тми Wilnwnltim ťmľtmifliŕl)ii
Transkript
тми Wilnwnltim ťmľtmifliŕl)ii
тми W ilnwnltim ťmľtmifliŕl)ii Me »ětoučent a frofyofloim ctrfroe Citt). SB. t bobrctuu intttbcjc »nwnitíeíicfe a jrolaffte Cflnftrmantm я (Eanjiraamatttídj fepfaná a rapbaná ob D ra З о ^ т а Ш . J j t b . i h t r B a n a ctrfive (íro. 3í. i\>. fne3e a faráře n? £ íu b o íéu t, rcpfloujil&jo fentcra feniorátu üftttranffefjo a juperintenbenta ŕproaíé fitperúitenbencíe ^>Teffpurffé. £>ruč)é opraroené a na broa bttp rojmno^ené rapbdnt. P if L Su re. ?& adtn. Ziffern fnt^tíačtarffe^o účaftmáijřefjo ípotfu. — Wáfíabetu [píjowateíowpm . 1879. RÉV 1*2.IA 197 ó SV. T í " . ''1”’ sMušiV-Л'-’ Ctb.9th* * J ^ f ____ ŕ,m. M ** äÖelebne a ä ß e le fla m e Piifíin*áint Crófmitm Mranfkŕ, jejmena (Celtům a jafiCabateCům: äßjneffenebmjtdpobmfm, SMebtttym, ©mojíctibobpm a äßtyfoceucemfm á uu m a it ů ut . 3 ®rohanottJt, femoromi, Дцд. lloijnmi, cottfeniorowi, 3. í'ePonti, notávoim, pam. Slobobaatt, poflabitŕEoroi fenioratu Slitranffelfo, l ’flb. fjnulinptu, tub. Scmtatwrot, iub. áulrnuň, San. ftav. tí amtut, béfanům, ©u|L íplitbpm , í l . €tm|i Cčrbelfkŕmn, Д1ф. ßtiromt, Sut. tíaSttput, 31cr. tCrulmitotot, ilurhutui, $hw. Ätffmttltaun, ©ují. ÍUfltomí, UHabitit. ijurbimemi, рпш. tíŕblimcmtt, Senu tíhami, mí.r Sbfefu Irbobrctn«, farářům, | í l . loljiířbn (btapjl. památce), Imt. 5. Cmtřebíím, $)яш. ©allaprot, Cttb. tíóratoi, favíanum; paf »ifern přibíáfimfftm fe f Dfwěbéent konferencie ‘'Jcitvauite jOkbne 18 řtjita 1871 Sítyfoceděnpm , braötjnt a wefcmiľonmnfittt Soitbojoumtíum a bratrům ш fá tiu obětuje, připifuje a pofraěcuje ^ptfonmíeC. ^оГпксеш й prebmCmtm. £omu ropjnamněji tnoíju pvipfat toto moje tonotoě fpracomatté brníjé totjbdní tniječíp této, jato SBdtn, Sftoroefníci, SBrfteroníci, @oubojoto= níci, sBiatří — a jebtti 5 SBás i ©puotoé a Uěeblníci — mojt to Sßdttu? 2 Bt) i bitu, jemuj jd 5 miíofti ^$dně jij čtroťtc befettetí fíoujtm, nejlépe porozumíte, je oceníte i bělnífa b ratra, jropfléíio na ffpatnou obpíatu ftoěta, nejmtjobnéji obměníte, ^ráce mé cena lejí to fmobobnétn, beje rnffe^o fe oljlébání najpět, topjndtodní miíofti Š3 oji to driftu $ejiffi, a to to tom Ufrijoroaném, fterp jeft 3 ibůtn a těm jejid) pojlaccntmt lořajům poborffením, 9tc* íům pat a tem jejich ©opiftůnt bídpiotoftmíni; obměna pat moje nejftabffi, po fteré toujím, jeft foucitné pobrijotodní fe to těd) „toobdd) ©iloe tiffe tefoucíd)," tamtěmi poijrbnittpd), ale ob SBolja pojebnanpd), a obntpmdní fe ro tom „potofu čiftént toobtj jitoé, fméttém jato fvifftdl, VI teřoucím $ trůn u iö erd uto m a," ю něntj i já naíejt fmé ojbram ční, pofoj a bíatjofjojné na^ beje i roččnétío blaljofíaroenftmí. ffťaftnpdi těd), jejto djobt íu roobám ©iíoc tiffc tefo ucím ! Síni fám nemoíjt jfetn tuffit, jaíomé bíatjo pro mně, jafomé mpííebfp pro círícro u trp í sB án m tom přebferojetí, mně nejutenffímu ronufnu= těm , jaujat fc těd) tid)r>dj mob © iío c: naffc^o pífmomčrnéf)o Sutíjeraniímu (Uttia, čiti ípojetů Sutljeránů á Äolromt) atb. Ж 35ubíttč 1 8 46) proti té jápíamČ ©ufratejfté © pncretifm u, Unifmu, ■äUaterialtému,. jejto opanomat bpl m čtpribceti leted) noffi círřcro íutcránfřou m ttljorffu. £ o bn o í jeft připomínati fobč tědj bňfajň miíofti SBojí, fterá ndě jerofjab obfííčentjd) rcobita a chránila. Sftöfji profedfoří ex cathed ra plnotjubé mctaíi bíefřt) proti roěroměrnému Sutfjeranifmu, fuperintenbenti fe djroaftati írotjnt fpmbolů namítáním , fonmentp bctretoroali bejmpminečnou pobrobenoft pob ^aíroinijm , generální inffpeftor jeben japo= míbal epifftoíomi fropmi fájati o S ete a tôrroi $ á n ě 11a ©mátofti o ltá rn i, brutjp m íjlépějíd) jeljo fráčeje podjobcň perfefuce m etal bo rabů fnějt a učitelů měroroěrnpd), aj i boffeí tulminace Síeronomfté, mpbaro fe ja biřice ftčefjtěnébo měfu a jaroírat měroropjnauffé gpntnafia a mináře učitetíté, fíoujit mající f ropdtomání ťnějí a učitelů pro půl milliona luteránífpd) © to m á tů , třetí pat fonečnč jato ex c ath ed ra VII papej j prebfebnidetjo ftotce го (jener. fonroentě fá ra l tuteránffou círfero, je ja 3 5 0 rofů ne= roěběta го Ufjndj potnabarčit nárobp n en tab arffé! sDffabloroaní paf páni patronoroé i ro tomto feittorátě fřičeli na n á š , řbpj jíme ropbároaíi froěbectroí SBofm naffentu, ©rojici btafroflarocnc: „vere non credimus, vere non cred im u s,“ fjobní to běbicoroé „L atrocinii O -T u ren sis,“ j r. 1 8 2 9 . 3 p an tů íropd) jbála fe ropfacoroat b rán a nja^ roírající © io n íutfjeránffp, roffedo jbáío fe ob= pabároat ob S u t^eran iěm u . 2lcE)aforoé círfroe naffí jij ani profit neditěli fßdna o jadjráněnt jalénta, ale puntoroaíi fe t u f e ř/ft é b l e n t p r e b r o ě t r c m , " ta m „§ 2 l ě f u r e m , o fle m biroo= f p m . " fftejířiflaroějffí protirop roěroropjnanfté bplp ^eftem fonroentů a fonroeníiřuíů, „ffibo= letem" na ftolicícf) 3Jiojjifforopd) febícid) roítějů, pripoufftejicidj a propoufftčjíctcř), aneb rojljánc= jícíd) a morbujícíd) praropcí) náfteboronífů u rotře Sutberoropd). ©tt bpí na čafe ropfřif a nt m a^ n ů r o proti toboroěřpm (1 7 8 5 ) © eiftům a 9ía= tionatiftům : , Д е п Ш jij jábnéfjo mnidja na froětě, fterp bp bofti filnp bpt ro 33oíju a ro moci ftíp jeíjo f bojorodttí proti těm pěfnpm a moc= npm budiům pob nebem, jejto ftpbí fe ja jmetto froc a raběji © e ifta m i, Jta tio n a lifta m i, nejli řreffanp jmenorodni bpíi djtěji." 21 nalejl fe tmtid) ten i u náě, jafo tam ro © erm anii, ftaro bttdjoroni a popřebni libé ftoroenffé círfroe bpt VIII ten ntnicf) .фаттшшго, fterp jbroiljt rufaroici ob тоЬегтф těcf) fcftdřů fobě pojenou, a — ejfjte, 33ratn, fbe jfou ti ©oíiáfforoé, co tat f)rbě 2)aroiba Sutfjevanifmu jntačfat dítěti ? — 2Sp, Skatří, roťte, jje jofobna roně ttifbp nefjío při roént ciríeronim auctorftroě o ně= jaíoroou noroou ceftu, po ttijjto bp přebe mnou nebpl drobit jjábnp, ale prároě já jfent bpl ro círfroi fíoroenffo=Iut^erdnffé ten, jenjj fíoroem i perem uprarooroat jfent budjp no tu ftorou ceftu, po ní? roelifp íiouí froaípd) fráčel. Slčfotiro tnídb jfent bpí a nepčiftaío roi to rooíttě fpírati fe miftrůnt „pěfnobudipm," febicínt tta ftoíicid) 9Jřo]3ifforot)d5, těro mocitpm fníjotům a bifíupůro ro Sgraeíi, oíe fbojjc root)í jabrániti ^ditu, abp to, co fíuto blá&ttoroftroim u těd) fjrbmů fat^eber, fanclí a řonroentů, neroproolil f jobcrnbení того brtjd) a to, co bplo pveb nimi ntblé, neroproolil f jaíjanbení filttpd)? $á 3 ntnoljpnti ířiřp a roobtitboroi pveb ^ánent ro fomůvcc fráčel jfent ob jebtté ftanice !u bvuíjé, ob jcbnoljo mejnífu !u bvuíjému po té ftaré ceftě pob oitpnt „oblafcm" '•■o jn ottott „ffálou." 3 fonroentii a afaberoiďttd) vojpvaro ro fnibací) a pojebnántdj cafopifnpcf) fettoupií jfent fu rojbělároání ronitvttíd) íjvabcb ©iotta íutfjevánfféljo. ÍBěbomof SSám, SSratří, jař leljfoit ro mnolja cťrfrotdf» měla prdci ta jlo= poroěftitá agitace třefftěnců nejnabojjifpd), jejjto rcffcdp рофорр ctvferont na rttbp přeroraccíi, IX ronomč bdblem ertemporifonmné úlofjp círfmi mnucoroali, n e l í b a n é a ro fráloroftroí ^ o j í m ncmtbané cíle ji ufídboli, círfcm ubohou ob cíle tofjo, jí ob ^Sdna pčebuíojenéljo, obmojujícc. pa! bplp práw č tp círfroe, fbe naitřa mčro= m pjnanffá o s la b la , — příčinou paftorálnodnéjífc ocbabíofti a cfyabofti, — fbe rojm nojené bplo tafpm činem fročtádraí na mffe ftranp a nenafptná, polb tidfd rolábobajnoft ftv a n ; fbe (konfirmace š ccíptn tím bojcnmč fráfnpm frühem pofroátnúd) ин'Ьо= moftí a citů fcmríía fe na porordjní, plptfc, ntrtmé, lebabplé 9, 10, lld e tp d ) bítef tafřečené „přijím ání fu jporoěbi," ^ueb při neúčafti celfo= rcitc círfme (proti jjemnémn ro jfa ju fßdne, jenj poroučel u č i t i n á r o b p ) , fmeb jafe tolifo při ofájalofti ceremouielní robičů a fnčjí, fbe bof>u* jel nic ncrapcbájelo toíce na jemo jafo m arnoft tamtěd} a ffablonomitoft tčd)to! D tom , abp (konfirmanboroc bpíi m ftaroe mpbat počet fomu= foli j mírp [mg, uebplo ani řečí. Slamnojc bo= cela (konfirmacia i m japom cnutí přiffla. 20 tafpdj círfraídj potom omffent, fbpj ta jáplam a © ufratejffá přiffla a rcobp ©Uoe tiffe tcfoucí podrbáním ro japomettutí přifflp, leíjfou roěcí bplo obflibit mffelifou fájeň círfemtů, ropljajomat je flujbp SSogí prarooroěrné fattciondle (u na§ íSranoěciufe), ffjajomat famje, obftraňoir.at fříjc, S obofíujbu rebufomat na černé roudjo — jafo noc — , na poffniourné přebřířáttmní tafřcčenpd) x mobliteb bej mítějngd) jpěroů, M agnificat, Gloria, A gnus D ei, I n tro itů , L ita n ií, bej flamné&o trium fu © lujbp B o jí, přifluljoraání totij roeřej= néfjo Жессге fßane, bej rap.mlunméíjo o já p a lú fiéíjo jměftománi rceíifgcf) tajemftroí tr o jic e blal)o= flamené atb. 21 jato bplo leíjfou tněcí obrancomat tafto círfero tutíjeránífou j její ojbob a ofraš Softem banpd), ta t ícljfou meet ftato fe opat tofjo, nabftamit a crtemporifomat řbejafé ndtejfp libffé o mtoftenecíé roíře („nebubm ej ani SProte^ ftanti, ani katolíci, ani Sutíjeráni, ani $alroitii, ani © tarom ěrci fjebnocení, ani nefjebnocení, ani 3ibé, ale bubnte jen fDíabaři." @r. З а р ) , 0 Boíju m imotrojičním, o obfnabttění liberáíném cijoloj* ftroa, fmilftma, biméljo, ciroilnííjo a fbo toí jefftě jaíéljo manjelftraa, o jjebnobuffení a jírdcení © lujbp B o jí atb. atb. Ж tafpdj círftDÍcf), fbe naufa toírp lutíjeránffé na prdjbninp obeffla, ntojno bplo omffem agitátorům planobrtotnpm roffelico proméft. • SBůči tědjto rojroobučnpd) min ©ufratefa přcb ctrortftoletim mpbal jfem poprmé — f na* léljdnt i círfroe mé i B r a tř í (roij přebmluuut ! prm ním u ropbdní) — fftaufu nábojenftnn fře= fťanfféfjo f bobrému mlábeje etoanjelidc. B p lp to tid)é mobp © iloe; o této íníjce uebplo po nominací) ílpdjat tafpd) fřifů, jato o jinpd) ípi= fed) ji přcbcfmjejícid) a ndflebnjícíd); alefpoň m ůj cíl bpl roéfti mlábej t těm mobánt ©iloe, XI tiffe ícfouctm. 9 M o lif bofdbl jfem c í l e , n e n í roěct mou rojboboroat. $ d n jeft, fterp uflábá cib lp , n ám i bělané, ш ftarocni froé. 2Bdm jeft nejlépe, b r a t ř í , roébomo, ja l íe roobp © iloe tiffe tefoncí rojíéroají po niroácb cirfroe floroenffM utbcránffé a jáplaroa ©ufratejffá co poto! ropbutp je bne na beit míče fe * trá a to jetni íibit naffebo. Sllefpoň то naffcm fenio-rátě — a pobobnc ínab i то feniorátcdj jinpdj, je fíoroenffpcb ctrÍTOt a fnéjt jálcjejícid) — nabobro očiftěno jeft buntno naffe ob bptoalpcb tědb tafvečenpdř) fatecbifm ů, jejto Sutberanifm u a ctrřtm fřefťartffé nteji n ám i ^rob fopalp. 31 co řefnu o blahém půfobení ©onferencit naffict) paftorálnícl) ? ^ b p j norod jáplaiua (šufratejífd po 30=lctgcb porájfácb, na počátíu tobolo befitileti, brojila nanomo тое roppucblém břicbu froém rc pobobé tafrečenébo protefftantárftroa pobrobiti tp roobp ©iloe tiffe tefoucí, bc*a er ^ tpto naffe rojtpčiíp foronbcro ftaron, program m em fropm učinilp Se.jíffe tobo llfřijoroanébo a feřabiíp m obutnn front proti feftdřům, — proti fterpm ani ta úřební círřero lutberdnffd neobroájila fe jjeroně ropftoupit fe froébectroimi fropmi — nanorco i n f p i r á c i i p í f e m f r o a t p á ) , jj e= m ě n í S 3 o j í то d r i f t u , p l a t n o ft p l n o u ©roátofti, t r o j i c i blaboflaTOenou, n u t n o f t p ř i f a b p n a f p n t b o l a atb. atb. japtrajtctcb a obmítajícidb. .ffetaerie tpto naffe XII ob ofmi let jig jfou tint ^jaidffem, Stcfjafc 2tt= tberanifmu, tta rnobp ©doc tiffc tefouct upo= gorňujicint. 21 jim, mimo mptprau jidř» baíffí^o no toeffíerou cirfcro floroenfřodutberánffou, pvi= piati biujno i tento rottomě obgitoent) cit ftaro* lutberánfft) fborů a círfroí nafftdj, £teré jafo i bneš SBetcbuá ctrfem Jpoítčfřd přinálegitoft froou cirferattí £ ndnt bofrodöcnjc gafroěcením §obu 35erdnfomn bite roffebniřjo. ЙЬе£оИ betaeric rtoffe flamí £>ob fBcránfu a fraé trooření budjomni rograíjí, tam roffabe i círfrac pobíí berott tta fráíowfíé SBeěeři této. Sicdidmajiť círfme naffe milé tjučeti folem febc rnobt) gápíamp ©ufratejffé a fbromagbujt feg námi fotem toob ©iloe tiffe icfoucid). 31 to jeftiť a bubig ndnt tafé progatím bofi, abtjd)om 5 p(nt)d) frbet a rjrbcC gpíroaíi •t>ofpobinu ptfeft nomon ga jebo ttefonccnou bobrotimoft a točená ímilomátti. D nf přidjági fn pomoci těm, jen? toíce í toobánt ©itoc tiffc teřoucím n e f ' f gápíatoě ©ufratejffé a £ „2lgfuroroi, tontu of£u bituéntu," rojblébajt. ítornu tebp mpntamněji, £omu buftojněji měl jfern připjat, obětoroat a pofroětit bítečfo mé, nejli SBárn, S r a tř í, fteví fpolu fe mnou ebobíte obntpmat fc roe mobádj ©iloc tiffe te* foucíd) ? fPřijměte§ tebp ubobou práci moji co bůfag mc bratrffé íáffp, úcttj a měrnofti, pa£ boptňte хш со pri ní jeft neúplné, bomlumte nebopotoěběné, oslabte co brfné jeft a ncboftatíg prom iňte; bubij paf [laraen fám fßan náš Sejiíš $riftu§ m n᧠a ob nás 03 na roěřp; Símen. S e n lefftě fíomo f to m u to brutjém u m pbání „ 9 ía u fp " pro balffí ctěné obecenftroo lutíjeránffé. 2 0 prronínt tom to bííc 9 ta u !p pobám átn m íábeji fřeffanftroí naffe celé ; brutjr) bít 2 íau fp obfaí;o= roati bube ше jm láfftním , úplnějffím fpracoraání ofobnoft círfme lutijeránffé, na m 3 fňftorií bo^ fá ja n o bube, зе jeft běmfou $ á n ě m ěrnou, ma= jící 3 aflíbení SSogí. SĎáno m § t u b o f é m , btie 2 5 Š u n i a 1 8 7 9 . Dr. g . ?&• £. tu r b a n , fa rá ř §íubocři), přebfeba paftov. (£onf. a íopfloujiítj its běřan, [en. notár, fenior Üflitranfft) a bpn>. fupertntenbencie purffé fuperintenbent. 1 . ö co čloměf nejwtce pečomati má? D to, abt) bpl m jimotě, při fm rti a po fm rti § fßdnent 93ol;em, fttnjm ©tmořitelem a nejropiffínt bobrpm. S an 17, 20. 21. 2. (5o fio nejlépe jpfifobnljm ctní! tomu? •Jiábojenftroí. 3. (So jeft nábojenftmí? 9íábojenftmí jeft oflamorcání 33of)a pojnáttínt, mírou a jirootem. 4 . Safo o flámujeme 93o£>a pojnnnťm? o% ef tofto beje: ntp 33oí;a pojitámáme, tenfráte čeft a flámu S3oíju mjbámátue, je bol tafomoit moc o jpůfobttoft libém, pomoct Iteré oni i •ftejmniffifjo ©tmořitele nebe t jemč pojnati mofjou. $ ínt. 1, 1 9 ; @fej. 4, 17. 18. 5. Dbfub pojnámáme 33ot;a a jafo fe ta jnámoft jmenuje ? 33olja pojnároáme j $ífem ©matpdj a j pře= роЬтж рф ffutfň SSojíáb, jnámoft pal ta jmenuje fe boíjoftomí. Díaufa пабоз. řřcfť. 2. tntb. \ 2 6 . Ä tere jíou 11) í)(awm ffutft) SSojí? 3 e n áě ftmočil, ropíoupil a pofroetil. 7 . 31 jbaj jen nábojenftm ím a bobojíomím f e 33nb ofíamuje ? gfo u i jiné jnám ofti a mčbp, jimig fe SBüb oflamuje. fßouem abj i ti Ьифогое, jenj jp p tu jí přírobu, t ti, jenj m pnaléjají ceftp na т о п ф , i ti, jeiig mpmččují běbp b ^ejb a ntefíců, i ti, jenj pobojnpnt ntubrctraím , čečnictroítn, m albou a jinpm um ěním fe ropjnam enárcají, b ar p frné ob SSoba p rijali, a ujím ajíce je tafto f bobrcm u ЬЩ ш ф , tím mfftrn SBolja, © troočiteíe fmébo oflam ujt. Sile oni m ají p ri tom i jiné cíle, nábojenftm í mffaí ja jcbinp cti m á flám u jm ena SSojíbo rojffiíom at a fice piebně pram ou jná= m oftí 33olja. „2lbp tebe jarného pramébo 33oba, a toíjo, íteréboj fi tp pofíal, Sejtffe ^ r if ta po* jn a li." San 17, 3. 8 . © o je to „fpífm o ©mate'," j neboj mp učíme f e 33c [;a pojnám at? ' fpífmo © m até jeft © lorco 33ojt, ffrje fßro= rolrt, © m anjeliftů a Stpofjtolů m nufnutím © и ф а © roatébo fepfané a nám , abp fme j nebo učili fe 33oíja jn á t a jej oflamoroat, р п е ф а п ё . 9 . S a fo fe mffeobecně bětí $)ífmo © m ate. 9la © ta rp a 9íomp .gáfon. 1 0 . Ätere' jfou íníbp ©tare'bo B áfoita? SCp, íteré přeb n arojen tnt $ rifta fßdtta fDčojjiš a p ro ro c i fepfali a fteré ftarojáfonn í drfroi |ibott)ffé ffrje Ф ифа ©nmtéíjo poručené bplp ! oftntjání а аафоптготи. 11. Äteré jj’ou fntí;i) 9{ошфо Báfoita? Фр, íteré učebíníci, ©manjeliftoroé a 2ípo= fftoloroé Sßdna Seju ^ rifta rtmuínutím Ф ифа ©roatéíjo fepfali a círfmi noroo^áfonuí f ja= ф о п т к т т ^апефаП. 1 2 . (So jeft jProrof? Ф и ф ет S5ojmt naplněttp, bubottcí raěci, njjtafjující fe !u fráloroftmí Š ojtm u a fpafení libfíému přeb^roeftujtct a ten toíjorečfp froět f Ь и ф огатт a těm mpiffím ffutfům porojbujuí jící a mebouct raěbomcc. 1 3 . Směnuj jména ^ rotoíů ftarojáfonntd)! Sjntáě, Screm iáě, ©jedjtel, Ф ате1, D$eáš, Soeí, 2ímoě, Stbbpáě, Зоиаф ЗЖфе0ё, 9Ш ;ит, Síbafitf, ©ofonpáě, Síggeuě, З а ф а г ^ ё a 3Jta* 1аф(аё. 1 4 . (So jeft Onuanjelíffa a fteřt jfou (Stoanjelíftowé ? ©manjelifta jeft ten pofel, fterp ndnt to raboftné pofelftrot ptincfí, je ^riftuě pviffel na froět a bonefl nám ()пфй obpufftění a jiroot roěčnp. Síoit paf ©roanjeltfioroc: ©m. SDZatouš, 9)tareř, SufdŠ. a San. 1 5 . (So jeft Bpofftol? 2tpofftoí jnamend toíiř, jaío pofíanp jroěfto= roateí rottp freffanffé. 1 6 . Ä tm bpíi Sípofftoloroé Äriftoroi poflant na froét? 4 jßordbfem tím to je jmenuje froatp Sufdš to © fu t. 1, IB a 2 6 : f ß c t c r , ^ a f it b, S o n , D n b ř e j, %i l i p, %om d I, 23 ■D iatouď , S o í u b S líf e ů , © in to tt S e ló t e ě , Subož bratr Satubům , o na mífto gtdbce Sibdffe gtoolenp lojem 3Jíatěj. 17. 6 o prorofowalt proroci ©taréfjo Báfona? fßndiob SWeSftdffe, t. j. ©pafttele nárobxi toffecf), ale obgroláfftč narobu jiborafféljo. 18. Safé raboftné pofelftmí přinefli (Swanjelíftowé ? $ e íe jtj narobil ten mjjem nárobům gáboucí fročta Söpfupitei, je činil bitop, učil to cfirámč, to jjlole i po mčftedj, trpči ob ncromcídj jibú i pohanů, ttffijotodn i jatorajbett bpl na fríji pro 1)г(ф 1) toffeljo ftočta, рофотеап a íamenem přitoalen bpl, atojjaí třetífjo bne toftal g mrttopd) a ta! přem otá fročt, peílo, jmrteblnoft, toftoupil na nebefa, obfub pftjbe jaě joubiti jttopd) i mrttopcb. 19. Dbfub to pojttáwáme, je $)tjmo ©wate jeft ©lowo 23ojt? $ е fßiftno © m ate jeft © loroo 33 ojí, to po= gnátoáme obtub p o : 1) je ono fßrorofutn, (Smattjelijtůnt a Slpofftolům ffrge S u d ja © toatéíjo ton u ín u té jeft. II. fßetr. 1, 2 1 ; II. S im . 3 , 1 6 . 1 7 ; 2 ) je provoctm a tnnolja fta Ictp preb; poročbčná fc n a p ln ila , coj tělo a frcto, ani rojům a m oubroft libffd gjemiti nem oljli Ubem ; 3 ) je S u d ; © to . půfobí u ted), fieri up řím n ě, pobojně a měřícím frbcem čtou $ífm o ©roaté, 3. 19, 8; 119, 130; San 7, 17; 3tím. 10, 17; I. S<m 5, 6; 4) je nab roffecfu рофрЬ* noft ropropffené birop potrorjují SBo^ffou moc ©loroa SBogt^o ro ^ífmecf) ©matpd) flojenéljo, 3Jlarf. 16, 2 0; 2Rat. 11, 3 — 5; 5) roffecíp fnibp ©taréíjo a SHoroe^o 3dfona, bpf jfou i me roeími rojličnpd) a ob febe rojbálenr^ čafíd^ fepfané, přebce fe úplně ftoronároají a bůftojnp jeben celef tmoří, taf je neobotatetně obtub ja= rotrdme, je taf bofonalé bílo jebině Фиф ©roatp roptroořiti mol)í, I. ífor. 2, 12; 6) jibé ja= trorbilí jfou bo bneš jimi froěbforoc prarobp ptfma froatéíjo; 7) je jdbné řnije taf roffcobecně nerojumí ceté čtoroěěenftroo, jafo rojumí Biblí Báně, fbpj fe jen <š poforou a měrnou pofíuff^ noftí čte, 2)tat. 11, 25. 2 6; II. $or. 4, 3. 4 ; II. Betr. 1, 5— 9 ; Y. SRojj. 6, 4 — 7 ; 8) je fant ^rtfíuš Bdn na ©tarp ,3díon, co na ^3ífmo ©maté, co na floroo Dtce froéfjo fe obmolámá, San 5, 3 9 ; SRat. 5, 17; Suf. 24, 25— 27; San 15, 2 6; I. Jtor. 2, 12. 13. 20. Jrteré fttibp obfaíutje Stan) 34fott ? I. ©tarp 3dfon obfaíjuje ro fobě ndflebující ínifjp l)iftoricfé: 1) Bet fnil) 3)tojjifforopdj, j nidfjj prrottt jmenuje fe Genesis, t. j. mjnif ěili poěátef, b r u ljá Exodus, t. j. mpjítí (totij j (Sgppta ndrobu jiborofféljo), t ř e t í Leviticus, t. j. fnifja Semitů, ěili ínějí, rc níjto fe jim 6 poroimtofti přebpifují а prám a ubi tej t, č t ш r t á N um eri, t. j. čijla aneb fpočitání (fbe jefčituje narob giborofíp), p á tá D euteronom ium , t. j. brubé, čiti ttomé jáfonobarftmí, fbe 3Äojjii opě tuje nárobu rcfjecfp jářonp, anebo 10 p r o m ě n í npdj ořoltioftecb je téj prom ěňuje a prífné jim Sadijomámánt uaflabá. (2Sij otájfu 56. p o j n . 2.) 2 ) ß n ib a Sojue, 3) fit. © oubců, 4 ) řn. 9fut, 5) brně fnibp © am uelom p, 6) brně ftt. řrálora= jíé, 7) brně řn. P aralipo m en on , 8) ftt. ©$brá= ffoma, 9) fn. 9tebemiáfforaa a 10) fit. ěfter. II. © ta rp 3 ó fo n objaljuje m fobě po brttbé ftttbp poučné, a ftce 1) fttiba Soboma, 2 ) ft*. ,8alm ů, 3) fn. pfífloraí, 4 ) fit. p a t e l e , 5) Pífett © aíam ounom a. III. © ta rp 3 á ío n obfabuje ro fobě po třetí fnibp prorocře prorofů ftarojáfonníd). ( D t. 13.) SBffecfp tpto fnibp jmenuji je i fnibp fano= nicfé, na íteré je fám $ riftu § P á n a apofftoloroé obmolámati, f rojbílu ob ínib apofrpftcfpd), n a fteré ttifbp obmoíáití je neběje. 21.60 jfou a fteré jfou tp fnibp apofťpftcfé? jfou fnibp, íteré nejfou fiče jebné a téje S P íjm en t © m atgnt roájnofti, ale rcjfaf 3 bo= brpm a ntnobpnt ujitřcm fe čífti tttobou a mají, jafojto tafo m é, fteré ropplňují mezeru meji prorofp a naplněním SBojím m d riftu 3 $ f f i 3 ío u paf tp fttibp apofrpficfé ítájlebující: 1) fniba Sfobiáfforoa, 2 ) 9)ioblitba jWanaáfeforoa, 3) fniba $0 Subitlj а З З а ги ф , 4 ) ^řtbaroforoé fu pvoroctroí Sanielorou, 5 ) broě fnijjg ©jbrdfforoe, 6 ) f$řtbaroíoroé !u fttije (ífter, 7 ) tři řntbi) 3)taájabeiífé/ 8 ) fnifja 9)loubrofti a 9 ) fntfja ©iracf)oroa. 2 2 . В ítertjií) fntí) pojůftátóá 9toun) Báfmt? 