leden - Farnost Jirkov

Aegidius
časopis farnosti svatého Jiljí
www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí
leden, 2015 (č.111)
Pozvánky:
* Mše svatá na Květnově bude 17.1. v 14 hodin. V dalších měsících jsou
o 1. a 3. sobotě v měsíci od 14 hodin. V zimě ale záleží na sjízdnosti cest.
* Každý pátek je místo ranní mše v Jirkově večerní bohoslužba od 17
hodin a po ní spolčo. Vše v budově fary. Všichni jsou zváni.
* Jarní pobyt pro křesťanské děti a mládež se
připravuje v nedaleké
Klášterecké Jeseni v
termínu: 8.-13.2. Cena:
850 Kč, sourozenci: 750
Kč. Na spaní je třeba
mít spacák. Je připraven
duchovní i sportovní
program. Bydlet budeme v tomto domě →
Letos přivezou rodiče
své děti auty již v neděli
večer.
* Pozor, mše svaté v
Sušanech a Boleboři až do velikonoc nebudou!
* V týdnu
od 18.1.
do 25.1.
se připojíme
v
modlitbách
k
úm yslům
„za jedn o t u
křesťanů“.
Otvický betlém
Vánoce v jirkovské farnosti proběhly
radostně a důstojně. Je třeba
poděkovat
všem, kteří se
zasloužili
o
výzdobu kostelů,
kteří
účinkovali
jako zpěváci
na kůru nebo
ministranti při
oltáři. Další chystali hudební nebo divadelní produkci a jiní uklízeli v kostelech či na faře. Sestra Imelda nacvičila s dětmi v hodinách náboženství divadelní scénku o Svaté Rodině. Děti ji zahrály na Hod Boží vánoční v jirkovském kostele sv. Jiljí. V Boleboři zazpíval v kostele sv. Mikuláše ženský
sbor Aurum (viz obrázek, pořádal OÚ Boleboř).
V Otvicích vystoupili hned tři účinkující. Nejprve naše kostelní schola z Jirkova, pak housle a klavír, a nakonec soubor Koledička (viz foto na titulní
straně) s hudebním
nástrojem fanfrnochem. Spolu s nimi si
mohli lidé zazpívat koledy.
Asi po 50-ti
letech tak znovu ožil kostel
svaté Barbory.
Lidé byli velmi zvědaví a
naplnili kostel
do posledního
místečka. Atmosféra byla
skvělá.
V
Sušanech
přišlo na vánoční program rovněž hodně lidí.
Sušanští farníci
otevřeli kostel i
k prohlídce. Na
kůru byla instalovaná výstava
menších betlémů. Na fotce
máme sušanský betlém od A. Höniga z roku 1931, který je vyroben z pískovce. Ve věži kostela najdete stálou výstavu o historii farnosti v Sušanech. V
presbytáři kostela byl postaven „živý betlém“. Hlavní bod programu bylo
pásmo vánočních písní a recitací z Bible. Hrou na kytaru i zpěvem vévodil
celému hudebnímu tělesu R. Vondráček, kaplan z Chomutova. Ve vstupní
místnosti kostela bylo prodáváno vánoční pečivo za příspěvek na kostel. Atmosféra byla uvolněná a pohodová. Vánoční mše zde bývá na sv. Štěpána.
Přes zimní období bohoslužby v kostele nebudou. Příští mše svatá bude 12.4.
velikonoční a 25.4. poutní - svatomarkovská - na kterou má přijet biskup Jan.
Bůh v mém životě KT č.1
Svědectví o síle modlitby
V souvislosti s letošním dvacátým výročím svatořečení paní Zdislavy, rodačky z Křižanova, vzpomínám na vyprávění bývalého provinciála Řádu
bratří kazatelů, otce Ambrože Bohumila Svatoše
OP, který celý život zasvětil shromažďování dokumentů a přípravě procesu jejího svatořečení.
