Kapverdy 2013

Kapverdy 2013
Obsah:
Obsah: .................................................................................................................................................... 1
Mapy: ..................................................................................................................................................... 2
28.5. úterý – příjezd na Kapverdy, ostrov Sal ..................................................................................... 5
29.5. středa – aklimatizace s komfortem „all inclusive“ .................................................................... 6
30.5. čtvrtek – odlet na ostrov Sao Vicente ......................................................................................... 8
31.5. pátek – okružní výlet po ostrově Sao Vicente ......................................................................... 10
1.6. sobota – cesta k majáku Sao Pedro............................................................................................. 15
2.6. neděle – pobřežní cesta................................................................................................................ 18
3.6. pondělí – cesta na Santo Antao ................................................................................................... 22
4.6. úterý – údolí Ribeira de Paul....................................................................................................... 26
5.6. středa – pobřežní cesta................................................................................................................. 30
6.6. čtvrtek – údolí Ribeira de Torre ................................................................................................. 33
7.6. pátek – zpátky na ostrov Sao Vicente......................................................................................... 37
8.6. sobota – poslední den na ostrově Sao Vicente ........................................................................... 39
9.6. neděle – dovolená „All inclusive" .............................................................................................. 41
10.6. pondělí – okruh po ostrově Sal ................................................................................................. 41
11.6. úterý – cesta domů ..................................................................................................................... 45
Náklady:............................................................................................................................................... 47
Kapverdská vlajka
Autor textu i fotografii: Karel Mezihorak
Vytištěno: 20.11.2013
Email: [email protected]
Web: http://between.wz.cz
~1~
Kapverdy 2013
Mapy:
Souostroví Kapverdy má deset hlavních ostrovů. My navštívili tři z nich: Sal, Sao Vicente a Santo
Antao
~2~
Kapverdy 2013
~3~
Kapverdy 2013
~4~
Kapverdy 2013
28.5. úterý – příjezd na Kapverdy, ostrov Sal
S dostatečným předstihem jsme vyrazili na
letiště a byli jsme tam už v devět. Letadlo letělo
v poledne, takže na odbavení zavazadel jsme
byli mezi prvními. Zabalené batohy do fólie
(95 Kč) vážily necelých dvanáct kilo, čímž
jsme se vešli do váhového limitu patnáct kilo.
Hanka si na letišti koupila cestovní polštářek.
V letadle nás uvítaly letušky. Hanka nedávno
absolvovala kurz „Létání bez strachu“ a
instruktoři kurzu byli tak ochotní, že
informovali letušky našeho letu, aby se o
Hanku postaraly. Ještě před startem jí přinesly
vodu s ledem a uklidňovaly ji, že je všechno
Příprava našeho letadla, Praha
v pořádku. Let trval přibližně sedm hodin a
proběhl bez komplikací. Viditelnost byla slabší a letěli jsme nad mraky. Občerstvení bylo dobré a
před přistáním jsme dostali formuláře na vyplnění pro celní kontrolu.
Když jsme přelétali nad ostrovem Sal, tak to vypadalo jako vyprahlá nevzhledná placka, kde
široko daleko nic nebylo. Na pobřeží bylo vidět jen jedno turistické městečko Santa Maria, kde
jsme měli ubytování. Kapverdy, název tohoto státu, který se skládá z deseti hlavních ostrovů,
znamená „zelený mys“. Název byl dost v kontrastu s prvním dojmem.
Víza jsme měli dopředu zaplacená, takže jsme nešli do fronty, ale k volné přepážce pro lidi
s vízem. Dostali jsme vstupní razítko a šli si vyzvednout batohy. U východu z letiště byla
delegátka, která nás nasměrovala k autobusu. Venku bylo teplo, i když zataženo a velmi větrno,
takže celkem příjemně.
Díky časovému posunu tři hodiny bylo teprve před pátou
odpoledne místního času. Autobusem jsme během dvaceti minut
projeli ostrovem z letiště u města Espargos do města Santa
Maria. Výhledy z autobusu potvrdily první dojem z letadla.
Kamenitá placka bez vegetace. V dáli bylo vidět pár kopců, ale
jinak nic.
V hotelu Belorizonte jsme se ubytovali v malém domku. Bohužel
od 1.5.2013 zavedli na Kapverdách pobytovou daň, takže se musí
platit 2 € na osobu a noc, maximálně však za deset nocí. Za
vratnou kauci 30 € jsme dostali ovladače k televizi a klimatizaci,
které jsme ani jednou nepoužili a k tomu velké osušky na pláž.
Hotel byl kousíček od pláže, takže jsme se tam vydali. Hned na
kraji pláže nás odchytil Čech Martin, který vypadal trochu jak
bezdomovec. Říkal, že tam žije už dva roky a nabízel nám
Hanka, pláž Santa Maria
okružní výlet po ostrově. Jeho cena byla stejná, jako nabízela
cestovka (40 €), ale nabízel víc času a navíc návštěvu žraločí zátoky. Vzali jsme si na něho číslo
s tím, že uvidíme. Na pláži bylo hodně větrno, stále bylo zataženo a i přes vysokou teplotu
vzduchu bylo pocitově chladno. V písku bylo několik řad lehátek se slunečníky, ale nikdo na nich
nebyl. Přeci jen, krom chladnějšího počasí, bylo ještě těsně před sezónou a lidí relativně málo. To
~5~
Kapverdy 2013
jsme si uvědomili především později po návratu z cestování po okolních ostrovech, kdy během
týdne narostl počet turistů velmi výrazně.
Večeře byla až od sedmi hodin, tak jsme museli ještě chvíli počkat. Mezi tím jsme si zjistili jak je
to s pitím a které nápoje jsou zdarma v „all inclusive“. Bylo toho dost, včetně asi desíti
míchaných nápojů, piva, vína a různých nealkoholických nápojů. Na večeři byl velký výběr
salátů, několika hlavních jídel, ovoce i dezertů. Kombinovali jsme to, jelikož jsme chtěli všechno
vyzkoušet. Přesto jsme se trochu omezovali, aby to všechno ustála naše střeva. Po večeři Hanka
chtěla původně jít od devíti na večerní taneční představení. Nicméně časový posun, dlouhý let a
horko udělalo své a šli jsme spát dřív, než to začalo.
29.5. středa – aklimatizace s komfortem „all inclusive“
Vstali jsme dřív, než byla snídaně, takže jsme se jen tak povalovali do sedmi hodin na pokoji.
Rozmanitá snídaně zahrnovala řadu neznámých pochutin. V devět jsme měli schůzku
s delegátkou, která nám předala informace k našemu kombinovanému zájezdu. Byli jsme prý
jediní, kdo se vydal na tento kombinovaný zájezd za posledních vícero měsíců. Přeci jen lidé sem
jezdí především válet se a opalovat a ne cestovat.
Rybář porcuje svůj úlovek
Vracející se rybáři
Vydali jsme se k nedalekému molu, kde byl
rybí trh mezi desátou a polední. Rybáři, kteří se
vracejí se svými úlovky, je zde čistí a
prodávají. Kousek vedle bylo centrum
městečka Santa Maria. Již od hotelu se na nás
pověsil jeden prodavač suvenýrů, který pořád
opakoval několik naučených českých slov a
anglickou frázi „no stress“, která je zde skoro
bych řekl národním symbolem či zaklínadlem.
Ze začátku to bylo fajn, ale pak už nám lezl na
nervy, jak pořád opakoval „Jak se máš? Dobře.
Češi moje rodina. No stress.“ Dokonce nám
každému dal náhrdelník jako dárek a že přináší
štěstí. Čert vem štěstí, celé Čechy i pohodu bez
V krámku se suvenýry
~6~
Kapverdy 2013
stresu. Šlo o to, abychom u něho utratili peníze a on je vydělal. Jelikož bychom se ho jinak
nezbavili, tak jsme zašli do jeho krámku na náměstí. Snažili jsme se mu vysvětlit, že nic
nekoupíme, jen se podíváme a za týden, až se vrátíme z cestování, se pro něco stavíme. Nechápal
to. Přeci jen místní jazyk je kreolština, díky kolonizaci se na školách učí portugalština a
angličtinu se zřejmě trochu naučili jen kvůli turistům. Z krámku jsme museli skoro utéct, protože
prostě byl neodbytný a vnucoval nám alespoň něco malého, že prý když si nic nekoupíme, tak mu
to přinese smůlu. Naštěstí tam byl v ten moment sám, takže tam musel zůstat a nemohl jít za
námi.
Řezbář suvenýrů
Vydali jsme se mimo turistickou oblast a chtěli najít, kde žijí
normální místní lidé. Hotelové komplexy jsou sice pěkné, ale
v zásadě na celém světě stejné a nechápu moc lidi, kteří cestují
po světě a tráví čas jen v těchto unifikovaných prostředích. Na
kraji města jsme našli bytovky, na ulicích nebyli turisté a mělo to
takovou přirozenější atmosféru. Hodně domů rozestavěných,
případně postavených, ale bez fasády, ulice bez palem a jen sem
tam nějaká rostlinka. Zapomněli jsme doma zubní pastu, tak jsme
zašli do místního krámku. K našemu překvapení, tam prodávali
Asiati. Tyhle asijská smíšená zboží jsou asi všude na světě. Cena
pasty byla 100 CVE. Dal jsem mu minci 1 € a on spokojeně
kývnul. Kurz výměny eura na escudos byl 1 ku 105 až 110, ale
při placení se většinou pro jednoduchost používal kurz 1 ku 100.
Narazili jsme také na jednu půjčovnu a školu surfingu a kitingu,
kde vlála česká vlajka a byl český personál. Bylo kolem poledne
a slunce pálilo. Navrhl jsem návrat do hotelu. Jednak byl už čas
oběda, ale hlavně se trochu schladit ve stínu a studeným nápojem.
Oběd byl opět velmi rozmanitý bufetovou formou. Člověk chtěl vše ochutnat, oči by stále jedly,
ale žaludek už říkal ne. Odpoledne jsme šli na pláž a váleli se na lehátkách. Když jsem šel do
vody, tak mě nemile překvapila její teplota. První dojem byl, že je voda velmi studená. Pravdou
je, že Atlantik se má obecně za studený oceán a průměrná teplota moře se na Kapverdách v tento
čas uvádí kolem 22 stupňů. Krom teploty vody byl odrazující neustálý silný vítr, který pocitově
hodně ochlazoval. Přesto, po troše osmělení, se člověk do vody odhodlal. Jak už jsem byl ve
vodě, tak jsem vítr nepociťoval a hýbal se, takže bylo celkem příjemně. Vlny pěkně šplouchaly a
dalo se na nich krásně pohupovat. Písčitá pláž se jen mírně svažovala, takže pro ty, kteří nemají
Venkovní posilovna na pláži
Obytná část města Santa Maria
~7~
Kapverdy 2013
tak rádi vlny, případně hloubky, to byla příjemná jistota pod nohama. Lidí ve vodě bylo pomálu a
kolem se prohánělo jen pár „kajtařů“ – lidé na kiteboardech, což je prkno-surf poháněný drakemmalým padákem. Na pláži jsem dočítal rozečtenou knížku Rychlost temnoty, StarCraft. Tento
den byl odpočinkový na aklimatizaci a nějakou větší obhlídku ostrova jsme nechali na čas, až se
sem zas vrátíme z okolních ostrovů.
Po bufetové večeři jsme se opět nacpali a dělali si legraci, že na tohle ještě budeme vzpomínat na
dalších ostrovech, kde jsme měli k ubytování jen snídani. Večer od devíti hodin bylo taneční
vystoupení, kde tanečníci ukazovali různé místní tance a k tomu hráli a zpívali. Bylo to docela
pěkné.
30.5. čtvrtek – odlet na ostrov Sao Vicente
Hotelová lehátka se slunečníky
Rozlehlá písečná oblast
Po snídani jsme vyrazili na pláž. Hanka se chtěla projet na koni, ale bylo brzo, jelikož klučina
s koňmi tam byl až od desíti. Vyrazili jsme pěšky po pláži na nejjižnější bod ostrova.
Několikakilometrová pláž zela prázdnotou. Vlny pěkně šplouchaly a bořili jsme se do písku.
Míjeli jsme další hotely, hotové i rozestavěné, ale šli jsme po pláži bez lehátek a slunečníků. Pro
nás to bylo dobře, ale pro ty co se přijeli válet asi ne.
