Třicet případů mylných představ o korozi kovů

Techniky a technológie
Pavel NOVÁK*
Třicet případů
mylných představ o korozi kovů
A
bych se vyhnul možným výhradám
dotčených autorů a šiřitelů, nebu­
du úmyslně citovat konkrétní informační
zdroje bludů, omylů a polopravd o korozi
kovů. S řadou pochybných znalostí, souvi­
sejících s korozí kovů, se setkávám i u po­
sluchačů, kteří si je přinášejí z předchozí­
ho školního vzdělání nebo z literatury.
Anoda a katoda
K pochopení principů korozních procesů
v elektrolytech je třeba mít správnou
představu o významu základních elektro­
chemických termínů. Patří mezi ně pojmy
„anoda“ a „katoda“. Velmi často dostávám
odpověď, že „anoda je kladná elektro­
da“ nebo „elektroda, na které probíhá
oxidace“. To je ale téměř stejná poloprav­
da, jako když řeknu, že „anoda je záporná
elektroda a probíhá na ní redukce“.
Když se na kovové elektrodě usta­
ví rovnovážný nebo smíšený (samovolný
korozní) potenciál, tak elektrodou žádný
vnější proud neprochází, protože rychlost
anodického děje (oxidace) je stejně velká,
jako rychlost katodického děje (redukce).
Rychlost uvolňování elektronů oxidační
reakcí je stejně velká jako rychlost spotře­
by elektronů redukční reakcí.
O anodě nebo katodě má smysl mlu­
vit až v případě, když je taková elektro­
da vodičem elektronů spojena buď s ma­
teriálově odlišnou elektrodou v tomtéž
elektrolytu, nebo s materiálově shodnou
elektrodou v odlišném elektrolytu (mezi
těmito elektrolyty musí být iontové spo­
jení), nebo je elektroda polarizována ze
zdroje stejnosměrného proudu pomocí
další elektrody. V prvém případě se jedná
o samovolně fungující galvanický (bime­
talický, koncentrační) článek, ve druhém
32
o článek elektrolytický (elektrolyzér). Po­
tenciál naší elektrody se pak v případě
galvanického (bimetalického nebo kon­
centračního) článku posunuje k potenciá­
lu připojené elektrody a v případě elek­
trolyzéru se potenciál mění podle toho,
zda je elektroda připojena k plus nebo
minus pólu zdroje. V případě změny po­
tenciálu kladným směrem se, pokud ne­
dochází k pasivaci, urychluje anodický
děj, zatímco se potlačuje děj katodický a
naopak. Při poměrně mírné polarizaci, a o
tu většinou při korozních procesech jde,
se potlačovaný děj nezastaví, je pouze
pomalejší než děj opačný.
Oba děje (anodický i katodický) tedy
probíhají jak na anodě, tak na katodě, ale
různou rychlostí. Anodu charakterizuje,
že na ní převládá anodický (oxidační) děj,
katodu naopak převládající děj katodický
(redukční). Polarita elektrod je závislá na
tom, zda pracuje článek samovolně (ano­
da je v tomto případě záporná), nebo se
jedná o děj vynucený proudem z vnější­
ho zdroje (anoda bude v tomto případě
kladná) a budou z ní nuceně odváděny
elektrony.
Migrace iontů k elektrodám
V souvislosti s průchodem proudu elek­
trolytem v článcích, dochází k transpor­
tu iontů. Ke které z elektrod budou slož­
ky elektrolytu (anionty, resp. kationty) pu­
tovat (migrovat) se velmi často vysvětluje
tím, že „kladně nabitý kation je přitaho­
ván na katodu, protože je záporně na­
bitá a záporně nabitý anion na anodu,
protože je kladně nabitá“. To je ale ne­
správné vysvětlení, protože kation jde ke
katodě i v případě, že je v bimetalickém
či koncentračním článku kladně nabitá a
anion na anodu nabitou záporně.
Skutečnou příčinou migrace iontů
k elektrodám článku je pohyb do míst
elektrolytu, kde je tendence k přebytku
opačného náboje, což vyplývá z podmín­
ky elektroneutrality v elektrolytu. Anion­
ty putují k anodě (ať je kladná nebo zá­
porná), protože zde jsou v důsledku pře­
vládajícího anodického děje (oxidace) do
elektrolytu dávkovány kationty, případně
zde ubývají anionty a naopak kationty
putují ke katodě, neboť je zde v elektroly­
tu tendence k přebytku záporného nábo­
je z převládajícího katodického děje.
