Talent ze supliku6-sbornik
Transkript
Talent ze supliku6-sbornik
Talent ze šuplíku Almanach prací 6. ročníku literární soutěže v poezii a próze Vydala Masarykova veřejná knihovna Vsetín 2013 Úvod Pár slov úvodem Jsou léta bohatší a léta chudobnější. Letošní ročník je pravděpodobně úrodou toho roku chudobnějšího. Možná jste byli odrazeni naší přísností, možná menší propagací, možná je to příznak doby, kdy obecně na literaturu zbývá méně času, možná ještě něčím úplně jiným... Faktem však zůstává, že letos dorazilo vašich příspěvků o něco méně než v ročníku minulém. To by však vůbec nemuselo vadit. Množství není v tomto ohledu tím správným vypovídajícím parametrem. Prací se přece jen však sešlo tolik, že bylo z čeho vybírat. Přesto jsme se však společně rozhodli, že tentokrát udělíme ceny pouze v jedné společné kategorii. Důvodů bylo více, tím nejzásadnějším pak skutečnost, že příspěvky prozaické svou kvalitou nad příspěvky v kategorii poezie kvalitativně zvítězily. Děkuji kolegům z poroty, jmenovitě Lucii Strbačkové, Lence Plačkové, Haně Pekárkové a Daliboru Malinovi, za spolupráci v porotě. Na pořadí vítězných příspěvků se porota jednomyslně shodla. Domníváme se, že oceněné práce by našly své místo i na stránkách literárních periodik. Nezbývá než se rozloučit se slovy: pište dál. Rádi si vaše práce přečteme i v příštím ročníku, který pravděpodobně přinese jisté změny. Pavel Kotrla, předseda poroty 2 Poděkování „Člověk píše to, co cítí, a ne to, co od něj druzí chtějí.“ Miroslav Horníček Jako poděkování a výraz obdivu k vám všem, kteří jste poslali své příspěvky do literární soutěže Talent ze šuplíku, jsem si dovolila použít citát od Miroslava Horníčka. Charakterizuje totiž velmi výstižně práce, které se v letošním ročníku sešly. Styl psaní, použití jazyka, úprava, myšlenková linie, způsob vyprávění, byl v každé práci výrazně odlišný a osobitý. A o to nám jde. Dát prostor všem, kteří umí a chtějí své pocity zachytit na papíře bez ohledu na své okolí a kteří mají odvahu dát do těchto pocitů nahlédnout i někomu „z venku“. Možná jste byli zklamaní, že jste nevyhráli právě vy, ale věřte, pro nás jste vítězové všichni! Hana Pekárková, MVK Vsetín 3 Ocenění Poezie a próza 1. místo – Jan Švancara 2. - 3. místo – Tereza Ptáčková 2. - 3. místo – Lucie Nedbalová 4 Jan Švancara Boží muka Byl to přesně ten den, kdy do práce jedete v bundě a cestou domů se potíte v košili. Krásné říjnové odpoledne a já jsem šel takříkajíc na vzduch. Pochybnosti stran toho, zda mi k něčemu bude bunda, byly na místě. „Co když se rychle ochladí,“ odsekl jsem Bětce, protože právě před ní a před děckama jsem měl v levé kapse schovanou krabičku cigaret. Bunda tedy byla nutná za každého počasí. Polní cesta mě vedla mírně vzhůru. Domky se postupně ztrácely z dohledu a za zatáčkou se objevila známá silueta božích muk. U nich jsem sedl do suché trávy a opřel se o obnažené cihly vyhřáté sluncem. *** "Nenabídneš mi?" řekl najednou a já jsem si teprve všiml, že vedle mě vlastně někdo sedí. Zaváhal jsem odkud ho znám, ale jeho vzhled a oblečení mě nenechaly dlouho na pochybách. "Ty kouříš?" divil jsem se. "Vždyť to není zdravé a navíc tvůj tata tě určitě vidí." Usmál se. "Myslíš, že to škodí zdraví víc než toto?" ukázal prstem na svůj bok." "Máš recht, kdybych já měl chronický pneumotorax, tak mi asi taky Bětka nebude to kouření mít za zlé," dal jsem mu zapravdu a natáhl k němu ruku s otevřenou krabičkou kamelek. "Velbloud, zatím jsem se vždycky zmohl jen na osla," řekl zvesela. 5 "Copak, s Bětkou vám to nějak drhne?" zeptal se po chvíli. "Ále, Bětka je pořád fajn ženská. Jen už to po těch letech není ono. Přes den oba v práci, z práce jde ona do kostela a večer doma je pak studená jak psí čumák. Co pak to je nějakej manželskej život? Už to není holt ta mladá holka, které bylo jedno, že nemáme peníze, hlavně že jsme spolu. Třebas v jedné cimře." "Jo jo, to znám," pokýval soucitně hlavou. "Mám pocit, že se víc než o mě stará o děcka, o domácnost, hypotéku a tak." "No jo, to mi povídej," zase pokýval hlavou. To už mě dopálilo. "Hele beru, že chceš dát najevo, jak mě chápeš, ale tohle trochu přeháníš. Já nejsu tak blbej, jak vypadám. Náhodou jsem ten tvůj životopis četl a vím, žes nikdy žádnou ženskou neměl. Tak buď rád a nesnaž se mi namluvit, že mě chápeš. Ženskou, která si stěžuje, že nemá co na sebe a pak jde a koupí si nemlich ten samej svetr, kterej jí visí fungl ve skříni, nepochopíš ani ty se svou vševědoucností." "Asi jsi nečetl pozorně," nedal se vůbec rozhodit. "Jak to? Chceš říct, žes někoho měl?" Čekal jsem bulvárního sólokapra. "Samozřejmě, přece církev - nevěsta Kristova - jsme spolu už nějakou dobu. Za ta staletí mi jak se patří přibrala, zpohodlněla no a na peníze je, darmo mluvit." "Dva tisíce let. To musí bejt muka. Upřímnou soustrast. Dáš si ještě válec?" Nečekaje na odpověď jsem mu nabídl. 6 Labužnicky potáhl a obrátil list. "Že ty se nestavíš do kostela?" "Vždyť já v tebe nevěřím," chtěl jsem říct, ale vzhledem, k tomu, že mě už stáhl o dvě cigára, tak jsem rezignoval: "A co bych tam asi tak jako dělal?" "Třeba bys mohl pro začátek spravit topení. Ženský to neumí a pan farář už na to pořádně nevidí." "Aha, ty myslíš...že proto Bětka?" Významně mlčel. *** Den nato mi to nedalo. Před chlapama jsem se trochu styděl a tak když jsme skončili šichtu, vzal jsem si vercajk a řekl klukům jenom, že mám ještě nějakej čocht a na pivo dnes nejdu. Měl jsem štěstí. Kostel byl otevřený a farář ve zpovědnici. Hned když mě uviděl, bylo mu jasné, že jsem se do kostela dostal jak Pilát do kréda. Nečekal tedy, že k němu zakleknu, ale vyšel za mnou. "Copak vás sem přivádí?" zeptal se starý pán. "Posílá mě váš šéf. Mám vám spravit topení." "Á vás posílá pan děkan." "Kdepak, ještě vyšší šéf," odpověděl jsem a než aby se pan farář začal vyptávat na celou církevní hierarchii, převzal jsem iniciativu: "Tak kdepak máte ten bojler?" Pan farář mě zavedl do sakristie, a ukázal, co by bylo třeba spravit. 7 "Až budete chtít nový, tak tento můžete poslat rovnou do technického muzea jako exponát," zhodnotil jsem stáří ohřívače a nechtěně tím spustil páně farářovu přednášku o historických zajímavostech a kuriozitách místního kostela. "No ale tím, jak je to tu všechno památkově chráněné, tak by nás celková rekonstrukce vyšla asi na třicet miliónů." zakončil kněz svůj výklad. "Nechci vám do toho mluvit, důstojnosti, ale tak za tři čtyři mega byste měl novostavbu kostelíka se vším všudy. Nebylo by to sice tak nóbl, ale aspoň by tam bylo sucho teplo a ženský by viděly do kancionálů a do kropenky byste na zimu nemusel dávat fridex. Kostel nechte památkářům, ať si z něj udělají muzeum a postavte něco pro lidi," hodil jsem hasák do brašny na znamení, že jsem s opravou hotov. "Mockrát vám děkuju a pán Bůh zaplať za tu práci," loučil se se mnou pan farář. No jo pánbůhzaplať, to se to řekne. Ten už mi visí dvě cigára, pomyslel jsem si a posbíral rychle zbylé nářadí. Chtěl jsem zmizet dřív, než se první ovečky začnou scházet na růženec. Nemusí zítra celá hospoda vědět, že teď dělám zadarmo kostelníka. *** "Pozdravuje tě pan farář, a posílá ti bundu, prý sis ji dnes zapomněl v kostele," s tázavým úsměvem povídá Bětka poté, co se večer vrátila ze mše. Nechal jsem ji tam stát s její otázkou v očích. Cestou do předsíně k věšáku jsem pro jistotu zkontroloval obsah levé kapsy. Krabička tam byla to ano. Ale na rozdíl od té poloprázdné, kterou bych tam čekal, nahmatal jsem hladký neporušený povrch celofánu. Že by pan farář? Nebo že by Bětka od radosti, že jsem poprvé od svatby vstoupil na posvěcenou půdu? Nebo že by snad takhle vypadalo to pánbůhzaplať? *** 8 Ležel jsem už v posteli, když Bětka přišla z koupelny. Zhasla a vklouzla ke mně pod peřinu. Krásně hřála. "Za to ti na mukách udělám novou omítku, ať mě při tom třeba někdo vidí", pomyslel jsem si. Výsada králů Zítra ráno se mám hlásit v léčebně u doktora Vágnera," oznámil jsem lakonicky rodičům, že jejich čerstvě s červeným diplomem promovaný syn se bude nadále věnovat psychiatrii. Soudě podle pohledů, které na mě obrátili, byli asi trochu zaskočení, nicméně mohli být rádi, že se mi podařilo sehnat práci v našem městě a že nezůstanou sami. To, že se jedná zatím o zaškolení, v jehož rámci se postupně podívám na všechna pracoviště, jsem si už nechal pro sebe. "Hlavně buď, Jeníku, na lidi hodný," nabádala mě starostlivě maminka. Táta, ten mě vybavil třemi praktickými radami: "Moc nemluv. Nedělej, že všechno víš, nikdo to od tebe nečeká. A hlavně choď včas. Včasnost je výsada králů. Vždycky raději o hodinu dřív než o minutu později." Tátovy rady jsem si vzal k srdci. Když jsem večer jel s kamarády trochu oslavit své i jejich úspěchy, zařekl jsem se, že musím hlavně brzo domů, abych ráno nezaspal. Jenomže šest let poctivého studia medicíny vás nepřipraví na úskalí nočního života. Láhev kolovala, bylo veselo a stalo se, že jsem popil víc, než jsem měl v úmyslu a zdržel se déle, než jsem měl v úmyslu. V hodině spíše ranní než noční jsem zázrakem chytil balanc na bicyklu a vydal se na klikatý kilometr cesty domů. Silnice byla prázdná a mně se na ní jakž takž dařilo držet. Dokonce i osamělý automobil měl dost místa na to, aby mě předjel. Zvolna přibrzdil u krajnice. Vystoupili z něj dva rozesmátí muži a šli ke 9 mně. Ten, co neřídil, něco prohodil a natáhl ke mně ruku, stejným gestem jako toho večera už pár mých kamarádů. Převzal jsem od něj štafetu a mocně si přihnul. "Tohle není na pití, mladej," zasmál se. "Budeme dělat dechovku." "A já mám jako hrát na klarinet, nebo co?" zeptal jsem se ho nechápavě. "Koukám, že ty ani do ničeho foukat nemusíš, je jasný, že takhle dál jet nemůžeš," řekl rozhodně ten, co řídil. "Nechcem z toho dělat vědu, nasedni a řekni, kam chceš hodit, a jakože se nic nestalo. Co ty na to?" Strážníci vypadali, že by nad tím přestupkem skutečně zavřeli oči, tedy že by to, jak se říká, řešili domluvou. Mně v hlavě znělo tátovo raději o hodinu dřív než o minutu později, a protože na hodinky jsem pořádně nedokázal zaostřit, požádal jsem, zda by mě neodvezli na mé budoucí pracoviště. Chvíli mi to rozmlouvali, ale já jsem trval na svém. Co měli chudáci dělat. Vždyť ono to nakonec bylo v souladu s jejich předpisy. Naložili mě a jelo se. *** "Dobré ráno pane kolego!" zahlaholil doktor Vágner přednosta protialkoholní záchytné stanice. Než jsem si stačil uvědomit, proč jsem se probudil v erárním pyžamu, abych se mohl začít náležitě stydět, dodal dobrácky: "Nějak jste si nám do té práce pospíšil, co?" A bez dalšího komentáře mi podal aspirin a sklenici vody. Oblékal jsem se s pocitem, že to nejhorší mám už za sebou, a ať udělám cokoli, můžu si jen vylepšit renomé. O mém nepovedeném entrée se chvíli vykládalo, ale všichni to vzali, tak, že jsem holt „mladej a blbej“, což by se mělo časem srovnat. 10 "No a měli pravdu. Inu posuďte sami. Mladej už moc nejsem," usmál se primář Švehla na překvapené mladé kolegy. "Tak teď možná tušíte, co mi pomáhá dívat se na těžce intoxikované pacienti jako na lidské bytosti v celé jejich důstojnosti. Vždycky si říkám, že možná jen někdo přišel dřív do práce." Terapie „Tak vám pane doktore pěkně děkuju,“ durdil se v leže na otomanu spisovatel Vrána. „Spaní jste mi napravil, to jo, ale s psaním mám teď utrum.