Czech Syllabic-Accentual Metres (1795-1914)
Transkript
Z večerní školy versologie IV. Daktyl Červenka Miroslav Copyright 1999 Červenka Miroslav This research report was downloaded from the Research Support Scheme Electronic Library at http://e-lib.rss.cz. The report was published by the Higher Education Support Program of the Open Society Institute. The digitization of the report was supported by the publisher. OPEN SOCIETY INSTITUTE HIGHER EDUCATION SUPPORT PROGRAM Open Society Institute Higher Education Support Program Nádor u. 11 H-1051 Budapest Hungary www.osi.hu/hesp This research report was made possible with a grant from the Research Support Scheme of the Open Society Support Foundation. Research Support Scheme Bartolomějská 11 110 00 Praha 1 Czech Republic www.rss.cz The digitization and conversion of this report to PDF was completed by Virtus. Virtus Libínská 1 150 00 Praha 5 Czech Republic www.virtus.cz The information published in this work is the sole responsibility of the author and should not be construed as representing the views of the Open Society Institute. The Open Society Institute takes no responsibility for the accuracy and correctness of this work. Any comments related to the contents of this work should be directed to the author. All rights reserved. No part of this work may be reproduced, in any form or by any means without permission in writing from the author. Contents I. Principy Českého daktylu....................................................................................................................................1 Úvod ...................................................................................................................................................................1 1. Sylabická formanta .....................................................................................................................................3 2. Přízvuková formanta...................................................................................................................................5 3. Formanta nepřízvučnosti.............................................................................................................................9 4. Formanty daktylu a rytmický slovník .......................................................................................................13 II. Proměny Českého daktylu................................................................................................................................16 1. Obrození – Puchmajerovci, jejich předchůdci a následovníci ......................................................................16 2. Obrození – daktyl v období sylabizovaného přízvučného verše...................................................................23 3. Daktyl Májovců ............................................................................................................................................27 4. Ruchovci a Lumírovci ..................................................................................................................................33 5. Daktyl na konci století ..................................................................................................................................44 6. Daktyl po Bezručovi .....................................................................................................................................57 Citovaná literatura ................................................................................................................................................62 Přehled odchylek od formant daktylu podle autorů ..............................................................................................64 Poznámka..............................................................................................................................................................65 I. Principy Českého daktylu 1 I. Principy Českého daktylu Úvod 1. Rytmickou strukturu jednotlivých veršových útvarů modelujeme od prací Halleho a Keysera (např. 1971; souběžně s nimi se o explicitní pravidla na způsob počítačového algoritmu pokusil pro český verš J. Levý, 1971: 100n) pomocí systému omezujících pravidel, jehož hlavním článkem jsou pravidla korespondenční (nadále je budem nazývat formanty). Ta stanoví, které posloupnosti jazykových forem v daném jazyce odpovídají, částečně odpovídají nebo neodpovídají příslušné metrické normě. Na jejich základě můžem např. konstatovat, že verš Nemohu-li více žíti, (Neruda) patří mezi regulérní čtyřstopé ženské trocheje, řádka téhož dvouverší pokojně chci v hrobě shníti jejich normy – přízvukem na sudé (4.) slabice – mírně narušuje a řádka Strojte hody, čas ubíhá je nemetrická, neboť na sudé (6.) slabice verše stojí přízvuk slova víceslabičného. Obdobně nám tato pravidla umožňují odlišit od uvedeného čtyřstopého trocheje verše jiného metra, např. Mně osud do kolébky tvrdé dal (mužský pětistopý jamb) nebo seskupení slov žádnou metrickou normou se neřídící. K názornějšímu představení korespondenčních pravidel zopakujeme výše řečené ještě jednou, ale ze stanoviska tvořícího básníka a jeho činnosti. Řekli jsme, že korespondenční pravidla (slovo formanta označuje totéž, zavedli jsme je proto, že je stručnější a šikovnější) jsou omezující, a Jan Neruda při psaní básně byl jimi skutečně a doslova omezován: nesměl např. místo citované řádky napsat Nemohu-li už více žíti, pozice: 1 2 3 4 5 67 89 a to už proto, že mezislovní předěl (konec slova) by nastal po 9. slabice řádky, a ne po 8., jak to požaduje sylabická formanta; nadto by se mu slova více a žíti přesunula v řádce tak, že by začínala na pozici 6. a 8., což je v rozporu s korespondenčním pravidlem trochejského verše, které zakazuje přízvuky víceslabičných slov na sudých pozicích v řádce. Básník přijetím metra se svobodně rozhodne pro omezení svých možností výběru slov a jejich seřazení, a korespondenční pravidla jsou položkami této smlouvy a závazku, racionální a vyčerpávající explikací všech činitelů přijatého omezení. Básník se jimi ovšem řídí, aniž by je potřeboval a uměl formulovat. Pracuje s nimi zrovna tak, jako při vytváření jiných složek díla pracuje třeba s dobovým systémem literárních žánrů nebo s různými způsoby obrazného pojmenování. Můžeme s jistotou soudit, že při vytváření třetího z citovaných veršů Neruda věděl, že porušuje shora uvedené korespondenční pravidlo nepřízvučnosti sudých pozic a že počítal s tím, že jeho čtenáři toto porušení odhalí. Zároveň předpokládal, že jen hloupější z nich to budou kvalifikovat jako „chybu„, a všichni ostatní za tím snadno rozeznají umělecký záměr – zde narážku na sylabický verš lidové poezie (ten formantu nepřízvučnosti neuznával), k níž se citovaná báseň odvolává i jinými svými složkami. Budiž to dokladem pro poznatek dosud zde neuvedený – že korespondenční pravidla nejsou jen proto, aby se zachovávala. Všimněme si, že nezbytná jsou i v případě svého porušení; 2 I. Principy Českého daktylu kdyby jich nebylo, nebylo by ani porušení, neměli bychom žádné pozadí pro vnímání odchylky a s ní i speciálního uměleckého záměru, který spolutvoří komplexitu díla. Popis korespondenčních pravidel fungujících při vytváření a vnímání českých daktylských veršů je obsahem následujících úvodních řádek. 3. Vedle korespondenčních pravidel – a v generativním řetězci před nimi – působí v každé versifikaci ještě pravidla prozodická, obvykle platná pro všechny útvary jednoho prozodického systému; tato pravidla vyjadřují konvence, které transformují a standardizují příslušný jazyk – totiž některé jeho prozodické rysy, pro daný veršový systém důležité – pro potřeby veršované řeči. Jde např. o stabilizaci počtu slabik ve slově v jazycích s redukcí, o vypuštění jedné ze dvou samohlásek, pokud se setkají na konci jednoho a na počátku následujícího slova (latina), vokalizaci němého e ve francouzštině apod. V českém verši nehrají velkou roli, proto jen v závorce poznamenáváme, že v sylabotónismu z hlediska těchto konvencí (1) přízvuk na 1. slabice má každé více než jednoslabičné slovo, což činí jednoznačnou interpretaci nejasných případů, jako Mohli bychom najít, a (2) anakruze může být pouze jednoslabičná, takže se v kontextu Ten dům, strýčku, se ti určitě zalíbí má přízvuk.) Metrum, vedle toho, že je normou, tj. omezením vloženým na výběr jazykových forem, je zároveň nadnárodním kulturním statkem, členem repertoáru příznačným pro určitou literární kulturu. Jako takové je z hlediska národní versifikace velice často přijato zvenčí. O jeho přijetí rozhodují ovšem předpoklady (tj. možnost vytvoření příslušných korespondenčních pravidel) daného jazyka; ty také přejímané metrum podrobují různým modifikacím. Metra se do jisté míry přejímají i v případech, že se přitom změní versifikační systém, v němž původně fungovala (přízvučný hexametr). 2. Sám soubor meter působících v rámci jedné nebo několika versifikací podléhá též omezením, často velmi striktním. Také ta lze snad vyjádřit pomocí speciálních pravidel. M. Lotman (1976, 1995), když chce tato pravidla specifikovat pro ruský verš, je nazývá pravidly metrickými, lépe by se však hodilo označení pravidla metametrická. V následujícím pokusu o vymezení co nejjednodušších pravidel generování, na jehož výstupu by byl soubor českých sylabotónických meter, sledujeme obecně postup Lotmanův, chceme se však obejít bez kategorie stopy. „Stopa„ je příhodná zkratka pro mluvení o metru a verši (a tak ji budeme používat), podstatu veršového rytmu, alespoň v češtině, však spíše zastírá. Elementární jednotkou metra i rytmu je pro nás celý rytmický úsek (verš, půlverš). Metrum je řetězec bázových (výchozích) symbolů dvou typů standardně označovaných S (silná pozice, iktus, teze), W (slabá pozice, arze). Konkrétní metrum (včetně katalektických variant, např. čtyřstopý ženský jamb) je vymezeno, když stanovíme (1) počet symbolů v řetězci, (2) typ (tj. S, W) prvního symbolu, a použijeme pravidla: (3) symbol nesmí být předcházen ani následován symbolem téhož typu. Tak např. při zadání (1) počet symbolů = 9, (2) první symbol – W dostaneme řadu WSWSWSWSW, kterou lze v běžné metrické terminologii interpretovat jako čtyřstopý ženský jamb nebo jako čtyřstopý ženský daktyl s předrážkou. Jak vidět, rozlišení jambu a daktylu je tu ponecháno korespondenčním pravidlům, podle nichž by pak v jambu symbolu W odpovídala jedna nepřízvučná slabika, v daktylu dvě slabiky. Pravidla, která nejsou s to reflektovat rozlišení základních veršových typů, jsou viditelně banální a nepraktická. Chceme-li postoupit hlouběji, musíme zhora zapsanému pravidlu (3) dát dvě alternativní verze. První, platná pro trochej a jamb, je totožná s uvedenou, verze pro daktyl zní: (a) Symbol S nesmí být předcházen ani následován symbolem S; (b) Symbol W kromě koncového musí být buď pouze předcházen, nebo pouze následován symbolem S; koncový symbol W může být předcházen libovolným symbolem. Výsledkem je takový řetěz symbolů, že každému bude v korespondenčních V případě takových veršových rozměrů, jako je šestistopý jamb s ženskou WSWSWSW/WSWSWS(W), je pro nás metrickou jednotkou nikoli celý verš, nýbrž půlverš. cézurou Pravidlo (b) připouští dvouslabičné (ženské) i tříslabičné (akatalektické) klauzule a z třídobých rozměrů – ve shodě s teorií i praxí českého verše – vylučuje anapest s incipitem WWS.... I. Principy Českého daktylu 3 pravidlech odpovídat jedna slabika. Např. metrum čtyřstopého ženského daktylu bude po příslušném zadání (počet symbolů = 11, první symbol – S) popsáno řetězcem SWWSWWSWWSW. Je-li dána struktura řetězce tohoto typu a prozodické předpoklady češtiny (přízvuk na 1. slabice slova, maximálně jednoslabičná proklize, rytmický slovník s určitými frekvencemi přízvukových celků, viz níže), dostávají korespondenční pravidla (formanty) podobu, kterou vzápětí popíšeme. 3. Přitom pro postižení různé síly formant užijeme tradičního rozlišení konstant a tendencí rytmické organizace veršovaného textu (Jakobson 1930/1995). Hranici těchto kategorií – vzhledem k plynulé stupnici realizací formanty, jakou nám poskytuje statistický popis konkrétních textů – stanovíme konvenčně tak, že za konstantní pokládáme takové realizace formanty, kde v analyzovaném textu je ve shodě s příslušným pravidlem obsazeno 95% pozic sledovaného typu. Jako tendence se realizuje formanta tam, kde ve shodě s ní je obsazeno méně než 95% pozic, kde však přesto četnost pozic formantu realizujících je vyšší, než jaká by odpovídala pouhé jazykové pravděpodobnosti (pravděpodobné četnosti vhodných konfigurací předurčené výlučně níže popsaným rytmickým slovníkem češtiny). 1. Sylabická formanta F1 Každé pozici metra odpovídá jedna (a jen jedna) slabika 1.1 Sylabickou formantu jsme vyjádřili tak, že nepředpokládá izosylabismus celých řádek. Nevylučuje tedy kombinování daktylských řádek různého rozsahu (s různými sylabickými formantami). 1.2 Toto korespondenční pravidlo je dodržováno striktněji než v jiných versifikacích, kde právě v třídobých metrech bývá značná volnost „substitucí„, tj. realizace segmentů o třech pozicích dvěma slabikami a naopak; to je v češtině ve velké většině textů zcela zakázané, v jiných ojedinělé. V prvním přiblížení lze snad říci, že častější výskyt takové substituce lze nejlépe popsat jako přechod veršového útvaru k daktylotrocheji. Striktnost v zachovávání této formanty je projevem toho, že v českém „přízvučném„ verši více než v jiných sylabotónických versifikacích se uplatňuje princip uspořádání rytmických jednotek (veršů) vzhledem k jejich slabičnému rozsahu. Přesto v několika textech z našeho materiálu je F1 porušena ve více než v 5% stop a prosazuje se jen jako tendence, i když příslušný text můžeme pokládat za daktylský. Abychom se za těchto okolností orientovali v intenzitě uplatnění sylabické formanty, musíme rozlišit daktylské básně s odchylkami od básní mísících daktyly s daktylotrocheji a od básní daktylotrochejských. Objevují se čtyři situace. (1) Daktylské verše s ojedinělými substitucemi tříslabičného segmentu dvouslabičným. (2) Básně, v nichž lze rozeznat relativně zřetelně oddělené daktylské a daktylotrochejské pasáže. (3) Básně s pravidelným střídáním daktylských a daktylotrochejských řádek ve strofickém uspořádání. (4) Daktylotrochejské básně, kde formanty daktylotrocheje jsou často realizovány tak, že odpovídají také metrické osnově daktylu. Na tom není nic divného, neboť – kromě případů, kde v daktylotrocheji je rozložení stop pevně a provždy stanoveno např. schématem SWV SW SWV SW, resp. Xxx Xx Xxx Xx – daktylotrochejská osnova je obecnější než daktylská, takže řádky vyhovující daktylské normě nevylučuje: v daném kontextu jsou prostě zvláštním případem její realizace, jsou jednou z rytmických variant daktylotrochejského verše. Teoretickému rozlišení lze sotva vytknout nezřetelnost, ale v reálných textech jsou přechody plynulejší. V textech typu (2) a (3) se přirozeně daktyl dostává pod vliv druhého metra a pravděpodobnost porušení sylabické formanty se zvyšuje. Nelze vyloučit, že kombinace (1) a (4) Každý křížek označuje jednu slabiku, velký křížek slabiku přízvučnou. I. Principy Českého daktylu 4 představovaly pro své autory i vnímatele totožné metrické struktury a že v (2) pasáže pro nás odlišné byly básněny i čteny jako rytmické varianty téhož rozměru, ovládajícího jednotně celý text. Setkáme se s tím při sledování konkrétních výtvorů v historických kapitolách. Nicméně pro báseň (1), pasáž (2), řádku ve strofě (3), o nichž na základě metrické analýzy textu můžeme bezpečně říci, že jsou to daktyly, platí naše výchozí teze: sylabická formanta je podstatnou složkou jejich metrické osnovy, jejíž porušení je řídké a tedy i výrazně pociťované jako odchylka od metra. Daktyl a daktylotrochej jsou pro nás odlišné, byť příbuzné veršové útvary. Daktylotrochej je v zásadě metrem třídobým, substituce mají oporu už v antickém daktylském hexametru. Uvedená dvouslabičná substituce je ojedinělá i v daktylu Bezručově (viz níže). Úvahy o přechodu k tónismu v Bezručově daktylu (Hrabák 1970) jsou právě v něm zcela nemístné. 1.3 Specifickým způsobem porušují sylabickou formantu básně s fakultativní předrážkou (předrážkou nazýváme slabou pozici na samém začátku verše). Předrážce, jež je pozicí metra, tam může a nemusí odpovídat nějaká slabika, což formantě F1 odporuje. Dále uvidíme, že i v incipitu nepředrážkového daktylu jsou některé další volnosti. Analogie se vyskytují i v metrech dvoudobých („daktylské„ počátky jambických řádek). Na rozdíl od jiných odchylek od sylabismu je nerealizace předrážkové pozice sotva spojena s pocitem odchylky u vnímatele a se vzrůstem metrické komplikovanosti příslušného verše. 1.4 Zprostředkovaným důsledkem působnosti sylabické formanty a typickým projevem sylabismu je pravidelné frázování, tj. stálé umístění mezislovních předělů po jisté pozici verše. V případě čtyřstopého daktylu je např. běžný stálý předěl po druhé stopě, zachovávaný i tam, kde následující silné pozici na daném místě neodpovídá akcent. Ale nahromadění předělů před kteroukoli silnou pozicí verše je samozřejmostí, o frázování kryjícím se s hranicemi stop nemusíme kromě speciálních případů pojednávat. Méně samozřejmý je ve čtyřstopém daktylu předěl uvnitř druhé stopy, přesněji před její poslední pozicí. Ve svých předrážkových daktylech pochopil Šafařík analogii počátků celého verše a druhého půlverše tak, že ve všech řádkách začíná u něho předrážkou i druhý půlverš. I strhne se bitka; tu Jánošík zbraní svou udatně, směle a statně se brání: (Podrobněji v příslušné historické kapitole.) Všechny řádky tak dostaly striktně jednotné frázování. To je jakýsi extrém normovanosti. Šafařík založil jistou tradici, předěl po 2. slabice 2. stopy je zpravidla výrazně častější v předrážkových daktylech než v nepředrážkových verších téhož básníka. Pokouší-li se Hrabák (tamt.) o eliminaci této potíže tvrzením, že předrážka není součástí rytmické řady, jsou to pouhá slova. I. Principy Českého daktylu 5 Mezislovní předěl po 2. slab. 2. stopy (% všech řádek) Čtyřstopý daktyl bez předrážky s předrážkou bratři Nejedlí 39,4 Šafařík 36,7 100,0 Janda 44,2 45,6 Pfleger 60,3 Krásnohorská 61,8 84,7 Bezruč – nestrof. 48,8 80,0 strof. 65,0 47,8 Hra dvou daktylských cézur je zajímavým prostředkem rytmické diferenciace, o němž se dosud nic nevědělo. Přesto má podle mého názoru pravdu K. Horálek (1949), když v polemice s J. Závadou (citace viz u Horálka) odmítá existenci českého amfibrachu. Horálek zavádí nesporné technické kritérium pro rozlišení daktylu s předrážkou a amfibrachu, tj. frázování směřující k vzestupně sestupnému spádu. Horálek však neví o shora uvedeném frázování předrážkového daktylu u Šafaříka a jeho následovníků. U Šafaříka by šlo o amfibrach i podle Horálkova kritéria, u ostatních alespoň o rytmickou variantnost k amfibrachu směřující. Také zde však, připojujeme my, o přítomnosti nějakého útvaru v díle spolurozhoduje existence příslušné kategorie v literárním povědomí. Ta pro amfibrach prokazatelná není. Je pravděpodobné, že Šafařík – podle Bürgera a jiných německých vzorů – myslil, že skládá anapesty (Vilikovský 1938). 2. Přízvuková formanta F2 Silné pozici metra odpovídá přízvučná slabika 2.1 Toto korespondenční pravidlo vyjadřuje základní složku realizace třídobých meter ve všech sylabotónických versifikacích. Ve slovanských versifikacích se jím ostře odlišují třídobé rozměry od trocheje a jambu, kde silná pozice může být obsazena stejně dobře přízvučnou jako nepřízvučnou slabikou. Přízvuková formanta v nich působí jen jako tendence. V daktylu nepřítomnost přízvuku na silné pozici sama o sobě znamená nesoulad s metrickou osnovou, činí verš rytmicky komplexním. Protože v germánských versifikacích má tyto důsledky i nepřízvučnost S v jambu a trocheji, není tam protiklad daktylu a meter dvoudobých tak pronikavý. F2 odpovídá struktuře rytmického slovníku všech jazyků: nepřítomnost přízvuku v metrech s dvojslabičnými intervaly mezi silnými pozicemi – pokud je zachována obligátní nepřízvučnost těchto intervalů – vyžaduje totiž jazykově nepravděpodobně dlouhý řetězec nepřízvučných slabik, uvnitř verše šestislabičný přízvukový celek. Toto zdůvodnění uvedl Horálek (1947), podobně Attridge (1982: 165), který připojuje: na S se nepřízvučná slabika často mění v přízvučnou. To implikuje pro mne nepřijatelný názor na vztah verše a řeči; spíše bych uvedl, že příliš dlouhá posloupnost nepřízvučných slabik je rytmicky neurčitá a na daném místě oslabuje jakýkoli rytmus vůbec. Rozdíl je nicméně i zde dobře znatelný: podle Tarlinské (cit. podle Attridge 1982:197) průměrná akcentuace iktů v anglických dvoudobých metrech je 83%, což je mnohem více než v trocheji a jambu slovanském, v daktylech však dosahuje více než 98%. I. Principy Českého daktylu 6 Že právě v rozsahu přízvukového celku, a tedy v standardní hustotě přízvuků v řeči, je hlavní důvod silného působení přízvukové formanty, lze dobře vidět z toho, že odchylky od přízvukování iktů jsou nejčastější tam, kde obsazení silné pozice nepřízvučnou slabikou k tak dlouhému řetězu nepřízvučných slabik nevede. Poznáme to v následujících odstavcích, kde bude uvedena řada speciálních verzí přízvukové formanty pro různé pozice verše. Verze jsou uspořádány tak, že každá další verze znamená nový stupeň liberalizace (uvolnění) výchozího korespondenčního pravidla; texty, které se dají popsat teprve v případě, že použijeme liberalizující verze, jsou zároveň rytmicky komplexnější než ty, které vystačí s verzí striktnější. 2.2 F2 se jako konstanta realizuje na všech silných pozicích Tomuto maximálnímu vymezení působnosti F2 odpovídá jen několik málo námi sledovaných textů. Jsou to daktyly z raného obrození a dále několik souborů lumírovských autorů; jde přitom zejména o daktyly s předrážkou a/nebo s ženskou, resp. tříslabičnou (dále ji budeme nazývat akatalektickou) klauzulí. Patří sem jen dva texty bez předrážky a zahrnující také verše mužské. 2.3 F2m Na silné pozici, která je poslední pozicí schématu, se F2 realizuje jen jako tendence Jde o oslabenou působnost F2 při realizaci mužské klauzule verše. Nepřítomnost přízvuku na koncovém iktu, který už není následován žádnou slabou pozicí, nepředpokládá žádný mimořádně dlouhý řetěz nepřízvučných slabik (viz výše); postačí, končí-li řádek slovem (slovním celkem, včetně tříslabičného slova následovaného jednoslabičným slovem bez přízvuku) čtyřslabičným. má vesnička česká – ta dodýchala! respektive Zpívejte, těšte se, radujte se! (obojí Bezruč). Z tohoto důvodu je F2m nejvíce nasnadě jsoucím uvolněním přízvukové formanty, což materiál jednoznačně potvrzuje: ze čtyř desítek zkoumaných mužských souborů jen 7 zachovává konstantní (tj. vyšší než 95%) přízvuk na koncovém iktu. Přízvukovým oslabením mužské klauzule připomíná daktyl rozměry dvoudobé. Rozdíl přesto je velice výrazný: jen čtvrtina našich textů má na konci méně než 80% přízvuků (v trocheji a jambu je akcentuace koncového iktu mužských veršů jen velmi zřídka vyšší než 50%), a to do základu počítáme i díla, jejichž verš je silně sylabizován. Běží tedy o velice silnou tendenci. Přesto mužský koncový iktus je v českém daktylu zdrojem možné variability. Jeho nepřízvučnost je totiž - oproti analogii v rozměrech dvoudobých - zvukově značně nápadná: rytmická setrvačnost, nemluvě o rýmu, přízvukově zesiluje koncovou slabiku čtyřslabičného přízvukového celku, což je v ostrém rozporu s českým přízvukováním (včetně tzv. vedlejšího přízvuku) a v běžné řeči nemá obdoby. Někteří autoři, když už danou pozici obsazují nepřízvučně, dávají přitom přednost nepřízvučným monosylabům. 2.3 F2i Na silné pozici, která je první pozicí schématu, se F2 realizuje jen jako tendence Uvolněnou realizací S1 v nepředrážkových verších se daktylská norma přizpůsobuje potřebám řeči. Počátky řádek se často kryjí s počátky vět a větných částí, a tam pro vyjádření vztahů jsou potřebná gramatická slova, tj. nepřízvučná monosylaba, např.: tu blesky pomsty své z hlavy mé rval a z nitra ohnivé (Vrchlický) I. Principy Českého daktylu 7 Verš ovšem může této potřebě vyjít vstříc proto, že v poloze po předělu je blokováno srovnání s předchozí slabikou co do intenzity přízvuku, takže protiklad přízvučné a nepřízvučné slabiky z hlediska jejich prozodické úlohy je do jisté míry neutralizován (srov. Jespersen 1900/1962). Ze sledovaných textů nadpoloviční většina (cca 60%) snižuje podíl ortodoxních incipitů pod úroveň konstanty. Vedle sylabizujících obrozenských autorů přinášejí největší průlom v prosazení F2i lumírovci, shodně s nimi postupují i básníci 90. let. U lumírovců jde dojista o vliv jambu. Daktyly s předrážkou pochopitelně žádnou licenci pro umístění konektiv na počátku veršů nepotřebují, jejich první S se neliší od S vnitroveršových. U Hlaváčka a Bezruče se iniciální slabá pozice nevyhýbá (atonované?) předložce (Pod Lipinou, v Bašce...), což akcentuaci první silné pozice poněkud snižuje i ve verších předrážkových. Z jednoslabičnosti české proklize plyne, že nepřítomnost přízvuku na silné pozici hned po předělu implikuje přítomnost přízvuku na následující pozici slabé. Formanta F2i je tu tedy v přímé korelaci s formantou F3i (viz níže). F2m a F2i jsou jediné dvě volnosti v uplatnění F2, které jsou rozšířeny na větší počet, ba na většinu daktylských básní. Následující odchylky se objevují méně často: i tam, kde v důsledku liberalizace je přízvuková formanta realizována jen jako tendence, je to tendence velice silná – výskyt akcentů na dané pozici skoro vždy přesahuje 90%. 2.4 F2ž Na silné pozici, která je předposlední pozicí schématu, se F2 realizuje jako tendence Tentokrát popisujeme oslabení koncového iktu ve verších s ženským (dvojslabičným) zakončením. Ve srovnání s mužskou klauzulí je tu k oslabení iktu mnohem méně jazykových důvodů. Při zachování ostatních formant nepřítomnost přízvuku na S předpokládá v klauzuli pětislabičný přízvukový celek, který je v řeči málo četný: neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly, (Hlaváček) Přísná realizace ženské klauzule využívá naopak dvojslabičného, tj. nejfrekventovanějšího přízvukového celku. Přesto stále ještě asi třetina ženských souborů vypouští poslední iktus ve více než 5% řádek. Tento souhrnný údaj však mnoho neříká, neboť běží o dvě docela odlišné příčiny nepřítomnosti přízvuku. Více než polovinu případů tu totiž představují sylabické nebo sylabizující daktyly, kde bývá na konci verše tříslabičné slovo (s přízvukem na předchozí slabé pozici): a lapený jelen umírá (Mácha) Patří sem i několik autorů z májovské generace, a to v dílech blízkých překonané už poetice triviálních balad.