Každopádně se to určitě bude měnit a opuštěná pláž se brzy
„zcivilizuje“. Na nejjižnějším bodě není nic, jen opodál stojí
trosky bývalého majáku. Když jsme se vrátili k našemu hotelu,
tak tam již stál klučina s koněm a zdáli nás zdravil. Pamatoval si
nás z předchozího dne, kdy jsme se s ním bavili. Hanka nasedla
na koně a pomalou chůzí šla. Jedním směrem přes malé písečné
duny a zpátky po pláži a chvílema vodou. Půlhodina utekla
rychle (10 €), ale Hanka byla nadšená.
Před obědem jsme šli otestovat hotelový bazén s vodním barem.
Voda byla stejně studená jako v moři, ale vlezli jsme tam.
Nechali jsme si zapnout i vířivku, ale při té teplotě vody se tam
nedalo moc být bez pohybu na zahřátí. Radši jsme si zaplavali.
V tomto bazénu byla voda slaná. Na recepci hotelu měli vícero
knížek ve spoustě jazycích, včetně češtiny a jelikož jsem tu svoji
~8~
Osamocená květena
Kapverdy 2013
dočetl, tak jsem si tam vybral další na čtení – Triáda. Obědem jsme se dočasně rozloučili
s hotelem a na recepci čekali na odvoz na letiště.
Dlouhá liduprázdná pláž
Hanka při projížďce na koni
Při čekání jsme se seznámili s dvěma portugalskými obchodníky, kteří letěli stejným letadlem
jako my na ostrov Sao Vicente. Byla to roztomilá debata. Já na ně se svými základy španělštiny a
oni na mě s plynulou portugalštinou. Krásně jsme si pokecali a Hanka se smála. Říkala mi, že
jsem byl přesvědčivý, ale že jsem určitě zas ničemu nerozuměl. Měla pravdu. Krom pár
základních informací jsem neměl šanci. Před druhou odpolední nás vyzvedl taxík a odvezl. Na
letišti mělo v ten čas odlétat jen naše letadlo, byla tam jediná brána a skoro žádný personál. Jedna
spolucestující měla jako příruční zavazadlo velký dort. Když došlo na kontrolu příručních
zavazadel, tak řešili jak ten dort protáhnout skenerem zavazadel. Nakonec ho tam protáhli, ale
část ozdobného krému z dortu zůstala na částech skeneru. Jak projížděla další zavazadla, tak
vyjížděla na druhé straně „ozdobená“ krémem.
Klidný přátelský kůň
Vrtulové letadlo na ostrov Sao Vicente
Po třetí hodině jsme nastoupili do vrtulového letadla pro asi šedesát lidí. Start byl nezvykle klidný
a letadlo se rychle odlepilo od dráhy. I samotný let byl bez komplikací, až před přistáním to
začalo házet. Hance se dělalo trochu nevolno z těch propadů, ale ustála to.
S drobným zpožděním jsme o půl páté byli na ostrově Sao Vicente. Před halou čekal taxikář
s cedulkou a našimi jmény. Cesta do města Mindelo byla rychlá a na náměstí nás vysadil u hotelu
~9~
Kapverdy 2013
Porto Grande. Než odjel, tak jsme se domluvili na následující den, že nás v deset vyzvedne a
pojedeme s ním na okružní jízdu po ostrově (40 € / osobu).
Ubytovali jsme se v pěkném pokoji s výhledem na hotelový bazén a vyrazili na procházku.
Bohužel se mi nějak pomrvilo koleno a začalo bolet. Rozhodli jsme se to zkrátit a jen zajít do
obchodu pro večeři. U obchodu jsme potkali první žebráky. Ze tří ostrovů, které jsme během naší
cesty navštívili, jsme je viděli jen na tomto. S večeří jsme došli zpátky na náměstí a tam jsme si
na lavičce dávali housky s eidam sýrem a pili sprite. Smáli jsme se tomu, že máme večeři za třicet
korun na osobu a bydlíme ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Lidé na nás trochu nechápavě koukali a
prodavači nás také míjeli a ani nám nic nenabízeli. Dostali jsme se na náš „sociální“ standard
cestování alespoň ve stravování. O večeři jsme se podělili s jedním toulavým psem. Potulných
hafanů nejrůznějšího vzhledu bylo na každém rohu několik a žili v souladu s lidmi.
Z lavičky jsem se skoro nezvednul, jak mi zatuhlo koleno. Byl jsem rád, že jsem odpajdal těch asi
padesát metrů do hotelu a vyšel troje schody. Zbytek večera jsme odpočívali na pokoji a četli si.
31.5. pátek – okružní výlet po ostrově Sao Vicente
Ráno jsme na sedmou vyrazili na hotelovou snídani. Byl to obrovský kontrast, oproti předešlému
hotelu. V místnosti byla kromě nás jen jedna paní a později se ještě objevil jeden francouzský
pár. Vládl tam klid, ticho a nebylo to jak ve včelím úlu se stovkami lidí. Odpovídalo to celkově
turistickému zájmu o tento ostrov. Turistu jsme potkali jen sem tam. Mělo to africký charakter
s normálními místními lidmi a ne uměle vytvořené prostředí hotelových komplexů. Pravda je, že
Kapverdy jsou bohatší Afrika. Například vozový park jaký byl vidět na ulicích, byl na lepší
úrovni než v Čechách. Oproti jiným africkým zemím tady měli například autobusové zastávky a
spoje jezdily v určité časy, i když ne moc často. Mimo tyto spoje jezdily i klasické „chaotické“
dopravní prostředky, které měly danou trasu, ale jely, až když řidič nasbíral dost cestujících.
Venkovní bazén v přístavu
Pláž ve městě Mindelo
Moje koleno se jakž takž umoudřilo a tak jsme vyrazili do přístavu. Byl tam krom lodí venkovní
bazén, pěkně udržovaný a s barem, ale v tento čas bylo zavřeno. Kousek vedle byl rybí trh, který
jsme si prošli. Rozmanitý výběr právě vyložených ryb z rybářských lodí. Rybáři vážili své
úlovky, porcovali je a prodávali.
~ 10 ~
Kapverdy 2013
O kus dál jsme narazili na trh s ovocem. Neznali jsme ceny, ale šli jsme to zkusit. Čtyři menší
banány a mango za 80 CVE asi nebyla špatná cena. Objevili jsme tam nějaké neznámé ovoce a
tak jsme ho taky koupili, přičemž cena 100 CVE za jeden plod byla asi trochu nadsazená, ale kdo
ví. Víc o onom neznámem ovoci jsme zjišťovali později.
Trh s ovocem
Dlážděná cesta na vrchol Monte Verde
Na desátou jsme se vrátili k hotelu. Taxikář dorazil a říkal, že on nemůže s námi jet, ale že
přivedl kolegu Jousefa. Chvíli jsme diskutovali o ceně, jelikož v hotelu jsme viděli okruh po
ostrově za 35 € i s obědem. Trocha smlouvání a dohodli jsme se na ceně 30 € bez oběda. Byli
jsme rádi, že jsme každý ušetřili deset euro, oproti původně dohodnuté ceně.
Vyprahlá krajina okolo Mindelo
Hanka a já s výhledem pod mraky
Nejprve jsme objížděli město a řidič nám ukazoval různé trhy, budovu prezidenta, školy, přístav,
vyhlídku na město vedle bývalého vězení, dům kde žila jejich asi nejslavnější zpěvačka Cesária
Évora (zemřela před dvěma lety a pojmenovali po ní letiště), pláž kde bývají diskotéky, a další
místa. Opustili jsme město a jeli k nejvyšší hoře ostrova Monte Verde. Cesta to byla strmá a
dlouhá. Na pěší výlet, jak jsme původně plánovali, to úplně nebylo. Cesta byla dlážděná a na
chodidla nepříjemná při delší chůzi. Mraky zakrývaly vrchol. Pomalu jsme stoupali serpentinami
mezi opuštěnými políčky se zbytky kukuřice. Náš taxikář nám říkal, že tyto domy jsou obydleny
jen na víkendy a o prázdninách, kdy se zde lidé rekreují nebo obdělávají políčka. Míjeli jsme
krásné vyhlídky na město Mindelo i zátoku na severu ostrova. Jak jsme se dostávali výš do
mraků, tak se nám výhledy zahalily. Mělo to však krásnou atmosféru, jak se mraky převalovaly
~ 11 ~
Kapverdy 2013
přes nás a přes terasovitá políčka. Během cesty jsme několikrát zastavili a obhlíželi okolí. Cestou
jsme potkali jediné turisty a to francouzský pár z našeho hotelu, kteří jeli na vrchol jiným
taxíkem. Na vrcholu jsme se rozhlédli, ale bylo jasné, že v mracích nic neuvidíme.
Terasovitá políčka na svahu Monte Verde
Výroba lodi ve vesnici Salamansa
Když jsme serpentinami sjeli opět dolů, pod mraky, bylo výrazně tepleji a příjemněji. Pokračovali
jsme do rybářské vesnice Salamansa. Klidná malá vesnice, kde na „náměstí“ byl frmol, protože
přijela cisterna s vodou a lidé si v kanystrech na hlavách odnášeli vodu domů. Kousek vedle
rybáři stavěli novou loď. Přestože tam byly sem tam luxusnější stavení, prázdninové domy
Evropanů, tak vesnice působila skromně. V kontrastu s tím, mě zaujalo pouliční osvětlení
s fotovoltaickými panely. Prý je energie drahá, tak to vyřešili takto. Je to logické a praktické, ale
v zapadlé rybářské vesnici nečekané. Míjeli jsme hlouček dětí a jedno děvče na nás začalo
anglicky pokřikovat „foto, foto“. Ignoroval jsem ji, v předtuše, že bude chtít peníze. Když to však
neustále opakovala, tak jsem si ji vyfotil. Její slova se změnila na „peníze, peníze“. Zeptal jsem se
jí portugalsky „Proč?“ a ona se se svoji kamarádkou jen smály a nic na to neřekly. Byla to pro ně
jen sranda, ale i tak v tom byl pučící negativní dopad turistů, který „učí“ žebrat a čekat
s nataženou rukou na milodary.
Lampa - solární panel
Kostel, Salamansa
Žebrající děcka
Prohlídka ostrova pokračovala do městečka Baia das Gatas. Toto místo je vyhlášeno svou pláží a
o víkendu zde bývá prý velmi rušno. Byl sice všední den, ale děti měly nějakou mimořádnou
~ 12 ~
Kapverdy 2013
akci, takže pláž jich byla plná. Měly tam stan s malým parketem, kde se tancovalo. Ve vodě
děcka výskala a užívala si klidné hladiny moře chráněné vlnolamem. My jsme se šli nejdříve
občerstvit do místní restaurace. Hanka si dala krevety (1300 CVE) a já kuře (700 CVE). K pití
jsme měli sprite (100 CVE). Ceny jídel nás celkem zaskočily, zatímco pití bylo za přijatelnější
cenu. Jak se později ukázalo, tak obecně ceny jídel v restauracích jsou na Kapverdských
ostrovech vyšší a toto místo nebylo nijak předražené oproti jiným. Porce byly docela velké a bylo
to dobré, ale přeci jen za tu cenu se nám to úplně nelíbilo. Po jídle jsme se po pláži prošli
k vlnolamu, kde bylo skvělé místo na pozorování vln. Lámaly se jen kousek od nás a občas vlna
přes kameny prošla až k nám a smočila nám nohy. Strávili jsme zde odpočinkem přes dvě hodiny.
Lámající se vlny
Zátoka s dětmi u Baia das Gatas
Do města Calhau vedla nově postavená asfaltka. Byla postavena
za pomoci vládního programu ve spolupráci s Portugalskem a asi
Evropskou unií. Přestože k osamostatnění ostrovů od
Portugalska došlo téměř před čtyřiceti lety, tak vliv byl stále
značný. Nejen že se ve školách učila portugalština a ne
kreolština, výstavba silnic a jiných projektů byla
spolufinancována Portugalskem, ale i v obchodech bylo obtížné
najít potraviny z jiné země než z Portugalska. Další zemí, která
dovážela hodně potraviny, byla Brazílie. Ani jsme si
neuvědomili, že z těchto ostrovů je to blíž do Jižní Ameriky než
do
Evropy.