91ошг) 3áfott pogůftdrod: 1) je čtpr Groan* jelit, 2) je © tu tfů 2tpofftolffťjd), fteré je i fniíjg biftortďé jmenují, 3) j jebenabrcabcet epifftot, fteré je téj fnifjp poučné najproajt a 4 ) je 3je* ment fro. Зона. 'Salto po fobě ndflebují: Groatt* jelturn fro. 3Jiatouffe, -Síarfa, Sufdffe а S m ta; fro. S u fd l pa! roripfal ffutřp apoíftolffé; epifjtoíe pfali: ©roatr) parcel 14 eptfftol pfal, a ftce: jebnu í Ř í m a n ů m , brcé fu ^ o r i n t f f t j m , po jebné fu © a l a t f f t j n t , G f e j f f p m , $ U i = p e n f f p m a Ä o l o S f e n f f g m , brně f S í j e ě * f a l o n p c e t t f f p m , brně f S i m o t í ) e o vrot, po jebné f S p t o r o i , g i l é m o n o r o i a f 3 i b ů m ; fro. Sofub pfal jebnu, fro. fßeter broě, fro. 3 « « tři a jebnu fro. S u b a ; prorocfou íntljou jmenuje fe 3jem ení fro. $an a. Poznámka. Mezi učenými bohoslovci jsou hádky i o apokryfách novozákonních, mezi které chtějí jedni vřaditi listy Jakubů, pak к Židům a Zjevení sv. Jana; ale je to více hádka učená než životná, a církev uznává za kanonické všecky spisy v odpovědi 22. vypočtené. 23. Safo ofíatóujeme 23oí)a rotrou? ŠBofja taf oflaroujetne rotrou naffí, fbpj roffemu tomu, ro čem jjeroent fe jefio pojůftdrod měříme a míru tuto pífněmi, djmátami, tt)jproa= ním a mobíitbami rozněcujeme rc frbctcř) {горф. Poznámka. Dvojí je s t způsob zjevení Božího, přirozený totiž a duchovní (positivní). My jednám e v této Nauce hlavně o positivním, čili duchovním zjevení se Boha. P ři rozeně zjevuje se Bůh v duchu a svědomí národů, o kterém praví sv. Pavel Řím. 2, 14. 15^ Podle způsobnosti, přijímavosti a přirozené šlechetnosti srdce má tu náboženství svou tvářnost a větší neb menší duchovní dokonalost. Pohanství na příklad starých Slovanů ve srovnání s pohanstvem mnoha jiných národů stojí o mnoho blíže ku křesťanstvu a může se o něm říci, že ze vzdálí padalo na něj to „pravé světlo, kteréž osvěcuje k a ž d é h o člověka přicházejícího na svět.u J an 1, 9, Přirozeně zjevuje se Bůh dále i v němé přírodě, kterou tak krásně opisují žalm y: 19, 1—5; 104, 24; 103, 22, a o které staroslovanská poesie, řečtí básníci a mudrci, římští řečníci a historikové, ano i jin í pohané už tém ěř křesťanské náhledy přechovávali. Ano i ti nej ostro vtipnější zpytatelé přírody, jako Koperník, Slovan, K epler, Němec, Nevton, Angličan, byli nej pobožnější mužové. Přirozeně zjevuje se Bůh konečně i v dějinách národů, kde patrně mocnou jeho ruku žehnající i trestající cítíme a spatřujem e. Dan. 2, 20. 21. Sv. Pavel objevil vládu Boha v dějinách velmi dôvtipne, jako vypravují Skut. Ap. 17, 22—32. Náhled pohanský: N atura dux ad honestatem l N á hled křesťanský docela jin ý u Jan a 3, G: což se narodilo z těla atd. 2 4 . Safowijmt to ptjttěmt, d)n>álami, it^w aním a mobtitbami oflawujc fř 33ůf)? p ífn ěm i Ьифотпш й, фгасШит 25oíju ja ^ rifta nám ! fpafení pofíanéfyo rojbámanpmi, rozpmaním 33oíja SSrojjebméfjo a mobíitbami z« m iíoft, ofmícení, požehnám a jiné barp т е jméno $riftoroo и míře přebnáftenpmi. 2 5 . 3afo oflamujeme 23oí;a jiwotem? ЯЬщ jiroot jmůj ta! zíiSuíeme/ on froěbcií o tom, ze buffe naffe po SBofm touží, 9 ě nim obcomati jdbd a co nejmíce ro bofona* lofti budjorani f němu přiblípti fe uftluje. fDtat. 5, 48; Sfej. 5, 9; Sof. 4, 8. 26 . Šeí)o boía^itjeme taforotjmto nábojeuftmťm ? SDofatjujeme pořoje fraěbomí, miíoftt S3ojí a ropffpffení profeb nafjícE). Son 14, 13. 14; I Son 1, 3. 6. 2 7 . 3e=lt na fmětě tafonnj náfob, ften) bp neměl nábojenftma ? Sftení taforaétjo ndrobu. 2 8 . 91 ct mají mffecřp nárobp jebno nábojenftnn? moli,na froětě jeft roíce nábojenftroí, a fice pofjanffé, giboroffé, fřeffanffé a tnuljamebdnfíé. 2 9 . So wíé o poí;an]fe'm nábojenftioť ? ^So^oné nejttají SBofja jiroéljo a porcěrěiroě ja to mají, je fmět o ěíoměf jeft pob odjranou mice bof)ů a bňjfů, ftergcftjto botnnělvjd) bofjů tměm a juřitooft ufiíují fe frotiti foujíp a oběťmi, fpoljanffé nábojenftroí není praroé nábojenftroí, oíe jeft tolifo moblofíujba, porcěra o blub, jettj ubrjuje nárobp ro uftaroičném ftradju a fíepotě. 3)ip ířefťané „roíme, je mobla na fmětě nic není, a je není jiného jábnéljo SBofjo, nej jeben." (I $or. 8, 4.) Suto tmu ale poljanfřou rog= froětluje ©pofitel ndl и SJtot. 6, 21— 23; Sou 8, 47. 30 . So tmš o potjanftroí naffet)o narobu? fPřebíoroé naffi, ©íoroané, ílaněti fe ro ftaro= roěfofti „bofjům fpdfdm," jafo najtiro 10 mobtp, fterprn tařé na gpůfob jintjcí) foujebníct) pohanů oběti přtndffelt. 9)teji ta bojftraa jejidj nálejeít) bortině: ©tdraa, éjiroa, Saba, SBefna, boíjomé p a t: ©mantomít, 9tabí)oft,v ^Serútt, íEur, X riglam , menjfi bůjforoé: 3 moí, © tratet, ^ßifulít, rojliěné menfft bofjpně, SBitp, mobní pannp, Sřtuíatfp; mimo tědito m noucí) boíjů a bůjřů měřili jefftě — ačfoli mira ta nebpía jafnd — m „Boí)a nebefnéíjo," fterému mfjaf, poněroabj o něm ničeho jiného n e jíd a li, nej je je nětbe na nebeftd^, ani neftaměli oítdře, ani djrdnti), ani nepřindfjeli obětě. D roffecfj tědjto přebřeče; прф a mnoíjpd) jiinjd) bomnělpdj bojjípd) bpt= noftedEř bájiíi fi naffi přebforoé rojtiěné, čafto roelmi miipné a bůmpítné poíjábfr) a poroěfti, aj je foneěně ©pvilt a 3Jtctljob jbamili této trnp a umebti je m přebimné fmětlo © pna Bojítjo, S eju $ rifta, pobaraffe jim ra jajpfu jejicE) jroj= umitebíném ťnifjp B iftna ©raatéíjo a uroebffe jint mc jndmoft toíjo IBo^a nebejnéljo, íteréfyo jpom inaíi oni, anijbp l)o bpli pojnali. 31. (5o »té o jibomfféni nábojenftwí ? ^ibomffé nábojenftraí učí, je jeft jen jeben Bůlj a fiče Bůf) jibomjfp, tterp jen jibů miluje a jiné nárobt), potjanffé i f ř e f f a n f f é j i m p o b m a ň u j e ; jíibuje ímpm měřicim panftmí iěíefné nab jinpm i ndvobanti. SEcnto btub jjerac= nému © tom u B ojí mu fe protimicí pobroracuje toje ©torno B oji. © tu t. 10, 34. 35. 11 3 2 . ©o » té o mutyamebanjfem nábojenftwt ? $ e to mpmpfel SCntifrifiůro. SBtubař 2)ím Ijameb 6 1 1 . rotu po narojenť $ cifta ^dita po= mftal proti ©manjelium © pna 23o$íf)o, nadrobil fe fám jo prorofa 33ošíbo, pařoĚ)nčnt a mečem potíral ffrge jmpd) nájlebomnířů círfioe řřefťanffc. 3 robnéljo froéfjo měfta 9)íeffp bpl r. 6 2 2 bne 15. Qulio mpfjnanp, ji$ ale r. 6 3 0 ropbojomal ^afe mčfto toto a utrorbil uřrutnoftmí froé nd= bojenftmi, ijlam em taíé najproané. ^řroti §Bibíí ?í§áně poftaroil fmou mlaftní řniíju, fteroit foranem jmenují a to fteré učí boíja, jaíéímfi SUlaíja a jebe, jařo jeljo proroía pojndmať a ctif; ílibuje pař fropm měřícím tělefné rojřofje, jcněru fe a robámdní i po fmrti, přcbpiíuje mnofjogenftmi a topEjlaffuje řčeffanů ja b j a u r ů , t. j. p’’ů. ^rarop to tebp Slntifrift. 33lubp tpto pobmracuje ércanjelíum $ d n a nafje^o Q e p itrifta. SDíat. 22, 3 0 ; -SKím. 14, 17. 1 8 ; 17, 20. 2 1 ; 3Jlat. 5, 22. Poznámka. Co víš o jiných ještě sektách, školách a mudrlantstvích více nebo méně к pohanstvu, nebo židovstvu, nebo mubamedánstvu se klonících, ale к žádnému nepřislouchajících a ani ku křesťanstvu se povýšiti neznajících? Známe i takové výrostky plané na stromě vědénív do brého a zlého, o nichž poučuje nás Ev. Jan. 16, 2. 3; Řím. 10, 2. 3; II Petr. 2, 1—3; ti všickni protivili se křesťanstvu a nepřináleželi ani к těm náboženstvím sice nedokonalým ale předce aspoň úmysl měvším, chtíti přijíti do jakéhosi obecenství a obcování s Nej vyšším. Jména všelikých těch škol a sekt a mudrlantství i za panování pohanstva i pod nadvládou křesťanstva jsou mnohá, mezi nimi jmenujeme: Atheismus, jenž říká v srdci svém, že není Boha; Poly theismus, jenž množství bohů sobě ze stvořených věcí dělá; 12 D ualism us, jenž dvojí božstvo, na dobré a z lé ; Pantheism us, jenž Boha na svět a svět na Boha obrací a jak zjevení Božímu, tak zdravému rozumu a duši nesm rtedlné se protiví a ji odporuje. Žádná však z těchto škol a sekt nebyla vstavu založit náboženstvo na světě. O jiných sektách v dal ších otázkách promluvíme. 3 3. (So roíš tebp o ttábojenftim fřeffanffém nntbec ? $čeffanffé nábojenftroí učí pojnároat a ctít 33o§a jjeroenéfro, rofíe^o froěta ©troořitele, ,3 brjo= rcatele a Dpatroronífa, íterť) fe jjeroil froětu jafo O tec, ©911 a Ф иф froatt); jafo 23ůlj ©troořitel, SBůlj SBgíupitel, SSůíj fpofroětitel. ©roaté nábo= jenftroí toto {libuje a bárod jiroot roěěnt) roífern, fteříj ш fôrifta, © pna SSogt^o uměří, pofrftí fe a jiroot fmůj me roffem poble přifdjaní jeljo jříbí a jbofonalí. -Diat. 2 8, 1 8 — 20 . 3 4 . Äteré 3 těd)to uábojenftnn jeft nejbofoitalejfft a tubij i práme' nábojenftroí? fftejboíonalejffí je т [|с ф fměta nábojenftroí jeft íčeffanffé, nebo ono nemá půmob ro nebo= 1опа 1рф bomněnřád) a bájte^ lib fft^ , ale ro fa= mém nejboíonalejffím a jebině froatém 33of)u; bofonaloft jeíjo pař i m tom fe bofajuje, je íbo je má a jínt fe říbí m činění i п е ф а т froém, S S3oí;ent fampnt obcuje a úěaftnpm fe téj ftámá 33ojí flárot) a bofonalofti. 9 M . 5, 4 8 ; I $ or. 12, 4 — 12. 3 5. Saft) jeft rojbíí rneji nábojenftwínu těmito? ißofjanftroi íjlebalo a íjíebá, ale nemrójájelo a nenaфdJÍ praroéljo obecenftmí ě So^em jiropm ; fíarobplé jibomftmo ^[cbalo a nenalejlo toljo 13 obecenftroí; norooroěfé, talmubifticfé stbowftmo taf jafo i mubamebdnftroo blebá ftce, ale pordb a poídb gantítá to jebiné obecenftroí ntogné ô Sobem , ffrge $rifta Sejífíe. Sen fřeffanftroí t ^tebá i nadjdjí toto obecenftroí, a nacbdgí bo ro © pnu Sogttn Segífíi ß tiftu, ffrje 3íe^o| gnorougrogeno jfouc fřuteěně, giroe a prarobiroě obcuje § pattern Sobem , fbpg Sej je ©loroa Sebo pogndroá, pojnanébo i přeb froětem rop= gndroá, rovnaného paf ш obcorodní 3 íibmi a ro celém froérn girootě náflebuje. San. 1 7 ,2 1 — 23. (©roron. Dr. ,щ М Щ ©íauberrôíebre.) 36. 9ía folif čáfteí belt je naff e Staufa ttábogetč fttoť fŕeffanffe'bo ? ■Jtaufa naffe ndbogenftroí fřeffanffébo bělí je na ctprp cáftfp, g ntdjg I. jebnd o Sobu D tci, II. o Sobu ©pnu, III. o Sobu ФисÍ)U ©roatém a IV. o (Sírfroi froaté obecné fřeffanfíé. I. # # tít. 37. (So jeft 23ůb? Sůb jeft ro froé pobftatě, bptnofti a rolaft* nofted) nejbofonalejffí bueb. San 4, 24; Фап. 2, 22; San 1, 4. 9 ; I Äor. 2, 10. 11. 38. (So tot! o pobftatě Sogt? ^obftata Sogí ro tom gdlegí, ge jeft prarobirotj, roě ěnp a b l a b o f l a r o e t u ) (Sg. 44, 6 ; ŠŘím. 14 11, 3 6 ; II äRojg. 20, 2. 3 ); ge fe ndrn b d ro d ffrge ©toroo Sogt a Фифа ©roatéljo § n á 1 1 (I to r . 2, 10); ge tnd gitu o t f á m m f o b ě (San 5, 2 6 ; Ser. 10, 10; & 36, 1 0 ; 84, 3 ; © tut. 17, 25); ge jeft ofoba r of f et noí j ouct , r c ě č n á (Sgai. 41, 4 ; 43, 10. 1 1 ; j) . 94, 8— 10); ge jeft n e p r o t í t ě n i t e b í n p (3ib.. 1/ 11. 12; Sgoi. 44, 6 ; S af. 1, 1 7 ); ge jeft t r o j ji e b i n p, Otec, ©tm а Фиф ©го. (V 3)tojg. 6, 4 ; ©feg. 4, 6 ; II to r . 13, 13; Stat. 28, 19 ; I Sim . 6, 15. 16; San 5, 26, 1 1 ; 2, 3. 18; 10, 3 0 ; 14, 6. 16; I S an 5,2 0 ; to l. 1, 15. 1 6 ; S an 16, 14. 15.) 39. Safe učt mlety naffe o léto pobftatě Sogt? ©irfero naffe 3 roelifou jebnompflnoftí učt, ge ropgnditi íifticacnffé o jebnotě pobftatp Sogffé roe tří о{оЬаф praroba jeft a md bege roffeíjo рофрЬопгот přijímána a roěřena bpti. Sotig ge jeft jebna pobftata Sogfíd, fterá i fe jmenuje i jeft S3ů!) roěčni), netěíefnt), nerogbtlttti, ne* fmírné moci, moubrofti a bobroíp; ©troořiteí a Sbrgoroatel roífeф roěct, roibitebtnijcf) i ne* гоФйеЬ1т)ф, a přebce tři jfott ofobp ftejné pob* ftatp a moci a fpoíu roěčné, Sítí) Otec, Sůlj ©pn, 33ůf) Фиф ©roatp. fßob fíoroetn pat „ofoba" rogumějt to, co ro příčině té a pob tímge fíoroent roguměti círfcront otcorcé, totig nifoíiro čáftfu tteb roíaftnoft jiného, ale to, co roíaftně faitto febott jeftrouje. 15 B roto zatracuje roffeďa facírftroa, poroftalá proti čldníu tomuto, jafo facívftmo 3 )tani= ф e j f f é, jen§ brooje bojftroo ftanoroí, bobre a jlé , SB a l e n t i n i a n ů, 31 r i a n ů, @ u n o nt i a n ů, 3 ) i o b o m e b á n ů a roffed; těmto роЬоЬпрф! Фа!ё jatracuje ctrlero uaffe ©amofatcnffpd), ftart)cř) i погоё))){ф, íteří jen jebmt ofobu Bojftroí přijím ajíce o © tom u a 2)ud)u ©rcatém pob= roobně a nepobožně rojum ují, je nejfou to ofobp Bojftroí rozbitné, ale je „© loroo" jttačí jen floroo libffé, čili íjla§ a „Ф иф © roatp" je jeft jen jifté pohnutí pčiftroořcné měcem ftroočenpm." Š afto učí ©írfero nafje го I. článfu 3lugšb. SBpjndní. 2B apologii pal učí a potrorjuje to učení ta f to : „ ^ rro n í čldnef roppdní naffe^o i protim= níci naffi 1фтоа1и){, m fterém roptojili fme m íru a učení naffe o Bofju, je jebna jeft B ojffá roěčnd, nerojbílnd bptnoft, ale tři jfou rozbitné ofobp ro jebnotě točeného B ojftroí: D tec, © pn а Ф иф © roatp." (2BÍ5 3lpol. ro preflabu $ a n a Sefffp, ftr. 5 ; potom ěldníp © m ail. I., 1. 2. 3. 4. Ш е ф . I. II. III.) 40. (5o »té o bphtofti žBojt ? Bůlj fám fobě bptnoft barad, o n íj leba bíájen podjpbuje (3 - 14, 1. 2), a tato bptnoft SBojí jnám a jeft п ^ е ф п ё т nárobůnt, jroěftuje fe i tam , lbe ani íniř), ani fffol fe nenadjájt, jeft Bůlj га |гЪсгф НЬ1!рф, го Ьифи a froěbomt ($ ím . 1, 1 9 — 2 3 ); ale nejjafnčji bptnoft B ojí 16 itdrn uroojuje ш jndmoft fßifrno ©го. (I $cr. 3, 16). 41. Saío itáě $)tfmo @ro. ropučuje o bptuoftí 33ojt? D bptnofti S3ogt ndě jij SDíoijiš (I, 1,1.) učí, je „ka počdtíu ftroočil S3ů^ nebe a jetni;" Ifalmifta pa! (3- 33, 6. 9.) je „©loroem £>ofpo= binoropm nebefa učiněna jfou a Ьифет úft jeljo roffečto roojffo jejtic^, nebo Dit čeft a ftaío fe, Dn rojfdjal a poftarcilo fe;" froatp San (го 3jero4, 11) rojprod Šolja: „SÚebo Sp 33oje ftroořil © i roffečtp roěci a pro roůti Sroou trroají i ftroořenp jfou." Sato bptnoft 33ojt je fanta taffa poble pífem; 33ůfj, jajifté nejen ftroořiC j ničeho roěfp a froětp (3ib. 11, 3), ale i nej* ntenffíntu jiroočidju jiroot a jironoft bdrod (3)iat. 6, 26— 30), ta!, jaío o ceíé poíolení íibffé pečoroal, fbpj mu j láfíp pouíjé ©pna froé^o bal (San 3, 16), a tento 33ůí) náš „nebpblí го фгаппф ruíou пЬе1апрф." ©íut. 17, 24. 4 2. Safo d)ápeš tuto bptnoft 33ojt báíe? fßoneroabj roěčtm, je 3)ů() jeft Ьиф (ot. 37.), £>neb téj рофорщет, je bptnoft jefjo jafe jen ob Ьифа pojndna a рофорепа bpti tnůje (San 4, 2 4 ); ale poněroabj ne íajbp Ьиф je jnorou= jrojenp, ale mtiojí jeffte fe froětcm íjpnou ( l San 2, 17), bptnofti SBojt ftárod fe účaftnpm jen Ьиф j n o r o u j r o j e n p , jafo bí fßan З ф З : „9íenavobt=lt fe íbo jnorou, nemůj roiběti !rd= loroftroí B o jíljo ." (San 3, 3.) 17 43. SB čem fe jjetóuje itejrotce bptneft 33ojť? 30 íjlubindd) roelifrjd) tajemftroí plttpd), fteréj cloroět oroffem obbirooroatt, jim poforně měřit t a jim i fe potěfforoati mňjc a má, rappdfrati je roffaí bořouale na této jenti a m této nebo!otta= tofti nepobaví je jdbnéntu ěíoroěht Ijříffnénui. 3 } . 5 5 , 8. 9 ; 9tím. 11, 33. 4 4 . 3 a f mojito přebcc i í>řtffnému čloroěfu fbtíjiti fe fu tajemftroťm těm to? SJInolm ceft jbd íe méfti íu tajem firoím těm to bptnofti Š o p , ale nejpřtm ějfjt, n ejíratffí a ncj= jifiějffí je roffed) jeft m íra ( š ib . 11, 6 ). £ m íře přibej ffuffent, to jeft n ap lň ttejprme co ti laje florao 33ojí a potom cčeídmej na 33ol)a. 9)lat. 6, 3 1 — 33. 38e ffoitffent fřeffatta je ncjílabfft ořouffcnt bptnofti m iíofrbnéljo 23o^a. 3 . 9 5 45. Sítfej eo míé o lotaftnofted) 33ojtd)? З Ш т poitejprme to, je jeft ro ju m u m ém u nepocíiopiteblna pobftata a bptnoft 33ojt a ta í i tp roloftnofti nepocpopitebíné^o 33ot)a nejfou pro m ůj ro ju tn í p o t o p e n í ; ale měřím, je © íom a Sojtljo pram ba jeft i pro m ůj ro jů m prarobou fpaftteblnou, bpť i ne úplně podjopenott. 4 0 . Sluje co prarot fPíjmo fronte' o íoíaftnofteá) S3ojťd) ? I. SBůfj jeft ble fjotfcm fm. jalo praratj 33ůfj m f f e m ě b o u c t a), n e j m o u b ř e j f í t b), nej= f p r а ш e Ы i tu ě j ff í c). fftaufa náboj, ťíejť. 2. trúb. 2 18 P ozn.a) Ž. 139, 1 - 4 ; Mat. 10, 29. 30; Žid. 4, 13. Ъ) I Tim. 1, 17; Řím. „11, 33; Iz. 40, 13. e) Itim. 2, 6; Ž. 146, 8; Ž. 5, 5—7; Ž. 1, 0. (Otázka 38.) 4 7. Go praim (Ptfmo fm té o iníaftnoftcd) ЗЗоуф po II.? II. 23ůí) left pobíe pífcrtt, jafo tuečnt) 35ü í): 23 ff u b t) p n t o m n ŕ) a), n e j í m o b o b n ё j fí t b), n e j í ш a t ě j fí í c). P ozn.a) Ž. 90, 2; 139, 7 - 1 0 ; I Král. 8, 27; Iz. 41, 4; Jer. 23, 23. 24. b) Ž. 136, G; 115, 3. c) Luk. 1, 49; Zjev. 15, 4; 1П Moj ž. 11, 45. (Srov. otázku 38.) 48. Go ptamt $)tfmo floate o loíaftuofted) 23o^id) po III.? III. 23ŮÍ) icft poble pífern jafo 23ŮI) b(aí)o= jíaroem): 91 c j rot) i f f t o f o b it o ft a), jcft roffe= m o l) o u c í b) a fonm a inffedE) těchto toíaftnoftí 23oí)n bía^oflaraenéíjo jeft: f I á ш о, го с I e b n o ft a b ů ft o j e n [t ш í r o e č n é c). Pozn. 1. a) Osobnost tuto nesmíme sobě představovat jako osobnost lidskou, proto, že ne osobnost lidská slouží za obraz osobnosti Božské, ale dle obrazu svého stvořil Bůh osobu člověka a vdechl mu duši nesmrtedlnou; jako nejvyšší osobnost, nevyslovitedlnou jazykem lidským, známe Boha ze Žal. 33 a 104; 11, 4; 94, 9; Žid, 1, 3; Dan. 4, 32. (Viz otázku o osobách Božství pod I, II a III částkou Nauky.) b) Ž. 115, 3; 33, 6—9; Luk. 1, 37; Efez. 3, 20. c) Ž. 8, 10; 145, 3—6; 102, 26—28; I Paral. 29, 11. Pozn. 2. Potěšení křesfanů upřímně Slovu Božímu věřících z těchto vlastností jsou veliká a drahocenná v životě i při smrti, v bídách a bojích ne méně, než na výsluní štěstí a pokoje časného. Na to má se mladá mysel upozornit. Zde některé pohledy na historii i království Božího i světa tohoto. Doufanlivosti té, která na Boží Vlastnosti se opírá, odměna jistá jest zaslíbena. Ž. 37, 5; Žid. 10, 35; žena Jobova je odstrašující příklad zamítání takovéto douíánli- 19 vosti. Jo b . 2, 9— 10. R ozdíl m ezi D a v i d e m a ženou Jobovou! F arizeo v é a biskupové ž id o v ští v na svou m oudrost a o p a trn o st spoléhali p ro ti P řísl. 3, 5; Žal. 14G, 3. D oufanlivost v B oha zam ítal i N a b u c h o d o n o z o r , D an. 4 ,2 7 — 30; 3 ,1 4 — 18. G o l i á š , I Sam. 17, 37— 51. A b s o 1 o n s A c h i t o f e l e m , F a r a o s koňm i a vozy svým i. X e r x e s , je n ž z bouřené m oře dal p ru ty šlehat. N a p o l e o n p r v ý , je n ž se z m odliteb n árodu ru sk éh o r. 1812 vysm íval a svým i kanónam i j e um lčet chtěl - - ale sám i s p ůlm illionem svých pom ocníků p o rá žk u h roznou sobě u tržil. Všickni tito a jim p o dobní zahanbení byli dle m od litb y Je rem . 17, 13: „O naděje I/ra e lo v a , H ospodine, všickni, k teříž tě o p o u ště jí, nechť jso u z a h a n b en i.“ Ž. 22, 5. K do d o u fa l? S idrach, M izaeh, A bdenago, dle D aniele, D avid, Jo b , M ojžiš, K ristu s. Č íta t: I Sam. 23, 24— 2 8 ; I K rál. Í7, 21. II K rál. G, 1 n á s l .; Žid. 11, 1 násl. P řík lad y z h is to rie : C hrysostom us, M istr J a n H us, Jeroným P ražský, L u th e r. Z vláště tento poslední b o hatý je s t p řed m ět úvah v tom to sm ěru. K dyž m u C ajctan h rozil císařem , papežem a jin ý m i v rch n áři a táz al se ho, že kam se u te č e P „Kam se u te k u ? “ pravil, ,.nu — pod nebe! pod nebe se u te k u ! “ A když mu bo h a tý rš tí ry tíři je h o stran y , S ickingen a B erlichingen, p o n o u k a li och ran u , ře k l: „T ážím si Vaší obrany, m ilí pánové, ale j á chci je n K rista sam ého m íti za ochrance. M aje j iti do W orm su к zodpovídání se za učení své r. 1521, byl z p řá te l ské stra n y odráz/n od této cesty, k te rá by snadně m ohla takový konec m íti, ja k o p řed sto lety H usova do K ostnice, ale L u th e r doufaje tolik o v P á n a svého, ře k l: „že když je h o n e p řá te lé i tak veliký oheň zapálí, žeby od W orm su do W ite m b e rk u šlehal, on že p ře d ce p ůjde ve jm éno B oží.“ A tak é šel. H isto rie j e p ln á p říkladů takovýchto potěšených a posm ělených srdcí z v lastn o stí sobě znám ých Boha našeho. 4 9 . Safomd jejjtě jiná jména jměftujt nám tuto pcbftcitn, botnoft a toto wíaftuofti Sooijí 10 ^ííině po.? SBppočítati d)ci jen ta fdamnějfft jména 33ojt. 2B ^tírníd) im. fe23uf) najijmd: Я г d l e n t mfíedj íráíů 1), 9?ejrot)šfjím 2 ), ©roattjm 3u'aclifi)m 3 ) , •i)tfíiteíem 4 ), ©oubcem 5 ), .Spptateíem fvfcct 6 ), .'goípobinem jáftupů 7 ) , 28t)froobobitelem 8 ) , O tcem 9 ), ©Iitomnífcnt 10), tprabem a © fáíou 2* 20 11), Stefem ubatm pi 12), ŠBojomnífem 13) Sßaftgrem 14), Útočifftěm 15), pram enem raob jitD^d) 16), SParoéjou 17), Uteffttelem 18), ©roébfent na ŠBpfoftcá) 19). 3 ^ toffccíj těchto jmen teče íjojná pám oft bo frbcí a ntpfíí na= fftcř) tofjo, co jeft 33ůf) n)e ftté pobftaté, bptnoftí a rolaftnofted). Pozn. a) 1) Ž. 145; I Tim. 6, 15. 2) Ž. 7, 18. 3) Izai. 43, 3. 4) Nah. 1, 2. 5) Ž. 7, 9; I Mojž. 18, 25. 6) Z. 7, 10. 7) Iz. 51, 15. 8) Dan. 6, 27. 9) Iz. 63, 16; Efez. 3, 15. 10) Jak. 5, 11. 11) Ž. 91, 2. 12) Jer. 20, 11. 13) И Mojž. 15, 3. 14) Ž. 23, 1. 15) Ž. 18, 3. 16) Jer. 2, 13. 17) I. Mojž. 15, 1. 18) Iz. 51, 12. 