2. Hlavní materiály

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie
MARATHON
6/2009
číslo 91
_________________________________________
Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení
člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění
Obsah:
1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2
2. HLAVNÍ MATERIÁLY ........................................................................................................................ 3
VELKÁ KRIZE 30. LET A DNEŠEK (NĚKOLIK POZNÁMEK A SOUVISLOSTÍ) (PAVEL SIRŮČEK) ...................... 3
Velké překvapení (Pavel Janíčko) .......................................................................... 13
3. RECENZE ............................................................................................................................................. 14
DEN, KDY KAPITALISMU DOŠLY NEJEN PRACHY ANEB JAK VELKÁ KRIZE PROMĚNILA CHOVÁNÍ LIDÍ
(PAVEL SIRŮČEK) ................................................................................................................................... 14
KRIZE PODLE KRUGMANA (PAVEL SIRŮČEK) ......................................................................................... 25
MARATHON
Internet: http://www.valencik.cz/marathon
http://misc.eunet.cz/marathon
Vydává:
Radim Valenčík
jménem Otevřené společnosti příznivců
časopisu MARATHON
Vychází od listopadu 1996
Registrační značka: MK ČR 7785
ISSN 1211-8591
Redigují:
Vladimír Prorok
e-mail: [email protected]
Pavel Sirůček
e-mail: [email protected]
Radim Valenčík (224933149)
e-mail: [email protected]
Redakce a administrace:
Radim Valenčík, Ostrovní 16
110 00 Praha 1
tel.: 224933149
e-mail: [email protected]
2
MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to
clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world
developments, and participate in the search for prospective solutions.
About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far
MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German.
English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.
Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms
of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for
synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with
regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific
projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.
The magazine can be accessed at:
http://valencik.cz/marathon
E-mail contact: [email protected]
Do rukou se vám dostává časopis Marathon 6/2009. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:
- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán
prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).
- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší
řádné číslo (1/2010) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna 2010.
- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.
- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat
příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).
- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected].
- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu
okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.
- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního
kapitálu a efektivnost (402/06/1357).
- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat
příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.
- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).
1. Úvodní poznámka
Poslední řádné letošní číslo navazuje obsahově na předešlé a je věnováno především současné finanční, resp.
ekonomické krizi, a to ve světle historických zkušeností nejenom s krizí 1929-33. Dominuje v něm pojednání P.
Sirůčka, věnované především tzv. Velké depresi 30. let. V říjnu 2009 uběhlo právě 80 let od pověstného krachu
na newyorské burze. Na text navazuje – coby určitá reflexe – krátký materiál P. Janíčka.
Na hlavní materiály navazuje část věnovaná nové literatuře, která obsahuje „superrecenzi“ P. Sirůčka na
zajímavou knihu, která přináší pohled na krizi 30. let očima lidí. „Historie každodennosti“ krizové reality 30. let
je značně aktuální a inspirativní i ve světle soudobých mnohorozměrných globálních krizí. Další související
obsáhlá recenze téhož recenzenta je věnována pojednání o ekonomických krizích z pera P. R. Krugmana.
K charakteristice tohoto čísla připojujeme ještě stručnou informaci, že úspěšně proběhl 12. ročník konference
na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání, ze kterého připravujeme sborník. Konference měla letos pracovní
charakter a první část podkladových materiálů najdete na www.vsfs.cz/lidskykapital/?id=1395. Na stránkách
www.vsfs.cz najdete rovněž stanovisko VŠFS k mediální kampani, do které byla vtažena.
3
2. Hlavní materiály
Velká krize 30. let a dnešek (několik poznámek a souvislostí)
Pavel Sirůček
Vznik příspěvku byl bezprostředně inspirován publikací [25], kterou podrobněji představuje samostatná
recenze. Ostatně i kniha [6], také blíže recenzovaná (viz příští číslo Marathonu), se řady aspektů Velké krize 30.
let minulého století dotýká taktéž. Příspěvek částečně navazuje na materiály uveřejněné v předchozích číslech
Marathonu (např. 5/09). Zatím nejhlubší hospodářská krize moderní doby změnila životy miliónů lidí a ani
z hlediska současnosti není pouhou historickou - dávno mrtvou - událostí. Tzv. Velkou krizi (resp. Velkou
depresi) přitom nutno zasadit do kontextu cyklického vývoje kapitalistických tržních ekonomik, včetně
zarámování instrumentariem dlouhých „inovačních“ K-vln. A možné historické paralely s aktuálními
mnohorozměrnými krizemi dnešních časů nutno nazírat též optikou postupu a sílících rozporů ambivalentních
procesů globalizace. Zřejmě se nacházíme ve zlomovém období a budoucnost je otevřená.
Krize nebo deprese?
V prezidentské kampani, kterou vedl v roce 1980 R. W. Reagan proti J. E. Carterovi zazněla Reaganova
slova: „Recese je, když o práci přijde Váš soused. Deprese je, když o práci přijdete Vy. A oživení začíná, když o
svůj džob přijde Jimmy Carter“.
Slovníky za krizi, resp. depresi standardně označují jednu z fází ekonomického cyklu, která je
charakteristická především značným hospodářským poklesem a rostoucí nezaměstnaností [13] aj. Po II. SV bývá
termín krize často používán pro označení velkých ekonomických propadů, např. pro události 70. let. Dále se
často hovoří se o krizi světové ekonomiky, energetické, surovinové, potravinové či ekologické. Později přibývá
frekvence používání spojení krize měnová a finanční, včetně aktuálních, nejenom amerických, problémů od roku
2007. A samotný termín krize přitom standardní ekonomie dávno nahradila depresí.
Již prezident H. C. Hoover použil označení deprese pro ekonomický propad Ameriky počátkem 30. let.
Nepřipadalo mu tolik zlověstné jako krize či panika, které se dosud běžně používaly [25]. Předtím byl termín
„Velká deprese“ ekonomy používán k označení období 1873 až počátek 90. let 19. století. První globální krize
byla uvozena bankovní a burzovní panikou roku 1873, odstartovanou na finančních trzích Vídně a New Yorku
[9]. Od 30. let je však označení Velká deprese (resp. Velká krize) vyhrazeno událostem 1929-32, resp. 1933.
Po II. SV se formy cyklického vývoje tržních ekonomik značně modifikovaly, což též přispělo
k obtížnějšímu vymezování a identifikaci fází klasického střednědobého (tzv. Juglarova) ekonomického cyklu.
K tomu přistupují terminologické, neustále přetrvávající, nejednoznačnosti, zarámované rozdílnými pohledy na
samotný fenomén cyklů. Samozřejmě v kontextu odlišných teoreticko-metodologických a ideologických
východisek [14]. Tudíž např. depresí, nebo nakonec i samotnou krizí, rozumí různí ekonomové odlišné situace.
Mnozí západní ekonomové (G. Haberler aj.) depresí přitom nazývají cyklickou krizi z nadvýroby podle
slovníku politekonomie marxistické. Zjednodušené modelové učebnicové pojetí soudobé standardní economics
mnohdy hovoří o dvou základních fázích hospodářského cyklu. Recesi a expanzi, které jsou od sebe oddělené
vrcholem a dnem. O recesi jde tehdy, pokud reálný produkt (např. HDP) klesá alespoň dvě po sobě jdoucí
čtvrtletí. V případě dlouhotrvající a hluboké recese se lze setkávat taktéž s termínem deprese. Historicky
nejznámější je právě Velká deprese (tedy krize) 1929-33. Existují desítky dalších modelů cyklů, mnohdy
s odlišným počtem, označením i charakteristikou fází (blíže [1], [13], [14] aj.).
Marxističtí politekonomové depresí rozumí fázi kapitalistického ekonomického cyklu, následující
bezprostředně po krizi z nadvýroby. Během ní jsou vytvářeny předpoklady pro postupný přechod k vzestupným
fázím - k oživení a rozmachu. Hlavním znakem je celková stagnace výroby na úrovni dosažené ke konci krize.
Nevyužité kapacity, nezaměstnanost i úroveň mezd zůstávají na krizové úrovni. Obchod je mdlý, zásoby už ale
nerostou, neboť se realizují za nižší ceny. Úrokové míry jsou nízké, míra zisku klesá, nabídka zápůjčních fondů
převyšuje poptávku. Firmy se přizpůsobují nižším cenám, šetří náklady, stlačují mzdy, zvyšují produktivitu i
intenzitu práce. Zlepšují organizaci, přistupují ke zdokonalení technologií. Masově obnovují fixní kapitál.
Opětovně rostoucí poptávka po výrobním zařízení zvyšuje jeho produkci a vyvolává podněty k oživení. Do
výroby se vrací část nezaměstnaných, čímž roste poptávka, resp. produkce spotřebních předmětů [16]. Se
zostřování rozporů kapitalismu 20. století bývá upozorňováno na prodlužování deprese, která se stává vleklou.
Nezaměstnanost nemusí mizet, neboť silní hráči se snaží ceny udržovat na vysoké úrovni.
Střednědobý ekonomický cyklus je zde pojímán jako periodicky se opakující období od počátku jedné
hospodářské krize do počátku krize další. Za kapitalismu - od doby, kdy se výroba opírá o materiálně-technickou
základnu strojové velkovýroby - se objevují cyklické krize z nadvýroby. Periodicky se opakující každých 8-10
4
let. Kapitalistická reprodukce se tedy vyvíjí nerovnoměrně, cyklicky, střídáním fází krize, deprese, oživení a
rozmachu. Vnitřními mechanismy je vysvětlováno jejich střídání. To probíhá samočinně, kdy procesy typické
pro určitou fázi zároveň vytvářejí i předpoklady pro přechod k fázi cyklu následující.
Základní fází ekonomického cyklu je krize plnící rozhodující úlohu při obnovování porušené rovnováhy a při
tvorbě předpokladů pro další růst. Výroba zde klesá, roste nezaměstnanost a hospodářská aktivita ochabuje.
Konjunkturální ukazatele (fyzického objemu výroby, investic, cen, zaměstnanosti, mezd, zisků atd.), sloužící k
rozlišování relativních hranic fází, se zpravidla prudce zhoršují [16]. V poválečném období však může být vývoj
řady ukazatelů (cen, zisků spotřeby aj.) odlišný, resp. zhoršování během krizových poklesů může být i
pozvolnější. Sestupná část celého cyklu je po krizi doplněna fází deprese. Nicméně díky modifikacím cyklického
vývoje kapitalistických zemí po II. SV se i v marxistické literatuře objevuje též termín recese. Bývá používán
pro označení fáze poklesu (tedy krize), neboť tyto po II. SV byly mírnější než „klasické“ krize předválečné (sr.
[10], [11], [12], [19]).
Velká krize ve světle cyklického vývoje a všeobecné krize kapitalismu
Marxistické též hovoří o všeobecné krizi kapitalismu, počínající a prohlubující se od I. SV a Velké říjnové
revoluce v Rusku. Tato má dlouhodobý charakter a zachvacuje nejenom ekonomiku. Byly rozlišovány tři etapy
ve vývoji všeobecné krize kapitalismu, lišící se změnami v poměru sil mezi světovým kapitalismem a
socialismem [11]. První etapa spadá do období mezi I. a II. SV. Přichází poválečná revoluční vlna, začíná krize
koloniální soustavy a zesilují nerovnoměrnosti hospodářského a politického vývoje v kapitalistickém světě.
Zostřují se protiklady ve vývoji uvnitř kapitalistických zemí. První etapa bývá ještě periodizována na tři období.
Léta 1917-23 byla charakteristická hospodářským rozvratem uvnitř řady zemí a vzestupem revolučního hnutí. Po
překonání poválečného chaosu nastává období dočasné relativní stabilizace kapitalismu (1924-29). Druhé období
ukončuje nástup právě světové hospodářské krize 1929-33, které svými tíživými důsledky poznamenala celá 30.
léta coby třetí období. Za II. SV vstupuje všeobecná krize kapitalismu do své druhé etapy [8], [11].
II. SV byla výsledkem vývoje světa během první etapy všeobecné krize kapitalismu a zejména právě Velké
krize 30. let. Tato prohloubila všechny hlavní rozpory imperialismu [11]. Druhá etapa všeobecné krize
kapitalismu zúžila sféru kapitalismu, když došlo ke zformování socialistické světové soustavy. Kapitalismus
přestal být jedinou světovou soustavou. Kapitalismus monopolní je současně přetvářen na kapitalismus státněmonopolní.
Cyklický vývoj tržních ekonomik, se svými výkyvy, ale s řadou modifikací a nových rysů (včetně
„hospodářských zázraků“ atd.), pokračoval dále. Jeho charakter se přitom změnil. Uváděny bývají vlivy
anticyklické politiky a jiných nástrojů hospodářské politiky, harmonizace politik vyspělých zemí i počátky
integračních procesů [10], [11], [12], [19]. Poklesy (v podobě tzv. recesí) byly mírnější než předchozí krize a
často docházelo pouze ke snížení temp růstu. Časové rozpětí mezi recesemi se zkrátilo na několik let a projevila
se asynchronnost cyklů, kdy recese v jednotlivých zemích neprobíhaly ve stejné době.
K první poválečné krizi (recesi) dochází v letech 1948-49 a z významných zemích postihuje jen USA.
V Evropě a Japonsku ještě nebyly překonány důsledky války a nevznikly předpoklady pro krizi z nadvýroby.
Další krizový pokles byl zaznamenán v USA v roce 1953 po skončení korejské války. V Evropě se krize
z nadvýroby projevila postupně v období 1951-53. Krize 1957-58, resp. 58-59 opět nejvíce zasáhla USA a
projevila se i v poražených státech (NSR, Itálie, Japonsko), kde obnova skončila později. V této recesi se poprvé
od konce II. SV snížil index průmyslové výroby kapitalistického světa [10]. Další krize a poklesy byly
zaznamenán v USA a Kanadě v období 1960-61. Hospodářské krize až do konce 60. let byly přitom mírné a
zpravidla netrvaly dlouho. Interval mezi nimi se však nezřídka zkracoval.
Ve druhé polovině 50. let všeobecná krize kapitalismu přerůstá do své třetí etapy, pro kterou mělo být
charakteristické, že kapitalismus již přestal být určující světovou soustavou [10]. Světová socialismus však byl
poražen a začátkem 90. let se jeho soustava rozpadá. V souvislosti s aktuálním děním si někteří kladou otázku,
ohledně nové etapy všeobecné krize kapitalismu [8]. A to v kontextu nových jevů kapitalistické globalizace,
resp. konce tzv. Washingtonského konsensu. Mnozí hovoří o konci či „demisi“ neoliberální globalizace [17].
Cyklické poklesy kapitalistických zemí si v 60. letech zachovaly relativní mírnost a asynchronnost. Cyklická
krize proběhla v letech 1966-67. A koncem roku 1969 začal znovu krizový pokles v USA, v Evropě o něco
později. Recese 1970-71 postihuje hlavně USA, Velkou Británii a Itálii a je doprovázena též krizí měnovou,
oslabující pozici dolaru a libry. A znamená předzvěst zlomu dosavadního příznivého a vzestupného poválečného
trendu [18].
Kvalitativně odlišnou od poválečných recesí se stává těžká ekonomická krize 1974-75, která postihuje téměř
současně všechny vyspělé kapitalistické země. Podnětem bylo skokové zvýšení cen energetických surovin
(hlavně ropy) v roce 1973. Hovoří se o prvním ropném šoku. Dochází k tzv. stagflaci, kdy ceny již neklesají jako
dříve, nýbrž krizi doprovází inflační vzestup. Krize se prolnula s dlouhodobými strukturálními krizemi
(energetická, surovinová, potravinová) i krizí měnovou. Zotavování bylo obtížné a postupovalo pomalu. Další
5
léta některými rysy dokonce připomínala těžkou realitu 30. let minulého století [10]. V 70. - 80. letech se
proměňuje hospodářská politika a ve většině zemí se prosazují antikeynesovské neoliberální opatření [19].
Výrazně sílí tendence globalizace nejen ekonomického života [18].
Již od přelomu 60. a 70. let jsou přitom patrné zárodky dalekosáhlých proměn světové ekonomiky. Po
překonání recese 1969-70 trval hospodářský vzestup jen do roku 1973 a pak byl kapitalistický svět zasažen
těžkou krizí 1974-75, kterou vyspělé země překonávaly pouze zvolna [19]. Konjunkturu druhé poloviny 70. let
provázel další růst cen (suroviny, energie, potraviny atd.) a v průběhu roku 1979 začíná druhý ropný šok. Tím
startuje další krize, jejíž dozvuky některé země pociťují až do období 1982-83. Krize 1980-82 postihuje opět
téměř všechny vyspělé kapitalistické země přibližně ve stejné době. Probíhala též v podmínkách měnové
nestability. Ceny po dosažení vrcholu v roce 1980 začaly klesat, s výjimkou ropy, plynu a uhlí, kde cenový zlom
nastal až roku 1982. Východiskem z krize se stala modernizace a racionalizace výroby, významnou roli sehrálo i
nové kolo zbrojení od konce 70. let [19].
Léta 1984-90 jsou obecně ve znamení hospodářského vzestupu, kromě poklesu tempa růstu v roce 1986.
Vzestup byl relativně dlouhý, ale dynamika růstu v průměru příliš vysoká nebyla. Nejrychleji rostlo opět
Japonsko a USA zaznamenaly jisté upevnění své pozice oproti Západní Evropě [19]. Dochází k mohutné
investiční vlně, naděje jsou vkládány do nových technologií. Postupující vědecko-technická revoluce přináší ale i
nové problémy, přetrvává vysoká nezaměstnanost atd. Na začátku 90. let zaznamenávají rozvinuté tržní
ekonomiky zpomalení růstu, přičemž někde došlo i k absolutnímu poklesu makroagregátů [19].
Od 90. let 20. století se začínají rýsovat nové tendence. „Motorem“ ekonomického růstu se stávají
informační, computerové a telekomunikační technologie, razantně nastupují soudobé globalizační procesy, sílí
regionální integrační tendence, a to nejenom v Evropě. Hospodářský vývoj 90. let poznamenala řada konfliktů,
především války v Perském zálivu a krize na Balkáně. Od 11. září 2001 nabývá aktuálnosti boj proti terorismu.
Na naléhavosti nabývají další globální problémy, včetně ekologie, demografického vývoje či migračních proudů
[19]. V roce 2001 se dostavuje celosvětový pokles hospodářského růstu. V USA konjunktura nastartovaná
v polovině 90. let skončila v roce 2001, ekonomika USA přechází do recese a dynamika se obnovovala pomalu.
A pak přicházejí problémy roku 2007, 2008 aj., předtím ještě bubliny akcií či skandály velkých firem (2001
Enron aj.). Británie se v období 1995-2005 rozvíjí příznivě, Francie, a další země EU, prožívají fázi růstu
v letech 1997/8-2001. Německo zaznamenává kratičký boom v letech 1990-91 díky sjednocení a roku 1993 se
propadá do hospodářské recese. Růst se obnovuje v roce 1994 a trvá do roku 2000 [19]. V 90. letech „praská
bublina japonského zázraku“ [6] atd. A další vývoj již směřuje k aktuálním problémům a globální krizi, která
bývá často právě s Velkou krizí 30. let srovnávána [2], [6].
Výše naznačené přehledové zasazení Velké krize do kulis střednědobých (Juglarových) ekonomických cyklů
může být doplněno optikou dlouhých K-vln, resp. dlouhodobých Kondratěvových cyklů. A je s nimi plně
kompatibilní (blíže viz [18], [19]).
Pro připomenutí: Inovační (též technologický) přístup k dlouhým vlnám ilustruje vývoj kapitalistických
industriálních společností sledem čtyř K-cyklů přibližně padesátileté délky. Na základě údajů relevantních autorů
(blíže [14], [15]) lze, ve dvoufázovém schématu (s fází dlouhodobé expanze, resp. deprese zhruba stejných
délek), tyto přibližně datovat: I. dlouhá vlna 1780/90-1844/51 (s horním bodem obratu 1810/17, založená na
procesech první průmyslové revoluce); II. vlna 1844/51-1880/96 (s obratem 1870/76 - „věk železnic“); III. vlna
1880/96-1939/45 (s obratem 1914/17, spojená s tzv. technickovědeckou revolucí); IV. vlna 1939/45-původně
kolem roku 2000 (s horním obratem 1965/70, spojená s procesy revoluce vědeckotechnické). Aktuální jsou
dnes diskuze o ukončení IV., resp. především případném nástupu V. K-vlny, často dříve spojovaném s
informační revolucí (s původně predikovaným vrcholem 2020/30). Zde však panuje řada závažných pochybností
[17], [19].
Inovační teorie předpokládá, že každých cca 40-60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií,
což otevírá prostor pro další zásadní proměny celé společnosti [14]. Východiskem jsou kvalitativní změny inovace s nerovnoměrným výskytem v čase. Dlouhé vlny však mohou být pojímány šířeji. Nikoli pouze
kvantitativně a čistě ekonomicky (jako kolísání temp růstu či časových cenových řad), ale coby kvalitativní
společensko-ekonomický fenomén. Jedná se o relativně pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy, resp.
kolísání společensko-ekonomické aktivity cyklického charakteru - odvíjené od cyklického pohybu ekonomiky
s materiálně-technickým základem periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů [15], [19] aj. Pozornost je
věnována vlnám tzv. „kondratěvovsko-schumpeterovského“ typu [13] v makroekonomickém vývoji
kapitalistických tržních ekonomik s délkou kolem 50 let na základě agregátních údajů pro vyspělé země, s
počátkem v období první průmyslové revoluce [19]. V inovačním vysvětlení K-vln změny výrobně-silových
charakteristik vytvářejí koridor vývoje, na jehož pozadí lze nahlížet též na války, revoluce, velké monetární jevy
a krize, resp. vysledovat různé politické, historické aj. konsekvence. Nikoli však mechanicky, nebo s
přehlížením role subjektivního faktoru, náhody či zprostředkujících vazeb [14], [15], [19].
Zasaďme Velkou krizi 30. let do sledu dlouhých K-vln industriální etapy [18], a to sociálně-ekonomických
cyklů pojímaných nikoli pouze čistě ekonomicky: Dlouhodobá expanze II. K-vlny (nastartované cca 1844-51) je
spojena též např. s Krymskou válkou (1854-56), občanskou válkou v USA (1861-65) či válkami spjatými se
6
sjednocováním Německa, vrcholícími v německo-francouzské válce (1870). Přichází Pařížská komuna (1871) a
v této době nastává i obrat a dlouhodobá expanze přechází v depresi. Spodní bod obratu může být spojován např.
s porážkou dělnictva v USA (1886), nástupem konfliktů imperialismu (1881-99 zápas mahdistů v Súdánu, 189495 čínsko-japonská válka, 1898 španělsko-americká válka), nástupem novodobého kolonialismu (boj o Afriku,
Asii a Oceánii v období 1877-1914) a obecněji s rozvojem tzv. technickovědecké revoluce [19].
Po překonání dna nastává expanze III. vlny s vrcholem kolem roku 1914. Dlouhodobý vzestup vytváří
podmínky pro první ruskou revoluci (1905-07) či mexickou revoluci (1910-17) a vše vrcholí v I. SV (1914-18) a
VŘSR (1917). Dlouhá deprese je spjata s odlivem revoluční vlny let 1918-23 a s dočasnou stabilizací
kapitalismu (1922-29). Poté přichází právě Velká krize 1929-33 a hospodářská krize roku 1937. Jde taktéž o
období italských výbojů v Africe (1935-41) či občanské války ve Španělsku (1936-39). Dno III. dlouhodobého
cyklu přináší II. SV (1939-45), spjatou s nástupem tzv. vědeckotechnické revoluce a vzestupem IV. dlouhé Kvlny. Následná dlouhodobá expanze reprezentuje úspěšná růstová léta pro vyspělé země i soupeření
kapitalistického tábora se světovou socialistickou soustavou atd. [19].
Nejhlubší krize moderní doby aneb Svatý grál ekonomů
Přehled deseti největších hospodářských krizí v USA 20. století (podle MF Dnes, 26. 10. 2004) uvádí jako
vůbec největší propad období 17. 4. 1930 - 8. 7. 1932. Trval 813 dní a pokles indexu (Index Dow Jones
Industrial Average), podle kterého jsou krize seřazeny, tehdy činil - 86 %. Jako pozadí je uvedeno, že s krachem
v roce 1929 krize tvoří tzv. Velkou depresi. Pro zajímavost uveďme, že na desátém místě zde figuruje období
krize 15. 1. 2000 - 9. 10. 2002, s poklesem indexu - 37,8 %. V pozadí je splasknutí technologické bubliny a
teroristické útoky z 11. září. Krize trvala celých 999 dní, co je mezi deseti uváděnými nejvíce.
V databázi NBER je přitom uváděno celkem 33 recesí v USA od roku 1854. Od roku 1945 střední doba
trvání recese je udávána v délce 11 měsíců a postupně se zkracuje. Nejdelší zaznamenanou je - po II. SV - recese
1981-82 v trvání 16 měsíců. Za posledních sto let recese postihly ekonomiku USA v období: 1907-08 (13
měsíců), 1910-12 (24 m.), 1913-14 (23 m.), 1918-19 (7 m.), 1920-21 (18 m.), 1923-24 (14 m.), 1926-27 (13 m.),
1929-33 (43 m.), 1937-38 (13 m.), 1945 (8 m.), 1948-49 (11 m.), 1953-54 (10 m.), 1957-58 (8 m.), 1960-61 (10
m.), 1969-70 (11 m.), 1973-74 (16 m.), 1979-80 (6 m.), 1981-82 (16 m.), 1990-91 (8 m.), 2000-01 (8 m.) a 2007? (NBER ohlásila, že ekonomika USA se dostala do recese v prosinci 2007). U každé z recesí jsou uváděny
konkrétní příčiny (či impulsy) a specifický průběh. Též nutno znovu připomenout odlišný charakter cyklického
vývoje především v období před a po II. SV.
Periodicky se opakující ekonomické krize z relativní nadvýroby jsou fenoménem spojeným s rozvojem
kapitalismu. Bývají vyvolané rychlejším růstem produkce, ve srovnání s koupěschopnou poptávkou, významnou
roli hraje nerovnoměrné rozdělování a další kapitalistické tržní mechanizmy a principy [16]. Obvykle však měly
historicky zaznamenané krize i četné další, vesměs přidružené, příčiny. Ty však bývají mnoha soudobými
ekonomy, různorodé orientace, obvykle považovány za rozhodující (sr. [2], [4], [9], [22]).
Od vrcholící průmyslové revoluce do II. SV se krize opakovaly zhruba v desetiletých periodách. Jejich
začátky (někdy i celý průběh) spadají do let 1825, 1836, 1847, 1857, 1866, 1873, 1882, 1890, 1900, 1907, 1913,
1920, 1929 a 1937 [10]. K jejich periodičnosti přispívala masová obnova a modernizace fixního kapitálu.
Ohledně prvního celosvětového charakteru se názory liší, nicméně nejtěžší krize 19. století, počínaje rokem 1873
již zasáhla prakticky všechny rozvinutější ekonomiky a krize na přelomu 19. a 20. století se silně projevila též i
v koloniálních zemích. Poválečnou krizi 1920-21 vystřídala výrazná konjunktura, která po říjnovém krachu na
newyorské burze v roce 1929 přechází do zatím nejtěžší krize vůbec.
Velká hospodářská krize byla již výše zasazena do kontextu cyklického vývoje tržních ekonomik
v meziválečném období. Uváděn bývá nástup cyklické ekonomické krize v průběhu roku 1920, která se šíří
z USA. A krizí 1920-21 (s „klasickým průběhem“) začíná první poválečný ekonomický cyklus. Krátká období
deprese a oživení vystřídala většinou v letech 1923-24 fáze rozmachu. Všechny země se však přitom nevyvíjely
pouze příznivě a nerovnoměrnosti sílily. Období 1929-37 je charakterizováno cyklem deformovaným [10], [11],
[19]. Vyznačoval se mimořádnou hloubkou a délkou krize, pomalým zotavováním i absencí konjunktury v řadě
zemí. A v pokrizovém období též přetrvávající slabou investiční aktivitou a vysokou chronickou
nezaměstnaností. Koncem 20. let plně dozrávají předpoklady pro vypuknutí krize z nadvýroby. Vypukává v říjnu
1929 a rychle se rozšiřuje. Ve většině zemí v roce 1933 vystřídala krizi deprese. Cyklická fáze rozmachu v řadě
zemí vůbec nenastala a oživení přešlo v letech 1937-38 přímo do nové krize. Té nedokázala zabránit ani četná, a
různorodá, intervencionistická opatření. Nová krize propukla v USA, rozšířila se do Británie a Francii i jinam.
Další průběh střednědobého cyklu byl přerušen válkou.
Velká krize 30. let byla zatím nejhlubší a nejvleklejší. Krize průmyslu se prolínala s agrární krizí. Zastavil se
vývoz kapitálu a propukla měnová krize. Mezinárodní obchod se stal kolbištěm války mezi zeměmi. Obrovsky
vzrostla nezaměstnanost. Krize se z USA, coby největšího světového věřitele, rozšířila do Evropy. Zde s různou
intenzitou postupně zasáhla všechny země s tržní ekonomikou a všechna odvětví výroby. Strukturální změny
7
evropského průmyslu, vyvolané proměnami struktury světového obchodu a poptávky, vyžadovaly značné
investice. Krize však těmto procesům překážela. Vše bylo umocněno rozkladem světového obchodu a úvěrovou
krizí, přerůstající v krizi měnovou. Dna krize bylo dosaženo v roce 1933 a následovalo krátkodobé oživení. Pro
řadu zemí však neznamenalo počátek nové konjunktury, ale vyústilo v krizi novou. Ta však v plné síle
nepropukla díky vypuknutí II. SV.
Předzvěstí Velké krize 30. let byla agrární krize v USA koncem 20. let a kolaps finančního trhu na Wall
Street. Krach na newyorské burze 24. 10. 1929 (tzv. Černý čtvrtek, někdy též Černý pátek 25. 10., bývá uváděno
i Černé úterý 29. 10.) přinesl prudký pokles akcií a stal se počátkem krize americké ekonomiky, která
ovlivňovala světové hospodářství. Následují krachy bank, nárůst nezaměstnanosti, pokles výroby i poptávky.
Vedení USA zaujalo ke krizi neutrální postoj a odmítalo veškeré zásahy. Změnu znamená až nástup F. D.
Roosevelta se snahami o ozdravení. A specifický New Deal jako americká cesta řešení [18].
Marxistická politekonomie chápe Velkou hospodářskou krizi 30. let coby potvrzení koncepce cyklického
vývoje kapitalistických tržních ekonomik a jako krizi z nadvýroby [11]. Existuje však množství dalších
vysvětlení a ekonomové se na příčinách dodnes neshodli. Objasnění tzv. Velká deprese bývá přirovnáváno ke
hledání Svatého grálu. Příčiny byly hledány v oblasti soukromého investování, oblasti spotřeby či v samotných
fundamentech kapitalistického tržního systému s volnými trhy a soukromým podnikáním. Svou roli mohla sehrát
i masová spotřeba předmětů dlouhodobé spotřeby (automobily), která se podepsala na hloubce a délce
ekonomického cyklu. Monetarista Friedman, např. v knize Svoboda volby (česky Friedman, M.; Friedmanová,
R.: Svoboda volby. Praha, Liberální institut 1994), spatřuje základní příčiny ve zbytečně přísné měnové politice
americké centrální banky, která významně přispěla k ekonomickému propadu. Mnozí soudobí ekonomové
Velkou depresi považují právě za důsledek vážných poruch ve finančním a měnovém systému [9].
