obsahuje sice některé jednotlivosti z počátku století sedmnáctého, souvislý materiál však začíná až rokem 1655. Také městské knihy se nedochovaly kromě knih pozemkových, které evidovaly majetek měšťanů. Nejstarší z nich je trhová kniha města z let 1610–1669.34) Ta se až na několik zmínek Pecínova netýká. 31)Tamtéž, sign. S115/15, kart. č. 2227. 32)Také regionální badatel Leopold Zubr nalezl ve smečenském urbáři zprávu k roku 1590 o blíže nejmenované nové vsi strašecké (SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Pecínov, s. 4). 33) SOkA Rakovník, AMNS, neuspořádáno. 34)K tomu Jan ČERNÝ, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí z let 1610–1669, RHS 4, 2003, s. 39–102. 121 Pro Pecínov máme drobnou výjimku, která mnoho vypovídá o fungování této osady v rámci městské kanceláře. Ve sbírkách novostrašeckého muzea se nachází 19 folií zbytku úřední knihy obsahující zápisy o převodech nemovitostí ve vsi Pecínově.35) Osmnáct folií se týká 17. století, jedno folium je z roku 1579. Dohromady zahrnují listy léta 1579–1668. Ještě v polovině 20. století obsahovalo pecínovské torzo pro 16. století folia dvě, jedno je dnes tudíž ztracené. Zápisy na tomto chybějícím listu se týkaly let 1587, 1589 a 1592 a známe je aspoň z opisu pořízeného Leopoldem Zubrem.36) Pro 17. století knihu v jednotlivých letech vedly stejné písařské ruce jako gruntovnici města Nového Strašecí z let 1610–1669. Folium z roku 1579 má shodné rozměry jako folia následující (16 x 20 cm), je pravděpodobné, že původně bylo součástí tohoto svazku. Ostatní zápisy se pak týkají let 1611–1668.37) Tím se tyto listy časově nápadně překrývají s jmenovanou novostrašeckou gruntovnicí. Nemůžeme však vyloučit, že folium z roku 1579 s ostatními do jednoho svazku nepatřilo. Existenci samostatné pecínovské knihy také potvrzuje zápis vztahující se k roku 1622, který výslovně hovoří o celé knize. Její uložení (a tedy i vedení) v novostrašecké kanceláři pak mimo jiné dokládá zápis z roku 1658.38) Torzo pecínovské gruntovnice tak považujeme za jedinou aspoň zčásti dochovanou úřední knihu z kanceláře města Nového Strašecí sahající do 16. století. Podívejme se na obsah zápisů, které nás uvedou do nejstarších doložených majetkových vazeb osady. Folium z roku 1579 je nejstarším přímým písemným dokladem o existenci Pecínova. Zápis na něm pořízený se vztahuje ke 4. květnu toho roku a jde o kvitanci splátek Jiříka Hlaváčka za grunt, který prodal Urbanu Kublovi. První splátka měla být přijata roku 1574, tedy snad v tomto létě či v předchozím mohl Hlaváček grunt Kublovi prodat. Lze tedy předpokládat, že grunt fungoval v Pecínově již v dřívějších dobách. Téhož dne, 4. května 1579, totiž Kubla prodal dům a grunt svrchu psanej s dědinami Jakofovi Jánlovi, a to za 80 kop míšeňských. Je tedy zjevné, že v letech 1573–1574 zde tento dům jistě stál. Za uvedení ještě stojí, že tyto gruntovní peníze, které splácel Kubla Hlaváčkovi a posléze tento závazek převzal Jánl, koupil Hlaváček od jakéhosi Jiřího Krále, jenž snad byl původní majitel gruntu. O Hlaváčkově vlastnictví tak můžeme mít pochybnosti, ale to není jisté. V Královi lze s určitou pravděpodobností hledat prvního známého obyvatele Pecínova. Nic tedy nepopírá výše nastíněný předpoklad, že od roku 1565 dochází ke kolonizaci údolí Pec a ke konci šedesátých let k výstavbě prvních domků. Nejstarší Pecínov tak vznikal v letech 1565 až 1574. Následující zápisy na ztraceném foliu hovoří o dalších splátkách patrně z téhož gruntu, které připadly na zřejmého potomka Jakofa Jánleho Matesa, zapsaného v pecínovské gruntovnici jako Hánle. Zápisy jdou, jak uvedeno, do roku 1592. Mates Hánle je dalším nejstarším obyvatelem Pecínova, který nám vystupuje z pramenů. Protože pro 16. století nemáme k městu Nové Strašecí žádný souvislý pramen, nemůžeme dokázat, zda byly 35)Muzeum Nové Strašecí, archiv muzea, fragment pecínovské pozemkové knihy z let 1579–1668, inv. č. 424. Vacek se o těchto zápisech nikde nezmiňuje, zřejmě je neměl v ruce. 36) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Pecínov, zvl. s. 6–8. 37)Tvrzení o časovém rozsahu napomohla tzv. vložková foliace, tj. po jednotlivých gruntech. 38)Fol. F161r: pro budoucí paměť toho do knih, v nichž gruntův pecínovských prodajové se zapisují, jest vloženo; fol. F163v: žádost svou na úřad purkmistrovský vznesli, aby mohly knihy pecínovský jim přinešené býti. 122 Ukázka fragmentu pecínovské pozemkové knihy, vedené v kanceláři města Nového Strašecí (Muzeum Nové Strašecí) 123 uvedené osoby zároveň strašeckými měšťany. Z novostrašecké gruntovnice začínající rokem 1610 víme pouze o tom, že k výrazným purkmistrům města před rokem 1620 patřili Adam Hlaváček a Valentin Jánl. Jejich rodiny byly jistě zainteresovány na nemovitostech v Pecínově, jak to budeme dokládat právě pro období od druhého desetiletí 17. století, kdy máme souběžné prameny v podobě mnohokrát zmíněných pozemkových knih, dochovaných jak pro Pecínov, tak pro Strašecí. Další zápisy jsou na foliu z let 1611–1612 a vztahují se k poli (dědině) položeném v Šibeniční hoře, které koupil Mikuláš Volf od Václava Turka a o rok později přikoupil další kus od Václava Lánského. Ve všech případech šlo o novostrašecké měšťany, kteří drželi ve městě domy. Projdeme‑li pozdější zápisy popisovaného torza pecínovské knihy z let 1620–1668, zjistíme, že se týkají šesti gruntů, o nichž však nenajdeme nic bližšího. Nalezneme tu i zápis o pecínovské krčmě. Setkáváme se opět s uvedeným hánlovským gruntem, který rychle střídal vlastníky. Hospodařili tu Jan Hybner, Jakub Klinger a od roku 1622 Petr Voldr (koupil jej za 131 kop míš. a 30 grošů). Voldr jej pustil svému nevlastnímu synovi Štěpánovi Hánlemu, synovi nebožtíka Matesa a Kristiny, nynější Voldrovy manželky. Štěpán se musel vyrovnat se svým starším vlastním bratrem Jiříkem a hospodařil tu ještě v roce 1630. Více o tom nevíme. V roce 1625 prodal pole u cesty vedoucí k Podhorskýmu mlýnu Adamovi Drexlerovi (Drešlerovi), jehož máme uvedeného také v novostrašecké gruntovnici (s poznámkou, že je z Pecínova), neboť ve městě vlastnil v letech 1630–1631 dům, který roku 1631 prodal. Drexler o rok dříve prodal i pecínovské pole, které od něj koupil Lorenc Beer, a mizí z pramenů. Všechna příjmení kromě Voldra máme uvedena i v Novém Strašecí. V padesátých letech 17. století ve městě hospodařil Kryštof Drešler, v téže době i Mates Klinger, podobně k roku 1610 máme uvedeného Jana Beera. O dalších jsme se již zmínili. K roku 1623 víme o gruntu Jiřího Funka, který splácel vejrunkové peníze sirotkům Jakuba Roblta, jenž byl jeho předchůdcem na hospodářství. Funkové se ve Strašecí vyskytují velmi často, jistě šlo též o příbuzné rodiny. Tehdy vlastnil jiný grunt Jakub Pařízek, který pak svou nemovitost odkázal stejnojmennému synovi. Ten roku 1639 prodal statek Melicharu Cíbrovi a odstěhoval se se svou matkou do Třtice. V roce 1652 byl však Pařízek nucen grunt převzít zpět, neboť statek byl spálený a nezaplacený a bylo jej třeba po uklidnění všeobecných poměrů zprovoznit. Prodal jej tedy za pouhých 7 kop míš. Karlu Ferdinandovi ml. Praunovi, novostrašeckému měšťanu. Praun však statek nezprovoznil a roku 1668 jej, taktéž spálený, avšak s lesy a rybníčkem, prodává Karlu Volfovi Valzovi za 24 zlatých rýnských. Praun měl ve Strašecí četné příbuzenstvo a vlastnil tu dům. Ani Pařízek nebyl osamocen, kolem roku 1620 máme ve městě doloženého Jana Pařízka a Daniela Pařízka. Další grunt vlastnil od roku 1621 pozdější novostrašecký měšťan Tomáš Borovička. Tehdy jej převzal jako odkázaný od Urbana Píče. O rok později jej prodal za 100 kop míš. mlynáři Pavlu Zadrobilovi a o další rok později koupil ve Strašecí dva domy. Zadrobil se tu ale dlouho neohřál a roku 1623 prodal statek Kryštofu Koulovi za tutéž cenu. V roce 1626 již byl Zadrobil mrtev a Koula splácel peníze vedle Borovičky také Zadrobilově 124 vdově, své nynější manželce. Seděl tu ještě roku 1629. Ve Strašecí se od třicátých let vyskytuje snad příbuzný Jan Koula, o Borovičkovi jsme již hovořili. Dále je uveden grunt, jenž patřil v roce 1622 Kryštofu Filerovi, pecínovskému rychtáři. Filer jej toho roku prodal za 160 kop míš. Filipu Rimplovi, ale roku 1626 již byl Rimpl mrtev a synové nemohli udržet výši splátek. Majetek tak vrátili Filerovi a ten jej obratem prodává Jiříkovi Halníkovi za 100 kop míš. Ještě roku 1625 je Filer uveden ve své rychtářské hodnosti, o rok později však koupil dům ve Strašecí a angažoval se tam. K roku 1630 máme uvedeného pecínovského rychtáře Lorence Beera. Další pecínovský grunt, o němž se zmíníme, byl statek Tomáše Holase, který jej roku 1620 (živnost svou) prodal Václavu Trojanovi, zvanému Činčulka, za 260 kop míš. O rok později již byl Trojan mrtvý a grunt zdědila jeho manželka Ludmila. Zajímavý je vklad dochovaného torza zápisu Trojanova kšaftu, z něhož je patrné, že vše odkazuje manželce a vyděďuje svou dceru Barboru. Trojan předtím působil ve Strašecí, kde vlastnil v letech 1619–1620 dům. Po jeho prodeji se chtěl usadit v Pecínově, ale brzy umírá. Z novostrašecké gruntovní knihy víme ještě o Matěji Richtrovi z Pecínova, který si koupil roku 1616 ve Strašecí dům. Dále se často opakuje jméno Jiřího Cígra, mlynáře, po němž zůstal sirotek Anna, pocházející taktéž z Pecínova. Byla zde angažována na více splátkách. Naposledy zmíníme pecínovskou krčmu, která patrně vznikla souběžně se vznikem místních chalup a s celnicí, neboť v takových lokalitách byla formanská hospoda nezbytná. Nejstarší doklad o ní nalezl Leopold Zubr ve slánském městském archivu ke 14. prosinci 1604, i když neurčitá zpráva hovoří o krčmách v této lokalitě už roku 1578 (viz výše). Zpráva z roku 1604 se týká události v pecínovské krčmě, kde byli zajati zloději, kteří kradli na jarmarku v Rakovníku a měli být předáni k potrestání do Slaného.39) Hospodu někdy na počátku třicetileté války vlastnil předek Mandelíny Šemorádové. Blíže neuvedený děd krčmu prodal za 250 kop míš., ale nebyla splacena, ač chybělo pouhých 31 kop. Po třicetileté válce zůstala hospoda zničená a Mandelína se svým synem Tomášem Šemorádem, bohatým novostrašeckým měšťanem a křivoklátským písařem, na ni uplatňují 14. října 1658 úspěšně nárok, neboť nebyl nikdo jiný, kdo by se jí ujal. Tuto informaci komplikuje dobový výpis z pecínovských gruntovních knih. Zpravuje též o události ze 14. října, kdy Mandelína Šemorádová obdržela krčmu.40) Mandelína byla podle tohoto výpisu dcerou Valentina Jánla, který prodal grunt uvedenému Václavu Trojanovi. Vdova Lidmila se pak vdala za Daniela Nedvěda, jenž grunt splácel, ale nedoplatil 84 kop míš., a proto se jej Mandelína se svým synem mohli ujmout zpět. Historik František Vacek na tyto informace navazuje, avšak problematicky.41) Ne zcela přesně ztotožňuje grunt Václava Trojana s krčmou a uvádí, že krčma lehla v roce 1639 popelem a Nedvědovi odcházejí do Rakovníka. Městská rada poté, co neúspěšně usilovala po skončení války o Nedvědův návrat, vrátila krčmu Mandelíně. Informace se neshodu39) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Pecínov, s. 4. 40) SOkA Rakovník, AMNS, neuspořádáno, stará registratura, výpis z pecínovských gruntovních knih, zápis ze 14. 10. 1658. 41)Vacek, s. 136. 125 jí, avšak je pravda, že podle pecínovské gruntovnice splácela Lidmila Trojanová peníze za grunt Mandelíně a jejímu manželu Tomáši Šemorádovi, otci stejnojmenného syna. Nevíme však, kdo byl potom Tomáš Holas a proč o krčmě není nikde zmínky kromě zápisu v torzu pozemkové knihy ze 14. října 1658. Jinde se hovoří pouze o blíže neurčené živnosti nebo o gruntu. Liší se také ceny a výše nedoplatků (31 kop za krčmu, 84 kop za grunt). Z dalších pramenů víme, že Daniel Nedvěd skutečně odešel do Rakovníka, kde se stal branným na Vysoké bráně, a že patřil mezi zběhlé novostrašecké obyvatele, které požadovala městská rada po Rakovníku propustit zpět do Strašecí, aby zde hospodařili na svých opuštěných statcích, neboť hospodářů byl po válce nedostatek.42) Daniel Nedvěd šestnáct let po svém odchodu do Rakovníka, tedy kolem roku 1655, prosil v nedatovaném listu Strašecké, aby jej výhostním listem zbavili poddanského svazku s obcí a mohl se přihlásit v Rakovníku. Výslovně tu píše, že Strašečtí chtějí mě z tohoto města [Rakovníka] vyzdvihnouti a do Pecínova na grunt spálený, kdež toliko místo jest, abych jej zase vystavěl a na něj dal, k tomu míti chtějí.43) Vrátit se pro svůj pokročilý věk a sešlost, kterou jistě v žádosti nadsazoval, nehodlal. Je patrné, že uvedený grunt a krčma byly dvě rozdílné záležitosti a že Mandelína Šemorádová uplatňovala onoho 14. října nároky na všechny pecínovské majetky, kde měla své pohledávky. Zápis o krčmě v pozemkové knize se určitě netýká majetku Václava Trojana, aspoň pro to nemáme přímý doklad. Příklad Daniela Nedvěda také mimo jiné ukazuje, že po roce 1655 bylo městu jasné, že se uprchlého souseda na pecínovský statek (zřejmě nikoli na krčmu) nepodaří vrátit zpět. Avšak rozmotat z torzovitých pramenů propletenec konkrétních pecínovských vlastníků zde není naším cílem a ani to není dost dobře možné. Určit přesnější polohu gruntů a najít více informací o nich nelze. Snad se rozkládaly kolem jádra pozdější vesnice, jak ji známe z novějších mapování, ale neřekneme k tomu nic jistého s tím, že nejstarší Pecínov zanikl za třicetileté války a pozdější osada musela být úplně obnovena v průběhu 18. století. Zde již můžeme hledat urbanistickou kontinuitu s novodobou vesnicí, definitivně zaniklou ve století dvacátém. Neurčíme totiž, kudy přesněji se Strašečtí do Pecínova dostávali, o pozdější silnici ještě nemáme doklady. Počítat však můžeme s cestou na Šibeniční horu a dále s cestou v místech dnešní Rudské pěšiny, která kopíruje úpatí uvedeného kopce. Běžně se muselo tudy jezdit do Podhorního mlýna, který mohl být na spojnici mezi Strašecím, nejstarším Pecínovem a využívaným lesem Hořkovcem. Tato komunikace protínala chebskou silnici, vedoucí z Rynholce na Rudu a dále do Rakovníka. Šibeniční vrch však bylo snad možné obcházet i z druhé strany, směrem k Rynholci. Jak jsme zmínili, pecínovská pozemková kniha byla vedena v novostrašecké městské kanceláři. Každý zápis, podobně jako u strašecké souběžné knihy, se vkládal za přítomnosti někoho z rady a toutéž rukou, jako zápisy do strašecké gruntovnice, tedy novostrašeckými písaři. Ve vsi působil rychtář (Kryštof Filer, pak Lorenc Beer), který dohlížel 42) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 42, žádost města N. Strašecí z 30. 6. 1646. 43) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, neuspořádáno, žádost Daniela Nedvěda o výhostní list, s. d., kol. roku 1655. 126 na pořádek v osadě a na správnost realizace majetkových převodů. Jistě byl zaměstnanec (úředník) města, jako tomu bylo u rychtáře novostrašeckého.44) V Pecínově měli majetek strašečtí měšťané a další obyvatelé byli poddaní města jako ti, kteří žili ve Strašecí. Na příkladu Daniela Nedvěda jsme viděli, jak městská rada sháněla po válce své obyvatele zpět na grunty, bez činění rozdílu, byl‑li jejich majetek ve Strašecí nebo v Pecínově. Dostáváme se tak k otázce právního vztahu osady k městu. Ze všech informací jasně vyplývá, že Pecínov byla strašecká osada a že zde existoval poddanský vztah. Ves založilo město na původně panských křivoklátských gruntech, které kolem roku 1565 ve sledované lokalitě obsazovalo. Povolení k založení osady vydal jistě křivoklátský hejtman se souhlasem vrchnosti, tedy krále. Jsme tu však v rovině hypotéz, konkrétní prameny chybí. Pecínov vzniká ve specifické době, těsně po smrti císaře Ferdinanda I. Český místodržící arcikníže Ferdinand odchází právě v roce 1565 do Innsbrucku, avšak Křivoklátsko dostává do zástavy. V tyrolské metropoli pracuje jeho kancelář a arcikníže tu přijímá úřední korespondenci z Křivoklátska. V Innsbrucku se tak nachází prameny ke správě panství v šedesátých a sedmdesátých letech 16. století, kdy o Pecínově nemáme téměř žádné zprávy.45) Na příkladu Maruše z Pecinie jsme viděli, že křivoklátský hejtman nepovažoval Pecínov za svou ves, která by náležela k panství, ale za ves Strašeckých. Pecínovští obyvatelé tudíž byli buď novostrašečtí měšťané, nebo poddaní. V každém případě spadali pod pravomoci obce, zaručené městskými privilegii. Lze tedy vyslovit předpoklad, že menší poddanské město vlastnilo svou ves. Výzkum poddanských vsí, které by náležely k poddanským městům, je u nás v počátcích a dosud se realizoval na významnějších městech. V případě poddanského Náchoda rozlišil výzkum pro 15. až 17. století tři typy vztahů k jeho poddanským vsím. Šlo o vsi šosovní, zádušní a skutečné poddané, kterým bylo poddanské město pozemkovou vrchností.46) Přitom šosovní vsi existovaly již ve středověku. Vždy šlo o určitou závislost vsi na městě a o odvody jistých dávek. Míra a charakter této závislosti byla jednotlivě vymezena a definována privilegii. Je tedy třeba shrnout konkrétní veličiny, které definovaly závislost Pecínova na Novém Strašecí: Osadu zakládá poddanské město s povolením vrchnosti někdy po roce 1565. Údolí kolonizují strašečtí měšťané a usazují se tu měšťané i poddaní, kteří měli k městu stejný právní vztah, jako by žili ve Strašecí. Městské knihy se pro Pecínov vedly zvlášť, ale v novostrašecké kanceláři a novostrašeckým písařem. Křivoklátská vrchnost hovořila do těchto záležitostí podle systému strašeckých privilegií stejným způsobem, jako do ostatní úřední agendy města. Případné potíže řešilo město samo, jako by se udály ve Strašecí. Pecínov měl také svého vlastního rychtáře, který byl úředníkem (zaměstnancem) města. Z daňových pramenů, kde jsou zprávy o Pecínově až z období po třicetileté válce, víme, že se na obyvatele Pecínova vztahovaly stejné kontribuční a poddanské povinnosti jako na ostatní obyvatele Nového Strašecí. Výběr daní a dohled nad plněním 44) J. ČERNÝ, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí, s. 74–75. 45)V. Bůžek, Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem, s. 35, pozn. č. 90. Dále viz výše pozn. č. 20 a 22. 46)Petr Černikovský, Raně novověké poddanské město jako vrchnost. Náchod a jeho venkovské zázemí v 15.–17. století, Zpravodaj Historického klubu 15, 2004, č. 1, s. 51–62. 127 těchto závazků mělo město jako nad ostatními měšťany a obyvateli. Šos tak Pecínov platil společně se Strašecím. Dávky do obecní pokladny se vybíraly taktéž stejně jako od obyvatel strašeckých. Největší ruina a zkáza nás všech na nás přežalostivě dokročila Lze předpokládat a zčásti i doložit, že situace kolem Pecínova se před rokem 1620 příznivě rozvíjela a že kolem chebské cesty vznikaly nové grunty a proplétaly se vlastnické vztahy. Tomuto vývoji učinila přítrž třicetiletá válka, během níž se z pochopitelných důvodů výhodnější poloha nové a nijak chráněné osady neosvědčila. Do velkých potíží se dostalo město Nové Strašecí, které muselo přijmout sklady vojenského proviantu a snášet střídání nejrůznějších vojsk. V roce 1639 bylo vypáleno Švédy a četné zprávy hovoří, že město bylo postihováno válečnými událostmi už od počátku dvacátých let. Poklesl počet obyvatel, vzrostlo naopak množství pustých gruntů. Strašecí opakovaně žádalo o odpuštění daní a snažilo se jakž takž zachovat určitý chod města.47) V této situaci se frekventovaná silnice vedoucí přes Pecínov stala spíše přítěží, neboť již nepřinášela ekonomické zdroje v podobě cla, ale naopak po ní přijížděly nezvané soldatesky přivážející zkázu. Pecínov zcela mizí z pramenů a objevuje se až na konci třicetileté války, a to jen podle jména. Nemáme o něm žádné zprávy a je jisté, jak budeme dokládat níže a jak jsme již naznačili, že místní chalupy a grunty vzaly zcela za své a že osada byla zničena a opuštěna. Skončila tak první fáze existence sledované vsi a její obnova se protáhla až do 18. století. Stavovské povstání, které v roce 1618 válku předznamenalo, přineslo první zmatky a chaos. Pokud osada Pecínov tuto dobu přežila (byla při chebské silnici vystavena jistému nebezpečí), pak určitě byla opuštěna v dramatickém listopadu 1620, i když konkrétní zprávy k tomu nemáme žádné. V říjnu toho roku se od Unhoště přesouvalo stavovské vojsko k Rakovníku a je pravděpodobné, že prošlo i Pecínovem. Dramatičtější situace však nastala 6. listopadu, kdy se naopak od Rakovníka blížilo císařské a ligistické vojsko, vedené generálem Buquoyem a bavorským vévodou Maxmiliánem. Po prvních srážkách armád u Rakovníka se velitelé vojsk rozhodli svést rozhodnou bitvu poblíž Prahy, hlavního města království. Zatímco stavovská armáda se hnula ku Praze někudy křivoklátskými lesy, císařští a bavorští obešli severním obloukem Rakovník přes Lišany a nejkratší cestou pospíchali směrem ke Strašecí. Není zatím jasné, zda k městu přitáhli chebskou silnicí, nebo od Řevničova, avšak pode Františka Vacka šla armáda po silnici Ruda – Rynholec, což se jeví jako pravděpodobnější, neboť vojska se mohla přiblížit po trase Lišany – Lužná – Ruda.48) Strašecí pak katolická vojska násilně obsadila a rozložila se v blízkém okolí, neboť tu ze 6. na 7. listopad strávila noc, jak nás o tom mimo jiné zpravuje dobové svědectví: Šestého dne dostali jsme se do Lánů (to jest omyl, spíše má býti Strašecí, protože tím místem císařští mašírovali ku Praze), městečka velkého a pěkného, kdežto zastiženo od na47) NA Praha, SM, inv. č. 3109, sign. R 262/1, kart. č. 2016; inv. č. 3233, sign. S 115, kart. č. 2226–2227; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 59 nn; J. ČERNÝ, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí. 48) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 59. 128 šich 25 mušketýrů, od krále pro štráfy uherské tam položených. Kteřížto jakž spatřili nás, vyvázli odtud preč. Měšťané pak, zavřevše bránu, pustiti nás do městys nechtěli. Naši pak, vysekavše bránu, cokoli stihli v něm, to vše rozebrali a s sebou preč odvezli. Sedmého hnuli jsme se odtud dále, zanechavše za sebou všechny nemocné soldáty s vozy spížnými a stráž při nich silnou.49) V Novém Strašecí přenocoval i raněný Buquoy a vévoda Maxmilián. Velitelé ve městě uskutečnili válečnou poradu a pak tu rozhodli nechat všechna zavazadla, aby se armáda pohybovala co nejrychleji. Hned zrána vyrazili na Unhošť, avšak stavovští v čele s Kristiánem z Anhaltu, kteří protáhli křivoklátskými lesy, byli rychlejší a dosáhli Unhoště dříve. Schylovalo se k tragické šarvátce, která vstoupila do našich dějin jako bitva na Bílé hoře.50) Co se asi dělo ve Strašecí šestého listopadu večer, kdy zde rozbila ležení hlavní katolická armáda, nevíme, ale určitě odtud zmizel každý, kdo mohl. Vojáci jistě obsadili údolí U Pece, neboť museli hlídkovat na hlavní chebské silnici a sondovat v lesích pohyby stavovské armády, která procházela nedaleko. Z dosavadních výzkumů vyplývá, že čtyřicátá léta 17. století byla pro Strašecí z celé třicetileté války ta nejhorší. Spálené město, pusté grunty, absence obyvatel, zastavení činnosti městského úřadu, který tedy nevedl městské knihy.51) Nelze předpokládat ani život v okolních samotách, především na Konopaském a Podhorním mlýně a už také ne v osadě Pecínov. V kontribučních seznamech, které se množí po skončení války s konsolidací poměrů, Pecínov až do osmdesátých let vůbec nefiguruje. Podle neúplného vyčíslení škod způsobených ve městě v letech 1639–1643, který našel F. Vacek, připadlo z celkové sumy čítající ve městě 19 125 zlatých rýnských a 15 krejcarů na vísku Pecínov 1000 zlatých škody.52) Život se tu mohl v klidnějších fázích války obnovovat a počítáme tedy, že ve třicátých letech nemusela být osada úplně bez života. Konkrétnější zprávy máme jen o dvou strategických objektech, které se k osadě vztahovaly zásadním způsobem – o hospodě a celnici. Jak již výše s předběhnutím událostí uvedeno, pecínovská krčma vzala za své nejpozději v roce 1639, kdy byla spálena většina města, a obnovena byla až v letech osmdesátých, jak se k tomu ještě dostaneme. Podobně byla zlikvidována i celnice, tedy mýtní domek, kde seděl celník, zaměstnanec města, a vybíral tu od projíždějících formanů clo, které odevzdával městskému úřadu. Nevíme jak dříve, ale minimálně na počátku čtyřicátých let nebylo město schopno vy49)Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká, ed. Josef Janáček, Praha 1984, s. 325–326 a pozn. 61–62 na s. 420–421, zpráva Jana Göpnera z Norimberku. Göpner zaměnil Strašecí za Lány. Omyl opravil vysvětlivkou v závorce již Skála, taktéž jej potvrdil editor textu J. Janáček. Navíc tuto chybu usvědčuje skutečnost, že v noci ze 6. na 7. 11. nocovalo katolické vojsko skutečně ve Strašecí (Zdeněk Kalista, Buquoyův itinerář z konce českého tažení, Vojensko historický sborník 5, sv. 1–2, 1936, zvl. sv. 2, s. 6–10). 50) Bitva u Rakovníka roku 1620 a přesuny armád ku Praze nebyly dosud kriticky zkoumány a vyhodnoceny. Nejpodrobněji k rakovnickým událostem Z. Kalisa, Buquoyův itinerář; Jan Renner, Bitva u Rakovníka r. 1620, Praha 1935; před nimi zejména Antonín Gindely, Dějiny českého stavovského povstání III, Praha 1878, s. 245–248. V 17. století záležitost nejlépe zpracoval ve své Historii české uvedený Pavel Skála ze Zhoře. Naposledy spíše populárně Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004, zvl. s. 279–286; před ním lépe Jan P. Kučera, 8. 11. 1620. Bílá hora. O potracení starobylé slávy české, Praha 2003, zvl. s. 147–150. 51)J. Černý, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí. 52) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 66. 129 bírání cla v Pecínově zajistit, patrně z toho důvodu, že údolí bylo pusté, osada zničená, mýtní domek zbořený a bezpečí žádné. Strašecí tedy nutilo obchodníky nosit mýtné nahoru do města. Ze 16. prosince 1641 máme list poslaný z Rakovníka do Nového Strašecí v tom smyslu, že clo se má vybírat v Pecínově, jak se tak dělo odnepaměti. Strašecí si totiž 6. prosince toho roku Rakovníku stěžovalo, že projíždějící kupci, především šlo o dovoz rakovnického piva do Prahy, neplatí clo, s nímž se má zajíždět do města. Rakovník proti tomu protestoval, neboť prý vždycky při dovozu piva ve vísce Pecínově formané rádi s ochotností celnýmu, tam od Vašich Poctivostí nařízenému, pokudž od nich nalezen bývá, vedle starodávního způsobu a zvyklosti do Vašich Poctivostí clo povinné odvozují. Však aby jaké clo z silnice až do města Strašecího donášeti měli, hrubě Vaše Poctivosti na omylu jsou.53) Ještě téhož dne, 16. prosince, psali Rakovničtí křivoklátskému hejtmanu, aby jim povolil vozit pivo do pražských měst silnicí přes Lány a Tuchlovice.54) Jak se totiž dozvídáme z listu křivoklátského fořtmistra poslaného Rakovníku 15. června 1641, Strašečtí si tehdy na Křivoklátě stěžovali, že Rakovničtí vozí pivo přes Nový Dům, Brejl a židovskou stezkou, aby se vyhnuli placení cla ve Strašecí, což je na újmu obecního důchodu. Fořtmistr to Rakovníku zakázal, neboť bylo v zájmu panství, aby se užívala silnice přes Pecínov a pohořelé město Strašecí mělo nějaké příjmy.55) Cesty přes les nebyly navíc bezpečné a kupci zbytečně prozrazovali stezky výzvědným vojákům. Trvající neshody potvrzuje další stížnost Strašeckých poslaná do Rakovníka 3. března 1646, že formané clo pecínovské […] po dvakráte projeli, ježto se to v paměti lidské nachází a ukázati může, že takové clo předešlé po spálení a ruinýrování vsi slove Pecínov k nám do města našeho, kdykoliv fůry s pivy do měst pražských z obce jich [tj. Rakovníka] vyslané bývaly, přinášeno a dovozváno bylo.56) Každá strana tvrdila své, Rakovník neustále opakoval, že jak předtím v letech pokojných, tak i po všechen čas té války vždycky toliko ve vsi Pecínově osobě k tomu nařízené dotčené clo odvozováno bejvalo, a aby kdy od sousedův našich do města Nového Strašecího donášeno bylo, toho se ukázati nemůžeme.57) Rakovník hledal záminky, aby se placení vyhnul, poukazoval na neschopnost Strašeckých zajistit v Pecínově celníka a na neexistující povinnost nosit mýto do města, neboť s vozem jezdili obyčejně dva lidé a nebylo v těchto letech bezpečné, aby jedna osoba vůz opustila, běžela se clem daleko do města a druhou osobu zanechala se zbožím samotnou. Vymlouval se dále na špatnou bezpečnost, poukazoval na lepší cesty přes Zbečno a nechával si od Strašeckých posílat výpisy příslušných privilegií, které opravňovaly clo z piva vybírat. Dohadování nebralo konce. Na placení cla v Pecínově si stěžovali roku 1656 i Židé, kteří žádali krajské hejtmany, aby prostřednictvím křivoklátského hejt- 53)SOkA Rakovník, AMR, Kancelářská registra odeslané korespondence 1641–1644, kniha č. 269, fol. 79r–80v. 54)Tamtéž, fol. 80r. 55) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 41, list křivoklátského fořtmistra z 15. 6. 1641; tamtéž, kart. č. 42, opis listu Strašeckých zaslaného na Křivoklát 12. 6. 1641. 56)Tamtéž, list Strašeckých do Rakovníka z 3. 3. 1646; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 66. 57) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, list Rakovníka z 29. 10. 1652. 130 mana donutili Strašecké prokázat, vedle čeho a jakým nadáním od osoby židovské takové mejto městu Vašemu vysázeno máte.58) V roce 1655 se přidaly stížnosti jak krušovického správce, tak Rakovníka na rozbitou cestu přes Rudu a Pecínov, kterou má Strašecí udržovat a opravovat, neboť tu chce vybírat clo. Krušovický správce dodává, že pro neprůjezdnost musí formané jezdit s vozy přes pole, kde ničí úrodu rudským hospodářům.59) Tyto informace také potvrzují, že staré údolí U Pece, které již pozbylo svého původního názvu, bylo opuštěné a nebezpečné, osada spálená a zbořená a nikdo se ještě v padesátých letech neměl k tomu, aby tam vrátil život. Výše citovaná zpráva sice uvádí, že tu seděl celník i za války, ale jak jsme ukázali, minimálně v roce 1641 se clo mělo vozit do města, což se však neplnilo. O fungující osadě tu nemohlo být vůbec řeči a město nemělo sílu ji obnovit. Podnět k jmenované námitce krušovického správce na rozbitou cestu dal šafář rudského dvora, jenž prý uvedl, že cesta je špatná od rudské krčmy dále směrem ku Praze. Mezi Rudou a Rynholcem se jistě žádné podobné zázemí nenacházelo. Strašecí se však situaci snažilo řešit, jak vyplývá z pramenů. V září 1666 napsal strašeckému úřadu dopis Pavel Mach, bývalý výběrčí cla v Pecínově, a to ze šatlavy, kam se dostal, protože město údajně šidil tím, že odevzdával menší výnosy ze cla, než skutečně byly. Mach se domnělé křivdě bránil, píše, že tuto práci dělal velmi nerad, chtěl se jí zbavit a nemůže za to, že se po jeho odchodu více obchoduje a současný výběrčí má vyšší výnosy. Nevíme bohužel, kdy přesně Mach jako výběrčí v Pecínově sloužil, sám uvádí, že se jím stal za nebožtíka primátora Jana Pivoňky. Ten byl sice konšelem a průběžně i purkmistrem skoro po celou třicetiletou válku, jako primátor je však souvisle uváděn v letech 1654–1656. Poté mizí z pramenů, patrně zemřel.60) Lze tedy s jistotou předpokládat, a všechny zprávy tomu nasvědčují, že na rakovnické a jiné stížnosti zareagovalo Strašecí po delší době v období opětných sporů o placení pecínovského mýta tím, že v pustém Pecínově nechalo někdy okolo roku 1655 vystavět mýtní domek a posadilo sem celníka. Když ještě v listopadu 1652 psalo Strašecí do Rakovníka, že s to býti nemůžeme, abychom k vybírání takového cla nějakou chalup ve vsi Pecínově vystavěti dali,61) muselo mu být jasné, že situaci je nutno řešit, protože rakovničtí formané platit nebudou, a město tak bude přicházet o peníze. Dlouholetý radní, purkmistr a primátor Jan Pivoňka se patrně rozhodl učinit krok ke smírnému řešení. Z desátého ledna 1668 se zachovala smlouva na pronájem cla v Pecínově, a to ze strany města Nového Strašecí, Danieli Fleišmanovi.62) Toho máme uváděného pro léta 58)Tamtéž, list křivoklátského hejtmana Strašeckým z 3. 3. 1656. Privilegia opravňovala vybírat 1 groš bílý z každé projíždějící židovské osoby (viz pozn. č. 8 a 19). 59)Tamtéž, stížnost krušovického správce z 1. 12. 1655 a Rakovníka z 5. 10. 1659. 60) SOkA Rakovník, AMNS, trhová kniha 1610–1669. Ze zápisů smluv a splátek v knize lze rekonstruovat posloupnosti konšelů a purkmistrů (popř. primasů či primátorů) – k tomu J. Černý, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí, zvl. s. 73–74; Pivoňku jako primátora uvádí k roku 1655 i F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 88. Ten také počítá s tím, že celnice byla obnovena v padesátých letech (tamtéž, s. 144). 61) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 42, list Nového Strašecí z 11. 11. 1652. V tomto listě je znovu opakováno, že Pecínov nestojí a že když stál, byly tu od města ustanoveny osoby k vybírání cla. 62) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, smlouva na pronájem pecínovského cla z 10. 1. 1668. 131 1659–1666 mezi novostrašeckými konšeli. Na svatého Havla roku 1666, tedy 16. října, přijal strašecký soused Daniel Fleišman pivní šenk v rudské hospodě. Stal se tak krčmářem v Rudě, což mohlo být výnosné místo vzhledem k tomu, že pecínovská hospoda stále nefungovala. Rudská krčma byla panská a novou skutečnost musel Strašeckým oznámit křivoklátský hejtman.63) Fleišman započal výnosný podnik a zaměřil se na formany projíždějící kolem rudské hospody ku Praze. Protože se již jiná krčma na území křivoklátského panství tímto směrem nenacházela, byl také vhodnou osobou k tomu, aby vybíral příslušné clo do strašecké pokladny. Citovaná smlouva naznačuje jisté předchozí potíže s vybíráním a odevzdáváním správné částky, proto prý Fleišman navrhl formu pronájmu mýta, tedy že každý rok odevzdá do obecního důchodu 21 zlatých rýnských. To byla necelá polovina všech tehdejších celních příjmů do městského důchodu.64) Obec se tak do jisté míry zbavila ožehavého problému, neboť clo vybírala soukromá osoba do vlastní kapsy a městu platila jen stanovené nájemné. Daniel Fleišman byl jistě zdatný podnikatel. Spor o placení cla v Pecínově posléze utichá. Žádná z přednesených zpráv však neprokazuje, že by se do ztracené osady vracel život. Strašecí mělo co dělat samo se sebou, aby docílilo návratu hospodářů na jejich grunty a zprovoznilo statky. Dceřinou vísku se dlouho obnovit nedařilo.65) Pecínovští Život se do Pecínova vracel pomalu. Město přestalo mít důvod zde zakládat grunty a stavět domy a ani k tomu nemělo po třicetileté válce mnoho síly. Clo vybíral od šedesátých let rudský krčmář a platil za to městu pronájem. Nejbližší strašeckou usedlostí pak byl Podhorní mlýn, který Strašecí také pronajímalo soukromým osobám.66) Za rudskou silnicí se na druhé straně rozkládalo údolí ohraničené potokem, který vytékal z Podhůrky a pokračoval stejně jako dnes do Zástřelského, nyní Pilského rybníka. Při tomto potoce byly další, panské mlýny. Jak již výše zmíněno, v Pecínově se nacházel rybník, patrně v části směrem k Rudě, kde uvedený potok křížil chebskou silnici. Dochovaná registra z roku 1576 o příjmech ze slovených rybníků evidují také pecínovský rybníček, kde se našlo 55 ryb. O jejich kvalitě možná svědčí skutečnost, že byly do rybníka vhozeny zpět.67) V pondělí 3. května 1655, kdy byl Pecínov pustý a město tu obnovovalo celní domek, byla v pecínovském rybníce nalezena mrtvola kněze. Duchovní se den předtím zdržoval na faře v Rakovníku a podle výpovědi rakovnického děkana sloužil ráno v rakovnickém kostele nedělní mši. Z Rakovníka odjel s pacholkem, který seděl na druhém koni, a s po63)Tamtéž, list křivoklátského hejtmana z 23. 9. 1666. 64) František Vacek spočítal, že někdy v polovině 17. století vynášely městu celní poplatky, vybírané vedle Pecínova ještě u Pražské a Rakovnické brány, asi 50 zlatých ročně (F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 143). 65)Pecínov nezmiňuje ani berní rula, ani revize domů pro zemskou berni z roku 1663 (NA Praha, f. Berní rula – kraj Rakovnický; SOkA Rakovník, AMNS, registratura; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 71). 66) Roku 1660 pronajalo město Podhorní mlýn Martinu Funkovi (F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 137). 67)ANM Praha, Topografická sbírka F, kart. č. 178; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 138. 132 slem. Po pacholkovi a po obou koních se slehla zem a nevíme také, jestli se vyšetřilo, zda se kněz utopil, nebo jej předtím někdo usmrtil. O poslu zprávy nemáme. Křivoklátský hejtman nařídil městu Strašecí, aby tělo opatrovalo a zabezpečilo jej před poškozením a aby zjistilo, jestli má utopený na sobě nějakou ránu. Město také mělo opatřit potřebnou rakev s tím, že dřevo bylo k vyzvednutí v panském mlýně. Jak věc dopadla a zda se něco vyšetřilo, nevíme.68) V Pecínově ale bezpečno nebylo a skryté údolí s rozbitou vesnicí lákalo ke zločinnému jednání. Výše popsané torzo pecínovské pozemkové knihy sahá až do šedesátých let 17. století. Představuje tak pojítko mezi vlastnickými vztahy před válkou a po ní, i když jen ve dvou případech. První se týká Jakuba Pařízka, jenž roku 1639 prodal svůj grunt M. Cíbrovi, ale byl nucen jej v roce 1652 převzít zpět jako nezaplacený a spálený. Prodal ho pak uvedenému K. F. Praunovi – ani ten jej neobnovil a roku 1668 grunt raději prodal K. V. Valzovi, o němž se pak v pozdějších letech nedozvídáme vůbec nic. Tato situace demonstruje případ celého Pecínova, což potvrzuje šíře popsaná záležitost s místní krčmou, kterou dostala M. Šemorádová jen proto, že o hospodu nebyl zájem. Stačilo příbuzenství s někdejším jejím majitelem. I případ Daniela Nedvěda je jedním z mnoha. Do Pecínova prostě nechtěl (zda se měl vrátit na krčmu, nebo na jiný šemorádovský grunt, nevíme) a raději setrvával u své práce rakovnického branného. I když se na místní poměry zámožná rodina Tomáše Šemoráda (otce a stejnojmenného syna) ucházela o řadu nemovitostí, na kterých byla v předválečných poměrech různě zainteresována, pecínovské grunty neobnovila. Šemorádovi potomci prodali své novostrašecké nemovitosti v roce 1682 baronu Antonínovi Janinallimu z Jangangu.69) Ten koupil i pozemky v Pecínově, neboť místo, kde stávala hospoda, koupil od barona z Janinallu v listopadu 1687 hrabě Karel Maxmilián Lažanský, majitel manětínského panství. V prosinci toho roku poděkoval Lažanský městu za to, že mu kontrakt umožnilo, a žádal, aby mu obec prodala stavební dříví, neboť by rád na témž koupeném gruntu chaloupku vystavěl.70) Po doručení listu písař v městské kanceláři na jeho druhou stranu výmluvně zapsal: Dotejká se koupě pusté šemorádovské hospody, ve vsi Pecínově ležící. Je zřejmé, že hrabě Lažanský, který vykonával úřad prezidenta apelačního soudu, potřeboval nocleh na poloviční cestě mezi Manětínem a Prahou – Pecínov mu byl vhodnou příležitostí. Grunt tak obnovil, hospodu obnovil a posadil sem nájemce, který ji provozoval. Na městu Strašecí pak vymáhal četné úlevy, aby usnadnil činnost hospodské živnosti v pecínovské osadě, která se mezitím mírně probouzela k životu. Karel Maxmilián zemřel roku 1695 a část majetku s pecínovským zbožím po něm zdědil syn Adam Antonín.71) 68) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, listy křivoklátského hejtmana z 3. a 5. 5. 1655 a zpráva rakovnického děkana z 4. 5. 1655. 69) SOkA Rakovník, AMNS, trhová kniha 1668–1776, sv. 2, fol. 528r–530r; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 123. 70)Tamtéž, registratura, list hraběte Lažanského městu N. Strašecí z 10. 12. 1687. 71) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 137; Václav KOČKA, Dějiny politického okresu karlovického II, Kralovice 1932, s. 17–18. Lažanští získali Manětínsko roku 1622 koupí jakožto konfiskovaný majetek pánů z Roupova. 133 První konkrétní poválečné zprávy o tom, že v Pecínově žili lidé, máme z nešťastného roku 1680, kdy v našich zemích řádila morová nákaza. Ve druhé polovině 17. století nám totiž vystupuje nový závažný pramen, a to novostrašecká matrika, založená v roce 1658.72) V jejích zápisech se o pecínovských obyvatelích dozvídáme až k roku 1680, dříve nikoli. První zápis je radostný, neboť strašecký farář pokřtil 4. června toho roku Víta z Pecínova, syna Kašpara Jedličky a Alžběty. Kašparova rodina se vyskytuje o dva roky dříve mezi podruhy v Novém Strašecí, a to v zádušním domě.73) V Pecínově se patrně dlouho nezdrželi, neboť máme z roku 1687 zprávu o tom, že jedličkovskou chalupu v Pecínově koupil Jiří Hrdina, avšak od obce, nikoli od předchozích majitelů.74) Do někdejšího údolí U Pecí dorazil mor po dvacátém září 1680. Zemřela tu tehdy manželka a čtyři děti jakéhosi Bezprstého a posléze zemřel otec rodiny sám. Druhou tragédii zažila rodina Hejdukova, jíž zemřelo pět členů, přičemž není jasné, v jakém byli konkrétním vzájemném rodinném poměru. Dále zde zemřela Lidmila Jírová a její dcerka, snad šlo o rodinu Jiříka z Pecínova, ale zápisy nejsou, co se týká identifikace jmen, příliš zřetelné. Celkem v Pecínově zemřelo, respektive bylo pohřbeno, mezi 21. srpnem a 9. zářím čtrnáct lidí.75) Zakončit tuto bilanci však můžeme šťastnější zprávou o sňatku Jiřího Roha z Pecínova s Kateřinou, vdovou po Jakubovi Opltovi, který byl uzavřen 27. října 1680. Rokem 1680 se nám tak začíná Pecínov zalidňovat, i když tyto zprávy získáváme v souvislosti s rychlým úbytkem těchto prvních poválečných pecínovských obyvatel. Nešlo patrně o movité měšťany, ale o podruhy a chalupníky, kteří se vydali do neosídleného údolí pod městem. Osmdesátá léta také přinášejí první soupisy kontribucí města Nového Strašecí, kde jsou prvně uvedeni Pecínovští, tedy pokud byli vlastníky nemovitostí a platili daně. K roku 1687 máme uvedeného Jiřího Roha, Kryštofa Hlavsu a Duchoslava Karnu. Počítáme, že tehdy byly v Pecínově tři chalupy, ale na spálenou hospodu se již podařilo nalákat hraběte Lažanského, který je uveden při kontribuci z června 1689 (platil z ½ usedlého). Hlavsa s Karnou ubyli, ale přibyl Jiří Kolář. Pro roky 1689 a 1693 máme Jiřího Roha uvedeného jako celného, tedy po Danieli Fleišmanovi.76) Hlavsa s Karnou z Pecínova mizí. Snad to mělo souvislost s jejich bratry Duškem Karnou a Martinem Hlavsou, kteří utekli z panství Chánovice a schovali se v Pecínově u svých příbuzných, strašeckých poddaných. O vydání Martina s Duškem žádal v říjnu 1689 majitel panství rytíř František Václav Chanovský. Poté tato příjmení již v Pecínově nenajdeme.77) Roku 72) SOA Praha, Sbírka matrik, Nové Strašecí, č. 1, 1658–1681. Zčásti vycházíme z výpisků L. Zubra (SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Výpisy z matrik fary novostrašecké) – dále jen Zubr, matriky NS. 73) Zubr, matriky NS, úmrtí 13. 4. 1678; pokřtění 4. 6. 1680. 74) Zubr, Pecínov, s. 19. 75) SOA Praha, Sbírka matrik, matrika Nové Strašecí, č. 1, úmrtí 1680. 76) SOkA Rakovník, AMNS, neuspořádáno, soupisy poplatníků daní, r. 1687, 1689, 1693; K celnému Jiřímu Rohovi též F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 144, který ho uvádí ještě k roku 1705 a řadí jej mezi chalupníky. 77) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, list Františka Chanovského rakovnickým krajským hejtmanům z 1. 10. 1689; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 203. 134 1701 se naopak objevuje Martin Los. Jiří Roh se znovu oženil, v roce 1699 si vzal Annu Křížkovou. V matrice se na přelomu 17. a 18. století vyskytují příjmení jako Broumský, Šmíd, Hašek, Kratochvíl, Pidrman, Los, Kára, Kurzveil, Nedbal či Neuman. Avšak v daňové evidenci je pro rok 1734 zapsáno jen pět chalupníků s výměrami po deseti stryších: vdova Kouřimská, Jan Bezouška, Jan Kurzveil, vdova Broumská a Michal Kýhos. Nejvíce sice platil Ignác Karel Hosman (z 15 strychů), tehdejší majitel hospody, ale ten byl měšťanem Starého Města pražského a nemovitosti určitě obstarávali podruzi, uvedení v mat rikách.78) Pecínov tedy začíná pozvolna ožívat po roce 1680, výrazněji se do něj život vrací od počátku osmnáctého století, v jehož třetině zde napočítáme pět chalup, hospodu a celnici. Osada se probouzí postupně a pomalu.79) V roce 1771 měla třináct chalup, jejichž počet rapidně narostl až poté. V roce 1841 napočítal stabilní katastr domů 66. Vesnice se rozrostla v pozoruhodnou aglomeraci, která vyplnila údolí a propojila Rudu, Rynholec a Strašecí. Těžila z provozu na pražské silnici a na cestě ze Strašecí na Křivoklát a rozvinula se tu bohatá řemeslná výroba. Na počátku 18. století měl Pecínov svá nejlepší léta teprve před sebou. Závěrečné shrnutí Sledování nejstaršího vývoje osady Pecínov do počátku 18. století přineslo několik překvapivých zjištění. Na Křivoklátsku šlo jistě o neobvyklou situaci, kdy poddanské město vlastnilo svou poddanskou ves. Méně významné městečko Unhošť se k podobné záležitosti neodhodlalo a ani Rakovník ve svém poddanském období poddanskou ves nevlastnil, kromě několika zádušních statků. Teprve po svém povýšení do třetího stavu v roce 1588 držel nakrátko ves Všetaty (1597–1607) a v roce 1613 zakoupil sousední Senomaty, jež k Rakovníku náležely až do 19. století. Naproti tomu druhé sousední významné královské město Slaný řadu poddanských vsí v 16. století vlastnilo, avšak podrobný výzkum majetkových vztahů zde prozatím učiněn nebyl.80) Pozice Slaného však již souvisí se severočeským nebo severozápadočeským regionem, kde města měla tradičně silnou pozici a vytvářela si své přirozené zázemí vlastnictvím okolních dvorů a vsí. Vznik Pecínova lze dát do souvislosti se specifickou situací, kdy rostoucí emancipace města Nového Strašecí narážela na méně výhodnou polohu a zároveň na potřebu vyřešit užívání důležitých pozemků, které náležely do panského majetku. Tím, že se nepodařilo prosadit přeložení zemské silnice do města a zároveň zde na ní vybírat clo, zvýšilo měs78) František Vacek uvádí z daňového přiznání k roku 1717 v Pecínově hospodu s výměrou polí 15 strychů a dále 5 chalup, kterým přísluší 34 strychů a 3 věrtele. Jejich výměra tak stoupla během 17 let na 50 strychů, avšak počet chalup se nezměnil (F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 136). 79) Nelze potvrdit konkrétní informaci Karla Kuči, že Pecínov byl (znovu) založen před rokem 1676, kdy tu stály čtyři chalupy (Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, díl Ml-Pan, Praha 2000, s. 446). 80)K tomu pouze Karel KŘESADLO, Městské knihy, kancelář a správa ve Slaném v polovině 16. století, diplomová práce FF UK Praha 1969; TÝŽ, K dějinám města Slaného v 15. a 16. století, SSH 9, 1974, s. 119–134; TÝŽ, Správa a soudnictví ve Slaném v polovině 16. století, SSH 10, 1975, s. 173–182. 135 to Strašecí úsilí rozšířit svou působnost do místa, kde se silnice nejvíce blížila k městu, a prosadilo zde zřízení vlastní osady na pozemcích, které zakupovali tamější měšťané. Zřízení osady povolil někdy kolem roku 1565 arcikníže Ferdinand Tyrolský, jenž měl tehdy Křivoklátsko v zástavě, a dohled nad vznikem osady svěřil křivoklátskému hejtmanu. Městu se podařilo nastartovat ve vsi život a vytvořit zde obvyklé majetkové vztahy, které nám dokládá fragment pozemkové knihy. V Pecínově se vybíralo mýto od projíždějících formanů, byla zde vystavěna celnice a fungovala tu hospoda. Pecínovský rychtář byl zaměstnancem městského úřadu, do kompetence města náležela veškerá správa osady včetně výběru daní. Slibný rozvoj však přerušila třicetiletá válka, ves doplatila na svou polohu při frekventované silnici směřující ku Praze. Život se sem postupně vracel až v závěru 17. století, město Strašecí nemělo dlouho prostředky na obnovu osady a na zprovoznění gruntů. Zlatá doba Pecínova, kdy novostrašecká vesnice nejvíce těžila z výhodné polohy, postupně nastávala až od druhé poloviny 18. století. Největší rozmach zažil Pecínov ve století devatenáctém, kdy propojil obě sousední obce, Rynholec a Rudu. Tehdy se tu rozvinula tradiční řemeslná výroba, orientovaná především na zpracování dřeva. V rámci Křivoklátska tak měl Pecínov specifické postavení, které vesnici provázelo po celou dobu její existence. Výmluvně to dokládá i způsob zániku Pecínova kvůli těžbě lupku ve druhé polovině dvacátého století. 136 Jitka Janečková První archivní štace Fridolína Macháčka v Rakovníku Tento příspěvek rozšiřuje již publikované poznatky o pořádání rakovnického městského archivu na počátku 20. století.1) Fridolín Macháček (1884–1954) a Václav Vojtíšek (1883–1974) se seznámili na pražské univerzitě někdy na podzim roku 1903.2) Místem první archivní praxe se Macháčkovi stal Rakovník. Ze vzpomínek rakovnického správce muzea a archivu Jana Rennera víme, že Macháčka k výpomoci pozvala rakovnická městská rada díky kontaktům Rakovnických s Václavem Novotným3) a na doporučení Gustava Friedricha,4) kteří věděli o Macháčkově těžké finanční situaci. Na studiích se musel Macháček protloukat s pomocí stipendia i příležitostných přivýdělků. Občas pracoval jako písař nebo stenograf (na gymnáziu totiž maturoval z těsnopisu) a nějaký čas také v kanceláři Ústřední matice 1) Studie vychází z důkladné heuristiky archivních pramenů, kterou dříve provedl Jan Černý při pořádání fondu Archiv města Rakovník, kde se však o Macháčkově sezónní práci nedochovaly žádné podrobnější poznatky. Viz Jan ČERNÝ, Jan Renner (1869–1959). Život a dílo rakovnického archiváře, muzejníka a učitele, Rakovník 1999, s. 34–36; TÝŽ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, in Městské archivy a městští archiváři, Brno 2010, s. 202–203; Archiv města Plzně (dále AMP), f. F. Macháček, kart. LP 1651, inv. č. 756, Životopis F. Macháčka, s. 1; Jitka JANEČKOVÁ, „Mám je ty Plzeňáky přece jen nakonec rád“. Fridolín Macháček – plzeňský historik, archivář, muzejník a kulturní pracovník. Obrazy života a přátelství v zrcadle korespondence s Václavem Vojtíškem, diplomová práce sepsaná na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2010 (rukopis, nepublikováno), s. 10–13 (kapitola První archivní štace – Rakovník); tamtéž, Příloha č. 2, Edice vzájemné korespondence Fridolína Macháčka s Václavem Vojtíškem z let 1905–1954, s. 208–782, celkem 411 dopisů; Jitka JANEČKOVÁ, Spolupráce Václava Vojtíška a Fridolína Macháčka s českými a moravskými archivy. Příspěvek k dějinám československého archivnictví na základě edice jejich vzájemné korespondence, in Městské archivy a městští archiváři, s. 136–139 (kapitola téhož názvu jako u diplomové práce autorky). 