Od Francie po Mongolsko
Transkript
Od Francie po Mongolsko
PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! 331 V PRODEJI OD 15. ČERVNA 2009 generální partner oficiální partner hlavní partner hlavní partner hlavní mediální partner OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR EDITORIAL Paneláky vnímáme stále jako relikt socialismu, v tom případě jsou ovšem reliktem velmi životaschopným, který nás jen tak neopustí. Možná bychom za ně dokonce měli začít být vděční, vždyť v nich bydlí dvě třetiny obyvatel republiky a zvláště ve srovnání se současnou výstavbou příměstských satelitů vynikají jejich přednosti. Otázka čím nahradit panelová sídliště vzbuzuje značné rozpaky, jisto je jen to, že ona „sídliště naležato“, ve kterých bude každý mít svůj domeček se zahrádkou, použitelnou alternativou nejsou. Už v době svého vzniku byla panelová sídliště vnímána jako dočasné provizorium, které bude nahrazeno něčím lepším, až se společnost dostatečně vzmůže. S dočasností máme v našich krajích ovšem své zkušenosti, takže není divu, že paneláky jsou tu stále, navzdory tomu, že jejich plánovaná životnost dávno uplynula. Panely se trochu drolí, ale kupodivu stále drží, stejně jako ceny bytů v nich, navzdory chmurným předpovědím realitních makléřů. Jejich obyvatelé k nim přilnuli a své domovy jsou připraveni hájit proti všem škarohlídům. Poučná je historka o tom, jak čerstvě zvolený prezident Václav Havel poprvé navštívil Jižní Město. Soucitně politoval obyvatele, o jejich domovech se vyjádřil jako o „králíkárnách“ a ujistil je, že i to nová doba brzy změní k lepšímu. Navzdory revoluční euforii a nekritickému okouzlení panem prezidentem se posluchači proti takovému shazování svých domovů velmi rázně ohradili. Lidé zkrátka ke svým „králíkárnám“ přilnuli, zasklívají lodžie, budují zděná jádra a obkládají obýváky dřevem. Zpočátku nehostinná prostranství mezi domy zarostla zelení, zlepšila se občanská vybavenost i dopravní spojení. Mnoho obyvatel oceňuje, že nemusí ztrácet čas údržbou vlastního domu. Za připomínku také stojí, že v době svého vzniku představoval panelák nedostižný komfort bydlení, vždyť v běžných činžácích se ještě tahalo ze sklepa uhlí a koupelna zdaleka nebyla samozřejmost. Nehaňme tedy sídliště, kdo ví, jak dlouho je ještě budeme potřebovat a co přijde po nich! OBSAH fejeton: NESPLNĚNÁ OČEKÁVÁNÍ PANELY POD KŮŽÍ SLADKÝ ŽIVOT NA JIŽÁKU /Stern/ PANELY POD KŮŽÍ NERATOVICE /Toy_Box/ /Havlín/ PANELY POD KŮŽÍ OD FRANCIE PO MONGOLSKO /Křížková/ Pošli to dál 4–5 dějiny přítomnosti: KŘEČ STŘEDOŠKOLSKÉHO DĚJEPISU 6–7 reportáž: ROZBAHNĚNÁ JAMAJKA POD TOČNÍKEM 8–9 referát: ANOREXIE: NEMOC SILNÝCH 10 – 11 rozhovor: MILAN ŠTEFANEC /Procházka/ /Danelová/ /Kuřík/ /Budka/ 12 – 13 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/ 14 – 15 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ 16 – 17 18 – 21 kultura: LITERATURA kultura: HUDBA /Marečková/ /Veselý/ /Ptáček/ křížovka 22 23 kultura: DIVADLO kultura: FILM /Harasimowicz/ /Kolář/ 24 uličníci, SMS a E-maily: 25 světozor: SAD FOR THE NETHERLANDS /Stam/ 26 27 28 – 29 Alexandr Budka Ilustrace na obálce: David Böhm SPOJENÍ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz Být oblečen je nejen společenská nutnost, ale v našich šířkách i otázka přežití. Módě tedy není úniku, každý je podle nějaké oblečen, někdo podle té zítřejší, někdo předvčerejší. K čemu nám móda je a co se za ní skrývá se dozvíte za čtrnáct dní. 30 3 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jan Stern NESPLNĚNÁ OČEKÁVÁNÍ Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. Přesněji vyštrachal. Ze stohu vědeckých časopisů, odborných publikací a slovníků na mne náhle vypadla brožurka nazvaná Leo Čtení 1/1994, o níž jsem si ihned uvědomil, že byla formující silou mé imaginace v raném mládí a přehodila výhybku na slepou kolej, když jsem zde představené erotické povídky poněkud nešťastně přijal jakožto návody. V povídce Servírka s vášnivým klínem seděl kupříkladu mladý muž mého věku na baru. Prohodil pár vět se servírkou a ta: „Jen mu mrkla mezi nohy a bylo jí to jasné,“ píše se v povídce. Pak servírka rychle odlifrovala ostatní hosty, zavřela lokál, muž mého věku ji pohladil po dvou „hebkých kopečcích ňader“, načež ona, cituji: „Mlčky se usmála a začala se svlékat.“ Ani nechtějte vědět, jak to dopadlo, když jsem se pokusil tohoto receptu využít já. Číšnice v pizzerii u nás na sídlišti na můj pokus o neformální hovor kupodivu reagovala odseknutím, že musí pracovat. Nejenže se vůbec nepodívala mezi mé nohy (pravda, nebylo na co) a nic jí nebylo jasné, ale dokonce to došlo tak daleko, že aniž bych se vůbec propracoval ke kopečkům hebkých ňader, přišel jakýsi hejsek umatlaný od mouky a pravil: „Hele frajere, vyhvízdni.“ Číšnice se pak sice mlčky usmála, ale nezačala se svlékat ani v náznacích. Nebo třeba povídka Nadržené stopařky. Ta popisuje hezký zážitek dvou hochů, které si stoply kousek před San Marinem cestovatelky Carmela a Laura, z nichž ta druhá měla „otevírající se blůzičku, ve které její prsy bez podprsenky byly jako ve výkladní skříni“. Když děvčata nastoupila, otevřel Paolo šampaňské, načež druhý z mužů v povídce dosvědčil: „Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že Laura odložila láhev, zapálila si a položila svou ruku na Paolovy slabiny.“ Tak nevím, možná to tak chodí v Itálii, ale kousek za Benešovem jsem s touhle strategií zcela pohořel. Přemluvil jsem sice kolegu Tomáše, který nás vezl na jakýsi seminář, aby zastavil stopující dívce, ale drobné odchylky od nastudovaného scénáře začaly hned po nastoupení krasavice do našeho udržovaného žigulíka. Především tedy se dívence neotevírala blůzička, ale krosna, z níž vonělo týdenní prádlo. O výkladní skříni jsme si rovněž mohli nechat jen zdát, neboť ňadra této dívky byla pevně zafixována v zelené army košili s nášivkou britských výsadkářů a po vzoru 4 ostrých hochů dívenka bojový oděv v podpaží ozdobila mapami. Pak zradil Tomáš, který sebou v lékárničce kupodivu nevezl šampaňské. Naštěstí se křehotinka osvěžila sama lahváčem, jímž disponovala. Slabiny byly ve hře jen díky Tomášovým problémům s prostatou, jinak výsadkářka celou cestu prospala a po pohledu na její vyhazovák za pasem jsme se s Tomášem neodvážili na ni podívat ani ve zpětném zrcátku. Vystoupila u Třeboně a rozloučila se pozdravem „čau prdi“. Můj mírně hysterický a dobrodružství nenakloněný přítel mě pak ještě ke všemu seřval, že mám blbé nápady a že můžem bejt rádi, že nás nepodřízla a neokradla. Marně jsem mu šermoval před očima ohmataným Leo Čtením, které slibovalo úplně jiný průběh událostí. Nejvíc mě ale zklamal scénář, který se ve zmíněné brožurce nacházel pod názvem Rozkoš v lázni. V povídce tohoto jména si jistý muž vyvrtnul kotník před krásnou vilkou, z níž vyšla „dívka ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti, jíž dlouhé vlnité vlasy lemovaly usměvavý obličej, kterému do dokonalosti skoro nic nechybělo“. Dívka muže pozvala do vilky, v níž dlela sama, a zde ho ošetřila. Ba co víc, nabídla mu koupel v koupelně s vířivkou. Pak ji dotyčný zavolal, jestli by mu nepodala mycí houbu. Ona přišla jen v dlouhém trikotu, pod nímž neměla kalhotky, a než mu houbu podala, otřela si s ní rodidla a se slovy „Musím se vždy opláchnout, abych se cítila příjemně“ mu ji svůdně podala. Co bylo dál, si jistě domyslíte, a stejně tak si asi domyslíte, jaké jemné detaily odlišovaly můj nedávný zážitek ve vilové čtvrti v Břevnově. Nevyvrtnul jsem si kotník, jen jsem zabloudil a potřeboval poradit. Ledva jsem se dotkl zvonku vilky jako vystřižené ze zmíněné povídky, nevyřítily se na mě vlnité vlasy, ale černé chlupy poněkud frustrovaného dobrmana, který evidentně špatně nesl, že musí trávit svůj život stísněn na zahradě vily a nikoli v prostorném koncentračním táboře, kde se jistě vyznamenali jeho předci. Dívka, která vzápětí vykoukla ze dveří vilky, sice byla ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti, ale psíka napomenula slovy „drž hubu“ a mě oslovila slovy sice mírnějšími z hlediska obsahu, nikoli však z hlediska intonace: „Co chceš?“ Vyložil jsem svou prosbu, načež si dívka vyndala sluchátka z uší a oznámila mi, že mě neslyšela, a tak jsem svou prosbu opakoval. Nato ona odvětila, že neví, kde je mnou hledaná ulice, švihla psa vodítkem, vydala mu pokyn „zalez“ a se mnou se rozloučila jen zdánlivě nepodobným slůvkem „sbohem“. Jediné, co souhlasilo s dějem povídky bylo, že dotyčná neměla kalhotky, což prozradily její bokovky, jež jí sahaly jen asi do půli hýždí. Poučení na závěr: Pornografie může vážně poškodit vaše vnímání reality. Ale proto ji asi máme, že. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR SOUKROMÍ ZA PÁR KORUN Pro ochránce soukromí a donkichotské bojovníky proti stékání osobních dat do kdovíkým spravovaných databází to rozhodně nebyl povzbudivý den. Deníky otiskly minulý týden zprávu, podle které je většina mladých lidí ochotná vzdát se soukromí za babku. V šesti evropských zemích na to přišli badatelé, kteří nepoložili respondentům klasickou otázku „Sledovat soukromí, ano nebo ne?“, ale vnesli do problému kus obchodnického ducha: „Kolik chcete za to, abychom mohli sledovat váš pohyb, mobil, e-maily a ICQ?“ Pozitivní je, že v době, kdy se informace vyvažují zlatem, vnímá většina lidí své soukromé údaje jako kapitál. Jen deset procent respondentů bylo ochotno položit oběť na oltář vědy a odejít s prázdnou. Zbytek je ale svolný zbavovat se soukromých údajů pod cenou. Mladí Belgičané by se například nechali sledovat čtyřiadvacet hodin denně po dobu jednoho měsíce za zhruba dvanáct stovek, Češi za polovic. Měsíc bez soukromí ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA = láhev skotské, kartón startek nebo lístek na autobus do Košic. Poněkud výše nasadili „obchodníci“ laťku, když výzkumníci fingovali, že chtějí data pro komerční f irmy nebo pro úřady. V takovém případě cenu ztrojnásobili. Když došlo na stát, část z nich dala od kšef tu ruce pryč úplně. Je otázka, proč se velká část mladých Evropanů ráda vzdá soukromí za pár korun. V situaci, kdy veřejně známí lidé obnažují těla i duši nejen na stránkách bulváru, mají možná pocit, že zas tak není co nabídnout. Jen se pojďte podívat, jak si kupuji rohlíky. Výsledky výzkumu lze ale také otočit a nechápat je jako odpověď na otázku: „Nakolik si ceníte své soukromí?“, ale „Nakolik si myslíte, že soukromí máte (vlastníte)?“ Společnost, ve které klesne směnná hodnota osobní dat na nulu, nemusí být společností, kde si lidé soukromí neváží, ale kde ho nemají. Pokud si tentokrát respondenti řekli jen o málo, mohli tak činit s vědomím, že jejich pohyb po síti už beztak sleduje Google a hovory skladuje mobilní operátor. A ten, kdo jim za data ještě nabízí peníze, je asi pěkný marnivec. Tomáš Havlín SCHOVEJTE SE, ČESKÁ TELEVIZE JDE V květnu přišel panu Kaovi ze západních Čech dopis od právníka zastupujícího Českou televizi. Oznámil mu v něm, že má patnáct dnů na zaplacení televizních poplatků i s přirážkou za nepřihlášení televizního přijímače. Což dohromady dělá přes deset tisíc korun. Pan Kao nerozumí příliš česky a nemá ani televizi. Zato má, podobně jako mnoho jeho krajanů původem z Vietnamu, večerku s potravinami. V ní instaloval kvůli množícím se krádežím kamerový systém, díky němuž může přes monitor nad pokladnou vidět na zákazníky. Čtyři roky starý zákon o rozhlasových a televizních poplatcích de facto říká, že cokoliv, co lze technicky použít k sledování televize, a to bez ohledu na to, jestli to tak v realitě je či není, podléhá výběru. Výslovně jsou osvobozeni pouze slepí a hluší, velmi chudí, Rada pro televizní a rozhlasové vysílání. Z techniky pak muzeální kousky, přístroje v opravně a kamerový okruh, který je využíván pro účely soudního jednání. Zákon je velmi striktní a Česká televize, pro niž jsou poplatky hlavní a do budoucna zřejmě i jediný zdroj příjmů, umí svá práva obhájit tvrdě. Ukázalo se tak loni v létě při kauzách kolem vymahačské firmy královéhradeckého advokáta Dalibora Kalcsa, jehož kancelář si najala a který podepsal i dopis panu Kaovi. Přesto může být výklad tohoto zákona sporný a lze očekávat, že proti takto formulovanému a hlavně takto přísně vykládanému nařízení se někdo dříve nebo později ozve. Časté výzvy k zaplacení adresované vietnamským zelinářům naznačují, že Česká televize spoléhá na to, že právě oni to nebudou. Čeští protějškové s notebookem a kamerou se proti podobným dopisům totiž většinou ozvou. Martina Křížková SANITKA PRO PĚSTĚNÉ Už si pomalu zvykáme, že zdravotní péče u nás není pro každého. Že občas zemře bez pomoci nějaký bezdomovec nedisponující zdravotním pojištěním, může zarazit už jen od reality odtržené humanisty, kteří nechtějí pochopit, jak se svět točí. Nedávná tragédie v Brně však posunula hranice nemožného zase o kousek dál. Na banální zánět středního ucha tam zemřel mladý, zde usazený Němec, který pracoval a platil si pojištění. Naneštěstí měl ovšem dready a bydlel v Kamenné kolonii, svérázné čtvrti starých dělnických domečků, proslulé svým bohémským obyvatelstvem. Do takových míst a pro takové lidi se zřejmě nevyplatí posílat sanitky, takže operátor sousedům místo toho doporučil, ať pacientovi dají Paralen nebo ho pošlou na pohotovost. Ten už se však tou dobou nemohl hýbat a blouznil ve vysokých horečkách. Když k tomu další den ještě opuchnul, sousedé se opět začali dožadovat příjezdu záchranné služby. A ani tentokrát nepochodili. Auto nakonec přijelo; obyčejné, určené k převozu pacientů a hodinu poté, co Stefan Schoedel zemřel. Lékařka, která dorazila s policií, před sousedy prohlásila, že to byl jen „nějaký feťák“. A záchranka nepochybila, horečka prý není důvod k výjezdu. Vskutku názorný příklad stejné dostupnosti poskytovaných služeb pro všechny pojištěnce, jednoho ze základních zákonných principů zdravotní péče u nás. Vzkaz pojištěncům je tedy jasný. Kdo chce být napříště ošetřen, nesmí se pokoušet přivolat sanitku v pochybné čtvrti, navíc ještě pomocí souseda s ukrajinským přízvukem. Velmi se doporučuje pěstěný vzhled, účes a přiměřeně drahý oblek, aby bylo zřejmé, že jste platnými členy společnosti a zasluhujete léčbu. Alexandr Budka 5 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Tomáš Havlín SLADKÝ ŽIVOT NA JIŽÁKU V NEOFICIÁLNÍ HYMNĚ JIŽNÍHO MĚSTA OD SKUPINY MANŽELÉ SE ZPÍVÁ: „MY TU ŽIJEM NA JIŽÁKU, KLUCI, CO SPOLU DRŽEJ PÁKU…“ VĚTŠINA LIDÍ SICE UŽ ZJISTILA, ŽE PANELÁK NENÍ DOČASNÝ AZYL, ALE OSUD, PŘESTO NENÍ JISTÉ, ŽE TENTO VERŠ PLATÍ. JAK SE ŽIJE NA NEJVĚTŠÍM ČESKÉM SÍDLIŠTI? KAŽDÝ SÁM, FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ NEBO VŠICHNI SPOLU? Je deštivý páteční podvečer, ale v Central parku mezi zastávkami metra Háje a Opatov se přesto něco děje. Mezi zatravněnými haldami hlíny, hned naproti vyhořelé poště, vyrostla dvacetimetrová bublina z průhledného plastu. Uvnitř sedí na dřevěných lavicích u guláše asi čtyřicet lidí. Slam-poeta Jakub Foll za doprovodu klavíru, s maňáskem v jedné a mikrofonem v druhé