19) Job. 16, 19. V ozn. b) Mimo židů, mohamedánů a sekt v poznámce к ot. 32 a jinde dosud pojmenovaných brojí proti Bohu tomuto živému a pravému v novějších časích Deismus čili N aturalism u? a D arvinism us; tam ten mátoží v hlavách, pu stých a nechce na zemi trp ět Boha — jako opak tohoto je již připom enutý (k ot. 32) Pantheismus, který Bohu místa v nebi nepřeje; Darvinismus je shovadění člověka к nesm rtedlnosti stvořeného; Darvin totiž nevěří na stvoření člověka Bohem, ale dává se mu vylíhnout z opice, tak že mudrc tento nejen Bohu upírá moc stvořitelskou, ale člověku, tak ja k ho mohl již z historie poznat, upírá ducha osobního. Všem těmto sektářům stalo se dle Joba 5, 12— 14. i 50. S a fo učí, měří a ropjtuím (Sírfew o 33cí)U Otci? Sßrroni číánef nnvr) obecné fveffanffé p í : SSéřítn ro ž8oí)a O tce atb. (So jeft to? SBěřtm, je mne Sßan S3ůt) atb.; pomní 23ojí p řifáp n í p í : 9Mnibeě m íti 33oljů jimjd) atb. (So jeft to ? 9Kamc fe ^pána SBofja atb.; boufjé S5ojí přU řájaní p í : 9íem eptcě atb. (So jeft to? 9Jtame fe fßdna 23otja a tb .; třetí S3ofí přifájatií p í : 21 ^ orn n t atb. S o ieft to? Ж а т c fe atb. Ж ш о tňfom cí)oío učení гсщ псгоатс m (Sírfmi i po bomtd) jptm ajícc: SBěříme m iebnoí)o 23oíja (ířranoóc. ftr. 5), SSěřím e fvbečne (ftr. 42), SBěvmej m S3oí;a jebnoljo (ftr. 130), SBcřímc m 2Bffemof)oucíf)o (ftr. 241), SBěříme $ frbcc upřím ného (ftr. 283), SBěrímc roffiďnt (ftr. 299), Жр mfficřnt m ěřím e (ftr. 353). 5 1 . 3c=U toto 23 oba pojnínt jíj úpíné. a fit fpafení fcoftatečué'? 9 íifo ti. 9řa tom to ftupui jnám ofti ani jen úplně fefftě 93of;a neznám e, tím méně fpaícní bccf)á$íme, poněroabj fbo m 23oř)a praméíjo měří, ten tnuft i ш toíjo m ěřiti, fterp nám o něm pram en jnám oft jjeroit a fbětit a íterp ob uěfjo pofldtt bpí na frcět, abp fpafett bpt fmět ffrje něíjo. 21 proto fu jn á m o fti naffí 23of)a poble jefto pobftatp, bptnofti a m íaftnofti připojit! jefítě ntuftm e i pojndní a míru m s$ á ita S ^ íffe Ě rifta, SBpfupitele fměta. Poznámka. Dr. M. L uther píše: „Bůh nechce takto toliko poznáván býti, t. j. jako Stvořitel nebe i země, ale v rouše tom a pocíobě té, v jakové se nám kázati dává, že totiž poslal Syna svého, aby nás vykoupil. Nebo ačkoli i znali bychom Boha co stvořitele nebe a země — nikoliv ale též co Otce, který Syna svého poslal na svět, aby ho vysvobodil od hříchů a sm rti věčné — předce bychom pravé známosti o Bohu neměli. Poznávat K rista, jako Syna od Otce poslaného, znamená věřit a znát, kterak on na zem přišel, pro naše hříchy trpěl a umřel, odpuštění hříchů, nám vyzískal a m ilost daroval. Na tom zajisté stojí naš0 spasení a potěcha ve všech potřebách, abychom věděli, že nikde rady a pomoci, ani na nebi, ani na zemi není proti hříchu a pokušení každému, než toliko tato víra. Nebo když to jedno vím, že K ristus mně к dobrému od Otce na svět je s t poslán, mohu již bezpečně z toho zavírati, že je s t mým milostivým, přívětivým Otcem a zapomenul docela na hněv svůj, vím, že skrze tento svůj Božský skutek zjevil nám celé srdce své a oznámil vůli svou, tak že již nic jiného nespatřujeme, než jeho nesmírnou, nevyzpytatédlnou lásku a milosrdenství. Teď ale, když já již srdce Otcovo za sebe mám, mám za sebe spolu i celou jeho Božskou moc a sílu. Nuže, přetl čímže se již tedy strachovati, Koho báti se mám?* 5 2 . Albe je jaflabd potřeba SBpřupiteíe jwéia? SB nefmínté láfce S3oí>a ©troořitele ! ne= fm írně upabléinu a 3 rolaftní fmé. ííítj poroftat nerolábajíctmu a nemohoucímu pofolení Hbffému. S an 3, 16. Poznámka. Nesmírný pád pokolení lidského jeví se v hříchu prvních rodičů našich v ráji, jenž v tom záležel, že neuposlechli rozkazu Božího, ale hotoví byli uposlechnouti hlasu svůdce pekelného. Tímto neslyšením hlasu Božího a následováním rady ďábla připravili sa o nevinnost a čím dále tím více i v potom stve--svém upadali do hříchů a oddalovali se vždy více od Boha, svého Stvořitele a nejvyššího dobrého. Pokolení jejich množilo se sice, množilo, ale nemnožila se m ilost Boží, nemnožilo se veselé duchovní; jen hřích bujel a rostl v různých podobách a projevech svých. Žádosti těla, m arnost mysli, lež, hněv, závist a pom stychtivost úžasně panovaly nad dušemi, tak že sám obraz Boží v nich, podle něhož stvořeni byli, poznenáhla vymizel z nich. Jako to bylo před potopou, čteme v IM o jž . 4, 1G—24; G, 2. 3. ô. 11. Ba i po tom, když potopou strestána byla tato nepravost lidská, prvotný onen hřích lidský, ani vodami potopy nezmytý, zuřil i v pokoleních Noachových, Chámovém, Jáfetovém a Sémovém. I Mojž. 31, 34 nasl. 5 3 . SS čem jiíejt lafiet 33ojť a m čem yab ííbfft) V Sdjťa SBofí jdíejt ro p o j í d n i © p n a j r o é f j o na froět a páb íibfft) to h ř t ф u nc= p o j l n jj e n ft ro a, 3 fteréljo potom pojjlo nejjjtěftí 23 na гоefff m ) froět a fm rt cafnd i roěčná na číoroěfa. Poznámka. B ludař Pelagius zapírá potřebu spasení — podobně jak o celá nynější židovská literatu ra a vzdělanci povrchní mezi křesťany, učící se chtivě nasléchat hlasu sypících hadů člověčenstva— ; Maniehaeus šel je ště dále a zapíral i možnost spasení. Buďtez mladí synové a dcery národu našeho od jeho knězi a učitelů upozorňovány častými úvahami o nebezpečných těchto náhončích satana. Dnes se oni nejm enují sice Pelagiany a Manichaei, ale bludy těchto pod novými zvučnými jmény roztřásají po světě v románech sprostých, v básních oplzlých, v článcích novinářských, v planodrkotných řečněních a blouzněních nepobožných při hodech a radovánkách dušemornýcli. Čtení a výklad Izai. 59, 2; Ž. 45, 8; V Mojž. 4, 24; Řím. 1, 18. Všickni, poněvadž smc hříšní, jsm e „z p ř i r o z e n í s y n o v é h n ě v u tt (Ef. 2, 3) a Bůh — ten od rozumověrcň a všech protivníků Syna Božího Ježíše K rista uposmívaný Bůh že hněvá se po lidsku, je ve svém právu, co Bůh lásky svaté! Nebo žádná láska není bez hněvu; svata láska, svátý hněv. Podobně jsou při tomto punkte synové a dcery národa к upozornění důrazně a opětovně na všeliké následky rozpoutanosti a nevázanosti hříchu, na úžasné rozšiřování se nemocí nevída ných, samovraždy zločinů, zoufalství, klamství a hotových ran společnosti lidské. Řím. 7, 24; II Kor. 5, 4. O věčné sm rti, co následku hříchu, II. Tess. 1, 9. 5 1 . ® íe toí;o wffél;o tebi; jato je 3jcmit 23ÍÍ1) V SBůtji je bíe roěrouČení ířeifanfféíjo jjcrotí a ob roěrícícl) pojndradn arozrodu býrod jaío Srejjebim j, t. j. jařo 23ůlj £>tcc ©troořiteí, 33ů‘o ©t)it SBphtpitct, Ш ) fDud) ©roati) ^ofroětitcl. ©f. 4, G; II Slov. 13, 1 3 ; 3»t. 28, 1 9 ; ct. 33, 34, 35, 38, 39, — 48, 50, 51. 5 5 . Ätei'á jeft bntbá ojeba ©ojftroí'? íDľuba ofoba 33o3fínn jeft © pn Sfojt, fßdn tidi S e jí! ^riftuS, 33ůf) ptarot) a číowéf pvarot), o jebitd II cMftfa ířaitfg nafjí. 24 II. # Щ u j »в. З а fо pnpm wom l 23пh to froé jjeioont je w S rn u poém na jroětě? SBůfj pčiprarooroaí ívbcc libffc nab pábent íropm ÍÉormoucené jij ш ráji, fDpj nut rocíet očcfdroati © pafiteíe, jato potřitcíe totjo nejroět* fiitjo roratja ípafení Ubitého a ) ; potom učinit 33ů£) m íftečfo pro frdtoroftrci froé na jcm i ro jebno* tíiropd) uáfíonnčjíftd) tBotju froétnu čeíebčd; b ); pojběji rojbubit patriarchů rojneffenvjd), bdíc a ffíče SeíjO jaflíbetn neíoucích na fročt a pteji nárobij jatím porofíaté c ) ; $ tohoto temene po= roftaí celt) ndrob, ro fterént ©toroo SS03Í roe jrotafítni uctiroofíi bpío rotce nej u roffech jmrjch nárobů, a fterp jrorona íntlurou učinit S i^dnent 93ohent a ftal fe ta! jtoídfftntnt ndftrojcm m iíofti 33ojí fit rofjcm nárobům tat blouho, jat btouho chtčt chobiti ro pobmínfdd) té fm íurop; bpt to ndrob jiborotfh/ taté tpebreji, neb S jr a e l jm éno= roant). 9ídrob tento přepamátmj ftat fe řoíébfou © p n a » o jíh o , připraroenou jem u ob D tcc jeho nebeftého. P oznám ka 1. a) I Mojž. 3, 15. b) I Mojž. 4,^26. с) O Abrahámovi I Mojž. 12, 1—6 ; 15, 1 - 6 ; 17, 1— 13; 22, 18. P oznám ka 2. Jako Bůh v národa židovském připravo val zjevení své v Synu svém, to nám ukazuje historie krá lovství jeho na zemi. Mezi tím zaslíbením Božím (Gen. 3, 15 a 22, 18) a naplněním toho zaslíbení leží v prostředku věk zákona, kterým lid hebrejský čili izraelský vychován byl v národ způsobný a chtivý, nésti vůli Boží na svět. Bez této výchovy zákonní by národ židovský nebyl se stal 25 způsobným к nesení tohoto zjevení Božího a byl by zůstal na témž stupni duchovního života, na jakovém zůstali státi jin í pohanští národové starověkosti. Význam veliký tolio tělesného se zrození lidu hebrejského ve veliký, ač ovšem je n tělesný národ v službě egyptské. Viz 11 Mojž. Veliké útisky (1 ,8 —22); Mojžišovo narození (2—6); rány na E gypt přišlé a vyjiti z E gypta (7— 11); poušť arabská a vydání zákona (16— 19); tělesná povaha a surovost židovská, jejich náklonnost к modloslužbě (62. 33.); jejich řád bohoslužebný, obětě, kněží, levitové, svatyně, nové vydání čili obnovení přikázaní Božích (34—40). Svátky a jich slavení, očišťování se a způsob všecken v životě domácím a veřejném, jídlo, slibové, desátky atd. III Mojž. Výprava od Sinai к J o r dánu, boje s nepřátel j', zpoura židů, tresty Boží, proroctva vždy určitěji vystupující a ukazující na tu příští „hvězdu z Jákoba a berlu z Izraele, která poláme knížata Moabbká a všecky syny Seto vy.“ (IV Mojž. 24, 17.) Konečné zopětování i zákona i zaslíbení všech Božích a určité předpovědění o K ristu Pánu. V. Mojž. 18, 18 19. Poslední píseň M oj žišova (32) a jeho konec (34) V kn. Mojž. — Všecko, co v pěti knihách Mojžišových zaznačeno, poručeno, sděleno a opsáno je s t, sm ěřuje к tomu jednom u cíli, aby národ izraelský oddělil se co nejvíce od těch národů, kteří již přidalece byli odešli od Boha pravého a až na slabé tušení ztratili byli známost o něm, všickni tito národové pod jtnenem pohanů známi jsou v písmích. Oddělení se toto od pohanů mělo přispěti к tomu, aby Izrael oddělený a očištěný od přískvar přirozeného člověka, tím způsobnějším stal se к přijatí Evanjelium Syna Božího а к apoštolování jeho na světě a mezi pohany. Proto každé pohnutí, sedění i vstá vaní, jedení i pití upomínalo Izraelitu na to vyšší jeho ná rodu povolání na světě. První kniha Mojžišova je co úvod, spojující národ izraelský v Egyptě, v službě cizí zrozený, s počátkami celého pokolení lidského a vůbec světa; D eute ronomium, čili druhé vydání zákona, t. j. pátá kniha Moj žíšova spojuje ho s celou budoucností jeho a s budoucností pokolení lidského. Mojžiš tu po velikých zkušenostech svých s národem tímto zvláštním dokazuje se co veliký prorok budoucnosti a summovně je ště na konci dlouhé poutě opětuje národu své zákonodárství, které též pro měňuje v jistých proměněných okolnostech a přísné jeho zachovávání nakládá, přiostřujc novými zaslíbeními a no vými pohrůžkami jeho plnění i potom, když vejde národ do země kananejské, otcům jeh o zaslíbené. Tři v p ro stře d u m ezi první a p á to u stojící, o bsahují v sobě p o v stá n í lid u izra elsk é h o v národ m nohopočetný v E g y p tě, je h o "zřízení a zákony na Sinai, jeh o osudy na p o u šti až ku pom ezí země kan an ejsk é. (Srov. ot, 20.) Všech těchto p ě t k n ih M ojžišových j e s t studnice n e jčistější náboženstva v starém zákoně a spolu pram en nej hodnověrnější n á b o že n stva vůbec. T u jso u složeny důvody veliké m oci, m ou d ro sti a m ilosti Boží a p o d á v ají záru k u p o to m k ů m , že m oc, m o udrost a m ilo st tato n eodejde od těch, kdož tím duchem vedeni budou, až se nap ln í všecko a dokoná Bůh úm ysl svůj svátý, k te rý měl lined na p očátku s pokolením lidským . V íra, naděje, doufání, u trp e n í, všeliké ctnosti, ano i p o blouzení a viny otců jso u věčným i vzory a v ýstraham i pro vlastní život potom stva. Z ák lad y v těc h to p ěti k n ih ách obsažené vzrostly potom při Činnosti p ro ro k ů a církve staro zák o n n í v chrám nád h ern ý , v k terém m ohl K ristu s Pán, přišlý v p ln o sti času na svět, volali — odvolávaje se ohledem své osoby na d ě j i n y — : „ P t e j t e s e n a p í s m a , t a t s v ě d e c t v í v y d á v aj í o m n ě.“ Ja n . 5, 39. Svatý pak Pavel ku G alat. 3, 24 jm e n u je příp rav y tyto „ p ě s t o u n e m n a š í m k u K r i s t u “ a p ro ti sam olibé pýše židovské, na z ev n itřn í podobě a lite ře zákona sobě až přim noho z a k lá dající, praví (K olos; 2, 17), že j e s t to v š e c k o 'je n „ r /á a tato ;j.£AA0V7ü)v,a t. j. stín věcí budoucích. O vznešenosti X. Božího p řik áz an í čítej v L u th e ro v u m enším i větším katechism u. O braz a stín toho budoucího — ohledem to tiž starého zákona — králo v stv í K risto v a na světě p ře d stav u je nám v sta ro b y lo sti k rálovství D avidovo. II. Sam. 7, 10. (S tím to m ístem srovnej Ž. 2, 1 - 7 , kde p řed stav u je se prorockým způsobem dílo vykoupení a soudvu Syna Božího, v. 12. Ž. .110, 1 —4 ; 72; 45, 3 —4. 7. S.; Ž. 22, 2. 8. 9. Í8. 19. 23. 2 8 ; Izai. 53. N e ju rčite jší p roroctva ku Pánu Ježíši vznikala při upadání zem ského královstva židovského, až poslední z p ro roků, M alachiáš, sto je před p rá zd n o to u u padlého a je n na světské věci svou m ysl o b racejícího národu, zvolal p ro rockým duchem : „A j, já posílám a n je la svého, k terý ž p ř i praví cestu p red tváří m ou, a v tom p řijd e hned do chrám u svého Panovník, k teré h o ž vy h led á te a anjel sm louvy, v němž vy lib o st m áte, aj, p řijd e t, praví H ospodin z á s tu p ů .“ A M icheáš (5, 2) právě i jm enoval je d n o z m ěst D avidových (Betlem E fra ta ), z něhož vyjiti m ěl ten Panovník v Izraeli, je h o ž „východové js o u od starodávna, hned ode dnů věčných.“ 27 57 . 3 8 čem pojnítámá tu b ud m m t jjement ie Solra tta froětě ? Sfiejbůftojněji íc jjcm il 33 ůb n a [mete m S t r n u [mém Sejtffi á r i f t u , tu něíjoj ťbo u rče n í m á 0 33 o [je tu fauním obecenftmí a účaftenftrot. © a í. 4, 4 5 ; I S a n 5 1 ; S a n 3, I ß — 18. , 58. fPojnámadi ten prameím 33oba, fbc m Sv.ua jet; o neměří? Ш о П , nebo íbo S p n a nejná, ani; D tce p ojnati tuůje. S a n 14, 6 ; 9)ít. 1 1 , 27. ( D t. 54.) 59. 3ábá=lt to S m í) ímah) m ptfmid), abvd)om tat Šprtu, jat O tci wěřtít, S p u a taf, jař Otce ctiii? SSeírni jřetcbírtě to pojabujt prima fm., nebo fbp 3 u ©jecíjiele (1 8 , 2 3 ) ЗЗгф p ra m í: „ j e n e m á l i b o [ti ш f m r t i čí о т č í a í)ř i li n e í) o , ale cíjcc, alnr íe obrátil a jim b pl," moíá S p n S3 oji (rt S a n a 14, 6 ) : „ 3 á j í c m t а ~ с с ft a i p r a m b a i j i m o t , 3 á b n 1) tie* p v i d) á 5 í f D t c i , n e j [ í r j e m n e " a u S M o u fje ( 11 , 2 8 ) : „ í p o j b t e j f c m n ě m [ f i č í n i, í t c r í j p r a c u j e t e a o b t i j e n i j [t e, a j á m á m o b p o č i n u t í b á u t / ' u S a n a paf ( 1 0 , 3 0 ) : „ S á a D t e c j e b n o j [ m c" (m. 6 , 4 0 ), „tatoť jeft múíe toljo, ftcrpj mne po[íal, abp f a 3 b r), f b o j m i b i S p n a a m ě ř i m u ě í)o, m ě l 3 i m o t m ě č n t) a j á ť j e j t o j f n f t t n m be r t t t e j p o f l c b n ě jf f i." SBe mprocící) tecí)to prámč ©ud) [mati) míurni ffrje úfta prorofô, ©roanjeliftô a [anténo Š p rta 28 S3ojt&o. 2lpofftolé paf raprofp tpto pobcbně opětují a potrorjují. ©ro. Š ou ral, nejprroe ne= bůraěřoraarafft, přefraěbčtra fe o rojfříffeném $ejtffi driftu, pabá f nofjdm jeíjo, ffaní fe m u, Jauern fropm a 23oE)ent fropnt 2 И najproaje (S a n 2 0 , 2 8 ); I S an 5, 20 prarat: „D uť jjeft ten pramt) 23ůEj a jiraot rcěčnp." ©ro. EßarocI, fSíínt. 9, 5 : „ $ r i f t u š je ft n a b e га ff e c f p 23 ů f) pc= j e E) n a n p n a r a ě f p , am en;" 5M o§. 2, 9 : „2B n ě m p ř e b t ) r a d r o f f e c f a p í n o f t 23oj= ftroí t ě l e f n ě / ' konečně meji jmpmi fám 23ůíj raelí ro š ° í - 2, 1 2 : „ l í b e j t e © p n a , a b p fe u e r o j Ej it ě to a E, a jtj p n u l i b p f f t e n a c e ft ě, j a f j b p j e n nt d I o j a p d l i l f с bněro j e í j o ! 21 Maljoflaroeni jfou rofficřni, fteříj boufají ra něEjo." Poznámka. Dr. M. L u th er praví: „Když Bůh z nebe nám káže a praví: „Tentof je s t ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte“ (Mt. 17, 5), tedy je s t to tolik, jakoby nám ř e k l: Chcete-li býti učení, moudří a opatrní, a žádáte-li mne hledat a nalézat, tu máte svého učitele a m istra ode mne vám poslaného a ustanoveného, ten necht vám svědectví vydá o mně a řekne vám, jak o můžete ke mně přijíti, a vězte to, že když jeho poslouchat budete, mne samého slyšet budete. Proto otevřete uši i srdce své jedině Ježíši K ristu, nechcite nic jiného slyšet aneb přijímat, co vám mimo toho neb proti tomu kázáno bude.“ (Sammlung L utherischer Schriften. Evang. T ro st buch. Das XIV, XV, XVII Capitel Set. Johannis, gepredigt und ausgelegt durch Dr. M. L uther. Leipzig. 1850. Str. 62.) 60. (So řťíáme o těclj, ften m SJojftroi petita ЗеЩе neuroěřilt? Xa f f o u b t me о uid), je jfou jeffté ra fíepoíě potjanffé, anebo roe tmád) jiboroffpd) pofjříjeni 29 a nem ají jábnéýo obcccnftmí S 23oýem, jaflíbe* uéýo tolifo obráceným a měřícím ra $ rifta , © 511a SBojíýo. S a n 1 7 , 2 0 — 2 4 ; I S a n 1, 3 ; II «Petr. 1 , 4 . 5 ; © íu t. Sip. 1 7 , 2 3 ; М о ё . J, 2 6 — 28. 6 1 . 3 M o 4 i to w ulojení Slojím, abp tato fiepoia a tma ftrje Gwatijelium rojptýtena a rojepnána hjlaV jßoneroabj jen ffrje © p n a SBojíýo m ojné btjlo m pfoupent pofolení libíféfjo, jebnaf jibé i poýané obfá^áni jfou na © m anjeíiutu o «pánu S e jíjfi; í jibtmt paf nejprroe, potom !u poýa= nům ífli Sípofjtoíé fá jati to éroanjelium . @fej. 3, 2 — 1 2 ; © h it. 1 3 , 4 6 . Poznámka. Velmi krásně píše o význame náboženství pohanských vůči historie zjevení Božího Dr. Chr. E rn st L uthardt v jeho Apologet. V orträge (5. Auflage, Leipzig, 1867) na str. 163: „Pohané sice byli bez Boha na světě (Efez. 2, 12), ale předce nebyli dokonce beze všeho spojení s Bohem. Byl i s nimi Bůh a oni s Bohem svázáni. Bůh byl spojen s pohany těmi pravdami, které sloužili za zá klad jejich rozličným náboženstvím (ot. 29. 30). Pohané byli spojeni s Bohem svým citem náboženským , který i u nich se nalézal a dlouhá století život starého světa ovládal. Obě tyto strany, ona objekt i vná, tato subjektivná náboženstva mají svou historii a historie tato je s t ustavičný process rozpadávání se vlastního, jenž na jedné straně upadá do hniloby neznabožstva a bezbožnosti, anebo pověrčivosti, na druhé pak ale předce zachovávajíc onoho šlechetného ducha tužby po vyšším, aneb aspoň nespokojenost s tím uzavretím starého světa, otevíral brány věku novému, totiž křesťanskému a jeho naukám o Bohu. 6 2 . SBpbej jměbcctirí píjeni o bojftwť Sejíjfcimt. 3 i b. 1 , 1 — 4 : „(šafiořrát a rojU čným i jpůjobp m lum ím al — jméno běbíčně obbrjel." JRoI oě . „ftriftuě její obraj 93oba ncraibitcbb 30 nebo — on jeft přebc refft m a raffeefo n ím ftojí." S u f . 1, 3 5 m íureí 3íitjct ÜUatti p ři početí Jtrifta ^ a t t n : „31 proto, j i to, coj fe j tebe freatétjo n a ro bí, ffouti bubc © p it 33ojí." S a n 1, 33 rcpbat S o u Ä rftitel ndfíebvijící free= bcctroí: „3Í |á jfetn (Sejiffe) nejttaí, aíc tterp j m ne poftat frftiti reobou, ten tni re f t: 3iab řptnj ttjtíš ® ud)a Sftupujícífjo a , jůftáreajícííjo n a něm, ten f jeft, ftcrp j frftí ©ttcfjem frcatpnt. 3í já jfent reibet a froěbectreí jfetn re o bal, je on jeft ten © p n S o jí." S o n 5, 3 7 prareí ftriftu ě 3Bátt f á m : „31 ftcrp j m ne poftat, D tec, oni frcčbectreí repbal o m n ě ." ( S a n 6, 60.) ©intern fßetr froěbčí: „3t tup fmc um ěřili a pojitalt, je jfi tp Jt'riftuö, ten © p it 33 o tja jiroéíjo." 9)itmo íčdjto ntíft firčbčí jcfftě o S o jftreí © p itá S o j í í j o : 3)it. 3 , 1 7 ; 16, 1 6 ; 14, 3 3 ; 2 7 , 5 4 ; S o n i , 49.v 5 0 ; a íjlarcnč S o n 1, 1— 14 a fro. p a r c e l i 9íím . 9, 5. 6 3 . Äteraf freěbčí fáttt © pit S e j í o freé jebnotě ě S eíjem Otcem ? „ S ó a D t e c j e b t t o j f n te 1), reěřtej mi, je jfent já re D tc i a D ic e rec mne. Seftlije= bpffte co profilt rec jm én u m é m , toť učiním , abp oflaroen* bpt D te c re © p tu t 2). D te c reffccřeit foub bal © p n u , abp rofficfui ctili © p n a t r i , ja fj D te c ctí, fbo nectí © pita, nectí ani D tc c , ftc rp j fjo p o ftat" 3). Poznám ka. 1) Ev. sv. Jana 10, 30. 2) Jan 14, 11— 13. 3) Jan 5, 22. 23. a prorofa jtbowifebo mpí'íaífujt ? $е prambp nemají, bofnjujc ^iftovic, ftcrn mnoucí) jnamenitpct) prorofů, učitelů a reforma* torů náeobů nám objemuje, anijbp fterp 3 nid) bpí taforopdj mpfíebfů m libffém poíolení bofáfjí učením a jiraotem fmptn, jaío ©pit S3ogí tento; rofficfni ti proroci, ntubrci a reformátoři bpli znamenití mujoroé, nie rofficřni bpti tjříííníci, a co fbo fám nemá, jiftě totjo ani jinému při* míaftniti nemůjje, anij oni tebp moíjti íjříffnému fmétu fpafení přinéfti, jafo to rcptouat a uffu* tečnit Äriftue Spán. Wlt. 11,27; San 5, 21— 24. 2Í toto jeft jiftě měrná praroba. 65. Äbo fe lo rfjtí ua ÍBojfttot Sejíffe ncjbnm a proč ? 