- Jen několik zbylých skutečně zavádí pětislabičná zakončení. Jde jednak o typické zaměření mnoha autorů raného obrození k hojným mnohoslabičným slovům v rýmu, jednak o stylisticky záměrné klauzule v básních Hlaváčkových. Obdobná zakončení u Bezruče jsou výjimečná, ale významově značně zatížená (viz v příslušných odstavcích na konci studie). 2.5 F2int Na vnitroveršových silných pozicích se F2 realizuje jen jako tendence Nepřítomnost přízvuku na silných pozicích uvnitř verše (v třístopém daktylu je jedna taková pozice, ve čtyřstopém dvě atd.) nemá žádné speciální motivace spjaté s hranicemi verše a v standardním verši je málo frekventovaným jevem. Běžná je v sylabickém daktylu předpuchmajerovském a ve verších s recidivami sylabismu v obrození (a jeho dozvucích). Působností F2int je možno Se stejnou oporou a funkcí se podobná volnost uplatňuje i v trocheji. Jamb se naopak brání hromadění anakruzí povolením začínat verš slabikou přízvučnou. Básnická řeč směřuje k tomu, aby stupeň konektivnosti (míry, s níž text explicite vyjadřuje syntaktické vztahy, větná spojení apod.) byl individuálně volitelný, nikoli beze zbytku předurčen silnou verzí přízvukové formanty. I. Principy Českého daktylu 8 variantu, kterou zde nazýváme „sylabizujícím„ nebo „sylabickým„ daktylem, nejzřetelněji vymezit. Jinde působí formanta F2 nerušeně, a to i u autorů, kteří značně oslabují klauzule a/nebo incipity. Vypuštění přízvuku na iktu uvnitř verše bez porušení jiných formant předpokládá pětislabičný nepřízvučný interval mezi dvěma přízvuky, který je v řeči – a zejména v řeči poezie – vskutku ojedinělý: Přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem) (Krchovský) Nepřízvučnost silné pozice, když už k ní dojde, je častěji spojena s přízvukováním některé z okolních pozic slabých. V takovém případě se verš ovšem nemusí odchýlit od běžného repertoáru přízvukových celků, zároveň je však radikálně narušen jeho daktylský rytmus. Situace nepřízvučně obsazené S je v těchto případech dvojí: 1) přízvuk padá na slabou pozici, která tuto S bezprostředně předchází, např. i slunce ochladilo pálivost svou (J. M. Král) S2 Jako techniku diferenciace a odkaz k spontánní, nekultivované „bardské„ tvořivosti uplatňuje tuto odchylku Bezruč zlověstný sýček na těšínské věži, S3 - u něhož nemetrické uspořádání se opírá skoro výlučně o předložková spojení. Tento způsob porušení přízvukové formanty zasahuje daktyl v jeho podstatě. Je zlikvidováno trojdobé členění, o daktylském charakteru řádky rozhoduje jen kontext (v příslušném metrickém kontextu by např. citovaná Bezručova řádka byla regulérním pětistopým jambem). 2) Druhá situace záleží v tom, že přízvuk za nerealizovaným iktem následuje a spadá na první slabou pozici téže stopy. Zde zůstává otevřená možnost, aby trojdobé členění nebylo zcela zlikvidováno. Oproti nečetným případům, omezeným na sylabizující daktyl, jako je Na Vnislava sváděl přehrozný vád (Na blízce...) S2 je ve všech textech zastoupen typ rozmilá Bělinko! však přijdu zas, (tamt.) S3 který komplikuje jen jednu izolovanou stopu, ponechává předěl před silnou pozicí a konflikt s metrem rozehrává s daleko menší nápadností. Tento způsob je příznačný i pro Vrchlického a Macharův daktyl. Např. u Vrchlického tři čtvrtiny případů nepřízvukovaných silných pozic zaujímají verše jako v náručí když klesly obě. Ostatní autoři druhé půle století dodržují přízvukovou formantu striktně. Ještě B. Jelínek nebo Sova se od ní odchylují asi ve 3% vnitroveršových stop. I. Principy Českého daktylu 9 3. Formanta nepřízvučnosti F3 Slabé pozici metra odpovídá nepřízvučná slabika 3.1 Zákaz přízvuku na slabých pozicích jako princip českého daktylu se uplatňuje jako konstanta jen zcela výjimečně, ač byl vždy pro teoretiky nepochybný a jeho porušování se spojovalo jen s veršem Bezručovým. Ve skutečnosti různé způsoby odchylek právě na slabých pozicích provázejí daktyl po celou dobu jeho existence. Konkrétně je to tak, že z desítek textů, které jsem analyzoval, zachovává konstantní (tj. větší než v 95% případů) nepřízvučnost všech slabých pozic sotva jedna desetina. Tak např. ve čtyřstopém daktylu s předrážkou u E. Krásnohorské najdeme 7,5% ze všech tříslabičných stop takového typu, jaký je v citátu zvýrazněn kurzivou: Neb křídloma plaše duch samoty šumí a prchá jak motýl, by vrátil mě dál? Či buší mi srdce? – dech vedro mi tlumí a tichem zní šepot, jak v struny by hrál. Vztaženo k počtu veršů: aspoň na jedné slabé pozici je ze všech veršů tohoto rozměru takto porušena – u Krásnohorské, jejíž dbalost o bezchybné realizování metra byla mimořádná! – celá jedna pětina, a počítáme-li i jiné typy odchylek od nepřízvučnosti slabých pozic, je aspoň jeden případ ve více než jedné čtvrtině všech řádek. Podrobněji se tím budeme zabývat za chvíli, teď ještě jednu nutnou obecnou poznámku. 3.2 Postavení formanty nepřízvučnosti se ujasní podstatněji, když si dovolíme zformulovat dosud nikdy nepoloženou otázku: Do jaké míry je nepřítomnost přízvuku na slabých pozicích samostatnou a nepodmíněnou složkou daktylské rytmizace, a do jaké míry je pouhým důsledkem souhry mezi primární formantou přízvučnosti silných pozic na jedné straně a statistickými danostmi řeči na straně druhé? Řečeno méně formálně: Nejsou v daktylském verši slabé pozice zbaveny přízvuků jen a jen proto, že na silných pozicích (vždyť každá slabá pozice zprava nebo zleva sousedí s pozicí silnou) přízvučná slabika stát musí? Intervaly mezi ikty se tak v daktylu vyplňují do jakési předem dané mřížky, obsazené přízvučnými slabikami: X..X..X..X Odpověď není tak složitá nebo nejistá, jak se zdá. Řeč není proudem slabik, ale řadou různoslabičných slov, resp. přízvukových celků, z nichž každý může mít jen jeden přízvuk. Představme si nyní „ideální„ daktyl jako text, v němž každá třetí slabika je závazně přízvučná. Je samozřejmé, že každý výskyt přízvuku mezi těmito „silnými pozicemi„ předpokládá, že v konfiguraci se objeví přinejmenším jedno přízvučné slovo jednoslabičné: (a) buď na 1. silné pozici ohraničující dvouslabičný interval, tedy sestavy král poslal sluhu, resp. král rád se díval X X x X X X x X nebo (b) na 2. slabice mezipřízvukového intervalu, tj. sestavy farář psal kázání, resp. král si vzal obálku Zvolili jsme příklad záměrně z předrážkového daktylu, kde se neuplatňuje, jak víme, F2i. V daktylu bez předrážky se přízvuk na 1. slabou pozici přesunuje u Vrchlického ve čtyřstopém daktylu ve více než třetině všech řádek (u Krásnohorské v 13,4%). Podobně u meter dvoudobých se lze tázat, zda přízvučnost silných pozic není jen důsledkem víceméně konstantní nepřízvučnosti pozic slabých. Ukázalo se, že tomu tak není, neboť akcentuace S je vyšší, než by vyplývalo výlučně z toho, že přízvuky nemohou být umisťovány na slabých pozicích. Průměrná hustota přízvuků je tedy v trocheji a jambu vyšší než v neveršované řeči. I. Principy Českého daktylu 10 X x X X X x X X Pravidlo, podle něhož při výskytu přízvuku v dvojslabičném intervalu mezi dvěma přízvuky musí být užito alespoň jednoho přízvučného monosylaba, je specifické pro češtinu (a všecky jazyky s iniciálním přízvukem). V českých textech je přitom ze všech n-slabičných přízvukových celků jen kolem 5% celků jednoslabičných. Rytmický slovník nedává velké předpoklady, aby v dvouslabičném intervalu mezi dvěma přízvukově realizovanými ikty třídobého verše se objevila nějaká další přízvučná slabika, i kdyby jí v tom žádná metrická formanta nezabraňovala. Tento předpoklad potvrzuje výzkum skutečných prozaických textů. Z děl šesti spisovatelů vybíráme – z každého kolem 600 – libovolné (tj. takové, které samy mohou obsahovat jak přízvučné, tak nepřízvučné slabiky) dvojslabičné úseky, kterým předchází a po nichž následuje přízvučná slabika, a zaznamenáváme četnost takových úseků, na jejichž první nebo druhé slabice se objevuje přízvuk: Rubeš Tyl Němcová Rais Benešová Čapek 7,2 5,3 7,7 7,9 5,5 11,1 6,1 4,3 2,7 5,0 1,2 7,1 přízvuk na W2 přízvuk na W1 Pozn. U Tyla a Čapka se též ojediněle vyskytl úsek typu /X/X/. Všechny ostatní dvojslabičné úseky mezi dvěma přízvuky přirozeně žádný přízvuk neobsahují. Největší část z nich představují druhé a třetí slabiky běžných tříslabičných přízvukových celků (slov, taktů), např. farář k nám přicházel sám X x x X x x X Srovnejme teď tyto údaje se statistikou vnitroveršových intervalů mezi ikty v tří- nebo čtyřstopém daktylu několika básníků. I. Principy Českého daktylu 11 Hněvkovský Šafařík Neruda Krásnohorská Vrchlický Bezruč 4,2 5,7 4,1 6,0 7,4 10,3 2,7 0,5 3,9 3,0 11,4 8,2 přízv. na W2 přízv. na W1 Srovnání není zcela přesné; do statistiky z veršů jsou zahrnuty i případy, kdy dvojslabičnému intervalu přízvuk nepředchází (viz výše o formantě přízvučnosti F2int). Nicméně i tak je viditelné, že formanta nepřízvučnosti (pokyn: nedávej přízvučnou slabiku na slabé pozice!) přidává jen málo k tomu, co s veršem už stejně udělala formanta přízvučnosti (pokyn: na silnou pozici musíš dát přízvuk!), která jediná působila při našem výběru dvouslabičných intervalů z prózy. Zvlášť silně to platí o druhé slabé pozici v intervalu (první řádka obou tabulek); na první slabé pozici (2. řádka) se standardní daktyl vyhýbá přízvuku důsledněji, v čemž se zřejmě zračí nižší přijatelnost na W přízvuku slova víceslabičného. Ale i zde se někteří čelní básníci s akcentuací v próze shodují. Také mezi prozaiky jsou ostatně značné rozdíly. Zahrnujeme-li přesto do naší analýzy formantu nepřízvučnosti slabých pozic, je to hlavně proto, abychom sledovali příslušné četnosti přízvuků: jsou významným činitelem rozlišení mezi rytmickými styly. Závažnost rozhodujících formant sylabičnosti a přízvučnosti pro samotnou existenci daktylského verše však formantě nepřízvučnosti přisoudit nemůžeme; jde spíše o důsledek působení jmenovaných formant základních. Uvedená hierarchizace a zjištění předpokladů daktylu v řeči neveršované byla na tomto místě provedena poprvé. 3.3 Jak naznačeno, frekvence přízvuků na poiktové pozici (nadále jen tu budeme označovat W) je nižší než na pozici následující, přediktové (nadále ad hoc V). V několika textech přízvukování vnitroveršových W je vyšší, než kolik povoluje konstantní (95%) realizace formanty nepřízvučnosti. Totéž však platí téměř vždycky o realizaci V, výjimkou jsou jen výrazně sylabizující daktyly. Základním a bezpříznakovým stavem je nízká akcentuace W a různá, ale 5% přesahující četnost přízvuků na V. Platí to pro všechny texty striktně zachovávající formantu nepřízvučnosti. Máme dále několik autorů, u nichž nepřízvučnost ani jedné ze slabých pozic nedosahuje 95% (Quis, Vrchlický, Machar, Bezruč aj.). Rozdíl mezi akcentuacemi W a V má nesporně předpoklady v neveršované řeči (viz v tabulce na str. 19). Také tam je přízvuk na 2. slabice dvojslabičného intervalu vždy častější než na slabice první. Jinými slovy – tříslabičný úsek, který v proudu řeči předchází přízvučnou slabiku a přitom není standardně realizován tříslabičným slovem, se častěji člení na přízvukové celky podle schématu 2+1 než 1+2. O vnitřní rytmické motivaci jsme se už zmínili. Interval s přízvukem na W znamená v daleko největším množství případů, že na slabé pozici se objeví přízvuk dvojslabičného slova. Přízvuky vícelabičných a jednoslabičných slov se však ve vztahu ke slabým pozicím chovají v českém verši velice odlišně, což je dobře známo z rozměrů dvoudobých: tam přízvuk víceslabičného slova na slabé pozici činí verš nemetrickým, přízvuk monosylaba tamtéž je vážným prostředkem rytmické diferenciace a užívají ho tak i jinak velice striktní versifikátoři (např. Kollár). Naproti tomu výskyt přízvuků na druhé slabé pozici daktylské stopy je volným stylovým příznakem. V některých dílech je i tady formanta nepřízvučnosti samostatnou rytmickou silou, v jiných jde o prostý důsledek jazykové pravděpodobnosti. 3.4 Celý tento výklad ovšem předpokládá, že formanta přízvučnosti následujícího iktu je plně zachována. Je-li porušena i ona, vede umístění přízvuku na slabé pozici před nerelizovaným iktem k nemetričnosti celého verše (viz též sub F2): I. Principy Českého daktylu 12 K plaňkám sousedovým kvapně se bere (Tomsa) W1 S2 Pro slabou pozici před silnou pozicí (včetně první pozice předrážkového daktylu) nabývá tedy formanta nepřízvučnosti minimální podoby kontextového omezení (KO4): Pokud za slabou pozicí, která je následována silnou pozicí, nenásleduje na této pozici přízvučná slabika, neodpovídá přízvučná slabika ani uvedené slabé pozici. Analogické kontextové omezení – s důležitou výjimkou veršového incipitu – platí i pro první slabou pozici meziiktového intervalu a pro silnou pozici, která ji předchází. Verše, jako Přítelkyně lidu! tvé komu obětí kývá (Chmelenský), S2 W2 ostře porušují podstatu daktylského verše a musí být označeny za nemetrické. Konflikt však značně ztrácí na ostrosti, pokud je zachováno třídobé členění a předchozí silná pozice je realizována jednoslabičným nepřízvučným slovem: bručeli, že ve smrt doufali, (Machar) S2 W2 Už z toho vyplývá, že kontextové omezení neplatí pro první stopu nepředrážkového daktylu. Nepřízvučnost první slabé pozice nepředrážkového verše je v našich textech konstantní jen zcela výjimečně (viz též sub F2i). 3.5 Formanta nepřízvučnosti slabých pozic se plně uplatňuje ve veršové klauzuli, což souvisí i s normami rýmování. To se ovšem netýká mužských veršů, kde v klauzuli žádné slabé pozice nejsou. Pokud jde o akatalektické (tj. nezkráceným tříslabičným segmentem zakončené) daktyly, Neruda (s předznamenáním už u Hanky) zavádí relativně časté přízvukování slabé pozice na konci stopy (a celého verše), např. Kráčím kol hochů a děvčátek, šveholem, zpěvem až zmámen, binokl na očích, v ruce hůl, W3 Stejně postupuje Vrchlický, v míře jen o málo menší se prosazuje i u Bezruče a v nečetných akatalektických daktylech Sovových, ve fejetonistických verších ho využívá i Machar. Snad by se dalo říci, že toto pojetí klauzule přibližuje daktyl v druhé polovině století daktylotrocheji. Jde především o vliv mluvního verše H. Heina a jiných autorů Mladého Německa. O dalších variantách daktylských klauzulí pohovoříme na příslušném místě. 3.6. I když předchozí formanta nepřízvučnosti slabých pozic je do značné míry implikována ve formantě přízvučnosti pozic silných, z důvodů praktických je užitečné formulovat také v tomto případě odstupňované verze této formanty. Různé texty se v míře zachovávání F3 velice liší, a totéž platí, jak jsme viděli, i o různých slabých pozicích ve stopě a v řádce. Shrňme si tedy předchozí výklady o nepřízvučnosti slabých pozic, stejně jako u formanty přízvučnosti, do řady verzí formanty F3, a to znovu v pořadí podle stále výraznějších důsledků, které vyplývají z dané verze pro liberalizaci daktylské normy. I. Principy Českého daktylu 13 F3 Slabé pozici metra odpovídá nepřízvučná slabika F3ak Na koncové pozici akatalektických daktylů se F3 realizuje jen jako tendence F3V Na slabých pozicích v poloze před silnou pozicí se F3 realizuje jen jako tendence F3i Na slabé pozici, která je druhou pozicí schématu, se F3 realizuje jen jako tendence Tato verze F3, vztahující se výlučně k první stopě nepředrážkových daktylů, je důsledkem oné oslabené verze formanty přízvučnosti, která se také týká jen veršového incipitu, tj. F2i. F3W Na slabých pozicích v poloze po silné pozici se F3 realizuje jen jako tendence To je nejradikálnější oslabení formanty nepřízvučnosti. Pro přehlednost opišme ještě kontextové omezení, k němuž jsme dospěli nahoře: KO4 Pokud za slabou pozicí, která je následována silnou pozicí, nenásleduje na této pozici přízvučná slabika, neodpovídá přízvučná slabika ani uvedené slabé pozici. 4. Formanty daktylu a rytmický slovník Dosavadní nesoustavné zmínky o interakci daktylské normy a rytmického slovníku nahradíme nyní soustavnějším výkladem. Začínáme od definice přízvukového celku (taktu; srov. Palková 1994: 158 a 247n.). Je to skupina slabik vázaná k jedné slabice nesoucí slovní přízvuk. V principu tedy slovo s přízvukem na 1. slabice s případnými zvukově s ním spjatými jednoslabičnými slůvky bez přízvuku. V češtině s fixním iniciálním postavením přízvuku se takty navzájem liší jen počtem slabik a přítomností/nepřítomností předrážky. (Protože takt napodobuje přízvukový model slova s jeho inciální akcentuací, může být předrážka jen jednoslabičná a může se vyskytovat pouze po větném předělu; v jiném kontextu nepřízvučná monosylaba tvoří takt se slovem předcházejícím jako jeho enklitika.) Rytmický slovník je popis repertoáru přízvukových celků, přičemž u každého celku je vyznačena jeho relativní četnost v úhrnu všech celků. Soupis českých taktů spolu s četnostmi, jež jsme zjistili při průzkumu prózy, je v prvním sloupci tabulky uvedené na konci této kapitolky (dále jen TAB). (Rozdíly jsou malé oproti výsledkům Ondráčkové uvedeným Palkovou, 1994: 285; držíme se svých čísel, neboť pro prvek subjektivnosti v rozlišování přízvučných a nepřízvučných monosylab je lépe srovnávat statistiky prováděné jediným subjektem.) Uvádíme-li frekvence, je zřejmé, že rytmický slovník popisuje texty, nikoli jazykový systém. Protože však četnosti taktů se od textu k textu příliš nemění, a jejich repertoár tím méně, můžeme jisté fixované ponětí o (českém) rytmickém slovníku pokládat za součást sdíleného jazykového povědomí uživatelů jazyka – alespoň v tom smyslu, že vnímatel je s to intuitivně rozeznat texty, které jsou po této stránce od běžného stavu výrazně odlišné. Jsou to povýtce texty veršované (možné jsou i stopy záměrné rytmizace v umělecké próze). Tato odlišnost rytmických slovníků patří k signálům poetičnosti, odstupu od běžné řeči a jejího světa, knižnosti, „nepřirozenosti„ apod. Mluvčí (autor veršů) cítí vyžadovanou odchylnost rytmického slovníku navíc jako nesnadnost vytváření textu. Mluvíme-li o vyžadované odchylnosti, poukazujeme na deformace standardního rytmického slovníku motivované požadavky metra. Podřízení řeči korespondenčním pravidlům znamená nutně preferenci některých typů taktů a omezení, případně eliminaci typů jiných. Intenzita takového zasahu do rytmického slovníku se od metra k metru značně liší. 4.2 Dodržování formant daktylu v jejich nejstriktnější verzi by z rytmického slovníku daného textu zcela vyloučilo 4slabičné takty a radikálně snížilo četnost taktů 2slabičných. 2slabičné takty, které v běžné řeči zahrnují 40% ze všech přízvukových celků, by mohly v daktylu stát jen na konci ženských řádek, uvnitř verše pak jen před větným předělem a následující předrážkou, jako v případě – čeledín jejich – se bavil (Machar) I. Principy Českého daktylu 14 Potřeba najít místo pro tak nezbytné dvojslabičné takty pomocí taktů s předrážkou se tedy může prosadit jen v rámci zcela určitých stylů, pro které je umísťování větných předělů do nitra veršů vítané nebo přijatelné. Ale i když se tento způsob prosadí v té míře, jakou v TAB vidíme na zvýšení předrážkových taktů u Bezruče, rozhodující pomoc pro návrat 2slabičných přízvukových celků do daktylského textu v tom není. Kdybychom s pomocí předrážek na okamžik pro zjednodušení přestali počítat a zároveň trvali na bezvýjimečné realizaci striktní verze formant, můžeme si snadno stanovit teoretický rytmický slovník takto zkonstruovaného daktylského absurdního textu. Tak v čtyřstopém daktylu se stejným zastoupením mužských a ženských zakončení by každé dvojverší, např. hrůza se spojila s podvodnou mocí; kroupy se sypaly, rachotil hrom, (V. Nejedlý), muselo obsahovat 6 (75%) tříslabičných taktů, 1 dvojslabičný a 1 jednoslabičný (po 12,5%) takt. Stejný by byl rytmický slovník celého textu. To je samozřejmě nesnesitelná deformace. Je zřejmé, že každé přijetí mírnější verze daktylských formant otvírá cestu začlenění deficitních dvojslabičných taktů. V podstatě každý přízvuk na kterékoli z vnitroveršových slabých pozic znamená nahrazení základní realizace třídobého celku (Xxx) zřetězením celku jednoslabičného a dvojslabičného (v libovolném pořadí (Xx X, resp. X Xx; zachování kontextového omezení se předpokládá). Rytmický slovník je ovšem zase deformován zvýšením podílu taktů 1slabičných (jak ukazuje i TAB). Po této ukázce můžeme už ponechat čtenáři, aby si důsledky, které pro rytmický slovník přinášejí jiná oslabení rigidnosti formant, analyzoval sám. 4.3 Ale problematika má ještě jeden aspekt, po jehož vyjasnění se střetnutí s rytmickým slovníkem bude jevit méně dramaticky. Rytmický slovník má ještě jeden komponent – repertoár a četnosti slov (slabičných skupin mezi dvěma mezislovními předěly). Přehled jejich četností v próze je v TAB. Srovnání s četnostmi taktů – stejně jako shora uvedená definice taktu – ukazuje, že poměrně velká část víceslabičných taktů netvoří holá slova, ale kombinace slova obsahujícího přízvuk s nejméně jedním nepřízvučným monosylabem. Deformace četnosti taktů v textu řízeném daktylskou normou neznamená stejně mohutnou deformaci četností slov. Spolu s výběrem vyhovujících (tříslabičných) slov probíhá rekombinace nevyhovujících slov do vyhovujících taktů: nepřízvučná monosylaba, která se v próze kombinují s lichoslabičnými slovy do 2– a 4slabičných taktů, se v textu řízeném daktylskou normou spojují s dvojslabičnými slovy do taktů 3slabičných; 3slabičná slova zůstávají „holá„. Přizpůsobují se frekvence taktů, zatímco frekvence slov zůstávají. Údaje o četnostech n-slabičných taktů a slov v básnických textech v TAB to dokumentují dostatečně názorně. Operace tohoto druhu jsou přirozeně tím realizovatelnější (a verš je tím pružnější), čím je v textu více monosylab. Údaje o rytmickém slovníku Bezručova daktylu ukazují, jak daleko v tom básnický slovník může zajít: více než polovina slov je tu 1slabičných! Zároveň vidíme, že v textu třídobého metra četnost tříslabičných slov nemusí stoupat, ale oproti próze může být dokonce nižší; četnost 2slabičných slov je snížena jen nepatrně. Situace u V. Nejedlého názorně dokumentuje opačný, strnulejší způsob dosahování shody mezi řečí a daktylským rytmem. Ani v tom případě, nota bene, nepřesahuje deficit slov dvojslabičných snesitelnou míru. I. Principy Českého daktylu 15 RYTMICKÝ SLOVNÍK V PRÓZE A ČTYŘSTOPÉM DAKTYLU (Ž, M) próza teoretický daktyl Nejedlý D4 ŽM Bezruč D4 Ž a M takty slova takty takty slova takty slova 1slab. 4,2 35,3 12,5 19,0 39,7 23,1 51,2 2slab. 39,3 34,9 12,5 19,5 27,8 26,7 32,5 3slab. 30,9 20,2 75,0 57,5 32,5 37,9 15,2 4slab. 15,2 7,8 – 1,2 – 2,3 0,8 5 a více 5,2 1,8 – – – 0,8 0,3 předr. 5,2 – – 2,8 – 9,3 – 16 II. Proměny Českého daktylu II. Proměny Českého daktylu 1. Obrození – Puchmajerovci, jejich předchůdci a následovníci 1. Daktyl v podobě silné rytmické tendence se u nás vynořil v průběhu druhé poloviny 18. století, a to ještě v rámci verše sylabického. V celých těchto počátcích, včetně ortodoxních už daktylů, existuje značná různorodost, každý text pojímá uvedené formanty poněkud odlišně. Co do striktnosti se liší jejich vymezení i v zákonodárných textech J. Dobrovského v první a druhé verzi jeho prozodie (z let 1795 a 1798). V této době se texty s třídobou rytmizací objevují hlavně jako čtyřstopé daktyly ženské a mužské (v čtyřverších AAbb), také v kombinaci s třístopým daktylem ženským (šestiverší aaBccB). Jejich užití je druhově vyhraněné. U tří thámovských básníků je to barokně a drasticky laděná poezie přírodních a mravních otřesů a katastrof, u puchmajerovců a jejich folklorního předchůdce neméně drastické epické příběhy, které se řadí do vývojové tradice balady (zakladatel Gleim ji ovšem nazval – se španělskými reminiscencemi – romancí). Oběma druhům je společné zděšení nad hrůznostmi a zdá se, že např. ve V. Nejedlého Nevděčné dceři, odehrávající se za bouří a lijáků, se thámovské katastrofické náměty silně uplatnily.- J. Nejedlý zavedl pak týž čtyřstopý daktyl a stejnou strofu do vojenské a vlastenecké ódy. Daktyl v oslavách vojenských vítězství apod. pokračuje u jiných autorů básněmi vyjadřujícími postoj k evropskému politickému dění. Izolovaný zůstal pokus V. K. Klicpery o daktyl jako funkční obdobu dramatického blankversu (v několika scénách dramatu Božena). Naproti tomu epické a baladické zařazení daktylu zůstává hlavní charakteristikou tohoto rozměru po celá desetiletí (Tablic, Šafařík, Štěpnička, později Ráb a pak autoři májovští i lumírovští, kteří však pro daktyl nacházejí i zcela nové způsoby využití). Ostatní rozměry se však i v této vyhraněné oblasti uplatňují stále více a daktyl už v průběhu obrození přestává být jedním z významných meter českých básníků. Jeho spojení s nižšími vrstvami novodobé slovesnosti, hojné vystupování v senzačním a zábavném čtivu na stránkách populárních časopisů (Tomsa, Patrčka), přispělo k tomu, že se rozměr postupně opotřeboval a na čas byl přijatelný spíš ve výtvorech literární periferie. V lidových „besednících„ druhé půle století, zásobujících deklamační dýchánky maloměst, je četnost daktylských básní zřetelně vyšší než v dílech předních autorů. 