Rozdílné pohledy a hodnocení jsou spojeny taktéž s New Dealem. Roosevelt využil krizové situace
k realizaci série vládních programů, známých coby „Nový úděl“ (blíže [19] aj.). Liberálně orientovaní autoři
přitom dlouho převažující romantizující kladný pohled na plán vždy nesdílí. Např. B. Folsom [9] uvádí tři velké
a nejčastější mýty, které mají způsobovat i největší škody. 1) New Deal pomohl vybřednout z Velké deprese. 2)
New Deal byl ekonomickým a politickým úspěchem. 3) F. D. Roosevelt se těšil všeobecnému respektu.
Označuje naopak New Deal za ekonomické selhání, ekonomický nezdar a pouze částečný politický úspěch. A
taktéž popularita prezidenta Roosevelta byla pouze částečná a povrchní.
Liberální a neoliberální ekonomové neopomenout dodat, že díky Velké krizi upadlo ekonomické myšlení, i
hospodářská politika, do osidel keynesovství [9]. Podle Keynese a keynesovců ve vyspělých kapitalistických
zemích 20. století slábnou podněty k investicím a ke spotřebě. Moderní „sklerotický“ kapitalismus tak ztrácí
schopnost proinvestovat vytvářené úspory a automaticky (vlastními tržními silami) dosahovat rovnováhy při
plné zaměstnanosti.
Teorie a terapie reformátora meziválečného kapitalismu
Je odkaz J. M. Keynese stále aktuální? Máme se, spolu s V. Klausem, skutečně obávat „hrozby agresivního
keynesovství druhé generace“ (viz Newsletter CEP, červen 2009, s. 4- 5)? Anebo se navrátit k dogmatickému
obdivu, který Západem cloumal po II. SV? A četli mnozí (neo) keynesovci přitom dílo Keynese vůbec ([19],
([21])? Či pokračovat v obdobně nekritickém zavržení všech intervencionistických „úchylek“, které naopak
převládalo v 70. a 80. letech? Je dílo Keynese pořád revoluční a skutečně předběhly jeho ideje dobu? Anebo šlo
o pouhého vylepšovatele moderního kapitalismu, který vlastně ani mnoho nového neobjevil?
Ostatně i se známou, okřídlenou, větou „We are all Keynesians now!“ je to prý složitější. Nezřídka bývá
připisována prezidentu R. M. Nixonovi, který v roce 1971 při představování rozpočtu, a z úst republikána
překvapivé obhajobě expanzivní fiskální politiky, opravdu pronesl „I am now a Keynesian“. Ekonomové méně
keynesovsky „ladění“ ovšem připomínají zmatky a nepřesnosti. Větu „Nyní jsme všichni keynesovci“ prý ve
skutečnosti vyřkla roku 1965 vůdčí osobnost protikeynesovského tažení - M. Friedman. Ale ještě též dodal, že:
„A v jistém smyslu už nikdo není keynesovcem“.
Dnes, v reáliích nejenom hluboké ekonomické krize, se mnohé z uvedeného opět vrací. A stává aktuálním.
Připomeňme slova posledního nositele tzv. Nobelovy ceny za ekonomii P. R. Krugmana, který na sklonku let
2008-09 hovoří o „keynesovském okamžiku“. A v polovině roku 2009 optimisticky prohlašuje, že se zdá, že
„nakonec přeje jen asi nezažijeme druhou velkou hospodářskou krizi“. Pokračuje: „Co nás před ní zachránilo?
Stručná odpověď v podstatě zní: velká vláda“. A její velké výdaje (viz Hospodářské noviny, 13. 8. 2009, s. 8).
Krugmanova aktuální práce [6] odpovídá na otázku, zda se může tragédie Velké hospodářské krize 30. let
opakovat i dnes. A vyslovuje celou řadu vážných varování. Poučení si svět nevzal ani z ekonomických krizí
v Asii a Latinské Americe v 80. a 90. letech a logickým vyústěním jsou globální finanční a ekonomické
problémy nejen od roku 2008.
Tzv. Černý čtvrtek, pátek či úterý koncem října 1929 [25] přinesly prudký propad cen akcií na Wall Street a
formálně zarámovaly počátek Velké krize. Prezident H. C. Hoover se stále spoléhal na síly trhu a standardně
8
bývá obviňován z toho, že recesi hodlal čelit zvyšováním daní, omezováním výdajů a nárůstem úrokových
sazeb. Až jeho prezidentský nástupce F. D. Roosevelt v roce 1933 zahájil ambiciózní New Deal. Měl podpořit
ochablou poptávku, snížit nadprodukci a rozhýbat americkou ekonomiku. Definitivní překonání krize bylo ale
spojeno o pár let později až s válečnou výrobou. Kontroverzní New Deal přitom předznamenal některé principy
rozpracované Keynesem a později keynesovskou teorií i praxí.
Tzv. Velká deprese je stále předmětem vášnivých sporů. Způsobila ji „neviditelná ruka trhu“, nebo naopak
„viditelná pěst vlády“? Většina ekonomů a historiků se přitom shoduje, že velmi významnou roli přitom sehrála
bankovní krize (resp. finanční a měnové aspekty), především díky níž se recese zvrátila do Velké hospodářské
krize (sr. [6], s. 139).
Též např. liberální (neo) rakouská škola upozorňuje, že na vážné problémy bylo zaděláno již v roce 1913
vznikem americké centrální banky. Fed zvyšoval zásobu peněz a způsoboval inflační boom. Tento v USA
skončil v polovině roku 1929 a projevil se říjnovým krachem burzy. Příčinou krize zde nebyla nízká poptávka,
nýbrž deformovaná investiční aktivita. A New Deal vidí jako intervencionistickou tragédii, která depresi jenom
prodloužila (sr. [9]). V souvislosti s aktuálním vývojem se rakouská ekonomická tradice (zdomácnělá hlavně
v USA) pyšní tím, že nynější krize zvedla zájem veřejnosti i investorů o její principy.
Někteří experti, hlásící se k jejím postulátům splasknutí bubliny nemovitostí a následnou krizi prý
předpověděli. Jako jedni z mála. Hvězdou se stal P. Schiff, majitel investiční firmy Euro Pacific Capital.
V televizi CNBC již 29. 8. 2006 varoval před ostrou recesí v USA, která začne v roce 2007 nebo 2008 a
„nepotrvá jenom kvartály, ale roky“. Za základní problém ekonomiky USA přitom označil, že „... máme příliš
spotřeby a půjčování si a nedostatek výroby a úspor. Stane se to, že americký spotřebitel přestane spotřebovávat
a začne znovu budovat úspory, zejména až uvidí, jak se mu hodnota nemovitostí vypařuje" (blíže
http://www.libinst.cz/komentare.php?id=570). A roku 2007 vychází Schiffův bestseller Crash Proof: How to
Profit from the Coming Economic Collapse, kde vysvětluje, proč USA postihne recese, a jak se chránit. Kratším
následovníkem je titul The Little Book of Bull Moves in Bear Markets (2008). V obou pracích nabízí přemostění
mezi světem ekonomické teorie a světem reálných rozhodnutí drobného investora. Hlásí k rakouské myšlenkové
škole a před příchodem krize byl vysmíván za odlišné názory ve srovnání s mainstreamovými ekonomy většiny
bank, Fedem (viz výpověď B. S. Bernankeho v Kongresu, 18. 7. 2007, kde hovoří o stálém růstu v roce 2007 a
ještě silnějším v roce 2008) i drtivou většinou prestižních amerických univerzit (rozhovor s P. Schiffem přinesl
Týden, 33/2009 - pozn. PS).
A jaké ultraliberálové nabízejí řešení? Přirozené fungování trhů, bez vládních zásahů a rušivých regulací. Pak
by žádná bublina nevznikla. Kdyby mohly trhy fungovat normálně, oživení by bylo rychlé. Obdobně jako
v letech 1920-21, kdy se měla hluboká krize sama vyléčit bez operací Fed. Existují však mnohé další, často
velmi odlišné pohledy. Byla světová krize 1929-33 pouze krizí strukturální, které se měl nechat volný průběh či
snad souběhem nešťastných okolností, včetně neekonomických, v duchu víry ve vnitřní stabilitu kapitalistické
tržní ekonomiky? A nebo krizí z nadvýroby coby zákonitým projevem rozporů kapitalismu?
Diagnózu a léčení kapitalismu poskytl Keynes v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz (vychází ale až
v roce 1936, [5]). Nicméně ani J. M. Keynes přitom Velkou krizi sám nepředvídal, v novou éru prosperity
ostatně věřili i jiní významní ekonomové (např. I. Fischer [9]). Keynes slavnou knihu sepsal na sociální
objednávku v době, kdy bylo jasně patrné, že kapitalistický tržní systém dobře nefunguje. Krize, spojená
s masovou nezaměstnaností, ohrožovala jeho samotnou existenci. Představovala „smrtelnou hrozbu pro
kapitalismus i demokracii“. Keynes, pod tlakem reality, reviduje své původní plány vytvořit ucelenou teorii
fungování peněžní ekonomiky [21]. S cílem prokázat, že kapitalismus může z vnitřních příčin upadnout do
hluboké krize, spojené s nezaměstnaností, a nemusí disponovat dostatečnými samoregulačními mechanizmy
k oživení, formuluje klíčovou teorii poptávky.
Na význam agregátní poptávky upozorňuje již satirický merkantilista B. Mandeville, později se známými
staly teorie poukazující na problémy při realizaci vytvořeného produktu za kapitalismu u T. R. Malthuse, J. Ch.
L. S. Sismondiho či ruských narodniků [19]. Úvahy o poptávkovém omezení rozvíjí R. Luxemburgová, do
kritika narodniků se zapojuje V. I. Lenin.
Keynes bývá označován jako klíčový ekonom 20. století, jehož dílo revolucionizovalo ekonomickou vědu.
Učebnice hovoří o tvůrci makroekonomie a prvním autorovi teoreticky zdůvodňujícím státní zásahy do
ekonomiky. Samotný Keynes však měl řadu předchůdců a na mnohé z nich i přímo navazoval. A to jak v rovině
teoretické, tak i praktické [19], [21]. K teoretickým předchůdcům bývá řazena makroekonomie D. H.
Robertsona, švédská škola (J. G. K. Wicksell aj.) či dílo M. Kaleckého. V rovině praktické keynesovským
intervencím předcházela hospodářsko-politická praxe se státními zásahy ve Skandinávii, New Deal i ostatní
pokusy o řešení Velké krize. A Keynes nebyl ani zdaleka první makroekonomem (F. Quesnay, klasičtí
ekonomové aj.). Makroekonomickou problematikou se ostatně zabýval i K. H. Marx, který, mimo jiné, operuje s
živelností kapitalistických výrobních vztahů. Keynes zde poukazuje na úlohu principální nejistoty
v ekonomických procesech atd. (blíže [19]).
Často bývá diskutován vliv J. M. Keynese na americký New Deal. Tento však není produktem až pozdějšího
keynesovství a v řadě aspektů se s ním přímo rozchází. Patrný je zde vliv amerického institucionalismu, včetně
9
pragmatického charakteru, kdy účinné nástroje mají často přímý charakter [19]. Nicméně řadu styčných bodů
(např. rozchod se zásadou stále vyrovnaného rozpočtu) s keynesovstvím nalézt lze. A samotný Keynes v době
zvolení F. D. Roosevelta byl několikrát v USA, s prezidentem se sešel a pobýval i na Columbia University,
tehdejší baště institucionalistů a poradců Roosevelta. O Keynesově vlivu se dodnes spekuluje.
Keynes byl původně reprezentantem neoklasické cambridgeské ekonomické školy a ostatně úplně zcela se
s neoklasickým ideovým světem nikdy nerozešel [19], [21]. Pod vlivem reálných změn, především Velké krize,
však jeho názory v mnohém neoklasiku překračují a míjejí. Revitalizoval makroekonomický přístup a dospěl
k ospravedlnění státních zásahů do ekonomiky v podobě stimulace agregátní poptávky, s cílem dosahování plné
zaměstnanosti.
Základní ideou je, že kapitalismus 20. století prodělal proměny a přestává uspokojivě fungovat na základě
samoregulačních schopností. Automaticky již neobnovuje rovnováhu při plném využití všech zdrojů, především
práce. Aneb Smithova „neviditelná ruka trhu“ trpí „zánětlivým onemocněním kloubu“ a musí být doplněna
„viditelnou pěstí vlády“ [19], [21].
V první tvůrčí etapě však Keynes příčiny spatřuje ještě v nestabilitě kupní síly peněz a řešení spojuje
s reformou bankovní soustavy. Nejkoncentrovaněji etapu reprezentuje Traktát o peněžní reformě (1923),
s teoretickým východiskem v podobě upravené cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz [19]. Přelomovým
dílem je dvoudílné Pojednání o penězích z roku 1930. Pro úspěšné fungování vyspělé tržní ekonomiky považuje
Keynes stále za klíčovou stálost kupní síly peněz. Hlavní příčinu jejího kolísání však již spojuje s investicemi a
příčiny jejich nestability hledá v oblasti finančních trhů. Formuje příjmově-výdajový přístup, který následně
používá ve své teorii efektivní poptávky. Příjmy se zde automaticky nemění na výdaje. Neboť úspory a investice
jsou utvářeny odlišnými subjekty a na základě odlišných mechanizmů, nemusí ekonomika nalézat rovnováhu na
základě svých vnitřních sil [21].
Rozhodující je etapa „Obecné teorie“, kdy kořen problémů Keynes spojuje právě s poptávkovým omezením
systému. Výdaje subjektů (agregátní poptávka) je nedostatečná k tomu, aby generovala vytvoření důchodu při
plné zaměstnanosti. Deficit poptávky je klíčový u investic, kde problémy spočívají v malé ochotě kapitalistů
investovat i v tom, že výdaje na investice jsou těkavé a působí multiplikovaně [19]. Řešení J. M. Keynes spojuje
se stimulací agregátní poptávky, s doplněním nedostatečné soukromé poptávky pomocí státních výdajů.
V „Obecné teorii“ analyzuje vliv agregátní poptávky na důchod a zaměstnanost [5]. Dále zkoumá příčiny,
proč je efektivní poptávka nedostatečná, k dosažení plné zaměstnanosti. Problém s poptávkou vystupuje do
popředí, když se kapitalismus stává bohatou společností. Jeho „skleróza“ tkví v tendenci vytvářet stále větší
důchod a méně z něj spotřebovávat a více spořit. Nastávají větší problémy s přeměnou úspor v investice, neboť
současně klesají podněty k investování. Kapitalistický systém tak produkuje relativní přebytek kapitálu, zde
pojímaný coby velké akumulační zdroje (úspory), které se však automaticky nepřeměňují na investice.
Následně Keynes naznačuje konsekvence pro hospodářskou politiku. Stabilizace je nezbytná a doplňuje tržní
mechanizmus. V podobě fiskálních opatření, včetně nevyrovnaného rozpočtu, monetární politiky „levných
peněz“ či přerozdělováním důchodů. Konkrétní opatření však rozpracovávají až jeho četní (a především
různorodí) následovníci, a to již v odlišné poválečné situaci. Keynes taktéž nechtěl trhy samotné nahrazovat,
nýbrž pouze v makrorovině doplnit. Řada poválečných keynesovských hospodářsko-politických opatření, včetně
např. socializace investic, šla již nad rámec samotného Keynese (sr. [11], [19], [21]).
John Maynard Keynes (1883-1946) pocházel z rodiny ekonoma a logika, který se stal později tajemníkem
univerzity v Cambridge. Odmala byl cíleně a velmi tvrdě připravován na hvězdnou akademickou dráhu, včetně
individuální výuky od slavných jmen [20]. Na elitních ústavech studuje filosofii, sociologii, matematiku a díky
A. Marshallovi zakotví v ekonomii.
Za prověrku teorie Keynes vždy považoval praxi. Chtěl reagovat na aktuální problémy a názory mění pod
tlakem vývoje. V jeho tvůrčím myšlení, i se stopami dialektiky, neexistují věčné pravdy. A vlivem měnících se
podmínek musí i ekonomická věda přicházet s novými modely a recepty. Působil přitom v Indickém ústavu i na
ministerstvu financí. Byl poradcem premiéra, ministrů financů, měl trvalejší vliv na rozhodování Bank of
England. Coby vládní finanční a měnový expert po I. SV podrobil ostré kritice Versailleskou mírovou smlouvu a
systém reparací. Během II. SV působil v USA jako důležitý vládní představitel v otázkách britských finančních
závazků a poválečného uspořádání. Vyučoval, publikoval, redigoval, kritizoval, radil vládám, obchodoval na
burze, vedl pojišťovací společnost, založil divadlo ... .
Životopisci rádi připomínají jeho vrozené elitářství a intenzivní zkušenost mužské nadřazenosti, která již
z dob studií přispěla k prý původně homosexuální orientaci. Později však poznává ruskou primabalerinu, s níž
setrvá ve šťastném manželství až do konce života. Připomínány bývají i hrubé a sarkastické výpady proti
oponentům, nejednoznačný a složitý styl prací či to, že řadu problémů vůbec neřešil. Což zakládá desítky
pozdějších interpretací.
Nejednoznačný je i Keynesův vztah k sovětském Rusku, které navštívil v letech 1925 a 1928. Jeho hodnocení
bylo dosti chladné. Kritizuje negativa, která ale považuje za „porodní bolesti“ revoluce a za důsledky vrozené
brutality ruské povahy. Se sympatiemi pohlíží na ochotu pustit se do odvážných experimentů [20]. Liberálům
dodnes vadí, že neprojevil pražádný zájem o dobovou debatu o tzv. problému racionální kalkulace za socialismu
10
[19]. A v roce 1944 odmítá známou knihu F. A. Hayeka s tím, že je založena na „velmi sporném předpokladu“,
že centrální plánování není efektivnější. Klasičtí (neo) liberálové Keynese za liberála nepovažují, nicméně on
přesto náleží k vrcholům moderního liberalismu 20. století.
Keynesova ekonomická filosofie spočívá na odmítnutí principu laissez-faire (text Konec laissez-faire, 1926).
Tedy víry, že stát nemá zasahovat do řízení národohospodářských procesů [19], [21]. Tyto Keynes odvíjí od
poptávky, jejíž výkyvy ovlivňují nezřídka i nelogické kroky podnikatelů a spotřebitelů. A výkyvy je nutné
regulovat. Keynes přitom sžíravě kritizoval mnohá opatření vlád Jejího veličenstva. Což upoutalo taktéž
levicovější kruhy, které mu nabízely vstup do labouristické strany a slibovaly podporu dělníků. S britskou
Labour Party však pouze spolupracoval, leč nikdy se s ní neztotožnil [20].
„Obecná teorie“ vyvolala značnou pozornost, polemiky, kritiky i rozpracování už koncem 30. let. Válka ale
přinesla jiné úkoly. První keynesovský rozpočet je nicméně spojován již s rokem 1941. S keynesovskými recepty
začala Británie a do 70. let 20. století prakticky všechny vyspělé západní země realizovaly méně či více čistou
„keynesovskou“ politiku. Což ale bylo již daleko více spojeno s následovníky Keynese [19], [21].
Z jeho díla vychází řada interpretací i desinterpretací a rozpracování všemi azimuty. Synonymem pro
keynesovství se po II. SV stalo tzv. keynesovství hlavního proudu v podobě ekonomie a politiky
neokeynesovské. Jeho nejběžnější podobou se stalo tzv. velká neoklasická syntéza [19], které např. P. R.
Krugman však raději říká „keynesovská smlouva“ ([6], s. 93). Syntézu s neoklasikou dodnes ostře kritizují
alternativní postkeynesovci několika generací [21]. Relativně úspěšné tradiční keynesovství (a to i díky tlaku
světového socialismu, resp. souběhem příznivých faktorů po II. SV, v růstové fázi IV. dlouhé K-vlny) končí
vlivem změněných podmínek na přelomu 60. a 70. let. Stále se diskutuje o příčinách krachu neokeynesovské
teorie i praxe, mezi které jsou řazeny taktéž i systémové vady. Zde bývá připomínáno, mimo jiné, že Keynes své
makromodely stavěl na předpokladu uzavřené ekonomiky, podcenil stranu nabídky, neřešil inflaci v mírové
ekonomice atd. (blíže [19]). Některé prvky Keynesova díla rozvíjí v moderních podmínkách a podobách silně
heterogenní nová keynesovská ekonomie, do které mnozí dnes vkládají hlavní naděje [19].
Kapitalismus Keynes považoval za reformovatelný, socialismus ho příliš neoslovoval nejen pro údajně nižší
efektivitu. Očekával vznik nové, reformní, teorie moderní společnosti a bývá mu připisována tzv. střední cesta.
Jeho představy ale nelze plně směšovat s pozdější směsicí tzv. třetích cest, které jsou více ideologickou
nálepkou, nežli novým systémem. Obecně se však Keynes nikdy neklonil k názoru, že kapitalismus je odsouzen
k zániku. Ani tváří v tvář Velké krizi nepřijímá řešení v podobě přechodu na centrálně řízené hospodářství.
Tržním principům je však třeba na makroúrovni pomoci a „motor je nutno znovu nahodit“, a to pomocí vlády.
Intervence by však přitom měly mít omezený rozsah a neměly by narušovat soukromé vlastnictví ani soukromé
rozhodování (sr. [6], s. 92). Kapitalismu Velkou krizi přežil, i II. SV a nakonec „porazil“ světovou socialistickou
soustavu. A to i díky, resp. možná jen díky, státním intervencím a regulacím. I těm, které Keynes doporučoval
coby terapii ve 30. letech. Tedy díky praxi kapitalismu státně-monopolního, dnes již globálního (sr. [2]).
Po krizi neokeynesovské teorie a praxe, s ofenzívou Nové pravice 70. a 80. let, nastává postupné oživování
prestiže keynesovství, ale již v modernizovaných podobách. Akcelerující globalizace s aktuálními krizemi
umocňují aktuálnost Keynesovy výchozí premisy, že trhy selhaly a tudíž musí nastoupit stát. Mnozí zde
spoléhají na možnosti nadnárodní regulace a operují s tzv. globálním keynesovstvím. Vždy však stále v tržněkapitalistických mantinelech. Nicméně ne všichni sdílejí pozitivní pohled na dílo samotného J. M. Keynese a na
teorii i praxi jeho pokračovatelů. Poukazováno bývá na „vyčpělost“ tradičního keynesovství či na to, že
keynesovská politika fungovala především díky souběhu příznivých faktorů po II. SV atd.
Inspirativní přitom mohou být Keynesovy vize budoucí nerůstové ekonomiky [19], úvahy o metodologii
vědy aj. Přehlíženo standardně bývá odmítání matematizace ekonomie. Matematiku nazírá coby „klamný nástroj
prognostiky“. Ekonomii považuje za disciplínu zatíženou společenským chováním. A matematickou analýzu
vhodnou pro obory technické a přírodovědné. Jeho dílo ovšem poskytlo impulsy k empirickému výzkumu i
tvorbě podmínek pro postupující formalizaci a matematizaci ekonomické vědy. Hlavně američtí pokračovatelé
Keynese „podporují“ matematizací. Jeho koncepce mechanicky zplošťují a odstraňují vše, co nelze postihnout
vzorci. Paradoxně se toto stává hlavní náplní učebnicového keynesovství.
Keynes byl velkou autoritou pro britské finanční kruhy [20]. I přes neortodoxnost byl nakonec vybrán jako
ten, kdo měl obstarat peníze na válečné potřeby. Na ministerstvu financí sloužil v letech 1940-46. Zastupoval
ministry při klíčových jednáních s představiteli USA, pomáhal překonávat jejich „anglopesimismus“ a
významnou roli sehrával i při zakládání mezinárodních finančních institucí. Osobní autoritou vydobyl pro
Británii výhodné pozice v poválečném uspořádání. Nicméně úpadku vlivu britského impéria nedokázal čelit ani
on.
Nedoceněny zůstávají Keynesovy návrhy na uspořádání mezinárodního měnového systému, kde přichází
s ideou umělé jednotky bancor. V Bretton-Woods (1944) však jeho plány přijaty nebyly. Určité aspekty
připomněla 70. léta, vznikem SDR. Diskuze o Keynesově plánu znovuožívají dnes, v kontextu finanční krize,
resp. vzestupů a pádů dolaru. Již Keynes varoval před tím, aby finanční systém spočíval na jedné měně a jedné
ekonomice. Bancor, měnu opírající se o reálné komodity (včetně ropy), někteří vnímají coby návrh budoucnosti
- v kontextu hledání nové internacionální měny [24].
11
Ve světle aktuálních krizí, v čele s finančními problémy posledních let, bývá znovu oživována Keynesova
kritiku rostoucí nadvlády finančního kapitálu. Již J. M. Keynes hrozí redukcí reálné ekonomiky na pouhou
„bublinu ve víru spekulací“. Ve 30. letech coby protilék doporučoval „euthanasii rentiérů“ [2], [5], [18].
Ostatně lásku k penězům a jejich hromadění, jakož i ziskový motiv, řadí k nejodpudivějším aspektů kapitalismu
vůbec. Keynes se však vždy držel iluzí o racionálnějším, řízeném, kapitalismu [19], [20]. Pro soudobý globální
kapitalistický systém je však zřejmě postupující parazitní financializace již natolik důležitá, že „euthanasie
rentiérů“ nelze dosáhnout bez rozloučení se samotným kapitalismem [2].
Analogie a „analogie“
Připomíná dnešní krizový vývoj, cca od roku 2007, Velkou hospodářskou krizi 30. let? Nejenom moderní
keynesovec P. R. Krugman apeluje na nezbytnost osvojení si mnohých ponaučení a varování právě z časů krize
1929-33. Např. včetně vytvoření nového systému regulací nejen finančního světa. Podle Krugmana žijeme
v „nové éře ekonomiky deprese“ a spolehnout se máme na „staré dobré keynesovské stimuly“ ([6], s. 162, 165
aj.). Média, ekonomové i politici již mnoho měsíců stále dokola opakují, že dnes zažíváme nejhorší recesi od 30.
let minulého století. A právě k Velké krizi jsou aktuální události nejčastěji přirovnávány. Krize 1929-33 přitom
bývá označována za projev již nezvládnutelných potíží kapitalistického tržního systému a za vyústění dlouhé
konjunktury v kontextu hospodářských cyklů. Dnešní mnohorozměrné krize však, podle řady autorů, vyvolala
špatná politika, kde hlavním viníkem jsou neoliberální dogmata (sr. [2], [17], [22]).
Objevují se však i analogie odlišné. Aktuální problémy nepřipodobňují k situaci 30. let, ale odkazují na první
celosvětovou hospodářskou krizi, která vypukla roku 1873. A to včetně historických analogií s posuny ve
významu částí světa západním směrem. Krize 1873 odhalila posuny významu světových regionů směrem na
západ - ze střední Evropy do USA. Soudobé problémy možná naznačují další posuny na „západ“, z USA do
Číny, Indie aj.
Americký monetarista A. H. Meltzer (Wall Street Journal, 31. 8. 2009, též Newsletter CEP, září 2009, s. 1 2) varuje před falešnou analogií dneška s událostmi 1929-33. Současné problémy nazývá recesí a považuje je za
méně závažné než depresi 1929-32, ale i než byla americká deprese 1937-38. Za vhodnější považuje srovnání
aktuálního poklesu s recesí 1973-75. Komparuje hospodářské recese, kdy za období 1937-38 uvádí délku 13
měsíců, pokles reálného HDP 18,2 %, pokles průmyslové výroby 32,4 %, zvýšení nezaměstnanosti 9 % a její
nejvyšší míru 20 %. U recese 1973-75 propočítává délku na 16 měsíců, pokles HDP 4,9 %, pokles průmyslové
výroby 15,3 %, zvýšení nezaměstnanosti 4,4 % a nejvyšší míru 9,0 %. U vývoje za období 2007-červen 2009
(kdy předpokládá, že současná recese skončí během léta 2009) jsou jeho údaje následující: trvání 18 měsíců,
pokles reálného HDP 3,8 %, pokles průmyslové výroby 16,9 %, nárůst nezaměstnanosti 4,6 % a její nejvyšší
míra 9,5 %. Pro srovnání u recese 1981-82 udává čísla: 16 měsíců, 3,0 %, 12,3 %, 3,6 %, resp.10,8 %.
Mezi důvody tvůrců veřejného mínění, kteří cíleně nahánějí strach a dnešní problémy zveličují, uvádí na
prvním místě politické motivace. Dnešní recese má vypadat mnohem horší, než ve skutečnosti je. Administrativa
B. H. Obamy chce být považována za zachránce a chce ospravedlnit stimulační balíček (Který však, podle
Meltzera k obnovení růstu přispěl pouze velmi málo). Dále existuje velká nejistota, ohledně toho, co se vlastně
stalo, a co ještě stane. A toho mají využívat, jako záminku, ekonomové požadující větší roli vlády v ekonomice.
Meltzer podrobuje kritice „sloupkaře New York Times“ P. R. Krugmana, MMF i americký Fed. Sdílejí
keynesovskou víru a pohled na vládní utrácení. Přičemž keynesovci vždy a znovu selhávají v rozpoznání účinků
tržních sil znovuobnovujících rovnováhu. Za jednu z největších chyb v historii americké centrální banky
označuje umožnění krachu Lehman Brothers bez jakéhokoli varování. Extrapolace způsobila, že mnoho tržních
subjektů se domnívalo, že se nachází v depresi. „New York Times a další dokonce hloupě spekulovali o konci
kapitalismu“ (Newsletter CEP, září 2009, s. 2). Řešení Meltzer spatřuje ve zrušení toho, co ještě z Obamova
balíčku zbylo a jakmile dojde k oživení ekonomiky, měly by se USA soustředit na růst svých exportů k obsluze
zahraničních dluhů. A snížit korporátní daně a deregulovat. Jeho odhadem přitom je, že „oživení bude hrbolatá
jízda podél trajektorie nízkého růstu ...“ (dtto).
Obecně někteří příčiny aktuální globální krize spojují s chybnou politiku a vládními regulacemi, jiní to
naopak velmi striktně odmítají. Připomínána často bývá pomalost trhů i např. nezodpovědnost politiků a
manažerů. Krize bývá též pojímána jako krize nikoli trhů samotných, nýbrž finančních institucí, způsobená
nerovnoměrně rozdělenou racionalitou. Standardní učební texty konstatují, že tyto krize (finanční, resp.
bankovní a měnové) mají společného jmenovatele ve vlnách optimismu a pesimismu, které nebývají rozptýleny
rovnoměrně a jsou „nakažlivé“. Ale taktéž, že se vyznačují svou jedinečností a spouštěcí mechanizmy mívají
rozlišné.
