oficiální propaganda nejlépe ilustruje absurditu Severní Kor
Transkript
absurdita text ondřej formánek foto JAN ŠIBÍK Korejský vůdce Oficiální propaganda nejlépe ilustruje absurditu Příslušnice armády a její sušící se botky (jde o jednotný vzor pro občany celé země) 56 X REFLEX 23–09 doktor skotu! Severní Koreje Absurditu severokorejského režimu, který provedl pokusný atomový výbuch a vyzkoušel celou sérii raket (režimu, s nímž se dá jen obtížně jednat, neboť nedodržuje žádná pravidla, a jemuž lze jen těžko vyhrožovat, protože nemá co ztratit), ilustrují ukázky z oficiální knihy drobných příběhů ze života prvního severokorejského diktátora Kim Ir-sena. REFLEX 23–09 ` 57 Dopolední dopravní špička na silnicích v Kesongu Kniha – Anecdotes of Kim Il Sung’s Life 1 – vyšla před dvěma lety v Pchjongjangu. Je napsaná v angličtině a určená výhradně k šíření heroického obrazu zakla datele země v myslích cizinců. A ten obraz je tak nehorázně bláznivý, až se zdá, že byl vytvo řen z recese. Tenhle nechtěný absurdní humor je příznakem šílenství země, která se stala sektou. Voli se vracejí vlakem Následující incident se stal jednoho listopadového dne za korejské války (25. 6. 1950 – 27. 7. 1953). V té době byl hlavní stan (severokorejské armády, pozn. překl.) umístěn v Kosandžinu. Vrchní velitel Kim Ir-sen zjistil během své inspekce jednotky, která přímo podléhala vrchnímu velitelství, že zde porazili vola. Byl to jeden z uprchlých volů, již byli obklíčeni a nahnáni do jednoho stáda vojáky, kteří zrovna pochodovali po kujang-hjangsanské cestě, křižující přívoz přes řeku Čchong čchon. Jeden z důstojníků bez většího rozmýšlení odvětil, že tento vůl byl poražen, protože měl zlomenou nohu. 58 X REFLEX 23–09 Kim Ir-sen to však vnímal jako závažný incident a dal mu řádné kázání. Řekl, že ačkoli je vskutku chvályhodné, že mužstvo hnalo uprchlé voly na tak dlouhou vzdálenost, bylo velkou chybou, že jednoho z nich dali porazit jen proto, že měl zlomenou nohu. „Američané zabíjejí v okupovaných oblastech zvířata na potkání. Když je budeme z toho či onoho důvodu zabíjet také, nezbude v naší zemi jediný vůl, nemyslíš? Tohle byla strašlivá chyba.“ Důstojníkovi vážnost jeho pochybení otevřela oči, sklopil hlavu a jeho tvář se zbarvila do karmínova. „Měl jsi mu tu zlomenou nohu ošetřit,“ pokračoval Kim Ir-sen. „Srovnat zlomenou nohu volovi je stejně snadné jako srovnat zlomenou lidskou nohu. Pro naše zemědělce je vůl členem rodiny... na cos myslel, když jsi porazil vola, jehož si naši lidé tolik váží? Jestli se takto budeš chovat dál, pak slovo ,lidová‘, které značí jméno naší armády, už nebude dávat smysl.“ Velký otec Kim Ir-sen a jeho stejně neomylný syn Kim Čong-il Té noci rozeslal všem spojeným jednotkám telegram, jenž zakazoval zabíjení volů. O něco později se řečení voli objevili na železniční stanici v Manpchu na své cestě „domů“ společně s postupující Korejskou lidovou armádou. Domov totiž opustili s armádou ustupující. „Máme přepravit voly?“ vykřikl překvapeně velitel ostrahy nádraží. „O čem to mluvíte? Sotva stačíme přepravovat naše vojáky.“ Nakonec však musel ustoupit, protože mu vojáci s voly předložili platný příkaz podepsaný vrchním velitelem. Kim Ir-sen v každém z příbě hů vystupuje jako geniální uči tel národa, který je ke své mr zutosti nucen vštěpovat svému lidu ty nejzákladnější banality. Jeho chrabrý severokorejský dů stojník zkrátka neví, že když si dobytek zlomí nohu, je možné ji ošetřit. Dá-li tedy Kim Ir-sen příkaz všem jednotkám, že se voli musí přepravovat stejnými vlaky jako mužstvo (korejský vůl tím získal na počátku pa desátých let náhle větší práva ve veřejné dopravě než americ ký černoch), jemně tím svým mužům naznačuje, co si o nich myslí. Je možné se domnívat, že dů stojník, jenž nechal porazit ono ho vola, byl s celou svou rodinou pro výstrahu zastřelen. Mimořádné opatření Jednoho srpnového dne roku 1951 přišla Kim Ir-senovi od stranického tajemníka smutná zpráva, že zemřel Ho Hon, prezident Kim Ir-senovy univerzity, jenž byl zabit při nepřátelském