2)Viz Jaroslava HOFFMANNOVÁ – Jana PRAŽÁKOVÁ, Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000, s. 394 (biogram F. Macháčka), s. 698 (biogram V. Vojtíška). Po ukončení studia nastoupil F. Macháček od 1. května 1907 do služeb města Plzně jako tajemník městského muzea a městský archivář. Této práci zasvětil čtyřicet šest let života. Počátkem roku 1941 byl podobně jako Vojtíšek předčasně penzionován a v lednu 1944 zatčen gestapem, později vězněn v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg. Po roce 1945 v archivu dále působil jako externista až do své smrti v březnu 1954. Václav Vojtíšek již během studií na univerzitě začal pracovat v Archivu hlavního města Prahy (dále AHMP) a tomuto ústavu věnoval čtyřicet let své práce (1908–1948), poté působil jako archivář v univerzitním a akademickém archivu a přednášel na univerzitě v Brně, v Praze a též na Státní archivní škole v Praze. 3)Václav Novotný, prof. PhDr. (1869–1932), český historik Gollovy školy, profesor českých dějin na pražské univerzitě (dále FF UK). V době Vojtíškových a Macháčkových studií přednášel „Dějiny české v době pobělohorské“ (letní semestr 1904–1905) a „Dějiny zemí českých v době nové“ (zimní a letní semestr 1905–1906). Viz František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997, s. 538–544. 4) O G. Friedrichovi viz edice č. 1, pozn. 26. 137 školské v Praze. Neměl již rodiče, otec zemřel v roce 1894, matka později v roce 1905 ještě za synových studií. Se dvěma staršími sestrami, švadlenou a prodavačkou, které jej finančně i hmotně podporovaly, bydlel v Praze ve Sněmovní ulici 15.5) Podle prvních zpráv zahájil v Rakovníku Macháček počátkem července 1906 pořádací práce ve Vysoké bráně. Důvodem pro přizvání tehdy mladého studenta z Prahy na výpomoc byl bezesporu fakt, že Jan Renner neměl s pořádáním archiválií žádné předchozí zkušenosti. Macháček sem hned od počátku svého působení zval na výlet svého přítele Vojtíška, aby viděl, jak se archiv pořádá, a o měsíc později máme již spolehlivé zprávy o místě Macháčkova ubytování v hostinci „u Spěváčků“.6) S Rennerem stihli za krátké období společné práce nahrubo roztříRakovník – pohled z náměstí na Vysokou bránu dit registraturu do dvanácti skus vyznačením umístění archivu (1. 7. 1906, F. Macháček pin, označených písmeny A–M S. Noskové; pohlednice ve vlastnictví Ing. J. Povolného ze (Renner spisy nazýval listinami), Zlína, vnuka F. Macháčka) do samostatných skupin vyčlenili privilegia (královské majestáty pod značkou MJ) a listiny cechu mlynářského (pod značkou ML). Z dopisů Novotnému jasně vysvítá Macháčkův nesouhlas se zavedeným členěním registratury „pana učitele“, které připomínalo tehdy běžně používanou formu pertinenčního věcného členění spisů (podobně pořádal městský archiv v Písku a Rokycanech August Sedláček), ovšem Macháčkem uvedené příklady dokládaly nesystematičnost i nejednotnost, neboť se dalo 5)AMP, f. M. Bělohlávek, neuspořádáno, korespondence s V. Vojtíškem 1951–1973, dopis Vojtíška Bělohlávkovi z 12. 11. 1971: Novotný však také měl možnosti, byl už znám a kdosi se na něho obrátil z Rakovníka, že by tam bylo třeba spořádat městský archiv. Novotný, znaje Macháčkovu situaci, do Rakovníka jej poslal v létě 1906. To už Macháček skončil 4. rok a už se chystal ke zkouškám, maje naději brzkého zaměstnání. Ta naděje přišla z Plzně. Odtamtud se ředitel Strnad obrátil na Novotného a Novotný ho požádal, aby podporoval Macháčka, až přijde čas. Macháček v létě 1906 mohl už s Plzní počítat, ale hlavně záleželo na zkouškách a Macháček je chtěl stihnout i s doktorátem. 6)Viz edice č. 4, pozn. 37. 138 Rakovník – pohled na rakovnické náměstí (1. 8. 1906, F. Macháček S. Noskové; pohlednice ve vlastnictví Ing. J. Povolného ze Zlína, vnuka F. Macháčka) předpokládat, že Rennerovo věcné dělení bude přinášet problémy s vyhledáváním spisů při možném zařazení do více „přihrádek“. Nakonec kompromisně, jak psal Novotnému 8. října 1906, navrhl věcné členění spisů do skupin (oborů) s rozvedeným obsahem (pod)hesel, které označil pořadovými písmeny A–K tak, aby se přiblížil původnímu schématu Rennerovu. Šlo o výraznou redukci oproti učitelovu původnímu nepřesnému rozlišení do 48 „přihrádek“.7) Do archivní praxe začal právě tehdy pronikat provenienční princip pořádání, avšak v Čechách lze povědomost o tom předpokládat až o něco později, kdy o práci holandských archivářů Samuela Mullera, Johana Adriana Feitha a Roberta Fruina referoval v roce 1907 Václav Kratochvíl. Základním pilířem provenienčního principu je zachování nebo rekonstrukce původního registraturního pořádku v archivech.8) Z korespondence bohužel nevyplývá, odkud a jak dalece s těmito trendy byl Macháček obeznámen či zda se o nich dozvěděl na fakultě od Gustava Friedricha (Václav Novotný mu v tomto případě konkrétně mnoho neporadil). Každopádně se ukazuje, že mladý student byl po teoretické stránce pro archivní praxi slušně vybaven. V tomto kontextu je pak pochopitelná jeho vyslovená bezmocnost systém prosazovaný Rennerem změnit. Ač byl archivní nováček, 7)K tomu srov. edici č. 3 a č. 7. 8)Holandská archivní příručka vyšla v roce 1898 (viz S. MULLER – J. A. FEITH – R. FRUIN, Handleiding voor her ordenen en beschrijven van archieven. Otworpen in odpracht van de vereniging van archivarissen in Nederland, Groningen 1898) a do českých zemí pronikala zásluhou referátu českého archiváře ve Vídni Václava Kratochvíla (Hollandská theorie archivní a reforma archivnictví u nás, ČČH 13, 1907). 139 měl již tehdy na pořádací systém moderní názor. Rezignoval před faktem, že jeho návrh nebude v Rakovníku trvale přijat,9) avšak plánoval rekonstruovat registraturu kombinací chronologického členění s věcným, čemuž předcházelo regestování listů a listin. Zdárně v této práci pokračoval, i když se pravděpodobně nedočkal poradní návštěvy profesora Novotného, o kterou opakovaně žádal, a nepřijel ani profesor Friedrich. Sarkasticky vyznívá Macháčkova kritika neblahých praktik při dřívější úpravě listin, když Novotnému popisuje sestřihávání rohů, a někdy dokonce ustřižení spodní části listiny s datací, což mu jistě působilo problémy při chronologickém řazení registratury a listin. Tyto nešvary přičítal Rennerovým předchůdcům.10) Při společné práci byla věnována pozornost také citelně poškozeným knihám, které však momentálně musely být ponechány až na pozdější odbornou konzervaci. Macháček Fridolín Macháček po promoci (rok 1908; si postěžoval na prioritní zájem Rennera nikoliv o inventarizaci knih, nýbrž o rozdělování Archiv města Plzně) registratury. Konzervace knih byla zahájena až koncem dvacátých let v konzervační dílně pražského městského archivu (zde bezesporu už za aktivní pomoci Vojtíška, který pražský archiv vedl od března 1921) a ve třicátých až čtyřicátých letech v ní pokračoval sám Renner.11) Rakovnický městský archiv byl ve špatném fyzickém stavu. Macháček byl upozorněn na rozsáhlé mezery a sám zjistil četné ztráty archiválií, což bylo v souladu s faktem, že se od sedmdesátých let 19. století o rakovnický archiv nikdo nestaral a počátkem 9) Renner na provenienční princip nepomýšlel, ač se již tehdy u nás prosazoval, a ve svém uspořádání městského archivu jej nezavedl (viz J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 203). 10)K tomu srov. edici č. 1–3 a č. 7. 11)Kolem roku 1928 byly k restaurování odeslány tři rakovnické knihy do dílny pro konzervování písemných památek, která byla zřízena v roce 1925 při AHMP. Viz Národní archiv Praha (dále NA Praha), f. MŠANO, kart. č. 3238, sign. 30 Archivy, spis Praha. Archiv městský, Zpráva o činnosti konzervátorské dílny při AHMP z 31. 10. 1931 se zmiňuje dále o tom, že v poslední době byly konzervovány některé knihy města Rakovníka; srov. V. Vojtíšek, O státním archivním inspektorátu pro Čechy, Časopis archivní školy IX. a X., Praha 1933, s. 9: […]opraveny některé knihy […] města […] Rakovníka […]. Srov. Jan RENNER, Historie a soupis archivu královského města Rakovníka, Rakovník 1938, s. 28–31: Abych měl vzor pro konservaci a náležitou úpravu knih, poslal jsem některou knihu státnímu konservačnímu ústavu při pražském městském archivě. […] Vysoušel jsem tudíž na slunci poloshnilé knihy městského archivu a jednotlivé jejich listy napouštěl jsem zaponovým lakem. 140 20. století vypadal jako hromada shnilého papíru, odkud si každý mohl odnést to, co potřeboval.12) Za krátkou dobu letních prázdnin, od počátku července do konce října, se nedalo mnoho udělat, avšak tato krátká zkušenost s pořádáním archiválií Macháčkovi ukázala archivnictví v surovém stavu a sám kvitoval, že zde získal první praktické znalosti pro budoucí celoživotní působení v Plzni.13) Jan Renner zůstal od té doby s Macháčkem v pracovním kontaktu, o čemž svědčí dochovaná drobná korespondence z let 1908–1911. Stal se příležitostným přispěvatelem do Macháčkem založeného a redigovaného Sborníku Městského historického musea v Plzni a také se dne 13. července 1913 zúčastVáclav Vojtíšek v době studií (rok 1907; Archiv nil slavnostního otevření expozice téže muzejní instituce.14) Přáteli zůstali i pozměsta Plzně) ději, například v dubnu 1922 navštívil Macháček Rennera v Rakovníku, pravděpodobně v rámci svých tehdejších inspekčních cest po venkovských archivech a muzeích z titulu funkce konzervátora památek.15) Práce v rakovnickém archivu postupovaly pomalu, proto se pro další léto 1907 opět hledala brigádnická výpomoc. Macháček měl již tehdy stálé místo v Plzni a pro pokračování v pořádacích pracích počítal s Vojtíškem. Bylo mu líto započaté činnosti, 12) Srov J. ČERNÝ, c. d., s. 35–36; J. RENNER, c. d., s. 23–24: Ke konci prázdnin p. Fr. Macháček odešel do Plzně; před svým odchodem napsal městské radě podrobnou zprávu o stavu městského archivu a o práci až dosud vykonané. AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1651, inv. č. 756, životopis F. Macháčka, s. 1; SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník (dále AMR), Péče o městský archiv, kart. č. 200, složka r. 1900, přípis Okresního výboru v Rakovníku městské radě v Rakovníku ze 4. 5. 1900 o předání pravidel k pořádání a bezpečnému uložení městských archivů (nařízení zemského výboru království Českého ze dne 24. března 1900 čís. 23 665), na rubu zápis ze 12. 9. 1906 o přestěhování archivu do Vysoké brány a provedení prvních prací panem učitelem Rennerem a absolventem filosofie Macháčkem o letošních prázdninách. Tamtéž, složka r. 1907, zpráva J. Rennera městské radě z 15. 6. 1907. Za zprostředkování tohoto materiálu děkuji Janu Černému. 13)Viz edice č. 3: […] naučím se tu velmi mnoho. 14)Viz AMP, f. F. Macháček, inv. č. 424, sign. 1632/1–4, kart. LP 1632, 4 ks korespondence 1908–1911; Jan Renner, Mustrunk v plzeňském kraji r. 1566, Sborník městského historického musea v Plzni (dále SMHMPl) 2, 1911, s. 42–57. Srov. J. ČERNÝ, c. d., s. 36. 15)Viz AMP, f. F. Macháček, inv. č. 535/99, kart. LP 1634, (kopie); totéž in AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038, (orig.), pohled z Rakovníka z 13. 4. 1922 (zde Rennerův podpis). 141 ve které nemohl pokračovat.16) Už v květnu ji nabízel Vojtíškovi, dokonce mu přímo vnucoval místo archiváře v Rakovníku, hlavně poté, co k tomu Vojtíšek dostal doporučení profesorů Friedricha a Novotného, který jej přesvědčoval, aby místo přijal, a nabízel přímou intervenci. Nakonec mu však napsal, že v Rakovníku si již opatřili jiného archiváře (učitele Jana Rennera, který se uvolil, že se archivem bude zabývat i nadále). Na závěr je velmi zajímavé zmínit fakt, že mimo Rakovník Macháček Vojtíškovi „dohazoval“ i jiné nabídky archivářských míst: v Jindřichově Hradci, kam posléze nastoupil kněz František Teplý, v pražském místodržitelském archivu, na pořádání archivů ve Veltrusech či Velvarech nebo v Brně místo opisovače pro soupis pramenů k moravským dějinám. Macháček se staral o svého doJan Renner v roce 1914 (SOkA Rakovník) sud nezajištěného přítele za vydatné pomoci svých učitelů z fakulty, což bylo příznačné zvláště pro Jaroslava Golla.17) Ukazuje to na tehdejší situaci, kdy se na pražské univerzitě hovořilo o obsazení „venkovských“ archivů a intervence ve prospěch žáků nebyla výjimkou.18) Konkrétní doklad proto lze nalézt v Gollově dopisu Macháčkovi ze 2. ledna 1908. Na J. Golla se tehdy obrátil Max Dvořák, roudnický archivář a knihovník knížete Lobkowicze, s prosbou o doporučení vhodného kandidáta na místo výpomocného asistenta a odborníka vědecky činného se znalostí němčiny. Po poradě s Pekařem si Goll vzpomněl na Macháčka a dotázal se ho, zda by místo přijal. Ten však o měsíc později odpověděl, že je v Plzni spokojen, a upozornil na kolegu Vojtíška, který byl doporučen aspoň pokud se praxe týká, snad nejlepším z žáků p. prof. Friedricha. Ještě tentýž den psal Macháček svému příteli Vojtíškovi o této nabídce, avšak Vojtíšek mu 15. února sdělil, že 16)Macháček původně počítal, že o příštích prázdninách v létě 1907 se do Rakovníka vrátí a bude pokračovat v práci (srov. edici č. 7 a č. 13). 17)Viz Jaroslav ČECHURA – Jana ČECHUROVÁ, Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty, Praha 1999, s. 8, pozn. 6, autoreflexe J. Golla na „vlastní školu“ v dopisu K. Kroftovi z 19. 8. 1906: O svém poměru ke svým žákům nevím, co vypisovat. Tolik smím si říci sám, že jsem svou učitelskou činnost pokládal za hlavní svůj úkol, ne spisovatelskou. […] Mne můj poměr k mnohým ze svých žáků těšil a těší, ale to je řečeno málo. […] Moji žáci si většinou zvykli na to, že jsem se jim o všecko staral. 18)Viz přísl. text, edice č. 10, pozn. 58 a edice č. 11, pozn. 60 (vzpomínky V. Vojtíška z r. 1971 na tuto dobu). 142 na Roudnici nepomyslí, dokud nedokončí studia (čekaly jej státnice).19) Jsou to dosud neznámé skutečnosti k počátkům Vojtíškovy kariéry, protože tehdy ještě vůbec nebylo jisté, že se jeho celoživotním osudem stane Praha, respektive její městský archiv. Vojtíšek samozřejmě také netušil, že se na Rennerovu činnost podívá ve třicátých letech „úředně“, z titulu funkce archivního inspektora, a ocení dlouholetou a velmi záslužnou práci rakovnického archiváře. Jedinou doloženou kontrolu zde provedl 6. srpna 1931, kdy se za Rennerovu práci postavil, neboť ve své zprávě konstatoval, že vykonal slušný kus práce, třebas jako ochotník musil se sám propracovávati a dopustil se lecčeho, co není správné. Dnes činí městský archiv dojem archivu spořádaného a má také soupisy a katalogy, že je dobrá evidence materiálu. Později, 22. září 1934, Vojtíšek opět rakovnického archiváře podpořil ve sporu o lepší umístění archivu, což ještě zopakoval v dopisu rakovnické městské radě ze dne 16. září 1935.20) Závěr Spolupráce začínajícího archiváře Fridolína Macháčka při pořádání městského archivu v Rakovníku v létě 1906 nebyla velkého rozsahu co do množství zpracovaného materiálu, ale za krátký časový úsek několika měsíců přinesla nezkušenému archiváři a muzejníkovi Janu Rennerovi nový pohled na pořádání archiválií. Velmi lákavá nabídka zdejšího angažmá pro Macháčkova spolužáka Václava Vojtíška se v tomto příspěvku ukazuje jako velmi vážná a reálná. Zájem pražských univerzitních profesorů Václava Novotného a Gustava Friedricha nejen o uspořádání rakovnického archivu, ale i o jeho personální obsazení trval do vyřešení této situace konečným jmenováním J. Rennera. Vojtíšek, který svůj život poté celoživotně spojil s pražským městským archivem, se do Rakovníka vracel ve třicátých letech 20. století již v roli archivního inspektora pro Čechy a za práci Jana Rennera se několikrát postavil. Pracovní kontakty nebyly později přerušeny ani mezi Rennerem a Macháčkem. Archivní práce všech protagonistů, která odpovídala tehdejším možnostem a nárokům, si zasluhuje pozornost dnešní generace 19)AMP, f. F. Macháček, inv. č. 213/1, kart. LP 1631, dopis J. Golla F. Macháčkovi 2. 1. 1908; tamtéž, inv. č. 213/3 (kopie) a 213/4 (strojopisný opis), kart. LP 1631, dopis F. Macháčka J. Gollovi 3. 2. 1908 (orig. AAV, f. J. Goll, kart. č. 3, inv. č. 214, korespondence 1908, Macháček F.): […] zdejší moje poměry a postavení jsou takové, že sotva kdy budu míti příčiny měnit za něco jiného, zejména ve venkovském městě […] nejvíce mne tu poutá neodvislost, jakou bych sotva kde jinde měl, a pro kterou bych sotva měnil i za Prahu, ač ta by jinak ovšem mne hodně lákala. Srov. AMP, f. F. Macháček, inv. č. 535/14, kart. LP 1634, kor. lístek F. Macháčka V. Vojtíškovi 3. 2. 1908: Doufám, že nebudeš dělat voloviny, přišlo‑li by k vyjednávání […] Ostatně mohl bys pak odtamtud snad vypálit do Prahy k městu. Tamtéž; inv. č. 506/15, kart. LP 1633, kor. lístek V. Vojtíška F. Macháčkovi 15. 2. 1908: Protože jsem ležel v době, kdy Tvůj lístek přišel […]. Děkuji ti za péči, kterou o mne projevuješ. Ale nepřikládal jsem tomu [Roudnici] váhy od počátku. Spoléhám, až budu mít státnici. Proto také žádám, abys dříve nijak nezasazoval se o můj prospěch – je to věc nevděčná a mne to uvádí v rozpaky. 20)K tomu srov. NA Praha, f. MŠANO, kart. č. 3239, sign. 30, spis MA Rakovník 1928–1941. V srpnu 1931 provedl Vojtíšek v Rakovníku inspekci a s uspořádáním archivu projevil úplnou spokojenost (srov. J. Renner, c. d., s. 28–29; J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 206–209). 143 archivářů, neboť bez jejich obdivuhodného zápalu, pracovního nasazení a obětavého nadšení by se nejspíš některé historické prameny v Rakovníku nedochovaly. Archivní poznámka Epizodické čtyřměsíční působení Fridolína Macháčka při pořádání městského archivu v Rakovníku v létě roku 1906 a jeho spolupráce s rakovnickým archivářem Janem Rennerem byly již dříve známy. Při zpracování edice vzájemné korespondence Fridolína Macháčka a Václava Vojtíška z let 1905–1954 se objevily dosud neznámé doklady, přinášející některé nové poznatky o zájmu pražských historiků i profesorů pražské filozofické fakulty o stav městského archivu v Rakovníku, jeho uspořádání a personální obsazení na počátku 20. století, které byly připojeny ve zkrácené edici. Zcela nová jsou fakta kolem nabídek rakovnické archivní práce pro Václava Vojtíška, jejíž byl Macháček prostředníkem. Zájem Václava Novotného o obsazení místa rakovnického archiváře byl již v publikované literatuře naznačen.21) Proto byla tato výběrová edice doplněna ještě o několik dopisů, které si vyměnili Novotný s Macháčkem in causa Rakovník z léta 1906 a které přinášejí zajímavé detaily o tehdejším rakovnickém archivu a postupu pořádacích prací. Přibližují nesouhlas s Rennerovým pořádacím principem ze strany tehdy ještě archivního eléva Macháčka, který projevil snahu o samostatné řešení a na svého učitele se s důvěrou obracel o radu a podporu. Dokumenty použité v edici pocházejí z osobních fondů F. Macháčka a V. Vojtíška, uložených v Archivu města Plzně (včetně korespondence s profesorem Novotným) a v Archivu hlavního města Prahy. Macháčkovu odeslanou korespondenci lze naopak dohledat v osobním fondu V. Novotného v Masarykově ústavu – Archivu Akademie věd ČR.22) Ediční poznámka Jednotlivé dopisy této výběrové edice jsou řazeny chronologicky dle data vzniku. V záhlaví dokumentů je nejprve datace v pořadí: rok, měsíc, den a místo vydání. Následuje zkrácené jméno (název) autora (pisatele, vydavatele) a příjemce (adresáta) a dále citace pramene, ze kterého dokument pochází, ve tvaru: archiv, archivní fond, karton, číslo inventární, signatura, je‑li použita. Datace, oslovení a podpisy jsou v textu ponechány na stejném místě jako v originále, opraveno bylo pouze psaní denního data římskými čísly (například VIII./VIII. 1906 opraveno na arabské) a pisatelem vynechané její části (z důvodu zkracování) jsou do21) Naposledy J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 205, pozn. 24: Vojtíškovo zamýšlené působení v Rakovníku od roku 1907 nelze z tamějších pramenů ověřit a není zcela jasné, do jaké míry s tím reálně počítala městská rada a do jaké míry o to usilovali Vojtíškovi učitelé. Dobrovolná práce místního učitele se jistě radním jevila jako výhodnější. 22)AMP, f. Fridolín Macháček (1797) 1884–1954 (1960), 50 kart., 5,50 bm (viz inventář PhDr. Hany DOBRÉ, PhDr. Fridolín Macháček /1797/ 1884–1954 /1960/, Plzeň 1994, 115 s.); AHMP, f. Václav Vojtíšek /1863/ 1883–1974, 220 kart., 27,23 bm (viz inventář Jana FLODRA, Osobní fond univ. prof. dr. Václava Vojtíška /1863/ 1883–1974, Praha 1981, 93 s.); Archiv Akademie věd ČR (dále AAV), f. Václav Novotný 1869–1932, 20,79 bm, inv. č. 590, 15 dopisů Macháčka Novotnému 1906–1929 (viz inventář Jaroslavy HOFFMANNOVÉ, Václav Novotný /1785/ 1879–1932 /1933/, Praha 1994, 104 s.). 144 plněny v hranatých závorkách, například 6./8. [19]06. Součástí záhlaví jsou dále údaje o uložení dopisů (citace pramene ve výše uvedeném tvaru). V záhlaví je dále uváděn stručný popis (dopis), informace o formě dochování (originál – kopie), způsob vyhotovení (strojopis, rukopis), použité psací potřeby (tužka nebo pero) a počet stran. Přepis korespondence byl v několika případech zvlášť obtížný (v případě V. Novotného), když byl rukopis zběžnější. Částečně nebo zcela nečitelná slova jsou v hranatých závorkách [...], nejisté čtení je naznačeno ediční značkou [?] a na omyly pisatelů či místa věcně chybná je upozorněno značkou [!]. V hranatých závorkách jsou z důvodu lepší srozumitelnosti textu rozepsána některá zkrácená či chybějící slova z důvodu lepšího kontextu pro čtenáře. Hranatých závorek je také použito pro doplnění zkráceného osobního jména v textu (například M[acháče]k). Zásahy pisatelů v textu jsou vloženy mezi lomené závorky <> a vysvětleny v poznámce. Zvýraznění textu pisateli podtržením (případně dvojitým podtržením) bylo také ponecháno v původní grafické podobě a v poznámce je na ně upozorněno. Texty dopisů byly přepisovány podle současné pravopisné normy s přihlédnutím k pravidlům pro vydávání novodobých pramenů.23) Snahou je zachovat co nejvíce originální charakter jazyka pisatelů, ponechány proto byly některé archaické tvary nebo sousloví (například fascikle, dělaje, bejka honit, zdravstvuj). Doplněna byla chybějící interpunkce v souvětích a odstraněno zdvojení hlásek (illustrovat, supplent) či použití archaických tvarů (například museum nebo Fridolin). Na tyto opravy je upozorněno v poznámkách. Edice 1 1906, srpen 6., Rakovník F. Macháček V. Novotnému AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13 Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 V Rakovníku, 6. /8. [19]06 Velevážený pane profesore, šťastně jsem [se] již uvelebil v Rakovníku a jsem zde celkem spokojen, ale jedna věc mne přece trápí, a to právě nejdůležitější, pokud se týče archivu samotného. Archiv není obzvláště rozsáhlý, ale materiál jest právě v opačném poměru k tomu, co se v Praze povídá. Městských knih není obzvláště mnoho, něco přes sto, zatoa možno počítati tu listin a listů na hezkých pár tisíc, a zde právě lze najít asi nové věci. 23) Obecně srov. Ivan ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novodobých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie, Praha 2002. 145 Když jsem přijel sem, p[an] dr. Jandač24) jako svůj vlastní úkol naznačil mi, že mám pomoci dosavadnímu kustodovi archivu, učiteli měšťanské školy zdejší p[anu] Rennerovi,25) a že mu mám dávat jakési lekce v archivaření za tím účelem, aby on po mém odchodu mohl samostatně pokračovat v srovnávání archivu a potom ho řídil. A ten pan učitel mne právě nejvíce trápí. Je to takto velmi hodný pán a výborně se spolu snášíme. Jest to typ okresního historika-učitele, který s velkou pílí a přímo s nadšením pro věc shání po celém okresu všechny možné památky a zajímavosti, aby je uložil v rakovnickém muzeua nebo archivu. V archivu dosud vykonal za dobu poměrně krátkou velký kus práce, takže by se dalo nyní na tom základě dále dobře urovnávat – ale rozhodně ne tím způsobem, jak on nyní pokračuje. Mohu Vám, pane profesore, v psaní naznačiti jen hlavní výtku, kterou bych činil jeho způsobu práce, jinak bych musil popsat spoustu papíru, a doufám, že budu mít příležitost vyložit podrobně všechno ústně při Vaší návštěvě zde, na kterou už se velmi těším a o kterou, mimochodem podotýkám, velmi se zajímají zdejší kapacity. Hospodářské věci pan učitel srovnává v hlavních věcech, pokud jsem dosud mohl poznati, celkem dobře (ne zcela), ale kdo bude chtít někdy něco psát z politických nebo kulturních dějin rakovnických,a toho bych, bude‑li archiv takto srovnáván, srdečně litoval. Je to škatulkování příliš daleko zabíhající, stanovené na základě dělítek zcela libovolných, nejjednodušeji věc naznačím snad takto: věci k sobě naprosto nepatřící dostan[o]u se do jedné škatulky a věci týkající se jedné záležitosti budou úplně rozstrkány. Vyložil jsem arci ihned své námitky panu učiteli a předložil jsem svůj plán, který, mys lím, jest praktičtější a jednodušší, ale jsem vůči němu přece jen skoro ještě kluk, a třebas by nyní v něčem povolil, po mém odchodu jistě, jak nyní vidím, zůstane vše při starém. Rád bych se proto zbavil vší zodpovědnosti za konečné srovnání archivu, ale nevím, jak to provést, do nějakého konfliktu s p[an]em R[ennerem] bych se velice nerad dostal, 24)Petr Jandač, JUDr. (1866–1916), rakovnický činovník, od r. 1898 městský tajemník v Rakovníku a od r. 1900 starosta Sokola (obě funkce vykonával až do své smrti). Srov. Petra BURGEROVÁ, Podnikatel a starosta Josef Čermák a jeho činnost v Rakovníku na přelomu 19. a 20. století, Rakovnický historický sborník (dále RHS) 5, 2004, s. 92, 110, 116–117. 25) Jan Renner (1869–1959), učil na rakovnické měšťanské škole chlapecké, do penze odešel jako její ředitel v roce 1929. V Rakovníku spravoval od roku 1904 muzeum, archiv začal pořádat v roce 1906 a vedl ho až do roku 1957, v meziválečném období psal kroniku města Rakovníka. Podílel se na založení rakovnického Muzejního spolku a dlouhá léta redigoval jeho Věstník. Viz úvodní text, pozn. 1 (práce o J. Rennerovi a rakovnickém městském archivu). 146 osobně je to výtečný člověk – a také nevím, zda bych sám zde prorazil. Prosím Vás tudíž, pane profesore, o radu, jak si[!] mám z té nesnáze vymotat. Přijedete, prosím, už brzo? Děkuji Vám předem za všechnu mně věnovanou přízeň a trvání, Váš v nejhlubší úctě oddaný Fridolín Macháček t. č. [?] Rakovník, Trojanova ul. č. 211. Je prof. Fri[e]dr[ich]26) v Praze? Rád bych mu také předal zprávu o stavu věcí zde. a v orig. za to; museu; Rakovnických 2 1906, srpen 8., Čestice u Volyně V. Novotný F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1632, inv. č. 377, sign. 377/1 Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Milý příteli! Promiňte mi, že jsem Vás, nechtěje, přivedl do nemilé situace. O p[anu] učiteli se sice Jandač27) zmiňoval, tuším, že jsem Vám dával to psaní čísti nebo aspoň o tom řekl, ale ne v tom smyslu, jak to nyní líčíte Vy. Je mi to velmi nepříjemné, ale v těchto okolnostech je těžko radit, zvláště když nemohu dobře posouditi, oč běží, třeba z líčení Vašeho vysvítalo, že systém p[áně] učitelův je převrácený. Obrátiti se na Jandače jistě by mnoho nepomohlo, a kdyby i byl by konflikt neodvratný, tu pak chápu (a je to zde správné), že se konfliktu vyhýbáte. Nejlíp by bylo na nějakém drastickém příkladě ukázati p[anu] učiteli pošetilost jeho systému, ale z druhé strany věřím zase, že po Vašem odchodu dělal by vše po svém. Ale konečně i toho nejhloupějšího systému lze užíti, když jeho nedostatky vyváží se správnými repertorii28) a revokacemi, i když ve všem mnohem pracnější a nešikovnější. Ale snad by bylo lze tím způsobem p[ana] učitele přesvědčiti, když při zdělávání katalogu bude nutno dělati další[?] revokaci, že by bylo vhodnější dáti k sobě věci, které k sobě patří. To vše ovšem jsou teoretickéa úvahy, snad plané, jichž nebude v praxia lze upotřebiti, ale nevím věru, co jiného poraditi. Hned mi ovšem také napadlo, že by bylo prozatím nejlíp, kdybyste nechal p[ana] učitele zabývati se hospodářskými věcmi a sám se pokusil[?] na knihy a jejich popis[?]. Nepřipadne‑li zde na to dosud [?], aspoň o tom přemýšlejte. 26) Gustav Friedrich, prof. PhDr. (1871–1943), český historik, od r. 1904 mimořádný a 1909 řádný profesor pomocných věd historických na UK Praha (Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997, s. 580–583). V době Macháčkových a Vojtíškových studií přednášel latinskou paleografii, diplomatiku, chronologii, úvod do sfragistiky a heraldiky, vedl paleograficko-diplomatická cvičení. Viz F. KUTNAR – J. MAREK, c. d., s. 580–583. 27)Viz edice č. 1, pozn. 24. 28) Repertoria či repertáře spolu s indexy sloužily jako pomůcky pro orientaci v registratuře (archivu). Repertoria evidovala spisy ve fasciklech. 147 Rád bych svou návštěvu provedl[?] hned, ale mám jen krátkou dovolenou a té opravdu potřebuji k svému zotavení. Měl jsem v úmyslu přijeti 8.–9. září, snad tam ještě tou dobou budete. Píši však současně Friedrichovi,29) který je denně v Praze, myslím, že si tam malý výlet neodepře.30) Podrobnější jeho adresy nyní nevím, poněvadž u I. VIII […], ale stačí psáti na Klementinum. Napište mu tam, chcete‑li, není ničím ku Praze vázán a myslím, že dovede zakročiti energičtěji, než bych to dovedl já. Bude mne zajímati zvěděti více o Vašem dalším postupu, hodí‑li se Vám příležitost psáti. Budu zde do 3. září. Doufám také, že mi prominete, pokud jsem příčinou Vašich svízelů a jsem s přátelským pozdravem Váš Novotný Čestice (u Volyně)31) 8. 8. 1906 v orig. theoretické, praksi a 3 1906, srpen 11., Rakovník F. Macháček V. Novotnému AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13 Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Rakovník, 11. /8. [19]06 Velevážený pane profesore, zdá se mi, že si mne ráčíte představovat na tu celou věc mnohem více rozbručeného, než tomu ve skutečnosti jest, jsem Vám, pane profesore, naopak velikými díky zavázán, že Vaší vzácnou pomocí jsem [se] konečně k něčemu dostal; že jest můj spolupracovník tak trochu nešika, jest pro mne spíše výhodou, kdyby to byla nějaká kapacita ve svém oboru, tížila by mne jeho autorita a nedostal bych se ještě k samostatné práci ani k samostatnému myšlení o věci samé; takto mám dobrou příležitost učit se moudrým býti chybami druhého, a pozoruji na sobě, že jest to velmi dobrá škola. I jinak získám si zde přece jen dost praxe v každém ohledu, i v diplomatice poznávám nové formy 17. a 18. stol[etí] a p[odobně], takže já sám mohu býti se vším spokojen. To, nač si stěžuji, odnese si jen archiv, nepůjde‑li to jinak, jednoduše dříve než odjedu, oznámím p[anu] d[okto]ru Jand[ačovi] i purkmistrovi,32) že za rozdělení materiálu archivního nepřejímám zodpovědnost a že se k němu také nebudu hlásit. Dovoluji si několika příklady ilustrovata blíže to, co jsem vykládal minule. Pan R[enner] rozděluje listiny, <ktere>b z nichž dosud jsou pořízena regesta, na 48!c přihrádek,a doufám, že [v] průběhu doby ještě nějaká přibude. To by ještě nebylo nejhorší, horší je ještě, jaké nápisy mají jednotlivé oddíly; vedle takových, které se dají dobře hájit 29)Viz edice č. 1, pozn. 26. 30) Návštěvu G. Friedricha v Rakovníku nelze doložit, nedochovaly se ani žádné zmínky o této záležitosti v korespondenci s F. Macháčkem (AMP, f. F. Macháček, inv. č. 210, sign. 210/1–7, kart. LP 1631). 31) Obec Čestice, nyní okres Strakonice, Jihočeský kraj. 32) Starostou v Rakovníku byl v letech 1893–1910 Josef Čermák (viz pozn. č. 24). 148 (Účty, Pivovar, Cechy, Senomaty, Svobodný dům), najdou oddíly zařizované na základě čistě vnějších nahodilých známek (Rakovník císaři, císař R[akovn]íku [?], Královský úřad, Rakovník–Křivoklát), nevím často sám, co to má znamenat, vedle „Dluhů“ figurují ještě „Dluhopisy“, vedle „Soudnictví“ jsou ještě „Výslechy“, „Žaloby“ atd., vedle „Financí městských“ ještě „Účty“ atd., a vrchol všeho: „Potvrzení o obdržených listech“. Tak se např[íklad] jednání Rakovnických o povýšení do 3. stavu <kolem 1580>d dostane, sám nevím, do kolika přihrádek. <Revokace jsou tu nemožny.>d Chtěl jsem p[ana] učitele uvrtat samotného na knihy a dal jsem mu lekci o popisování knih, ale on mi od toho utekl a mnohem lépe se mu líbí „rozdělování“. Já nyní pořizuju[!] regesta k listům, u kterých toho dosud není, a své jednání další chci pak zařídit podle toho, jak dlouho mne zde budou chtít mít; budou‑li všechny listy regestovány, pak chytnu všech <ny>b 48 balíků, scházím to na jednu hromadu, srovnám chronologicky a pak roztřídím definitivně kombinací postupu chronologického s rozdělením věcným a hned dám signatury, to nebude tak dlouho trvat, a pan učitel bude stát před hotovým faktem a bude to muset akceptovat. Jestliže bych tady zůstal jen do 15. září, pak ovšem nebudu hotov ani s regestováním listin (regesta píši hned na lístky a připojuji k <tomu>b regestu hned diplomat[ickou] charakteristiku listin, datum a p[odobně], a nechám to běžet. Na knihách myslím, pane profesore, že nebude tak mnoho záležet, není jich mnoho, a proto ať si je pak srovná, jak chce, mezi nějakými 120 lístky už si každý najde, co bude potřebovat. Na začátku září přijedu v každém případě do Prahy sám, poněvadž musím jít k zem[ské] šk[olní] r[adě] (insp[ektorovi] Kastnerovi a Krskovi33)), dovoluji si obtěžovat s žádostí, až přijedete do Prahy, abyste mi ráčil dát laskavě zprávu, budou‑li už uvedení inspektoři úřadovat. O tom, že se bude obsazovat místo v plzeňském archivu, mluvil p[an] d[oktor] Teige34) již jako o hotové události, aniž bych se mu byl o tom zmínil, a upozorňoval mne také na to, abych si věci všímal. Prosím o prominutí, že zase obtěžuji svým povídáním, měl však jsem strach, abyste snad neměl domnění, že jsem nespokojen s tím, co jste mi sám ráčil vyhledati; proto si dovoluji opakovati, pokud mne samého jako začátečníka se týče, naučím se tu velmi mnoho. Poroučím se Vám v hluboké úctě oddaný Frid[olín] Macháček. v orig. illustrovat, příhrádek; b škrtnuto pisatelem; c podtrženo pisatelem vlnovkou; d vsuvka nad řádkem a 33)Eduard Kastner (nar. 1845 Náchod, zemř. 22. 9. 1909 Praha), gymnaziální profesor, ředitel gymnázia, zemský školní inspektor v Praze. Dr. Franz Krsek (nar. 1854 Vamberk), dvorní rada, ředitel gymnázia, školní inspektor (NA Praha, f. Policejní ředitelství Praha – konskripce). Za dohledání těchto údajů děkuji Mgr. Janu Kahudovi. 34) Josef Teige, JUDr. et PhDr. (1862–1921), archivář hlavního města Prahy v letech 1906–1921. 149 4 1906, srpen 21., Rakovník F. Macháček V. Vojtíškovi AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.) AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/2 (kopie) Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Rakovník 21. /8. [19]06. Milý Vojtíšku, předně napiš definitivně, přijedeš‑li a kdy. Pokud se bytu týče, je tu studentská noclehárna v hotelu Jerie,35) nocleh zdarma, chtěl‑li bys tam jít, vyzdvihni si poukázku v klubu turistů v Jungmannově tř.36) č. 15 a dej si ji tam hned orazit, na průkaz akad[emické] legiti[mace] to udělají. Nechtěl‑li bys tam mermomocí, pak snad by byl pro Tebe byt u jednoho mladého učitele [Jana Rennera?], s kterým jsem o věci mluvil, myslím, že by to přišlo levně. V hotelu je to takto drahé, pokud vím, asi 80 kr[ejcarů] za noc. Stravu poměrně levnou a dobrou bys měl u <naší>a mé kvartýrské (oběd za 30 kr[ejcarů]). Já ve svém pokoji nemám absolutně místa pro 2, je tak zrovna pro mne, uvidíš to ostatně sám. <Na>a Za stravu zde utratím nejvýš 65 kr. denně a jím slušně a dobře. Rozhodni se tedy o noclehu a napiš definitivní své rozhodnutí. Přijedeš‑li, tedy rozhodně ne tento týden, poněvadž archiv se maluje a nevím, bude‑li do <neděle>a soboty vše hotovo, v neděli už snad ano. Odporučuji tedy příští týden, nepřijeď však dříve než v neděli 27. Teď o archivu. Archiv je takto pěkně uložen a hezky se tu pracuje.37) O husitské době nenajdeš tu potřebnějšího téměř nic, musila by to být pouhá náhoda.38) Vůbec nejsou zde věci nějaké zvláštní ceny. Proto ale přece odporučuji Ti se sem podívat, ne kvůli tomu, co tady je, ale kvůli tomu, že jest to vůbec archiv. Měl bys tu výhodu, že by sis mohl dělat, co bys chtěl, jsem v archivu většinou sám, a jest to přece jen velmi výhodné, trochu praxe si získat. Odporučoval bych Ti, bude‑li možno, aspoň <tak>b 3 dny, <např[íklad] příští týden od pátku do neděle? Budu‑li ovšem tady>c nechal bych Tě v archivu dělat a <že>a trochu praxe by Ti někdy mohlo být dobré. <Okolí>a Rakovník i jeho okolí je dosti pěk35)Hotel Jerie, Rakovník čp. 144/II. V roce 1922 budovu koupila sociální demokracie, která ji přestavěla a rozšířila. Dnes zde sídlí Tylovo divadlo (v původním hotelovém traktu) a k němu v l. 1998–1999 přistavěné Kulturní centrum (hlavní kulturní sídlo města). Fotografie hotelu Jerie viz SOKA Rakovník, f. MěNV Rakovník, Fotokronika města Rakovníka II (Rakovník dříve a nyní II), inv. č. 189, kniha č. 189, č. fotografie 261; současnou podobu budovy lze vyhledat na webu města Rakovníka: http://www.mesto-rakovnik. cz/fotogalerie/kulturni-centrum/ 31. 3. 2008. 36) Rakovník, Jungmannova tř., nyní Pražská ul. 37) O práci v rakovnickém archivu píše Macháček dne 1. 7. 1906 slečně Slávce Noskové, se kterou se později oženil, na pohledu z náměstí na Vysokou bránu s označením umístění archivu: Pracovna pěkná, ve „Vysoké bráně“, chládek, čisto. Nejspíš se tam odstěhuji vždy na celý den, mimo jídlo. Viz Sbírka pohlednic ve vlastnictví vnuka J. Povolného (tamtéž, pohled z 1. 8. 1906, Macháček píše, že v Rakovníku bydlí u Spěváčků). 38)Vojtíšek tehdy sbíral archivní prameny k tématu Táboři po bitvě u Lipan, kterou původně zpracovával v semináři J. Golla, později uvažoval o tom pro disertaci. Později od tématu na radu svých profesorů V. Novotného a J. Bidla ustoupil. Srov. AMP, f. M. Bělohlávek, korespondence s V. Vojtíškem, neuspořádáno, Vojtíšek Bělohlávkovi 12. 11. 1971; V. VOJTÍŠEK, O Gustavu Friedrichovi, AČ 21, 1971, s. 230–231, 234; viz edice č. 10, pozn. 58. 150 né, nějaký výletek bychom si také mohli udělat, nebylo‑li by nic zvláštního, třeba bych mohl i ve všední den, nemám žádné úřední hodiny ani nic takového, dělám, kdy mám k tomu chuť. Nějakou práci bys mohl mi také s sebou přinést, ale jen něco menšího, poněvadž mi to, co mám, snad stačí <do poč[átku] září>a asi 14 dnů, kdy pojedu na nějaký den do Prahy (k zem[ské] šk[olní] radě). Příští týden sem také přijede Friedrich.39) Tak mi brzo odpověz a posílá Ti pac a pusu Tvůj Frida Macháček Rakovník Trojanova ul. 211.40) a škrtnuto pisatelem; b vsuvka nad textem; c vsuvka na téže stránce vpravo dole označená: x) 5 1906, srpen 23., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/1 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Milý Machairo! Mám udati definitivně, kdy přijedu, ale je v tom nesnáz. Musím se říditi, jak Ty máš čas – já mám kdy stále –, ale z Tvého dopisu nemohu vyrozuměti, kdy by se Ti to nejlíp hodilo. Doporučuješ příští týden od pátku do neděle, ale dodáváš „budu‑li ovšem tady“. Proto udej mně laskavě, kdy by Ti můj příjezd byl vhod, a já se dle toho zařídím. Čas naznačený (pátek–neděle příštího týdne) nebyl by zlý, záleží tedy na Tobě. Co se týče noclehu, užil bych příležitosti u toho p[ana] učitele, bylo‑li by možno, ne‑li snad by to v hotelu také nepřišlo zvlášť draho. Oběd by stačil u Tvé p[an]í kvartýrské. Tím by nejnutnější bylo vyřízeno, ostatní si zařídíme, až přijedu! Chceš‑li vědět, co dělám, neobtěžuj se ještě přečísti si další řádky. [...]41) Psal jsi, že pro mne v Rakovníku nebude nic, ale to nevadí. Já ani nemyslil na nějaký úspěch. Přijedu proto, abych viděl, jak se archiv pořádá, proto, že se podívám do kraje, kde jsem dosud nebyl. Byl bych letos jel asi na 2–3 dny zas do Brandýsa n[ad] Lab[em],42) ale raději užiji této příležitosti. Ale doufám, že máte dobré pivo, jinak bych měl strašně 39)Viz edice č. 1, pozn. 26; č. 2, pozn. 30. 40) Rakovník, Trojanova ul. (tento název nese ulice dodnes); na jedné dopisnici s pohledem na rakovnické náměstí z chrámové věže popisuje místo pobytu: Bydlím v ulici přes náměstí vzadu v levém koutě, nalevo, několik domů od náměstí... 41)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 42) Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, dvojměstí v okrese Praha-východ, odkud pocházela Vojtíškova matka Jana, roz. Jandová, dcera zdejšího mistra ševcovského a měšťana (o Vojtíškově rodině a mládí viz Ivan HLAVÁČEK, Václav Vojtíšek, in AUC-PH 5, 1975, s. 9–10; týž, O mých předchůdcích i současnících, Praha 2011, s. 276 a 320, pozn. č. 1). 151 mizernou náladu. Ten nějaký výlet také rád podniknu, těše se, že je okolí rakovnické pěkné. Jen aby nám nepršelo! Těším se na brzkou shledanou a s upřímným pozdravem jsem Praha, 23. 8. [19]06. Tvůj Vojtíšek [...]43) 6 1906, srpen 30., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/2 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–3 Milý Machairo! Dostali jsme právě <dnes>a telegram o smrti tety (mně je to celkem lhostejno), ale v radě rodinné bylo ustanoveno, abych jel na pohřeb jako zástupce rodiny. Odjíždím zítra ráno do Brandýsa44) – kdy se vrátím, nemohu přesně udati. Jistě se tam zdržím 2–3 dny. Tak ovšem není mi možno, abych tento týden přijel k Tobě. Příští týden odjíždíš zas Ty do Prahy45) – jak se zdá, je můj výlet za Tebou ohrožen, leda by jej bylo možno uskutečniti příští měsíc někdy. O tom ovšem promluvíme, až přijedeš do Prahy, kdy se jistě u mne zastavíš. Mám strašnou zlost, ale pomoci si opravdu nemohu. Z ostatních členů rodiny nikdo jeti nemůže. Tak se to stává, těší‑li se člověk na něco, a já jsem se opravdu těšil do Rakovníka. Je pravda, bude v Brandýse veselo přes ten pohřeb, piva bude dost, ale letos jsem chtěl jeti za Tebou, protože co budu míti v Brandýse, měl jsem už každý rok. [...]46) Až přijedeš do Prahy, budeš si moci vzíti ode mne, cokoliv budeš chtít a potřebovat. Žádaje, abys mne laskavě omluvil, jsem zatím (více si povíme, až přijedeš) s upřímným pozdravem Tvůj Vojtíšek Praha 30. /8. [19]06 nadepsáno nad řádkem a 43)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 44) Zemřela pravděpodobně sestra Vojtíškovy matky Jany, roz. Jandové, která z Brandýsa nad Labem pocházela (viz edice č. 5, pozn. 42). 45)Viz edice č. 4. 46)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 152 7 1906, říjen 8., Rakovník F. Macháček V. Novotnému AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13 Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 V Rakovníku, 8. /10. [19]06 Velevážený pane profesore, podařilo se mi přece svého nešťastného spolupracovníka přivést k jakémusi kompromisu, který mi aspoň umožnil, že jsem se mohl pustit do definitivního srovnávání. Pan učitel má ovšem fixní ideu, že by to bez škatulek vůbec nešlo, povolil jsem tedy v tom, že roztřiďuju nyní všechen materiál na několik oborů, ve kterých srovnávám pak dále chronologicky, dělaje pouze fascikle z akt týkajících se téže záležitosti. Rozhodl jsem se pro tyto obory (snad ovšem se ještě tu a tam rozhodnu k menší změně): A) Berně a všechny dávky zemské; B) Vojenství, válka, náklady vojenské; C) Soudnictví (pouze trestní); D) Záležitosti obecní, tj. vše, co se týká Rak[ovníka] jako obce; privilegia, hospodářství obecní, úřady, věci, ve kterých je obec zastoupena jako strana – je to arci daleko nejpočetnější oddíl; E) Řemesla, živnosti, cechy; F) Pivovar (nevím, zůstane‑li samostatný, snad ho podřadím ad E); G) Náboženství, děkan, záduší, kostely atd.; H) Škola (snad přijde ke G); I) Záležitosti soukromé (měšťanstvo i jiné osoby, civilní pře, záležitosti gruntovní, soukromé dluhy atd. K tomu se snad přiřadí anebo zůstane jako samostatné oddělení K) Svobodný dům. Bez revokací to ani při tak redukovaném počtu škatulek nepůjde, ale dá se, myslím, toho poněkud bez obtíží užít, ačkoli mně to ve všem nevyhovuje úplně. Měl jsem úmysl v první oddíly shrnout vše, čemu my říkáme přenesená působnost obce, ale nedá se to tak dobře provést, když různé stránky obecní činnosti příliš splývají. Mám už takto srovnánu značnou část listinného materiálu, dá to dost práce, poněvadž vedle datování, které často dá dost práce, musím každou věc aspoň přehlédnout, o čem jedná, abych ji mohl podle toho zařadit. Ale myslím, že do konce měsíce budu hotov. Přes zimu by mohl p[an] učitel dodělat katalog a o příští prázdniny bych se chtěl na to podívat, k napravování toho, co on udělá, bude jistě třeba dost práce, ačkoliv datování, v kterém dost často chybuje, má hotovo, a chtěl bych pak o tom napsat někam referát – to ovšem jsou dosud plány.47) Ale věc sama se mi líbí a skoro je mi líto, že ji mám tady nechat na pospas jiným lidem. Našel jsem zase řadu moudrostí svých předchůdců, tak např[íklad] velmi pěkně vypadá, když stará listina má strany nůžkami pěkně zarovnané, aby snad nějakým natržením neurážela krasocit, je to přímo estetický požitek, taková ostříhaná listina, nej- 47)Pokud je editorce známo, Macháček o pořádání městského archivu v Rakovníku referát nenapsal. K tomu srov. jeho bibliografii prací (Bibliografie PhDr. Fridolína Macháčka, MZK 7, 1970, s. 404–418. Sestavil M. Bělohlávek z pozůstalosti G. Macháčkové). Svoji činnost v Rakovníku pouze zhodnotil před svým odchodem radě města, avšak tato písemnost se nezachovala (viz J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 203). 153 příjemnější tenkrát, je‑li ušmiknut zároveň podpis a datum. Ale pan učitel se hájí, že to nedělal, byl to asi někdo z dřívějších „srovnavačů“.48) Budu smět doufat ve Vaši návštěvu, velevážený pane profesore? Měl bych rád vyšší sankci na svou práci, a ještě větší by bylo mé potěšení, kdyby přijela hned celá komise a hodně mne ztrhala. Jinak je mi tu dobře, mimo trochu maloměstské nudy, aspoň pořádnou čítárnu by tu měli mít. Těším se tedy (ovšem trochu se strachem), že budu mít čest býti podroben přísné kritice, a budu se zatím činit, abych nepropadl. Děkuji již předem za všechnu vzácnou přízeň, mně prokazovanou, znamenám se v nejhlubší úctě oddaný Fridolín Macháček 8 1906, říjen 9., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/3 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Milý Machajro! [...]49) Také jsem byl z výsledku té návštěvy uspokojen a doufám, že nezůstane bez dobrých pro mne následků. A teď na oslavu toho podnikl jsem delší sezení v hospodě s nočním výletem, a tím se stalo, že penízky kulaté, které jsem měl tak v rezervěa pro případ jízdy do Rakovníka, velice krásně se rozkutálely. Dnes, kdy na vše vzpomínám, mám nehorázný vztek na sebe i na ty, s nimiž jsem byl, ale pozdě, jak řekneš asi, bejka honím. Mám nyní hanebnou náladu, což se dá snad také vysvětliti tím, že už ve čtvrtek nastávají přednášky. A tak poznáváš než, že ty 2 uvedené argumenty stačí k tomu, abych nemohl jeti za Tebou. Ten 2. dal by se snad obejíti, ale ten první – to je slovem šeredná věc. No, co se stálo [!], stalo se, člověče, nezlob se, pláč nepomáhá – ten se říkává odedávnaa a já, bohužel, musím toho rčení užíti také a musím jen doufati, že mi promineš, že nesplnil jsem slibů, které jsem Tobě dal. [...]50) Zatím, než se uvidíme, jsem s upřímným pozdravem Tvůj Vojtíšek Praha 9./10. [19]06 v orig. reservě; ode dávna a 48)Před J. Rennerem pořádal rakovnický archiv v letech 1861–1873 František Hovorka, místní obrozenský pracovník, jemuž tehdy pomáhal František Levý. Poté archiválie v polovině 80. let 19. stol. badatelsky využíval pro své práce Zikmund Winter, který se o jejich uložení nebo uspořádání příliš nestaral. Viz J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 200; Jan RENNER, Zikmund Winter a rakovnický archiv, in Zikmund Winter a Rakovník, ed. Josef Bartoš, Rakovník 1937, s. 119–141. 49)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 50)Totéž. 154 9 1907, duben 13., Plzeň F. Macháček V. Novotnému AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13 Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 V Plzni, 13. /4. [19]07 Velevážený pane profesore, vede se mi tu v Plzni dosud docela dobře a nemám nejmenší příčiny si naříkat; s panem řed[itelem] Strnadem se výborně snášíme, času na práci mám také dost, a půjde‑li to všechno tak dále, bude moje postavení zde tak neodvislé, že se to nedá ani porovnat s profesurou.51) [...]52) Vojtíšek mi právě píše, že již s Vámi mluvil o Rakovníku.53) Je to s ním teď dost ošemetné, je chorobný (nějaká neuróza,a špatné trávení, vůbec asi celý tělesný stav jeho je pochroumán), dle mého mínění je tím vinno jen to, že má špatný byt v přízemí v nejužší části Nekázanky,54) málo vzduchu a světla. Odvolal teď na radu Bidlovu55) žádost za státnici (písemnou), což je jistě dost povážlivé v dnešních poměrech; studovat ale a připravovat se prý ještě může. Bylo by to škoda, kdyby se zdržel, znám ho dobře a vím, že patří k nejpilnějším a nejsvědomitějším lidem u nás, snad je někdy až příliš svědomitý ve své práci. Psal mi před týdnem, že má strach z Rakovníka, aby se nezdržel v přípravě k[e] zkouškám, chtěl jsem mu za to důkladně vycinkat, ale jak se dovídám právě, předešel mne v tom již Friedrich.56) Rakovník by mu přišel nyní jako na zavolání, měl by to jako letní byt, i archivní místnost je pro něj zrovna ideálně vzdušná a světlá, blízko lesy, připravovat by se i při pilné práci v archivu mohl pořád, opatřil bych mu tam i dobré společníky, schází tady jen, aby múdří[!] a opatrní páni s tím souhlasili. Odpovědi jsem dosud nedostal, a myslím, že snad s urgováním jí bude nutno počkat po volbách, jen aby pak snad nebyla odpověď záporná. Vojtíšek mi již napsal, že jste se mu ráčil zmínit, že 51)Macháček v Plzni oficiálně nastoupil od 1. 5. Dne 10. 6. 1907 vykonal státní zkoušku a byla mu přiznána učitelská způsobilost pro vyšší střední školy. Josef Strnad (1852–1930) v letech 1879–1907 vedl správu Městského historického muzea a městského archivu v Plzni; od r. 1881 působil také jako středoškolský profesor, v letech 1906–1914 byl ředitelem II. Státní české reálky v Plzni. Strnadův nástupce F. Macháček byl jeho oddaným spolupracovníkem. 