Krajánek (2010).indd
Transkript
Ploučnice Osou kraje, jemuž říkám „mezi Dubem a Lípou“, je říčka, možná řeka, Ploučnice. Vedle meandrů Odry nejklikatější naše řeka. Nebo jinak: To co je pro Moravu a Slezsko Odra, to je pro Čechy Ploučnice. Kdysi jsem si říkával, že by jí slušelo jméno Ploužnice. Tak se svou nivou plouží, že pověstná maloasijská řeka Menderes, po níž se takové záhyby, zákruty a kličky jmenují meandry, je proti ní rovná jako stuha. Jazykovědci mne z takového omylu vyvedli: Její jméno se poprvé v písemné podobě objevuje v listině ze 13. století (z jeho první čtvrtiny, přesněji z roku 1226) a zní Pulsnice. To by se mi líbilo, protože ony kličky a zákruty způsobují, že voda v ní někdy doslova pulsuje. Jenže to je mylný výklad, nejen proto, že je můj. V Horní Lužici teče říčka Pulsnitz, a tak se hledají společné kořeny obou názvů v lužické srbštině, kde říčce Pulsnitz říkají po lužickosrbsku Polčnica, a to souvisí s přídavným jménem pjelzki, tj. plzký, slizský, kluzký nebo vlhký. Tak usoudili pánové Lutterer, Majtán a Šrámek. Když se na horním nebo středním toku na Ploučnici podíváte, jste na rozpacích, zda to je ještě potok, nebo už říčka. Jenomže já mám kritéria jiná: Co teče déle než 100 kilometrů, už je řeka – a basta. Ploučnice ve svém ústí do Labe v Děčíně má za sebou nejméně 106 kilometrů. Ať berete jakýkoliv z pramenů za ten nejpramenovatější a nejpravější, přes stovku to bude vždycky. Ta nejdelší vzdálenost je mezi tzv. Horním pramenem Ploučnice a ústím. Onen pramen najdete na jihozápadním úbočí Ještědu ve výšce 654 metrů nad mořem, pod Červeným kamenem. Na mapách i mezi geologickými zajímavostmi Libereckého kraje, které sepsal pan dr. Petr Kühn, je citován jiný kameno- a zemězpytec Müller, který označil „pramennou tůň Ploučnice za královnu pramenů našeho domova“. A také za hlavní pramen Ploučnice. A tu tůň nemůžete minout, protože leží kousek od Osečné, nedaleko Janova Dolu, na kraji Jenišovského rybníku. Do oné královny pramenů, hluboké půldruha metru, vyvěrá na dně možná 20 pramínků svádějících vodu z Ještědského hřbetu do podzemí a tady ji zase vracejících do koloběhu. Vodoběhu. Průrva Ploučnice Mým jazykovým hrátkám s názvem řeky Ploučnice nahrává, že sotva kilometr od jejích břehů pod Mimoní leží osada či obec Ploužnice. Plauschnitz po německu. Bývala tu pošta, fara i četníci. A v 82 domech žilo 425 obyvatel. 54 Mezi Mrlinou a Střelou Kdysi, v roce 1921. Název obce se neodvozoval od blízké řeky – ale prý od plužiny, obtížně oratelného pozemku. Nebo naopak zoraného. Ploužnice leží jižně od Mimoně a ještě jižněji od Ralska. Na druhé straně této dominantní hory (a hradu), nedaleko obce Noviny, se řeka Ploučnice dostává doslova do úzkých. Čekala ji Čertova díra s Pekelným jícnem. Taková označení mívají nevysvětlitelné přírodní jevy – jako třeba nedaleká Čertova zeď. Ploučnice na svém přirozeném toku u Novin pod Ralskem kdysi obloukem obtékala pískovcový blok, tzv. Červenou skálu, jedním ze svých přirozených meandrů. Skála navíc stála v přirozeném zúžení reliéfu mezi masivem Ralska a nedaleké Lipky. Kdysi, snad v době zřízení železného hamru u Novin, bylo třeba k jeho chodu zajistit dostatek energie. V nejužším místě proto byla vybudována vysoká hráz. Její nadržení patrně nestačilo, a tak bylo vybudováno ojedinělé vodní dílo: Na konci hráze byla řeka svedena do přitesané skalní průrvy, možná 50 metrů dlouhého a 13 metrů širokého kaňonu. Pak protéká asi 13 metrů dlouhým tunelem vysekaným v pískovci; po něm teče opět úzkou otevřenou roklí a nakonec protéká dalším, asi 40 metrů dlouhým a tři až čtyři metry širokým tunelem. Na světlo boží se dostává v hlubokém vývařišti, tůni, do níž si skočí z nevysokého prahu. Stáří