Použití novějších antidepresiv v klinické praxi

❙ farmakoterapeutické postupy
Použití novějších
antidepresiv v klinické praxi
Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. ❙
Afektivní poruchy, především deprese, představují dle
velké studie podporované WHO a Světovou bankou „The
Global Burden of Disease“ největší zdravotní zátěž společností současného moderního světa,27 měřeno roky života
ztracenými předčasným úmrtím nebo strávenými pod negativním vlivem závažné nemoci (Disability Adjusted Life
Years – DALY). Tato skutečnost je dána několika faktory.
Poruchy nálady začínají v časné dospělosti (25–32 let) a postihují z celoživotního pohledu více než jednu pětinu obyvatelstva.20 Ani v nejvyspělejších státech světa však nejsou
správně diagnostikovány a včas léčeny. Dle posledních údajů z velké americké epidemiologické studie NCS-R53 v prvním roce onemocnění depresivní poruchou pouze 37,4 %
postižených kontaktuje odborníky, a průměrné zpoždění
zahájení léčby, pokud se tak vůbec stane, je 8 let. Dle našich zkušeností z České republiky49 pouze 13,4 % jedinců
trpících depresivními syndromy je adekvátně léčeno a dostává antidepresiva. Přitom depresivní porucha je ve většině
případů chronickým onemocněním.32 Během 15letého sledování početné skupiny pacientů po prodělané depresivní
epizodě došlo u 87 % z nich alespoň jednou k recidivě.35
Pacienti trpící depresí častěji čerpají zdravotní služby, častěji jsou v pracovní neschopnosti49 a 7–15 % z nich ukončí život sebevraždou.54 Stále více je zřejmé, že přítomnost deprese je negativním prognostickým znakem pro mnoho
tělesných chorob. Nejvíce údajů v tomto směru bylo získáno o pacientech po prodělaném infarktu myokardu.40,41
Není proto divu, že dle údajů European Brain Council2 jsou
finanční náklady v Evropě spojené s nemocemi mozku největší v oblasti afektivních poruch a představují v roce 2004
neuvěřitelných 105,7 miliard eur.
Z těchto důvodů je včasná diagnostika a adekvátní léčba depresivní poruchy výzvou pro medicínu 21. století. Dle
doporučení Americké psychiatrické společnosti4 pro akutní
léčbu depresivní epizody jsou antidepresiva léčebným postupem první volby u nemocných se středně těžkou a těžkou depresí, kteří tvoří 80 % depresivních pacientů.21 Tyto
léky vstoupily do klinické praxe v 50. letech zavedením imipraminu.33 Klasická antidepresiva představovala průlom
v moderní léčbě duševních poruch. V 90. letech však byla
postupně vytlačena a nastala éra látek typu selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu (selective serotonin reuptake inhibitors – SSRI), které ve srovnání s tricykliky
Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN, Praha
byly lépe snášeny, jsou významně méně toxické při předávkování, účinné i u častých komorbidních úzkostných poruch a je možné podávat je v jediné denní dávce.33 Tyto léky umožnily léčbu depresivních pacientů v primární péči.24
obrázek 1 Schéma noradrenergní synapse
(Podle 44)
MAO
Noradrenalinový
transportér
Noradrenalin
Receptor pro noradrenalin
obrázek 2 Mechanismus účinku selektivních inhibitorů
zpětného vychytávání noradrenalinu (NRI)
(Podle 44)
NRI
Noradrenalinový
transportér
Noradrenalin
Receptor pro noradrenalin
NRI blokují noradrenalinový transportér, což vede ke zvýšení
koncentrace noradrenalinu v synapsi.
595
farmakoterapeutické postupy ❙
obrázek 3 Mechanismus účinku inhibitorů zpětného vychytávání noradrenalinu a dopaminu (NDRI)
(Podle 44)
NDRI
NDRI
Transportér
pro dopamin
Noradrenalinový
transportér
Dopamin
Noradrenalin
Receptor pro noradrenalin
Receptor pro dopamin
Část molekuly NDRI blokuje noradrenalinový transportér, což vede ke zvýšení koncentrace noradrenalinu v synapsi, část molekuly NDRI blokuje
transportér pro dopamin a tím zvyšuje koncentraci dopaminu v synapsi.
Postupně se však objevily problémy s účinností SSRI především u těžších forem depresí, s jejich negativními vlivy na
sexualitu a spánek a s farmakokinetickými interakcemi.10 Je
proto vhodné podívat se podrobněji na některé novější alternativy antidepresivní farmakoterapie, které představují
především duální antidepresiva a receptorové modulátory.
pocampu před zvýšenou koncentrací kortikosteroidů.
Antidepresivní účinnost byla prokázána v řadě kontrolovaných studií u lehčích a středně těžkých depresí s úzkostností. Bývá indikován i u pacientů závislých na alkoholu.52
Obvykle je dobře snášen.
