Povídky ze SASPI 4

Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Povídky ze SASPI 4
(1. upravená verze)
Pavel Šimík
(Šíma)
-1-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Povídky ze SASPI 4
(1. upravená verze)
Pavel Šimík (Šíma)
texty povídek, grafická úprava a zpracování textu: © 2012-2013 Pavel Šimík (Šíma)
Tato kniha je v elektronické podobě. Může být šířena zdarma, avšak autor zakazuje jakékoliv
zasahování do textu, včetně formátování, nebo vyjímání částí textu, pokud nejde o doslovnou
citaci. Případné chyby v textu (překlepy a nedoklepy) jsou vyhrazeny.
-2-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Předmluva
Rok se s rokem opět sešel (možná je to rok a půl), co jsem vydal poslední sbírku povídek ze
SASPI (literárního serveru - „Společenství amaterských spisovatelů“). Tehdy jsem si říkal, že půjde
snad o poslední knihu povídek. Jak se zdá, nebylo tomu tak. Přiznávám, že ne všechny povídky se
povedly tak, jak jsem předpokládal. Avšak zmýlená platí i pro mne. Co dodat na závěr? Snad se
vám budou alespoň některé povídky líbit.
Hezký den a za rok (možná) zase na viděnou!
-3-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Děti ohně
Neoficiální text do Workshopu. Proč? Textík nedopadl podle mého očekávání... Nechme si zdát o
konci světa pěkné noční můry a doufejme, že zůstane jen a jen u nich! Na Šímu nešímovsky krátký
text... Šotkům zdar!
*****
Sedím na skalní římse a dívám se na našedlý svět pod sebou. Okolo se tyčí několik dalších
skalnatých velikánů. V dáli hučí a září jedna z nových sopek. Už ani nevím, zdali má své jméno.
Jsem Švýcar a měl bych na to být pyšný. Žiji jen díky své vládě a studené válce, která byla
impulzem ke stavbě podzemního komplexu v horách. Dnes si však nejsem jistý. Pokud by se
kdokoliv před rokem 2012 zeptal, co by se stalo, kdyby se probudily všechny sopky na zemi, dostal
by o takřka sto let později svou odpověď. Matička země procedila svou krev skrze nesčetné puchýře
v zemské kůře. Ožily i ty nežity, o kterých si všichni mysleli, že jsou už dávno mrtvé. Bůh ohně
však nezahálel a zahanbil veškerá ostatní božstva, jaké kdy lidstvo mělo.
Píše se rok 2100. Měl by se psát. Lidstvo přeci přežilo a život jde dál. Ptáte se, co se stalo tak
strašného? Země se rozzlobila na své děti a takřka je smetla ze svého povrchu. Je to už... Osmdesát
osm let... Jak ten čas letí a svět se stále ještě nestačil vzpamatovat. Ne, nevyplnilo se bájné proroctví
dávných Mayů. Přesto lidé takřka vyměnili své kalendáře za nové a nechybělo mnoho, nebylo by
žádného měření dnů potřeba. „Dostali jste zemi k obývání, obdělávejte ji a pečujte o ni...“ Tak bylo
psáno. Ne, my jsme ji celou dobu plenili. Nemilosrdně a chladnokrevně! Pak přišel čas, kdy nám to
matička Země vrátila i s úroky. Lidé se jako hraboši stáhli pod zem a soupeřili s krysami o
pomyslné místo na slunci. Krysy byl totiž jeden z mála druhů, který se byl schopen rozmnožovat
takřka mrknutím oka.
Svět se navždy změnil. Zapomeňte na hollywoodské filmy. Skutečnost byla mnohem...
prozaičtější. Realita předčila všechna očekávání. Ne, nedošlo k přepólování zemských
magnetických pólů. Tam kde je sever je stále sever a také jih je na svém starém místě. Země se
nestřetla s asteroidem či kometou. Dokonce se naše rodná hrouda nestala objetí žádné sluneční
erupce. To co nás lidstvo takřka zahubilo, přišlo z hlubin Země. Teplo, které nás živí a chrání, aby
se Země nestala jen kusem ledu poletující okolo Slunce. Bohužel, vše bylo trochu jinak.
Všechny vážné události přicházejí nečekaně. Náhle... Člověk se ani nestačí rozkoukat. Stačí se
ohlédnout do minulosti. Revoluce, války, nemoci. Kdo stál za rozhodnutím, že by se měl svět
změnit? Politikové? Váleční štváči? Ekonomové? Nikdo z lidí neměl takovou moc... A Bůh? Ten se
na to nejspíš jen nezúčastněně díval. Co když žádný bůh není? Co když nám v nedělní škole lhali?
Kde byl Bůh? Alláh? Kršna Kde byli další bozi? Křesťanský bůh nám slíbil, že již tuto Zemi
nespláchne potopou. Ne, neudělal to vodou, ale ohněm...
Posedávám na vrcholu kopce a dívám se na okolní svět. Je zima. Stále sněží sníh smíšený s
popelem. Čtyři roční období vystřídala věčná zima. Nová doba ledová. Ano, zemské klima se
změnilo, ne však dílem oteplování, jak kdysi tvrdili vědci. Kde vůbec jsou oni slavní vědátoři? Proč
nás nevarovali? Nabubřelí lidé v bílých pláštích, kteří si mysleli, že vědí všechno. Omyl, nevěděli
nic, přestože přicházející signály byly stále jasnější a jasnější. Nikdo o tom nechtěl vědět. Nikdo
nechtěl nic vidět ani slyšet. Nevědomost je prý sladká. Omyl, nevědomost je nejlehčí a nejpřímější
cestou do pekla...
„Zase tu vysedáváš?“ zeptala se mne moje družka. Také ona byla oblečená do huňaté bundy s
kapucí a teplých prošívaných kalhot. „Věděla jsem, že tě tu najdu.“
„Přišel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu,“ zakřenil jsem se.
-4-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Kdybych nevěděla, o čem je řeč, řekla bych, že je to děsně vtipné...“ odpověděla mi a dlouze
se mi zadívala do očí. „Sníš?“
„Vzpomínám na staré časy...“ povzdechl jsem si. Věděl jsem, že si vymýšlím, narodil jsem se až
několik let po celosvětové katastrofě. Co jsem mohl vědět o životě před ní?
Sedla si vedle mne. Chvíli jsme jen tak seděli pod převisem pod vrcholem kopce a dívali se na
temná mračna, která zemi neustále zasypávala sněhem. Jenže, to nebyl obyčejný sníh...
„Nevím proč, ale musím myslet na Vánoce,“ řekla mi zamračeně.
„Z tohohle sněhuláky nepostavíme...“ zabručel jsem. „Jo, má to i svou výhodu, můžeme slavit
Vánoce celý rok... Vánoce, nebyl to jeden z křesťanských svátků?“ Dobíral jsem si ji, historie byla
jednou z mých slabostí.
„Ano, lidé si prý rozdávali dárky,“ zamyslela se. „Bylo to tuším koncem prosince...“
„Takže lidstvo dostalo před devadesáti lety dárek, na který nikdy nezapomene, zůstane-li na
Zemi jediný živý člověk,“ řekl jsem. Třásl jsem se, ne však zimou, ale hněvem. „Neustále se ptám:
proč? Ale nedostávám žádnou odpověď.“
„Víš, co stojí v písmu...“ nabádala mě. „A přijde nový bůh se svými proroky. Země otevře svá
zřídla a nebe bude zakryto mračny popela a ohně...“
„Co když žádné náboženství nemá pravdu? Prostě jsme jen byli v nesprávnou dobu na
nesprávném místě?“ opáčil jsem. „Písmo je jedna věc a realita druhou...“
„Víš, že za tyhle řeči tě mohou hodit do lávy?“ zeptala se a přitáhla se blíž ke mně. Foukal dost
studený vítr. Byli jsme sice ze dvou stran chráněni skalními stěnami, ale i tak dokázal být pěkně
nepříjemný.
„Vím to,“ pokrčil jsem rameny. Co na tom záleželo. Jediná věc přežije vše, víra. Jak se zdálo,
byla Inkvizice jednou z jejích podob. Stále platilo ono: Ve mě budeš věřit a pokud ne, skončíš v
ohnivém jezeře a věčném zatracení! Oheň a síra se stala novou modlou. Lidé se naučili využívat
geotermální energii, horká voda nejenže vytápí ony pomyslné skleníky, ve kterých pěstujeme
rostliny, které nepotřebují sluneční světlo, ale také pohání v podobě páry naše stroje. Nastala nová
průmyslová revoluce. Ne složitost, ale jednoduchost má nyní prim a rozhodující slovo. Počítače,
ploché obrazovky, chytré pračky, jakákoliv spotřební elektronika, to vše vzalo za své.
„Ještě chvíli a zasype to celý svět...“ řekla mi. „Mám strach, Thomasi!“
„O nás?“
„Ne, o lidstvo, co když jsme si to zasloužili? Co když má Písmo pravdu?“
„Kniha Ohně není Bible...“ zasyčel jsem jí do ucha. Země se otřásla. Odmlčel jsem se. Co když
nás Hefaistos vidí a slyší? Nyní je všude a ve všem, kam se hrabe křesťanský bůh. Bůh ohně je
mnohem hmatatelnější a skutečnější. Vidíme jej na každém rohu v podobě tekoucí lávy, sirných
výparů, či závějí popela.
„Konec světa jako trest?“ povzdechl jsem si. „Ale jak vidíš, svět se točí dál!“
„Nežijeme, živoříme! V bunkrech, jeskyních a domech, které to vše ustály...“ opáčila. „Měli
bychom rodit děti a znovu naplnit tuto zemi. Ale jak vidíš, není nám dáno, rodí se stále méně a
méně dětí.“
„Živoříme,“ zamyslel jsem se. „A bojujeme o holé životy...“
Země se znovu znatelně otřásla. Každý den se třese. Někdy více a někdy méně. Jakoby přešla
celá planeta do jiné periody. Byla snad v jiném stavu? Musel jsem se tomu pousmát.
„Co je tu k smíchu?“
„Co když je Země těhotná?“
„S kým?“ zeptala se.
„Já nevím... Otec je vždy nejistý, jako bys to nevěděla.“
„Leze ti to už na mozek,“ bouchla mě do žeber. Byli jsme navlečeni jako Eskymáci, nebolelo to.
„Musíme jít,“ řekla věcně, „zítra to tu bude stejné...“
-5-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Bude nějaké zítra?“
„Musíme věřit,“ pokrčila rameny. „Už kvůli svým dětem.“
„Ty jsi v tom?“ zarazil jsem se. „Jsi těhotná?“
„A ty si myslíš, že to neustálé šukání ve svatyni boha Hefaista nemá své následky?“ usmála se.
„No...“ zarazil jsem se. „Miluju tě, nestačí to jako pravý důvod? Čert vem nějaké náboženství...“
Hefaistos, Vulcanus a další. Co na tom záleží? Záleží na tom, jak se který bůh jmenuje? Změnilo
by se něco? Nejspíš ne... Lide si vymysleli nové náboženství a všechna stará před tím, než se svět
navždy změnil, byla rázem zapomenuta. Ti tam jsou staří proroci. Ježíš. Buddha. Mohamed.
Všichni, kteří hlásali příhod nové a lepší doby. Ne, nebe je nám dnes ještě vzdálenější než kdysi.
Zůstala jen potřeba víry...
„Budou nás hledat...“ usmála se. „Kdyby to byl čistý sníh, hodila bych ti kuličku přímo do
nosu!“
„Jen si to zkus,“ zazubil jsem se. „Vyjde ještě někdy slunce?“
Hřmělo. Bez přestání hřmělo. Ať už šlo o opravdové bouře, nebo o produkt sopečné činnosti.
Ano... Já vám to neřekl? Co změnilo tento svět? Byly to sopky a zemětřesení. Vlny tsunami a
otrávená atmosféra, která odrážela sluneční záření a svět takřka zamrzl až do morku kosti.
S koncem roku 2012 se začaly dít podivné věci. Abych byl přesný, geologická aktivita Země od
toho léta den ze dne narůstala. Zemětřesení byla stále častější a silnější a to nejen podél hlavních
tektonických zlomů. Vysoké vzedmuté vlny bičovaly pobřežní města a vesnice a tak lidem nezbylo
nic jiného, než se stáhnout do vnitrozemí. Vlny tsunami z roku 2004 v Indonésii a 2011 v Japonsku
byly jen předzvěstí toho, co přijde. Dnes už žádné Japonsko není, zmizelo v moři.
Pamatujete si na rok 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a zabila bezmála čtyřicet tisíc lidí?
Sopky vybuchují odpradávna. I země se třese takřka neustále. Znamená to, že je naše planeta živá,
že uvnitř nevyhasla a nezemřela. Co když je nyní nemocná? Kde však vzít lék? Roku 1902
vybuchla na ostrově Martinik sopka Mount Pelée. Zpustošila své okolí i nejbližší město SaintPierre a zabila několik tisíc obyvatel. Erupce Mount Pinatubo na Filipínách, která byla druhou
největší v dvacátém století, zdevastovala okolí sopky do vzdálenosti sedmnácti kilometrů. V roce
1995 vybuchla na ostrove Montserrat sopka Soufriere. Zničila hlavní město i s letištěm a donutila
polovinu ostrova se přestěhovat. A to nebyly zdaleka největší erupce, jaká Země zná. Stačí
vzpomenout výbuch Toby v Indonésii před zhruba sedmdesáti tisíci roky. Tehdy lidstvo poprvé
takřka vymřelo.
Proč se vše neustále opakuje?
Proč to všechno říkám? Protože všechny ty výbuchy sopek byly až do Prosince 2012 jen
prskavkami. To co přišlo, se vymykalo lidskému chápání. Jako by se samotný Luciper rozhodl, že
předběhne Bibli a udělá své království na zemi o mnoho let dříve. Peklo na zemi. Tak by se dalo
ono období nejlépe charakterizovat.
Nejdříve vybuchl Popocatépetl v Mexiku a zasypal hlavní město popelem. Pak se ve Spojených
státech ozvala hora St. Helens, hned na to Mount Rainier. To už začalo být vědcům divné, co že se
to vlastně děje. Dokonce se probudil i Lassen Peak a spolu s ním i další sopky na Aljašce a to byl
teprve začátek. Jak plynuly týdny a měsíce, ožily i sopky v Evropě a Asii. Brány pekel se pomalu
otevíraly. Eyjafjallajokull a Katla na Islandu, probouzel se i Vesuv v Itálii a vyděsil celou Neapol.
Nesčetné sopky v Indonésii a na Kamčatce se rozsvěcely jako svíce. Ale to nejhorší mělo teprve
přijít. V prosinci se zřítil do moře na Kanárských ostrovech nestabilní svah jedné z tamních sopek.
Následná vlna tsunami zasáhla jak pobřeží Evropy, tak i Afriky a Severní a Jižní Ameriky. Všechna
města na východním pobřeží Spojených států přestaly během několika hodin existovat.
Jakoby se všechny živly spikly proti nám. Co nezaplavila voda, zasypal popel z nebe. Přestalo
se létat. Nebylo kam. Ne hroby, ale země se začala otvírat. Vzduch byl tolik nasycen popelem, že
cesty letadly docela znemožnil. Na letadla sedal na zemi popel a prach. I pozemní doprava brzy
-6-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
uvázla v napadané strusce a prachu. A co bylo ještě horší, lidem začínaly docházet potraviny a pitná
voda, protože popel kontaminoval nejen zemědělské plodiny, ale i zásoby povrchové vody. Většina
měst ve světě čerpala vodu právě z přehrad a řek. Zvěř, která neměla co jíst, umírala v neskutečných
počtech. Stejně tak byla zničena i úroda na polích. Obiloviny, rýže, zelenina i ovoce... Vypukly
první nepokoje.
Jedna vláda padala za druhou. Nastaly lokální konflikty. Lidé brali zákon do svých rukou.
Anarchie. Tak by se to dalo nazvat nejlépe. Lidé umírali nejen hlady, ale i na následky nemocí a
také díky malým válkám o zdroje pitné vody a potravin. Přežívali jen bohatí a vlivní. Lidstvo se
dostalo na šikmou plochu. Co bude dál? Kdo bude rodit a vychovávat děti? Čím je nakrmíme? Jak
budeme dále existovat? Veškerá naše technologie a vědecký pokrok jakoby den ze dne pozbyl
smyslu. Vrátili jsme se do doby kamenné.
Ke konci roku 2012 vybuchl Yellowstone. Jeden ze supervulkánů na zemi, aby dokonal dílo
zkázy. Kde byly předpoklady vědců? Celá Severní Amerika byla zničena. Zatímco zbytek světa
zasypávaly popelem a lávou další probuzené sopky. A ďábel, možná i sám Satanáš si mnul ruce.
Ovšem, zbude-li někdo, komu bude moci vládnout. Lidé umírali denně po desetitisících.
V polovině roku 2012 nás bylo na Zemi víc jak sedm miliard, v polovině následujícího roku nás
nebyla víc jak polovina. Během šesti měsíců zemřely tři miliardy lidí. A další pomalu umírali.
Nastalo kataklyzma nebývalých rozměrů. Velká města zasypaná popelem a zalitá lávou zela
prázdnotou. Jejich mrakodrapy trčely k nebi jako varovné prsty. Kdysi prý Bůh řekl, že lidé nejsou
více nežli hlína. Z hlíny jsme vzešli a ve hlínu se proměníme. Možná měl pravdu. Všichni jsme byli
a jsme jen popelem. Země se stala jedním obřím krematoriem a sežehla bez milosti ze svého
povrchu takřka celé lidstvo. Koho nespálila, zemřel hladem a žízní.
Když se na to vše dívám s odstupem času, říkám si, zdali je to všechno pravda. Co když jen
sním? Co když se jen nemůžu probudit ze zlého snu? Malá noční můra... Lidé už nikam necestují,
protože není kam. Jídlo si obstarávají ze skleníků a podzemních farem. Tisíce rostlin a živočichů
zmizelo ze zemského povrchu a již se nikdy nevrátí. Velká města na Zemi zmizela také a není tu
nikoho, kdo by je vyhrabal z prachu a popele. Slavné Pompeje u Neapole se staly s okolím Vesuvu
novodobým pohřebištěm. Jen málo míst bylo ušetřeno. Kdyby k nám přiletěli mimozemšťané,
nezjistil by na povrchu žádnou lidskou aktivitu. Kam se podělo sedm divů světa? Bylo vůbec s
podivem, že lidé přežili.
„Chtěl bych se znovu narodit v jiném světě...“ řekl jsem.
„Znovu ses zasnil, už tu byly hlídky, jestli se nám něco nestalo. Nejsi jen tak někdo, jsi
primátorem a máš na starosti jedno z měst, které tu ještě na Zemi zbylo...“ řekla mi vážně.
„Město?“ zamračil jsem se. „Jsme jako králíci, žijeme v podzemí, jíme a pijeme v podzemí,
rodíme se a umíráme v podzemí a páříme se pod zemí...“
„Jsi hrozně sarkastický...“ ušklíbla se. „Za chvíli zapadne slunce a bude tu hrozná zima, měli
bychom už jít, pokud nechceš, aby z tebe byl jeden kus ledu...“
„Změnilo by se něco?“ opáčil jsem. „Přežíváme... Kde je naše kultura? Věda? Umění? Vše
pohřbil popel a láva. A sníh...“
„Musíme přežít, už kvůli našim dětem,“ usmála se.
„Já zapomněl...“ začervenal jsem se studem. „Jak dlouho bude trvat, než znovu osídlíme celou
Zemi? Než budeme žít jako kdysi? Psát knihy? Skládat hudbu? Točit filmy? Pracovat a žít? Jít
vstříc novým zítřkům?“
„Bůh na nás nezapomněl,“ řekla mi.
„Hefaistos? Nebo Vulcanus? Ne, ti určitě ne, tohle je jejich práce...“ mávl jsem rukou.
Během dalších let se sopečná aktivita pomalu ustalovala a vracela k normálu. V polovině
jednadvacátého století se takřka všechny sopky uklidnily. Ovšem na Zemi nebylo od té doby nic v
běžných kolejích. Neexistovalo žádné měřítko, zbyl jen zničený svět a lidstvo na okraji vyhynutí.
-7-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Vzniklo také nové náboženství. Staré bohy odvál čas. Války vystřídal boj o přežití. Lidé si
vybudovali města pod zemí. Vrátili jsme se na úsvit věků. A všechna naše hrdost byla sežehnuta a
pohřbena pod popelem. Nelétaly letadla, nejezdily vlaky ani automobily. I lodě byly zničeny. A ty
které přežily, zvolna rezivěly v přístavech, či vyvržené na břeh jako bájné velryby. Jonáš by jen tiše
zíral. Továrny, elektrárny, přehrady, to vše leželo v troskách.
„Nerouhej se!“ dala mi pohlavek.
„Nerouhám se...“ řekl jsem smutně. „Půjdeme... Vrátíme se do nor a jeskyní jako na začátku
věků!“
Prošli jsme úzkým vchodem ve skále do města ukrytého v hoře. Čekaly na nás potemnělé
chodby a poloprázdné místnosti, které byly cítit po síře. Kdokoliv se opřel rukou o žulovou stěnu,
mohl cítit tep Země. Odněkud se ozývalo krysí zapištění. Železná vrata se za námi tiše zavřela.
Tiše? Ne, s tichým skřípotem. Jako bych slyšel citovat našeho velekněze: „A železná vrata zalitá
ohněm a sírou se za rachotů hromů budou otvírati a zavírati, aby oddělily svět vně a svět vevnitř...
Vítejte doma, a buď spasen každý, kdo pohlédne s čistým srdcem do posvátného ohně, jež vyrazil z
hlubin země...“
Ano, náš svět již dávno přestal existovat. Zůstala nás sotva miliarda. A stále umíráme. Chybí
nám denní světlo. Slunce se k nám skrze temná mračna nedostane. Jeho kotouč se stal součástí bájí i
našeho náboženství. Jsme albíny nového věku. Zakrslou slávou dávných staletí, jakoby mezi
úsvitem a koncem lidstva nestálo několik tisíc let. Uvidíme znovu modré nebe? Stromy a zelenou
trávu? Budeme skotačit pod slunečním kotoučem se svými dětmi? Kdo ví. Až to všechno skončí, za
jakého boha vyměníme ty stávající? Má vůbec cenu věřit? V co, nebo v koho? Naděje zemřela na
povrchu a nám nezbylo nic, než víra v to, že jednou zase uvidíme nebe.
Naše města dostala čísla. I my máme namísto příjmení jen hromadu číslic. Stali jsme se vězni ve
svém vlastním světě. Já mám tu čest být velitelem jednoho z oněch vězení. Jíme to, co nestačil
zničit zub času. I o pitnou vodu je nouze. Chybí nám vitamíny a minerály. Kdysi vědci plánovali
lety do vesmíru. Cesty na Mars a na další vzdálené planety Sluneční soustavy. Jak by asi lidé čas
strávený mimo domov snášeli? Fantazie vědců se však míjela s realitou dnešních dnů.
Sami jsme dnes cestovateli v cizím světě a naše domovy jsou osamocenými vesmírnými loděmi.
Kolik že je těch lodí? Jejich počet je takřka biblický: „666“. A my neseme hrdě číslo Jedna.
Jednička jako nový začátek. Byli jsme prvními a doufáme, že ne posledními lidmi, kteří se rozhodli,
že se nenechají porazit.
Jsme přeci děti ohně a k němu také s nadějí vzhlížíme. Snad k nám bude nový bůh milosrdný.
Nakonec, jaký by to byl bůh, kdyby nechal zahynout všechny své děti...
-8-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Krev není voda
Zdravím všechny příznivce fantasy žánru. Osobně mu příliš neholduji, ale chtěl jsem napsat kratší
příběh pro jednoho autora na SASPI (není to poprvé co jsem s někým, nebo pro někoho něco
napsal). Dovolil jsem si od jednoho z uživatelů půjčit jeho "nick", snad se na mne Dandy nebude
zlobit, že jsem si půjčil jeho jméno pro svého hrdinu. Jde víceméně o takovou "rychlovku", ale to
vůbec nevadí... Hezký den a šotkům zdar!
*****
Smrákalo se. Slunce už dávno zmizelo za hradbou nedalekých hor. Jejich nebetyčné vrcholky
byly po celý rok pokryty sněhem a ledem. Ne nadarmo se jim říkalo Sněžné hory. Z nížin se hnal
nejen čerstvý vítr, ale i temná mračna, která nevěštila nic dobrého. Dandy se napřímil v sedle svého
věrného černého přítele a poplácal jej po pleci. I kůň cítil, že přijde pěkná slota a nejspíš zmoknou
dřív, než dojedou do města. A hnát se k cíli cesty nemělo cenu, přestože hradby Města pod
Sněžnými horami byly již na dohled. Otázkou bylo, kdo bude u města dříve, zdali Dandy nebo
bouře, která se ozývala stále častějším hřměním.
Několik kapek skropilo i Dandyho kožený kabátec, který měl navlečený na bílé košili, stejně tak
i kalhoty z poněkud hrubšího sukna. Ne že by byly nepohodlné, ale o to více vydržely a neodíraly se
o sedlo při jeho dlouhých cestách po Kraji. Dandy byl sirotek. Narodil se prý v jedné vesnici ležící
kdesi za obzorem směrem k nekonečným nížinám. Jeho vesnice zabírala celou plochu malého
kopce postaveného jako dětská bábovička nedaleko malé říčky. Větrná Hůrka, tak se jeho rodná ves
jmenovala. Honosný název pro několik domků, kostelík, hospodu se střechou trochu nakřivo a
několika kupami kravské mrvy.
Dandymu to však nevadilo. Byl pyšný na to, že patří k početnému, o to však více hrdému
národu pastevců a zemědělců, kteří se ještě zaobírali tradičním zemědělstvím, ať už šlo o pěstování
kukuřice či chov dobytka. Na rozdíl od svých soukmenovců měl však jiné plány. Šel po stopách
svého otce, který ve Sněžném městě – jak mu Dandy sám říkal – dělal kdysi hlídače u jedné z jeho
bran. Hromotluk od Jižní brány, jinak mu neříkali. Čas však semele vše, nejen lidské osudy, ale i
sny. Dandy osiřel a všichni ve vesnici se mu vysmívali, protože byl jiný. Protože si dovolil snít a
chodit s hlavou v oblacích. Chtěl být slavnější než jeho otec.
„Asi zmokneme...“ řekl zamračeně. Kůň souhlasně zaržal. I kdyby se rozjeli tryskem k nejbližší
městské bráně, zmokli by i tak do poslední nitky. Dandy pořádně zajistil koženou kabelu zavěšenou
na sedle po své pravé straně, stejně tak zabalil do pruhu látky i svůj krátký meč, který mu zůstal po
otci. Co na tom, že se příliš nehodil k obraně na cestách? Pořád byl lepší než dýka. Byl
prodlouženou rukou každého, kdo chtěl bránit nejen svůj život, ale i skromný majetek. Každému,
kdo jej viděl, mělo být jasné, že se jeho majitel nevzdá zadarmo.
Znovu zahřmělo. Dandy pobídl koně do rychlejšího kroku, ale do běhu jej nepopohnal. Než
dojel k bráně byl mokrý jako myš. Strážný u brány na něj podezíravě pohlédl, avšak nejspíš mu byl
Dandy povědomý, protože se jej nesnažil ani zadržet. Dandy se na chvíli zastavil pod obloukem
brány, která mu na malý čas poskytla alespoň bídnou ochranu před padajícím deštěm. Kůň
několikrát souhlasně přešlápl na místě.
„Jak se vede?“ zeptal se Dandy strážného.
„Jak asi?“ opáčil strážný. „Počasí na draka. Chčije a chčije... Nejsi ty syn Hromotluka?“
„To jsem mu tak podobný?“ zazubil se Dandy.
„Ne,“ zavrtěl strážný hlavou a přendal si kopí do druhé ruky. U boku se mu houpal podobný
meč, jaký měl Dandy u sebe. „Ale tvůj otec si ve městě udělal jméno... Byl to dobrý chlap!“
-9-
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Díky,“ přikývl Dandy na souhlas. „Ale ani to mu nepomohlo, když vás přepadli skřeti z Dolů
pod Sněžnými horami.
„Nepomohlo, ale tvůj otec byl první, kdo zatroubil na poplach a pustil se do boje. Neutekl jako
mnozí vojáci, kteří nejprve přiběhli na pomoc a pak vzali nohy na ramena s ocasem staženým mezi
nohama... Jako psi...“ řekl strážný smutně. „Pro tebe je město vždy otevřené!“
„Je ve městě něco nového?“ zeptal se jej Dandy, zatímco kůň nespokojeně pošlapával na místě.
„Prý byla otevřena aréna pro bojovníky z celého Kraje?“
„Přesně tak...“ pokrčil strážný rameny. „Ale ne proto, aby se tu bojovníci ukázali a předvedli,
ale proto, aby si radní napěchovali truhly dukáty. Jakoby nestačilo, že na čas skončila ta táhlá válka
se skřety a trpaslíky, musí se tu konat ještě takové trapné divadlo...“
„A přihlásilo se hodně soutěžících?“ zeptal se jej Dandy.
„Chtěl by ses přidat?“ zazubil se strážný. „Nevím, jestli by to tvůj otec schvaloval, kdyby žil...“
„Nejspíš ne, jen mě to zajímá. Nikdy jsem se žádné bitvy nezúčastnil, natož souboje muži proti
muži,“ řekl Dandy zamračeně. „Pojedu, můžete mi doporučit nějaký dobrý hostinec? Tady se to
pořád mění a já tu už nebyl aspoň dva roky... Od té doby, co otec umřel, jsem byl na cestách po
Nížině.“
„A našel jsi tam něco zajímavého? Vesnice jako vesnice. Prý na konci Nížiny leží Velké moře s
bohatými městy, kam jezdí velké lodě s hromadou drahocenného zboží...“ podrbal se strážný na
hlavě, div mu z ní nespadla železná přilbice. „Ale asi to jsou jen povídačky...“
„Tak daleko jsem nebyl,“ souhlasil Dandy. „Hostinec u Zlomeného groše ještě stojí?“
„Co by nestál?“ pokrčil strážný rameny. „Sám tam chodím. Ale... uvidíš sám. Ceny šly nahoru a
kvalita jídla a pití krapet dolů. Kdo však není fajnovka, neohrne nos!“
„Zkusím se tam podívat,“ řekl Dandy a pokynul strážnému na pozdrav. „A díky...“
„Není zač,“ zamával mu strážný na pozdrav a pak už jen nepřítomně civěl kamsi do dáli, zatím
co z nebe stále padaly proudy vody a nad jeho hlavou se snad ženili všichni čerti. Blesk stíhal blesk
a hromobití bylo tak silné, že se Dandymu zdálo, že se jeho kůň co nevidět splaší.
„Tak a jsme doma...“ řekl, když předával koně muži ve stáji. Strčil mu do ruky měďák, aby se o
koníka řádně postaral. Chvíli se díval, jak jej muž přivazuje na místo, do žlabu mu nalévá vodu a
chystá i trochu ovsa. Když se dal do vytírání jeho hřbetu, odešel Dandy do hostince. Už ode dveří
slyšel zpěv přiopilých štamgastů a klepání tupláků o stoly. Nadechl se a vstoupil do lokálu.
„Dobrý den vespolek,“ pozdravil slušně. Místnost na okamžik utichla. Kdo neměl kalný pohled
natolik, aby rozeznal ženu od muže, na chvíli pohlédl na nově příchozího, aby se znovu vrátil ke své
předcházející činnosti.
„Co to bude?“ zeptal se jej bodře tlustý hostinský. Dandy se na chvíli zamračil, aby pak dal
hostinskému do ruky stříbrňák. Ten jej znalecky potěžkal v ruce a pak do něj kousl. „Co si pán bude
přát?“
„Trochu vařeného masa, kousek chleba a krapet vína...“ řekl Dandy. Sedl si kousek od dveří.
Meč měl stále zabalený v hadru, kabelu si pověsil na židli tak, aby nebyla hned po ruce. Ne že by se
bál, že jej někdo okrade, ale chmatáků bylo všude dost. Přeci jen už mu neteklo mléko po bradě.
„Nemáš chuť si na chvíli orazit?“ zeptala se jej žena v nejlepších letech. Byla sice krev a mlíko
a vrásky její pleť ještě tolik nehyzdily, ale Dandy neměl na ono chvilkové potěšení chuť. „Páníček
je snad upejpavý?“
„Ne, díky,“ usmál se. „Chvilkové potěšení mne neláká...“
„Aha, tak páníček už má ženskou, nebo ohrnuje nos?“ zamračila se naoko. Připadalo mu, že jej
buďto zkouší, nebo si z něj jen tak utahuje. Pohlédl do jejích hlubokých modrých očí, aby v nich
poznal ještě něco jiného, než co by nečekal od lehké ženy. Moudrost přicházející s prožitými léty.
Kolik jí mohlo být? Možná již čtyři křížky, přesto byla stále žádaná. Dbala o sebe a nebyla jako jiné
ženy, kterým bylo jedno, jak na ostatní působí. Jakoby mu na ní něco nesedělo.
- 10 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Opravdu vás nechci urazit, ale když ne za lásku, mohl bych vám zaplatit za informace, jste
světa znalá a určitě víte o všem, kde se co šustne...“ začal diplomaticky.
„I na to slyším, tak povídej,“ přikývla hlavou a přisedla si. Rukou kývla na hostinského, aby jí
přinesl krapet něčeho ostřejšího. „Zaplatíš mi i pití?“
„Zaplatím, vím, že na světě není nic zadarmo!“ usmál se. Mohl se v jejích modrých očích utopit.
„Tak co to bude?“ dala si hlavu do dlaní a dívala se na oplátku do jeho černých očí, které byly
stejně temné jako jeho vlasy a možná i myšlenky. Něco od otcovy smrti mu nedávalo spát.
„Znala jste Hromotluka? Byl to můj otec a dělal strážného...“ začal.
„Znala, byl mým častým zákazníkem, taky na mně mohl oči nechat,“ usmála se smutně. „Proč
se ptáš?“
„Jsem jeho syn...“
„Aha,“ zamyslela se. „A?“
„Víte, co se tehdy přesně stalo?“
„Tvůj otec se bil jako lev, než byl zabit skřety, mnoho jich pobil. Neznala jsem statečnějšího
muže a neznám jej ani doposud. Pokud máš jen z části jeho krev, jsi určitě alespoň z poloviny silný,
jako byl on...“
„Proč se město dozvědělo o přepadení tak pozdě?“ nechápal.
„Tehdy taky vydatně pršelo. Skřeti přišli z bouří. Byla silnější než tato, která teď venku řádí.
Hromobití také vydatně třáslo nejen s okenicemi, ale i se samotnými domy. Několik blesků zapálilo
i nějaká ta stavení ve městě. Nastal prostě zmatek nad zmatek. Přívaly vody toužily spláchnout vše
ve svém dosahu. Zdálo se, že si ten nečas skřeti prostě u někoho vyprosili a já bych nedala ruku do
ohně za to, že ten nečas přivolal někdo z potulných kouzelníků, kteří každý rok táhnou
křížemkrážem Krajem...“ řekla mu a napila se z postavené sklenice z hrubého skla. S třísknutí ji
položila na stůl a zeptala se: „Nedáš si taky? Na tátu? Kůže se musí zapít!“
„Dám si,“ souhlasil Dandy. Žena kývla na obsluhu a za chvíli oba do sebe obrátili další díl
kořalky. „Otec vás měl rád?“
„Měl i neměl. Nejvíce mluvil o tobě, pokud jsi opravdu jeho syn...“ řekla tajemně.
„Jsem,“ souhlasil Dandy.
„Dandy z Větrné Hůrky?“ zamračila se, že by i mléko zkyslo. Brzy se však její tvář změnila a
ozdobil ji bodrý úsměv. „Nikdy jsi nepoznal matku?“
„Bohužel ne...“ pokýval odmítavě hlavou. Hned na to mu však v hlavě uchytila myšlenka
pochybností. „Vy jste... Znala jste ji?“
„Mohla bych jí být...“ řekla náhle. Dandy málem spadl ze stolu. Jeho matka je... Nu, proč ne?
Každý se musí nějak živit. „Ale...“
„Zapřel mne před tebou, nechtěl, abys to věděl...“ řekla mu a vážně mu pohlédla do očí. „Styděl
by ses za mne?“
„Já...“ zamyslel se. „Nevím... Změnilo by to něco?“
„Hej, divoženko,“ zavolal na modrookou ženu kdosi od stolu okolo. „Chceš toho mládence do
postele, nebo ne?“
„Co je ti do toho?“ zakřičela na něj. „Starej se o svý...“
„Nebude vám vadit, když vám nebudu říkat mami? Myslel jsem, že jsem se narodil na Větrné
Hůrce!“ zamračil se Dandy. „Vždy jsem měl jen otce a měnit to nehodlám... Ale je mi ctí a rád se k
vám budu hlásit!“
„Taky že ano! Doba byla zlá... Máš dobré srdce,“ přikývla. „Krev není voda, Dandy!“
„Co ještě víte?“ zeptal se jí. Venku zahřmělo tak silně, až se roztřásly i dveře od hospody. Hned
na to se ozvalo temné zaklepání. Pak kdosi v černé kápi vešel do hospody a ta rázem utichla jako
mávnutím kouzelného proutku.
„Tady je zlaťák a chci tu nejlepší cimru!“ ozval se neznámý a hodil peníz hostinskému. Ten jej
- 11 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
chytil v letu a úslužně se uklonil. „A taky mi pak přines něco k jídlu a pití...“
„Služebníček,“ uklonil se majitel podniku a zavedl svého hosta do patra.
„Kdo to byl?“ zeptal se Dandy ženy.
„To netuším,“ pokrčila rameny. „Nejspíš nějaký pocestný, kdo jiný? Kdo ví, co skrývá pod
svým pláštěm. Ale i tak. Jako bych ten hlas už někde slyšela...“
Dandy pohlédl na zamyšlenou ženu. Co všechno věděla? Co všechno jí muži prozradili ve slabé
chvilce? Jaká tajemství se skrývala v její mysli? Co mu hodlala prozradit a co naopak utajit?
„Vypadal jako kouzelník...“ řekl Dandy zamyšleně. „Třeba jako jeden z těch, který tehdy seslal
na město tu slotu.“
„Skřeti, nedaleko města byli spatřeni skřeti,“ zahulákal jakýsi zmoklý voják, který vběhl do
hostince, napil se z nejbližšího poháru s vínem a zase zmizel v temné uličce. Historie se opakuje?
„Měl bys udělat dvě věci: odejít, dokud je čas, nebo...“ řekla mu modrooká žena.
„Nebo?“
„Bojovat na straně města!“ usmála se.
„Nehodlám tu dnes zemřít!“ řekl jí.
„Já také ne,“ usmála se. „Ale čas je nelítostný a události nás mnohdy semelou. Měl bys jít a
udělat čest svému jménu. Proč jinak bys měl ten meč zabalený v látce?“
„Není obyčejný!“ zašeptal Dandy.
„Já vím, byl tvého otce, běž a zabij několik těch potvor a pak se zase vrať!“ pohladila jej po
tváři. „Běž, můj synu!“
Dandy u ní nechal svou kabelu a vydal se s taseným mečem k branám města. Otec jej naučil
nejen základům boje s mečem. Uměl zacházet i s kopím a dokonce obstojně i střílel z luku. Proto se
mu doma ve vesnici smáli, že měl jít za vojáka a nepachtit se s hnojem. On však dodržel svůj slib a
držel se dál od zbraní, jak jen to šlo. Raději si hrál tu na obchodníka a tu na pastevce, aby nemusel
jít do boje a prolévat svou krev za druhé. Dnes však nebylo zbytí...