“ „To mi prosím vysvětlete, jaké problémy máte s psaním a jak to souvisí s naší psychoterapií?“ otázal se profesionálně klidným hlasem doktor Niederle a zvolna se napil ze šálku s kávou. Měl doma třítýdenní dvojčata a tak několik porcí silné kávy byly teď pro něj jediným prostředkem, jak při psychoterapii neusnout. Kdyby tak jeho klienti věděli, jak jim to kanape závidí. „No nemám inspiraci, je šlus. Nemám o čem psát. Já vám spím tak tvrdě, že se mi nezdají žádný sny. Já se ráno probudím, sednu k počítači a nic. Není múza nebudou knížky. Jsem vyřízenej.“ „To chcete říct, že jste se dříve při psaní inspiroval tím, co se vám zdálo?“ zeptal se stále klidný doktor a udělal si krátkou poznámku do bloku. „No jistě, vo ničem jiným jsem nikdy nepsal. Všecko to byly moje sny.“ „Počkejte, to mi chcete říct, že i Čtyřicet loupežníků, jste napsal jenom podle snu?“ vyhrkl doktor Niederle se zaujetím dychtivého čtenáře. „No jasně, to se mi zdálo, když jsme byli na víkend u tchýně.“ „A Tři měsíce s Henrym?“ 11 „To jsem měl angínu a vysoký horečky, panečku to byly sny?“ Doktor mírně svraštil čelo a podezřívavě pokračoval: „A Pohřeb v Ulánbátaru?“ „No to se mi zdálo v letadle, cestou na dovolenou do Thajska. Jó, možná vám to přijde nespravedlivý, že si někdo letí k moři a cestou se mu zdá sen, za kterej pak dostane cenu Aloise Jiráska, ale je to tak. Všecko jsem napsal podle snů. To si můžou v literárkách klidně psát o tom, že mě životní moudrost vede od obsáhlých románů k intenzivnímu minimalismu krátkých próz. Hovno moudrost! Mám problémy s prostatou, tak se mi zdaj krátký sny. To je celej minimalismus. Jenomže teď je šlus. Jsem vyřízenej.“ „Nesmíte se na to dívat tak pesimisticky, jistě se s tím dá něco udělat,“ ozval se doktor Niederle, kterého doušek kávy opět vrátil do profesionálního postoje. „To že teď dobře spíte je pro nás úspěch. Inspiraci pro psaní můžete najít jinde, ale kvalitní spánek ničím nenahradíte.“ „Jinde, jinde, to se vám to řekne. Ale pověste mi, kde má chlap jako já vzít inspiraci. Vždyť já nemám dobrodruženej život, neběhám za ženskejma a nejsem žádnej bohém. O čem mám prosím vás asi tak psát.“ Spisovatelovo lamentování doktora dopálilo: „Tak se musíte trochu koukat kolem sebe. Nemusíte psát zrovna o sobě. Ale víte co je kolem vás lidí, kteří mají pohnutý osud. Já to musím vědět. Mě s tím chodí přímo sem. Tady si lehnou. No ukažte pustě mě, já vám to předvedu,“ vyskočil doktor ze židle a vystřídal na otomanu překvapeného literáta. „Tady se takhle natáhnou a spustí…třeba…třeba“, doktor Niederle chvíli hledal nějaký dostatečně obecný příklad, který by mohl uvést a spisovatel Vrána už sahal do kapsy pro notes. Nicméně ta chvilka ve vodorovné poloze unavenému doktorovi stačila. Tužku už pan Vrána nehledal. Bylo mu jasné, že z pravidelného oddechování mu námět k psaní nekápne 12 „Tomu se asi taky nic nezdá“, zabručel si pro sebe a rozpačitě usedl za doktorův stůl. *** „Mistře, nemohla bych se tam jmenovat Renata, mě se to jméno vždycky tak líbilo,“ zaslechl doktor v polospánku povědomý ženský hlas. A zastřený baryton odpovídal: „Ale jistě, vždyť je to přece váš příběh. Já stejně budu u všech postav měnit jména, to jen doktorovi do kartotéky to musím psát se vším všudy.“ Doktor Niderele překvapeně otevřel oči. Neudivilo ho ani tak to, že usnul ve své vlastní ordinaci, ale s překvapením koukal na dvojici sedící v družném hovoru u jeho vlastního psacího stolu. „Á pane doktore,“ zahlaholil spisovatel Vrána, „mám vás pozdravovat od pana Šlezingera. „Tady od něj máte peníze za sezení a objednal jsem vám ho zase za čtrnáct dní. To vám je panečku zajímavej chlap. A tady paní Bobrovská, by prý přišla hnedka za týden, jestli se vám to hodí.“ Vedle evidentně spokojeného Vrány seděla nyní usměvavá neurotička paní Bobrovská. Tři dvousetkoruny ležely na papírové složce z kartotéky. Složka byla o poznání tlustší, než si ji pamatoval a za jméno Ivan Šlezinger bylo připsáno Záhada dospělého dítěte. První případ Budík zvonil, i když noc byla ještě černá jako svědomí průměrnýho senátora. Po paměti jsem sáhl na noční stolek a kolíkem na zadní straně chronometru otočil v protisměru ve snaze získat čas. Pak mě napadlo otevřít oči a vyndat hlavu zpod polštáře. Podle slunce mohlo být skoro poledne. 13 Místo snídaně jsem si dal sklenku něčeho, co vzdáleně připomínalo bílýho medvěda, ale nebyla v tom cítit ani vodka ani likér. Vyrazil jsem vstříc povinnostem všedního dne. Vždyť už bylo na čase. Něco mi říkalo, že jdu pozdě. To něco byl vrátnýho prst významně ukazující na hodiny. "Vy jste Marlowe?" podíval se na mě zpytavě. "Jo, už to tak bude," odtušil jsem. "Dneska jste si nějak přispal co?" "To bych řek. Měl jsem včera těžkej den." "Hádám, že ho dnes budete mít taky," dodal škodolibě portýr. "Nic jinýho jsem v tomhle podělaným městě ani nečekal." sykl jsem přes rameno. Měl jsem v úmyslu se posadit za stůl, dát si nohy nahoru a ještě si v klidu zdřímnout. Nevyšlo to. Chodbou proti mně kráčel ředitel. Ta chodba byla vymetená víc než jeho hlava a tak si mě všimnul. "Hej Marlowe," křikl na mě."Dlouho jsem tě tu neviděl." "To bude asi tím, že jsem tu dlouho nebyl, řediteli. Co jste zakázal v celé budově kouření, mám s docházkou trochu problém." "Jsem ochoten nad tvou absencí zavřít oči, Marlowe." "Hádám, že zato ode mne budete něco chtít." "Hádáš správně, Marlowe, jsi dost bystrý." "Když to říkáte vy, řediteli, tak to zpochybňovat nebudu." "Proto že jsi tak bystrý, mám pro tebe jeden diskrétní úkol." Mám svejch úkolů dost a po žádným dalším, natož diskrétním, netoužím, nejsem však v situaci, kdy bych měl trumfy v ruce a tak jen významně mlčím. Tak významně jak se jen dá. "Marlowe, potřebuji vědět, kdo na pánských záchodech o mně napsal něco velmi neuctivého." Řekl to hlasem tak rozhodným, že by ho neposlechl ani 14 slepeckej pes, ale já byl v maléru a poslechnout jsem prostě musel. "Slyšel jsem, řediteli, že je tam napsáno...," trochu jsem se zarazil, zda to mám vyslovit, "ŘEDITEL JE VŮL". "Ano, to je pravda," pokýval vážně hlavou. "Tak proč vám to vadí, když je to pravda?" Vytřeštil na mě oči jako nebožtík na koronera a já se raději dál neptal. "Dobrá jdu na to, ale doufám, že pak dodržíte slib," ujišťoval jsem se. "To si piš, Marlowe." "Raději nic psát nebudu, ještě bych to pak musel vyšetřovat," pomyslel jsem si, ale řek jsem něco, co se výrazně podobalo slovu DOBŘE. Najít pánský záchodky nebyl až takovej problém. Naštěstí tu nebyla ani noha ani jiná končetina, která by mě rušila při práci. Šel jsem na jisto. Nápis byl v první kabince na dveřích. Zavřel jsem je za sebou zamčel a usadil se na mísu. Při prvním pohledu na text mi bylo jasný, že ten rukopis odněkud znám. Když jsem nápis konečně dočetl, byl jsem si jistej. "Už víš, kdo to byl?" Zeptal se ředitel poté, co mě usadil naproti svému psacímu stolu. "Ano, řediteli. Psal jsem to já." "Myslel jsem si to," odvětil s ledovým klidem ředitel, "proto jsem tě tím případem pověřil. Nikdo jiný by tvůj rukopis nepoznal." "Vy jste pěkně mazanej, řediteli." "Proto tu dělám ředitele," zazubil se samolibě. "Je mi jasný, že mě nyní za ten nápis potrestáte, ale když jsem vyřešil případ, splníte, co jste slíbil?" připomněl jsem řediteli jeho závazek. "Samozřejmě," odpověděl ředitel. Vytáhl ze zásuvky papír se záznamy mé nepřítomnosti. Položil jej před sebe, podepřel si bradu a zavřel oči. Zdálo se, že přemýšlí. Nepřemýšlel. Hned oči zase otevřel a řekl:"Hotovo, dodržel jsem, co jsem slíbil." A mě bylo jasný, že jsem dostal velkou lekci do života. Od teď si budu 15 pamatovat, že když někdo zavře oči, musím sebrat, co se dá. "Vy jste teda vyčůranej jak díra do sněhu, řediteli." "Právě proto tu dělám ředitele," prohlásil lakonicky. Odcházel jsem od ředitele s pocitem, že jsem prohrál, co se dalo a ještě něco navíc. Teď jsem ještě víc toužil, posadit se za svůj stůl a aspoň si konečně zdřímnout, což by byla první pozitivní věc v tomto podělaným dni. Sotva jsem však otevřel dveře, ozvalo se nepříjemnou fistulí: "Zase pozdě, Marlowe!" Znělo to tak vysoko, že jsem si musel stoupnout na špičky, abych tomu rozuměl. Změřil jsem si pohledem dámu, která stála u okna. Míry měla 90-60-90, tedy váhu věk a momentální tepovou frekvenci. Bude tedy lepší ji nedráždit. Lovil jsem v paměti, zda ji odněkud znám, ale marně. Na ženský ve věku mý babičky holt nemám hlavu. "Poslyšte, madam, nechci být netaktní, ale my se odněkud známe?" otázal jsem se, co možná nejdiplomatičtějším tónem. "Právě že skoro neznáme, Marlowe! A to je, vzhledem k tomu, že jsem tvá třídní učitelka, dost špatné.“ Tereza Ptáčková Stín říšské orlice Marina zabořila hlavu do polštáře černé tmy a rozplakala se. Co s ní teď bude? Neuměla německy, nevěděla, co znamenal velitelův rozkaz. Seděla v tmavé místnosti bez okna, v koutě nahmatala jen odhozenou deku a schoulila se do ní. Čekala, kdy se rozrazí dveře a v nich spatří tmavou postavu toho německého ďábla. Seděla tak už druhý den, aspoň se jí to zdálo, jak odhadovala 16 podle měnící se intenzity slunečního svitu, který pronikal škvírami v dřevěných stěnách. Bože, byl to hrozný okamžik, když u nich v noci zabušili na dveře vojáci. Srpnová noc roku 1942 hřála létem. Obloha však zůstala tmavá, bez hvězd. Šestnáctiletá Marina zatoužila alespoň na chvíli s vrstevníky zapomenout na válečné dny, sejít se v lese na Fěrtušku, na místě, které dříve oživovala hudba, tanec a radostné mládí. Malá mýtinka uprostřed lesa na kopci za vesnicí, krytá ze tří stran vysokými stromy, se zdála být bezpečným místem i teď. Němci už několik dní neprošli vesnicí a lidem se každým okamžikem bez přítomnosti uniforem s říšskou orlicí dýchalo lehčeji. Rodiče však Marině nedovolili opustit po setmění dům. Ačkoliv si pohrávala s myšlenkou na útěk, cestu znala, na Fěrtušek by ji nohy donesly za chvilku a třeba i poslepu, přece jen nakonec poslechla. Nechtěla rodiče trápit. Stačí, že není dne, aby si nevzpomněli na jejího staršího bratra nasazeného na práce v Reichu. Marina ležela v posteli a poslouchala ticho noci, občas někde zaštěkal pes. Nemohla usnout, vzpomínala na dobu, kdy byla malou holčičkou, na svoje starší kamarádky, na známé lidi, které Němci odvlekli pryč. Vzdychla. Z kuchyně se ozýval tikot hodin, jinak panoval všude klid. Zem snad na chvíli zapomněla, že je na frontách denně kropena ranami z kulometů a zalévána krví lidí, kteří se nikdy nesetkali ani tváří v tvář, a přesto se nelítostně zabíjeli. Proč vlastně bojovali? Vtom se ozvala střelba. Marina ztuhla. Srdce se jí zastavilo. Kde to? Proč? Který nešťastník? Posadila se a zamžikala do tmy. Chvíli na to přiběhla matka, vrhla se k její posteli a začala ji objímat. „Marino,“ hladila ji po vlasech, jakoby nemohla uvěřit, že opravdu drží svou dceru v náručí. „Maminko, co sa stalo?