52)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 53) Žádný dopis Vojtíška Macháčkovi s informací o konzultaci rakovnického místa s Novotným před 13. 4. 1907 se nedochoval, nejbližší datem i obsahem je dopis ze 7. 5. (viz edice č. 10). 54)Vojtíškovi rodiče bydleli v ulici Nekázanka 12 na Novém Městě od roku 1882, když si tam zařídili malé hokynářství; 9. 8. 1883 se jim tam narodil jejich syn Václav. O tom více I. HLAVÁČEK, c. d., s. 9–10; J. JANEČKOVÁ, „Mám je ty Plzeňáky přece jen nakonec rád“, s. 15, pozn. 43. 55) Jaroslav Bidlo, prof. PhDr. (1868–1937), český historik Gollovy školy se zaměřením na východní slovanskou Evropu a Balkán, profesor všeobecných dějin (1904–1910 mimořádný, od 1910 řádný) a zakladatel semináře východoevropských dějin na pražské filozofické fakultě. Macháček a Vojtíšek navštěvovali v akademickém roce 1905/1906 jeho semináře „Dějiny Ruska v 19. stol.“ a „Dějiny unie polsko-litevské“. 56) Žádný další dopis od Vojtíška se nedochoval (viz pozn. 5). O G. Friedrichovi viz edice č. 1, pozn. 26. 155 v případě potřeby budete urgovat, to by asi ovšem pomohlo. Kdyby do té doby mi přišla odpověď, hned to oznámím. Prosím za prominutí, že Vám způsobuji stále nové starosti, a trvám v hluboké úctě Váš vděčný Fridolín Macháček v orig. nervosa a 10 1907, květen 7., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/6 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Milý Macháčku! [...]57) U Novotného jsem ještě nebyl, ale půjdu k němu v sobotu (dříve nemá přednášky tento týden). Dnes jsem vlastně poprvé se podíval do koleje. Byl jsem u Friedricha a mluvil jsem s Bidlem, který se zvláště zajímal o moji chorobu a doporučoval mi lékaře, který opravuje jeho nervy. Jak je se mnou v této věci, těžko říci. Piju všeliké medicíny,a zachovávám lázeňské rady, nepiju ani piva – a je mi to opravdu krušno –, užívám mléka, ale nepozoruji zvláštních pokroků. Záchvaty mdloby se sice neopakují, ale bolesti hlavy, nespavost a spojené s tím nepříjemnosti zcela nezmizely dosud. Doufám, že nastávající pěkné dny pomohou k mému uzdravení, avšak ztráta času bude veliká a jistě citelná. Uvažuji‑li o všem, poznávám, že Rakovník, dostanu‑li se tam, poslouží mi sice k osvěžení, zato však připraví mne o další čas.58) 57)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 58) O mnoho let později na toto období V. Vojtíšek vzpomínal v dopisu M. Bělohlávkovi 12. 11. 1971. Viz edice č. 4, pozn. 38; AMP, f. M. Bělohlávek, korespondence s V. Vojtíškem, neuspořádáno, kde píše: V Rakovníku byla velká práce. Macháčkovi se však líbila i s městem a myslil na to, aby příští rok jel do Rakovníka někdo jiný, když sám už nepojede. V tom smyslu mně z R[akovníka] psal. Dopisem jsem byl překvapen: sám jsem měl před sebou rok studií (1903–7) a měl jsem rozdělanou práci u Golla: Táboři po bitvě u Lipan […] Už jsem rok sbíral materiál a dostával jsem se do povážlivé situace. Radil jsem se – ke Gollovi byl těžký přístup a dostal i dovolenou – s Novotným i Bidlem, oba řekli, že je to úkol na habilitaci, Bidlo radil výměnu práce, a mne pojalo vzrušení, strach, já měl myšlenky, že nestačím, že nejsem schopný – byly to chvíle těžké. Macháček, vrátiv se z Rakovníka, udržoval se mnou styky, mnoho mně domlouval, povzbuzoval, a když byl jmenován 1907 (květen) do Plzně […] Tehdy šlo o to, abych v létě jel do R[akovníka]a pokračoval v Macháčkově práci. Že Macháček Novotnému o mně psal, nevím. Také nevím, bylo‑li o mně nějaké jednání. Avšak dověděl jsem se, že už nikdo do R[akovníka]nepojede, měst[ského]archivu se ujme tamější učitel Renner. S mou disertační prací vešel jsem do kritických dnů a přišla dlouhá historie, v níž mi M[acháček] byl podpůrcem. (Vyučil M[acháček] Rennera?) 156 [...]59) Těše se na Tvůj brzký příjezd a popovídání, jsem s upřímným pozdravem Tvůj Vojtíšek Praha, 7. 5. [19]07. v orig. mediciny a 11 1907, květen 11., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/7 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–2 Milý Macháčku! Mluvil jsem s Friedrichem i Novotným. Friedrich důtklivě mi radil, abych Rakovník přijal, vychvaloval mi všechny výhody – pod dojmem jeho řečí šel jsem hned příští hodinu k Novotnému a představiv se zavedl jsem řeč na Rakovník. Novotný sám hned se ptal, jak věc stojí, a pravil, bude‑li třeba, že dopíše sám do Rakovníka, aby vše urychlil. Máš mu psáti, jestli nastane delší průtah. Se svým osudem jsem se už smířil. Na radu Friedricha i Bidla vzal jsem zpět žádost za témaa k státnici, a pokud mohu, studuji, abych čas zcela nepromarnil. Mohu přec denně 6–7 hodin pracovati, a tak nebude snad mnoho ztraceno, zvlášť budu‑li i [v] Rakovníku – dostanu‑li se tam – moci aspoň trochu věnovati se také „dření“.60) [...]61) Jinak nevím nic zvláštního, o čem bych Ti mohl psáti nebo co by Tě zajímalo. S pozdravem jsem Tvůj Vojtíšek Praha, 11. 5. [19]07. v orig. thema a 59)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 60) O Vojtíškových peripetiích s tématem disertace a také o nabídce pořádání rakovnického archivu v létě 1907 viz edice č. 4, pozn. 38; č. 10, pozn. 58 a příslušný úvodní text. 61)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 157 12 1907, květen 13., Plzeň F. Macháček V. Vojtíškovi AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.) AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/3 (kopie) Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Plzeň 13. /5. [19]07 Milý Vojto, předně mi promiň, že píšu na hadr, ale došel mi právě papír a zbyla obálka. Za druhé přijmi na vědomí, že jsem Ti chtěl právě vynadat, když jsem se dověděl, že to učinil za mne Friedrich, zcela správně. Byl by to nesmysl od Tebe, tam [v Rakovníku] budeš jako na letním bytě, vzduchu a světla hodně, to myslím nyní nejvíc potřebuješ, máš tam lesy a času budeš mít také dost. Píšu zároveň Novotnému v té věci, byl bych psal i proti Tvé vůli, aby Tě obrátil trochu na lepší rozum. Jakmile něco přijde, okamžitě Ti napíšu, Novotného se drž, snad se ještě někde nějaký archiv najde. Myslil jsem, že se bude nově obsazovati Jindř[ichův] Hradec,62) ale nestane se tak nyní, také by to ovšem bylo uvážlivé, není‑li to veřejná služba. Pak se bude obsazovat místodrž[itelský] archiv (asi 2), ale tam jednak přijde snad nějaký Němec, najdou‑li jakého, a jednak je tam mizerný plat a chef63) na nic. Do jiných praž[ských] archivů nyní přijdou institutisté,64) možná že někdo i do místodrž[itelského]. Hleď si toho trochu, myslím, že by to bylo lepší pro Tebe vzhledem k Tvému zdraví než kantořina. Ještě něco mám, dověděl jsem se svého času o Veltrusích nebo Velvarech, že tam hledali někoho, kdo by jim rovnal archiv; vyjednával J. V. Šimák,65) nevím, zda někoho dostali, řekni o tom Friedr[ichovi] nebo Novotnému, aby po případě Šimákovi řekli. Pak 62)Místo archiváře u hraběte Černína v Jindřichově Hradci získal za dva roky poté, v polovině roku 1909, František Teplý, kam jej koncem roku 1908 doporučil Josef Kalousek. Srov. Pavel HOLÁT, František Teplý – archivář a kněz, České Budějovice 2003, s. 78–81 (24. 5. 1909 po osobním jednání u hraběte Černína Teplý místo přijal); dále viz ANM, f. J. Kalousek, inv. č. 595, kart. č. 14, korespondence s F. Teplým, Teplý Kalouskovi 3. 8. 1909: Místo archiváře jsem dostal…; LA PNP, f. F. Teplý (bez inv. č.) korespondence s J. Kalouskem 20. 9. 1909 (Teplého tituluje pán p[an] hraběcí archivář v J. Hradci). 63) Od r. 1896 byl prvním a zároveň posledním ředitelem Místodržitelského archivu v Praze (Karl) Karel (Köppl) Köpl (1851–1932), který zde působil již od r. 1884 jako první místodržitelský archivář. Od listopadu 1918 byl Köpl poslán na nucenou dovolenou a správou archivu byl pověřen Ladislav Klicman. Až do roku 1919 byl místodržitelský archiv jediným státním archivem v Čechách a v českých zemích vůbec, od r. 1919 byl přeměněn v resortní Archiv ministerstva vnitra. 64)Pisatel pravděpodobně myslel absolventy vídeňského Institutu pro rakouský dějezpyt (Institut für österreichische Geschitsforschung). 65) Josef Vítězslav Šimák, prof. PhDr. (1870–1941), docent (1904–1911) a profesor historické vlastivědy na FF UK Praha (1911–1921 mimořádný, od 1921 řádný), žák J. Golla a Antonína Rezka; zabýval se především historií severních a severovýchodních Čech, zvláště rodného Pojizeří; též člen ČAVU a Královské české společnosti nauk. Více Hana KÁBOVÁ – Karol BÍLEK, Josef Pekař a Josef Vítězslav Šimák. Edice vzájemné korespondence, Z českého ráje a Podkrkonoší 20, Semily–Turnov 2007, s. 113–210. 158 hledali v Brně kopisty pro Památky dějin morav[ských],66) někoho, kdo je v[e] stadiu zkoušek, mohl by se prý při tom připravovat nebo dělat zkušební rok, to měl Novotný, můžeš mu říci o tom. Pozdravuje Tě Tvůj upřímný Frid[olín] M[acháček] S tou Tvou prací se mi to nechce líbit. Odložení, ovšem musilo‑li to být, přestává vše. Lítej hodně po procházkách. [...]67) Zdravstvuj 13 1907, květen 27., Plzeň F. Macháček V. Novotnému AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13 Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–3 Plzeň, 27. /5. [19]07 Velevážený pane profesore, nedostal jsem ještě nic z Rakovníka a už to asi jen tak nepřijde. Byla by to opravdu škoda, kdyby se to tam nechalo nehotovo, snad ale Vaše případná urgence přece vše příznivě rozhodne. Mně se tady vede takto znamenitě a začínám tu být, pokud se mé práce týče, docela spokojen. [...]68) Děkuji předem za vše, prosím za prominutí, že pořád zlobím, a poroučím se v nejhlubší úctě oddaný Fri[dolín] Macháček 66)Mohlo jít o komisi pro vydávání historických památek při Matici moravské, která vznikla asi v roce 1906. V roce 1909 se stal pomocným úředníkem v Moravském zemském archivu Bohumil Svoboda, který byl přijat jako kopista této komise (přepsal zemské desky brněnské cúdy z let 1480–1590). Další podobná komise se ve stejné době utvořila při Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně, obě komise nějaký čas spolupracovaly, nějaký čas si konkurovaly. Srov. Ivan ŠTARHA, Moravský zemský archiv v Brně, Brno 2003, s. 58. 67)Vypuštěna jedna věta textu netýkající se Rakovníka. 68)Vynechána část textu netýkající se Rakovníka. Macháček se ptá na informace k průběhu státnic, které složil 10. 6. (viz edice č. 9, pozn. 51), a domlouvá si s Novotným konzultaci. 159 14 1907, červen 21., Plzeň F. Macháček V. Vojtíškovi AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.) AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/5 (kopie) Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Plzeň, 21./6. [19]07 Milý Vojto, [...]69) Zdali pak jsi byl u Novotn[ého]? Vidím Tě, jak se pitomě usmíváš a neříkáš nic. Pořád to do Tebe vtloukám, hýbej se trochu, jsi dneska v dost pěkné situaci, že nemáš mimo institutraly [?]70) v archivářském kumštu konkurenta (Ponocný,71) zdá se, svým osobním chováním si všude rozlívá ocet, vím to z více stran). Vylezeš‑li jen trochu ze své díry, můžeš něco ulovit, ale na nos Ti to nesedne, zrovna tak ne jako Klofáčovi72) jeho státní právo. Friedrich má s Tebou jakési plány (to tedy je důvěrné), snad Tě dostane jako druhého adjunkta do praž[ského] archivu, ale to je ještě u boha. Hleď si tedy také Novotného a pak ti vřele doporučuji společnost přátel Niederle73) i Buchtela,74) mají tam rádi mladé lidi a může to být také někdy dobré. Vůbec prosím Tě už jednou, hýbej se a nehloupni tak hroznou měrou, či snad se bojíš nákazy, že Nov[otný] je realista a Niederle důvěrným přítelem Kramářovým,75) tedy oba dva jistě černí vlastizrádci? Můžeš tedy k nim jít aspoň „s výhradou“, což přece činí i osvědčení vlastenci dneska. [...]76) Můj milý, ještě jednou: nehloupni a měj se přece ještě jednou k světu, jdi hned k Nov[otnému] in causa Rakovník, vždyť už jsou prázdniny skoro tu. Nov[otný] se ptal po Tobě, já Tě vymluvil, že jsi nemocen. Ale jsi lump. [...]77) Nazdar. Frída Macháček 69)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 70)Viz edice č. 12, pozn. 64. 71) Josef Ponocný (nar. 1884 Turnov), žák J. Pekaře a J. V. Šimáka, pro kterého pracoval také jako placený opisovač (přivydělával si na studiích), mj. také zpracovával rejstříky k dějinám Turnova (viz Hana KÁBOVÁ – Karol BÍLEK, c. d., s. 145–146). Studoval na filozofické fakultě pražské univerzity v letech 1903–1908. 72)Václav Jaroslav Klofáč (1868–1942), český politik (poslanec rakouské říšské rady a zároveň českého zemského sněmu) a novinář, vůdce českých národních socialistů. 73)Lubor Niederle, univ. prof. PhDr. (1865–1944), klatovský rodák, český slavista, antropolog, etnolog a archeolog. Je považován za zakladatele moderní archeologie v Česku. V roce 1910 vydal spolu s K. Buchtelou (viz pozn. 74) Rukověť české archeologie, která dala základ modernímu obrazu pravěku. Macháček na univerzitě navštěvoval v letech 1902–1905 jeho přednášky z archeologie. 74)Karel Buchtela (1864–1946), původně právník, byl spolupracovníkem L. Niederleho a praktickým archeologickým badatelem (viz pozn. 73). Od roku 1924 se stal ředitelem Československého státního ústavu archeologického. 75)Karel Kramář, JUDr. (1860–1937), mladočeský politik a první předseda vlády nově vzniklé Československé republiky. 76)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 77)Totéž. 160 15 1907, červenec 4., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/9 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Milý Macháčku! Promiň laskavě, že odpovídám teprve dnes. [...]78) S Novotným jsem mluvil. Chodím na jeho přednášky. Čekal, že přijede na slet Jandač z Rakovníka,79) chtěl ho vyhledati a promluviti s ním, když žádných zpráv nedostává. V pondělí minulé nemohl mi dosud říci nic určitého a slíbil, zví‑li co do soboty, že mi pošle psaní do bytu. Dosud jsem ničeho neobdržel. Mluvil jsem o Rakovníku také s Bidlem (vydal právě I. díl dějin Ruska v 15. st[oletí] do r[oku] 1855 ve Světové knihovně80) za 60 h), ale ten mi ho rozhodně neschvaluje, ba varuje, abych prý snad to potom neodpykal. Řeč na Rakovník byla navázána takto: Bidlo81) má vypůjčený rukopis z Varšavy v muzeu a k opisování si najal člověka, který se takovou prací živí. Ale muž ten (Ponocný?)82) vedl si velmi nepořádně a nakonec týden se neukázal. Aby práce nestála, požádal Bidlo mne, abych se jí ujal, a ptal se, pojedu‑li na prázdniny a zda bych mohl opisovat o prázdninách. K opisování mému nedošlo. Řečený muž zase přišel, a slíbiv pokání, asi vzat byl na milost. Od té doby však mne pronásledoval Bidlo otázkami, pojedu‑li do Rakovníka. Odpovídal jsem, že nemohu říci nic určitého, sám nevěda, dostanu‑li to místo. Nyní již skončil Bidlo přednášky a odjel na vědeckou cestu. Ptal se také na Tebe, jak jsi spokojen, mluvil se mnou o klepech, které se šíří mezi studenty, např[íklad] že si vydržuje špicly, mluvil o špatném připravení kandidátů, rozhovořil se, že se nezměnil proti roku loňskému při zkoušení, že nezmírnil svých požadavků ap[od]. K Friedrichovi se chystám, ale nemohu jít dřív, dokud nepročtu si vypůjčený sešit „Kaiserurkunden“83) (nejspíš pozítří k němu půjdu). Co se týče Tvého pobádání, abych se „hýbal“ a dostati se hleděl do společnosti Niederle a Buchtely, myslím, že letos jest již na to pozdě. Vlastně, abych se přiznal, nevím opravdu vhodné záminky a příležitosti, pomocí jichž bych se k nim dostal. Jinak Ti 78)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 79)Viz edice č. 1, pozn. 24. 80)J. Bidlo, Dějiny Ruska v devatenáctém století. Díl I [1796–1855], Praha 1907 (nakladatel Jan Otto, edice Světová knihovna). 81)Viz edice č. 9, pozn. 55. 82)Viz edice č. 14, pozn. 71. 83)Heinrich Sybel – Theodor Sickel, Kaiserurkunden in Abbildungen, Berlin 1880–1891. 161 za rady upřímně děkuji jsa si vědom, že tak dobrých a otcovských rad ani nezasluhuji při svém stále rostoucím hloupnutí (pomalu budu o něm přesvědčen sám). [...]84) S pozdravem Vojtíšek V Praze, 4. 7. [19]07 [...]85) 16 1907, červenec 8., Plzeň F. Macháček V. Vojtíškovi AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.) AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/6 (kopie) Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4 Plzeň 8. /7. [19]07 Můj milý, mně se zdá, že ze psaní, které k Tobě počínám, vyklube se zase řada otcovských napomenutí, poněvadž k Tvému polepšení vidím doma jen docela malinký krůček. [...]86) Škoda, žes mně nenapsal, co namítá Bidlo87) proti Rakovníku; Ponocného znám, je to takto člověk dost vážných tu a tam aspirací, je odkázán sám na sebe, ale je přitom hrozně lehkomyslný, neumí jednat s lidmi, schází mu aspoň trochu taktu, takových afér,a jak Ty píšeš, měl celou řadu. Musím jen opakovat, aby ses hýbal, pozoruju přece jen, že jsi ještě dost nezchytřel. Společnost znamená Spol[ečnost] přátel starožitností českých,88) jejíž archea-historický odbor má schůze v Klementinu <č. IV>b asi 1 za 14 dní, Bucht[ela] je na každé schůzi a dost často je tam Niederle, mají leckdys také pěkné vycházky a je to tam celkem dost kamarádské. Za ty dvě hodiny schůze se tam naučíš víc než za celou řadu jiných přednášek, je to jako seminář pro prehistorii. Tak už jednou kopni do sebe a rozhoupej se. Jinak hleď, aby to s Rak[ovníkem] už nějak brzo dobře dopadlo, možná, že bych se tam některou neděli za Tebou podíval, ač za to neručím, poněvadž já jinak vždy se nyní raději rozjedu do Prahy.89) [...]90) Pozdravuje M[acháče]k v orig. afer, archae; b vepsáno pod řádkem a 84)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka. 85)Totéž. 86)Totéž. 87)Viz edice č. 9. 88) Společnost přátel starožitností českých, založená roku 1888 K. V. Adámkem, J. L. Píčem a F. Parisem; od roku 1893 vydávala vlastní periodikum (Časopis Společnosti přátel starožitností českých). 89)Macháček jezdil hodně do Prahy a přespával i u Vojtíška. Jedním z důvodů k těmto cestám byla bezesporu jeho mladá láska Slávinka Nosková, se kterou se 26. 11. 1908 v Praze u sv. Tomáše oženil. 90)Vynechána část textu netýkající se Rakovníka. 162 17 1907, červenec 11., Praha V. Vojtíšek F. Macháčkovi AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/8 Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–6 Milý Macháčku! Právě jsem obdržel lístek od Novotného.91) D[okto]r Jandač92) psal mu v pondělí, že prý si již opatřili jiného (nějakého p[ana] učitele) – list zní prý dosti podivně. Chci‑li si přečísti, co píše, nebo chtěl‑li bych do Kroměříže93) (to mi Novotný neradí), mám k němu přijíti. Z Rakovníka tedy není nic. Jsem rád, že už je jasno v této věci. Výsledek mne nijak nemrzí. Mohu říci, že jsem získal čas, o nějž jsem se obával. K Novotnému půjdu, jen abych mu poděkoval za ochotu, s jakou se staral, abych se do Rakovníka dostal. Ztráty času týkaly se také námitky Bidlovy94) proti Rakovníku – dnes ovšem už nemají významu ani zajímavosti. [...]95) S pozdravem Tvůj Vojtíšek V Praze 11. VII. [19]07 [...]96) Dle stavu financí a podle jiných okolností později odpovím, dovolím‑li si užíti Tvého vlídného pozvání, za něž srdečný dík. Piš! V[ojtíšek] 91) Zmíněný „lístek“ se v Macháčkově fondu v korespondenci s V. Novotným nedochoval. 92)Viz edice č. 1, pozn. 24. 93) Okresní město Kroměříž, Zlínský kraj. 94)Viz edice č. 9, pozn. 55. 95)Vynechána část textu netýkající se Rakovníka. 96)Totéž. 163 164 Bohdan Zilynskyj Prázdninový pobyt Jaromíra Čelakovského na Rakovnicku v roce 1914 Epizoda ze sklonku života českého právního historika Nedávné vydání zápisků univerzitního profesora Jaromíra Čelakovského rozšířilo okruh českých vyprávěcích pramenů deníkově-memoárového typu vzniklých v době existence Rakouska‑Uherska.1) Edice podává svědectví o mnohostranných aktivitách mladšího syna Františka Ladislava Čelakovského, který byl nejen právním historikem, ale také mladočeským politikem a spoluorganizátorem českého veřejného, zejména školského života. Čelakovského zápisky, pokrývající dobu více než čtyř desetiletí, mohou být odborníky analyzovány z mnoha hledisek. Regionalistu zaujme poměrně dobrá dokumentace historikových cest po Čechách, popřípadě i za jejich hranicemi, ať se jednalo o výjezdy a pobyty pracovní nebo odpočinkové. Toto konstatování se týká v určitém rozsahu také Rakovnicka. První Čelakovského návštěvu v rakovnickém archivu lze doložit, byť nikoli na základě vydaných zápisků, už v červnu 1870. Čtyřiadvacetiletý kandidát práv zamířil do města v doprovodu Václava hraběte Kounice a poznamenával si a vypisoval památnosti po tři dny v archivu.2) Mohl proto o necelý rok později v žádosti o místo adjunkta v archivu královského města Prahy uvést mezi dvaceti archivy, které v Čechách navštívil a prohlédl, také archiv rakovnický.3) Také další Čelakovského návštěva Rakovníka ze srpna 1890 měla badatelský charakter.4) V té době si už etablovaný historik a editor prohlédl zdejší městská privilegia, respektive zkontroloval přesnost jejich opisu pořízeného pro vydání 1)Jaromír Čelakovský, Moje zápisky (1871–1914), k vydání připravili Luboš Velek a Alice Velková, Praha 2004. Edici předchází na s. 17–49 životopis J. Čelakovského, připravený L. Velkem. O Jaromíru Čelakovském srov. nejnověji Jiří ŠOUŠA ml., Čelakovský Jaromír, Biografický slovník českých zemí, sešit 10 (Č – Čerma), Praha 2008, s. 570–572. 2) Jan ČERNÝ (ed.), Rakovnické paměti 19. století. Zápisky Františka Hovorky. Kronika Ferdinanda Malce, Rakovník 2010, s. 81 a 127, srov. též editorův úvod, s. 20. V osobním fondu F. Hovorky v SOkA Rakovník, kart. č. 1, je uložen list Hovorkova synovce Jindřicha Zálužanského z 28. 7. 1870 a nedatovaný list téhož odkazující na pochvalné ocenění rakovnického archivu J. Čelakovským. 3)Václav VOJTÍŠEK, Jaromír Čelakovský (21. března 1846 – 16. října 1914), Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, díl 1, sešit 2, Praha 1920, s. 393–394. 4) 9. srpna jedu do Rakovníka skonferovati [!] privileje, jež mi p. Jirsák opsal. […] 10. srpna v Rakovníce dopoledne srovnal 4 nejstarší listiny. Ostatní půjčí mi do Prahy, zvláště co je v plechové krabici, konf[irmace] císař[ovny] Marie Terezie z roku 1747 (J. Čelakovský, Moje zápisky, s. 83). V rakovnických zápiscích Ferdinanda Malce není tato návštěva zmíněna, srov. J. ČERNÝ, Rakovnické paměti, s. 373. 165 privilegií českých tzv. venkovských královských měst.5) Zda měla pracovní důvod také Čelakovského návštěva Křivoklátu v červenci 1889, nevíme.6) Koncem února 1900 byl Jaromír Čelakovský zvolen jako mladočeský kandidát v doplňovací volbě poslancem říšské rady za skupinu sedmi podřipských měst (Slaný – Louny – Kladno – Nové Strašecí – Unhošť – Velvary – Rakovník).7) V té době měl už za sebou bohaté zkušenosti s vykonáváním mandátu v říšské radě i v českém zemském sněmu, ve kterých působil s přestávkami od konce sedmdesátých let 19. století. Mandát získaný v roce 1900 vykonával v důsledku parlamentní obstrukce jen několik měsíců.8) Stačil se však koncem dubna 1900 aktivně zúčastnit manifestační schůze učitelstva rakovnického školního okresu, kam se dostavil také zemský poslanec, právník Ladislav Dvořák, a rakovnický starosta Čermák. Schůze byla nakonec vládním komisařem rozpuštěna.9) Poslední pobyt Jaromíra Čelakovského na Rakovnicku, který je tématem tohoto materiálu, se od dosud zmíněných odlišoval svým převážně odpočinkovým charakterem. Předcházející měsíce jeho života byly vyplněny jak učitelskou a odbornou prací, tak převzetím předsednické funkce na jubilejním, desátém sjezdu Národní strany svobodomyslné (tj. mladočeské). Jeho jednání se uskutečnilo v Praze v polovině května 1914 u příležitosti 40. výročí vzniku mladočeské strany.10) V první den sjezdu Čelakovský jako dlouhodobý příslušník i reprezentant této politické formace vystoupil s bilančním projevem a promluvil zde i později. Vysokoškolské prázdniny trávil Jaromír Čelakovský už od poloviny sedmdesátých let 19. století nejčastěji v krkonošském Harrachově, kde vlastnil i vilu. Do jiných částí Čech nebo za hranice království či celého Rakouska-Uherska vyjížděl sporadičtěji. Po roce 1910 musel ze zdravotních důvodů přidat ozdravné pobyty v Poděbradech a Karlových 5)V březnu 1891 dokončil Čelakovský přípravu těchto listin do edice Codex juris municipalis Regni Bohemiae (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 84). Jednalo se o druhý svazek souboru městských privilegií, který vyšel v Praze v roce 1895, rakovnické písemnosti jsou zde zařazeny pod čísly 107, 568 a 813. Za zmínku stojí ještě stručný záznam o opsání listiny obce Lubná u Křivoklátu, pro právo norimberské důležité, v listopadu 1886 (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 76). Jednalo se o listinu Jana Lucemburského na vysazení Lubné, pořízenou na Křivoklátě koncem roku 1315, kterou vydal s komentářem J. ČELAKOVSKÝ (ed.), CIM, tom. 2, s. 790–791 v poznámce k listině č. 618. Text uvádí také Josef EMLER (ed.), Regesta Bohemiae et Moraviae, tom. 4, Pragae 1892, č. 2128, s. 825–826. Srov. ještě Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s. 338–339. 6) V červenci byl jsem také na Křivoklátě (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 80). 7)Tamtéž, s. 104–105. V prvním kole bylo odevzdáno 2661 hlasů, z nichž Čelakovský získal 1069. V Rakovníku porazil Čelakovský dr. Karla Baxu v poměru 163:158 při účasti 440 voličů. V nezbytném druhém kole porazil Baxu už jako jediného protikandidáta v poměru 1252:955 hlasům, v Rakovníku však jen těsně 177:176 hlasům, zatímco v Novém Strašecí dali voliči přednost Baxovi. Srov. Národní listy 40, 21. 2. 1900, č. 51, s. 2 a 1. 3. 1900, č. 59, s. 2. 8)Karel KADLEC, Jaromír Čelakovský, Almanach ČAVU 25, 1915, s. 202. V dalších volbách do říšské rady už Čelakovský nekandidoval. 9)Tato návštěva Rakovníka není v Zápiskách uvedena. Pozvání na schůzi otiskl Věstník okresní (Rakovník) 1, 1900, s. 46, a slíbil zde účast čtyř poslanců. Popis schůze, kterou zahájil řídící učitel Svoboda z Petrovic, předseda spolku Budeč rakovnická, a kde se Čelakovský třikrát ujal slova, přinesl týž list na s. 80–81. 10) Dokumentaci ke sjezdu přinášely Národní listy 54, 16.–18. 5. 1914, č. 133–135. Údaje o zvolení Čelakovského předsedou a tresť jeho projevu byly otištěny v č. 133 na s. 4. Místo roku 1914 v Čelakovského životě stručně zhodnotil L. Velek v úvodu citované edice historikových zápisků, s. 49. 166 Vila učitele Josefa Lokvence v Petrovicích, ve které Jaromír Čelakovský roku 1914 pobýval (SOkA Rakovník) Varech. Právě do zmíněných západočeských lázní zamířili manželé Čelakovští na počátku letních prázdnin roku 1914 a strávili v nich plných pět týdnů. Také k nim tam dolehlo narůstající celoevropské napětí i zprávy o počátečních bojích první světové války.11) Ale ani atmosféra, kterou nalezli v Praze na konci srpna, nebyla příznivější. Snad proto odjeli po půldruhém týdnu a potřebném „přebalení“ na závěrečnou část prázdnin do Petrovic v západní části rakovnického okresu. Ve vsi a okolí strávili necelý měsíc, od 4. do 30. září 1914. Krátký popis tohoto pobytu tvoří poslední část zápisků Jaromíra Čelakovského. Venkovská epizoda z přelomu léta a podzimu jednoho z významných roků 20. století zdánlivě nezasluhuje větší pozornosti, nebýt dvou okolností. Tou první byla brzy poté následující smrt profesora Čelakovského, který zemřel 16. října v Praze. Nemenší zájem však vzbuzuje celková tehdejší situace. Významného českého vědce a politika vyhnala do Petrovic nepříjemná atmosféra prvních týdnů světové války, projevující se represivními kroky státních úřadů proti představitelům českého národního života. V době petrovického pobytu Jaromíra Čelakovského se tedy navzájem doplňují mimořádnost osobní situace i všeobecných poměrů. Právě proto má smysl zastavit se u celé věci detailněji. Petrovice u Rakovníka byly podle sčítání lidu z roku 1910 větší vesnicí, čítající 100 domů, z nichž část byla neobydlena, některé další vlastnil kníže z Fürstenberku, jemuž patřil i výrazně zalidněný hospodářský dvůr při místním zámku. V obci bylo evidováno 562 obyvatel, z nichž devět se hlásilo k židovskému vyznání. Přehled o poměrech vládnoucích v obci o něco později, krátce před pobytem J. Čelakovského, si lze vytvořit 11) J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 356–357. 167 na základě vyplněného dotazníku Okresního vzdělávacího sboru v Rakovníku z konce roku 1913. Převážná část odpovědí z Petrovic byla vydána jako vzorová v jednom z rakovnických týdeníků. Soubor čtrnácti otázek se týkal aktivit místních spolků i filiálek politických stran, počtu knihoven i uskutečněných přednášek, počtu výtisků i okruhu předplácených periodik a dalších reálií z okruhu široce pojaté osvětové práce.12) Shrneme‑li alespoň část údajů, můžeme uvést, že v Petrovicích existovaly kromě osmi spolků také místní organizace strany agrární, sociálnědemokratické a křesťanskosociální. V posledních předválečných volbách do říšské rady, konaných v roce 1911, zvítězil v obci sociálnědemokratický kandidát před agrárnickým, poté následoval s velkým odstupem klerikál, zatímco mladočeského kandidáta nevolil nikdo. V Petrovicích bylo odebíráno asi 20 výtisků odborných nebo vzdělávacích listů, působil zde také místní vzdělávací sbor a obyvatelé pomýšleli na zřízení obecního domu. Vyšší vzdělání než z obecné školy mělo asi 30 obyvatel, negramotní byli pouze tři, budova čtyřtřídní školy však už nevyhovovala svým stářím ani z hlediska hygienických požadavků. Uvedený pramen přináší i další zajímavé údaje.13) Ostatní zpravodajství tehdejšího regionálního tisku nebo jiných pramenů nabízí jen malé množství údajů o dění v Petrovicích v roce 1914. Víme, že v obci bylo sídlo jednoho z okrsků Učitelské jednoty Budeč v Rakovníku. Zaujme také zpráva, že v první polovině roku zde byly prosloveny tři veřejné přednášky. V lednu hovořil na přání obyvatel rakovnický městský tajemník JUDr. Petr Jandač o českém státním právu,14) v březnu následoval výklad o burzách a v polovině května se dostalo na husovské téma v přednášce nazvané Ve stopách kalicha.15) 12) Odpověď z Petrovic byla vysoce hodnocena ve zprávě o schůzi Okresního vzdělávacího sboru z 30. 11. 1913, srov. Rakovnické listy 1, 5. 12. 1913, č. 44, s. 6–7. Text odpovědi otiskly Rakovnické listy 2, 17. 4. 1914, č. 8, s. 5–6 a 24. 4. 1914, č. 9, s. 3 v rubrice Kulturní hlídka – v úvodu je uvedeno, že v edici byly vynechány některé údaje osobního charakteru. Pisatele nelze určit, ale s Okresním vzdělávacím sborem byl v roce 1914 v bohatém písemném kontaktu petrovický učitel Karel Markvart (Státní okresní archiv Rakovník, fond Okresní vzdělávací sbor, kart. č. 1, desky 1–1), který od srpna 1914 působil na škole v Chrášťanech. 13) Citujeme aspoň tři úryvky: V Petrovicích jsou čtyři hostince, ale návštěva všech je slabá. Ohledně vrstev není valného rozdílu – ženy a mládež nelze vůbec spatřiti. Kořalečníků, až na dva případy (ze dvora), tu není. Karty a kuželky se hrají v zmírajícím způsobu – nikterak nepohoršujícím. (Tamtéž, č. 8, s. 6) Rváči, pijani a kořalečníci zde nejsou, jen při velkostatku lze vytknouti v tomto směru zhrublé chování častým střídáním čeledi, což má nemalý vliv i na poměry ve škole. (Tamtéž, č. 9, s. 3) Volby do obecní správy se konají často jednomyslně, dle místních zájmů a bez agitace. Politickým smýšlením život společenský nebyl ani nyní, ani dříve valně rozčeřen. (Tamtéž) Originál odpovědí z Petrovic se na rozdíl od jiných obcí ve fondu Okresního vzdělávacího sboru v SOkA Rakovník, kart. č. 2, desky 2–3, bohužel nedochoval, neboť skončil v redakci uvedeného listu, ve fondu je pouze rozstříhaná a do formuláře otázek dolepená tištěná verze. 14) Z Petrovic, Rakovnické listy 2, 26. 2. 1914, č. 1, s. 8. Autorem dopisu do tohoto agrárnického týdeníku byl snad místní rolník Folber. 15) Obě tyto přednášky jsou zmíněny v dodatečně přepsaných zápisech J. Bureše z roku 1914 (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51). 168 V době příjezdu profesora Čelakovského obec nepatřila mezi obecně známá a navštěvovaná letoviska.16) Také místní poutní tradice, vzniklá na počátku 18. století a spojená s léčivým pramenem pod kostelem Navštívení Panny Marie, měla už dobu největší slávy za sebou.17) Přesto považovala rakovnická odbočka Klubu českých turistů za užitečné zřídit těsně před počátkem světové války právě na petrovickém nádraží (dnes zastávka Zavidov) orientační tabulku s mapkou okolí.18) Možnost pronajmutí vily v Petrovicích zprostředkoval Čelakovskému, jak plyne z textu jeho Zápisků, rakovnický okresní soudce dr. Václav Vaňous.19) Klíčovou osobou v celé záležitosti se ovšem stal místní řídící učitel Josef Lokvenc (1862–1933), který působil na petrovické obecné škole v letech 1889–1923.20) Koncem listopadu 1913, po smrti řídícího učitele a regionálního historika Františka Janouška (1859–1913),21) byl ustanoven jeho nástupcem. Poté, co se oženil s místní rodačkou a učitelkou téže školy Martou,22) nechali si v roce 1907 postavit hezký rodinný dům, označený číslem popisným 97. Sčítací operát z ledna 1911 zde eviduje šest osob (rodiče, tři děti 16)Petrovice nejsou zmíněny v reprezentativní příručce, kterou sestavil F. Mázel, Kapesní průvodce po letních sídlech, lázeňských místech a mořských lázních (Praktická příručka zdravých i nemocných), roč. 11, Praha 1914. Jako možné místo pobytu je však zmiňuje u hesla Zavidov brožura Letní sídla na pomezí národnostním v území Národní jednoty severočeské, Praha 1903, s. 43. Srov. údaje o Petrovicích, které podává Jan Renner, Popis politického a školního okresu rakovnického, Rakovník 1902, s. 250–255, a Stanislav BURACHOVIČ – Stanislav WIESER, Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 263. 17) František JANOUŠEK, Dějiny kostela a fary v Petrovicích u Rakovníka, Petrovice 1912. Srov. i V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 508–511. 18) Srov. zprávu o činnosti rakovnického odboru KČT, Časopis turistů 26, 1914, s. 164. Rakovnická odbočka KČT byla zřízena na přelomu let 1912 a 1913. 19) Okresním soudcem, tj. hlavním činitelem okresního soudu v Rakovníku, byl dr. Karel Skuhra, rada zemského soudu. JUDr. V. Vaňous, narozený v roce 1869 ve Smíchově u Prahy, byl nejspíše jedním z řadových soudců. V Rakovníku pobýval zřejmě mezi lety 1911 a 1916 a v roce 1915 zde získal domovský list (SOkA Rakovník, f. AMR, kniha č. 494, s. 770). Dr. Vaňous byl mj. přispívajícím členem rakovnického Muzejního spolku. 20)Ke školnímu působení T. Lokvence, který pocházel z Police nad Metují, srov. František Janoušek, Dějiny obecné školy v Petrovicích u Rakovníka, Petrovice 1911, s. 35, 46–47. Údaje z pozdější doby přináší Antonín Franěk, Obec Petrovice. Vlastivědný popis obce a jejího okolí (rukopis z r. 1929), SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 52, nefol. K Josefu Lokvencovi srov. Rakovnické noviny 4, 22. 9. 1933, č. 38, s. 5 a č. 39, 29. 9. 1933, s. 4, a kronika Petrovic (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 49 /obecní kronika z let 1915–1936/, zápisy z 18. a 21. 9. 1933). Lokvenc byl od sklonku první světové války členem rakovnického Muzejního spolku, shromáždil například materiály o židovské obci v Petrovicích, které využil Jan RENNER, Židé v Rakovníce, VMS 26, 1936, s. 83–87. 21) František Janoušek patřil k přispívajícím členům Muzejního spolku v Rakovníku. Aktivně pracoval nejen na tématech z dějin Petrovic (vydal dějiny školy i dějiny fary a kostela, nevydána zůstala práce o historii Petrovic), ale také z dějin svého předchozího působiště, vsi Hředle u Rakovníka. 22)Marta Lokvencová žila v letech 1875–1943; také jedna z dcer manželů Lokvencových, Marta Matějovičová (1898–1959), se stala učitelkou. 169 a služku).23) Právě zde se J. Čelakovský s chotí o sedm let později na čas usídlili, aniž by zápis o tom byl obsažen v obecní knize přihlášených cizinců.24) Zůstává otázkou, nakolik si Jaromír Čelakovský během zářijových dní všímal poměrů v obci – je dost možné, že kromě manželů Lokvencových nikoho jiného z Petrovic nepoznal. Lokvencovi však byli nepochybně zaujati začátkem nového školního roku, který připadl na 16. září 1914.25) Pobyt významného českého právního historika zůstal asi mimo pozornost ostatních místních obyvatel. Kromě toho, že na ně dolehly odvody, museli se soustředit na sklizeň chmele a obilí i na následující setí ozimů. Právě takové záležitosti stály v centru pozornosti významného místního občana Jarolíma Bureše (1875–1950), který si vedl už od roku 1901 soukromé kronikářské záznamy a v roce 1909 byl zvolen starostou obce.26) Zápisy, které si Bureš poznamenal v srpnu a září 1914, jsou však velmi lakonické a týkají se převážně problematiky odvodů i aktuální zemědělské a cenové tematiky. O návštěvě J. Čelakovského zde žádnou zprávu nenajdeme. Jaromír Čelakovský v závěrečné části svých osobních zápisů neuvedl analogicky žádnou charakteristiku Petrovic či konkrétní údaje o nich. Zaznamenal jen stručné svědectví o dvou výletech, které odtud s manželkou podnikli. V obou případech se jednalo o vyjížďky do skutečně blízkých lokalit – do městečka Čisté a na hrad Krakovec, poté následuje už jen blíže nekonkretizovaná formulace o výletech na vše strany. Přestože bychom o nich rádi věděli více, žádné dodatečné informace nejsou k dispozici a sotva bude možno je dohledat. V Čisté byla cílem návštěva tamního rodáka a významného českého chemika, cukrovarníka i pomologa Františka Herlese.27) Tento odborník zřídil v okolí své secesní vily v letech 1898–1913 věhlasné ovocné sady, kde se mu podařilo vyšlechtit nové odrůdy 23) SOkA Rakovník, fond Okresní úřad Rakovník, kniha č. 638 (sčítací operáty obce Petrovic z r. 1910), popisný arch domu č. 97. Žádná hospodářská zvířata kromě šesti slepic nebyla při domu chována. 24) SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 49, nefol., v rámci retrospektivních zápisů o stavu obce kolem počátku první světové války v úvodu kroniky. Zde je mj. zmíněn výše uvedený počet domů a obyvatel v roce 1915. Srov. i A. Franěk, Obec Petrovice, nefol. (v oddílu Novostavby). V tomto textu obsahujícím fotografii vily je stavba charakterizována jako pěkný útulný rodinný domek s útulnou zahrádkou. 25)V ten den byla také konána první domácí porada petrovického učitelského sboru (SOkA Rakovník, f. Škola Petrovice, kart. č. 2, protokoly ze školního roku 1914–1915). Řídící učitel však úřadoval průběžně, jak dokládá jednací protokol z této doby (tamtéž, kniha č. 218: v době pobytu J. Čelakovského bylo vyřízeno celkem 37 úředních spisů). 26)Původní Burešovy záznamy, vedené v době před rokem 1914, byly o řadu desetiletí později přepsány do tzv. doplňkové pamětní knihy (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51, nepag. – mezi zápisy z let 1948 a 1950, přepsáno synem J. Bureše v roce 1977). Oficiální pamětní kniha byla v Petrovicích založena až v roce 1915 a vedena J. Burešem přes tři desetiletí. 27)K ing. Františku Herlesovi (1861–1938) nejnověji Blahoslav MAREK, Sto padesát let od narození ing. Františka Herlese, Listy cukrovarnické a řepařské 127, 2011, srov. Václav VILIKOVSKÝ, Památce ing. Dr. h. c. Františka Herlese, Věstník Československé akademie zemědělské 14, 1938, s. 859–860, a Jaroslav SKLENÁŘ, Městečko Čistá a okolí, Čistá 1999, s. 190–191. Je zajímavé, že Čelakovský považoval za potřebné zaznamenat údaj o nymburském původu Herlesovy manželky, dcery tamního primátora Jana Dlabače (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 357 a 385). 170 jablek, hrušek a švestek pojmenované právě po Čisté. Herles také zřídil a vlastnil uhelný důl v blízkosti Petrovic, zde však jeho aktivity nedosáhly úspěchu.28) Kratší je zápis o výletu na zříceninu hradu Krakovec. Tato památka, na počátku světové války ve vlastnictví Maxe, prince Croy-Dülmenn, lákala jistě Čelakovského sama o sobě – je možné, že zde nikdy dříve nepobyl. V létě a na podzim roku 1914 však Krakovec budil zvýšený zájem v souvislosti s pětistým výročím pobytu mistra Jana Husa na tomto hradě, odkud se vypravil s doprovodem 11. října 1414 na jednání kostnického církevního koncilu.29) Snad u vědomí blížícího se jubilea byly v roce 1913 publikovány časopisecké studie Augusta Sedláčka a Antonína Cechnera o dějinách a stavební podobě Krakovce.30) Stav hradu začal tehdy budit zneklidnění a před počátkem světové války byly vysloveny obavy z jeho dalšího zhoršování.31) Pokus o nápravu zahájil rakovnický muzejní spolek prostřednictvím Komitétu pro zachování zříceniny hradu Krakovce, ustaveného v březnu 1914.32) Lze také doložit kroky směřující k přejmenování tehdejší obce Červený zámek na Krakovec, uskutečněnému však až po světové válce. Ještě krátce před jejím vyhlášením, 12. července 1914, se konala každoroční pouť na hrad Krakovec, kde tehdy vystoupil s projevem poslanec Antonín Kalina.33) 28)Hodnocení ing. Herlese z ovocnářského hlediska srov. O., Za Ing. Dr. Františkem Herlesem, Ovocnické rozhledy 20, 1938, s. 166–167, zmínky o Herlesových čisteckých ovocných výpěstcích tamtéž 5, 1914, s. 103 resp. 6, 1915, s. 123, Karel KAMENICKÝ – Karel KOHOUT, Atlas tržních odrůd ovoce, Praha 1958 (4. vyd.), s. 47. Zprávy o Herlesově důlním podnikání na různých místech u Petrovic jsou zachyceny k letům 1900–1913 (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51, nepag., zápisy J. Bureše). 29)Václav NOVOTNÝ, M. Jan Hus (Život a učení), díl 1, část 2, Praha 1921, s. 353–354. 30)August SEDLÁČEK, Hrad Krakovec, ČSPSČ 21, 1913, s. 57–67, 97–104, 129–133; Antonín CECHNER, Situace a stavba hradu Krakovce, tamtéž, s. 133–141. Knižně vyšlo pod názvem August SEDLÁČEK, Hrad Krakovec (Se článkem Ant. Cechnera /…/), Praha 1914. Jiný pokus o syntézu uskutečnil o rok dříve Václav KOČKA, Dějiny hradu Krakovce (Červeného zámku), Rakovník 1912. Právě v době návštěvy J. Čelakovského psal o hradu Hanuš Kniežátko z Krakovce a na Břežanech, tj. Josef Vlastimil FÜRST, Český Wartburg, Kralovický obzor 6, 1913–1914, 7. 8. 1914, č. 50; 7, 1914–1915, 18. 9. 1914, č. 1. 31)A. SEDLÁČEK konstatuje v závěru časopisecké varianty článku o Krakovci (s. 133): Snad se proroctví spisovatele článku v Hesperu léta 1920 doslova nevyplní, ale kdo ví, jak bude Krakovec vyhlížeti léta 2020, jestli nebude včas proti konečnému úpadku pracováno? (s. 133). Cechner doporučil jako vzor konzervace postup uplatněný na šumavském Vítkově Kameni (tamtéž, s. 141). 32) Z dobových ohlasů srov. –k., K záchraně Krakovce, Rakovnicko 1, 1914, 26. 6. č. 7, s. 6 – iniciátory snah o záchranu hradu tehdy evidentně tížila otázka jejího finančního zabezpečení. Majitel hradu dal svolení k provedení záchranných prací, srov. Rakovnické listy 2, 6. 3. 1914, č. 2, s. 5. Postup akcí a další účastníky akce zaznamenal s odstupem Jindřich ŠUBERT, Postup prací pro záchranu hradu Krakovce, Časopis turistů 30, 1918, s. 17–19. Ještě před ustanovením krakoveckého komitétu se KČT postaral o zřízení značené cesty na hrad, srov. Časopis turistů 26, 1914, s. 164. Sanační práce začaly až v roce 1916, díky rakovnické odbočce Klubu českých turistů a městské spořitelně. K dění na Krakovci srov. i Josef BARTOŠ, Dnešní stav otázky, týkající se sanace hradu Krakovce, VMS 6, 1917, s. 48–52; Xaver KUČERA, Zachování hradu Krakovce, kde pobýval Jan Hus před odjezdem z vlasti, Krása našeho domova 11, 1915–1917, s. 88–89 (příslušné číslo vyšlo asi na sklonku roku 1916). 33)Pouť byla označena v tisku jako patnáctá či šestnáctá, srov. Rakovnicko 1, 5. 6. 1914, č. 4, s. 2 s 10. 7. 1914, č. 8–9, s. 1, popis akce a Kalinova projevu podaly Rakovnické listy 2, 17. 7. 1914, č. 21, s. 8 a 31. 7. 1914, č. 23, s. 4. Je zajímavé, že ředitel slabeckého velkostatku kníže z Croyů usiloval o zákaz této slavnosti (Rakovnické listy 2, 17. 7. 1914, č. 21, s. 7). Doklady oslav husovského výročí v Rakovníku a okolí uvádí Luboš SMITKA, Rakovnické pomníky v lesku a bídě, Rakovník 2008, s. 16–18. 171 Nekrolog Jaromíra Čelakovského v časopise Český svět (23. října 1914) Vzhledem k obsahu záznamů Jaromíra Čelakovského je zřejmé, že k vysloveně odborné práci nehodlal petrovický pobyt využít. V existujících poměrech nepřicházela v úvahu ani žádná jeho přednáška pro místní publikum. Jeho zápisky se o vlastních odborných aktivitách zmiňují naposledy k 20. červnu 1914 v souvislosti s přípravou jednoho svazku edice Archiv český a studií pro Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy.34) V obou případech se jednalo o náročné a dlouhodobě sledované úkoly. V lednu 1913 si zapsal Čelakovský rok 1502 jako závěrečný časový mezník práce určené pro pražský historický sborník; k tomuto datu text koncem roku 1913 dovedl. Práce byla koncem dubna 1914 připravena pro tisk a v této podobě po smrti autora vydána.35) Souběžně pracoval 34)J. Čelakovský, Moje zápisky, s. 356. 35)Tamtéž, s. 345, 351, 355, srov. Jaromír Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního v městech Pražských, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 1/2, Praha 1920, s. 391. Jak daleko dospěl autor se studiem pramenů k vývoji pražské správy let 1502–1526, nelze přesně říci, srov. J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 353, 355. 172 Čelakovský od března 1913 na 32. svazku edice Archiv český, úplně však přípravu edice nezavršil a svazek definitivně upravil pro tisk Gustav Friedrich.36) Bez ohledu na uvedené skutečnosti však petrovický pobyt úplně nevzdálil Jaromíra Čelakovského české vědě a pražské univerzitě. S tímto obdobím vědcova života bezprostředně souvisí dopis, který napsal z Petrovic svému žákovi a později kolegovi na pražské univerzitě, právnímu historikovi Janu Kaprasovi (1880–1947), který se stal jeho hlavním nástupcem v oboru.37) Kapras uvedl v nekrologu, který o Čelakovském sepsal, že příslušný dopis byl datován v Petrovicích 25. září 1914. Uveřejnil nevelký zlomek z této písemnosti dokládající nejistotu stárnoucího a nemocného učitele co do vlastní schopnosti přispět ještě něčím jejich společnému oboru.38) Originál dochovaný v pozůstalosti Jana Kaprase ukazuje, že dopis byl psán už 19. září 1914.39) Jeho obsah se pohybuje zcela mimo rovinu formálního a odpočinkového prázdninového pozdravu, text je naopak v úplnosti věnován organizačním a pracovním záležitostem. O místu a okolnostech pobytu J. Čelakovského v rakovnickém regionu nesděluje vůbec nic, prozrazuje však, jak vysokého stupně dosáhlo pisatelovo zneklidnění válečnými událostmi. Světový konflikt přitom zůstával, ač to tehdy nikdo nemohl tušit, v počáteční fázi. Celkové rozrušení doprovázené rostoucími zdravotními problémy přimělo profesora Čelakovského k písemnému sdělení, že rezignuje na další konání vlastních přednášek v Kaprasův prospěch.40) Historik doufal, že si tímto krokem uvolní ruce pro dokončení hlavních publikačních záměrů, které podle jeho názoru pokračovaly příliš 36)Tamtéž, s. 347, srov. též s. 350, 351, 355. Srov. Kaprasovu recenzi Čelakovského edice regest komorního soudu vydané v roce 1915 jako 32. svazek Archivu českého, Sborník věd právních a státních 16, 1915–1916, s. 265–266. 37) Čelakovský nejspíše koncem června 1914 připravil podrobný písemný návrh na jmenování mimořádného profesora dr. Kaprase řádným profesorem českých právních dějin. Tento návrh přednesl na schůzi komise vytvořené k řešení této záležitosti, kde mu asistovali prof. Kadlec a Stieber. Komise návrh Čelakovského 1. 7. 1914 schválila (ÚDAUK Praha, f. Právnická fakulta, kart. č. 14, inv. č. 119). O dva týdny později, 15. 7., přečetl prof. Čelakovský návrh uvedené komise na zasedání profesorského sboru, který jej jednomyslně schválil (tamtéž, kart. č. 2, inv. č. 32). 38)Jan Kapras, Jaromír Čelakovský, Právník 53, 1914, s. 801–816, úryvek z dopisu na s. 801. Srov. TÝŽ, Za Jaromírem Čelakovským, Sborník věd právních a státních 15, 1914–1915, s. 8–20, kde dopis Čelakovského zmíněn není. 39)Archiv Národního muzea (dále ANM) Praha, fond Jan Kapras, kart. č. 24, inv. č. 536. Ve složce J. Čelakovského je dochováno 18 písemností zaslaných Čelakovským Kaprasovi v letech 1903–1914 (část z nich je nedatována, ale téměř všechny ostatní byly psány v Praze). Mezi dalšími čtyřmi jednotlivinami se nachází mj. nedatovaný koncept kondolence J. Kaprase druhé manželce J. Čelakovského Miladě. V osobní pozůstalosti J. Čelakovského v LA PNP není dochován žádný dopis J. Kaprase z roku 1914. 40) Dohadování o příslušných přeměnách se zúčastnil také Čelakovského vrstevník, právní romanista Leopold Heyrovský (1852–1924), otec akademika Jaroslava Heyrovského. Jak dokládá v příloze vydaný dopis Čelakovského, Heyrovský Čelakovskému v této věci do Petrovic psal, žádný takový dopis však v pozůstalosti J. Čelakovského v LA PNP dochován není. 173 pomalu. Přitom dal znovu průchod déle trvajícím pochybnostem, zda stačí završit úkoly, které si stanovil.41) Pobyt obou manželů v Petrovicích měl podle původního plánu trvat do 2. října. V souvislosti s tím se Jaromír Čelakovský omluvil Kaprasovým prostřednictvím z účasti na schůzi profesorského sboru právnické fakulty. Protože však svůj pobyt v Petrovicích kvůli špatnému počasí zkrátil, přijel do Prahy i s manželkou o dva dny dříve. Sezení profesorského sboru se tedy nakonec zúčastnil, jak potvrzuje Kaprasův nekrolog i záznam o jednání, do kterého však Čelakovský zřejmě ani slovem nezasáhl.42) Brzy poté začal historikův závěrečný zápas s nemocí, který trval do 16. října.43) Osobní plány, které Jaromír Čelakovský zmínil v dopisu psaném z Petrovic svému pokračovateli, zůstaly tedy nakonec neuskutečněny. Význam zesnulého v českém veřejném životě podtrhla skutečnost, že nad jeho hrobem promluvil jako hlavní řečník jeden z nejpřednějších českých politiků – Karel Kramář.44) Rakovnická městská rada sice na smrt J. Čelakovského na rozdíl od samosprávných orgánů jiných měst nereagovala, v místním tisku se však nekrolog objevil. Otiskl jej sociálnědemokratický týdeník Rakovnický obzor – jediný list, vydávaný ve městě před rokem 1914, který přečkal celou první světovou válku. Činnost Jaromíra Čelakovského zde byla pozitivně oceněna bez ohledu na jeho odlišnou stranickopolitickou příslušnost, list však žádné historikovy místní vazby nezmínil.45) Pokusil jsem se v tomto textu upozornit na pozadí pěti vět, jimiž Jaromír Čelakovský popsal svůj poslední prázdninový pobyt. Aniž to tušil, uzavřel právě jimi záznamy o svém životě a práci. Zmínil se o nepříznivém počasí, nenaznačil ale jasně, zda poměry a atmosféra v místě, které si poměrně náhodně zvolil pro trávení volna, opravdu přispěly k překonání nepříznivých dojmů a pocitů z předešlých týdnů. Zdá se, že situace po této stránce nebyla jednoznačně příznivá. V Petrovicích našel Jaromír Čelakovský sociálně-politické prostředí, v němž převažovaly jiné nálady a naděje než ty, které po řadu desetiletí vyznával on sám. Nejistota týkající se stavu a vyhlídek českého národa zazněla už v Čelakovského sjezdovém projevu z května 1914, ač se ji snažil překonat optimistickým výhledem. Z poslední věty a zároveň otázky osobních zápisků, zaznamenané o čtyři mě41) Srov. list Janu Kaprasovi psaný v Praze 11. března 1913 (ANM Praha, f. J. Čelakovský, tamtéž). Čelakovský zde děkuje za Kaprasovy Právní dějiny zemí Koruny české a připojuje mj. slova: Já sám nemám už valné naděje, abych vydal systematické ukončené dílo právních dějin domácích, jak jsem původně zamýšlel. Řadu ještě předběžných prací zbývá mi vykonati a budu rád, když v nich aspoň pokročím. Proto mne těší, že mladší síla ujímá se toho úkolu, kterému věnoval sem [!] celý život. 