Vylučování sodíku na katodě
Jedním z častých elektrochemických
bludů je, že „při elektrolýze chloridu
sodného se na katodě nejdříve vylou­
čí sodík, který ihned reaguje s vodou za
vzniku vodíku“. Tato nesprávná úvaha ne­
bere v úvahu, že sama voda je elektrolýzou
rozkládána (na katodě se z ní vylučuje vo­
dík) a vylučování velmi neušlechtilých ko­
vů, jako je sodík, draslík, hořčík, hliník, titan
je z vodného prostředí na pevných elek­
trodách nemožné. Daří se to ­pouze z ne­
vodných elektrolytů (např. tavenin). V pří­
padech, kdy lze z vodného roztoku vylou­
čit na pevných elektrodách neušlechti­
lé kovy např. mangan, zinek a chrom, dě­
je se to pouze díky jejich relativně menší
neušlechtilosti a díky vodíkovému přepě­
tí. Vylučování sodíku na katodě z vodného
prostředí je možné pouze na povrchu rtu­
ti, na té se vodík z vody v důsledku velkého
vodíkového přepětí nevylučuje a vylouče­
ný sodík utvoří ihned amalgám.
Primární články elektrických baterií
Matoucí bývá také označení běžných
elektrických baterií za „zinko-uhlíkový
článek“. Uhlík slouží v těchto typech ba­
terií pouze jako sběrač elektronů, skuteč­
ným materiálem katody je burel (MnO2),
který se redukuje. Články zinek (anoda) burel (katoda) jsou nejběžnějšími primár­
ními galvanickými články, označovanými
podle způsobu provedení jako „zinko-uh­
líkový“, „zinko-chloridový“ nebo alkalický.
Anodická a katodická polarizace
versus korozní rychlost kovu
Často je také používáno zjednodušené
tvrzení, že „anodická polarizace vede ke
zvýšení korozní rychlosti kovu, zatímco
katodická polarizace vede ke snížení ko­
rozní rychlosti kovu“. To samozřejmě ne­
ní pravda v případech, kdy anodickou po­
larizací dojde k pasivaci kovu (toho např.
využívá anodická ochrana), případně ka­
todickou polarizací dojde k aktivaci pů­
vodně pasivního povrchu. Při polariza­
ci v neutrálních vodných elektrolytech je
rovněž třeba brát v úvahu i změny hodno­
ty pH katolytu, tj. u katodicky polarizova­
ného povrchu. Takové změny mohou mít
za následek např. tzv. katodickou korozi
hliníku nebo katodickou pasivaci oceli.
Slovgas
Techniky a technológie
Ani tvrzení, že „v korozním článku
koroduje vždy rychleji anoda“, nemu­
sí být pravdivé. Tento omyl vyplývá z ne­
správného pochopení pojmu anoda,
resp. katoda. Článek s diferenční aerací
s průběžnou výměnou elektrolytu je to­
ho dokladem, ovzdušňovaná ocelová ka­
toda koroduje rychleji než neovzdušňo­
vaná ocelová anoda. Ve skutečnosti ale
k výměně elektrolytu většinou nedochá­
zí, a pak skutečně ocelová anoda v článku
s diferenční aerací koroduje rychleji než
zapasivovaná katoda.
Evansův kapkový pokus
Článek s diferenční aerací se obvykle
demonstruje tzv. Evansovým kapkovým pokusem. Tato velmi rozšířená ko­
rozní demonstrace ale vlastně švindluje.
Na ocelový plech je při ní nanesena kap­
ka roztoku chloridu sodného s indikátory
pH a železnatých iontů. Po okrajích kapky
dojde k zbarvení, které dokazuje, že hod­
nota pH roste, uprostřed kapky dochází
k indikaci vzniku Fe2+. Má to být důkaz, že
místa na okrajích jsou snadno dostupná
pro kyslík, proto je zde katoda a roztok se
alkalizuje. Uprostřed, kde je málo oxido­
vadla, je anoda. Problém je, že jako indi­
kátor železnatých iontů je v Evansově po­
kusu používán hexakyanoželezitan, kte­
rý sice indikuje zmodráním vznik želez­
natých iontů (Turnbullova modř), ale sám
má také oxidační účinky. Pokud nanese­
te kapku solného roztoku z okraje a nikoli
na střed vymezené plochy, vznikne mod­
ré zabarvení na okraji (obr. 1).