Samozřejmě
svoji roli hraje
to, že Brazílie
a Portugalsko
Písečně skalnaté pobřeží
jsou země, kde
se domluví „svým“ jazykem, portugalsky.
Cestou podél pobřeží jsme míjeli velké písečné
duny. Písek byl zde prý navátý větrem až ze
Sahary. Kousek před městem Calhau jsme měli
výhledy na několik sopek. Zvažovali jsme
výstup na ně, ale přeci jen to nebylo na
programu tento den a tak jsme se pokochali
pouze pohledem ze zdola.
Oázy v údolí s větrnými čerpadly vody
~ 13 ~
Kapverdy 2013
Poslední bod našeho okružního programu byla vesnice Sao Pedro. Vrátili jsme se do města
Mindelo a pokračovali na západ. Vesnička měla pěkné malé náměstí a přilehlou dlouhou pláž
s černým pískem a výhledem na maják. Hanka si nabrala do pytlíku černý písek na památku. Ptali
jsme se našeho taxikáře na cestu k majáku a on že to je nebezpečný a cesta tam trvá dlouho.
Chtěli jsme se tam stejně podívat a Jousef se tvářil, že tam zajedeme. Ať už záměrně nebo ne, tak
jsme tam nejeli. Nejdřív nás to zklamalo, ale přeci jen únava se už dostavovala a dvou hodinová
pěší cesta by už byla hodně. Výlet byl i tak moc pěkný.
Vesnice Sao Pedro a lodě na pláži
Podvečerní pláž u Sao Pedra
Navečeřeli jsme se na pokoji a když se setmělo, tak jsme vyrazili okouknout noční život. Na
pobřežní promenádě nás překvapilo, jak čilý sportovní ruch tam byl. Lidé tam jezdili na
kolečkových bruslích, běhali, cvičili ve venkovních posilovnách a na pláži se různě protahovali.
Vydali jsme se po pobřeží k jedné diskotéce, i když na to, aby to tam již žilo, bylo brzy. Míjeli
jsme další sportovce a další venkovní posilovny volně přístupné. U diskotéky, kde se zatím nic
nedělo, jsme se otočili a šli zpátky. Cestou jsme si koupili zmrzlinu (150 CVE). Nebyla špatná, i
když ani výborná a hlavně kornout byl hnusný s divnou pachutí. Na náměstí se shlukovaly
skupinky mládeže, vyfiknuté a připravené na páteční večer. Seděli jsme na lavičce a dlouze to
pozorovali. Vyrojily se i různé pojízdné stánky s občerstvením. Bylo fajn pozorovat ten šrumec a
příslib dlouhé bujaré zábavy, která se bude odehrávat v okolních klubech a na ulicích. Na nás
však dolehla únava a tak jsme se vykašlali na noční život a šli spát.
Jeden z mnohých potulných psů
Pohled z našeho pokoje na hotelový bazén
~ 14 ~
Kapverdy 2013
1.6. sobota – cesta k majáku Sao Pedro
Ráno jsme se déle váleli v posteli a na snídani šli až po osmé. Vypadalo to tam již vyjezeně, ale
pak nám donesli jídlo přímo na talíři a dobře jsme se najedli. Asi měli méně hostů nebo
v pozdější čas již nedoplňovali bufet a servírovali jen na talíři, aby jim to zbytečně neosychalo.
Ostrov Sao Vicente: červeně podtržená zmiňovaná místa, modře pěší trasy, růžově cesty autem
Rozhodli jsme se jet k majáku u Sao Pedra. Došli jsme k rybímu trhu a čekali na nějaký
„aluguer“, tedy dodávku která sbírá pasažéry a když řidič usoudí, že jich je dost, vyrazí ke svému
cíli. Když chvíli nic nejelo, tak jsme znejistěli. Zeptal jsem se dvou pantátů sedících na lavičce,
odkud to jezdí do Sao Pedra. Moc jsme si nerozuměli, ale ty dvě podstatné věci, aluguer a Sao
Pedro rozuměli. Oni ochotně vstali a doprovodili nás o ulici vedle k trhu s ovocem a dali nás
dohromady s řidičem, který jel kam jsme chtěli. Moje španělština byla fajn, že rozuměli, co
chceme, ale portugalské či kreolské odpovědi nám moc jasné nebyly. Každopádně jsme stáli u
dodávky, která měla jet, kam jsme chtěli a znali jsme cenu (100 CVE / osobu). Taxík, který je
samozřejmě dražší (1000 CVE za auto), by jel hned, ale chtěli jsme ušetřit a poznat místní
kulturu. Číslovky jsou pro komunikaci o cenách, ale i u jiných příležitostí docela důležité.
Bohužel španělská čísla moc nepomáhala. Jako nejdůležitější číslovka našeho pobytu se ukázala
dvoustovka, takže tu jsme si zapamatovali. Španělskému „doscientos“ nerozuměli na rozdíl od
portugalského „duzentos“, tedy dvě stě, ať už gramů sýra nebo třeba cena za odvoz. Nízká čísla
se dala částečně vydedukovat, když se zaměnilo třeba „ž“ za „s“ a podobně, ale u vyšších čísel to
bylo beznadějné, zvlášť když si člověk nebyl ani jistý, zda to co říkají je číslo nebo něco úplně
jiného.
~ 15 ~
Kapverdy 2013
Pláž mezi majákem a Sao Pedrem
Strmé útesy pod cestičkou k majáku
Na trhu to opět žilo a mohli jsme to dostatečně dlouho pozorovat. Když jsme čekali skoro hodinu,
než se naplní „aluguer“, tak jsme si šli koupit svačinu: čtyři banány a dvě manga (120 CVE). Po
hodině a půl čekání jsme vyjeli. Jely s námi čtyři ženské a jedno dítě. Celou dobu diskutovaly a
smály se. Mělo to takovou živou atmosféru a ne sterilní jako v taxíku. Vystoupili jsme na
křižovatce, kde se rozdělovala cesta do Sao Pedra a k majáku.
Po pár set metrech jsme dorazili k několika domům a na konec silnice. Dál už pokračovala jen
prašná pěší stezka. Než jsme se tam vydali, tak jsme posvačili ve stínu posledního stromu na
cestě. Kamenitá cesta se vlnila nahoru a dolu, ale ne moc strmě, takže jsem to zvládal
s minimálním ohybem v koleni, které mě pořád trápilo. Foukal střídavě silnější vítr a cesta byla
dost úzká, takže bylo třeba dávat pozor, aby to člověka nesfouklo z útesu. Místy se to Hance
nelíbilo, ale nakonec to v přikrčeném postoji prošla. Potkali jsme cestou osmi člennou skupinu a
jeden pár a pak jsme již byli na této stezce zcela sami a maják byl na dohled. Zblízka jsme viděli,
že maják je nefunkční a rozpadlý. Výhled od majáku však byl hezký. Pro geology by ta cesta byla
asi úžasná, jelikož na okolních skalách byly krásně vidět vrstvy různých hornin a to všelijak
zvlněné. Za zhruba dvě hodiny jsme se vrátili k pár domkům, aniž bychom potkali někoho
dalšího. Po pláži s černým pískem jsme se vydali do vesnice Sao Pedro. Vítr zesílil a hnal písek
proti nám. Vlny se tříštily o břeh a vítr unášel vodní tříšť vzduchem. Na kraji vesnice jsme zašli
Úzká pěšina k majáku
Maják na útesech
~ 16 ~
Pláž s černým pískem
Kapverdy 2013
do Gril baru, kde jsme si dali jedno jídlo dohromady, kalamáry s rýží a brambory (650 CVE) a
odpočinuli si. Tento podnik patřil nějakým bělochům.
Čekat na nějaký spoj ve vesnici se nám nechtělo, tak jsme vyrazili pěšky do sedm kilometrů
vzdáleného města Mindelo s tím, že cestou něco stopneme. Ušli jsme asi půl kilometru, ke
křižovatce se silnicí k majáku. Cesta se stočila a šli jsme přímo proti větru, což nás dost
zpomalilo. Hanka šla za mnou a já rozrážel vzduch. Po dalších třech stech metrech nás dojel
nějaký autobus, který jsme stopli. Bylo v něm asi osm vysmátých chlapů. Těžko říct, zda to byli
nějací dělníci nebo kdo, ale každopádně to nebyl normální autobus. My byli rádi, že nemusíme jít
proti větru. Za chvilku jsme dojeli na okraj města Mindelo a někteří vystupovali. Když jsem jim
řekl, že my chceme na náměstí, tak nám řekli, že tam nejedou a ukázali nám směr, kudy se tam
dostaneme. Když jsme vystupovali, tak jsem řidiči podával peníze. On jen mávnul rukou a že nic
nechce. Na náměstí to nebylo daleko, takže jsme tam během chvilky došli. Na rohu v cukrárně
jsme si dali každý jeden kopeček zmrzliny (100 CVE / kopeček). Chutnala určitě lépe, než ta
předchozí den a i kornout byl výborný. Bylo rozhodnuto, že příště půjdeme na zmrzlinu zase na
toto místo, i když holt byla docela drahá.
Silný vítr nesl vodní tříšť od moře
Vesnice Sao Pedro
Na náměstí bylo hodně dětí a u hotelu ještě víc. Náš hotel pořádal nějakou akci pro ně. Hrála tam
muzika, děti tančily na pódiu a nevím co ještě. My jsme se šli natáhnout k hotelovému bazénu na
lehátka a odpočívali. Hanka chvílemi vypadala, že usne. Později jsme zašli do obchodu koupit
večeři, opět housky a sýr. Na pokoji jsme se navečeřeli a pak se pustili do divného zeleného
plodu s bodlinami, který jsme koupili předchozí
den na tržišti. Zelená kůra se dala loupat a
uvnitř byla bílá dužina s tmavými jadérky.
Chuťově to bylo dobré, ale dužina se nedala
moc jíst a spíš jsme to jen žvýkali a vysávali
šťávu. Hance to hlodalo v hlavě a nakonec
vzala kus toho ovoce a šla s tím na recepci
zeptat se, co to je. Když se Hanka vrátila tak mi
to vyprávěla. Recepční prý nevěděla a ptala se
hotelového pikolíka. Ten nejdřív odhadoval
avokádo, ale pak to zavrhl. Ptali se v kuchyni a
prý to je ovoce z kapverdského ostrova
Santiago a je to „pinha“. Říkali jsme si, že si to
budeme muset doma najít, což jsme také
Ovoce pinha – bílá dužina, ostnatý povrch
~ 17 ~
Kapverdy 2013
udělali. Nebylo to lehké, ale asi kapverdské ovoce pinha, je totožné s angolským sape sape,
portugalským annona nebo třeba brazilským graviola. Český název pro annona je „Láhevník“,
tedy celkem divný název. Konkrétní druh, který jsme zřejmě měli, byl Annona muricata (anona
ostnitá - druh pěstovaný pro ovoce v nížinných oblastech tropů celého světa, pochází
pravděpodobně z Antil. Plod je nepravidelného tvaru, až 35 cm dlouhý a až 6 kg těžký. Pokožka
plodu je rozdělena do kosočtverečných políček s ostnem uprostřed. Zralá dužnina je bílá, vláknitě
kašovitá, sladká nebo sladkokyselá. Vzhledem k vláknitosti dužniny se plody používají především
k výrobě nápojů. V Asii se nezralé plody připravují jako zelenina. Z listů, semen, kůry a kořenů se
připravují insekticidy. Z listů se připravuje uklidňující čaj, který vyvolává pocení a snižuje
horečku. Druh pochází z Karibiku a severních oblastí Jižní Ameriky. Daří se mu v horkém
tropickém podnebí, kde plodí celý rok.) Někde jsem se dočetl, že vůní připomíná banán a chutí
jahody. Vůni si nevybavuji, ale chutí mi to připomínalo spíš hrušku.
Zbytek večera jsme strávili hygienou a dopisováním deníků. Natáhli jsme si budíka na 6:40,
abychom byli včas na snídani a snad stihli dopravní špičku, kdy bychom nemuseli tak dlouho
čekat než pojede aluguer.
