Třetí vykříšení část 1. - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Příběh jednoho skautského oddílu.
Tento příběh není úplně fikce.
Jména a přezdívky si autor vypůjčil z kronik oddílu, ale s žijícími osobami nemají nic společného.
Poznámky na konci příběhu jsou uvedeny podle skutečných událostí.
1
1. STĚHUJEME SE
Přes dveře pokoje jsem slyšel svoji třídní učitelku, jak říká mým rodičům: „Jestli chcete, aby se alespoň váš
druhý syn dostal na střední školu, musíte změnit okres. Byla by škoda, kdyby se na školu nedostal.“
Zatrnulo mi. Vzpomněl jsem si na bráchu, který měl až do sedmičky vyznamenání a v osmičce byl najednou
samá trojka a čtyřka, ať se učil nebo ne. Ředitel školy našim naznačil, že na střední školu mu doporučení nepodepíše, ale může ho doporučit na školu vojenskou. S tím zase nesouhlasili naši, i když se je vojenští verbíři pokoušeli
několikrát zlomit, a tak Brácha končil první rok jako učeň automechanik.
Tím bylo rozhodnuto. Budeme se stěhovat sto kilometrů odtud do otcova rodiště.
Zpráva se rozšířila rychlostí blesku a způsobila v řadách našeho turistického oddílu zděšení. „Co bude s oddílem, když se odstěhujete?“ ptali se mě vyjukaní kluci.
„Co by bylo,“ řekl jsem, „povedou ho dál Robinovi zástupci.“
„A co tábor?“
„Robin si to zařídí, abychom na něj mohli přijet.“
I Robinovi známí byli překvapeni: „Ale co tvůj oddíl? Vedeš ho už osmnáct let. Mysleli jsme, že bez něho
nemůžeš žít.“
Byla to pravda. Robin s Lexou, tedy mou maminkou, založili turistický oddíl mládeže ještě několik let před
mým a bráchovým narozením. Když jsme byli ještě malí, oba nás obětavě tahali i s plenkami a nočníkem na
výpravy a oddílové tábory, dokud jsme z plenek nevyrostli a nepostavili se na vlastní nohy. Byli tím ve městě
pověstní.
„Když zjistíme, že bez oddílu nemůžeme žít, tak si ho tam založíme.“ prohlašoval Robin na neustálé dotazy
svých známých.
Nejhorší to bylo s kamarády z naší družiny. Někteří mi přirostli k srdci až moc, hlavně můj spolužák Chrost,
se kterým jsem seděl od první třídy v jedné lavici.
„To je blbé, to je pitomost!“ bědoval Chrost, když jsem se mu snažil vysvětlit naše důvody, které nás nutí k
odchodu z města. „Nepovídej, že by to nešlo nějak zařídit, aby ses na gympl nedostal.“
Pokrčil jsem rameny. „Asi to jinak nepůjde.“
Byl březen, jaro bylo cítit ve vzduchu. Všichni kolem se už na jeho příchod těšili, jen kluci v našem oddíle byli
z toho tak zaskočeni, že se netěšili na nic.
Počátkem března naši získali výhodnou výměnu bytů do Olomouce, a tak
bylo rozhodnuto. Ve středu 25. května dopoledne jsme za sebou zamkli prázdný
byt. Všichni čtyři jsme zamířili k našemu trabantu comby, který stál v tuto chvíli
o samotě na parkovišti. Paní Provázková ze sousedního vchodu nám popřála
šťastnou cestu. Kluci z oddílu se s námi rozloučili už předchozí den večer. Nacpali jsme se do traboše a vyjeli za naloženým stěhovákem směrem na západ.
Cestou městem jsem se rozhlížel na všechny strany, jestli náhodou ještě někoho z kluků neuvidím, ale nikoho jsme už nepotkali. Jak taky. Všichni byli ve
škole.
Když jsme téměř po dvou hodinách jízdy vjížděli do našeho nového působiště, mamince vytryskly do očí slzy a Robin byl také naměkko. Pane jo! Vždyť
to bylo plných dvacet let, co se tady ve městě kdesi potkali, začali spolu chodit,
po dvou letech se vzali, a pak žili osmnáct dlouhých roků mimo své rodiště. Za
dva roky po svatbě se narodil Brácha a za další tři roky já.
2. PRVNÍ DEN
Náš nový byt se nacházel v druhém patře třináctipatrového panelového
věžáku. Bylo v něm přes sedmdesát bytů. Taková malá vesnice. S bráchou jsme
zabrali menší místnost u kuchyně, kterou jsme si později vyšperkovali k obrazu
2
svému jako správný klukovský pokoj. Z okna pokojíku bylo vzdušnou čarou vidět v dálce asi dvou kilometrů strmé
střechy domů a vysoké věže kostelů ve vnitřním městě. Pohled na šikmé střechy v takovém množství byl pro mne
dost nezvyklý, protože v Karviné byly z devadesáti devíti procent jenom panelové domy s rovnými střechami.
Připomnělo mi to tajemnou městskou čtvrť Stínadla ze seriálu o Rychlých šípech a rozhodl jsem se, že se tam co
nejdříve vyprávím na průzkumy.
Do školy, kterou jsem měl jen přes ulici, jsem musel jít hned další den, i když jsem bouřlivě protestoval. Brácha
na internát nemusel a mohl zůstat až do konce týdne doma. Bylo to na jednu stranu nespravedlivé, ale na druhou
stranu jsem nemusel, když jsem byl ve škole, doma pomáhat s malováním a s taháním nábytku, zatímco Brácha
musel. Všechny svoje školní věci jsem měl nacpány v batůžku, na který maminka stále dohlížela, aby se nějakým
nedopatřením nezaskládal někde pod hromadou krabic, a abych se potom nemohl vymlouvat, že do školy nemohu
jít bez sešitů a učebnic.
Ve čtvrtek ráno, jsem si přehodil batůžek přes ramena, útrpně snesl maminčino políbení a plivanec „tfuj, tfuj!“
pro štěstí a pomalu jsem sestupoval do přízemí. Přítomnost rodičů na své první cestě na nové působiště jsem
kategoricky odmítl. Nejsem přece malý. Cestou jsem uvažoval, jaký asi tady způsobí rozruch můj batůžek, ve
kterém jsem musel, kvůli mírné skolióze páteře, nosit do školy svoje věci. V Karviné byl batůžek dlouho terčem
nesčetných vtipů mých spolužáků, protože všichni nosili tašky v ruce.
Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem vyšel před dům. Kolem našeho baráku procházely směrem ke škole
hloučky mladších i starších chlapců a děvčat a všichni, kam až jsem dohlédl, měli na zádech podobné batůžky,
jaký jsem měl i já. No vida, první problém jsem měl vyřešený. Jestli se tak lehce vyřeší i ostatní problémy, tak to
bude bezva.
Zařadil jsem se do proudu různě starých žáků. Nikdo si mě nevšímal. Rychlost chůze jsem z taktických důvodů
zvolil tak, abych se dostal ke škole až po jejím otevření. A to se mi podařilo. Když už nikdo před školou nestál,
vešel jsem dovnitř. V hale jsem se jednoho drobného chlapce, asi čtvrťáka, zeptal, kde je sborovna. Když se ke
mně obrátil, zjistil jsem, že mu téměř celou levou tvář zdobí poměrně čerstvá parádní modřina v podobě čtyř prstů
lidské ruky. Musel mu ji někdo ubalit před krátkou dobou.
„Kdo tě tak zřídil?“ zeptal jsem se. A v duchu mě napadlo, jestli ho někdo nešikanuje. Svou drobnou postavou
k tomu přímo vybízel.
Chlapec na to nereagoval a popsal mi cestu ke sborovně.
„Ty seš ten nové ze sedmičky?“ zeptal se nakonec.
„Jak to poznals?“ podivil jsem se.
„Včera to hlásili ve školním rozhlase, že dnes má nastoupit do sedmé A vynikající a vzorný žák, který se k nám
přistěhoval odkudsi ze severu. Prý máš samé jedničky a sedmičce pomůžeš vylepšit její průměr ve známkách. Mají
totiž v průměru vysoké číslo!“ Při slovech vynikající a vzorný žák se šklebil.
Zatrnulo mi. Ti šílenci to vyhlásili školním rozhlasem. Celá škola mě bude mít za šprta. Vůbec se mi ta představa nezamlouvala.
V tu chvíli kolem nás prošel další menší chlapec a řekl mému informátorovi: „Už poť, Takéne, bude zvonit.“
„Nebudeš to tam mít lehké,“ řekl Takén, „v sedmé Á jsou hrozní blbci.“ Aha, zřejmě to byl někdo ze sedmé
A, kdo mu nafackoval. Takén se rozběhl za svým kamarádem a oba zmizeli v jedné z nesčetných chodeb směrem
ke své třídě.
Vykročil jsem na schody do prvního patra, které vedly ke sborovně. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky
a do školy se mi v tu chvíli vůbec nechtělo.
Sborovna byla asi uprostřed chodby. Zaklepal jsem. Otevřel mi statný muž. V ruce držel svazek sešitů. Asi se
chystal jít do své třídy. Otevřenými dveřmi se do chodby vyvalil oblak cigaretového kouře. Napadlo mi, že všechny
sborovny v naší republice jsou asi stejné. Učitelé před zahájením vyučování a o přestávkách vypalují zobáky a pro
kouř na sebe ani pořádně nevidí.
Řekl jsem své jméno. Muž se otočil do sborovny a příjemným hlasem zvolal: „Marie, tvůj dlouho očekávaný
primus třídy konečně dorazil!“ Měl jsem dojem, že se při tom také šklebí. Potom kolem mě prošel a zmizel na
schodišti, kterým jsem přišel. Dveře do sborovny nechal otevřené.
Sborovna zpozorněla. Polilo mě horko. Jedna z učitelek típla cigaretu. Chodbou se rozeřval zvonek oznamující
začátek vyučování. Učitelka si vzala ze stolu svoje věci na hodinu a vykročila ke dveřím. Mohla mít tak něco přes
třicet a byla elegantně oblečená. Podala mi ruku. Znovu mě oblilo horko. Cítil jsem, že jsem červený jako rak.
„Jsem tvoje třídní učitelka,“ řekla s úsměvem, „a shodou okolností mám ve své třídě teď hodinu češtiny. Tak
pojď.“ Byl jsem jako na jehlách. Už abych seděl v lavici a nejlépe aby byl konec školního roku.
Podle stále sílícího hluku jsem poznal, že se blížíme k 7. A. Třída byla ve varu. Učitelka otevřela dveře a vešla
dovnitř. Vpředu na stupínku hlasitě povykovaly tři dívky a vzadu za lavicemi probíhala nějaká strkanice. Vzápětí
se všichni nahrnuli do svých lavic a nastalo hrobové ticho. Třídní si odložila svoje věci na stolek a já jsem zůstal
stát poblíž dveří na začátku stupínku jako tele před porážkou. Všichni na mě zvědavě civěli.
„Posaďte se.“ řekla češtinářka. Rvačku a řev před vyučováním takticky přehlédla a hned přešla k věci: „Představuji vám vašeho nového spolužáka, ble, ble, ble…, a posaď se do třetí lavice uprostřed k Lídě.“ zakončila svoji
uvítací řeč.
Posadil jsem se vedle docela pohledné blondýnky s vlasy až na ramena, která se významně rozhlédla po několika svých spolužačkách. Potom se obrátila ke mně a důležitě zašeptala: „Víš, že bydlíme ve stejném domě?“
„Ne! - Ano?“ řekl jsem zmateně. Vida, přistěhovali jsme se teprve včera, ale už to stačila asi rozhlásit po třídě.
3
„Uděláme si kratičký diktát,“ řekla češtinářka. Třída zašuměla.
„Ticho!“ okřikla nás. „Vonásku, rozdej sešity!“
Obrýlený hoch v první lavici loudavě vstal a ještě pomaleji začal rozdávat sešity, které mu podala češtinářka.
Já jsem dostal jen list papíru, který jsem podepsal vpravo nahoře. Diktát netrval ani čtvrt hodiny a byl zaměřený
pouze na vyjmenovaná slova. Byl jsem si jist, že jsem ho zvládl bez chyby. V mé bývalé škole jsme dělali diktáty
převážně na krátké a dlouhé samohlásky, protože ostravaci maji kratke zobaky a mají s dlouhými a krátkými
samohláskami při psaní neuvěřitelné problémy. Naopak, když se na Ostravsku řekne na příklad pytel, pysk, tak se
nikdo nesplete, protože se to vyslovuje tvrdě. To tvrdé y je ve slově prostě slyšet.
Češtinářka si z kupy sešitů samozřejmě vytáhla můj list papíru a rychle si ho přečetla. „Máš diktát bez chyby!“
pokývala spokojeně hlavou. Holky ke mně vyslaly obdivné pohledy, kluci se zatvářili nepřátelsky. Už jsem věděl,
že tak snadno, jako se mi vyřešil problém s batůžkem, se ostatní problémy nevyřeší. Byl jsem okamžitě a definitivně zaškatulkován do kategorie šprt.
O velké přestávce na WC mi byla nabídnuta trojicí mých spolužáků cigareta, ale s díky jsem odmítl. To byl
poslední hřebík do pomyslné rakve. Těsně před koncem vyučování ke mně doputoval lístek, na kterém bylo naškrábáno: Jestli nejsi srab, tak přijď dnes odpoledne ve čtyři na hřiště za váš barák. Opatrně jsem se ohlédl za
sebe po trojici vécé kuřáků a z jejich vyzývavých pohledů jsem usoudil, že to poslali oni.
Konečně se ozvalo poslední dnešní zvonění. Všichni si sbalili věci a hřmotně opouštěli třídu. Zůstal jsem ještě
chvíli sedět a počkal, až všichni odejdou. Teprve potom jsem obezřetně opustil třídu. Cestou do šatny na mne
nikdo ale nečíhal a před školou bylo také pusto. Vartovala tam jen Lída, která na někoho čekala. Vyděsil jsem se.
Snad ne na mne.
Ale ještě předtím jsem v šatně narazil na Takénova spolužáka, kterého jsem poznal na chodbě dnes po příchodu
do školy. Kupodivu se se mnou dal do řeči: „Víš, že bydlíme ve stejném domě?“
„Ty taky?“
„Koho ještě myslíš?“ zeptal se a sledoval můj pohled. „Jo, Lída Majerová. Ta bydlí v pátém patře. A do třídy
s tebou chodí i můj Brácha. Jmenuje se Zdeněk Kurka.“
Pokrčil jsem rameny. Jméno mně nic neříkalo.
„A jak říkají tobě?“
„Laky!“
„Divné jméno.“
„To je přezdívka. Všichni mi tak říkají.“
„Máš rozvázanou botu,“ upozornil jsem ho, když jsem postřehl, že si šlape na tkaničku.
Klekl na jedno koleno a tkaničku si zavázal. Všiml jsem si, že má nějak divně zkroucenou pravou ruku.
„Co máš s rukou?“ zajímal jsem se.
„Před rokem jsem si ji zlomil a špatně mi to srostlo.“
„Aha!“ Vyšli jsme před školu. Když jsme míjeli Lídu, tvářila se, jakoby na někoho pořád čekala. Přešli jsme
s Lakym na druhou stranu ulice a zamířili k našemu domu. Lída nás zpovzdálí následovala. Pomyslel jsem si, že
čekala na mě, když bydlíme ve stejném domě. Asi se chtěla ke mně přidat, když ale viděla, že nejsem sám, hodila
nevšímáka. Anebo opravdu na někoho čekala a ten nepřišel.
Doma mě všichni zvědavě přivítali. Naši se zajímali o školu a učitele a nevšimli si, že moc nadšení neprojevuji.
Bráchu si toho ale všimnul.
„Děje se něco?“ zeptal se, když byli naši z doslechu.
Ukázal jsem mu lístek. Se zájmem si ho přečetl.
„Půjdeme tam spolu. Když jsem vynášel před chvílí odpadky, několik kluků u baráku si mě vyzývavě měřilo.
Uvidíme, jestli nám namelou, nebo se z toho nějak vykroutíme. Jestli budou féroví, tak jim můžeme dát lekci.“
Byl jsem mu za nabídku vděčný. Hned se mi zlepšila nálada. Brácha byl přece jenom o nějaký rok starší
a z rvaček na internátě vytrénovaný.
Ve čtyři odpoledne na nás čekalo za domem nejméně deset kluků. Většinou z naší třídy. Byl tu i Laky se svým
bráchou. Všiml jsem si, že si jsou nápadně podobní. Všichni se tady tvářili zlověstně, což nevěstilo nic dobrého.
Vedl je vytáhlý, celkem udělaný, asi sedmnáctiletý mladík.
„To je ten, co si mě v poledne tak vyzývavě prohlížel,“ řekl polohlasně Brácha. Hlas měl pevný, zdálo se, že
ho nadcházející pranice nevyvádí z míry. O sobě jsem to tvrdit nemohl. Měl jsem srdce až v hrdle a vzrušením se
mi špatně dýchalo.
Došli jsme mlčky s hordou kluků až na vyasfaltované hřiště na volejbal, který se nacházel asi padesát metrů
od domu. Vůdce kluků zůstal stát před asfaltovou plochou na trávě. Z toho jsme vyrozuměli, že zde se to má
uskutečnit.
„Snad se s námi nechcete prát všichni?“ zeptal se Brácha.
„Co si o nás myslíš!“ ohradil se mladík. „Na to budu stačit jen já sám.“ dodal sebevědomě a pokračoval:
„Pravidla jsou jednoduchá. Zápasit se bude ve volném stylu. Kopy jsou zakázány. Kdo bude tím druhým znehybněn, že nebude moci klást další odpor, prohrál.“
„Proč se máme vlastně prát?“ zeptal se Brácha.
Mladík se posměšně uchechtl. „Protože chceme zjistit, co jste zač.“
Nechápal jsem logiku věci, ale nedalo se nic dělat. Měli tady zkrátka taková pravidla nebo co. A my jsme se
nesměli ukázat jako zbabělci, kteří se vyhýbají boji.
4
Brácha zůstal stát tři kroky od soupeře. Ostatní ustoupili a udělali jim místo. Ocitl jsem se v hloučku svých
spolužáků, ale nikdo se o mě zatím nezajímal. Všichni byli soustředěni na nadcházející souboj. Ten ale skončil
dřív, než vůbec začal.
Mladík chtěl zřejmě rozhodnout boj co nejrychleji, takže se nečekaně vyřítil proti Bráchovi. Ten byl ale na
výpad připravený. Odrazil útočníkovy ruce, vybočil mírně stranou a zezadu udeřil výrostka do zátylku. Rána nebyla silná, ale stačila. Výrostek upadl na břicho a než stačil cokoliv udělat, Brácha na něm klečel, zkroutil mu
pravou ruku za záda a koleno mu bolestivě tlačil do zad. Mladík sebou několikrát škubl, ale po chvíli přestal bolestí
klást odpor.
„Zakopl jsem!“ vysoukal ze sebe vztekle.
Brácha ho pustil a postavil se nad něho. „No a?“
Mladík se zvedl ze země. „Dobrá, máš bod.“ přiznal neochotně. „Zkusíme další kolo.“
„O nějakých kolech nebyla řeč.“ řekl Brácha. „Říkal jsi, že kdo bude znehybněn, prohrál.“
„Bojíš se?“
Brácha pokrčil rameny, ale byl pořád ve střehu. Pak se oba chytili střídavě kolem ramen a pod krkem a snažili
se toho druhého povalit na zem. Chvíli sebou jen tak zmítali ze strany na stranu, povzbuzováni hlasitým křikem
přihlížejících. Potom mladík zatlačil vší silou bráchovi na hruď. Ten jakoby ztratil rovnováhu, začal padat
pozpátku na záda. Mladíkovi se mihl na tváři vítězoslavný škleb, protože se domníval, že Bráchu dostal. Než si
ale stačil uvědomit, co se děje, zapřel se Brácha nohou do jeho slabin a při dopadu na záda si ho přehodil přes
hlavu. Mladík narazil obličejem tvrdě na zem a bylo po boji. Natloukl si nos, ze kterého mu okamžitě začala téct
krev. Brácha ho snadno otočil na záda, a když uviděl krev, podal mu svůj kapesník. Ostatní jen nechápavě hleděli,
co se to stalo s jejich šampiónem. Mladík namáhavě vstal, zakláněl hlavu a kapesník si přidržoval u nosu. Čekal
jsem, co bude dál. Znenadání napřáhl k Bráchovi ruku a řekl: „Zvítězili jste. Do smrti dobrý.“
Brácha ruku přijal a já jsem si ulehčeně oddechl. Bylo mi jasné, že je po dalším boji. Tím že mladík prohlásil,
že jsme zvítězili, k dalšímu souboji už nedojde. Soupeř proti mně nenastoupí. Oba jsme se od ztichlé skupinky
volným krokem sebevědomě vzdálili.
3. VÝPRAVA DO PEVNOSTI
Přes víkend jsme společnými silami dokončili úpravu bytu. V neděli pozdě odpoledne odjel Brácha na internát
a já jsem dostal od rodičů povolení, že se zítra mohu podívat do města. To když mě maminka přistihla, jak si
dalekohledem prohlížím vzdálené střechy domů a věže kostelů, které se pomalu zahalovaly do tajemné tmy. Připadal jsem si jako v příběhu Rychlých šípů, jako že se budu moci konečně v pondělí po vyučování vypravit do
míst, kde mohu zažít nějaké vzrušující dobrodružství, které tam na mě čeká.
„Vnitřní město bylo až do minulého století velkou tereziánskou pevností, ze všech stran sevřené hradbami.
Nepatrné zbytky hradeb tam ještě stojí. Něco takového v Karviné nebylo.“ poučila mě maminka. To moji touhu
po prohlídce města ještě víc rozjitřilo a v pondělí jsem se nemohl dočkat, až skončí vyučování.
Ve třídě se se mnou zatím nikdo, kromě mojí sousedky Lídy, moc nebavil. Čekal jsem, že po čtvrtečním vítězném zápase Bráchy budou dozvuky ze strany spolužáků v podobě vyvolání nějakého konfliktu, ale nic takového
se nestalo. Účastníci zápasu se tvářili, jako bych tam nebyl a ani já jsem o jejich přízeň nestál.
V pondělí, v poslední hodině, to jsme měli matematiku, propukla ve třídě aféra. Podobnou jsem ještě nikdy
nezažil. Matykářka rozdala opravené sešity z písemky, kterou třída psala ještě před mým příchodem do školy.
Když byly sešity rozdány, z páté lavice u okna vyskočil obrýlený vytáhlý chlapec, kterému třída říkala Taran.
Došel až ke stupínku a matykářku rozčíleným hlasem obvinil, že mu schválně dala pětku, přestože příklady vypočítal správně.
„Co blázní?“ zeptal jsem se polohlasně své sousedky.
„On je takový. Uvidíš, teď něco zažijeme.“ zašeptala Lída.
Učitelka zbrunátněla a hlasitě vykřikla: „Okamžitě si běž sednout!“
Jenže Taran jakoby neslyšel. Dožadoval se po učitelce, aby mu řekla, jakou známku dala Kalouskovi, který
sedí před ním, protože prý od něho, jako od Tarana opisoval a pětku určitě nemá. Dokonce ji drze sebral se stolu
notýsek a začal v něm listovat. Učitelka začala hystericky vřískat, jakoby šlápla na myš, chytila ho za obě ramena
a zmateně jím cloumala. Kdyby mohla, urazila by mu hlavu. Nakonec ho dostrkala ke dveřím a vystrčila ho na
chodbu. Vyběhla za ním a vzteky práskla dveřmi. Třída pobaveně zaburácela smíchy. Nevěřil jsem svým očím.
„To se už stalo vícekrát. Dokonce i v jiných hodinách.“ řekla Lída. „Taran má pořád střídavě dvojku a trojku
z chování.“
Matykářka se vrátila asi za deset minut bez Tarana. Třída jako na povel ztichla a všichni sklopily oči do svých
sešitů a knih. Okamžitě začala zkoušet. Zchladila si žáhu na čtyřech spolužácích, známých firmách, jak Lída šeptem poznamenala, dala jim pětky a varování, aby se učili, jinak špatně skončí, a potom probrala další látku. Do
konce hodiny byl Taran držen v ředitelně a pro svoje věci se vrátil, až když už jsme byli všichni pryč. Doma jsem
to vyprávěl mamince, a ta nad tím jenom nevěřícně kroutila hlavou.
Pak jsem všechno hodil za hlavu, protože jsem se už viděl v ulicích Pevnosti. Rychle jsem se najedl, převlekl
se ze školních věcí a vyrazil. Sešel jsem od nemocnice dlouhou ulicí k městskému parku, ve kterém jsem trochu
ztratil směr. Když jsem se z něho zase vymotal na ulici, projížděla jí zrovna tramvaj. Za tramvají jsem uviděl
úzkou uličku vedoucí dál do hloubi městského bludiště. Vážně to vypadalo jako na Rozdělovací třídě mezi Druhou
5
stranou a Stínadly. Přesně tak, jak to popisoval Jaroslav Foglar ve svých románech. Rozbušilo se mi vzrušením
srdce. Snad jsem nakonec neobjevil tajemnou městskou čtvrť Stínadla!
Na ulici byl poměrně čilý provoz. Automobily i tramvaje projížděly oběma směry. Opatrně jsem přeběhl na
druhou stranu ulice až k domu, u kterého začínala úzká ulička. Na rohu domu byla připevněna plechová tabule s
nápisem Křivá ulice. Měl jsem nejasné tušení, že dnes něco zažiji. Už jméno ulice bylo takové nezvyklé.
Ulice byla špinavá a domy v ní neobyčejně zpustlé. Nevycházel jsem z údivu. Takhle nějak jsem si představoval Stínadla. Bylo to něco neuvěřitelného. Asi jsem fakt ty Stínadla objevil.
Vykročil jsem dál do ulice. Stále jsem se kolem sebe rozhlížel, jako by se na mě měl odněkud vyřítit hlouček
Vontů. Pak jsem si všiml, že přes tramvajové koleje přeběhl chlapec asi v mém věku. Na tu vzdálenost jsem netušil,
kdo to může být, ale někoho mně silně připomínal. Po chvíli jsem ho poznal. Byl to můj spolužák Keňa, který se
ke mně ve třídě sice nehlásil, ale teď to vypadalo, jako by běžel za mnou. Zůstal jsem stát a čekal, jestli jde opravdu
mým směrem. A taky jsem byl zvědav, jestli kolem mě jen projde, nebo se dá do řeči. Když postřehl, že jsem
zůstal stát, trochu se zarazil, ale pak zamířil přímo ke mně.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a vyčkával.
„Jdeš někam cíleně, nebo se jen tak poflakuješ?“
„Jen tak se cíleně poflakuji,“ zasmál jsem se.
Zasmál se také a navrhl: „Můžeme se poflakovat spolu, jestli chceš.“
„Proč ne. Jsi místní, můžeš mi dělat průvodce.“
Došli jsme na křižovatku dvou ulic. Křivá ulice se točila vpravo a po několika metrech zatáčela vlevo a kam
až vede, nebylo z místa, kde jsme stáli, vidět. Vlevo začínala ulice se jménem Šemberova. Ulice byla dlouhá
nějakých padesát metrů a ústila kolmo do další ulice, ze které byla vidět jenom oprýskaná stěna jednopatrového
domu s velkou tabulí na vylepování plakátů. Podél domů po obou stranách Šemberovy ulice byly zapuštěny do
vozovky těsně u stěn domů štíhlé kameny vysoké tři čtvrtě metru. Překvapeně jsem na ně ukázal: „Člověče, k
čemu slouží tady ty nesmyslné patníky.“
„Teď už jenom na okrasu. Kdysi ale měly svůj význam. To když ještě jezdily po městě kočáry a povozy tažené
koňmi. Z těchto dopravních prostředků trčely do boku osy kol, které by nadělaly rýhy v omítkách domů a omlátily
by rohy domů při zatáčení do další ulice. Tehdy to vyřešili těmi kameny. Takže když se takový těžko řiditelný vůz
přiblížil k domu, narazil na kámen a odrazil se od něho. Skoro na každé úzké ulici uvnitř města jsou takové kameny.
Je toho tady spousta. A některé jsou docela pěkně opracované.“
Hleděl jsem na něho s otevřenou pusou. „Jak to, že to tak… znáš?“ zakoktal jsem se trochu.
„Můj otec je průvodcem turistů. Často jsem s ním při provádění chodil po městě a ledacos jsem si z jeho
výkladu zapamatoval.“
Pomalu jsme procházeli Šemberovou ulicí. Aby nestála řeč, zeptal jsem se na Tarana.
„Je to cvok,“ odtušil Keňa. „Ale vždycky takový nebyl. Až teď posledního půl roku. Něco se stalo asi u nich
doma. A kvůli tomu tak blbne.“
„Nevíš co?“
Pokrčil rameny. „To nevím.“
„Co s ním provedou?“
„Asi ho nechají prolézt do osmičky a šoupnou ho na jinou školu.“
Zahnuli jsme doprava směrem k Dolnímu náměstí. Po levici se nám otevřel pohled do úzké uličky, lemované
po jedné straně dalšími kamennými patníky.
„Tahle ulička je jako vystřižená z románu Záhada hlavolamu.“ upozornil jsem Keňu.
Ten se na mě pozorně zahleděl a zeptal se: „Ty jsi četl Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří, že?“
„A Tajemství Velkého Vonta.“ řekl jsem, protože jsem v Keňovi okamžitě poznal spřízněnou duši.
„Tajemství Velkého Vonta?“ podivil se Keňa. „O takové knize jsem nikdy neslyšel. A to jsem znalec foglarovek.“
Nastala chvíle, kdy jsem se mohl blýsknout svými znalostmi i já.
„V sedmdesátých letech, když Foglarovy knížky nesměly vycházet, napsal Jestřáb, to je Foglarova přezdívka,
ještě třetí díl Stínadel. Pojmenoval ji Tajemství Velkého Vonta.1) Rukopis nabídl kterémusi nakladatelství k vydání,
ale knížka nesměla u nás v republice vyjít. Někdo z nakladatelství rukopis přetiskl, nebo přepsal, a tajně ho vyvezl
do Západního Německa. Tam kniha vyšla česky a byla tajně propašována nazpět na naše území, kde se prodávala
na černém trhu. Kus za pět set korun! Někde i za víc. Knížku nám půjčil, pod přísnou přísahou mlčenlivosti, na
několik dní jeden Robinův známý z Prahy. Abys rozuměl, Robin je oddílová přezdívka mého otce. Robin potom
knížku celou překopíroval a originál zase vrátil.“
Keňa se ani nepodivil, že svému otci říkám Robin a mluvím o nějakém oddíle. Zajímala ho jenom informace
o dosud neznámé foglarovce.
„Takže… tu knížku máš v opise doma?“
„No – jasně.“
„A můžeš mi ji půjčit?“
„Mohu.“
„Třeba i dnes večer?“
„Třeba i dnes večer.“
6
„Nekecáš?“ ujišťoval se.
„Nekecám. Fakt.“
Za vzrušeného hovoru jsme došli na Dolní náměstí. Ono se sice oficiálně jmenovalo Náměstí Rudé armády,
ale od okupace republiky v srpnu 1968 Sovětskou armádou, všichni obyvatelé města začali schválně používat
původní název.
Na náměstí jsem si nemohl nevšimnout tří zajímavých staveb. A Keňa mi vysvětlil, že úplně dole stojí Jupiterova kašna z roku 1735, uprostřed Mariánský morový sloup z roku 1727 a nahoře Neptunova kašna z roku 1695.
Žasl jsem nad jeho znalostmi. „Člověče, ty bys sám mohl dělat průvodce turistů, jako tvůj táta.“
„Možná že budu. Teď tě zavedu na Horní náměstí. Tak se jmenovalo dříve, teď se jmenuje Náměstí Míru. Zde
uvidíš další divy města.“
Zavedl mě k vysoké štíhlé zvláštní stavbě vlevo od radnice.
„Tohle je také morový sloup,“ poučil mě Keňa. „Je z roku 1754 a jmenuje se Svatá Trojice. Schválně si tipni,
kolik je na ní soch a reliéfů svatých apoštolů, nebo jak se jim říkalo.“
Chtěl jsem říct tři, když svatá trojice, ale soch tu bylo, umístěných v patrech nad sebou, nejméně třicet. Každá
byla v životní velikosti.
„Třicet?“ řekl jsem nejistě.
„Padesát jedna!“
„Kecáš!“
„Tak si je spočítej.“
Pokusil jsem se o to, ale pořád mi to nevycházelo. Jednou jsem jich napočítal dokonce padesát pět.“
„Počítáš blbě. Je jich opravdu padesát jedna.“ řekl Keňa s převahou.
Pak mě zatáhl k Herkulově kašně z roku 1721, potom ještě k orloji na radnici a kolem Césarovy kašny jsme
prošli opět do úzkých křivolakých uliček nacházejících se nad Horním náměstím.
„Proč jsou všechny uličky kolem náměstí takové zakřivené?“ zeptal jsem se.
„Říká se, že proto, aby útočníci, kteří by prorazili obranou až do vnitřní části města, nemohli střílet z pušek až
na náměstí. Ale nevím, jestli je to pravda. Pravda ale je, že město bylo několik století budováno jako pevnost a
tomu bylo podřízeno naprosto všechno.“
Na křižovatce dvou ulic, které strmě stoupaly kamsi vzhůru, mě udeřil do očí křídou napsaný nápis na zdi
domu: Parta ginga.
„Podívej na to,“ upozornil jsem vzrušeně Keňu na nápis.
Kousek dál byl na zdi další nápis: Volte Mažňáka. O pár metrů dál: Ježek v kleci ještě žije. Další nápis se
nevztahoval ke Stínadlům, ale k jednomu členu legendární skupiny Beatles, zavražděném v roce 1980. Na zdi bylo
vyryto: K Lenonovi a pod nápisem byla namalovaná šipka ukazující ulicí směrem nahoru. Dali jsme se tím směrem.
„Slyšel jsem, že fandové Lenona tam někde nahoře v uličkách si nedávno udělali jeho svatyni, ale nevím přesně
kde.“ informoval mě Keňa.
Na konci ulice nás další šipka na zdi nasměrovala na nevelké, svažující se náměstíčko. Vedlo sem několik ulic
a šipka přesně neukazovala, kterou se máme dát. Keňa rozhodl, že se dáme ulicí přímo proti nám. Ulice se mírně
stáčela a dole ústila zase na nějaké náměstí. Odhadoval jsem to podle toho, že domy naproti ústí ulice byly od ní
vzdáleny asi padesát metrů.
„Vede na Dolní náměstí,“ řekl Keňa, „tam jsme už dnes byli. Ale teď na ně přijdeme z opačné strany.“
Asi uprostřed svažující ulice, z okna vlevo stojícího zanedbaného domu, nás pozorovala nějaká stará paní.
Naproti domu se stařenkou jsme opět objevili na zdi další dva nápisy: Zde jsou Vontové – Uctívači ginga.
Zastavili jsme se u nápisů a chvíli je zkoumali. V tu chvíli na nás stará paní z okna zavolala: „Haló, pane, kolik
je hodin?“
Otočil jsem se a zdvořile jsem jí odpověděl: „Pět pryč, paní.“
„Ta babka se jmenuje Mrtvá.“ informoval mě Keňa. „A jestli jí budeš odpovídat, tak se s tebou bude bavit třeba
hodinu.“
„To je zase mlha, co?“ pokračovala stařenka úplně od věci. Nikde jsem žádnou mlhu neviděl.
„Víte, já jsem už dlouho nenavštívila svoji sestru. Ona bydlí patnáct kilometrů daleko. Na Dolním náměstí.“
Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Bábinka mluvila pěkně z cesty. Asi to měla v hlavě už všechno popletené. Dolní náměstí je přece kousek pod námi. Takže o jakých patnácti kilometrech je řeč?
Než jsem si mohl dalším dotazem tuto nesrovnalost vyjasnit, Keňa mě chytil za rameno a prudce mě strhl do
chodby za vyvrácené domovní dveře domu s nápisem hlásajícím, že Zde jsou Vontové.
4. PŘEPADENÍ
Keňovou reakcí jsem byl tak překvapený, že jsem ze sebe nevydal ani hlásku. V tmavé chodbě domu nás
ovanul zatuchlý vzduch, který sem pronikal ze sklepa velkou dírou v podlaze.
„Musíme se tady někde schovat.“ řekl Keňa a táhl mě dál do tmavé chodby.
„Proč?“ podivil jsem se. „Před kým se musíme schovat?“
„Co já vím! Dole na ulici jsem někoho zahlédl. Bude lepší, když se schováme.“
Keňovo, na první pohled zvláštní chování, mi bylo podezřelé. Napadlo mi, že se jen tak vytahuje, aby se udělal
ještě víc zajímavým.
7
Chodbou jsme postupovali velmi opatrně, protože se všude válely hromady suti a ze zdí trčely elektrické dráty. Dírami v podlaze
jsme mohli propadnout do sklepa. Na konci chodby byly dveře,
které zřejmě vedly na dvůr. Byly však vzpříčeny sutí a nedaly se
otevřít.
„Musíme nahoru!“ řekl Keňa a ukázal na tmavé schodiště vedoucí do patra.
Plazili jsme se po schodech nahoru doslova jako hlemýždi, protože schody se drolily a někde úplně chyběly. To jsme se museli
potom nahoru škrábat jen po cihelné klenbě, která schody podpírala.
Když jsme se vyšplhali do druhého patra, zaslechli jsme z přízemí pod námi tlumený hovor a opatrné kroky. Podle zvuků jsme
odhadovali, že je dole několik osob. Jestli ale kvůli nám, to jsme
nemohli tušit.
Zdolali jsme další patro a vyšplhali se až na půdu. Na opačném
konci půdy bylo spadlé skoro celé štítové zdivo a přes otvor bylo
vidět modrou oblohu, střechy okolních domů a věž radnice. Věž se
zdála být tak blízko, že jsem měl dojem, že na ni dosáhneme. Zůstali jsme stát a zaposlouchali se znovu do zvuků přicházejících
zdola. Srdce mi divoce tlouklo. Keňa to prožíval podobně jako já.
„Kdo to může být?“ zeptal jsem se potichu. „A co tu asi chtějí?“
„Nevím, kdo to je,“ odpověděl Keňa, „možná ti Vontové, jak o nich hlásal nápis na zdi.“
„Děláš si srandu?“ utrousil jsem.
Přiložil si prst na ústa, abych byl zticha.
Zdola k nám pronikl zvuk, jako by někdo kopal do dveří. Po chvíli zazněla hlasitá rána a potom vše utichlo.
„Asi se dostali na dvůr.“ mínil Keňa.
Potichu jsme se přesunuli k otvoru po štítové zdi a opatrně se vyklonili ven. Na dvorku, sevřeném ze tří stran
zdmi okolních domů, se pohybovaly čtyři tmavé postavy a usilovně prohledávaly kdejakou hromadu roky nahromaděného odpadu.
„Co to mají na hlavách,“ chytil jsem Keňu křečovitě za paži. Všechny čtyři postavy měly na hlavách tmavé
kukly. Bylo to něco neuvěřitelného. „Myslíš si, že hledají nás?“
Keňa pokrčil rameny. „Kdo ví – dej pozor, ať nespadneš,“ upozornil mě, když jsem se příliš vyklonil ven.
Opravdu jsem to přehnal a ztratil jsem rovnováhu. Rukou jsem se zachytil za zeď. Blok dvou tří zvětralých cihel
spojených maltou se uvolnil a padal do dvora. Keňa mě chytil za ruku a stáhl mě zpět na půdu. Se zatajeným
dechem jsme očekávali pád zdiva. Rána to byla strašná. Alespoň mi to tak připadalo. Na dvorku zavládlo ticho.
Pojednou kdosi dole řekl: „Jsou nahoře!“
Na dvorku zaskřípaly kroky, které k nám vzápětí dolehly chodbou přes schodiště.
„Jdou nahoru! Co teď?“ rozhlédl jsem se bezradně po půdě.
„Tady nemůžeme zůstat. Tady by nás našli!“ řekl Keňa. „Při troše štěstí se dostaneme dírou ve zdi na střechu
sousedního domu.“
„Zbláznil ses? Vždyť se zabijeme!“ děsil jsem se.
„Není to tak nebezpečné. Už jsem tudy jednou lezl!“ ujistil mě Keňa. „Střecha sousedního domu není příliš
strmá a začíná na stejné úrovni jako tahle půda. A kromě toho po ní vede lanko od hromosvodu. Toho se přidržíme.“
Než jsem stačil ještě něco říct, vykročil přes otvor na střechu sousedního domu. „Půjde to, neboj se. Hlavně se
nedívej dolů!“ řekl a zmizel za zdí na střeše.
V první chvíli jsem nebyl schopen pohybu. Vyburcoval mě až hluk blížící se zakuklené smečky o patro níž.
Opatrně jsem se podíval za zeď. Keňa se pomalu, po všech čtyřech, blížil k hřebeni střechy, kde vyčníval asi metr
nad její hřeben komín s komínovou lávkou. Vedle komínu byla zasklená střešní konstrukce.
Dodal jsem si odvahy a udělal první krok. Chytil jsem se ocelového lana a přesmykl se na plechovou střechu.
Kolena se mi třásla, ale statečně jsem se škrábal nahoru. Kdyby mě tak teď viděli naši, měli by z toho infarkt.
Mezitím Keňa dorazil ke komínu a schoval se za něho. „Dělej, neboj se! Je to snadné!“ povzbuzoval mě.
Příšerně vyděšený jsem konečně vyšplhal až nahoru a schoulil jsem se k němu za komín. Široké komínové
zdivo nám poskytlo jakous takous skrýš. Oba jsme rozčílením hlasitě dýchali, ruce a nohy se nám třásly.
Co se dělo na půdě, jsme odtud nemohli vidět, jen jsme slyšeli vzdálené nesrozumitelné hlasy. Pronásledovatelé
už prohledávali půdu. Po pár minutách nám začaly brnět nohy. Hlasy z půdy bylo stále slyšet.
„Pořád tam hledají,“ zašeptal jsem.
„Ti jsou sakra důkladní. Ještě chvíli a dostanu křeč do nohy.“ odpověděl šeptem Keňa.
Opatrně jsem vykoukl ze svého úkrytu. Na konci střechy u zdi vyčuhovala hlava v černé kápi, ale naštěstí se
zrovna nedívala naším směrem. Rychle jsem se stáhl za komín.
„Pozorují střechu!“ sykl jsem.
Po chvíli jsme uslyšeli, jak někdo řekl: „Na střeše nikdo není. A na půdě jsme také nikoho nenašli. Asi tu cihlu
8
shodila kočka.“
Potom jiný slabý hlas řekl: „Ale do domu přece vešli. Vždyť jsme je viděli.“
Pak se několik hlasů o čemsi dohadovalo.
„Možná, že jsme to z dolní části ulice odhadli špatně a zmizeli o dům dál, nebo blíž,“ řekl zase jasný hlas na
konci střechy. „Vchody obou sousedních domů jsou těsně vedle sebe.“
Opět se nějakou chvíli několik hlasů mezi sebou domlouvalo a nakonec vše utichlo. Znovu jsem pomalounku
polehounku vykoukl ze skrýše.
„Vypadá to, že to vzdali.“ vyhodnotil jsem situaci.
Keňa natáhl nohy kolem komína. „Uf, mám nohy jako z olova.“
Narovnal jsem se vedle něho. „Kudy teď?“ zeptal jsem se. „Nazpět přes střechu na půdu mě nedostaneš.“
Keňa mě zamyšleně pozoroval.
„To bylo šílené, lézt sem přes střechu. Jestli se odtud dostaneme zdraví, tak o tom nikomu nemůžeme vyprávět.“ pokračoval jsem.
„To víš, že nebudeme! Ale nejdříve se odtud ve zdraví musíme dostat.“
„Co tady tudy?“ ukázal jsem na zasklenou konstrukci kousek od nás. Sklo bylo z vnitřku ale tak zanešené
prachem, že nebylo přes ně vidět, kam bychom se tudy dostali.
„Kominíci na střechu lezou střešním oknem.“ řekl Keňa.
S kominíky jsem neměl žádné zkušenosti. Dokonce jsem pochyboval, jestli vůbec ještě existují. Pokud jsem si
vybavoval, v mém předchozím bydlišti byl snad jeden kominík na celé stotisícové město. Z devadesáti devíti
procent byly ve městě paneláky s dálkovým topením. Proto mi střešní okno, jako zařízení pro možnost vylezení
na střechu, nic neříkalo. Nicméně jsem se po něčem takovém začal rozhlížet.
Okno jsme našli na straně do ulice u dalšího komína asi tři metry od našeho stanoviště. Keňa opatrně vylezl na
chatrnou komínovou lávku. Prkna lávky pod jeho tíhou nepříjemně sténala.
„Bacha, moc to nedrží,“ polekal jsem se. „Raději z toho slez!“
Keňa se znovu sesunul na všechny čtyři a opatrně se po rukou a kolenou plazil k druhému komínu. Musel jsem
se moc přemoct, abych se vydal za ním.
Okno naštěstí nebylo z půdy zajištěno, takže se dalo otevřít. Po vratkém žebříku jsme slezli na půdu sousedního
domu. V tu chvíli jsem se rozklepal ještě víc. Zuby mi drkotaly, ruce a nohy se chvěly. Musel jsem se posadit na
cihelnou podlahu. Něco takového jsem v životě ještě nezažil.
„Co je?“ polekal se Keňa.
„Ne – ee – ee – evím.“ jektal jsem zuby.
„Co teď?“
„T – řeba t – o pře – eejde.“
Položil mi ruku na čelo. „Člověče, máš asi horečku! Musíme se dostat co nejrychleji odtud.“
Pomohl mi na nohy. Musel mě podpírat, asi bych se na nich neudržel. Dveře na schodiště naštěstí nebyly
zamčené. V domě bylo ticho, jako by tu nikdo nebydlel. Sešli jsme do přízemí. Pohyb mi udělal dobře. Třesavka
pomalu ustávala.
„Půjdeme přes dvorečky,“ rozhodl Keňa. „Na ulici by na nás mohli čekat.“
Bylo mi to jedno. Když jsme vyšli na dvůr a podíval jsem se nazpět na tu výšku, kterou jsme před chvíli zdolali,
udělalo se mi zase zle. Sešplhali jsme po kamenné zídce, vysoké jen necelé dva metry, do dalšího, níže položeného
dvoru. Znovu jsem se podíval na štítovou zeď domu číslo pět, kde jsme prožili takové nezvyklé dobrodružství a
křečovitě jsem sevřel Keňovo rameno. V otvoru po vypadnuté štítové zdi jsem uviděl tři tmavé postavy, které nás
mlčky pozorovaly.
„Teď už nás nedostanou,“ řekl Keňa. „Máme před nimi dostatečný náskok a tudy vede úniková cesta.“
Prošli jsme několika dalšími dvorečky a konečně vyšli několikapatrovým domem na rohu Horního a Dolní
náměstí mezi lidi. Proběhli jsme jednou z úzkých uliček k Rozdělovací třídě. Ještě jsem si stačil všimnout, že na
konci uličky byl na zdi křídou napsán další nápis K LENONOVI se šipkou, která ukazovala nazpět na náměstí. Za
půl hodiny jsme byli doma. Špinaví a unavení, já celkem v pořádku. Třesavka už dávno zmizla.
Keňa počkal na chodbě a já jsem mu přinesl Tajemství Velkého Vonta. Pak už jsem našim opatrně vylíčil, co
jsem dnes zažil a proč jsem špinavý jako čuně. Únik přes střechu jsem z vyprávění úplně vynechal. Maminka hned
všechno hodila do pračky a já jsem se hodil pod sprchu. Po koupeli jsem se už cítil úplně fit.
„Ale jinak je to tam parádní, tati,“ horoval jsem. „Úplně jako opravdová Stínadla. Rozdělovací třída s tramvají,
úzké křivolaké uličky, a ty divné nápisy na zdech! V takovém prostředí mít tak klubovnu. To by bylo něco!“
Robin se usmál. „Až se vrátíme z tábora, tak uvidíme, co se dá dělat. Jak to tak vypadá, tak si oddíl založíme i
tady.“
„Opravdu?“ nadšením mi zahořely oči.
„Opravdu. Maminka, ač nerada, s tím také souhlasí.“
„Jupííí!“ zajásal jsem. „A zítra bych se tam šel podívat znovu.“
„Na zítřek odpoledne si nic neplánuj!“ brzdila maminka moje nadšení. „Budeme muset ještě něco koupit do
bytu. Pomůžeš nám s nákupy.“
9
5. ANONYMNÍ LÍSTEK
Druhý den jsem se probudil čilý a zdravý. Křepce jsem vstal a zacvičil si. Trochu jsem cítil ze včerejška svaly,
ale do školy jsem šel už úplně fit. Když mě Keňa uviděl, přiřítil se ke mně.
„Jsi v pořádku? Je všechno oukej?“ zajímal se.
„Je to dobré. Jsem v oukeji!“ řehtal jsem se. Schválně jsem jeho oukej vylepšil.
Vypadalo to, že má radost. Byl jsem si jistý, že jsem získal kamaráda.
„Už jsi začal číst Tajemství Velkého Vonta?“ zeptal jsem se.
„Četl jsem dlouho do noci. Dočetl jsem, jak chtěli Dvorečáci a Bratrstvo Kočičí pracky podřezat strom gingo
ve svatyni Uctívačů ginga. Než je stačili Vontové přistihnout, tak přistihli naši mě, jak si svítím baterkou pod
peřinou a měl jsem po čtení. Knížku mi zabavili.“
„To jsi skoro v polovině, člověče! Do kolika jsi četl?“
„Skoro do jedné!“
„Pane jo…“ prohlásil jsem uznale.
„Jak to s tím stromem dopadne?“ zeptal se Keňa.
„To ti neprozradím.“
„Když mi to řekneš, tak ti zase já řeknu, kde roste gingo tady u nás ve městě.“
„Dostal jsi mě!“ vzdal jsem to. „Samozřejmě nepodřežou. Vontové je opravdu chytnou. A teď ty.“
„U budovy okresního soudu rostou dokonce dva stromy! Můžeme se tam jít odpoledne podívat.“
„To nepůjde. Naši mají nějaké nakupování. Musím jim dělat soumara. Jako nosiče.“ dodal jsem, když se Keňa
zatvářil nechápavě nad tím soumarem.
„Nevadí. Půjdeme tam zítra. Alespoň budu moci knížku dneska dočíst. Večer ti ji přinesu.“
„To nespěchá. Až ji dočteš, tak ji přineseš.“
Vešli jsme do třídy. Vzadu za lavicemi stála s Taranem trojice vécé kuřáků: Mesir, Ďuriš a Hink. Všichni byli
tak zabráni do rozhovoru, že si našeho příchodu nevšimli. Z jejich vzrušené gestikulace jsem měl dojem, že se
hádají. Když si nás všimli, přerušili debatu, jako když utne a posadili se do lavic.
Vyučování potom probíhalo bez zvláštních příhod. Dokonce ani Taran nevyrušoval. V poslední hodině ke mně
doputovala na kousku papíru napsaná zpráva hůlkovým písmem. Lístek nebyl podepsaný. NEVĚŘ KEŇOVI! JE
TO KŘIVÁK!
Po vyučování před školou jsem lístek ukázal Keňovi. Chvíli lístek zkoumal a potom prohlásil: „Blbost. Někdo
nás chce jenom rozhádat!“
„Nemáš tušení kdo?“ Upřeně jsem se mu díval do očí. Neuhnul.
„To nemám.“
Schoval jsem lístek do kapsy. Uvěřil jsem mu. „Uvidíme, co se z toho vyvrbí.“
„Opravdu dnes nemůžeš ven?“ zeptal se ještě.
„Ne. Jak znám máti, než oběhneme všechny obchody, bude večer. Až zítra.“
„Dobře. Tu knížku ti večer přinesu.“
„Obchody zavírají v šest. V sedm budeme už určitě doma.“
Rozešli jsme se. Zatímco já jen přešel ulici a byl jsem u našeho domu, Keňa bydlel dál na opačné straně někde
za školou.
Nakupování kupodivu proběhlo hladce. Bez běhání z jednoho obchodu do druhého. Proti očekávání jsme se
vrátili už v pět hodin. Mohl jsem jít ven, ale raději jsem zůstal doma, abych Keňu nepropásl. Čekal jsem marně.
Knížku mi nedonesl. Asi ji ještě nedočetl.
Ráno jsem ke škole dorazil v okamžiku, kdy školník odemykal školu. Keňa byl v chumlu žáků poblíž dveří.
Musel mě vidět, ale nepočkal na mne. Dohonil jsem ho až v šatně.
„Ještě jsem to nedočetl,“ řekl, jako by tušil, na co se ho chystám zeptat.
„Přece jsem ti řekl, že to nespěchá.“
„No jo, ale…“
Mávl jsem rukou. „Chtěl jsi mi dnes ukázat gingo.“ připomněl jsem mu.
„Dnes nemůžu zase já!“ řekl rychle. Znělo mi to jako odplata, že jsem s ním včera nikam nešel.
Překvapeně jsem se na něho podíval. Mohlo mu do toho přijít něco důležitého, jako mně včera. Přesto jsem
měl pocit, že se vymlouvá. Ale proč?
„Babička má narozeniny, rozumíš…“ dodal.
Ve třídě jsme každý sám zamířili ke své lavici.
„Kamarádi se nepohodli?“ zeptala se moje sousedka Lída.
„Jak jsi na to přišla?“ dělal jsem překvapeného.
„Mám přece oči, ne?“ řekla a pročísla si rukou svoje dlouhé světlé vlasy. Oči měla krásné, modré. Mlčel jsem.
Neměl jsem důvod to s ní probírat.
O přestávkách se mi Keňa začal vyhýbat. Buď někam ze třídy rychle zmizel, nebo se bavil s trojicí vécé kuřáků.
S Hinkem ostatně seděl v jedné lavici. Ze školy jsem šel sám. Odpoledne jsem nikam nešel. Čekal jsem, jestli se
Keňa neobjeví. Bylo už skoro sedm hodin a Keňa nikde. Konečně v sedm někdo zazvonil. Běžel jsem otevřít. Za
dveřmi stála Lída.
„Překvápko, co?“ usmála se na mě zářivě. Byla ostříhaná na kluka. V první chvíli jsem nedokázal posoudit, co
10
jí slušelo víc. Zdali dlouhé, nebo teď ty krátké vlasy.
„To tedy je!“ zmohl jsem se na chabou odpověď.
„Jsi první ze třídy, kdo to ví.“ Pohladila si ježka.
Netušil jsem, čím jsem si to zasloužil.
Objevila se za mnou maminka. „Kdo zvonil?“
„Spolužačka.“
„Tak ji pozvi dál.“
„Už končíme,“ odvrkl jsem a rozložil se ve dveřích. Neměl jsem nejmenší chuti Lídu dál pozvat. Maminka
s úsměvem zmizela v kuchyni. Lída se opírala o zábradlí na chodbě a poťouchle se na mne usmívala. Usilovně
jsem pátral po nějakém námětu ke konverzaci. Tahle situace byla pěkný trapas.
„Co Taran?“ řekl jsem konečně. „Jak to, že si na učitele tolik dovoluje. To byl vždycky takový?“
„Vždycky ne. Až do konce minulého roku s ním bylo všechno v pořádku. Se svou partou sice občas nějakou
lumpárnu vyvedli, ale proti tomu co předvádí letos, to byl jen takový odvárek. Na pololetí dostal dvojku z chování
a teď asi dostane trojku. A ještě ho přeřadí na jinou školu.“
„Vážně?“
„Jo.“
„Říkáš, že má partu. Já myslel, že s nikým nekamarádí.“
„Teď už ne, ale předtím byl s Mesirem, Ďurišem, Keňou a Hinkem jedna ruka.“
Podívejme se. Vécé kuřáci, Taran a Keňa jsou jedna parta. Nebo alespoň donedávna byli.
„Tak já už budu muset jít.“ řekla Lída, když viděla, že se k nám do bytu nevetře. Vlastně mě tím vysvobodila.
Keňa mi Tajemství Velkého Vonta večer opět nepřinesl. Že by anonym měl pravdu? Vypadalo to, že slibně
rozvíjející se přátelství je u konce.
6. DŮM ČÍSLO 5
Abych to vyřešil, chtěl jsem se Keni zeptat přímo, co se stalo, ale ten se mi opravdu začal vyhýbat. Kdykoliv
jsem se k němu přiblížil, byl někdo z jeho kamarádíčků poblíž a špicoval uši. Do konce týdne jsme už spolu
nepromluvili. Každý den jsem čekal, že se objeví s knížkou, ale marně. A tak jsem si zjistil, kde bydlí a dvakrát
jsem se u nich zastavil. Nikdy jsem ho ale doma nezastihl. Zmínil jsem se jeho rodičům, že mi Keňa má vrátit
knížku, vlastně jen takové listové vydání, ale o žádné knížce nevěděli. Ani název jim nic neříkal. Alespoň to tvrdili.
A přitom mi Keňa řekl, že mu ji hned první večer zabavili. Tak proč teď říkali, že o knize nic neví. Pokud si to
Keňa všechno nevymyslel. Začal jsem pochybovat, jestli vůbec má knihu doma. Nebo že se s ní něco stalo. Nedal
mi ale příležitost, se ho na to zeptat.
V pátek odpoledne se na víkend vrátil Brácha z internátu. Naši se, jako vždy po jeho příjezdu zajímali, co je
nového. Ale nového, jako vždy, nebylo nic. Zato já jsem měl novinek celou kopu. Nejvíc ho rozzlobilo, že Keňa
asi nechce Tajemství V. V. vrátit.
„Myslíš, že tu knížku stopil?“ uvažoval nahlas.
„Možné to je.“
„Tak si ho podáme!“ řekl znenadání.
„Třeba ji nikam nezašantročil a ještě ji vrátí.“ brzdil jsem ho.
„Uvidíme. A co ten barák, jak vás v něm ti zakuklenci prohnali? Do toho bych se chtěl podívat,“ řekl Brácha.
„Zítra dopoledne mám nějaké vyřizování poblíž náměstí, tak se tam podíváme,“ řekl otec, který zaslechl bráchovo přání. „K tomu domu se váže rodinné tajemství. Budete překvapeni. O jaké rodinné tajemství šlo, nechtěl
za žádnou cenu prozradit. Že až zítra. Nezbývalo, než se obrnit trpělivostí a vydržet do dalšího dne.
Když jsme druhý den dopoledne scházeli z Tabuláku k budově okresního soudu, svítilo nádherně sluníčko.
Ulice byly zality slunečními paprsky, ale několikapatrové budově soudu s okresní věznicí to na kráse moc nepřidalo. Budova byla šedivá, nevzhledná a naháněla hrůzu.
V zeleném pásu mezi vozovkou s chodníkem a samotnou budovou rostly dva mohutné stromy, které špičkou
svých korun téměř přesahovaly hřeben střechy. Vyvalovali jsme oči. Jínan dvoulaločný neboli gingo. Strom, který
sehrál v románech Jaroslav Foglara Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta zvláštní roli, stál teď přímo před
námi, a hned ve dvou exemplářích. Utrhli jsme si z nejnižší větve několik vějířovitých listů a schovali je do kapsy.
Robin se podíval netrpělivě na hodinky a řekl: „Pojďte, hoši, nemám moc času a chtěl bych vám ještě něco
povědět o tom domu v Panské ulici.“
Do Panské jsme dorazili za pár minut. Vysvětlil nám, že ulice dostala název Panská, protože jí v dávných
dobách projížděli šlechtici na Moravský sněm, který se nacházel v budově na náměstíčku, do kterého Panská vedla.
Ženy touto ulicí prý měly zakázáno chodit.
Robin se zastavil u domu číslo 5. Dům se mi zdál ještě ubožejší, než když jsem tady byl naposledy před několika dny. Ukázal jsem na křídou napsaný nápis Zde jsou Vontové – Uctívači ginga. Brácha na nápis kulil oči. Také
Robina nápis překvapil.
„Tak v tomto domě se začátkem tohoto století narodil můj otec a můj strýc. Dům jim ovšem nepatřil, byli tu
jen v podnájmu. Babička sloužila u nějakých lidí na Dolním náměstí a dědeček byl panský kočí. Moc informací
se o nich nedochovalo.“
11
Hleděli jsme na oprýskaný dům s neskrývaným zájmem. Netušil jsem, že někde tady má naše rodina své kořeny. Na překladu nad prkny zabedněným oknem byl v jakési cizí řeči vyryt nápis, kterého jsem si minule nestačil
všimnout. Snažil jsem se ho přeslabikovat. O Jhu Salvator qui cuncta regis morit…
„To je latinský nápis a znamená Ó Ježíši Spasiteli lidstva, který všechny věci řídíš…
„Ty umíš latinsky?“ podivili jsme se.
„To ne,“ zasmál se, „ale překlad nápisu jsem vyčetl v jedné publikaci o našem městě. Nápis je datován letopočtem 1499. A jak si můžete všimnout, číslice čtyři se tehdy psala jako horní polovina osmičky. Dům postupně
vlastnili různí řemeslníci, krejčí, zámečníci, ale latinský nápis na překladu nad oknem svědčí o tom, že tu sídlila
lékárna. A teď už musím jít. Nezapomeňte se vrátit včas k obědu.“
Chvíli jsme stáli před domem a uvažovali, jestli půjdeme dovnitř. Mně se moc nechtělo, ale Brácha se na to
přímo třásl. Pak jsem si všiml, že se na dolním konci ulice objevil můj spolužák Taran, a tak jsme prošli poničenými
domovními dveřmi do zatuchlé chodby. Schovali jsme se do místnosti po levé straně, odkud bylo vidět mezerami
mezi prkny na ulici.
Nečekali jsme dlouho. Taran došel až před vyvrácené dveře a opatrně nakoukl do chodby. Asi nás zahlédl,
když jsme se snažili nepozorovaně zmizet v domě. Chvíli zaváhal a potom opatrně vešel dovnitř. Vtiskli jsme se
do nejbližšího tmavého výklenku. Taran přešel kolem místnosti, ve které jsme byli ukryti, a pokračoval dál. Slyšeli
jsme, jak dorazil a konec chodby, potom byl slyšet rachot sypané sutě a nakonec z toho vyšel mlaskavý zvuk, jako
by někdo někomu vyťal políček.
„Au! Zlomíte mi ruku!“ uslyšeli jsme Taranův vyděšený hlas.
Tarana někdo přepadl.
Brácha zvedl ze země asi metr dlouhou dřevěnou tyč a vyřítil se z našeho úkrytu. Já za ním.
Na konci chodby jsme uviděli Tarana válejícího se na zemi v hromadě smetí a nad ním se skláněly dvě maskované postavy. Přesně takové, které nás minule s Keňou tady v domě honily. Tipoval jsem je tak na osmnáct až
dvacetileté výrostky. Mohl jsem se ale mýlit, protože černé kápi na jejich hlavách nám bránila v přesnějším odhadu.
Náš vpád je natolik překvapil, že pustili Tarana a ustoupili do hloubi domu. Taran toho využil a bleskurychle
k nám vystartoval. I přes přítmí v chodbě jsem si všiml, že má na levé tváři parádní otisk dlaně. Postavil se vedle
nás a bylo na něm vidět, že je odhodlán k boji. Byli jsme teď tři proti dvěma.
Oba maskovaní výrostci nás chvíli mlčky pozorovali a potom krůček po krůčku začali ustupovat chodbou
k otevřeným dveřím do dvora. Uvědomil jsem si, že minule byly dveře vzpříčené a nešly otevřít. Teď otevřené
byly. Jak jinak. Vždyť je otevřeli ti maskovaní rabiáti, když mě a Keňu hledali na dvoře.
Stáli jsme a čekali, co se bude dít. Nedělo se ale už nic a celé přepadení vyšumělo do ztracena. Maskovaní
útočníci obezřetně ustoupili až ke dveřím a beze slova jimi prošli na dvůr. Za chvíli nám zmizeli z dohledu.
„Co teď uděláme?“ zeptal jsem se.
„Tiše!“ okřikl mě Brácha. Kroky obou maskovaných k nám ze dvora ještě chvíli slabě doléhaly, až utichly
docela.
„Jsou pryč.“ řekl Taran.
„Vypadněme odtud,“ řekl Brácha a odhodil hůl na podlahu.
Vyšli jsme z přítmí starého domu do sluncem zalité ulice. Naproti v domě U Žida byla v okně rozložená stará
paní, která se nás okamžitě zeptala, kolik je hodin.
„Bude deset.“ odpověděl jí Brácha.
„Pojďme odsud,“ tahal jsem ho za ruku, „nebo se nás bude donekonečna vyptávat na všelijaké blbosti. To je ta
paní, jak jsem ti o ní vyprávěl. Má to v hlavě už všechno popletené.“
Rozběhli jsme se dolů ulicí. Stará paní za námi ještě cosi volala, ale to jsme jí už nerozuměli. Proběhli jsme
podloubím rohového domu na Dolní náměstí a teprve tady jsme se zastavili.
„Zachránili jste mě před výpraskem.“ řekl Taran. „Zvu vás na pivo.“
„My pivo nepijeme,“ řekl jsem.
„Tak na kofolu.“
„Kofolu neodmítneme,“ řekl Brácha.
„Pojďme k Dejmalovi,“ navrhl Taran. Na můj tázavý pohled doplnil: „To je zdejší vyhlášená cukrárna.“
„Co jsi v tom baráku vlastně hledal?“ zajímal se Brácha cestou.
„Vlastně nic. Viděl jsem vás, jak jdete dovnitř, a tak jsem chtěl zjistit, co tam hledáte vy.“
12
Zasmáli jsme se. „To je sranda,“ řekl jsem, „my jsme se tam schovali vlastně před tebou.“
„Nemáš tušení, kdo byli ti dva habáni?“ zeptal se ho Brácha.
„Asi ti Uctívači ginga,“ řekl Taran nejistě. „Už jsem o nich ledacos slyšel, ale setkal jsem se s nimi dnes poprvé.
V první chvíli jsem myslel, že jste to vy dva.“
„Minule jsme tady byli s Keňou,“ řekl jsem, „a málem nás dostali. Byli čtyři. Pěkně nás vystrašili.“
Taran na to neřekl nic.
„To ti udělali oni?“ ukázal jsem mu na tvář.
Ucukl, jako bych se mu dotkl bolavého místa. „Oni ne. Tahle facka je staršího data.“ Dál to nerozvíjel.
