Česká revue - 1. díl (1836-1849)

můj národ a má vlast
ČESKÁ
REVUE
úvod a kapitola první (1836 až 1849)
Mácha Korn Strang Presl Metelka Kollár Zap Zapová Mickiewicz Klácel Kohl
Schmidl Rajská Nebeský Rettigová Jungmann Šumavský Kapper Havlíček Štúr
Čelakovský Tyl Kampelík Ruppert Trmal Gauč Faster Trojan Stadion Erben Habsburg
Frič Chocholoušek Žížala Jelačić Šafařík Koubek Kubínová Thun Windisch-Graetz
Plánek Vocel Smetana Helfert Knedlhans Bakunin Kavalírová Vávra Radecký
Grillparzer Zach Picek
ČESKÁ
REVUE
můj národ
a má vlast
1836
2006
PP
!
ČESKÁ REVUE
můj národ a má vlast
vlasti ke zdaru,
národu ku prospěchu,
věrným čechům k potěšení
a zlým časům navzdory
cum ira et studio
u věnec uvil
ladislav bátora
PP
!
v dtp studiu polaris
praha 2005
Původně jsem se vlastně pustil do této práce pouze kvůli svému
synovi Alexandrovi a jeho vrstevníkům, aby četbou poučeni již
nejen tušili, že není proč se stydět za Národ, který jak »Drang
nach Osten« germánských nadutců, tak i žízni chamtivých
kobylek z východních stepí po celá staletí často zcela osamocen
byl vzdoroval, dodnes vzdoruje, a až do skonání světa – dá-li
Bůh – vzdorovat bude... A aby věděli, proč pracovat pro Vlast,
cizáky všelijakými – ba někdy i hanebnými zrádci a škůdci
pokrevními – od věků tuze sužovanou... Počáteční kratochvíle
ale záhy přerostla v čas stravující vášeň, a tak teď neskromně
již i doufám, že tato »čítanka« snad poslouží i zbylému hloučku
českých vlastenců coby pochodeň v příšeří dnešních zlých časů.
»Na počátku tvořili čeští vlastenci jen malý
hlouček,« připomněl Palacký nazítří po položení
základního kamene Národního divadla. »Všichni by
se byli tehdy vešli do jediné místnosti. A kdyby
náhodou střecha na ně se byla sesula, znamenalo
by to možná již navždy konec českých národních
snah, byl by zmařen býval celý národ...
Včerejší den přesvědčil nás ale, že by to více již
nestačilo, a že by sbořiti se musela celá obloha
nebeská, aby pohřbila nás v sutinách svých, a pak
byli by pohřbeni s námi také nepřátelé naši.«
* 17. VIII. 1753 v Ďarmotech — † 6. I. 1829 v Brně
»Chraň sebe, braň svoje,
zastaň zmužile vlast českou a jazyk svůj:
Toť příkaz Boží, toť příroda velí,
k tomu dopomóže pán Bůh můj.«
* 16. VII. 1773 v Hudlicích — † 14. XI. 1847 v Praze
»Život náš pomine jako sen;
co jsme pro vlast učinili,
to jako nábytkem národním
po nás zůstane.«
* 29. VII. 1793 v Mošovcích — † 24. I. 1852 ve Vídni
»Mlčteže už raději, pro Boha, křiklouni daremní,
jenž z učených ‚vlasť! vlasť‘ skuhřete kradmo chyžek.
Nic tu chabé lkaní, nic řeč neprospěje prázdná,
národu jen zmužilé srdce pomůže a čin.«
* 31. X. 1821 v Borové u Přibyslavě — † 29. VII. 1856 v Praze
»Barva má je červená a bílá,
moje heslo: poctivost a síla«
* 13. V. 1795 v Kobeliarově — † 26. VI. 1861 v Praze
» ... neb člověk v čase nestálém nesmýšleje stále,
rozmnožitel psoty jest a dál a dále ji šíří;
kdo však pevně se ustanoví, světa sám sobě tvůrce.
‚Naše to jest!‘ tak pravme a tak toho hájiti hleďme.«
* 14. VI. 1798 v Hodslavicích — † 26. V. 1876 v Praze
»Svoji ke svému a vždy dle pravdy.«
* 10. XII. 1818 v Semilech — † 3. III. 1903 v Praze
Který pak národ nechá se jinými předstihnouti
v práci plodné a vzdělanosti, ten brzo musí podlehnouti duchovní
i hmotné převaze souseda svého. Nepřestávám vám opakovati:
Čechové! V práci a vědění je naše spasení.
kapitola
první
1836
1849
Karel Hynek Mácha
»Wlasť gedinau i w dědictwj mi danau,
»Šjrau tu zemi, zemi gedinau! – ...«
Wěrný Čech i bratr náš,
Wěrné Čechů srdce máš!
***
I w smutném zraku mém dwě wřelé slzy stály,
Co giskry w gezeru, po mé si twáři hrály;
Neb můg též krásný wěk, dětinstwj mého wěk
Daleko odnesl diwoký času wztek.
Dalekoť geho sen, umrlý gako stjn, –
Obraz co bjlých měst u wody stopen kljn,
Takť gako zemřelých myšlenka poslednj,
Tak gako gméno gich, pradáwných bogů hluk,
Dáwná sewernj zář, wyhaslé swětlo s nj,
Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zwuk,
Zašlého wěku děg, umřelé hwězdy swit,
Zašlé bludice pauť, mrtwé milenky cit,
Zapomenutý hrob, wěčnosti skleslý byt,
Wyhasla ohně kauř, slitého zwonu hlas,
Mrtwé labutě zpěw, ztracený lidstwa rág,
to dětinský můg wěk. ...
Wěrný syn gsi Čechů kmene,
Wěrný bratr bratřjm swým;
Gazyk Český ge i Tobě
Otců drahým dědictwjm.
České hory – České doly –
České luhy – Český hág –
Šjrá wlasť – ta Česká země
Neymilegšjť Tobě rág.
Wěrný Čech gsi – wlastenec,
Protož wděčný u wěnec
Kwět Ti wige Čecha mág!
***
Po modrém blankytu bělawé páry hynau,
Lehaunký wětřjk s nimi hrage;
A wysoko – w daleké krage
Bjlé obláčky dálným nebem plynau,
A smutný wězeň takto mluwj k njm:
»Wy, genž dalekosáhlým během swým
»Co ramenem tagemným swau zemi obgjmáte,
»Wy hwězdy rozplynulé, stjny modra nebe,
»Wy truchlenci, genž rozsmutniwše sebe,
»W tiché se slzy celj rozplýwáte,
»Wás gá gsem posly wolil mezi wšemi.
»Kudy plynete u dlauhém dálném běhu,
»I tam, kde swého naleznete břehu,
»Tam na swé pauti pozdrawugte zemi.
»Ach zemi krásnau, zemi milowanau,
»Kolébku mau i hrob můg, matku mau,
[Spisy Karla Hynka Máchy. Djl prwnj. Swazek prvnj. Mág. B. v., Praha 1836]
Karel
Hynek
Mácha
1810-1836
1836
1836
Vymkl se proudu času – a nenáleže žádné době, patří
dodnes nám všem. Byl prvním, kdo dovedl naslouchat
šumění české krve a českého ducha, kdo se jitřně
čistým zrakem dovedl zadívat na český kraj a vidět
nejen jeho přívětivé chaloupky, stulené do svěží zeleně...
Úryvky pocházejí z jeho epochálního »Máje«.
Franz Korn
... Chtějíce mít ve svých zdech literaturu německou i českou, nemají Pražané vlastně vůbec
žádné. Strana Čechů míní, že se v Čechách má
mluvit a číst jen česky, strana odpůrců vyvrací
toto tvrzení námitkou, že Čechy jsou jen s polovice obývány českým národem, nadto pak že země Česká připadla rodu habsburskému a že jí
vládnou němečtí panovníci a jest ji tudíž pokládati za německou provincii, a že se právo přiklání na stranu mínění německého, dokazuje prý již
podřízený skrovný stav, v němž je česká činohra
v Praze, jež se jen pokradmo ukáže toliko tehdy,
když německá Thalia není právě doma. Toho by
nebylo, kdyby se k českým představením dostavovalo víc obecenstva.
Jakkoli přesvědčivé jsou důvody posléze uvedené, nedá se strana prve jmenovaná zcela zastrašit, chodí v neděli a ve svátek na českou veselohru aneb operu, čte jedny české politické
a jedny české nepolitické noviny, jež v Praze vycházejí, horlivě poslouchá v jezovitské koleji
přednášky o české řeči a literatuře, poslouchá
české kazatele atd. Přesto žije česká literatura
životem jen zdánlivým, neboť co prof. Sedlaczek, Kollarz, Palaczky, Stiepanek, Chmelensky, Tham, Negedly a jiní zdatní literátoři podnikli ve svých spisech k oživení dávného ducha
českého, zůstalo přes všechno usilování bez odměny, a n ě m e c k á ř e č z ů s t a l a v ž d y j e š t ě v t é c i z í z e m i v í t ě z ko u v tom střídavém boji, jenž se svádí jen chabě a ospale. ...
Než přec jen, přes povzbuzování učenců, česká literatura nechce řádně prospívat, překlady
oper mají větší návštěvu než překlady činoher,
což je dostatečným důkazem, že lidi táhne do divadla jen cizí skladatel a nikoli český zpracovatel textu; dále pak se v obou pražských ochotnických divadlech hraje jen německy, a českou
Thalii sluší i v národním divadle pokládat jen za
trpěnou, ježto se nesmí ukázat nikdy jindy než
v hodinách odpoledních, protože německá Muza
nechce přenechat ani jediný divadelní večer do
roka. – Též se člověk v kavárnách a hospodách,
kde jsou vyloženy nejrůznější noviny, marně
ohlíží po zdejším časopisu českém. Stejně tak se
v půjčovně knih p. Bartha marně poptáváme po
nějakém českém dílku.
Tyto poznámky jsou místo každého jiného
důkazu způsobilé, aby nedaly již pochybovati o churavění literatury české; a d a l e c i t o h o , a b y c h o m j í p r o r o kova l i z e s í l e n í
v bu d o u c n o s t i , s větší jistotou – pokud následník nynějšího zeměpána bude sdílet názory
císaře Josefa II. – h l e d í m e v s t ř í c b r z ké m u
ú p l n é m u a r y ch l é m u v y h y n u t í j a z y k a
českého.
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Franz
Korn
????
1836
1836
Že »český jazyk brzo úplně vyhyne,« tvrdil a v polovině
30. let XIX. století v Míšni v článku »Prag in seiner
jetzigen Gestalt« anonymně zdůvodňoval nejspíš Franz
Korn, píšící také pod pseudonymem Ferdinand Nork.
Ať již to byl on, nebo ne, i »nový zeměpán sdílel názory
Josefa II.«. Ale i s ním si nezdolní Čechové poradili...
John Strang
Jan Svatopluk Presl
Ze všech rakouských provincií se v žádné nevládne s takovou přísností jako v Čechách. Stav
selský úpí v ponižujícím nevolnictví feudální soustavy v její nejhorší podobě. Střední stavy jsou
podrobeny velkým daním, jejichž břemeno ještě
roste špatným způsobem výběrčím. ... Šlechta bohatá a velikými výsadami nadaná shlíží na velkou
většinu společnosti jako na druhy zcela jiného rodu a osobuje si ještě vyšší postavení než moderní
šlechta rakouská. V Čechách je zemský sněm neboli národní shromáždění podobné saskému, jež
se občas shromažďuje; ale osoby, z nichž se toto
shromáždění skládá, dbají spíš o své vlastní zájmy, než o zájmy lidu... Nedostatečná poučenost
v lidu a, což padá ještě víc na váhu, nedostatek
vzájemné důvěry, jsou největšími překážkami pro
politické opravy z hlediska národního...
Jak velmi se změnila povaha obyvatel ode dnů
Jana Husa a jeho přívrženců! ...
... Jistý spisovatel přiměřeně položil, že knihy
se vydávají pro zisk a z marnosti, z povinnosti
anebo k poučení jiných, já ještě přidávám
z l á s ky, k t e r á z a s e j e s t bu ď p o u h á
k p ř e d m ě t u , o n ě m ž s e p í š e , bu ď t a k é
s p o l u n á r o d a j a z y k o b s a h u j e . ...
Každý člověk tedy, chce-li toho jména zasloužiti, povinen jest všeliké prostředky, aby k dosažení přizuvedeného cíle podlé hřivny jemu udělené přispíval. Žádná oběť nemá mu býti drahá;
jmění, pohodlí a život milerád má nasazovati,
sebe zapírati, ousměšky trpělivě snášeti, outrpnosti hrdě opomíjeti. ...
Ačkoli v státech rakouského císařství skoro
osmnácte milionů Slovanů přebývá, nevyniklo
spisovatelství na ten stupeň, aby kdosi pro zisk
se jím zanášel. Kdyby při tom nebylo svědomí,
že vlasti a národu i jazyku poslouží, zajisté nikdo by se nechopil pera. ...
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
[Merhout, Němec (usp.): Národní čítanka. B. Kočí, Praha 1918]
John
Strang
Jan
Svatopluk
Presl
1795-1863
1791-1849
Glasgowský podnikatel Strang vlastnil nejen list »The
Day«, ale i vinařský závod, a tak dorazil v půlce 30. let
předminulého století i do naší vlasti – a zhrozil se...
V závěru dopisu domů do Británie si pak ještě všímá
bídného stavu české publicistiky, jenž je prý »nezbytným
důsledkem spojené hrůzovlády církve a státu...«
1837
1837
Presl byl profesorem přírodozpytu na pražské medicíně.
V citovaném úvodu k »Nerostopisu« z roku 1837 dále
vyznává, že »toliko láska tak složená byla nejmocnější
pohnutkou k vydání tohoto spisu.« Spolu s bratrem
Karlem Bořivojem položili také základy české vědecké
terminologie zejména v botanice, zoologii a mineralogii.
Věnceslav Metelka
Co mladíků jest, kteří matku i otce české měli, do škol českých dlouhá léta chodili a konečně se oddávají povolání učitelskému. V Čechách
chtějí vyučovat mládež, sami však bohužel sotvy sobě umějí v hostinci poručit pivo nalejt po
česku. ...
Zavolej, Čechu: Naše milá vlast chová mnoho
poněmčilých Čechů! Píše-li někdo slovanským
písmem, tuť není v stavu druhý to samé přečíst
a nazývá to přepjatostí. Jsou to vlastenci? Jsou
to oudové Libušini? Hlava musí kolem jít jednomu každému, kdo sobě to jen poněkud rozváží,
jak nedbale naše milá řeč studovaná jest.
Přejdi, příteli, celé kraje, přejdi zem a podivíš
se sám, jaká spousta jest v zemi České! Žádný
ouřad český nikde nenalezneš – vše německé.
Přijde-li jaké nařízení, které psané jest, tuť
když číst budeš, tisíce chyb nalezneš a jen s dobrým pozorem porozumíš, co asi tím písař myslí. Osady, obce celé české, z ouřadu však nějaké
poručení v němčině napsané přijde. Tuť ubohý
rolník musí druhého hledat, by jemu to vyložil,
oč aspoň žádost jest. Jest to dobře? Je to pravé?
Ovšemť máme bohudíky dokonalých mužů,
kteří se zastávají českého jazyka, však což jest
to taková hrstka proti čtyrem miliónům obyvatelů? Jedna ani dvě laštovice neudělá léto, a tak se
děje i s nimi. Oni píší, nabádají, slibují, dohánějí, co ale všechno platno, když p a n č l ově k
N ě m e c j e s t , když jak duchovní, tak také světské vrchnosti pouze Němci jsou?
Co jest tedy zapotřebí učinit, by se nám zlatý
věk vrátil? Opravdu nevím. Ovšemť divadla česká povzbuzují lid ku krasomluvě, když ale opět
1837
1837
co nejpřísněji zapovězeno jest bez povolení ouřadů hrát! ...
***
Sto a tisíc a mnoho tisíc jest lidu v Čechách,
že by mohli knihy české číst, spisovatele podporovat, a svým časem i hrstka by se jich usháněla, že by i maličkosti psát mohli. Ale ne. Ten šetří, jiný se bojí a ten třetí nechce. Tu je nářku, že
není času, že má mnoho práce jako mnohý školní pomocník. Ale v hospodě mnoho hodin přesedět pro nic a za nic, ztratit čest i peníze, dobré
jméno i zdraví – to nepočítá se do toho času, který mu vybývá, jenž by se mohl národnosti oddat.
Dejme jemu knihu ku čtení a zasměješ se, jak ji
bude číst. Nemysli, že nejdříve název, pak předmluvu nebo domluvu, ale odzadu začne a kniha
150 stran obsahující za čtvrt hodiny je již zhaněna, že kdyby to i chléb byl, pes by sobě jí ani
nevšiml.
Svůj vlastní zrak má, že konev piva na čtyři
anglické míle vidí, a zeptej se jej, proč nečte.
Pálí jej prý oči, an tuším nemůže dostat brejle
pro sebe, které by se mu hodily, že to je jen pro
český jazyk, to on nedořekne.
Mluvnice české jsou jim tak nepově d o m é j a k o o s t r ov y D o b r é n a d ě j e .
Dobropis český valchují a tupí. Naříkají na nedorozumění mezi spisovateli, na hledání nových
slov, na vyvracení aneb ustanovení pravidel.
A sám ani raráš by jim vhod nepřišel, a kdyby
slovník nejen Jungmannův, nýbrž od Šalomouna
nejmoudřejšího z lidu jemu přinesl. ... Nechte
jich jen psát, vždyť musíte aspoň ten kus cti jeden druhému přát, když ten rozmilý honorár ani
za dvě libry cucků nestojí. Vemte originál od nedochůdčete a pusťte se do něho chutě vy, kteří
máte hlavy osvícené uměním vyšším.
Jan Kollár
Dost možná, kdyby mnohý syn měl bohaté rodiče, že by se byl povznesl na perutích českých.
Třebas ne tak daleko jako Schiller a Goethe,
Klopstock, Herder, Meissner, La Fontaine
a mnoho jiných. Aspoň by letěl na kus, a druhý
to zvěděv, že tento již tam a tam se odvážil, pustil by se výše a výše, a než by zub času jen mé
živobytí zhryzal, těšil bych se i já z pracovníků
českých.
Lítost mám nad zástupem anebo lép e n a d n á r o d e m . Neboť ač již patnáct set let
trvají na poušti, nemají, co by četli. Němci kdybychme byli, ano, Němci, tuť by nad námi plesali Bavoři. Chceš-li jen dokonalou knihu mít, ta
je německá. Chceš-li se stát něčím, z a p ř i s e b e , ž e m a t k a t vá n a t e b e m l u v íva l a
v k o l é b c e č e s ky, c h y ť s e p ev n ě h a t l a n i ny n ě m e c k é , a j e z t e b e h n e d n ě j a ký k a r a b á č n í k . Z Prahy přijde-li kdo sem,
mluví německy, a od nás přijde-li tam, ten ať
mlčí, sice bude jako hovno myší v krupách. ...
Blahorodý pane!
Velectěný vlastenče!
V Pešti, 1839 12. října.
[Metelka: Ze života zapadlého vlastence. Vyšehrad, Praha 1982]
Věnceslav
Metelka
1807-1867
»Krkonošský můj přítel ... zapůjčil mi zápisky horského
písmáka Václava Metelky, nyní již dávno zesnulého,
jenž za mladých let býval školním pomocníkem
na horské lokálii, později rolníkem a houslařem
v Pasekách u Vysokého nad Jizerou,« píše K. V. Rais
v poznamenání ke svému románu »Zapadlí vlastenci«.
1837
1839
K nejblaženějším dobám počítám ty hodiny,
ve kterých duše, se mnou o nejvážnějších důležitostech člověčenstva stejně smýšlející a cítící,
nalézám. Tuť zajisté zdá se mi, jakoby jeden
a týž člověk rozmnožen a na více místech přítomen býti i působiti mohl; tu znikají bezděky
opět nové, rozsáhlejší a smělší myšlénky v hlavě, zrozené vzájemným se dotýkáním a sdělováním. Podobnou radost zacítil sem i při přijetí
Vašeho psaní... Vál v něm a dýchal cele onen
čistý slávský duch, jakový toliko ze srdce pravého Slovana vyjíti a jenom od Slovana chápán
a cítěn býti může. Mýlíte se však v tom, že se
Vy tam za mně neznámého vydáváte...
A vůbec jak by to i jen možno bylo, aby vlastenci, byť by třebas nejmenší jiskru lásky k národu v ňádřích nosili, sobě neznámi a jeden ode
druhého nezpozorováni zůstati mohli? Není nás,
bohužel, tolik, abysme neměli příčiny každý
kvítek na této poušti se vyskytující schválně hledati a k srdci tisknouti! Co o potřebě všeobecné
historie našeho národu píšete, ouplně s Vámi se
snáším; náš lid, vzdělaný i nevzdělaný, touží po
takovém našim časům přiměřeném spisu a ruční
knize; bez ní vzbuzená národnosti povědomost
nemůže se dlouho udržeti, nemajíc půdy a potravy; ale mně již něco podobného podniknouti
nelze. Račte povážiti, že já mám ouřad a to velice obtížný i omrzelý, ve velikém, lidnatém, špi-
Karel Vladislav Zap
tálův a žalářův (jež já opatrovati povinen jsem)
plném městě, kterému hlavnější díl mého času
a mých sil obětovati musím. Spisovatelství a literatura jest pro mne jenom vyražení a zábava.
Nad to já již k večeru života se chýlím, dějiny
pak naše mládeneckým duchem a slohem pro
omlazení národu sepsány býti musejí.
O jiných okoličnostech a obtížnostech v Uherské krajině, podniknutí tomu nepříznivých, raději nic nepovím, snad Vám kolik tolik z novin
známy budou. My sme zde jako Daniel v jámě
lvové. My spisovatelujeme takořka jen kradmo,
anť se zde každá nová slávská kniha tak považuje jako zrada vlasti a zločin proti velebnosti maďarského národa. Spisovatelé a Slavomilové týráni a trápeni bývají tajně i zjevně nelidskostmi,
které by u jiných vzdělaných národův snad ani
víry nenašly. Nic méně však přece děláme co
možno, aspoň s korábem nad potopou plavajíce,
dokud buď neutoneme, buď břehu nenajdeme. ...
Váš upřímný ctitel
J. Kollár.
... Vztahy mezi mladičkou polskou dívkou a mladým, i když o třináct let starším mužem, vyrostlým
v německo-rakouském pražském prostředí, který
dosti brzo objevil kouzlo českého vlastenectví, vyvíjejí se podle schématu »učitel – pilná žákyně«:
ona se učí česky a ukrajinsky (jako pravá Slovanka), on pro ni shání knihy, zasvěcuje ji do prostého, a proto přitažlivého světa Slovanství. ...
Zapovy představy o manželství byly od začátku
jiné než Honoratiny – hrála zde určitou roli i rozdílnost kultur i rozdílnost sociální. Stačí si přečíst
zlomek jeho Cest a procházek po haličské zemi,
kde líčí Češky jako »dobré hospodyně, v panování nehrubé prospěchy činíce«, zatímco »Polka vycházejíc přečasto z okresu domácnosti své, politikou se baví, přečasto směšnou horlivostí o věcech
veřejného řízení rozpráví, kterým naprosto nerozumí, anebo které jednostranně pojímá. ...«
[Tarajło-Lipowska: Smutný případ Honoraty Zapové. In: Sex a tabu. Academia, Praha 1999]
[Hikl: Listy českého probuzení. F. Topič, Praha 1920]
Jan
Kollár
1793-1852
Kollár zemřel ve Vídni a tam byl pochován. V roce 1904
byly jeho ostatky exhumovány a převezeny na Olšany.
Jistě právem, a nemenším právem ho řadíme k našim
obrozencům. S ochotou by nám to potvrdil i Štúr, jenž
Kollára »za zradu slovenské věci« nenáviděl až za hrob.
Úryvek je z dopisu českému historikovi K. V. Zapovi.
1839
Karel
Vladislav
Zap
1812-1871
1841
V roce 1836 byl Zap služebně přesazen do Lvova a při
úřední cestě do Zabłotowa se seznamuje se šlechtickou
rodinou z Wiśniowskich. Dceru Honoratu nejprve jen
vyučuje, ale v roce 1841 se s ní žení – okouzlila ho její
krása, ale i myšlenka, že sňatkem upevňuje slovanskou
vzájemnost. Ač jinak měl ovšem k Polkám výhrady...
Honorata Zapová z Wiśniowskich
Adam Mickiewicz
»Vy nejste Němec? Až doposud jsem myslela,
že všichni Češi jsou Němci!« To byla radost vysvětlovat tohle krásné polské šlechtičně. ... ... ...
V Praze rodinu Zapových trápily značné finanční potíže: v neodesílaných dopisech adresovaných
rodině v Haliči si stěžuje, že je hladová, šetří na
jídle pro sebe, musí dělat hrubé domácí práce,
které by každá prostá děvečka zvládla...
» M ů j m a n ž e l s e n á z o r y a p ova h o u
v ů b e c n e l i š í o d v š e c h t a d y, k tomu ještě je
velice flegmatický, domov, žena a děti jej naprosto nezajímají, je to ale přitom dobrý člověk. Je
schopen nepromluvit na mě celý den, nemyslí ani
na domov, ani na rodinu, o výchově dětí se ani nezmíní, o jejich potřebách tím méně. ...
Způsob jeho myšlení je zcela opačný než ten
můj. Například o poměrech v mém národě nikdy
nemluvíme, o naší literatuře, vzdělancích tím méně, vůbec o ničem, co je mému srdci blízké...«
... Zajímavá to věc a hodná uvážení, že onen
duch český, jenž tak dlouho marně hledal sobě
dráhy k budoucnosti, tak dlouho ležel uspaný, právě v nynějších časech se probouzí a nalézá vlastní své stanovisko. Zdá se, že Čechové objevili své
povolání, zaujali nepopírané jim od nikoho místo
uprostřed národů slovanských. Obráceni ke hloubi svého bytí opřeli se o minulost, z ní vycházejí
a z ní též c h t ě j í v y d o b y t i s p o l e č ný s va z e k p r o v š e c h ny S l ova ny. Učenci čeští nejsou podobni starožitníkům jiných krajů: vede je
jakýs p o s vá t ný z á p a l , pracují podobně jako
mnichové středověku, snášejí častokráte jak oni
bídu a nedostatek, a p o š t o l u j í c e n á r o d n o s t
j a ko t a m t i v í r u , s myslí trpělivou a zároveň
poetickou podnikajíce svá bádání. ...
... Čechové píší nesmírně mnoho, vydávají díla
ohromná, jejichž rozsah jest takměř přepychem literárním; ale všecko to hlavní jejich věci pomáhá.
Tou hlavní věcí jest dojíti toho, aby mohli žíti samostatně, státi se národem neodvislým, trvalou
učiniti v zemi svoji existenci, vtěliti myšlénku
Čech, která, nechť si o tom říkají cokoliv, vznáší
se ještě v krajině politických snů. Zájem neodvislé existence měl by u Čechů zvítěziti nade všemi
zájmy podřízenými; z minulosti však nevyhrabou
sílu, jíž mají potřebí k povznesení své národnosti.
Právem se opírají o plémě slovanské; ale slušelo
by se, aby obrátili svoji pozornost na zjevy, jichž
posud nebyli s to dostříci, poněvadž všude mají
zrak upřený pouze na síly hmotné. Naděje jejich
v legálnost rakouskou jsou marny.
Rakousko ... nenutí Vlachův, aby se učili německy, což ostatně nebylo by lze dokázati, ale též
[Tarajło-Lipowska: Smutný případ Honoraty Zapové. In: Sex a tabu. Academia, Praha 1999]
Honorata
Zapová
z Wiśniowskich
1825-1856
Z okouzlení z pocitu slovanské vzájemnosti dotažené
až k rodinnému krbu se Zapovi probrali nejpozději po
přestěhování do Prahy v roce 1845. Za 14 let manželství
Honorata porodila 7 dětí – stále byla buď těhotná, nebo
pečovala o nemluvně. A přece jen při tom všem stihla
ještě napsat poučné »Nezabudky, dar našim pannám«.
1841
1842
František Matouš Klácel
se jich neobává, ačkoli vlaské provincie, které drží, oplývají velkými prostředky hmotnými, ač také obyvatelstvo jejich vyniká nevšední energií.
Vláda rakouská ví dobře, že ta jiskra života
morálního, která nutí národy, aby spěli ku své
budoucnosti, ve Vlaších již vyhasla, a že Vlachy snad jen skrze Francii mohou býti uvedeny
v ruch; a proto, dokud Francie bude státi klidně,
dotud Rakousko zůstaví Vlachům jejich akademie, jejich divadla, jejich knihy, ano i jejich práva. Podobně též v Čechách nebojí se museí, ani
bibliothek, ani národních básní; ale kdyby Čechové vydali třeba jen jediný veršík dýšící tím, co se
ozývá v literatuře a poesii polské, ihned by je přihnětla celou svojí váhou; a pak by se ukázalo,
zdali by tamní slovanství, nemajíc co jiného proti
ní postaviti, nalezlo spásy ve svých museích a bibliothekách.
Rakousko dává pokoj Čechům, neboť nejsou
doposud nebezpečni, neboť je znamenati v nich
horlivost, lásku k národnosti, trpělivost – ale neviděti ještě znamení života národního. ...