42)J. Kapras, Jaromír Čelakovský, s. 801. Srov. také zápis z jednání v ÚDAUK Praha, f. Právnická fakulta, kart. č. 3, inv. č. 33. Ač není prof. Čelakovský na protokolu o schůzi podepsán, v zápisu o jednání je uveden jako přítomný. 43) Na smrt Čelakovského reagovaly mj. Národní listy 54, 17. 10. 1914, č. 285, s. 2 a příloha téhož čísla, s. 1. Zde v článku Z posledních dnů života dvorního rady prof. dra. Jaromíra Čelakovského je zmíněn pobyt v Karlových Varech a v Petrovicích u Lán (!). 44) Pohřeb dr. Jaromíra Čelakovského, Národní listy 54, 19. 10. 1914, č. 287, s. 2, kde je Kramářův projev otištěn. Ke vztahu J. Čelakovského ke Kramářovi srov. časově poslední záznam o něm z května 1914, in Zápisky, s. 355. 45) Dr. Jaromír Čelakovský zemřel, Rakovnický obzor 6, 24. 10. 1914, č. 43, s. 3. Materiál byl sice zařazen do rubriky Politika domácí, v závěru se však konstatuje, že česká věda jeho úmrtím mnoho utrpěla. 174 síce později, se však znovu ozývá nejistota, která pronásledovala významného právního historika a veřejného činitele pod dojmem dramaticky se měnících poměrů v posledních týdnech jeho života. Příloha 1 Závěr zápisků J. Čelakovského, psaný v Petrovicích u Rakovníka a v Praze (Jaromír Čelakovský, Moje zápisky /1871–1914/, k vydání připravili Luboš Velek a Alice Velková, Praha 2004, s. 357) Zdrževše se ve Varech déle, nežli jsme zamýšleli, sebrali jsme se 25. srpna večer o 7. hod. a jeli přes Chomutov do Prahy, kamž 26. srpna o 1 ½ hod. odpoledne jsme přijeli. Cesta trvala 17 hodin. Ve Varech bylo velmi draho a utratili jsme mnoho peněz. Nyní žena dělá nákupy. Ve Varech bylo velmi nepříjemno až na pobyt v lesích. Hosté odjeli a rekruti zaujali jich místo. Demonstrace se denně opakovaly a cizinci neb Neněmci ohrožováni německo-národní omladinou. Proto byli jsme rádi, když jsme se vrátili do Prahy, kdež odraz války ale viděti na všech stranách. Nové a nové vojsko se cvičí ve zbrani a do nemocnic přivážejí se ranění. Nálada v lidu pochmurná, množství lidí přišlo o chleba – drahota všeho stoupá. Jenom židé a katoličtí tovaryši před Tagblattem v Panské ulici se sbratřují. Noviny musí psáti ve prospěch války, sice jsou zastaveny. Kn[íže] Thun řekl Maštálkovi, že zastaví každý časopis, i Národní listy, pakli nebudou dělati náladu loajální. Dle toho musí se říditi. Za těch poměrů rozhodli jsme se jeti na venek, a sice najal jsem si vilu v Petrovicích u Rakovníka za 60 K a tam teprve 4. září odjeli. Pan okresní soudce dr. Vaňous z Rakovníka mi vše prostředkoval a vila patří řídícímu učiteli Lokvencovi. 3. září Rusové obsadili Lvov. 7. září výlet do Čisté k ing. Herlesovi, jehož choť je dcera bývalého purkmistra nymburského Dlabače – mají obrovskou zahradu ovocnou. Výlety na Krakovec a na všechny strany. Povětří nevalně příznivé, moje choroba (žaludek a katar močovodu, játra) nevalně se polepšila, a tak 30. září vrátili jsme se do Prahy. Válka trvá dále – bez konce vraždění lidí. Jak to všechno skončí? Příloha 2 Soukromé zápisy Jarolíma Bureše z doby mezi koncem července a koncem září 1914, přepsané do petrovické tzv. doplňkové pamětní knihy, která byla vedena od roku 1960 (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51, nepaginováno) 27. července. Ranním vlakem odjížděli povolaní vojáci. Na zdejším nádraží bylo plno: přátelé a příbuzní. Dojem loučení nelze vylíčiti. Dny ubíhaly při samém rozhovoru o válce. Žně byly jako vedlejší věcí. 3. srpna. Odvod koní v Rakovníku. Ze šestnácti koní odvedeno sedm. Žně byly celkem dobré. 175 15. srpna. Svezlo se již veškeré obilí, když tu přišla vyhláška povolávající ročníky až do stáří 42 roků domobranců. Odvedeni tři domobranci. Nastoupili 3. září. 3. září. Obilí se sklidilo pěkné suché. Z počátku žní také deště zlobily. Chmel se dočesává. Je ho normální sklizeň. Chmel je pěkný, zdravý. 15. září. Chmel se rychle prodává, ale lacino, nejvíce za 60 korun za cent. 20. září. Sej začíná, ale často prší. 30. září. Poslední čas je pěkný, tak se dobře seje a obilí pěkně vychází. Následkem velké potřeby obilí toto stouplo v ceně. Vzhledem k tomu, že obilí je drahé a snad později bude i těžko k dostání, byla učiněna vládou „rekvisice obilí“ pro vojsko v jednotlivých obcích. Pro naši obec určeno dodati v měsíci únoru 1915 100 q pšenice za cenu 31 korun za 1 q. Příloha 3 Dopis uložený (bez obálky) v pozůstalosti prof. Jana Kaprase uzavírá řadu dopisů, lístků a navštívenek J. Čelakovského z let 1903–1914. Je psán na jednolistu malého formátu drobným, ne zcela snadno čitelným písmem. Zvláštnosti Čelakovského slohu (zejména slovesný tvar sem) byly zachovány. (ANM Praha, f. Jan Kapras, kart. č. 24, inv. č. 536) V Petrovicích 19. září 1914 (p[ošta] Rakovník) Velectěný pane kolego! Dvorní rada Heyrovský psal mi tyto dny v tomže [!] smyslu, v jakém ráčíte činiti mi návrh stran přednášek o českém právu, i odpověděl sem [!] mu, že souhlasím s jeho podnětem, byste byl požádán čísti o tomto předmětu sám v zimním semestru. Mne válka velmi rozrušuje a zhoubně účinkuje na můj zdravotní stav, takže bych asi býval nucen za dovolenou žádati. Takto ovšem bude pro mne lépe a budu moci věnovati se výhradně vědeckým pracem [!], jež velmi pozvolna pokračují. Vzmáhá se ve mne [!] pochybnost, zdali a do jaké míry za nynějších hrozných poměrů a za nejisté budoucnosti budu sto úkol naplniti, jejž sem [!] sobě předsevzal. Následkem cukrovky síly mé ochabují a jest mi aspoň útěchou, že Vám mladším bude možno v práci mé pokračovati. Měl sem [!] ovšem pochybnost, zdali nebudete povolán též k vojsku a z Vašeho dopisu soudím, že obavy té není. Do Prahy přijedu až 2. října, a tedy v sezení sboru vše zařiďte, jak bude možno. S tím mějte se na všem dobře! S přátelským pozdravem Váš J. Čelakovský 176 David Hubený Rakovník a Rakovnicko za druhé republiky Rok 1938 patřil nejen v českých a slovenských dějinách k těm přelomovým. Paradoxně, slovy rakovnické kroniky, tento rok očekávalo rakovnické obyvatelstvo s mnoha nadějemi: […] měla být oslavena svoboda, kterou [město] získalo před 350 lety, kdy bylo povýšeno do třetího stavu, jako město svobodné – královské. Vedle toho byla připravována okázalá slavnost 20letého trvání republiky a dosažení samostatnosti. Dále pak zahájení větších staveb, které měly přinést zmírnění nezaměstnanosti, dostatek práce a výdělku. To všechno ustoupilo událostem, které nesly ohlas do celého světa. Jenže jak kronika pokračuje: Všechny události nasvědčovaly, že se chýlí k válce.1) Prameny a literatura a nástin organizace státní správy Necelých šest měsíců života tak zvané druhé republiky stálo dlouho stranou zájmu historiků. Změnu přinesli až Jan Gebhart a Jan Kuklík starší, kteří se vedle dějin domácího odboje zaměřili i na období těsně předcházející nacistické okupaci. Z jejich per pochází zásadní práce Druhá republika a příslušný svazek Velkých dějin zemí Koruny české,2) v nichž podali základní informace ke studiu tohoto období. Kromě výše uvedené literatury však jsou primárním zdrojem poznání písemné prameny, v našem případě týkající se Rakovníka a Rakovnicka. Z fondů Státního okresního archivu Rakovník byl využit především materiál Okresního úřadu Rakovník, v němž však chybí část archiválií zapůjčených historikovi Miroslavu Görtlerovi. Tyto dokumenty, na něž ve jmenovaném fondu zbyly jen vzpomínky v podobě prioračních lístků z 12. března 1954, se však nenacházejí ani v jedné ze dvou Görtlerových pozůstalostí, uchovávaných v SOkA Rakovník a v Národním archivu v Praze. Absence se týká i drtivé většiny citovaných materiálů, které byly zveřejněny v edici Rakovnicko v letech 1938–1941,3) připravené Antonínem Cikánkem a Františkem Laitnerem. Z použitých dokumentů se jen jeden dochoval na původním místě udání a druhý jen v části konceptu. Další dva se podařilo dohledat v nadřízeném prezídiu Zemského úřadu Praha (viz níže). Jinak platí, že dokumenty citované v edici, pokud pocházely z prezídia okresního úřadu, se v jeho registratuře již nenacházejí. Ovšem autoři 1) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník (dále AMR), kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 475. 2)Jan Gebhart – Jan Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Praha–Litomyšl 2004; Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XV.a. 1938–1945, Praha–Litomyšl 2006. Zde viz další literatura. 3)Antonín Cikánek – František Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), Rakovník 1965. 177 zmíněné edice o nich museli mít ponětí a mít je v ruce, neboť přibližná polovina těchto pramenů byla jedenáct let před vznikem Cikánkovy a Laitnerovy publikace zapůjčena Görtlerovi. Edice vedle archivních materiálů obsahuje i zaznamenané osobní vzpomínky některých tehdejších aktérů, což jí přidává na hodnotě. V meziválečném Československu zastával okresní úřad a jeho vedoucí, okresní hejtman, jednu z nejvýznamnějších správních rolí v celé organizaci státu. U okresních úřadů se totiž vedle běžných materiálů scházely též bezpečnostní záležitosti, a dokonce i část zpravodajských a kontrašpionážních informací, neboť okresní hejtmanství bylo nadřízeno četníkům dislokovaným v okrese. Okresní hejtman mnohdy podával bezpečnostní dobrozdání nadřízenému Zemskému úřadu v Praze, který sloužil spolu s ostatními zemskými úřady jako převodová páka nadřazeného ministerstva vnitra, potažmo vlády. Byl‑li spravovaný politický okres příliš rozsáhlý či existoval‑li jiný důvod, vznikaly expozitury okresních úřadů, jako například v Novém Strašecí (expozitura okresního úřadu Slaný). Tyto expozitury měly mít menší pravomoci než samotné okresní úřady, ale praxe bývala často jiná. Nepominutelným pramenem je též fond Archiv města Rakovníka, který je rovněž uložen v SOkA Rakovník a obsahuje vedle Kroniky města z let 1836–1962 zápisy z jednání představitelů města, ale i jiné významné spisové materiály odhalující složitost doby. Národní archiv v Praze naopak schraňuje dokumenty centrálních úřadů. Vedle fondu Ministerstvo vnitra – stará registratura se jedná o fond Předsednictvo ministerské rady, dnešními slovy úřad vlády, které v krizových měsících let 1938 a 1939 shromažďovalo údaje z pohraničí, zejména z období henleinovského povstání v polovině září 1938 a o pozdějších incidentech na nově vytyčovaných hranicích. Obsahuje též zápisy ze schůzí ministerské rady. Velmi zajímavé údaje pak obsahuje fond Zemský úřad Praha – prezídium. V tomto případě nejde o část zpracovanou Studijním ústavem ministerstva vnitra, která nese stejný název. Jedná se o situační a přehledová hlášení okresního hejtmana o poměrech v jeho okrese, ale i o vývoji v okupovaném pohraničí. Následky Mnichova Mnichovská dohoda znamenala pro československý stát a jeho obyvatele nebývalý šok, trauma a ponížení. Po bolestivé amputaci českého a moravského pohraničí pocítili důsledky Mnichova i obyvatelé Slovenska a Podkarpatské Rusi, neboť mnozí z nich se v důsledku Vídeňské arbitráže ocitli pod maďarskou nadvládou a zpětně pochopili, co Mnichov znamenal. Tento náraz se musel na státu, jeho organizaci, ale i na myšlení a cítění jeho občanů projevit. Státní instituce byly nuceny ve spěchu evakuovat pohraničí, postarat se o statisíce uprchlíků, ale též se vyrovnat s touhou po autonomii obou východních částí státu, Slovenska a Podkarpatské Rusi. V důsledku snah tamějších politiků došlo k přebudování dosud centralistického a jednotného Československa v trialistickou konfederaci, 178 zvanou Česko-Slovensko, v níž vedle ústřední pražské vlády, někdy mající moc jen nad historickými zeměmi, fungovala autonomní slovenská vláda v Bratislavě a podkarpatoruská v Chustu, kam bylo evakuováno hlavní město Podkarpatí po maďarské okupaci Užhorodu. Mnohem ničivější dopad Mnichova však pocítilo samo obyvatelstvo prožíváním neštěstí postiženého státu. Stalo se zjevné, že středoevropský prostor byl zcela přenechán zvůli nacistického Německa, čehož se okamžitě snažily využít až dosud okrajové extrémně pravicové živly k útokům na prvorepublikové ikony, ať už to byl T. G. Masaryk, Edvard Beneš nebo Karel Čapek, který o Vánocích 1938 zemřel štván pravicovými pisálky. Toto převlékání kabátů a změna orientačních znamének se šířilo stejně jako kruhy na vodní hladině. Během této doby také začala být omezována svoboda obyvatelstva tak, že největší znalec druhorepublikové problematiky, zesnulý profesor Jan Kuklík starší, mohl během svých vynikajících přednášek konstatovat, že život v totalitě nezačal až v roce 1948, ale již v roce 1938, kdy to ovšem byla diktatura pravicová. Stejně tak to viděl i bratr Karla Čapka, výtvarník Josef Čapek. Ten si zapsal slova, jimiž komentoval snahu druhorepublikové politické reprezentace čelit nátlaku Berlína volbou menšího zla: „Voliti ze dvou zel to menší.“ Ale zásadně je přece třeba zlům čeliti, větším i menším.4) Došlo k omezení počtu politických stran, jelikož stranickopolitická roztříštěnost a sobecká omezenost první republiky byla považována za jednoho z hlavních viníků státní a národní katastrofy. Ve svém programovém vystoupení před poslanci v úterý 13. prosince 1938 řekl premiér Rudolf Beran, který rovněž sliboval nápravu kořistnického způsobu vlády politických stran: Byli jsme národem roztříštěným. Stali jsme se vášnivými zajatci stranických doktrín, které nás vzájemně vzdalovaly. […] Setrvačnost v systému i v osobách bránila nám v minulosti uskutečnit pronikavou nápravu, ačkoli nám nescházeli duchové, kteří viděli dobře a zavčas varovali. Národní strany nebudou uchvatiteli moci ve státě, ale budou jeho oddanými služebníky. […] Budeme proto pracovat, abychom zjednodušili, odpolitizovali a soustředili svoje roztříštěné spolky a organizace.5) Poslanec František Schwarz z výrazně pravicové strany Národního sjednocení posléze v rozpravě s gustem upozornil, že pan poslanec Beran ve své funkci dosavadní byl hlavním rozhodujícím činitelem o politice této republiky za posledních 10 let.6) Již tato drobná přestřelka napověděla, že nový stát byl v mnohém paradoxní. Po Mnichovu došlo v republice k obecnému volání po „zjednodušení“ politického života, což se v českých zemích projevilo vznikem dvou základních stran. Vedoucí silou se stala vládní a vládnoucí pravicová Strana národní jednoty (dále jen SNJ). Toto uskupení vzniklo z agrární strany, která byla za první republiky nejsilnějším politickým subjektem. V čele SNJ stáli bývalí agrárničtí představitelé a ostatní občanské strany se k ní připojily. Druhým základním politickým uskupením druhé republiky byla loajálně opoziční levicová Národní strana práce (dále jen NSP), utvořená na základě sociální demokracie, 4)Josef Čapek, Psáno do mraků 1936–1939, Praha 1947, s. 313. 5) Těsnopisecké zprávy o schůzích poslanecké sněmovny. IV. volební období, 8. zasedání, 156. schůze, 13. prosince 1938, s. 6. 6) Těsnopisecké zprávy o schůzích poslanecké sněmovny. IV. volební období, 8. zasedání, 157. schůze, 14. prosince 1938, s. 17. 179 posílené o část československých socialistů a později i komunistů. Národní strana práce si však nedělala iluze, že by v daných podmínkách mohla někdy převzít vládní odpovědnost. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi šli ve zjednodušování a zpřehledňování ještě dále; v obou východních částech republiky si vystačili s jednou politickou stranou, pomineme‑li strany národnostních menšin, které nešlo s ohledem na agresivní sousedy zrušit, totiž Deutsche Partei a Sjednocenou maďarskou stranu. Na Slovensku mohla působit pouze Hlinkova slovenská ľudová strana (dále jen HSĽS) a na Podkarpatské Rusi Ukrajinská národní jednota. Umožněno to bylo již zmíněným oslabením centrální pražské vlády a přestavbou jednotného Československa v trialistickou konfederaci českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vedle těchto stran fungovala ještě po nějakou dobu internacionální Komunistická strana Československa, sekce Třetí internacionály (dále jen KSČ). Další výraznou změnou byla abdikace prezidenta Edvarda Beneše, který ze své funkce odstoupil, aby rozšířil manévrovací prostor vlády, neboť si byl vědom, že pro Adolfa Hitlera představuje nepřítele číslo jedna. Vedle komunistů, kteří se postavili za Beneše, se odvážně a lidsky zachovalo i vedení Rakovníka, které bez námitek souhlasilo s návrhem svého starosty Čeňka Vaněčka, aby byl Benešovi coby čestnému občanu města zaslán projev díků za jeho nadlidskou práci s ujištěním, že si jeho práce vážíme, a aby vysloveno bylo přání, aby se později za zlepšených poměrů opětně mohl zúčastniti prací na vedení naší republiky.7) Odchod starosty Vaněčka Tyto celostátní události se samozřejmě musely projevit i na nižších úrovních státu a změny pocítilo i Rakovnicko a samotný Rakovník, kde došlo k nahrazení dlouholetého národněsocialistického starosty Čeňka Vaněčka,8) který byl v roce 1938 znovu zvolen starostou. Stalo se tak již počtvrté, a navíc velikou většinou hlasů. Po září 1938 se však vystupňovaly Vaněčkovy spory s občanským blokem, neboť vedle starostenského postu zastával ještě jiné pozice, například předsedy místního pivovaru a člena předsednictva Sporobanky. To a ještě časté několikadenní služební cesty do Prahy mu zabíraly mnoho času. Jestliže již dříve úřadoval z různých míst, jen ne z radnice, nyní se situace ještě zhoršila, čehož využily pravicové strany k útoku na levicového starostu pod záminkou, že jeho častá absence v úřadě způsobuje zanedbávání chodu úřadu, a nevinně žádaly, aby si stanovil úřední dny a hodiny, což pracovně vytíženého a o město zasloužilého Vaněčka pobouřilo. Vaněček podal v polovině listopadu 1938 demisi s odůvodněním, že se mu zdravotně přitížilo a že po zjednodušování politického života již ani neexistuje strana, za niž byl zvolen. Národní socialisté se totiž částečně přidružili do pravicové Strany národní jednoty a částečně do levicové Národní strany práce. Podle některých již Vaněček o demisi 7) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 359. 8)K Vaněčkově osobnosti Jana Nosálová, Rakovnický starosta Čeněk Vaněček a jeho působení ve městě v letech 1923–1938, RHS 6, 2005, s. 89–118, o rezignaci s. 98–99. 180 uvažoval počátkem listopadu. O osudu své funkce na jednání 18. listopadu, kdy byl čten Vaněčkův resignační dopis, filozofoval i první náměstek Josef Klátil, který navrhoval s ohledem na probíhající stranické změny, aby o dalším setrvání v stávající sestavě pohovořili jednotliví zástupci s kluby svých stran. Jan Číha naproti tomu pragmaticky poukázal na skutečnost, že v práci radnice se nic nemění, a proto by měl každý zůstat za svoji osobu. Komunista Martinovský s tímto stanoviskem souhlasil s tím, abychom úřadovali v nezměněné formě, poněvadž se jedná jistě každému z nás jen o zájem města. Nad to navrhl, aby se Vaněčkova rezignace nepřijímala. Klátil pak dodal, že sám by nemohl město spravovat coby úřadující místostarosta, nýbrž muselo by dojít k volbě starosty a svoji případnou kandidaturu nechával na vážkách. Čeněk Vaněček (SOkA Rakovník) Proto doporučil Martinovského návrh, který byl též jednomyslně schválen.9) Vaněček byl ochoten svoji rezignaci stáhnout, pokud by občanský blok na oplátku odvolal svůj přípis požadující, aby Vaněček dodržoval úřední hodiny, a bude‑li konstatováno, že tímto přípisem nebyl úmysl [se] jej osobně dotknout. Svoji funkci však hodlal vykonávat jen do 1. července 1939, kdy, jak doufal, pominou již nejhorší časy pro Česko-Slovensko. Za občanský blok na schůzi městské rady 25. listopadu 1938 reagoval Jan Číha, který potvrdil, že nebylo cílem jakkoliv starostu urazit, a dodal: Osobně si jej velmi vážíme, chtěli jsme pouze, aby aspoň částečně, kdy je v Rakovníku, zúčastnil se prací na městském úřadě pouze v zájmu pořádku. Z jednání s Vaněčkem pak vyplynulo, že na radnici nenachází žádnou místnost vhodnou k úřadování. Proto Vaněček administruje v pivovaře a přijme každého, kdo k němu přijde. Je toho názoru, že tyto práce, které koná v Praze, jsou mnohem cennější, nežli kdyby seděl v kanceláři radnice. Toto vysvětlení se zdá být sice poněkud kuriózní, co se prostor radnice týče, ale mít v hlavním městě vlivného a zkušeného lobbistu (do roku 1935 byl Vaněček senátorem Národního shromáždění) v době, kdy se vše rozhoduje ve veliké rychlosti a z centra, není také špatná taktika. Klátil pak upozornil na to, že ve městě se šíří různé fámy a že Vaněček vykonal mnoho pro své spoluobčany, tudíž je přirozené, když je na některé věci citlivější. Vyslovil i optimistickou naději, že dnešní stav nepotrvá ani rok. S ohledem na veřejné mínění, zásluhy i vážnost doby se vyslovil proti třenicím a navrhl, aby občanský blok ještě se starostou 9) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 407–409. 181 pohovořil. Klátil pak dodal, že by chápal stanovisko občanského bloku, kdyby byly normální poměry a kdyby byla jistota, že zde budeme úřadovat plných 6 let. Dnes však jde zřejmě o dobu poměrně krátkou. Číha ale kontroval tím, že jsou sice Vaněčkovi ochotni se omluvit, ale úřadovat že musí z radnice. Podle Jana Suchardy sepsal občanský blok tento dopis jen na podnět občanů, kteří si stěžovali, že Vaněček úřaduje všude možně, jen ne na radnici. Klátil pak čestně oznámil, že není ochoten činit cokoliv proti Vaněčkovi: Pan starosta se choval k p. řed. J. Klátilovi vždy jako přítel, každé slovo čestně dodržel, a i když s některými návrhy hned nesouhlasil, respektoval je a měl zkrátka vždy dobrou vůli vyhovět. Řed[itel] J. Klátil nemůže proto podnikati jakékoliv kroky, které by působily dojmem nekorektnosti vůči panu starostovi. Muselo by pak býti počítáno s úřadováním II. náměstka p. J. Číhy, kterému by byl Klátil ochoten pomoci, jen když bude uchráněn podezření, že chtěl tuto funkci uchvátit. Ovšem ani Číhovi se do starostenské funkce nechtělo a prosazoval, aby úřadoval Klátil. V drobných přestřelkách pak skončilo celé zasedání rady.10) Prvního prosince pak proběhla mimořádná schůze městské rady k otázce starosty. Den předtím se nově ustanovený klub Strany národní jednoty11) usnesl na tom, aby starostova rezignace byla přijata, neboť zástupci strany stále trvali na požadavku, aby Vaněček pravidelně úřadoval na radnici. Klátil pak souhlasil s tím, aby starostovi bylo v zastupitelstvu poděkováno jeho ústy a doporučil, aby bylo Vaněčkovi zastupitelstvem předáno poděkování za jeho činnost pro město. Klátil však upozornil, že přijetí rezignace tvoří jen polovinu problému, neboť nastupuje otázka, kdo bude starostou nyní. Výsledkem debat v klubu Strany národní jednoty bylo, aby na funkci starosty kandidoval František Diepolt a současní náměstci setrvali na svých pozicích. Diepolt se kandidatuře nebránil, jen si ji chtěl ještě rozmyslet s poukazem na svoji malou praxi v samosprávě, neboť vzal funkci v zastupitelstvu a městské radě jen aby své straně vyhověl a nešel do těchto funkcí s nějakými ambicemi. Navíc se mu nechtělo v tak složité době a situaci opustit místní gymnázium, kde působil jako profesor (viz níže).12) 10) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 421–427. 11)Kronika (s. 481) mylně uvádí, že národní socialisté vplynuli do Národního sjednocení, což byla za první republiky nejvíce pravicová česká politická strana. V hodnocení této strany, konglomerátu různých pravicových skupinek, se historici rozcházejí. Viz například Zdeněk SLÁDEK, Československá národní demokracie, in Jiří Malíř – Pavel Marek (edd.), Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. Díl I. Období 1861–1938, Brno 2005, s. 608–610, který připomíná, že předvolební kampaň této strany provázely všelijaké násilné incidenty a štvavé výroky proti komunistům, Němcům, Hradu, SSSR, zednářům... Nebylo divu, když jednu z dalších zakladatelských organizací představovali rváči a pozdější kolaboranti z Národní obce fašistické. Mládežnická organizace dokonce zkoušela vytvořit vlastní paramilitaristické síly, nazývané Šedé legie. Příznivější vysvědčení vystavil Národnímu sjednocení Josef Tomeš, Národní sjednocení v mnichovské krizi roku 1938. Svědectví Františka Ježka, in Na pozvání Masarykova ústavu 5, Praha 2007, s. 125–144, který zdůrazňuje, že v roce 1937 se fašizující složky odloučily a de facto se obnovila národní demokracie, v níž vládla taková naprostá svoboda názoru, že jednotlivé složky se prakticky názorově rozcházely a sjednocoval je jen respekt ke Karlu Kramářovi a silné vlastenectví (s. 131 a 132). Ovšem ani tvrzení Jany Nosálové, že socialistické strany vstoupily do Strany národní jednoty (J. Nosálová, Rakovnický starosta Čeněk Vaněček a jeho působení ve městě v letech 1923–1938, s. 99), není v pořádku, neboť sociální demokraté a již zmíněná část – převážně mladších – národních socialistů utvořili Národní stranu práce. 12) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 439–443. 182 V pátek 2. prosince městské zastupitelstvo probralo starostovu rezignaci. První náměstek starosty Klátil podal stručnou zprávu o jednání městské rady s Vaněčkem ohledně jeho demise a poté se pochvalně zmínil o výsledcích města v době Vaněčkova starostenství. Obzvláště ocenil bytovou výstavbu a podporu Rakovnické spořitelny, již Vaněček také dlouho vedl, těmto a dalším stavebním aktivitám, jakož i akvizicím zemědělské a lesnické půdy. V souvislosti s okupací pohraničí také připomněl, že díky Vaněčkovi není město závislé na elektřině ze zabraných Ervěnic, nýbrž má vlastní elektrárnu v pivovaře. Vedle těchto ekonomických záležitostí také vyzdvihl Vaněčkovo přispění k rozvoji školství a kultury ve městě. Klátil se ovšem nespokojil s pouhým výčtem Vaněčkových zásluh, což jistě bylo červeným hadrem pro přítomné zástupce občanského bloku, kteří se stali iniciátory Vaněčkova znechucení a odchodu. S ohledem na to, že již Klátil o žádnou funkci neusiloval a z vedení města rovněž odcházel, dovolil si od tohoto drobného sypání soli do očí politickým nepřátelům přejít k přímému ataku: Dovolte mi, vážení, abych zcela po svém způsobu řekl, jasně a nesmlouvavě, že náš lid je dobrý, ale bývá také častokrát vůči svým lidem nevděčný. Bylo by na čase, aby ve veřejném životě platila vždycky jen práce a charakter člověka a nikoliv legitimace, ať již je vystavena kteroukoliv stranou. Legitimace není ničím – práce, charakter, čestnost a schopnost vším.13) Aby toho nebylo dost, byl celý Klátilův projev otištěn v Rakovnických novinách.14) Návrh na poděkování Vaněčkovi byl údajně spontánně a jednomyslně celým sborem schválen. Kromě toho Klátil oznámil zastupitelstvu, že v nejbližších dnech proběhne nová volba starosty, jakož i jeho náměstků.15) V průběhu čtvrtka 15. prosince Klátila navštívili zástupci SNJ, předseda výkonného výboru L. Rybák a předseda klubu J. Slaný, kteří vyslovili přání, že by rádi viděli další spolupráci přátelskou jako dosud, což Klátil veřejně téhož dne večer na zasedání rady ocenil a zdůraznil, že tento postoj bez poznámek o silné vládě pomáhá budovat účinnou samosprávu. Za Národní stranu práce pak konstatoval, že jeho strana bude usilovat o post prvního náměstka. Slaný pak kontroval tím, že lituje Klátilova rozhodnutí znovu nekandidovat a vysoce pak ocenil Klátilovu práci pro město i v soukromém podnikání. Klátil pak přislíbil, že podle svých slabých sil bude vždy ochotně zájmům obce k disposici, jakož i novému starostovi. Svůj odchod z radnice pak zakončil kultivovaným přáním, kdyby všechny diference byly urovnány způsobem šetrným a důstojným.16) Během tohoto zasedání rady byl oznámen vznik rakovnické Národní strany práce,17) na jejímž ustanovení se již nějakou dobu pracovalo. Druhý den, v pátek 16. prosince po 18. hodině, proběhla volba nového starosty. Na této volební schůzi městského zastupitelstva bylo oznámeno rozpuštění rakovnických sociálních demokratů, komunistů a některých národních socialistů, kteří utvořili místní skupinu Národní strany práce. Ta si během volby nárokovala post prvního náměstka a na tuto 13) 14) 15) 16) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 405, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938–1940, s. 184–190. Rakovnické noviny (dále RN) 9, 9. prosinec 1938, č. 50, s. 1–2. SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 405, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938–1940, s. 184–190. SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 457–459. Stručný životopis Josefa Klátila obsahují Rakovnické noviny z 30. prosince 1938 (roč. 9, č. 53, s. 1–2). 17) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 456–457. 183 Rakovnické noviny z 30. prosince 1938 s portrétem Josefa Klátila (SOkA Rakovník) 184 funkci navrhovala ing. Františka Neustupu. Občanské strany reagovaly prohlášením, že z dosavadních občanských stran (živnostensko-obchodnické strany středostavovské, Národního sjednocení, lidovců, agrárníků, Spolku majitelů domů) a většiny národních socialistů utvořen byl sdružením klub Národní jednoty, tj. Strany národní jednoty, která kandidovala na funkci starosty již předjednaného Františka Diepolta. Po volbě Diepolt poznamenal, zřejmě s odkazem na Vaněčkův odchod, že přeje sobě i členům sboru, aby takový potlesk, který volbu provázel, provázel nás všechny, až budeme jednou z radnice odcházet. Do funkce druhého náměstka byl pak zvolen Jan Číha – též ze Strany národní jednoty. V rámci volebních dohod post prvního náměstka skutečně získala Národní strana práce. Při té příležitosti byla ještě volbou doplněna městská rada náhradníky za dva odstoupivší národní socialisty. Jejich mateřská volební skupina pak na jejich místa prosadila své zástupce. Na volbách rakovnického vedení je nejen dobře vidět, že roztříštěné strany se byly s to dohodnout a úmluvy též dodržet, ale že i po umělém vzniku dvou politických stran se staré stranictví, které tolik kritizoval premiér Beran ve svém projevu ze 13. prosince, vůbec nevytratilo a pod rouškou jednotné pravicové a jednotné levicové strany pokračovalo směle dále. Zákaz KSČ a vznik nových politických stran Vypuzení starosty Vaněčka probíhalo v době, kdy vznikaly dvě základní politické strany druhé republiky a kdy naopak byly některé významné subjekty politického života perzekuovány. V českých zemích se to týkalo komunistů, které již krátce po Mnichovu požádal premiér Jan Syrový, aby se dobrovolně rozpustili. Ti to pochopitelně odmítli.18) Vědomi si změněné situace se ovšem rozhodli, že se budou chystat k ústupu na druhou linii, v níž se měla strana brát za udržení demokracie v zemi proti vlastní reakční buržoazii, která uvažuje o tom, jak nastolit nad vlastním lidem diktaturu,19) čemuž naštěstí nacisté svou okupací zabránili. Tento vzdorovitý postoj se v průběhu času neměnil, ani po zákazu KSČ na Slovensku. Policejní ředitelství Praha informovalo 17. října vládu o rezultátu ze schůze vedení KSČ: Zastavení činnosti KSČ na Slovensku bylo označeno jako slabost slovenské vlády a bylo proneseno přesvědčení, že v historických zemích k obdobnému zákroku nedojde, jelikož proti tomuto vznesla by protest nejen celá dělnická třída, nýbrž i všechno občanstvo, které bylo svědkem, že KSČ je ochotna bezpodmínečně hájiti republiky a z toho důvodu také nedá se z národa vytlačiti. Na schůzce straníci odmítli možnost dobrovolného rozpuštění strany. Pokud by se tak doopravdy stalo, mělo členstvo vstoupit do ostatních socialistických 18)Alena Hájková, Strana v odboji. Z dějin ilegálního boje KSČ v letech 1938–1942, Praha 1975, s. 67. 19)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 127; A. Hájková, Strana v odboji. Z dějin ilegálního boje KSČ v letech 1938–1942, s. 54, 58. 185 stran. Avšak jestliže by vznikla jednotná levicová strana, pak by do ní organizačně vplula i KSČ.20) Zákaz KSČ slovenskou vládou, který v Praze původně vyvolal překvapení, však byl brzy napodoben i v českých zemích. Prezídium ministerstva vnitra dne 20. října 1938 nařídilo podřízeným orgánům zastavit činnost KSČ s odůvodněním, že strana je sekcí komunistické internacionály v Moskvě, jejímž programem je zavedení diktatury proletariátu a násilná změna státní formy.21) Ke cti státních úředníků a policistů, jakož i vládních představitelů slouží to, že zákrok proti KSČ byl vynucen Berlínem a že s komunisty tento krok předem prodiskutovali a dali jim dostatek času na přípravu. Ministr Ladislav Feierabend ve svých pamětech doslova uvádí: Pamatuji se velmi jasně, že ministr vnitra [Jan] Černý referoval v ministerské radě, že tento náš postup komunisté vzali vděčně na vědomí.22) Tento postup se projevil i na nižších úrovních státní správy a vzpomínka Josefa Martinovského, rakovnického městského radního za KSČ, potvrzuje uvedený celostátní trend. Dvacátého října za ním přišel komisař okresního úřadu JUDr. Eduard Tomáš23) a řekl: Pane Martinovský, zítra k Vám jdu se Zamrzlou24) zabavit sekretariát, tak co je potřebí, tak zameťte, a my tam přijdem. Martinovský se otázal: A v kolik hodin přijdete? Načež se dozvěděl, že krátce po osmé. Martinovský vzpomíná, co bylo dále: Ihned jsme se sebrali […], udělali jsme na zahradě ohníček a všecko, co bylo, jsme spálili. […] Když oni druhý den přišli, čekal jsem je a v přidávačce si odnesli několik starých papírů a tiskopisů. […] Tak dopadl sekretariát, nedostali ani jednu adresu. Komisař JUDr. Tomáš z toho měl velkou radost, že u nás nic nebylo.25) V této hře samozřejmě museli být zapojeni i místní četníci, kteří celou první republiku činnost KSČ bedlivě sledovali a ohně na zahradě komunistického sekretariátu den před prohlídkou si nemohli nepovšimnout.26) Na schůzi rakovnické městské rady z 21. října se na přetřes dostala i otázka zastavení činnosti KSČ, již do debaty vnesl Vojtěch Němeček, který sice nechtěl hovořit o důvodech vedoucích k zákazu činnosti strany (nikoliv k jejímu rozpuštění, k němu došlo až později), ale upozornil, že toto rozhodnutí je útokem na demokratická práva a může býti nebezpečno sociálním výhodám, dnes v republice platným. Proto přišel s návrhem, aby 20) Národní archiv Praha (dále jen NA Praha), f. Předsednictvo ministerské rady (dále jen PMR), kart. č. 136, sign. 249/4, čj. 7940/38. 21)Tamtéž. 22)Karel Ladislav Feierabend, Ve vládách druhé republiky, New York 1961, s. 62. 23)Podle jmenné kartotéky PMR se Eduard Tomáš narodil 25. listopadu 1908. Osobní spis se bohužel nepodařilo dohledat. 24)Praporčík Josef Zamrzla (narozen 19. 2. 1900) byl zástupce velitele rakovnické četnické stanice (NA Praha, f. Zemské četnické velitelství Praha, kart. č. 1171). Naopak poznámka editorů in A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 29, s. 26, z něj činí přímo velitele rakovnické stanice. 25)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 29, s. 26. 26) Benevolentnímu postupu četníků zřejmě napomohlo i to, že praporčík Zamrzla se v září 1938 podílel na vyšetřování henleinovských zločinů v okolí Falknova nad Ohří (Sokolova) a byl si tedy dostatečně vědom toho, kdo představuje větší nebezpečí pro československý národ a stát (SOA Plzeň, f. Krajský soud Cheb, kart. č. 185, Tk XII, 1696/38, fol. 1230). 186 městská rada schválila vhodný protest a požadavek, aby udrženy byly v republice dosavadní sociální výhody, pokud je to možno, neboť je zapotřebí za každou cenu udržet klid v našem občanstvu. Dovozoval, že by mohly být dotčeny hospodářské podniky všech politických stran. Vaněček jako obvykle podotkl, že takové protesty nejsou v kompetenci samosprávných svazků. Byl však Josefem Martinovským z KSČ upozorněn, že nejde o rozpuštění a zákaz strany jako takové, nýbrž jen o pozastavení činnosti a hlavně, že Němeček měl na zřeteli, aby bylo žádáno zachování dosavadních demokratických práv. Martinovský navíc podotkl, že podobný protest usnesla celá řada měst. Proto považuje za vhodné projeviti aspoň nesouhlas, k čemuž jsme povinni před svým svědomím. Laxní Vaněčkův přístup k občanské povinnosti bránit demokratická práva vyplýval ze skepse starého pragmatika a mistra zákulisních intervencí, neboť správně odtušil, že podobné protesty nejsou stejně nic platné. Vaněček ale aspoň navrhl, aby se Jindřich Šubert v Praze poptal v Zemském českém svazu obcí, měst a okresů. Je vskutku podivuhodné, že ostatním tento ubohý výsledek stačil, neboť po tomto krotkém Vaněčkově návrhu celá schůze skončila!27) Ministerská rada na svém zasedání v pátek 23. prosince odsouhlasila vládní nařízení o politických stranách. Projednala jej jako bod č. I. svého zasedání. Schválené vládní nařízení bylo ihned použito proti odbojné KSČ, což byl bod č. IX. téže schůze ministerské rady. Skutečností zůstává, že vládní nařízení o politických stranách však platilo jen v českých zemích, i když měla být telefonicky vyrozuměna také Bratislava, aby mohla obdobně upraviti svoje opatření v této věci a aby publikace obou těchto norem byla provedena pokud možno současně. Vláda se též usnesla, že pokud v důsledku toho dojde k rozpuštění obecních zastupitelstev, budou na jejich místo dosazeni vládní komisaři a nikoliv komise.28) Po zákazu strany následovaly domovní prohlídky u čelných straníků a razie v sídlech strany, ale tyto akce pochopitelně nepřinesly žádné výsledky. Se zákazem KSČ souvisel zákaz všech organizací a spolků, které strana ovlivňovala, jakož i stranického tisku.29) Zajímavou kapitolu z dějin KSČ představují právní kroky strany proti jejímu rozpuštění. Předseda strany Klement Gottwald se v zastoupení dr. Ivanem Sekaninou v pátek 13. ledna 1939 odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu a stěžoval si na nezákonnost napadeného rozhodnutí. Oba pánové ve stížnosti odvážně napadli ústavnost jednak zmocňovacího zákona, jednak ztrátu mandátu těch poslanců a senátorů, kteří pocházeli z území okupovaného nacisty po 30. září 1938, a tím pádem nemohli o zmocňovacím zákoně ani hlasovat. Na základě toho oprávněně dovozovali, že vládní nařízení o rozpouštění politických stran, a tedy i zákaz KSČ, jsou vydány neústavně. Vedle toho však upozorňovali i na fakt, že od 20. října 1938, kdy byla činnost strany zastavena, nebylo proti ní zavedeno žádné řízení, které by prokazovalo, že tento úřední zákaz byl přestoupen. Navíc sama vláda o aktivitách KSČ uvedla, že její činnost ohrožovala veřejný zájem. […] Avšak ohrožování pouze v minulosti, jak upozornil Gottwald v odvolání, neopravňuje vládu k vydání napadeného nařízení. Dalším napadeným bodem bylo to, že KSČ je celostátní stranou, jejíž 27) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 378– 379. 28) NA Praha, PMR, kart. č. 4146, fol. 5–6, 9. 29)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 127–128. 187 činnost lze v jednotlivých částech zastavit, ale nelze ji rozpustit jen v českých zemích. V závěru Gottwald se Sekaninou jednoznačně konstatovali: Nejvyšší správní soude, račiž napadené rozhodnutí vlády [...] o rozpuštění KSČ v zemi české a moravskoslezské podle vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 27. prosince 1938 zrušiti pro nezákonnost a vadnost řízení. Vláda se v únoru 1939 usnesla, že její rozhodnutí bude před soudem hájit ministerstvo vnitra. K projednání této žaloby však v důsledku nacistické okupace již nedošlo a v listopadu 1942 byla celá kauza odložena ad acta.30) Zákaz komunistické strany se dotkl i funkcionářů na nižších stupních správy státu. V pondělí 16. ledna 1939 Zemský úřad v Praze zbavil jejich funkcí 17 členů ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy, včetně primátorova náměstka Bohuslava Vrbenského, tří členů městské rady a všech jejich náhradníků a členů obecních komisí.31) Tato čistka se netýkala jen Prahy, ale i ostatních samosprávných obcí a svazků. V instrukcích rozeslaných nižším složkám státní správy se počítalo i s likvidací hospodářských podniků, které měly ke KSČ blízko, třebaže se zprvu proti největšímu komunistickému spolku Včela nemělo zasahovat. Tělocvičné jednoty, které se dostatečně rychle nerozpustily a nevstoupily do konkurenčních tělocvičných organizací, byly rovněž zakázány. Majetek všech komunistických podniků a spolků propadl státu.32) Ne všude se však proti komunistům postupovalo dostatečně rychle. Ministerstvo vnitra 14. února 1939 s nelibostí konstatovalo, že některé okresní úřady nepostupují při zbavování příslušníků rozpuštěné komunistické strany Československa veřejných funkcí […] s takovou rychlostí, jak toho očistná povaha celé akce vyžaduje. Bylo trváno na tom, aby komunisté pozbyli funkcí do konce února 1939, kdy měla skončit branná pohotovost státu. Pokud by do té doby nebyl komunista zbaven funkce, mohl by pak volně na svůj mandát rezignovat a nepozbyl by volitelnost pro futuro.33) Na rakovnickou radnici bylo pochopitelně příliš dobře vidět, proto již na schůzi městské rady 20. ledna bylo konstatováno, že komunističtí zástupci obdrželi oznámení o zbavení funkce, kterou jim poslal okresní úřad,34) jenž pak na jejich místa jmenoval nové osoby: Josefa Pucholta, Karla Langmajera a Ladislava Rybáka. Po této personální obměně došlo konečně k rozdělení referátů jednotlivým osobám.35) Komunisté se rozhodně nemínili vzdát a například na Novostrašecku, Slánsku a Kladensku se v březnu 1939 objevil leták Obrana, který se mimo jiné věnoval i stání poslanců KSČ před Nejvyšším správním soudem. V letáku bylo též napadeno zřízení pracovních táborů a vláda byla ještě před nacistickou okupací oprávněně obviněna z kolaborace s nacisty, neboť je ochotna vše, co Berlín žádá, nejen na 100 % plniti, nýbrž 30) NA Praha, f. Nejvyšší správní soud, kart. č. 267, sign. 91/39. 31)Václav Hlavsa (ed.), Za novou a lepší Prahu. Dokumenty o činnosti komunistického klubu na pražské radnici 1923–1938, Praha 1957, dok. č. 98, s. 255. 32) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Slaný – politická expozitura Nové Strašecí, kart. č. 5, čj. pres. 1286/1938. 33)Tamtéž, kart. č. 4, čj. pres. 192/1939. 34) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 31. 35)Tamtéž, s. 52. 188 dokonce tyto činy odůvodňovat, že se tak děje v zájmu československého národa a jeho neodvislosti.36) V souladu s celostátní tendencí vzniku dvou základních politických stran, kterýžto minimální počet pro zachování zdání demokratických poměrů byl nezbytný, měla nová situace navozovat dojem, že se Česko-Slovensko připodobňuje anglosaským velmocem, v nichž fungoval systém dvou základních stran, které se střídaly u moci. Ovšem v podmínkách pomnichovského státu neměla opozice šanci na převzetí moci a byla odhodlána plnit jen funkci opozice loajální, jak se na tom též vůdci agrárníků Rudolf Beran a sociální demokracie Antonín Hampl džentlmensky dohodli a vůči sobě tuto dohodu též dodrželi,37) ač například Beran byl vystaven tlaku fašistů ve své straně, aby s opozicí tvrdě zametl. Vítězství pravicových radikálů, prosazení jejich názorů a odstranění Rudolfa Berana z čela státu pak zabránila nacistická invaze. Na Rakovnicku se jako první začala formovat Strana národní jednoty. Provolání přípravného okresního výboru strany vyšlo v tisku již 25. listopadu a zvalo všechny národně cítící občany do nového uskupení, kde měli být všichni občané spojeni bez třídního rozdílu. Strana rozhodně nebyla ve svých ambicích skromná: Postaráme se, aby veřejná správa byla rychlá, úsporná a bez korupce. Příživníci a záškodnici, kteří zneužívají národního souručenství, budou bez milosti odstranění. Zajistíme tvrdě a neústupně čistotu veřejného života.38) Poslední věta dávala tušit, že vedle standardních demokratických stran do Strany národní jednoty vstoupili i čeští fašisté a extrémisté, kteří si čistotu spojovali s antisemitismem a antidemokratismem. Byl to důsledek snahy Rudolfa Berana vyřadit fašisty tím, že budou semleti v mase velké pravicové strany, kde se ztratí v záplavě ostatních demokraticky a občansky smýšlejících politiků a členů. Bohužel, tento předpoklad se ukázal jako mylný a strana například přijala zásadu, že do ní nemohou vstupovat Židé.39) Politika menšího zla začala otravovat veřejný život. Fašisté a jejich extrémně pravicoví souputníci na tom měli nemalý podíl, neboť zaplavili veřejný prostor tím, co Josef Čapek výstižně popisuje jako industrie mravní špíny40) – útoky na Židy, komunisty, sociální demokraty, liberály, demokraty. Ani Rakovník se tomu nevyhnul a tito darebové čmárají po vzoru ordnerů na židovské domy hanlivé nápisy, lepí papírové štítky.41) Tyto rasistické činy měla na svědomí fašizující Mladá národní jednota, která oproti Straně národní jednoty cílevědomě plula do hnědých vod. Ve městě byla vedena F. Rosolem. Naopak starší generace ustavila 28. prosince 1938 místní organizaci Strany národní jednoty s předsednictvem: Rybák, Sucharda, Donát, Černohorský, Denek a Urban.42) 36) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Slaný – politická expozitura Nové Strašecí, kart. č. 5, čj. pres. 318/1939. 37)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 63. 38) RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 1. 39)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 56–60. 40) J. ČAPEK, Psáno do mraků 1936–1939, s. 321. 41)Karel MEJSTŘÍK, Rakovník za války, VMS 31, 1946, s. 25. 42)Tamtéž, s. 27. 189 Levicová opozice, sdružená v Národní straně práce (dále NSP), si našla vzor v britské Labour Party a snažila se stát pravou „stranou práce“ spojující lidi práce bez ohledu na jejich náboženskou či sociální příslušnost. Ovšem i zde se našli radikálové, kteří usilovali o to, aby se strana stala skutečnou opozicí, třeba i za cenu ztráty legality.43) To však nechtěl připustit Antonín Hampl, neboť pak by celkové fašizaci země, na kterou se již Slovensko a Podkarpatská Rus orientovaly, nestálo nic v cestě. Naopak, celé toto srocování stran mělo usnadnit opuštěnému Česko-Slovensku přežít ve stínu nacistického obra a uchovat alespoň základy demokratického zřízení, když už nebylo možné z důvodu přežití státu zachovat stávající demokratické zřízení v plné jeho síle. Program strany pak určoval, že NSP musí hájiti právní demokratický řád, a dodával, že nelze voliti svobodu bez chleba anebo chléb bez svobody. Toto hájení demokracie pak vedlo jakéhosi člena vládní exekutivy k tomu, že řekl generálnímu tajemníkovi NSP: Jestliže neobrátíte, pak musíme nakoupit pár vagonů ostnatých drátů pro koncentrační tábory.44) Na Rakovnicku se počátkem prosince 1938 přikročilo k budování této opoziční strany, která se netajila tím, že chce kontrolovat činnost svého vládního protějšku. Navíc si kladla i jiné nároky na členstvo než konkurence: Proto chceme do Národní strany práce soustřediti všechny mravně založené občany, nechť se živí prací duševní nebo tělesnou, nechť jsou zaměstnáni v cizích nebo vlastních podnicích, v průmyslu, obchodě, živnostech, zemědělství, kancelářích, ve školách či jinde. / Voláme všechny lidi dobré vůle, venkova i měst ku přátelské spolupráci. Nejde nám o velký počet osob za každou cenu, nýbrž o hnutí lidí čestných, dbajících ve veřejném i soukromém životě ušlechtilých zásad našich národních velikánů, jmenovitě Husa, Palackého, Havlíčka a Masaryka.45) Budování strany se pak protáhlo do roku 1939, ačkoliv například ve všech rakovnických obcích vznikly místní organizace, dělo se tak z iniciativy členské základny a okresní vedení NSP na tom nemělo žádnou zásluhu, neboť ještě ani na konci ledna 1939 nebyl ustanoven okresní tajemník strany!46) V rakovnickém vedení se objevili Štengl, Kavalír a Kratochvíl.47) Přes organizační potíže přišlo na schůzi NSP konané dne 24. února v Národním domě více než 750 osob, většinou bývalých členů stran českých socialistů, sociálních demokratů a KSČ, aby vyslechly řeč profesora dr. Jana B. Kozáka, poslance Národního shromáždění, bývalého národního socialisty, který se vyjádřil k Mnichovu, ale i k vývoji v republice a k jejímu novému budování.48) 43)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 63–64. 44)Tamtéž, s. 67–68. 45) RN 9, 9. prosinec 1938, č. 50, s. 1. 46) RN 10, 27. leden 1939, č. 4, s. 4. 47)K. Mejstřík, Rakovník za války, s. 27. 48)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 49, s. 50–53. 