PROČ JSME VŮBEC TADY – hledání smyslu a poslání našeho

PROČ JSME VŮBEC TADY – hledání smyslu a poslání našeho

PROČ JSME VŮBEC TADY – hledání smyslu a poslání našeho života
2. část
BYL JSI STVOŘEN, ABY SES STAL PODOBNÝ KRISTU
Minule jsme si položili jednu z nejdůležitějších otázek, otázku po smyslu a poslání našeho života.
Řekli jsme si, že tím hlavním pro náš život je poznat Boží lásku a navázat s Bohem vztah. Pokud
toto ve svém životě propásneme, náš život ztratí budoucnost a cíl. Souhlasíte? Pokud jste nad tím
přemýšleli, možná jste také přišli na to, že v hledání odpovědí na otázku po smyslu a poslání našich
životů musíme pokračovat. Rád bych dnes s vámi přemýšlel nad dalším záměrem, který má Pán
Bůh s našimi životy. Pojďme spolu dnes otevřít dva hlavní biblické texty – Gn 1,26 a Ř 8,29-30: „I
řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ „Které předem vyhlédl, ty
také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími.“ Co
mají tyto verše společného? Dalším Božím záměrem pro náš život růst do Kristovy podoby.
Obnova Božího obrazu
Být podobný Bohu – má to být opravdu záměrem našeho života? Pouze o člověku je řečeno, že byl
stvořen k Božímu obrazu. Znamená to, že Bůh je nám lidem fyzicky podobný? Myslím, že o to tu
vůbec nejde. Někteří zde poukazují na schopnosti člověka myslet, tvořit, vytvářet vztahy, na to, že
my lidé máme svědomí atd.. Mám za to, že zde jde ještě o něco jiného. Totiž o úkol člověka být
obrazem, odrážet Boží povahu. V tomto smyslu překládá i ekumenický překlad „aby byl naším
obrazem“. Je to tedy úkol, naše poslání. Pavel zdůrazňuje stejnou myšlenku. Bůh nás určil k tomu,
abychom přijali podobu jeho Syna. Stojí poznamenat hned zde na začátku: Být podobný Bohu
neznamená být stejný – člověk není Bohem. To je staré první pokušení – budete jako Bůh. Stále se
to opakuje. Snažíme se být bohy, když děláme věci v životě po svém. Jenže Bůh nechce, aby ses
stal Bohem. Místo toho chce, abys byl zbožným.
Jak víme, realita našich životů je jiná. V Písmu čteme o zkresleném obrazu v nás. V Genesis
5,3 je řečeno, že Adamův syn Šét již nebyl zplozen k Božímu obrazu, ale jen k obrazu svého otce
Adama. A podobně jsme na tom všichni. „Jablko nepadá daleko od stromu“, nebo jak říká jiné
přísloví „Jaká matka, taková Katka“. S Božím obrazem v nás to není slavné.
Jaký je Bůh?
Právě proto Bůh touží svůj obraz v nás obnovit. Chce abychom jej poznali, navázali s ním vztah a
byli mu podobni jako tátovi. Nevím, jak se cítíte, když vám někdo řekne, že to vaše dítě je úplně po
vás. Možná nás to nejprve potěší, ale vzápětí (alespoň já) máme o čem přemýšlet. Nebo si opravdu
přejete, aby vaše děti byly ve všem po vás?
Máme být Božím obrazem. Ale jaký je Bůh? Když Mojžíš touží vidět Boha a Hospodin mu
dá zvláštním způsobem zakusit svoji blízkost, Mojžíš volá: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný
slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům
pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu…“ (Ex 33,67) Písmo představuje Pána Boha jako Boha milosrdenství a slitování. Nový zákon pak vypráví
příběh o Ježíši a říká, že tento Ježíš je pravým Božím obrazem (Ko 1,15). Ježíš říkal: „Kdo vidí
mne, vidí Otce.“ (J 14,9). Jaký je tedy Bůh? Přečtěte si Ježíšova blahoslavenství, stať o ovoci
Ducha (Ga 5), kapitolu lásky… Jestli je to tak, pak být Božím obrazem znamená naučit se milovat
tak, jak miluje On. Proto jsme tady. A náš život, to je velká škola lásky. To je to, o co tu jde. Máme
dorůst Kristovy podoby (Ř 8,29n). To je úžasná věc. Bůh si nás vybral za své děti, vyhlédl a určil
nám budoucnost. Budoucnost, která je dána křížem (odpuštěním, ospravedlněním) a jejíž součástí je
sláva. Bůh nám zaslibuje, že nás vede a povede (28). Jeho záměrem s námi je, abychom přijali
podobu jeho Syna. To je naše určení!
Co je důležité pro Boha a co pro nás?
Už vám to někdy někdo řekl, že v životě je důležité naučit se milovat? Říkáte to, nebo říkali jste to
svým dětem? Ne? Mně to také nikdo neříkal, ale přesto je to tak. Víte, my lidé věnujeme svoji
pozornost většinou úplně jiným věcem než tomu, co je opravdu důležité a co po nás Bůh žádá.