Finanční krize jsou přitom však důsledkem soudobé globalizace, především propojenosti kapitálových trhů
(sr. [6]). Propojení globální ekonomiky se ale zdaleka netýkají pouze finančních oblastí (kde procesy globalizace
postupují velmi rychle), resp. pohybů kapitálu. Značně varujícím je dnes, mimo jiné, i přetržení vazeb mezi
finančním a reálným sektorem, které fakticky „... zpochybňuje udržitelnost celého systému (nejen amerického)“
12
([23], s. 5). Za aktuální finanční krizí, mající oficiální původ v USA, která již dávno přerostla v globální nejenom
hospodářské problémy, však zřejmě stojí daleko více, než jenom hypotéky a morální hazard „chamtivých“
bankéřů (sr. [2], [6], [17], [22]). Zdůrazňováno bývá, že současné krize nutno chápat komplexně a v kontextu
rozporů i dynamiky globálního sociálně-ekonomického systému. Systémový přístup lze aplikovat též na finanční
aj. krize (podrobněji viz [23]), včetně obecnější problematiky prohlubujících se globálních nerovnováh. Ostatně
např. Trade and Development Report z roku 2007 varuje, že právě: „... globální nerovnováhy se staly hlavním
systémovým rizikem globální ekonomiky“ ([23], s. 1).
Otřesy na finančních trzích „pravověrní“ liberálové nepovažují za selhání volného trhu, nýbrž za selhání
regulací typu postátněného amerického trhu s hypotékami nebo euro-amerického modelu měnové politiky
centrálně řídícího úrokovou míru. Jiní ovšem namítají, že pragmatický požadavek regulovaného kapitalismu
dnes (obdobně jako praxe státně-monopolního, řízeného, kapitalismu před II. SV) zvítězil nad čistou ideologií
volného trhu.
Aktuální krizová skutečnost otřásá řadou starých pravd, které se ještě nedávno zdály zcela
„nezpochybnitelné“. Rozvolnění univerzálních dogmat připouštějí též i dobře placení hlasatelé tzv.
Washingtonského konsensu. I s tržně-fundamentálními hesly „Privatizuj, liberalizuj, dereguluj, nezadlužuj
stát!“ zacházejí opatrněji. Dokonce pragmaticky připouštějí důraz na roli vlády či neodmítají specifičnosti
různých zemí. A flexibilitu politik, odpovídající rychle se měnící realitě. Nicméně neustále opakují, že
liberalizace trhů a konkurence přináší všem více, než regulace. Volný trh zůstává nezpochybnitelnou modlou. A
dokola varují před národním kapitalismem. Kritičtější hlasy však nezřídka dnes konstatují konec neoliberální
globalizace, ba někdy dokonce hovoří přímo o konci samotného mýtu o „neviditelné ruce“. Leč „vedoucí úlohu
trhu“ ze standardních a tzv. politicky korektních ekonomů a jiných „odborníků“ nezpochybňuje žádný. Totální
krach globálního systému se zatím nedostavuje, ale mnozí přiznávají nutnost systémových reforem soudobého
kapitalismu, včetně jeho řízení a usměrňování [6], [17].
Eskalující problémy mají a ještě budou mít mnohé negativní důsledky pro miliony lidí po celém světě.
Hospodářská ani finanční krize zatím překonána zdaleka není. Ať již problémy a krize posledních let
přirovnáváme k Velké krizi 30. let, nebo nikoli. Taktéž stoupenci názoru, že interpretace médií jsou silně
přehnané a reakce politiků nepřiměřené, si totiž mnohá nebezpečí uvědomují. Minimálně v oblasti otřesené
důvěry, nebo v tom, že média mohou tak dlouho papouškovat, že je velká krize, až ji tímto sami vyvolají či
prodlouží. Propagandistický trhák, resp. akademická teze se mění v sebenaplňující, zničující proroctví.
Další vývoj zůstává otevřen, ale události 2007-09 ukazují, že zřejmě definitivně končí nestabilní etapa
soudobé globalizace po pádu bipolárního světa. Nestabilita dnešní však může být nahrazena ještě většími
nestabilitami a ohroženími zítřejšími. Nicméně stále více lidem začíná být jasné, že spekulace a finance obecně
zřejmě tvůrci bohatství opravdu nejsou.
Prameny:
[1] Czesaný, S.: Hospodářský cyklus. Teorie, monitorování, analýza, prognóza. Praha, Linde 2006 (též viz
recenzi Sirůček, P.: Teorie a praxe zkoumání ekonomických cyklů. Marathon,
2007, č. 2.
http://www.marathon.webnode.cz).
[2] Foster, J.; Magdoff, F.: Velká finanční krize: příčiny a následky. Všeň, Grimmus 2009 (též viz recenzi a
doplnění Sirůček, P.: Příčiny a následky finanční krize ve světle (staro) nových jevů globalizace. Marathon,
2009, č. 5. http://www.marathon.webnode.cz).
[3] Heczko S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik. Doktorská disertace
v oboru Ekonomie. Praha, FNH VŠE v Praze 2003. http://lko.nazory.cz.
[4] Jeffers, H. P.: The Great Depression. New York, Alpha Books 2001.
[5] Keynes, J. M.: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha, ČSAV 1963.
[6] Krugman, P. R.: Návrat ekonomické krize. Praha, Vyšehrad 2009.
[7] Kubů, E.; Pátek, J. a kol.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými
válkami. Praha, Karolinum - Univerzita Karlova v Praze 2000.
[8] Kučera, J.: Nová etapa všeobecné krize kapitalismu? Nové Alternativy, 2009, č. 2. Příloha Haló novin, 14.
5. 2009.
[9] Loužek, M.; Tajovský, L. (eds.): Velká deprese. Sborník textů. CEP č. 35/2004. Praha, Centrum pro
ekonomiku a politiku 2004.
[10] Průcha, V.: Hospodářské krize - průvodní jev kapitalismu. Nové Alternativy, 2009, č. 1. Příloha Haló
novin, 5. 3. 2009.
[11] Průcha, V. a kol.: Nástin hospodářských dějin v období kapitalismu a socialismu. Praha, Svoboda 1982.
[12] Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 - 1992. 1. díl. Období 1918 1945. Brno, Doplněk 2004.
13
[13] Sirůček, P.: Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy). Politická
ekonomie, 2001, č. 1.
[14] Sirůček, P.: Dlouhé vlny, inovace, globalizace. Marathon, 2007, č. 5. http://www.marathon.webnode.cz.
[15] Sirůček, P.: Inovační přístup k dlouhým vlnám. Bratislava, Ústav slovenskej a svetovej ekonomiky SAV
2007. Ekonomický časopis, 2007, č. 1.
[16] Sirůček, P.: Krize a dlouhodobé ekonomické cykly v dílech klasiků. Marathon, 2009, č. 5.
http://www.marathon.webnode.cz.
[17] Sirůček, P.: Soudobé krize a nové jevy kapitalistické globalizace. Nové Alternativy, 2009, č. 3. Příloha
Haló novin, 17. 9. 2009.
[18] Sirůček, P.: Tzv. Velká deprese a soudobé krize na pozadí dlouhých vln. Příspěvek na konferenci „Velká
deprese“ a její odraz v ekonomické teorii a praxi konanou v Ostravě 11. - 12. 11. 2009. Ostrava, TU-VŠB 2009.
[19] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj - současnost - výhledy). Slaný,
Melandrium 2007.
[20] Skidelsky, R.: John Maynard Keynes 1883-1946: Economist, Philosopher, Statesman. London, Penguin
2005.
[21] Sojka, M.: John Maynard Keynes a současná ekonomie. Praha, Grada Publishing 1999.
[22] Švihlíková, I.: Finanční krize - systémový pohled. Britské listy, 3. 11. 2008.
www.blisty.cz/2008/11/3/art43628.html.
[23] Švihlíková, I.: Globální nerovnováha a její dopady. Pro a Proti, sdružení Res publica, říjen 2008. Praha,
Sdružení Res publica a Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha 2008.
[24] Švihlíková, I.: Hledání nové internacionální měny. Pro a Proti, sdružení Res publica, říjen 2009. Praha,
Sdružení Res publica a Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha 2009.
[25] Vodička, M.: Den, kdy došly prachy. Jak Velká krize ve 30. letech změnila životy lidí a na co se máme
připravit my. Praha, Práh 2009.
Velké překvapení
Pavel Janíčko
Ekonomická a sociální krize je faktem, který je v současnosti prezentován a probírám všude. Přitom ještě
relativně nedávno (před rokem) se speciálně v našich ekonomicko-analytických kruzích (o politicích ani
nemluvě) o nějaké krizi ani „nepíplo“.
A co víc, člověk si jen tak maně z paměti vyloví nejrůznější „fundované“ rozbory rádoby analytiků, jak se ten
kapitalismus už zmodernizoval, zvědečtěl, zobjektivizoval, poučil. Krizové jevy jsou už dávno passé, říkali nám,
natož aby nám hrozila dokonce obdoba třicátých let, to byla stejně jen nějaká anomálie, vyvolaná
rooseveltovskými socialistickými experimenty a celkovou tehdejší neznalostí těch jedině správných tržních
mechanismů a postupů. Teď už se přece nic takového nemůže stát, jsme globalizovaní, podepření evropskou
integrací, máme celé zástupy „ekonomů“, kteří se naučili anglicky „market economy“ a „supply and demand
equilibrium“ a otevřel se jim báječný svět svobody, prosperity, demokracie, skutečné vědy a vždy dostupného
toaletního papíru.
Úplně nejvíc nás poučovali celá desetiletí o nenahraditelnosti a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Oni
nás (tedy ty skanzenovité neekonomy, kteří se celoživotně zdiskreditovali blábolením o všeobecné krizi
kapitalismu a přednostech plánovitého řízení v ekonomikách postavených na společenských formách vlastnictví
výrobních prostředků) vlastně ani moc poučovat nemohli, neboť jsme nikdy nebyli schopni vůbec chápat jejich
jasnozřivou logiku a neúprosnou argumentaci, jsouce mentálně postiženi.
Najednou se tedy „velký flám“ těch skvěle fungujících principů nějak vykolejil a změnil se ve „velké
překvapení“ globální krize. Najednou i autoritativní ekonomové a instituce hovoří o hrozbách masové
nezaměstnanosti a chudoby, o návratu do období velké krize minulého století. Snaží se sice tyto „nadějné
vyhlídky“ trochu přikrášlit různými výkřiky o konci recese, odeznívající krizi, o tom, jak nás zachrání ta
přirozená podnikatelská dravost a schopnost znovu rozdmýchat ekonomický růst. Jen když těm podnikavým
odvážlivcům proboha nebudeme závidět a svalíme z nich to břemeno, že vůbec ještě platí nějaké daně a co víc,
že ještě musí vyplácet jakési mzdy různým parazitům, kteří si říkají z nějakého pochybného důvodu
zaměstnanci. Jenom když ještě více upevníme realizaci těch posvátných principů, shrnutých do
„washingtonských“ přikázání (tj. privatizace, deregulace, komercializace sociálních systémů), můžeme se
zachránit před pádem do temna neekonomik, nesvobod, neprosperity, nedostatku, netransparentností a vůbec
celkové nenormálnosti.
Možná by bylo těmto veleduchům dobré velmi nesměle připomenout některé zásady marxistické neekonomie
dřevního dávnověku, a to že kapitalismus trpí nevyléčitelnými neduhy jako je neustálá tendence k podspotřebě
širokých mas v důsledku tlaku na relativní snižování jejich příjmů jakožto nákladů kapitalistického podnikání a
14
neschopnost zabezpečit rovnoměrný a dlouhodobý vývoj ekonomiky. Zároveň se tyto tradiční věci ještě
zmultiplikovaly současnou schopností trhů dát všemožný prostor pro spekulaci, která se stala nejvýnosnějším
oborem podnikání. A zvýraznila patologii kapitalistického systému.
Hlavně by si však měli někteří připomenout, že jejich tak obdivovaný ekonomický zázrak kapitalismu
(alespoň v západní Evropě a severní Americe) v druhé polovině minulého století) byl - mimo jiné - důsledkem
léčebné kúry a tlaku reprezentované socialistickou soustavou. Byl to tedy zrůdně deformovaný, nepřirozený
kapitalismus beroucí nějaké ohledy i na sociální aspekty. Od „velké transformace“ žijeme tedy v posledních
dvaceti letech v přirozenosti vševládnoucího systému kapitalistického trhu, tak jsme se dopracovali i k další
velké krizi, která v zásadě může odeznít, ale asi to bude chtít sáhnout do podstaty. Co takhle se začít bavit o
změnách vlastnictví?
3. Recenze
Den, kdy kapitalismu došly nejen prachy aneb jak Velká krize proměnila
chování lidí
Pavel Sirůček
Vodička, M.: Den, kdy došly prachy. Jak Velká krize ve 30. letech změnila životy lidí a na co se máme
připravit my. Praha, Práh 2009. 247 s. ISBN 978-80-7252-260-6.
Novinář a zahraniční komentátor MF Dnes Milan Vodička připravil pestrý a poutavý výlet do minulosti, do
doby Velké hospodářské krize 30. let minulého století. Tato pořád zůstává nejhlubší ekonomickou krizí moderní
doby, která změnila životy miliónů lidí více, než si obvykle stále připouštíme. Vedla ke změnám v mnohém i
nečekaným, překvapivým a paradoxním. Mezi jiným nasměrovala Ameriku ke společnosti konzumu, položila
základy ke zrodu supermarketů a moderních marketingových postupů, rozbila hodnoty tradiční rodiny
vykastrováním psychiky mužů, stvořila teenagery, ovlivnila způsob jízdy autem, proměnila zábavu či dala
impuls k masovému používání ženské antikoncepce. Přinesla ovšem taktéž tragickou chudobu, bídu, masovou
nezaměstnanost a stala se minimálně předzvěstí II. SV.
Krize nezměnila pouze stavy na účtech a majetky. Proměnil se přístup k práci, zábavě, jídlu nebo k sexu.
Největší hospodářská krize 20. století dramaticky ovlivnila lidské vztahy i např. gangstery a přinesla zbrusu nové
trendy v chování. A právě otázky, jakým způsobem krize změnila lidské životy, a jak proměnila celou západní
civilizaci, jsou zde ústřední. Publikace M. Vodičky, čtivou reportážní formou popisuje průběh Velké krize (resp.
tzv. Velké deprese), nikoli očima historiků či ekonomů, nýbrž očima lidí. Na konkrétních příkladech chudých,
velmi chudých, ale i bohatých a velmi bohatých. Povedený text je psán populárně a je určený pro širší
čtenářskou obec. Nicméně doporučit ho jednoznačně lze i profesionálům či studentům. Autor knížky přitom
nikterak neskrývá, že není ekonomem, historikem, ba ani sociologem. A je sympatické, že nezneužívá, ani se
alibisticky neukrývá za odbornou hantýrku, nezřídka ovšem maskující skutečné zájmy a ideologické pozadí.
V Předmluvě přiznává, že o Velké krizi vlastně stále mnoho nevíme. Historikové sice mají její průběh i
důsledky zmapované a ekonomové se stále hádají o příčinách i reakcích (či ne-reakcích) jednotlivých vlád. Ale
bílá místa zůstávají hlavně v poznání, „jak lidé tu dobu prožívali. Historie každodennosti 30. let je pro nás téměř
neznámá věc“ (s. 5, rec. publ.). Bezprostředním impulsem k pátrání, a zrodu knihy, se stala šokující informace o
provizorně zaváděných dřevěných penězích v USA. Z textu se dozvídáme i o bourání obydlených domů (aby se
nemusela platit domovní daň), o střílení zvířat v ZOO, o fatálních proměnách hodnot, zábavy i lidské sexuality,
nebo o tom, proč na dobových fotografiích před chudinskými vývařovnami těžko nalézáme nějaké ženy.
Publikace plasticky vykresluje mnohovrstevnatost života 30. let, a to zejména na reáliích z USA. Mnozí přitom
na krizi vydělali a život plynul, se svými starostmi a radostmi, dál i pro milióny postižených, ožebračených a
zbídačených.
Amerika po krk v krizi (a na prahu revoluce, která se neuskutečnila)
První oddíl knihy je nejobsáhlejší, nejpovedenější i nejsilnější. Následuje po krátké Předmluvě a je dále
členěn na patnáct volnějších kapitol. Oddílů je celkem sedm a publikaci završuje relativně skromný seznam
použitých a doporučených titulů – Prameny a literatura. Nejvíce pozornosti je věnováno popisu peripetií
15
Američanů za časů Velké krize a dokonce se vynořuje otázka, zda celá kniha neměla být věnována pouze
populárně-sociologizující sondě do každodenního života v USA. Líčení krize mimo USA již tak silné a
přesvědčivé zdaleka není. Další pasáže sice přinášejí i některé zajímavosti, ale ani příliš neskrývají svůj
doplňkový charakter, kdy těžiště práce bezpochyby spočívá právě v bloku „Amerika po krk v krizi“.
První z kapitol - příznačně pojmenovaná „Ameriku už nelze zachránit“ - uvádí do ponurých časů nejhlubšího
pesimismu na podzim roku 1930, poté co Společnost národů nenalezla použitelný plán na zastavení světové
krize. „Ale mělo být ještě hůř“ (s. 11). Nakonec i prezident H. C. Hoover plně chápe, že přestřelil s prohlášením,
že: „Nikdo zatím nehladověl“ (dtto). „Krize za pár let vymazala ekonomický vzestup, kterého Amerika dosáhla
během dvou generací“ (s. 13). Boj o jakoukoli práci nabyl děsivých dimenzí a chicagský starosta Čermák, když
město v podstatě zbankrotovalo, drsně radí illinoiským zákonodárcům: „Než zavřete vývařovny pro
nezaměstnané a noclehárny, povolejte armádu“ (s. 15).
Žena budoucího prezidenta Eleonor Rooseveltová rezignovaně prohlašuje: „Ameriku už nelze zachránit“ (s.
16). Očekávány jsou občanské nepokoje, hromadné výtržnosti a vystrašení bohatí si opatřují svíčky i samopaly.
„Ale nic se nestalo, protože nezaměstnaní dávali vinu především sobě“ (tamtéž). Byli zticha, styděli se a nelehký
úděl obecně brali jako své osobní selhání. „Lidé byli deprimováni, protože pochybovali sami o sobě a svých
schopnostech. Bylo to jako epidemie“ (dtto). Typickým americkým postojem bylo nesmírné ponížení těch, kteří
si přestali vážit sami sebe, protože se o sebe nedokázali sami postarat. Prakticky vše sice zlevnilo, leč pro
chudáky bez peněz byl život stále nekřesťansky drahý.
A dodejme, že historie se opakuje. Dnešní Američané se zuřivě brání protikrizovým reformám, v čele s
bouřemi proti postátňování zdravotnictví. A s transparenty „Freedom vs. Obama“. Důraz na osobní
zodpovědnost je totiž, i přes socializační tendence poslední doby, za oceánem stále velmi silně zakódován.
V USA do zdravotnictví směřuje cca dvakrát větší procento HDP než je evropský průměr. A miliony Američanů
přitom zůstávají nepojištěných. Z nedostatku finančních možností, ale často i zájmu. B. H. Obama deklaroval cíl
toto změnit. Mezi další americké absurdity náleží kritéria systému odměňování lékařů a v neposlední řadě
americký právní „pořádek“. Američané tvoří pouze malé procento počtu obyvatel Země, leč velmi vysoké
procento právníků. A tito jsou přímo prokletím. Žaloby lékařům hrozí neustále.
Zpátky k nedostatku peněz za Velké krize. Tehdy se klasickou stala historka, snad i pravdivá, která přesně
odpovídá tomu, co se dělo. A jak Amerika fungovala. Do hotýlku na malém městě přijíždí cesťák. Přespí a ráno
si v recepci do trezoru obřadně ukládá stodolarovku. S tím, že tady přespí znovu a pak zaplatí účet. A
samozřejmě nechce běhat venku s takovou velkou částkou. Recepční napíše stvrzenku. Poté přichází kuchař,
který již dlouho nedostal výplatu. Recepční mu bankovku tedy dá a kuchař s ní zaplatí dlužný nájem. Majitel
domu hotovost radostně zase dává svému právníkovi, kterému dluží za služby. I ten má velkou radost, neboť
konečně může zaplatit svému lékaři. A doktor již dlouho dluží hotelu, kam bankovku šťastně přináší. Tatáž
stodolarovka se ocitá znovu ve stejném sejfu. Cesťák ráno přichází, vyzvedává si ji a před konsternovaným
hoteliérem si s ní klidně zapaluje tlustý doutník. A dodává: „Byla stejně falešná. Nechal jsem ji tady, aby si
všichni mysleli, že mám spoustu peněz. Znamená o, že prodávám dobré zboží“ (s. 21).
Amerika stála na pokraji kolapsu a mluvilo se o revoluci. A přitom se platilo penězi, které neexistovaly.
„Byly ze dřeva, rybí kůže nebo z lastur. Někde je tiskly na papír jako poukázky, někde na kůži“ (tamtéž).
Příklady nejenom dřevěných dolarů a dalších platidel sugestivně připomíná stěžejní kapitolka „Den, kdy došly
prachy“. I zaslouženě špatnou pověst bank a vlny jejich bankrotů, které se zemí šířily jako stepní požár.
„Protože nebyly dolary, Amerika se dusila. Celá města zůstávala bez hotovosti. Lidé sice pracovali, ale plat
dostávali v šecích. Ty si neměli kde vyměnit, a tak zase zůstali bez prostředků“ (s. 23).
Mnohde se tiskly peněžní poukázky, některá města na Jihu emitovala vlastní měnu. Lidé peníze hystericky
stahovali z bank, ukrývali na možných i nemožných místech či měnili za zlato a diamanty. Peníze zmizely. „Byla
to absolutní ztráta důvěry v dolar“ (s. 24). Některé malé banky přitom byly od runu zachráněny tím, že bohatí
klienti ručili za vklady majetky, včetně šperků žen. Provizorní řešení se našlo díky vyhlášení moratorií a
bankovních prázdnin v řadě států. Stále nedostatečnou finanční záplatu představovalo tištění nových papírových
peněz i systém poukázek distribuovaných některými bankami. Zastavila se pomoc nezaměstnaným, množili se
hladové pochody i útoky na banky, hrozila panika a anarchie, lidé si opatřovali zásoby na přežití. „Amerika
v podstatě zbankrotovala“ (s. 26).
V sobotu 4. 3. 1933 byl nejenom inaugurován Franklin Delano Roosevelt, ale byly vyhlášeny i bankovní
prázdniny pro všechny banky po celé Americe. Občané byli zděšeni a vnímali opatření jako začátek diktatury.
Banky totiž obecně považovali za nedílnou součást systému svobodné ekonomiky, která jim měla přinášet
nezávislost. Nepokoje, revoluce ani konec demokracie však nenastal. Amerika byla na úplném dně a nemohla již
padnout hlouběji. Lidem se paradoxně ulevilo a byla obnovena jakási důvěra. Všichni totiž byli na stejné lodi.
Lidé se šeky měli stejně peněz jako lidé bez šeků. Platilo se mincemi i známkami. Nový prezident vystupuje
s uklidňujícím projevem. Do všech bank vyráží armáda kontrolorů, kteří „zdravotními prohlídkami“ selektují
zdravé a důvěryhodné. Některé během několika dnů „pootevřely“ a začínaly opět fungovat. A lidé přestali pouze
vybírat a dokonce ukládali. Nastal bod obratu. „Amerika nevěřila bankéřům, ale věřila Rooseveltovi“ (s. 30).
16
Úžasnou pointou přitom je, že samozřejmě nebylo možné zkontrolovat všechny banky. A nakonec chybělo i
měřítko, podle kterého se rozhodovalo, kterou nechat žít. Kontrolorům mnohde stačilo vůbec nic nekontrolovat a
po několika hodinách pouze oznámit, že je vše v pořádku. A sítem omylem prošly i banky, ze kterých uprchlo již
i jejich vedení. „Obnovená důvěra lidí pro ně byla jako masáž srdce ...“ (s. 31). „Kouzlo fungovalo“ (dtto).
Vykleštění mužské psychiky, proměny sexu, zdraví i automobilismu
Pasáž „Rodinné trable Mr. Pattersona“ připomíná dosud mála zpracované, leč přitom dramatické dopady
nezaměstnanosti na psychiku muže a proměny jeho roli v rodině. Nenávratně mizela autorita mužů, kteří selhali
jako živitelé rodiny. J. Steinbeck v Hroznech hněvu píše o „okamžiku vykleštění“ (viz s. 36). Doba skutečně
nepřála ani lásce a potomky si z praktických důvodů dovolit mohli pouze někteří. A v neposlední řadě: „Navíc
mnoho mužů nebylo ve stavu, kdy by mohlo ehm ... děti dělat“ (s. 39).
Taktéž v dnešní globálně-krizové realitě rodinných trablů přibývá. Všude. I v českých reáliích na podzim
roku 2009, cca rok po odstartování globálních potíží, statistiky připomínají např. nárůst evidovaného domácího
násilí. Fakt, že údajný živitel rodiny přijde o práci, může - obvykle a převážně v nepříliš dobře fungujících
vztazích - odstartovat agresi a kolotoč násilí. Nezaměstnanost, a ta dlouhodobá násobně, byla, je a vždy bude
časovanou náloží. Nechybí citelně tržnímu systému právo na práci a zároveň samozřejmě povinnost pracovat?
Degradace mužů, které již dlouhodobě čelí nejen Evropa na západě i východě, je moderně umocňována drogami,
alkoholem, AIDS, módními trendy, ale třeba i homosexuály požadujícími stále více.
V krizových 30. letech lidé zásadně změnili sexuální chování. Jak krize zamávala se sexem v Americe líčí
kapitola „Sex v čase cholery“. Lidé měli jiné zájmy, neboť se potýkali s existenčními starostmi, které spolu s
nejistotou fungovaly jako spolehlivá antikoncepce. Sex byl pro mnohé dokonce hrozbou. „Držím se od dívek co
nejdál, protože se bojím, že bych se mohl zamilovat, a tím bych věci ještě zhoršil“ (s. 42-45) prohlásil
v průzkumu nemajetný mladík. Páry se bály otěhotnění více než kdy před tím. Díky tomu se neuvěřitelně rozjel
nový business s přípravky proti početí, které prudérní Amerika nazývala „ženskou hygienou“.
Muži bez práce nedokázali zabezpečit rodiny, a tak se mnohé ženy rozhodly, že nebudou plnit manželské
povinnosti. V době nejhorší krize bylo ideálním modelem bezdětné manželství kamarádského střihu a Amerika
přišla o tři miliony nenarozených dětí. Přitom lidé toužili po úniku z každodenní bezútěšnosti. A tak, když
uplynula nejhorší léta, „... začínali brát sex jako jednu z mála stránek svých životů, které mají sami opravdu pod
kontrolou a která jim zajistí chvilku štěstí“ (s. 45). V soukromí se pomalu, leč vášnivě rodila kultura sexu,
navenek se tomu ale puritánská Amerika bránila. A chtěli si užívat i děti a mladí. Došlo ke zrodu kultury sexu a
kultury o sexu. Hlavním bitevním polem se stal film. Do Hollywoodu dorazila Mae Westová a noviny začaly
běžně oslavovat bujné míry. Objevuje se porno, ať již ve skrytu natočené snímky či v běžně prodávaných
komiksech. Pokrytecká Amerika sice zuřivě protestuje, ale už „to však bylo jen hájení ztracených pozic“ (s. 48).
Měnily se hodnoty a postoje a obavy ze sexu díky úzkostem na počátku krize byly pryč. Ve 30. letech se
začínalo klubat to, „čemu se v polovině 60. let začalo říkat sexuální revoluce“ (s. 50).
Změnil se nejenom sex, ale i samotné ženy a samotní muži. V Americe i Evropě. A to jak ti nejchudší, tak i
ti nejmovitější. Nemajetní strádali a živořili s minimem jídla, často bez příbytku a zdravotní péče. Byli už před
tím chudí a s krizí se to jenom prohloubilo a navíc chudých bylo mnohonásobně víc. Ti bohatší se však potýkali
s takovým propadem příjmů a ztrátou majetku, že se ze dne na den ocitli společensky ve zcela jiné vrstvě. Nesli
tak změny o to hůře. Nejbohatší se ovšem taktéž omezovali, protože si netroufli hýřit v krizové době.
Na fotkách nekonečných řad nezaměstnaných čekajících na jídlo chybí ženy. A to bylo v roce 1929
zaměstnáno 11 miliónů Američanek, většinou svobodných žen a dívek. A když se propouštělo, se železnou
pravidelností šly jako první. „Kam zmizely? A co s nimi stalo?“ (s. 51) řeší kapitola „Řekni, kde ty ženy jsou“.
Vysvětlení záhady je prosté - prostě zmizely z očí. Ženy samotné nechtěly žádat o podporu, ani stát ve frontách
na noclehárnu či jídlo zdarma. Vidět jejich bídu by pro ně byla veřejná hanba, a tak „... raději trpěly v ústraní a
krizí chtěly proplouvat samy a na svou pěst. Byly v tom tvrdohlavější než muži“ (s. 52). Ale nejenom to. Ženy
nebyly vidět i proto, že „společnost je nechtěla vidět. Nebyla na to připravená“ (s. 54). Fenomén žen bez práce,
bydlení a na úplném konci a na dně byl novinkou, které nikdo nerozuměl. A rozumět ani vlastně nechtěl.
Na druhé straně se právě ženy stávají terčem cíleného působení a mohutné kampaně. V kódované řeči, coby
neškodné prostředky „ženské“ či „manželské hygieny“, je jim reklamními inzeráty vnucována antikoncepce.
Toto slovo se přitom objevit však nikde nesmí. Amerika je pokrytecká a stále předstírá prudérnost. Ženy jsou
velmi rafinovaně masírovány na každém kroku, jak líčí část „Antikoncepční blitzkrieg“. Ženské časopisy ani
obchodní řetězce již ale nestačí a mnozí výrobci „ženské hygieny“ se rozhodují zboží prodávat sami. Podomní
prodejci pročesávali celé čtvrtě a zisky rostou. Zejména z prodeje Lysolu. Nicméně: „V roce 1960 se
gynekologové shodli, že Lysol vlastně vůbec není antikoncepce“ (s. 70).
„Čím jste chudší, tím jste zdravější, oznámil překvapené Americe prezident Herbert Hoover v létě 1931“ (s.
71). Údaje ministerstva zdravotnictví to potvrzovaly, např. úmrtnost v desítkách velkých amerických měst
skutečně poklesla. A již Němci po roce 1918 zjistili, že bída si vynucuje šetrnost a brání tak v přejídání,
17
podporuje zdravé chování organizmu i odolnost vůči chorobám. Na pravou míru vše uvádí kapitola „Bída
prospívá Vašemu zdraví“. Celá Amerika totiž zdravější a krásnější rozhodně nebyla. Šířila se podvýživa,
lékařská péče se zhoršovala a leckde chyběla vůbec. Průzkumy začaly konečně odhalovat, to co všichni
koneckonců věděli: „chudí lidé nejsou tak zdraví jako bohatí. A čím jsou chudší, tím jsou nemocnější. Nechávají
si to však pro sebe, protože nemají peníze, aby zašli do ordinace“ (s. 73-74). A mnozí soukromí lékaři neléčili
před vytažením šekové knížky. Otrlost všech rostla. A pokusy léčit chudé zdarma měly i za následek, že jiní
lékaři přicházeli o práci. Nemocnice dramaticky chudly, lékaři i sestry jimi byli těžce vykořisťováni a stávali se
fakticky jejich „zajatci“. Nezřídka pracovali pouze za stavu a ubytování.
