hříšný trombón 5 - Divadelní svět Brno

Transkript

festivalový zpravodaj Mezinárodního divadelního festivalu DIVADELNÍ SVĚT BRNO 2013
recenze na Clockwork Orange str 2 | rozhovor s Wilfriedem Altem str 3 | recenze na BEAT str 4 |
recenze na Hodiny jdou pozpátku str 5 | recenze na Péráka str 5 | Kulaté stoly str 6 | Kavárenský bonz str 7 |
Střízliví pankeři str 7 | program a komiks str 8 |
HŘÍŠNÝ TROMBÓN 5
Editorial
Aj keď sa mi v mysli ešte vynorí polonahý zadok, motanie sa
á la tranz a cover verzie, dnes
(pre Vás včera) som sa presvedčila, že aj Mozartova uspávanka
sa môže dočkať odškodnenia.
„Morgen früh, wenn Gott will,
Wirst du wieder geweckt.“ Stutgartské divadlo dalo všetko,
vlnové kmitanie sa spojilo a my
sme pochopili a prijali. Čo viac
chcieť? Veď my nie sme nároční, len máme radi profesionálny prístup a pravdu namiesto
pretvárky a gýča. Ďakujem.
(vety uplatniteľné do viacerých
kontextov, doplnenie podľa potreby) Ktovie, čo pre nás zajtra
vymyslí Dorian s Woyczekom,
kabaretní kamaráti do dažďa.
No čo, utiahnem sedadlo na
bicykli a vydávam sa v ústrety
dobrodružstvám
veľkomesta.
Cirku zdar!, poďme sa radovať.
Dorota Xylofón Lichvárová
Klukoviny – Kapela Hm...
Čt 14:00 Nádvoří Staré radnice
Redakční tip
Workshopy pro děti
Čt 15.00 Nádvoří staré radnice
Redakční tip
Woyzeck on the Highveld
Čt 19:00 MdB
Redakční tip
Na gauči je měkkoučko
Daniel Hoboj Rampáček
Před pár měsíci jste se v novinách dočetli o případu, kdy skupinka studentů medicíny pro zábavu ukopala k smrti bezdomovce
v parku, děti domněle hyperaktivní dnes čím dál častěji dostávají medikamenty, které z nich činí poslušné stroječky.
Témata, která nastoluje Wilfried Alt
v adaptaci románu Anthony Burgesse
A Clockwork Orange nejsou z žánru
Sci-Fi. Dotýká se jich však s nečekanou citlivostí a v rukou čtyř herců ze
stuttgartského Theater der Alstatt se
tak z předlohy stává proces téměř iniciační.
Bicí, klávesy, kytary, rozviklaný gauč
a spousta zdánlivého harampádí.
Scéna, jako by evokovala atmosféru
zkušebny punkové pubertální kapely, v níž se má teprv v postupných
experimentech rozeznít celý příběh
Alexe (Dominik Knapp) a jeho gangu. Nikam se nespěchá, na všechno
je čas, herci si krokují prostor. Hra
s větami prapodivného slangu knihy
je katalyzátorem akce, text vzápětí
oživí elektronické a kytarové vstupy.
„Násilí je zábava,” valí do nás, někdy
falešně, ale o to živěji celá tlupa. Přes
Kreslil
Na slovíčko s...
Jitkou (ptá se Dan)
Změna
Jak hluboko do záchodu jsi se
dnes ponořila?
Milý Dane, snažila jsem se dosáhnout na samotné dno, ale zajímaVíce recenzí na www.rozrazilonline.cz
užití enormního množství rekvizit, od
řetězů, nožů, po paruky a umělé pyje,
je právě hudba a hlas nejzřetelnějším
nositelem násilí, které nám Alt dávkuje zprostředkovaně.