190 Uprchlický problém Rakovnicko se z vnitrozemského okresu proměnilo v pohraniční oblast, která jako první absorbovala příliv uprchlíků z oddělených oblastí.49) Od samotného Rakovníka byla hranice vzdálena pouhých 10 kilometrů. Zápis z kroniky líčil neutěšenou situaci takto: [V Sudetech] nastalo peklo pro Čechy. Ti mnohdy museli nechat všeho a zachránit aspoň holé životy. Všechny silnice vedoucí do vnitrozemí ze Sudet byly plny uprchlíků. Povozy všech druhů byly provázeny lidmi s ranci na zádech, tam táhl muž malý vozík, na něm děti na rancích a žena pomáhá tlačit, tam opět jiný žene dobytek, zkrátka utrpení, které vyvolal šílenec a jím zfanatizovaní rabiáci.50) Z pohraničí, zmítaného henleinovským povstáním, začali prchat lidé již v průběhu září, kdy jen 21. září dorazily 4 vlaky uprchlíků z okolí Karlových Var. V každém vlaku bylo asi 500 osob. Rakovník jest přeplněn,51) jak hlásilo ministerstvo národní obrany ostatním centrálním úřadům. Důvodem plnosti města byla též skutečnost, že v Rakovníku bylo soustředěno vojsko. Konkrétně se jednalo o velitelství Skupiny 1 o velikosti divize.52) Navíc předmnichovské požadavky armády na 33 kanceláří a další prostory naznačovaly, že v Rakovníku se od ledna 1939 trvale usídlí jednotka o síle divize.53) Hned 1. října, kdy začalo postupné předávání pohraničního území okupantům, dorazilo do Rakovníka 150 železničářů s rodinami, kteří prchli z Karlových Varů. K nim se připojilo cca 100 poštovních zaměstnanců. Napjatá situace zanesla rozpory i mezi česko-slovenské úřady, které se snažily vyrovnat s náporem uprchlíků. Město bylo požádáno, aby pro ně zajistilo pokud možno [...] ubytování v rodinách, proto byli občané rozhlasem a vyhláškami požádáni o pomoc, přičemž se apelovalo zejména na stavovskou solidaritu rakovnických železničářů a poštovních zaměstnanců. Ve výzvě se také zdůraznilo, že se bez výjimky jedná o osoby české národnosti, jako kdyby za Československo neprolévali v minulých týdnech svoji krev i příslušníci ostatních československých národů. Takto bylo získáno zhruba padesát míst pro ubytování v soukromí, dalších třicet lůžek zaopatřila železniční správa. Vedle toho přibyli do města také pracovníci různých okresních úřadů, které si z části vzali k sobě domů jejich místní kolegové. O ostatní ubytování musela se postarati obec. Pravda, ubytování to bylo skromné – na slamnících v mateřské školce, tělocvičně reálky, a dokonce i v synagoze. Další uprchlíci nalezli přístřešek v dívčích školách, které dosud byly opatřeny slámou po ubytování vojska.54) Ještě před Mnichovem nařídil okresní hejtman Vltavský, aby byl odstraněn amplion z radnice, ale městská rada se s ohledem na neklidnou situaci prozíravě usnesla ponechat 49)V podobné situaci se ocitly i další okresy a města, jako například Roudnice nad Labem. Podrobněji viz Jan Benda, Roudnice nad Labem mezi Mnichovem a 15. březnem 1939, Podřipský muzejník, Roudnice nad Labem 2012 (v tisku). 50) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 477. 51) NA Praha, PMR, kart. 3181, čj. 1634/38. 52)Podrobněji k této skupině s odkazem na další literaturu Karel Straka, Vznik Skupiny 1 v květnu 1938 a její předchůdci v Čs. branné moci, in Historie a vojenství 40, 2011, č. 3, s. 4–25. Činnost Skupiny 1 v roce 1938 plánuje autor popsat v dalších číslech citovaného periodika. 53) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 337. 54)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 191 si městský rozhlas v záloze.55) Používání rozhlasu k hledání ubytování pro uprchlíky proto opakovaně vyvolalo u Vltavského podrážděnou reakci. Večer 3. října dokonce hrozil tím, že dá odstraniti rozhlas četnictvem, načež mu bylo Jindřichem Šubrtem promptně sděleno, že rozhlas je používán na základě rozhodnutí městské rady a aby si tuto záležitost vyřídil s městskou radou. Vltavský nevnímal situaci s nadhledem a neocenil využití tohoto efektivního prostředku k vyřešení svízelné situace mnoha postižených osob, ale hleděl jen na skutečnost neuposlechnutí jednoho z mnoha administrativních nařízení, ač se jevilo jako závadné a neodpovídají okamžité lidské potřebě. Městský úřad si oprávněně hořce postěžoval, že okresní úřad se o ubytování vůbec nestaral a naznačeným způsobem naopak tuto velmi nutnou práci městskému úřadu ztěžoval.56) V tomto ohledu totiž byly s okresním hejtmanem problémy již před Mnichovem a starosta na schůzi rady 23. září významně popisoval chování okresního hejtmana při zprávě, že do Rakovníka přijede 6 vlaků asi se 3000 uprchlíků, vyklizených z Karlových Var a z Kadaně-Prunéřova.57) Problémy, které Rakovničtí měli s ohromným množstvím uprchlíků ještě před okupací pohraničí, se po Mnichovu znásobily. Město, slovy rakovnické kroniky, bylo beznadějně přeplněné uprchlíky: Na náměstí bylo plno hloučků utečenců, kteří zde hlídali svůj skrovný majetek, čekajíce, kdy a kým jim bude poskytnut přístřešek.58) Město proto zavedlo evidenci volných lůžek a registrovalo nabídky na ubytování či nově uvolněná místa odchodem ubytovaných uprchlíků jinam. Sběrným střediskem těchto informací se stala policejní strážnice.59) Uprchlický problém, a zejména potíže s ubytováním se snažila vyřešit vláda svým nařízením ze 12. října 1938 o mimořádných opatřeních bytové péče, které mimo jiné v § 3 umožňovalo nucený pronájem volných bytů, v § 7 naopak trestalo předražování nájemného pokutou 60 000 Kč nebo šesti měsíci vězení, případně obojím. Paragraf 9 pak určoval, že nařízení platí pro obce, které určí okresní úřad, jestliže o to požádá obecní zastupitelstvo. V listopadu tak požádal i Rakovník.60) Z prvoříjnového pokynu zemského úřadu obecním úřadům plynulo, že nemělo se bez příkazu ministerstva vnitra ze svého místa civilní obyvatelstvo v žádném případě stěhovat, a pokud se uprchlíci dostavili do některé obce, tak neměli být přijímáni.61) Realita života si však žádala něco jiného. Vzdor smutnému pohledu a otřesným zkušenostem s nacisty, o nichž uprchlíci mohli informovat, se v městské vyhlášce z 2. října znovu z příkazu zemského úřadu agitovalo, aby se obyvatelstvo vrátilo do svých domovů v pohraničí. Oficiálně se sice připustilo, že uprchlíci sami o své újmě a z vlastního rozhodnutí opustili svoje domovy před terorem, ale z důvodu očekávaného plebiscitu v některých územích se apelovalo na vlasteneckou povinnost, aby se do pohraničních oblastí vrátili všichni, kdo uprchli před terorem, proto55)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 333. 56)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 57)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 333. 58)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 477. 59)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 60)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 393. 61)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 192 že jejich hlasy budou rozhodovati o územích, která obývají. O henleinovském teroru se všeobecně vědělo, a přesto toto naléhání pokračovalo planými sliby, že naše i mezinárodní orgány zaručují, že nikomu v pohraničním území nebude ublíženo ani na životě, ani na majetku. Vývoj několika dalších dní a zábor několika českých vesnic na Rakovnicku prokázal, že slibovaná bezpečnost je jen prázdným slovem. Agitace se netýkala státních zaměstnanců, kteří byli svým zaměstnavatelem staženi na jiná místa. Marné výzvy k návratu do oblastí ovládaných nacisty samozřejmě nemohly nikoho pohnout k činu, proto jich bylo zanecháno a 7. října již byli uprchlíci pouze žádáni, aby neodhlašovali svůj pobyt v obcích, kde žili. Neboť jen tak si zachovají nárok na účast při hlasování a jen tak budou moci přispět k záchraně některých území vlasti.62) Téhož dne Rakovničané s úžasem hleděli na nové číslo Rakovnických novin,63) jejichž první strany zářily rozsáhlými bílými místy! Předběžná cenzura státních úřadů totiž nedovolila pub likaci několika článků, které považovala v pomnichovské době za nebezpečné. Místní přispěvatelé se však rychle přizpůsobili a další čísla již nebyla cenzurou postižena. Mezi uprchlíky se nacházelo i množství studentů a profesorů z Karlových Var, Chomutova a Podbořan, ale samozřejmě i z mnoha dalších míst, včetně třeba Mukačeva a Užhorodu. Z tohoto důvodu vznikly na gymnáziu nové paralelní třídy – jestliže v roce 1933 mělo gymnázium 10 tříd a něco málo přes 400 žáků, ve školním roce 1938/1939 to bylo 16 tříd a téměř 700 studentů, z nichž však školní rok dokončilo jen necelých 600, neboť část dětí se zase odstěhovala. Pro studenty-uprchlíky byla ve škole uspořádána dobročinná sbírka. Fluktuace studentstva i vyučujícího sboru vážně narušovala jakoukoliv soustavnou snahu o kontinuální výuku, neboť nebylo možné sestavit ani stálý rozvrh hodin. Prostředí ve škole bylo vážně otráveno činností profesora dějepisu a zeměpisu Karla Ulricha, který již v tomto období začal zastávat pronacistické postoje. Na základě stížností rodičů bylo proti tomuto individuu zavedeno vyšetřování a Ulrich měl z města odejít, ale okupace z 15. března jej dočasně zachránila. Po okupaci se Ulrich přidal k českým fašistům sdruženým v kolaborantském spolku Vlajka a na jeho popud bylo několik členů profesorského sboru gymnázia pronásledováno.64) Další školou ve městě, která měla problémy, byla Masarykova čsl. obchodní akademie, která stále ještě postrádala zabranou tělocvičnu. Proto bylo navrženo, že studenti by mohli cvičit v Lidovém domě, s jehož vedením bylo v této záležitosti zahájeno jednání.65) V ženské škole se pořádaly různé kurzy šití, vedení obchodních knih a cizích jazyků.66) Školství jako takové městskou radu vůbec silně zaměstnávalo. Vedle hojně a bouřlivě diskutované přístavby obchodní akademie se Rakovničtí (stejně jako v případě Veřejné známkovny chmele) snažili využít neklidné doby a usilovali o možnost získání učitelské62)Tamtéž. 63) RN 9, 7. říjen 1938, č. 41, s. 1–2. 64)Jan Gebhart, – Jan Kuklík – Miloslav Ransdorf, První česká reálka v proměnách času. Dějiny a současnost rakovnické reálky-gymnázia (1833–1983), in 150 let od založení reálky v Rakovníku. Sborník 1833–1983. Reálka-gymnázium, Rakovník 1983, s. 32–34. 65) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 358. 66)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 534. 193 ho ústavu pro učitelky domácích nauk.67) Obzvláště silné boje se pak rozmohly po Novém roce, kdy byly vehementně a zevrubně diskutovány potřeby škol.68) V lednu 1939 se pak mezi rodiči roznesla fáma, že probíhá očkování dětí a že němečtí lékaři píchají českým dětem různé jedy. Tato hrůzostrašná zpráva vedla k tomu, že vylekaní otcové a matky odváděli své potomky z vyučování a okresní úřad musel vyhláškami obyvatelstvo uklidnit, že děti nemohou být očkovány proti vůli rodičů. Nad to ještě úřad pohrozil pokutami rozšiřovatelům této poplašné zprávy. Mezi studenty se navíc v důsledku vytržení z běžných sociálních vazeb a nezaměstnanosti rodičů, jakož i svízelné bytové situace, silně rozmohly drobné krádeže.69) Ačkoliv město muselo přijmout tolik uprchlíků a pobývala zde početná vojenská posádka, nenastaly obtíže se zásobami potravin s výjimkou cukru, sádla a masových konzerv, které si obyvatelstvo preventivně nakoupilo do zásoby. Tyto poživatiny dlouhodobé spotřeby nemohly být rychle doplněny, neboť železnice dopravovala přednostně vojáky a ostatní dopravní prostředky byly zrekvírovány armádou, i když pro část z nich neměla ani využití. Jinak byl ve velkoobchodních skladech všeho dostatek. Aby se zabránilo spekulaci a vytváření umělých zásob, bylo vydáno několik upozornění. Obzvláště důrazně byli varováni obchodníci před nerozvážným a neodůvodněným zdražováním. Až na dva případy, které ihned v počátku byly potlačeny. Krom toho byli občané nabádáni, aby každý případ neodůvodněného zdražování, nesmyslných nákupů, nedostatku některého druhu zboží byl okamžitě hlášen na policejní strážnici. Efekt tohoto opatření byl pozoruhodně okamžitý a účinný, neboť další zdražování již městský úřad v průběhu roku 1938 nezaznamenal. Stejně tak se měly hlásit přemrštěné ceny za dopravní a stěhovací služby, a zejména opovrženíhodné případy požadování nepřiměřeně vysokého nájemného a podnájmu od osob z vyklizeného území.70) Energický postup města přinesl ve věci nájmů a cen klid až do ledna následujícího roku, kdy byly zaznamenány nové případy zvyšování nájmů a soudních výpovědí.71) Další nedostatkovou surovinou byly pochopitelně pohonné hmoty, ale s tím se nedalo nic dělat. Nicméně o výdej potřebného paliva bylo aspoň zažádáno za účelem evakuace zařízení a zboží Všeobecného konsumního a výrobního družstva „Budoucnost“.72) Koncem listopadu pak v okrese nastal nedostatek uhlí, zejména hnědého. Tento problém nejvíce ohrožoval rakovnické továrny, které zaměstnávaly na 1500 dělníků. V případě jejich uzavření se pak okresní hejtman oprávněně obával možných výtržností.73) Zvýšený počet obyvatelstva si také vyžádal větší počet porážek dobytka na městských jatkách, kde však chyběl v důsledku mobilizace a vytíženosti zvěrolékařů kvůli slintavce a kulhavce potřebný personál. Město proto za podpory okresního úřadu zažádalo minis67)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 363–364. 68) Například tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 65–76. 69)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 540. 70)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 71)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 32. 72)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 73)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 39, s. 40. 194 terstvo národní obrany o uvolnění jednoho zvěrolékaře. Situaci ve městě a v okrese také ulehčilo zrušení povinného zatemnění, ke kterému došlo ihned 1. října.74) Uprchlický problém však pokračoval i v novém roce. Na schůzi městské rady dne 13. ledna 1939 bylo konstatováno, že firma Fr. Otta zaslala na tzv. Národní pomoc 100 000 Kč a že na místní rakovnickou akci poskytne asi dalších 10 000 Kč. Obdobnou částku slíbila i Rakovnická spořitelna a firmy Ing. J. Vltavský a Keram daly 5000 Kč. Další podniky rovněž přislíbily svoji pomoc. Pěší pluk 46 zase slíbil hodinový koncert na Husově náměstí na den 15. ledna, během něhož měli jako výběrčí fungovat učitelé místních škol a vybraní úředníci.75) Následující den se pak na popud okresního úřadu na radnici jednalo o tom, jak najít uprchlíkům zaměstnání.76) Pohraniční okres Rakovník měl s problémem uprchlíků dlouhé zkušenosti, ať už to byli němečtí antifašisté za první republiky nebo čeští běženci po Mnichovu, kdy město bylo vyhnanci doslova přeplněno. Počátkem prosince bylo evidováno v okrese celkem 1859 osob.77) Kronika města zase bez udání data hovoří o 600 běžencích v samotném Rakovníku.78) Na schůzi městské rady z 21. října se zase mluví o 617 uprchlících (z toho 150 rodin), přihlášených jen ve městě.79) Úřady si samozřejmě uvědomovaly, že přibližný údaj téměř 1900 lidí není pravdivé číslo, neboť počty se neustále měnily a ne všichni vyhnanci se zaregistrovali. Těmto uprchlíkům se úřady snažily pomoci se stěhováním nábytku z okupovaného území, a zejména ve snaze najít novou práci, a tedy i novou důstojnou perspektivu. K zvládnutí této naléhavé agendy byli pohraničním okresním úřadům přiděleni zaměstnanci státní policejní služby stažení ze zrušených úřadů v pohraničí. Podle názoru rakovnického hejtmana pro nadřízený zemský úřad výsledek jich upotřebení je velmi dobrý a pokračuje: personál okresního úřadu je naléhavými pracemi plně zaměstnán a nemohl by bez ujmy jiných nutných úkolů zmoci uprchlickou agendu.80) Přes všechny tyto podpůrné akce a další finanční sbírky se tragédie mnohých uprchlíků táhla dále, neboť ještě v únoru byli někteří z nich nuceni bydlet ve dvoře u Šmídů v prasečích chlívcích.81) Koncem února pak bylo evidováno na 260 žádostí o byt (a tedy podstatně více osob, které hledaly ubytování). Ani situace na trhu pracovních příležitostí nebyla nejlepší, neboť v okrese bylo na 710 nezaměstnaných.82) Křižovatka úřadů Rakovnický okresní úřad byl v čase vymezování a vyklízení okupačního pásma rozdělovacím bodem pro ostatní okresní úřady v Podbořanech, Kralovicích a Žluticích, 74) SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294. 75)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 29. 76)Tamtéž, s. 30. 77) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1601/1938. 78) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 482. 79)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 373. 80) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1601/1938. 81) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 92. 82)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 116, 149. 195 které si pro zvláště významné rozkazy musely vysílat kurýry s četnickým doprovodem. Pracovalo se prakticky 24 hodin denně, neboť kurýr pražského zemského úřadu někdy dorazil až o půlnoci a předával rozkazy oproti potvrzení. Evidentně se jednalo o evakuační pokyny. Z výše jmenovaných tří úřadů nedorazil jen žlutický kurýr.83) Rakovník se marně pokoušel do Žlutic dovolat.84) Okresní úřad ve Žluticích již předtím poslal do Rakovníka 2. října množství tajných spisů, včetně šifrového klíče, a k tomu přiložil i spisy loketského okresního úřadu. Chaotičnost prvních říjnových dnů dokládá i příhoda z evakuace falknovského policejního a okresního úřadu.85) Oba úřady stály v průběhu celého roku uprostřed henleinovské záplavy. Jejich evakuace zjevně velmi spěchala. Druhého října se jistý policejní úředník telefonicky dotazoval z rakovnického nádraží, zda má důležité spisy z obou úřadů složit v okresním úřadě, anebo jestli má pokračovat do Prahy. Nikdo nevěděl, co mu mají odpovědět.86) Nejednalo se však jen o výše popsané úřady, ale například i o okresní školní inspektorát menšinových škol ze Žatce, pro který už ve městě nebylo místo.87) Dalším školním inspektorátem, který se ve městě objevil, byl podbořanský.88) Příkazy a úkoly přicházely i v pozdních nočních hodinách. Kupříkladu se jednalo i o rozkaz ze 6. října, který okresní úřad přijal ve 22:30 hodin a jenž mu nařizoval, aby následujícího dne za pomoci vojska evakuoval veškeré státní válcovací soupravy a silniční zařízení do vnitrozemí. Ke splnění tohoto úkolu si mohl okresní hejtman vyžádat pomoc armády.89) Vedle toho se okresní úřad stal i skladištěm zabaveného nebo předávaného materiálu od okresního úřadu Podbořany a jemu dříve podřízených četnických stanic (například Jesenice). To vše se dělo ve velikém spěchu a často bez řádné předávací evidence. Počátkem prosince se takto shromážděné dokumenty, ale i cennosti a finanční hotovost, počaly shromažďovat u zemského úřadu za účelem příprav podkladů pro spisovou rozluku a finanční vyrovnání s Říší.90) Již dříve se konaly pokusy o zjištění, co kam přišlo. Dne 15. října v 15:00 hodin dorazil příkaz z Prahy, aby bylo do 17:30 oznámeno, které úřady se evakuovaly do Rakovníka a co se stalo s prezidiálními a důvěrnými spisy, pokud nebyly spáleny, a co bylo uděláno s jinými spisy. Podbořanský úřad spálil mobilizační spisy a dokumenty o stanném právu, vyhlášky, část prezidiálních spisů (hlavně za posledních šest měsíců) a různé další doklady, jimiž dle uvážení referentů mohli by býti kompromitováni čeští lidé a demokraté (tj. němečtí antifašisté – nižší úředníci zjevně dokázali ocenit, na rozdíl od česko-slovenské vlády, odvahu a podporu těchto lidí). Zůstaly jen běžné nedůvěrné materiály. Jinak vedle 83) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. dův. 44/1938. 84)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 39/1938. 85)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 42/1938. 86)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 41/1938. 87) SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294. 88)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 348. 89) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. dův 43/1938. 90)Tamtéž, čj. pres. dův. 51/1938. 196 Lokte, Podbořan a Žlutic dorazily i spisy z okresních úřadů Jáchymov, Teplá a Kadaň, ze státního policejního úřadu v Žatci a trosky policejní expozitury v Božím Daru. Dohledávání evakuovaných spisů a dokumentů, jakož i zjišťování, co kde je ještě deponováno, však pokračovalo i v roce 1939. Vedle spisů a dalších evakuovaných hodnotných věcí byla sháňka i po zbraních odebraných civilnímu obyvatelstvu v době předmnichovské krize, popřípadě se vracela do okupovaného území civilní auta použitá k evakuaci.91) Vedle územních ztrát však rakovnický okres zaznamenal i přivtělení několika obcí. Jednalo se o obce ze sousedních okresů, které z větší části i se svými centry spadly do okupovaného pásma. Rakovník tak například získal obce Kounov a Třebivlice, i když o ně projevovaly zájem i „znepřátelené“ Louny, s nimiž Rakovník soupeřil o získání známkovny chmele.92) Vedle toho museli městští úředníci, oslabení o povolance do armády, zvládnout zvýšené administrativní zatížení, ať už se jednalo o zmíněné uprchlíky, nebo návrat zrekvírovaných koní, který se protáhl na několik týdnů. Absence koní samozřejmě zpomalovala nezbytné zemědělské práce, proto část vojáků a koní byla nasazena na pomoc při těchto pracích,93) pak však chyběli například při zajišťování hranice… Pohyblivá hranice Zahájení okupace pohraničí ve čtyřech fázích přineslo problémy. Pohromou se však stalo zejména stanovování pátého záborového pásma, které podle mnichovské dohody měla stanovit mezinárodní komise, složená z německých, italských, britských, francouzských a česko-slovenských zástupců. Nacisté však brzy začali prosazovat svoje požadavky formou ultimát. S vlastními požadavky přicházeli i sudetští Němci, jejichž návrhy občas vyvolávaly úsměvy dokonce i u jejich říšskoněmeckých soukmenovců. Sudetoněmečtí šlechtici pak požadovali úpravu zabraných území tak, aby v říši měli celou svoji pozemkovou držbu. Zábor měl rovněž napomoci sudetoněmeckému hospodářství. Výsledkem všech těchto aktivit byla celková nejistota pohraničních česko-slovenských území, zda se nestanou příští obětí nacistické expanze. Nacisté zabrali celkem 28 942,66 km², tj. cca 38 % rozlohy ČSR. Říšští Němci si stanovovali nové hranice podle svých vojenských potřeb, aby se Praha nemohla v budoucnu efektivně bránit nacistické invazi. Proto docházelo například k častému přerušování dopravních tepen.94) Mezi postižené trasy patřila i železnice Louny–Rakovník, na které se však po dohodě s říšskými drahami podařilo obnovit od 13. prosince 1938 provoz i přes okupované území.95) Odříznutí Rakovníka od ostatních obcí a okresů v okupovaném pohraničí vedlo k vytváření nových dopravních spojů, mimo jiné i do Prahy, kam od října vedlo nové 91)Tamtéž, čj. pres. dův. 35, 45, 46, 47, 49/1938 a pres. 59/1939. 92) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 382–383. 93)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294 a 1296. 94)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 15–26. 95) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. 16, čj. pres. 1614/1938. 197 železniční spojení,96) případně se uvažovalo o zesílení drah stávajících,97) a od 27. října začaly jezdit autobusy dvakrát denně z Husova náměstí na náměstí Republiky v Praze. Kupodivu však na této autobusové trase neexistovaly žádné slevy a jedna jízda stála 25 Kč (tam i zpět 50 Kč).98) Ztížená dopravní situace a občasné vedení železnice po cizím státním území vyvolala potřebu zvýšené regulace pohybu obyvatelstva. Rakovnický městský úřad obdržel dne 7. října prostřednictvím okresního úřadu výnos ministerstva železnic, jenž nařizoval, že každý, kdo jede do některé stanice železnicí mimo politický okres rakovnický potřebuje zvláštní povolení okresního úřadu. Na toto povolení měl nárok každý, kdo se vykázal průkazem totožnosti a potvrzením obce, že v ní bydlel již před 1. zářím.99) V době, kdy se páté okupační pásmo teprve určovalo, panovaly již obavy, zda Rakovník nebude následovat osud Břeclavi a nestane se pohraničním městem. Zároveň se političtí a hospodářští pragmatici zajímali o to, co by to městu přineslo za výhody a nevýhody. Starosta Vaněček sice chlácholil své kolegy z vedení Rakovníka, že obec o své zázemí nepřijde, neboť ohrožena jsou místa inklinující k Žatci. Tedy ze ztráty zázemí neměl by po stránce hospodářské obav.100) Obavy však byly na místě. Přesun obyvatelstva a úřadů způsobil příliv ozbrojených složek do Rakovníka, kam vedle již dříve kasernovaných jednotek armády přibyli příslušníci evakuovaných četnických a dalších útvarů. Příchod četnických posil uvítal i místní tisk, například v článku Rakovník městem četníků a strážníků: Odešli sem ze starého pohraničí a setkáváte se s nimi za každým krokem. Jsou to statní, urostlí, dobře odění chlapíci, kterým se u nás líbí. Někteří z nich se těší, že tu jako státní policisté zůstanou.101) Poslední zmínka snad souvisela s úvahami některých osob, že by v Rakovníku vznikl státní policejní úřad, který by nahradil či posílil městskou (obecní) policii, která neměla nejlepší pověst. Jak se však ukázalo, s umístěním státní policie se v Rakovníku nepočítalo. Radní alespoň plánovali zvýšit stavy obecní policie, zejména však chtěli zkvalitnit kádry náborem schopných a vyškolených státních policistů evakuovaných z pohraničí. Celá akce náboru a rozšíření stavu obecní policie se však táhla a vznikly obavy, že pojišťovny nebudou chtít uzavírat ve městě pojistky, neboť oproti Berounu a dalším má město málo strážníků.102) Přítomnost četnictva v tomto případě nehrála roli, protože četníci byli vytíženi jinými úkoly (hlídkování na hranici a na venkově) než dohlížet na bezpečnost ve městě. Příchod uprchlíků, úřadů, ale i vojáků a jednotek SOS způsobily přelidnění města a trvalé obtíže s kasernováním tolika ozbrojených mužů, ale s ohledem na blízkou hranici a agresivitu nacistů na obou stranách hranice se město nechtělo vzdát této záruky bezpečnosti, i když pak muselo řešit různé nemilé spory ohledně ubytování.103) 96)František Švarc, 150 let pošty v Rakovníku, Rakovník 1992, s. 74. 97) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 34–35. 98)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294. 99)Tamtéž. 100)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 342–343. 101)RN 9, 14. říjen 1938, č. 42, s. 4. 102)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 380–381, 122–123. 103)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 90. 198 Mezi nejvýznamnější posily „rakovnické“ bezpečnosti patřil přesun praporu Stráže obrany státu Falknov nad Ohří (dnes Sokolov) do Rakovníka, a tím došlo také k jeho přejmenování. O jak velkou sílu se jednalo, dokládá hlášení jeho velitele mjr. Františka Helwina (nar. 15. 8. 1890) z 10. října, že má celkem 999 mužů: 4 důstojníky, 229 četníků, 255 finančníků, 223 policistů a 288 mužů z vojenských posil. Z posledně jmenovaných již propustil ty, kteří se chtěli vrátit do okupovaného území. Část šla v civilním oblečení, část v uniformách; zbraně a střelivo většinou v bezpečí.104) Přesun praporu do Rakovníka byl celkem logický, neboť už v průběhu poslední třetiny září se do Rakovníka stahovali uprchlíci ze západních Čech. Ke dni 16. října prapor SOS Rakovník (pořadové číslo 1) střežil oproti ostatním praporům poměrně krátký úsek 65 kilometrů hranic (například Jičín obstarával 145, Mělník 138 a Moravská Ostrava 140 kilometrů). Prapor měl celkem 390 policistů a četníků posílených 288 vojáky. Dne 17. října 1938 bylo rozhodnuto, aby rakovnický prapor předal ze svých řad celkem 50 četníků a 80 policistů k dispozici jiným praporům. Polovina četníků a 50 policistů mělo posílit útvar v Jindřichově Hradci a dalších 25 četníků a 30 policistů bylo dirigováno do Českých Budějovic. Všichni muži odeslaní jako posily měli být přednostně použiti k zintensivnění služby na demarkační čáře.105) Složení praporu SOS Rakovník Četníků Policistů Finančníků Vojáků Početní stav praporu po dosažení delimitační čáry 355 223 255 391 - - - 103 Počet mužů použitých k uzavření delimitační čáry a k službě za ní 303 223 255 288 Počet mužů daných k výkonu rezortní služby 52 - - - - - Počet propuštěných ze služby majících domovské právo či bydliště v okupovaném území Počet policistů daných praporu na výpomoc z evakuovaných úřadů Počet přebytečných mužů - - (Zpracováno podle NA Praha, f. Ministerstvo vnitra – stará registratura, kart. č. 5637, sign. 10/663/7/132) 104)NA Praha, f. Ministerstvo vnitra – stará registratura, kart. č. 5637, sign. 10/663/7/132. 105)Tamtéž, kart. č. 5637, sign. 10/663/7/133. 199 Vojáci a občané republiky však museli i po Mnichovu spolknout nejednu hořkou pilulku. Je tedy zřejmé, že ani po okupaci pohraničí neměl prapor nově usazený v Rakovníku klid. Ještě 10. listopadu 1938 kdosi v okrese Kralovice, jižně od Vysoké Libyně, vystřelil na příslušníka SOS, který ho nejprve třikrát vyzval, aby zůstal stát, a po napadení se bránil střelbou. Útočník prchl za demarkační čáru.106) Přesun praporu SOS však nebyl jedinou posilou. Ministerstvo vnitra […], hledíc k důležitosti úseku a délce státní hranice, převelelo do Rakovníka druhou četu bývalého četnického pohotovostního oddílu z Falknova nad Ohří (dnes Sokolov) čítající 34 mužů a jeden autobus.107) Stejně jako v případě praporu SOS se jednalo o zkušené muže, kteří se v září 1938 aktivně podíleli na boji s henleinovskými povstalci a teroristy. Z okolí Falknova jsou známy především dva případy nesmyslného henleinovského násilí – ubití raněných četníků motykami v Habersbirku (Habartov) a další případ zbytečného násilí proběhl v Gossengrünu (Krajková).108) Postupné ukrajování hranice se samozřejmě nelíbilo českému obyvatelstvu žijícímu v novém pohraničí a přímo ohroženému nacistickou rozpínavostí. Bohužel, přítomnost vyššího počtu bezpečnostních orgánů nemohla zajistit nezměnitelnost demarkační čáry – ať už kvůli nebezpečí vyvolání většího konfliktu, který by měl pro Prahu nepříjemné důsledky na mezinárodním poli, ale také kvůli zmatku způsobenému evakuací a jistým úpadkem morálky. Příkladem může být osud obce Svojetín: Dne 6. října požádal starosta Svojetína o dodání prostředků k evakuaci školy a četnické stanice. Téhož dne byla evakuace provedena,109) ale zmatky spojené s obcí přetrvaly, jak vyplývá z následujícího dokumentu ze 7. října: Starosta Svojetína žádá, aby k ochraně místních Čechů před příchodem německého vojska bylo do obce posláno 20 mužů vojska. / Posádkové velitelství v Rakovníku sděluje, že tyto muže má vyslat posádkové velitelství v Kněževsi, že však s ním již od dvou hodin nemůže dosáhnouti telefonického spojení. Prohlašuje, že to nějak zařídí. Posádkové velitelství v Kněževsi se má též o tom telefonicky vyrozuměti. […] / Bylo telefonováno posádkovému velitelství v Kněževsi, které sdělilo, že pro tento účel nemá tolik vojska, ježto je toto zaměstnáno na zemědělských pracích, stěhuje obyvatelstvo atd. Žádá proto, aby o tom bylo vyrozuměno posádkové velitelství v Rakovníku a potřebné zařídilo. Velitelství v Rakovníku sdělilo, že tuto věc má si vyříditi velitel posádkového velitelství v Kněževsi s velitelem posádkového velitelství v Rakovníku, který byl o tom telefonicky v 6. hodinu večerní vyrozuměn.110) Svojetín nebyl jediným ohroženým bodem na rakovnickém úseku. Na ministerstvo zahraničních věcí se dopisem z 18. října prostřednictvím jednoho obchodníka obrátil i starosta okupovaných Řeřich, Bohumil Koutecký. V dopise bylo zdůrazněno, že obec leží tři kilometry od demarkační čáry. V listu bylo zdůrazněno, že k okupaci došlo čtyři 106)NA Praha, PMR, kart. č. 3180, čj. 211/1938. 107)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1265/1938. 108)K henleinovskému povstání v září 1938 a k některým významným excesům nacistických teroristů viz například Jaroslav TOMS, Poznámky k některým otázkám protistátní činnosti henleinovců v severozápadních Čechách před „Mnichovem“, in Historie okupovaného pohraničí 1938–1945, roč. 7, 2003, s. 113–152. 109)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. dův. 38 a 40/1938. 110)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 1165/1938. 200 dny po ukončení zabírání pohraničního území a že se tak stalo na popud řeřišských Němců, kteří měli volný přístup do [...] okupovaných německých obcí, jakož i do města Jesenic, kde se v této době opětovně snažili docíliti obsazení Řeřich německým vojskem. Aby němečtí Řeřišané dosáhli svého, sehráli německé armádě malé divadlo: Přebíhali jednotlivě bosi a rozdrásáni do těchto německých obcí a stěžovali si zde, jak jsou pronásledováni a biti českými spoluobčany a že se obávají návratu do svých domovů. Zpátky je v poledne 14. října dovezla německá armáda, jejíž důstojník na místě vyšetřil a zjistil za přítomnosti našeho četnictva, že veškeré stížnosti jsou bezdůvodné a naprosto lživé. Ostatním již bylo podezřelé, když jejich němečtí sousedi zůstali v obci a v dobré náladě chopili se hned práce na svých hospodářstvích a polnostech.111) Němci už asi věděli, co se stane večer. Čeští obyvatelé po říšskoněmecké návštěvě a po zkušenosti z minulých dní, kdy se německé hlídky stavěly stále více za demarkační čáru, napsali dopis premiérovi Janu Syrovému. Zdůraznili v něm, že ohrožené Řeřichy a Václavy jsou většinově české obce – 70 % obyvatel je české národnosti a drží většinu majetku v obcích. Řeřišská obecná škola z roku 1882 měla být dokonce nejstarší českou školou v podbořanském okrese. V dopise předsedovi vlády se dále zdůraznila kulturní, hospodářská a dopravní provázanost dotyčných vesnic s českým vnitrozemím a skutečnost, že obě obce tíhnou k Rakovníku, do jehož okresu chtěly být za Rakouska-Uherska pojaty, ale po vzniku republiky od tohoto schváleného požadavku ustoupily, aby byl posílen český živel na Podbořansku. Na adresu svých Němců Řeřichy a Václavy konstatovaly, že většinou pocházejí z bývalých českých rodin, žijí ve smíšených manželstvích, německy dobře neumí a doma mluví česky. Může se mluvit o obyvatelích německé národnosti v těchto obcích pouze jako o tzv. Němcích.112) Velitel rakovnického praporu SOS major Helwin už mohl večer 14. října Praze pouze ohlásit, že Wehrmacht právě obsadil osadu Řeřichy a Václavy v nynějším politickém okresu Rakovník. SOS dostala ultimátum, aby do třiceti minut opustila Řeřichy. Za 15 minut nato byla již v obci obrněná auta s říšskoněmeckými vojáky, kteří se společně s místním obyvatelstvem chovali hrubě k příslušníkům SOS. Jednotky SOS byly rozmístěny 300–400 m východně od obou obcí. O obsazení obou obcí se dále jednalo.113) Týkalo se to sedmi vsí a věc řešili styční důstojníci obou armád, leč marně, neboť podle zprávy z 19. října se Wehrmacht stáhl a na místě zůstala jen Hitlerova finanční stráž.114) Na pomoc obcím přispěchalo též město Rakovník, které si stěžovalo, že po 10. říjnu dochází ke změnám, jež jsou patrně vyvolávány vášnivou agitací, kterou provádějí henleinovci v našem pohraničí a na jejich nátlak se zabírají neustále další obce – Svojetín, Veclov, Hořesedly, Řeřichy, Václavy, Zdeslav atd. Nejvíce Rakovnické trápil zábor Hořesedel, neboť v nich během pozemkové reformy získali zbytkový statek, do něhož investovali více než 4,5 milionu korun. 111)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1296. 112)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1296. 113)NA Praha, PMR, kart. č. 3180, čj. 172/1938. 114)NA Praha, PMR, kart. č. 3181, čj. 2300/1938. 201 Hořesedly částečně skutečně spadaly do nacistického záboru, ale jen malinkou částí, která odkrojovala kus obce od česko-slovenského území. Rakovničtí konstatovali, že v prvých dnech skutečně němečtí vojáci zastavili na této demarkační čáře, a dokonce snažili se působiti k uklidnění v Hořesedlích a naznačili německému starostovi v Hořesedlích i horkokrevným henleinovcům, že bez dalších disposic dále nepůjdou, a varovali je před protičeskými provokacemi. Henleinovci totiž vyvěšovali nejen nacistické prapory, ale prováděli u Čechů domovní prohlídky, zatýkali je a týrali. Ve čtvrtek 13. října večer se henleinovci dočkali a říšskoněmecká armáda zabrala i zbytek vesnice. Město žádalo česko-slovenskou armádu o pomoc, ta však Rakovničany odkázala na majora Helwina, jenž pověřil své parlamentáře o vyjednání, aby říšská branná moc obec vyklidila – marně. Rakovník pak ještě protestoval proti zabrání Svojetína, Veclova, Václav, Řeřich a Zdeslavi, ke kterému došlo 14. října, a připomínal, že občané, kteří v těchto obcích sídlili, spoléhali přirozeně na ujišťování našich úřadů v rozhlase i denních listech a nečinili zvláštních disposic ohledně evakuace a odklízení svého majetku v těchto nově postižených obcích. Kromě toho ještě v tomto dopise z 15. října, který podepsal starosta města Čeněk Vaněček, bylo varováno, že Rakovník má obavy o osud úplně českého městyse Kněževse. Dopis město adresovalo prakticky všem centrálním úřadům – všem ministerstvům, oběma komorám Národního shromáždění, všem poslaneckým klubům, tisku, rádiu, vybraným politikům a dalším subjektům.115) Další obcí, která byla ztracena, se stal Kounov, jehož německé obyvatelstvo též toužilo po připojení k říši, a zpráva, že se tak stane, byla přijata s povděkem a s radostí.116) K situaci se též vyjádřilo vedení města Rakovník v článku Jindřicha Šuberta v Rakovnických novinách, v nichž byla popsána akce na podporu nově okupovaných českých obcí. Pisatel se snažit posílit víru obyvatelstva, že tyto změny nejsou nezvratné a že předložením faktů lze dosáhnout nápravy, leč skutečnost byla taková, že rozhodovala jen moc, a nikoliv fakta. Panovaly obavy, že budou obsazeny i další převážně české obce. Cenzura dokonce připustila i mírnou kritiku úřadů, neboť Šubert připomněl jejich dřívější výzvy, aby nikdo neopouštěl své bydliště, že úřady zajistí bezpečnost obyvatelstva. Vyzýval tedy úřady, aby bezpečnost zajistily alespoň v pohraničních obcích, aby se slovo úředních míst neukázalo jen prázdným gestem. Z toho důvodu byli též čtenáři žádáni o dodání veškerých zpráv o nacistických zločinech na českém obyvatelstvu.117) Na protest města proti obsazování českých vesnic pozitivně reagovalo do 21. října jen několik oslovených: předsedové obou komor parlamentu Jan Malypetr a František Soukup, klub poslanců KSČ a stranicky spřízněné noviny Svoboda a Haló noviny. Z dalších subjektů to ještě byla Národní banka československá, ministerstvo pošt a telegrafů a pražská obchodní a živnostenská komora. Nejagilněji však jednal senátor Otakar Javornický, který do Rakovníka přímo zajel a provedl posléze několik osobních intervencí,118) včetně u ministra Eliáše a na ministerstvu zahraničí. Město mu bylo za jeho aktivitu 115)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1296. 116)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 38, s. 36; dok č. 39, s. 39. 117)RN 9, 21. říjen 1938, s. 1–2. 118)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 377. 202 samozřejmě velmi vděčné.119) Později též reagovala Národní Jednota Severočeská a nově vzniklý klub Strany národní jednoty a někteří poslanci, například Alois Hatina (bývalý národní socialista, zvolený v lounském volebním okrese). Měl tedy stejné důvody jako jeho stranický kolega Javornický, který byl rovněž zvolen za lounský volební kraj, a tedy i za Rakovník.120) Další stížnost podal Rakovník 28. listopadu a zaslal ji přímo Javornickému. Městská rada si stěžovala na zabrání dalších českých obcí, Kounova, Janova a osady Nový Dvůr u Šanova a prosila osloveného senátora o intervenci v hlavním štábu a na ministerstvu zahraničí.121) I v novinách se objevovaly články na toto téma, které ovšem přinášely jen smutné zprávy a definitivní výsledek byl okomentován v příhodně nazvaném článku To přece nemůže být definitivní.122) Koncem listopadu, kdy byla již okupace pohraničí a stanovování hranic v podstatě ukončeny, se nadřízené orgány zajímaly, jak okupace proběhla a jaké se objevily zjevy této akce a závady, které bránily jejímu oboustrannému hladkému průběhu. Odpověď rakovnického hejtmana konstatovala: Styk s pohraničními orgány německými vyvíjel se zde bez závad. Za provisoria po prvotní okupaci obsadilo říšskoněmecké vojsko obce Řeřichy a Václavy z býv[alého] obvodu podbořanského, ležící mimo demarkační čáru, a neustoupilo odtud vzdor smírnému jednání. Naproti tomu se podařilo v dotyčném období v katastru obce Svojetína prozatímně uvolniti železniční trať Rakovník–Louny. / Výhoda ta však byla ztracena stanovením definitivní hranice, při které připadly Německu železniční stanice Nesuchyně–Hořesedly, Svojetín a Kounov, dále byla Německu nově přiřčena i česká osada Janov (tvořící část obce Svojetína) a obce Kounov z bývalého soudního okresu žateckého. Rovněž zmíněné již obce Řeřichy a Václavy ztraceny definitivně. Ústup na novou definitivní hranici byl proveden bez závad.123) Po tomto zklidnění situace se na Rakovnicku přikročilo k standardizaci služebních poměrů a přizpůsobení četnické služby faktu, že rakovnický okres bude dlouhodobě sloužit jako pohraniční oblast. Z toho důvodu vznikly na Rakovnicku nové četnické stanice, v rámci okresu do té doby s nevídaným zaměřením – pasové kontroly. Ty se prováděly na nádražích v Milostíně, Mutějovicích, Chrášťanech-Kněževsi a na státní karlovarské silnici poblíž Nesuchyně. Finanční stráž prováděla pasové kontroly ještě na okresních silnicích u Šanova (směry Kněževes–Kolešovice, Mutějovice–Kounov a směrem na Janov). Počátkem prosince se začalo plánovat zřízení stálých četnických pasových kontrol i na těchto místech, neboť finanční stráž neměla mít za normálních okolností s pasovou kontrolou nic společného a trvalo se na tom, aby výkon pasové kontroly zcela převzalo četnictvo.124) Nicméně ještě koncem prosince na toto zemský úřad znovu rakovnický okres upozorňoval. V lednové odpovědi Rakovnických se však 119)Tamtéž, s. 395, 457. 120)Poslanecká sněmovna ve IV. volebním období, Praha 1935, s. 24–25; Senát ve IV. volebním období, Praha 1935, s. 18–19. 121)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294. 122)RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 2. 123)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1559/1938. 124)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 1597/1938. 203 již hovořilo jen o četnických kontrolách.125) Občasné či jen denní kontroly se dály na silnicích Zavidov–Václavy, Kněževes–Kolešovice, Povlčín–Janov, Mutějovice–Kounov a Kounov–Lhota pod Džbánem.126) K definitivní úpravě rozložení pohraničních kontrol se dospělo až počátkem března 1939, kdy státu zbývalo jen necelých čtrnáct dní samostatnosti. Pohraniční službu konalo šest četnických stanic: 1) Stanice Petrovice u Rakovníka se sedmi muži střežila ještě obce Zavidov, Krakov, Malinová, Přičina a osadu Žďáry. 2)Šanov (prozatímní stanice s 9 muži) hlídala vedle samotného Šanova ještě Senomaty, Nouzov, Hostokryje a silnici Senomaty–Jesenice. 3)Kněževeská stanice o 9 mužích hlídkovala v oblasti Přílepy, Chráštany, Nový Dvůr a na silnici Kněževes–Kolešovice. 4) 11 milostínských četníků patrolovalo ještě v Nesuchyni, Povlčíně a milostínském nádraží na trati Praha–Chomutov. 5)Mutějovická stanice v počtu deseti mužů měla na starost vedle mutějovického nádraží (trať Rakovník–Louny) ještě obec Lhotu pod Žbánem a silnici Mutějovice–Kounov. 6)Samostatná četnická pohraniční kontrolní stanice v Chrášťanech měla 5 mužů a střežila silnici Praha–Karlovy Vary a nádraží Chrášťany na trati Rakovník–Louny.127) Nové Česko-Slovensko bohužel již nebylo tak přívětivé k německým antifašistickým uprchlíkům jako předmnichovský stát. Vzmáhající se extrémní pravice rozšiřovala rasovou nesnášenlivost a vláda se politikou menšího zla snažila vyjít s Hitlerem a – pokud možno – též se mu zalíbit. Rakovničtí představitelé byli náhlým výbuchem antisemitismu a šikanováním demokratických československých Němců po přijetí mnichovské dohody překvapeni – vždyť například 15. září, kdy propuklo henleinovské povstání v pohraničí, přijelo do Rakovníka 127 uprchlíků, povětšinou československých Němců, okamžitě vznikla kancelář pro uprchlíky v Lidovém domě a bylo dbáno o to, aby jim byla poskytnuta veškerá pomoc a péče!128) Proto Rakovničané zkoušeli již 3. října zjistit, zda byly vydány nějaké pokyny ohledně nečeských uprchlíků.129) A tak česko-slovenští četníci, ke kterým se ještě před několika dny a týdny utíkali schovat pronásledovaní němečtí Židé a antifašisté, měli nyní příkaz nepouštět do země žádné běžence. Příkaz prezídia Zemského úřadu v Praze z 29. října 1938 zněl jasně: budiž postupováno proti příslušníkům české národnosti liberálně a proti příslušníkům národnosti německé a zejména židovské rigorosně. Tato informace byla určena pro osobní potřebu 125)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 18/1939. 126)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 56/1939. 127)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 321/1939. 128)RN 9, 23. září 1938, č. 39, s. 1–2. 129)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294. 204 přednostů úřadů a neměli se na ni odvolávat.130) Týkalo se to i Rakovnicka, kde například 12. listopadu 1938 hlásil mutějovický vrchní strážmistr Broum, že v 8:45 hodin do jeho stanice přišli tři Židé z Německa, kteří byli vyloženi z vlaku, který vyjel ze Sádku a v lese tyto Židy vyložil.131) Totéž se týkalo i nádraží v Milostíně, kam se nacisté snažili expedovat Židy z okupovaného pohraničí. Například 11. listopadu ve 22:30 hodin přijel ze Sádku mimořádný vlak, který přivážel opětně vypovězené Židy. Už předem jim byly odebrány ve vlaku říšskoněmeckými finančními orgány cestovní doklady a ponechány jim pouze osobní doklady, jako domovské listy apod. Všechny tyto osoby, v počtu as 30, byly příslušny do míst v zabraném území. Tento transport nebyl přijat a všichni Židé byli týmž vlakem odvezeni zpět do Sádku. Další vlak opět přivezl tytéž osoby. Tentokrát však vlak zastavil na delimitační čáře na pokraji lesa a Židé byli z vlaku vyhnání, rozprchli se po cestách a přes pole na naše území a část jich dne 12. listopadu 1938 ráno přišla do Milostína na nádraží. Hlášení milostínské četnické pasové kontrolní stanice končilo: Vypovězení Židé se všemi prostředky brání návratu do zabraného území, prohlašujíce, že jim tam jde o životy, následkem čehož dochází na nádraží k pohnutým scénám.132) Okresní hejtman k této kauze pouze lakonicky poznamenal: K zařízení, aby žádní Židé z obsazeného území nebyli sem vpuštěni, případně vráceni. Okresní četnický velitel pak už jen o dva dny později ohlásil, že četnickým stanicím vydal rozkaz, aby vnikání Židů z obsazeného území sem zabránily, a kde by se přesto Židům podařilo demarkační čáru překročiti, aby je krátkou cestou donutily k návratu do obsazeného území.133) Co to pro zmíněné Židy, jakož i pro prchající německé antifašisty československé státní příslušnosti, kterých se tento zákaz rovněž týkal, znamenalo, netřeba rozvádět – smrt. Tento postoj Česko-Slovenské republiky přetrvával, i když dostávala zprávy, co čeká Židy a po nich Čechy: Jakmile budou hotovi se Židy, přijdou na řadu Češi; není divu, že Češi z obsazeného území, pokud se k nám přes hranice dostanou, prohlašují, že není možno žití s Němci. V lepším případě Němci tvrdili, že všichni Češi budou se muset vystěhovat.134) V této souvislosti působí tragikomicky verbální nóta německého vyslanectví v Praze z 5. prosince o pověstech, že české léčebné a zaopatřovací ústavy zamýšlejí vypověděti do německého území zmrzačené a duševně choré děti českých rodičů, bydlících v sudetoněmecké oblasti. Každý okresní hejtman proto dostal příkaz, aby neprodleně vhodným způsobem jménem zemského úřadu zakročil u ředitelstev (správ) léčeben a zaopatřovacích ústavů všech typů.135) Vedle odmítaných židovských a německých uprchlíků však existovala jedna preferovaná skupina vyhnanců, totiž Čechů a Slováků vyhnaných ze svých domovů německou a maďarskou okupací. K řešení jejich složité situace vznikl dokonce zvláštní úřad, který 130)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Slaný – expozitura Nové Strašecí, kart. č. 4, čj. pres. 1072/1938. 131)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1457/1938. 132)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 34, s. 30–31. 133)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1457/1938. 134)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 40, s. 43. 135)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1672/1938. 205 jim měl pomáhat. Problémem bylo totiž nejen ubytování a zajištění stravy pro tyto utečence, ale i jejich další zařazení do hospodářského a sociálního života. Jedním z opatření, které mělo pomoci zaměstnat část uprchlíků, respektive státních zaměstnanců z pohraničí, bylo propuštění všech vdaných žen ze státní služby a dřívější penzionování starších zaměstnanců. Uprchlíci z pohraničí pak byli přidělováni na různé veřejně prospěšné práce, zejména ve prospěch celého rakovnického okresu. Zprávy z druhé strany Druhorepublikové četnictvo mělo stejně jako v době předmnichovské vedle klasické bezpečnostní služby za úkol bojovat proti špionáži a samo mít přehled o dění v blízkém příhraničním prostoru, neboť samo čas od času pomáhalo vojenské zpravodajské službě s akcemi na státní hranici, například dálkovým krytím zpravodajců na hraničních schůzkách. Přestože byl po mnichovské dohodě vydán příkaz, aby výzvědné aktivity proti Německu ustaly, dělo se tak i nadále. V případě rakovnických četníků však šlo pouze o shromažďování údajů z okupovaného pohraničí, neboť úřady samozřejmě znepokojovala starost o obyvatele, kteří zůstali v nacistickém záboru, a i z těchto drobných zpráviček se pak dala sestavovat mnohem větší freska poskytující pravdě blízkou představu. Vedle toho platila již prastará zásada, že v rámci boje proti kriminalitě mají pohraniční stanice udržovat přátelské vztahy s četníky na druhé straně hranice. Tato zásada paradoxně v roce 1938 mnoha československým obráncům hranic zachránila život, neboť říšskoněmečtí četníci zachraňovali zajaté československé četníky před henleinovským mučením. Rakovničtí četníci se v rámci svého zájmu o situaci na druhé straně hranice dozvěděli, že v jejich někdejší kolešovické stanici v bývalém podbořanském okrese se má od 15. února 1939 usadit jeden říšskoněmecký četník z Brém, kterému má k 1. březnu přijít další muž jako posila.136) Okresní hejtman ve svých zprávách pro Zemský úřad v Praze v následujících měsících informoval i o postupném ochabování nadšení z říšskoněmecké reality a o životě české menšiny. Zprávy popisovaly jednak budování německé správy v okupovaném území, jednak hrubé zacházení sudetských Němců s českým obyvatelstvem ve dnech a týdnech po příchodu nacistické armády: například v Jirkově u Chomutova byly Češky poplivány davem německých žen, které jim navíc do obličeje házely koňská lejna. Zastání od říšskoněmeckých bezpečnostních orgánů se jim samozřejmě nedostalo.137) Zprávy ze Svojetína a Veclova hovořily o opakovaných domovních prohlídkách a výzvách k vystěhování.138) Oblíbenou činností německých obyvatel ze Sudet se po záboru stalo zesměšňování ČSR a její armády. V polovině listopadu tak četníci hlásili, že ráno na návsi v obci Václavech byla na pohřebních nosítkách vycpána figura, znázorňující pohřeb čsl. vojína. Figura byla oblečena ve vojenskou blůzu čsl. vojska a na hlavě měla čsl. polní čapku. U figury bylo velké množství papírových stuh, na nichž byly nápisy hanobící Československo. 