[Kvapil: Životem k idealu. J. Otto, Praha 1901]
Adam
Mickiewicz
1798-1855
Ač docela krátký, přece Mickiewiczův pobyt v Čechách
přispěl k tomu, že od roku 1840 přednášel na Collège de
France jako profesor slovanských literatur o českém
písemnictví s jistou znalostí věci. Cenil si však zejména
Kollára – Čelakovský, Palacký, ba ani sám Jungmann
nikdy nedošli u Mickiewicze náležité pozornosti.
1842
1842
... Nám na poli českém pracovati jest vykázáno, kteréž v pravou Čechii, Moravu a Slováctvo
se rozpadává.
Jak skrovně nastoupil génius český svou zpáteční cestu k sobě! Oblíbení jazyka domácího
u několika mužů dále nemyslících nežli na gramatiku, pravopis a nějakou příležitostnou básničku byl počátek. Diletantismus v jazyku vedl
k poznání knih ze časů slávy české, vedl k historii; historie vzbudila lásku k národu...
Podivuhodna jest prozřetelnost Boží v tom
způsobu, jakým génia českoslovanského k vědomí sebe přivedla. Čechy se Slováky sloučivši,
aby Čechů vypínavost mírněna a opak Slováků
váhavost pobádána byla...
Nepředhazuj mi nikdo, že to egoismus, své za
nejlepší vyhlašující, že to vzpomínka na kolébku a na maminku svobodně smýšlející, že si může a má volit řeč dle zalíbení svého a poznání.
Pomni, že nemluvím o českém jazyku, ale
o každém, každého právo uznávaje; pomni pak,
že řeč a národnost jedno, národnost ale rázný
způsob jevící se vůle Boží, odkudž zastávání řeči vlastenecké není egoismus, ale náboženství za
princip celého světa, bezvědomého děje i svobodného jednání uznané. Přestaňme tedy i my
Moravané považovati lásku k našemu jazyku,
šetření, šlechtění a rozšiřování jeho mezi bratřími za svévolnou zábavu, co do mravů a charakteru lhostejnou jako kupříkladu lhostejná jest
barva našeho kabátu, nebo za pouhý diletantismus, jako se kupříkladu jiným cizím jazykům,
muzice, malířství učíme. Uznejme před námi
a před světem, že nábožný, že počestný člověk
Johann Georg Kohl
býti nemůže, kdo zapírá řeč svou; poněvadž
otrockou myslí sebe zapírá, národ svůj zlehčuje
a Bohu se rouhá, jenž jej učiniti ráčil Čechem,
Moravanem, Slovákem. ...
... porozuměli jsme, že různění jest sobství
a že nábožník zamýšleti musí všeobecnost; ale
vystoupivše ke kosmopolitismu nebo vesníctví,
na vršek toho dobrého záměru, poznali jsme jalovost jeho: i tak sníživše se opět obmezením se
ke skutku, vesníckou vůli zachovavše, vrátili
jsme se k slovanství, k čecho-moravství, z kteréž
skutečnosti obmezené vykvítati má skutečnost
všeobecná, prostředně skutečnost idey slovanské, tou skutečnost idey evropejské, tou skutečnost člověčenství neboli pojemu člověka doplnění... Právě proto a tím, že slovanství úlohou
naší se bezuvážně a jako samorostle uskutečňuje, nastala možnost a potřeba vědecký záměr
tento objasniti a upevniti. Poznání soudné totiž
jest kůl při vzmáhajícím se stromku, aby vítr
sem tam jím klátící nemohl více mlaďocha vyvrátiti.
[Klácel: Výbor z díla. SNKLU, Praha 1964]
František
Matouš
Klácel
1808-1882
Augustinián Klácel ve své práci »Kosmopolitismus
a vlastenectví s obzvláštním ohledem na Moravu«
z roku 1842 odhaluje božskou povahu národa, čímž
theologicky obhajuje vlastenectví proti katolicky
universalistickému pojetí lidstva, v němž spatřuje jeden
ze zdrojů přílišného, tedy »jalového« kosmopolitismu.
1842
1842
... Slyším v duchu své hezké čtenářky: – A to
nás vodíte do pěkné společnosti! Holky, jež tančí na ulici, chlapi u truňku na Dobytčím trhu –
už ustaňte, má krásko! Říkají vám snad Anna,
Anička, Anča, Ančka, Anninka, Andula, Andulka, Nanynka? Ó, pak vám blahopřeji, pak vás
zvu ke krásné anenské slavnosti, jež se dnes koná na rozkošném vltavském ostrově, dovedu vás
do nejroztomilejší a svrchovaně slušné společnosti, v níž uvidíte v š e c h ny k r á s n é A n ny
z c e l é P r a h y v pohádkové tlačenici a poznáte pražský lidový život zase s jiné stránky.
Anenský svátek je slavný po všem Rakousku,
obzvláště však se oslavují Anny pražské. Svátek
připadá na 26. července, v noci před tímto dnem
se všechna nároží polepí spoustou pozvánek
k nejrůznějším radovánkám. ...
Nevím věru, co je příčinou, že ta ukřičená, zarudlá a ošklivá škvrňata, jež jsou si na celém
světě tak podobá, vyrůstají v Praze v tak z n a m e n i t é k r a s av i c e . Mnozí mínili, že to způsobuje směs plemene německého a slovanského.
Slované však to popírají, uvádějí, že krása dívčího květu j e o d e d áv n a v s l ova n s k é k r v i
a že je cele jejich dílem. Tvrdí, že v čistě slovanských vesnicích v Čechách jsou ještě krásnější dívky než ve smíšených či dokonce německých. Též se chlubí členové vlastenecké
společnosti české, že na jejich plesech, kde se
mluví jen česky, je rozhodně výkvět dívčího výkvětu a nejkrásnější krása. Říkají též, že i proslulá krása žen v Uhrách pochází jen od tamního slovanského živlu, že Slováci dodávají do
Pešti a Bratislavy nejkrásnější muže a stejně
i nejkrásnější ženy. Nezavrhuji těchto úsudků
úplně a z d á s e m i , ž e j s e m s i j e z č á s t i
ově ř i l . ...
***
... V kapli svatováclavské jsem se zejména pídil po místě, kde se uchovávají k o r u n ova č n í
k l e n o t y. Můj průvodčí řekl, že nesmí povědět;
že klenoty jsou zazděny, před otvorem jsou železné dveře na trojí zámek s trojím klíčem, jeden
z nich má nejvyšší purkrabí, druhý arcibiskup
a třetí nynější kancléř. Odpověděl jsem, že mi
velmi záleží na té koruně, kterou Josef II. dal odvézt do Vídně, kterou zimní král Frydrych Falcký měl již zabalenou na cestu, až ji pak v pospěchu, jak utíkal z Prahy, spolu s jinými těžkými
kufry a bednami zapomněl na pražském trhu –
tu korunu a to žezlo, jež odvezl předtím již císař
Zikmund, pročež husitští stavové, když roku
1421 poslali císaři čtrnáct stížnostních artikulů,
pojali do nich také stížnost, že císař bez vědomí
stavů vyvezl ze země říšské svátosti a vzal a promarnil mnohé klenoty, jež otcové snažně získali
a ke cti boží a našich patronů svatých jako poklad království chovali. ...
S va t ý c h o s t a t k ů j e v p r a ž s ké m ve l e c h r á m u n a d b y t e k . Je tu na příklad velmi
ozdobně vyložená ručička jednoho z děťátek, jež
přišla o život při vraždění neviňátek betlémských, kus ubrusu, jenž posloužil Spasiteli při
poslední večeři s apoštoly, střep džbánu, z něhož
tenkrát pil, hřebík s kříže Vykupitelova, zasazený do čistého dukátového zlata. Zasazen do kříže je tu kus houby, kterou napájeli Krista na kříži, a trn z jeho koruny trnové.
Též z hrobu Abrahamova, Izákova a Jakubova
je tu mnohý ostatek, jejž přinesl Bohumír Bouillonský.
Jsou tu dále korunovační klenoty mimo korunu a žezlo, jež jsou ukryty v kapli svatováclavské, tak na př. čtyři lité sochy nejstarších ryze
českých světců Vojtěcha, Václava, Víta a Ludmily, jež se nesou před králem při korunovaci,
a pak státní meč králů českých, jímž obyčejně
o korunovaci pasují několik pánů na rytíře.
Ten meč je nadmíru lehký. Před jakýmsi časem utkvělo na něm trochu rzi, asi uprostřed šířky. Aby se neříkalo, že český státní meč rezaví,
bylo to místo vyňato nebo vypilováno. Díře takto vzniklé byla dána podoba kříže.
Tu křížovou díru jsem viděl sám. ...
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Johann
Georg
Kohl
1808-1878
1842
1842
Drážďanský geograf a cestovatel Kohl napsal cestopis
»Hundert Tage auf Reise in den oesterreichischen
Staaten«, v jehož prvním dílu »Reise in Böhmen« z roku
1842 líčí zážitky z Čech: nejenže očividně zaznamenal,
že v zemi žijí dva kmeny, ale dokonce se o Češích (tedy
popravdě řečeno o Češkách) zmiňuje dost pochvalně.
Adolf Schmidl
... Neblahým vývojem národních dějin se stalo,
že jazyk český pozbyl velké části svých zvláštností a že je v nejstarších básnických skladbách,
jakož i podnes v ústech lidu daleko ohebnější a libozvučnější než v dílech novějších spisovatelů,
nemluvíc ani o nesčetných přimísených slovech
cizích. V žádném jiném slovanském jazyce není
takového kupení souhlásek a takového nedostatku
samohlásek jako v češtině. Čech dává přednost
úzkým temným samohláskám e a i a obětuje jim
znivá a, o, u nejen v ohýbacích slabikách, nýbrž
i v takových kmenových slovech, v nichž tyto samohlásky jsou doposud všem ostatním Slovanům
společné. Co do mluvnické dokonalosti však čeština předčí většinu svých sester, a zasluhuje povšimnutí, kolik zpracovatelů měla od nejstarších
dob mluvnice a slovní poklad. Rozhodně však
předčí všechna ostatní nářečí slovanská svou neobyčejnou způsobilostí pro básnictví časoměrné
po rozumu klasické prosodie. Jak hluboko pronikl
vliv němčiny, dokazuje i postup slavného slavisty
Dobrovského, jenž při vzkříšení české literatury
navrhl princip německý, přízvuk, jakožto základní
měřidlo slabikové, zcela proti duchu češtiny, jež
má nepřízvučné délky a přízvučné slabiky krátké.
Teprve v nejnovější době začíná pravá česká
kvantitativní prosodie nastupovati na místo prosodie přízvučné, a Dobrovského zákon přízvuku
vládne dosti obecně jen ještě v básních rýmovaných. Co se však tkne poměru češtiny k jazykovým kmenům germánským, nelze popříti, že má
některé zvláštní hlásky, jimž se německý jazyk
velmi vzpírá, ale stěží se podaří německému básníku, aby napsal několik básní, v nichž nikdy za
1843
1843
sebou nenásledují dvě souhlásky. To však v češtině není nijaké umění, ačkoli je tak vykřičena pro
svou tvrdost...
... Co do povahy Čechů je známo z dějin, že si
Slované nikdy nepočínali jako dobyvační národové váleční; bez boje zabrali opuštěné země, těšili
se z požehnání míru a pro mír se raději stali poplatnými cizím dobyvatelům, než by se pouštěli
do ničivé války anebo opustili drahou vlast.. To
bylo přezváno rabskou myslí a vytýkáno Slovanům. S větším právem bychom zde mohli prokázati přísloví: moudřejší ustoupí, a alespoň Čechové projevili mezi svými bratry tak málo rabské
mysli, že se právě zas »česká vzdornost« stala oblíbeným stranickým heslem. Nehledíme-li vůbec
k tendenci, nelze husitům, ani českým válečníkům
války třicetileté upříti udatnost, a při všech novějších vítězstvích rakouské armády přišlo rozhodnutí také od českých pluků. Česká vojska pomáhala ztéci Ošpry, český pluk dostal u Wagramu
výsadu vyhrávati pochod granátnický – pluk Erbachův, nyní Wellingtonův, jediný v celé armádě,
jenž požívá této cti! Pluk lehkých jezdců Vincent
Chevaulegers má na praporu metál za udatnost,
čeští myslivci vedli slavný útok u Drážďan atd. ...
Nedostatek statečnosti věru nelze Čechům vytknouti, jde-li do tuhého, těžší věcí je však zkrotit
vzkypělou krev; ukrutnosti českých válečných
tlup ve středověku byly pověstné, ač tehdy ovšem
byly předností každé strany! Novější cestovatel
prý zpozoroval, že týrání zvířat je v Čechách nápadnější než jinde, a jakási citová surovost promlouvá ze způsobu, jakým se nakládá s ženským
pokolením. Ženě přísluší nejtěžší úkoly domácí,
vleče polní plodiny na trh, zatím co její velmožný
pán ještě odpočívá, a robota bez odpočinku je jejím údělem. Skoro se zdá, jako by byl národ po té-
Bohuslava Rajská
to stránce poklesl, neboť podle starého práva českého se v deskách zemských každá žena jmenovala »paní«, a muž byl bezpečen od každého
soudního stihání, pokryla-li jej manželka šatem
svým. Podobě se nakládá s dětmi. Češka je něžnou matkou, to je nesporné, její veselá nezatížená
mysl dovede děcko znamenitě zaměstnat a pobavit, ale nezdá se, že by valně dbala, aby ten červíček byl náležitě ošetřen. Zajisté je i v tom příčina
ohromné úmrtnosti v prvních letech životních, nejen v pouhé chudobě; jen silné nátury zde dorostou, a tu pak ovšem není divu, že vysoký životní
věk je tu tak častý zjevem. ...
... S přísností v Čechách pořídíš pramálo, veselým nápadem zajisté hodně mnoho, zejména bude-li nápad kořeněn příslibem čehosi pitného.
Vytýkají Čechu, že pije; pije rád a snese mnoho,
ale stěží uvidíme v Čechách víc opilců než v severním Německu. ...
Nesporná je jakási n e d ů vě r a k c i z i n c ů m ,
to však má pádné odůvodnění dějinné: povahové
rysy psané krví nelze hned tak smazat...
Welewážená Vlastenko naše!
Drahá a nejvroucnější Přítelkyně moje!
[Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]
Adolf
Schmidl
1802-1863
Kynžvartskému geografu a speleologovi Schmidlovi vyšlo
v roce 1843 ve Stuttgartu naučné dílo »Das Königreich
Böhmen«, a byť byl Schmidl Němcem ze Sudet, píše
v něm o nás Češích nadmíru příznivě. A průzkum jeskyní
ve slovinské Postojné jej inspiroval k obohacení české
speleologické terminologie např. o »dolinu« či »ponor«.
1843
1844
Jaký velebný cit mne protchne při psaní tohoto
názvu, t a k á d u š e m n e z a h o d n o u u z n áw á
s w é h o p ř á t e l s t w í , swé přízně! klade důvěru
ve mně, vidí mne schopnou k vyplnění velkých
požadování. Díky za tuto důvěru, tím nabývám
i já důwěru w sebe. – O nelekejte se mého rozhodnutí, neobávejte se, že bezrosmyslu jsem jednala. – Cit můj mne wedl, srdce jeho jsem poznala, šetrnost jeho a jemnost k citům mým získaly
jmu lásku jmou. Rozměšky a brojení Slowáku
proti Čechům, proti nám všem bezvíjmínky uvolnily pouta srdce mého, miluji vroucně Vlast svou,
a národ svůj a kdo se opováží něco proti němu
říci, učinil více mne nežli kdyby mne samou byl
ukřivdil. – Již jsem žila v pochybnostech než
Čelakovský přišel, vůle má však byla ta, nádějí
klesnout nežli opět nádějí danou smařit.
V ústavu mém žít jsem si předewzala a to byla
má jediná náděje, mé jediné útočíště. –
Že boj velký jsem přestála pocítí zajístě srdce
Vaše; však díky Bohu a Vám že jsem dráhu našla,
po které mne kráčeti bude jak se nadějí v oučinkování tiskem a dáli Bůh i né neprospěšném.
Oné noci kde jsem posledně bojovala, byla Vy
jste Drahá Přítelkyně mým andělem; tuto noc
bych bez Vašeho dopisu snad v nemoc nějakou
byla upadla; sestry mé, které jsem o radu prosila,
nechtěly mne raditi, tak jsem stála osamotě, opuštěná, na polowic rozhodnutá, však nevědouce
smým-li nelitostnou rukou přetrhnouti poutané
úvazky; smým-li nádějí mých krajanů sklamati;
Václav Bolemír Nebeský
budu-li vstavu opustiti ústav svůj. – V oné strašlivé noci kde mne pochybnosti mé usmrtiti hrozily
stála Ty si anděli můj strážný u mne a těšila si
opuštěnou. Nebuď nepokojná že si byla mým andělem, jmou potěšitelkou. Slib můj nebyl nakvap
daný; dlouho jsem se rozmýšlela přes 14 dni bojovala a přemítala; láska Ladislava mého byla největším přímluvčím jeho, ní on zvítězil. – ...
Ze stranou policie je opět brojení proti založení
ústavu mého; před nekolika nedělech byla bych se
za nešťastnou považovala, nyní to snadně snesu.
Jedna z přítelkyň zadá hned o dovolení a přejme
asi za čtyry neděle přednášení v ústavu. –
Pak se připravím k budoucímu stavu svému. –
Musím se totiž trochu v hospodářství poohlídnout, anť jsem již asi po dvě leta hospodářství zanedbávala. – ...
S Bohem drahá, má potěšitelko s Bohem on
Vám upevní Vaše zdraví k potěšení Vaší vroucí
ctítelkyní a Přítelkyní
A. Bohuslavy Rajské.
V Praze dne 25/8 1844.
... V literatuře naší máme již pěkný počet básnířek; klasický náš překladatel F. Doucha o nich
ve Vlastimilu pojednal, já chci zde jen o některých krátkou zmínku učinit, v nichžto právě něco zvláštního se objevuje. Na příklad Dobromila
Rettigová. Zde vidíme, jak podivný je duch poesie, často překvapí člověka, navštíví a odejde.
Tato vskutku zasloužilá paní básnila v svém
mládí píseň až ku podivu krásnou:
Stojí jabloň v širém poli, na trávníčku zeleném, ba zeleném; ach, proč mě tak srdce bolí
v šněrování červeném, ach červeném? atd.
Není-li celá tato píseň roztomilá poesie, přírodě ve snu ukradená? A ta paní utichla, byl to
v životě jejím jasný okamžik, Musou zasvěcený,
její duše rozkvetla, a konec – byla to poesie jednodenní. Ta samá paní napsala teď p o j e d n á n í
o t e l e c í m m a s e – snad dobré, já nevím. ...
[Slavík (usp.): Srdce a doba. Atlas, Praha 1942
[Novotný: Život Boženy Němcové. I. díl. Československý spisovatel, Praha 1951]
Bohuslava
Rajská
Václav
Bolemír
Nebeský
1817-1852
1818-1882
Bohuslava Rajská je přijaté vlastenecké jméno – tato
Němka po obou rodičích (matka šlechtična) se původně
jmenovala Antonie Reissová. Založila a v letech 1843
až 1844 řídila dívčí ústav; po sňatku s Čelakovským,
na jehož uzavření má zásluhu B. Němcová (adresátka
citovaného listu), se ovšem plně věnovala již jen rodině.
1844
1844
Nebeský pocházel z národnostně smíšené rodiny, matka
byla Němka, a teprve stykem s pražskou vlasteneckou
společností se národně uvědomil. Do vývoje české
literatury zasáhl i jako sečtělý kritik tehdejší literární
produkce. V příloze k »Věnci« z roku 1844 však podle
našeho názoru napadl Rettigovou dosti hulvátsky.
Magdalena Dobromila Rettigová
Pohnutka, že tento košíček Vám obětuji, jest
tato: Naše česká řeč byla jako zvadlý kvítek
v koutku pohozená a počíná znovu teď zase
v nové kráse kvésti: kdo jen lásku k vlasti má,
ten pospíchá ke studánce, aby pěkný kvítek pomáhal zalívat; i také já, ačkoli s bázlivým krokem, p ř i c h á z í m a k l a d u t u t o m a l o u
o b ě ť n a o l t á ř v l a s t i s vé s tou prosbou,
aby chyby mé od milých vlastenců mile prominuty byly. Proto také jsem ten košíček jen svým
milým spolusestrám darovala v naději, že jejich
srdce ráda chybu sestře prominou. Musím se
však přiznati, že jsem se z mládí ani česky čísti
ani psáti neučila, a že jen z pravé lásky k vlasti
jsem se přičinila, abych jí aspoň v něčem najevo
dala a spolu také u svého pohlaví trochu mateřské řeči přispěla. Daleko jsem vzdálena, a b y c h
s e s n a d o p ová ž i l a r ov n a t i k mužům těm,
které my v jejich písmech ctíme a kterých ztrátu
Čechové dílem již oplakávají, dílem oplakávati
budou.
***
Drahý Jaroslave, příteli milý!
... Ano psala jsem Vám, že bych ráda ještě jedno dílko literní, bez kuchyňské zástěrky světu
podala, a to věru nejvíce k vůli panu Nebeskému, tážete se, co to asi. Na to odpovídám, že to
nazvati chci Všelicos, chcete míti vysvětlení
stran naražení na Nebeského, to vysvětlím Vám.
Ve Věnci druhého čili nového vydání, slyšela
jsem, že tam stojí o mně, mimo jakého i chvalného vyjádření o mém někdejším básnění, že
prý se časy mění, a já že nyní stárnu, a já že jindy prý jsem ušlechtilé básničky psávala, nyní pí-
1845
1845
šu o Te l e c i n ě . Já to vlastně ku čtení dostati
nemohla, abych nad tím rozhodnouti mohla,
zdaliž to buď smíšená chvála s hanou, nebo samá hana, čili jen satirická chvála a hana, přece
ale tolik z toho n a h l í ž í m , ž e p a n N e b e s ký m y s l í , ž e m ý m s t á r n u t í m i m ů j
d u c h s t á r n e , a t í m s l á b n e , že tedy nyní
bych již v stavu nebyla nic jiného psáti leda o telecině, a tím jsem se odhodlati chtěla nějaké maličkosti v malém svazečku čtenářstvu podati,
které se ovšem na perutích síly mladistvé vyšinouti nemohou, přece také se nepohroužejí v kalužinách jako peroutky podšklubaných po prvé
husiček, chci to nazvati proto »Všelicos«, protože také chci mezi tím podat nějakou b á s n i č k u , k t e r á p o u z e o t e l e c i n ě n e bu d e .
Vy ale, drahý příteli, který jste mě od mého
dětinství znal a mou snažnost se státi prospěšnou obecenstvu vůbec, ale zvláště se státi prospěšnou Vaší drahé mně rodině, víte dobře mé
náhledy, a že spisovatelů dosti i snad spisovatelek vznikne nad obyčejnost, ale že časem při této výtečnosti plody jeho nakladateli více škody
než užitku nesou, to jedna příčina, třeba že mé
nepatrné spisy nezůstaly ležet, přece jsem psala
Kuchařku, neb buď Bohu žel, že tomu tak, až
pokud více lidu se shání po dobrém a chutném
obědě, než po nejkrásnější básni, za druhé nahlížela jsem dobře, jak potřebná kniha kuchařská
pro naše děvčata, a že t o p r o ž e n š t i n u n e j hlavnější částka vzdělanosti, když
va ř e n í a h o s p o d á ř s t v í r o z u m í , umí-li
pak více než vaření a hospodařit moudře, co
manžel vyzíská, jestiť to příjemný přídavek, ale
b ě d a m a n ž e l ov i , k d y ž ž e n u š k a s i c e
všemu zeměpisu i vyššímu básnictví,
t ř e b a i h vě z d á ř s t v í r o z u m í , č i l i r o z u -
Josef Jungmann
měti se domejšlí, a neumí talířek
c h u t n é p o l év ky u va ř i t . Pan Nebeský nepochybně ještě na svobodě, sice by byl snad lépe nahlédl užitečnost knížečky o Telecině než
satirický jeho rozmar se mého stáří dotkl, ale ti
mladí páni nepomyslejí, že mohou
bu d o u c n ě t a k é s t a ř í b ý t i , a nebo jsoutě
tak živí, že ani starými býti nemohou – polepší
je Bůh. Dobře, že pan Nebeský neví, že já při
mém stárnutí, i také a to skoro velmi těžko churavím, sice by se snad domníval, že i duch můj
nejenom také stárne, ale i churaví. Nyní jsem
Vám náležitě vyjádřila čili vysvětlila až skoro
dlouho a mnoho tu narážku.
Mimo mé bolestné nemoce bylo by vše snesitelné, ale ty hrůzné bolesti hrozejí mě usmrtiti.
... Žehnej Vás Bůh i milenou choť, kterou líbám a trvám vždy upřímná
Vaše máti Dobromila.
V Litomyšli dne 16. dubna 1845
[Slavík (usp.): Srdce a doba. Atlas, Praha 1942]
Magdalena
Dobromila
Rettigová
1785-1845
Která Češka toho vykonala v první polovině 19. století
pro český národ více než Rettigová? A to nejen slavnou
»Domácí kuchařkou«! Není divu, že se jí Nebeského
výtka velmi dotkla, jak si těsně před smrtí hořce stěžuje
svému nakladateli Pospíšilovi. Citát první je (výjimečně)
až z roku 1821, z předmluvy k »Mařenčinu košíčku«.
1845
1846
Jazyk jest druhá hlavní částka myšlení, ano
samo myšlení – tak spojen úzce! – Proto i každý
omyl proti jazyku vadí mysli v myšlení, zatemňuje...
Jazyk jest p a l l a d i u m n á ro d n o s t i , kdo
ruší jej, ten mu podporu bytosti jeho bere.
***
... Husitství daleko není tak nebezpečné římskému náboženství jako luteránství. Jaký tedy to
nesmysl, když ti, kdo češtinu zavrhují, že byla
jazykem Husovým, mluví a píší německy, a to
sice hornosasky, jazykem, který Luter první
v písmo všeobecné uvedl, jazykem, kterým veliká nekatolická strana mluví a píše. Vězíli v kterém jazyku nekatolictví, jest to německý všeobecný písemní, jest to anglický, jest dánský,
švédský, a každý takový jazyk, v němž nekatolické spisy psány se nalézají. Že Hus česky psal,
má býti proto jazyk husitský! Psali jeho odporníci také jako on česky, a tito zastávali primátu;
rovným tedy právem jazyk ten sluje katolický!
Psáno dávno před Husem česky...
***
Postavení české národnosti a vztah její k zemské vládě jest posud pochybný a nepříjemný.
Vláda německá k usnadnění sobě správy vždy
pracuje, aby národy sobě poddané pomíchala,
poněmčila. Uvedši do škol i kancelářů němčinu
nechce zpět postoupiti, a každé hnutí a vznikání
národnosti jí nemilé jen dotud připouští, dokud
úmyslům jejím neškodné býti se zdá. Mnohé
stýskání a žaloby na útisk dějící se lidu a mravnosti jeho nedostatkem učení národního to vymohlo, že učinila otázku, proč němčina tak špat-
ný vznik má v Čechách. ... Na gymnasiích poručeno, aby mládež češtině se učila, ale stalo se to
tak, že nikdo toho nešetřil, a kdo šetřiti poněkud
chtěl, od lítých nepřátel české národnosti mučedlníkem se stal. Obmýšlejí někteří vyššího rodu
vlastenci žádati reálních škol v Čechách pouhých. Nebudeli míti čeština právo své u úřadů
politických i judiciálních, nic to nespomůže, ano
na škodu bude ubohé mládeži, která v němčině
snad méně utvrzenou se stane než rodilí Němci,
a tak zkrácena bude. Kanceláře české budouli, ty
školy samy od sebe následovati budou pro nevyhnutelnou potřebu. Prozatím žadostivo jest, aby
každý studující stal se ve školách obojího jazyka vědomým, potom alespoň z částky ta zarputilost německá k Čechům by přestala. Neujmeli se
češtiny brzy šlechta, vždy udušena bude. Ale
šlechta? Jeden, dva dobře smejšlející, osm deset
buď rovnodušně hledí, buď zjevní jsou nepřátelé. Ditrichstein zapověděl svým ouředníkům
obírati se češtinou pod ztrátou služby! Lobkovic
své napomenul, aby si jí hleděli, avšak kanceláře všechněch jich jsou německé, odtud ouřednictvo německé i se svými paními i dcerami.
Měšťan pozemský dle Prahy se řídí, a ta téměř
pouze německá. Sedlák podle měšťana kráčí, jako daleko může. Již v pravdě Němec každý kout
v Čechách vyšmejditi může a doma se býti domní. Vláda rakouská udělala mistrovský kus
v tom ohledu. Co předešlí věkové krveprolitím,
násilím na Pomoří dovedli, to ona po tichu pod
pláštěm otcovské lásky zjednala v svých krajinách slovanských, a na cestě té jest, která ji konečně k cíli dovede. Snažení naše vlastenecké
jest takové, jak nám je naši Němci představují,
dobře míněné ale neplatné, marné; chytřejší mezi námi buď nepíší nic, buď německy.
1846
1846
My blázni j e š t ě b o j u j e m e t e n n e r ov ný
b o j , my proti proudu ploveme, kdežto s hůry
nátisk ustavičný nás tíží, z důlu netečnost, rovnodušnost, nechuť, ano k poněmčení se sklonnost národnost hubí. Nicméně, dokud síla stačí,
neustávejme brániti se záhubě; zpojdeli národ,
a ť n e p o j d e n a š í v i n o u ; ať věk budoucí jinak než my smejšlející pozná, že český Slovan
nebyl naskrze zrádcem nad sebou...