díla se obtížně stanovuje: možná, že pochází z poloviny 16. století, jiní je uvádějí buď o století dříve, nebo naopak o jedno či dvě století později. „Průrva Ploučnice“ byla vyhlášena za kulturní technickou památku 17. prosince 1997. Čertova zeď Pan doktor Mirek Honců (ještě o něm uslyšíte), můj tichý průvodce krajem mezi Dubem a Lípou, mne mj. upozornil na mimořádný přírodní jev, přímo úkaz, kterým se tato krajina může pochlubit. Spíš mohla, jak se záhy dozvíte. Kdysi dávníčko, dřív než lidé přišli na to, že lepší, než si stavět domy ze dřeva, proutí, slámy a vepřovic, je postavit je z kamene, se táhla zhruba mezi Ještědským hřbetem a Doksy kamenná zeď. Čertova jí lidé říkávali, protože si jinak nedovedli její existenci vysvětlit než vlivem pekelné moci. Dlouhá byla, podle některých, snad padesát kilometrů, podle jiných jen kilometrů třicet dva. A protože byla budována z charakteristicky utvářené čedičovité horniny nefelinitu, vypadala skutečně jako zděná. Když jsem u toho, tak ocituju pana dr. Kühna: „Je to žíla třetihorní čedičové horniny, zvětráváMezi D/dubem a L/lípou 55 Krajem Lučanů a Lemúzů Vím, že jste byli zvyklí se mnou v občasném časném nedělním ránu vyrážet – jak se teď říká virtuálně, ale po našem a postaru v myšlenkách a ušima – někam za kytkami, za stromy a řekami, za lidmi a městy. Dnešek nebude výjimkou, a přesto bude jiný. Povím vám o řece, kterou už snad nikdo za řeku nepovažuje. Za stoku možná, za řeku ne. O řece, která ztratila nejen svou tvář, ale i své či dokonce svá koryta. O řece, která kdysi protékala největším jezerem, jaké se kdy u nás rozlévalo, ale které jí lidé doslova vypustili. Tedy: Nejdřív zanesli splachy z hor, a potom vypustili. A po čase naopak ji do jiného, umělého jezera na chvíli spoutali. Ta řeka bývala tak čistá, že se podle toho i jmenovala. Zašpinili jsme ji natolik, že i slova stoka, ta kanalizační, ji nevystihuje. Pramení vysoko v horách, odkud se spustila do úrodné, ploché roviny a v závěru své pouti protéká krajinou dávno mrtvých sopek. Nebo tím, co po někdejší sopečné činnosti zbylo, krajinou připomínající Zemanův film Cesta do pravěku. Jmenují se po ní hned dvě města: To u nás není nic divného, i Sázava leží na Sázavě a Lužnice na Lužnici. To jedno z nich se ale jmenuje spíš podle jejího soutoku s jinou, velkou řekou, do níž ústí. I do toho pravěku se vydáme. Jenže kde takový pravěk začíná a kde končí? Není ono to s ním málem jako s páně Werichovým středověkem? Doufám tedy, že jsem vás jak se patří napnul. Krajem Lučanů a Lemúzů Náhoda tomu chtěla a ke svému dlouhodobému záměru – zavítat do kraje Lučanů a Lemúzů – jsem se dostal dřív, než jsem myslel. Který že to je kraj, asi nejprve osvětlí profesor Jindřich Matiegka, někdejší vynikající český antropolog a profesor Karlovy univerzity v Praze. O osídlení Čech slovanskými kmeny napsal: „… nepřicházely do liduprázdných krajin. Samy už byly plemenně pomíšené… Nedá se také dokázat, že by některý ze zemědělských kmenů, zde předtím trvale usídlených, se odstěhoval jinam. 86 Mezi Mrlinou a Střelou Možno souditi, že někteří kmenové, ač se od sebe kulturou lišili, žili nějakou dobu vedle sebe, pokud nebyl jeden druhým asimilován anebo že přišedší kmen opanoval starší obyvatelstvo a dal se jím živiti… Střední část země po levém břehu středního Labe a po obou stranách dolní Vltavy a od Ohře až přes Berounku měli obsazenu Čechové… východní část země náležela Zličanům (Slavníkovcům), jižní pak Netolicům, Dúdlebům a Domažilicům. Severně od Čechů seděli Lutomirici, kteří se vyvinuli na podobném podkladě kulturním jako oni: ale jejich území bylo mimo to zabráno lužickou kulturou lidu světlého typu. Dále, v poříčí Bělé (= Bíliny) bydlili