Bil se jako lev. Každou ránu vracel s dvojnásobnou silou. I přestože byl dobře stavěný a při síle,
brzy mu došly síly a proto vzal jednomu padlému vojákovi luk se šípy a posílal tato zašpičatělá
žihadla vstříc ošklivým skřetům, kteří se nejasně rýsovali za svitu pochodní a blesků křižujících se
na nebi. V tu noc zemřelo mnoho dobrých mužů. Mnohé z nich neznal a viděl je poprvé. Všechny
obránce města však semkla dohromady potřeba ubránit kus rodné hroudy. Pokud by skřeti vyplenili
i Sněžné město, kam by se lidé uchýlili?
„Škoda, že tu nejsou elfové, ale ty už lidé dlouho nezajímají. Raději sedí ukrytí v Hlubokém
hvozdu, než aby nám přišli na pomoc...“ stěžoval si jeden z obránců. Brzy na to jej proklal oštěp
jednoho ze skřetů.
Za několik minut došly i Dandymu šípy. Přecházel z místa na místo a padlým mužům bral již
nepotřebné střelivo. Zdálo se, že bouře neustává a že jsou skřetů hordy. Ani jich neubývalo.
Zatímco obráncům docházely síly. Brány i hradby sice stále odolávaly, ale pokud se nestane zázrak,
může se stát, že Sněžné město padne.
„Chtělo by to čaroděje,“ ozval se další z obránců. Statečně posílal šíp za šípem a odrážel mečem
přilétající kopí. I na něm byla vidět únava. Řada obránců stále slábla. Pak začaly odněkud dopadat i
kameny veliké jako kola od vozu. Skřeti s sebou přitáhli i katapulty. Osud města se zdál být
zpečetěn.
Čaroděj, řekl si Dandy. V hostinci jeden odpočívá. Proč se nepodílí na obraně města? Nebo patří
ke skřetům? Co když jde o čaroděje temných sil? Dandy se rozběhl do hostince šerými uličkami,
které osvětlovaly jen osamělé pochodně ukryté před deštěm v podloubí či pod stříškami. I sem
doléhal ryk boje a křik mužů. Bouře nebouře. Dandy vrazil zadýchaně do hostince a houkl na
hostinského: „Ten muž v kápi, kde se ubytoval?“
„Zavedu vás tam,“ kývl hostinský na Dandyho.
- 12 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Co si přejete, mladý muži?“ zeptal se muž v kápi Dandyho, který vběhl do místnosti, kterou
obýval. Neměl s sebou takřka žádná zavazadla. Jen velký ranec ze zvířecí kůže. Kápě ležela na židli
u krbu v němž hořel oheň. Muž se šedými vlasy a vousy kouřil fajfku a hleděl do plamenů.
„Jste kouzelník?“ zeptal se jej Dandy.
„A kdybych byl?“ odpověděl mu kouzelník otázkou.
„Patříte k nim?“ nenechal se Dandy odbýt.
„Ke komu?“ otočil se k němu postarší muž a zabořil svůj pohled do mladíkových očí. „K nim?“
„Ano,“ souhlasil Dandy.
„Myslíš si, že jsem ty skřety přivedl já?“ rozesmál se starý muž.
„Ano, nebo je to jinak?“ zeptal se jej Dandy. „Čas běží...“
„Nepatřím k nim...“ řekl mu. „A proč bych vám měl pomáhat?“
„Když padne město, zemřete i vy! Skřeti neberou zajatce!“
„Vidím ti až do žaludku,“ řekl kouzelník Dandymu. „Vím o tvé minulosti víc, než si myslíš a
sám dovedeš představit!“
„Pomůžete nám?“ naléhal na něj Dandy.
„A co bych měl podle tebe udělat?“ zamyslel se kouzelník. „Jít s tebou na hradby a nechat se
zabít?“
„Jste kouzelník...“
„Jsem a možná i nejsem...“ řekl starý muž. Oheň v krbu na chvíli zahořel o poznání více. „Vrať
se na hradby, uvidíme!“
„Jestli nám nepomůžete, vrátím se a zabiju vás, pokud to neudělají skřeti!“ řekl Dandy, otočil se
na místě a nasupeně odešel z místnosti. Kouzelník se zahleděl do ohně a řekl si pod vousy: „I to se
může stát, mladý muži, i to se může stát...“
Dandy se vrátil na hradby. Zdálo se, že do města ještě skřeti nevnikli, přestože obránců kvapem
ubývalo. Kameny mu létaly nad hlavou a ničily střechy, okna i zdi domů. Obrannou zeď města se
jim však prorazit nepodařilo. Dandy hleděl no deštivé noci. Měl pocit, že dnes snad nevyjde slunce.
Skřetové pozměnili taktiku a vydali se k hradbám s dlouhými žebříky. Bylo jich mnoho a obránce
mohli snadno přečíslit svou převahou. Pokud se jim podaří vniknout na hradby a pobijí tu hrstku
mužů, kteří ještě nepadli, město určitě padne.
„Kouzelníku,“ zakřičel Dandy do noci. „Proč nic neděláš? Nač tu potom jsi?“
Hned na to se kolem hradeb u příkopu na okamžik rozzářilo slabé načervenalé světlo. Vypadalo
to, že jej skřeti ani nepostřehli, nebo si byli jistí svým vítězstvím. Na jednoho obránce jich bylo
snad desítky, ne-li stovky. V tu noc se stala zvláštní věc, žádný skřet nepřekročil onu pomyslnou
hranici, jakoby se z příkopu pod hradbami stala další neviditelná zeď. Každá příšera, která se
pokusila vyšplhat na hradby, zemřela. A nepomohly ani čáry kouzelníků na straně skřetů a trpaslíků.
„Co to?“ Dandy zůstal zaraženě přikrčeně stát za hradbami. Kameny, šípy a kopí stále létaly
vzduchem, ale žádná kreatura nevstoupila do města. Byl onen kouzelník natolik silný, že mohl
zadržet tak silnou armádu, nebo jich bylo více? Město útok skřetů ustálo. S rozbřeskem se pláně
okolo něj zaplnily mrtvými těly obránců i útočníků. Zbytek armády skřetů odtáhl kamsi k Sněžným
horám. Bylo po všem. Co bylo ještě tajemnější, kouzelník z hospody zmizel jako pára nad hrncem.
Trvalo týden, než lidé z města odtáhli všechna mrtvá těla skřetů na hromadu a zapálili je. Své
padlé pohřbili se ctí. Škody na domech budou opravovány ještě celé týdny. Ženy se postaraly o
raněné a vojáci, kteří nebyli zaměstnáni u stráže, se vydali do Kraje, aby naverbovali další členy
domobrany. Kdo ví, kdy skřeti znovu zaútočí. Dandy dostál svému slovu i jménu. Pomohl ubránit
město, ovšem jméno kouzelníka i jeho původ se mu nepodařilo objasnit. Jakoby se po něm země
slehla.
„Jsem ráda, že jsi přežil,“ řekla mu v tom samém hostinci modrooká žena. „Tvůj otec by na tebe
byl pyšný!“
- 13 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Já vím,“ souhlasil. I on utrpěl řadu pohmožděnin a škrábanců. Obrana města nebyla
procházkou růžovým sadem. „Jsem rád, že jsem obstál sám před sebou...“
„Zůstaneš, nebo odejdeš a půjdeš svou cestou?“ zeptala se jej.
„Ještě nevím...“ pokrčil rameny. „Nikoho nemám...“
„Ano,“ přikývla hlavou. „Třeba jsem tvou matkou, třeba nejsem!“
„Mluvíš jako ten kouzelník,“ šťouchl ji Dandy do ramene. „Ale jsem rád, že mám u sebe
alespoň někoho, kdo zná mého otce...“
„To já také, Hromotluk byl správný chlap do nepohody! Co na tom, že neměl rád stálou lásku?
Žádná žena u něj dlouho nevydržela, ale nebyla to jeho chyba... Krev není voda, Dandy!“ usmála se
žena bodře. „Třeba se zase potkáme!“
„Určitě!“ podal jí Dandy ruku. „Svět je nakonec malý...“
„Ano a vydrží jen ti, kteří mají dobré a široké srdce,“ přikývla. „Třeba to ten kouzelník o tobě
věděl, proč jinak by ti pomohl?“
„Znáš ho?“ zeptal se jí Dandy náhle. Modré oči oné ženy na malý okamžik potemněly.
„Znám,“ přikývla. „Ale ještě není ten správný čas, abys jej poznal...“
„To vůbec nevadí,“ přikývl Dandy hlavou. „Půjdu se projít po městě, třeba mě bude někde
potřeba. Doma mne stejně nic nedrží!“
„Ano,“ usmála se žena. „Možná se Sněžné město stane tvým novým domovem...“
Dandy se vydal do ulic města vstříc novým a nepoznaným událostem. Lákala jej podívaná na
hry pořádané v aréně. Přeci jen byl zvědavý, kdo ze soutěžících a bojovníků toužících po prolévání
vlastní krve onen další velký útok na město přežil. Ale to je již jiný příběh, ovšem... Stále měl
podivný pocit, jakoby jej onen kouzelník doprovázel na každém kroku a tiše se mu smál do ucha.
Věřili byste tomu?
- 14 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Svět v očích zřít...
Nový workshop s docela pěkným a zajímavým námětem: konec světa! Tak proč nevložit i své želízko
do ohně? Hezký den a šotkům zdar!
*****
Na začátku byla tma. Ono většinou na začátku bývá tma. Nehmotná, všudypřítomná a
nezměřitelná, rozprostírající se v trojrozměrném prostoru. Tichá a tíživá. Ne jako když zavřete oči.
Je mnohem výraznější a reálnější. Prý i před tím, než vznikl svět, byla tma. Pak kdosi luskl prsty a
řekl: „Budiž světlo!“
Tu náhle proniklo tmou oslnivé světlo. Ne, nebylo to slunce, co ozářilo onu nekonečnou čerň.
Světlo mělo spíše kuželovitou podobu. Nořilo se do tmy pouze jedním směrem, jako by kdosi v oné
tmě rozsvítil baterku, či spíše reflektor. Se světlem přišlo i teplo. Dá to rozum, vyzařované světlo s
sebou nese i částečky tepla. Fyzika v praxi.
Nyní tu máme světlo a tmu. Ovšem žádné stíny. Žádný kontrast mezi oběma světy. Světlo se
nořilo do tmy postupně a s vektorem vzdálenosti od zdroje sláblo, až zmizelo docela. Pokud šlo o
světlo promítačky v opuštěném kinosále, chybělo tu už jen plátno. A kdo ví, třeba onen světelný
kužel ozařuje nějakou tu projekční stěnu, jen ještě není patrná.
Pak cosi hlasitě cvaklo a ozval se tichý šum. Spolu se světlem se přidal i zvuk. Nejsme tedy ve
Vesmíru, tam se zvukové vlny nemají v čem šířit, je v něm přeci jen vzduchoprázdno. Jsme tedy v
místnosti? Obraz se změnil. Na konci světelného kužele se objevil nejasný obraz. Číslice. Obraz se
zaostřil. Je to jasné, dostavil se i čas, protože každý začátek musí mít zákonitě i svůj konec.
Dvojrozměrný obraz na plátně ukazoval jakousi ulici na předměstí. Tuctové domy s tuctovými
zahradami a ploty. Mezi nimi vedla asfaltová ulice s příjezdovými cestami do garáží. Tu a tam před
nějakou dokonce stálo i opuštěné auto. Stromy se nejistě komíhaly ve větru. Čas od času z jejich
korun spadl na zem žlutohnědý lístek. Spolu s odpadky se ulicí hnal i prach. Zdálo se, že je ulice již
nějaký čas opuštěná.
Obraz se změnil. Ještě ne v ději. Z dvojrozměrného se stal třírozměrným. Plátna nebylo potřeba.
Svět vysílaný z promítacího přístroje se stal reálným a skutečným. Stal se kostkou, či koulí ve tmě
obklopen světlem. Došlo ke střihu a děj se přesunul do jednoho z domů. Do pokoje. Nešlo o
kuchyni. Ani o pracovnu. Vypadalo to na dětský pokoj přeplněný hračkami. Plyšoví medvídci, štíhlé
ledabyle oblečené plastové panny, domeček pro panenky...
Náhle se čas zastavil. Kdosi, kdo stvořil tento svět z ničeho a v ničem, náhle zastavil chod času.
Proč asi? Nejspíš v domě někdo scházel. Lide? Zvířata? V pokoji se náhle objevilo malé dítě.
Holčička. Měla na sobě bílé tričko a kostkovanou sukni. Byla bosa. Stála uprostřed pokoje a dívala
se na nepořádek v pokoji. Kdopak to asi uklidí?
„Mamííí!“ zakřičelo dítě. „Mamííí...“
„Copak je?“ ozvalo se z domu. Takže přeci. Dům má své nájemníky. Ale jak je to možné? Kde
jsou ostatní lidé na ulici? V dalších domech? Jak je možné, že v opuštěné čtvrti bylo v jednom
domu malé dítě? Kde se tam vzalo? Patřilo snad tomu pokoji? Neměl by pokoj patřit dítěti? Kde
měla ona holčička své rodiče? Přeci jen, nemohla v tomto světě existovat jen tak, sama pro sebe.
Potřebovala jídlo, pití, spánek, čas na hraní a hlavně... potřebovala své rodiče. Zázemí a pocit
bezpečí.
„Mamííí, kde jsi!“ volala holčička dál a kývala přitom hlavou. Dlouhé zapletené copy jí vlály
kolem uší. Zdálo se, že se holčička zlobí. Maminka však nepřicházela. „Maminko, kde jsi? Mám tě
ráda a potřebuju tě...“
- 15 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Copak je, broučku?“ vešla do pokoje žena ve středních letech. Vzala dítě do náručí a konejšivě
jej pohladila po vlasech. „Co pak se stalo tak strašného?“
„Všichni umřeli...“ řekla holčička.
„Jak to?“ nechápala jej matka.
„Všichni jsou mrtví!“ rozplakalo se dítě.
„A kdopak?“ pohoupala jej matka v náručí. „Panenky a zvířátka ve tvém pokoji?“
„Ne, mami,“ zaštkala holčička. „Všichni lidé...“
„V téhle ulici?“ zamyslela se matka a postavila holčičku na zem.
„Ne, všichni lidé na světě!“ zamračila se, že je její matka tak nechápavá.
„A to jsme tu zůstaly samy?“ klekla si matka k dceři a pohlédla jí do velkých modrých očí. „Jen
my dvě? A co táta?“
„Ten je také mrtvý!“ řekla holčička. „A ty taky, mami!“
„Já jsem taky mrtvá?“ usmála se matka. „A co ty?“
„Já nevím... Třeba se mi zdáš...“ zamyslelo se dítě.
„Třeba se ti všechno jen zdá,“ souhlasila matka. „Možná spíš a máš jen noční můru...“
„Ne, mami, vím to...“ dupla si holčička nohou a znovu se rozbrečela.
„Kdybys byla mrtvá, nemohla bys se mnou mluvit, zlato,“ ujistila ji matka. Opřela se o šatní
skříň a dívala se, jak se její dcerka vydala k oknu. Venku byl den. Jasno, ale nesvítilo slunce. Bylo
to divné. Celé to bylo divné. Možná až podezřelé. Bylo snad zamračeno? Polojasno? Nebe přeci
nebylo modré, jak bývá běžně... Tohle nebe mělo mléčnou barvu. Bez slunce, jakoby nikdy nebylo.
„Mami?“ otočila se k ní holčička. „Co se stalo?“
„Proč se ptáš, miláčku?“ vyděsila se žena. Holčička se na matku nejistě podívala. „Co se ti honí
hlavou, zlatíčko?“
„Nic není skutečné, mami!“ řeklo dítě. „Tenhle pokoj, tenhle dům, ty ani svět okolo. Děsí mě
to!“
„Proč by to nemělo být skutečné?“
„Protože... Protože já nedýchám, mami!“ rozhodila holčička ruce.
„Nesmíš zadržovat dech,“ nabádala ji matka.
„Ne, ty mě neposloucháš, mami... A nebije mi srdce!“
„Jak to? Proč ne?“ zamračila se matka. Proč by jí nemělo bít srdce? Proč by neměla dýchat?
Bije srdce jí samotné? Dýchá? Cítí? Myslí? Proč by tento svět neměl být skutečný? Pokud ne, čím
tedy je?
„Náš svět je pryč... Skončil už před dávnou dobou...“ řekla holčička rázně.
„Jak to můžeš vědět?“ nechápala ji matka. „Jsi přeci malá holčička!“
„Jsme jen obrazem, mami! Zhmotnělým obrazem něčeho, co již dávno není... Děsí mě to!“
„Ale já ještě nechci umřít!“ řekla žena. „Mám přeci tebe, holčičko. Mám tvého otce, tenhle dům
a svou práci...“
„Ty už zemřít nemůžeš...“ zavrtěla holčička hlavou.
„Proč?“
„Protože jsi už mrtvá,“ řekla holčička tvrdě. „I já jsem už mrtvá. Jsme jen dozvuky lepších
časů...“
„A proč jsme všichni zemřeli?“ zeptala se jí žena nevěřícně. Klekla si k dítěti a objala jej.
„Protože,“ zašeptala jí dítě do ucha. „Protože nastal konec světa!“
„Ale proč?“
„Protože to tak někdo chtěl, mami...“ pohladilo ji dítě po vlasech.
„A kdo? Bůh?“ zavrtěla žena hlavou a rozhlédla se po pokoji, jakoby se chtěla ujistit, kde se
právě nachází. „Protože jsme byli špatní?“
„Ne, protože jsme byli ve špatnou dobu na špatném místě...“ usmála holčička. „Ale neboj se,
- 16 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
mami. Už se nám nic nemůže stát...“
„Protože jsme mrtví?“
„Protože existujeme mimo čas a prostor...“ řekla malá dívka vševědoucně.
A pak... Pak se děj zastavil. Šum ustal. Kdesi znovu cosi cvaklo a nastala opět tma.
Nehmatatelná a všudypřítomná tma bez začátku a konce. Kam se poděl promítací sál? Proč onen
film náhle skončil? Jaký to mělo vše důvod? Kdesi bouchly dveře. Na okamžik bylo možné slyšet
čísi kroky. Byl to snad bůh? Ne, to byl někdo jiný... Kam odešel? Odkud přišel? Proč tu vlastně byl?
A proč byl promítán tento film? Komu vůbec?
Existuje nějaký svět tam venku? Za čím? Kde? Existuje svět vevnitř a svět vně? Co se stalo?
Bylo to důležité? Pokud lidstvo zahubil konec světa, bylo bezpředmětné, co to způsobilo. Důležité
bylo jen jedno, že tu již není... Opravdu zahynuli všichni? A co když... Co když je život jen sen? Do
čeho se pak probudíme? Kolik těch konců nakonec vlastně je? Kdy skončí vlastně svět? A kdy
začne? Ten nový...? A pak byla už jen tma a nic než tma...
- 17 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Dělník číslo 2356/A
Tak, kolega Zahradník si povzdechl, že jsem nenaplnil jeho "očekávání" (myslím to čistě v dobrém)!
;-) Poslal jsem svůj požadavek patřičnému "oddělení" a múzy mi vrátily toto... Nu což, nejen šotkům
zdar a hlavně: "Mysleme pozitivně!"
*****
Probudil se jako každý den s nechutným pocitem v puse. Jako by snědl kravský výkal. Odplivl
si do kouta a znechuceně se otřásl. Ráno co ráno to bylo stejné. Nic nepomáhalo. Cítil se hnusně.
Odporně. Taktéž mu připadal i okolní svět. Kam se podíval. Zdali se podobně cítili i ostatní, to říci
nemohl. On sám měl dost té nikdy nekončící práce. Připadal si jako stroj. Ráno vstát. Najíst se,
trochu se umýt a hurá do zaměstnání. Několik úmorných hodin strávit nad nikdy nekončící a
monotonní prací a pak zpátky domů. Mezi čtyři stěny. Čtyři špinavé stěny. Vlhké a plesnivé.
Připadalo mu, že se nemůže probudit ze zlého snu. Malé osobní noční můry...
Mluvil jen málokdy. Vlastně se neměl s kým o čem bavit. Proč taky? Televizi nesledoval.
Běželo tam stále totéž. Propaganda. Nic neříkající reklamy. O filmech nemluvě. Nic neříkající
slaďáky o ztracené lásce. Telenovely. Ostatní bylo zakázáno. Do novin a časopisů se díval jen
zřídka. I zde byla umně skryta vládní propaganda. Prosazování moci. Politiky spálené země. Buď
jsi s námi, nebo proti nám. Otázky typu: Kdo jsi? Odkud jsi přišel a kam kráčíš? Byly zakázány.
Také knihy se staly nežádoucím artiklem. Kdo moc četl, zákonitě i moc přemýšlel. Nebylo to dobré,
jak pro dobro čtenáře tak pro společnost.
Ovšem... Knihy se nepálily. Pečlivě se uchovávaly v bunkrech. Knihoven nebylo potřeba. Kina
zela prázdnotou. Kdo by chodil na ty nekonečné a stupidní filmy, které běžely i v televizi? Jediná
místa, která byla vždy narvaná, byly hospody a bary. Nenechte se mýlit, taneční kluby byly také
pasé. Intimní kontakt byl dovolen pouze za účelem množení. Žádná láska. Jen sex. Romantiku zde
obstarávalo televizní vysílání. Zvrácený svět na entou. Kam se vůbec řítil? Už dávno překročil bod
své vlastní záhuby. Nemohl tedy zaniknout, spíše bujel jako rakovinový nádor. Rostl a bobtnal do
nebývalých rozměrů.
„Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A se hlásí...“ pronesl při vstupu do ubytovny.
„Souhlasí, pokračujte!“ ozvalo se odnikud.
„Děkuji,“ povzdechl si.
Byl čas na jídlo. Na stále stejnou břečku. Nedalo se vlastně ani identifikovat, o jaký pokrm jde.
Každý den totéž. Stejná šlichta. Ani pes by to nežral. Bylo těžké najíst se a nemyslet na to, jak je to
jídlo odporné. Ovšem, nic jiného k jídlu nebylo. Jen přesně odměřené dávky. Třikrát denně. Ráno, v
poledne a večer. Až do skonání světa nebo kuchařů. Ale i o tom pochyboval. Tento blivajz by
zvládlo i malé dítě. Stačilo by se jen vyzvracet do talíře.
Pustil si televizi. Ze zvyku. Ne proto, že by sledoval jednotlivé díly, jejichž očíslování šplhalo
do závratných výšek. Vždy to bylo o tomtéž. Láska, sex a peníze. Intriky, nenávist a pocit
odstrkovaného dítěte. Měl pocit, že se celý svět musel zbláznit. Stal se stejně fádním jako seriály v
bedně. Sedl si na postel a díval se na ušmudlané čtyři stěny bez oken. Na odlupující se omítku. Na
černé čmouhy a plíseň rostoucí v rozích místnosti. Bílá ušpiněná žárovka chabě osvětlovala jeho
domov, který se sestával ze židle, stolu, rozvrzané skříně a postele. V koutě za zástěnou byla stará
rezavá vana a záchod, který už dávno nesplachoval. Vedle něj stál rezavý kýbl.
Voda tekla jen třikrát denně. Ráno, v poledne a večer. I elektřina se vypínala. Když nebyl doma,
vládla v pokoji temnota. Kolik takových místností vyplňovalo tento svět? Kolik domů? Bloků a
čtvrtí? Svět se zcvrkl na ženské a mužské části města. Na části pro chudé a pro bohaté. Vězení
- 18 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
nebylo potřeba. Veškerá existence se stala pomyslným vězením a utéci nebylo kam. Šero
vyplňovalo i jej samotného. Stalo se jeho součástí. A přestože kdesi v hloubi své duše cítil potřebu
prožít něco více než tento bezvýznamný a nicotný život, každodenní stereotyp a nutnost hlášení se
na kontrolních bodech mu nic než ono snění nedovoloval. Stal se součástí hodinového stroje. Tikal s
neúprosnou pravidelností a každý nepotřebný krystal byl bez milosti vyměněn za jiný. Fungující.
Neznal své jméno. Byl jen číslem. Dva tři pět šest lomeno A. Nic víc a nic méně. Neměl
kamarády ani kamarádky. Natož přítelkyni. Jen několikrát do roka sex s náhodně vybranou
partnerkou. Slůvko „partnerka“ byla chabým označením pro slabou čtvrthodinku v temné místnosti
bez romantiky a pohody. Jen si odbýt to, co je potřeba. Vlastně žádné ženě nikdy neviděl do tváře.
Nevěděl, jak vypadají. Nesměl se jich ani příliš dotýkat. Jakýkoliv slovní projev mimo hekání a
vzdychání byl zakázán. Vlastně i přílišný hlasitý projev byl důvodem k udělení trestných bodů. A ty
znamenaly méně vody, elektřiny, jídla a kreditů. Připadal si jako robot. Stroj. Stroj pracující pro
ostatní stroje.
Po nekonečném zírání na osvětlený strop povečeřel tutéž šlichtu. Šel za plentu vykonat to, co
měl. Pak se omyl vlažnou vodou a lehl si na postel. Televize zhasla spolu s žárovkou. Celé okolí
jakoby rázem utichlo. Každá místnost tohoto velkého města v sobě ukrývala ležícího tvora, který
čeká na nové ráno, aby se znovu zapojil do nikdy nekončícího pracovního řetězce. Myslel na to, nač
dál pracovat. Proč se dřít do úmoru? Bez práce neměl jedinec na nic nárok. Kdo nepracoval,
nepotřeboval ani to málo, co dostávali ostatní. Stal se zbytečným a byl vyloučen a odstraněn.
Smrt. Byla by vysvobozením? Zcela určitě! Ale... Co když někde tam venku existuje ještě něco
jiného? Mimo onen ubíjející kolotoč práce a odpočinku? Už při pomyšlení na snídani se mu dělalo
nevolno. Kdo by z toho nezešílel? Žádný nárok na dovolenou, nemocenskou a další výhody. Byla tu
jen práce a každodenní šlichta. Spánek nepřicházel. Postel pod ním nesouhlasně zavrzala. Najednou
jakoby měl pocit, že slyší tisíce vrzajících postelí. Že vidí tisíce nespokojených dělníků a dělnic. A
proč to všechno? Kdo za to může?
Spolu se světlem přišlo další ráno. Stále tentýž rituál. Opustil svůj maličký byt a vydal se šerými
chodbami z bloku, který obýval spolu se stovkami dalších nevolníků. Ulice byly přecpané za prací
spěchajícími dělníky. Továrny zaplňovalo pískání sirén. Jen se neopozdit. Na každém kroku na něj
zíraly ušmudlané neonové reklamy, propagující současnou vládu a její politiku. Pracuj a buď
užitečný. Žij pro stát. Staň se součástí státu. Buď to právě Ty, kdo všechny povede k lepším
zítřkům.
Lepší zítřky? Co to vůbec znamená? Čas přestal existovat. Pro něj i pro všechny ostatní. Změnil
se jen v šero a tmu. Na práci a spánek. Zábava zde byla docela cizím pojmem. Rozptylování nebylo
žádoucí. Stejně tak filosofování nad vlastní existencí. Proč to všechno? Začal myslet na sebevraždu.
Jak se co nejefektněji sprovodit ze světa. Stejně nebude nikomu chybět. Stačilo by udělat nějaký
větší přestupek, ostatní zařídí policie nebo armáda. Na druhé straně, zemřít jen tak pro něj
postrádalo smysl.
„Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A se hlásí do práce!“ houkl patřičným směrem.
„V pořádku!“
Víc nebylo potřeba. Stále mu to leželo v hlavě. Nic jej v tomto světě neuspokojovalo. Práce.
Sex. Jídlo. To všechno by zahodil pro pocit naplnění. Najednou jej začaly napadat podivné
myšlenky. Revoluce. Převrat. Násilí. Pryč s anarchií. Pryč s totalitou. Ale co když i mu vidí do
hlavy? Co když jej jen zkouší? Věděl, že je kontrolován na každém kroku. Smrt tyranům... Čas
strávený v práci byl pro něj utrpením. Na druhé straně neměl alespoň možnost zabývat se svými
myšlenkami. Kdyby začal vyrábět zmetky, vedení by si toho brzy všimlo. A to by byl konec... Ano,
také možnost jak ukončit svou bídnou existenci.
„Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A hlásí odchod z práce!“
„V pořádku!“
- 19 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Další den byl pryč. Nepočítal je. Nedělal si čárky na zdi. Proč taky. Pustil si televizi a snědl
večeři. Nesnášel tu protivnou pachuť v ústech. Lehl si na postel a čekal, až zhasnou světlo. Když tu
náhle kdosi zaklepal na dveře. Najednou měl pocit, že se nezastavil jen čas, ale i on sám zkameněl.
„Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A?“ ozvalo se zpoza dveří.
„Ano...“ vydechl. „To jsem já...“
„Můžeme dovnitř?“
„Samozřejmě...“ přikývl, nic jiného mu nezbývalo. Nakonec, nebylo zamčeno, proč to divadlo?
„Vstupte!“
„Dělník dva tři pět šest lomeno A?“ zeptal se znovu jeden z příchozích. Až na oblečení nebyl
jiný než on. Jen šaty mu více zářily čistotou. Jakoby pocházel z jiné kasty. To se hned pozná
úředník. Kdyby šlo o policii, nejspíš by byl už dávno mrtvý.
„Nesednete si?“ ukázal na jedinou židli v pokoji.
„Ne, díky, nezdržíme se dlouho...“ ozval se ten druhý.
Teprve teď mu to došlo, spolu s nenadálou návštěvou se rozsvítilo i světlo v místnosti. O co tu,
sakra, jde? Co když se stal opravdu obětí kontroly mysli? Do hlavy mu byly vloženy buřičské
myšlenky a nyní jej přišli zatknout. Za zradu! Za nepřátelský akt vůči státu. Jak snadné... Oba
návštěvníci mlčeli, jen jen tiše sledovali, jakoby mu viděli do hlavy a zpracovávali informace, na
které zrovna myslí.
„Co jsem udělal?“ zeptal se náhle.
„Měl jste nedávno sex?“
„Ano měl, no a?“
„Porušil jste nařízení mlčení a povídal jste si?“
„Není to doslova zakázáno, nebo snad ano?“ polkl naprázdno.
„O čem jste si povídali?“
„Nebylo to důležité...“ řekl rázně.
„Tak proč jste si povídali?“
„Zdálo se nám, že je to tak hezčí...“ pokrčil rameny.
„Víte, oč jde? Při tom? Jen o početí, ostatní není důležité!“
„Já vím, já vím, ale...“ znejistěl.
„Před odchodem do práce nám dáte do schránky u východu z vašeho bloku zprávu o tom, o čem
jste si povídali, je vám to jasné?“
„Ale,“ zamyslel se. „Já si to už nepamatuju!“
„Budete si muset vzpomenout!“ rozsekal jeden z návštěvníků svá slova jako sekera poleno. „Je
vám to jasné?“
„Provedu!“ souhlasil.
„Dobře, to je vše...“ řekli oba a odešli.
Pak zhaslo světlo. Mluvení při sexu? Byl s ní jen jednou... Co když je na tom mnohem víc? Co
když i ona myslí jako on? Jenže... Nikdy se s ní nesetká. Nemá šanci při počtu obyvatel tohoto
města. Svět je velký a má mnoho bloků... Stovky, tisíce, sta tisíce, možná i miliony obyvatel. Jak ji
najde? Jen podle hlasu?
„Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A?“ ozvalo se znovu za dveřmi. Tentokrát jiným hlasem.
Rozbušilo se mu srdce. Co když je to všechno provokace, která jej má prověřit, zda stojí za to mu
věřit.
„Ano?“
„Mohu vejít?“
„Ano...“
Tentokrát se světlo nerozsvítilo. Tiše za sebou zavřela dveře a přistoupila k posteli.
„Mohu k vám?“ zeptala se ještě tišeji.
- 20 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Jistě...“ udělal příchozí místo na své posteli. „Proč... Proč jste přišla?“
„Sex...“
„Domácí sex je zakázán...“ řekl jí.
Jemně se jej dotkla. Dala mu prst na ústa. Nevěděl, co dělat. Co když za pár vteřin vtrhne do
místnosti skupina policistů?
„Nemůžeme...“ opakoval.
„Sex je jen zástěrka!“ řekla mu tiše do ucha. „Víme, o čem přemýšlíte!“
„Cože?“
„Byla jsem tam venku...“ řekla mu a pohladila jej po hlavě. „Byla jsem tam spolu s dalšími...
Svět tam venku je jiný... Lepší!“
„Tak proč jsme tady?“ zeptal se jí.
Pokrčila rameny.
„Co chcete? Co chcete po mně?“ zamračil se.
„Chci si s vámi povídat!“ řekla mu. „Při sexu...“
Další ráno bylo stejné jako ty předešlé. Stejně fádní a nudné. Stejná šlichta. Stejné úkony. Skoro
jako modlitba, ale za co? Za lepší život? Stále čekal, že do místnosti vtrhnou policisté. Nic takového
se však nestalo. Co se to děje? Odboj? Že by skutečně existovala skupina lidí, kteří jsou proti vládě?
Státu? Jediným trestem je přeci smrt. Osvobození...
„Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A hlásí odchod do zaměstnání!“ řekl při východu a zároveň
vložil do schránky kus popsaného papíru v šedé dopisní obálce.
„V pořádku...“
Šel ulicí spolu s dalšími k továrně, ve které dřel do úmoru. Když tu náhle a podvědomě změnil
směr. Nikdo si jej nevšímal. V tom davu se ztratil a kdyby se někdo díval, nejspíš nabyl dojmu, že
jde někam do tmavé a zatuchlé uličky vykonat potřebu. I to se stávalo. Čas byl velmi vzácným
artiklem.
„Tady jsem...“ ozval se známý hlas. „Věděla jsem, že přijdete!“
„Kam půjdeme?“ zeptal se zcela zbytečně.
„Do práce ne,“ zasmála se. Její zvonivý smích byl příjemný. „Následujte mě a držte se u zdí...“
Šel za ní. Nemohl jinak. Možná konečně přijde na to, jaký smysl má jeho život i život ostatních.
Trvalo do oběda, než se vymotali z potemnělých uliček továrenské čtvrti. Město bylo rozlehlé.
Špinavé a zanedbané. Dostali se až ke zdi. Vysoké a všemi směry se táhnoucí zdi, která neměla
konce.
„Co je to?“
„Říkáme ji prostě zeď,“ pokrčila rameny.
Je to tak. Každá zeď má svá dvířka. Měla je i tato a bůh ví, kolik jich vlastně bylo.
„Co je tam za těmi dveřmi?“ zeptal se.
„Nový život...“ řekla tiše. „Máme málo času, půjdete, nebo zůstanete?“
„A co když je to všechno jen provokace?“
„Je to na vás?“ usmála se smutně. „Život nebo smrt...“
„Nemůžu jen tak odejít...“ řekl.
„Už jste se rozhodl. Víme to. Četli jsme vaše myšlenky. Viděli jsme vaši nespokojenost. Je to ve
vás. Nejste jen tupý stroj, který jí a vyměšuje. Chodí do práce a čas od času udělá dělnici nové
dítě...“
„Mám na víc?“ zaváhal.
„Celá naše společnost má na víc...“
„Jak dlouho to už takhle trvá?“
„Hodně dlouho...“ odpověděla. Vyrušil ji však jiný hlas: „Proč tu stojíte tak dlouho, někdo si vás
všimne!“
- 21 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Půjdeme,“ přikývli oba tajemnému hlasu ve tmě.
Prošli zdí. Dvířka se za nimi tiše zavřela. Ocitli se ve tmě. A ještě něco se změnilo. Konstantní
teplotu vystřídal chlad. A také vlhko.
„Kde to jsme?“ zapochyboval.
„V kanalizaci,“ řekla mu. „Musíme jí projít, jiná cesta ven není...“
„Dobře...“ přikývl a vydal se poslušně za ní a za tajemným průvodcem kdesi vepředu.
Takže svět není jen místem pro práci, nudu a utrpení? Jen pro tu šlichtu a nudné seriály? Jak
jinak ubít myšlení celé společnosti? Vymývání mozků! Nařízení a zákazy pod hrozbou smrti.
Nepostrádá tento život smysl? Proč jej žít a pro koho vůbec?
„Už jsme tady...“ dotkla se jeho ramene.
Ocitli se na okraji velké roury. Vycházela z vysokého bloku budov. Stále se nacházeli pod
úrovní země. Evidentně zde došlo k výbuchu a poškození kanalizačního systému. Vyšplhali se na
úroveň ulice. Dýchali svěží vzduch a dívali se na zamračenou oblohu. Nepršelo. Slunce bylo ukryto
kdesi za mraky. Svět se zdál mnohem větší... Větší než předpokládal. I zdejší ulice byly zanedbané.
Páchnoucí. Neuklizené. Ale přesto byly jiné. Jaký je rozdíl mezi světem vně a vevnitř? Rozhlížel se
po potemnělých blocích domů. Po ulicích s nesvítícími lampami pouličního osvětlení s mlčícími
semafory. Ani auta zde nejezdila. Jakoby se celý svět naráz zastavil. Co když má i tento svět svou
zeď? Musí to zjistit.
„Kde to jsme?“
„V jiném světě...“ řekl jim průvodce. „Budu muset jít, další čekají...“
„Co se tu stalo?“ nechápal.
„To nikdo neví,“ pokrčila rameny. „Jsme prostě v jiném světě...“
„Proč nás nikdo nepronásledoval? To nikomu nechybíme? Co když nás udáte policii?“ zeptal se
průvodce, ale ten mu neodpověděl. Zmizel jako pára nad hrncem.
„Co budeme dělat?“ zděsil se náhlou svobodou.
„Budeme žít!“ řekla s úsměvem a chytila jej za ruku. „V novém světě a v novém životě, daleko
od toho všeho...“
„Se mnou?“ zamračil se. "Spolu?"
„Chci si s tebou povídat a to nejen při sexu...“ políbila jej na čele.
„Ale já jsem... Dělník číslo dva tři pět šest lomeno A...“ zarazil se. Zvyk je železná košile.
„Ne,“ řekla mu. „Nyní jsi jen Adam, blázínku. Nyní jsi jen můj a tento svět patří nám! Jen
nám...“
Kdesi zahřmělo. Z nebe začal padat drobný déšť.
„Měli bychom jít... Nebo zmokneme,“ řekla mu.
„Kam?“ zeptal se jí. Cítil se dezorientovaný a překvapený. Proč šlo všechno tak snadno? Co
když je to jen sen?
„Domů...“
„Ale, co když se probudím a budu zase tam, kde jsem byl?“ zapochyboval.
Kousla jej do ramene až to zabolelo. Rukou nahmatal několik kapiček krve...
„Je to sen? Zdám se ti?“ zeptala se jej.
„Ne, ale stejně...“
„Půjdeme,“ vzala jej za ruku a vedla jej kamsi pryč. „Ano, občas je potřeba rychlé změny.
