Hud. vývoj ve Zl. Koruně - Základní umělecká škola Český Krumlov
Transkript
Hud. vývoj ve Zl. Koruně - Základní umělecká škola Český Krumlov
Markéta Králová - absolventka hudebního oboru klavír, 4. ročník II.stupně uč. Mgr. Eduard Štěrba HUDEBNÍ VÝVOJ VE ZLATÉ KORUNĚ ABSOLVENTSKÁ PRÁCE Silná a nekončící tradice zlatokorunského hudebního života, která sahá až od 13. století a je pevně svázána s klášterem, po jeho zrušení i s přilehlou vsí - to je téma této práce, která se pokouší ilustrovat vývoj hudby na území této malé, ale významné obce. Práce je rozdělena do tří větších okruhů: Inventář kláštera z roku 1609 ilustrující celkový hudební vývoj kláštera Vývoj po zrušení kláštera, spojený se zlatokorunskou školou Současné navázání na tradice - Královský hudební festival Hudba je samozřejmě spjata s historickým, architektonickým i ekonomickým rozvojem kláštera, proto na začátek uvádím stručnou historii celého objektu. Mnoho zde se vyskytujících jmen se opakuje i v kontextu hudebním, což jen ukazuje na mimořádnou všestrannost cisterciáckého působení. HISTORIE KLÁŠTERA A ŘÁD CISTERCIÁKŮ Cisterciácký řád vznikl na přelomu 11. a 12. století, kdy se odštěpil od benediktinů jako jejich reformní odnož. V té době se totiž životní praxe v benediktinských klášterech odchýlila od původní regule, která požadovala život v ústraní naplněný modlitbou a prací. Benediktini za dlouhá staletí své existence (od 6. stol.) získali silné vazby na svět a politické kruhy a taktéž četné dary od bohatých lidí, také liturgie v klášterech se značně rozbujela a zkomplikovala pozdějšími dodatky, takže mniši opustili fyzickou práci, kterou dokonce opovrhovali. Mnohé benediktinské kláštery však byly významnými kulturními centry. Nejednalo se tedy o úpadek a špatný život mnichů, ale o narušení rovnováhy mnišského života, jak to stanovila řehole sv. Benedikta. Název řádu je odvozen od kláštera Cistercium v jižní Francii, který založil benediktin toužící po reformě, sv. Robert z Molesme roku 1098 (zanedlouho poté vznikla i jeho ženská větev). Další výraznou osobností, stojící u počátků cisterciáckého řádu, byl sv. Bernard z Clairvaux. Bernard z Clairvaux (žil v letech cca 1090 – 1153) byl burgundský šlechtic, který svým vstupem do řádu společně se třiceti svými druhy zachránil nový řád před vymřením. Svou úspěšnou kazatelskou činností, vynikajícími organizačními schopnostmi a vstupy do politiky se velmi zasloužil o vzestup a oblibu cisterciáckého řádu. Ovlivnil řádovou spiritualitu zejména ve dvou směrech: vtiskl mu velkou úctu k Panně Marii a zjednodušil liturgii, kterou oprostil od různých pozdějších přídavků. Jednoduchost liturgie se měla odrážet i v prosté architektuře klášterů, v nichž neměla místo sochařská ani malířská výzdoba, barevné vitráže ani drahé materiály. Sv. Bernard napsal několik významných děl z oblasti mystické teologie a proto je považován za jednoho ze zakladatelů křesťanské mystiky. Byl i hudebně vzdělán a stál u první historicky doložené reformy liturgického zpěvu– gregoriánského chorálu. Přesto, že mu byla nabízena různá beneficia a hodnosti, všechny odmítl a zůstal po celý život mnichem. Již za 21 let po své smrti, roku 1174, byl prohlášen za svatého a roku 1830 byl uznán za církevního učitele. Nový řád převzal řeholi sv. Benedikta, navíc však zdůrazňoval chudobu a askezi, a odmítal v klášterech jakoukoli zdobnost. Na rozdíl od černě oděných benediktinů pak nosili 1 cisterciáci bílý hábit s černým škapulířem.Cisterciáckou novinkou byla i touha po jednotě, která měla zabránit rozmělnění řehole. Vznikla tak pevně propojená organizace cisterciáckých klášterů s centrem v Cîteaux. K tomuto klášteru se pomocí filiačních vazeb vztahovaly všechny řádové kláštery, jejichž počet rostl ve středověku velmi rychle( na konci středověku existovalo asi 850 klášterů mužských a asi 1200 klášterů ženských, ve středověkém českém státě bylo 13 mužských a 5 ženských klášterů). V Cîteaux se každoročně (na svátek Povýšení sv. Kříže 14. září) konala generální kapitula, které se účastnili všichni opati (osobně nebo prostřednictvím zástupců). Zde přijatá rozhodnutí měla pro cisterciáky platnost zákona. Cisterciáci chápali filiační vazby jako vazby rodové. Nově vzniklý klášter se nazývá dceřiný, původní mateřský. Kláštery však neměly být k sobě vázány poutem podřízenosti, ale poutem lásky a vzájemné odpovědnosti a solidarity. Vlastním heslem cisterciáckého řádu se stalo „Cistercium mater nostra“ (Citeaux je naší matkou), což vyjadřuje pevný vztah všech klášterů ke kolébce řádu prostřednictvím filiačních vazeb. Tato propojená organizace byla ve své době velmi originální a brzy ji přejaly i jiné řády, např. premonstráti, kartuziáni, dominikáni. Do Zlaté Koruny povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz (Svatý Kříž) český král Přemysl