2.6. neděle – pobřežní cesta
Na snídani jsme byli na sedmou a pak hned vyrazili k ovocnému trhu chytit spoj do vesnice
Calhau. Na trhu nikdo nic neprodával, neděle je prý jediný den, kdy je trh zavřený, ale nebyl tam
ani nikdo jiný. Zeptali jsme se na spoj a pro změnu nás poslali zpátky k rybímu trhu. Tam bylo
trochu živěji, ale také vládl klid a psi ještě spali na kraji chodníku u silnice. Během chvilky se
objevilo auto s nápisem aluguer, „kabriolet“ – náklaďáček, který má na korbě sedadla a
plachtovou stříšku. Přisedli jsme k jednomu člověku, sedícímu na korbě. Seděli jsme kolmo na
směr jízdy a kochali se pěkným výhledem z otevřeného auta. Trochu jsme pokecali se
spolucestujícím, ale brzy jsme toho nechali, jelikož jazyková bariéra byla příliš velká. Hned jsme
vyjeli z města a pochvalovali si jak nám to pěkně odsejpá. Když jsme dojeli na místo, tak po nás
chtěl 1000 CVE, zatímco já mu podával 200 CVE. Něco blábolil, ale nerozuměli jsme mu.
Popojeli jsme ještě o dva baráky dál, někdo tam prý umí anglicky, ale neuměl. Říkal jsem mu, že
to je cena za taxík a ne za aluguer. On, že to je stejné a že míň by to bylo, kdyby jelo víc lidí. Já,
že to není můj problém. Nebyl jsem si jistý skutečnou cenou, tak jsem mu nabídl 400 CVE, což
jsem si myslel, že je určitě víc, než by měl dostat. Ještě jsme o tom diskutovali a pak se dostali do
Psi spící po ránu podél silnice
Na korbě aluguera
~ 18 ~
Kapverdy 2013
vyčkávací fáze. On nic neříkal a nedělal a my taky ne. Po chvíli jsem tomu dal šanci a podal mu
znovu 400 CVE. On, ne příliš nadšeně, si to vzal a tím bylo vyřízeno. My měli jasno v tom, že se
nás snažil natáhnout. Později se ukázalo, že systém dopravy je zde komplikovanější a možná se
nás nesnažil obrat.
Pohled z vrchu sopky na vesnici Calhau
Zvětralý hrbolatý a sypký povrch sopky
Pohled z vrcholu 1. sopky na 2. sopku a okolí. Vpravo vzadu na horizontu je Baía das Gatas
Detail rozlámané vrstvy lávy
Jedna z mála rostlin na sopce
Vyrazili jsme po pěšině do sedla mezi dvě sopky. Šlo se dobře a ještě nebylo horko. Zvažovali
jsme, na kterou vylezeme a pak se rozhodli, že na obě. Cesta nahoru nevedla a šli jsme přímo po
hrbolatých zvětralých kusech lávy. Lehké pórovité, které ujížděly pod nohama. Sopka to nebyla
~ 19 ~
Kapverdy 2013
vysoká, takže jsme byli po chvíli na hraně kráteru. Vyhaslá sopka v sobě neskrývala žádnou
činnost, takže kráter byl klidný. Zpátky do sedla jsme šli jinou, strmější „cestou“. Byl to trochu
boj a museli jsme jít dost opatrně, aby to neuklouzlo. V sedle jsme si na chvíli odpočinuli,
protože chůze v tomto terénu byla dost náročná na opatrnost.
Kráter sopky a 2. sopka
Stékající voda po břehu
Odpočinek u sopky
Na druhou sopku jsme zvolili co nejmírnější „cestu“ a šlo se docela dobře. Ani v druhém kráteru
nebylo nic zvláštního a jen se nám naskytl trochu jiný výhled na okolí a především na pobřeží,
kam jsme měli následně namířeno. Sešli jsme se sopky a pak skoro po rovině šli k pobřeží. Byla
to zvláštní krajina s povrchem zvětralé lávy. V rovné části byl povrch soudržnější a méně
zvětralý, ale zase byly místy velké propadliny a bylo vidět, že horní vrstva lávy je klenutá nad
pevným povrchem. Doufali jsme, že se nepropadneme.
Opuštěný plavčík na prázdné pláži
Pobřežní „cesta“
Pobřeží bylo skalnaté a krásně se o něj tříštily vlny. Pozorovali jsme to a dopřáli oddech
chodidlům z náročného terénu. Čekala nás táhlá, asi sedm kilometrů dlouhá, cesta podél pobřeží
bez stínu, převážně po písku a kamenech. Na začátku cesty jsme se zasekli na pláži, kde seděl
zvláštní týpek před stanem, vedle něho vlála žlutá vlajka a ležel záchranářský plovák. Široko
daleko ani živáčka. Na sobě měl kraťasy, bundu do větru a pletenou čapku zakrývající jeho dredy
a hleděl na moře. Jamajský trosečník na pustém ostrově, který blouzní a hraje si na plavčíka. Tak
nějak se jevil pohled na opuštěnou pláž s tímto týpkem. Byl tam pěkný výhled na pláž a lámající
~ 20 ~
Kapverdy 2013
se vlny, tak jsme se tam uvelebili a dali si oběd, sardinky s houskou. Nedlouho poté, se tam sjely
tři auta se surfaři. Převlékli se a s prkny vyrazili do vln. Týpek u stanu vytáhl dalekohled a
pozoroval surfaře. Tenhle reggae týpek byl asi vážně plavčík a jen jsme ho zastihli v komické
situaci, kdy byl sám na pláži a nikde nikdo kolem. Nejen tedy na pláži, ale ani na dohled nebylo
žádné obydlí, auto nebo jiný nějaký náznak civilizace. Surfaři toho moc nepředváděli a spíš se
trápili a tak jsme vyrazili na cestu.
„Kemp“ u pobřeží
Rybářské lodě u Baía das Gatas
Míjeli jsme písečné duny, nad kterými jsme o dva dny dříve jeli taxíkem. Chvílema to vypadalo,
že se cesta ztratí ve vodě, ale dalo se to projít suchou nohou. Viděli jsme spoustu krabích děr, ale
žádného kraba. Bylo nám to divné a pomalu jsme našlapovali, abychom je neplašili. Stejně jsme
žádného neviděli. Po nějaké době jsem se náhodně otočil a za sebou viděl desítky krabů. Kradmo
za námi vylézali z moře a vraceli se ke svým dírám. Bylo to roztomilé, jak jsme je tak usilovně
hledali před sebou a oni zatím chodili za našimi zády. Jakmile jsme se otočili, krabi vnímali, že se
drobné otřesy země přibližují, tak se zas ztratili z dohledu. Na sluníčku to bylo únavné, ale došli
jsme až k našemu cíli, městečku Baía das Gatas. Kousek před městem jsme míjeli kempaře a
rodinky, co si tam asi vyrazily jen na výlet. V prvním opuštěném domku, který vypadal trochu
jako stánek, jsme se zeptali na něco k pití. Paní se smála a že nic neprodává. Poděkovali jsme a
odcházeli. Paní na nás začala volat a že prý jestli chceme, tak že nás pohostí vínem. To jsme
s díky odmítli, protože vyprahlí a na přímém sluníčku by jsme to asi hůř snášeli.
U pláže, kde jsme minule
obědvali, jsme si dali chlazené pití
a byli rádi za stín. Na pláži jsme
nejvíc času opět strávili u
vlnolamu a pozorovali vlny. Bylo
tam živo, ale míň než při minulé
návštěvě. Lidé na pláži grilovali,
měli postavené stany a ráchali se
vodě
za
v klidné
mělké
vlnolamem.
Na parkovišti jsme našli aluguer a
tentokrát jsme se zeptali na cenu.
Říkal, že 200 CVE za oba, což
bylo dobré. Čekali jsme a
Vlny valící se k vlnolamu
~ 21 ~
Odpočinek na vlnolamu
Kapverdy 2013
pozvolna přibývali lidi. Asi po hodině čekání jsme vyjeli. Opět jsme míjeli oázy v údolí
s větrnými čerpadly a různými záhonky kolem. Když jsme vystoupili, tak jsem mu dal pětistovku.
Evidentně vyčkával ve snaze, že nebudu znát cenu a nechám to být. Nevěděl, že jeho kolega mi
cenu řekl. Po delší době mi vrátil dvoustovku a zase vyčkával. Nebavilo mě to a nechtěl jsem to
hrotit, tak jsem mávl rukou a tu stovku mu nechal.
Cestou do hotelu jsme nakoupili na večeři a dali si opět zmrzlinu. Na pokoji jsme se najedli a
Hanka už u jídla usínala. Já jsem si potom chvíli četl, ale aby si Hanka odpočinula, tak jsem
v osm zhasnul a šli jsme brzo spát.
3.6. pondělí – cesta na Santo Antao
Opět jsme vyrazili brzo na snídani. Jednak proto, že já jsem byl již delší dobu vzhůru a jen se
převaloval. Přeci jen deset hodin spánku byl na mě výkon a tu další hodinu do snídaně jsem už
spát nemohl. Druhý důvod byl, že jsme neměli moc času do odjezdu na trajekt. Během dvaceti
minut jsme posnídali a na recepci se objevil náš taxikář.
Ostrov Santo Antao: růžově cesta z přístavu do hotelu přes hory a po pobřeží.
V přístavu jsme byli asi za tři minuty a hned jsme se nalodili. Lístky jsme měli zajištěné od
cestovky, takže nám je jen taxikář předal (770 CVE na Santo Antao a 700 CVE zpátky). Většina
pasažérů byla místních, ale bylo tam i vícero bělochů, z nichž většina jela na jednodenní výlet
podle jejich malých batůžků. Ze začátku Hanka nesla hůř houpání na vlnách, ale když jsem jí
poradil, ať kouká na vršek stožáru na zádi, tak se jí žaludek uklidnil. Hodinová plavba byla bez
velkých vln a jen trochu se to kolébalo.
~ 22 ~
Kapverdy 2013
Přístav Mindelo, ostrov Sao Vicente
Pohled na kopcovité Sao Vicente
V přístavu Porto Novo nás již čekal další taxikář. Dal nám na vybranou, zda chceme jet podél
pobřeží nebo přes hory. Cesta přes hory byla doporučovaná, jako že když nic jiného nevidět
z tohoto ostrova, tak vidět alespoň tuhle cestu. Jeli jsme tedy horami. Stoupali jsme od moře
serpentinami a kochali se výhledem na moře a přístav. Vyjeli jsme do výšky patnáct set metrů
nad mořem a dostali se ke kráteru Cova, kde jsme si udělali pauzu. Přes okraj kráteru na druhé
straně se decentně převalovaly mraky. Na dně kráteru byly domky a políčka. Cesta dál taxíkem
nás zavedla do lesa, což byl nezvyk po vyprahlých skalách. Úzká dlážděná cesta vedoucí po
hřebeni hor, vystavěná opět s portugalskou pomocí, místy zabírala celou šíři hřebenu a na obě
strany byl sráz. Jak jsme klesali dolů, tak jsme se dostali do mraků, což mělo nádhernou
atmosféru. Nejprve jsme projížděli tajuplným lesem a potom zahalenými políčky, kde podle toho
jak fouklo, tak se nám více či méně vzdálené okolí na chvíli ukázalo. Městem Ribeira Grande na
pobřeží jsme jen projeli a stoupali opět údolím nahoru. Tentokrát již jen dvě stě výškových metrů
a dojeli jsme do našeho hotelu.
Nevolnost střídalo …
… nadšení a …
… únava (spaní ve stoje)
Byl to krásný hotel. Ubytování bylo v domečcích připomínajících původní stavení, kamenné zdi a
střecha asi z cukrové třtiny. Restaurace měla krásný výhled na údolí a protější svah. Oběma nám
to připomnělo jedno ubytování v Nepálu na Everest treku, přestože vegetace tam byla dost jiná.
Kolem kvetly barevná křovíčka, rostly palmy, banánovníky, mangovníky, cukrová třtina a mnoho
~ 23 ~
Kapverdy 2013
dalšího. Na terase byl malý bazén. Na uvítanou jsme dostali panáky místního alkoholu grogue.
Hanka nechtěla, takže jsem měl dva rychlé po sobě.
Přístav Porto Novo, ostrov Santo Antao
Kráter Cova s obdělávanými políčky
Terasovitá políčka v mracích
Silnice na hřebeni se srázy na obě strany
Naše ubytování v hotelu
Výhled z restaurace
Po cestě lodí a následném kličkování v horách jsme si dali oddech na pokoji a Hance se srovnal
žaludek. V hotelu jsme si dali lehčí oběd dohromady, zeleninovou polévku, špagety s česnekem a
desert banán zalitý zvláštním medem.