Jiří Tomášek, sbory CASD Poděbrady a Kolín, 2008
1
PROČ JSME VŮBEC TADY – hledání smyslu a poslání našeho života
2. část
Zaměřujeme se na své povolání, kariéru, na to, jestli budeme úspěšní atd. Odmalička se ptáme
našich dětí: Čím chceš být, až budeš velký? Jenže Bohu více záleží na tom, kdo jsme, než na tom,
co děláme. Jak vychováváme naše děti? Říkáme: Je jedno jaký bude, hlavně když nebude hloupý?
Nebo: Je skoro jedno, co bude dělat, hlavně, aby měl vnímavé srdce, aby to byl dobrý člověk?
Lidé dnes chtějí život užívat a ženou se za zábavou. Ale i Ježíš říkal, že přišel, abychom
měli hojný život. Je křesťan vždy úspěšný, daří se mu, je na něm patrné viditelné požehnání? Někdy
ano, ale to není žádné pravidlo. Smyslem života křesťana přece není mít se tady dobře. Vždyť tady
nejsme doma. Jeden obětavý misionář se vracel lodí domů. Jaké bylo jeho překvapení, když v
přístavu uviděl jásající a mávající davy lidí, vyhrávající kapelu, nádhernou výzdobu… Že by přece
jen někdo ocenil jeho náročnou práci? Pomalu jej zaplavoval pocit zadostiučinění, když tu si všiml,
jak po nástupním můstku kráčí na břeh velmi dobře oblečený muž s doprovodem a zraky všech,
stejně jako jejich nadšené volání, patří právě jemu. Nějaký poslanec, jak se později ukázalo.
Misionář se nepozorovaně vytratil z lodi, aniž si ho kdo všiml. Později večer ve svém pokojíku si
Pánu Bohu stěžuje na nespravedlnost na tomto světě. A Pán mu odpověděl: „Co čekáš? Vždyť tady
nejsi doma…“
Pro mnoho dnešních lidí je důležitá zábava nebo úspěch. Jak je to v církvi? Dáváme opravdu
důraz na to, co je pro Pána Boha důležité, totiž mít vnímavé a milující srdce? Neočekáváme od lidí
spíše souhlas s věroukou (správné vědění), než lásku? Nebo duchovní obdarování? Nebo snad ještě
něco jiného? Pro Pána Boha není nejdůležitější, abychom věděli, abychom měli dary, ale abychom
milovali. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
(Jan 13,35) To nejdůležitější je naučit se milovat.
Velká škola lásky
Řekli jsme si, že Bohu záleží na tom, abychom mu byli podobni, abychom se naučili milovat. Co
pro to Pán Bůh dělá? Tato Boží škola lásky je dílem Ducha svatého, který nás v životě chce vést
(viz Římanům 8. kapitola). To vše se ale neděje ve vzduchoprázdnu. Milovat se nenaučíme mezi
čtyřmi stěnami. Bůh pro náš růst používá především tři prostředky: své slovo - Bibli, okolnosti
našich životů a druhé lidi.
Právě v Božím slově, v Bibli, se učíme, co znamená opravdová láska. Tam vidíme Ježíše a
jeho jednání s lidmi. Nad Božím slovem na nás působí Boží duch, dotýká se našeho srdce a mění
jej. Tady bereme sílu k životu v lásce.
Pro naši výchovu Pán Bůh používá i okolnosti, to, co se nám z nejrůznějších důvodů staví
do života. I křesťan někdy prožívá bolest, zklamání, zkoušky, nevyhýbají se mu zlé věci. Máme
však zaslíbení, že Bůh věřícímu člověku vše povede k dobrému a pomůže i to zlé v životě zvládnout
a třeba i využít pro naše dobro (Ř 8,28). A tak i v našich životních okolnostech se učíme milovat.
A konečně - Pán Bůh ve své škole lásky používá i druhé lidi. Někdy není snadné s někým
vyjít, ale přesto se to máme učit. Často je to nejobtížnější s lidmi, kteří nám jsou nejblíže. Tváří
v tvář druhému člověku totiž nepoznáváme jen to, jaký je on, ale zjišťujeme také, jací jsme my sami
a co všechno nám schází. I to je škola lásky.
Pán Bůh je připraven a touží s námi jít tímto životem. Chce, abychom byli jeho obrazem,
aby se v nás a v našich životech zrcadlil on sám. Máme tady úkol. Je na nás, abychom do této Boží
školy lásky s odvahou vykročili. Abychom měli odvahu vytrvat, protože tato škola není na rok nebo
na dva, ale na celý život. Bůh je připraven – jsi připraven i ty?
Závěr
Bratři a sestry, Ježíš neumíral na kříži proto, abychom mohli žít pohodlné a vyvážené životy. Má
daleko hlubší záměr. Chce, abychom mu byli podobni, než nás vezme do nebe. Jestliže je to tak, co
bys měl nebo měla ve svém životě změnit? Co bychom měli změnit ve výchově našich dětí nebo
třeba v našem sboru? Kde začnete?
Jiří Tomášek, sbory CASD Poděbrady a Kolín, 2008
2