Ukázka ke stažení
Transkript
Ukázka ke stažení
QR kód pro mobily Marek Juda (*1971) Vystudoval na vysoké škole podnikovou ekonomiku a od roku 2000 pracuje jako manažer v různých nadnárodních společnostech. Ve volném čase se věnuje přístrojovému potápění, v němž má kvalifikaci potápěč záchranář, a námořnímu jachtingu. Tato kniha je jeho druhá. Rychlý člun letěl nocí po hřebenech vln. Měl vypnutá poziční světla, aby na sebe zbytečně nepřitáhl pozornost. Dva výkonné motory za sebou nechávaly pruh zpěněné vody. Občas se celý vznesl do vzduchu, aby vzápětí dopadl jeho laminátový kýl s tupým úderem zpět na hladinu. Nárazy otloukaly oba členy posádky navlečené do červených záchranných vest a házely jimi ze strany na stranu. Naštěstí to už neměli daleko. Na volném moři vyzvedli z nákladní lodě balík s metamfetaminovými tabletami a jeden menší kovový kufřík, které dostali za úkol dopravit k rybářskému molu. Tam si vše převezme další kurýr a oni se vrátí domů o něco bohatší. Už měli ty peníze skoro v kapse. Muž za kormidlem téměř cítil jejich vůni... Špinavé triky volně navazují na knihu Špinavé peníze z roku 2011. Objednávky a informace: www.SpinavePenize.cz www.facebook.com/SpinavePenize ISBN 978-80-260-3426-1 9 788026 034261 marek j u d a www.SpinavePenize.cz Rád bych poděkoval všem, kteří mi pomohli svými radami při psaní této knížky nebo jinak přispěli k jejímu vzniku. Děkuji Bětce, Borkovi, Davidosovi, Evě, Hance, Honzovi, Irce, Janě, Jarce, Jirkovi a jeho choti, Margit, Martině, Michaele, Páje, Rosťovi, Tomášovi, Vendovi a dalším. Marek Juda Špinavé triky Tato knížka je volným pokračováním knihy Špinavé peníze. Její děj je smyšlený a veškerá podobnost s reálnými osobami nebo událostmi je náhodná. Copyright text 2012 © Marek Juda Cover design 2012 © Rostislav Sládek Photo 2012 © Luděk Krušínský ISBN 978-80-260-3426-1 Špinavé triky Prolog Rychlý člun letěl nocí po hřebenech vln. Měl vypnutá poziční světla, aby na sebe zbytečně nepřitáhl pozornost. Dva výkonné motory za sebou nechávaly pruh zpěněné vody. Občas se celý vznesl do vzduchu, aby vzápětí dopadl jeho laminátový kýl s tupým úderem zpět na hladinu. Nárazy otloukaly oba členy posádky navlečené do červených záchranných vest a házely jimi ze strany na stranu. Naštěstí to už neměli daleko. Na volném moři vyzvedli z nákladní lodě balík s metamfetaminovými tabletami a jeden menší kovový kufřík, které dostali za úkol dopravit k rybářskému molu. Tam si vše převezme další kurýr a oni se vrátí domů o něco bohatší. Už měli ty peníze skoro v kapse. Muž za kormidlem téměř cítil jejich vůni. Na chvíli se zasnil a představoval si nový dům na předměstí, symbol společenského postavení, na který šetřil. Jejich člun byl díky použitým plastovým materiálům a úzkému tvaru pro radary hlídkových lodí téměř neviditelný. Zvlášť, pokud bylo moře zvlněné jako nyní. Umožňoval jim proklouznout kolem nich a v případě potřeby snadno ujet. Jediné, čeho se báli, byly helikoptéry nebo léčka při předávce. Pro pašeráky drog měl zákoník jen jeden trest, trest smrti. Vlhký slaný vzduch jim čechral vlasy a kapky mořské vody jim ulpívaly na obličejích. Oba pečlivě sledovali obzor, aby se vyhnuli rybářským trawlerům vyrážejícím z přístavu. Jenže nebyli jediný téměř neviditelný objekt plující ve zdejších vodách. Před pár dny spadlo za bouře z obrovské dopravní lodě několik kontejnerů. Tmavé kovové kvádry o velikosti skříně nákladního vozu plně naložené levnou asijskou obuví se jen tak tak držely na hladině. Nad vodu vystupovala jen jejich nepatrná část, menší než u ledovce. Člun najel do hrany jednoho z nich rychlostí téměř sto kilometrů za hodinu, aniž by jeho posádka zpozorovala hrozící nebezpečí. Ocelový kontejner bez potíží rozerval laminátové dno plavidla po celé délce a utrhl jeden motor. Oba muži měli co dělat, aby se při srážce udrželi v otevřeném kokpitu. Člun se rychle plnil vodou. Řev motorů a svištění větru ustaly. Kapitán duchapřítomně vytočil telefonní číslo svého kontaktu, vychrlil na něj aktuální pozici podle palubní navigace a požádal o pomoc. Než stačili udělat cokoli dalšího, poto7 Marek Juda pilo se jim plavidlo pod nohama i se zásilkou pečlivě uloženou v podpalubí na přídi. Pomalu klesalo natočené bokem ke dnu a po cestě vypouštělo řetízky bublin. Oba muži se tiše houpali na černých vlnách několik kilometrů od světel mrkajících z pevniny. Mlčky uvažovali o tom, jak moc rozzuřený bude jejich šéf a jestli neměli raději zůstat v utopeném člunu. Cílová prémie „Miláčku, a je opravdu nutné, abych se máčel v nějakém studeném bazénu, když se můžu všechno naučit u moře?“ zeptal se zpruzený Ajťák. Pořád si nemohl zvyknout na suverenitu, s jakou mu jeho krásná blonďatá dívka organizovala život. Měl ji velmi rád, takže se to pokoušel snášet. Velmi často přemýšlel o tom, proč si ho vlastně vybrala mezi tolika muži, kteří o ni pravidelně projevovali zájem. Zcela jistě to nebylo kvůli penězům. Ajťák byl ve skutečnosti poměrně zámožný člověk, ale pečlivě to tajil nejen před svou přítelkyní, ale před světem obecně. Souviselo to s ne zcela standardním způsobem, jakým zbohatl, když ještě pracoval v bance. Jeho zaměstnavatel se ho chtěl diskrétně zbavit, přestože nebyl z ničeho obviněn a ani na něj neměli žádné porušení interních předpisů. Nakonec se s ním šéfové dohodli a Ajťák dobrovolně odešel s tučným odstupným v kapse. Později investoval své peníze skrze krycí firmu registrovanou v daňovém ráji do nákupu domu s několika byty v turistickém centru na Floridě. Koupil ho díky finanční krizi velmi levně. Veškerý výnos nechával na účtech nastrčené firmy. Pro svoji osobní potřebu si nic nepřevedl a ani svůj dům nikdy nenavštívil. K životu mu zatím stačilo odstupné a doufal, že se mu výhledově podaří sehnat jinou práci. Měl v plánu nechat to tak dalších patnáct let, než budou jeho činy pro- mlčené. Dál bydlel na střídačku ve svém panelákovém bytě a u své přítelkyně. „Drahý, nepojedu s tebou přes půl světa, abych pak zjistila, že se bojíš strčit obličej pod vodu,“ namítla slečna věcně. 8 Špinavé triky Ajťák kradmo pozoroval její velká ňadra a představoval si, jak asi vypadají v neoprenu. Byla příliš velká k její štíhlé postavě, což se mu ale velmi líbilo. Občas si stěžovala, že ji z nich bolí záda, a dráždila ho tím, že si je nechá chirurgicky zmenšit. Nemyslela to vážně, ale bavilo ji sledovat, s jakou vervou jí to rozmlouvá. Věděla, že jí kolegové v bance i Ajťák přezdívají Barbína, a bylo jí to jedno. „No jo, ale proč musím na ten kurz nádechového potápění. To přece není součást zkoušek,“ stěžoval si marně Ajťák. „Trochu jsem ti upravila osnovy,“ culila se na něj Barbína. „Se svým přístupem dřív nebo později pod vodou něco vyvedeš a začneš se topit. Bude pro nás oba mnohem snazší, když si to natrénuješ dopředu v bazénu, abys mi potom nepanikařil při ponoru.“ „A ty ses už někdy topila?“ „Já ne, jsem metodická a dávám si pozor.“ „Tak já budu taky.“ „Abych tě motivovala, dostaneš cílovou prémii. Pokud překonáš tři a půl minuty na nádech, udělám pro tebe v neděli večer úplně cokoli, co si budeš přát,“ svůdně se usmála. Ajťák se zamyslel. „Fakt všechno?“ „Ano.“ „Takže mi třeba vymaluješ byt?“ vytáhl starý vtip. „Pokud je malování bytu tvoje nejtajnější přání, udělám to.“ „A můžu se podívat na internet pro trochu inspirace?“ „Tři a půl minuty,“ zopakovala Barbína a dolila si víno. Pan X „Pan X, jak mu říkáme, poskytuje služby čínské mafii, muslimským teroristům, politikům, policii, a někdy dokonce i nám v CIA,“ vysvětloval situaci starší distingovaný pán v konzervativním černém obleku, bílé košili a červené kravatě svému mnohem méně formálně oblečenému společníkovi. Za okny kavárny přecházeli rychlým krokem chodci a schovávali před studeným mrholením krky pod límce. 9 Marek Juda „Nikdo neví, kdo to je, jestli vůbec existuje nebo se jedná o skupinu osob,“ pokračoval. „Je jako yetti, spousta lidí o něm mluví, ale nikdo ho zatím na vlastní oči neviděl.“ Pán v obleku se pobaveně zasmál vlastnímu vtipu. Mladší muž s krátce střiženými vlasy nehnul ani brvou. Jako vždy si sedl zády ke zdi. Jeho zrak přeskakoval mezi dalšími hosty v poloprázdné kavárně. Ne, že by někoho z nich vyhodnotil jako riziko, ale zvyk je železná košile. „Pan X je apolitický a jde mu čistě o peníze. Jeho služby nejsou levné, ale je možné se na něj spolehnout. Nabízí outsourcing všech činností, které si doposud obstarávali zločinci sami. Dělá pro gangstery přesně to, co různé poradenské firmy, a je v tom velmi dobrý.“ Mladší společník ho poslouchal, aniž by dal najevo, co si o tom všem myslí. Seděl rovně jako pravítko. Nebyl vysoký, ale měl široká ramena. „Až doposud jsme jeho činnost sledovali, ale nepatřil mezi naše hlavní cíle,“ pokračoval starší muž. „Někdy nám byl i užitečný. Jenže – blíží se volby a někteří kandidáti se snaží uhrát body poukazováním na naši nečinnost, nebo dokonce spolčování se s podsvětím. Minulý týden se mě na pana X vyptávali z jedněch novin. Pochopitelně jsem jim nic neřekl, ale jeho existence pro nás teď představuje závažný problém. On je teď váš jediný úkol. Brzy dojde k plánované obměně části agentů na stanici CIA v Kuala Lumpuru. Budete mezi posilami. Moc se nespoléhejte na něčí pomoc. Místní už si na spolupráci s panem X zvykli a každá změna bolí. Až ho najdete, nechte ho zatknout, zastřelit, ať ho přejede auto, to je jedno. Ale proveďte to nanejvýš diskrétně, ať stopy nevedou k nám.“ Průserová stanice Stanice CIA bývá součástí ambasády a její přesné umístění stejně jako identita pracovníků jsou tajné. Vedoucí stanice má obvykle diplomatický pas, ale například Jonathan Banks, šéf stanice CIA v Islámábádu, působil tajně bez krytí jako obchodník. Když na něj bylo vystaveno předvolání k pákistánskému soudu kvůli útokům bezpilotních letadel Predator na členy Tálibánu, musel rychle uprchnout ze země. 10 Špinavé triky Stanice CIA v Kuala Lumpuru patří mezi ty menší. Pozornost k sobě přitáhla dvakrát. Poprvé, když se stal zástupce šéfa stanice Harold James Nicholson nejvyšším odsouzeným důstojníkem CIA pro špionáž a jediným v historii, který byl za ni odsouzen dvakrát po sobě. Dařilo se mu totiž prodávat Rusům tajemství i v době, kdy už seděl ve vězení. Podruhé pak, když stanice nepředala FBI důležité informace o zdejší schůzce teroristů Khalida al-Mihdhara a Nawafa al-Hazmiho z al-Káidy, kteří pak unesli 11. září 2001 dopravní letadlo a nabourali s ním do budovy Pentagonu. Každý v CIA, kdo měl alespoň trochu na výběr, se snažil službě na této stanici vyhnout. Zkušební várka Pan X zuřil. Měl pro to dva velmi dobré důvody. Ti idioti utopili velkou zásilku drog, na kterou čekal jeho vážený klient. Způsobili mu tím škodu finanční, ale co bylo horší, utrpí také jeho pověst spolehlivého dodavatele, na které si tak zakládal. Bude mu trvat nejméně dva týdny, než zorganizuje dopravu dalších metamfetaminových tablet. Jeho zákazníci z nejdůležitější čínské mafiánské skupiny na ně netrpělivě čekali a jakékoli zdržení u nich vždy vyvolávalo agresivní nálady. Druhý důvod byl z dlouhodobého hlediska ještě mnohem závažnější. Vyrobit metamfetamin je celkem jednoduché. Stačí k tomu efedrin od barmských dodavatelů a malá dílna, třeba v přívěsu, která může dodávat i sto tisíc tablet denně. Thajci jim říkají yaba, šílená droga. Pilulky berou dělníci na dlouhých směnách v průmyslových podnicích, řidiči dálkových kamionů, studenti i návštěvníci diskoték. Problém je, že metamfetamin poškozuje srdce a játra, brání ve spánku, vyvolává paranoidní bludy a může způsobit i smrt. Pan X si nechal vyrobit vzorek nové syntetické drogy, která měla menší vedlejší účinky než tablety yaba, takže po ní umíralo méně zákazníků. Kromě toho způsobovala mnohem rychlejší závislost. Pan X financoval její vývoj. Měl to být jeho zlatý důl. Všichni ho o ni budou prosit a on díky ní získá velkou část trhu. Však ho také stál výzkum nemalé peníze. Když se podařilo otestovat první várku na návštěvnících jedné diskotéky v Šanghaji, nechal si poslat 11 Marek Juda veškeré dosud vyrobené zboží a recepturu, aby mohl zahájit její výrobu ve velkém. Chemik, který drogu vytvořil, vypadl hned druhý den nešťastnou náhodou z okna, takže už technologický postup nikomu neprozradí. Sám jednou žertoval, že u něj bude bezpečný jako v hrobě. A měl pravdu. Všechny vzorky i návod na výrobu teď spočívaly v kufříku na dně moře. Kdokoli je může vylovit a ukrást mu ovoce jeho práce. To nehodlal připustit. Zároveň si byl vědom, že kolem jeho osoby krouží policie, zvědavá konkurence, a dokonce i CIA, přestože se všemi z nich tolik let úspěšně spolupracoval. Nemohl si dovolit začít shánět nějakého hloubkového potápěče, protože by se to rychle rozkřiklo. Rozhodl se chvíli počkat, než se situace uklidní. Nádechové potápění „Dámy a pánové, vítám vás na kurzu freedivingu neboli nádechového potápění,“ zahlaholil instruktor na skupinu svých oveček. Byl svalnatý, opálený a dobře naladěný. „Kdo z vás se potápí s přístrojem?“ V pronajaté učebně vysoké školy se zvedlo několik rukou. Seděla v ní nesourodá skupina asi dvaceti osob, většinou mužů. Přihlásili se na kurz z různých pohnutek. Někteří toužili zjistit, kde jsou jejich hranice, pár se zajímalo o nádechové potápění jako o sport a jeden mladík byl fascinován představou lovení tropických ryb harpunou. „Kdo si myslí, že potápění je adrenalinový sport? Je jedno, jestli s přístrojem, nebo bez něj.“ Onen mladík se chystal přihlásit, ale když zjistil, že by se jeho ruka ocitla nahoře sama, raději ji nechal dole. „Správně. Potápění není adrenalinový sport. Kdo hledá vzrušení, ať si skočí z letadla. Pod vodou je třeba zachovat klid a snížit spotřebu vzduchu. Adrenalin je váš největší nepřítel. Dnes si dáme teorii a zítra ráno ji vyzkoušíme v bazénu. Mezitím budete hodně pít. Každý do sebe nalije za den dva litry 12 Špinavé triky vody. Budeme dělat přestávky, abyste mohli chodit na záchod. Komu se nebude chtít na záchod, ten málo pije. Je vám to jasné?“ Všichni zabručeli, jako že ano, někteří si poslušně přihnuli z donesených lahví. „Ještě o tom budeme mluvit, ale zítra ráno, prosím, nalačno, dobře hydratovaní, ale žádný čaj, kávu nebo kocovinu. Kofein zrychluje srdeční tep, plný žaludek vám brání se pořádně nadechnout. Já sám nejím před závody jeden den. Vás nebudu trápit, tak prosím lehkou večeři a bez snídaně.“ Část frekventantů kurzu potichu frfňala. „Takže, jak zní nejdůležitější zásada freedivera?“ Nikdo si netroufl tipnout, aby se hned na začátku neztrapnil. „Hlavní je pod vodou dobře vypadat,“ sdělil jim instruktor a prohrábl si vlasy. „Pak je tu ještě jedna podobně důležitá věc. Bublináři, to jsou ti s přístroji, vás nikdy nesmí vidět vylézat z vody.“ Dal žákům čas, aby obě rady strávili. „No, a další pravidlo zní, nikdy se nepotápějte sami. Ani v bazénu, ani ve vaně, nikde. Něco se posere, vy zemřete, nebo si poškodíte mozek a strávíte zbytek života v posteli ve vegetativním stavu. Jak se u nás říká, bude z vás zelenina.“ Pokud se snažil získat pozornost svých žáků, dokonale se mu to povedlo. „Tak – a teď si probereme poškození organismu tlakem, takzvaná barotraumata, hypoxii, black out, sambu a úrazy vodními živočichy.“ Ajťák se opřel do židle. Pořádně se napil minerálky z PET lahve a přemýšlel, co všechno bude s Barbínou provádět, pokud tenhle kurz přežije ve zdraví. Moc těm řečem o sambě a black outu nerozuměl, ale něco mu říkalo, že se asi nejedná o nic příjemného ani bezpečného. 13 Marek Juda Nováček „Dobrý den, pane Watsone, vítejte na palubě,“ přivítal nováčka zástupce šéfa stanice CIA v Kuala Lumpuru. Když mu podal ruku, vrátil se zpět do velkého koženého křesla za svým stolem. První, co agenta Watsona zarazilo, byla fotografie rodiny na stole. Byla totiž obrácená směrem k návštěvníkům. Působilo to lacině a na efekt. Na zdech visela celá řada zarámovaných diplomů a ocenění. Vedle nich obrázek zástupce šéfa stanice v maskovací uniformě s útočnou puškou vybavenou podvěšeným granátometem. Vypadalo to jako kancelář bývalého vojáka, jenž se stal úspěšným manažerem. Jenže nic z toho nebyla pravda. Watson si svého šéfa před nástupem trochu proklepl. Nikdy nesloužil v ozbrojených složkách. Neměl na to fyzicky ani mentálně. Watson věděl, že šéf vystudoval daňové poradenství, neúspěšně podnikal, a když strýček Sam nabídl možnost pracovat pro vládu, zvolil jistotu státního zaměstnance. Tipoval, že ho v dětství spolužáci šikanovali pro jeho nevysokou postavu a malé sebevědomí. Masivní stůl představoval hradbu pana domácího před návštěvníky. Všiml si také, že židle pro návštěvy je neobvykle nízká, zatímco křeslo za stolem nezvykle vysoko. Další drobný trik, jak ukázat hostům, kdo je tady pánem. Rozhodl se neseznámit ho se svým úkolem týkajícím se likvidace pana X, protože mu nevěřil. „Ptal jsem se vás, jakou jste měl cestu,“ přerušil tok jeho myšlenek zástupce. „Dobrou, děkuji,“ vrátil se na zem Watson. Zavrtěl se na své malé židli, protože měla navíc velmi nepříjemný sedák a podivně tvarovanou opěrku zad. Nejspíš si ji zástupce šéfa stanice vybral proto, aby se u něj hosté zbytečně dlouho nezdržovali. Ještě se se svým nadřízeným nestačil poznat a už ho Watson začínal mít plné zuby. 14 Špinavé triky Falešný Palestinec Život na stanici CIA v Kuala Lumpuru probíhal bez větších překvapení. Agenti sledovali činnost svých čínských a ruských protějšků a monitorovali občasné návštěvy islámských radikálů z celého světa, kteří se zde rádi mezi sebou scházeli. Snažili se proto získat mezi místními islamisty tajné spolupracovníky. Tu a tam se jim to povedlo – ať už uplácením, nebo vydíráním. Z přesvědčení pro CIA žádný zdejší muslim nepracoval. Netušili, že do Malajsie dorazil na výpomoc člen Muslimského bratrstva. Nechával si říkat Ibrahim el-Ghazzawy, ačkoli nepocházel z palestinské Gazy, ale z Egypta, kde jeho soukmenovci nedávno vyhráli parlamentní i prezidentské volby. Občas také používal příjmení al-Filasteenee, Palestinec. Obě jména zvolil tak, aby mu všeobecná podpora Palestinců mezi Araby pomohla v jeho svatém boji proti Izraeli, Spojeným státům a vůbec celému hříšnému Západu. Ačkoli patřil k většinovým sunnitům a šíity považoval za odpadlíky od opravdové víry, dostalo se mu odborného vzdělání v šíitském Íránu a působil nějaký čas také v Libanonu jako člen Hizballáhu. Strana Alláhova o sobě sice prohlašuje, že se jedná o politickou organizaci, ale standardní politické strany nemají v arzenálu rakety středního doletu ani neunášejí cizince. V každém případě je její kontrašpionáž považována mezi teroristickými organizacemi za nejlepší a Ibrahim byl dobrým žákem. V bazénu Brzy ráno v neděli, hned po dechových cvičeních a strečinku těla a plic, naskákali budoucí freediveři do bazénu, aby si vyzkoušeli v praxi to, co se včera snažili pochopit v teoretické rovině. Rozdělili se do dvojic. Na Ajťáka vyšlo, že bude nejprve zajišťovat parťáka a k trhání rekordů se dostane v druhé várce. První desítka kurzistů se rozdýchala pomocí série cviků, které měly za cíl je uklidnit, snížit tepovou frekvenci srdce a připravit tělo i mysl na to, co je čeká. Namočením obličeje do studené vody u nich došlo k vyvolání reflexu 15 Marek Juda potápějících se savců, kdy srdce zpomalí tep a tělo omezí krevní oběh v končetinách ve prospěch srdce a mozku. Na pokyn se zhluboka nadechli, položili se na hladinu břichem dolů a svěsili ruce volně ke dnu. Někteří leželi v klidu, jiní se začali po chvíli kroutit a škubat sebou. Když už jim nedovolila vůle vydržet déle pod vodou, zachytili se rukama za okraj bazénu, postupně se jeden po druhém vynořili a prudce dýchali. Nikdo neomdlel ani neměl jiné potíže. Když přišla řada na Ajťáka, začínal cítit chlad pronikající přes jeho tenký neopren. Zhluboka vydechl a pak do sebe nacpal tolik vzduchu, kolik ho byly jeho středně velké plíce schopny pojmout. Zavřel oči, ruce pustil pod sebe a snažil se na nic nemyslet. Kolega se ho letmo dotýkal prsty na zádech. Brzy mu začala být zima. To bylo špatně. Tělo si vyrábí teplo třesavkou, přičemž spotřebovává kyslík a ten byl zrovna úzkoprofilové zboží. Plác. Partner ho lehce pleskl po zádech. První minuta. Ajťák mu ukázal, že je o. k. Znovu prošel všechny svaly a snažil se je uvolnit. Zima se mu zakousla do celého těla. Nemyslel na nic. Měl zavřené oči. Přišel první výrazný stah bránice. Reflex spuštěný hromadícím se oxidem uhličitým říkal tělu, že je třeba se nadechnout. Snažil se to ignorovat. Plác, další minuta. Tak aspoň nebudu za pitomce, napadlo ho. Teď už budou signály přicházet po půl minutách. Další křeč v hrudníku. Tohle už přestávala být legrace. Jeho tělo se na hladině kroutilo a nadskakovalo. K tomu se do něj zakusovala zima víc a víc. Teď už to byl jen boj vůle a snaha zachovat si tvář. Plác, dvě a půl minuty. Ještě chvilku, nutil se. Potřeba nadechnout se už byla nesnesitelná. Nezbylo mu než se začít vynořovat. Zachytil se rukama okraje bazénu a pomaličku skrčil nohy pod sebe, aby se postavil na dno. Do toho přišlo další plácnutí, tři minuty. Postupně se posouval ke kraji, ale hlavu držel stále pod vodou. Hrudník sebou škubal, ale mysl už věděla, že se blíží konec utrpení. Najednou ho napadlo, že jestli omdlí, nebude se jeho pokus počítat. Plác, tři a půl minuty. Klepal se čím dál víc. Pomalu vztyčil hlavu z vody a prudce zhluboka dýchal. Ještě něco, vzpomněl si. Sundal si masku z obličeje, vyloudil na tváři nucený úsměv a zvedl do výše pravou ruku se signálem o. k. Jsem z vody, jsem v pohodě. Instruktor se na něj chvíli díval, načež mu oznámil: „Tři čtyřicet dva,“ a přesunul se k další dvojici. 16 Špinavé triky „Ty vole, z tebe šly vlnky až na břeh, jak ses klepal,“ potěšil ho kolega. „Byla mi zima,“ procedil Ajťák. Zuby mu drkotaly o sebe. Musel hned z vody do tepla. Vysoukal se na kraj bazénu, kde ze sebe sundal neopren. Našel topení a přitiskl se k němu zády. Třesavka za chvíli ustala. Uvědomil si, že těsně splnil Barbíniny kvalifikační předpoklady pro večer plný fantazie, ale byl tak vyčerpaný, že se z toho nijak neradoval. Objektivně vzato, jednalo se o průměrný výsledek. Kromě paní se dvěma a půl minutami, které dal kurz její manžel za trest, dosáhli všichni ostatní časy mezi třemi a čtyřmi minutami. „Jednou jsem chtěl zkusit, jaké to je, když omdlím při dušení,“ prozradil jim instruktor. „Klekl jsem si a nechal kamaráda, aby mě zezadu škrtil. Než jsem omdlel, viděl jsem takovou žlutou mlhu a všechny nepříjemné vjemy zmizely. Topení je hrozné, protože se vás tělo snaží vyprudit k nějaké činnosti, abyste si zachránili život. Když už to vzdá, nechá vás na pokoji a cestu vám zpříjemní docela pěknými pocity.“ No to je teda útěcha, napadlo Ajťáka. Máme tu hitparádu smrti. Utopení získává druhou příčku hned za milosrdným umrznutím a daleko před hnusným upálením. Večer dorazil Ajťák k Barbíně zcela vyčerpaný. Beze slova jí podal diplom s vyznačeným časem a šel si nalít pivo. „Gratuluji,“ pochválila ho slečna. „Jak se ti to líbilo?“ „Masochismus,“ odpověděl mezi dvěma loky Ajťák. „Ale aspoň se teď nemusím několik dní mýt.“ „Už jsi přemýšlel o tom, kam chodí všichni ti freediveři na záchod, když jsou celý den v bazénu a hodně hydratují?“ nadhodila Barbína. „Že by?“ „Přesně tak. Jdi se nejdřív vysprchovat a pořádně vyper všechny věci.“ „Ach jo,“ postěžoval si Ajťák. O jedno pivo a půl hodiny později se mu už klížily oči. Barbína na něj čekala, jak slíbila, naaranžovaná v posteli. Měla na sobě průhlednou košilku a šibalský výraz na tváři. Ajťák jí dal pusu, otočil se na bok a okamžitě usnul. Dívka se pobaveně zasmála, protože něco takového předpokládala. Sáhla do nočního stolku, kde měla přichystanou knihu Uvězněná od Marcela Prousta. Ajťák nebyl první, koho na kurz poslala. 17 Marek Juda Hledej kufřík Agent Watson nezahálel. Ihned po svém příjezdu začal shromažďovat všechny dostupné informace o panu X. Maskoval to jako snahu zorientovat se v místní situaci. Vyžádal si také velké množství údajů o jiných osobách a operacích, které ho vůbec nezajímaly, aby snížil pravděpodobnost, že někdo odhalí jeho pravé poslání. Žádný oficiální úkol zatím nedostal. Velmi brzy pochopil, že identifikovat, kdo se skrývá za pseudonymem pan X, nebude vůbec jednoduché. Před ním se o to snažilo několik pracovníků stanice. Sledovali jeho známé spojky, pozorovali místa, kde si dával schůzky, a snažili se získat nějakého informátora z jeho okolí. Zatím se k němu nikdo nepřiblížil ani o píď. Pan X měl velmi malou organizaci, kterou řídil železnou rukou, a jakékoli pochybení svých podřízených řešil jejich likvidací. Jediným částečným úspěchem byla rekrutace domovníka v jedné z jeho nemovitostí jako informátora. Dobře mu platili, ale zatím od něj nedostali nic zajímavého. Rozhodli se mít s ním trpělivost, protože jiného člověka poblíž pana X nebyli schopni sehnat. Štěstí se na Watsona usmálo v okamžiku, kdy pročítal hlášení malajské tajné služby týkající se nálezu dvou těl. Policistům se je podařilo identifikovat jako dva námořníky, kteří se občas nechávali najímat na dopravu kontrabandu. Policie vyslechla manželku jednoho z nich a podle ní byl po návratu z poslední zakázky velmi nervózní a pořád opakoval něco o ztraceném kufříku s nějakým důležitým obsahem. Podle zmínky v závěru zprávy byla pravděpodobným adresátem osoba známá jako pan X. Jak to tak vypadalo, kufřík se někde po cestě zatoulal a oba kurýry to stálo život. Nejspíš v něm bylo něco opravdu cenného. Watsona napadlo, že pokud se mu podaří najít ten kufřík, ať už je jeho obsah jakýkoli, dovede ho k panu X. 18 Špinavé triky Mladý Abdul Ibrahim, falešný Palestinec z Muslimského bratrstva, nejprve po svém příjezdu do Malajsie vybral z řad místních studentů náboženství několik schopných mladíků a začal je cvičit v operativních technikách. Vynikal mezi nimi jeden, který se jmenoval Abdul Rabb Muntaqim, což v překladu znamenalo Otrok Pána mstitele. Al-Muntaqim je také jedno z 99 jmen Alláha uvedených v koránu. Ibrahim byl přesvědčen, že s takovým jménem je jeho svěřenec předurčen k něčemu opravdu velkému. Požádal ho, aby šel na americké velvyslanectví a trval na schůzce s někým z politické sekce. Abdul nadšeně souhlasil. Brzy ráno se ve svém pokoji pomodlil. Vkleče se překláněl, až se čelem dotkl koberce otočeného směrem k Mekce. Opakoval, že není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho Prorokem. Po modlitbě se oblékl do černých kalhot, světle modré volné košile a na hlavu si dal bílou čepičku. Na ulici mávl na taxi a nechal se vysadit dva bloky od amerického velvyslanectví, kam došel pěšky. Když dorazil ke vstupu do bílé budovy s červenými střechami a modrou kovovou bránou v ulici Jalan Tun Razak, požádal příslušníka námořní pěchoty u vchodu o kontakt na někoho, komu by mohl sdělit informace o radikálních islamistech. Mluvil dobrou angličtinou, zjevně nebyl rozrušený ani pod vlivem omamných látek, a tak ho po krátké telefonické konzultaci s někým uvnitř a osobní prohlídce nechali doprovodit jiným mariňákem do malé konferenční místnosti vybavené jednostranně průhledným sklem, kamerou a mikrofony. Tam hodinu čekal, zatímco ho jeden z důstojníků CIA sledoval. Ozbrojený námořní pěšák s perfektně vyleštěnými lakýrkami hlídal za dveřmi na chodbě. Stál tam rovně, jako by spolkl armovací drát do betonu. Analytici zatím pracovali na Abdulově prověření. Prohnali ho svými databázemi i záznamy partnerských služeb včetně místní tajné služby, ale nic překvapivého nenašli. Potvrdilo se, že studuje ekonomii na zdejší univerzitě. Návštěvník mlčel obrácen čelem k zrcadlu a v duchu se modlil. Když bylo důstojníkovi jasné, že mu Abdul svým chováním nic neprozradí, zavolal svého kolegu, aby sledoval jejich rozhovor za zrcadlem, a sám vešel s přátelským úsměvem do místnosti. 