“ „Marino, v hoře sa střílá. Tatínek praví, že to je snáď od Fěrtušku…“ Marině se zastavilo srdce podruhé, ale hned se jí rozbušilo o to divočeji. Hlavou jí prolétla jména a obličeje všech přátel, kteří se srdnatě chystali na veselý večer. Mimoděk pohlédla na postel u okna. Matka se tam taky otočila. „Jozéfku, spi,“ uklidňovala dvanáctiletého chlapce, Marinina bratra. Ale dítě nemělo na spánek ani pomyšlení, chlapec seděl na lůžku mlčky, zaraženě. Nastražoval uši do tmy. Venku se rozštěkali psi, a když vlna jejich štěkotu přešla celou vesnicí, rozhostilo se opět ticho. Do místnosti vstoupil otec. Marina na něho pohlédla, ve tmě rozeznala, že jí mírně pokynul hlavou. Nepromluvil však, jeho rty zůstaly pevně semknuté. Věděla, že myslí, na to stejné co ona. Kdo všechno zaplatil za nerozvážnost mládí? Čtyři postavy naplňovaly místnost mlčenlivostí. Nikomu se nechtělo promluvit, nikomu se nechtělo odejít. Zůstali tak hodnou chvíli. Vyrušilo je až hlučné bušení na dveře. „Tür auf!“ 17 Křik a dupot nohou venku prozrazoval, že skupina německých vojáků nepřišla na obyčejnou obchůzku. Bušení se ozvalo silněji. „Tür auf!“ Otec se vzpamatoval. Matka si zakryla rukou ústa. „Bože dobrý, snáď vyrazíja dveře,“ vzlykla, „co s nama bude?“ Otec už mezitím vojákům otevíral. Sotva stiskl kliku, německý velitel zvenku dveře prudce rozrazil. Jeho pohled padl na muže. „Der tschechische Hund!“ Udeřil Marinina otce do obličeje, až padl k zemi. Matka vešla do kuchyně, kam se nahrnuli vojáci. Otec se objevil za nimi. Venkovní dveře zůstaly otevřené. Německý velitel vykřikoval rychle a zlostně svoje požadavky. Marina, která se zatím nepohnula z postele, se otočila k oknu. Všimla si, že v sousedních dvou chalupách pod nimi se rozsvěcí světla a zpozorovala nějaký pohyb osob venku. Znovu se rozezněl štěkot psů. Vojáci tedy asi přišli z lesa, jejich chalupa stála lesu nejblíže. Svitla jí naděje - možná nikoho nechytili. Pak ale bůhví jak se rozdráždění Němci pomstí tady. Ačkoliv Marinin otec uměl trochu německy, velitelovým rychle štěkaným příkazům ani při nejlepší vůli nerozuměl. Snažil se mu to vysvětlit, snažil se mu omluvit a poprosit ho, aby mluvil pomaleji, ale velitel nebyl s jeho odpověďmi spokojen. Mračil se stále zlověstněji. „Entschuldigung, Herr Kommandant, ich verstehe tschechisch,“ ozval se jeden z vojáků za zády svého pevně rozkročeného velitele. Velitel, vysoký hranatý muž, tvrdých a nelítostných rysů mu pokynul a mladý voják se k němu přiblížil. Velitel mu něco krátce pověděl a voják přistoupil k Marininu otci. Tvář mladíka prozrazovala, že se skupina opravdu vrací z lesa, z divoké honičky. Líčka měl poškrábaná od větví, které ho musely šlehat přes tvář s velkou prudkostí při běhu nočními lesy a strništi. Rysy tváře měl ostré, ale pravidelné, hezky tvarovaný, rovný nos, úzké, ale nikoliv přísně semknuté rty. Hnědé oči, do kterých mu spadaly pramínky světlých vlasů, když se ze své výšky skláněl k otci, aby mu přeložil, co jeho velitel žádá, působily mírumilovně. „Ne,“ vrtěl hlavou otec, „nemáme, nemáme vám co dat.“ „Halt das Maul!“ vykřikl ostře velitel, když viděl otcův zamítavý posunek. Zuřivě se rozhlížel po místnosti. Marina to už nemohla vydržet. Ačkoliv na sobě měla jen plátěnou bílou noční košili, objevila se na prahu kuchyně. Měla strach, aby vojáci neublížili rodičům. Nemohla by se na to dívat, musela by skočit mezi ně. Uvnitř se třásla strachem, ale zároveň jí lomcoval vztek. Když si pomyslela, že vojáci vztáhli ruku na její přátele a nestačí jim to… Velitel na ní zastavil svůj pátravý pohled. 18 „Komm her!“ vyštěkl a pokynul jí rukou k sobě. Zaváhala, pohlédla na otce, jakoby čekala jeho radu. „Komm her! Wie heisst du?“ Nerozuměla. „Name!“ Otec zareagoval na velitelův zlostí překypující hlas. „Marina!“ otočil se k němu. „Marina, komm her! Geht mit!“ Velitel ztratil zbytky trpělivosti. Jakmile se mu přiblížila na dosah ruky, vyškubl ji z její váhavosti a strčil ji mezi skupinu vojáků. Matka se za ní chtěla rozběhnout, ale otec ji zadržel. Mladý voják, sledoval napjatě celou scénu, teď se otočil zpět k rodičům, aby jim přeložil velitelův rozkaz. Rodiče však chápali, velitel si vybral jejich dceru jako náhradu. Věděli, že odporovat by mohlo znamenat smrt. Velitel zdejší německé posádky byl vyhlášený svou krutostí. Nenáviděl Čechy a po atentátu na Heydricha, kterého velmi obdivoval, jeho nenávist dostoupila vrcholu. Dívali se a v duchu se s ní loučili, matka měla pláč na krajíčku, otec stál pevně. „Musí,“ dodal k nim voják tiše s omluvným tónem v hlase. Velitel se beze slova otočil a celá skupina i s dívkou odešla. Matka se rozplakala. „Cérečko moja,“ vzlykala a otec ji objal, aby ji utišil. Jeho ustaraná tvář se však také leskla slzami. Odvedli Marinu na Barák, kde měli Němci svoje sídlo. Byla tu celnice, z kopce nad údolím měli přehled, co se děje dole ve vesnici. Velitel si Marinu nechal předvést do kanceláře. Styděla se, odvlekli ji tak, jak byla, jen v noční košili. Posadila se na židli a opatrně se rozhlížela. Nad stolem naproti ní visel obraz Hitlera. Neporazitelného Vůdce Velkoněmecké říše. Chtělo se jí poplivat pečlivě vyleštěný rám obrazu. Strachy však málem omdlévala nad pomyšlením, co s ní bude dál. Velitel jí sypal na hlavu nadávky, jak alespoň vyrozuměla z tónu jeho hlasu. Pak se k ní přiblížil, zkoumavě si ji prohlížel, cítila z jeho pohledu pohrdání. Pohladil ji po tváři, majetnicky, zálibně. Jeho ruka se však nezastavila na Marinině bradě. Sjížděl dlaní níž, přes její krk, prsa…Najednou si uvědomila, proč ji velitel odvedl z domu. „Ne!“ vyskočila tak prudce, až se její židle převrátila. Chtěla utíkat ke dveřím, ale velitel byl rychlejší. Srazil ji tvrdě k zemi a snažil se ji udržet v klidu. Přiklekl ji. Slyšela zvuk trhaných šatů. Její pud sebezáchovy byl ale silnější – kopala a bušila kolem sebe pěstmi. Chtělo se jí křičet, ale dobře si uvědomovala, že se tu žádné pomoci nedovolá, a tak se bránila jen mlčky, ale o to zuřivěji. Velitel na ni začal křičet německé nadávky a pak ji uhodil pěstí do obličeje. Bolestí se jí zatmělo před očima a v ústech ucítila příchuť krve. Povolila. Velitel však už opět zuřil. Přivolal vojáky a rychle jim vydal rozkazy. 19 Chtěla vyskočit, ale nemohla. Vojáci ji popadli za ruce a zpola ji nesli, zpola vlekli do místnosti, kde zůstala zavřená doteď. Je možné, že by na ni zapomněli? Nedostala ani jídlo, ani vodu. Jistě však o ní stále ví, byla přesvědčena, že velitel posádky už s ní má své plány. Jen aby se nepomstil na jejích rodičích a malém bratrovi. Zesláblá hladem a vyčerpáním usnula. Sluneční paprsky Marinu hladily po tvářích a nahých pažích. Kolem sebe slyšela ženské hlasy a smích. Marina seděla v trávě a schválně zavírala oči. Nechtěla se dívat do slunce, ale nechtěla se ani dívat do tváří dvou žen, které Němci poslali, aby ji opatřily a oblékly. Červeň se jí hrnula do tváří při myšlence na to, s kým tu sedí. Obě znala. A znala je celá vesnice – dvě ženy, které chodily za německými vojáky sem na celnici. Marina se otřásla, nechtěla s nimi mít nic společného. Ty dvě se spolčením s Němci nijak netajily, ba se jím někdy dokonce chlubívaly a nechaly se od vojáků dokonce oslovovat německými jmény. Markéta, tady ji volali Grete, byla asi třicetiletá, pohledná žena. Dlouhé světlé vlasy, které jí dříve často volně spadaly na ramena, měla teď zapletené podle vzoru německých žen. Byla vdaná, ale to samozřejmě pro Němce neznamenalo žádnou překážku. Druhá z žen Katyna, na Baráku jí říkali Katri, byla mladší, svobodná, vlnité kaštanové vlasy se jí leskly ve slunečním svitu a rámovaly svěže růžovou pleť. Grete přinesla Marině z vesnice nějaké šaty. Marina na okamžik tajně zadoufala, že snad Grete navštívila její rodiče. Ale ačkoliv byla blonďatá žena pod německou ochranou, sama by si k nim do domu zřejmě netroufla. Obě, Grete i Katri věděly, že většina vesničanů, jejich bývalých přátel, je za příklon k Němcům nenávidí. „Nebuď hlůpá, Marino,“ domlouvala ji se smíchem Grete. „Němci ti neublížíja, enom sa nesmíš příčit. Šak sa podívaj, zle sa nemáme. A aj naši dole v dědině majů od nich pokoj. Nikdo od nás nemosel do Němec, a náš Lojzek by sa temu jinak nevyhnúl.“ „Aj náš tata, dělať mosí, ale nad dodávkama, co mosí odevzdávať, Němci kolikrát přimhůříja oko,“ přidávala se Katri. Ale Marina nechtěla ani slyšet. Dobře věděla, co se ve vesnici povídalo. Ty dvě poběhly k Němcům ne ze strachu o svoje blízké, ale spíše z vypočítavosti, aby se ony měly dobře. Nikdo je nenutil, nikdo jim nevyhrožoval, odešly na Barák samy. Grete i Katri ji víc nepřemlouvaly, když viděly její odmítavý postoj. „Budeš tu dělat služku, ale běda ti, jak neco vyvedeš, Němci ťa šetřit nebudů, my sme ťa varovaly,“ řekla jí ještě Grete a pak už ji beze slova odvedly do kuchyně, kde měla pomáhat. 20 Marina se stala němým svědkem života na celnici. Velitel německé posádky se o ni už nezajímal, ale přání, že ji snad proto propustí domů, se jí také nesplnilo. Stala se tu služkou, pomáhala, kde bylo potřeba – ať už v kuchyni, s prádlem či při úklidu. Vojáci si jí nevšímali a ona za to byla vděčná. Bývalo jí smutno, neměla tu nikoho a s Grete a Katrin se bavit nechtěla. Svoje rozhodnutí přidat se k nim si nerozmyslela, ani když viděla, že ony dvě se volně pohybují jak po budově, tak po okolí a do vesnice mohou také. A Marina by tak ráda navštívila rodiče a mladšího bratra! Vždyť oni ani neví, jestli žije a co s ní Němci udělali. Když měla volnou chvíli, hledívala do údolí a hledala očima jejich chalupu. Kéž by aspoň mohla rodičům říct, že je v pořádku. O to víc ji překvapilo, když ji jednoho dne vytrhl z podobného zamyšlení německý voják. Přistoupil k ní zezadu, tiše a nečekaně. „Marina,“ oslovil ji. Trhla sebou leknutím a otočila se. Dívala se do povědomé tváře. Většinu vojáků posádky znala už od vidění, ale tahle tvář jí přece jen přišla nějaká známější, bližší. A co víc, uvědomila si, že ten pohled hlubokých hnědých očí ji vlastně nijak neděsí, že ji naopak uklidňuje. Pak si vzpomněla, proč na ni z vojáka dýchlo teplo domova. Byl to ten, který překládal otci velitelovy rozkazy, když vtrhli vojáci do jejich chalupy. „Marina, to je pro tebe,“ podával jí malý balíček ovinutý kusem hadru z režného pytle. Marina se nedůvěřivě podívala na něj, pak na balíček a potom opět do mladíkovy tváře. Vycítil, že mu nevěří. „Od rodičů,“ dodal. Marině se rozšířily oči úžasem. Slyšela dobře? Řekl, že rodiče jí posílají vzkaz? Vzala si balíček z jeho dlaně. Chtěla se vojáka zeptat, jak je to možné, kde se setkal s jejími rodiči? Ale on, když zpozoroval, že ji přesvědčil, otočil se a odcházel. Marina zvedla hlavu k oknům celnice a všimla si, že se vojáci někam chystají. Hodila si rychle balíček za halenu a rozběhla se po své práci. Chytili pašeráky. Skupina Němců, které viděla Marina odpoledne odcházet z celnice, se vrátila až po setmění. Vedli sebou několik osob, snad tři nebo čtyři. Marina je pozorovala z tmavého okna malé místnosti, kterou jí Němci vyhradili, ale nedokázala přesně rozeznat počet zajatců mezi míhajícími se postavami německých vojáků. Cítila, že napětí, které panovalo na celnici odpoledne, než Němci odešli na chystanou akci, opadlo. Slyšela