Křik, pleskání o stehna, skučení nebo
monotónní popisy brutálních výjevů
(zejména v podání nejvýraznějšího
představitele vedlejších rolí Stefana Nászaye, z jehož kreací, fyzických
i hlasových, mrazí) nás chrání od šoku
a hrůzy z přímého nazírání. Toho se
nám dostává v šokujících podobách
až s příchodem sadismu státu. Hlava Alexe je strkána do záchoda, zuby
odpadají. Po experimentu s Ludovicovým sérem, jímž nabírá inscenace
zdrcující tempo, před námi vystupuje Knopp jako troska. Peklo opravdu
existuje.
Monology o hvězdách a Bohu, otázky
po původu zla nebo náhlý lovesong
uprostřed prezentace „úspěšného“
experimentu nám však zpřítomňují i druhou stranu dospívání a šťávy
pomeranče života. Citlivost, svobodu,
možnost volby, stránku bytí, kterou
reprezentuje hudba, elektro, hardcorové pasáže, šanson či božský Ludwig
van, ale i veškerá plejáda možností
předmětů, pro kterou protagonisté
sáhnou v případě potřeby, se tak stává
varietou příležitostí, které dává život.
Mechanický pomeranč tak podle Stuttgartu není jen sžíravou kritikou. Je
meditací, která otevírá cesty. V podání čtyř kluků s kytarou však nejde
o kázání, ale podanou ruku.
Název
vější je vždy ta cesta. S nádechem
úvodní uvolněné atmosféry inscenace v duchu „punková zkušebna“
jsem jen tak pofrkávala na hladině
a čekala, co z toho půjde vytěžit.
Záhy jsem se vnořila pod hladinu svého výsostného očekávání:
úchylná syrovost, kterou jsem si
od německého souboru slibova-
Typ
la uchopila tento svůj potenciál.
Německý groteskní hardcore se
mnou cloumal. S potěšením jsem
se vpíjela do jeho výkalů, i když,
stejně jako ty dobře vím, jaká to
mohla být lacinost.
clockwork orange
Theater der Alstatt
MdB
12. 6. STŘEDA / WEDNESDAY
Podpis
Raw Altstadt
Dorota Xylofón Lichvárová
Wilfried Alt je nezávislý režisér a divadelný pedagóg. Skúsenosti
nazbieral naprieč nemecky hovoriacimi krajinami a v Moskve.
Spolupracuje na tanečných dielňach, produkuje, venuje sa
filmu, divadlu a mladým ľuďom.
Rozhodli ste sa spracovať tému
Mechanického pomaranča len
kvôli výraznej osobnosti filmového režiséra - Stanleyho Kubricka alebo Vás priťahoval skôr
knižný námet?
V skutočnosti ma priťahovala súčasnosť témy. Divadlo vybralo Mechanický pomaranč a oslovilo ma, aby som
ho spracoval. Mňa oslovila téma kusu,
pretože si myslím, že téma násilia je
pre nás prirodzená - koľko násilia je
človek schopný zniesť. A problémom
je, že násilie musíme prijať - je našou
prirodzenosťou, je súčasťou človečenstva. To bola prvá vec, ktorá ma zaujala, no a taktiež som videl film, asi pred
dvadsiatimi rokmi a bol som zdesený. Mal som 17 - 18 a ten film bol pre
mňa hrozný. Na jednej strane hrozný
a na druhej strane ohromujúci. Je tak
odporný, pretože je tak výborný, tak
vynikajúco urobený, tak estetický, je
v ňom tak mnoho umenia. Taktiež
kniha je výborne napísaná. Prečítal
som nemeckú, ale aj anglickú verziu.
Vytvorili sme si vlastnú divadelnú
v spojení knihy a filmu.
Chceli by ste žiť v science fiction realite?
Ja? Nie. Nie, absolútne nie. Rád žijem v našej skutočnej realite. Do-
kážem pochopiť, prečo ľudia majú
takéto sny, chcú vytvoriť sci-fi realitu, no táto strana reality v Mechanickom pomaranči je hororová.
Ako režisér rád pracujem so skutočnosťou okolo nás, s tým, čo vidím každý deň, s tým, čo zažijem.