SSE (specific serotonin enhancers)
SARI (serotonin antagonist reuptake
inhibitors)
Tianeptin je antidepresivum, které stimuluje zpětné vychytávání serotoninu a nejspíš ovlivňuje i metabolismus dopaminu. V experimentálních pracích bylo prokázáno jeho
antistresové působení, projevující se i v ochraně buněk hip-
Trazodon je antidepresivum s výraznými tlumivými
účinky, které bylo syntetizováno v Itálii v polovině 60. let.
Mechanismus jeho účinku je zajímavý a komplexní. Je postsynaptickým blokátorem receptorů 5-HT2A/C, agonistou
obrázek 4 Mechanismus účinku inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI)
(Podle 44)
SNRI
SNRI
Serotoninový
transportér
Noradrenalinový
transportér
Noradrenalin
Receptor pro noradrenalin
Serotonin
Receptor pro serotonin
Část molekuly SNRI blokuje serotoninový transportér, což vede ke zvýšení koncentrace serotoninu v synapsi, část molekuly SNRI blokuje transportér
pro noradrenalin a tím zvyšuje koncentraci noradrenalinu v synapsi.
596
❙ farmakoterapeutické postupy
obrázek 5 Vliv synergického působení serotoninu
a noradrenalinu na genomický účinek
(Podle 44)
Noradrenalin
Serotonin
GP
SNRI (serotonin norepinephrine
reuptake inhibitors)
GP
AC
cAMP
se může při náhlém ukončení léčby objevit syndrom z vysazení.39 Další specifický inhibitor zpětného vychytávání noradrenalinu, atomoxetin (u nás zatím není k dispozici), je
indikován pro léčbu rezistentních depresí, a především
ADHD, u dětí i dospělých.43
PLC
ATP
PI
DAG
PKC
PKA
mRNA
TF
GP – G protein; PLC – fosfolipáza C; AC – adenylátcykláza; cAMP – cyklický
adenosinmonofosfát; ATP – adenosintrifosfát; PI – fosfatidylinositol;
DAG – diacylglycerol; PKA – proteinkináza A; PKC – proteinkináza C;
TF – transkripční faktory
receptorů 5-HT1A a slabým inhibitorem zpětného vychytávání serotoninu. Jeho aktivní metabolit m-CPP je agonistou
receptorů 5-HT. V poslední době se předepisuje často v nižších dávkách (25–100 mg) k potlačení nespavosti a úzkostnosti u pacientů léčených pro depresi jinými psychofarmaky. Při léčbě depresivní epizody se začíná dávkou 50 mg
a postupně dle snášenlivosti se dávka zvyšuje na 200–400 mg
pro die.37 Nevýhodou trazodonu je jeho sklon vyvolávat sucho v ústech, nauzeu, závratě a ortostatickou hypotenzi,
zvláště při užití nalačno. Při předávkování byly popsány
i komorové arytmie. Ve zcela ojedinělých případech způsobuje priapismus, který je nutné řešit jako akutní urologickou příhodu.44
Při podávání antidepresiva mechanismem účinku příbuzného, nefazodonu, který není v ČR dostupný, byla popsána vzácná, ale závažná jaterní poškození.3
Hlavním představitelem této skupiny je v ČR dostupný
venlafaxin. Při nižších dávkách tato látka blokuje především zpětné vychytávání serotoninu, ve vyšších dávkách též
noradrenalinu. Inhibice zpětného vychytávání dopaminu je
manifestní až při nejvyšších dávkách. Venlafaxin je indikován nejen při léčbě depresí (zejména těžších), ale také v terapii generalizované úzkostné poruchy14 a sociální fobie.25
Předběžné údaje ukazují jeho účinnost i u dalších úzkostných poruch, chronického algického syndromu39 a perimenopauzálních návalů.23 Významné je též, že tento přípravek
byl shledán účinným u podstatné části depresivních pacientů léčených neúspěšně jinými antidepresivy5 včetně inhibitorů monoaminooxidázy (IMAO) a elektrokonvulzemi.