V jedné chvíli mohl přijít o veškerou dokumentaci,
a navíc vyzradit jména osob, s nimiž spolupracoval. Takto zaznamenal své svědectví pro publikaci
Brněnská diecéze – historie a vzpomínky:
„Dvacátého sedmého října roku 1981 prožilo sto
třicet obyvatel Charitního domova na Moravci nečekaný přepad. Stovka členů statní tajné policie za
asistence uniformovaných členů Sboru národní bezpečnosti obsadila všechny
budovy a chodby a prováděla prohlídku jednotlivých pokojů spojenou se zabavováním náboženské literatury. Do mého pokojíku vrazilo šest mladých
mužů s náčelníkem a se slovy: „My vám tady uděláme důkladnou prohlídku,“ se dali do rabování. Šmahem brali knihy z přihrádek, házeli je do košů
na prádlo a odnášeli pryč. Nemohl jsem všechny zabavené věci sledovat. Jak
jsem později zjistil ze záznamů, sebrali mi na osm set položek. Náčelník otevřel skříň, kde jsem měl uloženy všechny studie o paní Zdislavě z Lemberka,
tematické historické dokumenty a také kopie třiceti šesti Litterae postulatorie, tedy prosebných listů biskupů a věřících Svatému otci o svatořečení blahoslavené Zdislavy. Když náčelník vytáhl svazek těchto prosebných listů,
řekl: „Tohle si taky vezmeme!“ a položil ho na stůl. V té chvíli se mi srdce
sevřelo bolestí: „Blažená Zdislavo, pomoz!“ Důvěrná modlitba v síle Ducha
Svatého Utěšitele mne posilovala celou dobu tohoto bezohledného rabování.
Jen modlitbou jsem se bránil a útočil. V duchu jsem se silnou vírou vyslovil
také často užívaný exorcismus, totiž 24. verš žalmu 68/69 v latinském znění:
Obscurentur oculi eorum ne videant… (Dej, ať se jim zatmí v očích, aby neviděli! Jejich bedra ustavičně zbavuj síly!)
V tu chvíli se chtěl náčelník sklonit k mé dolejší skříni a brát z ní další spisy.
Ale náhle se vztyčil, prohnul, zasténal a chytil se rukama za páteř. Poručil
mladšímu kolegovi: „Tohle vrátíme!“ Sám listiny vzal a položil na původní
místo. Velice se mi ulehčilo. Před Bohem vyznávám pravdivost této příhody,
která mě utvrdila ve víře v sílu modlitby. Utvrdila mne tehdy i v přesvědčení,
že blahoslavená Zdislava bude najisto svatořečena. A stalo se.“
Vojtěch Cikrle, biskup brněnský
Pouť ve Filipově
Jedná se o první pouť v roce. Hned 13. ledna v
noci se ukázala Panna Maria nemocné paní,
která ležela na lůžku a uzdravila ji (ve 4 hodiny ráno). To bylo v roce 1866 ve Filipově
(dnes Jiříkov) u Rumburka a od té doby sem
směřují v noc zjevení mnozí poutníci. Letos
jsme jeli vikariátním autobusem, který postupně naložil zájemce o pouť z podkrušnohoří, od
Kadaně až po Bílinu. Počasí bývá v lednu studené a nejinak tomu bylo i letos. Jízda busem nám ubíhala hladce. Kdo chtěl, tak mohl využít pěší trasy z
Rumburka, kde nám zastavil autobus na náměstí. Bylo kolem jedné hodiny v
noci. Odtud je to asi 6 km k bazilice Panny Marie, pokud si to ovšem v té
tmě nespletete a neskončíte v německém Neugersdorfu, což už se některým
lidem stalo. Na úseku u státních hranic už potkáváme přijíždějící autobusy a
osobní auta s německou značkou. Přijíždí sem několik stovek věřících. Zvědavců je tu málo.
Ve Filipově bývá zvykem modlit se ve velké boční kapli, která byla dříve
domem nemocné Magdaleny Kade. Letos jsme tady začínali s otcem biskupem Janem z Litoměřic. Pak se jde liturgickým průvodem k hlavnímu oltáři.
Filipovská pouť bývá hojně navštěvovaná kněžími, letos jich přijelo asi 50 a
k tomu 10 jáhnů. Průvod byl tedy dlouhý přes celou baziliku, ale i věřících
přijelo hodně. Moravští poutníci z Lidečka se zdrželi na dálnici D1 a tak přijeli až po začátku bohoslužby. Mše svatá byla sloužena dvojjazyčně - česky a
německy. Jako hlavní německý koncelebrant sloužil mši A. Otte z Prahy.
Německy četl druhé čtení místní pan kostelník (a průvodce kostelem). Také
kvůli dvojímu kázání a dlouho trvajícímu svatému přijímání se protáhla mše
svatá téměř na 2 hodiny. To začínalo být zima i těm největším otužilcům.