2. Veršový útvar, pro který doporučujeme označení sylabický daktyl, se v předpuchmajerovském období objevuje v trojí dost odlišné variantě (srov. Horálek 1956 a 1962, Červenka 1996). Nejstarší představuje polofolklorní balada Na blízce za městem, tam spatříš hrob, známá z kramářského tisku už z r. 1765 a z desítek otisků pozdějších. O zdrojích jejího verše jakož i syžetu nic nevíme. Druhá fáze je dána dvěma nevelkými texty F. KNOBLOCHA a T. PAVELKY v Z výjimek uveďme dosud nikde nepřipomenutých 14 akatalektických dvoustopých daktylů básničky F. Všejanského Prosba na trn v 2. sv. Thámova almanachu. Jejich relativně pravidelný rytmus se opírá o konstantní mezislovní předěl po 3. slabice; 6. slabika vždy a 3. slabika s jednou výjimkou jsou nepřízvučné.Významnějším textem, daktylu však vzdálenějším, je Hlas truchlivého Čecha na smrt císaře slavného Josefa Druhého, spolu s kšaftem jeho (Schönfeldské c. k. noviny 1790, str. 108), jehož si historikové verše dosud nepovšimli. Jeho 49 čtyřverší je psáno desetislabičným veršem s graficky vyznačenou (!) cézurou po 6. slabice. První půlverš má zřetelnou třídobou rytmizaci (61,7% všech těchto úseků je členěno podle vzorce 3+3); druhé, čtyřslabičné půlverše jsou naopak skoro ze čtyř pětin trochejské. Kromě balad apod. se daktylská metra objevují zejména v časopisech první čtvrtiny století v desítkách textů rozmanité provenience, a to v poměrně rozsáhlém repertoáru rozměrů a strofických kombinací. Často jde o reflexy německých originálů. Desítky básní a básniček, svědčících o zabydlenosti daktylu v poezii raného obrození, není možno ani v monografii podrobněji probrat. Jejich rytmus se pohybuje mezi dvěma krajnostmi – relikty starého a předzvuky nového sylabismu na jedné straně a puchmajerovsky normativní striktnost na straně druhé. Byla to právě hojnost a úroveň této produkce, co přispělo k tomu, že pro básníky literárního centra daktyl ztratil na přitažlivosti. Přes poukazy Horálkovy se nezdá, že by v českém sylabismu bylo možno odhalit souvislou tradici daktylské rytmizace (jak to lze bez potíží v případě spádu trochejského). Je však zajímavé, že výrazné náznaky sylabotónického veršování v pololidové městské slovesnosti dávno před prosazením moderní prozodie v II. Proměny Českého daktylu 17 Thámových Básních v řeči vázané (1785), třetí fáze dvěma umělecky výraznými básněmi Ondřeje HAFFNERA, připojenými – s datem 1786 – k 2. vyd. téhož almanachu. Všechny básně psané sylabickým daktylem pojímají formantu přízvučnosti silných pozic jako pouhou tendenci. Nelze přitom mluvit o porušení normy, protože ta se teprve ustavuje. Na intenzitu této tendence nemá přitom vliv postavení dané silné pozice v rozloze verše: sylabický verš se nestará o motivace pro oslabení iktů, vnitroveršové ikty jsou zpravidla ještě méně akcentovány než ostatní. Dobové rytmické cítění se zcela liší od našeho, které se ustavilo v prostředí sylabotónické versifikace. V sylabických daktylech jsou přirozené řádky, jako Vnislav řka: Kterak moh tvůj čistý duch před knězem, kde v chrámě jest živý Bůh (Na blízce...) Také formanta nepřízvučnosti slabých pozic při slabosti F2 se automaticky realizuje jen jako tendence. Při oslabené přízvukové organizaci je v citovaném verši zachováno členění na tříslabičné celky. Konstantní oporou rytmu je předěl po 6. slabice verše; frázování, typická konstanta sylabismu, se nedodržuje jen v ojedinělých případech (v třístopých verších v Na blízce... a dvakrát u Haffnera, kde na 6. slabice stojí předložka nebo předpona). Kromě toho se v proměnlivé míře uplatňuje i další členění uvnitř půlveršů (3+3, 3+2, 3+1), už jen jako tendence různé intenzity. Právě ona rozhoduje o tom, že ve verších, z nichž dvě třetiny neodpovídají normám přízvučného daktylu, stále ještě zřetelně pociťujeme daktylský spád. Opětovně se ovšem setkáváme i s verši, jako Mračna krutých se teď strhněte bouří (Knobloch) WS Takové odchylky kritizoval Dobrovský v 1. vyd. České prozodie při posouzení veršů Knoblochových jako nepřijatelné. Cítil v tom totiž ohrožení iniciálního přízvukování slova, pojetí krutých jako xX. To nehrozilo u řádek typu Pryč z sebe své vrchy... s přízvukováním tříslabičného celku X/Xx a dokonce x/Xx, pročež je zakladatel sylabotónismu klasifikoval liberálně jako „erträglich„. Zájem Dobrovského tu tedy podporuje tendenci k tříslabičnému frázování, rysu spjatému se sylabismem; jeho motivace je však zaměřena k zachování jazykové normy. Dobrovský navíc byl liberální i pro svou trvalou obavu z jednotvárnosti českého přízvučného verše, jež ho nutila hledat možnosti rytmické diferenciace. Pěkně je to vidět na jeho úvaze o českém „alkmanském„ metru (čtyřstopém ženském daktylu): v delších básních pro překonání „únavnosti„ tří za sebou následujících stejných daktylských stop doporučuje substituce tříslabičných celků „pomalými„ trocheji, po vzoru antické ekvivalence daktyl – spondej. Je příznačné, že tento velice zásadní návrh nedošel v praxi pražádného ohlasu: bylť v rozporu se sylabickou tradicí českého verše (za izometrické by měly být pokládány řádky odlišného slabičného rozsahu), k níž se svou sylabickou formantou hlásil i daktyl. Dobrovský se tu řadí do tradice německé veršové kultury, která literatuře byly objeveny v srbské „graždanské„ poezii 18. a poč. 19. stol. (Stefanovič 1992); jsou jistě právem spojovány s německým vlivem, nezprostředkovaným vysokou literaturou. Relativní pravidelnost verše Haffnerova vedla Horálka (1956: 56) k názoru, že autor poté, co se mohl seznámit s Dobrovského pravidly, své básně přepracoval; v cit. článku (1996: 178) jsem uvedl pozorování, která tento hypotetický názor vystavují pochybnosti. Viz též dále pozn. 13. Jestliže se jich tedy na 16 místech dopustil i Haffner, je ovlivnění jeho verše pravidly Dobrovského dost pochybné. II. Proměny Českého daktylu 18 slabičného kolísání odedávna využívala k obohacení rytmu a nedávno se jím znovu obrozovala v experimentech Klopstockových nebo v novodobých experimentech s oživením knittelversu (Goethe). Uvedli jsme, že byly tři varianty sylabického daktylu. Nejvzdálenější sylabotónismu není nejstarší text neliterární provenience, ale dvojice básní z 1. vyd. Thámova almanachu. Více než pětina silných pozic (a uvnitř verše více než čtvrtina) je tu bez přízvuku, ten se naopak objevuje skoro v jedné polovině stop na jedné z pozic slabých (u PAVELKY četněji než u KNOBLOCHA). Již vichrové bdějí, již všudy bouří, metají v povětří prach, jako kouří, blesk za bleskem letí, hřmot po něm zas, aj, za krátkou chvíli změnil se čas. (Pavelka) Teprve pak následuje co do volnosti balada Na blízce... Příznačně i v ní je uvnitř verše více silných pozic bez přízvuku než na jeho okrajích. Je zvlášť zajímavé, že poslední silná pozice v mužských i ženských verších není v Na blízce... příliš vzdálena konstantě. Folklorní básník zvlášť usiloval o zachování důrazného jednoslabičného mužského rýmu (92,3% veršů) a o frázování osmislabičné řádky podle vzorce 3+3+2 – více než žádá pozdější sylabotónický standard. Ženicha odstrčiv, k nevěstě sed; omámený ženich jak stěna zbled.Nevěsto, na vaše zdraví! To jest zachovaná věrnost a čest? Poznalas kdy na mně podvod a lest? Co na to tvé srdce praví? Mladší thámovské texty, jejichž autorem je Ondřej HAFFNER, jsou na půli cesty k daktylu přízvučnému. Hlavní příspěvek k odchylce od formanty přízvučnosti představuje tu už nepřízvučnost koncové silné pozice mužských veršů, přičemž zakončení veršů ženských je už ortodoxně dvojslabičné jako u většiny autorů 19. stol. Přesto opětovně nacházíme konfigurace, kterým se přízvučný daktyl vyhýbá a které se vymykají tříslabičnému frázování, např. v refrénu Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, obraz bezživotný Abela spatřil. 3. První české básně v regulérním přízvučném daktylu jsou HNĚVKOVSKÉHO balada Vnislav a Běla a Nevděčná dcera Vojtěcha NEJEDLÉHO, otištěné v 2. sv. Puchmajerových almanachů. První je přepracováním shora popsané skladby Na blízce...; bylo podniknuto mj. ze stanoviska Dobrovského koncepce přízvučného verše, takže tu máme k dispozici jedinečný ilustrativní materiál. Na blízce za městem Praví on: Potvory! jste samá lest, která zasluhuje přehrozný trest, o! jak se mám nyní mstíti! Tamtéž ukazuje i Dobrovského chápání daktylu jako „rychlého„, hbitému běhu myšlenek přiměřeného rozměru. Pro povědomí kultury, kde se verše měří na slabiky, jeví se dlouhé daktyly spíš jako pozvolný, těžký rytmus – na rozdíl od versifikací pracujících s izochronií. Viz o tom Levý (1962) a Červenka (1971). Ne pouze z něho: jsou vypuštěny některé strofy, jiné nově připojeny nebo podstatně změněny, přičemž se báseň posunula k modernějšímu a literárnějším pojetí balady. II. Proměny Českého daktylu 19 Obrátiv hned koně, na něj si vsed, za nimi se pustil nad ptačí let, nezapomněl svůj meč vzíti. Vnislav a Běla „Potvory proklaté! Samá jste lest, podvod a faleš; kyž nebeský trest vaše té zlosti chce mstíti!" Nato si na svého koně hned vsed, za nimi pustil se nad ptačí let, pomsty si žádaje vzíti. (Podrobněji v cit. článku Červenka 1996.) Hněvkovský nejen důsledně zachovává formantu přízvučnosti (akcentuace iktů i v incipitu a mužské klauzuli přesahuje 95%), ale také oproti předloze zbavuje slabé pozice přízvuků víceslabičných slov. Zcela vymycuje nemetrické sestavy realizující šestislabičný půlverš spojením dvou- a čtyřslabičného přízvukového celku. Jediná volnost, pro puchmajerovce ještě přijatelná, jsou přízvučná monosylaba na druhé slabé pozici daktylské stopy; toho Hněvkovský využívá více než v 5% stop mužského daktylu a ještě častěji (8, 3%) ve verších třístopých. Totéž ve vyostřenější podobě platí o bratřích Nejedlých (vedle Nevděčné dcery jsou tu ještě dvě pozdější skladby téhož autora a dvě ódy jeho bratra, otištěné v třetím sv. almanachu). Přízvučný daktyl se ve chvíli svého ustavení profiluje s přímočarou schematičností. V 2. vyd. své Prosodie (1798) Dobrovský hodnotí už verš prvních dvou almanachů, přičemž v případě daktylu se sám se sebou dostává do zdánlivého rozporu. Balady z 2. svazku zaznamenává jako důkaz vhodnosti „pindarsko-alkmanského„ metra pro náš jazyk, ale také toho, že tyto verše nemají dostatek rozmanitosti. Zároveň sám vytýká Hněvkovskému pokusy o dosažení rozmanitosti použitím přízvučných monosylab (SWV musím pryč, on byl rád): jednoslabičné slovo „nemůže ztratit„ přízvuk a nemůže tedy stát na slabé pozici. Pro Dobrovského zřejmě nebylo myslitelné, že by takové slovo stálo na slabé pozici a přitom svůj přízvuk neztrácelo. Vyplývá to ze závislosti dobové teorie verše na antické metrice. Dobrovský ovšem měl na mysli diferenciaci rytmu na základě substitucí (náhrady tříslabičné stopy dvouslabičnou, viz výše), takže vnitřní protimluv byl u něho skutečně jen zdánlivý. Souběžně s druhou verzí Dobrovského pravidel vyšla ve 3. sv. almanachu Hněvkovského balada Dudák. Nedovedu říci, zda už je to vlivem Dobrovského, ale přízvučných monosylab na druhé slabé pozici tu skutečně ubývá. Jinak jde však Hněvkovský už k jistému uvolnění: formanta přízvučnosti je oslabena v ženských klauzulích, značně přibývá incipitů typu x/Xx. Lze to možná přičíst burlesknosti textu; přímé pokračování to nenašlo. V dalších dvou desetiletích setrvává daktyl na striktním pojetí realizace formant. Zejména se ve stopách bratří Nejedlých dodržuje přízvučnost první silné pozice, a to i v případech, kdy je častěji přízvukována i následující pozice slabá (incipity typu X/Xx). Inovace se objevují spíš v zavádění nových metrických a strofických schémat. S jedinou důležitou výjimkou. V 2. vyd. Prosodie Dobrovský na základě několika řádek z Vnislava a Běly vyslovil souhlas s realizací posledního iktu mužských veršů koncovou slabikou víceslabičného (čtyřslabičného) slova. Neříkám „nepřízvučnou slabikou„: pro Dobrovského to bylo přijatelné proto, že podle jeho názoru poslední slabika veršů, jako Vnislava chudobu vypravoval, jí se i ouskočně obdivoval II. Proměny Českého daktylu 20 získává „metrický„ (tj. rytmickou setrvačností navozený) přízvuk. Zároveň se tento způsob, jak jsme řekli pod čarou, objevil zvlášť silně u Kuči. (Traktování čtyřslabičného slova jako -vv- bylo připuštěno už v 1. vydání Prosodie.) Při úzkostlivém dodržování přízvučnosti všech ostatních silných pozic oslabil maximálně mužský koncový iktus TABLIC (pouhých 33%, ne víc než je běžné v mužských trochejích a jambech, je realizováno přízvukem) a podle jeho vzoru, byť už zas v míře přiměřenější daktylu (78%), mladý Šafařík. Pozdější raně obrozenští básníci pojímají také realizaci této pozice jen jako tendenci, ovšem značně silnou. Tablic nahradil konstantu tendencí i v případě klauzule ženské. Tablic a Šafařík přišli i s jinými inovacemi. Čtyřstopé daktyly své larmoyantní balady Lubinský z Lubiné a Rozyna Milovská (v Poezyích 3, 1817) uspořádal Tablic do pětiverší s obkročným rýmem a prvním veršem nerýmovaným. V žalozpěvu na Smrt Ludvíka XVI, krále francouzského (Poezye 2, 1805) užil u nás poprvé akatalektického daktylu s tak strojovým dodržováním formant, že v tom překonává i bratry Nejedlé. 4. Závažnější jsou novinky v experimentální tvorbě Pavla J. ŠAFAŘÍKA. Ve shodě se zvyklostmi užil daktylu opět především (kromě 3 drobnějších čísel) v baladických nebo baladické látce blízkých skladbách Slavení slovanských pacholků a Poslední noc. První z nich je psána ve standardních čtyřverších čtyřstopého daktylu. Přízvučnost iktů (kromě koncového v mužských klauzulích, viz výše) se dodržuje co nejpřesněji, na slabých pozicích se mohou, pokud vůbec, objevit jen přízvuky slov jednoslabičných. V Poslední noci se Šafařík pokusil o něco zcela nového, totiž o metrum, které asi ve shodě s německou metrikou pokládal za anapest (viz též v odst. 1.4 první kapitoly). Před první silnou pozici je předsunuta jedna pozice slabá, předrážka. Dnes bychom to mohli – kdybychom se odhodlali aplikovat terminologii zcela ahistoricky – označit za „stopový amfibrach„. Vilikovský ve svém komentáři (1938) určuje jako jeho zdroj Bürgerovu baladu Der Kaiser und der Abt. Šafařík se nespokojil přidáním předrážky, ale přestavěl celý verš. Ve snaze o vzestupnost zavedl stálý mezislovní předěl mezi oběma slabými pozicemi 2. stopy. Stabilním přízvukováním 3. silné pozice je automaticky vynucen i předěl hned po slabice následující: I/strhne se bitka;/tu/Jánošík zbraní svou/ udatně, směle/a/statně se brání: již/zahání mnohé,/již/ tiskne je zpět, a/tepe a mlátí,/až/strachem mře svět. Členění na půlverše s předrážkou jednoznačně předurčuje rozložení přízvukových celků podle symetrického vzorce 1/3+2//1/3+2(1). Neodbytná potřeba taktů spojujících tříslabičné slovo s předrážkou a jednoslabičných slov vede ke značnému usměrnění rytmického slovníku. Diferenciace je možná jen jako občasné umísťování přízvučných monosylab na slabé pozice (v ukázce podtrženo), případně též nepřízvučných monosylab na koncový iktus mužských veršů (kurziva). Šafařík toho bohatě využívá: Ach, ty-li jsi, milý? jak pozdě! Hle, tvého jsem neznala hlasu, tak dávno již mého jsi neviděl krovu: nu, dokořen jsou již dvéře, jen rychle vstup v ložnici mou. Čtvrtině předrážek prvního půlverše, pětině předrážek druhého půlverše a 7,5% druhých slabých pozic ve zbylých stopách (první a třetí) odpovídá přízvučné jednoslabičné slovo. 18% mužských klauzulí naopak o svůj přízvuk přichází, ale stojí tam opět (nepřízvučné) slovo jednoslabičné – na rozdíl od svého nepředrážkového daktylu tam Šafařík nepřipouští čtyřslabičné Právem. V Německu bylo více básní v takovém metru, ale obvyklejší tu byla čtyřverší s oběma rýmovými páry mužskými, např. u Bürgera v romanci Lenardo und Blandine aj. II. Proměny Českého daktylu 21 slovo. Úhrnem běží o jeden z nejpřísněji normovaných útvarů české versifikace vůbec. Šafařík v něm šel proti běžnému proudu doby, která cizí vzestupná metra při napodobeních, přejetích i překladech nahrazovala sestupnými (zejm. jamb trochejem). Čtyřstopý daktyl s předrážkou uplatnili i jiní, např. J. M. KRÁL v básni. Předrážkovou a nepředrážkovou variantu čtyřstopého daktylu střídal Šafařík s katalektickým dvoustopým daktylem v polymetrické básni Jitro. Kontrastu rozměrů se využívá k rozlišení hlasů pastorálního dvojzpěvu. 5. Puchmajerovský daktyl se nadále hojně pěstuje kolem roku 1820, přičemž se kvantitativně rozšiřuje jeho žánrové uplatnění i morfologická variabilita. KLICPERA experimentoval s daktylem jako veršem dramatu v divadelním zpracování pověsti Božena. Jde tedy opět o látku vlastní soudobým baladám a romancím. Veršem je v Boženě psáno několik lyrických a reflexivních monologů první části hry, ojediněle i v nerýmované podobě, daktyl tedy vystupuje ve funkci blankversu. Poslední dvě dějství už jsou psána jen prózou. Blankvers se u nás ubíral jinými cestami. Širokou aplikaci daktylu puchmajerovců přináší jejich epigon F. B. ŠTĚPNIČKA. Vedle moralistní a baladické epiky se v jeho Lýře české I (1817) navazuje i na rakousky vojáckou notu ód Jana Nejedlého, jako Polák (viz dále) psal daktylem i veršovanou epištolu. Spolu s kombinací čtyř- a třístopého daktylu podle Vnislava a Běly se objevují v epice i nekombinované verše třístopé. Také Štěpnička zachovává v daktylu normu jak dvoudobých, tak třídobých rozměrů: přízvuk víceslabičného slova je u něho vyloučen na kterékoli slabé pozici s výjimkou incipitu, dodržuje se dvojslabičnost ženských zakončení; nástrojem diferenciace jsou jen přízvučná monosylaba na 2. slabé pozici ve stopě a občasné realizace mužského koncového iktu jednoslabičným slovem nepřízvučným. Novou úlohu a s ní i nový tvar dostává daktyl v některých pasážích (Mnohozpěvech, Dozpěvech, Slávozpěvech) POLÁKOVY Vznešenosti přírody. V extatických popisech velikosti Stvoření zavádí Polák – spolu s rozměry, jako je časoměrný hexametr, a v protikladu k základnímu osmistopému trocheji – různostopý daktyl (o rozsahu 4–6, ale také 2–4 stopy. V jednom případě je rozsah řádku stálý, ale metrum kolísá mezi daktylem a jambem.) Spolu s velkou spotřebou různých veršových typů v polymetrické básni lze motivaci takového užití daktylu vidět i ve vztahu mezi „lyrickým nepořádkem„ vlastním jak těmto různostopým veršům, tak básníkovu vzrušení z opěvaného předmětu. Černého dýmu již vyvaliny špinavem plnějí modřeniny. Černota z sebe šedivost plije, kolem se vije; /.../ Němčina s přízvukem nespojeným tak osudově s počátkem slova při realizaci tohoto „anapestu„ na takové nároky nenaráží. Bürger v uvedené básni, jejíž metrum bylo Šafaříkovi předlohou, si nicméně počínal volněji a desetinu řádek ponechal bez předělu uvnitř 2. stopy. V těch, kde předěl realizoval, i při možnosti využít vzestupné slovní celky musel v 84% případů také užít jednoslabičného slova. Máchal aj. upozornili na vliv Matthissonovy básně Frühlingsbilder. Básní na téma „jaro je tady„ byly ovšem tehdy napsány desítky. Vliv Matthissonův vystoupil do popředí nejspíše právě kvůli rytmu a snad i strofice. Matthisson však nic nekonfrontoval, celá jeho báseň je dvoustopá: Šafařík v tomto ohledu experimentoval samostatně. V tom se od něho odlišuje jinak mu podobný S. PATRČKA (v baladě Vražda aj.) s poměrně četnými dvojslabičnými slovy na slabých pozicích vnitroveršových stop. Co bylo v první verzi Mnohozpěvem, bývá v definitivním znění změněno na Dozpěv apod. Mezi první a druhou verzí, Přirozeností a Přírodou, se daktyl poněkud uvolňuje, a to tam, kde metričtější znění bylo spojeno s porušením jazykové správnosti – změny tedy asi vyšly z iniciativy Jungmannovy. II. Proměny Českého daktylu 22 V této se chmouřící mlžině tlusté cestu si seká zde blýskání husté. Jako kdy do prachu silnice vichr vstoupí, do nebe z jícnu vinou se ohnivé sloupy; (2.zp., Píseň) Daktyl je podobně jako v ódách nástrojem stupňovaného patosu. V posledním dvojverší zaznamenejme substituce tříslabičné stopy dvojslabičnou. Polák využívá daktylu dost často a rozmanitě i ve svých drobných básních, které představují skutečné obohacení poezie let desátých a dvacátých. V tradici Tablicově píše čtyřstopým daktylem další patetický odsudek napoleonské Francie. V jeho básnické epištole Zieglerovi (1815) se však metrum balad a ód stává nástrojem volného přátelského povídání, přičemž čtyřstopý verš je prostřídáván krátkými kontrastními pasážemi veršů dvoustopých. V obrozenském kontextu je docela neobvyklá báseň s exotickou tematikou Zbrojení se černých divochů k boji (1811), kde se ve složité strofě vedle ženských čtyř- a třístopých řádek objevují i daktyly akatalektické, nemluvě opět o kratičkých dvoustopých řádkách (po boku adoniů jsou to i trocheje). Rameny, hnáty kdo může jen hnouti, oštěpu, meče se musí dnes tknouti. Jakožto vítr když rákosem klátí, řemdihy nedlete proti nim hnáti. /.../ Pak ven z houští, ze strání, z pouští, vztekle jak ďáblové na ně si skočíme, Čtyřstopým daktylem napsal Polák v Cestě do Itálie dokonce i sonet. Časté užívání dvoustopých řádek – nejen v kombinacích s delšími rozměry, ale i samostatně – je důležitou událostí v rozšiřování daktylského repertoáru (z puchmajerovců je znali Palkovič a Rautenkranc). Návaznost dvoustopého daktylu na antický adonský verš (s ženským zakončením) vyznačuje jeho raný výskyt v Rožnayových překladech z Anakreonta, ale brzy se přenáší do jiných kontextů: stupňovaná rytmická lehkost učinila záhy z dvoustopého daktylu verš drobné intimní lyriky s folklorními názvuky a různých básniček „pro dítky„ (Chmela aj.). Řadu folklorizujících básní najdeme v Hankových písňových pastorálách, částečně i s ruskými asociacemi. HANKA někdy střídá tyto daktyly s krátkými řádky trochejskými. Vždy tak činí K. S. ŠNAIDR (šestislabičný daktyl a čtyřslabičný trochej), u něhož jde o jedno z mnoha provedení jeho typického osmiverší s pravidelnou alternací krátkých a mimořádně krátkých řádek. V chládečku seděla, věnce vila; poupátko růžové sama byla. II. Proměny Českého daktylu 23 Třístopý daktyl vedle balad se objevuje také v písňových textech (Rettigová, Filípek, Patrčka, Polák). Doklady čtyřstopého daktylu najdeme snad ve všech žánrech v obrození pěstovaných, včetně různých didaktických nápisů, epigramů a veršovaných „charad„. Ústřední je však stále baladická epika (včetně dvou oddílů proslulé polymetrické skladby K. S. Šnaidra Jan za chrta dán s odchylkami od metra v nápadně rozkolísaných rýmech) a rakousky vojácké verše. Dokonce ještě k r. 1820 a znovu na počátku let třicátých se vynořují verše o přírodních katastrofách, známé nám z barokní tradice předchozího věku. Postupně všude proniká sylabické uvolňování metrické normy. Za připomenutí stojí daktyly v překladech německých klasiků: Macháčkův Bůh a bajadéra (v Krasořečníku je to časoměrný, v překladatelových Drobnějších básních přízvučný daktyl) a ze Schillera Purkyňova Důstojnost ženská. Delší daktylské řady se zpravidla kombinují s krátkými, zvlášť tam, kde se rozsah verše podrobuje účelovému veršování šarád a epigramů. Jen výjimečně se daktyl velkého rozsahu váže k pateticky pojednanému velkému tématu (Tomsova Má vlast). Ojedinělým útvarem je pětistopý daktyl KRÁLOVA Kopání pokladu (1823), osvícensky humorné, drsně věcné epiky. Vedle příznaků sylabického rozmývání metra (o něm viz dále) se tu setkáváme i s řádky porušujícími sylabickou konstantu: v 11 případech je tříslabičný segment nahrazen dvojslabičným, nebo dokonce čtyřslabičným: Chtějí vždy většími slout, ač mají rozumu málo Polovic dobytého pokladu dovedu vám Takové odchylky mohly pocházet z německého daktylu, ale v daném případě jde spíš o substituce dle metriky antické (a doporučení Dobrovského, viz výše). V každém případě je to cosi ojedinělého. 