U Dejmala bylo nabito, ale po chvíli se v rohu cukrárny uvolnilo místo. Okamžitě jsme je obsadili. Taran nám
objednal kofolu a čtyři zákusky.
„Co blázníš!“ bránili jsme se. „Vždyť tě to přijde na pěkné prachy.“
„Klídek,“ řekl, „o prachy nejde. Těch mám dost.“ Z kapsy vytáhl peněženku a zamával nám před očima vějířem
sedmi zelených stokorun.
7. TARAN SVĚŘUJE SVÉ TAJEMSTVÍ
„Kdes je sebral?“ zajímali jsme se, když jsme se vzpamatovali z překvapení. „Snad nám nechceš tvrdit, že ti
vaši dávají tak velké kapesné.“
„Kapesné to není,“ řekl Taran.
„Tak jaks k nim přišel?“ dotíral na něho i Brácha.
„To je tak neuvěřitelná příhoda, že byste mi stejně nevěřili.“ odvětil Taran. „Ale je to v pohodě. Klidně se do
nich dejte,“ kývl hlavou na zákusky.
„Počkej, není to nějaká levárna?“ zajímal se Brácha. „Že ty jsi je někomu šlohnul!“
„Jak jsi na to přišel?“
„No – já nevím. Jen mě to tak napadlo. Takových peněz.“
Taran se spokojeně zakousl do zákusku. „Řeknu vám to,“ řekl plnou pusou, „ale pod podmínkou, že se nikdo
nic nedoví.“
Naši zvědavost uměl navnadit, jen co je pravda.
„Na nás se můžeš spolehnout.“ řekl Brácha za oba.
„Čestné slovo?“
„Čestné slovo!“
„Ruku na to!“ napřáhl pravici přes stůl k Bráchovi. Ten ji přijal. Potom i já.
„Neřekl bych to nikomu, ale když jste mi dnes pomohli, tak vám to řeknu. Tak si ty zákusky, sakra, vezměte.“
„Tak jo…“ Zakousli jsme se s Bráchou každý do jednoho větrníku.
„Naši se před rokem rozváděli. Dost mě to vzalo, protože se otec od nás odstěhoval hned, jak podal návrh na
rozvod. Po jeho odchodu si máti začala domů vodit chlapy. Asi z pomstychtivosti. Co já vím. Vůbec se mi to
nelíbilo a začal jsem z toho trojčit. Proto ty průšvihy ve škole.“
Vzpomněl jsem, že mi moje sousedka Lída říkala, že se Taran asi před rokem z nějakých příčin hrozně změnil.
Tak tohle byla ta příčina. Zakousl jsem se do druhého zákusku.
Taran pokračoval. „Asi před čtrnácti dny si mamka domů přivedla nemožného chlapa. Byl mi už od pohledu
odporný. Když byli v ložnici, šlohnul jsem mu z peněženky, kterou měl v kabátě na věšáku v předsíni, tři stovky.
Před večerem odešel a ztrátu nezpozoroval.“
„Ty bláho…“ řekl na to Brácha.
„Když se u nás po pár dnech znovu objevil, čekal jsem, že na mě vyjede, jestli na to přišel. Ale neříkal nic.
Takže nepřišel. Tak jsem mu hadry prošacoval znovu a šlohnul jsem mu sedm stovek. Pak jsem mu ještě vyhodil
kalhoty oknem na ulici.“
„Ty jsi blázen…“ vydechl jsem. „Co bylo pak?“
Taran se dotkl prostředníkem levé ruky své tváře. „To mám od něho. Řádil jako pominutý. Ta první facka byla
hrozná, nečekaná. Začali jsme se postrkovat. Schytal jsem několik ran, ale jednu jsem mu také ubalil.“
„Ty bláho…“ řekl na to Brácha znovu.
A já na to: „Ty jsi sebevrah!“
„To ho rozlítilo ještě víc. Máti mě začala bránit a do krve se s ním pohádala. Ty prachy jsem mu nepřiznal.
Musel jsem mu ale dojít pro kalhoty, a tak jsem mu je alespoň roztrhl v rozkroku. Hrozně zuřil. V baráku z toho
bylo pozdvižení. Nakonec si oblekl kaťata a s roztrženým rozkrokem odkráčel. Věřím, že se už neukáže.“ Zasmál
se vítězoslavně a upil několik doušků kofoly.
Polknul jsem poslední sousto ze čtvrtého zákusku. Díval jsem se vyvalenýma očima na Tarana a nevěděl, co
na to říct.
„Nebojíš se, že na tebe poštve policajty?“
„Těžko. Je totiž ženatý.“
„Jak to víš?“
„Přece jsem viděl jeho občanku.“
Znovu upil limonádu a potom se obrátil přímo na mě. „Když už jsem se tak rozkecal, tak ti ještě něco řeknu.
Půjčil jsi Keňovi knížku, že?“
13
„Jak to víš? On ti to řekl?“
„Řekl, neřekl. Knížka je teď u mě.“
„On ti ji půjčil?“
„Půjčil, nepůjčil.“
„Mluv přece rozumně. Tak jak je to?“ zeptal se Brácha.
„Keňa je křivák. Už jsem tě před ním varoval.“
„Ano? A kdy?“
„Poslal jsem ti ve třídě lístek.“
Ano. Před několika dny během vyučovaní, ke mně doputoval nepodepsaný lístek: NEVĚŘ KEŇOVI. JE TO
KŘIVÁK.
„Tak to jsi psal ty?“
„Ano.“
„A jaký jsi k tomu měl důvod?“
„Keňa je velký kamarád s Mesirem, Ďurišem a Hinkem. A ti se na tebe chystají.“
„Kdo to je?“ zeptal se Brácha.
„Vécé vypalovači zobáků,“ řekl jsem.
Taran se na mě zmateně podíval.
„Tajní záchodoví kuřáci,“ přeložil jsem to.
„Keňa tě má nalákat někam na odlehlé místo pod příslibem vrácení knížky a tam si tě chtějí podat. Jenže nemají
tušení, že jsem jim mezitím knížku vyfoukl.“
Tvářil jsem se asi všelijak, protože se zeptal: „Ty mi nevěříš, že?“
„Já nevím…“ řekl jsem nejistě.
„Uvěříš. Knížka se jmenuje Tajemství Velkého Vonta a je napsaná na stroji na volných listech. Dnes večer ti ji
přinesu.“
„A proč mu chtějí namlátit?“ zajímal se Brácha.
Taran pokrčil rameny. „Jen tak. Zaškatulkovali si ho jako šprta. A šprti se mají ničit.“
Dopili jsme svoje limonády. „Chcete ještě jednu?“ nabízel se Taran.
S díky jsme odmítli. Taran zaplatil za zákusky a limonády skoro osmdesát kaček a šli jsme domů. Cestou nám
znovu připomněl slib o mlčenlivosti na všechno, co jsme se od něho dověděli.
Hned po obědě zazvonil u dveří bytu zvonek. Šel jsem otevřít. Byl to Taran a v ruce držel Tajemství Velkého
Vonta.
„Dej si na ně pozor!“ varoval mě ještě jednou před vécé kuřáky a odkráčel.
*
V pondělí ráno jsem hned u baráku natrefil na Keňu. Dělal, jako že zrovna jde kolem, ale moc dobře jsem
věděl, že tu na mě čekal. Když mě jako uviděl, zastavil se a počkal, až ho dojdu. Vůbec se nesnažil přede mnou
zmizet jako několikrát minule. Byl jsem zvědav, s čím se vytasí.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj, už jsi dočetl Tajemství?“ zeptal jsem se.
„Dočetl, ale něco se stalo.“
„Jo? A co?“
„Knížka zmizela.“
„Ano? A jak to?“
„Sebral mi ji můj starší brácha.“
„Kvůli tomu ses mi poslední dobou pořád vyhýbal?“
„Hm.“
„A vrátí ti ji?“
„Tvrdí, že ji už nemá.“
„Tak kdo ji, hernajs, má?“ zvýšil jsem trochu hlas, jako bych se zlobil.
„Prý mu ji vzal v práci jeden jeho kamarád. Nějaký Fanfara, nebo tak nějak se jmenuje. Bydlí v ulici Na Hradě.“
„Proč to tahal k sobě do práce?“
„Co já vím? Asi se chtěl s knížkou vytahovat.“
Došli jsme ke škole. Už se začínalo pouštět dovnitř. Nenápadně jsem se rozhlédl, zdali nejsou vécé kuřáci
někde poblíž. Žádného jsem neviděl.
„Tak co s tím provedeš?“ zeptal jsem se.
„Zajdu za ním dnes odpoledne. Brácha tvrdil, že mi ji Fanfara vrátí, když si pro ni k němu přijdu. Mohl bys jít
se mnou, jestli chceš.“ Keňa lhal tak přesvědčivě, že bych mu na ty jeho řeči určitě naletěl, kdyby mě Taran
nevaroval.
„To bych mohl,“ přijal jsem jeho hru.
Prošli jsme hlavním vchodem do školy a zamířili k šatnám.
„Tak já se pro tebe odpoledne zastavím,“ řekl Keňa.
„To nepůjde. Musím jít s maminkou něco vyřídit do města. Ve čtyři hodiny. Ale potom – tak v pět – bychom
se mohli sejít na Horním náměstí u Caesarovy kašny a za tím Fanfarou zajít.“
Když jsme došli k šatně, vycházeli z ní zrovna všichni tři vécé kuřáci. Pozdravili jsme se rozpačitým „Ahoj!“
14
a Keňa se tvářil, jako by je ani neznal. Musel jsem uznat, že je dokonalý herec.
Po vyučování jsem se vším svěřil mamince a zařekl jsem ji, že nesmí nikomu otevřít, protože vlastně nebudeme
jako doma. Asi tak o půl páté jsem měl cukání zaběhnout do Pevnosti a zpovzdálí sledovat Keňu s vécé kuřáky,
jak na mě marně čekají. Nikam jsem ale nešel. Raději jsem přemýšlel nad výmluvou, kterou mu zítra nakukám.
Keňa na mě ráno zase čekal, jak jsem předpokládal. Než stačil cokoliv říct, uhodil jsem na něho, zdali má
knihu.
„Nemám, Fanfara nebyl doma.“
„To je smůla. A mě to včera nevyšlo. To jednání se protáhlo až skoro do půl sedmé. A pak už jsem ke kašně
nešel. Určitě jsi byl už pryč.“
„Tak tam můžeme jít dnes. Přes bráchu jsem Fanfarovi vzkázal, aby na nás počkal, nebo aby knížku nechal u
svých rodičů, když by musel někam odejít.“
Zatvářil jsem se nešťastně. „Dnes to nepůjde.“
„Tak zítra.“
„Co kdybys tam šel dnes sám?“ navrhl jsem mu, ale kroutil se. Moc dával najevo, že mě chce mít za každou
cenu s sebou. Nemohl samozřejmě tušit, že já o jeho proradnosti vím. „Nakonec, knížka se ztratila tobě, takže ty
bys ji měl teďka najít a už mi ji konečně.“ řekl jsem trochu ironicky.
Nakonec prohlásil: „Dobře, tak já tam zajdu sám.“
V duchu jsem se chechtal. Byl jsem zvědavý, s čím se zítra vytasí. S jakou výmluvou, proč zase knížku nemá.
Řekl jsem to doma našim.
„Jak dlouho ho chceš vodit za nos?“ zajímal se Robin.
Pokrčil jsem rameny. „Co já vím? Ještě pár dní ho potrápím a teprve pak mu řeknu, ať si zbytečně nehoní triko,
protože knížku mám už dávno doma.“ Ale ani po pár dnech jsem mu to neřekl a nechával jsem ho pořád v nejistotě.
Pouze jsem mu řekl, že dokud knížku nedonese, tak se s ním nemám o čem bavit.
Koncem týdne jsem se dověděl, že už přišlo na školu z Karviné moje vysvědčení. Vysvědčení mi vystavili na
mé bývalé škole proto, že za poslední měsíc školního roku, který zbývá do prázdnin, jsem nemohl být zdejší školou
klasifikován.
Poslední vyučovací týden mě Keňa a vécé kuřáci nechali na pokoji. Už se zřejmě viděli na prázdninách. Celá
naše rodina hned začátkem července odjela na tábor do Beskyd s karvinským turistickým oddílem a já jsem na
celý měsíc hodil problémy s Keňou a vécé kuřáky za hlavu.
*
Tábor se vydařil. Závěr byl ale hodně smutný. Definitivně jsme se loučili s karvinským oddílem a bylo nám
z toho smutno. Všichni jsme byli naměkko. Název letošního tábora byl všemi schválen jako Tábor loučení a vystihoval tak náladu nás všech.
Po návratu z tábora jsem se pár dní necítil moc dobře. Tolik dobrých kamarádů jsem tam zanechal a tady
nemám ani jednoho!
„Však je budeš mít i tady,“ utěšoval mě Robin. „Dojednal jsem s tělovýchovnou jednotou Slavoj Zora, že u
nich můžeme založit turistický oddíl.“
Trochu jsem ožil. „Vážně? A myslíš, že budeme mít také tak dobrý oddíl jako v Karviné?“
„Určitě. Už mám dokonce domluveno, že začneme v pátek 9. září. Během prvního školního týdne uděláme ve
vaší škole nábor. A uvidíš, že se nám to za pár týdnů pěkně rozběhne.“
Tvářil jsem se trochu nejistě.
„A teď všichni skočíme na kola a zajedeme se vykoupat na Poděbrady.“ rozhodl Robin.
Jeli jsme všichni čtyři. Poděbrady se říkalo velkému rybníku kousek za městem. Kdysi se tu těžil štěrk a po
ukončení těžby tu zůstal rybník s ostrůvkem uprostřed. Docela se nám tu líbilo. Do konce prázdnin jsme sem
potom s Bráchou jezdili skoro každý den. Několikrát jsem tu potkal i svoji spolužačku Lídu, ale vždy jsem se jí
stačil nepozorovaně vyhnout. A tak pomalu ale jistě plynul čas a i prázdniny nakonec skončily.
8. ODDÍL ZAHAJUJE
V prvním týdnu po zahájení nového školního roku jsem ve třídě rozjel náborovou akci do našeho nového
turistického oddílu. O přestávkách jsem ukazoval svůj tábornický deník - pracák, jak jsme sešitu velikosti A5
říkali, a také jsem jim předvedl jednu tlustou knihu, poslední kroniku karvinského oddílu s množstvím fotografií
z oddílové činnosti. Kronika a moje oddílové věci vzbudily u spolužáků poměrně velký zájem. Všichni si je prohlíželi, jenom Keňa s vécé kuřáky předstírali, že o věc nemají zájem. Do konce vyučování se mi přihlásilo devět
spolužáků a slíbili, že v pátek na první schůzku určitě přijdou.
Dokonce se do oddílu s rozzářenýma očima hlásila, podle zavedené praxe pionýrských smíšených oddílů, i
moje sousedka z lavice Lída. No ano, zase jsem s ní seděl. I když jsem měl snahu posadit se k některému spolužákovi, ale volné místo zbylo jenom to moje vedle Lídy. Bylo to divné, protože se uvolnilo místo po Taranovi, který
přešel na Dvořákovu školu. Pak jsem si vzpomněl, že naši třídu opustil cikán Horvát, který několikrát propadl a
ukončil svoji školní docházku v sedmé třídě. Lavice, která zůstala po odchodu Tarana a Horváta, skončila neobsazená u zdi na konci třídy jako příležitostný odkládací nebo květinový stolek.
„Kočky nebereme!“ prohlásil jsem zaklínací formulku ještě z dob karvinského oddílu. Byl to název nějakého
českého filmu a my jsme ho s úspěchem používali na odehnání případných zájemkyň o vstup do oddílu.
15
Trochu ji to nadzvedlo. Nevěděla, jestli má být potěšena tím, že je kočka, nebo naštvaná, že jsem ji odmítl.
Nakonec si pohrdavě odfrkla a radostné ohníčky jí v očích pohasly. Odvrátila se ode mne a do konce vyučování
se se mnou nebavila. Nic jsem si z toho nedělal.
„Jak ti jde nábor?“ uvítal mě Robin, který byl dnes z práce doma mimořádně dřív než já a maminka.
„Hlásí se devět kluků z naší třídy, ale myslím si, že jich přijde tak pět. A i to by byl úspěch.“
„Zrovna teď jsem se vrátil ze školy na Dvořákově ulici. Vzal jsem si na to volno, proto jsem už doma.“ řekl
Robin.
„A jak to dopadlo?“
„No, ředitelka mi umožnila promluvit si s žáky šestých tříd. Všichni projevovali zájem, ale kolik jich přijde, to
také nevím. Máme v pátek sraz u letadla. Je to hned vedle stadionu Zory.“
Letadlo bylo vyřazené sovětské dopravní TU 104, které bylo po částech dovezeno a smontováno na prostranství
mezi městským koupalištěm a fotbalovým stadionem.
Ve čtvrtek jsem o velké přestávce na chodbě školy potkal páťáka Takéna. Byl to první žák, se kterým jsem
tehdy mluvil při svém nástupu do školy. Nedalo mi to a také jsem mu řekl o našem oddílu. V první chvíli myslel,
že to je na něho nachystaná nějaká bouda končící výpraskem. Když jsem mu ale ukázal fotky z naší činnosti, zdálo
se, že zabral. Pak slíbil, že když ho maminka pustí, tak přijde.
V pátek na konci vyučování jsem všech devět spolužáků zapřísahal, aby určitě přišli. Chvíli jsem váhal, jestli
bych si s nimi neměl dát sraz také u letadla, ale potom jsem raději navrhl sraz ve tři hodiny u školy. Před poslední
hodinou jsem zaskočil za Takénem, abych zjistil, jak dopadl doma.
K mé radosti řekl: „Přijdu. A přivedu ještě celou svoji partu.“
„Vy máte partu?“ zajímal jsem se. „A kolik vás je?“
„Se mnou pět.“ řekl Takén.
Rychle jsem počítal. Takén a jeho parta – pět. Nás kdyby přišlo také tolik, tak to by nás bylo deset. Někoho
přivede i Robin, tak to by nás mohlo být patnáct. Jestli mé počty vyjdou, tak by to na začátek mohlo být skvělé.
Pevně jsem věřil, že jestli kluci přijdou, tak oddíl stoprocentně rozjedeme.
O půl třetí oba moji rodiče vyrazili směrem k letadlu a já zatím nenápadně nahlížel oknem na vchod do školy,
jestli tam už na mě nečeká dav zájemců. Zatím tam nikdo nebyl. Ve tři čtvrtě na tři jsem to už nevydržel a šel před
školu. Takén a jeho parta se přiřítili za pět minut tři. Byli jenom čtyři, ne pět, jak sliboval Takén, ale i tak to
vypadalo nadějně. Ti tři se jmenovali Honza, Miro a Míša. Protože jsem chtěl hned od začátku zavést naše oddílové
zvyky, podal jsem si s každým ruku. Přijali ji, i když se tvářili všelijak.
Přesně ve tři hodiny se blížila ke škole polovina vécé kuřáků. Ďuriš s Hinkem. Myslel jsem, že kolem nás jen
projdou, ale to jsem se splet. Zamířili přímo ke mně.
„Můžeme jít s vámi?“ zeptal se Hinek.
Vyrazilo mi to dech. Očekával jsem z naší třídy kohokoliv, jenom vécé kuřáky ne.
„Přijde i Mesir?“ zeptal jsem se na jejich vůdce.
„Ten ne.“ řekl Ďuriš. „Tohle je naše soukromá akce.“
Chvíli jsem uvažoval, jestli je mám odmítnout. V našem karvinském oddíle platil tvrdý zákon, že v oddíle se
nekouří. A ten bude vyhlášen i zde. A tihle ptáčci jsou přece chronicky známí na celé škole jako vécé kuřáci. Pak
mě napadlo, že by se jim kouření snad dalo rozmluvit a kdyby se to nepovedlo, tak je můžeme později kdykoliv
vyzvat, aby z oddílu odešli.
„Tak dobře.“ řekl jsem.
Od školy bylo vidět na domovní dveře našeho baráku. Z domu vyšel náš spolužák Kurka a rozběhl se k nám.
„Ani jsem si nevšiml, že už je tolik hodin. Kdybych vás nezahlédl z okna, tak bych vás prošvihl.“ řekl na
omluvu.
Ještě že se podíval, pomyslel jsem si.
Z kluků z naší třídy jsem byl zklamaný. Čekali jsme až do čtvrt na čtyři, ale z těch devíti stoprocentně jistých
nepřišel ani jeden. No – i osm, od kterých jsem to nečekal, není na poprvé zas tak málo. Třeba bude mít Robin se
svým náborem větší štěstí.
Zamířili jsme směrem do vnitřního města. Cestou se mě páťáci ptali, co jako budeme dělat a já jsem se jim
snažil co nejsrozumitelněji podat informaci o činnosti turistických oddílů mládeže. Ďuriš s Hinkem jenom poslouchali a na nic se nevyptávali.
Kolem zimního stadionu jsme zabočili k letadlu. Už z dálky jsem viděl, že pod křídlem letadla stojí s Robinem
a Sašou jenom tři chlapci. V jednom z nich jsem poznal Tarana. Robinova agitace na Dvořačce nedopadla také
nijak skvěle. Jak jsem se vzápětí dověděl, z této školy přišel jenom Taran. Zbývající dva chlapci byli synové dvou
Robinových kolegů z práce.
Robin i Lexa si se všemi podali ruku. Kluci z toho byli trochu rozpačití a nejistě se usmívali. Robin se podíval
na hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři.
„Myslím, že už nebudeme čekat,“ rozhodl.
Od letadla jsme přešli asi sto metrů k budově kuželny, která patřila TJ Slavoj Zora. Se správcem kuželny bylo
na sto procent dohodnuto, že v zasedací místnosti budeme mít dnes první schůzku. A jak už to bývá, nikdy všechno
neproběhne podle dohodnutého plánu. Už hned na začátku nepřišli kluci z naší třídy, kteří mi to slíbili, z Dvořačky
přišel jenom jeden, a teď se správce kuželny náramně divil, co tu vlastně chceme, když jsme prý měli přijít až
koncem září.
16
„Do zasedačky dnes nemůžete. Tam mají
schůzi protifašističtí bojovníci. Kam já bych
vás jenom dal?“ mnul si zadumaně bradu. „Přijde vás ještě víc?“ obrátil se na Robina.
„Ne. Jsme komplet.“
„Tak to byste mohli jít do kabiny číslo deset. Využívají ji rozhodčí, ale dnes žádné zápasy nejsou, takže je prázdná.“ Podal Robinovi
klíče. „Budete si s ní muset vystačit.“
Místnost číslo deset byla dlouhá asi sedm
metrů a široká pět. Uprostřed byl dlouhý stůl a kolem něho židle. U stěn stály prázdné dřevěné regály a proti
dveřím bylo okno.
Kluci se usadili na židle, při čemž došlo ke strkanici velcí s malými. Bylo to zbytečné, protože židlí bylo dost.
Posadili jsme se všichni. Když jsme se jakž takž utišili, promluvil Robin:
„Vítám vás, chlapci, na první schůzce turistického oddílu mládeže při Tělovýchovné jednotě Slavoj Zora Olomouc. Mně budete oslovovat Robine, moji manželku Lexo – a Pepu,“ ukázal na mne, „kterého většina z vás zná
ze školy, Gery. Všichni se navzájem budeme oslovovat buď křestním jménem, nebo přezdívkou, kterou už buď
máte, nebo ji později přijmete. Musíte s ní ale souhlasit. V našem oddíle si všichni navzájem tykáme. To znamená,
že i vy budete tykat nám. Z počátku se vám to možná bude zdát divné, ale určitě si na to brzy zvyknete.“
Zmínka o tykání členů oddílu s jeho vedením způsobila mezi kluky rozruch, ale Robin si ho nevšímal a pokračoval:
„Název našeho oddílu je Olomoucká trojka. Později sami přijdete na to proč zrovna tento název. Scházet se
budeme každý pátek odpoledne ve čtyři hodiny zde u kuželny, dokud si neseženeme klubovnu, která bude patřit
pouze nám. A abych dlouho neřečnil a tím vás hned zkraje neotrávil, zahrajeme si teď pár her, které možná některé
znáte, ale spíš asi ne. První hra se jmenuje Na jelena.“
Pravidla hry Na jelena (Miloš Zapletal: Hry v klubovně): Jednomu hráči zavážeme šátkem oči, to bude lovec.
Ostatní představují jeleny. Lovec se na začátku postaví na jeden konec velkého stolu (pokud jsou stoly malé, tak
dva tři přistavíme k sobě), jeleni na opačnou stranu a na signál začne honička. Lovec se má co nejrychleji dotknout
rukou některého jelena a předat mu tak svou úlohu. Všichni musí mít stále jednu ruku na stole. Lovec má nevýhodu,
nevidí, ale stůl ho spolehlivě vede. Jeleni sice nemají zavázané oči, je jich však víc a pletou se vzájemně pod nohy,
zvlášť když lovec znenadání změní směr. Dovoleny jsou i úniky pod stolem a přes stolní desku, ale nesmí být
porušeno pravidlo, které přikazuje, aby se hráč stále dotýkal stolu.
Všichni jsme při hře pekelně řádili, až jsem měl obavy, že na nás někdo přijde. Nepřišel. Kuželky nahoře v sále
dělaly ještě větší rambajs než my tady dole v šatně. Nakonec jsme hru museli ukončit, i když se většina kluků
dožadovala pokračování. Tak je hra chytla.
„V nejlepším přestat,“ řekl Robin, „však si ji zahrajeme i příště. A teď k další hře. Jmenuje se foukanda a byla
vymyšlena spisovatelem Jaroslavem Foglarem v jeho oddíle Hoši od Bobří řeky.
Pravidla hry Foukanda: Po každé straně stolu usedne stejný počet hráčů (dva i tři) a doprostřed stolu položíte
pingpongový míček. Nemáte-li jej, poslouží i malá papírová kulička (ping-pongový míček je ovšem lepší). Na dané
znamení začnou všichni hráči do míčku foukat a snaží se, aby míček spadl na soupeřově straně ze stolu nebo aby
se na této straně stolu dotkl tváře některého z hráčů. To se lehko stane, protože při foukání mají všichni hráči
hlavy až u okraje stolu. Strana, které míček spadl se stolu nebo se dotkl něčí tváře, dostala gól. Není přípustné
pokládat při hře ruce na stůl. Hraje se buď po předem smluvenou dobu (nejdéle 10 minut, protože foukání za chvíli
velmi unaví), nebo na pořadí gólů: poslední je strana, která obdrží první gól, předposlední ta, která obdrží druhý
gól, za ní je strana s gólem číslo tři a vítězí strana, která zůstává jako poslední bez gólu.
Posadili jsme se celkem náhodně kolem stolu a začali foukat. Protože jsem foukandu znal z karvinského oddílu,
kde jsme ji hojně hráli, šetřil jsem si dech. Páťáci ale foukali jako o život a za chvíli byli z foukání grogy. Ale i
tato hra chytla. Po očku jsem pozoroval svoje spolužáky a byl jsem příjemně překvapený jejich zápalem. Začínal
jsem věřit, že máme vyhráno, že dnes, v pátek 9. září, byly položeny základy nového turistického oddílu.
Potom jsme skládali rozstříhanou pohlednici na čas, nejlepší byl Hinek, a jako poslední hru jsme si zahráli
Foglarovu cinkačku. Z toho, co jsme dnes hráli, zaujala nejvíce.
Pravidla hry Cinkačka: Hrajeme u stolu a potřebujeme jen jednu malou kovovou minci, ba dokonce stačí i
obyčejný knoflík. Hrají spolu dvě mužstva, která by měla mít nejméně po čtyřech členech, ale zúčastní se třeba i
dvacet lidí. (Při větším počtu je mincí ve hře více, dvě až tři.)
Hráči jednoho družstva sedí kolem stolu, hráči druhého družstva stojí za nimi. Družstvo, které sedí, má peníz
a tajně (pod stolem) si jej členové družstva předávají. Na znamení, které dává vedoucí: „Ruce nahoru“, všichni
zvednou zaťaté ruce nad hlavu. Na další povel „Ruce na stůl!“ položí všichni hráči hlučně ruce dlaněmi dolů na
okraj stolu, a to pokud možno tak opatrně, ale rychle a dovedně, aby peníz ukrytý v dlani jednoho z nich ani trochu
necinkl o stůl. (Hráč jej musí mít v dlani, nesmí si jej schovat do kapsy nebo položit tajně vedle sebe na lavici a
podobně.)
Když tedy družstvo udeřilo dlaněmi o stůl, nechá je tam nehybně ležet. Druhé družstvo musí uhodnout, který z
hráčů má minci pod dlaní. Hráči se dohadují, jejich mluvčí vyslechne názory svých spoluhráčů, přidá i to, co sám
zpozoroval, a označí v protivníkově řadě hráče, o němž se jeho mužstvo domnívá, že peníz má: Usuzuje se buď
17
podle zřetelného cinknutí při dopadu dlaní na stůl, nebo podle chování majitele mince, rozpaků, nejistého úsměvu,
červenání, podle neklidného držení dlaní na stole atd.
Byla-li správně označena ruka s mincí, obdrží tipující strana 2 body. Je-li označen hráč s mincí, ale má ji ve
druhé ruce, dostávají tipující jen 1 bod. A když hráč s mincí není odhalen vůbec (tipuje se jen jednou!), nedostává
tipující družstvo nic. Pak se úlohy vymění. Strana, která předtím minci schovávala, ji nyní předá druhému družstvu
a sama teď pozoruje a tipuje.
Domluvte se předem, na kolik kol budete hrát. Body ze všech kol sčítejte. Zvítězí samozřejmě družstvo, které
má víc bodů.
Během her si Lexa zapsala do zápisníku jména všech kluků a jejich adresy. Byl to od ní dobrý nápad, protože
tím nikoho dlouho neodváděla od programu a hra měla pořád nerušený spád. Každému přitom dala přihlášku do
oddílu, kterou musí doma nechat podepsat rodiče.
Robin potom každému dal nulté číslo oddílového časopisu, který jsme vydávali v karvinském oddíle. Jmenoval
se TTT (Trojka, Turistika, Táboření), zkráceně Třítéčko2). Přitom slíbil, že stejný časopis budeme vydávat i v našem olomouckém oddíle. Nulté Třítéčko obsahovalo všechny základní informace o programu a cílech oddílu
(hlavně pro rodiče) a také i zábavnou část v podobě povídek E. T. Setona Stoupání na horu a Jaroslava Foglara
Váhy života a smrti. Na posledních čtyřech stránkách byly překresleny první čtyři příběhy Rychlých šípů o založení
jejich klubu.
Domů na Tabulák, kde většina z nás bydlela, jsme šli společně v jednom chumlu. Kromě našich. Ti ještě něco
museli na Zoře vyřizovat. Kluci se mě vyptávali na mou činnost v Karvinské trojce, někteří se ptali na spisovatele
Jaroslava Foglara a byli překvapeni, když jsem se pochlubil, že si s ním Robin už někdy od roku 1965 pravidelně
dopisuje.
Doma jsem našel na stole lístek od Bráchy, který se vrátil na víkend z internátu. Oznamoval, že šel hrát pingpong do nějaké sokolovny v Neředíně a že se vrátí až kolem deváté večer. A to bylo kolem zahájení činnosti našeho
oddílu ten den už všechno.
9. ODDÍL SE ROZJÍŽDÍ
Zpráva o zahajovací schůzce našeho oddílu se přes sobotu a neděli rozkřikla. Poznal jsem to podle toho, že za
mnou během pondělních přestávek přišlo několik kluků, dokonce i z vedlejší třídy, jestli by se k nám nemohli také
přihlásit. Dokonce i Mesir, vůdce vécé kuřáků, projevil o oddíl zájem. Asi byl Hinkem a Ďurišem o všem, co jsme
na schůzce dělali a ještě dělat budeme, podrobně informován.
Keňa kolem mě několik dní marně kroužil a snažil se na sebe upoutat mou pozornost, ale já jsem předstíral, že
nemám zájem. O přestávkách jsem se mu vyhýbal, jak to jen šlo a když jsem šel ze školy domů a viděl, že jde za
mnou, tak jsem dělal, jako že o něm nevím a přidal jsem do kroku. V baráku jsem zmizel dřív, než mě mohl
dostihnout. Na jakákoliv jeho vzkazy jsem nereagoval, i když jsem tušil, že se chce zase kamarádit a tím pádem
bych mu umožnil chodit do oddílu. Takhle jsem si s ním hrál jako kočka s myší až do čtvrtka. Teprve pak jsem ho
vzal na milost.
Když jsem vycházel ze školy, všiml jsem si, že zase běží chodbou za mnou. Protože další schůzka oddílu má
být už zítra, nechal jsem se jím tentokrát dostihnout.
„Chtěl bych ti to vysvětlit, jak to bylo s tou knížkou.“ řekl nejistě, jako by nevěřil, že ho konečně beru na
milost.
„Tak povídej.“
„Sotva jsem ji dočetl, tak mi ji zabavil můj starší brácha a někam ji odnesl.“
„Nepovídej.“
„Fakt. Přinesl ji až za několik dnů. Chtěl jsem ti ji vrátit, ale Mesir si ji chtěl taky přečíst. Donesl jsem ji do
třídy, ale ještě týž den mi ji někdo o přestávce vyfoukl z báglu. Všiml jsem si toho, až když jsme šli ze školy.
Cestou domů jsem ji chtěl dát Mesirovi, ale knížka nikde.“
Mesir seděl v lavici za Keňou. Taran asi zjistil, že mezi nimi má dojít k předání jakéhosi salátového vydání
čehosi a v nestřeženém okamžiku jim to sebral. A pak ji vrátil mně. Přes to jsem řekl: „Ta tvoje historka je dost
divoká, nemyslíš?“
„Je to pravda.“
„A proč jsi mne potom pořád lákal Na Hrad k tomu
Fanfarónovi, nebo jak se jmenoval, když jsi moc dobře
věděl, že ti knížka zmizela ve třídě?“
Chvíli byl zaražený, ale potom všechno přiznal:
„Tak já ti to teda řeknu. Mesir chtěl, abych tě vylákal na
nějaké odlehlé místo. Tam si na tebe chtěli počíhat a dát
ti nakládačku.“
„Kdo?“
„Mesir, Ďuriš a Hink.“
„Ale nepovídej! Ďuriš s Hinkem byli na naší ZahaKuželna TJ Slavoj Zora Olomouc
jovačce. Kdyby neměli čisté svědomí, tak by si netroufli
přijít.“
18
„No – to je ještě pořádně naznáš. A pak, on je ten nápad s výpraskem už přešel.“
„A jak to dopadlo s tou knížkou?“ zeptal jsem se.
„To je právě to. Knížka zmizela, jako by se do země propadla. Moc mě to mrzí a nějak bych to chtěl napravit.“
Podíval jsem se mu do očí. Neuhnul. Asi to opravdu myslel upřímně.
„Tak už se tím netrap, knížku mám celou dobu doma.“ řekl jsem.
Překvapením otevřel ústa. „Tak to ty jsi nám ji vzal?“
„Já ne.“
„Někdo z naší třídy?“
„Z naší třídy taky ne.“ Neřekl jsem úplnou pravdu, protože Taran už do naší třídy a školy nechodil.
„Tak kdo?“
„Na tom nezáleží. Někdy ti to řeknu.“
Když byl Keňův největší problém vyřešen, troufnul si vyslovit přání, kvůli kterému za mnou skoro celý týden
marně běhal.
„Mohu přijít na vaši schůzku?“
„Jistě.“
Podali jsme si na usmíření ruce.
„Do smrti dobrý?“
„Do smrti dobrý!“ řekl jsem jako tehdy Brácha po svém vítězném zápase u našeho baráku.
*
Když jsme v pátek odpoledne před čtvrtou s Keňou přicházeli ke kuželně, uviděli jsme před ní stát skupinu
nejméně patnácti kluků. Nevěřil jsem svým očím. Když jsme se potom spočítali, bylo nás bez vedení devatenáct.
Většina kluků byla z naší školy, ale pár jich bylo i z jiných škol.
Po pozdravu jsem se zeptal Tarana: „Robin už tady je?“
„Je uvnitř,“ kývl hlavou ke kuželně. „Dojednává místnost. Ta minulá desítka je prý obsazená.“
Z kuželny vyšel Robin a mávl na nás. Seběhli jsme k němu po několika schůdcích jako velká voda.
„Tiše a pomalu!!“ mírnil nás. „Nedupejte jako sloni.“ Potom dodal: „Dnes je volná zasedačka v prvním patře
hned vedle restaurace. Můžeme být tam.“
Zasedačkou byla docela prostorná místnost. Přímo proti vstupním dveřím byla tři okna, po pravé straně byla
dřevěná shrnovací stěna, za kterou bylo slyšet hluk ze sousední hospody. Ve stěně po levé straně byly zamčené
dveře. Uprostřed místnosti byl, jako dole v šatně rozhodčích, velký dřevěný stůl a kolem něho židle. Pár židlí stálo
i po obvodu místnosti. Stěny místnosti byly vyzdobeny vlaječkami sportovních klubů. Vypadalo to tu pěkně. Docela by se mi líbilo, kdyby místnost mohla být jenom naší klubovnou. To by bylo něco!
Robin nejdříve posbíral podepsané přihlášky od těch kluků, kteří nezapomněli a přinesli je. Potom zapsal docházku a poznamenal jsi jména a adresy všech nováčků. Když skončil, tak řekl:
„Připravil jsem pro vás jednoduchou hru z bohatého fontu her spisovatele Jaroslava Foglara. Jmenuje se Na
králíka. Budete muset hledat a objevit králíka schovaného někde tady v místnosti.“
„Živého králíka?“ zeptal se Takén.
Robin se zasmál a vytáhl ze své brašny z lepenky vystřiženou siluetu králíka velikou asi pět centimetrů. Takén
předstíral, že je zklamán. „Živý by byl lepší.“ řekl.
„Na chvíli všichni vyjdete z místnosti na chodbu. Já zde zatím králíka schovám, ale tak, aby byl skoro celý
vidět. Kdo ho první uvidí, tak nevykřikne, ale bude jako pátrat dál a po chvíli se posadí na židli a dál nepátrá. Kdo
objeví králíka jako poslední, ten prohrál. Je to jasné?“ Bylo.
„Tak upalujte na chodbu. A buďte tam zticha, ať nejsou problémy se správcem.“
Vyšli jsme na chodbu. Na některých jsem viděl, že je hra zaujala, na některých zase naopak byly vidět jisté
rozpaky. Několik kluků se mezi sebou začalo hlučně bavit o taktice hry. Napomenul jsem je, aby se nebavili tak
nahlas. Z hospody to hlučelo ale daleko víc.
Po chvíli Robin otevřel dveře. Nahrnuli jsme se do místnosti a někteří kluci začali obracet věci položené na
stole.
„Nikdo se ničeho nesmí dotýkat,“ upozornil nás Robin. „Králík je i tak docela dobře vidět.“
První ho spatřil Ďuriš. „Tady je…!“ vykřikl a ukázal na jednu z vlaječek na zdi, za kterou byl králík zastrčený.
Vzápětí si rukou přikryl ústa, ale bylo už pozdě. Skrýš byla prozrazena a všichni se nahrnuli k němu, aby také
králíka objevili. Byl z toho náramný chechot a Robin jenom obracel oči v sloup. „Vždyť jsem vám říkal, že ten,
kdo králíka objeví, se má bez jediného hlásku posadit, aby neprozradit jeho skrýš. Zkusíme to ještě jednou.“
Všechny nás zase poslal na chodbu. „A buďte tady tiše!“ přikázal nám znovu, když chechot nad Ďurišovým
výkřikem neustával. Pak zmizel v zasedačce. Kluci se ale Ďurišovi pořád pošklebovali a nebyli k utišení.
Většina kluků se z taktických důvodů zdržovala u dveří, aby se po Robinově výzvě dostali dovnitř mezi prvními
a získali tím nějakou výhodu před ostatními. Také Takén, ač byl postavou nevysokou, sahal hlavou sotva nad kliku
dveří, snažil se zaujmout u dveří co nejvýhodnější postavení. Byla z toho trochu strkanice s Mesirem, který ho
odstrkoval nazpět od dveří. Tak jsem je napomenul, ať toho nechají. Když potom Robin pracně otevřel dveře, které
se otevíraly ven do chodby, vecpal se Takén mrštně jako první do škvíry mezi dveřmi a zárubní. Přitom se kapucí
své bundy zachytil za kliku. Ta ho prudkým škubnutím zastavila v běhu. Dveře přitiskly druhého Mesira k zárubni
tak, že polovinou těla byl už v místnosti a druhou polovinou ještě na chodbě. Když Mesir viděl, že Takén visí na
klice, snažil se ho volnou rukou z kliky odháknout, aby mohl dveře dokořán otevřít. Takén ovšem jeho snahu
19
nepochopil a myslel, že ho Mesir drží. Začal proto neartikulovaně ječet. Chvíli jsme mu nerozuměli a až po chvíli se z nesrozumitelného řevu vylouplo: „Pusť mě! Okamžitě mě
pusť!!“
„Já tě přece nedržím, sakra!“ hájil se Mesir zmateně.
Ale Takén ječel dál, jako by ho na nože brali a stále se snažil z pasti dostat. Robin chytil zmítajícího Takéna a přitlačil ho
nazpět na dveře. V tu chvíli se zrádná kapuce uvolnila a Takén
málem upadl na podlahu. Konečně se dveře otevřely naplno a
my jsme se jimi vřítili dovnitř. Nikdo z nás netušil, proč Takén
tak ječel.
Než ale někdo mohl králíka najít, už tu byl správce kuželny
a současně i výčepní v sousední hospodě. „Co to tady, sakra,
vyvádíte?!“ křičel na nás. „Že tu budete mít nějaké vaše akce,
s tím jsem souhlasil, ale jen s podmínkou, že mi nebudete plašit
hosty! To vám teda brzo zarazíme! Schůzky tady mít nebudete.
A dole v šatně také ne. Minule jste tam okopali rohy!“ Práskl
dveřmi a byl pryč.
Stáli jsme jako zařezaní. Po chvíli nám dal Robin pokyn, ať
hru dohrajeme. „Ale potichu, proboha!“
Tentokrát se hra vydařila. První se posadil Mesir. Kluci se
okamžitě k němu nahrnuli a zkoumali zeď kolem něho, jestli
tam králík není. Nebyl. Pak se na úplně opačné straně místnosti
posadil Keňa a vzápětí Hink.
Za chvíli už polovina kluků seděla a usmívala se, zatímco
druhá polovina zmateně pobíhala po místnosti. Já mezi nimi.
Začínal jsem být z toho nervózní, protože jsem toho pitomého
králíka nemohl pořád najít. Neměl jsem tuto hru moc rád. Neměl jsem v ní štěstí. Většinou jsem králíka odhalil až téměř
jako poslední a teď to asi dopadne podobně. Konečně jsem ho
uviděl ležet na stole mezi Robinovými věcmi. Zakroužil jsem
do rohu místnosti, podíval se provokativně na zeď s vlaječkami, a s hlasitým „Aha!“ jsem se spokojeně posadil na židli.
Zbývající kluci mi na to skočili. Všichni se vrhli na místo,
kde jsem řekl „aha“ div se navzájem nepozabíjeli a čučeli jako
trdla do zdi. Ti, kteří seděli a věděli, kde králík je, se mohli
potrhat smíchy. Nakonec si pátrači uvědomili, že naletěli, a začali hledat jinde. Poslední zůstal Takén. Byl z toho otrávený a
dal to hlasitým remcáním najevo. Hostinský vedle se odtrhl od
pípy a vletěl na nás znovu. Robin proto rozhodl, že raději
půjdeme ven.
„Zaveď je do parku,“ řekl mi, „já se půjdu podívat na tu
okopanou omítku a přijdu pak za vámi.“
Vyvedl jsem kluky do parku za kuželnu. Stála tu zvláštní
budova, značně zanedbaná. Prý to byla ještě před sto lety městská střelnice. Teď v ní měla Tělovýchovná jednota umístěný
ping-ponkářský oddíl. Zvědavě jsme zchátralou budovu obcházeli. Až za hodnou chvíli se objevil Robin.
„Na rohu chodby poblíž šatny rozhodčích je opravdu okopaná omítka, ale to mohl udělat kdokoliv. Pochybuji,
že my. Jenže to asi těžko dokážeme, když to na nás bude správce chtít hodit. Nebudeme to tady mít lehké. A
s takovou tu asi brzo skončíme. O to víc se musíme snažit najít si někde nějakou místnost, o kterou se nebudeme
muset s nikým dělit.“
V parku jsme si potom zahráli ještě pár her. Některé měly u kluků úspěch, zvláště ty jednodušší. Ty složitější
se nepovedly pro nedostatek hráčských zkušeností. Robin slíbil, že se k nim vrátíme později na některé z dalších
schůzek. Také jsme si všimli u některých kluků jejich nepěkných vlastností, které i Robina překvapily.
Tak třeba Taran zásadně Robinovi nevěřil, že mu do tabulky zapisuje správný čas získaný v jakémkoliv závodu
a stále mu do tabulek nahlížel, jestli vše zapisuje správně. Nepomohlo ani Robinovo ujišťování, že opravdu nikomu
nenadržuje a časy a body zapisuje poctivě tak, jak byly dosaženy. Taran tomu nechtěl věřit a stále ho kontroloval.
Trvalo ještě několik dalších oddílovek, než s tím přestal. Nakonec se stal jedním z nejlepší a nejnadšenějších členů
oddílu.
Další člen oddílu Kurka se hned od začátku projevil jako nenapravitelný opozičník. Pořád prováděl, z nějakého
nám neznámého důvodu, všechno opačně, než ostatní kluci. Na příklad při povelu ‚vpravo bok!‘ se Kurka schválně
otočil vlevo, a když všichni vykročili vpravo, on samozřejmě zatočil doleva. Na Robinův dotaz, proč to dělá, uhnul
očima, hleděl kamsi za něho a nedokázal své jednání vysvětlit. Také i on si dal nakonec říct, a také i on se stal
20
pilířem našeho oddílu.
Největší obavy jsem měl z vécé kuřáků. Hned zkraje jsem Mesira, Hinka a Ďuriše upozornil, že u nás v oddíle
nekouříme a že by toho měli nechat. Kupodivu slíbili, že ano a fakt to asi dodržovali, protože jsme je nikdo v následujících týdnech a měsících při kouření nepřistihli.
10. ZPÍVAJÍCÍ DVEŘE
V neděli jsme se zúčastnili turistické akce Barevným podzimem okolo Kopečka pořádané našim turistickým
odborem TJ Slavoj Zora. Start byl za městem u řeky Bystřičky a procházelo se několika kontrolními stanovišti
kolem řeky a přes městské části Bystrovany, Bukovany až na Kopeček. Zde byla akce vyhodnocena a ukončena.
Náš oddíl obsadil jedno z kontrolních stanovišť. Procházejícím účastníkům pochodu jsme dávali do startovních
legitimací razítka jako důkaz, že stanovištěm prošli.
Po ukončení akce jsme dál pokračovali po vlastní ose, až jsme se utábořili v údolíčku pod Lošovem. Zde jsme
s Robinem klukům ukázali krátké laso upravené ze starého horolezeckého lana a předvedli s ním několik cvičných
figur: krinolínu, vyhazování krinolíny, štít, skok a výskok z krinolíny. Náš výstup všechny nadchl a chtěli si to hned
vyzkoušet. Robin vybalil ze své torny několik las a začali jsme trénovat. Jak se dalo předpokládat, nikomu se to
hned napoprvé nepovedlo, a tak jsme toho po čtvrt hodině nechali a zahráli si několik pohybových her na zahřátí.
Vždy ten, kdo zrovna nehrál, se chopil lasa a snažil se ho roztočit kolem těla. Do konce výpravy se to podařilo jen
Taranovi a nakonec ještě Mesirovi. Oba z toho byli nadšeni a povzbudili tím i ostatní, kteří se o to zatím marně
pokoušeli.
V pondělí se Lexa vrátila domů z kanceláře (pracovala na Domovní správě) s neuvěřitelnou zprávou. Po smrti
jednoho devadesátiletého nájemníka v Panské ulici se uvolnila místnost, ve které bydlel snad celý život. Místnost
byla Domovní správou vyřazena z bytového fondu a zařazena do nebytových prostorů. A se vší pravděpodobností
bude přidělena našemu oddílu jako klubovna.
„Hurá!“ jásal jsem.
„Moc nejásej,“ krotila mě maminka. „Ještě nám nic nepřiklepli.“
„Ale přiklepnou, že?“
„No – asi ano. Dala jsem řediteli oficiální žádost našeho turistického odboru o přidělení nějaké takové místnosti
pro náš oddíl a ten slíbil, že nám místnost přidělí. Bude to ale ještě nějaký čásek trvat.“
„Už aby to bylo.“
Ve dveřích zarachotil klíč. Robin se vracel z práce. Běžel jsem mu tu novinu povědět. Samým překvapením
otevřel pusu. „No tohle! No to bychom tě, Lexičko, na rukou nosili! Jenom aby nás dřív, než nám místnost přidělí,
nevyšoupl správce z kuželny. To by byl malér. Zvlášť když máme podzim se špatným počasím na krku.“
V pátek nám správce kuželny sdělil, že je zasedačka zase obsazena. Nezbývalo, než se vměstnat do kabiny
rozhodčích. A to jsme mohli být rádi, že nás tam vůbec pustil. Protože prý od příště to už asi nebude možné. A ať
si něco hledáme někde jinde.
Posadili jsme se v kabině kolem stolu. Vyšlo to jen tak tak, protože přišli další tři nováčci. Museli jsme otevřít
okno. V malé místnosti bylo za chvíli k zalknutí.
Robin spokojeně přehlédl všechny kluky a potom řekl: „Abychom se pořád nemuseli na každé oddílovce při
různých závodech a soutěžích rozpočítávat do družstev a skládat družstvo pokaždé z jiných hochů, rozdělíme se
dnes do stabilních skupin, tak zvaných družin. Družiny potom budou bojovat mezi sebou v závodech a soutěžích,
budeme bodovat docházku celé družiny na oddílových podnicích, družina si povede svoji družinovou kroniku a
bude provádět spoustu dalších věcí. Družiny vytvoříme tři. Budou se jmenovat Lišáci, Rysi a Vydry.“
Robin použil stejných názvů družin, jako jsme měli v oddíle v Karviné. Bylo to celkem rozumné rozhodnutí,
protože jednak byl on sám na názvy družin zvyklý a za druhé jsme měli z dřívějška vypracované tabulky a různé
písemnosti se znaky těchto družin. Takže jsme nemuseli nic překreslovat a přepisovat a tabulky a písemnosti jsme
mohli dál používat. Ostatně klukům to bylo celkem jedno, protože zatím moc nechápali, jak taková družina bude
fungovat.
„Jak to rozdělení do družin provedeme?“ zeptal se Mesir.
„Uděláme to takhle. Do čela každé družiny zatím jmenuji jednoho z vás, který bude dělat v družině jakéhosi
velitele, či kapitána, ale my mu budeme říkat rádce, a ten si potom k sobě přibere další hochy. Buď podle toho, že
se už z dřívějška znáte a kamarádíte se spolu, nebo že si jste třeba navzájem sympatičtí z těch několika schůzek,
které jsme už měli. Družina si potom vybere jedno ze jmen zvířete, které jsem navrhl.“
„A kdo bude tím rádcem?“ zeptal se kdosi.
„Mesir, Gery a Taran.“ řekl Robin.
„My si budeme říkat Vydry,“ přihlásil jsem se rychle ke jménu družiny, ze které jsem v předchozím oddíle
vyšel. Mesir si řekl o Lišáky a Taranovi zbyl název Rysi.
„Dobře,“ souhlasil Robin a měl radost, že jsme si názvy tak rychle rozebrali.
Rozproudila se hlasitá debata, kdo by se ke komu měl přidat a koho by si rádcové měli vybrat. Ale i to bylo
celkem bez problému v krátkosti dohodnuto.
Sestava Lišáků se skládal z Mesira, Hinka, Ďuriše, Keni a Takéna. Celkem jsem předpokládal, že se vécé kuřáci
dají dohromady. Vždyť se znali už od první třídy. Překvapilo mě ale, že si k sobě přibrali Takéna.
Já jsem si vybral Kurku, Honzu, Mira a Mišelina. Chtěl jsem ještě do družiny Kurkova bratra Lakyho, protože
21
jsme všichni tři bydleli ve stejném domě, ale Kurka byl neochvějně proti. Tak jsem to raději nelámal přes koleno
a ustoupil jsem.
Třetí družina Rysů zbyla ve složení: Taran, San, Kaštan, Miky, Radek a Laky.
„Tak, a hned mám pro družiny připravenou soutěž.“ řekl Robin. „Zahrajeme si hru Stopovačka ve městě. Má
poměrně jednoduchá pravidla. Dávejte pozor.“
Pravidla hry Stopovačka ve městě. Vedoucí prochází městskými ulicemi a občas vstoupí do některého obchodu nebo domu. Družiny ho tajně sledují a zapisují si, kam vešel. Každá družina hraje na vlastní pěst. Za správně
zapsaný obchod nebo dům, do něhož vedoucí vstoupil, dostává družina bod. Vedoucí si zase poznamenává, kdy
koho ze stopařů zahlédl. Za každou takovou neopatrnost jim strhne při závěrečném hodnocení hry po jednom bodu.
Hra začíná v klubovně výkladem pravidel a v klubovně i končí sčítáním bodů a oznámením vítězné družiny. Pokud
má oddíl málo členů, může hrát každý člen oddílu sám za sebe. Na konci hry je vyhlášen nejlepší stopař. (Podle
M. Zapletala)
A pak nás povodil po Pevnosti úzkými uličkami, s všelijakými nápisy načmáraných na zdech o Vontech a
Uctívačích ginga, vcházel do různých prodejen, kterými prošel a zadním vchodem zmizel úplně v jiné ulici, než
kde jsme na něho čekali. Potom se nám objevil za zády a skoro všechny si nás poznamenal. A zase kráčel dál
uličkami a za ním se plížila horda kluků vzbuzujíc pozornost kolemjdoucích. Nakonec jsme zase došli ke kuželně,
kde stopovačka končila. Žádná družina nevyhrála, protože jsme stopovali špatně a všechny si nás Robin zapsal.
Tím dnes oddílovka skončila, protože správce potřeboval naši šatnu pro rozhodčí nějakého mimořádného kuželkářského zápasu. Robin skřípěl zuby, ale nedalo se nic dělat. Šatnu jsme museli uvolnit.
Domů jsme ale odcházeli zase plni dojmů a o to víc jsme všichni toužili po klubovně, která bude jenom naše a
ze které nás nebude moci nikdo vyhodit, kdykoliv se mu to bude hodit.
Směrem na Tabulák se nás vracelo společně deset. Po chvíli postupně odpadávali ti, kteří už s námi neměli
společnou cestu. Nakonec jsme šli s Robinem jenom já, Kurka, jeho bratr Laky, Mesir, Ďuriš a Takén. Pořád jsme
se v rozhovoru vraceli k zatím nevyřešenému problému kolem klubovny.
„Je to otrava,“ řekl Mesir.
„Zvlášť, když nám správce vyhrožuje, že už nás tam příště nemusí pustit.“ přidal se Kurka.
„A jestli nás opravdu do kuželny nepustí, co budeme dělat?“ zajímal se Ďuriš.
„Máme od Domovní správy přislíbenou nějakou místnost, ale ta bude k mání až tak někdy na přelomu roku.
Do té doby musíme vydržet. Doufám, že se mi správce zase podaří ukecat, aby nás do šatny nebo zasedačky ještě
pustil.“ řekl Robin.
Zmínka o slíbené místnosti od Domovní správy nás sice nadchla, ale přidělení místnosti bylo v nedohlednu. A
nemuselo by to také vyjít.
„No, a pokud bych ho neukecal,“ pokračoval Robin, „mohli bychom se nějakou dobu scházet u nás v baráku.
Ve sklepě je jedna místnost, kde stojí ping-pongový stůl. Občas si v ní někdo z nájemníků zahraje, a když bychom
ji obsazovali pravidelně v určitý den, to jest v pátek odpoledne, tak bychom tam mohli docela dobře vegetovat,
než se to vyjasní s tou Domovní správou. Už jsem mluvil u nás v domě s domovním důvěrníkem a nebyl proti.
Horší je, že máme odtud dost daleko do města. Jestli máte ještě chvilku čas, můžete se jít se mnou na místnost
podívat.“
„Já vím, jak to tam vypadá,“ řekl Kurka, „už jsme tam s bráchou pinec párkrát hráli.“
Došli jsme k našemu domu.
„Po chodbě musíme jít ale tiše, abychom si to nepokazili dřív, než se sem vůbec stačíme nastěhovat.“ varoval
nás Robin.
Prošli jsme vstupními dveřmi do domu a dál chodbou na schodiště k výtahům. Tam nás Robin zastavil.
„Stůjte! A buďte tiše! Slyšíte to?“
Ztichli jsme a zaposlouchali se do zvuků domu. Ze sklepa pod námi k nám dolehl táhlý jekot, chvílemi sílil a
chvílemi slábl. Jako by tam dole někdo hlasitě naříkal.
„Co je to?“ vyděsil se Takén.
Robin pokrčil rameny.
„Jé kluci, já už musím domů! Už je moc hodin!“ vyhrkl Takén.
Než jsme ho stačili zadržet, otočil se, proběhl chodbou jako vítr a vyběhl před dům.
„Takéne, co blázníš! Pojď nazpět! S námi se ti přece nemůže nic stát!“ volal za ním Robin. Ale Takén neslyšel,
nebo nechtěl slyšet.
„Že by ho to tak vyděsilo?“ divil se Mesir.
Pomalu jsme sestupovali
po schodišti do přítmí pod
námi. V prostoru pod schody
byli dvoje železné dveře. Kvílivý zvuk sílil a ozýval se za
dveřmi po naší levé straně.
„Asi se někomu něco
stalo,“ řekl Robin a rozhlížel
se po nás. Všichni jsme se
22
tvářili mírně vyplašeně.
Naříkavý hlas zněl děsivě. Opatrně jsme přistoupili ke dveřím. Byly zamčené. Robin zasunul klíč do zámku a
dveře otevřel. Nikdo za nimi nebyl. Naříkající hlas teď zněl odkudsi z hloubi sklepa.
„Co to je?“ zeptal se zmateně Ďuriš.
Kurka se už neudržel a začal se hlasitě smát. „To je přece meluzína z pohádek strašpytlové. Průvan ve sklepě
proudí přes netěsnící dveře a vydává takový naříkavý zvuk. A to je celá záhada zpívajících dveří. Nás, kteří tu
v domě bydlíme, dveře už dávno nestraší.“
Ostatní se uvolněně zasmáli. „Vždyť jsem si to hned myslel, že to je nějaká blbost,“ řekl Mesir.
Ping-pongová místnost se nacházela od železných vstupních dveří vlevo. Byla o něco větší než šatna v kuželně.
Uprostřed byl rozložený ping-pongový stůl. Kromě dvou židlí tu nebyl žádný nábytek a také na stěnách nic neviselo. Přímo nad stolem bylo zavěšeno elektrické světlo a pod stropem kolem světla procházely všemi směry kovové a plastikové roury. Vodovod, plyn, záchodové odpady a také i roury dálkového topení. Což bylo potěšující
zjištění. V zimě tu budeme mít teplo. Z ulice sem vedlo jenom jedno malé sklepní okénko.
„Docela to ujde.“ mínil Ďuriš.
„Není to ideální, ale rozhodně lepší, než kdybychom zůstali v zimě na ulici,“ řekl Robin. „Takže, pánové,
pokud nás správce příště z kuželny vyhodí, přestěhujeme se sem a třeba tu přečkáme dobu, než seženeme něco
vhodnějšího. A teď padejte domů. Takén měl pravdu. Fakt už je moc hodin.“
*
Další pátek nás čekal definitivní vyhazov z kuželny. Správce nám řekl své konečné rozhodnutí a moc to nerozváděl.
„Ale proč to?“ dorážel na něho Robin. „Vždyť mi na výboru jednoty slíbili, že tu ještě můžeme zůstat.“ zkusil
to.
„Zkrátka to už nejde,“ řekl správce důrazně. „A výbor do toho nemá co mluvit.“
To je divný výbor, když ti nemůže nic nařídit, myslel jsem si a nahlas
jsem řekl: „Máme povoleno odnést si šest lavic.“
„O tom vím. Tak si pro ně pojďte.“ Zavedl nás do skladu a ukázal na
lavice naskládané na sebe do výšky.
Každá družina se chopila svých dvou lavic a pomalu jsme se začali
loudat z města na Tabulák. Železné nohy lavic se daly sklopit k sedací části
z dřevěných latí, takže se lavice dala nést jako prkno a nohy nepřekážely.
Když už nás bolely ruce, tak jsme nohy narovnali, na lavici jsme se posadili
a chvíli odpočívali. Než jsme se došli na Tabulák, uběhlo skoro tři čtvrtě
hodiny.
Lišáků dnes přišlo šest, takže vždy jedna dvojice mohla v nesení odpočívat. Tím Lišáci získali před námi značný náskok. Když jsme došli na dohled našeho věžáku, už jsme je nikde neviděli. Jenom Takén tu čekal. Nechápali jsme proč. Přece mohl jít se svou družinou dovnitř.
„Co se děje?“ zajímal jsem se.
„Nic,“ řekl Takén. Vypadal vyděšeně.
„Nepovídej,“ nedal jsem se.
Došli jsme k domovním dveřím. Takén se držel na konci naší karavany.
„Pojď držet dveře, Takéne!“ zavolal jsem na něho, protože zavírač sámo
V tomto domě jsme přečkali
nám je pořád zavíral.
období, než nám Domovní
Neochotně dveře přidržel.
správa přidělila klubovnu.
Dole pod schody stál Robin a volal na nás: „Opatrně, ať neotlučete
stěny!“
Sestoupili jsme do sklepa, postavili lavice kolem zdí a unaveně se na ně posadili. Mišelin, který šel poslední,
zavřel dveře.
„Neviděli jste před barákem Takéna?“ zeptal se Mesir.
„Ano, přišel s námi.“ řekl jsem.
„Že ho nikde nevidím.“
Rozhlédl jsem se po místnosti. „On snad zůstal venku, nebo co?“ divil jsem se.
„Co se to s tím Takénem děje?“ zajímal se Robin.
„Pojď na chodbu. Musím ti něco říct.“ pošeptal mi Mesir.
Vyšli z místnosti. Zastavili se kousek od železných dveří vedoucích na schodiště. Průvan pronikal netěsnostmi
a vydával zpěvavé táhlé zvuky. Jako meluzína v komíně.
„Slyšíte to?“ ukázal Mesir na dveře.
Zpěv dveří zněl docela strašidelně.
„Tak toho se Takén bojí. Celou cestu sem nemluvil o ničem jiném, než že pod schody žije jakýsi Drakén, nebo
kdo, který požírá malé děti a vydává při tom takové zvuky.“
„On tomu vážně věří?“ podivil se Robin.
„Takén tvrdil, že se v jejich domě už ztratilo několik dětí. U nich v baráku je prý Drakéna ze sklepa také slyšet.“
„Skočím pro něho,“ řekl Robin, „a vy tady zatím trénujte morseovku.“
23
Robin vyběhl před dům, ale Takéna nikde neviděl. Pro jistotu obešel celý dům. Takén nikde. Zmizel. Chvíli se
ještě rozhlížel, jestli ho někde neuvidí a potom se vrátil do klubovny. Na naše tázavé pohledy řekl: „Představte si,
že zdrhnul!“
Nechtělo se nám tomu věřit. Že by se tak hrozně bát těch zpívajících dveří? Bylo to neuvěřitelné!
„Zajdu za ním zítra s celou naší družinou a pokusíme se zjistit co se s ním děje,“ navrhl Mesir.
Robin souhlasil. „A přijďte mi říct, jak jste dopadli. Kdybyste neuspěli, tak bych k nim potom zašel já.“
A protože už bylo dost hodin a venku se pomalu stmívalo, Robin ukončil oddílovku. Poskládali jsme lavice
pod ping-pongový stůl a pádili domů.
11. HRA V CIZÍM MĚSTĚ
Od úterka do čtvrtka se začaly v klubovně naše družiny samostatně scházet na družinových schůzkách, tak
zvaných družinovkách. V úterý Lišáci, ve středu my Vydry a ve čtvrtek Rysi. V pátek potom byla oddílovka, tj.
schůzka celého oddílu a každých čtrnáct dnů jsme v sobotu vykonali výpravu do divočiny někam za město.
Družinovky z počátku vedl každý rádce samostatně podle pokynů Robina. Později, když už byly družinovky
zaběhnuty a rádcové o něco zkušenější, tak se ve vedení družinovek začali střídat se svými zástupci, podrádci. Na
družinovkách se hlavně učila skautská praxe. Tehdy jsme ale ještě říkali tábornická praxe, abychom politicky
nenarazili. Skauting byl pořád ještě zakázaný a oddíly, které něco ze skautské ideologie začlenily do svého programu, byly pronásledovány.
Do tábornické praxe se započítávala znalost morseovky, semaforu, lasování, uzlování, znalost mapových značek, poznávání stromů podle jejich listů. Na výpravách jsme potom pozorovali a stopovali zvěř, orientovali se
v terénu podle mapy a to všechno pomocí her a soutěží.
V úterý, jak už jsem se zmínil, měli družinovku Lišáci. Když jsem jim šel otevřít klubovnu, všiml jsem si, že
je mezi nimi i Takén.
„Už se nebojí?“ zeptal jsem se nenápadně Mesira.
„Bojí. Ale překonal strach. Nechal se přesvědčit, až když jsme alespoň dva s ním šli párkrát společně dolů
a vysvětlili mu, že pod schody do sklepa není žádný prostor, takže se v něm nikdo nemůže schovávat, nebo dokonce žít.“
Usmál jsem se na Takéna, který mi chtěl úsměv oplatit, ale na tváři vykouzlil jenom jakýsi nejistý škleb.
„Dobrý?“
Kývnul hlavou, že jako ano, ale měl nervy našponované jako struny.
Podal jsem Mesirovi složku s červeným nápisem DOPLŇKY.