Kapkový pokus může správně demon­
strovat článek s diferenční aerací, ale mu­
síte použít neoxidující indikátor železna­
tých iontů (např. 2,2-bipyridil), pak se sku­
tečně projeví vliv různého ovzdušnění
(diferenční aerace).
Dělení koroze na chemickou
a elektrochemickou
je zcela zbytečné a matoucí
Často je chápán termín „elektrochemic­
ká koroze pouze jako důsledek činnos­
Obr. 1 Evansův pokus
- kapka nanesena ve směru šipky
5 / 2013
ti bimetalického článku a chemická ko­
roze jako důsledek expozice jednoho ko­
vu v elektrolytu“. K elektrochemické koro­
zi kovu v agresivním elektrolytu dochází
vždy a nezáleží na tom, zda je to v důsled­
ku činnosti článku či nikoli. Odlišnost me­
zi elektrochemickou a chemickou korozí je
pouze v anonymitě předání elektronu me­
zi kovem a oxidovadlem, což je dáno tím,
že dílčí anodická a katodická reakce ne­
musí při elektrochemické korozi probíhat
na tomtéž místě povrchu elektrody. V pří­
padě velmi vzácné „chemické koroze“ se
musí potkat atom kovu s oxidující látkou
přímo. Za chemickou korozi bychom např.
mohli pokládat interakci molekuly kyslíku
s atomem železa při tzv. vibrační korozi.
Elektrochemickou korozí je nejen koroze
kovů v elektrolytech (včetně atmosférické
koroze), ale i interakce kovu a plynu za vy­
sokých teplot při vzniku tuhých reakčních
produktů, často nesprávně označovaná za
chemickou korozi. Dělení koroze na che­
mickou a elektrochemickou je zcela zby­
tečné a matoucí.
Ušlechtilost kovů versus
korozní odolnost
Zjednodušující úvahy předpokládají, že
„mírou korozní odolnosti kovů je jeho
umístění v tzv. Beketovově (elektroche­
mické) řadě rovnovážných potenciá­
lů“. Tato řada je sice měřítkem, jak snad­
no lze kov zoxidovat v aktivním stavu, ale
protože korozní odolnost většiny technic­
kých kovů je založena na pasivovatelnos­
ti, je poloha kovu v této řadě špatnou in­
formací pro jeho korozní odolnost. Napří­
klad titan je v Beketovově řadě podstatně
méně ušlechtilý než železo.
Podstata katodické
protikorozní ochrany
Mnoho omylů a bludů je spojeno s ka­
todickou protikorozní ochranou. Už kon­
statování, že „katodická ochrana je po­
sun potenciálu uhlíkové oceli do oblas­
ti imunity“ je velmi vzdálené realitě, ve
skutečnosti je to, buď potlačení rychlos­
Obr. 2 Koroze katodicky
polarizovaného titanu
ti anodického rozpouštění v aktivním sta­
vu na přípustnou míru, nebo katodická
pasivace. Dogmatem se pro některé „od­
borníky“ také stala hodnota tzv. Khunova
ochranného potenciálu a z toho plynou­
cí závěr, že „když je ochranný potenciál
kladnější než - 850 mV (CSE), uhlíková
ocel není chráněna“.
Často se v případě katodické ochrany
ignoruje její omezená hloubková účin­
nost, která je závislá na geometrii chráně­
ného zařízení, na geometrii elektrolytické
cesty a na konduktivitě elektrolytu. Ne­
smyslné nápady, že „lze chránit katodic­
ky dutiny karoserie automobilů katodic­
kou polarizací z akumulátoru“, nebo „ka­
todická ochrana vnějším zdrojem prou­
du proti atmosférické korozi oceli“ jsou
toho projevem. Sem také patří i často zce­
la zbytečná instalace hořčíkových oběto­
vaných anod do boilerů s pitnou vodou
a rovněž dávno vyvrácené představy, že
„kovový zinek v nátěrové hmotě působí
jako obětovaná anoda“. Stává se také, že
ochrana obětovanou anodou je chybně
pokládána za anodickou ochranu.