Krize přitom podmínky chudých příliš nezhoršila, jenom na ně upozornila, neboť chudých bylo najednou
daleko více. Ani úmrtnost za krize nevzrostla, naopak poklesla a i průměrný věk Američanů rok od roku
vzrůstal. Vysvětlení je prosté, ale i mrazivé. Statistiky pouze sledovaly trendy vyspělého světa. Infekční nemoci
byly na ústupu a chudí nakonec přežili, „protože se naučili žít jako chudí“ (s. 79). A lékaři zjistili, „že chudí
jsou sice nemocnější než bohatí, ale dlouhodobě chudí jsou zdravější než nově zchudlí“ (dtto).
Jak chutnala Velká krize 30. let naznačuje „gurmánská“ pasáž „K večeři budou pampelišky“. Přináší recept
na snadnou krizovou polévku (dva díly horké vody, jeden díl kečupu, osolit a kdo má, může i opepřit), sněhovou
dětskou pochoutku (do misek vkusně napěchovat napadaný sníh a polít oblíbeným domácím javorovým
sirupem), vařený bílý chléb (tehdy se prodával s velkou slevou) či levnou bramborovou roládu. A popisuje
přežívání jednotlivců i celých rodin pouze na čokoládových tyčinkách, sušenkách či bramborové kaši. Mnozí
přitom konzumovali potravu pro zvířata a nezřídka se dokonce rvali o jakékoli zbytky.
„Srdce se nad tím ustrnulo dokonce i gangsterům, nebo to alespoň šikovně předstírali: Al Capone dal zřídit
veřejnou vývařovnu pro lidi bez prostředků ...“ (s. 82). A krmil prý až tři tisíce chudáku denně. Šířily se
nejrůznější náhražky, hospodyňky se učily vycházet s málem a naučily se i počítat kalorie a vitamíny. „Jídlo se
stávalo výživou“ (s. 85). Některé recepty z doby krize (třeba těstoviny s hráškem, vaječná polévka, salát
z pampelišek) navozují sice dojem zlatého věku správného stravování, leč např.: „V roce 1937 byl v jednom
z washingtonských hotelů uspořádán „podpůrný banket“, na němž si mohli ti movitější okusit, jak jedí rodiny na
podpoře. Večeře sestávala z mrkve, cibule, kusu krajíce chleba a půlky jablka. Všechno to stálo osm centů. Ve
stejném hotelu si pak mohli spravit chuť humrem. Při jídle si mohli spočítat, že na banketu by se za něj najedlo
pětatřicet lidí“ (s. 86).
Proměny každodennosti se dotýkaly také automobilismu, což dokladuje kapitola „Jak se jezdilo“. Američané
byli automobilismem posedlí. Přestože v dobách krize mnozí z nich o auta přišli, na silnicích se umíralo více než
dříve. „Američané kvůli krizi nepřestali jezdit autem, jen jejich vozy byly stále starší a horší“ (s. 88). Na
silnicích celé Ameriky se objevila auta, která dříve popojížděla pouze v okolí farem, přibylo „černých kamiónů“
a o technický stav vozů se nikdo příliš nestaral. Četní Američané ke stavu aut i způsobu jízdy přistupovali
fatalisticky a ze silnic se „stala ruská ruleta“ (s. 89). Automobilky se přitom přetahovaly o zákazníky nabídkami
novinek. A řídit mohl prakticky kdokoli, zcela bez ohledu třeba na slabomyslnost či problémy s alkoholem. Lidé
neměli nejmenší zájem ani o bezpečnostní pásy, kdy neúspěšnou kampaň za jejich montování vedli lékaři již
v roce 1930.
Deprese, indikátory krize, hry bez chleba, drsní hoboes a zrod agresivních PR triků
Milionáři se za Velké krize masově léčili z úzkosti a psychiatři slavili pravé žně, jak popisuje pasáž „Případ
pro psychiatra“. Psychiatrie přitom byla izolována od sociálních problémů a „... chudí lidé nechodili
k psychiatrovi a ani ve snu je to nenapadlo. A psychiatrie se zase nezajímalo o chudé nebo nespěšné. Tedy do
chvíle, kdy jim úplně nepřeskočilo. Nebylo vlastně žádné spojení mezi zdravím společnosti a duševním zdravím.
Nezaměstnaným se snažil pomoci zmírnit jejich pád kdekdo, ale psychiatrie rozhodně ne “ (s. 92-94).
Krize lidi deptala a ničila též po psychické stránce. „Brala jim mysl a ducha“ (s. 95). Dokonce její název
náležel do psychiatrického slovníku. „Když prezident Hoover přemýšlel, jak nazvat ekonomický propad, který
sevřel Ameriku, vybral si slovo deprese - tedy něco jako pokles nebo útlum. Nepřipadalo mu tak zlověstné jako
krize nebo panika, což bylo označení, které se pro podobné situace užívalo v minulosti“ (tamtéž).
Nejen nezaměstnaní se ocitali v sociální izolaci, cítili se zbyteční a nad americkými městy se vznášel příkrov
sobeckosti a podezřívavosti. „Lidé samozřejmě vědí, že lidský kontakt jim pomáhá a samota je deptá. Ale chudí
si zvolili druhou možnost“ (s. 98). Ani když nezaměstnaní konečně práci sehnali práci, neznamenalo to vždy
automatické vysvobození. Narušená psychika si vybírala krutou daň a mnozí nebyli schopni bývalé zaměstnání
znovu vykonávat. Cesta zpět byla velmi těžká.
K tomu kolovalo spousta zpráv a zaručených historek o sebevraždách. „A přejete si pokoj na přespání, nebo
na vyskočení?“ (s. 100), zeptal se věcně zkušený recepční hotelu podle dobového vtipu, kolujícím krátce po
burzovním krachu. Amerika se smála, neboť dobře věděla, o čem je řeč.
„Všichni si v těch dnech představovali, že ožebračení majitelé akcií se snášejí k zemi z oken newyorských
mrakodrapů jako sněhové vločky“ (s. 100). Nicméně představa, že po zhroucení burzy zaplavila New York a
18
následně potom Ameriku vlna sebevražd je pouhý (a hezký) mýtus, který přetrvává až do dnešních časů. Situace
byla poněkud jiná, o čemž se snaží přesvědčit M. Vodička v kapitole příznačně pojmenované „Skoč, hochu,
skoč“.
Ostatně ani dnes, v souvislosti s aktuálními problémy v čele s americkou finanční krizí, není na Wall Streetu
krize samotná nijak příliš vidět. Ani v ostatních „chrámech mamonu“ typu londýnské City, které velmi
spokojeně přežili díky státní podpoře. Snad prý pouze sendviče jsou na jihu Manhattanu nepatrně levnější.
K zásadnějším změnám ve finančním systému od již legendárního „krachu století“ Lehman Brothers 15. 9. 2008
však nedošlo. Riziková aktiva největších investičních bank zůstávají na obdobné úrovni, rekordní bonusy
bankéřům se vyplácejí dále. Bonusy přitom významně přispěly k zamoření portfolií „toxickými“ cennými papíry
a odsály kapitál. Šelma zkrocena nebyla a po větších regulacích finanční globalizace i finančního sektoru, včetně
tzv. stínového bankovnictví marně volá nejen poslední nositel Nobelovy ceny za ekonomii - keynesovec P. R.
Krugman (viz Návrat ekonomické krize. Praha, Vyšehrad 2009). Ani přehnané naděje vkládané do prezidenta B.
H. Obamy, ze kterého byla vymodelovaná mediální PR superstar, se naplnit samozřejmě nemohly. I tato bublina
již v podstatě splaskla. Včetně výzev nemnoha demonstrujících před newyorskou burzou v roce 2008. Třeba
těch, kteří zuřivě mávali cedulí s nápisem „Jump! You Fuckers!“ (Skočte! ...). A nebo dalším z výstižných hesel
„Greed Kills“ (Chamtivost zabíjí).
Zpět do roku 1929, kdy počet sebevražd byl dokonce o něco nižší než v roce 1928, tedy v době, když
Amerika ještě prosperovala. A ani zdaleka se při nich lidé masově nezabíjeli výskokem z mrakodrapu, coby
symbolu Ameriky. Na vzniku legendy se podílela lidová tvořivost a míra publicity, jakou jim věnoval tisk.
Přitom po krachu vyskočili na samotném Wall Streetu prý jenom dva. Od roku 1929 po čtyři roky
sebevražednost přece jen každým rokem stoupala. Nejhorší byl rok 1933, kdy nezaměstnanost kulminovala.
Teprve v tomto ohledu se dá tvrdit, že ze statistik vyplývá přímý vliv krize na růst sebevražednosti.
„Harvardští lékaři Brian MacMahon a Thomas Pugh přišli dokonce s názorem, že sebevraždy jsou
nejcitlivějším ekonomickým indikátorem a že jsou spolehlivější než čísla o nezaměstnanosti. Jsou i systémem
včasné výstrahy, kanárkem v důlní šachtě, jenž zaznamenává i to, co zatím nikdo nevidí a necítí. (Mimochodem,
v tehdejším Československu ... s nástupem krize stoupla sebevražednost mnohem dramatičtěji.)“ (s. 102).
Nicméně dodnes se odborníci přou o to, jaká je souvislost mezi nezaměstnaností a sebevražedností.
Krizi ovšem prý spolehlivě předpovídá klasický tzv. hemline index, tedy cosi jako ukazatel dolního lemu.
V každé krizi je prý móda ženštější, dráždivější, provokativnější. A sukně delší. Na jaře 1930 poklesl v New
Yorku prodej pánských obleků o ¾ ve srovnání s předchozím obdobím a signalizoval, že „krize rozkopla dveře“.
„Ale protože obleky vypadají stále stejně, vpád krize se poznal nejlépe na ženách“ (s. 113). Čtivá pasáž „Clark
Gable nenosí nátělník“ líčí proměny módy a žen samotných oproti 20. létům. Tehdy celé generace „flappergirls“ (žabců) usilovaly vypadat co nejméně žensky. A co nejvíce chlapecky. Nyní si ženy nechávají „narůst
delší vlasy, sukně jim spadly hluboko pod kolena, často až k zemi, a najednou měly, což bylo neuvěřitelné,
dokonce boky, pas a prsa“ (dtto).
„Už v roce 1926 spočítal ekonom George Taylor, že když jdou akcie na burze dolů, prodlužují se ženské
sukně, a když akcie stoupají, sukně se zkracují“ (s. 114). G. W. Taylor (1901-72) zjistil, že délka šatů je závislá
na aktuální hospodářské situaci. V době konjunktury nosí slečny a dámy sukně kratší, které se s nastupující
recesí prodlužují, oblékají se potom skromněji a spíše zakrývají své tělo. Za několik desítek let se pravidlo
víceméně potvrzovalo, např. v roce 1987 před burzovní krizí byly regály plné minisukní. V 90. letech však burza
stoupala tak rychle, že by ženy už neměly vůbec co zkracovat. Problémem přitom může být, že před I. SV ženy
nosily sukně k zemi prakticky pořád a taktéž příchod a módní vlny minisukní (ještě kratších) mohou teorii
v mnohém úspěšně nabourávat.
Dalším „ověřeným“ indikátorem krizového stavu je rtěnkový ukazatel: „když si ženy výrazně malují rty,
s ekonomikou je to špatné“ (s. 114). Tzv. leading lipstick indicator, též odhalující situaci na trhu, zavedl
kosmetický koncern Estée Lauder. V době recese má růst poptávka po rudých rtěnkách. Pokud se totiž nehodí,
aby si ženy kupovaly extravagantní drahé sukně, pořídí si alespoň křiklavou rtěnku. Rudé rty ženy nosily už za
dob II. SV, což mohl být i jistý druh psychické podpory. Pěkně namalovaná ústa působí prý i na vystresované
muže. Belgický profesor H. Gaus obě teorie rozumně vysvětluje takto: „... když se ženám daří dobře a mohou si
samy vydělávat nebo je snadno zajistí jejich muži, nemusí se snažit vypadat žensky, a tudíž přitažlivě pro opačné
pohlaví. Naopak, když nastanou hubené časy, žena se podvědomě dělá atraktivní, aby byla sexy a přitáhla
pozornost“(s. 114).
A jak situace vypadá nyní, v souvislosti s aktuálním krizovým vývojem? Světová krize zasáhla širokou
společnost, ačkoli to na vánočních a novoročních nákupech ,především v evropských zemích, příliš vidět nebylo.
Stylisté a odborníci na trendy však změnu cítí ve vzduchu, nižší příjmy se podle nich odrazí v chování a módě.
Krize má vrátit na scénu dlouhé sukně, rudé rtěnky a místo klubů budou plné hostů obývací pokoje. Na jaro 2009
návrháři ale připravili všechny délky sukní - od velmi krátkých až po velmi dlouhé. V barvách však lze prý cosi
z krize najít. Objevuje se totiž mnoho tmavých odstínů a těžkých obleků s grafickými potisky, v nichž lze „jako
v tanku“ čelit nepříznivému světu. Módní se stávají též měkké pohodlné oděvy, které diskrétně a elegantně
zahalují tělo. Hodí se na domácí poklidné posezení či na tiché party, což nahrává tomu, že v době krize lidé
19
méně navštěvují kluby a diskotéky a více času tráví doma. Drogerie prodávají méně deodorantů a naopak v
lékárnách roste poptávka po lécích na bolesti žaludku a hlavy, neboť obavy a strach ze ztráty zaměstnání
způsobují nevolnosti. Lidé vybírají levnější kosmetiku a odkládají na lepší časy plastické operace. A
psychologové tvrdí, že v době krize poslouchají poklidnější hudbu, nutící k reflexi.
Ve 30. letech ženy začaly používat rtěnku coby svou osobní zbraň, odhalovaly linii krku a vyzývavě
ukazovaly celá záda (výstřih tehdy žádoucí ovšem nebyl). Výstřední móda z Paříže v podobě barvení nehtů na
rukou rychle přeskočila za oceán a rudé prsty měla v roce 1937 již i každá písařka. „Byl to důkaz toho, jak se
móda stává demokratickou, protože začíná být přístupná skoro všem“ (s. 115). Móda pronikala do amerických
domovů především díky filmu. Ženy i muži chtěli to, co viděli na hollywoodských hvězdách. „Když Clark Gable
v jednom filmu ukázal, že nenosí pod košilí tehdy nepostradatelný bavlněný nátělník, muži jej odkládali s takovou
vervou, že to málem potopilo tkalcovský průmysl“ (s. 116).
Za krize se Amerikou lavinovitě šíří řetězové dopisy mající zaručit bohatství a štěstí. Američané začali též
v dobově dlouhého volna masově sbírat známky. „Počet filatelistů se zvýšil asi čtyřikrát; mimo jiné proto, že i
Roosevelt vášnivě sbíral známky“ (s. 108). Šílenství vyvolalo puzzle a postupně úplnou mánii způsobily dodnes
oblíbené hry Monopoly a Scrabble. „Cokoli pomohlo ubít čas a dalo zapomenout na napětí a starosti, bylo
vítáno“ (s. 109) konstatuje, a dokládá, M. Vodička v kapitole „Není chleba, tak si hrajem“.
Největším tahákem bylo ale kino. „Třicátá léta patří do zlaté éry Hollywoodu. Nejenže v kinech lidé mohli
snít a nechat se odnést jinam od drsné reality. Oni se tam mohli i ohřát a zabít čas ...“ (s. 111). Spíše než na
filmy se chodilo na hvězdy, které filmová studia začala „vyrábět“ přísně podle marketingových plánů. Od dob
Velké hospodářské krize si v těžkých časech lidé, a s nimi jejich osobní i kolektivní podvědomí, rádi ulevují
právě v kinech. Když je budoucnost nejistá a do kapsy hluboko, vzrůstá obliba romantických komedií, dříve též
westernů či muzikálů.
Ale také horory - přinášející filmové noční můry - získávají na významu v dobách ekonomických a
společenských krizí. V dobách nouze, pochybností a úzkosti. Od 30. let Hollywood vše pečlivě monitoruje a
dodnes určuje společenské nálady v globálním měřítku. A především na tom dobře vydělává. Za Velké krize si
publikum ventilovalo své existenční nejistoty prostřednictvím řady již klasických hororů s různými monstry
(Dracula, 1931, Frankenstein, 1931) či znepokojivých titulů s amorálními stvůrami (Zrůdy, 1932 aj.). Hororový
prapor třímalo především studio Universal, produkující celé série snímků s oblíbenými postavami. Pravlastí
hororu však přitom zůstává Anglie. Slavná hororová éra 30. let končí se zlepšováním ekonomické situace i
vstupem USA do skutečné války. Další vlna modernizovaných hororů (s prvky sci-fi) bývá spojována s 50. léty v amerických reáliích studené války doprovázenými celonárodní hysterií a strachem z komunistického ohrožení
a atomové hrozby. Filmy 70. let zase reagují na deziluze z vyhasnutí ideálů předchozího rebelského desetiletí, na
tíživá traumata z Vietnamu či z aféry Watergate. Na oblibě získávají např. katastrofické thrillery. Na krize 70.
letech reaguje též záplava „béčkových“ hororů. V 80. letech k tomu přistupují počítačové efekty a léta 80. a 90.
jsou i v tomto žánru spíše ve znamení zábavy než děsu a znechucení. A ve znamení využívání touhy po
adrenalinových zážitcích. Ale o renesanci hororu a návratu vlny „hry na strašení“ se začíná hovořit dnes ...
V 30. letech Amerikou prošla též vlna popularity minigolfu či fanatického bridžového nadšení. Velice
populární se staly všelijaké maratóny, nejen cyklistické a jiné sportovní, ale v neposlední řadě i taneční. Jejich
účastníci „kvůli jídlu zdarma a finanční výhře tančily celé dny až do padnutí ... Diváci se na ně přicházeli dívat
jako Římané na gladiátory do Kolosea“ (s. 112). Neuvěřitelný a šílený rekord byl vytvořen jedním párem v roce
1934. Vždy 45 minut tance a poté 15 minut přestávky. Dvojice takto vydržela tančit celých 3 600 hodin. „To je
jednadvacet týdnů či zhruba pět měsíců. Vydělali si tím 40 dolarů. Slovy čtyřicet“ (s. 112).
Fenomén bezdomovců kočujících Amerikou při hledání práce líčí bez příkras kapitola „Drsný život na
kolejích“. Realita skutečných hoboes totiž měla dosti daleko k dobrodružné romantice, která dodnes zaznívá od
našich táborových ohňů. „Byli jich čtyři miliony, z toho čtvrt milionu dětí. Jezdili načerno ve vlacích, žili ve
špíně a občas jim šlo o život, protože ... tohle byla opravdu drsná existence, při níž někdy tekla krev a jindy slzy“
(s. 119).
„O umění vydělávat peníze“ pojednává poslední kapitola prvního, „amerického“, bloku. Dokumentuje zrod
moderní PR, marketingových postupů, včetně agresivní reklamy. A v časech Velké krize lze paradoxně hledat
taktéž kořeny současné konzumní mentality. „I doba krize měla své vítěze a hvězdy. Byli to lidé, kteří něco
vymysleli, odvážili se a uspěli“ (s. 127). Zcela se tehdy proměnil systém prodeje, a to prakticky až do soudobých
podob. „Objevila se slova jako marketing a public relations, specializované firmy dělaly průzkumy trhu ...“
(dtto). Byl otevřen první supermarket King Cullen a newyorčané mu začali přezdívat „ničitel cen“. Revoluční
změnou všude bylo, že klíčem k úspěchu se stal zákazník.
„Do té doby peníze „dělaly“ především investice do železnic, oceláren, stavebnictví nebo průmyslu. Pak bylo
v módě finančnictví. Krize srazila tato odvětví na kolena, ale lidé pořád potřebovali jídlo, věci denní spotřeby a
služby, které se daly pořídit za relativně malé peníze“ (s. 130). A firmy se museli o zákazníka hodně ucházet.
„Pozornost vedení firem se obrátilo na prodej. Prodejní oddělení se stalo nejspolehlivějším výtahem k postupu
do nejvyšších pater společnosti“ (s. 131). V době krize se prodej změnil na rafinované umění. Ukázalo se ovšem
20
také, že stejně dobrá jako reklama je i publicita a je přitom levnější. „Možné bylo všechno, ale člověk musel jít
úspěchu naproti. Byl to ostatně typický americký přístup ...“ (s. 139).
Více i méně postižené evropské země a švédský zázrak
Líčení proměn každodenního života za Velké krize mimo Ameriku již tak podrobné a překvapivé není. Další
kapitoly knihy mají charakter doplňkový (snad s výjimkou zajímavých pasáží o Československu) a opět na
konkrétních osudech a dobových příkladech ilustrují dopady krize v několika evropských zemích. Druhý oddíl
„Zpátky v Evropě“ otevírá část „Rakousko: nezaměstnaný chodí pomaleji“, která nás zavádí do Marienthalu,
nedaleko Vídně. Dobročinní pracovníci studovali podrobnosti o tom, jak se masová nezaměstnanost projevila na
chování lidí a životě zdejší dělnické kolonie. I tady byla velmi citelně patrná deka pesimismu a rezignace. A čas
„... ztratil hodnotu a význam. Není to motivační prvek. Lidé přiznávají, že když chodili do továrny, stihli toho po
práci mnohem více než teď“ (s. 149). Marienthal se soustřeďuje pouze na přežívání. „I to je těžké, protože život
bez práce lidi mění. Bezcílné dny je ubíjejí. Muži ztratili důvod pro to, aby trávili čas smysluplně. Jeden říká, že
leží co nejdéle v posteli, aby se ušetřilo za topení a za snídani“ (tamtéž).
O změnách v životě jedné anglické rodinky pojednává kapitola „Příjemný anglický víkend“. I když byl otec
již delší dobu nezaměstnaný, žili si daleko blahobytněji než obdobné rodiny v jiných zemích. „Ale Velká
Británie byla zvláštní případ. Krize tam byla mělká a oživení přišlo brzy, i díky tomu, že se Británie přestala
držet zlatého standardu. Hodnota libry sice poklesla, ale průmysl mohl vyvážet, třeba do kolonií, a tudíž
vyrábět“ (s. 153). Nicméně v roce 1931 byly v Británii tři milióny lidí bez práce a zvlášť bolestně byl zasažen
sever. A krize „obcházející za Kanálem“ snížila též počty britských hospod či spotřebu piva.
Jak krize nahrála Hitlerovi značně telegraficky naznačuje kapitola „Německo: „Máme málo kulometů““.
V Německu byla krize opravdu velmi zlá. „Němci měli pocit, že se z toho snad už nikdy nevyhrabou“ (s. 158).
V roce 1932 bylo bez práce téměř 45 % Němců. „Hitlerovi nahrála i bankovní krize v roce 1931. Němci začali
pociťovat odpor k bankéřům, a protože v jejich představě platila i díky nacistickému našeptávání rovnice, že
bankéř rovná se Žid, obracela se nálada prudce proti Židům. Hitlerova slova začala padat na úrodnou půdu ...“
(tamtéž). A Hitler zajistil mnoha Němcům skutečně lepší život a především alespoň nějakou práci. Hospodářské
úspěchy vypadaly impozantně. Platilo však, něco za něco.
„Poláci kvůli krizi přestávali věřit v Boha, a to už je co říct“ (s. 161). Touto větou je uvozena část „Mučení
polských vran“. Poláci, spolu Němci, patřili k vůbec nejpostiženějším v Evropě. „Polsko zasáhla krize jako úder
na solar. Zemi v podstatě zlomila ... Nejhlubší pád přišel roku 1934. V průmyslu se počet registrovaných Poláků
bez práce vyšplhal k závratnému číslu 43,5 procenta“ (dtto). Beznaděj se šířila celou zemí a pro mnohé přišel
pád do poměrů téměř až středověkých.
Neuvěřitelným kontrastem je následný popis jízdy švédským vlakem, byť pouhé třetí třídy, a to ve stejné
době. Je překvapující i očima dnešních měřítek. Pochází z pera českého národohospodáře T. Pistoriuse (viz s.
165), dávajícího nahlédnout do blahobytné úrovně švédského života. Vysoký životní standard zde byl obecným a
překvapivým jevem, „protože zatímco jinde v Evropě klesal, ve Švédsku letěl vzhůru“ (s. 166). Proč Švédsko
„jako první země na světě uniklo krizi“ (dtto) naznačuje poučná pasáž „Jedeme švédským vlakem“.
Pokud by tehdy již existoval pojem hospodářský zázrak „vyfoukli by ho Němcům navždy Švédové“ (dtto).
V roce 1930 vykazovalo Švédsko nižší nezaměstnanost, než za plné konjunktury v roce 1929. Švédská
nezaměstnanost činila pouze 5 % a již v roce 1936 země produkovala o polovinu více než v roce 1929. Přitom
Švédsku vydatně pomohli Němci, a to objednávkami železné rudy na pancíře Hitlerových tanků. Jak to ale ti
Švédové udělali?
„Inteligentně. Už tehdy se ekonomové a politici přeli, jestli má stát zasahovat do ekonomiky, nebo ne. Když
ve Švédsku krize přivedla k moci sociální demokraty bylo jasné, že stát odloží neviditelnou ruku trhu někam
k ledu. Přesně tak. Vláda se začala míchat do ekonomiky a nečekala, až krizi vyřeší trh nebo Amerika“ (s. 166).
Sympatické konstatování, a přiznání faktu, o selhání samoregulačních schopností meziválečného
kapitalistického tržního systému s nutností státní odpovědnosti a regulace ekonomiky je velmi poučné i
z hlediska dneška. (Neo) liberální ekonomové, resp. ideologové však jistě souhlasit nebudou. Zpět do
Skandinávie. Hospodářská politika Švédska té doby předchází pozdějším keynesovským receptům a byla
inspirována švédskou ekonomickou školou. Ta však byla obecně doceněna, a uvedena v širší povědomí, až
později.
Švédský kabinet se přitom „vrhl do řízení ekonomiky s levicovou vervou, ale zvolil k tomu pravicové finty“
(s. 166). Snížil daně, aby lidé měli co utrácet, zvýšil minimální mzdu. „Socialisticky napumpoval peníze do
veřejných prací, lékařské péče, pojištění a penzí. Ale liberálně zrušil daně ze zisku podnikatelů, aby je podnítil
investovat. Tím sice vytvořil velký deficit, ale v naději, že po zotavení zmizí. Naděje se vyplnila“ (dtto).
Experimenty, nejen v podobě rozchodu s dříve „svatou“ zásadou vždy vyrovnaného rozpočtu, se osvědčily.
21
Mýtické trvalky ohledně českého knedlíkového kapitalismu
Šest kapitol třetího oddílu („Doma v Československu“) přináší vhled do životů za krize v tehdejším
Československu. První část nazvaná „Východ Západu a Západ Východu“ zpochybňuje, že jsme byli „malým
ekonomickým tygrem“ (s. 171). „Je to klasický český mýtus, typické přeceňování vlastního významu a
schopností“ (tamtéž). Mnozí dodnes nostalgicky idealizují časy první republiky a se slzou v oku vzpomínají „..
na dobu, kdy země svým bohatstvím, úrovní a průmyslovou vyspělostí vzbuzovala obdiv a patřila do světové
první ligy, o kterou nás potom připravila okupace a komunismus“ (s. 171).
Nicméně i přes špičkové výrobky typu aut a letadel či zlatou mládež žijící západním stylem - pořád „to nebyl
Západ. Zaostávali jsme“ (s. 172). Podle propočtů ekonoma C. G. Clarka vyprodukovala ČSR v období 1925-34
průměrně 455 dolarů na hlavu, což znamenalo 17. místo ve světovém žebříčku. Pokud se počítal pouze průmysl,
tak jsme byli desátí na světě. Leč rozhodně žádný tygr. „Naše postavení přesně odpovídalo poloze na mapě. Byli
jsme v čele východoevropského peletonu, ale dívali jsme se na záda Západu“ (dtto).
A to přitom byly v českých zemích soustředěny celé 2/3 průmyslové síly Rakouska-Uherska. Za mocnářství
průmysl rostl, ale bojovat příliš nemusel. Skleníkově měl zajištěná odbytiště v říši, ještě pečlivě chráněná
dovozními cly. „Nebylo třeba příliš investovat a modernizovat“ (s. 172). Historik M. Sekanina popisuje hlavní
problémy českého průmyslu za mocnářství a za první republiky takto: „pohodlnost, absence odvahy, a lpění na
tradicích zanechaly hluboké stopy v českém ekonomickém myšlení, brzdily jak podnikavost, tak i včasné
rozpoznávání nových světových trendů“ (s. 172-173).
M. Vodička výstižně dodává: „Rodil se pupkatý, knedlíkový kapitalismus ...“ (s. 172). Mnohdy scházely
investice, rostlo se z podstaty. Zaostávali jsme za západním standardem v motorismu (v počtu aut na obyvatele i
hustotě a kvalitě silnic), úrovni bydlení, lékařské péči či produktivitě. Naše železnice sice disponovaly hustou
sítí, ale „přesto zaostávaly za Západem technicky i investicemi“ (s. 174).
Příběhy z úplného dna, které dokumentují rozdílné tváře krize u nás přináší kapitola „Musíme mít něco
extra“. Konfrontuje bezuzdně osvětlené a září hýřící výklady plné zboží na Václavském náměstí s tuláky či
chudáky, přežívajícími v doupatech vyhrabaných v písku kousíček za Prahou. A konstatuje, že: „Krize sice
zasáhla zemi o něco později než zbytek Evropy, nicméně pak udeřila zdrcující silou: propad patřil k nejhlubším
na světě a Československo se z krize plně nevzpamatovalo ani v době, kdy většina států už zase nabrala nové
síly“ (s. 180). Na dno se narazilo v březnu 1933, kdy průmysl jel na 56 % ve srovnání s rokem 1929. Bez práce
bylo 1,1 - 1,3 milionů lidí a propad exportu byl nejhorší v Evropě. „Byly to drsné časy ...“ (s. 181), kdy přišel
též odliv kapitálu i např. epidemie sebevražd.
Poučné je připomenutí, že mezinárodní kapitál fakticky odepsal Československo již dávněji před
Mnichovem. Zpočátku Československo krizí proplouvalo hladce. Též díky tomu, že zahraniční kapitál ve 20.
letech dlouho váhal s investicemi. Ty začaly až později, takže poslední peněžní injekce pomohla překonat první
vlnu krize. Najednou však peníze nebyly, libra a další měny devalvovaly a náš „export byl náhle příliš drahý“
(s. 183). „O devalvaci koruny nemohlo být ani řeči, protože silná měna byla posvátnou krávou československého
finančnictví. Kdysi byla silná koruna pýchou, teď se však stala balvanem u nohy“ (dtto). Země, ve stínu
nacistického Německa, se stala nejistým místem pro investice.