***
... S tou dobou počíná se vzkříšení jazyka českého, kterému protivníci jeho již takořka umíráčkem zvonili, a o kteréhož konečné záhubě
otevřeně jednali. Příčina ta prospěšné změny nebyla v zevnitřních okolnostech, jemu v jistém
ohledu ještě nebezpečnějších, ale ve vznikajícím
tehdáž vůbec úsilí o vědy a umy po celé Evropě,
a zvláště v rakouské monarchii, ne ve vlastním
podporování a jemu pomáhání, ale v odstranění
tíhoty na literatuře české všeho druhu ležící, potom v samém úpadku s jedné, a v potřebnosti jeho s druhé strany, an jsa nářečím téměř šesti milionů lidu v Čechách, Moravě, Slezsku a Uhřích,
vždy potřebu sebe ohlašoval, a některé přičinlivé milovníky nalézal, kteří, č í m b l í ž e z k á z u
j e h o b ý t i s e d o m n íva l i , t í m h o r l ivě j i
o z a c h ová n í j e h o u s i l ova l i . ...
V roce 1836 žádali někteří měšťané Pražští,
aby ve školách městských a hlavních náboženství v obou jazycích učeno bylo, v čemž ale odkázáni byli nejv. dekr. dv. kom. 10. Října 1836.
Vždy pak ještě vyskytující se uvádění německých škol v pouze české obce, toulání se německých divadelních spolkův po českých místech,
řízení právní českého lidu v německém anebo
naskrze pokaženém českém jazyku, nemírné oblibování franštiny již i v prostředních lidu tří-
Josef Franta Šumavský
dách a úplné zanedbávání češtiny, nepřízniví
a nad míru smělí hlasové proti věci naší ve spisech veřejných a p. jsou smutní posud úkazové
naší hluboko kleslé národnosti, s kterýmiž nevím, v rovné-li váze stojí tam zde vznikající čtenářstva, z nichž dvě, Radnické a Spálenopořické, vyššímu potvrzení se radují – ozývající se
hlasy o potřebě českých promyslových učilišť
a vlastenského divadla i provozované zatím zde
onde od ochotníkův hry, držené besedy, koncerty, bály a jiné výjevy české názvy na čele nesoucí.
Tím se poněkud kojiti musí český vlastenec,
že i vyšší stavové zřetel svůj obracejí k jeho
vždy ještě důležité řeči a posud ovšem nebohaté
ale předce povšímnutí hodné literatuře, o jejížto
vzdělání množící se časem učenci ano i šlechetnější vlastenkyně snažně pečují.
Tolik aspoň snažením společným naším vymoženo, že to d n e s ž á d n á v í c e c h l o u b a
n e n í č e s ky v Č e c h á c h n e u m ě t i , ale nechvalno špatně česky mluviti a psáti.
[Jungmann: Zápisky. J. Otto, Praha 1907]
[Jungmann: Historie literatury české. 2. vydání. Nákladem Českého musem, Praha 1849]
Josef
Jungmann
1773-1847
Revisi svého nejvýznamnějšího literárněvědného spisu
»Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů
českých s krátkou historií národů, osvícení a jazyka«
dokončil Jungmann v roce 1846, rok před svým skonem.
Úvodní tři úryvky pocházejí ovšem z jeho nedatovaných
»Zápisků«, zveřejněných až v roce 1907 u J. Otty.
1846
1846
My Čechové jako všichni ostatní Slované jsme
zajisté široko daleko známi co hudebný a zvláště
co zpěvný národ. Našim písním se diví celá Evropa, a cizinci, nerozumějíce našemu jazyku, rádi
zpěv český poslouchají. Sám Slovan o sobě praví: Kde Slovanka, tam je zpěv. Jen někteří odpadlíci, nevěrní synové matky, pošilhávají ještě na
své lepší bratry, že nechtějí za nimi zrádnou cestou se plouhati.
I tato naše Akademie povstala a chová se dosud
z lásky ke zpěvu. Že však páni zakladatelé a chovatelé ústavu tohoto uznali, v jakém nerozlučitelném spojení je zpěv s jazykem, tak že ne každý
jeden jako druhý ke zpěvu stejně se hodí; a že
český zpěv jen českým jazykem ve své dokonalosti se jeví: postarali se o učitele, který by chovance zpěvu se zpěvnýnm jazykem vždy lépe
a lépe seznamoval, tak aby i nejslabší aspoň česky se čísti naučil. Kdokoliv z chovanců Žofinské
Akademie času a chuti má, může přednášek
o českém jazyku oučasten býti. A však pohříchu
ještě malá horlivost, malé toužení po lepším poznání jazyka mateřského mezi mladými pěvci se
ukazuje. ...
Největší chyba leží vlastně v tom, že ještě veliká část našinců ani neví, co to znamená, svůj jazyk dobře znáti. Kdo si myslí, že umí co potřebuje, a že čas něčím lepším ztráviti může, ten ovšem
po lepší známosti jazyka svého toužiti nebude,
ačkoli takových, kteří by uměli, co potřebují, věru ještě velmi po skrovnu se nachází.
A však kdyby jazyk náš nad jiné zpěvnější nebyl a žádné zvláštní dobroty do sebe neměl, měli
bychom si ho juž proto vážiti, že náš jest, a že
každý národ jen ve svém jazyku určitého cíle se
ctí dochází. A když si jiných národů jen trochu
všimneme, jak to u nich nalézáme? Který pak
vzdělaný Němec, nebo Francouz, Angličan,
Vlach nebo jiný o sobě by řekl: Já sice svůj jazyk
dobře neumím, ale tolik, co potřebuju, tolik vím.
Než abychom k cizím národům nezabíhali, obraťme se jen k našim bratrům: Polákům, Rusům
a Srbům, kteří si jazyka svého nade všecko váží
a jazyk svůj neznati za něco nelidského považují.
M á m e m y Č e c h ové , m y j e d i n í s a m i s e b e z av r h ova t i ? M y, o n a š i c h ž t o o t c í c h
p s á n o j e s t , ž e p r o j a z y k a v í r u k r ev
c e d i l i a ž ivo t y n a s a z ova l i ? Toť byli mužové dle vůle Boží, jsouce pevného přesvědčení,
že si Bůh z lidí blázny nedělá a že nechce, aby
Čech Čechem proto se narodil, by ho snad jiní za
něco jiného předělávali.
Náš jazyk českoslovanský je nad jiné bohatší,
zpěvnější a jinak dokonalejší, a Bůh nám ho zajisté nedal, abychom ním povrhli a jiný nám nepřirozený a méně příhodný za něj si vzali. Uč se,
kdo můžeš, jiným jazykům, dříve ale znej svůj!
K d o s o b ě s vé h o o d B o h a d a r ova n é h o
j a z y k a n evá ž í , n evá ž í s i t o h o n e j vě t š í h o d a r u B o ž í h o , a dopouští se strašného hříchu, hříchu nevděčnosti. Ano takový člověk sám
sebe zahazuje; nebo kdo cizím, vypůjčeným jazykem bez potřeby mluví, jest otrokem cizího nelidského věřitele, a nezasluhuje než opovržení od
svých vlastních, kterými dříve sám povrhnul.
Ale odvraťme se od takových zapomnělců,
a podívejme se na lepší stranu, s které nám posily ke všemu dobrému nabýti možná. Mámeť muže, kteří i za našich časů jazyka českého na nejvejš si váží; a jsou to muži vysoce postavení,
vznešení, učení, moudří, spravedliví, široko dale-
ko známí, až i za hranicemi vážení. Kdož nezná
jména: Štěpán, Dejm, Kolovrat, Thun, Jungmann,
Šafařík, Presl, Palacký, mimo jiné v Praze a jinde
žijící. Byli ovšem strašní časové, kde se Čechové
buď báli, buď styděli veřejně česky promluviti:
ale m y s e t ě c h č a s ů d o č k á m e , a s k o r o
j s o u j u ž t a d y, ž e bu d e h a n b a , a n o j u ž
j e h a n b a č e s ky n e u m ě t i .
Protož komukoliv možno, vynasnažte se, nepromeškejte nižádné příležitosti k lepšímu poznání jazyka svého a k povzbuzení jiných, abyste
mohli s jistotou a s přesvědčením říci: Já jsem
Čech, jsem syn veliké Slávie, jenž jest matka má,
matka bratra Rusa, bratra Poláka, bratra Srba
a jiných pobratřenců. Můj krajan je svatý Václav,
svatý Prokop, Prokop Veliký, slavný Jiří, Žižka
a jiní Veleslavní na tomto i na onom světě.
Kdo si takových krajanů vážiti neumí nebo nechce, t e n n e n í č l ově k e m ; kdo ale dokázati
chce, že si jich váží, nesmí si nevážiti svého a jejich jazyka, v němž oni daleké země spravovali,
a slovo Boží věrně po vlasti naší kázali.
[Franta Šumavský: Ze života a díla. SPN, Praha 1965]
Josef
Franta
Šumavský
1796-1857
1846
1846
Franta Šumavský patřil k zakladatelům moderní české
pedagogiky a byl rovněž výtečným filologem-slavistou,
jeho epochální »Všeslovanský slovník« však bohužel
zůstal jen nedokončeným torsem. Úryvky jsou z projevu
»Proč se mají chovanci Žofinské Akademie v českém
jazyku vyučovati?« předneseného 29. července 1846.
Siegfried Kapper
s námi větší příbuznost než židé. Nesmí se tedy
říci, že židé v Čechách neb na Moravě bydlící
jsou Čechové náboženství mosaického, nýbrž
považovati je musíme za národ zvláštní, semitský, který jen nahodile u nás bydlí a někdy naší
řeči rozumí neb ji mluví. A zkušenost ukazuje, že
hlediště to, s kterého my na židy patříme, pravé
jest. Neboť se zajisté všichni židé, ať si bydlí
v kterékoli zemi a kterémkoli dílu světa, považují za jeden národ, za bratry a nejen za stejnověrce; a svazek tento, který je dohromady víže, jest
mnohem silnější než ten, kterým k zemi své (ve
které bydlí) připojeni jsou. A že n e l z e z á ro v e ň m í t i d v ě v l a s t i , d v a s v é n á ro d y
a d v ě m a p á n ů m s l o u ž i t i , toť bohdá dokazovati nemusíme.«
Již roku 1846 vydal židovský básník Siegfried
Kapper svazek básní »České listy«, které »synům kmene svého v Čechách« věnoval. Básně ty
vzbudily všeobecné podivení, neboť hlásaly myšlenku zcela novou: básník vyzýval své souvěrce,
aby se hlásili jako Čechové k vlasti své.
V jedné básni pěl:
»Jen Nečechem mne nejmenujte,
Syn jako vy jsem české země!
Jak srdce vaše pro vlast tluče,
tak moje vroucně plane ve mně.
I jsem-li z kmene nad Jordánem,
to s Čechem bratrství neruší!
Či zákon jaký mi překáží,
bych vlasti nežil srdcem, duší?
Má víra – vlast! Vždyť z jedné hroudy,
mně jako vám pučí se žití,
a za sto let mne jedna hrouda
jak vás svým krovem bude krýti!«
Proti Kapperovi ozval se Karel Havlíček, který napsal:
»Co se myšlenky pana Kappera týče, totiž že
se židé v Čechách bydlící k národu našemu počítají, za Čechy pokládají, nemůžeme ji jinak nazvati, než nepravou a mylnou. Neboť p ř i I s ra e l i t e ch s e n e s m í j e n o h l e d b rá t i k v í ře a k n á b o ž e n s t v í , n ý b r ž t a ké k p ů v o d u a n á ro d n o s t i . A jak tu mohou Israelité k českému národu náležeti, když jsou původu
semitského. To můžeme spíše Němce, Francouze,
Španěly, Angličany atd. k národu svému počítati nežli židy; neboť všichni tito národové mají
[Srb: Z půl století. Díl II. F. Šimáček, Praha 1915]
Siegfried
Kapper
1821-1879
1846
1846
Německého Žida Kappera, jenž právě dokončil lékařská
studia, získal pro českou věc Nebeský. Kapper působil
jako lyrik i jako kritický tlumočník poslání české poesie
Němcům. S takovou snahou dozajista souhlasil i jeho
vrstevník Havlíček. Ostře se však ohradil proti tomu,
aby se Židé prohlašovali »za Čechy« se vším všudy...
Karel Havlíček Borovský
Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala
se i m y š l é n k a S l ova n s t va , aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí
než dříve za starodávna. Jak obyčejně na světě
bývá, stala se i tato myšlénka Slovanstva, jako
všechny jiné velké a nové myšlénky m ó d o u
u nás, takže před několika léty každý skoro sebe
jmenoval S l ova n e m , stydě se jaksi za tak malé jméno, jako naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák. ...
Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve
mne poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák
v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Č e c h e m , pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi seznavšímu dostatečně Rus i Polsku jakousi ironií zavánělo. ...
Rusové jsou všude v nenávisti, Poláky jenom
všude litují (nesnesitelný los pro pravého muže
litovánu býti!), ale na nás Čechy jistě se zalíbením, s úctou svět hledí, jak chladnou, pevnou rukou saháme do kol osudu, chtějíce ho v běhu zastaviti; jak svými tvrdými českými hlavami tak
setrvale bijeme do stěny předsudků a protivenství, až se shroutí! Krásné, veliké to podívání na
národ statečně a mužně bojující o své zachování, o svůj život, o národnost! A máme se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou,
kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky,
nemužsky na jiného spoléhati? – Čech se práce
a překážek neleká, Čech nezmálomyslní, Čech
se na jiného nespoléhá: Čech se přičiní, a přemůže všechno. ...
Zkrátka s hrdostí národní řeknu: »Já jsem
Čech«, ale nikdy »já jsem Slovan«. Kdykoli se
nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve
smyslu učeném, země- a národopisném. Slované
mají čtyry vlasti a ne jednu vlast: a patriotismus
slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí ale důkladně
a vřele milovati, než každého trochu.
***
O těch slovech praví p. Malý, že jsou kydání
hany na svůj rod. Ha ha ha! Ovšem, nemohu říci s h r d o s t í n á r o d n í , že jsem Slovan, ale
proč? Proto, že nejsou Slované národ. Proto ale
přec každý Čech Slovanem jest, třeba by to nemohl říci s hrdostí národní: tak jako jsme všichni Evropčané, ačkoliv se tak nenazýváme s hrdostí n á r o d n í . Vždyť přece v přírodopisu náležíme také mezi ssavce, a ačkoli tedy každý
Čech eo ipso ssavec jest, nebudeme přec s h r d o s t í n á r o d n í říkati:»Já jsem ssavec.« ...
[Tobolka (ed.): Karla Havlíčka Borovského politické spisy. Jan Laichter, Praha 1900]
Karel
Havlíček
Borovský
1821-1856
1846
1846
Ilusí o slovanské vzájemnosti Havlíček docela pozbyl
za svého působení v Moskvě. Ironický postoj k dychtění
po panslávské říši shrnul v Pražských novinách
v rozsáhlém článku »Slovan a Čech«. Citujeme nejprve
z práce samotné a pak z Havlíčkovy reakce na zuřivou
její kritiku presentovanou Jakubem Malým v Květech.
Ľudovít Velislav Štúr
České hlasy proti slovenštině vyzvaly nás ke
sporu. Každý si musí hájit svou věc; kdo si ji neuhájí, ukazuje, že není přesvědčen o její pravdě,
že mu na ní nezáleží, že nechce její vítězství; my
však jsme o pravdě naší věci hluboce přesvědčeni, záleží nám na ní nekonečně, chceme, aby zvítězila; jestliže jsme udělali tento náš promyšlený
krok, jsme si vědomi nejušlechtilejších úmyslů,
přijímáme tedy spor a na útok na nás učiněný odpovídáme svou obranou. K této obraně nás pudí
i čest našeho kmene, i naše vlastní; nehájit si čest
svého národa, čest vlastní, je podlost.
Mnozí budou považovat tento spor za nějaké
neštěstí, které postihlo náš národ, my však s nimi
nesouhlasíme. Spor sám o sobě začatý a vedený
v potřebném a přiměřeném čase není nic špatného a nešťastného. V boji se síly tříbí, zkoušejí,
oživují a uchvacují do tohoto živoucího proudu
i to, co hnilo, i to, co stranou leželo, v boji se rozumy bystří, pozornost obrací se k věci a zájem
o ni roste; a toto vše očekáváme i od tohoto sporu, který jsme zvedli nyní o slovenštinu. A jestliže je někde p o t ř e b a o ž ivova t h n i j í c í s í l y,
jestliže je třeba někde soustředit myšlenky do
jednoho ohniska, jestliže je kde potřeba obrátit
pozornost k věci, je to zajisté u nás; u nás hnije
a trouchniví nekonečně mnoho sil, u nás jsou
myšlenky rozptýleny, chladné, u nás je pozornost
obrácena ponejvíce jen na věci všední, nízké
a přízemní; věc sama stojí také za spor, neboť
nám jde o pojítko našeho duševního a národního
života, o symbol naší jednoty, o naše povznesení
nebo poklesnutí, což je nejúžeji spojeno s naším
národním jazykem. ...
1846
1846
Náš krok jsme udělali p o d l o u h é m , d l o u h é m p ře m ý š l e n í , po důvěrných poradách
s přáteli a znalci našeho národa a jeho stavu, nic
jsme tím nechtěli podkopat, ale vzbudit a postavit
to, co dosud nebylo – vzbudit jsme chtěli svěžejší život, nežli byl dosud u nás, vybudovat jsme
chtěli jednotu, které dosud mezi námi nebylo.
Každý je sám sobě nejbližší. Kdo z nás nepociťoval s velkou bolestí naše rozpadávání na dvě strany ve spisovném jazyku a kdo necítil ty nemilé
následky toho pro náš život? ...
Kdo pořádá svůj dům a uvádí věci v něm do náležitého pořádku, ten tím druhému nijak neškodí,
leda že by si to jeho soused myslil a přikládal mu
při tom škodlivé úmysly, nepřeje mu dobré. Když
však on druhému nic nevzal a vzít nechtěl, když
se druhému nepouštěl do jeho majetku, tu mu
skutečně v ničem neuškodil. ...
Co se týká Čechů, s nimiž u nás dřív držela
v literatuře mnohem menší skupina, řekli jsme
hned na počátku našeho vystoupení se slovenštinou, že jim naprosto nechceme v ničem škodit, že
m í n í m e a m u s í m e u s p o ř á d a t j e n s vé
vě c i , že nemyslíme na přetržení starých bratrských svazků s nimi, ale že budeme číst jejich literaturu, rozšiřovat ji mezi námi, a tak i nadále
budeme mít nepřetržitě účast na jejich životě. ...
Co tedy chtějí od nás naši protivníci, proč se nad
námi pozastavují a volají, že podněcujeme nesvornost? Ne nesvornost, n e j č i s t š í , t r va l o u
s vo r n o s t c h c e m e a v život uvádíme... za nesvorníky a malicherníky mohl nás vykřičet j e n
soused, který chce, abychom na jeho
p o l i r o b o t ova l i , za takové nás mohl vykřičet
jen ten, kdo pokládá toto zpustlé pole za nedůstojné, za špatné, kdo si slibuje větší čest a chválu od pole už více obdělaného, kdo pro sebe čeká
větší prospěch od práce na tomto poli. Jen vypínavost, vyvyšování se nad svůj lid a národ, nad
ten lid, který Kollár nazývá jen »luzou a sebrankou«, nad tu pospolitost, kterou Kollár jmenuje
jen »bahnem«, slovem vypínavost a vyvyšování
se nad tento lid, pro který se z úst sypou fráze lásky, vskutku je však opovrhován jako lid špatný,
zpustlý; jen tato vypínavost, pravíme, mohla nám
nadat nesvorníků, jen ona mohla zavléci náš národní jazyk do bahna a bláta a poplivat ho jako jazyk nelidský! Někteří lidé se rádi věčně vyvyšují
nad pospolitost, ti lidé, kteří se nechtějí k lidu snížit, kteří nemají proň srdce, ti, jak pravíme, rádi
se vynášejí nad tuto nízkou sebranku a rádi vysedávají na trůnečcích, pode jejich představy tím
vyšších, čím okázaleji, t. j. čím výše jsou vzdáleny od nízké pospolitosti. Odtud pak spouštějí dolů nohy a vystrkují je, aby jim druzí řeménky na
nich přivazovali a rozvazovali, my však nepokládáme tuto naši tak zhanobenou pospolitost za tak
nízkou a špatnou, za jakou ji druzí vydávají, nechceme se nad ni vyvyšovat a vypínat ani vysedávat na trůnečcích, nad ni vyvýšených, ale prohlašujeme také, že ani těm na trůnečcích vysedávajícím nechceme odvazovat řeménky na jejich
obuvi, ani prokazovat službu jejich nohám. ...
V češtině nikdy náš lid nežil, ona
n e m á ž ivo t v n ě m a o n v n í . Nic tu nepomáhá odvolávat se na to, že čeština panovala
několik století v našich kostelích – ale i to jen
v kostelích evangelických. Je pravda, už více než
300 let panuje tato řeč v evangelických kostelích,
ale p o t ě c h t o 3 0 0 l e t n á š n á r o d j e n h n i l
a ž ivo ř i l . Copak, prosíme, ta čeština tedy
u nás udělala, k čemu nás povznesla, k čemu nás
přivedla? Ukažte nám nějaké větší hnutí na poli
literárním, na poli občanském, anebo i v samém
církevním životě, v kterém byla užívána, zda nepanoval na těchto polích po celou tu dobu chlad,
zda tam nepanoval n e d o s t a t e k a o p r av d ové
ž ivo ř e n í ? Zajisté bylo tomu tak a opravdu tak
být muselo, neboť náš národ se sice díval na češtinu jako na něco ve svém lůně, ale jemu vzdáleného, a proto k ní zůstával úplně chladný, a právě
proto se nemohl jejím prostřednictvím pohnout
k životu. ...
C o j e č e s k é , t o n e n í n a š e , a kdo na něčem nepracoval, čeho si nezasloužil, toho ani neumí užít. ... Jestliže chceme něčím být, musíme
sami něco začít... Jestliže nikdy nic nezačneme,
nikdy nic nevykonáme; ale něco vykonat chceme,
aby se nám už nemohlo vytýkat, jak to dělají naši protivníci, že nemáme nic vlastního slovenského, ale že v š e ch n o t o j e č e s k é. Tuto chudobu a nouzi chceme jednou skončit, a že je k tomu
teď nejpříhodnější čas, snadno každý vidí. ...
Č í m z l o m í t e t u t o n a š i v ů l i , zda máte
proti silné, nezvratné živoucí vůli, zda máte, pravím, proti tomu sto důvodů? M l u v t e ! –
[Ľudovít Štúr: K přátelům, k bratrům. SNKLHU, Praha 1956]
Ľudovít
Velislav
Štúr
1815-1856
1846
1846
Rozhodl-li se Štúr, »po dlouhém, dlouhém přemýšlení«,
pro zachování slovenského národa, pak uznejme (naší
známé absenci empatie navzdory), musel Slováky rychle
vymanit z magické moci češtiny. A kdyby si na jeho
»Hlas proti hlasům« vzpomenuli čeští politici o sto let
později, mohli si ušetřit Časté-Papírničky i Štiříny...
František Ladislav Čelakovský
Josef Kajetán Tyl
... Radostí se ovšem srdce šíří, když pohlížíme
na nynější rozkvět a zdárné se šíření jazyka našeho milého a literatury naší, která ovšem onomu za nejpevnější základ slouží. Jest to rozkošný pohled na nynější vzmáhající se činnost na
vše strany a v tak mnohých stavech.
Hle co práce a setrvalost ve třiceti létech dovedla, z té malé hrstky tehdejších literatorův jak
se rozhojnil počet! A tak to doufám pořád k lepšímu půjde; nebo tento proud již čiň co čiň se více zastaviti nedá. Jen ještě školy české, a pak
máme vyhráno. O tuto věc by se každý občan,
a zvláště měšťanstvo nyní všude co nejhorlivěji
zasazovati mělo.
Budou-li školy, budou i úřadové potom čeští,
jedno bez druhého nejde. ...
»A takž nastal konečně čas, kdežto se od
vlastence něco více požaduje nežli pouhé milování jazyka a snad chlouba, že to činí, třebas by
se i dokazovalo, že všechen základ vlastenectví
na tomto milování spočívá a bez něho se ani
mysliti nedá, jakož i vskutku veškeré snažení
vlastenců konečně přece jen v tom splývá, že
svoje síly k zvelebení jazyka a uvedení jeho do
starých přirozených práv vynakládají. Ale právě
s tímto vynakládáním sil jsou také jiné povinnosti spojeny a bez těch nemůže býti žádné vlastenectví; kdo jich nemá, nejmenuj se vlastencem. Vlastenec má totiž k tomu svůj zřetel obraceti, aby vůbec k zvelebení vlasti přispíval, neboť proto se začal také domácí jazyk zvelebovati – jakož první a pravý prostředek k osvícení
a zušlechtění národu. Vlastenec musí mít tedy
prospěch a slávu svého národu, své dědiny, své
obce, svých přátel, svého bližního na mysli; co
jim prospívá, co jim ke cti slouží, musí vyhledávati; co jim škodí, co je hanobí, musí zamezovati; z radosti jejich se musí radovati, při bolesti jejich truchliti; slovem vlastenec musí býti řádný
občan, spravedlivý člověk, milující bližní, pravý
křesťan.«
»Aj, toť je tedy vlastenec člověk vší ucty hodný!« zvolal strejc.
»A jakž jináč?« řekl jsem na to. »Vlastencové
byli ucty hodni, co svět světem stojí, a ti nejslavnější národové, jakož byli Římané a Řekové, vykazovali a vychloubali se vždycky svými vlastenci, to jest takovými muži, kteří něčím ku spasení
nebo oslavení jejich země přispěli. ... Vlastenec
musí něco nad povinnost dělati, musí se mezi
[Nezkusil (sest.): Takoví byli. I. díl. Fortuna, Praha 1997]
František
Ladislav
Čelakovský
1799-1852
Úryvek pochází z optimistického Čelakovského dopisu
příteli Janu Vlastislavu Plánkovi z 9. května 1847.
Vlastenec a neúnavný regionální kulturní nadšenec
Plánek se s Čelakovským seznámil již někdy roku 1816
a jeho strakonická knihovna vlastně Čelakovskému
umožnila první soustavné studium české literatury.
1847
1847
František Cyril Kampelík
velikým počtem obyčejných milovníků jazyka
něčím vyznamenati, tak jako se před padesáti lety naši prvnější vlastencové skutečně vyznamenávali, že hájili jazyk, jenž byl skoro u všeobecném opovržení, pročež i mnohý posměch strpěli,
mnoho žluče zkusili, nepřátel si nadělali, až
i v podezření, že jsou nebezpeční lidé, upadli
a rozličné protivenství snášeti museli.«
»I pro pánaboha, toť je hrůza!« podivil se poctivý venkovan, když jsem učinil malou přestávku. »Ale máte pravdu! já sám něco takového pozoroval – alespoň tolik, že jsou lidé, kteří si z českých věcí a těch vlastenců posměch dělají, a to
ještě za nynějších časů, kdežto se ta čeština už
přece zdvihá; cožpak se asi teprva dělo, když se
jí nikdo nezastával! Ale odkudpak to strejčku pochází? Takový posměch a zneuctění tak šlechetné
věci zdá se mi býti zoumyslná zaslepenost.«
»To se děje během přirozeným,« řekl jsem na
to, »protože není na světě nic tak drahého a svatého, aby to nenalézalo odpůrců a nepřátel ... «
[Tyl: Čtení pro lid. Odeon, Praha 1986]
Josef
Kajetán
Tyl
1808-1856
Úryvek z Tylova fiktivního dialogu »Co je to vlastenec«
s podtitulkem »Krátké rozprávky Pražského posla
s člověkem venkovským« může leckterému dnešnímu
»multikulti« světákovi připadat úsměvný a naivní.
Mnohé z nás však naopak přejde mráz z aktuálnosti
této drobné obrozenecké prózy z »Pražského posla«.
1847
1847
V našich vlastech nejzáhubnější zpozdilost panuje, jíž učitelstvo naši mládež umrtvuje, a to jest
světanství neboli kosmopolitismus. Učená pedanterie z katheder kváká: »My náležíme veškerému
světu, ale nižádnému národu, nižádnému státu nepatříme.« A opět jinde učenost zde onde v našich
krajích ku mládeži hlásá: für die böhmische Sprache bekommst du keinen Kreuzer atd. Že se zde
proti vůli milostivého zeměpána nevlastenectví
a neschopnost nastávajících knězů, úřadníků, lékařů atd mezi slovanským lidem na záhubu státu
prohlašuje, ani se nezmiňujeme; ale to na pováženou šlechetnějším občanům pravíme, že taková
chlebová filosofie dříve k šíření dobra, na vzdor
sv. náboženství, ruku nevztáhne, pokud krejcarů
nevidí. – Pospolné blaho a státe, ty záštito jeho,
Bůh obě při takovém smýšlení pomoz!
Kosmopolita prý náleží celému světu, na veškerý svět působí. Může-li ale člověk na veškerenstvo
nebo na mnoho národů pojednou působiti? – Aby
mohl, musel by nekonečná, neobmezená jistota
(bytnost), tj. Bůh býti! – Kdož ale neví, že člověk
velmi obmezen a slab jest, dnes žije; zítra umírá?
