KRAJANSKÉ PANORÁMA

KRAJANSKÉ PANORÁMA
Kdybychom hledali společného jmenovatele pro většinu osudových situací,
jimiž Jiří Troják procházel od narození
v roce 1934, byl by jím vytrvalý boj
s nástrahami života, ať už za války či
později v letech 1948–1968. Podobné
záludnosti čekaly i na ostatní příslušníky jeho generace, ale Jiří nesl s sebou
navíc smůlu, která se mu neustále lepila na paty. Začalo to úmrtím matky,
krátce po jeho narození. Otcovi druhé
manželství nevyšlo, rozvedl se a zůstal
sám se dvěma dětmi – Jiřím a jeho
o 8 let starší sestrou. K tomu se později
přidala otcova těžká srdeční choroba,
takže když chtěl Jiří pokračovat ve studiu své oblíbené chemie na Vyšší průmyslové škole chemické, musel po odpolednách pracovat. Po maturitě nemohl najít vhodné zaměstnání. Zkoušel
to na různých místech jako chemik, pomocný dělník, vodohospodář a také číšník. Když otec zemřel, Jiří se oženil
a v roce 1963 se mu narodil syn. Až počátek Pražského jara mu přinesl mož-
Ve Vídni, léto 1969
nost lukrativního zaměstnání v oboru,
ve firmě Medik, nadějné změny ve společnosti navíc znamenaly, že se mohl
osamostatnit. Tento pocit vydržel bohužel jen krátce – přesně do okamžiku,
než tisíce potenciálních českých exulantů vyslechly Dubčekův projev po návratu z Moskvy. Vystrašené pauzy státníkova projevu posluchače vyděsily,
uvědomili si návrat strachu do této země, v níž přestali vidět svou budoucnost, a hledali cestu v emigraci.
Také Jiří s přítelem Milanem se
rozhodli, že v bezprostřední reakci na
vstup okupačních vojsk do Českoslo-
JIŘÍ TROJÁK
„Našinec” v JAR
Jiří Troják s vyznamenáním od Čechů
a Slováků v JAR za obětavou práci
pro krajanskou obec
První Vánoce v JAR, 1970
venska odjedou s rodinami do ciziny.
Zvolili jih Afriky, na základě dopisu
jednoho známého, který lákavě líčil
podmínky k emigraci. Tradiční cestou
přes fingovaná pozvání a na třídenní turistická víza odletěli do Vídně. Získali
levný podnájem a vydali se na pouť po
ambasádách. Na zastupitelském úřadu
JAR byli přijati vlídně a úředníci za poměrně krátkou dobu zařídili příteli
Milanovi – slévači lehkých kovů –
i s rodinou odlet do Afriky. Jiří takové
štěstí jako chemik neměl, o jeho profesi
zájem nebyl. Zkoušel jiné země (USA,
Kanadu, Austrálii), jenže tam by potře-
boval sponzory, příbuzné nebo dohodou
sjednané zaměstnání.
Rodina se po několikerém přemístění
zabydlela v Německu, kde syn začal
chodit do školy, když jim jihoafrická
ambasáda oznámila, že mohou přesídlit
do JAR. Jiří zde měl nastoupit do předem zajištěného zaměstnání, dopis ale
nabízenou funkci operátora ve firmě
Iskor blíže nespecifikoval. Také přítel
Milan z JAR oznámil, že v letecké továrně, kde pracuje, má Jiří rezervované
místo.
Jihoafrická anabáze počala pro Jiřího
a jeho rodinu na konci října 1969. Po
příletu do začínajícího horkého afrického léta přišel čas střízlivění. V železárnách Iskor měl pracovat na směny
s mizerným platem 60 centů na hodinu,
a tak se rozhodl navštívit firmu Atlas,
kde mu přítel sliboval místo chemika
a kde pracovalo asi dalších sto Čechů.