německé výkřiky, nadávky, smích. Odvedli chycené muže do budovy. Ještě teď v noci je budou vyslýchat. Ale ne ve velitelově pracovně, ta musí zůstat bez poskvrny. A že se výslech neobejde bez nadávek, bití a kopanců, o tom Marina ani 21 nezapochybovala. Věděla, že zajatce vyslýchají v jednom z tmavých pokojů na opačném konci budovy. Ostatní vojáci, kteří se výslechu neúčastnili ani jako stráž ani jako přihlížející, se dali do oslav. Takový úspěch se přece musí zapít. Samozřejmě nějaké to rozkošné ženské potěšení voják také neodmítne. Grete a Katrin se k nim tedy připojily. Jestlipak se od Němců alespoň něco dozví, uvažovala Marina. Mohly by vědět, kdo jsou ti zajatci. Je to snad někdo známý z dědiny? Co asi pašovali přes slovenskou hranici? Potraviny? Nebo převáděli uprchlíky? Jedno bylo Marině jasné - že nešlo o náhodnou akci německé hlídky, tohle byl dokonale zorganizovaný lov na základě hlášení nějakého udavače. Zrádce. Marinu bodlo u srdce. Bože, můžeme ještě válku vyhrát, když ani lidem z vlastních řad se nedá věřit? Když udává bližní bližního? Odklonila se od okna, a vtom ji zaškrabala na prsou hrubá režná látka. Teprve teď si uvědomila, že ještě nerozbalila dárek od rodičů. Opatrně ho vytáhla a chvilku si ho prohlížela ve svitu měsíce. Pak pohladila hrubou látku. Zavřela oči a snažila si vybavit si rodiče, co asi teď dělají. Jak je ten voják přesvědčil, že mu mohou věřit? Že jejich vzkaz jí předá? Pomalu rozvázala uzel z konopného provazu. Přemýšlela, co jí mohou rodiče poslat, když skoro všeho mají sami nedostatek. Šaty těžko, na to byl balíček příliš maličký a s jídlem doma sotva vyjdou. Sundala provázek a rozbalila látku. Sáhla na předmět, který v balíčku ležel, a vzala ho do dlaně. Ucítila křížek. Po hmatu poznala dřevěný růženec. Zvedla ho k očím a měsíc jí malý předmět jasně osvětlil. Maminčin růženec, který odedávna visel nad její postelí. Darovala jí ho její vlastní matka, Marinina babička. Odmala Marinu maminka učívala před spaním modlit se růženec. Klečely vedle sebe u postele při světle svíčky a maminka pomalu odříkávala modlitbu a posunovala jí drobné neohrabané prstíky po jednotlivých korálcích růžence. Každý večer pak maminka pohladila před ulehnutím křížek a Marina věděla, že vzpomíná na svou matku. Maminka vždy ten růženec opatrovala jako oko v hlavě a teď…teď jí ho poslala, aby ji chránil. Marině vstoupily do očí slzy. Ale než stihly skanout dolů po líčkách, ozval se pod oknem tichý hlas. „Marina…?“ Přitiskla se ke stěně a pátravě se zadívala z okna do tmy, jestli uvidí, kdo ji přišel navštívit. „Marina, dárek rodičů…už jsi rozbalila?“ Marině poskočilo srdce radostí. Přišel ji navštívit ten, který jí donesl drahocenný vzkaz. Vyklonila se z okna a tvář se jí smála štěstím. Když voják spatřil její úsměv, oplatil jí stejným. „Děkuju,“ zašeptala. „Jak…jak se jmenujete?“ „Otto.“ 22 Voják stál těsně u zdi, bylo těžko se mu dívat do očí. „Marina, mohu za tebou?“ Polekala se. Když ho pustí…sama by se mu neubránila. Postřehl její zaváhání. „Neublížím ti.“ Rozhodla se mu důvěřovat. Stejně, kdyby chtěl, nemusí se jí ani prosit o povolení a sám by mohl vejít a odejít, kdykoliv by se mu zachtělo. Zůstali ve tmě, jen měsíc matně osvětloval obrysy jejich postav. Chvilku seděli mlčky. Pak začal Otto Marině vyprávět o sobě. Byl to sudetský Němec ze západních Čech, proto rozuměl tak dobře česky. Zapálil se pro myšlenku Německé říše a povstání německého národa. Už dávno ale shledal, že věřil omylu. Bludu, který chtěl pozvednout jeden národ na úkor jiných, za cenu nevinných životů. Stýskalo se mu po rodičích. Bohužel otec, kterého vždy obdivoval, shledával nacismus jako jedinou správnou ideologii, a tak se jejich názory začaly rozcházet. Občas psával domů dopisy, ale cítil, že si mají s otcem stále méně co říci. Jejich vzájemné odcizení se díky odlišným postojům neustále jen prohlubovalo. Marina byla německému vojákovi každým okamžikem vděčnější za jeho společnost. Chápal, jak se cítí, proto se rozhodl, že při obchůzce navštíví dům jejích rodičů, aby jim řekl, že Marina žije. Doma zastihl jenom její matku, otec byl na poli a ona se právě chystala za ním. Jeho návštěvy se polekala, a on se nechtěl moc dlouho zdržovat. Všechno jí rychle vypověděl. Marinina matka pak odběhla, a když se vrátila, podávala mu pro ni balíček. Schoval ho pod uniformu, usmál se a měl se k odchodu. Marinina matka měla oči plné mateřské něhy a v náhlém hnutí mysli k němu vztáhla ruce, jakoby chtěla vzít jeho tvář do dlaní a poděkovat mu, ale pak jí paže rychle poklesly. Sama se lekla svého unáhleného gesta a zastyděla se. Voják rychle nato zmizel. Marině však tento okamžik setkání s její matkou zatajil. Bylo v něm pro něj něco niterného, něco sladkobolně krásného. „Marina, jsi hodná,“ vzal ji za ruce, když se s ní loučil. Dívala se na něj dojatým pohledem plným vděčnosti. „Chtěla bys poslat rodičům vzkaz?“ Zatočila se jí nad tou nabídkou hlava. Proč ji to nenapadlo hned? Ale i kdyby, stejně by neměla odvahu vyslovit takovou prosbu nahlas. „Ano, ale nemám jak…,“ rozhlížela se do tmy. Otto pochopil. „Zítra přinesu. Přinesu ti papír a tužku, ja?“ usmál se. Ach, jak jí bylo najednou krásně. Venku utichal hluk bouřlivých oslav německých celníků. Koncem září velitel německé posádky odjel. Co se stalo se zajatými pašeráky, se Marina nedozvěděla. Jak očekávala, Grete a Katrin jejich osud 23 nezajímal a Otto o nich mluvit nechtěl. Možná sám přesně nevěděl, jaká bude jejich další cesta, určitě si ale byl jist, že je nečeká už nic dobrého. Marina zajatce viděla, když je Němci strkali do auta a odváželi pryč. Byli skutečně čtyři, zahlédla však tvář jen jednoho z nich. I z dálky se jí zděsila, viděla, že ji má ošklivě rozbitou, přeražený nos. Nepoznávala v ní nikoho známého, ale nebyla si jistá, že by v tak znetvořeném obličeji a z takové dálky vůbec poznala třeba vlastního otce. Potěšila se však, když jí Otto popisoval, jak předával jejím rodičům vzkaz. Otec dopis přebíral roztřesenou rukou, snad měl obavu, že si z něj mladý voják utahuje a ve skutečnosti mu podává nějaké předvolání. Marinina matka se na Otta dívala pohledem plným upřímného vděku, cítil, že ho má svým způsobem ráda. Když velitel odcestoval, na celnici začal nový život. Byl to totiž především on, kdo udržoval krutou morálku. Ostatní vojáci konali jen své povinnosti, vykonávali nejnutnější obchůzky a hlídali hranici. Většinu času se však ve vesnici příliš nezdržovali. Pouze tehdy když potřebovali doplnit zásoby. Obyvatelům údolí senické říčky to sice příliš neulehčilo, ale poznali, že vojáci nechtějí vyvolávat zbytečné rozepře a starají se pouze o svoje věci. V těch dnech zůstalo leckteré německé oko slepé, nebo alespoň přimhouřené. Věděli, že nejsou oblíbení, a přesto, že se mohli cítit svrchovatými pány, ta myšlenka nenávisti jim přece jen nebyla příliš příjemná. Mnoho z posádky bylo také sudetských Němců, rozuměli česky a chápali, že válka doléhá i na nevinné lidi s příliš velkou krutostí. V nejednom stavení se jeho obyvatelé srdečně zasmáli, když vesnici oblétala historka, jak do jedné z chalup přišli Němci, aby si vzali, co jim v jejich kuchyni pochybělo. Domácím zatrnulo, ani ne proto, že se znovu měly ztenčit jejich už tak chudé zásoby, ale proto, že ve vedlejší místnosti stáli pod oknem partyzáni a taky žádali kus něčeho do hladových žaludků. Ale Němci neviděli, ani nechtěli vidět. O to krutěji na všechny dopadl velitelův návrat. Vždy rád dával okázale najevo svou moc, teď se však vrátil plný nových dojmů z Prahy a Berlína a hořel o to větší vášní pro nacistické Německo. Dva dny po svém příjezdu prošel s hlídkami celou vesnicí a číhal na sebemenší záminku k zatčení kohokoliv. Vojáci neprodyšně hlídali hranice ve dne v noci, neproklouzla by ani myš. Velitel hledal, slídil, rozhlížel se dravčíma očima plnýma zloby, koho by potrestal, na kom by si ukojil své násilnické sklony, na kom by ukázal svou moc. Nakonec na Barák přivlekli tři starší muže a dva chlapce asi v Marinině věku. Všechny obviněné z malicherných důvodů, které se stejně zrodily spíše ve velitelově hlavě, než že by skutečně existovaly. 24 Německý velitel si všechny obviněné nechal postupně zavolat do své kanceláře. Kromě nich také Marinu. Seděla v křesle v očekávání, co se bude dít. Velitel před ni přisunul lejstro hustě popsané německým písmem. Neměla moc času přemýšlet, co podepisuje a už vůbec neměla čas zkusit rozluštit řádky svou chabou němčinou, kterou tu na Baráku pochytila. Velitel na ni mluvil, ale ona ho vnímala jen napůl. Nakláněla se nad lejstro. Snad jde o nějaké pracovní povolení, měla dojem, že v jednom řádku pochytila něco jako „Arbeits..,“ nebo se jí ta myšlenka vkradla do hlavy snad z velitelovy řeči? Otřásla se při pomyšlení, že by ji odvlekli do Reichu, i když její věk jí ještě poskytoval trochu záruky, že by se tak stát nemělo. V těchto dnech už si nikdo nemohl být jist vůbec ničím. Vzala do ruky tužku a roztržitě napsala svoje jméno na konec stránky. Opatrně položila pero a vzhlédla. Velitel se usmál. Udivilo ji to. Navečer se všichni vojáci srotili na celnici. Ven odešla jen jedna hlídka, aby střežila hranici. V noci ji vystřídá další stráž. Zbytek posádky pohraničníků se chystal k bujaré oslavě. Do místnosti, kde se takové dýchánky pořádaly, se scházeli vojáci. Grete a Katrin nesměly chybět. Marina toho večera nemohla usnout. Převalovala se na posteli, neměla ani chuť sedět u okna a hledět do tmavé krajiny, tak jak to často dělávala. Hluk oslav se nesl k Marině čím dál hlasitěji a čím dál nepříjemněji. Vojáci zpívali německé písně, Greta a Katrin putovaly z náruče do náruče a rozjařeně výskaly. Celnice žila veselím, jaké tu Marina za dobu svého pobytu nezažila. Sama nevěděla proč, ale začalo ji to znepokojovat. Tiskla si dlaně k uším, schovávala hlavu pod polštář. Chtěla uniknout tomu zlu slavícímu svůj svátek. Připadala si jako uprostřed čarodějného chumlu, který neustále zrychluje svůj rej. Myslela, že už to nemůže být horší, že se jí brzo zatočí hlava a ona upadne do mdlob. Vtom se však tmavou nocí ozvaly výstřely. Marina se zprudka posadila na posteli. Třeštila oči do tmy a třásla se po celém těle. Někdo zaklepal na dveře. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi. „Marina,“ naléhavě se ozvalo za dveřmi tlumeným hlasem. S dekou, kterou křečovitě svírala v dlaních a tiskla si ji na hruď, slezla z postele. Zmáčkla kliku dveří. Dovnitř vpadl rozrušený voják. Otto. „Marina, uteč!“ Nechápavě se na něj dívala. Neschopna jediné otázky, co se stalo. „Marina, rychle, schnell, uteč!“ pobízel ji. „Co se děje?“ vzpamatovala se konečně. „Marina, ten papír, co tys podepsala…to je rozsudek.“ Rozsudek?! „Rozsudek smrti. Podepsali všichni přivedení a ty. Velitel…on to vymyslel, na vás. Běž! Utíkej!“ 25 Marina ač strachy bez sebe, počala na sebe házet šaty. Už skoro připravena k útěku se najednou zarazila. „Ale…“ Otto jakoby jí četl myšlenky. „Těm už není pomoci,“ zavrtěl hlavou. „Náš velitel připravil grausam, krutou hru.