„Co to je?“
„To jsou pokyny od Robina, co dnes na družinovce máte všechno udělat. Hlavně si pořádně pročtěte pravidla
hry, kterou budeme hrát v pátek odpoledne ve městě. A nezapomeň alespoň pětkrát všem připomenout, že sraz na
oddílovku nebude v klubovně, ale přímo ve městě na námětí Republiky u kašny Tritonů. Všechno je napsané
v doplňkách. Nakonec tady ukliďte, zamkněte a stačí, když klíče hodíš dole v chodbě do naší schránky.“
*
Pravidla hry V cizím městě: Vyberte si některou městskou čtvrť a nakreslete její plán, v němž vynecháte názvy
všech ulic a uvedete jen dva nebo tři orientační body (například: kostel sv. Bartoloměje, Černou věž, nádraží).
Potom plánek rozmnožte (nebo ho nechte o několik dní dříve překreslit hráčům) a před hrou ho rozdejte všem
účastníkům s následujícími pokyny:
Jste parašutisté a seskočili jste v blízkosti města, kde máte po delší čas plnit jisté poslání. Pro svůj úkol nutně
potřebujete podrobný plán města. Plány a mapy nebývají v době válečných konfliktů k dostání, musíte si tedy
plánek opatřit sami, ale tak, abyste nevzbudili pozornost. Vezměte si tento slepý plánek a do dvou hodin se do něj
snažte doplnit názvy všech ulic. Vyjděte od známých orientačních bodů a dejte pozor, abyste se nezmýlili. Pokaždé,
když budete do plánku něco zapisovat, ukryjte se v některém domě, aby vás náhodou nepřistihla kontrašpionážní
služba, která se mezi vámi stále pohybuje. Po ulicích choďte zásadně s plánkem schovaným. Jestliže u vás některý
člen protišpionáže zahlédne třeba jen růžek plánku, může vám ho odebrat a tím vás vyřadit ze hry. Kontrarozvědka
je už teď mezi vámi, ale nevíte, kdo k ní patří.
Sraz oddílu je v 15:00 hodin na náměstí Republiky u kašny Tritonů. Hra končí přesně v 17:00 hodin. Po této
hodině přijďte nazpět ke kašně Tritonů a předložte tam plánek. Pro úspěch ve hře je nejdůležitější, abyste měli
plán co nejúplnější a hlavně správně doplněný. (Podle M. Zapletala)
*
Ve tři čtvrtě na tři jsme s Robinem dorazili na náměstí Republiky. U kašny uprostřed náměstí už postávalo
nejméně deset kluků. Všichni jsme se pozdravili podáním ruky, jak se už v oddíle docela vžilo. Těsně před třetí
přijela z Denisovy ulice tramvaj a z ní se vyhrnul zbytek oddílu. Byli jsme tu dnes všichni. Neuvěřitelné! Snad
poprvé měl oddíl stoprocentní účast.
Robin předal každému obálku. „Můžete se do ní podívat, ještě se nehraje.“
V obálce byl list s plánkem ulic, kde se bude hrát, a list s úkoly, které musíme každý během dvou hodin splnit.
„V ulici, kde jezdí tramvaje, se smíte pohybovat jenom po chodníku uvnitř území. Do vozovky nevstupujte, ani
nepřebíhejte koleje na druhou stranu, ať se nestane neštěstí. I já se budu s Lexou po dobu hry pohybovat v cizím
městě. Případné dotazy a nejasnosti, které by se mohly v průběhu hry vyskytnout, vám pomůžeme řešit. Schovejte
24
obálky a začínáme.“
Na náš dotaz, kdo je kontrarozvědka, Robin řekl: „Členy kontrašpionážní služby nebudu před vámi jmenovat,
abyste si nebyli před nikým jisti. K této úloze jsem vybral už předem několik schopných hráčů a teď jsem jim
předal plánky jako všem ostatním, jinak by se hned stali nápadnými. Tito hráči se zvláštním posláním nemusí
ovšem zaznamenávat názvy ulic, zato mají za úkol slídit po neopatrných špionech a budou se je snažit přistihnout
s plánkem v ruce. Pozor na ně.“ varoval nás všechny Robin.
Zastrčili jsme obálky do kapes a pod bundy a v několika skupinkách jsme mizeli třemi vstupními ulicemi
z náměstí do cizího města.
Vybral jsem si Křižkovského ulici, jak jsem si přečetl jméno ulice na prvním domu, a rozhlížel se, kam bych
se zašil, abych mohl do plánku nepozorovaně jméno zapsat. Kousek za mnou šli Keňa a Takén od Lišáků, Mišelin
z naší družiny a Gorák od Rysů. Kdokoliv z nich mohl být kontrarozvědčík. Takén možná ne, protože na takový
důležitý úkol byl přece jenom ještě trdlo a Gorák byl v oddíle teprve krátce. Ovšem na Keňu a Mišelina si budu
muset dát pozor.
Přidal jsem do kroku. Po levé ruce končila budova pošty, do které se vcházelo z náměstí Republiky, po pravé
ruce byl dlouhý blok asi tří domů proboštství a kanovnická rezidence. Za nimi potom byla budova Univerzity
Palackého. Tyto budovy jsem měl do plánku zaznačit. Uvědomoval jsem si, že jestli si to hned někde nezapíši, tak
to zapomenu, a budu to muset zjišťovat znovu.
Jenže ti čtyři maníci mi pořád doslova dýchali na
zátylek.
Z boční ulice, která se sem napojovala zleva,
se vyřítili Taran, San a Kaštan od Rysů. Když
mě uviděli, zděšeně se obrátili a mazali uličkou
nazpět. Když jsem je s úsměvem pozoroval, jak
ode mne upalují, jako bych byl malomocný, tak
mě napadlo, že si asi mysleli, že Robin pověřil
úlohou kontrarozvědky mě, jako nejzkušenějšího člena oddílu. Jestli je můj odhad správný,
tak ty tři jsem mohl vyloučit, že jsou kontrarozvědka. Ale kdo ví, jestli právě proto mezi nimi není někdo chytrý z
kontrarozvědy. Přece jen si budu muset dávat i před nimi pozor.
Došel jsem na roh univerzitního domu. Průčelí dalšího domu, které se za ním objevilo, bylo o pár metrů uskočeno z uliční linie domů dozadu a univerzitní budovy se nedotýkalo. Mezi oběma budovami byla asi dva metry
široká ulička, která vedla kamsi dozadu za domy. Nezaváhal jsem ani chvilku a protáhl se pootevřenými mřížovými vraty. Ulička se lomila nejdříve vlevo, po pár metrech vpravo, potom jsem po několika schůdcích seběhl o
dva tři metry níž a nakonec jsem se dostal na schodiště zbudované v městských středověkých hradbách. Schodiště
bylo kryto střechou a ústilo dole do parku, kterému jsme říkali Výpad.
Překvapeně jsem zíral, co jsem to objevil za tajemné zákoutí. Ještě nikdy jsem tady nebyl a o existenci schodiště
jsem neměl tušení. Došel jsem až k zábradlí na hradbách a podíval se do parku pod sebou. Dalo mi trochu práci,
než jsem se zorientoval, ve které části parku zrovna jsem.
Ohlédl jsem se za sebe a zaposlouchal se, jestli neuslyším někoho uličkou přicházet. V uličce bylo ale naprosté
ticho. Nikdo v ní nebyl. Chvíli jsem ještě počkal a teprve potom jsem vytáhl mapu a zaznamenal jsem do ní
všechny opěrné body, které jsem až dosud v neznámém městě zjistil. Potom jsem schoval mapu do kapsy a začal
si prohlížet stěny schodiště.
Také i zde, jako na jiných odlehlých místech města, neunikly stěny nežádoucí pozornosti sprejerů a byly nevkusně pomalovány. Nejvíce byla stěna pomalovaná na nižší podestě. Mezi nepěknými, ale i docela pěknými
grafity, jsem objevil několik nápisů, které jsme už viděli s Bráchou a Keňou na různých jiných místech města.
Sestoupil jsem o několik schodů níž, abych si je mohl pořádně prohlédnout. Jeden nápis hlásal: Ježek v kleci ještě
žije. U nápisu Uctívači ginga byl do omítky neuměle vyškrábán list tohoto stromu. Také jsem se dověděl, že
K Lenonovi se jde někam dolů do parku, jak naznačovala šipka.
Na zemi jsem objevil zrezivělý hřebík. Zvedl jsem ho a za list ginga jsem do omítky vyškrábal skautskou lilii.
Ať se lidi doví, že skauti také žijí. Když jsem si prohlížel zálibně své dílo, zachytil jsem na podestě nahoře podezřelý pohyb. Byl to Mišelin.
„Fuj, ty jsi mě vylekal,“ řekl jsem a vyběhl jsem schody za ním nahoru.
„Už se ti to podařilo všechno zapsat, že?“ uculoval se.
„Že váháš!“ Uculoval jsem se také.
„Tak mě tady chvilinku nechej, ať si také zapíši, co jsem zjistil.“
Nic jsem na to neřekl, nechal ho tam stát a po dvou jsem vyskákal schody v uličce. Když jsem zatáčel za roh
domu, ještě jsem se ohlédl. Mišelin se za mnou díval, ale nic si nezapisoval. Asi čekal, až nadobro uličku opustím.
Vrátil jsem se do Křižkovského ulice. V ulici nikdo z našich nebyl, alespoň až kam jsem dohlédl. Zatočil jsem
kolem městské zbrojnice do Wurmovy. Hned za rohem stáli Taran se Sanem a usilovně zapisovali opěrné body
do svých plánků. Když mě uviděli, ztuhli jako hraboš, který uviděl hada.
„A sakra,“ ulevil si Taran, „a jsme v pr…“ Nedořekl.
„No – no,“ řekl jsem přísně, „v oddíle mluvíme slušně!“
„Tobě se to mluví, když jsi nás nachytal!“
25
„No a co?“
Taran se tvářil nejistě a s malou nadějí v hlase se zeptal: „Ty nám nesebereš plánky?“
„Proč bych vám je bral?“
„Ty nejsi kontrarozvědka?“
„Jak jste na to přišli? Radši je rychle schovejte. Za chvíli je tady Mišelin a jím si vůbec nejsem jistý.“
Odpoutal jsem se od nich a rozběhl se kolem budovy k jejímu nejbližšímu rohu. Zde jsem objevil další opěrný
bod, který jsem si potřeboval zapsat. Byl to nějaký cizí nápis, který se nedal zapamatovat. Mrkl jsem za roh zbrojnice na náměstíčko J. V. Fryče. Pohybovalo se tu v parčíku mezi nízkými keři nejméně pět našich kluků. Podíval
jsem se nazpět na Tarana a Sana. Doběhl už k nim Mišelin a všichni společně malovali do svých plánků opěrné
body. Možná, že si navzájem vyměňovali svoje informace. Nevěděl jsem, jestli výměna informací je povolena, ale
nechal jsem to tak. Schoval jsem se za roh domu, aby na mě neviděli, a rychle jsem si nápis vepsal do plánku. Než
přišli ke mně, měl jsem plánek ukrytý v kapse.
Společně jsme potom vyšli na náměstíčko a pustili se doleva směrem k náměstí Republiky. Na protilehlém
rohu náměstíčka na nás kdosi mával zuřivě rukama.
„To je Gorák,“ řekl jsem. „Co šílí?“
„Asi chce, abychom šli za ním.“ napadlo Mišelina
Gorák mával rukama jako lopaty větrného mlýna. Zdálo se, že je to naléhavé. Prodrali jsme se křovinami a
doběhli k němu. Gorák měl ukazováček pravé ruky na puse, ať jsme zticha a ukazoval za roh domu do úzké uličky,
která vedla směrem k tramvaji na třídu 1. máje. Stáli tam dvě holohlavé lebky a třásli Takénem.
„Takéna přepadli dva skini.“
„Musíme mu pomoct, než mu natlučou ciferník! Rychle. Ty Goráku sežeň ostatní.“
Já, Mišelin, Taran a Sam jsme skočili do uličky přes nízkou zídku a rychle jsme se přibližovali ke skinům.
Mohli mít tak šestnáct sedmnáct let. Za nimi, na konci uličky, se objevili Keňa s Mesirem a když pochopili situaci,
vydali se směrem k nám. Oba skini si nás všimli a přestali s Takénem třást.
„Co je, vole.“ řekl směrem k nám jeden z nich.
„Pusťte ho!“
„Dyť ho nedržíme, vole. My se jen tak kočkujeme, vole.“ řekl ten druhý.
„To sotva.“ řekl jsem zase já. „Pusťte ho!“
Do uličky dorazil Gorák s dalšími třemi našimi kluky. Slyšel jsem, jak kdosi za mnou říká: „Robin už také
jde!“
Skini odhadli své možnosti a jejich sevření povolilo. Takén se jim vyškubl a rozběhl se pod naši ochranu.
„Chtěli po mně cigarety, a když jsem řekl, že nekouřím, tak mně nafackovali.“ stěžoval si. „Proč zrovna mě
musí všichni fackovat.“ dodal trpce.
„Protože jsi nejmenší.“ vystihl to San.
Skini se ale naší přesily nezalekli. Asi byli ve rvačkách trénovaní. Než jsme se nadáli, drželi v rukou nože a
začali ustupovat ven z uličky, kde stáli Keňa s Mesirem. Oba naši kluci se přitiskli ke zdi a nechali je projít. Skini
schovali nože, přeběhli ulici k Domu armády a zmizeli v hospodě. Oddechli jsme si, že to tak dobře dopadlo.
Mezitím přišel Robin. Rychle jsem mu řekl, co se tady před chvílí odehrálo.
„Zapadli do hospody. Nešli náhodou pro posily?“
Robin zahnal všechny naše kluky zpět do Akademické uličky, tak se ulička jmenovala, takže na nás nebylo od
hospody vidět. Když se ale po několika dlouhých minutách čekání nic nedělo a kolem hospody byl klid, usoudili
jsme, že už nám nic nehrozí a můžeme hru v klidu dokončit. Robin s Lexou se potom skoro půl hodiny pohybovali
v blízkosti hospody, ale po skinech nebylo ani vidu ani slechu.
Hráli jsme tedy dál, ale nějak mě to už nebavilo. Zvlášť když jsem těsně před koncem hry, potkal Mišelina a
ten mi ukázal odznak kontrarozvědčíka a řekl mi, abych mu jménem zákona vydal plánek.
„Do pytle!“ ulevil jsem si. Okamžitě jsem si vybavil místo, kde mě uviděl s plánkem v ruce. Na rohu městské
zbrojnice. Kdyby ten nápis nebyl tak složitý, tak bych se nachytat nedal. „Ale pak Taran a San…“
Mišelin se rozesmál. „Ty jsem odhalil taky. A ještě pár dalších. Všichni si mysleli, že jsi kontrarozvědka ty a
já získal úplně jejich důvěru, když jsem před nimi předstíral, že si zapisuji opěrné body do svého plánku. A já jsem
si přitom zapisoval, kdy a kde jsem koho viděl s plánkem v ruce. Chvíli jsem je nechal ještě pobíhat po městě,
abych jim tak brzo nekazil hru a teprve před chvílí jsem je zatknul.“
„To jsi dobrý!“ řekl jsem nakonec uznale. „Jdu k Tritonům.“
„Půjdu s tebou. Myslím, že už stejně nikdo nehraje.“
U kašny už byl celý oddíl. Byli jsme s Mišelinem poslední.
Pro špiony dopadla hra katastrofálně. Kontrarozvědka, ve složení Mišelin a Keňa, odhalila úplně všechny výsadkáře. Určitě to bylo tím, že kluci ještě neměli zkušenosti s podobnými hrami. Věřím, že až budeme hrát hru
někdy příště, samozřejmě v jiné, neznámé části města, tak bude mít kontrarozvědka s výsadkáři větší práci.
Domů jsme šli ale všichni spokojeni. Zahráli jsme si a vyzkoušeli, jak bychom se sami cítili jako špioni na
nepřátelském území. Byla to sice jen hra, o život nám nešlo, ale bylo to docela napínavé. A ještě k tomu ti skini.
Nevím nevím, co by se stalo, kdyby ti dva šílenci někoho pobodali nožem. Cestou si stěžoval na nepřející osud
jenom Takén. Než jsme došli do klubovny, pusa mu pěkně otekla.
26
12. PAŠERÁCI
(Moje povídka otištěná v oddílovém časopise TTT z poslední říjnové výpravy.)
Nízký porost rozděluje asi dva metry široká lesní pěšina na dvě části. Pěšina představuje hranici mezi dvěma
státy. Po hranici se nepravidelně pohybuje sem a tam pohraniční policie (Keňa a já) a snaží se pašerákům (zbytek
oddílu), kteří přebíhají přes hranici, zabavit pašované zboží (lístečky s jejich přezdívkou). Každý pašerák má přenést přes hraniční čáru takových lístečků deset. Je lhostejné, zdali si na cestu vezme všech deset lístků najednou
(což je velmi riskantní), nebo jestli přechází hranici vždy jen s jedním lístkem. Zboží je přenášeno ze skladu číslo
1 z jednoho státu do skladu číslo 2 do druhého státu. Pašování se děje pouze jedním směrem ze skladu číslo 1 do
skladu číslo 2.
Hrajeme již přes hodinu a hra má nebývalý vzruch. Pohraniční policie má už plné kapsy zabaveného zboží, ale
ani někteří pašeráci na tom nejsou špatně a podstatnou část svého zboží už propašovali. Drobný Míša od Lišáků
nám proklouzl přes čáru s deseti lístky najednou, což od skladu číslo dva pisklavým hláskem vykřikoval široko
daleko na lesy.
Jako pohraniční policie jsme používali různé triky. Chvíli jsme se skrývali na jedné straně hranice, chvíli zase
na opačné (pravidla dovolují vzdálit se od hranice do hloubky jednoho nebo druhého státu nejvýše deset metrů).
Někteří pašeráci skočili na to, že hlídku dlouho nikde nevidí a kliďánko přebíhají jakoby nic přímo do naší náruče.
Hra má zkrátka tu správnou vzrušující atmosféru.
„Proč už nejdeš přes hranici?“ ptají se udiveně někteří pašeráci Brdu, když ho pořád vidí sedět u skladu číslo
jedna. „Za tři čtvrtě hodiny hra končí a ty jsi ještě nepřenesl ani jeden lísteček.“ Ale Brda se jen culí a cení na
ostatní své silné zuby, protože on ví nejlépe co a jak.
Podobně se nemůže odhodlat k činu ani další pašerák Gorák. Oba měli zatím jen jeden pokus a oba svorně o
zboží přišli. Pak provedli ještě několik pokusů přejít přes hranici do druhého státu, ale pokaždé narazili na pohraniční policii a rychle se stáhli nazpět ke skladu číslo jedna. Nakonec je ale neúprosný čas vyburcoval k činu.
Gorák pokynul Brdovi, ať jde za ním a vydal se opatrně k hranici. A zde pár metrů od hraniční čáry, téměř
přilepen k zemi, vykoukl několikrát z úkrytu, aby zjistil, kde se v tuto chvíli pohraniční policie nachází a jestli by
mohli přeběhnout. Policii nikde nebylo vidět. Se svým zjištěním byl spokojený a potichu o tom informoval Brdu.
Tentokrát to vypadalo, že budou mít štěstí. Že se jim podaří hranici úspěšně přeběhnout.
Měli ale smůlu. Náhoda je potvora a i tentokrát zapracovala v jejich neprospěch. Zrovna jsem v tu chvíli byl
perfektně zamaskovaný v dubovém houští dva metry od hranice na území státu jedna a s jistou dávkou zlomyslnosti jsem sledoval Gorákovo opatrné vykukování. Silně mi připomínal ptáka krutihlava, kterého jsem zrovna
včera viděl v televizi. Hadovitě se vysunul na stezku, zakroutil hlavou vlevo a vpravo a stáhl se do úkrytu pod
smrček. Potom se znovu vysunul na stezku, znovu zakroutil hlavou na obě strany, znovu se stáhl do úkrytu a
vzápětí vystartoval k hraniční čáře sledován Brdou.
„Goráák, Brdááá!“ zvolal jsem na překvapené pašeráky jejich přezdívky a tím jsem je jako zajal.
„Do pytle!“ ulevil si překvapený Gorák.
„Hodinu jsem si plánoval svůj druhý přechod hranice, když první přechod dopadl špatně,“ bědoval Brda, když
mi odevzdával svůj kontraband, „a zase to špatně dopadlo!“
„Teď se nám to ale určitě povede.“ prohlásil Gorák. „Už vím jak na to.“
Potom oba zmizeli v houští směrem ke skladu číslo jedna pro další kontraband, aby byli po chvíli zadrženi
Keňou na opačném konci hranice.
A to už pohraniční policie věděla něco, co oba pašeráci netušili. Totiž že ze všech pašeráků hrají jenom oni
dva. Ostatní svoje zboží buď už přenesli, nebo jim bylo zabaveno a ze hry byli vyřazeni.
Po tomto zjištění jsme vypracovali s Keňou novou taktiku k zadržení kontrabandu posledních pašeráků. V průběhu hry jsme téměř na metr odhadli, kde mají pašeráci svůj sklad č. 1. Pronikl jsem tedy povolených deset metrů
od hraniční čáry do houštiny co nejblíže k pašeráckému skladu. Zde jsem se zamaskoval pod smrčkem, jehož větve
sahaly až k zemi. Z dálky ke mně doléhal tlumený hovor obou pašeráků, kteří se dohadovali, kterým směrem se
teď mají vydat. Nakonec se vydali přímo ke mně. Rychle jsem dal dozadu znamení Keňovi a pak jsem se doslova
obtočil kolem kmínku nevelkého smrčku. Po chvíli se první pašerák proplížili na tři kroky od mého úkrytu, aniž
by mě zpozoroval. Nechal jsem ho projít až k hranici a…
„Gorák! Vidím tě!“ zavolal na ně z hraniční čáry Keňa. „Je tam s tebou i Brda, ale ten má štěstí, že je ještě za
předepsanou vzdáleností od hranice!“
Kousek ode mne se ozval praskot větví, jako by tudy prchalo stádo slonů. Sloni to nebyli, byl to jenom překvapený Brda. Měl vykulené oči a polohlasně spílal bdělé pohraniční policii.
Nechal jsem je nabrat ze skladu nové zboží, odhadl, kudy asi půjdou a zde jsem potom zaujal své postavení.
Pašeráci na tom byli bídně. Jednak hráli už jenom oni dva a mohli jsme se proto soustředit jenom na ně, což
jim z nějakých důvodů pořád nedocházelo a potom je tlačil čas. Do konce hry zbývalo už jenom deset minut.
Museli si proto ze skladu vzít všechno, co jim tu ještě zbylo a provést poslední pokus o přechod hranice. Buď
anebo. Buď to vyjde, nebo budou zatčeni!
Znovu jsem byl svědkem nádherného divadla ptáka krutihlava Goráka, který se vysoukával ze svého úkrytu,
kroutil hlavou na všechny strany a znovu se do úkrytu stahoval. Celých dlouhých pět minut tímto způsobem propátrával terén. Teprve potom vyrazil šikmo přes hranici následován v patách Brdou. Myslel jsem, že se potrhám
smíchy. Brda se totiž, pro zmatení pohraniční policie, svlékl skoro do naha a celou hlavu si omotal košilí. Asi si
27
myslel, že jeho metr osmdesát dlouhou klátivou postavu nepoznáme.
„Gorááák, Brdááá!“ zahřměla moje hlasová winchestrovka a definitivně ukončila trápení nešťastných pašeráků.
Oba nepropašovali ani jeden lísteček, ale svorně tvrdili, že tak dobře si ještě nikdy žádnou hru nezahráli. Měl jsem
stejný pocit.
13. VETŘELCI
První úterý v listopadu, shodou okolností bylo i prvního, po návratu z práce domů, mávala Lexa nad hlavou
nějakým papírem a s úsměvem nám oznamovala: „Konečně jsme dostali dekret na nebytový prostor v domě U
Žida v Panské ulici přímo ve městě. Máme klubovnu a je jen naše.“
„Ukaž!“ vrhl jsem se na papír.
„Kdy se tam můžeme nastěhovat?“ zajímal se Robin.
„Třeba hned.“ Lexa zacinkala dvěma klíčky.
„Ty máš už i klíče?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Když už něco dělám, tak to dělám pořádně!“ usmívala se Lexa. „Konečně, co by Domovní správa neudělala
pro svého zaměstnance, že?“
„Ale stejně jim to trvalo dost dlouho, “ mínil Robin.
„Nebuď nespravedlivý. Zase tak dlouho to netrvalo.“
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl jsem.
„Myslíš hned teď?“ zeptal se Robin.
„Jasně že hned teď.“
A tak jsme vyrazili. Cestou jsme potkali Brdu. Přišel do oddílu teprve před několika týdny. Chodil do stejné
školy jako většina s nás, ale do sousední třídy. Když jsem mu řekl, že se jdeme podívat na naši novou klubovnu,
okamžitě se k nám přidal.
Z Dolního náměstí jsme vešli do Panské ulice, která mírně stoupala na Žerotínovo náměstí. Dům U Žida byl
asi uprostřed ulice, zhruba naproti domu číslo 5, ve kterém se narodil můj děda a ve kterém jsem zažil s Keňou a
potom s Taranem a Bráchou podivné dobrodružství s maskovanými výrostky, kteří si se vší pravděpodobností
říkají Uctívači ginga.
Když jsme se blížili k domu U Žida, z okna domu v prvním patře vykukovala zase paní Mrtvá.
„Kolik je hodin, pane?“ zavolala na nás svou obvyklou otázku.
Šprýmař Brda jí rychle odpověděl: „Co tady sedíte, pane?“
Robin se na nás překvapeně a přísně podíval.
Snažil jsem se zmírnit Brdovu netaktnost a vysvětlil jsem: „Jmenuje se paní Mrtvá a už to má v hlavě všechno
trochu popletené, takže ani neví, co jí říkáme.“ Další slova paní Mrtvé mi dala za pravdu.
„To je zase mlha, co?“ zavolala na mé zmatené rodiče. „Už jsem dlouho nenavštívila svoji sestru. Víte, ona
bydlí patnáct kilometrů daleko. Na Dolním náměstí.“ Odvrátila od nás pohled a zahleděla se ulicí dolů směrem
k Dolnímu náměstí. Využili jsme toho, a co nejrychleji jsme zmizeli v domě.
Domovní dveře při otvírání vrzaly až hrůza. Zřejmě je nikdo dlouho nemazal. Vešli jsme do chodby, aby na
nás paní Mrtvá neviděla a Robin vyzkoušel oba klíče. Ani jeden k domovním dveřím nepasoval.
„Myslel jsem, že jeden je tady od těch dveří a druhý že bude od klubovny,“ vysvětloval. „Nechápu potom, proč
jsou klíčky dva a každý jiný.“
„Však uvidíme,“ mínila Lexa a vykročila dál tmavou chodbou.
V chodbě bylo sice šero, ale ne zas tolik, abychom neviděli, jak je zanedbaná. Na kamenné podlaze byla vrstva
prachu a po obou stranách se u zdi válela stavební suť. Po naší pravé straně byl ve zdi do poloviny hrubými deskami
zabedněný otvor vedoucí do nějaké místnosti. Asi dva metry od zabedněného otvoru byly otevřeny velké, do poloviny prosklené dveře, kterými do chodby pronikalo denní světlo. Ve zdi přímo proti nám byl tmavý otvor vedoucí, jak jsme až později zjistili, do sklepa. Po naší levé ruce byl další vchod do místnosti zaneřáděné tlustou
vrstvou letitého domovního odpadu. Kousek dál se v přítmí slabě rýsoval první schod schodiště a za ním byl vchod
do nějaké další místnosti. Všechno to vypadalo strašidelně a tajemně. Vzhledem k tomu, že jsem tu byl se svými
rodiči, tak se mi to docela líbilo. Jinak by mi pochmurný vzhled chodby asi naháněl hrůzu.
Došli jsme pozvolna na konec chodby. Otevřené dveře, kterými sem pronikalo světlo, vedly na špinavý dvorek
s otlučenou fasádou. Kolem dokola dvorku byly na zdech domů pavlače.
„Má to být v prvním patře. Jde se tam po takovém dřevěném schodišti.“ z neznámých důvodů šeptala Lexa.
Snad aby nerušila tajuplné ticho, které tu vládlo.
Vešli jsme na schodiště. Opravdu bylo dřevěné. Schody vrzaly až hrůza. Zvuk vrzajících schodů nepříjemně narušil ticho domu.
Schodiště bylo dvakrát zalomené. Po schodech jsme vystoupali do nevelkého prostoru v prvním patře s dalšími čtyřmi dveřmi. Jedny vedly zřejmě na půdu, druhé do
opuštěného bytu, třetí na pavlač a čtvrté patřily k naší budoucí klubovně. Vlevo u dveří
bylo starodávné umyvadlo s vodovodním kohoutkem, kterému se odborně říkalo prameník. Lexa nás upozornila, že prameník pochází ještě z dob první republiky. V litinové
nádrži pod kohoutkem byl nápis Vodovody Olomouc. Takový jsem ještě nikdy neviděl.
Robin zasunul do zámku jeden ze dvou klíčů, který pasoval a zarecitoval k tomu
28
z nějaké pohádky ze svých dětských let: „Odemyky, odemyky, prásk!“
Zámek cvakl a dveře se
otevřely. Za nimi jsme uviděli
dveře další. Zeď mezi dveřmi
byla tlustá určitě přes metr.
„Tak vida, ten druhý klíč
bude určitě od těchto druhých
dveří,“ řekl Robin.
Druhý klíč opravdu pasoval. Dvakrát s ním otočil. Také
i tento zámek cvakl, ale dveře
se ani nehnuly. Zkusil ještě několikrát zamknout a znovu
odemknout, ale bylo to marné.
Zámek fungoval, ale dveře se
ani nepohnuly. Vypadalo to,
jako by byly v zárubni vzpříčeny. Z místnosti k nám pronikl jakýsi šramot.
„Někdo tam je,“ řekl jsem
překvapeně.
Robin zabouchal na dveře, ale nikdo se neozval. Zkusil to ještě jednou, a zase nic.
„Podíváme se dovnitř oknem,“ navrhla Lexa. V první chvíli jsem nechápal, kde je jaké okno. Lexa mezitím
vyšla dveřmi na pavlač. Šli jsme za ní. Otevřel se nám pohled do hloubky dvora. Dvůr měl tvar nepravidelného
obdélníka a ohraničovaly ho čtyři křídla domu. Kolem zdí domu vedly pavlače, jak jsme už vypozorovali dole ze
dvora, ze kterých se vcházelo do několika bytů. Některé pavlače byly navzájem propojeny, jiné ne. Pavlač, na
které jsme stáli, spojovala vlevo horní patro sousedního křídla domu. Vpravo pavlač vedla ve stejné výši k bytům
křídla domu z Panské ulice, pokud jsem se správně zorientoval.
Robin s Lexou zamířili k prvnímu oknu vlevo, o kterém předpokládali, že vede právě do naší místnosti. Obsadili jsme s Brdou druhé okno. Okna byla rozdělena sloupky a příčkami na tři a tři menší skleněné plochy. U prvního
okna bylo sklo v okenním křídle poblíž kování vyříznuto. Robin přitiskl tvář na sklo a rukama si po straně zaclonil
oči, aby dovnitř lépe viděl. S Brdou jsme ho napodobili.
Za oknem v místnosti byla skoro úplná tma. Přesto jsme postřehli, že uvnitř někdo je.
Lexa chytila Robina za ruku a ukazovala dolů do dvora. „Někdo je dole na dvoře, podívej.“ Otočili jsme se.
V hloubce dvora stál starší muž a se zájmem nás pozoroval.
„Dobrý den!“ zavolal na něho Robin. „Nevíte, kdo obsadil tady tu místnost?“
Muž odpověděl na pozdrav kývnutím hlavy. „To nevím. Oni jsou takoví tiší, víte?“
„To je fakt,“ řekla Lexa, „jsou tam jako myšky.“
Robin zabušil na okno. Nic. Potom prostrčil ruku vyříznutým otvorem ve skleněné tabulce a otočil železnou
zástrčkou uprostřed okenního rámu a obě venkovní křídla otevřel ven, směrem na pavlač. Vnitřní křídla musela
být nějakým způsobem zajištěna, protože nešla otevřít. Robin opět přitiskl tvář na sklo.
„Pane jo,“ řekl, „tak se mi zdá, že jsme tady narazili za peleš lotrovskou.“ A protože se vetřelci k otevření
neměli, řekl schválně hlasitě, aby to vevnitř bylo slyšet: „Počkejte tady. Skočím na Dolní náměstí pro policajty.
Když jsme sem šli, dva tam nečinně postávali.“
Když viděl, že to na ty v místnosti neudělalo žádný dojem, musel svoji hrozbu splnit. Vrátil se asi za čtvrt
hodiny s mladým příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (komunistická policie). Esenbák měl na ramenou uniformy dvě stříbrné hvězdičky. Těsně v závěsu za nimi přišel i děda ze dvora.
„Jménem zákona, otevřete!“ zahřměl policista. Za dveřmi bylo chvíli ticho, potom se ozvaly kroky, potom
šoupavý zvuk, jak někdo odstranil překážku od dveří, která bránila jejímu otevření, a nakonec se vnitřní dveře
pomalu otevřely. Za dveřmi se objevil asi šestnáctiletý mladík s dlouhými vlasy, které mu padaly až na ramena.
Esenbák vešel dovnitř. Mladík ustoupil od dveří a umožnil nám se tak dostat dovnitř hned za esenbákem. To co
jsme spatřili, jsem v životě ještě neviděl.
Místnost byla velká asi tak deset krát deset metrů. Do nosu nás udeřil zvláštní nasládlý zápach, který jsem
nedokázal k ničemu známému přirovnat. Naproti u stěny bylo rozloženo asi patnáct slamníků. Z některých roztrženou látkou trčela sláma. Na slamnících se povalovalo pět mladíků mezi osmnácti až pětadvaceti lety. Uprostřed
místnosti byla propálená dřevěná podlaha až na škvárový násyp. Po naší levé straně stál sedmý výrostek, který se
nerušeně věnoval míchání nějakého lektvaru v obrovském hrnci na rozpálených kamnech. Z hrnce stoupala právě
ta nasládlá vůně. Stěny místnosti byly pomalovány různými nesrozumitelnými znaky a kresbami, které snad měly
znázorňovat chaos. Uprostřed toho zmatku byla namalovaná obrovská zeměkoule a u ní nápis Zastavte zeměkouli,
chci vystoupit!
Lexa přistoupila k oknu a dokořán ho otevřela. Na parapetní desce ležel index studenta vysoké školy na jméno
29
Zdeňka Malého ze Vsetína. Podle fotky to mohl být ten, který stál u kamen. Všem nám pomalu docházelo, že jsme
objevili tajné hašišácké doupě.
Čekali jsme, jestli a jak s nimi policejní orgán zatočí. Ten chtěl po všech občanky, ale ležáci buď byli v limbu,
nebo to úspěšně předstírali, a nikdo na jeho výzvu nereagoval. Esenbák z nich byl viditelně bezradný. Nakonec
jen kuchaře Malého upozornil, že místnost obsadili protizákonně a že ji musí co nejdříve opustit. Nato se vytratil.
Hleděli jsme za ním s otevřenou pusou.
Iniciativy se tedy chopit Robin. Ukázal Malému dekret od byťáku, který jedině nás opravňoval k užívání tohoto
nebytového prostoru a řekl: „Do pátku odtud budete pryč. V pátek ve čtyři hodiny sem přijdeme s celým naším
oddílem, celkem dvacet lidí, a pokud místnost nebude vyklizena, vyházíme vám všechny vaše věci na ulici. A
s námi přijde i policie. Ne ovšem takový jeliman, jako byl tady ten. Tak si to nechte projít hlavou a v pátek ať jste
pryč!“
Vycouvali jsme z místnosti na chodbu. Děda ze dvora se nám představil: „Jmenuji se Jeremiáš Klapka. Bydlím
v bytě naproti přes dvůr. Trochu vám je tady ohlídám.“
„To by bylo skvělé,“ řekl Robin a podali si ruce.
Domů jsme šli se smíšenými pocity. Radost nám kalila skutečnost, že je místnost obsazena nežádoucími vetřelci. To jsem zvědav, jestli hašišáci klubovnu do pátku dobrovolně opustí, nebo se s nimi o ni budeme muset
přetahovat. Ale až si ji upravíme, bude z ní perfektní klubovna v neuvěřitelně zajímavém a tajuplném prostředí. V
úplně podobném, v jakém žily v obrázkových seriálech Foglarovy Rychlé šípy.
14. OPRAVUJEME KLUBOVNU
Zpráva o klubovně se rozšířila mezi členy oddílu rychlostí blesku. V pátek odpoledne proto nebyl snad nikdo,
kdo by si chtěl nechat ujít střetnutí s hašišáky. Někteří si dokonce tajně strčili do rukávů bund krátké gumové
hadice, které se daly použít jako obušek. Leč připravovali se na rvačku zbytečně. Naštěstí. Když jsme dorazili k
domu U Žida, pan Klapka nám hlásil, že máme klubovnu volnou.
„Nastěhovali si svoje věci přes chodbu do toho volného bytu bez dveří naproti vám, než prý seženou něco
lepšího. Dnes tu z nich nikdo není, pokud vím.“
„Moc se mi to nelíbí, že se nastěhovali naproti,“ řekl Robin. „Doufám, že co nejdříve zmizí úplně z domu.“
Zaslechl jsem, jak pan Klapka Robinovi ještě říká, že se do naší místnosti nastěhovali krátce po smrti starého
Plocka, který tady celý život bydlel. Plocek neměl žádné příbuzné. Klapka vyklidil těch pár věcí z jeho bytu dolů
do sklepa. Je to jenom starý rozvrzaný nábytek. Můžeme ho prý spálit.
Mezitím se už celá naše dvacetihlavá banda hnala po dřevěných vrzajících schodech do prvního patra. Naproti
dveřím do klubovny byl otvor do opuštěného bytu zatarasen několika deskami. Tam si podle Klapky uložili své
věci hašišáčtí vetřelci.
Odemkli jsme dveře klubovny, tentokrát je už nic neblokovalo, a vešli jsme opatrně dovnitř. Opatrně, protože
jsme nemohli tušit, jestli nám tu nepřipravili nějakou past. Žádná past ale nesklapla. Místnost byla úplně prázdná,
až na malá kamínka vlevo v rohu. Po slamnících a několika kusech nábytku, který tu měli, nebylo ani památky.
Hašišáci opravdu všechno vystěhovali. Asi jsme jim minule přece jenom nahnali strach.
Kluci se rozhlíželi po místnosti a s vykulenýma očima studovali nápisy na zdech. Za částečně rozebranou
zděnou příčkou vlevo od dveří se nacházela ještě jedna malá místnost. Úplně se nabízela, abychom ji upravili na
sklad oddílového materiálu. Přední stěna byla sice rozebraná až skoro k podlaze, ale to nevadilo, to snadno dozdíme a tím sklad uzavřeme.
Mezitím za námi dorazilo do klubovny naše vedení. Moje družina dostala za úkol najít ve sklepě v našem křídle
domu nějaký vhodný kout, kde bychom mohli uskladnit drobný stavební materiál, který nám mají každou chvíli
přivést.
„Vydry, jdeme.“ zavelel jsem své družině a vyhnal je na chodbu. Gorák od Rysů se nabídl, že půjde prozkoumat
sklep s námi. Neměl jsem nic proti tomu.
Dveře do sklepa byly zaklesnuty jen ohnutým hřebíkem. Hned za dveřmi jsem našel vypínač, ale světlo nesvítilo. V objímce, umístěné těsně nad námi, nebyla žárovka.
„Někdo ji ukradl,“ hlásil Mišelin.
„Cos čekal. Že tu budou mít halogenové žárovky?“ chechtal se Kurka.
„To je ale barabizna! Co mělo nějakou cenu a šlo ukrást je ukradené, co ukrást nešlo, je rozbité. Moc se mi to
tady líbí.“ prohlásil jsem nadšeně.
Přišel za námi Robin. Když viděl, že je ve sklepě tma jako v pytli, řekl: „Počkejte na chodbě, nikam nelezte,
nevíme, jak to tam dole vypadá, ať někam nespadnete. Zajdu za panem Klapkou. Třeba má baterku nebo nějakou
náhradní žárovku.“ Potom vyšel dveřmi do dvora a zamířil do protilehlého kouta dvora, kde vedlo krátké schodiště
na pavlač. Zde v jednom z bytů měl Jeremiáš Klapka bydlet.
„Ten má jméno jako Jerome Klapka Jerome,“ řekl Gorák.
„Co je to za chlapa?“ zajímal se Brda.
„Myslíš Klapku, nebo toho spisovatele, který napsal knížku Tři muži ve člunu - a ještě cosi o psu. Bylo to
dokonce zfilmováno.“ předváděl své znalosti Gorák.
„Budeme mu říkat Džerome,“ navrhl jsem.
Můj nápad se rychle ujal a od toho okamžiku mu už nikdo jinak neřekl. Jaké ale bylo naše překvapení, když
30
jsme se později dověděli, že mu tak přezdívali
už i jeho kamarádi v dětství. Ale abych nepředbíhal události.
Robin se po chvíli vrátil se žárovkou i s panem Klapkou.
„Kde to chcete složit?“ zajímal se Džerome.
Robin zašrouboval žárovku do objímky. Při
posledním dotažení se žárovka rozsvítila. Nic
moc. Byla to jen taková bludička. Asi čtyřicítka nebo šedesátka. Vrhala na okolní špinavé
stěny naše stíny.
„Vypadá to tu strašidelně,“ řekl Miro a
otřásl se. „To bude něco pro Takéna.“
„To určitě.“ přidal se Kurka. „Tady stoprocentně žije ten jeho Drakén.“
Začali jsme se smát.
„A kde vůbec je?“ zeptal jsem se.
Nikdo si nevzpomínal, že by ho mezi Lišáky dnes viděl.
Od dveří vedlo asi deset schodů dolů do
tmy. Žárovka ozářila sotva poslední schod.
Schody byly cihelné a vlhké. Trochu to
klouzalo. Opatrně jsme sestoupili dolů. Podlaha sklepa byla zanesena hlínou, rozdrcenými cihlami a opadanou omítkou, takže nebylo poznat, zdali je podlaha
jen z udusané hlíny, nebo také z cihel, jako schody. Vlevo od schodů bylo několik sklepních kójí oddělených od
sebe dřevěnými latěmi. Jenom jedna kóje, nejblíže ke schodům, měla funkční dveře s petlicí. Stačilo jen zavěsit
zámek. Tu jsme zabrali. Džerome se na nás, nevím proč, mračil. Možná se mu nelíbilo, že jsme zabrali právě tuto
kóji, ale kdyby se mu to nelíbilo a nahlas něco řekl, tak bychom si zabrali jinou. Když ale nic neříkal, tak asi
s naším záborem souhlasil.
Se smíšenými pocity jsme se dali do vyklízení kóje. Kurka našel na hromadě suti staré hrábě a lopatu se zlomenou násadou. S lopatou i hráběmi jsme seškrabávali nános špíny a vršili ji do uličky. Nakonec jsme suť naházeli
hlouběji do sklepa. Jestli je tam někde ve tmě Drakén, třeba se tou špínou zadusí.
Robin odkudsi přitáhl stará metrová prkna, která jsme v kóji opřeli těsně vedle sebe o dřevěné latě.
„K těm prknům složíme písek,“ poučil nás, „aby se písek nesypal přes latě do uličky.“
Za další čtvrt hodinu přijelo nákladní auto a přivezlo nám dva kubík písku, několik pytlů vápna, pár cihel,
prázdný plechový barel a plechová kolečka. Řidič se příliš nezdržoval s vykládáním, protože náklaďákem blokoval
průjezd ulicí. Naklonil korbu auta a všechno nám to v jednom okamžiku složil na chodník před domovní dveře.
Robin mu podepsal převzetí a řidič sjel ulicí dolů a zmizel nám z dohledu přes Dolní náměstí.
„No nazdar, to si mákneme!“ děsil se Honza.
Gorák, Brda a Miro přešli ulici naproti k opuštěnému a polorozpadlému domu číslo pět.
„Kam jdete?“ volal jsem za nimi.
„Na malou e – e!“ odpověděl na půl úst Brda a rychle zmizel v domě následován ostatními, než je mohl Robin
zastavit.
„Musíme zjistit, jestli se dá v domě používat nějaký záchod.“ řekl mi Robin. „Nemůžeme přece chodit očurávat
dvorek naproti přes ulici. To se nehodí. I když je to polorozpadlá barabizna. Kromě toho se v něm narodil, jak
jsem ti už říkal, můj otec a strýc. Měli bychom k tomu domu zachovávat trochu úcty.“
„V klubovní místnosti ale není ani náznak po nějakém záchodu,“ řekl jsem.
„Starý Plocek musel na nějaký záchod ale chodit.“
„Jenom aby. Třeba chodil na nočník a vždycky ho vychrstl na dvůr.“ přidal se k debatě Mesir.
„V těchto starých domech byl vždy jeden záchod pro několik partají někde na konci pavlače. Tady to určitě
fungovalo podobně.“ řekl Robin zasvěceně.
Když se kluci vrátili, hlásili, že na dvorku domu číslo pět je hromada starých cihel, které by se nám mohly při
opravě klubovny hodit.
„Půjdu se tam potom podívat,“ řekl Robin. „A teď do práce, ještě do konce oddílovky musíme mít všechno
složené ve sklepě. Nic nesmí zůstat na chodníku, nebo nám to přes noc lidi rozkradou.“
Pustili jsme se všichni do práce. Džerome nám půjčil dvě lopaty. Kolem šesté bylo vše uklizeno a pod zámkem,
který jsme koupili v železářství na Dolním náměstí.
Ještě před odchodem domů jsme udělali průzkum pavlače v severním křídle domu. Na konci pavlače byl v malé
místnůstce suchý záchod. Sice v nemožně zanedbaném stavu, ale byl. A jak se hned po vyzkoušení ukázalo, byl i
funkční. Museli jsme ho jenom dát trochu do pořádku. Vybílit stěny, opravit zámek, zasklít okno, zkrátka dát ho
do takového stavu, aby bylo poznat, že ho používají kulturní lidé.
*
31
Do opravy klubovny jsme se dali hned druhý den. Práce nebyly povinné. Kdo chtěl a mohl, tak přišel. Přišlo
nás deset.
Ještě před příchodem Robina se Lišáci rozhodli, že iniciativně vyhasí vápno. Uprostřed dvora nasypali do tří
čtvrtin barelu nehašené vápno, zalili ho vodou a s napětím sledovali, co se bude dít. Když voda v barelu začala
nebezpečně bublat a vystřikovat až na dlažbu dvora, vyděšený Mesir zavelel své družině k ústupu: „Všichni pryč!
Tohle nedopadne dobře!“ A nedopadlo.
Ještě nestačili zmizet ze dvora do chodby, když došlo k výbuchu. Vápno vyletělo z barelu jako dělostřelecký
granát z hlavně děla a bylo vybíleno. Doslova.
Na pavlač vyběhl Džerome a začal na nás křičet: „Kluci pitomí, co jste to provedli. Vždyť vás to mohlo popálit!
Kde máte vedoucího!“
Opatrně jsme se vyplížili nazpět na dvorek. Dvůr vypadal, jako by na něj právě čerstvě napadal sníh. Stěny od
prvního patra nahoru byly ohozeny vápnem, které na špinavém cihelném zdivu tvořily bílé fleky. Postupně se na
pavlačích objevili všichni obyvatelé tohoto zvláštního domu. Z jižního křídla v prvním patře paní Sýkorová. V prvním patře uličního severního křídla, paní Mrtvá. Ta, když uviděla tu bílou záplavu, znalecky prohlásila: „To je ale
mlha.“ A rychle se zavřela ve svém bytě.
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se Mesira.
Pokrčil jsem rameny. Výbuchem byl zaskočen stejně jako my ostatní. K barelu se jako první odvážil Keňa.
Ostatní ho opatrně následovali.
„No hlavně že se nikomu nic nastalo,“ řekl jsem.
V barelu na dně dobublávala slabá vrstva vápna, která už dalším výbuchem nehrozila.
„To vápno z dláždění budete muset spláchnout vodou!“ nařídil nám Džerome.
Na několik hodin jsme si přidali práci. Mezitím přišel Robin, a když slyšel, co se mohlo stát, a uviděl, co se
stalo, málem ho trefil šlak. Vydal nařízení, že bez jeho přítomnosti se nesmíme do žádné práce pouštět.
Práce na opravě klubovny se potom rozběhly plnou silou. Asi po čtrnácti dnech jsme začali práci kombinovat
s oddílovou činností, aby některé členy oddíl nepřestal bavit. Ale i tak jich pár odpadlo. Většinou to byli nefachčenci projevující o oddílovou činnost malý zájem a zřejmě by odpadli, i kdybychom na klubovně zrovna nic nedělali. Tak nám to zas tak moc nemuselo vadit.
Asi v polovině listopadu, kdy už ty největší práce byly udělány, jsme s Keňou sekali drážku pro elektrické
vedení ve výklenku pro přívod k elektrickému vařiči vedle nově postavené cihelné příčky u skladu. Po silnějším
úderu se podařilo Keňovi vyrazit cihlu ze zdiva. Cihla zmizela kdesi na za zdí a zůstala po ní jenom černá díra.
Oba jsme na to hleděli jako opaření.
„Ty bído, jsme u sousedů!“ řekl Keňa.
Opatrně jsem se naklonil k otvoru. Vál z něho těžký zatuchlý vzduch. Za zdí byla tma a ticho.
„Rychle to zazdíme a budeme se tvářit jako že nic.“ navrhl Keňa.
„To nejde. Musíme to říct Robinovi.“
Protože jsme s Keňou pracovali ve výklenku za zdí a ostatní u dveří do klubovny, nebylo na nás vidět. Nenápadně, abych nevzbudil mezi ostatními rozruch, jsem k nám Robina mávnutím ruky přivolal.
„Děje se něco?“ zeptal se.
Kývnul jsem hlavou směrem k otvoru ve zdi.
„Sekali jsme drážku a po jednom úderu vypadla cihla.“ vysvětlil jsem.
Robin si stoupl na židli a prohlížel si otvor. „To je divné. Na té spodní cihle asi nebyla žádná malta. Horní cihla
byla určitě na tu spodní položena jen tak na sucho. Bez malty.“ Potom opatrně vzal za další cihlu a zkusil s ní
pohnout. K jeho překvapení ji lehce nadzvedl. Několik cihel bylo na sebe položeno bez malty a držela je při sobě
jen omítka z naší strany.
„To je zvláštní,“ dumal nad tou záhadou. Další cihly byly ve zdi pokládány už na maltu a dobře držely. „Podíváme se, kam to spadlo.“ řekl a přinesl si mobilní lampu na dlouhé prodlužovačce. Prostrčil lampu otvorem za
zeď.
„Co tam vidíš?“ zeptal jsem se.
„Nic moc, protože mi výhled blokuje nějaká dřevěná skříň, nebo co to je. Vypadá to tam na nějakou malou
místnost bez oken. A dveře také nevidím. Asi budou někde za skříní, kam není vidět. Naproti je jenom holá stěna
a před ní jsou naskládané nějaké bedny. Asi tuhle místnost používají sousedi na uskladnění odložených věcí
ze svého domu.“
„Co budeme dělat?“
„Otvor zazdíme a já se vedle v domě poohlídnu po někom, kdo by mi mohl říct, komu místnost patří a omluvím
se mu.“
Otvor jsme zazdili a po natažení elektrických drátů všechno co nejopatrněji zaplácali maltou a omítkou. Byla
to piplačka, protože jsme na zeď nesměli tlačit, aby nám cihly zase nevypadly do vedlejší místnosti.
Robin v dalších dnech vedle v domě zjišťoval, komu místnost patří, ale nezjistil nic. Buď nikdo z nájemníků
nebyl doma, nebo ti, kteří doma byli, o žádné cihle v nějaké místnosti nevěděli. A tak jsme to nechali být a čekali,
jestli nám přijde někdo vynadat. Nikdo ale nepřišel, takže jsme to nakonec pustili z hlavy.
*
Ke konci listopadu jsme přerušili na jedno odpoledne práci a udělali jsme si oddílovku zase u nás v domě.
Nedopadla ale dobře. Když jsme pátrali ve sklepě po ukrytých lístečcích a byli rozlezlí téměř po všech koutech,
32
vešla do sklepa jedna starší nájemnice z našeho domu. Protože o naší přechodné klubovně ve sklepě netušila, ačkoliv to Robin několik týdnů dopředu oznámil v chodbě na
vývěsce, příšerně se nás polekala. Myslela si, že ji někdo ve sklepě přepadl. Byla tak
vyděšená, že jen pořád dokola cosi nesrozumitelně mektala a byla na omdlení. Robin
nás rychle všechny zahnal do ping-ponkárny, moc se jí omlouval a snažil se jí vysvětlit,
že se nejedná o přepadení, ani že nejsme zloději, ale že si ve sklepě jen tak hrajeme.
Když se trochu vzpamatovala, prohlásila, že nás bude žalovat a prchla po schodech do
přízemí.
Seděli jsme kolem ping-pongového stolu celí zaražení. A aby toho nebylo málo,
praskl pod stropem kanalizační odpad od záchodů a z prasklé roury na nás vychrstly
pí. Sýkorová
smradlavé splašky v množství nejméně tří kýblů. Žuchlo to přesně doprostřed stolu a
krásně se to rozprsklo do všech stran. Samozřejmě i na nás.
Robin až do večera běhal po nájemnících na této straně domu a varoval je, aby nepoužívali záchod a chodili
zatím na hrnec. Naštěstí ještě večer přijela nějaká kanalizační havarijní četa a prasklou rouru vyměnila. V sobotu
dopoledne jsme v ping-ponkárně uklidili a s díky předali klíče domovnímu důvěrníkovi. Svoje lavice jsme odnesli
do nové klubovny a tím naše působení v domě na Kmochově ulici bylo u konce.
15. NÁJEMNÍCI DOMU U ŽIDA
Začátkem prosince se citelně ochladilo. Bylo to znát i v klubovně. Pokusili jsme se zatopit v kamnech, ale
protože jsme s topením neměli žádné zkušenosti, většina z nás bydlela v panelácích s ústředním topením, dopadlo
to bídně. Kamna kouřila, jako kdyby byl ucpaný komín. Za chvíli se nedalo dýchat a museli jsme otevřít okna i
dveře, abychom se neudusili. Všichni jsme vyběhli na pavlač a lapali po vzduchu, jako ryby na suchu. Nemohli
jsme to pochopit. Vždyť těm feťákům kamna krásně hořela!
„Co se děje, kluci?“ volal na nás z protější pavlače Džerome. „Snad jste něco nezapálili?“
„Kouří nám kamna,“ informoval ho Mesir.
Na pavlač vykoukla dveřmi z bytu paní Mrtvá a zděšeně prohlásila svoje obvyklé: „To je mlha!“ A byla ta tam.
Kamna kouřila skoro půl hodiny. Pak se konečně umoudřila a oheň se rozhořel. A takhle se to opakovalo
pokaždé, když jsme se v nich snažili zatopit. Ani Robin s kamny nic nepořídil. Vždycky jsme při zatápění neuvěřitelně načichli kouřem, i když jsme pořád větrali. Ještě cestou domů z nás byl cítit takový divný zápach, jako po
připáleném mase a zkažených vejcích. Doma rodiče kluky podezřívali bůhví z čeho. Pokud zrovna venku nemrzlo,
topili jsme v klubovně jenom elektrickým plotýnkovým vařičem, který byl umístěn ve
výklenku před skladem v místech, kde nám s Keňou propadla jedna cihla do sousedního
domu. Když ale později uhodily opravdové mrazy, museli jsme v kamnech přece jenom
zatopit. Dopadlo ty vždycky stejně. Robin nakonec rozhodl, že koupíme elektrická akumulační kamna, ve kterých se nemusí topit a hned je začal shánět.
Příští den přišel s nakresleným plánkem. Pracoval totiž ve stavebním ateliéru a jeho
kolega elektrikář měl u nás v oddíle syna. S jedním výtiskem plánku na instalaci akumulačních kamen včetně napojení na stávající elektrické vedení, navštívil Okresní stavební podnik, kde dojednal práce, a podle plánku jsme začali hned odpoledne sekat
drážky ve zdi na schodišti směrem od klubovny k rozvaděči umístěném v chodbě u
domovních dveří.
Další den ráno přijelo auto OSP s materiálem a s rozloženými akumulačními kamny
Džerome
a dva zedníci. Robin si vzal dovolenou, aby jim pomohl, ale hned se vyskytly potíže.
Když si elektrikáři pohlídli starý rozvaděč, prohlásili, že je slabý a bude se muset nahradit silnějším. Materiál, který si přivezli, složili do klubovny na podlahu a týden se neukázali.
Během prací na klubovně jsme měli možnost seznámit se s několika málo nájemníky domu U Žida, kteří tu
bydleli. Nejzajímavější z nich byl děda Jeremiáš Klapka – Džerome. Bydlel naproti přes dvůr v 1. patře v západním
křídle domu. Chodili se k němu ze dvora přes schody a pavlač. Pavlač vedla kolem jeho bytu dál ještě k bytu paní
Sýkorové ve vedlejším křídle domu. Paní Sýkorová měla asi padesát roků a bydlela tu sama již několik let. Na
stejné pavlači, vedle Džeromova bytu vpravo od schodů, bydlela paní Mrtvá.
Džerome měl asi sedmdesát roků a na svůj věk byl neobyčejně čilý. Točil se pořád kolem nás a zajímal se, co
a jak děláme. Asi se nudil, a tak nám byl často radou nápomocen při různých pracích v klubovně. Jakmile uviděl
naši klubovnu před dokončením, prohlásil, že mu silně připomíná klubovnu jejich třetího skautského oddílu, kterého byl členem jako kluk ještě před válkou. Když jsem to zaslechl, zbystřil jsem pozornost.
„Vy jste byl skaut?“ zajímal jsem se.
„Ovšem,“ přitakal a oči se mu rozzářily. „Říkali jsme si Hoši svorného srdce. Klubovnu jsme měli v tereziánské
pevnůstce na levém břehu Moravy poblíž městské plynárny. Ve starém Fortu, jak byla pevnůstka všeobecně nazývána, byly i další oddíly jak chlapecké, tak i dívčí. Mám z té doby doma zápisy z našich kronik. Mohl bych vám
o tom vyprávět hodiny.“
„To by bylo zajímavé, pane Klapko,“ řekl Robin. „Mohl bych se u vás někdy zastavit? Třeba bych vašich
historických znalostí mohl využít pro naši činnost, ale až někdy později. Teď na to není ještě vhodná doba.“
„To určitě,“ řekl Klapka. „Ježíši – jak rád si zavzpomínám na dobu svého dětství. To bylo něco. Na to se nedá
33
zapomenout!“ zvolal nadšeně a po chvíli dodal: „Myslím si,
že vhodná doba tu bude coby dup!“
Klapka zřejmě narážel na naši zakonzervovanou normalizaci po roce 1970. Sověti už dávno vyhlásili glasnosť a pěrestrojku a některé politické proudy mimo komunistickou
stranu volaly po něčem podobném i v naší republice3).
Na stejné pavlači vedle Džeromova bytu, jak už jsem se
zmínil, bydlela paní Mrtvá. Jako jediná z nájemníků měla
okna bytu do ulice a jedno i do dvora. Paní Mrtvé jsme odhadovali hodně přes sedmdesát roků, vypadala velmi sešle
a v hlavě to měla už všechno popletené. Špatně se pohybovala a z bytu skoro nevycházela. Nákupy jí obstarávala paní
Sýkorová.
Poslední z nájemníků, mladí manželé Skálovy, se přistěhovali do nejvyššího patra jižního křídla během listopadu.
Oba měli hlavy ostříhané úplně dohola. Dohadovali jsme se,
že pokud nepatří ke skinům, tak se museli zrovna vrátit z výkonu trestu. Nebo jsou nemocní a museli se podrobit chemoterapii, po které jim vlasy vypadaly. Jak jsme se dověděli
až později od paní Sýkorové, oba se opravdu vrátili z basy.
Feťáky jsme se po našem prvním setkání už ani jednou
neviděli a během dalších čtrnácti dnů nepozorovaně vyklidili své věci z místností naproti naší klubovny a zmizeli neznámo kam.
Tak tohle byli všichni obyvatelé domu U Žida. Další nájemníci v domě nebyli. Zeptali jsme se Džeroma, proč se domu říká U Žida, a ten nám to vysvětlil.
„Dům na konci 19. století koupil místní Žid Izák Rubinfeld. V přízemí domu do ulice si zřídil obchod, vetešnictví. Za krátko se pak domu neřeklo jinak než U Žida. Rodině Rubinfeldů patřil dům až do okupace Československa Německem. Někdy v roce 1940 Němci deportovali celou rodinu do koncentračního tábora, odkud se z nich
už nikdo nevrátil.
Krátce po deportaci, ještě v roce 1940, dům zabrali Němci. Nastěhovali sem německé rodiny. V domě nechali
bydlet jenom jistého Adolfa Plocka, který z celého baráku jediný nebyl Žid. U Rubinfeldů za první republiky
jenom sloužil. Obýval po celou dobu právě jen tu jednu místnost, ve které teď máte klubovnu. Po válce byli Němci
odsunuti a dům připadl našemu státu. A Plocek tady dál bydlel až do své smrti letos v létě.“
Všichni jsme jeho vyprávění pozorně sledovali.
„A co bylo dál?“ zeptal se Alešek.
„Dál už nic. Teď jste tady vy.“ zasmál je Džerome. „A jak už jsem se zmiňoval i vašemu vedoucímu, mám
doma ve starém vojenském kufru spoustu novin a všelijakých dokumentů z tehdejší doby, i fotografie a také opisy
některých zajímavých listů z naší oddílové kroniky.“
„Vy máte doma starou kroniku toho vašeho třetího oddílu?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Kroniku zrovna ne. Jen opisy některých zajímavých událostí, které se tehdy staly. Kronika oddílu někde za
války zmizela. A po válce už jsem byl dospělý a měl jsem jiné zájmy. Takže jestli ji tehdejší členové oddílu potom
někde našli, nebo jestli ji někdo po celou dobu války ukrýval, to nevím. V době, kdy Němci zrušili Junáka, měli
jsme každý svých starostí až nad hlavu. Někteří jsme byli totálně nasazeni do německých fabrik na válečnou výrobu, některé dokonce zatklo gestapo4). Byla to hrozná doba. Až se tady ještě víc zabydlíte a budete mít náladu si
mě poslechnout, tak vám o tom přijdu ještě něco povědět. Však jsem se s vašim vedoucím domluvil, že moje
dokumenty nějak využijete.“
*
Později do oddílu přišel nováček Jirka a přinesl do klubovny vybělenou lidskou lebku. Prý ji jeho otec, bagrista,
vyhrabal někde na stavbě.
„No ale to snad měli ohlásit na policii, ne?“ mínil jsem.
„Policii to prý hlásili, ale nic se nedělo. Stalo se to už víc jak před rokem.“ řekl Jirka.
„Je to možné?“ divili jsme se a divil se i Robin.
Protože jsme měli stále ještě dost práce s opravou klubovny a zatím marným vyřizováním zavedení akumulačních kamen, nikdo jsme si nepoznamenali Jirkovo celé jméno a adresu. Jirka potom na další oddílovku nepřišel,
asi se zalekl té hromady práce kolem klubovny, a protože ho nikdo neznal a nevěděli jsme, kde bydlí, lebka nám
v klubovně zůstala už napořád.
Vzápětí se objevila v klubovně další lebka. Tentokrát kravská. Přitáhl ji Robin přímo z městských jatek
z čerstvě poražené krávy. I s masem a zakrvavenou kůží.
„Jak se zbavíme masité části?“ ptali se kluci.
„Vyvaříme ji a maso samo odpadne.“ řekl jsem znalecky.
„A maso si můžeme dát k obědu.“ zažertoval Keňa. Některým se z jeho poznámky udělalo slabě od žaludku.
„Ale fůj,“ řekl jsem.
34
„A v čem ji budeme vařit?“ ptali se někteří.
To byla správná otázka. Do velkého hrnce na prádlo se hlava nevešla, jak jsme vzápětí zjistili. Nakonec Keňa
objevil v železářství plechovou vaničku, do které by se hlava mohla vměstnat. Tak jsme ji koupili. Pak jsme se
pokoušeli hlavu do ní umístit, ale ať jsme ji otočili na jakoukoliv stranu, vždy část hlavy vyčnívala nad hladinu.
„Budeme ji muset obracet a postupně uvařit ze všech stran,“ vyřešil to Keňa.
„Na čem ji budeme vařit?“
No jo, na čem? Další dobrá otázka. Stará kamínka už jsme měli snesená do sklepa, abychom uvolnili místo pro
nová akumulační kamna. Nezbývalo, než vyzkoušet náš dvouplotýnkový vařič. Vařič byl potom rozpálený nepřetržitě dva dny, voda se jen ohřála, ale ani nezabublala. Ne tak, aby hlavu uvařila. Pak se z naší klubovny začal
linout do celého baráku hnusný smrad po zkaženém mase. V sobotu jsme to vzdali. Zabalili jsme hlavu do igelitového pytle a Robin s Bráchou ji odvezli našim trabošem do Hrubé Vody k tetě na chalupu. Celou cestu jeli
s otevřenými okny, aby se zápachem neudusili. Na chalupu přijeli zmrzlí jako slanečci. Když se z mrazu trochu
oklepali, hlavu zakopali v lese za chalupou. (Vykopali jsme ji až po roce. Zůstal z ní jen skelet. Dodnes visí na
stěně v klubovně.)
Od naší Tělovýchovné jednoty jsme dostali pár kusů nábytku. Tři stoly, tři botníky, knihovničku a také i dřevotřískové desky na podlahu.
Transport dřevotřískových velkých desek přes schodiště nebyl možný, protože úzkým schodištěm jsme je nemohli vytočit do patra. Nakonec jsme je museli vytáhnout pomocí lana ze dvora přímo na pavlač. Nadřeli jsme se
s nimi jako soumaři, ale dílo se podařilo. Deskami jsme pokryli podlahu klubovny a potom nám jeden tatínek na
ně položil PVC. Akumulační kamna stále ještě nebyla v provozu a rozložena ležela v koutě klubovny.