Dozvěděl se, že pro něho žádné místo
nemají. Na pretorijském pracáku sice
našli odpovídající zaměstnání v oboru,
Pohled na Pretorii od Parlamentu
jenže vše mařila jeho nedostatečná
angličtina. Docházel tedy na hodiny angličtiny ke krajanovi Balounovi, až objevil v Pretoria News inzerát v němčině,
kterou ovládal, na místo barmana v německém klubu. Zařízení bylo centrem
německého živlu v Pretorii, kde žilo
na 80 000 Němců, samotný klub měl
6 000 členů. Rodina se přestěhovala
do bytu a koupila si auto. Syn začal chodit do katolické školy a brzy v angličtině
předběhl rodiče, kterým dělal zpočátku
na úřadech tlumočníka. Jiří dosáhl standardu českého imigranta v JAR, který
se uchytil.
KRAJANSKÉ PANORÁMA
V Durbannu, 1971
Léta plynula v relativním poklidu až
do 16. června 1976, kdy se v největším
černošském sídlišti Soweto vzbouřili
nejprve studenti, kteří postupně strhli
i ostatní k mohutnému protestu proti zavádění afrikánštiny jako vyučovacího
jazyka na stejné úrovni, jakou měla
dosud angličtina. Vraždění bílých i černých učitelů nebo vypalování škol mělo
za následek, že ze země začaly odcházet důležité firmy, následované bílým
obyvatelstvem. Také Trojákovi vše prodali a přemístili se do německého Essenu, kde Jiří dostal práci načerno v české
hospodě. Když se po čase přesvědčili,
že v Německu nezískají azyl ani šanci
na legální práci, rozhodli se v polovině
ledna 1977 k návratu do JAR.
Návrat se vydařil. Na pár týdnů museli přijmout ubytování v penzionu,
ale Jiří dostal konečně místo v oboru
jako chemik pro geologický průzkum.
Koupili si patrový byt se zahrádkou,
poblíž si pronajal byt syn, který mezitím odešel ze studia architektury a na
radu krajana – plukovníka Bíče – vstoupil do armády s perspektivou dalších
placených studií. Po přijímači se dostal
do hlavního stanu letectva v Pretorii.
Vše se vyvíjelo příznivě, než přišel 20.
květen 1983. Krátce po synových dvacetinách v hlavní budově letectva vybuchla bomba, kterou v zaparkovaném autě nastražili příslušníci militantní frakce
Afrického národního kongresu. První
teroristická akce takového rozsahu v zemi si vyžádala 62 mrtvých a 240 zraněných. Hrůzná událost padla také tragicky na Trojákovy. Syn v době výbuchu
sestupoval po zadním schodišti budovy
a přežil s těžkými zraněními, z nichž se
dlouho zotavoval.
V tomto roce se blížilo patnácté výročí vpádu spojeneckých vojsk Varšavské
smlouvy do Československa. Trojákovi
usedli spolu s dalšími přáteli ke stolu
a z telefonních seznamů začali vypisovat česky a slovensky znějící jména.
Jiří Troják u kardinála Františka Tomáška v Praze, 1990
Do německého klubu, kde dlouho pracoval jako barman, pozval Jiří vojenskou kapelu (řídil ji major Vladimír
Drážník), operní zpěvačku Jarmilu
Tellingerovou a stovky krajanů, které
Syn u svého bytu v JAR, 1991
v dopise žádal, aby zvěst o setkání šířili
dál. Přišlo jich na 600 a zabrali všechny
sály. Nadšení přítomných překvapilo
samotného otce myšlenky, který stanovil symbolické vstupné 5 randů. Spolu
s dalším výtěžkem z občerstvení stačilo
na financování jeho dalšího nápadu:
udržovat kontakt mezi krajany prostřednictvím nového časopisu. Jiří tak položil
základ k novému listu – nazval jej Našinec. Po prvních číslech, vytvořených
na 8 stranách strojopisu ve formátu A4
s doplněnými českými diakritickými
znaménky, měl časopis brzo 1 200 abonentů a Jiří jej začal posílat do exilových redakcí. Našinec měl předplatitele
v 13 zemích světa. Mezi pravidelnými
dopisovateli se objevila jména známých
spisovatelů: Ota Ulč, Vladimír Škutina,
Jan Beneš, Jiří Loewy, Luděk Frýbort
nebo ekonom Milan Zelený.