Lemúzi. Na pravém břehu Labe (v dnešním Mělnicku) měli svá sídla Pšované, nejseverněji pak Děčané. Severozápadně od Čechů na střední Ohři, kam některé přechodní kultury již nepronikly, seděli Lučané, kteří snad také zalidnili hornaté Mežsko (= Stříbrsko)… Stříbrsko)…“. V roce 2006 uplynulo rovných 920 let od vydání zakládací listiny pražského biskupství (1086). Ta je jediným písemným dokladem o existenci kmene Lemúzů, sídlícího v prostoru severozápadních Čech mezi Lučany a Děčany. Jméno kmene bylo brzy zapomenuto, právě když se od něho podle nových sídel/hradů oddělili Děčané a Lutomirici. Zůstalo jen na nejzápadnější části kraje v okolí dnešní Bíliny, osady, jejíž jméno někdejší Lemúzi přejali. Osada se ovšem připomíná už dříve, v roce 1043 a bílinský kraj ještě dříve, v roce 993 jako provincia Belinensis. Sídlili v krajině spanilé, chráněné před západními větry hradbou Krušných hor. Někdy až moc chráněné, protože horský masiv vyždímal z mraků všechnu vodu a Lemúzi i jejich sousedé Lučané marně obraceli oči k nebi a čekali na každou kapku. Ne nadarmo se sousednímu kraji říká suchý ostrov žatecký. Přesto Lemúzi sídlili v úrodné krajině, jejíž osou byla řeka Bělá, pozdější Bílina. Voda druhdy čistá, bílá. Ne stoka, na kterou byla v předchozím století povýšena či spíš ponížena. Fluvius nomine Belina Osou kraje Lemúzů byla tedy řeka. Řeka bílá, Bělá, čistá. Nebyla totiž zabarvena huminovými kyselinami jako vody vytékající z vrchovišť a rašelinišť. Ani o takové nebylo na Krušných horách nouze a jedno, to Novodomské, leží sotva pět kilometrů od pramene Bíliny – ale voda z něj odtéká jinam. Bílinu jako už podhorskou řeku připomínal kronikář Kosmas k roku 1119, když se zmiňuje o fluvius nomine Belina. Původní jméno znělo asi Bielina a vzniklo přidáním zpodstatňující přípony -ina k přídavnému jménu biel, Krajem Lučanů a Lemúzů 87 Český Balkán Kdysi jsem dostal od své profesorky zeměpisu nádhernou knížku. Jmenovala se „Věčný epos Balkánu“. Ta věčnost i onen epos pro dané území sedí. Balkán je geografický, zeměpisný pojem. A s výjimkou batolat a možná ještě prvňáčků už jeho jméno slyšel každý. Když ne v podobě upřesňujících přídavných jmen jako je třeba Balkánský poloostrov, balkánský sýr nebo zvonek balkánský, případně v úvahách o směru a cíli dovolené, tak zcela jistě máme Balkán v podvědomí jako místo přinejmenším politicky neklidné. Když se tamní neprali a nepřetahovali mezi sebou, tak měli na krku Osmany. Jižní hranice Balkánu je jasná, severní je teoretická: prý ji tvoří řeka Sáva a dolní tok Dunaje. Teoretická například proto, že to někomu nestačí a k Balkánu by rád ještě připojil třeba Rumunsko… Přitom vlastní název „Balkán“ neoznačoval tak rozlehlé území – které dnes pod tímto pojmem chápe snad celý svět – ale byl to starý název pohoří Stara Planina, procházejícího částmi území dnešního Srbska a Bulharska. Balkán je národnostně velmi pestré území s rozmanitou tradicí, kulturou – i jazyky. Nejvíc Balkánců představují Řekové – deset milionů, následováni devíti miliony evropských Turků. Srbů je přibližně osm a půl milionu, Bulharů sedm, Albánců šest a Chorvatů čtyři a půl milionu. Pak zbývá asi dva a půl milionu Bosňanů, něco přes milion Makedonců a více než čtvrt milionu Černohorců. Na Balkáně také přelétla první jiskra první světové války. To se o něj zajímal také František Josef I. a jeho předkové, a všichni dobře víte, kam to vedlo. Pravda, na konci onoho z jiskry vzniklého ohně bylo samostatné Československo a v roce 2008 by mu bylo 90 let, kdyby tohoto kulatého výročí dožilo. Jenomže ona přelétlá jiskra má za následek ještě něco jiného. Jakýsi náš „balkánský územní zisk“, Balkán ležící daleko od skutečných i pomyslných hranic jihoevropského