bombardování, cestou na slavnostní zahájení nového akademického roku. V době pumového útoku byl zrovna na lodi, která jej za hluboké noci převážela přes řeku. Jeho tělo dosud nebylo nalezeno. Tajemník strany prohlásil, že silný říční proud musel Ho Honovo tělo odplavit na širé moře. A tedy není možné je najít. Kim Ir-sen k němu s přísným výrazem přistoupil a pravil: Jak můžeš říci, že je nemožné najít jeho, takový vzácný talent naší země? Musíme ho najít za každou cenu, ať je moře jakkoli širé a kdybychom měli prohledat mořské dno. K čemu jsou pračky, když je po ruce říčka Ihned na místě vydal mimořádné opatření, při němž nechal mobilizovat přes 3000 vojáků, aby pracovali na hledání. Přitom nedlouho předtím zahájil nepřítel „letní ofenzívu“. Vzhledem k tomu, že situace na frontě byla každým okamžikem napjatější, bylo přesunutí tolika vojáků jinam něčím nepředstavitelným. A k tomu všemu zasáhly zemi nejhorší povodně za posledních třicet let. Nákupní zóna v jednom z městeček Řidič stranického činitele oprašuje automobil A tady soudruzi, vyroste vzorný panelák! Metro v Pchjongjangu připomíná naše padesátá léta O šestnáct dní později bylo tělo Ho Hona vyloveno z moře poblíž Džongdžu. Ho Honovi pak vystrojili státní pohřeb za přítomnosti Kim Ir-sena. Truchlící rodina tím byla zcela ohromena: vrchní velitel se dostavil na pohřeb, ačkoli situace na frontě byla velmi napjatá. A on pravil: „Jak bych teď mohl být někde jinde, když pan Ho Hon odchází kali, že přijde přestávka na odpočinek. „Soudruzi,“ pravil Kim Ir-sen. „Musíme učinit ještě jednu věc. Nepohřbili jsme padlého soudruha.“ Vojáci strnuli. Blesklo jim hlavou, že v tom shonu boje a rychlého úniku za sebou vlastně nechali padlého soudruha. Leč jednotka už byla od místa boje vzdálena, dobrých 40 kilo- Na zmrzlou tvář zemřelého dopadaly vločky sněhu a nikdy neroztály. Vojáci hloubili jámu v zemi tvrdé jako železo a při tom potlačovali vzlyky. Brzy se uprostřed sněhem pokrytého mlází objevil hrob. Na základě těchto dvou příbě hů se můžeme domnívat, že vel ký vůdce severokorejského lidu Kim Ir-sen se vydal nejkratší cestou k vrcholu kopce, jako letící pták skákal přes balvany a křoviska. do dalšího světa? Své toužení po něm nedokážu potlačit.“ Nový hrob ve sněhu Jednoho dne se hlavní jednotka revoluční armády korejského lidu střetla s japonskými „trestnými“ oddíly poblíž Limingshui a po zuřivém boji je zničila. Pak byla nucena rychle opustit místo a pochodovat pryč. Náhle přišel rozkaz zastavit a vojáci klesali k zemi únavou. Če- 60 X REFLEX 23–09 metrů, okolo zuřila stále divočejší sněhová bouře a cesta zpátky byla zoufale zavátá. „Vrátíme se zpátky a pohřbíme ho,“ pravil Velitel pevným hlasem. Obrátil se a vedl voj, brodil se po pás hlubokým sněhem. Od té chvíle Velitel strávil dva dny beze spánku či jídla, dokud se nenašlo vojákovo tělo. V tu chvíli mu vytryskly slzy a jal se tělo něžně hladit. v sobě nosil určitý nekrofilní romantismus. Co chvíli zatouží po vzdálené mrtvole a nelituje jakýchkoli obětí, aby ji mohl po hřbít. Hledání mrtvol má k smr ti rád, ale musí to být téměř se bevražedná mise ve sněhových vánicích a na dně moří, když se hroutí fronty a přichází potopa. Nečekaný běžecký závod Jednoho rána během války za osvobození otčiny zaklepal na dveře Kim Ir-senovy kanceláře jistý operační důstojník z vrchního velitelství, který jen stěží zakrýval dlouhodobé znepokojení. Nikdo neodpovídal. Tento důstojník předal předchozího večera Kim Ir-senovi dokument vycházející z naléhavých a závažných zpráv o válečné situaci. Dokument odhalil nový plán útoku amerických imperialistů a následné rychlé změny v situaci na frontě. Kim Ir-sen však ve své pracovně nebyl. V důstojníkově nitru rostla úzkost, byl celý nervózní. V té době byl totiž Kim Ir-sen v rohu zahrady, kde si rozprávěl s děvčetem, jež na vrchním velitelství pracovalo. Dívka byla dcerou mučedníka protijaponské revoluce. Vrchní velitel: „Jsi hrozně tlustá. Takhle buclatou holku si přece nikdo nevezme.“ Dívka (zčervená): „Někdo si mě přece vezme.