~ 24 ~
Kapverdy 2013
Po druhé hodině odpoledne jsme vyrazili na výlet. Šli jsme údolím a v kopcích viděli opuštěné
domky a kolem terasovitá políčka. Zaujaly nás dvě věci. I k těm nejodlehlejším domkům vedly
pěkné dlážděné cestičky a u každého domu byla pouliční lampa. Tři kilometry do kopce nám
trvaly hodinu a byli jsme uvaření ze sluníčka. Cestou jsem se skamarádil s kůzlátkem, které si mi
samo lehalo do klína a nechalo se hladit. Tři kilometry nazpátek z kopce se šly již rychleji a
pohodověji.
Cukrová třtina
Přítulné kůzlátko
Fotbalové hřiště
V hotelu jsme si lehli na lehátka u bazénu, psali deník a četli si. Večeři jsme si dali před naším
domkem a byl to mix ze tří plechovek: rajčat, fazolí a párků s houskami. Na večer k nám přišli tři
pávi a Hanka si pochvalovala, že pávy ještě nikdy nekrmila.
Aloe pravá (Aloe vera)
Květ ibišku
Výhled od hotelu
Po jídle jsme zašli zas na terasu a kochali se výhledem na údolí a okolní kopce. V okolí jsme
viděli několik pávů, slepice, prasátko, kočky a různé ptáčky. Slunce zapadalo už před večeří za
vysokými kopci, ale bylo stále světlo. Postupně se zešeřilo. K uřvanému pávu se přidali cvrčkové.
Byly už vidět jen siluety hor, když jsme v osm šli do našeho domku. Přestože nefoukalo, tak se
již hodila mikina, jak se ochladilo. V restauraci na terase ani u domků jsme nikoho nepotkali.
Vypadalo to, že jsme jediní hosté hotelu.
~ 25 ~
Kapverdy 2013
4.6. úterý – údolí Ribeira de Paul
Na sedmou jsme byli na snídani jediní. V poklidu jsme posnídali a když jsme odcházeli, tak jsme
u jednoho domku viděli dvě bělošky. Nebyli jsme tam tedy sami. Přesně v osm přijel Dongo, náš
taxikář. Oproti například Keni, tady vnímali čas v pro nás normálních časových jednotkách a ne
jen v půldnech. Jinými slovy, když se člověk domluvil na nějakém čase, tak to tak bylo. Vyjeli
jsme a po chvíli jsme přijeli do města Ribeira Grande, odkud jsme stoupali serpentinami ke
kráteru Cova. Opravdu moc pěkná cesta a výhledy do údolí nás znovu fascinovaly.
V kráteru Cova …
… jsou políčka i obydlí
Severovýchod ostrova Santo Antao: modře pěší tury, červeně cesty autem
~ 26 ~
Kapverdy 2013
Na pěší cestu do kráteru a údolí Paul jsme vyráželi po deváté a dohodli se, že nás taxikář
vyzvedne u moře v půl čtvrté. Na nějakých deset kilometrů se to zdálo jako dost času, ale ukázalo
se, že to bylo jen tak tak. Nejprve jsme sešli do kráteru Cova, v kterém jsme prošli malou
vesničkou obklopenou políčky. Seznámili jsme se tam s jedním kamarádským oslíkem. V kráteru
nefoukalo a bylo hodně teplo. Při stoupání z kráteru na protější stranu jsme se tedy dost zahřáli.
Z hrany kráteru se nám naskytl úchvatný pohled na údolí Paul. Terasovitá políčka a malé domky
rozeseté po svazích. Pohled na naši cestu byl naopak trochu děsivý. Sice byla krásně dlážděná,
ale pro chodidla ne až tak příjemná a velmi strmé serpentiny. Poseděli jsme na hraně kráteru a
nějaký čas se jen rozhlíželi a užívali si ten výhled.
Strmé serpentiny do údolí Paul
Kamarádský oslík
Údolí Paul
Výroba alkoholu
Terasovitá políčka
Když jsme se vydali na sestup, tak to kolem nás neustále šustilo. Spousta malých ještěrek, které
se vyhřívaly na kamenných zídkách a prchaly před námi. Po kouskách jsme sestupovali a
dopřávali co chvíli oddech chodidlům. Když jsme sklesali to nejprudší, tak jsme míjeli první
políčka. Plodiny na nich byly různorodé: rajčata, fazole, dýně, zelí, mrkev, cukrová třtina, které
tu bylo jednoznačně nejvíc, banánovníky, mangovníky, papája, kávové keříky a další. Na cestě
nás dohnal chlápek a když nás míjel, tak se ptal, zda chceme vidět fabriku na výrobu likérů. Ptal
jsem se ho, kde je ta fabrika. On ať jdeme za ním a ukazoval na úzkou pěšinku mezi políčky
cukrové třtiny. Třtina byla vyšší než my a vypadalo to jak taková chodba, která nás dovedla
k malému domku, kde byli další tři pracanti. Ochotně nám ukázal stroj na lisování cukrové třtiny,
~ 27 ~
Kapverdy 2013
od kterého odtékal „kapalný cukr“ kanálkem do sudu. Vedle měli krb, v kterém udržovali oheň a
nad ním velký kotel, z kterého destilovali čirou tekutinu s 20% alkoholu. Ochutnali jsme jak
cukrovou šťávu přímo z lisu, vydestilovanou tekutinu, tak i mix těchto dvou tekutin, které se
nechávali patnáct dní uležet. Vyprávěl nám, že pálí pět měsíců v roce, kdy je třtina a zbytek roku
se věnuje zemědělství. Mimo to, jsme se dozvěděli vícero dalších věcí, ale debata to byla
komplikovaná. Oni neuměli anglicky a my zas francouzsky. Já na něho tedy mluvil lámaně
španělsky a on na mě asi portugalštinou nebo kreolštinou. Jeho bratr byl učitel angličtiny, ale ten
tam bohužel nebyl. Byla to příjemná návštěva. Nejasnost ohledně našeho původu, Českou
republiku moc neznají, prolomil opět fotbal. Když jsme jako nápovědu řekli Petr Čech, tak se
hned chytili a řekli, že hraje v Chelsea a následně jmenovali Poborského, Kolera a Baroše. O
České republice sice nevěděli vůbec nic, ale znali naše fotbalisty a hned bylo veseleji. Oni
vyrazili s barely dolů z kopce a my se vydali na cestu taky. O něco mírnější, ale stále strmé
klesání. Výhled na údolí a políčka se neustále měnil a stále byl nádherný.
Hanka si dělá zápisky u lisovacího stroje
Vylisovaný „cukr“ se stáčí do sudu
Další naší zastávkou byl bar ve vesnici. Především jsme chtěli do stínu a taky si dát něco
studeného. Já si dal pivo a Hanka zmrzlinu. Okukovali jsme tam likéry a já se zeptal, zda
můžeme ochutnat. Postupně jsem jich ochutnal pět. Na lačno, ale panáky byly malé, takže jsem to
ustál. Nakoupili jsme tam tři lahvičky likérů, kávu a pár pohledů.
Nezralá manga na stromě
Trs nezralých banánů
~ 28 ~
Údolí Paul
Kapverdy 2013
Pokračovali jsme údolím a narazili na restauraci, kde měli cachupa, místní národní jídlo a tak
jsme tam zašli. Dali jsme si jeden ovocný džus a nápoj z cukrové třtiny, oboje domácí výroby.
K jídlu jsme si objednali cachupa, což jsou fazole s kukuřicí a na tom volské oko. Druhé jídlo
Hanka objednala sladké brambory, které mi moc nechutnají. Ovocný džus byl dobrý. Nápoj
z třtiny byl pěkně hnusný. Každý lok byl v puse cítit divnou chutí. Vyřešil jsem to tak, že jsem
sklenku vypil na tři dlouhé loky a tedy tu pachuť cítil jen třikrát místo pomalého usrkávání.
V restauraci nás dohnali dva turisté, což byli jediní turisté, které jsme za celý den potkali.
Vesnické obydlí
Velká lisovna cukrové třtiny
Už poněkud uťapkaní jsme pokračovali po dlažbě údolím a když se objevilo moře, tak jsme byli
rádi. Došli jsme tam chvíli po půl čtvrté, což nás překvapilo, že jsme šli tak dlouho. Taxikář tam
čekal a ještě nám řekl, zda se nechceme podívat po vesnici, než pojedeme. Zašli jsme na pobřeží,
kde si Hanka chvíli máchala nohy.
Podél pobřeží jsme jeli zpátky k hotelu. Na Kapverdách nás vícero věcí překvapilo. Další takovou
věcí bylo, jak ohleduplně a opatrně tady jezdí. Celkově by člověk řekl, že to tady je Afrika
s řádem a systémem. Pravděpodobně se mají relativně dobře a prosperují. Odvrácenou tváří
systému, řádu a prosperity je možná menší vřelost a přátelskost lidí. Náhodně kolemjdoucí se
usmějí a pozdraví, ale celkově byli takoví odtažitější a vážnější, především v restauracích a
hotelech.
Údolí v kterém jsme byli ubytovaní
Hanka „vaří“ večeři – instantní polívky
~ 29 ~
Kapverdy 2013
Vyptávali jsme se našeho taxikáře na ceny pozemků a domů. Říkal, že na vesnici Coculi, kousek
od našeho hotelu, je to tak 5 000 CVE / m2. Jeden dům i s pozemkem a políčky byl za 15 000 000
CVE. Byli to jeho známí, tak nás vzal na prohlídku. Dům zvenku neomítnutý, což je zde velmi
časté, ale vevnitř pěkně zařízený. Až na absenci nějakých obrazů na zdech a celkově trochu
prostší výzdobu, srovnatelný interiér jako u nás. Ještě místo světel měli jen žárovky v objímce.
Voda je prý levná, ale elektřina je drahá a to je důvod proč jsou v noci vidět svítit jen pouliční
lampy. Světla z domů jen výjimečně. Za výlet jsme taxikáři zaplatili předem dohodnutých 6 000
CVE.
K večeři jsme byli zas za sociáli a pod záminkou čaje jsme požádali o vroucí vodu a zalili si
„čínské“ polívky z Thajska a snědli je s houskou. Po večeři jsme šli zas na terasu a kochali se
výhledem a psali deníky. V půl deváté jsme na to už neviděli ani pod lampičkou a šli jsme na
pokoj. Sprcha, lelkování a do hajan, abychom byli fit na další výlet.
5.6. středa – pobřežní cesta
Po snídani jsme opět v osm hodin nasedali do taxíku a jeli na výlet. V Ribeira Grande jsme se
zastavili v bance vyměnit peníze. Celkem ta administrativa trvala, než opsal pas a vše naťukal do
počítače. Výhodný kurz eura 1 ku 110 CVE znehodnotily poplatky na kurz 1 ku 107 při výměně
sta eur.
Vesnice Fontainhas
Úzká dlážděná pěšina podél pobřeží
Podél pobřeží jsme jeli po dobré cestě do Ponta do Sol a pak po hodně hrbolaté a úzké cestě na
jedno auto do Fontainhas. Závěr cesty byl hodně zajímavý s výhledy do strmého údolí a útesy u
moře. Natřásali jsme si všechny kosti, až jsme dojeli na konec cesty. Dál už byla cesta jen pro
pěší.
Opět dlážděná cesta, která neustále klesala, stoupala a rovinek nebylo mnoho. Ve vesničce Corvo
se nám naskytl přesně stejný pohled, který jsme viděli pokaždé, když jsme vzali do ruky knižního
průvodce. Útes s domečkem a mořem na obálce knížky jsme tentokrát viděli v reálu. I tady byla
v zapadlých vesničkách zavedena elektrika a měli své fotbalové hřiště. Kolem byla terasovitá
políčka, pobíhali kolem psy a slepice, sem tam byla přivázána koza nebo oslík. Krom krásných
výhledů na útesy a tříštící se vlny o ně, jsme viděli krásné skalní útvary podél cesty, vymleté asi
~ 30 ~
Kapverdy 2013
větrem. Různé barevné vrstvy, různé struktury. Cestička sama o sobě nás taky fascinovala a
obdivovali jsme se několik metrům vysokým vystavěným zídkám podpírajícím cestu.