Otakar II. roku 1263. Podle legendy založil Zlatou Korunu ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov. Zakládání cisterciáckých klášterů v odlehlých oblastech bylo výrazem řádu žít v osamění bez rušivých vlivů světa. Majitelé pozemků jim proto věnovali málo atraktivní neobdělávanou půdu na okrajích svých panství, v místech možných potyček se sousedy. Kláštery zde měly mj. tvořit jakési zóny klidu a míru. Zakladatel věnoval Zlaté Koruně rozsáhlé pozemky, k nimž pak přibyly další od jiných donátorů, což klášteru umožnilo velký rozkvět ve 14. století. Mezi významné donátory patřil na počátku 14. století zejména Bavor III. z Bavorova. Za darování části svých statků (roku 1315) byl pohřben v klášteře.Mniši v průběhu 14. století vystavěli všechny konventní budovy s kostelem velkorysých rozměrů a pracovali za pomoci svých poddaných ve dvaceti hospodářských dvorech. Na svých statcích dále založili téměř sto vesnic, což je počet v porovnání s ostatními českými a moravskými kláštery cisterciáků neobvykle vysoký. Celkový kolonizační význam cisterciáků v našem prostředí však nebyl příliš velký. Sláva Zlaté Koruny však pohasla během husitských válek. Roku 1420 byla napadena husity, kteří budovy zapálili a způsobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Mniši tak neměli prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený klášterní kostel a velký konvent. Na konci 15. stol. (roku 1493) král navíc prodal Rožmberkům patronátní právo nad Zlatou Korunou. Nedobrý život zdejších mnichů po husitských válkách a jejich stále klesající počet pak byl Rožmberkům po polovině 16. století záminkou pro snahy o zrušení kláštera. K tomu však nedošlo a situace v klášteře se naopak začala zlepšovat. Po třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se však Zlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován. Zlepšování situace v klášteře je zásluhou opata Bernarda Pachmanna (1661 – 1668), který začal s velkou opravou klášterního kostela, a pak zvláště opata Matěje Ungara (1668 – 1701), který dokončil stavbu na kostele, opravil velký konvent, a dokázal v klášteře udržet vzornou kázeň. Matěj Ungar před svým zvolením za opata prokázal své schopnosti jako farář v Kájově, kde obnovil starobylé mariánské poutě a místo všestranně zkultivoval. Kájov se za něj stal nejvýznamnější farou, kterou zlatokorunští cisterciáci spravovali. Další dobou rozkvětu byla 2. polovina 18. století za posledního opata Bohumíra Bylanského, který se pečlivě staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu 2 např. školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní zahrady. Bohumír Bylanský (1755 – 1785) nechal v zahradách postavit voliéry, bažantnice, skleník s exotickými rostlinami, malé vodotrysky a ve svahu za Vltavou proti klášteru zřídil i malou hvězdárnu. To odpovídalo jeho hlubokému zájmu o přírodní vědy, což se projevilo také vysazováním četných stromů na klášterních pozemcích, zaváděním nových technologických metod v zemědělství i nových rostlin - brambor a moruší. Ačkoliv byl Bylanský velmi ovlivněn praktickým osvícenským názorem na svět, svůj život zasvětil Nejsvětější Trojici, viděl vždy vše v symbolické rovině a snažil se veškeré své konání na zemi zaměřovat k Bohu. Bohužel právě tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen zrušovacím dekretem císaře Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal. Všech 36 členů konventu se muselo do dubna roku 1786 rozejít. Část z nich se rozhodla pro světskou duchovní správu, ostatní včetně opata se dali penzionovat. Opat žil na zámečku Chýnov u Tábora, který mu poskytl Jan ze Schwarzenberga. Zde Bylanský ve svých 64 letech (roku 1788) zemřel a byl pohřben. Rušení klášterů z příkazu Josefa II. probíhalo v letech 1782 až 1785. Hlavním důvodem bylo dát církvi z hlediska státu maximální účelnost a učinit z ní součást sítě státní správy. Proto Josef II. ponechal jen ty kláštery, které se zabývaly vyučováním, pěstováním věd či péčí o nemocné. Svou roli zde hrála i majetnost klášterů a jazykové hledisko. Z majetku zrušených klášterů bylo v Čechách a na Moravě založeno asi 550 nových far a jejich poboček (lokálií), protože jejich počet nebyl dostačující. Z majetku zrušených klášterů vzniklo i nové biskupství v Brně (1777) a v Českých Budějovicích (1785). Josef II. celkem zrušil v Čechách a na Moravě přes 100 klášterů. Z 11 tehdy existujících cisterciáckých klášterů v českých zemích jich bylo zrušeno devět (mužské kláštery: Sedlec, Plasy, Zlatá Koruna, Zbraslav, Velehrad, Žďár nad Sázavou; ženské kláštery: Pohled, Předklášteří u Tišnova – obnoven roku 1901, Staré Brno), zůstaly pouze mužské kláštery v Oseku a Vyšším Brodě. Budovy kláštera roku 1787 odkoupili krumlovští Schwarzenbergové, kteří jej pronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. půli 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhaly od r. 