136)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 252/1939. 137)NA Praha, Zemský úřad Praha – prezídium (dále jen PZÚ), kart. č. 1113, čj. 9999/39. 138)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 33, s. 29, dok. č. 38, s. 38. 206 Tento čin se pochopitelně nemile dotkl obyvatel české národnosti.139) Oproti Kounovským však byli václavští Němci beránci. Ve zprávě z 25. února 1939 hejtman popisoval nenávistnou zábavu německých obyvatel Kounova z 21. února, kde se konal maškarní průvod obcí: V průvodu byly mimo jiné též masky znázorňující čsl. vojáky – byly oblečeny do stejnokrojů čsl. vojínů –, se škraboškou na obličeji, s dlouhým nosem a brýlemi. Tyto masky znázorňovaly ústup čsl. armády a její krátkozrakost. / Další skupina masek znázorňovala útěk čsl. obyvatelstva z Kounova při okupaci německým vojskem. To však nebylo vše. Kounovští Němci byli zjevně dobrými čtenáři Hitlerova Mein Kampfu a už se těšili na „zábavu“, kterou si pak mohli dopřát po obsazení Polska a útoku na Sovětský svaz. Hlášení totiž pokračuje: Další skupina znázorňovala Židy a ku konci slavnosti, resp. průvodu, byla tato skupina Židů postavena do řady ke zdi a znázorňováno odstřelení Židů španělským [?] důstojníkem.140) Ovšem již v listopadu Vltavský do Prahy hlásil pozoruhodnou změnu v chování sudetských Němců: Mezi obyvatelstvem německé národnosti je prý v poslední době pozorovati jistou bázlivost. Na ulici se jeden druhému vyhýbá, bojí se promluviti, poněvadž mají strach z udavačství. Zdá se, že i v řadách tamního nacionálně založeného obyvatelstva nastává jisté vystřízlivění. Je to patrno z toho, že už i ordneři, stojící teď ve službách říšskoněmeckého grenzschutzu, prohlašují, že se jim teď zrovna nevede špatně, ale že za československé vlády se jim dařilo rovněž dobře.141) Ve zprávě z 3. března okresní hejtman hlásil, že určité vrstvy obyvatelstva z protilehlého úseku nejsou nadšeny poměry. Podle zpráv šlo zejména o rolníky a zámožnější osoby, kterým se nelíbily stálé sbírky. Kritikové, pokud byli odhaleni, se okamžitě stávali obětí gestapa. Naopak dělnictvo bylo velmi spokojeno, neboť vymizela nezaměstnanost a platy stouply, ačkoliv i ceny prudce vzrostly, takže v důsledku toho nedoznala až dosud životní úroveň obyvatelstva v okupovaném území podstatných změn. V oblasti panoval nedostatek zemědělských pracovníků, proto tam byli vysokými platy lákáni především Slováci na jarní práce, což mohlo ohrozit průběh jarních zemědělských aktivit na Rakovnicku.142) Nedostatek zemědělských dělníků byl podle hlášení ze 3. února způsoben tím, že na uvolněná místa po Češích v železniční, státní a podnikové správě byli přijímáni lidé ze Sudet, včetně čeledínů. Podle této zprávy panoval v pohraničí nedostatek uhlí.143) Kněževeští četníci hlásili nadřízeným orgánům další zajímavé zprávy. Vláda nacistů totiž přinesla vyprázdnění všech obchodů. Podle zpráv Čechů z okupovaných území panoval v Sudetech nedostatek látek a obuvi, koloniální zboží bylo beznadějně vyprodáno a výlohy obchodů zely prázdnotou. V důsledku toho jeví se nespokojenost mezi obyvatelstvem a již i Němci říkají, tak že si to nepředstavovali.144) Podle milostínských četníků pak 139)Tamtéž, dok. č. 37, s. 35. 140)NA Praha, PZÚ, kart. č. 1113, čj. 11689/39. 141)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 38, s. 38. 142)NA Praha, PZÚ, kart. č. 1113, čj. 12624/39. 143)Tamtéž, kart. č. 1113, čj. 8688/39. 144)Tamtéž, kart. č. 1113, čj. 9154/39; A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 44, s. 46. 207 už mezi německými rolníky přímo vznikla nenávist proti nynějšímu [tj. nacistickému] režimu.145) Této nespokojenosti a nenávisti si povšimla i v pomnichovském období se rodící odbojová organizace. Jeden z jejích čelných představitelů, v Londýně dlící Hubert Ripka, tak v dopise ze 6. března 1939 informoval Edvarda Beneše, že podle z domova dodaných zpráv v Sudetech se objevily nápisy „Hitler nieder, Beneš wieder“!146) Hořesedelský statek Z obsazených obcí se Rakovník nejvíce zajímal o osud Hořesedel, neboť se tam nacházel městský statek v hodnotě několika miliónů. Statek město získalo v rámci první pozemkové reformy. Proto bylo zvláště aktivní ve snaze udržet Hořesedly pro Česko-Slovensko. Město naštěstí ještě před obsazením Hořesedel nacisty zařídilo evakuaci chmele, který byl uskladněn v rakovnickém pivovaře.147) Osud hořesedelského statku, jeho případná příhraniční správa, prodej anebo výměna zaměstnával městskou radu po celou druhou republiku, včetně otázky vrácení mobilizovaných koní, aby mohly být okupované polnosti obhospodařovány.148) Koncem listopadu již město získalo představu o tom, co se s jejich statkem děje. Městští představitelé zjistili, že objekt spadá pod komisaře Aug. Kattingera z Jesenice, který si zatím vybral zálohu 25 říšských marek. Došlo k prodeji dvou jalovic a výmlat byl dočasně přerušen pro nedostatek uhlí. Očkování dobytka proti řádící slintavce si vyžádalo další peníze a bylo urgováno vyřešení nedoplatků za pojištění dělníků česajících chmel. Prodejem pšenice a žita se podařilo něco vydělat a shodně po 4 ha se podařilo zasít žito a pšenici. Kardinálním problémem bylo, že správce B. Varyš neuměl německy, a měl proto ohromné potíže. Začal převládat názor, že bude nejlepší se statku zbavit, snad nejlépe výměnou s nějakým zájemcem z Brněnska, Jihlavska či přímo s knížetem Fürstenbergem.149) Situace kolem velkostatku však nebyla vůbec jednoduchá. Účetní Podolka dne 3. února informoval jistě překvapenou městskou radu o svém jednání na podbořanském landrátu, kterému nebylo nic známo o dosazení komisaře Kattingera. Landrát proto doporučoval písemné podání, aby se mohlo vyšetřit, zda byl vůbec Kattinger jmenován, a pokud ano, zda jej lze odvolat. Celá záležitost byla divná i německým úředníkům, kteří se domnívali, že dosazení komisaře bude prací hořesedelského starosty nebo někoho podobného. Rovněž případný prodej statku byl věcí velmi komplikovanou, neboť se nevědělo, jak se říše rozhodne naložit s majetky získanými během první pozemkové reformy, která byla zaměřena proti nenárodním držitelům, ačkoliv to Československo nikdy veřejně nepřipustilo. Město se tohoto problému chtělo zbavit, ale jediní zájemci o statek podali dosti divnou a neurčitou nabídku, která u představitelů města vyvolávala obavy. Kromě toho čeští zaměstnanci chtěli z Hořesedel co nejdříve odejít, neboť byli terčem ústrků a jejich děti 145)Tamtéž, dok. č. 45, s. 48. 146)NA Praha, f. Archiv Huberta Ripky, sign. 1-1-258-5a, fol. 32. 147)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 356. 148)Tamtéž, kniha 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 395–196. 149)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 417–418. 208 nemohly chodit do české školy – ty v okupovaném pohraničí byly zavřené a do česko-slovenských nesměly, protože nedostaly příhraniční propustky. Problémem bylo i to, že německá vláda nebyla ochotna přivolit ke směně za majetky kolem Jihlavy a Brna, které tvořily německé jazykové ostrovy a výspy v Česko-Slovensku. Jedinou výhodou zatím bylo, že obilí se v říši prodávalo dráže než v Česko-Slovenské republice.150) Dva týdny před okupací proběhlo jednání rakovnických zástupců s předsaviteli nacistické správy v Podbořanech. Rakovnické vedl starosta Diepolt, dále hospodářský referent Ferdinand Černohorský, účetní Podolka a disponent Urban. V Podbořanech je přijal vrchní komisař Marek, který Rakovnické jistě potěšil zprávou, že zabírání majetků z první československé pozemkové reformy je mimo dosah místní nacistické správy a že jde o akci prováděnou Saskou selskou usídlovací společností v Drážďanech. Tato společnost také měla rozhodnout o setrvání či odvolání dosazeného komisaře Kattingera. Při jednání s podbořanskou pobočkou Saské selské usídlovací společnosti bylo zjištěno, že majetek byl zabrán z rozkazu této společnosti a provedené akce jsou v souladu s Göringovým čtyřletým plánem. Další špatnou zprávou bylo, že majetek takto zabraný nemůže býti propuštěn. Podbořanští zástupci osídlovací společnosti poradili Rakovníku, aby město vyslalo deputaci přímo do Drážďan, kde by mohl být projednán případný prodej velkostatku, pokud by se jej město chtělo zbavit, což městská rada také ihned schválila,151) proto mohla na následující schůzi dne 10. března vyslechnout zprávu o průběhu jednání v Drážďanech, kam pod Diepoltovým vedením zajeli Černohorský, Podolka a prof. Antonín Špitálník z Masarykovy čsl. obchodní akademie coby tlumočník. Z referátu vyplynulo, že v Drážďanech bylo s delegací jednáno velmi vlídně a že další jednání budou moci probíhat v Karlových Varech-Rybářích, kam se přemístí příslušný německý referent. Obec měla vyčíslit veškeré náklady a investice, aby bylo možno na tomto podloženém základě jednat o úhradě. V Drážďanech bylo vysloveno podivení nad způsobem, jakým byl dvůr zabrán, v kterémžto směru se zástupcové usídlovací společnosti saské omluvili a ujistili, že inventář bude znovu náležitě zrevidován. Drážďanská společnost samozřejmě nemínila připustit, aby se na statku pohyboval rakovnický správce, nicméně dřívější pracovníky, například šafáře, byla ochotna převzít. Dále bylo Rakovnickým sděleno, že do 1. října 1939 mají být veškeré záležitosti spojené s první československou pozemkovou reformou likvidovány, proto Rakovníku radili, aby urychleně nabídl statek k odprodeji, neboť takto by se jeho žádost řešila mezi prvními, na čemž zástupci města začali urychleně pracovat.152) Na schůzi městské rady dne 24. února 1939 pak bylo konstatováno, že během týdne bude statek převzat říší...153) Boj o chmel Okupace narušila staleté vnitrozemské ekonomické vztahy. Vedle stěhování obyvatelstva, úřadů a vojska se přemisťovaly a znovu umisťovaly některé významné hospodářské 150)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 54–60. 151)Tamtéž, s. 170–171. 152)Tamtéž, s. 183–185. 153)Tamtéž, s. 152. 209 instituce. To samozřejmě znamenalo pro místní představitele nové možnosti, především pracovní, a příležitost znásobit slávu a význam své obce. Rakovnická městská rada projevovala eminentní zájem o známkovnu chmele, která se měla přesunout ze Žatce. Otázkou bylo kam – boj o chmelovou známkovnu se rozhořel právě mezi Rakovníkem a městem Louny. Tyto snahy sice další politický vývoj zmařil,154) ale to samozřejmě nikdo od budoucnosti neočekával, a tak se Rakovničtí pustili s vervou a elánem do agitační a propagační práce mezi politiky a podnikateli. O získání Veřejné známkovny chmele se začalo jednat ihned po mnichovské dohodě, neboť už na schůzi městské rady v pátek 7. října se probíraly již učiněné kroky, protože kdyby se známkovna vskutku přestěhovala, četné firmy velkoobchodnické s chmelem by se stěhovaly do Rakovníka. V úvahách Rakovnických hrála svoji roli i „velká politika“, neboť očekávali, že německý chmelový a pivní export do USA bude v důsledku agresivní Hitlerovy politiky tamějšími kruhy tlumen, tudíž by se mohly otevřít veliké možnosti pro chmel český.155) V únoru se pak Rakovničtí dozvěděli „radostnou“ zprávu, že v Sudetech bylo pěstitelům chmele nařízeno snížit rozlohu chmelnic o 40 %. Proti tomuto nařízení chtěli němečtí zemědělci protestovat, ale dozvěděli se, že proti němu není odvolání.156) Zemědělcům se to samozřejmě nelíbilo, a jak hlásili česko-slovenští četníci, zemědělci projevovali nespokojenost a prohlásili, že se jim dříve, tj. v čsl. republice, lépe dařilo a že byli spokojeni.157) Přitakávání odporné nacistické ideologii a převzetí jejích nechutných vývodů se však nevyhnulo ani české společnosti, neboť na jedné z dalších porad ohledně známkovny starosta Vaněček pravil: Je bohužel faktem, že velkoobchod pro export je veden židovskými firmami, poněvadž nikdo nemá u nás z árijských firem takové konexe v Americe, Anglii, Francii a Belgii.158) Městští představitelé proto uvažovali i o investici do výstavby potřebných budov, totiž haly známkovny a nezbytných kanceláří v hodnotě cca za 2,5 milionu korun. Město předpokládalo, že bude muset nabídnout aspoň jeden milion. Rada města rezultovala tím, že rakovnická nabídka musí převyšovati výhody lounské. Starosta proto ještě navrhl, aby město nabídlo darování aspoň tří hektarů, přičemž konkrétně doporučil pozemky na dráze Rakovník–Senomaty–Bečov. Klátil pak s uspokojením konstatoval, že taktizování Lounských s finanční nabídkou je nereálné, neboť Louny jsou mnohem zadluženější než Rakovník, tudíž by nadřízené orgány podobnou lounskou pobídku zablokovaly. Ovšem ani Rakovník nechtěl poskytnout finanční dotaci a klonil se k „lounské cestě“ v podobě nabídky vhodných budov a pozemků, což bylo spolu s příslibem všemožných podpor ihned odhlasováno. Zároveň byla sestavena pracovní komise, která měla s vedením Veřejné známkovny chmele celou věc projednat.159) Na jiné schůzi bylo 154)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 482. 155)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 342. 156)NA Praha, PZÚ, kart. č. 1113, čj. 9147, 9148/39. 157)Tamtéž, kart. č. 1113, čj. 11157/39. 158)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 369. 159)Tamtéž, s. 342–346. 210 navrženo poskytnout jeden dům předsednictvu známkovny jako dočasné útočiště, pokud by se usídlila v Rakovníku, do té doby, než si postaví vlastní budovu.160) Jako další místo, kam se mohla známkovna teoreticky umístit, byly kasárny dělostřeleckého pluku 301, o němž se šířilo, že by mohl být z města odvelen (mluvilo se o červenci 1939). Jindřich Šubert přišel s nápadem, aby vyhledáno bylo několik schopných osobností v Rakovníku z řad průmyslu, železničářů a z různých oborů obchodu, finančnictví a veřejné správy, kteří by nyní sledovali vývoj událostí a snažili se včleniti Rakovník do všech akcí, jež se vyskytnou při přebudovávání našeho státu. Odvolával se přitom na podobné aktivity jiných měst a regionů. Tento nápad se setkal s námitkou Vaněčkovou, že podobný regionalismus a zdůrazňování partikulárních zájmů škodí státu a že například ministerstvo financí podobné místní národohospodářské sbory nevidí rádo.161) Přes starostův dlouhodobý skepticismus však mnozí další členové vedení města, stejně jako noviny, volali po vzniku tohoto orgánu.162) Proto není divu, že se 22. listopadu na Šubertův popud podobný orgán doopravdy sešel. Tato akce se konala proti Vaněčkově vůli a podle všeho jí uškodilo, že v Rakovnických novinách byla zveřejněna zpráva popisující obsah jednání, který se týkal zejména známkovny, ale třeba i úvah o umístění krajského soudu ve městě, dopravního spojení a vzniku celního úřadu.163) Nový starosta Diepolt 13. ledna konstatoval, že od účastníků schůzky se dozvěděl, že celý podnik byl velmi prospěšný, proto doporučil, aby se v tomto směru pokračovalo.164) Celá instituce hospodářského poradního sboru se pak v lednu skutečně ustanovila, ač již na listopadové schůzce si účastníci slíbili, že se budou scházet každých čtrnáct dní. Nově vzniklá instituce se rozdělila do sedmi sekcí, které se měly zabývat konkrétními akutními problémy města a pokoušet se hledat nová řešení. Pochopitelně byla jedna ze sekcí věnována i otázce známkovny chmele,165) která dál vytrvale zaměstnávala rakovnické pohlaváry. Na další schůzi městské rady 21. října 1938 bylo konstatováno, že Louny představují vážného konkurenta a že pěstitelé chmele z Lounska a Novostrašecka se postavili proti umístění známkovny v Rakovníku. Na druhé straně však bylo Rakovnickými intervenováno na ministerstvu zemědělství a sekční šéf Frankenberger konstatoval, že Rakovník je chmelařštější nežli Louny a je také spíše ve středu chmelařské oblasti a známkovna byla by příležitostnější v Rakovníku. Dále se hovořilo o dalších osobních kontaktech na ministerstvu zemědělství a zemědělské radě, které již byly v této věci využity.166) Škálu intervenčních a nátlakových prostředků završoval senátor Javornický, který za město též bojoval, městskou radu o svých krocích informoval a Rakovník „svému“ senátorovi (volený za celý lounský volební kraj, tj. včetně Loun a Rakovníka!), děkoval.167) 160)Tamtéž, s. 378. 161)Tamtéž, s. 346–347, 404. 162)RN 9, 21. říjen 1938, č. 43, s. 5; 28. říjen, č. 44, s. 1–2. 163)RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 1–2. 164)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 29–30. 165)Tamtéž, s. 47–48; RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 2. 166)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 368–369. 167)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 16. 211 Pozici Rakovníka coby města chmele podporovala též skutečnost, že se do města přesunula výzkumná chmelařská stanice z Deštnice, která se patrně v souvislosti s předpokládaným příchodem veřejné známkovny chmele měla rozšířit ve výzkumný ústav a personálně posílit o dva inženýry a jednoho zřízence.168) Chmelové otázce se též věnoval značný prostor v místním tisku, který upozorňoval nejen na tradice rakovnického piva a chmele, ale také na možnosti jeho nového rozvoje v novém státě a uváděl důvody, proč by centrum chmelařství mělo být právě v Rakovníku a nikde jinde.169) V novinách se též rozhořela diskuse s ostatními periodiky, včetně celostátních novin, jako například Národním osvobozením a Českým slovem, v nichž se zvýrazňovala pozice Loun. Rakovnické noviny naopak zasypávaly čtenáře množstvím statistických údajů, které dokazovaly přednost Rakovníka před Louny.170) Zároveň bylo lobováno i mezi rakovnickými finančními ústavy, zda by se odhodlaly k určité finanční oběti, se kterou by vyšly projektované Veřejné známkovně vstříc. Bez udání detailů bylo s ulehčením a nadšením prozrazeno, že peněžní ústavy projevily ochotu poskytnouti potřebný úvěr za podmínek tak výhodných, že bude jistě těžko Lounům se přizpůsobit.171) Ochota finančníků však samozřejmě nemohla vycházet jen z místního patriotismu – bylo jim totiž jasné, že příchod známkovny by podpořil ekonomiku města a regionu, a tedy i samotné peněžní domy. Kromě toho, město by se do budoucna jistě chtělo revanšovat. Zištné důvody přilákání známkovny také vedly představitele města k tomu, aby intervenovaly ve prospěch židovských firem. Starosta to jednoduše zdůvodnil tím, že jsou zde desetileté znalosti a tradice, jež jsou v rukách židovských firem. Při likvidování návalu uprchlíků postupoval i okresní úřad velmi briskně proti zájmům těchto židovských firem. Z tohoto důvodu (o žádném jiném nemluvil) zakročil pan starosta u okresního úřadu a i v presidiu zemského úřadu, kde vysvětlil možné milionové hospodářské škody a u obou orgánů zařídil vlídnější a mírnější postup vůči zástupcům židovských chmelařských firem.172) Vaněčkovy dlouhodobé pobyty v centru státní moci a široké známosti byly k nezaplacení. Bohužel i v českých zemích se však přebíralo nacistické dělení na židovské a nežidovské obyvatele a intervence ve prospěch Židů se konaly jen z důvodů zištných, a nikoliv lidských či křesťanských. Židé totiž měli městu pomoci nejen zprostředkováním obchodu se zámořím, ale pochopitelně se také zapojili do propagandistické a nátlakové akce Rakovnických za zřízení známkovny v Rakovníku… Ostatně, jak pravil starý praktik Vaněček: Ačkoliv je v Německu židovství ubíjeno, přesto se v takovýchto obchodních případech i v Německu dává Židům pardon.173) 168)Tamtéž, s. 15; RN 9, 21. října 1938, s. 2–3, 5. 169)RN 9, 21. říjen 1938, č. 43, s. 2–3. 170)RN 9, 4. listopad 1938, č. 45, s. 1–2. 171)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 368–369. 172)Tamtéž, s. 369–370. 173)Tamtéž, s. 371. Ostatně již oběžník Zemského úřadu z 11. října nařizoval, že při vracení běženců do obsazeného území budiž nadále postupováno liberálně zejména pokud jde o lidi české národnosti a význačný průmysl. Zjevně se však tento ani následující příkaz v praxi nerealizoval či byl později odvolán: Emigranti německé národnosti pokud by byli ohroženi na životě buďtež shromážděni ve vnitrozemí a vedeni ve spolehlivé evidenci (NA Praha, Policejní ředitelství Praha – stanice a komisariáty, Vršovice, sign. 146). 212 Na schůzi 4. listopadu zase bylo apelováno na všechny politické strany, aby se sjednotily v boji za získání známkovny. Dobrou zprávou bylo, že rakovnickou variantu umístění známkovny začala podporovat pražská obchodní a živnostenská komora, ale též i Exportní ústav.174) Agitace mezi jednotlivými subjekty, jejich příprava, objíždění a poskytnutí vozidel, včetně soukromých, pak vedlo k tomu, že různí interesenti, kteří mohli umístění známkovny ovlivnit, se přikláněli na stranu Rakovníka. Výsledky se projevily na schůzi zainteresovaných stran v Řevničově, kde se tato zákulisní příprava Rakovnickým vyplatila a hlasování dopadlo těsně ve prospěch Rakovníka. Naopak Louny nikoho nezískaly a na ministra zemědělství Ladislava Feierabenda připravenost Rakovnických silně zapůsobila. Rakovničané pak usoudili, že první období boje se uzavírá a nyní nastane boj spíše vnitřní v ministerstvu. Městská rada pak neopomněla poděkovat všem svým zástupcům, jakož i rakovnickým finančním ústavům a dalším představitelům různých uskupení, kteří se exponovali ve prospěch Rakovníka.175) O průběhu tohoto jednání a zejména Feierabendově projevu, který Rakovničané vnímali jako spíše prorakovnický, podobně informoval i rakovnický tisk.176) Rakovnická „zpravodajská služba“ dokonce hlásila, že boj byl prakticky rozhodnut ve prospěch Rakovničanů, ale příprava volby nového prezidenta a možné jmenování nového ministra zemědělství znamenaly přirozené zdržení, ba ohrožení celé akce, která by se musela začínat od začátku.177) Ovšem již brzy dolehla do Rakovníka příjemná kuloárová zpráva, že samotný premiér Beran je rakovnické věci nakloněn, i když se začalo mluvit o tom, že by snad mohly vzniknout známkovny dvě,178) což však Rakovníku pochopitelně nekonvenovalo. Úspěšné lobování Rakovníka vedlo k vážnému přiostření boje Lounskými, proti jejichž metodám dokonce podaly protest některé zainteresované organizace. Lítý boj šel tak daleko, že starosta Diepolt si vyžádal audienci u ministra Feierabenda,179) který byl ostatně snahám Rakovníka nakloněn a projevoval ochotu starostu přijmout.180) Bratrovražedný boj mezi Louny a Rakovníkem však ve svých důsledcích vedl Feierabenda, ač stále prorakovnického, k šalamounské úvaze, totiž zřídit známkovny dvě, což samozřejmě ve výsledku vadilo všem: Lounům, Rakovníku i podnikatelům. Rakovničtí proto zkoušeli ovlivnit ministry financí a obchodu poukazem na finanční náročnost duplicitních orgánů, které nakonec budou muset žádat o státní podporu a zdra174)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 382–383, 415. 175)Tamtéž, s. 402–403. 176)RN 9, 18. listopad 1938, č. 47, s. 1–2. 177)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 415. 178)Tamtéž, s. 17 a 466–467. 179)Ve Feierabendových pamětech, týkajících se druhé republiky, není o sporu mezi Louny a Rakovníkem ani stopy, neboť zatímco pro obě města to byla téměř otázka dalšího bytí a nebytí, Feierabend sledoval problémy vlády a celostátní obtíže s Německem, slovenskými a podkarpatoruskými autonomisty. Viz Ladislav Feierabend, Ve vládách druhé republiky, New York 1961. Ve fondu Ministerstvo zemědělství I. Praha, který je uložen v Národním archivu v Praze, se též nepodařilo dohledat žádné podklady týkající se umístění známkovny chmele, což je však spíše způsobeno tím, že příslušné archiválie se nacházejí v dosud nezpracované části fondu. 180)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 16–17. 213 ží to služby poskytované známkovnami. Rovněž podnikatelské kruhy se zcela postavily za Rakovník a Rakovničtí pak pravidelně docházeli do Prahy lobovat k jednotlivým osobám a institucím.181) Rakovničané se usilovně snažili, aby včas splnili veškeré své sliby a udrželi tak dobrý kredit, který si mezi interesenty vydobyli, například zajištěním pozemků. Zároveň však bylo dbáno, aby byly připraveny disposice pro možný budoucí rozvoj stavebního ruchu, který se musí za každou cenu podchytiti, aby byla odstraněna bytová krise, která znemožňuje získání jakéhokoliv nového podnikání, nového průmyslu, nových úřadů atd. do Rakovníka.182) Město logicky pokračovalo ve své dřívější politice a snažilo se nalákat co nejvíce nových firem do svého katastru a splnit sliby již získaným firmám, ať už se jednalo o odprodej či darování pozemků. Město usilovalo o vytvoření „chmelařské“ čtvrti, kde by byl soustředěn veškerý provoz související s přebalováním a obchodováním s chmelem.183) O přesné lokalizaci se potom velmi urputně diskutovalo a bylo doporučeno, aby se podnikatelům v otázce umístění vyšlo maximálně vstříc. Navíc bylo s potěšením konstatováno, že v souvislosti se vznikem rakovnické známkovny plánovalo ve městě a okolí investovat několik zámožných jedinců.184) Boj za získání jediné a nedělitelné známkovny pokračoval neztenčenou silou i v březnu 1939, kdy bylo konstatováno, že ministerstva financí, obchodu a sociální péče se vyslovila pro vznik jediné známkovny. O výsledku nyní měla rozhodnout vláda jako celek. Podle zápisu ze zasedání vlády 2. března 1939, kdy bylo o novelizaci vládního nařízení č. 161/1934 Sb. z. a n., která prováděla zákon 89/1934 Sb. z. a n., o povinném známkování chmele, jednáno, se nedělo nic mimořádného, naopak bylo konstatováno, že připomínky prozatím nedošly, takže by nebylo námitek proti schválení. Osnova počítala se čtyřmi známkovnami pro tři oblasti: pro českou žateckou oblast se známkovnami v Lounech a Rakovníku, pro roudnickou oblast s centrem v Roudnici a pro Tršicko se známkovnou v Tršicích. Kromě toho se známkovnám ukládala povinnost dohody o vzájemném zastupování. Rozdělení žatecké oblasti mezi dvě známkovny pak důvodová zpráva vysvětlovala tím, že oblast jest rozdělena pohořím Džbán na dva přirozené celky. Příslušnost hraničních obcí k některé ze dvou známkoven pak mohlo určovat ministerstvo zemědělství.185) Vládní nařízení vyšlo ve sbírce zákonů pod číslem 53/1939 Sb. z. a n. Rakovnická městská rada se na zasedání 10. března dozvěděla o výsledku jednání vlády, a tedy i o zakončení celého boje s Louny, který nakonec skončil remízou. To však nic neměnilo na snaze nalákat co nejvíce firem a přimět podnikatele, kteří se rozhodli investovat v Rakovníku, aby například využili místní stavební firmy a projektanty k uskutečnění zamýšlených staveb. Město usilovalo o zachycení obchodu, neboť se předpokládalo, že ve velkém přebalovacím skladišti může být zaměstnáno až 200 žen při lehké balicí práci, avšak velmi 181)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 36–38, 87–89. 182)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 414. 183)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 90–91, 124–125, 131. 184)Tamtéž, s. 149–151. 185)NA Praha, PMR, kart. č. 4147, fol. 929, 946, 959. 214 dobře placených,186) což samozřejmě zvyšovalo kupní sílu obyvatelstva, a tím i celkovou spotřebu a zároveň umožňovalo snížit vysokou nezaměstnanost ve městě a celém okrese. Brzká okupace však i tento výsledek zmařila. Velké i úsměvné problémy města Vedle starostí s uprchlíky, s otázkou zabraného velkostatku v Hořesedlích a vedle soupeření s Louny o známkovnu chmele se v Rakovníku samozřejmě řešily i další běžné provozní otázky města. K těmto problémům patřilo prostorové zabezpečení škol, výstavba některých důležitých budov pro celospolečensky užitečné organizace a zlepšení katastrofální bytové situace ve městě. Město zvažovalo například umístění rakovnické pobočky Českého Červeného kříže. Uvažovalo se o zřízení tzv. sociálního domu, kde by vedle ČČK sídlily i další sociálně prospěšné organizace: Okresní péče o mládež, Masarykova liga proti tuberkulóze, jesle atp. Umístěním všech těchto institucí do jednoho domu by se celá péče zefektivnila. Celý koncept však nepřekročil formu úvah a jediným výsledkem bylo hledání nového bydlení pro tajemníka ČČK, o jehož bytě – zřejmě přiděleném od města – bylo konstatováno: je to díra s okny přímo k záchodu.187) Starosta Diepolt na svém prvním vystoupení před obecním zastupitelstvem v pátek 10. února přiznal: […] odhodlal jsem se převzíti úřad starosty, třeba jsem se necítil k tomuto úkolu plně povolán. Připustil, že dnešní situace neumožňuje, aby před zastupitele předstoupil s přísliby dlouholetého programu v řešení hospodářských otázek našeho města. / Nemělo by smysl stanoviti si cíl a program práce příliš dalekosáhlý, neřešitelný, který by nebylo možno splnit. / Ani ve státní správě se tak neděje, nýbrž přistupuje se se vší rozhodností programově k řešení otázek tak, jak se jeví jejich okamžitá potřeba. Za hlavní problémy označil tíživou finanční situaci obce v důsledku velké hospodářské krize, která neumožňuje náročné investiční akce, a dále zejména kritickou bytovou tíseň znásobenou přílivem obyvatel z okupovaného pohraničí. S tím souvisel i problém vodovodní a kanalizační. Z méně ožehavých, byť obtížných úkolů, vyzdvihl řešení stavby okresního chorobince a přístavby obchodní akademie.188) Kanalizační a vodovodní problém se táhl již několik let a různé přípravné práce, projekty a úroky z půjček na provedení stavby nepříjemně zatěžovaly rozpočet města. Zdroj pitné vody a její čištění se pak samozřejmě staly námětem debat nejen ve vedení města, ale i mezi obyvatelstvem, které se domnívalo, že celá záležitost je ovlivněna korupcí.189) Rada města proto o problému zevrubně diskutovala, neboť bylo evidentní, že případný neúspěch projektu by ovlivnil nejen život ve městě, ale i její důvěryhodnost a budoucnost. Z debat bylo jasné, že radním vadí skutečnost, že v těchto otázkách se musí výhrad186)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 162, 179–182. 187)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 173–175. 188)Tamtéž, kniha č. 405, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938–1940, vložený proslov starosty Diepolta pronesený na jednání 10. února 1939. 189)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 38–43. 215 ně spoléhat na expertízy odborníků, neboť sami těmto záležitostem nerozumějí, a jsou nuceni vedle rad specialistů dát jen na zdravý selský rozum. Vedle velkých hospodářských otázek, jako byla známkovna chmele a osud hořesedelského velkostatku či půtek ohledně potřeb místního školství, se život ve městě dál ubíral v běžných kolejích. Rakovníku a jeho obyvatelům ostatně nic jiného nezbývalo. A tak mezi problémy, které bylo nutno řešit tak jako každý rok, bylo nedostatečné odklízení sněhu z chodníků. Zanedbávání této povinnosti měla přísně stíhat městská policie. Poněkud kurióznější byla stížnost na neposlušné mladé maminky s kočárky, které často spolu jely bok po boku a diskutovaly, avšak dva kočárky vedle sebe podle některých obyvatel města zabíraly na chodnících příliš mnoho místa. Proto se městská rada rozhodla tento nešvar netrpět.190) Dobrou zprávou pro zlobivé řidičky kočárků bylo, že městská policie nedostala výslovný příkaz kočárkové delikventky stíhat. Pryč od demokratických a humanistických tradic Přestože se druhá republika programově odpoutávala od prvorepublikových ikon a tradic a Karel Čapek byl vláčen novinářskou špínou, v levicovém Rakovníku bez uzardění schválili, aby se ve dnech 22.–34. října 1938 v kině Sokol hrál protinacistický film Bílá nemoc, neboť byl uznán za kulturně výchovný. Jako takový byl navíc oproštěn od dávky ze zábav.191) V novém roce 1939 se sešlo i nové vedení města v městské radě v čele s Františkem Diepoltem, který vyjádřil naději na harmonické řešení všech otázek týkajících se správy obce, jakož i na otevřené jednání. S ohledem na čerstvý zákaz KSČ však byla ponechána otevřená otázka různých referentů, aby pak nemuselo docházet k personálním přesunům.192) Dne 16. ledna 1939 vyhlásil okresní hejtman Vltavský na základě zákona o obraně státu (131/1936 Sb. z. a n.) uzavřené pásmo v oblasti od hranic okresu berounského a rakovnického po Berounce proti proudu až k ústi potoka Vůznice, po potoku Vůznice proti proudu dále s pokračováním po potoce Pohodnici až na okraj lesa u myslivny Skalka po okresní silnici až na křižovatku okresních silnic Nová Huť–Lány a Zbečno–Bratronice, po okresní silnici před Běleč, Bratronice, Dolní Bezděkov až na hranici okresu podél potoka Kačáku až k mlýnu Roučmída, odtud potůčkem Žlábek až po Žlábeckou kapličku. Od hranic okresu Rakovník–Kladno po okresní silnici Bratronice–Nová Huť až k mostu v Nové Huti. Od tohoto mostu zpět k lesárně Žlubinec. Od lesárny Žlubinec po lesní cestě do luhu Výbrnice přes kotu 366 ke kotě 316 a po okresních hranicích až k řece. Toto opatření se mělo týkat zpravodajské ochrany pevnostních objektů v této oblasti.193) Postupné utahování šroubů ve společnosti a nebezpečné připodobňování se nacistické říši zasáhlo i česko-slovenské občany židovského původu či vyznání. Vedle nařízení numerus clausus pro některá povolání (lékaři, právníci atd.) dopadla tato opatření i na stát190)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 473. 191)Tamtéž, s. 376. 192)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 4. 193)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 72/1939. 216 ní zaměstnance. Ke konci února 1939 se začalo ministerstvo vnitra zajímat, kolik Židů je zaměstnáno ve státních službách. Židé měli vyplnit zvláštní dotazník. Rakovnický hejtman Vltavský zažádal o 45 dotazníků, i když jinak tvrdil, že k 1. červenci 1938 a 1. lednu 1939 nebyl u zdejšího úřadu žádný zaměstnanec židovského původu.194) Oslavy 28. října v situaci druhé republiky podle názoru vlády nepřipadaly v úvahu. Pravda, byly by to hodně trpké a smutné oslavy, ale rozhodnutí vlády hnalo vodu na mlýn kruhům, které se domnívaly, že vznik Československa byl historickým omylem, a které kritizovaly jeho demokratickou orientaci. Morální rozklad však ještě nepostihl všechny. Například 21. října 1938 ještě Rakovnické noviny psaly, že oslavy vzniku samostatné Československé republiky sice neproběhnou či některé s nimi spojené podniky budou odsunuty, ale že tradiční akce se snad uskuteční, až se situace uklidní.195) Přímo 28. října 1938 pak noviny v úvodním článku uvedly: Nezávislý, nepolitický list, hájící především zájmy kraje, vedený v pokrokovém duchu masarykovském, v době tolika novinářských zvratů, nemá proč by měnil svoji linii. Následovalo upozornění, že přes politizaci téměř každého rozhodování dosáhly strany, stát a národ mnoha pozoruhodných úspěchů ve snaze o zlepšení lidského života, například dobrého sociálního zákonodárství. Článek končil konstatováním: Máme […] útěchu, že i když už jsme podlehnout nátlaku souseda museli, podlehli jsme čestně, neboť jsme hráli s otevřenými kartami proti podvodníkům, kteří se vydávali za naše spojence.196) A toto cenzura povolila! Postupná fašizace veřejného prostoru způsobená pomnichovskou demoralizací však do budoucna podobně odvážný výstup neumožňovala. Stejně jako se vládnoucí pravice začala ostřeji otáčet proti svým židovským spoluobčanům, pozvolna se odvracela i od T. G. Masaryka, který ještě za Rakouska-Uherska proslul svojí statečností, když se obrátil proti antisemitské hysterii spojené s Hilsnerem. Úcta k prezidentu Osvoboditeli, jak byl Masaryk nazýván, byla tak veliká, že její připomínku nešlo zrušit tak snadno jako 28. říjen 1938. Vláda se na své schůzi 10. února 1939 shodla v případě škol, že není námitek, aby v hodině vlastivědy nebo vyučovacího jazyka bylo vzpomenuto stručným a důstojným způsobem výročí narozenin prvního presidenta republiky.197) Dále byl „pouze“ vydán pokyn, nechť úřady vhodným způsobem upozorní redakce místních časopisů, aby – pokud vzpomenou památky prvního prezidenta republiky – učinily tak vzhledem k zahraničním poměrům články kratšími, důstojné formy, a vyvarovaly se v jich obsahu všeho, čím by památky prvního presidenta republiky mohlo býti zneužito k politickým účelům. […] Zvláštní vydání časopisů z tohoto podnětu nebuďte připouštěna. Přeloženo z úředního jazyka do obecné češtiny: pokud vůbec někoho napadne, že by měl psát o Masarykově narození a životě, tak ať nepřipomíná a nevyzdvihuje nic, co z Masaryka učinilo velikého muže, neboť by z toho vyplynulo, že by nesouhlasil s činy současné politické garnitury. Okresní hejtmanství ihned telefonicky vyrozumělo zodpovědného redaktora Rakovnických novin Šubrta 194)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 277/1939. 195)RN 9, 21. říjen 1938, s. 5. 196)RN 9, 28. říjen 1938, s. 1. 197)NA Praha, PMR, kart. č. 4147, fol. 29. 217 a stejně tak měl být vyrozuměn redaktor Rakovnického týdeníku.198) Rakovnické noviny se neodvážily vůbec uveřejnit vlastní článek o T. G. Masarykovi a teprve na druhé straně se v rubrice krajinského tisku objevily dvě nepatrné noticky uvádějící, že jiné noviny tak učinily...199) Jaký to rozdíl v psaní novin oproti říjnu 1938! V březnu 1939 také došlo k výměně přednosty rakovnického okresního úřadu. Rudolfa Vltavského, který odešel do nuceného důchodu (podle vládního nařízení 379/1938 Sb. z. a n., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě), vystřídal V. Masopust.200) Přes rozmíšky ohledně uprchlíků však odcházející hejtman děkoval Rakovníku za jeho pomoc a podporu, a naopak město Vltavskému vyjádřilo díky za služby ve prospěch Rakovníka.201) Rudolf Vltavský se narodil 26. prosince 1878 v Humpolci a ještě během vysokoškolských studií v roce 1902 nastoupil do státní správy, v níž dosáhl titulu vrchní rada politické správy. Na podzim 1939 byl již jako penzista navržen ministerstvem vnitra na udělení čestného titulu „vládní rada“, což také 15. února 1940 stvrdil svým podpisem protektorátní státní prezident Emil Hácha. V zdůvodnění se uvádělo, že vynikal neobyčejnou pílí a svědomitostí a byl jedním z nejlepších úředníků výkonné služby. Rovněž jako okresní hejtman se vždy a mimořádně osvědčil a úřady mu svěřené byly jím vzorně vedeny. [...] Po dobu delší než 20 let vzorně a oddaně plnil své úřední povinnosti a vykazoval vynikající služební výkony.202) Poslední dny Česko-Slovenska Krátce nato se Rakovnicka dotkla i krize související se separatistickým vývojem na Slovensku a s kontakty radikálů z Hlinkovy ľudové strany s nacisty, kterou se skupina ministrů kolem ministra generála Aloise Eliáše pokusila řešit internací zmíněných extrémistů z HSĽS a naopak instalací členů HSĽS, kteří nechtěli rozbít společný stát. Tato akce, která do dějin vstoupila nesprávně označovaná jako tzv. Homolův puč,203) sice po mocenské stránce vyšla, neboť odzbrojení fašistické Hlinkovy gardy a uvěznění pronacistických předáků proběhlo úspěšně, ale politicky zcela selhala, neboť se nepodařilo najít žádnou osobnost z HSĽS, která by přijala funkci slovenského premiéra. Celý zákrok naopak posloužil Hitlerovi k brutálnímu nátlaku na slovenskou reprezentaci, aby vyhlásila samostatnost, jinak při dalším dělení Česko-Slovenska budou Slováci vydáni 198)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 364/1939. 199)RN 10, 10. březen 1939, č. 10, s. 2. 200)Ve fondu Předsednictvo ministerské rady se mi však nepodařilo dohledat podklady Vltavského nástupce. Jediný Masopust s křestním jménem od V, totiž Václav Masopust, nar. 31. 8. 1890, měl být do roku 1940 okresním hejtmanem v Roudnici nad Labem. Bohužel jeho osobní spis se mi nepodařilo dohledat a tento údaj pochází ze jmenné kartotéky zmíněného fondu (SOkA Rakovník, AMR kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 186). 201)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 169. 202)NA Praha, PMR, kart. č. 702. 203)Podrobněji ke genezi tohoto nepřesného označení Zlatica ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Výnimočný stav na Slovensku v marci 1939 a „Homolov puč“, in Valerián Bystrický – Miroslav Michela – Michal Schvarc a kol., Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zánku Česko-Slovenska, Bratislava 2010, s. 384–391. 218 na milost a nemilost Budapešti. Proto Slováci raději 14. března 1939 zvolili menší zlo a přistoupili k vyhlášení samostatnosti. Soustředění četníků pro zásah na Slovensku se v českých zemích maskovalo jako větší soustředění a cvičení četnických útvarů, o němž byl rakovnický okresní úřad vyrozuměn 9. března 1939 v 17 hodin večer.204) Zároveň se tak Praha chystala na případné provokace Berlína. Konec éry druhé republiky brzy následoval. Kněževeští četníci hlásili, že podle rozhovorů s říšskoněmeckými pohraničníky má dojít 1. dubna 1939 k okupaci celého Česko-Slovenska, které má být připojeno k říši.205) Tyto zprávy byly v podstatě pravdivé. Při cestě do Berlína, kde se prezident republiky pokoušel domluvit pro české země snesitelné soužití s říší, musel JUDr. Emil Hácha po brutálním vyhrožování vybombardováním Prahy a po fyzickém kolapsu neústavně souhlasit s připojením historických zemí k Německu. Slováci pak byli nuceni chtě nechtě vyhlásit samostatnost o něco dříve, aby se vyhnuli maďarské okupaci, ale i jejich stát se stal pouhou loutkou v rukou Berlína. Prvními, kdo se v Rakovníku o blížící okupaci dozvěděli, byli pracovníci noční služby okresního úřadu, kteří ve 4 hodiny ráno obdrželi telefonickou zprávu z ministerstva vnitra od dr. Matějky: Dnes 15. III. v 6 hod. ráno obsadí říšskoněmecké vojsko všemi směry naše území, aby odzbrojilo naši armádu. Nesetká‑li se nikde s odporem, bude obsazení pouze přechodné a bude nám dána možnost vyžíti se v autonomii, za zaručené ochrany německé menšiny. Setká‑li se však říšskoněmecké vojsko se sebemenším odporem, bude to míti v zápětí nejkrutější následky. Vyrozumějte ihned všechny úřady a orgány, aby říšskoněmeckému vojsku v nižádném případě nekladly odpor nebo překážky. Všem nařízením tohoto vojska vyhovte bez jakýchkoliv výhrad a zdráhání. Působte v tomto směru na obyvatelstvo, vyrozumějte starosty obcí a jiné místní vlivné osobnosti, aby se za všech okolností přičinili, aby postupujícímu říšskoněmeckému vojsku nikdo se neprotivil a ani skutkem, ani slovy se ho nedotkl. Bude‑li snad říšskoněmecké vojsko chtíti odzbrojiti i četnictvo a policii, budiž mu vyhověno a zbraně vydány. Civilní úřady zůstanou na svých místech a úřadují dále, pokud velitelství německých vojsk neučiní jiné disposice.206) Rakovnický okresní hejtman osudového 15. března vydal v 5:00 hodin vyhlášku, v níž vyrozuměl obyvatelstvo o okupaci. Zároveň odvolal odvody branců, které měly toho dne začít. Tuto vyhlášku koncipoval v podstatě podle výše citovaného fonogramu. Vyhlášku rozeslal kurýry do všech obcí v okresu a příkazem k neprodlenému jejímu vyvěšení a uvedení ve všeobecnou známost způsobem v místě obvyklým. V samotném Rakovníku byla vyhláška vyvěšena již v časných hodinách ranních, v obcích ostatních i těch nejvzdálenějších během dopoledne. Chmurné události přítomného života naplno podtrhovalo nevlídné studené počasí, které toho dne vládlo, takže i doručování vyhlášek na obce bylo dosti obtížné, jelikož silnice v mnohých úsecích jsou zaváty. Ačkoliv hejtmanovo hlášení ministerstvu vnitra o situaci toho dne a krocích okresní správy končilo konstatováním, že v městě Rakovníku a v celém okresu jest úplný klid a obyvatelstvo šlo za svým denním 204)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 399/1939. 205)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 53, s. 55. 206)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 445/1939. 219 Vyhláška okresního hejtmana v Rakovníku o okupaci dne 15. března 1939 (SOkA Rakovník) 220 povoláním,207) bylo tohle sdělení pouze zbožným přáním, neboť se naplno rozpoutal boj na život a na smrt s nacistickým okupantem. Boj, který již mnozí dlouhou dobu vedli, ať už doma, nebo v zahraničí, kam se v říjnu 1938 stáhl Edvard Beneš, aby ve vhodnou chvíli mohl zasáhnout ve válce, v jejíž příchod věřil a od které očekával obnovu Československa. 207)Tamtéž, kart. č. 17, čj. pres. 445/1939. 221 222 Václav Vodvářka Klíčava známá i neznámá aneb Aniculus vetitus, říčka zapovězená Sluší se dámu představit Dovolte, abych vám představil největší vodní tok našeho kraje. Je to Klíčava a na rozdíl od Berounky, do které se vlévá, je její jméno opravdu praslovansky starobylé. Patrně významově souvisí se slovesy sklíčit, tedy sevřít, semknout, spoutat, ale možná i se slovesem probíjet se (odněkud ven).1) Procházíme‑li hlubokými stísněnými klikatými a nekonečně dlouhými lesními luhy, pochopíme, že by na tom mohlo něco být. Po pravdě řečeno je však název Klíčava nejednoznačný a jeho etymologii ponechme skutečným odborníkům. Když jsem v roce 1973 shledával materiály k diplomové práci o pomístních jménech, pan docent Cuřín mě varoval: Vaší povinností, pane kolego, je každý název do hloubky objasnit. Patrně někde narazíte na Klíčavu – a v tomhle jediném případě vám přímo doporučuji, abyste se do žádného etymologizování nepouštěl. Na tom už si vylámali zuby jiní. Klíčava (Klíčavský potok) je levostranný přítok Berounky dlouhý 22,6 km, plocha jejího povodí činí 87,1 km2. Téměř celý tok říčky vede lesem, a to úzkými kaňonovitými údolími o průřezu velkého tiskacího V, hluboko zaříznutými do terénu. Tradičně se jim říkává luhy.2) Prameniště Klíčavy se rozprostírá v nadmořské výšce 430 metrů, soutok s Berounkou leží 226 metrů nad mořem. Klíčavou přitéká do Berounky každou vteřinou 0,231 m3 vody (dlouholetý roční průměr). Nejvýznamnějším přítokem Klíčavy je Lánský potok,3) který říčka přijímá zleva, na svém dvanáctém či třináctém kilometru. Voda je čistá, plavou v ní pstruzi, viděl jsem pod břehem i raky. Klid svědčí vodnímu ptactvu; hnízdí tu pravidelně čáp černý a mořský orel (lesáci přesně vědí, kde, ale neprozradí), o volavkách ani nemluvím. 1)Václav MACHEK, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971. 2)Slovo luh je hojně rozšířeno ve všech slovanských jazycích a často bývá (samo o sobě i jeho odvozeniny) jménem pomístním a místním. V zásadě označuje mokřinu v povodí řeky či potoka, pravidelně zaplavovanou jarními povodněmi. Roste zde tráva, vlhkomilná květena, křoviny a vlhkomilné dřeviny. Do hlavního luhu z obou stran zaúsťují loužky postranní. (V. MACHEK, Etymologický slovník jazyka českého). 3) Lánský potok má prameniště jižně od Lán u Nových Dvorů, voda se shromažďuje v rybníčku, jemuž někdo říká Křišťál a někdo starobyle Cihelna, teče napříč Pánovou loukou, potom se Lánským luhem dostává do obory a kousek nad přehradou se u ostrůvku vlévá do Klíčavy. Průtok se uvádí asi 0,05 m3/s. 223 Dolní tok Klíčavy svého času sloužíval, zejména zjara, ke splavování polen do Berounky. Vypustil se velký rybník uprostřed obory a dřevo putovalo po vodě do Zbečna. Klíčava protéká odlehlými lesními oblastmi,4) ale nechybělo mnoho a více než polovinou jejích luhů by bývaly dnes jezdily vlaky směrem na Plzeň a na opačnou stranu na Prahu. V roce 1828 se začala budovat Pražsko plzeňská železnokolejní koněspřežní dráha, která měla vést přes Lány na Brejl, odtud podél Klíčavy do Zbečna a kolem Berounky dále na západ. Finanční problémy však zavinily, že koleje skončily v roce 1838 u velké pily pod Brejlem; dál se nejelo. Vzhledem k tomu, že velká část skutečně vybudované úzkorozchodné koněspřežky byla v šedesátých letech 19. století rekonstruovaná na normálně rozchodný lokomotivní provoz, je velice pravděpodobné, že kdyby koněspřežní dráha tehdy byla bývala skutečně (nejen jako linie na mapě) vedla Lánskou oborou do Zbečna, byla by bývala modernizovaná rovněž a kolem Klíčavy by se dnes řítily rychlovlaky z hlavního města do západočeské průmyslové aglomerace. Pohrajme si chviličku s vizí, že Klíčavskými luhy vede do Zbečna železnice. V tom případě by nejspíš nestála napříč Klíčavským luhem přehradní hráz a my bychom neměli co pít. Neumím si představit, že by na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století kvůli přehradní nádrži na pitnou vodu rušili už zavedenou důležitou železniční trať. A jak by vypadala Lánská obora, jestli by vůbec neexistovala, to raději ani nedomýšlet. Historie ale nezná kdyby, koleje a vlaky zůstaly nerealizovaným projektem (na plzeňský rychlík musíme oklikami až do Berouna), zatímco přehrada je holá skutečnost.5) Pomýšleli na ni prý už za císaře pána, ale vybudovali ji pod ústím Lánského potoka až v letech 1948–1955, když Kladno doslova umíralo žízní. Přehradní hráz (měřeno od základů) je vysoká 50,2 m; délka hráze v koruně je 175,9 m. Nadmořská výška vozovky v koruně hráze činí 299,2 m, nadmořská výška hladiny odtoku pod hrází je 260 m. A zpátky k říčce jménem Klíčava. Dlouhá je skoro třiadvacet kilometrů, ale volně přístupný je pouze horní tok od prameniště k Myší díře na silnici Lány–Křivoklát a nejdolejší tok od Zbečna na korunu přehrady. V Myší díře i na koruně hráze narazíme na oborní vrata, a poněvadž Lánská obora je z několika důvodů veřejnosti nepřístupná, zůstává nám celý střední tok Klíčavy odepřen. Je to škoda, protože právě zdejší mnohonásobně zatočené luhy, byť z velké části zatopené přehradním jezerem, jsou nejmalebnější, o Jivnu vysoko nad údolím ani nemluvím. Sice s lítostí a se zaťatými zuby, ale se zákazem vstupu musím souhlasit. Dostávám se do pasti zvané ambivalentnost citů: rád bych se podél 4) Obývaných a technických objektů bylo a je přímo na toku Klíčavy pořídku. Hájovna Rudská pila, bývalá Dolní pila, bývalé drážní stavby Pražsko-lánské koněspřežky u vyústění Karlova luhu, budeme‑li velkorysí, tedy i samota Brejl, ale ta už je o kus dál, Zajíčkovna v Myší díře, bývalá mýtnice v Myší díře, lánská hájovna Klíčava, bývalá hájovna Svatá Markýta, která vzala za své při stavbě přehrady, přehradní hráz, domky pod přehradní hrází, úpravna vody pod přehradou, hrstka rekreačních objektů podél silnice od přehrady do Zbečna – a teprve pak na Berounce prastará obec Zbečno. V meziválečném období stávalo v prostoru obory 17 trampských chat věčně ohrožovaných přívalovými dešti a jarními povodněmi, ale ty se buď vůbec nedochovaly, nebo slouží jiným účelům. Co se týká veřejných komunikací, kříží Klíčava na Kraclích silnici z Nového Strašecí do Rakovníka a v Myší díře silnici z Lán na Křivoklát, ale můstky nejsou nijak nápadné a leckdo si jich při projíždění vůbec nevšimne. Ze Zbečna pak vede podél říčky asi tříkilometrová úzká silnice, která slepě končí pod přehradní hrází. 