3 ibé farijejfftí fe fjorffiti nejbříroe, nebo bpti jatmrjelí a přeffibalt Ijřtffntci, íteří untčU jeronitřnou, pofrptfřou fpramebínoftí fe jaofrprcat a nect)tčíi flpffet prorofů, ani jim měřit, fbpjj je f pofání motali a frbce rapčiftit rabiíi, abp íaf, fbpj přijbe ten přebporočběmj froěta 2Bp* fupitet, čqo přijat a m ■ ’ftčtjo uměřit jpufobnt bpti. $an 5, 1— 34. 66. Äbo 3 počatiu nem ěběí podjopit Söojftmt Sejíjje a proč? ÍÄcforač a můbec pcíjané, nebo oni batccí ob tčd) Ьифоготф přtpram, tteré 33ň§ uproftřeb Sjraelc ©pnu fmému udjpftal (ot. 19, 20, 30, 32 3 5 , 5 2 , 5 6 ), pi) línou, na fcbe ]amr)á) ^alojenou tnoubrofti оЬф огопт, го furoroém, těíefném unr obrajem Sio^fíroo fobě přebftarooroalt a ja bídporofíroí m ěli tu inoubroft, fterd pofočc, bdyň 33o 5Í, íáíce ! bit jití mu — i nepříteli — a rotvc ro © p n a S o l il o učila. I 1, 2 3 — 2 5 . Poznám ka. Sv. Pavel k Rím. v 11. kapitole vysvětluje tu pýchu pohanských mudrců a křesťanům svým , kteří z pohanstva tuto sam ohrdost i do církve křesťanské pře nesli, říkajíce, že židé jsou ratolest olivová, ale vylomená, a oni - - pohané — že vštěpeni jsou na je jí místo, praví (verš 20.): „ D o b ř e , p r o n e v ě r u v y l o m e n i j s o u , a l e t y v í r o u s t o j í š , n e b u d i ž v y s o k o m y s l n ý, a 1e b oj s e “ atd. až po «verš 23. — Dr. L u th ard t v uvedené knize píše: „Každý národ má jisto u úlohu к dobrému člověčen stva od Boha sobě svěřenou, s tím toliko rozdílem, že u jedněch úloha ta výrazněji do popředí tlačí a v historii platnou stává se, u jiných méně rozhodujícně. Přirozené povolání člověčenstva je s t pokrok vzdelanostný. T ak-jsou na světě národy kulturně, zvlášť nadané národy, které stali se nosiči jednotlivých vyšších úloh vzdelanostných v člove čenstve, ku př. národ řecký. Toto je pravý národ vzděla nosti a sice v popředí vzdělanosti vědecké a umělecké. Římané opět jsou vzdelanostný národ v jiném směru, ve směru totiž práva a státního zřízení atd. Ale duše a studnice životodárná všech tak řečených kulturních — vzdelanost ných — národů je s t předce jen náboženství. Proto také byl jednou i národ kulturní náboženstva, totiž Hebreové, národ židovský. Nebo jako vzdělanost — kultura —, tak musí i náboženství býti záležitostí kulturnou celého člově čenstva. Hellas a Řím stali se nosiči kultury, čili vzděla nosti, aby ji učinili jměním celého člověčenstva. Tak po dobně i náboženství mělo svůj obzvláštní stánek v jednom jediném národě, aby odtud vyšlo na půdu celého člověčen stva. Tu v tomto národě náboženském nalezlo zjevení se Boží svou vlast a půdu, svou historii. H istorie tohoto zjevení všelijak dotýkala se historie kultury, bez toho však, žehy se s ní byla smísila. Až teprve úlohou křesťanstva živého a pravého je s t to, náboženství a zjevení učinit zá ležitostí světa vzdělanostního“ atd. 33 67. 5Sfftcfm=lt jité a wíficfitWi podané taf 3(0 fmtfffíeli o Ä riftn? 9ie rofficfni, ttcbo n m o j t 3c jtbfi — 3 tčdjto ale jcn jeb no tliraci — i p o h a n ů — а з tčcf>to ccli n droboraé — poTOolanějffí a poTOoInějffí b pli pvarobě SSojt a u m ě ř ili ! а з а т ap o fíto lffé m u ov ^ rifto ro ě ЗЗозЯе m oct, ídfcc a m o u b ro fti. Š í n t . 1 1 , 1 — 1 2 ; I йог. 1 , 2 3 — 2 4 . (D i. 2 9 , 3 0 .) 68 . Ä'bt)3 tebp Äriftuš, ©pit ©03t, jcft 53uE) ptann), jaforaě měl bílo při ftmořem? S ů b jcft roěčně t e n t p j , S m o fieb itip , псгоз= b ífn p , f t e r p ft m o ř i l n c b c fa i 3etiti i ft m o ř e n í ruffelifd, č lo m ě fa p a l p o fia m iro u p r o f t ř e b roffeljo toíjo, p o to p ffil jej a p a tte rn jej u č i n i l ttab e ra fiím fír o o ř e n tm , í a f 30 c íle m ftra o ře n í froěta čloraěf fc b p ti b o fa 3 u je , í jeE)0§to b o b r é m u S ů l ) fa n t čloraěfen t fe f td ti то láfce fraé tte f m ír n é u f o u b i l a U3a ra ře t, а íbpij fe n a p l n i l i čaforaé í a í é ffu= tečně, b ě jittn ě — -v íjiftoricíp — čloroěfem fe fia l. I Stioff. 1, 2 7 ; 3 « 8 . D fp o lu ú č a fte n ftro í © p i t a S o 3 Ít)o p ř i fíTOočent fio ě ta č te m e то p íin tč fro., 3e b p l u S o í j a , jf a S ů l ) , a roffecíp roěci f f r j e ttěrjo u č in ě n p ffo u a be§ ttěíjo n ic n e n í u č i n ě n o , С03 u č in ě n o jeft 1) ; b p l n a froětě a fračt ffrge něijo u č in ě n jeft, a le froět 1)0 n e p o 3 tta l 2 ) ; p r t o é tc b p пез S lb ra l)a tn , b p l S e fííš $ r i f t u § 3) ; Ä r i f t a uftanoTOil S ů l ) D t e c b ě b ic e m raffel)0, ffvje něf)03 i roěíp u č i n i l a fte v p jfa b lef! fldrap а о Ь г а з D^aiifvi n á b o j, fvejť. 2. n?tyb. 3 34 ofobp jebo, jbrjuje roffccfo floroem mocnofti froé a febt n a pramici SřBetebnofii (D ice frocbo) na SBpfofted) 4 ) ; 33ůb D tcc fant prarot i S p n u froém u: „© tolice trod, o SBoje, na roělp rocfů, berla praroofti, jefí berla írdíoroftroí trocbo. ф а п с , na počatiu jalojil jfi jetu i a bila rulou tropeí) jfou nebefa" 5 ) ; 23ůb roffecto ftroořil ffrje Qe§íffe ivrifta 6 ) ; .triftu š jeft obraj ne* roibitebíné^o 23oíja, prroorojenp rofjeljo ftrooření, nebo ffrje něljo ftroořenp jfou roffccfp roěci, Iteréj jfou na nebi i na jetni, roibitcblné i neroibitebtné, bubto trůnoroé neb panftrca, bnbto fnijatfíroa neb mocnofti, roffeeřo ffrjc něl)o a pro nebo ftroeřcno jeft. 21 on jeft přebe roffttn a roffedbo nim ftojí 7 ) ; napoflcbp rolaftní froěbectroí Я гй ftoroo o tom lejt ro jelto modlitbě, fterou nánt jadjoroal fro. S o n ©roonjelifta a jeng gnt: „21 ntjní oflaroij tp mne, D tcc, и febe famébo tou fíároou, fterouj jfent mel и Scbc prroc, nejít froět bp i!" 8). Poznámka. 1) Jan. 1, 1—3. 2) Jan. 1, 10. 3) Jan. 8, 58. 4) Žid. 1, 2. 3. 5) Žid. 1, 8. 10. 6) Eíez. 3, 9. 7) Kolos. 1, 10— 17. 8) Jan. 17, 5. 6 9 . Ätertj ctí mčí 23«b Srojjebiruj při ftroořeni froěta'? 2lbp ofíaroeno bplo jméno jebo a jcl)o jjeroena, tím pal rofftm bofd^ano, jeft a číorocf je jeft obra$ jebo, nebe jcl)o a ^emě pobttoje nob jcíjo. V. 2)iojj. Š ja i. 61, 1 ; I 2ftojj. 1, 26. 27. 31. bptnoft je D n ftolice 4, 3 9 ; 35 7 0 . Ä bt)j 33 u í) fíw cřil iwět, jbrjujc=Ii jej tafé a fteraf ? © frje to, je 53ůíj firoořtí fročt a člomefa, mftoupil bo fpojent ž nim i a jafo fmé ftmořcní jbrjuje a opatřuje je moct, ntoubroftí a íáffou roratou. 4 1 , 1 0 ; £ . 3 7, 17. Poznámka. Zákony dvojaké jsou ku zdržování a^opatřování světa. Jedny jsou zákony přírody, dle kterých kvítečka polní malicherná i tělesa nebeská nádherná i celé soustavy světu nesmírné hýbají se, žijí, trvají a zacházejí; druhé jsou zákony mravní a duchovní, jim iž se národové světa a a jejich dějiny řídí a spravují. Oboje má v rukou svých Hospodin, který také posílá moudré a védomce, aby pátrali v jeho bohaté přírodě a učili národy i na této cestě poznávati nesmírná prostranství zákonů a útvarů jeho p ří rodních ; ku vykládání pak zákonů duchovních poslal Syna svého na svět, který složil v církvi své poklady tyto n á boženství svého, této nejskvělejší a nejdokonalejší, té svrchované koruny všech náboženství světa i nebeských duchů, čistých anjelň. 7 1 . SrujftW í 23ůí) fe gjrwemm © p n a gdfonp fmé břťme w pbané? šftejen nejrufftl 33ůfj při jjemení fe © pna jdfonů jij břímě mpbanpd), ate je m fřeffanfíroě jjeffte mice rojffířit, jiíptnit a jbofonalit. ЭЖ. 5, 17. 18. (D t. 56. sßojn.) 7 2 . Safoméfm jeft přirogem Ä nftuS fp.m ? ítriftuS Sßdn jeft broojífjo přtrojení m jebnu ofobu fpojenéíjo, 33ojffé§o totij a tibfféfjo, jeft íBůf) prarap a číoměf prarop; jafo číoměf jeft brate náš, jafo SBůíj ob D tce ob roěčtiofti jplo= gem) ^roftřebníf ndě u D tce nebefíétjo. |jib. 4, 14. 1 5 ; S a n 10, 3 0 ; I S im . 4, 2 — 5 ; &ím. 36 8, 29. ©pmbol 9ficaen)fi) (ot. 1 0 0 ); fated). Suti). (SBěřttn, je $ á n ^ejíě atb.). 73. SB jafome'tn fta m jjemtl fe ÄriftuS Sejťé na fmětě ? $riftug Sejtě jjemil fe tta froětě přebně me ftamu poníjení, potom rce ftamu pompffcni, nejprroe m flujbě, potom ra flámě. I $ e tr. 1, 1 1; II xŘ .oS, 9. 74. Sofo tomu rojumťš, je fe tat pontjil Äriftuô |)áU ? ítriftug japřel froc - bojftmí, abg přijal na febe naffe čloměčenftrot a m tomto trpěl pro bříd) fraěta, abp potom opět ofíamett bpí f bo= íondnt fpafent pofclent ítbfféíjo. $ilip. 2, 5 — 11. 75. $)roč přijal Äriftuô tpto ftamp na febe? 2íbp fírje froé poníjení nám přífíab uíájal íu poíořc a fu mběčttému Sej náfleboroání, fmtjm pat pomijffentm abp pomjbubií a ofměíií bud)a naffeíjo í měrnému proti bábin a tělu bojoroání, mírp fpafitebtné jadjomání a m obéut pdbu g Boljern obcomdní rc jirootě, při fmrti i po fmrti. San. 14; 12— 1 8 ; 15, 7. Poznámka. Písmo sv. dělí doby života Kristova vůbec na tyto dva stavy: na utrpení a oslavení (тса з^ л я та aB c;a), na chudobu a bohatství. I. Petr. 1, 11; II. Kor. 8. 9. 76. SB jafoioe'm úřabu neb bůftojenftwí pracomal ©pit B o jí? ßriftuS ©pn Bojí pracomal roe trojatcm úřabu a fice ro prorodém, tnějffém a frdíomffém. 37 77. £8 čem jdfejť bílo Ä rifte m o ? 3)tío trifíoreo celé ш iont jdlc^, je jalo prorof jjeroil ípafeni fraětu, jafo fněj bofonal a jafo frdl říbt a fpnm uje íjo. 7 8 . tte r a f pracowal S o n SBojt m fwérn prototfem uřabit? tr iftu é , ©pit S3oíí, nalejl tento froět ш cclío* roitétn obpabnutí ob 33oí)a a jafo prorof bmojtnt jpůfobent jjercomat točenou prarobtt, a fice přebité fíoment o O tci íreérn, o febe fantem, о SDudju fwatént o o toelifé potřebě pořdttt; potom ale obcotodntm fropnt, ítcrpnt fe ofroěbčtl jafo bo= íonalp 9íaplnitel ЗЗо§{ф přifdjant q tím tofjínt potmrbit ftoé obecenfítot § 33ofjcm D ícem ftopm, jía fant praroba celá i jjiroot pratop. Y 9Jtojj. 18, 18. 1 9 ; 2)ít. 4 , 17. 2 3 ; 9, 3 5 ; 3Hr. 1, 1 4 — 1 5 ; S a n 8, 12. 4 6 ; 14, 6 ; II t o r . 5, 21. jPoznámka. O p ů v o d u u č e n í K r i s t o v é h o v y k l á d e j u č i t e l m l á d e ž e Ev. Jan. 3, 11. 31. 32; Mt. 11, 27; Jan. 12, 44. 45; 7, 16. O jeho o b s a h u pak: .lan. 3, 14— 18; 5, 1 9 - 3 0 ; 6, 28—51; 10, 12 —30. Mimo toho po dobenstva o království Božím. — K ristus je s t střed a cíl všeho proroctva, nebo Proroci starého zákona к němu hle děli, ano jeho duchem puzeni prorokovali. Skut. 3, 24. Evanjelistové pak a Apoštolé zjeveného již zvěstovali, tak že mohl sv. Pavel vyznávat: „V n ě m j s o u s k r y t i v š i c k n i p o k l a d o v é m o u d r o s t i a z n á m o s t i “ (Ivoíos. 2, 3.). V K ristu jako v Prorokovi zjevena je st nám pravda Boží celá, t. j. obcování s Bohem; na K ristu máme: „co slovo, to život,“ t. j. jeho život a jeho slovo jsou jedno, t. j. pravda. 7 9 . $)roč pří fměbectmtcl) o £>tcí, o fobě a 3)itd)u fttmtém ťriftuě $)án jefftě taf twítfou wáí;u fíabl na pofánť ofobnť číotrčřa? 38 ^ßroto, ропешаЬз pofdní jeft jáfíab пип), n ú ra pa f jeft p o b m tn fa fpafettt a d r i f t u § pfiffet n a froét ji5 boceía ob S3oí)a obpablp, abp (jo přiroebl jpět f §8ořm a ta ř !u fpafení točenému, fßofant *ajifté šálení to p o jn a n t fjřkf)U, to bo= leftité lítofíi ttab í)říif)9 a to rabo ftném obe= tojbánt fe á r i f t u ^ d n u , ften) prátoě proto píiffel S nebe na jem , abp fpafil ftříffné. 3 p o fá n í praraéfjo jbe rotra, 5 toívp jbe fpafení, proto tafé itriftuS fß än járotoeň toffcm fß roroftu u íd ja l činiti pofdnt. Poznámka. Kristus, jako Prorok zjevující spasení po žadoval od odpadlého od Boha člověčenství víru. Ale právě „víra není všech,w t. j. ne každý způsobný jest к víře, odtud také to veliké množství zatracených. Kristus vzbuzo val především pokání, a kající každý našel u něho vyslyšení proseb svých. Pokání je cesta ku víře. Člověk musí po cítili své odpadnutí od Boha, až potom pocítí potřebu na vrácení se к Bohu. Cesty ale к Bohu není jiné mimo Krista Pána. Kristus pak jen vírou dosažen býti může. Z bolesti duše nad hříchami rodí se tužba po spasení. Potřené takto duši dává se Kristus pokaždé najiti. Tomu kdo pomáhá, rád uvěří člověk ve svém trápení. II Kor. 7, 10: „Zármutek, který jest podle Boha“ atd. Bez tohoto smutku hlubokého duše nad hříchem není možná ani víra, ani obrácení, ani pokání; Prorok Kristus byl kazatelem pokání a tím připravoval sobě základ v srdci lidském — pro víru. Pěkně o tom káže Luther: „Toto je st pravé po kání, aby srdce polekalo se hříchů, pro hněv Boží hříchem každým vzbuzený, a hledělo sprostiti se jich a hned také započalo upouštět od hříchů, na takovýto obrat v srdci musí neomylně i jiný život nastoupit: nebo nemožno jest, aby srdce, v kterém opravdová lítost nad odpadnutím jeho od Boha zasedla, opět se těmže hříchům dobrovolně podcláyatť chtělo, Tuto lítost sobě ale člověk sám dáti nemůže, to jest již dílo Ducha svátého, který v nás skrze Slovo Boží lítost tu způsobuje, odekrývaje nám hrozný obraz hříchu a hroze tresty a soudy Božími na hříchy vyloženými. T u je čas ku pokání, tu doba k procitnuti z bezpečné ne dbalosti, tu čas к opouštění hříchů, к vyznávání se z nich а к prosení o odpuštění jich, tu doba nej vyšší к zavázání se к pobožnosti lepší a skutečnější.u Ale ani tu není ještě dokonáno dílo celého pokání, tím zajisté, že tě lítost na dešla, nejsou již i odpuštěni hříchové, je st potřebí, abys běžel ku K ristu samému a u Něho hledal hříchů odpuštění, ano, abys jem u oddal srdce své, na něho spolehl doufanlivě a věřil .pevně, že jen pro Něho odpuštěni budou tobě h ří chové tvoji. Toř je s t ten pravý a celý článek o pokání, na který následuje hříchů odpuštění. SO. ÄtľiMÍ fm icowal S o tt ЗЗ051 w úřafcn ftcém fnějfféni ? $ r iftu § jfa fnějcm pobíc vábit 2M cí)i= febedjoraa (3 . 1 1 0 , 4 ) přiioáběí to, co fám bpl, totif boíoitalé fpojení šŠojftroí § číom ěčenfttoím bo jireoto íibfféfjo, abp oni totif bijli, joto D it bpl, t. j. abij ta* jnati D tce, jafo D n a ta ! p tn iíi přtfájaní jeíjo, jafo D n . SConuito 10 ceftě ftá l íjřídj, ebbělující čtorcěfa mečíte ob 33 of) a, a fměro SBofí, obbětující měčně S3ol)a ob číoměřa, proto SlriftuS © pit ЗЗо.и, fafo ncjnujěffí fnéj, tttufi! ttcjprme fm íriti tyřefíimífí a pabíé pbfoleitt íibffé § SSoljem rojfjněroimtjm 1 ) ; a učinit to ta f, fbt)5 trpět a m nřct 5a fjřídjp toffcíjo fm ěía 2 ), tím pa! jina^at jápi§ f)číd)ů a přirolafinil měřt= ctnt m 9tČfjo obpujftění jid), fpram cblnoft pčeb 33oí)em a jiroot měčiti) 3 ). Poznám ka a). 1) V Mojž. 27, 26; II Mojž. 32, 33; Ezech. 18, 20. 2) Jan. 1, 29 ; J Tim. 2, 5— 6; Mt. 8, 17; Kolos. 1, 14. 3) I Jan. 2, 2; Řím. 2, 25; 5, 10; Kolos. 1, 14. 20—22; II Koř. 5, 19; Žid. 10, 11. 12. 14; 26. 27. Poznám ka b). Mimo čtení míst uvedených, která mají také pochopitedině vysvětlena býti a zvláštnější к otázce výklad dávající i z paměti uciti se. Tu af se opětuje článek 40 II. víry obecué kresťanské a výklad katech. Lutherova. Stůjž zde a budiž čten III článek Augsb. vyznání: „O Synu Bo žím. Učíme, že Slovo, t. j. Syn Boží přijal lidské přirození v životě Blahoslavené Panny Marie, tak že to dvoje Jeho přirození, božské a lidské, v jednotě osoby nerozlučitedlnč spojené, jest jeden Kristus, jenž jest pravý Bůh a pravý člověk, který narodil se z Marie, opravdově trpěl, ukřižován zemřel a pohřben jest, aby nás smířil s Otcem a obětí se stal nejen za hřích dědičný, ale i za všecky skutečné hříchy lidské. Tolikéž učíme, že vstoupil do pekel a opravdově vstal z mrtvých třetího dne, potom vstoupil na nebesa, aby seděl na pravici Otce a kraloval na věky nade vším stvořením, spravuje a posvěcuje všech věřících v Něho a dávaje jim do srdci Ducha s'atého, který by je spravoval, těšil, ob živoval a bránil proti dáblu a moci hříchu. Tentýž Kristus naposledy zjevně přijde souditi živých i mrtvých atd. podle snešení apoštolského.“ Kratičké upozornění nebude od místa na učení římské, jenž článek tento o Synu Božím a jeho zadostučinění do plňuje ještě i lidskými, tak řečenými dobrými skutky a zásluhami; pak 11a kalvínské učení, podstatně od našeho se lišící. 81. Äteraf ptacowal a pracuje © pit ŠBogť ro fráloroffém froém úřabu? ^onéroabj fôriftuš tßan i jjeróil i bořonat bílo ípafení libfféljo, coj jeíjo $ mrtwticí) roftáním boíonole potraceno jcft 1), porotjjjil § o SSů^» nabe roffe a bal Sernu jméno ttab íajbc jméno, abp íajbt) jajpf ropjndroal, 2>ejt<Š ^ ríftuš jeft ^ án em ro ©lároé 23oíja D tce 2 ) a moc tuto ncjrotjéfjí čili íľdlorojfou rcpfoudroá ÄriftuS $ßdtt tat, je platnoft jpjfdrcd rofjemu tomu, co jařo ^t'OľoE a fnej přcbjcrojal, rational a fonat ujtanoroil 3 ). Poznámka 10, 3 - 8 . 2) Filip. 2, 9—11. 18. 20; Efez. 1, 20—21; Mr. 10, 19; Jan. 12, 32. a). 1) Mt. 28; Luk. 24; Jan 20; I 3) Zjev. 1, 17. 18; Mt. 28, i', 10; II Ivor. 13, 41 Poznámka b). Luther praví: „Křesťané věřící ve vzkří šení Páně mají cítiti a rozuměti, která jest jeho moc, ta totiž, že vzkříšením Páně smrt přemožena jest a nám život s Kristem zabezpečen. Nebo poněvadž On hlavou naší jest, my pak jsme tělem jeh o, musit svým vzkříšením i nás vzkřísí ti a v nový život u věsti.w 8 2 . &be jefí učení toto o fraíomjfe moci Äriftoioč pěebpotoěběno a čím pottovgeno? fßrebporoeber.o jeft jijffrg e ^ k o r o f ň : S jnidtfc 1 ) ® a n ie íe 2 ), © atoiba 3), Sltijela © abriele 4 ) , potm rjetio pa f ^ rifto m p m j mrtropcř) m ftáním , n a nebe lo ftoupeuim , ® u á )a fro. feftdním a (Eírftoe n a ftoětě ro jffírem n t 5). Poznámka. 1) 9, 67. 2) 7, 13. 14; 3) Ž. 45, 7. 8; 4) Luk. 1, 30—33; 5) Skut. 2; Mt. 28, 18—20; I Tira. tí, 15; Mt. 16, 18. 19. 8 3 . Äbp naftoupil ÄriftuS $)áit toto úŕabp? Ú rab proroďt) a fnčjiff) naftou pil $ r if tu $ s^ d n nie ftaruu ftoét)o pontjení, fbpj gjerootoal fpafcní, jroeftuje Ubetn pofátú a fmoídmaf je bo frdlorcfttoí íroébo a trp ět paf i u m rel, jfa oběť 5a fjrícfm toffebo fměta (ot. 7 7 , 7 8 , 7 9 , 8 0 ) ; ú ra b paf frátoroffp naftoupil po ftoém j mrttopcf) tuftání, pefía přem o jeuí a p ři roitějncnt n a nebe tuftoupeni, to to m ftam u froébo bofonatéfjo po= topffcnt. £ u f. 24 , 2 6 ; S a n . 17, 5 ; I $ e t r . 3, 1 8 — 22. 8 4 . £>al=íi něco gnat ÄriftuS ^>án ga čafit íroébo pont jem o ftoém učabu frálottjíém? tpřeb fám ou fm rtí n e ja p tra l fe bpíi frdíem . m 27 , 1 1 ; S uf. 2 3 , 2 . 3. 42 85. Safowc jeft to frálotoftiuť Äriftoiuo? S afo roffeďo o celé bílo ííriftoroo jeft bu= ф о ш т , tat t fráíomftmí jeřjo jeft budjonmí a puáree proto roěčné a uproftřeb raffed) proměn 0 ofoloftojnoftí fiuěta tm n jící a nabe rafiím roítqící. S a n 18, 3 6 ; Sut. 2 1 , 33. 8 6 . Äbe fracit moc promojuje líciftuě jcifo Ä ráí? nebi, na jemt a pob $emt protoojuje ^riftuě sj3áit froou moc írdloroffou, jía Sßctnent rajfeljotmru; jroláfftě pal na jemt m ©trimi jtoé, íterd ie rojfemi ratjjnaroaa jetjo je to frálomftroí ^riftomo a 93ojí. P oznám ka. D obře se v m odlitbě P áně označuje toto k rálo v stv í těm i slovy: „N ebo tvé j e s t k rálovství i moc 1 sláva na věky, am en.“ (Mt. 6, 13.) T ot rozdělení to sta ro slavné, prav o lu th eran sk é, na království m oci, králo v stv í m i lo sti a k rálovství slávy. K rálovství moci jm e n u je se p roto, že Syn Boží p a n u je vnade vším (D an. 7, 14.). Všecko stvoření j e s t muv poddáno, Ž. 8, 7— 9 ; p a n u je i u p ro stře d n e p řátel svých, Ž. 110, 1 ; Žid. 1, 13; zpurné tre s tá , kro tí, podvrací, Ž. 2, 9 ; I. K or. 15, 25. K rálovství m ilosti jm e n u je se pak pro to , že zvlášť jeví se v církvi veliké je h o m ilosrdenství a dobrota, kdež On pro střed k em Slova a Svátostí, skrze svých služebníků dává nám dar D ucha svátého, znovu ná3 zro zu je, od p o u ští nám hříchy, osvěcuje, posvěcuje, obživuje a o spravedlňuje n á s ; mimo pak těchto darů duchovních a života věčného nám p řivlastňování davá nám z m ilosti pouhé i časných dobrých věcí h o jn o st, dává trp ěliv o st v kříži, vysvobozuje z pokušení, v y trh u je z m noha nebezpečenství duši naši. N aposledy královstvím slávy jm e n u je se království K ristovo proto, že kdo v něm je s t, m á úplné nebeské k rá lovství, v něm ž K ristu s věřících svých vzkřísí z m rtvých a d á jim na hlavy koru n u slávy nebeské, aby s ním spolu kralovali na věky. „Budeť ta m ,“ ja k o A ugustin praví, „nejvyšší a n ejbezpečnější bezpečnost, bezpečné utíšení, tich á rozkoš, rozkošné ště stí, šťastná věčnost, věčná blaženost a 43 blahoslavenství.“ (Soliloq. Cap. 33. Conf. Dr. Gonradi Dietericii Institutiones. Edit. D. Aug. Guil. Diecklioff. Berolini 1869, pag. 295. U těšené je také slovo, kterým zakončuje Augustin knihu svou: „De civitate D ei.“ Typis Tauchnitii. 1825. Tom. II pag. 412: „Ipse finis erit desideriórum nostrorum, qui sine fine videbitur, sine fastidio amabitur, sine fatigatione laudabitur. IIoc munus, hic Affectus, hic actus profecto erit omnibus, sicut ipsa vita aeterna comm unis.w v 8 7 . Äteraf promojujc ÄriftuS jmou moc ftáíomjfoit na fiuťtě ? ^ r i f tu s jmou utoč fráfomjfou taf promojuje n a pnete, jc neitedjámá pnět a čloměcenftmí niřbt) bej ojroěbčomání moci froé, bdrnaje fídtc prorofp, fněje a pněbft) Gmanjetium íreéíjo, fteří n> jeho jm énu jměftnjí pvombu je^o, p řiííu p tjt fmátofti, mpuěují, fárají, tajících rojřejfují, po* ímécují, pojehnámají, fami tafé ochotně frcěbectmí prarnbě rapbámají, trpíce ob pněta neroěrného a neměřícího, čímj je círfem ^riftorca ro rojíiěiujcf) ofoínoftedj a meji rojUčmjmi nárobp utm rjuje, ojíamuje a rojfftřuje. 