6. Přes tento kvantitativní rozmach počíná odchod daktylu na literární periferii. Při kritickém odstupu od přízvučného verše, vysloveném s velkým důrazem v Počátcích českého básnictví (1818), byla jednotvárnost puchmajerovského daktylu zvlášť nápadná. Tento rozměr nenajdeme např. u Jungmanna nebo Kollára. Vývoj balady k náročnějším útvarům předpokládal využití folklorní poetiky, a to bez parodie nebo jarmarečních stylizací: básník se ztotožňoval s věrami svého lidu, které pro osvícence byly bez rozumu, a nacházel v nich hlubší významy mytické a národotvorné; v té chvíli verš spojený dosud s parodií nebo aluzí se stal nepřijatelným i v baladě; řada žánrů, kde se uplatnil puchmajerovský daktyl, byla opuštěna. Daktyl v průběhu 20. a 30. let ustoupil veršovým útvarům více připomínajícím lidový verš a jeho trochejský spád. 2. Obrození – daktyl v období sylabizovaného přízvučného verše 1. Obecná sylabizace českého přízvučného verše v 20. a 30. letech se mohla projevit už jen v nečetných daktylských textech. Jejím rozhodujícím rysem v daktylu je nedodržování nejen formanty přízvučnosti, ale i onoho pravidla, které jsme v úvodu (odst. 3.3) nazvali kontextovým omezením a které zapovídá přízvuk na nepočátkové slabé pozici metra, pokud sousední pozici silné také neodpovídá přízvučná slabika. S výjimkou případů, kdy přízvuk na slabé pozici následuje za nepřízvučným jednoslabičným slovem, je nedodržení této zásady v konfliktu se samou podstatou sylabotónického daktylu. Sylabická formanta, nota bene, není přitom ani v nejmenším dotčena. Tento typ sylabizace je příznačný pro četné balady a mravoučné skladby F. B. TOMSY, zaměřené k populárnímu ohlasu (byly časopisecky zveřejněny zejména v Čechoslavu počátkem let dvacátých). Ženská klauzule tu bývá realizována tříslabičným slovem (případně i s nerovnoPatří k nim i překlad oblíbené Overbeckovy Plavby, který D. Kynský bona fide přetiskl z rukopisu r. 1816, ale který pak V. Hanka docela si přivlastnil; vždy jde však jen o přetisky z 2. vyd. Thámova almanachu. Třístopý daktyl tu je obdařen předrážkou. Báseň Věnceslava Picka Potopa světa v č. 27 2. ročníku Večerního vyražení má i metrum a čtyřveršovou strofu shodnou s dávnými pokusy thámovců; Pickova katastrofa jen střídmě připomíná biblické téma, je to prostě horor ve 168 velmi pravidelných daktylských řádkách. II. Proměny Českého daktylu 24 slabičnými rýmy), stejně jako v soudobých trochejích. Daktyl jako by se tu vracel ke své rané podobě z časů před Dobrovského reformou. Tomsa je též autorem daktylské znělky_ z prsíček sedmerohlásků zpěv stoupá S3 V3 Názorný doklad sylabizace daktylu nám poskytli J. M. KRÁL a J. K. CHMELENSKÝ ve své veršované polemice o smrti (Čechoslav 1822). Na Královu báseň Na smrt, psanou ve čtyřverších pětistopého ženského a čtyřstopého mužského daktylu, odpověděl jeho oponent básní stejného titulu, metra i rozsahu. Král sylabizoval pouze pětistopé verše několikerým nedodržením uvedeného kontextového omezení, např. nepřicházej kosou, u Chmelenského se takových odchylek vyskytuje podstatně více, a to v obou rozměrech. Shoda iktu s přízvukem a slabé pozice se slabikou nepřízvučnou se u něho stává relativně slabou tendencí ve všech polohách, nevyhýbá se ani přízvukově neshodným rýmům, jež byly ještě pro Krále nepřijatelné. Výrazným příkladem sylabizovaného daktylu je balada V. RÁBA Knížecí vrah. Ve Vybraných básních tohoto autora je mnoho balad, ale jen ta jedna je psána daktylem. Skladba fascinovaná přízračnými věštbami a prolitou krví knížete byla dlouho zahrnována do deklamačních besedníků. Uvolnění rytmické stavby s „transakcentacemi„ (nedodržení kontextového omezení, při němž autor a čtenáři pravděpodobně předpokládali přenesení přízvuku na nepočátkovou slabiku slovního celku) nezasahuje koncové ikty, rovnoslabičnost rýmů je neporušena, o to více však je nepravidelností uvnitř verše. Přízvuků víceslabičných slov je na slabých pozicích více než přízvučných monosylab. A kdy sbor lovců se přivalí k luhu, hrad kde rozbořený k oblakům čněl: Jakýs tu rytíř podivného druhu statnému knížeti v ústrety jel. 2. MÁCHA napsal jedinou daktylskou báseň, a to takovou, kde šlo o přiblížení rytmu slov k rytmu zpěvu a dokonce instrumentální hudby: Zpěv lovecký. Je pro Máchu dosti atypická, zdá se, že konvenční téma bylo zvoleno právě jen pro vnitřní motivování rytmického experimentu. Báseň má tři dvojice nestejných strof proložených neobsahovými (Hurá! Hurá! Hurá!) trochejskými refrény. Ponecháme-li tyto refrény stranou, má první člen strofické dvojice vždy šest a druhý tři verše, přičemž mužské rýmy z šestiverší se vracejí v tříverší, a to vždy v jiném pořadí. Jen poslední rýmové slovo koncového tříverší nemá v předchozí strofě žádnou paralelu. Mužské verše v celé básni jsou čtyřstopé daktyly, ženské zase daktyly třístopé. Všechny řádky kromě jediné mají předrážku (pětkrát realizovanou přízvučným monosylabem); koncová řádka každého tříverší jeví silnou tendenci k prodloužení tohoto vzestupného toku i do nitra verše, tedy k rytmizaci na způsob jakéhosi „amfibrachu„: x/Xx//x/Xx//x/Xx/x/X// Dost výjimečným jevem je substituce tříslabičného segmentu dvojslabičným, přesněji dvěma monosylaby oddělenými syntaktickým předělem, který tu figuruje jako pauza, a tedy „náhrada„ chybějící slabiky: tam veselo nám; jen ze dvoru ven To je porušení sylabické konstanty. Naproti tomu běžným jevem sylabizace je častá (12x v 27 verších) nepřítomnost přízvuku na silné pozici. Vypadá to vždy stejně – na přediktové pozici stojí první, přízvučná slabika čtyřslabičného přízvukového celku: Tak vesele jasný uvítán buď den, Podobné případy nacházíme v třístopých verších, tentokrát na konci řádek; čtyři ze šesti ženských klauzulí jsou deformovány tříslabičným celkem: II. Proměny Českého daktylu 25 ...zdvíhá, ....... a hlučno ať zpěv se rozlíhá, Vnitroveršové silné pozice třístopých řádek nejsou takto porušeny nikdy. Jsou tedy všechny tyto sylabické volnosti (s jedinou výjimkou) spjaty se třetí stopou. Zvlášť zajímavé však je, že úplně všechny odchylky mají slovotvornou nebo i fonologickou oporu (nebo „motivaci„): první, přízvučnou slabiku umístěnou na slabé pozici tvoří předložka nebo předpona, nadto v 8 případech z 12 je samohláska nepřízvučné slabiky na silné pozici dlouhá: u prostoře, uhoněný, za námi je; ozývá, na ránu. Mužská zakončení jsou ve všech případech realizována jednoslabičným slovem, dvakrát však jde o slůvko nepřízvučné. Lze soudit, že v případě drsného porušení kontextového omezení pomýšlel autor na transakcentaci, resp. sáhl k těmto porušením jako k signálům zpěvně a hudebně akcentovaného textu (přesun přízvuku pod vlivem virtuální melodie). Věnovali jsme se podrobněji Zpěvu loveckému jednak proto, že jeho autorem je Mácha, jednak proto, že názorně demonstruje speciální rytmické prostředky obrozenského sylabizovaného verše v aplikaci na daktyl. 3. Obrozenský daktyl, přežívající, jak jsme řekli, převážně v tvorbě konzervativní a periferní, má jisté pokračování v druhé polovině století. Daktyl specificky májovský vyrostl v podstatě nezávisle na této tradici, se zcela novým tvarem, funkčním využitím i literárními prameny. Než k němu přikročíme, nesmíme opomenout aspoň pohled na dožívající pozdní výhonky daktylu obrozenského. Tradiční a novou linii nelze ovšem oddělit jednoznačně. Ani pokračování obrozenské tradice se neděje bez její proměny, a v něčem souběžně s daktylem předních májovců: je to poměrně časté soužití daktylu s verši daktylotrochejskými. Polymetrická lyrickoepická skladba D. VILLANIHO Smír (uveřejněná v jeho Spisech z r. 1862) s přímými odkazy k Máji i jeho epigonskými ohlasy uvádí ve svém 6. a posledním zpěvu (předchozí jsou trochejské) jakousi směs daktylotrochejských a daktylských řad. Nejsou zřetelně odděleny, je možné, že pro autora šlo o jediné čtyřstopé metrum s daktylským základem, radikálně ovšem porušující sylabickou formantu. Daktylotrocheje vytvářejí samostatnou pasáž jen na počátku zpěvu, pak působí jen jako odchylky mezi převládajícími řádky pravidelného čtyřstopého daktylu, který stále ještě vykazuje relikty sylabizace. Ticho po vůkolí – ticho i v háji, duchům lze tiše plesati v ráji. Milenec s milenkou pod zemí dřímá duše nad hvězdami duši objímá. Tématem rytířské pověsti, čtyřveršovou slokou a čtyřstopým rozměrem se naopak k obrození těsněji přimyká Villaniho Milada Lichnická (Úplný besedník 1877). Od schématu se odchyluje hlavně ve veršových počátcích a v občasném vypuštění přízvuků v mužské klauzuli, což z obrození dobře známe. S porušením přízvukové formanty je výjimečně realizována i klauzule ženská. I v této básni je však epizodicky (5x v 72 řádcích) realizována jedna ze stop (vždy druhá) dvouslabičně, takže syla- Bude nás přitom omezovat okolnost, že není možné získat úplný přehled o rozrůstající se básnické produkci (včetně časopisů) od 30. let, jaký jsme měli – na základě kartotéky všech básní – pro rané obrození; musíme tedy počítat s tím, že náš výklad bude dalšími nálezy doplněn a změněn. II. Proměny Českého daktylu 26 bickou konstantu porušuje skoro 7% všech veršů. Villani zřejmě byl pod přímým vlivem německé veršové techniky. Stejnou rytířskou látku, zřejmě v té době zvlášť oblíbenou (v nibelunžském verši ji do třetice zbásnil i Pfleger), zpracoval májovský, svou poetikou konzervativní autor B. JANDA (Dědička Lichnická v Básních, 1873), a to opět ve čtyřverších a v tradičním čtyřstopém daktylu, tentokrát výlučně ženském. Návrat k sylabotónismu je zřetelný, neboť porušení známého nám kontextového omezení je tu naprostou výjimkou. K přízvučnému daktylu patří i rostoucí akcentuace slabých pozic před realizovanou pozicí silnou (8,7% všech relevantních slabých pozic).- Vlivem originálu lze vysvětlit četné (26x v 207 řádkách) substituce tříslabičné stopy celkem dvojslabičným v Jandově překladu rytířské pověsti K. E. Eberta Kmotr z Háje, což je další doklad, že odchylky od sylabické formanty byly do našeho daktylu vneseny z verše německého. Tvá ruka-li dotkne se krále neb králové šatu, pak běda ti, zhřešil jsi proti zákonu svatu, když líže jim pes ruku, neptá se, smí-li, /.../ těm k vraždění vhod je to katovo pléně, však pýcha jich podá ti za to Nestrofická skladba připojuje k základnímu předrážkovému daktylu mnoho řádek o odlišném počtu stop. Shodně s obrozenskými texty oslabuje koncový iktus v mužských verších, šafaříkovská „amfibrachická„ cézura je skoro v polovině všech veršů. Výtvory okrajových básníků, využívajících v obrozenských intencích čtyřstopého daktylu v pseudohistorických a sentimentálních baladách, skrývají asi nejedno překvapení. Pověst J. V. VLASÁKA [o původu jména] Smíchov (stejně jako Justův překlad je obsažena v jednom z deklamačních besedníků) takřka beze zbytku realizuje Šafaříkův předobraz předrážkového daktylu, včetně závazného předělu před koncovou slabikou 2. stopy. Překlad rytírny M. G. Saphira od V. A. CRHY (tamt.) realizuje pod vlivem originálu jakýsi přechod mezi čtyřstopým akatalektickým daktylem a alexandrinem.- Týž autor (Zpustlá krčma) a B. Mühlsteinová (Klášterní zahrada) přispěli k tomuto typu daktylské produkce i svými původními texty. Autorem, jehož přínos je zcela jinde, ale při výletu do veršované poezie užil i daktylu, je A. V. ŠMILOVSKÝ. Napsal baladu Nebeklíč v třístopých akatalektických daktylech s častými přízvuky na první slabé pozici v řádce a několik dalších básní v adonském pětislabičném verši s častými přízvukovými odchylkami. Je však na čase vrátit se k čelným autorům. Pro daktyl má mezi nimi značný význam Gustav PFLEGER MORAVSKÝ, který v raných básních jednak pokračoval v epickém daktylu obrozenské provenience, jednak prvý přišel s novým využitím třídobých rytmů v lyrice. Obrozenský typ představují historické příběhy baladického rázu Výprava Vršovce (Cypřiše, báseň je z r. 1858) a Vojvoda (1860), složené opět v tradičních čtyřverších. Koncový iktus mužských veršů je často bez přízvuku a na slabých poiktových pozicích se objevují přízvuky, ale celkem je to verš pravidelný. Cézura uvnitř 2. stopy se objevuje v 60% všech řádek.- Případem soužití daktylu s daktylotrochejem je epické Smíření (1859, v Cypřiších). Tentokrát je toto spojení v polymetrické básni (střídají se pasáže v daktylu s předrážkou a bez ní se dvěma oddělenými daktylotrochejskými úryvky a dokonce s jednou pasáží šestistopého trocheje) motivováno deklarovaným navázáním na předpokládaný projev „staroslovanských pěvců národních„, tj. RK. Vše se upíná k tomuto vzoru, včetně nepřítomnosti rýmu. Pravé daktyly jsou uvolněny v incipitu a v přízvukování mužských i ženských klauzulí. Jiný daktylský překlad zapadající do obrozenské tradice, zpracování Bürgerovy Písně o věrnosti od E. Justa, přejímá strofu i rozměr originálu s obměnou (začlenění verše o dvou stopách); metrum je dodržováno přesně, jen koncové silné pozice jsou často nepřízvučné. II. Proměny Českého daktylu 27 Dosazené dvojslabičné stopy se objevují i uvnitř jinak jednolitých pasáží čistého daktylu, a to v momentech kompozičně závažných. 3. Daktyl Májovců 1. Začínáme novou kapitolu uprostřed výkladu o Pflegerovi, a má to dobrý důvod; jak jsme uvedli, u Pflegera vedle útvarů tradičních nalézáme i daktyly co do funkce i kulturních souvislostí docela nové. Podobně jako jeho přednější vrstevníci vytváří Pfleger v 50. a na počátku 60. let volné lyrické cykly nerozsáhlých básní rozmanitého, zejména erotického obsahu, přiklánějící se jednou více ke zpěvnímu, jindy mluvnímu či dokonce deklamačnímu typu. Básně bez nadpisu se spojují v jakýsi lyrický deník plný souzvuků i disonancí v náladách a situacích a ve shodě s tím kombinující rozmanité poetické žánry. Jsou to především dva cykly Písní v Dumkách (1857) a několik tematicky jednotnějších cyklů v Cypřiších (1862). Tento útvar má vzor v německé romantické a postromantické poezii, jmenovitě v lyrických cyklech H. Heina. Podstatným rysem předobrazu a aspoň některých jeho obdob včetně Pflegerových je rytmická variabilita. I když písňovost a mluvnost, intimita a poetika lyrické miniatury skoro znemožnila využití dlouhých veršů a komplikovaných slok, rozvinul Heine i v omezení značné bohatství krátkých rytmických řad trochejského, jambického i třídobého spádu, střídaných se zdánlivou nonšalancí, ale také s vědomím samostatné významové aktivity metra, jeho vlivu na vyznění básně. Pro některé jeho české následovníky to bylo pokynem k hledání variability i v českém repertoáru. I tak se však např. v Dumkách tradiční rozměry musejí až příliš často opakovat. Je tu však také 17 básní v třídobých rozměrech a v jejich kombinacích (též s jambem) a dalších 6 takových textů je v lyrických oddílech Cypřišů. Dva milencové blažení J4M jak plakali v náručí vroucí! předr.D3Ž A v nevýslovném toužení v své tonuli lásce horoucí! A než se setkal s rokem rok, tu proměna truchlá se stala: směv vymřel v líci, v zraku mok, on hynul v bolu, že ona se vdala! D4Ž bez předr. U J. Nerudy a V. Hálka to má obdobu až v pozdějších lyrických cyklech. K oživení třídobých rozměrů nevedla jen všeobecná snaha o rozmanitost. Pfleger hledal obdobu jednoho z typických veršových útvarů Heinovy lyriky: tónického čtyř- a tříiktového verše. Tónický verš, jak známo, má ustálený počet hlavních přízvuků v řádce a nenormovaný (přesněji: jistou nepříliš širokou volnost výběru ponechávající) počet slabik v intervalu mezi ikty. U Heina a ostatních jsou další omezení, vyvolaná vlivem sylabotónismu; mj. je meziiktový interval omezen na 1–2 slabiky a většinou je stabilizována i konstantní předrážka. Sylabismus verše je přesto značně rozkolísán, což je ve shodě s folklorem i tradicí (knittelvers). V českém prostředí naopak žádná taková tradice není. Pflegerovi se ovšem Heinův verš mohl jevit jako daktylotrochej s nepředurčeným rozvržením daktylských a trochejských stop, proměnlivým i ve vzájemně si odpovídajících řádkách jednotlivých strof, např.: II. Proměny Českého daktylu 28 1. verš, 1. sloka Když ondy mne srdce bolelo 5. sloka Ty tichá noci s tou lunou svou 2. verš, 1. sloka Tu truchlit vyšel jsem v modrou noc 2. sloka Div touhou že tehdy jsem neumřel 4. sloka a radosť to klamný 4. verš, 1. sloka a v srdce mi lila svou 5. sloka vždyť darmo se sebe jeho stín čárnou moc samého ptám (Dumky, Písně VI, 16) Na běžném sylabicky striktním pozadí se asi jevily tyto volnosti jako něco neobvyklého. (Jinak to přirozeně bylo s daktylotrocheji, které střídaly dvou- a tříslabičné stopy podle trvale zachovávaného schématu.) Pfleger sám složil v uvedeném raném období jen čtyři takové básně. Dostupnější korelát Heinova tónismu našel však ve verši daktylském, většinou jako u Heina opatřeném předrážkou, přičemž využil řady zavedených i nových odchylek od metra jako náhrady za variabilitu svého vzoru. Síla sylabické tradice znesnadňovala zařadit mezi tyto volnosti i substituce tříslabičného celku dvojslabičným, ale Pfleger se k tomu v několika případech odhodlal. Hranice mezi daktylem a daktylotrochejem ztrácí na ostrosti: Bylo to v máji, ba v máji, když jsem já uzřel milenku svou; kosové pěli tam v háji tak vzorně, jak píseň by mou! (tamt. č.7) Hlavní Pflegerův způsob rozmanitosti je však v něčem jiném než v porušování sylabické formanty. Nenarušuje ji často jím využívané kladení přízvuků víceslabičných slov na poiktové slabé pozice v daktylské stopě, a to zdaleka ne pouze na počátku verše. V extrémním případě to může vypadat takto: že jmě naše dál bude žít v plném zvuku (Dumky, Písně II, 29) S1 W1 S2 W2 S3 W3 Připojuje se k tomu i současné porušení formanty přízvučnosti, takže je (v mírnější formě, s jednoslabičným slovem na silné pozici) překročeno kontextové omezení: I pomine život náš jak zlatý sen, (Písně I, č. 17) S3 W3 Připojují se i odchylky zděděné po sylabizujícím daktylu, jako tu v divé bych plakal bolesti (rým: štěstí) (C., Staré žely 3), z hlediska májovské normy už rozhodně nemetrické. „Transakcentace„ obecně posilují písňovost básně, neboť naznačují možnost deformace přízvukování zvenčí nařízeným rytmem hudebním. II. Proměny Českého daktylu 29 Paralela mezi Heinovým iktovým veršem a Pflegerovým daktylem je oslabena tím, že jen kratší (třístopé) daktyly a jejich kombinace jsou Heinově mluvní a zpěvní lyrice blízké i co do stylu. U Pflegera mají velkou roli čtyřstopé daktyly, směřující i k složitějším strofickým útvarům; jejich styl je spíše deklamační, reflexivní a elegický. Blíží-li se písňovosti, je to vznešenější umělá romance. V tomto směru posunul modernizaci třídobých meter dále až Neruda. 2. V rané tvorbě V. HÁLKA se s třídobými rozměry setkáme spíše výjimečně. Dvou- a třístopý daktyl v pohádce Hadí koruna a třístopý daktyl balady Královna plesu se drží stále ještě v obrozenské oblasti užívání daktylu. V polymetrické pohádce nepravidelně se střídající dlouhé a krátké daktyly vyplňují výlučně úvodní oddíl a účastní se na fantasknosti zaříkacích formulí a monologů čarodějnice, která se činí nad svým kotlem; je tu mnoho přízvuků na slabých pozicích, ale nepřízvučnost pozic silných je vzácná všude kromě veršového incipitu. V Královně plesu už je hlavní Hálkovo daktylské metrum, třístopé, pravidelně se střídající s daktylotrocheji. Jsou to daktylotrocheje, ale jen jedinou svou pozicí a jen v určitých řádcích ve strofě: tam dvouslabičná stopa předepsaná schématem 1/3-2-3 může být nahrazena celkem tříslabičným, což řádku promění na pravidelný daktylský verš. 1. sloka vše třpytí se v krbu spanilém 2. sloka a zrak-li jej žárlivě provází Podobné substituce se podílejí na rytmické diferenciaci i v čistě daktylotrochejské baladě Mrtvá hlína. Daktyly Královny plesu jsou metricky přesné, ale přece jen třikrát (v 36 řádcích) porušují kontextové omezení, jako by si ještě připomínaly sylabizující obrozenský verš, např. jí vzdejte přežádanou slávu! V1 S2 Tato řádka odpovídá čtyřstopému jambu, kterým byla složena úvodní pasáž této polymetrické básně. Strofická kombinace třístopých daktylů s daktylotrocheji je příznačná i pro jediný Hálkův lyrický soubor se znatelnou účastí třístopých rozměrů, tj. pro druhý a třetí cyklus daleko pozdější sbírky V přírodě. (V časnějších Večerních písních jsou jen dvě malé básničky v dvoustopém daktylu.) Teprve zde totiž zahájil Hálek nepříliš energické pokusy o výraznější metrickou rozmanitost svých lyrických cyklů – až dosud v nich naprosto převládalo vždy jediné (jambické) metrum. Jen dvě básně ve třetím cyklu jsou psány nemíseným předrážkovým třístopým ženským daktylem, v dalších šesti se tento rozměr střídá s tří- nebo čtyřstopým daktylotrochejem. V této kombinaci je třístopý daktyl i v pozdních Pohádkách z naší vesnice (3 případy); kromě toho je tu však i řada básní, kde se vyskytují daktylotrocheje (samostatně, nebo v kombinaci s jamby), takže v úhrnu básně obsahující třídobé rozměry ve sbírce převažují. Až v poslední sbírce se tedy dá mluvit o převedení Erbenova jambu v daktylotrochej, jež se zdálo Mukařovskému (1934/1982b) tak důležité pro vývoj májovského verše. Rozhodujícím veršem májovských počátků byl jamb, daktylotrochej pronikal do této tvorby jen postupně a na základě podnětů z německé poezie. V Pohádkách z naší vesnice jsme už vzdáleni Erbenovi, i pohádkové příběhy, jako je Lesní žena, jsou neseny mluvním vypravěčstvím s reálně motivovanými rámci a patří k světu poromantickému. Pozdní Hálkův daktyl je velice pravidelný sylabotónický útvar. Kontextové omezení je porušováno jen naprosto ojediněle. Všude vládne maximálně zjednodušená strofika (čtyřverší), což platí i o epice Pohádek z naší vesnice. 3. Pro osudy třídobých rozměrů v tvorbě májovců je rozhodující – co do kvantity i průbojnosti tvorba NERUDOVA. Naše polemika proti tezi o převedení romantického jambu v daktylotrochej se II. Proměny Českého daktylu 30 opírá především o ni: v Nerudově rané tvorbě po Knihy veršů nenajdeme žádné daktylotrocheje a jen trojí užití daktylu (dvakrát v cyklu Matičce a jednou v polymetrické skladbě Jeník, vždy v úloze písňového verše s lidovým zabarvením). Zato se v celém tomto období nejen užívá jambu, ale také se o něm metatextově reflektuje. Příznačné je i pokračování tohoto příběhu: daktyl a daktylotrochej nemají místo v Baladách a romancích, všemožně navazujících na Erbena, ale v celé slávě se rozvinou v Písních kosmických a Prostých motivech, sbírkách rozvíjejících tradici heinovského lyrického cyklu. Při vší písňovosti, demonstrované i v názvu starší z obou sbírek, jde o texty v prvé řadě mluvní, mnohohlasé, často rozprávějící se čtenářem jeho řečí a dávající zaznít i specifikovaným hlasům neautorským. Mluvnosti vstříc vychází i prostinká strofika přerývaně rýmovaných čtyřverší. Rýmují se v nich jen ženské verše na sudých místech strofy, v 1. a 3. řádku jsou nerýmované klauzule tříslabičné (akatalektické); mužsky zakončených daktylů Neruda skoro neužívá. Naprosto převažuje třístopý verš, a to s předrážkou i bez ní. Z hlediska speciálního výzkumu Nerudovy poezie je velmi zajímavý fakt, že na rozdíl od Pflegera není nic z této metriky v raných lyrických cyklech. Až snaha rozprávět s vnitrotextovým i vnětextovým partnerem, říkat svůj part před publikem vedla Nerudu k třídobým rozměrům. S jeho mladistvým aristokratismem se nesrovnávaly. Jako Heine směřuje Neruda v Písních kosmických a Prostých motivech k rytmické variabilitě a k jakési nenucenosti, která mimuje nehledané mluvení. Postupuje však i samostatně a ve shodě s tradicí českého verše. Směřuje totiž k zachování sylabické stability rytmických jednotek. U Heina jsme viděli, že na kterémkoli místě v řádce (kromě konce) a v kterékoli řádce ve strofě lze očekávat buď jednoslabičný, nebo dvojslabičný interval mezi ikty. Neruda i v daktylotrochejích zajišťuje – a v daktylech, které do tohoto útvaru oproti Heinovi zavádí, tím spíš -, že řádky, které mají stejnou pozici ve strofě (tedy ve čtyřverších téže básně všechny prvé řádky, všechny druhé řádky atd.), si metrem i slabičným rozsahem odpovídají, přičemž řádky téže strofy se navzájem liší. Tak všechny sloky č. 30 Písní kosmických mají následující stavbu: Děj Země je krátce jen vyprávěn, předr. D3 akatalekt. jak píseň se krátce skládá: předr. DT3 ženský vylétla jiskřička z plamene, nepředr. D3 akatalekt. a zčernalá zpět zas padá. předr. DT3 ženský Takové složení sloky se přitom v obou sbírkách už nikdy přesně neopakuje, i když je užito zcela identického materiálu. Kromě kombinací se vyskytují – a v tomto případě ovšem i opakují – i čistě daktylské nebo čistě daktylotrochejské texty, i zde však směřuje Neruda k variabilitě, takže každý řádek ve čtyřverší může mít jinou stavbu; také v tomto případě je metrická jednota básně potvrzena na úrovni sloky: On balvany mlhy si do výše předr. D3 akatalekt. až k temeni Boubínu vleče, předr. D3 ženský Pro úplnost uveďme, že mimo tento kontext užil Neruda čtyřstopého akatalektického daktylu v textu krajního, manifestačně iracionálního a paradoxního unesení národním citem v básni Láska. Nadto se různé daktylské rozměry jako jeden z činitelů rytmické pestrosti hojně vyskytují také v epigramech. II. Proměny Českého daktylu 31 a pranic si z toho nedělá, nepředr. D3 akatalekt.(?) v kapkách že vše hned zas steče. nepředr. D3 ženský K variabilitě příležitostně přispívají i řádky čtyřstopé a/nebo jambické, přičemž opět jejich pozice ve strofě je pro celou báseň stabilní: Zem byla dítětem; myslela, nepředr. D3 akatalekt. ona že vesmíru pyšný střed nepředr. DT4 mužský a kvůli ní Slunce i obloha předr. D3 akatelekt. a celý širý svět. J3 mužský Při těchto možnostech rozmanitosti se v celých Kosmických písních (38 čísel, 40 výskytů meter, z toho daktylských a daktylotrochejských 32) opakuje jen jediný strofický útvar, ale hned na šesti místech; je to čtyřverší ženského a akatalektického nepředrážkového daktylotrocheje aBcB. Všechny další strofy se vyskytují jen jedenkrát. V Prostých motivech se šestkrát opakuje útvar s čtyřveršími předrážkového ženského a akatalektického předrážkového daktylu, přičemž se méně vyskytují opakované daktylotrocheje, takže tendence k variabilitě je tu obdobná. Rytmické uvolněnosti heinovského mluvního verše vychází tedy Neruda vstříc vynalézavými kombinacemi třídobých meter. Realizace těchto útvarů zůstává už v zásadě stabilní, takže se zachovává sylabická rovnost rytmických celků na úrovni strofy (čtyřverší) a veršová organizace se stává českému čtenáři srozumitelnější, než by byla úplná reprodukce německého tónismu. Dosavadní naše charakteristika májovské etapy daktylu platí v principu, teď ji však musíme doplnit o rysy, jimiž se třídobé útvary přibližují Heinovi více, než vysvítá z dosavadního popisu. Při zachování shora popsané metrické totožnosti analogicky postavených řádek dává i český daktylotrochej jistou příležitost k vzájemné záměně dvou- a tříslabičných celků, přičemž v rámci řádky je už zachován jen jejich počet. Heinův vzor a mluvní pojetí verše tento tónizující princip u Nerudy podporovaly, a viděli jsme to také u Pflegera. Píšeme o daktylu a volnostmi daktylotrocheje bychom se nemuseli zabývat, ale sousedství s daktylotrochejem se několikrát projevilo substitucemi (dvouslabičná stopa místo tříslabičné) i v samém daktylu. V Kosmických písních se tak stalo jen dvakrát (a to v jediné básni, č. 11, s populárně fejetonistickým stylem). V Prostých motivech tento postup nacházíme na osmi místech; je to vždy ve 2. stopě třístopého daktylu. já zapomněl umřít kdysi. (Jarní 3) Pokládám za příznačné, že větší kvantum odchylek tohoto typu charakterizuje básně do sbírek nezařazené (včetně epigramů), kde je týmž způsobem ozvláštněno 11 řádek ze 116. Není vyloučené, Analogicky, byť s použitím jiných prostředků postupoval i první český překlad Knihy písní. Jeho autor E. Špindler tu mnohokrát – buď v jednotlivých řádcích, nebo v celé básni – nahradil Heinovy iktové verše nesrovnatelně u nás běžnějším a sylabicky stabilním třístopým jambem. II. Proměny Českého daktylu 32 že se tyto básně ocitly mimo sbírku i proto, že právě pro větší množství odchylek tohoto typu je autor pokládal za méně dokonalé. V jiných způsobech stupňování rytmické komplexity je Nerudův daktyl střídmý i ve srovnání s obrozenskými básníky. Vypuštění přízvuku na vnitroveršové silné pozici se objevuje zřídka, a ještě méně ve spojení s přízvukem na sousední pozici slabé, verše, jako větry do skalních si pastí (Podzimní č.8) nebo široké vrásky ve tváři (Písně kosmické č. 11) jsou výjimkou. Nemetričnost je přitom zmírňována tím, že nositelem přízvuku na přediktové slabé pozici je předložka. Zajímavější, byť také nečetné jsou případy, kdy nepřízvučnost iktu není spojena s žádnou jinou odchylkou a zakládá se na mnohoslabičném přízvukovém celku, který zahrnuje dvě daktylské stopy, např. Což třepotá se to tu hvězdiček (Písně kosmické č.4) Nahromadění neplnovýznamových monosylab zesiluje mluvní zabarvení rytmu, je to dokonalé vtělení Nerudovy mluvnosti a nenucenosti. Platí to i o místech, kde takové jednoslabičné slůvko – nikoli díky svému významu, ale díky své pozici – přece jen přízvuk má: „Kde jsi teď, kde jsi?