19 Marek Juda „Dobrý den, jsem Henry Ford z politické sekce,“ potřásl rukou Abdulovi, „jak vám mohu pomoci?“ Jméno, které použil, bylo stejně pravé jako mnoho dalších. Na všechny měl platné doklady. „Jmenuji se Abdul Rabb Muntaqim,“ odpověděl mu návštěvník. Věděl, že jeho jméno znají, ale snažil se jednat zdvořile. „Přišel jsem, protože nesouhlasím s některými radikálními názory mezi studenty naší školy. Jsem pro mír a přátelství mezi našimi národy. Chtěl bych vyjádřit, že tyto radikální názory nepředstavují většinový postoj.“ „Zmiňoval jste se na recepci, že máte informace o radikálních islamistech,“ usmíval se na něj přátelsky automobilový magnát. „Víte, já to nemyslel úplně doslova,“ kroutil se Abdul. „Nejspíš jsem se špatně vyjádřil.“ „Ale no tak, máte výbornou angličtinu, jistě byste neřekl něco, co jste nemyslel,“ tlačil na něj Henry. „Omlouvám se, pokud to tak vyznělo. Chtěl jsem prostě říct, že ne všichni muslimové jsou nepřátelé Spojených států. Pouze nejsme tolik slyšet, jako ti nespokojení.“ „Nejsem úplně v obraze,“ tvrdil Henry Ford. „Můžete mi uvést nějaký příklad z vašeho okolí?“ „No, já nevím. Hodně lidí se vyjadřuje negativně vůči USA, ale ne vždycky to myslí doslova.“ „A jak poznáte rozdíl mezi tím, kdo to myslí vážně a kdo jen tak mluví?“ „Víte, já to tak jen odhaduji. Někdo třeba chodí na demonstrace, ale pak doma poslouchá západní hudbu a dívá se na americké filmy. Někdo jiný zas třeba tolik nemluví, ale pak na nějaký čas odjede, a když se vrátí, je z něj jiný člověk.“ „To se stává u vás ve škole?“ zajímal se Henry. „To byl jen příklad, víte?“ vymlouval se Abdul. „Uvažoval jste někdy o studiu ve Spojených státech?“ zeptal se Henry. „Máme u nás velmi dobré ekonomické fakulty,“ nahodil Abdulovi udičku. „Uvažoval, ale pro mou rodinu je to příliš drahé,“ přiznal smutně Abdul. „To lze vyřešit. Máme tu shodou okolností takový program. Snahou naší sekce je přesně to, o čem jste se zmínil na začátku, povzbuzovat informovanost a vzájemné porozumění. Účastníci tohoto programu rozdávají informační brožury ve své komunitě, pořádají semináře o vaší kultuře pro nás Američany a mají možnost se v rámci výměnného pobytu dostat na pár semestrů na univerzity 20 Špinavé triky ve Spojených státech. Veškeré náklady hradí stipendium jedné nadace. Čím větší snahu vidíme, tím lepší podmínky jim můžeme nabídnout. Zajímalo by vás to?“ „Ano, to zní zajímavě,“ přiznal po chvíli váhání Abdul. „Výborně, vyplňte, prosím, tento stručný dotazník,“ přisunul před Abdula list papíru a drahé značkové pero. „Dám vám na to pár minut klidu,“ řekl a odešel jako Alenka na druhou stranu zrcadla. „Tak co myslíš?“ zeptal se kolegy a vypnul na dálku v konferenční místnosti klimatizaci. „Nic neví, ale mohl by se nám časem hodit,“ zhodnotil situaci druhý zpravodajský důstojník. Dali si spolu kávu, zatímco pozorovali Abdula, jak pomalu pečlivě vyplňuje formulář. Když ho dole podepsal, nechali ho ještě nějakou dobu sedět o samotě, aby se pak snáze rozmluvil. „Nesu vám nějaké ty brožury, jak jsem slíbil,“ postavil před Abdula kupku tiskovin a láhev vychlazené koly. „Tu propisku si nechte,“ ukázal na pero, „mám jich v kanceláři plný šuplík.“ „Děkuji,“ řekl Abdul a vděčně se napil. Po čele mu stékal pot. Byl zvyklý na vedro, ale tady už bylo přímo nedýchatelně. Oba agenti, kteří ho sledovali, si všimli jeho oroseného čela, ale správně usoudili, že se jedná o kombinaci vedra a nervozity. Přišlo by jim naopak divné, kdyby se mladík choval zcela suverénně. „Ještě než se rozloučíme, potřeboval bych zjistit něco pro svého kolegu,“ sdělil mu Henry Ford. „Studuje dálkově na univerzitě politologii. Teď píše práci o vztahu muslimů k západní civilizaci. Má podle zadání popsat nějakého člověka s radikálními názory. Nechce znát jméno, jen obecnou charakteristiku. Co nejvíce mu vadí, jak se to projevuje na jeho činech a tak. Dejte mi pro něj nějakou maličkost. Je to shodou okolností tentýž člověk, co rozhoduje o stipendiích. Je teď se svou prací tak trochu v koncích, protože nezná moc místních lidí. Vy pomůžete jemu, on vám a nikomu to neublíží.“ Agent Henry se na Abdula usmál jako prodejce ojetých aut. Během příštích čtyřiceti minut mu Abdul prozradil pár obecně známých drbů o členech radikálních studentských kroužků a také informaci, že do města údajně dorazil jeden obzvláště pobožný muslim, který prošel svatou válkou 21 Marek Juda v Afghánistánu, Bosně a Iráku. Jeden ze studentů, který s ním mluvil, se prý zmínil, že nehodlá řečnit, ale konat. Důstojník CIA za zrcadlem zvedl telefon a chvíli do něj vážně mluvil. Last minute „Vstávej, musím do práce,“ třásla Barbína s Ajťákem. Nedávno povýšila ze sekretářky na vedoucí něčeho, co se anglicky jmenovalo Compliance. Měla sledovat, jestli všichni zaměstnanci v bance dodržují stanovená pravidla včetně slušného oblékání a zákazu milostných pletek na pracovišti. Ajťákovi to přišlo k smíchu, neboť oni dva se přesně takhle seznámili. Kromě toho byla sama Barbína popotahována předešlou šéfovou tohoto oddělení kvůli proklatě krátkým sukním. „Vždyť je teprve půl sedmé,“ bránil se Ajťák. „Šup, šup, vystřel z mojí postele,“ strhla z něj slečna přikrývku. „Běž si třeba zaběhat, nebo jdi domů uklízet, ale neválej se mi tu. Máš deset minut, pak odcházíme.“ Ajťák se pomalu vyhrabal z postele a šel si vyčistit zuby. Snídani si koupí někde cestou. Ona byla skřivan, on typická sova. Představa ranního běhu mu přišla tak nesmyslná, že ji ihned vytlačil z mysli. Běhal jen, když mu měl ujet autobus nebo po něm někdo střílel. Souhlasil se Stingem, když zpíval: „Gentleman kráčí, ale nikdy neutíká.“ „Objednala jsem last minute do Egypta,“ prozradila mu Barbína, zatímco čekali na výtah. „Letíme příští sobotu na deset dní. Uděláš si zkoušky tam.“ „A nejsou tam teď nějaké nepokoje?“ zeptal se Ajťák nejistě. „Jsou, ale ne tam, kam jedeme. Díky nim byl ten last minute za polovinu běžné ceny,“ vysvětlila mu. Ajťák přijal její vysvětlení jako logické. Pustil si do sluchátek skladbu Authority od skupiny Biohazard, známou pod názvem Fuck the Rules, a vyrazil na metro. Písnička celkem jasně vyjadřovala, co si myslel o autoritách a pravidlech. 22 Špinavé triky Sledovačka Když vyšel z brány, zamířil Abdul doprava podél vysoké betonové zdi, jež měla chránit velvyslanectví před útoky teroristů a zvědavými pohledy chodců. Usmíval se plný euforie z dobře odvedeného úkolu. Tahat CIA za nos bylo mnohem snazší, než si původně myslel. Bál se, že mu dají nějaké drogy, aby mluvil pravdu, nebo na něj použijí detektor lži. Kdyby zkusil něco podobného na Ibrahima, promluvil by si s ním někde za městem mezi čtyřma očima a velmi rychle by ho prokoukl. Tihle nevěřící psi proti nám nemají šanci, ujišťoval se. Jsou naivní, chybí jim morální zásady a nevyznají se v místních lidech. S Boží pomocí je vyženeme odsud i z Palestiny. Kolem svištěla auta ve čtyřech pruzích na jednu stranu a čtyřech na druhou. Oba směry odděloval černobíle pruhovaný vyvýšený pás, na kterém stály lampy a značky. Minul kolumbijskou a o kus dál také syrskou ambasádu. Mířil do ústředního městského parku. Okolí se ani nesnažil kontrolovat, protože mu jeho „palestinský“ bratr vysvětlil, že by stejně sledovací tým neodhalil. Několikrát odmítl taxi, které u něj zpomalilo. V parku si sedl na lavičku, vytáhl z kapsy knížku a začal si číst. Sledovací tým se rozdělil. Dva muži evropského vzhledu na dohled od něj otevřeli průvodce, ukazovali prstem na obrázky a o něčem spolu diskutovali. Dva Malajci se každý zvlášť pomalu procházeli parkem. Nad všemi se tyčily věže do nedávna nejvyšší budovy na světě Petronas Twin Towers, odkud je mohutným teleobjektivem svého fotoaparátu pozoroval Ibrahim. Podařilo se mu identifikovat členy sledovacího týmu, ještě než došli do parku, a teď si je v klidu nafotil. Byl sice výš než oni, ale dřív nebo později každý v okolí zvedl zrak, protože dvojčata ze skla a oceli vypadala opravdu monumentálně. Navíc, pokud by to neudělali, vypadali by mezi všemi těmi turisty podezřele. Odhadl, že dva „Evropané“ jsou přímo ze CIA, zatímco ti druzí dva jsou nejspíš vypůjčení od malajské tajné služby. Spokojeně se zasmál. Schoval fotoaparát do tašky a sjel výtahem do přízemí, odkud se vydal do svého pronajatého bytu. Neměl v úmyslu se ke sledovacímu týmu přibližovat. Abdul ještě chvilku posedí na lavičce, poté dojede metrem k domu svých rodičů a zítra půjde normálně do školy. Potvrdí tím svou legendu a CIA se o něm vůbec nic nového nedozví. 23 Marek Juda Ibrahim byl tak spokojený sám se sebou, že si nevšiml dvou mužů pana X, kteří pro změnu sledovali jeho. Panu X neušlo nic, co se dělo na jeho písečku. Zaznamenal Ibrahimův příjezd s nevolí, protože lidé jako on obvykle vyhazují věci do vzduchu a to má negativní vliv na obchod. Panu X vyhovovala napjatá rovnováha mezi všemi aktéry, neboť pak potřebovali jeho služby. Rozhodl se zjistit, co přesně má Ibrahim za lubem, a podle toho s ním naložit. Přílet do Egypta Letadlo s Ajťákem a Barbínou se točilo nad pobřežím a klesalo směrem na mezinárodní letiště v Hurghadě. Z kamenité pouště obklopené nevlídnými horami, přes kterou letěli poslední hodinu, se najednou vyloupl pás zeleně. Jeden vedle druhého se na něm tísnily hotely obklopené blankytně modrými bazény. Moře mělo u pevniny světlou barvu přecházející v hloubce do tmavě modré. Rozesety v něm byly desítky větších a menších ostrůvků a v průlivech mezi nimi projížděly výletní lodě i velká nákladní plavidla. Maličká autíčka a autobusy se hnaly po dlouhých rovných silnicích rovnoběžných s mořem. Když vyšli na schody z letadla, opřelo se do nich ranní slunce. Všude byly cítit výfukové plyny. Dole netrpělivě túroval motor starý letištní autobus. Barbína si nasadila sluneční brýle. Rozhlédla se kolem a pak pomalu elegantně sestoupila dolů na rozpálený asfalt. S úsměvem nastoupila dovnitř a jako zázrakem se v davu vytvořilo jedno místo. Ajťák se krčil za ní nalepený na dveře. Objeli zprava budovu letiště a po stoupající rampě dorazili ke vchodu. Po průchodu kontrolou v hale je nadháněči s cedulkami směřovali k dalším autobusům. Tam jim znuděný Arab ukázal rukou k otevřenému prostoru pro zavazadla, a když si je sami naložili, natáhl ruku pro bakšiš. Ajťák se na něj přátelsky zašklebil a odměnil jeho snahu starou slovenskou desetikorunou, kterou našel ráno v krabičce s valutami. Egypťan spustil rozhořčený monolog zahrnující výrazy euro a dolar. Ajťák pokrčil rameny a česky mu odpověděl: „Ale já ti, chlapče, vůbec nerozumím.“ 24 Špinavé triky Chybějící loď Watson usoudil, že ti dva mrtví nechtěli kufřík pana X ukrást. V takovém případě by je jistě nechal mučit. Buď aby mu prozradili jeho úkryt, nebo také jako výstrahu ostatním. Pan X považoval členy vlastní organizace, kteří se ho pokusili zradit nebo okrást, za nejnižší živočišný druh. Jejich mrtvoly ale žádné známky mučení nenesly. Někdo je zastřelil ranou zblízka do zátylku. To znamenalo, že se z nich pan X nesnažil získat žádné informace ani je netrestal za zradu. Spíš se jich zbavil pro neschopnost. Mohli jeho kufřík ztratit nebo si ho nechat ukrást od někoho jiného. Agent Watson si nechal vyjet z počítače veškeré informace, které o mrtvých shromáždila místní policie a tajná služba. Policisté prohledali jejich bydliště, dílnu v přístavu i auta. Jediné, co nemohli najít, byl rychlý člun registrovaný na staršího z nich. Úplně se vypařil. Buď jim ho někdo sebral i s kufříkem, nebo se cestou k pobřeží potopil. Watson se rozhodl sledovat oba scénáře. Napsal styčnému důstojníkovi malajské tajné služby, aby se pokusil zjistit, zda kradený člun někdo neprodal s falešnými doklady. Kromě toho se měl v úmyslu poptat mezi profesionálními potápěči, jestli nedostali v poslední době nějakou neobvyklou zakázku. V hotelu Autobus po krátké jízdě zastavoval u různých hotelů a pokaždé několik cestujících vystoupilo. V předposledním došlo i na Ajťáka a Barbínu. Jeho interiér nezapřel arabskou architekturu. Dřevená vyřezávaná křesla a pohovky stály na podlaze s geometrickou mozaikou. Na zdobených sloupech visely černé kovové lucerny s žárovkami a z malovaného stropu masivní košatý lustr. Uvnitř haly byl hned za dveřmi umístěn magnetický rám. Vedle něj vysedával starší policista v bílé uniformě. „Salam alejkum,“ pozdravila ho Barbína. „Alejkum salam,“ odpověděl policista, aniž by si je příliš prohlížel. 25 Marek Juda „Běž zařídit pokoj,“ vyslala ho Barbína. Správně ještě měli několik hodin čekat, ale proč to nezkusit dřív? „Já zatím pošlu zprávu potápěčům a domluvím s nimi dopravu na zítra ráno.“ „O. k.,“ souhlasil Ajťák a loudavě se vydal na recepci. Vybral si jednoho ze čtyř pracovníků, kteří nečinně postávali za přepážkou. Už od pohledu panovala v celém areálu značná přezaměstnanost. Osmero velkých hodin na stěně nad nimi ukazovalo čas v různých světových metropolích. Kromě Moskvy a Londýna se jednalo o destinace, ze kterých sem nikdo nejezdil. Hotel se snažil působit světověji, než ve skutečnosti byl. „Přejete si nějaký hezký pokoj?“ usmíval se recepční na Ajťáka, jenž cítil ve vzduchu další žádost o bakšiš. „Vy přece máte samé hezké pokoje,“ opáčil mu s úsměvem. „Viděl jsem jejich fotografie na webu vašeho hotelu.“ „Pán je v Egyptě poprvé?“ zasmál se Arab za přepážkou. „Poprvé,“ souhlasil Ajťák. „Budete muset počkat do dvou hodin,“ prohlásil recepční po chvíli významného ticha. Bylo teprve půl jedenácté dopoledne. „Pokoje ještě nejsou uklizené.“ Ajťák odhadoval naplněnost hotelu na nejvýše třetinu. „Přijdu se zeptat za deset minut, jestli se náhodou něco neuklidilo,“ culil se na recepčního a odešel dřív, než mu stačil něco odpovědět. O deset minut později se rozhovor s drobnými obměnami opakoval. Oba se na sebe usmívali a Ajťák slíbil další kontrolu za deset minut. Žádný další host na ubytování nečekal. Po pěti minutách opět navštívil recepci. Zaměstnanec za pultem se už tolik nesmál a snažil se odkázat Ajťáka na druhou hodinu. Ajťák pokyvoval hlavou, jako že chápe, a šel se uvelebit na pohovku. Barbína odložila svou knihu. Přesedla si do křesla na druhou stranu nízkého stolku, aby dobře viděla na Ajťáka a jeho vystoupení. Teď už pro něj nebylo cesty zpět. Počkal pár minut, načež znovu přistoupil k pultu. „To je ale krásný den,“ pronesl Ajťák. „Strašně rád bych se dozvěděl něco o vaší kultuře a o vás osobně, když spolu máme strávit ještě několik hodin. Vy jste muslim, nebo koptský křesťan?“ Recepční nevypadal, že by se chtěl bavit o svém vyznání. „Vypadá to, že se nám něco uvolnilo,“ připustil po symbolické kontrole svého počítače. 26 Špinavé triky „To je skvělé,“ pochválil ho Ajťák. „Ale nemusíte spěchat. Máme spoustu času. Počkáme si na ten pěkný pokoj, jak jste říkal, a zatím si můžeme spolu povídat o vašem lidu, politice a tak.“ O pět minut později je vedl zřízenec chodbami k pokoji v prvním patře s výhledem na bazény, odkud to bylo blízko do hlavní restaurace. Vláčel za sebou jejich kufry plné potápěčského vybavení. Ukázal jim, jak nastavit klimatizaci a kde najdou další deky, kdyby jim bylo v noci zima, což Ajťák považoval za povedený vtip. Strčil mu do ruky dvě eura a zřízenec s úklonou odešel. „Kdybys dal tomu recepčnímu deset eur, už jsme mohli bydlet před hodinou,“ zkoušela ho Barbína, které se ale ve skutečnosti jeho vytrvalost docela líbila. „Já už jsem prostě takový, drahá,“ odpověděl jí spokojeně Ajťák. „Jak mě někdo do něčeho tlačí, tak se kousnu a nejede přes to vlak.“ „A co kdybych tě teď nutila do nějakých intimností?“ navrhla mu a zkoumavě si ho prohlížela. „Možná bych se nechal znásilnit,“ připustil Ajťák. Za necelou minutu už ležel na posteli s Barbínou na sobě a předstíral, že je slušně vychovaný stydlivý hoch, který ještě nikdy nebyl se ženou. Zatímco Barbína předváděla, co vše je možné se naučit v kurzu břišních tanců, ozývaly se zvenčí hlasy dětí dovádějících na tobogánech pod jejich okny. Ajťáka napadlo, že jestli existuje ráj, musí se sakra podobat tomuhle místu. Cesta minibusem Ajťák s Barbínou dorazili na snídani mezi prvními. Barbína byla v pohodě, protože vstávala časně i doma, Ajťák se musel nechat z postele vyhnat. Po dlouhé cestě a tělocviku v manželské posteli se cítil poněkud malátný. Naložil si palačinky, polil je čokoládou a k tomu si nabral do hrnečku horkou vodu na černý čaj. Barbína zvolila müsli, trochu žlutého melounu a mátový čaj. V klidu se najedli a vzali si s sebou na cestu každý dvě lahve vody. Venku už panovalo pořádné vedro. Listy palem vysázených podél cesty se líně komíhaly ve větru. Trávník vytvořený z nějaké podivné husté vegetace zaléval 27 Marek Juda zahradník v zeleném overalu smradlavou vodou pocházející nejspíš z kanálu. Bujnému porostu to zřetelně prospívalo, i když se většina kalné vody musela odpařit dřív, než se dotkla kořenů rostlin. Ajťákovi se z toho puchu zvedal žaludek. Po dvaceti minutách čekání, kdy už byl Ajťák úplně propocený a začala ho pálit kůže na rukou, u nich zastavila starší japonská dodávka. Vystoupila z ní dívka v tričku s obrázkem potápěče, zamávala na ně a zakřičela s cizím přízvukem Barbíino jméno. Oba doběhli k autu a rychle do něj nastoupili. Pozdravili se s dalšími pasažéry, kteří jim odpověděli polsky, slovensky a anglicky. Potápěčka naskočila zpátky na sedadlo vedle řidiče. Arabsky mu udala směr k dalšímu hotelu. „Jalla, jalla,“ poháněla ho. Poté se otočila k Ajťákovi s Barbínou a představila se. Mluvila česky, ale bylo jasné, že to není její rodný jazyk. Ajťák ji tipoval na Maďarku. „Já jsem Jenny. První den potápění?“ „Martin, Míša,“ představili se Ajťák s Barbínou. „Dnes první den. Tady Martin si chce udělat OWD,“ doplnila Barbína. Měla na mysli základní kurz potápění s přístrojem. „A nechtěl by nejdřív intro dive?“ ptala se Jenny Barbíny. Bavily se o Ajťákovi v jeho přítomnosti, jako by byl dítě v kočárku. Navíc vůbec netušil, co mu to vlastně nabízí. „Ne, půjde rovnou na kurz,“ rozhodla za něj Barbína. „Ať neztrácíme čas.“ „Dělal jsem u nás kurz nádechového potápění,“ pochlubil se Ajťák. „Máte své vybavení, nebo ho budete chtít půjčit?“ zeptala se Jenny, aniž by dala najevo, zda Ajťákovu repliku slyšela. Přišlo mu, že jsou holky jedna jako druhá. „Já potřebuji jen olova, Martin žaket a olova.“ Jenny si něco zapsala do papírů. Hned na to dodávka zabrzdila u dalšího hotelu. Potápěčka vyskočila a klusala do recepce. Za moment se vrátila s partou opálených maníků s malými batohy a lahvemi vody v ruce. „Ahoj,“ pozdravili česky. Dostalo se jim několikajazyčné odpovědi. Minibus už byl zcela plný. Jenny někam volala mobilem a anglicky hlásila seznam posádky. 28 Špinavé triky Na druhém konci města vyjel minibus na kopec a protáhl se dolů úzkým strmým průjezdem v hotelu až na pláž, kde zastavil. Na konci malého mysu stála nízká budova potápěčské základny s venkovními lavicemi částečně chráněnými pergolou před prudkým sluncem. Vypadalo to tam jak na konci světa. Vlevo za zdí vyjížděly na moře žluté lodě s proskleným dnem, kterým se turisté snažili vyfotit barevné ryby a doma se divili, že všechny fotky jsou mdlé a do modra. Vpravo na pláži předcvičoval nějaký Arab tlustým spáleným Ruskám vodní aerobik. „Vystupovat,“ zavolala na posádku Jenny v několika jazycích. Návnada Ibrahim požádal své druhy z řad malajských radikálních muslimů, aby mu ihned nahlásili jakékoli dotazy na někoho se zkušenostmi z Afghánistánu, Bosny a Iráku, kdo by měl právě přijet do země. Nemají na ně odpovídat ani se snažit dozvědět o tazateli něco víc, ale jen okamžitě mu dát vědět. Za několik dní dva z jeho lidí ohlásili takový kontakt. Mezi řečí se na něj zeptal místní holič a o den později také zdravotní bratr z nemocnice. Ibrahim je každého pár dní sledoval, aby se seznámil s jejich zvyky, rodinou, bydlištěm a mohl si připravit ty správné argumenty pro nadcházející rozhovor. Ani jeden z nich se nesešel s žádným cizincem, ani nezaznamenal pokus o předání zprávy, ale to nic neznamenalo. Holiče navštívil v jeho obchodě těsně před zavírací dobou. Po půl hodině volal kadeřník své manželce, že se dnes trochu zdrží, ať na něj raději nečeká s večeří. Po další půlhodině, kdy Ibrahim vyhrožoval smrtí jemu i jeho rodině, svolil, že se stane dvojitým agentem, a vyzradil mu vše o svých špionských aktivitách. Označil mezi fotografiemi pracovníků ambasády, které pořídil Ibrahim teleobjektivem v jejím okolí, svého řídicího důstojníka, prozradil Ibrahimovi, na co se ho vyptával, co mu zjistil, kde jejich schůzky probíhaly a jak se spolu mohli zkontaktovat v případě potřeby. Když skončili, byl holič vystrašený k smrti. 29 Marek Juda Zdravotního bratra unesl maskovaný Ibrahim spolu s dvěma dalšími druhy, když se v noci vracel z nemocnice. Nacpali ho do dodávky a odvezli do dřevěné boudy za městem, kde na něm Ibrahim celý další den pracoval. Bratr byl tvrdší oříšek než holič. Protože neměl rodinu, bylo těžší mu něčím vyhrožovat. Ibrahim mu nechtěl způsobit žádná viditelná zranění, takže se jejich rozhovor poněkud protáhl. Nakonec i zdravotní bratr souhlasil s rolí dvojitého agenta. Popsal mu své aktivity a identifikoval dalšího zpravodajského důstojníka. Ibrahim mu slíbil peníze, které ale neměl v úmyslu vyplatit. Po akci hodlal oba zrádce popravit. Největším překvapením pro Ibrahima byl fakt, že se oba informátoři scházeli se svými řídicími důstojníky v téže restauraci rychlého občerstvení v centru města. To bylo od nich velmi neprofesionální. Ibrahim si byl jist, že tam pořádají schůzky také s dalšími členy agenturní sítě, a tajně doufal, že si toto místo oblíbilo co nejvíce agentů CIA. Vyplouváme „Všichni si někam sedněte,“ přivítal Pavel nováčky a šnorchlaře, zatímco potápěči si vyzvedli ve skladišti své věci v plastových přepravkách na zeleninu a nosili je na palubu lodě zakotvené zádí k nábřeží. Arabové nosili na palubu dvanáctilitrové lahve se vzduchem, několik se zelenožlutou nálepkou Nitrox a pár větších patnáctek. „Tak co ty?“ přisedl si k Ajťákovi. „Chceš udělat nejdřív intro, nebo rovnou na kurz?“ „Co je to intro?“ „Zkušební ponor. Někdo tě vezme pár metrů hluboko, aby sis vyzkoušel, jak se budeš cítit.“ „A to bych měl na sobě vlastní vybavení?“ „Ano, ale instruktor by ovládal hloubku ponoru nafukováním tvého žaketu a držel tě celou dobu za láhev. Ty bys v podstatě jen kopal nohama a rozhlížel se kolem.“ „Tak rovnou kurz,“ rozhodl se Ajťák. 30 Špinavé triky „Dobře. Normálně děláme první ponory z pláže, ale dnes mám málo instruktorů. Půjdeš s námi na útes, tam to zkusíme, a kdybys měl nějaké problémy, budeme pokračovat zítra ráno tady,“ ukázal na pláž u základny obklopenou turisty. Ajťák se rozhodl, že nebude mít žádné problémy. Představa, že by šaškoval před tak velkým publikem, ho děsila. „Tak jo. Domluv se s Jenny, jakou potřebuješ výstroj, a běž na loď. Na palubě se chodí bez bot, uvnitř jen pokud jsi suchý. Když budeš chtít něco k pití, řekni si bubákům, máš to v ceně. Dáme dva ponory, mezi nimi bude oběd. Tady máš studijní materiály. Všechno jasný?“ Ajťák nafasoval zelenou plastovou přepravku s velkým bílým číslem, složil do ní své věci a půjčenou nafukovací vestu zvanou žaket vybledlou od soli. „První, co musíš udělat na lodi, je najít plnou láhev a připevnit na ni žaket a automatiku,“ vysvětlila mu Barbína. „Potom změříš tlakoměrem, jestli je v ní dost vzduchu, a vyzkoušíš, že ti výstroj správně funguje. Kromě toho si připravíš na opasek zátěž. Těsně před ponorem se oblékneš do neoprenu, nasadíš si zátěžový opasek a zapneš se do vesty, na které už máš připevněnou láhev s automatikou. Ploutve a masku si nasadíš na zádi. Před skokem do vody se vzájemně zkontrolujete s partnerem, že máš otevřenou láhev, nafouklý žaket, všechno drží na místě a tak. Rozumíš?“ Ajťák nervózně přikývl, že rozumí, ale v hlavě měl guláš. Bylo to příliš informací najednou. Pod jejím dozorem připevnil Ajťák na láhev žaket i automatiku a poté je vyzkoušel. Vše fungovalo bezvadně. „Zavři láhev a půjdeme dát olova na zátěžák,“ zavelela Zlatovláska. „To mi chceš říct, že si mám na sebe kromě téhle flašky, co váží alespoň patnáct kilo, žaketu, automatiky a dalších krámů vzít ještě nějaké olovo? Vždyť půjdu ke dnu jako kámen,“ vyděsil se Ajťák. „Bez něj se vůbec nezanoříš,“ uklidňovala ho Barbína. „Věř mi. Neopren i vzduch v plicích tě potáhnou nahoru. Dám ti zatím šest kilo. Když budeš mít problém se zanořením, tak ti trochu přidám.“ Arabové odvázali loď od nábřeží. Zpod zádi se vyvalil proud vody. Oknem kanceláře jim mávala jedna z instruktorek, která zůstala na břehu. Ajťák 31 Marek Juda pozoroval, jak se zem s hotely vzdaluje. Barbína seděla na bobku kousek od zádi kolébající se lodi a soustředěně navlékala olověná závaží na opasek. Na souš se ani nepodívala, jako by takhle vyplouvala na moře denně. Ajťák to nechápal. Sám cítil, jak mu tepe srdce vzrušením. „Koukám, že už máš nastrojenou láhev,“ pochválil o něco později Pavel Ajťáka. „Kde ses to naučil?“ „To přítelkyně,“ ukázal Ajťák na vrchní palubu. Barbína tam nahoře bez chytala bronz. Způsobilo to vylidnění dolní paluby a značně kyselé obličeje ženské části posádky. Pavel se zasmál. „Šikovná holka.“ „Ba, ba,“ souhlasil Ajťák. „Půjdeme spolu dolů na písečné plato,“ vrátil se Pavel k výuce. „Klekneme si na něj, já ti ukážu, co máš dělat, a ty to pak zopakuješ.“ „O. k.“ „Kdybys měl nějaký problém, dáš takhle dlaň hřbetem nahoru a zakýváš s ní na obě strany. Pak si můžeš ukázat třeba na ucho, že nemůžeš vyrovnat tlak, nebo na nohu, pokud bys měl křeč a tak.“ „Jasně.“ „Trochu si zacvičíme, a když nám zbude čas, tak si potom jen tak zaplaveme,“ slíbil mu Pavel. „To by bylo super,“ souhlasil Ajťák. Watson Profesionálních potápěčů nebylo v okolí přístavu, odkud pocházeli oba mrtví, zas až tolik. Turisté se v Malajsii jezdili potápět na jiná místa, takže se většinou jednalo o opravdové dělníky moře. Netrvalo mu dlouho zjistit dvě věci. Nikdo po nich žádnou neobvyklou práci nechtěl a také to, že už je několikátá osoba, která má podobné otázky. Všechny chtěly vědět, jestli si je někdo nenajal na prohledání potopeného rychlého člunu. Neznaly ale jeho polohu, takže si jejich služby samy objednat nemohly. Watson jim slíbil nějaké peníze, pokud se mu ozvou jako prvnímu, kdyby takový zákazník opravdu přišel. Bylo mu ale jasné, že by tu informaci nejspíš prodali všem, kteří se u nich vyptávali, ale za pokus to stálo. 