Klubovna už byla ale v takovém stavu, že jsme se s ní mohli pochlubit celému výboru naší Tělovýchovné
jednoty. Den předtím, nevím, co mě to napadlo, namaloval jsem nad vypínačem hned za dveřmi asi osm centimetrů
velikou skautskou lilii. Když to Robin uviděl, málem mi dal pár facek.
„Ty ses zbláznil?! Chceš, abychom měli průšvih? Kdyby se někdo dověděl, že jsme skautský a ne turistický
oddíl, tak nás rozeženou na to tata. A ještě mě zavřou! Okamžitě ji zamaluj!“
„A přitom se mi tak krásně povedla. Proč nemůžeme být skauti?“ zeptal jsem se.
„Teď to ještě nejde. Ale neboj se. Však se dočkáme a nebude to už dlouho trvat.“ řekl Robin prorocky.
Uznal jsem, že je opravdu ještě brzo přihlásit se veřejně ke skautským ideálům a lilku jsem zamaloval bílou
barvou.
Druhý den se přišel do klubovny podívat jenom předseda Tělovýchovné jednoty, ostatní funkcionáři neměli
čas. Ale spíš neměli zájem. Robin mu plastiky vylíčil, co všechno jsme tady museli udělat a jakou v oddíle vyvíjíme
činnost. Předseda si všechno pozorně prohlédl, uznale pokýval hlavou a nakonec řekl: „Vypadá to tady jako ve
skautské klubovně. Po válce jsem také do jedné takové chodil.“
Robin na to nic neřekl a jen si pomyslel, podívejme se, soudruh předseda byl také skautem!? Jenom aby to
nebyla z jeho strany nahozená udičku, abychom se na ni chytili! Tělovýchovná jednota nám až dosud dost fandila
(až na tu kuželnu, tam nás ale hlavně nechtěl její správce), takže jsme jí nemohli udělat nějaký politický průšvih.
A od dnešního dne, nám zásluhou předsedy výboru, fandila ještě víc.
Konečně se rozjela pravidelná družinová a oddílová činnost. Chodili jsme do klubovny rádi, protože jsme si ji
upravili vlastními silami. Kromě toho byla umístěná ve staré části města s křivolakými úzkými uličkami, které
nám připomínaly tajemná Stínadla z Rychlých šípů. O domu U Žida ani nemluvě. Tak zvláštní a tajuplný barák
jsem ještě nezažil. Kde se na něj hrabou paneláky!
Na oddílovce hlásili Lišáci a Rysi, že k nim na družinovku do klubovny přišel nějaký neznámý mladý muž.
Představil se jako Jenda Fousek a hrozně se zajímal, co a jak v oddíle děláme. Měl sebou knížky Jaroslava Foglara
a prohlašoval se za jeho velkého znalce. Kluci ho po chvíli slušně z klubovny vykázali a doporučili mu, aby přišel
v pátek na oddílovku. Řekli o tom Robinovi, aby o tom věděl a aby se na něho přichystal.
„K vám na družinovku nepřišel?“ zeptal se mě Robin.
„Ne. To bych ti řekl už doma.“
Robin se dál nevyptával, ale poznal jsem na něm, že se mu to honí hlavou.
Na oddílovce byla vyhlášena Tajná vánoční činnost. Družiny měly do vánoční nadílky, každá zvlášť a tajně,
vyrobit nějakou užitečnou věc do klubovny. Podmínkou bylo, že víc jako dvě třetiny výrobku musely být vyrobeny
v klubovně. Co bude každá družina vyrábět, musela před ostatními družinami utajit a naopak měla vypátrat, na
čem pracují druhé dvě družiny.
Neznámý foglarovec se objevil až ke konci oddílovky. Robin s ním vyšel na chodbu a my jsme zatím hráli naši
oblíbenou hru na jelena. Co si za dveřmi povídali, jsme netušili, ale do klubovny se Robin vrátil sám.
Při nástupu na zakončení oddílovky nám řekl: „Nevím, co si mám o něm myslet. Může to být opravdu horlivý
fanoušek Jaroslava Foglara, ale také by to klidně mohl být agent StB5). Požádal jsem ho, aby do klubovny, pokud
v ní nebudu, nechodil. Dejte si pozor na to, co o oddílu mluvíte venku se svými kamarády, ve škole, a hlavně se
nikde nechlubte, třeba jen proto, že chcete být zajímaví, že jsme nějaký tajný skautský oddíl. Jsme oddíl turistický,
a do svých pracáků6) nemalujte skautské symboly. Ať to svým rodičům, i mně a lidem ve výboru TJ, kteří nám
fandí a podporují nás, nezavaříte.“
35
16. PRŮZKUMY NA PŮDĚ
Večer po oddílovce a oddílové radě jsem odcházel domů výjimečně s Robinem a Lexou. Jinak chodím s našimi kluky. Brácha přijel z internátu domů o něco dřív, a už si odpoledne stihl zahrát ping-pong na nějakém turnaji
v neředínské sokolovně.
„Mám pro vás do oddílu
Půda domu
nového člena,“ přivítal nás.
„Jo a koho?“ zajímali jsme
se. Pořád jsme ještě neměli
plný stav. V karvinském oddíle nás bylo třicet šest a tady
jsme chtěli mít stejný počet
členů.
„Hrál jsem debla s jedním
doktorem a při hře jsem se mu
zmínil, že můj otec vede ve
městě turistický oddíl mládeže. Okamžitě ho to zaujalo.
Pak jsme se rozpovídali o
Foglarovi a jeho knížkách, až
debata sklouzla na skauting.“
„Doufám, že ses moc nerozkecal,“ poznamenal Robin.
„A co bylo dál?“
„Potom z něho vylezlo, že
chodil po válce do skautu, a to,
jak to v oddíle vedeme, mu
silně skauta připomíná. A že
má jedenáctiletého syna a
jestli bychom ho do oddílu nevzali. Tak jsem mu slíbil, že se
přimluvím, ale že by to neměl
být problém.“
„To by fakt neměl být problém,“ potvrdil jsem jeho slova. „Kdy přijde?“
„Jmenuje se Libor Kvasil a říkají mu Čiby. Domluvil jsem to na čtvrtek příští týden. Přijde k domu U Žida
před čtvrtou hodinou. Měl bys mu ty nebo někdo z oddílu ukázat klubovnu a říct mu co a jak.“
„To mají schůzku Rysi. Jindy nemohl?“
„Nevděk vládne světem.“ naježil se Brácha. „Buď rád, že máte do oddílu dalšího člena. Ale třeba bude mít čas
i v ty vaše středy. Co já vím.“
Faktem bylo, že jsem se na přijetí nového člena oddílu pořád díval z pozice družinového rádce, který má zájem,
aby jeho družina měla co nejdříve plný počet členů. Ale na druhé straně, pokud nebude mít čas ve středy, tak bude
sice členem jiné družiny, ale hlavně bude členem oddílu. Takže jsem to teď pustil z hlavy a ve čtvrtek 8. prosince
odpoledne krátce před čtvrtou jsem zabočil z Dolního náměstí do Panské ulice.
Všiml jsem si, že na prvním domě v ulici přibyl křídou nově načmáraný nápis: K Lennonovi! A pod nápisem
nepostradatelná šipka ukazující ulicí kamsi nahoru. Byl jsem si jistý, že včera tu ten nápis ještě nebyl. Už dříve
jsem podobné nebo stejné nápisy viděl načmárané na různých domech ve městě, ale nikdy jsem nepátral, kde že
to u toho Lennona vlastně je. Že John Lennon patřil v šedesátých letech k legendární anglické skupině Beatles,
jsem věděl. Robin byl totiž jejich fanda a měl na magnetofonových páscích nahrané snad všechny jejich písničky.
Když se skupina rozpadla, žil Lennon v Americe a v roce 1980 ho v New Yorku zastřelil nějaký cvok. Stalo se to
8. prosince. V tu chvíli mi ještě nedošlo, že zrovna dnes je výročí jeho smrti a že se proto na některých nárožích
domů objevily nové nápisy v souvislosti právě s tímto datem.
U domu U Žida stál chlapec a trochu nejistě odpovídal na zmatené otázky paní Mrtvé, která ho jimi zasypala
z bezpečí svého okna.
„Ty jsi Čiby?“ zeptal jsem se ho a zcela pominul už otřepanou otázku paní Mrtvé: „Kolik je hodin, pane?“
„To jsem,“ odpověděl a nejistě se zadíval do okna na paní Mrtvou.
„Já jsem Gery, rádce družiny Vyder. Té paní v prvním patře si nevšímej, má to v hlavě už trochu popletené.“
Dostrkal jsem ho do chodby domu. „Klubovnu máme v prvním patře. Dnes tam má schůzku družina Rysů. A co
středy? Ve středy nemáš čas?“
„Ve středy mám klavír.“
„A nemůžeš si hodiny přehodit na jiný den?“
„Mohu, stejně toho asi nechám. Moc mě to nebaví.“
„To by bylo bezva. Ve středy bys mohl chodit na družinovky Vyder, to jest naší družiny.“
Čiby prohlásil, že si to zařídí, aby mohl chodit k Vydrám, a z celé jeho řeči jsem nabyl dojmu, že ví, o čem
36
mluvím. Asi byl o činnosti oddílu už doma poučen svým otcem.
Z klubovny se ozýval hlahol rozličných hlasů. Družina Rysů řádila. Když jsme vstoupili, jako na povel ztichli
a podezřívavě si nás prohlíželi. Jako bychom je přistihli při nějaké nedovolené činnosti. Čiby si už od dveří se
zájmem prohlížel klubovnu.
„Snad jste se už nedali do výroby nějakého výrobku pro tajnou vánoční činnost?“ zeptal jsem se.
„To ne. To bychom se určitě zamkli.“ řekl Petr.
„Tak co se děje?“ dorážel jsem na ně.
Rysi se po sobě významně dívali a mlčeli. Bylo jasné, že jsem je přece jenom při něčem přistihl. Asi to bude
přece jenom tajná vánoční činnost, a teď tady mlží.
„Tak když to není tajná činnost, tak co tedy?“
Rysi dali hlavy dohromady a radili se, jestli mi to mají říct a potom promluvil Taran, jejich rádce:
„Tak mi ti to teda řekneme. Právě se chystáme jít na půdu a pořádně to tam prozkoumat.“
„Na půdu? Ale dveře na půdu jsou pořád zamčené.“ řekl jsem nejistě.
„Jenže my jsme objevili klíč,“ řekl Taran a ukázal nám, asi patnáct centimetrů dlouhý klíč.
Překvapeně jsem hvízdnul. „Kde jste ho našli?“
„Nahoře na zárubni. Určitě tam byl ukrytý celou dobu a my o něm nevěděli.“
„Neke! Fakt?“
„Fakt. Dnes jsme ho tam objevili.“
„A už jdete?“
„Ano.“
„Tak my půjdeme s vámi.“ řekl jsem za nás za oba.
Vyšli jsme na chodbu. Radek zamknul klubovnu a Taran mezitím odemkl ocelové dveře vedle schodišťového
ramene. Už dříve jsme odhadovali, že vedou na půdu. Protože ale byly dveře pořád zamčené, nemohli jsme se o
tom přesvědčit. Až tedy dnes. Taran otočil vypínačem na schodišti. Světlo se kupodivu rozsvítilo. A kdyby se i
nerozsvítilo, nic by se nedělo, protože někteří z kluků měli baterky.
„Tady byl ten klíč,“ ukázal Taran nahoru nad zárubeň. Zárubeň byla zhotovena z železného úhelníkového
profilu a nahoře byla asi dva centimetry vychýlena od líce zdi. A v té spáře mohl klíč celou dobu ležet, protože
zespod nebyl vidět.
„Jak jste na něj přišli?“ zajímal jsem se.
„Náhodou. Před družinovkou jsem chtěl ukrýt nějaké lístečky pro hru Hledání lístečků a když jsem strčil jeden
lístek nahoru za zárubeň, nahmatal jsem klíč,“ vysvětloval Taran.
Pak jsme už tiše stoupali po schodech na půdu. Poslední šel Petr, který za námi zavřel a zamkl dveře.
„Nahoře se nikam nerozcházejte, půjdeme všichni pohromadě!“ zavolal Taran na kluky, kteří mezitím vyběhli
až nahoru.
Světlo tu nesvítilo. Vypínač tu sice byl, ale žárovky už zřejmě dávno vzaly za své. Buď praskly, nebo je někdo
vyšrouboval a ukradl, jako se tak dělo i na jiných místech v domě. Byl to malý zázrak, že žárovka dole u dveří
byla stále funkční. Přímo nad námi bylo střešní okno. Sklo bylo úplně zašlé špínou.
Stáli jsme na půdě východního křídla domu v místech nad chodbou s dveřmi do naší klubovny. Kluci baterkami
svítili kolem sebe na všechny strany. Z dřevěného krovu vysely cáry pavučin, neklamná známka toho, že tu dlouho
nikdo nebyl. Vlevo jsme zaslechli pleskot křídel holubů, které jsme vyrušili. Chvíli poletovali mezi dřevěnými
sloupky krovu a nakonec vylétli rozbitými malými okénky v obvodovém zdivu ven na ulici. Všude kolem nás stály
po obvodu půdy staré skříně a všelijaké kusy nábytku.
„Tak kam se podíváme nejdříve?“ zeptal se Taran.
„Nejdříve doprava,“ řekl jsem s jistotou, jako bych tu už někdy byl.
„Proč zrovna tam?“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Jen mě to tak napadlo.“
Taran šel první a já hned za ním. Čiby za mnou. Držel se mě jako klíště.
Asi dva metry od schodiště byly na dolním trámu položeny dvě dlouhé fošny, které tvořily jakýsi pochůzný
chodník ve výšce asi půl metru nad podlahou půdy. Fošny byly šikmo položeny na dalším spodním trámu. Těsně
za ním byla požární zeď s otvorem. Chodníček z fošen vedly přímo do tohoto otvoru. Zeď oddělovala severní a
východní křídlo domu. Taran posvítil baterkou na zeď před sebou a potom sklouzl paprskem směrem k obvodové
zdi. Až skoro u zdi na zemi jsme uviděli tmavý flek. Mohl tam ležet nějaký starý zmuchlaný hadr, nebo nějaká
dřevěná či plechová tabule.
„Co to tam leží?“ zeptal se Taran a zamířil svou baterku tím směrem. Několik dalších světelných paprsků se
k němu připojilo.
„Půjdu se tam podívat,“ rozhodl po chvíli a opatrně sestoupil z fošnového chodníku a udělal několik váhavých
kroků směrem k tmavé skvrně. Prohnilá podlaha pod ním podezřele zapraskala. Na ten šup byl Taran zpátky na
fošnách. Tvářil se pěkně vyděšeně.
„Poznals, co to leží?“ zeptal se kdosi vzadu.
„Nic tam neleží. Je tam díra v podlaze. Nikdo za žádných okolností nesmíte slézt z prken, nebo se propadnete
stropem do spodního patra.“ řekl Taran a chvíli uvažoval, jestli se máme vydat dál na průzkumy této části půdy,
nebo se raději vrátit. Potom opatrně vykročil po fošnách přes otvor v požární zdi dál do hloubi severního křídla.
37
Asi po deseti metrech jsme došli ke komínu, za kterým fošnový chodník končil. Stál na něm žebřík vedoucí k střešnímu oknu, který používali kominíci k výstupu na střechu při vymetání komínu. Před námi ve tmě byla vidět už
jenom špinavá štítová zeď. Několik světelných kuželů ji chaoticky osahávalo. Nikde jsme další otvor, přes který
by se dala zeď překonat, už nenašli.
„Dál se nedostaneme. Všichni otočit a opatrně nazpět.“ zavelel Taran.
Šel jsem předposlední a jen si dával pozor, abych nešlápl mimo fošnový chodník. Kužely světel vrhaly kolem
nás pitoreskní stíny. Kluci, kteří šli nyní jako první, došli na místo, odkud jsme vyšli a seskákali z fošnového
chodníku na pevnou podlahu půdy a ukázněně počkali, až se k nim jejich rádce připojí.
„Teď to vezmeme na opačnou stranu přes východní křídlo domu.“ řekl Taran.
Na konci východního křídla jsme objevili po pravé straně zavřené další železné dveře. Vzpomněl jsem na
příběh ze seriálu o Rychlých šípech, které za podobnými dveřmi našly tělesné pozůstatky nešťastného sběratele
poštovních známek Maxmiliána Drápa. Když Dráp omylem spálil modrého Mauricia, svoji největší pýchu, zavřel
se na půdě do tajné komůrky a zemřel žalem. Až teprve o několik desetiletí později objevil tajemství jeho smrti
klub Rychlých šípů.
Taran zmáčkl kliku a s námahou dveře otevřel. Asi tudy nikdo dlouho nešel. Za dveřmi nebyla žádná mrtvola
Maxmiliána Drápa, ale několik schodů, po kterých jsme se dostali na půdu nad jižní křídlo domu. Půda byla poměrně dlouhá a úzká. Po levé straně byla vysoká zeď. Střecha se svažovala od ní doprava směrem do našeho dvora.
Napravo v nevysoké dvorní zdi byla malá okna s rozbitými skly. Na podlaze ležela vrstva holubího trusu promíchaná s holubím peřím. U zdi ležely vysušené mrtvolky dvou holubů.
Rozprchli jsme se do všech koutů půdy, ale nikde jsme nic zajímavého neobjevili. Asi uprostřed půdy stály u
nejvyšší zdi dva komíny. Za vzdálenějším komínem se vynořil Miky a zavolal na Tarana: „Pojďte všichni sem.
Něco jsem přece jenom objevil!“
Zvědavě jsme k němu došli. Miky svítil na zeď za komínem, ve které jsme uviděli otvor asi půl metru široký
a metr vysoký. Na podlaze se válely rozbité cihly a malta. Bůhví, kdo tu zeď proboural a k čemu měl otvor sloužit.
„Tímhle otvorem se dostaneme na půdu sousedního domu.“ řekl Miky. „Jedním očkem jsem se tam už mrknul.“
Taran se protáhl polovinou těla na sousední půdu a baterkou ji propátrával. Podlaha půdy byla asi o půl metru
níže než podlaha v našem jižním křídle. Kužel světla odhalil na sousední půdě podobnou skládku nepotřebných
věcí, jaká se nacházela i na naší severní půdě.
Zatahal jsem Tarana za bundu: „Měli bychom se vrátit. Tady jsme na svém území, ale tam budeme na cizím.
Jestli nás tam někdo přistihne, může nás považovat za zloděje a těžko mu budeme vysvětlovat, že tu provádíme
jen nevinný průzkum.“
Taran se protáhl nazpět a řekl: „Jak myslíš. Ale je to naše družinovka a když už jsme tady, tak to prozkoumáme
i u sousedů.“ Dál nečekal, jestli budu mít ještě nějaké námitky, protáhl se otvorem nohama napřed a stanul na půdě
sousedního domu.
17. LENNONŮV OLTÁŘ
Protáhl jsem se otvorem za ním. Ostatní nás následovali.
Půda se podobala té naší jako vejce vejci. Všude byly pavučiny, špína, prach, holubí trus a nepotřebné věci,
které sem časem nájemníci nahromadili. Vpravo byla štítová zeď a zhruba uprostřed půdy zamknuté vstupní dveře.
„Dál to nepůjde,“ řekl Taran, když se marně pokoušel otevřít dveře.
„Pojďte sem!“ zavolal na nás polohlasně Laky, který zkoumal druhou štítovou zeď. „Tady jsou další dveře.“
Dveře byly železné a hlavně nebyly zamčené. Za nimi byla další půda.
„To se mi líbí,“ radoval se Taran. „Půjdeme pořád dál, až kam se dostaneme.“
„Nebo až nás někdo tady přistihne a pak dostaneme!“ parafrázoval jsem jeho nadšení. Protože ale všude bylo
ticho a nic se nedělo, postupovali jsme dál.
Když jsme se tak bez problému dostali až asi na pátou půdu, málem jsme byli objevení. Před námi, uprostřed
půdy, se rozsvítila slabá žárovka. Vzápětí jsme zaslechli rachot otevíraných železných dveří. Baterky jako na povel
zhasly a rychle jsme každý zmizeli v nějakém úkrytu. Jenom Radek se opozdil a zhasnul svoji baterku až na
Taranovo zlostné zasyknutí.
Přikrčil jsem se za jakýsi kus nábytku po pravé ruce. Odtud jsem měl poměrně dobrý výhled na střed půdy,
odkud se ozýval slabý hluk. Protože naše část půdy byla ve tmě, byly jsme skoro neviditelní. Jestli někdo něco
neshodí, nebo nějak jinak na nás neupozorní, a budeme mít štěstí, nikdo nás tady nemusí najít. Pokud ovšem
návštěvník půdy nepůjde zrovinka na naši stranu. To by byl malér.
Opatrně jsem vystrčil hlavu z úkrytu. Na půdu vešla zavalitá paní. V ruce nesla proutěný koš. Zavřela za sebou
dveře a zamířila na opačnou stranu, než kde jsme byli my. V první chvíli jsem netušil, co tu pohledává, až po chvíli
jsem uviděl, že si sem přišla pověsit k usušení prádlo. Stáhnul jsem se do úkrytu a potichu řekl Čibymu: „Je to
nějaká paní. Věsí tam prádlo.“
„Co uděláme?“ zašeptal Čiby rozčíleně. Podle hlasu jsem poznal, že má dost nahnáno.
„Budeme muset počkat, až odejde.“ řekl jsem. „Kdybychom se teď chtěli vrátit, tak bychom ji na sebe jenom
zbytečně upozornili. Nevím, nevím, co by to s ní udělalo.“
„Mě by trefil šlak,“ řekl.
„To mě asi taky,“ přiznal jsem.
38
Čas se nemožně vlekl. Žena už pověsila prádlo nejméně na sedm nebo osm šňůr a pořád ještě vytahovala
z jakoby bezedného koše další a další kousky. Pak komusi z nás vypadla z ruky baterka, a se skřípavým zvukem
se pohnula bedna, do které kdosi strčil, když se pokoušel baterku ve tmě zachytit.
„Který blb!“ zasyčel Taran do tmy směrem k neopatrnému nešťastníkovi.
Pak vše ztichlo. Napětí viselo ve vzduchu a dalo se doslova krájet. Nikdo z nás ani nedutal. Žena se polekaně
zahleděla naším směrem a ustala v práci. Tušil jsem, že jí strach nedovolí, aby se šla podívat do tmy po zdroji
zvuku. Jenom aby ji nenapadlo začat ječet a přivolat tak pomoc. Protože ale už žádný další podezřelý zvuk nezaslechla, pověsila ještě nějaké dva kousky a rychle z půdy odešla. Slyšeli jsme, jak opět se skřípěním zapadly dveře,
a s cvaknutím zaklapl zámek. Netušili jsme, jestli náhodou nezůstala stát za dveřmi, protože vzdalující kroky jsme
žádné neslyšeli. Zůstali jsme proto ještě chvíli bez pohnutí na svých místech.
„Kdo to byl?“ zeptal se Taran.
„Kaštan,“ ozvalo se ze tmy.
„Ježíšikriste, to je vemeno,“ ulevil si Taran vztekle. Rozsvítil svoji baterku a opatrně došel ke dveřím. Tam se
zastavil, sehnul se a přiložil ucho ke klíčové dírce. Ostatní jsme k němu opatrně došli.
„Na chodbě je ticho.“ řekl po chvíli.
„Myslím, že je nejvyšší čas se vrátit.“ řekl jsem. „Co když pro někoho šla?“
Taran se napřímil. „Asi to bude fakt nejlepší. Byl by to průšvih, kdyby nás tady někdo načapal.“ Najednou si
to také připustil.
Několik kluků svítilo baterkami do míst, kde před chvílí žena věsila prádlo. Radek s Lakym mezitím přešli až
k prádlu a po chvíli na nás zavolali: „Pojďte sem. Tady je cosi divného slyšet.“
„Pozor na to prádlo! Ať se do něho nikdo nezamotáte,“ varoval Taran svoji družinu.
Došli jsme až k Radkovi a Lakymu. Stáli u dalších otevřených dveří v požární zdi, za kterou jsme ve tmě tušili
ještě nějaký další půdní prostor.
„Buďte zticha,“ řekl Laky, „ať to taky slyšíte.“
Z dálky k nám pronikal jakýsi zvláštní šum a hluk, ze kterého bylo chvílemi slyšet křik a volání. Přicházelo to
k nám ze tmy přes celou délku půdy před námi. Bylo to tak strašidelné, že mi naskočila husí kůže po celém těle.
„Co to může být?“ zeptal se někdo.
Na vzdáleném konci se ve tmě objevil slabý, téměř nezřetelný obrys okna. Kam okno vede, na dvůr nebo do
ulice, nedalo se odtud poznat, protože světlo bylo slabé a chvílemi mizelo a zase se objevovalo. Mladší kluci se
vtiskli hlouběji do našeho hloučku. Nedivil jsem se jim. Měl jsem také nahnáno.
Světlo teď zesílilo a plápolalo přímo pod oknem a na okamžik osvítilo dřevěný krov.
„Tam hoří!“ řekl kdosi zděšeně.
Hlasy teď byly hlasitější a zřetelnější. Někdo volal o pomoc a někdo další hlasitě ječel. Byly to mužské i ženské
hlasy.
„Nemůžeme teď odejít,“ mínil Taran, „co když tam opravdu hoří a někdo potřebuje pomoc?“
„Pojďme se tam podívat!“ rozhodl jsem za všechny.
Opatrně jsme se plížili tmou k mihotavé záři. Čím blíž jsme byli oknu, tím víc hluk sílil. Byl to hluk desítek
hlasů, které se jakoby navzájem překřikovaly. Byli jsme z toho zmateni a vyjukaní. Světlo v okně bylo čím dál
jasnější a opravdu plápolalo. Za oknem hořelo. Teď už jsme si tím byli jistí. Konečně jsme se dostali k oknu.
Pohled, který se nám naskytl, nás ještě více vyděsil.
V uličce široké snad jen tři metry, se tísnil a křičel přinejmenším stohlavý dav převážně mladých lidí, mužů a
žen, kteří byli do sebe zaklesnutí rukama i nohama, váleli se po sobě i po zemi a z jedné i z druhé strany uličky na
ně dotírali policajti v bílých přilbách a pendreky je tloukli hlava nehlava. Z horní i dolní části uličky osvětlovaly
tuto nervy drásající scénu dva silné reflektory. Na protějším domě hořely vstupní dveře. Plameny se rychle šířily
od spodního okraje dveří nahoru a ozařovaly na omítce namalovaný obrázek Johna Lennona a nečitelné nápisy
kolem portrétu. Na třech schůdkách před dveřmi stály i ležely hořící svíčky, od kterých dveře zřejmě chytly. Došlo
mi, že jsme objevili svatyni Johna Lennona, člena legendární skupiny Beatles7), právě v okamžiku policejního
zásahu proti účastníkům vzpomínkové akce k výročí jeho zavraždění.
Kdosi mě zezadu chytil za košili a pokoušel se mě odtáhnout od okna. „Chceme se také podívat,“ žadonili kluci
vzadu. Všichni jsme se do okna nevešli. Trochu jsem se odtáhl, abych jim udělal místo, ale nemohl jsem se odtrhnout od divadla dole.
Taran se vyklonil z okna, že jsem měl obavu, aby nevypadl. „Člověče,“ vykřikl překvapeně, „je mezi nimi i
Agent Jan! Vidíš ho?“
„Kde?“
„Kousek od policajtů!“ ukazoval Taran rukou dolů do změti těl.
Konečně jsem ho uviděl. Dva policajti se snažili odtrhnout jednoho mladíka z klubka lidí, kteří s ním byli
navzájem zaklesnuti. Mladík krvácel z rány na hlavě a nekladl už skoro žádný odpor. Jedním z těch, kteří bránili
zraněného mladíka, byl i náš známý, tajemný Agent Jan. Když ale dostal pendrekem ránu přes ruce, pustil ho a
pak se marně snažil dostat z dosahu policajtů.
V té chvíli reflektor umístěný v horní části ulice sklouzl po omítce a zastavil se přímo na našem okně. Světlo
bylo tak silné, že mě píchlo v očích a bolest pronikala až do mozku.
„Zpátky, zpátky!“ křičel Taran a snažil se od okna uskočit. Nešlo to, protože se na nás zezadu tlačili ostatní
kluci ve snaze, aby také uviděli, co se v uličce děje.
39
Rukama a nohama jsem se opřel do stěny a prudce se odrazil nazpět. Za chvíli jsme se všichni váleli na zemi v prachu a holubím trusu.
„Co se stalo?“ zeptal se kdosi zmateně.
„Objevili nás. Musíme zmizet!“ křičel Taran a drápal se na nohy.
Světlomet ještě chvíli ozařoval prázdné okno a potom se zase sklonil do ulice.
„Mizíme odtud, dokud je ještě čas. Padejte od toho okna!“ zavrčel
Taran na Radka a Gonga, kteří se ještě chtěli podívat z okna.
V panice jsme ustupovali nazpět půdou. Dva tři kluci se přitom
připletli do čerstvě pověšeného mokrého prádla. Kdosi zakopl a znovu
upadl. Světla našich baterek se chaoticky míhala po půdě. Konečně
jsme dorazili k otvoru na půdu dalšího domu. První prolezl Taran a za
ním postupně celá družina. Já jsem šel poslední. Měl jsem z toho nepříjemný pocit v zádech, jako by mě měl každou chvíli někdo chytit
za límec a odtáhnout do policejního vozu.
Prošli jsme postupně dalšími dvěma půdami. Ryk potyčky jsme už
neslyšeli. V tomto domě byl klid. Chvíli jsme nemohli najít cestu na
další půdu, až Kaštan objevil železná dvířka.
„Pojďte sem!“ svolával nás k sobě. „Našel jsem dveře.“
Než jsme k němu došli, pomalu je otevřel. Za dveřmi byly schody
do nižšího patra. Na schodech byla tma a ticho.
„Tudy jsme předtím nešli,“ řekl Taran.
„Možná bude lepší, když sejdeme na ulici tady po těch schodech.“ řekl jsem.
„A vletíme policajtům přímo do náruče, ne?“ lekal se Taran.
„To ne. Jsme už několik domů vzdáleni od Lenonnova oltáře. Bude lepší, když vyjdeme na ulici, než aby nás
někdo chytil na půdě.“ řekl jsem. Ostatní kluci se rychle přidali k mému návrhu. Dnešního dobrodružství už měli
všichni plné zuby. Zatím štěstí stálo při nás. Nikdo nás nechytil, ale to by se mohlo na poslední chvíli změnit.
Na chodbě pod námi panovalo stále ticho.
„Tak dobře,“ rozhodl se Taran, „ale to vám povídám, kdo od této chvíle vydá hlásku, tak ho uškrtím.“
Začali jsme se sestupem do přízemí. Dveře na půdu jsme nechali pootevřené, aby na nás svým kvílením zbytečně neupozornily. Taran šel opět první a já jsem karavanu uzavíral. Srdce mi bušilo v hrudi jako hrom.
Míjeli jsme jedny dveře za druhými a schody jakoby nebraly konce. Alespoň se mi to tak zdálo. Nakonec jsme
se dostali na velký dvůr uzavřený ze všech stran tmavými obrysy domů a s několika rozzářenými okny. Na opačné
straně dvora jsme uviděli osvětlený průjezd. K němu Taran okamžitě zamířil. Celá naše smečka ho následovala.
„Hej, co tady děláte?!“ ozval se nad námi sytý mužský hlas.
Taran se okamžitě rozběhl a to byl signál i pro ostatní.
„Zloději! Zloději!“ křičel teď pro změnu ženský hlas. „Říkala jsem ti, že byl někdo na půdě a nechtěl jsi mi
věřit. Adolfe, zatelefonuj na esenbáky!“
Jiný mužský hlas jí odpověděl: „Prosím tě, ti teď mají jiné starosti!“
Než jsem se doběhl k průjezdu, Taran už byl na jeho začátku a otevíral masivní vrata vedoucí na ulici. Opatrně
vykoukl ven.
„Jsme na Dolním náměstí!“ zavolal na nás tiše. Rukou nám naznačil, abychom zůstali stát a vyšel před dům.
Vzápětí se vrátil a řekl: „Je to dobrý. Když odtud v klidu vypadneme, nikdo si nás nevšimne.“ A tak to také
dopadlo.
Vlevo, asi padesát metrů od nás, tam kde se dalo průchodem projít do Kozí uličky, blikaly majáčky policejních
aut a pohybovala se tam v naprostém tichu skupina policajtů v uniformách i v civilu. Pustili jsme se zvolna opačným směrem.
„Tak Lennonova svatyně je v Kozí ulici.“ řekl Petr.
„Jo, v Kozí ulici,“ potvrdil Taran.
„To je divné jméno.“ řekl zase Petr.
„Naše ulice se jmenuje Panská, protože jí projížděli v dávných dobách šlechtici – pánové – na Moravský sněm,
který byl v jedné budově nahoře na Žerotínově náměstí. Ženy prý nesměly touto ulicí chodit. Pokud se chtěly
dostat nahoru na Michalské návrší, tak mohly projít právě jen tou Kozí uličkou, která byla pro ně vyhrazena. A
podle žen asi dostala i jméno. Jak to bylo ale ve skutečnosti, to se neví.“
Došli jsme na roh Panské.
„My už do klubovny nepůjdeme,“ řekl jsem za sebe a Čibyho. Rozloučili jsme se s družinou Rysů a vydali se
směrem k Hornímu náměstí. Z Pavelčákovy ulice se vyřítila další dvě houkající policejní auta.
„To teda bylo vzrůšo!“ řekl Čiby.
„Kde bydlíš?“ zajímal jsem se.
„Na Vídeňské,“ odpověděl.
„Tak to půjdeme ještě kousek spolu.“ Na rohu Vídeňské jsme se rozloučili.
„Nezapomeň. Zítra ve čtyři začíná oddílovka. Tak ať jsi tam včas, jinak přijdeš o body.“ řekl jsem důležitě.
„Já vím. Buď bez obav.“
40
Střihnul jsem si to napříč parkem. Bylo tu ticho a nic nenasvědčovalo tomu, že kousek odtud se odehrává
nějaké drama.
18. TAJNÁ VÁNOČNÍ ČINNOST
Doma jsem policejní zásah vylíčil v sytých barvách. Rodiče z toho byli paf. Robin pozorně naslouchal a maminka vypadala zděšeně. Když jsem skončil, Robin řekl: „Ještě si s vámi o tom promluvím. No hlavně, že se
nikomu nic nestalo. A teď se běž vysprchovat. Jsi špinavý jako čuně.“
„A prádlo hoď do koše a převleč se do čistého.“ řekla maminka. A to bylo k událostem kolem Lennonova
oltáře všechno. Víc jsme se o tom nebavili.
Druhý den jsem šel do klubovny o hodinu dřív, abych v ní před oddílovkou „zatopil“ elektrickým vařičem.
Fungující akumulační kamna byla pořád v nedohlednu.
Když jsem došel na Dolní náměstí, nedalo mi to a zašel jsem až k domu, pod kterým se procházelo do Kozí
ulice. Opatrně jsem nakoukl do průchodu. Až kam jsem dohlédl, nikdo nebyl. Statečně jsem vykročil nahoru.
Ulička byla po celé své délce široká jenom asi tři metry. V průchodu to silně páchlo močí.
Lennonův oltář byl až skoro nahoře na druhém konci. Byl jsem překvapený, že oltář představovaly jen domovní
dveře s portrétem Johna Lennona vyškrábaným v omítce nad nimi. Dveře byly skoro do poloviny shořelé. Dírou
po ohni bylo za nimi vidět prázdnou plochu, na které kdysi stál dům. Teď z něho stála jenom přední stěna s dveřmi
a zabedněnými okny. Před stěnou se v uličce na dlažbě válely rozšlapané květiny, svíčky a kusy cihel.
Nahoře na rohu uličky jsem spatřil nějakého chlápka, který se díval směrem ke mně. Polilo mě horko. Napadlo
mě, jestli to není nějaký policajt v civilu, který tu hlídá. Otočil jsem se a rychle jsem sešel uličkou dolů na Dolní
náměstí. Na konci uličky jsem se nenápadně ohlédl. Chlápek tam pořád stál, jako by měl nohy vrostlé do země.
To mě vyděsilo. Tryskem jsem vyrazil po náměstí směrem k Panské.
V klubovně ještě nikdo nebyl. Oddílovka začíná až za půl hodiny. Zapnul jsem vařič naplno. Otevřel jsem na
chvíli okno, abych vyvětral. Na dvoře jsem zahlédl dědu Džeroma, který sešel po schodech ze západní pavlače a
zmizel pod ní dveřmi vedoucími do sklepa. Potom jsem rychle prohledal klubovnu, jestli nenajdu nějaké stopy po
tajné vánoční činnosti Lišáků nebo Rysů, ale neobjevil jsem nic. Družinové stolky byly pečlivě zamčené. Podle
pravidel bylo zakázáno je násilím otevírat. Zavřel jsem okna. Venku zatím ještě nemrzlo. V klubovně bylo za
chvíli docela příjemně. Škoda jenom, že ten kouř z kamen bylo pořád trochu cítit. Ne a ne se ho zbavit.
Asi ve tři čtvrtě na čtyři dorazili první nedočkavci. Navzájem jsme se hlasitě zdravili a podávali si na uvítání
ruce.
Těsně před čtvrtou přišel i Čiby. Zůstal stát nesměle u dveří
„Jak to dopadlo s klavírem?“ zeptal jsem se ho zvědavě.
„Dobře. Paní profesorka mi přehodila hodiny na pondělí.“ řekl s úsměvem.
„Tak to se můžeš přidat k naší družině. Představím tě klukům.“ Zavedl jsem ho k našemu družinovému stolku.
Pak přišel Robin s Lexou a po zahájení oddílovky okamžitě vyhlásil zákaz vstupu na půdu až do odvolání a
také do sklepa pod severní a západní křídlo domu, protože si to prý pan Klapka nepřeje.
*
Příští týden v úterý jsem se ve škole o přestávce zeptal dlouhána Brdu: „Máš odpoledne čas?“
„Podle toho na co.“ řekl Brda opatrně.
„Mohli bychom se pokusit vypátrat, co vyrábí Lišáci.“
„Tak na tohle mám fůru času.“
„Dobře. Stav se pro mě ve tři.“
Po třetí hodině jsme už spěchali z Tabuláku směrem k Pevnosti, jak jsme si už zvykli říkat vnitřní části města,
které ještě koncem minulého století bylo obehnáno bastionovým opevněním.
„Kdyby se tak dalo někde v klubovně schovat.“ zasnil se Brda.
„Kdyby, jsou chyby. Kam se ale chceš schovat v jedné místnosti? A od skladu má klíč jenom Robin. Kromě
toho, jak víš, se do skladu bez jeho vědomí nesmí.“
„Tak si na ně počíháme v bytě naproti přes chodbu a třeba ponesou nějaký materiál, ze kterého by se dalo
odhadnout, co asi dělají.“ navrhl Brda.
Moc jsem si od toho nesliboval, ale zkusili jsme to. Samozřejmě jsme neodhalili nic. Lišáci sice nějaký balík
nesli, ale z toho, co jsme viděli, se nedalo nic poznat. Hned potom pečlivě zatáhli závěsy na oknech, když předtím
zamkli klubovnu a klíč nechali ve dveřích. Chvíli jsme se poflakovali na pavlači, ale nakonec jsme to vzdali a šli
domů.
Druhý den nám Lišáci návštěvu oplatili. Naštěstí i naši kluci byli opatrní a polotovar našeho tajného výrobku
pečlivě zabalili do staré deky. Po zahájení družinovky jsme se asi půl hodiny věnovali družinovým záležitostem a
teprve potom jsme začali zatemňovat okna.
„Půjdu zkontrolovat, jestli není nějakou skulinkou dovnitř vidět,“ nabídl se Mišelin a vyběhl na chodbu. Za
chvíli jsme ho slyšeli, jak za okny volá: „Je to dobré. Dovnitř není vidět a ven nepronikne ani paprsek.“
Když se vrátil nazpět, vzrušeně mi hlásil. „Někdo je na stříšce pod pavlačí. Je tam ale už tma, takže jsem
neviděl, kdo to je.“
Vzal jsem si baterku a řekl: „Karel a Brda půjdou se mnou. Ostatní zůstanou tady. A ne aby vás napadlo nechat
klubovnu nestřeženou.“
41
Seběhli jsme do přízemí a opatrně se vyplížili na dvůr. Byla tu už docela tma. Světla z oken paní Sýkorové a
paní Mrtvé matně osvětlovaly západní pavlač. Okna v Klapkově bytu byla temná. Džerome asi nebyl doma.
Zamířil jsem světelný kužel baterky nahoru na naši pavlač, protože jsem tam uslyšel nějaké kroky. Byli to ale
jenom naši kluci, kteří to v klubovně nevydrželi a teď se nakláněli přes zábradlí do dvora.
„Říkal jsem vám, že máte zůstat v klubovně!“ sykl jsem nahoru.
„Jen klid. Zůstal tam Čiby,“ chlácholil mě Honza.
Na stříšce nad betonovými kójemi, v nejtemnějším rohu pod pavlačí, jsme zaslechli slabý šramot. Posvítil jsem
tím směrem, ale nikdo tam nebyl. V koutě pod pavlačí byla jenom dřevěná zavřená dvířka, za kterými byl nevelký
prostor.
„Je za nimi!“ řekl Karel.
„Á, kdopak se to tam za těmi dveřmi schovává?“ zavolal jsem do tmy.
Chvíli bylo ticho, potom se dvířka pootevřela a ozvalo se vysokým hláskem: „To jsem já, větříček Lišáček
Keňa.“
Karel vyprskl smíchy.
„Větříčku, odvaň!“ vyzvali jsme ho. Keňa vylezl z úkrytu na stříšku, ale k odchodu se neměl.
Všichni tři jsme vylezli za ním a baterkami jsme prošmejdili nejdříve kout pod pavlačí a potom Keňův úkryt.
Shora s pavlače nám asistovaly ještě tři další světelné kužely. Oddychl jsem si. Keňa tady z toho místa nemohl nic
zjistit. Místnůstka za dvířky byla přeplněna různým haraburdím a sloužila Keňovi jenom jako přechodný úkryt.
Asi jsme ho přistihli, zrovna když přišel.
„Jdeme nazpět,“ rozhodl jsem.
Osobně jsem potom na oknech zkontroloval zatemňovací zařízení, pečlivě jsme zamkli klubovnu a mohli jsme
se dát do výroby oddílového oznamovatele.
*
Ve čtvrtek mi to nedalo, a i když nikdo z naší družiny neměl čas, vypravil jsem se znovu ke klubovně. Družinovku měli Rysi. Ke klubovně jsem dorazil kolem půl páté. Setmělo se a v ulicích už svítila pouliční světla.
Předpokládal jsem, že Rysi budou už v pilné práci a třeba nebudou mít zatemnění v oknech tak dokonalé jako my
nebo Lišáci a podaří se mi něco zjistit.
V chodbě domu jsem se pohyboval co nejtišeji a na cestu jsem si svítil jen paprskem baterky puštěným mezi
prsty. Po schodech jsem se doslova vznášel, ale nebylo mi to nic platné. Vrzaly příšerně jako vždycky. Chvíli jsem
postál za dveřmi, ale z nezřetelných zvuků, které ke mně pronikaly, jsem nic nezjistil. Z chodby jsem vyšel na
pavlač. Obě okna byla sice osvětlena, ale také i dobře přikryta látkou. Takže i zde jsem nic nezjistil. Jen tak ze
zvědavosti jsem se vyklonil přes zábradlí a posvítil si na stříšku nad betonovými boxy. I dnes tu byl Keňa.
Vyrazilo mi to dech. Tohle přece nemůže být jen tak. To už je podruhé, co jsem ho našel na místě, odkud
nemůže nic vidět. Zhasl jsem baterku, a zase jsem co nejtišeji sestoupil do přízemí. Keňa mezitím slezl ze stříšky
pod pavlačí na dvůr.
„To jsi ty?“ řekl překvapeně, když mě uviděl. „Myslel jsem, že mě objevili Rysi.“
„Zjistil jsi něco?“ zeptal jsem se zbytečně.
Zazubil se. „Nic. A i kdyby, tak bych ti to stejně neřekl. To tak. Abyste získali body bez vlastního přičinění.“
„Tak co teď uděláme? Půjdeme domů?“
Zavrtěl záporně hlavou. „Vzpomínáš si, jak nám Robin zakázal šmejdit ve sklepě pod severním a západním
křídlem domu?“
„No – a co?“
„Když jsem byl nahoře na stříšce pod pavlačí, viděl jsem Džeroma včera vycházet ze sklepa a dnes jsem ho
viděl, jak jde dovnitř. Měl v ruce nějaký vak a lopatu.“
„Cože?“ Docela mě to zaujalo.
„Včera, když jste se zase vrátili do klubovny, šel jsem zkusit, jestli nejdou dveře do sklepa otevřít, ale byly
zamknuté. Džerome je při odchodu ze sklepa zamknul. Dnes šel dovnitř asi před půl hodinou a ještě odtamtud
nevyšel. Před chvílí jsem si troufnul ty sklepní dveře otevřít a hádej, co jsem zjistil?“
Bezděčně jsem se podíval směrem na západní křídlo. Všechna okna Klapkovu bytu byla tmavá. Džerome ještě
nebyl doma. Potom můj pohled sklouzl do rohu dvora, kde pod schody vedoucí na západní pavlač byly dveře do
sklepa, a řekl: „Že ty dveře nejsou zamčené!“
„Jo,“ přikývnul Keňa, „přesně tak.“
19. VE SKLEPENÍ DOMU
Podívali jsme se na sebe a já jsem řekl: „Tak na co čekáme?“
„Jdeme.“ řekl na to Keňa.
42
Zamířili jsme do rohu
dvora ke schodům vedoucím k
bytu paní Mrtvé, Džeroma a
paní Sýkorové. Pod schody
byly dveře do sklepa. Vedle
dveří bylo okénko s vyraženým sklem. Proudil jím ven
zatuchlý sklepní vzduch.
Dveře byly dřevěné a do poloviny napadené plísní. Zavíraly
se na petlici a visací zámek.
Ten teď visel zahákovaný
v očku na pravé straně zárubně. Opatrně jsem na dveře
zatlačil. Bez problémů se otevřely. Zatuchlý sklepní vzduch
nabral na síle.
Mezi prsty jsem pustil
úzký proužek světla ze své baterky do tmy za dveřmi. Asi
metr před námi byla stěna
s průchodem s několika
schody vedoucími do další
místnosti. Ušli jsme několik
opatrných kroků a zůstali tiše stát. Kromě tlukotu vlastních srdcí jsme nic neslyšeli.
„Opatrně vpřed,“ zavelel Keňa.
Prošli jsme tlustou, určitě hodně přes metr, širokou zdí. Přes pět schodů jsme se dostali do nevysoké místnosti
s klenutým cihelným stropem. Místnost měla v nejvyšším místě pouhých metr šedesát, takže jsme se zde museli
pohybovat v předklonu, abychom hlavami nenarazili do stropu. Zbytky dřevěných tyčkových příček naznačovaly,
jakým způsobem byla místnost kdysi rozdělena na dvě samostatné sklepní kóje. Jinak byla prázdná.
Ze zdi před námi trčel mohutný cihelný pilíř, za kterým místnost pokračovala. Když jsme si tam posvítili,
zjistili jsme, že ve zdi je průchod opět s několika schůdky vedoucími dolů pod západní křídlo domu. Vlevo, kousek
od schodiště, byly staré, špínou a věkem zašlé dveře. Opatrně jsme k nim došli, zhasli baterky a poslouchali, jestli
za nimi něco neuslyšíme.
„Je tam ticho.“ zašeptal Keňa.
Také jsem nic neslyšel. „Otevřeme? Co když je za nimi Džerome?“
Znovu jsme se zaposlouchali, ale když jsme ani tentokrát nic neslyšeli, Keňa si dodal odvahy a stiskl kliku.
Dveře zavrzaly v pantech. Zvuk nebyl moc hlasitý, ale nám se zdálo, že je slyšet až v nejvyšších patrech domu.
Keňa je otevřel jen na šířku dvou dlaní. Baterkou ozářil úzký prostor možná dvakrát dva metry. Na zemi ležela
hromada všelijaké veteše. Keňa se odvážně naklonil dovnitř. Baterkou si posvítil nad sebe.
„Je to světlík,“ zašeptal.
Opatrně, abychom snad do něčeho nešlápli, jsme se protáhli pootevřenými dveřmi do světlíku. Vysoko nad
našimi hlavami jsme spatřili
nepravidelný světlý obrys obPřízemí
lohy. Ve výši prvního a druhého patra jsme uviděli ve
zdech tmavé obrysy oken.
Okna zřejmě sloužila o odvětrání záchodů a spižíren. Na
dně světlíku se válely nějaké
hadry, zbytky rozbitého kočárku, rozlámaná shnilá prkna
a jedny staré boty. Jinak tu nebylo nic zajímavého. Vrátili
jsme se nazpět do sklepa.
Keňa si to hned zamířil k průchodu do dalšího sklepa.
„Počkej na mě,“ sykl jsem
na něho. „Musíme zavřít, aby
nebylo poznat, že tu někdo
byl.“
Dveře skřípaly snad víc
než při otvírání. Když jsme je
43
zavřeli, zůstali jsme ještě hodnou chvíli tiše stát a poslouchali, jestli jsme nevyvolali někde poplach. Nic. Tma a
ticho. Až jsem začal Keňu podezřívat, jestli si Džeromovu přítomnost ve sklepě nevymyslel, aby mě odlákal od
své skrýše pod pavlačí, kde jsem ho před chvílí zase přistihl.
„Opravdu jsi viděl Džeroma jít do sklepa?“ zeptal jsem se.
„Nejsem přece slepý,“ řekl trochu nasupeně. „Měl přes rameno přehozenou nějakou látku, deku nebo pytel,
a v ruce držel lopatu. Nikdo jiný to být nemohl.“
Prošli jsme tlustou zdí do sklepa za světlíkem. Dostali jsme se tak pod západní křídlo domu. Podlaha sklepa
byla asi o metr níž než v předchozím křídle, takže jsme se mohli narovnat bez obav, že si urazíme hlavu o strop.
I tato část sklepa byla hodně zanedbaná. Všude byl letitý prach, se stropu visely staré pavučiny, vyvrácené
laťkové příčky se povalovaly na zbytcích uhlí, na zdi viselo několik rezatých drátů stočených do kotoučů, byl tu
i rozbitý nábytek, polámané nářadí a bůhví co ještě.
Kdesi vpředu ve tmě se sesypal štěrk, nebo co to bylo a ozvalo se přidušené zapištění. Ztuhli jsme na místě a
zhasli baterky. Cítil jsem, jak se mi znovu rozbušilo srdce. Pak všechno ztichlo.
„Asi to byli potkani nebo myši,“ řekl Keňa.
„Asi. Ale kde je Džerome? Museli bychom někde vidět jeho světlo. Přece se nepohybuje po tmě jako duch.“
šeptal jsem. Měl jsem neodolatelnou chuť se vrátit. Než jsem to stačil navrhnout, Keňa rozsvítil baterku a vydal
se dál do sklepa. Tak jsem rozsvítil také a následoval ho.
Po asi desíti metrech zatáčel sklep pravoúhle doleva.
„Tady jsme už pod jižním křídlem,“ řekl Keňa. „Myslíš, že bychom mohli projít až pod křídlo domu s naší
klubovnou?“
„Asi ne.“ pochyboval jsem. „Pokud vím, tak jsme to tam všechno důkladně prošmejdili ještě v době, kdy jsme
ve sklepě měli uskladněný stavební materiál na opravu klubovny. A do této části sklepa jsme se nedostali.“
„Tak to zjistíme.“ rozhodl Keňa.
Znovu jsme obezřetně kráčeli dál do tmy. Po chvíli se za námi ze západního křídla ozval jakýsi nezřetelný
zvuk, potom klapnutí dveří a ve tmě se objevila slabá záře.
Jako na povel jsme oba zhasnuli baterky a přikrčili se na místě, kde jsme se zrovna zastavili. Za roh zdi a přes
tyčkovou bariéru jsme neviděli, kdo to může být. Pak jsme zaslechli šouravé kroky, které se od nás naštěstí vzdalovaly. Světlo pomalu sláblo, až společně se zvukem kroků zaniklo. Nakonec jsme uslyšeli už jen slabé vzdálené
bouchnutí dveří vedoucích ze sklepa na dvůr a pak bylo ticho.
„Myslíš, že to byl Džerome?“ zeptal jsem se.
„Nikdo jiný to být nemohl.“ odpověděl Keňa.
„Jak to ale, že jsme si ho nevšimli, když jsme sklepem procházeli? To přece není možné, abychom ho jen tak
minuli.“
„Máš pravdu.“
„Musí tu být ještě nějaká další místnost, kterou jsme ve tmě přehlédli. Proto jsme ho neviděli. Byl v ní.“
„Vždyť říkám, že máš pravdu. Musíme to tu ještě prohledat.“
Vraceli jsme se pomalu nazpět. Světelné kužely našich baterek zmateně poletovaly po okolních stěnách, ale
nic jsme neobjevili. Došli jsme až k průchodu do sklepa pod severní křídlo.
„Měli bychom odtud už vypadnout. Bylo by to trapné, kdyby nás tu Džerome nachytal.“ Když jsem si uvědomil, že nám Robin zakázal lézt do sklepa, chuť na další pátrání mě pomalu opouštěla.
„Máš pravdu.“
„Kolik může být asi hodin?“ napadlo mi.
„Asi šest.“
„Nejvyšší čas jít domů.“
Prošli jsme otvorem kolem světlíku a vystoupali
těch pár schodů ke vstupním dveřím. Keňa se do nich
opřel, ty se sice kousek pohnuly, ale neotevřely se.
Bránila jim v pohybu železná petlice, a jak jsme hned
zjistili, i zaklapnutým visacím zámkem.
„Ten šílenec nás tady zamknul,“ zděsil se Keňa.
Zabrali jsme společně, ale bylo to marné. Petlice
náš nápor vydržela.
„Co teď? Budeme mlátit do dveří a volat o pomoc?“
„Blázníš? Jak dědkovi vysvětlíme, co děláme ve
sklepě, když to máme zakázané.“
Klid, jen klid, uklidni se, říkal jsem si v duchu. Mozek jsem měl ochromený strachem. Pak jsme si všimli
okénka vpravo vedle dveří. Posvítil jsem na ně.
„Třeba to půjde tudy,“ řekl jsem.
Okénko bylo poměrně malé, ale doufal jsem, že se
jím protáhneme. Jenže v železném rámu okna trčely
zbytky skla, o které bychom se mohli pořezat.
44
„Musíme z rámu nejdříve odstranit zbytky okenní tabule,“ řekl jsem a opatrně jsem se toho ujal. Některé
kousky vytáhnout šly, ale některé, přes veškerou naši snahu, v rámu držely.
Keňa zvedl z podlahy krátkou železnou tyč.
„Pusť mě k tomu,“ řekl a tyčí několikrát přejel po rámu, až z něho kousky skla odstranil.
„Mírni se!“ brzdil jsem ho. „To jsme zrovna mohli kopat do dveří a přivolat Džeroma!“
Nakonec se nám tímto způsobem přece jen podařilo zbytky skla z rámu odstranit. Potom jsem Keňu doslova
protlačil okénkem ven hlavou napřed. Vypadl do dvora a plácl sebou na zem jako pytel brambor. Když jsem se
podíval ven, seděl na zemi, oběma rukama si držel hlavu a tiše sténal.
„Jsi celý?“ zašeptal jsem.
„Praštil jsem se do hlavy a odřel jsem si ruku. To je asi tak všechno.“ Jak jsme později na světle zjistili, hřbet
levé ruky měl celý zakrvácený.
Vrátil jsem se do sklepa a přinesl jsem si odtud dvě bedničky. Postavil jsem je na sebe a pak si na ně stoupl.
Nejdříve jsem prostrčil jednu a pak druhou nohu a teprve potom jsem se vysoukal celým tělem. Keňa mě zachytil,
abych se nerozplácl na dlažbě jako on. Pak už jsme na nic nečekali a vyplížili se ze dvora do chodby východního
křídla. Když už jsme byli v bezpečí, ohlédl jsem se na západní pavlač. Ve dvou oknech Džeromova bytu se svítilo
a za jedním jsme viděli Klapkovu tmavou postavu, která nás oknem sledovala.
„Člověče, Džerome nás celou dobu asi pozoroval,“ řekl jsem otráveně.
„No a co! Hlavně že nás nepřistihl ve sklepě. Na dvoře nás viděl skoro pořád.“
Keňa se začal zajímat o svou zakrvavenou ruku.
„Vypadá to hrozně!“ řekl jsem.
Na schodech z patra se ozvaly kroky. Družina Rysů skončila družinovku a byla na odchodu domů.
„Vypadneme! Nemusí nás tady vidět.“ řekli jsme si oba svorně a rozběhli se k domovním dveřím.
Než se nám ale podařilo vyběhnout na ulici, zahlédl nás Marek od Rysů a začal povykovat: „Tarane, Tarane,
jsou tady špióni!“
Nato jsme zaslechli vzdálený Taranův hlas: „Ano? No ať! Stejně nic nemohli vidět!“
Keňa se uchechtl a ucedil: „Divili by se, co všechno jsem zjistil.“
Bláhově jsem se domníval, že mluví o Džeromově tajemné přítomnosti ve sklepení, ale jak jsem za týden zjistil,
myslel svou poznámkou úplně něco jiného.
Cestou domů jsme se domluvili, že o našem dnešním pátrání ve sklepě nejdříve řeknu Robinovi a teprve on
rozhodne, jestli o tom povíme i celému oddílu.
20. ZDĚŠENÍ NA DRUŽINOVCE
Robin mi na to řekl, abychom o svém pátrání ve sklepě ostatním zatím nic neříkali, protože s Klapkou pro
oddíl připravují pro nás nějaké pátrání po domě a mohli bychom tím všechno pokazit. Druhý den jsem ještě před
vyučováním stačil Keňu upozornit, že má o naší výpravě mlčet.
Když jsem šel ve středu na naši družinovku, vzpomněl jsem si na Keňu, jak se minulý týden schovával na
stříšce pod pavlačí. Než jsem zamířil do patra, prohlédl jsem si na dvoře místo pod pavlačí, jestli tam dnes znovu
není. Nebyl tam.
V klubovně už byl Kurka, který hlídal rozpálený vařič. Byl tu těžký vzduch, a tak jsme na chvíli otevřeli dveře
a obě okna. Průvan sem vehnal čerstvý vzduch.
„Pojď se mnou,“ řekl jsem Kurkovi. „Něco si ještě potřebuji na dvoře prověřit.“
Na schodech jsme potkali Brdu, Karla a Čibyho. Když jsme jim řekli, kam jdeme, tak se k nám hned přidali.
Vyšli jsme na dvůr. Už se stmívalo. V oknech tří nájemníků se svítilo. Jen u paní Mrtvé byla tma. Asi šetřila
proudem.
Posvítil jsem baterkou pod pavlač. Kout mezi pavlačí a stříškou nad kójemi byl pořád prázdný, jako před chvílí.
Že by se dnes Keňa nepokusil o štěstí při pátrání po naší tajné vánoční činnosti? Nechtělo se mi tomu věřit.
Stříška, na které se minule Keňa choulil, byla ve výši asi dva a půl metru nad úrovní dvora. Kluci mi museli
trochu pomoct, abych se nahoru vyškrábal. Keňa na to musel mít nějaký fígl, že se nahoru bez cizí pomoci dostával.
Nebo byl šikovnější než já.
Baterkou jsem pečlivě prozkoumal kout, ve kterém se stýkaly jižní a východní křídla domu. Nikde jsem neviděl
nic podezřelého. Pomalu jsem otevřel dřevěná dvířka v koutě a posvítil si dovnitř, jestli uvnitř přece jenom někde
není. Nikde nikdo. Pak jsem si všiml svinutého drátu umístěného ve výklenku po vypadnuté cihle těsně za dvířky
ve výši mé hlavy. Z klubka vedla dvojice drátů přes dřevěný rám ven pod pavlač a pokračovala nahoru na naše
patro.
„Něco jsi objevil?“ zajímali se kluci, když zjistili, že si nad dvířky cosi prohlížím.
„Nevím. Jsou tady nějaké dráty, které vedou tady nahoru. Vypadají dost ošuměle, jako by tu byly už celou
věčnost. Jinak tu nic není.“
Spustil jsem se nazpět do dvora. „Půjdeme se podívat, kam nás ty dráty dovedou.“
Drát byl veden po zdi nad okno klubovny a mezerou mezi dřevěným rámem a zdivem byl prostrčen dovnitř.
„Ty bído!“ vyděsil se Karel, kterému zřejmě došlo, co už tam dole napadlo i mně.
„Možná že to je radiová anténa, která sloužila předchozímu nájemníkovi.“ řekl Čiby.
„Kéž bys měl pravdu,“ řekl jsem. „Pojďme do klubovny. Za chvíli se asi dovíme hořkou pravdu.“
45
V klubovně se moje a Karlovo podezření potvrdilo. Nahoře za záclonou byl dovedně připevněný malý mikrofon. A dole pod pavlačí potom stačilo napojit baterie a sluchátka.
„A kruciš,“ ulevil si Brda, když to uviděl. „Houbelec anténa. Ale amatérské odposlouchávací zařízení.“
Přišli další kluci. Mišelin, Miro a Honza.
„Co se děje?“ ptali se, když nás viděli nějaké zaražené.
„Ale nic,“ řekl Karel hlasitě a položil si ukazováček na rty, aby byli zticha. Bylo to zbytečné opatření, protože
v tuto chvíli nikdo na konci drátů neposlouchal.
„Lišáci nám tu nainstalovali mikrofon a asi už ví, co vyrábíme.“ šeptal Brda.
Vybavilo se mi, jak minulý týden Keňa Rysům řekl: „Divili byste se, co všechno jsem už zjistil.“ nebo tak
nějak. Lišáci nás a Rysi doběhli. Naše tajná vánoční činnost je prozrazena.
Kluci z toho byli zdrceni a chtěli zrádný mikrofon v návalu vzteku servat ze zdi, ale Karel je zarazil: „Mám
nápad,“ řekl. „Jestli bude Keňa dnes zase naslouchat, budeme předstírat, že výroba oznamovatele byla jenom taková finta na oklamání nepřítele.“
Pochyboval jsem, že by se to mohlo povést. Ale kdyby se nám podařilo celý rozhovor nějak šikovně zaonačit,
třeba by na to Lišáci skočili.
Nevím proč, ale hlasitě, jako by nás už někdo poslouchal, jsem se zeptal: „Kdo ještě chybí, ať můžeme zamknout a zatemnit okna a dát se do práce?“
„Jenom Rosťa. A ten asi nepřijde. Ani ve škole dnes nebyl.“ řekl Rob.
Ukázal jsem na Mišelina a potichu jsem řekl: „Běž jako na záchod. Od záchodu je vidět pod pavlač. Nenápadně
omrkni, jestli tam už někdo není.“ Byl jsem si jistý, že šikovný Mišelin splní úkol, aniž by vzbudil podezření.
Dobře jsem si pamatoval, jak nás všechny doběhl při hře V neznámém městě.
Kývnul hlavou, že rozumí a nahlas řekl: „Potřebuji si ještě skočit na latru.“
„Dobře, ale pohni kostrou.“ řekl jsem zase já hlasitě směrem na mikrofon.
Po jeho odchodu jsme zatemnili okna a posadili se ke svému družinovému stolu. Kurka vytáhl pokladničku a
předstírali jsme vybírání oddílových příspěvků a já jsem současně všem kontroloval zápisy v pracáku.
Když se Mišelin vrátil, poznali jsme z jeho rozzářené tváře, že někdo z Lišáků ve skrýši pod pavlačí už je.
Mišelin mi pošeptal: „Nevím, jestli to je Keňa. Pod pavlač není pro tmu pořádně vidět. Někdo tam od nich ale
určitě je. Za dveřmi ve skrýši několikrát bliklo světlo.“
Nahlas jsem řekl: „Mišeline zamkni a můžeme začít.“
Vytáhli jsme materiál i nářadí a dali jsme se potichu do práce. Chvíli jsme nevěděli, jak rozhovor vést a asi až
po čtvrt hodině Karel prohlásil, že by ho jako zajímalo, jestli nám ostatní družiny skočily na fintu s výrobou oznamovatele. A přitom vyrábíme úplně něco jiného. Asi po hodině prohlásil Honza, že už je polička na květiny hotová,
jenom ji příště ještě natřeme bezbarvým lakem. Všechno jsme uklidili a odstranili zatemnění oken. Nakonec družinovky jsme si ještě zahráli cinkačku, ale nějak jsme se na hru nemohli soustředit. Asi ve tři čtvrtě na šest jsem
zašel zase na záchod já, ale kolem skrýše pod pavlačí jsem nic podezřelého neviděl. Lišácký pátrač už asi opustil
svoji skrýš.
Naproti otevřela paní Sýkorová ve svém bytu okno a zavolala na mě: „Haló, chlapče! Potřebovala bych pomoc.
Mohl bys sem za mnou na chvilku přijít?“
Seběhl jsem do dvora a přes pavlače jsem došel až téměř k jejím dveřím. Zastavila mě u svého prvního okna.
Paní Sýkorová v ruce držela nákupní tašku a peněženku. Na sobě měla květovaný župan a krk obtočený tlustým
vlněným šálem.
„Neskočil bys mi do obchodu na Dolní náměstí, když jsi ten skaut. A ti, pokud si dobře pamatuji, musejí
vykonat každý den alespoň jeden dobrý skutek. Mám angínu a vysokou teplotu. V tašce je na lístku napsáno, co
potřebuji koupit. A od cesty si kup nějaké bonbóny. A pospěš si, prosím tě. V šest zavírají. Děkuji.“
Byl jsem překvapený, že náš oddíl paní Sýkorová považuje za skautský. Někdy se jí zeptám, jak na to přišla.
Teď na to nebyl čas. Mám jenom deset minut, abych to stihl. Rozběhl jsem se nazpět do klubovny a rychle jsem
družině vysvětlil, jakým mě paní Sýkorová pověřila úkolem.
„Půjdu s tebou,“ nabídl se Brda a začal se chaoticky oblékat.
„Nemusíte na nás čekat,“ řekl jsem ještě Karlovi, „ať kluci nepřijdou pozdě domů. Zamkni a počkej na mě na
rohu Panské. Tam mi předáš klíč. Dlouho tě to nezdrží.“ Vyběhli jsme s Brdou na schody.