Jiří s manželkou založili také videotéku českých a slovenských filmů a TV
pořadů s 250 tituly. Časopis Našinec
pořádal další akce: plesy, sportovní turnaje a také „dovolenou na výměnu”
s ostatními krajany v zahraničí. Když
(zejména po havárii Černobylu) začaly
sílit žádosti krajanů z uprchlických táborů o pomoc při emigraci do JAR, navrhl Jiří založit orgán, který by po vzoru
jiných etnik (Poláků, Maďarů či Chorvatů) v JAR oficiálně zástupoval krajanskou komunitu. V roce 1984 svolal
setkání krajanů, na němž přednesl projev o užitečnosti ustavení krajanské organizace. Vznikla Rada Čechů a Slováků v Jižní Africe s prvním předsedou
ing. Josefem Hložkem. O úspěších Rady svědčí i veřejné prohlášení tehdejšího ministra zahraničních věcí Pika Bothy, ve kterém ocenil československou
imigraci z let 1968–1969 jako velký pozitivní přínos pro JAR.
Nastala sametová revoluce a s ní sílila touha zahraničních Čechů a Slováků
vrátit se do vlasti, buď nastálo nebo jen
na návštěvu. K tomu potřebovali víza,
avšak nejbližší zastupitelský úřad byl
v zimbabwském Harare. Jiří zkontaktoval tamější ambasádu a ta poslala svého
pracovníka Radima Pecla, který v Pretorii, v Durbanu a Kapském Městě poskytoval krajanům potřebná víza. Jiří
vyjednal nejlevnější letenky a 26. května 1990 přistálo v Praze letadlo s krajany z JAR. Následovaly další Jiřího
počiny ve prospěch sbližování odloučených krajanů s vlastí. Setkal se s předními osobnostmi veřejného a politického života tehdejšího Československa
– Dubčekem, Klausem i prezidentem
Havlem.
Jiřího práce byla od roku 1983 zaplněna nesčetnými hodinami, které věnoval vydávání časopisu a organizaci krajanského života v JAR. Přestože to bylo
na úkor rodinného života, ničeho nelituje, protože to dělal rád. Jiří a jeho rodina se v roce 1994 vrátili domů…
Stanislav Brouček
Příspěvek vznikl jako součást
projektu MZV ČR č. RM 01/15/04
KRAJANSKÉ PANORÁMA
Čeští obchodníci a řemeslníci v meziválečné Habeši
V srpnu loňského roku zemřel
v Praze poslední člen krajanské komunity v meziválečné Habeši (dnešní
Etiopii) téměř šestadevadesátiletý Jaroslav Krob. V něm odešel poslední
pamětník velmi živé a dobrodružné
pouti několika desítek Čechů, kteří se
s větším či menším úspěchem snažili
uchytit v této v té době stále ještě divoké africké zemi.
něn na 22 let nucených prací v italských
kamenolomech. Život mu překvapivě
zachránili Němci, když ho jako protektorátního občana převzali z italských
rukou a „jenom” totálně nasadili. Horší
byl osud jeho bratra Aloise, kterého
bez soudu zastřelili v roce 1941, a jejich
otce, který kruté mučení v italském
vězení přežil jenom díky rychlému postupu spojeneckých jednotek. Přesto se
Heliger po skončení války opět vrátil
Pan Heliger se svou etiopskou rodinou
Až do příchodu baťováků, kteří půdo Addis Abeby, kde se sblížil přímo
v roce 1990 (foto Juraj Chmiel)
sobili především v Jihoafrické unii,
s císařem Haile Selassiem. To mu neKeni a Jižní Rhodesii (dnes Zimbabprospělo po císařově svržení a nástupu
we), kde ke konci 30. let stavěli první
to souběžně v roce 1923 zahájil velkou
vlády Mengistu Haile Mariama; v 70.
obuvnické továrny, byla česká komuakci, přičemž popisoval skvělé obletech upadl v nemilost a po zbytek žinita v Habeši po Jižní Africe druhou
chodní možnosti v Habeši – a to převota živořil v addisabebských slumech.