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry. Během 2. světové války byl klášter Schwarzenberkům zkonfiskován protektorátními úřady, v roce 1948 pak přešel do vlastnictví československého státu, v letech 1979 - 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav v Českých Budějovicích. INVENTÁŘ KLÁŠTERA SEPSANÝ ROKU 1609 Nyní přikročme již k samé hudební historii, která byla spojena s církevním, potažmo liturgickým životem a znamenala mnoho pro muzikantský rozkvět širokého okolí. Klášter plnil v dobách svého rozkvětu úlohu centra bohoslužebného života, jehož přirozenou součástí byla samozřejmě hudba. Nejvíce pramenů je dochováno z přelomu 18. a 19. století, tedy těsně po zrušení kláštera, kdy zde rozvinul mimořádnou tvůrčí a hudebně organizační činnost zdejší kantor Antonín Borový. K zásadním ztrátám pramenů došlo zejména v souvislosti s vypálením kláštera v době husitských válek a v době josefínských reforem na sklonku 18. století. Dochované prameny ovšem obsahují velmi cenná svědectví, jako např. inventář napsaný po smrti opata Melchiora Hölderle, jež bude ještě v této práci náležitě rozveden. Pravidelné sloužení bohoslužeb včetně chorálního zpěvu při mši a hodinkách je možné předpokládat od počátku existence konventu. Nejstarší zmínka je z roku 1293, kdy nechal 3 opat Heřman pro klášter pořídit graduál a Bibli. V roce 1390 nechal opat Arnold opatřit antifonář pro nepříliš vzdálený kostel ve Chvalšinách. Znamená to, že klášter pořizoval bohoslužebné zpěvníky i pro farní kostely v obvodu klášterního panství, nad nimiž měl klášter patronát, což se tehdy týkalo 13 farních kostelů (jmenovitě Ktiš, Chroboly, Lhenice, Chvalšiny, Černice, Kájov, Netolice , Boletice s filiálkou v Polné, Horní Planá, Frantoly, Zbytiny, Želnava, Vltavice), do kterých také klášter dosazoval své faráře z řad mnichů. Na počátku 15. století nechal opat Štěpán pořídit pergamenový misál. Husitské války znamenaly pro klášter pohromu, roku 1420 byl klášter vypálen, přičemž část bohoslužebných knih se podařilo uchovat na zámku v Českém Krumlově. Samotná obnova klášterních pozemků trvala při malém výnosu klášterních vesnic a dvorů velmi dlouho – konventní chrám Nanebevzetí Panny Marie zůstal až do 17. století ruinou. Kolem poloviny 16. století sestával konvent pouze ze dvou až tří mnichů, jimž podléhalo asi 40 hospodářských zaměstnanců. V té době bohoslužby jistě fungovaly, ale není možné zjistit, kdo byl za jejich průběh zodpovědný. Pokud v klášteře takové síly chyběly, mohla je nahradit nejspíše škola (kantor se žáky) z nejbližšího okolí a tu lze předpokládat v sousední vísce Černici, která zůstala v těsné vazbě kláštera až do jeho zrušení. Někdy před rokem 1562 reformoval a obnovil v klášteře varhany Jiří Pirger z Vimperka . Mohlo se jednat jedině o varhany z kaple Andělů strážných. Tento varhanář je doložen také v Prachaticích, Českém Krumlově a ve Vyšším Brodě. Brzy poté lze prokázat hudební zájmy také u některých opatů. Prvním z nich byl Jiří Taxer. Přišel z Vyššího Brodu a opatem byl potvrzen roku 1568. V témže roce vydal chebský humanista Clemens Stephani z Bochova v Norimberku zpěvník, jehož jedna skladba je věnována Taxerovi jako dokonalému hudebníkovi. V roce 1596 se stal Taxer opatem ve Vyšším Brodě a zemřel roku 1596 v Sedlci u Kutné Hory, kde ho jako starce poznal Mikuláš Dačický z Heslova, který o něm v Pamětech napsal, že to byl „veselý, muziku milující a sám výborně ji umějící stařeček“.Jeho nástupcem se ve Zlaté Koruně stal právě zmiňovaný Melchior Höderle pocházející z Hořic na Šumavě, před příchodem do Zlaté Koruny studující v Římě a Praze filosofii. Opat zemřel 16. května 1608, hned 19. května provedli důkladnou inventuru českokrumlovští úředníci. Podrobný soupis zachycuje také knihy, hudebniny a hudební nástroje, navíc s přesnou lokací, kde se v tu chvíli co nacházelo. Hudebniny nezahrnují pouze bohoslužebné zpěvníky, ale zejména moderní polyfonní hudbu se značným podílem světských skladeb. Hudebniny se nacházely v „almaře“ a na stole v opatově pokoji, v kapli sv. Jiří na opatství, v dormitáři, v kapli Andělů strážných, nástroje mimoto ještě v opatově ložnici a malém konventu. Zvukovou stránku kláštera ještě dotvářely několikery hodiny, zvonky a zvony a pár hrdliček v opatově světnici. Důležitou součástí inventáře je soubor 36 tisků a rukopisů, který je připisován jako pozůstalost po rudolfínskému zpěvákovi Bonaventurovi Lefévrovi. Ten byl chlapeckým zpěvákem už v kapele císaře Maxmiliána II.. V roce 1576 byl propuštěn a znovu přijat do kapely Rudolfa II. Když v roce 1602 prodal Petr Vok císařské panství Rudolfu II., byl Lefévre poslán do Zlaté Koruny na zaopatření. Dalším pozoruhodným faktem je, že soupis neobsahoval pouze pražské