ruce, vymýšlí vtipné i méně vtipné slovní hříčky. Teplé jídlo, družná atmosféra, formanovský „přijďte pobejt“ styl. „Na Jižním Městě je směstnaná spousta lidí na malém prostoru, ale anonymita je všudypřítomná,“ říká David Kašpar, programový ředitel festivalu Street for Art, v jehož rámci bublina na sídliště doputovala. „Snažíme se to změnit. Doslova stavíme lidem do cesty překážky, aby se museli zastavit a přemýšlet. Aby si vybudovali vztah k místu i sobě navzájem. Sousedská večeře je toho součástí,“ pokračuje. Do bubliny by se vešlo až sto padesát hostů, ale přišla jich tak třetina. A o jejich původu by se dalo pochybovat. „Jé, ty jsi z Jižáku? Tak to jsi tady asi jedinej,“ vítá mě kamarádka, kterou potkávám hned za vchodem. Skoro to tak vypadá. „Je pravda, že účast byla i přes velkolepou propagaci malá. Dost nás to překvapilo, ale na druhou stranu je důležité, aby se takové věci děly. Lidé prostě nejsou zvyklí,“ vysvětluje Kašpar malý zájem místních. BÝT Z JIŽNÍHO BRONXU Jižní Město se zrodilo z bytové krize. První těžké stroje dorazily do oblasti dnešního sídliště v roce 1970. O šest let později se do narychlo postavených paneláků přistěhovaly první rodiny. Zejména pro mladé páry s dětmi znamenalo Jižní Město od počátku šanci na bydlení ve svém. „S manželem a dvěma malými dětmi jsme bydleli ve dvoupokojovém bytě čtvrté kategorie v centru Prahy. Koupelna tam nebyla, záchod na chodbě, všude auta a hluk. Když se po roce naskytla možnost vyměnit to za byt na sídlišti, byli jsme rádi,“ vzpomíná Naďa Šetková, která se přistěhovala hned v první vlně. V té době bylo podstatné, že rodiny mají kde bydlet a otázka jak žijí se dostala na druhou 6 kolej. Pamětníci vzpomínají, jak kvůli neexistujícím chodníkům překonávali rozbahněné louže po improvizovaných prknech nebo jak stáli fronty na jedinou telefonní budku v okolí. „Největší problém bylo nakupování. Pro potraviny se dalo chodit do dvou obchodů – do „malého“ a do „velkého“. Pro ostatní věci se muselo jezdit do centra,“ vypráví Šetková. V té době vzniká cejch, který Jižák nese dodnes. Režisérka Věra Chytilová ho v Panelstory (1979) líčí jako oblast, které by se měl člověk raději vyhnout. Dokonce se stává místem, ze kterého je člověka potřeba zachránit, například když závozník, ztělesněný ve filmu Vesničko má středisková (1985) Mariánem Labudou, vyráží na spanilou jízdu z jižních Čech, aby přivedl zpět do vesnické idyly mentálně zaostalého Otíka, ztraceného ve špalíru lidí na dnes už neexistující lávce u tehdejší stanice metra Kosmonautů (policie pod ní – tolik dětská OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR přistěhovala k příteli Robertovi. „Odjakživa jsme odsud odjížděli pryč,“ dodává její partner, jenž na sídlišti vyrostl. Nejde přitom jen o to, že lidé nemají kde konzumovat zábavu, ani o všudypřítomý pocit, že vše zajímavé se děje někde jinde. Hlavní je, že při absenci záchytných bodů ve veřejném prostoru nezbývá nic, co by rozlomilo železnou trajektorii metro-obchod-byt, jež se léty neměnného užívání zapsala do genotypu každého sídlišťana. Pokud se do sebe zrovna nezamotají nákupními košíky v supermarketu, obyvatelé Jižního Města se tváří v tvář příliš nesetkávají. Zaniká tak šance na vytvoření skutečných sousedských vztahů, což se promítá do nejběžnějších životních situací. „Opět to musím srovnat se Žižkovem. Když jsem tam šla venčit psa, tak na mě sousedky počkaly a povídala jsem si i s neznámými lidmi. Ale tady vídám některé sousedy na ulici už déle než rok, ale přesto se třeba ani nepozdravíme,“ vysvětluje Erika. legenda – kdysi našla zavražděnou ženu). Mýtus o špatném životě na sídlišti žije i přes změněné podmínky dál svým vlastním životem. Občas ho někdo přiživí, jako v 90. letech Václav Havel, který prohlásil sídliště za komunistické králíkárny. Mnozí z těch, kteří žijí v paneláku, což v Česku znamená třetina populace, mu to dodnes nemohou zapomenout. A tak mohla ještě o mnoho let později, když jsme se školou navštívili výstavu v Domě u Černé Matky Boží, sprásknout postarší uvaděčka rukama a s výkřikem „Cože, vy jste z Jižního Bronxu?“ se běžet skrýt do bezpečí Gutfreundových plastik. BYDLENÍ V PARKU ODJAKŽIVA JSME ODJÍŽDĚLI PRYČ OBRANNÁ SPOLEČENSTVÍ A KULTURNÍ KOMUNITA V důsledku vzájemné izolace se obyvatelé sídliště jen sporadicky projevují jako komunita. Zdá se, že když už k tomu přeci jen dojde, nejčastějším impulsem je nespokojenost. Občanské sdružení Hezké Jižní Město tak například protestovalo proti zahušťování sídliště na úkor Milíčovského lesa, pod peticí proti výstavbě Komunitního centra Matky Terezy na Hájích se sešly stovky podpisů, a když se nedávno mělo azylové centrum pro matky s dětmi přestěhovat z Donovalské ulice do nového objektu ve Stachově, zdvihla se mezi místními vlna odporu. Obávali se, že jim kvůli novým sousedům klesne cena nemovitostí. Existují ovšem i ostrůvky pozitivní deviace. Největším z nich je Kulturní centrum Zahrada, po uzavření legendárního KD Opatov jediný „kulturák“ na Jižáku. Před rokem a půl sem přišlo nové vedení a s ním i čerstvý vítr. Tradiční kurzy osvěžily lekce beatboxu nebo graffiti, zvlášť FOTO: TOMÁŠ VODŇANSKÝ Je třeba říct, že hodnocení samotných obyvatel Jižního Města zdaleka nikdy nebylo tak příkré. Většina z nich je ráda tam, kde je, a negativní obraz o životě na sídlišti je jim vnucován zvenku. „Jsem tu celkově spokojená. Na metro je to pět minut a stejně tak do Hostivařského lesoparku nebo Milíčovského lesa,“ bilancuje Šetková. K tomu je potřeba uvážit, že kdo by viděl pražské sídliště před třiceti lety a dnes by si pravděpodobně připadal jako na jiné planetě. Rekvizity dětských her už netvoří betonové skruže a obří dřevěné cívky s navinutým kabelem, ale moderní hřiště s ještě modernějšími prolézačkami. Předpoklad, že paneláky do třiceti let spadnou, se nevyplnil. Naopak, velká část z nich se dnes honosí barevnými fasádami a podle expertů lze životnost domů dále prodlužovat. Také vize, podle které se Jižák časem promění v chudinské ghetto ovládané zločinnými gangy, se ukázala jako lichá. Soužití různých příjmových skupin se podařilo udržet, a tak vedle sebe před paneláky stále svorně parkují (služební) mercedesy a prorezivělé favority. Když připočteme všudypřítomnou zeleň – největší devizu sídliště – před očima nám vyvstane něco, co má výrazně blíž k bydlení v parku než k vyloučeným předměstím západoevropských měst. Tím, že se nevyplnily pesimistické předpovědi, se do popředí dostaly nové otázky. Nejde jen o to, někde žít, ale také dobře žít. Jinými slovy, hlavní výzvou pro Jižní Město dnes není přežití, ale kvalita života. oblíbená je škola nového cirkusu nebo street dance. Program se ale najde i pro seniory, chodit se sem dá na divadlo a koncerty. „Nepřišli jsme dělat umění, aniž bychom komunikovali s místními. Naopak, naším cílem je vytvořit podmínky pro to, aby se mohli aktivně účastnit a vznikala komunita,“ říká člen vedení Jiří Sulženko. Začátky byly krušné, okolí je nechtělo přijmout. „Předcházela nás negativní kampaň. První tři měsíce jsme nedostali jedinou pozitivní reakci na cokoli, co jsme udělali.“ Někdejší studenti divadelních škol se proto rozhodli, že nejlepší obrana je útok. „Uvědomili jsme si, že nemůžeme čekat, že sem lidé začnou chodit jen na základě letáků a plakátů. Museli jsme ven z domu, urvat lidi přímo z ulice a přivést je sem,“ říká Sulženko. Odtud se zrodila tradice festivalů jako je zmíněný Street for Art nebo Hudba mezi bloky. Díky nim se nabalili na Zahradu noví lidé, jimi centrum o sobě dává vědět mimo svůj rádius. Sídlí totiž na Chodově a to je pro lidi, kteří žijí na druhé straně dálnice, rozdělující Jižní Město napůl, jako by byla v Kobylisích. Podle Jiřího Sulženka je výhodou center podobného typu to, že za nimi postupně vzniká aktivní sousedská komunita, která se identifikuje s místem, kde žije, a záleží jí na jeho podobě. Negativem Zahrady ovšem je, že je na Jižním Městě zatím jediná, což by produkční tým by to do budoucna rád změnil. V plánu má zřízení mobilního kulturního centra, které by měnilo polohu co čtrnáct dní. V rovině snů je zatím také získání nové budovy na druhé straně Jižáku. „Líbila by se nám stará budova pošty mezi Hájemi a Opatovem. Je nevyužívaná, jsme v kontaktu s majitelem i městskou částí, ale obávám se, že je to neuskutečnitelné. Leží na lukrativních pozemcích a to je vnadné sousto pro developery,“ přemýšlí Sulženko. Jisté je, že dokud nepřibudou kulturní centra typu Zahrady, ale i další místa ve veřejném prostoru, kde se mohou lidé setkávat a trávit spolu čas, tak Jižní Město rozhodný krok od přežívání k sídlištnímu dolce vita neudělá. A to je také největší problém. Radnice městské části Praha 11 sama přiznává, že „občanská vybavenost“ je v dost zoufalém stavu a zlepšovat se ji daří jen pomalu. Chybí restaurace, vinárny, místa, kde pobýt s přáteli. Osmdesátitisícový Jižák nemá například ani samostatné divadlo a již dvacet let se čeká na plavecký bazén. „Přistěhovat se sem byl pro mě šok. Pocházím ze Žižkova, kde to hrozně žije, ale tady je to mrtvé. Prakticky nikam sem nechodíme a za zábavou jezdíme do centra,“ říká mladá grafička Erika, která se na Jižák 7 NERATOVICE 8 Ilustrace, příběh: TOY_BOX OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR 9 Lze česká sídliště považovat za typ krajiny? Pokud metaforicky označíme za krajinu cokoli, stejně jako Charles Baudelaire, který mluvil ve svých kritikách o městské krajině jako první hluboko v devatenáctém století, pak sídliště pochopitelně krajinou je. Jakou? Krajinou metaforickou, je to něco, co se nachází mezi městem a přírodou a kde město stále ještě převládá. OD FRANCIE PO MONGOLSKO NA ČESKÝCH SÍDLIŠTÍCH ŽIJE SKORO TŘETINA POPULACE. GEOLOG, KLIMATOLOG A SPISOVATEL VÁCLAV CÍLEK SE VĚNUJE CHARAKTERU JEDNOTLIVÝCH MÍST KRAJINY A UTVÁŘENÍ LIDÍ, KTEŘÍ V NICH ŽIJÍ. O KRAJINĚ SÍDLIŠTĚ, ANONYMITĚ TAMNÍHO PROSTŘEDÍ A NEFUNGUJÍCÍCH PŘEDMĚSTÍCH JE NÁSLEDUJÍCÍ ROZHOVOR. Jaký druh přírody je pro sídliště typický? Celý život žiji na okraji proseckého sídliště, kde převládají trávy, nějaký rybníček, tu a tam přelétající kachna a nějaká zeleň, podle toho, co tam kdo zasadil. Cíleně byly zasazené lípy, aleje či větší stromy a neplánovaně si lidi zasadili zejména smrčky. Má takováto zeleň z hlediska krajiny nějakou hodnotu? Z hlediska lidí to má obrovskou hodnotu. Smrčky volně odkazují na monokulturu sídlišť, jak takové prostředí lidi formuje? Nemyslím si, že sídliště je monokulturní, naopak je polykulturní, například z hlediska dřevin. Řada sídlišť byla ještě do začátku šedesátých let stavěná z cihel a i ty ostatní se od sebe liší podle jednotlivých fází výstavby. Žije na nich naprosto nehomogenní skupina lidí, od nedávno ještě 10 prezidenta republiky po posledního dlaždiče. Co vám na tom přijde monokulturní? Že jsou domy stejně velké? To ve středověkém městě byly také. Když přijdete do bytů na sídlišti na návštěvu, tak víte například předem, kde bude postavený gauč a kde televize. To je pravda, ale to na venkovské chalupě víte též. Sídliště je ale zajímavé jako určitý výraz kultury v prostoru mezi Francií a Mongolskem. Co tím myslíte? Stejný typ nebo podobný typ domů třeba ze sedmdesátých let se neliší na francouzském předměstí a na předměstí Ulanbátaru. TOVÁRNY NA BYDLENÍ Měla jsem pocit, že na východě se prosazuje technicistní směr při výstavbě sídlišť a na západě se naopak bere větší ohled i na duchovní potřeby člověka. Ve všech případech to bylo ale myšleno jako továrna na bydlení a lišila se jenom míra lidskosti a míra stavebního umu. Dokladem toho je fakt, jak snadno Francouzi nebo východní Němci sídliště opouštějí. Proč Češi sídliště neopouštějí? Francouzi měli delší období prosperity než my, takže si mohli dovolit nastavět všelijaké suburbie a část se přestěhovala do vlastního. Ono i v Čechách mají sen žít ve vlastním více než dvě třetiny populace. Znamená to, že kdyby u nás trvalo delší dobu období ekonomického rozvoje, tak by i zde došlo k opouštění sídlišť. Ve východním Německu probíhá ten samý proces nyní a došlo k tomu, že některá města ubourala až třetinu svého bytového fondu. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Martina Křížková Na sídlišti chybí komunita ve smyslu lidí, kteří se nějak koordinují a baví se spolu. Vše je záležitost maximálně jednoho domu. Existují společenství například kolem kulturních klubů, ale to je něco jiného. Na začátku devadesátých let vznikla řada malých obchůdků, které postupně zase zanikly. Na Proseku, který znám, je velice málo restaurací na velké množství lidí, ale když do nich přijdete, tak jsou prázdné. Lidi nejsou zvyklí od sídliště očekávat něco více. Proč se vlastně z českých sídlišť nestala ghetta, jak mnozí předpovídali na začátku devadesátých let? Některá z nich k tomu mohou směřovat. Do budoucna se sídliště rozdělí na ty, která si zachovají svoji kvalitu a úroveň, a ty, jejichž 3 X FOTO: MARTINA KŘÍŽKOVÁ Většina lidí je na českém sídlišti prostě spokojená, a také je to trochu z nouze ctnost. Vezměte si, že v Praze, ale i ve většině jiných měst, bydlí lidé na úplně jiném konci města, než pracují. My pořád máme velmi slušný sytém veřejné dopravy a pro většinu z nás je pak stále jednodušší dojíždět ze sídliště do práce metrem, než si brát auto a hledat místo, kde zaparkujeme. Může v rozhodnutí setrvat na sídlišti hrát svoji roli i tradiční český konzervatizmus? Lidé se neradi stěhují a navíc, kam chcete jít? Zaco to chcete vyměnit? Za byt na jiném sídlišti? Navíc je opravdu velký rozdíl mezi sídlišti ze šedesátých a sedmdesátých let. Na českých sídlištích mi vadí, že lidé nevyžadují, aby tam vznikla zařízení jako jsou divadla, sportoviště, restaurace a podobně. Nemají potřebu žádat více než samoobsluhu. Přitom ve svém životě za posledních dvacet let už chtějí spoustu věcí jinak. Proč to neuplatňují i v něčem tak osobním, jako je jejich vlastní životní prostor? kvalita bude upadat. Na českých sídlištích zatím žijí různí lidé z různých skupin, zvykli si tam a nestěhují se jinam, takže de facto jde o průměrnou populaci, to znamená ne špatnou. Jsou to v podstatě slušní lidé, kteří si udržují slušné a bezpečné prostředí kolem sebe. Ale kdyby doba blahobytu trvala déle nebo byla větší móda stěhovat se do vlastních předměstských domečků, tak by pochopitelně došlo k selekci. Anonymita je do určité míry pohodlná, nestaráte se o nikoho. Z různých historických důvodů, sestěhováním lidí z různých částí Prahy nebo z venkova, vznikla na sídlištích roztříštěná situace. Ukázalo se, že je na jednu stranu nepřirozená a na druhou stranu svým způsobem komfortní. V tom stádiu to zamrzlo a zůstalo. Po několika letech jsem navštívila Jižní Město. Jsou tam vzrostlé stromy, barevné domy, objekty, které tam dříve nebyly – kostel, lavičky, sochy, nová hřiště. Říkáte, že kdyby byl delší dobu blahobyt, tak by se lidi odstěhovali. Není na to, aby se ze sídliště stalo pozitivnější místo, také třeba delšího času? V okamžiku, kdy máte zamrzlé vztahy, s tím jakýkoli čas nic neudělá. Jakmile je společnost alespoň trošku nastartovaná, tak se něco začne dít. Dobrým příkladem toho jsou malá sídliště. Nedávno jsem byl na předměstí Plzně, dělají tam sochařská sympózia, je tam nový rybníček a najednou vidíte, že celé sídliště začíná žít pospolitějším životem. Základ mnohých českých sídlišť je ale zdravý. Má to alespoň nějaký urbanismus. Většinou je na sídlišti středisko, zubař, nemocnice, samoobsluha, restaurace, základní škola, i když typizovaná, mateřská školka, dneska třeba zrušená, ale původně tam byla a někde na kraji je gymnázium, takže to skutečně funguje jako satelitní město, zatímco například nová předměstí nefungují, tam už se nic dalšího nevejde. Která by nutně musela probíhat tak, že se tam nastěhují ti méně slušní? Bohatší se postupně odpoutávají a směřují někam jinam a zůstávají ti chudší lidé, kteří jsou více nezaměstnaní, udržují větší nepořádek, kriminalitu, zkrátka všechny jevy, které jsou známé právě třeba z francouzských ghett. Tomu se ale dá přeci zabránit, ne? Při troše dobré vůle nemusí dojít až k tomu, že sídliště zpustnou a stanou se odkladištěm pro chudé. Záleží právě na úspěšné existenci různých kulturních klubů, škol umění, keramických dílen a dalších. Mělo by to částečně vzejít i od těch lidí, kteří tam žijí, ale máte pravdu, tento požadavek tam moc není. NOVÝ RYBNÍČEK Jaký vztah k místu může mít a jaký vztah má vůbec k širšímu společenství člověk, FOTO: BOTANY.CZ Dneska je ale většina bytů na sídlištích ve vlastnictví jejich obyvatel a ceny panelových bytů šly dolů až v poslední době. Přesto si většina lidí nepořídila nějaký domeček v polích za městem, jak to? který dlouhodobě žije s tím, že vše kolem něj se ho vlastně netýká? RNDr. Václav Cílek, CSc. Narozen 1955, Brno – Židenice. V letech 1980 až 1990 pracoval v Hornickém ústavu Akademie věd ČR. Od roku 1990 pracoval v Geologickém ústavu Akademie věd ČR a v letech 1994 až 2001 pak na částečný úvazek v Centru teoretických studií. Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR. Václav Cílek spolupracoval na zhruba třiceti knižních titulech. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda za rok 2004 (cena za literární eseje). V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. 11 Objevení Ameriky v idealizované a realistické podobě. KŘEČ STŘEDOŠKOLSKÉHO DĚJEPISU „JAK SE JMENOVALY MANŽELKY KARLA IV.? KDY PROBĚHLA BITVA U THERMOPYL A CO ZNAMENALA PRO POZDĚJŠÍ VÝVOJ EVROPSKÉ CIVILIZACE? KDO JE OTCEM A PATRONEM ČESKÉ STÁTNOSTI? KDO OBJEVIL AMERIKU A CO ZNAMENALY ZÁMOŘSKÉ PLAVBY PRO EVROPSKÉ STÁTY? – NEVÍTE? NEPŘIPRAVENI! ZA PĚT!“ Další špatný den – ve škole za pět a po škole místo čutání mičudy (na počítači) čeká hříšníky nekonečné „biflování a šrocení“ dat nazpaměť, drzejší z nich pak stejně vyčerpávající příprava taháků posetých jedním letopočtem za druhým. Není důležité tomu rozumět, hlavně si to nějak zapamatovat. Vítejte ve světě středoškolského dějepisu. Jaký obraz minulosti střední škola předává? V rozporu s progresivními trendy v historii jakožto vědě se soustředí na „velké“ osobnosti (povětšinou bílí muži), „velké“ události (oblíbené jsou zejména bitvy), dějiny z pohledu Evropy a Česka a také na představy o vývoji kupředu (i když marxisticky znějící pojem „pokrok“ vystřídalo slovo „modernizace“). Stačí si otevřít učebnice. Ať již ty oficiální či „doplňkové“ jako Dějepis v kostce pro střední školy či Odmaturuj z dějepisu, které stejně mnohdy plní roli hlavních učebnic. JEDINÁ PRAVDA JE TA NAŠE Obraz dějin, který se v učebnicích předává, odpovídá historické vědě 19. století. Vyznačuje se tzv. pozitivistickým přístupem k dějinám a důrazem na politické (ve smyslu na stát zaměřené) dějiny velkých událostí a osobností 12 (panovníků, vojevůdců, církevních osob, ale i předních filozofů či umělců). Podivné slovo pozitivismus či přídavné jméno pozitivistický nemá být hodnocením – neznamená tedy něco jako kladný, pozitivní či optimistický vztah k dějinám, které se nám líbí. Byl to spíše vědecký náhled na dějiny, který mj. zdůrazňoval, že existuje jedna realita – jediný výklad dějin, v kterém se vyskytují jednoznačná a poznatelná fakta. Co je faktem sice určoval historik, přesto si pozitivisté mysleli, že vědec je ve vztahu ke svému předmětu zkoumání (historii) neutrální. Nepsaným předpokladem se stala skutečnost, že výklad dějin vycházel z evropského pohledu, důrazu na stát a tzv. „národního ducha“. Jestliže materiály o výuce dějepisu hovoří o důrazu na kritické myšlení a chápání dějinných souvislostí, v učebnicích se ony souvislosti často omezují na přeceňování významu jednotlivých událostí. Za základní a přirozené formy společnosti jsou v učebnicích považovány stát (i přesto, že na světě existovala a existuje řada nestátních společností), národ (i přesto, že třeba moderní český národ je konstruktem vytvořeným skupinou intelektuálů v 19. století během tzv. národního obrození) a civilizace. Tomu odpovídá i běžné dělení dějin na národní, evropské a světové. Vazba národ-stát spolu s představou o jejich přirozenosti (ve smyslu odvěké a věčné existence) se v učebnicích uplatňuje na skoro celé dějiny. I samotný termín národní obrození v sobě nese předpoklad, že český národ je věčný, jen jaksi usnul v „době temna“ a obrozenci jej pouze probudili. Český národ je popsán již v 10. století u sv. Václava – patrona české státnosti a v českém státě přemyslovském. V učebnici České dějiny I. se píše: „…vlastní ‚české dějiny‘ pro nás začínají až raným středověkem, zejména vznikem českého státu.“ Historici přitom vedou řadu let spor, zda ve středověku lze vůbec hovořit o státu. Pokud ano, pak rozhodně ve zcela odlišném smyslu, než jaký známe dnes: byl by to „stát“ bez suverenity (koncept z 16. století), hranic v dnešním slova smyslu, monopolu násilí, občanství… Autoři učebnic navíc stále operují s mnohokrát vyvráceným předpokladem, že národ je rozšířením příbuzenských a kmenových struktur na širší jednotku – společnost. Tato logika je v učebnicích zachována, a proto my všichni jsme potomci kmene Čechů a praotce Čecha, což nás navíc spoutává „typickými vlastnostmi Čechů“, společným „češstvím“. Čekáme-li od učebnic to, že podají relativně pravdivý obraz dějin blízkého okolí i světa, aby OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Bob Kuřík Pečeť Karlovy University. se sám žák rozhodl, jak se k nim postaví a co si z nich odnese, znamená to, že nechápeme jejich roli. Hlavní funkcí výuky dějepisu je totiž státem garantované vštěpování hodnot. Výuka dějepisu vždy podléhá politickému režimu, v kterém je vedena, je tendenční a cílem je mimo jiné představit současný režim jako historickou nutnost. Podle dokumentů ministerstva školství a podle učebnic je, respektive má být, cílem výuky dějepisu probouzet v žácích „historické vědomí, [které] je jedním ze zdrojů citových pout k domovu, vlasti, národu“ a nalézat „křehké rovnováhy mezi fenoménem vlastenectví a moderního občanství“. Důraz se klade na vybavení žáka pro občanský život a nabytí „postojů a hodnot, které jsou důležité mj. pro aktivní zapojení jedince do společnosti“. Kromě češství – národního ducha – je cílem vzbudit v žácích rovněž evropanství západního střihu, ke kterému prý češství historicky náleží. Aby bylo dosaženo cíle, je „obsah předmětu koncipován a stratifikován tak, aby vynikly dominantní komponenty vývoje naší civilizace“ a v učebnici Dějiny pravěku a starověku z roku 1997 se dodává „…aby byly patrné kořeny novověké evropské civilizace“. KDO „VPADL“, KDO „OBJEVOVAL“ V rámci světových dějin jsou hlavní osou dějiny Evropy – a to zejména dějiny antiky, křesťanství a západní Evropy, kterým je v učebnicích poskytováno nejvíce prostoru. Dějiny Evropy jsou líčeny velmi nekriticky. Když už se dočteme o nějakých záporech, pak jen na konci celých kapitol, na několika řádcích a v závorkách. Věnují-li se učebnice alespoň okrajově dějinám mimoevropských oblastí, většinou je to ve vztahu k Evropě. Často jako kdyby se jich autoři ptali: „Co jste dali Evropě?“ Jasně to je vidět na tzv. „zámořských objevech“. Na těch několika stránkách, které jim jsou věnovány, se na většině prostoru učebnice věnují detailnímu popisu objevitelských cest (včetně údajů jako názvy Kolumbových lodí, počet pasažérů...) a významu objevů pro Evropu. Jestliže se historici kolonialismu a sociální antropologové již minimálně šedesát let shodují na tom, že kolonizace a kolonialismus měly mnoho záporů, středoškolákům se to podává jinak. Důsledky vyznívají pozitivně. Nezbývá než se ptát, proč v učebnicích není téměř žádná zmínka o dopadech na „objevený“ svět? Na konci pasáží v učebnicích si v závorce v jedné větě můžeme přečíst o „fyzické likvidaci indiánského obyvatelstva“ či o „pánovitosti a krutosti bělochů vůči indiánům“. Proč se v učebnicích dějepisu pořádně nepíše o jednoznačně největším masakru v dějinách lidstva, jehož počty mrtvých několikanásobně převyšují počet zavražděných Židů a Romů během druhé světové války (podle francouzkého intelektuála bulharského původu Tzvetana Todorova zahynulo v Americe během prvních desetiletí kolonizace na sedmdesát miliónů domorodců)? Proč se nepíše o kolonizačních systémech porobení, skrze které evropské mocnosti vládly několik staletí světu, a na místo toho se mluví o „kontaktu Evropy s odlišnými civilizacemi a kulturami“ a o „prolínání prvků evropských a kultury domorodců?“ Je dobytí, ovládnutí a vnucení nového uspořádání vojenskou silou a misionářskými aktivitami opravdu oním vzájemně obohacujícím kontaktem civilizací? Nebo jím je snad dovoz indiánů coby exotů do Evropy, kde byli vystavováni na panských dvorech v klecích pro potěšení mocných? Proč se hovoří o vpádech Hunů, Avarů, Turků či Mongolů do Evropy, ale o vpádu Evropanů do Ameriky se píše jako o objevech? Učebnice dějepisu jsou navíc ovládány představou jednoho historického vývoje, kterému jsou všechny regiony v čase a prostoru podřízeny a který se odvozuje od Západu. Kritériem pro popis vývoje je představa hospodářské modernizace, pokroku, rozvoje a civilizovanosti, která je vyjadřována protiklady moderní – tradiční, pokrok – zaostalost, rozvinutý – rozvojový a civilizovaný – barbarský. Pro tzv. „méně vyvinuté“ země jsou používány historická přirovnání typu „civilizace Mayů byla na úrovni doby kamenné“. Doba kamenná vyvolá představu putujících primitivních kmenů – jenže zde je spíše problém s existencí jediného měřítka. Mayové sice neobjevili železo, aby se v představě českých tvůrců učebnic dostali „do dalšího levelu“, ale jejich stavby, kultura či astronomické objevy vyvolávají dodnes obdiv a údiv. Pozitivistická představa jediného vývoje, jehož fázemi si musejí projít všechny země světa, byla rovněž podrobena zdrcující kritice v historických a společenských vědách již několik desítek let nazpět. I v tomto ohledu učebnice dějepisu zaostávají. „Ideje a ideály“ či „Expanze, kolonizace a dekolonizace“. To by mohlo dějepis alespoň částečně přivést k novějším přístupům, jakým je např. historická antropologie. Ta se snaží v dějinách vidět běžného člověka coby aktéra dějin a rekonstruovat jeho svět. Možná, že každodenní život např. sedláka v 14. století nám o době prozradí mnohem více než jména manželek Karla IV. Namísto důrazu na krátkodobé události a přeceňování jejich významu by mohla být výuka obohacena i o všední dějiny a dlouhodobější historické procesy. Na každou skutečnost se historičtí aktéři – různí lidé různých kultur, společenských postavení a dispozic – dívali vlastníma a tedy rozdílnýma očima. Proč tedy dávat žákům jediné evropské brýle úhlu pohledu? Stejně tak je třeba odpoutat se od představy jediného vývoje dějin s určujícím kritériem hospodářské vyspělosti, protože společnosti se různí, hospodářské kritérium je omezující a vychvalovaná modernizace je často spíše destruktivním procesem než kýženým pokrokem. Je také třeba vidět zápory, které Evropa přinesla světu. Roubovat zuby nehty národní rastr na dějiny a pídit se po jakémsi kýženém češství je v dnešním světě krajně nešťastné. Druhou stranou mince nacionalizace dějin je vyloučení a opomíjení všech (kulturních i sociálních) menšin v dějinách. Kromě Židů se o menšinách v dějepise vůbec neučí. Abychom si mohli přečíst několik odstavců o Židech, muselo jich umřít několik miliónů v koncentračních táborech. Abychom si mohli přečíst několik řádků o Romech, muselo jich v koncentračních táborech zahynout několik set tisíc. Uvědomování mladých Čechů a Češek o jejich „národní identitě“ sebou nese i efekt vymezování se vůči všem Nečechům – cizincům. Řešením ale není ani pokus vytvořit paralelní dějiny jednotlivých menšin, protože národní rastr by nezmizel. Namísto toho je třeba vrátit se zpět na zem – k člověku – a odvíjet výklad dějin od něho. Člověk, i ten neprivilegovaný a bez modré krve, byl totiž aktérem a tvůrcem dějin, stejně jako jím jsme dnes my. Autor je studentem sociální a historické antropologie na FHS UK. PROBLEMATIZOVAT DĚJINY Odpověď na některé problémy stávající výuky je obsažena v Alternativní verzi vzdělávacího oboru dějepis, o níž se v současné době diskutuje. Kromě starého známého tématu „Státy a vlády“ nabízí nová témata jako „Konflikty a jejich řešení“, „Rovnost a nerovnost ve společnosti (chudoba a bohatství)“, „Migrace – prolínání a střety kultur“, „Práce a každodennost“, Z domorodých kultur mnoho nezbylo. 13 King Kalabash byl jedním z vrcholů festivalu. ROZBAHNĚNÁ JAMAJKA POD TOČNÍKEM ČESKO JE FESTIVALOVOU VELMOCÍ, OD KVĚTNA DO ZÁŘÍ SE VÍKEND CO VÍKEND ODEHRÁVÁ LECKDY I NĚKOLIK AKCÍ NAJEDNOU. MNOHÉ JSOU SI PODOBNÉ JAKO VEJCE VEJCI, ALE REGGAEMEETING SI ZARUČENĚ S ŽÁDNOU JINOU NESPLETETE A BUDETE SE BAVIT, I KDYŽ JSTE MILOVNÍKY JINÝCH ŽÁNRŮ. Dready nemám a za rastamana jsem se nepovažoval ani v nejdivočejších pubertálních zmatcích. Přesto na Reggaemeeting jezdím od samého začátku a žádný z devíti ročníků jsem nevynechal. Dokonce ani ten letošní, který proběhl na už tradiční louce pod hradem Točník 29. a 30. května navzdory velmi nepříznivým podmínkám. Už od čtvrtka totiž intenzivně lilo a déšť neustal až do neděle, takže jsem jistě nebyl sám, kdo váhal s účastí, zvláště při vidině dvou psů, dvou dětí a auta trčícího v blátě. Nakonec nad pohodlností zvítězila zvědavost a my se vydali ověřit, zda vyhlášená atmosféra akce vydrží nepřízeň počasí a bahno nepohltí pozitivní vibrace. BLÁTO A PILINY Každý promotér potvrdí, že počasí je klíčový faktor, který dokáže pohřbít i sebelépe připravenou akci, a to mnohdy jednou provždy. Se ztrátami způsobenými nízkou návštěvností a povětrností zničenou technikou je těžké připravovat další ročník a několik tradičních festivalů tak už zaniklo. V případě Reggaemeetingu se tak naštěstí nestalo a nás na místě čekalo příjemné překvapení, takže jsme cesty rozhodně nelitovali. Areál byl sice notně rozbahněný, řady účastníků trochu prořídlé a na leckom byly vidět následky deštivé noci, ale atmosféra byla výborná, až se vkrádalo klišovité srovnání s Woodstockem. Takové bahenní orgie se ale přeci jen nekonaly, organizátoři byli připraveni a největší louže objížděli terénními čtyřkolkami a zasypávali pilinami, takže i před hlavním podiem bylo možno tančit. Přesto situace chvílemi připomínala první ročníky u Proboštských jezer, kde se pořádaly žertovné bahenní zápasy. Ve chvílích nejprudšího deště se zábava přesouvala na dub scénu ukrytou v cirkusovém Děti čvachtání v loužích milují, takže s počasím neměly problém. 