Věděli jsme o tobě a trvalo to dlouho, než jsme se k tomu odhodlali... Ale stálo to za to!“
„K čemu?“
„Ke tvé záchraně...“
Znovu zahřmělo. Dva mravenci uprchlí z mraveniště se vydali hledat svůj nový domov. Možná
je budou ostatní hledat. Možná, že si jejich absence nikdo nevšimne. Co dělá společnost
společností? Jedinec nebo celek? Jak uzdravit celek, když je jeho každá část nemocná? Chce to čas
- 22 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
a trpělivost. Všeho bylo dostatek. V ten den pro dalšího jedince skončil jeho svět i existence, aby se
znovu narodil v novém světě. Dělník dva tři pět šest lomeno A zemřel. Pak vstal z hrobu a vydal se
svou vlastní cestou... S Ní...
- 23 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Hranice víry
Povídka není vhodná pro děti a mládež (obsahuje drastické scény).
*****
Náměstí bylo plné lidí v černých kápích. Uprostřed stál vysoký kovový sloup, okolo kterého
bylo naskládané chrastí a polena. Nějaký vtipálek nahoře na sloup přivařil tabulku s nadpisem:
Inkvizice. Byla tam připevněna už od prvního okamžiku, kdy byl tento sloup zaražen do středu
náměstí. Nenašel se nikdo, kdo by ji strhl dolů a panstvu to nevadilo. Čekalo se jen na oběť,
odsouzence, který se bude škvařit v plamenech a řvát bolestí, dokud neomdlí a celý prostor nezaplní
smrad z pečícího se masa a vnitřností.
„Přiveďte odsouzeného!“ mávl rukou vrchní soudce.
Přísedící na obou stranách jeho křesla přikývli. Kára poháněná mezkem pozvolna vjížděla na
náměstí. Dav jí poslušně uhýbal z cesty. Na káře byl připoután odsouzený, kterého halila jen
bederní rouška. Jeho tělo neslo stopy mučení. Oči, studny do duše, byly temné a hluboké. Kdo ví,
nač ten muž v poslední okamžiky svého života myslel. Alespoň navenek nedával znát, že se chvěje
úzkostí. Kdo by se nebál zemřít v plamenech. Ošklivá smrt...
„Naposledy se ptám, cítíš se vinen?“ zahřměl vrchní soudce. Povstal ze svého vypolstrovaného
křesla a s podivným leskem v očích pohlédl na odsouzeného. Jako na toulavého psa. Jako na krysu
či odporný a ohavný hmyz, který je třeba vymýtit.
„Nejsem vinen...“ řekl odsouzený a odplivl si, „jen proto, že nesdílím vaši víru!“
„Pokud odvoláš, zemřeš méně bolestivou smrtí,“ řekl mu vrchní soudce. Dav odmítavě zahučel,
muž v kápi s rudým lemováním a podivným znakem na prsou jej však mávnutím ruky umlčel.
„Liteře zákona musí být učiněno za dost! Naposledy se ptám, než se bude tvé maso škvařit v ohni a
tvá duše odpluje do věčného zatracení, se tě ptám: Odvoláš?“
„Neodvolám! Věřím v Boha! Mou víru mi nevezmete!“ vykřikl odsouzený. Odněkud přiletěl
kámen a uhodil jej do hlavy. Pak jej následovali další a další. Nebyly však dostatečně velké, aby jej
vážně zranily. Smrt, tu výsadu, mohl odsouzenému udělit jen kat prostřednictvím rozsudku.
„Pak věz, že zemřeš bolestivou smrtí!“ řekl vrchní soudce a krátce pohlédl na oba přísedící. Ti
němě přikývli. Ortel byl vynesen. „Tvá poslední slova?“
„Nevěřím v evoluci!“ zakřičel odsouzený. „Věřím ve stvoření!“
„Pryč s církví! Pryč s modláři!“ křičel dav rozčíleně.
„Ticho!“ zvedl vrchní soudce nad hlavu a pohlédl ke špinavému nebi, na kterém se proháněla
temná mračna. Rudý sluneční kotouč zvolna zapadal za zubatý obzor Věčného města. „Držte
huby!“
Dav utichl.
„Stojíš na okraji svého bytí a pořád odmítáš uznat, že svět vznikl náhodou a postupným
vývojem?“ zeptal se vrchní soudce posměšně muže čekajícího na smrt. „Jsi slabý a nicotný. My
silní tě jako slabou existenci smeteme z povrchu tohoto světa! Tak zní zákon Evoluce...“
„Bůh mne pomstí,“ řekl odsouzený.
„Přikovejte odsouzeného ke sloupu!“ zakřičel kat po tom, co pohlédl na vrchního soudce.
„Připravte pochodně...“
„Evoluce je mýtus!“ křičel odsouzený, zatím co jej katovi holomci přivazovali řetězy k
železnému kůlu. Dav se pomalu rozestoupil, aby vytvořil kolem kůlu s dřívím širší kruh. Nikdo
nechtěl následovat muže, který měl být dnes exemplárně popraven.
„Ať se tvé tělo i duše vrátí k počátku,“ řekl vrchní soudce a usedl zpět do svého křesla, aby
- 24 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
sledoval, jak se muž bude kroutit pod plameny hranice. „Nechť poprava započne!“
Žebříky byly odstaveny. Pochodně přiloženy k chrastí, od kterého pozvolna chytla i naskládaná
polena. Dým zvolna stoupal k nebesům a dráždil plíce odsouzeného, který začal kašlat a dávit se.
Plameny k němu dosahovaly zvolna. Nejdříve se mu začalo péct maso na nohou. Kůže krabatěla a
odpadávala od masa. Zápach spáleniny se zvolna šířil náměstím. Pak se plameny pomalu rozhučely
a oheň dosáhl muži k pasu. Jeho svěrače povolily. Muž křičel v agónii. Pomočil se a pokálel. Trhal s
okovy a řetězy, které jej obepínaly a držely ve vzpřímené pozici u kůlu, aby ve smrtelném boji
neupadl na hranici.
„Hleďte na kacíře! Kde je jeho bůh? Proč mu nejde pomoci?“ zvolal vrchní soudce. „Cítíte jeho
spálené maso? Jeho vnitřnosti se začínají vařit! Podívejte na něj, na bídného červa, jak se kroutí v
plamenech!“
Ještě dřív než mu začaly hořet i vlasy, mužův hlas utichl. Vystřídalo jej hučení ohně, praskání
dřeva a špinavý černý dým, který se vznášel k nebesům. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Všichni
zírali na toto nechutné divadlo, které je přitahovalo jako magnet. Muž se proměnil v chuchvalec
spáleného masa a kostí. Nepodobal se již lidskému tvoru. Oheň se živil jeho tělem a s mlaskáním
olizoval odkapávající olej, který vznikal škvařením se podkožního tuku a vnitřností. Zdálo se, že
čím déle oheň hoří, tím je silnější. Zápach se již takřka nedal vydržet.
„Cítíte tu odpornou vůni?“ pozvedl vrchní soudce hlavu a pohlédl na dav. „Ten smrad? Tak
skončí všichni, kteří nebudou přijímat pravou víru. Bůh není. Existuje jen Evoluce a výběr. Ať
přežijí jen ti nejsilnější! Nechť je pro vás tento oheň varováním. Takto může skončit kdokoliv z
vás!“
Oheň dohoříval dlouho. Kůl čněl k nebi jako varující prst. Hořel ještě když se obecenstvo
rozešlo. A hořel i tehdy, když náměstí opustil poslední člověk. Soudci, vojáci, kat se svými
pacholky i chátra odešla. Zůstal jen očistný žár a zbytky mužova těla, jehož ohořelé kosti propadly
řadou horkem rozpukaných polen. Nastala noc. Noc plná přízraků. Chudí se uchýlili do svých
chatrných příbytků a bohatí se vrhli do hostin a obcování s milenci a milenkami. Na muže, který
zemřel na hranici už nikdo ani nepomyslel. S ránem sloup pozvolna vychládal. Náměstí bylo
uklizeno a kobky nedalekého vězení čekaly na to, až vydají smrti dalšího mučedníka. Mučedníka ve
víře v jediného Boha, který podle legendy stvořil tento svět i vesmír...
V jednom rohu náměstí se povaloval kus papíru. Nejspíš šlo o vytrženou stránku z knihy, na
které se již podepsal zub času. Stálo tam: „Povstanou další mučedníci, dokud se bůh neslituje a
neshlédne k zemi... Snad obměkčí jeho srdce pach spáleného masa jako obětina a on se slituje nad
svým národem, aby mu připomenul, kdo kdysi vyvedl lidstvo z otroctví a přivedl jej do země
zaslíbené...“
V tisících měst hořely tisíce hranic a smrad ze spálených těl plnil černá mračna nad hlavou
jejich obyvatel. Bůh mlčel, aby se potemnělými uličkami nesla slova, jež byla lidem vštěpována od
útlého věku: „Pouze v Evoluci věřit budeš. Není jiné síly než volba přirozeného výběru...“ Nebylo
zde místo pro nic jiného. Kde tedy začíná a kde končí hranice víry?
- 25 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Šepot ve větru
Nejde o nic převratného, jen o takovou "rychlovku". Proč se vlastně tady už nepíší rychlovky? ;-)
Snad se bude líbit. Loučím se, pro dnešek, se svým obligátním: "Šotkům zdar!"
*****
Kdybych se nehoupal na vlnách na kusu lodi, který byl kdysi záďovou palubou, připadal bych si
jako ten Robinson Crusoe. Bohužel... Poblíž není žádný ostrov, ani ostrůvek, který by mi poskytl
útočiště. A tak se houpu spolu se svým bídným vorem na rozvlněném oceánu a čekám, kdy si pro
mne přijde... Kdopak? No přeci zubatá!
Jeden by řekl, že si se mnou osud ošklivě zahrál. Všechno vypadalo tak slibně. Poslední cesta
tam a zpět pod velením stále opilého kapitána, který jen stěží rozeznal ručičkové hodinky od
kompasu a byl bych v balíku. Pověsil bych svůj námořnický život na háček a dal moři vale. Jen
občas bych se chodíval dívat na jeho hladinu na písčitou pláž pod naším domkem vystavěném na
útesu a zavzpomínal bych si na zašle časy své námořnické slávy.
Všechno je jinak. Zalykám se slanou vodou. Vlasy mám ulepené od zaschlé soli. Na oči takřka
nevidím. Tvář mám opuchlou, rty zmodralé. Nevidím si do tváře, ale nejspíš tak vypadám, protože
se cítím opravdu zle. Ani nevím, jak dlouho se už nechávám unášet proudem a prosím boha o
odpuštění. Mé prosby se docela často střídají s kletbami a já netuším, zdali skončím v pekle, nebo
mě milosrdný bůh uráčí vzít si k sobě na nebesa.
Nebe je bez mráčků. Slunce zapadlo před chvílí. Nebe je poseté spoustou hvězd. Více si je
představuju, než abych je viděl. Nemůžu si promnout oči, abych nespadl přes palubu svého bídného
voru, který se mi stal mým posledním útočištěm. Mohl bych to vzdát. Bylo by to tak snadné. Trochu
strachu a bolesti. Utopit se v té obrovské prázdnotě, která si říká oceán. Stejně mne dříve či později
sežeru ryby a já se stanu potravou bůh ví čeho...
To neustále a nikdy neutichající šplouchání mi už leze na mozek. Držím se jen díky slibu, který
jsem dal ženě a dětem. Že se vrátím... Navzdory své přísaze nejspíš svůj slib nedodržím. Ne
nadarmo se píše v písmu, že se člověk nemá zaklínat ani při zemi ani při nebi. Bůh mne neslyší,
nejspíš mne nechce slyšet ani samotný ďábel. Jakoby by to bylo všem jedno. O jednoho námořníka
více či méně, co na tom záleží?
Naše dvoustěžňová brigantina se rozbila o skály... už ani nevím, kde to bylo. Nepočítám dny ani
hodiny. I neustále střídání dne a noci otupí. Kapitán v ten den spal jako zabitý, nejspíš to měl rychle
za sebou, ani se neprobral z rumového opojení. Beztak už dávno hraje s nějakou tou chobotnicí
karty o svou bídnou duši. V pekle nebude překážet. Škoda jen nákladu a dobrých lidí, kteří museli
pod tím neřádem sloužit. Který ďas mu našeptal, aby v začínající bouři hnal svou loď pod plnými
plachtami. Všichni na palubě čekali, kdy to lana a stěžně nevydrží a půjdou se vším, co na nich visí,
přes palubu.
Nestalo se tak. To naše ubohá loď dříve narazila na jeden kus skály, který jsme měli minout
daleko po pravoboku. Proklatý vítr. Zanesl nás z kurzu. Pořád bylo zataženo a v dohledu nebyl
žádný maják. Jak jsme měli určit svou polohu? Hádali jsme. Počítali se vším, ale jak se zdá,
nedopočítali jsme se správného výsledku. Ani čluny jsme nestačili spustit na hladinu. V tom větru a
vysokých vlnách by se beztak za chvíli potopily. V bouři na moři v otevřených člunech nemá
našinec příliš velkou naději na záchranu.
O ty plachty a stěžně jsme nakonec stejně přišli. Ještě teď slyším naříkání lodi, jak se jí láme
trup. Voda se dere mezerami v obšívce a jak jí praská vaz. Skála ji pěkně pocuchala a valící se voda
brzy vykonala své. Náklad teď nyní leží kdesi na dně oceánu a my za něj nedostaneme ani
- 26 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
zlámanou grešli. Muži skákali přes palubu jako smyslu zbavení. Nejspíš dobře věděli, že nemají
šanci, ale nechtěli jít pod hladinu spolu s lodí. Ono, zamotat se do lanoví není žádná legrace. Horší
je snad už jenom padnout do rybářské sítě a začít polykat andělíčky.
Na okamžik jsem usnul. Je již černočerná noc. Jen na nebi září milióny hvězd. Takřka jsem se
svezl ze svého voru. Několik dohromady zbitých desek tvořící zábradlí lodi, kus paluby a část lodní
konstrukce bylo tím jediným, co mne dělilo od jisté smrti. Loď se před potopením rozlámala na
kusy. Vlny mají obrovskou sílu. Myslím, že mnoho chlapů tehdy zemřelo právě na útesu, kam je
vlny hnané větrem mrštily, jako by byli jen obyčejnými chaluhami a ne několik desítek kilogramů
těžkými námořníky. Když spadnete do vody, dokáží vás vlny spolehlivě ubít k smrti i o bok lodi.
Já jsem takové štěstí neměl. Stále nemám odvahu zajít k Poseidónovi na návštěvu. Bojím se
smrti. Co bude pak? Kam se vrtnu? Kde skončím? Realita se mi mísí se sny. Jsem slabý jako... jako
myš. Jako potkan, kterého voda vyhnala na palubu, aby zjistil, že před ní není úniku. I takový
potkan umí plavat, ale do nekonečna se nad hladinou také neudrží. Jsem jako on? Jsem jen kus
masa? Jsem zvíře? Slyšíš mě, bože? Kdo jsem? Čím jsem? Proč tu jsem?
Peníze! Touha po penězích a majetku mne zahnala až sem. Dokola není nic, jen širý oceán.
Žádná loď v dohledu. Vlny buší do mého voru a tento monotonní zvuk mne stále více a více
uspává. Už nemám sílu se dál udržet na kluzké palubě a pomalu sklouzávám do všeobjímající
hlubiny oceánu. Slyším volání svých druhů. Žena se na mně směje a děti mi mávají na přivítanou...
Nebo na rozloučenou? Vládce moří mává svým trojzubcem a zubí se na mne, jako bych byl jeho
dlouholetým přítelem. Snad tu nikde nepotkám toho věčně ožralého kapitána. Bůh ví, proč mu
vlastně nevzali patent.
Můj bídný vor je pryč. Polykám vodu. Už nemám sílu ani kašlat. Zalehlo mi v uších. Vítr ani
vlny už neslyším. Všude kolem mne je tma. Je to divné, ale už mi není taková zima. Vznáším se v
prázdnotě a čekám, až uvidím ono světlo na konci pomyslného tunelu. Možná mi někdo otevře
nějaké dveře a já budu moci jít zase jinam. Moře se laská s mým tělem a má duše se chystá... Nač?
Nevidím... Neslyším... Necítím... Ale vždyť ten Robinson přeci jen přežil. Asi jsem jiný...
ztroskotanec. Další bezejmenná položka na seznamu utonulých námořníků. Snad mi žena a děti
odpustí. Už ani nevím, jak vypadají...
Bože, dej spočinout mé duši v pokoji a míru... A pokud skončím v pekle, ať budu moci přikládat
pod kotli svému kapitánovi! Amen...
- 27 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Valkýra noci
Zdravím všechny, jde jen o rychlovku, povídku napsanou v časové tísni. Nu což, snad se bude líbit a
šotkům zdar!
*****
Mrzlo až praštělo. Sníh jim zvesela křupal pod nohama a dokonce i samotný vzduch, který
dýchali, chutnal jako nastříhané žiletky. Vypadali na sváteční lovce. Les byl až podezřele tichý.
Jeden by řekl, že oba pro stromy neviděli les, ale oni si dávali dobrý pozor, aby nezapadli do závěje,
či snad nezůstali napůl viset na nějakém tom převráceném stromě. Postupovali pomalu a obezřetně,
jako by byli na lovu. Po čem však oba prahli? Plné batohy dávaly znát, že ani jeden z nich hlady
trpět nebude. Zbraně měli spíše pro ozdobu, jakoby i oni sami byli kulisou jakéhosi filmu z lidské
historie. V podivných oblecích, které se dnes nenosili připomínali dva šašky, kteří se brodí sněhem
do hlubin dávného pralesa a nikdo netušil proč vlastně.
Věcí neznalý pozorovatel by mohl říci, že jsou si podobní jako vejce vejci. Bohužel, i vejce se
mohou od sebe lišit velikostí a barvou. Jeden z nich byl o hlavu vyšší a ten druhý měl v pase o
nějaký centimetr více. Dlouhán a Tlouštík. Oni si tak vlastně i říkali a ani jeden z nich nevěděl, jak
se ten druhý vlastně doopravdy jmenuje. Nakonec, nebylo to pro tuto chvíli důležité. Vlastně nejen
pro tuto chvíli. V oblecích ze zvířecí kůže, vysokých botách a nepromokavých pláštích pomalu
kráčeli závějemi. Kam? Bez kompasu? Bez udání směru?
„Říkám ti, že je to pitomost!“ řekl ten menší a zavalitější.
„Hovno, je to pravda, viděl jsem ji...“ zavrtěl hlavu větší z obou mužů. „Existuje!“
„Leda tak ve tvé hlavě,“ odfrkl si Tlouštík. „N-e-e-x-i-s-t-u-j-e!“
„Viděl jsem ji a nebyl jsem nalitý...“ mávl Dlouhán rukou.
Les byl stále jakoby bez života. Začalo drobně sněžit. Oba si přitáhli límce kabátů blíže ke krku
a na okamžik se zastavili. Pokud začne sněžit opravdu zostra, může napadaný sníh překrýt všechny
případné stopy. Co bude pak? Dlouhán na okamžik znejistěl. Tlouštík vytáhl dalekohled, aby si
prohlédl nejbližší les. Až na stromy, keře a závěje sněhu byl prázdný.
„Nikdo a nic tu není!“ zavrčel a vrátil dalekohled zpět do batohu. „Les je jako po vymření...“
„Nebyl jsem sjetý...“ pokrčil Dlouhán rameny.
„A cos vlastně viděl?“ uchechtl se Tlouštík. „Bájného jednorožce? Byl celý bílý, huňatý, svítil a
z čela mu trčel dlouhý roh?“
„Ji,“ zamračil se Dlouhán.
„Ji?“ uprdl si Tlouštík. Vlastně to byl jen takový pšouk, který ztlumila vrstva oblečení.
„Prase!“ odfrkl si jeho společník a přítel v jedné osobě.
„Proč? Jsme venku? Na čerstvém vzduchu! Tak co?“ zavrtěl Tlouštík nechápavě hlavou.
Nechápal také, proč se v dnešní době plné elektroniky, robotiky a nanotechnologie vláčí kamsi do
národního parku. Vstříc zimě a nečasu.
„Co kdyby tě slyšela?“ opáčil Dlouhán.
„Ježíši Kriste!“ zvedl Tlouštík ruce nad hlavu, div si z ramene nestrhl loveckou pušku. Oba měli
zbraně jen pro ozdobu. Zvěře bylo málo, spíše je měli jen pro obranu. Jeden nikdy neví, kolik
medvědů a vlků se zde může po lese ještě toulat. „Jestli tu žije jako divoženka, určitě nebude žádná
fajnovka! Tak jsem si uprd, no! Nemůžu za to, trpím plynatostí...“
„Chci na ni udělat dojem...“
„Na ni? Na výplod své fantazie?“ zasmál se Tlouštík. „Promiň...“
„Ty mi nevěříš?“ otočil se k němu Dlouhán. „Myslíš si, že jsem blázen? Víš co? Běž domů!“
- 28 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Co?“ nechápal jej jeho přítel. „V téhle zimě? Domů? Sám? Za chvíli se bude stejně stmívat!
Jde je vůbec ta chata?“
„Tady někde...“ pokrčil Dlouhán rameny.
„Vzal sis GPS-ku?“ zapochyboval Tlouštík.
„Ne, na co?“
„My tu ještě zmrzneme, pro pána krále!“ plácl se Tlouštík do stehen. „Budou z nás rampouchy
dřív, než něco uvidíme... Tak kde je?“
„Ještě kousek, nedaleko strže... Tam jsem ji viděl. Byla jako víla!“
„Oblečená v kůži s lukem a šípy v rukou,“ odfrkl si Tlouštík. „Měls po ruce aspoň foťák?“
„Měl a jako na potvoru přestal fungovat!“
„A kameru?“
„Ta taky nefungovala... Byla jako zjevení! Byla tak krásná...“
„Jako panenka Marie!“ pokřižoval se Tlouštík.
„No a?“ zeptal se Dlouhán a vydal se pomalu do kroku. „Kdybys ji viděl, stál by ti jako
Eifelovka!“
„Zato tys tam stál jako tvrdé Y! Nemohl jsi na ni aspoň zavolat? Co když je členkou nějakého
toho divadelního sboru? Kroužku?“ povzdechl si. „A pokud ji náhodou najdeme? Pokud... Co pak?“
„Já nevím,“ pokrčil Dlouhán rameny. „N-e-v-í-m!“
„A když jsme u toho, byla na lovu? Tady se lovit přece nesmí, ne?“
„Když jsem ji viděl, byl les mnohem živější, než dnes... Slyšel jsem výt vlky, na nebi létali ptáci
a...“
„Ty asi vážně v něčem jedeš!“ zamračil se Tlouštík. „Co bereš? Heroin? Béčko? Kokain?
Kouříš trávu?“
„Béčko berou jen roboti, když je jim z nás tak zle, že se zdá, že už tu tíhu vlastní existence
neunesou...“ bouchl Dlouhán do svého přítele. „A já robot nejsem!“
„Co když byla robotem ona?“ zapochyboval Tlouštík. „Dneska je už prý taková technologie, že
roboti vypadají jako lidi. Třeba i v bor...“
„Drž hubu!“ sýkl Dlouhán. „Nebyla to žádná kur... Však víš!“
„Že já nedržel hubu, tak jdem?“ otřásl se Tlouštík chladem.
„Jdeme,“ přikývl Dlouhán, „než zapadne slunce, musíme být u toho srubu.“
„Já ti stejně nevěřím...“ pochyboval Tlouštík o zdravém rozumu svého společníka. „Ne...“
„Já tě beru jako kamaráda, který mi pomůže, když je třeba, věřit mi nemusíš,“ opáčil Dlouhán.
„Tak ti děkuju za projevenou důvěru...“ urazil se Tlouštík.
„Proč se urážíš?“
„Protože... Ale nic,“ mávl Tlouštík rukou a poslušně kráčel za Dlouhánem. Byl rád, že nemusí
jít první a jako druhý měl možnost kráčet v kolegových šlépějích.
Toho roku napadlo opravdu mnoho sněhu. Takovou zimu už ani pamětníci dlouho
nepamatovali. Jakoby se duch ztraceného času alespoň na chvíli navrátil na Zemi a ukázal všem,
zač je toho loket. Sněžení zhoustlo. Ale i tak ještě i přes narůstající šero viděli na cestu. Co Tlouštík
nevěděl, byl fakt, že měl u sebe Dlouhán vysílačku, pomocí které se řídil. Chata měla radiomaják,
aby se případní návštěvníci mohli v hvozdech lépe orientovat.
„Kolik to vlastně všechno stálo?“ zeptal se Tlouštík do večerního ticha.
„Cože?“ otočil se k němu Dlouhán. „Cos to řekl?“
„Kolik to všechno stálo?“ zeptal se Tlouštík znovu. „Výlet mimo sezónu do národního parku...
Tys ojel nějakou tu zodpovědnou osobu? Nebo jsi vyhrál v Lotýnce?“
„Ani jedno, ani druhé...“ řekl mu Dlouhán a otočil se. Chvíli nad něčím uvažoval, pak pokrčil
rameny a dal se znovu na cestu.
„Hele, nechtěl jsem tě urazit, jen se snažím uvažovat...“
- 29 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Ty mě urážíš celou cestu, ale mám tě rád, takže mi to tolik nevadí!“ houkl za sebe Dlouhán.
„Celou cestu?“ zeptal se Tlouštík. „Tak promiň... Promiň, že se snažím být realista...“
„Ty nebudeš realistou nikdy, ty, který věří na skřítky, lesní víly a podobné nesmysly!“ řekl mu
Dlouhán. „Já na rozdíl od tebe v podobné věci nevěřím...“
„A ta ženská je co? Přelud? Mámení? Kdo z nás je větší blázen? Já aspoň věřím na pohádky a v
co věříš ty? V nějakou bájnou ženskou, která se za večerů prohání po lese s lukem v rukou... To je
skoro jako bys řekl, žes viděl Ježíška nebo Santa Klause!“ rozčiloval se Tlouštík.
„A potom, kdo z nás je větší...“
„Co?“
„E-e! Tiše...“
„Co?“ zopakoval Tlouštík svou otázku.
„Tamhle je!“ ukázal Dlouhán rukou.
Hvozdem se tiše sunula postava ženy. Byla překrásná. Jako bůh lásky a valkýra zároveň. Oba
muži takřka padli na zadek. Oblečení měla z kožešiny a ještě nějaké látky, kterou neznali. Dlouhý
černý plášť táhla po sněhu, do kterého se bořila ve vysokých botách. V rukou držela luk se šípem
připraveným k výstřelu. Oba muži však žádnou zvěř neviděli. Zdálo se, že je nevidí, nebo nevnímá.
Tvář měla překrásnou, jako by byla andělem, vysoké čelo jí zdobily dlouhé černé vlasy padající
dozadu až kamsi do půli zad.
„Ježíši...“ šeptl Tlusťoch. „Co tu dělá?“
„Asi je na lovu!“ zašeptal mu Dlouhán do ucha.
„Bože, to je kost,“ polkl Tlusťocha na sucho. „Co s ní budeme dělat?“
„A co myslíš? Vidíš ten luk? Vidíš ty šípy? Chceš být jako jehelníček?“ sykl Dlouhán.
„Vypadá jako anděl... Zjevení!“ sepjal Tlusťoch nábožně ruce. „Po čem asi slídí?“
„Jako bychom se přenesli v čase...“ řekl mu tiše Dlouhán.
„Páni...“ vydechl Tlouštík.
Odněkud se ozývalo vlčí zavolání. Brzy mu odpovědělo jiné. Tu a tam zahoukal sýček. Kolem
nich prošla rezatá liška, aniž by si obou mužů jen všimla. Něco tu nebylo v pořádku. Kde se to oba
ocitli? A proč? Šlo o nějaký stroj času, který jako bublina přenášel náhodné návštěvníky do jiné
doby? Nebo to byla vše jen holoprojekce? Nastínění falešné reality, která se mísila s tou pravou?
„Aby sis z ní neucvrnknul!“ zašklebil se Dlouhán.
„Přiblížíme se?“
„Ses posral ne? Zabije nás, nebo uteče!“ lekl se Dlouhán. „Tohle ti nestačí?“
„To se tu prohání vždy jen za úplňku? Nevydržím čekat celý měsíc...“ zaslintal Tlouštík.
Žena prošla kolem nich, jakoby byli oba jen vzduch. Ani se neohlédla. Takřka nedýchali,
přestože jim srdce tloukla jako splašená. Setmělo se. Když tu náhle vše utichlo. Zvěř se přestala
ozývat. Sníh stále padal z nebe a zasypával stopy oné ženy, jakoby zde nikdy neprošla. Kouzlo
zmizelo...
„Viděls to?“ pousmál se Tlouštík.
„A tys mi nevěřil!“ zamračil se Dlouhán. „Neupadl ti?“
„Ne a tobě?“ opáčil Tlouštík. „To byla ženská, viděls, co z ní vyzařovalo? Ta ustaraná tvář
anděla? Ta chůze? Postoj? Kam se hrabou dnešní herci... Opravdu to vše není podvod?“
„Zeptej se svého klacka!“ opáčil Dlouhán. „A víš, že o tom vlastně nikdo neví?“
„Jak neví?“ nechápal jej Tlouštík.
„Nikdo o tom neví a kdo jen o této legendě tuší, klepe si na čelo!“ řekl mu Dlouhán. Jdeme,
chata je nedaleko.
Vykročili. Opět na oba dopadlo tíživé ticho. Žádné zavolání divé zvěře. Sneslo se na celý les
jako opona. Dalo by se krájet. Mráz díky sněžení zeslábl. Za několik minut spatřili temnou siluetu
roubené chaty. Z komínu se kouřilo. Co to? Že by tu nebyli přeci jen sami. Opatrně ji obešli. V
- 30 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
oknech se svítilo. Co teď?
„Ty vole, říkals, že jsme tu sami, nebo ne?“ zeptal se Tlouštík Dlouhána.
„Říkal,“ pokrčil rameny. „Jde dovnitř, nemá cenu tu mrznout!“
„Třeba je tam někdo, kdo ji také viděl...“ zazubil se Tlouštík jako mlsný kocour, který byl za
kočkami. „Já z toho snad neusnu!“
„A do psí prdele...“ řekl pomalu Dlouhán a zarazil se u dveří. Zíral do okna a nehýbal se.
„Co je?“ odstrčil jej Tlouštík a také zůstal stát jako přikovaný. „Je to správná chata?“
Oba tiše sledovali onu ženu, jak si upravuje vlasy. Svůj kožešinový kabát věší na háček kus od
krbu a oprašuje si kalhoty. Vysoké boty vyměnila za pohodlnější obuv. Stále vypadala jako anděl.
Jako anděl s ďáblem v těle.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tlouštík svého přítele.
„Kde má luk a šípy?“
„Na skobě...“ zamlaskal Tlouštík. „Takže?“
"Co?"
„Jdeme dovnitř?“ zapochyboval Tlouštík.
„Já nevím...“
„Je zima a v noci není radno se toulat po lese!“ nabádal jej Tlouštík.
„Když já nevím...“ trval si Dlouhán na svém.
„Ona...“
„Co ona?“
„Ona se svléká?“
Opatrně nakoukli do nejbližšího okna. Opravdu, vypadalo to, že se chystá vykoupat v horké
vodě. Oba mysleli na jedno: Jestli je to sen, ať se z něj neprobudím. Jedno bylo jisté. Byla pro ně
hotovou bohyní... Otázkou bylo, zdali měli oba dostatek odvahy, aby vstoupili do chaty. Proč?
Třeba proto, aby té ženě pomohli umýt záda. Nebo ještě prozaičtěji, aby v tom temném lese
neumrzli. Kdesi znovu zavyl vlk. Pohádka se vrátila. Svět se změnil, alespoň na okamžik. A kdosi,
jako mávnutím kouzelného proutku, otevřel dveře chaty.
„Tak co, vy dva? Půjdete dál, nebo tam chcete venku zmrznout?“ zeptala se jich medovým
hlasem. „Já vás neukousnu... Hrdinové lesa! Lovci hvozdů... Přišli jste přeci za mnou, nebo snad
ne?“
Přestalo sněžit. Vítr rozfoukal temná mračna a na nebi vyšel měsíc. Byl kulatý. Zlatě zářil a byl
až neskutečně velký, nebo se tak zdál. Za oběma muži se zavřely dveře chaty. Co bylo dál? Co
bylo? A co nebylo? Co je realita a co sen? Jedno však bylo jisté, oba muže už nikdo nikdy neviděl.
Možná se přenesli v čase, možná je ona žena snědla. Byla vlkodlakem? Vlčicí? Opravdu klamala
tělem? Bohyně? Valkýra noci? Krev není voda! Třeba s ní musí oba za nocí s měsícem v úplňku
bloudit krajinou, aby jí pak v nějakém srubu česali dlouhé vlasy a omývali jí tělo vodou... nebo
krví!
- 31 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Pandorina skrinka
Prosím všetkých, ktorí hovoria po slovensky a majú slovenskú gramatiku v malíčku, aby boli
zhovievaví. Zdravím týmto aj svojich škriatkov Preklepníčkov. A tíško dúfam v to, že sa vám bude
možno aj tento text páčiť, pretože jeden nikdy nevie...
*****
Ležala lenivo na gauči, ktorý stál len kúsok od kozuba. Preťahovala sa ako mačka. Chýbalo už
len aby tiež priadla ako ona. V obývacej izbe bolo príjemne teplo. Hrubé závesy pred oknami
zakrývali výhľad von. Napokon si pamätala, že je práve pokročilá jeseň a vonku je sychravo a
studeno, ona sa vyhrievala ako jašterica na slniečku. Bolo jej príjemne a tento pocit by nemenila za
nič na svete. Na sebe mala len jeho košeľu, zo ktorej jej trčali plné stehná. Už od malička jej rodičia
a známi hovorili, že by sa mala dať na modelku. Telo preto mala ako stvorené. Postavu, ktorú by jej
mohla nejedna bábika závidieť, zdravú pleť a čo ju tešilo najviac bol fakt, že si nemusela holiť nohy
každý týždeň. Vždy si hovorila, že ju má pánboh rád.
„Už som tu, miláčik,“ povedal jej známy hlas. Neotočila sa. Vedela s kým obýva tuto horskú
chatu ukrytú pred zrakom ostatných ľudí na úpätiu Skalistých hôr. „Susan, som tu a mám niečo
dobrého pre teba!“
„Nehovor...“ zasmiala sa zvonivo. „Čo máš pre mňa, kocúrik?“
„Mliečko to nieje,“ zašepkal jej do uška, „je to trocha silnejšie.“
„A odkedy sa mačičkám podáva niečo ostrejšieho? Čo keď mi z toho bude zle?“
„Nemyslím si...“ zazubil sa. „Ako sa cítiš?“
„S tebou?“ opýtala sa, ako by ho chcela trochu prekárať. Napokon milovala silných a
sebavedomých chlapov, občas sa k nim správala, ako by boli malými chlapcami.
„Áno, so mnou,“ pobozkal ju na líce. „Keď mi povieš, že som ako kus skaly a nič so mnou
nebolo, vyhodím ťa von takmer nahú...“
„Naozaj by si to urobil?“ začudovala sa ako šestnástka. „A nehanbíš sa takto so mnou hovoriť?“
„Rozmaznávam ťa ako monackú princeznú a je ti to málo?“ usmial sa. „Tu máš!“
„Vďaka!“ pozrela sa mu vyzývavo do očí. Vedela, že s ním kedykoľvek môže stráviť pekný
večer. Bol nielen chlapom do nepohody, no vedel, ako potešiť ženu, aby jej nič nechýbalo.
„Nerobil si kedysi takého chlapa, ktorý za peniaze urobí každej žene, čo je na očiach vidí?“
„A čo som akýsi... Hentaký...?“ hneval sa naoko. „Napokon, aj ty si nikdy nebola svätá! Už od
strednej...“
„Viem ako žiť a viem, čo mám od života chcieť... Prečo si potom so mnou?“ opýtala sa a
posadila sa tak, aby si mohol k nej prisadnúť. „Niečo nieje v poriadku? Vidím ti to na očiach. Čo sa
stalo, chrobáčik?“
„Vieš,“ začal, no zarazil sa, ako by ho v hrdle tlačilo každé slovo.
„Zasa si do toho spadol? Vieš... Pamätáš si, čo si mi sľúbil? Nedáš si pokoj, pokiaľ ťa
nezatvoria, alebo pokiaľ nebudeš ležať v drevenom futrále dva metre pod zemou...“ vzdychla.
„Boha jeho, čo som komu urobila. Tak hovor, čo sa stalo?“
Pozrela naňho. Sedel vedľa nej ako kôpka nešťastia. Cítil sa veľmi previnilo, no nevedel za svet,
ako jej to povedať. Bál sa, že ju zasa chytí amok...“
„Ty si zasa niekoho okradol? Alebo nedaj bože...“ zarazila sa.
„Ako sa to vezme,“ povedal jej. Otáčal v ruke malým pohárom a pozeral zadumane do
plameňov v kozube. „Viem, sľúbil som ti...“
„Prečo nám chceš pokaziť taký pekný večer? To sa už nemilujeme? Myslím duchovno... Chceš
- 32 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
ma len na sex? Nie som pre teba ako žena dobrá? Vieš ako to myslím. Mám ti len podržať a tiež len
držať hubu, nech sa robí čo chce? Tvoje slovo nemá váhu? Čo si zasa spravil, do pekla?“
„Zabil som človeka...“ povedal jej ticho. „A nie len jedného...“
„Čože?“ nechápala. Nadvihlo ju ako na vlne. Mala pocit, že sa rúti boh vie kade. „Čo si to
povedal?“
„Zastrelil som dneska dvoch ľudí...“ otočil k nej hlavu a z očí mu padali slzy. „Prepáč, nechcel
som to urobiť.“
„Prečo?“ vydala zo seba. Zobrala ho za ruku a stisla ju tak silno, ako len vládala. „Zasa robíš
pre svojich šéfov? Vyhrážali sa? Prečo nezájdeš na políciu?“
„A zatvoria ma tiež,“ zavrtel odmietavo hlavou. Večer plný pohody bol ten tam. Otočila hlavu
ku stene a tíško za rozplakala. „Prepáč, urobil som kravinu, no nemal som na výber!“
„A čo budeme teraz robiť?“ vstala a začala zbierať okolo rozhádzané šaty. „Zatvoria ma s tebou!
Pretože som ťa neudala, budem ako spoluvinník hniť v base, pokiaľ zo mňa nebude stará rašpľa.
Preboha, na čo si myslel?“
„Na nás dva...“ povedal jej a díval sa, ako sa bez hanby vyzlieka z jeho košele a stojí pred ním
nahá, pokiaľ si nezobrala nohavičky a tričko. Pozeral sa na jej božskú postavu a premýšľal, kde
urobil chybu.
„Na nás dva?“ opýtala sa, kdeže mala na sebe už takmer všetko, v čom prišla toho večera do
jeho chaty. „Odídem. A už nikdy sa nevrátim...“
„To nemôžeš urobiť,“ povedal jej a schytil ju za ruku.
„Prečo nie?“ sykla, pretože jej ruku stisol dosť nešetrne. Bolesťou sa zamračila. „Zabiješ ma
tiež?“
„Nie,“ mykol plecami. „To urobiť nemôžem...“
„Hodíš má svojím šéfom ako obeť? Obetuješ ma na oltári svojej lásky?“ zaškľabila sa. „Verila
som ti! Verila som, že sa zmeníš! A čo si urobil?“
„Sľubujem, že sa to už nestane,“ povedal jej a postavil sa tak, aby nemohla odísť z chaty.