největší na jih od Sahary. U zrodu tamsto, že naposledy zemi navštívil v roce
Tady ho krátce před smrtí navštívil
ní krajanské obce stál lékárník Vilém
1910. Začátkem ledna 1924 tak bylo
první z autorů tohoto textu, kterému
Němec, který v zemích kolem Rudého
v Etiopii už 31 Čechoslováků, kteří
Heliger věnoval řadu svých fotek, jedimoře pravidelně pobýval už od počátzáhy zjistili, že situace je úplně jiná,
nou dnes dochovanou dokumentaci
ku století. Právě díky němu
o životě tamní čs. komunity.
se země Rohu Afriky poprvé
Přes všechny problémy Čedostaly do povědomí české
choslováků ve 30. letech poveřejnosti. Na rozdíl od
stupně přibývalo, takže v roce
svých předchůdců (misioná1935, když vypukla válka meřů Prutkého a Římaře o stozi Itálií a Habeší, jich v zemi
padesát let dříve nebo vědce
mohlo být až k padesátce.
Steckera, který v oblasti půMezi ty, kteří do Habeše přisobil v 80. letech 19. století)
šli individuálně, patřil i Jarosvěnoval totiž Němec svůj čas
lav Krob. Do Afriky přicestotaké psaní cestopisů a poval ve svých šestnácti letech
pulárněvědných publikací
spolu s otcem a starším brao této části Afriky. S Habeší
trem Augustýnem. Usadili se
chtěl Němec spojit i svou
ve druhém největším městě
profesní kariéru a údajně
Dire Dawa. Počátky měli krušjen jeho český původ mu
né, obchody se nedařily, spoDobová fotografie z archivu Heligerových, na níž jsou patrné
před 1. světovou válkou zalupráce s českým společníkem
pozůstatky ručního kolorování
bránil ve jmenování rakoupříliš nefungovala a navíc otec
než ji kolonistům líčil Němec – šlo jim
sko-uherským generálním konzulem
Krob brzy zemřel na malárii. Nakonec
totiž doslova o život.
u dvora tehdejšího císaře Johannise IV.
se jim tvrdou prací podařilo uspět.
Mezi prvními přišla čtyřčlenná roPo vzniku samostatného ČeskoslovenJejich firma Krob Frères obchodovala
dina Heligerova, která se zemí spojila
ska se Němec stal horlivým propagáse širokým sortimentem zboží z Českocelý svůj život. Nejmladší z nich, Josef,
torem myšlenky vytvořit čs. osadu
slovenska a stala se mimo jiné prvním
nakonec zemřel v Addis Abebě někdy
v Habeši a doufal ve zřízení čs. konzučeskoslovenským dovozcem vojenskéna počátku 90. let. Svůj dobrodružný žilátu v Addis Abebě (a také ve své jmeho materiálu do Habeše (v roce 1928
vot ale málem skončil už o půlstoletí
nování generálním konzulem). Minisimportovala českou malorážní munici
dříve na popravišti za údajnou špionáž
terstvo zahraničních věcí ale nakonec
od firmy Sellier a Bellot), čímž zahájila
proti Italům v předvečer italsko-etiopdalo přednost zřízení konzulátu v jihodlouhou tradici vývozu této naší komoské války. Nakonec mu byl trest změafrickém Kapském městě, Němec prodity. Krobové hodně cestovali na svém
Skupina Čechů (možná rodina Heligerova s přáteli...)
Narozeniny v české komunitě
KRAJANSKÉ PANORÁMA
Bratři Krobové na cestách se svým motocyklem a sajdkárou
motocyklu se sajdkárou; díky tomu se
jim podařilo navštívit většinu země
a zachytit ji na stovkách unikátních fotografií. Už v Dire Dawě se několikrát
setkali i s budoucím císařem Haile Selassiem I., který tehdy byl regentem
a guvernérem provincie Harerge. Když
se stal císařem, Krobové jím byli několikrát přijati a z té doby pochází také
několik jeho původních fotografií.
Většina Čechoslováků působila podobně jako Krobové mimo hlavní město – tam jich bydlelo jen asi patnáct.