Nezanechala na Vás práca na
tak silnom tematickom kuse
nejaké podmienené reflexy?
Napríklad na Beethovenovu
Deviatu?
Áno, určitým spôsobom áno. Nikdy mi z nej neprišlo zle, ale je kľúčovým prvkom v knihe, v našej hre
a je skombinovaná s tak veľkým
množstvom násilia, že je skoro až
neunesiteľná. Vidieť a počuť všetko dohromady, skúšať každý jeden deň - spojí sa vám s obrazom
násilia. Po tom, čo som túto hru
naskúšal, už nedokážem počuť Beethovenovu Deviatu symfóniu bez
následkov, nevinne.
Aký pohľad na Alexa ste si vybrali vy? Je zlosynom od začiatku - ako v knihe, alebo je
obeťou, ako vo filme?
Sú to oba pohľady. On je násilník
a je obeť. Alexov charakter sme
začali vytvárať z normálneho do-
spievajúceho chlapca. V našej verzii je normálnym mladým mužom,
pretože každý dospievajúci chlapec má v sebe určitú dávku surovosti, len Alex jej má viac. V tomto
zmysle ho na začiatku vnímam ako
normálneho človeka. Nie je zviera,
ale zabáva sa, keď je násilný, čo sa
ťažko spracováva.
Aký ohlas má Mechanický pomaranč u Vás v Stuttgarte?
Veľmi pozitívny ohlas. Bežný vek
diváka v našom divadle je 50 a viac
a na Mechanický pomaranč prišlo
oveľa mladšie publikum a veľmi
sa im to páčilo. Ale zase na druhej
strane - cenou za to je, keďže ide
o tak slávny film, slávnu knihu, ľudia sú zvedaví, chcú vidieť, čo režisér a divadlo vytvorilo zo slávneho
materiálu.
Máte rád ovocie? :D
Áno. Áno, mám rád
(smiech)
ovocie.
clockwork orange
Theater der Alstatt
MdB
Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
Sopečný popol padá na rodinu
Michaela Triangl Suchá
„Sopečný popol na rodinu padá, spoznala neskoro, že sa
nemá rada.“ Text, napísaný Viliamom Klimáčkom špeciálne
pre Mestské divadlo Žilina je zachytením nostalgie z čias socializmu v jednej obyčajnej slovenskej rodine.
Každá z postáv má svoj osobný príbeh,
a zároveň je typom, takže má málo priestoru pre celistvejšie vyjadrenie. Dej sa
sústreďuje na jedného zo synov, ktorý
sa ako rebelujúci muzikant neuspokojuje so situáciou socialistického Československa. V túžbe po slobode na západe, rozhodne sa opustiť svoj domov
a odcestuje do Mníchova. Avšak jeho
mladícky pôžitok z hry na bicie sa stráca, vysnívaná žena v erotickej nočnej
košieľke ho ako ideál západnej krásy
bezcitne a emancipovane opúšťa a on,
miesto vytriezvenia z ilúzie, umiera ako
romantický hrdina.
Hádky, prázdnota, deformované charaktery s banálnymi predstavami o živote. Režisér E. Kudláč sa neodkláňa
od autorovho zámeru vyjadriť univerzálny príbeh s dôrazom na drámu jednotlivca. Režijná koncepcia nápadne
pripomína inscenáciu Žilinského diKreslil
Na slovíčko s... Miškiným
dialogickým partnerom
Změna
Miška č.2: Michaela! Na základe
tvojho potlesku som bola v domnienke, že sa Ti predstavenie páčilo!
Čo je dôvodom tvojho rozporuplné-
vadla Podzemné blues z roku 2011, ktorá bola ocenená na festivale Nová dráma zvláštnou cenou poroty. Stoličky
z metra vystriedali tie obyčajné neónky
boli nahradené starými, zastavenými
staničnými hodinami. Táto nadväznosť súvisí s cieleným vychovávaním
si vkusu domáceho slovenského diváka
v smere od realistického herectva tendenčného meštianskeho divadla k expresívnejšiemu výrazu hraničiaceho
s postmodernou, o ktoré sa Mestské
divadlo Žilina snaží už niekoľko rokov.