8 8 . Go n>íš o tfnftu po jeb o bita na fřťji bo= fintám ? p o h řb e n jcft, šftoupil bo pefcl, třetího bne roftal j mrtmjjd), mftoupil na nebefa, febí na pramici D tc e , obfubg přijbe foubiti pmtjd) i ntrtmpd), jafo to me m pjnání apofjtolffém i mt) mpjnámáme. 8 9 . sProč to měříme a mpjttámáme? p o h řb e n í ^riftoroo jeftif n ám potrorjením, je bpl iíriftnS $ á n opramboroě m rtcm pro náš, 44 abgetönt mg měěně ntříti nemufiíi, a fbgj je* mřeme, abgdjom j (jrobů fmgdj pomftalt, fteré mffecřg jfou pofměceng ^riftoméfjo těía bo íjrobu potojením; po froém mgftdlém přeboleftném utrpení roftoupit bo „n e j n i j ff i d) ft v a n je m ě " (®fej. 4, 9), abg jafo roítěj nab fmrtí, báblcrn i pefícnt (I. Йог. 15, 55), i těm mrtrogm fájaí rcgfroobojení (I. fßetr. 4, 5. 6) a potrorbií ftarobglé fmatgd) prorofů proroctmí o [obě, je bube j f a j e n í m í j r o b u a m g í u p i t e i e m ob f m r t i (D jeáš 13, 14). Síapofíebg roftal iřetííjo bne j ntrtmgd), abg fe ©gnent 33ojínt bgti mocně bofájal (3Ítm. 1, 4) a abg potmrbií, je jaboftučimí ja fjč íd jp naffe a ofpraraeblnií n áš přeb fßobent ( Ш т . 4, 2 5 ; I. Яог. 15, 1 7 ); bate abg i náš učinil úěaftnííg mjířiffeni ra ben nejpoílebnějffí (S an 11, 2 5 ; 14, 3 ; I $ o r. 15, 21 ; [Řím. 8, 1 1 ); a ttapofíebg abg roftoupil na ncbefa na pramici sBojí a bgí proftřebnířem a orobomnífcm naffim ( Ш т . 8, 34). 2mto mffecío je jebtto š brufjgnt [pojené, pífnto fmaté ndm o tom Ijobnoměrná fměbectmí pobdmd, npofftoíé ta! měřili, učili a rogjnároali, otcomé naffi miru tuto přijali a ita náš ji přenefli: proto i mg ftdíe míru tuto apofftolfřoit brjíme a mgjnároáme, nebof ona jefi jiftě měrná praroba. 9 0 . Äbc rmíejáme proroctmí f jebnotíimtjm uba= loftem jímota Äríftoma fe mjtaíntjíd ? 45 3 e' fe го Bcttémč narobí, proroforoal 2)tb djeáš 1), ge fe to ftane ga čafu noroé^o djrámu Síggeuš, 2), ge 3)íu jinp ceftu bube priprarooroat, ^DíaíodEjidš 3), ge bube birop činit, Šgaiáš 4), ge roftoupi bo Serugalema jafo írdt, 3adjiariáš 5), ge Sej grabt učebíníf 6), a fice ga ntgbu 30 ftčíbrnpd), 3 a(í)a rió§ 7), a ge fc pofabí na praroici Bogí, fráí ®aroib 8) atb. Poznámka. 1) 5, 2. — 2) 2, 7— 10. — 3) 3, 1. — 4) 35, 5. 6. — 5) 9, 9. — 6) 41. 10. — 7) 11, 12. 13. — 8 ) 110, 1. 9 1 . 3 opětuj tu fitmmč со ©manjelíftowé a Stpofftoté učí o Segtfft Ä riftu! Učí iebnčmi ú ftp 1. ge bpl ©p n Bogí f u fpafení libem ob Boba poflanp a); 2. $Ino= ntocníí Bogí bdroající prdroo těm, feng uroěří го nebo moci bitiam i Bogínti bpti b ) ; 3 .v3e bpl gjeroení fe Boba famébo na froětě c ) ; 4. tebp jeft £riftu3 Bdn jebna a ta farná bptnoft ě Bobem Otcem froptn, го něbog tbo uroěřit, má ž Bobem fantpm obecenftroí a účaftenftroí d). Poznám ka a). Jan. 3, 16—18. b) Jan. 1, 12; Efez. 1 , 5; Gal. 4, 4. 5. c) Jan. v14, 6; 5, 24; I Jan. 5, 1; Mt. 11, 27. d) Jan. 14, 7— 11; Žid. 1, 1—3; ot. 57. 9 2 . Safo gptroame w ©ťrfnn o cogbíínpá) jraened) *pátm Segit Ä rífta? Seftif to přcírdfnd pífeň S i ř i l a S£ranoro= f f é b o, ro fcljo fancioitáli na fíronč 70 ftojící, feng fe gačínd těmito florop: „b$ oble floro Sgaiáffe, SDoftali fine SRcšftáffe." 21 tu ro teto pífni rop= gpěrouje náš florocnfřp Sutljer o čtrnácti jmened) 46 £viftorot)cf), ofiaroitje ш driftu: © p n a 93 o 3í f; o , Ъ © ш a t é f e nt c u о j e it p, 3 e j i ť e b i ш n é t) o , 9 í e f a u b a i n é í j o , D t c e m čč j e t e po í o j e , © m m a n i t c í c (©roronej ot. 4 9 .) ЗЛ с 3 f i a ff c, i tě n á if c, Ä r i í t a, Má b c e , o a n o f t i, íl n í* a © l o m o. 9 3 . Äbe fe objwtáffté jjemuje ta moc kvjjfoltbjfá Ä riftow a'? fpán З ф З ÄriftuS jafo 93ŮÍJ člomčl po froém oflámetií 1) ja počal nejpobftatnéji fmou bojffolibffou činnoft nteji libmi, fropmi bratřími, tím, jc ílíbenéljo učeblnífňm frapnt a círfmi froé © ц ф а poflal 2), ftevi) fí)ľomojbil, ftmořil a rojffíčil na fmětě círlero, t. j. tafomou fpoleč= noft Ubi, íteří bp ш nčljo měřili, 3ej ropjuá= mali a flrje ttčfjo čafnč i mečíte S 93oljem, froput nejmpiffím bobrpnt, obecenftmí, jimot a flámu míti moíjli. 5£ento budj driftem ipánctn jaflíbenp i poflam) jeft ®ud) froatp, tcntpj Ф иф, fterpj i jeft fám pro febc ofoba i p o t a j í ob Dtee i ©pna a foitá bilo ©pna m círfmt 3cfjo na jemi 3), o čemj jebttá třetí' čáftfa 9iaufp. P oznám ka. 1) Jan. 16, 7; (Jan. 7, 33. 39). — 2) Jan. 14, 16; 16, 13. 14. — 3) Ot, 39. 68. 74. 75. 47 III. Qi) 10 I to iju litrijn «Sumtön* 1)4. З а řo připvawow al 23üb to jme' gjemeiti jc 2)ud)u iiuatem '!■ 2 a f, tbps poftal n a froet © p ita fmefjo, bfc gaflibeni (ot. 5 6 ) a tím gjemit m u fpafeui (ot. 7 8 . 7 9 ) , ítriftu á paf to gjeroené fpafent i bo= f u t a i pofluffenftnrnn fmpnt ag bo fm rti frige, un item ga Incfji) frcěta; bílo tafto bofonané Idffi) a m ilofti S o g í a © p ita jctjo Qcgtffc Sírifta m ufiío ate t přtrcíaftněno bpti toffem a iebnom u fagbctmt g měřící d) m © p n a Sogíbo. -Jin a toto jig jeft bito 2 )uct)a © raatébo, totig abp p ra m b u Driftern f e i n e m gjemcnou, ftníření n a fřígt bo= fottané a giroot učením , fm rtí a rogfřífjemm ga* flougenp p řim taftn il roffem měřícím rc 9fěfio. 9 5 . áíbog tafto biUegite btío m á pří nás 5)ud) froatp, řefni co jeft 2)itcb froatp? 2 u d ) fmatp jeft tře tí ofoba měčnétjo jebnobo Sogftrcí, tetig blaboflamené 2 r o jic e fmaté, ob D tc c i © p n a podjdgející, o ttěmg d rapgnáním apofftolffpnt a 9íicaenffpm ropgnám ám : „SBěřítn m 2>ud)a fmatébo, fß dna obgimujícíí)o, ftenj ob D tc e i © p n a podjágí, jemug fpotu š O tc e m i © p n etn ro m nd čcíf a ftáma fe beje, fterpg m ín m ií jfrge fßrorofp. 9 6 . 3 a fo potrorbťě toí;>o, ge 5)nd) froatp jeft D joba, a fice ojoba ob D tce a © p n a rogbťtná? S o im rg u je m i to ccíd obecná fřeffanffd círfcm fmpnt obecnpnt m pgndním roírp m S o b a 48 •Dice, ©pna a 5DitdE>a froatébo, tebp ro jebnobo Soba, aroffaf ше 1гсф ro jb ííu t^ ofobácí) jřc= tebíně rcpjnároanébo a rojproanéíjo; potrorjuje mi to ißifmo froaté na mnoíja míftcd), m I. 9)fojj. 1, 2 ftojí о Ьифи, je je rojnáffel nab roobami; S jaiái promt (48, 16), je jej poftal ijknorcnif £ofpobin a Ф u cl) j e b o ; fro. ÜÄatouil paf opifuje (3, 16. 17) fřeft Sáně, mfumí fe jroíáfftní jřetebtnoftí o tví о(оОаф rojbthtíícf), a fiče o ©pnu m Sorbáně ftojtcím ob Sana frftěném, paf o §íaíu Otcorou nebe jbouctnt a řfottcím: „Sentof jeft ten můj ntiíp ©ptt, то něntj mi fe bobre jalíbifo, a fonečně о Фифп ©roatém jafo boíubici roftupující na $ána gtffe 1 ); potrorjuje mi to po třetí fám Sán Sejíš $riftu3 a З Ф Slpofftoforoé, fbpjto Sejí! poroučí frftiti nárobp roe jméno Otce, ©pna a Фифа ©raatéfjo 2); fro. darnel paf opifujc bílo ííriftoroo prarot o Sobu Otci, je poffat Фифа ©pna froéfjo bo frbce naffe^o 3 ); fro. San »čí o Sobu, je jeft Otec, ©íoroo а Фиф ©roatp a ti tři je jebno jfou 4 ); i ono opofftolffé pojebnání nafroěbčuje tomu 5). Sfimo toíjo roffcbo paf bofajuje cfobnoft Фифа fro. i ta ofolnoft, je ptfma froatá taforoé rofaftnofti a taforoou činnoft připifují Фифи ©го., jaforoc jcit ofobě ntobou přiroíaftněnp bpíi 6), coj rofjecřo přefročbčttjc mne, je Фиф ©roatp jeft ofoba Sojftroí jebnobo ob Otce i ©pna rojbtíná. 49 Poznámka. 1) Mimo to viz ještě Mr. 1, 10; Luk. 3, 22; Jan. 1, 32. — 2) Mt. 28, 19. — 3) Gal. 4. — 4) I Jan. 5, 7. — 5) II. Kor. 13, 13. — 6) Ku pr. ž e m l u v í : Mt. 10, 20; Skut. 8, 29; 10, 19; 11, 12; 13, 2; I Tim. 1, 1; ž e s l y š íj Jan. 16, 13; ž e c í t í : Efez. 4, 30; ž e l k á a p r o s í : Řím. 8, 26. 27; ž e z p y t u j e : I Kor. 2, 10; v y u č u j e a p ř i p o m í n á : Jan. 14, 26; s v ě d č í : Jan. 15, 26; Kím. 8, 16; o b v i ň u j e : Jan. 16, 8; m á s v o u v l a s t n í v ů l i : I Kor. 12, 11 atd. atd. 9 7 . Safo potwrbíé tobo, je Ф иф fwutp jcft ofoba cb Dtce a s>pita pi^ájejťcí? З е Ф и ф fmatp ob D tce pocíiájt, rotnt j úft fomébo Äb'ifta Spána, fterp veft, je Ф и ф pvarobp cb D tce рофа^г 1 ), je aíe ípoíu i ob © p n a роф аз 1; m ám potm rjeno tím , je fm. ^arael p vam í: je poflal ЗЗсф Ф и ф а © p n a froéfjo ш frbce naffe 2) a jcítUjeť fbo Ф и ф а áriftom a nem á, tenť je není }eí;o 3 ) ; o tom to paf Ф и ф и jíetebtnč ja= ftíbiC ^ r iftu š íp á n : „ í b p j j á o b e j b u , p oft l i Ф и ф а f r o a t é í j o í m á m 4 ) ; fro. garnet opět b t: Ш о^ф měcí nejttá jábnp, jebme Ф и ф B o jí 5 ) : neom plně teba Ф и ф jmatp je Ф и ф D tce i © p n a. S a ío fe to beje, ^íoubati mffetcčně nem ám e, ate m ěřiti, jafo ctrřem fřefřanffá rop* jn á m á : SBěnnt m Ф и ф а froatéíjo fßdna objtrou* jícího atb. 6). Poznámka, 1) Jan. 15, 26. — 2) Gal. 4,(5. — 3) Řím. 8, 9. — 4) Jan. 16, 7. — 5) I Kor. 2, 11. — 6) Ot. 95; 100. 9 8 . 28 foíifero Ш иаф fe učení о Фифи íroateiu to íčauce naffí pčebit.íffí? — Učení о Фифп ftontem fe we Сгеф с1аипф přebnáffť, a fice: A ) D bíaíjoflaroené X ro jici fm até. fflaufa nářcj. fřefť. 2. ttttyfc. 50 B) О proftíebcídj půjobcní Ф ифа froatéíjo. C) D fvdloroftmí fôviftorač a S o jim . А) ф bíaljoflauieué tr o jic i fiuaté. 99. Go jeft Stojíce jwatá ? 23ňfj jeben ш tvojí ofoOě, totij 23iUj O tec, © pn i Фиф fmatp, jalo fneffení Qpofftoíffé jut: roěvím tu 33oíja D tce гоЦетсфоисфо atb. 100. SJitmo toíioto m^itání 'Äpofftolff^o fteré jefftč má mpjnánt o Stojící eitlem naffe? jponěroabjj Slpofftolffé rapjttání o ЗЗсфи tvojí jebiném počal Ье^Ьсфф íně§ 2tviu3 ofolo v. 3 0 0 po navolení $vifta ißdna ша1фоша1 a fmpjt jeí;o točit a vuffit, číms poíjovffení ro cívlmi fc množilo, pvttmí cíjav fvejfanjfri, pobojnp ftantin, příjmím SBclift), pomoíal v. 3 2 5 bo mčfta éíicaep cívferoní [něm ; tu fe 6 0 0 biffupů a ínčjí ív ejť an jf^ 5 ceíéfjo fraeta ffjvomdjbilo, abp pojnomu ropjnato a pobepjato apofftolffou mívu. 21 гощпа! tento raelifp cívíeroní fnetu ■Jiicaenjft) roívu tu jefftě obfjívněji a mpflorončji, a míjjudní to jmenuje fe 9íicaenfíé, ftevé i noffe cívíern mpjudmd. Poznám ka 1. V y z n á n í N i c a e n s k é : „Věřím v j e d n o h o B o h a , O t c e v š e m o h o u c í h o , učinitele nebe i země i všech věcí viditedlných i neviditedlných, a v j ednoho Pána Jezu Krista, Syna Božího j e d n o r o z e n é h o , kterýž od Otce zplozen jest přede všemi věky, jsa Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z Boha pra vého zplozený, ne učiněný, v podstatě a bytnosti Otci rovný, skrze Něhož všecky věci učiněny jsou. Kterýžto pro nás 51 lidi a pro spasení naše s nebe sstoupil a vtěliv se z Ducha svátého v M arii Panně člověkem učiněn, ukřižován pro nás pod Pontským Pilátem , trpěl i pohřben je s t a vstal z mrtvých třetího dne podle písem a vstoupil na nebesa, sedí* na pravici Otce a přijde opět v slávě souditi živých i mrtvých, jehožto království nebude konce. — Věřím i v Ducha Sva tého (Pána a Obživitele, kterýž od Otce [i od Syna] po chází, jem už spolu s Otcem i Synem rovná čest a sláva se děje), kterýž mluvíval skrze Proroky. — (Věřím i v jednu svátou, obecnou, Apoštolskou církev. Vyznávám i jeden křest na odpuštění hříchů a očekávám i z mrtvých vzkříšení a život věku budoucího, amen.“) Poznámka 2. Věty v zátvorkách nebyly v původním Nicaenském Vyznání obsaženy; tyto věty přidány jsou po zději a sice za 56 roků po Nicaenském církevním sněmě; totiž r. 381 odbýval se nový všeobecný církevní sněm v sí delním městě Cařihradě, čili Konstantinopoli, z té příčiny, že tamější biskup Macedonius a sekta tak zvaných Pneumatomachři falšovali učení apoštolské o Trojici svaté a Duchu svátému odpírali Božskou čest, ani neměli Ducha svátého za osobu Božství; aby tomuto kacířství meze se položili, přehlédnuta na novo ta veřejná vyznání víry kře sťanské, i ono apoštolské, i to Nicaenské, a nejen potvrzena byla ta starší vyznání, ale i doplněna tam těmi větami. Tento církevní sněm všeobecný, jenž odbýval se za času panování císaře Theodosia prvního v Cařihradě, nevydal osobytného vyznání, ale toliko doplnil Apoštolské a Ni caenské, a to vyznání takto doplněné se též Vyznáním Konstantinopolitánským jmenuje a od církve naší za pravé se přijímá a vyznává. Poznámka 3. Ta věta [i od Syna] přidána jest pak později, 208. lety po církevním sněmě Konstantinopolitánském, totiž na sněmě církevním Toledánském, r. 589 od bývaném; tento jediný přídavek církev pravoslavná, východní totiž křesťané, nepřijali a až dosavád ho odmítají. Církev naše evanjelická A. V. ale přijala ho a věda přísná bohoslovní, theologická, v důslednosti pochopu o Trojici svaté ospravedlňuje vyznání toto důvody nepodvratitedlnými. Jest to však více hádka vědy theologicko - philosopliické než života křesťanského, čehož důkazy podává církev pravo slavná, v nížto se pocta Bohu Trojjedinému děje čistěji a upřímněji než kdekoli jinde, na čemž předce nejvíce záleží. Zásluhy církve pravoslavné veliké jsou o zachovalost vzý vání a ctění přeblahoslavené Trojice svaté. Srovnej Eucho- 4* 52 logion der orthodox-katholischen Kirche v. M ichael Ra je vsky, Erzpriester hei der kaiserlichen russichen Gesandt schaft in Wien. 1861. Tři hrubé díly. U Braumüllera. 1 0 1 . Safo le má «affe ííutjépurffe' SBpjnání f tomuto učení civtrae obecní íŕcffanffe' o Srojici bíabo= fíawene ? 2lug§purffé SB pjnáuí, pobaité ctfaíi £ar= loroi V a meřejně čtené n a fnčmč rtffe nčntecfé r. 1530, га čtánfu I o 23ofju га X rojici jebinént pvaroí, a ž tím to га tín á n ím i tup m ěříme, učím e a rapjndradute, jafo j naflebuje: „G írfrae itaffe š roeíifou jebnom pfíuoftí učí" atb. 2SÍ3 otdjřu 39. 1 0 2 . 3«to jebeit jnomějfftá) ctrfe £>tcn (Scriver) mpfíabá tento článeí 2lugépurfře'í)o 2Bp= Jttáuí ? „9)íp fčeffané měříme a rapjndradnte, je jeft jeben roěčttp, raffemofjoucí, rafferaeboucí, raffubp= přítom ni), fpraraeblirop, fraati), nejbobrotiraějffí, m iíofvbnp 33ůfj, fterp n á š a raffečfp račci ftroořií o roffečto mocnč, otcoraffp a ntiíoftiraě jb rju je. 21 tento jebinp 33ůt) je D tc c , © p n a © udj froatp, anebo jafo to rac m pjndní raírp rap= floroujem e, 23ůt) jeft jeben ra bptnofti a trů j ra ofobdd). 2)íp měříme a ropjndmdme, je 33ůíj © tec ob raěčnofti jplobií © p n a froéíjo ftejnou fe fcboit b p tno fti, ftejnou raelebnoftí, mocí a fídroou. ÍSento jebnorojentj a roěčnp © p n SBogí jeft bíeff fldrap a obraj ofobp 23of)a D tce fraéljo, fmětlo je fraětta, prarop 23ůfj j SBoíja praroéíjo, 53 ftcrp pro náš íibí o pro fpafení naffe š nebe šftoupií, libftou pobobu na fc přijat a naffím fProftčebnítem, SBpfupitcícm, ©mírčím a Droboronítem fe ftat. 9)tp měříme a ropjuároámc, je Фиф froatp š Dtccm a ©pnem jeft pramij 58ůb, tterp ob obou ob ruččnofti роф0${, bo frbcí tibffpd) pofífáit bproá a jcjiďj Utěfíitclent, Droboronífem a 5)3omocnífcm fc ftároá. 5Wp měříme a ropjnároámc, 3c jato jeft tento roěčitp a bůftojnp 58ůb jcbeit to bptnofti, tat jeft tem tpj jeben i me froé roůli, ro láfce, ro mitofrbero ftmí a ro náttonnofti froé roetité t nám íibem. 58ůíj O t e c mlurot t nám ftrje ©pna froéfjo, ©p i t pofítá Фифа froatebo ob Dtcc bo frbcí nafíiф/ Ф и ф fro atp pat oftarouje $rifia ro náš a učí náš praroě 5Sof)a jnáti, frbečně Sej Dtccm jmenoroati a miloroati. 9)tp roěříme, je jábeit f D tci ncpřijbe, nej f t r j e © p n a , a jábttp f © pnu, nej tomu bp to Dtcc bal a tobojbp Фиф froatp ofroítil. )хШ orěříme, je D miloftí froou ргеЬф0зг a mocně í fobě rooíá; je ©pn náš přijímá, froou trroí ocifffujc a š Dtcent fmiřuje; je Фиф froatp náš š D t c c m i © p n e m fjebnocuje a fpojuje. 9 )tilo ft 58 о ba D t c e fc nebofaímje nej fřrjc © p n a , a ne* bproá nám p ř i r o í a f t n ě n a nej ftrje Фи ф а f r c a t é bo . 9)íp jf nt c š t í m t o t r o j jeb i= n p m S3 o bent f m t o u r o u u č i n i l i při frftu froatém a ftaíi jíme fc fpnp a bcerami roěčttébo, itebefféŕio Otce naffefjo, úbp bratřím i ©pita jef>o a ф т т р Фифа frcatéfjo. 33 ů b D t c c itebefft) berná nám prámo fpnoroftmí; fß átt 3 e J í s bámá nám prámo bratrftm í; Ф и ф fro a tp bámá nám fmé fpoíeěenftroí a fpoltu účaftenftraí. 9)tp m ě ř í m e , je mitoft 33oba Otce nebeffébo, íáffa ©pna ieíjo utiíéfjo a účafienftmí Фифа froaté^o jeft rojbp při náš a š námi. 33 ů b O t e c pofílá Фифа ©pna fmétjo bo frbcí na ff í ф, fterp motá „Stbba," to tij Otce, a fměběí Ьифи ttaffemu, je jfnte fpitomé 33o|í. ■Dtp m ě ř í m e , je Otec fe ©pnem i Фиф ст fmatpm f nám přijbe a přibptef fobě m náš učiní. SBěř í me, je jmetto 33oba O tce, ©pna а Фифа fmatébo jeft nejmětffí pojednání naffe a itaffebo lonání, a je m tomto Змепи mffctfo poěínat, fonat a bofoitámat máme, jeftli фсетс, abp to pojebnané a33obu mité bplo. SBěr í me, je Otec náš ttebeffp buffe naffe, fteré fetjo ntilp ©pn mpfoupil frroí froou, abp jebo bplp, při fm rti f fobě přijme, je je © p n , jato omcěfp ro frcé ruce má a jábitp je ob něj ueobejme, a je utěffitet Фиф fmatp neobejbe ob т ф aj bo poflebníbo п^Ьефпий. 9)tp to m ě ř í m e , je O t e c bfafem ©pita froebo m ben poftební foubití těla naffe m jfřífí, -Фифет fmatpm na= plní a ofíaroí. S B ě ř í m e , je Otec, ©pit a Фиф fmatp m náš а гае т|7еф горгоо!епрф měčitč přebproati bubc, bubc mffeďo roe roffedj 55 udě a bá nám fBojffé ftoé bobrott;, láfft) a ííabíofti toečitč pojimati. fßroto neprodlíte, ctime a cbtoátime f8o b a O t c e , © p n a a SDudja f ш a t é £) o a poroučíme jemu toffecřo cog jfmc a co mdnte, ničefjo nejabajíce jiného, nej abp miloft f$ána Seju Sírifta, tdffa 33o|i a účaften* ftmí 3>ud)a ftoatébo bpta a jůftdmala je toffcd)* nčmi námi na točfp točené. Ó froatá Зд-ojice, ó přepobimnd $ebnoto, ó ttetopftoioná ^Dobroto, ó fßratobo tteomplttá, ó SKoubrofti neropjppta* tebíná, ó (liftoto nepoEalitebíná, imituj fe nab námi a bttb topfoce podjtoátená, flatonč jtoele* bená obfatoáb, aj na toěEp, Stměn. (3Bij ©brift. ©ertroerotou ißoftiitu: ,,§errlicbEeit unb ©elig* ícit ber ШпЬег © otteš." $ á je ň ! nebčti Srojičtti.) Poznámka. Při otázce této velmi cíl napomáhati bude opětování i všech otázek i všech míst písma sv. o Trojici jednajících, ku př. ot. 23, 24, 25, 33, 34, 39, 45, 51, 58, 56, 100. 1 0 3 . Äteraf И Ь Щ т jpůfobem rojumu tloefyo, ©totoem 23ojtm ofrotcenéljo, pochopuješ to tajcmftmt 33of)a £rojjebtnéí;o ? 3 d to tatto p o to p u ji: 3 e ^ ů b jeft 33ůb jitop a ne rufou neb mpftí tibffou uběíanp a topmpfíenp, mrtrnp topttoor, jaíomí bpli bobomé a ЬщЕогос pobanfftt a ja bobů brjeité EibfEé d)tíčc, obrajp, ímpftné pojrnp a fmpfflenfp ne* ffutečne, jato fobe to mubrcotoé, báfníci aneb i gabdfeči barebni, jejto SBoba jttoébo $ jebo jjetoení nepohnali, topmpffleíi a bofatoáb top* mpfflejí, to íe§t jis to fante potoaje SBoba; jeft 56 tni tebt) 33ůí) SSoíjem jiropnt, ftevp nejpřebněji, jfa jiropnt 33of>ent, m á jiroot fám m fobě, bej oíjtebu n a froět jim íe p m a ftm ořenu btjti m ající; tento jiroot fmůj d)tět 23ůfj jjeroiti a jjeroil Ijo froětu a jroláfftě ěloroěfrt, abp bplp froěbforoé a fpotu i účaftníci jiroota jel; o. 20 čem bp ten jiroot 33ol)a jiroéíjo bpt játejet, to fobě jen bo* utpflct ntofju; bpl to jiroot jajifté, jafo 33ůí), úplne bofonalp, jiroot fám m fobě, ob ttifoíro a ničeho nejároiflp a an i čafent a přííjobam i čafů, ani míftern a prom ěnam i jejid) neobntejO' roantj, ani jaěátfu ani íonce nem ající, ale fám m fobě fe i gaětnajíct i bofonám ající. 3 c tento tařoropto jiroot nemoljl bpt jen m ntpfflence, neb ю o b raju , neb fnab ro pobobenftmí nějafém , to íejí na blan i, ale m ufel to btjti jiroot ofobntj, feberoěbotttp a ta ! bofonalt), je m ěl na fobě fantem boft, nepotřebuje jábttéí)o a jfa potřebntj roffemu, co m jiroot j jeíjo roůle a táffp roftoupiti m ělo. SCento jiroot SBojí m ěl fánt ro fobě cíl a m ěl fe ftáti citem jroláfftě <ětoroěfa ftm ořenu btjti m ajicítjo, ta ! je j SBolja a ffrje 33oIja a ro 33oí)u ntělp bpti roffedp měci. Štírn. 1 1 , 86. $ e n to taforopto jiroot 33oí)a roffemotjoucíljo ro fobě fantem fe jaěínajicí t bolottám ající ro tom jálejel, je bpt trojofobnp ob roěfů, jafo D tec, © ptt a Ф и ф froatp. Sroto bpla jeíio tro jí pob* ftata, trojofobná je b n o ta, jebna roffaí fajb á ofoba bpla pro febe, ta ! je D tec m ěl n a © pnoroi 57 fraé bruljé „S tem ," tteré jem u rotoné bpto, ta třetí pa! pobftata totjo jebnoíjo 33ol)a bpl Ф и ф ob obou podfiájející, to ttcrcm D te c i © pit ípoíu fe fíjlebati a m ilotoali, bej toíjo, jebp to bpto na ujm u jebnotjo 5 nid). Š a fto p o to p u ji jim ot SJoíja irojjebinétjo, pofub bpl fám 10 Tobě. ŠBett je febe rcpffel pa! SBitíj tento trojjebinp fbpj fe jjetoit, a jato fe jjetoit, tatorop i jeft; jjetoit fe pa! jato © tm ořiteí a U čin itel toffefjo a jtolájff ětoměta t obrajit ftoétm t; potom pat, fbpj potřeba naftala pro pablé pofoíettí íibffé, jjetoit fe co SBptupitet ětoměta a fioěta celeno; fottečně fbpj jetně tato tteobfáíjía 33oí)a 10 těte přiffléíio, t. j. nepojttafa a nepodjopiía $ r ifta , ate poble teta jantorbotoala tm, abtj jjetoení fe S ío jí na froětě jato botonati) jim ot 33ojí bo= fondtto bpto, jjem it fe i to třetí fioé pobftatě jato ЗЗЩ) Ф и ф ftoatp, $ d n mffecío objitoující a mffecío to, co ЗШ ) D te c a © pit u ěintíi tu fpafení fm ěta, ftoětu a jtoíáfff clotoěfu při= tolaftrtující a pobároající! 