S hloubkovou účinností katodické po­
larizace také souvisí některé nesmyslné
návrhy na „elektrochemické odsolování
zkorodovaných kovových archeologic­
kých nálezů“ podle hesla „anionty jdou na
anodu“. Zkorodované archeologické nále­
zy jsou umístěny do katodicky polarizova­
ného kovového držáku v domnění, že ne­
platí ani Kirchhoffovy zákony, ani není tře­
ba k nezkorodovanému kovovému jádru
přivést proud vodičem elektronů.
Titan
Ve všeobecném povědomí je na vrcholu
„obecné“ korozní odolnosti, spolu se zla­
tem, titan. Jedná se sice o velmi neušlech­
tilý, ale zato velmi snadno pasivovatel­
ný kov. Z toho ovšem také plyne, že che­
mické, mechanické či katodickou polariza­
cí způsobené porušení pasivity titanu ve­
de k jeho velmi intenzivní korozi (obr. 2).
Obchodníci zneužívají dobrou pověst
titanu např. v tzv. „titanzinku“, vydávajíc
Obr. 3 Koroze titanzinkového parapetu
na tepelné izolaci
33
Techniky a technológie
někdy tento materiál za neobyčejně koroz­
ně odolný (obr. 3). Přitom je obsah titanu
v této slitině pouze v desetinách procen­
ta a jeho obsah na korozní odolnost zin­
ku nemá prakticky žádný vliv. Vliv titanu
(a mědi) je pouze na snadnější tvářitelnost
zinkových plechů. Korozní odolnost „titan­
zinku“ je se všemi ctnostmi i nectnostmi
srovnatelná s běžným zinkem.
Zinek
Zinek je často používán jako univerzální protikorozní povlak uhlíkové oceli.
Bohužel ale také zcela nevhodně na roz­
vody horké vody a někdy i v případech,
kdy součástí okruhu jsou měděné čás­
ti. Vede to k častému a dávno známému
koroznímu selhání se známými příčina­
mi, což ovšem nebrání tomu, aby to by­
lo opakovaně řešeno jako aktuální výz­
kumný problém.
Pravá nerez nerezaví?
Mnoho nejasností je spojeno s korozním
poškozením korozivzdorných ocelí. Pro
málo informované je překvapující, že ko­
rozivzdorných ocelí je asi 200 různých ty­
pů a jejich korozní odolnost je velmi roz­
dílná. Řada lidí se diví, že „nerezi“ rezi­
ví. Hlas z lidu praví: Pravá nerez skutečně
nerezaví, jenže to, co je dnes na trhu, je převážně nekvalitní a ošizený šmejd a brak
z Asie, která sice zdařile kopíruje, ale kašle na normy, autorská práva a zákony nejen právní, ale jak vidno, i fyzikální. Přitom
z historie jsou známy i příklady, jež vydržely až 1 600 let, viz: „Nerezavějící“ sloup v Indii v Dillí, svářkové železo, stáří 1 600 let. Der
Eiserne Mann v Německu u Bonnu, šedá litina, stáří 380 let. Termín korozivzdorná ocel (nerez) je
vyhrazen pouze pro slitiny železa a chro­
mu s minimálním obsahem 12 %. Pokud
železo (uhlíková ocel, litina, svářkové že­
lezo) v některých prostředích nerezaví,
neznamená, to že se jedná o nerez. Koroz­
ní problémy s korozivzdornými ocelemi
(např. jejich rezavění) jsou většinou spo­
jeny buď s nesprávnou volbou typu oce­
li, nebo s nesprávnou technologií zpraco­
vání nebo úprav povrchu (obr. 4).
Českou specialitou je, že se stále tradu­
je, že „nejvýznamnějším korozním po­
škozením korozivzdorných ocelí“ je me­
zikrystalová koroze. Je to fáma, protože
tento typ nerovnoměrné koroze je dávno
ve většině případů vyřešen. Také korozní
zkoušky na citlivost k mezikrystalové ko­
rozi jsou někdy chybně pokládány za uni­
verzální k určení „obecné“ korozní odol­
nosti korozivzdorných ocelí.