Čo však fungovalo v scénografii Evy
Rácovej – Kudláčovej v prípade textu
Petra Handkeho, nefunguje u Klimáčka. Medziľudské vzťahy, postavy a ich
neplastické charaktery, zmietajúce sa
v klišé a banálnosti každodenných situácii síce vytvárajú priestor pre nepatetickú grotesku, tá je však rozbíjaná psychologickým herectvom. Herec Dano
Heriban ako predstaviteľ rebelujúceho
syna je aj autorom hudobnej zložky
inscenácie, ktorá je skôr jeho osobnou
umeleckou prezentáciou, ako prvkom
dotvárajúcim inscenáciu. Nájdeme
v nej pasáže, príznačné pre jeho tvorbu
– lyrický klavír s nádychom jazzu.
Inscenácia sa uzatvára príchodom
mŕtveho bubeníka do muzikantského
neba a záverečnou piesňou Dana Heribana z jeho najnovšieho albumu Na
jeden dych, ktorá v kontexte inscenácie
pôsobí pateticky. A tak sa z hry BEAT
(Každý má svoj rytmus) bohužiaľ stáva
inscenácia statická, bez nápadov a nadhľadu.
Název
ho uvažovania?
Miška č.1: Keďže Žilina je len
kúsok od môjho rodného Martina,
potrebovala som vyjadriť empatiu
k cieľom tvorcov, ktorí sa krvopotne snažia udržať dobré divadlo
tam, kde už nadobro umrelo všetko kvalitné a kde predsudky a nevkus sú podmienkou pre získanie
Typ
spoločenského kreditu. Emigrácia
je na Slovensku témou veľmi aktuálnou. Na medzinárodný festival
je však príliš „naša“. Ale pripomenula mi, že sa do vlasti nehodlám
vrátiť. Tak...kto bude odchádzať
posledný zo Slovenska, nech zhasne.
beat
Mestské divadlo Žilina
Reduta
10. 6. PONDĚLÍ / MONDAY
Podpis
Kamkoliv…
kdykoliv...
„Člověk musí vědět, kdy má
odejít”, prohlásila nedávno
jistá herečka HaDivadla při
spěšném odchodu ze Švandovy kavárny a to netušila, že
hodiny jdou pozpátku.
Hodiny jdou pozpátku, autorské představení Jiřího Suchého bylo jediným plně vyprodaným představením letošního
ročníku festivalu DSB.
Prostřílet se na
pérech českým
odbojem
Přesto, že začátek představení provázely technické potíže,
trpělivost diváků byla bohatě
odměněna. Následná podívaná
syntetizující choreografii, světlo,
hudbu a filmové dotáčky či projekce předvedla svérázný apokryf
českého odboje za druhé světové
války.
V přeplněném sále jsem zbytečně třímal v ruce kartičku s nápisem „organizátor“, marně jsem
naznačoval, že představení textově
reflektuji. Na mou otázku: „Kam si
mohu sednout?“, mně bylo odpovězeno: „Kamkoliv… „a v témže
okamžiku mně bylo k pozvání
pokynuto jediné volné sedadlo. Za
poslední řadou vedle osvětlovacího parku a zvukaře. Když mohu
kamkoliv, mohu i cokoliv?
V počátku překvapil diváky již Stanislav Moša svým úvodem, v němž
se označil za kolegu jistého vysokoškolského profesora („... můj
kolega, který je profesorem na
Karlově univerzitě /sic./). Pokud
vím, Stanislav Moša profesorem
jmenován nebyl a na žádné univerzitě nepřednáší … tak… že by...
možná... ale tak... jako...? Jako.
Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou
nezklamali. Předvedli to, co vždy.
Předvedli variaci na varieté, předvedli swing a bolestínské básnění
o básnění a „dlouhém slově imaginace“. Předvedli svůj „laskavý“
humor a v záplavě skečů a výstupů
nechali diváka úplně zapomenout,
že to, čemu přihlížejí, není divadlo, a že Jiří Suchý není hercem.