Některé studie naznačují, že pravděpodobnost dosažení
plné remise je při podávání venlafaxinu vyšší ve srovnání
s látkami typu SSRI,47,48,50 což má velký příznivý význam pro
další prognózu onemocnění. Nová léková forma s prodlouženým účinkem (ER – extended release) umožňuje podávat
lék v jedné denní dávce. Léčbu zahajujeme denní dávkou
37,5–75 mg a dávku zvyšujeme do 225 (ER), nebo maximálně 375 mg pro die u rezistentních depresí. Při podávání venlafaxinu je třeba kontrolovat krevní tlak, protože
u některých pacientů dochází se vzrůstající dávkou ke zvyšování jeho diastolických hodnot. Nežádoucí účinky jsou
obrázek 6 Účinek α2-antagonistů na zvýšení
serotoninergní neurotransmise
(Podle 44)
Serotonin
NRI (norepinephrine reuptake
inhibitors)
Reboxetin inhibuje specificky zpětné vychytávání noradrenalinu, což se projevuje např. aktivitou v locus coeruleus. Má spíše stimulační účinek a je vhodný především pro
léčbu inhibovaných depresí s únavou, hypersomnií, anhedonií a psychomotorickou retardací.26 Má být účinnější než
SSRI v ovlivnění psychosociálních funkcí. Ve srovnání s látkami typu SSRI bývá dobře snášen, častější jsou pouze sucho v ústech, zácpa a retence moči.28 Nemá mnoho farmakokinetických interakcí a je relativně bezpečný při
předávkování. Vzhledem ke krátkému poločasu vylučování
α1-receptor
Noradrenalin
Presynaptický α2-autoreceptor
597
farmakoterapeutické postupy ❙
obrázek 7 Účinek mirtazapinu na serotoninergní synapsi
(Podle 44)
Serotonin
5-HT1A
Anxiolytický, antidepresivní účinek
5-HT2A
Anxiolytický účinek, obnova spánku,
bez sexuální dysfunkce
5-HT2C
Anxiolytický účinek, bez nárůstu hmotnosti
5-HT3
Mirtazapin
Není nauzea a GIT obtíže
Jsou-li blokovány presynaptické α2-receptory, dochází k uvolňování serotoninu, který je směřován na 5-HT1A-receptory,
protože receptory 5-HT2A, 5-HT2C, 5-HT3 jsou obsazeny – to znamená, že anxiolytické účinky jsou zachovány, výskyt nežádoucích účinků
vázaných na stimulaci 5-HT2A, 5-HT2C, 5-HT3-receptorů je omezen.
obdobné jako u SSRI (gastrointestinální a sexuální). U některých pacientů mohou vyšší dávky potencovat anxietu.
Venlafaxin neovlivňuje vodivost myokardu a není sdružen
se změnami tělesné hmotnosti. Při předávkování byly zaznamenány sinusové tachykardie, somnolence a generalizované křeče.7 Neovlivňuje výrazně cytochromový systém
P-450. Kvůli možnému vyvolání serotoninového syndromu
nesmí být kombinován s IMAO. Pro poměrně krátký poločas vylučování venlafaxinu se doporučuje při ukončení léčby jeho pozvolné vysazování (např. o 75 mg za týden).
Milnacipran je rovněž látka typu SNRI. Ve srovnání
s venlafaxinem o něco intenzivněji blokuje zpětné vychytávání noradrenalinu. Nesmí být kombinován s digoxinem. Je
zkoušen v léčbě fibromyalgií.39
Duloxetin, který u nás zatím není běžně používán, též
silněji blokuje zpětné vychytávání noradrenalinu. Je doporučován u pacientů s depresí kombinovanou s algickým
syndromem (zejména diabetickou neuropatií) nebo stresovou inkontinencí.39
NDRI (norepinephrine-dopamine
reuptake inhibitors)
Bupropion je antidepresivum s unikátním, ne zcela
známým mechanismem účinku. Předpokládá se, že inhibuje zpětné vychytávání dopaminu a spolu se svým aktivním
metabolitem hydroxybupropionem též noradrenalinu.
Představuje tak velmi zajímavý doplněk našeho antidepresivního armamentária, vhodný pro léčbu pacientů s monopolární i bipolární depresí. Je k dispozici v krátkodobě pů-
598
sobící formě nebo v lékové formě s prodlouženým účinkem
(SR – sustained release), jejíž používání je výhodnější. Léčbu
zahajujeme jednou tabletou SR, podanou nejlépe v ranních
hodinách. Po několika dnech přidáme druhou tabletu v odpoledních hodinách. Nejčastějšími vedlejšími nežádoucími
účinky na počátku léčby jsou bolesti hlavy, zvýšená úzkost,
nespavost, pocení a gastrointestinální diskomfort.
Bupropion nemá anticholinergní účinky, nezpůsobuje ortostatickou hypotenzi ani změny vodivosti myokardu.