Kovové biomateriály a lidský organizmus
Korozní produkty z kovových biomateriá­
lů jsou často vydávány za nebezpečí pro
34
lidský organizmus. Do této skupiny patří
tvrzení, že „používání dentálních amal­
gamů je velmi nebezpečné pro otravu
lidského organizmu rtutí“. Odhlédnemeli od toho, že rtuť se uvolňuje z amalgámů
nikoli korozním procesem, je rychlost, s ja­
kou je dávkována z amalgámových zub­
ních výplní do organizmu velmi malá.
Podle údajů WHO se za tolerovatel­
nou denní dávku anorganické rtuti pova­
žuje množství 2 µg/kg hmotnosti. Expo­
ziční dávka rtuti zjišťovaná v ČR je velmi
malá a představuje pro českou populaci
maximálně 2,5 % standardu WHO. Odha­
duje se, že z jedné zubní výplně se mů­
že za den uvolnit kolem 15 µg rtuti. Denní
příjem rtuti, pocházející z amalgamových
výplní, se pohybuje mezi 1,2 až 27 µg, což
může i při velmi malých dávkách rtuti z ji­
ných zdrojů, představovat až 50 % denní
zátěže organizmu rtutí.
Za problém biomateriálů je pokládá­
no i tvrzení, že „koroze endoprotéz z ko­
rozivzdorných ocelí je nebezpečná z hle­
diska dávkování chromu do organizmu“.
Vážnost tohoto tvrzení nebyla nikdy pro­
kázána, protože korozním produktem je
oxidační stupeň (mocenství) chromu plus
tři. Chrom v tomto oxidačním stupni pa­
tří mezi stopové prvky zúčastněné v me­
tabolismu člověka. Naopak, nedostatek
chromu může vyvolat zdravotní problémy.
Hlavním zdrojem chromu je čerstvá strava
a pivní kvasinky. Chrom v oxidačním stup­
ni plus tři je zdraví prospěšný samozřejmě
jen do určitého množství, při vyšších dáv­
kách může být i zdraví škodlivý. Toto po­
dezření se určitě hodí výrobcům keramic­
kých dílů endoprotéz. Za přiměřenou den­
ní dávku chromu se považuje množství 50
až 200 µg, přičemž korozí z jedné endo­
protézy z korozivzdorné oceli se při maxi­
mální korozní rychlosti 0,1 µm za rok může
za den uvolnit jen 0,5 µg.
Do skupiny poplašných zpráv patří i
tvrzení, že „koroze hliníkového nádobí
způsobuje Alzheimerovu nemoc“. Roz­
hodně je to v rozporu s vysokou koroz­
ní stabilitou hliníku v neutrálních vod­
ných roztocích a se skutečností, že člověk
je v kontaktu s látkami s obsahem hliní­
ku od svého vzniku. Také běžné používání
antacid s vysokým obsahem hliníku svěd­
čí proti vině hliníkového nádobí. Určitě se
ale toto podezření líbí výrobcům nádobí
z korozivzdorných ocelí.
Obr. 4 Příklad
koroze „nerezu“
Obr. 5 Koroze
mědi ve vodě
Měď pro rozvody vody
Výrobci zařízení pro energetické i běžné
rozvody vody je šířena informace, že
„měď je nejlepší materiálové řešení“.
Měď bohužel v řadě případů v rozvodech
vody selhává (obr. 5), závisí to na slože­
ní vody (nevhodná hodnota pH, malá
tvrdost, vysoký obsah kyslíku (oxidova­
del), obsah oxidu uhličitého...), na vysoké
rychlosti proudění, na znečištění povrchu
uhlíkem, možný je i vliv mikroorganizmů.
Chybné také je, když měděné potrubí ne­
následuje ve směru proudění vody až po
ocelovém.
S mědí je spojena také další přežívající
pověra, že „patina vzniklá na mědi v at­
mosféře je uhličitan měďnatý“. V našich
podmínkách je to ale nejčastěji zásaditý
síran měďnatý (brochantit, antlerit).