„Historik Vlastislav Lacina prohlásil, že po rýnské krizi v roce 1936, kdy Francie a Británie nezastavily
Hitlera, ji mezinárodní kapitál v duchu odepsal“ (s. 183). Došlo k odlivu kapitálu, především židovského
(Gutmannové, Petschkové, Schicht aj.). Nakonec i Tomáš Baťa byl nucen začít stavět své fabriky jinde a i další
československé firmy od jisté doby nevozily své zisky zpátky domů. Vzduch i politika houstly a dramaticky se
zhoršovala situace především v pohraničí. V německých okresech bída a hlad byly mnohonásobně větší než
v českých. Propady byly srovnatelné s devastací vlivem I. SV. A situace se moc nelepšila.
„Právě my a Francouzi (a Belgičané) jsme jako jediní v Evropě nedosáhli předkrizového výkonu.
K Mnichovu jsme se blížili hodně slabí. Krize nám dokonale podrazila nohy“ (s. 185).
Pasáž „Jechl hledá práci“ relativizuje zjednodušené idylické vzpomínky na časy krize, kdy prý kdo chtěl
práci, vždycky ji našel. Mnozí za prací dokonce přímo běhali mnoho kilometrů. Obvykle však marně. Příliš
nepomáhaly ani zprostředkovatelny práce či inzeráty, nezřídka podvodné. „Bralo se všechno. Když ministerstvo
spravedlnosti hledalo následovníka za suspendovaného popravčího mistra Broumarského, sešlo se šest set
žádostí“ (s. 189). O tom jak humanista „tatíček“ TGM nechal střílet do dělnických demonstrantů, třeba do krizí
zdecimovaných chudáků v pražském Radotíně 20. 4. 1930, se ovšem samozřejmě nedočtete.
O vlně exekucí i nárůstu trestné činnosti v dobách krize vypráví kapitola „Jak se kradlo“. Statistiky přinášely
případy drastické, ale obvykleji spíše smutné. Chudí byli často naprosto zoufalí a konali zoufalé skutky. Vyrojilo
se i „spousta podvodníků, protože v krizi lidé byli důvěřivější - anebo zoufalejší - než jindy“ (s. 196). Vydělávalo
se prakticky na čemkoli. Každodenní realitu krize na malém městě ilustruje část „Už je až v Pelhřimově“.
Sociální pohroma, stovky mužů bez práce, zavádění almuženek. Klesala produkce pivovaru, cihelna neměla
odbyt. Životní úroveň klesala, přibývalo exekucí a život se zpomaloval.
Čestné místo automobilky Škoda v učebnicích ekonomie připomíná část pojmenovaná „Vyrobili jsme minus
čtrnáct škodovek“. V roce 1933 skutečně vyrobila minus čtrnáct aut. „Když bylo československým automobilkám
22
nejhůř, tak mladoboleslavská nechala rozmontovat 433 aut, zatímco nových během roku vyrobila 419. Rozdíl je
těch minus čtrnáct“ (s. 190). Vozy nešly na odbyt a automobilisté neměli vůbec na růžích ustláno. K jízdě
potřebovali i plné kapsy peněz. Inspirací pro dnešek, kdy se nejen Praha zalyká tisíci aut, by se mohla stát
opatření, která se ve 30. let negativně podepsala na automobilovém průmyslu a automobilismu. Dnes by ovšem
převážily regulační efekty spíše veskrze pozitivní.
O co šlo? Meziválečné Československo „v automobilu pořád vidělo jen zbytečný luxus“ (s. 190).
Vlastnictvím vozu dával člověk najevo, že neví, co s penězi. A řidiči „v Praze, Liberci, Plzni, Brně a v mnoha
dalších městech museli platit dlažebné. V Plzni a jinde se platilo mostné. Tam, kde neměli most ani dlažbu,
zavedli jednoduše mýtné. A všichni bez rozdílu platili daň z přepychu a samozřejmě silniční daň“ (dtto). Od roku
1932 se do benzínu musel přimíchávat líh a benzín podražil. Drasticky zdaněna byla „vozidla ve veřejných
službách“, neboť se dráhy obávaly vzestupu dopravy autobusové. Autobusy se přestaly téměř vyrábět, města
rušila linky, živnost vraceli stovky taxikářů. Navíc jsme uměli dobrá auta vymyslet, leč je neuměli vyrábět.
Výroba byla roztříštěná a sériová produkce prakticky neexistovala. Což výrobu prodražovalo. Na druhé straně i
podněcovalo konstruktéry a dělníky k zajímavým inovacím. Vznikaly úžasné věci, dnes již bohužel zapomenuté
či úplně ztracené. Nakonec vznikl také lidový vůz „Škoda Popular, která znamenala cenový průlom. Původně
měl stát kolem třiceti tisíc, ale nakonec to bylo sedmnáct. A šel na odbyt“ (s. 193).
Mýty a „mýty“ kolem Velké krize, historické kdyby, časy bůčku a poučení pro dnešek
Některé obecnější mýty kolem Velké krize konfrontuje s fakty čtvrtý oddíl („Mýty Velké krize“). Kapitola
„Začalo to krachem na Wall Street“ připomíná, že varovných signálů bylo již před tím více než dost.
„Nezaměstnanost rostla a firmám se začalo špatně dýchat“ (s. 202). Den krachu 24. říjen 1929, známý coby
Černý čtvrtek, bývá považován za začátek světové hospodářské krize. Což je tak trochu omyl. „Při černém
čtvrtku (u nás to byl kvůli časovému zpoždění „černý pátek“) burza nakonec poklesla jen o dvě procenta.
Bublina praskla až následující týden ...“ (s. 203). Již v prosinci se však akcie vyhouply na úroveň zimy 1928.
„Jenže pak se trh přece jenom zhroutil. Ale tím co vyvolalo největší světovou krizi moderní doby, nebyl krach na
Wall Streetu, nýbrž reakce na něj. Přišlo to, co ekonomové nazvali „velké přiškrcení““ (tamtéž). Američtí
bankéři soudili, že spekulace a burzovní krach byl vyvolán snadný přístupem k penězům. A „utáhli šrouby a
zvýšili úrokové míry“ (dtto). A tím znemožnili přístup k půjčkám, které by ekonomiku opět nastartovaly.
Dnes někteří soudí, že americká vláda měla snížit daně, aby lidem zůstalo více peněz na nakupování. Taktéž
prý měla napumpovat více peněz do ekonomiky prostřednictvím veřejných prací či vyššími podporami
nezaměstnaným. A rozejít se s ideou vyrovnaného rozpočtu. V Americe přitom také vyprchala důvěra
v budoucnost a firmy i lidé omezily výdaje. Bankéři začali být opatrní, protože každý úvěr byl rizikem. Peněz
v oběhu začalo být málo. „Ekonomika pomalu škrtila sama sebe“ (s. 204). V roce 1930 Amerika pronikavě
zvýšila cla na tisíce druhů zboží. Vyvezla tím prý krizi do zámoří, neboť ostatní státy zavedly odvetná
ochranářská opatření. „Světový obchod byl ochromen a americký vývoz se scvrkl na třetinu“ (dtto). A krize
naplno propukla, teprve až se následky chybných kroků propojily.
M. Vodička za jeden z omylů ohledně Velké hospodářské krize 30. let považuje i to, že někteří tvrdí, „že
krize byla z nadvýroby“ (s. 204). A pokračuje: „Byla z „podpoptávky““ (tamtéž). V těchto pasážích autor
poněkud tápe a je patrné, že ekonomické teorie zná pouze povrchně. Což je pochopitelné a jistě odpustitelné.
Ostatně ani ekonomové samotní se zde neshodují a shodnout ani nemohou. Existuje celá řada teorií a modelů
osvětlující příčiny i mechanizmus krizí (a to včetně Velké krize), především v kontextu koncepcí cyklického
vývoje kapitalistických tržních ekonomik. Mezi nimi figurují též teorie podspotřeby, teorie krizí z nadvýroby či
Keynesova koncepce nedostatečné efektivní poptávky, kterou má autor zřejmě na mysli. Marxistický ekonom by
ovšem upozornil, že často dochází k záměně příčin a následků, a že ani keynesovská koncepce poptávkového
omezení kapitalistického systému nevyvrací platnost marxistických postulátů. Včetně cyklických krizí z relativní
nadvýroby.
Konec konců i publikace samotná plně potvrzuje platnost marxistických závěrů, nejen o krizích z nadvýroby
či všeobecné krizi kapitalismu. Ale též (a v neposlední řadě) např. o tom, že vědomí, duchovno, závisí na bytí, na
materiálnu, a nikoli naopak. Nicméně ani samotný termín kapitalismus se v knize M. Vodičky nevyskytuje téměř
vůbec. Poprvé snad až na s. 219 a následně ještě na několika místech (s. 226 aj.). Taktéž např. s jednoznačným
odsuzováním všech ochranářských opatření by úplně každý ekonom ani historik nesouhlasil.
Na další z obecně tradovaných nepřesností upozorňuje kapitola „Všichni jen živořili“. Velká krize nebyla
pouze tisíce nezaměstnaných, bída, pokles výroby a obchodu a burzovní či bankovní krachy. I tehdy se spousta
lidí měla dobře. „Protože ceny spíše klesaly, než aby se zvyšovaly, byla pro ně 30. léta hezkou vzpomínkou“ (s.
208). Poněkud cynicky vyznívá teze, že „život byl tehdy v mnoha ohledech příjemnější“. Tedy, jak pro koho.
Nicméně na ulicích se pohybovalo méně lidí, bylo méně odpadků a více uklizeno, prodavači byli úslužní, služby
fungovaly, hotely měly vždy volné pokoje a výrobci se předháněly v boji o zákazníka.
23
Za dob Velké krize zbohatli a uspěli mnozí z těch, co přišli s něčím novým a opravdu zajímavým. A
samozřejmě dokázali se prosadit. Skutečné novinky, resp. inovace se staly klíčem k úspěchu mnohých.
V krizových dobách se sice obecně zpravidla prostředky na výzkum a vývoj osekávají (což ostatně platí taktéž
dnes), ale prostor pro uplatnění tvůrčího „schumpeterovského“ ducha se v řadě aspektů přitom rozevírá. Ostatně
schumpeterovský podnikatel-inovátor obvykle „pluje proti proudu“ a hrdinně překonává překážky (technické,
subjektivní, společenské). A v pojetí J. A. Schumpetera sestupná fáze ekonomického cyklu, tedy deprese,
reprezentuje proces adaptace hospodářství na změny během konjunktury. Je nezastupitelná a východisko
z deprese představuje právě nová vlna inovací. Dodnes však nejsou uspokojivě vyřešeny všechny problémy
spojené nejenom např. s časováním inovací.
Např. moderní představitel inovačních teorií dlouhých Kondratěvových vln G. Mensch analyzuje výskyt
bazických inovací zodpovědných za vzestup dlouhé K-vlny. Konstatuje relativně rovnoměrné rozložení invencí
v čase, ale jejich nerovnoměrné zavádění spojené se stoupajícími fázemi K-vln. Shluky inovací (1764, 1825,
1886 a právě 1935) řadí doprostřed fází deprese, po kterých dochází k expanzi. Posloupnost K-vln datuje takto:
1785-1842, 1842-97, 1897-1940 a 1940-95 (?). Jediná možnost řešení recese a následné deprese zde spočívá ve
vytvoření nových bazických inovací a nových sektorů (pouze „inovace překonávají depresi“). Nové technologie
znamenají předzvěst obratu a budoucí prosperity. Stagnace ekonomického vývoje je spojena s nedostatkem
bazických inovací a přesycením poptávky v klíčových sektorech (blíže např. Sirůček, P.: Dlouhé vlny, inovace,
globalizace. Marathon, 2007, č. 5).
Mnoho lidí dodnes věří i tomu, že dálnice jsou německým vynálezem, a že „Adolf Hitler postavil Německo
na nohy tím, že přišel s velkolepým projektem protnout Německo sítí dálnic“ (s. 211). Pravlastí dálnic však třetí
říše není, nýbrž Itálie. Na jejím severu vznikly autostrady již roku 1924. A Hitler pro své Autobahny využil již
existujících plánů. S myšlenkou postavit v Německu dálnice přišli průmyslníci v polovině 20. let. Projekt však
měl také zaryté odpůrce, v čele s německými železnicemi. Armáda tvrdila, že „dobře viditelná dálnice bude
pomáhat v orientaci nepřátelským pilotům“ (s. 212). A politikům se projekt zdál moc fanfarónský a drahý. Do
stavby se ale po příchodu krize chtěla pustit již Výmarská republika a nabídnout práci spoustě lidí. Stavět se však
začalo až za Hitlera, který projektu dokázal náležitě propagandisticky využít. A připojili se i bývalí odpůrci.
Nesmyslem je ale tvrzení, že Hitler stavěl dálnice pro své tankové divize. Hitler ovšem nechtěl bojovat na
vlastním území, ale daleko. A ironií je, že dálnice využili spojenci k postupu v roce 1945.
Další dva oddíly reprezentují návrat do Ameriky. Historickou zajímavost přináší kraťoučký oddíl „Svržení
Roosevelta aneb jedno historické „kdyby““. Připomíná nepříliš známé informace o možnosti puče proti F. D.
Rooseveltovi v roce 1934. Vzbouřence měl v tažení na Washington vést hrdinný generál námořní pěchoty
Smedley Darlington Butler. Prý byl osloven skupinou finančníků a obchodníků. Plánován byl pochod půl
miliónu veteránů, z prezidenta se měl stát pouhý „kladeč věnců“ (ve vlastním zájmu, aby byl zbaven starostí) a
posléze měl být přinucen k abdikaci. Bohatí se báli, „že pootočí Ameriku příliš doleva a měli pocit, že kvůli jeho
protikrizovým krokům zchudnou“ (s. 218). Došlo k podivným zmatkům, Butler účast odmítl a svědčil před
Kongresem, významný svědek a údajný organizátor náhle zemřel a kupodivu i tisk událost vesměs ignoroval.
„Možná to šéfredaktoři považovali za absurdní historku, možná to úmyslně ignorovali, protože si nechtěli
zahrávat s mocnými lidmi“ (s. 219). Historka sice opravdu absurdně na první pohled působí a připomíná pochod
Mussoliniho na Řím. Leč: „Kolaps ekonomiky otřásl vírou mnoha lidí v individualismus a kapitalismus volného
trhu. Mnozí konzervativci si pohrávali s myšlenkami fašismu a národního socialismu, mnozí liberálové vzhlíželi
k socialismu a komunismu“ (tamtéž).
Nicméně S. D. Butler se „bílým koněm“ nestal a F. D. Roosevelt mohl realizovat svůj New Deal. O něm se
však čtenář zde nedozvídá vůbec nic. Ostatně je to námět na knihy jiné. A samozřejmě autor zcela přehlíží vývoj
v SSSR za časů Velké krize kapitalistických zemí.
Předposlední oddíl nese název „Dědictví po dědečkovi aneb tak si to shrneme“. A varuje, že nelze považovat
Velkou krizi 30. let za zcela mrtvou kapitolu dějin, která se nás již vůbec netýká. A která byla vymazána
strašlivou zkušeností II. SV. Krize přitom významně proměnila chování a životy lidí a odstartovala nové trendy.
Proměnila životní styl. „... krize dramaticky změnila nakupování a paradoxně nasměrovala Ameriku ke
společnosti konzumu ...“ (s. 223). Změnila nákupy, rodiny i přispěla k „feminizaci“ Ameriky. Emancipaci žen
posílila antikoncepce, klesající závislost na výdělcích mužů a později i jejich odchody na frontu, kdy ženy
museli do továren. Proměnil se také muž, vznikli teenageři a začali představovat i trh. Významně se změnil
byznys, stravování, sport i zábava.
„Dědictví po dědečkovi“ je však mnohem košatější. Vzpomínky na beznaděj krize proměnily celý Západ.
„Rooseveltův „Nový úděl“ se zvětšenou rolí státu se na desítky let stal modelem v mnoha evropských zemích
včetně Západního Německa. Občané se chtěli bezpečně houpat v sociální síti a věřili, že cestu k blahobytu si lze
koupit“ (s. 226). A krize byla předzvěstí II. SV i dalšího vývoje. Tehdejší tíživá hospodářská situace urychlila
politické rozvrstvení společnosti a přispěla též k mobilizaci sil na okrajích politického spektra.
Závěrečný, stručný, oddíl „Čas bůčku aneb co čeká nás“ přenáší čtenáře do reality roku 2008. Reaguje na
dnešní ztrátu iluzí a prohlubování krize. M. Vodička vznáší řečnickou otázku: „Tehdejší krize změnila způsob
24
života celé generace. Co vlastně čeká nás, pokud se krize rozjede naplno?“ (s. 228). Jak všechno dopadne na
rodiny, zdraví, stravování či sex?
Upozorňuje na zjištění, „že život bez práce nebo stálý strach z výpovědi ničí lidské srdce“ (s. 230). Stres
však potřebuje dozrát. A počet nemocných a mrtvých se obvykle prudce zvyšuje tři až pět let po krizi. „Smrt má
v časech krize dva hlavní pomocníky. Za prvé vlády ořezávají výdaje na zdravotnictví, takže po nějaké době
úroveň péče klesá. Druhým pomocníkem jsou sami lidé. Snaží se šetřit peníze tím, že omezují cesty do ordinací,
co to jde“ (s. 231). Podle švédské studie nezaměstnanost a krize jednoznačně zkracují život. Existují však i
lékaři tvrdící, že krize zdraví prospívá. Podle Ch. Ruhma je to tím, „během krizí se omezuje kouření a snižuje
tělesná váha“ (s. 233). Omezují se i jízdy autem, je více času na cvičení a vyhnete se stresu v práci. Krize může
stmelit i některé rodiny, když se nezaměstnaný muž zapojí do chodu domácnosti. Nicméně sebevědomí mužů, ve
30. letech i dnes, dostává těžkou ránu, neboť „neplní svoji základní funkci živitele rodiny“ (s. 235).
Lidé též nabírají „krizová kila“. „Je za tím velký paradox: zatímco lidé v průměru začínají utrácet méně a
méně, zdá se, že budou jíst více kalorií. Místo zeleniny, dobrého hovězího a ovoce budou - obrazně řečeno pojídat více bůčku“ (s. 237). Lidé dnes přecházejí na levnější „neznačkové“ potraviny. A míň se pije alkohol.
Leč jen v restauracích, kde je drahý. „Teď se pije víc doma. Jak se to pozná? Jednoduše. Obchody hlásí, že jim
tržby za alkohol stoupají“ (s. 238). Starosti přitom nijak výrazně neposilují ani sexuální apetit.
Něco však dnes může být i zcela nové. Chybí zatím dno krize a citelně mnohdy především sociální
zkušenost. Vodička dále uvádí: „Zatímco ve 30. letech byly obrazem krize davy ošuntělých lidí čekající na
podporu, dnes by to mohlo být blikající oko televizoru za okny bytů, jak nezaměstnaní budou trávit čas a hledat
únik tou nejlevnější zábavou“ (dtto). Televizní kanály nabízí nekonečné možnosti pro ubíjení volného času.
„Tehdejší krize byla vidět, ta nadcházející má být neviditelná, protože naše životy jsou privátnější. Lidí bez práce
budou jako Robinsoni, izolování ostrovem vlastního obýváku. Jejich nejbližšími společníky budou internet a
obrazovka“ (s. 239). Změní se taktéž filosofie nákupů, kdy z nemyslících iracionálních spotřebitelů (kteří si
nezřídka „kupují pocity“) se možná mohou stát zase myslící bytosti. Kutilství a vynalézavost mají slavit
úspěchy. Se zpožděním však asi stoupne kriminalita, i když experti se ohledně stoupající vlny zločinnosti
neshodují. M. Vodička celou knihu zakončuje větou: „Uvidíme, co se z toho naplní a jestli k tomu bude důvod“
(s. 242).
Aktuální globální krize, nejenom finanční a ekonomická, nás ovládá již déle než rok. Oficiálně byla
odstartovaná pádem Lehman Brothers, rýsovala se však již mnohem déle. A odborníci varují, že největší jistotou
našich životů se stala nejistota. Budoucnost se totiž odkládá. Vážné obavy se musí započítávat do životních
kalkulací. Všeobecný pocit nejistoty vede k psychickým problémům a nepohodě, projevující se v práci, na ulici i
doma. Což se promítá do chování lidí. Podle výzkumů se dnes cítí prý nejvíce ohrožena generace čtyřicátníků,
kteří jsou na vrcholu sil i zodpovědnosti. A hlavně mají co ztratit. Na rozdíl od USA však u nás zatím jenom
málo lidí musí prodávat svůj majetek.
Firmy za recese utahují šrouby, drasticky snižují náklady i odstraňují mnohé benefity. Brutální omezování
nákladů firem má přitom i své negativní stránky, např. dopady v kvalitě. Typickým krizovým opatřením,
neřešícím příčinu ale následek, je dnes tzv. cost cutting. Jde o rychlé krácení firemních nákladů prostřednictvím
zbavování se zaměstnanců, omezování komfortu manažerů i zaměstnanců či tvrdého vyjednávání s dodavateli o
snížení cen nebo prodlužování lhůt splatnosti atd. K „nákladovým dietám“ náleží též tzv. low cost, založené na
principu co nejnižších nákladů bez zapojení zaměstnanců. Cílem je aby tito byli co nejlevnější. Lean je zase
strategií dlouhodobého vytěsňování činností, které nepřinášejí přidanou hodnotu, ale již se zapojením
zaměstnanců. Cílem nejsou pouze minimální náklady, ale též dlouhodobé vztahy se zákazníky a pochopení jejich
očekávání, a to při udržení kvality.
Ve firmách však v těžkých dobách mnohdy mizí bývalé party a týmový duch. Každý za krize jede pouze sólo
a i následkům je potom nucen čelit individuálně. Lidé nejsou tolik iniciativní, neboť mají pocit, že se to
nevyplatí. Ze strachu o místo neoponují nadřízeným, ani nepřichází s vlastními nápady. Nejenom v Česku stoupá
prodej antidepresiv i prášků na spaní. Proměňuje se též osobní život. Více se krade jídlo po obchodech a méně se
pije po hospodách. Zato více doma. Nakupuje se méně, leč více např. nářadí. Češi se navrací ke tradičnímu
kutilství, improvizaci a opravám starých věcí. A taktéž se naplňují psí útulky. Pomyšlení na poplatky a další
výdaje přebíjí lásku ke zvířatům.
Na druhé straně se objevovaly hlasy doufající, že krize by mohla změnit životy lidí i člověka samotného
k lepšímu. Někteří optimisticky věřili, že by mohla zvrátit např. sílící sklon lidí k životu na dluh. Zatím se toto
však rozhodně neděje. Třeba pokud bude krize opravdu hluboká a delší ... V kontextu globální finanční a
ekonomické krize nakonec i papež varuje před růstem sobectví. Přitom finanční problémy někteří duchovní
přijímají jako očištění od neudržitelné chamtivosti. Soudobý člověk podlehl konzumu a ke spokojenosti
potřebuje stále více. Ze života mizí filosofický a duchovní náhled. Lidé ztratili v životě duchovní oporu i
hodnoty a jejich „bohem se staly peníze“. Ve chvíli, kdy peníze začaly chybět, přichází velké zklamání.
Recenzovaná publikace je navzdory depresivnímu tématu a souhrnu řady smutných historek napsána natolik
poutavě a zábavně, že nutí neustále číst dál a dál. Tolik jedna z recenzí. A pokračuje. Téměř každá věta vypráví
jiný příběh. Vedle zcela neuvěřitelných situací, které jsou pro dnešního člověka stěží představitelné, stojí nutkání
25
poznat, co je to krize až do hloubky každodennosti. Makroekonomická data a údaje statistiků bývají pro běžného
člověka většinou až příliš vzdálená a moc abstraktní. Vyprávění o tom, s čím se jednotlivci v době krize potýkali
a proč, jsou proto mnohem bližší a srozumitelnější. A i čtenářsky vděčné. Lze s tím souhlasit a plastický obraz
doby dávno zapomenuté, leč nyní zase aktuální, je možné bez obav doporučit všem přemýšlivějším čtenářům.
Též jako připomenutí a varování. Nicméně přitom nelze přehlížet zakotvení nejen Velké hospodářské krize 30.
let v samotné podstatě kapitalistického tržního systému. A jeho relativní progres šel symbolicky ke dnu již
s Titanikem. Velká hospodářská krize i I. a II. SV byly logickým vyústěním.
A drobná perlička na závěr. Nebývá tak časté, aby na čárovém kódu bylo nesprávně uvedeno ISBN (sr. zadní
stranu přebalu a s. 4). Tolik k recenzované knize samotné. Tato povedená, čtivá a čtenářsky přívětivá,
populárně-sociologická sonda do proměn chování během Velké krize přináší cenná svědectví i řadu inspirací.
Připomíná a dokladuje, že krize zasáhla i do těch nejmenších skulin každodenního života, a to prakticky všech
bez výjimky. Snad podnítí taktéž ke studiu odborných pramenů. Některé otevřené problémy spojené
s hospodářskou krizí 1929-33, historickým zarámováním, ale i aktuálností z hlediska dnešního krizového vývoje
jsou telegraficky naznačeny v příspěvku „Velká krize 30. let a dnešek (několik poznámek a souvislostí)“.
S knihou M. Vodičky však souvisejí již pouze nepřímo.
Krize podle Krugmana
Pavel Sirůček
Krugman, P. R.: Návrat ekonomické krize. Praha, Vyšehrad 2009. 176 s. ISBN 978-80-7021-984-3.
Nakladatelství Vyšehrad chvályhodně rychle připravilo k českému vydání aktuální text nositele Nobelovy
ceny za ekonomii pro rok 2008. Kniha The Return of Depression Economics and the Crisis of 2008 (New York,
W. W. Norton 2009) vyšla pod nepříliš přesným názvem Návrat ekonomické krize. Ale v překladu vcelku
přijatelném a výstižném, smysl nezkreslujícím. Dokonce je používán i výraz keynesiánství či „keynesiánská
smlouva“ a nikoli nelibozvučné keynesovství, které nám, bůhví proč, již řadu let jazykozpytci vnucují.
Práce přináší populární, ale přitom stále fundované, ohlédnutí za dějinami vybraných krizí 20. století. Známý
americký ekonom a publicista P. R. Krugman se věnuje finančním a ekonomickým krizím, které za posledních
dvacet let vznikaly především mimo nejvyspělejší svět a odhaluje místy až překvapivou podobnost s aktuální
globální krizí. Krugman, jako jeden z mála, už před nástupem finanční krize roku 2008 upozorňoval na možná
nebezpečí a úskalí stávajícího vývoje globální ekonomiky. Již v roce 1999 konstatoval, že krize v Asii a Latinské
Americe z 80. a 90. let mohou být předzvěstí závažných problémů i jinde. Varoval před nekritickým
optimismem a vyzýval k velmi pečlivému studiu mechanizmů těchto krizí, nutných k pochopení a řešení
případných problémů. Na výše uvedené apeloval v prvním vydání textu (The Return of Depression Economics.
New York, W. W. Norton 1999).
Recenzovaná publikace je přepracovaným a aktualizovaným vydáním, z roku 2009. Vývoj posledních let,
včetně prasknutí akciové a realitní bubliny a šíření krize z USA po celém světě, dal Krugmanovi v mnohém za
pravdu. Nedávné události, a jejich důsledky, se mu staly podnětem k novému ohlédnutí. Aktuální krizi chápe
jako logické vyústění tendencí, jejichž princip bylo už dříve možno pozorovat na jiných krizových
ekonomických jevech lokálního dosahu. Převážně chronologicky analyzuje události v Mexiku 80. let, Japonsku
90. letech, v Jihovýchodní Asii koncem 90. let i jinde, aby ukázal, co vesměs zůstalo opomenuto.
Podle anotace knížka má být „fundovanou historicko-ekonomickou studií krizových momentů hospodářských
dějin od 30. let 20. století až do dnešních dní“ (s. 2 přebalu rec. publ.). Za cíl si klade „co nejsrozumitelnější
vysvětlení ekonomických dějů na základě řady příkladů a jednoduchých modelů“ (tamtéž). Autor rekapituluje
faktických průběh minulých událostí, zkoumá alternativní řešení a na tomto základě „rozkrývá chyby
ekonomické politiky naší doby a nastiňuje vhodná protiopatření“ (dtto). Krugman nahlíží na krize optikou
makroekonoma, s přesahy do oblastí nejenom hospodářské politiky. Jde však přitom o práci poutavou a hlavně
srozumitelnou. Namísto matematických vzorců a složitých teoretických modelů objasňuje mechanizmus a
průběh krizí slovy srozumitelnými i pro neekonomy. A na mnoha místech si Krugman vypomáhá jednoduchými
a výstižnými příběhy z reálného života. Ale stále si zachovává nadhled profesionálního ekonoma a nesklouzává
k „lidové tvořivosti“.
Zkrocení (nejen) finanční globalizace
26
Krugman rozebírá některé významné události, které v minulosti způsobily vlny paniky na finančních trzích.
Začíná rozborem latinskoamerické krize první poloviny 90. let, citelně postihující řadu zemí (Mexiko, Argentina
aj.). Dále se věnuje „ztracené dekádě“ 90. let v Japonsku a asijské krizi 1997, která naplno ukázala sílu
globalizace. Do hluboké krize se propadly i zdravé ekonomiky (Jižní Korea či Hongkong). Jejich problémem,
podle Krugmana, bylo, že se ocitly „v nesprávný čas na nesprávném místě“, a tedy v sousedství států krizí těžce
zmítaných (jako Indonésie, Malajsie či Thajsko). Obdobně jako krize latinskoamerická byla i tato urychlená
spekulacemi hedgeových fondů, které přispěly k oslabení měn a následné ztrátě důvěry investorů, ale i
obyvatelstva v ekonomiku dané země. Další otřes na finančních trzích představovaly události Ruska roku 1998,
záchrana amerického fondu LTCM ve stejném roce nebo bankrot Argentiny roku 2002. Pasáže s popisem krizí
vhodně doplňují přehledy vývoje financí, měnové politiky a celé ekonomiky ve zkoumaných obdobích.
Krugman se zamýšlí na příčinami jednotlivých krizí, v řadě případů však ani on nedospívá k jednoznačným
závěrům. A pohybuje se v rovině spekulací. Značnou pozornost věnuje působení A. Greenspana v čele Fed.
Kriticky připomíná, že Greenspan nic nepodnikl proti vznikajícím bublinám - akciové a posléze realitní. I když
např. sám Krugman, jako jeden z prvních ekonomů, před možnými důsledky realitní bubliny varoval v
pravidelných komentářích pro New York Times.