„Stmieva sa, kam by si išla teraz na noc?“
„Čo najďalej od teba,“ potiahla ako malé decko. „Ako ti môžem ešte veriť, keď sa to nedá? Čo
bude zajtra? Pozajtra? Kedy zasa nesplníš svoj sľub? Čo som pre teba?“
„Už to nikdy nespravím,“ zobral ju okolo pasu a pobozkal ju na tvár. „Nikdy, ako že je boh nado
mnou!“
„Nemôžem... Nechcem... Verila som ti.... Boha jeho!“ utierala si slzy, keď sa od nej odtiahol.
„Vedela som, že je tento večer až príliš podarený. Niečo tu nehrá už od samého začiatku!“
„Máš pravdu,“ povedal. „Nič nevyzerá tak, ako sa to pozdáva...“
„Čo mi tým chceš povedať?“ vyľakala sa. Rukami schytila gombík od dverí.
„Neodídeš... Nemôžeš... Aj keby si mohla...“ zamračil sa.
„Nechápem!“ Oprela sa o stenu a pozrela sa do jeho modrých očí. Tvár mal vážnu. Bol ako kus
skaly. Takého ho nepoznala.
„No čo? Urob niečo! Povedz niečo! Nestoj tu ako telegrafný stĺp. Je mi z teba na vracanie.
Toľko som ťa milovala...“ chytila sa za hlavu. „Já tomu nemôžem uveriť, je to ako vo zlom sne,
alebo vo zlom filme!“
„Toto nieje skutočný dom... skutočná chata. A tento večer nieje tiež skutočný...“ povedal jej
vážne.
„Všetko sa mi to sníva?“ opýtala sa neveriaco. „Som opitá? Pod vplyvom nejakej drogy? Čo si
so mnou spravil? Tak hovor, lebo ťa zabijem!“
„Ani to už neurobíš,“ vzdychol si. „Vieš... Stalo sa niečo...“
„Ty ma chceš vážne dnes zabiť? Tento večer?“ rozšírili sa jej neveriaco oči. Bola prekvapená.
Nečakala by, že by bol kedy schopný siahnuť jej na život. Bol pre ňu všetkým. Jej sen sa premenil v
- 33 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
nočnú moru. „Tak to urob. Zabi ma!“
„Nemôžem to spraviť, pretože...“
„Pretože si srab a naničhodník! Prečo si mi to povedal, že si niekoho zabil, keď nedokážeš zabiť
ani mňa? Čo si to za zabijaka a zlodeja?“ búchala doňho päsťami ako do boxerského vreca.
„Už som ťa zabil...“
„Čože?“ zarazila sa uprostred pohybu. „Čo?“
„Zabil som ťa dnes ráno...“
„Ako? Nechápem...“
„Si mŕtva! A to nieje všetko...“
„E-e,“ z tváre sa jej vytratila sviežosť. „Robíš si zo mňa žarty? S tým sa nežartuje...“
„Zastrelil som ťa tak, aby si to nepoznala a nič neucítila. A potom... Potom som odbachol seba.
Nič nieje skutočné. Tato chata, tento večer, my, ani nič iné...“
„Neverím ti...“ povedala mu a pomaly od neho začala odstupovať. Cúvala dozadu a nespúšťala
z neho oči. „Nevedel si ma zabiť... Nechceš ma vidieť s nikým iným, preto by si ma rád videl v
blázinci... Pod dohľadom... Si sebec a klamár! Neverím ti ani slovo! Pusti ma. Idem preč...“
„Si hysterická. Je to pravda. Každé slovo. Neviem, ako sa to všetko stalo a prečo sme tuná. Oni
by ťa aj tak dostali. Vedeli, že pre mňa znamenáš všetko... Musel som to urobiť...“ povedal jej
presvedčivo. Otvoril dvere. „Pozri von, poznávaš to tu?“
„Nepoznávam...“ zavrtela hlavou. „Nieje mi to tu povedomé. Kde sme?“
„Neviem, no všetko je ilúzia. Možno sme dostali poslednú šancu byť spolu, pretože sme sa
milovali... Až za hrob!“
„Toto je svet na druhej strane?“ vyštekla. „Preto sa mi celý deň nepozdával? Já som zomrela?
Som mŕtva? Naozaj? Nedýcham, nebije mi srdce. Bože, prečo? Mala som rada svoj život! Seba...
Kamarátov... Rodinu... Chcela som toho ešte veľa dokázať! Povedz, že je to všetko len zlý sen!“
„Musel som sa ti ospravedlniť,“ usmial sa smutno. „Bol to deň stvorený len pre nás. Vedel som,
že ma nepochopíš. Že ťa premôže nenávisť. Zničil som ti život... Skončím za to v pekle... viem to!
Prajem ti všetko dobré!“
„Ale to je všetko tak blbé a patetické, aby to bola pravda!“ zakričala naňho, zatiaľ on pomaly
kráčal po akomsi chodníku preč... Napokon sa rozplynul v bielej hmle.
„Milujem ťa!“ počula jeho posledné slová. „Možno sa znovu stretneme...“
„Bože... Prečo!“ sadla si do dverí. No, zrazu sa prepadla do akej takej bielej hmly a začula divné
hlasy. Takže predsa sa jej to všetko len snívalo? Prebudím sa a všetko bude v poriadku. Chvála
bohu...
„Už sa preberá!“
„Áno, už je medzi nami!“
„Vitaj späť, moja milá!“
„Mama? A čo ty tu robíš? Veď si zomrela minulý rok...“ zostala prekvapená akoby bola zo soli.
„No áno, a ty tiež,“ usmiala sa. „Vitaj v nebi.“
„A Sam? Čo bude s ním?“ otočila sa za chrbát. No všetko tu bolo iné. Pripadala si ako Alenka v
ríši za zrkadlom. „Čo tu budem robiť?“
„Čo budeš chcieť,“ usmiala sa jej mať. „Máš na to celú večnosť...“
„A Sam? Prečo to urobil?“
„Vráti sa, až mu vyprší trest!“ zamračila sa.
„Kde? Na Zemi?“ zdvihla prekvapeno obočie.
„Nie,“ usmiala sa jej matka smutno. „V Pekle, moja milá. Ale nebude tam na veky. Ukázal, že
má dobré srdce a rozum na správnom mieste. Nikto nieje len dobrým alebo zlým človekom. Aj ten
najväčší zlosyn nieje nenapraviteľný.“
„Ako to vieš, mama?“ spýtala sa. „Som akosi unavená, bolo toho na mňa priveľa...“
- 34 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Odpočiň si, uvidíš, že tu nieje zle!“ pohladkala ju po tvári a pozrela sa jej do očí so vševedúcim
pohľadom. „Možno... Možno ešte ty aj on... Možno obaja dostanete ešte novú šancu. Veď jeden
život nestačí, aby človek pochopil, aké to je...“
„Čo?“ prerušila ju.
„Však to poznáš... Časom...“ usmiala sa. „Neboj sa, budeme sa stretávať! Maj sa a neboj sa
poobzerať okolo seba, možno tu nájdeš svojich dávno stratených kamarátov či známych...“
„A čo tu budem robiť?“ rozhodila ruky. „Čo keď sa tu budem nudiť? Z nudy si budem obhrýzať
nechty... Do pekla!“
„A nehreš!“ zavolala naň jej mať, ktorá je zmizla z pohľadu.
„No a čo?“ pokrčila plecami. „Čo sa mi môže stať? Hm... Som mŕtva! Môj život je v riti a ja
neviem, čo ďalej!“
„Ahoj, mala by si ísť so mnou!“ ozvalo sa jej za chrbátom.
„Sam? To už ťa pustili z Pekla?“ otočila sa. Nebo jej pripadalo akési tuctové. Na nič. Kam sa
podel jej svet. Svet, ktorý toľko milovala.
„Nie som Sam, no môžem im byť, keď budeš chcieť!“
„Nikdy som neverila v pána boha. V nebo či peklo! Nechodila som do kostola. Nemodlila som
sa k nikomu a ničomu. Čo bude teraz so mnou? A čo si želáš ty?“
„Nič, len aby si sa vydala so mnou! Ukážem ti pekný dom, bude sa ti páčiť...“ usmial sa.
„A?“
„Môžeš v ňom hrešiť do aleluja!“
„A?“
„Možno ti nájdeme aj nejakú prácu, ktorá by sa ti páčila...“
„A?“
„Uvidí sa, nechcela by si toho pre začiatok príliš?“ zamračil sa.
„Čo je život? Prečo sa rodíme a prečo umierame? Na čo to všetko?“
„Predstav si život ako skrinku! Keď je zatvorená, netušíš, čo všetko v nej je a čo od nej môžeš
čakať. No keď ju otvoríš, zrazu spoznáš, čo je v nej, no nebudeš vedieť, čo leží až na jej dne,
pretože to posledné, čo v nej zbadáš, bude tvoja smrť... Skrinka nieje dôležitá, nemusí byť pekná či
škaredá. Dôležité je to, čo je vnútri... A o tom to všetko je. Telo je chrámom ducha...“
„Telo je tou škatuľou?“ zamyslela sa. „Ale já som ateistkou! Verím len v to, na čo si môžem
siahnuť.“
„Chcela by si naspäť svoju predošlú skrinku? Prečo? Čo keby ťa nečakalo nič pekné? Sam to
vedel, preto to urobil. Musíš mu odpustiť, aj keď je to ťažké...“
„Aj sama sebe? Nie som malé dievča. Kto bol... Kto je Sam? A prečo to všetko spravil?“
„Pretože musel. Pretože bol tvojím anjelom strážnym. Bol a je tvojou spriaznenou dušou!“
povedal jej, keď kráčali po akomsi chodníku neznámo kam.
„A čo ďalej?“
„Ďalej už nič. Každý musí otvoriť len tu svoju...“
„A čo by sa stalo, keby niekto otvoril inú, nie svoju skrinku?“
„Možno by nastal koniec sveta, moja milá!“ povedal jej neznámy. „Kto vie? Pandora to vedela!“
„Ona ju otvorila?“
„Nie len ona!“ usmial sa smutno. „Musím ísť, nie som tu len pre teba... Zbohom!“
„Do riti, prečo si to urobil, Sam?“ potiahla nosom. „Čo sa dá robiť?“
Vošla do domu a uvidela na obyčajnom drevenom stolíku novú skrinku. Bola obyčajná. Taká
drevená škatuľa. Boh vie čo bolo v nej. Kúsok od nej ležal malý lístok, na ktorom bolo napísané:
„Až príde čas, otvor ju, Sam!“
Usmiala sa. No, neotvorila ju, nebol ten správny čas...
- 35 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Poslední rozkaz
Co dodat? Hrdinové žijí mezi námi, naskýtá se však otázka, co je hrdinství a co nutnost? Jaké to je
stát se hrdinou proti své vůli, přestože v hloubi svého srdce cítíme pravý opak? Za případné šotky se
omlouvám... Snad nebudete zklamaní (či zklamáni), věřím, že klamáni nebudete určitě...
*****
To ráno jsem se probudil s hlavou jako střep. Nevěděl jsem, kde jsem, co tu dělám a vůbec...
Nevěděl jsem ani to, kdo jsem. Uznejte, být takhle na šrot, to musí být umění. Ano, jednou z mála
věcí, které jsem uměl na jedničku, bylo ožrat se jako prase.
Vlastně jsem byl probuzen. A to docela násilnou formou. Kýbl vody by mi byl milejší. Zrovna
se mi zdálo o pěkné kočce, pláži a sluníčku, když mne nešetrně probudil desátník Nebojsa.
Lomcoval se mnou snad dobrých pět minut. On to bral jako rozcvičku, já bych jej za to nejraději
zabil.
„Vstávat a cvičit!“ houkl mi do ucha a zazubil se na celé kolo.
„A proč?“ vydal jsem ze sebe mátožně. Měl jsem pocit, že jej vidím alespoň třikrát.
„Protože je ráno!“
„Ale já mám ještě noc,“ řekl jsem a chystal se otočit na druhý bok.
„Vstávej, ožralo,“ zamračil se. „Poručík Holohlav s tebou chce mluvit. Proč jsi nebyl dneska v
noci ve službě? Za dezerci je smrt, nebo doživotí, popřípadě galeje, víš to moc dobře, ale tobě je to
asi jedno...“
„Nemám se rád,“ pokrčil jsem rameny. „Nemám rád tenhle svět a...“
„A nemáš rád nikoho okolo sebe,“ povzdechl si Nebojsa. „Ty seš dokonalý cvok, měl bys zajít k
psychiatrovi!“
„Není to polehčující okolnost?“ zamyslel jsem se nahlas.
„Je, a to je tvé jediné štěstí!“ řekl Nebojsa a chystal se k odchodu. „Ne, že zase budeš chrápat!“
„Já vím, Holohlav čeká!“ řekl jsem a vstal z postele.
Vlastně... Postel se tomu nedalo říkat ani náhodou. Až do teď jsem podřimoval na samotce.
Přesně... Zabásli mě. Zavřeli do díry na celý den, abych vystřízlivěl. V celém Městě snad nebylo
nikoho, kdo by se dokázal takhle ztřískat.
„Pohyb, vojáku!“ bouchl mne Nebojsa do ramene. „Vem to přes dvůr a trochu se rozcvič a
nadýchej čerstvého vzduchu, vypadáš děsně!“
„Pane, ano pane!“ řekl jsem předpisově a pomalým krokem vyšel ven. Prošel jsem chodbou,
která několikrát zahýbala různými směry (dělalo se mi zle z toho neustálého stoupání, klesání,
zatáčení a bůh ví čeho). Míjel jsem jednu křižovatku za druhou a na všech místech jsem potkával
tytéž obličeje. Byl v nich nejen vztek, ale i pohrdání.
To je ten ožrala! Jako bych to slyšel dnes a denně. Vyvrhel společnosti. K čemu nám je? Proč tu
ještě otravuje vzduch a ujídá z našich společných zásob?
Po pěti minutách jsem se po krátké přestávce na čerstvém vzduchu, díky kterému jsem div
nevyplivl plíce a nepřišel o zrak, zapanáčkoval u poručíka Holohlava a předpisově se zahlásil:
„Pane, vojín... Hlásím se na váš rozkaz!“
„Vy ani nevíte, jak se jmenujete, vojáku!?“ zahromoval.
„Pane, ne, pane!“ pokrčil jsem rameny.
„Vy máte tak prochlastaný rozum, že tam ani žádný rozum nemáte, co tam potom máte, vojíne?“
pokračoval poručík. Měl jsem pocit, že mu má maličkost docela chyběla a že si tu buzeraci patřičně
užíval.
- 36 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Pane, ano, pane! Bůh ví, kde mám rozum, pane!“ postavil jsem se do pozoru, jak nejlépe jsem
uměl.
„Hrajete to dobře,“ řekl mi po chvíli už tišším hlasem a poplácal mne po rameni, až se ve mně
hnulo nejen svědomí. Todle nevypadalo dobře. Tak hodný na mne už nebyl ani nepamatuju. „Chcete
to uhrát na paragraf padesát pět?“
„Pane? Ano, pane!“ souhlasil jsem, přestože jsem neměl tušení, která bije.
„Ale podle doktorů zase takový blázen nejste, abychom vás zprostili služby, vojíne! Nebo vás
omrzel život?“ zamyslel se.
„Pane, ne, pane!“ řekl jsem. „Dovolte mi promluvit!“
„Ještě ne,“ mávl rukou. „Víš, chlapče, sleduju tě už pěkně dlouho a pořád nemůžu pochopit, o
co ti vlastně jde. Která bije...“
„Je ráno, pane, něco kolem desáté, pane!“
„Nešvejkuj a zavři zobák!“ zakabonil se jako zamračené nebe.
„Provedu,“ špitl jsem.
„Protože tu ve Městě revoltuješ jako by měl nastat konec světa, rozhodli jsme se... Byl jsem
pověřen vedením, abych... Prostě ti dám jeden velmi nebezpečný úkol!“ zazubil se pro změnu a
mne napadlo, kdo že z nás dvou je větší psychopat.
„Pane?“ povytáhl jsem obočí.
„Půjdeš na průzkum!“ pokynul mi hlavou. „A možná, dá-li bůh, bude z tebe hrdina!“
„Hrdina?“ zapochyboval jsem.
„Ano, hrdina,“ řekl pyšně. „Prý tě život u nás ve Městě stejně nebaví. Kolují neověřené klepy,
žes chtěl dokonce dezertýrovat!“
„Pane, ne, pane!“ odmítl jsem rázně tyto nepotvrzené zprávy. „To je lež, jako věž, pane!“
„Možná ano, možná ne...“ řekl zamyšleně. „Takže? Bereš?“
„Co?“ pokusil jsem se ze sebe udělat krapet nechápavého, jakože mám pomalejší myšlení a tak
podobně.
„Na to ti nenaletím,“ bouchl mne do ramene. „Kdybys nebyl tak dobrej, už bys byl dávno
mrtvej!“
„Ano, pane,“ řekl jsem rázně. Ovšem na druhé straně, malinko jsem jej nechápal.
„Tak dobře, tady je mapa a text rozkazu... Nějaké otázky?“ pousmál se. Nejspíš čekal, že se z
tohohle malého dobrodružství nikdy nedostanu živý...
„Ne, pane,“ řekl jsem, jen co jsem si přečetl celé znění a podíval se na mapu, která mi až na pár
maličkostí nic neříkala.
„Služba!“ zakřičel do dveří.
„Ano pane?“ přiběhl jeden z jeho pobočníků a tázavě se na poručíka podíval.
„Dohlédněte, aby dostal veškeré možné vybavení, výstroj a zbraně!“
„Ano pane!“ zasalutoval a kývl na mne, že je připraven.
„Tak zlomte vaz, vojíne!“ řekl ni a otočil se k oknu, aniž by nám věnoval sebevětší pozornost.
Tím to bylo vyřízeno a já pořád netušil, k čemu že jsem se to dobrovolně zavázal.
„Pane, dovolte mi odejít!“ zasalutoval jsem.
„Běžte!“ mávl rukou.
A tak jsem šel. Venku svítilo slunce jako prase. Nebe bylo bez mráčku. Lehký vítr ševelil v
korunách stromů a ve vysoké trávě. Kdesi nedaleko zurčel potůček, no prostě idyla jako hrom.
Tedy... Byla by byla, kdyby nebylo toho protivného rozkazu. Pařez. Sedl jsem si na kámen a
několikrát si ve stínu Města pročetl rozkaz. Nebyl jsem z něj příliš moudrý. Mapa mi toho řekla už
o trochu více. Poznal jsem hlavní topografické body, ale další hromada značek mi jen zbytečně
mátla rozum. Tedy, pokud jsem v té hlavě opravdu rozum měl...
„Takže jsi to přeci jen vzal?“ vyrušil mne medový hlas mé kamarádky. Vlastně jsem měl přátel
- 37 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
velmi málo. A s touto osůbkou jsem se znal poněkud více, než by bylo několika dalším milé. Ona to
vlastně byla kočka jako hrom a já do dnes netušil, co že ta holka na mne vidí. I jako milenec jsem
stál za starou belu...
„Copak?“ zapitvořil jsem se.
„Poručík Holohlav...“
„Takže se to už rozneslo?“ zachmuřil jsem se. „Je to cesta bez zpátečního lístku?“
„Tak nějak,“ pokrčila rameny. „Je mi to líto!“
„To nemusí,“ řekl jsem po pravdě. „Jestli se nevrátím, řekni mi... Cos na mne celou tu dobu
viděla?“
„Tys to nevěděl?“ zasmála se zvonivým smíchem, až se v pase prohýbala. „Milovala jsem tě!“
„A už... nemiluješ?“ nadhodil jsem.
„Jsi děsný ochlasta, flákač, chlubil a sprosťák...“ řekla. „Ale právě takové typy mne přitahují.
Jenže...“
„Desátník Kopýtko, že ano?“ pousmál jsem se. „Má hodnost, jistý postup a budoucnost...“
„Tak nějak,“ řekla a políbila mne na tvář. „Pro štěstí... Pokud se nevrátíš, zapálím za tebe
svíčku!“
„Dokud na mne nezapomeneš,“ řekl jsem věcně, sbalil mapu, rozkaz, dal se do kupy a pohladil
ji po hlavě. „Byla jsi moje tajná láska, kterou jsem si nikdy nezasloužil.
„Ano, dokud na tebe nezapomenu...“ řekla se vševědoucím pohledem a na několik minut mne
zatáhla do trávy. Co vám budu povídat. Myslel jsem, že odbila má poslední vteřinka. Ale kuráže mi
to dodalo jako nic jiného na světě. „Abys sis nemyslel, že jsi mi byl lhostejný... Kopýtko o tom
nemusí nic vědět!“
„Nemusí,“ souhlasil jsem. Jednou nohou jsem byl v Nebi a druhou v Pekle. „Děkuji...“
„Nemáš za co,“ pousmála se. „Sbohem!“
„Sbohem,“ řekl jsem a vydal se na cestu. Kdybych řekl, že jsem se ani neohlédl, lhal bych.
Ohlédl jsem se asi třikrát a ona tam celou dobu stála a dívala se na mne.
Zamával jsem jí a pak, když už z ní byla jen malinká tečka, skoro jsem se rozplakal jako malé
dítě. Můj život se změnil. Najednou jsem ji dostal i ztratil zároveň. A co mi zůstalo? Cesta do
neznáma s možností, že se už nikdy nevrátím do rodného Města. Nakonec, co na tom záleží? Stejně
jsem to tam neměl rád. Ty stejné tváře, tytéž ksichty, myšlenky, řeči a tak podobně. A dřina.
Copak jsem otrok? Copak jsem někoho zabil? Odněkud se ozvalo tiché zahřmění. Nejspíš se
pomalu blížila bouřka, ale nebe bylo stále blankytně modré. Měl bych si najít úkryt, nebo mne
odnese voda, řekl jsem si. Do půl hodiny lilo jako při druhé potopě Světa. Chudák Noe, prý byl také
pořád nalitý, že jej i jeho vlastní rodina měla plné zuby. Nakonec musel být rád, že jej neshodili
přes palubu.
Bouřka odešla stejně rychle, jak se objevila. Jen cesta byla o to těžší. Nezpevněné vozovky se
proměnily v bahnité tankodromy a já měl za chvíli nohy obalené blátem, jako dítě, které si hraje na
pískovišti a neví, kdy přestat.
„Tak přece...“ uslyšel jsem. Otočil jsem se po hlase a uviděl Sleponě. Dneska měl hlídku na
předsunutém stanovišti. Pousmál jsem se. Kolikrát jsme se oba zpili do němoty a nevěděli, zda je
den nebo noc.
„Odkud to víš ty?“ zeptal jsem se ho a zastavil se na kus řeči. Kdo ví, možná je to naposled, co s
ním mluvím.
„Klepy se nesou rychlostí blesku,“ řekl mi. „Máš všech pět pohromadě?“
„Ne,“ pokrčil jsem rameny.
„To vidím...“ zachmuřil se a podrbal se na hlavě. „Neměl jsi na výběr, že ano?“
„Ne, neměl,“ souhlasil jsem. „Nakonec, jsem přece postradatelným!“
„To my všichni obyčejní vojáci,“ zazubil se. V očích však měl smutek.
- 38 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Já víc,“ pokynul jsem hlavou. „A díky...“
„Za co?“ nechápal.
„Za to, že jsi mi byl vždy dobrým kamarádem, sbohem!“
„Sbohem a třeba se ještě uvidíme, jeden nikdy neví,“ zamával mi na rozloučenou. „Nikdy
neříkej nikdy. Budu na tebe myslet a co ta kočka?“
„Která kočka?“ zasmál jsem se, přestože mi do smíchu nebylo. Minul jsem poslední stanoviště a
přede mnou bylo území nikoho. Docela cizí svět, ve kterém můžu přijít o život, aniž bych jen
mrknul okem.
„Nikdy na tebe nezapomenu!“ doneslo se mi k uším, než mi i Slepoňův post zmizel z očí.
Jo. Jenže jak dlouhá je naše paměť? Zítra si na mne už ani nevzpomene a bude chlastat zase s
někým jiným. Takový je Svět. Byl jsem na pochodu celý den. Viděl jsem tolik nových věcí, jaké
jsem nespatřil za celý svůj život. Připadal jsem si jako Alenka v Říši za zrcadlem. K večeru jsem
rozdělal oheň a utábořil se v takovém príma údolíčku, které se dalo docela lehce ubránit. Usnul
jsem až hodně pozdě v noci s pohledem upřeným na nebe posetém spoustou hvězd. Která je ta má?
Ráno bylo chladno. Oheň vyhasl a přestože okolo mého dočasného bydliště bujel život jako
nikde jinde, neměl jsem žádné problémy. Jo, mravenec nemá lehký život. Naposledy jsem se
podíval na rozkaz a hodil jej do popela vyhaslého ohniště. Stejně tak mapu. Nebudu nic z toho
potřebovat. Tam kam jdu, mi bude jedno i druhé k ničemu. A pokud se ptáte, co že stálo v onom
rozkazu, pak si jej dovolím citovat: „Vojíne, vojenský soud vás za vaše viny odsoudil k trestu smrti,
který byl díky vaší chrabrosti v boji zmírněn trestem vyhnanství. Ovšem ani to neomlouvá vaše
smýšlení, činy a postoje k našemu společenství. Odejděte na sever a již nikdy se nevracejte!“
Jaké viny? Rozvracení morálky? Připadal jsem si, jako bych všechny zradil. Byl jsem jen jiný. A
jsem jiný. Můj trest se stal vlastně paradoxně mým vysvobozením. Co na tom, že můžu zemřít
kdykoliv a kdekoliv? Ve Městě to nebylo jiné. Žili jsme jen s falešným pocitem bezpečí. Jeden
nikdy neví a život mravence je přeci tak krátký a svět tak krásný a pořád je v něm co objevovat.
Vzhůru do dálek za novým dobrodružstvím! Sbohem lásko! Sbohem přátelé!
Kráčel jsem neúnavně celý den vstříc nejistým dálavám. Jedl a pil jsem jen zřídka. Nepotřebnou
výstroj jsem nechal v místě svého posledního pobytu. V onom dolíku. Stmívalo se. A nejistá
budoucnost mne znovu uhodila do tváře. Dny se zdály být kratší a kratší. Ale to byl jenom klam. To
jen přehršel dojmů mi nalhávala do tváře, že je času tak málo. Byl jsem hrdý na to, čím jsem.
Mravencem, který se nepoklonil, ale hrdě kráčel dál vstříc nejistým vyhlídkám. A kdo ví, jednou...
Jednou možná najdu svůj nový domov, ať už bude kdekoliv!
- 39 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
V jediného boha budeš věřit
Tento příběh je fikcí zasazenou do budoucností. Vychází ze současné politické a ekonomické situace.
Stejně tak situace náboženské. Příběh je jen hrou na to, co by se stalo, kdyby... Za případné šotky se
předem omlouvám!
„Není špatného náboženství, jsou jen lidé, kteří si víru obracejí tak, jak se jim to zrovna hodí. Přes
všechnu rozdílnost lidstvo spojuje jedna jediná víra, že existuje jen jeden bůh, ať už má jakékoliv
jméno. Je však ironií osudu, že právě tato víra dokázala po celou existenci lidstva zahubit miliony
lidí...“
neznámý autor
Prolog
V březnu roku 1945 podepsalo smlouvu o vzájemné obraně a pomoci v Káhiře sedm arabských
států: Egypt, Irák, Jemen, Jordánsko, Libanon, Saúdská Arábie a Sýrie. Vznikla Arabská liga.
V roce 2013 měla tato liga již dvaadvacet členů. Tyto země zabíraly nejen blízký východ, ale i
celou severní část afrického kontinentu, včetně Indonésie.
V roce 2014 vyhrála volby většinovým podílem v Egyptě ultrapravicová islámská strana.
Během několika týdnů padla v této zemi demokracie. Byly zbořeny všechny kulturní památky a
cizincům byl do země zakázán vstup. Nová vládnoucí garnitura zakázala vše západní a nastolila
tvrdý režim, včetně striktního dodržování zákonů Šaríe. Heslo: „islámský stát jen pro muslimy“
vyděsilo všechny tehdy demokratické společnosti.
V roce 2016 se k této lize přidaly i ostatní muslimské země. Ve všech se tvrdě trestalo cokoliv,
co by se jen od pohledu blížilo západnímu způsobu života, včetně demokracie, vědy a umění.
Pozorný pozorovatel by mohl spatřit nezvykle zčeřenou hladinu nejen veřejného mínění, ale i víry a
náboženství. V muslimských zemích nebylo náboženství externí složkou života, bylo jeho součástí
a zasahovalo nejen do kultury, ale i politiky a ekonomiky všech těchto zemí. Evropa a západ se stal
pro ně semeništěm bezvěrců a západních psů. Jen Asie byla ušetřena. Čína stála tvrdě nejen na své
neutralitě, ale i politickém přesvědčení, kde nebylo pro víru místo. Japonsko a ostatní země, kde se
vyznával hinduismus a budhismus (včetně různých odnoží) byly také přehlíženy. Přeci jen, jiná
barva pleti a šikmé oči se nehodily do učení o jediném bohu a jediné víře...
O rok později uvalila liga embargo na všechny země se západní demokracií, ať už šlo o Evropu,
Asii či Severní a Jižní Ameriku. Nastal hlad po plynu a ropě. Ani Spojené státy či Rusko, které měly
vlastní zdroje těchto surovin, nestačily pokrýt svou poptávku. Lety přes oceán byly zastaveny,
začalo nelítostné drancování druhotných nerostných surovin v podobě uhlí a lokálních ložisek
plynu, které se do této doby užívalo jen v tepelných elektrárnách. Svět se opět propadl do století
páry. Lidé začali trpět dýchacími problémy a většina měst se obalila smogem z poletujícího popílku,
který zakryl vše ve svém dosahu. Málokdo by si nevzpomněl na Anglii dvacátého století po válce,
kdy se Londýn ztratil v našedlé mlze, ze které nebylo úniku.
V roce 2024 byla všechna naleziště po celém světě vyčerpána. Lodě, letadla a automobily
využívající palivo v podobě benzínu či nafty už nějakou dobu nečinně stály. Jen Rusko a Spojené
státy využívaly svou vlastní produkci ve prospěch obrany. Jenže, provozování letectva a
námořnictva bylo příliš nákladné a náročné, a tak většina vzdušné a oceánské flotily zůstala na zemi
či v přístavech. Obchod skomíral. Silnice opět zaplnily vozy tažené koňmi a dobytkem. Dálnice
zely prázdnotou, zatímco cesty vedoucí okolo měst a vesnic se zaplnily povozy. Jediné oblasti v
- 40 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
lidské činnosti, které se dařilo, bylo pohostinství a na každém kroku bylo možné spatřit nějakou tu
hospůdku nebo knajpu, včetně noclehu a stájí pro unavený dobytek.
V roce 2025 došlo k první válce mezi muslimy a křesťany. Kdo ji vyprovokoval jako první, není
známo. Vatikán vždy dementoval všechny případné zprávy o tom, že by křesťanský svět kdy vůbec
podnikl nové křižácké výpravy do muslimského světa. Ztráty na obou stranách se vyšplhaly do
miliónů. Když padl Izrael, kde kdo myslel na onen pověstný Armagedon, který se však nekonal.
Svaté město bylo v troskách. Nastal nový exodus a Evropou začal kolovat nový strašák v podobě
islámu. Nepomohly modlitby ani oběti. Vatikán byl v koncích a křesťanské náboženství v krizi.
O pět let později byly zdroje západní civilizace vyčerpány do té míry, že se veškerý průmysl
zastavil. Víc jak dvě třetiny lidstva se rázem propadly o několik stovek let do minulosti, do dob
středověku. Veškerá lidská technologie byla rázem k ničemu. Věda zemřela na úbytku surovin.
Přicházela nová éra. Celá města se stala šrotišti v podobě rezavějících automobilů, vlaků, letadel,
ale i továren. Televizory, počítače i mobily byly rázem k ničemu. Z nádraží a továrních hal se staly
ubytovny. Kolejnice lokálních tratí byly rozebrány a pražce spáleny v pecích. Zůstaly jen hlavní
tratě spojující jednotlivá centra Evropy, po nichž tu a tam jezdily parní vlaky.
V roce 2034 podnikly islámské země rozsáhlou invazi do Evropy a Asie. Každý, kdo se
nepodrobil a nepřešel (nekonvertoval) na novou víru a náboženství, byl buďto zabit, nebo přemístěn
do koncentračních táborů. Křesťanský bůh padl. Alespoň ve starém světě. Země na obou
amerických kontinentech si prozatím zachovávaly zdání neutrality. Nehledě na to, že cesta přes
oceán byla nad jejich síly. Spojené státy sice ještě vlastnily flotilu letadlových lodí a křižníků na
atomový pohon, ale námořnictvu se nedostávalo paliva pro sekundární zbraně v podobě letadel,
člunů a vozidel pěchoty. Zdálo se, že se příští válka povede opět na koních. A kdo ví, možná pušky
a samopaly znovu vystřídají chladné zbraně využívající sílu lidských paží.
Intermezzo
Rok 2040, současnost, kdesi v Evropě.
Lidé živoří v ruinách měst. Křesťanské kostely jsou pobořeny. Stejně tak židovské synagogy. I
pravoslavná církev v Rusku přišla o své svatostánky. Všude, kam oko dohlédne, se tyčí úzké věže
minaretů a vůkol nich se rozléhá hlas novodobých muezzinů svolávající věřící k modlitbě. Lidé se
mohou začlenit do dvou skupin, buďto mezi ty, kteří se podvolili a přešli na islám, nebo ty, kteří
živořili v záchytných táborech, kde čekají na svůj nejistý osud. Přeci jen se vždy mohou obrátit, ať
už jde o křesťana, žida, nebo kohokoliv jiného vyznávajícího jiné náboženství. Co na tom, že pro
všechny existoval vždy jen jeden bůh, jedno nebe a jedno odpuštění. A peklo, ten ohnivý a
nenasytný chřtán, stále čekalo s nekonečnou trpělivostí na svou příležitost...
U plotu z ostnatého drátu se setkala nesourodá trojice mužů. Bylo už šero a zataženo. Z nebe
padal drobný špinavý déšť. Slunce patrně již zapadlo kdesi za horizontem, ale díky těžkým temným
mrakům nebylo takřka poznat, je-li den či noc. Svět se proměnil v tragikomické divadlo, jehož
hlavním dějstvím byl souboj dvou či více náboženství. Jakoby nestačilo, že se vedou války pro
peníze a moc, lidé se musí vraždit pro svou víru s nadějí, že právě za nimi stojí ten pravý a jediný
bůh.
„Zdravím,“ pokynul hlavou nejvyšší muž z trojice. Rukama se opřel o plot díval se, jak kolem
dvojitého plotu obcházejí vousaté stráže s fezy na hlavě. U pasu se jim houpaly zakulacené meče.
„Jako bychom se ocitli někde ve středověku!“
„Tehdy neznali plot z ostnatého drátu,“ pousmál se smutně menší, zavalitější a zarostlejší muž.
„Svět se zbláznil,“ souhlasil třetí, také byl neoholen, ale byl naopak hubený, takřka kost a kůže.
„Vyznává tu někdo jejich víru?“ zeptal se posměšně nejvyšší z mužů.
„Děláte si srandu?“ zeptal se jej vousáč. „Stačí, aby nás někdo z nich jen zaslechl, či pojal
- 41 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
podezření, že se tu slučujeme za účelem vzpoury či jiných nepřístojností, a skončíme na kříži, nebo
po krk zahrabáni v zemi a budeme rádi, pokud nás rovnou neukamenují...“
„Nebo nenabodnou na kůl,“ zamračil se hubeňour.
„Pochybuji, to nám rovnou useknou hlavu, je to nejjednodušší způsob, ale budou-li mít chuť na
divadlo, záminku si i tak najdou...“ řekl jim dlouhán.
Kus od nich se zastavil jeden z mužů na stráži. Měřil si je pichlavým pohledem. Připadali jim,
že se snaží odezírat ze rtů, naštěstí hovořili řečí, kterou podle nich příliš neovládal, alespoň si to
mysleli. Několik vteřin všichni muži na obou stranách plotu zkameněli. Jako kdyby se zastavil čas.
Pak se znovu rozběhl, stráž si odplivla do prachu a pokračovala ve své obchůzce.
„Ještěže tu nemají psy,“ řekl si hubeňour. „Připadám si jako za druhé světové, naštěstí jsem ji
nezažil... Tehdy prý také existovala spousta táborů...“
„Kolik vám je? Druhá světová proběhla takřka před sto lety... Vy si myslíte, že válka mezi
křesťany a muslimy byla v něčem lepší? Ani na jedné straně nebyli bráni zajatci!“ řekl mu vousatý
tlusťoch. „A když jsme u toho... Mohu se zeptat, jak se jmenujete, pánové?“
„Stačí jména, příjmení nikomu nic neřeknou,“ pokynul dlouhán hlavou. „Jmenuji se Thomas a
pocházím z Velké Británie.“
„Ta prý ještě odolává,“ zamyslel se tlusťoch. „Já jsem Solomon a...“
„Jste žid,“ pousmál se hubeňour. „Thomas je určitě protestant a já... Byl jsem pravoslavný...
Jsem...“
„Tak to jsme pěkná směsice,“ zakabonil se Thomas. „Anglie už není tím, čím kdysi bývala. Bůh
na královnu zapomněl...“
„I na nás,“ souhlasil Solomon a rozhodil ruce. „Jakoby na nás zanevřel. Jen se podívejte, kde to
žijeme?“
„Moc se těma pazourama nerozhazujte, nebo jsme všichni na samotce, nebo rovnou mrtví,“
varoval jej Thomas. „Ten chlap nás stále pozoruje, co si asi myslí? O čem přemýšlí?“
„Nejspíš, jak zemřít hrdinskou smrtí, aby mohl jít do nebe k huriskám a být tam s nimi na
věčnosti... Začínám pochybovat, zdali nebe vůbec existuje. Tenhle svět je...“ řekl jim hubeňour.
„Je peklem,“ souhlasil Thomas. „A nejen pro nás. Vážně si myslíte, že se těm muslimům podaří
ovládnout celý svět?“
„Amerika... Obě, Severní i Jižní, prý ještě odolávají...“ řekl jim Solomon. „Být židem bylo vždy
těžké, být židem v této době je o to těžší...“
„Nemůžete změnit svou víru?“ zamyslel se Thomas. „To asi nikdo, kdo by konvertoval na
islám? Podívejte, on se tím baví? Ale... Jsme jen tři, nejspíš nic nepodniknou...“
Thomas se nenápadně rozhlédl. Dlouze popotáhl z jediné cigarety, kterou si uškudlil za poslední
týden. Takřka se již odnaučil kouřit, ale i tak si říkal, že na něco umřít musí, a ať je to raději nemoc,
než aby měl natáhnout bačkory pod rukama těch barbarů, kteří se ohánějí jediným bohem a jediným
náboženstvím. Kolem plotu neustále obcházeli strážní a také ve čtyřech věžích na rozích plotem
uzavřeného prostoru stáli další muži s očima na šťopkách. Každý, kdo nebyl muslimem se stal
nedobrovolným vězněm. A stačilo tak málo, zříci se své víry...