Ano, je charismatickou osobností,
je šarmantním bonvivánem a je
zdatným básníkem, ale hercem
není a nikdy nebyl. A vzhledem
k tomu, jak moc jsou Suchého poezie a texty plné volání po fantazii
a imaginaci, prokázal jí představením Hodiny jdou pozpátku skutečně pramálo – pouze recykloval již
půlstoletí staré gagy. 31. prosince
1937, kterýmžto dnem představení
začíná, byly v Moskvě poprvé oficiálně stanoveny hranice Třetí říše
– evropské mocnosti tím učinily
ústupek. Kdy jsme my udělali první ústupek panu Suchému? Kdykoliv. Nezbývá nám, než se Suchým
uznat, že: „... nezoufat se vyplácí…“ a doufat v novou svěžest.
Tomáš Tuba Kubart
Péráka, alá komiksového hrdinu
svého času známého v celé Praze,
zasadila do středu tarantinovských
stříleček
okořeněných
dávkou
národní sebeironie a nastolila sousloví „živý hrdina” jako oxymorón.
Na podzim roku 1941 se setkáváme s řídnoucím jádrem českého
protifašistického odboje. Ústřední
kvartet tvoří Václav Morávek, Július Fučík, Jaroslav Foglar a Adina
Mandlová. Vedení zastává ministerský předseda Alois Eliáš, který je ale
záhy zatčen a nahrazen ve své funkci Reinhardem Heydrichem. Do činnosti skupiny čím dál více zasahuje
Pérák, neznámý maskovaný hrdina,
který se svou nepolapitelností stává
pro nacisty velkou nepříjemností.
Příběh rozvíjí fikční události až do
května 1942, kdy je ukončen krátce
po atentátu na Heydricha. Většina
hlavních hrdinů je už tou dobou
po smrti a odboj se rozpadá. Mýty
a legendy o historických událostech
prokládají fakta a vytváří nápaditou, ale především organickou verzi
běhu novodobých dějin.
Nejpůsobivější na celé inscenaci
jsou propracované choreografie
rvaček a přestřelek a Pérákovy
výstupy (pohybuje se na skákacích
botách). Oboje podbarvuje hudba,
jež s akcí často (pří)jemně kontrastuje. Efektnost završuje užití
stroboskopu. Velmi originální jsou
projekce a dotáčky, coby dekorace
dokonale synchronizované s jevištním děním. Herecké výkony, ať už
v bojových sekvencích či v běžném
projevu, jsou výborné, nesnižují se
k laciným karikaturám a neodbývají malé role.
Jiřina Basa Hofmanová
HODINY JDOU POZPÁTKU
Divadlo Semafor
Divadlo na Orlí
PÉRÁK
Vosto5
Reduta
R
Y
LA E
S
L AYE
R
Čtvrtá
realizovaná
diskuze Panta
rhei
Přinášíme vám report z dnešní
kritické diskuze, která hodnotila úterní den. Ten byl z větší části věnován oslavencům
Miloši Štědroňovi a Milanu
Uhdemu, liškám a Leoši Janáčkovi.
Když se i pes
baví
Na následujících řádcích pokračuje Jitka Themerin vox Zemanová ve shrnutí odpolední
debaty. Kritici se dále věnovali
obecnějším problémům festivalu
Divadelní svět Brno, jeho struktuře, konstituci a problematické
pozici v rámci brněnského kulturního kontextu. I přesto vše to
vypadá, že situace je krátkodobě
nerozluštitelná.
Strunu středeční kritické debaty naladil Ivan Žáček a probíhala v duchu: „co píseň, to otázka“.