Naštěstí ve vedlejším domě (domov důchodců—dříve klášter) bylo připraveno teplé zázemí, možnost si koupit teplý nápoj nebo jídlo, zajít si na toaletu
nebo jen tak posedět se svou svačinou. Kdo chtěl koupit suvenýr v podobě
pohlednice kostela či hrnku, tak pořídil v sakristii kostela.
Za půl hodiny po skončení mše už odjížděl náš
„krušnohorský expres“ spolehlivě řízený panem Molnárem zase zpět domů. Je jen škoda, že se nezaplnila všechna místa. Z Jirkova jsme jeli jen dva lidé. Každý by měl
aspoň jednou za život tuto noční pouť navštívit. Vždyť
Filipov jsou vlastně naše diecézní Lurdy! Příští rok budeme slavit 150. let výročí zjevení. Přeju vám všem požehnaný rok 2015!
Poutník M.Dvouletý
Slovo biskupa k Národnímu eucharistickému kongresu
Drazí bratři, pravidelně, vždy na začátku nového roku, se
vděčně a rád obracím především na vás, své spolubratry
v pastýřské službě, ale vašim prostřednictvím chci rovněž
oslovit všechny vaše a ostatně i mé pastorační spolupracovníky: jáhny, řeholnice, řeholníky, zasvěcené osoby, asistentky, asistenty a další
pomocnice a pomocníky, abych jim poděkoval. Velmi bych si přál, abychom
opět spolu s nimi celý nový rok prožívali aktivně v klidném tempu. Již několik měsíců se pro letošní říjen připravuje brněnský Národní eucharistický
kongres /NEK-Brno-2015/. Samozřejmě se nechystáme na triumfalistickou
náboženskou akci, ale chceme se už nyní zodpovědně připravit na setkání
Kristových přátel, kterým byla svěřena eucharistie. Bude jistě velmi vhodné
a užitečné, když se ve svých promluvách více zaměříme na tuto svátost,
avšak všechny její teologické aspekty si nejprve sami promysleme ve svých
meditacích. Krom jiného můžeme eucharistii chápat též jako svátost trpělivého Božího čekání, svátost plného dramatického života i naprostého ticha,
svátost vydatného pokrmu pro vyprahlé a čisté duše apod. V eucharistii je
Kristus přítomen ve sjednocení se svým Otcem a současně v dispozici pro
nás, každého člověka. Jako reprezentanti Ježíše nemůžeme najít lepší pozici
našeho pastýřství než tu Kristovu. Žít v oddanosti Bohu a dýchat pro Něho,
ale i žít pro své bližní – nikoho nevyjímaje – až do posledního výdechu. Domnívám se, že se v tomto stavu na eucharistický kongres pak bude moci kdokoliv z nás vydat bez obav. Svěřuji vás do ochrany Panny Marie a provázím
vás požehnáním i modlitbou. Prosím, myslete i na mne.
Váš biskup + Jan
Modlitba za Národní eucharistický kongres 2015
Bože, náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že s námi
uzavíráš z lásky smlouvu novou, věčnou, nejsvětější,
když nám Kristus na oltáři dává svoje Tělo a Krev.
Uč nás tuto smlouvu slavit, milovat a zachovávat.
Požehnej, ať náš Národní eucharistický kongres
obnoví v nás ctnosti víry, lásky, naděje a sílu
k jednotě a vzájemnosti, aby společenství církve
neslo světu radostnou zvěst.
Na přímluvu Matky Boží ať s novou a hlubší úctou
přijímáme Tělo a Krev Tvého jediného Syna,
který s Tebou v Duchu Svatém věčně žije a kraluje.
Amen. Otče náš... Zdrávas Maria…
NEK – Národní eucharistický kongres se koná ve všech farnostech českých a moravských diecézí od ledna do června 2015. Každý měsíc má své
tematické zaměření.
Tématem měsíce ledna je Eucharistie a jednota.
Jednota mezi námi je pro Ježíše podmínkou, aby
svět mohl uvěřit! Není tedy něčím ´navíc´, co by
mohlo, ale nemuselo být. Je misijní podmínkou!
Není to však vzájemná sympatie lidí, jež možná
spojuje obdobný pohled na svět nebo vyznávání
podobných hodnot. Naše jednota je především dar,
je účastí na jednotě, která je vztahem mezi Synem
a Otcem...
Návrh - Zamyšlení nad liturgickým gestem pozdravení pokoje.
Co pro mě znamená?... Je pro mě mše svatá jako privilegované ´místo´ setkání s Bohem také ´cestou´ k druhým křesťanům, i k těm nesympatickým?