Balkánu a Balkánského poloostrova, Balkán, kde se mluví a úřaduje česky a hranice má úplně jiné. 170 V tuzemském zahraničí Balkán po česku Jsme takový „srovnávací“ národ. Naše české, domácí, srovnáváme s cizím. Buď, že nám to ono cizí připomíná, nebo že bychom toho také kousek chtěli mít. Třeba taková Česká Kanada, Český Merán, Česká Sibiř, České Švýcarsko, Česká Sahara. Proč by také nemohl být Český Balkán? Mohl, ale říká se mu také trochu jinak. Rakovnický Balkán. Nebo jen prostě – Balkán. Když jsem měl vystoupení ve Slabcích, tak mne místní s historií a vznikem takového označení seznámili. Souvisí totiž s oněmi habsburskými zájmy na skutečném Balkáně i s onou sarajevskou jiskrou. Odvedení chlapci a muži z jižního Rakovnicka, kteří bojovali za první světové války v jihovýchodní Evropě, po návratu domů vyprávěli o krajích a krajině, kde bojovali – a mnozí i padli. Ti ovšem už vyprávět nemohli. Z knížky Romana Hartla a Václava Krůty, kterou jsem od Slabeckých dostal, stojí doslova: „Je to kraj (rozuměj skutečný Balkán na jihovýchodě Evropy) na pohled stejný jako ten náš. Lesy, kopce, údolí, jenom jinak jim tam říkají. Viděl jsem kamarády, jak plakali, když stáli na vrchu a dívali se tam na Balkáně do kraje. Tolik jim připomínal rodný kousek země, po kterém se jim tolik stýskalo…vyprávěli veteráni veteráni.“ Možná jako vzpomínku na ty, kteří se už z balkánských bojů nevrátili, možná jen jako připomínku vlastní cesty a osudu začali místní říkat krajině mezi Rakovníkem a Berounkou (ale i kousek za ní) Balkán. „Jediným slovem vystavěli výmluvný pomník trvanlivější než jména vytesaná do kamene. Kdokoliv mluví o rakovnickém Balkánu, připomíná tak prosté hrdinství chlapců, kteří šli do války proti své vůli. Pojmenování Balkán se postupně vžilo a zobecnělo, ale původní význam časem téměř z obecného povědomí vymizel…“ stojí v Hartlově a Krůtově publikaci. Což mohu potvrdit, protože jeden z výkladů soudí, že se tomuto zemědělskému kraji říká Balkán proto, že je teplý, klimaticky připomínající jihovýchodní Evropu. Když se v roce 1999 sdružilo jedenáct zdejších obcí do mikroregionu, zvolili si 90 let starý název jako označení: Sdružení obcí „Mikroregion Balkán“ se sídlem ve Slabcích, okres Rakovník, Česká republika. Tak to mají i ve znaku, mikroregionálním emblému, jehož kresebnou dominantou je trilobit. Trilobiti Mikroregion Balkán má v emblému trilobita. Jak k tomuto geologickému, spíše paleontologickému symbolu převážně zemědělská oblast přišla, je Český Balkán 171 Ó, vy Lípy (II) Nerad utíkám od rozdělané práce. Když jsem stavěl výstavy, nikdy jsem nevěděl, co je únava a spánek. Iritovalo mě to víc než bůhví jaká droga. A kafe už dojista ne, po tom spolehlivě usínám. Pokud mě z něj ovšem nerozbolí žaludek. Káva a bílé víno jsou má tabu. Tou rozdělanou prací byla má Dobrá jitra, která jsem trávil společně s vámi posluchači v krajině mezi Dubem a Lípou. Na Lípy, Lipany, Lipí a Lipnice je naše zem neobyčejně bohatá. A jen se podívejte na mapu, jak daleko je od České Lípy do Lip severnějších, Krásné a Vysoké. V případě Krásné Lípy bych mohl své povídání ještě rozšířit na krajinu mezi Dubem, Lípou a Bukem. Českým Dubem, Českou a Krásnou Lípou a Krásným Bukem. Tak je to tu naskládáno, tak si ti naši předkové rozuměli s přírodou, že i svá sídla kytkově pojmenovávali. O Krásné Lípě alias Schönlinde zaznamenal August Sedláček: Město, již před r. 1361 farní ves, kteráž patřívala ke hradu Tolštějnu. (Za předků pánů z Lípy či Lipé sem byli povoláni kolonisté s Horních Frank, stojí napsáno zase jinde.) Sedláček pokračuje: LP 1573 prodána pánům z Vartemberka, od kteréž doby patřila k panství kamenickému. V 18. století vzmáhal se tu průmysl, k jehož