“ Otto musel Marinu zadržet, aby se nevytrhla a nerozběhla se smrti vstříc, směrem k zajatým. „Za chvíli je povedou. Ty běž nebo…“ Marině vhrkly do očí slzy. Ale strach ji vyburcoval jednat. Otto ji opatrně vyvedl ven, na druhé straně budovy, než probíhala oslava německé zrůdnosti a rozpínavosti. Beze slov jí ukázal pohybem paže, aby běžela od celnice oklikou a potom stočila dolů do vsi. Marina se na něj podívala. Přemýšlela, jak mu poděkovat. Snad polibkem. Ale to ještě nikdy neudělala. „Děkuju,“ zašeptala. Cítila, že by měla říct něco víc. Vždyť si sama uvědomovala, že právě on jí tu byl jedinou útěchou, ale nedokázala najít vhodná slova. V Ottově pevném pohledu se zračila nejen pobídka, ale i prosba, aby už neztrácela čas. Rozhodla se tedy vyrazit do tmy. Přidala do kroku. Nakonec se rozběhla a řítila se z kopce šílenou rychlostí. Místo tichého šumění lesa stále slyšela hlasy z celnice. Přidal se štěkot psů a střelba. Myslela v tu chvíli, že už se pustili za ní. Běžela jako šílená trávou i jehličím, několikrát upadla, ale neměla čas myslet na zranění. V uších jí zněl zlověstný velitelův smích a měla pocit, že ji každou chvíli popadne za rameno jeho ocelová ruka a strhne do pekel. Byla to cesta plná strachu. Marina běžela, už ani nevěděla kam. Ztratila směr, když kličkovala lesem. Znovu se ozvala střelba, ale tentokrát už jako z velké dálky. Marina začala před sebou rozeznávat rysy nějakého stavení. Malý domek stál osaměle a ztmavle. Marina k němu doběhla zkrvavená a uplakaná. Z posledních sil zabušila na dveře. I když vypadal domek opuštěně, dveře se otevřely hned vzápětí. Vykoukl z nich kulatý ženský obličej zbrázděný vráskami. „Tetičko, skovajte mňa,“ vyhrkla Marina. „Nebo mňa Němci zastřelíja!“ A stará žena se zbytečně nevyptávala. Dala si dohromady dvě a dvě a bylo jí jasné, že mladé děvče má tisíc důvodů utíkat před Němci. Vtáhla Marinu do domu. Zavedla ji do kuchyně. Za stolem seděl starý muž, ale podle postavy pořád statný a silný. „Nekam ťa dáme, to sa neboj,“ uklidňovala stará tetička Marinu. Poradila se šeptem s manželem. Marina mezitím stála u dveří a čekala. Opírala se o zeď, už neměla sílu stát pořádně na nohou. Stále si však nedokázala oddychnout, že už je všemu konec. „Poď,“ vzala ji pak tetička za ruku. „Skováš sa do řepnej jamy. Včilkaj je prázdná, Němci tam nepůjdů a psi ťa tam nenajdů.“ 26 A teprve tam, na dně, kolem sebe vůni hlíny si Marina začala uvědomovat události posledních hodin. Připamatovala si, že teď už mohla jít na onen svět a to dokonce se svým souhlasem! Všechno napětí z ní spadlo únavou a vyčerpáním. Zachránila si život. Ne, vlastně on - německý voják - jí zachránil život. Přála si, aby se v pokoji vrátil domů a našel tam svoje štěstí. Stočila se do klubíčka. A pak se rozplakala. Slzy se mísily s hořkostí a strachem. Hlína nestačila vpíjet pocity zoufalství. Slunce nového dne spatřilo na Baráku hrozný obraz. Na stromech se houpaly mrtvoly tří zajatých mužů a kus od nich ležela těla dvou zastřelených mladíků. Velitel je nechal dívat se na popravované muže, kochal se jejich vyděšenými výrazy. Pak jim slíbil vzhledem k jejich mládí svobodu. Smál se hrubým hrdelním smíchem, když chlapcům v očích probleskl paprsek naděje. Jakmile se však otočili k odchodu a ušli pár kroků, ukrytí střelci je zasáhli do týla. Velitel se bavil svou krutostí. Odkopl těla a napil se z číše červeného vína s takovou rozkoší jakoby pil krev svých nepřátel. Opíjel se svou mocí, podlost jeho plánu mu nijak neubírala sebevědomí. Stál uprostřed svého popraviště jako ztělesnění zákeřné smrti. Té, která nemá odvahu postavit se protivníkovi čelem, té která se bojí podívat se mu do očí a zabíjí ho ranou do týla. Té, které Marina unikla. Lucie Nedbalová Co v životě má cenu Nostalgicky vzpomínám na dávné časy, kdy lidé měli k sobě velice blízko. Kdy otec miloval syna a syn otce. Čest byla největší ctností a milovat znamenalo obětovat se pro druhého. Avšak ty dvě zpropadené války vše zničily. Svět povstal proti sobě, lidé se bezdůvodně nenáviděli a bez výčitek zabíjeli. Lásku nahradila nenávist a nezájem. Lidé se stali opatrní a nedůvěřiví, děti své rodiče začaly nenávidět a na oplátku oni se jim nevěnovali. Všechno důležité jakoby zmizelo a zůstala pouze prázdná bublina. Já bych vám ale rád pověděl příběh skutečně dlouho přetrvávající lásky. „Ondřeji, podal bys mi to kladívko tam na zemi?“ zamumlal muž stojící vysoko na žebříku, neboť držel v puse skobičku a oběma rukama se držel, jelikož se bál pádu. Ondřej kladívko našel velmi rychle, ale neubránil se uchechtnutí, když spatřil otce, kterak se křečovitě drží žebříku. „Neměl bych to raději udělat já?“ 27 zeptal se nakonec. „Nesmysl…“ zahuhlal otec, ale v ten okamžik mu skobička z úst vypadla a spadla Ondřejovi k nohám. „Cha, to je osud.“ zasmál se. „Ale vůbec, osud není…“ zahulákal otec, ale pro jistotu už slézal dolů. „Fuj, to je ale výška…“ uznal, když stál pěvně na zemi. „Tati, proč prostě nepověsíme ten obraz do druhé místnosti?“ zavrtěl jeho syn hlavou. „Protože tematicky se tam vůbec nechodí. Pamatuj, druhá místnost je…“ „Afrika,“ dořekli současně, „a k té se prostě Dáma s hranostajem nehodí, chápu. Ale je tam místo…“ ale to už raději lezl za smíchu nahoru. Otec se dole taky smál. Svého syna velice a upřímně miloval, vždyť když mu zemřela jeho drahá žena, zbyli si tady na světě sami. Oni a umění. Jejich celý život bylo umění. Sbírali obrazy, sochy, vycpaná zvířata, papyry, tabulky…všechno, nač byste si vzpomněli. Ovšem ne ze zištných důvodů, jak by leckoho mohlo napadnout, ale kvůli kráse, kterou chápali pouze oni. Bavilo je shánět obrazy po celém světě a vystavovat si je na chodbě. Potěšilo je, když mohli najít staré hliněné tabulce popsané neznámým písmem čestné místo v domě. Asi nelze víc rozprávět o této idyle, protože kdo nezažil, nepochopí. O rok později Ondřej žmoulal v ruce dopis a ve tváři měl stejně překvapený výraz, jako když to psaní dostal poprvé. Pouze pár vět – pár nevinných slov s velikou mocí. Povolání na vojnu. Příprava na válku. Boj. A nakonec vítězství nebo prohra. Nikdo mu nemůže zaručit, jestli se vrátí domů nebo ne. Otec se pomalu došoural na zápraží a rukou si setřel z tváře slzy. Nechtěl, aby jeho syn viděl, že nechce, aby odešel. Raději by do té zpropadené války šel on sám, než tam poslat nevinného člověka, skoro dítě. Celý život měl před sebou, chtěl přece toho tolik dokázat, na spoustu míst se podívat. Neměl šanci. Válka bere rodičům děti a jim ideály… Ondřej nahmatal na svém rameni otcovu ruky a mlčky ji stiskl. Svou druhou rukou setřel sobě slzy a doufal, že to otec neviděl. Nemůže přece odcházet jako nějaký ubrečánek, který nechce chránit svoji vlast. To by přece nešlo. Jak by potom otec mohl být na něj hrdý? Ale jak se otočil a viděl otcovy smutné oči, nevydržel a padl mu do náruče. Otec ho mlčky hladil po hlavě a nic neříkal. Na co kazit tuto poslední společnou chvíli zbytečnými slovy… Stáli tak až do okamžiku, než pro Ondřeje přijelo auto. A ve chvíli, když se za ním přibouchly dveře, třebaže si to nechtěli připustit, oba dva cítili, že je to naposledy, co se viděli. O půl roku později „Pane, došel Vám dopis:“ „Ano, děkuji, položte ho na stolek vedle mne.“ Sluha uposlechl přání svého pána a potichu ho položil na místo, které si přál. Ten se zatím smutně díval z okna a asi o něčem usilovně přemýšlel. Jen aby se 28 mladému pánovi něco nestalo, napadlo sluhu, vždyť jeho poslední psaní dostali právě před dvěma dny a další mohli čekat nejdříve za týden. No nic, pomyslel si, pro jistotu zde zůstanu, kdyby to byla náhodou nějaká špatná zpráva. Vždyť tyto obálky jsou k dostání pouze u armády! Starý pán pomalu otvíral dopis. Ruce se mu třásly, bylo naprosto zřejmé, že je nervózní a bojí se špatných zpráv. Jakmile otevřel dopis, jeden přeložený papír padl na podlahu. Sluha, který se od svého pána nehnul, se rychle sklonil a papír podal. Mimoděk ho otevřel a z papíru na něj koukala věrná podobizna Ondřeje namalovaná nějakým uhlíkem. Zatímco si sluha prohlížel kresbu, starý pán četl dopis. Při dočtení posledních řádků se mu z hrudi vydral tichý bolestný výkřik a ruka mu klesla na opěradlo křesla. Bylo to hrozné. Seděl, psaní v ruce a z očí mu tekly slzy. Pak podal dopis svému vyděšenému sluhovi a sám si od něj vzal malbu. Díval se na ni a nechal slzy volně proudit po své tváři. Nesnažil se je skrýt. Bylo to zcela zbytečné. Muž držíce v ruce dopis, pomalu četl: Drahý pane, ani nevím, jak bych měl toto psaní správně začít. Jak bych Vám mohl ulehčit, i když vím, že těch cest moc není. Píši Vám jako věrný přítel Vašeho syna Ondřeje. Myslím, že k Vám budu naprosto upřímný a budu se snažit nic Vám nezatajit. Je mi velice líto Vaší hluboké ztráty Vašeho milovaného syna, který padl při jednom obléhání, když se mi zrovna snažil zachránit život. Byli jsme ukryti v jednom zákopu, když na nás začala útočit nepřátelská vojska. Snažili jsme se z něho dostat, ale jeden trám, který tam byl, se uvolnil a zavalil mi nohu, takže jsem se nemohl hnout. Očekával jsem smrt, ale Váš syn mě odmítl i přes mé námitky opustit a snažil se mne vyprostit. Podařilo se mu to, ale v tom okamžiku stáli nepřátelé téměř nad námi a všimli si ho. Stačila jediná rána a zemřel. Mě si nevšímali, asi předpokládali, že už brzo umřu. Váš syn mi zachránil život a jsem mu za to nesmírně vděčný, třebaže vím, že ho to zpět nevzkřísí. K dopisu přikládám jeho podobiznu, kterou jsem kdysi namaloval. Povídal mi o Vašich vzácných obrazech, které vlastníte v domě, a vím, že ten můj se jim nevyrovná, ale věřte mi, že byla namalována srdcem. Pán Vám žehnej… Sluha odložil dopis na stolek a snažil se skrývat slzy dojetí a smutku, které se mu tlačily do očí. Očividně se mu to ale moc nedařilo, avšak jeho pán to přešel, pouze rukou pokynul, že může odejít. Od té doby pán smutně sedával dál v křesle a díval se na Ondřejovu podobiznu, kterou si nechal zasklít a pověsit hned vedle okna tak, aby ji měl hned na očích. 29 Povídal si s ním, říkal mu o svých starostech a ten se na oplátku na něj z obrázku usmíval. Jakoby je válka od sebe nikdy neoddělila. O 3 roky později Před aukční síní stál pár v ošuntělých hadrech a očividně o něčem neúnavně diskutovali. Žena vypadla poněkud rozčileně, nicméně muž stále ukazoval na vyvěšený papír, na kterém stálo jméno člověka, jehož věci se dneska draží. Kolem nich procházeli majetní občané s naditými peněženkami v doprovodu svých manželek a nehorázně se pochechtávali. Když zrovna jeden takový pár mizel ve dveřích, žena nešťastně prohodila něco o posledních 5 librách, ale její muž ji nenechal domluvit. „Nějak bylo, nějak bude. Ta aukce ale pro mě znamená daleko víc, než to, jestli se zítra najím nebo ne. Vím, je to sobecké, ale…“ ale to ho už žena radši táhla dovnitř. Postavili se úplně dozadu, aby je nikdo neviděl a mlčky čekali, až se něco začne dít. V místnosti byl nehorázný šum, všichni se dohadovali, co si koupí, který obraz je cenný a kolik jsou za něj ochotni zaplatit. Najednou ale poněkud všichni rychle zmlkli, protože vepředu vystoupil muž , který vypadal, že by už rád tuto akci započal. „Ctění pánové, drahé dámy, vítám Vás na dnešní aukci majetku pana Duglase. Neměl dědice, přesto napsal závěť, ve které vše odkazuje městu, které má vykonat tuto aukci. Nicméně, stanovil se jednu podmínku…“ při této větě si významně odkašlal, „ve které nám sděluje své osobní přání, že jako první věc má být prodán tento obrázek.