A kosmopolita, toto stvořeníčko bídné, již tím samým n á r a m n o u n e m o c a s l a b o s t s vé h o
d u c h a j ev í , že se za kosmopolitu vydává. ...
Kdo jen něco o tom přemýšleti bude, snadno
pozná, že každý kosmopolita buďto na duchu slabochem aneb necitelným sobíkem jest, jenž takovými frasemi ohlupuje a klame lidstvo, by jen sám
žádných obětí přinésti nemusel. A právě kosmopolitismus, tato obluda příšerná, nejvíce mezi boháči rejdí. Boháči u všech národů k všeobecnému
blahu ze šlechetného pudu v poměru nejméně při-
spívali, protože nižádné vlasti a nižádného národa
neuznávajíce jenom ku svému svatému užitku se
modelují a rozkoš po světě vyhledávají... Kdo
vám řekne, zavrhna vlast a vlastenectví: »já jsem
kosmopolita« (světan), v ý s l ov n ě vá m o z n á m i l , ž e j e z p o z d i l c e m a n e b n i č e m n ík e m . ...
Protož milí Čechoslované, buďte dobrými vlastenci a úsilně o to pečujte, aby vaše vlast Čechoslovanská zkvítala, jak toho Váš milostivý vladař
srdečně žádá... Zvláště Vy, milí jinochové a dobrosrdečné dívenky, co krásná naděje budoucnosti,
dítěcí laskavosti starší pokolení, mající sílu a pomoc v rukách svých, zbuzujte, aby na svůj národ
v potomstvu nezapomínalo, a k obětem a činům
příchylnější bylo, jelikož malými obětmi ve přítomnosti velkých výsledků dosáhnout by se mohlo; mine-li ale nedbalostí vrstevníků doba příhodná, potomstvo s i l o u o h r o m n o u i o b ě t m i n e s č í s l ný m i n i k d y v í c e v ý s l e d k ů
t ě c h n e d o s á h n e . Cokoli dobří lidé činíte, pro
sebe a své potomstvo činíte.
Ludwig Ruppert
[Novotný: František Cyril Kampelík. Melantrich, Praha 1975]
František
Cyril
Kampelík
1805-1872
Rok před revolučním rokem 1848 vydává Kampelík
»Obranu českého jazyka proti utrhačům a odpůrcům«.
Náš úryvek je z kapitoly nazvané (docela nadčasově...)
»Chvástavý kosmopolitismus je podvod a klam«.
Kampelíka si ale už navždy budeme spojovat především
se zakládáním lidových spořitelen – »kampeliček«.
1847
1847
... Tři osoby se shodně označují za vůdčí triumvirát Repealu: Češi Gauč a Fr. Havlíček a Němec
Ruppert. ...
To už v začátcích Repealu František Havlíček
i Vilém Gauč stáli pod sugescí třetí osobnosti, která měla v sobě nejčistší prvky velkého obrodného
apoštolátu. To byl ten Němec, Ludvík Ruppert, rodák žatecký, o plných devět let starší Františka
Havlíčka, absolvovaný medik-ranhojič, který se
nedostal k posledním zkouškám lékařským, protože už byl zachvácen myšlenkovým kvasem, jejž
rozvířila červencová revoluce i povstání polské.
Uchytil se jako tolik jiných mladých vzdělanců
soukromého učitelování a vychovatelství, psal do
zahraničních novin, zvláště do Grenzboten, horlil
pro svobodu a jeho krásná, oduševnělá tvář s vysoko vyklenutým čelem, s velkým výrazným okem
a pevnými rty, vyhublá tvář askety a visionáře
uchvacovala v rámci černých, na ramena spadajících vlasů... Věděl, že jeho zdraví je podlomeno tuberkulosou, a proto přímo spěchal vydati včas ze
sebe vše, co uměl a svedl. Své stanovisko si našel
v hesle, jež vyslovil jako dvojverší:
»Prostředek pravý v spravedlivém boji:
jít vždycky směle s duchem doby svojí.«
Byl to jeden z nejpolitičtějších duchů Repealu,
bystrý a předvídavý, hybný a neúnavný, stále se
pídící po přímých informacích jako jediné základně pro bezpečný úsudek, při tom vášnivý, strhující
řečník a ve svém nitru svrchovaně počestný, čistý
charakter. Gauč nejednou na něho žárlil pro jeho
vítězné rhetorství, jehož mužská síla a bojovná
tvrdost zůstala Gaučovi odepřena. Nebylo to malé slovo, když zkušený doktor Frič, sám o něco
Emanuel rytíř Trmal z Toušic
bližší Palackému než táboru svého syna, doporučoval tohoto vůdce Repealu a k tomu N ě m c e za
svého nástupce v poslancování. »Je to hlava výtečná a řečník kapitální,« napsal tehdy o něm doktoru Staňkovi a obojí bylo velmi přiléhavé. Mladistvý Edmund Schebek přišel jednou do Repealu,
odkud ho vyhnala záplava čpavého kouře, ale do
smrti vzpomínal na Ruppertovu řeč..., v níž Ruppert vědomě ocenil své nadání:
»Paží svou vám neprospěji, ale řeč mám jak bitevní meč a ta je vám k službám.«
Ludvík Ruppert cítil, že nemá dost sil, aby se
sám postavil v čelo událostí roku osmačtyřicátého, a jejich osudný zlom vyčerpal také poslední
jeho energii. Jak se jevil dál, to byl už jen stín, přijímající s trpkou pokorou ponížení a hořkosti, které mu osud připravil. Žil věren svým ideám ještě
dvanáct neradostných let, až 23. dubna 1860 zemřel ve svém chudém bytě U zlaté lodi na Boršově.
Když vynášeli o pohřbu jeho rakev, stál dole mladý český nacionalista Jan Neruda, aby s obnaženou hlavou doprovodil tohoto Němce na poslední
jeho cestě. ...
[Bass: Čtení o roce osmačtyřicátém. Fr. Borový, Praha 1940]
Ludwig
Ruppert
1808-1860
Dodnes nikdo úplně nerozšifroval, co byl Český repeal:
stolní společnost? spolek spiklenců? ústřední článek? ...
Jasné jen je, že inspiraci pro název (byť nepřípadný)
našli v Irsku, kde toto politické heslo vyslovil roku 1830
Daniel O’Connell jako vyjádření tužby po »odvolání«
sloučení irského sněmu s britským parlamentem.
1847
1847
... Účastníků Repealových, kteří se v dotčeném hostinci ve zvláštním pokoji I. patra v určitých dnech scházeli, bylo asi třicet a mezi nimi
zejména dr. Podlipský, JUDr. Kliebert, JUC.
Vincenc Vávra, magistrátní úředník Ruppert, advokátní koncipient Fr. Havlíček a V. Gautsch,
spisovatel Sabina, spisovatel Arnold a někdy také jeho bratr farář Arnold. Z osob politicky neznámých chodíval do Repealu též právník Jan
Landa, tehdy kněhvedoucí mého otce, později
rada c. k. vrchního soudu v Praze. Tento Jan
Landa zmínil se jednou při předčítání »Gränzboten«, kteréž se v naší rodině pravidelně vždy
v neděli večer konávalo, o tomto spolku a jeho
účelu, což mého otce ihned tak zaujalo, že ke
mně pravil: »To bys se tam měl také podívat.«
Na to prohlásil Landa, že mě hned zítra s sebou
vezme, poněvadž se repealisté, i když nemají
v hořejším zvláštním pokoji schůze, scházívají
v dolejším hostinci, jako obyčejní hosté.
Při této první návštěvě Repealu zaslechl jsem
rozhovor o otázce, zdali pro český národ vhodnější je přestup na víru Českých bratří, i zasáhl
jsem do hovoru tím, co jsem krátce před tím
o Českých bratřích četl v knize nazvané: »Historie de l’economie politique par B. Blanqui«. Tím
jsem si získal náklonnost celé společnosti a byl
jsem k účasti na příští pravidelné schůzi Vincencem Vávrou výslovně pozván. Ovšem jsem pak
v žádné z těchto schůzí nescházel. ...
Hlavní snaha všech rokujících směřovala k tomu cíli, aby národ český ono neslýchané bezpráví, kteréž po bitvě bělohorské jak v duševním, tak i v hmotném ohledu utrpěl, pokud mož-
Vilém Gauč
no odčinil, aby dále nadvládu a panovačnost německou z českých krajů na dobro vymýtil, a potom v duchu a smyslu svých slavných předků
obranu pravé lidskosti, mravnosti a osvěty proti
nájezdům všech klerikálních a zlovolných živlů
opět za svůj trvalý národní úkol prohlásil.
K dosažení toho cíle shledáváno za nutné, by
celý český národ šmahem z katolické církve vystoupil a tím hanu a potupu, která se mu zkatolisováním tak ukrutnicky provedeným stala, se
sebe sňal a pro budoucnost nepříznivý vliv katolické církve a kněžstva na vývin věd a osvěty
lidské co nejdůkladněji vyhladil. ...
Shromáždění repealisté sjednotili se na konečném návrhu, aby po nabytí národní samostatnosti celá vzdělaná třída, tedy i všichni vzdělaní
a poctiví kněží – a dle jejich příkladů pak celá
masa českého národa k vyznání svých nejslavnějších předků, t. j. k vyznání česko-moravských bratří přestoupila. ...
[Trmal: Vzpomínky na Český Repeal. Knihovnička Času, Praha 1900]
Emanuel
Trmal
z Toušic
1830-1914
Trmal rytíř z Toušic se narodil v roce 1830, do hostince
»U zlaté váhy« na Zelném trhu tedy prvně zavítal, když
mu ještě nebylo ani 18 roků. Vzpomínky na Repeal ale
vydal až o 50 let později. I když odmyslíme že Ottův
slovník uvádí, že Trmalové z Toušic vymřeli i po přeslici
v roce 1700, je nutno s jeho údaji zacházet obezřetně.
1847
1848
... Nadešel okamžik, v němž bylo třeba podrobiti uvědomělost a odvahu pražských vlastenců
rozhodující zkoušce. Na jedné poradě Repealu
podal Vilém Gauč návrh, aby se svolalo veřejné
shromáždění, na němž by se jednalo o potřebách
lidu. Pravděpodobně to bylo 5. března 1848, neboť již 6. března se rozšiřovalo pozvání. Gauč
navrhoval, aby se požadavky veřejného shromáždění shrnuly v petici, kterou by zvláštní deputace předložila císaři. ... Někteří navrhovali,
aby se shromáždění svolalo do Nuslí do Zámecké zahrady. Dr. Kampelík však navrhl, aby se konalo v sále Lázní svatováclavských v Praze, což
přijato, a rozhodnuto, aby se svolalo na sobotu
11. března 1848 o 6. hod. večerní. ...
Gauč a Ruppert ihned stylisovali provolání,
jímž vyzývali k účasti »na první veřejné schůzi
českého lidu«. Provolání vydáno česky i německy. České s oslovením »Bratři!« napsal Gauč
a německé, začínající slovy: »Bürger der Hauptstadt!« sestavil Ruppert, který je také s krátkým
vylíčením probouzejícího se politického ruchu
pražského zaslal do »Grenzboten«. ...
Plakátované provolání, jež se objevilo na
pražských nárožích 8. března, znělo:
Bratři!
Události pařížské probudily ze spánku celou
Evropu. Německo chystá se k boji a ozbrojuje
své měšťany. Na Vás, občany hlavního města,
hledí celá země. Vy musíte vystoupiti ze své pasivnosti a ono právo, jež Vám přináleží, vysloviti. Musíte činem účastniti se záležitostí státních.
Musíte takového postavení nabýti, abyste jmění
své mohli proti každému útoku ochrániti a pře-
Petr Faster
devším o to všemožně se přičiniti, abyste svobodným a důstojným přetřásáním svých potřeb
a záležitostí účastenství národa vzbudili, tak,
aby národní uvědomění stalo se jměním všeho
obyvatelstva, čímž – teprv veškeren národ se povznese k inteligenci, k mravnosti a k patriotismu, aby hoden důvěry, vládní mohl býti podporou.
Občané! Toho dosáhnete:
I. Řádným poměrům zemským přizpůsobeným zřízením obecním.
II. Svoláváním stavů ve spojení s poslanci
všech královských měst a zastupitelstvem rolnictva.
III. Ozbrojením celého národa.
IV. Zrušením censury, kteráž jako můra svobodný vývin národa dusí a umořuje.
Rozvažte, prozkoumejte vše, občané hlavního
města a shromážděte se dne 11. března o šesti
hodinách večer v Svatováclavských lázních
k všeobecné poradě. Tento skutek, občané, jest
zákonitý, protože nutný.« ...
[Slavíček: Tajná politická společnost Český Repeal v roce 1848. Pragotisk, Praha 1947]
Vilém
Gauč
1816-1866
Historik Denis o Gaučovi řekl, že byl fanatický snílek.
Od marných snílků se ale lišil svými zdravými nápady
a houževnatostí. Odvážnou revoltu provedl i ve svém
soukromí: tento radikál, jemuž hrozila šibenice, byl
synem policejního komisaře V. E. Gautsche! Za reakce
byl uvězněn a časem se stal se anonymní troskou.
1848
1848
Krátce před schůzí se zúčastnil agitace také
Petr Faster a na četné známé pražské měšťany
zasílal prostřednictvím nejmladších repealistů
nebo poštou dopisy tohoto znění:
»Velevážený pane! Vyzýváme Vás co poctivého Čecha a měšťana staroslavné Prahy, byste se
zejtra, dne 11. března, o páté hodině odpoledne
súčastnil všeobecně důležité valné schůze, jež se
odbývati bude v lázních sv. Václavských.«
***
... Petr Faster byl podle líčení muž velmi svérázný, energický a temperamentní; ve svém
povolání sice zdatný, ale nestálý. Jakmile se mu
začalo někde dobře dařiti, hned dostal chuť
k novému podnikání. Měl několik tříd gymnasia,
pak se vyučil mlynářství. Když se ženil, byl ve
mlýně v Zadní Třebáni. Ani dobře nevím, kde
všude působil, pokud se z různého vyprávění pamatuji, měl Národní kavárnu na nábřeží, která
se stala jedním ze středisk českého vlasteneckého života. Scházeli se tam studenti, o které se
Faster – hlavně o venkovské – otcovsky staral,
literáti, měšťané. V památném roce 1848 byl
hotelierem U zlaté husy na Koňském trhu. Pak
měl novoměstskou kavárnu u Myslíků, pivovar
v Hájku a v Břevnově...
Spolupracovník dr. Friče, Strobacha, Braunera atd. zúčastnil se hrdinně a neohroženě vlasteneckého ruchu a všech podniků v roce 1948.
U něho se konaly tajné i veřejné schůze, rozšiřoval české knihy, vedl památnou schůzi měšťanstva a studentstva 11. března v Lázních svatováclavských. Byl spoluzakladatelem pražské
Měšťanské besedy, české průmyslové školy,
Alois Pravoslav Trojan
místopředsedou svatováclavského kongresu,
jedním z delegátů vídeňské deputace a členem
nové liberální městské rady.
Bylo mi vždy divné, proč je na všech uveřejněných obrázcích v podivném kroji, j a k o b y š e l
z m a š k a r n í h o p l e s u . Až nedávno se mi dostalo vysvětlení v článku Eduarda Basse o roce
1848. Téhož roku byl Faster s českým poselstvím
ve Vídni, a zúčastnil se tam jednání. Čeští delegáti pohlíželi se závistí na zástupce polské a jihoslovanské, kteří tam vystupovali ve svých
národních krojích. Po jejich návratu, v jakémsi
návalu romantiky byl pověřen malíř Hellich, aby
navrhl český kroj podle starých vzorů. Dal se
ušíti jeden na zkoušku a Petr Faster v něm okázale vystupoval. Naděje a touhy osmačtyřicátníků se brzy rozplynuly, další kroje se již nešily.
Fastrovi vynesl jen trochu posměchu, pomluv
a nesmyslného obvinění se soudní dohrou, že se
chtěl státi »českým králem«. Jeho nepřátelé mu
pak posměšně říkali »der Herzog vom Rossmarkt«.
[Slavíček: Tajná politická společnost Český Repeal v roce 1848. Pragotisk, Praha 1947]
[Strettiová: O starých časech a dobrých lidech. Topičova edice, Praha 1947]
Petr
Faster
1801-1868
Faster byl národovec i vlastenec do morku kosti, proslul
zejména v roce 1848, kdy byl zvolen místopředsedou
Svatováclavského výboru. Po bouřích svatodušních
musel uprchnout z Prahy, skrýval se ve svých rodných
Domažlicích, ale posléze se sám vydal do rukou vojska.
Jeho dceru Teresii si vzal za manželku V. B. Nebeský.
1848
1848
... Vyhledali Aloise Pravoslava Trojana, který
byl znám z Průmyslové jednoty tím, že rád řečnil. Trojan váhal. Byl ve státní službě u komorní
prokuratury a jeho postavení bylo choulostivé.
Deputace mu předložila oba návrhy požadavků;
jedny z Českého Repealu, druhé od Braunera.
Vyslovil se pro Braunerův:
»Je naléhavě potřebno, aby se tyto požadavky
staly korouhví národní,« pravil k deputaci rozhodně a tím byl již napolo získán. Vyžádal si
však ještě hodinu na rozmyšlenou. Posléze, když
deputace opět přišla a dala ujištění, že pořádek
bude zachován a průběh shromáždění důstojný,
prohlásil, že v tak vážné chvíli jest povinnost
k vlasti nejvyšším ohledem, jemuž vše ostatní
musí ustoupiti. Slíbil, že se dostaví, avšak jen
s podmínkou, bude-li odvoláno heslo, že lid má
přijíti se zbraní. Pořadatelé ji přijali a Trojan
uvolil se převzíti hlavní a nejnebezpečnější úkol
na chystané schůzi, totiž čtení a odůvodnění požadavku petice. ...
... Ta k n a d e š e l d e n 1 1 . b ře z n a .
V Praze panovalo velké napětí. Byl to den
podivný, plný rozechvění, plný nadějí jedněm
a obavou druhým, mezi nimiž kolísala netečná
masa, nevědouc, co se stane a co znamená podivný ruch, kolkolem vzbuzený a tisícům nepochopitelný. Zvědavost napínala i ty, kteří ve
své nevědomosti a neznalosti veřejných poměrů
ani neměli tušení o významu nastávajících událostí.
... Již od rána procházely městem vojenské
hlídky s nasazenými bodáky, z Brandýsa nad Labem povolána do Prahy jízda, posádka měla po-
hotovost, před očima lidu se před strážnicemi
nabíjela děla a úřady byly v permanenci. Když
nebylo odvahy schůzi přímo znemožnit, bylo
hostinskému v Lázních svatováclavských zakázáno, aby propůjčil sál. To bylo poslední intrikou úřadů. ...
V Novoměstské radnici se shromáždili zatím
představitelé úřadů: purkmistr Müller, policejní
rada Heyde, president apelačního soudu hrabě
Mitrovský, vicepresident rytíř Limbeck a jiní.
Hrabě Mitrovský byl přítomen, a b y v p ř í p a d ě p o t ře b y i h n e d v y h l á s i l i z ř í z e n í n á h l é h o s o u d u . Špiclové a agenti, vysílaní do
Lázní, každou čtvrt hodiny podávali zprávy
o tom, co se dělo. Nejvyšší purkrabí také meškal
v jednom soukromém domě na Dobytčím trhu,
aby byl nablízku.
Trojan cestou do schůze se stavěl v Novoměstské radnici, neboť se dozvěděl, že tam jsou
»úřední špičky«. Chtěl se pro všechny případy
zajistiti. ... Purkmistr zářil radostí, že se přece
někdo k němu obrací... Trojan se ptal, je-li schůze povolena. Purkmistr odpověděl, že nikdo nežádal o povolení. Trojan se pak tázal, zdali je zakázána. Müller pokrčil rameny a pravil, že bude
použito všech prostředků, aby pořádek byl zachován. Žádal pak snažně Trojana, aby jednání
dal takový směr, jenž by zamezil veškeré nebezpečí, Trojan prohlásil, že svolavatelé jsou
mu neznámí, že se však zaručili za zachování
klidu. Odešel, aniž by se mu dostalo přímého
svolení. ...
Krátce po sedmé hodině ozvalo se volání: »Již
jdou!« Přicházel zástup občanů, v jehož středu
byl Faster, Šulc a Banzet. Zdrželi se na vojenské
strážnici v ulici Hurtově, kde se Fastrovi podařilo, právě tak jako Trojanovi, přiměti velícího dů-
1848
1848
stojníka, aby nebránil přístupu lidu a stáhnul
své mužstvo do kasáren.
Lid rázem naplnil zahradu. Sál, bílými závěsy
zastřený, byl však stále uzavřen. ... Trojan hrozil,
že lid sáhne k násilí, nebude-li ihned otevřeno.
Teprve po delším smlouvání, když se Faster zaručil za zachování pořádku a náhradu případných škod, hostinský odevzdal mu klíč, dovolávaje se přítomných, že ustupuje jen moci. ...
Trojan, který dosud zůstával v pozadí, byl
hlučně volán, aby se dostavil k předsednictvu,
kde zaujal místo vedle Fastra. Dříve, než byla
schůze zahájena, požádal Faster o sklenici vody,
protože ho to stálo mnoho potu, než se protlačil
na galerii. Trvalo dlouhou chvíli, než mu ji přinesli. Trojan si zatím ještě přečetl petici, kterou
měl Faster přednésti, a v posledním okamžiku ji
ještě poněkud zmírnil, neboť se mu zdála příliš
radikální. ...
Každý jednotlivý článek provázel Trojan výkladem, nejprve česky, potom německy a shromáždění hlasovalo pozdvižením rukou a zvednutím klobouků. Pro jistější stanovení výsledku
hlasování užíváno také protizkoušek.
Celkem nebylo shromáždění bouřlivé, jen sem
tam se ozvaly výkřiky jednotlivců jako: konstituce, svoboda tisku, ale to byly jen jiskry plamenů
v prsou tlumených. ...
Trojan se snažil nyní schůzi rychle skončit.
Ohlásil, že petice bude příští týden po dva dny
vyložena na Staroměstské radnici, v hostinci
»U zlaté husy« a na jiných místech. Napomínal
shromážděné, aby se rozešli v pořádku, který až
dosud zachovávali. ...
Klid nebyl nikde porušen. Trojan spěchal
ihned zpraviti purkmistra Müllera, jemuž jistě
spadl kámen ze srdce, když slyšel o důstojném
Rudolf hrabě Stadion
průběhu schůze. Vyprávěl Trojanovi, jak se těžce loučil s rodinou, když odcházel do úřadu; jeho choť tonula v slzách, zpěčujíc se jej pustiti
z domu, neboť se očekávaly násilnosti a srážky
lidu s vojskem. Purkmistr slíbil, že na ustavující
schůzi petičního výboru propůjčí poradní síň
radnice Staroměstské.
Policejní rada Heyde vyhledal pak nejvyššího
purkrabího hr. Stadiona, aby mu oznámil výsledek schůze. Úřady nebyly roztrpčeny, jen zpráva
o volbě výboru je znepokojovala.
Dlouho panovala neobyčejná živost po Praze,
hostince a kavárny byly naplněny, všade se rokovalo o prvním politickém vystoupení. Zvláště
hostinec »U zlaté husy« byl přeplněn a pronášely se řeči, jež připomínaly revoluční kluby pařížské. Ještě živěji bylo v Českém Repealu, kde se
slavilo politické naše probuzení s pravým nadšením.
Ta k s k o n č i l d e n , o d n ě h o ž p o d l e
K a m i l a K ro f t y z a č í n a j í d ě j i n y n ov o d o b é h o ž i v o t a p o l i t i ck é h o .
Spisovatelé Pražští, jak německého tak českého
jazyka, povýšeni jsouce v srdcích svých svým citem
svobody a svorností, vyšlou tyto dny na jevo mezi
obyvateli německými a českými vlasti naší, uzavřeli jednohlasně v schůzce své dne 21. Března t. r. držané, prohlásiti se veřejně, že chtějí všemožně o to
dbáti, aby šťastná shoda tato nebyla rušena, alebrž
pevně a stále zachována, a to sice na základě ouplné rovnosti, tak aby ani Němci před Čechy, ani
Čechové před Němci žádné přednosti neměli. Pročež také horlení a domáhání se strany české, aby
rovnosti této ve všem teprv skutečně oučastnou se
stala, nemá za rušení svornosti považováno býti.
Osvědčují se dále, že chtějí písmem i slovem co
nejmocněji hájiti spojení koruny České s říší Rakouskou svazkem monarchie konstituční.
Pavel Josef Šafařík, Frant. Palacký, Karl Egon Ebert, Ignaz
Kuranda, Kreutzberg, Dr. Weitenweber, Karl Leiner, Jan Slav.
Tomíček, J. B. Malý, Ulm, Jos. Kaj. Tyl, Jul. Köllner, M. J.
Landau, A. J. Austerlitz, František Doucha, J. Pravos. Koubek, Moritz Hartman, Dr. Ambros, Antonín Marek, Dr. Lucka,
Frant. Bezděka, Karel Wlad. Zap, Ferd. Mikovec, Karel
Štorch, Joh. Eraz. Vocel, Kristian Stefan, J. Slav. Liblinský,
Dr. Lederer, Karel Sabina, Hanka, Alfred Meissner, C. J. Vietz,
V. Slavomil Vávra, Vilém D. Lambl, Karel Havlíček, Ant.
Musil, Karl Viktor Hansgirg, Fr. Petřina, Dr. C. Jelínek,
Václav Vlad. Tomek, Fr. J. Schopf, Václav Štulc, František
Šohay, Josef Wenzig, Josef Jireček, František Řezáč, Jan Bedřich Dambeck, Edlenbach, F. A. Heber, W. Wondra, Václav
Reišel Kokořinský, J. Fr. Stuchlý, P. Otto Knöpfl, Fr. Schneider,
Rudolf Glaser, J. Heibling von Hirzenfeld, Hermin Jireček,
Dr. Staněk, Dr. Čejka.
[Slavíček: Tajná politická společnost Český Repeal v roce 1848. Pragotisk, Praha 1947]
Alois
Pravoslav
Trojan
1815-1893
Když Brauner odmítl, stal se Trojan hlavní postavou
památné schůze ve Svatováclavských lázních. Byla to
jistě riskantní věc a J. V. Frič k tomu napsal: »Nemyslil
na vlastní svou spásu a jako ‚jediný ze všech našich
výtečníků‘ dal svůj život v šanc a již proto zasluhuje,
aby mu národ zachoval trvalou a vděčnou paměť.«
1848
1848
***
Spisovatelé Pražští dali jsou spisem, ve včerejších novinách uveřejněným, krásný příklad jednoty a svornosti, a s vděčností musíme uznati a ctíti
jednohlasný oumysl jejich, že se chtí všemožně
k tomu přičiňovati, aby se ouplná svornost mezi
Karel Jaromír Erben
českým a německým obyvatelstvem zachovala
a upevnila. Spisovatelé povolání mají, aby mocí
slova působili – následujme my s mocí činu!
Konstitucí nám udělenou stali jsme se všichni,
jakého stavu a jazyka koli, bratřími: sboř se ona
dělivší nás zeď a svazek jednoty spojuj nás pevně
vespolek. Svorností, pevným dohromady držením, uklidností, pokojem a mírností jediné můžeme dokázat, že jsme hodni svobod, jichž se nám
dostalo. Všechněm třídám obyvatelstva je udělena
konstituce, drahocenný poklad; na všechny stavy
náleží svatá povinnost, hájiti a zachovati ji.
Nebuď tedy nedůvěry v prsou našich – důvěra
v mocnáře, důvěra v naše bratry, jednota a svornost budiž naše heslo! Vraťme se ke svým zaneprázdněním, mějž průmysl a obchod náležitý průchod. Zmůžme zimničné rozčilení, ježto námi tyto dny pohýbalo, a s hrdým vědomím dobytého
pokladu v prsou jděme vstříc vyvinutí ústavů nám
podaných. I n t e l i g e n c e d a l a n á m k r á s ný
p ř í k l a d – následujme jejího hlasu!
V Praze dne 24. března 1848
Stadion.
Rozmilý příteli a bratře!
[Černý: Boj za právo. Bursík a Kohout. Praha 1893]
Rudolf
hrabě
Stadion
1808-1882
Moc si pochvaloval zemský místodržící a budoucí první
předseda Národního výboru hrabě Stadion iniciativu
pražských intelektuálů z obou zemských kmenů. Jenže
jako se již v dubnu poručil Stadion, tak selhal i první
a navždy poslední, naivní i nadutý pokus o smíření vody
s ohněm. Aniž bychom řešili, kdo je kterým živlem...
1848
1848
Zde odesílám některý počet pozvání ke Slovanskému sboru v Praze na den poslední t. m.,
přitom Vás prosebně žádaje, ano probůh, pro
vlast i pro všecko, co Vám svatého jest, upomínaje Vás, abyste na ten čas co možné u velikém
počtu do Prahy sejíti se ráčili, zvláště pak od
Vás, příteli, toho zajisté očekávám, že buď co
buď, přijíti neobmeškáte, ano zovu Vás, abyste
přijdouce bytem u mne zavděk vzíti ráčili a přímo ke mně se obrátili, jakož pak i jiní našinci
všickni o to se postarají, aby každý z hostů bytem a co možné i jinými potřebami byl u některého z nás opatřen.