Do obchodu jsme doběhli snad dvě minuty před jeho zavřením. Prodavačky už měly umytou podlahu a tvářily
se na nás kysele. Podlahu jsme jim samozřejmě zaťapkali, i když neúmyslně. Nicméně nás ještě, i s těmi kyselými
ksichtíky, obsloužily.
Když jsme vyšli z obchodu, uviděli jsme naši družinu s Karlem včele, jak zrovna vyšli z Panské a všichni se
vydali směrem k Hornímu náměstí. Karel nás spatřil a šel nám naproti, aby mi předal klíč.
„Vy jste si nic nekoupili?“ podivila se paní Sýkorová, když jsme jí přes okno podávali nákup.
„To by nám nebyl uznán dobrý čin.“ vysvětlil jsem jí.
„Aha – tak jste přece jenom skauti? A to dnes ještě existuje?“
„No-,“ nechtělo se mi vysvětlovat, jak to vlastně je. Pozdravili jsme a obrátili se k odchodu.
„Počkejte, kluci,“ zarazila nás, „část nákupu je pro paní Mrtvou. Protože už vůbec nechodí ven, tak jí nákupy
obstarávám já. Dnes jste nakoupili i pro ni. Hned to přendám do jiné tašky.“
Opřeli jsme se o zábradlí a rozhlíželi se po dvorku. Dvůr byl tmavý a slabé paprsky světla, které pronikaly
okny z bytů paní Sýkorové, Mrtvé a také i od pana Klapky, vytvářely po obvodu dvora tajemná zákoutí.
46
Za námi klaplo okenní křídlo. „Tak tady to je,“ podávala nám paní Sýkorová miniaturní igelitku. Paní Mrtvá
už toho k jídlu asi moc nepotřebuje.
„A ještě jednou děkuji!“ zavolala za námi.
21. CO NÁM PROZRADILA PANÍ MRTVÁ
Došli jsme k bytu paní Mrtvé. Na papírové vizitce na dveřích stálo: Julie Mrtvá. Mezi obě jména někdo umně
vepsal slůvko „je“.
„Julie je Mrtvá,“ slabikoval Brda.
„Docela neomalený vtip,“ řekl jsem. „Paní Mrtvá o tom asi neví.“
Zazvonili jsme a připravili se na nejhorší. To zas bude mlha! Chvíli trvalo, než jsme zaslechli za dveřmi její
šouravé kroky. Pak se odhrnula záclonka v okně vedle dveří. Paní Mrtvá nás chvíli pozorovala a potom otevřela
okénko.
„Á – chlapci, copak mi nesete?“ K našemu překvapení nespustila o mlze a mluvila úplně normálně.
„Dobrý den. Paní Sýkorová vám posílá nákup,“ řekl jsem a podával jí přes okno igelitku.
„Jak to?“ divila se. „Copak už je zdravá?“
„Nakupovat jsme byli my,“ upřesnil Brda.
„Tak to já vám otevřu,“ řekla a zabouchla okno. Ruka s nákupem mi poklesla. Pak cvakl zámek a dveře se
otevřely. Paní Mrtvá se oběma rukama opírala o hůl. Ale ani tentokrát se mi tašku nepodařilo předat.
„Budete mi to muset zanést dovnitř, chlapci. Sousedka mi to také nosí až do bytu.“ řekla paní Mrtvá.
Brda ukázal na zvonek. „Tady vám někdo něco připsal.“
„Jo tohle! To nechutný vtip mého souseda. Z toho si nic nedělám. Tak pojďte, hoši, dovnitř.“
Oba jsme se na sebe podívali a pak vešli do malé předsíně. Odtud se šlo přímo do kuchyně. Začali jsme si, jako
dobře vychovaní hoši, v předsíni zouvat boty.
„To nemusíte, chlapci, u mě se nemusíte vyzouvat.“ zarazila nás.
Tak jsme toho nechali a vešli jsme do kuchyně. Hned jsme postřehli, proč jsme se nemuseli zouvat. Dřevěná
podlaha neviděla mokrý hadr snad celý rok a na její čištění používala paní Mrtvá asi jen vypelichané koště, které
stálo opřené poblíž kamen. Na židlích se povalovaly kusy oděvů. Na příborníku stála fotka mladého muže. Roh
rámečku byl přepásán černou stuhou. Mohla to být fotka jejího syna, nebo snad manžela. Žádné další fotografie tu
nebyly. Všude vládl zatuchlý nepořádek. Jedním slovem staroba.
Trochu rozpačitě jsem se rozhlížel, kam bych igelitku položil. Jediná židle nebyla volná a stůl byl přeplněn
špinavým nádobím. Paní Mrtvá za námi zavřela dveře od bytu a dokonce zamkla. Vybavila se mi pohádka o
perníkové chaloupce. Jak ježibaba uvěznila Jeníčka a Mařenku. Paní Mrtvá se těžce belhala za námi a už jenom
chybělo, aby nás teď přinutila posadit se na lopatu.
„Dejte to třeba sem,“ řekla paní Mrtvá. Z okraje stolu odsunula špinavý kastrol se zbytkem jídla. Igelitka tam
přesně zapadla. Potom se posadila na židli, ze které nejdříve pár svršků přemístila na další židli.
„Už dávno jsem s vámi chtěla mluvit, chlapci,“ řekla paní Mrtvá překvapivě normálním hlasem. „Vy se pořád
kamarádíte s Klapkou. Ale není to dobrý člověk. Měli byste si na něho spíš dát pozor. Já jsem ho znala za mlada,
už před válkou a musím vám říct, že se o něm vykládaly ošklivé věci. Dokonce prý spolupracoval s Němci!“
S Brdou jsme se na sebe zase významně podívali s podezřením, jestli ji už zase nechytá fantaz. Ale nevypadalo
to tak. Paní Mrtvá na nás působila jako normální stará paní a už vůbec se nám nezdála být nějaká zmatená.
„Před mnoha lety, ještě před válkou, se Klapka kamarádil s mladým Rubinfeldem. Co jim tady ten dům patřil.
Dokonce spolu chodili do skautu,“ pokračovala paní Mrtvá. „Víte, Rubinfeldovi se přátelili s rabínem, s tím svatým
Židem ze synagogy. Z té, kterou vypálili fašisti v třicátém osmém roce8). Povídalo se, že se rabínovi podařilo
odnést cenné věci ze synagogy ještě v podvečer jejího vypálení a ukrýt je tady u Rubinfeldů někde v domě. Klapka
se o tom nějak dověděl, a tak je udal gestapu, které je všechny vyvraždilo v koncentráku. A od té doby tady Klapka
pořád kope ve sklepech a poklad hledá. Škoda, že už nežije pan Plocek, který bydlel naproti nahoře, jak jste teď
vy. Ten by vám o tom mohl vypravovat. Celou dobu, než rodinu Rubinfeldů sebralo gestapo, u nich sloužil. Ten
o tom věděl nejvíc. Když letos zemřel, první byl u něho Klapka a prohledal mu byt. Určitě tam ten poklad hledal.
A kdoví, jestli Plocka nepřipravil kvůli tomu i o život. Docela by mu to bylo podobné.“
Vzpomínky paní Mrtvou rozrušily. Když jsme přišli, byla klidná a teď jako by se začala dusit. Asi má záduchu,
napadlo mi. Už jsem něco podobného viděl u jedné tety. Umřela na to.
„Škoda, že moje setra bydlí tak daleko,“ pokračovala paní Mrtvá, „té byste se mohli také zeptat. Víte, ona bydlí
odtud nějakých patnáct kilometrů. Na Dolním náměstí.“
A už to tady je! Už zase mluví nesmysly. Nejlíp uděláme, když odtud co nejrychleji odejdeme.
„My už budeme muset jít, paní Mrtvá,“ řekl jsem. „Už je hrozně pozdě. Aby doma nebyl mazec.“
„Už? Ale to je škoda. Tak pěkně jsme si povídali. A kolik je hodin?“
Nevěděli jsme, jestli se opravdu zajímá o čas, protože jsme hodiny nikde neviděli, nebo jestli už zase blábolí.
A i to její vyprávění o Klapkovi znělo neskutečně. Jako z nějakého románu.
„Je půl sedmé a my už opravdu musíme jít.“ řekl Brda. „Tak na shledanou.“
Vyšli jsme se do předsíně. Klíč byl naštěstí v zámku vstupních dveří.
„Ale to je opravdu škoda, že už musíte jít!“ volala za námi. „Mohla jsem si s vámi ještě popovídat. Nemám
k tomu moc příležitostí, víte?“
47
Zabouchli jsme za sebou dveře a do plic jsme nasáli čerstvý vzduch. Na západní pavlači, kousek od nás, se
rozzářila hořící cigareta, jak někdo z ní potáhl kouř. Opřený o zábradlí tam stál Džerome, pokuřoval a pozoroval
nás.
„Byli jste na návštěvě u té čarodějnice?“ zeptal se nás hrubě.
„Donesli jsme jí nákup,“ zmohl jsem se na odpověď.
„Zase mě pomlouvala, co?“ pokračoval Džerome stejným tónem.
„No -,“ řekl Brda neurčitě.
„To je ale ježibaba. Už aby natáhla bačkory. A jestli nepřestane s těmi pomluvami, tak jí zakroutím krkem!“
řekl Džerome a odplivl si. Pak típl cigaretu o zábradlí a vajgla cvrnknul obloukem do dvora.
Pádili jsme ze dvora, jako by nám za patami hořelo. Schody do prvního patra jsme brali po dvou. V klubovně
bylo příjemné teplo a dokonce ani kouř nebyl už tak moc cítit. Zkontrolovali jsme, jestli kluci dobře zahladili
všechny stopy po naší tajné vánoční činnosti a teprve potom jsme šli domů.
„Co si o tom všem myslíš?“ zeptal se mě Brda, ještě než jsme vyšli na ulici.
Pokrčil jsem rameny. „Co já vím? Že se ale oba navzájem nemilují, to je jasné jako facka.“
Vyšli jsme na ulici. Na protějším rodném domě mého dědečka přibyl kostrbatým písmem další nápis: Zde jsou
Uctívači ginga.
„Tohle tu odpoledne ještě nebylo.“ ukázal Brda na nápis na zdi. „Někdo si tu pořád ohřívá polívčičku se stínadelskou tematikou.“ Chvíli jsme na nápis hleděli, ale nic jsme z toho nevyhleděli.
Ohlédl jsem se za sebe do prvního patra. Teď ještě aby se v okně objevila paní Mrtvá a zeptala se nás kolik je
hodin. Všechna její čtyři okna ale byla zavřená a tmavá.
Doma jsem to potom co nejsrozumitelněji převyprávěl našim.
„Myslíš, že by to mohla být pravda?“
„Kdo ví,“ řekl Robin zamyšleně.
„A někteří kluci ho viděli, jak kope ve sklepě. A co ten jeho zákaz, že do sklepa nesmíme?“
„Už jsem ti řekl, že pro vás něco společně připravujeme.“ řekl Robin. „Pusť to z hlavy a padej se učit.“
Tak jsem to jako pustil z hlavy a šel se učit do svého pokojíčku. Učení mi ale vůbec nešlo. Pořád se mi honilo
hlavou varování před Klapkou od paní Mrtvé. Později jsem zaslechl, že si naši pustili v pokoji televizní zprávy, a
tak jsem učení nechal a šel se k nim posadit. Na obrazovce zrovna probíhala nějaká recepce, nebo co to bylo. V
čele seděl potentát, který mi byl povědomý, ale nevěděl jsem, kam ho zařadit.
„Kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Francouzský prezident Mitterand9) na setkání s Chartisty v Praze!“
„Cože? Komunisti mu to dovolili?“
„To je překvapení, co? Konečně se to i u nás začíná hýbat.“
22. PÁTRÁNÍ PO VÁNOČNÍ ČINNOSTI VRCHOLÍ
Druhý den, těsně před otevřením školy, se ke mně připojil Brda. Hlouček Lišáků stál až skoro u školních dveří
a pobaveně nás pozoroval.
„Večer mě napadlo, že bychom mohli dnes odpoledne využít Lišáckého zařízení a napojit na něj naše sluchátka
se zdrojem a poslechnout si Rysi.“
„Myslíš, že bys to svedl?“ zeptal jsem se trochu nedůvěřivě.
„Určitě. Víš přece, že se pořád šťourám ve slaboproudu.“ řekl Brda s předstíranou pýchou v hlase.
„Člověče a v úterý bychom to mohli zkusit ještě i u Lišáků. To by bylo něco, kdyby se nám proti nim podařilo
využít jejich nápadu.“
„Tak souhlasíš?“
„Že váháš! Nikomu z naší družiny o tom ale neříkej.“ Představa, že bychom mohli Lišáky doběhnout jejich
vlastní zbraní, mi docela spravila náladu a nemohl jsem se dočkat konce vyučování.
Po čtvrté hodině jsme oba zamířili do Pevnosti. Brda měl sebou všelijaká elektrická hejblátka, jejichž význam
mi byl neznámý, dokonce i potom, když mi jejich účel objasnil. Když po chvíli poznal, že tomu ale vůbec nerozumím, tak nechal vysvětlování a jenom si povzdech: „Však uvidíš.“
„Doufejme, že nikdo z Lišáků už nebude trčet pod pavlačí,“ strachoval jsem se.
„To by byl průšvih. Museli bychom je nějak odlákat.“
V ulicích se už stmívalo a rozsvěcovala se pouliční světla. Provoz pomalu řídnul. Zabočili jsme do Panské.
Kolem nás projelo embéčko a nahoře se objevil hlouček chodců. Byli čtyři a šli proti nám. Jinak v ulici nikdo
nebyl. Byli jsme tak soustředěni na svůj úkol, že nás vůbec nenapadlo, že by se k nám mohlo blížit nějaké nebezpečí.
Znenadání nám ti čtyři zastoupili cestu. Byli oblečeni ve vojenských maskáčích a mohli mít tak šestnáct až
osmnáct let. Pěkní pořízci. Všichni byli ostříháni dohola. Skini! Dva jsem poznal. Když jsme hráli minule hru ve
městě, přepadli Takéna. Tehdy jsme Takénovi pomohli. Teď nám ale neměl kdo pomoct.
„Navalte cigára!“ vyštěkla hrozivě jedna holá lebka.
„My nekouříme.“ zakňoural Brda.
„Tak navalte prachy!“ pokračovala lebka. Zřejmě to byl jejich náčelník.
Nad námi klaplo okno. Vzápětí jsme uslyšeli hlas paní Mrtvé: „To je chlapci zase mlha, co?“
48
Čtveřice útočníků se překvapeně podívalo nahoru, i když z dřívějška o ní museli vědět.
„Nevíte, kolik je hodin?“ pokračovala paní Mrtvá.
„Zdrháme!“ zašeptal jsem k Brdovi a oba jsme se rozběhli dolů směrem na Dolní náměstí. Skini byli tak zmatení otázkami paní Mrtvé a našim nečekaným útěkem, že se za námi nerozběhli. Zastavili jsme se na rohu ulice
s náměstím, abychom zjistili, že jsme pro tuto chvíli zachránění. Bylo tu plno lidí, takže jsme se nemuseli obávat
jejich útoku.
Z Žerotínova náměstí vjelo do Panské osobní auto a svými reflektory ji skoro celou ozářilo. Čtyři temné postavy uskočily z jízdní dráhy a zmizely v jednom z domů na levé straně. Moc bych za to nedal, že to byl dům číslo
pět.
„Viděls to? Zmizeli v pětce, že?“ řekl trochu nejistě Brda.
Chvíli jsme ještě zůstali stát dole na začátku ulice. Z vrchu projelo další auto a oběma směry prošlo několik
chodců. Když nás míjela směrem nahoru skupinka pěti mladíků, asi studentů, rychle jsme se k nim připojili a došli
až k domu U Žida. Kousek výš, naproti v pětce, se v horním patře v rozbitém okně mihlo světlo. Nepochybovali
jsme, že to jsou skini. Rychle jsme zmizeli v chodbě a pečlivě za sebou zavřeli dveře v pevné víře, že o nás nemají
tušení a tím pádem že za námi nepůjdou. Potmě jsme zamířili ke dveřím vedoucím na dvůr.
Na dvoře nikdo nebyl. Zde jsem se opřel zády o zeď přístřešku, sepnul jsem před sebou ruce a Brda si na ně
stoupl. Opatrně se napřímil, až se dostal hlavou nad stříšku.
„Nikdo tady není,“ řekl Brda po chvíli. „Mrknu se ještě do skrýše.“
Pravou nohou mi stoupl na rameno, div mi nezlámal klíční kost a
vysoukal se nahoru.
„Člověče, ty vážíš snad metrák.“ zašeptal jsem. Rukou jsem si masíroval pohmožděné rameno.
„To teď neřeš a podej mi baterku,“ ozvalo se shůry.
Podal jsem mu ji. Posvítil si za dvířka do úkrytu. Ve skrýši nikdo
nebyl.
„Měl bys jít hlídkovat před barák, jestli sem nejde někdo od Lišáků.
Já to tady mezitím zapojím.“ řekl mi polohlasně.
Coural jsem se pomalu k domovním dveřím. Představa, že za nimi
stojí čtveřice skinů, mě docela děsila. Opatrně jsem pootevřel dveře na
šířku dlaně a přeletěl pohledem dům číslo pět. Domovní dveře a okno
v přízemí byly tmavé. Zato v oknech prvního a druhého patra se občas
mihlo slabé světlo. Skini jsou ještě v domě. Zajímalo by mě, co tam
asi mohou dělat. Barák byl opuštěný a v dezolátním stavu. Napadlo
mě, že to asi byli tihle habáni, kteří nás s Keňou pronásledovali a se
kterými jsme se ještě jednou později střetli s Bráchou a Taranem. Ať
už tam nahoře dělali cokoliv, doufal jsem, že jim to ještě nějakou dobu
vydrží.
Vyšel jsem před dům a rozhlédl se po horním i dolním úseku ulice. Nikoho z oddílu jsem nespatřil. Znovu
jsem se podíval na pětku, jestli se světlo nepohybuje do přízemí. To svítilo ale pořád v nejhořejším patře.
Naše domovní dveře jsem nechal otevřené a stoupl si mezi ně. V chodbě za mnou byla tma, takže ti odnaproti
mě nemohli vidět. Občas jsem vykoukl do ulice a pohledem zkontroloval oba její konce. Znenadání mě někdo
chytil zezadu za rameno a zahuhňal: „Kaji maka maka.“ Bylo to tak nečekané, že mě to málem porazilo. Za mnou
stál Brda.
„Ty jsi ale vůl!“ neudržel jsem se, i když normálně nikdy nadávky nepoužívám. Byl jsem ale tak vynervovaný
z těch skinů a z toho, jestli někdo z našich nejde, že to ze mě nekontrolovaně vypadlo. „To jsi na mě nemohl
z konce chodby zavolat? Takhle mě vyděsit!“
„Uděláš deset kliků za neslušné slovo,“ chechtal se Brda. V oddíle platil nepsaný zákon, že kdo řekne jakékoliv
neslušné slovo, hned si na místě zacvičí deset kliků. Bylo to docela dobré opatření. V oddíle se mluva v krátkém
čase neuvěřitelně zlepšila.
Zavřel jsem dveře. „Udělám si je až někde v bezpečí. Tak jak to dopadlo? Zjistils něco? A co to pořád meleš
za divná slova?“
„Kaji maka maka. To jsem slyšel ve sluchátkách. Vyrábí nějakou deskovou hru a říkají tomu Kaji maka maka.
Musel jsem si to pořád opakovat, abych si to zapamatoval.“
Vytáhl jsem z kapsy zápisník a tužku. „Posviť. Raději si to zapíši. Nevíš, co by to mohlo být za hru?“
„Nemám tušení.“
„Takže odposlech fungoval, co? Ještě kdyby nám to tak vyšlo i s Lišáky.“
„Co podnikneme teď?“
„Zajdeme k paní Sýkorové. Třeba bude zase potřebovat pomoc s nákupem. A také se jí můžeme zeptat na to,
co jsme se včera dověděli od paní Mrtvé.“
Vrátili jsme se na dvůr. Zjistili jsme, že se svítí v naší klubovně, u Skálů, u paní Sýkorové a paní Mrtvé. Klapka
měl zhasnuto.
Paní Sýkorová byla překvapená, že jí chceme jít zase nakoupit. „To jste hodní, chlapci.“ Mluvila s námi zase
přes okno. „Já už jsem si ale dnes nakoupila sama. Horečka je pryč, a tak jsem si zašla do obchodu.“
49
„Mohli bychom se vás na něco zeptat?“ řekl jsem nesměle.
„Copak vás trápí?“
„Včera nám paní Mrtvá pověděla o panu Klapkovi takové divné věci. Že prý Klapka udal rodinu Rubinfeldů
gestapu. A dokonce prý měl na svědomí smrt pana Plocka. Nevíme, jestli tomu máme věřit, když paní Mrtvá pořád
vede takové pomatené řeči o počasí, hodinách a své sestře.“
„A co vám přesně řekla?“
„No – že Klapka s mladým Rubinfeldem byli před válkou nerozluční kamarádi. Dokonce chodili i do stejného
skautského oddílu. Potom ale, že celou rodinu Rubinfeldů Klapka za okupace udal gestapu, aby se prý zmocnil
nějakého jejich pokladu. A všechno že by nám mohl potvrdit pan Plocek, který u nich sloužil. Kdyby ovšem ještě
žil.“
Paní Sýkorová na nás hleděla vyjeveně. „Tohle že vám všechno řekla?“
„Ano.“ potvrdil to Brda.
„Víte, ona se nemá s Klapkou ráda. Něco se mezi nimi před lety přihodilo, ale co, to přesně nevím. Říkalo se,
že jí Klapka dělal všelijaké nemravné návrhy, ale ona měla oči pro úplně jiného mladého muže. Dokonce s ním
vyla zasnoubena. Ten její snoubenec potom zahynul někde v Německu. Má jeho fotku pořád vystavenou v kuchyni. Paní Mrtvá se už potom nevdala. Klapka ji prý nadbíhal i po válce, ale ona ho nemohla ani cítit, protože ho
vinila z nějaké zrady. A zradu některé ženy nedokáží nikdy odpustit.“
Tyhle ty emoce, vášně a uražené ješitnosti, a z toho vznikající nenávisti až za hrob, jsem jaksi nechápal. U nás
v rodině nic takového nebylo. Ovšem třeba takový Brda o tom mohl ledacos vyprávět. Žije s rozvedenou maminkou, a ta úspěšně už několik let brání synovi a jeho otci, aby se spolu stýkali.
„My jsme tu fotku viděli, ale mysleli jsme, že je to její syn.“ řekl jsem.
„Kdepak syn. Ona žádné děti neměla.“
„Takže všechno, co nám řekla, si vymyslela? Je to jen taková pomluva z pomsty panu Klapkovi, nebo to je
pravda?“ zeptal jsem se.
Paní Sýkorová pokrčila rameny. „Nevím. I když, jak se říká, na každém šprochu je pravdy trochu. Nebo tak
nějak. Zkuste se zeptat přímo Klapky, třeba vám řekne, jak to bylo.“
No nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad. No – ale, kdo ví? Tak jsme jí poděkovali a rozloučili se. Na nejhořejší
jižní pavlači bouchli dveře a slyšeli jsme nějaký křik. S úsměvem jsme se na sebe podívali. Že by další hádka
manželů Skálových? Už jsme byli několikrát svědky jejich slovních výlevů. Často na sebe křičeli před ostatními
nájemníky i před námi přes celý dvůr. Jenže tentokrát se nejednalo o manželskou hádku, jak jsme vzápětí zjistili.
Nahoře bouchly dveře a po chvíli se kolem oken naší klubovny přehnal Skála a zmizel v chodbě východního
křídla. Pak jsme zaslechli dusot jeho těžkých kroků na schodech. Střetli jsme se dole v chodbě. Skála byl jenom
v košili a vypadal vyjukaně.
„Kluci, kde je tady nejbližší telefon!“ zařval na nás. Naštěstí jsme to věděli.
„Vedle v domě.“ řekl jsem.
„Jo? A u koho?“
„U paní Zavadilové v baráku nad námi. Kdysi tady měla obchod. Od té doby má telefon.“
„Tak mě tam zaveďte! Rychle! Moje žena rodí!“
Oba jsme se na sebe překvapeně podívali. Docela nám uniklo, že je paní Skálová těhotná.
Paní Zavadilová byla na štěstí doma. Skála vpadl do domu jako velká voda a zmateně vysvětloval, že musí
zavolat sanitku, protože jeho žena rodí. My dva jsme zůstali venku.
Pozorovali jsme dům na druhé straně ulice, jestli tam jsou ještě skini. Zrovna teď by se moc nehodilo, aby se
objevili na ulici. Okna domu byla ale tmavá, nikde jsme nespatřili ani jeden, třeba jen kratičký záblesk světla.
Skini už byli z domu pryč.
Na ulici vyběhl Skála. „Říkali, že už jedou. Počkejte kluci tady u dveří a pošlete je nahoru.“ řekl, jako by se to
rozumělo samo sebou – a zmizel v domě.
„Zapomněl na kouzelné slůvko prosím. No ale stejně tady počkáme.“ řekl Brda.
Asi za deset minut jsme v dálce zaslechli houkání sanitky. Pronikavý zvuk byl stále silnější, až jsme spatřili
reflektory auta nahoře na Žerotínově náměstí. Stoupli jsme si doprostřed ulice a mávali rukama nad hlavou. Šofér
zastavil snad krok před námi těsně u obruby chodníku. Ulice byla v tomto místě tak úzká, že sanitka blokovala
průjezd případného dalšího vozidla. Ze sanitky vystoupil mladý muž v červené bundě. Trochu ho zmátlo, že vidí
dva kluky.
„Je to tady v domě,“ řekl jsem, „povedeme vás.“
Ze sanitky vystoupili další dva muži. Jeden nesl v ruce lékařskou brašnu a druhý vytahoval nosítka. Za chvíli
jsme pádili kolem dveří naší klubovny, ze které vykukovaly hlavy s tázavými pohledy kluků z družiny Rysů. Na
pavlači jsme saniťákům ukázali, kudy se jde ke Skálům, a zůstali jsme stát, abychom se jim na úzkých pavlačích
nepletli pod nohy.
„Co se děje?“ zajímal se Taran, rádce Rysů.
„Skálová rodí,“ řekl Brda.
„Cože?“ podivil se Taran. Z jeho udiveného pohledu jsme poznali, že to také nevěděl.
Někteří mladší kluci se začali pochechtávat. No jo - puberťáci!
Obsadili jsme severní pavlač a sledovali, co se bude dít. Na nižší pavlači otevřela okno svého bytu paní Sýkorová.
50
„Co se stalo, chlapci?“ zavolala na nás.
A Brda ji přes celý dvůr odpověděl: „Skálová rodí! Přijela pro ni sanitka.“
„A chudák!“ konstatovala paní Sýkorová a zavřela okno.
U Skálů se otevřely dveře a saniťáci s velkými obtížemi vynesli nosítka se Skálovou na pavlač. Ta hlasitě
naříkala. Naši mladší kluci se přestali pochechtávat a vyjeveně hleděli na divadlo na protější straně dvora.
Skála zamknul a také se chopil nosítek. Když scházeli po točitých schodech na pavlač k naší klubovně, museli
nadzvednout nosítka nad zábradlí, aby mohli sejít na naši pavlač. V jednu chvíli málem Skálovou překlopili do
dvora. Až nám zatrnulo. Ten vpředu nosítka prudce strhl nazpět a všichni klekli na schody. Nosítka se zapasovala
mezi zeď obou křídel domu a zábradlí pavlače a nedalo se s nimi pohnout. Saniťáci nadávali a Skálová křičela, že
už rodí. Nakonec saniťáci nechali nosítka na schodech, uchopili Skálovou za ruce a nohy a vrátili se s ní nazpět
do bytu.
„To udělali dobře,“ řekl Taran, „protože by nosítka stejně neprotáhli přes schodiště. Jako my tenkrát, když
jsme tahali do patra dřevotřískové tabule. A co vy tady vůbec děláte?“ uvědomil si náhle Taran naši přítomnost v
domě. „Přišli jste vyzvídat?“
„Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnout?“ zeptal se ironicky Brda.
Taran se honem rozběhl ke klubovně, aby nám do ní zabránil vniknout, kdyby nás to napadlo. O to jsme ale
neměli zájem. Když už potom na jižní pavlači nebylo nic k vidění, zmizel zbytek Rysů v klubovně a já s Brdou
jsme šli domů.
Vyšli jsme na ulici. Sanitka úspěšně blokovala ulici a několik nadávajících řidičů muselo vycouvat nazpět na
Žerotínovo náměstí a projet přes Školní ulici na Horní náměstí.
To byl tedy zase den! Nejdříve nás málem zmlátili skini, potom se nám asi podařilo odposlechem zjistit, co
vyrábějí Rysi, paní Sýkorová nám objasnila, proč se Klapka s Mrtvou mají rádi jako pes a kočka, a nakonec to
završil zmatek kolem porodu paní Skálové.
Jak porod dopadl, jsme se dověděli druhý den před oddílovkou. Dopadlo to dobře. Paní Skálová ve svém bytě
porodila zdravého chlapečka.
*
V úterý jsme se s Brdou vplížili do dvora. Pomohl jsem mu jako minule vyšplhat se na stříšku kůlny. Když
zmizel v úkrytu pod pavlačí, přinesl jsem si ze sklepa špalek a vyšplhal jsem se za ním na střechu kůlny. Pod
pavlačí jsem se přikradl co nejtišeji ke skrýši a pootevřel dvířka. Brda ještě pořád napojoval sluchátka na dráty.
Baterku měl v ústech. Podivil jsem se, že to ještě nemá.
„Už jsem je měl připojené, ale nebylo nic slyšet. Asi jsem to nějak popletl, nebo co. Tak dráty přehazuji.“
snažil se mi vysvětlit svůj prozatímní nezdar.
Po přehození drátků si přiložil sluchátko k uchu a zaposlouchal se.
„Nic neslyším, něco dělám asi špatně. Ale co?“
Vzal jsem mu sluchátko. Nic. Ani v něm neprsklo. Vrátil jsem mu ho nazpět. „Co když odmontovali mikrofon?“ napadlo mě.
„To bude asi ono.“ řekl zamyšleně.
Uslyšeli jsme tlumené bouchnutí domovních dveří. Na chodbě dole někdo rozsvítil světlo. Slabý paprsek pronikal i na dvůr, ale nás ve skrýši pod pavlačí nemohl prozradit. Věděli jsme, že světlo stejně každou chvíli zhasne.
Časový spínač byl nastavený na tak krátkou dobu, že se nám zatím nikomu nepodařilo doběhnout od domovních
dveří ke klubovně, dokud světlo na schodech svítilo. Během doby se z toho vyvinuly dostihy, komu se to z nás
prvnímu podaří. Zatím nebyl vyhlášen vítěz, i když některým k vítězství chyběl pouze jeden schod.
„Ten moc nepospíchá,“ zašeptal jsem, když jsme zaslechli kroky blížící se ke dveřím na dvorek. Světlo zhaslo
a kroky ještě víc zvolnily. Pak se návštěvník úplně zastavil a zřejmě se chvíli rozhodoval, jestli se má vrátit a
rozsvítit, nebo pokračovat dál po tmě. Nakonec vyšel na dvůr.
„Asi to bude někdo cizí,“ mínil Brda.
„Pst!“ sykl jsem.
Pootevřenými dvířky jsme se dívali do dvora. Po chvíli se v našem zorném úhlu objevila tmavá postava neznámého návštěvníka. Neznámý prošel tápavě asi do jedné třetiny dvora, zastavil se a zahleděl se směrem k oknům
naší klubovny. Podle postavy jsme hádali na dospělého muže. Oba jsme v úkrytu napětím ani nedutali. Chvíli
pozoroval okna naší klubovny a nakonec se vrátil do chodby. Podle vrzajících schodů jsme usoudili, že jde do
patra.
Pojednou Brda zašeptal: „Už tam cosi slyším.“ Oběma rukama si přitlačil sluchátka na uši, aby ho nerušilo
okolí. Ve sluchátku to zapraskalo a potom se ozval hlas: „Nás nedostanete, Vydráci!“ Následoval jízlivý chechot.
Poznali jsme Keňu od Lišáků. Současně se na pavlači rozsvítilo nejméně pět baterek a zacílilo se na dvířka našeho
úkrytu. Shora se ozval hurónský řev.
„Jsme prozrazeni,“ špitl Brda, jako bych to nevěděl. „Co teď?“
„No jo – tak jste nás odhalili!“ řekl jsem otráveně, když jsem se soukal z úkrytu.
Z nejhořejšího okna v jižním křídle domu se ozval Skálův mohutný hlas: „Nehulákejte tady jako paviáni! Tady
spí malé dítě! Hulákejte si v klubovně a ne na pavlači!“
Lišáci ztichli a potichu se stáhli do klubovny. Na chodbě se museli střetnout s tím cizím chlápkem. Jejich
chování tomu ale nenasvědčovalo.
„Oni o nás po celou dobu věděli. Jak je to možné?“ divil se Brda a schovával do kapes svoje nádobíčko.
51
Pokrčil jsem rameny. „Nějak jsme se museli prozradit. Padáme odtud.“
Počkali jsme, až i Skála zmizel v bytě a hlasy Lišáků utichly. Teprve potom jsme se chtěli spustit z ploché
střechy na dvůr. Z chodby jsme znovu zaslechly opatrné kroky a vrzání schodů.
„Jde zase dolů,“ řekl jsem a byl jsem rád, že jsme ještě na stříšce pod pavlačí. Jinak bychom tajemnému návštěvníkovi vběhli přímo do náruče.
Naproti přes dvůr vyšel na západní pavlač Džerome a cosi na ni poblíž svých dveří položil. Co to bylo, se pro
tmu na tu vzdálenost nedalo poznat.
„Tady je dnes provoz jako na Václaváku,“ zavtipkoval Brda.
Položil jsem si prst na ústa a sykl, ať je zticha. Kroky v chodbě dozněly. Džerome zamknul dveře svého bytu,
sehnul se pro tu věc, kterou tam předtím odložil, uchopil ji oběma rukama a pomalu scházel z pavlače po schodech
do dvora.
„Co to nese?“ zašeptal Brda.
Znovu jsem na něho zasyčel jako had.
Džerome zahnul pod pavlačové schody a chvíli pod nimi cosi kutil. Potichu jsme se přesunuli nazpět k dvířkám
skrýše v jižní stěně, ale pod schody západní pavlače jsme odtud neviděli. Potom se pod schody rozzářilo světlo,
které vrhlo na protější stěnu dvora velký Džeromův stín. Pak zakvikly panty sklepních dveří a světlo zmizelo.
„Šel do sklepa,“ řekl Brda.
Spustili jsme se na dvůr. V chodbě i na pavlačích nad námi už panovalo ticho. Opatrně jsme nahlédli do vstupní
chodby, jestli v ní není tajemný muž, ale nikdo v chodbě už nebyl. Potom jsme se opatrně vydali dvorem ke
schodům, pod kterými zmizel Džerome.
Dveře do sklepa byly zevnitř něčím zaklesnuté, takže se nedaly otevřít. Zámek na petlici nevisel. Okénkem
vlevo jsme se podívali dovnitř. Byla tam tma a nic nebylo vidět. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, jestli mám
Brdovi říct o svém dobrodružství, když jsme s Keňou pátrali ve sklepení. Protože nám to Robin ale zakázal, tak
jsem jen řekl: „Tady dnes už nic neobjevíme. Je čas jít domů.“
Mlčky jsme se vrátili do vstupní chodby. Cestou mi znovu blesklo hlavou, kolik se toho za poslední hodinu
zase událo. Teď by ještě scházelo, abychom vběhli do rukou skinům, kteří se tu kolem pořád poflakují. Nic takového se ale nestalo.
Na rohu Panské a Dolního náměstí postávalo několik mužů. Poznali jsme mezi nimi i tajemného návštěvníka
z našeho dvora. Když jsme je míjeli, zaslechli jsme, jak se mezi sebou baví o naší klubovně. Brda chtěl odbočit
k domovu, ale já jsem ho zatáhl za morový sloup Panenky Marie, který stál uprostřed náměstí asi padesát metrů
od ústí ulice. Zde jsme se kryli za kamennými sloupky zábradlí. Odtud jsme měli dobrý výhled na skupinku
chlápků v ústí Panské.
„Slyšel jsi to? Bavili se o naší klubovně. To je divné.“ řekl jsem.
Brda jen pokrčil rameny.
Chvíli jsme hlouček mužů pozorovali. Asi po deseti minutách se k nim přidali ještě dva další dospěláci. Se
všemi si potřásali na přivítanou ruce.
„Člověče, viděls to?“ řekl Brda vzrušeně. „Mě picne. Oni si podávali levou ruku!“
Také jsem si toho všiml. Vzápětí se kolem hloučku dospěláků přehnalo pár Lišáků. Družinovka jim už skončila.
Muži se jako na povel otočili do Panské a zmizeli v ní. Na nic jsme nečekali a rozběhli jsme se k ústí Panské a
opatrně do ní nahlédli. Zahlédli jsme už jenom tři chlápky, kteří jako poslední vešli do domu U Žida.
„Rozumíš tomu? Co tam pohledávají?“ dorážel na mě Brda.
„To nevím,“ pokrčil jsem rameny, „ale zjistíme to.“
Zastavili jsme se u domovních dveří a nakoukli do chodby. V chodbě už nikdo nebyl.
„Že by šli do naší klubovny?“ řekl jsem.
„Myslíš? Co by tam dělali?“ divil se Brda.
„Kam jinam by tak asi mohli jít?“
„Třeba šli gratulovat Skálové k narození děcka.“ zavtipkoval Brda.
„To se mi nezdá.“
Vyběhli jsme do patra. Za dveřmi v klubovně to hučelo jako v úle, ačkoliv už měli být všichni Lišáci dávno
pryč. Z pavlače jsme se oknem podívali dovnitř. Asi dvacet chlápků, převážně už staršího věku, se rozhlíželo
nadšeně po klubovně. Někteří se ještě mezi sebou vítali podáváním levé ruky.
„Člověče, jak se dostali dovnitř?“ divil se Brda. „A zase si všichni podávají levou pazouru. Copak tu pravou
mají nemocnou?“ dodal trochu slabomyslně.
„Levou ruku si podávali skauti.“ řekl jsem. „Jsou to staří skauti a asi se přišli podívat na naši klubovnu.“
V klubovně od skladu vyšel Robin. A bylo to jasné.
„Pustil je dovnitř Robin. Asi tu mají schůzi nebo tak něco. Nebo se jim chce Robin pochlubit naší klubovnou.“
Na horní pavlači za námi se někdo rozkašlal. Polekaně jsme se otočili. Před bytem manželů Skálových někdo
stál. Ve tmě bychom si ho nevšimli, ale zakašlání ho prozradilo. Možná, že zakašlal schválně, aby na sebe upozornil. Odtrhli jsme se od okna a vešli do chodby, kde jsme zůstali nerozhodně stát. Doufali jsme, že půjde dolů a
my si ho budeme moci v chodbě prohlédnout. Neznámý ale dál zůstával ve stínu na nejvyšší pavlači.
„Kdo to může být?“ zašeptal Brda.
Pokrčil jsem rameny. „Třeba někdo od Skálů.“
Muž se stále nehýbal. Asi tušil, že tu na něho čekáme. Zatahal jsem Brdu za ruku a naznačil mu, že sejdeme
52
dolů. Když jsme vyšli na dvůr, chlap z horní pavlače zmizel. Postoupili jsme až skoro doprostřed dvora, abychom
viděli na okna klubovny, a tam jsme ho uviděli. Stál zády do dvora u jednoho z oken a pozoroval, co se v klubovně
děje. Jakoby ucítil náš pohled, otočil se směrem do dvora.
Leknutím jsme uskočili nazpět do tmy pod pavlač.
„Poznals ho?“ zeptal jsem se.
„Ne. Měl bych?“
„Pojďme nahoru.“
„Co chceš dělat?“ děsil se Brda.
„Mrkneme se, kdo to je.“
„Není to blbý jít ho očumovat? Nebo nebezpečný?“
„Není.“
Schody opět zanaříkaly pod našima nohama. Vyšli jsme na pavlač. U okna už nikdo nestál. Muž znovu ustoupil
na vrchní pavlač. Vyloženě neměl zájem se nám prozradit. Nahoru za ním jsme si netroufli. Zatahal jsem Brdu za
ruku a naznačil mu, že jdeme definitivně pryč. Přeběhli jsme ulici a schovali se do protějšího domu číslo pět.
Škvírou přes zabedněné přízemní okno jsme pozorovali domovní dveře domu „U Žida“. Po chvíli z nich vyšel asi
třicetiletý muž a dal se ulicí nahoru směrem na Žerotínovo náměstí. Když míjel náš úkryt, pořádně jsme si ho
prohlédli.
„Kdo je to?“ zeptal se Brda.
Poznal jsem ho. Byl to Agent Jan, jak jsme mu začali s Robinem říkat, po jeho podezřele velkém zájmu o náš
oddíl. Brdovi jsem to ale nepřiznal a jeho otázku jsem přešel mlčením. Když Agent Jan zmizel na Žerotínově
náměstí, namířili jsme si to konečně k domovu.
Robin doma samozřejmě nebyl. Maminka mi řekla, že má v naší klubovně nějakou schůzi s bývalými skauty.
„Já jsem je viděl přes okno klubovny.“ přiznal jsem.
„Tak se o tom nikde nezmiňuj a až přijde Robin, tak si s ním o tom ještě promluv.“ A nakonec přidala ještě
svůj oblíbený rodičovský příkaz: „A teď se mazej učit.“
To se jí lehko řeklo. Jak jsem se měl v klidu učit, když jsem byl poslední dobou pořád rozptylován takovými
zvláštními událostmi. Dalo mi velkou práci se na učení soustředit. Když Robin přišel domů, oznámil jsem mu, že
kolem naší klubovny kroužil Agent Jan.
Robin se zarazil. „Opravdu?“ Bylo na něm poznat, že mu to dělá starost.
„Stál na pavlači a nahlížel do oken klubovny. Viděli jsme ho ze dvora. Když jsme se vrátili ke klubovně, tak
ustoupil nahoru až skoro ke Skálům. Pořád jsme nevěděli kdo to je, a tak jsme se schovali naproti v pětce. Když
potom vyšel z našeho baráku, bezpečně jsem ho poznal.“
„No – uvidíme, jestli se něco stane. Další schůzka bývalých skautů už v naší klubovně nebude. Ale i tak to
stálo za to. Všichni byli z naší klubovny a z oddílu nadšeni.“
Pak jsem mu musel slíbit, že se o schůzce skautů nebudu nikde šířit a další den jsem měl slibem mlčenlivosti
zavázat i Brdu, což jsem učinil.
*
Den před vánoční oddílovkou měly družiny přinést k nám domů v zalepené obálce napsaný název svého tajného výrobku a název výrobku, který vyráběly druhé dvě družiny. První přišli Lišáci. Mesir, Hinek, Standa a Keňa.
Chtěl jsem od nich obálku převzít, ale kluci se proti tomu ohradili.
„Pouze z ručky do ručky Robinovi.“ ucukl s obálkou Mesir.
„Snad mě nepodezříváte, že bych vám do obálky vlezl,“ řekl jsem trochu dotčeně.
„Nepodezříváme, ale…“ řekl Keňa.
„…jistota je jistota.“ doplnil ho Mesir a všichni se ‚lišácky‘ usmívali.
„Robine!“ zavolal jsem do pokoje na svého otce. „Máš tady Lišáky.“ A aniž bych počkal, až přijde ke dveřím,
odklidil jsem se přes kuchyni do svého pokojíčku.
23. VÁNOČNÍ ODDÍLOVKA
V pátek na vánoční oddílovku šla společně do klubovny celá naše rodina. Robin, Lexa, já a dokonce i Brácha,
který se už vrátil z internátu. Robin tomu byl rád, protože jsme mu tím pádem pomohli odnést do klubovny naše
dvě kytary a několik tašek napěchovaných oddílovými věcmi potřebnými pro zdárný průběh oddílovky.
Do klubovny jsme přišli dobrou půl hodinu před zahájením a k našemu překvapení tu už skoro všichni byli.
Nikdo z kluků oddílovou vánoční schůzku ještě nikdy nezažil, a tak na její program byli zvědaví. Kluci, kteří byli
v oddíle už nějakou dobu, přišli v zelené krojové košili s našitou domovenkou a oddílovým znakem přišitým na
levém rukávu. Se všemi jsme se přivítali podáním ruky, jak se už stalo u nás železným zvykem.
Zamířil jsem s taškami do kouta klubovny, kde stál vánoční stromeček na knihovničce, ozdobený dobrovolníky
odpoledne den předem. Pod stromečkem už leželo několik balíčků zabalených do stylových vánočních obalů nebo
jen tak do novin. Z tašek jsem vyndal naše balíčky a přidal je k ostatním. Lexa vysypala do jedné prázdné krabice
cukroví, které jsme přinesli z domova.
„Kdo ještě máte nějaké cukroví, tak je sem přisypte,“ vyzvala Lexa ostatní. Jak se ukázalo, každý z domova
něco málo přinesl a za chvíli byla krabice plná. Dokonce jsme zaplnili ještě jednu další pětikilovou krabici. Byl
toho pořádný kopec a někteří se vsázeli, že to všechno do konce schůzky nesníme. Jak se ale na konci oddílovky
53
ukázalo, bylo vše snědeno do posledního drobečku.
Do velkého hrnce jsme napustili vodu a Lexa se jaksi automaticky ujala vaření čaje.
Schůzka začala netradičně bez nástupu. Za doprovodu kytar jsme si zazpívali několik oddílových písniček.
Zpěv, na rozdíl od předchozích oddílovek, docela ušel.
„A teď, abychom se dostali do správného tempa a nálady, uskutečníme veselou lehkoatletickou olympiádu
jako soutěž mezi družinami.“ řekl Robin a schoval svoji kytaru do futrálu a postavil ji do kouta, aby nezavazela.
Brácha ho se svou kytarou napodobil.
„Cože?“ divili se všichni. „Copak to zde v klubovně půjde?“
„Samozřejmě, že ano. Jen pravidla jsme trochu minimalizovali, aby se nám soutěže vešly do místnosti.“ Kluci
nad tím kroutili nechápavě hlavou.
„A bude i běh na sto metrů?“ zeptal se obtloustlý Alešek. „Nevím, jestli bych těch sto metrů zvládl.“
„Bude běh i na sto metrů!“ smál se Robin.
„A co takhle hod diskem, nebo kladivem?“ přidali se ostatní.
„Tyhle disciplíny budou také!“
Kluci z mé družiny se na mě tázavě dívali, abych jim to jako vysvětlil, protože správně předpokládali, že už
jsme tyto závody v minulosti konali o Vánocích v karvinském oddílu.
„Stoly a lavice přirazte až ke zdi, ať máme pro soutěže co největší volnou plochu.“ řekl Robin.
Když jsme lavice a stoly uklidili, vytáhl Robin ze své tašky tři obálky, které byly označeny družinovými barvami. Pro Lišáky byla žlutá obálka, pro Rysi zelená a pro naši družinu samozřejmě hnědá.
„Každý si vytáhne z obálky označené barvou své družiny lísteček s názvem disciplíny, ve které bude závodit.
A až budou disciplíny přiděleny, tak vás před každým závodem seznámím s jeho pravidly.“
Tak jsme losovali. Kluci byli překvapeni, když si přečetli názvy závodů: běh na sto metrů, skok do dálky, vrh
koulí, hod oštěpem, hod diskem, dokonce hod kladivem a štafeta na 4x100 metrů. Lístečky jsme si mezi sebou
navzájem nesměli vyměňovat. Kdo si který závod vylosoval, v tom bude závodit.
„Za vítězství v jednotlivých závodech budou tři body, za druhé místo dva body a za poslední místo jeden bod.
Kdo závod z nějakých důvodů nedokončí, nedostane bod žádný. Body bude Brácha zapisovat do tabulky. Která
družina získá nejvíce bodů, dostane nakonec za první místo zvláštní cenu. Ještě všem připomínám, že se jedná o
veselou olympiádu, takže prohru neberte nijak tragicky.“ dodal Robin.
Běh na sto metrů. Na jedné straně klubovny je křídou na podlaze namalovaná čára představující start a na
protější straně klubovny druhá čára, to je cíl. Závodníci se po startu k cíli mohli pohybovat tak, že pokládají nohy
těsně za sebe tak, aby se vždy pata jedné nohy dotýkala špičky druhé nohy.
Skok do dálky. Skáče se z místa snožmo, jak nejdál to půjde.
Vrh koulí. Na rozevřenou dlaň se položí ping-pongový míček, který se závodník fouknutím snaží „dohodit“ co
nejdál. Míček se nesmí házet.
Hod oštěpem. Hází se z místa párátkem klasickým způsobem.
Hod diskem. Pohlednice se hodí jakýmkoliv způsobem co nejdále od startovní čáry. Není to tak jednoduché,
jak to vypadá.
Hod kladivem. Na niti dlouhé asi třicet centimetrů je přivázán chomáček vaty velikosti tenisového míčku.
„Kladivo“ se roztočí nad hlavou a je vrženo co nejdál od startovní čáry.
Štafetu na 4x100 metrů. Pokud má družina málo členů, mohou nastoupit i ti, kteří už v nějaké disciplíně
soutěžili. Každá družina dostane dvě čtvrtky novin. Po startu první závodník položí jednu čtvrtku na podlahu za
startovní čáru a stoupne si na ni. Pak před sebe položí druhou čtvrtku a na ni se přesune (musí stát oběma nohama
na novinách, ani kouskem podrážky na podlaze). Potom první novinovou čtvrtku sebere z podlahy a umístí ji před
sebe, stoupne si na ni oběma nohama, pak přemístí před sebe druhou čtvrtku novin, stoupne si na ni, a tak pořád
dál, až tímto způsobem „doběhne“ k protější stěně klubovny, dotkne se jí a opět se stejným způsobem vrátí nazpět
ke startovní čáře. Tam se dotkne druhého závodníka své družiny, předá mu obě čtvrtky novin a ten zase stejným
způsobem „vyběhne“ na trať.
Věřil jsem, že se bude Olympiáda všem líbit a také se líbila, jak se dalo poznat z hlasitého povzbuzovaní
závodníků vlastními družinami. Někteří kluci se přitom ještě stihli nezřízeně nalévat čajem a cpát cukrovím. Ale
to k tomu patřilo. Pro mě bylo sympatické zjištění, jak se naše první vánoční oddílovka zde v Olomouci svou
úrovní podobala všem těm, které jsem už zažil ve svém dřívějším oddíle.
Samozřejmě že při snaze podat v závodě co nejlepší výkon, docházelo k všelijakým komickým situacím. Dlouhán Brda, který si kupodivu vylosoval skok daleký, při doskoku přepadl na břicho a nosem zabrzdil až těsně u
protější zdi. Ale i tak skok platil a byl nejdelší. Ďurišovi se pohlednice (disk) několikrát zmateně překulila ve
vzduchu a spadla, za škodolibého řevu nás ostatních, jen asi pět centimetrů před čáru. Mišelinovi z naší družiny,
pohlednice, po několikerém kličkování vzduchem, nedopadla před čáru, ale za ní. Byla to mínusová vzdálenost.
Lišáci se přitom mohli potrhat smíchy. Mišelin se po svém výkonu tvářil hrozně nešťastně. Náladu jsme si spravili
hned v dalším závodě, kdy Kaštan od Rysů při vrhu koulí, fouknul tak nemožně, že si poplival ruku a míček mu
spadl těsně u čáry.
Největší radost jsem měl z provokatéra Kurky, který konečně nedělal naschvál všechno obráceně a začal dodržovat pravidla hry. Vypadalo to, že už se ze své blbé nálady konečně dostal.
54
Po sečtení bodů ze všech závodů vyhráli Rysi s 21 body, druhá byla naše družina s 17 body a poslední byli
Lišáci se 16 body. Rádci Mesirovi se moc nelíbilo, že jeho družina skončila až na posledním místě a na svoje kluky
se chvíli mračil. Když ale zjistil, že Rysi vyhráli jako první cenu jen balíček olomouckých tvarůžků, tak se přestal
mračit a nálada se mu definitivně spravila po vyhlášení tajné vánoční činnosti.
Lišáci předvedli indiánský bubínek vyrobený ze dřeva a potažený kůží, pomalovaný po obvodu siluetami bizonů, indiánskými tee-pee a orlími péry. Žádná družina jejich tajnou činnost neodhalila, zatímco Lišáci díky odposlechu zjistili, že naše družina vyrobila oddílový oznamovatel, který jsme hned pověsili na zeď nad velitelský
stůl a Rysi vyrobili desku na záhadnou hru Kai maka maka. Mesir se trochu teatrálně nadýmal pýchou nad úspěchem své družiny, ale nemyslel to až tak vážně.
Všechny výrobky byly pěkné, ale největší pozornost vzbudila deska na hru s podivným názvem Kai maka
maka.
Pravidla hry KAI MAKA MAKA:
Při této maorské hře nakreslíte na zemi malý kroužek a rozestavíte kolem něho do čtverce čtyři kamínky. Pátý
vyhodíte do výšky, a než ho opět chytíte, seberete první a položíte ho do kroužku. Jestliže vám pátý kamínek nespadne na zem, opakujete s ním hod a do kroužku položíte druhý kamínek. Při dalším hodu třetí, později čtvrtý. V
závěru prvního kola hry vyhodíte pátý kamínek a seberete všechny čtyři z kroužku a padající k nim zachytíte.
Maorové tomu říkali první ‚koploplu‘.
V druhém kole vyhazujete opět pátý kamínek a do kroužku přemisťujete současně dva kamínky z rohů čtverce.
V závěru seberete opět celou čtveřici z kroužku a chytíte k nim padající kamínek.
Ve třetím kole hry vyhodíte všech pět kamínků a chytáte je na hřbet pravé ruky. Jestliže z nich chytíte například
jen jeden, vyholíte ho do výšky a rychle seberete ze země ty kamínky, které vám předtím spadly na zem. Nesmíte je
však nijak přesouvat. Chytíte-li na hřbet ruky dva kamínky, jeden odložíte, druhý vyhodíte a seberete zbývající tři
ze země.
Místo malování kroužku na podlahu, vyrobili Rysové z překližky desku velikosti asi 50x50 centimetrů a na ni
namalovali uprostřed kroužek v průměru asi 20 centimetrů. Do každého rohu umístili uhlazený kamínek velikosti
ořechu a Taran nám předvedl, jak se to hraje. Napoprvé se mu to nepovedlo, i když to předtím v družině určitě
zkoušeli. Nicméně nás všechny tak vyhecoval, že do konce oddílovky si hru každý alespoň jednou vyzkoušel.
Později, když už se to několika jedincům podařilo, tito založili Klub KAI MAKA MAKA. Členem se mohl stát
pouze ten, kdo dokázal, že má rychlé ruce a kamínky se mu podařilo vyhodit a posbírat podle pravidel hry. V pozdější době bylo členství v klubu velmi ceněno. Kandidát na člena klubu musel poměrně dlouho trénovat, než se
mu podařilo dokázat, že má opravdu mimořádně hbité ruce. Výkon totiž mohl být předvedený pouze v klubovně,
ne venku na ulici. A v klubovně ho značně omezovala nízká výška stropu.
Ještě začátkem prosince Robin vyhlásil, že každý by měl připravit pro každého nějaký drobný dárek, nejlépe
vlastnoručně vyrobený. Dárků se tu sešlo opravdu hodně, i když ne každý dárek byl vlastnoručně vyrobený. Hojně
se dávaly zakoupené notýsky v papírnictví, ale na tom nezáleželo. Hlavně že všichni měli snahu někoho v oddílu
obdarovat.
Dokonce se sešlo od anonymních dárců i několik knížek do oddílové knihovničky, kterou jsme před nedávnem
založili. Robin vyzval všechny, kdo mají doma nějakou nepotřebnou knížku, aby ji věnovali oddílu. Sám sehnal
v antikvariátě několik Foglarovek, které se už zase mohly prodávat. Hoši od Bobří řeky dokonce nedávno vyšli ve
svém dalším vydání.
Robin pro každého z nás vyrobil vánoční Třítéčko, oddílový časopis se zajímavým obsahem a ze dvou starých
vyřazených horolezeckých lan, které kdesi sehnal, udělal několik pětimetrových las pro ty, kteří ještě laso neměli
nafasované.
Pak jsme si ještě zazpívali pár písniček a nakonec zahráli fackovací hru s výstižným názvem Je trefa, není
trefa.
Pravidla hry. Tři hráči stojí v řadě vedle sebe. Prostřední hráč má na hlavě starý klobouk (hučku). Lehce
pleskne vedle vlevo nebo vpravo stojícího hráče po tváři a vzápětí se rychle předkloní. Krajní hráči stojí tak, že
mají jednu ruku připravenou za hlavou prostředního hráče a ten krajní hráč, který „dostal“ facku, se snaží jedním
promáchnutím ruky sebrat prostřednímu hučku z hlavy. Protože se prostřední hráč po úderu (znovu upozorňuji,
že po lehkém plesknutí) okamžitě předkloní, krajní hráč většinou promáchne a hučku mu z hlavy nesebere. Pokud
se mu to ale podaří, vymění si s prostředním místo a teď „fackuje“ krajní hráče on. Ostatní přihlížející je povzbuzují zpěvem se slovy: „Je trefa, není trefa, trefa není, trefa je! Je trefa, není trefa, trefa není, trefa je!...atd. pořád
dokola.
Nejdříve zahrál Robin melodii, pak přidal slova a celkem rychle jsme se všichni chytili. Potom si doprostřed
s hučkou stoupl Keňa, po jeho levici stanul silák Gorák a po pravici drobný Laky. Robin začal zpívat, ostatní se
přidali a Keňa nečekaně ubalil Gorákovi takovou facku, že ten spadl na zem. Kluci se váleli smíchy, ale Robin ho
napomenul: „Řekli jsme si, že budeme fackovat jemně! Vyměňte si místa.“
Gorák potom Keňovi facku vrátil. Pravda, nebyla tak peprná, ale také pěkně sedla. Robin je raději vyměnil.
Další hoši byli k sobě už ohleduplnější, ale i tak docházelo k fackovacím situacím, při kterých jsme řvali smíchy.
55
S výbornou náladou jsme odcházeli z klubovny domů. Byla to zatím ta nejpovedenější oddílovka v mém novém
působišti.
Všichni už byli pryč, když celá naše rodina teprve odcházela z klubovny. Zdola jsme zaslechli kroky. Aha –
někdo zase něco v klubovně zapomněl a teď se pro to vrací. Ale nebyl to nikdo z našeho oddílu. V zákrutě schodiště
se objevil muž v uniformě naší armády. Nenapadlo mě, že jde k nám.
„Ahoj Robine, Lexo a kluci!“ pozdravil nás s úsměvem.
„Vždyť je to Olin Malínek,“ řekl Brácha překvapeně, když v přítmí schodiště poznal bývalého člena karvinského oddílu. „Kde ty se tady bereš?“
Podávali jsme si ruce. „Přišel jsem za tebou, Robine,“ řekl Olin.
„Tak pojďme do klubovny, ať se ti s ní můžeme pochlubit.“ řekla Lexa.
„Já bych, nevysvětluj si to, Lexo špatně, potřeboval vlastně mluvit jenom s Robinem.“
„Nic se neděje,“ řekla Lexa s úsměvem. „Šupajdíme, kluci, domů.“ Vykročila na schody a já s Bráchou za ní.
Robin s Olinem vešli do klubovny.
Robin přišel domů až za dvě hodiny. O čem spolu tak dlouho mluvili, nám nechtěl prozradit, protože musel
Olinovi slíbit, že nic nikomu neřekne. Ani nám ne. Nakonec jsme se to ale přece jenom dověděli. Až za půl roku
na táboře.
24. PRUŠÁCI U OLOMOUCE
(Legenda oddílové hry otištěná ve vánočním Třítéčku.)
Dne 27. dubna 1758 pronikla do Olomoucké pevnosti zpráva, že od severu ze Slezska překročila vojska pruského krále Bedřicha II. hranice Moravy a rozhodla se uskutečnit rozhodující bitvu Sedmileté války u Olomouce.
Po pádu Olomoucké pevnosti měl Bedřich II. v plánu obsadit Moravu, vtáhnout do Čech a do Rakouska a dobýt
Vídeň.
Ve stejné chvíli, kdy se vody v řece Moravě zbarvily růžovým pableskem zapadajícího slunce, objevil se ze
západní strany Pevnosti na Tabulovém vrchu na koni jezdec. Jel od severozápadu po stezce tak dlouho, dokud byla
patrná, a když mu úplně zmizela, sesedl s koně a uvázal ho za uzdu k prvnímu stromu tmavého lesa. Kůň neklidně
zaržál, ale jezdec ho poplácáním po šíji uklidnil.
Muž byl statné postavy. Měl na sobě jakýsi cestovní dlouhý uzavřený kabát se šosy s dírkami obšívanými
zlatou nití. Šosy vyšívaného kabátce vykukovaly pod posledními knoflíky redingotu a přiléhavé kožené kalhoty
zdůrazňovaly jeho rovné svalnaté nohy. Na nohou měl vysoké střevíce z měkké kůže.
Obličej pocestného byl podivnou směsicí síly a jemnosti. Jeho snědé tváře opálily paprsky palčivého slunce.
Nohy měl dlouhé a štíhlé, ruce malé ale svalnaté.
Muž se rozhlédl po okolí. Z Tabulového vrchu měl pod sebou Pevnost, necelé dvě míle vzdálenou, jako na
dlani. Do paměti si vtiskl všechny detaily terénu od Tabulového vrchu až k bráně Pevnosti na jižní straně opevnění.
Potom z oblouku sedla vytáhl dvě krásné pistole s cizelovanými hlavněmi a s pozlacenými rukojetěmi. Obě pistole
si zastrčil za široký pás a vykročil do hloubi tmavého lesa. Za chvíli se vrátil s bohatou náručí klestí. Svoji činnost
ještě několikrát zopakoval.
Když slunce zapadlo za obzor a město pod ním zahalila tma, zapálil oheň. Počkal, až oheň pořádně vzplane.
Svlékl si plášť a postavil se tak, aby stál s roztaženým pláštěm na straně k Pevnosti. Po chvíli ustoupil od ohně,
aby ho vzápětí svým pláštěm opět zastínil. Nebylo pochyb, že muž vysílá do tmy nějaké signály. Nakonec odložil
plášť a velkou větví rozhrabal oheň. Ten naposledy zapraskal a zhasl. Místo zahalila tma.
Muž si zastínil oči a napjatě se zahleděl směrem k Pevnosti. Chvíli nic neviděl, pak se ale na jedné z věží
objevilo slabé světlo, které opsalo pět a po chvíli dalších pět kruhů. Pak zhaslo. Muž byl s výsledkem spokojen.
Právě mu z Pevnosti dali znamení, že je očekáván. Odvázal koně a křepce na něj vyskočil.
Když dojel až téměř k Pevnosti, byla již hluboká tma. Muž sesedl a pokračoval dál pěšky. Sotva ušel několik
metrů, uslyšel, jak někdo spěšně běží k místu, kde zanechal koně. Muž sebou škubl, jako by se chtěl vrátit, zůstal
ale na místě. Po chvíli zaslechl, jak je jeho kůň někým odváděn neznámo kam. Když vše utichlo, pokračoval v cestě
směrem k hradbám.
Náhle se, asi padesát kroků před ním, objevilo tlumené světlo. Světlo se dalo do pohybu, neblikalo, nekymácelo
se, pohybovalo se stejnoměrně vpřed jako fantastické plaménky bludiček.
Noc byla temná, že muž, přestože ho vedlo světlo, kráčel klopýtavě. Světlo ho dovedlo až k obrysu hradeb a
náhle zmizelo. Šel dále tím směrem. V následujícím okamžiku mu nějaká měkká látka přikryla hlavu a přitlačila
na oči. Od tohoto okamžiku už neviděl ani tmu.
Všechno toto pocestný považoval za samozřejmost, nebo to alespoň očekával, protože vůbec neprojevil snahu
látky se zbavit. Pouze mlčky natáhl ruku jako slepec, který hledá průvodce. Jeho gesto bylo pochopeno, protože
jakási kostnatá ruka sevřela prsty mladého muže. Vzápětí pocestný ucítil, jak je rychle vlečen asi sto sáhů. Kostnatá
ruka ho náhle pustila, z hlavy mu spadla látka a neznámý se zastavil. Stál u úpatí hradeb pod obloukem Černé
branky. Branka byla otevřená a před pocestným se objevilo mechem obrostlé vlhké schodiště vedoucí kamsi do
tmy.
Přízrak s kostnatou rukou, který ho sem přivedl, se zastavil na prvním schodu. Byl od hlavy k patě zahalen
v rubáši, místo hlavy měl kostlivcovu lebku. Kostlivcova ruka ukazovala do tmavé chodby, jako by chtěla pocestnému naznačit, že je u cíle své cesty a že má vstoupit po schodech do temné chodby.
56
Pocestný kývnul hlavou na znamení souhlasu. Přízrak stoupal nehlučně po schodech a neznámý za ním kráčel
stejně klidným a slavnostním krokem. Černá branka slepená z kamene se za ním zavřela a nikdo by nepoznal, že
někde v těchto místech je tajný průchod hradbami.
Přízrak prošel nekonečně dlouhou chodbou a dalšími tajnými dveřmi do nevelkého prázdného sálu, který byl
osvětlen třemi lampami s nazelenalým světlem. Uprostřed místnosti stál dubový stůl s tmavým suknem a nějakou
látkou. Cizinec k němu přistoupil a položil na něj obě svoje pistole a pás s kordem. Potom uchopil beztvarou látku,
která ležela na stole, a přehodil si ji přes hlavu a vzadu za zády zavázal tkanicemi. Látka nebyla nic jiného než
typická zednářská zástěra. Potom se tázavě podíval na svého průvodce. Ten bez jediného slova ukázal na dveře
v rohu místnosti a naznačil mu, aby vstoupil.