„Včera večer našli na druhé straně tábora nějaký provizorní oltář...“ řekl Solomon tiše. „Nevím,
jestli byl křesťanský nebo židovský, ale všechny z okolí vyvedli ven a sťali jim hlavy. Bylo to
nechutné divadlo, vzali i ženy a děti... To si říkají věřící? Jsou to ještě lidé?“
„Ve jménu boha se přeci vždy děly ty nejšpinavější věci,“ odfrkl si Thomas. „Stačí se vrátit v
čase do dob španělských dobyvatelů, kteří vyplenili Jižní Ameriku a pozabíjeli snad všechny Inky a
vzali jim zlato...“
„Nebo na divoký západ,“ pousmál se smutně hubeňour. „Indiáni v Severní Americe byli také
takřka vyhubeni. Jako zvěř... Lidské dějiny jsou plné genocidy! Tehdy to však byli křesťané, kteří
vydrancovali oba americké kontinenty...“
- 42 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Zapomněli jste na křižáky a jejich tažení do svaté země a do Jeruzaléma...“ řekl jim Solomon.
„Bez ohledu na to, v kterého boha věříte, vždy se najde někdo, kdo poblázní celý národ!“
„Pravda, třeba Rusové si s Tatary také dost užili...“ souhlasil hubeňour. „Muslim jako muslim...
Když jsem u toho, nepřipadá vám to naše klábosení poněkud absurdní?“
„Absurdní?“ zeptal se jej Solomon. „Věci týkající se víry nejsou nikdy absurdní...“
„Vžijte se do naší situace,“ bouchl se hubeňour do čela. „Kde to jsme? Jak jsem na tom? Měli
bychom se starat, kde složíme svou hlavu a co vložíme do svých úst! Zda nezemřeme žízní, nebo
nás jen tak z rozmaru ti psi neubijí k smrti...“
„Jak vám vůbec říkají?“ upřel na něj Thomas oči. „Myslíš si, že jsme byli my Angličané horší,
než Španělé a Portugalci? A co Francouzi?“
„Já jsem se nepředstavil?“ podivil se hubeňour. „Jmenuji se Ivan a jsem z Moskvy.“
„Ale Rusko se prý ještě taky drží...“ zapochyboval Solomon. „Okolní státy prý padly, ale
Moskva se odmítá vzdát. Prý se do toho vložila i Čína a tak si dali muslimové odchod...“
„Drží, ale bydlel jsem na Ukrajině...“ pokrčil Ivan rameny. „Připadám si jako kdysi, kdy Tataři
plenili Evropu, kradli a znásilňovali... V čem je to dnes jiné? Škoda, že nemám více informací o
rodině...“
„Všichni jsme o někoho přišli! A co se jiné doby týče, tehdy neměli naši technologii...“ řekl mu
Thomas. „Já vím, jsem tvrdý, ale realita je také pěkně tvrdá a bůh ví, zda se odtud dostaneme ze
zdravou kůží! A pomoc od nikoho čekat nemůžeme...“
„Technologii? Kde jsou naše letadla, tanky a lodě?!“ odplivl se Ivan a očima zůstal viset na
strážném, který je stále pozoroval a hrál si s jílcem svého meče. „Co když si myslí, že mluvíme o
něm? Nebo o nich? Co když sem vtrhnou a všechny nás pozabíjejí?“
„Čekal jsem Kalašnikovy nebo tak něco,“ zamračil se Thomas. „A namísto toho tady pobíhají s
meči a směšnými kostýmy, kterým říkají uniformy...“
„Podívejte, někoho vedou...“ kývl Solomon hlavou k jednomu ze vchodů. Skupinka strážných
táhla k bráně do tábora bezvládnou lidskou bytost. Šlo o polonahého muže, který byl zbit do
bezvědomí. Hodili jej do prachu a zavřeli za sebou vrata. Strážný si všiml, že si trojice zvědavě
prohlíží, o koho že to jde. Zmláceného muže však nepoznali. „Hajzlové, to je jejich odpuštění a
láska!“
„Váš bůh je mrtvý!“ řekl jim muslim čistou angličtinou přes plot. „A vy budete brzo taky!“
„Cože?“ zůstal Thomas stát jako opařený. „Vy rozumíte anglicky?“
„Byl jsem... Na tom nezáleží,“ řekl jim muž na stráži, „už vás chvíli sleduju... O co vám jde? Co
plánujete?“
„Nic, jen si povídáme, to se také nesmí?“ opáčil Ivan. „Řešíme tu vaše milosrdenství a péči, s
jakou se o nás staráte!“
„Víte dobře, že nemáte sebemenší šanci! Přejděte na naši víru a budete svobodní,“ řekl jim
vousatý muž s mečem. „Je to jednoduché...“
„Vy byste zradil svého boha?“ zeptal se jej Solomon.
„Já? Proč? Je jen jediný bůh a Mohamed je jeho prorokem,“ řekl jim a zazubil se. „Já věřím, že
po smrti půjdu rovnou do nebe, kam půjdete vy?“
„Tam kam vy určitě ne...“ zamračil se Ivan.
„Správně,“ přikývl strážný. „Půjdete do pekla jako všichni nevěřící... Ale náš bůh je plný lásky a
slitování, stačí se jen k němu obrátit čelem!“
„My máme svého boha!“ řekl mu Solomon.
„Váš bůh je mrtvý... Křesťané a židé... Jedni na svého boha čekají, druzí jej nechali ukřižovat...
Nebo to bylo naopak?“ uchechtl se strážný. „Náš bůh je živý a je tu s námi!“
„Nemá cenu se s ním bavit,“ řekl Thomas ostatním mužům.
„Já vás sleduji,“ řekl jim strážný a šel si dál svou cestou.
- 43 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Už jsem si myslel, že na nás vlítne...“ oddechl si Solomon. „Viděli jste to, jak s námi ten chlap
mluvil? On je vážně přesvědčen, že je bůh na jeho straně!“
„A nejen on... Proč mít strach, když může být smrt vykoupením?“ zeptal se jej Ivan.
„Takhle by měl myslet spíše náš kolega Solomon. Copak vy pravoslavní?“ zeptal se jej Thomas.
„O čem byla poslední válka, přátelé? Šlo přeci o boj náboženství... O malý konec světa!“ řekl
jim Solomon. „Náš stát, bohem zaslíbená země, už neexistuje. Armagedon se stal skutečností, ale
konec světa nenastal...“
„To je pravda,“ souhlasil Thomas. „V co máme potom věřit? Co když bůh není?“
„To vás učí na vaší protestantské škole?“ zazubil se Solomon. „Židé křesťanského boha
nezabili...“
„Zabili jen Ježíše,“ souhlasil Ivan. „Možná by bylo lepší, kdyby bůh nebyl... Takhle rozdílnost
ve víře a náboženství přináší do světa jen chaos a utrpení...“
„Ne, víru a novou naději...“ řekl mu Solomon. „Věřím, že se pravý bůh co nejdříve projeví...“
Všichni se otřásli chladem. Rozpršelo se. Strážní se ukryli pod stříšky a sledovali, jak se lidé v
ohrazeném prostoru snaží nacpat do děravých stanů s malými pícky. Kdysi se jim říkalo piliňáky,
ale i tak nebylo čím topit. Nebylo na čem vařit a co se jídla týče, vězni dostávali jen suchý chleba a
vodu. Třikrát denně, aby se neřeklo... Od latrín ze středu tábora se k nim linul známý zápach
lidských výkalů. Nebude trvat dlouho a přeberou. Copak se naši věznitelé nebojí nemocí? Ptali se v
duchu obyvatelé tábora. Ponížení a bezmoc byly znát na každém kroku. Nebylo snad ženy, dítěte
nebo muže, který by nenáviděl islámské motivy, ať už vyobrazených na stěnách okolních budov,
pronášených prostřednictvím místního rozhlasu, nebo zpěvu věznitelů.
„Zmokneme,“ řekl suše Thomas.
„Jsou jako mor,“ zabručel Solomon. „My přeci nevnucujeme druhým svou víru a nedáváme jim
na výběr...“
„Řekněte to jim,“ kývl Ivan hlavou ke strážnému, který na nich už mohl půl hodiny oči nechat.
„Koukejte na toho kreténa, třeba je teplej!“
„To asi těžko, spíš si chce vydobýt dovolenou,“ odplivl si Thomas znechuceně tak, aby to
dotyčný muž na stráži viděl. Ten se jen uchechtl a zavrtěl hlavou. Jakoby mu všichni tři rozuměli:
Ještě ne, ještě nenadešel váš čas, holenkové!
„Je to beznadějné... Co se vzbouřit?“ navrhl Solomon.
„A vlítnou na nás nejen s meči, ale i samopaly, psy a bůh ví čím...“ řekl mu Thomas. „Vědí, že
by to bylo poslední, co bychom udělali. I když, psy jsem ještě neviděl, ale automatické zbraně prý
mají... Ve skladu, ale ten je bohužel pro nás nepřístupný!“
„Tak proč žijeme?“ zeptal se jej Ivan a otřásl se zimou. „Někde jsem tu viděl sud, ve kterém
hořel oheň... Pojďme se ohřát. Nemůžeme nic dělat a všechny naše řeči jsou jen akademické...“
Muži se vydali hlouběji do stanového tábora. Byl jedním z mnoha v tomto rozbořeném městě,
které už ani nemělo své jméno. Kam jejich oči dohlédly, tyčily se ruiny výškových budov, kostelů a
továren. Věže svatostánků byly strženy a polámané kříže zanechány osudu, jako znamení všem
pokořeným.
„Jednou se to změní,“ řekl Ivan, když si hřál ruce nad dohořívajícím ohněm v plechovém sudu.
„K lepšímu?“ zapochyboval Solomon. „Kdo ví, co bude zítra...“
„Nebaví mne jen tak stát a nechat se věčně ponižovat!“ řekl Thomas a vydal se zpět k plotu.
„Co chcete dělat?“ zavolal za ním Solomon.
„Hodím do toho hajzla kamenem...“ řekl Angličan a posla ke strážnému kámen. Netrefil se.
Muž s mečem u pasu jej pobaveně sledoval. Věděl, že útočník nemá sílu dohodit až k němu.
„Jednou... Jednou si vás podrobíme všechny a v celičkém světě bude jen jedno jediné
náboženství a jedna víra! Ta naše!“ zavolal na Thomase. „Alláh je velký!“
- 44 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Epilog
Snad by se tak i stalo, kdyby o týden na to, nedopadl do středu Evropy asteroid dostatečně
veliký na to, aby srovnal zbytky lidské existence se zemí. Kde byl tehdy bůh? Čí bůh? Křesťanský?
Židovský nebo muslimský? Co když mu to bylo jedno? Co když mu je jedno, zdali v něj věříme, či
nikoliv? A co když žádný bůh není? Nebo jsou tyto řeči prachsprostým rouháním? Historie se prý
opakuje. To, co se stalo, se může stát znovu a znovu. Lidstvo je neustále zkoušeno a záleží jen na
něm, zdali přežije.
Trvalo měsíc, než se usadil prach a popel. Ano, svět už dávno nebyl tím, čím doposud. Náraz
smetl všechny invazní jednotky a zabil do posledního člověka všechny na starém kontinentu.
Tlaková vlna srovnala zbylé ruiny měst a rozemlela je na prach. Oheň spálil i to málo vegetace,
která ještě na starém kontinentu zbyla. A ti, kteří měli to štěstí, že přežili, zemřeli hladem a žízní.
Nebylo už oč bojovat. Lidé dostatečně vzdálení od epicentra se stáhli do úrodnějších části Asie,
Afriky a Tichomoří. Amerika zůstala i nadále odříznuta od okolního světa. Lidstvo přežilo. Bylo
jedno, v jakého boha věří či nevěří. Zdecimováno vlastní pýchou. A jednou, jednou možná povstane
docela jiné náboženství, které sjednotí celý svět. A ti, kteří přežijí, budou hlásat Jeho dobrotu, lásku
a milosrdenství. Povstane nový bůh... Od té chvíle, kdy se tak stane, až do skonání světa.
Budoucnost vše ukáže a záleží jen na prozřetelnosti, osudu a samotném lidstvu, jaká bude!
- 45 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Prachy nesmrdí
Zdravím všechny čtenáře a čtenářky, při hledání dalšího námětu na workshop jsme ve Fóru narazili
na detektivní tématiku, trochu jsem si z onoho zadání "ulil" a slepil tento příběh. Jde o drsnou hru
na gangsterku z drsné školy a drsného života, proto se ničeho neděste! Hezký den a tak dále. A
šotkům zdar!
*****
Byl večer... Hnusný večer! Venku zase lilo, po nebi pluly temné a špinavé mraky a studený vítr
zanášel tu chladnou břečku, která si říkala déšť, kam se mu zlíbilo. Večer, co by ani psa nevyhnal,
jenže... Já musel ven! Ono se sice říká, že v noci dělají jen policajti a kurvy, ale jeden si prostě
nevybere. Kurva nejsem, proto zbývá už jen ten policajt...
Kráčel jsem po špinavém chodníku a nevšímál si okolo stojících lidí. Jejich ksichty jsem už
beztak znál takřka nazpaměť. Byl jsem v pochybné čtvrti, takže kolem mne byly jen šlapky, pasáci a
díleři. Kdybych chtěl a ukázal prstem jen na jednoho z nich, našel bych to, co hledám i nehledám.
Jenže... Nechtělo se mi a já měl tu noc docela jinou práci.
K uším se ni nesl vzdálený zvuk policejních sirén. Jako bych zaslechl i sanitku. Zločin se
nezastaví ani ve špatném počasí. Jeden by řekl, že zločin ani špatné počasí nezastaví. Je jedno, jestli
prší, nebo padá sníh. Může klidně mrznout nebo pražit slunce... Lidé se nezmění a jen naivka by si
myslel, že se dá lidstvo na pokání. Hovno.
Zabočil jsem do jedné z mnoha špinavých ulic a pomalu se vzdaloval od hlavní třídy, ve které
bylo alespoň trochu bezpečno. Jsem polda, ano, ale to mne před druhými neřády nezachrání. A že
jsem policajt... Co na tom? Ani já nejsem svatej! Také beru úplatky, mlátím podezřelé a plivu
šlapkám do tváře, pokud mne naštvou. Na druho stranu, když mne holka dojme a má na to, také ji
občas provětrám sukni. Co na tom? Jsem přeci chlap...
Kdesi zaštěkal pes. Tu zavřeštěla kočka. Možná honil pes tu kočku, nebo obráceně... kočka psa!
Pak jsem zaslechl ještě dopad převrácené popelnice a divoké psí štěkání, které se mísilo s kočičím
syčením. Kdo vyhrál? Bylo mi to jedno. Nakopl jsem prázdnou plechovku a zapadl do dveří, na
kterých byl sprejem namalovaný neslušný výraz. Je slůvko: „píča“ neslušným výrazem? Pro koho?
Pro nažehlené panáky? Kolikrát se mi stalo, že mi podezřelí vynadali do pánských přirození? Zvykl
jsem si.
Bral jsem shody po třech. Jeden by řekl, kde beru tu sílu a náběh, když mám nohy krátké jako
plaňky u plotu? Chce to cvik a občas se to také jednomu nepodaří, to potom rychle chytá balanc a
doufá, že ruce zachrání to, co nohy nedovedly. Nejednou mi cigáro vypadlo z huby a já ze sebe
vysoukal i nějaké to sprosté slůvko, že by se i jeptišky pokřižovaly. Znal jsem faráře, který o
nedělích kázal tak hezky, že se mu miska vždy plnila drobnýma a přes týden byl schopen mimo
kostel nadávat jako špaček, když trestal hřích na ulicích. Bylo mi divné, že ještě žádný hříšník
neztrestal jeho...
Byl jsem na místě. V celku. Zatím v celku. Netušil jsem, co přijde. Vlastně co má přijít. Dostal
jsem tip. Jeden z mých práskačů neměl na fet, tak kápl božskou. Povedlo se. Nešel jsem však po
drogách nebo po zbraních. Byly v tom prachy, jak jste zcela určitě pochopili. Špinavé peníze. Skoro
jsem se divil, když jsem přišel na to, že nejsou falešné. Peníze prý nesmrdí. Ne, ne těm, kteří na to
mají náturu a nezvedá se jim kufr při pomyšlení, jak je dotyční „vydělali“.
Rozrazil jsem dveře a rychlým pohybem očí změřil byt, do kterého jsem vpadl jako rozjetý vlak.
Byla to chyba! Byla to chyba? V obýváku, pokud se ta místnost s rozbitou televizí takto dala nazvat,
jsem načapal dva chlapy u dvou otevřených kufrů, jak za špinavým stolem počítají desetidolarové
- 46 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
bankovky. Koutkem oka jsem zahlédl i jednodolarovky. Nedal bych ruku do ohně za to, že měli pod
stolem i kýble s drobáky na telefon. Pro Krista, kde ty prachy splašili.
„Policie, ani hnout!“ řekl jsem co nejtvrději s vědomím, že za mnou žádné posily nestojí. „Na
nic se neptám a hned střílím!“
„Ty vole, co je to za chlapa?“ podíval se jeden gauner na toho druhého. Na jménech nezáleží.
Bylo mi to jedno a jim také. Co na tom, jak se kdo jmenuje? Na náhrobním kameni může být jméno
jaké chce! Než jsem se zarazil ve futrech do obýváku, už jsem měl v obou rukách svou zbraň,
nepodobnou dělu z bitevní lodi, a mířil jsem na oba muže s penězi v rukou.
„Kurva, to jsem se lekl, teď abych to počítal znova! Ty seš ale debil!“ řekl mi ten neoholený.
„Píčo!“ řekl ten oholený a zazubil se. „Co si dáš? Kafe došlo a čaj nemáme. Tvrdý tu nemáme,
na počítání musíme být střízliví!“
„To jste vy? Hned jsem vás nepoznal...“ pokrčil jsem rameny a zastrčil kvér zpět do pouzdra.
Otočil jsem a koutkem oka viděl, jak ten třetí zavíral se smíchem dveře. Viděl, že jsem si nakopl
palec u levé nohy. Nemám machrovat, když na to nemám.
„Nazdar!“ pokývl mi hlavou i rukou a na okamžik si prohlédl chodbu stejně špinavou, jako byl
celý dům a možná i celá čtvrť. „Nikdo tě nesledoval?“
„Jen jedna kočka a jeden pes!“ řekl jsem vážně. „Ale nevím, jestli on jí chtěl natrhnout řiť, nebo
ona jemu!“
Muž u dveří se na mne nechápavě podíval.
„Obyčejná kočka a obyčejný pes, honili se a možná si pak i spolu zašukali. Jinak docela
obyčejný provoz, šlapky a jejich pasáci, feťáci a další kokoti. Nikdo mě nesledoval, aspoň o tom
nevím...“ pokrčil jsem rameny.
„Co dělá stará?“ zeptal se mne ten oholený u kufrů.
„Vím já?“ zakřenil jsem se. „Třeba zrovna chrápe s mým kolegou, nebo se dělá sama na hajzlu.
Možná i brečí u nějaké blbé telenovely... Haranty nemáme! Proč se ptáš? Víš o někom, kdo by měl
o tu mou škatuli zájem?“
„Jen tak se ptám, ze slušnosti!“ dostalo se mi odpovědi.
„Kolik tu toho máte?“
„Asi půl milionu... Prozatím, málem jsem se musel dát znovu do počítání, vypadal jsi jako
jezdec z Apokalypsy. Ježíši, málem jsem zapomněl, do kolika že jsem to napočítal!“
„Do deseti, vole!“ řekl ten druhý. „Už se ví, kdo ty prachy vypere?“
„Já, ne?“ pokusil jsem se o vtip.
„Ty máš doma prádelnu?“ zapochyboval ten neoholený. „Dal ses na další práci? To ti závidím,
že to všechno stihneš!“
„Mám to všechno dobře naplánovaný!“ nahodil jsem ramena a pak to přišlo.
Jako vždy, nečekaně. Nejdřív to cinklo. Nejprve jsem si myslel, že někdo z těch blbců rozbil
nějaké sklo. Jo, sklo se rozbilo, ale vokenní. Dostal jsem jednu do ramene a odletěl na protější zeď.
Tu naproti oknu. Skoro jsem se posral. Tohle byla velká ráže, naštěstí mi jen proletěla ramenem a
nechytla kost, jinak bych byl bez ruky. Jak to, že ten hajzl věděl, že jsem levák? Asi viděl ten můj
nástup. Další schytal ten neoholený. Pak přišel na řadu ten druhý a než jsem spadl na zem, koupil to
i vrátný. Co se tu, kurva, děje? Na víc jsem se nezmohl, protože někdo vyvrátil dveře a muži v
maskáčích vpadli do bytu.
„Policie, nikdo ani hnout!“ slyšel jsem. Cože? Zásahovka? Od nás? Hovno! Šel jsem najisto a
dobře jsem se ujistil, aby mi nikdo z oddělení nešlapal na paty. Že by někdo z vnitřních záležitostí?
Kurva. Jak by na mne mohli přijít? Vždy u nás byl každý druhý polda sviní! Ne, smrdělo to na sto
honů, že by konkurence? Na co jsou, do prdele, potom pakty s mafií, když je nikdo nedodržuje,
ledaže...
„Je tu ještě někdo jiný, hajzle?“ slyšel jsem od jednoho z těch zakuklenců a díval se do jeho
- 47 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
černých očí. „Ptám se, je tu ještě někdo jiný?“
„A ty tu někoho dalšího ještě vidíš?“ zeptal jsem se pomalu a zašklebil se.
Dostal jsem ránu pěstí, kdybych to schytal pažbou samopalu, už bych nejspíš dávno prděl do
hlíny.
„Zeptám se ještě jednou, čekáš další návštěvu? Kdo si měl ty kufry odnýst?“
„Já!“ řekl jsem, neměl jsem chuť počíta své zuby na špinavé zemi.
„Ty jsi kurýr?“ zeptal se mne tentýž zakuklenec nevěřícně.
„Tady je čisto!“ slyšel jsem další hlas.
„Tady taky...“ přidal se nový hlas, který mi však byl povědomý. Kulas. Doprdele, co ten tu dělá?
Vždyť byl z mravnostního?! Ledaže?
„Všichni jsou v obýváků, přežil někdo?“ zeptal se další muž. Poznal jsem jen jednoho z nich.
Jenže... Bolest v rameni byla tak silná, že bych si nebyl v tu chvíli ničím jistý.
„A do piči!“ řekl muž, který měl být tím, za koho jsem ho měl.
„Jo,“ souhlasil jsem.
„Co ty tu děláš?“ zeptal se a zkušeným pohledem hodnotil mé rameno. „Čistý průstřel... Ty máš
ale kliku, vole!“
„Zatím...“ pokrčil bych rameny, kdyby to tak nebolelo. „Co tu děláš?“
„Co tu děláš ty?“ zeptal se a zapílil si. Ostatní muži buď hlídali chodbu, nebo uklízeli byt.
Mrtvoly mých rádoby společníků naházeli pod stůl a prachy do kufrů.
„To co vy...“ řekl jsem. „Přišel jsem si pro prachy a co bude teď?“
„No...“ zamyslel se Kulas. „Záleží na tom!“
„A seš tu pracovně, nebo...“ přivřel jsem oči.
„Záleží na tom...“ pokračoval známý. „Zastřelit tě nechci, ne že bych nemoh, ale nechci...“
„Já tebe taky ne!“ uchechtl jsem se. Muži okolo se zasmáli také.
„Na to, že seš v pěkný bryndě, seš děsný srandista...“ zamračil se Kulas. „Hele, uhrajem to na
moment překvapení. Byls tady jako čistě náhodou, ti hajzlové tě překvapili, dostali tě, pak jsme tu
vlítli my, ale kufry tu už nebyly. Ty vo ničem nevíš, upadl jsi do bezvědomí... Hele, kdo ti dal
vlastně hlášku?“
„To ti nemůžu říct!“ řekl jsem.
„Chápu,“ zamyslel se Kulas. „Hele... Ty prachy si berem, ale můžu ti na smluveným místě
nechat podíl... Teda... Jestli chceš!“
„Ne, že by na tom záleželo...“ začal jsem. „Ale škoda těch chlapů...“
„Lidí bylo a ještě bude!“ zakřenil se Kulas. „Hele, neber to osobně, ale...“
Víc už nevím, probral jsem se s pořádnou boulí na hlavě, když už byl nový den. Slunce sice prý
vyšlo na oblohu, ale bylo schovaný za těmi mraky, ze kterých pořád lilo. V baráku bylo vcelku
rušno. Po chodbě někdo chodil. Kdesi vřeštěla děcka a ožralí dospělí. Tu štěkal pes, nebo vřískala
kočka. Prostě klasika.
Nemohl jsem pohnut levou rukou. Někdo mi zaškrtil rameno, abych náhodou nevykrvácel. Jo,
zabít policistu, to chce nejen mít koule... Snad tam ty prachy budou. Mí bívalí společníci se váleli
pod špinavým stolem na špinavém koberci a nepříčetně na mne zírali. Vypadli docela překvapeně.
Já bych překvapený byl, jenže... Může být člověk překvapený, když je vlastně po smrti? Kdesi
houkaly sirény. Možná mi jede na pomoc kavalérie a možná také ne. Myslel jsem na to, jestli
vstanu. A také na to, jak z toho ven. Ne, že bych se nedovedl ze všeho vykroutit, ale už mě to po
pravdě pěkně sralo. Copak? Ta kurevská konkurence! A také ta prohnilá špinavost mezi lidmi, už se
nedalo věřit ani našinci.
Jo, já mám sice co nejmíň mluvit, že jo... Ale taky jsem jen člověk. Sešel jsem na ulici a
nepřítomně civěl na okolo jdoucí, či stojící, lidi. Byli mi fuk. A já jsem jim taky byl nejspíš u
prdele. No a co? Život je pes. V kapse mi zazvonil mobil. Čekal jsem, kdo to bude... Manželka?
- 48 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Nebo šéf? Nebo Kulas? Postupně mi zazvonili všichni. Pořadí není důležité. Důležité je, že dejchám
a že to posraný slunce ještě svítí na obloze, přestože furt chčije. To je zase den! Ale přežil jsem.
Škoda jen... Těch chlapů, nebo těch prachů? Jakou cenu má posranej lidskej život?
Když jsem byl na hlavní třídě a nechal ten špinavý blok bytů za sebou, zastavili mě kolegové.
Vtáhli mou maličkost za zadní sedadlo a odvezli do špitálu. Dostal jsem pochvalu, vypsal několik
hlášení a myslel na to, kdy mne ten život zase překvapí. A proč vlastně? To jsem si myslel, že mě už
nic nepřekvapí! Chyba lávky. Připadám si jako v nějakém posraném filmu. Ještě štěstí, že hlavní
hrdinové většinou neumírají mladí a také štěstí, že Kulas držel své slovo. A co? Prachy přeci
nesmrdí, nebo snad ano?
- 49 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Prachy nesmrdí 2
Zdravím všechny čtenáře a čtenářky, při hledání dalšího námětu na workshop jsme ve Fóru narazili
na detektivní tématiku, trochu jsem si z onoho zadání "ulil" a slepil tento příběh. Jde o drsnou hru
na gangsterku z drsné školy a drsného života, proto se ničeho neděste! Hezký den a tak dále. A
šotkům zdar! Snad se vám bude pokračování líbit i s tou fuseklí... ;-)
*****
Lhal jsem. Tehdy i teď! Nemám ženu a nejsem ženatý. Jsem tedy lhářem? Nebylo by na tom
nakonec nic divného, pořád lžu. Lžu si do vlastní kapsy už od samého rána. Když vstanu. Když jdu
do práce. Po práci, nebo před usnutím. Tu a tam se musím zamyslet, zda jsem za svůj posraný život
řekl vůbec někdy pravdu... V pekle zřejmě překážet nebudu.
Ale nebyl jsem jediný! Všichni lžou. Neustále. Někdo více a někdo méně. Jen kdybych neměl tu
pitomou práci. Hledat pravdu v hromadě lží. Zlatou minci ve sračkách každodenního života. Peníze
od Kulase mi chvíli vydržely. Něco jsem prohrál na dostizích. Ti pitomí čoklové ani neumějí běhat.
Honí se za podivnou hračkou, která před nimi letí na podivné rouře uvnitř běžeckého okruhu,
jakoby se honili za svým vlastním ocasem. Také si lžou... Sobě i jeden druhému, že jsou mimořádní
a výjimeční.
Sedl jsem si za stůl ve své špinavé kanceláři a pohlédl jsem z okna. Nepršelo. Na bezmračném
nebi s podivným nádechem všudypřítomného smogu zářilo žluté slunce. Jako slunečnice... Občas
jej ušpinil nějaký ten našedlý mrak zašpiněný kouřem z továrních komínů. Tu a tam se na blankytu
zableskl, jako okřídlený šíp, trup letadla, které letělo bůh ví kam. Ovšem... Těm namydleným a
vyžehleným panákům jsem ani za mák nezáviděl. Posraný život!
Dal jsem si nohy na okraj desky stolu a otevřel jednu ze zásuvek. Byla tam. Čekala na mne.
Trpělivě a tiše. Můj ranní lomcovák a urychlovač. Trochu jsem se bál, že tam nic nebude. Vždy
jsem sahal najisto. Byl jsem svině, ale uměl jsem být spravedlivý. Pro některé je to jen slovo...
Prasata jsou prý špinavá a já jsem... čestná svině, která se pro kus pravdy neštítí nakopat kdejakého
gaunera do prdele nebo rovnou do ksichtu. Jednou, podruhé, potřetí... Dokud dýchá. Jednou tam
stejně skončíme všichni. A budem svorně prdět do hlíny!
„No nazdar,“ houkl na mne jeden ze spolupracovníků. Měl na sobě laciný oblek a v hubě
převaloval žvýkačku. „Jestli vypadáš, jak se cítím, pak bůh s tebou...“
„Nápodobně,“ řekl jsem mu a zakřenil se. „Něco nového?“
„Ne, samé prkotiny, rutina...“ mávl rukou. Už chtěl odejít, když se zarazil a nakoukl zpět do mé
kanceláře bez dveří. Okna měla, ven na ulici. „Málem bych zapomněl...“
A do piči, řekl jsem si.
„Na co?“ zeptal jsem se. Píchlo mne u srdce. Bylo to, jako kdyby mi někdo vrazil k srdci
armádní nůž. Žádný perořízek, ale pořádnou kudlu a pěkně s ní v ráně točil, až kosti skřípaly.
„Našli...“ ztěžka polkl a díval se, jak mi po čele stéká pot. Nejspíš to bude vyznívat jako klišé,
ale měl jsem čuch na průsery. A průsery měly čuch na mne... Nevím, jak jsem to dělal, nebo jak to
dělal samotný osud. Kdosi kdysi řekl: „Věřím, že bůh existuje, ale nemá mě rád!“
„Tak se, kurva, vymáčkni!“ houkl jsem na něj a sundal si nohy ze stolu.
„Našli tvou holku,“ řekl a na okamžik zůstal viset na mém překvapeném obličeji.
„Modroočko?“ vysoukal jsem ze sebe, jakoby šlo o větu dlouhou přinejmenším půl domovního
bloku. „Mo... Kde?“
„V docích...“ povzdechl si.
„Ve kterých?“ zamračil jsem se. Jsme na ostrově. Manhattan je kurevsky velký kus země se
- 50 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
spoustou přístavů.
„Máš to v té žluté složce na stole,“ mávl rukou. „Promiň...“
To snad není pravda! řekl jsem si. Proč ona? Co komu udělala? Byla kus ženský, žádná
užvaněná a uchechtaná píča, ale holka se všemi pěti pé! Posadil jsem se na židli jako spráskaný pes
a otevřel složku. Skoro se mi obrátil kufr. Byla tam. Hned na první straně. Ne. Byla na fotce a já ji
viděl v modrých šatech, které ji tak hezky šly k jejím velkým očím s velkýma řasama. Samo sebou,
že měla velký kozy a zadek, ale ona sama o sobě byla kus ženský, takže se při její výšce ty
přednosti snadno ztratily. Nevím proč, ale neměl jsem rád malý ženský, připadal jsem si s nima jako
úchyl. Takový ten pedofil, co slintá každé den před dívčím gymnáziem a honí si v křoví kačera.
„Kurva!“ vydechl jsem nahlas. „Hej, Same, víš něco, co není v těch papírech?“
„Někdo ji odvezl z vaší oblíbené restaurace a pak ji zatáhl do toho špinavého přístavu...“ ukázal
se tentýž muž, který mi naznačil, že pro mne dnes nastal malý konec světa. „Prý jsi tam na ni měl
čekat!“
„Cože? Proč? Neměli jsem domluvenou schůzku,“ řekl jsem. Otevřel jsem naplno velký šuplík
a vytáhl dvanáct let starou whisku. Ještě nebyla ani otevřená. Uzávěr hlasitě křupl a já myslel, jak
dotyčnému lámu krk. Neměl na ni sahat! Neměl jsem ani led. Rychle jsem odšrouboval uzávěr a
zhluboka jsem se zaklonil.
„E-e,“ zahoupal se kolega v bocích. Nebyl teplej, jen to skoro neustál, jak ve mně v tu ránu
zmizela polovina flašky. „Aby se ti náhodou...“
„Neboj, můj kufr to zvládne, bude muset!“ otřel jsem si hubu a nabídl mu taky. „Jestli chceš, tak
to dojeď!“
„Ale vždyť... Tak jo, nechám si to na večer...“ souhlasil. „Je mi to líto. Někdo ji tahal za fusekli
a pak... Prý netrpěla!“
„To doufám, jinak dotyčného stáhnu z kůže, nasolím ho od hlavy až k patě, do řiti mu strčím
grilovací šavli a nechám ho otáčet se půl dne na mírném ohni!“ zahromoval jsem. Každodenní ruch
oddělení na okamžik utichl. „Omlouvám se, lidi, někdo mi oddělal holku!“
„Oni to už...“ zamračil se kolega, „vědí!“
„Aha,“ pokrčil jsem rameny. „Pomůže mi to?“
„Máme číslo auta, které ji tam odvezlo. Máme i řidiče, ale...“
„Je to taxík a dotyčný dostal velké dýško a o ničem neví,“ doplnil jsem ho. „A ona tam nejela
sama...“
„Asi tak nějak,“ souhlasil kolega. „Byli to profíci...“
„A já jsem co? Zelenáč, co má máslo na hlavě? Jako bych jí to neříkal...“ zamrkal jsem. Slzy se
mi draly do očí. Nešlo to zastavit. Rozbrečel jsem se jako malé děcko. Harant. Byl jsem na dně.
Zabili mou... Doprdele holka, co se to vůbec s námi se všemi stalo? Kdo by měl zájem na tvé smrti?
A proč? Copak není na světě dost jiných lidí? Proč právě ty? „A dál? Co tam máš dalšího?“
„Dohromady nic...“ pokrčil kolega rameny. „Drak proklepl všechny strany a...“
„A?“ zarazil jsem ho otázkou. Jediné písmenko... Draka jsem znal. Byl specialistou na
informace a každý informátor z něj sral jagymagy. Vždy je tu nějaké "ale"!
„Nikdo o ničem neví. Taliáni, žluťáci, černé huby, nikdo o ničem neví...“ uslyšel jsem odpověď,
kterou jsem vlastně ani slyšet nechtěl. „Ani mezi bělochama se o ničem neví... Jakoby na zem
sestoupil...“
„Na boha nevěřím,“ houkl jsem. Otřel jsem si slzy čistým kapesníkem a zakuckal se. „Kdyby
bůh existoval, nezabili by mi Modroočko. Někdo musel něco vidět...“
„Viděl...“
„Neříkej mi, že je dotyčný svědek po smrti?!“ zamračil jsem se jako černočerná noc.
„Jo, byl to stejně nějaký ožrala, našli u něj nedopitou flašku s levnou kořalkou...“ dostalo se mi
odpovědi. Zatáhlo se. I počasí stálo při mně. Proč bych měl brečet jen já? Kurva! Byl čas prolít
- 51 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
nejen slzy za kus poctivý ženský, která nebyla žádnou blbou káčou myslící jen na prachy, chlast a
šoustání. Ona byla... Jedinečná!
„Jak je? Aha... Doprdele práce!“ pozdravil mě šéf, když se uráčil vyjít ze svého proskleného
kumbálu, ve kterém se naparoval jako páv. Plešatěl a měl bříško. Bůh ví, co na něm ženský viděly.
Ale prcat prý uměl, to jo. Jeden by řekl, kde na to bere čas, když jej doma čekala ženská a tři
haranti. „Je mi to líto... Pracujeme na tom!“
„Jasně,“ řekl jsem. „A?“
„Myslím, že víme, kdo to byl...“
„To si děláte, šéfe, kozy?“ pohlédl jsem do jeho hnědých očí. Byl napůl taliánem a bylo to na
něm znát. Beztak se cpal každou chvíli špagetami a zapíjel je vínem. Bůh ví, co ti Italové vlastně
dělají. Ale pořád lepší, než kdyby byl žid... Nic proti, ale nemám je rád. Jsou úlisní a pořád myslí
jen na peníze. Já vlastně taky. Jaký pak byl mezi námi rozdíl?
„V té restauraci viděli Malého Johna,“ řekl pomalu.
„A malý John dělá pro...?“ zeptal jsem se, přestože odpověď byla nasnadě.
„Pro Velkého Johna! A oba mají docela neznámého zaměstnavatele, který je tajemnější než sám
Ježíš Kristus,“ řekl mi šéf a poplácal mě po ramenou. „Upřímnou soustrast...“
„A to si myslíte, šéfe, že kvůli protidrogového nechám ty dva buzeranty žít? Jen tak chodit po
tomhle zkurveným světě a dýchat tenhle extrovní vzduch?“
„Budeš muset, hochu,“ zapíchl do mne šéf svůj ukazovák nekompromisně. Kdyby nebyl mým
šéfem, tak mu ho zlomím. Jenže... Některé věci se prostě nedělají.
„Provedu...“ přikývl jsem. „Ale...“
„Nechci, aby ses kolem nich jen ochomejtl... Rozumíš?“ zamračil se velitel oddělení. „Jsou pro
tebe tabu. Ať už jsou buzeranti, nebo ne...“
„Mne jejich orientace nezajímá,“ odfrkl jsem si.
„Tím spíše...“
„Můžu ji aspoň vidět?“ zavolal jsem za odcházejícím šéfem. „Kam ji odvezli?“
„Do centrální... Adresu tam máš taky!“ ukázal na složku na mým stole.
„Doufám, že s ní zacházeli se vší úctou, jinak si seženu několik deštníků a všem, kteří na ni
sahali, je strčím do řiti a rozevřu...“ řekl jsem. Ale nikdo mne nebral vážně. Je to fakt. Kde bych
sehnal tolik deštníků a ještě v patřičné velikosti?
„Co budeš dělat?“ zeptal se mě kolega. Zamračil jsem se nad nehranou účastí. Tuším, že byl do
ní také udělaný. Vlastně mi ji závidělo celé oddělení... Muži i ženy, že by byly všechny kolegyně
lesby, nebo jsem takový kanec? Byl jsem sám sobě nechutný. Na chvíli jsem si znovu sedl za svůj
stůl a vyvěsil telefon.
„Pro nikoho nejsem doma!“ zavolala jsem do prázdných futer. „Žádné hovory nepřijímám...“
Sedl jsem si do koženého křesla, ze kterého budu mít leda tak hemeroidy a dal si nohy opět na
stůl. Její otevřená složka na mne tiše zírala a hned na první straně... Ležela tam v šatech lascivně
vyhrnutých do půli stehen s obličejem přitisknutým ke špinavému betonu. Včera pršelo, takže ji
déšť hezky smáčel. Vypadala jako nějaká pohozená Barbína a nebýt té kaluže krve, strčil bych ruku
do ohně, že jde o pannu pro dospělé...