32 Špinavé triky První ponor Ajťák ověšený více než dvaceti kilogramy výstroje se pod černým neoprenem na prudkém egyptském slunci potil jako v sauně. Stál na zádi asi metr nad hladinou. Těžká láhev na zádech ho táhla k zemi a hranaté kusy olova na zátěžovém opasku ho tlačily do boků. Na pokyn instruktora, který ho už čekal ve vodě, nakročil levou nohou s ploutví daleko za hranu paluby jako nějaká kreslená postavička. Vždycky si myslel, že potápěči dělají kotoul vzad. Zahučel do moře s široce roztaženýma nohama. Pravou dlaní si držel automatiku a masku, aby mu je náraz na hladinu nevyrazil. Celý se ponořil. Najednou byla kolem něj spousta bublinek. Než se stačil vzpamatovat, vynesl ho žaket naplněný vzduchem zpátky nahoru. Voda ho příjemně ochladila. Vzpomněl si, co má udělat. Prsty pravé ruky si ukázal shora na vrchol hlavy, čímž vytvořil rukou velké O, jako že je o. k. Pavel vzal do ruky hadici s tlačítkem ovládajícím vypouštění vzduchu z žaketu. Zvedl ji do výšky a naznačil zmáčknutí tlačítka. Ajťák udělal totéž. Pak ho oba stiskli, vzduch se syčením opustil žaket a oni nohama napřed pomalu klesali dolů. Hladina rychle minula jejich hlavy. Vlny se stříbřitě převalovaly nad nimi. Výstroj byla najednou lehká jako pírko. Vlevo dole zahlédl Ajťák skupinu potápěčů plavajících k útesu. Mračna bublin stoupala od jejich hlav, aby se připojila k životodárné atmosféře nad hladinou. Písek byl šedý, ve vodě nad ním proplouvala hejna barevných ryb. Pocítil nepříjemný pocit v uších. Zmáčkl si prsty nos, opatrně do něj foukl a tím vyrovnal tlak ve vnitřním uchu s okolím. Nepříjemný pocit zmizel. Za chvíli dopadl na dno, čímž zvířil velký oblak písku. Pavel elegantně dosedl vedle něj. Podíval se k hladině a překvapeně zjistil, že se mu hůř dýchá, když má obličej otočený vzhůru. Instruktor se ho gestem zeptal, jestli je v pořádku, a Ajťák mu odpověděl kladně. Zaujalo ho, že mu nedělá žádný problém nadechovat se pod vodou. Necítil úzkost ani nic jiného nepříjemného. Bubliny vydechovaného vzduchu hlučně proudily kolem jeho uší. Všiml si, že dýchá mnohem rychleji než Pavel, a pokusil se zpomalit svou frekvenci. Instruktor na něj zamával, aby upoutal jeho 33 Marek Juda pozornost. Ukázal si dvěma prsty na oči, aby ho Ajťák sledoval. Poté vyndal z pusy automatiku. Mezi rty mu neustále vyskakovaly bublinky vzduchu. Po několika vteřinách ji vrátil zpět. Pokynul Ajťákovi. Byla řada na něm. Ajťák vyndal automatiku, nechal pusu zavřenou, protože neviděl důvod plýtvat drahocenným vzduchem, a za pár vteřin ji opět vrazil do úst. Pavel lehce zavrtěl hlavou, než ukázal o. k. Na to odchlípl dolní okraj masky od obličeje, čímž do ní vpustil vodu. Ta rychle zaplnila celý její vnitřní objem. Vzápětí zaklonil hlavu, přimáčkl rukou horní okraj masky k čelu a nosem do masky foukl vzduch. Ten vytlačil všechnu vodu ven. Ukázal na Ajťáka, aby to zopakoval. Napustit vodu nebyl problém, ale vytlačit ji vzduchem z nosu trvalo o něco déle. Ajťák na to potřeboval celkem tři výdechy. Když měl obličej v suchu, ukázal prsty o. k. Pavel mu symbolicky zatleskal a poté ukázal směrem k útesu. Plavali spolu kousek nad pískem kolem věží z korálů plných jeskyň, kde se schovávala hejna ryb. Ajťák uviděl něco placatého s modrými skvrnami na zádech a dlouhým tenkým ocasem, jak víří spodní stranou těla písek, zřejmě ve snaze najít v něm něco k obědu. Hnědé sasanky se vlnily v proudu, zatímco jejich nájemníci klauni, které znal z kresleného filmu, proti němu vztekle vyráželi, jakmile se k jejich domovu přiblížil. Opět zaznamenal, jak jeho instruktor dýchá pomalu. Pokusil se tedy soustředit na pomalý hluboký nádech a ještě pomalejší výdech. Protože vše hezké musí jednou skončit, přišel po nějaké době symbol palce nahoru. Neznamenalo to, že je všechno super, ale jednalo se o pokyn k vynoření. Po tříminutové bezpečnostní zastávce v pěti metrech se jejich hlavy vynořily nad vodu nedaleko zádi lodě. Oba dofoukli žakety, aby je nesly na hladině. Komíhali se tam jako dvě velké bójky. Ajťák si uvědomil, že má plný nos hlenů, a tak se vysmrkal do vody. „Dobrý to bylo,“ zhodnotil ponor Pavel, když se vyškrábali po houpajícím se žebříku zpátky na palubu. Celkem byli dole hodinu. „Kolik ti zbylo vzduchu?“ „Devadesát barů,“ pochlubil se Ajťák. „Tak to je slušný. Jestli ti to půjde takhle rychle, za chvíli nebudeme mít co cvičit.“ 34 Špinavé triky Fast food Dvěma Ibrahimovým druhům se podařilo získat zaměstnání jako prodavači ve fast foodu v centru města, kde se odehrávaly schůzky řídicích důstojníků CIA a jejich informátorů. Naučili se podle fotografií poznat dva již odhalené agenty a čekali, až se opět objeví. Střídali se tam na směny, aby pokryli co největší část dne. První z agentů se dostavil za tři dny a během dopoledne zvládl hned několik schůzek. U jeho stolu to vypadalo jako na nějakém úřadě. Lidé přicházeli, nějakou dobu si povídali, občas si u toho vyměnili noviny, mobilní telefony nebo tašku pod stolem. Prodavač, který měl zrovna službu, prozvonil spojku a ta upozornila Ibrahima čekajícího v nedaleké kavárně. Ibrahim vyfotil odcházejícího informátora a nechal ho sledovat dvojicí svých mužů. Ti zjistili jeho bydliště nebo pracoviště a vzápětí i jméno. Kromě dvou známých agentů prodavači občas zaznamenali podobnou aktivitu i u dosud anonymních cizinců. Tehdy je Ibrahim nafotil všechny, ale cizince sledoval sám, protože své lidi přece jen považoval za amatéry. V jednom případě se z neznámého vyklubal záletný obchodník, který se sem chodil seznamovat s mladými muži. I jeho si Ibrahim zdokumentoval, protože takový kontakt se mu mohl někdy v budoucnu hodit. Za tři týdny už měl Ibrahim zmapované všechny řídicí důstojníky a drtivou většinu jejich agenturní sítě. Pan X sledoval jeho aktivity se vzrůstajícím znepokojením, ale rozhodl se zatím nezasahovat do děje. Ibrahim, i když to nevěděl, pracoval i pro něj. Pokud by se k panu X v budoucnosti obrátila stanice CIA zády, mohl by prodat informace o její síti informátorů Rusům nebo Číňanům. Dokončení kurzu Po dvou dnech měl Ajťák odcvičeno. Potápění ho bavilo, strach pod vodou neměl. Další dva dny si to už s Pavlem jen užívali. Občas pod vodou zahlédl Barbínu. Poznal ji jen díky jejím zcela neobvyklým růžovým ploutvím. Nikdo jiný takové neměl a Ajťák si ani nepamatoval, že by je kdy viděl. Barbína se 35 Marek Juda bleskurychle seznámila se všemi na palubě. Smála se, diskutovala v různých jazycích a pošťuchovala vyjevené Araby. Každý se s ní chtěl fotit. Ajťákovi se zdálo, že se na něj všichni dívají s nevyřčenou otázkou, proč chodí zrovna s ním. Rozhodl se to neřešit. Foukal čerstvý vítr, takže se hladina pořádně zvlnila. Loď se nakláněla podél všech os. Lidé na palubě nechodili přímo, ale po různých křivkách, přičemž se chytali všeho, co bylo po ruce. Skleničky s nápoji jezdily po stolech sem a tam. Voda stříkala od přídě vždy, když se loď zabořila do vln. „Nechceš si napsat test?“ vybafl na Ajťáka Pavel. „Kvůli počasí musíme jet na jinou lokalitu, takže máme hodinu čas.“ „Už teď?“ „Ponory máš, zbývá ti jen teorie. Buď to napíšeš teď, nebo cestou zpátky. Houpat se to bude stejně, jen budeš víc unavený.“ „Když myslíš…“ kapituloval Ajťák a dal se do testu. Sedačka v salonu pokrytá igelitem na ochranu před mořskou vodou z mokrých pozadí potápěčů najednou prudce klesla, jak loď padala za hřebenem vlny dolů. Příď udeřila do hladiny s pořádnou ránou. Některé skleničky spadly na podlahu. V uzavřeném prostoru dolní paluby panovalo vedro. Ajťákovi se začalo dělat z houpání, vedra a lodních pachů nevolno, po holých zádech mu stékaly čúrky potu. Běžel mu časový limit na test. Pomalu uvažoval, že se zkusí vymluvit na neregulérní podmínky, když na něj Barbína houkla. „Rychle to dopiš a pojď nahoru. Jedou s námi delfíni.“ Než stačil zareagovat, zmizela i s jeho fotoaparátem. Kruci. Z horní paluby slyšel výkřiky: „Dolphins, dolphins.“ Poctivě vyplňoval do formuláře správné odpovědi. Když test dokončil, zavolal na Pavla a s úlevou vyrazil za Barbínou. „Zrovna odpluli,“ oznámila mu. „Tak co zkouška?“ „Jo, snad to dobrý,“ zabručel zklamaně. Delfíny na živo nikdy před tím neviděl. „Neboj,“ uklidnila ho Barbína. „Test bude v pohodě a delfínů ještě potkáš.“ 36 Špinavé triky „Když to říkáš.“ Lehl si na sedačku s bílou matrací, posunul si kšiltovku na obličej a zavřel oči. Jakmile začal usínat, ozvalo se odspodu: „Brífink, všichni dolů.“ „Ty taky,“ doplnil za chvíli Pavel, když vystrčil hlavu ze schodiště. „Teorii jsi udělal, půjdeš s námi na ponor. Míša bude tvůj parťák.“ Ajťák se překvapeně zvedl. O palubu níž ukázal Pavel na bílé plastové tabuli svůj náčrtek barevnými fixy. Černě nakreslil útesy, červeně proudy a zeleně vše živé včetně malé želvičky zdrhající pryč z tabule. „Začínáme tady u hrany útesu. Klesneme do dvanácti metrů. Je tam písečné plato. S trochou štěstí můžeme potkat želvy. Spí v těchto místech, ale při prvním vyrušení odplouvají na moře. Naštěstí tu kvůli počasí před námi nikdo není. V jeskyňkách jsou perutýni, na dně trnuchy modroskvrnné a můžeme potkat i velkého napoleona. Na nic nesahejte. Všechno tam dole má buď ostré zuby, jedové ostny, nebo žahavá chapadla. Teď do gumy a za deset minut vás chci vidět na zádi.“ Zatímco se začali všichni rvát do neoprenů, zapálil si Pavel cigáro. Ajťák si vzpomněl, že kouření mu v kurzu freedivingu označili jako velkého nepřítele potápění. Zřejmě další odchylka praxe od teorie. Kapitán Cestou lodí zpět k pobřeží se bavila Barbína se starým kapitánem. Ten seděl ve svém křesle na kuří nožce a upravoval směr plavby bosou nohou položenou na kormidelním kole. GPS navigaci měl zakrytou nějakým ručně slátaným přehozem, což Ajťák považoval vzhledem k útesům všude kolem za poněkud odvážné. Tak alespoň doufal, že tudy nejede poprvé. Barbína ho oslovovala uctivě „rais“ – „šéfe“. Ajťák z rozhovoru rozuměl jen slovu Alláh, které se občas v jejich řeči vyskytlo. Tu a tam se kapitán obrátil i k Ajťákovi a něco mu vážně říkal. Ajťákovi nepřišlo zdvořilé ho upozornit na fakt, že nic z jeho proslovu nechápe. Nechal ho tedy vyprávět a lehce přikyvoval, jako že souhlasí. 37 Marek Juda Domů se dostali pozdě odpoledne. Hodili si věci na pokoj a šli se projít. Pozorovali v restauracích rodinky i bezdětné páry, jak si nakládají kupy grilovaných kuřat, hovězího a hranolků, lijí do sebe litry koly a piva, aby vše nakonec uzavřely brutálně přeslazenými dezerty. Krásné štíhlé Rusky na jehlových podpatcích proplouvaly kolem potetovaných Angličanů s vizáží fotbalových rváčů. Děti se honily v uličkách mezi stoly. „Jdeš s námi zítra na vrak,“ oznámila mu Barbína na lehátku u hotelového bazénu a usrkla brčkem z vysokého plastového kelímku nějaký vícebarevný koktejl. „To mě Pavel pustí? Ještě mi ani nedali průkazku,“ divil se Ajťák. „Přesvědčila jsem ho,“ oznámila Barbína. „Nejdřív se mu to zdálo brzy, ale já si vždy prosadím svou.“ „Tak děkuju,“ pronesl nejistě Ajťák a napil se teplé koly s rumem. Plavčíci postupně vyháněli skotačící děti z bazénů. Z tobogánů mizel poslední čúrek vody. Cítil se unavený z obou ponorů, vedra, dusíku v těle i stresu ze zkoušek. Nejraději by si šel hned lehnout. Ani neměl hlad. „Neděkuj. Celkem ti to jde. Rozhodla jsem se tvůj výcvik poněkud urychlit. Bude to ponor s penetrací.“ Ajťák se uchechtl. „Zase je vidět, na co myslíš. Budeme penetrovat vrak. Nemáš, doufám, klaustrofobii?“ „Ne. V dětství jsem se plazil v jeskyních. Vadí mi jen průlezy na výdech.“ „Tak to bude v pohodě. Uvnitř té lodě jsou celkem široké chodby. Jen dávej pozor ve strojovně.“ „To fakt jako polezeme dovnitř?“ „Zaručila jsem se za tebe, takže se spoléhám, že se budeš chovat dospěle a neuděláš mi tam ostudu.“ „Byla by ostuda, kdybych se utopil?“ „Je tam místo vždy jen pro jednoho,“ pokračovala Barbína a natírala se u toho mlékem po opalování na bříšku těsně nad svými miniaturními plavkami. Ajťákovi činilo velké potíže soustředit se na to, co mu říká. 38 Špinavé triky „Nevejdeme se vedle sebe. Kdybys měl problém, mám dvoumetrovou hadici. Podám ti mezi nohama svou automatiku, vezmu si tu záložní, co ji nosím na gumičce na krku, a ty poplaveš pomalu za mnou. Je ti to jasné?“ Ajťák při představě technických problémů v úzké uličce nějakého prorezavělého vraku, kdo ví, jak hluboko pod vodou, jen tiše polkl. Pak ho napadlo, jak dlouho by vydržel plavat v klidu s hlavou mezi jejími stehny, než by se o něco pokusil. „Jo,“ zalhal. „Teď jdeme na večeři,“ zavelela Barbína. „Objednala jsem na dnešek libanonskou. Mají tam šíšu s jablečným tabákem. Po večeři vyrazíme na diskotéku.“ Ajťák znovu tiše polkl. Pan X Pokud se na někoho vyptáváte, obvykle se to ten dotyčný dozví. Netrvalo dlouho a k panu X se doneslo z různých stran, že všichni pátrají po jeho kufříku. Snažil se poměřovat rizika spojená s jeho okamžitým vyzvednutím a náklady způsobenými zdržením celého projektu. Zničení zásilky v mořské vodě se nebál. Odesilatel ji velmi pečlivě zabalil a hermeticky uzavřel do kovového přepravního pouzdra odolného vůči vysokým tlakům. Po důkladném zvážení všech pro a proti se rozhodl ještě nějakou dobu počkat, než zájem o kufřík opadne. Výrobu nové drogy ve velkém může rozjet stejně tak dobře za měsíc nebo za dva. Zatím bude pokračovat v obvyklých obchodech a pokusí se něco vytěžit z přítomnosti toho arabského teroristy. Pan X měl takovou teorii, že každá situace, i když vypadá nepříjemně, v sobě skrývá nějaké příležitosti. 39 Marek Juda Vrak Dlouhá cesta lodí k lokalitě s vrakem probíhala klidně. „Brífink,“ zařval Pavlův hlas zdola. Po instruktáži se všichni převlékli do neoprenů a naskákali do příjemně osvěžující vody. Na signál se ponořili směrem k vraku. Plachetnice Dunraven s kovovým trupem a pomocným parním motorem ležela od roku 1876 kýlem vzhůru na dně v bílém písku. Všechny její původní tvary se ztrácely pod nánosy podmořského života. Ajťákova skupina měla štěstí, protože kromě nich zde nebyli žádní další potápěči. Na zádi se objevilo veliké kormidlo ve tvaru obdélníka umístěné hned za lopatkami lodního šroubu. Přestože se nejednalo o nijak obrovskou loď, udělaly na Ajťáka její rozměry dojem. Vydechl, aby se ponořil hlouběji, a proplaval mezerou nad šroubem a upevněním kormidla. Potom roztáhl nohy s ploutvemi do strany jako nějaká ochrnutá žába, ohnul se v pase a hlavou dolů fascinovaně sledoval, jak další členové jejich skupiny proplouvají stejnou cestou a bubliny vzduchu vydechnutého jejich plícemi stoupají k hladině. Zatočil doprava dolů za Pavlem, až se ocitl ve 27 metrech těsně nade dnem. Takhle hluboko neměl správně co dělat, ale všichni kolem něj věřili, že to v pohodě zvládne. Barevný podmořský svět vyšisoval do modrošeda, protože červenou barvu a částečně i žlutou odfiltrovala masa mořské vody nad nimi. Při pohledu na temný otvor v boku lodi se ho zmocnilo vzrušení. Vydal se dovnitř jako třetí v pořadí za Pavlem a Barbínou. Díry ve vraku dostatečně osvěcovaly vnitřní prostory lodě, takže potápěči nepotřebovali baterky. Hejna ryb pomalu plula kolem nich. Placatí rejnoci se skvrnitými zády a jedovými trny na konci svých dlouhých ocasů vylehávali klidně v písku. Opatrně je obeplul z boku, protože věděl, že v případě ohrožení by ho mohli smrtelně zranit. Dával si také pozor, aby prudkými pohyby nezvířil kaly, které by mohly ztížit cestu dalším potápěčům. 40 Špinavé triky Paprsky rozrážely tmu. Tu a tam se objevil dravý červený kanic s bílými tečkami na těle. Pro ryby představoval vrak velmi dobrou adresu. Vydechnutý vzduch vytvářel kapsy nad jeho hlavou a hledal si cestu vzhůru otvory v prorezlé lodní konstrukci. Ajťák se prosmýkl úzkým místem kolem parního stroje. Jako ve snu proplul strojovnou a nahoru dírou ve dnu lodi, kde už viděl další potápěče. A byl venku. Opět ho obklopilo namodralé světlo. Byl naprosto nadšený. Rozhodl se, že si nenechá ujít žádnou možnost, jak vlézt do další potopené lodi. Poslední večer Během osmi dnů potápění stihl Ajťák sedmnáct ponorů, včetně jednoho nočního. Začínal si věřit. Hodně věcí už dělal automaticky, aniž by o nich přemýšlel. Den před odjezdem už do vody nesměli, aby se jejich těla stačila zbavit mikroskopických bublinek dusíku, které by se mohly v důsledku nižšího tlaku za letu spojit ve větší a napáchat nějakou neplechu. Odpočívali s Barbínou vedle sebe na lehátkách a sledovali tmavou oblohu plnou hvězd. Všichni turisté už dávno odešli, takže měli pláž jen pro sebe. Ajťák spokojeně uvažoval, jaké to bude doma a co všechno ještě s Barbínou zažije. Optimisticky si představoval život s krásnou, i když trochu drsnou blondýnou po boku, kterou mu všichni chlapi závidí. „Díky, žes mě sem vzala,“ řekl Barbíně. „Rádo se stalo,“ usmála se dívka. „Mám pocit, že nám to docela klape,“ nadhodil. „To ano,“ připustila. „Chtěl jsem ti říct, že k tobě mám kladný citový vztah,“ prohlásil vážně. „Díky,“ odpověděla slečna. I ona měla Ajťáka ráda. Původně mu chtěla právě teď něco důležitého sdělit, ale poté, co vyslechla jeho neumělé vyznání lásky, se to rozhodla odložit až po návratu domů. 41 Marek Juda Všechno je jinak „Jak jako odjet?“ ptal se zmatený Ajťák. Byli zpátky z dovolené jeden den a už na něj vyrukovala s touhle novinou. „Vždyť nám to spolu tak krásně funguje.“ „Neber si to osobně,“ chlácholila ho Barbína. „Nemá to nic společného s naším vztahem. Prostě jsem dostala nabídku, která se neodmítá.“ „To ti někdo držel kudlu na krku?“ „Je to doktorské stipendium na prestižní univerzitě ve Spojených státech. Bez něj bych vůbec nemohla pomyslet na to, studovat na takové škole.“ Ajťák si uvědomil, že nenávidí Američany. Přitom až dodneška měl k USA celkem kladný vztah. „Když jsi na to nepomyslela, proč jsi tam posílala přihlášku? A proč jsi mi nic neřekla?“ „Nepočítala jsem, že to vyjde. Nechtěla jsem tě zbytečně stresovat. Kdyby mě odmítli, nic by ses nedozvěděl.“ „To mě tu necháš samotného?“ „Miláčku, nebuď tak sobecký. Je to příležitost, která přijde jednou za život.“ „Tebe jsem bral, jako že jsi jednou za život.“ Barbína se shovívavě zasmála. „Nebudu mít teď času nazbyt, protože toho musím ještě mnoho zařídit. O kytky a poštu se mi postará sestra, takže s mojí nepřítomností nebudeš mít žádné starosti navíc.“ „Jak sestra?“ vykulil oči Ajťák. „Vždyť jsi mi tvrdila, že jsi jedináček.“ „Nebyla to tak úplně pravdivá informace,“ připustila váhavě Barbína. „Mám určité negativní zkušenosti, co se týká seznamování svých přátel s mojí sestrou.“ „Oni s ní špatně vycházeli?“ „Právě že s ní vycházeli až moc dobře,“ naznačila Barbína. „Naštěstí se vdala, má dítě a nejspíš pracují na dalším, tak jsem usoudila, že mi na ni trochu dohlédneš.“ Ajťák vykulil oči. Napadlo ho, jestli on má hlídat sestru, nebo sestra jeho. 42 Špinavé triky Likvidace agenturní sítě Když měl Ibrahim pocit, že získal dostatečné množství informací, svolal své druhy na bojovou poradu. Vysvětlil jim, že zasadí nevěřícím psům drtivý úder, veřejně je znemožní a očistí řady pravověrných muslimů od zrádců. S tímto obecným tvrzením všichni souhlasili a Ibrahim jim nehodlal dopředu prozradit, co to bude znamenat v praxi. Vybral si z nich tři nejspolehlivější osoby, které mu budou asistovat na místě. Ostatní požádal, aby mu pomohli vylákat informátory na schůzku do domu za městem. Pěkně jednoho po druhém. V následujících dnech každého z informátorů, který se dostavil na místo setkání, nejprve mučil. Když mu řekl vše, co věděl, nechal ho přečíst do kamery prohlášení o své zradě a poté mu zezadu podřízl krk, jak se to naučil při rituální porážce ovcí. Jako muslim vždy podřezával zvířata zaživa bez omráčení. Záznam popravy zrádců pak vyvěsil na internetu pro výstrahu ostatním. Na stanici CIA zavládla panika. Znenadání přišli o celou agenturní síť. Jejich informátoři byli buď mrtví, pracovali pro obě strany, nebo odmítali ze strachu o život komunikovat. Navíc se na stanici důvodně obávali, že je prozrazena i identita řídicích důstojníků, a pokud by se pokusili rekrutovat nové informátory, protivník by na to rychle přišel. Nezbylo jim než obměnit větší část důstojníků a začít na zelené louce. Watson musel přerušit hledání pana X. Byl teď na stanici jeden z mála agentů, jehož identita nebyla kompromitována. Okamžitě ho nasadili na nové úkoly. Nezbylo mu než dát svůj tajný úkol na nějakou dobu k ledu. Panu X odhalení výzvědné sítě vyhovovalo. Představoval teď pro CIA jeden z mála místních zdrojů, což zvyšovalo jeho hodnotu na trhu. Navíc získal trumf v podobě Ibrahima, jehož plánoval předhodit časem CIA za sumu s pořádnou řádkou nul. Měl na tom ekonomický zájem a kromě toho byl z volně pobíhajícího teroristy poněkud nervózní. 43 Marek Juda Znovu na cestu Ajťák se nešťastně díval na několik kupiček knih, které mu věnovala Barbína v průběhu jejich vztahu. Hodně četla, ale měla malou knihovnu. Proto většinu přečtených výtisků zase rozdala. Naposledy mu donesla anglické verze knih Exodus a Bůh v troskách. Angličtinu ovládal dobře, a tak skončily u něj. Z chladničky vytáhl láhev merlotu a zručně ji otevřel. Od doby, kdy Barbína zmizela za oceán, mu dělalo víno společnost téměř denně. Neopíjel se do němoty, jen udržoval hladinku, aby mu nebylo další den špatně. Pil nejraději o samotě. Bylo bezva si s někým pokecat u piva, ale proč si neudělat doma party sám se sebou? Najednou si uvědomil, že stačilo několik dní bez Barbíny a je úplně v háji. Musel na ni pořád myslet. Všechno mu ji připomínalo. Takhle to dál nejde, protože by brzy skončil jako alkoholik. Chvíli v duchu zvažoval různé možnosti, až se nakonec rozhodl na pár týdnů odjet. Neměl žádné povinnosti a v posledních letech se kvůli práci nikam moc nedostal. Tak si to volno trochu užije a snad přijde na jiné myšlenky. Podíval se na mapu světa, kterou měl na zdi. Aniž by o tom dlouho uvažoval, zvolil Thajsko. Každý, kdo tuto zemi navštívil, si ji pochvaloval. Hezké místo na potápění i turistiku za přiměřené peníze. Klíče „Díky, Kláro,“ řekl Ajťák Barbíině starší sestře a podal jí na zastávce, kde si dali sraz, rezervní svazek klíčů. „Jsi hodná, že mi taky pohlídáš byt. Ještěže nás tvoje ségra seznámila, jinak bych nevěděl, na koho se obrátit. Moji kamarádi jsou tak trochu nespolehliví. Buď by tam ani jednou nezašli, nebo by tam naopak pořádali mejdany.“ „To je v pořádku. Pohlídám vám byty oběma.“ „Tenhle klíč je od vchodu, ten od bytu a ten malý od schránky. Na věšáku v chodbě jsou ještě další od kóje o patro níž. Kytky žádné nemám, takže je to čistě pro případ, že by se něco dělo. Když budeš mít cestu kolem, tak, prosím, vyber schránku, ať někdo nevybere mě.“ 44 Špinavé triky „Jasně, neboj,“ odpověděla Klára. Měla to v podstatě na cestě od metra k sobě domů. „Přivezu ti něco hezkého z výletu,“ sliboval Ajťák. „To ani nemusíš, opravdu mi to nevadí.“ „A můžu tě aspoň pozvat kafe?“ nabídl se. Přece jen mu to přišlo trochu hloupé ji o něco žádat, když se vlastně skoro neznají. Klára se podívala na hodinky. Manžel odjel se synem k tchyni, již z duše nesnášela. Doma ji čekalo jen prádlo a úklid, které nikdo neocení. Kdo ví, kdy zas bude mít čas si v klidu s někým popovídat. Mimoto byla zvědavá, co její sestra na tomhle člověku vlastně vidí. „Proč ne,“ usmála se na něj. Bumiputra V Malajsii má každý stejná práva, zvláště pokud je Bumiputra neboli Syn země. Toto označení se používá pro etnické Malajce. Každý Bumiputra má třeba nárok na slevu z ceny jakékoli nemovitosti včetně luxusních, zatímco etničtí Číňané a Indové nedostanou nic, i když jsou velmi chudí. O většinu státních zakázek se mohou ucházet jen firmy vlastněné etnickými Malajci. V praxi tak vznikl systém zvaný místními Ali Baba. Ali, Bumiputra, je zapojen pouze pro získání zakázky, Baba, Nemalajec ji reálně odpracuje, načež odvede Malajci, který nemusel hnout ani prstem, část zisku. Policejní inspektor Karunashankar Chattopadhyay nebyl Bumiputra. Patřil k sedmiprocentní indické menšině. Místo běžné čepice měl na hlavě sikhský turban s velkým stříbrným znakem uprostřed. Jeho křestní jméno znamenalo Milosrdný a příjmení vypovídalo o bengálském původu. Aby se stal Karunashankar Chattopadhyay inspektorem, musel projevit mnohem více pracovitosti a diplomatických schopností než jeho preferovaní kolegové. Byl považován za spolehlivé kolečko ve velkém policejním stroji trpělivě 45 Marek Juda plnící svou roli bez zbytečných otázek. Nedával najevo, jak moc mu Bumiputrové lezou krkem. Jakmile mu jeho práce dovolila, utíkal k rodině, se kterou trávil veškerý čas. Nepil alkohol, jedl velmi málo masa, i když nebyl úplný vegetarián. O zimním slunovratu držel půst, rozdával pokrývky chudým a vůbec se snažil plnit své náboženské povinnosti. Chodil brzy spát a byl zvyklý brzy vstávat. Inspektor Chattopadhyay měl, kromě jiného, na starosti vyšetřování ilegálních finančních operací, které páchaly zejména čínské organizované skupiny. Získal si respekt rozbitím gangu podvodníků vedených panem X, jenž vylákal přes miliardu dolarů od obětí v Číně a na Tchaj-wanu, když jim posílal falešné účty za kreditní karty a telefonní poplatky. Jen málo Malajců bylo schopno pochopit jeho sofistikované metody a čínským důstojníkům v tomto ohledu vedení tak úplně nedůvěřovalo. Pana X jako hlavu gangu sice nezatkl, ale měl ho úplně nahoře na svém seznamu. Ani inspektor, bohužel, nenarazil na žádné informace, kde se může nalézat kufřík, o jehož tajemném obsahu kolovala mezi zločinci i policií řada fám. Zdálo se, že se propadl do země. Kafe Ajťák s Klárou seděli v pizzerii, popíjeli místo kávy červené italské víno a výborně se bavili. Klára po chvíli zjistila, že se jí s Ajťákem dobře povídá. Probírali veselé historky z práce a ze svých širších rodin. Klára si lehce postěžovala na svého manžela. Když dopili sedmičku vína, zeptal se Ajťák: „Poradila bys mi s pračkou? Hromadí se mi špinavé prádlo a nevím, jak ji mám nastavit, abych to oblečení nezničil. Je to hned za rohem.“ „Proč ne,“ souhlasila Klára bez váhání. 46 Špinavé triky Ajťák zaplatil a galantně jí pomohl do kabátu, což obvykle nedělal. Klára mu překvapeně poděkovala a marně vzpomínala, kdy se jí to naposledy poštěstilo. Když jí dával ve dveřích z restaurace přednost, prohlédl si se zalíbením její štíhlé nohy. Vzpomněl si na písničku Ty a tvoja sestra od skupiny No Name a rozhodl se dát Kláře přezdívku Dvojka. Pohoda ve vaně Agent Watson ležel ve vaně a popíjel koňak ze skleničky, kterou nechal mezi malými doušky volně plout po hladině. Destilát se v horké vodě nahřál, takže se dalo při jeho pití jen těžko poznat, kdy přecházejí výpary v tekutinu. Žádné ředění vodou nebo kostky ledu. Ne u tak drahého a kvalitního koňaku. Nepřiměřená cena měla ještě jeden žádoucí účinek. Neopil se. Chtěl si jen navodit příjemnou náladu a povzbudit mozek, ne být mimo. Voda na Watsonových zádech stékala po nápisu USMC vytetovaném velkými modrými písmeny. Pod ním ho ještě doplňovalo latinské heslo „Semper Fidelis“ – vždy věrný, motto námořní pěchoty Spojených států. Obě jeho tetování splňovala direktivu, podle které byly zakázány všechny nápisy viditelné při oblečeném tričku s krátkými rukávy, velká plošná tetování nebo tetování s urážlivým obsahem. Někteří jeho bratři ve zbrani už těžko hledali volný kus kůže, na kterém by si mohli nechat zvěčnit památku na své padlé kamarády, milované zbraně nebo různé vlastenecké symboly. Už jako malé dítě byl Watson jiný. Nikdo si s ním nechtěl hrát na babu. Pokud ji měl, vybral si cíl a tak dlouho za ním běžel, až to dotyčný vzdal. Nepohyboval se nijak zvlášť rychle, ale dokázal každého uštvat. Byl zamlklý a nerad se svěřoval se svými problémy. Často zkoušel, kam až může zajít. Svým přístupem si velkou oblibu nezískal ani u spolužáků, ani u dospělých. Jeho otec správně vyhodnotil tělnatého pubertálního syna jako adepta na kriminál a donutil ho nechat se nalít k mariňákům. Služba u námořní pěchoty ho naučila poslušnosti a spoluprá- ci s ostatními. Zesílil a tuk se mu proměnil ve svaly. Stále si však držel odstup a trvalo dlouho, než začal někomu věřit. Byl opakem inspektora Chattopadhyaye. Nevycházel se svými nadřízenými, ale věřil ve svou vlast a její principy. 