„ Však ticho kol (Zimní č. 10) Ostatně dlouhá řada monosylab se někdy z hlediska běžného přízvukování dostává do rozporu s metrickým rozložením akcentů: X/ x/ X/ a jak chci je hedvábem stírám (Jarní č.3) p S1 W1 Při vcelku přesném traktování veršových incipitů je právě nakupení monosylab, co do přízvukování nejednoznačné, typickým Nerudovým prostředkem nenápadného uvolnění rytmu, které se podílí na simulování řečové spontánnosti, aniž by metrum bylo porušeno: on nám to, habán ten, kazí. jen až kam zuby jí stačí (obojí Písně kosmické č. 11) Běžné způsoby umísťování přízvuků na slabé pozice jsou u Nerudy spíš méně časté než u jiných. Výjimkou je traktování akatalektické koncovky se silným přízvukem na poslední pozici – binokl na očích, v ruce hůl, (Jarní č. 2) s nímž se setkáváme v 17% řádek tohoto metra. Obvyklá stavba Nerudova čtyřverší je taková, že tyto tříslabičné klauzule se nerýmují: o tom, že řádka s nemetrickým přízvukem je izometrická s běžným zakončením ...Xxx, nemusíme pochybovat, neboť žádné omezení v jejich distribuci není. V II. Proměny Českého daktylu 33 autorově povědomí možná tato volnost sbližovala daktyl s daktylotrochejem. Není vyloučeno, že i standardně realizovanou tříslabičnou klauzuli (Xxx) si ales. Naproti tomu existuje jen jedna báseň (Letní č. 11), kde se volně užívá/neužívá předrážky. V souhrnu můžeme tedy Nerudovy třídobé rozměry a jejich nevšední přínos vidět tak, že funkční analogií rytmické proteovské proměnlivosti heinovského tónismu je pro ně především jemné odstínění metrických vzorců a jejich bohaté, rafinované, v každé básni vždy znovu od strofy ke strofě pravidelně se vracející kombinování. Teprve na tomto základě se pak využívá rytmických variant obměňujících známé útvary. 4. Ruchovci a Lumírovci 1. Obecně rozšířená představa o ruchovcích a lumírovcích (pro jednoduchost budu nadále obě školy nazývat lumírovci) nezahrnuje třídobá metra jako tvary významné pro tuto generaci. V její obrovské produkci mají daktylské texty skutečně jen nevelký podíl a u některých významných autorů, např. u Zeyera, se prakticky nevyskytují. Málo jich užívali i Sládek nebo Čech. Je zřejmo, že osou metrického systému lumírovců je protiklad jambu a trocheje (viz Červenka 1982; Červenka-Sgallová 1988). Úhrnná struktura zvukové vrstvy básně je tu příznivější pro dvoudobá metra, neboť v ní rozhoduje zaměření k plynulosti verše, k favorizaci vyšších celistvostí jazykových a jejich intonace před jednotkami elementárnějšími (slovy): třídobé útvary se svou konstantní akcentuací silných pozic osamostatňují naopak slovo a řečový takt. Přesto sehráli lumírovci ve vývoji českého daktylu nezanedbatelnou roli. I při relativně malém podílu třídobých rozměrů v tvorbě Vrchlického (i s daktylotrochejem je to cca 7%; zde i vždy dále mluvíme jen o původní knižní produkci z let 1875–1894) znamená to – při známém rozsahu této tvorby – z hlediska daktylu samého velice rozsáhlý korpus textů a veršů. Vrchlický přitom je tvořivým básníkem, který volí třídobá metra z hlediska jejich významovosti a ve shodě se sémantickým zaměřením celé básně; do vnitřního vývoje daktylu přináší nové prvky, získané v dotud neznámých literárních kontextech. Při orientaci na vyšší celky jazykové a rytmické není zastáncem pouhé hladkosti, technické bezvadnosti verše (jak ho pochopili jeho epigoni) a má k dispozici bohatou zásobu prostředků rytmické diferenciace. Ještě dva jeho současníci, L. Quis a E. Krásnohorská, se do podoby třídobých meter významně zapsali. Také lumírovci pokračují v obojí tradici daktylu – jak ve starší, obrozenské linii baladického verše, tak v nerudovském jeho utváření podle potřeb moderní subjektivní, mluvní lyriky. 2. Vůči umělecké intenzitě básní Elišky KRÁSNOHORSKÉ lze mít mnoho výhrad, nepopiratelná je zdatnost této čelné překladatelky a libretistky v oblasti veršové techniky. Daktyly a daktylotrocheje vystupují ve všech jejích sbírkách 70.-90. let (pozdní knihy necháváme stranou). Nejzajímavější jsou v prvních dvou, Z máje žití (1871) a Ze Šumavy (1873), které, což nutno zdůraznit, časově předcházejí Nerudovy cykly s vysokým podílem třídobých meter. 15 čistě daktylských básní z těchto prvotin navazuje na obrozenský daktyl převahou čtyřstopých rozměrů (jen tři básně je neobsahují). Vyskytují se s předrážkou i bez ní. V tradici populární bürgerovské drobné epiky pokračuje několik sentimentálních a/nebo vášnivých balad. Daktylská jsou i některá z mnoha přírodních čísel s moralistním a alegorickým vyzněním a několik textů konvenčního humorného folklorismu. Autorka se tady ani jinde nevyhýbá přízvukům na slabých pozicích daktylské stopy a podobně jako Šafařík oslabuje poslední silnou pozici užitím dlouhých slov v klauzuli verše: On poznal ji – zda jej též poznávala, S2 V2 S4 když ženichu „ano„ mdle zašeptala. Přesto zkušenost s Čechovou básní Nadšení se stala Mukařovskému (1935/1982) východiskem klasifikace veškerého předbezručovského daktylu jako vtělené monotonie, což podrobný průzkum materiálu v naší studii opětovně vyvracel a vyvrátí i v případě lumírovců. II. Proměny Českého daktylu 34 Podtržená přízvučná monosylaba zvýrazňují šafaříkovskou přerývku po 2. slabice 2. stopy, která se v předrážkových čtyřstopých daktylech Krásnohorské objevuje skoro v 85% všech řádek. Tato cézura stupňuje rytmickou komplexitu verše a posiluje jeho vemlouvavost. Jen naprosto ojediněle je v těchto básních daktylská stopa nahrazena slovem dvouslabičným. Možnost těchto substitucí odlišuje od daktylů daktylotrocheje, jichž Krásnohorská použila v dalších 15 básních z prvních dvou knížek. Na rozdíl od Nerudy mění se zde distribuce daktylských a daktylotrochejských řádek v jistých mezích od strofy k strofě a verš se tak poněkud více přibližuje německému tónismu. Ty meze jsou však i zde dost strohé, nedotčený zůstává počet stop ve verši, přítomnost/nepřítomnost předrážky a veršové klauzule. Také z toho však existuje, jako u Nerudy, závažná výjimka, a to v řádkách jinak pravidelně daktylských. Akatalektická zakončení verše, jako chci věrně mu o syna pečovat mohou být nahrazena nejen izometrickou klauzulí s přízvukem na slabé pozici poslední stopy, tedy by povstal z mé náruče, tobě v dík S3 V3 ale i modifikací, která k dosud koncovému tříslabičnému celku připojuje ještě jedno přízvučné jednoslabičné slovo, takže vzniká mužský verš, delší o jednu neúplnou stopu: Zrak ženy naň blahem i nadšením vzplál S3 V3 S4 (tamt.,Právo matky) Tak i Krásnohorská rozšiřuje okruh variant, které stojí v básni na analogických pozicích, mohou se navzájem v kontextu téže básně nahradit, a jsou tedy izometrické. Toto rozšíření paradigmatu izometrických forem je také obsahem zavedení daktylotrocheje. Najdeme ovšem od počátku (a od Vln v proudu, 1885, pak výlučně) u Krásnohorské daktylotrochejské básně s pevným rozestavením dvou- a tříslabičných stop, např. Nad proudem žití s průběžným schématem 2331(2) a 322 (v 2. a 3. v. sloky), resp. 323 (v 8.v.), Připloulo jaro – 3232(1), nebo zas básně, kde daktylské a daktylotrochejské řádky stojí každá na svém místě, aniž by se navzájem ovlivňovaly. Četnější a zajímavější jsou však v počátcích Krásnohorské texty, kde za izometrické se pokládají řádky s velice rozmanitým přízvukovým vzorcem. Taková je např. celá báseň Přadlena: On stoupá již oknem a na pavlán. pD3 akatalekt. „Ó zadrž! teď pomoz ti nebes pán!“ dtto s přízv. na V3 Zář luny jej vábí v závratnou výš, pDT4 muž. (1/3231) on přestává cítit života tíž. dtto „Stůj, milý, smrt hrozí ti o krůček dál!“ pD4 muž. Však prázdno, kde na kraji pavlánu stál – dtto Zář vnesla jej v průsvitný řeky klín, pD3 s přízv. na V3 on s přadlenou vnořil se v smrti stín. dtto 35 II. Proměny Českého daktylu Řádek podobných druhému citovanému dvojverší, s dvojslabičnou 2. stopou, je v celé básni o 36 verších celkem 7. Můžeme se teď dohadovat, zda kvůli nim označíme metrum básně za daktylotrochej s 29 daktylskými řádkami jako zvláštním případem daktylotrocheje, nebo budeme raději mluvit o daktylu se sedmi substitucemi tříslabičné stopy stopou dvojslabičnou. Píšeme sice pojednání o daktylu, nikoli o slovech, ale i tak je relevantní, jak si spojitou oblast veršového rytmu artikuluje do diskrétních kategorií dobové i naše vlastní literární povědomí. Daktylská terminologie vyjadřuje sblížení s germánským veršem, v němž jsou uvedené substituce běžné a nezavdávají příčinu k tomu, aby text opustil přihrádku textů daktylských. Pro nás proto ještě nepřestává platit otázka, kde se zastavit, kolik dvouslabičných stop je potřebí, aby se o daktylu mluvit přestalo. Je možné, že v pseudohistorické rytířské povídce Právo matky využívá autorka rozvržení substitucí k výstavbě komplexní konstrukce. V 19 šestiveršových strofách básně se uvedené substituce objevují v míře velice různé, a to podle postavení verše ve strofě: v prvních verších všech strof je poměr veršů se substitucemi a bez nich v sumě celé skladby rovnoměrný, ale některé pasáže básně je připouštějí hojně, jiné málo; druhé verše jsou převahou (14 z 19) daktylotrochejské, třetí a čtvrté skoro výlučně daktylské, s výjimkou jedné skupiny slok to platí i o verších pátých, zatímco šesté, s předchozími se rýmující, se z hlediska poměru daktylů a trochejů podobají veršům prvým. Konečně se mění i výběr vnitroveršové stopy (druhá nebo třetí), která je substitucemi zasažena. Dav udiven stojí i vojvoda žasne, pD4Ž kol utichly zbraní třeskoty hlasné, pDT4Ž když kníže se ptá:„Jaká prosba tvá? pD3 akatalekt. A žena dí:„Chráním práva svá, pDT3 akatalekt. neb křivda mě, vdovu, zle stíhá i víže; pD4Ž jest posvátná pře má – ó rozsuď ji, kníže! pD4Ž Co tedy říci o metru takové básně? Jsem v pokušení napsat, že celý předchozí mnohomluvný popis, po nutných doplňcích a zpřesněních, je pojmenováním jejího metra. Ale to je totéž, jako popřít reálnou existenci metrických kategorií, podle nichž se přece básně seskupují, významově zabarvují na základě intertextových vztahů atd. Uvedu tedy aspoň tolik, že se naše rytmické povědomí podle mého názoru brání zařadit uvedené řádky mezi daktyly, což by pochopitelně implikovalo eliminaci sylabické formanty z popisu daktylského verše, nebo její podstatné omezení zavedením jakéhosi substitučního pravidla, nějakého SWV =: SW, po jehož aplikaci by vzrostla rytmická komplexita řádky bez jejího přechodu k jiné metrické osnově. I takové pravidlo by ovšem muselo mít další nějaká omezení, bez nich by se vytratil protiklad dvoudobých a třídobých rozměrů vůbec... Nezbývá, než vědět o tom, že tato problematika existuje, a báseň, resp. určité řádky jejích strof, pokládat za daktylské jen v případě, že dvojslabičné substituce jsou v nich obsaženy jen jako výjimky. V každém případě desítky textů, v nichž daktylské a daktylotrochejské řádky jsou při vzájemném kombinování a při zachování strofického schématu zřetelně funkčně odděleny, nás zavazují, abychom daktyl a daktylotrochej kvůli přechodným útvarům nepřestali rozlišovati. Je vcelku náhoda, že k tomuto exkurzu jsme přistoupili při příležitosti veršů E. Krásnohorské; mutatis mutandis se vztahuje na Vrchlického a na většinu autorů, kterými se ještě budeme zabývat. Básní realizujících různé formy popsaného proměnlivého daktylotrocheje je v prvních dvou sbírkách E. Krásnohorské asi deset. Meze této proměnlivosti se samy od básně k básni mění, a jak jsme ukázali, může jí být využito i pro kompozici. Také v básni Očarované údolí se přechází od II. Proměny Českého daktylu 36 naprosté převahy daktylotrochejů k čistému daktylu v posledních třech slokách, jež jsou zároveň jakýmsi komentářem k předchozímu přírodnímu obrazu. Stojí za zmínku, že předrážka není v raných textech E. Krásnohorské nikdy fakultativní. Dozvuky daktylotrocheje s proměnlivými konfiguracemi dvou- a tříslabičných stop najdeme už jen v několika básních ve Vlnách v proudu, a i ty jsou rytmicky stabilizovanější. Jinak už až do konce sledované tvorby zná Krásnohorská jen daktylotrocheje fixní, tj. takové, kde rozmístění různoslabičných stop v rozloze řádky je jednou provždy pevně stanoveno. Daktyl se uplatňuje ve dvou velice nápadných baladách sbírky K slovanskému jihu. Rozložení rýmů, pravidelného rozmístění řádek různého rozsahu a rozsáhlého refrénu ve Třech lebkách, básni křiklavé hrůznosti, je využito k složité strofické konstrukci určené k sugestivnímu působení; i „amfibrachická„ cézura (87,5% všech řádek) se zdá účastnit na pohnutlivé vzrušenosti tohoto textu. Přízvuky na obou slabých pozicích jsou samozřejmé jako prostředek odstínění rytmického, přičemž intonační plynulost verše dominuje natolik, že nemetrická přízvučná slova významově splývají s okolím a zůstávají tak zahrnuta do jednotící intonační linie verše i výpovědi. Dalších deset daktylských básní přináší sbírka Letorosty (1887). Spolu s jinými rozměry je tu daktyl veršem básní kombinujících přírodní obrázky s alegoriemi intimního i kolektivního osudu. V úsilí o lehkost vystupují do popředí kratší, třístopé verše. Jejich rytmus ve spojení s přírodními motivy a pojmenováními, jejichž významy splývají v odkazech k navzájem si podobným harmonickým skutečnostem, je nositelem rychlého tempa a tentokrát stupňuje plynulost textu. Z přírodních reálií se dělá umělý svět lyrického očarování, a třídobý rytmus tomu napomáhá. Plynulost verše stupňují předrážky nebo četné vzestupné počátky nepředrážkových veršů zvyšující syntaktickou návaznost. Nejnápadnější volnost je časté traktování koncové akatalektické stopy s přízvukem na poslední slabice (Xx X) nebo i s připojením monosylaba za dosud koncovou stopu (Xxx X) (viz výše). Také tyto náhrady probíhají jako plynulé procesy v postupných sukcesivních proměnách od strofy k strofě (např. v básni V zmítaném lese). Duj, myšlénko, vichre! Neb jako ten les se křivdy kol věží a bují ti vstříc! Hoj, odestři v mračnu již pravdy líc a pro světlo sáhni si do nebes! Na konci století (Bajky velkých 1889, Na živé struně 1895, Rozpomínky 1896) se daktyl spolu se všemi užitými rozměry stává veršem polemické, pateticky deklamační a alegorické vlastenecké lyriky. I nadále převládají verše třístopé. 3. Ladislav QUIS je také autor zaměřený k básnické technice a o ní poučený. Předem promyšlené metrické konstrukce jsou u něho důsledně prováděny. Daktylotrocheje, které z třídobých rozměrů převládají v prvotině Z ruchu (1872), jsou fixní, zachovávají po strofách přijaté rozvržení dvou- a tříslabičných celků. Metricky je Quis obohacuje o dlouhé (pěti- a šestistopé) řady, které v kombinaci s kratšími tvoří různorodá čtyřverší. V některých případech je možné, že i přes rýmování jsou pojata jako obdoba antických lyrických slok, k čemuž navádí i žánr vlastenecké ódy, např. v básni Francii (čísla pořadě vyznačují počet slabik v přízvukovém taktu): V dáli modravou spěl orlova oka blesk, 231/321 letěl přes hlavy hor, přes pláň a řeky lesk. 231/321 Běda, oběti, tobě! – 232 Blízko, blízko ti žal a stesk! II. Proměny Českého daktylu 37 2321 (Francii) Poměrně vzácná je vnitroveršová katalektika (mužské zakončení 1. půlverše v cézuře dlouhých řádek. Pouze šestistopé verše přináší nerýmovaný Sen, jehož spíše daktylské než daktylotrochejské metrum dojista funguje jako přízvučný ekvivalent antického elegického disticha. Čistý daktyl se v prvotině objevuje jen jako dvoustopý verš (všech tří možných zakončení). V nestrofickém uspořádání a reflexivních básních je to další antická aluze (adonský verš), ve strofách a písňovém stylu a ve spojení s vesnickou tematikou je jedním z nástrojů Quisova folklorismu. Tak byl nejbohatěji uplatněn v pozdějších Písničkách (1887); jeho přímočará přesnost, pro Quisovy daktyly vůbec příznačná, se tu aspoň trošičku naruší přízvučnými monosylaby na druhé slabé pozici první stopy (Na noc zlý pes), ale strojová pravidelnost dává všem těmto skladbám – do značné míry i soudobému folklorismu Sládkovu – intenzivní příznak profesionální literárnosti.- Vedle dvoustopých se samostatně nebo v kombinacích objevují i tří- a čtyřstopé daktyly. Ve hrách s tématem bývají využity i onomatopoicky. Od nápodoby folkloru se delší verše přesouvají k mluvním obrázkům lidového života a výjimečně i k náznakovému podání výjevů snových (Sen). Nejvýznamnější Quisův přínos k daktylu je obsažen v Balladách (1883), které se žánrem vracejí k obrozenské tradici; spolu s předchůdci získaly přístup i do populárních besedníků. Quis tu navazuje přímý vztah i se starými německými vzory a snad i se vzory těchto vzorů, jejichž sláva vrcholila bezmála sto let před knížečkou Quisovou. Svědčí o tom překladový soubor Staroskotských ballad, vydaných sice až 1900, ale vyrůstající z dlouhého zájmu a studia. Tam mimochodem najdeme nejuvědomělejší nápodobu germánského iktového verše (včetně pokusu o jeho teoretický popis v překladatelově úvodu), přičemž i v tomto daktylotrocheji střídajícím čtyř- a třítaktové úseky zůstává v platnosti omezení na jedno- a dvouslabičné meziiktové intervaly, I za cenu drastických slovosledných deformací: ty od vrat mých, zdaleka ke mně jež šla kde při normálním ty od vrat mých, jež zdaleka ke mně šla by se úplnou likvidací daktylského spádu v rámci našeho povědomí jakákoli rytmičnost asi definitivně vytratila. Významné místo ve vědomě tradicionalistických Balladách zaujímá kombinace čtyř- a třístopého daktylu (s jedinou výjimkou bez předrážky), známá už od Hněvkovského. Generačně příznačná je naproti tomu náročnější strofika. Právě v ní nachází Quis nástroj jisté diferenciace daktylu, který jinak je velice přísnou realizací metra. Což je jí platen teď vodníkův trest, tím-li hoch milý jí vrácen? Vodníkem lapen i utopen jest, dřív než byl škůdce ten chvácen. Nadarmo matka ji pobízí v chrám. „Pozdě již všecko, nač děkovat mám?“ „Bůh jen tě potěšit může.“ „Navždy mi uvadly růže.” M ezitextový interval – počet slabik mezi dvěma sousedními přízvuky. II. Proměny Českého daktylu 38 (Vodník 4) (Nemůžeme si odepřít upozornění na analogii s hříšnými výroky Bürgerovy Lenory.) Strojový ráz tohoto verše porušují jen přízvuky na druhé slabé pozici nekoncových stop a občasné nepřízvučné jednoslabičné slovo na místě mužské klauzule. Ve třech případech se daktyl kombinuje s daktylotrochejem, přičemž místo každého rozměru ve strofě se s nepatrnými odchylkami dodržuje. Např. v osmiverších 3. části polymetrické skladby Vodník jsou 4., 7. a 8. řádek vždy daktylské, ostatní daktylotrochejské; rafinovanost strofy záleží v tom, že rozložení meter neodpovídá členění podle rýmů: a B a B c c d d DT DT DT D DT DT D D Daktyl ve 4. v. narušuje jednotnou rytmizaci prvních 6 veršů strofy. Ve Shledání je strohý strofický půdorys s daktylotrochejem výlučně ve 3. verši poněkud uvolněn, od základního schématu se odlišuje v 8 verších z 88. Nejvolnější baladou sbírky je Krajánek, jejíž rozměr je čtyřstopý daktylotrochej s proměnlivým a předem nepředvídatelným pořadím dvou- a tříslabičných stop; i zde však relativně nejvyšší podíl mají předrážkové mužské daktyly, které najdeme v 18 řádcích ze 40. Daktyl Ballad, jeden z nástrojů archaického žánru, v kontextu nadpřirozených bytostí a melodramatických pocitů působí skoro jako metrický citát. Není to jediný případ, ruchovci se rádi – i prostřednictvím verše – odvolávali k idyle obrozenského básnictví. 4. Daktyly v tvorbě J. V. SLÁDKA a Sv. ČECHA jsou nečetné. U obou mají naprostou převahu daktyly dvoustopé. Sládek takto – výjimečně – rytmizuje drobnou písňovou lyriku strofickou, přičemž na několika místech vypouští přízvuk na 2. silné pozici a vyplňuje celou řádku jediným slovem, se speciálním lyrickým efektem: pohádka žití / dopovídána. Čech je znám strojově přesnými daktyly Jitřních písní (Nadšení), zajímavější však jsou jeho krátké nestrofické řádky ve funkci adonských veršů: v tomto rozměru, podobně jako v Goethově Faustovi, pějí nadpozemské bytosti v polymetrické skladbě Sníh. Ani ne tak pro technické zvláštnosti, jako pro pozoruhodný umělecký kontext, do něhož je začleněna, nemůžeme nechat beze zmínky kombinaci čtyřstopého akatalektického a ženského třístopého daktylu v básni Při konvici od Bohdana JELÍNKA. Atmosféra osamělého snění a vzpomínání, dialogu se stíny zemřelých je spoluvytvářena rytmem vzdáleným rytmu běžné řeči (její bohaté frazeologie je zároveň silně využito). Odpoutání od běžné zkušenosti naznačuje i hravost častých složených rýmů. Nadarmo! Ni na to nemukla bába má; myšlenka netopýr polétá nad náma! a měsíc po střepích sklenky. Líže je, děťátko šťávu jak pamlsku, jako by po tichém, sinavém paprsku sotva byl vylezl z plenky. Pádné efekty daktylu jsou zcela eleminovány stupňovanou plynulostí, splývavostí lumírovského verše, která se do daktylu prosazuje mimořádně častým přesmykem přízvuku z první silné pozice na následující slabou: lumírovský daktyl je pod mocným vlivem vládnoucího jambu. Před rozborem Vrchlického můžeme snad v jakémsi dílčím souhrnu říci, že u lumírovců – někdy v kontrastu k mluvnosti Nerudově (Krásnohorská, Quis, Čech), jindy s jejím využitím (Jelínek) – se daktyl se svým zdůrazněným rytmem, vyžadujícím značnou stylizaci slovníku, stává jedním II. Proměny Českého daktylu 39 z nástrojů konstrukce světů a citových poloh vzdálených běžné zkušenosti, motivovaných literárními tradicemi, sněním a exaltací. 5. Jak jsme řekli, relativní četnost třídobých rozměrů není u VRCHLICKÉHO velká: ve sbírkách do roku 1894 – jen potud sahá náš materiál a platí naše charakteristiky – je jednotek (básní nebo jejich samostatných částí v polymetrických skladbách), v nichž se objevuje daktyl nebo daktylotrochej, asi 6–7%. Při nesmírném rozsahu Vrchlického díla (v knihách vydaných za uvedené období je přes dva a půl tisíce samostatných metrických jednotek) běží o vskutku rozsáhlý individuální soubor třídobých rozměrů, a to s velkým dosahem i pro osudy daktylu v další generaci. Nadto je to soubor diferencovaný a i technicky zajímavý, rozmanitými způsoby vpletený do strukturních i tematických souvislostí Vrchlického díla, z vývojového hlediska průbojný. Můžeme z toho bohatství vybrat jen několik pozorování, která pokládáme za základní. Výběrem meter pokračuje Vrchlický v cestě započaté už u májovců, tj. v přechodu ke kratším rozměrům. Čtyřstopý daktyl, v obrození vedoucí, se samostatně vyskytuje jen v několika málo básních, jeho hlavní způsob je ve stroficky uspořádaných kombinacích s daktylem dvou- a třístopým, s čtyřstopým daktylotrochejem, a tentokrát také s jambem. K samostatnému třístopému daktylu a jeho kombinacím se jako významné metrum řadí i kratičký daktyl dvoustopý. Jde i o radikální změnu metrické sémantiky; dlouhé daktyly v češtině jsou na rozdíl od jiných versifikací rytmem pomalým, těžkým a vážným, daktyly krátké naopak jsou spojeny s významy lehkosti a rychlého pohybu. Přesun k nim souhlasí se stylovou charakteristikou připsanou Vrchlickému už v Mukařovského rané práci (1927/1985), s oním rychlým a splývavým letem představ a obrazů, jehož primárním orgánem byl Vrchlickému jamb, ale který je – oproti pětistopým jambům – v krátkém daktylském rytmu potenciálně pozbaven rétorické zátěže. Vždyť řeka neptá se, když břehy líbá, který květ nejdříve v sen ukolíbá; a ten hloh neptá se v květu svém prostém, zda motýl či ptáče bude mu hostem. (Sny o štěstí) Výlučně dvoustopý daktyl (mužský, ženský i akatalektický) se v uvedeném časovém rozmezí objevuje asi v 20 básních, v dalších 20 vystupuje v kombinaci s jinými. Generální stylový příznak motorický nabývá přitom podle kontextu velice různých odstínů. V lyrice s ad hoc komponovanými strofami je dvoustopý daktyl jedním z mnoha stavebních kamenů, dostává úlohu drobných prodlev a strofických přeryvů, zvukových ech a zdvojení. Nyní víc nechodí za mnou až k prahu, úsměv jí nesejde z líček, bezpečně hledí teď vstříc svému blahu, slza však skane jí z víček Ani z hlediska relativních četností to tak málo zase není, uvážíme-li, že druhé nejčetnější Vrchlického metrum vůbec, čtyřstopý jamb, má podíl jen o málo víc než dvojnásobný; nejvíc textů, skoro přesně jedna polovina, je ovšem psáno pětistopým jambem. II. Proměny Českého daktylu 40 v ňader skrýš, jak nenadále by brilant pad, a musím líbati dále ty její ruce, ty bílé ruce, ty drahé ruce nastokrát! (Svatební I,Poutí k Eld.) Na strofě se podílejí i jamby, a u dvoustopých veršů při známém nám uvolnění formant v incipitu nelze mezi jambem a daktylem dost dobře rozlišit.- V lyrických strofách sdruženě rýmované dvoustopé daktyly bývají zapisovány v jednom řádku s vnitřním rýmem (např. Gavein ve sb. Staré zvěsti).- Jiným typickým užitím dvoustopého daktylu jsou strofické klauzule. Je to dávný postup, známý už od antiky, a také Vrchlický s jeho užitím napodobuje antické strofy (b. Sapfo ve Zlomcích epopeje) a vytváří i jejich rýmované obdoby, např. ve spojení s fixním čtyřstopým daktylotrochejem: Nechť proto číše pukne nám v kusy! Mysleme, tak že býti to musí; někdo si na nás na Hádu řece vzpomene přece! (Přípitek moderní, Jak táhla mračna) Zde zase pro změnu v kratičké řádce se vlastně neutralizuje protiklad daktylu a daktylotrocheje.