Muž vešel do sálu, ozářeného stejným způsobem jako předsálí. V pozadí místnosti bylo v podlaze malé jezírko
s průzračnou vodou a za ním ve skále vytesaný kříž. Pod ním na nízkém dřevěném oltáři ležela bible, úhelnice a
kružidlo, tři „velká světla“ zednářství. Bible jako výraz víry jednání, a kružidlo, světlo kolem nás.
Kolem delších stěn místnosti sedělo třináct postav zahalených ve stejném rubáši, jako jeho průvodce. Cizinec
postoupil do středu místnosti a zastavil se. Zahalená postava sedící po pravé straně na prvním místě ho oslovila:
„Podle čeho se pozná, že jste kameník?“
Cizinec, aniž by ho otázka zaskočila, odpověděl: „Poněvadž jsem prožil svá učednická léta, že dovedu cestovat
po vodě i po suchu, od zeleného luhu k zelené zemi, že dovedu promluviti u ctihodných kamenických mistrů a
tovaryšů, podle řemeslnického obyčeje a zvyku.“
„Které je nejlepší řemeslo?“
„Čestné jméno.“
„Dejte mi znamení.“
„To musím pohnout jazykem.“
„Kdo byl prvním stavitelem?“
„Apoštol Jan.“
Po této vyčerpávající odpovědi vstal první zahalený muž a vykročil k cizinci.
„Dovolte, bratři, abych vám představil dlouho očekávaného bratra z pruské hutě.“
Oba muži levou rukou vykroužili tajné zednářské znamení10) a zvláštním způsobem k sobě přiložili levé ruce.
Oba měli na zápěstí vypálené úplně stejné zednářské znamení.
V tu chvíli vpadl do místnosti nezakuklený muž.
„Mistře,“ zvolal silným hlasem, „dům obklíčila městská garda!“
„Jsme prozrazeni!“ zašeptalo shromáždění.
Mistr zvedl ruku a zjednal si ticho. „Bratři, vraťte se podzemními chodbami do svých domovů. K další schůzce
budete vyzváni hned, jak toho bude třeba.“
Jeden za druhým mizely přízraky v podzemí, až zůstal cizinec s Mistrem úplně sám. Rozhlédli se kolem sebe.
Sál byl prázdný a tichý.
„Pojď, bratře,“ vyzval ho Mistr a vešel do předsálí. Cizinec vzal se stolu svůj kord a obě pistole zasunul za pás.
Mezitím Mistr stiskl u dveří téměř neznatelné péro a dveře se za nimi zavřely o vteřinu dřív, než do sálu vnikl
zástup mužů městské gardy. Potom poklepal na kámen se zednářským znakem v podélné zdi a po chvíli se před
nimi objevil tmavý otvor. Oba muži jím prošli. Kamenné dveře za nimi nehlučně zapadly.
*
Přípravy k obležení Pevnosti byly zahájeny již 6. května a jejich průběh řídil sám Bedřich II., který přesunul
svůj hlavní stan z Čelechovic do Slavonína. Rozhodnutí dobývat Pevnost ze západu bylo dáno výhodným terénem,
jímž byla vyvýšenina na západ od města, především Tabulový vrch. Před olomouckou pevností stálo ve velkém
polokruhu celkem 15.000 pruských vojáků pod velením polního maršála Keitha. Budování zákopů a opevnění i
rozmisťování baterií skončili Prusové 31. května, ale již dva dny předtím byla na město vystřelena první rána.
Také uvnitř Pevnosti se činila veškerá opatření, jejichž hlavním cílem bylo uhájit Pevnost proti oblehatelům.
Pevnostní velitel dal rozkaz k tomu, aby Pevnost byla uvedena do plné bojové pohotovosti. Byly vykonány
všechny nutné vojenské přípravy. Na celém západním obvodu města byly strženy šindelové a doškové střechy
domů, aby se zabránilo šíření požárů. Brzy po zahájení bombardování města se i to ukázalo nedostatečným a velitel
nařídil strhnout střechy ze všech domů ve městě. Z měšťanů byly stavěny požární hlídky a nařízeno i noční osvětlení domů. Hned v prvních dnech byl vydán příkaz, aby z města odešli všichni, kteří nejsou dostatečně zásobeni.
Týkalo se to především studentů a duchovenstva, muselo být rovněž propuštěno i přebytečné služebnictvo a násilím vyvedeni žebráci a tuláci. Šibenice, postavená před radnicí, hrozila nejen všem desertérům a špiónům, ale
i řezníkům, kteří by bez souhlasu zvláštní vojenské komise poráželi dobytek. Pro lichváře byl připraven pranýř. I
mezi vojskem byla udržována přísná kázeň s nejvyššími tresty. V jednom případě byl voják odsouzen k trestu
smrti za krádež měděného kotle z měšťanského domu.
Dělostřelecká palba na pevnost trvala s menšími či většími přestávkami celý měsíc. Střelbou byla nejvíce postižena západní část města, nepodařilo se však založit ve městě ničivý požár. U jednoho menšího požáru byl přistižen neznámý mladý muž, který požár založil. Vojenská hlídka muže po úporné šarvátce zatkla a předvedla před
městského soudce. Muže nikdo neznal, a když bylo zjištěno, že má na levém zápěstí vypálené zvláštní znamení,
byl prohlášen za špiona ve službách pruského krále. Vzhledem k mimořádné situaci ve městě byl neznámý muž
odsouzen a pro výstrahu okamžitě popraven.
57
Jestliže Prusové těžké ostřelování zahájili 31. května, obránci odpovídali stejnou mincí. Téhož dne dokázali
zničit jednu z baterií na Tabulovém vrchu. Šťastný zásah se zdařil dělostřelci Josefu Dvořákovi (konečně české
jméno!). Trefil sklad munice u kaple sv. Kříže. Následná exploze poškodila 12 děl a zabila 30 pruských vojáků. 4.
června byl také uskutečněn první noční výpad, jehož cílem bylo zpomalení zemních prací obléhatelů. Těch výpadů
bylo nakonec mnohem víc, ale nejúspěšnější byl zorganizován generálmajorem Josefem Dražkovičem (Draskovisc)11) v noci 13. června. Na bodácích obránců padlo 200 nepřátel a zneschopněno bylo 18 děl. Pevnost se bránila
nejenom výpady, palbou a opravou škod. Její velení využívalo spojení s ostatními vlastními jednotkami v okolí, a
zabezpečovalo tak nejen plynulé zásobování, ale spolupracovalo i na rušivých výpadech do pruských řad. Tak byly
17. června např. napadeny pruské jednotky ležením v Bystrovanech a okolí, když mezitím obránci upoutali obléhatele koordinovaným výpadem. Nemožnost úplně uzavřít kruh kolem města umožnila i včasné posílení vyčerpané posádky. 1366 čerstvých mužů dorazilo 22. června. Pokud mělo město odolat, což zatím nikdo nemohl
tušit, dlouhé intenzivní ostřelování hradeb přibližovalo dobu, kdy byli obránci odhodláni hájit město i při
pouličních bojích. Byly činěny přípravy na tuto eventualitu, zvlášť když se stále s většími obtížemi dařilo
zacelovat poškození Prusy napadaných úseků opevnění. Soustředěnou palbou byla do bastionu č. VII a jeho
kasemat prostřílena desetimetrová díra. Pro neustálé těžké ostřelování se ji nedařilo zacelit. Ravelin před
Kateřinskou bránou byl jen hromadou hlíny.
Tentokrát však neměla platit často po Evropě uplatňovaná gentlemanská dohoda: obránce obstál se ctí, bránilli se do prvního průlomu v hradbách. Pak měl čestné právo vzdát se. V Olomouci se nikdo vzdát nehodlal, a jestliže
nějaká gentlemanská dohoda platila, pak jen o tom, že Prusové nebudou pálit na nedávno postavený sloup Nejsvětější Trojice. Pozlacené sousoší na jeho vrcholu stejně sloužilo pruské artilerii jako výrazný záměrný bod.
O osudu Pevnosti se nakonec nemělo rozhodnout ve stínu hradeb či za nimi, ale důmyslnou činností Friedrichem II. tolik podceňovaných polních jednotek císařsko-královských vojsk, jejichž velitelé dokonale využili svých
možností a protivníkových chyb.
Kruh obležení kolem města se však zužoval. Koncem června se ve městě očekával přímý útok nepřítele a
velitel, vojsko i měšťané byli rozhodnuti bránit každou ulici a každý dům, aby v krajním případě padly nepříteli
do rukou jen trosky; z toho důvodu se začaly v ulicích budovat barikády. Pruské vojsko se rozvinulo i na východ
od města, obsadilo vsi Dolany, Toveř, Samotišky, Svatý Kopeček a Droždín, čímž byla Olomouc uzavřena prakticky ze všech stran. Avšak téměř měsíc trvající obléhání a nepřetržité bombardování města způsobilo, že Prusům
docházely zásoby i munice. Proto byl z Nisy vypraven transport, skládající se z přibližně 4.000 vozů, který vezl
pod ochranou asi 10.000 vojáků potřebné zásoby oblehatelům olomoucké pevnosti, kam měl dorazit 30.
června.
Rakouské velení bylo dobře zpraveno o pohybu pruského trénu - i o tom, že pro pruské vojsko znamenal vlastně
jedinou záchranu. Z toho důvodu vyslal maršál Daun vojenské oddíly pod velením Laudona a Šiškoviče proti
pruskému trénu, který se podařilo ve dnech 28. a 29. června nedaleko Domašova rozprášit, takže do Bedřichova
tábora u Olomouce dorazilo pouze asi 250 vozů.
Tím bylo prakticky rozhodnuto o výsledku celého Bedřichova tažení na Moravu; zbývalo mu již jen ukončit
obléhání a ustoupit s vojskem za hranice země. Aby jeho úmysl nebyl zřejmý a aby získal dostatek času, bombardoval jeden den ze všech děl Olomouc. Teprve kolem půlnoci z l. na 2. července - střelba slábla a nepřítel odtáhl
přes Litovel a Moravskou Třebovou dále do Čech. Pevnost se ubránila.
Nadšení ve městě bylo nesmírné. Ještě téhož dne odjel generál Dražkovič v doprovodu troubících postiliónů
do Vídně, aby panovnici podal zprávu o vítězství. Marie Terezie odměnila město i jeho obhájce množstvím pochval, vyznamenání a odměn. Velitel pevnosti Marschall byl jmenován hrabětem a povýšen na polního maršála,
důstojníci a vojáci dostali peněžité odměny i vyznamenání a celá městská rada byla povýšena do šlechtického
stavu. Městu byl pak listinou z 12. 11. 1758 polepšen znak v tom smyslu, že dosavadní červeno-stříbrně šachované
orlici byl na prsa vložen štítek, obtočený zlatým řetězem, na jehož příčném břevnu byla umístěna písmena FMT
(= František, Marie Terezie). Majitelům 270 poškozených domů bylo vyplaceno odškodné v celkové sumě 24.328
zlatých12).
58
25. MOJE ZDĚŠENÍ U KLUBOVNY
Už týden jsme věděli, že v sobotu bude celodenní akce, nějaká hra, ke které se vztahovala povídka Prušáci u
Olomouce zveřejněná ve vánočním Třítéčku. Na konci oddílovky v pátek Robin upřesnil: „Zítra bude sraz v klubovně v deset hodin dopoledne. Konec bude asi v šest hodin večer. Proto si vezměte jídlo na celý den. Budete také
potřebovat baterky, zápisník a tužku. V noci mají udeřit mrazy, tak se dobře oblečte. Vezměte si tepláky na převlečení, nebo nějaké staré oblečení, za které, když si je umažete nebo poškodíte, nebude doma kázání. Službu zítra
mají Vydry. Rádce někoho určí, kdo přijde alespoň o hodinu dřív a zatopí vařičem.“
Nikoho jsem neurčil. Řekl jsem, že to udělám sám.
Na naše zvídavé dotazy, co to bude za hru, se Robin zaštítil bobříkem mlčení a k pravidlům hry nám už neprozradil ani slovo.
Robinova předpověď se naplnila. V noci z pátku na sobotu 7. ledna opravdu uhodily třeskuté mrazy. Teploměr
ukazoval skoro mínus dvacet stupňů. Protože akumulační kamna v klubovně stále ještě nebyla v provozu, Robin
mě poslal zapnout elektrický vařič už po osmé hodině, aby se do srazu oddílu klubovna přece jenom trochu ovlažila. A tak jsem se hltavě nasnídal a co nejrychleji vyrazil z příjemně vytopeného bytu ven do mrazu.
Mrzlo opravdu děsně. I když jsem si stáhl kulicha na uši, za chvíli jsem je necítil. A nejen je. Také i tvář mi
začala povážlivě mrznout. Šálu, kterou jsem měl kolem krku, jsem si přetáhl přes tvář a uši. Vypadal jsem, jako
bych se chystal vyloupit banku. Těch pár lidí, které jsem míjel, vypadalo podobně. Než jsem došel ke klubovně,
měl jsem šálu v místech kolem úst, jak jsem přes ni dýchal, obalenou vrstvou ledu.
V chodbě domu byl mráz stejně velký jako venku, protože domovní dveře a dveře do dvora byly dokořán
otevřeny. Na schodech pod stropem, z odtokové roury ze záchodu v bytě naproti naší klubovny, visely žluto hnědé
nevzhledné rampouchy, které usvědčovaly naše kluky, že stále chodí tajně močit na rozbitý záchod v místnosti
proti naší klubovně, ačkoliv to bylo právě kvůli tomu prosaku na schodiště přísně zakázané.
Když jsem vystoupal až do prvního patra, zažil jsem šok. Nejdříve mě udeřil do nosu pach zvratků a alkoholu.
To jsem zrovna došel k prameníku vedle dveří naší klubovny. Jeho nádoba byla téměř do poloviny plná zvratků.
Pak jsem uviděl ležet na dřevěné podlaze u zavřených dveří na pavlač nějakého chlapa schouleného do klubíčka.
Byl to Skála z hořejšího bytu. Zvratky kolem něho a na něm byly zmrzlé a vypadalo to, že Skála snad zmrzl také.
S odporem jsem s ním prudce zatřásl.
„Pane Skálo, vstávejte, nebo tady zmrznete!“
Překulil se na záda a namáhavě otevřel oči. „Kolik je hodin?“ zablekotal. Táhlo z něho jako z pivního sudu.
„Bude devět.“
„Jak to, že tady ležím?“
„To nevím!“
Sáhnul jsem na kliku, ale dveře na pavlač se ani nehnuly. „Někdo zamknul dveře na pavlač.“ řekl jsem.
Skála se posadil a oběma rukama se chytil za hlavu. „Cože? Někdo zamknul dveře?“ Potom se překulil na
všechny čtyři a pokusil se vstát. Nepomohl jsem mu, protože jsem se štítil sáhnout na jeho pozvracený kabát. Už
tak se mi pomalu ale jistě začal bouřit žaludek.
„Ta mrcha,“ řekl, když mu došlo, co se stalo, „zamkla pavlač a nepustila mě domů.“ Pochopil jsem, že nadává
své manželce. Když jsem se díval na opilého a pozvraceného Skálu, ani jsem se jí nedivil.
Skála se konečně zvedl a vrávoravě zamířil ke schodišti. Prorokoval jsem mu nezadržitelný pád se schodů, ale
kupodivu je zvládl. Po chvíli jeho nejisté kroky dole v chodbě utichly.
Sebral jsem z podlahy kus dřevěné třísky a štítivě jsem píchnul do toho nevzhledného nadělení v prameníku.
Zvratky byly zmrzlé na kost. No – fuj! Někdo to bude muset vyčistit. Doufám, že my ne. Odhodil jsem třísku za
polorozpadlou zeď protějšího bytu a odemkl dveře klubovny.
Zapnul jsem vařič. Bylo mi jasné, že dnes se nám nepodaří klubovnu pouze vařičem vyhřát. Že jsme si toho
vincka v klubovně ještě nenechali. Možná by čadil, ale nakonec by se určitě rozhořel. Za čtvrt hodiny dorazili
první kluci. Taran se Sanem od Rysů. Nesli objemný balík ovázaný prádelní šňůrou.
„Co je to za blivanec v prameníku na chodbě?“ šklebil se San.
„Vyzvracel se tam Skála. Podrobnosti ale řeknu, až budeme všichni, ať to nemusím každému zvlášť opakovat.
A co jste to přinesli?“ ukázal jsem na balík.
„Budeš zírat!“ řekl Taran. Položil balík na stůl a začal zápasit s uzlem na balíku.
„Kdybys to zavázal ambulanční spojkou, tak bys to teď lehce rozvázal.“ rýpnul jsem si.
Taran jenom cosi zavrčel, vytáhl z kapsy kapesní nůž a prádelní šňůru přešmiknul. Jedním pohybem z balíku
strhl papír a na stole před námi stál elektrický ventilátor. Opravdu jsem zíral.
„Kde jste to vzali?“
„Sehnal nám ho můj tatík,“ řekl Taran. „Při takových mrazech, jaké jsou dnes, to na naši klubovnu asi nebude
stačit, ale hlavně že nezmrzneme.“
Zapnuli jsme ventilátor. Trochu hučel, ale teplo spolehlivě vyráběl. Sesedli jsme se kolem a nechali se ovívat
teplým vzduchem. Před desátou, kdy už jsme tu byli i s Robinem a Lexou skoro všichni, bylo v klubovně docela
příjemně.
Všechny jsem konečně mohl seznámit o svém šokujícím ranním zážitku se Skálou. Někteří kluci se šli podívat
na chodbu, protože si při příchodu ničeho nevšimli, aby se po chvíli vrátili s dávivými pocity nazpět. Pohled do
rameníku byl vážně jen pro silné žaludky.
59
„Dveře na pavlač budeme muset odemknout.“ řekl Robin. „Nevíš, jestli je Skálová doma?“ obrátil se na mě.
„Pokud neodešla ještě před mým příchodem, tak doma je. Kdyby odcházela až potom, tak bych si ji určitě
všimnul. A taky by asi nechala dveře odemknuté.“
Robin otevřel okno a prolezl jím ven. Odtud po schodech vystoupal na jižní pavlač a zazvonil u bytu Skálových.
Paní doma byla a klíček mu dala. Co si mezi sebou povídali, jsme si na tu vzdálenost mohli jen domýšlet. Robin
odemkl dveře a klíček jí vrátil.
Jako poslední dorazil do klubovny Takén. Na pravém oku mu trůnil do fialova zabarvený monokl. Někteří
kluci se začali smát, ale Takénovi do smíchu nebylo.
„Co se ti zase stalo?“ zeptal se ho Robin.
„Popral jsem se.“ řekl Takén lakonicky.
„Nemám rád, když se perete.“ připomněl Robin.
„Byla jich přesila.“ řekl Takén. Po celou dobu hleděl do země a ani se na Robina nepodíval.
Robin ho chytil za bradu a obrátil ho obličejem k sobě. „O co jde? Nešikanuje tě někdo?“
„Ne. Byli to nějací cizí kluci. Asi ti Uctívači ginga, co tady malují po domech nápisy.“
Robin ho držel pevně za bradu a Takén marně uhýbal očima. Po chvíli Robin řekl: „Teď se posaď. Pak si o
tom ještě promluvíme.“
Když se Takén posadil ke své družině, mohli jsme se konečně pustit do naší hry.
„Asi jste si sami spočítali, že loni uběhlo 230 let od obléhání Olomoucké pevnosti pruskými vojsky.“ řekl
Robin. „Průběh bitvy byl stručně popsán v povídce otištěné ve vánočním Třítéčku. Podle této legendy jste se
dověděli, že v Pevnosti působilo tajné sdružení, které se pokusilo pomoci pruským vojskům dobýt Pevnost zevnitř.
To se jim ale nepodařilo a pruský špion, který pronikl do Pevnosti, to zaplatil životem, když byl přistižen při
zakládání požárů ve městě. Po jeho popravě se ostatní členové tajného řádu zalekli prozrazení a do konce obléhání
Pevnosti už nevyvíjeli žádnou činnost. Dnes se v naší hře pokusíte najít kamenný znak Zednářské lóže, který se
nachází na území bývalé Pevnosti. Každá družina bude představovat jednu pátrací skupinu. Která družina jako
první objeví znak zednářské lóže, ta vyhraje.“
Padl první dotaz: „Jak budeme po tom znaku pátrat? A jak vůbec ten znak vypadá“ zeptal se kdosi od Rysů.
„Zde mám pro každou družinu připravenou obálku se zprávou, která vám naznačí, kde je ukryta další obálka
s další zprávou. A tak budete postupovat od jednoho úkrytu s obálkami k dalšímu. Protože jsou obálky pro každou
družinu vždy na stejném místě, upozorňuji, aby družina, která jako první úkryt najde, si potichoučku vzala svoji
obálku a vzdálila se od místa nálezu a teprve tam si obsah obálky prohlédla. Pořád mějte na paměti, že za vámi
běží další dvě družiny. A přece byste jim nechtěli skrýš, kterou jste pracně našli, svou přítomností u ní, prozradit.“
Potom nám rozdal obálky a popřál štěstí ve hře.
První zpráva, jak se dalo očekávat, byla napsaná morseovkou. Dočetli jsme se v ní, že další zprávu musíme
hledat v okruhu deseti metrů horizontálně i vertikálně kolem místa našeho družinového stolku v klubovně. To
znamenalo někde na pavlačích, na půdě, dole v chodbě, nebo až ve sklepě.
Zprávu první vyluštili Lišáci. Rádce Mesir šeptem rozdělil úkoly, kam kdo poběží hledat a potom všichni
vyběhli z klubovny sledováni závistivými pohledy nás ostatních. Napadlo mi, že dělají chybu, protože zpráva
může být ukryta třeba i v klubovně.
Doluštili jsme. Určil jsem Brdu, ať se pořádně rozhlédne po klubovně a ostatní jsme vyběhli na chodbu. Než
jsme si stačili určit, kam kdo půjde pátrat, ozval se za polorozpadlou stěnou v místnosti naproti klubovny radostný
jekot, který přešel v nezvladatelné hýkání. Proběhli jsme dírou po vybouraných dveřích do místnosti zanesené
prachem, špínou a zbytky cihel a tam jsme spatřili ječícího Takéna, který držel v ruce obálku a vzdaloval se s ní
od zbytku dřezu. Pod dřezem byla díra ve zdi po vyrvaném odtokovém potrubí. Skrýš obálek! Po objevení skrýše
se Takén zachoval přesně tak, jak nás před tím varoval Robin. Když uviděl, že jsme se nedočkavě vrhli pod zbytek
dřezu, záhadně se ušklíbl, prosmýkl se kolem nás a zmizel směrem ke klubovně. Pak k nám dolehla ostrá slova
Mesira, který jimi častoval Takéna za prozrazení úkrytu.
„Je to tady!“ prohlásil Čiby a vytáhl na světlo obálku s naší barvou.
Obálka byla poměrně tlustá, jako by v ní bylo na několikrát složeno několik listů papíru.
„Rychle do klubovny! Luštit!“ rozkázal jsem celkem zbytečně.
Vešli jsme do klubovny. Byl tu trochu smrádek, ale docela teplo. Elektrický ventilátor i vařič se docela slušně
činily.
Lišáci už byli v pilné práci, a když nás uviděli, že jdeme s obálkou, překvapením jim poklesly brady. Alespoň
mně to tak připadalo. Trochu jsem se podivoval, že se diví. Vždyť přece museli vědět, že jsme ječícího Takéna
načapali přímo u skrýše. Tak proč to divadélko?
Družina Rysů právě doluštila první zprávu a chystala se vyrazit na chodbu. Budou to mít těžší než my, protože
neviděli, kde jsme zprávu našli. Zasedli jsme ke svému stolu a vysypali obsah obálky na stůl. Byla to nejméně
stovka ústřižků rozstříhané zprávy.
„No nazdar!“ okomentoval to Brda.
Dali jsme se do skládání ústřižků. Šlo to pomalu. Zdálo se mi neskutečně dlouho, než jsme našli dva ústřižky,
které patřily k sobě. Brda, který pošilhával po Lišácích, aby zjistil, jak jsou se skládáním daleko, mi potichu zašeptal: „Oni nic neskládají.“
„Cože?“
„Lišáci luští nějakou zprávu, neskládají ji jako my.“
60
Mrkl jsem se k Lišákům. Ti ale zjistili, že se zajímáme o to, co zrovna dělají na svém stole, tak nám svými těly
stůl zaclonili, abychom neviděli, co na stole skládají nebo luští.
„Přece musí mít takovou skládačku, jako my.“ řekl jsem. „Raději si hleď našeho stolu. Nečestně získané informace nejsou povoleny.“
Do klubovny se vrátili Rysi. Hlučně zasedli kolem svého stolu a vysypali ze své obálky hromadu ústřižků.
Mrkl jsem na Brdu a zašeptal: „Tak vidíš! Mají ústřižky jako my.“ Pak jsme se nedali už ničím rušit a věnovali se
jenom skládání. Konečně jsme všechno složili.
„Ne abyste teď do toho někdo kýchl!“ varoval nás Brda. „Kýchače bych vlastnoručně uškrtil!“
Zpráva nebyla šifrovaná a posílala nás k sedmi kostelům nacházejících se na území bývalé Pevnosti. Na fasádě
jednoho z těchto sedmi kostelů jsme měli nalézt znak svobodných zednářů skládající se z kružítka, trojúhelníku a
zednické olovnice.
„Co je to olovnice?“ zajímal se Honza.
„Kus zašpičatělého železa na špagátu,“ vysvětlil Kurka. „Do dneška ji zedníci používají na měření kolmosti
stěn.“
Lišáci se spěšně oblékli a vyběhli z klubovny. Měli tak naspěch, že ani nezavřeli dveře. Hrome - zase měli před
námi náskok. Z chodby zavanul nepříjemný mráz. Naštěstí už bylo všechno dávno zmrzlé a nepříjemný zápach
z chodby otevřenými dveřmi vyvanul na dvůr.
„A kdo bude zavírat dveře!“ zakřičel za nimi Brda.
„Nebudeme obíhat společně všechny kostely, ale rozdělíme se!“ řekl jsem družině. Rychle jsem každému přidělil jeden kostel a při oblékání kontroloval, jestli každý ví, kam má jít, a vyběhli jsme před dům. Zde jsme se
rozdělili.
Já s Brdou a Kurkou jsme zamířili nahoru ulicí na Žerotínovo náměstí, ostatní se dali dolů na Dolní náměstí.
Před námi, zhruba uprostřed Žerotínova náměstí, jsme uviděli celou Liščí družinu. Šli směrem ke kostelu svatého
Michala.
„To je divné.“ ukázal jsem na Lišáky.
„Co je divné?“
„No že všichni Lišáci jdou společně k Michalovi. Proč si kostely nerozdělili podobně jako my?“
„Třeba na ten nápad nepřišli.“ řekl na to Kurka.
„Že by? Že by Mesir táhnul s celou svojí družinou od kostela ke kostelu? To se mi nezdá. Vždyť by jim to
trvalo nemožně dlouho. Anebo je v tom něco jiného.“
Brda nakrčil nos: „Ale co?“
„To kdybych věděl.“
Lišáci se zastavili před kostelem. Mesir vyběhl po schodech a zmizel uvnitř. Došli jsme pomalu ke kostelu.
„Co budeme dělat? Tvařme se nenápadně.“ zmateně radil Brda.
„Co bychom dělali. Jdeme si přece prohlédnout fasádu kostela, jestli na ní nenajdeme zednářské znamení. Tak
jako oni.“
„Jenže oni se k tomu vůbec nemají. Lelkují na schodech a hledí po holkách. Přitom by měli čučet na fasádu.“
Žádnou holku jsem nikde neviděl, ale pravdu měl v tom, že se vůbec nesnažili pátrat po nějakém zednářském
znamení na fasádě kostela.
Kurka nás tu s Brdou nechal a vytratil se dál přes ulici Na Hradě směrem ke kostelu Panenky Marie Sněžné.
Původně jsem chtěl jít s ním, protože jsem měl namířeno k Dómu, a to jsem musel jít kolem kostela Panenky Marie
Sněžné. Něco tady ale nebylo v pořádku, protože Lišáci stáli pořád klidně na schodech a na kostelní fasádu ani
nemrkli. Vůbec po ničem nepátrali a jen si nás podezřívavě prohlíželi.
Nechal jsem Brdu stát na rohu kostela, aby viděl na Lišáky i na mě a mohl mě včas upozornit, kdyby se před
kostelem začalo něco dít. Pak jsem začal pátrat po nějakém znamení na stěně kostela směrem k Dlouhým schodům
vedoucím přes městské hradby do Výpadu. Kromě několika stupidních nápisů, že Jarek miluje Aničku a dalšího
nezbytného sdělení, že ZDE JSOU UCTÍVAČI GINGA, jsem na fasádě nic zvláštního neobjevil.
Na začátku Dlouhých schodů stáli dva výrostci a nepřátelsky si mě prohlíželi. Ještě nikdy jsem je neviděl, ale
mohli to být ti Uctívači ginga, a tak jsem až k nim raději nešel. Pak jsem zaslechl Brdův hvizd. Otočil jsem se.
Brda mi zmateným máváním rukama naznačoval, že se něco děje. Rád jsem se k němu rozběhl a unikl tak případnému střetnutí s výrostky.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem k němu doběhl. V té hrozné zimě jsem se trochu zadýchal a z úst se
mi valila oblaka páry.
„Všichni Lišáci vlezli do kostela.“
Nezaváhal jsem ani okamžik. „Tak na co čekáme. Jdeme za nimi!“
26. POUSTEVNA
Šero kostela nás pohltilo.
„Br, je tady větší zima než venku,“ otřásl se Brda.
„Nepřeháněj.“ zašeptal jsem.
Rozhlédli jsme se po kostele. Všechny lavice byly prázdné. V kostele nikdo nebyl.
„Kde jsou Lišáci?“ divil se Brda. „Před chvilkou sem vešli, hrome! Kam mohli zmizet?“
61
Zaposlouchali jsme se do ticha kostela. Nic. Nedolehl k nám ani hlásek, natož nějaká ozvěna kroků. Minuli
jsme nádobu se svěcenou vodou a dřevěnou bednu s visacím zámkem. Vedle bedny vlevo i vpravo byly na železných stojanech připevněny tabule z hobry s ručně psanými letáky s náboženskou tematikou. Když jsme minuli
informační tabule, všimli jsme si po pravé straně ve zdi otevřených dveří. Pronikalo jimi do šera kostela ostré
světlo
„Za tu chvilku mohli zmizet jedině tudy.“ ukázal jsem na dveře.
Z opatrnosti jsme se u otevřených dveří zastavili. Za nimi jsme spatřili část asi čtyři metry široké chodby.
V protější zdi, přímo proti nám, bylo zavřené okno, kterým bylo vidět do zarostlé, neudržované zahrady. Z dálky
jsme uslyšeli slabý, vzdalující se klapot kroků.
„To budou oni,“ mínil jsem. „Jdeme za nimi.“
„Co když nás někdo chytí?“
„Tak řekneme, že k nim patříme.“
„A patříme?“
„Jasně že patříme. Jsme přece z jednoho oddílu, ne?“ vysvětlil jsem mu to jako zkušený diplomat.
Vstoupili jsme do chodby. Po levé straně, kousek od nás, stála socha nějakého svatého v nadživotní velikosti.
Až kam jsme dohlédli, nikdo v chodbě nebyl. Zvuk kroků k nám doléhal zprava z chodby, která se po několika
metrech lomila v pravém úhlu vlevo. Dali jsme se tedy tímto směrem. K lomu chodby jsme se dostali zrovna včas,
abychom několik desítek metrů od nás jsme ještě zahlédli poslední dva Lišáky, jak mizí vlevo za dalším rohem do
další části budovy. Co nejtišeji jsme se za nimi pustili.
U rohu jsme zpomalili a opatrně se za něj podívali. Lišáky provázel nějaký muž. Asi v polovině chodby se
zastavil, otevřel dveře ve zdi a něco jim vysvětloval. Potom Lišáci jeden po druhém prošli dveřmi a zmizeli nám
z dohledu. Muž za nimi nešel a zůstal stát u dveří.
„Jdeme!“ rozhodl jsem.
„To bude průšvih!“ děsil se Brda.
Muž si nás všiml, až když už jsme byli skoro u něho. Uctivě jsme pozdravili. Muž se na nás překvapeně podíval.
„Vy patříte k nim?“ kývl hlavou k otevřeným dveřím.
„Ano, jsme z jednoho oddílu.“ řekl jsem podle pravdy.
Muž trochu ustoupil, abychom mohli projít. „Dávejte pozor. Schody jsou příkré. Ať nespadnete. A až budete
dole v poustevně, tak zachovejte pietu.“
„Ano,“ špitl jsem, i když mi plný význam, toho co řekl, unikal. Zřejmě to souviselo s tichem. Ale přece nebudeme dole řvát. Co to je poustevna jsem netušil.
„To se rozumí samo sebou!“ přizvukoval mi Brda.
Prošli jsme dveřmi a ocitli se na schodišti osvětlené slabou žárovkou. Strmé schody prudce klesaly hluboko do
podzemí. Ovanul nás vlhký vzduch. Oproti chodbě nahoře tu bylo docela tepleji.
Když jsme sestoupili až dolů, spatřili jsme Lišáky stát v němém úžasu uprostřed nevelké místnosti. Když zaslechli naše kroky, obrátili se po zvuku, ale nebyli z našeho příchodu překvapení. Měl jsem pocit, že to berou tak,
jako že tu máme být stejně jako oni, zatímco my jsme věděli, že máme být úplně někde jinde. Pořád mi to nehrálo
a tušil jsem, že je něco špatně. Jak to, že Lišáky jejich rozluštěná zpráva poslala hledat zednářské znamení do
podzemí kostela, zatímco námi rozluštěná zpráva nás posílala pouze ke kostelům a ne dovnitř. Že by Lišáci ze
zprávy vyčetli ještě něco jiného, než jsme vyčetli my? Když už jsme ale tady, tak si musíme poustevnu pořádně
prohlédnout, jestli tu nakonec to zednářské znamení přece jenom není.
Na vzdálenějším konci byla místnost rozdělena polorozpadlou zdí na dvě části. V levé stálo dřevěné klekátko
před velkým dřevěným křížem a v pravé části bylo v podlaze neveliké jezírko s průzračnou vodou. Několik slabých
žárovek, umístěných nepravidelně na zdech, vrhaly tajemné stíny do všech koutů místnosti.
„Něco mi to připomíná.“ zašeptal jsem Brdovi.
„Co?“
„Je to jako v té povídce o tom špionovi, který pronikl do Pevnosti těsně před jejím obléháním prušáckým
vojskem.“
„Člověče, máš pravdu!“ vyvalil Brda oči.
„Jestli je to opravdu ta místnost, o které se v povídce píše, tak by tady mohlo být i to zednářské znamení.
Musíme to tu důkladně prozkoumat. Já to vezmu zprava a ty zleva.“
Plížili jsme se kolem zdí a tvářili se přitom nenápadně. Také Lišácký hlouček se rozpadl a kluci si začali
prohlížet všechny kouty poustevny. Nejvíce nás zaujala úzká štola vydlabaná ve skále těsně nad jezírkem. Měla
v průměru asi padesát centimetrů a v kamenné zdi se mírně zvedala nahoru. Dovnitř bylo vidět asi na metr. Dál už
byla jenom tma.
„Tou by se těžko mohl někdo protáhnout,“ zeptal se mě polohlasně Keňa, který se ke mně připojil, když zpozoroval, že nějak důležitě nahlížím do díry ve zdi. „Myslíš, že to je pozůstatek nějaké tajné chodby?“
„Těžko říct, ale spíš slouží jako přívod vody tady do toho jezírka.“ napadlo mi.
Keňa se na mě překvapeně podíval. „Člověče, víš, že máš asi pravdu? Ty o tom tady něco víš?“
„Nevím. Jen mě to tak napadlo. Uvažuj. Jezírko je vydlabané ve skále a nikde není vidět nějaké potrubí přivádějící vodu. A štola je vlhká. Takže bych ji tipoval na přívod vody.“
Opustil jsem Keňu a vydal se dál na nenápadný průzkum poustevny. Pořád mě mátlo, že si Lišáci sice místnost
prohlížejí, ale zase ne tak podrobně jako my, jako by tu ani zednářské znamení nehledali. Přestal jsem si jich
62
všímat a soustředil se jenom na své pátrání. V místnosti jsem prozkoumal několik výklenků, které mohly být
v dřívější době únikovými chodbami, ale teď byly zazděné a nedalo se poznat, jestli za nimi ještě nějaká chodba
je, nebo čemu výklenek mohl sloužit. Nakonec jsme se s Brdou sešli u schodů, po kterých jsme sem sestoupili.
„Nic jsem neobjevil,“ řekl mi pološeptem Brda.
„Já také nic.“
„Tak půjdeme?“
„Ano.“
Když Lišáci viděli, že jdeme nahoru, pustili se za námi.
„Co teď?“ zeptal se mně Brda před kostelem. „V poustevně jsme nic nenašli.“
„A ani jsme najít nemohli.“
„Tak proč tam Lišáci šli?“
„To nevím. Asi něco zblbli.“
„Co mohli zblbnout?“
„Tak mě napadá, že Lišáci možná našli nějakou jinou zprávu. Když jsme v klubovně skládali tu naši, tak jsi
zahlédl, že Lišáci sice cosi luští, ale neskládají jako my. Zeptáme se na to v klubovně Robina, až se vrátíme.
Zůstaň tady u kostela a pořádně si ještě prohlédni jeho fasádu. Já zaskočím k Dómu.“
Čím víc jsem o tom cestou přemýšlel, tím víc jsem se utvrzoval, že to takhle mohlo být. Už v karvinském
oddíle se nám stalo něco podobného, když jsme hráli hru Podomní poklad. V jednom starém opuštěném domě
jsme postupovali od jedné zprávy k druhé. Na půdu, do sklepa, do patra, zase do sklepa a znovu na půdu. A při
tom se stalo, že jedna družina, která měla na třetím stanovišti najít třetí zprávu, našla kousek vedle místo třetí
zprávy, v jiném úkrytu zprávu kterou jsme měli najít až jako předposlední. A od ní potom kluci naklusali přímo
do cíle. A bylo po hře. Dnes se Lišákům mohlo stát něco podobného.
U kostela Panny Marie Sněžné jsem narazil na Kurku, který na kostele mohl oči nechat.
„Našels něco?“ zajímal jsem se.
„Zatím nic. Vzal jsem to metr po metru od shora dolů a zase naopak a nic jsem nezjistil.“
„Určitě?“
„Určitě.“
„Jestli jsi si jistý, že tady opravdu nic není, tak pojď se mnou. Fasáda Dómu je mnohem členitější než tady ta.
Tam nám pozorování dá daleko víc zabrat. Bude lepší, když na to budeme dva.“
U Dómu jsme se zdrželi dobrou půlhodinku. Obešli jsme kostel parčíkem kolem nejvyšší věže a došli jsme až
za něj na lávku vedoucí z hradeb do domu pod hradbami. Nikde jsme neviděli nic, co by jen vzdáleně připomínalo
olovnici, kružidlo a trojúhelník.
Když jsme se vraceli před kostel, uviděli jsme před dveřmi kostela Tarana, rádce Rysů. Podívejme se, Taran si
vybral, podobně jako já, nejvzdálenější kostel a své mladší kluky poslal k bližším kostelům. No vida! Tohle bych
od něho nečekal. Utvrzovalo mne to v tom, že problémoví kluci působením oddílu se ve svém chování mění. Taran
byl před prázdninami nezvladatelný spratek, ale teď se hodně změnil k dobrému. Také i Kurka přestal blbnout a
dělat naschvály. A i jiní kluci se ve svém chování hodně zlepšili. Měl jsem z toho docela dobrý pocit.
„Našli jste něco?“ zeptal se nás Taran.
Ušklíbl jsem se. „Snad nemyslíš, že bychom ti to řekli.“
Ušklíbl se také. „Nemyslím, ale za pokus to stálo.“
Zanechali jsme Tarana v jeho marném pátrání a vydali jsme se nazpět. U kostela Panenky Marie Sněžné jsme
potkali od Rysů Lakyho, mladšího bratra Kurky.
„Dej pozor, ať tě nepřejede tramvaj,“ napomenul ho Kurka.
„Jenom aby nepřejela tebe,“ usadil ho Laky.
Tím, že jsme potkali Rysi u stejných kostelů, jsem se utvrdil v tom, že Lišáci při hledání zprávy deset metrů
od svého družinového stolu někde zazmatkovali, zatímco naše družina a Rysi jsme postupovali stejně, a tedy i
správně.
Rozběhli jsme se stoupající Univerzitní ulicí na Žerotínovo náměstí. Mráz sice teď trochu polevil, ale byl pořád
dost velký, takže jsme po chvíli ztratili dech a raději jsme přešli do kroku. Přes Žerotínovo náměstí k nám od
klubovny spěchali členové naší družiny: Brda, Čiby a Miro. Podle toho, jak se slavnostně tvářili, jsem poznal, že
něco mají.
„Asi jsme to našli.“ hlásil Miro.
„Jaképak asi. Určitě jsme to našli.“ opravil ho Čiby. „Na kostele svatého Mořice. Pojďte se na to pro jistotu
ještě podívat.“
27. ZEDNÁŘSKÉ ZNAMENÍ
Seběhli jsme Školní ulici na Horní náměstí a odtud to bylo ke kostelu svatého Mořice už jen kousek. Na rohu
u Litovelské restaurace jsem se ohlédl nazpět na náměstí a uviděl jsem u Césarovy kašny Gonga od Rysů, který
běžel za námi.
„Ukažte rychle, kde jste to viděli,“ pobídl jsem Čibyho. „Běží za námi Gong. Ať mu neprozradíme, kde znamení je.“
„Tak rychle k věži!“ řekl Čiby.
63
Rozběhli jsme se po chodníku ke kostelní věži. Směrem
od věže po obvodu kostela, vyčnívalo z fasády osm nebo devět opěrných pilířů. Přesný počet jsem v tom fofru jen odhadoval. Pilíře podpíraly zvenku
kostelní zdivo po celém jeho
obvodu. Každý pilíř byl nahoře
u střešní římsy zakončen malou stříškou a pod ní byl
v omítce plasticky vymodelován erb, který silně připomínal
zednářský znak, jak nám ho
popsal Robin. Reliéf obsahoval
kružidlo, olovnici, trojúhelník
a ještě nějaké značky – písmena nebo číslice. To se na tu
vzdálenost nedalo rozeznat.
Ovšem ty tři zednářské symboly jsme viděli zřetelně.
Zednářský znak se nacházel na prvních dvou pilířích
nejblíže k věži. Na třetím
sloupu byl asi nějaký šlechtický erb a na dalších také nějaké erby, dost poškozené časem.
„Na druhé straně kostela, od tramvajové trati, je těch znaků nejméně dalších pět a z boku také pár. Snažili jsme
se je spočítat. Dohromady je jich nejméně deset.“ řekl mi Čiby. „Chceš je vidět?“
„Tyhle dva nám musí stačit a mizíme odtud, než sem doběhne Gong.“ rozhodl jsem.
Nazpět jsme to vzali přes blízkou pasáž přímo na Horní náměstí. Než jsem se v ní, jako poslední schoval,
překontroloval jsem pohledem, jestli už Gong doběhl ke kostelu. Nebyl ještě vidět.
V pasáži jsem do svého zápisníku nakreslil, podle toho co jsem viděl na kostele a co mi radili kluci, co nejvěrněji zednářský znak. Lístek jsem potom odevzdal v klubovně Robinovi.
„Jste první,“ řekl Robin.
Podíval jsem se k Lišákům. Ti u svého stolu usilovně skládali zprávu číslo dvě. Obrátil jsem se k Robinovi.
„V pořadí zpráv je nějaký zmatek.“
„Já vím.“ řekl Robin. „Lišáci našli zprávu, kterou měli najít jako druhou, až teď. Tím mi to všechno nabourali,
ale možná se to ještě dá zachránit. Teď skládají tu správnou zprávu.“ Pak mi podal obálku: „Tady máte další šifru.“
Lišáci složili dvojku a opustili klubovnu.
Jen chvíli nám trvalo, než jsme poměrně lehkou šifru vyluštili. I teď jsme měli další zprávu najít ukrytou někde
kolem klubovny. Tentokrát ale v okruhu větším než dvacet metrů. Zprávu jsme nakonec našli opět naproti v rozbombardovaném bytě, ale v jiném pokoji, než kde byla ukryta ta první. Najednou mi bylo jasné, kde se na počátku
hry stala chyba.
Takén od Lišáků pátral, kde neměl. Místo aby se držel pouze předepsané vzdálenosti, tak pátral i ve větší
vzdálenosti a náhodou narazil na skrýš, která měla být objevena až v dalších kolech. Vzal z úkrytu zprávu, zašel
s ní do přední místnosti a tam začal ječet, jako by zprávu objevil právě tady. Zřejmě se tak domluvili v družině,
aby nás zmátli a svedli na falešnou stopu. Jenže Takén, aniž to tušil, ječel ve správné místnosti a nám tak bezděčně
pomohl najít zprávu správnou. A dál už se to pro Lišáky odvíjelo všechno špatně.
Tahle nová zpráva nás posílala do kostela svatého Michala, kde jsme měli vyhledat kostelníka a ohlásit se mu
heslem. Kostelník nám měl ukázat v podzemí kostela tajemnou poustevnu.
„My jsme tam s Brdou už byli,“ řekl jsem Robinovi.
„Cože?“
„Sledovali jsme Lišáky a bylo nám divné, že jenom okounějí na schodech kostela, místo aby pátrali po značce
na fasádě. Když potom vešli do kostela, tak jsme je s Brdou sledovali až do poustevny.“
„A jak to, že vás tam kostelník pustil. Vždyť jste neznali heslo. To jste se měli dovědět až z této zprávy.“
„Heslo jsme nepotřebovali. Kostelník si myslel, že patříme k Lišákům.“
Robin nevěřil svým uším. Hned dvě takové náhody najednou.
Začal jsem se smát. „Tak co teď?“
„Tak si tam jděte celá družina, když jste tam byli jenom vy dva s Brdou. Já si zatím promyslím, jak ještě hru
zachránit.“
Když jsme se nakonec všichni sešli v klubovně, Robin vyhlásil polední přestávku. Byla už jedna hodina pryč
64
a najednou jsme zjistili, že máme hlad. Vrhli jsme se na svoje zásoby a Robin nám zatím vysvětloval, co všechno
se zahrálo špatně a jak bude hra dál pokračovat.
Na pavlači kolem okna kdosi prošel.
„Skála se vrací,“ řekl Mišelin, který seděl čelem k oknu.
Šum v klubovně utichl. Všichni jsme se nahrnuli k oknům a sledovali Skálův nejistý výstup po schodech na
nejvyšší pavlač ke svému bytu. Měl zase docela slušně nakoupeno. Někde ve městě pěkně přiživil svoji opičku, a
teď s ní usilovně zápasil. Jednu chvíli to vypadalo, že přepadne přes zábradlí a zřítí se do dvora. Ale zvládl to.
Všem se nám přitom tajil dech.
Jejich byt byl zamčený, ale na jeho nepřetržité kopání a mlácení do dveří mu manželka otevřela. Nevybíravým
způsobem mu hned nadala, ale nakonec ho do bytu pustila. Posadili jsme se zase k jídlu a živě si představovali, co
se asi v bytě Skálových teď odehrává.
Po jídle nám Robin vysvětlil, jak bude hra probíhat dál.
„Původně jsem měl představu, že po obědě budete pokračovat v pátrání podle časových rozestupů mezi družinami, které jste dopoledne měli získat při pátrání po zednářských symbolech. Když se nám to ale tak popletlo
všechno dohromady, tak začnete všichni poslední část pátrání současně bez časových rozestupů. Družina, která
nakonec cesty jako první objeví někde tady v domě ukrytý kachlík se zednářským znakem, vyhraje. Po domě se
pohybujte pokud možno tiše. Nájemníkům jsem vysvětlil, co se tu bude dnes odehrávat, a všichni prohlásili, že
jim to nevadí. Pan Klapka dokonce celou hru se mnou připravil.“
Pak nám opět předal šifrovaný dopis a jelo se. Nejdříve nás zpráva poslala na půdu nad naší klubovnou, odtud
jsme museli propátrat malou prostoru mezi naší klubovnou a jižním křídlem domu. Museli jsme tu přerovnat neuvěřitelné množství starého harampádí, než jsme se dostali k ukrytým zprávám. Další cesta vedla do opuštěných
bytů, do kterých se vcházelo ze dvora a tak dál, a tak dál. Bylo až s podivem, kolik bylo v celém komplexu domu
U Žida všelijakých zapomenutých prostor, výklenků a opuštěných bytů. Poprvé nám bylo umožněno všechno bez
problémů prolézt a prozkoumat.
Pozdě odpoledne, kdy se už začínalo stmívat, se všechny tři družiny propracovaly do rozsáhlého sklepení
domu. Všem nám bylo už jasné, že kachlík bude uložený někde tady. Začali jsme systematicky sklepy prohledávat.
Ještě štěstí, že jsme měli baterky, protože ve sklepě byla tma jako v pytli. Prolezli jsme jimi tam i nazpět, ale nikde
jsme nic nenašli.
„Co teď?“ zeptal se zoufale Honza, když jsme se sešli uprostřed dvora. Všichni jsme byli umazaní jako kominíci.
„Musí v tom být nějaká finta, na kterou jsme zatím nepřišli.“ mínil Čiby.
„Jaká finta?“ zeptal se Brda.
„Nevím jaká,“ odpověděl Čiby, „ale všiml jsem si, že zatímco my a Rysi jsme prolézali sklepy kolem dokola,
Lišáci pátrají jenom v západním křídle pod bytem pana Klapky. Jinde jsme na ně nenarazili.“
„To může být náhoda, nebo zase nějaká jejich chyba.“ řekl Kurka.
V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsme na podzim s Keňou hledali Džeroma ve sklepě pod jeho bytem, abychom
zjistili, co tam pořád kutí. Džerome se nám doslova vypařil před očima, aby se po nějaké době zase odkudsi objevil
a my netušili odkud. A když Robin řekl, že mu Džerome pomáhal s přípravou hry, tak hru asi připravoval už
tenkrát a Keňa si na to vzpomněl a nasměroval Lišáky k hledání právě pod Džeromův byt v západním křídle.
„To nebude náhoda.“ řekl jsem. „Pod západním křídlem bude někde tajná místnost či co a v té to bude. Tradá
do sklepa!“
Ve dveřích jsme se srazili s Lišáky. Na jejich pobavených úsměvech jsem poznal, že už to našli. Nechali jsme
je vyjít na dvůr.
„Ani se nemusím ptát, jestli jste to našli?“ zeptal jsem se Mesira.
Chvíli dělal tajemného a potom přiznal: „Našli.“
Lišáci se rozběhli dvorem do chodby východního křídla. Naši kluci se za nimi zklamaně dívali.
„To nevadí. Najdeme to taky a budeme druzí!“ povzbuzoval jsem je. S poněkud vychladlým nadšením jsme
vešli do sklepa.
„Musíme pečlivě prohledat každou píď zdiva,“ radil Čiby.
Kousek od nás probleskovalo několik baterek.
„Rysi tu jsou taky.“ hlásil Honza.
„To nám nemůže vadit,“ řekl Kurka.
Zadržel jsem naše kluky. Když jsem si vybavil událost z konce minulého roku, kdy jsem tady byl s Keňou,
uvědomil jsem si, že jsme tehdy spatřili Džeroma, jako by vyšel ze zdi sousedícím se sousedním barákem zhruba
uprostřed sklepa. „Jestli je tu nějaká tajná chodba, nebo místnost, tak jedině ve zdi na straně se sousedním barákem.
Na zeď u našeho dvora se vybodněme. Tam to nebude.“
„Ale tady jsme to dnes už několikrát prolezli,“ mínil Čiby. „A nic.“
„Tak jsme hledali špatně.“ uzavřel jsem debatu. „Jdeme na to!“
Stáli jsme v uličce vytvořené ze zbytků dřevěných planěk, které kdysi od sebe oddělovaly sklepní boxy nájemníků. Světelný paprsek ze své baterky jsem plnou silou zamířil na stěnu několik metrů od nás. Na stěně visela
nějaká tmavá látka, která volně splývala od stropu až po podlahu.
„Kdo to tady prohledával?“ zeptal jsem se.
„Já.“ ozval se drobný Miro. „Nic tam pod tím hadrem není. Jenom nějaké dřevěné obložení.“
65
„To bude ono.“ Vykročil jsem k podezřelému závěsu. Kluci mě následovali. Nadzvedl jsem závěs. Čekal jsem, že se z něho vyvalí oblaka prachu, ale nic. Musel ho sem tedy dát někdo nedávno a ještě se na něm neusadil prach. Za závěsem byl dřevěný rám, ve kterém byly od podlahy až po
strop naskládány desky. Rýpl jsem do jedné. Deska neseděla v rámu pevně,
ale byla jen volně do rámu zasunuta. Určitě půjde z rámu vysunout.
„Přidržte tady ty horní desky,“ řekl jsem Brdovi a Kurkovi. „Pokusím
se vysunout tu, kterou máme ve výšce očí.“
„Myslíš, že to bednění kryje to zednářské znamení?“ zeptal se Brda.
„Určitě!“
Desku jsem vyňal z rámu poměrně snadno. Za ní se objevila tmavá díra.
„Je to chodba!“ řekl jsem překvapeně.
V mžiku jsme rozebrali celé bednění. Okraje otvoru nebyly hladké. Trčely z nich cihly, jakoby tu otvor nebyl od pradávna, ale byl vybourán teprve před nedávnou dobou. Posvítil jsem do chodby. Musela být docela
dlouhá, protože jsem na její konec nedosvítil. Chtěl jsem do ní vejít, ale
Čiby mě zadržel.
„Jsou tu Rysi!“
Ohlédl jsem se nazpět. Při odstraňování desek jsme si nevšimli, že nás zpovzdálí sleduje celá Rysí družina.
„Na tom už teď nezáleží,“ řekl jsem. „Stejně už nemůžeme být první, tak ať jdou s námi.“
Klenbová chodba vedla asi deset metrů pod sousední dům, zatočila v pravém úhlu vlevo a po dvou metrech
končila cihelnou zdí. Uprostřed byla ve zdi zazděná poměrně robustní kamenná deska velikosti asi padesát krát
padesát centimetrů s krásně plasticky vyvedeným znakem tajemné Zednářské lóže.
Všichni jsme si ji postupně prohlédli. Cestou nazpět jsem si všiml, že hliněná podlaha chodby je na několika
místech kyprá, jako by tu někdo před nedávnou dobou kopal a hlína potom byla zase ušlapána. Už dříve jsme při
svých hrách narazili ve sklepení domu na různých místech se stopami kopání. Byla to zřejmě práce Džeroma, který
nám společně s Robinem připravoval tohle to překvapení v podobě znaku zednářů v tajné sklepní chodbě. Takže
Džerome nehledal v domě židovský poklad, jak nám tvrdila paní Mrtvá, ale po dohodě s Robinem nám připravoval
toto napínavé pátrání.
Aby nám ztížili hledání, zasunuli Lišáci při odchodu desky znovu do rámu, a tím vstup do chodby znovu
zakryli. My jsme to teď provedli také, i když po nás už nikdo po znaku nebude pátrat, když si ho družina Rysů
prohlédla společně s námi.
Na dvorku už byla tma a mráz opět zesílil. U Džeroma a paní Sýkorové se svítilo a také i u Skálů. Vrátili jsme
se do klubovny. Lišáci seděli kolem svého stolu a dojídali zbytky svých zásob. V klubovně bylo docela teplo, ale
páchlo to tu potem.
„Smrádek ale teploučko,“ zahlaholil Brda svoji otřepanou frázi.
Na chvíli jsme otevřeli okna. Naproti přes dvůr jsem uviděl za osvětleným oknem stát Džeroma. Díval se
směrem k nám.
Zavřeli jsme okna a dali se do čištění své garderoby. Prolézání půdy a sklepů se na nás pořádně podepsalo.
Ještě štěstí, že jsme se před začátkem hry převlekli do starého oblečení, kterému nějaká ta špína nebo trhlina už
nemohla ublížit.
I přes dopolední zmatky se hra vydařila. Dokonce i to moje pátrání s Brdou v předstihu v kostele svatého
Michala se nám líbilo. Domů jsme z klubovny odcházeli spokojeni všichni.
Po našem odchodu zůstal v klubovně ještě Robin s Takénem, aby z něho dostal pravdivé přiznání, jak je to
s tím jeho monoklem, ale Takén trval na své původní verzi, že ho přepadla parta, která si říká Uctívači ginga.
Dokonce popsal dva z útočníků, se kterými jsme se střetli při podzimní hře V cizím městě. A i když se Takén
dušoval, že se to opravdu tak stalo, Robin mu nevěřil a tušil, že někdo drobného Takéna šikanuje a ten to nechce
ze strachu přiznat.
28. JESTŘÁBOVA BESEDA V OLOMOUCI
Od 15. do 19. ledna se v Praze děly věci. Vzpomínkový akt na Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na
Václavském náměstí na protest proti okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy, byl policií znemožněn a
následné demonstrace v dalších dnech byly policií a lidovými milicemi brutálně rozehnány13).
V tu dobu se Robinovi podařilo v antikvariátu sehnat několik foglarovek pro naši oddílovou knihovničku.
„Hrozně jsem se divil, že knížky měli vystaveny dokonce na pultu a ne pod pultem, jako dosud,“ řekl Lexe.
„A paní prodavačka mi řekla, že už knížky pana Foglara vykupovat a prodávat mohou. A dokonce že mu má i
nějaká knížka letos vyjít.“
Prohlédl jsem si tituly. Robinovi se opravdu podařil dobrý „lov“. Doplněním knížek, které vyšly naposledy
někdy v roce 1970, jsme v knihovně tím pádem měli od Jestřába všechny tituly, které kdy u nás vyšly. Na nejbližší
oddílovce jsem je zapsal do seznamu knih, obalil, označil číslem a zařadil do knihovničky. Kluci si je okamžitě
rozpůjčili.
Po návratu z oddílovky Robin vybral poštovní schránku a překvapeně hvízdl. V ruce držel korespondenční
66
lístek z Prahy od Jaroslava Foglara – Jestřába. Jestřáb mu sděloval, že zítra, v sobotu, bude mít v Olomouci v sále
Žerotína od 15 hodin besedu se svými čtenáři a srdečně nás na ni zval. Omlouval se, že beseda byla povolena až
na poslední chvíli, a proto mu i on na poslední chvíli píše a doufá, že lístek dostane včas.
„To už je zítra?“ zděsil jsem se. „To nestihneme. Co teď?“
„Musíme to stihnout!“ řekl Robin.
„Tak já letím upozornit rádce, ať vyhlásí svým družinám poplach.“
„Počkej, nezmatkuj. Nejdřív musím pro Jestřába nakreslit listinu s návrhem na čestné členství v našem oddílu.
A teprve s ní kluky oběhneš.“
Zatvářil jsem se nejistě. „Myslíš, že to přijme?“
„Určitě. Už jsem mu o tom dřív psal, ale nechtěl jsem to vyřizovat poštou. Čekal jsem na případné osobní
předání, a to nastane právě zítra.“
Pádili jsme domů. Brácha se ještě nevrátil z intru.
„Nejdřív se najez,“ řekla Lexa Robinovi.
„Až potom.“
„To jsem si mohla myslet, že nebudeš mít na jídlo čas. A co ty?“ obrátila se na mě.
„Mám hlad jako vlk.“
„Ty mě nikdy nezklameš, ty můj bumbrlíčku.“ Pohladila mě po hlavě i přes můj ostentativní odpor.
„A kde vůbec je ten Žerotín? Nad klubovnou je Žerotínovo náměstí. Tak tam někde?“ zajímal jsem se s plnou
pusou.
„Úplně někde jinde. Kousek od dominikánského kostela, u kterého jste pátrali po zednářském znaku. Na tomto
kostele ale nic nebylo.“ řekl Robin z pokoje a začal se smát.
„Čemu se směješ?“
„Vzpomněl jsem si, jak jsem jako dvanáctiletý měl v sále Žerotína před Vánocemi koncert na housle.“
„Cože? Ty jsi hrát na housle?“ divila se Lexa. „Že ses nám s tím nikdy nepochlubil.“
„Nebylo se čím chlubit,“ smál se Robin. „Měl jsem za sebou, na přání otce, už necelé tři roky cvičení. Vůbec
mě to ale nebavilo, protože mi to moc nešlo. Vždycky na konci roku pořádala hudební škola pro rodiče žáků a
jejich přátele hudební akademii, na které koncertovali žáci hudební školy. Když jsem vyšel na jeviště, byl jsem
trémou úplně ztuhlý. Na klavír mě doprovázela moje vyučující profesorka. Dodnes si pamatuji, že se jmenovala
Týřová. Hrál jsem příšerně falešně. Když jsem skončil, řekl jsem si, že již nikdy více takový trapas nechci zažít a
učení na housle jsem zanechal.“
„No teda, to bych chtěl vidět a hlavně slyšet,“ smál jsem se zase já.
Než jsem spolykal večeři, byla listina hotová. Robin byl zručný kreslíř. Vlevo nahoře byl znak našeho oddílu
a vpravo byl vyobrazený indián na koni. Pod tím byl text: Jestřábe, my níže podepsaní členové turistického oddílu
mládeže „Olomoucká TROJKA“ Ti nabízíme čestné členství ve svém oddíle. Chceme si mezi sebou vytvořit takové
pěkné prostředí, jak o něm píšeš ve svých nezapomenutelných knížkách. TOM „Olomoucká TROJKA“.
Pod textem se podepsal.
„Ještě se vy oba podepište, a pak to dej podepsat všem klukům, které zastihneš. A kdo má zájem o Jestřábův
podpis, ať si vezme nějakou jeho knížku a kdo knížku nemá, tak svůj pracák.“ instruoval mě.
Podepsali jsme se, a pak jsem vyběhl do patra za bratry Kurkou a Lakym. Moc litovali, že zítra nemohou,
protože jedou s rodiči na hory. Další bratři Ging a Gong bydleli v sousedním baráku. Ti nadšeně slíbili účast.
Většina našich kluků bydlela v nejbližším okolí, takže se mi je podařilo do devíti oběhnout. Vrátil jsem se poněkud
zchvácený, i když venku už zase mrzlo, až praštěly kosti. Brácha už byl z intru doma.
„Okamžitě se běž vysprchovat,“ hnala mě Lexa pod sprchu, „a jestli lehneš, tak si mě oba nepřejte.“ dodala
hrozivě i na Robinovu adresu.
V době, kdy jsem obíhal kluky, vyrobil Robin ještě jednu listinu. Namaloval na ni podle nějakého obrázku
borovici, za kterou vycházelo slunce. Vpravo vedle obrázku byl text:
Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň
větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak
zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší.
„To jsi vymyslel?“ zeptal jsem se překvapeně a ani jsem si neuvědomil, že jsem to už někde četl.
„Kdepak. To napsal Jestřáb ve své rubrice „Z bobří hráze“ těsně po válce, když začal pracovat v redakci časopisu Vpřed. A stejný text použil i ve své knížce „Kronika Ztracené stopy“ skoro o čtvrt století později.“
Už jsem si vzpomněl.
Brácha prohlásil, že zítra půjde s námi. Oba jsme už jen zapadli do našeho pokojíčku. Dlouho jsme nemohli
kvůli nadcházející besedě usnout.
*
Bylo půl třetí. Před Žerotínem nestála ani noha. Čekal jsem dav lidí, ale nikde nikdo. Vypadalo to podezřele.
„Že by se beseda nekonala?“ uvažoval jsem nahlas.
„Nebo ji na poslední chvíli zakázali.“ řekl Mesir.
„To je možné.“ na to Taran. „Foglara ještě oficiálně nepovolili…“
„Nebo je beseda někde jinde.“ řekl Gorák.
„Nepanikařte,“ napomenul nás Robin, „asi už jsou všichni uvnitř. Pojďme se přesvědčit.“
67
Schody jsme vzali po dvou. Sál byl v prvním patře. Před zavřenými dveřmi seděl u stolečku nějaký člověk, a
když nás spatřil, rychle vstal a zastoupil nám cestu.
„Dovnitř už nemůžete. Všechna místa jsou obsazena.“
„Ve tři hodiny tady má být beseda se spisovatelem Jaroslavem Foglarem.“ řekl Robin.
Ze sálu přes dveře jsme uslyšeli nějaké hlasy a vzápětí zaburácel smích.
„Začátek besedy musel být přesunut z technických důvodů na druhou hodinu,“ informoval nás službu konající
„vrátný“. „A jak jsem řekl, v sále už není místo. Mám nařízeno dovnitř už nikoho nepouštět.“
„Ale my se tam musíme dostat,“ řekl jsem nešťastně. „Musíme panu Foglarovi předat čestné členství v našem
oddíle.“
„Takových by bylo,“ odpověděl muž a tvářil se nadmíru nepřístupně.
„To bys nám, Franto, nemohl udělat!“ ozvalo se za námi.
Překvapeně jsme se ohlédli po hlase. Za námi stál asi třicetiletý mladý muž, kterého jsme několikrát zahlédli
v domě kolem naší klubovny. V jednom či dvou případech se pokoušel o návštěvu naší klubovny s tvrzením, že je
velký Foglarovec, měl zájem se podívat do naší klubovny a nabízel nám starší vydání Foglarovek. Robin mu
zakázal do klubovny chodit, protože se bál, aby se nám do klubovny nevetřel nějaký agent estébé. Nejdříve jsme
nevěděli, jak se muž jmenuje, a tak jsme mu mezi sebou dali přezdívku Agent. Později, když jsme se dověděli, že
se jmenuje Jenda Fousek, jsme mu začali říkat Agent Jan.
Byli jsme tak zklamaní ze zákazu vstupu do sálu, že jsme ani nezpozorovali, kdy se k nám Agent Jan přidal.
Muž u dveří se zarazil a pak řekl: „Nazdar Honzo, ty k nim patříš?“
„Že váháš,“ řekl Agent Jan ledabyle.
Muž krátce zaváhal, zdali nás má přece jenom dovnitř pustit a porušit tak jakési nařízení a potom se to rozhodl
řešit přímo šalamounsky. „Musím si odskočit na záchod.“
„Rychle dovnitř!“ zavelel Agent Jan, když za mužem zapadly dveře od vécé.
„Máte to u mě,“ řekl Robin, když jsme vcházeli do zšeřelého sálu.