Jak se bránit lhostejnosti vůči utrpení druhých lidí? Nezapomínejme prosit o
pokoj a smíření, např.: Prosíme za smíření mezi křesťany, za smíření mezi
národy, za překonání rozdělení a sporů ve světě. Prosíme tě za mír ve světě,
za pronásledované křesťany, za působení tvé církve, aby byla poslem tvého
pokoje. Za spravedlivé rozdělení materiálních statků a odstranění bídy a moderního otroctví.
(Více na webu: nek2015.cz )
Blázni pro Krista
Bylo to v červnu, ve čtyřiašedesátém roce. Dělali jsme přijímací pohovory na
Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, tenkrát ještě v Litoměřicích. Před
komisi jsme chodili po dvojicích, podle abecedy. Naše byla: Topenčík – Vlk,
pozdější pražský arcibiskup. Když přišel Míla na řadu, řekl mu člen komise
profesor Kos, který byl na fakultu dosazen přednášet marxismus-leninismus:
„Pane doktore, vy jste zaměstnán v Krajském archivu v Českých Budějovicích a máte plat přes 2000 korun. Jste si vědom toho, že když vás přijmeme,
budete po dobu studia dostávat jen 350 korun stipendia?“ „Ano,“ říká Míla.
„A víte, že když absolvujete tuto fakultu a budete pak působit, budete dostávat základní kaplanský plat 630 korun?“ „Ano, vím to“. „A přesto chcete být
přijat?“ „Ano.“
Profesor marxista nechápavě zakroutí hlavou a říká: „Můžete jít.“ Když jsme
byli na chodbě, říká mi Míla: „Neřekl to už sv. Pavel, že jsme blázni pro
Krista?“
Z deníku otce Jana Topenčíka
Budoucnost záleží na nás - rozhovor
„Bůh není automat na dobro“, říká v rozhovoru kněz a
přírodovědec Marek Orko Vácha – následuje ukázka –
celý článek je v KT č.l
„Jestli chceš Pána Boha pobavit, svěř se mu se svými
plány,“ zní jedno vtipné přísloví. Na druhé straně Bůh
chce, abychom byli tvůrci svých osudů.
Co od nás Bůh očekává především?
Abychom plnili jeho vůli. V Janově evangeliu to Kristus Marek O. Vácha
říká opakovaně: Přišel jsem, ne abych plnil vůli svou, ale
vůli svého nebeského Otce. Když Andrej Rublev maluje svou překrásnou
ikonu Trojice, je tam Kristova pravá ruka zachycena ve stejném gestu jako
pravá ruka Otce – jako symbol, že přišel plnit jeho vůli.
Mohu se modlit za někoho, aby správně naložil se svými hřivnami? Co může
má modlitba ovlivnit?
To jsou věci, které jsou mimo naši obvyklou logiku padajících dominových
kostek a mimo náš rozum. Stojí na tom všechny kontemplativní řády, které
nedělají nic jiného, než že se modlí za svět. Nad tím kroutil hlavou už císař
Josef II.: Tolik chytrých, zdravých chlapů, mohli mít rodiny, mohli vychovat
spoustu dětí. Nebo mohli fungovat jako faráři, kolik farností mohli pozvednout. Mohli pracovat ve školství, v nemocnicích...a zatím jsou uzavřeni za
zdí a jenom se modlí. Očima ekonoma je to k ničemu, ale očima mystika je
to ten zlatý hrot, jímž se vybíjí napětí mezi nebem a zemí. To se nedá rozumově vysvětlit nevěřícím. Jsou to věci, které fungují, i když jim nerozumíme
nebo jim rozumíme jen velmi málo – a spíš intuicí než matematickou logikou.
Lze tedy říct, že naše budoucnost je otevřená, že nic není předem rozhodnuto?
Krásně to říká Tomáš Špidlík: Když čteme Apokalypsu nebo Kristova slova
o tom, jak to jednou dopadne, není to chmurná předpověď, co se stane, ale
všechna proroctví jsou podmíněná. Neříkají: tak to bude. Ale vždycky: Tak
to bude, když... Proto má židovství a křesťanství z mnoha důvodů velmi závažné výhrady proti věštcům, kyvadélkářům a vykladačům karet; jedním
z důvodů je, že věštci nám implikují vidění světa, kde je už všechno dáno,
my se pohybujeme jako běžci na šachovnici a oni nám tyto události, jež se
stanou, zdarma či za úplatu prozradí. Co uděláme, není ve hvězdách ani
v kartách nebo jinde. Záleží to opravdu na našem svobodném rozhodnutí,
neboť člověk je spolu s Bohem tvůrcem tohoto světa.