47 Marek Juda Přemýšlel ve vaně, jak zjistit, kdo se skrývá za přezdívkou pan X. Pátrání po ztraceném kufříku nikam nevedlo a podle toho, co věděl, ho zatím nenašel ani nikdo jiný. Nezbývalo mu než vymyslet na pana X nějakou jinou návnadu. Naložili mu sice mnoho jiných úkolů spojených s budováním nové sítě informátorů, ale měl pořád jasně na mysli, jaké je jeho hlavní poslání. Dvojka „A máš mě aspoň trochu rád?“ zeptala se Dvojka. Ajťák se díval na její černé vlasy splývající po jeho nahém hrudníku. Leželi spolu na matraci umístěné uprostřed jeho obývákokuchyně. Z rádia hrála tiše skupina Tři sestry. Fanánek zpíval: „Poruším celibát, nemusím se cely bát…“ Občas ho přehlušil zvuk výtahu zastavujícího v okolních patrech nebo štěkot psů odspodu, který panelová konstrukce spíše zesilovala, než tlumila. Venku už byla dávno tma. „Ale to víš, že jo,“ odtušil. „A je ti jasné, že nejsem moje sestra?“ „No jasně. Ty jsi ta tmavovlasá a tvoje sestra je bloncka.“ Už se nezmínil, že jeho expřítelkyně Barbína je výrazně sebejistější a mnohem méně vdaná. Dvojka se k němu natočila obličejem a zle se na něj zamračila. „Hlavně, že v tom máš jasno.“ „Ale není blonďatá úplně všude.“ „To mi říkáš novinu. A je ti jasné, že jestli se o nás dozví, vyškrábe mi oči, svede mi manžela a nejspíš mi provede i spoustu dalších věcí?“ „Ona není žárlivá,“ namítl Ajťák nejistě. „Je vidět, že ji opravdu moc neznáš.“ „Vždyť se odstěhovala někam do pytle a mě tu nechala. Formálně mi oznámila, že budeme přátelé, ale že se nemusíme omezovat, pokud někdo z nás potká někoho jiného.“ „Tím myslela sebe. Ty máš sedět na zadku a čekat, až se ti jednou ozve.“ „Ne, ne. Řekla my a několikrát to opakovala. My se musíme smířit, že se věci neustále mění, my musíme načerpat nové zkušenosti, my zůstaneme nejlepší přátelé. Navíc, kdo nás dva seznámil?“ 48 Špinavé triky „Hele, na rovinu. Možná by skousla, kdybys začal s někým chodit, ale určitě by neskousla mě a ke všemu takhle brzo. Na to má moc velké ego. Vždycky chtěla být ve všem lepší než já. I kdyby tě už totálně odepsala, jak zjistí, že spolu něco máme, tak nastane peklo. Jestli ses jí chtěl pomstít, docela se ti to povedlo.“ „Hele, já se jí nechtěl pomstít. Neplánoval jsem, že se s tebou vyspím, prostě se to stalo. Normálně nechodím se sestrami svých přítelkyň, i když jsou už bývalky. Pochopitelně o tom nebudu nikomu vykládat a Míše už vůbec ne. I když už spolu nejsme a žádala mě, ať si někoho najdu. Na druhou stranu mě to, co se mezi mnou a tebou stalo, nemrzí a nestydím se za to.“ „Musíme se domluvit, co jí jeden o druhém řekneme,“ konstatovala Dvojka. „Dřív nebo později se mě na tebe začne vyptávat, a naopak.“ „Řeknu, že jsem s tebou už dlouho nemluvil,“ navrhl Ajťák. „To nejde. Někdo nás spolu uvidí, zmíní se o tom a jí dojde, že se něco děje,“ namítla Dvojka. „Nepodceňuj její inteligenci.“ „No tak budu tvrdit, že jsme spolu občas ve styku,“ zasmál se Ajťák a pravou rukou ji vzal za prso. „Jasně, ty tvoje vtípky. Nemůžeš být alespoň na okamžik vážný?“ vyškubla se mu. „Tak jí řeknu, že jsme byli dříve ve styku, ale už nejsme, protože jsme ve při,“ smál se dál Ajťák a překulil se na Dvojku. Ta ho několikrát udeřila pěstí do zad. Ignoroval to a vzal jemně do zubů její ušní lalůček. „Najednou to vůbec nevypadá, že by ses chystal někam na pár týdnů odjet,“ okomentovala jeho počínání Dvojka. „Hele, není to divný, že si děláme starosti, co na nás řekne tvoje sestra, když tvůj manžel má obvod bicepsu asi jako já stehna a není úplně tolerantní?“ „O toho se nestarej, to vyřeším já. Má svaly, ale nemá mozek. Když si představím, že bude kluk po něm…“ Ajťák moudře mlčel, protože to nebyl jeho boj. Dvojka se na něj zkou- mavě podívala. „Ani by mi nevadilo mít s tebou malou hodnou holčičku,“ nadhodila a pozorovala ho s přimhouřenýma očima. „Ty nový genetický testy jsou pěkný svinstvo,“ oponoval jí Ajťák. V dohledné době rodinu neplánoval a už vůbec ne s někým, kdo má za manžela metrák svalů a kolem ještě poskakuje jeho malá kopie. 49 Marek Juda „Nejsem žádná kukačka,“ řekl rozhodně a umlčel její námitky útočným polibkem. Dvojka reagovala kladně. Pevně ho objala rukama i nohama. Za chvíli už opět s mohutným vzdycháním porušovali několik přikázání najednou. To ještě netušil, že zanedlouho překročí i většinu ostatních. Praní peněz Pan X byl unavený. Od té doby, co se zvýšila poptávka po praní špinavých peněz, nezbýval mu čas na nic jiného. Praní ho nikdy moc nebavilo. Raději vymýšlel nové druhy podvodů nebo vyvíjel moderní drogy. Narkomafie však patřila mezi jeho vážené zákazníky. Peníze od feťáků bývají ve formě malých bankovek, je jich velký objem a působí podezřele. Špatně se převáží i vkládají na účty. Proto se mafiáni z triád obrátili na pana X, aby jim za příslušnou provizi zisk vyčistil. Obvykle je nechával přidat do tržby restaurací nebo obchodů, s jejichž majiteli spolupracoval. Jednalo se o pravidelné částky, které nevzbuzovaly pozornost. Jenže s tím, jak poptávka rostla, musel přijít s dalšími metodami. Poslední dodávku bankovek vyměnil z malajsijských ringgitů na stodolarovky a poslal s nimi kurýra autobusem na jih do Singapuru, kde je složil na účet jedné ze svých firem. Celá suma se vešla do příručního kufříku, jaký používají manažeři jako palubní zavazadlo v letadle. Poté čekaly peníze pár týdnů na účtu. Pokud by je odeslal hned, vzbudilo by to pozornost kontrolních orgánů. Po odečtení třiceti procent provize zbytek převedl v několika různě vysokých platbách do Číny jako úhradu za fiktivní dodávky zboží a služeb. Tam si vzali svůj podíl a zbytek poslali do Zlatého trojúhelníku. I tento kanál ale přestával stačit. Nedávno vypravil plnou dodávku bankovek do Thajska. Uzavřel je do silných plastových pytlů, ze kterých vysál vzduch a pečlivě otvory svařil, aby jejich pach neunikl ven. Peníze mají specifický odér, podobně jako zbraně, drogy nebo výbušniny a stejně jako pro tyto druhy kontrabandu, i na peníze existují speciálně vycvičení psi. Pro jistotu ještě pytle s penězi obložil čerstvě mletou kávou, jejíž vůně měla překrýt vše ostatní. Jako když se pašují drogy. V pohraničním městě Hat Yai, oblíbeném cíli malajských turistů, pak peníze směnil na thajské bahty, za ty nakoupil rýži a legálně ji dovezl zpět 50 Špinavé triky do Malajsie, kde ji se ziskem prodal. Vydělal tak dvakrát, za praní peněz i legálním obchodem s rýží. Problém byl v tom, že samotný převoz velkého množství peněz v hotovosti je dost rizikový. Používal ho proto jen výjimečně. Pan X si uvědomoval, že pokud chce postoupit na vyšší úroveň, bude muset svou malou a diskrétní organizaci rozšířit o další lidi starající se o styk mezi ním a pěšáky na ulici. Více osob znamená větší riziko, že si někdo pustí hubu na špacír, ale on už prostě nezvládal dělat všechno sám. Rozhodl se, že mezi prvními se rozhlédne po někom šikovném na praní peněz. Přejetá žába „Rozproudíme to tady,“ vybafl zástupce ředitele stanice na své rozespalé podřízené a rozhlédl se po zasedačce CIA v budově ambasády. „Zatleskáme si, protože jsme všichni skvělí. A teď chci vidět vaše ruce nad hlavami. Kdo si myslí, že jsme nejlepší? Co? Neslyším vás. Ještě jednou a nahlas. Kdo si tady myslí, že jsme nejlepší?“ Většina přítomných agentů si uvědomila, jaké mají štěstí, že se jejich porady odehrávají v bezpečné zasedačce, kde bylo zakázáno pořizovat zvukové i obrazové záznamy. Tohle kdyby dal někdo na internet, museli by spáchat kolektivní sebevraždu. Někteří začali uvažovat o tom, jestli neprozradit jeho bydliště Číňanům, nebo Arabům. Zástupce ředitele se mylně domníval, že je charismatický velitel, jehož vůdčí schopnosti zatím nebyly doceněny. Nikdo z podřízených jeho názor nesdílel. Přezdívka Šéfíček na sebe nenechala dlouho čekat. Watson již po prvním setkání nabyl dojmu, že má stejné manažerské schopnosti jako přejetá žába. „Výborně. Jsem rád, že jsem tady s vámi,“ zakřičel na podřízené Šéfíček. „Mezi tou nejlepší partou na jih od Ria Bravo. Berte mě jako svého trenéra. Dostanu z vás to nejlepší. Nemusíte mě milovat, ale všichni budeme táhnout za jeden provaz.“ S tím každý v místnosti souhlasil. Jen by ten provaz musel mít na druhém konci smyčku zadrhnutou kolem jeho krku. 51 Marek Juda „Super. Začnu od podlahy a nebudu si brát servítky. Zapomeňte na to, jak to tady fungovalo doteď. Máme obrovské rezervy. Strávil jsem poslední dva měsíce analýzou stavu této stanice. Takovým, řekl bych, hloubkovým auditem. Musím vám na rovinu něco sdělit. Je to hrůza, katastrofa. Jako první vám ukážu vizualizaci ekonomických procesů.“ Snažil se najít v počítači tu správnou prezentaci, čímž poskytl ostatním čas načerpat do šálků levnou kávu z termosek. „Na úvod bych rád zmínil neustálé překračování plánu nákladů na kopírování a tisk, kterého jsme svědky ve všech odděleních. Možná vám to přijde nepodstatné, ale halíře dělají talíře, jak se říká. Čím víc kopírujete, tím víc jsou v ohrožení života vaši druhové v bojové službě. Uvědomte si, že každá vaše kopie znamená trochu slabší pancíř na vozidle pěchoty nebo tenčí vestu nějakého mariňáka.“ Posluchači zírali v němém údivu na svého nadřízeného a uvažovali, jestli je to nějaký hloupý vtip. „Dále bych rád připomenul překračování rozpočtu na reprefond.“ „Ale šéfe, když je nebudeme zvát na večeři, tak nám nikdo z těch vyžírků nic neřekne,“ bránil se jeden z přítomných. „Od teď musí být každý výdaj dopředu písemně schválen. Použijte k tomu formulář, který najdete na svých stolech. Nejdéle tři dny před plánovaným čerpáním reprefondu podrobně popište jeho účel a přínos pro naši organizaci. Pokud nebude přínos dostatečně zdůvodněn, čerpání zamítnu nebo vám ho vrátím k doplnění. Neschválené výdaje nebudou refundovány.“ „A co když to nebudeme dopředu vědět? Prostě půjdeme na schůzku s informátorem a on řekne, jestli bychom ho nevzali na oběd?“ „Plánování je základ profesionality. Dělejte to jako já. Každé pondělí ráno si pečlivě naplánuji do kalendáře všechny aktivity a pak se toho plánu držím. Pokud s tím má někdo z vás problém, pošleme ho na školení, kde ho to naučí. Než se nový systém zaběhá, dávejte mi své týdenní plány každé pondělí v 8.00 hodin ráno na stůl.“ Cudně pominul fakt, že do práce obvykle chodí na půl desátou. Brblání pracovníků nabíralo na obrátkách. Watsona napadlo, že srovnávat Šéfíčkovy manažerské schopnosti s přejetou žábou nebylo vůči obojživelníkům fér, a v duchu se jim omluvil. 52 Špinavé triky „Za třetí bych chtěl apelovat na vaši zodpovědnost ohledně účtů za pohonné hmoty. Místní ceny jsou sice nižší než u nás doma, ale přesto evidujeme meziroční nárůst o 1,2 %. Osobně jsem se centrále zavázal, že snížíme náklady na vozový park na úroveň roku 2004.“ Hodlal udělat dobrý dojem na svého nadřízeného, aby mu dal tu hezkou světlou kancelář na konci chodby. Snižování nákladů bylo to jediné, v čem se mu to mohlo podařit. „Ale, pane, to nás tu byla polovina,“ namítl zoufale jeden potížista. „Jak jsem řekl, 2004,“ trval si na svém Šéfíček. „Stejnou výši nákladů jsem stanovil na toaletní papír, kancelářské potřeby a úklid. Na světla nechám doplnit ekošetřiče. Snížíme tím náklady na elektřinu a ještě pomůžeme životnímu prostředí.“ „Eko- co?“ zeptal se nevěřícně Watson. „To je můj vynález,“ nadmul se Šéfíček pýchou. „Je to kombinace denního spínače, který nedovolí zapnout světla, pokud není noc, a zároveň umožňuje rozsvítit vždy jen polovinu zářivek. Buď svítí ta část u dveří, nebo u okna. Na centrále mi spočítali, že tak ušetříme více než polovinu energie.“ „A co kdybychom nesvítili vůbec?“ zeptal se někdo ironicky. „I o této variantě jsem uvažoval, ale naprosto souhlasím s názorem centrály, že určité množství světla je pro noční práci nezbytné. Zas nemá smysl to přehánět, že?“ Vykouzlil na tváři úsměv hodný politika těsně před volbami. Nikdo jiný se nesmál. „A na závěr vám chci oznámit, že světla na toaletách budou také připojena na časové spínače, a to s intervalem čtyři minuty. Jsem si jistý, že to bude všem vyhovovat.“ Ozval se zvuk skřípajících zubů a praskot kelímků drcených v zaťatých pěstích. „Pokud s tím má někdo z vás problém, ať mi to řekne přímo do tváře teď hned,“ prohlásil Šéfíček a bleskově opustil zasedačku. 53 Marek Juda U rodičů Ajťák přijel do Liberce za rodiči s taškou plnou špinavého prádla a fotkami z Egypta v notebooku. Nedostatek čistého oblečení býval hlavní hybnou silou, která ho obvykle přiměla k cestě na sever. Rodiče měli z návštěvy svého syna upřímnou radost. Zasypali ho otázkami týkajícími se hledání práce a dalších témat, o nichž neměl moc náladu se bavit. Po půl hodině se už snažil někam vypadnout. Venku bylo jako obvykle hnusně. Zima od léta se v Liberci pozná podle toho, jestli zrovna sněží, nebo prší. Jiná varianta se vyskytuje zřídka. Protože kromě pauzy od zvědavých rodičů měl také chuť se trochu hýbat, napadlo ho vyzkoušet cvičení doporučené na freedivingu, a to běh na nádech do schodů. Jeho smyslem je naučit tělo pracovat s nedostatkem kyslíku a zvýšit jeho toleranci na oxid uhličitý. Ajťák se v přízemí rozdýchal a vcelku bez problémů vyběhl do třetího patra. Bral to po dvou schodech, co nejrychleji dovedl. Pomalu se vrátil do přízemí, kde počkal, až se mu vrátí bouřlivý tep na klidovou úroveň. Když se dal dohromady, napadlo ho, že pokud zvládl tři patra, mohl by zkusit vyběhnout až do šestky k rodičům a jako správný frajer si odemknout dveře. Ta menší logicky uvažující část mozku mu sice napovídala, že to není úplně rozumné, ale jak říkala jeho učitelka angličtiny na gymnáziu, někdy byl nepodloženě optimistický. Tentokrát provedl strečink dýchacích svalů, protáhl si nohy a prošel kompletní sérii dýchacích cviků. Zhluboka vydechl, přičemž si ještě zatlačil pěstmi na žaludek, aby co nejvíce zmenšil mrtvý objem plic. Pak se nadechl, co to šlo, dvěma polknutími dopakoval trochu vzduchu navíc a šel na to. První tři patra mu opět přišla směšně jednoduchá, i to čtvrté nebyl zas tak velký problém. Jeho tělo během přípravy správně pochopilo, co hodlá dělat, a trochu se přizpůsobilo. Hned vzápětí ale vypuklo peklo. Hrudník sebou škubal vlnou křečí a nohy nějak záhadně ztěžkly, takže si musel pomáhat rukama na zábradlí. Krev kyselá oxidem uhličitým nutila jeho plíce k nádechu. Když se plazil 54 Špinavé triky do šestého patra, přepadlo ho tunelové vidění. Vnímal jen to, co měl přímo před sebou. Cítil se, jako by měl smrt na jazyku. Z posledních sil doklopýtal ke dveřím, kde se vsedě zhroutil na rohožku, a zuřivě ventiloval. Ani ho nenapadlo, že by zkusil odemknout dveře. Jeho srdce jelo jako o život, zrak téměř nefungoval, ruce se mu třásly a žaludek se obracel naruby. Jak může někdo dělat dobrovolně sport, který by každá organizace na ochranu lidských práv označila za mučení, napadlo ho ohledně nádechového potápění. Potřeboval dalších deset minut, než byl schopen pomalu vstát a otevřít dveře. V kuchyni načal láhev belgického piva od mnichů trapistů, aby spláchl žízeň. Rád zkoušel v různých zemích místní piva, a když byl doma, cestoval alespoň virtuálně pomocí dovezených ležáků. „Nepij to z flašky,“ pokárala ho matka a přinesla mu sklenici. „Kolik to pivo stálo,“ zeptala se a nedůvěřivě si prohlížela anglicky psanou etiketu. „...39 korun,“ odpověděl jí Ajťák netuše nic zlého. „Ježíšmarjá,“ vyděsila se matka, „za to by byla láhev vína.“ „To snad ne,“ tvářil se Ajťák znepokojeně. „Co to, proboha, kupuješ?“ „Normální sedmičku a docela dobrou.“ „To jo, v minulém století,“ odpověděl jí pohrdavě syn. „Nééé, teď. U nás v krámu, když mají akci jedna plus jedna zdarma, tak to víno, co stojí normálně osmdesát korun, je takhle za čtyřicet.“ Ajťák si uvědomil, že láhev červeného, kterou s sebou přinesl na večer, stála desetkrát tolik a že tuto informaci bude muset v zájmu rodinné pohody zatajit. „Teď já,“ hlásil se o slovo otec. „Podívej, co jsem si koupil,“ vytáhl hrdě moderní kopačky v rudém provedení. Ajťák na ně nevěřícně vytřeštil oči. Vzal je do rukou a zkoumal tvar špuntů na jejich spodní straně. Jeho otec v životě nehrál fotbal. „Na co to máš?“ zeptal se ho. „To bys neuhádl,“ dmul se otec pýchou. „Víš, jak chodím na chalupě nahoru po stráni do lesa?“ „Ano?“ „Tak ta stráň hodně klouže,“ dramaticky se odmlčel. 55 Marek Juda „Ano?“ poháněl ho Ajťák. „A když tam jdu s něčím v ruce, třeba se sekerou nebo se spuštěnou moto- rovou pilou, může to být dost nebezpečné. No, a s těmahle kopačkama už nikdy neuklouznu.“ Ajťák si představil svého pětasedmdesátiletého otce stoupajícího ve špinavých montérkách na samotě u lesa do stráně pokryté mokrým listím, jak drží v jedné ruce sekeru, v druhé spuštěnou motorovku a na nohou se mu blýskají rudé kopačky. Ta představa byla natolik absurdní, že do sebe obrátil zbytek lahve. Ještě nebyl u rodičů ani dvě hodiny a už cítil nápor na svou psychiku. Bude muset večer vyrazit do města a vyresetovat si hlavu v nějaké nálevně. Do Malajsie Po pár týdnech bez práce se začal Ajťák ukrutně nudit. Když chodil každé ráno do banky, představoval si, jaké by to bylo super, mít nějakou dobu volno. Teď se stal obětí přísloví, že si má každý rozmyslet, po čem touží, protože by se mu to mohlo splnit. Nikdy si nemyslel, jak moc ho bude tohle nicnedělání štvát. V podstatě se jen poflakoval, hrál si na počítači a čekal, až si na něj některý z jeho pracujících kamarádů udělá čas. Po večerech se doma naléval vínem z blízkého supermarketu, cpal se vlašským salátem s rohlíky a tloustl. Pomalu se mu převracel denní režim. Chodil spát za svítání a vstával na oběd. Pravidelné návštěvy Dvojky už ho také přestávaly lákat, protože témata probíraná po sexu pravidelně oscilovala mezi stížnostmi na manžela a historkami o dětech. „Za tři dny vyrážím do Malajsie,“ oznámil stručně, když vedle sebe leželi v posteli. Věděl, že mladá paní musí jít za chvíli domů a nebude mít čas na dlouhou debatu. „Cože?“ otočila se k němu. „Do Malajsie?“ „No jo,“ pokrčil rameny Ajťák. „Původně jsem chtěl letět do Thajska, ale nesehnal jsem žádný spoj za slušnou cenu. Tak to vezmu do Kuala Lumpuru, sjedu to na jih do Singapuru a pak nahoru do Thajska. Možná se tam budu i trochu potápět.“ 56 Špinavé triky „A na jak dlouho?“ tvářila se znepokojeně Dvojka. „Nevím, pár týdnů. Koupil jsem si dneska ráno otevřené letenky, takže to můžu zkrátit nebo prodloužit podle potřeby.“ „Aha,“ prohlásila Dvojka. „Budu mít s sebou mobil, takže zůstaneme ve spojení,“ konejšil ji Ajťák. „Jasně,“ uzavřela Dvojka diskusi. Přípravy Ajťák vyplnil dny do odletu balením a sháněním informací o své destinaci, o které zatím slyšel jen v souvislosti s formulí 1. Vypůjčil si od jednoho kamaráda průvodce. Sice nebyl úplně nový, ale Ajťák se domníval, že za těch pár let se nemohlo nic změnit. Po dlouhém rozmýšlení s sebou nevzal svůj špičkový notebook. Jednak se bál, že by o něj přišel, a hlavně nechtěl strávit celou dovolenou připojený v nějakém hotelu k internetu, jako posledně. Mezi trička stočil potápěčskou automatiku. Vypadala tam jako nějaká umělá chobotnice čekající na kořist. Průkazku s fotografií barakud na zadní straně strčil do peněženky a pro jistotu ještě zašil do díry v podšívce batohu rezervní platební kartu, kdyby ho snad náhodou někde okradli. Hodlal cestovat nalehko podle hesla: „Vezmi si polovinu věcí a dvakrát tolik peněz.“ Příjezd do Kualy První, co Ajťáka po přistání v Kuala Lumpuru zaujalo, byla složitá kovová konstrukce držící střechu v podobě řady deštníků. V kombinaci s geometrickými mozaikami na leštěné kamenné podlaze mu to přišlo jako šílený sen nějakého ropného šejka. Ještě před třiceti lety se tu rozkládala džungle. Pak přišel japonský architekt Kišo Kurokawa a stvořil tento neobvyklý vzdušný přístav. Ajťák oknem zahlédl automatický vláček dráhy vozící cestující do vzdálenějších terminálů. Kolem něj prošla mladá muslimská dívka s hezkým obličejem. Měla na sobě žlutočervené šaty až na zem, na hlavě žlutý šátek zakrývající 57 Marek Juda vlasy a v pravé ruce kabelku Louis Vuitton. I ta byla nejspíš pravá. Doprovázel ji muž v tmavých kalhotách, světle modré košili a bílé čepičce na hlavě. Cestou pro zavazadla míjel drahé obchody se šperky, hodinkami a parfémy. Skupina čínských obchodníků v černých oblecích spolu nevzrušeně diskutovala pod tabulemi s časy letů. Početná indická rodina mířila stejným směrem jako on a táhla za sebou příruční kufříky na kolečkách. Muž měl na hlavě tmavě červený turban, z pod kterého na čele vykukovala bílá látka. Jeho manželka si oblékla krásné vínové šaty a poloprůhledný zlatem vyšívaný šátek stejné barvy. Na čele, v uších, na krku a na zápěstích, všude měla masivní zlaté šperky. Nejmladší dítě nesla v náručí, další pobíhaly kolem nich. Letiště i lidé na Ajťáka působili blahobytně a pokojně. Vyzvedl si z pásu batoh a bez většího čekání prošel imigračním. Do pasu dostal na místě turistické vízum. Když vyšel z klimatizované haly, udeřilo ho horko a vlhko do tváře, jako by vstoupil do pekla. Okamžitě se začal potit. Byl nevyspalý, rozlámaný z turistické třídy a lehce dezorientovaný z časového posunu sedmi hodin. Terminál měl čtyři patra a ke každému z něj vedla po mostě silnice. Mezinárodní přílety se nacházely v prvním z nich. Ajťák si dopředu nastudoval nejlepší cestu do centra. Jak ho poučil průvodce, do města to bylo něco přes padesát kilometrů směrem na sever. Nehodlal použít rychlodráhu, která byla nejmodernější, ale za úsporu několika minut oproti jiným způsobům dopravy požadovala více než trojnásobné jízdné. Raději našel autobus, aby se nechal odvézt na hlavní nádraží zvané KL Sentral. Šílená zima uvnitř ho donutila vyndat fleecovou mikinu a ponožky. Jak to tak vypadalo, čeká ho neustálé svlékání a oblékání, které musí nezvratně skončit rýmou jako trám. Cestu lemoval palmový les, do kterého občas zabočovala nějaká vedlejší silnice. Jak se blížili k městu, začaly se objevovat nízké domy se žlutou omítkou a červenými pruhy, poté zástupy řadovek v pastelových barvách a nakonec vysoké bílé věžáky. Ty na závěr vystřídaly skleněné mrakodrapy, betonové sloupy rychlodráhy a nákupní centra. Všude rostla spousta palem i dalších tropických stromů. Reklamy na všechny možné světové značky doplňovaly nesrozumitelné nápisy v malajštině. Ve středu města panoval čilý ruch. Auta a malé motorky parkovaly, kde se dalo. Stánky pouličních prodavačů byly ověšené ovocem jak vánoční stromečky. Najednou zajel autobus do budovy 58 Špinavé triky nádraží, kde zastavil. Ajťák se zvedl, nafasoval svoje zavazadlo a do příručního batohu složil mikinu a ponožky. Navzdory svému jménu se KL Sentral ukázalo jako zcela mimo centrum. Nevypadalo tak luxusně jako letiště, i když ho navrhoval stejný architekt. Na zastávkách postávalo množství místních a něco málo turistů. Každá dopravní společnost měla své vlastní barvy autobusů, jízdní řády i prodejnu jízdenek. Mezi čekajícími pasažéry procházeli prodavači občerstvení. Všude byl cítit pach výfukových plynů. Ajťák raději vyrazil na ulici prvním východem, který uviděl. Slunce do něj pralo, lidé strkali a kvůli hustému provozu s bezohlednými řidiči měl problém přejít na druhou stranu ulice. Našel si v průvodci turistickou ubytovnu v čínské čtvrti v ulici Jalan Sultan a pěšky vyrazil směrem k ní. Trochu se přecenil, protože mu cesta trvala skoro hodinu. Po cestě si vyměnil nějaké peníze a v samoobsluze si koupil studené pivo s tygrem na etiketě. Stačilo jedno a kvůli vedru mu okamžitě stouplo do hlavy. Raději do sebe nalil ještě litr vody. Pot z něj crčel všemi póry. Když se dopotácel k domu v rušné ulici s červeným poutačem, vyškrábal se do patra po prudkých úzkých schodech. Od čínského recepčního si vzal klíče k pokoji s větrákem bez oken, klimatizace a koupelny, který usmlouval na čtyřicet ringgitů, tedy asi 250 korun za noc. V něm sebou praštil na postel a za několik vteřin už o sobě nevěděl. CIA ví o Ajťákovi „Co je to, do háje, s tím světlem na záchodě?“ hartusil šéf stanice na svého zástupce, když dorazil na rychlou poradu do zabezpečené konferenční místnosti. Otíral si do kalhot mokré ruce. Agent Watson se nenápadně ušklíbl. „To jsou, pane, ta opatření na úsporu energie,“ krčil se Šéfíček na židli. „Jak jsem psal do měsíčního hlášení. Je to tam dole, pod nadpisem Ostatní.“ „Tak to koukejte nechat spravit,“ bručel na něj nadřízený. „Nechtějte vědět, co jsem zrovna dělal, když to světlo zhaslo.“ Nikdo to vědět nechtěl. Zmáčkl vypínač u dveří, aby rozsvítil více zářivek, ale místo toho jen přepnul z poloviny u dveří na polovinu u okna. Šéfíček zbledl. Jeho nadřízený to zkusil ještě dvakrát se stejným výsledkem. „Co je to, sakra, za kravinu,“ rozzuřil se. „Ať to hned vrátí do původního stavu.“ 59 Marek Juda „Ano, pane, jistě,“ přikyvoval ustrašeně Šéfíček. „Jakmile skončíme, hned volám techniky. Můžete se na mě spolehnout.“ Velitel praštil svým mohutným tělem do koženého křesla v čele dlouhého stolu. „Dostal jsem upozornění z letiště. Včera přiletěl jeden člověk z východní Evropy, který se zabývá praním špinavých peněz. Posledně dělal pro ruskou mafii a bylo kolem toho několik mrtvých. Podle razítek v pasu byl před pár týdny v Egyptě. Požádal jsem naši stanici v Káhiře, aby zjistila, s kým se tam stýkal. Napadlo mě, že bychom ho měli sledovat, jestli sem nepřijel pracovně. Jak víte, místní islamisté nedávno přišli o svého specialistu při té autonehodě,“ zasmál se na své podřízené. Šéfíček se rozchechtal, až se za břicho popadal, přestože si nebyl úplně jistý, o jaké autonehodě se to mluví. Agent Watson se nesmál, i když toho o srážce teroristova malého vozu s plně naloženým náklaďákem věděl celkem dost. Koneckonců sám tu sklápěčku s kamením řídil. Výraz kompaktní vůz dostal po jejich setkání zcela nový význam. Šéfíček po chvíli přišel s plánem, že by ten člověk z východní Evropy mohl být výborná návnada na teroristy, a požádal Watsona, aby ho nechal sledovat a co nejdříve ho zkusil rekrutovat jako informátora. Ten souhlasil, že se o to pokusí, ale ve skutečnosti měl s Ajťákem jiné plány. Okamžitě ho napadlo použít ho jako návnadu ne na islamisty, ale na pana X. Turista Den po svém příjezdu zasvětil Ajťák procházce po městě. Našel si v průvodci turistické zajímavosti a vyrazil se na ně podívat. Nejprve si ale prošel okolní ulice, aby zjistil, kde jsou nejbližší vývařovny a obchody. V malé samoobsluze si koupil sladké pečivo a láhev s vodou. Slunce už zase pralo do budov a ulic, po kterých proudily davy lidí, aut a motorek. Prodavači rozbalovali své stánky. Lidé snídali přímo na ulici. Listy palem podél hlavní třídy se líně pohybovaly ve větru. 