A proč ne? Protože konfrontace
individuálních zážitků a preferencí kritické reflexi žáhu šťavnatosti nezapálí. Potřebovali bychom
zaměřit otázky, zacílit odpovědi,
vysunout se z rámce jednotlivin
a být konstruktivně kritičtí. Žáčka zajímalo, co si kolegové myslí
o inscenacích Balada pro banditu,
Kabinet Janáček a Leoš aneb tvá
nejvěrnější. Dnešní témata však
nemohla zastínit včerejší palčivé
otázky nad koncepcí a smyslem festivalu a jejich dozvuky se rozlévaly
ve vlnách v průběhu celé debaty.
Balada pro banditu přinesla do diskuze téma aktualizačního potenciálu díla. Z hlediska jeho formálního uchopení, tak i významových
konotací. Lenka Šaldová objevila
mnohovrstevnatost daného motivu, čemuž dalo Morávkovo pojetí vyniknout. Martin Macháček
(šéfredaktor) se k tomu přidává
a zdůrazňuje zajímavé pojetí závěru, kdy dochází k aktu sebeobětování namísto nahodilé smrti či
chladnokrevné vraždy. Taktovka
ukázala také režijní schopnosti
Vladimíra Morávka. Ponejvíce mu
byla vytýkána jistá „hlučnost”, předimenzovanost ve ztvárnění zvolených motivů, která má za následek nivelizaci vlastního sdělení.
Mikulka i Hermann se shodují na
Morávkově stereotypizaci. Klepal
podotýká, že jde o značně povrchní
interpretaci Morávkovy režijní práce, v níž intenzita nejde nikdy proti
danému textu a samotnému smyslu
inscenace. „Ať divadlo raději mluví
nahlas” (Klepal) a my souhlasíme,
že příčetnější je názorové ostří nežli všeobecná shoda bez autenticity
a orientovanosti k „reálnému světu” a jeho faktům. Diskuze posléze
dospěla k zážitkům z doprovodné
přednášky Miloše Štědroně Kabinet Janáček, kdy nebylo možno se
nepozastavit nad organizačními
kiksy.
Jitka Theremin Vox Zemanová
Kritická rada se zamýšlí nad tím,
jak dopřát osobnostem Milana
Uhdeho a Miloše Štědroně skutečně důstojné oslavy. Mimo jiné
by pomohlo, kdyby se v programu nepřekrývaly a nekombinovaly inscenace s vybranými pořady
k připomínce nepřehlédnutelného
tvůrčího elánu zmíněných „oslavenců”. Také by se mohlo těmto
významným hostům dopřát trochu noblesy a „neoježkovat” okolní
stoly na čas pro zavíračku. Zamýšlejí se tedy, jak pořadatelé jednají, komunikují, plánují a jak jsou
schopni vybírat priority bez podbízivosti a v uvozovkách širokospektrálnosti, „aby si i pes přišel na své”
(Žáček). Zásadní kámen všeobecné nevole představuje organizační
jádro TIC, které jako by vyhledávalo grotesku namísto důsledného koncepčního vedení. Zdá se,
že se však daleko nepohneme. Ani
přítomná dramaturgyně festivalu
Klára Lacková nepůsobí příliš zainteresovaně. Více či méně přesvědčivý komentář směřuje k tomu, že
my to víme, ale co ti nahoře? Stále nás tak nepřestává pálit pocit,
že věci se zkrátka jaksi kolem nás
dějí. Nějak samovolně, mimovolně
a bez pochyby se u toho i pes baví.
Vlastně s tím nejde tak příliš mnoho udělat. Popíchnout osoby kompetentní k diskuzi a obohatit se
o relevantní argumenty k dotvoření
obrázku o chodu festivalu, i nalézání společné řeči a řešení, tedy
zůstává (doufejme jen pro dnešek)
bez odezvy.
S jistým zklamáním opouštíme
s dnes již přítomným vedením
redakce klubovnu a pouštíme se
do debaty ex post. S Borisem Klepalem hodnotíme průběh diskuzí
a přemýšlíme, jak prolomit vlny
v komunikaci a oslovit persony
„neoslovitelné”. Raději bychom,
aby divadlo mluvilo nahlas, jak
to postřehl Boris Klepal. Zatím se
i nadále věci dějí a my uvidíme, co
zítřek přinese.