autory či mezinárodně uznávané osobnosti (Lasso, Hassler), ale také fond málo známých autorů publikujících v Pasově nebo Vídni (např. Thalman či Langreder). Spíš tedy odrážel hudební zájmy v Římě vzdělaného opata, snad i převora, popřípadě jeho kontakty s Pasovem. O opatově a převorově velké zálibě v hudbě svědčí i hudební nástroje, uložené v nejbližším okolí představených – pozoun s pouzdrem v opatově ložnici, tedy nástroj vhodný pro ansámblové provozování hudby, u převora „instrument malý“ – virginal, mimoto další dva klávesové nástroje. Liturgické zpěvníky se nacházely zejména v opatské kapli sv. Jiří a v kapli Andělů strážných. Na těchto dvou místech probíhaly konventní hodinkové a mešní bohoslužby. Naproti tomu v laickém kostele sv. Markéty, který byl určen pro bohoslužby s účastí veřejnosti, nenacházíme nic, co by souviselo s hudbou. 4 Hudba tedy probíhala ve dvou rovinách. Jednou byla chorální a vícehlasá bohoslužebná hudba, kde úlohu varhaníka nejspíše zastával převor, který byl s velkou pravděpodobností také kantorem, a druhé společenské provozování světské a duchovní hudby, při které byla výpomoc dalších žáků a dospělých zpěváků nutností. V samotné sednici opatově bylo nalezeno 9 „seslí“ pro jakési collegium musicum, které mohlo pro svou potěchu hrát motety, madrigaly či italské canzonetty. Většina této hudby předpokládala vzdělané interprety, kteří byli nejen schopni se vyrovnat s jejími technickými nároky, ale také ocenit její umělost, mnohostranné vztahy hudby a slova a příjemnost při jejím společném zpěvu. Kdo však do tohoto okruhu hudby patřil, zatím zůstává otázkou. Rozhodně se však jedná o poměrně vzácný doklad pěstování společenské hudby v prostředí vzdělaných duchovních a jejich hostů, který doplňuje současné kusé povědomí o fungování společenské hudby v době předbělohorské. Inventář dokládá opatovu zálibu i v jiných druzích umění, zejména v obrazech, hudba tu má však své nezastupitelné místo jako společenský komunikační prostředek. Hödlerův nástupce, opat Valentin Schönbeck (1608 – asi 1616), nechal postavit na novou kruchtu v kapli sv. Andělů strážných varhany varhanářem Tomášem Grevišem Z Českého Krumlova. Podařilo se mu zvýšit počet ze tří na dvanáct řeholníků a obnovit pravidelný zpěv hodinek. Ovšem až opat Matěj Ungar (1668 – 1701) dokázal dokončit opravu velkého chrámu, na jehož kruchtě postavil nové velké varhany Abraham Starck z Lokte v roce 1699. Ty patří v současnosti k nejdrahocennějším nástrojům barokní éry, které se u nás dochovaly. Zlatokorunský klášter tedy ve své době patřil k opravdovým centrům nejen regionálního muzikálního života. HUDBA TĚSNĚ PŘED A PO ZRUŠENÍ KLÁŠTERA, SPJATÁ SE ZLATOKORUNSKOU ŠKOLOU Píseň k svatému Jánu Nepomuckému (1819, česky) Antonín Borový Poslechněte divy velké Jána svatého, které nám Bůh ráčí činit vždy skrze něho. On při Bohu ochraně cti a jména zástupce, všechněch potřebných a nůzných mocný přímluvce. Svatý Jene Nepomucký, ty patrone náš český, neopouštěj tvé krajany, opuštěný nás všecky. Ó rozmilý tatíčku náš, ochránce české vlasti, přimlouvej se a pros za nás před Božskou velebností. Zlatokorunské písně, Zlatokorunský rukopis, to jsou mezi etnomuzikology a literárními historiky skutečné pojmy. Představují určitou relativně ucelenou koncepci značné historické i estetické hodnoty, která je spjata s prostředím klášterního panství a školními poměry ve Zlaté Koruně. Kulturní klima, které se tu vytvořilo na konci 18. století, mělo nesporný vliv na hudebnost klášterní lokality a zprostředkovaně i na vznik Zlatokorunského rukopisu. Proto je velmi důležité uvést stručnou charakteristiku prostředí, v němž vznikl. Dějiny kláštera a jeho panství našly poměrně širokou odezvu v regionální a šířeji koncipované literatuře, ale poměrně málo víme o životním způsobu poddaných 17. – 18. století, který měl pro povahu zpěvního fondu této lokality zásadní význam. Krátkou peripetii kulturního a hospodářského povznesení Zlaté Koruny za opata Schönbecka (1608 – 1616), který je zmiňován v souvislosti s písní Sedlák z Prahy jede, 5 přerušila třicetiletá válka. Hned na jejím počátku v roce 1620 prošla Mansfeldova vojska Vitorazí a postupovala vltavským údolím k severu. Tedy netrvalo dlouho, obsadila klášter a zpustošila jej. Po válce, kdy se pořizovala berní rula, se ovšem uvádí: „Naproti tomu plátnem, předivem a dobytkem silně trží, jakož téměř všichni pro sůl fórují na pomezí, kdežto k handlům, obchodu, odbytí všech věcí znamenitou příležitost mají, se kompenzíruje.