Proč? Proto, debile! řeklo mi mé druhé já. Seš pěkný kokot, proto. Cos vůbec včera dělal? Měl
jsem okno. Ne, nebyl jsem nalitej. Nebral jsem žádné drogy. Nekouřil jsem mariánku. Nešňupal, ani
si nepíchal ty ohřáté sračky do žíly. Něco tu nebylo v pořádku. Jako bych byl včerejší noc mimo své
tělo. Kde jsem vůbec byl? Co jsem dělal? Doprdele... Třeba jsem opravdu z jiné planety!
Někdo se jí vnutil do přízně. Malý a Velký John? Ne, ti byli jen poskoci. Ale koho? Je to sranda,
ale do teď jsme to nezjistili. Ti dva teplí bratři pro někoho dělali a uměli to tak dobře, že nám jeho
identita zůstávala utajená. Jakoby pracovali pro samotného Santu. Ale kde jsou sobi? Co udělali s
dárky? Kam zaparkovali saně? Teď v létě?
- 52 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Na co myslíš, nechceš pomoct?“ zeptala se mne jedna z kolegyní, měla tak podobný hlas...
„Modroočko?“ zeptal jsem se. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Pořád jsem měl pocit, že se mi
to všechno jen zdá a že se z toho probudím. Zpocený a mokrý jako malé dítě, které se bojí každého
stínu.
„Ne, to jsem jen já, Veronika,“ řekla smutně a usmála se na mne svýma temně modrýma očima.
Také je měla modré, ale byla docela jinou ženskou. Žádná laň, ale pořádná fenka s pohledem, který
vám vidí až do žaludku. Ona byla jiná... Byla dokonalá! Chyběl mi její úsměv. Její povzdechnutí.
Pohození hlavou. Zavlnění v bocích. Její přítulná náruč. Kurva... Ještě chvíli a znovu se rozpláču.
Kde je mé tvrdé a nekompromisní já? V řiti...
„Nic nechci,“ řekl jsem. „Ale díky!“
„Nemyslíš na to, jak těm dvěma natrhnout zadek, že ne?“ zeptala se starostlivě. „Nedáš si kafe?
Snídal jsi?“
„Myslím, že...“ řekl jsem a myslel jsem to vážně, „nic nechci, díky. Někam si zajdu!“
„Můžeš, šéf ti dal několik dní volna, prý makáš jako kůň. Zasloužíš si...“ řekla a smutně se
usmála. „Najdeme je... Ho! Tu svini...“
Oba jsme věděli, že je to jen lež. Jak já se nenáviděl. Jak já nenáviděl ty polopravdy a lži
zabalené do laciných slovních hříček a obratů. Pousmál jsem se. Smutně. Kůň by to udělal určitě
lépe.
„Raději půjdu,“ řekl jsem se smutně. „Třeba se opiju. Počítám, že jsem z toho případu venku.
Osobní záležitost...“
„Přesně,“ přikývla. „Je to pro tebe příliš osobní... Znáš to!“
„Znám...“
Ztratil jsem svůj obvyklý náboj. Pohled na svět. Všechno se to posralo během okamžiku. Vzal
jsem si z věšáku kabát. Venku bylo opravdu zamračeno a nechybělo mnoho, aby začalo pršet. Ona
tlaková níže přeci jen dorazila. Já se cítil ještě hůř, než to počasí tam venku. Kopnutím jsem zavřel
šuplík, který sloužil jako zásuvka pro ohnivou vodu a srovnal jsem papíry na stole. Času dost. Lidé
se pořád okrádají, zabíjejí a znásilňují, proč by měl být dnešek výjimkou? Seru na práci. Práce
počká! Neuteče...
„Tak čau za několik dní,“ řekl jsem. „A díky za starost.“
„Dej pozor,“ řekla mi a snažila se mi očistit neexistující smítko na koženém kabátě. „Měls
tam...“
Chtěl jsem říct: hovno, ale nebylo by to správné. Jsem sice svině, ale mám své zásady. Oba jsme
věděli, že své slovo nikdy nedodržím. Vlastně jsem nedokázal lhát jen jí, dívce, která byla teď
mrtvá. A o to více jsem se neměl rád. Ona byla pro mne vším. Modrooká krasavice, které bych snesl
snad i modré z nebe. Kdyby to šlo. Je to pravda, vše dobré trvá jen krátce. A bude hůř, lépe už bylo.
Bylo mi zle a se mnou to šlo z kopce, začal jsem filosofovat...
„Já vím... díky!“ Bože, jak to bylo patetické. Whiska se mi začala neklidně hýbat v břiše. Kufr.
Snad to ustojím. Ne, měl jsem ji rád, docela se mi líbila, jen jsem byl rozhozený ze smrti
Modroočka. Trochu mi ji i připomínala. Věděl jsem kam půjdu. Ale do márnice jsem jít nechtěl. Na
to je ještě dost času. Třeba se tam spolu sejdeme. Možná dřív, než se oba nadějeme. Pak bude i smrt
na naši lásku krátká.
„Tak běž, frajere,“ odstrčila mne ke dveřím u schodiště. „Běž, než tě nakopu a nezlob!“
„Provedu,“ pokýval jsem hlavou. Zapomněl jsem to říci, ona... Byla zástupkyní našeho šéfa.
Děsná samice a také děsná dračice. Ale, nebyla můj typ... No co. Nemůžu ojet celý svět. A přestože
jsem byl vždy tvrďákem, držel jsem smutek. Kulas měl pravdu. Lidí je na světě jako smetí. A
dneska se celkem nic nedělo. Jen mi někdo včera sejmul holku. A ten posraný svět se na mne aspoň
na malý okamžik pousmál, jako by mi také říkal, kam že to patřím. Připadal jsem si jako kluk, který
spadl do žumpy a snažil se ze všech sil v těch sračkách plavat. Jednou byl nahoře a jednou dole.
- 53 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Měl jsem pocit, že se topím a dno je někde v nedohlednu.
Malý a Velký John. Debilní jména a debilní příjmení! Dva teploušci, kteří byli vlastně těmi
nejtvrdšími hajzly v okolí. Jen jedno nedovedli. Zabít holku. Která svině to mohla udělat? Mně? A
proč? Šlo o zprávu? Od koho? Kdo bude příští obětí? Nebál jsem se smrti. Bál jsem se bolesti. A to
posraný rameno mě stále ještě pobolívalo. Kulasovi bych nejraději zakroutil krkem! A také všem
jeho lidem. Ten, kdo mne střelil do ramene, si to musel užít...
No co, zajdu za svým starým známým. Vlastně jich bude víc. První na řadě je Kulas. Došly mi
prachy a já potřeboval nějaký mergle pro jazyky. Zadarmo ani kuře nehrabe a co bych pro svou
holku neudělal? Naposledy... Vyšel jsem ven na tu posranou ulici a pohlédl vzhůru. Nepršelo.
Temná obloha se mi vysmívala do tváře. A ani kapka deště. Zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si klopy
kabátu. Chladný vítr rázoval mezi mrakodrapy a svištěl celým ostrovem. Tiše mi šeptal do uší
oplzlé hlášky, jakoby věděl, že mě tím jen naštve.
Modroočko? Kdo ti ublížil? Někdo se mi otřel o kabát a zmizel za rohem. Na malý okamžik
jsem viděl modré šaty sahající něčí ženě takřka po kolena. Co se to...?
„Halo, postůj chvíli!“ volal jsem za ní. Byla to ženská. Ale byla to opravdu ona? Co když jsem
zemřel? Vyšel na ulici a přejelo mě auto? Ne, byla to jen nějaká stará rachejtle, něžně se na mne
usmála a já se usmál také. Co jsem měl dělat? Omluvil jsem se, že je to omyl a v tu chvíli mě
napadlo, že mám ještě nějaké chechtáky a že Kulas počká...
Vzal jsem si taxík a vydal se za oběma bratry. Ono to vlastně ani bratři nebyli, bratři spolu
obvykle nespí, ale vykládejte to malým dětem. Byli nevlastní. A zůstalo jim to. Jenže... Rodiče jim
někdo zabil ještě v raném věku a tak oba vyrůstali v děcáku. A co je nejlepší školou života? Co se v
mládí naučíš... Jsou chvíle, kdy bych byl raději ženskou. Jenže, nechtělo by se mi rodit a bulet nad
každou koninou. Máme to, my chlapi, lehčí? Správný chlap prý nepláče. Ano, ale správný chlap ani
ženu neuhodí. Dojel jsem až k jedné z makarónských restaurací a zaplatil taxikáři za rychlou jízdu.
Pořád jsem nevěděl, jak ty dva donutit, aby mi řekli, pro koho tu špinavou práci udělali. Třeba mi
dopomůže náhoda?! A má velká pistole mne tlačila u boku...
Copak ta holka nevěděla s kým jde? Ne, nevěděla. Byla jako skleníková kytka, která nemá v
květináči před domem co dělat. Vešel jsem dovnitř, sedl si za stůl a objednal si jídlo a pití. A znovu
jsem měl pocit, že jsem v nesprávnou dobu na nesprávném místě. To rameno mě stále bolelo.
Píchalo, jako by mi do něj někdo strkal nůž a zároveň jej zase vytahoval ven. Který úchyl by si
liboval v něčem takovém? Nic neříkající pingl mi postavil na stůl velký talíř s makaróny, omáčkou
a sýrem. Neobjednal jsem si, ale záleží na tom? Poděkoval jsem a pustil se do jídla. Z talíře se ještě
kouřilo. Pak si ke mně někdo přisedl. Z každé strany jeden.
„Dobrou chuť,“ řekli jednohlasně.
„Díky,“ zabručel jsem. „Je toho dost, nedáte si?“
„Co chceš, fízle?“ zeptal se jeden z bratrů a opatrně mi ubrouskem utřel červenou skvrnu na
bradě. Jíst špagety je prý věda.
„Modroočko!“ řekl jsem. „Krásná ženská s modrýma očima v modrých šatech... Co vy na to,
pánové?“
Nevím, kdo z nás měl vlastně větší chuť toho druhého zabít. Pochopili to ještě dřív, než jsem
dořekl její jméno. Vlastně se tak ani nejmenovala. Ale to nevadí. Její jméno není důležité, na
náhrobní kámen se může napsat jakékoliv.
„Modroočko,“ opakoval jsem. „Opravdu si nedáte?“
- 54 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Ježíšek vs. Santa, aneb jak to vlastně bylo 2
Bylo, nebylo, za devatero horami, devatero lesy a devatero... Že už to znáte? Tak dobře, začneme
znova... Bylo, nebylo, za devatero městy, přehradami a továrnami ležela v malebném údolíčku jedna
zapomenutá víska... Je to lepší? Tak dobře, milé děti, sedněte si a už ani nedutejte, nebo zapomenu,
jak to vlastně bylo a pak... pak si mě nepřejte! A kdyby něco, tak nic! Za to, že nedostanete dárky,
neručím...
*****
Večer byl na spadnutí. Celý kraj se oblékl do bílé a huňaté peřiny. Na nebi svítily hvězdy a jedna
se předváděla před druhou, která zazáří více. Občas to nějaké nevyšlo a pak tiše spadla na zem, aby
někomu splnila tajné přání. Vždyť přání se neplní jen o Vánocích. Ona víska s kostelní věží nakřivo
se jmenovala Tajemnov. Že ji neznáte? Že jste o ní ještě nikdy neslyšeli? Že není ani na mapě? A
proč by měla být? Pokud nevíte, proč je ona kostelní věžička nakřivo, měli byste si přečíst
předchozí příběh o Santovi a Ježíškovi (nebo Ježíškovi a Santovi)...
Letos však bylo vše jiné! Ne, nebojte se, děti, Vánoce nebyly na blátě. Sněhu napadalo víc než
dost a aby toho nebylo málo, mrzlo až praštělo. Z komínů se vesele kouřilo, za okny svítila světla a
zpoza zdí se ozývala nejedna vánoční koleda. Zdálo se, že nic nemůže pokazit tento vánoční čas,
kdy dětem již dopředu svítila očka očekáváním. Nejedna nastražená ouška čekala, zdali v komíně
neuslyší Santu, nebo neuvidí Ježíška. A ten, kdo celý štědrý den nejedl, ten možná uvidí i zlaté
prasátko.
Všude panovala ta pravá sváteční nálada, jen v místní hospůdce jakoby zdechnul pes. Ano,
přesně tak. Přede dveřmi stály prázdné saně bez sobů. Ne, nešálí vás zrak. Prázdné saně bez sobů.
Pokud patří skutečně tomu podivnému baculatému chlapíkovi v červeném (pozor, nejedná se o
Karkulku), kde jsou sobi? Proč se široko daleko nerozléhá jeho: „Jo-ho-ho!“? A odkdy chodí Santa
na panáka? Nezbývá, než vstoupit do hospůdky, jinak se nic nedozvíme!
„Hostinský, ještě jednu rundu!“ bouchl Santa do stolu, až na něm nadskočily skleničky.
„A nemáš už dost, Santo? Ještě ti vezmou papíry!“ pousmál se bodře majitel hospody.
„Mně?“ podivil se Santa. „Vyloučeno, na světě neexistuje autoškola nebo pilotní kurz na soby a
saně...“
„A kde máš soby? A kde dárky?“ mrkl na něj hostinský, když naléval Santovi další rundu rumu
značky Tuzemák.
„To kdybych věděl,“ dal si Santa hlavu do dlaní. „Sobi jsou pryč a dárky taky...“
„Von tě někdo okradl?“ podivil se hostinský. „Tebe, Santu?“
„Už je to tak, ale až já ho chytím, vymáchám jej v Severním ledovém oceánu!“ zahrozil pěstí.
„A co budeš dělat?“
„Co by?“ pokrčil Santa. „Počkám tu na Ježíška!“
„Na Ježíška?“ podivil se hostinský. „Na toho jsem přestal věřit už v dětství...“
„Asi to flákal,“ pokrčil Santa rameny. „Ono je toho vlastně na něj moc, takový malý... s holou
zadnicí, ani na kaťata nemá a o botkách ani nemluvě!“
„Třeba je z chudé rodiny...“ pokrčil hostinský rameny. „To je potom těžký!“
„No jo...“ zabručel Santa. „Ale kdo ví, jak to vlastně bylo!“
„Já do našeho kostela nenaboural a nevzal Ježíška na Severní pól,“ řekl mu hostinský a vrátil se
za pult, kde začal vášnivě čistit sklo. Když tu... Otevřely se rázně dveře a spolu s mrazivým
vzduchem vstoupil do výčepu i Ježíšek s dárky zavěšenými proklatě nízko.
„Ahoj,“ řekl všem. „Já jsem Ježíšek!“
- 55 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„A to mě poser,“ řekl hostinský pod vousy a hned se opravil: „Jak se vede? Zdravím!“
„Kde je Santa? Viděl jsem před vchodem saně...“ řekl Ježíšek a bouchl dveřmi. „A kde má
soby!?“
„Santa sedí u okna a kde jsou sobi, to netuším!“ řekl hostinský. „A že jsem tak smělý, co piješ,
Ježíšku?“
„Rum!“ neřekl to však Ježíšek, ale Santa.
„A co si dáš ty?“ zeptal se hostinský malého klučiny.
„Jahodový sirup,“ usmál se Ježíšek a šel si přisednout k obtloustlému staříkovi s bílými vousy v
červeném, aby se ho zeptal: „Kde máš soby? A kde máš dárky?“
„Vím já?“ bouchl Santa do stolu a mrkl na Ježíška. „A kde máš dárky ty?“
„Já je nosím u pasu, jsou to kouzelné balíčky, je v nich vše, po čem děti touží...“ pokrčil Ježíšek
rameny. „Mamča s taťkou mi to zařídili, kdo se s tím má pořád tahat!“
„Ty se máš,“ utrousil Santa slzu. „Já rodiče nemám... A ke všemu jsem píchnul...“
„Saně?“ znejistěl Ježíšek.
„Duši,“ řekl mu Santa. „Lidi mě zklamali, holota jedna!“
„Ale máš hodnou ženu,“ řekl mu Ježíšek. „A nepij, nebo zase zabloudíš a do Velikonoc tě nikdo
nenajde...“
„Dárky mi kdosi ukradl a soby taky...“ zavyl Santa jako divoký pes. „Co já nešťastný budu
dělat?“
„Neboj, ono se to...“ Ježíšek však nedořekl. Dveře hospody rozrazila podivná bytost podobná
Santovi, jen nebyla v červeném. „Doprdele, to jsem se lekl!“
„Ježíšku?“ popadl se Santa za břicho. „Ty mluvíš sprostě?“
„Málem jsem si ucvrnknul do trikotu... Ale ty jsi...?!“ zamračil se Ježíšek při pohledu na
postavu v bílé kožešině.
„Děda Mráz!“ usmál se bodře druhý dědula a nohou zavřel dveře. „Hospodo, jednu rundu na
mě, ne... raději dvě! A kdo nepije vodku, ať si pije co chce!“
„No nazdar,“ vydechl Santa a sledoval, jak se k nim Děda Mráz pomalu kolébavým krokem
blíží.
„Nazdar,“ usmál se Děda Mráz bodře. „Že ty jsi Ježíšek? A ty patříš k té americké
konkurenci...?“
„Jo, já jsem Santa...“ mávl Santa rukou. „Jak je v Rusku?“
„Zima,“ pokrčil děda rameny. Vlastně Děda, ale děda jako děda. „Jako všude na severní
polokouli... A kde máte dárky, bando?“
„Rozdal jsem je...“ zalhal Santa. „A soby pustil domů, nezabloudí!“ Ale jistý si tím nebyl.
„A ty Ježíšku?“ přimhouřil Děda Mráz oči.
„Mám kouzelné dárky...“ pokrčil Ježíšek rameny. „Kdo však naděluje dětem pod stromeček,
když jsme všichni tady?“
„To by mě také zajímalo,“ řekl jim hostinský. Před Santu postavil velkou rundu rumu, před
Mráze vodku a před Ježíška sirup. „Na zdraví... A pro mne nemáte nic?“
„E-e,“ zavrtěli všichni tři hlavou. „Jen pro děti. Dospělí si musí pomoct sami!“
„Aha...“ zamyslel se majitel hostince a začal myslet, zda okamžitě nezvýší ceny alespoň o sto
procent. Jeden nikdy neví, kdy sem ta povedená trojice zase zavítá.
„Ať tě to ani nenapadne!“ řekl Ježíšek a zahrozil hostinskému. „My peníze nemáme!“
„Tak čím budete platit?“ zeptal se hostinský, div mu nespadla fajfka na zem.
„My jsme kouzelní,“ řekli všichni tři naráz.
„Kouzla a čáry,“ mávl hostinský rukou. „To mě neuživí! Stejně mi to nikdo neuvěří...“
„Tak si hospodu v Tajemnově přejmenuj na hospodu u Santy, Mráze a Ježíška...“ řekl mu Santa.
„A o tom, že mi tu někdo šlohl soby a dárky neřekneme nikomu ani ň! A uvidíš ten nával, lidi jsou
- 56 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
děsně zvědaví...“
„Tobě někdo ukradl dárky i soby?“ rozesmál se Děda Mráz. „A co s tím chceš dělat?“
„Co by?“ řekl Santa smutně. „Nic...“
„Že by konkurence?“ zamyslel se Ježíšek, ale marně dumal nad tím, kdo by jim mohl fušovat do
řemesla, vždyť nosit dárky není jen tak. A tak všichni tři rozumovali a pili... Pili a rozumovali... Až
v tom měli jasno. Přišli na to, že na to nikdy sami nepřijdou. Jen hostinský pořád tajemně mlčel.
A jak to bylo dál? Kdybych vám, milé děti, pověděl, že se Ježíšek, Santa a Děda Mráz zpili do
němoty a ani ráno nevěděli, kde jsou, nebyl bych daleko od pravdy. Ale to by se ta ves nesměla
jmenovat Tajemnov a nesměly by být Vánoce. Takže...
„Nechci vám nic říkat, ale...“ nakousl hostinský kyselé jablko. A bylo to!
„Copak?“ zeptali se všichni tři svorně.
„Máme tu i školu!“ řekl hostinský a dál jako nic čistil pivní sklo.
„A?“ opět všichni zahřměli, byť šlo o jediné písmenko, nadskakovaly i pivní tácky na stole.
„A v ní neposedné děti...“ dostalo se jim odpovědi. „Občas vyvádějí lotroviny!“
„A?“ opět otázka o jednom písmenku. Hostinský si musel chytit fajfku, aby mu nespadla na
zem.
„Každý štědrý večer, ještě před večeří, mívají takovou besídku, kde si rozdávají dárky...“ pokrčil
hostinský rameny. Než stačil dopovědět, byli Ježíšek, Santa i Děda Mráz ti tam. Tiše se plížili... Ba
co! Tiše se kradli k jednotřídce. A opravdu... Dárků byla celá třída, ale kde byli sobi?
„Hrom do police!“ řekl si Santa pod vousy. „Daremníci!“
„Žádné dárky, uhlí,“ zasyčel Děda Mráz. „Ba co uhlí, pod stromeček ani ň!“
„Však my to vyřešíme,“ pousmál se Ježišek. A začal kouzlit... Dárečky mizely jeden po druhém
jako pára nad hrncem. Než se děti vzpamatovaly, zbyly jim jen oči pro pláč. Koho by napadlo, že
Santa, Ježíšek a Děda Mráz skutečně existují a že se spolu sešli v místní hospodě? Nikoho! A tak
vše skoro dobře dopadlo... Jen ti sobi nešli Santovi z hlavy. A aby toho nebylo málo, ztratil Děda
Mráz svou kouzelnou berli. Ostuda nad ostudu. Ani Ježíšek si nevěděl rady. Co naplat, všichni
svorně pokrčili rameny a vrátili se do hospody. Vánoce nevánoce, ať si dárky rozdává kdo chce.
Pravda, v ten rok nebyly Vánoce dohromady ničím význačné. Kostelní věž se nenarovnala.
Nikdo se o spiknutí těch tří nedozvěděl, šlo přeci jen o kouzelné bytosti. Děti zůstaly i nadále
daremné, ale nemohly přijít na to, kam se ztratily všechny dárky, které našly v saních bez sobů. Za
soby opravdu nemohly. Za to mohl Santa, ale nikdy by to nepřiznal. Ježíšek to jen tušil, ale Děda
Mráz to věděl, ne nadarmo si také rád přihnul. A tak všem nezbylo, než spolu držet basu!
Pokud si myslíže, že je toto povídání o ničem, pak se zcela jistě mýlíte. Je přeci o Ježíškovi,
Santovi a Dědovi Mrázovi! A také o tajemství Vánoc. I o tom, jak to tehdy bylo. Že vše dobře
dopadlo? Ale kde že! Santa hledal soby ještě do Nového roku. Dostal doma vyhubováno. Ježíšek
musel celý rok pít jen čistou vodu, protože mu bylo z toho jahodového sirupu tak zle, že si jeho
rodiče mysleli, že budou další Vánoce bez něj. Jen Děda Mráz z toho všeho vyšel takřka s čistým
štítem. Jen kdyby věděl, kam položil svou berlu Mrazilku. Od té doby byla totiž v Tajemnově vždy
zima nejlepší na celém světě. Mohl za to místní hostinský, který nejenže přejmenoval svou
hospodu, ale prodával to nejlépe chlazené pivo široko daleko. A Děda Mráz se musel spokojit s
mrazničkou...
A to je, milé děti, konec. Že jste se nedozvěděli, kdo nosí na Štědrý večer dárky, když zrovna
sedí Santa s Ježíškem a kolegou Mrázem v hospodě? Běžte se podívat do Tajemnova. Pokud ovšem
tuto zapomenutou vísku najdete, protože není nikde na mapě. Bylo, nebylo... Kdo ví? Jedno je však
jisté, Vánoce opět klepou na dveře. Vánoce s velkým „vé“, stejně jako má Ježíšek velké „jé“, Santa
velké „es“ a Děda Mráz velké „dé“ a „em“. A co že to všechno znamená? V-J-S-D-M? Velký
Ježíškův Santův a Dědův mejdan. A víc už nic! Veselé Vánoce všem a myslete na to, abyste byli
celý rok hodní, jinak od nikoho nic nedostanete... A na ty soby se vykašlete, bůh ví, kde zase lítají!
- 57 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Peklo
Tato povídka je napsaná na motivy příběhu jednoho z autorů zde na SASPI, jmenuje se:
CassiusRomarius a jeho text zdobí název: „V Pekle“. Chcete-li být v obraze, určitě si tuto povídku
přečtěte, ale pozor, podle zaměření a obsahu je zařazena do kategorie: 18+ (aby ji nečetly děti a
mládež). Ono totiž... S Peklem nejsou žerty!
Ani tento text není určen pro děti a mládež. Téma máme společné: co by se stalo, kdyby se do Pekla
dostala bytost (řekněme lidská duše), která tam je buďto omylem, či jen náhodou? Nebo je všechno
jinak? Co se motivů týče, použil jsem jen lávový vodopád, ďábelské a jiné bytosti, žádná další
podobnost s příběhem není.
Ano, toto je jiná verze Pekla. A nenechme se mýlit, není rozdílu mezi bolestí psychickou a fyzickou.
Obě jsou k nevydržení...
Jedna
První, co si pamatuji, byl údiv. Ano, nejdřív jsem měl pocit, že mě rovnou přejel vlak a pak jsem
prošel jakousi bílou mlhou. Ještě jsem v životě nic podobného neviděl. Pak jsem se náhle ocitl na
rozlehlé planině s písčitou půdou a nízkými porosty. Nejspíš šlo o nějaké křoviny, které se jakoby
chvěly ve větru, ale na tváři jsem nic necítil.
Pohlédl jsem instinktivně k nebi. Bylo sice modré, dokonce jsem viděl i bílá načechraná oblaka,
ale žádné slunce. Odkud se tedy bere všechna ta záře? Kde to jsem? Co tu dělám? Proč tu jsem?
Udělal jsem snad něco? Nebo ještě hůře... Co když jsem zemřel? Jenže... Nepamatoval jsem si, co
se stalo před tím, než jsem prošel tím mlékem. Připadal jsem si jako idiot.
Uplynulo několik minut. A stále se nic nedělo. Nebe bylo stále modré, bílé mraky po něm
putovaly sem a tam, ale kde je ten vítr, který komíhá s podivně zbarvenými listy keřů, které jsem
neznal a nepodobaly se ničemu, co jsem mohl kdy na Zemi vidět. Unesli mne snad mimozemšťané?
Když tu náhle...?!
Otřásl jsem se zimou. Podíval jsem se na své tělo a zhrozil jsem se. Byl jsem nahý. Kde byly mé
šaty? Opravdu jsem po smrti a já existuji jen prostřednictvím svého astrálního těla? Chytil jsem se
za ruku a snažil se nahmatat pulz. Pak jsem se zarazil a snažil se postřehnout, zda vůbec dýchám...
„To je zbytečné!“ slyšel jsem hlas za sebou.
„Zbytečné?“ zapochyboval jsem a otočil se.
„Přesně,“ souhlasila podivná bytost. Byl to anděl? Ještě jsem nikdy žádného anděla neviděl,
nebo si to nepamatuji. „Jsi mrtvý, natáhl jsi brka!“
„A co je na tom tak směšného?“ nechápal jsem.
„Ten váš údiv...“ řekla bytost. „Ne, nejsem anděl...“
„Ty...“ zarazil jsem se. „Vy umíte číst myšlenky?“
„Vidím ti až do žaludku a klidně mi můžeš tykat, tady se to tak nebere...“ pousmála se bytost.
„Takže...“ zarazil jsem se a zkusil se zadumat, o koho by tak mohlo jít... Myslel jsem na ďábla,
co když je to sám satanáš?
„Vcelku logická reakce,“ pokrčila bytost rameny, „když nejde o anděla, půjde zákonitě o ďábla,
co jiného?“
„A jsi?“ zeptal jsem se a znovu se mé tělo divoce otřáslo zimou. „Proč je tu taková zima, když...
Kde je vůbec slunce? Co to nebe? Co ta poušť?“
„Klidně ses mohl zjevit na břehu překrásného moře...“ pokrčila bytost rameny. „To nebe je...
- 58 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Umělé. Myslím, že je stokrát lepší, než propastná prázdnota. A proč je ti taková zima?“
„Ano? Kde to jsem?“ zeptal jsem se. Jsem snad v...
„Ještě ne,“ řekla bytost zamyšleně, „ještě se neví, kam půjdeš...“
„Do Pekla nebo do Nebe?“ zamračil jsem se. Nebe, peklo, ráj.
„Vy lidé máte zajímavé představy, co se týče posmrtného života...“
„Ano?“ zeptal jsem se se zájmem a přistoupil jsem blíže k zamyšlené bytosti v podivném úboru.
Ne... To nebyly šaty... To, co měl na těle, vypadala jako kůže krokodýla. Ale kde má rohy a ocas?
„Měl bych mít i kopyto, viď?“ zasmála se bytost. „Ano, kdo ví, jsem anděl, nebo ďábel? Nebo
obojí?“
„Existuje bůh?“
„Pochybuji, že by měl na tebe čas...“ odfrkla si bytost. „Je pořád... zaneprázdněn a na všechno
má...“
„Lidi?“
„Lidi? Ne,“ zasmála se bytost. „Bytosti... Půjdeme?“
„Kam?“ zapochyboval jsem. Najednou jsem dostal pocit, že se pomalu, ale jistě stmívá. „Co se
děje?“
„Přichází noc...“ pousmál se ďábel. „Taky docela zajímavý doplněk od Nejvyššího, abyste měli
přechod co nejpříjemnější...“
„Presumpce neviny?“ zapochyboval jsem nahlas. A kde najdu šaty? Zeptal jsem se v duchu.
„O kus dál...“ mávla bytost neurčitě rukou. Celá poušť dostala se stmíváním podivně
načervenalý nádech. Jak asi vypadalo Peklo?
„A jak asi vypadá Nebe?“ zachechtala se bytost. „Není to jedno? Záleží na tom...“
„Co si zasloužím?“ otřásl jsem se.
„Ano...“ řekla bytost a olízla se jako mlsný kocour. „Bolest? Utrpení? Nebo pokoj a mír? Co
myslíš?“
„Já?“ zastavil jsem se v půli kroku. „Jak to mám vědět?“
„A co tvé svědomí?“ rozesmála se bytost. Nyní, když světla kvapem ubývalo, dostával jsem
pocit, že je přede mnou opravdu postava snad ze samotného Pekla.
„Co se mi stalo?“ zeptal jsem se jej náhle. Věděl to. Kopal nohou do kamene a kutálel jej sem a
tam, jakoby s ním hrál fotbal.
„Co se ti stalo?“ zamračila se pro změnu postava přede mnou.
„Jak ti mám říkat?“ podíval jsem se tvorovi do očí. Měl je narudlé, ale nic víc, jako když člověk
sedí příliš u počítače nebo před televizí. „Co od tebe můžu čekat?“
„Jsi jiný,“ připustil tvor. „Nebojíš se, ne tak jako druzí... Co jsem? Jak jsem řekl, možná anděl,
možná ďábel...“
„Lišíte se navzájem?“ nenechával jsem se odbýt. Na těle mi naskočila husí kůže. Se šerem
jakoby přicházelo ještě něco jiného. Pokoj a mír, který tu byl s modrým nebem se zvolna vytrácel.
Co když už všichni, kteří měli jít do Nebe, odešli? Co když tu zůstali jen ti, kteří půjdou do...
„Zasloužím si Peklo?“
„Správný dotaz...“ přikývla bytost, podivný tvor s kůží krokodýla. „Ty sám budeš svým
vlastním soudcem. Tvé svědomí a srdce tě prozradí... Časem určitě!“
„Takže žádný poslední soud?“ zeptal jsem se a začal hledat oblečení, ale žádné tu nebylo, jen
písek, kamení, podivné stromy a narudlé pohoří na obzoru. Jako bych stál v obrovské míse prachu.
Nebe zčernalo. Obzor mi zmizel z dohledu.
„Ne, alespoň prozatím,“ řekla bytost.
„Mám ti říkat ďáble?“ zeptal jsem se postavy před sebou. „Nevím, co jsi a jak tě titulovat...“
„Tolik ohleduplnosti jsem opravdu nečekal!“ pokývala bytost hlavou. „Říkej mi: Hade!“
„Had?“ zamyslel jsem se. Ano, proto ta kůže.
- 59 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Kdybych byl krokodýlem, bylo by to lepší?“ rozesmál se tvor. „Chceš být sežrán a rozsápán na
kusy, nebo uškrcen a pomalu tráven v hadím těle?“
„Chceš mě sežrat?“
„Ano, jsi bez šatů, třeba mi budeš chutnat!“ rozesmál se tvor.
Zůstal jsem nedůvěřivě stát na místě. Připadal jsem si jako myš ve velkém teráriu a okolo mne
tiše procházel on, predátor snad ze samotného Pekla. Jak se asi cítí? Ta malá myška, než ji ten had
pozře? Živou? Nebo ji před tím alespoň z milosti zbaví vědomí?
„Druzí by už klečeli na kolenou a brečeli jako děti, a prosili mne o slitování...“ řekl Had a začal
se zvětšovat. „Jak myslíš, že se do toho Pekla dostaneš?“
„Napadlo tě někdy, že patřím jinam?“ zeptal jsem se a než jsem se nadál, spolkl mne jako
malinu. Čekal jsem bolest, tlak, svírání a zžíravou žaludeční tekutinu, ale nic z toho se nestalo.
Dokonce jsem překvapením ani nestačil vykřiknout.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se. Můj hlas zněl podivně, jako bych stál ve velké rouře, která se
táhla odnikud nikam jako jedna dlouhá spirála svažující se kamsi do hlubin. Kam? To jsem netušil.
„Ve mně,“ řekl démon mlsně.
„Takže jsem v Pekle?“
Něco nebylo v pořádku, netřásl jsem se zimou. Svět se naráz zcvrkl do oné dlouhé roury, která
pulzovala podivným narudlým světlem. I její stěny mi připomínaly onu bytost. Tvora s hadí kůži,
kterou jsem původně zaměnil za krokodýlí.
„Ještě ne!“ řekl hlas. „Půjdeme?“
„Kterým směrem?“ zeptal jsem se.
„Dolů přece,“ rozesmál se hlas, div se nezakuckal. „Myslím, že ti budu dělat advokáta a
přímluvce, tak dlouho jsem se už nebavil. Ano, jsi jiný, ale uvidí se... Tady totiž nedáváme na první
pohled...“
To bude zábava, pomyslel jsem si, ale v duchu jsem měl obavy, zdali si to vše opravdu
zasloužím. Co když ano?
Dvě
Netuším, jak dlouho jsem pomalu klesal v mírně zahnuté spirále, která se stále snižovala až na
samotné dno tohoto světa. A bůh ví, třeba ani nemá dno. Nebyla mi zima, ale že bych se měl jako
obyvatelé tropů, to také ne. Cesta to byla nudná a stereotypní. Nepotkal jsem živáčka. V duchu jsem
začal uvažovat, zdali jdu správným směrem. Co když kráčím hlavou dolů a namísto dolů jdu
nahoru? Kde je nahoře a kde dole? Kdy tato cesta vůbec skončí? Nejistota, která měla nejdříve
podobu zrnka písku, nabyla nyní podoby hory a já se opravdu začínal chvět hrůzou, co mě ještě
čeká.
„Zdá se, že ani ty nejsi vůči strachu imunní,“ řekl mi hlas náhle.
„Kde jsi?“
„Všude okolo tebe,“ řekl hlas. „Pamatuješ? Jsem Had a ty kráčíš mým tělem!"
Myslel jsem na to, zda budu muset projít jeho řití.
„Tak tohle mě vážně pobavilo,“ zaskřípal známý hlas. „Co když žádnou nemám?“
Raději jsem už na nic nemyslel a stále klesal níž a níž. Čas zde neexistoval a prostor... ten se
zcvrkl do dlouhého potrubí, jež stále rudě pulzovalo svým vlastním rytmem. Zdá se mi to, nebo se
trochu oteplilo?
„Ještě tam nejsme,“ řekl mi Had. „Ještě ne...“
A tak jsem stále šel vpřed. Pořád jsem zatáčel po své levé ruce a díval se, jak se ten nekonečný
tunel stále někam snižuje. Horko pomalu sílilo. Na chvíli jsem se zastavil a sáhl na stěny tunelu. To
světlo, které jím prostupovalo nevydávalo žádné teplo. Nejspíš fungovalo jako zářivka či neonová
- 60 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
reklama, aby zde nepanovala tma. Když tu náhle, jakoby někdo otočil oním pomyslným vypínačem,
ocitl jsem se v černé prázdnotě. Neodvažoval jsem se ani pohnout.
„Čtu ti myšlenky, nepamatuješ?“ řekl mi hlas. „Chceš jít po tmě? Bojíš se tmy? Děsí tě?“
„Kdyby to bylo možné, šel bych raději v tom narudlém světle,“ řekl jsem rozhodně. Snažil jsem
se, aby se mi hlas třásl co nejméně.
„Dobře, půjdeme tedy dál?“
Stěny tunelu se opět rozsvítily. Ale byla tu ještě jedna věc, která mne začala děsit více, nežli
tma. Jako bych slyšel odněkud proud vody, která se díky gravitaci hrne dolů. Kde to jsem? Co když
se za mnou žene bůh ví co a sebere mne to s sebou, bůh ví kam? Zděšeně jsem se dal do rychlejší
chůze a jen zbytek hrdosti mi nedovolil, abych se rozběhl.
„Utíkej, myško, utíkej, honí tě kocour velikej!“ řekl mi hlas. „Co myslíš, že to je?“
„Netuším...“ řekl jsem po pravdě a nezpomaloval.
„Co když tomu neutečeš?“ zeptal se mne hlas. „Co když to je má krev a ty se v ní rozpustíš?
Nezůstane po tobě ani zbla?“
„Proč jsi mne nezabil už dříve?“ vydechl jsem. Zastavil jsem se a naslouchal stále se
přibližujícímu hučení. Věděl jsem, že tomu neuniknu a že mne ten příval dříve či později stejně
dostihne. Proč ne teď a tady?
„Stále mě překvapuješ!“ řekl hlas uznale. „Tak dobře, počkáme!“
Hluk ustal. Pátravě jsem se ohlédl kolem sebe.
„Co bude teď?“ zavolal jsem do narudlého šera.
„Nic,“ řekl hlas. „Udělal jsem ti přestávku, nelíbí se ti to?“
„Je to zkouška?“ zeptal jsem se hlasu. „Proč to děláš?“
„Já?“ podivil se hlas. „Co když to dělá ty sám? Jaké to je topit mouchy v odpadu? Ještě živé a
máchající se s mokrými křídly dřív, než spadnou do té hnusné a smradlavé roury?“ zeptal se mě
hlas. „Ha?“
„Byly to jen mouchy,“ pokrčil jsem rameny. No a co?
„Jo, já zapomněl,“ řekl mi hlas, „ty bys ani mouše neublížil! Že ano? Půjdeme?“
„Spěcháme?“ zamračil jsem se. Čím níže jsem byl, tím více jsem se cítil unavený. Já? Vždyť
jsem zemřel. Copak je to možné, abych neměl své tělo, ale i tak cítil únavu?
„Není to legrace, že?“ zeptal se mě hlas.