14 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Alexandr Budka Po dlouhých peripetiích s hledáním místa konání se zdá louka pod Točníkem ideální. šapitó, které už tradičně vládnou Němci. Zejména Esperanza soundsystem, kombinující reggae s balkánskými dechovkami a romskou hudbou, to vše doplněné živým zpěvem, patří k vyhledávaným stálicím. ŽÁDNÝ PLOT A ŽÁDNÁ LOGA Na návštěvnosti se sice podmínky podepsaly, ale nikoli dramaticky. Akce už má zkrátka svou tradici, funguje jako otevřený prostor setkávání lidí a to zdaleka nejen těch „ze scény“. Tradičně vysoká je účast rodin s dětmi, které si mohou užívat festivalu bez obvyklých nástrah v podobě opilců, tlačenic a rozbitého skla. Atmosféra freefestu, kde je vstupné dobrovolné, přitahuje všechny, kterým se protiví komerční festivaly a to bez ohledu na preferovaný žánr hudby. Každý si tak může vychutnat „velký“ festival s veškerým potřebným zázemím, ovšem bez plotů, reklamních akcí korporačních sponzorů, ochranky a osobních prohlídek, při kterých vám zabaví láhev vody, abyste si ji museli za mnohonásobek koupit v areálu. Nikdo zde nezakazuje vstup se psy, ani vás nedrží stranou VIP zón pro vyvolené. Účastníci nejsou rozděleni na platící dav a profesionály, kteří ho baví. Organizátoři, účinkující a návštěvníci se volně prolínají a mají k sobě blízko, leckdo si během akce vyzkouší všechny tyto role, v čele s hlavním hybatelem Lukášem Kolíbalem, který zároveň účinkuje hned v několika formacích a vystupuje pod uměleckým jménem Admirál Kolíbal. Atmosféra přímo vybízí k pokračování hudební produkce mimo pódium a tak nejsou přes den výjimkou spontánní jam sessions a kroužky bubeníků, které leckdy převezmou roli hlavního pódia. Mezi vystupujícími se tak najdou kapely, které přímo na některém z minulých ročníků vznikly. Jako doprovodný program Reggaemeetingu také původně vznikla oblíbená soutěž o nejlepší tanečnici Dancehall queen, která už si nyní v Praze žije samostatným životem. HVĚZDY I ZAČÁTEČNÍCI POSPOLU Inspirativní prostředí láká mnohé muzikanty, takže lze říci, že zahrát si na Reggaemeetingu se stalo prestižní záležitostí. Že je akce zdarma tedy rozhodně neznamená, že by byl program nekvalitní. Samozřejmostí jsou tři scény, z nichž taneční dává prostor i z reggae vzešlým elektronickým stylům jako je jungle. Živé kapely jsou sice převážně tuzemské, ale rozhodně ne nezajímavé a i když se nejedná o špičkovou přehlídku, ty nezavedené vždy doplňuje některá z naší „první ligy“. Občas zavítá i zahraniční hvězda, zvyklá na vystoupení na stadionech a letištních plochách. Pod Točníkem musí sice stačit jen malá louka, přesto se ale nejedná o nevýznamný regionální festiválek. Věrní návstěvníci už přijíždějí i z okolních zemí, zvlášť silná je účast z Německa a Polska, jejichž scény tu naši kvalitativně i početně dalece přesahují. Lítost vzbudila letošní neúčast Hypnotix, jedné z mála našich kapel, které se podařilo dosáhnout mezinárodní proslulosti, ale například Yellow sisters a hvězda z Martiniku King Kalabash je zdatně zastoupili. Akce by se neobešla bez zástupu ochotných dobrovolníků. Například závěrečný úklid areálu, letos zpestřený o vyprošťování zapadlých dodávek pomocí traktorů, je zcela v režii samotných účastníků. Festival tak mnohdy v minulosti spontánně přešel v několikadenní „afterparty“. Nezbývá než doufat, že i napřesrok se sjede hodně příznivců zábavy ve stylu „do it yourself“ a že instantní rastafariáni s čepicemi z umělých dreadů dají jako obvykle přednost jiným akcím a vyjde i počasí. Akce je kromě jiného přehlídkou nejroztodivnějších obytných a dodávkových vozů postmoderních travellers. FOTO: JIŘÍ NOVOTNÝ 15 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR ANOREXIE: NEMOC SILNÝCH EPIDEMIE POSTIHUJÍ PŘEDEVŠÍM CHUDÉ. MENTÁLNÍ ANOREXIE SE NAOPAK TÝKÁ BOHATÝCH, SILNÝCH A ÚSPĚŠNÝCH. V ČESKU JÍ TRPÍ ASI 1-6 % ŽEN A DÍVEK. NĚKOLIK Z NICH NA SVOU NEMOC KAŽDÝ ROK ZEMŘE. ZA POSLEDNÍCH DVACET LET SE POČET NEMOCNÝCH ZTROJNÁSOBIL. TOUŽÍME BÝT ČÍM DÁL DOKONALEJŠÍ? Sprchuji se. Z kuchyně ke mně doléhá veselá debata spolubydlících. Jejich hurónský smích přehluší i starou karmu. Náhle, bez zaklepání, se otevírají posuvné dveře. Na kraj vany si se sklenkou vína v ruce sedá Markéta. „Promiň, že ti sem lezu,“ omlouvá se. „Přišla jsem za tebou, když jsi nahá, protože já budu taky strašně nahá, až ti tohle řeknu. Studuješ to a vím, že jsi s tím sama měla problémy.“ Chvíle ticha. Jen karma přede klidně dál. „Mám už čtyři roky bulimii,“ vypadne z Markéty. Díky své anorektické minulosti si Markétiny pocity dokážu snadno představit. Přesto v tu chvíli netuším, jak se mám zachovat a co pro ni mohu udělat… S odstupem času vím, že jsem měla jako kamarádka kromě nasměrování na odbornou pomoc ještě jednu možnost. Být tam a dávat Markétě najevo, že ji mám ráda takovou, jaká je. NOVINKA NA TRHU S NEMOCEMI ANEB PŘÍPAD SLEČNY DUKOVÉ Často slýchám, že anorexie je nová a „módní“. Poruchy příjmu potravy, mezi které spolu s bulimií a přejídáním patří, se do mezinárodní klasifikace nemocí opravdu zapsaly teprve v sedmdesátých letech minulého století. První dobře popsaný případ mentální anorexie však pochází už ze 17. století, nemluvě o postících se světicích, které církev pro jejich „výdrž“ dokonce blahořečila. Anorexie jako nemoc tedy „nová“ je. Není to ale tím, že by kdysi neexistovala. Jen jí kolem nebylo tolik a my jsme o ní raději nemluvili. Při pohledu zvenku je totiž těžko pochopitelná a tak trochu záhadná. Mlhu je ale čas od času dobré rozehnat. 16 MUDr. Lubomír Hadaš ve své disertační práci o anorexii zmiňuje případ britského lékaře R. Mortona, který v knize Phisiologie popsal už roku 1689 případ nervových úbytí tzn. nervového opotřebení u dcery jakéhosi pana Duka. Doktor Morton konstatoval devastaci organismu, ale nenašel pro ni žádnou tělesnou příčinu. Slečna Duková hladověla, odmítala odbornou péči a nakonec zemřela. Její nemoc bychom dnes nazvali mentální anorexií. Diagnostických kritérií pro „úmyslné snižování hmotnosti, které si sami způsobujeme“, je celkem pět. Prvním z nich je udržování tělesné hmotnosti 15 % pod předpokládanou hranicí. Téměř každý dnes ze „zdravých časopisů“ zná Queteletův Body Mass Index vyjadřující poměr mezi výškou a váhou. Pomáhá nám rozpoznat, zda jsme obézní. Ale také, kdy jsme již štíhlí až příliš. Druhým kritériem diagnostikujícím anorexii je vyhýbání se jídlu, používání projímadel a nadměrné cvičení, třetím pak strach z tloušťky a zkreslená představa o vlastním těle. Čtvrtým kritériem je rozsáhlá endokrinní porucha. Posledním, pátým kritériem je opoždění či úplné zastavení projevů puberty: růstu prsou, genitálií, či například ochlupení. Některé teorie tvrdí, že toto kritérium může být zároveň příčinou vzniku anorexie. Nemoc podle nich slouží jako obrana dívkám, které se bojí dospět. Díky hladovění tělo přestane růst a ony mohou „navěky“ zůstat dětmi. KRITÉRIUM ČÍSLO ČTYŘI Nervová úbytí doktora Mortona vypadala asi takto: Pacientka nechtěla jíst, byla vyhublá, podchlazená, po nějakou dobu nemenstruovala, byla přecitlivělá a dostavovaly se u ní záchvaty mdloby. Důsledkem odmítání jídla a zároveň způsobem rozpoznání patologie jsou všechny příznaky z výčtu. Právě tak se anorexie podepisuje na těle: selháním endokrinních, ale i jiných regulačních mechanismů. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Ester Danelová Když nedáme tělu najíst, nejdříve ze všeho začne být unavené. Dostaví se spavost či mdloby. Nestíháme se ani pořádné zahřívat a naše teplota dlouhodobě poklesne. Tělo vzápětí přestane dělat vše, co není nevyhnutelné k přežití, „nestará“ se o naše vlasy, nehty, kůži ani smysly. A naše trávení? Tělo přestane pořádně spalovat a cokoli sníme, ukládá na horší časy. Obranyschopnost organismu upadá a nenápadně selhává také hormonální soustava. Zvýší se hladina růstového, ale například i stresového hormonu, díky čemuž jsme často podráždění a přecitlivělí. Velmi špatně jsou na tom především hormony, které se rozpouštějí v tucích. Patří mezi ně také látky řídící ženský menstruační cyklus: dívky přestanou dříve či později v důsledku hladovění menstruovat a ztratí chuť na sex. V nejhorším možném scénáři nebudou nikdy schopny počít dítě. Pomalá sebevražda? Jistěže ano. Ale proč? speciální klekačku. Ve stoje totiž spálíte o 12 kalorií za hodinu více než v sedě. Zatímco Sissi lidé její „vychrtlost“ vyčítali, ve 20. století začala být podváha žádoucí. Perokresbu v módních magazínech vystřídala fotografie a spolu s ní přišel do časopisů styl Flapper – rovné šaty se sníženým pasem. Ženy se najednou nemusely pouze hezky oblékat: i jejich těla měla odpovídat fotografiím těl jiných reálných žen. A ve Flapperu nejlépe vynikla štíhlá postava s útlými boky a plochou hrudí. V šedesátých letech, po nejisté poválečné éře vlády Marilyn, se štíhlost do módy vrátila. Twiggy nosila velikost 34 a se svými 43 kilogramy působila křehce a dětsky. Obdobně rachitické byly idoly devadesátých let v čele s Kate Moss. Vysloužily si výstižnou přezdívku „heroinové modelky“. Jejich váhy totiž nebylo možné docílit jinak než pomocí stimulujících drog. BÝT ČI MÍT, ANEB KDE TO ŽIJEME ŽIJTE ZDRAVĚ – UMŘETE HEZCÍ Zatímco v Africe se korpulentní dámy stále těší obdivu, Americe a Evropě vládne kult štíhlého mládí. Nejde přitom jen o vkus. Vyšší hmotnost v Africe ztělesňuje bohatství, odolnost i schopnost zplodit potomstvo. Euroamerická štíhlost je zase nositelem elegance, věčné mladosti, ale i pevné vůle a sebekontroly – výsad mužského světa orientovaného na výkon. Emancipované Evropanky touží dokázat světu, že jsou stejně dobré jako jejich mužské protějšky. Kognitivní směry v psychologii zaměřené na lidské myšlení zdůrazňují mezi možnými příčinami vzniku anorexie právě souboj mezi mladými muži a ženami na profesionálním poli. Tvrdí, že „úspěšná“ žena současnosti je silná, maskulinní a sebekontrolující. Dokáže ledacos zvládnout a ledacos si odřekne. A to včetně jídla. Zatímco prosperující společnost tloustne, ideál krásy hubne. Rovnost pohlaví přitom nespočívá ve stejnosti. Ženské tělo má od přírody méně svalů, zato o 30 % více tuku. Důkazy naší schopnosti sebekontroly se pak obrací proti nám, protože se snažíme dosahovat neadekvátních cílů. „Radši budu za rok mrtvá, než abych dneska přibrala,“ píše na svém blogu dívka s anorexií. Anorexie je nemoc vůle. Vzniká v okamžiku, kdy se z odhodlání stane posedlost. Jak dokážeme potlačit svůj pud sebezáchovy a přestat jíst? Jakákoli nemoc vyžaduje minimálně tři předpoklady: živnou půdu, vhodnou oběť a správnou situaci. Součástí živné půdy je bezpochyby naše společnost. Televize, časopisy, ale i kamarádi, kteří nám neustále radí, jak bychom měli vypadat a žít. Pakliže je jejich hlas silný, může být po čase těžké jim odporovat. Oběti anorexie často jako oběti nevypadají. Jedná se typicky o ženy a muže s velmi silnou vůlí, schopné zařídit si život do posledního detailu, o lidi, kterým jejich schopnosti leckdo závidí. I ty se však mohou obrátit proti nim. Spouštěcí událostí může být smrt někoho blízkého, ale také nevinné konstatování mámy či spolužáka: „Dělej něco s tím zadkem, nebo se nám za chvíli nevejdeš do dveří.“ Často přitom nezáleží, zda byla věta pronesena s láskou nebo s odporem. Člověk, pro kterého je jeho vzhled zásadním tématem, nemusí rozdíl poznat. CÍSAŘOVNA ŠTÍHLÝCH A HOLKY Z HLEDÁČKU Nejznámějším historickým případem anorexie byla císařovna Sissi. Stojím před vitrínou ve vídeňském Hofburgu a zatajuji dech při pohledu na její šaty. Císařovna prý ani v těhotenství neměla víc než 55 kilogramů. Jedla pouze ovoce, pila šťávu ze syrového masa a stahovala se v pase. Nevadilo jí, že si tím vytlačuje vnitřnosti z dutiny břišní do hrudního koše. Sissi stála na váze třikrát denně. Údajně si také nikdy nesedla. I na hostinách používala přestaneme usilovat. Když své nerealistické cíle upravíme, rozdíl mezi „jsem“ a „chci být“ najednou přestane být tolik děsivý a ostatní přijde „samo“. Důležitou podmínkou je ale mít se rád: mít rád to jaký jsem a nechtít se stále jen měnit. Hlad po změně totiž nemusí být nasycen nikdy. Povídaly jsme si se známou o ženském tělu, dietách a štíhlosti, když zmínila svůj rozhovor s manželem. „Stála jsem před zrcadlem a říkám: Láďo, já nevím, co pořád chceš. Myslím, že na svých padesát jsem dost štíhlá a pořád ještě hezká.“ Láďa s očima plnýma překvapení pronesl: „Ale vždyť já jsem nikdy neřekl, že nejsi. Líbíš se mi. Moc.“ „A proč jsi mi to prosím tebe nikdy neřekl?