Zkorodovaná výztuž v betonu
Korozní bludy jsou spojeny také s ocelo­
vými výztužemi do betonu. Jednak sem
patří nepravdivé tvrzení, že „zkorodova­
ná výztuž v betonu drží lépe“. V případě
silněji povrchově zrezivělé výztuže na­
víc nelze po zabudování zajistit ani v čer­
stvém betonu maximální přijatelnou ko­
rozní rychlost 1 až 2 µm za rok. Tvrzení, že
tzv. „migrující korozní inhibitory v beto­
nu hledají železo“ nebo že tzv. „vypařovací inhibitory mohou zajistit dlouhodobou
korozní stabilitu ocelové výztuže v atmosféricky exponovaném betonu“, také patří do
oblasti neseriózních korozních informací.
Výrobci a prodejci přikládají svým lát­
kám (migrujícím inhibitorům) jakési nad­
přirozené vlastnosti, které je neomylně
přivedou ke korodujícímu povrchu. Hnací
Slovgas
Techniky a technológie
síla transportu tzv. „migrujících inhibitorů“
je především gradient koncentrací (difú­
ze) a případně tok v důsledku kapilárních
sil. Migrující korozní inhibitory nemigru­
jí v odborném elektrochemickém slova
smyslu a určitě nic nehledají. To, že se na
některých místech dostanou až na povrch
kovu, je spíše náhoda. Ani vypařovací inhi­
bitory nemohou v pórovém systému beto­
nu dlouhodobě snižovat korozi, a to vzhle­
dem k jejich snadnému odpařování.
Protikorozní nátěrové hmoty
Mnoho nepřesných údajů až bludů a ob­
chodnických triků je spojeno i s protiko­
rozními nátěrovými hmotami. Patří sem
nabídka nátěrových hmot, která vás ujiš­
ťuje, že „ocelový povrch není třeba pod
nátěr zbavit rzi“. Nepochybně mezi ně
patří i dobré nátěrové hmoty, ale tvrze­
ní, že jsou „přímo na rez“, cílí především
na vaši lenost, rozumným důvodem je
nemožnost zajistit v amatérských pod­
mínkách povrch zcela zbavený rzi. Tako­
vý povrch je totiž nejlepší pro všechny ná­
těrové hmoty, i ty „přímo na rez“. O bludu,
že částice zinku v nátěrové hmotě půso­
bí jako obětovaná anoda, jsem se zmiňo­
val již výše. Ve skutečnosti je účinek zinku
v tomto případě destimulační.
Jak dalece je pravdivé tvrzení, že bez­
konkurenčně nejlepší je zakazované mi­
nium, nemohu jednoznačně posoudit,
ale tvrzení, že „žádné jiné (rozuměj mi­
mo miniové) dobré protikorozní nátěro­
vé hmoty neexistují“, pokládám za blud.
Do natěračské latiny také patří tvrze­
ní, že „pozinkovaný plech je třeba před
nátěrem nechat zoxidovat“. To obvykle
skončí tím, že už to nikdo nikdy nenatře. V
současné nabídce nátěrových hmot jsou
jistě takové, které mají dobré ochranné
vlastnosti a lze je úspěšně nanášet na no­
vý čistý odmaštěný pozinkovaný plech.
Korozní odolnost litiny a uhlíkové oceli
Traduje se také, že „litina má větší ko­
rozní odolnost než uhlíková ocel“. Tako­
Obr. 6 „Nerezavějící“ sloup
v Novém Dillí
5 / 2013
vý dojem je většinou způsoben tím, že li­
tinový výrobek má obvykle větší tloušťku
stěny (trubky, radiátory), a přispívá k to­
mu i to, že na povrchu litinového výrob­
ku bývá z výroby magnetitová vrstva, kte­
rá korozi dočasně omezuje. I litinové po­
vrchy je třeba pro dlouhodobou expozici
ve vnějších atmosférických podmínkách
chránit před korozí povlaky.
Železo koroduje i ve vodě bez kyslíku
Někdy se také setkáme se zjednodušují­
cím závěrem, že „železo ve vodě bez kys­
líku nekoroduje“. Ve skutečnosti žele­
zo ve vodě bez kyslíku koroduje za vylu­
čování vodíku z rozkladu vody, ale koroz­
ní rychlost nepřevyšuje 10 µm za rok, což
je pro běžná technická zařízení zanedba­
telná korozní rychlost. Nezanedbatelná je
ovšem např. pro kontejnery jaderného od­
padu, které mají vydržet více než 100 tisíc
let. V takovém případě by byl korozní úby­
tek 1 m, a to už určitě zanedbatelné není.