“ A tak na přelomu století 17.a 18. století už vykazovalo kolem 1000 duší. V průběhu osvícenství však došlo v důsledku relativního přelidnění a zastaralého systému hospodářství k určité krizi vesnice. Na zlatokorunsku žili poddaní převážně v malých osadách a hustota obyvatelstva tu ani v době populačního růstu nepřesáhla 70 lidí na km čtvereční.. Nově získaná půda vedla v 18. století ke skromnějšímu bydlení a k nutnosti nově hledat způsoby hospodaření. Někteří nájemci se stěhovali za půdou a rozšiřovali tak počet samot a malých osad. Jiní stavěli své obydlí vedle rodných statků nebo v centru vesnice na obecním. Tak se v druhé polovině 18. století vytvořily typické vesnice se zhuštěným středem. V dalším století pak začaly nahrazovat roubená stavení z přitesaných klád hornorakouské kamenné statky – tzv. vierkanty. Z těchto poměrů pramenilo poměrně malé míšení obyvatelstva. Kdo podědil statek, vybral si ženu – hospodyni buď přímo ze vsi, nebo z nejbližšího okolí. Společenská a kulturní aktivita vesnice je spjata hlavně s kulturou tzv. „osedlých“. Z jejich řad vyšli obrozenští písmáci a lidoví myslitelé. Mezi nimi, v některých skupinách svobodných a mezi venkovskými kantory, je třeba hledat klima pro vznik a šíření hudebních folklorních projevů. V druhé polovině 18. století se zároveň vytvořila situace, kdy pomocí hudby bylo možno získat lepší hmotné postavení a do jisté míry i osobní svobodu. Velké kostelní produkce pozvedly prestiž jinak opovrhovaných lidových hudebníků, kteří se tak mohli podílet na obdivuhodném vzrůstu české hudebnosti. Nejskvělejší podmínky nastaly za prachatického rodáka a profesora arcibiskupské koleje Bohumíra Bylanského, který se stal posledním opatem roku 1755. Se jménem tohoto muže je právem spojován kulturní i hospodářský rozkvět Zlaté Koruny. Kromě opata se o něj zasloužili i další členové řádu nadaní hudebně i výtvarně.Velmi výrazně tuto tendenci posílil v roce 1782 příchod obrozeneckého učitele Antonína Borového, který zde napsal celou řadu chrámových skladeb a zapsal se i do obrozenecké literární historie. Jeho učitelské působení nepochybně zanechalo vliv i ve sféře lidové hudebnosti širokého okolí. Hudební život Zlaté Koruny byl těsně spjat s místní školou. Školství zde mělo velmi vysokou úroveň, neboť dozor nad ním vykonávali vzdělaní cisterciáci. Při klášteře existovala škola už v roce 1627, v roce 1774 byla v klášteře zřízena hlavní škola s českým vyučovacím jazykem, určená pro děti zlatokorunských poddaných. Opat Bylanský věnoval mimořádnou pozornost i obsahu a kvalitě vyučování. Učilo se tu nejen elementárním předmětům, ale i přírodopisu, hudbě, dějinám a celé řadě praktik (vaření, ručním pracím). Vzdělaný opat dal pořídit i soubor názorných pomůcek namalovaných místním mnichem. Z hlediska hudby nás upoutají především portréty Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a dvou dobových autorů Františka Tůmy a Leopolda Gassmanna. V letech 1782 – 1825 patřil do zlatokorunského okruhu i Antonín Borový, skladatel, organizátor a literát. Narodil se 12. června 1755 v Sedlci u Českých Budějovic, zemřel 29. března 1832 ve Zlaté Koruně. Jako chlapec byl vokalistou kláštera a s jeho podporou vystudoval krumlovské gymnasium a v letech 1771 – 1781 filosofii a práva v Pasově. V roce 1782 se stal učitelem ve Zlaté Koruně. Po deseti letech zdejšího působení vydal sbírku historek u svého přítele V. M. Krameria, v nichž si dobírá lidské slabosti žen, sedláků i duchovních – „Zrcadlo pošetilostí aneb Nové i Staré, pěkné i daremné, pravdivé i nepravdivé Povídačky neb Historie, jichž jest asi na čtyři sta. Pro vyražení mysli všem milovníkům na světlo vydána od Antonína Borového, školního učitele ve Zlaté Koruně.“ O dva roky později vydal u Krameria druhou knížku lidového čtení podobného založení. 6 Hudební aktivita Antonína Borového je dokumentována nejen hudebninami označenými daty provozování skladeb, ale i jeho kronikářskými záznamy. Sbírka obsahovala kromě obligátní latinské chrámové hudby značný počet skladeb na české texty (písně, české mše, pastorely), množství instrumentální hudby (partitury pro pět dechových nástrojů, německé tance, serenády, kasace, fanfáry pro trubky a tympány, symfonie), varhanní knížku i zpěvohru o "Zlé ženě", provozovanou roku 1820 místními silami ve Zlaté Koruně. Tento singspiel patrně zapadal do vlny venkovských zpěvoher konce 18. století, jejichž námětem bylo nezřízené pijáctví a rodinné nesváry. Řadu skladeb složil sám, jiné si vypůjčil a opsal od svých kolegů - učitelů z Římova, Zaháje, Chvalšin, další si sehnal z Českých Budějovic, z Lince nebo z Vídně. Jakákoli veřejná slavnost se ve Zlaté Koruně odbývala "s bubnama a troubama". O zlatokorunské pouti v roce 1817 Borový poznamenal: "Muzika byla dobře obsazena, s klarinety, s flautraversami, 2 klariny, 2 valdhorny, 4 houslaři, altoviola, fagot, principal, violon a bubny, 3 canto, 1 alt, 1 tenor, 1 basso a organ, já sám učitel dával sem takty, a přece byli přítomní jen 4 cizí muzikanti." S tímto ansámblem, sestaveným z žáků školy, místních muzikantů a učitelů z okolí, hostoval i na kůrech v Černici a