povznesení velice se přičinil Filip Josef hrabě Vchynský. Týž, vrátiv se z Londýna, přivedl sem znamenitého průmyslníka a stroje… (Tím průmyslníkem byl textilní specialista John Barnes).. Erbem je stříbrný štít, u jehož zpodu trávník a na něm dvě lípy své přirozené barvy… Městem je Krásná Lípa od 5. ledna 1870. K tomu Krásnému Buku se musím vrátit: To byl původně hrad, hrad snad Schönbüchel se jmenoval, který byl před zmíněnou kolonizací zničen. V Krásné Lípě je informační středisko a Muzeum Českého Švýcarska a je to i místo s vyhlášenou dochovanou lidovou architekturou. Ta je ozdobou i další Lípy, té Vysoké. Hohenleipe jí říkávali v minulém století a ještě koncem 2. světové války. Unikátní lidové stavby ve Vysoké Lípě, ale i na Kamenické Stráni za kaňonem Kamenice byly vyhlášeny vesnickými památkovými zónami a bylo navrženo, aby zdejší region s tzv. podstávkovou architekturou byl svěřen pod záštitu UNESCO. Podstávka Jižní okraje Českého Švýcarska, podobně jako valná část nejsevernějších Čech, jsou místem styku několika architektur. Pokud jde o stavby dřevěné, tak jsou to především roubenky. Přechodem ke zděným stavbám stojí 200 V tuzemském zahraničí domy z hrázděného zdiva, často kombinované i s podstávkovým způsobem stavby. A pak tu jsou stavby zděné, rozmanitých slohů, od baroka po současnou dobu. Křečkovic chaloupky, které jsem poznal nejdůvěrněji, byly ty první, roubené. A obě podstávkové. Asi by bylo na místě takový termín vysvětlit, aby si jej někdo nevysvětloval jako související s dělnickým nebo odborovým hnutím a jejich právem na stávku. Nebo s odstaveným podsvinčetem. Podstávku si dovolím přirovnat k vnějšímu opěrnému systému gotických chrámů. Zrovínka tak, jak to vidíte na nejstarší části svatovítské katedrály. Té Parléřovské. Jenomže zatímco svatovítskou katedrálu podpírají prostorově výrazné oblouky, kolmé k vlastní stavbě, podstávka je opěrný systém souběžný se zdí, tady spíš stěnou, roubením. Nízké roubenky, které patrně zdejší obyvatelstvo (ale nejen zdejší) „odkoukalo“ kdesi v Alpách, brzy nestačily. Někde se stavebníci odvážili ještě roubenku zvednout o patro jen tak, ale přece jen bylo nutné hmotu stavby patra rozložit, roznést. A tak se těsně při vnější straně už hotové roubenky vystavěl opěrný systém s pilíři mezi okny a buď jen s příčnými trámy při horní hraně přízemku, nebo dokonce s určitým dřevěným zaklenutím, zavětrováním nebo s konzolemi a krákorci, které hmotu dále roznášejí. Tak vznikl krásný, plastický povrchový prvek, typický pro tento region. Patro už se vztyčovalo snadněji, a dokonce mohlo být i ze zdiva hrázděného. Pokud nevíte nebo si rychle nemůžete vzpomenout, tak vězte, že hrázděné zdivo má jakousi dřevěnou kostru, mezi jejímiž „žebry“ je vyzdívka. Kdysi dávno O Českém Švýcarsku 201
Podobné dokumenty
AMB Leden 2012
DOMOV V NOVÉM SVĚTADÍLU
Agnes pochází z města Yaoundé v Kamerunu – ze země, kde se mluví
zejména francouzsky a kde mají jednoho prezidenta už třicet let. Přestože je to i prstem po mapě kout Země, ...
PS_2005_6
člověk mohl vnímat jako ohrožení života, zažil poprvé ten divný bolestivý pocit ve
tváři, do krku, hrudníku a do podbřišku a varlat. Od té doby nepracuje nikde a
obíhá lékaře. Když nic nepomohlo, z...
Masarykův lid 4/2012 - Klub dr. Milady Horákové
úředníky, učitele, lékaře, advokáty a tak dále – dnes ztrácí
ten politický význam, který mívala a který by odpovídal
jejímu významu společenskému, tedy čím více lidí bude
kladně a účinně uvažovat o...
Koncepce rozvoje TV do roku 2005
Nástup digitálních multimediálních technologií s sebou přináší další možnosti šíření TV
programů a dalších informací k divákovi, v širším pojetí k uživateli (účastníku) multimediálních
telekomunika...