Nebojme se tedy snít o velkých věcech.
To přesně přináší křesťanství. V závěru jedné učebnice o dědičnosti mě dojala slova autora – o němž si nemyslím, že by byl věřící – která byla velmi trefná a křesťanská. Napsal: Přiznejme si, že naše teorie, které si vytvoříme o
chodu galaxií, jejich chod moc neovlivní. Ale teorie, které si uděláme sami o
sobě, nás ovlivní velmi silně, protože se stáváme tím, co si o sobě myslíme,
že jsme. Pokud přemluvíme sami sebe, že jsem jen nezávazná evoluční větévka, že jsme třetí šimpanz, že můj život nemá vůbec smysl, začneme se
chovat, jako by tomu tak opravdu bylo. Fascinující na křesťanství je přesně
opačný pohled, právě to, že každého člověka bere naprosto vážně. Říká mu:
Podívej, jsi Boží obraz, v tobě sídlí Duch Svatý, tys dostal pět hřiven a teď se
musíš velmi snažit, aby vynesly dalších deset, sto, milion.
( Celý rozhovor vedl Jan Paulas)
Duchovní patronát
Vzpomněl jsem si, že když jsme jako bohoslovci v Litoměřicích nastoupili
do 5. ročníku, bylo nám „prozrazeno“, že již od 1. ročníku má každého z nás
pod „patronátem“ některá sestra dominikánka, která denně obětuje své modlitby a oběti na úmysl, abychom zvládli všechny překážky (a bylo jich tenkrát opravdu hodně) a došli ke svatému kněžství.
Bylo mi řečeno, že mě má „na starosti“ sestra Aquilina Kvíčalová z komunity v Kadani. Nikdy jsem ji neviděl, ani ona mne. Jednou dopoledne jsem jako generální prefekt měl za úkol zařídit nějaké věci na biskupství, u tehdejšího biskupa, pozdějšího Otce kardinála Štěpána Trochty. Když jsem šel přes
Dómské náměstí, vidím, že tam přijel automobil se čtyřmi řeholnicemi.
Podle hábitů jsem poznal, že jsou to dominikánky. Tři odešly na konzistoř,
čtvrtá zůstala v autě. Přišel jsem blíž a vidím, že je to stařičká sestra, držela
dvě berle, proto si ani netroufala vystoupit z auta. Ptám se jí: „Sestřičko, odkud jste?“ Ona povídá: „Z Kadaně.“ „To je náhoda,“ povídám, „víte, nade
mnou má duchovní patronát nějaká sestra Aquilina. Byla byste tak dobrá a
vyřídila jí pozdrav a poděkování ode mne? Jmenuji se Topenčík a jsem v 5.
ročníku bohosloví.“ A ona tiše řekla: „Já jsem sestra Aquilina!“ Vím, že mi
tehdy dojetím vyhrkly slzy. Tak tato stařičká, nemocí zkroucená sestra, denně již pátý rok obětuje své modlitby a bolesti za mne. Rozloučili jsme se a já
ji od té doby již nikdy neviděl. Kněžské svěcení jsem měl v Brně. Dával
jsem novokněžské požehnání po primici v mnoha řeholních komunitách, ale
do Kadaně jsem se nedostal. Mrzelo mě to, ale opravdu to nešlo. Mohl jsem
setře Aquilině poslat požehnání jen na dálku.
Drazí nemocní, vím, že dokážete přinášet oběti. Prosím vás, nezapomínejte
na ten druh jakéhosi patronátu za kněze a bohoslovce. Víte, jak je náš národ
potřebuje.
Z deníku otce Jana Topenčíka
Rakovina kůže
Bylo to v Letovicích, v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Po zaopatřování jednoho pacienta jsem se
pozdě večer vracel domů na faru. Po chodbě vezl
řidič sanitky na vozíku pacientku, kterou právě přivezl z Brna. To bylo obvyklé, že přiváželi těžce nemocné, těžké případy z Brna, Bozkovic a Vyškova.
Medailka Panny Marie
Přiváželi je do Letovic, kde jim bylo poskytována
dobrá péče, ale přesto jich zde mnoho, hlavně těžce a nevyléčitelné případy,
odcházelo na věčnost.