Velešíně. Oslavu vítězství nad Napoleonem v roce 1814 popsal takto: "...navečer vedla se kasací, napřed začali 8 valdhornistů a jeden principal mezi nima marš troubit, po nich se začala česká píseň o pokoji, a tak se jednou troubilo a jednou zpívalo, s tou muzikou šlo se po celé Zlaté Koruně... Zpátky když se přišlo do zámku na plac, zpívala se německá píseň Gott erhalte Franz den Kaiser, po skončení té šli všichni do hospody propláchnout ty krky vyschlý od samého zpívání." Množství tanečních skladeb pro cembalo nebo dechovou harmonii (v obsazení 2 klarinety, 2 lesní rohy a fagot) naznačuje, že Borový se svým souborem hrával i na hospodských zábavách. Borový se však v duchu doby spíše věnoval oblasti chrámové hudby. Patřil k obrozeneckým autorům, kteří se ještě na počátku 19. století drželi dědictví barokní hudby. U nejlepších Borového skladeb, jako je Missa pastoralis solemnis, je zřejmý Brixiho vliv. Důležitá jsou zejména tři jeho pastorelní offertoria: Krista Krále nebeského, Pospěšte všichni sem a Pastores venite. Textový podklad hledal Borový ve starších kancionálech (Rovenský, Božan), které představovaly důležité sepětí s barokem. Oprávněnou pozornost vzbudily dvě jeho české mše z let 1795 a 1800. Mše z tohoto roku je patrně vůbec první českou skladbou tohoto druhu, ještě před dílem Rybovým. Borového pastorely jsou technicky nenáročné. Jednotlivé věty koncipoval stroficky a nástrojovou složku vybavil taneční stylisací témat, blízkou lidovým koledám. Také obsazení je většinou nevelké: 2 flétny, 2 lesní rohy a varhany. V některých skladbách ještě uplatňuje dvoje housle a klarinety. Ve vokální sazbě se pak omezuje na soprány, alty a basy. To svým způsobem vypovídá o hudebních poměrech na zlatokorunsku na začátku 19. století. Na varhany hrál Borový sám, k dispozici měl nejspíše chlapecký sbor složený ze žáků a basy z řad mnichů a konvršů. Celkově se nám zachovalo asi jeho 40 skladeb. V Borového margináliích se nevyskytují jména, ze kterých bychom mohli usuzovat na konkrétní hudebníky. Bezpečně známe jen : „hospodního hudce“ Ondřeje Hůlku (15. 11. 1752 - 2 . 11. 1806) a jeho syna Františka (19. 11. 1780 – 19. 10. 1860). Ondřej pořídil rukopisnou sbírku 160 písní s hospodskými nápěvy, po němž ji zdědil jeho syn, který ji poskytl Erbenovi. František byl zřejmě po otci dobrý instrumentalista a jako Borového žák se projevil i skladatelsky. V Národním muzeu v Praze jsou například uloženy čtyři jeho pastorely či píseň k Pěti ranám Krista, Píseň k velebné svátosti, O sedmi bolestech matky Páně. V druhé polovině 18. století se jako příznačný fenomén objevily písmácké fixace pololidových a lidových písní, většinou však nenotované. Ve stejné době pronikly do lidového prostředí moderně konstruované housle domácího původu, které postupně ovládly folklorní tvorbu i povahu sběratelské práce. Lidoví houslisté byli totiž první, kdo pořídili pro svou potřebu notované sbírky. Historicky čelné místo mezi nimi zaujímá zlatokorunský houslista Ondřej Hůlka. Jeho sbírka tzv. Zlatokorunský rukopis se však nezachovala. 7 O díle se dozvídáme prostřednictvím K. J. Erbena, který rukopis od Františka Hůlky získal. Sbírka obsahovala asi 160 písní, nejstarší píseň pochází až z doby před rokem 1609 (Sedlák z Prahy jede). Otázkou zůstává, kdy se Erben a Hůlka setkali. Nemohlo to být před vydáním Písní národních v Čechách (1841 – 1845), protože tam se tyto písně nevyskytují. Ke kontaktu tedy muselo dojít v roce 1844 nebo 1845, kdy Erben pořizoval excerpce z městského a klášterního archivu v Českých Budějovicích. Zde byl stálým hostem Adamova hostince, kde se scházela vlastenecká společnost kněží, profesorů i českých měšťanů. Přicházeli sem také lidé a studenti z blízkého okolí, aby mu zpívali písně z Budějovicka. Erben také podnikl výlet na Kleť se zastávkou ve Zlaté Koruně, kdy se nejspíše s Hůlkou setkal. Ze zápisů Hůlkova otce převzal především písně, které mají znaky starobylosti a otiskl je hned roku 1847 ve třetím svazku první verze Nápěvů písní národních. V dalších 205 písních z Budějovicka je poukazováno na hlavní věcný znak – texty přímo se hlásící k této lokalitě. V prvé řadě sem patří 18 písní se zmínkami o Zlaté Koruně (Klášteru), Srnínu a Rájově. Cituji několik názvů (Erben podle dobové zvyklosti některé přejmenoval – jeho změna v závorce): Kdyby vojna byla (Voják ochotník) Moje milá je z Rájova (Spomínka) U kláštera pole (Výpověď z lásky) Okolo kláštera travička zelená Široký daleký ty klášterský pole Ty klášterský zvony Všecky, všecky klášterský panenky V tom klášteře je tam pivovárek Zasazuj, Honzíčku Nejvíce písní je milostných, následují vojenské, formanské, žertovné, o práci a smrti. Starobylý původ je charakterizován hlavně měkkým tónorodem, ojediněle se vyskytuje mollová stupnice melodická či modulace do dominantní