Jako na obálce průvodce
Vesnice Corvo
Malý ostrůvek
Na jedné pláži s černým pískem jsme si udělali pauzu. Zatímco Hanka si máčela nohy, já zalezl
pod obrovský kámen do stínu. Bylo to příjemné na chvíli se schladit ve stínu a dát si sušenky
k svačině. O kus dál jsme narazili na velkou písečnou dunu, kterou vítr navál až přes cestičku.
Míjeli jsme také vylidněnou vesnici, kde byly asi čtyři domky bez střech a oken. Zůstaly jen
obvodové zdi a kolem zbytky políček. Těžko si představit, že na tak odlehlém a nepřístupném
místě byl někdy život a fungovala vesnice, respektive několik obydlí. Ke konci naší cesty
skaliska vystřídaly kopce zarostlé křovím bez jediného lístečku. Asi rostliny čekají na období
dešťů, kdy se na chvíli zazelenají.
Zídka podpírající cestu
Oslík
Pláž s černým pískem
Ve vesnici Cruzinha da Garca, kde jsme měli sraz s naším taxikářem, jsme byli ve dvě hodiny.
Měli jsme ještě hodinu a půl čas. Zašli jsme do restaurace. Příjemný stín, objednali jsme si
studenou vodu a rybu Garoupa (cephalopholis taeniops) s rýží a brambory (800 CVE). Já jsem
jen od Hanky ochutnal a byla dobrá.
~ 31 ~
Kapverdy 2013
Zašli jsme na pobřeží, kde rybáři čistili ryby, kuchali je a rozkládali na kameny, kde je sušili. Děti
si kolem hrály a koupaly se. Na chvilku jsme tam poseděli a Hanka si zas máchala nohy. Když
byl čas odjezdu, vyrazili jsme. V restauraci jsme taxikáře nenašli, tak jsme mu vyrazili naproti
pěšky po cestě. Po chvíli se objevil a my k němu nasedli.
Kopec zarostlý křovím bez listí
Rybáři a sušení ryb na zemi
Cesta byla ze začátku samý hrbol a po čase jsme najeli na luxusní asfalt. Ptal jsem se a prý tu
silnici postavili před pěti měsíci. Co pár metrů byly na cestu vysypané kameny, které padaly
z okolních svahů. Říkal, že to je velký problém a každý den něco popadá. V malém krámku jsme
si nakoupili a pak nás vysadil v hotelu. Pěkný výlet za 5 000 CVE.
Byli jsme rozpálení a ještě svítilo slunko, tak jsme šli do bazénu. Trochu boj, ale nebylo to tak
hrozně ledové a pak jsme si příjemně zaplavali. Těsně než slunko zalezlo za hřeben hor, tak jsme
vylezli a oschli v posledních paprscích. Když jsme se osušili na pokoji a oddáchli si, zašli jsme na
večeři do hotelové restaurace. Jídlo nebylo špatný, ale za ty ceny to člověku nepřijde tak dobré.
Dát skoro dvě stovky za vajíčkovou omeletu s trochou rajčat a asi brambor uvnitř s dvojí přílohou
rýží a bramborem je dost. Před spaním jsem si četl a Hanka už poklimbávala. V půl deváté jsem
ukončil její polospánek a zhasnul.
Telefonní budka ve vesnici
Obracení rozložených sušených ryb
~ 32 ~
Kapverdy 2013
6.6. čtvrtek – údolí Ribeira de Torre
Tento den jsme měli bez domluveného taxíku, takže jsme nebyli nijak vázáni. Na snídani byl
tentokrát plesnivý toustový chleba. Hanka na to upozornila a číšník to beze slova odnesl.
Neomluvil se, ani se nepodivil. O dva dny dříve jsme je upozornili na plesnivý sýr. O zeleném
salámu jsme jim neříkali a až o dva dny později ho vyměnili. Asi dosáhl dostatečné zelené i pro
ně. Fakt pěkný hotel na pěkném místě, ale to že mají málo hostů neznamená, že se nedá pohlídat
čerstvost a servírovat toho míň a doplňovat podle potřeby. Stejně se veškerý personál nudil a
neměl co dělat.
Páv se dvoří
Dvě žáby na sobě
Terasovitá políčka
Strmá dlážděná cesta
Na kraji vesnice
Okolo půl deváté jsme vyrazili od hotelu k hlavní silnici chytit nějaký aluguer. Když jsme byli na
dohled, tak akorát kolem jel. Když nás viděl, tak zatroubil a my na něj zamávali, ať počká.
Kousek jsme popoběhli a nastoupili. Během chvilinky jsme byli v Ribeira Grande (100 CVE /
osobu). Když jsme řidiči řekli, že pokračujeme do Chuchu, tak nás vysadil přímo u jiného
aluguera. Jen co jsme přesedli k dalším čtyřem lidem, tak jsme vyjeli. Měli jsme to super sladěné
a cesta byla plynulá. Byla tam nová asfaltka, takže to ani nedrncalo. Lidé průběžně vysedali a
nasedali a jen jedna pani s námi jela celou cestu do Chuchu, kde silnice končila. Cestou se pani
s kde kým zdravila a prohodila pár vět, u jednoho domku předala i nějakou obálku. Posledních
pár metrů již drncalo, ale to nic neměnilo na komfortnosti jízdy (100 CVE / osobu).
~ 33 ~
Kapverdy 2013
Pani nese cukrovou třtinu
Pán na poli
Údolí Ribeira de Torre
Slečna si něco zapisuje
Malý domek mezi políčky
Čekalo nás od začátku ostré stoupání. Strmost cesty odpovídala strmosti schodiště, jen jsme šli po
dlažbě. Míjeli jsme opět různá políčka, nádrže s vodou, v kterých bylo spousta žab, domky a
nabírali jsme rychle metry. Snažil jsem se tentokrát víc fotit lidi při práci. Jednak jsem nechtěl být
moc vlezlý a když jsem někoho vyfotil, tak černoch ve stínu svého klobouku není zrovna ideální.
V jedné vesnici jsme narazili na dvě děti, které se chtěly fotit. Líbilo se jim, když jsem jim
ukazoval fotky na displeji. Svýma špinavýma packami mi mačkaly všechny čudlíky na foťáku a
byl trochu problém je udržet na uzdě. Výhledy do údolí byly nádherný. Nebylo pořád jasné, zda
se budeme vracet stejnou cestou nebo vylezeme až ke kráteru a pak se vrátíme jinou cestou.
Hanka začínala mít krizi a zpomalovala. Když už vypadala, že dál nevyleze a budeme se vracet,
tak jsme si sedli do stínu opuštěného stromu a udělali delší pauzu. Bohužel jsme měli skoro jen
musli tyčinky, což nejsou zrovna energetické bomby. Měli jsme aspoň pár banánů, které už jsou
výživnější. Čokoládu jsme do toho horka nebrali. Zapnul jsem GPS navigaci a zjistil, že jsme
přibližně v tisíci metrech nad mořem a tedy, že jsme vystoupali šest set padesát metrů. Zatímco
Hanka odpočívala, šel jsem nahoru zjistit, jak vypadá cesta dál. O asi padesát výškových metrů
výš jsem se dostal na hranu hřebenu a viděl jsem do sousedního údolí. Cesta však pokračovala
vzhůru, až do nevidím. Vrátil jsem se a podle mapy se zdálo, že nahoru to je ještě čtyři sta
výškových metrů.
~ 34 ~
Kapverdy 2013
Hrající si děti
Vršek svahu – náš cíl
Údolí Ribeira de Torre
Mračna zahalující kopce
V rozestavěném domě
Vyprahlý, rozpálený, strmý svah
Hanka s obří šiškou
~ 35 ~
Borovicový les
Kapverdy 2013
Hance pauza a banány prospěly a tak že půjdeme ještě kousek nahoru. Postupně si vytyčovala
cíle u stromů nad námi a po kouskách jsme pokračovali. Šla svižněji než před pauzou. Další delší
pauza a orientační měření bylo ve dvanácti stech metrech. Slunce pálilo, bylo kolem poledního,
žádný stín a hodně strmé stoupání vysilovalo. Krátká pasáž se stromy byla příjemná a
poskytovala alespoň částečný stín. Naopak další pasáž, s kaktusy a pískovými kameny, byla
pekelná výheň. Rozpálená zem, bezvětří a ostré slunko. Dostali jsme se na hranu a uviděli stromy
před sebou a o kus dál vysílače, které dávaly tušit, že stoupání se chýlí ke konci. Hanku popadl
amok a euforie. Byla nadšená, že jsme vylezli nahoru a poslední metry k lesu nasadila nezvykle
ostré tempo. Pod námi byla krásná scenérie z mraků, z kterých vyčnívaly vršky kopců jako
ostrovy z moře. Borovicový les byl balzám na naše chodidla a stín stromů poskytoval vytoužený
souvislejší stín. Na zemi leželo hodně krásných obrovských šišek. Hanka pod dojmem vítězství
ještě navrhla jít na vrchol kopce, kam vedla odbočka. Bylo to jen asi dvě stě metrů mírně do
kopce, takže nic hrozného.
Na vrcholu kopce
Kráter Cova
Borovicovým lesem jsme došli na hlavní silnici po které jsme vyrazili směr Ribeira Grande. Po
chvíli jsme stopli auto a vzali nás zdarma kus cesty, do vesnice Corda, což bylo asi šest
kilometrů. Nabídli nám dál taxíka za 1500 CVE, což jsme odmítli a vyrazili pěšky. Šlo to mírně
z kopce po dlažbě a doufali jsme, že zas něco stopneme. Když předchozí den recepční říkal, že
tam odpoledne nic nejezdí, tak jsem mu nevěřil. Měl však pravdu. Ten první stop byla velká
klika. Dalších asi osm kilometrů jsme šli a minuly nás jen dvě auta, plná a nemohly nás vzít. Ze
začátku to bylo dobré, ale postupně se z toho stal boj. Chodidlům se to nelíbilo a energie taky
zrovna nepřebývala. Když se pod námi objevila vesnice, zatím stále hluboko dole, byl to první
náznak blížícího se cíle, který nám vlil trochu
elánu. Na kraji Ribeira Grande jsme zašli do
obchůdku a krom chlazené vody jsme si
koupili čokoládové tyčinky. Hned jsme je
snědli a brzy se dostavila trocha energie, která
nás povzbudila na to projít vesnici na druhou
stranu, kde čekaly aluguera.
Čekali jsme asi minutu a objevil se jeden
aluguer s pasažéry. Jel jen do Coculi, asi dva
kilometry od hotelu, ale lepší něco než nic.
Když jsme dojeli do Coculi, tak na nás řidič
mávnul, že jede dál. Dokonce odbočil z hlavní
silnice a ušetřil nám závěrečné strmé stoupání
~ 36 ~
Kvetoucí strom v kontrastu s krajinou
Kapverdy 2013
k hotelu. Když jsem mu dal 200 CVE byl spokojený a s úsměvem odjel.
Na recepci jsme si rovnou řekli o termosku horké vody. Na pokoji jsme bohužel zjistili, že
polystyrenové kelímky z čínských polívek nám vyhodili. Chvíli jsme přemýšleli, čím to
nahradíme a v čem uděláme naše čínské polívky. Uřízl jsem vršek pěti litrového barelu na vodu a
měli jsme nádobu na polívky. Plast se trochu deformoval po nalití vroucí vody, ale s tím jsem
počítal a splnilo to svůj účel. Snědli jsme dohromady tři polívky s houskou a byli jsme spokojení.
Sprcha dovršila regenerační proces a zbytek večera jsme odpočívali na pokoji. Byl to pěkný
výlet, i když ne odpočinkový, jak bylo původně plánováno. Díky tomu, že jsme nejeli taxíkem,
tak jsme poznali i víc ze života místních.
Městečko Ribeira Grande
Naše večeře – čínské polívky v barelu
7.6. pátek – zpátky na ostrov Sao Vicente
Po snídani jsme řešili účet s recepčním. Platili jsme trochu víc, než jsme čekali, ale to bylo dáno
tím, že tady měli ceny uváděné bez šesti procent nevím za co. Recepční také nevěděl, že placení
daně z pobytu, v maximální délce deseti dnů, platí na celých ostrovech a ne jen v jednom hotelu.
Nedal nám potvrzení o zaplacení daně, ale spokojili jsme se s účtenkou, kde to bylo rozepsáno.