Neovlivňuje tělesnou hmotnost. V minulosti byly popsány
po podání vyšších dávek staré lékové formule u pacientek
s mentální anorexií epileptické záchvaty. Užíváme-li však SR
formu v maximální doporučené denní dávce do 300 mg, je
pravděpodobnost vyvolání záchvatu pouze 0,1 %, tedy
zcela shodná jako u jiných antidepresiv. Přesto se však nemá podávat pacientům s epilepsií nebo s dalšími mozkovými poruchami. Nemá se ani kombinovat s jinými látkami,
které snižují záchvatový práh nebo narušují metabolismus
léku v játrech (inhibitory CYP2B6). Při předávkování je relativně bezpečný. Vzhledem ke svému dopaminergnímu působení může u pacientů s psychotickým onemocněním vést
k exacerbaci bludů či halucinací. Z téhož důvodu je naopak
vhodný u depresivních pacientů s Parkinsonovou chorobou
nebo k léčbě ADHD,9 zvláště v těch případech, kde dochází k nadužívání návykových látek.34 Na rozdíl od mnoha jiných antidepresiv nezasahuje negativně do sexuálního života léčených. Naopak se zdá, že zlepšuje sexuální
apetenci42 nebo pomáhá upravovat sexuální dysfunkce
způsobené SSRI.15 Jeho pozitivní „anticravingový“ účinek
byl prokázán při odvykání kouření.16
❙ farmakoterapeutické postupy
obrázek 8 Mechanismu působení NaSSA (noradrenergic and specific serotoninergic antidepressants)
(Podle 44)
NaSSA
Serotonin
Serotoninergní
neuron
Postsynaptický
α2-heteroreceptor
Noradrenalin
α1-receptor
Presynaptický
α2-autoreceptor
Presynaptický α2-autoreceptor
Presynaptický
α2-autoreceptor
β-receptor
Noradrenergní neuron
H1-receptor
NaSSA (noradrenergic and specific
serotoninergic antidepressants)
Mirtazapin, další unikátní antidepresivum, blokuje
presynaptické α2-receptory jak na noradrenergních, tak na
serotoninergních neuronech. Vede tak ke zvýšené syntéze
a uvolňování těchto neurotransmiterů. Dále antagonizuje
postsynaptické receptory 5-HT2A (příznivý vliv na sexuální
funkce) a 5-HT3 (brání vzniku nauzey). Kromě toho blokuje
histaminové receptory, což způsobuje sedaci a zvýšenou
chuť k jídlu (zvýšení hmotnosti může u některých pacientů
činit i několik kg). Léčbu mirtazapinem zahajujeme jednou
tabletou (15 mg) podanou ve večerních hodinách. Dle účin-
ku a snášenlivosti postupně titrujeme do maximální denní
dávky 45 mg, kterou kvůli sedaci podáváme jednou denně
před spaním. K dispozici jsou i tablety rychle rozpustné ve
vodě. Mezi nežádoucí účinky patří především útlum v denních hodinách, který obvykle při pokračující léčbě ustupuje.
Bývá paradoxně nižší při podávání vyšších dávek (převaha
noradrenergního a serotoninergního účinku nad antihistaminergním).39 Anticholinergní účinky jsou minimální, stejně
jako vliv na kardiovaskulární aparát. Asi u 15 % léčených
dochází k mírnému zvýšení koncentrace cholesterolu a sérových lipidů. Zcela ojediněle byly popsány případy agranulocytózy. Mirtazapin potencuje účinek všech látek působících tlumivě na CNS, včetně alkoholu a benzodiazepinů.
599
farmakoterapeutické postupy ❙
obrázek 9 Mechanismus účinku antagonistů
serotoninu/inhibitorů zpětného vychytávání
serotoninu (SARI)
(Podle 44)
tovaných depresí s anxietou, nespavostí, podváhou a tam,
kde pohlavní život je vysoko na žebříčku životních hodnot
(nebo kde jiná antidepresiva narušila sexuální soužití).
V jedné metaanalýze byl shledán účinnějším v léčbě deprese než SSRI.47 Předchůdcem mirtazapinu je mianserin,
který má obdobný mechanismus účinku (kromě stimulace
serotoninergního systému) i klinické vlastnosti.
RIMA (reversible inhibitors of MAO-A)
Serotoninový
transportér
5-HT1D
Serotonin
5-HT3 5-HT
4
5-HT2C
5-HTX
5-HT2A
5-HTY
5-HT1A
5-HT
Z
Nesmí být kombinován s IMAO, které musí být vysazeny
2 týdny před zahájením jeho podávání. Mirtazapin neovlivňuje významně jaterní cytochromový systém P-450, proto
není zatížen tolika farmakokinetickými interakcemi jako
např. SSRI. Při předávkování nezpůsobuje kromě sedace závažnější komplikace. Je vhodným farmakem pro léčbu agi-
Moclobemid je kompetitivním, reverzibilním a selektivním inhibitorem MAO-A. Zabraňuje tedy degradaci noradrenalinu, serotoninu i dopaminu. Přitom tyramin jej vytěsní z vazby na enzym, takže při nadbytku tyraminu
nedojde k rozvoji hypertenzní krize a pacient nemusí dodržovat přísná dietní omezení.11 Léčbu zahajujeme dávkou
300 mg denně a dávkování můžeme zvýšit až na 600 mg
denně. Moclobemid se používá v léčbě lehčích a středně
těžkých forem depresí s útlumem a anhedonií, u dysthymie, sociální fobie a panické poruchy. Bývá dobře snášen.