“ S těmito slovy jeden člověk přinesl zaskleněnou podobiznu Ondřeje. V sále bylo hromové ticho. Na balkoně se nějaká dáma uchechtla. Pouze ošuntělý muž stojící vzadu vedle své nechápající ženy ožil. Ano, je to ON! Ten obrázek, který kdysi namaloval! Vzpomínka na válku! Vzpomínka na přátelství! Tak moc by ten obrázek chtěl vlastnit, ale copak ho prodají za 5 liber?! „Pánové a dámy! Prosíme o klid… A začínáme dražbou tohoto obrázku neznámého malíře za 100 liber. Kdo dá 100 liber?“ Nikdo ani nedutal. Proč by si taky někdo tu čmáranici chtěl koupit? „Nikdo? Dobrá, 90 liber za ten obrázek? Koupí někdo? Nikdo? A co 80 či 70?“ Ticho se snad prohloubilo. Všichni odmítali koupit tu čmáranici koupit. Muž vzadu si povzdychl. Kde by nabral 70 liber? Žena ho pohladila po rameni a špitla: „Vydrž. S takovou si ho stejně nikdo nekoupí a třeba se dostane na naši cenu.“ Její manžel pokýval hlavou, třebaže se této naděje vzdal. Ale skutečně! Po krátké chvíli muž vepředu skoro vyštěkl: „5 liber! 5 liber!“ Manželé vzadu vyskočili. „Bereme!“ „Výborně…konečně…to to trvalo…“ ozývalo 30 se celým sálem, když muž kráčel odevzdat svých posledních 5 liber a převzat si vytoužený obrázek. Když ho měl v rukou, podíval se na něj a na okamžik viděl Ondřeje takového, jakého znal ještě před bitvou. Usměvavého, veselého, vtipného. Došel za ženou, která nechápala, proč mu na té malůvce tak záleží. „Ten hoch mi zachránil život a já z vděčnosti jsem poslal jeho podobiznu jeho otci, víš? Moc pro mě znamená…“ zašeptal. „Je ti ale jasné, že teď nemáme ani na jídlo?!“ Muž pouze přikývl. Hlava se mu stále točila z toho, že se stal majitel Ondřejovy podobizny, kterou kdysi namaloval v zákopu. Chytl ji za ruku a měl se k odchodu, když se zepředu ozvalo: „Být Vámi, tak ještě nechodím!“ Všichni se na něj otočili. Těšili se na prodej těchto velmi vzácných uměleckých děl a ne na nějaké čachry s takovou mazaninou. Muž vepředu si odkašlal a četl něco z papíru, který měl před sebou: „ Nyní bychom měli přistoupit k dražbě ostatních uměleckých děl, nicméně v závěti pana Duglase se uvádí toto, cituji: … člověku, který odkoupil obrázek mého milovaného syna Ondřeje odkazuji celý svůj majetek. Nakládej s ním rozumně, avšak podle vlastního svědomí. Nebylo pro Tebe určitě lehké obrázek koupit, protože nemá žádnou uměleckou cenu. Ale na rozdíl od všech ostatních byl malován s láskou a upřímným srdcem…“ Muž se upřeně podíval na pár stojící u dveří a před celým ohromeným sálem prohlásil: „Pane, celá tato sbírka je nyní Vaše včetně domu. Jednali jsme přesně tak, jak bylo napsáno v závěti. Dražba je tímto u KONCE!“ Daniel Preisler Sekerou v zákonu jména Ráno jsem vstal časně. Včera večer ke mně přišel krevní písař a oznámil mi, že si páni radní vyžadují mou přítomnost u odsouzení nějakého loupežníka. Soud se měl konat dopoledne a rozsudek měli oznámit k obědu. Soud byl zbytečný, ale bral se jako formalita. Už včera mi písař oznámil, že ho nejspíš přikovají k mlýnskému kolu. Takový trest se u nás dával pouze za vraždu a to navíc významnou, avšak, která vražda je významnější než ta druhá. Zbudil jsem pacholky a nařídil jim naložit káru nářadím a připravit všechno na popravu. Za půl hodiny jsme vyrazili. Já a mí dva pacholci, všichni se staženou kápi hluboko do obličeje, tak jak kázala tradice. Cestou z města se ke mně připojil krevní písař, co mi byl včera oznámit nařízení. „ Krásné ráno, nemyslíte, mistře popravčí?“ prohodil místo pozdravu prošedivělí vousatý úředník. 31 „ Máte pravdu, ctěný pane. Den jako stvořený pro popravu“ odvětil jsem mu starým katovským vtipem. Písař se na místě zastavil a otočil ke mně. Pohlédl mi do obličeje a hledal sebemenší náznak ironie. Zachoval jsem kamennou tvář, což nebylo s kápi do půl obličeje nic těžkého. Písař se odvrátil a pokračoval poněkud zaraženě v cestě. „ Za co je ten bídák souzen?“ prohodil jsem po dlouhé chvíli ticha. Už jsme byly skoro u šibeničního vrchu, který se rozprostíral za městem a kde se popravovali a následně pohřbívali zločinci. „ Je souzen, pane mistře, za to že zavraždil svého otce“ odvětil mi. Už jsme začali stoupat a já slyšel jeho funění. „ Zajisté mi i prozradíte z jakého důvodu, že ano?“ „ vydržte, prosím….už dál nemůžu“ zasípal a zastavil se. Byli jsme sotva v půlce kopce a já pobaveně sledoval písaře lapající po dechu. Po chvíli se vyčerpaně posadil přímo na cestu a zpříma se na mě podíval. Napodobil jsem ho a poslechl si osud toho zločince, který se mi chystal vylíčit. „ Ten lotr se jmenoval Vilém, drahý kate. Patřil k těm loupežníkům, co na jihu za městem v tom lese přepadali pocestné. Ale abych nepředbíhal, začnu od začátku. Tak teda, ten Vilém, měl ženu Jarmilu, se kterou žili u Máchových jezer v lese, kde měli postavenou chatku. Když se jednou Vilém vrátil domů ze své loupeže, při které umordovali Bednáře Mánského, a nenašel svou ženu samotnou. Svíjel se na ní jakýsi dědek a ona si to prý příjemně užívala. V zuřivosti toho chlapa na místě zabil a zmlátil i svou ženu. Ta mu v slzách vypověděla, že to byl jeho vlastí otec, který ho před lety vyhnal ze statku a zřekl se ho. Vilém z děsu vyběhl z domu a utíkal za svými kumpány loupežníky, se kterýma ho nakonec chytli. A aby toho nebylo málo, tak se ta coura rozhodla vzít si život. Skočila ze skály přímo do Máchova jezera a utopila se.“ Když jsem vyslyšel onen příběh, bylo mi líto hlavně Viléma, přestože to byl loupežník, tak jsem si živě představil, jak mu bylo, když přistihl svou ženu se svým otcem. Já sám jsem se kvůli nevěře stal katem. Písař se znovu postavil na nohy a čekal než ho napodobím, a pak jsme se společně vydali vykonat rozsudek soudu, ať už se páni radní rozhodli jakkoliv. Zuzana Sakařová Sen „I´m so happy…“ Mobil – teď zrovna sloužící jako budík - naléhavě poskakuje na nočním stolku v rytmu Lithia od legendární Nirvany. Kurt Cobain 32 byl prostě klasa, to nelze popřít… (Jasně, mnozí by řekli, že je to vykopávka, něco jako před padesáti lety ta jejich dechovka, nebo jak se to jmenovalo. Ale co, mně se to líbí a oni ať si poslouchají, co chtějí.) No jo, ty křikloune, vždyť už vstávám. Ospale se plahočím dosud ztemnělým pokojem k proskleným dveřím. Třesoucí se rukou je pomalu otevírám a poté obezřetně, zcela pohlcena zlou předtuchou, pokračuji dál směrem ke koupelně. Kde jsou, sakra, ty dveře? Opatrně nakukuji do růžově vykachlíkované místnosti. Uf! Naše koupelna. Pro-bo-ha! Jak říkala už paní Růžičková: „Neznám tě, ale umeju tě.“ Ne že bych byla čarodějnice, ale s mým momentálním vzhledem by mě ve středověku bez okolků nejspíš upálili… Kartáč jemně pročesává spánkem pocuchané vlasy. No, to už je lepší. Není nad rovnou pěšinku. Otáčím kohoutkem a oplachuji tak ospale vypadající obličej. Kapky vody se brzy stěhují z mého obličeje do sněhobílého ručníku (hlavou mi probíhá myšlenka, že na Vanish prostě nic nemá). Otáčím se k poličce a s přesvědčením, že svým zubům věnuji alespoň pět minut svého ranního času, šátrám již popaměti levou rukou pro kartáček a pravou pro pastu. Zatímco levačka se sevřela kolem tmavomodrého kartáčku značky ordinace MUDr. Milady Stehlíkové, ortodentistky, pravá ruka dosud zeje prázdnotou. To snad ne! Kde jenom může být? S nevýslovnou hrůzou v očích hledím střídavě do teď již vyprázdněné poličky a na svůj osamocený kartáček a…s ještě větším zděšením pozoruji, že on na mě kouká taky... Mrkající oči ho prozradily. Obou se nás zmocňuje panika. Co teď? Co budeme dělat? Asi bych měla mámě říct, že je potřeba koupit novou pastu, jenže než ji dovezou, už bude pozdě. A čistit si zuby pastou rodičů přece nepřipadá v úvahu. Něco v jeho pohledu mi říká, že ani on by na to nepřistoupil, něco tak odporného by si přece nemohl namazat na své prvotřídně rozježené štětiny, které se mu ovšem právě ježí hrůzou. „Jak si to představuješ?,“ křičí na mě svým pisklavým a přece tak ochraptělým hlasem, jež mě nijak zvlášť nedokáže překvapit. Taky kdo by nebyl ochraptělý z toho, jak se minimálně dvakrát denně namáčí do studené vody. Hlas mi přeskakuje rozhořčením. „Já? JÁ? To spíš ty, ne? Máte přece držet spolu. To vás při výcviku neučili? Kartáček + pasta = optimální tým. Jenže to tady asi většině…kartáčků…moc neříká, co? Tak hele, tohle prostě budeme muset nějak zvládnout.“ „Jooo? Faaakt?“ Ten malý nicotný pidižvík se mi vysmívá s takovou dávkou sarkasmu, jakou bych ani od kartáčku nečekala. Tak neprofesionální chování. Jo kdyby to byl Spokar, nebo jiný světaznalý, ti už vědí, jak se chovat k zákazníkům. Zato tihle… Myslí si, že když jsou nejnovějším módním výstřelkem, můžou si dovolovat, ale to jsou na omylu. Já mu ukážu. Na mě si nepřijde… 33 „Tak teď mě velmi, ale velmi, pozorně poslouchej. Tohle je tvá poslední šance. Buďto mi okamžitě prozradíš, kde jsi nechal svou úžasnou trojbarevnou kamarádku s mentolovou příchutí, nebo na tebe v cukuletu poštvu to bílé svinstvo, jehož tubu naši nechali včera na umyvadle. A můžu ti garantovat, že na tom si nepochutnáme ani já, ani ty. Já jsem ochotná to riziko podstoupit. Co ty?“ Cha-chá! A jsi v koncích. Teď tě mám v hrsti, ty jedna malá mrško. „Hmm, spolupracovat s tebou? A proč jako? Aby ses pak mohla vytahovat, že dokážeš přesvědčit absolutně všechno včetně zubního kartáčku? No to tak. Nejsem tak hloupý, jak si myslíš. Vím, že mám svá práva stejně tak, jako ty máš své povinnosti.“ „Fajn. Jak chceš.“ S pomstychtivým zadostiučiněním smáčím každou jeho štětinku do té bílé lepkavé hmoty jménem pasta. Brrr! Vážně bych měla mámě připomenout, ať mi koupí novou. S touhle to dlouho nevydržím… Ježiši. Co se to zas děje? Zemětřesení? Všechno včetně mně a mého odrazu v zrcadle se třepe… „I´m so happy…“ To snad ne…budík! Budík? Budík. Neochotně vstávám z postele. Příliš ospalá, abych si třebas jen matně uvědomila, že ten sarkastický nafoukaný kartáček byl jen hloupým snem, ovšem na tváři se mi rozhostí onen tupý úsměv značící návrat do naší staré známé „zastaralé“ reality. A přesto má první cesta vede zase přímo do naší růžově vykachlíkované koupelny. Je tam. Kartáček a pasta leží vedle sebe jako bratr se sestrou, jako jin a jang, dva patřící navždy k sobě. Úlevně se usmívám a s lehkým srdcem si stále prohlížím to jejich podivné soužití. Ona jako vždy stlačená ke kraji a pečlivě zašroubovaná a on…na mě mrkl. Můj návod na chytání lelků Tak si myslím, že to bude docela snadné. Třeba jako chytat ryby, když s sebou plácají při hladině. Vezme se podběrák a vyloví ryba. Takže si vezměte… Co se tak asi bere na lelky? Když je lelek vlastně „jakési nic“ / lelkovat, přece znamená nic nedělat/ , neberte si nic. Pohodlně se usaďte nebo uložte. Jak je ctěná libost! Je libo ještě více polštářků pod zádíčka ? Samozřejmě. Musíme se přeci správně naladit na tak náramně těžkou práci ! A co třeba něco dobrého k zakousnutí ? Kávu, čaj nebo snad limonádu? Mohu vám podat knihu nebo třeba sluneční brýle ? Nepotřebujete pustit nějakou hudbu? Na obzoru se ukryly první paprsky zapadajícího slunce. Neozařuje vás snad? Raději přivřete oči. 34 Ale, co to vidím! Rychle se podívejte! Přímo nad vámi! Vidíte to velké nic? Támhle na tom menším stromku. To je přeci lelek! A jak se nám letos krásně vybarvil! To bude tím počasím. Ta zelenkavá mu jde náramně k pleti, duhově zářící obláček, na kterém se usadil, doplňuje skvostnou róbu od paní Matragi. Lelkuje si, lelek jeden zelený ! A támhle se spouští další modravý. Že by snad i lelkům bylo dáno žít v páru? Hleďme na ně, na lelky! Kam se člověk podívá, tam je vidí. Že se jich ale urodilo! Hold lidi asi lelkují víc než je zdrávo a to těm malým mrškám jde náramně k duhu. Jejdánku, opatrně, vážený! Nedělejte tak prudké pohyby, přeci jim nechcete ublížit nebo je snad docela vyhubit. Pomalounku se uložte zpět do načechraných polštářů. Tak, tak je to správně. A už jsou tu. Pochodují si zlehýnka jeden, druhý, třetí…….padesátý…….stý….. tisící….. Tak vidíte, nic to není. Vždyť jsem vám to říkala. Chytat lelky je přece docela snadné! Inzerát „Třicetiletá, rozvedená, se dvěma dětmi, hledá partnera pro společný život.