Blížící se ostrov Sao Vicente a Hanka
Potopená loď v přístavu Mindelo
~ 37 ~
Kapverdy 2013
V osm nás vyzvedl taxík a tentokrát jsme jeli do přístavu pobřežní cestou, ať vidíme zas jinou
část ostrova. Pobřeží bylo vyprahlé, ale útesy s tříštícími se vlnami byly pěkné. Za hodinu jsme
byli v přístavu a měli tak skoro hodinu do vyplutí trajektu. Hanka si prohlížela pohledy a
suvenýry a já si četl.
Svačina na balkoně hotelu
Výhled na náměstí
Trajekt zpátky nebyl plný, jak cestou sem. Možná částečně i díky tomu se loď víc houpala. První
polovinu cesty to Hanka nesla hůř, ale pak si trochu zvykla a i se jí to snad nakonec líbilo. Stáli
jsme na kraji u zábradlí a koukali jak se vlny tříští o bok lodě a přibližuje se přístav Mindelo.
Taxikář nás popovezl těch pár set metrů a my se ubytovali ve stejném hotelu. Tentokrát
s výhledem na náměstí, takže jsme mohli pozorovat ruch města z balkonu.
Na odpoledne jsme neměli žádný plán a tak
jsme vyrazili k jedné pláži nedaleko města.
Z auta vypadala pěkně, ale bylo tam bohužel
dost střepů a různého odpadu. Také tam nebyl
žádný stín. Usadili jsme se na rozbořeném
molu. Kolem lezlo spousta krabů. Nedaleko od
nás „kotvil“ vrak lodi usazený na dně moře.
Kousek vedle v moři byl nějaký ponton nebo
co a na něm rybář chytal ryby. Později se rybář
s kyblíkem vrhl do moře a plaval směrem
k nám. Cestou začal plácat ve vlnách rukama a
kyblíček, který vláčel, mu uplaval. On se otočil
a plaval podél pobřeží. Mezi tím mu zbytek
jeho věcí spláchla vlna z pontonu. Vlny se
„Kotvící“ vrak lodi
trochu zvětšily. Rybář minul ponton a doplaval
k vraku lodi, kde se na chvíli zastavil. Brzy pokračoval dál a plaval podél pobřeží, až se nám
ztratil z dohledu. Nepochopili jsme jeho snahu ani cíl.
Bylo tam dost vedro a tak jsme se přesunuli do města na jinou pláž, kde bylo několik stromů.
Foukal silný vítr a na pláži se to občas změnilo v písečnou bouři. K večeru jsme se vrátili do
hotelu a z balkonu pozorovali náměstí. Docela dost mladých lidí chodilo k hotelu směrem
k bazénu, tak jsme si říkali, že tam je asi nějaká akce. Vyrazili jsme to očíhnout. K našemu
překvapení všichni byli v posilovně vedle bazénu. Holt opět podvečerní čas sportu.
~ 38 ~
Kapverdy 2013
8.6. sobota – poslední den na ostrově Sao Vicente
Na snídani bylo nezvykle hodně lidí a většinou černoši v oblecích. Letadlo nám odlétalo až
v sedm večer a nechtěli jsme strávit celý den v hotelu. Dle průvodce jsme již viděli vše zajímavé.
Vybrali jsme si nějakou vesnici na mapě a že se vydáme k ní. U tržiště jsme neviděli žádný
aluguer a tak jsem se ptal. Prý v půl desáté jede autobus a nebo můžeme jet taxíkem, ale veřejný
aluguer v tenhle čas nejede. Pak nás pán nasměroval k jednomu alugueru. Ten fungoval jako
taxík a chtěl po nás 1000 CVE. Nechtělo se nám dlouho čekat na autobus a Hanka začala
smlouvat. On ubíral, Hanka přidávala a když se potkali na ceně 600 CVE, tak jsme si nasedli.
Mimo jiné pro nás bylo novinkou, že nápis aluguer neznamená automaticky levná hromadná
doprava. Po silnici směrem na Calhau jsme vyrazili. On nemluvil anglicky a my chtěli vystoupit
uprostřed ničeho, takže trochu těžká domluva. Když dojel, kam si myslel, že chceme jet, tak jsem
mu řekl, že chceme pěšky jít do vesnice Mato Ingles a že nalevo od silnice není žádná pěšina. On
se rozzářil, že pochopil, kam chceme a že to jsme už přejeli. Myslel bych si, že ta křižovatka,
kterou jsem mu ukazoval, měla být ještě o kus dál, ale nic jsem neříkal. Jeli jsme nazpátek, cestou
nabral nějaké vesničany a pak nás vysadil uprostřed ničeho, kde vedla od silnice pěšina. Ukázal
tím směrem a říkal Mato Ingles. Přišlo nám divné, že jsme se fakt hodně vrátili, ale vyrazili jsme.
Na trhu: cibule, mango, papája, pinha
Osamocený strom a u něho kozy
Šli jsme pustou krajinou bez vegetace a
postupně se objevovala malá křovíčka.
Objevili jsme i stádo koz, které těžko říct čím
se páslo. Před námi se tyčil kopec Monte
Verde v mracích a ačkoliv jsme šli jinudy, než
jsme původně chtěli, tak jsme měli dobrý
směr. Celkem rychle jsme se dostali k vesnici.
Bylo to jen pár domů a žádná cedule. I tak
jsme brzy poznali, že to není vesnice, do které
jsme chtěli dojít. Mato Ingles byla zřejmě za
hřebenem, kam již vedla dlážděná cesta.
Pěšina, po které jsme původně chtěli jít, by
zřejmě vedla přímo do vesnice Mato Ingles,
ale místní chodí asi sem a pak po dlážděné
Opuštěné větrné čerpadlo vody
cestě. Jelikož jsme náš cíl cesty vybrali jen tak,
bez nějakého zvláštního zájmu, tak nám bylo jedno, že jsme jinde. Vylezli jsme si na menší
kopec vedle vesnice a rozhlédli se po kraji. Pro nás krajina nezvyklá a zajímavá, i když trochu
~ 39 ~
monotónní. Na vrcholu Monte Verde byly stále mraky a nemělo
smysl se pokoušel o výstup s lepším výhledem než minule. Vydali
jsme se zpátky do města Mindelo. Provoz na silnici byl minimální,
ale neměli jsme to daleko. Ani jsme nezkoušeli stopovat a
kilometry jsme ukrajovali rychle. Cestou jsme minuli ranč
„Rancho Lam’s“, kde jsme chvíli pozorovali koně. V poledne jsme
se dostali zpátky do města. Času bylo dost a tak jsme se zastavili
v koutku pro „bohaté“. Bylo to místo u pobřeží, kde bylo několik
restaurací, obchůdků, informační centrum a také venkovní bazén,
který připomínal záběry někde z luxusních letovisek. Usadili jsme
se na lehátka a čekali, zda nás někdo vyhodí. Po chvíli k nám přišla
slečna z baru. Ptal jsem se, jak to tam chodí. Ona že za plavání je 5
€ na osobu. Ptal jsem se, zda tam můžeme zůstat a neplavat. Ona
pokrčila rameny a že klidně, když si dáme něco k pití. Dali jsme si
sprite a pivo a lebedili si na lehátku ve stínu. Dopřávali jsme si
pohodlí v prostoru pro „lepší“ společnost a zabíjeli čas do odletu.
Když nás to přestalo bavit, tak jsme zašli do hotelu. Z velkého
batohu jsem si vytáhl knížku a u hotelového bazénu jsem Hance
předčítal z knížky. Před pátou jsme si zašli koupit něco k jídlu a
čekali na taxík na letiště. Měl přijet v půl šesté a když bylo deset
minut po, tak mu recepční na naši žádost zavolala. Byl prý na
cestě. On se hrál fotbal, takže se zřejmě někde zapomněl. Deset
minut před šestou přijel oblečen ve fotbalovém dresu, nějakém asi
půjčeném autě a s prázdnou nádrží. Jen co jsme vyjeli, tak jsme jeli
k pumpě a tankoval. Bylo dost času, ale Hanka byla trochu
nervózní z letu a tak se takové komplikace moc nehodily.
Na letišti jsme
odbavili
zavazadla
a
v hale na televizi
fotbal.
běžel
Posledních osm
minut. Kdyby nás
vyzvedl
včas,
mohl
taxikář
vidět
konec
zápasu. Takhle
ho prošvihl na
cestě zpátky do
města. Kapverdy
vyhrály
dva
jedna.
Bazén s lehátky v přístavu Mindelo
Let byl za tmy a tak jsme nic neviděli. Klidný let a tentokrát to
neházelo ani při přistávání. Taxík nás vyzvedl a před devátou jsme
se ubytovali. Rovnou jsme šli na večeři, která se podávala do desíti
večer. Po těch našich čínských polívkách jsme se pěkně nadlábli.
~ 40 ~
Panorama vyprahlé krajiny: úplně vpravo kopec Monte Verde s mraky
Kapverdy 2013
Kapverdy 2013
9.6. neděle – dovolená „All inclusive"
Nemohl jsem dospat, i když jsme šli spát relativně pozdě a vstal jsem před šestou hodinou. Zase
tyhle davové přežírací orgie, jak někde v závodce při obědě, jen v lepším prostředí, větším
výběrem jídel a s palmami za okny. Program dne byl jednoduchý. Válet se a žrát v duchu těchto
pobytových zájezdů. Nebýt knížky, tak bych měl asi problém u tohoto programu vydržet. Během
dne se staly dvě zajímavé věci. Jedna bylo pozorování místního psa, který byl zdatný plavec.
Společně s turisty byl v moři a užíval si vln. Pohupoval se na vlnách, proskakoval je a když přišly
velké vlny, tak byl ve vlně vidět, jak kope nožičkama. Užíval si to tam hrozně dlouho. Druhou
zajímavostí bylo, že se Hanka seznámila se sílou vln. Byli jsme ve vodě, plavali, pohupovali se
na vlnách. Hanka byla o něco blíž břehu. Jedna vlna přišla trochu nečekaně větší a zlomila se o
něco dřív, takže dopadla na nás. Ztratil jsem se pod vodou a po čtyřech lezl ze zpěněné vody.
Když jsem se dostal opět na nohy, tak Hanka stála kousek vedle, bez šátku a slunečních brýlí.
Byla ráda, že si udržela plavky. Procházel jsem vodu celkem dlouho, ale ani jedno jsem nenašel.
Vzpomněl jsem si, jak mi kolegové z práce říkali, že takhle ve vlně přišli o snubní prsteny. Cítili i
viděli, jak jim sjíždí prstýnek z prstu, ale pod tlakem vody s tím nemohli nic udělat. Hanka říkala,
že to vůbec nečekala a nevěděla, že to může mít takovou sílu. Já to taky nečekal, ale už jsem
párkrát viděl, co dokáží vlny. Během dne jsem několikrát zašel do baru na pláži pro nějaké pití a
abych se aspoň trochu pohnul. Proflákali a projedli jsme se do večera a na devátou šli na taneční
představení. Byla to Pomáda v africkém podání.
Večerní taneční představení Pomáda
10.6. pondělí – okruh po ostrově Sal
Po snídani jsme vyrazili do centra města Santa Maria chytit aluguer. Než jsme tam došli, jel
kolem nás aluguer a my si nasedli. Chvíli jsme kroužili po městě, nabrali pár dalších cestujících a
jeli do Espargos (100 CVE / osobu). Tam jsme se vyptávali a bohužel žádná hromadná veřejná
doprava nejela k Salinas. S taxikářem jsme se dohodli (500 CVE / auto) a vyrazili. U brány jsme
vystoupili před devátou a bylo ještě zavřeno. Nejprve jsme vyšli na svah, který obklopuje celé
Salinas. Naskytl se nám krásný výhled na celý „kráter“ rozdělený na jednotlivé „bazény“
z kterých těžili sůl. Mezi tím přijel taxík a objevili se další dva turisti. My jsme prošli tunelem do
kráteru a oni šli na svah. Měli jsme to tedy zatím stále jen pro sebe. Sešli jsme dolů, kolem
zavřené restaurace, kde kromě uklízečky nikdo nebyl. Nevěděli jsme jak je to se vstupným, ale
neřešili jsme to, když nebylo s kým. Prohlédli jsme si zbarvené jezírko, solné kužele i místo, kde
bylo dovoleno koupat se. Bylo brzo, slunce tolik nehřálo a navíc se začali objevovat turisti, tak
~ 41 ~
Kapverdy 2013
jsme vyrazili na procházku kolem dokola v kráteru. Na zemi hodně rostl takový bezbodlinkatý
kaktus. Než jsme to obešli, slunce již hřálo víc a Hanka chtěla vyzkoušet jak je to s tím, že ta
voda je tak slaná, že se v ní nedá utopit. Po úvodních rozpacích se tam rochnila a byla nadšená.