“ Vrchní velitel (se smíchem): „Ty se nemůžeš ani rozběhnout, jak jsi tlustá, takže se bojím, že si tě nikdo nevezme.“ Dívka: „Ale já umím běžet rychleji než vy, pane generále.“ Vrchní velitel (směje se ještě srdečněji): „Kdyby to situace vyžadovala, mohu jet na koni nebo letět aeroplánem a také mohu běžet 40 km před tebou. Nedáme si závod na vrchol tamtoho kopce, aby se uvidělo, kdo vyhraje?“ Operační důstojník, který hleděl na Kim Ir-sena, je náhodou zaslechl. Nevraživě pohlédl na děvče, jež se nechalo unést neformálním rozhovorem a bylo natolik netaktní, že začalo hovořit s vrchním velitelem zcela bez zábran. K jeho úžasu se však děvče s pěstmi zaťatými odhodláním rozběhlo směrem ke kopci. Kim Ir-sen je pozoroval, dokud nezmizelo z dohledu, a pak vyběhl za ním. Operační důstojník se stal svědkem nečekaného „běžeckého závodu“. Kim Ir-sen se vydal nejkratší cestou k vrcholu kopce, jako letící pták skákal přes balvany a křoviska. Nahoře si oběhl kolečko okolo vrcholku kopce, a když se zastavil, dívka ještě nedoběhla ani k úpatí. Ozval se výbuch smíchu. Když operační důstojník viděl Kdy by to čekal z úst sedmdesátníka! Avšak Kim Ir-sen s ním soucítil. „Pomohu ti,“ pravil konejšivě. „Tvoje žena už tě nebude ponižovat.“ Návštěvníkovi se rozzářila tvář a odešel zpátky domů. Nějaký čas nato mu Kim Ir-sen poslal to, oč žádal. Přešel rok a ten starý muž měl syna. Kim Ir-sen měl radost a osobně přijel na oslavu prvních 100 dnů od chlapcova narození. Hlavní město Pchjongjang a symbol nerozlučné jednoty dělníků, rolníků a inteligence toto klidné, avšak smělé gesto, s nímž se Kim Ir-sen pustil do neformálního běhu s osiřelou dívkou, cítil, jak se v něm všechno napětí a nervozita znenadání rozplynuly jako zjara tající sníh. Nečekaná žádost od sedmdesátníka Jednoho dne v roce 1946, už hodně po půlnoci, navštívil Kim Ir-sena postarší tajemník strany. Kim Ir-sen si toho sedmdesátiletého návštěvníka velmi vážil. Stranický tajemník byl celý nesvůj a jen s velkým ostychem a ruměncem ve tváři začal líčit, co má na srdci: „Mám na vás takové trapné přání. Chtěl bych nějaký posilující lék, třeba z divokého ženšenu nebo z paroží mladého jelena.“ Kim Ir-sen jej vyzval, ať pokračuje, a nabídl mu křeslo. „Není to dávno, co jsem se znovu oženil, a moje žena je teď se mnou nespokojená. Generále, prosím vás, pomozte mi!“ Poslední dva příběhy jsou hlu boce erotické. Vůdce si i v nejtěž ších chvílích korejské války (bě hem níž zemřelo nebo zmizelo 2,5 miliónu Korejců z obou stran kon fliktu) najde čas na flirt v zahra dě, jenž má v sobě i tu správnou dávku chlapského ponižování dívek. Pohled na statného Kima, který vyběhne na kopec „jako letící pták“, vzruší čtenáře i při hlížejícího důstojníka. Kim byl ve své zemi bezpochyby jakousi sexuální ikonou – to, že se k němu za hlubokých nocí trousili sou druzi, jimž právě selhala erekce, je vrcholným důkazem bezmez né důvěry korejského lidu v jeho vůdce. Důvěry, která děsí.
Podobné dokumenty
2,15 MB - Němčice nad Hanou
Hudba: Eva Zonová j. h.
O souboru
Říše loutek pracuje od znovuobnovení činnosti v roce 1968 nepřetržitě.
Soubor byl založen v roce 1902. V posledním období se zaměřuje na
OBČASNÍK SPUSA
Velmi zajímavé byly jeho vztahy s poraženými Japonci a je pozoruhodné, že obě strany se svým způsobem
respektovaly. Když Japonsko kapitulovalo, MacArthur přiletěl snad druhým letadlem, které do Jap...
lexikologie - Inovace studijních oborů na PdF UHK
syntaktických rolí ve struktuře věty; lze tedy od slova postupovat k jednotkám nižším
(morfémům a posléze k fonémům / grafémům, z nichž je složeno), ale i k jednotkám
vyšším (větám a posléze k text...
formulář
Pracovali jste v neděli i když jste nemuseli?
Vyžadovali jste po zaměstnancích mimo nezbytné profese aby pracovali o
nedělích?
Nepostili jste se na Popeleční středu nebo Velký pátek?
Požili jste zá...
PDF verze magazínu
daleko větší roli než fyzickej
stav. Ale já si myslím, že ještě
jedno kolo dáme, že jsme tak
v půlce.
Jak relaxujete?
Jsou dva směry, buď pod
vlivem alkoholu, z dobrýho
vína, nebo zase naopak
napro...