Častější bývá pouze nauzea. Je bezpečný při předávkování.
I u RIMA je třeba vyvarovat se současného podávání léků
se sympatomimetickými a serotoninergními účinky. Tato
komedikace by mohla vést k rozvoji hypertenzní krize či serotoninového syndromu.
Fytofarmaka
Extrakty z třezalky tečkované, obsahující kromě jiných aktivních látek i hypericiny a hyperforiny, působí také
jako mírný inhibitor zpětného vychytávání biogenních aminů. Bylo prokázáno, že má příznivý účinek u lehkých
obrázek 10 Synergie mezi stimulací 5-HT1A-receptorů a 5-HT2A-antagonismem
(Podle 44)
a) Aktivace 5-HT1A-receptorů serotoninem
a její farmakologický důsledek
b) Aktivace 5-HT2A-receptorů serotoninem (červený ovál)
snižuje účinek serotoninu na 5-HT1A-receptorech
Serotonin
Serotonin
Serotoninový
transportér
Serotoninový
transportér
5-HT2A
5-HT1A
600
5-HT2A
5-HT1A
❙ farmakoterapeutické postupy
tabulka 1 Předpokládané účinky antidepresiv
(Podle 38,39,44)
Skupina – léčivo
Blokáda zpětného vychytávání
Blokáda receptorů
Noradrenalin
Serotonin
Dopamin
M1
α1
H1
5-HT1
5-HT2
TCA – imipramin
++
++
0
++
+
+
0
+/–
0
SARI – trazodon
0
+
0
0
++
+
+
++
0
5-HT3
SSRI – escitalopram
0
+++
0
0
0
0
0
0
0
NRI – reboxetin
+++
0
0
0
0
0
0
0
0
SNRI – venlafaxin
+
++
+/–
0
0
0
0
0
0
NDRI – bupropion
+/–
0
++
0
0
0
0
0
0
NASA – mirtazapin
+
0
0
0
0
+++
+
+
+
a středně těžkých depresí.12 Podávání těchto přírodních
přípravků není zcela prosto nežádoucích účinků a lékových
interakcí. Mezi nejčastější patří závratě, fotosenzitivita,
střevní obtíže a mírné zpomalení síňokomorového vedení.
Nesmí se kombinovat s přípravky zvyšujícími koncentraci
serotoninu a katecholaminů (IMAO, SSRI, psychostimulancia). Zvyšuje aktivitu CYP3A4, což způsobuje snížení koncentrace některých léků (např. narušení účinnosti hormonálních kontraceptiv).
Byla publikována celá řada doporučení pro klinickou
praxi 1,8,18,19,31,36,46 vycházejících z tzv. evidence-based medicine, jejichž doporučení pro léčbu afektivních poruch jsou
podobná. Například Kennedy a spol.19 považují s nejvyšší silou důkazů za léky první volby depresivní epizody všechny
přípravky typu SSRI a dualistická antidepresiva. S druhou
skupinou těchto léků pravděpodobněji dosáhneme plné remise. Druhou volbou jsou pak tricyklika amitriptylin a clomipramin (při zvážení jejich bezpečnosti a snášenlivosti),
která mají větší účinnost než SSRI u ústavně léčených depresivních pacientů. Pro atypickou depresi jsou první volbou fluoxetin, sertralin a moclobemid, druhou volbou pak
phenelzin. U deprese s melancholickými rysy doporučují tito autoři především paroxetin a venlafaxin, eventuálně tricyklika (clomipramin). V případě úzkostné deprese považují za první volbu mirtazapin, moclobemid, paroxetin,
sertralin a venlafaxin, za druhou volbu amitriptylin, fluvoxamin, imipramin a trazodon. Autoři nezvažovali použití escitalopramu, který byl v jiných studiích shledán významně
účinným.17
Zimmerman a spol.55 pátrali mezi 1 137 americkými
psychiatry po faktorech, které jsou brány v potaz při výběru antidepresiva v léčbě pacientů s depresivní epizodou.
Zjistili, že hlavními vodítky jsou zabránění některým nežádoucím účinkům (sexuální dysfunkce, zvýšení hmotnosti),
přítomnost komorbidní duševní poruchy (generalizovaná
úzkostná porucha, panická porucha) a specifická symptomatika (velká anxieta, nespavost, únava).