Jitka Theremin Vox Zemanová
KULATÉ STOLY
MdB
S
KAVÁRENSKÝ BONZ
Víme čtvrtí!!!
Čo sa dá robiť na festivale, keď je
teplo? Opájať sa naoranžovelým
mokom v žiarivom svete cukorničiek! Spolok neodďaľuje temné
priepasti sociálnej komunikácie,
práve naopak. Dôkazom sú naši
dvaja redaktori Lukáš Kobox Kubina a Martin Fagot Macháček. Obaja, túžiac po duchu a dychu mŕtveho
Vávry, navštívili kaviareň, kde Vám
na želanie určite podajú stuchnutú
kávu. (Túto informáciu si však doporučujeme vopred overiť pre prípad, že vás duch bude obsluhovať)
„Je libo do kríglu?“ Áno. V rámci rituálu vyvolávania mŕtvych si dvaja
mládenci prizvali Maryšu, odborníčku na vražedné rituály a pokúšali
sa doplávať až na dno svojich možností, aby dosiahli osvietenia. Miesto toho však doplávala mucha v ich
káve, ktorá sa medzičasom zmenila
na víno a nakoniec na pivo. Krásny
to svet, džungľa popolníkov a podivínov a mŕtvy duch stále lieta niekde
v okolí. Keďže Kobox ani Fagot nedosiahli spirituálneho zážitku, ostávalo im už len uhrančivé rozjímanie
nad vlastnými aj cudzími existenciami. Mucha sa transformovala do
komára a tma sa transformovala do
svetla.
Michaela Triangl Suchá
Střízliví pankeři
byla předehra k totálnímu skandálu
a ostudě, protože jej ve voze doprovázela hvězda české normalizační
i polistopadové písně: Heidi J. Naposledy se setkali spolu i s Brnem při
veletrzích zemědělské techniky Jitřenka v roce 1985. Voněla senem, ale
on měl sennou rýmu. Z toho traumatu se již nevzpamatoval. Nepomohlo
mu ani angažmá v AZ kvízu, do kterého se v přestrojení za nenápadného “muže odjinud” vydal .Odpověď
na písmena HJ (Humr Jeskynní)
v něm vyvolala vzpomínky na dávnou avantýru.
Tomáš E. díky následkům astmatického šoku, při nepovedených návnadách, vidí fialové šle na nahých
ženách dodnes. Ještě v těchto dnech
ho můžeme potkávat v brněnských
ulicích, jak si balí sasankový doutník.
Je to snad náš maskovaný Emil?
Celá kauza by proběhla bez povšimnutí, kdyby se včera nestala politovánihodná událost. Jiří Suchý, ukrutný
hegemon našich dní, byl v parku na
moravském náměstí zneuctěn sedmi
psychopaty, inspirovanými Mechanickým pomerančem. Lepili mu na záda
papírky s nápisy: SEMAFOR NEMÁ
CHÓR! a podobně. Hbitý švihák v kloboučku se maskovancům bránil, ale
jeho forma je zoufale malá, natož proti
sedmi. Emile, jestli jsi jedním z nich,
přiznej se a nic se ti nestane. Vladimíre, máš tohle zapotřebí? To tě to neopouští ani v tyto slavnostní dny?
Milí přátelé, sejdeme se zítra na Kritické radě a dáme si hezky terapeutické
kolečko. Kolečko, jestli jsi ty ten Emil,
nepomůže ti ani pokerová tvář.
Z análů brněnských radních
již vyšly kdejaké poklady, ale
toto je opravdu kláda, řekli
jsme si, když do naší redakce dorazil mohutný spis
s názvem SandoKant. Vždy
jsme si totiž mysleli, že kategorický imperativ stojí u našich
milých zákulisníků až kdesi
u Líšně, přitom se ukázalo,
že Divadelní svět je zástěrkou
pro rozsáhlou transformaci
brněnské psychiatrické péče.