Nerezavějící sloup v Novém Dillí
A na závěr evergreen prodavačů záhad
tzv. „nerezavějící sloup v Novém Dil­
lí“. Je až trapné číst po letech odpovědi
na náš článek, který shrnoval racionální
důvody z bohaté odborné literatury pro
„korozní odolnost“ tohoto sloupu (vel­
ká hmotnost omezující kondenzaci vody
v době poklesu teploty, zvýšený obsah
fosforu a malý obsah síry ve svářkovém
železe, v minulosti malá agresivita atmo­
sféry v Novém Dillí).
Cituji šiřitele bludů: „Když vezmete
jakékoliv železo a vystavíte ho působe­
ní tzv. slunečního větru… ošetří se tím
dané železo tak, že nebude reznout. Tato teorie byla ověřena laboratorním pokusem s umělým „slunečním větrem“. Jenže
„sluneční vítr“ na povrch Země nikdy nedopadne - zanikne v atmosféře. Pokud tedy nějaký předmět na Zemi rezne málo nebo vůbec ne, nemá za sebou náhodou cestu mezihvězdným prostorem?“ Nikomu ze
šiřitelů nesmyslů o mimozemském půvo­
Obr. 7 „Nerezavějící“ Železný muž
v Kottenforstu
du sloupu, o blahodárném protikorozním
účinku slunečního větru, i o „směšnosti“
racionálního vysvětlení jeho malé korozní
rychlosti nevadí, že sloup je na všech fo­
tografiích zjevně zrezivělý (obr. 6).
Nekorodující Železný muž?
Záhadologové mi tehdy mimo jiné sdělo­
vali: „byli bychom mu vděčni, kdyby upustil od své zásady s lidmi jako jsme my nekomunikovat a rozšířil náš - a tím i váš - obzor.
Rovněž mu budeme povděčni, pokud by se
vyjádřil (pokud možno slušně) k onomu nekorodujícímu sloupu v Německu. Nachází se v Kottensdorfu (tzv. Eiserne Mann je
v Kottenforstu, pozn. autora), několik kilometrů od Bonnu, a z větší části (odhadovaná délka až 30 metrů) je zapuštěn do země.
Od nepaměti se mu říká „Železný muž“.
Když před mnoha lety nesmysl o tom­
to údajném evropském nekorodujícím
železném sloupu, zapuštěném 30 m do
země, napsal světově známý guru záha­
dologů, vzali rozumně uvažující pracovní­
ci bonnského muzea motyky a zjistili, že
v zemi je z celkové délky 2,18 m sloupku
asi polovina, a že se jedná o zrezivělý in­
got litiny (obr. 7), kterým si nechal maji­
tel panství v 17. století vymezit pozemek.
Bludy jsou věčné, stejně jako je věčná
lidská hloupost a nevzdělanost. Tím se ale
v žádném případě nechci dotknout koho­
koli ze čtenářů, který v tomto textu ­nalezl
poučení, ale ani čtenářů, kteří se mnou
v jednotlivých případech nebudou sou­
hlasit a dokážou to racionálně zdůvodnit.
Lektor: doc. Ing. Stanislav Tuleja, CSc.,
Slovenská spoločnosť
pre povrchové úpravy
*prof. Ing. Pavel Novák, CSc.,
Vysoká škola chemicko-technologická
v Praze, Fakulta chemické technologie,
Ústav chemické technologie
restaurování památek
[email protected]
prof. Ing. Pavel Novák, CSc. (1941),
profesor materiálového inženýrství,
vysokoškolský učitel působící na Vy­
soké škole chemicko-technologické v
Praze, kterou absolvoval v roce 1963.
Na Fakultě chemické technologie
vedl Ústav kovových materiálů a ko­
rozního inženýrství (1991 - 2009) a
Ústav chemické technologie restauro­
vání památek (2009 - 2013).
Jeho oborem je Korozní inženýrství
se zaměřením na teorii koroze kovů a
protikorozní ochrany.
35