Vím zajisté, že v týž čas i Váš domácí sněm
připadá, však ale proto nedejte se udržovati; –
jednáť se tu o věc velikou, o věc rozhodnou pro
nás i pro všecky Slovany mocnářství rakouského; nejednáť se tu o nic méně, než aby vláda od
své dosavadní německé politiky upustila a nás
Slovanů jediné se přidržela, a b y z m o c n á ř ství německo-rakouského stalo se
s l ova n s k o - r a k o u s k é v mezech svobodomyslné konštituce; a toho jen tehdáž budeme
moci dosáhnouti, když Němcům co možná velikou sílu v odpor postavíme, když se Vás, bratří
slovanští, co nejvíce sjede. Doba jest důležitá,
veliká – teď, anebo nikdy! Ž iv o t s i l n ý,
s j e d n o c e n ý, a n e b o z á h u b a n a v ě k y !
Rozdejte tyto listy všem mužům s národem slovanským upřímně smýšlejícím, a co se nebude
dostávati listů, povzbuzujte slovem, aby byl účinek platný, by nikdo, jemuž blaho národa leží na
Ferdinand V. Habsburg
srdci a kdo dosti vůle i síly v sobě cítí, jemu posloužiti neváhal přijíti; ostatně pak spoléháme se
na pomoc boží. – Přikládám též třetí svazek písní národních, o nějž jste mi již přede drahným
časem ráčili psáti a který již od počátku také pro
Vás ustanovený u mne ležel; však obraty v životě našem a neustálý boj nedaly mysli mé dříve
Vám psáti, a protož odpusťte.
Máte u mne také, jakož jsem Vám již vzkázal,
některé knihy od Bodjanského; ty však zanechávám u sebe, až je sobě sám vezmete. Přijďte
a neprodlévejte!
Milý pane z Pillersdorffů!
V Praze dne 6. dubna 1848.
Váš věrný přítel
K. J. Erben
[Nezkusil (sest.): Takoví byli. I. díl. Fortuna, Praha 1997]
Karel
Jaromír
Erben
1811-1870
Básník, prosaik a sběratel lidové slovesnosti Erben
se samozřejmě v převratném roce 1848 silně angažoval
pro českou a slovanskou věc. V citovaném dopise zve
do Prahy na Slovanský sjezd básníka a rovněž sběratele
národních písní Stanka Vraze (1810-1851), kolem
něhož se formoval agilní kroužek slovinských vlastenců.
1848
1848
Abych dal Svým věrným Pražanům opětný důkaz Svého upřímného a otcovského o zem smýšlení a Své péče o blaho království Českého, ukládám Vám, abyste vyslancům cestou přiměřenou
k žádosti mně podané oznámil, jakž následuje:
1. Národnost Česká budiž položena za základ
tak, že se Č e s k á ř e č ve všech větvích státní
správy a veřejného vyučování s ř e č í N ě m e c k o u v ú p l n o u r ov n o s t s t av í .
2. K prvnímu Českému sněmu, který se co nejdříve vypíše, buďtež povoláni všickni stavové země. Shromáždění toto budiž sestaveno ze zástupců národu, zvolených na základě takovém, aby
skrze ně všecky důležitosti zemské rovnou měrou
byly opatřeny a co možná nejvíce občanů mohlo
voliti i volenu býti: ono má míti právo, o všech věcech zemských raditi se a rozhodovati.
Pročež povoluji k opakované prosbě nynějších
žadatelů, aby Českého sněmu nejprvé příštího následující zástupcové byli účastni:
a) Všichni, kdožkoli posud právo měli k sněmu
přicházeti, toliko že nastoupí vzhledem měst královských ta změna, že voliti má
b) královské hlavní město Praha dvanácte
zástupců ze stavu městského, každé pak ostatní
z královských měst tohoto království alespoň jednoho,
c) každé jiné město venkovské, mající nejméně
4 000 duší, rovněž jednoho poslance;
d) má-li které město venkovské 8 000 obyvatelů aneb více, může k sněmu Českému vypraviti
dva poslance.
Josef Václav Frič
e) Vysoké školy Pražské má zastupovati Rector
Magnificus a nad to fakultu každou, rovněž jako
i ústav technický vždy jeden poslanec zvláště.
f) K zastupování všech ostatních tříd obyvatelstva, kteréž nejsou obsaženy ve článcích předeslaných, mají se z každého okresu vikariátního vypraviti dva poslanci.
K volení zástupců národních má n a ve n k u
p r ávo k a ž d ý o b č a n , k t e r ý p l a t í d a ň , p o
m ě s t e c h p a k k a ž d ý m ě š ťa n . ...
Vo l i t i a n i vo l e n i b ý t i n e m o h o u t i t o :
všecky pod opatrování postavené osoby, p a k
v š i c k n i b a n k r o t n í c i , pokud se nevina jejich
výroky soudními neosvědčila, a všickni ti, kteříž
pro zločin cti zabavující aneb pro podobný těžký
policejní přestupek u vyšetřování byli a za nevinné prohlášeni nejsou. ...
9. Od nynějška mají v Čechách všickni ouřadové veřejní a všecky soudy obsazeny býti jedině
osobami o b o j í ř e č i z e m s ké m o c ný m i . ...
Ve Vídni 8. dubna 1848
Ferdinand m. p.
[Toužimský: Na úsvitě nové doby. J. R. Vilímek, Praha b. d.]
Ferdinand V.
Habsburg
1793-1875
Ferdinand nastoupil na rakouský trůn v roce 1835,
ačkoliv vlády nebyl duševně zřejmě schopen – veškerou
moc za něj vykonávala státní konference. Ta jistě nejen
schválila, ale i sepsala tento kabinetní list posledního
českého korunovaného (od 7. září 1836) krále, jímž
trůn vycházel (na chvíli) vstříc českým požadavkům.
1848
1848
... V jedné však věci měl tehdy Palacký celý
národ na své straně – to v jednosvorném odporu
proti Siréniným hlasům vábícím nás, více hrozbou než slibem, k účasti při bohopustém reji podezřelých politických Faustů a Mefistů nad
Mohanem, z jichž čarodějného kotle Čechům
nic prospěšného vzejíti nemohlo. Že by z toho
reje povstati mohla německá republika, jak se
tvůrce »ideje rakouského soustátí« z pouhé snad
oportunity domýšlel, toho jsme se nejméně obávali. Ale když v souhlase s ním odvraceli jsme
se od Frankfurtu, nezdálo se nám proto současně ihned nutno hledati »z přirozených a historických příčin« jiné jakési »ústředí«, byť by to bylo ve Vídni, neboť dle všeho, co se tam dělo
a chystalo, neoddávali jsme se tak sanguinické
naději, jak tehdy Palacký, že by se nejlépe, ano
výhradně k tomu hodila, aby národu našemu
»ujistila i hájila pokoj, svobodu a právo«. –
Hlavnímu pak, zcela novému tehdy výroku
Palackého: »Kdyby státu rakouského nebylo,
musili bychom v interesu Evropy a humanity samé přičiniti se, aby se utvořil,« přikládali, jak
napotomní událostí zřejmě dosvědčily, všeliké
kasty a strany našeho mocnářství tak různého
významu, že se vlastní jeho původce viděl nucena při každé vhodné i nevhodné příležitosti vytasiti se s opraveným k němu komentárem – až
pak nejblíže hrobu rozmrzen, jak různě a křivě
byl pochopen, celý ten svůj zcela opačných výkladů schopný výrok nakonec odvolal! –
K žalostnějšímu nadto »pomatení pojmů«
v dobách, kdy nám nejnutněji bylo držeti se
pevných zásad a neupouštěti od vůdčí myšlénky,
Prokop Chocholoušek
mohoucí jedině spasiti nás i vzpružiti pobratimce k důstojnému jich obrození, přispěl tentýž
Palacký tím, že odvolal časem též druhý, hlavní
svůj výrok vzhledem ku všeslovanské monarchii, jenž nám byl tehdy všem ze srdce psán, stana se důsledným našincům životní dogmou:
»Víte, pánové,« psal totiž Palacký 11. dubna
1848 ... do Frankfurtu, »která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa, víte, že
tato mocnost ... vždy větší měrou se vzmáhá
a sílí ... víte, že každý krok, který by na této
cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím
dále tím rychlejším zploditi a založiti universální
monarchii, tj. nepřehledné a nevyslovitelné zlo,
neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan
tělem a duší, pro dobro lidské neméně želel, byť
i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou.
Při vší lásce k národu svému vždy ještě více cením dobro lidské i vědecké nežli dobro národní,
a z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného většího protivníka
nežli mne!« ...
[Frič: Paměti II. SNKLHU, Praha 1960]
Josef
Václav
Frič
1829-1891
Úryvek z Fričových »Pamětí« připomíná rok 1848
a osvětluje Fričův postoj ke známému »Psaní do
Frankfurtu«. Jistě neunikne pozornosti, že Frič tady
Palackého příliš nešetří. Mějme ale na paměti, že jeho
memoáry vznikaly se značným časovým odstupem,
takže pisatel již dobře věděl, jak vše špatně dopadlo...
1848
1848
Ovoce dozrává, osud bude vržen a to brzo, dříve snad, než se domýšlíme, – běda pak těm, jenž
ve spaní bezpečnosti se kolébajíce ze sna rykem
vytrženi budou. Netajme již déle zámysly, jenž
proti nám, proti svobodě naší se kujou, jež jsme
zpočátku hned seznali, je očekávali, ale si nepřáli,
aniž se jich báli, jsme zodpovědni před národem
svým, před Bohem a před potomstvem svým.
Odhalme vše, ať národ náš jasně prohlédá, aby
snad v temnu nepadl v osidla nastrojená. – Bděme, bděme, národe český, národe slovanský, p r o bu ď s e z e s n a , doba činů nastává! –
Německý sněm ve Frankfurtě uzavřel nás Čechy donutiti ke spolku s nimi třeba i ostřím meče.
Nuže, řeč to důrazná a koho ještě ona nepoučí
o nebezpečí, jenž nám nastává, ten nepoznal důležitost doby naší, ten neměl citu pro národnost, pro
svobodu a blaho vlasti, takovýto člověk je buď
ospalec, jenž všechnu duševní sílu prospal, a n e b o j e h a n e b ný m z r á d c e m v l a s t i . –
... Má býti rukovětí meče toho snad ty pikle,
jenž ve vlasti naší, ve vlastním domě našem od cizinců, odrodilců proti nám se kujou, jenž tak daleko do nejsvatějších práv národa sahají, že když
jenom tři osoby z celého kraje českého ku sněmu
frankfurtskému voliti budou, t o t o vo l e n í z a
p l a t n é a t a k t o z vo l e ný v y s l a n e c z a v y s l a n c e n á r o d a p ova ž ová n bu d e ? Národe
český, hněvem se rozjítřiti musí duše tvá, že tak
hanebně s tebou se nakládati chce! –
To j e t e d y t a s vo b o d a , j i ž n á m N ě m c i
p o d áva j í , to ta garancie našich práv a národnosti naší, kterou stále v ústech nesou, ale ostřím
meče stvrzujou!
Váceslav Žížala Donovský
Tak jako před tisíci lety Slovanstvu severozápadnímu víru Kristovu ostřím meče a ohněm zvěstovali, že pak nepozůstal skoro žádný po dalekých dědinách slovanských, jenž by se těšiti mohl
z toho, co mu ostřím meče podáno bylo, neboť
jádro národa zhynulo dříve tímto ostřím meče, na
jehožto hrobech Němec vládu svou zbudoval, tak
také nese nyní svobodu na ostří meče do krajů
českých, do krajů slovanských, a n á s l e d e k m á
b ý t i t e n t ý ž j a ko p ř e d t i s í c i l e t y. ...
Věru, než bychom povolili k zámyslům Němectva a jeho ostrého meče povolili a takto život souchotináře žili, až by národnost naše, tento drahý
poklad a základ svobody naší, pomalu uchřadnul,
raději nechť se vyproudí krev naše
j e d ný m r á z e m , a ty hory české a ta svatá česká země nechť nám jsou vespolek jedným velikým
hrobem, budoucí pak věky budou hlásat slávu naši, hanbu jejich.
Pročež, p r o v l a s t a k r á l e , vigilate, bděte!
bděte!
[Novotný (usp.): Letáky z roku 1848. ELK, Praha 1948]
Prokop
Chocholoušek
1819-1864
Chocholoušek způsobem velmi sugestivním, a přitom po
pravdě, osvětluje nebezpečnost »frankfurtských« rejdů
pro náš národ. Naštěstí měl tenkrát dostatek bdělých
čtenářů a posluchačů, a nakonec – i tu nenáviděnou
Vídeň v zádech. Moc nám dnes chybí Chocholoušek se
svým »Pro vlast a krále, Č e c h o v é , v i g i l a t e ! bděte!«
1848
1848
Milý Čechu, ty očekáváš po 200letém svévolném panování blaho od konstituční vlády, u jejíhož vesla lidé jako bezvolná rostlina sedí, jen
pro svůj užitek vychovaní, samolibí, pro duševní svobodu ztupělí?
Milý Čechu, ty očekáváš po 200leté trýzni ducha, již ti jmenovec tvého krále na krk hodil,
blaho rakouským řízením, dle něhož n ová p o k r y t s k á t ř í d a l i d í o p ě t ve s vé p r ávo
ve j d e , a b y t v ů j n á r o d o h l o u p i l a , j e h o
ducha oslepila a jej mezemi obednil a , kteréž by mu vkročení na jasný den pod pokutou zakázaly? Třída, kteráž tvému národu budoucí blaho přislibuje a jej krátkému, pozemskému dobru s ďábelskou nelidskostí odnímá,
obrněná svatozdánlivým právem náboženství,
kteréž tvému národu vnucuje, a dosti drzá jest,
že toto náboženství křesťanským nazývá? ...
Milý Čechu, očekáváš-li konečné blaho a štěstí konstituční ustanovou vlády, kteráž opovážlivému osvojování se práv starých, zmocnělých
samolibců napomáhá a tato jich práva pojišťuje?
– mezi tím, co oni přátelství líčí, s t e b o u n á r o d n í k o m e d i i p r ová d ě j í , a zatím svá srdce a své jmění do rukou tvých odpůrců skládají,
jenž je ochraňují? ...
Milý Čechu, očekáváš-li blaho od vladaře,
kterýž nevzdělá lid, nepošetří lásky, nýbrž všecko naopak pojedná jako dříve?
Milý Čechu, čekáš-li na blaho od vladaře, jenž
neodpovědným býti hodlá, a ouředníky, samovolené, tvému hněvu v oběť hodit zamejšlí, kdybys s jich počínáním, jež on přec sám ustanovil,
byl nespokojen? ...
Josip hrabě Jelačić
Milý Čechu! Královi sluhové, vojáci, podržují svá stará práva a svá stará děla. O tobě, můj
národe, se nedomejšlejí, že jsi v stavu se brániti.
Dokaž toho, můj Čechu, dokaž toho v pravý čas!
Milý Čechu, také tvoji soudcové nestranní budou podléhati vyšším ouřadům. Kdo bude napovědu činit a kdo komedii hráti, víš, můj Čechu.
A přísahati budeš také. ...
Milý Čechu, tvoji ministři jsou ve svých
činech odpovědni, n e v š a k t o b ě bu d o u
o u č t y s k l á d a t i , nýbrž svým poddaným soupomocníkům. Těš se, milý Čechu – pochlební,
hladoví, plaziví lidé zastanou se věry tvé.
Milý Čechu, co mám říci o tvém zemském
sněmu? Chceš i zde slze vylévati – čti základní
konstituční zákon! ... V jedné z těch komor sedí
lid, který, ano, nosí tebe na prsou, nikoli ale
uvnitř. V druhé komoře nejsi ještě ty, drahý národe. Nějaká hromádka z vás, kterou tolikráte
skrz síť čistící ženouti budou, a ž p r ávě s a m o t n é p l ev y z b y d o u .
A t y bu d o u z á s t u p c e t v ý. – ...
[Novotný (usp.): Letáky z roku 1848. ELK, Praha 1948]
Váceslav
Žížala
Donovský
1824-1891
V první májový den se objevil leták »Českým bratrům«,
s tak znepokojivými apely, že policie neváhala zbytek
nákladu v tiskárně zabavit. Autora nevypátrala, později
vyšlo najevo, že za pseudonymem Štěpán Donovský se
skrýval čalouník a příští český spisovatel Václav Žížala.
Jeho skepsi bychom si měli připomínat jistě i dnes...
1848
1848
Slavný Výbore Národní!
Na den 5. června t. r. položen jest sněm trojjediného království Dalmatského, Chorvatského
a Slavonského. Kterak a na jakém základě sněm
ten bude složen, shledáte na přiloženém prozatímním nařízení, od bánské rady vypracovaném, kdež
pod číslem osmým výslovně se prohlašuje, že na
řečeném sněmě příhodné místo bude dáno zástupcům kterékoli jiné země rakousko-slovanské, kdyby sněm přítomností svou chtěli poctíti.
I těší mne, že Slavnému Výboru, jakožto zástupci pobratimského národa českého, tedy rakousko-slovanského, mohu to oznámiti, zdvořile
pozývaje ho, a jím celého národa českého, aby –
pokud možno – svrchu projevené přání národa
chorvatsko-slavonského ráčil splniti a sněm trojjediného království svými poslanci navštíviti.
Přijměte, Ctění Pánové, upřímný pozdrav můj.
V Záhřebě 20. května 1848.
Jelačić bán.
***
Slavné družstvo Slovanské Lípy! Milí bratří!
Moje dosavádní díla dokazují Vám, kam já zaměřuji a co si přeju.
Tak jako jsem láskou k Slovanstvu oduševněn,
tak jsem i vnitř srdce svého přesvědčen, že je
Slovanstvo největší podporou Rakouska, ale že je
i Rakousko pro Slovany výminkou nevyhnutelnou, a že » k d y b y t e ď R a ko u s ko n e b y l o ,
m u s e l i b y ch o m n ě j a ké u t v o ř i t i . « Není
zajisté člověka rozumného, který by neviděl, že
obstání Rakouska s obstáním Slovanstva a toto
s oným nejoužeji sloučeno jest. –
Bylo tedy mojí povinností, jakožto vroucího
Slovana, stranu protirakouskou, z nepřízně proti
Pavel Josef Šafařík
Slovanstvu povstalou, v Pešti udusiti a zničiti: ale
kterak jsem proti Pešti, hnízdu maďarského panstva, táhl, pozdvihli jsou sdružení naši nepřátelé
hlavu, a kdyby byli ve Vídni zvítězili, moje vítězství v Pešti bylo by jenom polovičné, a sloup nepřátel našich nejpevněji by stál ve Vídni.
Obrátil jsem se tedy s vojskem na Vídeň, abych
ukrotil nepřítele Slovanstva v hlavním městě Rakouska.
Nesmírná byla moje radost, když jsem viděl,
kterak bratří čeští, vedeni tím samým přesvědčením, návratem svých poslanců z Vídeňského sněmu potvrzeným, vítězonosné prápory před Vídeň
donášejí, aby mne a vojsku bratrskou ruku podali
a tam buď rekovně zvítězili aneb slavně padli.
Mne přivedlo jenom přesvědčení, že proti nepříteli Slovanstva táhnu, před Vídeň, a kojím se
nadějí, že Vy můj čin nejen rozumíte, ale i podporujete.
V hlavním stanu vojska hrvatsko-slavonského
u Zwölfaxinga, dne 22. října 1848.
Přijmětež pozdrav můj. Jelačić m. p. bán.
[Černý: Boj za právo. Bursík a Kohout. Praha 1893]
Josip
hrabě
Jelačić
1801-1859
Toliko úsilím tří válečníků se udržela jednota Rakouska
v revolučním roce 1848: Radeckého, Windischgrätze
a Jelačiće. (Jakkoli později pěje básník Grillparzer, že
pouhopouze »v táboře našeho vojevůdce Radeckého je
Rakousko«.) I když nejspíš jen posledně jmenovaného
bána chorvatského hnalo do bojů ryzí vlastenectví...
1848
1848
Co nás zde shromáždilo? Hnutí národů trojího
plemene, hnutí, jakého v dějinách lidských nebylo, pod nímž se země chvěje a otřásá, před
nímž prchají mohutní obrové, vláda bodáků
a špehů do hrobu klesá, lid o dědictví jemu od
Boha odkázané se hlásí – hnutí to i námi hnulo
a nás zde shromáždilo.
Vláda bodáků a špehů jest déle naprosto nemožná. Kdyby vláda bodáků a špehů byla možná, nebyla by vypadla z rukou těch, kteří ji měli, neboť byli obrové umu nevídaného a odvahy
neslýchané, ale srdce bohaprázdného.
Národové se uvázali ve svá věčná práva. Oniť
se scházejí a radí se i o nás, o své i o naší budoucnosti, radí se nad Mohanem ve Frankobrodu i nad Dunajem v Budíně u Pešti, doma i vně
mocnářství našeho.
Nuže, když jiní národové o nás se radí a naši
budoucnost ustanovují, poraďme se i my sami
o sobě a o své budoucnosti. Bohdá, my sami sebe lépe než jiní známe, potřeb našich, cílů našich lépe než jiní jsme si vědomi.
Jaký je výsledek porad jiných národů, sousedů našich, Němců, Maďarů, Vlachů o nás? Přiznejme si to a nezatajujme si toho, jakkoli to trpké jest. Výsledek jejich jest, že nejsme schopni
úplné svobody, že nejsme schopni plného vyššího politického života proto, proto jedině, poněvadž jsme Slované. Slovan, tak zní úsudek
jejich, od přírody veden jest k služebnosti,
k poddanství jiných vyvolených, nadanějších
a ušlechtilejších národů.
Kdopak jsou ti, co tak soudí o nás? Ti, kteří
nad námi posavad železnou ruku drželi a dílem
ji ještě drží; ti, kteří stříhali vlnu ovcí našich,
kteří tyli tukem kostí našich, ti, kteří se živili potem a mozoly rolníků našich, ti, pro něž bojovali a krev svou prolévali bratři naši, synové drahých matek našich; t i , k t e ř í s e b e n a z ý va jí vzdělavateli a ochránci našimi,
kteří nás vysvlékají ze slovanství
a j e ž m y p r o t o j m e n u j e m e u t l a č ova teli našimi, vrahy duší našich.
Bratři! Ti, co tak o nás soudí, jsou nepřátelé
a utlačovatelé naši, jejich svědectví je stranné
a proto křivé. Jejich výrok odporuje sám sobě jako každá lež. Nechceme-li se vzdělávati, jak oni
říkají, to jest nechceme-li se poněmčiti, pomaďařiti, povlaštiti, tu nám nadávají surovců, barbarů a otroků. Chceme-li se opravdově vzdělávati, to jest veskrz a veskrz zeslovaniti a Slovany
býti, jak nám hlas svědomí velí, abychom dokázali, že j a k o S l ova n é s c h o p n i j s m e s vo b o d n é h o a v y š š í h o p o l i t i c ké h o ž ivo t a , tu nám spílají zrádců vlasti a zlosynů, nepřátelů svobody jejich. A tak děj se co děj, mluv
si co mluv, oni vždy trhají a mučí řeřavými kleštěmi nevinné svědomí naše, oni vždy poskvrňují horoucím železem čisté čelo naše.
Bratři! Tento stav věcí déle trvati nemůže. Losy národů jsou vrženy; přišla i pro nás doba rozhodná, dříve než jsme se jí nadáli. Nevinnost
před svědomím a Bohem není nic platna před
soudem světa, před soudem národů. Buďto se
očisťme skutkem a dokažme, že jsme schopni
svobodného života, anebo se přelejme cvalem
v Němce, Maďary a Vlachy, abychom nebyli déle jiným národům k obtíži a urážce, abychom
nepřenesli pohanění a snížení naše na syny naše.
Buďto doveďme, abychom s pravou chloubou
mohli říci před národy: Já jsem Slovan – anebo
přestaňme Slovany býti. Mravní smrt je nejhorší
smrt.
Mravní smrt je nejhorší smrt, ale i mravní život nejvyšší život. Proto dříve, nežli se odevzdáme na milost jiným národům, pohleďme hloub
do nitra duší našich, vizme, jaká v nich mravní
síla, z k u s m e , j s m e - l i s t o , a b y c h o m
p o z d v i h l i h l a s u s vé h o v r a d ě n á r o d ů ,
jsme-li s to, abychom jednali s nimi o rovnost
národních práv na základě spravedlnosti, abychom jim dokázali, že umíme vládnout i heslem
svobodného života, když oni nás viní, že jsme
posud jen mlatem, nástrojem otroctví. Bude-li
v nás mravní síla, pronikne-li jedna myšlenka,
jedna vůle tělo národa našeho, národové celé země jí neodolají. Neboť všecko, co pod sluncem
i nad sluncem, převyšuje síla mravní. Síla, která
hvězdami hýbá a jimi v nekonečném víru a nekonečným prostorem točí, síla, kterou vesmír na
své centrum tlačí, nevyrovná se síle velkého národa, který k mravnímu povědomí sebe přišel
a svého bytí v spravedlivém boji hájí.
[Beneš (ed.): Rok 1848 v projevech současníků. Klub socialistické kultury, Praha 1948]
Pavel
Josef
Šafařík
1795-1861
1848
1848
Šafařík se narodil v Kobeliarově v gemerské župě,
v rodině evangelického faráře, který se psával Paulus
Schaffary. Šafaříkovým stěžejním životním dílem byly
»Slovanské starožitnosti«, které publikoval roku 1837,
jeho »životním proslovem« byla nepochybně brilantní
řeč, kterou pronesl na Slovanském sjezdu v roce 1848.
Jan Pravoslav Koubek
Josipa Kubínová
... Třeba nám dokázati světu, že po Románech
a Germánech třetím jsme živlem rozhodujícím
nad budoucností Evropy, jenže naší úlohou jest
a bude svobodu tělem učiniti a pole všeobecné
osvěty rozšířiti a povýšiti. Od této chvíle nebudou se slovanské národy lišit od sebe ani zeměpisným, ani náboženským znakem a rozdílem,
nýbrž prostě rozeznávati se budou tím, jsou-li již
aneb nejsou-li ještě svobodnými Slovany.
Vzájemnost slovanská, dosud jen v písemnictví pěstovaná, promění se přirozeným během
v politickou. ...
Provolání k mým slovanským sestrám!
[Beneš (ed.): Rok 1848 v projevech současníků. Klub socialistické kultury, Praha 1948]
Jan
Pravoslav
Koubek
1805-1854
Koubek uprostřed studií zanechal práv a odešel
do Polska, kde jako vychovatel získal obsáhlé znalosti
polštiny a ruštiny. Prosaické i vědecké práce jeho jsou
skrovny počtem i významem, básnické dílo bylo
publikováno ve čtyřech svazcích až posmrtně. Úryvek je
z projevu na Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848.
1848
1848
Radostný pocit, který jsem včera s Vámi sdílela, potlačiti nemohouc, musím srdci svému veřejným projevením uleviti, a to sice tím, když
Vám, p ř e d r a h é s e s t r y s l ova n s k é , včerejší, pro Čechy věčně pamětihodnou slavnost na
paměť uvedu! Vi d ě l y j s t e t y š l e c h e t n é
d u š e s l ova n s k é ! Poslanci ti přišli z dalekých krajin, aby nám bratrskou ruku k velikému
spojení podali, přátelsky se nám nabízejí, že
v každém hrozícím nebezpečenství nám silnou,
mocnou a statečnou podporu poskytnou a se
svým ctihodným duchovním prosili ve slovanském jazyku Boha o jeho požehnání k tomuto
spasitelskému sbratření.
– – – Tážu se Vás, šlechetné sestry mé, jak
Vám bylo v srdci, když jste slyšely hlučně provolávati: A ť ž i j o u P ra ž a n k y, a ť ž i j o u
v l a s t e n k y ! – já viděla Váš vlastenecký cit,
kterýžto jste plápoláním šátků na jevo dávaly,
a to mě naplnilo rozkoší.
Také ale věděti máte, že šlechetný Chorvat,
jménem Dragotin Kušlan, rodem z krajiny, odkudž slavný praotec náš Čech se svými přáteli
byl vyšel, mezi touto deputací nejprve k poctě
a slávě Vaší provolal: Ať žijou české dámy! české vlastenky! – i bylať by tedy také věc slušná
a patřící, abychom za toto vlastenecky povzbuzující vyznamenání ctili také onu zem, z nížto
slavní Čechové pocházejí a při tom dokázali, že
srdce naše vřelým, vlasteneckým citem plápolá;
učiňme to bez odkladu a zjevně a sice t í m ,
k d y ž p o d l e n á r o d n í h o k r o j e o d íva t i
s e bu d e m e ; za vzor sobě vezměme srdnaté
Chorvatky, kteréžto již dlouho modrým kaftanem a červenou čepicí se odívají a tento kroj jejich všeobecné obliby dochází a také zajisté
u nás by došel. Také bychom mohli k r o m ě
n a š e h o l va i c h o r va t s ký z n a k , dennici
s novým měsícem nositi a tím zřejmě před celým světem na jevo dávati, že ve veliké a svaté
úctě máme kolébku slavných a statečných praotců našich.