Analýza finančních krizí vrcholí detailnějším rozborem dění v USA posledních let. Za epicentrum problémů
Krugman označuje sektor tzv. stínového bankovnictví. Jeho význam pronikavě vzrostl, leč nepodléhalo takové
regulaci jako např. konvenční banky. Příslušné instituce nemusely dodržovat kapitálovou přiměřenost a další
pravidla bankovní regulace, a mohly tak poskytovat výhodnější podmínky pro investory i pro subjekty splácející
dluhy. Nové finanční nástroje však přitom nebyly kryté ochrannou sítí bankovního sektoru, která garantuje
vkladatelům jejich peníze. A zabraňuje útokům na banky, známými např. z dob Velké krize 30. let. Pro nové
instrumenty žádná ochrana neexistovala, takže při prvních náznacích problémů se tzv. nestandardní hypotéky a
další nástroje staly náhle nelikvidními a neobchodovatelnými. Investoři propadli panice a spustil se útěk do
likvidních aktiv. Kvůli problémům několika druhů „toxických“ investicí začali investoři prchat též z kvalitních
příležitostí. Což se podobala klasickému runu na banku. Investoři byli nuceni prodávat pod cenu, což způsobilo
zamrznutí trhů s novými produkty (CDO, ARS aj.). A nastaly problémy, které se rozšířily do celého světa.
Globální finanční krize, a nejenom finanční, byla tady ...
Vyústěním jsou Krugmanova obecnější doporučení, cca z konce roku 2008, na zvládnutí krizové situace.
Shrnuje cesty řešení a naznačuje možnosti zabránění opakování krize. A závěrem usiluje o vyvození mravních
ponaučení. V keynesovském duchu dokladuje možný „návrat ekonomiky deprese“. Připomíná dnešní
mimořádnou aktuálnost idejí J. M. Keynese, který objasnil mechanizmy Velké krize 30. let, s níž nachází mnoho
paralel. A především apeluje na naléhavou potřebu jednat v globálním měřítku. A na nezbytnost následné
finanční reformy s přísnějšími regulacemi finančního sektoru, včetně tzv. stínového bankovnictví. Klade též
řečnickou otázku: „Jak naložit s finanční globalizací?“. Krugman si uvědomuje, že finanční trhy nestačí
moralizovat, ale je třeba tyto zkrotit. A nejen je. Nicméně k samotnému jádru problémů se - sice občas ironický,
dost ješitný a místy i značně kritický, ale vždy přísně politicky korektní -, Krugman nedostává. Vedoucí úlohu
trhu a posvátnost soukromého vlastnictví samozřejmě v nejmenším nezpochybňuje. Ani roli bank či spekulací.
Což od keynesiánských vylepšovatelů kapitalistické tržní společnosti ani očekávat nelze.
Může se Velká krize opakovat?
Publikace sestává z úvodu a deseti nepříliš rozsáhlých kapitol, dále strukturovaných. Na konci, snad i
poněkud překvapivě, zcela chybí prameny. Ostatně taktéž absence odkazů potvrzuje spíše populárnější charakter
- i této - Krugmanovy práce. Je psaná čtivě, svižně, čtenářsky vděčně a má být pochopitelná a srozumitelná širší
čtenářské obci. Autor nezneužívá ekonomické hantýrky a neskrývá se za složitou terminologii, ale ani za žádné
složitější konstrukce a teorie. Vědeckým pojednáním text není (což ostatně ani autorův záměr nebyl), a Krugman
rozhodně nezapře pověst brilantního esejisty. A kniha připomene další kritiky soudobého kapitalismu typu N. A.
Chomskyho či I. M. Wallersteina (nebo i díla A. Tofflera). Jejich práce jsou též populárními bestsellery, v čemž
je právě jejich síla, ale i velká slabost.
Kniha P. R. Krugmana by měla být, podle autora samotného, „v zásadě analytickým pojednáním“ (s. 11).
Hlavním cílem je analýza v podobě vytvoření jakési „případové studie“ - pochopit příčiny katastrof, najít recepty
řešení a zabránit jejich opakování. Krugman se přitom snažil vyhýbat „suše teoretickému výkladu“ (tamtéž).
Záměrně chybí rovnice i složité grafy. „Rovnice a grafy ekonomické teorie nebývají většinou ničím víc než
berličkou usnadňující budování intelektuální konstrukce. Jakmile tato stavba dospěje do určitého bodu, můžeme
oporu odstranit a zůstanou opět pouhá slova“ (s. 11).
Na druhé straně však nelze přehlížet ani kritické hlasy, nezřídka poukazující na přílišnou jednoduchost,
povrchnost a mnohdy i plytkost Krugmanových konstrukcí, teorií a řady jeho početných prací. Ani recenzovaná
publikace nezachází do úplné hloubky problémů, nicméně je zajímavým a přínosným čtením též pro laickou
veřejnost. Přináší užitečné reálie, zajímavé historické paralely i četné podněty k zamyšlení. Je kritickým -
27
nicméně vždy v rámci přísně dodržovaných mantinelů politické korektnosti, i víceméně stále standardních
ekonomických premis - pohledem na globální kapitalismus konce 20. a počátku 21. století. Revoluční a
převratné ideje však neobsahuje a lze i pochybovat, že by se stala významnější pomůckou pro investory na
finančních trzích, jak tvrdí jedna z oslavných recenzí.
Ke stylu knihy Krugman podotýká, že nesdílí pokušení autorů, kteří se zabývají vážnými ekonomickými
tématy, tvářit se přitom „nanejvýš důstojně“. Nepopírá důležitost a závažnost krizí, nicméně odmítá povinnou
smrtelnou vážnost i pochmurnou důstojnost. Pochopení nového a dosud neznámých jevů totiž „přímo
předpokládá ochotu pohrávat si s nápady“ (s. 12). Volá po čerstvém větru v ekonomice a akademické sféře i
špetce humoru.
Úvod Krugman startuje připomenutím, že většina ekonomů „... pokládá Velkou hospodářskou krizi 30. let za
zbytečnou tragédii, ke které nemuselo nutně dojít“ (s. 9). Za viníka bývá označován prezident H. C. Hoover,
americká centrální banka, tehdejší administrativa, bankéři i další politici. Pokud by prý nedělali osudové chyby
„pak by krach na burze v roce 1929 vedl jen k běžné recesi, na kterou by se rychle zapomnělo“ (tamtéž). A
mnozí stále věří, že nic takového jako Velká hospodářská krize se už nikdy opakovat nemůže.
„Anebo může?“ (s. 9). Na sugestivní otázku odpovídá poukazem na události zcela nedávné. „Koncem 90. let
zažila skupina asijských zemí - ekonomik, odkud pochází přibližně čtvrtina celosvětové produkce a kde žije tři
čtvrtě miliardy lidí - hospodářský pokles, který se až děsivě podobal Velké hospodářské krizi“ (dtto). Recese také
udeřila náhle a nečekaně, a to v době kdy většina optimistických analytiků předpovídala trvalou konjunkturu. A
konvenční ekonomické nástroje taktéž, obdobně jako v meziválečném období, příliš nezabíraly. Ba mnohdy
působily dokonce kontraproduktivně.
A právě první vydání recenzované publikace přímo reagovalo na asijskou krizi. V té Krugman nespatřoval
pouze ryze asijský fenomén, ale i vážné „varování, že problémy hospodářské deprese v moderním světě
nezmizely“ (s. 10). A vývoj mu dal zapravdu. V době druhého vydání zachvátily většinu světa, včetně USA,
velmi vážné finanční a ekonomické problémy, které 30. léta mají připomínat ještě více, než obtíže asijské
koncem 90. let. Tyto byly pouhou předehrou nynější globální krize. Druhé vydání knihy je aktualizované,
doplněné a Krugman reálie dovádí až do současnosti. Na řadě míst přitom opakovaně varuje před přehnaným
sebevědomím Západu a připomíná, že např.: „Japonsko prožilo většinu 90. let v ekonomické pasti, která
Keynesovi a jeho současníkům musela připadat důvěrně známá ...“ (dtto). S dalšími zeměmi to bylo podobné.
Závěrem úvodu Krugman vybízí: „Vydejme se tedy na cestu a podívejme se na svět, jaký se nám jevil ještě před
pár roky“ (s. 13).
Nemístný optimismus a ignorovaná varování
Kapitola 1. nese uvozovkami uvozený název „„Ústřední problém byl vyřešen““ a obsahuje části
„Kapitalismus triumfující“, „Zkrocení hospodářského cyklu“, „Technologie v roli spasitele“, „Plody
globalizace“ a „Skeptikové a kritici“. Jejich výstižné názvy, ostatně jako v celé knize, předurčují a přesně
charakterizují jejich obsah.
Krugman připomíná slova R. E. Lucase z roku 2003 (při předsednickém projevu American Economic
Association), o tom, že: „Z praktického hlediska byl už ústřední problém prevence deprese vyřešen“ (s. 15).
Makroekonomie vznikla jako reakce na Velkou krizi a, podle Lucase (též „nobelisty“, za rok 1995), je nyní
nutno postoupit dál. Přitom netvrdil, že zcela skončil tradiční ekonomický cyklus, ale to, že „tento cyklus byl
zkrocen do té míry, že výhody jakéhokoli dalšího usměrňování by už byly zcela zanedbatelné ...“ (dtto). A proto
je pozornost třeba zaměřit na dlouhodobý hospodářský růst. Krugman se opakovaně pozastavuje na domýšlivým
optimismem, nepochopitelným nejenom ve světle asijských těžkostí 90. let.
Prevenci hospodářské deprese ostatně za vyřešený problém dlouho považoval též B. S. Bernanke, v
současnosti předseda výboru guvernérů Federálního rezervního systému USA (Fed). Byl poprvé jmenován G.
W. Bushem a nahradil A. Greenspana. Do úřadu vstoupil počátkem roku 2006. (Prezident B. H. Obama jej znovu
nominoval na vedení Fed v srpnu 2009, když kladně zhodnotil jeho fungování ve funkci na začátku ekonomické
krize. Kritické hlasy ovšem připomínají, že právě Bernanke a spol. krizi spoluzpůsobili. Samotný Krugman však
problémy Fedu spojuje spíše s nedostatečnými pákami - blíže viz kap. 9. (pozn. PS)).
Za klíčovou událost 90. let P. R. Krugman označuje „zhroucení socialismu nikoli pouze jako ideologie jedné
vládnoucí strany, nýbrž i jako myšlenky schopné rozněcovat lidskou mysl“ (s. 16). A tento pád vztahuje i k Číně.
Klíčové však bylo v prvé řadě zhroucení Sovětského svazu, a především ono zcela „rozmetalo socialistický sen“.
Potupný konec SSSR dodnes sice nikdo plně nechápe, nicméně jeho důsledky zjevně i skrytě pocítil celý svět.
„Vše tedy jako by jen dotvrzovalo ekonomickou a ideologickou převahu kapitalismu“ (s. 17).
Kapitalistická stabilita byla odnepaměti ohrožována válkami a ekonomickými depresemi. Války sice mohly
ve 20. století přivodit zánik kapitalismu (i celého lidstva), nicméně podle Krugmana není konflikt kolosálních
rozměrů dnes příliš pravděpodobný. S depresemi to je jiné. Konference amerických ekonomů koncem 60. let,
zabývající se tím, zda je hospodářský cyklus „hudbou minulosti“ byly předčasné. 70. léta byla desetiletím
28
stagflace „kdy ekonomikám vévodila kombinace hospodářského poklesu a inflace. Po dvou energetických krizích
1973 a 1979 následovaly vůbec nejhorší recese od třicátých let“ (s. 20). V 90. let však mnozí uvěřili, že i přes
občasné mírné poklesy světové ekonomiky, jsou opravdu velká recese, natož celosvětová krize „už definitivně za
námi“ (tamtéž).
Krugman se dále snaží naznačit, proč vůbec tržní ekonomiky trpí recesemi, používá konkrétní příklady
(např., jak spolek pro vzájemné hlídání dětí sklouzl do recese) a snaží se tímto recesím vtisknout též „lidský
rozměr“. Upozorňuje, že moderní hospodářství je velmi složitý mechanizmus, s „objevným“ poučením, že i
„zdravé hospodářství mohou postihnout zlé časy“ (s. 23). Letmo zmiňuje monetaristy, J. A. Schumpetera, G.
W. Bushe či A. Greenspana, ale o faktických příčinách recese se zde čtenář v podstatě příliš nedozvídá.
Dále autor naznačuje význam informačních technologií, dramaticky měnících podobu a charakter moderních
ekonomik. Zachová však určitou skepsi „ohledně toho, jak velký hospodářský přínos nakonec informační
technologie budou mít“ (s. 26). Přitom tyto zatřásly průmyslovým řádem až do základů. Ekonomický
optimismus hledící na „technologie v roli spasitele“ však pramenil „především z pozoruhodného růstu prosperity
...“ (s. 27). Obraz světa dramaticky změnila i globalizace, včetně dopadů na tzv. třetí svět, a to i v podobě
úspěchů nově industrializovaných zemí (Jižní Korea, Tchaj-wan aj.). Jejich exportně orientovaná hospodářství
přinášela výhody i širokým lidovým vrstvám. A úspěchy bývají opět připisovány - kapitalismu. Vždy se však
našli i skeptikové a kritici, kteří s pověstí otravných sýčků už od 30. let „den co den“ předpovídali příchod
deprese. Nebyli bráni moc vážně. A tak ani neblahý vývoj v Latinské Americe v první polovině 90. let,
signalizující návrat ekonomické deprese, „nikdo nebral v potaz“ (s. 31).
„Ignorovaná varování: latinskoamerická krize“ popisuje kapitola 2. Zahrnuje subkapitolky „Mexiko: vývoj
od osmdesátých let“, „Argentinský rozchod z minulostí“, „Špatný rok pro Mexiko“, „Tequilová krize“, „Velká
záchrana“ a „Mylné ponaučení“. P. R. Krugman připomíná, že právě státy Latinské Ameriky byly donedávna
synonymem pro finanční krize. Což dokládá jejich vývoj, po řadu generací doprovázený měnovými otřesy, pády
bank či hyperinflacemi. Koncem 80. let se přesto zdálo, že se Latinská Amerika poučila a přistoupila k reformám
(viz Chile, Mexiko). Privatizovalo se, bourala se protekcionistická opatření, vítali se zahraniční investoři.
Západními médii velebený „mexický zázrak“ se však rychle proměnil na nejhlubší finanční krizi v mexických
dějinách.
Následné pasáže podrobně líčí opomíjený příběh a reálie této velké latinskoamerické krize, včetně odskoků
do Argentiny. „Počátkem roku 1995 se ... Mexiko i Argentina náhle propadly z euforie do deprese. Zdálo se
velmi pravděpodobné, že reformní experimenty v obou zemích skončí katastrofálním zhroucením“ (s. 49).
Zmíněna je dále „záchrana“ v podobě dolarů, které Mexiko a Argentina naléhavě potřebovali a další aspekty
„záchranných balíčků“. A závěrem především mylná poučení, neboť čtrnáct let poté finanční otřesy nejenom
v USA totiž nápadně připomínají právě události let 1994-95 v Latinské Americe. V souvislosti s mexickou
měnovou („tequilovou“) krizí let 1994-95 se stal pro investory známý pojem tzv. tequila efekt, označující
hromadný odliv zahraničního kapitálu.
S obecnými znaky finančních krizí (bankovních, měnových aj.), jejich historií na konci 20. a na počátku 21.
století přehledově seznamují materiály S. Heczka „Historie a realita finančních krizí“, průběžně aktualizované a
dostupné např. studentům několika VŠ. Heczkovy texty jsou v této recenzi, i v jiných materiálech, využívány.
Odkazují též na další literaturu, např. Helísek, M.: Měnové krize (empirie a teorie). Praha, Proffesional
Publishing 2004 či Lipková, Ľ.: Svetové hospodárstvo. Bratislava, Sprint 2000. V českém jazyce jsou dostupné
taktéž další práce, např. Dvořák, P.: Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha, C. H. Beck
2008 nebo Loužek, M. (ed.): Americká finanční krize - hrozba pro světovou ekonomiku? CEP č. 71/2008. Praha,
Centrum pro ekonomiku a politiku 2008 (pozn. PS).
A jak S. Heczko stručně charakterizuje mexickou měnovou krizi 1994-95? Začala odchodem zahraničních
investorů v důsledku růstu úrokové sazby v USA a poklesu úrokových sazeb v Mexiku (též díky nízké inflaci).
Vznik Severoamerické zóny volného obchodu vyvolal výbuch povstání zapatistů v mexickém Chiapasu, a tím i
politickou nestabilitu v Mexiku, což podnítilo další útěk zahraničních investorů. Nerovnováhu platební bilanci
měla řešit 15 % devalvace měny. To se nesplnilo. Devalvace naopak podnítila další masový odliv zahraničního
kapitálu, a ten si vynutil až 120 % devalvaci mexického pesa a přechod k volně plovoucímu kurzu. Odliv
zahraničního kapitálu způsobil v Mexiku bankovní krizi a následnou hospodářskou recesi. USA poskytly Mexiku
stabilizační půjčku, ovšem s řadou podmínek, které se týkaly další liberalizace ekonomiky a zlepšení podmínek
pro přímé zahraniční investice. V reakci na mexickou krizi MMF přijal opatření na monitorování základních
ekonomických údajů, které mají včas signalizovat finanční a měnové krize, jde o tzv. speciální standardy
zveřejňování údajů (Volněji citováno z výše představených textů - pozn. PS).
Asijské problémy a asijské pasti
Doslovnou posedlost Američanů Japonskem, která byla donedávna patrná, konstatuje Krugman úvodem
kapitoly 3., s paragrafy „Japonská past“ „Japonsko je jednička“, „Bublina, oběti a potíže“, „Plíživá deprese“,
29
„Japonská past“, „Bezmocné Japonsko“, „Ozdravění japonské ekonomiky“. Dnes je však pohled na Japonsko
coby následováníhodný příklad dávno pryč. Amerika se přitom příliš nepoučila z japonských démonických
úspěchů, ani jejich chronických problémů. 90. léta Japonsko prožívalo většinou ve znamení poklesu, proloženým
„kratičkými obdobími slabého hospodářského růstu, po němž následovaly ještě hlubší recese“ (s. 55). A právě,
jak se mohlo Japonsku stát naznačuje a řeší tato kapitola.
Krugman připomíná období oslavovaného „japonského zázraku“ i to, že Japonsko přitom později nikdy
neprodělalo katastrofální ekonomický pokles. Na rozdíl od Mexika v roce 1995, Jižní Koreje v roce 1998 a
Argentiny 2002. Uvádí pro japonský vývoj posledních časů termín „růstová recese“ (viz s. 63). Hospodářství
sice roste, ale růst není tak rychlý, aby udržel krok se zvyšujícím se potenciálem země a „stále více strojů i
dělníků zůstává bez práce“ (tamtéž). Deset let „růstová recese“ přivedlo Japonsko tak hluboko pod úroveň, „jaké
mohlo dosáhnout, až to hraničí se zcela novým fenoménem - růstovou depresí“ (dtto). Japonskou past i bezmoc
ukazuje na reáliích. A uvažuje nad alternativami řešení. Závěrem konstatuje jisté známky oživení, které
Japonsko začalo jevit koncem roku 2003. K lepšímu se změnil především export. „Japonsko však z ... pasti
uniklo jen na přechodnou dobu“ (s. 71). Bank of Japan měla totiž „tváří tvář hrozící recesi jen minimální
prostor ke snižování úrokových sazeb. A bude-li recese hluboká, ocitne se Japonsko znovu v pasti“ (tamtéž).
Především Thajsku je věnována kapitola 4. „Asijské krize“ (subkapitoly „Boom“, „2. červenec 1997“,
„Zhroucení“, „Nákaza“, „Proč Asie? A proč v roce 1997?“, „Epilog: Argentina 2002“, „Otázka do pranice“).
Thajsko se na asijském zázraku začalo podílet relativně pozdě. Rychle rostlo v 80. a 90. letech, přesto stále
náleží k chudým zemím. Devalvace thajského bahtu v roce 1997 však přitom „spustila finanční lavinu, která
s sebou strhla většinu Asie“ (s. 72). Krugman stopuje thajský boom, úvěrovou mašinérii, trhliny ve finanční
soběstačnosti Thajska během 90. let, prudký pád bahtu 2. 7. 1997 a šíření nákazy do dalších zemích. Shrnuje
reálie, zamýšlí se nad konsekvencemi i jinými scénáři. A to opět za použití ilustrativních příkladů „ze života“.
Hledá i odpověď na otázku, proč se do hluboké ekonomické krize propadla právě Asie, a proč právě v roce 1997.
Za viníky byl označován směnný kurz mezi bahtem a jenem, devalvace čínské měny (1994) i rostoucí
konkurence levné čínské práce - což se negativně podepsalo na thajském a malajském vývozu. K tomu
přistoupily změny ve světové poptávce, propady cen ropy atd. Malajský premiér Mahathir vše označil za
spiknutí, kdy paniku prý vyvolali velcí finanční hráči jako G. Soros (který měl jednat podle pokynů americké
vlády). Jiní moralizovali ve smyslu, že jde o trest za hříchy asijského klientelistického kapitalismu a korupci.
V roce 2002 prošla krizí Argentina a vývoj připomínal krize asijské. Za klíčovou otázku v obou případech
přitom Krugman označuje roli politiky: „Proč vlády nedokázaly udělat víc, aby škody alespoň omezily?“ (s. 91).
Pro shrnutí uveďme charakteristiku asijské měnová krize let 1997-98 podle textů S. Heczka: Krize měla
podhoubí ve financování rozvoje zemí Jihovýchodní Asie zahraničním kapitálem, přilákaného vysokými
úrokovými sazbami a státními bankovními garancemi, které sváděly k rizikovým investicím. Problémem bylo i
velké zadlužení podniků a rozsáhlá korupce. Rostoucí schodek běžného účtu vedl rovněž ke tlakům na devalvaci
měny. Znehodnocení měny zhoršilo pozici klientů bank se závazky v cizích měnách, země přestaly být schopny
plnit své závazky v cizích měnách a stát nebyl schopen naplnit slíbené bankovní garance. Následný útěk
zahraničního kapitálu vedl k hlubokým devalvacím národních měn a vynutil si přechod k flexibilním kurzům.
Útěku zahraničního kapitálu mělo bránit zvyšovaní úrokových sazeb, což ovšem vedlo k hospodářským recesím a
k sociálním nepokojům. Mezi postižené země náležely Thajsko, Malajsie, Indonésie, Singapur a Jižní Korea.
MMF přichází s plánem na obnovu asijských ekonomik, který ovšem předpokládá patřičnou reformu a
restrukturalizaci. Hrozba tzv. domino efektu, který by mohl vést k další světové hospodářské krizi, byla však
zažehnána, hlavně díky tehdejšímu úspěšnému vývoji USA. Nicméně krize negativně ovlivnila situaci v jiných
regionech, např. v zemích Východní a Střední Evropy, v Rusku a Brazílii.
V případě finanční krize, která zasáhla Argentinu (2001-02) svou roli sehrálo svázání měny s vývojem
amerického dolaru. V letech 1999-2001 Argentinu prožívala recesi, částečně i jako důsledek brazilské měnové
krize. Docházelo ke zhoršování veřejných financí a narůstal zahraniční dluh. Počátkem prosince 2001 MMF
odmítl uvolňovat další úvěry. Nastal „run na banky“ a propukla bankovní krize. Současně se vyhrotila i
politická situace. V lednu 2002 muselo dojít ke zrušení směnitelnosti argentinského pesa za dolar a v únoru 2002
k úplnému přechodu kurzu na volný floating. Důsledkem bylo prudké a poté mírné znehodnocování argentinské
měny. Bylo vyhlášeno moratorium na splácení veřejného zahraničního dluhu ve výši 95 mld. USD. V roce 2002
recese dosáhla dna a tak v roce 2003 bylo možné zaznamenat zlepšení situace. V lednu 2003 bylo obnoveno
úvěrování ze strany MMF a postupně mohla být finanční krize překonána (Opět volně podle výše cit. materiálů pozn. PS).
Může za to Mezinárodní měnový fond?
V prosinci 1930 J. M. Keynes v reakci na již zjevný, a nikoli běžný, velký hospodářský pokles v USA
převratně poukázal na nezastupitelnou roli vlády. Oznámil: „Máme problém s alternátorem“ (s. 92). Tedy
„jinými slovy říkal, že motor ekonomiky se sám znovu nenahodí, že potřebuje, aby ho opětovně nastartovala
30
vláda“ (dtto). Přitom nehovořil o problému zásadního rázu a nikdy se nepřipojil k řadě hlasů, domnívajících se,
že kapitalismus selhal. A těch co jediné východisko z Velké krize spatřovali v přechodu na centrálně řízené
hospodářství. Keynes naopak tvrdil, že „kapitalismus vůbec není odsouzen k zániku, že stačí jen velmi omezený
zásah - intervence, která nenaruší soukromé vlastnictví ani soukromé rozhodování -, a systém bude opět
fungovat“ (s. 92).
Kapitalismus přetrval, i díky (či spíše jen díky) státním zásahům, které právě Keynes navrhoval. A které jsou
dodnes trnem v oku stoupencům volného trhu. II. SV poskytla odrazový můstek a odtud cesta vedla až k tzv.
neoklasické syntéze - jak ji pojmenoval P. A. Samuelson v 50. letech ve své slavné učebnici. Krugman dodává:
„Já jí ale raději říkám „keynesiánská smlouva““ (s. 93). A tato se prý stále v USA i jinde ve vyspělém světě
těší nesporné vážnosti. V tomto světle P. R. Krugman analyzuje asijskou finanční katastrofu, kdy však postižené
země tohoto regionu v reakci na ni podnikly „téměř pravý opak toho, co tváří v tvář ekonomickému propadu
udělaly Spojené státy“ (s. 93). Pokračuje: „Příkazem dne se stala přísná finanční disciplína a úrokové sazby se
zvýšily do téměř zničující výše“ (tamtéž).
Odpovědi na otázku, proč tomu tak bylo přináší kapitola 5. „Zavádějící role politiky“, s pasážemi „Jak se
mezinárodní měnový systém nevyvíjel“, „Nebezpečí spekulací“, „Hra o důvěru“ a „Zhoršil situaci MMF?“.
Autor neobviňuje politiky z hlouposti, neinformovanosti, ani vlivné ekonomy s nepochopení „keynesiánské
smlouvy“. Konstatuje, že: „Jakmile však udeřila krize, zjistily tyto země, že v politice jim většinu kroků diktuje
Washington - konkrétně Mezinárodní měnový fond a americké Ministerstvo financí“ (s. 93). A tam pracují
odborníci nadmíru erudovaní. „Proč tedy tito pronikavě inteligentní a vzdělaní lidé prosazovali v případě
rozvíjejících se tržních ekonomik politiku, která byla z hlediska standardních ekonomických teorií naprosto
scestná? Odpověď je prostá. Ze strachu ze spekulantů“ (dtto.)
Odpověď Krugman zasazuje do kontextu „dilemat, před nimiž se mezinárodní finance ocitají“ (s. 93).
Škodolibě se zamýšlí nad fikcí jediné světové měny - globo -, kterou dobře spravovala globální centrální banka
„v čele se svým ředitelem Alanem Globespanem“ (s. 94). MMF a mezinárodní finance se však v realitě vyvíjely
a vyvíjejí jinak, s celou řadou úskalí, a to nejen v oblasti stále diskutovaného režimu měnových kurzů. Vážné
nebezpečí představují spekulace a často se „hraje o důvěru“ (s příkladem Brazílie roku 1998 - viz níže).
Krugman konstatuje v řadě případů „konec keynesiánské smlouvy“. „Mezinárodní hospodářská politika měla
nakonec s vlastní ekonomikou jen velmi málo společného. Stala se amatérským cvičením v psychologii, v jehož
rámci se MMF a americké Ministerstvo financí snažili postižené země přesvědčit, aby dělaly věci, u nichž se dalo
předpokládat, že je trhy přijmou příznivě. Není proto divu, že jakmile udeřila krize, letěly učebnice ekonomie
z okna“ (s. 102).
Krugman přiznává, že „Mezinárodní měnový fond nemá nikdo rád. Kdyby měl, bylo by to na pováženou ...“
(s. 103). Připomíná, že z toho samozřejmě automaticky nevyplývá, že nedělá svou práci dobře. Nicméně
analyzuje jeho přinejmenším problematické kroky především v případě asijských ekonomik. A to v oblasti
úrokových sazeb, měnových kurzů či doporučení na přísnou fiskální politiku a strukturální reformy
v postižených zemích. Závěrem shrnuje, že ale „dobrá volba neexistovala“ (s. 105). „Pravidla mezinárodního
finančního systému podle všeho mnohým zemím nenabízela vůbec žádnou cestu z krize. A tak opravdu nikdo
nenese vinu na tom, že věci dopadly tak špatně“ (tamtéž). A dodává: „Čímž neříkám, že se nikdo ničím
neprovinil“ (s. 105).
Pro úplnost charakteristika brazilské krize: Vlivem asijské a ruské (1998-99) finanční krize začal zahraniční
kapitál opouštět rizikové trhy, zejména tzv. emerging markets. Odliv zahraničního kapitálu postihl mezi jinými
Brazílii. V lednu 1999 zde propukla měnová krize, došlo k poklesu cen akcií a prohloubení schodku státního
rozpočtu, nastal odliv zahraničního kapitálu a vznikla nerovnováha běžného účtu platební bilance. S pomocí ve
výši 41 mld. USD přichází MMF, poskytnutí úvěru bylo však podmíněno reformami, které musely obsahovat
snížení deficitu a přiměřené znehodnocení brazilského realu. Krizi se podařilo relativně rychle překonat, a
neměla výraznější negativní dopady (podle materiálů Heczka - pozn. PS).
Jsou hlavními viníky globálních nesnází spekulanti, nebo snad Alan Greenspan?
O „podlých“ spekulantech, lidově nazíraných ve smyslu „... zloducha topícího se v bohatství a
manipulujícího trhy na úkor poctivých dělníků“ (s. 106) pojednává kapitola 6., s příznačným názvem „Páni
vesmíru“. Obsahuje paragrafy „Co je to za bestii?“, „Legenda George Sorose“, „Šílenství premiéra
Mahathira“, „Útok na Hongkong“, „Potěmkinovská ekonomika“, „Panika v roce 1998“. Krugman připomíná
obecné pochybnosti ohledně konspiračních teorií, kdy významné finanční transakce dnes probíhají na velkých a
silně provázaných trzích. Takže se role jednotlivců či malých skupinek ohledně ovlivnění hodnoty nějaké měny
či stavu středně velké ekonomiky na první pohled příliš pravděpodobná a reálná nejeví. Vzápětí ale dodává, že:
„Jedním z nejbizardnějších aspektů 90. let hospodářské krize devadesátých let 20. století je prominentní role,
jakou v ní sehrály „hedgeové fondy“ ...“ (dtto). Tyto „svými úspěchy i neúspěchy bezesporu otřásly světovými
trhy. A přinejmenším v několika případech podlý spekulant slavil návrat na scénu“ (s. 106).