60 Špinavé triky Ve vzduchu byla cítit zvláštní směs pachů výfukových plynů, vařené rýže a těžkých parfémů. Občas potkal nějaké cizince s batůžkem na zádech a fotoaparátem v ruce. Podle stupně jejich opálení hádal, jak dlouho už tu asi jsou. Ajťák z nápisů kolem velmi rychle pochopil, že mnoho moderních výrazů je v malajštině převzatých z angličtiny. Taxi se nazývalo „teksi“, autobus byl „bas“, policie „polis“, počítač „komputer“ a mobilnímu telefonu říkali „telefon bimbit“. Prošel si blízkou indickou čtvrť a obdivoval její chrámy. Zaujalo ho, že pach ve vzduchu byl trochu jiný než v čínské, kde bydlel. Jinak vypadalo i jídlo ve stáncích a také mu přišlo, že je v ní o něco větší nepořádek. V jedné zastrčené ulici nahlédl do dvorku a uviděl dva muže rozbíjející hromadu kokosových ořechů. Dužinu házeli do plastových kýblů, skořápky na hromadu a kokosová voda odtékala po zemi do kanálu. Poblíž řeky navštívil hezkou mešitu, kde se blonďaté, holandsky hovořící turistky balily do vypůjčených hábitů, aby zakryly svou holou hlavu, ruce a nohy. Vzpomněl si na Barbínu. Pořád ještě mu chyběla. Rozhodl se soustředit na památky a pokusit se ji vytěsnit z hlavy, i když mu bylo jasné, že to nebude snadné. Zbývala mu jedna turistická atrakce, kterou nemohl opomenout. Dvojice věží Petronas Towers se tyčila do výšky 452 metrů a ještě nedávno se jednalo o nejvyšší budovu na světě. Jednu z nich stavěli Japonci a druhou Korejci. Ani po bližším zkoumání na nich Ajťák nenašel žádné rozdíly. Po bezpečnostní prohlídce podobné té na letišti vyjel na most, který je spojoval ve 41. a 42. patře. Do ostatních částí věží byl, bohužel, přístup pro turisty uzavřen. Stál s ostatními návštěvníky, které tam spolu s ním vyvrhl rychlovýtah, v prosklené chodbě čtvercového průřezu opřený o nerezové zábradlí. Za modře zbarvenými okny mrakodrapu o několik metrů dál bujel každodenní kancelářský život. Z vyhlídkového mostu byl také nádherný výhled na pomalovanou střechu budovy při úpatí věží, na centrální park v jejich blízkosti, na mrakodrapy kolem, televizní věž na nedaleké vyvýšenině i lesy za městem. Ajťák se snažil si představit, jaké by to bylo, kdyby měl odsud skočit s padákem. Shodou okolností stál přesně na stejném místě, odkud Ibrahim fotil sledovací tým CIA. Po čtvrt hodině je vyhnal průvodce. Bylo třeba uvolnit most další skupině. Sjeli opět rychlovýtahem do přízemí. Ajťák cítil, jak mu žaludek stoupá do krku. 61 Marek Juda Vracet se pěšky poledním vedrem do hotelu se mu nechtělo. Přece jen to byl pořádný kus cesty. Našel si v plánku nejbližší stanici metra zvanou KLCC, Kuala Lumpur City Centre. Nacházela se přímo v budově pod věžemi. Když vešel do metra, překvapilo ho množství reklam umístěných na všech volných zdech i na šedivém schodišti. Chvilku se zmateně motal kolem červených turniketů a pak se vrátil zpátky sehnat lístek. Proplétal se mezi lidmi proudícími kolem něj. Nakonec se mu ho podařilo koupit. Prošel turniketem a poté sjel dolů po schodech na nástupiště. Mezi ním a kolejištěm uviděl prosklené stěny, které bránily cestujícím v pádu pod vlak. Vedle Ajťáka postávala skupina žen v dlouhých barevných šatech a s šátky na hlavách. Ozval se hukot přijíždějící soupravy. Skleněná stěna před ním se rozestoupila a cestující se tlačili dovnitř. Jakmile Ajťák vkročil do vagonu, uvědomil si, že vlastně neví, jestli je to správný směr. Vyrazil poklusem k plánku na nástupišti. Ujistil se, že je to jeho metro, a sprintoval zpět do otevřených dveří. Sledovací tým jeho počínání znepokojeně pozoroval. Měl plné ruce práce pohybovat se v blízkosti zmateně pobíhajícího Ajťáka, aniž by se jeho členové prozradili. Dva muži nestačili nastoupit do odjíždějící soupravy a teď mazali po schodech nahoru, kde je měl nabrat jeden ze záložních vozů. Vedoucí týmu raději nahlásil do vysílačky, že se subjekt pohybuje značně nezvyklým způsobem a není vyloučeno, že používá maskované kontrasledovací techniky. Požádal o doplnění dalšími agenty. Jeho podezření se změnilo v jistotu, když Ajťák omylem vystoupil z metra o dvě zastávky později a následně bloudil hodinu pěšky v centru města. Poté, co se pozdě odpoledne konečně dovlekl k ubytovně, oddechl si nejen on, ale i sedm mužů a dvě ženy, které za sebou vláčel rozpáleným velkoměstem. Rekrutace Značně vyprahlý subjekt se vydal rovnou do střešního baru, kde si objednal jedno orosené pivo s tygrem a popíjel ho s omačkanýma nohama položenýma na protějším plastovém křesílku. Měl toho pro dnešek dost. Rozhodl se uhasit žízeň, dát si něco malého k večeři a pak rovnou na kutě. Popíjel v klidu pivo 62 Špinavé triky a do sluchátek si pouštěl album Bullet in a Bible – Kulka v bibli od punk-rockové skupiny Green Day. „Dobrý den,“ pozdravil ho cizí muž anglicky. „Mohu si přisednout?“ Ajťák mu jen mlčky přikývl na souhlas. Muž si objednal také jedno pivo. „Nechci být americký idiot, národ kontrolovaný médii, v informačním věku hysterie, tohle je určené americkému idiotovi,“ zpíval Billie Joe Armstrong ve skladbě American Idiot svůj vzkaz Geor- gi W. Bushovi. „Jmenuji se Watson a jsem z velvyslanectví Spojených států,“ představil se formálně muž. „Gratuluju,“ odpověděl ironicky Ajťák. Ten člověk vypadal jako policajt nebo voják z nějakého béčkového filmu. Věk kolem čtyřiceti, nakrátko ostřihané vlasy, široká ramena, rovná záda a brada vystrčená dopředu. Neměl v úmyslu se s ním dávat do řeči. Chystal se zesílit hlasitost. „Vy jste pan Novotný, že?“ položil muž otázku způsobem, aby bylo jasné, že už odpověď zná. „Mohl byste, prosím, odložit ta sluchátka?“ Ajťák ho s neochotným výrazem v tváři poslechl. „Co to posloucháte?“ zeptal se Watson. „Bohorodičko, vyžeň Putina,“ zalhal Ajťák. „Vás zajímají ruské feministické skupiny?“ „Ani ne,“ pokrčil rameny Watson. „My už jsme se někde potkali?“ vyzvídal Ajťák. Anglicky uměl perfektně. Ještě když pracoval v bance, měl řadu kolegů z ciziny a často také jezdil na různá školení a konference do zahraničí. „Já vás znám, vy mě ne. Mám pro vás takovou nabídku. Omlouvám se vám, že musím postupovat takto přímo, ale na obvyklé oťukávání nemáme čas.“ „Já mám času spoustu,“ nesouhlasil Ajťák. Kromě nich se ve střešním baru nacházelo pár batůžkářů z různých částí světa. Šílený žár ustal se západem 63 Marek Juda slunce a sálající teplo z budovy je příjemně hřálo. Dole na ulici se hemžili turisté, čínští prodavači občerstvení, malajští jezdci na skútrech a indičtí žebráci. „Moji nadřízení usoudili, že by se nám muž vašich schopností hodil. Zvlášť, když jste teď bez práce.“ „To nemůžete sehnat na ambasádu nikoho, kdo by se vám staral o počítače?“ zeptal se podezřívavě Ajťák. „Nejedná se o práci v IT. Jde nám o vaše ekonomické dovednosti.“ „Co tím myslíte?“ „Máte pověst odborníka na diskrétní finanční operace,“ nadhodil cizí muž. „Vážený Sherlocku, nebo jak se to jmenujete, nejsem odborník na peníze, ale na počítače. Možná vás zmátla skutečnost, že jsem pracoval v bance. Nic se nestalo. Teď mě, prosím, omluvte. Jsem unavený a mám hlad.“ Chystal se znovu zapnout přehrávač. „My víme přesně, kde jste pracoval a co jste tam dělal. Víme i o té nemovitosti na Floridě, kterou jste si koupil. Víte, že vám ji můžeme zabavit jako výnos z trestné činnosti? Znáte zákon RICO?“ „Co?“ divil se Ajťák. „To je přece něco proti mafii. A navíc, i kdybych něco udělal, netýkalo by se to USA.“ „Vaše banka má americké akcionáře a ten dům u pláže s nájemními byty, co ho vlastníte přes několik nastrčených firem, je také u nás. Podle výpisů vám poměrně slušně vynáší. Chcete, aby to tak zůstalo, nebo vám ho máme zabavit a vydat na vás mezinárodní zatykač? Stačí zvednout telefon, abyste skončil na pár měsíců ve zdejším vězení, kde se budete těšit, až vás vydají k nám. Víte, že stravu a hygienické potřeby si tu musí každý vězeň kupovat sám? Budete si na ně muset vydělávat protislužbami, protože peníze vám žádné nezů- stanou.“ Ajťák usoudil, že pan Watson má docela dobré přesvědčovací schopnosti. Nechtěl přijít o svůj tajný majetek a už vůbec ne skončit v místním vězení. Z toho měl panickou hrůzu. Snažil se nedat na sobě nic znát, i když se mu rozklepala kolena. „Co po mně chcete?“ zeptal se ho. „Vy nám pomůžete něco zjistit a my vás na oplátku necháme být.“ 64 Špinavé triky „To je přece nesmysl,“ bránil se Ajťák. „Jsem tu poprvé v životě, neumím zdejší řeč, jsem bílá huba a vůbec. Jsem úplně ten nejhorší kandidát na zjišťování čehokoli. Nenašel bych ani cestu na letiště v jízdním řádu.“ „Nikdo vás nebude podezřívat,“ uklidňoval ho Watson. „Ale taky mi nikdo nic neřekne. Jak se začnu vyptávat, někdo mi zakroutí krkem,“ stěžoval si Ajťák nervózně. „Nebuďte pesimistický.“ „Vám se to říká. Vy si sednete do letadla a za pár hodin jste doma. Pak napíšete hlášení, a když se to posere, prostě jen odškrtnete nepovedenej pokus. Ale co já? Já budu plavat obličejem dolů v nějaké místní smradlavé řece.“ „Toho se nebojte. Je to spíš takový potok. Strčili by vás někde za městem do křoví,“ usmál se na něj. „A to mě má jako uklidnit?“ „Uvolněte se. Všechno bude o. k. Jen se několikrát sejdete s některými osobami, řeknete mi, co potřebuji vědět, a budete volný.“ „Pořád jste mi neřekl, proč zrovna já.“ „Kvůli vašim kontaktům v Egyptě,“ připustil po chvíli váhání pán z velvyslanectví. „To je přece kravina. Já nemám žádné kontakty v Egyptě. Aspoň ne ty, co máte na mysli. Dělal jsem si tam kurz potápění. A ještě ke všemu u Čechů. Tak jakýpak kontakty?“ „A co ten kapitán na lodi? Co? Jak jste s ním mluvil? Arabsky?“ „Ale já umím arabsky jen pár slov. A s tím kapitánem jsem se skoro nebavil. Jen jsem mu poděkoval, že nás provezl mezi útesy. Byl to borec. Kormidloval nohou a nepoužíval ani navigaci, ani mapy. Navíc vůbec nemluvil anglicky, takže jsme si moc nepokecali.“ Rozhodl se nezmiňovat Barbínu, aby jí nezpůsobil nějaké potíže. „Mluvili jste arabsky. Říkal jste mu – šéfe, on s vámi mluvil o Alláhovi.“ „Jenže já mu vůbec nerozuměl,“ bránil se Ajťák. „Tak jsem jen přitakával.“ „A jeho bratranec tady, to je náhoda?“ pustil se do něj muž na druhé straně stolu. „Já vůbec nevím, že má nějakého bratrance. Nejspíš jich má mraky. Možná má deset manželek. Jak to mám vědět?“ „Já nevěřím na náhody,“ utřel ho Watson. „Mluvíte v Egyptě s bratrancem teroristy a pak se objevíte tady na druhé straně zeměkoule. Náhody neexistují.“ „Ale tohle je náhoda,“ trval si na svém Ajťák. „Najděte si někoho místního.“ 65 Marek Juda Jenže v tom byl kámen úrazu. Nikdo místní už nechtěl s Američany spolupracovat. Těch pár posledních viděl Watson umírat na amatérském videu. „Ne, vy jste perfektní. Máte kontakty, umíte arabsky a nikdo vás nebude podezřívat. Dobře to dopadne a my vám nezabavíme dům na Floridě ani nepůjdete do vězení za praní peněz. Navíc pomůžete v boji demokracie proti silám zla. To je fér, ne?“ Takže další nabídka, která se nedá odmítnout, napadlo Ajťáka. Rychle zhodnotil svou situaci. Přímý odpor neměl smysl, protože nechtěl skončit ve vězení. Rozhodl se předstírat spolupráci a rychle zmizet ze země. Zítra se brzy ráno odhlásí a vyrazí vlakem do Thajska. Stejně tam chtěl jet, tak svůj pobyt v Malajsii jen o něco zkrátí. Letenku zpátky zaplatí kartou. Peněz na účtu měl dost. Jen musí chvíli dělat drahoty, aby jeho hraná kapitulace nebyla tak nápadná. „Víte, ono by mi pomohlo, kdybych o vás něco věděl,“ navrhl nesměle. „Abychom se pak mohli snáze jeden na druhého spolehnout. Nemohl bych pracovat pro někoho, o kom vůbec nic nevím.“ „To je v rozporu s našimi instrukcemi, mluvit o sobě,“ nesouhlasil Watson. „A můžete alespoň naznačit?“ nevzdával se Ajťák. Jestli teď řekne, my nesmíme ani naznačovat, tak ho asi praštím, napadlo ho. „No, jsem zaměstnanec vlády Spojených států,“ prohlásil tajemně. „Víc vám říct nemůžu. Je to pro vaše dobro.“ Watsonovou prací bylo tahat informace z ostatních, a ne je na sebe prozrazovat. „Takže něco jako pošťák.“ „Všeobecně ano, ale poslání je trochu jiné,“ připustil. Velmi o Ajťákovu spolupráci stál, takže ho nechtěl úplně poslat s jeho otázkami do háje. „Jasně, pomáhat a chránit,“ napověděl mu Ajťák. „Tak něco.“ „A má to nějaký název? Třeba ten spolek, co v něm pomáháte a chráníte?“ vyzvídal Ajťák. Watson se zamyslel. Rozhodl se použít naučenou legendu, kterou měl připravenou pro zvědavce ze svého okolí. „Pracuji pro odbor veřejné bezpečnosti. V Texasu. Zde jsem na dlouho- dobé stáži.“ „Ale to si děláte srandu, co?“ nevěřil svým uším Ajťák. „Proč vám to přijde směšné?“ urazil se Watson. 66 Špinavé triky „Tak se u nás jmenovali policajti, veřejná bezpečnost, za komančů,“ vyrazil ze sebe Ajťák. „Obávám se, že vám nerozumím,“ tvářil se zmateně Watson. „Co mají původní Američané společného s veřejnou bezpečností?“ „Ale ne ti vaši Komančové, ti naši, komunisti. To se jen tak říká. Jako komunisti, komančové. Nechtěl jsem urazit původní obyvatele Spojených států. Jsem si vědom jejich strádání, masakrů a tak.“ Ajťák se rozhodl, že mu dá trochu zabrat. Třeba by ho mohl pořádně vyprudit, aby to sám vzdal, jako ten recepční v Egyptě. „U nás jsme na rasové předsudky velmi citliví,“ odvětil trochu nejistě Watson. „Nebojte, já mám indiány rád. Jako kluk jsem četl spoustu knížek od Karla Maye.“ „Promiňte, ale indián je politicky nekorektní. Správně je původní obyvatel. Vy víte, že indián se říká kvůli omylu, protože Kryštof Kolumbus hledal cestu do Indie.“ „Takže název státu Indiana je rasistický?“ „To už je historie, ten název,“ kroutil se Watson. „Nebo ten klub amerického fotbalu Rudokožci, Washington Redskins. To je podle vás v pořádku? Co kdyby se jmenoval nějaký basketbalový klub Černokožci nebo pingpongový Žlutokožci?“ Ajťák si začal rozhovor užívat. Podařilo se mu toho Watsona, jestli se tak opravdu jmenuje, dostat do úzkých. Najednou mu nepřipadal tak nebezpečný. „Nejsme tu proto, abychom mluvili o historii. Vzniklo to v jiné době.“ „Á, takže jasný rasismus,“ radoval se Ajťák. „A kdo je ten Karl May?“ snažil se Watson změnit téma. „Nemohu si vzpomenout na nikoho s takovým jménem.“ „Jó, to byl jeden německý spisovatel. Měl bujnou fantazii a hodně si vymýšlel.“ „Vy myslíte Karla Marxe, ne?“ „Ale ne, Karla Maye, ne Marxe. Ten první byl o dost zábavnější. Fakt je, že oba psali o něčem, o čem neměli ani páru. Po jednom pojmenovali město v Sasku, po druhém zábavní park s falešnými indiány.“ „Obávám se, že vám zase nerozumím,“ rezignoval Watson. „To je jedno, prostě mám kladný vztah k těm, kterým vy říkáte původní obyvatelé, ačkoli jsem je nikdy neviděl, protože jsem o nich v dětství četl od německého spisovatele, který je také nikdy neviděl,“ shrnul to Ajťák. 67 Marek Juda „Už začínám chápat, to je ta česká duše,“ snažil se Watson navázat osobní kontakt. „Havel, Kafka, absurdní drama…“ Přípravu na schůzku dělal pod časovým tlakem, takže stihl nastudovat jen minimum informací o Ajťákově vlasti. „Nic takového jako česká duše neexistuje. Říká se ruská duše,“ namítl Ajťák. „A Kafka byl německy píšící spisovatel židovského původu.“ „Vy Evropané. Kdo se v tom má vyznat?“ vyjádřil svou frustraci Watson. „Je to stejné, jako kdybych vám řekl, že u vás v Kanadě děláte skvělou tequillu,“ odvětil mu Ajťák s úsměvem. „O. k, omluvte mě, moje chyba. Můžeme teď pokračovat v přípravě?“ Začal být netrpělivý. Rozhovor zdaleka nepostupoval směrem, který si vytyčil. Najednou ho napadlo, že spolupráce s tímhle člověkem bude větší výzva, než si doposud myslel. „Jo, jasně, můžeme, akorát, že v tom seznamování jsme nepostoupili ani o píď. Například to jméno, co jste mi řekl, to je vaše pravé, nebo jenom krycí?“ „Proboha, chápete, že vám to nemůžu říct?“ podíval se Watson na Ajťáka útrpně. „No, mohli bychom si třeba přísahat, že budeme mluvit pravdu, já i vy, a že o tom nikomu neřekneme. Taky bychom si pak třeba mohli nožem naříznout ruku, přitisknout ji k sobě a stali by se z nás pokrevní bratři, jako u indiánů.“ „Vy jste se zbláznil,“ otřásl se hrůzou Watson. Výměna tělesných tekutin mu zaváněla opravdu ošklivými nemocemi. „Pokrevní bratrství, to si taky vymyslel Karl May?“ „Víte, jak je to nebezpečné?“ „No jo, to asi jo. Navíc to musí bolet a jsou po tom jizvy a nemá to vlastně žádný smysl. A taky by z toho mohla být alergická reakce, kdybychom my dva měli různé krevní skupiny,“ zamyslel se Ajťák. „Je pravda, že váš otec zakladatel Abraham Lincoln pracoval pro otrokáře a měl se svou služebnou tmavé barvy pleti několik nemanželských dětí?“ schválně vyhrotil rozhovor. Watson se velmi rozzlobil. V rodném jazyce nazval Ajťáka souložícím synem prostitutky a vůbec slovo soulož se v jeho monologu vyskytovalo velmi často v různých neobvyklých souvislostech. Byl jako správný vlastenec na podobné narážky citlivý. Zatínal u toho pěsti. Chvíli to vypadalo, že se na Ajťáka vrhne a zatluče ho do země. Ostatní návštěvníci baru se snažili nedívat jejich směrem. Pak Watson vstal a přešel k okraji terasy. Dlouho zíral na město kolem sebe. Vzpomínal na překážky, které musel překonat. Na střední školu, kde se mu 68 Špinavé triky smáli kvůli jeho tloušťce, na námořní pěchotu, na policii, na CIA. To všechno zvládl, takže ho nějaký usmrkanec nemůže rozházet. Počítal do dvaceti a pak si šel sednout zpátky ke stolu. „Hlavní důvod, proč jsme si vás vybrali, je to, že jste nejúspěšnější odborník na praní špinavých peněz u vás,“ řekl pevným hlasem. Upřeně si prohlížel Ajťákův obličej a čekal, jak bude na jeho trumf reagovat. Ajťák na něj jen nevěřícně civěl. „Jak jste na takovou blbost přišli?“ zeptal se po chvilce. „Máme dobré zdroje,“ mlžil Watson. „To myslíte tu událost u nás?“ „My víme všechno. Jak jste pral peníze pro mafii, jak jste pak spolupracoval s policií, o té přestřelce, co v ní všichni kromě vás zemřeli. Úplně všechno. Máte můj obdiv. Nešel jste do vězení, dokonce vás ani neobžalovali. To znamená, že jste musel policii prozradit opravdu důležité informace. A hned nato jako náhodou zemřel i místní šéf ruské mafie. Vy si teď cestujete po světě, užíváte si a určitě plánujete nějakou levárnu.“ Ve Watsonovi se nezapřel bývalý policajt. „Ale to je nedorozumění,“ bránil se Ajťák. „Ti dva mě vydírali a zastřelila je policie. O žádném šéfovi mafie nic nevím. Já jsem jenom normální průměrný pracovník banky, subalterní úředník.“ Proč to na něj musí všichni vytahovat? „Chachacha,“ rozesmál se Watson. „Tak u vás mají průměrní zaměstnanci v bance nemovitosti na Floridě za několik milionů dolarů a zřizují si na to řetěz krycích společností v daňových rájích? Co? A jak to bylo s tím revolverem? To se u vás normálně nosí takový kanon s ráží půl palce? Řeknu vám, že jsem z toho jednou střílel, a tak se mi klepaly ruce, že jsem skoro nic netrefil. Vy jste ho vytáhl na dva profíky s tlumiči a do toho po vás pálil odstřelovač. A jak to dopadlo? Oni jsou mrtví a vy se mnou pijete pivo. Ne, nic mi nemusíte vysvětlovat. Buď jste profesionál, co si vždy poradí, nebo jste ten největší klikař na světě. Jenže tomu u nás nikdo nevěří.“ Na to se dalo málo co říct. Ajťák se odmlčel. Pomalu se napil a rozhlédl se z terasy. Tma ještě zvýšila ruch v ulicích kolem. Řidiči v chaotickém provozu na sebe troubili a vysoko nad nimi poblikávala světla výškových budov. Letadla plula oblohou někam daleko. Byl prostě klikař, jenže jak to vysvětlit někomu, kdo nevěří na náhody. Sklouzl po opěradle křesílka dolů, takže napůl 69 Marek Juda ležel a napůl seděl. Watson ho mlčky upřeně pozoroval, jako by se pokoušel vniknout do jeho hlavy. „Vy máte ale nervy,“ řekl Watson po chvíli. „To je jen zdání,“ odpověděl Ajťák. Pozoroval oblohu. Snažil se najít jiná souhvězdí než doma. Jenže byl stále na severní polokouli. Sice o dost víc na jihu, ale pořád bezpečně nad rovníkem, takže nic zásadního neobjevil. „Zkouším si představit, že je to jen sen.“ „Udělejte, co po vás chci, a za pár dní se můžete válet někde pod palmami.“ „Vy jste takový agent 000 s povolením opíjet,“ pronesl Ajťák ironicky a přihnul si piva. „Kromě jiného,“ zamračil se na něj výhrůžně Watson. „Mám i jiná povolení.“ Ajťák mlčel. Začalo se mu stýskat po domově. „Vás nezajímá, co s vámi máme v plánu?“ zeptal se Watson. „Mám pocit, že mi to řeknete, ať chci, nebo ne.“ „Peníze. Za vším hledej peníze. A na ty jste expert. Proto vás potřebujeme. Místní teroristické organizace budují systém, jak obejít kontrolní mechanismy bank, což je přesně vaše specializace. Pokud se nám podaří odkrýt kanály, kterými tečou jejich peníze, najdeme jejich spolupracovníky. Když zastavíme tok peněz, omezíme jejich činnost. Zrovna teď mají místní hoši problém. Jejich bankéř měl takovou, řekněme, nehodu.“ Watson se při slově „nehodu“ potutelně usmál. „Ostatní jsou tvrdí bojovníci, ale polovina z nich je negramotná. Nerozeznají platební kartu od jízdenky na autobus. Takže teď shánějí někoho nového.“ „No tak jim dejte inzerát do novin,“ navrhl Ajťák. „Trochu jsme jim pomohli,“ zasmál se Watson. „Podstrčili jsme jim vhodného kandidáta.“ V Ajťákovi klíčilo podezření. „A co to má společného se mnou?“ „Je to takový zločinec z východní Evropy. Odborník na praní peněz. Zrovna se ukrývá v Malajsii. Jde po něm policie i mafie. Je zoufalý. Potřebuje peníze a nějaký úkryt.“ „Tak to jste mě uklidnil, protože nikoho takového neznám,“ řekl Ajťák nejistě. „Během pár dní vás kontaktujeme znovu,“ pokračoval nesmlouvavě Watson. „Váš pas nehledejte. Zatím zůstane u nás, takže si neplánujte žádné výlety. Vím, že svou kreditku nepoužíváte, proto vám nebude chybět. Ani ta druhá, 70 Špinavé triky co jste ji schoval do podšívky batohu. Pokoj máte zaplacený do konce měsíce. Pokud to vyjde, můžete získat zelenou kartu a legální pobyt v USA. Když nám dodáte opravdu význačné informace, zařídíme vám novou identitu včetně občanství. Takovou nabídku nedáváme jen tak někomu.“ Watson se díval na Ajťáka téměř slavnostně. A sakra, napadlo Ajťáka. Jeho plán s rychlým odjezdem do Thajska vzal za své. Ten člověk asi nebude úplný amatér. Mohl sice dojít na ambasádu a požádat o vydání nového cestovního dokladu, ale něco mu říkalo, že ani s tím by se daleko nedostal. „Děkuju, nechci,“ odsekl naštvaně. „Pokud bych se někam stěhoval, tak do nějaké perspektivní země, třeba do Číny. Určitě ne k vám.“ „Na tom nezáleží, stejně uděláte, co po vás chceme. A ještě něco, držte si před teroristy svou cenu. Jestli se nabídnete lacino, zabijí vás.“ Hodil na stůl sto ringgitů za společnou útratu. „Dobrou noc. Budeme vás sledovat.“ S tím originálním rčením odkráčel pryč. Ajťák sbalil storinggitovku do kapsy. Rozhodl se, že jestli má přijít o krk, střízlivého ho nedostanou. Informace Dostávat dnem i nocí aktuální informace byla životní posedlost pana X. Informace ho dobře živily a také ho držely na živu, ale to nebyly hlavní důvody, proč se bez ustání pídil po novinkách. Pan X byl prostě strašně zvědavý. Bavilo ho skládat jednotlivé střípky k sobě, až mu před očima vyvstala mozaika událostí, které měly zůstat skryté. Sbíral informace, jako někdo jiný známky. Někdy je vyměňoval za jiné nebo prodával. Peníze přicházely jako vedlejší produkt jeho vlastní zvědavosti. Ajťákův příjezd mu prozradil jeho kontakt na ambasádě. Další kontakt ho informoval o den později, že se o něm dozvěděla také místní policie a chystá se ho vyslechnout. 71 Marek Juda Pan X přemýšlel, jak by ho mohl využít. Dosazoval ho do různých situací zahrnujících současné i potenciální klienty. Kalkuloval riziko a zisk odlišných variant. Pohrával si s myšlenkou, nasadit ho jako svého informátora u islamistů, kde byla jeho síť dost děravá, i když pořád lepší než policie nebo CIA. Nebo s jeho pomocí navázat kontakty s ruskou mafií. Možností bylo tolik a on neměl pro finální rozhodnutí dost údajů. Rozhodl se Ajťáka zpovzdáli sledovat, než se ukáže, v jaké hře by se mu tahle nová figurka nejvíce hodila. Kriket „Pane Novotný, jste fanouškem kriketu?“ zeptal se vážně inspektor Karunashankar Chattopadhyay krásnou britskou angličtinou. Velmi si považoval jemného umění kultivované konverzace na sportovní témata. Měl na sobě tmavě modrou uniformu s krátkými rukávy, s jmenovkou a se dvěma sedmicípými hvězdami s červenou tečkou uprostřed na výložkách. Na prsou mu visela karta s fotografií opravňující k pohybu po budově. Trůnil v koženém kancelářském křesle obklopen moderním nábytkem a zarámovanými certifikáty na zdech. Na stole stála láhev místní vody, psací potřeby a plochý monitor. Vypadalo to tam spíš jak v nějaké nadnárodní společnosti než na policii, potažmo ve státě, který Ajťák ještě nedávno považoval za rozvojový. Stejně jako většina jeho krajanů měl i inspektor kriket za něco téměř posvátného. Ajťák o něm věděl jen to, že když ho před lety udeřili lupiči do hlavy kriketovou pálkou, dost to bolelo. „No, trochu, čistě jako divák. Ale v poslední době jsem na něj neměl moc čas,“ lhal Ajťák, až se mu prášilo od úst. Byl na podobné rozhovory zvyklý z domova, kde se ho někteří kolegové snažili přimět k diskusi o fotbale, ke kterému měl podobný vztah jako ke kriketu. Netušil, proč ho policejní hlídka v civilu vyzvedla po ránu v jeho turistické ubytovně, dopravila k výslechu do vysoké budovy s čtvercovým půdorysem na Bukit Aman a proč s ním tahle uniforma probírá kriket, ale měl v úmyslu navázat s úřady co nejlepší vztahy. Po včerejším rozhovoru s Watsonem nepotřeboval další problémy. „Velmi dobře,“ ocenil ho inspektor. „Co říkáte tomu, jak hrála Malajsie ve čtvrté divizi světové kriketové ligy?“ 72 Špinavé triky „No, jak bych to tak vyjádřil…“ snažil se Ajťák získat čas. „Řekl bych, že se tam našly světlé chvilky, ale na druhé straně její výkon měl i určité rezervy.“ Cítil, že se začíná potit, přestože byla v místnosti klimatizace stažena proklatě nízko. „To jste řekl velmi trefně. Z mého pohledu spíše převládaly rezervy,“ souhlasil inspektor. „A který zápas se vám nejvíc líbil?“ „No, asi hned ten první,“ vystřelil od boku Ajťák. „Teď si nevzpomínám, to byl ten s Nepálem nebo se Spojenými státy?“ „Myslím, že to bylo s Nepálem,“ tipl si Ajťák, který si připadal jako u maturity. „Ale přiznám se, že nejsem úplně skalní fanoušek. Spíš se dívám jen na důležitá utkání, jako třeba na mistrovství světa a tak,“ dodal pro jistotu. „A co říkáte Ashes?“ Ajťák si namáhal mozek, co může znamenat otázka na zpopelněné lidské ostatky v souvislosti s kriketem. „Teď se přiznám, že nerozumím.“ „Myslím poslední Test,“ pronesl inspektor, přičemž slovo „Test“ vyslovil způsobem, jako by hovořil o základních lidských potřebách. „Jasně Test,“ nevzdával se Ajťák. „Velmi zajímavý zápas.“ Rozhodl se zatloukat, zatloukat, zatloukat. „To vskutku. Anglie vyhrála po dvaceti osmi letech na australské půdě a k tomu dosáhla 644 směn, nejlepšího výsledku od roku 1938.“ „Velmi působivý test,“ přikyvoval Ajťák. Doposud netušil, že se kriket hraje na směny. Snažil se představit, jak dlouho asi takové utkání trvá. „Mohu vám nabídnout čaj?“ zeptal se policista. „Dáváte přednost tradiční variantě hry nebo dvacítkové?