“ Láďa se zamyslel. „To se přece neříká,“ pronesl. V našich vztazích není důležité jen to, co si říkáme. Naopak, je toho hodně, co si neřekneme. A má to mnohdy ještě větší sílu, než to vyřčené. Proto: pokud si něco myslíte, řekněte to. Ať už „se to říká“ nebo ne. A pokud si něco nemyslíte, řekněte to raději taky. Autorka studuje psychologii a psychoterapeutická studia na FSS MU. JAK SE MÁME RÁDI Západní kultura je poznamenaná descartovským nadřazením mysli nad tělem. My, lidé Západu, tělo vlastníme. Nevnímáme jej jako součást sebe sama (jsem tělo), nýbrž jako nástroj: přemisťujeme se díky němu z postele do koupelny, okopáváme s ním záhony (mám tělo). A čím dál víc je tělo také dekorací: proměňujeme ho, abychom jej ukázali světu. Americký průzkum Davida Garnera pro časopis Psychology Today ukázal, že na sebepojetí nemá takový vliv vzhled tváře, jako vypracované břicho. Dnes už můžeme změnit obojí: cvičením, plastikou, líčením, krémy… a přinejhorším korekcí ve PhotoShopu. Lecjaká příručka vám ráda prozradí, co udělat, aby vás měli druzí rádi. Myslím, že v tom tajemství úspěchu netkví. Paradoxní teorie změny říká, že se změníme, teprve když o to 17 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR ČESKO VYVÁŽÍ SMRT S Milanem Štefancem o obchodu se zbraněmi FOTO: FRANTIŠEK VLČEK NAD ZPRÁVAMI O VÁLKÁCH NA DRUHÉM KONCI SVĚTA ČASTO JEN POKRČÍME RAMENY – NETÝKAJÍ SE NÁS. JAK ALE UKAZUJE AKTIVISTA NEZÁVISLÉHO SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÉHO HNUTÍ (NESEHNUTÍ), VE SKUTEČNOSTI SE TĚCHTO MASAKRŮ ÚČASTNÍME. PROVÁDĚJÍ SE TOTIŽ NAŠIMI ZBRANĚMI. Nedávno eskalovalo násilí na Srí Lance a zabíjely tam i české zbraně. Jak se tam vůbec dostaly? Obecná představa je, že když nějaké zbraně skončí v zemi, kde probíhá občanská válka nebo vládne diktatura, tak se tam dostaly ilegálně. Jenže pokud jsme mohli vidět české zbraně, jak masakrují civilisty v Gruzii nebo jak se s nimi obchoduje na černém trhu v Bagdádu či jak s nimi útočí srílanská armáda, tak se tam vždycky dostaly legálně, se souhlasem českých ministerstev. Od konce devadesátých let patří ČR mezi významné vyzbrojovatele Srí Lanky, vyvážíme tam tanky, raketomety, munici apod. Ještě v roce 2007 jsme tam vyvezli zbraně za zhruba 630 000 eur. Šlo o legální, státem posvěcené vývozy. Česká republika tím podkopávala i mezinárodní úsilí. Například roku 2001 vrcholilo snažení norské vlády o zprostředkování mírových rozhovorů na Srí Lance. Právě tehdy tam ČR vyvezla raketomety a tanky za 2,5 milionů dolarů, a přispěla tak částečně k tomu, že konflikt nadále eskaloval. Po roce 1989 se přitom hodně mluvilo o tom, že bývalá zbrojní velmoc Československo svůj vývoz zbraní z morálních důvodů omezila… Československo bylo druhým největším výrobcem zbraní ze států Varšavské smlouvy, což bylo po změně režimu kritizováno. Existoval dokonce vládní plán na konverzi zbrojního průmyslu, 18 Demonstrace NESEHNUTÍ před ministerstvem průmyslu a obchodu v roce 2003 upozorňující na problematické vývozy zbraní z ČR nastupujícího ministra. který počítal až s devadesátiprocentním útlumem. Měnit se to začalo se vznikem samostatné České republiky a v souvislosti se vstupem do NATO v roce 1999, kdy bylo nutné nahradit staré zbraně moderními systémy. V podobné situaci byly i další země východního bloku, takže se na světovém trhu objevilo obrovské množství zastaralé munice a vojenské techniky. ZN.: DARUJI TRÓJSKÉHO KONĚ Kdo se obchodu se zastaralými zbraněmi chopil? Stát nebo soukromé firmy? Obojí. V ČR obchod se zbraněmi probíhá tak, že ministerstvo průmyslu a obchodu dává základní licence a souhlasy k vývozu zbraní i souhlasy k tomu, aby daná f irma mohla obchodovat se zbraněmi. Vývozy zbraní OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Andrea Novotná nostním silám Iráku, které se dopouštějí mučení a prodávají část zbraní na černý trh. Bohužel, všechna varování se beze zbytku naplnila. jsou kontrolovány ministerstvem zahraničí, ministerstvem vnitra a v některých případech i ministerstvem obrany. U státem dohodnutých zakázek to bývá tak, že vláda České republiky se dohodne například s vládou Gruzie, Afghánistánu nebo Iráku, že jim daruje zbraně, a tyto zbraně jsou potom vyvezeny přes soukromé, někdy i zahraniční subjekty. Ty transakce se realizovaly zadarmo? FOTO: ARCHIV NESEHNUTÍ Částečně zadarmo. Například vývoz munice do Afghánistánu šel přes americkou firmu, která se samy mnohdy dopouštějí brutálního porušování lidských práv či vojenské agrese. Je hezké, že dodáváme zbraně jen legální vládě, jenže co když je tou vládou například rasistický diktátor Zimbabwe nebo středoasijský diktátor Karimov v Uzbekistánu či vojenská junta v Rovníkové Guineji? Těm všem jsme dodávali zbraně. Milan Štefanec (*1973) žije v Brně. Od počátku let devadesátých byl aktivní v Hnutí Duha. V roce 1997 spoluzakládal NESEHNUTÍ, kde v dnešní době koordinuje činnost skupiny Zbraně, nebo lidská práva? a program Zaostřeno na hypermarkety. Podílí se také na vydávání časopisu Přes zabývajícího se otázkami práv uprchlíků. Je též členem Amnesty International a jako zahraniční pozorovatel se účastní voleb v postsovětských zemích. Pokud zůstaneme u zmíněných zemí, dodávky se zčásti realizovaly zadarmo přes americké firmy. V případě těchto zemí se to zdůvodňovalo ideologicky, spojenectvím? Ideologicky i ekonomicky. Například u vývozu do Gruzie nebo do Afghánistánu tehdejší ministr obrany Kühnl řekl, že „jsme ušetřili a navíc pomohli ke stabilizaci regionu“. Pokud bychom ty staré zbraně a munice nevyvezli, museli bychom je ekologicky zlikvidovat. Například rozřezání jednoho tanku stojí okolo čtvrt milionu korun, takže darovat jej vychází levněji. Pak to bylo zdůvodněno politicky, tedy povinností podporovat vojenské síly Afghánistánu a novou vládu Iráku a tvrzením, že bychom měli podporovat i prozápadní vládu v Gruzii. Přitom už tehdy zahraniční odborné organizace i české nevládky upozorňovaly na to, že například zásilky zbraní do Gruzie mohou být použity k agresi proti tamním separatistickým regionům, že afghánská vláda nemá svoje ozbrojené složky pod kontrolou, a že tedy ty zbraně mohou skončit v rukou povstalců nebo Tálibanu. Mluvilo se i o tom, že je problematické dodávat zbraně bezpeč- NESEHNUTÍ protestuje proti konání veletrhu zbraní IDET v Brně. platila dopravu a ČR je dala, chtělo by se skoro říci ironicky, v rámci humanitární pomoci. ČR často dává peníze na rozvojovou pomoc tam, kam zároveň vozí zbraně. Konkrétně Afghánistán, Gruzie, Angola… Kam pošleme peníze na novou školu, tam dodáme zbraně, které ji pak mohou zničit. Někde, třeba v Afghánistánu nebo v Iráku, platíme vojenské mise, které se musejí bránit proti zbraním z Česka, jež používají povstalci... LETOUNY PRO UZBEKISTÁN, TANKY PRO KONGO Tam tedy zbraně přešly z rukou vlád, kterým byly dodány, do rukou povstalců? Jsou prokázány případy, kdy byla v Afghánistánu objevena česká munice u zajatých nebo zastřelených vojáků Tálibanu. I na Srí Lance české zbraně používaly obě bojující strany, existují zprávy prestižní organizace Oxfam, že se české zbraně a česká munice prodávají na černém trhu v Bagdádu. Nejčastěji se tvrdí, že Česká republika dodává zbraně pouze uznávaným vládám, že tedy nevyzbrojujeme povstalecké nebo teroristické skupiny. Jenže v řadě příkladů neumí vlády zajistit, aby se zbraně nedostaly dál, navíc Opravdu? Ano, píše se o tom v oficiálních zprávách příslušných ministerstev. České zbraně někdy také obcházejí mezinárodní embargo. To byl případ Zimbabwe, kam jsme dodávali zbraně, které prokazatelně proudily dál do válkou zmítané Demokratické republiky Kongo, na niž je vyhlášeno zbrojní embargo. Bojovými letouny jsme vyzbrojovali Islama Karimova, diktátora Uzbekistánu, který tehdy patřil k západním spojencům, ale také likvidoval opozici a mučil své odpůrce. Krátce poté, co jsme mu dodali zbraně, došlo k obrovskému masakru ve východouzbeckém městě Andižan. Bezpečnostní složky tehdy postřílely několik stovek, podle některých odhadů až několik tisíc, demonstrantů a na Uzbekistán bylo vyhlášeno zbrojní embargo. Do Rovníkové Guineje jsme vyvezli bojová vozidla pěchoty před dvěma lety. Přitom tam vládne vojenská junta, režim bývá svou brutalitou srovnáván se Severní Koreou či Súdánem… Tyhle vývozy ale dělají soukromé firmy… Takřka všechny zbrojní obchody realizují soukromé firmy, které ovšem žádají stát o souhlas. Český systém na první pohled vypadá 19 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Maďarsko, skandinávské země nebo Holandsko. Tam funguje např. parlamentní kontrola. Zástupci parlamentu se o některých obchodech dozvídají ještě před jejich realizací, zprávy o vývozu zbraní nejsou publikovány, jako v České republice, jednou za rok, kdy už jsou zastaralé, ale třeba jednou za čtvrt roku. Existuje tam přímá trestní zodpovědnost, za porušení exportních pravidel můžete jít sedět až několik let natvrdo. Nejenže jsou tam zbraně propagovány, ale dochází tam k prezentaci firem a vládních delegací, o kterých jsme tady mluvili. Takže třeba v roce 2001 se veletrhu IDET zúčastnila vojenská delegace Srí Lanky, stejně tak tam byli zástupci režimů, které zneužívají dětské vojáky. Na veletrhu IDET se také vystavovaly miny, které jsou zakázány mezinárodními konvencemi. FOTO: MILAN ŠTEFANEC jako velice bezpečný, zbrojaři říkají příliš komplikovaný a přísný. Na jeho kontrole se podílejí vedle tajných služeb tři až čtyři ministerstva. Jenže tohle rozdělení znamená, že neexistuje nikdo pořádně zodpovědný. Ministerstva se vymlouvají jedno na druhé a neexistuje způsob jak dohnat státní orgány k zodpovědnosti. Když se zjistilo, že ministerstvo zahraničí dalo souhlas k vývozu zbraní do Konga, na které bylo uvaleno zbrojní embargo, nechali jsme si zpracovat analýzu, jak by šlo právně popohnat ministerstvo k zodpovědnosti. Zjistili jsme, že nijak. Velká část informací o tom, kdo povolil obchod se zbraněmi, kam ho povolil a co se s těmi zbraněmi stalo, spadá buď pod utajované skutečnosti, nebo pod obchodní tajemství. V Česku neexistuje možnost veřejné, byť i jen parlamentní kontroly, která by fungovala aktuálně, aby se to neřešilo až jako v případě Srí Lanky, když zjistíme, že zbraně, které tam dodáváme už od konce devadesátých let, tam nyní masakrují civilisty. JINDE PADNE VLÁDA Teď se mají kontrolní mechanismy měnit. V čem spočívá novela, která nyní prošla poslaneckou sněmovnou? O změnu podmínek vývozu zbraní se už dlouho snaží jak nevládní organizace jako Amnesty International, Transparency International a NESEHNUTÍ, tak zbrojaři. Přestože ten schválený zákon má v sobě některá drobná zlepšení, obsahuje jednu velice nebezpečnou věc, která obchod zjednoduší a ještě více ztíží jeho kontrolu. Umožňuje totiž, aby zbrojní obchody domlouvali a zprostředkovávali i lidé a firmy bez souhlasu a licence. Bude tedy stačit, aby kdokoli, i když třeba dříve o licenci přišel kvůli porušení zákona, tyhle obchody zprostředkoval a pouze si na jejich faktickou realizaci domluvil firmu s licencí. To znamená, že možnost státních orgánů, i kdyby měly zájem, jako že mnohdy nemají, postihovat takové obchodníky se zbraněmi, bude daleko menší, řekl bych, že skoro nulová. Naštěstí celosvětově je spíš trend obchodování se zbraněmi omezovat. Velice důležitá je tzv. Arms Trade Treaty smlouva, tedy smlouva o obchodu se zbraněmi, kterou v OSN podporuje 147 zemí. Proti se postavil pouze tehdejší americký prezident Bush a zimbabwský diktátor Mugabe. Cílem smlouvy, která je výsledkem celosvětové kampaně nevládních organizací, je regulovat obchod se zbraněmi v souvislosti s lidskými právy. K výraznému posunu došlo i na úrovni Evropské unie, jenže česká legislativa jde zatím opačným směrem. Právě. Nezůstanou tyhle mezinárodní deklarace jenom na papíře, když je praxe národních států protikladná? To je samozřejmě pravda, zejména u České republiky. Jiné státy už přijaly přísnou legislativu, např. 20 Závěr protestu NESEHNUTÍ proti nekontrolovaným výprodejům zbraní a munice ze skladů české armády. Přestože ty mezinárodní dohody mají spoustu děr a je spousta států jako naše země, které se je snaží obcházet, už to, že existují, že je možné na ně odkazovat a je možné vytvářet tlak na to, aby se dodržovaly, přináší posuny. Bohužel je potřeba přiznat, že v České republice posuny jen minimální. Na začátku devadesátých let byl obchod se zbraněmi tématem. Koho zajímá dneska? V Česku neexistuje velký zájem veřejnosti tenhle problém řešit. Když se podíváme do zemí západní Evropy, zejména do Skandinávie, tak třeba když ve Finsku zjistili, že jejich munici používá tehdejší indonéský diktátor Suharto k potlačování nenásilných demonstrací a k zabíjení lidí na Východním Timoru, tak to vyvolalo masové hnutí, padla vláda a měnila se legislativa. Když se v Česku i přes určitá informační embarga daří publikovat zprávy o tom, jak jsou české zbraně zneužívány v konfliktech v Africe, Asii nebo na Kavkaze, tak to zajímá jen několik málo novinářů a lidí z nevládek. Ani politici tak necítí žádný tlak na to, aby měnili legislativu a chovali se zodpovědněji. Větší váhu pak má tlak zbrojařů, kteří argumentují ekonomickými zájmy. Výstavní skříní jejich tlaku je veletrh zbraní IDET, který se koná každé dva roky v Brně pod záštitou českých státních představitelů. Obraceli jste se ve své protizbrojařské aktivitě jen na stát, nebo jste se pokoušeli oslovit i samotné zbrojařské firmy? Převážně na stát a na veřejnost. Zbrojařské firmy vlastně jen využívají prostor, který jim tu poskytují státní orgány. Systémová zodpovědnost za to, že české zbraně vraždí lidi v Gruzii nebo na Srí Lance, leží na státních představitelích. ZBROJAŘ JE VÍC Zkoušeli jste někdy zastavit konkrétní obchod, který byl v běhu? O většině obchodů se dozvíme až se zpožděním. Pamatuju si pouze jeden případ, kdy se novinářům a nevládním organizacím povedlo zabránit vývozu zbraní do Konga. Informace, že v ČR je konžský nákupčí a že si tady vybírá zbraně, prosákla na veřejnost ještě dříve, než se obchod realizoval. Sice už měl souhlasná stanoviska jednotlivých ministerstev, ale díky medializaci nakonec ministerstvo průmyslu ten obchod zastavilo. Jinak se jednomu našemu kolegovi podařilo zjistit, že mezi zbraněmi, které nabízí ministerstvo obrany v rámci pravidelných výprodejů nepotřebných zásob, je jeden druh raket, který se Česká republika zavázala zlikvidovat. Ministerstvo obrany ho po medializaci z prodeje stáhlo. Ve většině případů je to ale spíš tak, že se někam plánuje vývoz a my neúspěšně upozorníme na hrozby a zkušenosti z minula. Za tři, čtyři roky OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR zjistíme, že se naše předpovědi naplnily nebo že to dopadlo ještě hůř, než jsme se obávali. Jde ve vývozu českých zbraní vždy jen o kšeft, nebo se zde v případech, jako je dovoz do Gruzie, projevuje i státní zájem? lidských práv, do které se snaží stylizovat, by byla daleko věrohodnější, dnes působí velice pokrytecky. Hlavní rozdíl mezi dobou, kdy se po pádu minulého režimu omezily vývozy zbraní, a současností je úpadek aktivního občanství. Lidé se buď vrátili do soukromé sféry, nebo svou aktivitu FOTO: ARCHIV NESEHNUTÍ FOTO: MILAN ŠTEFANEC Měnila se situace během období od roku 1999? Člověk by čekal posun s nástupem Jana Kavana s jeho pacifistickou minulostí a rétorikou nebo s nástupem Topolánkovy vlády s vazbou na moralismus Václava Havla… tým letům dnes už bezpečně a stoprocentně víme, kam se ty zbraně vyvážejí, často i víme, co tam způsobují, zatímco dříve jsme to mohli jen odhadovat, ale nikdo s tím nic nedělá. Happening NESEHNUTÍ „Den otevřených zbrojních skladů ministerstva obrany“. Ke změnám došlo i nedošlo. Pokud jde o Kavana, ten je podepsán pod většinou problematických vývozů do Konga, Zimbabwe a do dalších afrických zemí. Patřil mezi výrazné propagátory českého zbrojního průmyslu. Známá je jeho schůzka pár dní po teroristickém útoku 11. září, kdy se velice vážně mluvilo o tom, že Jemen je jedním z vyzbrojovatelů Al-Káidy a dodavatel zbraní do Súdánu. Jan Kavan tehdy jednal s jemenským ministrem zahraničí o českých dodávkách zbraní. Jinak ale z hlediska povolování vývozu zbraní do nedemokratických režimů nebo konfliktních regionů bylo celkem jedno, kdo byl v tu dobu na ministerstvech, ať už to byli sociální demokrati, lidovci, Unie svobody, ODS či Zelení, a to platí i o minulé Topolánkově vládě. Přesto nelze říct, že by nedošlo vůbec k žádným změnám. NESEHNUTÍ se tímto tématem zabývá od roku 1997 a tehdy bylo nemožné získat informace třeba o tom, jaké firmy u nás mají licenci na obchod se zbraněmi nebo kam a kolik zbraní bylo vyvezeno. S většinou ministerstev jsme se o tyto informace dlouze soudili a uspěli jsme jen někdy. Od té doby se podařilo docílit toho, že nyní si můžete zjistit, kterých sto padesát firem má v ČR licenci, můžete si přečíst pravidelné zprávy, jaké množství zbraní se vyváží a kam. Takže se podařilo zvýšit informovanost, ale nenásledovalo nic dalšího. Oproti devadesá- Nenásilná blokáda českého ministerstva obrany na protest proti dalším výprodejům starých zbraní z armádních skladů. Gruzie je jedna z mála situací, kdy se