- Podobně vypadají čtyřverší Balady novořecké (Různé masky). Dvojstopý daktyl samostatně figuruje v několika erotických básních a spolupůsobí tam při sugesci radosti a smyslového okouzlení (zejm. sb. Sny o štěstí). Je to písňová lyrika, podle složitosti strofy buď prostá písnička nebo umělá romance. I krátké strofické daktyly mohou získat charakter mluvního verše, ale odstín lehkosti atd. si udržují i přitom, třeba i v kontrastu k tematice. Tak je tomu zejména ve vzpomínkovém Poslání (T. Canizzarovi) ve sb. Jak táhla mračna a v Ranní procházce (Život a smrt), kde verš se jednoznačně staví na jednu stranu tematického kontrastu (jitřní idyla, uvolnění vs. sebevražda cizího mladíka) a reprezentuje ji i v pasáži, kde idylické téma je vystřídáno tragickým. Pozoruhodný je soubor dvoustopých daktylů ve sb. Nové zlomky epopeje. Vesměs jde o sbory mytických i polohistorických bytostí. Není tu stopy po vylehčení, krátký daktyl se podílí na básni významy prudkého pohybu a vysilujícího vzepětí, které v tematické vrstvě je spjato se zběsilou žízní boje. V Písni Valkýr na bojiště ujíždějících stojí proti sobě krátké řádky a řádky velice dlouhé, ale i ty druhé jsou tvořeny – ztrojenými – dvoustopými daktyly s vnitřními rýmy: Co dál, se neptáme, s listím jen šeptáme a všecko deptáme v divoký cval, blesk tmou-li prokmitá, našeho kopyta jiskra to vlnitá, jak hřmíme dál. V Písni Geuzů hrají krátké řádky napřed ve strofách roli opakovaného verše mezi čtyřstopými daktyly, pak se však spojují v nestrofický Sbor a jsou tam doplněny o stejně rozsáhlé nové verše, vytvářející s nimi rýmové páry. Jsou to mimořádně rafinované a do té doby neznámé způsoby využití rytmu k sugesci davového fanatismu. II. Proměny Českého daktylu 41 Kupodivu u Vrchlického není mnoho dvoustopých daktylů nestrofických, i když mu byly dobře známy z evropské poezie, jmenovitě z nadpozemských sborů ve Faustu. V Hilarionu čteme jen nevelký Sbor Amorettů, jeden refrén a jedno zaříkávání. V Twardowském se tento rozměr výrazněji účastní na závěru skladby (jako ve Faustu), kde dominuje motiv stavu beztíže. V dalších třech lyrických básních (např. Pavouci ve sb. Život a smrt) má krátký daktyl význam vášnivého nebo snového okouzlení. Je to nadpozemský rytmus blízký tomu, co je vzdáleno každodennosti: až svět ti zmizí, pěje se v Pavoucích. Nejvýraznější aktualizací dvoustopého daktylu v sepětí s tematikou prudkého mimozemského pohybu je ovšem proslulá Vlasatice ve sb. Duch a svět. Zmínili jsme se o „jambických„ incipitech daktylských řádek, které jsme našli už i u jiných autorů. U Vrchlického traktování 1. stopy podle vzorce X/Xx a x/Xx je velice časté. Noc na nás čeká a ze své studny chce nám dát píti, ve vln svých rojích chce nás kolíbat jak velká řeka! (Svatební II, Poutí k Eld.) Vliv jambu je u Vrchlického tak silný, že zhruba čtvrtina všech jeho daktylských řádek (různé rozměry se v tom ohledu liší, u třístopých je jich více než třetina) má jednoslabičné slovo na první pozici. (O verších s předrážkou tu přirozeně nemluvíme.) Nezanedbatelnou část těchto monosylab představují slova přízvučná, takže při obsazení incipitu podle vzorce X/Xx není porušena formanta přízvučnosti; ani tyto realizace se ovšem nevymykají jambické normě. Naproti tomu podíl „daktylských„ incipitů v lumírovském jambu je velmi malý. Můžeme tedy ještě stále i dvoustopé daktyly alespoň statisticky odlišit od dvou- či třístopých jambů, i když u izolované řádky tak učinit nelze. Už u Nerudy a Krásnohorské jsme viděli, že i akatalektické daktyly se přibližují jambu i ve své klauzuli. Tam vládne jistá volnost, a také už ve Vrchlického Duchu a světě (současně s Písněmi kosmickým) nacházíme jako izometrické (ve stejných pozicích strofy) následující typy veršových zakončení: (1) Stál anděl v azurných výšinách, (2) Odvrátil hlavu a zakryl tvář, (3) Jak táhl nad zemí oblaků lem, Běžná tříslabičná klauzule (1) je ve (2) nahrazena daktylskou stopou s přízvukem na koncové pozici, což uvnitř verše není nic neobvyklého, ale na jeho konci značně obměňuje rytmický spád; tato tendence k mužskému vyznění se ve (3) projevuje jako radikalizace (2) – za úplnou daktylskou stopu se připojuje ještě přízvučné jednoslabičné slovo. I když jde spíš o popření tónismu, byla tato volnost převzata z tónických veršů H. Heina. Setkáme se s tím snad ve všech Vrchlického básních, kde se vyskytuje akatalektický třístopý daktyl, např. v Kariatidách (Sfinx), Noci (Jak táhla mračna), Stvoření květin (Čarovná zahrada), Jepicích (Brevíř moderního člověka), Odysseovi na moři (Nové zlomky epopeje) nebo Hovorech duší (Okna v bouři). Všude, a nejen v daktylu třístopém, má silné zastoupení i varianta (2). Od jedné varianty k druhé vedou přitom v některých textech důmyslné modulace (např. v Před deštěm ve sb. Život a smrt). II. Proměny Českého daktylu 42 Dí rolník:"Deště nám potřebí, dle všeho na zemi, na nebi, /.../ Ba slyším, plný jak šumných ech se spouští na došky, šindel střech /.../ Má duše přitom jest jak ten kraj, nad ní se vznáší kýs neznámý taj, Tato variantnost, porušující i sylabickou formantu, působí dojmem volnosti a vtiskuje daktylům, jmenovitě třístopým, znak spřízněnosti se spontánním mluvením, a to jak v baladách, romancích a féeriích, tak ve skladbách intimní lyriky a reflexe. To platí také o zmíněných „jambických„ incipitech, k nimž u Vrchlického třístopých daktylů se připojuje ještě jedna varianta: od počátku 80. let a ještě více od jejich poloviny se volně mísí verše s předrážkou a bez předrážky. Stéká tak příšerně líně bez předr. a poč. monosylaba hlas věčna v lidské to děje, bez p, přízvuk na S1 i W1 kdo bdí a propadl vině, bez p a přízvuku na S1 se v zvuku tom na loži chvěje. s předrážkou (Hodiny, Nové zl. epopeje) Pátá varianta záleží tom, že i předrážka může být obsazena monosylabem přízvučným. Tyto rysy oslabují hranice mezi daktylem a daktylotrochejem, neboť – ve stanovených mezích – rozmývají sylabickou konstantu. Můžeme metrum ještě stále pokládat za daktylské, když se k uvedeným volnostem připojí uvnitř verše substituce tříslabičného segmentu dvojslabičným? Hranice obou meter je relativizována a záleží na striktnosti postoje vůči „výjimkám„; myslím, že v době vzniku těchto veršů byl obecně přísnější než dnes. Hranice je napadena i z druhé strany: ve všech daktylotrochejských textech najdeme mnoho řádek regulérního daktylu. Postavení ve strofě nemůže o provenienci dané řádky rozhodnout, ale lhostejné pro ni také úplně není. Stálo jsi, stálo jsi tisíce let nad lidstvem spícím sen víry. Vidělos Hory prchati v tanci, svítilos na čelo Dantemu psanci, v Hellady znova obživlý svět, plálo jsi z dláta, z štětce i strun, ale tvůj trůn zůstal přec na světě sirý. (Jitro lidstva, Sfinx) II. Proměny Českého daktylu 43 V osmi osmiverších této hymny se dvojslabičná stopa (mimo konec řádky) objevuje v jednotlivých verších sloky v míře velice různé. Sylabická formanta není porušena v polovině 1. veršů, ve všech 2. verších, v 60% 3. veršů, v 75% 4. veršů, 5. verše sloky jsou vždy daktylotrochejské, 6. verše jsou pravidelnými daktyly z 60%, 7. a 8. verše všecky. Spolupráce daktylu a daktylotrocheje nabývá dost sofistikovaných podob, přičemž zdrojem této komplexity je mnohost a vzájemná zastupitelnost variant, která i patetické básni dává mluvní charakter. Na prostupování rozměrů se v mnoha básních podílejí také verše jambické. Básně, v nichž na analogických pozicích strofy může stát řádek daktylský, jambický nebo daktylotrochejský, najdeme – s různým zastoupením těchto rozměrů – od sbírek Sfinx a Staré zvěsti dlouhou řadu. Jsou to jak složité strofy, tak zejména jednoduchá čtyřverší se stálým rozmístěním mužských a ženských zakončení. Za společného jmenovatele všech tří rozměrů musíme přirozeně označit daktylotrochej, ale rytmické rozdíly mezi řádky dvou-, třídobého a smíšeného spádu tím nejsou odstraněny. Svou závažnost má např. převaha jambů ve třech epických číslech Starých zvěstí, rovnováha třídobých a dvoudobých meter v Oběti z Různých masek, či zase dominance daktylů v Hodinách nebo Omarovi z Nových zlomků epopeje. Tyto kombinace jsou jedním z příznačných veršových útvarů Vrchlického drobné epiky; tyto básně nejednou tematicky čerpají z germánských mýtů a podání, čemuž odpovídá i daktylotrochej, odvolávající se na užití blízkých mu tónických veršů v německých a anglických baladách. Rozložení meter ve strofě může být upraveno a zpravidelněno. Mluvní a rétorická vložka v epické básni Píseň života (Zlomky epopeje) kombinuje čtyřstopý akatalektický daktyl zcela pravidelně s třístopým jambem: Když ty jsi v bezedno spousty vln mořských slal, skal šíje utvrdil, já se tě málo ptal, co ty chceš mne se tázat? Ty budeš jak mdlý brav dál vodit hvězdný vír, oděný v světla háv – já budu, v srdci mír, své ženy vlasy vázat. Citát má navíc demonstrovat významný rys, kterému jsme se už u Vrchlického speciálně nevěnovali, totiž poměrně značný výskyt přízvuků na slabých pozicích uvnitř verše. Odchylkami od formant nepřízvučnosti je v tří- a čtyřstopých daktylech Vrchlického zasaženo cca 8% vnitroveršových stop, což je daleko nejvíc mezi lumírovci i májovci (a navíc se týká i poiktové slabé pozice, která normálně zachovává nepřízvučnost velice přísně); na určitých místech se takové odchylky zvlášť nahromadí (v našem citátu je to 5 z 8 vnitroveršových stop) a pronikavě modifikují rytmus. Vraťme se ke kombinacím rozměrů. Typická stabilní kombinace třídobých rozměrů, která se vrací v mnoha textech od Nových básní epických (Opatovická legenda) až po Potulky královny Mab, vypadá takto: A lučin kde vlnivý vodopád se zdvíhá a míhá, jak sestry zlatých by hvězd byly, tam kozích brad chumáč si usedl pestrý. ... A v svitu a třpytu leskem tím šla Láska, jas na svém čele, s ní přišlo kvítí – a teprve s ním II. Proměny Českého daktylu 44 teď bylo stvoření celé! Teď něhou dýchal i nevlídný stín i bahniska zkalená pěna, teď teprv mohla člověku v klín se sklonit s úsměvem žena! (Zrození květin, Čarovná zahrada) V lichých řádkách jsou mužské a akatalektické daktylotrocheje, často traktované jako daktyly, v řádkách sudých třístopé daktyly ženské, přičemž dvouslabičné stopy na místě tříslabičných jsou tu vzácné. V prvních je soustředěn rytmický neklid a proměnlivost: střídání dvou- a tříslabičných stop a akatalektických a mužských zakončení; v sudých verších třístopý daktyl, podržující si variabilitu pouze v incipitech řádek (ta je ovšem i v řádkách lichých), přináší stabilitu, k níž se rytmus po dobrodružstvích v lichých řádkách vždy znovu vrací. Je to stálý puls od komplikací a nejistot k rytmickému „řešení„. Ve zveršované féerii, kde i alegorické nebo mytické významy jsou jen součástí hry, přispívá rytmus k napětí mezi přirozeným postojem subjektu a rozpoutaným tvořením fantaskních světů, které se nám otvírají i díky spontánní mluvnosti těchto třídobých rytmů. Pohled ze strany daktylu možná staví Vrchlického do pozice poněkud odlišné od té, na niž jsme u tohoto parnasisty zvyklí. Je to spíše jen dodatek k portrétu založenému na tom, co kvantitativně převažuje, to jest korektura k obrazu ustavitele konvencí, autora strojově přesných dvoudobých rytmů s rétoricky nadnesenou intonací, od nichž se každý, kdo chtěl za něco stát, musel v dalších generacích především osvobodit. Malý výsek tvorby, který jsme tu poprvé vystavili na světlo, má naopak přímé pokračování v tvorbě Macharově a Bezručově a staví Vrchlického po bok Jana Nerudy, prvního našeho velkého mluvního básníka, proti němuž byl na základě větší části svého díla stavěn do opozice. 5. Daktyl na konci století 1. V tvorbě generací z konce století se třídobé rozměry účastní na značně odlišném systému veršových útvarů, než jaký ovládal tvorbu lumírovskou. Jednak se v něm objevují útvary nové (volný verš), jednak je celý systém orientován podle osy tradiční / moderní. Daktyl a daktylotrochej u předchůdců zdaleka nezaujímaly takové místo, aby se už pro svou minulost staly pro básníky moderny hůře přijatelnými. Naopak u mnoha z nich posilují svou pozici. Opírají se přitom o stylové příznaky mluvnosti, bezprostředního hovoru, sourodosti s pronášenou nebásnickou řečí, které zejména daktylotrochejské rozměry získaly u Vrchlického a Nerudy. Bezmála konstantní přízvukování iktů, příznačné pro třídobý rytmus, je také ve shodě s orientací na osamostatněné slovo, která nejzásadněji odlišuje nové období vývoje verše od lumírovské nadvlády věty, její intonační plynulosti a s tím spojeným rétorismem. Kritika lumírovského verše s jeho většinovou hladkostí a schematizací proto nepostihuje třídobé rozměry; Šalda (1898/1951: 97) naopak doporučuje daktyly jako jeden z možných zdrojů takového překračování konvencí, které výtvor nepřipravuje o rytmický řád. Zároveň ovšem třídobým rozměrům nepříslušejí významy modernosti a experimentu spjaté s volným a uvolněným veršem. Daktyl je spíše příznakem vykročení za hranice lumírovství (pro Machara dojista směrem k Nerudovi), k umírněně nové formě, orientované na zážitky soudobého civilního člověka, neomezující kontakt se sociální zkušeností a s nevšedním, z poetických klišé vymaněným zážitkem přírody. O všestrannou charakteristiku veršového systému 90. let jsem se pokusil ve starší monografii (1989/1991), která pojednává i o funkcích a sémantice daktylů a daktylotrochejů; zde budu tamní poznatky opakovat jen v případech zvlášť naléhavých. II. Proměny Českého daktylu 45 Třídobý spád řeči se ve verši 90. let uplatňuje ještě jinak a možná podstatněji, totiž jako rytmizace hlavních variant volného verše (s daleko vyšší četností tříslabičných slovních celků, než na jakou jsme zvyklí z prózy). Tento způsob má hlavní podíl na patosu symbolistického verslibrismu, jeho fungování jako orgánu monumentálních koncepcí mytických apod. I když se to dojista neděje bez účasti povědomí o metrech a jejich tradičním využití v pradávných žánrech (podobnosti mezi volným veršem a hexametrem), je to už přirozeně jev jiného řádu a do přítomného výzkumu třídobých rozměrů nepatří. Těsná souvislost daktylu a daktylotrocheje ustavená už lumírovci nám nedovoluje zcela se držet v mezích našeho tématu. Zachováváme je potud, že na rozdíl od přípravných prací věnujeme vnitřním technickým problémům daktylotrocheje jen příležitostné exkurzy. 2. Z autorů blízkých lumírovství zařadil větší počet daktylských básní A. E. MUŽÍK do sbírek Hymny a vzdechy (1892) a Písně života (1894). Jako v textech jiných rozměrů a ve – zhruba stejně četných – daktylotrochejích jde o pokusy o vysokou patetickou reflexivní lyriku v duchu V. Huga. Vedle čtyřverší figurují i lumírovsky propracované strofy. Třístopý ženský daktyl hraje roli rytmicky stabilizujícího rozměru v kontrastu s mužskými méně pravidelnými verši v lichých řádkách čtyřverší, jak to známe z Vrchlického. V básni symbolicky interpretující přírodní náladu (Tiché blesky) se takto daktyl kombinuje s mužským jambem. Má noc ta konce? Pozlatí J4M lem její nitro zas leskem, D3Ž či ráno již se nevrátí, báj dne zde zemřela steskem? Daktyl a daktylotrochej na sebe navzájem působí: daktylotrocheje obsahují různé množství řádek odpovídajících daktylské normě (např. v básni Slunce je jich polovina, v Podzimní písni tři čtvrtiny), některé řádky v básních, kde naprosto převládá daktyl, zase zahrnují jednotlivé stopy dvojslabičné (nejvíc v básni A to je všecko). Skoro polovinu věrných daktylů má také rytmicky pozoruhodná nestrofická Mater dolorosa, psaná pětistopým ženským daktylotrochejem s předrážkou, který vzdáleně připomíná právě se rodící uvolněný verš; zrovna tento text se pokouší o scenérii moderního města, ale rozplývá se v patetické sentimentalitě. Kratičké dvoustopé daktyly v Hymnu větru a Údolí radosti mají onomatopoetickou funkci (ve stopách Vrchlického Vlasatice).- Mužík jako Vrchlický, ale ještě ve větší míře staví na začátky daktylských veršů předrážky, a to jak před trojslabičným slovem (verše předrážkové i metricky), tak před slovem dvojslabičným (metricky nepředrážkové verše s odchylnou 1. stopou). V některých textech se verše nepočínající monosylabem už ani nevyskytují (např. Před životem). Jde o porušení sylabické formanty a přibližování daktylotrocheji. Druhý pro naše téma významný autor, který též nepatří k moderně, je F. TÁBORSKÝ (zcela lumírovského Klášterského už necháváme stranou). V jeho Melodiích (1892) dvoustopý ženský daktyl jako krátký verš má vylehčit a zezpěvnit pokus o realistické venkovské obrázky v básni Pod lesem, ale bez kombinace s jiným rozměrem to vyšlo dost jednotvárně; nepomáhá ani časté varírování incipitu monosylabem. Neobvyklé jsou daktyly v kolektivní vlastenecké písni (Cantus firmus). V básni Pod majákem obnovuje Táborský Nerudův způsob stálého rozložení meter ve strofě: každý řádek v šestiveršové sloce má své přidělené metrum (daktyl, daktylotrochej, jamb, vše v mužském a ženském provedení) a kombinace se ve všech slokách neměnně opakuje. Spojení jambů s daktyly se uplatňuje i v jiných číslech sbírky. Nejzajímavějším třídobým rozměrem Melodií je však čtyřstopý daktylotrochej v Rapsodii z cyklu Noci na Arkoně. II. Proměny Českého daktylu 46 an tu velekněz s tváří pobledlou, s očima jasnýma, plnýma síly a víry a odvahy, ujal se velení, ženy a děti odvedl ke straně pozadní, bezpečné, čnící do moře, nám pak strhnouti střechu chrámovou rozkázal rozhodně. Plamen už šlehal z ní. Rozlehlá (skoro 600 veršů) epická báseň bez rýmů, líčící pád legendárního slovanského města, je psaná v řádcích s nejrůznějšími kombinacemi dvou- a tříslabičných stop, s nevýznamnými výjimkami vždy zakončenými tříslabičně; o málo více než dvě pětiny těchto řádek tvoří čisté daktyly. Lze se dohadovat, že ve spojení s tématem a „homérskými„ stylovými příznaky tu máme pokus o analogii fiktivního dávného bardského básnictví a jeho předpokládané tónické prozodie spřízněné s hexametrem. Právě tuto báseň měl nejspíš na mysli Šalda, když ve významné recenzi Melodií (1894/1950) psal o protimluvech chtěného, učeneckého primitivismu autora sbírky. 3. Metrika třídobých rozměrů v díle J. S. MACHARA z 90. let má jeden svérázný rys: i když skoro v každé sbírce čteme i daktylotrochejské básně, je pro něho daleko důležitější daktyl; především pak Machar od Čtyř knih sonetů až po Vteřiny (v prvotinách jsou třídobé rozměry ojedinělé) velice málo daktyl s daktylotrochejem kombinuje do pravidelných strof. (Obě metra se setkávají spíše tam, kde je daktyl pouhým zvláštním případem daktylotrocheje.) Častým partnerem daktylu v kombinacích je naopak jamb. Čtyřstopý jamb učinil Machar už v Confiteoru moderním mluvním veršem, takže jeho spojení s obdobně mluvním daktylem je pro něho samozřejmé. Naproti tomu kombinování obou třídobých rozměrů nepřináší zřetelné, významově a kompozičně výrazné efekty, jež jsou pro Macharovy veršové útvary příznačné. Tak v Knihách sonetů je jambických řádek několikrát využito jako kontrastní pointy a zároveň konečného rytmického vyrovnání po relativní neurčitosti třídobých sestav. Vlastní kombinační experimenty zahajuje až známá óda Na Kahlenbergu (Tristium Vindobona I-XX), kde třístopý daktyl (v některých slokách podle určitého pořádku ženský, v jiných akatalektický, resp. jeho mužská čtyřstopá varianta) se v pravidelném strofickém rozmístění střídá s alexandrinem. Blízkost jambu a daktylu se tu stupňuje obrovským podílem jednoslabičných incipitů v daktylských řádkách. Kombinace jambů s daktyly zobecněla v prostší a rozsahově vyrovnanější strofě, tj. ve čtyřverších, jejichž liché řádky jsou obsazeny čtyřstopým mužským jambem nebo třístopým akatalektickým daktylem, sudé řádky třístopým daktylem ženským. Prototyp je v epické básni Z vlaku (Zde by měly kvést růže): Jeníček je tak dobrý hoch, J4M prchlý však, že až bůh brání, D3Ž zavírák vehnal mu do prsou, D3akat. Borůvka nevzdych už ani. D3Ž Tento útvar patří k nejzajímavějším metrickým nálezům J. S. Machara; viz v mé cit. práci o verši 90. let a Pešat (1959). II. Proměny Českého daktylu 47 I Machar tedy, jako Vrchlický a jiní, střídá neklid a variabilitu lichých veršů s ustáleností daktylů v řádce druhé a čtvrté. Je to pořád týž heinovský princip. V dané básni však nikdy (a v jiných podobných jen zřídka) nenajdem v lichých verších jeden ze zdrojů jejich neklidu, odjinud nám známou variantu – čtyřstopý daktyl mužský. Citát ukazuje průbojnou mluvnost celého útvaru, vhodného jak pro autorské vyprávění, tak pro reprodukovanou přímou řeč. Obdobná jambicko-daktylská čtyřverší najdeme v řadě rozsáhlých epických a fejetonisticky vzpomínkových básní ve sbírkách Pęle-Męle, 1893–1896, Výlet na Krym nebo Golgata. Zřetelné rozvržení rozměrů se někdy rozkolísává a ve Vánoční melodii (Golgata) se daktyly volně střídají s jamby i v řádkách sudých, takže tu můžeme číst i čistě jambické sloky. Jiná varianta připouští dokonce jamby jen v sudých verších (vedle třístopých daktylů), v lichých se objevují akatalektické třístopé daktyly nebo jejich mužská čtyřstopá varianta: Čte a čte. Vstal náhle Neruda: D3akatalekt. „Počkejte, křídlatý pane, D3Ž jak vidno, známý to případ je zas D4M z té vlasti milované. J3Ž (Legenda, která mohla být napsána také po mé smrti, pův. v Golgatě) Do téhož souboru rozpravných a fejetonních básní se řadí také texty čistě daktylské, kde na starší tradici upomíná jen pár řádek vypuštěním jediné slabiky změněných v jamby (Když jsem byl naposled v Praze ve sb. Vteřiny, Fejeton v Pęle-Męle, kde v lichých řádkách čtyřverší jsou výlučně mužské čtyřstopé daktyly). Všechny tyto básně celým svým žánrovým charakterem a mluvním stylem otevřeně a často i tematicky navazují na Nerudovy Letní vzpomínky (viz výše) a dále dozadu na Heinovu skladbu Deutschland. Das Wintermärchen, ale z daktylotrochejů, pro předchůdce tak příznačných, připouštějí jen sem tam nějakou osamocenou řádku. Tím více se využívá variant daktylu, které se prosadily už u Vrchlického - vedle běžného incipitu s přízvukem na druhé slabice verše je to i traktování akatalektické koncovky verše s přízvukem na poslední slabice, takže jsou sloky, v nichž k ortodoxním daktylům nepatří ani jediná řádka: jim pak se vrozená navrať řeč a pravé moudrosti ostych míň generálů, Praho, měj J4M a více vojáčků prostých. (Když jsem byl naposled...) Daktylským a jambodaktylským ekvivalentům staršího mluvního daktylotrocheje ještě pořád není konec; musíme alespoň připomenout drobný lyrický cyklus Letem přes Halič (Výlet na Krym), který obsahuje po jedné čistě jambické a čistě daktylské básni, ve zbylých čtyřech však opět Čistě daktylský je mimochodem i Macharův dávný debut Zimní kosmická píseň (ve sb. 1893–1896), odvolávající se na sbírku Nerudovu, ve které však stál v čele spíše daktylotrochej. 48 II. Proměny Českého daktylu kombinuje třístopé daktyly s jamby (tří- nebo čtyřstopými). Lyriky s kombinovanými nebo čistými daktyly je ve Výletu na Krym a zvláště ve Vteřinách mnoho. Zdá se, že využití daktylu v mluvní poezii připravil pro Bezruče ve svých knížkách z 90. let J. S. Machar. Ne bez rizika komičnosti z hledání přímočarých tematických spojů musíme zaznamenat onomatopoické využití daktylů v básních s tématem cesty, jízdy, ba jízdy vlakem; patří sem nejen epická skladba Z vlaku, lyrický cyklus Letem přes Halič a pozdější bezručovský Fejeton (viz výše), ale i daleko ranější a dosud zde nezmíněný Sonet z vlaku (z Podzimních, 1893) a Cestou, dokonce už ze sb. Bez názvu (1889), v níž se ještě daktyl kombinuje s daktylotrochejem. Jiný nápadný významový spoj metra a významu ustavil Machar v básni Zvon (Golgata). Její čtyřstopý mužský sdruženě rýmovaný daktyl v čtyřverších je vlivnou složkou stylizace celé básně na způsob tradiční obrozenské rytířské balady. Takové metrické aluze nacházíme u Machara často i v sepětí s tématy antickými; strofy vyvolávající dojem řeckých a latinských lyrických strof (a tedy z českého hlediska hojně využívající daktylů a daktylotrochejů) jsou zvlášť četné v první části historického cyklu, sbírce V záři helénského slunce (1906), ale jejich předchůdce – s verši převážně jambickými – čteme už ve sbírce 1893–1896, kde byly předmětem zvláštního ocenění Šaldova (1896/1950), a to i po stránce metrické. Speciální oddíl Macharových daktylů tvoří konečně dvoustopé nestrofické texty navazující na adonské verše, nejlépe nám známé od Vrchlického. Tyto skladby (v Tristium Vindobona a 1893– 1896) mají všechny za téma pohled z velkého odstupu na vývoj v tisíciletích a zemi v kosmických dimenzích, zabývají se vývojem lidstva a metrum v nich má zprostředkovaně onomatopoetický význam. Jednotlivé řádky se od základního schématu (-vv -v) často značně vzdalují, ale pětislabičný puls se opětovně obnovuje. (Jiný případ představuje dvoustopý daktyl v básni Myši ve sbírce Golgata, kde běží prostě o krátký strofický verš satirického popěvku.) 4. Při mnoha souběžnostech jsou J. S. Machar a Antonín SOVA protikladnými básníky, a je tomu tak i v dílčí záležitosti třídobých rozměrů. U obou hrají nezanedbatelnou úlohu, oba spíše přeměňují než převracejí lumírovskou tradici. Jestliže však Machar dává přednost daktylu a jeho kombinaci s jambem, pak Sova po Soucitu i vzdoru rozhodně preferuje metra daktylotrochejská a daktyl jako samostatné metrum, vyskytující se v určitých pozicích strofy, s nimi jen někdy kombinuje; velmi často vystupují však daktylské řádky jen jako jedna z rytmických variant daktylotrochejského metra, bez předurčeného místa a tvaru, přičemž různá míra jejich účasti je jedním z činitelů rytmického dojmu. Je to přechod od metra k rytmu, od vyhraněných jednotek k jevům plynule navazujícím. Oproti čistým daktylům mají daktylotrocheje převahu už od Vybouřených smutků; nakonec v Lyrice lásky a života napočítáme 25 daktylotrochejských básní a žádnou daktylskou. Jen v prvních sbírkách 90. let je podíl obou útvarů zhruba stejný, přičemž už v Soucitu i vzdoru najdeme v některých daktylských textech, jinak pravidelných, jednotlivé dvouslabičné stopy na místě Otázku působení Machara na Bezruče na materiálu relevantním pro naši práci položil už Pešat (1959), jmenovitě u ódy Na Kahlenbergu, při níž přesvědčivě poukázal i na souvislost stylistických a tematických prvků nejen s realistickými básněmi, ale i s patetikou Slezských písní. Nic podobného alexandrinu Macharovy ódy ovšem u Bezruče není. Obecné působení daktylu na daktyl v strofických textech lze předpokládat u několika dalších Macharových básní (Z vlaku), ale chronologický vztah k Bezručovi u dalších klíčových veršů z Výletu na Krym (1900), Golgaty (1901), 2. vyd. Pęle-Męle (1903) nebyl až dosud jasný. Dnes však lze poukázat na časopisecké otisky básní z roku 1898: Polednice (duben), 1848–1898 (květen), Letem přes Halič (prosinec). To vše jsou verše napsané před autorovým seznámením s Bezručovou tvorbou (kterou četl v rukopisech zasílaných Času od počátku r. 1899) a zároveň otisky dojista dychtivě sledované – a to v rozhodujících měsících tvoření – básníkem Slezských písní. Opačné působení je pravděpodobné u Macharovy básně Fejeton (Červnový večer byl, Hanou jsem jel, zařazena do 2. vyd. Pęle -męle), která se k Bezručovi přimyká i tematicky, kompozičně, ideově. O řadě daktylských básní ve Vteřinách (1905) lze v tomto ohledu volně fabulovat, jistě však tu má vrch tradice Nerudova a Heinova.