Je totiž třeba poskytnout na nějaký
ten týden chráněné bydlení pár stovkám nezáludně nepříčetných existencí
a zároveň umožnit jim navázat kontakty s tzv. normální populací a zkombinovat to s mocným dramaterapeutickým působením. Vše se tak naráz
začíná projasňovat: Ten muž ve foyer
nebyl Leoš Janáček! A já mu dal svou
svačinu za jeho partituru.
Byl to Tomáš E., známý závodník,
který zůstal v autě. Nicméně to vše
(Možnost tiskařského
vyhrazena)
Emila
hráli Hoboi, Fagot a Kobox
PP
UU
NN
KK
IS
DAD
Program
čtvrtek 13. června 2013
Rúa Aire - El Retrete de Dorian
Gray (ESP)
10:30 Divadlo Radost
Workshopy pro děti - Loco:
Motion Company
11:00 Nádvoří Staré radnice
Kulatý stůl - Kritická rada
13:00 Klub MdB
Klukoviny – Hm…
Workshopy pro děti - Loco:
Motion Company
Králova řeč - NdB - Mahenova
činohra
16:00 NdB - Mahenovo divadlo
Woyzeck on the Highveld
- Handspring Puppet Company
(JAR)
19:00 MdB
Dziady – Buranteatr
19:30 Sokolský Stadion
Stand'artní kabaret – Vosto5
21:30 Dvorana MDB - Pod vínem
vox populi
Ako reflektujete tohtoročný Divadelný Svet Brno? (otecko v záprahu mini detí):
Chystáme se jít v pátek na masky do
centra, ale to je tak všechno co o tom
vím.
Ako vidíš tohtoročný Divadelný
Svet? (študent so psom)
Hm.
Povedz mi niečo tak zbežne, ako
ho vnímaš.
Výborne, ale aj nostalgicky, pretože
sme si zahrali naše posledné predstavenie. Bolo vrámci tohto festivalu a zároveň posledné vrámci celého našeho
ročníka. Takže tak nostalgicky, no inak
nič, nič.
Ako vnímate tohtoročný Divadelný Svet? (slečna predávajúca
zmzlinu)
A to jste se měli zeptat tam kolegyně
vevnitř, já nejse moc divadelní typ.
To nevadí, mňa by iba zaujímalo,
či o ňom vôbec viete...
Jó, to jó, ale moc o něm nevím.
(trochu vystrašená pani na
zastávke - opatrne pristúpim a čo
najúctivejšie, nech si nemyslí, že
jej chcem predať parfém alebo
vyžobrať prachy, sa jej pýtam)
Dobrý deň. Mohla by som sa Vás
opýtať? Mňa by zaujímalo, ako
vidíte tohtoročný Divadelný Svet.
(mlčí) Pořádně ani nevím, že je. Já moc
na divadlo nemám čas. Hodně pracuji,
i pozdě, a tak když prijdu večer domů,
nikam se mi už nechce. To bych musela mít koupený lístky dopředu, abych
skutečně šla.
Ďakujem Vám za odpoveď.
pýtala sa Dorota Xylofón Lichvárová
madona mého města / macho
HŘÍŠNÝ TROMBÓN: FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ. Šéfredaktoři: Lukáš Kobox Kubina, Martin Fagot Macháček. Redakce: Jiřina Basa Hofmanová,
Tomáš Tuba Kubart, Dorota Xylofón Lichvárová, Daniel Hoboj Rampáček, Michaela Triangl Suchá, Jitka Theremin Vox Zemanová. Korektury: Eva
Cello Kyselová, Lucie Fujara Valášková. Foto: Karel Cudlín, Michal Růžička. Sazba: Petr Pozoun Pláteník. E-mail: [email protected].

hříšný trombón 5 - Divadelní svět Brno

Transkript

Podobné dokumenty

Kresby-Partitúry Dezidera Tótha Z rebríkov zložený úkryt

Prosinec

Aktivita v kostce Didaktické cíle Časová náročnost Seznam scén