Národní kroj nám zajisté lépe slušet bude,
nežli naše nynější cizopanská, každou chvíli jinak se pitvořící oděvina; p o d c i z í m š a t e m
o d c i z u j e s e v l a s t i t a ké s r d c e a to snad
šlechetné sestry přece chtít nebudete, aby se
o Vás říkalo:
» H l e , t o j s o u Č e š ky, a l e o d ro d i l é ,
stydějí se za slavnou matinku Vlast
a k l a n ě j í s e c i z i n s ký m m o d l á m . «
C h o r va t s k á a v ů b e c s l ova n s k á b a r va je bílá, červená a modrá; před několika týdny stkvěla se nad slovanským mořem h vě z d a
b a r v y b í l é , č e r ve n é a m o d r é jako na
znamení, že Bůh slovanské národnosti ochranně
nápomocen bude.
P ř e d r a h é s e s t r y, d l o u h o j s m e b y l y
jako v otroctví, nyní nám vzešlo
s v ě t l o s v o b o d y, n á r o d n í o b l e k n á š
bu d i ž o d ěv v í t ě z o s l áv y, v n ě m d ě k u j m e B o h u z a o b d r ž e n é v í t ě z s t v í , kteréžto jsme dobyly silou mravní, nikoli surovým násilnictvím; dokažme zřejmě před světem, že nezůstáváme ve filisterské zakrnělosti za duchem
času, nýbrž hbitě po dráze pokroku pokračujeme
a p r o v l a s t a k r á l e v š e c ko i ž ivo t d á t i h o t ov y j s m e , s plamenou rozčileností duše volajíce:
Pro svobodu žít i umřít!
budiž heslem českých děv,
v žilách jejich vřele proudí
Libuše i Vlasty krev:
pro svobodu, vlast a práva,
z nichž by vzkvetla Čechům sláva,
Čech i Češka život dá,
pro vlast slavně umírá.
1848
1848
V Praze dne 5. června 1848.
– – rozená z K–ic.
***
Návrhy Josipy Kubínové padly na úrodnou půdu. Víme ze současných zpráv, že pražský ženský
svět ku vlasteneckému vědomí se probouzející nalézal zalíbení v krojích rázu jihoslovanského. ...
Kruh dam sdružených ve spolku Sestry slovanské, s paní Johannou Fričovou v čele, sice stejně
jako členky Dennice horlil pro kroj národní, ale
přidržoval se rad vycházejících z družiny umělců,
seskupené ve výtvarném odboru »Slovanské Lípy«.
Jak tyto kruhy pohlížely na způsob, jímž by bylo lze dosáhnouti utvoření umělého kroje národního, je zřejmo ze zajímavého provolání jimi vydaného:
»...Kromě toho však n a v r h n u l p a n H a n k a ,
aby se sebraly portréty z velikých a rozličných
kancionálů a v tu práci uvolilo se též několik
umělců, ovšem jenom co se Prahy týká... U prohlédání kancionálů musí se t a ké n a b i b l i ck é
p ře d m ě t y a o b ra z y s v a t ý ch o h l e d b rá t ,
a šatstvo představených osob pilně prohledávat,
neb měli to umělci středověku často ve způsobu,
biblické neb svaté osoby do kroje ošatit, jaký právě v tom věku se nosil a panoval. ...«
Leopold Lev hrabě Thun
Tabulky ženským krojům věnované, které Slovanská Lípa vydala, jeví jen zcela nepatrně vliv
studia krojů lidových. Jsou ve svém celku věrným
výrazem toho, c o d o p o r u č o v a l H a n k a
v provolání výše citovaném, prozrazujíce veskrze
vliv krojů historických, které ovšem n i č e h o
s p e c i fi č n ě č e s ké h o do sebe nemají. Zdá se,
že dámy vlastenecké společnosti tehdejší nebyly
nijak nadšeny tím, co jim umělci předložili. Z pokrývek hlavy neujalo se snad nic, jedině zvláštní
kabátky červené, bíle lemované a oprýmované nalezly ohlasu. Zachovala se jedna taková součást
salonní toalety »národní« v pozůstalosti po Karolině Světlé a také p o d o b i z n a s l č . Jo h a n ky
R o t t ov é v t o m t o p a m á t n é m k a b á t k u . ...
Za takových poměrů a v důsledku stlumeného
a rok po roce skromněji se krčícího vědomí národního zmizely národní kroje z pražských ulic brzy
nadobro. Výbojné čepice a slovanské kabátce zavřeny do skříní spolu s puškami a se vším mladým
nadšením roku osmačtyřicátého. ...
[Tyršová – Kožmínová: Svéráz v zemích českých. Theodor Mareš, Plzeň b. d. (1918?)]
Josipa
Kubínová
????
Josipa Kubínová, Chorvatka provdaná za Čecha,
založila roku 1848 ženský spolek »Dennica«, zúčastnila
se Slovanského sjezdu s plamenným projevem českochorvatským, a den nato – 10. června – uveřejnily
Národní Noviny její citované provolání. (A »památný
ten kabátek slč. Rottové« hledejte u »Karoliny Světlé«.)
1848
1848
... Zatím udál se případ, jenž měl na průběh
bouří podstatný vliv. President gubernia hrabě
Lev Thun vrátiv se s hraběnkou o polednách s půl
dvanácté u sv. Mikuláše, obdržel od vrátného
vzkaz, že na druhé straně je zle. V úřadovně v prvním patře přijal Palackého, potom koncipistu Kromra, jenž mu podal zprávu, že vojsko s lidem se
srazilo a že se stavějí barikády. Chtěl na radnici
a nepochybně i k Windischgraetzovi. V kočáře jeti
nebylo možná, odhodlal se tedy pěšky. ...
Přelézaje barikádu tu byl president gubernia
poznán. Thun! Thun! ozývaly se hlasy z několika
stran. Frič slyše to zajel na koni do Jezuitské ulice a volal: »Zadržte jej! Sto zlatých tomu, kdo ho
chytí!« Slezaje s barikády, popaden byl Thun od
kohosi za šos, vytrhl se však, minul barikádu a byl
hnedle již na konci Seminářské ulice, když jeden
ze studentů s nasazeným bodákem se mu postavil
v cestu a ze všech stran se lidé sbíhali. Truhlářský
chasník Štěpán udeřil po něm holí a narazil mu
cylindr. Thun žádal, aby mu nebránili a nechali ho
odejít na radnici. Tomu se okolní vzepřeli a prohlásili ho za zajatce. Za spílání doveden byl do
Klementina hlavními vraty z Mariánské ulice.
»Jsme přepadeni a musíme si vás tu pro vlastní
bezpečnost ponechati v zástavě,« oznamoval mu
Frič, načež Thun zamračiv se odvětil:
»Vím, pane Frič, že jste toho všeho hlavní příčinou – ale však vy se nám za to zodpovíte.« ...
... Rozhorlení studenti tu přítomní uvítali Thuna
s posměchem a vedli ho k balkonu hrozíce mu, tam
že bude postaven, jakmile z té strany jediný voják
se ukáže. Někteří zdvíhali ruce, že jej tam provazy
k zábradlí přivážou. ...
Alfred kníže zu Windisch-Graetz
Nikoli bez obtíže podařilo se Fričovi Thuna
dovésti do druhého patra, kde vykázán mu pokoj... Za hlavního strážce ustanovil mu Frič technika a člena »Slávie« Ferdinanda Nebeského.
Lev Thun choval se ve svém zajetí s odhodlaným
klidem. Posadil se na židli, zapálil si doutník
a pravil, že jest hladov, poněvadž neobědval.
Oběd a vůbec strava po celé jeho zajetí přinášena
mu od staré paní Anny Náprstkové »u Halánků«,
jež strojila pro něho s vkusem své kuchařské znalosti. Jedl s velkou chutí nijak nedávaje na jevo
zmalátnělost duševní. Odpoledne stěžoval si na
dlouhou chvíli a Nebeský vyňal mu z uzavřené
skříně něco knih. Opětovně byl vyzýván, aby dopsal několik řádek Windischgraetzovi, aby držel
vojáky na uzdě, však ani na to neodpovídal. Nabízeno mu okamžité propuštění pod jistými podmínkami, ale bez výsledku. I deputace z radnice ho
žádala, aby prostředkoval mezi vojskem a občanstvem, ale jediná jeho odpověď byla, dokud je vězněm, že není náčelníkem zemské vlády. ...
[Toužimský: Na úsvitě nové doby. Jos. R. Vilímek, Praha b. d. (1898?)]
Leopold
Lev
hrabě Thun
1811-1888
Nedávno přišel Thun bezmála o život ve Stanisławowě,
kde sám vyrazil proti vzbouřenému lidu, a teď tohle...
Z Haliče byl Thun povolán za náčelníka české zemské
vlády a čeští vlastenci vkládali do něho veliké naděje.
Zklamal, a tak se stal na samém počátku svatodušních
bouří, hned v pondělí 12. června, zajatcem studentů.
1848
1848
... Událost hluboce tragická, jež velice rozrušila mysle Pražanů a záhadou ostala po dnešní
den, stala se skutkem v paláci velitelském o půl
páté odpoledne, tedy v době, kdy kolkolem bylo
jen vojsko a z povzdálí ozývalo se postupující
hřímání děl z Nových alejí a z Celetné ulice a rachocení pušek z těch míst a z Železné ulice.
Střelnou ranou stižena klesla kněžna Windischgraetzova mrtva. Odkud rána padla, nikdo
nevěděl. Kněžna Eleonora, rozená Schwarzenbergova (jejíž matka kněžna Pavlína, rozená
Arembergova, o dvorním plese v Paříži roku
1811 chtějíc svou dcerušku zachrániti z hořící
budovy, sama ve výhni plamenů zahynula) těšila
se obecné oblibě v Praze a slynula jako dobrotitelka chudých. ...
V zpátečnickém spise Schopfově čteme o udalosti té zaznamenáno:
– Okolo půl páté padla z domu ležícího proti
obydlí komandujícího generála rána a kulí zasažena klesla v rohové síni velitelstva několik kroků od okna stojící manželka knížete Windischgraetze mrtva k zemi. ...
Když rána padla, byli v pokoji mimo kněžnu
její sestra (kněžna Bretzenheimova) a nejmladší
její syn; střepiny roztříštěné okenní tabule dotkly
se tváře tohoto. Kníže obdržel o tom zprávu
a spěchal do pokoje neštěstí. Hluboce dojat,
chvěje se klesl k mrtvole své manželky se zdrcujícím voláním:
»Mně to bylo míněno, tebe to stihlo.«
V zármutku chtěl kvapiti odtud, klečíce však
objaly ho nejmladší děti prosíce ho se slzami,
aby je přece neopouštěl. Zdánlivě utišen potácel
se do vedlejší komnaty, kamž za ním jeho rodina
následovala, pojednou však zmizel s úmyslem,
že p o s p í š í m e z i ro z e ch v ě n ý l i d a s á m
s e b e z a o b ě ť p o d á . Ze řad však postavených vojínů, kteří již o neštěstí byli zpraveni
a úmysl svého generála mohli uhodnouti, vstoupili mu mnozí vstříc s prosbou, že nemá a nesmí
svůj vzácný život okamžitému nebezpečí v šanc
vydávati. Hluboce pohnutý generál opětoval
svůj pokus a zase postavili se mu v cestu s doložením: »té chvíle že jest více než vše jiné jejich
svatou povinností, aby ohroženého života svého
vojevůdce před každým útokem zuřících zástupů
chránili«. Hluboce dojat ostal kníže státi a pravil se slzami k statným vojínům:
»Ano, máte pravdu, můj život patří především
císaři a vlasti, jste hodní stateční mužové.« –
***
Ohlášení!
Dne 13. t. m. wečer byly zastaweny wšecky
wojenské příprawy, kterých proti zbauřené
Praze se uchopiti potřeba kázala, a k udržení pokoje mimo propuštění guberniálního presidenta
Leona hraběte Thuna, určito bylo, by zatarasowání ulic města se odstranilo.
S t a r é a N ow é M ě s t o w ý m i n k a u t a u t o o p ow r h l o ; aby se obnowenému prolití krwe w ulicích města ušlo, wojsko předwčírem
wečer do postawení nynějšího odtáhlo. Sotwa se
to stalo, počalo střílení z prawého břehu Wltawy
na wojsko, w němž se bez ustání celý den setrwalo, načež také toto k obraně swé střílení opakowati muselo.
Na žádost po sobě wyslaných deputací uzawřela zde umístěná c. k. dworská komissi, ještě
jednau se pokusiti, by pořádek opět přiwedla.
Ale i tento pokus zůstal bez žádaného aučinku.
1848
1848
Zatarasení ulic se neodstranilo; město nepodalo
žádného rukojemstwí k nawrácení pořádku; ano
i wyzwáním pokusilo se, by opět i Malá Strana
zase se pozdwihla.
Cís. král. dworská komis ukončila w té důležitosti swé auřední jednání a knížete z Windischgraetzů požádala, aby on komando opět
přejal, a w této potřebě wojenských pokročení
přísně se uchopil.
Při takowých případnostech další pojednáwání místa wíce míti nemůže.
Staré a Nowé Město ať se tedy bez wýminky
wzdají, wše zatarasowání odstraniti, ten nad
Podskalí nowě zřízený lodní most rozbíti a wší
zbraň wydati. K tomu dáwá se lhůta do 12ti hodin w poledne, a ukládá se na pojištění, že se to
stane, následující osoby zástawau wydati:
Brabce Martina, obchodníka w dřewech,
Bradku, spoluauda legiony technické,
Fryče Josefa, doktora práw,
Fryče, jeho syna, auda libomudrcké kohorty,
Haklika, kasíra městského,
Kampelíka Cyrilla, doktora lékařstwí,
Klaudyho, doktora práw, podtribuna kohorty
práwníků,
Patrubána Karla, doktora lékařstwí, tribuna
kohorty lékárnické,
Ratzenbeka Frant., doktora lékařstwí,
Schmidta, posamentýra, auda Swornosti,
Sladkowského, kandidáta doktorstwí práw,
Tyla Branimíra,
Wesemana, friséra,
Wodku, auda legie práwníků.
Jestli že se powzbuzení tomuto
n ew y h ow í , n e p o z ů s t a n e z e m s ké w l á d ě n i c j i n é h o , n e ž l i m ě s t o s t ř e l b a u ke
wzdání-se přinutiti.
Jan Vlastislav Plánek
Ko t l e n a h á z e n í p u m s t o j í j i ž n a p o t ř e b n é m m í s t ě ; pálení na město se ale w poslední ohled, až do zítřejšího poledne zadrží.
Ostatně jen tenkrát stříleno bude, když by
wojsko střílením k obraně swé nuceno býti mělo, a jak dalekoby potřeba kázala, aby onen most
na Podskalí zničen býti mohl.
Dáno na Hradě Pražském, dne 16. čerwna
1848.
Hrabě Leo Thun,
c. k. guberniální president
A. Windisch-Graetz,
komandující generál
[Toužimský: Na úsvitě nové doby. Jos. R. Vilímek, Praha b. d. (1898?)]
Alfred
kníže zu
Windisch-Graetz
1787-1862
Windisch-Graetz velel už za napoleonských válek a byl
i zkušeným politikem. Otázka, do jaké míry ovlivnila
jeho rozhodnutí bombardovat Staré Město tragická
smrt milované manželky Eleonory, je dnes již zbytečná.
Svatodušní bouře by on jistě potlačil za každou cenu.
Je ale slušné připomenout i jeho tehdejší soukromý žal.
1848
1848
... Hned po udělené constitucí zřídila se u nás
národní garda, nejen z pořádných měšťanů, ale ze
všechny holoty, které nejvíce těchto posledních
do ní vstoupilo, za důstojníky si zvolíce ze zámku
téměř všechny pány France, an se tito k tomu násilně třeli, a pan Selibovský – nevím z jaké příčiny – šel jim na ruku, to se mi nelíbilo, jsa spolu taky zvolen za důstojníka, což jsem ale nepřijal, odpíral se tomu nanejvejš, neb tato aristokrací a constitucí nechtěla mně nějak jíti dohromady; tu byly
půtky náramné, já nemoha doma svítěziti, neb
aristokrací měla převahu, obrátil jsem se na časopisy, psal jsem ty nesváry do České Včely, ale jak
to vyšlo, tu bylo ještě hůře, a zde povstalo potýkání na život a na smrt – smějete se tomu!! – nebylo to k smíchu, tito škrabáci, j i n a k s a m í p o n ě m č i l c i , zbouřili proti mně celou gardu, že
v urážce důstojníků zhanobil jsem celé sbory, tyto se spikly proti mně, arciť jen ta holota a chátra,
ale právě ta, když vyjde z koleje pořádku, nejhůře
sobě vede. ... Po upokojení toho odejel jsem do
Prahy hned v začátku slovanského sjezdu, ku kterému jsem i pozván byl.
Mohu Vás ujistiti, že v takové slávě nikdy Praha
snad nebyla, jako tyto dni; samé plesy, samé radovánky, ko h o j s e m p o t k a l , s ký m j s e m
m l u v i l , b y l Č e c h , b y l v l a s t e n e c , zdálo
se mně celé město láskou k vlasti okouzleno býti,
ještě jsem tam byl na Boží Hod, když ten z l o s y n
Wi n d i s c h g r e c n e c h a l vo j s ko n a n á m ě s t í v y m a š í r ova t , aby jenom těmto radovánkám
a příštímu českému sněmu přítrž učinil.
V pondělí ráno odešel jsem přes Karlotýn, kde
toho dne veliká slavnost byla, domů, a již na ces-
Jan Erazim Vocel
tě slyšel jsem v Praze za sebou náramnou střelbu
a druhý den potkával lidi z Prahy ujíždějící. Bylo
to pro mě velmi smutné, v Strakonicích již o strašlivých těchto událostech hned na Boží hod věděli
a proto mě domácí se strachem očekávali bojíce
se, bych se tam neopozdil a k ňákému neštěstí nepřišel, neb Windischgrec již před svátky s vojskem k této reakci přípravy dělal, jich s pláčem
prosil, by mu věrní při tom ostali, což mu i tito slíbili, pak hned nechal děla na hrad zavážet a k obležení bez vší příčiny přípravy dělat, jestiť to bezbožník, jakého česká země ještě nezplodila. ...
Kdyby se byla Praha hned první dni celá proti
Windischgrecovi pozvedla, kdyby v každém obyvateli duch mladého Friče obýval, a tak hrdinsky
národní práva a samostatnost hájil, všemu tomu
zlému, jež nyní následovati bude, mohlo se předejít; nám nikdež nyní naděje nesvítá, jedině v Jihoslovanech, neb Němci naši slabost na podmanění
Prahy poznali a tudy své hlavy opět pozvedli a nás
k frankfurtskému sněmu nutiti budou, Bohu poručeno!! ...
[Hikl: Listy českého probuzení. F. Topič, Praha 1920]
Jan
Vlastislav
Plánek
1789-1865
Líčení – jako obvykle – složitého šíření revoluční nálady
do regionů a cenné svědectví o několikerém převlékání
kabátů konkrétně na Strakonicku nám skýtá Plánkův
dopis Čelakovskému z 28. června 1848. Plánek ovšem
zmiňuje i Slovanský sjezd, jehož byl delegátem. Někdy
bývá Plánek chybně uváděn jako Václav nebo Vratislav.
1848
1848
.... Česká země nemá moře, na němž by plodiny a výrobky své k vlastnímu prospěchu vyvážeti
mohla, a plavná řeka Labe toliko začátek v ní béře, ženouc své mohútné vlny k nesmírnému zisku
cizích národů přes hranice české. Toliko železné
dráhy poskytují vlasti naší náhradu za nedostatek
přirozených vodních cest, a hlavní město naše stane se tudíž důležitým obchodním střediskem mezi Adriatským, Baltickým a Severním mořem.
Tím tedy průmyslu českému velká budoucnost
nastává, a podobá se, jakoby Čechové úlohu a povolání měli, průmyslní vzdělanost, jížto od západu obdrželi, dále na východě rozšiřovati, kteroužto úlohu ovšem jen tenkráte budou moci vykonati, když z běžných předsudků se svleknuvše, povolání své zdravým, bystrým rozumem pojmou.
Znamenáme, kterak vlna průmyslu, ženoucí se
od západu k východu, k nám se již přivalila, a dílem i, zvláště na slezské straně, meze české přestoupila. Musí se nyní rozhodnouti, zdali příznivou vlnou dále poplaveme aneb potopíme se
a bídně utoneme v prudkém vlnobití; to jest, o to
nám běží, kterak bychom v tomto zápasu s Angličany, Francouzi a Němci zvítězili, a užitek, po
němž tito baží, k prospěchu svému obraceti mohli. Zde především nastává otázka: v jaké podobě
mají Čechové k východním národům se přiblížiti?
V podobě Angličanů neb Francouzů to učiniti nemohou; tvářiti se co Němci, ani rozum ani zkušenost Čechům raditi nemůže, jelikož by s ostatními
průmyslnými národy německými, jakož jsou Sasíci, Prušané, Švejcaři a Porýnští, smísiti se museli,
kteřížto by je brzo sobě podrobili a toliko co p o d r u ž n í č e l e ď v zástupu svém trpěli. Východní
národové Němce nemilují, jelikož tito v pověsti
jsou, že cizím národům jazyk svůj vtírají a způsoby své mezi nimi zavádějí k nemalému ztenčení
jiných národností. Tudíž by nám škoda zrostla
z takového p l i c h t ě n í s e k N ě m c ů m , neboť
bychom, odloživše řeč a národnost svou, v n ě m e c ké m z a k u k l e n í v nenávist se uvedli těch,
jichžto náklonnost bychom právě získati chtěli.
Nezbývá nám tedy, než v pravdivé své podobě,
co Čechoslované vystoupiti, a jsouce ozbrojeni
podstatnou vědeckou i průmyslní vzdělaností,
k východním národům se přiblížiti. Národové slovanští nás co soukmenovce laskavou ochotností
přijmou, neboť jazyk i způsob náš jim povědomy
a tím mily budou; též i Maďarům a Valachům vítanější budeme nežli Němci, neboť Čechoslovan
jest vlídný a ochotný a jazyk svůj nikomu nevtírá.
... Ovšem někteří namítati budou, že takovéto
spojení s východem něco nebezpečného do sebe
má, poněvadž se rozkládá na východě velká slovanská říše, přičemž nepřátelé neopomenou, slovo »panslavismus« s líčenou hrůzou pronášeti.
Avšak průmysl a obchod se nebezpečným politickým záměrům nejvíce sprotivují, poněvadž průmysl jen na upevněné politické půdě se ujmouti
může; kde politické vrtochy a nejistota, tam též
i nedůvěra a nepevnost vládnou, pročež tam
o skvělém průmyslu a obchodu řeči být nemůže.
Mimo to založeno jest takovéto obávání na pouhém protismyslu; neboť nám se právě jedná
o upevnění české národnosti, tohoto drahého dědictví, kteréby právě v takovémto všeslovanském
spojení utonouti muselo na věky věkův. ... Někteří
Němci nám ouskočně podstrkují jakousi náklonnost k spojení se s velkou východní slovanskou říší, kteroužto náklonnost jménem »rusomanie« pokřtili. Než každému rozumnému známo, žeby Če-
1848
1848
chům v takovémto počínání netoliko jazyk, byť
i slovanský, předce od našeho českého rozdílný,
i písmo cizí, nýbrž i náboženství, občanské poměry a přísnost absolutní vlády překážely. ...
***
... Za našich dnů však se často zvláště s německé strany ozývá volání, abychom, zapomenouce
na staré, plesnivé věky, dle nejskvělejších německých, anglických, francouzských a amerikánských vzorů vlast svou obnoviti a zříditi hleděli.
N e d e j m e s e t í m t o z v u ke m b ě ž n é h o h u m a n i s m u k l a m a t i ! Nám Čechům zvláště
k historii české hleděti třeba, poněvadž v této zárodek politické naší moci spočívá. V historii české jeví se mocné puzení k národnímu samostatnému životu, jeví se hojnost velebných příkladů,
jakož i hrozných výstrah, jeví se měřítko kroků našich – slovem, kdo zná historii českou, nalezne
v ní budoucí neomylné vyznání politické víry českého národa. Ano, historie česká tuží ducha i rámě, hrdým zápalem pronikajíc žíly i srdce české;
ona jest velká učitelka naše, poskytující nám příklad, výstrahu a podnět k slavným skutkům. Historie naše s politickou vzdělaností národu nerozlučně spojena jest; a právě nyní, kdy rouško po
roušku s tmavého světla minulosti české počíná
padati, kdy spisy Husa, Komenského, Pavla Skály
a jiných nám nové průhledy otevřou do hrozného,
krvavého zálivu 17. století, jejž až dosud světlu
nepřístupný, ostrým bodláčím zahátěný les oku
našemu skrýval, právě nyní dějepis český velebnou úlohu svou nastoupí, totiž státi se věrným
obrazem minulosti, strážcem národního života
a věštcem budoucích věků.
Velebnost národa zakládá se na duševní síle, na
samostatném plození duševních skutků. Protož
z hojných zásob vědeckých všech věků a národů
Augustin Smetana
kořistíce, ozbrojme vtip a rozum svůj, abychom
v brzkém čase o palmu duševní slávy s nejvýtečnějšími národy zápasiti mohli. ...
A též i vy, milí bratři na Slovensku, pevně při
nás a s námi stůjte! Vy jste od nás písmo Páně přijali, a proto nemůže a nesmí býti písmo mezi námi příčinou nesvornosti a různění. Pěstujte ku
prospěchu lidu nářečí své, neb každý prostředek,
k dobru národa směřující, za věc podstatně potřebnou uznati třeba; nicméně pomněte, jak blízké
jest nářečí vaše jazyku českému, pomněte, že příbuznost tato jest nevývratný důkaz jednoty bratrské mezi vámi a kmenem českomoravským.
A právě v nynější době určeni jste vůlí osudu zdobiti strom českoslovanské literatury nejskvělejšími květy; neboť váš jest Šafařík, první to hvězda
literatury všech Slovanů, váš jest Kollár, velký buditel slovanské vzájemnosti, jehož básnické zvuky
dřímající národní život Čechoslovanů probudily.
Protož berte věrného podílu v literárním i politickém životě našem – anděl míru a jednoty budiž
naším průvodcem na cestě ku společnému cíli!
[Novotný (usp.): České myšlení. Melantrich, Praha 1979]
[Beneš (ed.): Rok 1848 v projevech současníků. Klub socialistické kultury, Praha 1948]
Jan
Erazim
Vocel
1802-1871
Publicista a archeolog Vocel byl od roku 1862 také
profesorem dějin české literatury na pražské universitě.
Úryvek druhý je z článku »Budiž světlo!«, který otiskl
v přelomovém roce 1848 v »Časopise českého museum«.
Neuvěřitelně aktuální úryvek první je ovšem ze stati
»Budoucnost české národnosti« z roku předchozího.
1848
1848
Mezitím co sousední národy nám na vůkol
těší se vítajíce radostně svobodu, toho zvěstovatele a záruku šťastnější budoucnosti, které dožije
se bohdá již naše pokolení – tlumí nadšené naše
výbuchy veselosti předtucha starostlivá, jakoby
naší mladé svobodě hrozilo divné nebezpečí.
V skutku pak pozorujem, že v zápětí té svobody,
která též v naši vlast zavítala, plouží se jakýsi
přístrach, postava ovšem zahalena i spoutána ještě – však samým zjevem již hrozná; poznáváme
v ní z l ově s t n é h o d u c h a n e s vá r u .
Stará ta nezajizvená rána, která tam na té Hoře
Bílé byla Čechům zasazena rukou krutého cizince, rána, která potají tak dlouho krvácela, dokud
mladistvá naše svoboda léčivým balzámem ji neopatřila, kterýmžto během těžce stížená zem naše znovu sesílena k utěšenější budoucnosti,
k pravému vývinu svého života má teprv požehnána i přivedena býti – bolestná ta dávná rána
hrozí znovu propuknouti; zlý ten duch nenávisti
a zášti hotov zahnízditi se v drahou tu naši dědinu po otcích zděděnou, by ledva osvobozený lid
znovu na léta zůstal odstrčen a odsouzen k dalšímu utrpení ba zakrnění.
Odvěký ten démon zkázy zdá se že v ouskočné vypočítavosti své ze všech rozpoutaných teď
národů sobě vybral k oběti právě ten, v jehož letopisy byla minulost nejbolestnějších upomínek
vepsala, jenž v celém kruhu evropejských národů zaujímá to nejdůležitější a zároveň nejnebezpečnější stanovisko.
Myslíme tím národ náš.
Ze všech zemí slovanských nejdál v kraje
Němců postrčena vlast naše, máť očividné to po-
Josef Alexander svob. p. Helfert
volání, vzdělanost západní ... pojmout v sebe
a zažitou druhým kmenům slovanským zprostředkovat. Č e c h ů m d o s t a l o s e v z n e š e n é
t é ú l o h y m e z i v š e m i n á r o d y E v r o p y,
neboť leží v záměrech prozřetelnosti, by v širších
rozměrech celé rozsáhlé Slovanstvo zmocnilo se
plodů západní vzdělanosti, aby v kypřejší půdě
své prací budoucích věků plody ty ušlechtivši,
zaneslo je zpět do Asie, by práhnoucí východní
národy nimi občerstvilo. Tak tomu učí běh člověčenstva. ...
A jakože v předsvětové té směsici, odvěčné
dřímající přírodní síly to byly, které ní hnuly
a vytvořily z ní divuplný ten svět harmonické
krásy a určitého pořádku – takž povyjde z nynější směsice snah a duchů, pomocí hlavních
myšlének, jež byly pákou všech dějin minulých: s vo b o d o u , v z d ě l a n o s t í , l i d s k o s t í
a l á s k o u , totiž těmito bezpečnými vodítkami
vyššího pořádku, nový ten svět netušeně spanilého světla, jehož matkou právě ta nynější duševní
směsice snah a cílů. ...