- K tématu se ještě vrátíme u Bezruče. II. Proměny Českého daktylu 49 tříslabičných. Hranice mezi oběma se jaksi rozplývá, např. v cyklu Podzimní návštěva, který obsahuje čísla daktylská, daktylotrochejská i kombinovaná z obou meter. Pokračuje to i ve Vybouřených smutcích, např. v básni Duše a luza, v základě psané v třístopém daktylu, ale skoro s jednou desetinou řádek, v nichž druhá stopa je dvojslabičná. Motivace takového zacházení s veršem je u Sovy několikerá. Daktylotrochej dřívějších sbírek i jeho prolínání s daktylem jsou blízké přírodní poezii s plynulým tokem představ i nálad; jsou to básně vnitřně rozechvěné neustálými přechody mezi přírodním a niterným, smyslovostí a symboličností. Pružný, nestabilní rytmus se nejen přizpůsobuje tomuto těkání, ale přímo je spoluvytváří a sugeruje. Pro Sovovy třídobé rozměry jen příležitostně se ustavuje i příznak mluvnosti, spíš jde o „mluvnost„ neproneseného vnitřního monologu, nebo o hledání ekvivalence mezi náladou a zvukem verše. Daktylotrochej sílí, neboť dává maximální možnosti pro individuální rytmizaci každého čísla. Ve Vybouřených smutcích tato vnitřní mluvnost osamocené řečové i rytmické gestace už zcela převažuje, třídobé rozměry se od přírodních témat přemísťují k hořkým meditacím plným bolesti a distancování se od nepřijatelných myšlenek a lidí. V současně vznikající sbírce Ještě jednou se vrátíme se „impresionistické„ daktylotrocheje přírodní poezie vracejí; kvalita rytmické nejistoty, jež je i nejistotou o hranicích mezi skutečným a sněným, dotváří atmosféru daktylotrochejské skladby s převahou daktylských řádek Princezna Lyoleja. Divno... Jak v pohádce bývá srdce měl churavé já. Poznal jsem, že na mne kývá princezna Lyoleja. Tak jsem ji nazval. Děcko žvatlavé, churavé já. Možná, že zas se mi zjeví princezna Lyoleja. S ňader spadlými květy vždy lůžko mi přišla stlát, s loutkami stříbrných očí si ke mně chodila hrát, a stále u mne jen byla, a tak mne rozveselila. V Lyrice lásky a života jsou už jen daktylotrocheje, a velký počet básní tohoto metra ukazuje, že bylo Sovovi blízké jako jeden z činitelů oné směsi hudebnosti s mluvností, jemné lyriky a drsných příběhů, která tvoří půvab jeho moderní baladiky. K proměnlivému zastoupení čistě daktylských řádek tu přistupuje jako diferenciační činitel zacházení s volnou předrážkou (řádky s incipitem x Xxx, x Xx a Xxx jsou často volně záměnné). Bližší studium Sovova daktylotrocheje osvětlí jeho rytmickou variabilitu, jmenovitě průběžné zvýrazňování a zase zanikání určitých přízvukových sestav (tradiční 3232(1), ale i málo užívaná konfigurace 3322 aj.). Je to styl okamžitých, na chvilku ustavených a zase mizejících rytmických skvrn, snad paralela dojmového impresionismu, která mimuje střídání psychických záchvěvů v rovině tématu. Zvláštní případ maximálně uvolněného daktylotrocheje nalézáme ve druhém oddílu Zlomené duše (První láska). Přibývá tu dokonce i prozodických volností, známých u Sovy i odjinud, jmenovitě II. Proměny Českého daktylu 50 atonování předložek. Následující čtyřverší nedává rytmicky smysl, pokud předložka v incipitu řádky nefunguje jednou jako nositel přízvuku na první silné pozici, vzápětí jako nepřízvučná předrážka: A lampy veselé plání při kamen praskotu, při františků vůni a jablek míšeňských sykotu. Atonovaná musí být často z metrických důvodů i předložka uvnitř verše, např. s paní nad přeslicí (rým: hrající). Čtenář si nemůže být jist ani tím, že jednou přijaté strofické uspořádání (AbCb) bude zachováno (nehledě k běžné zaměnitelnosti mužských a akatalektických zakončení) atd. Sova se maximálně vzdaluje vší technické vybroušenosti, je to skoro nedbalý, „chudičký„ rytmus, plný nejistot – snad nebude krátkým spojením, když i zde pocítíme spoluúčast rytmu na tématu nedokvetlé, citově nedozrálé první lásky. 5. Následovník Sovovy přírodně dojmové poezie Karel ČERVINKA užil hojně třídobých rozměrů, tentokrát však s převahou čistých daktylů, zejména v prvotině Krajiny a nálady (1894). Na rozdíl od Sovy jsou to daktyly velice přesné, s běžnými variacemi v incipitu a občasnými přízvuky na 2. slabé pozici stopy (včetně konců akatalektických řádek). Při seskupování s daktylotrocheji má každý veršový typ své místo ve sloce; např. v šestiverších básně Otec jsou 4. a 6. řádek vždy ženské a daktylské, ostatní mužské a daktylotrochejské, přičemž ženské řádky mají tradiční roli rytmicky stabilizačního činitele. Zajímavější je přínos Sigismunda BOUŠKY. V prvotině Pietas (1897) vedle nemnohých standardních daktylů jsou jako u Sovy opět originálně propracovaná daktylotrochejská metra, jmenovitě pětistopé řádky s velkou převahou ditrochejských klauzulí, s daktylem uprostřed řádky a dvou- nebo tříslabičným incipitem (tedy sestava 32322 nebo 22322): Oltáře dva si z balvanů staví bratří, mezi nimi poprvé smrt se rodí. Krev lije Abel – oběť ta hadu patří, roste, roste, v krvi tělo své brodí. (Hřích) Báseň (podobný verš je ještě v básních Otokaru Březinovi a Communio) je sice parnasistická, ale daktylotrochejem spěje k překonání parnasistické splývavosti, k osamostatnění slova. V Pietas je i řada přízvučných replik nebo obměn sapfické strofy. Na druhé straně daktylotrochej, zvláště bez rýmů, se dostává až k hranicím volného verše. – Jedním z nejbohatších nalezišť novátorských daktylotrochejů je Bouškova pozoruhodná druhá sbírka Duše v přírodě (1904), kde motivace tohoto metra připomíná impresionistické verše Sovovy. Také zde se v každé básni shledáme s rozmanitostí přízvukových variant, zastoupených třeba jen jedinou řádkou, také zde rytmické uvolněnosti verše (jde o daktylotrochej nebo uvolněný verš?) odpovídá zamlžený, snový obraz a přecházení mezi dojmem a meditací. Svítila země. Polemi šťasten jsem bloudil. Vzduch, vesmíru tulák, hřál a chladil a proudil, voněly květy, zpívaly vody a hmyzy, kameny plály a hořely jako kyzy. Zrakoma hmyzů jsem všecku tu krásu viděl, II. Proměny Českého daktylu 51 za svoji chudobu, nicotu, bídu se styděl, z všeho se radoval, nikomu, nikomu nezáviděl. (Krajina v duši) Od našeho vlastního tématu, jímž nepřestává být daktyl, jsme se s těmito verši už dojista značně vzdálili. 6. Odlišný od všech současníků je co do tvaru i využití daktyl Karla HLAVÁČKA. Daktylotrocheje se u něho prakticky nevyskytují: jejich proměnlivé meziiktové intervaly neodpovídají záměrné rytmické monotónii, podstatné pro všechnu tvorbu Hlaváčkovu, ať je psána jakýmkoli rozměrem. Podřízen eufonii má rytmus Hlaváčkova verše charakter dobře znatelného, neproměnného lešení pro zavěšování hláskových konfigurací a permutačně opakovaných slov. Všechny Hlaváčkovy verše jsou nezvykle dlouhé, u daktylů jsou běžné pěti- a šestistopé, objeví se sedmistopé řádky (a jednou dokonce osmistopý). Rozsah verše podbarvuje báseň hlubokým tónem a pomalým tempem obřadně mluvícího hlasu. Hudebnost přitom neodporuje mluvnosti (a nemá nic společného s písňovostí); vedle hlasu autorova, obracejícího se intimním oslovením k lidskému i nadlidskému partneru, je tu i Kousavý rozhovor fiktivních libertinských postav, jehož interpunkce vyznačuje komplikovanou a živou řečovou gestikulaci. V těchto pozdních daktylských básních, nezařazených do žádné sbírky, se dlouhý daktyl dostává pod vliv uvolněného verše, jmenovitě Březinova, jehož zastřenou daktylskou rytmizaci Hlaváček vrací zpět do jednodušší, rytmicky jednoznačnější třídobé metričnosti. Potřeba měkkého hudebního vyznívání kupodivu Hlaváčka nevedla k akatalektickým daktylským řadám, ale k eliminaci mužských zakončení. Jediná důsledně mužsky klauzulovaná báseň, Mstivá kantiléna IX, se ostře odlišuje, ve shodě s tématem srocení mířícího k vzpouře. K dojmu vyznívání směřuje Hlaváček speciálním postupem rytmickým: značná část, skoro desetina ženských daktylů vypouští přízvuk na koncové silné pozici, takže řádka je zakončena pětislabičným přízvukovým celkem: Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala... Takové klauzule připomínají zakončení soudobého volného verše. Jinak ztrácejí silné pozice přízvuk jen v důsledku předložkových spojení (s předložkou na předchozí slabé pozici): ...zarostlé prsty na varhanách... Předložku tu autor dojista bral jako nepřízvučnou. Tak se děje i ve veršových incipitech s předložkou na úvodní slabé pozici (předrážce). Předrážka vystupuje ve všech Hlaváčkových daktylských básních kromě jediné a zesiluje zvukovou plynulost textu. Vcelku je tedy jen minimum takových odchylek od metra, které narušují sylabickou formantu, nepočítáme-li dvě básně s nepravidelně proměnlivým počtem stop v řádce (kolísání v rozsahu jedné stopy). O podílu daktylů na polymetrii_ 7. Jak shodně hodnotí celá česká nauka o verši, představují BEZRUČOVY Slezské písně vyvrcholení a zároveň jakýsi konec českého daktylu. V této knize, a zejména v její nejstarší a umělecky nejzávažnější vrstvě (Králík 1947), je daktyl naprosto převládajícím veršovým útvarem, skutečným základním rozměrem; spolutvoří její styl a je usouvztažněn s jejím zaměřením žánrovým a tematickým. V několika trochejských a jambických básních z přelomu století je volba jiného než daktylského metra vždy už nějak speciálně motivována. Změny ve vývojovém řazení Bezručova daktylu, jak se o ně pokoušela metrika meziválečného období, předjímají změny v pozdějším pojetí celého zjevu Bezručova. Přesun od jednoznačného začlenění Bezručova díla do linie Macharova realismu ke zdůraznění souvislosti se symbolismem (Králík, c. d.) můžeme sledovat už ve dvou navzájem dost odlišných charakteristikách Bezručova verše u Mukařovského (1934/1982b a 1935/1982). Podle druhé z nich je Bezručův daktyl výsledkem II. Proměny Českého daktylu 52 jakési rekombinace příznaků: Macharův verš je metrický a dvoudobý, volný verš nemetrický a třídobý (daktylský spád), Bezručův metrický a třídobý. Horálek v jedné ze svých nejlepších versologických studií (1947) k tomu připojuje – jako další podstatnou složku vlivu verslibrismu – značné změny v rozsahu řádek, navozující těsné spojení mezi veršem básně a jejím tématem. Důkaz souvislosti se symbolismem zůstává trvalým přínosem všech těchto duchaplných úvah. Jejich nedefinitivnost záleží v nedostatku informací o daktylu před Bezručem. Pešat (1959:66) upozornil, že od Machara k Bezručovi nevede jen linie realistické popisnosti, ale také monumentální symboliky a moderního patosu. Jak jsme už zaznamenali v kapitolce o Macharovi, došel k tomu nad sbírkou Tristium Vindobona, jejíž součást Na Kahlenbergu je básněna ve strofické kombinaci daktylu s alexandrinem. Dodejme, že v oblasti mytizace se děvucha s mákem ze zoufalého závěru Bezručovy Vrbice dojista stýká s titulní postavou Macharovy Polednice (Golgata), otištěné v Času v dubnu 1898. Tiše se usmála, bělounké zuby kmitly se v tenkých a červených rtech, utrhla z žita květ vlčího máku, nic více, jenom ten krvavý mák Staneš-li v poledne sám a sám v poli, spatříš-li loktuší zastřenou hlavu křížem se požehnej, rychle se obrať a střez se podívat do očí jí! Ty černé oči, ty svítící uhly zmatou tě, zmámí – má bába tak řekla duši ti vypije, teplo tvé krve pak na tě hodí ten krvavý mák. Pro nás je ovšem zajímavější, že jako tato báseň je v nerýmovaných čtyřverších čtyřstopého daktylu s převažujícím sledem klauzulí 3x ženská – 1x mužská psána Maryčka Magdónova... Je však nutno připojit ještě druhou, méně nápadnou linii v poloze realistické, vedoucí od mluvních, věcně zobrazujících nečetných Macharových daktylských básní ze sbírek Pęle-męle, Zde by měly kvést růže a 1893–1896 a z časopiseckých otisků (později ve Výletu na Krym a Golgatě) k strofickým Bezručovým daktylům v básních jako Návrat nebo Paskovské rybníky. Strofických daktylů je ve Slezských písních mnoho a pocity, že tu už nejde o toho nejbezručovatějšího Bezruče, můžeme ponechat literární kritice. Pro nás je rozhodující, že v případě strofických básní nelze předpokládat vliv volného verše, a to ani jeho třídobého spádu, když tu byla aktuálně přítomna spousta daktylských čtyřverší podobného stylu a skoro totožné metriky. Typ Bezručova daktylu spojuje s Macharem – a oddaluje od Sovy a ve vzdálenějším horizontu i od Vrchlického – fakt, že tato čtyřverší třístopého daktylu s akatalektickými klauzulemi (které jsou v posledních strofách Ostravy a v dalších třech básních nahrazeny mužskými čtyřstopými daktyly) v lichých řádkách a s ženskými klauzulemi v sudých nejsou varírována daktylotrocheji. Na rozdíl od mnohých Macharových strofických básní tu samozřejmě není spoluhráčem daktylu ani jamb. Bezruč se ve strofických daktylech oproti přímým předchůdcům vrací k starším stadiím sylabicky přesného daktylu, přičemž i z hlediska tématu (prolitá šlechtická krev) a žánru (balada) některých z těchto básní můžeme pomýšlet na paralelnost s drobnou epikou obrození a populárním repertoárem deklamačních „besedníků„, tj. sbírek recitačního materiálu pro vlastenecké amatéry. Abychom utřídili, co bylo dosud řečeno dost neurovnaně. První a největší (22 čísel) skupinu Bezručových daktylských básní z jádra budoucí sbírky Slezské písně tvoří na přelomu století strofické (naprostou většinou čtyřverší nebo tvary z něho odvozené) básně, jež mohou snad v jiných svých 53 II. Proměny Českého daktylu vrstvách být ve spojení se symbolismem, v jejich veršové stavbě tomu tak však není. Jsou to (1) čtyřstopé daktyly (jednou jen mužské, dvakrát mužské i ženské, většinou jen ženské), (2) kombinace čtyřstopých mužských daktylů s ženskými třístopými, (3), nejpočetněji, třístopé daktyly akatalektické a ženské. Pořadí, v jakém to uvádím, vyznačuje zároveň zhruba postavení básní mezi póly monumentality, resp. symbolicky prohloubeného lyrismu a pólem věcného pozorovatelství a mluvnosti. Kromě tří básní (Já III, Kyjov a Dombrová, ta s předrážkou fakultativní) jde o verše bez předrážky. Některé básně epizodicky uvádějí jednotlivé řádky odlišného rozsahu, obvykle se zřetelnou motivací (refrén v Markýzi Gérovi), výjimečně z důvodů nejasných (pětistopé řádky v Já III). Na opačnou stranu v pomyslném systému stavíme daktyl nestrofický. Převládají tu ženské verše, jen ve 3 případech z 15 se uplatňují i mužská zakončení a ve dvou básních převládají. Nepřítomnost strof zdaleka není u Bezruče jen záležitostí vnější úpravy. Tematicky jsou prostoupeny základním národním a sociálním konfliktem, nadto ho prezentují v obecných monumentálních obrysech a v obrazném – např. antickém nebo autostylizačním – přepodstatnění. Daktyl se v paralelně řazených motivických sériích – v každé básni se najde taková pasáž – stává rytmem prudkého tempa. Na dojmu „chamsínu„ – jak to sám autor nazval v básni i v korespondenci – pádících obrazů se podílí spolu s daktylským rytmem i syntax a monotónní intonace výčtu. Je příznačné, že jen jediná strofická báseň obsahuje podobný výčet motivů útlaku a zániku, a to ještě není psána v obligátních čtyřverších: Osud. Hlavním činitelem strofičnosti je tu refrén, který však nestačil stroficky rozčlenit expresivní rozpoutané výčty projevů pokoření a vzpoury v příbuzné básni Oni a my. Takové uplatnění dlouhého daktylu nemá předchůdce v dosavadní tradici. Bezruč tu operuje s jednou z možností, která se zrodila v soudobém volném verši daktylského spádu, především v Březinově. Na pozadí Horálkových zjištění o vlivu verslibrismu na proměny rozsahu řádek v Bezručových daktylech musíme zdůraznit, že integrálním rysem těchto „chamsinů„ je stabilní čtyřstopý rozměr. Už jen vystřídání žensky zakončených řádek mužskými znamená tu výchylku z jednotného spádu, přibrzdění letu, poznámku stranou (viz např. Já I a II), přeryv. Také nestrofické texty bez velkých rozdílů v rozsahu jednotlivých řádek stojí tedy v řadě navazující na volný verš. Básní, kde se verše o rozmanitém počtu stop důrazně uplatňují (kde aspoň polovina řádek má jiný počet stop než čtyři), nacházíme v jádru Slezských písní jen sedm. Horálek analyzoval každou z nich, aby doložil závislost těchto variací na proměnách tématu. Pokusíme se připojit jen obecné a stručné vymezení nejobvyklejších funkcí jednotlivých rozsahových variant daktylského verše. Verše kratší než čtyřstopé mají – podobně jako v mnoha případech volného verše – především rámovací a členící úkoly a často se spojují s opakováním veršů nebo jejich skupin. Vyznačují začátek a/nebo konec básně, jejích odstavců nebo dílčích témat. Jako refrény vyzdvihují nutkavou představu a účastní se na výstavbě odstavců, podobných strofám. Bez vztahu k určité pozici opětují základní motiv básně a celou ji ladí určitým směrem (Kovkop). Výjimečně slouží i specifickým místním efektům, spjatým s tématem, jako je mimování pohybů v souboji (3. odstavec Michalkovic) nebo vyzdvižení vybraných motivů v Bernardu Žárovi. Přidružují se i konkrétnější významy, jako definitivnost Mazurova rozhodnutí a pak i osudu jeho dcery v Pětvaldu, paralela spartského krále a mluvčího v Leonidovi, narážka na strofické klauzule antické lyriky v Dědině nad Ostravicí. Daktyly delší než čtyřstopé mají skoro vždy pět stop. Jejich úloha v různostopém daktylu je daleko méně zřetelná. Často exponují rozšířený, epicky rozvinutý motiv a v Leonidovi, který je vůbec nejblíže volnému verši, se se standardními řádky zaměňují celkem bez motivace. Větší složitost výrazu s rozvinutými řečnickými otázkami a snad i stupňování patosu převádí k pětistopému daktylu celý závěr Škaredého zjevu, tamtéž prodlužuje verš i rozlehlé číselné vyjádření sedmdesáti tisíců, které odtud přešlo i do básně Já. Rozličná a násilná argumentace pro potřebnost německých škol je II. Proměny Českého daktylu 54 parodována (vedle způsobu navazování výpovědí) i dlouhými řádky (Pětvald), jako vůbec pětistopý daktyl několikrát slouží k referování o cizí řeči. Nyní poznámku o několika výjimečných případech, kde čtyřstopý daktyl nedominuje. Ve Vrbici se vedle četných pětistopých objevují i dva šestistopé řádky; rytmus nebrání rozvinutí představ a snad i sugeruje klíčový úvodní motiv: zticha a ztěžka. Jak přibývá subjektivnosti, je směrem ke konci stále více i kratších veršů. To je pravá verslibristická technika. V Opavě jsou pouze krajně protikladné rozměry, dvou- a pětistopý daktyl, krátké verše rámují sloky, pentametry nesou epické ovzduší výjevu a rozvinuté symbolické motivy. Jen pětistopým strofickým daktylem je složena Národní maškaráda, kde dlouhý verš je asi motivován bolestným tónem živě předneseného hlasu, dokresluje citem prostoupený těžkomyslný mononolog, zaměřený k explicite označenému posluchači. Jaké je Bezručovo místo v rytmice daktylu a v jeho technice? Jak ukázal předchozí výklad, představy o Bezručově vystoupení jako o prvním úkazu rytmické oživenosti daktylu, který před ním připomínal monotónní klapot trojice cepů, nevycházejí ze znalosti českého daktylu. Prakticky všecky prostředky rytmického oživení, přičítané Bezručovi, tu byly už dávno. Bezruč v řadě případů zvýšil jejich frekvenci. Tak zejména přízvuky umístěné na třetí slabice daktylské stopy se v jeho strofických básních objevují bezmála v každé deváté stopě. Ve verších beze strof je jich méně – větší nepravidelnost v seskupování řádek a jejich rozsahu vyžaduje zřejmě méně nepravidelnosti při realizaci jednotlivých stop.- Podobně stupňuje Bezruč, opět více ve strofických textech, výskyt přízvuků na slabých pozicích následujících hned po pozici silné; zde jsou to především přízvuky dvouslabičných slov, přičemž více než třetina takových případů je spojena s nepřízvučností předchozí silné pozice. Vedle stop, kde přízvukování každé třetí slabiky zůstává meziiktovými akcenty nedotčeno – Zdráv farář, zdráv rektor? Každý mne bil stojí řádky, jako Na řece ty staré vrby, S2 kde na silné pozici stojí příklonka zvukově se přimykající k předchozímu přízvukovému celku, nebo dokonce při Dunaji strmí paláce S2 kde před silnou pozicí odpadá i mezislovní předěl a kontextové omezení přízvukování slabých pozic je nápadně porušeno. Přesun přízvuku na 2. slabiku nepředrážkového verše, které jsme sledovali u Vrchlického aj., nacházíme u Bezruče asi v 15% řádek, což odpovídá dobové konvenci. S tím souvisí i opětovné znejistění metrického půdorysu ve verších s volnou předrážkou: Máme verše, jako Žil veliký muž, ten probudil vás? chápat jako nepředrážkový verš s přízvuky na poiktových slabých pozicích v 1. a 2. stopě, nebo jako verš s předrážkou a druhou stopou zkrácenou o jednu slabiku? Zajisté daleko přirozenější je druhé řešení, ale k nápadnému a nečetnému porušení sylabické formanty i tady otvírá cestu ambivalence v traktování formant přízvučnosti i nepřízvučnosti. Také obdoby tohoto případu jsou už u Vrchlického a u Bezručových předchůdců z let devadesátých. Obdobnou historii má i koncová slabika akatalektických veršů, která v třístopém daktylu skoro v jedné pětině řádek je obsazena přízvučným monosylabem (vyrazí z kobzolí modrý květ). Ale pokud jde o volné střídání a rýmování takových klauzulí s pravým mužským zakončením a přechodem k čtyřstopému verši, II. Proměny Českého daktylu 55 Pohřební pochod! Slyš, vlny vrou ... a jepice tancují šedivou mhou (Vrchlický, Jepice, Brevíř moderního člověka), je u Bezruče vzácné, jeho básně nebo aspoň jejich souvislé pasáže si vybírají jedno z obou zakončení, takže v tom je autor Slezských písní archaičtější než jeho předchůdci. Zato nepřízvučné realizace koncového iktu v mužských a dokonce i ženských verších v některých Bezručových básních (Den Palackého, Hučín, refrén Maryčky Magdónovy aj.) jsou četné a velice zajímavě a originálně významově úkonné, vytvářejíce specifické artikulační gesto (zadrhávání hlasu pod tlakem dojetí), a to ve spojení s vyhraněnou třídou pojmenování (vlastní jména). I zde je ovšem originálně využito velice dávné tradice z daktylu ještě obrozenského. Kdyby bylo oprávněné spojování Bezručova daktylu s veršem tónickým (Hrabák 1970), museli bychom u něho napočítat mnoho případů substituce tříslabičné nekoncové stopy segmentem dvojslabičným. To však nacházím jen ve 20 z 644 Bezručových čtyřstopých řádek, v jejichž druhé stopě se výlučně objevují; v daktylech třístopých jsem se setkal jen se 3 takovými případy. Kromě toho se s_? Vliv nepravidelností při realizaci formant je u Bezruče jen o něco větší než u jiných autorů 2. půle století, ale zdá se, že rytmický dojem je jimi mohutněji ovlivněn. Kvantitativní údaj přes svou nediferencovanost snad může být ilustrací. Mezi všemi řádky Bezručova třístopého daktylu je skoro polovina takových, které obsahují aspoň jednu z uvedených odchylek. (Nezapočítal jsem přitom realizace metrických předrážek přízvučným monosylabem, např. Nezapočítal jsem přitom realizace metrických předrážek přízvučným monosylabem, např. zřel chvojím a sametem krášlené město, protože tento způsob předrážky je v českém verši (včetně jambu) odedávna něčím naprosto běžným). O něco málo více je jich v nestrofických daktylech čtyřstopých. Týž rozměr ve strofickém uspořádání obsahuje však celé dvě třetiny řádek, které aspoň jedním prvkem se odchylují od základních formant! Je to mnoho, ale analogické údaje o Vrchlickém a Macharovi se neliší propastně. U Vrchlického jsme našli kolem 45% řádek aspoň s jednou odchylkou, ve dvou sondách do poezie Macharovy jednou 30, jednou 40%. Vůbec nejméně pravidelná realizace čtyřstopého daktylu je mi známa z Macharova Zvonu (Golgata), který ironicky přejímá žánrový vzorec triviální balady. Tam se více než 80% řádek nějak zpronevěřuje striktní daktylské normě. Jestliže Bezručův daktyl je obecně přijímán jako útvar ve vzpouře proti metrickému řádu mimořádně odvážný, má to pravděpodobně dva důvody. První je nevšímavost k daktylu těch, kdo ho předcházeli, neboť ten je rozesetý až k nepozorovatelnosti mezi daleko početnější tvorbou jambickou a trochejskou. Druhý je z hlediska osobitosti Slezských písní zajímavější. Bezručovy odstupy od metra jsou obnažené, podepřené záměrnými artikulačními potížemi (Hrabák 1970) a především zvýrazněné sémantickým osamostatněním slova, vytvářením disharmonických kontextů. Významově agresívní slovo na slabé pozici (lexikálně neobvyklé a/nebo stojící ve významově napjatém vztahu k sousedním pojmenováním) daleko ostřeji předvádí konflikt s metrem, neboť je – nejen při hlasitém přednesu, ale i ve zvukové představě při tichém čtení – analogicky k této své sémantice i specificky zvukově realizováno. Kéž by tě políbil černý běs sám, (Blendovice) Mějž prs kryt krunýřem ocelovým, (Ostrava) II. Proměny Českého daktylu 56 já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu (Kovkop) Jednu odchylku, známou nám i ze Sovy a Hlaváčka, jsme si pro její speciální významové zabarvení ponechali na konec. Je to časté umísťování předložkových výrazů tak, že předložka padá na koncovou slabou pozici jedné stopy a 1. slabika hlavního slova na silnou pozici stopy následující: Až do štoly pýcha při pohárech zvoní (Oni a my) V2 S3 V ojedinělých případech jsou v analogické pozici i výrazy nepředložkové: v dáli Děhylovo, Dobroslavice (Hučín) V1 S2 Snad je v takových případech možné mluvit o transakcentaci, ale ať už konflikt metra a řeči řešíme při realizaci ve prospěch jednoho nebo druhého, konflikt sám zůstává. Jen někdy – v citovaných příkladech nikoli – ho můžeme motivovat nářeční akcentuací, nejvýš se může ozvat neurčité povědomí, že ve Slezsku dávají přízvuk jinam než na předložku nebo na první slabiku. V každém případě však to má pro českého čtenáře, který si poučku o přízvuku na první slabice nebo na předložce osvojil ve škole, významový odstín lidovosti nebo primitivismu. Je tu i paralela s lidovou písní a sylabickým veršem (přízvuková odchylka při zachování sylabické formanty). Je tedy tento postup součástí záměrné (univerzitní student J. Krále byl o náležité spisovné akcentuaci dojista důrazně poučen) autostylizace v duchu anonymního mluvčího vyvstalého z lidové masy, barbarského rapsóda neznalého obligátní literární mluvy. Je možné, že přísvit tohoto významu obklopuje Bezručův daktyl jako takový. Vedle intertextových vztahů (tradiční krvavá balada 19. stol.), inherentní mluvnosti třídobého rozměru a snad naopak i vedle patetického zesilování hlasu, které si vynucuje nařízené přízvukování iktů a potřeba zajistit jejich nadvládu i při častém výskytu akcentů na slabých pozicích (Mukařovský 1935/1982), je tu asi i obecné povědomí o literárnosti dvoudobých rozměrů, jehož důsledkem je představa, že velká lidová epika byla založena na nějakém principu jiném. Na stavbě básně se ovšem může účastnit jen v případě, že jiné její složky (téma) jsou příznivé pro oživení této možnosti. Připomeňme daktylotrocheje Táborského „bardské„ básně o Vinetě nebo – zde dosud nepřipomenuté – pronikání daktylotrocheje na úkor běžného blankversu v Zeyerově básni Čechův příchod. Mnohonásobné „jedenkrát„ Bezručovy tvorby bylo i osudem jeho daktylu a poetika se opětovně tázala, proč výlučně v okamžiku jádra Slezských písní byl u nás daktyl hlavním veršovým útvarem velikého básníka. Mukařovský neexistenci pokračování popisuje jazykem imanentismu: daktyl byl ihned na konci svých možností „patrně z důvodů, daných povahou českého jazykového systému„. Máme-li tomu rozumět tak, že po Bezručovi nebylo už možné rytmicky artikulovat daktylské metrum nějak nově, protože všechny možné způsoby už Bezruč vyčerpal, je to tvrzení jednak dost odvážné, jednak neověřitelné. Odpověď z hlediska imanentního by se měla možná spíš zaměřit na vývoj celého veršového systému. Bezručův daktyl od počátku byl protivývojovým veršovým útvarem, zaměřeným k syntezi dosavadních veršových typů a uvádějícím je v okamžitou, zcela ad hoc utvořenou rovnováhu. Vývoj veršového systému šel opačným směrem, k útvarům maximálně oslabujícím napětí mezi metrickou osnovou a jazykovým materiálem. Tuto linii založil symbolistický verš už před Bezručem, a pod egidou volných a uvolněných tvarů se při všech peripetiích (neméně individuální a vývojově retardační metrické útvary Tomanovy generace) český verš vyvíjel i v dalších desetiletích. Horálek hovoří o srůstu daktylu s vyhraněným námětem, se vzrušeně traktovanou sociální tematikou, což ho pro jiné druhy básnictví učinilo neupotřebitelným; jinými slovy tak říká něco blízkého i našemu názoru. Daktyl byl Bezručem zabudován do jedinečné struktury (nemusí jít jen o tematiku) jako její sémanticky vysoce aktivní element, a to radikálně snížilo jeho další upotřebitelnost. (Totéž nelze říci např. o jambu Vrchlického, který zůstává obecným, II. Proměny Českého daktylu 57 nespecializovaným, a tedy opakovatelným útvarem.) Také v biologickém vývoji stojí vysoce specializované druhy na konci vývojových linií, a nové linie se odštěpují z plastických, tvarově i funkčně méně vyhraněných předchůdců. Ostatně nebyl to jen verš, z Bezruče se nedalo navázat na nic. Pokud nejde o epigonství, mají texty jemu blízké ještě po desetiletích povahu otevřených narážek a citací (Kolman Cassius). 