„Ne,“ souhlasil jsem. „Jak dlouho ještě půjdeme?“
„Jak dlouho chceš? Co když ten tunel nikdy nekončí? Co když je mé tělo nekonečné?“
Zděsil jsem se při tom pomyšlení, že budu až na věky uvězněn v těle té bytosti. Příšery, či čeho
vlastně. Zavrtěl jsem hlavou a snažil jsem se hlasu postavit: „Neudělal jsem nic, zač bych si toto
zasloužil. K mouchám se jiní chovali hůře!“
„Já vím,“ souhlasil. „Tys jim neupaloval křídla lupou, nebo je nenapichoval na špendlíky! Tak
jo, ale nemáme na to celý čas... Musíme jít dál! Ty musíš jít dál!“
„Stále dolů?“ zeptal jsem se. Ne že by mne mé tělo – či co jsem to měl – neposlouchalo, ale
odmítal jsem jít dál.
„Malá revolta?“ zamyslel se hlas. „Počkej chvíli!“
Než jsem se nadál, spláchla mne temně rudá vlna čehosi dolů potrubím. Kdybych měl žaludek,
nejspíš by se mi obrátil naruby. Hnus je slabé slovo. Opravdu jsem si v tu chvíli připadal jako hovno
v potrubí, které se řítí stále vpřed bez toho, aby znalo cíl své nekonečné cesty.
Hlas mlčel. Já také. Neměl jsem odvahu otevřít ústa. Kdo ví, co to vlastně byly za splašky. Čas
ubíhal. Vlastně ne. Prostě jsem jen putoval dolů tím pomyslným potrubím, aby se znenadání
propadl kamsi do temnoty. Probral mne tvrdý náraz. Ona tekutina zmizela v jemném sítu malých
otvorů, na kterém jsem ležel. Neodvažoval jsem se pomyslet, kam asi ty díry vedou.
„Vstaň!“ řekl mi ten hlas. „Nebo mám to síto obrátit? Kam myslíš, že pak spadneš?“
- 61 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Otřásl jsem se.
„Kam mám jít?“ zamračil jsem se. Stále jsem tu byl sám. Děsilo mne to, co když zůstanu sám i
nadále? Komu jsem ublížil? Začal jsem pátrat v paměti, ale zdálo se mi, že nemám žádné
vzpomínky, jakoby je ta příšerná tekutina vysála z mé mysli.
„Vyjdi z toho síta!“ řekl hlas. „Na obvodu je cesta, která se svažuje pozvolna dolů. Ale dej si
pozor, točí se kolem bezedné propasti...“
„Propasti?“ nahlédl jsem opatrně do černého chřtánu. Opravdu se zdál být bezedný. „Co je na
dně?“
„Nemá dno,“ zasmál se hlas. „Občas mi opravdu připadáš jako dítě...“
„Jen jsem se ptal,“ pokrčil jsem rameny a vydal jsem se pomalu dolů po další cestě, která se
točila dolů okolo obvodu oné propasti. Připadal jsem si jako šroubek, který je třeba zašroubovat do
matky, jenže ta matice jaksi nemá konec. Co když na samém dně té propasti sídlí Bůh? Pomyslel
jsem si.
„Leda ďábel,“ pousmál se hlas. „Spletl sis strany!“
„Nerozumím tomu,“ řekl jsem a kráčel poslušně stále níž.
„Nemáš tomu rozumět,“ uslyšel jsem. „Něco z tebe tě nutí, abys tu pobýval a šel stále níž a
níž!“
„Kolik pater má Peklo?“ zeptal jsem se troufale.
„Jak nízko se chceš ocitnout?“ vystřídala jeho otázka tu mou.
Čas se nedal měřit, proto netuším, jak dlouho trvalo, než jsem dostal rozkaz k zastavení. Stěna,
která tvořila onen pomyslný závit, byla náhle pryč a namísto ní jsem zíral do ohromné jeskyně,
kterou podpíraly obrovské sloupy. Strop jsem nezahlédl, dno této jeskyně však bylo hrbolaté a
jakoby živé. I v něm pulzovalo ono narudlé světlo. Jen ty sloupy byly stále temné, jakoby bez
života.
„Tady tě nechám dalšímu průvodci,“ řekl mi hlas. „Byl jsi docela zajímavou duší, už dlouho
jsem se nesetkal s někým jako ty...“
„A co bude dál?“ zamračil jsem se. Sedl jsem si na zem a opřel se o sloup. Dno bylo horké,
kdežto sloup studený. Jako oheň a led. Může i Peklo zamrznout?
„To dříve bude v Pekle sněžit,“ zasmál se hlas. „Až přijde čas, vše se dozvíš... Užij si to!“
Zatočilo se mi v hlavě. Zavřel jsem oči a když jsem je otevřel, seděl jsem v téže jeskyni, ale
byla jiná. Zde pulzovaly i sloupy, které ji podpíraly. Odněkud jsem slyšel podivný zvuk, jako když
někdo neustále vylévá z mísy ovesnou kaši. Zarazila mne ještě jedna věc, horko. Zdálo se mi... Měl
jsem pocit... Cítil jsem, jak mi to horko spaluje chloupky na nahém těle. Tohle je Peklo? A co když
jde jen o Předpeklí?
„No vy jste tedy sebranka!“ uslyšel jsem a tehdy mi došlo, že tu nejsem sám.
Tři
Všude kolem sebe jsem viděl další duše. Děti, ženy, muže. Co tu dělají děti? Copak nejsou
nevinné? Copak nevědomost hříchu nečiní? Rozhlížel jsem se zvědavě kolem sebe a viděl tytéž
udivené tváře. Nikdo z nás netušil, co bude dál. Když tu se nejen se mnou zatřásla zem.
Zemětřesení? A co bude dál?
„Tak vstávat, bando!“ řekl nám tentýž hlas. „A kdo nevstane, toho rovnou hodím do žhavé lávy!
Těším se na pečené masíčko! Už dlouho jsem nejedla čerstvé škvarky!“
Nejedla? Zarazil jsem se. Copak může být ďábel ženskou? Nebo ženská ďáblem?
„Všichni jste stejní!“ zastavila se u mne. Chvíli mne pozorovala svým ostřížím pohledem, když
tu se jí natáhla ruka a ona s ní hodila jednoho otylého muže rovnou do ohnivého jezera. Zasyčelo to.
Držela jej stále v té ruce. Bylo mi divné, že jsem neslyšel jeho řev. Muselo to přeci děsně bolet. Ta
- 62 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
bolest...
„Udělala jsem to rychle,“ řekla mi, zatím co se jí ta ruka pomalu zkracovala. Ze dlaně jí stále
skapávala láva. Ten muž... Tlustý muž... Vypadal nyní jako škvarek. Vlastně už o žádnou duši nešlo.
Dala si ji do úst a blaženě skousla. Zakřupalo to. „Labůžo!“
Ostatní rázem vstali. Já jsem už stál, ale nehýbal jsem se. Nedokázal jsem od ní odvrátit zrak.
Byla krásná, ale ta krása byla zároveň smrtící. Myslel jsem na to, zda se v pekle mohou duše
oddávat lásce. Ovšem představa, že kopuluji s tou ďáblicí ve mně vyvolávala poněkud rozporuplné
myšlenky.
„Na to ani nemysli!“ usmála se a cvrnkla mi do nosu. Měl jsem pocit, že rozrazím sloup stojící
za mnou. „Lidský červe... Ale ne že bych nebyla polichocena!“
Pokrčil jsem rameny.
„Tak jdeme, jdeme, stále mám chuť na další křupavé soustíčko...“ zabouřil její hlas.
Kam čert nemůže, nastrčí ženskou! Pomyslel jsem si, ale zřejmě jsem to neměl dělat, protože se
zarazila v půli pohybu a její ruka mne mrštně chytila a div se mnou nemrštila o zem. Připadal jsem
si jako můra pod lampou.
„Já – nejsem – žádná – ženská!“ řekla mi pobaveně. „A ještě mě budeš chvíli srát a sním si tě
jako jednohubku! Rozumíš?“
„Jasně,“ řekl jsem. „Proč to neuděláš?“
„Nechám si tě na potom,“ řekla a olízla se. „Něco mi říká, že to bude ještě zajímavé...“
Vykročili jsme. Připadal jsem si jako na horské dráze. Jenže, neměl jsem k dispozici vozík a
namísto travnaté země byla pod námi žhavá láva. Jediný chybný krok mohl znamenat smrt v žeravé
tekutině, o které nám psalo už Písmo svaté. A budete hození do ohnivého jezera, kde poznáte jen
pláč a skřípění zubů!
„Ty se vážně nezdáš, brouku!“ uslyšel jsem.
Byla jiná než on, bytost, která mne doprovázela při sestupu do té jeskyně. Netušil jsem, že
mohou ony bytosti nabývat ženských či mužských tvarů, či čeho. Ani ona neměla ocas, natož rohy.
Ale v její chůzi, vrtění boky a zadkem bylo něco ďábelského.
„Nech toho, nebo si to s tebou rozdám na místě!“ zasyčela mi do ucha. „Jako děvkař mi
nepřipadáš... Jsi zvláštní, ostatní myslí na to, jak skončí a ty myslíš jen na to, jak mě přefiknout!“
Neodpověděl jsem. Stále jsme kráčeli kamsi vpřed a ona nás obletovala jako velká a neodbytná
masařka. Něco z ní mě však stále fascinovalo a já si nemohl pomoct. Z mého vytržení mne
nedokázala vyrvat ani všudypřítomná láva, která se nejen zvolna přelévala na dně jeskyně, ale tekla
i po stěnách a padala ve fantaskních vodopádech. Byl to překrásný pohled. Avšak jen do té doby,
než jsme měli jedním z těchto vodopádů projít. Netuším proč, ale myslel jsem na škvarky. Věděla to
a mlsně se při tom olízla.
Čtyři
Stáli jsem na široké římse, která tvořila most mezi koncem jeskyně a oním ohnivým
vodopádem. Nikdo se neodvažoval udělat jediný krok. Až sem jsme cítili žár, který z něj vycházel.
Kdyby nešlo o ohnivou řeku, myslel bych, že stojím někde na dně vodopádu a dívám se, jak ta
nekonečná masa vody padá shora dolů, kde se tříští do neskutečného množství kapek a jemného
oparu. Jenže tady... Tady jsme stáli před ohnivou stěnou a postupně jsme nabyli přesvědčení, že tím
nejspíš neprojdeme, alespoň ne v celku.
„Pěkné, že jo?“ zasmála se. „Nic to není, předvedu...“
Prošla se, jakoby nic sem a tam. Několikrát zmizela za vodopádem, aby se vrátila zpět. Bez
jediného škrábnutí. Bez popálenin. Dokonce se mi zdála s těmi perlami na těle, vlastně na šupinaté
kůži, ještě více sexy, než před tím.
- 63 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Ty půjdeš až naposled!“ řekla mi. „Sedni si a dívej se!“
Přistavila mi jakési sedátko. Poslušně jsem si sedl a jako malé dítě čekal, co se bude dít. Ostatní
zřejmě byli proti. Proč bych měl jít jako poslední? Proč ne jako první? Věděla, co se jim honí v
hlavách, proto vzala nejbližšího mladíka, samá ruka a samá noha, a mrštila s ním skrze vodopád.
Nezapomněla jej však ruku natáhnout a vrátit jej zpět. Opět neměl daleko ke spečenému kusu masa.
Zakřupal jí mezi zuby. Ostatní na ni nechápavě zírali. Netušili, co bude dál. Vlastně ano, měli projít
nikdy nekončící vlnou ohně, ale co když se také promění v kus seškvařeného masa?
„Je to jednoduché, jděte vpřed, nebo...“ ukázala si na ústa plná nažloutlých zubů.
Nerozhodný hlouček se pomalu vydal k vodopádu. Jeden člověk za druhým tiše prošel ohnivou
záplavou. Ten klid mne až děsil. Copak při tom nikdo nekřičel? Byla ona bolest pro ně potěšením?
Prošli jím všichni, zbyla řada na mně...
„Proč nekřičeli bolestí?“ zeptal jsem se jí. Stále mne přitahovala a já si nemohl pomoci.
„Co na mně vidíš?“ zamyslela se. „Nebo si myslíš, že mě tvůj zájem obměkčí? Oč bych měla
být lepší než tvůj předchozí průvodce? Co když jsem ještě ďábelštější?“
Svá slova mi takřka milenecky šeptala do ouška. Cítil jsem se vzrušený jako nikdy. Kdybych
měl přirození, nejspíš by mi stálo jako telegrafní sloup. Co se to se mnou jen děje? Ocitl jsem se v
Pekle, nebo na cestě do Pekla, a nic to se mnou nedělá? Co je špatně?
„Kdyby tohle byl nějaký váš lidský film,“ řekla mi zamyšleně, „asi bych tě na místě ošukala...
Jenže není! Tak hybaj... Plácla mne přes zadek. Vykročil jsem. Pomalu, ale jistě jsem se přibližoval
k vodopádu. Ale něco bylo špatně. Oheň se měnil ve vodu, v horkou vodu, která se se syčením řítila
odněkud shora. Čím blíže jsem jí byl, tím však byla chladnější. Zamyšleně mne pozorovala. Dal
bych ruku do ohně, že se při tom bavila. Vlastně nedal, ale to bylo v tuto chvíli jedno...
„Jemu se to snad líbí!“ slyšel jsem její hlas. „To mě poser!“
Co mne právě teď zajímalo, když jsem tou sprchou prošel, jak asi budou vypadat ti, kteří jí
prošli přede mnou. Nenašel jsem je. Vypařili se?
„Kam?“ otočil jsem se. Málem bych zapomněl, že stojím stále v tom proměněném ohnivém
vodopádu. „Kam se všichni poděli?“
„Vím já?“ pokrčila rameny. „Nejsi rád? Jsme tu sami, jen ty a já!“
Nezmohl jsem se na slovo. Raději jsem vyšel z vodopádu, aby se náhodou neproměnil v
ohnivou záplavu. Také že ano, ale až po tom, co jsem z něj vystoupil. Ona pod ním stála, dokud se
voda neproměnila v lávu. Usmívala se na mne a v očích se jí divoce blýskalo.
„Já tušila, že jsi jiný?“
„Jiný?“ řekl jsem jí. „Jak jiný? Kdo jsem? Umřel jsem? Proč jsem tady?“
„To já nevím...“ řekla mi pomalu. „Pojď, cesta je ještě dlouhá a já nemám jen tebe.
„A sex nebude?“ zeptal jsem se. Sám jsem se podivil nad svou drzostí.
„Ne, nebude, tohle je Peklo a ne zábavný park!“ řekla mi. „To je peklo, co?“
„V jakém smyslu?“ zeptal jsem se znovu. Čekal jsem, že mě vymáchá v lávě a slupne jako
malinu.
„Proč myslíš, že by to fungovalo?“ zamračila se.
„Co by se stalo, kdybych spadl do lávy?“ otočil jsem se k vodopádu.
„Co myslíš?“ řekla mi. „Ukážu ti cestu rájem!“
Vykročili jsme. Láva byla ta tam. Žádná propast nás nečekala. Spíše jsme procházeli
nekonečnými jeskyněmi, které byly plné různých lidí. Nejdříve jsme minuly dlouhé a snad
nekončící stoly, u kterých seděly také nekončící řady alkoholiků, kteří chlemtali žíznivě ze svých
lahví. Hlasitě při tom vzdychali, říhali a dusili se, ale zdálo se, že z této činnosti nemají žádné
uspokojení.
„Přisedni a pij, chceš-li!“ řekla sladce.
„A měl bych?“ zavrtěl jsem hlavou. Alkohol mi příliš mnoho neříkal ani v životě...
- 64 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„To je Peklo!“ řekla mi tajemně.
Další část jeskyně byla zahalená dýmem. Nejdříve jsem se lekl, že půjde znovu o nějakou
ohnivou jámu. Ale šlo o tabákový kouř. I zde sedělo za stoly neskutečné množství kuřáků. Jejich
dýmky, doutníky a cigarety nikdy neuhasínali, a dotyční, ačkoliv lapali po dechu, bez přestání do
sebe vtahovali namodralý dým. Ani v jediném z nich jsem však neviděl jedinou špetku blaženosti.
„Není ta nesnesitelná lehkost bytí přímo neskutečnou?“ zeptala se mne. „Přisedni a kuř, chcešli! Láká tě to?“
„Ne! Jak dlouho tu budou?“ zeptal jsem se. Nekouřil jsem. Nic mi to neříkalo.
„Netuším, a neřekla bych ti to, ani kdybych věděla!“ usmála se. „Jsem jen průvodcem. Nyní
přijde něco pro tebe, erotomane!“
Měla pravdu. Další část jeskyně zaplnily lavice v římském stylu. Na nich leželi nebo seděli
jednotlivci a za hlasitého hekání si třeli přirození. Nikdy nekončící onanie, avšak bez jakéhokoliv
účinku. Žádná slast nepřicházela. Ženy i muži bez rozdílu mořili svá těla. Pot jim stékal z těl a
odkapával na zem, kde se odpařoval. Vzdychání se zvolna měnil v úpění a to v agónii.
„Lehni si a užívej si!“ řekla mi a pohladila mne po tváři. „Zdá se, že ti nejsou tělesné rozkoše
příliš vzdálené!“
„Nemám chuť... Jak dlouho to vydrží?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„To je pravý pelech neřesti, že ano?“ řekla mi a naznačila, abych šel dál.
Z další části jeskyně bylo slyšet ještě hlasitější projevy tělesné lásky. Nohy jakoby mi přirostly k
podlaze. Tušil jsem, co tam uvidím. Poprvé jsem dostal šílený strach, ne však proto, že bych tuto
lásku neznal, spíše mne děsilo to, co spatřím.
„Se mnou bys šukal o sto šest,“ řekla mi a olízla mi ucho. „A jich by ses bál? Jen pojď, ty
zbabělče!“
Vzala mne za ruku jako milenka. Chvíli zaváhala, jestli si to podvědomě nepřeji, a zdali na ni
nehraji nějaké to divadélko. Na chvíli se mi něžně prohrábla myslí. Ne, na nic jsem si nehrál.
Zatáhla mne za ruku a trochu bezohledně mne protáhla další pasáží. Viděl jsem na sobě hromady
lidí. Bez ohledu na pohlaví. Ženy, muži, dokonce i děti se zmítaly v jednom velkém klubku. Vlastně
zde bylo celé moře různě velkých pletenců. I jejich těla byla nahá a pokrytá potem. Čekal jsem, že
se každou chvíli svalí pod úlevným vyvrcholením, ale žádné nepřišlo.
„Běž a miluj se s nimi,“ nabídla mi. „Ženy, muži, děti... Vše je tu rovno... Nic není zakázáno!
Užij si, chceš-li...“
Zavrtěl jsem hlavou. Jakoby to tušila. Nemusel jsem to mít bez lásky. Sex byl pro mne jen sex.
Kolik dívek jsem nechal jít jen proto, že jsem je nemiloval, přestože by mi daly první a poslední?
To hekání a sténání se nedalo poslouchat. Zavřít oči jsem nemohl, stejně tak si zacpat uši.
Nechal jsem se vláčet dalšími částmi jeskyně, než mi došlo, co ještě spatřím. Další ze smrtelných
hříchů... Kdo ví, jak byla ta jeskyně rozlehlá. Čekalo mne ještě obžerství, lakota, závist...
„Toto je Peklo!“ řekla mi rázně. „Kam se hrabe Dante...“
Souhlasil jsem.
„Po čem tedy tvé tělo a mysl touží? Po jídle? Po penězích?“ ptala se mne sladkým hlasem.
„Všeho je tu do sytosti...“
Byl jsem neoblomný, zároveň jsem se však jako dítě nechal dál vést. I ona měla pocit, že jí
důvěřuji, nemohla s tím však nic dělat. Spatřil jsem nekonečné množství lidí, vlastně duší, které se
cpaly až k prasknutí. Lahodných pokrmů však neubývalo a jejich chtíč byl neukojitelný. Stejně tak
hory lakomců se nechávaly zasypávat ještě větším množstvím zlata. Připadal jsem si jako ve zlém
snu. Ale i tak jsem měl pocit, že sem nepatřím. Co bude dál? Co mě ještě čeká?
„Proč tu jsem?“ zeptal jsem se. Procesí všech hříchů a hříšníků bylo nekonečné. Měl jsem pocit,
že se mi samou ohavností obrátí žaludek.
„To netuším a kdybych to věděla, stejně bych ti to neřekla!“ usmála se na mne ďábelsky. „Na to
- 65 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
tu jsou jiní!“
„Lucifer?“ zeptal jsem se. Na chvíli se zarazila, avšak stále mne jako malého rošťáka držela za
ruku.
„Je to ještě mnohem horší!“ řekla mi. „Kam se hrabe nejvyšší pekelník!“
„Kdo tedy bude mým soudcem?“ zamračil jsem se. „Bůh?“
„Ty sám,“ řekla mi vážně. „A to je potom Peklo!“
Znovu jsme vykročili. Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho ještě půjdeme. Ale věděl jsem, že mi
neodpoví. Možná se bavila mými myšlenkami. Stále se mi líbila. Věděla to. Ale nedávala mi to
znát. K mé náklonnosti byla naprosto netečná. Možná i toto patřilo k věci. Peklo je přeci jen Peklo.
A já se stále více bál, s čím se ještě setkám a co mi zkříží cestu.
Pět
Čas zde neexistuje. Není, ať už se nacházím kdekoliv. V Pekle či jinde. Stále mne držela za ruku
a spolu jsme kráčeli kamsi do neznáma. Jeskyně střídala jeskyní, nestoupali jsme ani neklesali.
Netočili se v divokých serpentinách. Vedla jen cesta vpřed. A pak, pak se zastavila a ukázala kamsi
před sebe. Jako bych to tušil...
„Tady se musíme rozloučit,“ řekla mi. Jako bych vycítil i určitý druh smutku. Pobavil jsem ji?
Byl jsem jakousi anomálií? Nebo jen dalším masem do mlýnku. Když jsme u toho masa, před sebou
jsem viděl vchod do jakési továrny, kde se bez ustání kývaly sem a tam veliké sekery, nože a pily.
„Co to je?“ zděsil jsem se. Tušil jsem, že tím nejspíš neprojdu a stane se ze mne jen potrava pro
pekelné psy.
„Boží mlýny,“ pokrčila rameny. „Chci abys to věděl... Ještě jsem se s nikým jako ty nesetkala...“
„Kolik je tu takových.. strojů?“ vydechl jsem úžasem.
„Nepočítaně,“ řekla mi.
„Patřím sem?“ ohlédl jsem se za sebe. Stál jsem čelem k ní. Poplácala mne po ramenou a když
jsem se otočil, ještě jednou mne plácla přes zadek. Nemohla si pomoci a já to věděl. Myšlenky jsem
jí, bohužel, nečetl.
„Žádný sex na rozloučenou!“ řekla mi. „Tohle je Peklo, ne podnikový zájezd!“
„Uvidíme se ještě?“ zeptal jsem se jí, než se rozplynula jako pára nad hrncem.
Neodpověděla.
Zůstala jen cesta vpřed, protože zpátky jsem nemohl. Ne, že by to nešlo, ale kdykoliv jsem se
snažil udělat byť jeden jediný krok, připadal jsem si jako křeček v tom pohyblivém kole, který sice
běží ze všech sil, ale stále stojí na jednom místě. Zbývaly jen ony Boží mlýny.
Vykročil jsem.
„Tak na to jsem zvědav!“ řekl mi známý hlas. Nebyla to však Ona, ale Had.
„Co ty tu děláš?“ zeptal jsem se zaraženě, jako bych se potkal s nejlepším přítelem. Opět měl
svou původní velikost. Díval jsem se mu do očí a on... Jakoby četl mé myšlenky.
„Ne, ne, tentokrát musíš tím strojem projít sám...“ ukázal rukou k nekončící řadě sečných,
bodných a krájecích zařízení, které se komíhaly v divokém rytmu sem a tam. Nemohl jsem
vypočítat žádný další jejich pohyb, aniž kdybych to uměl. Připadal jsem si opravdu jako něčí
svačinka.
„Jen směle vpřed,“ řekl mi Had. „A proč tu jsem? Jsem zvědav, co to s tebou udělá!“
„Upřímně?“
„Upřímně,“ zazubil se. „Počkám na druhé straně, pokud tím projdeš v celku!“
Prošel jsem.
Netuším jak dlouho mne všechny ty chladné kusy oceli, pokud skutečně šlo o kov, míjely s
milimetrovou přesností. Neutrpěl jsem ani škrábnutí, ale i tak jsem měl pocit, že se za mnou táhne
- 66 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
had něčeho lepivého, nevábného a zapáchajícího. Ano, jak se říká: sral jsem jagy-magy.
„To mě poser!“ řekl Had, když jsem se ocitl na druhé straně. „Vypadáš líp, než já, když se ráno
probudím...“
„Vážně a co to znamená?“
„Že jsi buď sám ďábel, nebo masochista, který rád ubližuje sám sobě, jinak to nevidím! Měl by
ses léčit, ale na to tu nejsme zařízeni...“
Měl jsem o čem přemýšlet.
„Kam mám jít teď?“ zeptal jsem se, než mě Had opustil, ale vsadil bych se, že byl na Poslední
soud zvědavější než slepice na kohouta.
„Pořád za nosem!“ usmál se a byl ten tam.
Poslední soud? Bude horší než ten stroj za mnou? Další nekonečná propast? Jezero žhavé lávy?
Nebo nekonečné jeskyně plné hříšných duší, které nemohou ukojit své zvrácené touhy? Nic z toho
mne nelákalo.
„Jsi nenapravitelný!“ řeklo mi mé druhé Já. Překvapeně jsem zůstal stát. Ano, koho jiného bych
měl čekat? Kdo mne zná nejlépe, když ne já sám?
„Proč tu jsem?“
„Zeptej se sám sebe!“ řekl mi můj dvojník. Čekal jsem, že se promění v nějakou tu zrůdu, ale
nestalo se tak. „Ne, Peklo není Kabaret! Neproměním se...“
„Ty mi to neřekneš?“ zamračil jsem se. „Proč tu potom jsi?“
„Jsem tvým soudcem...“ dostalo se mi odpovědi. „Nečekej žádné kreslené příběhy...“
„Nač ten had? Ďábel v ženské podobě? Jeskyně neřesti? Boží mlýny? Proč to všechno?“ zeptal
jsem se.
„Co když se ti to jen zdá?“ zeptalo se mne mé druhé já pobaveně.
„Je to jen sen? Neumřel jsem?“
„Umřel...“ pokrčil můj dvojník rameny. „Není důležité proč a jak. Důležité je, proč tu jsi?“
Mlčel jsem. Pátral jsem v paměti a přehrával si celý svůj život. Jak to, že jsem měl k dispozici
všechny své paměti? Kde je onen biják? Obrazy ze života a soudci, kteří vyřknou svůj ortel?
„Ty sám jsi svým vlastním soudcem...“
„Patřím sem?“
„A patříš?“ zeptal se mne můj dvojník.
„Proč mne láva nespálila? Žádný hřích nesvedl z cesty? Stroj nerozsekal na kousky?“ zeptal
jsem se ho. „Proč bych se měl soudit? Kde je vůbec bůh? Nemá čas?“
„Kdo ti to řekl?“
„Had,“ řekl jsem. „Kde je pravda?“
„Zeptej se jinak...“ řeklo mi mé druhé já. „Kde je lež?“
„Proč bych si měl něco nalhávat?“ zamračil jsem se.
„Spravedlivého Peklo nespálí,“ řekl mi můj dvojník. „Jsi proto spravedlivý?“
„Co dělají Boží mlýny v Pekle?“ zeptal jsem se jej namísto odpovědi. „Je tu zima, to mrzne i v
Pekle?“
„Rozhlédni se, kde to jsi?“
Šest
Rozhlédl jsem se... Stál jsem opět v oné písčité míse. Jako tehdy na začátku. Nebe bylo ještě
temné, bez plejády hvězd, ale zdálo se, že bude svítat, pokud to tak lze říci. Otočil jsem se za svým
druhým já, ale stál tam znovu Had. Bytost, se kterou jsem se setkal poprvé.
„To je blázinec!“ řekl jsem mu.
„Ne, to je Peklo,“ odpověděl mi. „Chceš to projít ještě jednou?“
- 67 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„A potkám ji znovu?“ zapochyboval jsem.
„Ty jsi vážně blázen...“ řekl mi a vystrčil mne ven.
Měl jsem pocit, že do Nebe nepatřím. Líbilo se mi Peklo. Líbila se mi ona a toužil jsem s ní
zůstat na věky věků. Namísto toho jsem však byl sprostě vyhozen kamsi do modré prázdnoty, abych
se probudil v kouzelné zahradě. Tolik barev jsem ještě neviděl. Tolik jídla a pit a krásných bytostí.
Nic z toho mne však nelákalo. Hledal jsem někoho, kdo by mi řekl, co bude dál. Jedna z bytostí se
ke mně s úsměvem vydala. Hleděl jsem do jejích moudrých očí. Ne, Bůh to nebyl. Ale dostalo se mi
odpovědi.
„Peklo má mnoho podob!“ slyšel jsem ve své hlavě. „Ano, a čas tu nemá žádný smysl a nic tu
neznamená.“
Otřásl jsem se. Ne však chladem. Nikdy jsem po ní nepřestal toužit... Bůh ví, kdy se k ní znovu
vrátím. Ale každý věděl, že nemá čas... Možná jsem opravdu blázen. Možná jsem tu neměl být. Na
reklamaci však není brán zřetel, jedním Peklem jsem prošel, abych se ocitl v jiném. Co na tom, že
vypadalo jako Ráj?
„Vítej mezi námi a buď tu jako doma!“ řekla mi bytost v bílém a tiše odešla.
Konec
- 68 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Čtyřiadvacet hodin
Tento příběh je smyšlený a nic z něj se nezakládá na pravdě! Jen šotci jsou věční!
*****
V to ráno, kdy poručík Robátko nastupoval do služby, si říkal, že nejspíš zažije docela běžný
den. Celé týdny se nestalo nic mimořádného, opomeneme-li běžné krádeže, vloupání, popřípadě
cokoliv jiného, co spadalo čistě pod trestnou činnost lehkého kalibru. O vraždě či únosu nebyla
řeč... Začínal mít pocit, že je nadbytečným a že se s tím světem, ve kterém žije, muselo konečně stát
něco „k lepšímu“. Po pravdě začínal mít i strach, že by mohl díky poklesu zločinnosti přijít o práci.
Jenže, to ještě netušil, co mu přinesou příští hodiny. Jak se říká, nejen Peklo nikdy nespí a tichá
voda zločinnosti břehy mele.
Sedl si za svůj uklizený stůl, dal si hlavu do dlaní, povzdechl si a přejel si dlaněmi přes obličej.
Kolega mu s úsměvem postavil na desku stolu horké kafe z automatu a povzbudivě na něj houkl:
„Těžká noc?“
„Pff,“ mávl Robátko rukou. „Žena chce dítě, jenže se o něj už marně snažíme několik let...“
„Takže z romantiky a lásky se staly galeje?“ zamyslel se jeho kolega. „Počítání plodných a
neplodných dnů? Posilující prostředky? Soulož podle kalendáře? Co když na to jdete špatně? Právě
z opačné strany?“
„Já jí to říkal, ale dobře víš, že mají ženský svoji hlavu...“ řekl Robátko a poděkoval pokynutím
hlavy za kávu. „Začínám uvažovat, že jí řeknu, ať si najde bokovku... Neříkal už Komenský, že je
dobré, když si nebereš ošklivou ženu? Že na ni nebudeš sám?“
„Ale tvá ženuška není ošklivá, pokud to tak můžu říci...“ zamyslel se Robátkův kolega.
„Co tu probíráte?“ vyrušila je prsatá a vlasatá kolegyně. Ne nadarmo jí všichni říkali
Zlatovláska, a kde kdo tušil, že by se všichni recidivisté nechali rádi zatknout právě její osobou.
Víla mezi vlkodlaky, Sněhurka mezi trpaslíky...
„Rodinné problémy!“ řekli oba svorně.
„A vy nějaké máte?“ zeptala se jich a potutelně se usmála. „Kromě plnění manželských
povinností?“
„Ty jsi zase poslouchala za rohem při popíjení kafe, nebo čaje, a pěkně sis to užívala!“
„Přesně tak!“ zazubila se. Její bezvadný chrup by mohl hrát hlavní roli v reklamě na zubní pastu
jakékoliv značky. „Tak já padám a hoši, mám tu jednu chuťovku. Kam se hrabe sir Conan Doyle...“
„Cože?“ nechápali oba.
„Vražda za rohem kulatého pokoje,“ zasmála se. „Přeháním, ráda bych si to vzala, ale nemám
čas...“
„Jasně,“ řekl Robátko. „O čem to je?“
„Tohle není kniha, tohle je začátek spisu o trestné činnosti!“ řekla jim. „V té složce je zatím vše,
co víme. Hlídka městské policie našla v jednom paneláku, v jedné zdejší čtvrti, otevřený a
nezajištěný byt. A světe div se, je to čím dál zajímavější. Zavolali státní policii a ta kriminálku! A?“
„A teď přišla řada na nás... Co svědci? Co místo činu?“ zeptal se Robátkův kolega.
„Vy snad, milí zlatí, chcete, aby ti platfusáci udělali všechno za vás! A proč vás asi daňoví
poplatníci platí?“ řekla jim s úsměvem. „A buďte rádi, že tu ještě není šéf, nebo jeho zástupce!
Zatím je tu docela mrtvo!“
„Když jsme u mrtvol...“ zamyslel se Robátko.
„Ne, ne, samá voda!“ zavrtěla Zlatovláska hlavou. „To je právě to, majitelé nejsou doma!
Jakoby se po nich slehla zem!“
- 69 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Takže únos? A co byt? Vykradli ho?“ zeptal se Robátkův kolega. „Vzali z něj vůbec něco?“
„Hledej, hledej, hledači...“ zamračila se. „Máte to tam černé na bílém. Ale vyšetřit si to budete
muset sami, jde jen o prvotní ohledání místa činu. Fotograf a technik už jsou na místě. Prý to tam
starostovi kluci trochu pošlapali. Ale co... Stejně beztak na nic nepřijdete, asi to na vás bude silné
kafe!“
„Pche,“ mávl Robátko rukou. Díval se jak Zlatovláska odhazuje prázdný kelímek do koše,
obléká si kabát, bere kabelu a mrká na své kolegy.
„Tak já jdu, kluci,“ usmála se. „A přeju příjemnou zábavu!“
„Díky,“ řekli oba naráz.
„Není zač,“ řekla a zabouchla za sebou dveře služebny.
„Ta se má,“ zamyslel se Robátkův kolega.
„Proč myslíš?“
„Má svůj případ a ke všemu to vypadá, že jej předá šéfovi brzy na stůl... vyřešený!“
„A co my?“ zamyslel se Robátko. „Vezmeme si nářadíčko a jdeme! Četl jsi to vůbec?“
„Jo, jen zběžně,“ řekl mu kolega. „Zlatovláska má pravdu, tenhle případ nám poslal samotný
čert!“
*** O několik desítek minut později... ***
Oba policisté se při vystupování ze služebního vozu hezky otřásli. Ono se řekne: první jarní den.
Jenže venku bylo počasí, že by ani psa nevyhnal. Vlastně ano, služební pes Argo s psovodem byl
také na místě. Psovod vrtěl odmítavě hlavou, zatímco je pes vesele vítal vrtěním svého ocasu.
„Nazdar pse, jak se máš?“ pohladil jej Robátko po zádech a dal si s ním pac. „Našel jsi něco?“
„To se ptáte mne, nebo psa?“ zeptal se jej psovod.
„Obou...“ pokrčil rameny.
„Nic,“ řekl psovod. „Buď je ten byt dočista vyvětraný, nebo je tam tolik pachových stop, že si
ani ten pes neví rady!“
„Vyvětraný?“ podivil se Robátkův kolega.
„Nejsou v něm žádné výrazné pachové stopy,“ řekl mu Robátko, „prostě je to všechno staré a
náš čtyřnohý kamarád se nemá čeho chytit...“
„A my se budeme mít čeho chytit?“ zeptal se všech Robátkův parťák a pohlédl při tom i na
smějícího se psa. „Tak vidíš, počasí, že by ani psa nevyhnal a tebe vyhnali ven... A výsledek?“
„Pes za to nemůže, kdo ví, jak dlouho je ten byt opuštěný. Přivřených dveří si nemusel nikdo
všimnout jak je den dlouhý,“ řekl mu Robátko. „Lidi tu bydlí jako v králikárně, ale jedna partaj od
druhé se o své sousedy nezajímá... Jako bys to nevěděl!“
„Jo, kde já vůbec žiju!“ povzdechl si policista v civilu. „Já, venkovský balík...“
„Ale tak se už nelituj,“ bouchl jej Robátko do ramen. „Jsi můj parťák a bez tebe bych alespoň
polovinu případů nevyřešil...“
„Aspoň že tak!“ povzdechl si a ukázal na dveře výtahu: „Jdeme pěšky!“
„Ještěže nejsem požárníkem!“ pousmál se Robátko. „No, co se divíš, tahat s sebou výstroj do
sedmého patra... Hele, pes jde s námi... Tak pojď, pse!“
„Může jít s námi?“ houkl Robátkův parťák na psovoda v přízemí. „Nemá nic na práci?“
„Ale jo, já tam stejně za chvíli ještě zajdu, co kdyby...“ pokrčil psovod rameny. I on se otřásl
chladem, nehledě na to, že měl na sobě zimní uniformu. „To je kosa! Jaro, kde jsi?“
Vystoupali do sedmého patra. Chvíli jim to trvalo, ale Argo jim dělal dobrého společníka. Tiše
bručel, poštěkával a stále mával ocasem. Uklízečka nejspíš nebude muset na schodišti vymetat
pavučiny. Oba muži mysleli na jedno: co najdem v tom zatraceném bytě?
„Tak vás tady vítáme,“ houkla na ně motohlídka. Dva muži v uniformě se na oba kriminalisty
- 70 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
nesměle usmívali.
„Zdarec,“ řekl jim Robátko. „Měšťtí už jsou pryč?“
„Jo, jen co jsme dorazili, vzali nohy na ramena...“ pokrčil jeden z uniformovaných policistů
rameny. „Místo činu je... víceméně zajištěné! Váš fotograf to všechno vyfotil a technik se pokusil
najít nějaké stopy, ale zdá se...“
„Že je tu dokonale vymeteno,“ doplnil kolegu druhý uniformovaný policista. „A zdá se, že tu
nic nechybí...“
„Jen nájemníci,“ řekl ten první.
„Ježíši,“ přikývl Robátko. „To zase bude případ.“
Pes vesele zaštěkal a jako nic vběhl do bytu.
„Tady se nedá pracovat, kdo sem vpustil toho psa?“ zanadával fotograf. Asi se ho lekl a chvíli
mu trvalo, než mu došlo, že patří k nim.
„Já,“ řekl mu Robátko. „A je služební!“
„A trenky mi bude prát kdo?“ pokusil se fotograf o vtip. „Máte to nafocený, pošlu vám to
mailem!“
„Díky,“ usmál se na něj Robátko. „Co kolega od daktyloskopie?“
„Čisto, žádné otisky, leda spoustu od těch, kteří tu bydleli, aspoň to tak vypadá... Stejně vám vše
předám, ať se v tom řádně vyrochníte!“ usmál se technik. „Žádná krev, ani jiné tělní tekutiny. Žádné
stopy po zápase, žádný bordel, čili nepořádek! Je to divné...“
„Takže se tu nikdo s nikým nepral? A nikdo nic nehledal?“ podivil se Robátkův kolega.