Mohla ve vodě sedět a neklesla ke dnu. Po chvíli přišla další skupina turistů a průvodce jim říkal,
ať si dají pozor na oči, jelikož to je silnější koncentrát než v moři a ať tam nejsou déle jak patnáct
minut, kvůli kůži. Když Hanka vylezla, tak si dala u restaurace sprchu (1€) a šli jsme zas tunelem
ven z kráteru. U brány již byli nějací lidé a asi tam vybírali vstupné (5 € / osobu). Včasným
příchodem jsme tedy ušetřili deset euro.
„Kráter“ s „bazény“ soli
Ukázka solných kuželů
Zeleno červený „kaktus“ pokrývající zem
Červeně zbarvené jezírko
Prohlédli jsme si kostel v sousední vesnici. Měli jsme telefon na taxikáře, který nás přivezl, ale
řekli jsme si, že zkusíme stopa. Ušli jsme asi padesát metrů a jelo auto. Zastavilo nám a my
nasedli dovnitř. Cestou ještě nabral asi tři vesničany, kteří si sedli na korbu. Řešili jsme kde
vystoupit, aby to bylo nejlepší na cestu do přístavu Palmeira. Když jsme dojeli k městu Espargos,
tak nám řidič pokynul, že jsme kde jsme chtěli být. Jelikož však směřoval nikoliv do města, ale
dál směrem k Palmeira, tak jsem se zeptal, zda jede do přístavu. On že jo a tak jsme s ním jeli dál.
Krajina mezi městy stále stejná. Vyprahlá kamenitá rovina. Po pravici se tyčil jediný kopec a to
bylo místo zdejšího zájmu turistů. Do Buracona se v pravé poledne sjížděli turisté, aby viděli
zářící modré jezírko, které svým odrazem světla uchvacuje pouze přes poledne. Pán nás vysadil
v přístavu a i když peníze nechtěl, dal jsem mu aspoň 200 CVE.
~ 42 ~
Kapverdy 2013
Palmeira, dle průvodce, rybářská vesnička s přístavem a příjemnou atmosférou. Po letmé
prohlídce to na nás extra dojem neudělalo. Díra bez atmosféry s vícero otravnými prodavači,
jelikož všichni turisti co jedou na organizovaný okruh po ostrově zde zastavují. Prodávali tam i
šátky a tak jsem Hance říkal, ať se na ně podívá, když jí ten její uplaval v moři. Cena 3 € byla
přívětivá a Hanka si vybrala. Když jsem řekl, že budu platit v escudos, tak mi to přepočítali na
330 CVE. Většinou přepočítávali kurzem 100, ale tady si chtěli asi polepšit. Když jsem jim dal
dvoutisícovku, tak že nemají drobné. Nakonec to poskládali, že mi vrátili částečně v escudos a
částečně v eurech, přičemž, tady již zas použili kurz 100. Takže si stejně nepomohli.
Směrovka k Salinas
Vesnický kostel
Krásné malby na domech, Palmeira
V přístavu Palmeira
Kostel v Espargos
Buraconu jsme měli na dohled, respektive hned vedlejší kopec Monte Loste. Kuželovitý kopec,
který v sobě skrývá jezírko. Toto jezírko v pravé poledne září jako drahokam a všechny
organizované výlety tam na tento čas směřují. Bylo po poledni a tak jsme si říkali, že bychom
tam mohli zkusit zajít. Sice to hlavní lákadlo se světlem bylo pryč, ale zároveň všichni turisti
odjeli. První nápad, dojít těch pět kilometrů pěšky jsme po chvíli zavrhli. Na cestu jsme se vydali,
ale jednak začátek vedl nevábně páchnoucí průmyslovou oblastí a hlavně bylo obrovské vedro a
na cestě se nebylo kam schovat. Přejít pouštní rovinu krátce po poledni se nám moc nechtělo,
navíc bychom to museli jít i zpátky. Přeci jen v těchto podmínkách jít přes deset kilometrů nebylo
lákavé. Vrátili jsme se na hlavní ulici a čekali na nějaký aluguer, abychom se zeptali na cenu.
~ 43 ~
Kapverdy 2013
V tento čas jich moc nejezdilo a ty co jely, směřovaly zpátky do města Espargos. Po nějaké době
jsme to vzdali a jeli zpátky do Espargos (200 CVE / osobu).
Město Espargos a pustá krajina kolem
Lámající se vlny na pláži u hotelu
Toto hlavní město ostrova má jediné lákadlo a to je
vyhlídka z kopce uprostřed města. Z vyhlídky je
vidět velká část ostrova a cesta na ni není dlouhá.
Prošli jsme několika ulicemi a pak vystoupali po
silnici několika serpentýnami na vrchol. Oplocený
areál s několika vysílači byl v trochu dezolátním
stavu, ale stále ho hlídala vojenská hlídka. Obešli
jsme areál a měli tak vyhlídku do všech směrů.
Okolo města bylo vidět několik slumů, chudinských
čtvrtí. Viděli jsme taky stadion, kde bylo jedno
z mála zelených fotbalových hřišť, ačkoliv povrch
byl pravděpodobně umělý.
Když jsme se vrátili dolů, tak jsem se zeptal
kolemjdoucího pána na to, kde najdeme obchod.
Ačkoliv jsem se ptal španělsky, odpověděl mi
anglicky, což bylo ostatně dobře. Chvíli jsme si
popovídali, ale výsledkem bylo, že do tří odpoledne
mají v podstatě všechny obchody pauzu. Dali jsme si
alespoň zmrzlinu v baru a chvíli poseděli ve stínu.
Na ulici se ptaly nějaké dvě ženské po dopravě do
Santa Marii a tak jsme se k nim přidali. Přeci jen
čtyři lidi znamená, že už nebude řidič s aluguerem
dlouho kroužit ulicemi a shánět další cestující. Když
jsme našli správné vozidlo, tak nejdřív na nás
zkoušel vyšší cenu jako taxík, ale my mu řekli, že
nechceme soukromou dopravu, ale veřejnou. Mávl,
ať naskočíme a jelo se za obvyklých 100 CVE nebo
1 € na osobu.
~ 44 ~
Kapverdy 2013
V centru Santa Marie jsme vystoupili a hned našli prodejnu místních výrobků, mimo jiné vína,
které jsme sháněli. Utratili jsem tam poslední escudos a nemuseli jsme již řešit směnu peněz na
euro.
Procházka po pláži
Na pláži ve společnosti potulných psů
Na pokoji jsme složili věci. Měli jsme hlad, ale zrovna byla mezera, kdy nedávali jídlo. Na oběd
bylo pozdě a na svačinu brzo. Na půlhodiny jsme se byli plácnout na pláž. Hanka byla na lehátku
u moře a já zůstal u plážového baru ve stínu a četl jsem si. Byli jsme domluvený, že jí ve tři
vyzvednu, což byl čas, odkdy bylo možné jít na svačinu. Když nastal čas jídla, tak jsem šel na
pláž a hledal Hanku. Lidí tam bylo dost a nebyla na místě, kde jsem jí naposledy viděl. Pomalu
jsem procházel po pláži podél lehátek a hledal Hanku. Vzhledem k tomu, že tam bylo dost dívek
a dam, které se opalovaly nahoře bez, tak to sice bylo zajímavé hledání, ale přeci jen, když jsem ji
nenašel a šel zas pomalu zpátky a stále se rozhlížel, tak už to bylo trochu trapné. Když jsem si
tedy všechny prohlédl dvakrát, tak jsem přemýšlel co dál. Jít si všechny prohlížet potřetí už mi
přišlo příliš. Vyčkával jsem a koukal na moře. Naštěstí mě Hanka viděla, jak procházím a přišla
za mnou. S úsměvem mi potvrdila, že to vypadalo, jak kdybych šmíroval všechny ženský na
pláži.
Bylo to poprvé, co jsme šli na svačinu, jelikož normálně stačilo se přejíst na třech hlavních
jídlech během dne. Lehce jsem se opět přejedl, ale krotil jsem se, jelikož večeře již nebyla za tak
dlouho. Střídavě jsme byli u bazénu nebo u moře a lelkovali až do večeře. Po dalším přísunu
potravy jsme vyrazili na večerní procházku po pláži k molu. Poprvé jsme viděli i západ slunce,
ačkoliv nebyl nijak zvláštní. Byl příjemný chládek, který doprovázel vítr, tak jako pořád. Od
devíti bylo zas hodinové taneční představení, během kterého představili taneční styly nebo
melodie z celého světa.
11.6. úterý – cesta domů
Poslední den na Kapverdách se nesl v lenošivém duchu. Bohatá snídaně, válení se na pláži,
pozorování vln. Přijeli noví turisté a plni nadšení se vrhali do vln. Nebylo výjimkou vidět, jak se
někdo sbírá po zásahu vlnou z písku a natahuje si zpátky plavky. Jedna pani svůj vrchní díl
neuhlídala a uplaval jí nenávratně do moře. V poledne před obědem jsem akorát dočetl knížku,
takže jsem ji mohl vrátit na recepci. Vychutnali jsme si poslední oběd a šli se připravit na odjezd.
Dal jsem si sprchu, zabalil věci a ve dvě jsme byli připravení na odjezd. Vyčkávali jsme u bazénu
~ 45 ~
Kapverdy 2013
s nápojem a když přijely autobusy, tak jsme nastoupili. Poslední přejezd napříč ostrovem na
letiště, během něhož jsme se rozloučili s touto nevzhlednou vyprahlou plackou.
Hotelový bazén s barem ve vodě (vpravo)
Lelkování u bazénu
Na letišti jsme měli dvě hodiny čas. Lidé nakupovali alkohol, cigarety a podobně. Nás nic
nezaujalo. Hanka se vrátila s úsměvem ze záchodu a tak jsem se ptal, co se přihodilo. Prý tam
byla paní, která se nemohla nasoukat do kalhot a zoufale tam poskakovala. Holt týden či dva
vyvalování se na pláži a přežírání „all inclusive" se někde projevit musí. Po páté hodině jsme
odstartovali a absolvovali opět přibližně sedmi hodinový let. Byli jsme tam jak sardinky. Když
jsem si chtěl aspoň trochu sklopit sedačku, tak paní za mnou nejdřív zoufale kopala nohama do
mé sedačky, jak se snažila tam nějak vejít a pak mě požádala, zda bych to nemohl opět narovnat.
Paní byla ještě o něco vyšší než já, takže jsem chápal její nesnáze a narovnal to. Holt šetření
leteckých společností v podobě většího počtu řad sedadel a tedy menšího komfortu cestujících na
tomto relativně dlouhém letu nebylo úplně příjemné. Moc jsem nespal a s časovým posunem plus
tři hodiny jsme vystupovali před třetí ráno v Praze. Docela dlouho jsme čekali na zavazadla,
takže nám akorát ujel autobus a na poslední noční jsme čekali půl hodiny. Vyhlídkovou jízdou
jsme dojeli na I.P. Pavlova, odtamtud došli pěšky na Hlavní nádraží a šli na vlak. Byl pracovní
den a díky zdržení na letišti jsme jeli dokonce až třetím ranním vlakem, takže původní obavy, že
nám ještě nepojede vlak domů, byly zbytečné. Z letadla jsme viděli krásný západ slunce
z nadhledu a z vlaku pro změnu východ slunce již klasicky ze země. Bylo kolem půl šesté, když
jsme dorazili domů a bez velkého otálení ulehli do prostorné postele a spokojeně se natáhli ke
spánku.
~ 46 ~
Kapverdy 2013
Náklady:
Za co
Zájezd na Kapverdy (16 dní včetně dopravy)
Vízum
Pojištění
Ostatní náklady (220 €)
Celkem
Kolik
32 990 Kč
1 200 Kč
670 Kč
5 742 Kč
40 602 Kč
Kurz:
1 € = 26,10 Kč
1 € = 100 až 110 CVE (kapverdské escudos)
1 Kč ≐ 4 CVE
~ 47 ~