dostává do konfliktu česká proexportně zbrojařská politika se zájmy exportérů zbraní. Podobná situace nastala s plánovaným vývozem radiolokátoru Věra do Číny. Zatímco zbrojní firmy mají zájem exportovat zbraně kdykoli, kamkoli a komukoli, český stát sleduje vedle ekonomických zájmů i zájmy politické. Konkrétně za vývoz radiolokátoru Věra do Číny čeští zbrojaři velice lobbovali, ale USA tomu skrze tlak na český stát zabránily. Podobná situace je nyní i s Gruzií, kdy čeští zbrojaři řeší nepříjemnou věc, protože velice čile obchodovali jak se zbrojními firmami v Rusku, tak se zbrojními firmami v Gruzii. Jenže teď ruský prezident řekl, že státy a firmy, které budou dovážet zbraně do Gruzie, budou podléhat sankcím. Opět: zatímco zbrojaři sledují čistě ekonomické zájmy, státy sledují i politické zájmy. Proto si myslím, že daleko podstatnější je vytvářet veřejný tlak na změnu chování těch státních struktur. Zbrojařské firmy, kromě toho, že nejsou volené, a není tedy možné na ně vyvinout tlak např. prostřednictvím voleb, přicházejí regulací zbrojních obchodů o zisk, a jsou tedy apriori proti. Oproti tomu Česká republika by si tím, že by přestala vyvážet zbraně do konfliktních regionů, což jí škodí u řady mezinárodních institucí a porušuje tím řadu mezinárodních dohod, výrazně polepšila. Například její role ochránce zprofesionalizovali v rámci nevládek, kterým nyní často docházejí granty… Kde vidíte perspektivu pro další aktivitu proti vývozům zbraní a obecně pro aktivní občanství? Pokud bych to zúžil jen na aktivity proti militarismu, tak pro mě velkým a příjemným překvapením bylo hnutí proti výstavbě amerického radaru. Nevázalo se na žádnou velkou nevládku, nebylo financováno z grantů a muselo čelit obrovské vládní kampani. Přesto vydrželo, podařilo se mu udělat z radaru zásadní téma a přimět ke změně postojů i zavedené politické strany. Ale abychom si zase nelhali do kapsy, je třeba říci, že to souvisí s nechutí mít na českém území jakákoli cizí vojska. Naopak téma vývozu zbraní vyžaduje, aby občanům začalo vadit i to, co naše zbraně způsobují za utrpení někde na druhém konci planety, ačkoli z nich my můžeme mít zisk. To vyžaduje daleko větší zodpovědnost. Opravdu nevím, kdy se tohle změní. Myslím, že impulzů, kdy se to mohlo stát, už bylo několik, prokázalo se, co ty zbraně způsobují, byly jasné důkazy, fotografie a přesto to nevedlo k žádnému masovému hnutí, které by řeklo: „Tak dost, přestaneme s vyvážením zbraní.“ Ty organizace, skoro bych řekl pár jednotlivců, kteří se tím zabývají dnes, mohou vlastně jen shromažďovat informace, dostávat je do veřejného prostoru a ptát se politiků. A to je hodně málo. 21 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Dokončení citátu Elberta Hubbarda „Největší chyba, kterou v životě ...“ naleznete v tajence. Vyluštění tajenky z čísla 330: „Vzdáte-li se kouření, pití a milování, nebudete ve skutečnosti žít déle, jen vám to tak bude připadat.“ Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Marianna Fendrychová (Dolní Chrášťany), Lukáš Chaloš (Brno), Tereza Růžičková (Praha) Soutěží se o: 3x CD Karla Čapka – Válka s mloky. Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. 22 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček NEDOKONČENÝ FILM PERFORMERA HAVLÍKA OLOMOUCKÝ PERFORMER VLADIMÍR HAVLÍK VYTÁHL Z ARCHIVU SVÉ FILMOVÉ POKUSY A VYSTAVIL JE V PRAZE. Havlíkovu výstavu Yesterday lze v červnové Praze snadno přehlédnout. Bezkonkurenčně největší letní šarádou je zde Prague Biennale 4 s více než dvěma sty vystavujících. Rudolfinum prezentuje Martina Edera, Josefa Bolfa, Jiřího Straku a Jonathana Messeho a o patro níž legendami opředeného maskota britského umění Damiena Hirsta. Centrum pro současné umění DOX zas Douglase Gorgona a tranzitdisplay Haruna Farockiho. Langhans Galerie Praha chystá přehlídku fotografa Olafa Breuninga. Zvučnými jmény jsou nabity kolektivní Konečné možnosti ve Futuře a Městská knihovna byla vybrána za místo vyvrcholení projektu Monument transformace zkoumajícího uplynulých dvacet let společenských proměn „v napětí mezi různými metodami společenských věd a umělecké praxe“. Když je někdo performerem z Olomouce a vystaví tři staré filmy v malé galerii ve Vysočanech, je za těchto okolností v nevýhodě. Bez ohledu na to Vladimír Havlík a kurátoři Barbora Klímová a Filip Cenek (dva renomovaní mladí umělci) vytvořili ojedinělou výstavu. Společně vytáhli z Havlíkova archivu vzácný doklad spojení mezi bezprostředností, ambicemi, životem a uměním. ODLOŽENÉ FILMY Tři kotouče 8mm filmu pořídil Vladimír Havlík v letech 1981 a 1983. Bylo mu tehdy dvaadvacet a čtyřiadvacet let, studoval vysokou, vegetoval v hanáckém undergroundu, na protest proti zřízení si nechal růst dlouhé vlasy a už několik let se věnoval akčnímu umění. Před kamerou ale začínal. Nejstarší film Fragmenty je snůškou různých skečů a dovádění. Klímová s Cenkem do nich nezasahovali a přenesli je na DVD tak, jak se před lety řadily záběr po záběru. Totéž (ne)udělali i s mladšími snímky Ostříhal a Jestrd- ej, v nichž si Havlík předsevzal vytvořit materiál pro hraný moralistní film o utrpení „neoficiála“ v normalizační společnosti. Zůstalo jen u několika záběrů. Havlík filmy nedokončil a odložil do archivu. Teprve nedávno na ně přišla konceptuální umělkyně Barbora Klímová, která s Havlíkem už pět let vede umělecký dialog, a požádala o jejich zapůjčení. Všimla si totiž, že se odlišují od obrazu, který Vladimír Havlík o své osobě vytvořil. Znalec Vladimíra Havlíka spatří ve filmech mnoho typických znaků jeho tvorby: akčnost, lyrickou imaginaci, sebeironickou klauniádu, případně i vlezlou žoviálnost. Působivost tří objevených filmů ale spočívá v jejich nedefinitivnosti. Co jsou vlastně zač? Křížením mezi uměleckým záměrem a spontánní činností, dováděním před a s kamerou, pokusy o závažná sdělení politického a existenciálního rázu, poťouchlostmi… vším pospolu. Jak Havlík říká, tvořil tehdy „mimoběžně“. Snad právě kvůli tomu jsou filmy víc ukotveny v každodenních situacích a roztěkané Havlíkově osobnosti než v určitých uměleckých souvislostech. PROČ VYSTAVIT NEDODĚLKY? Někdy je dobré vytáhnout ze skříně kostlivce. Vladimír Havlík byl na žádost Barbory Klímové ochotný překročit dosavadní hranici mezi soukromým a veřejným, mezi žádoucím obrazem seriózního akčního umělce a vzpomínkou na mladíka snícího triviální námět k undergroundovému velkof ilmu. Zároveň nám ale umožnil zahlédnout odlesk vitality, která v dávné tvorbě tvořila tkanivo jeho motivací a prožitků. A právě v tom Yesteday přesahuje rovinu doznání ke hříchům mládí. Potřeba svobodně se vyjádřit, třeštit, blbnout a bezhlavě se vrhat do dobrodružství, kterážto v akademických sbornících často ustupuje do pozadí, se zde ukazuje být důležitou pohnutkou k vytváření umění. Stejnou, jakou má mnoho umělců dnes. Díky tomu není Yesterday nostalgickým ohlédnutím ke včerejšku, ale živým dialogem s dnešními diváky. Vladimír Havlík: Yesterday. Galerie Parallel, Vysočanské nám. 1, Praha 9 (www.parallel.cz). Výstava potrvá do 28. června. DOMINIK LANG TEIGE A BALADRÁN Kdo uvidí v Atriu Pražákova paláce pouze lešení a už ne sochu, nepochopí Dominika Langa. Instalace z prefabrikovaných dílců rámového lešení vyplňuje celý sál až ke stropnímu světlíku a návštěvník k němu může vystoupat po schodišti a vyhlédnout z něj ven. Lang poutá pozornost k specifikům architektur, zejména galerijních, protože i ony určují, jak budeme smýšlet o umění v nich vystaveném, nebo jakou podobu bude vůbec mít. A to je případ Langova lešení. Byla by to obyčejná výstava neobyčejných typografií avantgardního doyena Karla Teigeho, kdyby ji neobyčejně nepojednal Zbyněk Baladrán. Z písma a vizuální prvků na Teigeho knižních přebalech odvodil souvislosti a galerii pomaloval větvemi diagramů, jež nás mezi díly vedou namísto běžných výkladů. Dominik Lang. Atrium Pražákova paláce, Moravská galerie v Brně, Husova 18, Brno (www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 23. srpna. Karel Teige, Zbyněk Baladrán: Asymetrická harmonie. Muzeum moderního umění, Olomouc. Výstava potrvá do 21. června. 23 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Tereza Marečková POKUS O SVĚDECTVÍ „JAK VLASTNĚ POPISOVAT ŽIVOT, KTERÝ JE VZNÁŠENÍM SE V PROSTORU. PAMĚŤ SELHÁVÁ, JEN PRÁCI LZE OČIMA OHMATAT. TÍM, ŽE VŠE POPISUJI, SI K POPISOVANÉMU ZAHRAZUJI CESTU. DĚJE VSOUVÁM DO DÁVNO UŠITÝCH KABÁTŮ SLOV. NOTNĚ PROŠOUPANÝCH. KAŽDÝ LIDSKÝ ŽIVOT BY SI PŘITOM ZASLOUŽIL VLASTNÍ SLOVNÍK. LÉBLŮV ŽIVOT KAŽDOPÁDNĚ. LÉBL. JMÉNO ODKAZUJÍCÍ K NEOHROŽENÉMU LVOVI (LÖWE), KRÁLI ZVÍŘAT. RABÍNSKÁ MOUDROST…“ PROSTOUPEN NÁDHERNOU NEMOCÍ Petr Lébl (16.5.1965 – 12.12.1999) vzal divadelnímu světu dech nejprve svou tvorbou a zanedlouho pak svou smrtí. Groteska v Doprapo, pak Racek, Ivanov, Strýček Váňa v Divadle Na zábradlí. Nová a nezkrotná vizualita, nepochopitelná svoboda a umanutost asociací, divadlo barev a hádanek. Vedle toho egomanství a narcismus hypnotického Adonise. Spousta mýtů, uctívání legendy a milosrdná zkreslení. Posedlost. Pečlivě opečovaná a graficky vyšlechtěná kniha klade mnoho překážek. Těžká se zdá být ve všech významech tohoto slova. První klopýtnutí – je to bulvární blud. Druhé klopýtnutí – je to dojmologický kýčovitý slepenec. Poslední fáze – nic z toho není pravda, je to neobvyklý a poctivý pokus o zachycení nezachytitelného. Pro vyprávění o jedinečném člověku Petru Léblovi si autorka potupně a nejednoduše vynajde svébytný a poměrně provokující tvar. Vypráví překotně a nenechavě. Věty úsečné, příkré, bez zatáček a výmluv. Jde rovnou k věci, protože v každém případě je čeho se obávat. Tak jako se člověk nesmí dlouho dívat na hvězdy, aby v nich neutopil svůj rozum, tak je nebezpečné pronikat do labyrintu překrásné choré mysli. Fotky, vtahující pasáže deníků, vypovídající a působivě ustrojené diáře a režijní knihy. Lákající propast. Vzniká pokus o „nezatížený tvůrčí text přizpůsobený Léblovi bez ohledu na literární kánony“. DENÍKOVÁ DÁVKA Stránky vedle hlavního hrdiny tedy nutně v rámci takového záměru zabydluje ještě samotná Radka Denemarková. Svědčí. Předkládá důležitou paralelní knihu, průzory do vlastního bytí, do vlastních deníků, které zachycují zápas psaní. Pomalu si čtenář začíná připadat jako postava scénáře Charlieho Kaufmanna k filmu Synekdocha New York. Samotný text je rozdělen do čtyřiatřiceti kapitol – připomíná tak věk P.L. v době dobrovolného skonu. Od počátku je prostoupen koncem, což se dá snést právě jen pokud čtenář přijme autorčinu pozici. Radka Denemarková byla Léblem požádána o napsání monografie, vlastně nepřímo o zpracování pozůstalosti. Objednavatel jí sedí za krkem a žádá si svoje. Ona mu musí odolávat a psát po svém. Je to těžké. Bohužel ale stále přítomné napětí (které by panovalo i tak, protože se smrtí P.L. jsme obeznámeni) působí jednostrunně a bere knize vývoj, který by si jistě zasloužila. Oprátka přerostla vše. Každou chvíli v každé kapitole jsme vystaveni magickému deníku sebevraha z jeho posledních dní. Jeho bolestné volání čtené znovu a znovu, doprovází každý nádech. Až za polovinou pětisetstránkového opusu jako by se autorka teprve protla s vlastním záměrem a věci do sebe začaly zapadat. Průnik do světa maniodepresivního tvůrce, průnik do hájemství jeho hydry – divadla, vhled do autorčiny dílny. Tolik rozporuplných ohlasů nasbírala málokterá monografie. Je to kniha na pomezí románu a faktografie, není to odborné pojednání ani soubor analýz ústící do hodnocení s odstupem. Je to bolestné svědectví bližního, za které autorka ručí celou bytostí. Ví, že jde s kůží na trh – soudí postavy Léblova příběhu, dává jim nelichotivé přívlastky, pokud k nim dospěje. Snaží se poctivě pojmenovat obraz, který se jí před očima složil během osmileté práce na knize. O pochybnostech ví a nezastírá je. Nebudeš se báti… Radka Denemarková Smrt nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla Host 2009 NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH: 24 Wojciech Kuczok, Smrad Překlad – Barbora Gregorová, Havran, 2009 Jan Pelc, Kauai Maťa, 2009 Autobiograficky laděný román Smrad je sžíravým vyprávěním o naší společnosti z pohledu dítěte. Příběh jedné typické slezské rodiny je psychologickou sondou do nitra středoevropských zvyklostí, tradic a kořenů. Kniha nejen o cestě na Havaj. Autor doplnil cestopis vzpomínkami na svou životní cestu. Vrací se k prvnímu setkání s alkoholem, undergroundem, emigrací, panem Tigridem… Havají projíždí jako poutník po zemi zaslíbené, beznadějně se do ní zamiluje a rozhodne se zůstat a znovu prožít začátky v cizí zemi. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Karel Veselý DOBŘE ZUŽITKOVANÝ VALENTÝNSKÝ DÁREK NA ZAČÁTKU KARIÉRY PASSION PIT BYLO ŠESTIPÍSŇOVÉ EP CHUNK OF CHANGE, KTERÉ NATOČIL MICHAEL ANGELAKOS JAKO VALENTÝNSKÝ DÁREK SVÉ PŘÍTELKYNI. JAKO VYZNÁNÍ LÁSKY PŘÍLIŠ NEFUNGOVALO, DOTYČNÁ SE S NÍM BRZY NA TO ROZEŠLA. NICMÉNĚ EP SE DOSTALO KE SPRÁVNÝM LIDEM. POINTOU PŘÍBĚHU JE DLOUHOHRAJÍCÍ DESKA MANNERS SERVÍRUJÍCÍ PROPRACOVANÝ POP BUDOUCNOSTI. ŠANCE CHYCENÁ ZA PAČESY Passion Pit jsou skvělým příkladem, jak se v současnosti může neznámá kapela dostat do obecného povědomí. Že Angelakos natočil své EP doma v obýváku na nepříliš kvalitním nahrávacím zařízení vůbec nevadí. Chunk Of Change si získalo pozornost nezávislých hudebních médií mezi nimiž nechyběl ani klíčový udavatel trendů - internetový magazín Pitchfork. Křehkou skladbu Sleepyhead si na jejich MySpace profilu poslechly tři miliony posluchačů a klip na YouTube shlédlo přes milion lidí. A v prosinci je porota odborníků BBC zařadila do seznamu desítky největších budoucích objevů. Album Manners natočené už v pětičlenné sestavě vyšlo na začátku června v Evropě na velkém labelu, který se může postarat o řádnou distribuci i reklamu. Deska ale naštěstí žádné nafouknuté PR nepotřebuje. Kolik zásadních interpretů historie populární hudby natočilo dokonalý debut? Nejspíše bychom jich našli sotva pár. Nahrávací firmy měly donedávna zvyk angažovat neznámou kapelu a dát ji čas tři nebo čtyři alba na propracování svého stylu. To však s nástupem krize hudebního průmyslu vzalo za své. Pro začínající muzikanty je to maximálně kruté. První deska natočená v profesionálním studiu je dnes klíčovým testem, při kterém jde o všechno. Když se to nepodaří, žádnou další šanci už nejspíše nedostanou. Passion Pit to naštěstí ustáli, jejich albový debut zní jako práce dospělé kapely, která má dostatek sebevědomí na to, aby světu předvedla svoji hudební vizi, která je postavená na postupech alternativní hudby (laptopy, chybové lupance) a přitom se neštítí chytlavých popových refrénů, které Angelakos podává svým nezaměnitelným falsetem. OSPÁNKOVO OBŽERSTVÍ Ještě v jednom jsou Passion Pit typickou kapelou naší doby. Jsou totiž odkojeni érou, v níž je kompletní historie popu dosažitelná jedním kliknutím myši na internetu. Dříve šlo kapely popisovat podle prosté návaznosti na předchozí styly a vlny, které je mohly časově či geograficky ovlivnit. Historie popu už ale není přímka zaznamenávající časovou posloupnost, vhodnější je metafora obřího dortu, ze kterého si každý může vyzobává co se zamane. Passion Pit se rovnou oddali obžerství hudebních rozinek minulosti. Znamená přehršel odkazů, že Passion Pit jsou jen „kousky lidí, které máme rádi“ ( jak to ironicky v názvu své poslední desky poznamenali newyorští The Rapture)? Ne tak úplně. Popové trendy se dnes mění tak rychle, že pro běžné posluchače, kteří nestíhají sledovat internetové blogy publicistů či podcasty, se mění v pouhou šmouhu na obzoru. Passion Pit jako kdyby všechny trendy v rámci indie scény vstřebali do sebe a na jedenácti skladbách svého debutu vytvořili vlastní optimistický amalgám. Je to moderní taneční pop poučený historií a zároveň znějící svěže, podobný tomu, který vloni předvedli například jejich kolegové MGMT na Spectacular Oracular. Za zmínku stojí euforický synth-pop ve Fold In Your Hands, dětské sbory v The Reeling, zvonivé kytary v Let Your Love Grow Tall nebo kouzelná melancholie Seaweed Song. Nejlepší skladbou kapely ale i nadále zůstává křehký optimistický avant-pop Sleepyhead, jediný pozůstatek z jejich debutového EP, který si našel cestu i na dlouhohrající album. Skladba postavená na zvuku zvonečků, výrazném houseovém rytmu a modulované syntetické lince zní jako manifest budoucího chytrého popu, který zužitkoval chaos posledních desíti let (měřeno od nástup pirátské sítě Napster). Passion Pit - Manners, (Sony BMG, 2009) ARIEL PINK – FOLKOVÝ SURREALISMUS Ariel Pink se nedá popsat několika větami. Můžeme ho považovat za svérázný exemplář hudebního art brut, za geniálního performera a nebo nejtypičtějšího představitele hnutí „weird folk“. Když jeho podomácku nahrané kazety vydali členové Animal Collective na svém labelu Paw Tracks, začalo jméno Ariel Pink‘s Haunted Graffiti okamžitě vzbuzovat silné emoce. Jeho neučesané zvukové koláže prozrazující zvrhlou lásku k Michaelu Jacksonovi a jsou pro někoho příliš silné kafe. „Lidi na mě obyčejně na koncertech nespokojeně bučí. Vypadá to, že návštěvníci koncertů úplně ze všeho nejvíce nenávidí, když netuší, co se to na pódiu děje,“ říká Ariel Pink. „A ještě naštvanější jsou, když to neví ani muzikanti.