5) O Klíčavské vodní nádrži: Václav Stehlík, Dvacet let Klíčavy, Kahan 7, 25. 8. 1972, č. 34. 224 Klíčavy procházel, ale je mi jasné, že kdyby se tam volně smělo, brzy by mě do turisticky zdevastovaného lesa omrzelo chodit. Od Zbečna proti proudu k přehradě to není turisticky nic dvakrát zajímavého, šlapeme tři čtyři kilometry po asfaltu hlubokým vlhkým údolím, kam slunce zabloudí jen občas. Odměnou je nám však výstup na korunu hráze, odkud je krásný pohled na ostrůvek na soutoku Klíčavy a Lánského potoka a na velký kus vodní plochy lemované příkrými stráněmi, někde v dálce tušíme kdesi nahoře i zříceniny Jivna. Vyplatí se sem zajít v kaž dé roční době, je to uklidňující pohádka naplněná proměnlivými barvami. Přímo pod hrází se ve vodě prohánějí hejna ryb; nikdo je tu běžně neloví, jen sem tam je vyplaší proplouvající štika, a tak tu mají pravé eldorádo. Úpravna vody z výšky vypadá jako kosmodrom, alespoň mi to tak kdysi připadalo. Za výlet stojí i cesta z prameniště Klíčavy do Myší díry. I zde je pozoruhodností celá řada. Problém nejzákladnější: místo narození Víte, kde spatřil světlo světa6) učitel národů Jan Amos Komenský, můj kolega? Tak o tuhle čest se ucházejí hned tři lokality: Komňa, Nivnice a Uherský Brod. Kde to bylo? Podobně je tomu s říčkou Klíčavou. Kde vlastně Klíčava pramení, odkud se jejích výše zmíněných 22,6 km délky začíná měřit? Tak tohle je tedy past. Vševědoucí internet7) nás informuje, že říčka bere svůj počátek v přírodní rezervaci Prameny Klíčavy, která začíná asi půl kilometru jižně od železniční stanice Řevničov a rozkládá se na ploše 47,8 ha v úvalovitém údolí, kudy prochází silnice z Nového Strašecí (resp. z Rudy) do Rakovníka.8) Rezervace se nachází v nadmořské výšce 414–442 metrů. Její terén je silně podmáčený, plný rašelinišť a mokřadel, všude nám to čvachtá pod nohama. Rostou zde specifická společenství lužních olšin, jasanových porostů, mokřadních trav a bylin,9) ale i nálety borovic a mnoha jiných stromů. Mezi zdejšími živočichy se uvádí mnoho pavoukovců, zmije obecná, cvrčilka zelená a strakapoud malý. Na dně mokřinaté nivy vidíme hned u silnice rybník Horní Kracle (běžně mu říkáváme /Horní/ Kraclák) se zajímavým litorálem. Sem se přirozeně stahuje voda z mnoha a mnoha stružek; charakter téhle vodní nádrže velmi přesně vystihoval dnes už téměř nepoužívaný název ryb- 6)Kouzelné klišé, že ano? V téhle souvislosti jsem si ho ale dovolil užít zcela záměrně, v zájmu mírně ironické archaizace. 7) http://www.vyletnik.cz/mistopisny-rejstrik/stredni-cechy/rakovnicko-a-krivoklatsko. 8) O přírodní rezervaci Prameny Klíčavy podrobně: Vojen LOŽEK – Jarmila KUBÍKOVÁ – Pavel ŠPRYŇAR a kol., Chráněná území ČR, svazek XIII, Střední Čechy, Praha 2005, s. 774–775. 9) Roste zde i zvláště chráněný kosatec sibiřský, rosnatka okrouhlolistá, prstnatec májový a samozřejmě ostřice. 225 ník Slatinský,10) doložený ve stabilním katastru z roku 1841.11) Na druhé straně silnice, hlouběji v mokřinatém lese údolní nivy, se rozkládá malebný rybník Dolní Kracle (lidově /Dolní/ Kraclák). Ten je napájen především vodou přitékající strouhou pod silnicí z Horního Kracláku – a ven z rybníka už vytéká do Prvního luhu12) nepřehlédnutelná říčka: tedy podle všeho Klíčava. Nazíráno takto můžeme jako o hmatatelném počátku Klíčavského potoka hovořit především o rybníku Horní Kracle, kam se ovšem sbírá voda z okolních mokřav. Nepřímo pro to svědčí i pojmenování První luh: první, zde všechno začíná.13) Existuje však i verze odlišná, která umísťuje nejhornější tok Klíčavy jinam.14) Už bylo řečeno, že rybník Dolní Kracle opouští výrazný potůček, který proudí Prvním /Emilovým/ luhem. Můžeme ho sledovat po žluté turistické značce, která nás dovede téměř až k Pilskému rybníku (lidově k Pilčáku). Uvedl jsem téměř. Naše říčka, která nás až doposud vede, nemá s Pilčákem nic společného, nenapájí ho, proudí si nezávisle na něm pár desítek metrů stranou a přibírá do sebe z levé strany přítok, tedy vodu opouštějící pod hrází Pilský rybník. A právě tady je zakopaný pes. Není onou skutečnou Klíčavou ta strouha opouštějící Pilčák? Není ta říčka, která přitéká od Kracláků, vlastně jen Klíčaviným přítokem? Co je hlavní tok a co je přítok? Budeme‑li za hlavní tok považovat to, co vytéká z Pilčáku, potom budeme chápat Pilský rybník jako počátek Klíčavy, že? Leckde to tak skutečně bylo a je uváděno, paní učitelka Kulhavá nám v první třídě říkávala, že Klíčava vytéká z Pilčáku. Ale ono je to ještě komplikovanější: Pilský rybník je napájen zejména vodou přitékající od Pecínova a od Rudy, potažmo z Podhorního rybníka pod Šibeňákem, potažmo 10)Název Kracle, V Kraclích spojuje místní pověst s událostí těsně předcházející bitvě na Bílé hoře. Obě nepřátelská vojska, císařské i stavovské, vyrazila 6. listopadu 1620 od Rakovníka a táhla prakticky souběžně ku Praze. Pod Rudou došlo ke střetu císařských se zadním vojem stavovské armády, jemuž velel důstojník jménem Kracl. V krvavé šarvátce u tamějšího rybníka Kracl zahynul. Jeho jméno se stalo pomístním označením celého lesního položení, a přeneslo se i na dva zdejší rybníky (Albín FRANĚK – Jan RENNER, Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech, Rakovník 1915, s. 42–43). Nevím, který název byl historicky starší, jestli Kracle, nebo Slatinský rybník. Z pramenů však doložíme tamější pomístní název Slatina či Na Slatině již v polovině 16. století (Jan ČERNÝ, Vznik osady Pecínov, Novostrašecký měsíčník 12, leden 2008, s. 21; Jan RENNER, Nejstarší kronika král. města Rakovníka 1425–1800, Rakovník s. d., s. 40). 11) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 53. 12) První luh je někdy známý pod názvem Emilův luh – na počest knížete Emila Egona z Fürstenberka (1825–1889). Tento šlechtic sice majorátním pánem na Křivoklátsku nikdy nebyl, ale protože více než deset let coby poručník nezletilého synovce Maxmiliána Egona II. celé panství spravoval, zapsal se výrazně do mikrotoponymie zdejšího kraje: Emilovna, Emilův luh, Emilův kříž… Traduje se, že Emil Egon se svým bratrem Maxem Egonem I. v červenci 1865 na lánském zámku krutě ztýrali pytláka Vincence Dlouhého, dříve než ho předali do rukou zákona (viz Rakovnické paměti 19. století, ed. Jan Černý, Praha–Rakovník 2010, s. 290). 13)V roce 1990 či 1991 jsme s osmou třídou podnikli školní výlet Klíčavskými luhy a po stopách koněspřežky. Došli jsme až na řevničovské nádraží a odtud jsme se za korunu dovezli vlakem do Rynholce. Výlet za korunu! 14) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 75 a 81. 226 z Nového rybníka15) u novostrašeckého nádraží.16) Nebyla to vodoteč nijak zanedbatelná, klapávaly na ní i mlýny, leckdo ji ještě před zaústěním do Pilčáku nazýval a nazývá Klíčavou, třeba rynholecký písmák František Zázvorka. Mám však také starší turistickou mapu a na té čtu, že se tatáž vodoteč jmenuje Strouha… Řekněme tedy, že Klíčava je to, co teče z rybníků pod Strašecím.17) Ano, ale i tyhle rybníky mají svůj přítok, teče sem voda od severozápadu přes položení Na zelených dolíkách. Na mapě můžeme tuto strouhu sledovat až k silnici od řevničovského nádraží směrem k Bucku. Ještě dřív, než tahle lesní komunikace vyústí na hlavní tah Praha–Nové Strašecí–Karlovy Vary, narazíme na Třtickou lísu. Za ní se naše strouha protáhne pod můstkem na druhou stranu – a je tu pramen. Pramen Klíčavy!? Podle současné internetové mapy ano: na ní je celý tok mezi oním pramenem a Novým rybníkem výslovně pojmenován Klíčava. Nejspíš tomu tak bude, ale vtírá se mi dotaz: jak se tedy jmenuje to, co teče z Dolního Kracláku Prvním luhem k Pilčáku? Anebo je to bezejmenné? Už máme tedy počátky Klíčavy čtyři: 1. Kracle, 2. Pilský rybník, 3. rybníky pod novostrašeckým Šibeňákem, 4. pramen potoka za Třtickou lísou. A teď babo raď. Ať je tomu, jak chce (nejspíše to bude věc výkladu a názoru toho kterého hydrologa), pod Pilčákem už teče dále k jihu Klíčava jediná a nezpochybnitelná. Dovede nás až do Myší díry, tam podleze silnici z Lán na Křivoklát – a schová se nám v oboře, kam za ní nesmíme. Dlouhé roky si už pohrávám s nekalou myšlenkou, že někdy na jaře, až pokvetou sasanky a podléšky, přelezu oborní plot a budu sledovat Klíčavu i luhy zapovězenými, až k přehradě. Jenomže coby spořádaný občan se bojím, že mě tam dopadne lesní personál. Ne, že by mě zastřelili nebo zavřeli, z toho strach nemám, ale už slyším přehnaně shovívavě vyčítavé: No pane učiteli… 15)U Nového rybníka, tam, kde je dnes provozovna Knižního velkoobchodu, bývala cihelna. V důsledku dvou velkých požárů v Novém Strašecí stoupla potřeba cihel a pálené střešní krytiny (krajský úřad nařídil novostrašeckému magistrátu, že domy musí být kryty buď taškami, nebo aspoň šindelem). Purkmistr Čermák proto dne 15. dubna 1818 požádal křivoklátský hospodářský úřad o povolení ke stavbě obecní cihelny u Nového rybníka. Žádost byla odůvodněna tak, že kupování cihel a tašek z cihelny Václava Neukirchera v Pecínově je nevýhodné (tamější výrobky jsou drahé a nekvalitní), zatímco pozemek u Nového rybníka obsahuje výbornou cihlářskou hlínu a stavba pece a kůlny na něm by se mohly pořídit nevelkým nákladem 283 zl. 24 kr. Někteří novostrašečtí měšťané usilovali o zřízení cihelny v těchto místech již na počátku roku 1817 a obec, dříve než zažádala o svolení ke stavbě pece a kůlny, zjednala cihláře Josefa Šafaříka. Po dalším zdlouhavém jednání oznámil dne 16. února 1820 krajský úřad hospodářské správě na Křivoklátě, že zemské gubernium schvaluje návrh zemského stavebního ředitelství, aby se na stavbu plánované cihelny v Novém Strašecí vynaložilo 1527 zl. 39 10/12 kr. (František Vacek, Dějiny města Nového Strašecí, Kladno 1930, s. 38). Na přelomu 19. a 20. století měli cihelnu v pronájmu mí rudští prapředkové. Babička Barbora vzpomínala, že klasická kruhová pec jí připomínala černokněžnickou dílnu. V Novém rybníce prý tehdy žilo plno ondater či pižmovek, dělaly si v zimě na ledu jakési domečky a cihlářští je lovili kvůli kožešinám na límce a na čepice. 16) O přírodní památce Na Novém rybníce podrobně: V. LOŽEK – J. KUBÍKOVÁ – P. ŠPRYŇAR a kol., Chráněná území ČR, svazek XIII, Střední Čechy, s. 574. 17) Názor, že Klíčava vytéká z novostrašeckých rybníků, zastávají i některé odborné publikace. Nejnověji především V. LOŽEK – J. KUBÍKOVÁ – P. ŠPRYŇAR a kol., Chráněná území ČR, svazek XIII, Střední Čechy, s. 554, 557 a 574. Srov. tamtéž, s. 774–775, 799. 227 Rybník se třemi jmény Můj školní výlet organizovala v první třídě paní učitelka Vlasta Kulhavá a šlo se na Pilčák. Tam a zpátky se napočítá nějakých patnáct kilometrů, neumím si představit, že by tak daleko dnešní alergické dětičky na jaře pěšky dokráčely. Hrůza! Šikana! Já si z onoho výletu nejvíc pamatuji, že jsem málem umřel žízní, protože jsem měl pití v takové plastové čutoře, to byl tehdy výkřik turistické techniky, a ona mi, potvora jedna utažená, nešla a nešla otevřít, asi to bylo přes vint. Samozřejmě jsem si nikomu nepostěžoval a celý den jsem se dehydroval. Od té doby mám pořád žízeň. Někdy německou (immervére), někdy ruskou (postojánno), ale mám ji furt a na věčné časy. Pak jsme se v první polovině šedesátých let jezdívali na Pilčák koupat, nic bližšího ke svlažení v dosahu nebylo. Vzali jsme to na kolech po Šámalce na Ameriku, ke Kolmanovi, tam jsme překřížili silnici ke Křivoklátu, doleva Lipovkou a cestou necestou Husákovým loužkem dolů k rybníku. Pojem Pilský rybník, Pilčák mi tedy rozhodně nebyl neznámý, od vidění jsem dobře znal i hájovnu na druhém břehu, bydlel tam tenkrát pan Čadina a bydlel samozřejmě na Pilčáku. Pak jsem po nějakých dvanácti letech stanul u tabule v lánské škole a jeden z žáků mi oznámil, že se přestěhovali na Rudskou pilu. Proboha, kde to je? Nedokázal jsem se vůbec orientovat. Copak něco takového v okolí existuje? Ano, existuje: Rudská pila, to je oficiální název hájovny u Pilského rybníka. A proč vlastně pila, když tady žádný katr prkna a trámy neřeže? Co není, bylo. Ty pily tady fungovaly svého času dokonce dvě a daly název panské umělé vodní nádrži, která se původně jmenovala Zástřelský rybník (tenhle název uvádí josefínský katastr z r. 1787 i stabilní katastr z r. 1841).18) Na Přehledové mapě Státního statku Lány z roku 1929 je tento rybník úředně specifikován jako Rudský. Přímo u rybníka, tam, kde dnes stojí hájovna, zřídili Fürstenberkové pilu, které se říkávalo Panská, Horní či Hořejší, měla popisné číslo 24.19) O pár set metrů níže po proudu potoka stála u vyústění Karlova luhu do luhu Klíčavského pila druhá, té se říkávalo buď Dolní či Dolejší, anebo také podle blízké samoty Brejlská.20) Její lokalizace měla své opodstatnění, protože zde a na Píních bylo hlavní složiště vytěženého dřeva. Byl sem dobrý přístup z pěti okolních revírů a v případě potřeby sem bylo možno dopravovat i dřevo z revírů dalších. V roce 1838 sem byly z Píní dovedeny i koleje úzkorozchodné koněspřežky, aby bylo možno řezivo pohodlně dopravovat ku Praze. Voda pro pohon pily byla přiváděna hlubokým náhonem, který byl před pilou vyveden vysoko nad úroveň dna údolí. Značný výškový rozdíl zajišťoval roztáčení kola na vrchní vodu, které uvádělo do pohybu strojní zařízení katru. Vantroky a kolo na dřevěném hřídeli, otáčející se v mosazných ložiskách, prý byly k vidění ještě v roce 1922.21) Dolní pila měla adresu Ruda, čp. 36. Jako pilaři zde po více generací působili příslušníci rodiny Jozífkových/Josífkových. Poprvé se o nich píše k roku 1827, 18) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 47 a 53. 19)Tamtéž, s. 47, 53 a 76. 20)Tamtéž. 21)Tamtéž, s. 53, 75, 81. 228 Nový rybník nedaleko novostrašeckého nádraží (foto J. Černý) Pilský (dříve Zástřelský) rybník mezi Rudou a Brejlem (foto J. Černý) 229 Soutok Klíčavy a Strouhy pod Pilským rybníkem za Rudou (foto J. Černý) Traťové těleso lánské koněspřežky s dochovanou propustí – pohled od Klíčavy pod Pilským rybníkem (foto J. Černý) 230 Klíčava přitékající do Myší díry (foto J. Černý) Klíčava pod mostkem v Myší díře (foto J. Černý) 231 Zbytky Jivna nad Klíčavskou přehradou (obec Lány) Hráz Klíčavské přehrady (foto J. Černý) 232 kdy neopatrností nejmenovaného syna pilaře Antona Josífka pila vyhořela a byla zřízena nová. Anton Josífek je charakterizován jako zkušený řemeslník.22) V roce 1887 je uváděn nájemce pily Jan Schulz († 20. 3. 1887 ve věku 32 let). V roce 1936 (to už se zde nepracovalo) obýval stavení lesní dělník Václav Svoboda s rodinou. Budova měla tehdy zděné přízemí s dvěma obytnými světnicemi a dřevěné poschodí se dvěma místnostmi. Na střeše, která byla původně kryta došky nebo šindelem, tehdy už ležely pálené tašky. Dne 10. září 1936 Dolní pila od základů vyhořela; Svobodovi přišli téměř o všechno, uhořela jim koza, vepř, a dokonce i pes pod postelí. Stavení už nebylo nikdy obnoveno, prostranství zarostlo trávou, ale Na pile se tam prý říkávalo ještě hodně dlouho.23) Dolní pila přestala existovat, z Horní pily se stala hájovna čp. 24. Od poloviny padesátých let 20. století sloužila též jako prezidentské rekreační středisko, pobýval tu často Antonín Zápotocký s chotí. U břehu rybníka pro ně byla zřízena jakási plovárna s pohyblivým roštem, takže hloubka koupaliště se dala operativně regulovat. Rynholecký písmák František Zázvorka sice tvrdí, že Antonín Novotný sem nejezdil,24) ale já si dobře pamatuji, že v roce 1963 či 1964 jsme ho přes rybník viděli, jak se za hájovnou, kam samozřejmě neměla veřejnost přístup, projíždí na lodičce. Myslím, že nám dokonce na dálku i zamával. Labutí píseň Pražsko-plzeňské železnokolejní dráhy Pražsko-lánskou koněspřežní dráhu vynechat prostě nemohu, to je moje srdeční záležitost. Jeden čas jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že když se může někdo podepisovat František Ringo Čech, já se proslavím coby Václav Koňka Vodvářka… Zatím jsme dorazili na místo pod Karlovým luhem, kde železná a dřevěná dráha, která měla dospět až do Plzně, v roce 1838 neslavně skončila u brejlské Dolní pily; ono už těch jejích posledních 2580 sáhů z Píní dolů do Klíčavského luhu byla jen taková z nouze ctnost. Prostě došly peníze a přes to vlak nejede.25) Vraťme se teď po modré značce od někdejší Dolní pily kus cesty zpátky směrem k Pilčáku. Tady je ostrá zatáčka doprava, nemůžeme ji minout, protože je tu dodnes rampovitě upravená plošina s opěrnou zdí z lomového kamene, zajištěná armovaný22) V témž 1827. roce vyhořela pod Rudou stará pila, kdež panským pilařem byl Anton Josífek, muž sprostý, ale v řemesle velice zběhlý, který daleko široko mlnářské verky, též i jiné věci mistrně zdělat uměl. Tato smutná příhoda se stala večerním časem, neboť syn opáčeného pilaře s rozsvícenou loučí z pily nádoby uklízel, (a jak důmnění) pabučiny se od louče chytily a hned střecha nad verkem v jeden plamen se vzňala a do gruntu verk (však nic jinšího) obrácen byl. Při témž neštěstí nejhůře dělala předtím několik let vystavěná šindelárna, která z chvojových prken mastných hned při pilním verku stála, pro kterouž k ohni přístupu býti nemohlo. Prv opáčený pilař za pokutu musel zdarma nový verk postaviti, jedině dříví a šindel obdržel, však v deseti týhodnech se opět již na oné nové pile prkna řezaly, která mnohem lépe napotom zřízena byla. (Novostrašecká kronika Václava Preinheltra z let 1801–1834, ed. Jan Černý, Nové Strašecí – Rakovník 2008, s. 145). 23) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 81. 24)Tamtéž, s. 76, 82. 25)Parní vlak ne, ale vagóny tažené koňmi odtud jezdívaly směrem na východ až do konce srpna 1873. Do konce roku 1862 až do Dejvic, pak od konce roku 1863 pouze do Kladna a od 22. dubna 1869 už jen na dnešní nádraží Stochov (od Prahy přibývalo kilometrů normálně rozchodné trati s lokomotivním provozem, kilometrů úzkorozchodné koněspřežky ubývalo). 233 mi kvádry, která sloužívala při manipulaci s dřevem na železnici. Z téhle zatáčky odbočíme po neznačené travnaté lesní cestě šikmo do kopce, říká se jí Konina. Proč asi? Samozřejmě, tady začínalo nejstrmější stoupání někdejší koněspřežní dráhy z klíčavské nivy nahoru na Píně, můžeme se jím pokochat, odborníci si přijdou na své. Trať se šplhala v jednostranném zářezu vzhůru (stále jsou patrné opěrné zídky po její otevřené straně), až dospěla k poměrně hluboké a široké úžlabině. Její důmyslné překonání bývá hodnoceno jako vůbec nejsložitější technický prvek celé trasy třiašedesát kilometrů dlouhé vybudované koněspřežky. Drážní těleso překročilo rokli po vysokém přímém náspu, sevřeném mezi dvěma svislými opěrnými zdmi, postavenými z lomového kamene. Skrz zachovaný násep dodnes prochází klenutá vodní propust, ale stále více ji nahlodává zub času. Úbočím svahu téže rokle byla v jednostranném zářezu obloukovitě vedena druhá kolej, takže úsek sloužil i jako výhybka. Další příčnou rokli, spíše mělkou úžlabinu, zdolávala trať nízkým náspem s opěrnými zdmi a s vodní propustí. Odtud těleso dráhy stoupalo v četných serpentinách vzhůru, na vrcholu stoupání se zarylo do oboustranného hlubokého zářezu vedoucího až k silnici z Lán ke Křivoklátu (dnes je z velké části zasypán, ale zbytky jsou ještě patrné), tu překřížilo a byla tady stanice Píně. Stoupání na tomto necelých pět kilometrů dlouhém úseku na Píně bylo velmi strmé, proto u Dolní pily zapřahovali k soupravě tolik koní, z kolika vagónů sestávala, aby na jeden vagón připadal jeden kůň (například měl‑li vlak čtyři vozy, byli zapřaženi čtyři koně, měl‑li pět vozů, bylo zapřaženo pět koní…). Na Píních se hned přepřahalo, pro další transport ku Praze byli z tamější stáje vyvedeni koně čerství. Charakter trati se změnil, proto bylo zapřaženo tolik odpočatých koní, aby na jednoho připadly nejvýše tři vagóny. Stojí za to se po Konině někdy projít, každému to vřele doporučuji. Tady si můžeme na koněspřežku přímo sáhnout – a u přímého náspu s klenutou propustí jsem jednou našel asi patnáct kozáků na jednom místě. Maliny, ostružiny a lesní jahody patří k věci. Všechno zadarmo. V Myší díře Jsme v prostoru Dolní pily. Kdyby koněspřežka byla bývala pokračovala k Plzni, byly by bývaly její koleje vedly Klíčavským luhem po proudu říčky. Vydejme se tudy i my. Žádná turistická značka nás nepovede, ale cesta úpatím svahu, vroubená zamechovatělými lipami a olšemi, je výrazná a nepřehlédnutelná. Travnatá údolní niva bývá na sklonku léta celá fialová ocúny; Božena Němcová jim říkala naháčky a dekadent Jiří Karásek ze Lvovic je metaforicky nazýval ametysty podzimu či Persefonino kvítí. Mineme Kamenný loužek, vyúsťující na cestu zleva – a už máme na dohled silnici z Lán na Křivoklát. Jsme v nejhlubším úpadu Klíčavského luhu, v hluboké sníženině, kam silnice od Píní v poměrně příkrých serpentinách klesne, aby vzápětí zase vystoupala směrem k Brejli. Ne nadarmo se to tady jmenuje Myší díra; místo je to opravdu dramaticky ponuré, vstoupilo díky Otovi Pavlovi i do klasické literatury: Na Berounku je to z Vinohrad pořádný kus 234 a my navíc s embéčkem bloudili. To je u nás pravidlem. Taky jsme vjeli do škarpy a za Lány do Myší díry, která v mlze a dešti vypadala, jako když se jede ze špičky Grossglockneru. […] Tak tohle je ta skvělá rybařina, kvůli které jsme málem zahynuli i se ženou a se syny Janem, Petrem a Jirkou v mlze a dešti za Lánama.26) Dnes je to tady opuštěné a člověk se diví, když se dočte, že v polovině 19. století trvale žilo v tomhle lesním prostoru, vymezeném Píněmi, Brejlem a Amálií, kolem dvou set lidí, ponejvíce dřevorubců, zaměstnanců správy koněspřežní železnice a zemědělských dělníků, vesměs pracujících ve fürstenberských službách. To jejich bydlení muselo být leckdy velice tristní, třeba na Brejli stávala Kolonie, jakási společná ubikace pro celou řadu rodin. Místo narození Brejl čp. 27 stojí v křestních listech mnoha vzájemně nespříz něných osob, pocházejí odtud i mí prapředkové z maminčiny strany. Anebo na Píních. Seznam lánského obyvatelstva pořízený na konci roku 1840 zde uvádí lokalitu U dráhy (bez popisného čísla), kde bydlelo dvaačtyřicet osob obojího pohlaví.27) Hodně jich společně přespávalo v ratejně a o hádky a rvačky tam nebývala žádná nouze. Pořádek prý zjednával štaciónšéf Jan Topinka, sto devadesát centimetrů výšky a zkušenosti vysloužilého vojáka mu propůjčovaly potřebný respekt.28) Čím byla a je pozoruhodná samotná Myší díra? Na první pohled nás vpravo pod silnicí (jedeme‑li od Lán) upoutá utopená stará oborní brána z poloviny 19. století, brána odnikud nikam. Utopená a neužitečná je dnes proto, že původní silnice z doby krátce po roce 1822 prošla v první polovině čtyřicátých let 20. století výraznou rekonstrukcí. Silnice v Myší díře byla tehdy přeložena několik metrů stranou od brány a její vozovka byla o dva metry zvýšena do současného stavu.29) Nová silnice si vyžádala i vybudování nového přemostění Klíčavy. Opuštěný úsek původní silnice, kopírující někdejší nivó, který vedl skrz zmíněnou bránu a pokračoval dál po dodnes dochovaném, třebaže rozpadávajícím se klenutém kamenném můstku přes říčku, se ocitl rázem zbytečným – a to vlastně zachránilo bránu i můstek před demolicí. Jiné oborní brány, pokud skrze ně vedla moderní silnice (Lánská brána, Vašírovská lísa), musely ustoupit rozmáhajícímu se silničnímu provozu. Leckdo spojuje Brejlskou bránu s provozem koněspřežní dráhy, ale naprosto ne opodstatněně, koleje tudy nikdy nevedly. Brána je součástí osmadvacet kilometrů dlouhé fürstenberské oborní zdi z Lužné do Lán, vystavěné v poslední čtvrtině 18. století, která měla zabraňovat zvěři opouštět Lánskou oboru. V místech, kde tahle zeď křížila veřejné silnice, v ní byla vrata, nahrazená kolem roku 1859 vysokými klenutými bránami, jimž se říkávalo lísy. Ta v Myší díře byla jednou z nich. Na její klenbě bývala (jako na klenbách lís ostatních) ohromná litinová jelení hlava s rozložitým parožím, ale tu někdy v devadesátých letech 20. století kdosi ukradl. Kdopak si jí asi ozdobil svůj soukromý luxusní objekt? 26) Ota PAVEL, Přijeď, báječně si zachytáš, in Fialový poustevník – Jak jsem potkal ryby, Praha 1977. 27) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 134–141. 28)Vypravování Topinkových potomků zaznamenal lánský kronikář Josef Jelínek. 29) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 84. 235 Po levé straně silnice k Brejli stávala od roku 1869 asi čtyřicet metrů nad mostem přes Klíčavu, kde už zase silnice začíná stoupat, budova mýtnice (Ruda, čp. 63);30) její pozů statky jsou v terénu stále patrné. Místa pro vybírání mýtného bývala strategicky volena právě tam, kde musí forman zpomalit, i kdyby nechtěl. Na rovině a z mírného kopce by nepoctivý kočí klidně mohl prásknout do koní a nechat bez zaplacení lamentujícího výběrčího daleko za sebou, ale v Myší díře to nešlo: z kopce musel vozka pořádně brzdit a do protisvahu se rychle rozjet také nemohl. Chtě nechtě musel mýtné zaplatit, dostal cedulku, tu si strčil za klobouk a pokračoval v cestě.31) V roce 1876 zastával funkci mýtného v Myší díře vyučený kožišník Karel Rosemnaum.32) Nad Klíčavským luhem dodnes stojí ve svahu k Brejli zděné stavení, říká se mu podle jednoho z hospodářských správců Zajíčkovna. Patrová budova byla postavena snad ještě za Rakouska a po vzniku republiky to bývala četnická stanice, taková malá kasárna. Nevím, co v těchto místech četníci hlídali, snad měli zabraňovat lesnímu a polnímu pychu. Později dům sloužil jako obydlí zaměstnanců lánského velkostatku. Já tam pamatuji svérázného baču Ondreje Orečného, jehož neméně svérázného nevlastního synka Juru jsem měl kdysi to potěšení vzdělávat. Asi tři roky mi sliboval originální ovčí sýr, ale nikdy ho nepřinesl, prý táta nemá sýřidlo, a tak nevím, jak vychvalovaná lahůdka chutná. Teď (předjaří 2011) je Zajíčkovna už asi dva roky opuštěná a zatím chátrá. Lánský potok Potok se jmenuje Lánský, já jsem rodilý Láňák, ale moc o něm nevím. Je to levostranný přítok Klíčavy, vlastně jediný její přítok, který stojí za řeč. Hydrologové budou jistě znát jeho délku přesně na metr; já jsem tenhle údaj nikde nenašel, ale odhaduji to na nějakých deset kilometrů.33) Normální smrtelník může říčku sledovat asi tak tři kilometry, pak se napříč ní, právě když začíná být zajímavá, vztyčí vysoký oborní plot, potok se pod ním protáhne a smutný turista mu může jen popřát šťastnou další cestu a sám šlapat po červené značce kolkolem plotu Lánské obory, aby se cca po deseti kilometrech z koruny Klíčavské přehrady zdálky podíval, jak Lánský potok zaúsťuje do Klíčavy. Jsou sice borci, kteří se na svých webových stránkách holedbají, jak si z toho plotu nic nedělali a potom strávili noc na Jivně, našinec však není žádnej provokatér. Prostě je‑li Klíčava aniculus vetitus (říčka zapovězená), pak Lánský potok je rivus interdictus (potok zapovězený). Prameniště našeho, tedy Lánského, potoka samozřejmě coby roduvěrný Láňák hledám poblíž Lán, ale musím připustit, že ta vodoteč, kterou mám na mysli, se nepříliš dále na východ vějířovitě spojuje ještě s dvěma podobnými vodotečemi jinými, jenomže ty se (alespoň na mapách, které mám k dispozici) nijak nejmenují. 30)Tamtéž; SOkA Rakovník, fond Obecní úřad Lány, kart. č. 1, inv. č. 62. 31) Stará formanská moudrost prý praví: Z kopce nepusť, do kopce nežeň, na rovině nešetři. 32) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 84. 33)Průtok na stanici Lány-Běleč se dne 6. února 2011 uvádí 0,09 m3/s, ale právě taje, takže běžně to jistě bývá méně. 236 My lokálpatrioti tvrdíme, že prameniště Lánského potoka je v lese u Nových Dvorů, na samém okraji Lánské obory. Jdeme‑li z Nových Dvorů34) na Ameriku, sledujeme trasu naučné stezky s ukázkovou vyhlídkou a máme po levé ruce oborní plot. Jsme v nadmořské výšce asi 430 metrů. Po pravé ruce máme volně přístupný les, ale nikomu se tam do březinky moc nechce, poněvadž tam roste vysoká huňatá tráva – a hlavně to tam všude čvachtá pod nohama; rozprostírá se tam špatně schůdné mokřadlo se vším, co k němu patří. Tak to je prostor, odkud jako z nacucané houby prýští voda, která brzy vytvoří Lánský potok. Chvilku se tady pozdržme, bylo to oblíbené místo filmařů. Začalo to v roce Zajícův dub v roce 1975 (obec Lány, soubor Lány zmizelé 1940, kdy režisér Otakar a mizející) Vávra natáčel impresionistický příběh Pohádka máje od Viléma Mrštíka.35) Děj románu se odehrává na Moravě, jistě se tam i filmovalo, ale my Lánští víme své. Zkažený student Ríša (Svatopluk Beneš) v jedné scéně pobíhá po březovém lesíku s naivní Helenkou (Natašou Gollovou), Helenka mu uniká, nakonec obejme jednu z bříz, s rozpuštěnými vlasy tančí kolem ní a volá neodolatelným hanáckým dia- 34) Nové Dvory, ještě lépe Nový Dvora (na Novejch Dvořích), to říkáme my Lánští. Správně je to Nový Dvůr a nový byl na samém konci 18. století, za císaře Josefa II. Nový byl tak, že ho ani nestačili dobudovat, takže nemohl nikdy zestárnout. Fürstenberkové zde prostřednictvím správce Stumpfa hodlali v nově zřízeném dvoře praktikovat tehdy moderní zemědělské metody. 35) Pohádku máje natočil už v roce 1926 režisér Karel Anton. Postavu Ríši Gregora zde ztvárnil Jiří Voskovec, ale pod pseudonymem Petr Dolan. 237 lektem: Co su? No co su? Já su víla! Já su víla!36) Divák žije v iluzi, že se nachází v autentickém moravském prostředí a nic netuší, že někde u Helenčiných nohou bere počátek Lánský potok. Svět chce být klamán. V roce 1943 pak režisér František Čáp natáčel podle námětu Karla Mužíka výpravný film Tanečnice. Některé záběry prý jsou od Nových Dvorů, ale nic bližšího o tom nevím. V roce 1941 napsal Karel Poláček jednu ze svých posledních próz, humoristický román Hostinec U kamenného stolu.37) Tuto literární předlohu převedl roku 1948, už po Poláčkově smrti v koncentračním táboře, režisér Josef Gruss na filmové plátno. Dějištěm příběhu jsou fiktivní malé lázně Džbery pod Skalou. Dvě moderní slečny, Věra (Dagmar Frýbortová) a Alena (Dagmar Sedláčková) šlapou ve sportovních sukénkách na kolech po úpravné cestě, podle logiky příběhu právě k lázeňskému hotýlku, jenomže stačí se pořádně dívat, nejsou v žádných Džberech pod Skalou, nýbrž na naučné stezce kolem Lánské obory. Nemůže být pochyb, ta cesta je v záběrech ještě několikrát.38) Zvedněme se z pohodlných sedadel v kině a pojďme do terénu. Mokřava se svažuje dost příkře dolů a tam je v údolí nevelký rybník, říká se mu buď Cihelna nebo Křišťál.39) Do současné podoby byl upraven někdy v sedmdesátých letech 20. století, aby bylo odkud čerpat vodu pro zavlažování lesní školky, ale voda se musela do zdejší přirozené sníženiny stahovat odjakživa. Ano, právě sem se sbírá všechna voda z nedalekého prameniště, aby opouštěla tuhle nádrž už jako poctivý Lánský potok. Rybník dnes slouží jako chovný a stará se o něj Jirka Dovháňuk. Má tu nasazené kaprovité ryby, chodí je přikrmovat a pečuje o vzhled a schůdnost přilehlých břehů. Nerad vidí, když se tady děti koupou, ale já mám u něj protekci, a tak jsem tu směl pravidelně nechávat ochladit naši chundelatou retrívrničku Nelu. Ta si ve vodě libovala, plavala sem a tam, nad hladinou jenom nozdry, a nikdy jsem ji nemohl dostat ven. Zpod hráze Křišťálu vytéká Lánský potok, v Druhém dolíku se protáhne pod silnicí z Lán na Nové Dvory a směřuje jako když střelí přes Pánovu louku k východu, aby zaústil do rybníka na jejím druhém konci. Pamatuji si, že kdysi ležel na břehu vodoteče poměr36)Hanácké nářečí zde bylo v padesátých a šedesátých letech slýchat dost často. V hájovně Vlčina tenkrát působil lesník pan Kolísko, který svůj hanácký původ nezapřel, až si z něj dělali kolegové (a za zády i podřízení) legraci. Když mi bylo asi třináct, přihlásili jsme se do lesa na brigádu a pan Kolísko nás měl na povel: Tož ogaře, já su hajné Kolésko a včil budete bévat u mňa, tož chcu, abeste bele hodné. Až budete doma a já za vás nebudu zodpovědné, děléte, co libo, třeba móžete metat kotrmelce na lánské věži. Vypravovalo se, že nejvíc pana Kolíska vytočí, když se ho někdo zeptá: Pane Kolésko, máte doma hróde? To prý je schopen dotyčného troufalce roztrhnout na tři kusy. Nikdy jsme to nezkoušeli, bůhví, jaká okřídlená historka s hroudami by nás mohla stát život. 37)Karel Poláček tehdy nesměl v době protektorátu kvůli židovskému původu publikovat, a tak vydání zaštítil na prosbu nakladatele svým jménem malíř Vlastimil Rada. 38)Existuje fotografie z roku řekněme 1935: Pátečníci s prezidentem Masarykem u Dohodového dubu v Lánské oboře. Mezi pátečníky tam jsou oba bratři Čapkové, František Langr, Vladislav Vančura, Eduard Bass – a také Karel Poláček. Jestlipak ho tenkrát mohlo napadnout, že napíše humoristický román, který se bude po jeho smrti nedaleko odtud jednou natáčet? 39)Název Cihelna asi bude přenesen z cihelny, která tu kdysi fungovala – v roce 1840 se na Nových Dvořích v kolonii čp. 37 uvádí osmatřicetiletý cihlář František Zika s šestadvacetiletou manželkou Barborou, bezdětní. (SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 134–141). Motivace pojmenování Křišťál mi není známa. On ten rybník křišťálově průzračný rozhodně není. 238 Hájovna Svatá Markéta v roce 1951, nedlouho před zatopením (obec Lány, soubor Lány zmizelé a mizející) ně velký balvan s okrouhlou vyhloubenou jamkou, která při troše fantazie vypadala, jako by to byl otisk zabořené nohy velkého zvířete. Jako kluci jsme tomu říkali Čertovo kopyto. Po letech jsem ho šel na stará kolena vyhledat, ale buď jsem špatně koukal, nebo už vzal při nějakých melioračních pracích za své. Ale byl tam, klidně to podepíšu vlastní krví. Rybník na východním konci louky se snad jako takový nijak nejmenoval, ale přenesl se na něj univerbizovaný název lesní světliny: Pánovka, Pánča. V šedesátých letech to bývalo vyhlášené letovisko, kam se chodívali lidé koupat z široka daleka. Stochováků proudily za letních veder dolů z Holubína, přes Vašírov a přes Lány celé dlouhé zástupy. Dno Pánovky bylo tehdy čerstvě pokryto tunami navoženého písku, podél břehu se táhla betonová pláž, na hrázi se pyšnila jakási skokanská věž, v ústraní stály dřevěné kabiny a záchody, travnatých ploch k povalování všude celé ary, všechno zadarmo. Škoda, že lesní koupaliště a jeho zázemí nyní chátrá. Partie kolem Pánovky však stále zůstávají vděčnými scenériemi pro fotografy. Lánský potok napájí První Pánovku (ono někdejší koupaliště) – a přebytek vody musí samozřejmě rybník zase opouštět. Děje se tak vodní propustí pod bytelnou hrází. Zatímco do koupaliště proudila voda od Křišťálu k východu, potok, který z První Pánovky vytéká, směřuje zhruba na jih. Hned za hrází První Pánovky je utopený věčně 239 zastíněný rybník nevábného vzhledu, tomu se někdy říkává Druhá Pánovka. Tam se nikdy nikdo nekoupal, komu by se chtělo lézt do zeleného povlaku žabince, ale přesto se kolem jeho břehu chodívalo (a snad ještě chodívá) dost často, protože tam je pod strání zastřešená studánka s vydatným pramenem. Nenavádím vás, abyste tu vodu konzumovali, ale já jsem ji píval pravidelně – a hasili tu žízeň všichni, kteří se pár desítek metrů stranou koupali. Neubylo nás. Od Druhé Pánovky jdeme po červené značce na jih, po obou stranách se zdvíhají vysoká návrší. Sevřený temný úval, jímž kráčíme, se na hospodářské mapě40) jmenuje Hubertka, ale přiznám se, že nevím, jestli ten název označuje terénní sníženinu, nebo strouhu, respektive úsek Lánského potoka. Nevybavuje se mi, že bych slovo Hubertka od někoho slyšel spontánně vyslovit. Po levé ruce necháme za sebou strmou stěnu opuštěného lomu hned vedle cesty, ještě pár kroků a značka nás dovede ke Třetí Pánovce, to je nepříliš rozlehlá lesní světlina s rybníkem. Ještě než bylo na První Pánovce zřízeno koupaliště, jsme se sem chodívali osvěžit, ale voda tady bývala neskutečně ledová, bylo to jen pro otužilce, kteří se o Vánocích ráchají ve Vltavě. Rybník býval kdysi hezky upraven a měl hladce vydlážděný přepad, dneska už tu nemilosrdně hlodá zub času. Červená značka nás vede podél Lánského potoka dál do Lánských luhů, ale pak potok vnikne do obory (na rozdíl od nás je tam vítán) a my musíme jít po červené na Ploskov a pak pořád dál a dál kopírovat oborní plot. Do obory nesmíme, proto budeme Lánský potok sledovat jen prstem po mapě. Ano, tady jsou Lánské luhy, nádherný hluboce zaříznutý kaňon směřující na jih ke Klíčavě. Zleva zaúsťuje do Hubertky Krejčův loužek; zajímavější by to bylo vydrápat se doprava, tam bychom narazili na krásnou lesní louku Vlčinu, vroubenou prastarými rozložitými duby, jenomže my se budeme držet Lánského potoka. Táhlému návrší na levé straně se říká Kutnýř, snad se kdysi kutalo (jenže kdy a co?),41) nahoře je Stará vartovna, ale ani tenhle název jsem nikdy vyslovit neslyšel, znám ho jen z mapy. Níže po vodě vyúsťuje zleva do údolí Žižkův luh, který se výše ve svahu spojil s Kouřilovým loužkem, přicházejícím od východu. Tudy prý vedl táborský hejtman své šiky směrem k Jivnu a ke Křivoklátu. Vypravuje se, že v Žižkově luhu i dále Na šancích se našly v zemi podkovy, ostruhy a hroty kopí42) z 15. století, neklamná to známka přítomnosti Božích bojovníků. Je docela pravděpodobné, že právě těmito místy opravdu táhli, ale jednooký vojevůdce Jan Žižka z Trocnova v jejich čele nestál; na Křivoklátsku je doložen hejtman Absolón Bělbožka z Chříče.43) Potok směřuje hlouběji do obory, do Lánského luhu zaúsťuje zprava Sviňský loužek, po levé ruce se zvedá výše zmíněné návrší zvané Šance, tudy bychom se dostali oborou 40)Přehledová mapa Státního statku Lány podle stavu počátkem roku 1929. 41)Arnošt STRAUB, Lánská obora, Vlastivědný sborník školního okresu slánského 15, 1937–1938, s. 156–157; SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 171. 42)Ve sbírce amatérského archeologa Františka Pelze se nachází ostruha (nález 1836/1837) a jiná ostruha (nález 1870) – obě objevené v Žižkově luhu u Ploskova. Kromě toho je v téže sbírce šipka, nalezená roku 1870 Na Šancích u Ploskova (Karel SKLENÁŘ, František Pelz, zapomenutý archeolog křivoklátských lesů, Archeologie ve středních Čechách 7, 2003, s. 9–32). 43)Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s. 27–29. 240 na Ploskov. Někde v těchto místech stojí lovecká chata zřízená v šedesátých letech pro tehdejšího prezidenta Antonína Novotného a sloužící k reprezentaci dodnes. Kdysi mě pobavilo, když lesáci vypravovali, jak tady někdy v osmdesátých letech nejvyšší ústavní činitelé lovili pstruhy. Oni byli samozřejmě v rybářském, ale číšník, který jim nesl na stříbrném podnosu broušené skleničky s tvrdým alkoholem, měl na sobě frak a v naleštěných lakových polobotkách důstojně kráčel trávou plnou rosy. Pán může vypadat jako šupák, ale kočí musí být jako ze škatulky, že? O kus níže po proudu se spojuje s Lánským luhem zprava Kopřivový loužek a ještě o pár desítek metrů níže do něj zleva zaúsťuje Tisícová cesta, nazvaná snad hyperbolicky podle množství vysoké zvěře, která se do těchto míst stahuje. Následuje jeden loužek za druhým: zprava od Zakopaného Kávový, zleva Jelení a mezi nimi se po levé straně potoka říká Na tarase. Potok je tady průzračně čistý, plavou v něm pstruzi a pod břehy žijí praví čeští raci. Všechno má svůj konec, i ta nejdelší písnička, natož vcelku kraťoučký, z větší části zapovězený oborácký potok. Luhy, jimiž protéká, se rozevírají do údolí Klíčavy – a jaký Lánský potok byl. Při jeho soutoku s říčkou Klíčavou odnepaměti stávala hájovna Svatá Markéta /Markéta, Markýta/, ale v souvislosti s napouštěním přehrady byla zbořena a její základy zmizely pod vodou. Lesáci říkají, že když klesne hladina, jsou pod vodou dosud patrné. Stavení se zachovalo na několika dobových fotografiích a také na jednom kulatém obrázku Karla Liebschera cca z roku 1900.44) Kdybychom se od Markýty vydrápali do svahu vzhůru, mohli bychom navštívit zříceniny hradu Jivna, zkusit tam vykopat poklad a pak s kapsami plnými zlata dojít až k Zajícovu dubu, ale raději tam nechoďme, mohl by na nás vybafnout zlý duch křivoklátských lesů jménem Dyma. Má spadeno hlavně na hledače pokladů a na skupiny lidí v lichém počtu. Pravý přirozený soutok Lánského potoka s Klíčavou bychom v terénu už marně hledali, ten je cca od roku 1950 minulostí. Klíčavský i Lánský luh v místě soutoku tehdy zaplavila přehradní nádrž, a tak se Lánský potok vlévá do severního výběžku téhle nádrže, a nikoli do Klíčavy jako takové. Mezitím, co si povídáme o úseku Lánského potoka oborou, jsme tuhle oboru obešli a po veřejně přístupné cestě jsme se dostali na korunu přehradní hráze. (Sem je, upřímně řečeno, vstup také zakázán, leč tolerován.) Jaký je odtud krásný rozhled po vodní nádrži a jejích březích! Přímo proti nám je zalesněný ostrůvek a po pravé ruce vidíme právě výběžek vodní plochy, vlastně zatopenou nejjižnější část Lánského luhu, kam vtéká Lánský potok. Přišli jsme mu, klukovi, naproti, neutekl nám! Ve vodě se prohánějí procesí ryb a z výšky si mezi nimi vyhledává kořist rodinka orla mořského, která tu někde hnízdí. A kolik prý toho dokáže spořádat. V listopadu 2010 lesáci vylovili asi padesát pořádných 44) Rabasova galerie Rakovník, Karel LIEBSCHER, Čechy, Rakovnicko a Slánsko, Klíčavské údolí – Myslivna „Na Markytě“, lavírovaná tuš, běloba, karton, průměr 20 cm, inv. č. K-27. 241 kaprů a uskladnili je živé v jednom oborním rybníčku, aby je měli těsně před Vánocemi hezky po ruce. Během měsíce prý je trojice orlů (dospělý pár a mládě) stačila všechny zkonzumovat. A ejhle! Lánský potok nás dovedl do Klíčavy, Klíčava teče do Berounky, ta se vlévá do Vltavy, Vltava zaúsťuje do Labe – a jsme u moře, jako ten orel, i když asi u jiného. Všechno souvisí se vším. 242 Anotace a recenze Vzhledem k tomu, že Rakovnický historický sborník v letech 2007–2010 nevycházel, přináší tato rubrika informace o vybraných regionálních publikacích i z dřívějších let. Relevantní produkce bohužel není bohatá, a tak připomenutí některých starších titulů nepovažujeme za zbytečné. (redakce) Čeněk Trögler: Mé paměti. Ed. Ladislav Čepička, Praha, Bílý lev 2009, 109 s. Nedávno byly vydány paměti rakovnického skladatele a rousínovského rodáka Čeňka Tröglera, řídícího učitele chlapecké školy v Rakovníku v letech 1926–1933. Souhlasím s tím, že historické vyprávěcí prameny je zapotřebí knižně vydávat a zpřístupňovat širší veřejnosti. Paměti, ale také deníky a korespondence nám dávají nahlédnout nejen do známých historických faktů (co se skutečně stalo), ale mnohem více do takzvaných možných dějin (co se stát mělo a co bylo zamýšleno). Konečně lze touto špehýrkou částečně nahlížet do světa lidských prožitků a pocitů. To má význam nejen pro historické vědy (jako jsou například dějiny každodennosti, historická antropologie, psychohistorie), ale pro poznávání lidské kultury a jejích dějin obzvlášť. Tyto narativní prameny nás vlastně varují, abychom se jen nedomýšleli, co si lidé dříve mysleli. Ladislav Čepička, který se v recenzované publikaci označil jako editor, zakomponoval do textu publikace celkem 94 fotografií a obrázků vztahujících se k Rousínovu. Ve stručném epilogu (s. 104–106) vysvětluje, jak našel osobní vztah k této malé kouzelné vsi na jihozápadě Rakovnicka. Dostala se mu do ruky kopie rukopisu pamětí Čeňka Tröglera, jenž se v Rousínově 13. srpna 1871 narodil. Editora zaujalo Tröglerovo bezprostřední vzpomínání a poutavé vyprávění o každodennosti konce 19. století, a tak si řekl, že jeho paměti vydá. Na základě těchto souvislostí si čtenář snad udělá jasno v tom, proč jsou Tröglerovy Mé paměti na Rousínov sedmdesátých a osmdesátých let 19. století ilustrovány především fotografiemi ze stejných desetiletí století dvacátého. Jde o zdařilý nápad, kdy text pamětí spolu s obrazem zakonzervují rousínovský mikrokosmos. Na fotografiích, za jejichž zapůjčení editor děkuje šestnácti lidem, jsou zachyceny chalupy a zákoutí rousínovské obce, školní třídy, skupinky mládeže nebo tatíků v místním hostinci, scény z výletů, masopustu a jiných svátků i každodenního života. Fotografie však zcela postrádají jakékoliv popisky a alespoň přibližnou dataci. Podobně text pamětí postrádá editorské poznámky vůbec. Nemuselo by nutně jít o normu kritických vědeckých edic, ale o jednoduché zasazení do kontextu, ať už formou vysvětlivek, nebo krátké úvodní studie. Vydaná knížka působí rozpačitě, protože nevíme, co bylo editorovým cílem. Měla‑li být přiblížena každodennost venkovské společnosti v Čechách na konci 19. století, proč 243 nejsou vysvětleny dobové výrazy, zvyky, svátky, náboženské praktiky, které se v textu objevují? Měla‑li se ukázat atmosféra Rousínova, proč není stručně popsána historie obce, její lidová architektura, podřízenost slabeckému panství rodu Croyů (od roku 1866), časté konflikty věřících s knězem právě na konci 19. století, masová konverze více než poloviny obce k Církvi československé v roce 1920, začlenění Rousínova pod tehdejší střediskovou obec Slabce roku 1980. Mělo‑li být účelem knihy ukázat pohled jednoho významného rousínovského rodáka na svou obec, proč není postavě Čeňka Tröglera věnováno více pozornosti? Především by mělo být uvedeno, že Trögler začal paměti psát v roce 1933, tedy v době, kdy odcházel do výslužby. Ve třicátých letech 20. století se přitom ještě dost aktivně podílel na kulturním, respektive hudebním životě Rakovníka i tamní Církve československé. Editor sice v epilogu knihy uvádí k Tröglerovi několik biografických údajů, které zjistil při návštěvě rakovnického okresního archivu, kde prohlédl Tröglerův osobní fond, ale více se prý zjistit nedalo, a tak bylo záhodno zakončit epilog povzdechnutím: „Tolik řeč pramenů. Kdy zemřel Čeněk Trögler, se mi nepodařilo zjistit. Zůstali po něm příbuzní. Ti bohužel nevědí nic. Není to tak trochu příznačné pro naši uspěchanou dobu? Kam se vytrácí paměť? Kam se vytrácí tradice? Kudy se ubíráme a kam se řítíme?“ (s. 106) Podstata věci a úroveň publikace si vyžadují k těmto několika frázím komentář. Kam se řítíme? Zřejmě tam, kde si většina publicistů a autorů knih nedělá hlavu s tím, jestli podstoupit trochu úpornější práci s prozkoumáním tématu do hloubky. Stačí, když se úspěšně a rychle knižně prezentujeme. A ubíráme se tam, kde lze vydat knižně takřka cokoli, najde‑li se ovšem finanční krytí. Ke cti editora Čepičky budiž připsáno, že „edici“ Tröglerových pamětí nevykázal jako výstup z nějakého veřejného grantu. Možná se vytrácí tradice vydávání historických pramenů, která byla a je v české kultuře na vysoké úrovni, čímž se nerozumí pouze vysoce odborné edice splňující vědecké normy, ale také edice čtenářské. Nicméně obyčejný poznámkový aparát je přirozenou komunikací editora – jeho komunikací mezi pramenem a čtenářem. Editor recenzované publikace se však neobtěžoval nám sdělit, které části pramene knižně zpřístupnil a co ho k tomuto výběru vedlo. Sám se však ptá, kam se vytrácí paměť. Zřejmě zapomněl, že rukopis, který mezitím zadal přepisovat manželce Pavlíně Čepičkové-Šůsové a spolupracovnici Veronice Kurtovičové, pokračoval dál. Čtenář se tak dočte o povaze Tröglerovy rodiny, o jeho dětství, školní docházce, náboženské výchově a svěcení svátků, o rolnické práci a hospodaření, o zvycích všedního života na vesnici, o dětských hrách nebo nemocech. Tady edice končí: Tröglerovým popisem rousínovských občanů, návsi a polí. V originále však rukopis pamětí pokračuje Tröglerovým odchodem na studia. Popisy štací, v nichž jako učitel působil, zrovna tak nepostrádají na širším a barvitém líčení světa kultury. Ani později se Trögler neomezoval jen na zaznamenání vlastního působení, ale psal dobovou a rodinnou kroniku až do roku 1943 (v rukopise strany 79–330!). Pak Trögler navázal dalším dílem – kronikou druhé světové války a poválečného období (v rukopise nově strany 1–67). Poslední zápisy pochází z doby, kdy dosáhl 78 let. Vysvětluje, jaký má psaní pamětí pro něj osobní význam: „Má drahá kroniko, ty kniho 244 nad ostatní mně milá. Ty se mnou vzpomínáš a prožíváš i dávných mých radostí a strastí mého žití, ty věrná přítelkyně a družko má.“ (v rukopise II s. 64) Příznačné pro naši uspěchanou dobu ovšem je, že sám editor zřejmě nedočetl pramen až do konce, kde Trögler čtenáře kroniky nabádá: „Mějte ji v uctivosti – hleďte, co stran jsem napsal a co fotografií jsem do ní vložil. Po čase teprve to oceníte.“ (v rukopise II s. 64) Nejde o to bránit amatérům zajímat se aktivně o historii a vydávat knihy, nicméně více zájmu o konzultaci nebo spolupráci s odborníky by nebylo na škodu. U této publikace však zaráží, jak při ediční práci postupoval profesionální historik s dlouholetou praxí, kterým Ladislav Čepička bezesporu je. Mohlo a mělo být vydáno z pamětí více. Editor však svůj počin hájí slovy: „Tolik řeč pramenů. Kdy zemřel Čeněk Trögler se mi nepodařilo zjistit.