9íu ta t to jij nejen to rojtm tě a frbci m am роф орепе a pocítěné, ale m ám to na bían i toprpté, je S3ůlj jeben jeft, ate trojofobnp, jirop a jim ot fmůj mně přtrolaftftující, fíerp pro jim ot ftm ořit ětom ěía, a fbpj tento ítepofíuffenftroím fám fe pojbatoil jiroota, © p n a froétjo m u bal, jettj napratoií to neíoneětté nefftěftí, fbpj bpla pínoft cafu přiffta, potom pat pofíat Ф и ф а ftoatéfjo, abp jříbit 58 círíem na fmětě co útočifftě bejpcčtté mffem, ítcříjbp jdboftimi bpti toíjo jimota ш 33otm a tcf)o měčncíjo obccenftmí a účaftenftmí 3 SBoíjcm trojjebinpm. S a fto fe jjcmtf a jen tafto fe i jjeroiti moíjt ŠBůfj jirot), tvojofobm), trojjediní), íterjj tvojím jpůfobem neobtajiteblntjnt jjcmil fe nám, ta! je niařán rnůjc bpti fajbpm frbcent a fmébomím, a jen tento taíompto 33ůfj jeft 93o^ent pramtjtn, jimtjm, roěčnpm, jebou fanujm bptnoft jmou boíajujícítu a ftmrjujícím a tento trojjediní) Sfůfj jeft i ntojím 33oí)cm ©tmořitclcm, SBpfupitcíem a fßofmetitelem, to jeft jiftě roérná pvamba. Poznámka. Podle okolností, kde malý a krátký čas se věnuje konfirmandům, celá tato otázka může v této své svobodné obšírnosti i vystati, toliko nevystán svobodné roz mýšlení s mládeží následující Píseň a je jí výklad: „Bohu buď sláva na nebi“ (Tranos. str. 349); „My všickni věříme v jednoho B oha“ (353). Cteuí a dle možnosti i z paměti říkání: Kicaenského vyznání víry (ot. 100), I článek Aug. Vyzn. (ot. 39); pak místa z Písma sv. o O t c i : V Mojž. 6, 4; Mt. 28, 19; Efez. 3, 14; Him. 15, 6 ; Jan. 1, 12. 18; Gal. 3, 2G; Efez. 1, 5— 7; 4, 6; I Tim. 6, 15. IG; I Kor. 2, 10. O S y n u : Žid. 1, 1—8; Skut. 13, 33; Kolos. 1, 15. 1G; Jan. 14, 9. 10. O D u c h u s v .: Jan. 16, 2G; 14, 16; I Mojž. 1, 2; Jan. 16, 13. 14; II Petr. 1, 21. I Kor. 2, 9.10. 1 0 4 . $)řtjal4t fuiét a ceíé číoměčcitfttr>t tuto míru 23ol;a trojjebin^o? 2>a!o $rifía jamrljl fmět, ta! i ropjnamatelů Strojíce bíaljoftaracné jamrljoroaíi fpnomé fméta, ale práme proto i círíem a měřící m $rifta me it>ffedE> čafícb obmítaíi tcj ob febc tuto nemetni, abp co občané fráíomftmí S8o§í^o obbětomalí fe 59 ob jroěta a jen го obcorcdní š ЗЗо^ст troj= jcbinpm a nteji jebou frooit ncjroětjjí rojfoš n a d r e tí. S£af poroftata ta jroěbectroí roěřícíd; a ropjnároajícíd; S o b a trojjebinébo, jejto joroou fe го biftorii círřroc protiroenftroí a mučebínictroí na jebné ftraně, na brut;c pa! ta ffroetá ročro* ropjnaní, jafo jjou Sípojjtolfřé, 9ticaenjío=$on= jtantinopolitdnjfé, Sítbanafioroo, 2íugiputjfé 20p= jndnt a jiné. 105. (So wíé o 3ítbanafiorou roětoropjnám ? 2ltbanafioroo roeroropjndní jmenuje je ro círtroi téj ropjndní „Qui cunque,“ čili „fb o jío li;" jnte= nuje je ta! proto, je fe těmi jlorcp jaciná: fbojfoli фее fpafeit bgti, tom u přeberojjínt po* třebí jeft, abp roěběí a brgel obecnou roíru." S oto rogjndttí je mplně Sttbanajioroi připiforoalo, ntitobé fnibp fe popfali o tom, fbo je jebo púroobcent, aíe prarop půroobce je bojub nenatejí. 30 círtroi jápabnt mělo ob fonce 5 ftoletí roelifou rodjnoft, a fama círfero napraroend pro jebo objat; prarooroěrnp přijata bo íraé a rottejla nteji oecutnenidá jpmboía, t. j. roěro* ropjnaní, obecnou píatnoft ro círfroi íreffanjíé mající. 2)ip bo ceté máme ro !ancionáli Sranoro* jfébo meji pífněnti o jro. tr o jic i na ftr. 331. Poznámka. Mimo tato jsou ještě následující vyznání oecumenická: Efezské, pod císařem Theodosiem mladším v Efezu r. 431 ze všeobecného sněmu církevního vydané, čelící hlavně proti kacířstvím Nestoria o Kristu Pánu rouhavě učícího; vyznání Chalcedonské bylo na sněmě církevním 60 v Chalcedoně v Bithinii r. 451 pod císařem Martianem držaném prohlášeno, kde se zavrhují kacířstva Eutychesova, Kristovo dvoje přirození v jedno matoucího. I toto vyznání přijala církev naše za své. В) ф profířebddj půfoíjcuí p u d ja fttiaféljo. 10(5. Äteré poioolám má Фиф jmati) it) cťrfnú? Ф иф ©rnatp, jcnj ob O tce i © p n a po= ф а^ , má fmé jroláfftní porooíání to círftoi, bijti Uffutem otoatelem bila Slriftoma, D it totij mp= loupenému ffcje © pna SBojífjo pofolení íibffémtt ptim lafiňujc to fpafení rojbětoroáním barů roj= Пспрф i jebnottimcům i celpnt nárobům a ptb fobt ta! ffvge }еЬисф na т п о 1)рф a fít^e mno= ijpdfj na roffecten fmct. I Ěor. 12, 4 — 11. 107. (So nám přáolaftňuje Фиф fmatp 3 bíía Äriftoioef)o ? Ф иф ftoattj nám přimlaftiíuje 3 bila $nfto= méíjo prarabu, fntířent a jiraot. 108. Äteré jfou to proftřeblp, jtmig praolaftňuje nám Фиф jioattj prambu, fmťt a jtwot ? ffkoftřebíp, jintij nám Ф иф fmatp přimlaftňuje ptambu, fmtřent a giroot, jfou přebně a) o f m t c e n t , potom b) o f p r o w e b l n ě n í a pa! c) p o f r o ě c e t t í . 1 0 9 . a) Ätoraf přimíaftňuje nám praiobu ojmi cením ? Фа!, !bp 3 náš porojbujuje f m ilomání Groam jelium ibáftoroa, fteréj „ j e ft m o c S3p 51 fit f p a f e n í f a j b é m u m ě ř i c í m u . " (fŘítn. 1, 61 16); potom paf, fbpg rotru го n á š půfobí ro to floroo, fteré £ rtftu ě fßdtt f ttám mlttroí 1), potom ta f , ge ttaffí negpitfobnofti a tttbíobě f Ь и ф о г о т т roěcent pom áhá 2 ), ta f ge gdbttt) itentůge říci „fJSáit Segíš" jebině ro ® ud)tt froa= te m ; po ětrorté taf, föpg n á š ro úplnou prarobtt urodbí, fterd fanta fpafiti n d š ntůge 3 ) ; tta= poffebt) přirolaftm tje ndnt D ud) froatt) ofroícením prarobu t a f , fbpg ro n d š píobí jifté boufdttí f m iíofti 33ogí ro d riftu Segíffi 4 ) a tím při» roábí nám f poroěbontí ttaffí rolaftní fjříffnoft, bttbí ro ttdš pofání a bároá nám tta ru ftt nej= lepffí proftřebef fit fntíření fe š fßdnent SSoíjem 5 ). 31 toto je ta praroá ofroěta čiti ofroícettí. Poznámka a). Jen Duchem svátým osvícený pozná pravdu, která lio vysvobodila, a Duch svátý když nás osvěcuje, tím nic jiného nečiní, než přivlastňuje nám pravdu Kristem zjevenou ku spasení našemu. Já jsem ta cesta i pravda, praví Kristus Pán. Poznám ka b). 1) Jan. 3, 36; 5, 24; 6, 40. — 2) II Kor. 3, 5. — 3) Jan. 16, 12—15; Skut. Apošt. 2; I Kor. 2, 12. 13. — 4) Jan. 6, 69; 17, 3. —- o) Ž. 32, 3—5; 130, 1—3; II Kor. 7, 10. 110. Saío fmýfflí Dr. 9It. gutter o tom ofmtcem, jenj mebe fu pofánt? „ p o p a tř i," praroí S u tle r, „toto jeft praroé pořdttí, fbpg přebně frbce ffříffné íjněrou 33ogífjo fe ulefttc a upřím ně gagábá fi fprofftěnu btjti fjřídjů frotfd) a futeb tafé gapočne opoufftěti je , nebo tu ofantgitě ttaftoupí jinp giroot. 9íemogno je gajiftě, abp, fbpg gaujaía frbce troé lítoft nab tím , ge jft p ro ti SBofju froéntu fjřeffií, tp i bále 62 ft fe taforoptn 1)пфйт obbároaí. Saforoouto aíe lítoft čloroef fobě fánt báti nentůje, tu bároá ttdm jen Фиф froattj, fbgj ©toroem SSo^tnt obc* fr^toá přeb Ь иф ет naffínt oíjaronoft §пф а, oíjlaffuje treftp a pontftu SSogí a fjrojí fm rtí roěěnou. ^ ro n ifn u tí tímto pnjobcnínt Ф ифа froatétjo na Ьифа naffeíjo, pojttánte brjo, je tu je čaš !u pofání, je nefmtnte fe bate obbároati Iřtffné bejpečnofti, je nálejí nám opraroboroě S3oí>a ja miloft profiti, 1щфр fmé netajiti ale ropjnároati, ob т ф píeftdmati a ffutečně po= bojnějffími bijti. Síle ani tím jefftě není poídttí praroé uíončeno, nebo ne proto obpuftí ndm ЗЗгф 1)пфр, je jfnte je olitoroali, ale je potřebí, аЬрф от fu $ á n u Sejíffí роТр1фаП а и něíjo je b a li obpufftění 1щфй trafficl) boufaníiroě roě= říce, je pro 9Що bubou nám rofficfni ttaffi (щфопго obpufftění. 21 toto je to praroé, celé pofání a ujíte! jeíjo roeffferp ten, je naň nd= ftebuje potom jifté obpufftění tjřídjů." 1 1 1 . b) Äteraf přirotaftftuje п а т Фиф froattj jmíření ofpvaroebíněním ? tb p j náš něfbo přeb fottbcem ofpraroeblní, tcbp řííám e, je náš fmířií, ta! je jij nebubeme roíce foujeni; ta! fe běje i při bíle $riftoroént, řterrj náš fmířií š Dtcem fropm, Фиф pa! fro. nám toto fmíření přirolaftňuje, fbpj náš ofpra= roeblňuje přeb 23ofjem, foubcent naffím na náš pro {щфр naffe ttaíjněroamjm. Dfpraroebínění pař přcb 33oljem nic jtnéfjo neznamená, jafo je Činí náš přeb 33oíjem čiftpcf) ob fjvícínt čili tebg fprareebliropdj, taf je jtj twice nefjlebt S ů l) na íjřidjt) naffe, ale l;lebí jen na ramt itaffi re SÉofre, ftert) jaboft učinil ja ně, na reimt re ffrifta ^roftvebníía a ©m írce naffeíjo, jeljoj jdfluíip připočituje čloroeftt ^říffnémtt, rcěmctmtt. S o rcfíecfo fe paf beje j poitíjé ntilofti SSogí prdreč taf, iafo j pouíjé ntilofti 33ojt pčiffcl © pit SBojí na freet, a jafo pouíjá ntiloft 33ojt jeft, je po= filá Sttdja freatéljo bo frbcí itaffíd), abp djtireá a od)otttd ftala fe f přijeti retrp, j fteré jiro bube fpraroeblirotj ble 2tbafufa (2, 4). Učení toto o oíptaroeblnění rcpfldbá obffírnč S u d ) froatt): f «Řím. 3, 2 8 — 2 5 ; @al. 2, 1 6 ; 3, 1 1 ; © fu t. 10, 4 3 ; 1 3 , 3 8 . 3 9 ; II flor. 5, 1 9 — 21. Poznámka. Na tomto článku mnoho záleží, o něm nemožno dost narozm ýšlet se a naobracet písma sv. a na točit důvodů, aby do krve a špiku národa přešla spasitedlná nauka jeho. Na smíření s Bohem všemohoucím všecko zá leží a smíření nemožné je s t bez ospravedlnění. Sami ale se před Bohem žádnou svou spravedlností, žádným skutkem svým i sebe lepším ospravedlniti nemůžeme. Zvlášť čistého učení se přidržující evanjelik bez dokonalé známosti o duchu a cíli tohoto článku neobstojí na přísných zkouškách života a v oči velikých nepřátel tohoto spasitedlného učení. P řed měty к úvahám a výkladům podávají m ísta mnohá písma sv. L uk, 18, 10—14; Bím. 4, 5—8; Kolos. 1, 14; Z. 32, 1—3. Ú v a h y o č l á n k u IV A u g š p . V y z n á n í , jenž takto zní v překladu: „Dále učíme, že odpuštění hříchů a ospravedlnění před Bohem nedosahují lidé svými vlastními silami, zá sluhami a skutkam i, ale. že spravedlivými učiněni bývají darmo pro K rista a skrze víru, když totiž věří, že K ristus trpěl za nich a sm rtí svou zadost učinil za hříchy jejich a 64 tím nám všem odpuštění hříchů, m ilost Boží a život věcný vyzískal. Nebo takovouto víru chce Bůh přijat za spra vedlnost, platnou před Ním, a lidem ji přičíst, jako praví sv. Pavel к Řím. v 3 a 4 kap itoli.M (Srovnej obě pôvodiny latinskou i německou Augšp. Vyzn.) F o r m u l a C o n c o r d i a e pak praví: „Jednosvorně věříme, učíme a vyznáváme, že člověk hříšný před Bohem ospravedlněn, t. j. rozřešen bývá ode všech svých hříchů a osvobozený od spravedlivého soudu Božího, přijat je st do počtu synů Božích a tak dědicem učiněn věčného života a to beze všech jeho zásluh a hodností a beze všech před cházejících, přítomných aneb budoucně následovat majících jeho skutků, jen pouhou m ilostí a pro zásluhu jedinou a nej dokonalejší poslušnost, nej bolestnější utrpení, smrt a z mrtvých vstání PáDa našeho Ježíše Krista, jehožto po slušnost nám za spravedlnost přičtena bývá.“ A p o l o g i a též má o tomto článku zřetedlnou nauku, když d í : „Poněvadž tedy lidé nemohou z vlastní síly zákon B oží naplniti a všickni jsou pod mocí hřícha a propadli věcnému hněvu a věčné smrti, proto i nemůžeme skrze zákon od hříchu osvobozeni a tak ospravedlněni býti, ale dáno je s t nám zaslíbení odpuštění všech hříchů naších a ospravedlnění pro Krista, který vydán je st za nás, aby za dost učinil za hříchy světa a postaven byl Prostředník a Smírce všech. A toto zaslíbení nemá za podmínku zásluhy naše, ale darmo nabízí nám odpuštění hříchů a ospravedlnění, jako praví sv. Pavel: „рак-li ze skutků, již není m ilost“ (Řím. 11, 6). Aniž visí od naších zásluh smíření. Nebo jestli by od naších zásluh záviselo odpuštění hříchů a smíření by pocházelo ze záhona: bylo by neužitečné. Když zajisté zákon nenaplňujeme, následovalo by, že zaslíbení smíření vnikdy by se nám za podíl nedostalo. Pavel tak důvodí Řím. 4, 14: „Jestliže ze zákona je st dědictví, zma řena je st víra a zrušeno je st zaslíbení. Kdyby zajisté za slíbeni požadovalo podmínku skutků našich a zákon, k te rého nikdy dokonale naplniti nemůžeme, následovalo by odtud, že zaslíbení by neužitečno bylo. Odpuštění hříchů je věc zaslíbená pro Krista a tudíž nemůže se obsáhnouti jedině samou vírou (sola ůde). To slovíčko „sola íide* samou vírou uráží některých, ale ant i Pavel praví: „pro tož za to m ám e, že člověk bývá spravedliv učiněn vírou bez skutků zákona“ (Řím. 3, 28); aneb: „M ilostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami ze sebe, dart je st to Boží, ne ze skutků, aby se někdo nechlub il“ (Efez. 2, 8. 9.); aneb: „Spravedliví pak učiněni bývají darmo m ilostív jeho skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu J e žíši“ (Řím. 3, *24): protož pravíme těm, jim žto nelíbí se to slovíčko „jedinou“ nebo „samou“ vírou, aby i z listů sv. Pavla vytřeli všecka ta výlučná slova „darmo,“ „ne ze sk u tk ů ,“ „darf jest to “ atd. Nebo i tato slova všecka vylučují domnění o zásluhách. Nevylučujeme zajisté Slova a Svátosti, jako pomlouvají nás protivníci; pravili jsm e již, že víra ze Slova (totiž Božího) přichází, i služebnost Božího Slova vysoce si vážíme a pra víme, že láska a skutky musejí následovat víru, a proto ne tak se vytevírají, aby nenásledovali, ale vytevírá se jen spoléhání 11a zásluhy a skutky lásky při ospravedlnění Božím .“ (Přeloženo z původního Melanchtonova vydání: A pologia Confessionis. D iligenter recognita. Anuo X L I.,U t. j. 1541. L ist 17 a *23.) 112 . (£0 jíjj náfíebuje 3 taforaéjjoto ofpraweblučiú? 3 taíoraéíjo toíjoto ofpraraeblněnt, fteré nám ®ud) froatp přiraíaftímje, ndflebuje na ftraně S3o,3Í úplné fmtřent íe § nám i a na ftraně nafft n o m í) g i ra o í : „nebo, raíra-li prarod jeft, rauft tafé nfágati fe a ncfťt oraoce, jafo ftrora úrobitp beg přeftání rapfjdm ratolefti a nefe oraoce/' prarat D r. 9Jt. S u tle r. Poznám ka. „Já, já jsem smířen s Bohem ; já, já jsem to, jenž nebude více souzen Boží pravedlností a přísností, já, já, já nebudu odsouzen pro viny mé m nohé;“ takto může směle říkati každý věřící v Pána Jezu Krista, který ho smířil s Otcem nebeským a který mu skrze Ducha svého svatého i přivlastnil toto smíření ospravedlněním jej, aby měl život v Bohu a hojně ho měl. S touto pak doufanli vostí svou stojí věřící na pevném základě Slova Božího. Řím. 8, 33— 39. 113. Safe pa! je nám gabegpečen tento noratj giiöot ? , $ a fo ofpraraeblněnt přeb šBoíjem a fm iření S 9ítra naftupujerae noratj jjiraot ra d r iftu ; ale tento norap giraot práraě tat jeft jnebejpecoraán při n áš, jaío bpt jncbejpečen při čiftě ftrooře= •Díaufa n ví bej. fřejť. 2. nntb. 66 nt)dj рггош ф robičídj naffíct) a tu b íj fnabně bt) brjo ubufen bpí jábofim i bn ffnpnti, jraěbaraoftí m a rn o u a pobroobom a Iftt b á bíorcou , fbpbp S u d ) fraatp nepoírcčcoraat n á s ! to m u to jiraotu a neubrjjoroal m něm a nepůjobit ra n á š í jcfjo jritftu a jbofonalent fe. S a n . 3, 3 — 7 ; I $ e t r . 1 , 2 3 ; II $ o r . 5, 1 7 ; (Sfej. 4 , 2 4 . 1 1 4 . c) Ätevaf přiwíaftňuje itánt 2)пф fwatlj jiwot pojměccntm ? 9íejen ojrotcení, jafo po bm ínfu prarabp, a nejen ofpraraebíněnt, jafo pobm ínfu iutíření, ale pvimíaftňuje n á m S u d ) jraatp tafé i pojroecení, jafo po bm ínfu fjiraota ю S o b u , jelifoj giraot bej poíraěcent jeft pottbé jim oření těla a íjntotp. Soíraěcení toto paf přiralaftňujc n á m ®ucb jraatp taf, přebně fbpjj rapbání 3 n á š to prraní, ftaré obcomání je rafiemi jeljo ta f řečemjmi bobrpm i í raffemi jtp m i jfu tfp a pomáíjá n á m p řem á ^ a tí i tm u 5 roeitfu i Ijříiiné gábofti 5 rouítřnoftí nafiicí) pocfjájejíct a p ro ti ípafení naficm u bojující 1 ) ; po bruí)é t a f : f'öpj rajbtu juje roůli a pcfilňuje frbce i ro^unt f fíoujení S o b u a ' © p n u jebo S e jíjji d r i f t u 2 ) ; po tře tí t a f : fbpj ranufá n á m bájen $ á n č , íáffu, po= fo n t a bětinifou bůroěru f S á n u S o b u 3 ) ; po ctrarté t a f : fbpj ttěí n á š nenárciběti bríd) 4 ) a napojíebp t a f : íb p j činí n á š jpůfobné f u p řín n nofti a opraraboroofti fřeííanjfé 5), fu jmebomb tofti príjnc 6 ) a fu praroé jraobobč 7). 67 Poznámka 1. Dr. M. L uther praví: „Křesťan má tak obcovat, žiť a jednat, aby dovolit mohl, by všickni lidé do jeho srdce nahlédat a co v něm je st vidět mohli.“ Sv. Pavel Efez. 4, 30. Dáme-li se ochotně takto posvěcovati Duchu svátému, dosáhneme život v Bohu a to sice život již i zde dokonalejší, mnohem ale více, ano zcela dokonalý potom, když i my osvobození od pout zemskosti a tělesnosti, způ sobnějšími staneme se к požívání jeho u Boha a Spasitele našehe Jezu Krista. Poznámka 2. 1) Efez. 4, 22; Mt. 16, 24. 25; Gal. 5, 24; I Jan. 2, 15. 17; I Petr. 5, 8. 9. — 2) Kol. 2, 6. 7; I Petr. 2, 24; Řím. 14, 8. — 3) Řím. 5, 5; I Jan. 4, 16.19; I Petr. 1, 17/ — 4) Řím. 11, 22. 23; II Kor. 5, 10. — 5) Ž. 32, 2 ; I Paral. 29, 17; I Jan. 1, 8 —10; II Kor. 1, 12. — 6) I Jan. 5, 18; Přísl. 4, 23; I Tim. 3, 9; Žid. 3, 12. 13. 1 1 5 . SSppočťtej omoce toýoío pojme cent. ítřejfau přtjamfjí pojrcecem ob Ф ифа jro. ujímá (jo ftáíe, p ř e b i t é : fit ^афопнш čiftotp teta i bttffe 1), po b t u [j é : fu трф огоагсат jebe ja ojobu jmobobttou a ja ffafáře nab barp,^ jaío fjřtmnami ob 33otja přijatým i, 33oíut job*’ poroěbnéýo 2), po t ř e t í : fu jříjení fobě fffoíp m bomč jmém pro jimot točená fmůj a tropeí) тШ )ф , totigto mprooření jobě jiftéfjo ftamu a porooíání a roebení íjo to tomto čafném jirootě, jafo fíujbp SSojt 3). Poznámka. 1) I Tes. 4, 3—5. 7; I Ivor. 6, 19. 20;. II Kor. 7, 1; II Tim. 2, 22. Výstraha je tu na místě před hříchy mladosti, před tajnými hříchami, a jak o nezůstávají tajnými. „Tvářka není lh ářk a“ již ani při nejmdlejší mla dosti dítek. — 2) Mt. 25, 14 —29; Luk. 12, 48; Mt, 13, 12; I Kor. 4, 2. — 3) I Kor. 7, 17; Řím. 2; 6 —9; Luk. 16, 10. Každý stav a povolání, ano každý dům a čeleď křesťana je s t a má byť služba Boží. Křesťanské povědomí je škola nejlepší pro všecky poměry života. Služebník slouží ku dobrému pána svého pro Boha, a král kraluje pro dobré národů svých pro Boha, pro Boha dobře vede 68 dum svůj sedlák, a obchodník pro B oha slouží za nástro j dobrém u jiných, úředník Bohu se dom nívá sloužit, když ne pro diéty a platy, ale pro spravedlnost slouží v povolání svém, vojín křesťanský ví, že B ohu slouží, když povinnost svou p lní na poli slávy časné, a kdo učí, ve vyučování svém má B ohu příjem nou a sobě spasitedlnou práci. To je náhled křesťanský. Necli nikoho nem ýlí to m ódní nynější vyhazování křesťanstva ze zákonodárství, ze správy veřejné, z cechů, řem esel, domů, škol, právě již i z m anželstva a stavu d o m ác íh o , nebo násled k y tohoto zablouzení brzy budou к spatření, je s tli již nejsou dost p a trn é v tom m nož ství domů trestn íc h , dom ů nalezenců, domů hanby a ohav nosti, domů bláznů, nepočetných sam ovražd, ozbíjání stá tů , bank a obcí. N adarm o se nam nožila ta m nožství paragrafů všelikých, k te ré m ěly nah rad iti křesťanství; s těm i paragrafy jso u je n cifry a figury nam nožené, nikoliv ale zlepšen m ravní stav společnosti lidské. Čím více vzdaluje se nynější svět od křesťanstva, tím více u p ad á i jeh o blahobyt. к IK !. ЗЗрро čítej bale owoce toíio pofměcem', ftere jiw ot то ©ol)it nám přÍTOlaftmtje! D rooce pofroěcení, fterrim S u d ) frcatf) nám jiroot přirolaftňuje, jeft patrné p ř e b n ě то mo= bíitbě přeb 33ot)em; jen fbo přijat djtiroě ob S u d )a froatcfjo pojroěcení t m oblitbě, um í fc prároě m o b titi, a то taforoéto m oblitbě je to praroé obcoroání cloroěfa ^řtffné^o ё SBoíjem froatíjm, je oprarcboroé „úěaftenftroí íofu froatíjd) то froětíe" 1 ); po b n t t ) é jeft patrné: то obco; TOání ё blíjním i. S u fe ten потоп ginoot třefťanů běíí ob jtTOota ftarétio pohanů a tědj roffed), jenj nepřijati jefftě pofroěcení S u d ia froatéíjo. Sířeffan přijaTOfft pofroěcení ob S u d )a froatéíjo, jamitoroaTO 33ol)a a tot)o, fteréfjo D it poftat, Sejiffe Sírifta, m iluje i bií jmi) o froéfjo roe roffed) poměred) jiroota a obcoroání íibffétjo. Sáffa 69 fřefťanffá f bratřím u míře a Idffa roffeobecnd f celém u pořolení íibffém u jeftif to baíffí omoce pofročceuí .2). S o to omoce pofrcěcení pogelptaně fe jcroí po t ř e t í : roe fpolečnofti bomdcí a ro* binné, m ndrobní a ftátní a fonečnč m círferoní fpolečnofti 3 ). P oznám ka a). 1) Kol. 1, 1*2; 4, 2; Efez. C, 18; Jan. 16, 23; Ž. 145, 18. — 2) Mt. 22, 37—40; Jan. 13, 34; I Jan. 5, 1; 4, 7. 8. 11. 12. 16; 3, 14; I Kor. 10, 24. — 3) Kol. 3, 12— 14. Pozn. Ъ). P oznám ka Ъ). D ů m a r o d i n a . I M oj ž. 18, 19; E fez. 6, 1— 4. Lutherův V ětší Katech, ku IV Božímu přikázaní. Ž. 133, 1 ; I Sam. 20, 17. 41. 42. N á r o d a s t á t . Svému národu sloužiti к dobrému je plod posvěcení. Národ ži dovský skrze svých Starších prošiti dal Ježíše za pohan ského jednoho setníka proto, že miloval národ jejich a školu jim vystavěl; a Ježíš vida, že věří setník a z víry miluje jeho národ — ačkoli víra jeho ještě nová byla — vyslyšel prosby židů i setníkovy, jsa sám veliký milovník národa svého, v kterém přijal i své člověčenství na sebe. Luk. 7, 2— 10; Mt. 1, 1— 21. O p o s l u š n o s t i к v r c h n o s t i . Řím. 12, 4; 13, 1— 5; I Petr. 2, 13. 