Podíval jsem se na pacientku a zamrazilo mě. Byl jsem zvyklý na ledacos,
ale zde jsem viděl velmi znetvořenou tvář mladé ženy. „Učitelka, sedmadvacet let, rakovina kůže,“ špitl saniťák. Když jsem, mu s ní pomáhal do výtahu,
všiml jsem si, že pacientka má na krku zázračnou medailku. Křížek se tenkrát nosil ze vzdoru vůči režimu či z módy, ale medailka nebývala běžná.
„Vy jste katolička?“ ptám se jí. Přikývla na souhlas, mluvit už nemohla.
„Jsem katolický kněz, mohl bych vám posloužit svátostmi, kdybyste chtěla,“
říkám jí. Kývla podruhé. A tak přímo tam, u výtahu, zatímco saniťák stál
opodál, jsem s ní vzbudil lítost, dal jí rozhřešení, vyňal svaté oleje, ale byl
jsem na rozpacích, jak mazat. Tenkrát se ještě mazaly oči, uši, nos, ústa, ruce
a nohy. A ono vlastně nebylo kam mazat. Tak nějak asi vypadá člověk postižený malomocenstvím, napadlo mě. Vzpomínám si jen, že pravé ucho bylo
jakž takž celé, takže jsem mohl boltec pomazat víc. Skončil jsem a saniťák ji
odvezl. Z té znetvořené tváře zářil zvláštní jas. Šel jsem to ještě říci nynějšímu převorovi Milosrdných bratří, který tam měl noční službu jako ošetřovatel, aby věděl, že je tam nový přírůstek a že pacientka je již zaopatřena.
Druhý den jsem cestou do školy potkal převora, který mi řekl, že ona učitelka do rána zemřela.
V poledne za ní přijela na návštěvu její matka z Brna. Když jí oznámili, že je
dcera mrtvá, dala se do pláče a mezi vzlyky jen bolestně řekla: „Já věděla, že
je to nevyléčitelné, ale modlila jsem se k Panně Marii, aby se vrátila zpět k
víře, když se jako učitelka od ní vzdálila. A nebyla jsem vyslyšena.“ „Ale
vaše dcera byla přece zaopatřena.“ Matka se udiveně zeptá: „Kdo a kdy ji
zaopatřil?“ „Otec Jan, když ji sem přivezli.“ Nemůže tomu ani uvěřit, ale
potom již s obličejem zářícím radostí zašeptá: „Díky Maria, díky.“ A já si
připomněl, že „Nebylo slýcháno, abys koho opustila, když je k tobě voláno.“
Z deníku otce Jana Topenčíka
Putujeme krušnohorským
vikariátem
Kaple Neposkvrněného
početí Panny Marie se nachází na vrcholu Mědníku Kupferhübel (910 m n. m.),
který je dominantou obce
Měděnec, ležící na hřebenu
Krušných hor. Tento zdaleka
viditelný vrchol je nejvyšším bodem s církevní
stavbou v našem Krušnohorském vikariátu. Na
jižním úbočí Mědníku také nalezneme kapli
Srdce Ježíšova z roku 1935. Ke kapli si můžete
vyšlápnout od restaurace „Mědník“, kde je také
infocentrum v Měděnci, odkud je to asi 0,5 km.
Na kole je možné vyjet až ke kapli. Dříve stával
pod kaplí (o dva výškové metry níž) horský hotel. Na podobném místě stály od r. 1873 postupně tři stavby - ta nejmladší shořela v roce 1939.
Z vrcholu Mědníku je krásný kruhový výhled
do celého kraje, při dobrém počasí lze dohlédnout až do Prahy. Kopec sám je provrtaný starými štolami po těžbě měděných rud. Některé
štoly byly v minulosti otevřeny pro veřejnost,
jako třeba Mariahilf s malachitovou výzdobou
(viz historický obrázek). V současnosti je možné navštívit štolu Země zaslíbená, ale jen pokud není zrovna zaplavená vodou. Má se za to,
že tato štola je svědkem nejstarších počátků dolování na Mědníku, které spadá na sklon středověku. Černé saze na stěnách ukazují na techniku
sázení ohněm, neboli „krušení“. Kapli ve tvaru
rotundy nechal postavit František Julius syn
vévody ze Sachsen-Laenburgu, jehož otec
roku 1665 koupil panství od hraběte Šlika. Důvodem snad byl výraz díků za návrat bohatých výnosů měděneckých dolů.
Kaple byla opravena v září 1994 a patří do správy vejprtské římskokatolické
farnosti.
Citát na leden: „Přírodu a Bibli je třeba číst současně.“ (Origenes)