Při všech našich úvahách vycházíme především z předpokládaného mechanismu účinku antidepresiv.44,45 Bohužel
je třeba konstatovat, že klinická praxe tyto předpoklady ne
vždy potvrzuje. Též některá sdělení z poslední doby tento
výklad zpochybňují a zdůrazňují spíše společnou cestu an-
tidepresivního účinku. Nelson a spol.30 provedli metaanalýzu ovlivnění depresivní symptomatiky noradrenergním antidepresivem reboxetinem a serotoninergním fluoxetinem
a nezjistili mezi nimi významnější rozdíly. Též Hansen
a spol.17 v obdobné studii porovnávající léčebné výsledky
přípravků typu SSRI (včetně escitalopramu), bupropionu,
duloxetinu, venlafaxinu a mirtazapinu nezjistili výraznější
rozdíly mezi zkoumanými léky. Pouze sertralin a venlafaxin
byly mírně, ale statisticky významně účinnější ve srovnání
s fluoxetinem. Léky se mezi sebou lišily v profilu vedlejších
nežádoucích účinků. S venlafaxinem byly spojeny častěji
nauzea a zvracení, s mirtazapinem zvýšení hmotnosti, s bupropionem bolesti hlavy a nespavost. Bupropion naopak
vyvolával méně sexuálních dysfunkcí. Avšak pouze ve 13 %
analyzovaných studií byly použity standardizované škály
k měření nežádoucích účinků. Většina studií měla nějaký
vztah k výrobcům léků a výrobky sponzorů byly v průměru
hodnoceny o 5 % lépe. Autoři uzavřeli, že racionální výběr
nejvhodnějšího antidepresiva je obtížný. Přesto se domnívám, že za současného stavu vědění je znalost o ovlivnění
centrálních neurotransmiterových systémů psychofarmaky
(tabulka 1) pro všechny praktikující psychiatry nezbytná
a její respektování v klinické praxi je jedině správné.
Doufejme, že nové diagnostické systémy DSM-V a ICD-11,
které budou opět brát v úvahu etiopatogenetické faktory,
přispějí k tomu, abychom našli optimální léčebné algoritmy
pro naše pacienty. V tomto směru jsou nadějné některé farmakogenetické studie naznačující měřitelný vztah mezi genetickými faktory a léčebnou odpovědí na podávaná antidepresiva.29 Stejně tak vývoj nových léků se zcela jinými
mechanismy účinku, ovlivňujícími např. hypothalamo-hypofýzo-adrenální osu, může přinést pokrok v léčbě depresivní
poruchy.6,13,56 Nesmíme zapomenout ani na jiné biologické
léčebné prostředky,38 jako jsou elektrokonvulze, repetitivní
transkraniální magnetická stimulace mozku, spánková deprivace, fototerapie, vagová stimulace mozku i stále propracovanější a účinnější psychoterapeutické metody.22
Je třeba věnovat této problematice maximální pozornost i vzhledem k tomu, že optimální léčba depresivní poruchy dokáže v dlouhodobé perspektivě snížit zdravotní zátěž (DALY) těchto hluboce trpících pacientů o více než
jednu polovinu.51
Literatura na následující straně
601
farmakoterapeutické postupy ❙
Literatura
1 Anderson IM, Nutt DJ, Deakin JFW. Evidence-based guidelines
for treating depressive disorders with antidepressants: a revision of the 1993 British Association for Psychopharmacology
guidelines. J Psychopharmacol 2000;14:3–20.
2 Andlin-Sobocki P, Jonsson B, Wittchen HU, Olesen J. Cost of
disorders of the brain in Europe. Eur J Neurol 2005;
12(Suppl 1):1–27.
3 Aranda-Michel J, Koehler A, Bejarano PA, et al. Nefazodone-induced liver failure: report of three cases. Ann Intern Med
1999;130:285–8.
4 American Psychiatric Association. Practice guidelines for the
treatment of patients with major depression. Arlington, Va:
APA, 2000.
5 Baldomero EB, Ubago JG, Cercos CL, et al. Venlafaxine extended release versus conventional antidepressants in the remission of depressive disorders after previous antidepressant
failure: ARGOS study. Depression Anxiety 2005;0:1–9.
6 Belanoff JK, Rotschild AJ, Cassidy F, et al. An open label trial
of C-1073 (mifepristone) for psychotic major depression. Biol
Psychiatry 2002;52:386–92.
7 Buckley NA, McManus PR. Fatal toxicity of serotoninergic and
other antidepressant drugs: analysis of United Kingdom mortality data. BMJ 2002;325:1332–3.
8 Canadian Psychiatric Association. Clinical guidelines for the
treatment of depressive Disorders. Can J Psychiatry 2001;
46(Suppl 1):5–92.
9 Cantwell DP. ADHD through the life span: the role of bupropion in treatment. J Clin Psychiatry 1998;59(Suppl 4):92–94.
10 Cozza KL, Armstrong SC, Oesterheld JR. Drug interaction
principles for medical practice. Washington: American
Psychiatric Press, 2003.