“ Co na to Praha? Ariel Pink´s Haunted Graffitti (USA), 19. 6. 2009, 007 Strahov, Praha. 25 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Marta Harasimowicz LÍBÁNÍ MINULOSTI DIVADELNÍ PROJEKT POLÍBILA DUBČEKA – 1968 ČAS UTOPIE MĚL AMBICE HODNOTIT UDÁLOSTI STARÉ ČTYŘICET LET A PŘITOM NABÍDNOUT IRONICKÝ POHLED. USPĚL V TOM OVŠEM JEN ČÁSTEČNĚ. Přestavení Divadelního studia Továrna je jednou z kulturních akcí, které doprovázely loňské výročí Pražského jara. Skládá se ze tří částí – samostatných her, z nichž první dvě (Ať hoří Paříž a titulní Políbila Dubčeka) napsal Karel Steigerwald a poslední – Zrychlené srdce – španělský dramatik Francisco Nieva. Cílem bylo vypořádání se s nejvýraznějšími fenomény spojenými s rokem 1968 – jednak s československým pokusem o socialismus s lidskou tváří, jednak s ideovým kvasem na Západě. UPÉCT DĚJINY Jádrem projektu je nejdelší z her, Steigerwaldova Políbila Dubčeka. Osou příběhu jsou osudy pražské studentky (a následně dělnice) Jaruny, která má dvakrát smůlu ocitnout se v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Kvůli tomu, že během majáles roku 1965 políbila básníka Allena Ginsberga, bude vyhozena z univerzity. Tří roky později políbí Alexandra Dubčeka, což se také vzápětí stane skvrnou na jejím životopise. Zároveň se v představení díváme (a to doslova) do kuchyně velkých dějin: pozorujeme Dubčeka, jak spolu s Biľakem a Černíkem peče experimentální koláč, vidíme dohadování Biľaka s maršálem Grečkem či jednání mezi československými politiky a Brežněvem. Na jevišti se objeví i zmíněný Ginsberg, jehož básně mají snad posloužit jako jakýsi morální komentář doby. Představení – patrně zásluhou režisérky Viktorie Čermákové – zaujme originalitou (vaření jakožto metafora politiky, Biľakův dopis Grečkovi v podobě vyšívačky) a neprovařenými choreografickými nápady. Zajímavá je také volba žánru – záměrem tvůrců nebylo totiž ztvárnění událostí Pražského jara v rámci vážného díla, nýbrž svérázná, groteskní interpretace. Ovšem právě tato koncepce často kulhá. Nepřesvědčuje postava Dubčeka, který je zde ukázán jako infantilní blázen (navíc komičnost hrdiny je z velké části postavená na nepříliš sofistikované legraci ze Slováků a slovenštiny), nepřesvědčuje ani Jaruna jakožto ztělesnění osudu své generace – a to i přes vynikající roli Evy Salzmannové. Rovněž sovětští vůdcové jsou vykreslení způsobem, který jenom opakuje profláklý stereotyp Rusa – hloupého a agresivního sprosťáka (v Políbila Dubčeka doplněného i o svou ženskou obdobu v postavě Brežněvovy ženy, která navíc – ráda bych doufala, že ne cíleně – vzhledem připomíná Raisu Gorbačovovou). Hlavní myšlenkou hry se zdá být, že rok 1968 byl neúspěšným pokusem hloupých soudruhů, což ovšem občanům bylo vlastně jedno, protože hlavně (jak říká Jaruna) „nenáviděli komunisty“. PRÁZDNOTA HESEL Pokud Políbila Dubčeka může ještě upoutat pozornost jakožto neotřelým způsobem vyjádřený a místy i (přeci jen) zábavný komentář Karel Steigerwald a Francisco Nieva: Políbila Dubčeka – 1968 čas utopie Divadelní studio Továrna – La fabrika Praha TÝDEN ČESKÉ SEZÓNY LA PUTYKA Experimentální cirkusová inscenace La Putyka: Na lodi tajemství se snaží vycházet z typických hospodských realií a účinkující nejen tančí a hrají, ale i točí pivo. La fabrika Praha, Komunardů 30, 170 00 Praha 7 29. a 30. 6. 26 k československým dějinám, zbylé dvě části triptychu působí jako zcela chybný nápad. Ať hoří Paříž je svou formou doslovnější vzpomínkou na pařížské studentské bouře. Vidíme tak atributy francouzského roku 1968: barikády, revoluční projevy a vlající (bůhví proč obrácenou) státní vlajku. Celkově se ovšem inscenace zdá být příliš chaotickou a o samotných protestech (navzdory množství citovaných sloganů) moc neříká. Zrychlené srdce, závěrečná jednoaktovka Francisca Nievy z roku 1979, má asi přibližovat ideovou a kulturní atmosféru doby. I ta ovšem svým přehnaným, vyumělkovaným stylem spíš unavuje a nudí. V důsledku má divák skoro chuť souhlasit se slovy, která říká Jaruna na závěr Políbila Dubčeka: že rok 1968 (ve smyslu jakéhosi roku zlomu) vlastně nikdy nebyl. Není to ale spíš tak, že se tomuto divadelnímu projektu nepodařilo onen rok nalézt? Od 15. do 18. června Divadlo Komedie nabídne možnost spatřit všechny inscenace, které vznikly v sezóně 2008/2009. Po představeních hudebně-taneční večery. Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jan Kolář KOMEDIE POHYBŮ KDYŽ V TITULKOVÉ SEKVENCI POSLEDNÍHO LEIGHOVA FILMU VJEDE NA SCÉNU POPPY NA MODRÉ SKLÁDAČCE, PŘIPOMÍNÁ (I DÍKY HUDBĚ GARYHO YERSHONA) ZAMILOVANOU BERNADETTU Z TRUFFAUTOVÝCH ULIČNÍKŮ ČI PAULA NEWMANA BEZSTAROSTNĚ SE PROHÁNĚJÍCÍHO ZA ŘIDÍTKY VELOCIPÉDU VE WESTERNU GEORGE ROY HILLA. Zatímco však pro Bernadettu a Butche Cassidyho konec cyklistických projížděk předznamenává konec mládí či dokonce života, prožívá Poppy úvodní krádež svého vlastního kola mnohem méně dramaticky a bez velkých gest přesedlá na jiný dopravní prostředek. Absence velkých zvratů, které si vyžadují pevnou narativní strukturu, je pro film Mika Leigha zásadní. Autoři mnoha recenzí se pozastavovali nad tím, jak výrazně se tento barvami a ženským smíchem prozářený snímek odlišuje od režisérových předchozích temných dramat. To, že je film Happy-Go-Lucky řazen mezi komedie, je skutečně pozoruhodné; avšak nikoli pro výjimečné postavení, jež zaujímá v režisérově portfoliu, ale kvůli tomu, nakolik se rozchází s pravidly komediálního žánru. POMALU A LÍNĚ V Leighově filmu o mladé, věčně optimistické učitelce, která se zapíše do soukromé autoškoly, navštíví pár lekcí flamenca a nakonec se (v úplně jiné, s předchozími příhodami nesouvisející situaci) šťastně zamiluje, většina komediálních aspektů chybí. Místo ostře vykroužené dramatické linie je tu jen sled nahodile se prostupujících epizod, místo ironického odstupu přímočaré odkrývání soukromí, místo vtipů a vypointovaných gagů jen úsměvy volně rozprostřené v čase. Díky žánrovému kontextu, v němž se Happy-Go-Lucky ocitá, vystupují na povrch daleko zřetelněji charakteristické znaky Leighovy na improvizaci založené tvorby. Filmy, jejichž scénář vzniká postupně během série hereckých zkoušek, ze své podstaty směřují pouze k lehce načrtnuté narativní lince, jež se jen letmo proplétá mezi pečlivě propracovaný- mi charaktery. Kombinace vágně rozvinutého, jakoby stále otálejícího děje a mnohovrstevnatých postav, jejichž chování nelze nikdy s jistotou odhadnout, však nutí diváky těchto snímků zaujmout zcela nezvyklý postoj – místo, aby sledovali děj a porovnávali svá očekávání s reakcemi figur redukovaných na karikatury sebe sama (jen předvídatelní lidé mohou jednat nečekaně), jsou nuceni sdílet vyhrazený (a bezcílně plynoucí) čas s nečitelnými bytostmi ve světě, který je stejně komplikovaný jako ten skutečný. CO JE TU K SMÍCHU? Poppy jako zvěstovatelka štěstí je charakterizována především nezměrnou empatií, která nesouvisí se schopností porozumět problémům těch druhých, ale ochotou sdílet s nimi těžké okamžiky. Není náhoda, že ve všech klíčových rozhovorech, do kterých se Poppy pustí (se svou spolubydlící čí s nerudným a zoufalým instruktorem autoškoly, s násilnickým žáčkem, který šikanuje děti v její třídě, či s mužem, do kterého se zamiluje) nehraje hlavní roli sdělovaná informace, ale zpěvné trylky vyslovovaných slov, jejichž melodii Poppy – pohyby, líčením i stylem oblékání v průběhu celého filmu připodobňovaná k pestrému, poletujícímu ptáku – naslouchá a pak je v bublavých variacích vrací zpět bez ambic rozebrat či odsouhlasit jejich obsah, ale se snahou utěšit jejich ozvěnou ty, kteří se v nich poznávají. Jestliže jsou filmové komedie definovány jako soubory obrazů, jež nás svým sledem neustále vrhají proti plotům a hranicím, které ve svém životě nevědomky přijímáme, pak mezi ně patří i Leighova londýnská historka o usměvavé dívce. Když pro nic jiného, pak proto, jak nebývale intenzivně nás nutí uvědomovat si vlastní cynismus, který nám ji zpočátku brání přijmout. To, že jej svou vlastní rozverností posléze rozpustí, jen svědčí o její výlučnosti. MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL V KARLOVÝCH VARECH 3.-11. 7. Festival ve svých tradičních sekcích znovu nabídne průřez světovou filmovou tvorbou minulého roku.V soutěži se například objeví nový snímek Nejsem tvůj přítel maďarského režiséra György Pálfiho, od něhož byla uvedena v kinech slavná Taxidermie nebo snímek Bez konce neméně známého chorvatského režiséra Vinka Brešana (Duch maršála Tita, Jak začala válka na mém ostrově). V dalších sekcích budou k vidění vítězové z festivalů v Locarnu, Berlíně a Benátkách – mexický snímek Parque via, vítěz Zlatého lva Wrestler Darrena Aronofského s Mickeym Rourkem v hlavní roli tak, jak jste ho ještě neviděli nebo vynikající iránský snímek O Elly, jeden z filmů, o němž se na festivale v Berlíně mluvilo nejvíce. S největší pravděpodobností bude uveden i kontroverzní film Larse von Triera Antikrist, oceněný čerstvě v Cannes cenou za nejlepší ženský herecký výkon. Více informací na www.iffkv.cz 27 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR SMS A E-MAILY Dobrý den, normálně časopisy a noviny nekupuji, protože mi to přijde jako vyhazování peněz, když si je můžu přečíst v knihovně. Dnes jsem udělala vyjímku a koupila si Nový Prostor jako pomoc prodejci, který dle mého není moc dobrým kamelotem, ale byl velice slušný. Časopis jsem přečetla skoro celý a vítám zase jiný pohled na celou problematiku, než na jaký jsem zvyklá. V souvislosti s krizí mě nadzvedávají články o chudácích, kteří najednou mají místo čtyř tisíc měsíčně na jídlo jen 1200, což je také náš rozpočet přestože práci máme a mé děti také nechodí ve škole na obědy, protože já uvařím levněji, ale z Vašeho článku o rodině Gabčových jsem pochopila, že vyjít z jejich penězi je opravdu umění. Ráda bych pomohla, ale: nechci posílat peníze jen někam na účet a nevědět o konkrétním využití a ráda bych pomohla hlavně dětem. I když v případě nejstaršího syna se už o dítěti moc mluvit nedá, jednoho takového mám doma. Byla bych ochotná přispět na některé výdaje související se získáním vzdělání pro tyto konkrétní děti, např. přispět na uveřejnění inzerátu ve Vašem časopisu, který by pomohl získat více dárců, či inzeroval konkrétní materiální potřeby (učební pomůcky, pracovní nářadí atd.) nebo pomohla tyto konkrétní věci získat. Pokud tyto děti a hlavně rodiče opravdu zájem o získání vzdělání mají, ráda bych jim nějak pomohla. Šlo by to nějakým způsobem přes Váš časopis, či terénního pracovníka, kterého ve Vašem článku zmiňujete? Děkuji, Věra Vazena pani, vazeny pane, v cisle 329 casopisu Novy prostor jsem cetl clanek „Jak se mate, Gabcovi?“ od Tomase Havlina. V clanku se pise, ze starsi syn pani Gabcove se nemuze vyucit zednikem, protoze mu chybi 3000 Kc na naradi. Pokud by mu dar 3000 Kc umoznil vyuceni, daruji mu tuto castku. Napiste mi cislo uctu a variabilni symbol, kam mam penize poslat. S pozdravem Petr Formanek Vážená redakce, reaguji na váš článek o asexualitě,za který vám moc děkuji.Konečně se o tomto tématu začíná na veřejnosti mluvit. Ve svých 33 letech jsem stále ještě panna a nevidím na tom nic nenormálního,či snad dokonce chorobného. Když jsem četla ten článek,byl večer,pokoj ozařovaly svíčky,v hrnku voněl čaj,z kazetáku hrála romantická hudba,a já seděla na posteli,a k pohodové náladě jsem vůbec nepotřebovala,aby se na mě sápalo něčí tělo,hekalo,zatlačovalo mě do matrace a snažilo se ten svůj neforemný slizký výrůstek vrazit do mých vnitřností.Mě se zvedá žaludek i při gynekologické prohlídce. Až budu chtít ukojit mateřské pudy,tak si s nějakým asexuálním mužem děti adoptuji.Vždyt opuštěných sirotečků je na světě tolik! Přeji vám všem plno lásky,která nemusí být jen fyzická. S pozdravem Věra Provazníková z Prahy. Dobry den,chtela bych reagovat na clanek p. Budky z c.330. Vcelku uceleny, stylisticky kvalitni a vyvazeny clanek o koureni cigaret autor zakoncil bohuzel vyjadrenim „nostalgie po starem svete prosycenem modrym dymem.