„Chtěl bych se podívat některý den do vaší klubovny. Nikdy jsem v žádném takovém oddíle nebyl.“
Robin nezaváhal ani okamžik. „Dobře, až to tu skončí, tak se domluvíme.“
V sále bylo opravdu narváno. Všechna místa byla obsazena a stálo se i po obvodu sálu a v uličkách. Zůstali
jsme za poslední řadou, protože se blíž k jevišti nedalo prodrat. Ale i tak jsme docela dobře viděli a slyšeli.
Na osvětleném jevišti zrovna začínala hrát na kytary nějaká čtyřčlenná skupina známou trampskou písničku.
Za nimi u stolu seděl starší muž. Podle toho, jak jsem ho znal z různých fotografií, opravdu to byl spisovatel
Jaroslav Foglar osobně. Pročítal si nějaké lístečky, které mu nosil asi šestnáctiletý mladík. Byly to písemné dotazy
přítomných diváků. Když kapela skončila, ujal se Jestřáb slova a odpovídal na dotazy z lístečků.
A bylo jich hodně a všechny byly zajímavé. Diváci se ptali na jeho působení jako redaktora v časopisech Mladý
hlasatel, Junák a Vpřed. Padlo několik dotazů na jeho dříve skautský, nyní turistický oddíl Hoši od Bobří řeky,
který vedl někdy od roku 1927 až do nedávné doby a hlavně na jeho knížky, které byly již dříve vydány a jestli
v nejbližší době nějaká jeho knížka znovu vyjde. Dozvěděli jsme se, že se připravují znovu k vydání Hoši od Bobří
řeky a že se chystá napsat ještě její druhý díl. Také nám předvedl legendární hlavolam ježek v kleci dokonce
v patnácti různých exemplářích. Kovové, dřevěné, plastové. A některé hlavolamy měly dokonce rozšroubovatelnou kuličku, jak o tom bylo napsáno v románech Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. Některé jeho vzpomínky
byly neobyčejně legrační a vyvolávaly v publiku salvy smíchu. Úžasně jsem se bavil a naši kluci také.
Když byla beseda v nejlepším, vystoupil na jeviště k mikrofonu člověk, který nás předtím nechtěl pustit do
sálu a oznámil, že beseda je u konce, protože sál je na další hodinu rezervován pro někoho jiného. Vypadalo to,
jakoby si nějaký horlivý ouřada uvědomil, kdo to je na pódiu a rozhodl se pokračování besedy zakázat, i když ji
možná ten samý ouřada předtím povolil. Byli jsme vyzváni, abychom okamžitě opustili sál. Nikdo se ani nehnul,
někdo začal protestovat a z několika míst se ozval pískot. Bylo znát, že se Jestřáb vylekal, aby se situace nevymkla
kontrole a on z toho potom třeba neměl nějakou polízanici, a tak rychle vstal od stolu a zašermoval rukama na
znamení, abychom se utišili. Když se sál utišil, o slovo se přihlásil nějaký vysoký štíhlý muž. Poděkoval Jestřábovi
za jeho kladné ovlivňování několika generací chlapců a děvčat formou čtenářských klubů, které vedl u časopisů
Mladý hlasatel, Junák a Vpřed a také prostřednictvím jeho krásných knih14).
Jestřáb byl děkovačkou viditelně dojat. Sestoupil z jeviště a hrnul se k němu, aby mu podáním ruky poděkoval.
Kolem Jestřába se vytvořil neprostupný chumel jeho fandů, který se dožadoval pokračování besedy, nebo alespoň
podpisu jeho knížek. Muž, který nás vyháněl ze sálu, prohlásil, že žádná autogramiáda nebude a ať opustíme co
nejrychleji sál. Nezbylo nám, než sál vyklidit. Začali jsme se bát, jestli se nám vůbec podaří listinu s čestným
členstvím Jestřábovi předat.
Nakonec se autogramiáda přece jenom uskutečnila. A to na schodech v mezipatře. Někdo tam donesl od dveří
sálu stůl a židli a už se podpisovalo. Vytvořili jsme na schodišti několika proudový zástup, a když správce sálu
proti tomu protestoval, tak ho kdosi usadil poznámkou: „Chtěls mít volný sál, ten máš, tak o co de?“
Když na nás konečně došla řada, tak se trochu nervózní Robin v obavách, aby nezapracoval zákon schválnosti
a něco se nepodělalo, pozdravil s Jestřábem.
68
„Á, Olomoucká trojka,“ usmál se Jestřáb.
Robin mu podal pověřovací listinu a rychle vysvětlil, o co jde. Pak mu dal k podpisu druhou listinu
s jeho povídáním z Bobří hráze a podal mu trubičkové pero, naplněné černou tuší. Listina byla vyhotovena na pauzovacím papíru, aby mohla být později světlotiskem kopírována. Pokud se na pauzák
psalo modrou propisovačkou, tak se text při kopírování neotiskl, nebo byl velmi slabý, nečitelný.
Jestřáb začal psát: Přeju Olomoucké TROJCE
hodně dobrých členů a velkou výdrž. Velmi rád přijímám čestné členství! Jaroslav Foglar Jestřáb
21.1.89
A zákon schválnosti přece zapracoval. V okamžiku kdy psal Velmi rád, péro přestalo psát. Jestřáb znervózněl a Robin ještě víc. Vzal od Jestřába
pero a snažil se ho rozepsat. Pero vzdorovalo, ale po
chvíli si přece jen dalo říct, takže nakonec vše dobře
dopadlo. Po podpisu Robin seběhl celý zpocený se
schodů ven před budovu do studeného zimního večera.
Jestřáb nám potom trpělivě podepisoval všechny
knížky, které jsme sebou měli a dokonce napsal i
několik věnování do našich pracáků. Pak už nás ale
správce všechny doslova vyhodil. Začal vyhrožovat, že zavolá policii. Proto jsme raději prostory Žerotína opustili.
Venku se k Robinovi přitočil Agent Jan.
„Tak kdy mohu přijít do klubovny?“ zeptal se
Robina.
Ten, ač nerad, to domluvil na některou středu. Ve středy měla družinovky naše družina. Neměl jsem z toho
radost, ale zase jsem chápal Robina, že u Agentovy návštěvy v klubovně chce mít zrovna mě, abych pohlídal, že
se v klubovně nic nepatřičného nestane.
29. DŽEROME VYPRÁVÍ O SVÉM KAMARÁDOVI
Na konci ledna mrazy povolily. Ve středu před družinovkou měl povinnost zapnout v klubovně elektrický vařič
Brda. Stavil se pro mě, jestli bych s ním nešel do klubovny o něco dřív, a tak jsem šel. Cestou jsme probírali
všechno možné i nemožné. Hlavně o oddílu. Těšilo mě, že ho činnost oddílu baví. Ujišťoval mě, že ještě nikdy nic
tak pěkného a dobrodružného neprožíval.
Došli jsme do Panské. Okna paní Mrtvé byla zavřena. V mrazech asi moc nevětrala. Byl jsem tomu rád, protože
jsem se cítil trapně, když jsem musel odpovídat na její zmatené otázky.
V chodbě domu jsme seshora zaslechli zvláštní bublavé zvuky.
„Slyšíš to? Co to jsou za pazvuky?“ divil se Brda.
„Někdo je nahoře na schodech,“ řekl jsem. „Robin domluvil na dnešek s Agentem Janem jeho návštěvu v klubovně. Třeba to bude on.“
Nahoře někdo pohyboval rozsvícenou lampou. A k tomu zněly ty bublavé zvuky. Vypadalo to strašidelně.
Opatrně jsme překonali po vrzajících schodech první schodišťové rameno a stočili to kolem středové zdi na
další. Přes oslepující světlo jsme u dveří klubovny spatřili dvě tmavé mužské postavy. Pak jsme v nich poznali
Džeroma a Skálu. Džerome držel v ruce elektrickou lampu s nějakou výkonnou baterií a Skála se rýpal jednou
rukou nějakou železnou tyčkou v prameníku vedle dveří naší klubovny. V druhé ruce držel gumový zvon. Na zemi
u Skálových nohou stály dva kbelíky. Z jednoho vystupovala pára z horké vody.
„Dobrý den!“ pozdravili jsme s Brdou jednohlasně.
„Ahoj, kluci,“ řekl Džerome, „tady pan Skála se konečně odhodlal vyšťouchat z prameníku, co do něho začátkem roku vyklopil.“
Skála cosi zamumlal, ani se na nás nepodíval, a dál se rýpal železným tyčkou v prameníku. To co se mu postupně dařilo odloupnout z ledové kry, hodil do připraveného kbelíku u zdi a z dalšího kbelíku, ze kterého stoupala
pára, nalil na zmrzlý blivanec trochu horké vody. Následně se pokoušel gumovým zvonem prošťourat zamrzlý
sifon. To co pod jeho rukama plavalo, vypadalo nevábně.
„Před chvílí se tu ometal nějaký chlápek,“ pokračoval Džerome. „Vypadal podezřele, tak jsem ho vypoklonkoval z baráku s tím, že tady dneska nebudete.“
Podívali jsme se s Brdou na sebe.
„To byl asi Agent Jan.“ řekl Brda.
69
„Jaký agent?“ zeptal se Džerome.
„To my mu jen tak říkáme.“ vysvětloval jsem. „Je to chlápek asi třicet pěl let starý, vysoký asi metr osmdesát.
Má domluveno s vedoucím, že se může dnes podívat do naší klubovny.“
„Aha! To by mohl být on. Asi jsem ho neměl vyhazovat.“
„Nic se nestalo. Však on zase přijde.“ řekl jsem.
Zůstali jsme s Brdou nerozhodně stát.
„Ještě něco?“ zeptal se Džerome.
„No –,“ začal jsem nesměle, „chtěl jsem vám ještě říct, že jste pro nás s Robinem připravil parádní hru. Bylo
to moc zajímavé a dobrodružné.“
Džerome se zatvářil polichoceně. „Ty seš syn vedoucího, že? Až tu dneska skončíte, tak se zastav u mě v bytě.
Mám pro váš oddíl ještě nějaké jiné zajímavosti. Tak mu to můžeš vzít.“
Prošli jsme kolem Skály do klubovny. Tomu se zrovna podařilo vydolovat další kousek nechutného ledu. Ještě
že si vzal gumové rukavice.
V klubovně nebyla kupodivu taková zima jako na chodbě. Z předchozího dne, kdy měli družinovku Lišáci,
udržely silné zdi teplo. Brda otočil knoflíkem na našem vařiči.
„Škoda, že jsme museli po Vánocích vrátit ten vypůjčený elektrický ventilátor.“ řekl Brda. „Chudák vařič má
co dělat, aby to utáhl. Za chvíli ho určitě spálíme. A co slibované akumulačky? Pořád nevíme, kdy nám je dají
dohromady?“
Pokrčil jsem rameny. „Teď, když byly ty mrazy, tak Robin uháněl dodavatele skoro každý den, ale jak vidíš,
tak marně.“
S těmi akumulačkami to byl problém. Ve starých vinckách jsme nemohli topit, protože Džerome Robina varoval, že již několik let nebyla udělaná revize komínu, a kdybychom v kamnech topili, mohly by v komíně bouchnout
saze, nebo bychom mohli přes poškozený komín zapálit barák. Tak jsme je snesli do sklepa v bláhové víře, že je
nahradí akumulační kamna. Ty ale pořád nebyly, a tak jsme si museli vystačit stále jen se zapnutým vařičem. Ale
vypadalo to, že i tak zimu ve zdraví přečkáme.
Přišel Čiby. Podali jsme si ruku a Čiby se zeptal: „Vy jste vyčistili ten blivajz z prameníku?“
„No ovšem,“ řekl Brda, „už jsme se na to nemohli dívat.“
„Nekecej!“ obrátil se na mne. „Opravdu jste to vyčistili vy dva?“
„Vyčistil to Skála. Džerome ho nějak přinutil, aby to udělal.“
Když přišli ostatní kluci, zahájil jsem družinovku.
Ke konci družinovky se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře. Mišelin šel otevřít. Za dveřmi stál Agent Jan, který
se nedal, jak jsem předpokládal, odradit Džeromovým vyhazovem. Přes rameno měl na řemenu zavěšenou černou
tašku.
„Pan Neodbytný,“ zašeptal jsem Brdovi.
„Vyhodili ho dveřmi, vlezl oknem.“ řekl Brda.
Agent Jan se nadšeně rozhlížel po klubovně.
„Takhle jsem si to představoval.“ rozplýval se. „Je to přesně jako ve Foglarových knížkách. Škoda, že jsem to
jako kluk nezažil.“
Největší zájem projevil o naši knihovničku. Zajímalo ho, jestli v ní máme i foglarovky. Potom ze své tašky
vytáhl několik knížek a svazek starých časopisů. Myslel jsem, že nám je chce věnovat do knihovničky, ale hluboce
jsem se mýlil. Nabízel je klukům ke koupi. Deset korun za kus. Tak takové to je. Vyklubal se z něho podomní
prodavač starých knih a časopisů. Kšeft ale neudělal, protože jsme u sebe nikdo žádné peníze neměli. Na dluh nám
je nechtěl prodat, ale protože viděl, že někteří kluci by si i některou knížku rádi koupili, řekl, že přijde i příště.
Poznamenal jsem, že to budu muset říct vedoucímu a ten o tom rozhodne. Když odešel, ukončil jsem družinovku, protože už bylo dost hodin.
„Máš čas?“ zeptal jsem se Brdy při odchodu z klubovny. „Musím ještě zajít k Džeromovi. Půjdeš se mnou? Já
jsem zase šel s tebou obětavě dnes dřív do klubovny.“ podotkl jsem vychytrale.
„Ale zval jenom tebe.“ namítl Brda chabě. Podle toho jak se zatvářil, jsem usoudil, že se na návštěvu u Džeroma
jenom třese.
„Lepší bude, když na něho budeme dva. Tak co, půjdeš?.“
„Tak dobře.“ odtušil. „Co po tobě asi chce?“
„Nemám tušení. Třeba nám nabídne bábovku a čaj.“
Zamkl jsem klubovnu. Seběhli jsme se schodů a dvorem to vzali přes schody na pavlač ke Klapkovu bytu.
Minuli jsme byt paní Mrtvé. V oknech měla, jako většinou, tmu. Zato z Klapkových oken se linulo světlo až do
poloviny dvora. Vypadalo to, že už nás vyhlížel. Než jsem stačil zazvonit, sám od sebe otevřel.
„Rychle dovnitř, kluci, ať mi nevycouráte teplo.“ Vůbec se nepodivoval nad tím, že jsme přišli dva. Tak to asi
bude v pořádku.
Z pavlače jsme vstoupili přes dvojité dveře do předsíně. Měl tu docela solidní binec, který svědčil o jeho staromládeneckém způsobu života. Dveřmi vlevo nás zavedl do obývacího pokoje s třemi okny. Všechna okna vedla
na pavlač. Ani tady neměl moc uklizeno.
„Posaďte se, kluci,“ vyzval nás. Z pohovky u zdi proti oknům jedním pohybem odstranil nějaké své oblečení
a klidně ho pohodil na židli v koutě. Oba jsme se na sebe významně podívali. Připomnělo nám to naši poslední
návštěvu u paní Mrtvé. Staří lidé úklidu asi už moc nedají. Usadili jsme se na pohovce. Cítili jsme se nejistě, a tak
70
jsem řekl: „Ta chodba ve sklepě, to bylo něco.“
„Líbilo se vám to?“
„Bylo to bezva pátrání. A ten kamenný znak svobodných zednářů na konci chodby tam byl odjakživa?“
„Kdepak. Ten jsem tam zasadil až já po dohodě s vašim vedoucím. Tu kachli se znakem jsme objevili úplně
někde jinde, ještě v době před válkou, když jsem byl kluk jako vy. Chodil jsem tehdy také do skautského oddílu.
Dokonce jsme měli stejnou číslici tři, jako máte i vy. Říkali jsme si Hoši svorného srdce.“
„Vážně jste měli číslo tři?“ zeptal se Brda.
„Jenže my nejsme skautský oddíl,“ upozornil jsem Džeroma opatrně, „my jsme turistický oddíl mládeže.“
Džerome se zasmál. „Mě budete něco povídat. Navenek nejste skautský oddíl, protože je taková nepřející doba,
ale skautskou činnost stejně děláte. A kdo ví? Možná že už za rok budete skautským oddílem i veřejně.“
„Myslíte?“ zeptal jsem se.
„No ovšem. V republice už to konečně správně vře. Nedávám režimu víc jak několik měsíců a pak se to posere.“
Celý rozhovor se mi nelíbil. Od Robina jsme byli všichni nabádáni k opatrnosti, abychom nikde netvrdili, že
vůbec máme něco společného se skautským oddílem, ale že jsme oddíl turistický. A abychom si dávali pozor na
lidi, kteří nám budou tvrdit, že jsme skautský oddíl. Abych odvedl rozhovor na jiné téma, připomněl jsem Klapkovi: „Chtěl jste nám něco dát pro Robina, pane Klapko.“
„No vlastně to s tím úzce souvisí.“ Přistoupil k černé vojenské dřevěné bedně stojící na prádelníku a otevřel ji.
Vytáhl z ní malou fotografii a několik listů papíru popsaných drobným písmem. Bednu zase zavřel a posadil se.
„Tohle jsem já a tohle byl můj největší kamarád Otto Rubinfeld ještě z dob, kdy jsme před válkou skautovali.“
Prohlíželi jsme si s předstíraným zájmem vybledlou fotku, na které stáli dva chlapci oblečeni ve skautském
stejnokroji. Nejdříve ukázal na chlapce vlevo. Chlapec se mu moc nepodobal.
„To jste vy?“ podivil jsem se.
„Moc si nejsem podobný, co? Však už je to let.“
Chvíli se odmlčel, jako by si ujasňoval vzpomínky a potom pokračoval: „Za Protektorátu v roce 1942, byli
muži narození v roce 1921 totálně nasazeni na práce do Německa a domů se z nich skoro nikdo nevrátil. Většina
z nich zahynula při bombardování Hamburku a Drážďan Angličany a Američany ke konci války.
Já jsem měl štěstí, že jsem měl známého doktora, který mi zařídil, abych mohl zůstat doma a byl jsem totálně
nasazen jen do opravny letadel v Olomouci na Šibeníku. Před válkou se to jmenovalo Letov. Za Protektorátu
potom Flugzeugewerke. Oni vůbec všechno přejmenovávali. Dolní náměstí na Göring platz, Horní náměstí na
Hitler platz, a tak dál. Olomouc se měla stát pouze německým městem.
Tím, že jsem zůstal doma, mohl jsem se s Ottou ještě nějakou dobu kamarádit, ale potom to už nešlo. Celou
jeho rodinu zatklo gestapo a Němci je odvlekli do koncentráku. Otto ten den, když si pro ně přišli, náhodou nebyl
doma, a tak zatčení unikl. Ještě asi rok se potom před gestapem ukrýval. Někde tady v domě měl asi šikovnou
skrýš, ze které vycházel ven jenom v noci. Ani já jsem nevěděl, kde se ukrývá. Kontakt s ním udržoval jenom starý
Plocek, jejich rodinný přítel, který jediný o skrýši asi musel vědět, protože mu do skrýše musel někdo nějak dopravovat jídlo. Dodnes se mi skrýš nepodařilo najít. Až ke konci roku 1942 ho německá hlídka přistihla venku
před domem a to byl jeho konec. Také skončil v koncentráku. Ani jeden z Rubinfeldů se po válce už domů nevrátil.
Ani Otta.“
Pak ho zřejmě přemohlo dojetí z bolestných vzpomínek a po tváři mu stekla slza.
„To jsem vám ale nechtěl vyprávět,“ řekl zastřeným hlasem. „Chtěl jsem vám jen předat pro vašeho vedoucího
tady tyhle papíry. Neztraťte je.“
Konečně mi předal několik popsaných archů papíru. Váhavě jsem je přijal.
„Děkuji, pane Klapko.“ řekl jsem. „Dokumenty předám.“
Pak už nebylo o čem povídat. Doprovodil nás ke dveřím. Když jsme byli na pavlači, všiml jsem si, že nás za
záclonkou přes okénko vedle dveří, pozoruje ze svého bytu paní Mrtvá.
Když jsme sestoupili po schodech na dvůr, řekl jsem: „To byl divný rozhovor, co?“
Brda jen pokýval hlavou. „No ale docela to bylo zajímavé, ne? Kolik mu je, dědkovi, vlastně let?“
„No – pokud je opravdu ročník dvacet jedna, tak mu letos bude šedesát osm.“ rychle jsem to spočítal.
Brda si číslo přešrotil v hlavě. „To je dost.“
„Pojďme ještě do klubovny. Mrkneme se, co nám vlastně pro Robina posílá.“
V klubovně bylo ještě docela teplo a útulno, i když byl vařič už nějakou dobu vypnutý. Zahleděli jsme se do
lejster.
„Je to nějaká povídka, nebo co,“ řekl jsem překvapeně. A tak jsme se do ní začetli.
30. ZALOŽENÍ SKAUTINGU V OLOMOUCI
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po „Sametové revoluci“.)
Bylo jich pět a byli jako píšťaly od varhan. Nejmenší a nejmladší byl Hyneček - tomu bylo 12 let. Po něm
následoval co do výšky a stáří Slabý, Dohnal, Olda, nejdelší a nejstarší byl Nový, kterému bylo asi 15 let. Jeli do
Prahy poprvé, na velké závody, dorostenecké závody, které o sv. Václavu 1918 byly pořádány na starém hřišti
Sparty v Praze. Tehdy měl toto hřiště najaté SK Smíchov. Hoši byli šťastní, že uvidí Prahu a že se mohou zúčastnit
velkých závodů, ale když jsme přijížděli po únavné cestě do Prahy, byli zamlklí a skleslí. Nevím, bylo-li to únavou,
nebo projevila-li se u nich tréma.
71
Závody byly rozpočteny na dva dny. První den šli hoši ke startu takřka bez odpočinku. Když vstoupili na hřiště,
viděli tam množství dorostenců z různých klubů. Byla v nich malá dušička.
„Víte, chlapci, co jsem vám vždycky říkával,“ hovořil jsem k nim při převlékání v kabině. „Silná vůle mnoho
zmůže. Jen se nebojte, nikdo vám neublíží. Jste poprvé na cizím hřišti, a proto se vám to zdá tak nezvyklé. Ale
myslete si, že jste doma a dělejte všechno jako doma - a chtějte, abyste čestně obstáli. Jenom ten, kdo si umí
poručit, opravdu vyhrává.“
Nevím, jak tato slova na chlapce působila. Všiml jsem si však, když přišli na hřiště, že se drželi stále pohromadě, že se ani nepokoušeli o zkušební cviky. Jen ostýchavě okukovali po ostatních.
Konečně byli zavoláni ke startu na 100 m. Bylo mnoho startujících, proto bylo mnoho rozběhů. V prvním běžel
Nový. Běželo se po hřišti, dráha byla vyznačena kolíky. Nový se ocitl v čele s velkým náskokem, ale vždycky
špatně viděl a tak nedbaje kolíků vběhl do sousední dráhy. Zvítězil s velkým náskokem, jeho převaha byla samozřejmá, a tak se to obešlo bez protestu.
Chlapci měli už v atletice svoje záliby, ale nebyli specializovaní. Jejich výkon byl opravdu hodný povšimnutí;
bylo jich jen pět a šli během dvou dnů takřka z jednoho závodu do druhého, bez znatelnější únavy - zatím co
ostatní kluby měly dorostence připravené jen pro určité disciplíny - a umístili se na místech nejčelnějších.
Konal se závod na 800 m. Byl to nejmilejší závod Dohnalův, před nímž jeden z pražských činovníků v Olomouci neopatrně řekl, že v něm Dohnal jistě jednou vynikne. Dohnalovi to vlezlo do hlavy, pořád by běhal jen
800 m - běhal je opravdu na svůj věk dobře – a v Praze také chtěl ukázat, co umí. Startujících bylo hodně a Dohnal
měl smůlu, že se při startu dostal hodně dozadu. Chtěl se dostat z klubka, nikdy v takové tlačenici neběžel, ale
předčasně nasadil ostré tempo. Octl se v čele, ale v druhém kole bylo vidět, že klopýtá a také za chvíli vběhl do
hřiště - vzdal se. Nebylo mně dobře, ne proto, že Dohnal závod nevyhrál, ale že se vzdal. Byl to první dorostenec
z SK Olomouc, který vzdal závod…
Dohnal přišel ke mně - stál jsem na hřišti s inženýrem Fiklem - a když viděl, že se tvářím nevesele, dětsky se
rozplakal. „Já - za to – nemůžu…“ a slzy po tvářích mu tekly proudem. Obrátil jsem se, abych nenásledoval jeho
příkladu. „Hle - ten hoch cítí odpovědnost za čest celku. Kéž by si tento smysl pro čest uchoval po celý život,“
říkal jsem si, zatím co inženýr Fikl chlapce dojatě objal a uklidnil ho.
Zatím závod pokračoval. Běželi v něm ještě Nový a Slabý. Ti běželi jen proto, aby běželi, protože předpokládali, že závod vyhraje Dohnal. Nový byl vzadu mezi běžícími, když Dohnal závod vzdal. Nesledoval jsem chvíli
závod, ale když jsem se podíval opět na roztažené pole startujících, viděl jsem, jak Nový, sledován Slabým, se
propracovává mezi vedoucí závodníky, a jak s ohromným vypětím vůle se čestně umístil.
Jak mi bylo, si nikdo nedovede představit. Po druhé v několika minutách jsem měl příležitost ochutnat sladké
ovoce své výchovy. Dohnal cítil ve svém mladém srdéčku pohanu svou i klubu, protože závod nevyhrál. Měl
bojovat do konce - nemohl. A jeho kamarád, který spoléhal, že Dohnal vyhraje, dal do závodu všechno - celou
svou vůli, když viděl, že kamarád selhal, jen proto, aby zachránil čest klubu a jistě také proto, aby mně udělal
radost.
Byli to chlapci, takřka děti. Jistě na tom nezáleželo, když jeden z mnoha závodů byl prohrán. Ale ti chlapci to
brali tak opravdově, tak poctivě, že dovedli dát do boje opravdu všechno.
Závody ve velmi početné soutěži vyhrálo pět do té doby neznámých dorostenců z SK Olomouc. Také v soutěži
jednotlivců zvítězil Nový (SK Olomouc) 41 body před pozdějším známým hokejistou Malečkem (AC Sparta),
který dosáhl 19 bodů. Za ním byl Olda (SK Olomouc) se 14 body atd. Neříkám, že mě to netěšilo. Ale tehdy jsem
poprvé jasně pocítil, jak chutná ovoce dobré práce. Ti chlapci pražským závodem na 800 m mně dali důkaz, že je
vedeme dobrou cestou - a tím mi dali to nejkrásnější, co mi mohli dát…(Ze vzpomínek trenéra dorostenců SK
Olomouc Josefa Riedla – Bořka15).)
A pak se stala ještě jedna událost. Poprvé jsme se setkali tváří v tvář krojovaným skautům. Zde přímo na
stadionu. Okamžitě jsem se zajímal o jejich činnost a dokonce jsem se setkal s jejich velitelem A. B. Svojsíkem,
který pořádal propagační turné po celé republice. Navrhl jsem mu, že by mohl přijet i do Olomouce, což přislíbil
na jaro příštího roku.
Zakladatel Junáka A. B. Svojsík skutečně do Olomouce přijel a vystoupil v pátek 25. dubna 1919 v dvoraně
Národního domu s přednáškou „O českých junácích“16). Další den Josef Friedl - Bořek pozval zájemce o skautskou
organizaci ke schůzce na neděli 27. dubna 1919 do klubovny stadionu SK Olomouc na Letné. A s tichým souhlasem výboru zde založil „Skautský oddíl SK Olomouc“.
*
„Rozumíš tomu, o čem se tady píše?“ zeptal se Brda.
„Slyšel jsi někdy něco o skautské organizaci?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ne. Co to je za zvíře?“ Brda si pořád ze všeho dělal legraci.
„No to je organizace mládeže, o které se nesmí mluvit. Člověče, jestli je to pravda, tak jsme si právě přečetli o
jejím založení v našem městě. A má to ještě pokračování. Podívej se.“
31. JAK JSME DOBYLI OLOMOUCKOU PEVNŮSTKU
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po ‚Sametové revoluci‘.)
„Chlapci, nic naplat, musíme si najít nový útulek,“ řekl nám Bořek. „Sami vidíte, jak na hřišti SK Olomouc u
Klášterního Hradiska dominuje fotbal a jak máme stále méně možností, abychom zde mohli pokračovat ve své
72
práci.“
Nadšeně jsme souhlasili. S těmi, kteří dnes přišli, se okamžitě vydal na obchůzku. U Nového Světa jsme našli
starou pevnůstku, která byla zbytkem opevňovacího systému z minulých století. Měla masivní bránu, vysoké
hradby s hlubokými příkopy, a hlavně - byla přímo u řeky Moravy. Okukovali jsme pevnůstku, zkoušeli jsme
zvonit, ale klinkot zvonku se rozléhal marně nádvořím - nikde nebylo živé duše.
„Zkusíme přelézt hradby!“ navrhl Bořek a ostatní mu nadšeně přizvukovali. Na nejnižším místě hradeb jsme
našli kapsy po vydrolených cihlách. Bořek byl v mžiku nahoře a za chvíli nadzvedl závoru a otevřel bránu. Klenutým průjezdem jsme se dostali na rozsáhlé nádvoří. Prohlédli jsme si hliněné náspy. Prošli jsme budovu se
čtyřmi menšími místnostmi a velkou místností, která byla opravdovým sálem. Na svahu k řece byly stáje a proti
nim vchod do kasemat. Pro náš účel se tento objekt hodil znamenitě. Všichni jsme byli nadšeni a na Bořkovi bylo
znát, že už spřádá plány, jak a co zařídíme.
Před odchodem jsme zase pečlivě zavřeli bránu a hned jsme počali pátrat, komu pevnůstka patří. Šli jsme na
vojenské velitelství, ale tam prohlásili, že pevnůstka není jejich, že byla při rušení olomoucké pevnosti odevzdána
městu.
Šli jsme na městský úřad, ale tam nám řekli: „Kdepak - ta není naše, ta patří vojákům!“
Šli jsme tedy na vojenskou správu, ale nikdo se k pevnůstce nechtěl hlásit, a tak jsme se tam jednoduše nastěhovali. Místnosti jsme vyčistili, opatřili jsme si nějaké stoly a lavice - byli jsme na vrcholu blaženosti. Ale ne
dlouho.
Druhý den přišel nějaký starý poddůstojník a zděšeně spráskl ruce: „Pro Krista Pána, jak jste se sem dostali?“
Vyložili jsme mu celou historii a poddůstojník poděsil zase nás: „Jestlipak víte, že před několika měsíci tu byla
nouzová epidemická nemocnice?“
Bylo nám všelijak, když jsme si uvědomili nebezpečí, které tu na nás v odlehlých koutech asi číhá. Zvláště
Bořek z toho byl jako přejetý vozem, když si uvědomil, jak se nezodpovědně zachoval. Ale poddůstojník byl velmi
hodný a dovedl poradit i pomoci.
„Nechte všechno, jak to tady máte. Mám tady v posádkové nemocnici známé, oni už vám pomohou.“
A opravdu. Všechny místnosti byly pak řádně a důkladně vydesinfikovány, dokonce nám půjčili stoly a lavice
a záhy jsme se tu cítili jako doma. Jen jsme pořád čekali, že se někdo k pevnůstce, kterou jsme samovolně obsadili,
bude hlásit, ale pořád nikde nikdo. Bořek tedy začal ze všech sil znovu pátrat po majiteli. Až na olomouckém
vojenském velitelství našli doklady, že pevnůstka opravdu patří městu. Tam se k ní opět nechtěli hlásit, ale nakonec
přece přišli k názoru, že pevnůstka je jejich. Bořek žertoval, že bychom se měli přihlásit o odměnu, že jsme objevili
městský majetek, ale raději jsme nevtipkovali a byli jsme moc rádi, když nám město pevnůstku na řadu let pronajalo a když nám dalo k tomu do nájmu několik měřic louky na blízké bývalé cyklistické dráze.
Zařídili jsme se v každém směru účelně a dobře. Olomoucká veřejnost pochopila naše snahy, takže jsme mohli
zříditi i cvičné dílny, ve stáji jsme měli chov domácího zvířectva, z největší místnosti jsme udělali divadelní a
přednáškovou síň, na řece jsme vybudovali plovárnu, pod hradbami pevnůstky jsme měli volejbalové hřiště, kdežto
hřiště pro ostatní hry bylo na bývalé cyklistické dráze - a záhy tato pevnůstka, od dob Marie Terezie klímající na
břehu řeky, oživla nebývalým ruchem. Zmocnilo se jí radostné mládí17).
*
Dočetli jsme druhou kapitolu. Mrkl jsem na hodinky a zhrozil se. Sedm
hodin!
„Jsou tu ještě dva listy nějakých vysvětlivek,“ řekl jsem, „ale makáme
domů. Je už sedm pryč. Zatím o tom nikomu nic neříkej, dokud Robin nerozhodne, jak tady s tím naložíme.“
Doma jsem Robinovi předal lejstra od Džeroma. „Je tu napsaná historie
založení prvního skautského oddílu v Olomouci.“
„Nepovídej,“ vrhl se ze zájmu na lejstra.
„Většinu jsem si už přečetl.“
„Ano? A kdo to ještě četl.“
„Brda. Ale zapřísáhl jsem ho, aby o tom nikde nemluvil, dokud nerozhodneš co a jak.“
„To jsi udělal dobře. Džerome mi už minule prozradil, že má docela
slušný archiv o skautské organizaci na území města z první republiky a
pokud bychom měli zájem, že nám ho může dát k dispozici. Odpověděl
jsem mu, že zájem budeme mít, ale až později. A teď nám to tu už najednou
podstrkuje. Nikde o tom nemluv. A s Brdou to také ještě proberu. A co
jinak na družinovce? Přišel Agent?“
„Přišel.“
„A?“
„No – prohlédl si klubovnu a potom vybalil staré knížky, dokonce i
z dob první republiky a chtěl nám je prodat.“
„Nepovídej. Koupil si někdo něco?“
„Kluci neměli prachy, takže žádný kšeft neudělal. Ale slíbil, že ještě
přijde.“
73
„Abych ti řekl pravdu, tak se mi to moc nelíbí. Buďte opatrní, až s ním budete zase mluvit. Ať nemáme ještě
na poslední chvíli malér. Zvlášť na to upozorním vedení každé družiny. Politicky je to teď čím dál víc napnuté,
tak abychom se ještě na poslední chvíli nedostali do průšvihu.“
32. ZNOVU U PANÍ MRTVÉ
Zahraniční rozhlas oznamoval, že dva členové amerického kongresu navrhli nějakého Václava Havla, toho
času vězněného, na Nobelovu cenu míru18). Žádného chlápka s takovým jménem jsem v té době neznal, tak mě to
nic neříkalo.
Odpoledne za mnou přiběhl Brda se zprávou, že v Panské pět, v „domě mého dědy“, se objevil nějaký nový
nápis a že prý tam byli viděni i esenbáci.
„Pojďme se tam taky podívat,“ lákal mě ven.
„Co tam uvidíme?“
„Nevím. Třeba ten nový nápis, nebo policajty.“
„Policajty raději ne!“ řekl jsem.
Přesto jsme šli. Vzal jsem si baterku. Bylo sice už po Hromnicích, a jak tvrdila pranostika, na Hromnice o
hodinu více, přece jenom se ještě poměrně brzo stmívalo.
Došli jsme do Panské. Ulice byla vymetená, což bylo dobré znamení. Žádné srocení davu, žádná aktivita policie. Zamířili jsme k pětce. Na fasádě jsme nenašli žádný nový nápis. Ten starý, že tu jsou Uctívači ginga, tu byl
už od loňska.
„Asi to bude někde uvnitř.“ mínil Brda.
„Nebo tady vůbec nic nebude a byla to jenom fáma.“
Prolezli jsme vstupním otvorem do chodby. Přes haldy smetí jsme minuli schodiště a prošli jsme domem až na
dvůr. Cestou jsme neviděli na zdi žádný nápis, o kterém bychom nevěděli už z dřívějška. Vrátili jsme se chodbou
nazpět ke schodišti a začali šplhat nahoru. Nikde nic. Až úplně nahoře, na půdě, jsme našli na uliční štítové zdi
načmáraný vápnem půlmetrový nápis: Zde jsou Uctívači ginga. Zmar 77. A pod tím menším písmem bylo
připsáno: Byl jsem tady. Fantomas.
„To by mě zajímalo, kdo ti Uctívači ginga vlastně jsou.“ řekl Brda.
Připomněl jsem si příhodu z minulého roku, kterou jsem tady zažil s Keňou.
„Minule nás tady s Keňou prohnali nějací maskovaní výrostci. Na ty by to tady pasovalo. Kdyby nás tehdy
chytili, tak by nám asi namleli. Naštěstí se nám podařilo zdrhnout přes sousední barák.“
„Vážně?“ podivil se Brda, ale na podrobnosti se neptal a hned pokračoval: „Taky jsem slyšel, že se tu v domě
scházeli členové Charty 77.“ Ukázal na konec nápisu. „Že by olomoucká odnož Charty 77 lezla do rajónu Uctívačům a ti jim tady nechali ten vzkaz?“
Rozhlédl jsem se po neutěšeném půdním prostoru. Všude byla tlustá vrstva smetí, střepy skla a prázdné flašky
od alkoholu. Směrem do dvora pořád chyběla celá štítová zeď. Měl jsem dojem, že je to tu ještě zpustlejší než
minule.
„Charta 77 jsou dospěláci. Ti by se nescházeli v takovém binci, jako je tady.“ mínil jsem.
Z přízemí k nám dolehl šramot.
„Tiše! Někdo je dole v baráku!“ lekl se Brda.
To by ještě scházelo, aby nás tady zase přistihli ti maskovaní rabiáti. Únikovou cestou přes střechu sousedního
domu už bych nechtěl znovu zdrhat. Naklonili jsme se do schodišťového prostoru. Samozřejmě jsme přitom nedopatřením shodili několik kousků cihel, které s rachotem poskakovaly po schodech. Když hluk utichl, ozval se
zespod ženský hlas: „Co tam děláte nahoře?“
Na to Brda, úplně od věci, zahlaholil: „Paní, my vás nevidíme!“
Mohlo mě napadnout, že řekne nějakou blbost.
Žena dole ještě cosi nesrozumitelného vykřikovala a potom nastalo ticho.
„Nejvyšší čas, abychom odtud vypadli.“ řekl jsem. Rozsvítil jsem baterku, protože se mezitím úplně setmělo.
Opatrně jsme sešli do přízemí. Všude bylo ticho a nikdo tu nebyl. Žena z domu asi hned odešla, když zjistila, že
opravdu nahoře někdo je. Ještě jsme pohledem propátrali oba konce ulice, jestli tu někdo na nás nečíhá, a teprve
potom jsme vyšli na ulici.
V domě U Žida klaplo okenní křídlo. Z prvního patra vykoukla paní Mrtvá.
„Je zle,“ řekl jsem Brdovi. „Budeme si muset zase vyslechnout blábolení o mlze a její sestře.“ Ale tentokrát
jsem se mýlil.
Paní Mrtvá na nás zavolala kupodivu jasným hlasem: „Haló, hoši, můžete přijít sem pod okno, ať na vás nemusím křičet?“
Váhavě jsme se přiblížili k domu. „Vy jste ti skauti z našeho domu, že?“
„No – skauti,“ řekl jsem, „ale ano, jsme.“ dodal jsem, abych to nekomplikoval. Zdálo se mi, že paní Mrtvá má
opět jednu z vzácných chvilek, kdy jí to normálně mluví a myslí, a tak jsem tu chvilku nechtěl prošvihnout nějakým
zbytečným vysvětlováním, že skauti nejsme, ale že jsme turistický oddíl. Asi by ten rozdíl stejně nepochopila.
„Skočíte mi nakoupit? Paní Sýkorová, která mi denně nakupuje, je zase nějaká nemocná a já bych do obchodu
a zpět nedošla.“ A než jsme stačili na to něco říct, už nám přistála na hlavu látková taška, ve které byla peněženka.
„Co máte koupit, je napsáno na lístečku v peněžence. Děkuji vám.“ řekla ještě a zavřela okno.
74
Její důvěra v nás, nás překvapila. Celou dobu jsme si mysleli, že ve své popletenosti si nikoho z oddílu nemůže
pamatovat a najednou zjišťujeme, že jsme se mýlili. Seběhli jsme na Dolňák do obchodu, nakoupili pár věcí podle
seznamu a za chvíli jsme už zvonili u jejich dveří.
„To už jste zpátky?“ divila se paní Mrtvá. „Pojďte na chvíli dál.“ Aniž na cokoliv čekala, otočila se nazpět do
bytu a dveře nechala otevřené. Asi chtěla, abychom jí nákup zase donesli až do kuchyně.
„Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Brda.
„Třeba se zase něco dozvíme.“ řekl jsem.
„A vypadá dnes docela normálně.“
„No právě. Třeba s ní bude řeč.“
V kuchyni to vypadalo úplně stejně jako před dvěma měsíci, kdy jsme tu byli naposledy. Posadili jsme se, kde
se dalo.
„Vy si na nás, paní, pamatujete?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jak bych si vás mohla nepamatovat,“ usmála se. Musel jsem si přiznat, že to s její pamětí nebude ještě tak zlé.
„Už několikrát jsem vás chtěla varovat. Vy se pořád kamarádíte s Klapkou. Ale to není dobrý člověk. Před
válkou se kamarádil nejen s Ottou Rubinfeldem, ale i s mým starším bratrem Jiřím. Všichni spolu skautovali v
jednom oddíle. Ale nakonec je oba zradil Němcům. Naposledy jsem Ottu viděla, jak šel k panu Plockovi. A pak
už ho neviděl nikdo. Až když ho po roce kdesi venku zatklo gestapo. A jsem přesvědčená, že ho udal Klapka.“
O jejím starším bratrovi Jiřím jsme od ní slyšeli poprvé. Džerome se o něm také nikdy nezmiňoval, zatímco o
Ottovi Rubinfeldovi ano. Bál jsem se, že si paní Mrtvá začíná opět něco vymýšlet. Vždycky se zmiňovala jenom
o své sestře, která by měla bydlet někde na Dolním náměstí. A o Ottovi Rubinfeldovi mám vyprávěla už dříve.
Ale poprvé se zmínila, že zmizel u Plocka a potom ho už nikdo neviděl, až po roce, kdy ho kdesi venku zatklo
gestapo.
„A pořád hledá a kope ve sklepě.“ dodala.
„To snad už ne.“ namítal jsem opatrně. „Před nedávnem ve sklepě pro nás připravoval takovou jednu zajímavou
hru. Ale teď už asi nekope…“
„To vám tvrdil? Nevěřte mu! Pořád je ve sklepě a hledá tam ten ukrytý poklad z vypálené synagogy. Jenže
chytře kope dopoledne, když tady nejste!“
Tak Džerome pořád kope ve sklepě! To je zajímavá zpráva. Pokud je to ale pravda.
„A zatímco byl můj bratr odvlečen do Reichu, Klapka mohl zůstat doma. Zvláštní, že? Kdyby nedonášel Němcům, tak by si ho tady nenechali.“ Vzpomínka ji zase rozčílila jako minule. Těžce dýchala a nakonec se zahleděla
„do blba“, to jest do jednoho místa před sebou. Naši tomu říkali, nevím proč, „kozí vidění“.
Chytil jsem ji za rameno a lehce s ní zatřásl. „Haló, paní Mrtvá, vnímáte nás?“
Nevnímala. Její pohled hleděl mimo nás kamsi do minulosti. Pak jsem si všiml, že se dívá na příborník s fotografií mladého muže, v rámečku s rohem přepásaným černou stuhou. Mohl by to být její bratr.
„Jdeme!“ řekl jsem.
„Co budeme dělat? Přece ji tu takhle nemůžeme nechat.“
„Zajdeme za paní Sýkorovou a třeba nám poradí, jak jí můžeme ještě pomoct.“
Když jsme za sebou zavírali dveře od kuchyně, seděla paní Mrtvá nehybně na židli a nepřítomně se pořád
dívala na příborník s fotografií. Byl na ní smutný pohled.
„Myslíš, že měla bráchu a ne ségru?“ zeptal se Brda.
Pokrčil jsem rameny. Vyšli jsme na pavlač. Dveře bytu paní Mrtvé, které byly opatřeny knoflíkem místo klasické kliky, za námi zapadly. Na pavlači u svého bytu stál Džerome. Pozdravili jsme.
„Tak co vám dnes o mně ta čarodějnice zase napovídala?“ zeptal se Džerome sice s úsměvem, ale vztek z něho
čišel na všechny strany.
„Vyprávěla nám o svém bratrovi,“ řekl Brda opatrně.
„Kecala. V životě žádného bratra neměla. Ale co vám napovídala o mně?“
„Nic.“
„Kluci, nelžete mi. Všechno jsem slyšel přes světlík.“
„Když jste to slyšel, tak to asi víte,“ řekl jsem přidrzle a hned jsem pokračoval. „Měli bychom něco udělat. Je
jí zle. Měli bychom zavolat doktora nebo někoho. Jdeme za paní Sýkorovu, ať nám poradí. Vy pro paní Mrtvou
asi neuděláte nic, že?“
„To máš pravdu!“ řekl Džerome rychle. Trochu ustoupil, abychom mohli projít a dodal. „Paní Sýkorová jí
pomůže. Má pro takovéto případy od jejího bytu klíč. Určitě přivolá pomoc.“
Když jsme kolem něho procházeli, podal mi Džerome obálku. „Tady máš pro vašeho vůdce další pokračování
skautské historie.“
Roztržitě jsem mu poděkoval a schoval obálku do kapsy. Proklouzli jsme kolem něho přes pavlač k bytu paní
Sýkorové a zazvonili. Chvíli trvalo, než nám otevřela. Na sobě měla květovaný župan a krk měla ovázaný ručníkem. Rychle jsme jí řekli, že jsme byli paní Mrtvé nakoupit a že sice chvíli mluvila docela rozumně, ale teď že je
zase mimo.
„Jak to, že jste jí byli nakoupit?“ divila se. „Vždyť jsem jí už dnes nakoupila. Dopoledne.“
„Volala na nás z okna, že jste nemocná. A mluvila úplně rozumně. Hodila nám z okna tašku i s penězi a
seznamem potravin, které máme koupit, tak jsme jí to koupili. Teď tam ale sedí a moc nevnímá.“
„Nejsem nemocná,“ řekla paní Sýkorová, „jen mně trochu bolí v krku. Hned za ní zajdu. Nemusíte mít o ni
75
obavu. A děkuji vám, kluci, za zprávu.“
Sešli jsme z pavlače na dvůr. Džerome mezitím zmizel ve svém bytě. Brda si vzpomněl na obálku, kterou nám
dal. „Nepůjdeme si to do klubovny přečíst?“ zeptal se. Mimoděk jsem se podíval nahoru. V klubovně se svítilo.
Družinovku měli Lišáci.
„To nepůjde,“ řekl jsem. „Víš, že nám Robin zakázal se o obsahu listů šířit. Kdybychom šli do klubovny, tak
jak bys chtěl před Lišáky utajit, co to čteme. Přečtu si to až doma a zítra ve škole ti řeknu obsah.“
Moc se mu to nelíbilo, ale nic s tím nenadělal. Vyšli jsme na ulici a zamířili ke svým domovům.
33. TŘI BRATŘI
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po „Sametové revoluci“.)
Kterýsi den se objevil na Fortu nejmladší z nich Ferko. Byl z Chválkovic a ten den se zatoulal dost daleko od
domova. Mohl mít tak deset let. Nadšeně se zajímal o všechno, co na Fortu děláme, a slíbil, že přivede i své dva
starší bratry. Přišli už druhý den. Boban asi šestnáctiletý vytáhlý hubeňour, o rok mladší José, který si hubenou
postavou se svým starším bratrem nezadal a samozřejmě Ferko. Bez dlouhých řečí se zapojili do naší činnosti a
postupem doby se stali nadšenými a pro nás ostatní příkladnými skauty.
A ještě jedné zvláštnosti jsme si všimli. Všichni tři se k sobě chovali s neuvěřitelnou bratrskou láskou. Jeden
bez druhého neudělali krok, neuskutečnili žádné rozhodnutí bez toho, aby o tom druhý nevěděl. Nikdy jsme neviděli, že by se nějak pošťuchovali, nebo se k sobě chovali hrubě, jak se to dost často děje mezi sourozenci. Kroutili
jsme nad tím hlavou a nakonec jsme se shodli, že za tím musí být nějaké tajemství. Bylo.
Na podzim roku 1917, kdy Světová válka trvala již nepředstavitelné tři roky, jim maminka onemocněla na
tuberkulózu a následně zemřela na zápal plic. Jejich otec, který v té době bojoval v první linii na ruské frontě,
dostal několik dní volna, aby mohl pohřbít svoji manželku a zařídit vše potřebné kolem dětí, a po několika dnech
se musel vrátit zase na frontu. Bratři ve věku 13, 12 a 7 let zůstali v bytě ve Chválkovicích úplně sami bez prostředků a příbuzných. Jednou za týden se na ně přišla pěšky podívat až z Příkaz jejich babička, něco jim přinesla
k snědku, uklidila v bytě, vyprala jim pár jejich svršků a zase se pěšky vrátila přes Černovír, Chomoutov a Horku
domů do Příkaz.
Na přelomu roku 1917 a 1918 brzy udeřily mrazy. Při návratu do Příkaz se babička posadila někde mezi
Chomoutovem a Horkou pod vysoký javor, aby si trochu odpočinula, únavou usnula a ráno ji našel jeden vozka
z Horky mrtvou. Zmrzla.
Od té doby se o bratry nikdo nestaral a ti přežívali, jak se dalo. Hodně jim pomohla skupina italských zajatců,
kteří byli drženi v kůlně na dvoře domu a kteří byli využíváni obcí k různým pomocným pracím. Kluci pro ně
kradli dřevo na topení a za odměnu dostávali i dvakrát denně trochu polévky s chlebem, kterou si zajatci na ohni
z kradeného dřeva vařili. Vojenská patrola jejich rejdy mezi zajatci velkodušně přehlížela, protože věděla, že jsou
sirotci. Dokonce jim i přihrála nějaké zbytky chleba ze svého přídělu.
Brzy se z jejich bytu stalo „doupě lotrovské“, kam se stahovali všichni kluci z okolí. Zde se plánovali ztřeštěné
a nebezpečné výpravy do pevnůstky na okraji Chválkovic. Pevnůstka sloužila jako skladiště trofejních zbraní ukořistěných na všech frontách Evropy a zde, v hlubokém zázemí, byla jen slabě střežena. Pro otrlou partu kluků
nebylo zatěžko proniknout jednoho podvečera přes plot do pevnůstky a ukrást bedničku světlic. Jednu potom hodili
do rozpálených kamen ve svém bytě v kuchyni. Přitom ale měli ještě tolik rozumu, že v místnosti nezůstali a uklidili se na chodbu. Následující výbuch rozmetal kamna a zapálil byt. Naštěstí se nikomu nic nestalo a požár bleskurychle uhasili italští zajatci.
Všechno se to obešlo několika pohlavky u starosty na obecním úřadě a výpraskem od učitelů ve škole, o zhoršené známce z mravů ani nemluvě, ale na chování bratrů a celé party kolem nich to nemělo žádný valný účinek.
Na jaře došlo v pevnůstce k nečekanému výbuchu nahromaděného vojenského materiálu. Suť rozbité pevnůstky, kusy železa ba i kusy roztrhaných lidských těl, nacházeli kluci desítky metrů v okolních polích.
Koncem války byl jejich otec těžce zraněn a po válce se léčil ve Slezsku v lázních Darkov. Vrátil se až za rok
a jako vojenský invalida dostal trafiku, aby sebe a svoji rodinu nějak uživil.
Bylo neuvěřitelné, že všichni tři bratři konec války bez úhony přežili. Byla to strašná válka. Rozbila rodiny,
zahubila nebo zmrzačila otce, matky a z dětí udělala sirotky. Neznal jsem nikoho na Fortu, kdo by měl krutější
osud, i když jsme každý byli nějak válkou postiženi. Jedno pozitivum jim ale válka dala. Za tu dobu, kdy bojovali
o holé přežití, se mezi nimi vytvořilo neuvěřitelně pevné bratrské pouto, které jsme na nich tak všichni obdivovali,
a které nám ostatním skautům bylo velkým vzorem19).
*
„Je to možné?“ podivil se Robin, když dočetl ručně psaný zápis jakoby vytržený ze staré kroniky.
„Co má být možné nebo nemožné?“ zeptala se Lexa.
„Tady ten příběh. Jsou zde popsány události, které se staly před mnoha lety v naší rodině.“
Mlčky jsme hleděli na Robina a čekali, co nám k tomu ještě poví.
„Když jsem byl ještě kluk, vyprávěl mi jednou o jejich smutném osudu z dětství můj strýc Bohuš. Byli tři
sourozenci, jako tady ti tři bratři, o kterých se tady píše. Nejstarší Bohuš (Bob), můj strýc, o rok mladší Josef
(José), můj otec, a nejmladší Franta (Fero). Všechno, co je tu napsáno, se jim skutečně stalo. Akorát se mi nikdy
nepochlubili, že byli počátkem dvacátých let ve skautském oddíle. Vždycky mluvili jen o své partě. A já si myslel,
že to byla parta z jejich ulice.“
76
Potom příběh doplnil o některé detaily, na které si vzpomněl. „Jenom nechápu, jak se k tomuto zápisu dostal
Klapka. Podle toho, co o něm víme, narodil se teprve v roce 1921. A našim příbuzným bylo v té době šestnáct,
patnáct a deset let. Budu se muset na to Klapky zeptat.“
34. LOUPEŽ V KLUBOVNĚ A RUBINFELDOVA SKRÝŠ
Ale nezeptal se, jelikož se následující den stalo něco zvláštního.
V pátek ráno odešel z domova dřív než jindy, protože se chtěl před příchodem do práce ještě zastavit v klubovně. Potřeboval si v ní něco připravit na odpolední oddílovku. Když přicházel do patra, všiml si, že se na balkoně
opírá o zábradlí Džerome. Ten na něho zavolal: „Dobře, že jdete. Nemáte zamknutou klubovnu. Zrovna jsem vám
chtěl jít zatelefonovat, abyste sem přišel.“
Robin mrkl na zavřené dveře, na kterých nebyly žádné stopy po páčení. Rysi asi opravdu po své družinovce
zapomněli zamknout. Pokud se to potvrdí, Taran a San za to dostanou trestné body. Platilo nařízení, že rádce
zamyká při odchodu družiny z klubovny dveře a jeho zástupce ho kontroluje.
Robin vzal za kliku. Dveře byly opravdu odemknuté.
„Zámek není poškozený! A jak to vypadá uvnitř? Stalo se tam něco?“ zeptal se Klapky.
„No – uvidíte.“ jakoby váhavě odpověděl Džerome.
Robin s Klapkou vešli do klubovny. Na první pohled se tu nic nezměnilo. Až po chvíli si Robin všiml, že
v knihovničce, stojící vlevo v rohu místnosti, je vysypané sklo. Polovina jedné řady knih byla pryč a také chyběl
celý svazek oddílových Třítéček vyrobených navíc a připravených k předání jako suvenýr nějaké případné návštěvě, která by o ně měla zájem.
„Ukradli vám knížky?“ ukázal Džerome na knihovničku.
„Vypadá to tak. Zmizelo toho docela dost. To ale uvidíme, až uděláme inventuru. Možná že některé knížky
jsou půjčené a mají je kluci doma.“ Až na ty výtisky oddílového časopisu. Ty jsou nenávratně v tahu, pomyslel si.
„To ale není všechno. Mrkněte se za sebe.“
Robin se otočil. Na zemi před dveřmi do skladu s oddílovým materiálem, ležela hromádka cihelných úlomků a rozdrobené kousky
malty. Ve výklenku byl elektrický vařič posypaný cihelnou sutí. Nad
vařičem zela tmavá díra ve zdi. Okamžitě si vybavil díru na stejném
místě při podzimních úpravách klubovny. Vyrobili jsme ji při sekání
drážky pro elektrický přívod k vařiči.
„Něco o tom tady víte?“ obrátil se překvapeně na Džeroma.
„Vím i nevím.“ řekl Džerome opatrně.
„Co to je za odpověď?“
„No – nevím, kdo to teď tady udělal, ale domnívám se, že vím,
čemu otvor kdysi sloužil.“
„Čemu sloužil?“
„Ještě před válkou jsem měl kamaráda Ottu Rubinfelda. Jeho rodičům patřil tento dům. To asi už od svého syna víte, že? Čarodějnice
Mrtvá to tady na potkání rozhlašuje.“
„No - vím.“ přiznal Robin váhavě.
„Takže víte i to, jak to s celou Rubinfeldovou rodinou dopadlo.
Gestapo je zatklo a poslalo do plynu. Otta se nějakou dobu před gestapem skrýval. Skopčáci po něm marně pátrali, i když tušili, že se
skrývá někde přímo v domě. Skrýš ale nikdy neobjevili, ale nakonec
ho přece jenom přistihli, když byl mimo dům. Ani já jsem nevěděl,
kde skrýš je. A jak to tak vypadá, věděl o skrýši jenom Plocek, který
v této místnosti bydlel. Otvorem mu zřejmě podával jídlo.“
Robin zamyšleně hleděl přes úzký otvor do tmavé místnosti. Nic
ale uvnitř neviděl.
„Myslíte, že to je opravdu Rubinfeldova skrýš? Za touto zdí je
sousední dům. Jak to, že místnost, až do dnešního dne, nikdo neobjevil. Musejí do místnosti přece vést nějaké dveře, kterými chodil dovnitř a zase ven, ne? A že by nikoho z tamních nájemníků nezajímalo,
co se za zavřenými dveřmi skrývá? Tomu se mi nechce věřit.“
„Budete se divit, ale žádné dveře dovnitř nevedou. Tedy, žádné
normální dveře. Pojďte, ještě vám něco ukáži.“
Vyšli z klubovny. Džerome otevřel železné dveře na půdu.
Z kapsy zimníku vyštrachal baterku, rozsvítil ji, a když vyšel až na
půdu následován Robinem, dal se vpravo kolem schodišťové zdi.
Ve štítové zdi mezi domem U Žida a sousedním domem byl vybouraný otvor, kterým se snadno dostali na půdu sousedního domu.
Vpravo, kousek od otvoru, stála u zdi velká dřevěná bedna. Měřila
77
dva metry na délku a jeden metr na výšku. Na zemi kolem bedny se válely staré hadry.
Džerome zvedl víko bedny. Uvnitř byly na jedné straně navršeny staré hadry a nějaké časopisy. Druhá strana
byla volná. Džerome se naklonil přes okraj a snadno odsunul polovinu dna bedny do boku. Přitom si počínal
s takovou jistotou, jako by si to už předtím vyzkoušel. Pod dnem bedny se objevil ve stropě tmavý otvor. Džerome
do otvoru posvítil. Paprsky odhalily dřevěný žebřík, který se ztrácel dole ve tmě.
„Tudy chodil Otta Rubinfeld na své noční procházky“, řekl Džerome s jistotou. „Jiná cesta dovnitř a ven nevede.“
„Už jste se byl dole podívat?“
„Jo. Uvnitř jsou tři kavalce a jednoduchý nábytek. Také umývadlo a kbelík na vodu. Zřejmě se tam chtěla před
gestapem schovat celá rodina, ale podařilo se to jenom Ottovi. Jeho rodiče už to nestihli. Chcete se dolů také
podívat?“
„Ani ne,“ řekl jsem, když jsem viděl ty spousty prachu všude kolem.
„Opravdu si myslíte, že se tam schovával Otta Rubinfeld a že na gestapu při výslechu svůj úkryt neprozradil?“
„Určitě ho neprozradil. Protože jinak by gestapo zatklo i Plocka, který o skrýši věděl a zásoboval ho tam jídlem
a pitím.“
Překvapilo mě, s jakou jistotou o tom Džerome mluvil. „A našel jste tam ještě něco?“
„Tohle!“ Džerome vytáhl z kapsy kousek zmuchlané žluté látky. Když látku rozvinul, zjistil, že je to žlutá
židovská hvězda.
„V Protektorátu platilo nařízení, podle kterého museli židé nosit na vrchním oděvu takovouto hvězdu. Asi si
to odpáral z kabátu, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Marně vzpomínám, když ho ve čtyřicátém druhém
zatýkali, jestli ji měl našitou na svém kabátě, nebo neměl.“
„Vy jste byl při jeho zatýkání?“ podivil se Robin.
„No zcela náhodou jsem se k tomu připlet. S Ottou jsem už přes rok neměl žádný kontakt. Kde se ukrýval,
jsem nevěděl. Ale v den, kdy ho gestapo zatklo, jsem náhodou byl poblíž, takže jsem viděl, jak ho strkají do auta.“
„Když jste náhodou procházel ulicí? Já jsem myslel, že jste tady v domě bydlel.“
„Kdepak. Sem jsem se přistěhoval až po válce. Bydlel jsem na Bělidlech a pár dní před koncem války se jedna
z bojujících stran trefila do našeho domu. Přesně do okna našeho bytu. Zabili mi rodiče a dál jsem se musel o sebe
starat už sám. Protože jsem věděl, že je zde několik volných bytů, tak jsem, jako náhradu za náš vybombardovaný
byt, získal byt tady ve dvoře.“
Za hovoru se oba vrátili ke klubovně. „Co teď podniknete?“ zeptal se Džerome.
„Spočítám knížky a zjistím, kolik jich chybí. Potom zajdu koupit novou vložku do zámku a vyměním ji za
starou. Možná že klukům křivdím. Je možné, že zamkli, ale zloději se podařilo získat nějakým způsobem od klubovny klíč.“
„Teď jsem si vzpomněl,“ klepl se Džerome teatrálně do čela. Včera večer se tu po patře poflakoval cizí chlap.
Už jsem ho tu jednou viděl.“
„Vážně? A jak vypadal?“
Džerome mu popsal našeho nedávného návštěvníka, kterému jsme říkali Agent Jan.
„Toho já znám.“ řekl Robin a vešel do klubovny. Džerome ho do klubovny následoval. Robin vytáhl z knihovny silný sešit se seznamem knih, které jsou vypůjčené a s druhým seznamem knih, které by měly být v knihovničce. Poměrně rychle zjistil, že chybí skoro všechny Foglarovky.
„Asi deset knížek je fuč.“ shrnul inventuru. „A také chybí všechny výtisky našeho oddílového časopisu. Na
toho včerejšího návštěvníka by to docela sedělo. Až ho potkám, tak se ho na to zeptám.“
„Myslíte, že se vám přizná, pokud to udělal?“
„Asi těžko. Každopádně vyměním zámek a do klubovny ho už nepustíme.“ Pak se podíval na otvor ve zdi nad
vařičem a zeptal se: „Nemáte náhodou trochu cementu a písku, abychom to mohli zazdít?“
„Mám. Skočte pro tu vložku do zámku a já vám s tím zděním pomůžu.“ nabídl se.
Robin mu nechal klíč od klubovny a než se vrátil z železářství s novou vložkou do zámku, Džerome měl díru
skoro zazděnou.
„Teda, pane Klapko, máte můj obdiv,“ řekl Robin natěšeně.
„To nestojí za řeč,“ řekl Džerome skromně, „my skauti si musíme přece pomáhat. Akorát si to tady budete
muset uklidit.“
Než Robin vyměnil fabku, Džerome zazděný otvor i omítnul.
„Co podniknete s tím nálezem vedle? Bude se to muset ohlásit někde na úřadech?“ zeptal se Robin.
„Nemyslím,“ mínil Džerome. „Řeknu o tom domácímu a třeba tam nechá probourat dveře a budou místnost
používat.“
Robin mu ještě pomohl odnést jeho zednické nádobíčko a potom už upaloval do práce.
*
Odpoledne před oddílovou si Robin podal oba výtečníky, ale Taran i San se dušovali, že klubovnu zamkli.
„Opravdu jsem zamknul,“ řekl Taran a díval se Robinovi do očí, „a San to zkontroloval stiskem kliky. Stoprocentně bylo zamčeno. Děláme to tak vždycky.“
„Dobře.“ řekl Robin. „Věřím vám. To ale znamená, že někdo má od naší klubovny klíče. Proto jsem koupil
novou vložku do zámku. Staré klíče mi vraťte a dám vám klíče nové.“
Všichni tři rádcové družin jsme mu klíč odevzdali a nafasovali jsme nové. Teprve potom jsme se věnovali
78
odstraňováním stop, které tu po sobě zanechal neznámý návštěvník, nebo návštěvníci a Džerome při zazdívání díry.
Škody v knihovně nebyly velké, chybělo opravdu „jen“ deset foglarovek, které v příštích několika dnech Robin sehnal
přes antikvariát.
„Pan Klapka mi řekl, že po družinovce ve čtvrtek večer,
se tady kolem pohyboval Agent Jan. Nevíme, jestli to byl
on, kdo se do klubovny nějakým způsobem dostal, ale znovu
vás upozorňuji, že jakékoliv návštěvy cizích lidí jsou v klubovně zakázány, pokud bych je nepovolil. A dejte si pozor
na to, aby se nikdo nedostal k vašemu novému klíči. Je to
jasné? Ručíte mi za to hlavou.“
Všichni jsme pokyvovali hlavami, že nám to jako je víc
než jasné.
„A co se skrývá za zdí se zazděným otvorem?“ připomněl jsem mu, protože kluky víc zajímalo, jaké tajemství
skrývá objevená tajná místnost za zdí v sousedním domě,
než podivné vloupání do naší klubovny.
A Robin začal vyprávět: „Povím vám příběh, který se
zde v tomto domě odehrál před nějakými čtyřiceti sedmi
roky.
V roce 1939 byl na našem území zřízen Němci tak zvaný
Protektorát Čechy a Morava. Hned první den okupace v podvečer vzplála židovská synagoga zapálená olomouckými fašisty. Německá armáda, která „udržovala“ v ulicích pořádek, zamezila hasičům zasáhnout, a tak synagoga
do základů vyhořela.
Den předtím se v noci asi podařilo rabínovi za pomoci rodiny Rubinfeldů ze synagogy odnést nejcennější
předměty, možná i zlato, a ukrýt je na neznámém místě. Později se objevily nepodložené zprávy, že je židovský
poklad ukryt někde zde v domě. Rodina Rubinfeldů byla zatčena, vyslýchána a později transportována do koncentračního tábora, ze kterého se už po válce nevrátila.