11 Cusson JR, Goldenberg E, Larochelle P. Effects of a novel monoamine-oxidase inhibitor, moclobemide, on the sensitivity to
intravenous tyramine and norepinephrine in humans. J Clin
Pharmacol 1991;31:462–7.
12 Fava M, Alpert J, Nierenberg AA, et al. A double-blind randomized trial of St. John’s Wort, fluoxetine, and placebo in major
depressive disorder. J Clin Psychopharmacol 2005;25:441–7.
13 Flores BH, Kenna H, Keller J, et al. Clinical and biological effects of mifepristone treatment for psychotic depression.
Neuropsychopharmacol 2005;14:in press.
14 Gelenberg AJ, Lydiard RB, Rudolph RI, et al. Efficacy of venlafaxine extended-release capsules in nondepressed outpatients
with generalized anxiety disorder: a 6-month randomized
controlled trial. JAMA 2000;283:3082–8.
15 Gitin M. Sexual dysfunction with psychotropic drugs. Expert
Opin Pharmacother 2003;4:2259–69.
16 Goldstein MG. Bupropion sustained release and smoking cessation. J Clin Psychiatry 1998;59(Suppl 4):66–72.
17 Hansen RA, Garlehner G, Lohr KN, et al. Efficacy and safety of
second-generation antidepressants in the treatment of major
depressive disorder. Ann Intern Med 2005;143:415–26.
18 Kasper S, Zohar J, Stein DJ. Decision making in psychopharmacology. London: Martin Dunitz, 2002.
19 Kennedy SH, Lam RW, Nutt DJ, Thase E. Treating depression
effectively. London, New York: Martin Dunitz, 2004.
20 Kessler RC, Berglund P, Demler O, et al. Lifetime prevalence
and age-of-onset distibutions of DSM-IV disorders in the
National Comorbidity Survey Replication. Arch Gen Psychiatry
2005;62:593–602.
21 Kessler RC, Chiu WT, Demler O, Walters EE. Prevalence, severity, and comorbidity of 12-month DSM-IV disorders in the
National Comorbidity Survey Replication. Arch Gen Psychiatry
2005;62:617–27.
22 Kratochvíl S. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 1997.
23 Ladd CO, Newport DJ, Ragan KA, et al. Venlafaxine in the
treatment of depressive and vasomotor symptoms in women with
perimenopausal depression. Depression Anxiety 2005;0:1–4.
24 Laňková J, Siblíková J. Deprese. Doporučený diagnostický a léčebný postup pro všeobecné lékaře. Praha: Svaz všeobecných
lékařů, 2004.
25 Liebowitz MR, Mangano RM, Bradwejn J, Asnis G. A randomized controlled trial of venlafaxine extended release in generalized social anxiety disorder. J Clin Psychiatry 2005;66:238–47.
26 Montgomery SA. Chairman’s overview: the place of reboxetine in antidepressant therapy. J Clin Psychiatry 1998;59
(Suppl 14):26–9.
27 Murray CJL, Lopez AD. The Global Burden of Disease.
Cambridge: WHO, 1996.
28 Mucci M. Reboxetine: a review of antidepressant tolerability.
J Psychopharmacol 1997;11(Suppl 4):33–7.
29 Murphy GM Jr, Kremer C, Rodrigues HE, et al. Pharmacogenetics of antidepressant medication intolerance. Am J
Psychiat 2003;160:1830–5.
30 Nelson JC, Portera L, Leon AC. Are there differences in the
symptoms that respond to a selective serotonin or norepinephrine reuptake inhibitor? Biol Psychiatry 2005;57:1535–42.
31 Raboch J. Psychiatrie. Doporučené postupy psychiatrické péče. Praha: Galén, 1999.
32 Raboch J. Můžeme vyléčit depresi? Praha: Galén, 2000.
33 Raboch J, Jirák R, Paclt I. Psychofarmakologie pro praxi. Praha:
Triton, 2005.
34 Riggs PD, Leon SL, Milulich SK, et al. An open trial of bupropion for ADHD in adolescents with substance use disorders
and conduct disorder. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry
1998;37:1271–78.
35 Rothschild AJ. Long-term treatment of depression. Abstracts.
Washington: APA, 1999:27–42.
36 Royal Australan and New Zealand College of Psychiatrists
Clinical Practice Guidelines Team for Depression. Australan and
New Zealand clinical praktice guidelines for the treatment of
depression. Austr New Zealand J Psychiatry 2004;38:389–407.
37 Schatzberg AF. Trazodone: a 5-year review of antidepressant
efficacy. J Clin Psychopharmacol 1987;20(Suppl 1):48–56.