14. 17; I Tim. 1, 2— 3. I ostatní stavy lidské společnosti od Boha jsou a úcta к zřízení tomuto Božímu má zachovávána býti. Řím. 13, 7; Efez. 6, 7. 8. Tit. 2, 9. 10. C í r k e v . Viz IV částku Nauky. 117. poitěroabg fe italegají libé, íteří roubajíce fe 33olnt Ф иф а ]Ъа1ефо jen na Ьифа libjfébo aneb na jaforoéft ofamgíté nabíjení fnígují, řořitt, jaíorot) je rog= bil nieji Ф и ф ет jiuatijm a Hbffifm? 9togbíí megi Ф и ф е т froatpm a libffgm jeft ten, ge Ф и ф froattj jeft půfobitel, bud) paf libffvj přijím áte! tolifo, Ф и ф froatij jeft fám ten Ьиф prarobp, láffp a fm atofti, Ьиф pat tibífij ro rog= ličnofti barů ob З^еЕю p ř i j a t ý pogůftdroá a 70 připraroomdn bpraá f pratobč Ěriftotoé, fu fntíření fe § Soljem a !u fmatofti jimota. D t. 1 0 6 — 114. 1 1 8 . B op ětu j, ! čemu potooláwá S u d ; fmati) loěčtctd) ? Sucf) froatt) porooldmd tcěříctd) p ř e b i u : ob nečiftotp fu poftoěcení 1), po b r u f j c : ob rojení fe telcínéíjo f n ornému jrojení fe j Ф и ф а ftoatéfjo 2), po t ř e t í : ob moubrofti fruětfřé f moubrofti Ьифотги to d riftu 3), po č t n u t é : ob jifíů 1фпоис{ф f tom u, co triod utěcně 4), po p á t é : ob nebofonaíé fídiot) a bofiatfiroí jeno fféíjo f úcaftenftioí © p n a 23ojíí)o a fu fralo* lodní fpotu 3 9íínt 5). P oznám ka. 1) I Tess. 4, 7. — 2) Jan. 3, 5. G. — 3) I Kor. 2, 13. — 4) Luk. 9, 25; Mt. 18, 11. — 5) I Kor. 1, 9 ; Mt. 25, 34. 1 1 9 . Ä teraf fe pa! potoclání toto i nafíebe! jef)0 totíj přÚDÍaftuéni и vint ié Äriftem pattem nabobpte ргашЬр, to!)о fmťřem a jtixiota beje? 3 pouíjé milofti 93ojí a beje иф'еф jdftuf; naffíd). ( D t. 111. $ o jn .) 1 2 0 . 3e=li toto m otání S u d ;a fmatéfm náě a to pčtmíaftnománť nám Ä r if t o w ^ jafíní) co plátno? Diofiem pfatito jeft, aěfoíi ne tofíem; nebo ti, jenj nefípffí fíoroa SBojíljo pro tm u frbce a omamující fid) jábofti těíefnc, an ij ftdroají fe účaftitpmi těcř) barů milofti Ф и ф а fmaté^o. 2ííe ruffaf přebce na barm o n e n n ^ á j í ©loroo 33ojt na itoět bíe 35«idffe 55 , 10. 11. 71 121. 9Í fbwj tafto i na§ ponmláwá fu fpafent i přimlaftňuje nám í)c Sitcí) frnnti), či má fnab potom jij fám číowčf nemtmjm bljti? üßifoti. 93ŮÍJ ffrje t r t f í a Sejíffc ficc při* praroil n ám fpafent, ÄriftuS, © tut SBo|t bofoital to bilo fpafent a fiat fe n á m íaf prambou, i fmířentnt, i gimotem, a S u d ) froatt) nám tu pram bu a to f míření a ten jimot přimtaftnil, obbam nám 1)0 jafobtj bo m ajetno fti: aíc čloměf ntufí fám tafé přijat jmění toto a í)o офгапоmat, je p ŕíjn í měěnou objímat, poílabt) těmi fe jim it, t. j. obmracomat frbce froé ob m arnoftí fmětádtjdj, pojjattffrjdj, obpčejit, fmtjíflettí a rečí bejbojtujd), abt) moljl S u d ) fmattj příbptcF froňj m frbci jebo rojíojiti a jej rae roffem jeljo činění i necfjání fpramoroati. (šfej. 5, 1 4 ; © fut. 3, 19. 2 0 ; S a n . 14, 16. 17. 23. 1 2 2 . Sedí paf m ftatoě čloměf j e f m é míaftnť mítlc a fíít) pivmájjati tafte fmé mlafhtť telo, fmet a bábía ? _ > fmé^ míafiní nit) a rcňíe přirojeitp čloměf omffeni není jpůfobnt) ani ! míře, ani fit boji tom u těpém u proti taf mocmjnt nepřátelům , to mffedo jen S u d ) froattj fřrje míru bofortámá m něm 1) ; ale oroffetn rolaftní jeljo rouľe a fíla mufejí m něm mjbujcné pracomati a djopiíi fe přebemffínt mírt), ftcrá je flpffeití © tom a 33ojíbo přičítání, abt) taf jpůfoben bt)l čloměf přijat půfobení S u d )a fmatef)o a jmocněit jínt fffaftně bojomat proti nepřátelům fpafent froéfm a jroítéjit ftatečnč. 3íeOo bobre praiuUi ftaří boíjojlotuct, je „ten, Eten) ftroorií udě bej nd š, nefpafí udě bej u d ě!" 2). Poznám ka a). 1) Filip. 2, 13; II Kor. 3, 5; I Petr. 1, 5 ; 5, 10. — 2) Qui nos creavit sine nobis, nos non salvabit sine nobis. Ezech. 18, 31; Mt. 23, 37; II Kor. 5, 20; Skut. 2, 41. P oznám ka b). Zdá se, jakoby odporovala sobě místa ona pod a) a tato pod b) uvedená, když tam ta víru a všecko dobré jen Duchu svátému připisují, tato pak po slední velikou váhu kladou i na spolupůsobení lidské vůle a síly člověka, jakož ani jin ak býti nemůže, má-li člověk jednou podle toho souzen býti, jako přijal u víře aneb za vrhl v nevěře spasení sobě ponuknuté (Jan. 3, 18—21): ale není v tom biblického odporu, aniž sobě Duch svátý protimluví, nebo jen Duch skrze Slovo Boží do člověka vstupu jící dává mu sílu a způsobnost к uvěření. Kde Slovo Boží se neslyší, tam aniž Duch svátý vstupuje do srdce, a kde toho není, tam jistě ani víry pravé není. Ale ovšem něco. jiného je s t ta síla Duchem svátým nám к uvěření p ři vlastněná a jiné je sama víra. Víra, t. j. odhodlané se od dání Spasiteli, přesvědčení se o spasení Kristem zaslouže ném a přijetí ho chtivé a ochotné, takováto víra je s t již dílo ducha lidského, nebo duch lidský ji z ruky D ucha svátého svobodné přijímá. T en , k d o věří, již není více Duch svátý, ale je to osobný duch člověka, duše, srdce, mysl jeho. Tak jako oko bez světla nevidí, vidění však samo je dílo oka při pomoci světla: tak i víra naše je s t dílo ducha našeho pomocí milosti Ducha svátého dokoná vané. Vidění oka jen pomocí světla stává se viděním; víra naše pomocí Ducha svátého stává se dějem a skutkem. Žádný nemůže přijíti к víře, jediné leč přitáhl by jej Otec skrze Ducha svátého. Jan. 6, 44; Dr. K ah n is: Dogmatik III, 421. 123. čem íe jafbíbá a w cent jdlejť f ш o b o b a, ftetou nám téj pčimlujtňuje ф иф fwah) ? © tuoboba pratuá čloroěřa jafíábá fe tu jeíjo p r ito je n í, jato f obraju 33ojtm u ftm ořetté)o, buffí nefm rteblnou оЬЬигетфо rojutitnéljo trooru 73 a já íe jt roc froobobnént lebe fam étjo íprarooroán í f b o ía jen í cite to ijo , fu fterém u ftroořen jeft ob SBotia ( D t a j f a 1 .) Poznámka. Taková svoboda, která by je n télo p ři rozené svobodným činila a na Boha, který duši svou vdechl do člověka, a na duše spasení, ku kterému povolána je st, zapomínala se, nebyla by pravá svoboda, ale byla by to rozpoutanost a svévole hříšná (Gal. 5, 1—13; I Petr. 2 ,1 6 ; Jan. 8, 36) a neobsahovala by v sobe celé přirození lidské. Člověku křesťanskému přivlastněna je svoboda úplná podle duše i těla. Sv. Pavel vzdychá: „Bídný já člověk, kdo mne vysvobodí z toho těla sm rti?“ (Řím. 7, 24.) Z toho těla smrti vysvobodil člověka Bůh skrze Syna svého Jezu K rista, a to se stalo pouhou milostí. Proto při svobodě stojí milost. M ilost Boží je pravá svoboda, kdo v milosti té chodí, je právě svobodný. Člověk je nej svobodnější ten, který se vy dává sám za nástroj milosti Boží. Augustin dobře praví, že „jen život v Bohu je v pravdě život svobody; je n vtedy je člověk svobodný, když celý se oddá nejen myšlénce na Boha a myšlení o Bohu, ale i Bohu samému, jeho stvořitel ské, osobotvorné moci, tak aby Bůh byl všecko působící a vším hýbající v duši. Dej — Bože — co poroučíš a poruč co chceš.“ Toto Augustinovo učení porazilo P e l a g i u s a , který učil té nedokonalé svobodě, té svobodě bez milosti Boží, té tělesné svobodě, které i nynější svět lahodí. Ny nější světa malomyslnost má za otce Pelagiuse a vypíná se, jakoby něco nového byla vymyslila. 1 2 4 . 3 e 4 t ten froobobitt), fbo bej 33ojt miíoftí fám fe na froobobu propoufftt? Treffern, jeitj p o jn a í p n ř á jd n í fß d n e a tu b t| pohn al i SDudja jet)0 a neájobt ro té froobobě, a íe fám fe p v o p o u fftí n a froobobu froou rolaftn í, roroiic ta f n en í froob ob m ), ja to n en í froobobnt) te n „ fíu íja p o ru ffen í froéfjo," ftertj a n i n ifb p n ep oh n al budíja toíjo praroé froobobtj. II fß etr. 2 , 1 9 ; II t o r . 3 , 1 7 . 74 1 2 5 . Äbo práme pojímá jroobobp © н ф е т fwattjm mu přtrolaftněné ? ©roobobp taforoé pojímá ten, fboj při roj* rotnoroání jiroota froéljo tibfřé^o nejapom íná na pjůroob froůj j 93ot)a a při jrůftání ro fmobobč, jrůftá i ro m itofti SSogt a ftároá fe náftrojem budja rot)ěffíE)o, nej jeft fám í bobrému btíjníd) § bájní a trefením fpafení froé fonaje. $ il. 2, 1 2 ; S a n . 3, 6 ; % il 1, 6 ; II t o r . 12(5. Bbaj pal frooboba číoroěfa neprotiroí fe mi= íoftí 33ojť? 97a jáben jpůfob. 9tebo m iíoft 83ojí nenutí nifobo, ale jen přitahuje a roábí f fobě buffe fpafení jáboftiroé. „Sßojbte fe mně roffidni, řteríj pracujete a obtíjeni jfte a já roánt obpočiuutí báni," rooíal tr iftu ě fJMn, a fbpj nedjtěli З^Ье, jaíoroal fe, je nedjtěti a obrátil fe f pohanům. ,3 toíjo je patrno, je m iíoft nenutí, ale nccíjároá Číoroěfu froobobu úplnou. „ S o fu b j fe řífá bneS, biteě ufípffíte-íi í)ía§ jefro, nejatrorjujte frbcí frotjdj," rooíá pronifaroe ! nám l)la§ m iíofti Щ \. B ib. 3 , 1 5 ; 4 , 7. ( 1 2 7 . Äterat foitbí 2)иф froatíj o těd), jejto tta фип'Н potrroaíi ro froobobě, aíe opět fe naroraatjt bo fíujbp těla? S u d ) froatíj froěbčí proti taforopm ffrje apofftoía fro. B á b u , „je ti fe fatni obtr^ují, f)oroabní jfo u a S u d j a triftoroa nemají" (ro. 1 9 ) a pal ffrje fro. 93ctva, řteri) prtpobobňuje je fu 75 p í « , ttarorátiroffímu íe ! mijmt'atfii froému, a froini u rn p té , narorátiroffi fc Po fatiffte b lata, I I fßetr. 2 , 2 0 — 2 3 . 1 2 8 . Safott») jcft rojbíí a jafonnj poměr panuje m ejt jmol’obnou roült a miloftí ž8ojt? ©roobobitá route číoroefa fjiteb roěbomě, tjneb mimorooíně to u jí po milofti SB03Í , m iloft paf §8 o§í f)íebá froobobitou roůít čtoroěfa (ot. 1 2 6 ). SDofonaíé jid) fjcbnoccní balo bp čloroěčeuftroí úp ln é btatjo o fftěftí jij jbe n a je rn i, ale bo= fonaté fjebnoccnt froobobné roňte čloroéfa a nró tofti 95о|{ m oju é bubc 05 p o to m , fbpj © p n číoroěfa, tato bořonald froobobnd roňte čloroéfa i m itoft 9305t pvijbe ro ítdroé D tc e frocfjo ě aitjefn froprni (9Jtt. 16, 2 7 ) ro onen čaš> froobobp ítdrop íp n ů 93o5td) (9tim. 8, 21). 3)o totjo čaíu ftreta ti fe babou ro Ejiftorii froéta i froobobnd roňte číoroěfa i m itoft 93o3t obapolně t a f , 5c tjneb rogrůftati bubou ndroboroé — grotáffte Eřefťanfftx — pob pčeroafjou mitofti 93o£t, tjneb opět přeruffo= 5 bopufftění rodní ro tom gvůftu — oroffem mitofti 93o3t — přeroafjou froé roňte froobobné a jp íra ti íe mitofti 9303Í fftejfíaronějffí bobp biftorie iejidj bubou tp, ro řterpcb nejtěfněji bo= tfne fe mitoft 93ojt froobobné roňte a obě, bpí i jen na čaé fe fb ru jt a fpojt. SDofonalé fpojeiti naftane, aj froobobnd roňte bube to farné djtit i činit, co mitoft 93oji ro d r i f t u Sejtffi djce a činí. ÍÉoť i ro jb tí froobobné roňte a mitofti §8031, 7(3 t jeiicf) poměr f fobě obopotnp. Ш т . 9, 1 6 ; m 26, 4 1 ; P i p . 2, 1 2 ; S«!. 4, 7. 8. Poznámka. Hluboký smysl rozvodu těchto ovšem je toliko pro dospělejší a probuzenější mládež, ačkoliv dá se popularisovat i nejprostějším u mládenci a panně z domů křesťanských. Jsou lidé i v našem obecném životě pospoli tém, kteří jen na milosti přestávají a opět jiní, kteří ve svobodné vůli sobě libují. Vyšších duchů z historie, s těmito odpory se pasujících, předvádí nám v utěšeném rozboru Dr. Martensen (Die christliche Dogmatik. Deutsche A us gabe. Berlin. 1856. Str. 338): „Jsou charaktery, k teré můžeme Jánským i pojmenovat, kteří nesou na sobě ráz tichého vzrůstu v Pánu, jichžto život je st jako voda tiše tekoucí. Milost Boží se tu zjevuje jak o krása duše a p ři rozená, svátá bezpečnost, kteráž je životem sprovází bez všelikých násilných pokušení a převratů. (Srov. o Janovi u Mr. 10, 37 a u Luk. 0, 54.) V odporu s těmito stojí charaktery asketické — přísně pobožné — jejichž život nese na sobě známky vnitřního nepokoje, neúmorného boje za svobodu, v které oni v namáhání ustavičném milosti v ústrety jdou a jí vstříc pracují. Ačkoli je opanovala již m ilost Boží, oni předce nikdy к pravému, stálém u pokoji а к plnosti milosti přijíti nemohou. Celý jejich život je s t „bázeň a třesen í;“ přes všecky okamžiky života jejich táhne se jedno jediné vzdychání, jedno lkáni po vykoupení (Bím. 8, 23), které i celé stvoření vyhlédá. Askesa řím ská a protestantský pietismus stvořili mnohé takovéto charak tery. Mezi velikými církevno-historickými osobnostmi p ři pomínáme zde ku př. P a s c a l a , charakter to zcela aske ticky bojovavší. Oproti tomu za vzorem sv. Pavla máme bojovníky čistě apoštolské, mezi nimiž v popředí stojí L u th er; v těchto je zastoupena ta zdravá záměna těch dvou odporů, svobodné totiž vůle a milosti Boží, tak že duše tu odpočívá v milosti a energická práce je jí sm ěřuje ku spasení, duše ta bezstarostná je i pečuje o spasení, je jí pak život představuje nám obraz proměnlivý i nebe ského vzrůstání a mravního boje svobody.“ С) ф {irúforoltwt it g to jtm . 129. 58 fterent jej]tč číáufu objajcno jeft učcnť о Фиф« froatém? 77 Učení o © udju fraatém pčebnáffí fe řonečnč m článfu jednajícím o frálotoftroí Ěvifíomě a Slojím. 130. Ätere j сft to fi'áíowftwí Ä riftotoo a SBojt? ^ráíotofttoí Jltiftotoo a SBojí jeft círfeto Ěriftotoa obecná, to níj SDudj fioatt) měřícím to Íírifta ßeji ffc b ar р ftoé rojbátoá, abtj jimi ! cíti určení ftoéfjo, ! poptání totij pratobt), f fmířcní fe 3 33ofjcm a f jitootu točenému při jití tnofdi. (D t. 1 0 8 — 116.) 131. 3e ctťfem Äriftotoa jeft to fváíotoftuu Slojí, fbe čteme o tom ? jlbpj Spán SejíS poffat učcbínífp ftoé, abp círfcto jet)o íá ja n ím (Stoanjclium jefjo rojfftros toaíi, tialojit jim pratoiti o ní, je fe priblíjito frálotofítoí SBojí 1) a S u n Slrftitel pripratottje ceftn d riftu $ á n u pram it Ф и ф е т fmatijm tocbcnij, je fe priblíjito frátoioftioí SBojí 2). P oznám ka. 1) Luk. 10, 9— 11; Mt. 4, 17. 2) Mt. 3, 2. 132. Safotmj jeft rojbtí mc^i frálowftroim Slojím a fiálowfttmm fměta tohoto? Spob írátoroftroím fměta tohoto rojum í fe to píftuící) fioatij^ člotočř a člotoččenftioo jcfftč to fiction ftoé teíefnofti, t. j. to t>říd)u jůftátoa* jící a proto bttdjotoně i tčlefnč ta n o u c í; pob frátomftioím £riftoropm a SBojíut rojum í fe froět jttotoujrojenéíjo člotoččenftroa, to fterém člotoef jij procítit f pojndní ftoé íjříffnofti, toujil po fmatofti to SBotju, natejt © m írce 78 froé^o го driftu, © pitu SSoprn, a bal fe i oíroítíti i pofroětiti ®ucř)u frootému ! urootu bucf)oro= utnut, f tom u totiž jirootu rorišfjítttu, jefjo pů= roobtt přiměřenému. Ж tamtom froětě pouze přirozeném girooří ěloroěf jen přirozeně a íjtmc uftaroiěně, $Ьг ro fráforoftroí tomto SSožínt pro k it bucfjoroně a žije roěěně. I $or. 2, 1 2 ; I ^ an . 4 , 1— 3 ; 2, 17. Poznámka. Rozumí se tu pod světem říše Stvořitelova, která i po pádu prvních lidí předce zůstala stvořením Božím. Proto křesťanství čisté, bez ohledu na jeho utvořování se časné, na zvláštní církve, neb vyznání a historický vývin velmi dobře se ví vpravit do těchto přirozených poměrů světa. Y čistém, pravém a živém křesťansťvě, bud si jeho zvláštní pojmenování jakékoliv, má své oprávnění každý pokrok ve věcech světa; všecky poklady lidského vědění a umění, lidské vzdělanosti, státního zákonodárství, společen ských rozvojů a mravů mají v křesťanstvě své dobré místo, když jen neodporují cíli, pro který stvořen, a duší nesm rtedlnou od Boha obdařen je st člověk. Zneuznávání tohoto práva přirozenosti Bohem stvořené je s t hlavní chybou pietism u, nebo zpírá se tím a odpírá výroku urči tému sv. Pavla: „že každé stvoření Boží dobré je s t a nic nemá zamítáno býti, což se s díkůóiněním přijím á (I Tim. 4, 4). Proto křesťan věci tyto nepotupuje, ale nemá je také za tak drahé a vzáctné, aby za ně prodal svou lásku к Pánu a svou víru v něho. Napomenutí Pavlovo křesťan stva vysvětluje tu nejlépe tyto hlubiny nauky Kristovy: „Ti, kteříž mají ženy, aby byli, jakoby jich neměli. A kteříž pláčí, jakoby neplakali, a kteříž se rad u jí, jakoby se ne radovali, a kteříž kupují, jakoby nevládli a kteříž užívají tohoto světa, jakoby neužívali; neboť pomíjí způsob tohoto světa.u I Kor. 7, *29—31. 1 3 3 . Soforoé ponrómoftt wjrůftajt obtub pro ítáě f « f f a ni) ? 2í!)t)djom fe bali ro falbem cafu fárat a roéft tórou ©ucfju, ftcrt) fíáíe ten rojrů:’' frá* 79 íom ftm í šBojítjo u p ro fíře b frálorafirot tohoto froěta n a p o m á h á 1 ), a b g d jo m po brufjé ftale (iběti 2 ), a p a ! napofíebt) abpcfjom p itn ě u jím a li pro* ftřeb fů m ito fti 33 05t 3 ). Poznámka a). 1) Filip. 1, G; I Kor. 1, 8. 9; 15,58. — 2) M t.v24, 42; I Tess. 5, 6—9; I Petr. 5, 8. — 3) I Petr. 2, 2; Žid. 10, 25. Pozn. b). Poznámka b). V ýstraha před uchylováním se od „spo lečného shromáždění,“ kterého se židé dopouštěli a co jim tak pronikavě sv. Pavel vytýkal, jsou sami židé; oni z po čátku jen odpírali, až se zatvrdili a potom celkovitě od padli od Boha. Pavel předvídal konec toho opouštění spo lečného shromáždění a chtěl retovat národ svůj, — ale darm o, nechtěli p řijíti, nechtěli se vrátiti a odešli od Spasitele svého na věky. Péče Pavlova o židy je dotvrzena v listu jeho к Židům; neprospěch její к zatracení židů očividný je v historii nynější tohoto národa. 1 3 4 . S a f o m běbictmí заШЬепа jfou wěraíjm úbítm ctrfwe Äriftorop ? 3 iroí úborně ctrfroe Ě rifto rop jfou bčbicomc frdloroftm i ЗЗ 03Ф 0 , ate jij i jbe n a je n ů b án o jeft jim b ltjiti fe f b o fo n aío fti a ofouffeti 3 tčď) roěčmjd) rab o ftí. [2Rt. 5, 4 8 ; 9Íím . 8 , 2 9 ; ftilip . 3, 1 2 — 1 4. š im o to p if n é úroaljp S a n a ,3 tatoúftéfjo (© íjrpfofiom a), § u f a , S u tfjera, $ a r o l a © e r lja tb a , © p c n e r a atb. atb .] 1 3 5 . (So jeft tebi) ctrfero Äriftotoa, fterou S u d ) fmaitj uprofířeb íráíomftun fioěta toíjoto fpromajbuie? (ítrfem ívriftoroa u pro fířeb írdtom ftroí froěta a n d r o b ů rojličmjcf) S u d j e m fm a tp m fljro m a jb ě n á jeft fpoíeěuoft libí měřících a m pjndroajtcíd) fß a n a S e jit ívrifía, fte říjto jfou jebno tělo fpotecně a jidjjto í)tama jcftiť í?riftu § f]3 á n ; te n to © p n 80 B o jí a ©pit (Šíoroěfa íyejíi $riftu§ jefi pú= roobcem jejím ja čaju bptu frocíjo jbe na gem t, nmfjaf bo jfutečnéfjo, ínftorícíéljo jimota na jměte roftoupiía ona aj po mftoupcní Scljo na nebe, íbpj pojíat Ф ифа jroatéfjo, toíjo Ф ифа Dtcom a а Ф ифа jméíjo, m ben Setnic na 2Ipojftolp, fteří ji rogjjínli a íterou Ф иф fmatij ubrjuje na jměte. (Sfeg. 1, 22. 2 3 ; © fu t. 2, 1 — 1 2 ; S an . 15, 1— 6; 6-jcg. 4, 3 — 6; I jßetr. 2, 9 ; II Xim . 2, 19. 21. I to r . 5, 1 1 ; ot. 93. Poznámka. x\ugsb. Vyznaní v článku VIII praví: „Ač koliv církev je s t vlastně společnost a obcování svätých a pravě věřících, předce jelikož v tomto životě i mnozí falešní křesťané a pokrytci přimíšáni jsou a zlí mezi pobožnými se nalézají, svobodno je s t užívati svátosti, k teré od nehod ných přisluhovány jsou, jako to již K ristus Pán oznámil и Mt. v 23, 2: Na stolici Mojžíšově posadili se Zákonníci a Farizeové atd. I Svátosti i Slovo pro ustanovení a rozkaz Kristův úČinlivy jsou i když od nehodných přisluhovány bývají. Zamítáme Ponatistů a podobných, jenž jin ak u č í / A p o l o g i a má pak o tom: „Pro tu příčinu přidali jsm e v Augsb. Vyznání článek VIII, aby se žádný nedo mníval, že my oddělujeme zlých a pokrytců od zevnitřní společnosti církve aneb odpíráme svátostem, jenž od zlých se přisluhují, působivost a účinlivost. 136. Bpío=(t frátomfímt Ärijtomo a B ojí přeb natogemm Ärifta ^áita? Ecaíorojímí B o jí její ob měfů a na měfp, ale btyío ono ob měíů jen и Boíja Xvojjebinéíjo, íaf jafo © pn и D ice а Фиф jroatp и D ice а © p n a ; příprarooroal rojjaí Вгф m pofolení lib* jfém a můbec na jmětě gjement je tohoto fra= íorafimt jméíjo, jenj jíoroe frdíomftroím B ojím a ^riftompm jfrje mnoíjé jfutfp ídjfp a bobvoti- 81 roofti fraé (oí. 56). Ш roětí a fu člor přililo frdloroftroí $rtftoroo a sBo^í 05 á pří= ф о Ь ет © p n a 23ojtf)o S ej» Ä rifta $ á ita naffefjo, fterp tofíecřa jaíííbení 33o$í naplnil fu fpáfc pofolení libífcíjo. D tom to frálom ftm í jel)o jafo o círfroi jroaté obecni fřefťanífé jcbná paf IV čáftfa 9íaufp naffí. IV . OB arkmt ftmttf trkaní fťanf \iéfajntlTtulflié. 137. i ß ftere'm číáttfu m írp obecní fřeífaitffe ob= fajetto jeft učení o círfroi-? Učení o círfroi íroaté obecní fřefřanfřé ob= fajeno jeft го III článfu ©neffent apofftoltféljo, ш těcf) fíorocd): roěřtm m Ф и ф а fro. — obcoroání. 138. Čí fbp j ta fto roffecfp círfw e fřeffanffé rop= jnároají, či roffecfp tafé jebitaf učí o cícho i '? ■Jieučt jebnafo, a to je jeben p u n ft, po fterém fe jebna ob brufjé pojejnároají. Sôfíeéft) fiče ä r if ta ißdna ja ißuroobce, Ф и ф а fmatéřjo ja gbrjom atele a 9íojífiřoroatele círfroe mají, mffecft) jebnu jroatou, obecnou, fveífanffou a apofftotffou círfera ropjndroají: arofiaf přebce ne roffecřt) taf, jafo círfem eroanjelicřd, ten rojbíl nteji círfroi neroibiteblnou a roibiteblnoü, totij SNaufa nábog. fř eff. 2. Щ Ь . ß 82 nteji círíroí bofonalou ro nebeííd) a tou nebo= íonoíou na jemi ro paměti m ají. 1 3 9 . Safe me wfjeobecnofti učí o cítfrot náš fatediíčunus ? „SBěřím to S u d ja froatéfjo atb. S o t i j : SBěřím, je já je frcéfjo wlaftnítyo ro ju m u atb. 1 4 0 . 