“ (s. 106 v knize) Šlo by to zjistit dalším bádáním. Postačilo by však, kdyby editor pozorně prolistoval kopii rukopisu, která mu byla v rakovnickém okresním archivu zpřístupněna. Na jejím konci je totiž přiloženo parte, z něhož by se dozvěděl, že Čeněk Trögler zemřel v Rakovníku ve věku 79 let dne 7. dubna 1950. Příznačné pro naši uspěchanou dobu také je, že se dnes stalo zvykem sepisovat či vydávat cokoli a v jakémkoliv stavu. Tím více je potřeba knižní záplavu kriticky recenzovat. Pokud by čtenář hledal více informací o edici Tröglerových pamětí, nenalezne je bohužel v centrálním katalogu Národní knihovny ČR, přestože knize bylo přiděleno ISBN 80-903044. Editor zřejmě už neměl čas odevzdat sem dva povinné výtisky. Tomáš W. Pavlíček Rudolf Zemek: Neznámé menhiry v Čechách a na Moravě. Olomouc, ANAG 2009, 175 s. V roce 2009 spatřila světlo světa publikace zabývající se kameny, které se nějakým způsobem odlišují od ostatních. Kniha s geologickou tematikou jistě zaujme širší okruh příznivců krás naší přírody, případně milovníky záhad a nevysvětlitelných úkazů. Autor, profesně lékař, se snaží ukázat, že na území naší republiky najdeme mnohem více lidskou rukou vztyčených kamenů, než se všeobecně myslí. Některé z nich, umístěné ve volné, většinou lesní krajině, se snaží přiblížit a dopátrat se jejich původu. Dokazuje, že za jejich vznikem nelze hledat pouze přírodu. Pro potvrzení tohoto dojmu byla řada kamenů očištěna a jejich zapuštění do země bylo částečně nebo úplně odkryto a zviditelněno. V několika případech se pod nimi našly zbytky středověkých nádob, které svědčí o patřičném uctívání menhirů v minulosti. Po úvodní kapitole, jež zasvěcuje do obecné problematiky megalitů, následuje popis konkrétních „podezřelých“ kamenů. Autor postupuje systematicky, jednotlivé objekty pocházející ze stejného regionu uvádí za sebou na témže místě publikace. Popis je doplněn o vyjádření geologa, se kterým autor spolupracoval. Za největší nedostatek knihy považuji absenci přesnějšího určení polohy většiny popisovaných kamenů. Neuvedení jejich konkrétní lokalizace je nepochopitelné. Neurčité označení Jihočesko, Západočesko, Sedlčansko atd. nemůže dostačovat. Kameny tak zůstávají zahaleny v jakési anonymitě. Navnaděný zájemce se nemůže vlastníma očima o zís245 kaných poznatcích přesvědčit a konkrétní místo navštívit a musí se spokojit pouze s fotografiemi doprovázejícími text. Ty jsou naopak kvalitní, celobarevné a zachycují každý pojednávaný objekt. Z výše uvedených příčin nemohu určit, jak dalece se publikace dotýká Rakovnicka či jeho nejbližšího okolí. Autor popisuje šest kamenů ze Středočeska (s. 132–138), které se podle jeho slov nacházejí v „menhirovém“ lese asi dvacet kilometrů od Prahy. Bohužel nevíme, kterým směrem od hlavního města se zmíněný les rozkládá. Ač autor popisuje geologickou situaci lesa a uvádí, že se jedná o archeologickou lokalitu, jeho polohu blíže nespecifikuje. Našeho regionu se tak s jistotou dotýká alespoň pasáž o kamenných řadách u Kounova (s. 158–160), které autor zmiňuje přesto, že se publikace jinak zaměřuje na kameny neznámé. Nic nového k nim však nepřináší. Z všeobecně známých megalitických lokalit uvádí ještě Nečemice (s. 160–162), ležící už na území lounského okresu. Autorovy závěry o původu jednotlivých kamenů se neodvažuji soudit. Kameny však – ať už svou velikostí, tvarem či jinými vlastnostmi – fascinovaly člověka odnepaměti. Lidé je opracovávali, přemísťovali a vztyčovali. Hlavním přínosem knihy je tak nastolení otázky o existenci mnohem většího počtu menhirů na našem území než pouze těch „oficiálně“ uznaných. Veronika Štěpánová Jiří Červenka – František Zázvorka: Jak se žilo před sto lety. Nové Strašecí, vyd. Jiří Červenka – Gelton 2009, 271 s. Rynholec patřil odjakživa k bezprostředním sousedům města Nového Strašecí. Jde o nejbližší ves, snad kromě specifického Pecínova, avšak nacházející se v minulosti již na vedlejším, smečenském panství. Rynholec navíc proslul důlní uhelnou činností, těžbou rašeliny nebo těžbou lupku, která dodnes obec ohrožuje. Z Rynholce byla kdysi do Strašecí přivedena důležitá pražská silnice a z dolu Anna první elektrický proud, procházela tudy druhá nejstarší železnice na evropském kontinentě. Rynholečtí chodili běžně do novostrašeckého kostela, nakupovali na místních trzích a byli pohřbíváni na zdejším hřbitově. V blízkém údolí propojila v 19. století Strašecí s Rynholcem protáhlá a dnes z většiny zaniklá ves Pecínov, jež zpola náležela k městu a zpola k Rynholci. Obec má další výjimečnost: rozsáhlou soukromou kroniku Františka Zázvorky (1900–1968), dochovanou v několika objemných svazcích, avšak stále drženou v soukromém vlastnictví vzdálených příbuzných. Pečlivě sestavený text na psacím stroji se týká nejen starších rynholeckých dějin, nejcennější jsou autorovy vzpomínky na jeho dětství před první světovou válkou a na období první republiky. Zázvorka vyslýchal tehdejší pamětníky, a zachytil tak i vzácné autentické okamžiky z druhé poloviny 19. století. Vedle množství příběhů a drobných událostí zaznamenal dobové písně, vylíčil lidové zvyky nebo popsal tehdejší chalupy a jejich vybavení. Zázvorkova kronika se stala cenným etnografickým pramenem, dodnes téměř nevyužitým. 246 Kromě autorova vypravěčského talentu napomohla textu skutečnost, že vznikal zhruba v polovině 20. století, v době rychle se měnícího světa. František Zázvorka patřil ke generaci, která prožila několik režimů, dvě světové války a na počátku padesátých let již jen nostalgicky vzpomínala na zašlou minulost. Proto se vracela ke všedním detailům minulého života, ke zmizelé každodennosti. Liší se tím od tradičních písmáků 18. a 19. století, kteří si většinou všímali výjimečných událostí a běžný život považovali za nezajímavý. Zázvorka podává idylický svět svého dětství, mládí a dospívání, ale například i drsnou realitu poválečného období. Celá kronika by si zasloužila podrobnější rozbor a důkladnější studium. I tak lze říci, že se pro náš region jedná o zcela výjimečný vyprávěcí pramen, který mimořádně obohacuje poznání venkova v uvedeném období. Důkladněji se kronikou mohl zabývat místní žurnalista a spisovatel Jiří Červenka, jenž se rozhodl vybrat podle vlastního uvážení přes stovku drobných příběhů a starších vzpomínek Františka Zázvorky. Z větší části se tak vztahují k období před první světovou válkou. Vydavatel knížku nazval Jak se žilo před sto lety a čtenář má příležitost na více než 250 stranách nahlédnout do všedního života středočeské vsi a sledovat rytmus tehdejší doby. Kniha začíná vzpomínkou Zázvorkovy babičky na tažení Prušáků Rynholcem v roce 1866 a požárem na Drahách roku 1871, rychle se však dostává k vypravěčovu narození a nejútlejšímu dětství. Sledujeme Zázvorkou výchovu, nahlédneme do myšlení a jednání rodičů či prarodičů, vnímáme dětské povinnosti a prohřešky, dozvíme se mnoho o mentalitě prostých venkovanů. Zázvorka klade důraz na tvrdou, ale spravedlivou výchovu, kde rákoska a výprask byly běžným prostředkem, na zbožnost, úctu a pokoru. I zde se odrazily hodnoty, které v padesátých letech minulého století autor postrádal. Příběhy jsou neobyčejně čtivé, mnohdy humorné, často idylické i poučné. Venkovský styl lidového vypravěče je snadno přístupný i mladším čtenářům, práci navíc doprovází množství poněkud naivních a nepříliš dokumentačně zdařilých obrázků od Luďka Schneidera. Dětský svět na počátku 20. století můžeme interpretovat prostřednictvím řady drobných situací, ať už jde o setkávání kamarádů při pasení hus, o vztahy mezi sourozenci v rodné chalupě, kde všichni spali v jedné posteli, o draní peří, pomáhání v domácnosti či o pravidelné návštěvy bohoslužeb ve strašeckém kostele (mimochodem s úžasnou vzpomínkou na interiér kostela, vnímaný chlapcovýma očima). Dozvídáme se o oblečení a obuvi, která byla velmi neoblíbená, neboť děti byly zvyklé chodit bosy, a to i ve sněhu. Následuje líčení „rituálu“ mytí nohou v horké vodě, ohřáté ve velkém hrnci na peci. Také mytí bylo velmi neoblíbené a bolestivé, neboť se nožem škrábala stará špína a zaschlá krev. Překvapí i neznalost kapesníků a běžné smrkání do rukávů: My kluci jsme si utírali nos o rukáv kabátu podle toho, kdo jak byl zvyklý. Někdo o pravý, jiný o levý. Někdo byl tak zručný, že si utíral nos rukávy oběma, pravým rukávem jel od strany levé a levým od strany pravé, aby nos byl náležitě utřen. Pozoruhodné jsou vzpomínky na první dny ve škole, na počátky první světové války, vzácné je Zázvorkovo svědectví o davovém tažení v Novém Strašecí proti „keťasům“ roku 1919. Kouzelně působí vyprávění o prvním automobilu v Rynholci, nazývaném motor. Starší občané nemohli uvěřit, že kočár jezdí bez koní, a předpovídali tím konec 247 světa. Dozvíme se také o posledních věcech člověka, umírání a pohřbívání. Jmenovat bychom mohli takto dále. Jiří Červenka měl dobrý nápad, odhalit zašlé příběhy venkovské každodennosti. Jeho ediční práce je však poznamenána amatérským přístupem, neobsahuje poznámkový kritický aparát, odkazy na související literaturu a další prameny, velmi chybí úvodní studie. Kromě základních soupisových údajů se o Zázvorkově osobnosti nedozvíme nic hlubšího. Taktéž postrádáme ediční poznámku, kde by editor vysvětlil své zásahy do textu, a tak nám nezbývá než věřit, že se při přepisu aspoň držel předlohy a nepokoušel se ji převyprávět nebo výrazněji upravovat. Dostává se nám tak do rukou laický pokus o výběrovou čtenářskou edici, sestavenou a vydanou s jistým zápalem. Knížka aspoň v závěru obsahuje slovníček neobvyklých výrazů a stručné genealogické informace o Zázvorkově rodině. Práci by tak jistě prospěla základní charakteristika celé kroniky se zařazením tohoto vyprávěcího pramene do širšího kontextu, včetně odkazů na vydané související práce, o nichž není nikde ani zmínka. Ať se jedná o Lány ve světle místních a pomístních jmen od Václava Vodvářky, drobné dějiny Rynholce od Václava Krůty, Vlastivědný sborník školního okresu slánského nebo o zápisky o Rynholci a okolních obcích od Leopolda Zubra. Avšak respektujme skutečnost, že tématem soukromých nebo rodinných kronik 20. století se v regionu dosud nikdo nezabýval. Lze předpokládat, že vedle Zázvorky se množství obdobných, i když asi ne tak rozsáhlých a propracovaných textů může v našem okolí nacházet více. V každém případě se nám Červenkovou zásluhou dostává do rukou poutavé a poučné čtení skutečných příběhů, které se jistě nemusely odehrávat jen v Rynholci, ale prožívaly je všechny obyčejné děti na českém venkově v období soumraku rakousko-uherského mocnářství. Jan Černý Jiří Červenka: Kriminální případy z Kladenska, Slánska a Novostrašecka. Nové Strašecí, vyd. Jiří Červenka – Gelton 2009, 159 s. Pilný vydavatel a zájemce o regionální historii Jiří Červenka publikoval v poslední době hned několik titulů, vztahujících se ke kriminální nebo nevšední minulosti na Slánsku, Kladensku a Novostrašecku v první polovině 20. století. Vedle uvedených Kriminálních případů mám na mysli ještě Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých (2008) a Vánoční zločin na Šibeničním vrchu (2010). Všechny tři publikace mají shodné rysy a byly zpracovány obdobnou metodou. Velkým pozitivem těchto prací je skutečnost, že jim předcházela intenzivní badatelská aktivita, založená na podrobném prostudování archivních materiálů zejména trestní nebo soudní provenience. Poté následovalo detailní převyprávění zaprotokolovaných případů s řadou zajímavých drobností, v nichž autor nezapřel svou dlouholetou žurnalistickou praxi, postavenou na prezentaci senzač- 248 ních zpráv s palcovými titulky. Tím jsou poznamenány všechny jeho práce, i když máme jistotu, že Červenka si nevymýšlí a uvádí jen skutečnosti, jež intenzivně ověřoval. Kniha, podávající dvanáct podrobně zpracovaných kriminálních případů, začíná známou událostí z roku 1901, kdy v Novém Strašecí došlo k brutálnímu zabití krejčího Josefa Sláničky jeho vlastními syny. Kapitola je nazvána: Měl osmnáct dětí, tři z nich ho nakonec zavraždily. Případ získal ve své době značnou publicitu i z toho důvodu, že dva synové skončili na popravišti na pražské novoměstské radnici, a to v oprátce známého kata Leopolda Wohlschlägera. Ač autor textu prostudoval potřebné materiály, vycházel především ze soudního protokolu uloženého v oblastním archivu v Praze. Opomenuty jsou četnické prameny, dnes již dobře dostupné, kde je případu věnována také nemalá pozornost, a především vlastní Wohlschlägerovy vzpomínky, jež už byly dvakrát edičně zpracovány a vydány. Pozdější československý státní kat věnuje popravě bratří Slaničkových nemalou pozornost. Za úvahu by jistě stálo i bedlivé prolistování dobového tisku a zjištění skutečných ohlasů, které případ v našich zemích měl. Za nejcennější však považuji množství pozoruhodných detailů z každodenního života maloměstské rodiny, z nichž lze dobře vyvodit sociální situaci a mezilidské vztahy jednotlivých členů. Tato skutečnost je totiž na kriminálních případech nejvíce pozoruhodná. Vyšetřování podobných zločinů s sebou nese výslechy řady svědků ze středních a nižších společenských vrstev, a pomáhá tak odhalovat myšlenkové světy mnohých lidí z okraje společnosti. Dokresluje celkový pohled na společnost počátku a první poloviny 20. století v různých, pro běžné obyvatelstvo drsných obdobích, ať už mám na mysli první světovou válku se všemi následky, hospodářskou krizi třicátých let, protektorát nebo i padesátá léta. Tyto aspekty nejsou bohužel v publikacích Jiřího Červenky doceňovány. Pouhé převyprávění událostí nestačí a lze říci, že jednotlivé případy, včetně již v minulosti vícekrát zpracovaného příběhu rodiny Sláničkovy, nejsou zcela vytěženy. Autorovi však nelze upřít aspoň skutečnost, že vyšetřování sám po letech dovedně rekonstruoval a objasnil některá fakta, jež by dnešnímu čtenáři zůstala skryta (například vyhledání místa nálezu Sláničkovy mrtvoly, u případů z pozdějších let spolupráce s ještě žijícími pamětníky či jejich potomky). Obdobně lze postupovat i u dalších případů. Senzační prezentaci napovídají už názvy dvanácti hlavních kapitol, z nichž každá uvádí jeden kriminální případ: Na nátlak své matky rozsekal vlastní ženu, Roztouženého statkáře zažalovala jeho manželka pro trestnou vášeň, Kladenského obuvníka zaživa sežral jeho vlastní foxteriér nebo Pátrání po vrahovi 85letého dědečka skončilo pro kriminalisty šokem a mnohé další. V knížce vystupuje plejáda malých lidí z vymezeného regionu, kteří sami mohou vypovídat mnohem více o svých životních situacích, než se v knize dočteme. Příkladem bulvárního vyprávění může být líčení o soudním vykopání těla jedné z obětí: Po odstranění deseticentimetrové vrstvy hlíny se objevují rozsekané nohy, pod nimi hlava. Zapisovatel Toman zaznamenává každý detail z prováděných výkopů. Mrtvola již byla ve stadiu počátečního rozkladu. Přiznám se, že při studiu tohoto materiálu se mi udělalo trochu nevolno. Když jsou všechny části těla vykopány, je nařízeno vrahovi Chlupsovi, aby je odvezl na cestářském kolečku k sobě domů, kde rozsekanou mrtvolu musí jeho matka umýt ve škopku na dvorku (s. 95). Detailním 249 líčením se však dozvíme popisy jednotlivých vyšetřování a postupy venkovských četníků, včetně jednání vrahů, jejichž počínání bylo mnohdy až podivuhodně naivní. Vždyť Sláničkovi synové zanechali krvavou stopu v bílém sněhu od oběti až ke svému domu nebo vraha učitelky Ludmily Wolfové Josefa Šrámka bezproblémově usvědčily zřetelné otisky jeho bot, které ponechal při útěku z místa činu. Otázkou zůstává systém samotných procesních líčení, výše udělených trestů nebo sociální charakteristika hříšníků i jejich obětí či skutečné motivace provedených skutků. Jak už je u Červenkových prací pravidlem, postrádáme úvodní studii, která by se nad podobnými otázkami zamýšlela a uvedla je do kontextu jak v celém regionu, tak v širším území. Knížky vyznívají jako laciná zábavná vyprávění z dob minulých pro velký okruh čtenářů. Avšak to bylo patrně autorovým záměrem. Proto musíme jmenované knihy hodnotit s určitou shovívavostí. V našem regionu totiž absentuje literatura postavená na pramenném výzkumu a tuto mezeru se asi dlouhodobě nepodaří zacelit. Proto považuji Červenkovy práce do určité míry za relevantní a přínosné, neboť vynášejí na světlo, i když na jisté rovině, skutečné, z archivního materiálu vytěžené záležitosti. Bohužel bez citací pramenů, včetně základního soupisu literatury. Nerad bych svým hodnocením odrazoval autora od dalšího úsilí a přiznám se, že mu skrytě držím palce. Historický pramen je totiž něco, co naprostá většina našich regionálních pisálků nezná, pohrdá jím a nehodlá se jím vůbec zabývat. Jiří Červenka prameny ctí a popularizuje, ač určitě svérázně. Navíc mám povědomí o zrodu, organizaci a technické realizaci všech těchto publikací, které spatřují světlo světa díky nesmírnému úsilí spisovatele a vydavatele v jedné osobě. A důraz na prodejnost titulů, které musí chtě nechtě zaujmout, je zřejmá a vlastně v dnešní době i pochopitelná. Proto se těším na další Červenkovy příběhy i případy, které si rád ve volných chvílích přečtu. Jan Černý Ivo Mička: S volyňskými Čechy v Žitomiru a Rakovníku. Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 2011, 176 s. Kniha, realizovaná v roce 2011, je rozšířeným vydáním publikace rakovnického novináře Ivo Mičky Dva měsíce u volyňských Čechů z roku 2005. Autor se inspiruje pobytem u žitomirských Čechů z východní Volyně, kam byl v letech 2003 a 2004, vždy na jeden podzimní měsíc, vyslán „Centrem humanitární pomoci krajanům v zahraničí“ jako češtinář, kulturní a osvětový pracovník, muzikant a novinář. První část knihy je přetiskem původního vydání a přináší postřehy z cesty a ze života našich krajanů žijících na Ukrajině. Čtivou a přístupnou formou líčí autor svoje zážitky i překvapení, s nimiž se během pobytu setkal. Ukazuje Ukrajinu jako zemi, která se pomalými krůčky přibližuje západní civilizaci, má dostatečnou nabídku zboží v obchodech a rozvinutý kulturní život. Zemi, kde na jedné straně sice žije mnoho lidí na hranici chudoby, avšak současně je domovinou početné vrstvy inteligence. Ivo Mička líčí životní osudy lidí, se kterými se v Žitomiru setkal, a popisuje činnost zdejší Společnosti volyňských Čechů. Ukazuje „Volyňáky“, většinou již poloviční nebo 250 částečné Čechy, kteří – vědomi si svých kořenů – se snaží, i po několika generacích prožitých mimo původní vlast, udržovat mateřský jazyk a národní tradice. Slabinou je jistá nesystematičnost textu. Jednotlivé autorovy postřehy jsou na sebe vršeny jaksi nahodile. Přesný cíl jeho pobytu si může čtenář spíše domýšlet. Také historie volyňských Čechů prosvítá z řádků pouze namátkově, především z vyprávění samotných „Volyňáků“, jež autor nechává hojně promlouvat. Potud „s volyňskými Čechy v Žitomiru“. Na důvod následující části názvu („v Rakovníku“) dostáváme odpověď v nové části druhého vydání knihy. Ta přináší příběhy Čechů-Volyňáků, které se „nevešly“ do prvního vydání. Můžeme se seznámit s význačnými volyňskými Čechy a nahlédnout do osudů ovlivněných říjnovou revolucí roku 1917 i kolektivizací třicátých let. Dále se autor zaměřuje hlavně na válečné události a na to, jak se promítly do životních osudů, když líčí příběhy lidí zapojených do válečných operací. Mezi nimi objevujeme také osudy těch „Volyňáků“, kteří se po druhé světové válce usadili v okolí Rakovníka. Také druhá část knihy je chaotická. Příběhy jsou převyprávěné tak, jak je autor získal od pamětníků. Chybí jakýkoli náznak interpretace, ale ta zřejmě nebyla autorovým záměrem. Jednotlivá vyprávění nejsou graficky dostatečně oddělena, z nadpisů jen obtížně rozlišujeme, kdy jeden příběh končí a jiný začíná. Bez rozlišení rovněž zůstávají příběhy ukrajinských a „rakovnických Volyňáků“. I přes zmíněné nedostatky je kniha zajímavým exkurzem do života našich krajanů. Oceňuji především množství kontaktů, které autor na Volyni navázal a kterých následně dokázal využít. Kniha je plná lidských osudů, smutných i radostnějších – a jaksi nadčasových. Ukazuje Ukrajinu v tom lepším světle. A co je nejdůležitější, přibližuje volyňské Čechy jako osoby vědomé si svého češství a bojující za svoji národní identitu. To může být pro nás, kteří na své tradice často zapomínáme, příkladem a povzbuzením. Veronika Štěpánová Vlasti k ochraně, bližním ku pomoci František Pošta: Co jste hasiči, co jste dělali na Lánech a ve Vašírově. Rok 1881–2006. Vyprávění o Sboru dobrovolných hasičů T. G. Masaryka v Lánech, ku příležitosti 125. výročí trvání Sboru a o hasičině samotné. Rakovník, vydavatel neuveden, 2006, 48 s. Od vydání publikace už sice uplynulo pět let, ale je zde rok 2011, 130. výročí založení lánského hasičského sboru – a navíc: práce hasičů stále více nabývá na významu a popularitě. Je tedy na místě se k brožuře vrátit, její platnost je nadčasová. Autorem textu je současný lánský kronikář František Pošta, v roce 2006 první náměstek starosty Sboru dobrovolných hasičů T. G. Masaryka v Lánech, obětavý nadšenec, který stál v devadesátých letech 20. stol. u znovuzrození Sboru. Jeho citové zaujetí je přímo nakažlivé. 251 Po úvodním slovu lánského starosty Ing. Jana Loskota následuje dvanáct kapitol a závěrečná rekapitulace. Zcela na konci je tak trochu neorganicky připojen velmi stručný přehled historie obce Lány. Autor si nejprve obecně všímá rozvoje myšlenky sdružovat obyvatelstvo v českých zemích za účelem hašení ohně a dospívá k založení hasičského sboru v Lánech v roce 1881 z iniciativy prince Emila z Fürstenberka. V dalších kapitolkách podává nástin historie Sboru až do současnosti. Velkou pozornost věnuje výrazným osobnostem a funkcionářům, samostatná kapitola se týká vztahů československých a českých prezidentů k lánským hasičům a zájmu o jejich působení. Obsahový záběr místy překračuje samotnou oblast dobrovolného hasičství, ale to v malé obci, kde všechno souvisí se vším, ani jinak nejde. Nechybí ani odborná kapitola týkající se technického vybavení lánského Sboru. Mnohomluvný název slibuje živé vypravování, ale text připomíná spíše obsáhlejší výroční zprávu či ročenku, na barvité líčení se nedostává, protože rozsah publikace je limitován finančními možnostmi. Je patrné, že autor čerpá z většího množství dobových materiálů a výsledný text ne vždy stylisticky sjednocuje. Pozorný čtenář narazí na drobnější jazykové a pravopisné nepřesnosti, práce zřejmě neprošla systematickou jazykovou korekturou. Jestliže přišla řeč na synonymní výrazy hasič a požárník, bylo by zajímavé jejich hlubší významové, sociologické a jazykové porovnání. Tohle všechno je však konec konců zanedbatelné. Ocenit je třeba velké množství dokumentárních fotografií, které autor shromáždil. Díky kvalitnímu tisku tvoří obrazové přílohy organickou součást textu, nejedná se o pouhé ilustrace. Je dobře, že v brožuře nechybí ocenění významu hasičského sportu pro vyplnění volného času mladé generace. Nesporně atraktivní činnost nenásilně přivádí mladé k takovým hodnotám, jako je zodpovědnost, pečlivost, vytrvalost, dochvilnost, houževnatost, smysl pro kázeň, systematičnost a smysl pro týmovou práci. A ještě zbývá plno času pro legraci. To dokáže jen málokterá aktivita. Publikace o lánských hasičích je potřebným dokumentem, který plně zapadá do okruhu stále stoupajícího zájmu o spolkovou činnost v minulosti i v současnosti. Václav Vodvářka Kateřina Blažková – František Sedláček – Daniel Stolz – Dana Stolzová – Natálie Venclová: Příběh nejkrásnější keltské hlavy. Praha – Rakovník, Ústav archeologické památkové péče středních Čech a Muzeum T. G. M. Rakovník 2011, 104 s. U příležitosti unikátního vystavení známé keltské hlavy v Muzeu v Novém Strašecí dne 20. května 2011 spatřila světlo světa reprezentativně zpracovaná publikace zabývající se keltskou problematikou s orientací na Novostrašecko. Jejími autory jsou známí archeologové, kteří působí jak v regionu, tak na celozemské úrovni. Cesta k pěkně vybavené brožované knížce však nebyla nějak krátká. Keltskou expozici v novostrašeckém muzeu 252 plánovalo rakovnické Muzeum T. G. M. již několik let, avšak ke zdařilému výsledku se ji podařilo dovést až poměrně nedávno – v roce 2007. Rakovničtí archeologové při té příležitosti navázali úzké kontakty s rodinou Šlajchrtů ze Mšece, která stála v roce 1943 u světového nálezu keltské hlavy nejspíše místního druida. Tehdy mladý Josef Šlajchrt se svým otcem náhodně narazili na úlomky opukové skulptury. Publikace začíná líčením Kateřiny Blažkové o celém příběhu známého objevu, který měl šťastný konec – díky profesionálnímu postoji tehdejšího novostrašeckého muzea se podařilo nález zachránit a předat jej do rukou odborníků. Rodina nedávno zesnulého Josefa Šlajchrta ochotně poskytla pro účely prezentované knížky soukromé materiály, které tak tvoří výjimečnou a dosud neznámou dokumentaci, jež se dostává do rukou veřejnosti. Na tento text navazuje Natálie Venclová, která v sedmdesátých a osmdesátých letech provedla důkladný archeologický výzkum naleziště ve Mšeckých Žehrovicích. Ve svém příspěvku shrnula dosavadní poznatky o keltské hlavě ze širokého kontextu srovnatelných, ač ne tak významných nálezů z celé Evropy. Dana Stolzová pak pokračuje popisem keltského valového čtyřúhelníkového areálu, na jehož vnější straně byla hlava uložena do země. Řeší závažnou otázku účelu tohoto terénního objektu, a tím i smyslu vzniku keltské hlavy, jež představuje blíže neurčeného velmože, druida či jiného příslušníka elity. Obecné kapitoly o Keltech, které zaujímají druhou část celé publikace, sepsal Daniel Stolz, avšak taktéž s ohledem na náš region. Zde budou pro čtenáře jistě nejvýznamnější pasáže týkající se výrobků z okolí Mšeckých Žehrovic. Ty vznikaly v jakési „průmyslové“ oblasti doby železné, rozkládající se zejména v údolí potoka Loděnice. Na mysli máme podrobný popis výroby švartnových šperků, kterou rekonstruoval známý amatérský archeolog ze Mšece František Sedláček, a dále železářskou výrobu v oblasti Mšece, Mšeckých Žehrovic a Lodenice. Nespornou výhodou publikace je její přehledné zpracování na populární úrovni, přičemž vedle sumarizace známých skutečností podává i nejnovější závěry z posledního bádání. Zejména posuny v interpretaci uvedeného valového areálu jsou velmi významné. Pohodlný formát A4 s pestrou škálou obrazového materiálu na kvalitním papíru tak poskytuje solidní seznámení s vrcholnou etapou vývoje pravěku, jež se přímo vztahuje k novostrašeckému regionu. Obdobná publikace byla u nás dlouho potřeba a dostatečný český i evropský kontext, který je do knihy vložen, podtrhuje význam uvedené výrobní lokality. Práce obsahuje i seznam základní literatury k dalšímu studiu a také soupis všech laténských lokalit na Novostrašecku. Novou orientaci v problematice tak získá i poučený čtenář, jenž v publikaci nalezne mnoho méně známých podnětných skutečností. Nemile překvapit jej může jen vyšší cena, za niž se výtisky prodávají. Není však tak závratná, aby se publikace nemohla stát součástí fondů veřejných knihoven či studijním materiálem skutečných soukromých zájemců, kterým současný přehlcený a předražený trh s knihami může být opravdovou překážkou na cestě za upřímným poznáním. Jan Černý 253 Petr Klaub – Radim Perlín, Almanach. Z historie Kostelíka. Občanské sdružení Kostelík, Kostelík 2009, 92 s. V rámci výstavy Z historie Kostelíka, kterou uspořádal Petr Klaub v kapli sv. Máří Magdaleny v Kostelíku v roce 2008, se Občanské sdružení Kostelík rozhodlo vydat sborník dokumentů, doplněný převážně převzatým textem. Úkolu zpracovat téměř stostránkovou publikaci se ujali Petr Klaub a Radim Perlín. Je třeba ještě doplnit, že Kostelík je nevelká obec ležící na Slabecku a v roce 2001 měla shodně 26 trvale obytných domů (jen pro zajímavost – v roce 1900 to bylo 34 domů a 142 obyvatel). Na úvod navazuje patnáct značně rozmanitých kapitol. První čtyři kapitoly, tematicky zaměřené na historii, demografický a urbanistický vývoj (Historické záznamy o Kostelíku, Kostelík na starých mapách, Vývoj počtu obyvatel, Architektura a urbanismus a Kronika Kostelíka), interpretují chronologické údaje převzaté převážně z regionálních publikací (Václav Kočka, Václav Krůta a Roman Hartl). Následující kapitola Historické fotografie z Kostelíka názorně postihuje díky dochovaným historickým snímkům proměny obce. Autoři se v dalších kapitolách (Tresty v Kostelíku, Některé osobní dokumenty, Protokolní kniha) zaměřili na prezentaci dochovaných archivních materiálů. Právě zde je patrný laický přístup obou autorů. Dosud nepublikovaný písemný materiál o historii obce bohužel neobsahuje informace s odkazy na vlastníka příslušného dokumentu. Zajímavé informace přinášejí kapitoly věnované místnímu národnímu výboru, jednotnému zemědělskému družstvu a stavbě vodovodu v obci. Závěrečné kapitoly (Kostelík v médiích a Přehrada na Berounce) prezentují pouze otisky článků z novin. Text almanachu je doplněn i stručným přehledem věnovaným majitelům Slabecka a historii slabeckého zámku. Z výše uvedeného je patrné, že dějiny vsi jsou podány poměrně stručně a pouze výběrově. Obsahové těžiště sborníku spočívá v nashromážděných obrazových a písemných materiálech. I přes uvedené výtky získala obec Kostelík zajímavou a graficky vkusně připravenou publikaci, která byla zejména místními obyvateli – a především těm byla určena – přijata velmi pozitivně. Renata Mayerová Květa Marešová, Knížka o Třeboci. Obecní úřad Třeboc, Třeboc 2010, 62 s. + obrazové přílohy. Zásluhou Mgr. Květy Marešové získala v roce 2010 nevelká obec Třeboc, ležící v severní části okresu Rakovník, vlastivědnou publikaci. Knížka obsahuje zajímavé údaje o minulosti obce a jejích prvních majitelích, ale i o přilehlých lokalitách širšího okolí. Další informace věnované pomístním názvům doplňují pověsti. Přínosem nejen pro současné obyvatele Třeboce jsou informace o jednotlivých domech a usedlostech, obsahující posloupnost nebo příbuzenské vztahy jejich majitelů, doplněné o proměny v jejich držbě. 254 Poměrně torzovitý archivní fond Archiv obce Třeboc dokázala autorka doplnit informacemi pamětních knih obce a místní obecné školy. K zachycení popisu staré Třeboce vhodně použila i vzpomínky pamětníků, které zaznamenal v roce 1930 Václav Kubíček. Správu obce zachycují výpisky F. Štědrého. Na poměrně stručné dějiny a středověkou etapu navazují časově vzdálené informace zaměřené na historii od druhé poloviny 19. století až po současnost. Tuto část publikace autorka orientovala na historii školy, válečné a meziválečné události v obci a na poválečné období, spojené s kolektivizací a doplněné i dobovým kulturním projevem. Textovou část (62 stran) doprovázejí dobové černobílé a barevné fotografie. Knížka o Třeboci je svým zaměřením v pravém slova smyslu přínosná nejenom pro vlastní lokalitu, nýbrž i pro regionálně vlastivědnou odbornou práci. Renata Mayerová Expozice „Cechovní památky“ v Muzeu T. G. M. Rakovník V rakovnickém muzeu byla roku 2006 instalována stálá expozice věnovaná historii rakovnických cechů. Rozdělena je do tří částí. V první se nachází předměty, které sloužily k vnitřní organizaci cechů, například dřevěné vyřezávané cechovní pokladny a pokladničky (první předmět, který si cech pořizoval), atributy úřední moci prvního cechmistra (ferule) či pečetidla nebo nádoby k pití, misky a talíře. Druhou skupinu exponátů tvoří dokumenty z přelomu 18. a 19. století, jimiž se cechy prezentovaly na veřejnosti: soubor devíti praporců potažených hedvábím s vyobrazením patrona cechu či s jiným biblickým motivem (například korouhev cechu rakovnických zedníků a kameníků zobrazující patrona těchto řemesel sv. Rocha z 18. století). Mezi další exponáty náleží pohřební štítky malované na plátně či vývěsní domovní štíty. Zde stojí za zmínku vystavený intarzovaný vývěsní štít ševců z druhé poloviny 17. století. Poslední, neméně početnou skupinu prezentují osobní památky zastoupené pečetidly, mistrovskými díly, kusy a vzorníky. Expozici doplňují kopie archiválií mistrovských a tovaryšských listů a cechovní artikule, vandrovní knížky nebo cechovní knihy ze Státního okresního archivu Rakovník. Většina exponátů nové expozice prošla odborným restaurátorským zásahem. Renata Mayerová 255 256 Cechovní památky z expozice Muzea T. G. M. v Rakovníku Cechovní džbánek řezníků z 19. století Korouhev cechu zedníků a tesařů z roku 1824 257 Pokladnice cechu kožešníků z roku 1712 Vývěsní štít cechu ševců ze 17. století 258 Resümee Der achte Jahrgang des Rakonitzer historischen Sammelbandes, das von dem Staatlichen Archiv in Rakonitz nach der fünfjährigen Pause herausgegeben wird, bringt acht Studien. Das Band beginnt mit dem Präzisionsaufsatz von Jiří Hrbek Kaiserjagd auf dem Herrschaftsgut von Křivoklát im Jahre 1721 (S. 5–27). Der Autor setzt die Leser in den breiten Kontext der Herrscher- und Adelsrepräsentationsproblematik ein und die Jagd wird als das wichtige Zeichen der königlichen Tapferkeit und Entschlossenheit gegenüber dem Chaos emporgehoben, wobei es sich nicht um eine Kurzweil handelte, sondern um ein Symbol des Ordens und der im Herrscher verkörperten Landesverwaltung. Die allgemeine Deutung wird auf die konkrete Situation angewendet und zwar auf den Aufenthalt der Kaiserin Elisabeth Christine, Ehegattin des Kaisers Karl des Sechsten, auf dem Landbesitz von Křivoklát im Jahre 1721, als sie mit ihrer kleinen Tochter Maria Theresia aus dem Karlsbader Kurort zurückkehrte. Der damalige Besitzer der Herrschaft Jan Josef von Waldstein hat zu ihrer Ehre eine Jagd veranstaltet, an der die Regentin aktiv teilgenommen hat. In der Studie sind alle Folgen und repräsentative Handlungen dieses Ereignisses erwähnt einschließlich der gedruckten Denkschrift und Errichtung der barocken Statue des damals zeitnahen Heilligen Johannes von Nepomuk, die beim Besuch des Kaisers Karl des Sechsten auf Křivoklát im Jahre 1723 enthüllt wurde. Die Architektin Zuzana Pešková untersucht in ihrer ursprünglichen Dissertationsarbeit Großzügige Dorfplätze im Rakonitzer Gebiet (S. 29–75) das wichtige Phänomen, die regionale Gründung von neuen Dörfern mit den ungewöhnlich ausgedehnten Dorfplätzen vor allem in der ersten Hälfte des 14. Jhs., also unter Regierung des Johannes von Luxemburg. Die Problematik wird aus der Sicht des technischen Berufsfachs der Autorin erfasst. Die Autorin sucht verschiedene Verbindungen und gleiche Parameter zwischen einzelnen Dörfern (Grundrisse, Grundausmaß, Ausmaß von Dorfplätzen, Orientierung nach den Himmelsrichtungen, Lage der Kirche oder Quelle des Trinkwassers usw.). Sie versucht die idealen Schemen festzustellen, nach denen im Mittelalter die Dörfer gegründet werden konnten. Sie versucht hierdurch die sogenannten Module der präsentierten Dörfer zu bestimmen. Veronika Štěpánová präsentiert die Studie über das ein bisschen mehr entfernten Dorf Hříškov in der Nähe von Louny. Die Studie heißt Buškovský Gut, Geschichte des Rakonitzer Seelenhofes in Hříškov (S. 77–107). Die Stadt Rakonitz hatte nämlich in der frühen Neuzeit in dem Dorf Hříškov eigenen Hof im Besitz, aus dem die Gebühren zu Gunsten des Kirchengutes bei der Kirche des heiligen Bartholomeus entrichtet wurden. Die Autorin erforscht auch die Stellung von einzelnen Betreibern des Hofes, die zu den Rakonitzer Untertanen gehörten. Sie verfolgt ebenfalls die Formen des Guterwerbs und weiterhin auch Streit der Stadt um die Erhaltung des Gutes. Es werden hier ganz neue und originelle Feststellungen über die Vermögensbeziehungen erreicht, sowie auch all259 gemeine Fragen des örtlichen Kirchengutes, mit dem sie sich auch in Zukunft beschäftigen möchtge. Jan Černý erforscht in seiner Studie Es gibt ein kleines Dorf unweit von der Stadt Nové Strašecí erbaut, das der Stadt zugehört, das Pecinov heißt. Entstehung und Entwicklung des Orts Pecinov bis zum Anfang des 18. Jahrhunderts (S. 109–136) die Entstehung der Ortschaft am Ende des 16. Jhs., die als Untertanenort der Untertanenstadt Nové Strašecí gegolten hatte, die der Kammerherrschaft von Křivoklát angehört hatte. Es werden diese Rechtstellung nach den erhaltenen Quellen nachgewiesen und die Entstehungsgründe von Pecínov interpretiert, wobei es sich in dem bestimmten Maße in diesem Gebiet um originelle Angelegenheit handelte. Daneben werden hier auch die Geschichte des Dorfs einschließlich seines Untergangs während des Dreißigjährigen Krieges und die allmähliche Erneuerung des Orts um die Wende des 17. und 18. Jahrhunderts beschrieben. Die stoffliche Arbeit Die erste Archivstelle von Fridolin Macháček in Rakonitz hat die Pilsner Archivarin Jitka Janečková (S. 137–163) zusammengestellt. Es handelt sich um den bedeutsamen Beitrag zu der neueren Geschichte des Rakonitzer Stadtarchivs, das durch den späteren langjährigen Archivar Jan Renner seit dem Jahre 1906 zuerst jedoch unqualifiziert geordnet wurde. Ihm gerade hat kurze Zeit der Absolvent an der Philosophischen Fakultät und der nachmalige bedeutende Archivar in Pilsen Fridolin Macháček geholfen, der seine Eindrücke aus dem Beginn der Renners Arbeit, die er ziemlich negativ angeschaut hatte, in den bisher unbekannten Blättern an seinen Freund, dem damaligen Studenten und späteren bedeutendsten Prager Archivar Václav Vojtíšek, geschildert hat. Macháček hat schon die Archivierung aus der Sicht des damals neuen Provenienzprinzips angesehen, das dem Archivar Renner lebenslang fremd war. Die Autorin hat das Thema in der Form der kommentierten Ausgabe von den genannten Blättern vorgestellt, wobei sie die tieferen und bei der Verfassung ihrer Diplomarbeit erhaltenen Erkenntnisse über die gegenseitige Korrespondenz zwischen Macháček und Vojtíšek verwendet hat. Der Artikel von Bohdan Zilynskyj Ferienaufenthalt von Jaromír Čelakovský im Rakonitzer Gebiet im Jahre 1914. Eine Episode aus dem Lebensende des tschechischen Rechtshistorikers (S. 165–176) geht auf eine kleine Einzelheit ein – auf den bisher unbeachteten Aufenthalt von Čelakovský in Petrovice bei Rakonitz in dem schwierigen Zeitraum am Anfang des Ersten Weltkriegs, kurz vor seinem Tod. Zilynskyj versucht eine Menge von Verbindungen zu entdecken, die sich auf den Aufenthalt von Čelakovský beziehen einschließlich der rekonstruierten Situation im Sommer 1914 in Petrovice. Er entdeckt sowohl die Ursachen der Ankunft des Historikers als auch die gesamte Enttäuschung aus der allgemeinen und politischen Lage der damaligen Zeit. Der Autor schrieb den Artikel auf Grund der gelungenen Ausgabe von Aufzeichnungen dieses Historikers, die im Jahre 2007 erschienen und die gerade mit Erwähnungen über Rakonitzer Gebiet enden. Völlig originale Studie ist von David Hubený, Archivar im Nationalarchiv in Prag, Rakonitz und Rakonitzer Gebiet in der zweiten Republik (S. 177–221): Es handelt sich um nicht so häufig verarbeitete Periode aus unserer Geschichte (von München bis zur Entstehung des Protektorats), der in der letzten Zeit zwei Historiker Jan Kuklík und 260 Jan Gebhart die Aufmerksamkeit gewidmet haben. Hubený entnimmt ganze Menge von Quellen aus den zentralen Fonds des Archivs, die er in Kontext mit in Rakonitz erhaltenen Materialien einsetzt. Hierdurch setzt er die regionalen Ereignisse in den weiten Zusammenhang der schweren Periode ein, wo das Rakonitzer Gebiet zum Grenzgebiet wurde und musste sich mit vielen neuen Wirklichkeiten abfinden. Ginge es dabei um die innenpolitische Entwicklung in der Stadt (die Vereinfachung des politischen Lebens) als auch um direkte äußerliche Einflüsse (Zuzug von Flüchtlingen aus dem ursprünglichen Grenzgebiet). Der Autor entdeckt in seiner Studie die ganze Reihe von bisher unbekannten Erschienungen, vor allem die Bestrebung der Stadt Rakonitz, einige Vorteile aus der schwierigen Lage auszunutzen (Kampf um die Hopfenzeichenstelle u.ä.). Die angefangenen Handlungen wurden durch die Okkupation am 15. März 1939 endgültig unterbrochen. Václav Vodvářka hat einen populären, landeskundlichen und sehr lesbaren Text zusammengestellt. Es handelt sich um Klíčava, eins von den bekanntesten kleineren Bäche, Zustrom von Berounka im Rakonitzer Gebiet. Der Artikel wurde genannt Klíčava, das bekannte und auch unbekannte Bach oder Aniculus vetitus, der kleine untersagte Zustrom (S. 223–242). Es werden einige Versionen über die Quelle des Baches wahrgenommen, genauso die wunderschöne Umgebung und die Natur, die das Bach durchfließt. Der Autor beschreibt die Umgebung aus der umfangreichen kulturhistorischen Sicht und seine Beschreibung wird durch die lustigen Kommentare ergänzt. Die Leser haben die Gelegenheit viele interesente und nicht zu viel bekannte Sehenswürdigkeiten kennen zu lernen. Das Bach Klíčava verbirgt nämlich seine Schönheit vor Augen der Besucher im unzugänglichen Wildpark Lány. Das Sammelband wird mit der Rubrik Annotationen und Rezensionen (S. 243–255) geschlossen, die die Auswahl von den regionalen, zwischen Jahren 2005 bis 2011 herausgegebenen Publikationen bringt. 261 Summary The eight volume of the Rakovnik Historic Yearbook published by Public Records Office in Rakovnik after five years comprises eight studies: The first article, Imperial Hunting in Krivoklat Manor in 1721 (pp. 5–27) written by Jiri Hrbek focuses on hunting and describes royal and aristocratic representation. The author stresses that at that time hunting was considered as an important feature of royal valour and determination to fight against the chaos. Hunting was not only entertainment first and foremost it was believed hunting symbolized order and authority represented by the ruler. This general thought is showed in a particular occasion when Empress Elisabeth Christina, wife of Charles VI, visited Krivoklat manor with her daughter Mary Teresa in 1721 on their way from Karlovy Vary. The then Krivoklat manor´s holder, Jan Josef of Valdstein, organized hunting paying tribute to her Empress Elisabeth Christina who actively participated in hunting. The study describes all consequences and representative acts which happened, including a printed commemorative text and acquiring a baroque statue of Jan Nepomucky, a then topical saint. In 1723 Charles VI officially visited Krivoklat region and unveiled the statue. Zuzana Peskova, a graduated architect, looks into an important phenomenon of founding new villages in Rakovnik region at the beginning of 14th century in her study Grand Villages in Rakovnik Region (pp. 29–75). The villages, mainly built during John of Luxembourg times, are characterized by extraordinary large squares. The author studies this issue from an architectonical point of view and looks for various links and identical dimensions among the villages (ground plan, plots and squares dimensions, cardinal points, position of a church or a well, etc.). These parameters help her to determine ideal schemes which were used for founding settlements in the Middle Ages. The author tries to design village modules. Veronika Stepanova presents her article about Hriskov, a village located close to Louny, called Buskov farm. History of a Mortuary Court in Hriskov (pp. 77–107). In early modern era the city of Rakovnik owned a court in Hriskov which had to pay wages to bona fabricea, an establishment fund of St. Bartholomew church in Rakovnik. The author discusses position of particular keepers who were subjected to the city of Rakovnik. Furthermore the article talks about ways of acquiring the property in Hriskov and subsequent disputes over it. The author reveals entirely new findings in property relations and questions to be answered in the future during further systematic researches. Jan Cerny in his article called There is a Hamlet Recently Built and Owned by the Town of Nove Straseci called Pecinov. Beginnings and upraise of Pecinov until the early 18th century (pp. 109–136) studies beginnings of this village towards the end of the 16th century. Pecinov was liable to Nove Straseci, a dependent town which belonged to Krivoklat manor. These facts are documented in extant sources and therefore the author can describe reasons of Pecinov´s origin which was, in fact, and original issue at those times. 262 Moreover the study talks about Pecinov´s history, its decline within Thirty Years´ War, and the recovery in the late 17th and early 18th century. Jitka Janeckova, a Pilsen archivist, drew up a study The First Archive Stint of Fridolin Machacek in Rakovnik (pp. 137–163). This study is regarded as an important contribution about a modern history of Public Record Office in Rakovnik, firstly organized in 1906 by Jan Renner, an amateur archivist in Rakovnik. Fridolin Machacek, a graduate of Philosophical faculty, later a famous Pilsen archivist, shortly helped Jan Renner. The experience, mainly negative, Fridolin Machacek described in so far unknown letters to his friend Vaclav Vojtisek, a well-known Prague archivist. Machacek had already taken into account new principles of archiving which lined up publications in accordance with their provenance, whereas Renner had never accustomed to it. The author comments each letter between Machacek and Vojtisek. The letters are also included in the study. Bohdan Zilynskyj wrote a study Jaromir Celakovsky and his Summer Holiday in Rakovnik Region in 1914. An Episode in the Autumn of his Life (pp. 165–176). The study deals with so far unacknowledged Celakovsky´s stay at Petrovice in the beginning of the World War I and shortly before his death. Zilynsky tries to find as much information about his stay as possible. Moreover the author tries to reconstruct the situation in the village of Petrovice in summer 1914. The article reveals causes of Celakovsky arrival to Petrovice and his irritation at political situation. The author was encouraged to work on this study after Celakovsky´s notes (2007) were published, in which his stay in Rakovnik region was mentioned. Rakovnik and its region during the Second Republic (pp. 177–221), an original study written by an archivist of the National Archives, David Hubeny, deals with a period of Czechoslovak history (between the Munich Agreement and the Protectorate of Bohemia and Moravia) which has recently been processed by Jan Kuklik and Jan Gebhart, Czech historians. David Hubeny gets many sources directly from central archives and puts them in context with materials preserved in Rakovnik. Thus events occurring in the region are set into broad context of such difficult times. At that time Rakovnik became a border region and had to deal with new consequences, for instance, internal political changes in the town hall (reaction to simplifying political life), or direct external impacts (influx of Czech refugees from the original Czechoslovak border regions). Moreover the author reveals numbers of new facts, mainly the effort to take advantages of such difficult political situation (fight for hop certified agency, etc.). Alas, all efforts were wiped out on 15th March 1939, the day of German occupation of Czechoslovakia. Vaclav Vodvarka presents his popular, geographical and a very readable paper on one of the best known stream in Rakovnik region, which is, undoubtedly, the Klicava river. The article The Klicava known and unknown or Aniculus vetitus, the forbidden river (pp. 223–242) discusses various speculations about its spring and describes beautiful surroundings which the Klicava runs through. Typically, the author describes the environment from a broad culture-historical point of view, and with his specific sense of humour he talks about interesting and mainly forgotten sights. In fact, the Klivaca hides its most beautiful part in Lany nature reserve which is not open for public. 263 Reviews and Annotations (pp. 243–255) include a selection of regional publications published in 2005–2011. 264 Seznam zkratek -AAVArchiv Akademie věd ČR -AČArchiv český -AHMPArchiv hlavního města Prahy -AMNSArchiv města Nové Strašecí (fond SOkA Rakovník) -AMPArchiv města Plzně -AMRArchiv města Rakovník (fond SOkA Rakovník) -ANMArchiv Národního muzea Praha -AUCActa Universitatis Carolinae -AUPOActa Universitatis Palackianae Olomucensis - CIM Codex juris municipalis Regni Bohemiae - ČAVU Česká akademie věd a umění - ČČH Český časopis historický - ČČM Časopis Českého muzea - ČL Česká léna (fond NA Praha) - ČLUZ České lupkové a uhelné závody - ČSAV Československá akademie věd - ČSPSČ Časopis Společnosti přátel starožitností českých - ČVUT České vysoké učení technické - DD Desky dvorské (fond NA Praha) - DZ Desky zemské (fond NA Praha) - DZV Desky zemské větší -HNLHejtmanství německých lén (fond NA Praha) -HSĽSHlinkova slovenská ľudová strana -KČTKlub českých turistů -LA PNPLiterární archiv Památníku národního písemnictví v Praze -LP označení kartonů v AMP (literární pozůstalosti) -MŠANOMinisterstvo školství a národní osvěty (fond NA Praha) -MZKMinulostí Západočeského kraje - NA Národní archiv Praha - NSP Národní strana práce -PMRPrezídium ministerské rady (fond NA Praha) -PZÚPrezídium zemského úřadu (fond NA Praha) - RAV Rodinný archiv Valdštejnů (fond SOA Praha) - RHS Rakovnický historický sborník - RN Rakovnické noviny - SM Stará manipulace (fond NA Praha) - SNJ Strana národní jednoty - SOA Státní oblastní archiv 265 - SOkA Státní okresní archiv - SSH Středočeský sborník historický - ÚDAUK Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv Univerzity Karlovy v Praze -VMSVěstník Muzejního spolku král. města Rakovníka -Vs velkostatek - ZVM Zpravodaj Vlastivědného muzea v Novém Strašecí 266 Rakovnický historický sborník VIII/2011 Vydal: Státní oblastní archiv v Praze – Státní okresní archiv Rakovník Uspořádal: Jan Černý Redakční rada: Jan Černý (redaktor), Jan Krško, Renata Mayerová, Veronika Štěpánová, Václav Vodvářka Adresa redakce: Státní okresní archiv Rakovník, Plzeňská 2493, 269 01 Rakovník, tel./fax 313 513 062, e-mail: [email protected] Sazba, tisk: DTPress Rakovník Náklad: 1000 výtisků Vydání první Rakovník – Praha 2011 ISBN 978-80-86772-55-4
Podobné dokumenty
Vyhláška Rozhodnutí ČOV/Kanaliazce ČD_ŽP178722014-5
Účastník řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu
Městys Černý Důl, Černý Důl 48, 543 44 Černý Důl, IČ 00277720, kterého v řízení na
základě plné moci zastupuje: Multiaqua, s. r. o., Veverkova 1343...
17:30 Cena Relay 2 - český klusácký spolek
Hattrick pro Levín a Tochovice, jubilejní vítězství Eleny Volf
Nucleare ORS s Monikou Kalčíkovou dominoval v Ceně Fidji Sund
* Patron dostihového dne Ladislav Štípa dekoroval s Alenou Čemusovou za...