Jejich jediný syn Otto zatčen hned nebyl, protože v den zatčení rodičů nebyl doma a před návratem domů, kde
na něho nastražilo gestapo past, byl varován. Vypadá to, že byl upozorněn jedním jejich zaměstnancem, panem
Plockem, který už tehdy bydlel tady v domě v místnosti, kde dnes máme klubovnu. Protože Plocek nebyl Žid, byl
gestapem jen dotázán, zdali neví, kde se Otto nachází, a když prohlásil, že neví, nechali ho na pokoji.
Otto Rubinfeld se potom víc než rok ukrýval v tajné skrýši vedle v domě, o které věděl jenom Plocek. Do
místnosti se dalo vstoupit pouze padacími dveřmi z půdy sousedního domu přes dřevěnou bednu plnou starých
hadrů. Tudy, pokud bylo bezpečno, Otto vycházel v noci na procházky po půdě. Jinak se zdržoval jen dole ve své
skrýši. Přes malý otvor ve zdi, tady ve výklenku v naší klubovně, kde máme elektrický vařič, mu Plocek nosil
jídlo, vodu na pití a na hygienu a zpět přes otvor mu Otto vracel odpad, který Plocek vyhazoval do popelnice
společně se svým odpadem.
Skrýš zbudovali Rubinfeldovi ještě před obsazením naší republiky Němci. Možná předpokládali, že se tu
schová celá rodina, protože v místnosti jsou tři kavalce. Do skrýše se ale podařilo schovat jenom jejich synovi.
Skrýval se tu přes rok, aby ho gestapo po roce zatklo na ulici, a ne v jeho skrýši. Otto polohu skrýše neprozradil,
aby tím neohrozil pana Plocka.
Co se stalo s židovským pokladem, jestli vůbec nějaký existoval, nevím. Ale ve většině případů, když gestapo
mělo podezření, že si zatčení Židé někde ukryly peníze nebo zlato, tak je při výslechu krutým mučením zlomili a
ti svoje skrýše prozradili.
No – a teď si po družinách uděláme výpravu do tajné skrýše Otto Rubinfelda.“
Tak to bylo něco!
Naše družina šla jako poslední. Prolezli jsme bednou a po žebříku jsme sestoupili do místnosti. Robin nám dal
několik baterek, kterými jsme si posvítili do všech koutů skrýše.
Místnost měla jen tři krát čtyři metry. U jedné stěny stály vedle sebe tři kavalce s rozestlanými dekami. Zřejmě
to tu tak zůstalo od zatčení Otto Rubinfelda po celou dobu až do dneška. Docela jsem si to dokázal živě představit.
Otto vstal z postele, deku jen tak přehodil přes kavalec a šel si ven protáhnout svoji kostru. Tam ho ale chytilo
gestapo a on se sem už nikdy nevrátil. Byly tu ještě dvě skříně s nějakým oblečením a různým harampádím, stůl
s talířem, lžičkou a plechovým hrnkem s nějakou ztvrdlou hmotou na dně. Pak ještě tři židle, kbelík a umývadlo.
Nebylo tu žádné okno a ani dveře. Za skříní napravo byly vidět cihly po zazděném otvoru z naší klubovny.
Dole u zdi ležely zbytky cihel a malty, které určitě pocházely ještě z podzimu, kdy jsme v klubovně pracovali na
její úpravě, a podařilo se mi s Keňou při sekání drážky vyrazit cihlu ze zdi.
„To je senzační příběh.“ obrátil se na mě Čiby. „Opravdu se tu někdo ukrýval před gestapem, nebo si to Robin
pro nás vymyslel?“
„No – asi se to tak nějak stalo. Kde se ale dověděl takové podrobnosti, to nevím. Už jsem se ho na to ptal, ale
nechtěl mi nic bližšího prozradit.“
Když jsme bednou zase vylezli na půdu, byl tu kromě Robina i Klapka. Nějakým záhadným způsobem vytušil,
79
že jsme na půdě, a tak se přišel podívat, co se tu děje. Robin mu řekl, že si prohlížíme Rubinfeldovu tajnou skrýš.
Džerome na to sice nic neřekl, ale bylo na něm znát, že se mu naše přítomnost tady vůbec nezamlouvá. Stejně
s tím ale nemohl už nic dělat. Zrovna jsme odcházeli.
V dalším týdnu jsme za zdí slyšeli, jak v místnosti někdo něco tahá po podlaze a jak se v ní bourá. Všichni
jsme se shodli, že už tam začaly stavební úpravy, ale Robin mi řekl, že tam Džerome pátrá po pokladu z židovské
synagogy. Po několika dnech zvuky za zdí ustaly. Zřejmě v místnosti nic nenašel, protože o několik dní později
jsme ho přistihli, jak svoji pátrací činnost zase přenesl do podzemí domu.
35. OSTROV BRATRSTVÍ
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po ‚Sametové revoluci‘.)
Některým starším klukům začalo být na Fortu těsno20). Nechápal jsem to. Začali se scházet kdesi venku, v
nějaké zahradě či kde, a na Fortu se objevovali jen sporadicky. Říkali si družina Úderníků. Faktem je, že poslední
dobou to tu už nebylo ono. Zvláště po založení prvního dívčího oddílu, který obsadil jednu z kluboven v hlavní
budově.
Většina kluků dívčí element na Fortu přijala kladně, ale nedobře se to odrazilo v jejich činnosti. Začali se před
děvčaty předvádět a stále jim lezli do klubovny, až musel být vyhlášen přísný zákaz, se ke dveřím dívčí klubovny
jen přiblížit. Všichni jsme to respektovali, jen Pepík Bílků si nedal říct, a pořád k nim lezl. Nepomohlo žádné
domlouvání. Všechno nakonec vyvrcholilo tím, že Pepík odepřel poslušnost a odmítl se podřídit jakémukoliv nařízení, které na Fortu platilo. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Pepík byl nakonec vyloučen. Mysleli jsme, že
si z toho vezme ponaučení, ale kdepak. Odešel jako náš úhlavní nepřítel se slovy, že se nám všem za to pomstí.
Mysleli jsme si, že tím to všechno končí, ale nebylo tomu tak. Zatímco navenek vypadalo všechno skvěle, na
Fortu se uskutečnilo několik setkání s činovníky z celé naší republiky, dokonce i se zahraničními skauty, a celá
republika nám Fort mohla závidět, mezi námi to jen vřelo. A museli jsme si přiznat, že na to vůbec nemá vliv
přítomnost dívčího oddílu, ale že chyba je v několika nespokojencích, kterým se stále něco nelíbilo.
Byl jsem z toho značně rozladěn a chvílemi jsem dokonce zvažoval, jestli mám dál zůstat u skautů. Takhle
jsem si to věru nepředstavoval! Když potom za mnou přišel Bohuš Glosů přezdívaný Číňan, abych se přidal k
Úderníkům, nezaváhal jsem ani na okamžik. A už na první schůzce jsem zíral nad tím, co jsem se dověděl.
V listopadu se z Úderníků stal regulérní skautský oddíl, a protože na Fortu byly chlapecké oddíly čtyři, rozhodli
se, že tento bude pátý. Na návrh Číňana si začal oddíl říkat OSTŘÍ HOŠI a zahrada se zbytkem městského opevnění, kde se scházeli, byla nazvána Ostrovem bratrství.
Vůdce Friedl – Bořek potom od městského úřadu vyjednal pronájem zahrady se zbytky pevnostního opevnění
v místech rozebraných městských hradeb a zde jsme na jaře začali stavět svoji novou klubovnu. Všechno probíhalo
podle plánu a dobře až do okamžiku, kdy jsme začali zdít zdivo nad základy. Někdo nám rozebral kus drátěného
oplocení a pobořil část zdiva. Pátráním v kasematech ve zbytku opevnění jsme zjistili, že se tu někdo poslední
dobou zdržuje. Dokonce tu i přespává! V jednom koutu kasemat jsme našli železnou postel s neuvěřitelně špinavým slamníkem a malá kamínka s rourou prostrčenou přes zeď ven bývalou střílnou. Někdo to sem musel nastěhovat nedávno, protože jsme při našich hrách tudy několikrát procházeli a nic jsme tady předtím neviděli.
„Asi tu bydlí nějací tuláci bez domova,“ mínil Bořek. „Pokusíme se je tady odtud vypudit. Třeba si dají říct po
dobrém.“
Místnost jsme vyklidili a v dalších dnech jsme kasematy stále procházeli, ale nezvaní nájemníci se už neukázali. Zato přibylo nájezdů na oplocení a i na samotnou stavbu. Když už to bylo opravdu neúnosné, když jsme jeden
den postavili kus zdiva, abychom ho druhý den stavěli znovu, prohlásil Bořek: „Takhle to dál nejde. Budeme tu
po večerech hlídat.“
Všichni jsme byli pro. Ustanovili jsme si hlídky, ale všichni se pak hlídek nezúčastnili, protože někteří páni
rodičové se o své ratolesti báli, hlavně maminky, ale zase na druhé straně několik tatínků nám přislíbilo svoji účast.
Již první patrola byla málem úspěšná. Těsně před setměním se nenápadně proplížila do kasemat do míst, odkud
bylo dobře na stavbu vidět. Celou hodinu se nic nedělo, až se konečně mezi rozestavěnými zdmi objevily tři temné
postavy, které se opřely do jedné ze zdí. Nebylo pochyb o jejich úmyslech. Naše patrola se vyřítila ze svého úkrytu
na vetřelce, ale ti vzali včas do zaječích a zmizeli za plotem ve tmě.
Asi jsme jim nahnali strach, protože se několik dnů potom nic nestalo a stavba utěšeně rostla. Patroly jsme
ovšem nezrušili. A tak se stalo, že asi desátý den po vyrušení, útočníci zaútočili znovu. Tentokrát naše patrola byla
úspěšná a chytila tři asi sedmnáctileté výrostky. Vedl je, k našemu překvapení, náš bývalý člen Pepík Bílků. Tak
to byla ta jeho pomsta, kterou nám sliboval za své vyloučení z oddílu. Bořek měl co dělat, aby naši kluci Pepíka
hned na místě nelynčovali.
Vzal si potom Pepíka stranou a dlouho do něho hučel. Nakonec je všechny tři, k našemu překvapení, nechal
bez trestu odejít. Nevím, co Pepíkovi tehdy Bořek řekl, ale od té doby nám dali pokoj.
23. ledna 1923 udělal oddíl první slavnostní schůzku pod vlastní střechou.
36. JAK TO BYLO S POMSTOU ‚UTLAČOVANÝCH‘
Už od samotného začátku činnosti našeho oddílu, prováděli stále Robin i Lexa mezi svými kolegy a kolegyněmi
na svých pracovištích nábor jejich synů do našeho oddílu. Lexe se podařilo přesvědčit jednu svoji kolegyni, aby
svého syna k nám přihlásila. Objevil se v klubovně koncem ledna a hned se do oddílové práce, k mé radosti, přímo
80
zažral. Na jeho přání jsme mu dali přezdívku Knif.
Knif projevoval nadšení pro všechno, co se týkalo oddílu a nejraději by v klubovně i spal. Robin varoval
všechny takové nadšence, že na prvním místě je škola, na druhém místě pomoc doma, a teprve až na třetím místě
je oddíl. A to z praktického důvodu. Pokud si takový nadšenec své povinnosti přehodí a zařadí oddíl na první
místo, brzy začne mít problémy ve škole a následně problémy s rodiči doma. A ty nenapadne nic lepšího, než že
mu zakáží oddíl, dokud si známky nespraví, protože jedině to na takového výtečníka platí. A přesně to se stalo i
Knifovi.
Na pololetní vysvědčení dostal z češtiny trojku, ačkoliv mu češtinářka Stodolová slibovala dvojku. Nesplnění
slibu učitelky Knifa natolik rozladilo, že začal češtinu sabotovat a problém byl na světě.
Ve středu na družinovce prohlásil: „Nebudu moci chodit na družinovky.“
„A kdo ti v tom brání?“
„Stodolová.“
„Kdo to je?“
Stručně mi vysvětlil, o koho se jedná a jakou nespravedlnost, v podobě trojky z češtiny, na něm byla spáchána.
„Ve středu odpoledne musím chodit ke Stodolové na doučování.“
„A jindy tě doučovat nemůže?“
„Ne, jenom ve středu. Ono nás tam chodí víc. Jiný den nemá zase Stodolová čas.“
„No - jestli jde jenom o tohle, tak tě Robin přeřadí do jiné družiny, které mají družinovky v úterý nebo čtvrtek
a bude to vyřešené.“
„No jo, to bych ale nepatřil k Vydrám, ale k Rysům nebo k Lišákům, a to nechci.“
„Neblázni! Na to doučování musíš chodit. A i když budeš u Lišáků nebo Rysů a ne u Vyder, pořád budeš
členem oddílu. A to je hlavní. Buď rád, že ti rodiče oddíl úplně nezatrhli. A až si spravíš známku, tak třeba doučování už nebudeš potřebovat a zase se vrátíš do naší družiny.“
Moc se mu to nelíbilo, ale nakonec jsem ho přesvědčil. Začal chodit ve čtvrtek na družinovky Rysů, ale s tímto
řešením spokojený nebyl. Pořád mi tvrdil, že u Vyder to bylo lepší. Došlo to tak daleko, že začal na svoji učitelku
tajně připravovat atentát.
Blížil se 8. březen, Mezinárodní den žen a tradiční mohutné oslavy na všech úrovních. Také ředitel školy, který
měl k MDŽ v rozpočtu nějakou finanční částku, pozval všechny učitele do jedné kavárny k příjemnému posezení
a tanci. Rozvedená češtinářka Stodolová byla na blížící se oslavy neobyčejně natěšená a pro tuto příležitost si
nechala ušít nové krásné šaty, se kterými se chtěla blýsknout před svými kolegy a kolegyněmi.
Osmý březen vyšel na středu, kdy měla se svými méně zdatnými žáky doučovací kroužek. Nejdříve ho chtěla
přeložit na jindy, ale když v týdnu nenašla jiný možný termín, zůstalo u středy. Protože ale oslavy začínaly až v pět
hodin, rozhodla se doučování o hodinu zkrátit. Tím jí vybude dost času na převlečení a na cestu do kavárny v centru
města.
Při kontrole docházky zjistila, že chybí zrovna čtyři žáci z její třídy, kteří doučování nejvíc potřebují. Zítra si
je podá, proč nepřišli. Potom se dala do vysvětlování gramatiky. Následnou oslavou MDŽ byla na svůj výklad ale
tak nesoustředěná, že k nemalé radosti všech přítomných ukončila raději dnešní doučování víc jak o hodinu dříve.
Celá rozechvělá nedočkavostí, až si oblékne nové šaty – kolegyně puknou závistí – spěchala ke svému domovu.
Těch pár schodů do patra vyběhla jako mladice – a u dveří do bytu začala nekontrolovaně ječet jako siréna.
Bytové dveře byly téměř celé shora dolů pocákané nějakou hnědou lepkavou hmotou a v horní polovině se
skvěl černý nápis: POMSTA! ZHIŇ! Ze sousedních bytů začali vybíhat nájemníci.
„Co se stalo, paní učitelko?“
Jenže paní učitelka Stodolová pořád ječela a nebyla schopná slova, jenom bezmocně ukazovala na dveře.
Z přízemí přichvátala domovnice. „Co se to tady děje?“ U pomalovaných dveří se zarazila a vyvalila oči na
nápis. „No to je něco nehorázného! Zavolám esenbé!“
Učitelka Stodolová konečně přestala ječet a pokoušela se roztřesenou rukou zasunout klíč do zámku.
„Třeba to půjde umýt. Já vám pomohu.“ nabízela se jedna sousedka.
„Nic se nebude umývat, dokud to neuvidí esenbáci.“ řekla domovnice. „To je politická sabotáž!“
Stodolová zápasila se zámkem. Klíč nešel do vložky zámku zasunout ani o milimetr. Nakonec jí svazek klíčů
vypadl z třesoucí se ruky.
„Počkejte, já vám pomůžu.“ nabídl se soused.
Zvedl klíče, ale ani on neuspěl. Sehnul se k zámku a chvíli si ho prohlížel. Potom prohlásil: „Něco je tam
zastrčeno, to neodemkneme.“
„Cože?“ zaječela Stodolová. „To musíme odemknout! Musím se dostat do bytu za každou cenu!“
Nebývalý ruch v domě přilákal další a další nájemníky. Když uviděli nápis, někteří se škodolibě usmívali, jiní
naopak učitelku litovali.
„Pokusím se to vyšťourat,“ nabídl se iniciativní soused. Zmizel ve svém bytě a za chvíli se vrátil s tenkou
jehlicí. Všichni s napětím sledovali, jak jeho úsilí dopadne. Nedopadlo nijak.
„Ani se to nehne,“ řekl po chvíli znechuceně a div si neodplivl, „budete muset zavolat zámečníka.“
Stodolová se podívala na hodinky a zoufale se rozplakala. Bylo jí jasné, že začátek oslav nestihne a kdo ví,
jestli se tam vůbec dostane.
Nájemníci se začali rozcházet. Domovnice letěla k telefonu přivolat policii a zámečníka a plačící roztřesené
Stodolové se ujala jedna ze sousedek, vzala ji do svého bytu a tam do ní vrazila pár skleniček nějakého likéru.
81
Asi za hodinu potom se dostavili dva uniformovaní esenbáci a rozjelo se vyšetřování. Po dalším frťanu, kdy se
Stodolová definitivně smířila s tím, že z oslavy emdéžet nebude nic, začala chladně uvažovat. Ta hrubka ve slově
ZHIŇ mohla ukazovat na některého z vykutálené čtveřice žáků, kteří dnes nepřišli na doučování.
„Pachatel to ale mohl napsat schválně, aby nás svedl na falešnou stopu.“ mínil jeden z esenbáků.
Domovnice si potom vzpomněla, že hned po obědě oknem svého bytu viděla vycházet z domu dva kluky asi
tak třináct čtrnáct let. Před těmi dvěma šli od domu ještě další dva, asi stejně staří. Podle popisu Stodolová prohlásila, že to mohli udělat jedině čtyři výtečníci z její třídy, kteří dnes nepřišli na doučovací kroužek z českého jazyka.
„No vidíte,“ řekl druhý esenbák radostně, „a máme pachatele.“
Stodolová se vrátila do školy, kde zjistila jejich bydliště. Esenbáci navštívili jejich rodiče a kluci se po krátkém
zapírání přiznali. Co měli dělat, když dva z nich měli ještě barvu na rukou, kterou se marně pokoušeli jakýmsi
smradlavým ředidlem odstranit. Jedním z povedené čtveřice byl i člen našeho oddílu Knif, který přiznal, že do
zámku ještě narval špendlík namočený v lepidle.
Ze školy se musela Stodolová vrátit domů, protože na ni u dveří jejího bytu čekal už zámečník. Ještě před jejím
příchodem zjistil, že bude muset zámek odborně vylomit. Stodolová jenom nešťastně vzdychla a kývla hlavou na
souhlas. Po chvíli zámek rupnul, ale při jeho demontáži došlo i k poškození dveří.
„Dá se to opravit,“ mínil zámečník, „ale lepší bude, když si koupíte nové dveře.“ Rukou přejel po ztuhlé barvě
a po hlubokých rýhách ve dveřích, kterých si Stodolová při prvním rozčílení ani nevšimla.
„Já jim to spočítám,“ zuřila v duchu, ale navenek na sobě nedala nic znát. Zaplatila zámečníkovi za jeho službu
a začala se po domě shánět po nějakých náhradních dveřích. Jedny odložené objevila ve sklepě. Dokonce měly
funkční zámek a pasovaly do zárubně jejího bytu. Když pozdě večer vyčerpaná a mírně podnapilá ulehla do postele, znovu si přísahala, že tohle těm grázlíkům nedaruje.
Ještě večer k nám přišli na návštěvu Knifovi rodiče a radili se s Robinem a Lexou, co by se dalo v té věci
podniknout.
„Třeba to nebude tak zlé,“ mínil Robin. „Ať jí kluci koupí pořádnou kytici a omluví se jí. Vy za ní s omluvou
hned zítra také zajděte a domluvte zaplacení těch dveří. A ať chodí pořádně na doučování a pokusí si známku
z češtiny opravit. My ho z oddílu vylučovat nebudeme, ale pořádně mu promluvím do duše.“
Udělali to tak, jak jim Robin poradil. Rodiče všech čtyř chlapců se složili na nové dveře, kluci ji zasypali
květinami a rodiče se písemně omluvili se slibem, že se už nic podobného opakovat nebude.
Koncem měsíce Stodolová projevila přání setkat se s Robinem v naší klubovně. I v tom jí bylo vyhověno.
„Jirka pořád blábolil o vašem oddíle a o foglarovkách. Foglarovky jsem i jako holka moc ráda četla a dost mě
kladně ovlivnily. Proto nechápu, že se kluci neinspirovali Foglarovými kladnými hrdiny, ale přesně těmi opačnými. Tak bych chtěla podívat, do jakého oddílu to vlastně chodí. A jsem příjemně překvapena. A o to víc se
divím, že se takhle špatně zachoval.“
Nakonec si spolu popovídali i o jiné literatuře a výchově dětí a Robin měl dojem, že z toho zas tak velký
průšvih nebude.
Na zvláštní pedagogické poradě byla potom všem snížena známka z chování o jeden stupeň a za pár dnů byl
jejich průšvih překryt jiným průšvihem žáků ze sousední třídy.
*
Robin se sešel s Čibyho otcem, který opět projevil přání uspořádat schůzku bývalých skautů v naší klubovně.
Ale Robin to odmítl s poukazem na to, že má odpovědnost za celý náš oddíl a kdyby se to provalilo, že se v naší
klubovně schází bývalí skauti, mohlo by to mít pro náš oddíl nedozírné následky.
Schůzka bývalých skautů se potom uskutečnila v atelieru Vaška Ruska - Šamana v Arcidiecézní budově u
Dómu. Na schůzce se probírala současná politická situace. Prý včera jednal senát Městského soudu v Praze zase
o případu Václava Havla na základě jeho odvolání. Bůhví jak to s ním dopadne21). Také se prý bavili o možnosti
obnovy Junáka. Z další schůzky, která se znovu měla konat u Šamana v atelieru, se Robin omluvil a nešel tam.
Zakrátko se ukázalo, že to bylo rozumné rozhodnutí.
37. KDO DÁ V KROJI RUCE DO KAPSY, JE TAKYTÁBORNÍK
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po „Sametové revoluci“.)
Ostří hoši se na Ostrůvku neudrželi. Postupující městská zástavba je v loňském roce odtud vypudila. Protože
nenašli nikde vhodné místo pro novou klubovnu, vrátili se zpět na Fort. Jejich oddíl zabral kasematy v nejspodnější
části pevnosti, které sloužily jako druhá klubovna old skautům. Všichni jsme se z jejich návratu radovali, protože
jsme si mysleli, že teď budeme moci z jejich činnosti napodobit různé věci z oddílové činnosti. Jejich práci v družinách jsme jim záviděli, protože nám se to nedařilo.
Jenže ouha! Ostří hoši se nás hned od prvopočátku stranili, s nikým se nechtěli vybavovat a došlo to tak daleko,
že nás nechtěli ani pustit na návštěvu do své klubovny. S radostně očekávané spolupráce nebylo nic. Neuměli jsme
si jejich zvláštní chování vysvětlit. Teprve až za několik měsíců prosáklo, že za uvolnění klubovny museli Ostří
hoši old skautům zaplatit. Kolik, to se přesně nevědělo, ale i kdyby to byla jakákoliv směšná částka, tak ji old
skauti neměli po oddílu chtít, zvláště když byl oddíl v tísni.
28. června až 2. července jsme odjeli do Prahy na Tábory slovanských skautů (TSS) na I. Slovanské Jamboree.
Slavnostní program TSS byl zahájen výstavou v paláci Pražských vzorkových veletrhů, v Hodačově hale. Výstavu
zahájil starosta SVAZU a ministr zahraničí Dr. E. Beneš, cizí delegáty uvítal pražský primátor.
82
V hale jsou vystaveny rukodělné výrobky z různých materiálů, sbírky fotografií a kreseb, ukázky vybavení
skautské klubovny, vlajky, prapory, kroniky, mapy a přírodní exponáty. Je tu i starý prapor s českým lvem z
předválečných olympiád, rukopisy Aloise Jiráska, Mikoláše Alše, Z. Wintera, Dr. Kramáře, R. Tyršové aj., připomínající dny, kdy se u nás skauting rodil. Nad expozicí se vznáší školní kluzák typu Skaut.
Při slavnostním otevření výstavy starosta SVAZU dr. Edvard Beneš připomněl, že: skauting je jakoby obnovou
řeckého ideálu kalokagathie, ušlechtilosti a dokonalosti tělesné i duševní; mnoho nám ještě chybí ve věci lidské a občanské
slušnosti a vzájemné tolerance. Skautské hnutí chce v tomto smyslu vychovávat lidi dokonalé, nebo aspoň po všech stránkách
slušné.
Ukázkové tábory našich žup byly ve Stromovce, ubytovací tábory byly na Trojském ostrově. V hlavním areálu
TSS byl stadión, kde se závodilo a konala se tam i divadelní představení. Ve skautských závodech zvítězila pražská
župa, druhé bylo Brno.
A zde jsme se stali já a můj kamarád Otto aktéry zvláštní příhody. Poflakovali jsme se oba nenuceně na stadionu, ruce v kapsách kalhot. Tu se k nám přitočil neznámý skaut v bezvadně upraveném skautském kroji a strkal
nám do rukou nějaký leták nebo co.
„Co to je?“ divili jsme se.
„Jen si to vezměte!“ řekl nám skaut a než jsme se nadáli, zmizel v davu.
Hleděli jsme vyjeveně na lísteček. Byl velký nějakých 5 krát 13 centimetrů a byla na něm nakreslena postavička
ve skautském kroji s rukama v kapsách. A pod postavičkou bylo napsáno: KDO DÁ RUCE V KROJI DO KAPSY,
JE ‚TAKYTÁBORNÍK‘. Záměr neznámého skauta byl nad slunce jasný. Opravdu ruce zastrčené hluboko do kapes
nevypadaly ani trochu pěkně. To jsme museli uznat.
Když jsme se vrátili nazpět ke svému oddílu a řekli, co se nám přihodilo, ukázalo se, že i několik dalších našich
kluků dostalo od neznámých skautů podobné lístečky. Rukopis obrázků jasně naznačoval, že vše pochází z jedné
dílny, jenže ze které. Nikdo jsme si nevšimli, ze kterého oddílu, skauti bojující za nedávání ruce v kroji do kapes,
jsou. Překvapením jsme si nepovšimli ani města na domovence a čísla oddílu. Nakonec se z toho vyvinula malá
detektivní hra. Za každou cenu jsme autora chtěli ještě do konce jamboree odhalit. Vzápětí jsme zjistili, že to není
ani tak těžké, jak jsme si mysleli. Bylo to také tím, že „pachatelé“ neměli snahu se před námi skrývat.
Plán byl jednoduchý. Všichni jsme vyrazili mezi české účastníky jamboree provokativně s rukama v kapsách.
A za chvíli jsme je měli. Byli to hoši z druhého pražského oddílu, který vedl nějaký Jaroslav Foglar – Jestřáb. Ten
celou akci vymyslel, protože se mu nešvar s rukama v kapsách kroje nelíbil. Museli jsme mu dát za pravdu.
Další den potom byl skautský průvod Prahou, který vyšel z Královských Vinohrad přes Václavské náměstí a
Karlův most na Hradčany. Za čestnou četou skautů z pražské Pětky nesoucí státní vlajku, šli zahraniční delegáti,
pak náčelnictvo. Za náčelnictvem pochodovali polští skauti, za nimi šli Angličané a Skoti ve svých typických
kytlicích, následovaly Angličanky v elegantních tmavomodrých krojích, jihoslovanští skauti s krojovanou skupinou, rumunští a podkarpatoruští skauti. Potom župa košická, trenčanská, podunajská, za nimi šli maďarští skauti
ze Slovenska, katoličtí skauti, polští skauti ze Slezska a moravské a české župy. Celý průvod uzavíraly oddíly z
Prahy. Když jsme si potom pročítali v novinách o I. Slovanském Jamboree, divili jsme se, kolik je různých
skautských organizací v naší republice. Doteď jsme o tom neměli ani tušení.
Na třetím pražském nádvoří promluvil ke shromážděným skautům prezident ČSR T. G. Masaryk, dále A. B.
Svojsík a M. Gradzyňski - předseda polských Harcerů.
TGM řekl: „Akceptuji plně váš program, program národnosti a lidskosti. Lidskost a lidstvo není abstraktum.
Není lidstvo bez národů, není nad národy. Lidstvo je živá a bude živá organizace všech národů a států, a proto
účinná láska ke svému lidu je zárukou lidskosti…“
*
TSS se zúčastnilo na 15.000 skautů a skautek a z toho bylo asi 3.000 cizinců. Tábořilo tam asi 300 Idzviníků,
1.500 polských Harcerů, dále četné oddíly z Anglie, Francie, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Rakouska a Rumunska22).
A my jsme si, mimo krásných zážitků z různých setkání a sounáležitost se skauty na celém světě, z něho přinesli
i oddílový nepsaný zákon, že kdo dá v kroji ruce do kapsy je ‚takytáborník‘.
38. TAKÉN ODCHÁZÍ
Zkušenost, že oddílová činnost nezaujme všechny chlapce, kteří se u nás v oddíle objeví, jsem měl už z našeho
předchozího působení v Karviné. Spousta kluků se nejdříve pro činnost nadchla, ale vzápětí ochladla a po nějaké
době z oddílu zmizela. Také i zde v Olomouci bylo několik takových „nadšenců“. Nejznámější byl Jirka, už ani
nevím, jak se jmenoval celým jménem, který přišel jednou a podruhé se už neukázal. V oddíle po něm zůstala jen
lidská lebka, kterou sebou na svou první schůzku přinesl. Nikdo jsme si nezapsali jeho adresu a pak jsme zjistili,
že ho nikdo ani nezná. Lidskou lebku jsme mu nemohli vrátit. A protože z oddílu neměl půjčeny žádné věci, ani
jsme po něm nepátrali.
Takénův odchod z oddílu byl ale jiný případ a všechny nás překvapil a zarmoutil. Takén patřil k nepočetné skupince hochů, kteří oddíl loni v září společně s Robinem, Lexou a se mnou, na památné první schůzce v kuželně TJ
Slavoj Zora, zakládali. Byl v oddíle od první schůzky, měl skoro stoprocentní docházku na všechny oddílové
podniky a patřil k těm hochům, kteří byli pro oddíl ochotni i dýchat. Až do oné osudné dubnové družinovky.
Takén přišel na Lišáckou družinovku až těsně před jejím ukončením. Na levém oku měl už zase pořádný monokl a spodní ret měl opuchlý. Nesl oddílovou tornu.
83
„No - že ses přišel alespoň ukázat,“ přivítal ho rádce družiny Mesir a hned zděšeně dodal: „Co se ti, proboha,
stalo?“
Takén měl slzičky na krajíčku. Mávl nešťastně rukou a složil na stůl svoji tornu.
„Nepřepadli tě Uctívači ginga?“ zeptal se Keňa.
„Nebo ses zase popral s klukama z vaší ulice?“ zeptal se Gink.
V poslední době se Takén objevoval na oddílových schůzkách se šrámy různých velikostí a tvrdil, že je utržil
ve rvačce s partou z jejich ulice. Zavánělo to šikanou a kluci z jeho družiny se mu nabízeli, že mu s násilníky
pomohou, ale Takén o tom nechtěl ani slyšet, protože by to pak bylo ještě horší.
„Zase šikana?“ chtěl vědět Mesir.
Takén hleděl do země a jenom nešťastně vrtěl hlavou.
„Tak co se stalo?“ naléhal Mesir.
„Končím.“ přeskakujícím hlasem pronesl Takén.
„Cože?“ podivil se Mesir.
„Končím v oddíle. Přinesl jsem věci – nó!“ řekl rozčíleně. Z torny vysypal na stůl stanový dílec, igelitovou
podlážku a nějakou knížku z oddílové knihovny. „Převezměte si to.“
„Ty končíš?“ zeptal se Mesir. „Ty?? To není jen tak. Něco se muselo stát!“
Takén se rozplakal a aniž se s kýmkoliv rozloučil, vyběhl spěšně z klubovny a zabouchl za sebou dveře. Lišáci
hleděli na dveře jako opaření.
„Chybí laso.“ řekl Ďuriš.
„Cože?“ zeptal se Keňa zmateně.
„Nevrátil laso,“ zopakoval Ďuriš, který měl v družině na starost evidenci oddílové výstroje.
„Tohle je nějaké podezřelé,“ řekl Mesir zamyšleně, „pojďme za ním.“
Míša a Alešek prohlásili, že už musí domů, ale Mesir, Gink, Ďuriš a Keňa rychle zamkli klubovnu a vyběhli
za Takénem na ulici. Po chvíli ho spatřili až u dvojitých schodů na Dolním náměstí. Obezřetně se vydali tím
směrem.
Takén profrčel Lafayettovou ulicí a přes Rozdělovací třídu si to namířil nejkratším směrem do parku. Parkem
to vzal na Úřednickou čtvrť, ve které bydlel.
„Řekl bych, že jde domů.“ mínil Mesir. Jako rádce družiny musel znát bydliště všech svých členů.
Když se blížili k ulici, ve které Takén bydlel, Keňa řekl: „Teď mějte oči na stopkách, jestli tu neuvidíme
nějakou podezřelou partu, která by tu na něho číhala.“
Lišáci zvolnili a na každém rohu nejdříve pozorně obhlídli situaci za ním. Nikde ale žádnou podezřelou partu
neviděli. Takén mezitím došel až k dvoupatrové vile, ve které bydlel. O své družině za svými zády neměl ani
potuchy. Vstupní brankou vešel do zahrady a zmizel v domě.
Lišáci pomalu došli k domu. V ulici se mezitím zešeřilo a rozsvítila se pouliční světla. Také v domě ve druhém
patře se rozzářilo jedno okno. Takén rozsvítil ve svém pokoji.
„Co teď uděláme?“ zeptal se Ďuriš.
Mesir chvíli přemýšlel a pak rozhodl: „Zajdeme za ním domů. Zeptáme se jeho rodičů, co se děje. Třeba nám
to vysvětlí. Takén je zase zmlácený a pořád brečel. To nebude jen tak.“
Když došli k brance, všimli si, že okno v druhém patře je pootevřené a současně k nim dolehl hněvivý mužský
hlas: „Kde ses zase celé odpoledne coural?“
„Byl jsem v klubovně vrátit věci!“ zaslechli ustrašený Takénův hlas.
„Zase jsi byl v klubovně, i když jsem ti to zakázal? Tohle si odskáčeš!“
Potom zaslechli několik mlaskavých ran a Takénův nepříčetný vřískot. Do toho zasáhl ženský hlas, zřejmě
Takénova matka: „Přestaň ho bít, Alfréde! Šel jenom vrátit věci, jak jsi mu nakázal…“
„Tak ty se ho budeš ještě zastávat?“ vztekal se Takénův otec a znovu se ozvaly pleskavé zvuky. Tentokrát to
asi schytala žena. Takén vystupňoval svůj jekot na nejvyšší obrátky. Zřejmě se zastal matky a teď je muž zpracovával oba.
„To je cirkus, co?“ uslyšeli Lišáci za sebou. Stála za nimi starší paní a dívala se nahoru k otevřenému oknu.
„To se tam teď děje skoro pořád. Kdyby si aspoň zavřeli okno!“ Žena se otočila a odkráčela dál ulicí.
Lišáci byli otřeseni. Místo nějaké šikany pouliční party narazili na domácí násilí. Jekot z patra nepřestával.
V ozářeném rámu okna se objevila tmavá silueta ženy, která zavřela okno a stáhla závěsy. Ale i tak k nim tlumeně
doléhal Takénův jekot. Potom světlo zhaslo a nastalo ticho. Lišáci stáli nerozhodně u plotu a nevěděli, co by měli
udělat.
„Pojďme do sousední ulice. Je tam možná vidět do jejich přes zahradu.“ navrhl Ďuriš.
„Co myslíš, že tam uvidíme?“
Ďuriš pokrčil rameny. Přesto tam Lišáci šli. Obešli dům a zastavili se až na konci zahrady, která sousedila se
zahradou další vilky. Přes dosud ještě prořídlé koruny stromů bylo vidět na okna v druhém patře, ale nebylo nic
vidět ani slyšet. Dole, v zadní části domu, nad dveřmi vedoucími do zahrady, se rozsvítilo světlo a vzápětí tlumeně
bouchly dveře.
„Někdo jde do zahrady,“ řekl celkem zbytečně Mesir.
Lišáci natahovali krky přes plot, ale na návštěvníka přes křoviny nebylo vidět.
„Je to Takén,“ řekl po chvíli Keňa. „Mám na něho zavolat?“
„Ještě ne. Uvidíme, co bude dělat,“ řekl Mesir.
84
Takén zamířil do tmavého kouta zahrady a zase jim zmizel z dohledu.
„Pojďme za ním,“ rozhodl Mesir, „ale opatrně. Nemusí o nás hned vědět.“
Plot jim sahal sotva po nos a jen symbolicky chránil před vniknutím nezvaných návštěvníků do zahrady.
Všichni ho hladce překonali. Opatrně, krůček po krůčku, se přemisťovali směrem, kudy jim Takén zmizel. Za
chvíli uslyšeli zvuk, který hned nedokázali rozpoznat.
„Co tam dělá?“ zeptal se tiše Gink.
„Leze na strom.“ zašeptal Keňa, který se doplížil nejdál a uviděl Takénovu tmavou postavu ve výšce asi tří
metrů.
„Cože? A proč?“ podivil se Mesir.
Keňa jim dal znamení, aby se k němu připojili. V této části zahrady byla už úplná tma. Světlo sem z ulice a od
domu, přes větve stromů a keřů nepronikalo. Na jedné větvi uviděli stát černou siluetu Takéna. Nikdo z nich
netušil, proč tam Takén vyšplhal a co chce udělat. Pojednou se ozval praskot dřeva a vzápětí se Takén zřítil i se
zlomenou větví na zem.
„Ten blázen se chce zabít, nebo co!“ vykřikl Mesir a rozběhl se Takénovi na pomoc. Ostatní se rozběhli za
ním.
Takén ležel na boku, pravou nohu a ruku měl zaklíněnou pod ulomenou větví a tiše sténal. Kolem krku měl
obtočený provaz, ve kterém při rozvazování a i přes tmu poznali oddílové laso, které Takén dnes nepřinesl s ostatními věcmi do klubovny. Mesir si zděšeně uvědomil, že Takén měl svůj čin už dopředu naplánovaný. A nezavinila
to šikana nějaké party v ulici, jak se mylně domnívali, ale domácí násilí.
Lišáci se snažili co nejopatrněji Takéna vyprostit z větví. Když se jim to podařilo, Mesir se ho zeptal: „Vnímáš
nás?“
Takén kývnul hlavou, jako že ano.
„Pohni rukama,“ nařídil mu Mesir. Stalo se.
„A teď nohama.“ I to se bez problémů podařilo. „Bolí tě něco?“
„Ne,“ řekl Takén.
„No sláva! Nic nemáš zlomené! Pomalu se posaď.“
Takén se posadil. Ďuriš mu přetáhl laso přes hlavu. Byla na něm navázána perfektní katovská smyčka, která
hovořila za vše.
„Co tě to napadlo, člověče,“ řekl Mesir.
„Kdybyste věděli…“ zaskuhral Takén.
Ze tmy zahrady směrem od domu se vynořila drobná žena. Když uviděla sedět svého syna na zemi a v Ďurišově
ruce provaz se smyčkou, vrhla se k Takénovi, jako by ho chtěla zaštítit svým tělem před útočníky.
„Co jste mu to udělali?“ vykřikla na Lišáky.
„Ale paní – my jsme mu naopak přišli na pomoc,“ řekl Mesir mírně.
„Mami, oni za nic nemůžou. Jsou to moji kamarádi z družiny.“ řekl Takén. „To já sám… když jsem zavinil, že
se k tobě tak chová… tak jsem to chtěl ukončit…“
„Ale proboha, Dušánku, ty za to přece nemůžeš!“ Tiskla k sobě syna a hlasitě se rozplakala. „Ale to bylo
naposledy, co na nás sáhl. Postarám se, aby to skončilo!“
Mesir dal klukům znamení, aby odtud odešli.
„Prosím, nikomu nic neříkejte!“ požádala je žena. „Hlavně nevolejte policii! Slibujete? Já už si to sama vyřídím.“
„Kluci fakt, nikomu nic neříkejte. Slibte to.“ žadonil Takén.
„Jak myslíte, paní.“ řekl Mesir.
Lišáci přelezli plot a zmizeli o kus dál za rohem v další ulici. Zde si teprve začali vyměňovat své dojmy.
„Celou dobu jsme byli přesvědčeni, že se Takén s kýmsi pořád pere a zatím tohle.“ řekl Mesir.
„On se fakt chtěl oběsit?“ děsil se Gink.
„Copak jsi neviděl, že měl smyčku kolem krku? Ještě štěstí, že ho ta větev neudržela.“ řekl Ďuriš.
„Měli bychom to ale přece jenom někomu říct,“ mínil Keňa.
„Myslíš esenbákům?“ zeptal se Mesir. „Ale slíbili jsme jí, že ani jim nic nenahlásíme.“
„Pojďme se poradit s Robinem.“ navrhl Keňa.
„Dobrý nápad.“ pochválil ho Mesir. „Jdeme!“
Jenže Robin nebyl doma. Byl v té době na schůzce se svými přáteli, bývalými skauty v ateliéru Vaška Ruska Šamana. Lišáci to tedy všechno vyprávěli Lexe, samozřejmě že i mně. Robin se vrátil domů dost pozdě s různými
ověřenými i neověřenými politickými a skautskými zprávami23). Když jsme mu všechno dovyprávěli, rozhodl se,
že se hned příští den pokusí setkat s Takénovou matkou. K tomu už ale nedošlo.
Druhý den ráno jsme zjistili, že Takén nepřišel do školy a ještě než skončilo vyučování, jsme se dověděli, že
se Takén i se svou maminkou odstěhovali někam do Čech.
39. ČEPLŮV HROB
(Z historie skautingu v Olomouci. Povídka byla otištěna v Třítéčku až po „Sametové revoluci“.)
Hajný Čepl vstal ze své vyřezávané židle, přistrčil ji ke stolu, nasadil si klobouk a vykročil do síně. Otevřenými
dveřmi do světnice zavolal na svou ženu:
85
„Hé – Tonko – já přijdu až v noci! Slyšíš?“
„Ja, ja!“ ozval se v odpověď ženský hlas.
Na dvorku si zapálil fajfku a potom svižným krokem vykročil k lesu. Sluníčko hřálo, ale v mysli starého hajného byl chlad. Myslel na svého statného srnce u řeky. „Jen aby ho nedostal ten pytlák Majer,“ myslel si vztekle.
„Pořád kolem brousí… Onehdy v noci tam také byl a hrozil mi… Šak někdo z nás to vyhrá!“ Čepl si dupl nohou
a zmizel ve smrkovém mlází.
Slunce se pomalu snižovalo k okraji hor. Za chvíli nastal nádherný západ. Obloha bez mráčků slibovala jasnou
noc. Temnota pomalu padla mezi stromy.
*
V nedaleké vsi stála na okraji lesa roztrhaná chalupa. Její malá okénka pohlížela ustaraně do světa. V nízké
jizbě, svíčkou chabě ozářené, seděl na rozviklané židli ve špinavých a divoce zalátaných šatech pytlák Majer. Na
zdi u dveří visely staré, rachotivé hodiny, jejichž strojek ohlásil půlnoc. Majer se zvedl, jako by zrovna na tuto
hodinu čekal, vytáhl ze skrýše svoji pušku, potom sfoukl svíčku a potichu opustil chatrč.
Mezitím hajný trpělivě čekal na příchod kapitálního srnce. Měsíc vyšel a ozářil svým studeným jasem mýtinu
před ním. Stromy šuměly a na nebi se třpytilo nepočítaně hvězd. Hajný Čepl tiše stál za velkým bukem a pozoroval
unešeně onu nádhernou scenérii.
Pojednou ho vyrušil nějaký šramot. Přitiskl se těsně ke stromu a s napětím čekal, kdo nebo co se objeví. Byl si
jistý, že je to jeho srnec. Po chvíli vystoupila na mýtinu temná postava a opatrně se blížila směrem k Čeplově
úkrytu. Hajný nečekal a vykročil proti postavě. Ta se zastavila a úlekem sykla. Poznali se.
Hajný strhl z ramene pušku, ale pytlák Majer byl rychlejší. Než mohl hajný vystřelit, ozvala se rána. Hajný
zaúpěl a klesl pozpátku k zemi. Ozvěna výstřelu se několikrát vrátila zpět na mýtinu. Pytlák se opatrně přikradl
k ležící postavě, a když zjistil, že hajný nedýchá, odtáhl ho do mlází a přikryl ho chvojím…
Ráno našli mrtvého hajného lesní dělníci a brzy nato byl dopaden i zločinný pytlák Majer. Jeho osud byl zpečetěn.
Toto vše se přihodilo v červnu roku 1846. Na místě vraždy se krčí nízký, mechem obrostlý kámen. Kolem
kamene je malá ohrádka z březových kmínků. Na kameni je vyryto:
Hier starb Karl Czepl im Juni 1846
Zde zemřel Karel Čepl…
*
Zpočátku se u kamene zastavovali lesní dělníci, nebo náhodní kolemjdoucí, často tu postával i nový hajný. Ale
nakonec se na celou tragédii zapomnělo. Nad strašným místem prošlo dlouhých tři a osmdesát let. Léto bylo opět
v rozpuku, když na břehu řeky nastal nebývalý ruch. Ještě předchozího dne zde byl klid a nyní, jakoby mávnutím
kouzelného proutku vyrostlo na louce několik domečků s šedými střechami a všude se ozýval veselý křik, vrzání
pily a údery seker. Denně se ozýval hvizd píšťalky, na jejíž signál pravidelně nastupovalo 17 hochů – skautů.
Těmto mladým chlapcům bylo souzeno uctít památku hajného Čepla.
*
Stranou tábora pod rozlehlým smrkem stálo prostorné tee-pee. Kolem bylo rozmístěno několik balvanů, které
dotvářely úchvatný obraz lesního zákoutí. Táborový oheň dohořel a zůstaly jenom rozžhavené oharky. Všichni
zmlkli a povstali. Velebná píseň zazněla lesem. Ohlas její nesl se na všechny strany a zanikl v dáli. Téměř všichni
hoši se pomalu a zamlkle trousili do svých stanů. Ale ne všichni.
V tee-pee zaplál jasný oheň, kolem kterého se sesedlo několik postav. Hoši chvíli seděli mlčky a sledovali
poskakující plameny, ze kterých vystupoval šedavý kouř, který mizel otvorem uprostřed tee-pee k temné obloze.
Ticho bylo neobyčejně tíživé, jako by se mělo v nejbližší chvíli něco děsivého stát.
„Tak kdo z vás půjde k hrobu hajného Čepla a zapálí tam svíčku?“ zeptal se vůdce.
Chvíli bylo ticho a potom se ozvalo nesmělé: „Já.“
Oči všech na něho pohlédly, ale on se zvedl, trochu jakoby zakolísal, ale šel.
Hlasy umlkly, hlavy poklesly mezi ramena a noc zpívala svoji píseň. Kdosi přihodil klestí na oheň. Ten zaprskal a tisíce jiskřiček se vzneslo do výše. Potom nastalo v tee-pee zase ticho. Neobyčejně intenzivně bylo slyšet
šumění lesa, praskání ohně a bublání vody v řece.
Uplynulo několik dlouhých minut. Pojednou uslyšeli spěšné kroky a vzápětí se ve vchodu objevila rozjásaná
tvář. Hoch držel v ruce březovou haluz – důkaz vykonaného činu. Oheň uhasíná, tee-pee pohltila tma. V záři
měsíce potlapkává uznale několik rukou hrdinu večera. Hrdinná pouť dokonána. Statečný hoch zažehl světlo u nohou nešťastné hajného24).
40. DALŠÍ AGENTOVA NÁVŠTĚVA
Oslavy 1. máje, svátku pracujících, se podstatně lišily proti předchozím rokům. Ve vzduchu bylo čím dál víc
cítit politické napětí. Komunistické vedení mělo obavy, aby průvody nepřerostly v demonstrace proti režimu, a
tak se to všude hemžilo bdělými esenbáky a lidovou milicí25).
Také i my jsme v oddíle nějakou chvíli řešili problém, jestli máme jít jako turistický oddíl pod vlajkou naší
mateřské Tělovýchovné jednoty, nebo nechat naše členy jít se svou třídou za svou školu. Nakonec jsme se rozhodli,
abychom to nekomplikovali, pro druhou variantu. Šli jsme každý do průvodu se svou třídou.
86
Již měsíc hrajeme dlouhodobou hru Stínadelská tajemství sestavenou Robinem podle foglarovek Záhady hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta. Hlavně poslední jmenovaná vzbudila mezi kluky nebývalý
zájem, protože v naší republice ještě nikdy nevyšla a byla vydána v nevelkém nákladu v Západním Německu a
k nám byla propašována.
V jednom z posledních úkolů ve hře měly družiny do poloviny května vypátrat a zmapovat na území města co
nejvíce stromů jínanu dvojlaločného neboli ginga. Našli jsme už pět stromů. Dva u budovy okresního soudu, o
těch ale věděl snad každý, a další ve Smetanových sadech. A právě dnes Lišáci pustili fámu, že už mají stromů
patnáct. Mohli jsme jim věřit, ale také nemuseli. Možná že nás jen hecovali, ale raději jsem kluky z družiny pozval
po průvodu na odpoledne do klubovny, odkud jsem se s družinou chystal podniknout další výpravu do okrajových
částí města, kde jsme ještě po stromech nepátrali.
Přišli jsme všichni, až na Knifa. Tomu sice už skončil zarach za atentát na učitelku Stodolovou, ale asi zase
něco provedl. Poslední dorazil drobný Mišelin. Oči měl vykulené a nemohl popadnout dech.
„Kdo tě honil?“ chechtal se Brda.
„Z pětky mě pozoroval nějaký chlápek s černou kápí na hlavě.“ vysoukal ze sebe vyděšeně. „Chvíli na mě
upřeně hleděl, a pak mi pohrozil pěstí.“
„Kolik jich tam bylo?“ zajímal se Čiby.
„Nevím, viděl jsem jenom toho jednoho.“
„Mohl by patřit k těm Uctívačům ginga, co tady kolem pořád šmejdí a malují nápisy na zdech.“ mínil Kurka.
„Poslední dobou je tu každou chvíli někdo viděl. I kluci od Lišáků a Rysů se s nimi setkali.“ řekl Honza.
„Moc bych za to nedal, že to vyloupení naší klubovny mají na svědomí oni.“ řekl Brda. „Pojďme se teď do
pětky podívat.“ Několik kluků bylo hned pro.
„Raději ne,“ krotil jsem je. Vybavil jsem si svoje dobrodružství, když mě tam s Keňou honilo několik zakuklenců. Určitě ten dnešní patřil ke stejné partě.
„Co když jich tam je víc,“ řekl jsem. „Mohli bychom se zaplést do zbytečné rvačky. Ti kluci jsou starší a zřejmě
schopní všeho. Raději půjdeme pátrat po gingu.“
V tu chvíli jsme zaslechli, jak se otvírají venkovní dveře od klubovny a vzápětí na vnitřní dveře někdo prudce
zaklepal. Napadlo nás, že to jde Knif a klepáním na dveře si dělá legraci. Proto Čiby se smíchem hlasitě zvolal:
„Dále!“
K našemu překvapení a zděšení do klubovny vstoupil Agent Jan.
„Sem nesmíte!“ vypískl Honza.
Agent se usmál. „Já vím, že to mám od vašeho vedoucího zakázané, a také jsem zákaz až do dneška dodržoval.
Ale dnes se událo něco, co by vás mohlo zajímat. A když jsem zjistil, že jste v klubovně, tak jsem neodolal a jsem
tady.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
Agent měl přes rameno na dlouhém řemenu zavěšenou tmavou tašku. Teď ji z ramene sundal a chvíli v ní jako
cosi hledal, asi aby nás napnul, a nakonec z ní vylovil knížku v modrém potrhaném obalu.
„Tohle jsem vám přinesl.“ podával mi knížku.
Než jsem ji přijal, tak jsem se zeptal: „Zase nám nabízíte k prodeji nějaké vaše knížky?“
„Ne,“ usmál se, „tohle je vaše knížka.“
„Cože?“
Vzal jsem od něho knížku a nalistoval první stránku. Bylo tu červené oddílové razítko s napsaným pořadovým
číslem, pod kterým byla knížka zaevidována. Byla to foglarovka Přístav volá, kterou nám neznámý lupič minulý
měsíc při vloupání do klubovny ukradl z knihovny.
„Kde jste ji vzal?“ zeptal jsem se. Džerome tvrdil, že těsně před vloupáním spatřil Agenta v blízkosti naší
klubovny. Klidně mohl ukrást knížky on.
„Koupil jsem ji za padesát kaček od nějakého Franty Demla, který bydlí tady nahoře Na Hradě. Prý se od
někoho dověděl, že kupuji foglarovky, a tak mi ji nabídl.“
Hleděli jsme na knížku jako očarovaní. Že by to byla stopa vedoucí k odhalení zloděje?
„Chcete za ni těch padesát korun?“
„Ne.“ usmál se. „Přístav mám vlastní a tahle knížka je přece vaše. Ale měl bych zájem o pár čísel vašeho
oddílového časopisu. Jestli máte nějaká čísla navíc, nepohrdl bych.“
Chvíli jsem nad tím dumal. Z knihovny ukradl zloděj i celý svazek oddílového časopisu. Kdyby byl zlodějem
Agent, tak by teď, jako protihodnotu, nechtěl Třítéčka. Pokud to ovšem není jen jeho zastírací manévr, aby nás
tím oklamal, kdyby zloděj byl opravdu on. Vypadalo to ale, že Agent je opravdu blázen do Foglarovek a tím pádem
se zajímá i o naši oddílovou činnost. Takže jeho zájem o náš časopis by se tím vysvětloval. Věděl jsem, že Robin
některým svým známým, kteří měli podobný zájem, Třítéčko pravidelně expeduje, tak proč ho nedat Agentovi,
zvlášť když nám vrátil ukradenou knížku a řekl nám o tom Demlovi.
„Není nic snazšího,“ řekl jsem. Agentovi zasvítily oči. Z knihovny jsem vytáhl nově okopírovaná čísla minulého ročníku a podal mu je. Prolistoval několik čísel a vypadalo to, že si v nich začne číst ještě v klubovně.
„Děkujeme za knížku, ale my už z klubovny odcházíme,“ řekl jsem důrazně. Kluci pochopili a začali se trousit
na chodbu. Agent schoval časopisy a chvíli se přehraboval ve své tašce.
„Málem bych zapomněl. Ještě mám pro vás tohle.“ Podával mírně pomačkanou obálku.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
87
Agent pokrčil rameny. „Asi dopis. Dal mi ho na ulici pro vás
nějaký kluk, když zjistil, že jdu do vaší klubovny. Tak ahoj, kluci.
Já padám.“ Vyšel na chodbu a za chvíli jsme slyšely jeho kroky
dusat na dlažbě dole v chodbě domu.
Zavolal jsem všechny nazpět.
„Co se děje?“ divili se.
„Agent nám přinesl ještě tohle.“ ukázal jsem obálku. „Prý je
to pro nás dopis od nějakého kluka, kterého potkal před domem
na ulici.“
„Tak to přečti.“
Roztrhl jsem obálku. Byl v ní lístek s krátkým textem:
Jestli chcete zjistit, kdo vám vykradl klubovnu a kdo jsou Uctívači ginga, přijďte dnes večer v sedm hodin před vchod školy Na
Hradě. Tóny Bala.
„Tóny Bala! Kdo je to? Znáte ho někdo?“ zeptal jsem se.
Jméno nikomu nic neříkalo.
„Pojďme se tam podívat.“ navrhl Kurka.
Byl jsem pro. „Sejdeme potom přes Dlouhé schody do Výpadu
a budeme po gingu pátrat už dole v parku.“
Prošli jsme ulicí a přes Žerotínovo náměstí to bylo ke škole
jenom kousek. Třípatrová budova byla vyzdobená v každém okně
Československou a Sovětskou vlajkou a nad vchodem do školy
visely dva velké prapory. Před vchodem do školy byla vlevo i
vpravo předzahrádka hodně zarostlá neudržovanými křovinami a
několika vzrostlými lípami. Bylo tu liduprázdno. Chvíli jsme se poflakovali kolem školy, ale nic jsme tady nezjistili.
„Kdo můžete, přijďte dnes večer do klubovny o půl sedmé. Uvidíme, co se z té schůzky vyklube.“ řekl jsem.
„Já asi nepřijdu,“ prohlásil Mišelin. „Mě naši ven už nepustí.“
„Mě asi taky né,“ přidal se Honza.
„To se nedá nic dělat. Kdo přijde, ten přijde. Na družinovce vám potom řekneme, o co šlo. A zatím před
ostatními kluky z oddílu ani muk. Je to jasné?“
„Jasné.“ prohlásila moje družina jako jeden muž.
„A jdeme do Výpadu pátrat po gingu.“
Prošli jsme kolem rohu zdi, u kterého začínaly Dlouhé schody, a asi po padesátce schodů mizely v městských
hradbách pod Bílou věží.
„Stát,“ zavelel jsem. „Vyhlašuji soutěž. Kdo bude první dole u zdi Bílé věže, tam kde schody pod ní mizí.
Podmínkou je, že se musí šlápnout na každý schod, žádný se nesmí vynechat. Po krátké rovince mezi schody
můžete běžet, ale pak zase musíte došlápnout na každý schod. Takže pozór, jedem!“
Schody byly dost široké, abychom se na ně vešli v řadě vedle sebe, takže jsme si navzájem nepřekáželi. Prostor
mezi zdmi se rozezvučel našimi hlasy a dusotem nohou. Hned na první rovince neubrzdili svůj běh Laky a Čiby,
přelítli přes dva schody a byli ze závodu vyřazeni. Ostatní jsme pádili dál. Vyhrál kolohnát Brda. Rozkomíhal své
dlouhé nohy do takového zvláštního způsobu, že nás to všechny rozesmálo a všichni jsme pak nějaký ten schod
vynechali.
V rohu u zdi jsem oběma rukama vzal hromádku suchých listů, které sem navál vítr z parku a chtěl jsem Brdovi
dát za vítězství místo vavřínového věnce kytici z listí. Pojednou jsem se zarazil. V ruce jsem držel několik dubových, lipových a bukových listů a mezi nimi jsem objevil i jeden zažloutlý list ginga!
Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlédl. Mohutná zeď se nad námi tyčila do výšky nějakých pěti metrů a nad
ní vyčuhovaly ze zahrady větve jínanu dvoulaločného, neboli ginga!
„Podívejte se! Nahoře je gingo!“ ukázal jsem rukou nad sebe. „Máme další strom.“
Zapsal jsem si nález do zápisníku a v dobré náladě jsme seběhli pod Bílou věží krytým schodištěm do Výpadu.
„Jak budeme postupovat?“ zeptal se Karel.
„Uděláme rojnici a projdeme parkem až na jeho konec a potom to vezmeme ještě nazpět. Jestli tu nějaký strom
roste, tak ho musíme najít.“ řekl jsem.
Ale nenašli jsme nic. A jak se později ukázalo, ve Výpadu žádný strom jínanu nerostl. Alespoň ho žádná
družina na svém seznamu neměla.
Do konce soutěže objevila a zmapovala naše družina ve městě patnáct stromů jínanu dvoulaločného - gingho
biloba. Ostatní družiny jen dvanáct a třináct stromů. Lišáci kecali, když předtím tvrdili, že mají patnáct stromů.
Zvítězili jsme my.
41. PO SEDMÉ VEČER ‚NA HRADĚ‘
Těsně před sedmou večer jsme došli na roh kostela svatého Michala. Byli jsme jenom čtyři. Kurka, Brda, Čiby
a já. Mladší kluci nepřišli. Vzhledem k tomu, co nás tady mohlo za neznámé dobrodružství potkat, to bylo tak
88
lepší. Opatrně jsme nakoukli za roh kostela a pohledem propátrali celou mírně se svažující ulici kolem vstupu
školy až dolů k Dlouhým schodům. Parkovalo tu několik aut, ale na ulici jsme neviděli žádný pohyb.
„Asi ještě nepřišel.“ mínil Brda.
„Jenom aby tu nebyla na nás přichystaná nějaká past.“ strachoval se Kurka.
„Buď ještě nepřišel, nebo se ukrývá před budovou školy v křovinách a pozoruje nás, anebo ještě nepřišel.
Pojďme před školu.“ rozhodl jsem.
Pomalu jsme došli až do uličky vedoucí středem zeleného pásu ke školním dveřím. Měl jsem nepříjemný pocit,
že se na nás odněkud vyřítí nějací rabiáti. Nikdo se ale nevyřítil. Za jedním hustým křoviskem někdo stál a díval
se směrem k nám. Kluk, asi o rok mladší, ale stejně vysoký jako já. Zamával na nás, abychom šli za ním do jeho
úkrytu.
Plůtek z drátěného pletiva, který tvořil uličku směrem ke vstupu do školy, jsme snadno přelezli a rychle jsme
zmizeli v hustých křovinách. Tóny – asi to byl Tóny – si přiložil prst na ústa a rukou nám naznačil, abychom šli
tiše za ním. Křovinami, kterými vedly křížem krážem vyšlapané stezky, jsme prošli zeleným pásem až na jeho
okraj. Přes husté větve bylo vidět do Univerzitní ulice na zděný plot kolem známé vily Primavesi. Uprostřed zdi
byla branka, kterou se vcházelo do zahrady před vilou. Vpravo od vily se potom zahrada rozšiřovala směrem ke
zdi nad Dlouhými schody. V rohu zahrady u Dlouhých schodů rostl mohutný kaštan, jehož koruna z velké části
přerůstala zeď do ulice.
„Já jsem Tóny Bala,“ představil se až teď chlapec tiše.
„My jsme družina Vyder z turistického oddílu…“ také jsem šeptal.
„Já vím,“ přerušil mě Tóny a zeptal se: „Předal vám můj dopis?“
„Jasně. Jinak bychom tu teď přece nebyli.“
„Vlastně – máš pravdu.“
„Tak o co jde? Psal jsi, že bychom se mohli dovědět, kdo jsou Uctívači ginga a kdo nám vykradl klubovnu.
Jak vůbec víš, že nám někdo klubovnu vykradl?“
Tóny se usmál. „Prostě to vím. Ale postupně. Uctívači ginga si říká parta starších kluků tady z okolních ulic.
Šikanují kluky a holky, kteří se jim dostanou do spárů. Vyžadují od nich peníze nebo cigarety. Možná, že jste na
ně už také narazili, když se tady pořád pohybujete po ulicích.“
Zase se mi vybavilo moje loňské dobrodružství v pětce. Kývnul jsem hlavou, že ano a Tóny pokračoval: „Nejstaršímu je dvacet a nejmladšímu šestnáct. Ten nejmladší se jmenuje Franta Deml a bydlí tady naproti ve vile.
Uctívači mají klubovnu v Bílé věži nad Dlouhými schody.“
Na protější straně ulice klapla ve zdi branka. Vyšel z ní vysoký muž. Zabouchl za sebou dveře a nasedl do
jednoho poblíž zaparkovaného auta.
„To je starý Deml, Frantův otec.“ řekl Tóny. „Asi jede na nějakou schůzi. Ví se o něm, že podepsal Chartu 77
a je jejím členem.“
Sledovali jsme z našeho úkrytu odjíždějící auto, dokud nezmizelo na konci ulice kolem Jezuitského konviktu.
„Odkud bereš tyhle informace?“ podivil jsem se.
Tóny se jen usmál, ale nevysvětlil to: „Uctívači si dali jméno podle stromu ginga, které roste na zahradě vily.
Úplně jako ve foglarovce Stínadla se bouří.“
„Říkal jsi, že mají klubovnu v Bílé věži nad Dlouhými schody. Jak bychom se mohli do ní dostat?“ zeptal se
Čiby.
„Tou brankou ve zdi a přes zahradu kolem domu. To bychom si ale museli být stoprocentně jistí, že nikdo
z nich není ve věži.“
„Vedle dveří na zdi visí nějaká popsaná cedule,“ řekl Kurka. „Ve vile je ještě nějaká firma?“
„V přízemí domu je kožní oddělení nemocnice. Když jde někdo na kožní, tak zazvoní a oni mu bzučákem
otevřou dveře.“
„To by se mohlo využít,“ uvažoval Brda.
„Těžko. Ordinují jenom v době, kdy jsme ve škole. Teď ve svátky a přes víkendy neordinují. A na dveřích není
klika, ale koule, takže se dveře dají otevřít jenom klíčem.“
„Odkud to všechno víš?“ dorážel jsem na něho.
Tentokrát Tóny řekl: „Bydlím tady kousek odtud a chodím tady do téhle školy. Oknem ze třídy vidím přes
zahradu vily až na věž. Uctívači mají něco ve své klubovně, co by mě móc zajímalo. Kromě toho tam také mají i
knížky, které ukradli ve vaší klubovně.“
„Jak tohle můžeš vědět?“
„Vykšeftoval jsem jednu knížku od Demla. Přístav volá se jmenovala. Poslal jsem vám ji dnes i s dopisem po
tom chlápkovi, který šel za vámi do klubovny.“
„Ale on tvrdil, že ji koupil od Demla.“ řekl jsem.
„Cože? Tak to kecal. Tu knížku jsem od Demla získal já. Jestli se nám podaří dostat do věže, tak tam najdeme
důkaz.“
„Důkaz čeho?“
„Určitě tam budou mít i další vaše knížky.“
„Jak víš, že nám zmizlo z klubovny víc knížek?“
Tóny se zarazil, ale hned řekl: „Jen tak hádám. Přece by vám nevzali jenom jednu knížku, když jich mohli vzít
víc, ne?“
89