“ „Čaj si dám, děkuji. Obvykle dávám přednost klasickým variantám sportů, ale přece jen, doba se zrychluje, nastupují nové trendy, takže pokroku se nedá úplně zabránit, aby určité změny probíhaly, i když ne vždy se musí setkat s všeobecným pochopením. Že?“ Inspektor mu nalil trochu čaje do malého porcelánového šálku a mlčky o Ajťákově blábolení uvažoval. „Je pravda, že dvacítková varianta přidala kriketu na dynamice a může ho přiblížit mladším divákům, i když sám za sebe volím spíše tradici.“ „Tradice je důležitá,“ pochleboval mu Ajťák a napil se z šálku, přičemž malíček vytrčil stranou jako nějaký zdegenerovaný britský aristokrat. 73 Marek Juda „Vy osobně, jaký máte ke kriketu citový vztah? Je to jen další ze sportů, na který se občas podíváte v televizi, nebo s ním máte svázané nějaké hlubší zážitky?“ „No, mám s ním spojené dětství,“ plkal Ajťák. „Na základní škole jsme si často hráli s kriketovým míčkem, jenže jsme byli chudá škola a neměli jsme pálky, jen míčky. Tak jsme s nimi většinou házeli do dálky. Probíhaly v tom i různé soutěže. Dodnes si vzpomínám na ten tvrdý, ručně šitý kožený míček, jak letí k obloze a pak dopadá na zem těsně vedle učitele, který naše hody měřil. Skoro by se dalo říct, že jsem vyrůstal s kriketovým míčkem v ruce.“ „Velmi zajímavé,“ pokyvoval hlavou překvapený inspektor. „Míčky ano, ale pálky ne. To musela být škola v nějaké chudinské čtvrti. Promiňte, že to tak říkám.“ „Né, to je v pořádku,“ usmíval se Ajťák. „A stříleli jste také ve škole?“ „Ani ne, jen občas ze vzduchovky.“ „Jak vám to šlo?“ „Nic moc, mám špatné oči a třesou se mi ruce.“ „Vlastníte nějakou zbraň?“ „Ne. Neměl bych z toho dobrý pocit, nosit u sebe zbraň. Při mém štěstí by mi ji někdo sebral a zastřelil mě s ní.“ „Střílel jste někdy z něčeho většího než vzduchovky?“ „Párkrát, s kolegy z práce.“ „U vás v práci střílíte pravidelně?“ „Ne, to ne. My jsme měli občas takové stmelovací akce. Ředitel si myslel, že když si spolu zastřílíme nebo zahrajeme paintball, tak budeme lépe spolupracovat.“ „Takže jste v práci nacvičovali skupinové přestřelky s paintballovými zbraněmi?“ „To ani nebylo nacvičování. Prostě jsme se rozdělili do skupin a snažili vyhrát. Bylo tam pár instruktorů, ale ti nám vysvětlili jen úplné základy.“ Ajťákovi se pranic nelíbil směr, kterým se rozhovor vydal. Zlatý kriket. „A z jakých zbraní jste ještě stříleli?“ „No, z nějakých pistolí, z revolverů a z brokovnice. Už si to přesně nepamatuju.“ Rozhodl se nezmínit fakt, že nějakou dobu také vlastnil starou ruskou odstřelovačskou pušku, ze které se učil tajně střílet ve zrušeném lomu. „Dovolím si to shrnout. Začal jste střílet na základní škole, v zaměstnání nacvičujete na paintballu taktiku skupinových přestřelek a palbu z krátkých 74 Špinavé triky i dlouhých zbraní ostrou municí. Je to tak?“ vybafl na Ajťáka. Přísně se na něj zamračil stylem, my víme všechno, tak se nepokoušejte lhát. „To né,“ lekl se Ajťák. „Když to řeknete takhle, zní to, jako bych byl nějaký pistolník. Tak to vůbec není. Já se zbraní fakt bojím,“ přeháněl Ajťák. Respekt k nim měl, ale rozhodně se jich nebál. „Dostala se k nám informace, že jste se ve vaší zemi zapletl do nějaké přestřelky, při které bylo několik lidí zabito,“ udeřil na něj inspektor. Už to tady bylo zase, napadlo Ajťáka. „Já v tom případu figuroval jako svědek. Poslala mě tam policie, abych zjistil něco o zločincích. Oni pak po sobě začali střílet a taky po policii, a tak nějak se stalo, že tam oba zemřeli.“ „Čtu tady, že jste se do přestřelky aktivně zapojil,“ poklepal inspektor na kus papíru. „Dokonce jste po nich pálil z revolveru ráže půl palce. Drahý pane Novotný, to není zbraň, ze které by střílel nějaký vystrašený amatér. Co mi k tomu řeknete? A važte dobře svá slova.“ Ajťákovi se začal chvět kolena. Proč všichni mluví o tom revolveru a myslí si, že je nějaký gangster? Představa, že skončí v malajské věznici, se mu vůbec nezamlouvala. „Pane policisto, to nebyla moje zbraň. Přinesli ji ti dva. Já jsem tam byl v podstatě jako náhodný kolemjdoucí. Oni ji přinesli a pak mi začali vyhrožovat.“ „Takže jste je odzbrojil a využil proti nim jejich vlastní revolver. Je to tak? Máte nějaký výcvik v boji holýma rukama?“ „Ne, nemám. Já se vůbec neumím prát. Prostě jsem mu ji vytrhl z ruky, vystřelil, nikoho jsem netrefil, ale ta hlaveň mě praštila do čela a pak jsem se probudil v nemocnici. Policie to vyšetřila a pustila mě. Dokonce mi poděkovali za spolupráci.“ „Zajisté, drahý pane, když byli všichni svědkové mrtví. Nic se jim nepodařilo dokázat. Ale tady stojí, že vás vyšetřovali ohledně praní špinavých peněz.“ „Já jsem nic nepral, to ti dva. Policie to všechno prověřila. Nic nelegálního jsem neudělal,“ tvrdil zoufalý Ajťák. Ve skutečnosti to nebyla tak úplně pravda, ale to se mu zrovna teď nechtělo vysvětlovat. „Existuje takové rčení, pane Novotný, že jediná jistota v životě jsou smrt a daně. Ve vašem případě to vypadá, jako byste se jim oběma systematicky vyhýbal, a dokonce tuto činnost provozoval jako své povolání. V podobném duchu se vyjadřují i naši přátelé z Interpolu. Budu si na vás dávat pozor. Jestli zjistím 75 Marek Juda cokoli podezřelého, okamžitě vás vezmu do vazby a moji kolegové vás pečlivě vyslechnou. A to nebude přátelský rozhovor nad šálkem čaje. Nyní běžte a cestou uvažujte o tom, jak dlouho plánujete zůstat v této pohostinné zemi.“ Vlna horka na něj zaútočila hned, jak otevřel skleněné dveře na ulici. Kolem zněl hluk rušného provozu. Celý se chvěl rozrušením a zvedal se mu žaludek. To mu ještě tak scházelo, aby se na něj zaměřil tenhle indián. Nejraději by z Malajsie okamžitě zmizel, ale to mu Watson zcela jistě nepovolí. Možná měl na inspektora použít postup doporučený jeho nejlepším přítelem známým v okolí pod přezdívkou Jebák a odmítnout podání vysvětlení. Něco mu však napovídalo, že inspektor Chattopadhyay hraje jinou ligu než výběrčí pokut od městské policie v Praze. Jebák vedl svého času partyzánskou válku s městapem, jak mu říkal. Rozzuřilo ho do běla, když ho změřili těsně před koncem obce. Místo, aby se vymlouval na osobu blízkou, požádal o své zastupování člověkem z afghánsko-pákistánského pomezí, kam nedoručuje pošta dopisy, aby ho po čase změnil na amerického prezidenta a posléze opět převedl sám na sebe. Rozporoval způsob použití radaru, dožadoval se protokolů o jeho certifikaci, příšerně zdržoval jednání s úředníky, nechal se jimi obelhávat, aby vzápětí trval na zapsání jejich nelegálních požadavků do protokolu, a vůbec používal celou řadu špinavých triků. Navíc se nestyděl se svými znalostmi pochlubit na diskusních fórech. Úředníci to po čase vzdali a jeho přestupek odložili. Od té doby fungoval pro své okolí jako poradce pro styk s městskou policií. Ajťák zamyšleně pochodoval městem a vůbec si nevšiml, že za ním jdou dva muži, každý na jedné straně ulice. „Nastupte si,“ zavolal na něj znenadání Watson, který zabrzdil svůj vůz u chodníku. Ajťák z leknutí nadskočil. Měl už nervy na pochodu. „Hodím vás domů a zatím si popovídáme,“ sdělil mu v autě Watson. Nezeptal se ho, odkud jde, a Ajťák neměl náladu mu o tom vyprávět. „Zítra ráno v devět přijďte na tuto adresu,“ strčil mu do ruky útržek papíru. „Naučte se tu adresu nazpaměť a pak mi ten papír vraťte.“ „To by mohl být problém,“ oznámil mu nejistě Ajťák. „Jak problém?“ divil se Watson. „Máte snad jiný program?“ 76 Špinavé triky „Nemám, ale co když tu adresu zapomenu?“ „To mi neříkejte, že si nejste schopný zapamatovat takhle jednoduchou adresu.“ „Ale to jo, já si ji teď zapamatuju, ale co když si zítra nedokážu vzpomenout? Vždycky, když jdu do krámu bez seznamu, přinesu toho půlku. Můžu si ten papír nechat?“ Agent Watson k němu otočil hlavu a dlouze se na něj díval, zatímco řídil vůz poslepu. Ajťáka tím ještě víc znervózněl. „Jsou tam chodci,“ napovídal Watsonovi. „Vím o nich,“ zamračil se na Ajťáka. „Koukejte se tu adresu naučit a vraťte mi ten papír nebo se naštvu.“ „No jo, tak jo,“ uklidňoval ho Ajťák. Několikrát si adresu přečetl a poté vrátil papírek Watsonovi. „Zopakujte mi to,“ vyzval ho Watson přísně. „Jalan HS Lee číslo 26, druhé patro,“ vyhrkl Ajťák. „Dobře, přijdete tam včas, slušně oblečený a střízlivý. Máte s sebou řidičský průkaz?“ „Ne,“ odpověděl překvapený Ajťák. „To nevadí, nechám vám ho vyrobit. Řídit ale umíte, ne?“ „Jo, to jo,“ přikyvoval Ajťák. „Jen jsem ho nebral s sebou.“ „Výborně, zítra ráno v devět v Jalan HS Lee číslo 26, druhé patro. Za rohem vám zastavím, zbytek dojdete pěšky.“ Ein, zwei, Polizei „Tak co, jste připravený?“ zeptal se druhý den ráno v konspiračním bytě Watson. Nechal Ajťáka prohlédnout několik fotografií muže v arabském oděvu, kterého měl sledovat. Jméno mu neřekl, prý by mu k ničemu nebylo. Ajťákovi to celé připadalo jako bouda. Tihle hoši mají určitě na sledovačku spoustu profesionálů. Usoudil, že má sehrát volavku. „Jsem až na sto procent připravený,“ odpověděl Ajťák ironicky a vypnul hruď. „Co je to za kravinu?“ zlobil se Watson. „Říkali to v televizi,“ pokrčil rameny Ajťák. „Cože?“ 77 Marek Juda „No, v reklamě. Vlasy až sto procent bez lupů,“ odpověděl bezelstně. „Novotný, přestaňte s těmi kravinami. Tak jste připravený, nebo ne?“ „Ano, pane. Jsem připravený nejméně na sto procent.“ „Kurva. Jestli vás nezabijou oni, zabiju vás sám,“ procedil Watson mezi zuby. „Pane, děkuji, pane. Dovolte mi odejít,“ zahlaholil Ajťák vesele po námořnicku. Venku nafasoval starý Mercedes E260 rok výroby 1992 s šestiválcovým benzinovým motorem, čtyřstupňovou automatickou převodovkou a volantem vpravo. Tachometr ukazoval přes tři sta tisíc kilometrů, ale klidně mohl mít najeto i víc. Sedačky byly v modré kůži, interiér doplňovalo lakované dřevo. Prostě něco, co by si doma nekoupil ani náhodou. Jenže tady stál benzin v přepočtu jedenáct korun a většinu dalších aut na silnici představovaly buď malajské protony, nebo japonské a korejské vozy. Ajťák se podíval na robustní protáhlý předek a došlo mu, že by při čelním střetu poslal všechna asijská auta na šroťák i s jejich osádkou. Na to, co se chystal dělat, to byl ideální dopravní prostředek. V uchu měl nacpaný bezdrátový reproduktor tělové barvy téměř nepostřehnutelný ani zblízka a na krku pod košilí upevněný dvojitý hrdelní mikrofon. Watson mu ukázal, jak má mluvit, aniž by pohyboval ústy. Nikdo z okolí tak nemohl vidět, že s někým komunikuje. Ajťákovi to šlo bez problémů. Na sedačku vedle sebe položil na pohled obyčejný levný kompaktní fotoaparát, jaký používají turisté. Jenže tenhle měl kvalitní skleněnou optiku a vysoce citlivý čip o velikosti políčka kinofilmu. Pokud by se nabízel za rozumnou cenu v obchodech, zákazníci by prodavačům urvali ruce. Pomalu se rozjel směrem, který mu určili. Nejprve se musel přizpůsobit jízdě na levé straně. V duchu děkoval bohu za automat, protože si nedovedl představit, že by u toho měl ještě řadit levačkou. Naváděn hlasem ze sluchátka přejel do nedaleké ulice Jalan Petaling, kousek od sikhského chrámu se spoustou soch ve štítě. Uvědomil si, že tady za rohem je na Jalan Sultan jeho turistická ubytovna. Začínal se v Kuala Lumpuru pomalu orientovat. Vystoupil z auta a čekal, až se objeví člověk z fotografie, zatímco si krátil dlouhou chvíli pozorováním chrámu a tipováním, co jednotlivé sochy obarvené na modro, růžovo a bílo vlastně představují. Aby podpořil image turisty, 78 Špinavé triky několikrát si je vyfotil. Vzpomněl si, že někde v Indii je chrám, kde mají sochy zobrazující souložící páry v různých polohách. Lidé ho míjeli, aniž by si ho všímali. Najednou kolem něj prošel člověk z obrázku. Kde se vzal, tu se vzal, jako v pohádce. Mířil po chodníku opačným směrem, než bylo Ajťákovo auto. Nejprve do něj chtěl rychle naskočit a vydat se za ním, ale rozhodl se předstírat, že ho neviděl. Nejprve si v klidu rozmyslí, co má dělat. Za moment ho minul další muž. Zaujalo ho, jak se pátravě dívá po všech lidech na ulici. Vyhnul se očnímu kontaktu s ním tak, že si hrál s fotoaparátem. Pokud patří k tomu člověku, kterého má sledovat, a on by se v hustém provozu začal otáčet se svým starým mercedesem, určitě by si ho všiml. Nechal ho přejít kolem. „Vidím ho,“ řekl potichu a snažil se, aby jeho rty zůstaly v klidu. „Rozumím,“ odpověděl Watson v jeho uchu. Pak líně sedl za volant, nastartoval a zařadil se do provozu opačným směrem. Teprve o kus dál se otočil. Po chvíli zahlédl svého muže, jak nastupuje do červenobílého taxi. Druhý člověk stál nedaleko na rohu a pečlivě pozoroval ulici. Oba je minul a pokračoval dál. Před křižovatkou spatřil mezeru mezi zaparkovanými auty. Zajel do ní, aby ho mohlo taxi předjet. Všiml si vedle řadicí páky automatické převodovky přepínače jejího režimu. Přecvakl ji dopředu do polohy Sport označené písmenem S v kroužku. Jeho vůz nebyl žádný rychlík. V režimu Economy přeskakovala převodovka první rychlostní stupeň, řadila rovnou dvojku a auto se rozjíždělo velmi zvolna. Při zapnutém sportovním nastavení se bude chovat přece jenom o něco hbitěji. Taxi ho minulo. Ajťák se zavěsil ob tři auta za něj. Ohledně sledování měl jen velmi mlhavé znalosti načerpané z akčních filmů a detektivek. Snažil se nejet přímo za taxíkem, aby si ho jeho pasažér nevšiml, ale zároveň ho nesměl nechat příliš odjet. Mohl by mu zmizet na některé křižovatce. Vůbec si nevšiml, že i jeho sleduje někdo další. Tvořili takový hezký vláček. Po několika minutách jízdy taxi zastavilo, muž z něj vystoupil a vydal se vzhůru po schodech. „Sledovaný subjekt, teda objekt… Co je správně? Objekt, nebo subjekt?“ ptal se Ajťák zmateně do vysílačky, zatímco ho pozoroval z okna svého mercedesu zaparkovaného na kraji silnice. „Říkejte mu subjekt,“ poradil mu Watson. 79 Marek Juda „Tak teda, subjekt právě vstoupil do nějakého objektu.“ „Co je to za objekt?“ „Odsud to vypadá jako akvapark.“ „Opakujte.“ „Je tam takové velké schodiště, nahoře plochá rozlehlá budova, nad ní zvláštní modrá střecha. Jako když napůl složíte deštník. Jde tam celkem dost lidí, asi zrovna otevřeli.“ „Je u toho věž?“ „Je, taková hranatá a vidím nápis, je tam Masjid Negara.“ „Tak to je národní mešita.“ „Dobře, takže ten chlap je v mešitě. Co mám dělat?“ zeptal se nervózně. Snad po něm nebudou chtít, aby šel dovnitř. Z Ajťákovy vysílačky se najednou ozval neznámý hlas: „Zde Sokolí oko jedna, modrý týme šest, cíl Charlie, Lima, Echo, Alpha, Romeo, čas akce Zulu 9:00. Potvrď příjem.“ Hlas byl deformovaný, ale podle použitých výrazů Ajťák odhadl, že na něj mluví nějaký aktivní idiot. To mu tak ještě chybělo. Watsonovi byl ochoten do určité míry důvěřovat, ale ne tomu cizímu hlasu. Jestli ten po něm něco chce, neskončí to dobře. Rozhodl se vsadit na osvědčenou taktiku, hrát si na blbce. Zamyslel se a jasně a zřetelně do vysílačky prohlásil: „Eins, zwei, Polizei.“ Za chvilku vysílačka zachrchlala: „Modrý týme šest, nerozumím, opakuj hlášení.“ Ajťák opět pronesl smrtelně vážným hlasem: „Drei, vier, Offizier.“ Nastala pauza v komunikaci, během které se Šéfíček na palubě vrtulníku a parta jeho nohsledů v konspiračním bytě snažili zjistit, co to vlastně Ajťák blábolí. „Zde Sokolí oko jedna, opakujte hlášení. Sakra, chlape, můžete říct, jestli vidíte cíl?“ Ajťákovi se zdálo, že zaslechl v pozadí tlumené kašlání agenta Watsona. Hra na blbce jako obvykle fungovala. Rozhodl se ještě přitlačit na pilu. „Slyším vás jasně a zřetelně,“ prohlásil Ajťák. „Zaměřuji národní mešitu a připravuji se k palbě.“ 80 Špinavé triky „Jakou mešitu?“ pokřikoval do vysílačky Šéfíček. „Máte sledovat cíl.“ „No dyť jó,“ souhlasil Ajťák. „Ten Arab se šel asi modlit. Tak jsem rovnou zaměřil celou tu zpropadenou národní mešitu. Ať je pánbůh zatratí, ty neznabohy. Odpálím je všechny najednou, když to CIA chce.“ Z fáze jedna, blbec, přešel plynule do fáze dvě, šílenec. Musel se hodně nutit, aby udržel vážný hlas. „Nejmenovat,“ křičel do vysílačky Šéfíček. Watson se začal dusit, jak se snažil nesmát. Z celého srdce gratuloval sám sobě, že mu jeho nadřízený odebral velení akce, i když ho varoval, že je jejich nový agent potížista a lidé v jeho okolí mají tendenci náhle umírat. „Ve jménu Spojených států, pros o slitování, Antikriste. Spálím tě svým jasným křižáckým plamenem,“ ječel do mikrofonu Ajťák jeden nesmysl za druhým, jak mu přišly na jazyk. „Přerušit akci, přerušit akci, přerušit akci,“ řval Šéfíček. „Ve jménu Jiřího W. Bushe, jeho otce i matky Barbary. Shoříš na hranici jako Galileo Galilei, ty neznabohu.“ Ajťák si to opravdu užíval. Spadla z něj veškerá nervozita a frustrace z posledních dní. Když už je v průseru, ať je to alespoň megaprůser. „Okamžitě toho nechte, než bude pozdě,“ vřeštěl na něj Šéfíček. „Ale, pane, to není fér,“ bránil se Ajťák zklamaně. „Říkal jste mi přece, že mám ty nevěřící psy zabít všechny a bůh si je pak přebere.“ „Co to žvaníte za kraviny?“ protestoval Šéfíček. „My dva jsme spolu nikdy nemluvili. Okamžitě přerušte akci a ukončete komunikaci.“ „Chápu,“ odpověděl Ajťák. „Přerušuji akci a vracím se do konspiračního bytu v ulici Jalan HS Lee číslo 26, druhé patro.“ Byl hrdý sám na sebe, jak si tu adresu perfektně zapamatoval. „Kurva, říkal jsem nejmenovat,“ syčel do vysílačky Šéfíček, zatímco na zmíněné adrese začali agenti bleskurychle balit. Skládali do černých vypolstrovaných kufrů drahé elektronické vybavení, strhávali ze zdí mapy a spolu s dalšími papíry je cpali do velkých sportovních tašek. Od doby, kdy dav íránských studentů přepadl americkou ambasádu v Teheránu a zmocnil se většiny tajných záznamů stanice CIA, patří balení věcí a likvidace datových nosičů mezi nejčastěji trénované disciplíny. „Rozumím, konec,“ řekl Ajťák. Vysílačku i sluchátko hodil na zadní sedačku a vyrazil na pivo s tygrem do restaurace u svého dočasného bydliště. 81 Marek Juda Watson usazený v nedalekém autě si představoval svého nadřízeného ve stavu akutně hrozícího zhroucení a snažil se, aby jeho smích nebyl slyšet ve vysílačce. Motivační řečník „Jsem motivační řečník,“ prohlásila hrdě Malajka, čímž mírně opilého Ajťáka rozesmála. Seděli spolu na střeše jeho hostelu. Potkal ji odpoledne, když se po návštěvě restaurace opět ztratil a vyptával se lidí na cestu. Uměla dobře anglicky a překvapivě přijala jeho pozvání na drink. Byla mladá, celkem hezká a působila stydlivě, což mu přišlo sympatické. Ajťák se považoval od narození za asociálního individualistu a motivační přednášky měl za nutné zlo související s prací v nadnárodních společnostech. „A co jako řečníš?“ zeptal se jí, když popadl dech. Přišlo mu to tak nesmyslné a nepravděpodobné setkání, že byl přesvědčený o její práci pro CIA, mafii nebo policii. Řečnice se urazila. „Někteří lidé potřebují trochu namotivovat, aby překročili vlastní stín a dosáhli vyšších cílů.“ Ajťák se smál tak, až se zajíkal. Ať už ji na něj nasadil kdokoli, nezvolil správnou osobu. „Promiň, já jsem se nesmál tobě,“ omlouval se jí. „Prostě mám jen takovou veselou náladu. Jak ta tvoje práce vypadá v reálu?“ „Obvykle vystupuji na firemních shromážděních, abych jasně sdělila zaměstnancům strategii jejich společnosti, pomohla jim vidět budoucnost a inspirovala je ke spolupráci. Občas se moje práce zaměňuje s inspiračními řečníky. Je pravda, že se někdy překrýváme. My motivační řečníci se snažíme posluchače přimět k nějaké akci, zatímco inspirační řečníci používají spíše příklady překonaných překážek ve spojení s vřelými argumenty. Jde jim o to v posluchačích vybudit nějaký pocit nebo emotivní zážitek.“ „Jasně, ty jsi akční, oni zas emotivní.“ „Přesně tak,“ pochválila ho Malajka. „Mimochodem, jmenuji se Laila. Otec chtěl, abych se jmenovala Prudence nebo Virginie, ale máma ho přemluvila.“ 82 Špinavé triky „Martin,“ potřásl jí rukou a pak ji políbil na zápěstí. Tak trochu čekal, že mu jako správná muslimka jednu vlepí, ale jen se překvapeně usmála. Její jméno pocházelo z arabského slova „layla“, tedy „noc“. Ruka jí příjemně voněla nějakým krémem. Líbila se mu. Rozhodl se, že ať ji na něj někdo nasadil, nebo ne, pokusí se s ní sblížit. „Žiješ tady v KL?“ zeptal se jí. „Na předměstí v Mont Kiaře,“ připustila váhavě. Ajťákovi to nic neřeklo, ale jednalo se o luxusní čtvrť oblíbenou mezi bohatými Malajci a zahraničními manažery poblíž přírodního parku a golfového hřiště. „Promiň, že se ptám, ale nebudeš mít nějaký problém z toho, že jsi tu se mnou sama a ještě piješ alkohol?“ Tím alkoholem bylo v jejím případě jedno pivo. „Dřív by to asi nešlo, ale teď jsou tu mladé ženy velmi emancipované,“ prohlásila a zhluboka se napila. „Sice jsem praktikující muslimka, ale v běžném životě se chovám, jako bych žila na Západě.“ „Když už ses zmínila o tom, že jsi muslimka,“ nadhodil Ajťák s vážnou tváří, „rád bych se dozvěděl o islámu něco víc, ale restaurace mi nepřijde pro takovou diskusi jako vhodné místo. Shodou okolností mám na pokoji knihu o světových náboženstvích. Myslíš, že bys mě mohla doprovodit a odpovědět mi na několik otázek?“ „Ale jistě, ráda,“ odvětila překvapená řečnice a následovala usmívajícího se Ajťáka do jeho kutlochu. Debrífink Ráno se Ajťák probudil současně se svou novou přítelkyní. Otevřel oči a uviděl, jak ona otevírá ty svoje a chvíli na něj překvapeně zírá. Večer, po krátké konverzaci o islámu, kdy Ajťáka zajímala zejména problematika mnohoženství, následovala velmi aktivní ukázka milostného života domorodců. Malajská slečna se projevila jako opravdová dračice, což Ajťáka nejprve vyděsilo, ale velmi rychle se přizpůsobil. Měla štíhlé pevné tělo s malými ňadry a pružnost profesionální gymnastky. Zlatá emancipace, napadlo Ajťáka. Bylo mu jedno, jestli jde o něčí provokaci a tajně si natáčí jejich řádění ve snaze získat kompromitující video. Ať si ho klidně pověsí na internet. Ještě jim tam bude posílat návštěvníky. 83 Marek Juda „Dobré ráno,“ usmál se na ni. „Jaké je motivační heslo dne?“ „No, nevím, co mám říct,“ tvářila se provinile slečna. „Normálně to nedělám.“ „Já také ne,“ přiznal se Ajťák. „Jsi první dívka, kterou jsem sbalil v baru.“ „Opravdu? A kde se normálně seznamuješ?“ „V práci, přes známé a tak. Včera to bylo poprvé v baru na střeše hostelu.“ „Tak to se mi ulevilo,“ přiznala se Malajka. „Už jsem si myslela, že tam chodíš balit holky pravidelně.“ „Plánuješ něco na večer?“ „Zatím ne.“ „Chtěl bych se projít po městě a možná něco nakoupit. Přidáš se ke mně?“ „Proč ne?“ „Tak na recepci v šest večer?“ Než stačila dívka odpovědět, zabouchal někdo na dveře. „Vstávejte a pojďte se mnou,“ volal hlas agenta Watsona. „Kdo to je?“ šeptala vyděšená řečnice. „To je jeden známý z americké ambasády,“ přiznal se Ajťák. „No tak, nemám na to celý den,“ připomínal se Watson netrpělivě. „No jo, už jdu. Jen si vezmu něco na sebe,“ zakřičel na něj Ajťák. Šel mu otevřít bosý jen v šortkách a bez trička. „Proč vám to, sakra, tak dlouho...“ zarazil se Watson při pohledu na dívku přidržující si deku pod bradou. Otočil se na Ajťáka s němou otázkou. „Dovolte mi, abych vás vzájemně představil,“ pronesl Ajťák vážně. „Zde slečna je moje mentorka a motivační mluvčí, tady pán je můj bezpečnostní poradce.“ „Watson, z ambasády USA,“ vzpamatoval se návštěvník. „Říkejte mi – Johne.“ „Laila,“ napřáhla holou ruku řečnice. Watson ji potřásl s maximálně nataženou paží, aby se co nejméně přiblížil k posteli. „Martin,“ představil se dívce Ajťák a také jí potřásl rukou. „Jak říká James Bond, je praktické znát vaše jméno.“ Watson protočil panenky k nebi. „Musíme jít,“ připomněl Ajťákovi. „Pár lidí na nás čeká.“ „Národní bezpečnost,“ oznámil dívce Ajťák s vážnou tváří. Watson se opět zahleděl ke stropu a nervózně poklepával dlaní pravé ruky o stehno, jako by přivolával neposlušného psa. „Tak v šest v recepci?“ ujišťoval se Ajťák. 84 Špinavé triky Slečna nejistě přikývla, ale bylo vidět, že si to ještě nechá projít hlavou. Ajťák byl přece jen z jejího pohledu exotický cizinec s podivnými zvyky a nepochopitelným způsobem uvažování. „Zůstaň tu, jak dlouho chceš. Až půjdeš pryč, zamkni a nech mi klíč u recepčního,“ požádal ji Ajťák. Dívka mlčky přikývla. O chvíli později v autě se k němu Watson otočil. Obvykle se bránil konverzaci za volantem, ale Ajťák v něm vyvolával příliš mnoho otázek. „Jste velmi činorodý člověk,“ nadhodil. „Už jste stačil přidělat vrásky spoustě lidí a ještě sbalit nějakou místní ženskou.“ „Taky už mě vyslýchal nějaký Ind z kriminálky,“ doplnil Ajťák. „Nosí takový bezva turban a má rád kriket. Trochu na mě pouštěl hrůzu. Domnívá se, že jsem přijel do Malajsie kout své ďábelské pikle.“ „To je v pořádku,“ ujistil ho Watson. „Máme to pod kontrolou. Jeden příliš aktivní důstojník měl pocit, že s vámi není něco v pořádku. Pokud by v tom dál šťoural, bude to muset předat někomu jinému.“ „Váš šéf bude po včerejšku asi pěkně rozzuřený, co?“ sondoval opatrně Ajťák. Odvaha už ho dávno opustila. „Alespoň se příště nebude plést do operativy,“ zasmál se Watson. „Teď se zašije do kanceláře a nevystrčí nos, protože to vaše divadlo by mohlo poškodit jeho plánovanou politickou kariéru. Zaměřuji mešitu,“ napodobil Ajťákův hlas. „Nemám rád, když mě někdo do něčeho nutí,“ oznámil mu Ajťák. „Budu si to pamatovat,“ odpověděl Watson. Nový spolupracovník se agentu Watsonovi líbil. Bylo vidět, že má čuch na podrazy a umí se z nich dostat velmi netradičním způsobem. Jen mu stále nebylo jasné, jestli je to profík, co si jen hraje na zmateného turistu, nebo má opravdu takové štěstí. Zatím mu připomínal inspektora Clouseaua z Růžového pantera. Po čtvrt hodině dorazili k ambasádě. Watson zaparkoval uvnitř komplexu a dovedl Ajťáka do jedné z konferenčních místností. Tam se postavil do rohu a čekal, dokud nedorazí jeho šéf. Objevil se po půl hodině a začal na Ajťáka řvát, ještě než se za ním zavřely dveře. 85 Marek Juda „Co jste to tam dělal, vy idiote? Víte, co jste udělal? Provařil jste operaci, prozradil konspirační byt a vyhrožoval jste, že zlikvidujete největší mešitu široko daleko. Naším jménem.“ „Propáníčka, já myslel, že je to jen zkouška komunikace. Jsem to ale trumbera,“ spráskl ruce s nechápavým výrazem Ajťák. „Jaká zkouška? Co to žvaníte?“ „No, jak jste říkal to o tom Charliem, že dal Romeovi echo o nějaké Limě. A pak něco o černoších.“ „Já jsem nic o černoších neříkal,“ obrátil se šokovaný Šéfíček na agenta Watsona, který jen pokrčil rameny. „Ale ano, říkal. Jasně jsem slyšel, že říkáte devět set Zulů. To je černošský kmen v Jihoafrické republice, co nemá rád Xhosy, jak je od nich Nelson Mandela. Vy máte něco proti Zulům?“ „Člověče, já jsem neříkal nic o žádném kmeni. Zulu je označení pro koordinovaný světový čas. Dal jsem vám povolení v devět hodin zahájit akci.“ „Aha. A proč jste to neřekl normálně? A co ten Romeo a Julie?“ „Proboha, vy jste neměli před akcí brífink?“ obrátil se na Watsona. Ten přikývl. „Měli, ale nebyl čas vysvětlovat mu všechna pravidla komunikace. Je to civil z východní Evropy, který ke všemu neumí moc dobře anglicky.“ „Co je to brífink?“ zeptal se Ajťák. „To se mi snad jenom zdá,“ prohlásil Šéfíček a dal si hlavu do dlaní. „Porada,“ napověděl mu Watson. „Před akcí se dělá brífink a po akci debrífink.“ „Když já nejsem brífinkový typ,“ opáčil nevinně Ajťák. „Vypadněte odsud,“ zasyčel na něj Šéfíček. „Nechci vás vidět.“ „Ozvu se vám,“ doplnil Watson a naznačil Ajťákovi posunkem hlavy, ať raději zmizí, než si to jeho nadřízený rozmyslí. Pařáty „Ahoj, Lailo,“ přivítal na recepci Ajťák řečnici. „Jdeme do víru velkoměsta?