[Michňáková: Augustin Smetana. Svobodné slovo, Praha 1963]
Augustin
Smetana
1814-1851
Jeden z nejvýznamnějších českých filosofů Smetana byl
v roce 1848 děkanem filosofické fakulty a už jen z toho
důvodu se nutně musel aktivně zúčastnit revolučního
vření. Vztah k událostem deklaroval v složité essayi
»Povolání vlasti naší české«. Roku 1850 vystoupil
z katolické církve, později byl dokonce exkomunikován.
1848
1848
... Mladistvý císař a král František Josef I.,
jenž 18. srpna byl dovršil osmnáctý rok věku,
poklekl před odstupujícím císařem, nejsa schopen promluviti slova. Císař a král Ferdinand naklonil se k němu, požehnal mu a obejmul ho,
promluviv k němu prostým svým srdečným způsobem: »Bůh ti žehnej, buď jen hodný, Bůh tě
bude opatrovat, rá d o s e s t a l o ! « ...
... V Kroměříži byla s netrpělivostí očekávána
důležitá novina, nikdo však nevěděl jaká. Předsednictvu říšského sněmu bylo o osmé ráno telegrafováno, že ministerstvo přináší důležité ohlášení, aby sněm byl svolán na poledne k mimořádné schůzi. Ministerstvo však se zpozdilo,
o jedné teprve dorazilo do Hulína. Smolka svolal sněm na 12. hodinu, a poslanci čekali v napjetí a rozčilení. Levice se strachovala, že se bude žádat za vydání účastníků říjnové revoluce.
Někteří se domnívali, že bude sněm rozpuštěn
nebo prohlášena oktrojovaná ústava. Výjev ten
líčí J. A . H e l f e r t ve svých »Pamětech«:
Teprve krátce před druhou voláno: »Ministři
jsou zde!« Všecko se hrnulo na svá místa, napjatost dosahovala nejvyššího stupně. Kníže
Schwarzenberg vystoupil na řečniště a za bezhlasého ticha mluvil takto: »Pánové, dnes stal se
veliký, světodějný skutek,« načež předčítal protokol v Olomouci sepsaný. Když po dlouhém úvodě pronesl slova: » Je h o Ve l i č e n s t v o c í s a ř
Fe rd i n a n d o d h o d l a l s e s l o ž i t i ko r u n u , « proniklo to sálem jako veliký přitlumený
povzdech; na stolicích pravice zaslechl jsem tiché » Je ž í š M a r i a ! « – zdálo se mi, že to byla slova Tomkova – na své oči viděl jsem, že je-
Jan Slavibor Knedlhans Liblinský
den, druhý sepjali ruce jako k modlitbě – byl to
okamžik úzkostně dojímavý. Znenáhla shromáždění se zase pamatovalo; větu o vstoupení na
trůn Františka Josefa I. četl Schwarzenberg povýšeným hlasem, a teď ve shromáždění prorazila hlasitá pochvala a volání slávy. Následoval
manifest o odstoupení císaře Ferdinanda a manifest o nastoupení císaře Františka Josefa. V tomto druhém manifestě nejhlučněji tleskalo se při
těch větách, kdež císař rozhodně prohlašuje vůli
svou, že vyhověti chce požadavkům času a pokroku, a že souhlasně chce jednati s ústavodárným říšským sněmem. Radost, potlesk a nadšení rozmohlo se dalším manifestem, kdež potvrzeno bylo ministerstvo, jehož program od sněmu s úspěchem byl pojat.
Po Schwarzenbergovi ujal se slova Smolka,
jenž pravil jako předseda: »Pánové! Přijmětež
toto veledůležité sdělení na vědomí s jednohlasným zvoláním: Ať žije konstituční císař a král
František Josef I.!« Shromáždění odpovídalo
hlučným »vivat!«, »sláva« a »hoch«. ...
[Toužimský: Na úsvitě nové doby. Jos. R. Vilímek, Praha b. d. (1898?)]
Josef
Alexander
Helfert
1820-1910
»Ač se netajil konservativním smýšlením a byl Němec
původem, byl vždy pravdomluvný a projevil upřímné
i vroucí sympatie k českému národu ... neustával pracovat
slovy i skutky ve prospěch vytvoření národnostně
spravedlivého Rakouska a proti dualismu...« Tolik praví
o Riegrově příteli Helfertovi Masarykův slovník naučný.
1848
1848
Šosáctvo, tato neřest v národech dalece rozvětvená, má u každého národa svůj zvláštní ráz,
dle kterého, ačkoli v celku stejné jest, se pozná,
ke kterému kmenu náleží.
I naše české šosáctvo je zvláštní exemplář velikého pokolení šosáctva a – bohužel! – je tak
daleko rozvětvené a hluboce zakořeněné, že ještě mnohý čas mladistvý peň svobody dusiti bude. Ono překáží všemu velikému, vznešenému,
ono samo mrzké, slávu jiných, ba i slávu vlasti
nesnese, ba sláva je proň pouhým hlaholem, ono
jí nerozumí. ...
Ach to naše české šosáctvo! Tu si němčílkuje,
tam vlastenčí (při korbeli piva, to se rozumí) –
co ale vlast je, o tom nemá ponětí. Tu se vypíná
hrdě, vzdoruje v hlouposti své i zákonům, tam
zas se plazíc panu purkmistru a představenému
ruce líbá – stejná to chamraď! A ti naši šosáci?
Věru není nad českého šosáka, když se vydaří.
Z daleka uhlídáš m o u d r ý o b l i č e j , vá ž ný
k r o k , av š a k j e n p r o m l u v s n í m a p ř e s vě d č í š s e o p r á z d n é ko t r b ě . Ale on ti
bude padat do řeči vážným: »Hm, hm! – Tak,
tak!« Bude pokyvovat hlavou, jako by nějaký
úsudek pronésti chtěl, zůstane to ale při kývání,
a to je ještě lépe, než aby promluvil.
Mluví-li, tu mluví tak vážně a tak nadšeně
o pytli bramborů jako o zdaru obce, o obecním
pivovaru jako o blahu vlasti. Mluv co mluv, on ti
ke všemu přisvědčí, on bude s tebou hlásat slávu vlasti, on bude zastávat svobodu a práva lidu,
skutek ale utek’. ...
Ó šosáci, ó šosáci, ty hmyze jedovatý, což nijak k vypuzení nejsi? Opovrhuj šosákem, jeho se
Michail Alexandrovič Bakunin
to netkne, kdyby celý svět mu lál, on si toho nevšimne, cti ho anebo ho nenáviď, jemu to je jedno, jen když nemá ztenčení v příjmech. Svět?
Co je jemu do světa; jeho svět je v jeho krámci,
do brázd pole zaorává lásku k vlasti; jeho sláva
je v plném měšci anebo velkém břichu; jeho nečest, kdyby se nemohl více vypínati nad souseda svého anebo kdyby někdo lépe hrál šestadvacet nežli on. Do takové propasti, do takové záhuby mravní síly nás přivedlo dvoustoleté otroctví; kdo by poznal v nynějších Češích potomky
oněch reků proslavených, kteří Evropou otřásali? K d o b y v ny n ě j š í c h š o s á c í c h , s vo b o d ě l a j í c í c h , p o z n a l s y ny m u ž ů , k t e ř í p r o s vo b o d u u m í r a l i ? Ba nikdo, nikdo!
Duch český mohutný vyhynul, nezůstalo nic než
pouhý stín.
Bude opět m n o h o , m n o h o l e t z a p o t ř e b í , n e ž l i s e z m ů ž e d u c h č e s ký n á r o d ní.
A zmůže se ještě, neboť naděje naše je mládež
naše; až potud bude šosáctvo život náš kalit.
[Kosík (usp.): Čeští radikální demokraté. SNPL, Praha 1953]
Jan Slavibor
Knedlhans
Liblinský
1823-1899
Knedlhans Liblinský se řadí k tak zvaným českým
radikálním demokratům. V předbřeznové době se stýkal
s členy Repealu, v letech 1848-49 redigoval radikálně
demokratický »Pražský večerní list«. Účastnil se
i májového spiknutí 1849 a byl odsouzen do žaláře.
Úryvek je z jeho věčně varovného článku »Šosáctví«.
1848
1849
1. Neodvislost všech národů, skládajících plémě slovanské, jest uznána.
2. Všechny ty národy ale stojí mezi sebou
v sjednoceném spojení. Sjednocenost ta musí být
tak úzká, aby štěstí neb neštěstí jednoho bylo štěstím neb neštěstím druhého a aby žádný nemohl se
cítit svobodným a považovati se za takového, pokud druzí svobodni nejsou a naopak: utiskování
jednoho jest i utiskováním druhého.
3. Povšechný spolek veškerých národů slovanských jest výrazem a uskutečněním té sjednocenosti. Představuje celé Slovanstvo a nazývá se Rada slovanská.
4. R a d a s l ova n s k á řídí všechen lid slovanský co nejpřednější moc a nejvyšší soud; všichni
povinni jsou podrobiti se jejím nařízením a vykonávati rozkazy její.
5. Všeliké nepravé počínání některého národu
slovanského, mající v úmyslu vytvořiti zvláštní
spolek v lůně spojeného veškerého Slovanstva
aneb opanování jiného národu slovanského buďto
diplomacií neb násilím za účelem založení centrální moci, která by mohla rušiti neb obmeziti
moc veškerého spolčeného Slovanstva, všeliké
snažení po náčelnictví (hegemonii) nad spojenci
k prospěchu buď jednotlivého národu aneb i několika sjednocených, ale na újmu druhých: uznány
jsou z a s k v r n u a z r a d u n a c e l é m S l o va n s t v u . Národy slovanské, chtějí-li utvořiti federaci, m u s í ú p l n ě o d ř í c i s e m o c i s vé ,
soustřediti ji v rukou Rady a n e h l e d a t i d á l e
s vé z v l á š t n í ve l i ko s t i leč v rozvoji svého
štěstí, své svobody a toho bratrství, které musí být
zásadou svatou a oživující bytí slovanské.
6. Rada sama má právo vypovídati vojnu cizím
mocnářstvím. Žádný národ nemůže ji vypovídati
bez povolení všech, poněvadž v důsledku své
sjednocenosti všichni mají míti podíl ve vojně
každého a žádný nesmí zanedbati národu bratrského v době nebezpečenství.
7. Válka vnitřní mezi národy slovanskými má
býti zamezena jako n e j o h y z d n ě j š í b r a t r o v r a ž d a . Povstanou-li spory mezi dvěma národy
slovanskými, mají býti Radou projednány a výrok
její má býti co svatý vykonán.
8. Z posledních tří článků vyplývá nutně, že,
je-li národ některý slovanský přepaden, buď národem slovanským pobouření činícím nebo cizím
národem, dříve než by Rada měla kdy se rozhodnouti neb použíti všelikých smiřujících prostředků, všichni sousední národové povinni jsou popíliti k jeho osvobození. Z r á d c e m t e d y u z n á n
k a ž d ý n á r o d s l ova n s ký, k t e r ý z b r a n í
p ř e p a d á j i n é aneb který při cizím přepadení
na pomoc nekvapí bratru přepadenému. Brániti
bratra svého jest první povinností jeho.
9. Žádný národ slovanský nemůže uzavírati
spojení s národy cizími; to právo výhradně jest
ponecháno Radě; žádný nemůže dávati vojsko
slovanské pod řízení národu jiného neb politicky
cizího. ...
Národy slovanské jsou neodvislé, proto může
každý sobě zřízení dle vůle své, přiměřené svým
obyčejům, potřebám a svému stavu dáti. Prvotní
zásady však tkví v povaze slovanské, která tedy
tvořiti musí základ nového života spolčených národů slovanských a bez svatého zachovávání těchto zásad nemůže žádný národ do všeobecného
spolku vstoupiti. ... Každá osoba, patřící k jednomu slovanskému národu, má tím samým p r ávo
d o m ov s ké u v š e c h j i ný c h n á r o d ů s l o -
1849
1849
va n s ký c h a m u s í b ý t v š u d e c o b r a t r s k á
p ova ž ová n a ; táž sjednocenost, která pojí národy slovanské, musí též panovati mezi jednotlivými slovanskými osobami.
***
... Co by se stalo, kdyby spiknutí nebylo bývalo
předčasně odhaleno? Všechny okolnosti nasvědčují zřejmě tomu, že by se byli spiklenci, soudě
podle počínání Sabinova a Arnoldova, konec konců sotva čeho vážně odvážili. ...
Tak se stalo, že v e l ko l e p ý a a ž p ř í l i š ro m a n t i ck ý s e n B a k u n i n ů v o o s v o b o z e n í
S l ov a n ů , zůstal ... nesplněn, neuskutečněno žádoucí a právě Bakuninem tolik hlásané sblížení
národů vůbec a Čechů s Němci zvláště, jako nebyla překonána ani »nenávist českých Němců vůči
Čechům«, ačkoli se projevil právě zde pěkný
a slibný k tomu náběh.
Bakunin se nedočkal, skonav roku 1876, tehdy
ani potom svého nejvroucnějšího přání, o němž
napsal znova po letech roku 1861 do Londýna až
z Ameriky:
» Z n i č e n í , ú p l n é r o z b i t í R a ko u s ké h o
c í s a ř s t v í je mým posledním slovem, a abych
tomuto cíli sloužil, jsem ke všemu ochoten.«
Není tedy spravedlivo, jestliže se stále opakuje,
že naši radikálové, místo aby zachránili ohroženou svobodu, což nebylo ovšem v jejich moci,
uspíšili – jaká to ironie osudu – příchod reakce.
Ve skutečnosti byla reakce více než jenom na obzoru, ohlašujíc se, třebaže nesměle a stydlivě, již
od podzimu roku 1848 a především novou vládou
Schwarzenberkovou i změnou na trůně, když nový
panovník byl ochotným nástrojem v rukou zpátečníků u dvora. R e a k c e n a š i ra d i k á l ov é n e u s p í š i l i a n i o p í ď , neboť vláda postupovala
podle určitého programu a připravovala se k roz-
Antonie Kavalírová
hodné ráně, která se dostavila arciť až se Sylvestrovským patentem roku 1851.
Pod dojmem odhaleného spiknutí poznamenal
střízlivý Havlíček dne 30. května 1849 na adresu
Vídně:
»Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě ovšem ale musí být dle každého práva dovoleno též násilí užívati, jak to také i historie dokazuje, a tu právě i nejšlechetnější občané chopili se
zbraně a bojovali o svobodu, a jestli se v takovém
pádu řádní vlastencové hned zbraně neuchopí, děje se to j e n z o p a t r n o s t i , poněvadž neuznávají síly své za dostatečné proti despotům, a nechtí tudíž nepodařeným povstáním vlast svou ještě do většího neštěstí uvaliti.« ...
Konečně však ani májové spiknutí v Čechách
roku 1849, byť i zmařené, nebylo nadarmo, ježto
otevřelo veřejnosti naší oči, aby si uvědomila, byť
po nových a draze zaplacených zkušenostech, že
toliko rozbití Rakouska může znamenati osvobození národa českého...
[Beneš (ed.): 1848 v projevech současníků. Aventinum, Praha 1932]
[Traub: Květnové spiknutí v Čechách roku 1849. Šolc a Šimáček, Praha 1929]
Michail
Alexandrovič
Bakunin
1814-1876
Bakuninův programatický článek »Zásady slovanského
spolku« vyšel již na konci roku 1848 v polském časopise
»Dzennik narodowy«. Naštěstí to byl jen naivní sen...
Bakunin stál ale i v pozadí zmařeného převratu, který
J. V. Frič nazýval případně »Májovým spiknutím«.
Následná porevoluční odplata Vídně byla velmi krutá.
1849
1849
Přišel 48 rok. Ten udělal mezi naší Rodinou
hroznej zmatek. ...
Nemněla bych to psát, co se vám, milý Děti,
tejť stalo. Ale za dlouhý leta zapomenete na
všecko a zrovna ty malý nebudou nic o tom vědět. A dyž někdy na tohle přídete a budete si to
moct přečíst, spomenete si, co ste hned malý
skusili a bude vám to jistě milý.
Ten pátek, zrovna dyž ste milý Děti domu přijeli, povídali ste, že házejí Bomy na Mejny a že
sou v jednom Ohni! A skutečně byly u Mostu
Mlejny všecky schořený. ...
V celý Praze byl nepokoj a byl mezi Lidem
pořád samej zmatek. Byla pořád ňáká míchanina mezi Študenty.
Jeden den přijel náš Ján z Prahy ze zlou novinou. Začne nám zdaleka povídat, že Študenti
v Praze zavíraji. Dlouho nechtěl z barvou ven.
Ptala sem se, co dělají ty malý Děti v Praze. Ján
řek – »co je platno, už nemůžu dýl zapírat –
schválně sem proto jedu – jsou všecky smutný
a to proto, že France taky na Hrad odvedli. Ale
nic si z toho nedělejte, vyslechnou je a zas je
pustěji« řek Ján. Bylo to pro nás túze bolestný,
tu chvíli; a to leknutí si může, kdo má dítky, každej povážit. Já sem hrozně plakala a muj Múž už
nemněl žádný stání. Hned se oblíkal a jel z Jánem ještě ten den do Prahy.
Třetí den, dyž přijel domu, těšil nás; ale jak jemu bylo, to nemoh říct. Jen povídal, že France
vzali zrovna s postele ve 4 hodiny ráno, 1ho Července. To bylo v roce 1849. Bylo to hrozný neštěstí pro celou naši Rodinu; ani to nejni k vypsání, co to byly za zmněny mezi námi.
Brzy na to chtěl Ján Veselý, abysme mu naší
Ceru Toničku dali, že se bude ženit. Tonička se
nechtěla vdávat dřív, až France z vězení pustějí;
čekali obá asi Rok. Dyž nebyla žádná naděje
a žádný namáhání, žádná prosba, ať jeden dělal
co chtěl, nic platno, ujednalo se všecko a vzali
se přece. A žijou chvála Bohu vesele a tejť šťastně. A Franz byl ještě pořád na Hradě.
Za krátkej čas sme se dočkali po jejich veselosti, že nám našeho France v poutech odvezli
z Prahy do toho nešťasneho Komárna. Byla to
teprva rána pro nás. A bylo povídáno, že j e o d souzenej na 13náct let.
Bylo tak nešťasnej Rodin ten Rok, jako my,
moc. Takovej osud a neštěstí je hrozný. ...
Nato se nám muj Múž trošku rostonal a to už
byl náš Francz v Komárně. Začátek nemoce mého Múže byl, že mněl trošku v kotníkách nohy
oteklý a přitom pořád dlouho chodil.
Jel jednou do Prahy k Dětem a po jeho Obchodu, jako dycky; Ana ho prosila, by jí dovolil
ject k Francovi do Komárna! Že pojede pani
Feyererová a ňáká pani Polantová s ní. Muj Múž
jí řek »až co tomu Maminka řekne, potom ti budeme psát.« Přišel muj Múž domu a řek ke mně
»prosim tě Matko. co tomu řikáš? Naše Ana mně
prosila, aby sme jí nechali ject za Francem do
Komárna.« Já jsem řekla »a nechme jí! ať se podívá do Světa! nebude jí to škodit!« Psali jsme jí,
dyž s ní ty dvě pani pojedou, že má dovolíno;
kdo byl rači jako Ana. Všecko si na tu dalekou
cestu přichystala a s tema paníma do Komárna
jela.
Přitom hned se stavily ve Vídni u C í s a ř e
p á n a z P e t i c í , aby jim Synove a naší Aně
Bratra z vězení pustil. Jak u něj málo pořídily!
Dyž byl den, že byly připuštěný k Císaři pánu,
1849
1849
bylo Audijencí. C í s a ř p á n j e s k r á t k a o d b y l . Řek »já cítim s váma a budu na to myslit,
aby vám přišli brzy ven.« ...
Tři žádosti a nebo prozby sme k Císaři pánu
zaslali za Tatínkoveho živobytí! A ta petice nás
každá hodně peněz stála a nic platno nebylo.
C í s a ř p á n b y l j a ko d u b. Tu poslední Tatínek nemocnej sám, chuďas, jeho těškou, oteklou
rukou podepsal a France našeho nám přec nepropustili! Ani chuďas nevěděl, dyž ho Tatínek
jeho před smrtí tak bolestně volal.
Opuštěný sme byli a sme až posavád; já od
dobreho a starostliveho Múže! a naše děti od túze dobreho jejichho Otce! – ...
***
Babiččiny Paměti provázím rád několika větami, kdy po třetí do světa vstupují. Když jsem je
slovy po prvé provázel, nebylo valně těch, kteří
knize rozuměli; ba mnozí neostýchali se souditi,
že bude třeba zprvu smýti jejich krásu, aby nebyla skvrnou čisté naší mluvě. Však oči jiných jinak viděly: k těm, kteří srdce měli, nemluvily jen
litery, neboť shledávali, že jsou to slova zlatá,
kterými je babiččina Pohádka psána. Ba, slyšel
jsem i říci – to právem – z povolaných úst, že
kniha bude navždy památným skvostem našeho
písemnictví.
Ano, babička uměla vyprávět a věru, že měla
komu. D e s e t d ě t í v y ch o v a l a , deset jich
k její radosti vyrostlo a co se s musela všem navykládat, jakže to bývalo, když – maminko, Vy
jste byla maličká. Děti dospěly a po světě se rozběhly: moje matka, druhá z dětí nejstarších, za
mužem do internace déeské. Měla sama za sebou již trpká léta. A její prosbě máme co děkovat, že Paměti vznikly; jsou mi proto dvojnásob
vzácné.
Vincenc Vávra Haštalský
Babička, dítě sklářského dělníka, p ře d s t o
a více lety se naučila psát – to bylo
v š e. P s a l a , j a k s a m a m l u v i l a a j a k
m l u v i l i l i d é k o l e m n í . Rozhodila símě do
kypré, vlahé půdy, to vzklíčilo, vzrostlo a vydalo
květy. R o z s év a l a ť j e r y z í , č i s t á , p ro s t á
č e s k á d u š e.
Pohádka se po vlastech rozběhla, vykonala
své poslání a mnohým duším byla útěchou, když
zesmutněly.
Pohádko naše, čiň dále dobro, buď v práci
povzbuzením, v žalostech lékem a zůstaň na celý
věk národu požehnáním!
V červenci 1938.
Dr. Josef Jan Frič.
[Paměti babičky Kavalírové. 3. vydání. J. J. Frič pro Topičovu edici, Praha 1938]
Antonie
Kavalírová
1804-1879
Antonie Adlerová se v roce 1821 vdala za sklářského
tovaryše Františka Kavalíra, který 15 let poté založil
světoznámou sázavskou sklárnu. Antonie mu povila
v rozmezí let 1821 až 1847 celkem 12 dětí, z nichž
nejznámější je František, odsouzený roku 1851 původně
k smrti provazem, a básnířka Anna, choť J. V. Friče.
1849
1849
... Opravdu svobodný člověk musí zničiti slepou víru v autority. A byť i vskutku byl se osvědčil co nejšlechetnější, co nejobezřetnější muž, přece nesmíme jej j e d i n ě nechat za sebe jednat.
Neboť kdo sám nechce se řídit vůlí svou, ten není
svobody schopen. To požadování slepé důvěry
jest z r a d a na duchu lidském. Kdo mně stojí za
to, že důvěra ta nebude zklamána? Mám se tedy
do zbytečného nebezpečenství pouštět a pak pozdě pykati? Když jsem svobodný, neustále jsem
bdělý nad úroky těch, jimž jsem pro jejich výtečnost vykonávání vůle své svěřil, ale nikdy oni nesmějí dále, než kam já chci. Anebo nepoznali
jsme, že již ti nejšlechetnější lidé neomezenou důvěru zklamali, a sice byť i ne co do poctivosti, co
do zkušenosti a duševní schopnosti? Národ takový, jenž v stejné důvěře se oddává a přestává sám
býti spoluřiditelem svého blaha, ten to také daleko nepřivede. Ovšem, jsou mužové vynikající
a jejich přesvědčování rádi se oddáváme, my jim
připouštíme převahu nad námi, ale zřejmé musejí
být jejich kroky, aby národ vždy věděl, není-li příčiny zvrtkati se poněkud ve své oddanosti. ...
Rok svobody uplynul a my velkých nabyli ponaučení. I u nás zbledla mnohá autorita, poněvadž
jsme se přesvědčili, že slepé důvěřování jest závada svobody, a ještě mnohá musí zaniknout, má-li
se vyjevit pravá vůle národa. Nyní chce – a bude
– národ požadovati veřejný účet ze všech kroků
budoucích svých zástupců a nesmí připustit, by
osudy jeho za oponou se rozhodovaly. Kdo chceš
zastupovat vpravdě národ, musíš s ním jíti, musíš
s ním v proud se vrhnouti. Ano, my ctíme autority, pokud vykonávají vůli národa, jenž jasně musí
Jan Josef Václav Radecký z Radče
se vysloviti, ale nikdy nemůžeme schvalovat,
když tyto svou vůli za vůli národa prohlašujíce,
tuto poslední vniveč uvádějí.
Ovšem, je-li národ tak zesláblý, že ani vyslovení
své vůle není schopen, pak byli by ve svém právu.
Ale bylo-li to u nás dosud, bohdá to více nebude. Dřívější n a š e d l o u h o l e t é o t r o c t v í
ov š e m t a k n á s z n e m r av n i l o , že jen jednotlivci z kalu vynikli, a tu ovšem zcela bylo přirozené, že lehko bylo říditi myšlenky na přemítání
nezávislého národa. Ale rok svobodného pohybování zcela dal národu našemu jiný ráz, a my viděli, že již namnoze dosti samostatně sobě počínal.
O budoucnost ale nemusíme míti starosti. Nyní již
nedá se oslepit národ a r o z d ě l í s e ve vě ř í c í
a n evě ř í c í , to jest v slepě oddané a ony, kteří
bdělí jsou nad oněmi, jimž svěřili osud svůj.
Nastanou doby, kdy zase budeme svěřovati blaho naše svým vyvolencům, ať již v jakýchkoliv
dobách. Ba věru, tu nás nesmí více zavésti slepá
víra a my nesmíme bráti pouze ohled na muže slova a knih, nýbrž na muže činu. ...
[Kosík (usp.): Čeští radikální demokraté. SNPL, Praha 1953]
Vincenc
Vávra
Haštalský
1824-1887
Vávra Haštalský byl rovněž členem Repealu a v letech
1848-49 náležel k radikálně demokratické straně a byl
tajemníkem demokratického spolku Lípa slovanská.
Roku 1850 byl zatčen a uvězněn, amnestován byl po
čtyřech letech. Úryvek je z článku »Jedna z největších
slabostí«, za kterou považuje »slepou víru v autority«.
1849
1849
... V kavárně del Duomo v Miláně vyhlásil
profesor fysiky Cantoni, že vlastenecký Ital nebude kouřit rakouské doutníky. Okamžitě sepsali celý manifest, v němž dali národu za příklad
americké odmítnutí anglického čaje, onen známý podnět amerického zápasu za nezávislost.
Vůdčí milánský klub Dei Leoni se ihned ujal této myšlenky, která se bleskem rozletěla po celém
Lombardsku a Benátsku:
»Chi fuma per la via
e tedesco o e spia,«
kdo kouří na ulici, je Němec nebo špion, skandovalo se jako výstražné volání. A na Nový rok
1848 začali heslo osvědčovati činy: milánskými
ulicemi táhly skupiny demonstrantů, které každému kuřáku vyrážely doutník nebo dýmku z úst.
Druhého dne docházelo již ke srážkám s vojáky a důstojníky, kteří nyní považovali za svou
povinnost veřejně kouřit a na urážky odpovídat
tasením šavle. K večeru bylo v městě plno raněných a několik mrtvých.
Maršál Václav Radecký z Radče, nejvyšší vojenský velitel v rakouské Itálii, odpověděl na
provokace tím, že nařídil, aby se mužstvu denně
rozdávaly doutníky. Třetího ledna přešli vojáci
k odvetě, vráželi ve skupinách do kaváren s hořícími viržinkami a jen čekali na nějaký projev
nespokojenosti, aby »udělali pořádek«. Tabákové bouře se v Miláně utišily, až když Radecký
uvedl proti občanstvu celou posádku v pohotovost. Opatrnější plukovník Benedek, pozdější
vrchní velitel rakouských armád, zakázal svým
vojákům v Pavii na ulici kouřit, přes to však došlo ke srážce se studenty, při níž byli dva rakou-
ští důstojníci zabiti. V Padui muselo být vyhlášeno stanné právo a v Benátkách byl strach, aby
demonstranti nezapálili továrnu na doutníky,
v níž se bojkotované výrobky začaly povážlivým
způsobem hromadit. Italové zatím k odmítání
kuřiva připojili i bojkot rakouské loterie. Takový
byl na jihu mocnářství začátek roku osmačtyřicátého. Vojenské přesile se podařilo ostrými
prostředky obnovit klid, ale ustaraný arcivévoda
Rainer věděl, že je to jen krátké napiaté ticho
před bouří.