tóniny. Převládá mollová tónina harmonická, ale nechybí ani aiolská stupnice se zbytky dórských a lydických modů. To jsou skutečnosti, které opravňují k tvrzení, že v Erbenově kolekci z Budějovicka máme zprostředkovánu minimálně čtvrtinu písní ze ztraceného rukopisu (s ohledem na metodu Erbenovy práce však předpokládáme, že využil Hůlkovu sbírku šířeji, aniž to výslovně uvedl). V okolí Zlaté Koruny byly později zapsány nejméně čtyři desítky dalších písní, takže známe bezpečně 87 písní zapsaných ve 14 lokalitách nepříliš vzdálených od Zlaté Koruny. Nejvíce jich sběratelé zapsaly ve Zlaté Koruně, v Krníně, Plešovicích, Rájově, Křemži a ostatních místech. Díky sběratelské práci a lidovým umělcům jako byli otec a syn Hůlkové máme tedy zachován zlomek českého barokního repertoáru, který se vyskytoval ve zlatokorunském okolí. 8 CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED UDÁLOSTÍ ZA DOBU, KDY ŽIL PŮVODCE ZLATOKORUNSKÉHO RUKOPISU ONDŘEJ HŮLKA (1752-1806): Rok Zlatokorunsko Události obecného významu 1752 Narodil se lidový houslista Ondřej Hůlka 1753 Narodil se V.M.Kramerius, přítel zlatokorunského učitele A. Borového 1755 Bohumír Bylanský zvolen posledním opatem, počátek rokokové opravy kláštera. V obci Sedlec u Českých Budějovic se narodil A. Borový 1757 Zemřel J.V.Stamic 1760 Narodil se J. L. Dusík Velké povodně. Stržen Olšinský rybník, zničen jez pod Klášterem. 1771-2 Velká neúroda a hladomor Selské vzpoury, vymřela desetina obyvatel Čech 1774 Zřízena škola - Majetek jezuitského řádu převeden do studijního fondu, z něhož se financovala školská reforma. Povinná školní docházka 1780 Narodil se lidový houslista František Hůlka V Č. Krumlově zřízena hudební škola patřící k nejstarším u nás 1782 A. Borový nastoupil na místo učitele ve Zl. Koruně 1785 Zrušení kláštera Založeno Českobudějovické biskupství 1787 Klášter kupuje Jan ze Schwarzenberga a využívá jako vojenské bělidlo 1789 A. Borový komponuje pastorelu Krista Krále nebeského 1791 V bývalém kostele sv. Markéty zřízeno divadlo, další pastorela a offertorium A. Borového 1792 Vyšla Borového kniha Zrcadlo pošetilostí, tiskem vychází kramářská píseň Poutnice, zachycená K. Weisem v okolí Zlaté Koruny 1793 Provedeno Borového Motteto pastorale pro Epiphana Trions cum muneribus, provedeno ještě 16krát 1795 Vznikla „Česká mše“ A. Borového – patrně první česká kompozice tohoto druhu 9 1800 V klášteře vznikla kartounka, A. Borový dokončil druhou mši vánoční 1806 Umírá Ondřej Hůlka SOUČASNÝ HUDEBNÍ ŽIVOT – NAVÁZÁNÍ NA STALETOU TRADICI Po výrazném působení Antonína Borového již nikdy nenastalo takové oživení hudebního života. I na jeho působení a hlavně na vliv cisterciáckého řádu se snaží navázat pravidelné hudební akce konané během léta ve Zlaté Koruně. Nejvýznamnějším hudební činem bezpochyby je Královský hudební festival v areálu kláštera Zlatá Koruna, který vznikl v roce 2003 u příležitosti 740. výročí založení kláštera českým králem Přemyslem Otakarem II. Za vznikem festivalu stojí především pan Milan Kraus, bývalý violoncellista a ředitel Jihočeské komorní filharmonie. Během prvních ročníků se objekt, který je národní kulturní památkou, ukázal jako jedinečné místo pro pořádání hudebních produkcí různých velikostí. Záměrem celého festivalu je návrat k historickému poslání místa a rozšíření kulturní nabídky regionu, ale i nabídky v oblasti cestovního ruchu. Festival ve své dramaturgii přinesl koncerty věnované jubileím světových skladatelů, především W. A. Mozartovi (250.výročí narození). Při tvorbě programu je důraz kladen na výměny a poznávání hudebníků z České republiky a blízkého Rakouska a jejich vzájemnou spolupráci. Koncerty jsou pořádány v srpnu, září a říjnu v historických prostorech kláštera, který se tak stává významným kulturním a vzdělávacím centrem této oblasti. Koncerty festivalu jsou rozšířeny i do okolních míst např. Křemže, Kaplice aj., kde mají vhodné zázemí a prostory pro pořádání hudebních produkcí. Klášter hraje významnou roli kulturního centra a vzdělanosti v této oblasti. Hudební prožitky vhodně doplňují i výtvarné výstavy v klášteře. Mezi návštěvníky festivalu každoročně zavítají čeští i rakouští milovníci vážné hudby, stejně jako turisté z obou zemí se zájmem kulturním i společenským. Festival se ihned po svém založení dočkal značné obliby díky své neopakovatelné atmosféře gotického kláštera. Koncerty se konají na rajském dvoře, v křížové chodbě, kapitulní síni či kostele Nanebevzetí Panny Marie. Proto je program vyhrazen především hudbě duchovní. K utvoření představy o životě festivalu zde uvádím vybrané koncerty z posledních dvou let: Ve Zlaté Koruně se několikrát představilo Vlachovo kvarteto Praha, doprovázené historickým klavírem z roku 1877. Tento proslavený a i zahraničně uznávaný soubor koncertuje po celé Evropě a je považován