K úspěšnějším patřili např. uzenář
Peterka, podnikatel Šrámek, architekti
Kametzovi, majitel restaurace Ludvík,
lovci bratři Vackovi, vedoucí kávové
plantáže Franc (byl zavražděn v roce
1942) a mlynáři Junek (zemřel v Etiopii
v roce 1988) a Kučera. Ředitel nefunkční muniční továrny Bambas se prý jako
jediný člen čs. komunity postavil na
italskou stranu a donášel na ostatní krajany. Zřejmě nejúspěšnějším krajanem
byl Ludvík Kalvoda, který vlastnil exportní firmu, podnik na výrobu uzenářských střívek a obchod s kůží a kožešinou. Stal se tzv. důvěrníkem pro československé záležitosti při francouzském vyslanectví, které v Etiopii hájilo
i československé zájmy. Od roku 1925
neúnavně bojoval za otevření československého generálního konzulátu v Addis
Abebě. Nejblíže k úspěchu byl v roce
1934, kdy byla také jeho zásluhou podepsána československo-etiopská obchodní dohoda a uvažovalo se o otevření honorárního konzulátu v čele s Kalvodou. Smlouva ale kvůli útoku Itálie
na Etiopii v roce 1935 a s ohledem na
situaci v Evropě nebyla českou stranou
ratifikována a k otevření honorárního
konzulátu nedošlo.
Konec malé československé komunity je úzce spjat s útokem Itálie na Habeš
v roce 1935. Na začátku se zdálo, že cizinci ji přestojí bez úhony. První ránu
ale dostali všichni v momentě, kdy se
na územích, kde žili, rozmohlo bezvládí, protože místa už opustily etiopské
vojenské a pořádkové jednotky a italské
zatím nepřišly. Oběťmi loupení domo-
Císař Haile Selassie I. (fotografie z archivu J. Kroba)
Náhrobní kámen rodiny Heligerových
Náhrobní kámen jednoho z poválečných Čechů
rodých band se stala i řada krajanů. Ani
po příchodu Italů se s neitalským bělošským obyvatelstvem nezacházelo
v rukavičkách. Řada cizinců byla zatčena za „kolaboraci” s Etiopy, další přišli
o majetek či práci. O osud krajanů se
tehdy velmi zajímala česká média,
což mělo svůj vliv na podporu českého
veřejného mínění ve prospěch Etiopie
při bojích s fašistickou Itálií.
K masovému exodu cizinců z Etiopie, včetně Čechoslováků, došlo pak
na jaře roku 1937. Jeden z posledních
Čechů, podnikatel Šrámek, vypovězený
italskou vládou v květnu 1937, tehdy
napsal: „…není již v Habeši kolonie
československá a ani jiné národnosti,
jenom trosečníci a oběti italského fašismu…” V květnu 1936 ze země odešel
i císař – při svém odchodu se také naposledy potkal s oběma Kroby, kteří jej
následovali jen o několik měsíců později. Do Etiopie se už nevrátili a o jejich
pobytu v Habeši se z té doby zachovalo
jen několik kusých zmínek…
Vše se změnilo v roce 1996, kdy Jaroslav Krob nečekaně kontaktoval tehdejšího ředitele afrického odboru MZV
(a druhého autora tohoto textu), protože
začal naprosto vážně uvažovat o tom,
že by se do země ještě jednou podíval
a navštívil hrob svého otce v Dire Dawě… Když se mu to nepodařilo, alespoň se aktivně zapojil do činnosti pražského Sdružení přátel Etiopie. Díky
člence Sdružení Jitce Vlčkové byla
po jeho smrti zachráněna velká část jeho bohatého fotografického archivu.
Ten se – na rozdíl od „rodinných” fotografií Heligera – více týká života v tehdejší Habeši a dokumentuje i v řadě unikátních záběrů přípravy císařských vojsk na italský útok, ale i jeho následky.
I po druhé světové válce se v Etiopii
usadila řada českých exulantů, o jejich
osudech ale víme jen poskrovnu. O pobytu většiny z nich tak dnes hovoří
nedávno objevené náhrobní kameny na
addisabebském hřbitově pro cizince…
Památce Jaroslava Kroba,
10. října 1911–30. srpna 2006
Juraj Chmiel
Jaroslav Olša, jr.
foto: Rudolf Agstner