A starý mlčenlivý Radecký, který viděl o kousek dál než na špičku své zamilované viržinky,
píše 9. prosince 1847 své dceři:
»Radikalismus jako fait accompli bude rozsévati své símě po Německu a Italii, až dojde
k obecnému výbuchu.«
***
Vojínové! Dostáli jste slavně svému slovu. Válečnou výpravu, započatou proti nepříteli počtem
silnějšímu, jste skončili za pět dnů. Dějiny o vás
budou zajisté hlásat, že n e n í u d a t n ě j š í , vě r nější armády nad armádu, jejíž nejv y š š í ve l e n í m i c í s a ř e m a p á n e m m ý m
b y l o s vě ř e n o ... Urputný náš nepřítel Karel
Albert se zřekl trůnu; s jeho nástupcem, mladým
králem, jsem uzavřel slavné pro nás příměří, které je nám rukojmím nedalekého uzavření míru.
Vojínové! Byli jste svědky jásotu, jímž nás obyvatelé v zemi našeho nepřítele uvítali, vidouce
v nás osvoboditele, nikoliv podmanitele.
Nezklamte jejich naděje! Dokažte světu svým
chováním a svou přísnou kázní, že rakouští válečníci jak jsou hrozní v boji, tak bývají počestní
v míru; ukažme, že jsme přišli nikoliv abychom
bořili, ale abychom to, co je, zachovali. Očekávám seznam těch udatných, kteří se zvláště vy-
1849
1849
znamenali, abych mohl ozdobit jejich prsa odznakem za udatnost, slavně zaslouženým.
***
... Nelze podati mně žádného dražšího, vyššího
důkazu lásky a vyznamenání při účastenství činů
mých válečných, nežli když pošel-li týž z milého
mi lidu českého, v jehož lůně světlo světa jsem
spatřil. Památka, věnovaná mi rodinami z dědinek milých z krásné vlasti české, z dědinek, v nichž jsem útlé mládí své strávil, z míst, kde i kosti mých drahých rodičů práchniví. Ku kostem po
otcích svých složil bych rád i své po těch nesnázích dlouhého a často i strastiplného živobytí,
v lůno milené vlasti mé české.
Přijmětež všickni, vysocí i nižší, mladí i staří,
nejvroucnější a nejsrdečnější díky svého spoluobčana, jemuž jest chloubou, že pochází ze středu
i národa Vašeho.
Již počínají se tišiti bouře, jež přetrudným věkem naším otřásly. Mír, pokoj a svoboda jasným
leskem pronikají temná mračna a zajisté nastane
všežádoucí klid národům. Bude-li mi popřáno,
abych krásné červánky dne onoho uzřel, tu s radostí mladistvou, ačkoliv starcem již, navrátím se
v ony české nivy krásné a projdu jimi, neb jsem
tam co pachole čile se probíhával.
Srdečným potřesením své ruky poděkuji se
Vám opětně, milí, drazí čeští měšťané, za vzácné
řádky, které jste mi laskavě poslali a důvěru ve
mne tak vyslovili.
***
... První uctila památku maršála Radeckého
Praha, která chystala stavbu skutečného pomníku ještě za maršálova života. ...
Snad měl pomník vztyčený v provinčním městě
připomínat hlavnímu městu Vídni, kdo se zasloužil o Rakousko, a je rovněž možné, že se počítalo
Franz Grillparzer
s účastí dvaadevadesátiletého »otce vojáků« při
odhalení vlastního bronzového monumentu.
Ale smrt v tomto případě zabránila trapné situaci, kdy by Radeckého nesmrtelnost nastoupila
ještě za oslavencova života a umožnila se zahledět již špatně vidícímu starci do vlastní, byť jen
bronzové tváře. Malostranský pomník, předaný
městu pouhých deset měsíců po Radeckého smrti,
v listopadu 1858, za slavné přítomnosti mladých
císařských manželů, učinil důstojnou tečku za Radeckého životem a navázal na nedávno skončené
tryzny, pořádané na celém území zdrcené rakouské říše po smrti prvního vojáka. ...
Pomník však dnes nestojí na svém místě. Aby
neurážel city republikánů typu Franty Sauera, byl
v říjnu 1918 zahalen, až konečně v květnu 1919
jej odstranili... Pomník zůstává jaksi »polouschován« v Lapidáriu pražského Výstaviště ... a pokud
Čechové postrádají galerii v o j e n s k é s l á v y,
n e z a ch á z e j í s n í p rá v ě s c i t e m . ...
[Bass: Čtení o roce osmačtyřicátém. Fr. Borový, Praha 1940]
[Havel & Romaňák: Maršál Radecký, vojevůdce pěti císařů. Paseka, Praha a Litomyšl 2000]
Jan Josef
Václav Radecký
hrabě z Radče
1766-1858
O největším českém vojevůdci moderní doby, kterým
Radecký bezesporu (jakkoli se mu šíří vojenských akcí
o sedm dekád později asi vyrovnal Radola Gajda) byl,
česká společnost léta a léta rozpačitě mlčí. Stejně jako
o Gajdovi... To Vídeňáci, tak ti si postavili pomník
onoho znamenitého Čecha přímo před úřad své vlády.
1849
1849
»In Deinem Lager
ist Österreich!«
***
My, obecní výbor a magistrát hlavního a sídelního města Vídně, dosvědčujeme tímto: h r a b ě J o s e f R a d e c ký, p o l n í m a r š á l a ve l k o k ř i ž n í k Ř á d u M a r i e Te r e s i e , zúčastnil se v době více než šedesáti let slavně, co meč
a štít, udatně a obezřele, všech válečných činů
rakouské armády.
Od tureckých válek let osmdesátých až k bitvám osvobozujícím u Chlumce a Lipska n e n í
ž á d n é vá l e č n é u d á l o s t i , k t e r á b y J e h o
n e b y l a o s l av i l a , kterou by On nebyl stejně
oslavil.
Na nejvyšší stupeň vá l e č n i c t v í a m ě š ťa n s t v í pozdvihly jej ale poslední události,
když j e h o j m é n o a j e h o vo j s k o b y l o
j e d i ný m v ý r a z e m k d y s i h r o z n é m o c i
R a k o u s k a , když ve dvanácti dnech, z nichž
každý byl vítězstvím, ukončil po dlouhá léta připravovanou potutelnou výbojnou válku a přiřadil se k oněm r e k ů m , k t e ř í c o o s vo b o d i telé vlasti v paměti pozdějších vnuků
žijí.
S m ý š l e n í d o b y z a h l a d í d o b a ; co ale
veškeré doby vyhlásily velikým, tím žádná změna neotřese.
K trvalému znamení vděčnosti, kterouž s celou vlastí i tato městská obec největšímu vojevůdci naší doby, chloubě Rakouska, pýše Německa vzdává, nabídnuli a propůjčili jsme, sebe
samy ctíce, hraběti Josefu Radeckému čestné
měšťanství hlavního a sídleního města Vídně,
František Alexander Zach
a zaznamenali jeho jméno prvním ve zlaté knize
čestných občanů svobodné obce vídeňské.
***
Arcivévodkyně Žofie, matka mladého císaře,
darovala maršálovi stříbrného ciselovaného
orla obklopeného znaky vítězství s portrétem
Františka Josefa I. v drápech.
V rámci módního veršotepectví složila na
oslavu Radeckého báseň, která fakticky navazovala na dopis z jara minulého roku, kdy poslala
Františka Josefa k Radeckého armádě:
»Zde matka Tobě vřele vděčí
za neskonalou, věrnou Tvoji péči
pro orla císařského konanou.
Ty’s Boha štítem, jeho ochranou!
Tvé zraky otcovské těš obraz jeho
až vkročíš v pána nadzemského
nadhvězdný kraj, by vavřínem
byl věčným meč Tvůj ozdoben.«
[Havel & Romaňák: Maršál Radecký, vojevůdce pěti císařů. Paseka, Praha a Litomyšl 2000]
Franz
Grillparzer
1791-1872
Grillparzer, jeden z největších dramatiků německých,
avšak také rakouský centralista a odpůrce národnostní
myšlenky, která podle jeho názoru vede »ke ztrátě kultury
a k zvířeckosti«, za revoluce věští Radeckému: »V Tvém
táboře je Rakousko«. Vídeň jej požádala o slavnostní
adresu, když Radeckému udělovala čestné občanství.
1849
1849
... Předseda vlády Schwarzenberg, Thun, Kulmer a spol. přijali mě velice způsobně a uznali
dokonce záhodným, aby se mnou promluvili dílem o uherských, dílem o slováckých záležitostech. Jen u Bacha jsem se takříkajíc k slovu nedostal, ač odporučils mne ty a Beck. ...
Podivno, že lidé, kteří jsou jmény a r i s t o k r a t y, b y l i s l u š n ě j š í m i , j e m n ě j š í m i
n e ž l i o n . Býval bych před ním mluvil ostře,
otevřeně a s vážností, že by mu ihned bylo musilo býti jasno, že tento člověk nevyhledává ani
protekce, nýbrž chce sloužiti věci konstituce...
Eh, bien! Na tom není ještě dosti. Že nyní ještě nezalezu, samo sebou se rozumí. O b ě t ova l
j s e m s vo j i k a r i é r u a s vé j m ě n í , odmítl
jsem úřady ve Francii, abych se neodnárodnil,
zapomněl jsem vše a roku 1848 opět jsem se
vrátil, b o j ova l j s e m p r o R a ko u s k o n o vé , ba Metternich chtěl mě získati pro záležitosti východní, odmítl jsem, aniž jsem o tom něco řekl, a nyní – jsem na cestu připraven zase.
Býti delikátním a kavalírským nepůsobí na
všechny lidi. Na štěstí jsem to věděl již dávno
a netrápím se tedy docela nic. Přec j e m i t o
l í t o , ve l m i l í t o , ž e n e m o h u s l o u ž i t
s vé v l a s t i a že dnes, v době konstituční, pro
kterou jsem se připravoval, dnes ne, když jsem
uzrál v muže a když neostal jsem bez leckteré
zkušenosti. ...
... Neučinil jsem dále pražádných kroků u Bacha, p ř e d p o k l á d á m , ž e m n e n e t ř e b a .
Protože jsem se dávno domýšlel, že to tak dopadne, psal jsem před delší dobou do Bělehradu
a obdržel jsem odtamtud opět a opět a právě
dnes zase dopisy s pozváním, abych tam přijel.
Přiznám se Ti, že mne to těší.
Chci zítra přeptati se na nějaké místo. ...
***
... Mnoho zájmu věnoval ... českým poměrům,
jež koncem 80. let byly ve znamení vzrůstu vlivu
mladočechů, s jejichž programem a zvláště
s bouřliváckou taktikou nesouhlasil. Vyjadřoval
se o nich podobně jako před léty o stoupencích
srbské Omladiny, nazýval je » N e u h u s s i t e n « ,
u nichž je » s t u p i d i t a s l o u č e n a s p o d l o s t í « . Proto jejich překvapující vítězství nad staročechy jej mimořádně bolelo.
Nikoli dlouho, neboť s postupným slábnutím
organismu slábl i jeho politický zájem, až nakonec smrt učinila všemu konec. Zemřel 14. ledna
1892 ve svém brněnském bytě stár 85 let.
Pohřben byl v Brně 16. ledna s okázalými poctami, jaké se prokazovaly zesnulým rakouským
generálům. Dlouhé příměří někdejšího protirakouského a protihabsburského rebela s císařem
skončilo věčným smírem. ...
V Zachovi odešel ze světa člověk velké a složité minulosti, české i slovanské, jež obsáhla,
s výjimkou Slovinců, všechny slovanské národy
Rakouska. Začal jako Čech, když si zásluhou
českých spolužáků na starobrněnském gymnasiu osvojil lásku k českému jazyku, který však
ovládal jen hovorově v moravském dialektu,
a k moravské a české zemi, jež byla vždy více jeho vlastí než Srbsko, i když se o něm v druhé polovině svého života vyjadřoval také jako o své
vlasti. ... Jeho zapojení do demokratické složky
polské emigrace (Mladé Polsko) v letech 1838
a 1839 a pokusy sdružit podle polského vzoru
české studenty ve Vídni v tajném revolučním
spolku, představují z hlediska pokroku vrcholný
úsek jeho života. ... Zach byl člověk velice nadaný a také velice vzdělaný. Ač původním vzděláním právník, osvojil si jako překladatel německé
vojenské literatury základní znalosti vojenské
organizace a všech druhů zbraní, jež mu pomohly k založení vojenské kariéry. ... Znal mnoho řečí; písemně se dovedl vyjadřovat německy,
francouzsky a srbsky. ...
Když od poloviny 60. let připravovali v Sarajevu zřízení učitelské přípravky pro křesťanské
dívky, vyslovila Miss Muir Mackenzie neuskutečnitelné přání, kdyby Zach mohl být jejím ředitelem. »Myslíte-li,« psala Gablerovi, tehdy již
řediteli Vyšší dívčí školy v Praze, »že by se za
učitele, jakého hledám, hodil jedině ‚so ein
Zach‘, pak se můžeme vzdát naděje, protože ‚so
ein Zach‘ se nenajde dvakrát v jedné generaci,
a já považuji Vašeho přítele (a také jsem hrda, že
mohu říci našeho přítele) za nejlepšího a nejvznešeněji smýšlejícího člověka v této době na
světě« ...
[Žáček: František A. Zach. Melantrich, Praha 1977]
František
Alexander
Zach
1807-1892
1849
1849
V prospěch vlasti mohl Zach sloužit jen krátce. Koncem
roku 1849 je již v Srbsku, kde potom zakládá vojenskou
akademii. Bude i rádcem knížete Michala Obrenoviče
a v roce 1876 dokonce velitelem jedné ze čtyř srbských
armád ve válce s Turky. Úryvky jsou z listů Braunerovi
z 11. a 13. září 1849, krátce před odjezdem do Srbska.
Václav Jaromír Picek
Jako někdy u Řeků nade dveřmi chrámovými
vyryta byla zlatá slova: »Poznej sebe samého,«
tak by mělo u nás Čechů přísloví našich předků
plamenným písmem státi na chrámu národnosti:
Pravdu sobě huďme,
Dobří spolu buďme.
Tato ze zkušenosti vážená slova měli jsme již
dávno rozvážit, nyní však k tomu svrchovaný čas
jest, abychom na věc národní, které jsme již tolikeré oběti přinesli, neuvalili pohromu.
Na obloze národnosti naší stahují se mračna,
které pravého národomila rmoutit musejí. A ť
nám žádný neříká, že vidíme černo
t a m , k d e n e n í ; d e j B ů h , a b y ch o m s e
k l a m a l i , ale nás nejbližší budoucnost naplňuje
smutnou předtuchou. ...
My všickni chybili, jedni přílišnou neskromností, druzí přílišnou skromností v rozhodných
dobách pobřeznových, kde jsme mohli pro vlast
tolik dobrého učinit, pro ni tolik získat. Arciť jsme
nebyli sami ti chybující, an Němci, jenž nám vždy
svítit chtějí a o nichž právě proto a pro smíření také slovo promluvíme, chybili ještě více. A však
aspoň nyní, kde jsou mysle poněkud utišeny, rozvažme dokonale, co my Čechové v ohledu politickém chceme, jakých prostředků máme použít, abychom dosáhli toho co chceme, a jakých prostředků konečně užíváme nyní, a zdali tyto vedou k žádoucímu cíli; – potom ale neváheje se přiznat,
v čem jsem chybili, řídíce se pravidlem: že lépe
krátce se styděti, než dlouhý čas želeti.
A však druhé neméně důležité přísloví jest: Kolik hlav tolik smyslů. Tím dali naši otcové na jevo,
že se nemůže žádat, aby měli všickni stejné míně-
1849
1849
ní, tím méně aby jeden druhého pro lišící-se mínění pronásledoval.
Učme se tedy snášet rozličné mínění druhého,
a nehněvejme, netupme a nepronásledujeme se
proto. A nyní pod záštitou hesla:
»Pravdu sobě huďme,
Dobří spolu buďme«
ohledejme otázku: C o v o h l e d u p o l i t i ck é m
m y Č e ch ov é ch c e m e ?
V tom jsme se vezdy shodovali,
a s h o d u j e m e p o ř á d , ž e c h c e m e s j e d n oc e n é , ve l ké a m o c n é R a ko u s ko , proto že
patrně jen v ouzkém spojení tom jistota národního, přirozeného vyvinování-se možná jest. Pro
Slovany Rakouské vůbec, a Čecho-Slovany zvláště, je svazek s Rakouskou říší životní otázkou. To
poznal a první před světem vyřknul náš slavný
Palacký a později vlastenecký a rytířský Jelačić,
pravíce, že: kdyby již Rakousko nestávalo, žebychom je museli utvořiti. Proč ale my Čechové tím
přesvědčením tak skrz naskrz proniknuti jsme?
Rozumování je velmi přirozené.
Kdyby Čechové byli tak šílení a chtěli českoslovanskou říši tvořit, narazili by na d va o d p ů r ce, na západě na Němce, na východě
n a R u s a . Němec by si nás osoboval, uváděje, že
byla česká země beztoho již dříve od Bojů, germanského to národu obydlena, a že jim ji Čechové
vyrvali, pak že Čechy od jakživa za německou
zem považovány byly. Ti Němci, jenž v Čechách
bydlí, a ať již pocházejí původně z kmene germanského, anebo ať jsou poněmčilí Slované, budou především l n o u t i k s v ý m n ě m e c ký m
b r a t ř í m z a č e s ký m i h o r a m i , kteřížto by
nemeškali, ostřím meče svobodu a stejnoprávnost
v Čechách hlásat, při tom ale všecky Slovany
v Čechách na pravoslavnou víru německou obra-
cet. Vždyť již nyní ze zkušenosti víme, jak si zašumavští Němci (kýž můžeme říci jen jejich spisovatelé) počínají, vychloubajíce se svou svrchovanou učeností, vzdělaností, svým povoláním,
aby zmravňování dalekému východu donášeli
a polodivé národy Slovanské do pořičí německé
vzdělanosti přiváděli. My Slované nejsme tak nevědomí a krátkozrací, abychom neuznávali, že nás
Němci u vzdělanosti přestihli, proto se však nemusejí tím pyšnit a při každé příležitosti
Slovanům to vytýkat. To není jejich zásluha,
nýbrž spíše nepřímá zásluha Slovanů, a Němci by
jim měli místo pokrčování ramenama raději vděčně ruku podat a říci: »Vy mučedníci za jiné národy, vy jste od nejstarších časů zápasit museli
s hordami asiatskými, aby divokost nezaplavila
Evropu. Vy jste byli ty pevné hradby, od nichž odraženi byli Čingis-Chanové, jak o tom věčně svědčit bude váš svatý Hostajnov a váš slavný Jaroslav. Co jste vy za nás bojovali a krev cedili na východě, měli jsme my na západě dosti kdy, se vzdělávat a ušlechťovat. Osud vám byl nepříznivý, vy
jste nemohli shromáždět, vy jste pro nás sili a my
jsme sklízeli; nyní budem bratrsky s vámi sdílet,
pojďte a přisedněte s námi ke stolu, co je naše, má
být také vaše.«
Tak by měli Němci mluvit, kdyby chtěli vděčni
být. Tomu ale tak není; oni na Slovana s opovržením hledí, předstírají mu nevzdělanost a upírají
mu schopnost duševního vyvinování. Kam dají
paměť a oči, že jim je tolik jasných jmen slovanských neotevře a neozáří? Ať jen přirovnají stav
vzdělanosti Čechoslovanů a svůj před bělohorskou bitvou, kde pomohli neobmezené vládě na
nohy, a uvidíme, kam bude váha padat. Po bitvě
bělohorské, když se proťala životní žíla národu
českému, když se na popravištích vykouřila krev
1849
1849
nejšlechetnějších vlastenců, když jich tisíce tisíců
z milosti do cizích zemí vyhnáno, rozsáhlé jejich
statky v plen dány a mezi cizí žoldnéře rozdány,
když národem českým pohozeno jako tlelým trupelem, a celá vlast jeho představovala jediný velikánský hrob s náhrobkem bělohorským, když národ český po dvě století v temném hrobě ležel
a hnil: tuť byla snadná věc ho předstihnout v zápasu o vzdělanost evropejskou, snadná věc, dělat
duševní hradby, z nichžto by se na neozbrojené
uzdravence hrubá i malá střelba vtipů a novovzdělání započala.
Když hrob tento po tak drahném spánku pukat
počínal, a národ český z něho ruce vypínal, volal
do něho Němec, aby zůstal tam, že nemá tady na
světě již nic co dělat, že je marné jeho namáhání
z hrobu se vymknout, a že N ě m c ov i j e n p ř e k á ž í , německou vzdělanost dalekému světu na
východ donášet. Když ale anděl vzkříšení nedbaje na to nebratrské volání Němce, kámen od hrobu národu českého přece odvalil, kdož se tu zlobil
více nad tím z mrtvých vstáním jako Němec?
D ě j e p i s p r o n e s e n a d n í m n ě k d y t ě ž ký
s o u d ! ...
Povážlivý Němec si při čtení všech těch trpkých
slov pomyslí, že jsme tím nehrubě věci a jmenovitě smíření Němců s Čechy posloužili. My však
myslíme naopak. Má-li lék pomoci, musí lékař
příčinu neduhu hledat a dokrýt. ...
Nyní p ř i s t o u p í m e k R u s ů m , anebo spíše
k těm, jenž otěže té ohromné říše v rukou mají.
My na lid ruský nežehráme, t e n z a t o n e m ů ž e , že je právě takový, on je sice na nízkém stupni vzdělanosti, je ale jemný, dobrý, přívětivý
a obětovný. ... Ž e b y R u s k á v l á d a p o Č e c h o s l ova n s k u s a h a l a , p o c hy bu j e m e , považovali bychom to však za velmi přirozené, kdy-
by Rus proti Němci vystoupil, kdyby se tomu
zachtělo Čechy si osobovat a k onomu sjednocenému (?) Německu připojovat. Co bychom dělali,
kdyby to k takovému vrhání kostek o »bytí a nebytí« národu Českého přišlo, nechodili bychom
teprv na radu za Šumavu. A však to b o h d á n e bu d e , a b y s e m u s e l i Č e c h ové r o z m e j š l e t , d o k t e r é h o z e d vo u h o t ov ý c h h r o bů s e m a j í p o c h ova t , neboť tím jsme jisti, že
v pevném spojení se sjednoceným, mocným Rakouskem žíti budou Čechové déle, než jim leckterý nepřítel jejich přeje. ...
Němci by nám mohli třeba namítat, že nejzadnější naše myšlénky přece jen jsou, aby národnost
jejich v české zanikla – jen že to prozatím proto
nevyslovujeme, protože víme, žeby to žádání bylo nyní marné, a že si myslíme: co není již dnes,
bu d e t í m j i s t ě j i z í t r a . Čechoslované snad
zas řeknou: Ten nás pořád a pořád napomíná jen
k mírnosti a trpělivosti, a tím nejlepší dobu promeškáme, jenž by národnosti naší zniku dala. Na
to odpovídáme:
Přemrštěnost, překocování a přeceňování sebe
samého k cíli nevede. Dokavad rovnoprávnost ve
vlasti naší vyslovena nebyla a živel slovanský se
všemožně utiskoval, nemohlo se zřejmě okázat
která z národností vede nejjistěji k dosažení státního a čistolidského cíle. Nyní však to nadržování
na jedné a to utiskování na druhé straně přestalo.
Teď se to ale okáže samo od sebe, které národnosti
k tomu cíli zapotřebí jest, a zdali vůbec toho zapotřebí, aby jedna v druhé zanikla.
Nechme tedy, an stejnoprávnost vyřknuta, obě
národnosti vedle sebe se vyvinovati bez žárlivosti, osočování a podezřívání; kterého národního
živlu bude síla větší a pružnější, tomu se podrobí
druhý, okáže-li se to co potřeba národů nyní svo-
bodných. To je přirozený, každé násilí vylučující
běh věcí. Pak si nebude moci ta národnost, jenž by
snad v silnější vplynula, na nespravedlnost a utiskování naříkat, nýbrž tenkrát se utvoří úsudek ten,
že zaniklé národnosti nebylo potřebí co prostředku k dosažení cíle státního, a poněvadž tento sám
toliko prostředek jest, k dosažení nejvyššího našeho cíle – čistolidskosti. Nepůjde-li to na té cestě,
tedy samo sebou, tuť není také vplynutí jedné národnosti ve druhou žádnou potřebou – ani pro stát
ani pro čistolidskost. Nechme tedy obě národnosti jako dvě byliny vedle sebe růst a ž d o č a s u
ž n í . Bude-li zrůst té jedné tak bujný, že nebude
moci druhá zniknout, nahradí nám onano hojně
bujností svou to, co jsme na druhé ztratili; – uzrají-li ale obě, tedy nám ovoce obou poskytne užitek
a lahodu.
Národ jeden o zkáze druhého napřed nesuď,
a nebude souzen, i n e s a h e j r o u h avo u r u k o u d o ko l a m r av n í h o ř í z e n í s vě t a , až
ono vypočítaný běh svůj ukončí. ...
[Picek: Politické zlomky o Čechách. V komisi u Fr. Řivnáče, Praha 1850]
Václav
Jaromír
Picek
1812-1869
1849
1849
Po čertech dobrý prognostik to byl, ten Picek! Rakouská
říše se sice udržela již jen necelých 70 let, ale rozbili ji
zpupnou netolerancí »předšumavští« Němci, kteří pořád
toužili po příslušnosti k Berlínu. A když Němci sáhli svou
rouhavou rukou podruhé do osudu naší vlasti, přišly pak
v roce 1945 spravedlivé žně. Jenže hned nato ruský pařát...
Obsah kapitoly první
1836
1836
1837
1837
1837
1839
1841
1841
1842
1842
1842
1843
1844
1844
1845
1846
1846
1846
1846
1846
1847
1847
1847
1847
1847
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1848
1849
1849
1849
Karel Hynek Mácha: Máj
Franz Korn: Jazyk český brzo úplně vyhyne
John Strang: Jak se změnili od dob Husových
Jan Svatopluk Presl: Z úvodu k »Nerostopisu«
Věnceslav Metelka: Den za dnem, rok za rokem
Jan Kollár: Dopis K. V. Zapovi
Karel Vladislav Zap: Češky jako dobré hospodyně...
Honorata Zapová z Wiśniowskich: »Vy nejste Němec?...«
Adam Mickiewicz: Onen duch český...
František Matouš Klácel: Kosmopolitismus a vlastenectví
Johann Georg Kohl: Ať žijí pražské Anny – Svaté ostatky...
Adolf Schmidl: Praha a její lid
Bohuslava Rajská: Dopis Boženě Němcové
Václav Bolemír Nebeský: V literatuře naší...
Magdalena Dobromila Rettigová: List nakladateli Pospíšilovi
Josef Jungmann: Palladium národnosti... – Vzkříšení jazyka...
Josef Franta Šumavský: Proč se mají chovanci...
Siegfried Kapper: Jen Nečechem mne nejmenujte...
Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech
Ľudovít Velislav Štúr: Hlas proti hlasům
František Ladislav Čelakovský: Dopis J. V. Plánkovi
Josef Kajetán Tyl: Co je to vlastenec
František Cyril Kampelík: Chvástavý kosmopolitismus je podvod
Ludwig Ruppert: Paží svou vám neprospěji...
Emanuel rytíř Trmal z Toušic: Vzpomínky na český Repeal
Vilém Gauč: Výzva ke schůzi ve Svatováclavských lázních
Petr Faster: Pozvánka do Svatováclavských lázní
Alois Pravoslav Trojan (ve Svatováclavských lázních)
Rudolf hrabě Stadion: Výzva obou národních kmenů k svornosti
Karel Jaromír Erben: Dopis Stanko Vrazovi
Ferdinand V. Habsburg: Kabinetní list Pillersdorffovi
Josef Václav Frič: Měl tehdy Palacký celý národ na své straně...
Prokop Chocholoušek: Vigilate! Vigilate! Bděte! Bděte!
Váceslav Žížala Donovský: Českým bratrům
Josip Jelačić: List Národnímu Výboru – List Slovanské Lípě
Pavel Josef Šafařík: Projev na Slovanském sjezdu
Jan Pravoslav Koubek: Projev na Slovanském sjezdu
Josipa Kubínová: Provolání k mým slovanským sestrám!
Leopold Lev hrabě Thun (a jeho zajetí v pondělí svatodušní)
Alfred kníže zu Windisch-Graetz: Výzva ke složení zbraní
Jan Vlastislav Plánek: Dopis F. L. Čelakovskému
Jan Erazim Vocel: Budoucnost české národnosti – Budiž světlo!
Augustin Smetana: Povolání vlasti naší české
Josef Alexander svob. p. Helfert: Manifesty o změně na trůnu
Jan Slavibor Knedlhans Liblinský: Šosáctví
Michail Alexandrovič Bakunin: Zásady slovanského spolku
Antonie Kavalírová: Přišel 48 Rok...
Vincenc Vávra Haštalský: Jedna z největších slabostí
1849
1949
1849
1849
Jan Josef Václav Radecký z Radče: Rozkaz k vítězství v Itálii
Franz Grillparzer: In Deinem Lager ist Österreich
František Alexander Zach: Z dopisů Braunerovi
Václav Jaromír Picek: Pravdu sobě huďme, dobří spolu buďme...
❖
Tak to náhodou vůbec nebyla marná rada!
Tedy zejména někdy koncem léta roku 1921...
Dnes si ale raději pořiďte necensurovanou digitální versi
naší čítanky na internetové adrese:
http://www.narmyslenka.cz
ČESKÁ REVUE. Můj národ a má vlast.
Úvod a kapitola první (1836 až 1849)
Uspořádal & typo a ve svém studiu Polaris
vydal Ladislav Bátora ([email protected]).
Vydání první. Praha, červenec 2005.