38 Schatzberg AF, Nemeroff ChB. Textbook of psychopharmacology. Arlington: American Psychiatric Publishing, 2004.
39 Schatzberg AF, Cole JO, DeBattista C. Manual of clinical psychopharmacology. Washington, London: Americal Psychiatric
Publishing, 2005.
40 Sherwood A, Hinderliter AL, Watkins, LL, et al. Impaired endothelial function in coronary heart disease patients with depressive symptomatology. J Am Coll Cardiol 2005;46:656–9.
41 Schins A, Van Kroonenburgh M, Van Laere K, et al. Increased
cerebral serotonin-2a binding in depressed patients with
myocardial infarction. Psychiatry Res 2005;139:155–163.
42 Segraves RT, Clayton A, Drift H, Wolf A, Warnock J. Bupropion
sustained release for the treatment of hypoactive sexual desire
in premenopausal women. J Clin Psychopharmacol 2004;24:
339–42.
43 Simpson D, Pery CM. Atomoxetine. Paediatr Drugs 2003;5:
407–15.
44 Stahl S. Essentials Psychopharamacology. Cambridge, New
York: Cambridge University Press, 2005.
45 Švestka J. Farmakoterapie. In: Raboch J, Zvolský P, eds.
Psychiatrie. Praha: Galén, 2001:397–460.
46 Taylor D, McConnell D, McConnell H, Erwin R. The Maudsley
prescribing guidelines. London: Martin Dunitz, 2001.
47 Thase ME. Effectiveness of antidepressants: comparative remission rates. J Clin Psychiatry 2003;64(Suppl 2):3–7.
48 Thase ME, Entsuah AR Rudolph RL. Remission rates during
treatment with venlafaxine or selective serotonin reuptake inhibitors. Br J Psychiatry 2001;178:234–41.
49 Vaněk J, Raboch J, Vaněk J. The prevalence of depression in
the Czech Republic. Eur Psychiatry 2000;15(Suppl 2):397.
50 Vis PM, van Baardewijk M, Einarson TR. Duloxetine and
venlafaxine-XR in the treatment of major depressive disorder:
a meta-analysis of randomized clinical trials (November). Ann
Pharmacother 2005:in press.
51 Vos T, Haby MM, Barendregt JJ, et al. The burden of major
depression avoidable by longer-term treatment strategies.
Arch Gen Psychiatry 2004;61:1097–103.
52 Wagstaff AJ, Ormrod D, Spenser CM. Tianeptine: a review of
its use in depressive 53 disorders. CNS Drugs 2001;
15:231–59.
53 Wang PS, Berglund P, Olfson M, et al. Failure and delay in intial treatment contact after first onset of mental disorders in
the National Comorbidity Survey Replication. Arch Gen
Psychiatry 2005;62:603–13.
54 WPA/PTD: Educational program on depressive disorder. New
York: WPA, 1997.
55 Zimmerman M, Posternak M, Friedman M, et al. Which factors influence psychiatrist’s selection of antidepressants? Am J
Psychiatry 2004;161:1285–9.
56 Zobel AW, Nickel T, Kunzel HI, et al. Effects of the high-affinity corticotropin-releasing hormone receptor 1 antagonist R
121919 in major depression: the first 20 patients. J Psychiatr
Res 2000;34:171–181.
❙ klinické studie
Porovnání incidencí cerebrovaskulárních příhod a tranzitorní ischemické ataky
u pacientů léčených risperidonem, quetiapinem a olanzapinem v běžné praxi
Vzhledem ke změnám bezpečnostního profilu některých atypických antipsychotik zmiňovaným v poslední době byla provedena retrospektivní analýza zahrnující léčbu pacientů s demencí, ale i jiné indikace, a to z důvodu možné souvislosti právě mezi demencí
a cévní mozkovou příhodou/tranzitorní ischemickou atakou v prvních šesti měsících od zahájení léčby. Analýzou shromážděných údajů tak byl zjištěn výskyt takového nežádoucího účinku u 0,3 % pacientů léčených risperidonem, 0,35 % při léčbě quetiapinem
a 0,11 % u pacientů léčených olanzapinem. Ačkoliv je u prvních dvou riziko patrně až trojnásobně vyšší v porovnání s olanzapinem,
po korekci na pohlaví, věk a indikaci již není patrný statisticky významný rozdíl. Podrobnější analýzou souboru byl zjištěn časnější rozvoj nežádoucího účinku u pacientů s demencí, která bude zřejmě významným predispozičním faktorem. V případě risperidonu je např. zodpovědná za zvýšení rizika až o 6,7 %.
Literatura
Layton D, Harris S, Wilton LV, Shakir SA. Comparison of incidence rates of cerebrovascular accidents and transient ischaemic attacks in observational cohort studies of patients prescribed risperidone,
quetiapine or olanzapine in general practice in England including patients with dementia. J Psychopharmacol 2005;19:473–82.
602