“ „A navíc je momentálně bez práce,“ pronesla jsem jen tak do ticha a odklikla na svém zánovním notebooku značky MSI „odeslat“. Hmm, super. A jsem oficiálně na seznamce. A to jsem se vždycky smála, že zrovna já se přece nemůžu počítat mezi ty zoufalce ze seznamky. Zjevně můžu, no. Ksakru už se vším…! „Mamí, mamí, on mi bere hračky.“ S beznadějí vepsanou snad v každé vrásce se otáčím ke svým dvěma ratolestem. (To se nemůžou aspoň na chvilku přestat o něčem přehadovat?!) „Šup, honem. Vyčistit zuby a hurá do školky. Maminku dnes čeká jeden důležitý pohovor.“ „Mami, a co je to pohovor?“ „To je taková schůzka, na kterou jdu s jedním pánem, abych zase mohla pracovat, víš?“ „Odložila jsem děti do školky se slibem, že si pro ně dnes vážně přijdu včas a, pokud mi pohovor dopadne dobře, zajdeme i do cukrárny. Já sama 35 pomalu kráčím k právě přijíždějící tramvaji. Tak tedy vzhůru do jámy lvové! Chjo… Ťuk, ťuk. „Vstupte“, ozval se drsný mírně ochraptělý hlas. Nádech, výdech. A jdeme na to. Lehce nervózním krokem vcházím do místnosti. Vypadá to tady jako v nějaké staré pracovně. Všude po stranách stojí police s knihami či spisy, sem tam nějaká květina. Celé této obdélníkové místnosti vévodí masivní dubový stůl, za nímž v měkkém koženém křesle sedí postarší pán s knírkem a pečlivě učesanou pěšinkou ve vlasech. „Dobrý den.“ Můj hlas zní spíše jako kuňkání, ale tak tentokrát už by to mohlo vyjít, ne? „Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“ „Jmenuji se xxx a přišla jsem se ucházet o místo na osobním oddělení, které nabízíte. Podívejte, tady jsem si vystřihla i inzerát.“ S chabým pokusem o úsměv a´la filmová hvězda roztřesenou rukou podávám přeložený novinový výstřižek. „A doporučení máte?“ „Jistě, samozřejmě.“ A už už sahám do tašky pro poměrně objemnou složku. „Tady to je.“ „Ano, děkuji. Hmmm, vidím, že vaše doporučení jsou vskutku vynikající. Proč jste odešla z předešlého zaměstnání? Nevyhovovaly vám pracovní podmínky? Neshodla jste se s vedením?...“ „Propouštělo se. V první vlně šli lidé, co nepracovali tak dobře, no a ve druhé vlně ti, co měli nějaké závazky,“ přiznala jsem neochotně. „Máte děti?“ „Ano.“ Tak a je to v háji, soudím podle jeho výrazu… Že já jsem vždycky ta pitomá, co všechno přizná! „Ještě se vám ozveme.“ Jasně, ozveme. To určitě. Měsíc, dva… a pořád nic. Možná už bych si konečně mohla změnit ten svůj inzerát, že? „Třicetiletá, rozvedená, se dvěma malými dětmi, které má sice moc ráda, ale díky nimž zřejmě nesežene ani práci, ani pořádného chlapa, hledá partnera pro společný život.“ 36 Karolína Fizková Karel Hynek Mácha píše dopis své budoucí ženě Lori Šomkové. Poslední dopis, který jí pošle. 2. listopadu 1836 Lori! Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů ke svému otci? Proto jsem Tě vzal k nám nahoru? Chceš nakonec všechno zkazit? Pro mne je to lehké: vezmu šaty a jdu z Litoměřic! Kam? To se nikdy nedozvíš, budeš-li ještě jednou jednat proti mému rozkazu. Rozkazu říkám – a už mě nikdy neuvidíš. Rozkazuji Ti, přísně Ti rozkazuji, abys nikdy z našeho domu nevycházela, nikam, za žádnou, vůbec žádnou záminkou – na mši, ke zpovědi, na katechismus, nikam, nebo – dokud je Bůh nade mnou a má duše naživu, při svém životě Ti přísahám, nikdy mne už neuvidíš. Opovážíš-li se jít z domu k svému otci, nebo dokonce na faru nebo jinam, jako že je Bůh nad námi, opustím Tě u oltáře. Zůstaneš tedy stále a stále u Ludvíka, a kdyby Tě někam zvali, řekneš, že jsi nemocná - zrovna tak nesmí nikdo k Tobě - třesu se ještě vzteky, pomyslím-li si, že tam byl někdo z Vašich, a viděl hocha! – A když přijdu do Prahy a Ty mě obelžeš jen jediným slovem, tak jako že si přeji, aby Ludvík žil, přísahám Ti, že mne ztratíš na věky věkův! Všecko zůstane, jak je, žádné přípravy, vůbec nic ať se nestane, dokud nepřijdu do Prahy. Nevyjdeš z mého pokoje! Přijdu v pondělí sedmého do Prahy, v úterý bude svatba a ve čtvrtek odjedeme z Prahy do Litoměřic. Nikdo nebude zván na svatbu, koho nepozvu já. Bude-li kromě Tvého otce v kostele někdo z Tvých příbuzných, odejdu od oltáře. To při Bohu přísahám, a Ty mě znáš, že to udělám. Igz Milý Karlíčku, tak ráda Ti ve všem vyhovím, neb dobře vím, že je to všechno jen pro dobro mne i našeho Ludvíčka. Tvá přání a příkazy naprosto a oddaně respektuji a splním, a abys viděl, že Tvá věrná žena má neustále na mysli mužova slova, shrnu Ti stručný plán, který jsem vypracovala a který budu dodržovat dle Tvého rozhodnutí až do svatby. 37 Hned po obdržení Tvého dopisu a řádném přečtení všech instrukcí jsem napsala na dveře našeho Milý Karlíčku, tak ráda Ti ve všem vyhovím, neb dobře vím, že je to všechno jen pro dobro mne i našeho Ludvíčka. Tvá přání a příkazy naprosto a oddaně respektuji a splním, a abys viděl, že Tvá věrná žena má neustále na mysli mužova slova, shrnu Ti stručný plán, který jsem vypracovala a který budu dodržovat dle Tvého rozhodnutí až do svatby. Hned po obdržení Tvého dopisu a řádném přečtení všech instrukcí jsem napsala na dveře našeho bytu žádost domácímu, aby nám dal na náš účet před dveře nanosit zásoby vody, jídla a šatstva na týden. Jako důvod jsem uvedla, že do termínu naší svatby odjíždím k tetičce do Humpolce a že se do našeho bytu zatím nastěhuje starý a hluchý strýček. Pro něj má být všechno to zařízení. Pro větší důvěryhodnost mého psaní, jsem nechala zakoupit dva zánovní kufry, naplnila je poleny a poslala svým jménem na nádraží na vlak do Humpolce. Zásoby jsem nechala ležet přede dveřmi až do poledne, počkala jsem, až budou všichni u oběda, a přenesla je do našeho příbytku. Poté jsem rozebrala část parket a obila jimi dveře i okna a i ty nejmenší škvírečky zatáhla smolou. Do komína jsem nacpala, peřiny a záclony, stejně nemohu topit ani svítit, co kdyby nás to prozradilo nebo mě to nějak přinutilo opustit náš byt. Hrůza pomyslet! Malého co půl hodiny krmím a co hodinu přebaluji, aby neměl sebemenší důvod zakřičet. Musím uznat, že Ti je, chlapec můj nejdražší, stále více podoben. Celý den chodím bosky, abych se ani krůčkem neprozradila, dokonce jsem vrzavá prkna označila červeným inkoustem. Doufám, že jsem Tě jako nastávající nezklamala, celý plán jsem dlouze promýšlela tak, abych Ti z celého srdce mohla vyjít vstříc. Uznávám, je mi sic trochu zima a je tu hrobová tma, ale co bych neudělala pro svou lásku jedinou. Těším se na příští týden, kdy už budeme svoji a v převleku a utajení odjedeme z města v pancéřovaném kočáře bez oken. Nastotisíckrát Tě líbá Tvá nejposlušnější a nových příkazů chtivá Lori PS: Doufám, že Ti to v Litoměřicích pálí a že ani nejmenší vesnický vánek neuhasí tvůj romantický žár a básnický plamen. Čekám na slíbené pokračování básně o nešťastně zesnulém umělci a mladé vdově. 38 Michaela Svobodová Příběh slov Další pochmurný den. Od babiččiny smrti jsou všechny pochmurné... Je to nejhorší týden mého života. Přišlo to tak náhle! Je to přirozené... Vím, vím, vím! Všichni to pořád opakují. Ale je to nebolí tolik. Oni s ní nestrávili tolik času, nebyla to jejich babička. Byla moje a mou zůstane. Navždy... Ale její odkaz je nezapomenutelný. Je jím moje maminka, jsem jím já. A moje budoucí děti. Ano, moje dcera se bude jmenovat po ní. Bude mi ji tak připomínat, bude stále se mnou, dcera snad bude taková osobnost, jaká byla ona. Bude to Michaela, jako byla její prababička. Prababička, kterou nikdy nepozná... Pro ni vlastně bude jen něčím dávným, minulostí, o které jí bude maminka vyprávět, jejíž jméno ponese. Bude pro ni jenom slovy. Všichni se obracíme ve slova, nic víc po nás nezůstává. Maminka mě poprosila, abych začala uklízet věci po babičce. Něco z toho si nechám, nemůžu to jen tak vyhodit. Všechno to jsou mé vzpomínky, mé dětství... Tak málo se toho změnilo za těch mých devatenáct let. Všechny ty skříně, obrázky na stěnách, všechno důležité zůstalo na svém místě. Jediná změna proběhla tehdy, když jsme malovali. A teď — všechno to mám jen tak vzít a vyhodit?? Slza mě konejší na líčku... Jednou vše končí, budu rozumná. Budu rozumná a nechám si jen velmi důležité věci. Ale všechno to řádně nafotím, třebaže jsem tady vyfocená tolikrát! Fotky z narozenin, prázdnin, fotky s kamarády, když jsem tu pořádala párty... Teď je to jiné, jsou to místnosti bez ducha, bez ducha mé milované babičky. 