“ „Ahoj, tak na chvíli,“ odpověděla váhavě. Ajťák ji vzal za ruku a táhl za sebou po úzkých prudkých schodech dolů na ulici. Dívka sebou poddajně nechala vláčet. Několik sledovacích týmů je 86 Špinavé triky následovalo pěšky a na skútrech. Ajťák se bavil tím, že se díval pečlivě všem lidem do očí a čekal, kdo bude jeho pohled opětovat a kdo sklopí zrak, protože pronásledovatelé, které tušil v okolí, by se měli vyhýbat očnímu kontaktu. Samozřejmě nic nezjistil, jen naštval několik náhodných kolemjdoucích. Už jen fakt, že vede dívku za ruku, byl pro většinu místních pobuřující. O dvě ulice dál našli jídelnu. Šlo o desítku nezávislých stánků s jídlem a pitím po obvodě čtvercového prostoru, jehož střed tvořily sdílené stoly z bílého plastu a zahradní křesílka. Společní byli i uklízeči a myči nádobí. Ajťák si nabral vařenou rýži za jeden ringgit a několik různých příloh, každou také po ringgitu. V jedné z mističek objevil uzené slepičí pařáty, které ho okamžitě nadchly. Nabral si jich vrchovatě. Za tu legraci to stálo. K tomu si poručil láhev piva s tygrem a pro slečnu kolu. „Je to zdravotně nezávadné?“ zeptal se jí u stolu, kde na něj čekala. Větrák nad její hlavou se líně otáčel, zatímco z reproduktorů zněly čínské popěvky. „Je to zcela jistě kontaminované cholerou,“ zasmála se na něj dívka. „Mě jen znejistělo, když jsem viděl, jak tu rýži nabírají rukama. Kdo ví, na co všechno ještě sahali,“ přemýšlel nahlas Ajťák. Vzal do ruky slepičí pařát a labužnicky ho okusoval. Kůže na něm bylo pomálu a maso vůbec žádné. „Vyfotila bys mě s tímhle?“ požádal slečnu a podal jí svůj malý fotoaparát. Vyfotila jídlo, Ajťáka s jídlem, nechali si udělat společný obrázek od nějakého jiného turisty a nakonec je vyfotil oba, jak drží v puse jeden z pařátů každý z jedné strany. Ajťáka to sice stálo trochu přemlouvání, ale nakonec se u toho oba královsky bavili. „Tuhle fotku si dáš doma na zeď a vždycky, když tě bude někdo štvát, tak se na ni podíváš a zasměješ se tomu,“ prohlásil Ajťák. „Ty jsi teda číslo,“ smála se řečnice. „Nejsi náhodou z Čech?“ ozvalo se najednou od vedlejšího stolu. Ajťák sice mluvil anglicky, ale jeho přízvuk nebyl úplně dokonalý. „No jo,“ přiznal se. „Já jsem Honza,“ představil se mládenec. „Žiju v Austrálii a tady jsem za obchodem,“ mrkl na Ajťáka značně podezřelým způsobem. Ten se rozhodl na nic nevyptávat. Už tak měl problémů dost. 87 Marek Juda „Nechcete koupit nějaké hodinky?“ zeptal se obou. „Tady za rohem mají fakt dobré napodobeniny. Já mám objednávky na pár kusů, a když se dáme dohromady, dostaneme opravdu výhodnou cenu. Doma je prodám nejmíň za trojnásobek a zaplatí mi to cestu i náklady tady. Tak co? Jdeme?“ Honza vstal z křesílka a vyrazil na ulici. Ajťák se tázavě podíval na slečnu. Ta pokrčila rameny, a tak se oba vydali za Honzou. Slunce už zapadlo, žár polevil a všude proudily davy lidí. Jedna z bočních ulic sloužila jako tržiště s filmy, softwarem, kabelkami a také hodinkami. Každý z prodejců měl ve svém stánku víc značkových chronometrů, než jich viděl Ajťák v bezcelních obchodech na letišti. Zboží nasvěcovala ostrá bílá světla. Policie sem ráda a často jezdila. Přesně podle hesla „Pomáhat a chránit“ pomáhala místním prodavačům výměnou za podíl na zisku a chránila je před jinými policisty a konkurencí. Hlavní komplikace spočívala v tom, že se tržiště nacházelo na hranici dvou okrsků. Obě skupiny pomahačů a chráničů se tak často dostávaly do konfliktů s prodejci, od kterých už vybrali úplatky ti druzí, a někdy došlo i na vzájemné útoky mezi muži zákona. Naštěstí byli oba policejní velitelé dobří obchodníci. Sešli se, pojedli spolu, popili a rozdělili si zisky z tržiště na polovinu. Ajťákův nos dráždil pach přepáleného oleje a vařené rýže. Honza se sebejistě protlačoval davem. Občas se podíval na vystavené zboží, ale s žádným prodejcem se nedal do řeči. Ajťák s přítelkyní ho tupě následovali. V jednu chvíli zakopl Ajťák o postavu ležící na zemi. Než stačil zjistit, kdo to je a jestli je na živu, odnesl ho dav pryč. Konečně se Honza zastavil. Začal diskutovat s prodavačem, který ukazoval na různé hodinky a vychvaloval jejich kvalitu zaměnitelnou s originálem. Sám měl na ruce levné plastové digitálky. Řečnice je pobaveně sledovala, ale do jejich obchodu se nepletla. „A teď mi ukaž to opravdu dobré zboží,“ zavelel Honza. Prodejce sáhl pod pult, odkud vyndal plochou dřevěnou kazetu. Slavnostně ji otevřel. Rozhrnul černý samet chránící zboží a na světlo se vylouplo několik desítek hodinek. Vzal jedny do rukou. Do jejich sklíčka zapíchl hrot nůžek a snažil se je poškrábat. 88 Špinavé triky „Safírové sklo,“ sdělil jim vážně. Ajťák si překvapeně všiml, že sklo neneslo žádné stopy po setkání s ocelovým hrotem. „Jaké značky vy rád?“ zeptal se ho prodavač. „Já nevím,“ přemýšlel Ajťák. „Rolexky?“ „Mít Rolex, jako originál,“ přikyvoval prodejce. „Stejná továrna. Oni dělat dvě směna pro Rolex a jedna směna pro sebe.“ Potom vyndal švýcarský hodinářský magazín a dlouze svou lámanou angličtinou Ajťákovi vysvětloval, že vteřinová ručička se musí pohybovat plynule, a ne skákat, protože to by byly laciné quartzky. Safírové sklíčko musí být nad datumovkou osazeno malou čočkou. Korunka s logem musí být šroubovací, ne jen vyndavací a na zadní straně strojku nesmí být gravírované logo, ale jen zelená samolepka s hologramem a sériovým číslem. Ajťák neměl tušení, jestli je to všechno pravda, ale poskytnuté informace odpovídaly článku v časopise. A ten nejspíš originální byl. „Pán koupit?“ zeptal se prodavač navnaděný Ajťákovým zájmem. Náhle do hry vstoupil Honza. „Bude to hromadná objednávka s velkoobchodní slevou,“ vypálil na prodejce. „Ano, pane?“ „Takže pro mě to bude dvakrát Rolex, dvakrát Rado, jednou Breitling, jednou Movado, třikrát Cartier a jednou Zenith plus objednávka mých přátel.“ Ajťák chvíli uvažoval, že by si koupil breitlingy, které stojí v originále to, co mírně ojeté auto. Stejné, jako nosí Leonardo DiCaprio nebo šéf českých odborářů. Ti by jistě nevzali na ruku něco levného nebo nekvalitního. Nakonec ale odešel s falešnými rolexkami za dvacet dolarů a motivační řečnice sáhla za poloviční cenu po jedněch od Cartiera. Dceruška z dobré rodiny Šéfíčkův mobil spustil v jednu hodinu ráno melodii Jízdy Valkýr. Ne snad, že by jeho majitel patřil k milovníkům Richarda Wagnera. Znal ji pouze z válečného filmu Apokalypsa a mylně se domníval, že mu dodává image drsňáka. „Můžete to zopakovat?“ zeptal se rozespalý Šéfíček, když si vyslechl informaci z telefonu. 89 Marek Juda „Tu identifikaci jsme dvakrát ověřovali, pane. Je to určitě ona.“ „Takže dcera místního federálního poslance šuká s tím naším debilem a ještě spolu kupují falešné hodinky?“ „Ano, pane,“ souhlasil zpravodajský důstojník nervózně. „Navíc je její otec známý konzervativní politik, předseda komise pro morálku a tradiční hodnoty.“ „Co je to, sakra, za hru?“ rozčiloval se zástupce šéfa stanice. „Myslíte, že ví, co je ta holka zač? Možná ji chce vydírat.“ „To nejsme schopni potvrdit,“ sdělil mu alibisticky hlas ve sluchátku. „Ježíšikriste,“ ulevil si Šéfíček. „Počkejte, až se rozdělí, a pak mi ho sem hned přiveďte.“ „Ano, pane,“ odpověděl hlas do již hluchého telefonu. V posteli „Mám z toho trochu špatný pocit, že nosím padělané zboží,“ pronesla váhavě řečnice oblečená pouze do náramkových hodinek. Z nákupů zamířili rovnou do postele, kde se intenzivně milovali, dokud jim stačily síly. Z obou tekl pot jako v sauně. Ajťák se rehydratoval jedním zteplalým plechovkovým pivem a malajská řečnice do sebe nalila láhev minerálky. „Kdyby to bylo trestné, tak jim asi policie nedovolí provozovat v centru tržnici s padělky,“ ujišťoval ji Ajťák rozvalující se spokojeně v posteli. „Když tak všem říkej, že jsi je zakoupila v dobré víře.“ „Stejně jsem z toho nesvá,“ přiznala se dívka. „Doma jsem pořád hodná holka. Rodiče mi neustále opakují, že jsme lepší rodina než ostatní a podle toho se musím chovat. Žádné styky s nevhodnými lidmi, žádní kluci, žádné zvyšování hlasu na veřejnosti a pod tím pozlátkem všude jen faleš a pomluvy. Můj otec všem vykládá o morálce a rodině a přitom chodí pravidelně na ty svoje masáže.“ Při slově masáže ukázala do vzduchu prsty uvozovky. „S tebou si připadám úplně jako v jiném světě. Jsi takový, jak bych to řekla, takový přímočarý.“ „Hele,“ nadhodil Ajťák, „v posteli jsi skvělá, ale občas mám pocit, že se do některých věcí nutíš. Prostě řekni, co ti dělá dobře, a pokud to bude v přijatelných mezích, vyjdu ti vstříc. No, a ty pak na oplátku vyjdeš vstříc mně. Ušetříme si spoustu přetvářky a neúspěšných pokusů.“ 90 Špinavé triky Dívka se zamyslela. Po chvíli ze sebe stydlivě vysypala několik vcelku normálních požadavků a poprosila Ajťáka, aby některé své aktivity omezil. Pánové se sluchátky na uších schovaní v dodávce o ulici dál se na sebe pobaveně zašklebili. Škoda, že nestačili nainstalovat také kamery, napadlo je. Zakázané ovoce Kolem desáté se ozvalo klepání na dveře Ajťákova pokoje. Řečnice si v klidu přitáhla deku pod bradu, zatímco Ajťák šel otevřít jen s ručníkem kolem pasu. „Pojďte dál,“ řekl Watsonovi. „Ať nám nevynesete spaní.“ „Díky,“ odpověděl nejistě Watson. Pečlivě za sebou zavřel dveře. Pak si sedl na druhou postel, co nejdále od obou milenců. Ajťák si vlezl zpět pod peřinu. „Mohl bych s vámi mluvit o samotě?“ zeptal se Ajťáka. „Před svou přítelkyní nemám žádné tajnosti,“ sdělil mu Ajťák. „Navíc je nahá, takže stejně před vámi nemůže opustit lůžko.“ Dívka se zapýřila. „Budeme vás muset přestěhovat,“ oznámil Watson. „A vy byste měla vyrazit domů,“ obrátil se k řečnici. „Vaši rodiče už o vás měli strach. Máte štěstí, že jsme na vás natrefili a oni nemuseli volat policii.“ „Zase ty blbý rodiče,“ ulevila si dívka. „To jsem mohla čekat, že mě nechají šmírovat. Copak nikdy nepochopí, že už jsem dospělá?“ „Nenapíchli jste, doufám, tenhle pokoj,“ zeptal se Ajťák podezřívavě. „O operativních akcích s vámi nemohu mluvit,“ bránil se Watson. „Mikrofony nebo i kamery?“ zeptal se ho Ajťák. Slečna vytřeštila oči. Watson si po určitém zaváhání ukázal prstem na rty a na uši. Dívka otevřela ústa dokořán, ale nevyšel z nich žádný zvuk. „Chápu, že nám to nemůžete říct,“ pronesl Ajťák ke stropu. „Počkal byste chvíli venku, než se rozloučíme?“ Když odešel, oba se oblékli. Ajťák držel chvějící se dívku v náručí. „Dej si tu fotku s kuřecím pařátem na zeď,“ připomněl jí. „Ať máš na co vzpomínat.“ Slečna přikývla a naposledy ho políbila. 91 Marek Juda Pan Domácí „Kam to vlastně jedeme?“ zeptal se ve voze Ajťák Watsona. „Ubytujeme vás v domě na kraji města. Za prvé nebudete mít možnost prznit dcery místních volených zástupců a za druhé se tam trochu porozhlédnete.“ „Takže zas nějaký pokus o sledování Arabů?“ nadhodil Ajťák. „Přímo ne. Přesvědčil jsem šéfa o nutnosti změnit taktiku. Budete bydlet v domě, který patří jednomu vysoce postavenému člověku z místní mafie, jehož totožnost jsme dosud nezjistili. Má těch nemovitostí víc, ale právě tento dům používá ke schůzkám častěji než jiné.“ „Aha,“ zarazil se Ajťák. „A to mě jako vysadíte před něčím domem a já se půjdu zeptat, jestli by si mafie nechtěla přivydělat pronájmem pokojů?“ „Všechno je zajištěno, čekají tam na vás.“ „Takže máte v tom domě někoho, kdo pracuje pro vás, co?“ Watson mlčel, čímž Ajťákovi potvrdil jeho domněnku. „A co mám jako zjišťovat?“ „Prostě jen mějte oči otevřené. Všímejte si, kdo chodí dovnitř, s kým se baví, jak je tam dlouho, ale na nic se nevyptávejte. V ideálním případě nám pomůžete identifikovat, kdo je tím mafiánským bossem. Vaše krycí legenda je odborník na praní špinavých peněz na útěku před policií a Rusy.“ „Takže mám sedět na zadku, dívat se kolem sebe a čekat, až mi někdo nabídne práci?“ „Přesně tak.“ „A pak co?“ „Poradíte jim a nám dáte vědět, co jste jim řekl. Pomůžete nám ztotožnit jednotlivé členy té bandy, krátké svědectví u soudu a jste z toho venku.“ „Pokud už nebudu tou dobou po smrti.“ „Moc se tam nevyptávejte, chovejte se mírně arogantně a dávejte si pozor. Až budete jednat o své ceně, neberte první nabídku. Smlouvejte. Ať si uvědomí, že vás potřebují víc než vy je. Zachovejte klid, i kdyby na vás mířili zbraněmi nebo vám vyhrožovali smrtí. Berte to jako obchodní jednání.“ Po delší jízdě směrem z centra zastavil agent Watson svůj vůz před plechovou branou jednoho domu. Vypadal zcela stejně jako mnoho jiných v okolí. Soukromí jeho obyvatel chránila asi dvoumetrová zeď, ale jinak v ničem 92 Špinavé triky nepřipomínal mafiánské sídlo. Žádné kamery, ostnatý drát nebo stráže se samopaly. Watson zůstal sedět ve voze. Nezatroubil ani nešel zazvonit. Motor pod kapotou tiše předl. Ajťák ho podle zvuku odhadl na něco s mnoha válci jezdící na benzin. Jen málo osobních aut tu jezdilo na naftu. Proč taky, když je benzin tak levný. Vrata se najednou otevřela a nějaký muž středního věku jim pokynul, aby zajeli dovnitř. Jakmile popojeli, vrata za nimi opět zavřel. „To je pan Wang, pan Novotný,“ představil je vzájemně agent Watson. „Pan Wang pracuje jako správce tohoto domu. Budete tu v bezpečí. Moje legenda je, že jsem klientem pana Wanga a vás jsem mu doporučil, protože jste pro mě před dvěma roky vypral tři sta tisíc dolarů v hotovosti. Zítra odpoledne se stavím a promluvíme si o vaší situaci.“ Natáhl ruku k Wangovi, který ji vzal uctivě do obou dlaní. Ajťák si ho prohlížel. Byl neurčitého středního věku, menší postavy, nejspíš Číňan nebo míšenec s Malajcem. Ajťák mu okamžitě vymyslel přezdívku pan Domácí. Měl na sobě pracovní černé kalhoty, modrou košili, staré sandály a na hlavě slamák chránící ho před prudkým sluncem. Jeho tvář byla plná malých jizev, jako po neštovicích. Když se usmál, odhalil prořídlý chrup se žlutými zuby. Vypustil auto s agentem Watsonem zpět na ulici, zavřel za ním a bránu zevnitř zamkl. Pohyboval se pomalým rozvážným způsobem, protože věřil, že spěch pochází od ďábla, zatímco rozvážnost je od Buddhy. Vrátil se k čekajícímu Ajťákovi. Podal mu ruku. Tentokrát jen jednu a krátce. Z úst mu táhl intenzivní cigaretový zápach. Pokynul Ajťákovi, ať ho následuje, aniž by za celou dobu řekl jediné slovo. V domě Ajťáka zavedl do menší místnosti v přízemí, ukázal rukou dovnitř a šel si po svém. Okna clonily dřevěné okenice s šikmo umístěnými škvírami propouštějícími dovnitř světlo, ale chránící před žárem. Ze stropu visel bílý větrák s jednou žárovkou sloužící zároveň jako lustr. Nade dveřmi byla umístěna starší béžová klimatizace. Stolek, jedna židle, postel a skříň představovaly veškerý nábytek v pokoji. Dlaždice na podlaze příjemně chladily. Ajťák zatáhl za řetízek, aby spustil větrák. Hodil svůj batoh na zem a lehl si na postel. Spartánské prostředí mu nevadilo. Měl jen obavu, že se tu bez žen, alkoholu a výpočetní techniky bude nudit. 93 Marek Juda Tenký led „Pane, můžete mi vysvětlit, z jakého důvodu nesmím předvolat toho člověka z východní Evropy k dalšímu výslechu?“ dožadoval se inspektor Chattopadhyay vysvětlení v kanceláři svého nadřízeného. „Jasně jsem ho varoval, že pokud se jeho aktivity odchýlí od běžných turistických činností, nechám ho okamžitě předvést. Množí se mi zprávy ze všech stran, že se stýká s podezřelými osobami, pohybuje se po městě ve voze registrovaném na nějakou nastrčenou firmu, a dokonce se snad pokouší někoho sledovat. Chtěl jsem ho zarazit dřív, než tu způsobí nějaké potíže.“ Jeho nadřízený se mlčky drbal na bradě. Vážil si profesionálních schopností inspektora Chattopadhyaye a zaznamenal i podráždění v jeho řeči. V poslední době se vůbec začínal pouštět do sporů s kolegy a nadřízenými, což u něj nebývalo zvykem. Hledaly se za tím problémy u něj doma a všichni předpokládali, že se vše časem vrátí do starých kolejí a inspektor Chattopadhyay bude opět tím milým a poslušným Indem. Ani šéfinspektor nestál o nějaké přestřelky mezi gangy, protože to by znamenalo práci přesčas, pozornost novinářů a naštvané šéfy dožadující se okamžitého zatčení kohokoli. Na druhou stranu jeho instrukce z nejvyšších míst zněly jasně. Nechat podezřelého na starosti tajné službě, a pokud možno diskrétně přibrzdit svého podřízeného. „Je to ošemetná věc, s tím člověkem,“ připustil po chvíli váhavě. „Je za tím nejspíš politika. Byl jsem požádán, abychom si ho nevšímali. Dohlédnou na něj jiné složky.“ „A co když v něčem lítá? Co pak?“ tlačil na něj nezvykle ostře inspektor Chattopadhyay, který neviděl naprosto žádný důvod nechat Ajťáka jen tak volně pobíhat po jeho městě. „Díval jste se do jeho záznamů, pane? Jestli přijel prát špinavé peníze pro někoho z místních zločinců nebo teroristů, jak potom vysvětlíme, že jsme ho vyslechli a klidně ho nechali jít? Bude to vypadat jako naše neschopnost, ne-li něco horšího. A co když se zase připlete k nějaké přestřelce? Přiznají se ty jiné složky k zodpovědnosti, nebo to hodí na nás? Co myslíte?“ Šéfinspektor váhal. Na jedné straně nechtěl porušit příkazy shora, na druhé straně mu bylo jasné, že jestli se něco pokazí, dají od něj všichni ruce pryč. 94 Špinavé triky Musel najít způsob, jak z této situace vymanévrovat do bezpečí. „Máte moje svolení ho diskrétně sledovat, ale nesmíte ho zadržet nebo předvést na stanici, pokud ho nechytnete přímo s kouřící pistolí v ruce. Jestli na vás v této souvislosti přijde nějaká stížnost, nebude v mé moci se za vás postavit. Je to opravdu citlivá záležitost. Rozumíme si?“ Inspektor Chattopadhyay přikývl. Bylo mu to naprosto jasné. Pokud to zvoře, spadnou všechny problémy na něj. Když chytí toho člověka při páchání nějakého závažného zločinu, vystoupí jeho šéf na tiskové konferenci a všechny oblaží svým chvástáním o efektivním týmu pracujícím pod jeho jasnozřivým velením. Takový už byl jeho úděl. Princip Ali Baba fungoval i u policie. Golf Šéfíček se rozmáchl golfovou holí zvanou driver určenou na dlouhé rány. Byl na ni velmi pyšný, stejně jako na ostatních třináct holí, které měl ve svém vaku. Nechal si je vyrobit na zakázku. Specialista s videokamerou za ním dorazil na cvičnou louku. Pečlivě si Šéfíčka přeměřil a natočil si jeho údery. Na počítači potom provedl biometrické měření, analýzu rychlosti a tempa švihu. Nechal ho vyzkoušet různé modely ze své nabídky, aby zjistil, s jakými se mu dobře hraje. Za několik týdnů mu pak donesl novou sadu holí. Šéfíček k ní ještě dokoupil špičkové míčky a s vědomím, že pro svou golfovou kariéru udělal vše potřebné, vyrazil hned po obědě na hřiště. Tento sport byl klíčovou součástí jeho mazaného plánu. Asistentce nahlásil, že jde na pracovní schůzku a že z bezpečnostních důvodů bude mít vypnutý telefon. Protože on se na golf nešel bavit, ale tvrdě pracovat pro blaho vlasti. Tak trochu si neuvědomil, že je jeho vůz vybavený lokátorem, takže jeho polohu uvidí asistentka i šéf stanice na svých počítačích. Dal do své rány pořádnou sílu, jen ať letí míček co nejdál. Jako nový člen klubu se chtěl před svými spoluhráči předvést. Hrana hole odřízla z trávníku vedle míčku centimetr tlustý řízek a odmrštila ho vpřed. Míček se ani nepohnul. Jeho spoluhráči byli gentlemani, takže to nekomentovali a dál tiše vyčkávali na jeho odpal. Pouze popošli o něco dál pro případ, že by mu vylétla hůl z ruky. 95 Marek Juda Druhou ranou Šéfíček míč zasáhl. Ten nabral divokou rotaci doprava a nízkým přízemním letem se rychle blížil k opodál stojící skupině jiných golfistů. „Fore!“ zařvali jeho spoluhráči a cizí golfisté se bleskurychle kryli. Míček je minul a zmizel v dálce. Tentokrát už začali Šéfíčkovi spoluhráči nervózně poklepávat prsty o své vozíky a vyměňovali si tázavé pohledy. Vzdal snahu o dlouhý odpal a pokusil se zachránit situaci. Rozmáchl se jen lehce, hůl lízla míček na jeho horní straně a ten krátkými přískoky odhopkal asi padesát metrů, naštěstí žádoucím směrem. Šéfíček pak se závistí pozoroval vysoké dlouhé odpaly ostatních tří mužů ze své skupiny. Po chvíli mu bylo jasné, že jeho plán, jak se na hřišti vetřít mezi smetánku v Kuala Lumpuru, se tak úplně nevede. Nejenže hrál hůř než ostatní, dokonce to chvílemi vypadalo, že hraje úplně jiný sport blížící se nejvíce k pozemnímu hokeji. Aby se jeho výsledek nestal předmětem veřejného posměchu, vsadil na svůj tradičně lstivý postup. Zahrál sedm ran, nahlásil šest a do karty si zapsal čtyři. Sám pro sebe si to zdůvodnil jednoduše. Může lhát a podvádět, pokud je to k dobru jeho práci. Jeho hlavním úkolem je infiltrovat se do nejvyšších kruhů malajské společnosti a získat v ní přátele, kteří by ho zvali na ty nejvybranější společenské akce. Sice takový úkol nikdy od šéfa stanice nedostal a jeho nadřízený by se nad ním asi velmi podivoval, ale Šéfíček to považoval za naprostou samozřejmost vyplývající z jeho statutu superšpiona. Však si také v práci na kopírce nechal od techniků nastavit osobní kód 0007. Původně chtěl mít o jednu nulu méně, ale hoši ze správy budov ho po dlouhé diskusi přemluvili, že opravdu nemá smysl nechat na zakázku upravovat elektroniku kopírky jen kvůli jeho třímístnému kódu. Namluvili mu, že čtyřmístný kód je požadován bezpečnostní směrnicí Bílého domu. Škoda jen, že mu místo stříbrného Aston Martina s takovými těmi technickými vychytávkami přidělili starší černé SUV. No co, ještě na tom bude muset zapracovat. Možná by ho mohl koupit na jednu z těch krycích firem, co je používali pro černé operace. Stačí ještě trochu víc zkrátit běžné výdaje na provoz stanice. Usmál se nad svou vlastní genialitou. 96 Špinavé triky S vypětím všech sil a za přispění velké dávky štěstí obešel Šéfíček všech osmnáct jamek, aniž by zranil sebe nebo jiné hráče, a zahradníkovi, který jejich skupinu nenápadně sledoval, se podařilo většinu poškozených míst v trávníku začerstva opravit. Z tohoto pohledu bylo možné označit jeho hru za úspěch. Navíc se mu už na páté jamce podařil mistrovský tah v podobě řízené indiskrece, kdy spoluhráčům naprosto nenápadně naznačil, kdo je jeho pravý zaměstnavatel. Všichni začali okamžitě hrát úplně tragicky a ještě si připisovali do karet vyšší počet úderů. Šéfíčka samotného překvapilo, že skončil na třetím místě. Usoudil, že je to zřejmě těmi skvělými zakázkovými holemi a jeho železnou vůlí po vítězství. V klubovně si dali pánové několik drinků a jeho společníci se nechali bavit Šéfíčkovými siláckými historkami o nebezpečné práci pro strýčka Sama. Přidali se další posluchači, a když se společensky unavený kolébal ke svému vozu, měl již několik pozvánek na různé party a golfové turnaje. Jak jeho odpoledne špatně začalo, tak skvěle skončilo. Šéfíček se cítil jako lev salonů. Několik dalších hostů v klubovně se po jeho odchodu diskrétně vytratilo a ještě za tepla volali novinky svým přátelům a obchodním partnerům. Alexandr Veliký Ráno vytáhl pan Domácí Ajťáka z postele mnohem dříve, než by mu bylo milé. „Tady mít ručník, koupelna na konci chodby,“ sdělil mu lámanou angličtinou. „Snídaně za čtvrt hodina, pak vy jít s pan Watson.“ Ajťák se rychle osprchoval a vyčistil si zuby. Vzal si z batohu jedno z čistých triček a namazal si spálené ruce krémem. Pro jistotu si ještě přihnul z lahve domácí slivovice, aby zničil všechny bakterie v žaludku. V pokoji vedle kuchyně sloužícím jako jídelna na něj čekala miska s horkými nudlemi smíchanými s vajíčkem a nějakou zeleninou. K tomu zelený čaj a plastová láhev s vodou. Místo příboru mu přichystal pan Domácí jídelní hůlky. Dům se zdál kromě Ajťáka a pana Domácího prázdný. Nebylo koho špiclovat. 97 Marek Juda Na to, aby se snažil proplížit do horního patra, neměl Ajťák dost odvahy ani motivace. Zatímco se o samotě pokoušel zachytit hůlkami neposedné nudle v pikantní omáčce, zastavilo před domem auto. Ajťák popadl misku do rukou a naklopil si ji přímo do úst. Hůlkami si přihraboval pevnou část obsahu do úst, přičemž hlasitě srkal. Udělat to u Barbíny, praštila by mě vařečkou, napadlo ho. „Vy chutnat,“ okomentoval jeho výkon spokojený pan Domácí ve dveřích. Čím hlasitěji host jedl, tím více vyjadřoval svůj apetit, alespoň u Číňanů. Ajťák se lekl, protože ho vůbec neslyšel přicházet. „Ano, bylo to velmi dobré,“ odpověděl ze zdvořilosti a napil se hořkého zeleného čaje, aby spláchl omáčku, ze které ho začala pálit žáha. „Zítra uvařit zas,“ slíbil pan Domácí. „Teď vy jít ven, pan Watson čekat.“ Ajťák si vzal na cestu láhev s vodou. Pozdravil se s Watsonem a bez velkých řečí vyrazili na cestu neznámo kam. Po hodině jejich vůz zastavil na okraji vedlejší silnice. „Dnes se poprvé setkáte s lidmi, o nichž jsem vám říkal.“ „Už jsem se nemohl dočkat,“ opáčil ironicky Ajťák. „Neberte to na lehkou váhu,“ varoval ho agent. „Zvládnu to líp, když mě nebudete stresovat.“ „O. k., nechám to na vás.“ „Chtěl jste se o mně něco dozvědět,“ přerušil po nějaké době ticho v autě Watson. „Budu vám vyprávět jeden příběh. Když jsem ho slyšel poprvé, velmi mě fascinoval. Rozhodl jsem se tenkrát, že chci být také takový.“ „Počítám, že to bude něco o hrdinství a morálce a ten dotyčný zemře za velmi nepříjemných okolností,“ neodpustil si rýpnutí Ajťák. „Zkuste mě, prosím, chvíli nepřerušovat,“ požádal ho Watson. Ajťák gestem naznačil, že si zamyká ústa a zahazuje klíč. „Na akademii jsme se učili o bitvě u Gaugamél. Říká vám to něco?“ Ajťák mlčky zavrtěl hlavou, jako že neříká, i když to nebyla pravda. „Alexandr Veliký se utkal s perským králem Dareiem III., který disponoval pětinásobnou přesilou. Navíc měli Peršané bojové slony a válečné vozy s kosami namontovanými na kola, které rozsekaly všechno, co se jim dostalo do cesty.“ 98 Špinavé triky Ajťák přemýšlel, jestli se na něj Watson snaží udělat dojem svým klasickým vzděláním, nebo má jeho vyprávění nějakou pointu. „Alexandr použil zcela převratný taktický postup. Stočil svoje křídla dozadu, aby snáze absorbovala útok perské jízdy, a sám se přesunoval podél linie na pravé křídlo. Levé křídlo svěřil svému nejlepšímu veliteli Parmenionovi. Peršané se vrhli na obě křídla, čímž se vytvořila mezera v jejich obraně. Alexandr skrze ni zaútočil na střed Peršanů. Prorazil ho a Dareios musel uprchnout. Alexandr ztratil v bitvě asi čtyři tisíce mužů, přičemž perské ztráty byly nejméně desetkrát větší.“ „Co ty sloni a vozy s kosami?“ „Sloni se do bitvy vůbec nezapojili a na vozy vymyslel Alexandr past. Jeho muži se před nimi rozestoupili do strany, a protože koně nechtějí vjíždět do davu, pokud mají někde volnou cestu, namířili si to do ní. Vojáci pak lehce srazili kopími vozataje. Od té doby už nikdo tyto vozy nenasadil. Jaké z toho pro vás plyne poučení?“ „Plyne z toho jasné poučení, nedávat se na vojnu, protože je to zdraví nebezpečné,“ shrnul příběh s vážnou tváří Ajťák. „Ne. Je to příklad, že lze bojovat s jakoukoli přesilou a zvítězit. Je třeba se nebát, udržet si v boji iniciativu a vymýšlet nová řešení. Každá situace má svoje řešení. Vždy, když je přede mnou nějaký obtížný úkol, vzpomenu si na Alexandra Velikého a povzbudí mě to, abych se do zadání pustil se vší rozhodností.“ „To jsem rád, že máte takový slavný vzor,“ prohlásil Ajťák. „Jen si dovoluji připomenout, že zemřel v mladém věku daleko od domova, kde se v podstatě upil k smrti. Říše se po jeho smrti rozpadla a většina jeho generálů a příbuzných se vzájemně vyvraždila.