31
Hedgeové fondy jsou investiční společnosti, které mohou na přechodnou dobu převzít kontrolu nad aktivy
mnohonásobně převyšujícími hodnotu majetku svých vlastníků. Krugman však varuje: „Hedgeové fondy (v
překladu doslova „zajištěné“) nic nezajišťují. Vlastně dělají pravý opak ...“ (s. 106). Snaží se co nejvíce vytěžit
z výkyvů trhu a jejich spekulace mohou investorům přinést opravdu velký výnos. Na druhé straně ovšem mohou
fondy velmi snadno o své peníze přijít. Začíná legendou o maďarském uprchlíku, který coby americký
podnikatel zakládá v roce 1969 fond Quantum. Legendou o Sorosovi. Personě, které nestačí pověst finančníka
(„největšího světového investora“), ale má nesmírné ambice být vnímán i coby velkorysý dobrodinec a
především jako intelektuál a filosof. Dlouhé peníze vydělal a publicitu získal na „největší spekulaci všech dob“,
pro kterou půda dozrála v roce 1992. G. Soros podnikl mohutný útok na libru, Británie po pár dnech vypadla
z EMR (Exchange Rate Mechanism), kam vstoupila v roce 1990, a zavedla plovoucí kurz. Krugman klade
otázky, zda opravdu Soros podkopal měnu a ublížil svým obětem. Kloní se přitom k názoru, že „britský pokus
vstoupit do evropského měnového klubu byl odsouzen k nezdaru i bez Sorose“ (s. 110). Ten sice pád libry
pravděpodobně urychlil, ale jeho role i mýtus zlosyna bývají přeceňovány.
Asijské krize však dokázaly, že „dopady spekulací mohou být mnohem méně neškodné“ (s. 111). Mapuje
„šílenství“ malajského premiéra Mahathira, který v době finanční krize svých sousedů, v roce 1997, stál před
problémem odlivu kapitálu i z Malajsie. A nechtěl zvýšit úrokové sazby, ani nechat padnout měnu. Začal
dopřávat sluchu konspiračním teoriím. Obviňoval Amerika, Sorose a Quantum z útoků na Asii a naznačoval, že
stejně je za tím „židovské spiknutí“. Přitom právě svými stupňovanými vyhlášeními skutečně trhy rozkolísal,
podkopal důvěru a odliv kapitálu urychlil. Skutečnou konspirací ale byl „útok na Hongkong“.
Městský stát dlouhá léta reprezentoval otevřenou baštu stoupenců volného trhu a vévodil i „žebříčku
ekonomické svobody“. Asijskou krizí však velmi utrpěl. Přispěl k tomu nedotknutelný pevný kurz, který udělal
z Hongkongu drahou zemi, když ostatní své měny devalvovaly. A hedgeové fondy zacítily tučnou kořist.
V srpnu a září 1998 začaly spekulovat proti Hongkongu (údajně včetně Sorosova Quantuma či Tygřího fondu J.
Robertsona). A dělaly maximum proto, aby události, na které vsadily, opravdu nastaly. Možná, že fondy
skutečně společně konspirovaly a měly rozehrané velké partie po celé Jihovýchodní Asii a Tichomoří. „Není
vyloučeno, že na finančních trzích šlo o vůbec největší konspiraci všech dob“ (s. 115). „Hongkong ale nečekaně
úder vrátil“ (dtto). Nekonvenčně využil fondů svého měnové úřadu (Hongkong Monetary Autority) na hrozbu
masového nákupu místních akcií a po řadě složitých peripetií musely hedgeové fondy vyklidit pozice.
Nenaplnily se totiž jejich předpoklady o tom, že hongkongská vláda nakonec couvne, neboť nevydrží tlaky
konzervativců (spíše však (neo) liberálů, viz nejenom americké - tradiční - matení pojmů typu konzervativce,
liberála, socialisty atd. - pozn. PS). Tito totiž po celém světě bouřlivě a organizovaně hřímali nad koncem bašty
volného trhu. „Vládní zásahy jsou „nesmyslné“ hřímal Milton Friedman. Centrum Heritage Foundation
oficiálně odvolalo své hodnocení Hongkongu jako bašty ekonomické svobody a komentáře v tisku srovnávaly
Hongkong s Malajsií, která právě zavedla velmi nesmlouvavou kontrolu kapitálových toků ...“ (s. 116).
Krugman dále přenáší pozornost k Rusku druhé poloviny 90. let, které očividně „připomínalo Potěmkinovu
vesnici“ (s. 117). Pro Rusko byl přechod ke kapitalismu v mnohém daleko obtížnější než pro jiné země. Rusko,
jako nástupnický stát SSSR, však vlastnilo trumf v podobě obrovského arzenálu jaderných zbraní. A tento zjevně
obratně využívalo coby nátlakové páky k zajištěné různých výhod. Což též povzbudilo zahraniční investory
ke značně hazardním investicím. A „takovýmito investory byly právě hedgeové fondy“ (s. 118). V létě 1998 se
hospodářská situace v Rusku však zhoršovala rychleji, než se očekávalo. „V srpnu George Soros (!) veřejně
navrhl, aby Rusko devalvovalo rubl a poté ustavilo měnový výbor. Jeho komentáře spustily útok na měnu,
přivodily nedostatečnou devalvaci v mexickém stylu a nakonec vedly ke zhroucení rublu a dluhovému
moratoriu“ (s. 118). A Západu došla trpělivost. Rusko se tentokrát žádných záchranných akcí nedočkalo.
Ruskou finanční krizi let 1998-99 materiály S. Heczka popisují takto: V 90. letech se Rusko dlouhodobě
potýkalo s poklesem produktu, inflací a deficity federálního rozpočtu. Koncem roku 1997 začaly působit tlaky na
znehodnocení rublu. Sílícímu odlivu zahraničního kapitálu čelila centrální banka zvyšováním úrokových sazeb,
což (prostřednictvím úrokových nákladů) problém vládního dluhu prohloubilo. Kurzové intervence vedly
k vyčerpání devizových rezerv. MMF proto v červenci 1998 poskytl Rusku úvěr a zajistil další zdroje (celkem
úvěry činily 22,6 mld. USD). Počátkem srpna 1998 ruský parlament odmítl sérii zákonů k reformě sociálního a
daňového systému, potřebnou k reformě rozpočtu. Ruská vláda a centrální banka tak musely přistoupit
k vlastním opatřením. Došlo k rozšíření fluktuačního pásma rublu, což vedlo k faktické devalvaci. Dále byla
provedena konverze krátkodobých pokladničních poukázek na dlouhodobé instrumenty, což vlastně
představovalo moratorium na splácení vládního dluhu, který drželi z jedné třetiny zahraniční věřitelé (kromě
dluhu v euroobligacích). Bylo dokonce vyhlášeno 90denní moratorium na splácení zahraničních dluhů.
Počátkem září 1998 byl zaveden floatingový kurzový režim - zpočátku řízený, později již volný. Změna režimu
byla spojena s runem na banky. Došlo tedy ke spojení dluhové, měnové a bankovní krize. Měnová krize spojená
s depreciací probíhala po celý rok 1999 až do ledna 2000. Depreciace poté pokračovala i nadále, ovšem už
mírnějším tempem. Na rozdíl od Mexika a Jihovýchodní Asie odmítl v září 1998 MMF uvolňovat Rusku další
úvěry. Úvěr byl proto Rusku poskytnut až v červenci 1999, a to ke splácení dluhů Ruska vůči samotnému MMF.
Ruské centrální autority čelily krizi zpřísněním monetární a fiskální politiky, zavedením devizových restrikcí a
32
regulací v zahraničním obchodě (např. v dovozu alkoholu a vývozu potravin). Finanční krize vyvolala v Rusku
hospodářskou recesi v roce 1998 a v letech 1998 a 1999 přispěla k vysoké inflaci. V roce 2000 však v Rusku
nastala expanze, což dokládá přebytek nevyužitých ruských výrobních kapacit. Finanční krize zvláště silně
zasáhla bankovní sektor. Celkově došlo k úpadku 1/4 ruských bank a zbývajícím cca 1 200 bankám musela být
poskytnuta výrazná pomoc z veřejných zdrojů (podle výše cit. materiálů - pozn. PS).
P. R. Krugman uvádí, že v létě 1998 „byly bilance hedgeových fondů nejen impozantní, ale i nesmírně
komplikované“ (s. 119). A na reáliích dokumentuje, že: „Dokud nenastala katastrofa, nikdo si neuvědomoval, že
konkurence mezi hedgeovými fondy snažícími se vytěžit maximum ze stále se zužujícího koridoru příležitostí,
vytvořila jakousi finanční superzbraň schopnou zničit úplně vše“ (s. 119, sr. Foster, J., Magdoff, F.: Velká
finanční krize: příčiny a následky. Všeň, Grimmus 2009, resp. recenzi v Marathonu, 2009, č. 5).
Dále Krugman připomíná podobnosti s asijským finančním kolapsem a přechází k americkým problémům,
včetně obtíží fondů samotných. Fed se přitom „postaral o záchranu nejznámější oběti mezi hedgeovými fondy,
jíž byl Long Term Capital Management se sídlem v Connecticutu“ (s. 121). A připomíná a objasňuje, že: „Sága
LTCM je ještě pozoruhodnější než legenda George Sorose“ (tamtéž). Analyzuje aktivity A. Greenspana a
konstatuje, že záchranná akce Fed (LTCM se stal tak velkým hráčem, že jeho pád by vyvolal celosvětovou
paniku) vyšla. „Skvěle odvedená práce, ale není radno sázet na to, že to takto vyjde i příště“ (s. 123). A následně
kriticky přibližuje legendu Alana Greenspana, a to v konfrontaci s fakty.
Příběh vzestupu a pádu věhlasu A. Greenspana shrnuje kapitola 7. „Greenspanovy bubliny“, obsahující
paragrafy „Éra Alana Greenspana“, „Designovaný řidič Ameriky“, „Greenspanovy bubliny“, resp. „Když
bubliny prasknou“. Greenspan stál v čele rady guvernérů Federálního rezervního systému od května 1987 do
ledna 2006. Byl bezesporu jedním z nejmocnějších mužů finančního světa a i v době svého odchodu „obestíral
jej oblak slávy“ (s. 124). Leč o necelé tři roky později „už jeho jméno neznamenalo nic“ (dtto).
Jak je možné, že se stal takovou legendou? Na to Krugman odpovídá: „Především proto, že svou funkci
zastával v období, kdy z ekonomiky přicházely převážně příznivé zprávy“ (s. 124). Přitom příznivé zprávy
z ekonomiky „měly většinou s měnovou politikou málo společného“ (s. 125). Krugman konstatuje: „Greenspan
sice inflaci nezkrotil a nezasloužil se ani o revoluci v produktivitě práce (především díky rozvoji informačních
technologií - pozn. PS), měl ale velmi specifický přístup k řízení měnové politiky, který - jak se zdálo - dobře
fungoval. Klíčovým slovem oné doby vůbec mohl být výraz „zdálo se“ ...“ (s. 126).
Následně srovnává rozdílné filosofie měnové politiky A. Greenspana a nejdéle sloužícího guvernéra centrální
banky USA W. McChesneyho Martina (v čele Fed v období 1951-70). Martin se snažil „bránit „iracionálním
výstřelkům“ (Greenspanův obrat) na finančních trzích. Greenspan sice před přílišnými výstřelky varoval,
nicméně nikdy proti nim nic nepodnikl“ (s. 126). Greenspan tento výraz použil v projevu roku 1996, a tím
naznačil nadhodnocenost (bublinu) ceny akcií. Nic však nepodnikl a „čekal, až bublina sama splaskne, což se
stalo v roce 2000, a pak se jen snažil uklidit nepořádek“ (tamtéž). Mnoho politiků z obou částí politického
spektra však Greenspanovy postupy schvalovala a Greenspanova nechuť k zásahům byla též odrazem „zlatých
časů“, které americká ekonomika prožívala. Uvedené Krugman dokumentuje na grafu o vývoji míry
nezaměstnanosti (s impozantní tvorbou pracovních míst za éry prezidenta Clintona). Za úřadování Greenspana
však vznikly, což je vlastně ojedinělý unikát, „hned dvě bubliny - jedna na akciovém trhu a druhá na trhu
realitním“ (s. 128). Jejich načasování a rozměry rovněž ilustruje jednoduchými grafy.
Příčiny akciové bubliny 90. let spojuje s kombinací extrémního optimismu ohledně ziskového potenciálu
informačních technologií a též i, s obvykle médii přehlíženou, druhou příčinou díky „sílícímu pocitu jistoty a
důvěry v ekonomiku - přesvědčení, že dny hlubokých recesí už jsou věcí minulosti“ (s. 130). Připomíná reálie o
známé bublině „dot-com“, včetně připomenutí, že bublina aktiv je jakousi obdobou Ponziho schématu. „... kdy
lidé vydělávají, dokud existuje dost troubů, kteří se nechají do nějakého podnikání zatáhnout. Nakonec se už ale
žádní nenajdou a celý systém se zhroutí“ (s. 131). Akciové trhy byly na vrcholu v létě 2000. „Během příštích
dvou let ztratily akcie v průměru čtyřicet procent své hodnoty“ (dtto).
Realitní bublina se začala tvořit krátce na to a „byla v jistém smyslu ještě méně opodstatněná než akciová
bublina v předchozím desetiletí“ (s. 131). V případě „dot-com“ se před investory otevíral „celý nový
technologický vesmír“ a makroekonomická data naznačovala, že stará pravidla již nemusí platit. „Co ale
ospravedlňovalo realitní bublinu?“ (s. 132). Došlo přitom k naprosté rezignaci na všechny tradiční zásady.
Jednotlivé domácnosti se dopouštěli „iracionálních výstřelků“ a věřitelé snížili laťku. Uvěřili, že ceny
nemovitostí porostou do nekonečna a nijak si nelámali hlavu s kvalitou svých půjček. A to proto, „že je obratem
prodali investorům, kteří moc nerozuměli tomu, co vlastně kupují“ (s. 133).
Tzv. sekuritizaci hypoték (shromáždění velkých balíků či fondů hypoték a následný prodej podílů z výnosů
splátek obdržených od dlužníků) zavedla již dříve společnost Fannie Mae. Jde o státem podporovanou agenturu
poskytující půjčky na bydlení, vzniklou ve 30. letech. Nicméně do velké realitní bubliny se sekuritizace
vztahovala pouze na tzv. prime hypotéky (standardní či prvotřídní). Sekuritizaci substandardních hypoték
umožnila finanční inovace v podobě tzv. zajištěných dluhových obligací (collateral debt obligation, CDO). Vše
fungovalo ala „letadlo“, dokud ceny realit rostly. „Splácet půjčky nedokázalo jen málo dlužníků, hypoteční
zástavní listy zaručovaly vysoké výnosy a na trh nemovitostí se hrnuly fondy“ (s. 133). Mnozí ekonomové,
33
včetně právě P. R. Krugmana, před splasknutím obrovské realitní bubliny přitom opakovaně varovali. A.
Greenspan ovšem považoval jakýkoli větší pokles cen nemovitostí za „vysoce nepravděpodobný“. Připustil sice
„vypěnění“ některých místních trhů, ale existenci celostátní bubliny popíral. „Ona ale existovala a v roce 2006
začala splaskávat - zprvu pomalu a poté stále rychlejším tempem“ (s. 134). Tou dobu Fed již řídil B. S.
Bernanke, avšak „Greenspanismus nicméně stále hodně znamenal“ (tamtéž) a stále přetrvávala optimistická
víra, že dopady realitní bubliny budou náležitě zkroceny.
Standardní pohledy na důsledky akciové bubliny obvykle konstatují, že po jejím splasknutí se USA propadly
do recese. Greenspan však razantně snížil úrokové sazby a situace se obrátila. Recese byla mělká a krátká,
v délce 8 měsíců. Krugman však připomíná a dokumentuje, že: „Ve skutečnosti ale vypadalo všechno trochu
jinak“ (s. 134). Situace na trhu práce se zhoršovala ještě dlouho i po ohlášeném oficiálním konci hospodářské
recese. „Rostoucí nezaměstnanost a všeobecná stagnace ekonomiky až příliš připomínala japonskou past
z devadesátých let“ (s. 135). Greenspan se obával „sžíravé deflace“ a dál snižoval úrokové sazby. A nakonec
politika Fedu zabrala. Fed však měl „štěstí a v pravý okamžik mu přišla na pomoc další bublina ... Cynikové
s oblibou říkají, že Greenspan slavil úspěch pouze proto, že akciovou bublinu nahradil bublinou realitní - a mají
pravdu“ (dtto). Kardinální otázkou ovšem zůstalo, zda by Fed dokázal svůj úspěch zopakovat. „Když nakonec
realitní bublina splaskla, mělo to mnohem horší důsledky, než si kdo vůbec dokázal představit. Proč? Protože se
finanční systém změnil způsobem, jaký se málokomu zamlouval“ (s. 135).
Stínové bankovnictví a finanční globalizace
Proměny světa financí naznačuje kapitola 8. „Stínové bankovnictví“ (části „Dějiny bankovnictví v kostce“,
„Systém stínového bankovnictví“, „Zhoubné zanedbání“). Pro lepší pochopení, proč i dnes zažíváme bankovní
krize, Krugman úvodem nastiňuje vybrané kapitoly z dějin bankovnictví a regulace finančních institucí v USA.
Začíná zrodem dnešních bank z dílen zlatníků, zmiňuje opakující se paniky (1873, 1907 aj.) a fenomén „runu na
banky“ (1930, 1931, 1933 atd.) i pokusy o zajištění a regulace. Po panice roku 1907 začala vláda připravovat
reformu bankovního systému. V roce 1913 vzniká americký Federální rezervní systém, „který si kladl za cíl
přimět všechny instituce spravující vklady udržovat dostatečně vysoké rezervy a otevřít své účty kontrolorům
provádějícím inspekce“ (s. 139).
Přichází krize 30. let, kdy se ekonomové a historici „víceméně jednomyslně shodují, že právě v důsledku
bankovní krize se nepříjemná recese zvrátila do Velké hospodářské krize“ (tamtéž). Odpovědí byla tvorba
systému s ještě větším počtem pojistek. „Na základě Glass-Steagallova zákona z roku 1933 vznikly dvě skupiny
bank: obchodní, které přijímaly vklady a investiční, které je nepřijímaly“ (s. 139). Pro banky obchodní platila
přísná omezení ohledně rizik, která mohla podstoupit, mohly čerpat úvěry od Fed a především jejich vklady byly
pojištěné z peněz daňových poplatníků. Investiční banky tak přísným regulacím nepodléhaly. „Nový systém
chránil hospodářství před finančními krizemi téměř sedmdesát let“ (s. 140). Ne vše se vždy povedlo (např.
dočasný kritický nedostatek úvěrů, který se stal jednou z hlavních příčin recese 1991-92), leč:„Věk bankovních
krizí prý už byl za námi. Jenže nebyl“ (dtto).
Banky a další finanční instituce přicházejí s finančními inovacemi, často velmi nebezpečnými. Např.
instrument známý jako cenný papír s periodicky stanovovaným úrokem (ARS, auction-rate security) vymysleli
v bance Lehman Brothers roku 1984. A tento se stal frekventovaným zdrojem financování mnoha institucí.
Zdálo se, že tyto cenné papíry nabízejí všem zúčastněným lepší podmínky než konvenční bankovní produkty.
Přitom M. Friedman vždy ujišťoval, že „nic jako oběd zadarmo neexistuje“. Ale ono to nějak fungovalo. Na
chvíli. V systému těchto cenných papírů se na vrcholu jejich obliby pohybovalo kolem 400 mld. USD. A tento
systém se začátkem roku 2008 zhroutil. „Cenné papíry s periodicky stanovovaným úrokem zažily něco, co se až
na název dokonale shoduje se sérií nakažlivých útoků na banky. Na tomto místě se přímo vnucuje paralela
s rokem 1907 ...“ (s. 142).
Tzv. stínovým bankovnictvím (či „paralelním systémem bankovnictví“) se dnes všeobecně rozumí soustava
institucí a finančních nástrojů, „které se chovají jako „nebankovní banky““ (s. 142). Krugman přitom označení
„stínové bankovnictví“ považuje za výstižnější a barvitější. Jedná se o finanční společnosti a finanční nástroje,
nemající statut komerčních bank, ani bankovních obchodů. De facto poskytují obdobné služby jako komerční
banky, ale jsou přitom daleko méně regulované. Lze sem zařadit investiční banky, hedgeové fondy, nebankovní
poskytovatele půjček, ale též trhy s cennými papíry ARS (auction-rate security), ABCP (asset-backed
commercial paper) či složité finanční inovace jako CDO (collateral debt obligation - viz výše) a CDS. Tyto
instituce, a instrumenty, operují daleko méně transparentně než konvenční banky a jejich obrovská váha byla
dlouho, až do vypuknutí krize, značně nedoceňována. Struktura finančního sektoru se však přitom pronikavě
změnila (včetně řady dalších produktů „nebankovního finančního systému“) a tento se stal daleko více
zranitelným (nebezpečí globálních nerovnováh, nejenom ve finančních oblastech, resp. systémový pohled na
počátky finanční krize připomínají texty I. Švihlíkové: Globální nerovnováha a její dopady (Pro a Proti, sdružení
34
Res publica, říjen 2008. Praha, Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha 2008) a Finanční krize systémový pohled (Britské listy, 3. 11. 2008. www.blisty.cz/2008/11/3/art43628.html) - pozn. PS).
Kdo je viníkem nečekané zranitelnosti moderního finančního sektoru, resp. aktuální finanční krize vůbec?
Americká „pravice“ ráda hledá kořen v zákonu z roku 1977 (Community Reinvestment Act), který měl údajně
banky nutit poskytovat úvěry na bydlení příslušníkům menšin, kteří pak hypotéky nedokázali splácet.
„Konzervativci“ vinu za vratkost finančního systému a realitní bublinu často svalují na vládou podporované
úvěrové agentury Fannie Mae a Freddie Mac, které jako první začaly prosazovat sekuritizaci. „Levice zase ráda
viní z krize deregulaci, konkrétně zrušení některých ustanovení Glass-Steagallova zákona, k němuž došlo v roce
1999“ (s. 144). Tento krok obchodním bankám umožnil podnikání v oblastech investičního bankovnictví a tím i
podstupování většího rizika.
Na výše zmíněném Krugman nachází zrnka pravdy, nicméně jádro problému spatřuje v rozrůstání stínového
bankovnictví. A v tom, že když začala hrozit „tatáž finanční zranitelnost, která umožnila vznik Velké
hospodářské krize - ... měli (politikové a vládní činitelé - pozn. PS) zareagovat rozšířením bankovního dohledu a
posílením systému finanční bezpečnosti, jimž by podléhaly i tyto nové instituce“ (s. 145). Na krizi se nejvíce
podepsala „ ... rizika, která podstupovaly především instituce, jež bankovnímu dohledu nikdy nepodléhaly“ (s.
144). A poučení z krize fondu LTCM se vůbec nekonala. „Odpovědná místa však toto varování ignorovala a
nepodnikla nic, aby regulaci rozšířila. Právě naopak, duch doby - a ideologie administrativy George W. Bushe chovaly k regulaci hlubokou averzi“ (s. 145). Rostoucí rizika pro finanční svět i celou ekonomiku se přehlížela.
Jak krize udeřila, rekapituluje kapitola 9. „Suma všech obav“, v paragrafech „Krach na realitním trhu a
jeho dopady“, „Nebankovní bankovní krize“, „Federální rezervní systém ztrácí dech“, „Prapůvod všech
měnových krizí“ a „Globální propad“. 19. 7. 2007 Dow-Jonesův index vůbec poprvé překonal hodnotu 14 000.
Bushova vláda vychvalovala své prorůstové úspěchy a zjevné problémy na realitním trhu se substandardními
hypotékami byly, podle ministra financí, „většinou zkroceny“. Leč: „O pouhých osm dnů později, 9. srpna,
zmrazila francouzská banka BNP Paribas hotovostní výběry ze tří svých fondů - a první velká finanční krize 21.
století byla tu“ (s. 146).
Krugman na následné krizi nachází řadu podobností s minulými krizemi. Splasknutí realitní bubliny
připomíná události konce 90. let v Japonsku, útoky na banky zase scénáře 30. let („třebaže dnes se vše točí spíše
kolem stínového bankovnictví než kolem konvenčních bankovních domů“ (dtto)). Past likvidity v USA připomíná
opět Japonsko, přerušení mezinárodních kapitálových toků a vlna měnových krizí jakoby kopírovala vývoj
v Asii koncem 90. let. Krize se tak „podobá všemu, co jsme už někdy v minulosti viděli - ale všemu naráz“ (s.
146). Dále podrobněji mapuje průběh a dopady krachu na americkém realitním trhu. Konec realitní bubliny
vymaže v konečném úhrnu z účtů cca 8 bilionů dolarů. Z toho ale sedm půjde na vrub majitelů domů a ztráty
investorů tak mají činit pouze 1 bilion. Ale „... právě tento jeden bilion odstartoval kolaps stínového bankovního
systému“ (s. 150).
Vážné finanční otřesy v první polovině roku 2007, v podobě propadu na realitním trhu, měly být podle
oficiálních míst rychle zažehnány. A optimismus panující na akciových trzích jakoby tomu dával za pravdu.
„Pak se ale rozpoutalo peklo“ (s. 150). Narůstající rizika a zvyšující se ztráty podkopaly důvěru ve stínové
bankovnictví a nastal „zpětný pákový efekt“, obdobný tomu, který letech 1997-98 vyvolal sérii finančních krizí
v Asii (viz kap. 4.). Došlo ke „zničující spirále“, v jejímž důsledku nastal útok na banky. Např. celý segment
CDO zmizel z trhu, zamrzl segment ARS, trh s ABCP snížil obrat asi o polovinu atd. Na finančních trzích
přitom začalo docházet k absurditám. Úrokové sazby amerických T-bills (krátkodobých vládních
bezkupónových dluhopisů se splatností do 1 roku) klesly až k nule. V několika případech se úrokové sazby
přehouply do záporných čísel, neboť se o jejich omezené zásoby sváděly líté boje. Investory byly považovány za
jediný zajištěný produkt. Investoři prchali do bezpečí a jediné co byli ochotni kupovat zůstaly „vládní dluhopisy
a balená voda“ (kdyby zkolabovaly USA, mohlo by zkolabovalo také všechno ostatní - proto ta balená voda).
Začalo docházet též k úvěrovým problémům, které připomínaly japonskou past monetární politiky.
V čele Fed tehdy již stál B. S. Bernanke, jehož velkým odborným tématem je Velká hospodářská krize.
Studoval mechanizmy, jejichž prostřednictvím bankovní krize prohloubila krizi hospodářskou a formuloval
teoretické závěry pro oblast měnové politiky. Soustředil se na to, jakou roli při snižování objemu investic hrají
dostupnost úvěrů a nevyrovnaná platební bilance. Podle Krugmana byl na nastalou situaci výborně intelektuálně
vyzbrojen. Přesto Fed „ztrácel dech“ a zažíval perné chvilky, což Krugman ale spojuje především
s nedostatečnými pákami. „Federální rezervní systém se ... ocitl v situaci velmi připomínající japonskou past
likvidity, kdy má řídit ekonomiku, na kterou tradiční nástroje monetární politiky přestaly zabírat“ (s. 154).
Bernanke ve svých vědeckých studiích argumentoval, že měnová politika by mohla být účinná i v v situaci pasti
likvidity, pokud by existovala vůle „změnit rozvahu centrální banky“. „Namísto, aby Federální rezervní systém
pouze nakupoval a prodával vládní dluhopisy a půjčoval konvenčním bankám, mohl by poskytovat půjčky i
dalším hráčům na finančním trhu: investičním bankám, fondům peněžního trhu a možná i nefinančním
institucím“ (s. 155). A během roku 2008 Fed skutečně připravil „pečlivě namíchaný koktejl“ mimořádných
úvěrových možností. V době vzniku knihy výsledky ještě patrné nebyly. Další obtíž spočívá v tom, že se Fed
„zároveň potýká, s tím, že se trvale ocitá ve skluzu“ (dtto).
35
Problematiku mezinárodního rozměru krize Krugman zasazuje do kontextu „rozvíjejících se trhů“ (Brazílie,
Rusko, Indie, Čína a menší ekonomiky, včetně postižených krizí 1997). Tyto se po událostech 1997-97 vyhýbaly
zahraničním úvěrům a hodlaly se opakování krize chránit, v případě nepředvídatelných okolností, obrovskými
rezervami v dolarech a eurech. Chtěly být „odtlumeny“ od USA a jejich eventuálních potíží. Krugman však
varuje: „To se však bohužel nezdá příliš pravděpodobné. „Tvrdé přistání“ rozvíjejících se trhů .. se může právě
naopak stát „druhým epicentrem“ globální světové krize (tím prvním byly americké finanční trhy)“ (s. 156).
Připomíná, že v posledních 15-ti letech došlo vedle rozmachu stínového bankovnictví též k obrovskému
rozmachu finanční globalizace, „která se vyznačuje tím, že investoři v každé zemi mají obrovské balíky peněz
umístěné v jiných zemích“ (tamtéž). A velká část finanční globalizace připadá na investice finančních institucí,
které se pouštějí do riskantních obchodů přesahujících hranice jednoho státu. Po zhoršení situace v USA právě
tyto zahraniční investice - coby „převodový mechanizmus“ - umožnily přelití krize amerického realitního trhu
ven a pomohly vyvolat vlnu krizí i v zámoří. Existovala i další slabá místa rozvíjejících se trhů, např. tzv. carry
trade. Investoři si půjčovali v zemích s nízkými úrokovými sazbami (především v Japonsku) a poskytovali
půjčky v zemích s vysokými úroky (jako Brazílie či Rusko). Bylo to velmi výnosné, ale carry trade se stal jednou
z obětí jedné z vln paniky, a to po pádu investiční banky Lehman Brothers 15. 9. 2008. A následný vývoj až
příliš připomněl měnové krize Indonésie (1997) či Argentiny (2002). Jenže v daleko větších rozměrech.
Návrat ekonomiky deprese, keynesiánský okamžik a co dále s finanční globalizací?
Krugman v předchozích pasážích zaměřuje pozornost na finanční aspekty krize. Dále si pokládá otázku
dopadů pro „reálnou globální ekonomiku“. Za jisté považuje, že „právě finanční kolaps zvrátil to, co mohlo být
pouhou obyčejnou recesí (koncem roku 2007 začala zaměstnanost ve Spojených státech klesat, ale až do září
2008 byl tento pokles vcelku mírný), v cosi mnohem, mnohem horšího“ (s. 159). Komentáře nejenom naznačují,
že by mohlo jít o nejhorší recesi v USA i na celém světě od 80. let. „A mnohým ekonomům se uleví, pokud
zůstane jen u toho“ (tamtéž). Za nejznepokojivější přitom označuje neúčinnost politiky. „Tentokrát ekonomika
navzdory vytrvalým snahám politiků nastartovat růst vázne“ (dtto). Jde tak o situaci odlišnou, než např.
v případě recese 1981-82. Aktuální „bezmoc politiky“ připomíná Japonsko 90. let a taktéž 30. léta. „Ekonomika
deprese je ... na dosah“ (s. 159).