6. Daktyl po Bezručovi 1. Daktyličnost zůstává dlouho přítomna v české poezii v podobě rytmického spádu volného verše, s nímž se rozejde až avantgarda 20. let. Autory, kteří se v tomto rámci těsně blíží hranici mezi volným veršem a daktylem, resp. daktylotrochejem, jsou R. Weiner ve svém prvním období a později J. Zahradníček, který svůj obrat k Březinovi demonstruje daktylskou rytmizací volného verše vysoko překračující Březinovu míru (viz Červenka in progress). Jestliže zejména u Gellnera se v novém století ještě silně uplatňuje heinovský daktylotrochej, daktylů v pravém slova smyslu je u nás po Bezručovi velice málo. Nemáme bohužel k dispozici zdaleka takový přehled o metrickém repertoáru moderní poezie, jaký jsme si už vytvořili o 19. století; není tedy vyloučeno, že se vynoří nějaký soubor daktylských básní, a v tom případě nám nezbude, než dopsat k této monografii nějaké ad hoc dodatky. Skoro jistě se to však netýká žádného z předních autorů první půle století. V této době se vytvořilo rytmické povědomí nového typu, nepříznivé nápadným příznakům metričnosti. A právě nápadnost metra, daná skoro bezvýjimečnou přízvukovou realizací silných pozic a segmentací řeči na tříslabičné úseky, je od daktylu neodmyslitelná. Přesto musíme připojit poznámku o třech autorech. 2. Souběžně s Bezručem na samém přelomu století bohatě pracoval s daktylem ve svých prvních dvou sbírkách Vladimír HOUDEK. Také on stál pod vlivem Macharovým, jak svědčí např. užití daktylu v sonetu a jeho střídání s jambem, a navíc i Sovovým (daktylotrochej). I on stupňuje četnost přízvučných slabik na slabých pozicích, tentokrát hlavně monosylab na druhé slabé pozici ve stopě, a to uvnitř verše i na jeho konci. Hromadění takto deformovaných stop dává některým veršům zvláštní „anapestický„ spád, který zároveň s obrazností zakládá rozčílenou, nervově zvířenou polohu této poezie. Vzkřísil bůh všechnu krev ornicí vypitou, ... přes trosky paláců, trůnů změť rozbitou, ... A ten vír pějící k božím až nohoum spěl a bůh, tím teplem tknut, změnil své soudy žehnaje, ruku vztáh nad rudé proudy. (Vzkříšení, Vykvetly blíny) Inverze a jejich intonační důsledky přispívají k neobvyklé fónické linii těchto veršů. 3. Různostopý daktyl s nadpolovičním podílem řádek pětistopých a s předrážkou je rozměrem ústřední básně sbírky Petra KŘIČKY Šípkový keř, nazvané Šípek. Metrum je dodržováno relativně přesně a jen dvakrát v 70 dlouhých verších je tříslabičná stopa substituována dvouslabičnou. O to je nápadnější, že ve dvou básních (Časný podzim a Soudruh), psaných zdánlivě podobným veršem (nejčetnější však tu jsou řádky šestistopé), prudce přibývá dvojslabičných stop, na jeden řádek jich v průměru připadá více než jedna, takže se rázem ocitáme ve volném verši s pouhou tendencí k daktylské rytmizaci. II. Proměny Českého daktylu 58 4. Bohatý, dosud však sotva zaznamenaný přínos k třídobým rozměrům 20. stol. představuje tvorba Josefa KOSTOHRYZE (1907–1987). Tento básník experimentuje v docela odlišném směru než autoři avantgardní a v jednom období vytváří komplexní rytmické útvary, jejichž uspořádání, vždy nově nalézaná, se dají rozpoznat jen systematickým rozborem od slabiky k slabice, zatímco v čtenářském zážitku se projevují spíš jako obecné tušení básníkova odstupu, intelektuálního zvládání i témat naléhavých a vnitřně dramatických. Po velice dlouhém volném verši se silným daktylským spádem v prvotině Prameny ústí (1934) je hlavním místem těchto rafinovaných struktur sbírka Ať zkamení (1946; z let 1935–43). Jako u Nerudy, i zde je organizující funkce svěřena strofě: na jejích analogických místech stojí vždy rytmické řady se stejným rozložením přízvuků. Tentokrát však jde o složitější sloky, dlouhé, vždy striktně cézurované verše a neběžné přízvukové konfigurace. Báseň Rekviem, vydaná i samostatně (1944), má pět oddílů, každý o pěti sedmiřádkových strofách; ve 3. a 4. řádce jsou vždy ženské alexandriny, 7. řádka je jejich replikou s převrácenými půlverši (v cézuře je ženská, na konci verše mužská klauzule); ostatní čtyři řádky jsou vždy sedmnáctislabičné a vždy členěné podle vzorce 11+6, mají vždy tříslabičný („jambický„ nebo „daktylský„) incipit a zpravidla mužské zakončení. A v tichu šepot, bez hlasu volání, bez hlesu těžký vzdech, třikrát to slyším, ach léta minulá, pláčete v starých zdech, a ztrnul celý dům a hrůza v něj se žene jak v místo prázdnoty a pouští postižené, a jméno jiné dostal teď domov můj z jedu té hodiny, ach, jaký domov, kde zkáze neujde i kámen jediný, kde v jasném světle denním neznámý pramen tmy. Šestislabičný úsek po césuře může být realizován jako dvoustopý akatalektický daktyl nebo mužský třístopý jamb (rozdíl je spíš v nomenklatuře než ve věci samé), rozvržení v prvém, daktylotrochejském půlverši umožňuje vícero variant. Shodně je uspořádána i báseň Trosky. Jiným příkladem Kostohryzova zacházení s veršem ve sbírce Ať zkamení je báseň Don Juan: verš ve strofě 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. členění 11 + 7 12 + 11 10 + 7 10 + 9 11 + 7(6) 12 + 6 6+7 metrum půlveršů DT 2-3-4-2 + J3Ž DT 3-3-2-2-2 + DT 3-2-3-3 J5M + J3Ž J5M + D3akat. DT 3-3-2-3 + J3M D4akat. + J3M J6Ž (alx.) V básni Bloudění jsou všechny verše kromě posledního třídílné, jejich 18 slabik je rozvrženo do tří třístopých mužských jambů (se složitě permutovanými vnitřními rýmy), poslední verš sloky se skládá jen ze dvou takových šestislabičných jednotek. Každá z deseti básní sbírky Ať zkamení by si zasloužila podobného rytmického rozboru; jde o zajímavé úsilí o komplexní rytmy na sylabotónickém základě. K daktylu se ovšem tyto útvary vztahují jen zprostředkovaně, totiž tak, že oddálenějšímu pohledu se nakonec jeví jako daktylotrochejské. Můžeme však předpokládat genetické spříznění mezi těmito verši a bohatou daktylskou tvorbou mnohem pozdějších sbírek Jednorožec mizí (1969) a Přísný obraz (1970). Čtyřstopé a pětistopé daktyly, které tu převládají, jsou metrickým zjednodušením a paradoxně i uvolněním složitých sestav starších. Spojujícím článkem jsou četné daktylotrocheje, které se v obou sbírkách vyskytují po boku básní čistě daktylských. Také v těchto daktylotrochejích působí různě striktní pravidla rozložení dvou- II. Proměny Českého daktylu 59 a tříslabičných přízvukových celků („stop„) v řádce – např. v básni Stará milenka je to 32332. Strofická uspořádání shora uvedeného typu se tu však už netvoří a často strofa odpadá vůbec. Daktyl v Jednorožci je vždy většího rozsahu; v Přísném obrazu je délka řádek více proměnlivá. Souvislost s daktylotrochejem dokumentují substituce tříslabičné stopy dvouslabičnou. Toto oslabení sylabické formanty je nejpříznačnějším rysem Kostohryzova daktylu. Např. ve 129 verších básně Dozpěv k návratu sahá básník k takové náhradě desetkrát (a jednou je tříslabičný celek nahrazen čtyřslabičným), v jiných textech se tak děje častěji. Kostohryzův daktyl nenavazuje pozorovatelné vztahy s daktylem 19. století, což nejlépe vidíme na tom, že ponechává stranou tradiční prostředky rytmické diferenciace: výskyt přízvuků na slabých pozicích je tu zanedbatelný, což dává rytmu strohý, sošný ráz. Jedinou výjimkou jsou hojné přesuny přízvuku na 2. slabiku stopy v incipitech veršů; snad to souvisí s potřebou konektiv na začátku výpovědí v intelektuálním stylu. Klauzule veršů jsou naprostou většinou ženské, takže pro přízvukové oslabení koncového iktu je méně příležitostí, ale i tak je udivující, že ani v ženských klauzulích skoro nikdy nedochází k porušení přízvukové formanty. To už spíš si všimneme zajímavých vypuštění přízvuků uvnitř verše, a to s použitím nadměrně dlouhých přízvukových celků, např. a v Haceldamu si S2 nebo nesmířeného. Jen S3 Značný rozsah, nestrofičnost a nerýmovanost, bohaté využití přesahu (právě napětí veršového a větného členění je při nízké frekvenci nemetrických přízvuků hlavním prostředkem rytmické diferenciace), často i epicky zabarvený žánr monumentalizované vzpomínky a – v motivické rovině – antické narážky připodobňují Kostohryzovy daktylské skladby hexametrům a činí je důležitou složkou básníkova svérázného a půvabného „klasicismu„. V Přesném obrazu, jak jsme naznačili, přibývá daktylů různostopých, které představují odklon od přísné formy a pronikání uvolněného pojetí básnictví vůbec. Stejným směrem působí stále četnější odchylky od sylabické formanty, vedle shora uvedených substitucí i užití fakultativní předrážky. V poslední autorově sbírce Eumenidy (1981) se rozmývá rozdíl daktylu a daktylotrocheje, resp. volného verše, třídobá rytmizace má však vždy bezpečnou převahu. Ani zde se nesetkáme s přízvuky na slabých pozicích daktylské stopy. Typický pozdní daktyl Kostohryzův vypadá např. takto: Ettore, příteli drahý tam v dalekém Římě, Anjuto milá. Je jako tenkrát, kdy byli jste tady a Puškin s námi. Je večer, kdy jeho ňaňka zavřela do síně dveře a tichou svou mluvou volala postavy z bájí. Je večer – a rozcestí nové! Chtěl jsem psát dopis, a odpusťte ještě. Počkejte, neodcházejte! Ó Múzo, řekni jim sama, slib jim, co nesmí být nikdy už pravda, nestyď se za to. A zastav světy! II. Proměny Českého daktylu 60 5. Pravidelný daktyl hraje závažnou roli v tvorbě J. H. KRCHOVSKÉHO (nar. 1960), originálního undergroundového básníka, který spojuje drsnou autostylizaci vyšinutého jedince s parodovanou i neparodovanou dekadentní literárností, rafinovaným rýmem a gellnerovskou erotickou a hospodskou motivikou. Po ojedinělých číslech ve dvou knížkách z přelomu 70. a 80. let se daktyly soustřeďují do sbírek Valčík s mým stínem (1982) a Nové valčíky (1984–1985), Laskavostí M. Machovce mohu tu zde vycházet z úplných samizdatových textů, tiskem dosud publikovaných jen ve výborech. jakož i do zatím poslední sbírky Všechno je jako dřív (1995–1996; ve výboru Leda s labutí, 1997). V ostatních sbírkách (celkem je jich 11) daktyly nejsou. V Krchovského díle je více než 800 daktylských řádek, a jsou to výlučně daktyly čtyřstopé, ženské a zejména akatalektické (mužské jsou ojedinělé), bez předrážky. Jsou sylabicky naprosto přesné, bez kontaktů s daktylotrochejem, substituci dvouslabičným celkem jsem našel jen na 3 místech; jsou tedy značně vzdálené tradici Gellnerově, jejich metrické parametry je sbližují s daktylem daleko starším. Bohatě se využívá tradičních licencí, obměňujících daktylský tok: skoro čtvrtina řádek má přízvuk na 2. slabice (první slabé pozici první stopy), pětina akatalektických veršů končí jednoslabičným přízvučným slovem. Četnost akcentovaných monosylab na druhé slabé pozici stopy uvnitř verše je vyšší než u Bezruče (12,9% všech stop). Také první slabá pozice vnitroveršové stopy má vysoký podíl přízvuků. Zde však přichází Krchovský s původní technickou novinkou: přízvukové konfigurace X/Xx, jako Posílen pářením řvu hlasem věčných stvůr nebo stáh jsem ti punčochy, a kabát se sukní tj. x/Xx, se kromě veršového incipitu objevují výlučně ve třetí stopě (a to ovšem v pětině všech řádek!). Ve stopě druhé, kde u autorů 19. stol. nejsou o nic vzácnější, je tentokrát najdeme jen ojediněle. Vyplývá z toho, že předěl uprostřed řádky, mezi 2. a 3. stopou, se tu pojímá analogicky s předělem mezi verši a oba půlverše jsou jaksi osamostatnělými rytmickými členy. Jejich rozhraničení je potvrzeno i četnými větnými předěly po 6. slabice, které dokonce v případě, že první půlverš končí přízvučným monosylabem a druhý půlverš začíná monosylabem nepřízvučným (setkání dvou odchylných stop, vedoucí k porušení kontextového omezení), je zde obligatorní: poslední den všech dní... Kdo můžeš, děkuj! V2 S3 Pojetí daktylského verše jako zdůrazněně symetrického útvaru, který má dvakrát dva takty o nestejné funkci (viz i převahu akatalektických řádek a eliminaci řádek mužských s asymetrickou stavbou 6+4) se zdá být spojeno s originální sémantikou třídobého daktylu jako „valčíkového„ rytmu, jak to bylo vyjádřeno i v titulech příslušných sbírek. Daktyl snad je tu mluvčím ironizovaného světa operetní elegance a lesku, ošoupané, zbanalizované oddanosti kráse, která se vzájemně popírá se světem dolní poloviny těla, orgánů zažívání a sexuality, jemuž se dostává hlasu v přímých významech slov a v motivice Krchovského básní. Z tradičního, dávno zapomenutého veršového útvaru dovedl básník vydobýt netušenou významovou aktivitu, s níž se sotva může srovnávat cokoli z toho, co soudobým autorům poskytuje jejich nadobro zmechanizovaný a snadninký verš volný. 6. Vedle takových přece jen rozlehlejších daktylských souborů vynoří se jistě v moderní poezii sem tam báseň, která oživuje staré metrum s výrazným expresivním účinem. Je tu např. proslulá úvodní báseň Kainarových Nových mýtů Stříhali dohola malého chlapečka: Jeden z nich Kulhavý učitel na cello Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli Zasmál se nahlas A ono to zaznělo Jako kus masa když pleskne o zem Poslední verš ve většině těchto daktylských čtyřverší je daktylotrochej Xxx Xxx Xx Xx, který má takřka onomatopoickou působnost strohého useknutí; je to v protikladu k elegickému ladění 61 II. Proměny Českého daktylu předchozích řádek. (Zhudebnění V. Mišíka o to nedbá a pro dodržení třídobého taktu sáhlo k transakcentaci). 62 Citovaná literatura Citovaná literatura ATTRIDGE, Derek 1982 The Rhythms of English Poetry (London and New York: Longman) ČERVENKA, Miroslav 1971 „Epický daktyl„, in M. Č., Statistické obrazy verše (Praha: ÚČSL), str. 75–145 1982 „Die Semantik des Metrum im Werk von Josef V. Sládek„, Wiener slawistischer Almanach 8, 1982, str. 159–189 1989/1991 Z večerní školy versologie II. Sémantika a funkce veršových útvarů: versologický průvodce tvorbou generace 90. let (Praha: ÚČSL) 1996 „(V)Nislav, Běla a počátky českého daktylu„, Česká literatura 44, 1996, str. 171–180 in progress Český volný verš: principy a proměny ČERVENKA, Miroslav, K. Sgallová 1988 „Český verš. Sémantika metra v poezii lumírovců„, in Słowiańska metryka porównawcza 3 (Wroclaw: Ossolineum), str. 55–104 HALLE, Morris, S. R. Keyser 1971 English Stress: Its Form, Its Growth, and Its Role in Verse (New York: Harper and Row) HORÁLEK, Karel 1947 „Studie k popisu Bezručova verše„, in Pět studií o Petru Bezručovi (Olomouc: Univ. fond), str. 145–183 1949 „K otázce českého amfibrachu„, Slovo a slovesnost 11, 1949, str. 46–47 1956 Počátky novočeského verše (Praha: Univ. Karlova) 1962 „K námětu balady Vnislav a Běla„, in K. H., Studie o slovanské lidové poezii (Praha: SPN), str. 272–279 HRABÁK, Josef 1970 „O charakter českého daktylu„, in J. H., O charakter českého verše (Praha: Svoboda), str. 79–96 JAKOBSON, Roman 1930/1995 „O překládání veršů„, in R. J., Poetická funkce (Jinočany: H+H), str. 145–147 JESPERSEN, Otto 1900/1962 „Notes on Metre„, in The Selected Writings of O. J., (London: Allen and Unwin), 1962 KRÁLÍK, Oldřich 1947 „O charakter Bezručova díla„, in Pět studií o Petru Bezručovi (Olomouc: Univerzitní fond), str. 29–144 LEVÝ, Jiří 1962 „Izochronie taktů a izosylabismus jako činitelé básnického rytmu", Slovo a slovesnost 23, 1962, str. 1–8, 83–92 1971 „Geneze a recepce literárního díla„, in J. L., Bude literární věda exaktní vědou? (Praha: Odeon), str. 71– 143 LOTMAN, Michail J. 1976 „Geksametr (Obščaja teorija i nekotoryje aspekty funkcionirovanija v novych evropejskich literaturach)", in Studia metrica et poetika 1 (Tartu), str. 31–51 1995 „Russkij stich: osnovnyje razmery, vchoďjaščije v evropejskij metričeskij fond" in Słowiańska metryka porównawcza 6 (Warszawa: IBL), str. 259–349 MUKAŘOVSKÝ, Jan 1927/1985 O motorickém dění v poezii (Praha: Odeon) 1985 63 Citovaná literatura 1934/1982a „Polákova Vznešenost přírody„, in J. M., Studie z poetiky (Praha: Odeon) 1982, str. 439–513 1934/1982b „Obecné zásady a vývoj novočeského verše„, tamt. str. 265–438 1935/1982 „Roztříštěný Bezručův verš„, tamt. str. 644–650 PEŠAT, Zdeněk 1959 J. S. Machar básník (Praha: NČSAV) PALKOVÁ, Zdena 1994 Fonetika a fonologie češtiny (Praha: UK) STEFANOVIČ, Mirjana D. 1992 Srpska graždanska poezija: ogled iz istorije sticha (Novi Sad: Milič Rabič) ŠALDA, František X. 1894/1950 „Fr. Táborský: Melodie„, in F. X. Š., Kritické projevy 2 (Praha: Melantrich) 1950, str. 110–114 1896/1950 „Moderní poezie historická„ in tamt. 3, str. 107–131 1898/1951 „Sborník světové poezie„ in tamt. 4, str. 88–106 VILIKOVSKÝ, Jan 1938 „Poznámky„ in P. J. Šafařík, Básnické spisy (Bratislava: Učená spol. Šafaříkova), str. 389–436 Přehled odchylek od formant daktylu podle autorů 64 Přehled odchylek od formant daktylu podle autorů Následující tabulka podává informaci o četnosti případů, v nichž jsou u jednotlivých autorů a v jednotlivých rozměrech porušeny následující základní formanty daktylského verše (viz v úvodní kapitole práce): F2i - přízvučnost 1. silné pozice verše F2m, F2 ž - přízvučnost poslední silné pozice verše (muž. a žen.) F2in - přízvučnost vnitroveršových silných pozic F3i – nepřízvučnost 1. slabé pozice 1. stopy F3W – nepřízvučnost 1. slabé pozice vnitroveršových stop F3V – nepřízvučnost 2. slabé pozice všech stop kromě koncové F3ak – nepřízvučnost koncové slabiky akatalektických veršů KO – přízvučnost 2. slabé pozice, nepřízv. následující silné 2sl. – místo 3slab. nekoncové stopy je v textu 2slabičná Údaje jsou uváděny v % ze všech relevantních pozic: např. ve 100 řádcích čtyřstopého daktylu je základem pro výpočet četnosti přízvuků na 2. slabé pozici (F3V) 300, tj. počet všech druhých slabých pozic v nekoncových stopách verše. U nízkých četností je někdy místo údaje v procentech uvedeno absolutní číslo. Další značky: D – daktylský verš 3,4 apod. – 3stopý, 4stopý apod. verš Ž – verš s ženským zakončením (...SW) M – verš s mužským zakončením (...S) ak – verš s akatalektickým zakončením (...SWV) p – verš s předrážkou 65 Poznámka Poznámka Pro informaci zájemců, zvláště těch, kdo se marně ptají po knížce Z večerní školy versologie I, vpisujeme úplný bibliografický přehled předchozích svazečků této řady. Z VEČERNÍ ŠKOLY VERSOLOGIE [I] česky pouze v samizdatové edici Vladimíra Pistoria, Praha 1983; slovinsky: Večerna šola stihoslovja (Ljubljana: ŠKUC, Filozofska fakulteta), 1988 [sborník studií] Obsahuje: Úvod Metrická norma jambu a trocheje. Halle-Keyserova teorie a verš ruský a český (též in Slavia 59, 1990, str.143156) Rytmický impuls. Poznámky a komentáře (též in M. Č., Obléhání zevnitř, Praha: TORST, 1996) Metrum a význam. Na materiálu díla J. V. Sládka (též německy in Wiener slavistischer Almnnach 8, 1981 a polsky in Pamiętnik literacki 83, 1992, č. 3) Polymetrie Máje (též in Česká literatura 37, 1989, str. 413-430) Z VEČERNÍ ŠKOLY VERSOLOGIE II. Sémantika a funkce veršových útvarů: versologický průvodce tvorbou generace devadesátých let [monografie] Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1991 (původně též v Pistoriově samizdatu) Z VEČERNÍ ŠKOLY VERSOLOGIE III. Polymetrie. Metrika překladu [sborník studií] Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1995 Obsahuje: Polymetrie v české epice 19. století. Příspěvek k sémantice verše od Máje po Zlomenou duši (pův. in Wiener slavistischer Jahrbuch 1988 a 1989) (s Květou Sgallovou) Metrika českých překladů Mickiewicze (s Květou Sgallovou) Metrika českých překladů Puškina (obojí pův. in Słowiańska metryka porównawcza 4, 1992) Poznámka 66 ČETNOSTI PORUŠENÍ FORMANT DAKTYLSKÉHO VERŠE formanta přízvučnosti F2i F2m F2ž formanta nepřízvučnosti F2in F3i F3W F3V KO F3ak f. sylab 2sl subst D4M 12,9 7,7 – 26,8 19,4 29,7 3,2 – 16,1 0 D3Ž 9,0 – 6,4 24,4 12,8 20,5 9,0 – 18,2 0 Knobloch, Pavelka D4ŽM 23,0 15,4 11,5 26,9 42,3 27,9 1x – 8,3 0 Haffner D4ŽM 11,4 21,2 3,0 11,0 16,7 6,1 4,0 – 6,6 0 Hněvkovský D4ŽM 5,3 4,7 6,3 1,9 6,3 2,7 4,2 – 0 0 D3Ž 3,1 – 0 1x 2,6 1x 8,3 – 0 0 bratři Nejedlí D4ŽM 1x 4,2 2,3 3x 1,6 0,5 6,7 – 0 1x Tablic D4ŽMak 1x 67,4 8,0 0,6 7,8 0,4 3,0 2,8 0 1x Rautenkranz D4ŽM 1x 37,5 0 2x 14,6 6,3 6,3 – 0 0 Šafařík D4ŽM 0 22,2 3,1 2,4 3,1 0,5 5,7 – 1,5 0 pD4ŽM 0 18,1 0 3x 1x 0 12,2 – 0 0 D4ŽM 0,8 6,4 2,3 0,9 3,3 0,9 9,6 – 2x 0 D3ŽM 4,1 0,5 1x 2,2 7,5 1,2 14,4 – 2x 0 Patrčka D4ŽM 0,8 6,9 – 1,6 1,4 3,0 6,2 – 0,9 0 Polák D4ŽM 1x 10,7 0 0,9 2x 1,2 8,3 – 2x 2x KO f. sylab Na blízce… Štěpnička ČETNOSTI PORUŠENÍ FORMANT DAKTYLSKÉHO VERŠE formanta přízvučnosti F2i F2m F2ž formanta nepřízvučnosti F2in F3i F3W F3V F3ak 2sl subst Hanka D2Žak 4,3 – 8,2 – 7,4 – 12,1 6 3x 0 Klicpera D4ŽM 3,1 7,7 0 1,3 9,4 2,4 6,5 – 1x 0 Tomsa D4ŽM 0 6,1 15,7 9,4 2,7 2,3 4,8 – 7,9 0 Linka pD3ŽM 7,5 10,0 0 1x 7,5 1x 1x – 1x 0 Šnaidr D4ŽM 1x 20,0 20,0 0 5 1x 7,5 – 15,0 0 D2ak 10,3 – – 14,8 16,2 7,4 5,8 2,9 7,4 0 D5ŽM 8,0 46,0 19,4 10,4 17,6 10,7 7,0 – 0 8,1 D5Ž 6,6 – 16,7 11,1 13,3 6,7 5,0 – 0 0 D4M 1x 36,7 – 3,3 6,7 1x 10,0 – 1x 0 pD4ŽM 1x 29,5 18,2 2,8 0 2,0 5,7 – 0 0 D5Ž 13,3 – 16,7 26,7 20,0 23,3 1x – 12,5 0 D4M 16,7 40,0 – 8,9 16,7 11,7 11,1 – ? 0 Hukal (p)D3ŽM 6,6 20,0 0 0 6,6 0 3,0 – 0 0 Ráb D4ŽM 7,8 1x 1x 10,2 12,5 2x 4,7 – 9,4 0 Král Chmelenský Poznámka 67 ČETNOSTI PORUŠENÍ FORMANT DAKTYLSKÉHO VERŠE formanta přízvučnosti F2i F2m F2ž formanta nepřízvučnosti F2in F3i F3W F3V KO F3ak f. sylab 2sl subst Villani D4ŽM 6,9 13,9 5,5 3,5 11,1 2x 4,2 – 8,4 2,6 Janda D4Ž 11,5 – 1x 3,4 14,4 4,8 8,7 – 1,4 1x pD4ŽM 3,4 14,3 4,2 3,9 5,4 7,4 5,6 – 1,5 4,2 lyr.pD4ŽM 8,4 5,4 23,3 3,9 7,2 9,6 5,2 – 4,8 0 ep.pD4ŽM 3,2 18,8 4,1 5,9 5,0 6,6 4,5 – 2,6 0 0 – 2,5 1,9 1x 1,9 6,3 – 1x 0 Pfleger Hálek pD3Ž Neruda pD3Žak 2,9 – 2,7 2,3 2,9 2,9 4,9 17,0 2,3 3,8 Just pD4ŽM 4,2 30,3 8,1 2,4 2x 2,4 7,1 – 3x 0 Vlasák pD4ŽM 2x 22,0 10,0 4,0 1x 4,0 11,7 – 4x 0 Mühlsteinová D4M 1x 2x – 1x 5x 2x 2x – 1x 0 Crha D4ak 31,8 – – 10,6 37,9 11,5 10,9 27,6 1x 0 Šmilovský D3ak 8,1 – – 2,9 23,3 2,3 8,9 4,7 0 0 Čech D2ŽMak 2,7 24,3 2x – 3,4 – 7,1 1x 2x 0 KO f. sylab ČETNOSTI PORUŠENÍ FORMANT DAKTYLSKÉHO VERŠE formanta přízvučnosti F2i F2m F2ž formanta nepřízvučnosti F2in F3i F3W F3V F3ak 2sl subst D4ŽM 6,7 8,3 3,3 3x 13,4 3,0 6,0 – 0 0 pD4ŽM 1x 20,3 3,6 2x 2x 1,8 7,5 – 2x 0 D3ŽM 8,1 19,3 1x 2,7 14,8 4,7 3,7 – 0 0 pD3Ž 0 – 2x 1x 3,0 0 6,6 – 0 1x Dörfl pD3Žak 1x – 4,4 2x 2x 2x 2,5 0 0 0 Quis D4M 0 11,4 – 0 1,3 2,6 7,9 – 0 1x D3Ž 1x – 0 1,0 2,0 9,2 6,9 – 0 0 Krásnohorská Sládek D2ŽMak 18,7 6,1 3x – 25,4 – 3,2 2,5 1x 0 Jelínek D4ak 18,5 – – 3,2 32,4 3,7 7,1 1x 0 1x Vrchlický D2ŽM 15,7 7,9 1,6 – 25,8 – 7,4 – 3x 0 D2ak 23,9 – – – 33,6 3x 11,3 25,6 2x 0 (p)D3Ž 32,1 – 1,1 5,3 50,3 7,8 8,8 – 1,1 1,8 (p)D3Mak 44,9 3,3 – 11,6 (ak) 63,8 11,4 7,4 15,2 1,0 6,7 (p)D4ŽMak 23,7 7,1 0 5,4 35,2 7,6 10,8 ? 2x 2,1 Poznámka 68 ČETNOSTI PORUŠENÍ FORMANT DAKTYLSKÉHO VERŠE formanta přízvučnosti F2i F2m formanta nepřízvučnosti F2ž F2in F3i F3W F3V KO f. sylab F3ak 2sl subst Hlaváček (p)D4–7ŽM 6,7 28,0 9,5 2,3 6,7 1,1 6,1 2,0 0 Machar D3Ž 27,2 – 2,3 6,4 33,2 9,0 6,8 0 4x Sova (p)D3ŽMak 8,9 13,0 3,5 3,1 9,9 1,6 7,3 3x 5x Bezruč strof.D3Žak 6,0 – 0 11,9 13,7 10,4 9,1 19,4 3,4 3x st. (p)D4ŽM 12,8 15,1 3,1 9,8 20,5 8,2 10,3 – 3,6 8x nestr.D4ŽM 8,5 23,3 2,8 7,7 16,5 3,3 5,6 – 3,9 12x Křička pD5ŽM 1x 0 1x 0 1x 2x 8,6 – 0 2x Krchovský D4Žak 14,2 – 1x 8,0 22,9 20,5 (jen 12,9 W3) 20,1 0,6 0 0,9
Podobné dokumenty
Česká versifikace a generativní metrika
Kvůli diskvalifikaci takových realizací zavádí Červenka K5. Je ale třeba si uvědomit, že
toto je zakotveno už v základním pravidle přizvukování slabých pozic (KO3, zde III.a), které
vyžaduje přízvu...
Thesis
ČERVENKA 2006) byly možnosti realizace těchto pozic (s výjimkou první lehké doby jambických
veršů) omezeny na přízvučné slabiky a případně přízvuky jednoslabičných slov (taktů) – realizace
přízvuke...
Exekut. úřad Brno Venkov
X\r. V systému elektronických dražeb 1e zaznamenán přesný čas
jinak'k
nebude přintíženo. Jednotlivá podání se zvyšují
němu
vvssí,'
shodné podání. Dalšípodání tedy musí oyt vzJv
kterym svědčípředkup...
Robert Ibrahim Český alexandrín jako náhrada řeckého a latinského
Do této chvíle jsme se pohybovali na úrovni metra, zcela jiný a barevnější
obraz spatříme, spustíme-li se o úroveň „níž“, k rytmu. Jde o to, že alexandrín
vypadá v různých obdobích a u různých auto...
Totální komunikace, struktura a strategie
Úvod kapitoly se zabývá znakovým jazykem, jako svébytným a plnohodnotným jazykovým
systémem, jeho lingvistickým zkoumáním a vlastnostmi. Konkrétní popisované jevy jsou
doplněny názornými obrázky, k...