„Jo,“ souhlasil technik. „Nic. Jakoby nájemníci jen tak z legrace odešli... A zdá se, že tu vše
cenné zůstalo na místě. U nás? V Česku? To se divím... Peníze, šperky, elektronika...“
„Jak dlouho je ten byt otevřený?“ zeptal se jej Robátko.
„A vím já?“ pokrčil technik rameny. „Zámek je neporušený, klíč je zevnitř... Dřez v kuchyni je
umytý, nádobí uklízené. Voda v koupelně už nějaký čas netekla, podle prachu ve vaně a umyvadle.
Po lince lozila kdejaká havěť, to už žijeme jako v Americe? Ještě aby tu jeden natrefil na švába a co
se týče odpadků, koš už pěkně smrdí, asi nebyl vynesený už pěkně dlouho...“
„To je pěkné,“ zamyslel se Robátko. „Co myslíš, parťáku?“
„Jo, co když jsem postavami z románu, nebo ze seriálu? Ale Columbo nejsem...“
„Hihihi,“ zasmál se Robátko. Do nohy ho šťouchl pes a ukázal kamsi hlavou. „Tys něco našel?“
„Jo, našel by to i slepý,“ souhlasil technik.
„A copak?“ divil se kolega v civilu.
„No... Jak bych to...“ začal technik.
„Tak se vymáčkněte!“ řekl mu Robátko. „Nejsme u výslechu!“
„V obýváku leží na zemi kulovnice, ale podle všeho se z ní nestřílelo. Nenese na sobě stopy po
střelném prachu a je dokonale udržovaná. Jenže, problém je v tom, že tu v bytě není pro ní místo,
žádná skříň, nebo skoba na popruh...“ řekl technik kolegům z kriminálky. „A taky je tu jeden vybitý
mobil z kuchyně a černá ponožka z předsíně. Je potrhaná a smrdí, ani psovi příliš nevoní...“
„Kulovnice, mobil a černá ponožka?“ divil se Robátko. „Je to čím dál lepší... A to hlavní, co jste
nám ještě neřekl? Než si to tu projdeme?“
„Zdá se, že...“ poškrábal se technik po hlavě. „V obýváku ve stěně je v prachu obtisk po
předmětu, který tam schází... Očividně není v tom čtverci, kde ležel, žádný prach...“
„A co to podle vás bylo?“ zeptal se jej Robátkův kolega.
„No, asi nějaká starožitnost, či co...“ pokrčil technik rameny. „Ono, žádnou fotku k dispozici
nemáme... Mám na mysli obýváků, trošku jsem to tu prošmejdil. No... Je to na vás. Všechno
dostanete. I tu střelnou zbraň a mobil, po hlubší expertíze, samozřejmě...“
„Jo,“ souhlasil Robátko. „Díky...“
„Takže?“ zeptal se jeho kolega. Kolem nich prošel technik s mobilem a kulovnicí v sáčku,
- 71 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
stejně tak i ponožka dostala svůj kus igelitu. „Černá potrhaná ponožka... Není to podpis?“
„Cože?“ zeptal se jej udiveně Robátko. „Ponožka jako podpis?“
„Proč ne?“ pokrčil policista v civilu rameny. „Zorro se podepisoval velkým zet... Náš lump
třeba rozhazuje na místě činu potrhané použité fusekle!“
„Pfff...“ zamyslel se Robátko. Fusekle! A ještě k tomu smradlavá... Nadechl se opatrně nosem a
čichal všechny pachy v bytě. Opravdu se zdálo, že je v bytě vyvětráno. A to nejen díky tomu, že
všechny pachy z věcí v bytě řádně vyčichly. Pes si sedl vedle něj a nechal se hladit po hlavě. „Co na
to říkáš, pse? Nic?“
Vlčák se podíval okolo a pak smutně zakňučel.
„Jo, máme kulový,“ souhlasil Robátko. „Co se tu stalo? O co tu šlo?“
„Můžeme už jít?“ zeptal se jej jeden z uniformovaných policistů. „Vaši muži jsou hotoví...“
„Jasně, běžte,“ mávl Robátko rukou. „A díky, my to tu zamkneme a zapečetíme!“
„Ta se mějte...“ dostalo se oběma mužům od kriminálky namísto odpovědi.
„Tak co bude?“ houkl na ně psovod, který se opřel se zájmem o futra vstupních dveří a zamračil
se na svého služebního psa. „Koukám, že jste kamarádi...“
„Už se nějaký čas známe...“ řekl mu Robátko. „Znal jsem Argova původního psovoda.“
„Smutný případ,“ souhlasil psovod. „Pes je dobrý, ale příliš se kamarádí s těmi, které zná...“
„Patří do fochu, ne?“ zazubil se Robátko. „Vemte si ho, tady stejně nic nenajde... Všechno je
staré...“
„Tak se mějte, Argo, jdeme!“ přikývl psovod. Pes se s oběma rozloučil zavrtěním ocasem a
zmizel i s páníčkem na schodišti.
„Takže?“ zeptal se Robátko svého kolegy. „Projdeme byt?“
„Jo,“ souhlasil Robátko.
*** O několik minut později... ***
„Nic tu není...“ řekl Robátko. „Tenhle byt je začarovaný...“
„Já se tomu psu nedivím, že nic nenašel...“ řekl jeho kolega.
„Tady jsme asi skončili... Další nevyřešený případ... Ledaže!“
„Copak, můj milý Sherlocku?“
„Prohrabeme se tím košem!“
„Cože?“ zděsil se jeho kolega. „I ten pes na něj hodil bobek...“
„Ale náš milý kolega technik myslel na vše, nechal nám tu dva páry rukavic, dva pytle na
odpadky a dvě roušky!“ zamyslel se Robátko.
„Tenhle případ mi začíná čím dál tím více smrdět a navíc...“
„Navíc se ona starožitnost do koše spolu s odpadky nevejde,“ doplnil jej Robátko, „nejspíš...“
Nasadili si roušky, navlékli si rukavice, na kus igelitu vysypali obsah koše a pomoci rukou
odhazovali jednotlivé smetí do sáčku na odpadky. Nezapomněli přitom otevřít okno v kuchyní. Ano,
případ to byl velmi podezřelý. Otevřený byt, ve kterém takřka nic nechybí. Žádné stopy po zápasu.
Klíče zevnitř. A na zemi, jakoby nic, ležel mobil, kulovnice a špinavá ponožka.
„Tak, to bychom měli...“ zabručel jeden z policistů. „Fuj, takhle si hrát na popeláře!“
„Jo a nic jsme nenašli,“ souhlasil Robátko. „Začínám mít pocit, že si z nás někdo vystřelil!“
„Ale z té kulovnice se nestřílelo!“ namítl kolega.
„Ne z ní, ale z nás,“ zamračil se kriminalista. „Nebyl jsi náhodou povýšen?“
„Já? Ne! A co vy, pane kolego?“
„Nevím o tom,“ pokrčil rameny Robátko. „Projdeme ještě jednou byt...“
*** O několik dalších minut později... ***
- 72 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Podle kostelních hodin bylo něco po poledni. Venku znovu sněžilo. Panelákem se rozléhal
lomoz každodenního provozu a oba muži byli tam, kde při svém příchodu. Na nic nepřišli. Sedli si v
obýváku na zem a rozhlíželi se kolem sebe. Co když jsme něco přehlédli? Jenže co? Když tu
zazvonil mobil...
„Ano?“ ozval se Robátko, když přijal hovor.
„Tak co, jak se vám daří?“ zeptala se jich Zlatovláska.
„Špatně,“ řekl jí. „Všichni jsou už pryč, jen my tu, jako dva osli, sedíme a nic!“
„Tak zapojte svou fantazii...“ napověděla jim z mobilu.
„Začínám si myslet, že je to celé nahrané!“ postěžoval si. „A není náhodou...?“
„Já o ničem nevím,“ uslyšeli oba hlas z odposlechu. „Že by si z vás dvou někdo vystřelil?“
„Jinak to nevidím, tady opravdu nic není... Nepostrádá někdo nájemníky nebo vlastníky bytu?
Nikdo k nám nevolal?“
„Jak to mám vědět?“ ozvala se Zlatovláska.
„Ale ten případ jsi nám podstrčila právě ty,“ opáčil Robátkův kolega. „Tak kde je zakopaný
pes?“
„Pokud vím, tak služební pes odešel po svých, a žádný jiný pes se v bytě nenašel!“
„S tebou je také sranda,“ zasyčel Robátko. „Jestli už nic nemáš, tak se rozloučíme!“
„Ať se vám daří!“ souhlasila Zlatovláska. „A nezestárněte tam!“
„Kdyby nešlo o príma kolegyni, řekl bych, že se chová jako kráva...“ zabručel Robátko.
„Jo, souhlasím!“ řekl mu kolega. „Tak to tu zavřeme, zamkneme a zapečetíme, ne?“
„Jo, klíče jsou v zámku,“ souhlasil Robátko. „Kde jsme ještě nebyli?“
„Ve špajzu!“
*** O několik vteřin později... ***
„Nic moc tu není... Nějaké kompoty, konzervy, staré pečivo, zelenina a ovoce...“
„A druhá černá ponožka!“ řekl jeho kolega. „A je nová a nesmrdí!“
„Cože?“
„Jo, tady je...“ podal mu jí kolega ostentativně dvěma prsty. „Voní novotou! Že by další
podpis?“
„Nová ve špajzu a stará na koberci v pokoji?“ zamyslel se Robátko. „A jaká je pointa?“
„Třeba tu někde ve špajzu je i ona trofej...“
„Blbost, kde by se tu vzala!“ řekl Robátko. „A doprdele!“
„Co je?“
„Někdo nás tu zamknul!“ vydechl Robátko překvapeně. „Jenže...“
„Jo, v bytě nikdo jiný nebyl, ledaže by se pachatel vrátil na místo činu... Třeba pro svůj lup a
uslyšel nás a zamknul nás ve spíži!“
„Doprdele! A co teď?“
„No,“ řekl mu kolega. „Nejspíš nás jen tak nepustí ven a dveře nevyrazíme, otevírají se
dovnitř... špajzu!“
„A co ještě pro mne máte, můj milý Watsone?“ zapochyboval Robátko.
„Pachatel má vše promyšlené a očividně využil naší nepozornosti...“
„Aspoň tu nezemřeme hlady a žízní... Třeba nás tu najdou, když se neobjevíme v práci!“
„Ale nocovat bych tu nechtěl,“ ošíval se Robátkův kolega. „Přeci jen tu není dost místa! Hele,
Sherlocku, kde máš mobil?“
„Nechal jsem ho na stole v obýváků...“ praštil se Robátko do čela.
„Ježíši,“ zasmál se kolega. „Tak to je pěkné!“
- 73 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Ty mobil nemáš?“
„Mám, ale je taky vybitý!“
„Pěkná situace! Takže, jak z toho ven? Budeme volat o pomoc?“
„A přijde nás vůbec někdo zachránit?“
„Správná otázka!“ zamyslel se Robátko. Kdesi bouchly domovní dveře a klíč zarachotil v
zámku. „A spadla klec!“
*** O několik hodin později... ***
„No, hlady a žízní tu přeci jen neumřeme, horší bude, že nemůžeme na záchod!“
„To je fakt,“ zabručel Robátko. „Ten klíč je přeci obyčejný, ne? Není dozický, mělo by to jít
vypáčit!“
„Ale já nejsem zloděj,“ zamyslel se jeho kolega. „Nehledě na to, že tu není ani kus drátu...“
„Kdo hledá, najde,“ řekl Robátko vítězně. „A doprdele!“
„Copak?“
„Píchl jsem se do prstu, když jsem dělal paklíč... Jdeme na to!“
Po chvíli spadl klíč na zem kuchyně, o několik vteřin na to cvakl zámek a oba vypadli ze špajzu.
Po jednom zamířili na toaletu. Umyli si ruce v koupelně a pokusili se otevřít vchodové dveře. Bylo
zamčeno. A telefon v domě nenašli.
„Co je to za dobu, když tu není nikde telefon,“ zamyslel se Robátkův kolega. „A kde máš mobil,
Sherlocku?“
„Zmizel, milý Watsone, a to znamená co?“
„Že někdo nechce, abychom se dovolali ven. Co zavolat z okna?“
„Lidi si budou myslet, že jsem nadraní... Něco vymyslíme!“ povzdechl si Robátko a pustil si v
obýváků televizi. Byla černobílá, ale obraz i zvuk ušel. „Co je to za lidi? Milují staré věci...“
„Třeba se tím živí?“ zamyslel se jeho kolega. „Třeba prodávají starožitnosti...“
„Ale tenhle byt jako krámek nevypadá...“ zamyslel se Robátko. „Spíš jako nějaký kutloch!“
„Takže jsme spadli z louže do bláta!“
„Vypadá to tak.“
„Co dávají v bedně?“
„Hovno, jako vždycky...“ řekl Robátko a začal uvažovat. Prázdný byt bez lidí. Mimo jednu věc
se nic neztratilo. Šli pachatelé najisto? Proč by nechali zbraň v bytě? Ledaže by nechtěli vyvolávat
zbytečnou pozornost. Zbraň se dá přeci vystopovat podle sériového čísla. A co ten mobil? Byl
vybitý, ale může se znovu nabít. Obsahoval nějaké informace vedoucí k objevení pachatelů? Možná
ano, možná ne. Ale kam se poděli nájemníci? Byli vůbec v bytě? Nejspíš ano, klíč byl zevnitř!
Zámek ani futra nejevily známky násilného vniknutí. Znali se pachatelé s obětí? Nebo obětmi?
Zdálo se, že bylo nanejvýš pravděpodobné, že jim někdo z bytu otevřel. Ale jak se mohli pachatelé i
s lupem a nájemníky jen tak vypařit z bytu, domu i téhle čtvrti?
„Přišel jsi na něco?“ zeptal se jej jeho kolega.
„Ne, ale pracuju na tom!“
„Aha...“
„A na co myslíš ty, Watsone?“
„Co tu dělala ta kulovnice, ponožka a mobil... Patřili obětem, nebo pachatelům?“
„Jak to mám vědět? Neříkal technik něco o tom, že na nich našel nějaké otisky?“ zeptal se
Robátko kolegy.
„Ne, myslím, že nic takového neříkal. Nejspíš všechny stopy setřeli, nebo měli rukavice...“
„Taky dobře, o starost méně...“ zabručel Robátko. „Hele, už o tom ví místní televizní stanice!“
„Vypadá to tak...“ souhlasil kolega. „Alespoň jsme byli ve zprávách. Natočili byt zvenčí a
- 74 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
odjeli.“
„Připadám si, jako bych hrál v realityshow!“ povzdechl si Robátko. „Kde jsou kamery?“
„Tady?“ rozhlédl se jeho kolega. „Myslíš, že tu pachatelé nechali očka?“
„A teď se na nás, dva blbce, dívají a smějí se tomu...“
„V televizi jsem nikdy neúčinkoval, vždy je něco poprvé!“ řekl mu kolega. „Tak co? Zapálíme
to tu a zavoláme hasiče?“
„Příliš pracné a nákladné!“
„Vytopíme partaje pod sebou!“
„Ne-e!“
„Budeme dělat bordel a kravál, třeba někdo přijde!“
„Leda tak budou ostatní nájemníci bouchat na stěny a stropy!“
„Tak to si zdřímnu, protože mne už nic nenapadá, ledaže vyhodit z okna prázdnou flašku se
zprávou uvnitř!“ řekl Robátkovi kolega. „Tak se ukaž, detektive!“
„Sázím na psa!“
„Ale tady přeci žádný není... Aspoň jsem žádného neobjevili!“
„Argo nás přijde zachránit,“ trval si Robátko na svém.
A venku se začalo stmívat...
*** O několik hodin později ***
„Kolik je?“
„Bude deset večer!“
„Aha...“
„Už jsi na něco přišel?“
„Ne!“
„Na co myslíš?“
„Na velké titulky: Dva policisté zamknuti v bytě podezřelým...“
„Jo, taková ostuda! A těch řečí...“
„A pořád jsme na nic nepřišli.“
„Ne!“
*** O několik hodin později... ***
„Spíš?“
„Ne, myslím na služební postup!“
„Nic moc, co?“
„Ne!“
„Asi skončíme na ulici...“
„Jako pochůzkáři?“
„Jo.“
„Třeba ne...“
„Uvidíme ráno!“
„Pšt!“
„Co?“
„Někdo tu je!“
„V bytě?“
„Jo a svítí si baterkou!“
„Znovu ti samí?“
- 75 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Máš zbraň?“
„Ne, nechal jsem bouchačku ve stole...“
„Já taky, co budeme dělat?“
„Počkáme, třeba odejdou!“
*** O několik minut později... ***
„Je klid, jdeme se podívat, co tu hledali...“
„Ale máme jen holé ruce!“
„A co donucovací prostředky? Hmaty a chvaty?“
„Vyšel jsem ze cviku!“
„No potěš pánbůh...“
V bytě nikdo nebyl, ale bylo zřejmé, že tu před několika minutami někdo šmejdil. Po baterce ani
stopy, nejspíš ji odnesli s sebou. Avšak oba policisté našli jednu věc, která tu původně nebyla.
Robátko si opatrně svítil svou malou cestovní baterkou a oba se vydali k obývací stěně, na které
stála ona trofej... Starožitnost v podobě psa. Ležel u ní lístek. Byl popsaný. Velkými nahrubo
vytvarovanými písmeny na něm stálo: „Ta soška je falešná, krucipísek!“
„A nic víc?“
„Ne!“
„Poctiví zloději... To jsem ještě neviděl...“
„Jo, originál by měl nejspíš velkou cenu... Nezkusíme, zdali není zamčeno?“
Bylo.
„Co teď? Nejspíš oba skončíme na psychiatrii! Lupiči tu byli ještě jednou a my jsme je
nezabásli. Nechali jsem je odejít...“
„Tak to zapřeme?“
„A co ty šlápoty na parketách?“
„Prostě jsme je neviděli... Přepadla nás únava!“
„V ložnici? Jako dva teplouši,“ zamračil se Robátko.
„Jenomže my nejsme...“
„Na hlavu?“
„Ne, teplí! Co navrhuješ?“
„Počkáme do rána! Začínám si myslet, že jsem na to všechno příliš starý...“
*** Ráno nového dne... ***
Venku znovu sněžilo. V bytě byl klid. Na chodbě slyšeli ostatní nájemníky. Výtah stále nejezdil.
Nikdo netušil, že byli oba kriminalisté na noc zamčení v bytě, ve kterém došlo ke zločinu. Tedy,
snad jen bůh věděl, zdali k nějakému zločinu vůbec došlo, protože o tom už i naši hrdinové začali
pomalu pochybovat.
„Kolik je?“
„Bude osm...“
„Budeme muset něco udělat, jinak to špatně skončí...“ řekl Robátko.
„Napadlo mne, že...“
„Jen ven s tím,“ povzbudil svého kolegu.
„Co když k ničemu nedošlo?“
„Ale že tu šlo o vniknutí a odcizení cizí věci, to nezapřeš?“
„Ne, ale měli jsme vyzpovídat sousedy a ne furt prohledávat byt... Nakonec, kdo ví, jak dlouho
byl v tom to stavu! A...“
- 76 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
„Pšt!“
„Co se zase děje?“
„Slyším rachotit klíče v zámku!“
*** O několik minut později... ***
„Karle, pojď sem, válejí se nám v posteli dva docela cizí chlapi!“ křičela jakási stará paní.
„A je to tady,“ řekl Robátkův kolega. „Paní, dejte si pohov, my jsme od policie...“
„A ještě si dělají srandu, buzeranti! Co tu děláte? Že na vás zavolám policii? Karle, zavolej
poldy!“
„Ale paní, klid, my jsme policisté...“ řekl Robátko, ale marně.
„Že já vás něčím přetáhnu?“ křičela dál důchodkyně. „Na služební průkazy zřetel neberu, vnuk
má pěknější a u policie nedělá! Karle...“
„Nedáte si kafe?“ zeptal se jich pán domu. „Hele, Mařka, běž udělat kafe, já jim věřím, policejní
průkazy jsem už v životě viděl... Tak vo co jde? A proč jste spali v našem bytě?“
„Tomu nebudete věřit...“ pokrčil Robátko rameny.
„Jste z kriminálky?“ vyzvídal Karel.
Posadili se v obývacím pokoji. Paní domu přinesla po nějaké době několik hrnků kouřící
tekutiny a také něco k zakousnutí. Při cestě domů se zřejmě stavili v krámě.
„Díky, todle bodne,“ řekl Robátkův kolega.
„Tak co se tu stalo?“ zeptal se Karel vážně.
„Někdo vám vykradl byt...“ řekl Robátko vážně.
„Ale tu nic nechybí, alespoň na první pohled...“ zamyslel se Karel.
„Měli jste pootevřené dveře... Na zemi ležela kulovnice, válely se tu černé ponožky a v kuchyni
jste měli vybitý mobil...“ řekl mu Robátko a blaženě usrkl horké kávy z nabízeného hrnku.
„Mařka?“ zavolal na ni její muž. „Že my jsme zapomněli zamknout!?“
„Myslíš?“ zamyslela se paní domu. Na talíři nesla několik koláčů a sladké rohlíky. „Dáte si? Co
jste v té posteli dělali?“
„Spali jsme, paní,“ řekl Robátko. „Nechodíme spolu, jsme jen kolegové...“
„Aha...“ zamyslela se paní domu. „A?“
„Včera jsme tu byli s celým ansámblem,“ řekl jí Robátko s plnými ústy. „Nejdřív městská
policie, pak motohlídka a nakonec kriminálka s techniky...“
„A to se jako k nám někdo tento? Vloupal?“ zamyslela se paní domu.
„Ne, zámek byl nepoškozen, klíč byl zevnitř a dveře nebyly zavřené...“ řekl jí Robátkův kolega.
„Někdo vám šlohnul sošku psa... Ale v noci ji přinesl vrátit, že není pravá!“
„Není,“ souhlasil pán domu. „Je to kopie, originál je k nezaplacení a je v muzeu... Až kdesi v
Evropě... Už si nepamatuju kde!“
„Pachatelé se po naší návštěvě vrátili, zamkli nás ve špajzu a pak zamkli i celý byt. Když přišli
na to, že je soška falešná, přišli ji vrátit...“ řekl Robátko.
„Slušní zloději?“ zamyslel se pán domu a hlasitě usrkl kávy.
„Taky se divím...“ souhlasil Robátko.
Zazvonil zvonek.
„Vy jste volali policii?“ zeptal se kolega.
„Ne,“ pokrčila paní domů rameny.
„Dobrý den,“ ozvalo se zpoza dveří, když je otevřela. „Policie české republiky, nevíte
náhodou...“
„My jsme tady!“ zavolal Robátko do chodby. „Živí a zdraví...“
„Váš šéf se po vás sháněl...“ zavolal na ně policista z chodby. „Takže... Já můžu zase jít...
- 77 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Policie je už v domě, takže není co řešit, hezký den přeji!“
„Mějte se,“ pokrčila paní domu rameny a zabouchla za sebou dveře. „Já tomu nerozumím...“
„Našel se i vybitý telefon a nepoužitá kulovnice na zemi...“ řekl jim Robátko. „Nevíte o tom
náhodou něco?“
„No...“ začal pán domu. „Jak bych to... Na tu zbraň nemám papíry, jedná se o nefunkční repliku
a co se mobilu týče, zapomněl jsem ho v kuchyni...“
„Byl vybitý,“ doplnil Robátkův kolega. „A co ta černá ponožka?“
„Jaká ponožka?“ nechápali oba nalezení vlastníci bytu.
„Černá ponožka...“ zamračil se Robátko. „Našli jsme jednu použitou a jednu čistou...“
„A já, že ti celou dobu tak smrděly nohy,“ zlobila se paní domu na svého chotě. „Prase...“
„Takže se vlastně nic nestalo,“ zamyslel se její muž.
„Jen jsme, Karle, zapomněli zamknout, vždyť nás mohli klidně i vykrást...“ zděsila se stará
žena.
„To je fakt, naštěstí pomohla lidská lhostejnost a nevšímavost,“ řekl jim Robátko. „No,
děkujeme za snídani a nezlobte se, že jsme...“
„Stěžovat si můžete vždycky,“ doplnil jej jeho kolega. „Jo a ty věci vám vrátíme... Mám na
mysli mobil, kulovnici a ponožku...“
„Ale proč? Škodu jste nenadělali a dokonce jste nám byt v noci pohlídali, kdo ví, kdo v něm
mohl na noc být? Že jo?“ zazubil se pán domu. „To nám stejně nikdo neuvěří!“
„No právě,“ řekl Robátko. „Proto raději o ničem nemluvte, bude to tak lepší!“
„Mlčíme jako hrob,“ usmála se stará paní. „A co budeme dlužni?“
„Jo, tak na to nikdo z nás nemá, milá paní,“ řekl Robátko a vydal se k odchodu. „Hlavně, že
nedošlo ke ztrátám na životě, k újmě na zdraví, nebo odcizení majetku a podobně...“
„Hezký den,“ uklonil se jeho kolega. „Bylo nám potěšení...“
A oba vypadli z bytu.
*** O několik minut později... ***
„Rozumíš tomu?“ zeptal se Robátka jeho kolega.
„Ne.“
„A co řekneme šéfovi?“
„Co by? Pravdu ne. Prostě jsme hlídali byt a čekali, zdali se někdo nevrátí!“
„A vrátil se?“
„Co myslíš?“ zavrtěl Robátko hlavou. „Ty vole, já se snad picnu!“
„Co se děje?“ zeptal se jej parťák vyděšeně.
„Můj mobil...“ zavrtěl Robátko hlavou a zvedl ze sněhu jen kousek od vchodu svůj mobilní
telefon. Vypadal, že je funkční. „Nejsou dneska vánoce? A kruci...“
„Co ještě?“
„Stará mě zabije, jak já jí to jen vysvětlím?“ povzdechl si Robátko.
„Aspoň ti dá, pane kolego, na chvíli pokoj...“ zazubil se jeho kolega. „Není život krásný? A víš,
na co myslím já?“
„Ne...“
„Kdo z nás dvou napíše šéfovi zprávu... Musíme přeci doplnit ten spis, který nám leží na stole,
nebo ne? Záhada odemčeného pokoje, aneb čtyřiadvacet hodin zběsilého vyšetřování...“
A venku stále sněžilo. Oba si přitáhli kabáty více k tělu. Jejich služební vůz stál na stejném
místě, kde jej včera zaparkovali. Zdál se být v pořádku. Stále měl čtyři kola, stěrače i příslušenství.
Dokonce šel nastartovat a měl i benzín v nádrži. Oba mysleli na to, jak je ten svět podivný... Poctiví
zloději, kdo to kdy viděl? Málem by se i omluvili. Kam ten svět spěje...
- 78 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Jarní
Jarem vonící poezie v próze. Nebo pokus o ni!
*****
Cítím ho.
Cítím jej v ovzduší mezi posledními závany paní Zimy. Nesměle nakukuje do našeho pomyslného
domu, pokoje. Zima už nás toliko nezebe. Slunce zahazuje své zubaté paprsky a dělá si z nich
prstýnky pro všechny, kteří se chtějí mít nejen v Máji rádi. Co na to paní Zima?
Slyším ho.
Slyším jej ve větru, který se zdá být ještě studeným. Ale slunce jej ze všech sil protepluje. Prozařuje
a dodává mu onu jarní podobu. Už nesněží. Jen padá déšť. Snad se tráva znovu zazelená a vyrostou
první petrklíče. Co na to paní Zima?
Vidím ho.
Vidím jej, jak se opírá do poslední sněhové závěje. Jak rozpouští těžké černé mraky a barví nebe do
modra. Zvířata se probouzejí. Ptáci přilétají. Voda v potocích i řekách se dává do tance. Zvesela
zurčí a bublá mezi kameny. Co na to paní Zima?
Vychutnávám si ho.
Vychutnávám si jeho pomalý příchod. Jaro je tu. Nenávratně. Rok co rok se vrací do našeho kraje.
Posílá paní Zimu na odpočinek a nese s sebou příslib nového života. Probouzí to, co spalo. A
popostrkuje to, co se jen belhalo či klopýtalo. Co na to paní Zima?
Raduji se.
Svět se vymaňuje ze sevření ledu a sněhu. Zajíci vyskakují z nor. Ptáci si hledají svá hnízda. Ryby
zvesela kličkují proti proudu. Jaro je tu. Jeho toužebné očekávání se mění v realitu. Naděje v jistotu.
Paní Zima odchází. Shrbená stařena si mění místo s jinochem překypujícím životem a energií.
Jedno však ví, že až přijde její čas, bude tu znovu.
Věřím...
Opět... v jeho návrat jako rozložení sil a součást čtyř ročních období. Kdy se vše rodí a umírá v toku
času. Svět se tolik mění a přesto zůstává stejný! Jaro, léto, podzim, zima...
- 79 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Nezvaný host
Milí čtenáři, kecněte si na zadek, a pokud možno, začtěte se do následujících řádků... O čem to
bude? O temné noci! O zradě a pomstě! O tom, že nikdo nezná dne ani hodiny, kdy si jej jeho
minulost najde... Šotkům zdar.
*****
Smrákalo se. Bylo zamračeno a pršelo. Ani psa by ven nevyhnal. Nic nového. Pršelo už třetí
den, v kuse. Ještě chvíli a celý svět se utopí v přívalech vody, která vesele padala z nebe, jakoby si
bůh usmyslel, že je čas spláchnout všechnu špínu světa. Do kanálu...
Zatímco dům svítil jako vánoční stromek, zahrada tonula ve tmě. Smáčená tráva plavala v
kalužích špinavé vody. Jedinými zvířaty, kterým toto počasí dělalo radost, byly snad jen žáby, jež se
přestěhovaly blíž k domu, protože nedaleké jezírko zdvojnásobilo svůj objem a jak je známo, žáby
nemají v lásce hlubokou vodu. Jsou přeci jen rády, když mají kde nechat občas okapat svůj zadek.
Být obojživelníkem mělo i svou výhodu.
Jak šero pozvolna houstlo, přehoupl se přes nevysoký dřevěný plot temný stín a neslyšně dopadl
do trávy. Chvíli se nic nedělo. Neznámý jakoby splynul s načerno natřeným plotem, aby se pak
zvolna a ladně vydal mezi stromy co nejblíže k osvětlenému domu. Dával si však dobrý pozor, aby
se nevystavil světlu, které vycházelo z jeho oken. Utajení, to bylo to správné slovo. Na okamžik se
pozdržel pod korunou statného ořešáku a naslouchal, jak déšť bubnuje do jeho rozložité koruny.
Odněkud zepředu se ozýval pravidelný šum na střehu dopadajícího deště.
Romantika jak stvořená pro ty, kteří se necítí být z cukru. Co jednoho nezabije, to jej posílí.
Studený vítr zalomcoval nedalekými keři. Otřásly se jako pes, který se chce zbavit vody ve své
srsti. Voda není dobrá ani v botách, což pak na kabátě? Za okny se mihlo několik postav. Zdálo se,
že večeřejí. V kuchyni... Byl čas. Stín se na okamžik prodloužil do až fantaskní podoby, aby zmizel
pod kuchyňským oknem. Hra temnoty a světla provedla byť jen na malinký okamžik nikdy
neokoukanou stínohru, kdy i ten sebemenší předmět nabude až nečekaných rozměrů. Zablesklo se.
Tak přeci, bouřka. Nebylo ovšak na bouřku brzy? V květnu?
Po nedaleké cestě přejelo auto. Škvírami mezi laťkami plotu prozářilo na okamžik světlo až
nebývalé intenzity. Večer naplněný záplavou deště nabyl na několik vteřin nečekaný rozměr. To, co
se ukrývalo pod okny u zdi domu, se snažilo co nejvíce splynout s šerem. Ne nadarmo se říká, že
pod svícnem bývá největší tma. Automobil za tichého bručení zmizel za nejbližší zatáčkou a
zahrada opět utonula ve tmě. Slunce konečně zapadlo. Další blesk projel oblohu. Zdálo se, že tento
večer s nadcházející nocí bude stát za to.
Zpoza okna se ozývalo cinkání nádobí a zvuk padající vody. Aha, takže mají po večeři. Změna
plánu... Ne nadarmo se říká, že všechno zlé může být pro něco dobré. Třeba nebudou zadní
kuchyňské dveře zamčené. Osazenstvo domu se uvelebí v obýváku u bedny a bude sledovat nějaký
přiblbý televizní kanál. A skutečně. V kuchyni po chvíli svítilo jen slabé světlo, zatím co v
obývacím pokoji se mimo akvarijního světla rozžala i obrazovka televizoru. Teď nebo nikdy.
Zkušeně se dotkl kuchyňských dveří, keré vedly na krytou terasu, jež sahala až k francouzskému
oknu obýváku. Skutečně. Lidi jsou nepoučitelní! Nechají odemčeno. V tuhle dobu a v tomhle
počasí! Zavrtěl hlavou. Tiše se protáhl dveřmi a otřásl se chladem, když vstoupil do kuchyně, ve
které vládla přívětivější atmosféra. Jen nenadělat šlápoty! Otočil se, aby se ujistil, že po něm na
linoleu nezůstane jediná stopa. Príma. Co to tu tak voní? Doprdele! Kolik protivenství musí jeden
překonat, aby dosáhl svého cíle!
Tiše proběhl kuchyní a jako ninja se protáhl dlouhou chodbou mezi pokoji, která vedla k
- 80 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
hlavním dveřím. Cíl jeho cesty byl v dětském pokoji. Doufal, že zde ještě nebude nikdo z těch
protivných dětí spát a že dveře nebudou zavřené. Sláva. I zde vládlo šero. Malá lampička u
poschoďové postele dostatečně osvětlovala prostor, ne však natolik, aby se v případě potřeby
nemohl uchýlit do přátelského stínu. Protáhl se okolo pootevřených dveří a snažil se o ně nezavadit.
Co kdyby nebyly panty namazané? Jediné zavrznutí a vše by bylo ztraceno!
Na malou chvíli stuhl uprostřed pokoje a rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že je ve správném
domě a správném pokoji. Logistika nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Naštěstí se nespletl. Na
tomto předměstí byly všechny domky stejné, dokonce měly i totožné zahrádky. Střední třída!
Zbohatlíci! Pche... Na stolku nedaleko postelí našel to, co hledal. Opatrně a tiše se vydal k
inkriminovanému místu. Snad bude vše tak, jak má, jak to zahlédl skrze okno pokoje...
V teráriu vystlaném pilinami se cosi pohnulo. Z dřevěného domečku vystrčil čumáček malý
křeček. Nejprve fousky, pak celou hlavičku. Za okamžik zakulaceným vchodem i zaoblené tělíčko.
Ano, byl přímo vypasený! Malý obézní a chlupatý tvor, který se snažil prohlédnout šero pokoje,
jakoby tušil, že zde není něco v pořádku. Věděl, že je horní sklo terárka kamsi položené a že k
němu takto má tařka každý přístup. Jenže... Kočku v domě neměli, tak proč se bát?
Avšak... dnes jej přepadla podivná tíseň. Ještě nic podobného nezažil. Co se jen děje? Že by
nemoc? Stáří? Ne, cítil se příliš mlád na to, aby na něj doléhl čas. Třásl se na celém těle a zíral do
tmy. Marně. Přestože se zdálo, že je vše při starém, měl pocit, že brzy nastane velmi výrazná
změna. Pro něj možná i osudová. Svoboda? Radostí mu takřka poskočilo srdce. Nebo... Uprostřed
pokoje tiše vyčkával temný stín, černější než tma v místnosti, a vychutnával si ten okamžik. Pomsta
se má servírovat za studena, chutná pak lépe...
Vyskočil na stolek a pak tiše hupsnul do terária. Bylo dostatečně veliké, aby se do něj vlezl celý.
Zlostně zamával ocasem a chytil vypaseného křečka do tlamy. Ani nestačil vypísknout. Ještě stačil
maličko směšně zatřást nožičkami, než se z něj stala jen pomalu chladnoucí loutka pokrytá srstí...
Mrštně se vyhoupl ze skleněné krabice a jedním očkem zkontroloval, zda nechtěně nevytáhl i
nějaké ty piliny. Nesmí po sobě zanechat žádnou stopu. Ne, zdálo se, že milý křeček stále spí ve
svém domku. A teď rychle pryč, než ten pořad v televizi skončí...
Zmizel v chodbě a stačilo mu jen několik desítek vteřín, aby se opět protáhl nedovřenými
dveřmi v kuchyni. Cesta zpět na zahradu byla nejdelší etapou v této pouti za jeho malou osobní
pomstou. Takřka nedýchal. Nehledě na to, že několikrát svou kořist takřka upustil. Kdyby mohl,
otřel by si čelo. Venku stále pršelo. Neměl rád vodu, ale dnes mu poslouží na výbornou. Zahladí
veškeré stopy. Neuplynula ani minuta po tom, co opustil dům a on znovu, jako zloděj z pohádky,
přelezl nízký plot a zmizel na ulici, která byla plná popelnic, poházených odpadků a hlubokých
kaluží vody. Znovu se zablýsklo. Na lepší časy?
Večerníček byl u konce. Děti se běžely umýt a převléci do pyžam. Zdálo se, že je vše ve starých
kolejích, dokud jedno z dětí nezačalo křičet na celé kolo: „Kde je Jerry? Mami, kde je křeček? Kam
se schoval? Utekl? Já chci zpátky Jerryho...!“
Trvalo ještě několik minut, než rodiče obě děti uchlácholili. Křeček nebyl k nalezení. Prolezli
celý pokojíček, ale nebyla po něm ani stopa. Jen uprostřed místnosti na koberci s nakreslenými
ulicemi, domy a automobily našli krátký černý kočičí chlup. Nevěřícně na něj zírali, než jim došlo,
že měli v domě nezvaného hosta. Ale jak mohl vědět, že mají děti v pokoji křečka? Vše se zdálo
jako zlý sen. Tom! Ano, ten zpropadený kocour, kterého se zbavili, aby mohli dětem koupit
hlodavce. Ten kocour se přišel pomstít jen proto, že byl vyhozen z domu!
Temný stín sedící na popelnici postavené u plotu v temnotě ulice, protože ani pouliční osvětlení
pořádně nesvítilo, se tiše pousmál pod vousy a slastně se olízl. Dokonáno jest!
- 81 -
Povídky ze SASPI 4
Pavel Šimík (Šíma)
Obsah
Předmluva …..................................................................................................................................... 3
Děti ohně …....................................................................................................................................... 4
Krev není voda …..........................................................................................................................… 9
Svět v očích zřít …........................................................................................................................... 15
Dělník číslo 2356/A ….................................................................................................................… 18
Hranice víry ….............................................................................................................................… 24
Šepot ve větru …..........................................................................................................................… 26
Valkýra noci ….............................................................................................................................… 28
Pandorina skrinka …........................................................................................................................ 32
Poslední rozkaz …............................................................................................................................ 36
V jediného boha budeš věřit …........................................................................................................ 40
Prachy nesmrdí …........................................................................................................................… 46
Prachy nesmrdí 2 ….....................................................................................................................… 50
Ježíšek vs. Santa, aneb jak to vlastně bylo 2 …...........................................................................… 55
Peklo …........................................................................................................................................… 58
Čtyřiadvacet hodin …...................................................................................................................… 69
Jarní …..........................................................................................................................................… 79
Nezvaný host …............................................................................................................................… 80
Obsah ….......................................................................................................................................… 82
- 82 -