39 Hlavu vzhůru! Vezmu to od stolu. Leží na něm notebook. Ta stará, dnes už dávno překonaná technologie, o kterou se nenechala připravit. Starší lidé mívají rigidní sklony... Ale jednou ji třeba pochopím, taky přece zestárnu. Jako jedna z mála ve třídě s ním ještě umím zacházet. Babička mě tomu naučila. Nebo spíš jsem to odkoukala sama, když babička něco dělala. Znám i řadu těch programů, těch jednoduchých prográmků, jichž musí být mnoho. Teď neexistuje žádný. Všechno bylo tehdy tak složité, s počítačem se nedalo mluvit, dělal jen to, co jste mu napřímo dlouhavě zadali. Byl pouhým nástrojem, nezastupoval vás. Pro soudobou mládež je počítač něco komplikovaného a programy typu ICQ znají jenom z vyprávění... A mně babička hodně vyprávěla. Poznávala tam kamarády, řešila důležité věci i nicotnosti, jaksi polospolečensky žila. Mládež tam trávila spoustu času, údajně někdy až moc. Seděli za monitory a žili v jakémsi kybersvětě. Ale časy se mění a lidé s nimi, technologie se inovují a vymýšlejí se nejrůznější vymoženosti. Vývoj se urychluje... Tady, v šuplíku, tady v tom šuplíku se však vývoj jakoby zastavil. Papíry tu leží a pokrývají se patinou nostalgie, nesou odkazy, myšlenky, nápady, zase jenom slova... Inkoust bledne, ale do vláken zůstává vyryta rýha, důsledek práce lidské ruky — malá spravedlnost ručního psaní vůči tisku. Jsou tu nejrůznější bezcenná psaní, doklady, stvrzenky, potvrzení, zároveň však také básně a básničky, kousky babiččiny duše otlačené do papíru, shrnutí různorodých etap jejího života. Psala je ráda a psala je celkem často. Psala je vždy, když ji políbil Múzák, jak říkávala. Psala je pro sebe, kvůli sobě, ale ráda je dala někomu přečíst. Byla 40 na ně pyšná, ale zároveň si myslela, že nemá právo zahlcovat svět dalšími a dalšími jí do jiné formy přeskládanými slovíčky. Potřebovala prostě onen polibek vyventilovat. Jinak to nešlo, vznikl by přetlak a kdo ví, co by se stalo potom. Některé má i v notebooku, ale rozhodně všechny má na papíře. Vývojka hlava - papír pro ni byla vždy posvátnou. Všechny byly nejdříve na papíře a teprve potom se dočkaly elektronické podoby. Ach, babi, jak sentimentální jsi někdy byla! Budeš mi tu chybět. Pročítám si tvé básně a slzy mě zas a znovu konejší... Věru moc se jim to nedaří. Zapínám notebook a prohlížím si fotky, obrázky, všechno, co jsi za celý život nastřádala! A zabloudím i do historie zpráv, které sis psala s lidmi milými i nemilými, kamarády i soky. Nářky i radosti. Náhodně listuji a utěšuji se klikáním. Klikáním a četbou tvých slov. Jak je to pomíjivé, kdyby to psal někdo jiný, nepoznala bych to... Ale když vím, že jsi to psala ty! Je to jiné, je to vlastně předsudek. Takové se mi honily myšlenky hlavou, když jsem seděla v tom pokoji. V tom chladném nočním pokoji, pod jednou žlutou žárovkou. Seděla jsem a náhodně pročítala zprávy, když jsem narazila na něco velmi podivného. Byla to historie s nějakým uživatelem s přezdívkou Freshlemon a byla neskutečně obsáhlá. Jedna zpráva však jakoby vypovídala za vše. To když ten člověk na babiččinu otázku, co by jí napsal do památníčku, odpověděl: Freshlemon (12:22:16 4/03/2008) 03/03/2008 (22:04 GMT +01:00) 41 Moje inspirace. Moje záchranná síť. Můj šálek horké čokolády. Moje zpovědnice. Můj šibal. Můj mind-refresher:) To je moje Míša se srdíčkem na mé dlani. Mám tě rád víc než většinu lidí, které vídám denně, ty moje tajemná spoluvězenkyně:-* Zarazilo mě poslední slovo. Byl z něj cítit určitý význam, nebylo to pouhé žertovné plácnutí do vody, mělo smysl, mělo hlubší smysl... Ale proboha jaký? Cožpak něco o babičce nevím? Zatajili mi něco? Zatajila to všem?? Ne, to je absurdní, aby — Ale co když, co když je tomu skutečně tak? Život nám přináší různá překvapení a my se někdy opravdu nestačíme divit. Ale no tak, jsi přecitlivělá, je toho na tebe moc! Z nějakého trefného slovního obratu děláš velblouda, hledáš velké věci v něčem zcela prostém... Na druhou stranu však — proč nezískat jistotu podloženou ověřením, stejně musíš oběhnout kanceláře kvůli pozůstalosti a nějaká ta kancelář navíc už ti času moc nesebere... A v tu noc jsem se rozhodla, že najdu skrytý význam onoho slova, jež se mi všude za zády posmívalo, jež mne přímo vybízelo k rozluštění. Hned den na to jsem se zastavila v jedné kanceláři. Seděl tam malý pán s knírkem, který se na mě potutelně usmíval. Bylo mu něco přes čtyřicet a očividně neměl ženu. Jmenoval se Alexej Říha, jeho matka byla asi cizinka. Pohupoval se na židli za stolem a když jsem vešla, v jeho očích se zalesklo. Vstal a podal mi ruku. „Alexej Říha, jméno mé, čemupak vděčím za návštěvu tak krásné dámy?“ Div mi nepolíbil ruku. 42 „Dobré dopoledne, já jsem Lilian Knotková, volala jsem vám ohledně té záležitosti s databází vězněných —“ „Ach, ano, to jste vy, napadlo mě, že asi budete ta žena s tím elegantním hlasem. Všechno jsem již připravil, posaďme se.“ Úplně se přede mnou pýřil — zatahoval břicho a vypínal hruď, bylo to velice komické. „Prohledal jsem seznamy, ale to jméno jsem nenalezl,“ povídal a zamyšleně listoval vizitkami uspořádanými ve stojánku na jeho malém stole. „Aha, tak tedy ne,“ uvažovala jsem nahlas, „je to jisté?“ „Ano, prohledal jsem všechno, nic nemohlo proklouznout,“ spiklenecky na mě zamrkal. „Dobře, každopádně vám děkuji za váš drahocenný čas,“ vrátila jsem mu úsměv, „v dnešní době je již skoro vzácností, že někdo dělá pro někoho něco s radostí.“ „Víte, slečno, to není můj případ. Pro ženu byl bych ochoten třeba skočit z útesu, kdybych za to vyloudil úsměv na její tváři. Je to to nejkrásnější.“ „Úsměv ale sluší každému, nejen ženám. Musím už jít, povinnosti volají. Ještě jednou děkuji. Na shledanou!“ „Neděkujte, potěšení je na mé straně, na shledanou!“ Dveře cvakly a já se podívala ven malým oknem na chodbě. Svítilo sluníčko, ten chlápek měl pravdu, úsměv je něco neskonale pozitivního, vrací náladu a dává světlo... Což však nic nemění na tom, že mé pátrání bylo neúspěšné. Ještě si to musím promyslet, tak lehce to neskončí, nevzdám se bez boje. Přijdu tomu na kloub. Jenže jak? Musím se vrátit do bytu a prohledat pořádně historii. Bude to 43 složitější, než jsem čekala, ale ta touha, ta zatracená vábivá touha mi nedá jinak spát! Po dlouhé cestě autem jsem konečně dorazila do babiččina bytu. Moc jsem přemýšlela a málem u toho přejela kočku. Naštěstí jsem se včas vzpamatovala. Ale takové stavy mívám během řízení často. Je to pro mě jiný pocit, něco zvláštního, být izolovaná v kovové krabici a svištět světem. Stromy se míhají. Někdy si připadám jako bych padala do černé díry. Nejsem špatná řidička, ještě jsem neměla nehodu, jen jsem moc zasněná, až moc zasněná... Stihla jsem se stavit ještě do obchodu, koupila jsem si ledovou kávu. Bude to asi dlouhá noc a tak jsem si povolila dopřát si tohle potěšení. Zapínám přístroj a jdu k oknu. Zas a znovu si prohlížím ten známý reliéf. Odvracím se od okna a usedám ke stolu. Musím hledat, hledat, hledat — a číst. Dneska budu hodně číst. Naštěstí jsem na to zvyklá, protože čtu ráda. Probudil mě zpěv ptáků. Takové to vrzání, které je tak typické pro jarní rána. Usnula jsem u stolu a teď mě bolí za krkem. Rychlým protáhnutím ale vše napravím. Usnula jsem... Ale kdy jsem to vlastně usnula? To si nepamatuji, jen vím, že jsem zjistila pár užitečných informací. Například už znám celé jméno toho záhadného pisálka, vím, kde bydlel a dokonce vím, jaké je jeho oblíbené pití, co přesně dělal dne 14.10.2007 a další podobně přínosné věci. Ale nic o vězení. Proto se dneska vydám po jeho stopách. Vydám, ale až posnídám a nakopnu se další kávou. 44 Přijela jsem do útulného maloměsta a našla dům, ve kterém Freshlemon toho času bydlel. Potkávám takového mladého hejska, ale toho se ptát nebudu, ten by neznal ani nikoho z generace svých rodičů, natož prarodičů. Kousek dál na lavičce však sedí starší pár. Jsou tak nějak roztomilí, koupili si nějaké pečivo v pekárně a teď jen v klidu sedí a žvýkají. Pánovi to pořád drobí a jeho paní ho neustále s úsměvem — a trpělivostí v očích — oklepává. Až se mi z toho pohledu nechce rušit jejich harmonické odpoledne, a tak se chvíli jen tak procházím okolo a hledám vhodnou příležitost k oslovení. „Dobré odpoledne, prosím vás, promiňte, že ruším, ale potřebovala bych se vás na něco zeptat,“ nesměle těkám očima z pána na paní. „Dobrý den, děvečko, nerušíte, jen se klidně ptejte. Copak vás zajímá?“ „Říká vám něco jméno Miroslav Frantík?“ „Miroslav... Frantík... Ano, to máte na mysli Miru, toho jsem znal, ale ten už je dávno pod drnem,“ pán se nostalgicky zasnil, „znal jsem ho, byl to dobrý člověk.“ „Škoda, doufala jsem, že si s ním budu moci promluvit, on se totiž znal s mou babičkou, víte, a ta teď zesnula.“ Tentokrát mi nevhrkly slzy do očí, byla jsem vyrovnanější. „S tím vám bohužel nepomohu, mohl bych vám pouze ukázat, kde leží. Je pohřbený kousek odtud na hřbitově,“ zamyšleně povídal pán. Myslel to se mnou dobře. „Nene, to nemusíte, děkuji. Teď se musím vydat hledat jinam, na shledanou!“ 45 Staříčci pozdravili a já šla k autu. Řekla jsem, že se musím vydat hledat jinam, ale vlastně jsem absolutně netušila kam. Neměla jsem ani potuchy, jak si teď poradím, kterým směrem se vypravím. Došla jsem k autu, sedla si a automaticky si zapnula pás. Zatracený zautomatizovaný svět! Cestou jsem si uvědomila, že bych se dnes měla stavit k mamce. Pořád teď někde lítám a už dlouho jsem ji neviděla. Nehledě na to, že jsem stejně nevěděla, jak dál. Maminka mě přivítala jako vždy s otevřenou náručí a úsměvem na rtech. Hned ve dveřích ale poznala, že nad něčím moc hloubám. Nikdy nepochopím, jak to ty maminky všechno hned vytuší! Pověděla jsem jí o tom, jak jsem našla tu podivně kouzelnou zprávu, jak jsem pojala podezření a z babičky si v představách udělala žalářníka, a jak jsem nepochodila v nedalekém městě. Jen se na mě usmála a řekla mi: „Lili, pamatuj, vždycky nejdřív hledej u nejbližších, je to osvědčená metoda.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Já totiž moc dobře vím, kdo to byl a dokonce jsem ho i párkrát viděla.“ „Tak tedy! Proč mě to jen nenapadlo dřív?! Vždyť to říkám pořád, že ve všem hledám jen to složité,“ špulila jsem zlostí na sebe rty. „Ale nehledáš, jen ještě nejsi pořádně otrkaná. Náhodou, já si myslím, že jsi na to šla dobře. Příště už budeš vědět, věř mi,“ pohladila mě po tváři. „Třebaže žádné příště už nebude...,“ dodala jsem. „A teď mi prosím vyprávěj, jak to všechno bylo.“ 46 A maminka vyprávěla. Vyprávěla, že to byl babiččin nejlepší kamarád, že se znali hrozně dlouho a měli se rádi snad celý život. Že si byli oporou a potěšením, když bylo potřeba, a zároveň že se škádlivě popichovali, když měli rozvernou náladu. Byli spolu v dokonalé symbióze. O všem ostatně vypovídá ta zpráva, díky které jsem se o něm dozvěděla. Vyprávěla mi o tom, jaký byl a jak se v průběhu času skoro nezměnil. Povídala toho mnoho, ale na to hlavní přec zapomněla. „A jak to tedy bylo s tím vězením?“ „To jsem ti ještě neřekla? Tím jsem měla začít — tam se totiž poznali,“ řekla bez sebemenší známky rozrušení, dokonce snad s lehkým úsměvem. „Cože? Ve vězení?“ Nepřestávala jsem se divit. „Ano, ale ne v tom, které máš teď na mysli. Kdysi dávno hrála babička na internetu nějakou hru. No, a v té hře se dostala do vězení. V tom vězení byl jeden spoluvězeň, který jí úplně trapně, bezdůvodně nadával —„ „A to byl on — ,“ přerušila jsem maminku. „Ale kdeže, to nebyl on. On se jí před tím sprosťákem zastal. Vyměnili si ICQ čísla a tak se seznámili.“ „Jak prozaické! Tomu tedy říkám rozluštění pravého významu záhadného slova. Nabralo to pěkné rozuzlení! Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ještě že tě mám, mami.“ Pak jsme si ještě povídaly a povídaly, vzpomínaly na babičku, potom na maminčino a poté dokonce i na moje dětství. Trochu jsme si poplakaly, ale zejména jsme se zasmály. Byl to hezký večer. A užitečný večer. Poprvé od babiččiny smrti jsme totiž byly schopny o ní mluvit bez srdceryvných nářků, ponurých vzlyků a přesmutnělých výrazů ve tvářích. 47 Smály jsme se s ní a bylo nám krásně. V dalším týdnu jsem se znovu vydala do toho města, ve kterém jsem mluvila se staříčky. Vzala jsem s sebou květiny, svíčku a jednu babiččinu básničku. V mírumilovném hřbitovním klidu jsem našla jeho hrob a položila na něj květiny. Zažehla jsem svíčku a přečetla báseň. A pak, plna harmonie, jsem se vydala v dál. Proplouvat životem, životem plným překvapení i stereotypu, radostí i strastí. 48
Podobné dokumenty
1 HISTORIZUJÍCÍ DEKOR – ANO NEBO NE ? „Tou měrou, jak se
zjevně i další, mnohem méně omluvitelnější důvod – touhu
reprezentovat své postavení. Jakoby festony z tvrzené močoviny pod
římsami našich polystyrenem zateplených fasád dům měnily v sídlo a
obyčej...