Závěrečná, skromnější, kapitola 10. nese název „Návrat ekonomiky deprese“ a celou knihu završuje. I když
samozřejmě konec zůstává stále otevřený. Obsahuje krátké pasáže „Co je ekonomika deprese?“, „Co dělat:
naléhavá potřeba jednat“, „Finanční reforma“ a „Stín idejí“. Autor konstatuje, že světová ekonomika „se dnes
nenachází v depresi, a navzdory současné krizi do ní pravděpodobně ani neupadne“ (s. 160). Krugman přitom
hovoří o ekonomice „balancující na hraně deprese“, s problémy příznačnými pro většinu světa ve 30. letech 20.
století. Rekapituluje příčiny, proč je „světová ekonomika mnohem nebezpečnější prostor, než jsme si
představovali“ (dtto). Shrnuje cesty řešení a cesty k zabránění opakování krize. A závěrem vyvozuje
z analyzovaných situací mravní ponaučení.
V keynesovském duchu přibližuje „návrat ekonomiky deprese“. Kdy „pro velkou část světa se poprvé za
období dvou generací stala jasným a trvale přítomným omezením nedostatečná dynamika na poptávkové straně
ekonomiky - tedy situace, kdy slabé výdaje domácností neumožňují plně využít existující výrobní potenciál“ (s.
160).
Upozorňuje, že ekonomové, politici a poučená veřejnost nebyla na něco takového připravena. K důvodům,
proč na návrat problémů spojených s recesí nejsme připraveni řadí teoretické slabiny ekonomie, kladoucí důraz
na poptávku. A za druhé, paradoxně, její úspěchy v praxi. Akademičtí ekonomové sice dlouhá léta diskutovali,
zda je možné měnovou politikou dostat ekonomiku z recese, ale centrální banky toto přesně dělaly. A „navíc
s takovým úspěchem, že představa vleklého hospodářského poklesu způsobená nedostatečnou poptávkou nikomu
ani na mysl nepřišla“ (s. 161). Fed a partnerské centrální banky vždy snížily úrokové sazby a dostatečně
vysokou poptávku udržely. „A tak až na velmi krátkodobé výjimky výkony ekonomik omezoval pouze jejich
výrobní potenciál - tedy strana nabídky“ (tamtéž). Již země postižené výše popsanými krizemi 90. let, a od roku
2008 prakticky všechny, se potýkaly s klíčovým problémem, „... jak stimulovat poptávku, aby byla dostatečně
vysoká ... aby bylo možné plně využít stávající výrobní kapacity. Ekonomika deprese je opět tu“ (s. 162).
Přitom konvenční hospodářsko-politické páky na řešení problémů zjevně nezabírají. Krugman apeluje: „Svět
teď ze všeho nejvíc potřebuje záchranou operaci“ (dtto). Na reformu slabých míst, které způsobily krizi, bude
čas až později, napřed je nezbytné „... odstranit jasné a akutní nebezpečí. K tomu politici na celém světě
potřebují dvě věci: rozhýbat úvěry a podpořit poptávku“ (s. 162).
První z úkolů se mu jeví jako obtížnější. V pozadí úvěrové tísně spatřuje „kombinace všeobecného poklesu
důvěry a zdecimovaných kapitálových rezerv finančních ústavů“ (s. 163). Řešením, které se nabízí, je navýšení
objemu kapitálu. Což bývá za krize běžný postup (viz postup Švédska při finanční krizi počátkem 90. let či
Japonska, které k záchraně svých bank přikročilo v r roce 1998). Kapitál poskytnutý bankám by měl dokázat
obnovit jejich schopnost půjčovat a rozhýbat zamrzlé úvěrové trhy. V kontextu aktuální krize se k obdobnému
36
kroku jako první odhodlala Británie, a posléze i USA. Krugman však kritizuje, že pozdě, a že poskytnutá
finanční injekce nebude zřejmě na rekapitalizaci postačující. Je příliš malá a není jasné, zda banky budou
poskytnuté prostředky dále půjčovat, nebo na nich „sedět“. Což byl i jeden z problémů Rooseveltova New Dealu
před sedmdesáti lety. Ale především není vůbec jasné, „jak velká část záchranného balíčku dosáhne až do sféry
stínového bankovnictví, které tvoří jádro problému“ (s. 164). Doporučuje (psáno cca koncem roku 2008 - pozn.
PS) mnohem masivnější rekapitalizaci i prosazení větší míry vládní kontroly. A varuje, že nejhorší by bylo dnes
neudělat vůbec nic, byť mnohým tyto nutné kroky k záchraně finančního sektoru mohou připadat poněkud
„socialistické“.
Své kroky by přitom Fed měl koordinovat s ostatními centrálními bankami, neboť „všichni jsme na jedné
lodi“. Finanční krizí jsou přitom postižené též i méně vyspělé trhy, tudíž „je třeba do globálního plánu na její
řešení zahrnout i rozvojové země“ (s. 164-165). MMF ostatně začal postiženým zemím půjčovat, a to za méně
přísných podmínek.
I po oživení úvěrového trhu, díky záchranným akcím, Krugman předpokládá, že bude nutné společně čelit
globálnímu hospodářskému poklesu. A zabrat by zde nepochybně měly „... staré dobré keynesiánské stimuly“ (s.
165). USA k fiskálnímu stimulu přistoupily počátkem roku 2008. Bushově administrativě se však ekonomiku
nastartovat nepovedlo a výsledky se jeví jako neuspokojivé. Stimul byl příliš malý (dosahoval hodnoty asi 1 %
HDP) a většina peněz v prvním balíčku měla podobu daňových refundací. Doporučuje další plán zaměřit na
podporu a rozšiřování vládních výdajů (na stavby silnic, mostů a další infrastruktury, resp. pomoc jednotlivým
státům a okresům). A odmítá tradiční námitky proti veřejným zakázkám coby ekonomickým stimulům. Nyní
skutečně nehrozí, že když díky tomuto opatření dojde po čase k podpoře poptávky bude ekonomický pokles již
minulostí. Peníze by se utratily a ještě by zůstaly trvalé hodnoty „(mosty které se nehroutí)“ (s. 166). Hlavním
smyslem je dát viditelně najevo skutečné odhodlání čelit krizové situaci.
„A jakmile bude úsilí o hospodářské zotavení v plném proudu, přijde čas soustředit se na preventivní
opatření - reformu systému -, aby se už krize nemohla opakovat“ (s. 166). Krugman situaci přirovnává ke 30.
létům a znovu připomíná slova J. M. Keynese „o problému s alternátorem“ (viz kap. 5.) a též o „kolosálním
zmatku“. Ve 30. letech posléze byly banky podřízeny silné kontrola a začala je chránit silná bezpečnostní síť.
Omezeny byly i mezinárodní pohyby kapitálu, které se ve 30. letech rovněž podílely na všeobecném rozvratu.
Krugman situaci výstižně glosuje: „Finanční systém byl nyní sice poněkud nudný, zato však mnohem
bezpečnější“ (s. 167). Potom se však věci opět začaly stávat zajímavějšími a také mnohem nebezpečnějšími
Recenze je dopsána přesně rok po bankrotu Lehman Brothers, který definitivně odstartoval krizi, když spustil
řetězovou reakci. Známý „nobelista“ a oficiální kritik oficiální globalizace J. E. Stiglitz přitom varuje, že nejen
v USA se z bank „příliš velkých na bankrot“ však staly ještě větší a i problémy mají být dnes ještě větší, než
v roce 2007, před začátkem krize. K zásadnějším změnám ve finančním systému zatím nedošlo. A Obama stále
volá po přísnější regulaci finančního sektoru. Volá a volá ... Faktičtí vládci jsou ale asi jinde. Co tedy změnil
„krach století“? To přesně neví ani zmínění nositelé Nobelovy ceny. Experti a média připomínají, že pád
Lehman Brothers 15. 9. 2008 přivedl světový finanční systém na pokraj „roztání“ a rozbil i řadu dříve
posvátných tabu. Odstartoval řetězec událostí s významnými dopady (Dodnes se ovšem diskutuje, zda se i této
bance mělo pomoci). Investiční bankovnictví v podstatě zmizelo jako samostatný obor a přeživší obři jej nyní
praktikují pouze jako jednu ze svých aktivit. Finanční inovace tzv. stínového bankovnictví a nejrůznějších
neregulovaných poskytovatelů finančních služeb se zasekly a dokonce začal být zpochybňován jejich smysl. Ve
světě se začalo s odstraňováním tzv. pákového efektu (sr. kap. 4. a 9.). Na nákupy nemovitostí, akcií a dluhopisů
se poskytuje dnes daleko méně úvěrů. V neposlední řadě se většina amerických bank na určitou dobu ocitla
závislá na přímé vládní finanční pomoci a na injekcích a garancích centrální banky. Role státu významně
posílila ve financích, ale i průmyslu - viz např. pomoci, řízené úpadky a restrukturalizace automobilek (pozn.
PS).
A konečně - na úplný závěr - i vždy korektní P. R. Krugman poodkrývá větší hloubku současných problémů:
„Stále mohutnější kapitálové toky připravily postupně půdu pro zdrcující měnovou krizi devadesátých let i pro
globalizovanou finanční krizi roku 2008. Rozmach stínového bankovnictví, které postrádalo odpovídající
regulaci, zase otevřel dveře masivním útokům na banky ...“ (s. 167).
Apeluje na to, že je nutné osvojit si mnohá ponaučení a varování z časů Velké krize 30. let, včetně vytvoření
nového systému regulací finančního světa. Srovnatelná omezení je přitom nutné rozšířit na mnohem podstatnější
část finančního sektoru, nebankovní instituce samozřejmě nevyjímaje.
„Budeme se také muset důkladněji zamyslet, jak naložit s finanční globalizací“ (s. 167). Tato je evidentně
mnohem nebezpečnější, než se předpokládalo. Hlasy po asijské krizi, „volající po dlouhodobých opatřeních
omezujících pohyb mezinárodního kapitálu“ (dtto) však příliš politiky vyslyšeny nebyly. Vládní činitelé dali
přednost strategii budování velkých devizových rezerv, které měly krizím do budoucna předejít. Zkušenosti
nejenom zemí jako Brazílie či Jižní Korea ale přesvědčivě ukázaly, že „tato strategie selhala“ (s. 167).
V posledních pasážích Krugman analýzu uzavírá s tím, že připomíná nebezpečnost i „sílu ekonomických
idejí“ s odkazem na J. M. Keynese. Opakuje, že je přesvědčen „nejen o tom, že žijeme v nové éře ekonomiky
deprese, ale také že východiska Johna Maynarda Keynese - ekonoma, který objasnil mechanismy Velké
37
hospodářské krize -, jsou dnes aktuálnější než jindy“ (s. 168). Stále přitom platí, že základní věta ekonomické
teorie by měla znít: „Nic jako oběd zadarmo neexistuje“. „Tato prostá pravda říká, že zdroje jsou omezené a mít
něčeho více znamená smířit se s tím, že jiného bude míň, bez práce nejsou koláče“ (s. 168). A pokračuje:
„Ekonomika s příznaky deprese je však zajímavou přehlídkou situací, kdy oběd zdarma získat lze, jen musíme
přijít na to, jak, protože k dispozici jsou volné kapacity, které můžeme zapojit do práce. Čeho je proto
v Keynesově i v našem světě opravdu poskrovnu, jsou ne zdroje nebo dokonce schopnosti, ale pochopení“
(tamtéž).
A P. R. Krugman končí apelem na nutnost překonávání zastaralých doktrín. „Někteří lidé říkají, že naše
hospodářské problémy jsou strukturálního rázu a žádná rychlá náprava neexistuje. Já ale věřím, že jedinou
důležitou strukturální překážkou na cestě ke světové prosperitě jsou zastaralé doktríny, které jako staré
harampádí zahlcují lidskou mysl“ (s. 168).
Nicméně je na místě připomenutí, že ne všichni souhlasí se srovnáváním současných problémů s Velkou krizí
30. let. Na falešné analogie upozorňuje např. americký monetarista A. H. Meltzer. Aktuální hospodářské obtíže
nazývá recesí, kterou přitom považuje za mnohem méně závažnou než byly události let 1929-33, ale i než byla
deprese z let 1937-38. Za vhodnější považuje srovnání s recesí 1973-75. Mnozí taktéž opakovaně připomínají, že
soudobá globální krize spíše připomíná první celosvětovou krizi 1873, než události 1929-33.
A kdo je Paul Robin Krugman? Americký ekonom a publicista z Princeton University, který získal tzv.
Nobelovu cenu za ekonomii (přesněji Cenu švédské Říšské banky za ekonomickou vědu k upomínce na Alfreda
Nobela) pro rok 2008. Oficiální zdůvodnění hovoří o přínosu v oblastech analýzy obchodních zákonitostí a
lokalizace ekonomických aktivit. Je mu připisována tzv. nová teorie obchodu. V kontextu soudobé akcelerující
globalizace byla oceněna např. koncepce příčin celosvětové urbanizace. Krugman přitom integroval dosud
oddělené, a dílčí, výzkumné obory mezinárodního obchodu a hospodářské geografie. Byl označen za vynikajícího
výzkumníka, který své poznatky také dovede srozumitelně předávat.
Makroekonom Krugman
Ve vědecko-výzkumné činnosti se orientuje na mezinárodní ekonomii, včetně teorie obchodu, ekonomickou
geografii a mezinárodní finance. Náleží k neokeynesovcům a je konzistentním stoupencem státních intervencí
do ekonomiky, zejména podporou investic.
V akademické práci se věnuje zejména analýze mezinárodního obchodu, v návaznosti na příspěvky D.
Ricarda či E. F. Heckschera a B. G. Ohlina. S Krugmanem je spojována tzv. nová teorie obchodu, model
komparativních výhod podstatně rozšiřující. Operuje s velikostí firem, dopady na produktivitu či vývozem
kapitálu. Zohledňuje nedokonalou konkurenci a úspory z rozsahu. Tyto úspory způsobují, že se obchod vyplatí i
v jiných případech, než které postuluje Ricardův model. Rozšíření výroby díky vývozu snižuje náklady a
zlevňuje zboží v zemi, kde producent sídlí. Klíč k mezinárodnímu úspěchu vztahuje k levné velkosériové
výrobě. Objasňuje sílící vazby mezi globalizací a úsporami nákladů. Dokazuje např., že úspory, plynoucí
z masové výroby založené na moderních technologiích, způsobí, že většina mezinárodního obchodu bude
probíhat mezi vyspělými a nově industrializovanými zeměmi.
Několik desetiletí vytrvale pracoval na teorii příčin celosvětové urbanizace a je taktéž tvůrcem tzv. nové
ekonomické geografie. Zviditelnil se pracemi o ekonomikách jihovýchodní Asie, kde se jeho predikce naplnily.
V 90. letech náležel ke kritikům tzv. nové ekonomiky.
Životní a profesní dráha P. R. Krugmana
Narodil se 28. 2. 1953 v židovské rodině a vyrůstal na newyorském Long Islandu. Projevoval zájem o
historii, ale rychle dal přednost ekonomii. B.S. získal na Yale University (1974), Ph.D. na Massachusetts
Institute of Technology (1977). Na MIT vyučoval (i jako profesor mezinárodní ekonomie), dále na Yale
University, London School of Economics, University of California v Berkeley a Stanford University. V 80.
letech náležel k mladým ekonomickým hvězdám amerických univerzit a v roce 1991 mu byla American
Economic Association udělena Medaile Johna Batese Clarka. Tato bývá považována za jistou „vstupní bránu“
k nobelovskému ocenění za ekonomické vědy.
Přes nálepku „levičáka“ (vždy ale v přísném rámci salonně přijatelných mantinelů) byl členem sboru
ekonomických poradců prezidenta R. W. Reagana (1982-83); pracoval též v poradním výboru pro společnost
Enron atd. Od roku 2000 působí jako profesor ekonomie a mezinárodních vztahů Woodrow Wilson School na
Princeton University, stát New Jersey. Vyučuje i na dalších univerzitách. Zaměřuje se především na mezinárodní
měnovou politiku.
Krugman je přesvědčeným stoupencem amerických demokratů. Po nástupu W. J. Clintona se očekávalo
angažování do funkce poradce prezidenta. Tato mu nabídnuta nebyla. Někteří argumentovali jeho přílišnou
38
otevřeností či kontakty s praxí. Samotný Krugman se prý však necítil uzpůsoben pro působení v politice a
soustředil se na popularizaci ekonomie.
Kritická obrana svobodného obchodu a nová ekonomická geografie
Krugman je známý tzv. novou teorií obchodu a výkladem měnových krizí. Koncepcí mezinárodního obchodu
a ekonomické geografie např. vysvětluje, proč světovému obchodu dominují země s podobnými
charakteristikami i produkty – USA, Japonsko a Německo. Teorie objasňují i další procesy. Např. proč se svět
rozděluje na urbanizovaná jádra a méně rozvinuté periferie. A nebo, proč se industrializované části vyznačují
vyšší úrovní mezd a širší nabídkou zboží. Prokazuje, že z výnosů z mezinárodního obchodu těží všechny
příjmové skupiny. Obchod přináší výhody i tomu, kdo se ho přímo nezúčastní. Exportní velkovýroba umožňuje
snížit náklady a zvýšit produktivitu. Koncept může být zobecněn na země i oblasti, města, firmy či osoby.
Naznačuje, proč se lidé s hospodářským rozvojem stěhují z venkova do měst. Se snižováním dopravních nákladů
mohou města dále růst a stoupá dělba práce, produktivita a reálné mzdy i množství nabízeného zboží, což
migraci do měst dále posiluje.
Krugman se pokoušel vysvětlit, proč v realitě nefungují některé aspekty Heckscher-Ohlinova modelu. Tento
rozpracovává teorii komparativních výhod, kdy mezi obchodujícími zeměmi s obdobnými charakteristikami
bude každá vyvážet zboží náročná na výrobní faktory, které jsou v zemi hojné. A dovážet komodity náročné na
faktory, které jsou v ní vzácné. Model např. předpokládá, že největší objemy obchodů se tedy budou realizovat
mezi zeměmi, které jsou co nejrozdílněji vybaveny výrobními faktory. Tedy mezi zeměmi rozvinutými a
rozvojovými. Poválečná realita však vyhlíží odlišně. Nejrychleji se obchod rozvíjel mezi zeměmi obdobně
vybavenými prací a kapitálem. A to oběma směry mezi zeměmi vyspělými, kdy např. země, které jsou velkými
vývozci aut, patří současně k jejich největším dovozcům.
Vysvětlení Krugmana navazuje na slavné úvahy A. Smitha o významu dělby práce. Mezinárodní obchod
představuje rozsáhlou dělbou práce v mezinárodním měřítku. Vlivem specializace a obchodování mezi zeměmi
s obdobnou strukturou přináší nižší ceny zboží a nabídku. Obchodní otevřenost funguje dvoucestně. Na cizí
trhy pronikají vývozy pouze firem s nejvyšší produktivitou. A současně otevřenost trhů vůči dovozům nutí
domácí subjekty k vyšší produktivitě, a ti neúspěšní zanikají. Realokační efekty jsou ale spojeny s politickými
aspekty. Na ekonomické principy komparativních výhod tak část veřejnosti může nahlížet negativně, např. když
levná zahraniční konkurence vytlačuje tradiční výroby a stlačuje mzdy.
Klasická teorie mezinárodního obchodu předpokládá průniky firem na cizí trhy pomocí vývozů. Tzv. nová
teorie zohledňuje i vývozy kapitálu a operuje s modelem přímých zahraničních investic. Vznik nadnárodních
společností je odvíjen od situace, kdy geografická koncentrace výroby v jediné lokalitě není optimální pro
dosažení nejvyšší produktivity.
Krugman rozpracovává tzv. novou ekonomickou geografii. Místo tradiční popisnosti modeluje geografické
rozložení ekonomických aktivit. Konstruuje modely vysvětlující, proč se určité výrobky a služby mají tendenci
soustřeďovat v určitých lokalitách. Naznačuje přitom mechanizmy a nejen čistě ekonomické konsekvence
dostředivých a odstředivých tendencí.
Má pravdu P. R. Krugman nebo spíše J. Vanek?
Práce Krugmana nezastírají jistá negativa spojená s volným obchodem či neoliberální globalizací.
Ekonomickou globalizaci ale nevnímá coby spiknutí, ale považuje ji za objektivní a probíhající proto, že to lidé
chtějí. I když často nesouhlasí s důsledky. Nicméně dokladuje přínosy z liberalizovaného mezinárodního
obchodu nejenom pro zúčastněné, ale pro všechny. Rozvíjí koncepce mezinárodního ochodu, ale standardní
optiku významně nepřesahuje. Nelze ho proto řadit ke kritikům typu J. Vaneka, na kterého zřejmě Nobelova
cena nikdy nezbude.
Americký ekonom, pražský rodák, Jaroslav Vanek (nar. 1930) je známý šířením myšlenek samosprávy,
participace a ekonomické demokracie. Zde náleží k nejvýznamnějším, a již „klasickým“ autorům. Stále ostřeji
přitom kritizuje kapitalismus i postuláty neoklasické ekonomie, ač tuto zpočátku sám rozvíjel. Proslul ale také
alternativní teorií destruktivního zahraničního obchodu, která bohaté činí bohatšími a chudé chudšími. Toky
kapitálu a technologií do rozvojových zemí a zpětný tok levně produkovaného zboží vytvářejí zisky, které
plynou hlavně nadnárodním společnostem. Ztrácejí přitom chudé země i bohaté, kde mizí tradiční zaměstnání
(především ve zpracovatelském sektoru), s přesuny do sféry služeb.
I nejnovější standardní studie ústí v závěr, že liberalizace mezinárodního obchodu vedou k růstu životní
úrovně. S globalizací je spojena redukce bariér umělých (liberalizace v rámci multilaterálních ujednání či
integračních seskupení) i přirozených (technologickým vývojem snižujícím náklady transakcí, přesunů,
komunikace). Koncepce komparativních výhod a tzv. HOS model (včetně interpretace P. A. Samuelsona)
39
implikují, že z liberalizace obchodu budou nejvíce profitovat malé a slabé ekonomiky. Kritiky však namítají, že
reálné „rozevírání nůžek“ mezi bohatými a chudými uvedené nepotvrzuje, a to ani jako tendenci.
Neoklasické teorie mezinárodního obchodu Vanek zpočátku propracovává. Přechází však k jejich kritice a
vlastnímu modelu. U destruktivního obchodu (motivovaného rozdíly ve mzdách či různým přístupem k ochraně
životního prostředí a nikoli přírodními podmínkami či rostoucími výnosy z rozsahu) již nemusí být směnné
arbitráže pareto-optimální. Komparativní výhody považuje za platné pouze ve speciálním případě obchodu mezi
přibližně stejně ekonomicky vyspělými zeměmi. Při obchodování mezi zeměmi vyspělými a nerozvinutými však
přinášejí negativní důsledky, které J. Vanek navrhuje omezit pomocí celních bariér.
Další oblasti Krugmanova vědeckého zájmu
Krugman je autorem (resp. spoluautorem) a editorem (či spolueditorem) několika akademických textů,
publikoval i řadu vědeckých statí a stovky časopiseckých článků. Příkladem mohou být publikace: Market
Structure and Foreign Trade (1985), Trade Policy and Market Structure (1989), The Spatial Economy: Cities,
Regions, and International Trade (1999), Currencies and Crises (1992) nebo články v American Economic
Review, Journal of Political Economy či Journal of Money, Credit and Banking (podrobněji na
http://princeton.academia.edu/PaulKrugman).
Napsal kolem dvou desítek učebnic a populárně vědeckých knížek. Za standardní je považována učebnice
mezinárodní ekonomie International Economics: Theory and Policy, se spoluautorem M. Obstfeldem (již v 7.
vydání, 2006). Se svou druhou ženou R. Wellsovou publikoval učební texty Macroeconomics, Microeconomics a
Economics. Snaží se psát živým jazykem, čtivě, ale seriózně a usiluje zaujmout co nejširší čtenářskou obec,
včetně laiků.
Kniha Peddling Prosperity: Economic Sense and Nonsense in the Age of Diminished Expectations (1995)
dokladuje neokeynesovskou orientaci autora a zabývá se vztahy ekonomiky a politiky. Známou se stala již jeho
první popularizační studie, mapující problémy americké ekonomiky. The Age of Diminished Expectation z roku
1990 zachycuje strach z poklesu životní úrovně v kontextu hlavních ekonomických problémů počátku 90. let.
Krugman publikoval eseje o mezinárodním obchodu Pop Internationalism (1996), práce The Self-Organizing
Economy (1996), The Accidental Theorist and Other Dispatches from the Dismal Science (1999). A nebo právě
výše recenzovaný text The Return of Depression Economics (1999, resp. aktualizované vydání 2009), původně
věnovaný jen stagnaci Japonska v 90. letech, asijské finanční krizi a problémům Latinské Ameriky. Studie The
Conscience of a Liberal (2007) rekapituluje historii bohatství a vývoje produktu v USA 20. století.
Analyzuje rozmanité problémy z různých oblastí mezinárodní ekonomie. Časopisecky v roce 1979
publikoval model měnové krize, včetně konsekvencí pro měnové kurzy. Zabývá se tzv. J křivkou, složitými
efekty spojenými s měnovými kurzy, vztahy kurzové volatility a hospodářského růstu, optimálními měnovými
oblastmi či otázkami cílování a nákladů inflace.
Liberální sloupkař, Bushův ostrý kritik a znalec finančních krizí
Krugman je pilný autor, který se netají vyhraněnými politickými postoji. V posledních letech se, coby
oblíbený liberální intelektuál, intenzívně věnuje publicistické činnosti. Proslul svými sloupky otiskovanými
v prestižním listu New York Times a na blogu „Svědomí liberála“ (http://krugman.blogs.nytimes.com). V roce
2002 byl vyhlášen časopisem Editor and Publishers „sloupkařem roku“. Pravidelně publikuje i jinde; přispívá do
odborného časopisu Foreign Affairs atd. Sebrané žurnalistické příspěvky vydal v roce 2003 pod názvem The
Great Unraveling: Losing Our Way in the New Century.
Bývá označován za politického liberála. A hlavně za levicového odpůrce minulého prezidenta G. W. Bushe,
který ostře kritizoval jeho domácí i zahraniční politiku. V průzkumech byl opakovaně vyhodnocován jako jeden
z nejliberálnějších (zde ve smyslu tzv. „nejlevicovějších“) ekonomických komentátorů dnešního amerického
tisku. Připomenout však nutno tradiční zmatky v terminologii u levice a pravice aj. A též tradiční problémy při
označování liberálem v americkém prostředí, dosti odlišném od evropských zvyklostí.
„Nobelovská“ volba v roce 2008 vyvolala i početné reakce kritické, některé dokonce hovořící o znevážení
samotného ocenění. Krugmanovi mnozí vyčítali, že je více publicista a popularizátor, než skutečný ekonom a
akademický vědec. Upozorňovali na jeho politické postoje, na místy až jednostrannou kritiku Bushe či
v neposlední řadě na probíhající finanční krizi, nahrávající spekulacím ohledně výběru laureáta ceny za rok
2008.
Kritické hlasy upozorňují na problematičnost a menší „vědeckost“ oceněné persony. Uváděno je větší
množství Krugmanových článků do novin, ve srovnání s vědeckými texty. Jiní konstatují přílišnou jednoduchost
některých modelů a teorií (které ale v konfrontaci s fakty mnohdy obstály), zaměření na specifické problémy,
nebo až přílišnou popularizaci ekonomické vědy. Z pravé části politického spektra zaznívá kritika jeho
40
politických názorů a komentářů. Někteří připomínají někdy až neobjektivní kritiku Bushovy administrativy,
kterou Krugman viní taktéž z odpovědnosti za současnou globální finanční a ekonomickou krizi.
Aktuální problémy mu připomínají Velkou krizi 30. let, totální kolaps nicméně nikdy neočekával, ani už
neočekává. Minimálně však události považuje za stejně vážné, jako v případě asijské krize koncem 90. let a
dalších varujících otřesů, ze kterých si svět ovšem nevzal dostatečná poučení. Koncem roku 2008 ocenil kroky
britského premiéra J. G. Browna na záchranu finančního sektoru, které údajně pomohly stanovit ráz
celosvětového úsilí.
V polovině roku 2009 konstatuje, že druhou Velkou krizi „nakonec přece jen asi nezažijeme ...“ (Krugman,
P. R.: Chvála velkého státu a velké vlády. Hospodářské noviny, 13. 8. 2009, s. 8). Vysvětluje: „Co nás před ní
zachránilo? Stručná odpověď v podstatě zní: velká vláda“ (dtto). Ekonomickou situaci nejen v USA sice nadále
označuje za „strašlivou“, včetně vývoje na trhu práce, ale přesto konstatuje, že „hospodářství o pár kroků
ustoupilo od kraje propasti“ (tamtéž). Finanční panika z konce roku připomínala bankovní paniku z počátku 30.
let a klíčové ekonomické ukazatele (světový obchod, světová průmyslová produkce i ceny akcií) nějaký čas
klesaly dokonce rychleji než v období 1929-30. Ovšem tehdy křivky klesaly dál a dál. Nyní se zdá, že po jednom
roce se pád zastavuje. Odpověď na otázku proč, spojuje s diametrálně odlišnou rolí tehdejší a současné vlády.
Vláda za nynější krize sehrála klíčovou stabilizační roli. Za nejdůležitější přitom označuje to, že „na rozdíl od
soukromého sektoru federální vláda neomezila po snížení příjmů výdaje“ (tamtéž). Ekonomika byla ve správný
čas podpořena a i rozpočtové schodky zde mají sloužit „ku prospěchu věci“. Vládní kroky, vedle automatického
stabilizačního efektu, vedly též k záchraně finančního sektoru. Sanace finančních společností však, podle
Krugmana, měly být provedeny daleko lépe a „daňoví poplatníci za ně zaplatili příliš mnoho“ (dtto). Přesto
považuje za nesmírně důležité, že vláda od hroutící se bankovní soustavy nedala ruce pryč, jako (zpočátku) ve
30. letech.
Krugman obecně chválí současnou demokratickou vládní administrativu a konstatuje, že se R. W. Reagan
hluboce mýlil: „... někdy je problémem soukromý sektor a řešením vláda“ (tamtéž). Připomíná, že opoziční
republikáni však stále požadují „aby vláda přestala stát v cestě možné depresi“ (dtto). Nicméně naprostou
katastrofu za pravděpodobnou nepovažuje. „A velká vláda vedená lidmi, kteří chápou její přednosti, je toho
příčinou“ (tamtéž).
Budoucnost ale zůstává otevřená a i prezidentská megastar B. H. Obama se již potýká se značnými
těžkostmi. Mediálně vybičované naděje naplnit samozřejmě nedokázal, a i samotní Afroameričané stále častěji
poukazují na jeho obklopení jestřáby, i na to, že vlastní jistotu povýšil nad zájmy veřejnosti. Program podpory
ekonomiky podle vládní propagandy však zabral a stimulační balíček je prý úspěšný. Další se připravují.
Americká ekonomika je však v recesi již od roku 2007 a nezaměstnanost zůstává i přes vládní stimulaci mnohem
vyšší, než jak bylo plánováno. A v září 2009 ve Washingtonu, D. C. protestují proti Obamovým reformám (proti
růstu výdajů na zdravotnictví a podporu ekonomiky) statisíce lidí. Prý spíše pravicověji a konzervativněji
zaměření. Zatím tito ...
(o Krugmanovi blíže viz Politická ekonomie, 2009, č. 1, další info na http://nobelprize.org).