“ Dale vzpomina na podle jeho slov krasne casy, kdy bylo tabakove vyrobky mozne koupit od 16let a neexistovala povinnost kontrolovat vek nakupujiciho (kde je ochrana mladeze pred vznikem zavislosti?! jelikoz v rodinych kuraku jiste neprobiha). Sam se vyjadril s jistou nadsazkou jako „asocial“ (viz vyjadreni jisteho Ira). Autor neuvedl normu, podle ktere je doporuceno neprijmout do zamestnani uchazece-kuraka. Ovsem, sikana neni resenim zadneho, ani tak zavazneho spolecenskeho problemu jakym je koureni, na druhou stranu ale nevim, jakou souvislost maji zminene obavy britskych kuraku s ceskou situaci, kde se vsichni kuraci stale jeste nenaucili dodrzovat spise ridka ale platna pravidla (napr. zakaz koureni na zastavkach MHD). Zatim jsou nekuraci naopak ohrozovani chovanim zavislych jedincu na vetsine verejnych mist. Pobyt v restauraci se tak pro nekuraka obvykle stava nocni murou, permanentnim dychanim koure v yfukovaneho treba i nekolika malo pritomnych kuraku v mistnosti (zde usiluji o zakaz koureni i nekteri kuraci!). Omezeni ve vlacich (ackoli je opet porusovano - kourenim na toaletach) tedy povazuji za pouhe lehke vykroceni vstric tem, kdo v negativnim vztahu k tabaku dbaji sveho zdravi i zdravi jinych (nezapominejme na zakladni pravo na zdravi!, ustanovene zakladnimi lidskopravnimi dokumenty, ktere jsou zavazne i pro ČR) a jak spravne autor uvedl, nezatezuji verejne rozpocty (do kterych prispivame vsichni!) obrovskymi naklady na sve leceni. Poznamka o omezovani osobnich prav mi pak v takove souvislosti pripomina pseudoliberalni nazory reprezentovane bohuzel i prezidentem ČR a svedci spise o vytvorene zavislosti na tabaku u autora (v rozporu s jeho vyjadrenim). Lucie Schofferova Odpověď: Máte naprostou pravdu, že u nás je situace stále ještě velmi nevyvážená v neprospěch nekuřáků. Moje námitky se proto týkají spíše budoucího možného vývoje, směřujícího k jakési hyperkorektnosti. Jako náctiletému mi samozřejmě liberální přístup vyhovoval a dnes už se na problém dívám poněkud jinak, což se týká i estetizace kouření v médiích a popkultuře. Troufám si tvrdit, že ze mě nemluví závislost, ale prostá náklonnost k tabáku, kterou ověřuji každoročním čtyřicetidenním půstem. Vážená redakce, již řadu let si kupuji Nový Prostor (původně se jmenoval jinak) a měl jsemtedy možnost sledovat jeho vývoj. Redakce se několikrát měnila a zřejměvám šlo o náplň časopisu, který byl původně zaměřen na širší lidové vrstvy. Líbily se mi vtipné a pěkně napsané články Jana Jiráka, zatímco čeština jiných příspěvků byla postižena slangem, polámanou angličtinou i jinými jazykovými nedostatky, takže jsem si moc v nich nepočetl. V oněch dobách působili v redakci také lidé s podivnými pseudonymy jako Skaribiku, Stichspeare či Yellen. Později se to nějak vytříbilo a od minulého roku jsem v pokušení si aspoň některá čísla uschovat. Jako příklad uvedu čísla 301 (s články o Rusku), 328 (o dětech) a 329 (o chudých). Časopis je nyní, pravda, zaměřen více na intelektuální vrstvy (asi jako Respekt či Týden). Nevím, jak se to projevilo na klientele, to je vždycky problém. Je ostatně také umění dobrou věc prodat. Přál Se zármutkem Vám oznamujeme, že 4.6.2009 náhle zemřel pan František, dlouholetý pražský prodejce časopisu Nový Prostor. Mohli jste ho potkávat ve vestibulu stanice metra Opatov. Inzerát připravený do tohoto čísla, kterým sháněl pro sebe a svého čtyřnohého kamaráda chatu se zahrádkou, už jsme otisknout nestačili. Vzpomínají pracovníci pražského Denního centra, redakce a kolegové-prodejci. 28 5.6. v Brně tragicky zemřel prodejce pan Jaroslav Burda, kterého jste od prosince mohli potkávat u zastávky Purkyňova. Cizí zavinění jeho smrti je předmětem vyšetřování Policie ČR. Na svého citlivého a oblíbeného kamaráda vzpomínají prodejci a pracovníci brněnské výdejny. novinář by možná ocenil reakce čtenářů. Děkuji Vám - celé redakci, milým, usměvavým prodejcům a přeji více a více nadšených čtenářů. S pozdravem Lenka Střižíková studentka FF UK Pan Jaromír nám poslal fotografii své oblíbené prodej kyně z Brna Králova Pole, ulice Palackého. bych vám však na každý pád, aby se vám dařilo. S pozdravem, RNDr Karel Micka, Praha Dobrý den, ráda bych pochválila Vašeho prodejce časopisu Nový prostor, jedná se o paní Majku (č.730), je vždy milá a vstřícná, kupuji od ní Nový prostor vždy na Masarykově nádraží v Praze… Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší práci a paní Majku tímto prostřednictvím zdravím. Hezký zbytek dne, s pozdravem, Hana Vovsová, manager zážitků Vážené dámy a pánové z redakce Nového prostoru, musím vám vyslovit pochvalu a obdiv za to, jak jste dokázali z původně obsahově poněkud rozháraného časopisu vytvořit něco, co předčí i tak zvané renomované časopisy. Je také skvělé, že pravidelně uveřejňujete recenze na knihy, hudbu, divadlo, atd., přičemž postřehy mladých autorů jsou vesměs zajímavé a stojí za zamyšlení. Kupuji si tedy NP nejen proto, že to pomáhá prodejcům, ale taky pro potěšení, že se něco nového dozvím. Přeji všem elán do další práce. P.S. A pan Stern se nemusí bát, že by ho čtenářky neměly v oblibě, právě naopak, i my se rády smějeme. Magda Dědková, Brno Vážená paní Křížková, reaguji na Váš článek „Sarajevský meeting point“ v Novém prostoru 329 Váš článek na mne velmi zapůsobil. Zajímám se o současné dění v Bosně a Hercegovině a také mne zajímá její nedaleká minulost a to zejména z toho titulu, že jsem po mnoha letech našla svého otce, který žije v Zvorniku v Bosně. V blízké době bych ho měla jet navštívit, ale mám poněkud strach z této země. Snažila jsem se na internetu dozvědět více o mentalitě lidí, způsobu života, ale marně. Chtěla bych Vás tím to požádat jestli by jste byla tak laskavá a mohla mě odkázat na nějaké stránky či publikace kde bych mohla dostat aktuální informace o této zemi. Velmi Vám děkuji za jakoukoliv odpověď. A přeji mnoho úspěchů v psaní dalších článků. S pozdravem Dvořáková Lucie Odpověď: Váš dotaz jsme předali, za sebe mohu doporučit skvělou knihu Tráva a sloni od Raymonda Rehnicera, uprchlíka ze Sarajeva, který žil v Praze a skvěle vystihl bosenskou mentalitu i podstatu konfliktu. Vážená redakce, chtěla bych Vám tímto vyjádřit díky a obdiv za skvělou myšlenku a kvalitu, jež každých čtrnáct dní přináší časopis Nový prostor. Jsem poměrně čerstvou čtenářkou, ale za to nadšenou. Nadchla jsem se natolik, že jsem se rozhodla reagovat na fejeton pana Jana Sterna. Říkala jsem si, že každý Vážený pane Sterne, tímto bych Vám chtěla za ženské pohlaví vyjádřit poděkování a zároveň zklamání za Vaše úvodní fejetony v Novém prostoru. Patřím mezi nově, hojně rostoucí houští nezávislých žen. Nejsem však nijak přespříliš radikální (což je způsobeno nejspíše aktuálním neutrálním vztahem k mužskému pohlaví) a nemám potřebu odkládat líčidla, žiletky nebo tak účinné tílka s výstřihem. Proto jsem také byla zklamána po zakoupení aktuálního čísla Nového prostoru. Okamžitě jsem totiž nalistovala Váš fejeton a těšila se na další lekci seznamování pro muže - spršku jednoznačně účinných rad. Místo toho jste se nám, ženám omluvil a kajícně přiložil rady také pro nás. Že bych je nepotřebovala, to nemohu říci. Je proto od Vás pěkné, že jste nám ukázal pravý význam a smysl inzerátů – on hledá ji. (Ještě bych k tomu přidala, že veškeré přiložené fotky zaručeně lžou. Buď jsou totiž z mladých let, kdy každý vypadá roztomile, nebo jsou na fotce muži, kteří s pravým pisatelem mají společný nanejvýš odstín vlasů.) Musíte ale uznat, že v aktuálním čísle jste nešetřil ani ženy. Pokud bych si tedy chtěla v budoucnu podat inzerát, na který bych očekávala odpověď, výrazně ušetřím. Po redukci Vámi vysvětlených slov, jsem totiž zjistila, že bych mohla uvést pouze to, že hledám muže, abych nevypadala zoufale, hystericky nebo snad chorobně žárlivě. Vím, co si asi teď říkáte. Napadá mě známý výrok z Babičky: ,, Není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem.“ Prostě ženské jsou věčně nespokojené, nevděčné a nepochopitelné. Je to ale mylná interpretace mého dopisu. V žádném případě si nechci stěžovat, jen se pouze neobratně snažím vyjádřit mé zklamání z absence další originální lekce pro osamělé muže, kterou jste také naznačoval v předešlém čísle. Víte, díky Vám jsem i já mohla proniknout do pro mě naprosto nepochopitelné mužské logiky a s pobavením si uvědomila kolik triček, jež byly vyprány Vámi uvedeným postupem, jsem potkala na poměrně nezdařených schůzkách. Vaše rady mě upřímně bavily a všelico vysvětlily. Nyní se tedy dostávám k podstatě mého sdělení a prosby: raďte mužům, pokračujte v lekcích, protože takto radíte, objasňujete a pomáháte i nám, ženám. (A my to nemusíme přiznat.) Těším se na další číslo Nového prostoru a těším se na Váš další fejeton. Ať bude o čemkoli, vím, že mě zaručeně rozesměje, až mi to bude v metru poněkud trapné. Vaše nadšená (v žádném případě dotčená, zaujatá či feministicky laděná) čtenářka Lenka Střižíková Dobrý den, dočítám NP 329 a rozesmál mě dopis od e-bota Adrianny i vaše odpověď na něj. Zdravím „svého“ prodejce pana Pánku z Brna! Vaše věrná čtenářka Helena Dobrý den, dnes jsem si koupila NP od prodejce Vladimíra u městské knihovny. Čtu si se zájmem, to musím přiznat a pan Vladimír byl moc milý, bylo mi potěšením se s ním zastavit, díky! Petra Dobrý den, děkujeme za NP. Většinou se příliš neztotožňujeme s hlavním tématem, ale o to více oceňujeme ostatní rubriky. Chceme pozdravit pana prodejce z metra Opatov. Mirek&Dani Odpověď: Děkujeme za pochvalu a moc nás mrzí, že jsme už nestihli zesnulému panu Františkovi předat pozdrav. 29 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: PANELY POD KŮŽÍ | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Straatnieuws, the Netherlands Jeroen Stam SAD FOR THE NETHERLANDS QUIETLY HIDDEN AMONGST THE MIDNIGHT CALM OF THE LEKSTRAAT TRAIN DEPOT, MANY OF THE NETHERLANDS HOMELESS HAVE NO CHOICE BUT TO PASS THE BITINGLY COLD NIGHT OUTSIDE THE SANCTUARY OF THE CITIES HOSTELS. “PEOPLE OFTEN THINK THAT’S IT’S NOT THAT BAD AT ALL, OR THAT IT’S A CHOICE HOMELESS PEOPLE MAKE. THEY HAVE NO IDEA HOW HARD THE LIFE OF THE FOTO: HÅKAN DAHLSTRÖM HOMELESS IS” SAYS FORMER ROUGH SLEEPER STEEF STAPPENDEL. It’s almost midnight, we’re near the Lekstraat: the train depot of the Dutch railway company. Trains are passing slowly while scatttered around us are plastic bags, cans, and newspapers. Steef Stappendel (61) points at three neatly placed supermarket bags. “Those belong to someone”, he whispers. Steef is our guide tonight. He was homeless once for 6 months and spent time on the street and in shelters. “People often think that’s it’s not that bad at all, or that it’s a choice homeless people make”. They have no idea how hard the life of the homeless is”, he says. We are standing under the arch of a motorway and we can’t see much in the dark. In the corner of the arch we can make out a small pile. It moves. It’s a person under blankets. “I’m sleeping man, leave me alone”. The man gestures us to go away, but then sits up. In exchange for three cigarettes he shakes our hand. His name is Mohammed. He has been homeless since September and has been sleeping under the motorway arch for the last two weeks. The corner he is staying in keeps him out of freezing wind. He’ll survive the cold this night as under his blankets are newspapers and card- 30 board to ward off the chill. But why doesn’t he go to any of the shelters in the city? “I’ve been jail for four years, in Tangiers, Morocco. I’ve been abused, gone through a lot of things, you know. I can’t be around other people anymore. I go crazy in shelters. Everyone should do his own thing, you know? I can’t stand the rules. Here I’ve got my joint, my beer, this is my place.” Steef promises Mohammed to bring some more blankets tomorrow and urges him to go to the Central Help Centre to arrange a place in one of the shelters. “This isn’t good, mate, you really have to get of the cold.” BLACK EYE The Central Station lounge is completely empty at 1:00 am. Railway service and security employees are talking in the hall. They tell that the station will close soon. Everyone has to go outside. Behind their backs a man, unsteady on his legs, manages to get back in. When one of the railway employees turns around and sees him, he is promptly sent away. He’s not allowed to stay in the station overnight and the homeless people who stay around the station know this. “When it’s really cold, we keep an eye closed. Then they get coffee or they can stay in the station’s main square or hall. It’s a little bit warmer there and there’s no wind. They don’t bother us much. Except the Polish homeless people. There are many around that really cause trouble. The other day I let two stay in the station, ten minutes later there was a huge fight going on. The Turkish, Morroccans and Dutch don’t cause any trouble. But the Polish are hard to handle, especially when they’re drunk. A group of Polish men sits in front of the station hall. Five men, ranging from twenty to fortyfive years old, huddle together in the cold. Two have a black eyes, three miss several teeth and one has a broken nose. In poor English they tell us that they will stay here tonight. They occasionally have temporary jobs. When they’ve got work, the job agency arranges a place for them to stay. They work in construction, the green houses, the flower exchange or as cleaners. They ask us for some money so they can buy a phone card. Steef gives them some Euro coins. “I really feel sorry for these guys”, he says. “It’s so cold and they can’t stay in any shelter. The shelters in The Hague tend to refuse East-Europeans, because they could be potential economic migrants. They could use the shelters to get a meal and place to sleep for a few Euros. Most of them work during the day and go home after couple of months with their money. When I was sleeping rough in the Zuiderpark last summer, there was a big Polish group staying. They drank and they fought. It was terrible. I think a lot of people don’t know what’s happening in the city they live in.” Slovníček Neatly – úhledně, elegantně Sanctuary – svatyně, útočiště Scatttered – roztroušený Abused – zneužívaný Occasionally- příležitostně Nový Prostor o.s. hledá kandidáta/tku na pozici Junior pracovní asistent Denního centra v Praze Práce na 0.5 úvazku, později možno rozšíř it Náplň práce: • spoluúčast na chodu denního centra • výdej časopisů, poradenství a podpora prodejcům časopisu NP • aktivní vyhledávání a nábor nových prodejců • monitoring, podpora a motivace prodejců na jejich pracovních místech • administrativní a organizační podpora výkonné ředitelce sdružení Požadujeme: • komunikační a organizační schopnosti • práce na PC, znalost MS Office • pečlivost • schopnost týmové spolupráce i samostatnost • ochotu učit se novým věcem • základy účetnictví pro neziskové org. a v oboru sociální práce výhodou Nabízíme: • zajímavou a rozmanitou práci • příjemný a malý kolektiv • dobré platové ohodnocení • možnost dalšího vzdělávání a růstu Nástup možný od 1.7.2009 Strukturovaný životopis zasílejte na: [email protected] TIRÁŽ KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s. NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR Středisko kresťanské pomoci Pardubice PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven. Číslo účtu: 1061013598/5500
Podobné dokumenty
limnologické
Takže milý Péťo, Petříku, 75 let je sice hromada roků, avšak není to v žádném případě důvod k
tomu, abys to začal balit. My Tě totiž strašně potřebujeme. V první řadě jako kamaráda, s nímž je
dobré...
dokořán - Kruh Autorů Liberecka
prostředků na výtisk dvou publikací našich členů (prostředky lze čerpat jen z úroků).