za českou „špičku“. Na svém repertoáru uvádí skladatele všech období, přidává i skladby nepříliš rozšířené. Dalším pravidelným účinkujícím festivalu je skupina Dyškanti, pocházející z Českých Budějovic a specializující se především na renesanční polyfonii. Uměleckým vedoucím je odborník na starou hudbu Martin Horyna. Každý rok je jeden koncert věnován památce na válečné a poválečné události bezprostředně se dotýkající zlatokorunského okolí - hudba má místo v neobvyklých prostorách kostela v Boleticích či Polné, umělcem provázejícím večerem je obvykle český přední houslista Bohuslav Matoušek, doprovázený dalšími sólisty či ansámbly. Své vynikající pověsti také dostála excelentní houslistka Gabriela Demeterová, která v klášteře složila poctu Mozartovi při jeho 250. výročí. 10 Své umění brilantní kytarové hry představil široce populární interpret Štěpán Rak, hrající na jednu z nejlepších světových kytar. Tradičním vrcholem sezony je její závěrečný Svatováclavský koncert, kdy zde vystupují významní zahraniční i domácí hosté doprovázení Filharmonickým orchestrem České Budějovice. V posledních letech jsme měli možnost vyslechnout Requiem Wolfganga Amadea Mozarta díky spolupráci chrámového sboru Velešín s jejich rakouskými partnery. Zlatá Koruna již dvakrát při této příležitosti hostila Jaroslava Krčka a jeho Musicu Bohemicu - vokálně instrumentální soubor zaměřující se na lidovou (kterou velmi zdařile inovuje) a církevní hudbu. Chrámový sbor Velešín zazpíval i s japonským sborem Wesei – Kai v červnu roku 2006 v zlatokorunském chrámu, koncert se setkal s obrovským ohlasem. Milou tradicí se stává v období Vánoc provedení České mše vánoční J. J. Ryby, instrumentálně doprovázená Filharmonickým orchestrem České Budějovice, kdy je kostel pravidelně zcela zaplněn posluchači ze širokého okolí. V rámci královského festivalu se ve Zlaté Koruně konají Mezinárodní kurzy mistrovské houslové hry vedené Bohuslavem Matouškem, naplněné atraktivním programem – například seminářem s prof. Břetislavem Novotným, primáriem legendárního souboru Kvarteto města Prahy. Kurzy jsou zakončeny velkým koncertem v klášterním chrámu. Avšak nejenom Královský hudební festival naplňuje zlatokorunské příznivce hudebního umění. Každoročně je zde uveden alespoň jeden koncert v rámci Mezinárodního festivalu v Českém Krumlově, tudíž Zlatá Koruna se účastní i akcí, jejichž obdobu v Čechách jen těžko najdeme. Dalším internacionálním projektem jsou Evropské týdny Pasov – zasvěcené evropskému míru a svobodě. Festival byl založen po druhé světové válce, aby prokázal, že politika a kultura jsou stejně důležité. Cílem bylo dát umělcům ze střední a východní Evropy uplatnění pro jejich umění v zahraničí. Koncerty se konají v Rakousku, Německu a České republice, program zahrnuje všechny žánry umění; od oper po filmy, od diskuzí po divadla. K vysoké úrovni festivalu jistě přispívají nádherné pečlivě volené lokace. V roce 2008 se poprvé představil Mezinárodní jihočeský hudební festival, uváděný ve Křemži, Zlaté Koruně, Kardašově Řečici a Brloze ve dnech 7.-15.6. – program duchovní a cimbálové hudby. V klášteře zazněl duchovní koncert „Mozartův Bach“ v podání Musicy Florey. Organizátorkou je sopranistka Marta Vávrová z městečka Křemže. Sama jsem velkým nadšencem rozvoje zdejšího kulturního života, oceňuji vysokou úroveň umění, kterého se dostává i naší malé, ale významné vesničce, a proto koncerty pravidelně navštěvuji. Seznam literatury: Klášter Zlatá Koruna, kolektiv autorů, Národní památkový ústav České Budějovice, 2007 K otázce tzv. Zlatokorunského rukopisu, Jindřich Pecka, Jihočeský sborník historický 1994, str. 69 – 100 www.zlatakoruna.cz www.khf.cz www.klaster-zlatakoruna.eu www.ckrumlov.info 11 Přílohy: Letecký pohled na klášter Zlatá Koruna Názorná metoda: obraz zlatokorunské školy – hudba Varhany klášterního kostela Nanebevzetí P.Marie 12 Královský hudební festival Musica Bohemica vedená Jaroslavem Krčkem v oddací síni kláštera Vystoupení naší přední houslistky Gabriely Demeterové Koncerty se těší opravdu mimořádně popularitě 13
Podobné dokumenty
Otevřít náhled PDF
Občanské sdružení Centrum finanční gramotnosti Přerov předává know-how v oblasti správy financí prostřednictvím večerních seminářů,
kde se hrají deskové hry Finanční svoboda a Finance v kostce. „Pr...
celý článek zde - Metodické centrum pro muzea výtvarného umění
Trojdílný oltářní nástavec se Smrtí Panny Marie
na střední desce patří k nejvýznamnějším památkám české
deskové malby 14. a první poloviny 15. stol. Nejen proto,
že jde o jeden z nejstarších dochov...
všechny příspěvky - Česká hudební rada
Tato definice překračuje běžné meze užití termínu, není tedy všeobecně přijímána, protože
termín „improvisatio“ vznikl, jak víme, v evropské hudební praxi jako komplement
„compositio“. Proto jsou a...