“ „Člověče, jak můžete být takový negativista?“ vrtěl nechápavě hlavou Watson. „My jsme každý úplně jiný,“ odpověděl Ajťák. „Vy se domníváte, že co vás nezabije, to vás posílí. Já se řídím heslem, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Dávám přednost dlouhému poklidnému životu před krátkou slávou a bohatstvím,“ odpověděl Ajťák. „Tak to máte smůlu. Představte si, že jste Alexandr Veliký, a zkuste na ty parchanty něco vymyslet. Támhle jde váš kontakt,“ uzavřel diskusi Watson. 99 Marek Juda Těžká rána opilcova Šéfíček ztěžka dosedl do svého křesla chvíli po desáté. Zatáhl závěsy, protože ho světlo bodalo do očí. Asistentku požádal, ať mu nespojuje žádné hovory s výjimkou centrály a hlavně ať mu do kanceláře nikoho nevodí, protože ho čeká velmi důležitá a diskrétní práce. Sekretářka si prohlédla vaky pod jeho očima a bylo jí všechno jasné. Ani nemusela pracovat pro CIA. Šéfíček se snažil zaujmout v obrovském koženém křesle nějakou odpočinkovou polohu. Sklopil ho dozadu, co to jen šlo, a na malou nepohodlnou židličku pro hosty si položil nohy. Těch pár panáků, co si dal doma, už bylo navíc. Permoníci mu v hlavě kutali metro. Snažil se jen přežít, než odbijí poledne. Pak nahlásí služební oběd a půjde si lehnout. Práce v rozvědce byla mnohem náročnější, než si původně myslel. Musí se zeptat, jestli někdo nemá ty zázračné ruské prášky na kocovinu, jak o nich četl v nějakém časopise. CIA přece musí mít na skladě takové věci. Sotva usnul, probudil ho telefon. „Co je?“ zavrčel na svou asistentku. „Pane, někdo přivezl váš mobil. Prý jste ho zapomněl včera na golfu.“ „Aha,“ zamručel Šéfíček. Chvíli přemýšlel, jestli má golf popřít, ale nemohl se rozhodnout. „Mám ho pro vás převzít?“ zeptala se asistentka. „No jo,“ zívl Šéfíček a zavěsil. Co je to za neprofesionální ženskou? Říkal si v duchu. Jasně jsem jí sdělil, že mě nemá rušit. Znovu usnul a opět ho probudil telefon. „Co je zase, sakra?“ obořil se na sekretářku. „Jde za vámi šéf,“ oznámila mu vesele a zavěsila. Kruci. Šéfíček byl okamžitě na nohou. Rychle odnesl židli na své místo a uhrabal si rozčepýřené vlasy. Co ještě? Počítač. Probudil ho stiskem tlačítka k životu. Ještě než jeho nadřízený vstoupil bez klepání do kanceláře, stačil si stříknout do úst mentolovou vodu, aby přehlušil pach alkoholu a silné kávy. „Dobrý den, pane,“ vyloudil na tváři úsměv. Šéf stanice si sedl na roh jeho stolu, což Šéfíčka popudilo, protože narušil jeho intimní zónu. Nadřízený přelétl pohledem zatažené závěsy, nabíhající počítač a zmuchlanou tvář. 100 Špinavé triky „Těžké ráno?“ zeptal se ho vážně. „É, trochu. Byl jsem včera na důležité schůzce v rámci navazování styků s místní komunitou. Okolnosti mě donutily pít alkohol, abych příliš nevyčníval.“ „Slyšel jsem,“ zmrazil ho pohledem šéf. „Volalo mi několik lidí, že si náš nový ředitel pobočky CIA zapomněl v klubovně telefon.“ „Éééé, to je asi nějaké nedorozumění,“ uhýbal pohledem Šéfíček. „Vůbec netuším, jak na něco takového mohli přijít.“ „Abychom si dobře rozuměli. Nevadí mi, že hrajete v pracovní době golf. Jen vždy oznamte sekretářce, kam jdete. Telefon vám vyměníme za jiný. Kdo ví, co všechno s tím vaším mohli provádět. A hlavně, rozhlásil jsem všude, že jste náš nový účetní, který si občas rád přihne a pak vykládá nesmysly. To je teď vaše krycí legenda. Nějaké dotazy?“ Šéfíček se na žádné nezmohl. „Teď se běžte domů prospat a zítra v půl osmé se u mne stavte. Probereme si detailně vaše rozdělané úkoly.“ Sbohem, smetánko, sbohem, golfové turnaje a party pro vyvolené, napadlo Šéfíčka. Ale tohle ti nedaruju. Já ti dám účetního, co si rád přihne a žvaní nesmysly. Uděláš jednu chybu a najdeš mě sedět ve svém křesle, hrozil v duchu svému nadřízenému, zatímco se na něj servilně usmíval. Smlouvání Spojka Ajťáka nejdříve prošacovala, jestli nemá zbraň, nebo vysílačku. Muž byl poměrně mladý, čistě, ale prostě oblečený s čepičkou na hlavě. Košile mu voněla po nějakém těžkém parfému. Podle obličeje ho tipoval na Malajce. Mluvil dobrou angličtinou s britským přízvukem. Měl jemné ruce, jako někdo, kdo nemusí fyzicky pracovat. Ajťák ho odhadl na studenta z bohaté rodiny. Požádal Ajťáka, aby ho následoval po cestě do palmového háje. Ajťákovi se to pranic nezamlouvalo, ale nezbývalo mu než poslechnout. Dal se na vojnu, tak musí bojovat. Po půl hodině chůze mezi stromy, během které několikrát změnili směr, se před nimi objevila otřískaná skříňová dodávka. 101 Marek Juda Muž požádal Ajťáka, aby si vlezl dozadu. Tam mu zavázal oči a přikázal mu, ať zůstane sedět na hromadě nějakých pytlů, dokud mu nedá další instrukce. Dodávka sebou házela na výmolech. Vzadu nebyla klimatizace, takže tam bylo brzy vedro a smrad jako v pekle. Všechno vrzalo a skřípalo. Chlapík zbytečně vytáčel motor, který pod jeho rukama úpěl. Nesmyslně řadil nahoru a vzápětí dolů, jako by se nemohl rozhodnout, co vlastně chce. Buď neuměl řídit, nebo byl zvyklý na automatickou převodovku. Ajťák se příšerně potil a chtělo se mu na záchod. Když už si myslel, že to nevydrží, auto s cuknutím zastavilo. Po chvíli se otevřely zadní dveře a někdo Ajťákovi sundal hadr z obličeje. Chvíli mžoural do ostrého světla, jak ho zabolely oči pod náporem slunečních paprsků. Stál tam nějaký vrásčitý vesničan, který ho gestem poháněl, ať rychle vystoupí a jde s ním. Spojka se někam vypařila. Ajťák rychle odběhl za auto a vymočil se. Stařec ho pak dovedl do přízemní dřevěné boudy stlučené z prken a s vlnitým plechem na střeše. Okenní otvory bez skel byly osazené laťkovými okenicemi, které poskytovaly stín a nebránily proudění vzduchu. Všude kolem chatrče panoval značný nepořádek tvořený plastovými nádobami na vodu, cáry papíru a kusy rezavého železa. Kolem chaty se popelily slepice. Všiml si, že široko daleko nejsou žádné další domy, jen les tvořený palmami a nějakými neznámými listnatými stromy. U jednoho kmene zahlédl opřenou rezavou motorku. Netroufal si odhadnout, jestli je pojízdná, nebo tam stojí nehnutě řadu let. Společně vystoupali po krátkých schodech. Podlaha dřevěné chaty se nacházela asi metr nad zemí. Někdo ji vyrobil z prken, mezi kterými nechal asi centimetrové mezery. Dole se procházely slepice s nadějí, že sezobnou zbytky jídla propadlé shora. Stařec přikázal gestem Ajťákovi, ať si sedne na jednu ze tří židlí, zavřel za sebou dveře a odešel. Ajťák se pokusil zapnout ventilátor umístěný na stěně nad oknem, ale ten se ani nehnul. Rozhlédl se po místnosti. V rohu stála postel, uprostřed stůl, tři židle a to bylo všechno. Poličky na zdech byly prázdné. I kdyby se mu podařilo určit polohu, stejně by tu Watson a jeho přátelé nic nenašli. Prostě jen bouda, ve které občas někdo přespal nebo si dal schůzku s expertem na praní špinavých peněz z východní Evropy. Po dvou hodinách čekání se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Ibrahim. 102 Špinavé triky „Dobrý den,“ pozdravil Ajťáka. „Jaká byla cesta?“ Sedl si na jednu z volných židlí na druhé straně místnosti. Ruku mu nepodal, ani se nepředstavil. „Dobrá, děkuji,“ odpověděl slušně Ajťák. „Jak můžeme vědět, že nepracujete pro malajskou tajnou službu, CIA nebo Mossad?“ „Pracuju vždy jen pro sebe a pro toho, kdo mě platí,“ odpověděl Ajťák. „Kontaktům s vládními organizacemi se vyhýbám. Místo dobré odměny umí jen vyhrožovat. Nemám rád, když mi někdo vyhrožuje. Daleko raději se nechám motivovat penězi.“ „Kdo byl ten muž, co vás přivezl na schůzku?“ „Klient z dřívějška. Spolupracuje s člověkem, u kterého teď bydlím.“ „Ano, náš společný přítel. Jak jste se na něj nakontaktoval?“ „Sám se mi ozval. Když jsem přijel do země, předvolala si mě policie. Prý jsem v nějakém oběžníku od Interpolu. Za pár dní pro mě poslal svoje lidi do hostelu a nabídl mi přístřeší výměnou za práci. Jak jsem pochopil, hodlá moje služby nabízet svým partnerům.“ „Co jste řekl policii?“ „Nic, že jsem tady na dovolené. Trochu mi vyhrožovali a pak mě pustili.“ „Nikdo další vás nekontaktoval?“ Ajťák se zamyslel. Chtěl mluvit pravdu, jak jen to půjde. „Potkal jsem tu pár lidí. Jednu studentku, jednoho Čecha, co žije v Austrálii, a pár dalších turistů. Občas jsem měl také pocit, že mě někdo sleduje.“ „Můžete je popsat?“ „Různí lidé. Malajci, Číňané i Evropané. Tu a tam jsem zahlédl stejné auto na různých místech. Prostě jsem měl takový pocit.“ „Co nám můžete nabídnout za služby?“ „Poradenství. Záleží na tom, co potřebujete. Jestli převést peníze mezi různými státy. Nebo zakrýt jejich původ. Něco přes prostředníky zakoupit, aby to nešlo vysledovat. Založit krycí firmy v daňových rájích. Vložit velké množství hotovosti na účty, aby to prošlo přes kontrolní mechanismy bank. Prostě všechno, co je třeba k diskrétním finančním operacím. Beru si čtyřicet procent jako provizi.“ Ibrahim se rozesmál. „Vy jste mě opravdu pobavil. Jste na suchu, hledá vás policie a podle toho, co jsem slyšel, i Rusové. Prý jste jim zabil nějaké lidi. 103 Marek Juda Teď dlužíte laskavost našemu příteli, který dovede být velmi nepříjemný vůči někomu, kdo mu nepřináší očekávaný zisk. Vy nemáte vůbec na výběr. Dostanete pět procent, a to jen tehdy, když s vámi budu spokojený. Dalších pět procent pro vašeho šéfa.“ „Nemám šéfa,“ ohradil se Ajťák. „Jen obchodní partnery. Dáte mi třicet pět procent. Své závazky si uhradím sám.“ „Uvědomte si, že pokud se nedomluvíme, nemám důvod vás nechat na živu,“ nadhodil Ibrahim. „Na živu mě udržuje moje profesionální pověst,“ opáčil Ajťák. „Nejsem levný, ale držím slovo a poskytuji kvalitní služby. Vy mě potřebujete stejně jako já vás. Dělám to pro peníze. Nezajímají mě vaše ideály. Abych se udržel v branži, musím trvat na své ceně, protože i já si platím kvalitní dodavatele. Kdo chce sklidit, musí zasít. Tak je to všude na světě. Levné služby nemohou být nikdy kvalitní.“ „Patnáct procent, ale jen proto, že mi vás doporučil náš společný přítel,“ kontroval Ibrahim. „Třicet, míň ani ťuk. A budu potřebovat zálohu na výdaje.“ Ibrahima smlouvání bavilo. Líbilo se mu, že se jeho host nesnaží rychle uzavřít obchod. Nevěřil nikomu, kdo zarputile trval na své ceně, nebo z ní na- opak rychle ustoupí. Obchod musí být uzavřen za podmínek přijatelných pro obě strany. Aby si všichni mysleli, že usmlouvali pro sebe něco navíc, a odešli spokojeni. „Dvacet, bez zálohy. To je maximum.“ „Dobře, dostal jste mě,“ mávl rezignovaně rukama Ajťák. „Ať je po vašem. Tak tedy dvacet pět. Ale jen pro první zakázku.“ „Dvacet dva. Berte, nebo nechte být.“ „No tak dobře, vy jeden koňský handlíři. Vy byste obral chudáka o poslední peníze.“ Ibrahim se rozesmál. Domluvená částka byla velmi mírná ve srovnání s tím, kolik obvykle platil za podobné služby. Pohrával si i s variantou, že toho cizince nechá udělat jeho práci, a pak se ho zbaví. To by ovšem mohlo způsobit problémy ze strany jeho zaměstnavatele. Jak mu vysvětlili místní znalci, 104 Špinavé triky nebylo dobré si s ním zahrávat. Ještě ho bude potřebovat. Rozhodl se prozatím Ajťáka ušetřit. „Domluveno. Počkejte tady, dokud pro vás někdo nepřijde. Odveze vás zpátky. Ozvu se, až budu mít připravené zadání.“ Poté vstal a bez rozloučení odešel. Když za ním zaklaply dveře, Ajťák si uvědomil, že se mu tak klepou nohy, že není schopen vstát ze židle. Děti Ajťákův přítel Jebák pozval svou slečnu Kamilu do slušné restaurace na večeři, aby poněkud zmírnil její brblání nad jeho večery trávenými hraním pokeru přes internet. Dívka byla velmi spokojená už z prostého faktu, že si po dlouhé době vyšli ven, a Jebák se těšil na dobré jídlo a pití. Naštěstí si Kamila s sebou vzala řidičák, takže se domluvili, že zpátky šoféruje ona. Jebák měl jako obvykle problém vybrat si z jídelního lístku. Byl zvyklý vidět v závodní jídelně u nich v bance všechny čtyři pokrmy vystavené ve vitríně. O názvy se nezajímal, protože se časem poučil, že u nich vaří několik málo receptů pořád dokola a deklarovaná pestrost stravy je dána jen nevšedními jmény. V restauraci se tedy rozhodl vybrat pokrm s nejdelším názvem. Zvolil nadívanou křepelku s batátovým pyré, smržovou omáčkou a fazolkami v levandulovém kouři. Kamilu jeho výběr natolik překvapil, že si ji objednala také. Když číšník zvedl kovové příklopy z jejich talířů, vyvalila se vpravdě libá vůně vanilky. „Jak to děláte s tím kouřem?“ zeptal se zvědavě Jebák. „To nějak pálíte tu vanilku?“ „Máme na to takový přístroj,“ zašeptal tajemně číšník. „Nalije se do něj esence, on z ní vytvoří kouř a my ho nafoukáme pod ten poklop.“ Jebák uznale pokýval hlavou. Měl rád technologické novinky. Po návratu domů odměnila Kamila Jebáka nespoutaným sexem. Odhodila při tom svou obvyklou mlčenlivost, takže jejich výkon mohli ocenit všichni sousedé v paneláku. Jebák se nejprve hlasitého ječení a sprostých povelů zalekl, 105 Marek Juda ale velmi rychle si zvykl. Nenechali se přerušit ani tím, že spadli na zem. Jebák si o koberec do krve odřel kolena a Kamila záda. „To bylo fakt dobrý,“ zhodnotil zážitek funící Jebák. Kamila na ně stáhla z postele přikrývku. Ani jeden neměl sílu vylézt nahoru. „Au, moje kyčle,“ úpěla Kamila. „A ty záda.“ „Máš víc trénovat,“ poradil jí Jebák. „Teď jsem úplně přetrénovaná,“ oddechovala Kamila. „Co jít zase zítra na večeři?“ nadhodil Jebák. „Ani náhodou. Do té doby nesrostu.“ „Už jsi zažila někdy něco takovýho?“ zeptal se Jebák. Kamila byla jeho první dívka. Nemyslel, že by snad ano, ale raději se zeptal. „Ale, Peťánku, to víš, že ne,“ uculovala se Kamila. „Něčeho takového jsi schopný jen ty.“ Jebák se spokojeně zakřenil. „Všiml sis ráno ve výtahu té sladké holčičky v kočárku?“ sondovala opatrně Kamila. „Myslíš to dítě, jak tam tak ječelo a jeho matka s ním vystresovaně klepala, aby už konečně zmlklo?“ „Ano, ten blonďatý andílek.“ „Ta věc fakt nešla přeslechnout,“ zachmuřil se Jebák. Nechápal, proč si kazit hezkou chvíli diskusí o dětech. „Až jednou budeme mít děti, chtěl bys nejdřív chlapečka, nebo holčičku?“ zasnila se Kamila. „Hele, bereš, doufám, tu antikoncepci?“ dotazoval se znepokojeně Jebák. „Beru, ale občas mě tak napadne, že by možná bylo na čase ji vysadit.“ „Kamčo, ale to přece nejde. Musíme ještě stihnout tolik věcí. Chtěli jsme jet do Ameriky, koupit si nějaký větší byt a tak. Na děti máme ještě spoustu času.“ „Ty nemáš rád děti?“ Jebák přemýšlel, jak na tuto otázku odpovědět, aniž by příliš rozzuřil svou spolubydlící. „Mně děti nevadí, když se s nima dá rozumně mluvit a jsou z doslechu.“ „Takže nemáš rád děti,“ obvinila ho Kamila, jako by se právě přiznal k otcovraždě. „Já si myslím, že když se děti dělají o samotě daleko od ostatních lidí, měly by se tak i vychovávat.“ Jebák to myslel jako vtip jen částečně. 106 Špinavé triky „Peťulo, takové věci neříkej ani z legrace. Jestli chceš, aby nám to klapalo.“ Jebák se rozhodl nepokračovat dál v diskusi a na zemi vedle postele zavládlo křehké příměří. Ochutnávka Pozdě večer, když už Ajťák spal, dorazil do domu pana X Ibrahim. Trval na osobní schůzce, protože nebyl ochotný věřit nikomu, s kým se nikdy nesetkal tváří v tvář. Osobně znalo pana X jen několik jeho blízkých spolupracovníků a pár vážených zákazníků mezi triádami. Nějakou dobu Ibrahimovým snahám odolával, ale nakonec se rozhodl riziko osobního kontaktu podstoupit. Islamistické skupiny pro něj představovaly důležitý trh a také spolehlivé popravčí, když bylo potřeba. Jako místo schůzky zvolil jeden ze svých domů. Nesnášel setkání na opuštěných místech, protože je považoval za nebezpečné. Scházet se na veřejnosti odmítal úplně. Neměl v úmyslu nechat se vyfotit se svým klientem náhodným turistou nebo kamerou u bankomatu. Sluha uvedl Ibrahima do tmavého pokoje v prvním patře, usadil ho do křesla u zdi a nalil mu ibiškový čaj. Jediný zdroj světla v místnosti představovalo velké akvárium s tropickými rybami. Pan X seděl zády k němu, pár metrů od Ibrahima. Nebylo mu vidět do tváře, ani se nedalo poznat, jak je vlastně vysoký. Ibrahim si uvědomil, že mu to světlo a ryby kolem hlavy vytvářejí téměř svatozář. Poznal, že je scéna pečlivě naaranžovaná, a uznale mu zatleskal. „Salam alejkum, vaše pověst vůbec nepřeháněla.“ „Alejkum salam,“ odpověděl tiše pan X. Mluvil arabsky, ale bylo znát, že to není jeho rodný jazyk. „Jsem rád, že mám konečně čest se s vámi seznámit. Mnoho jsem o vás slyšel.“ „Potěšení je na mé straně,“ odpověděl pan X. „Vím, že váš čas je drahý, příteli. Pokud souhlasíte, přejdeme rovnou k obchodu.“ „Ale jistě, jak si přejete,“ souhlasil Ibrahim, i když to považoval za nanejvýš nezdvořilé. Doufal, že se o panu X dozví během společenského tlachání na úvod setkání nějaké užitečné informace. 107 Marek Juda Jako správný Arab preferoval dlouhá jednání se všemi zdvořilostmi, které je obvykle doprovázejí. „Jak se vám líbil ten Evropan?“ „První dojem jsem měl dobrý,“ připustil neurčitě Ibrahim. „Prověřil jste ho, jestli nepracuje pro Mossad, nebo CIA?“ „Věřte mi, že bych nepustil pod svou střechu nikoho, koho bych důkladně neprověřil.“ Ibrahim mlčky zvažoval, jak moc je pravděpodobné, že s Izraelci a Američany kolaboruje i pan X. Nakonec usoudil, že nejspíš pracuje pro každého, kdo mu dobře zaplatí. To mu nevadilo. Peníze jsou jasná a čistá motivace. Mnohem lepší než předstírané sympatie. Hlavní bylo, aby pro něj nechystal nějaké překvapení. „Co jeho schopnosti?“ „Obecně slušné, i když nezná místní podmínky. Na druhou stranu může přijít s nějakým úplně novým řešením. U nich doma vypral desítky milionů dolarů v hotovosti.“ „Slyšel jsem, že pro jeho klienty to nedopadlo dobře,“ nadhodil Ibrahim. Těch Rusů mu líto nebylo, ale nerad by se ocitl na jejich místě. „Jak jsem pochopil, zkusili se ho zbavit a on je předběhl,“ tiše se zasmál pan X. „Nenechte se zmást tím jeho hraním na idiota. Když na to přijde, dovede být velmi schopný ve své práci i v kličkování mezi kulkami. Slyšel jsem od svého zdroje v CIA, že měli velké problémy ho sledovat. Několikrát jim málem zmizel. Museli si zavolat posily.“ „Ona ho sleduje CIA?“ vyděsil se Ibrahim. „Teď už ne, ale raději jsem ho přestěhoval sem, kde ho nikdo nenajde.“ „Dobře, co tedy navrhujete?“ „Pro začátek by vám mohl udělat takové malé školení na té vaší konferenci.“ „Na jaké konferenci?“ ztuhl Ibrahim. Setkání členů islamistických skupin, které se mělo odehrát za pár dní v Kuala Lumpuru, organizoval za těch nejpřísnějších bezpečnostních opatření. Stačilo, aby tam Izraelci umístili nálož, a několik osvobozeneckých hnutí si mohlo hledat nový střední management. „Klid. Nikdo o něm neví,“ chlácholil ho pobavený pan X. „Snad jste si nemyslel, že můžete něco takového uskutečnit v mém městě, aniž bych se to dozvěděl?“ 108 Špinavé triky „Opět se klaním vašim schopnostem,“ mazal mu med kolem huby Ibrahim a zároveň přemýšlel, jak moc utrpí jeho pověst, pokud schůzku zruší. „Navrhuji pro začátek, aby můj muž vystoupil na vaší konferenci a vysvětlil, jaké jsou moderní trendy v oblasti diskrétních finančních operací. Můžete mu zakrýt oči nebo si vzít masky. Pokud se nebudete chtít na nic zeptat, necháte ho mluvit a my si ho pak zase odvezeme. Cenu neřešte. Jestli budete spokojeni s jeho znalostmi, domluvíme se na konkrétních službách, které vám zajistím jeho prostřednictvím.“ Ibrahim si uvědomil, že je to férová nabídka. Taková ochutnávka zdarma. Jen si bude muset pohlídat, aby u sebe ten člověk neměl výbušninu nebo zaměřovací zařízení. Pekelný oheň Starší letec Justin Doherty seděl napjatě ve světle hnědém koženkovém křesle a sledoval obrazovky před sebou. Navzdory své hodnosti byl letcem asi jako nadšenec, co pouští na poli za městem rádiem řízené modely. Jeho zadek zůstal pevně přilepený k matičce Zemi, zatímco ruka lehce ovládala černou páčkou ve tvaru herního joysticku bezpilotní letoun MQ-1 Predator na druhém konci světa. Z klimatizovaného kontejneru na letecké základně Creech Air Force Base severně od města hříchu Las Vegas řídil přes satelit letadlo nad pákistánskými kmenovými územími poblíž hranice s Afghánistánem. Shodou okolností to bylo nedaleko vesnice, kam si Jebák nechával posílat předvolání od městské policie. Přestože byl fyzicky vzdálen od bojiště, nacházel se ve stavu značného stresu podobně, jako jeho kolegové na zemi. Trávil dlouhé monotónní hodiny sledováním horských silniček a vesnic roztroušených podél nich, aby jednou za čas zahlédl bojovníky Tálibánu stahující se z boje nebo se přepravující mezi výcvikovými tábory. Někdy jim pozici nepřítele oznámila CIA nebo speciální jednotka na zemi a on pak odpálil na označené body dvě rakety nesené pod křídly predatora. Na rozdíl od skutečného pilota viděl zásah ve vysokém rozlišení. Nedávno vypustil raketu na skupinu lidí, o kterých se domníval, že 109 Marek Juda útočí na jeho predatora. Druhý den pak v televizi viděl zmasakrované svatební hosty, kteří měli tu smůlu, že stříleli na oslavu do vzduchu v okamžiku, kdy nad nimi přelétal. Posledních pár měsíců špatně spal a často se hádal se ženou. Velitel mu nařídil návštěvu psychologa, ale on šel raději za posádkovým kaplanem. Ten ho ujistil, že dělá správnou věc, protože ti lidé jsou jejich nepřátelé a zabíjejí jeho bratry ve zbrani, které on svou poctivou prací chrání. Teď objevil na jedné silnici terénní pick-up Toyota zvedající za sebou oblaka prachu. Přesně ten typ, jaký používá Tálibán. Z jednoho okénka čouhala hlaveň kulometu. Sledoval ho z výšky pěti kilometrů směrem od slunce. Motor predatora pohánějící vrtuli, který měl na zemi nepříjemný zvuk podobající se pile, nebyl z této vzdálenosti téměř slyšet. Operátor si vyžádal přes mikrofon instrukce od svého velitele. Ten prověřil, že se v okolí nenacházejí žádné americké ani pákistánské jednotky a udělil souhlas k útoku. Starší letec Doherty na auto odpálil dvě žlutočerné laserem naváděné střely AGM-114 Hellfire čili pekelný oheň. Kamery letounu odeslaly video s dvojitým zásahem a sekundární explozí výbušnin, které pick-up vezl. Celá čtyřčlenná posádka vozu se mžikem přesunula do ráje, kde spočinula na poduškách zelených a kobercích překrásných, sdílela zlaté nádoby i poháry, v nichž bylo vše, po čem duše touží, a samozřejmě se oddávala rozkoším s dívkami s plnými ňadry, jež rubínům se podobají a jichž předtím ani muž, ani džin se nedotkl. Alespoň metaforicky. Jejich ohořelé tělesné pozůstatky rozeseté v okolí prašné horské cesty by stěží identifikoval i dentista podle zubní karty, pokud by nějakého kdy navštívili. Afghánské ženy „Jak to šlo?“ zeptal se agent Watson v autě. Projížděli se nazdařbůh městem, protože z bezpečnostních důvodů nechtěl zpovídat Ajťáka u pana Domácího. Oprávněně se obával, že je budova prošpikovaná mikrofony. 110 Špinavé triky „Standardní přijímací pohovor,“ zalhal Ajťák. O klepajících se kolenech a obráceném žaludku taktně pomlčel. Watson na něj upřel svůj pohled, zatímco řídil po paměti rušnou ulicí. Ajťák se mu díval do očí, protože to bylo snazší než sledovat rychle se blížící zadek autobusu před nimi. Watson plynule přibrzdil, aniž spustil z Ajťáka zrak. On snad vidí i dozadu, napadlo Ajťáka. Konečně se začal Watson opět věnovat řízení. „Měl jste štěstí,“ konstatoval. „V noci u vás v domě proběhla schůzka. Zaznamenal jste, kdo byla ta návštěva a za kým přišla?“ „Fakt?“ divil se Ajťák. „To jsem nejspíš spal. Já když usnu, tak mě neprobudí ani rána z děla.“ „Vy jste tedy spolupracovník,“ posteskl si Watson. „Já vás varoval, že si máte najít někoho jiného,“ bránil se Ajťák. „Zas na druhou stranu je to lepší, než kdyby mě chytili, jak stojím na chodbě s uchem na dveřích. Stejně neumím tu místní patlalštinu, takže bych jim nerozuměl.“ „Dobře, ale snažte se trochu sledovat, co se v domě děje.“ Agent Watson si všiml semaforu vybaveného kamerou, který při překročení povolené rychlosti zastavil řidiče červeným světlem. Těsně před ním zrychlil, sám projel na oranžovou a auta za ním již zůstala stát. Měl sklopené stínítko, aby zakrývalo jeho obličej před kamerami. Pokud se mu policie pokusí dát pokutu, nepodaří se jim zjistit jeho identitu. Najde jen nastrčenou firmu se zahraničními majiteli uvedenou jako vlastníka vozidla. Za rohem odbočil do vedlejší ulice, vynořil se na hlavní třídě souběžné s tou, po které původně jeli, a návdavkem se po chvíli ještě obrátil do protisměru. Nevšiml si, že by je někdo sledoval. Ajťák jeho manévry se zájmem pozoroval. Snažil se je zapamatovat pro případné vlastní použití. Kolem nich projížděly desítky skútrů, jejichž řidiči měli na sobě obráceně nasazené šusťákové větrovky. Nezapnutý zip si dali na záda a cípy bundy za nimi vlály. Nejspíš měly sloužit jako ochrana před deštěm nebo špínou. Kvůli hmyzu to určitě nebylo, protože na předním skle Watsonova auta neviděl Ajťák ani jedno rozpláclé hmyzí tělíčko. Někdy s sebou skútristé vozili celou rodinu včetně malých dětí, ale dnes se zdálo, že potkávají samé muže. Z ničeho nic většina aut i skútrů kolem nich zmizela. Kromě několika zoufalců hledajících volné parkovací místo, všichni odstavili svoje vozy, vystoupili a pěšky 111 Vydavatel Marek Juda Obálka Rostislav Sládek Foto Luděk Krušínský Jazyková korektura Jana Křížová Tisk Printo, spol. s r. o. První vydání Listopad 2012 Objednávky knihy na adrese: [email protected] www.SpinavePenize.cz www.facebook.com/SpinavePenize QR kód pro mobily Marek Juda (*1971) Vystudoval na vysoké škole podnikovou ekonomiku a od roku 2000 pracuje jako manažer v různých nadnárodních společnostech. Ve volném čase se věnuje přístrojovému potápění, v němž má kvalifikaci potápěč záchranář, a námořnímu jachtingu. Tato kniha je jeho druhá. Rychlý člun letěl nocí po hřebenech vln. Měl vypnutá poziční světla, aby na sebe zbytečně nepřitáhl pozornost. Dva výkonné motory za sebou nechávaly pruh zpěněné vody. Občas se celý vznesl do vzduchu, aby vzápětí dopadl jeho laminátový kýl s tupým úderem zpět na hladinu. Nárazy otloukaly oba členy posádky navlečené do červených záchranných vest a házely jimi ze strany na stranu. Naštěstí to už neměli daleko. Na volném moři vyzvedli z nákladní lodě balík s metamfetaminovými tabletami a jeden menší kovový kufřík, které dostali za úkol dopravit k rybářskému molu. Tam si vše převezme další kurýr a oni se vrátí domů o něco bohatší. Už měli ty peníze skoro v kapse. Muž za kormidlem téměř cítil jejich vůni... Špinavé triky volně navazují na knihu Špinavé peníze z roku 2011. Objednávky a informace: www.SpinavePenize.cz www.facebook.com/SpinavePenize ISBN 978-80-260-3426-1 9 788026 034261 marek j u d a
Podobné dokumenty
Erlo Stegen - Probuzeni mezi Zully
vyhledal jednoho evangelistu v Pretorii, o kterém sice neměl valné mínění, protože se o
něm vyprávělo leccos špatného. Často je to ovšem dobré znamení, když se o člověku říkají
ošklivé věci. V bibl...
ČESKO-ASIJSKÉ FÓRUM CZECH
dlouho připravované a precizované projekty, jež pro Vás znamenají významnou kapitolu v životě Vaší firmy, a rozhodli jste se představit kolegům,
kteří mohou mít ve svých branžích obdobné ambice. Oc...
MJ KNIHA 5:MJ kniha A5
domov déle než tři týdny v kuse. Může dát v práci výpověď nebo se začít chovat jako nespolehlivý blázen. Jenže kdyby se začal chovat nepředvídatelně, znamenal by pro ně vážnou hrozbu, což by je moh...