3B čem pojůftúroá tojbíí m učení o círfiut meji naffť a římjfou círfwí? S e n rojbíl fjlaroně m tom roějí, je círfern rím ffá nečiní uaprofto jdbnéfjo rojbííu mcji círfmí čítriftoroou tou n e r o i b i t e b l n o u , ne* mající (bte ©jej. 5, 2 5 — 2 7 ) jábné pofjfrornp a rorájfp, a tou m i b i t e b í u o u, mající na jobě ntnofjo těd) pojjfmvn a rordjfů, naftebef p at toljo jléfjo rojběComdní jeft ten *), je řím ffá círfcro celou tu boíottaíofí círfme .ítviftomp mítějící, nebcífé, té círfme bej pofjfrornt) pčiroíaftňuje jobě a bopoufjtí fe Ijříďju fje, fbpjto jndmo jeft, je i u ní je nadjájejí neměřící a potupníci S ío m a 33ojífjo, ftenjd) ona ja fpafemjd) profjíaffuje proto, je je f ní jamofpafíteblné jem nitřně p ři' ijlaffují. ^bejto círfern eroanjelicfd 21. 2B. bobře rojběíuje a rojejnároá círfern neroibiteblnou ob rcibitebíné a učí, je círfern jeft ípoícčnoft pramě rcěřícíd) a pramě jijícíd), it nid)j je ©roanjelium čiftotně a upřím ně fdje a froátofti pram ě p ři' fingují (Slug. ЗВщп. V II); „pročej ti, m nid)j .nepůjobí $ r i f t u § , ncjjou úborně círfme jeljo," a „írálomftmí ^riftoroo — t. j. círfern praroá 83 fíeffcmífá — jebině tam jeft, íbe jíou ©íoiuo a ©m átofti, jafo učí Sípologie. Poznám ka. *) Ještě i jiné jsou následky toho matení církve neviditedlné a viditedlné, tak na př. i my učíme, že Kristus Pán skrze Ducha svátého spravuje a zdržuje církev a je st v tomto díle neomylný, chybovat nemohoucí, z jeho ruky vycházející církev je st svátá, dokonalá a nemající poskvrny, a jen v takovéto této církvi možno dosáhnouti spasení; ale tato církev ukrývá se zrakům naším zemským, je st pro zem ské naše oko neviditedlná sice, která však má i pro tento svět jistá viditedlná znamení, a tato její viditedlná znamení jsou č i s t é u č e n í E v a n j e 1 i u m a p r a v é p ř i s l u h o v á n í S v á t o s t í (Apologia). Papež ale všecky tyto vlastnosti a celé to přirození církve Kristovy při vlastňuje sobě samému a církvi své; sobě přivlastňuje svatost, neom ylnost, sam ospasitedlnost, tak že může někdo věřit v Krista i dát se vésti Duchu svátému i niíti Slovo Boží v počestnosti i požívat hodně Svátost oltářní i vy znávat před světem Ježíše v těle přišlého i vzývat přeblahoslavenou Trojici svátou i žít čistotně a bohabojně na světě i umírat v Kristu, on předce za zatraceného se pro hlašuje, je stli zevnitřně nepatří к církvi římské a nevěří v ustanovení je jí lidské. Evanjelická církev věří v neomyl nost Ducha svátého v církvi se projevující, ale odpírá ne om ylnost jak papežovi, tak i každé lidské společnosti, nechť by se jakk oli nazývala. Z toho pyšného a přemrště ného si přisvojování přirození církve Kristovy neviditedlné zplozeny jsou v historii neslýchané zločiny, zbojstva, vraždy a jin é ukrutnosti. Potlačování Slova B ožího, svobody a svědomí lid sk éh o, ujímání práv králům a císařům z Boží m ilosti panujícím , hatění vzdělanosti a mravnosti dálo se na jedné straně, na druhé straně přepych, nadýmavost, zbožňování sebe a stavení se nad Krista bujelo úžasným způsobem. Pyšného toho sebe co viditedlné církve, církve zem sk é, ještě je n teprve domáhající se toho vyššího cíle dokonalosti přeceňování plny jsou římské věrovyznanské knihy, jako katechism us, dékreta koncilu Tridentského a také spisovatelů a kazatelů římských. Naproti pýše této v skromnosti a pokoře křesťanské učí církev evanjelická: „království Kristovo jen tam jest, kde jsou Slovo a Svá tosti ;“ a n e b : „církev není toliko spolek zevnitřných věcí a ceremonií, jako při politických spolcích, ale zásadně je 6* 84 ona společnost víry a Ducha svátého v srdcích, která však nicméně má i zevnitřná znamení, aby mohla poznávána a od jiných rozeznávána býti, totiž čisté učení Evanjelium a přisluhování Svátostí podle Evanjelium K ristového.“ Apologie. A u g š p . V y z n á n í v čl. VII. „Učíme, že jedna svátá církev věčně trvati a zůstávati má. Jestif pak církev shro máždění svátých, v kterém Evanjelium pravě se učí a pravě přisluhují se svátosti. A ku pravé jednotě církevní dostif je s t jednostejně smýšleti o nauce Evanjelium a o přisluho vání velebných svátostí. Aniž potřebí je st, aby všudy byla zachovávána jednostejná lidská ustanovení, čili řádové aneb ceremonie od lidí nařízené. Jakož sv. Pavel pověděl к Efez. 4, 5: „Jedna víra, jeden křest, jeden Bíili a Otec všech nás.“ (Srovn. Efez. 4, 4—6; Skut. 2, 42; Jan. 15, 3.) 1 41. Dtogegnároej ponmínt a pčttogem círfioe ne* wibiteblné b(e ptfem ]watť)cb! %at, jafo jebeu jeft $$án, jeben ® ud) froatt), jebno libffé pofolení, fteréljo je b in p t cílem jeft fjebnocenu btjti ё driftem íp á n en t: ta! jeft i ta neroibitebíná círfero jen jebna 1 ), a tato jebna círfero jeft fpolu tafé obecná, fřefťanffá, apo= fjtolfřá círfero 2), obbělující fe ob froěta a feft facírfřtjd), jegto bub ro cetfu aneb ro jebuotli* rooftecí) obftoupiíp ob ro v n á n í apofftoífíéíjo 3 ) ; tato jebna apofftolffá círfero jeft fpolu í froatá círfero fřefťanffá, ro fteré jeft froattjcl) obcoroání, proto ge ®udf) froatt) ffjromágbční toto — čili obcoroání — ffjrontagóujc, ofroěcuje a pofroěcuje, ro ftcrégto froatofti fe i ta její obccnoft a jebnota gaflábá 4 ) ; fonečně, n a fo lif £ laroa její, ivriftuě, n p í neroibitebíná jeft, paf n a fo lif círfero jeft ffjromágbční froatpcf), fpolečnoft totig nejen ge* ronitřně ropgnároajícídj, ale i ronitčnč roěvícíd^ 85 a taf i jijtctcf), ftcří vojptgleni jfou po raffed) čáfted) fročta, utejt rafiemi ndr'obp, u proftveb raffed) ftaroii libffgdj, f tom u, n a fo lif jeft cirfcra fhrom áfbifjtě a rtffe roeUfpd) ftl, mocí a m ilofti 93ogtdj, jefttf ona itcroibiteblnd, roečnd, raítějící, fíerc ani bratu) pefeíné nepřem ohou 5 ). Poznám ka. 1) Mr. 16, 15. 16; Efez. 4, 4—6. Tato jednota zjevuje se v rozdílnosti (otázka 142). Již za časů apoštolských, v prvotní církvi ukázalo se, že tentýž Duch v rozličnosti darů pozůstával, ano tentýž Kristus od jelio vlastních apoštolů rozdílně byl pochopován a vyobrazován. Ze vzájemného poměru církve ku světu, к rozličným n á rodům a ku rozmanitým stupňům schopnosti neb vzděla nosti lidské povstávaly v té jedné církvi rozličné náhledy a rozličná pochopování křesťanstva, z čehož se posléze vy vinuly konfessie, čili vyznání víry více nebo méně jedna od druhé se lišící a proto i jm éna zvláštních církví p ři jímající. Tato rozdílnost nic nevadí jednotě církevní dotud, dokud všecky mají společný základ podle pravidla toho víry obecné křesťanské a podle napomenutí sv. Pavla к Efez. 2, 19—22. 2) To slovo o b e c n á církev (catholica ecclesia, od řeckého slova K ojO A ac; = obecný, všeobecný) mnoho ne dorozumění přineslo na svět. Samo to slovo Ko^oÁr/.c; není nikde v písmě svátém к nalezení, proto L uther a symbola naše raději užívají pro vyrazení obecnosti církve o i ** o u |A £ v y ) , což to samé značí, t. j. obecná, všeobecná. (Oecumenica Symbola obecné vyznání víry). Samo pojmeno vání církve jako obecné zakládá se v jejím ponětí, že ona není pro jednu toliko zemi, jako byla starozákonní židovská církev, ale je pro všecken svět, dle předpovědění: „Po vší zemi rozchází vse zpráva jejich a až do končin okršleku slova je jic h “ (Ž. 19, 5), a jako svědčí sv. Pavel: „Evanje lium přišlo к vám jako i na všecken svět“ (Kolos. 1, 6); dále církev křesťanská i proto obecnou se nazývá, že ona není jen pro jeden věk neb stav něk terý , ale pro všecky věky, stavy, pohlaví jednak platná a zavazující jednak všechněch к životu vyššímu, jako dí sv. Pavel Gal. 3, 28: „Není ani Žid, ani Kek, ani siuha, ani svobodný, ani muž, ani žena“ a td .; po třetí tato všeobecnost v tomto smyslu 86 má být rozum ěna, že jen s ní je s t K ristus podle Mt. 28, *20: „A já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa,“ proto naposledy po právu a rozumně jen ta církev obecnou (холодна;, ci**ou;jivYj) slouti může, která K rista dle učení proroků a apoštolů vyznává a v učení o Evanjelium jeho jednostejně smýšlí. Tímto cílem i vydávána byla z času na čas a dle potřeby duchovní obecná (oecumenická) vyznání víry, aby se pospolitě vědělo, kdo vyznává obecnou (oecum enickou, katolickou) víru v Boha Trojjediného. (Srovn. otázku ЗУ, 96, 100, 101, 102, 105.) Jen tato obecná je spolu i církev apoštolská a jen apoštolská může obecnou býti. 3) Mt. 18, 20. Jen ve jméno Kristovo shromážděni jsou církví obecnou, t. j. křesfansky obecnou. Apoštolé se ne scházeli ve jméno Petra, Pavla, Jana, ale ve jméno K ri stovo. Naše symbol a praví: „kde Slovo a Svátosti jsou, tam i království Kristovo je s t.“ H istorie sama náhled tento potvrzuje. Bez toho jednotného a jednotícího rozličnosti bodu s církví apoštolskou nemůže žádná společnost věrovyznanská činiti sobě nároky na obecnost, oecumeničnost církevní, a kdyby hned celý svět odpadl od víry Kristovy a postavil sobě vymysleného nějakého svátého neb nejsvatějšího na místě Kristově. Tento bod rozličnosti věrovyznanské sjednocující je s t obecné, apoštolské vyznání víry (Symbol apoštolský, čili Víra obecná křesťanská, anebo prostě „Věřím v Boha“). Věk za věkem, pokolení za po kolením , rodiny a plemena za rodinam i, národy a plem e nami ohledají se zpět za tímto východištěm m ajestátným , po tomto bodu společném, obecném, oecumenickém i b i blicky správném i historicko-apoštolském. Jen ta je s t obecná církev, církev apoštolská, křesťanská, která na tomto vy znání stojí, toto vyznání drží, tímto vyznáním se proti kacířským sektám ohražuje. Naše církev evanjelická А. V. za takovéto církve uznává církev pravoslavnou, která z apo štolského vyznání vyšla, potom řím skou, která obecné vy znání Nicaensko-Konstantinopolitánské ohledem pocházení Ducha svátého od Otce i Syna p řijala, pak evanjelickou obého vyznání, které obě obecnou víru apoštolskou, Nicaenskou i Athanasiovu (otázka 105) drží a za svou při jím ají. (Viz Liber Concordiae.) Žádná ze sekt kacířských nesmí se směšovat s těmito obecné církve křesťanské ušle chtilými haluzemi. Římská ovšem, jako ve všem, tak i v tomto líší se v osobytnéin svém náhledu, a ja k pravo slavnou, bár od té ona se odtrhla, tak i evanjelickou, která 87 od ní z příčin víry a svědomí se odštěpila, za kacířské a šism atické vyhlašuje, ovšem p o n e p r á v u a b e z d ů v o d u ě. 4) I Petr. 2, 9; Efez. 5, 25— 27. Jako svátá odděluje se církev obecná, křesťanská, apoštolská od světa, proti kterému ustavičně svědčí. Svetáci, zvlášf u evanjelika a neznabohů, rádi by i církev na kopyto světské narazit. (Studie historické Ladislava Paulinyho dokazují toto na církvi evanjelické v Uhersku, zvláště na slovenských stra nách.) A le to se nedaří a nikdy zdařiti nem ůže, jako to pokusy synody pešťanské, generálně konventy za příkladem gener. inšpektorů Zayho, Prónayho aPfanschmidt-Zsedényiho dostatečně dokázaly a dokazují. Nebo již samo povstání církve rozdílné je st od povstávání těch všelikých lidských útvaru, společností a ustanovizní, tyto všecky mají za zá klad a počátek vůli a usnešení lidské, které se dle potřeb času potom samy ze sebe rozvinují, čímž vznikají vždy nové poměry mezi lidmi a sourodými společnostmi. Ne tak povstala církev. Tato povstala z Ducha svátého a vůle Boha Otce a Syna; Duch sv. je st jejím počátkem , vývin její pod vplyvem jeho dál se a cíl její není jen jistá po třeba času, vzdělání, učenost, osvěta, moudrost, ale při těchto okrasách života, ozdobách národů, hlavně vykoupení a posvěcení člověčenstva. (Nebo — nuž představ sobě toho moderního šviháka vzdělaného, moudrého, osvíceného, vy značeného řády, úda spolků vzdělávacích atd. s revolverem v ruce a činícího sobě násilí a samovraždou scházejícího ze světa! Aneb vykunštovaných vzdělanců, jenž bližní své o m ajetnost jejich přinášejí. Vzdělanost je okrasa — ale jen když ten vzdělaný je st živým křesťanem.) Proto když vyznáváme v í r u v s v á t o u c í r k e v , tím jen to potvrzu je m e ^ že cíl jejího vývinu je st svatost a posvěcení života národů, dotyčně celého člověčenstva. (Srovn. otázku 128 a poznámku.) 5) Právě proto říkáme: „Věřím v církev obecnou křesťanskou, věřím ve svátých obcování,u nebo v tyto věci jen věřiti se d á, viděti je nemůžeme v této naší zemské obm ezenosti. Kdyby zajisté jen ta která viditedlná církev m ěla tou pravou, obecnou církví b ýti, byl by Duch svaty jin é vyznání církvi vnukl, a sice toto: „ V i d í m c í r k e v o b e c n o u , v i d í m s v á t ý c h o b c o v á n í . “ Ale jinak vnukl Duch svátý Otcům i církvi celé. Věřím v tu neviditedlnou církev obecnou, která se projevuje v jistých zevnitřných znameních, v Slově totiž, ve Svátostech a v obcování sva 88 tém, v živote pravě křesfanském. V tu cirkev neviditedlnou, z které tato viditedlná, mdlá, avšak předce svätá prýšti se, t o l i k o v é ř i t i mohu. Že pak je s t vítězící tato cirkev, to neznamená toliko to konečné vítězství na konci všech dnů, nebo ona vítězí i v běhu svého časného vývinu, celkem dle pravzoru svého, dle Pána Jezu K rista, který prostředkem utrpení vyvinoval se ku vítězství, tak i ona cestou kříže kráčí ku svému vzkříšení. I v církvi pořád se to samé opětuje, co jednou pověděl Pán: „Zrušte chrám tento a ve třech dnech zase vzdělám j e j “ (Jan. 2, 19.) Ať jen něco uvedu z historie. Ve francouzské veliké revoluci na konci minulého století zrušili kalendář křesťanský pro obecný život a s ním i Boha Trojjediného a křesťanství celé ná rodu tohoto. A kdo byl ten první, jenž po této povíchřici slavil vzkříšení? Ještě se kouřil dým z rozvalin blahobytu lidského, již slavil vzkříšení své kalendář křesťanský a s ním i Bůh Trojjediný a křesťanství v národě. Církev se duchem svým vlastním , jenž je s t Duch od Otce i Syna pocházející, obnovuje. Tato zemská viditedlná církev je s t sice pořád v soužení a bojuje ustavičně, ale při všech mdlobách její vládne v ní ten duch té neviditedlné a věčně vítězící církve a padá i na ni ne nečasto stín té dokonalé vítězící církve, úplné ovšem a dokonalé vítězství náleží jen té neviditedlné církvi i to až na konci dnů. Naše církev i o těchto věcech učí dítky své, nebo Apologie naše dí: Mýlíš se, kdo se domníváš, žeby se církve dali udržovat silou a zbraněmi, ony žádají poučovanými býti o nábožen ství. („Doceri de religione postulant hom ines.“) 1 4 2 . íKojejnáwcj po umí) it a ptirojent civíme toibt» tebíné. ©íríero mibiteblná jeft r o 3 b t í n á a r o j* m a n i t á , jafo fe tu befju biftorie pob горфтоет i froobobtté íibffé roůíe i Ф ифа froatéíro ion* minula 1 ); proto jeft ona o b m e j e n á a nc= b o ! o n a l á, mající na fobě pofffmrnp a roráfíp, p ántít) to ítbfféíjo přirození po pábtt 2 ); jeft ona aíe napoflebp i bojující, čili rptěřující, čeljoj bůřajoroé jfou m í)iftorii, fbe tato roibi= 89 teblnd círfero čítá neím íntp počet froěbfů prambp ^riftomp, mttčeblnífů, učitelů a jintjcb Наюпрф pomnífů bojoroání íroéljo 3). Poznámka. 1) I Tess. 5, 19—24. Ot. 128. 141. Pozn. 1. 4. 5. O této církvi můžeme říci: vidíme ji a sice u všech stavů, mezi všemi národy, pode všemi podnebími, ve všech barvách lidského pokolení, vidíme ji hned slavnější, moc nější, hned skromnější a slabší, ale všade tam je s t i ta církev neviditedlná, v kterou věříme a z které tato viditedlná životnou šťávu a byt časný váží a přijímá. 2) O b raz dokonalý církve viditedlné je s t vyobrazen Pánem u Mt. 13, 24—30. 47—50. Naše církev dává výraz tomu v p ís n i: „Sión kvílí přežalostně“ (Tranosc. 532), „Ach Bože pohled’“ atd. (str. 1149). Tuto nedokonalost při všem lidském tvoření vyslovuje i sám sv. Pavel к Filip. 3, 12. 3) Efez. G, Í2— 17. Ot. 141, pozn. 4. У tomto boji může ta viditedlná církev i ochabovat, ano mnohá ve své jednotlivosti celkem světu podlehnout a se sesvětštit, proto předce církev Kristova obecná nesesvětští se, ona nikdy neupadne docela, nebo má na Duchu svátém svého věčného, nikdy nedřímajícího reformátora, obživitele, který ji samu ze sebe opět napraví, církev se konečně secularisovat nedá a byť by i tyranové světa je jí statky zemské secularisovali. Srovn. ot. 142, pozn. 5. 1 4 3 . Safe fe n u ta itewibitebtna ! té wibttebíné ctrfrci ? $a fo buffe f tč íu , jafo cr íu fropm čáftřám, jafo neroibitebínoft, f.crá ftaroá fe roiběnou, jafo .triftomo fráícroftmí, ftevé raftu= puje na ftočt fu círftpi na froětě, jafo nej= fráfnějfft mpfjlénfa íáffp ŠBojí f jejímu itffu= tečnční, jafo jenid) nebeffp f neroéftč jmé jemffé, fferou na nebefffanfu brjo promění. 0 té ne= toibitebíné platí; „anijj ‘řefnou ap tu to , aneb ap tamto" jeft ona 1), o té paf mibiteblné p latí, je jeft ona „měfto na Ijote lející, fteré 90 neum ře ffrpto a fretce rojíroícend, fterd nernůje pob nábobu, aíc tnufí na frotcen ftaroětta bpti 2 ). Poznámka. 1) Luk. 17. 21. — 2) 139. 140. Aug. Vyzn. VII. Skut. 2, 42. Mt. 5, 14. 15. Ot. 144. 3 a fo n^ruftá ta wibitebíita cťrfem 3 té ne* ttribitebhté? SSibitebíná ctrfere roprůftá j té nereibiteblité ffrje jroídfftní pvoftřebfp m iíofti 33ojí (ot. 1 3 3 ), ftetp m i Ф и ф freatp tu ncroibUebCuou círfero ítriftorou refftěpuje bo té čaftié a roibitebíué, abp refficfni úboroé této ctrfroe na froěté fij ree roěfu tom to „fbefjti fe re jebnotit rotrp a jnám ofti © pna 33ojií)o, re nutje bofonaléíjo re m íru poftarop plného roéfu Jhňftoroa" (@ fej. 4 , 1 3 ). Poznám ka. Na tomto díle jest každý křesťan povolán pracovat a sice nejen činným podílu bráním na slyšení Slova a Svátostech, ale živým oslavováním Boha, poznáním, vírou a životem, obcováním stálým s Bohem, příkladným předcházením jiných a dopřinášením své hřivny к tomu, aby veškerý národ jeho vzdělával se v dům duchovní, v kněžstvo svaté dle I Petr. 2, 5. 145. Ätcre jfiut to tp jwldfftm proftřebfp 9M o fti tBojt ш ctrfrot? 2Beíebité © rodtofti a fraaté ©toroo iö o ji. 14(5. @o ffou ©luatoftt a fterp jejicf) jáftab? © rodtofti ffou froaté ropfonp ctrfroe j vo$= fajn SSogt^o ffrje fôrifta navíjené, při ш ф | ta jiftd tniloft SBojí ubéhife fe, fterou onp jroéftufí a jaflibufi 1 ) ; jdříabem jejid) jeft ©loroo SSojí, íteré jim i roibitebínpm fe ftdrod re círfroi, taf je m ůjem e poroěbět, je © rodtofti ffou roibiteblné 91 ©loroo 5805í a ©ioroo ЯЗои jcft neroibiteblná ©rcátoft. ißvo tento tajemftroa ptm) froajcf шг)фоЬп1 ctríeio, prarooílarottá mtjfíeriami, t. j. tajemfíroanú je pojmcnoroala. S lo n í jajtfté lifd tajemftroa a profirebft) mitofti ЗЗо^г na jebné, na bruíjé paí ftrané jfou i froébectroa ctrfroe o Ítrifíu ißdnu a búfa5p mocné naffeíjo rovnaní rtícp, ítcrpm ij círfero tíMftoma fe jtuocňnjc, ffíií a m pvaim) bůnt 23 05í 2 ) jrňftá. Poznám ka. 1) „Výkony čili obrady z rozkazu Božího mající zaslíbení m ilo sti,“ dí Apol. „Accedit verbum ad elementům et rit sacramentum,“ di s y . Augustin. P ů v о dc e m S v á t o s t i je st Bůh sám, nebo jen Bůh svátý Svá tosti ustanovovat může, jako ten, který sám toliko m ilost udílí. Lidé nemají právo ani Svátosti ustanovovat, ani 11a ustanovených od Boha něco měnit, doplňovat neb mistrovat. Ani papež, ani žáden svátý koncil a tím méně nějaký gener. inspektor tohoto práva od Boha nepřijal. Proto na Svátosti ničeho nezmění, ani ji na vážnosti neb důstojnosti nic ne přidá žáden člověk, ani na ni nic neum enší nehodný, či přijím atel, či přisluhovatel, jejich cena, moc a vážnost leží v ustanovení jich samých od, Boha. „Vim sacramenti non mutat vita m inistri.“ Aneb Řím. 8, 8: „Nebo co je st do toho, jestliže byli někteří nevěřící? Zdaliž nevěra jejich věrnost Boží vyprázdní?“ Tu platí jen to pravidlo, které vůči Zákonníkům a Faryzeňm, posadivším se na stolici M ojžíšově, odporoučel Pán Ježíš řka: „V šecko, cožbykoli rozkázali vám zachovávati, zachovávejte a čiň te, a l e p o d l e s k u t k ů j ej i c h n e č i ň t e ; n e b o ť p r a v í , a l e n e č i n í . “ — P o d s t a t o u S v á t o s t í jsou věci zemské a ne b esk é; zem ské jsou voda, chléb a víno; nebeské Slovo Boží při nich, v nich a s nimi, a sice Slovo ustanovení jich : „Krstite, vezměte, to čiň te,“ a Slovo zaslíbení lidem neseného a nabízeného, totiž „M ilosti B o ží, hříchů od puštění a života věčného udílení.“ Zemské věci toliko ty užívány mohou býti za nosiče Svátosti, které jsou Slovy ustanovení к tomu řádně zřízené. — Z p ů s o b p ř i s l u h o v á n í S v á t o s t í musí být slavný, řádný dle nařízení Pána Jezu Krista, bez přívěsků lidských a podkladkň ďábelských, 92 pověr pohanských a jiných, v Slovu ustanovení se neza kládajících nadužívání. — C íl S v á t o s t í je s t hlavní ten, aby byly nástroje a prostředky ponoukající, poskytující, sdělující a přivlastňující zaslíbení Boží o milostivém hříchů odpuštění, ospravedlnění a věčném blahoslavenství; pak aby byli potvrzením, svědectvím a jakoby zárukou naší věrnosti a víry v tato Boží zaslíbení. Mimo hlavního cíle tohoto vykonávají Svátosti i jiné ještě služby církvi a nám, ja k o : ony jsou známky zevnitřní lidu Božího, jimiž odděluje se od"jiných lidí, jsou jisté závdavky a záruky, jimiž Bohu se jm ény svými upisujem e; jsou jistá podobenství někte rých duchovních cuostí, lásky, jednoty, dobrotivosti atd. a konečně jsou život veřejných svátých schůzí. (Conf. D. C. Dieterici Institut. Catech. Ed. D. Aug. Guil. Dieckhoft. Berolini. 1864, pag. 482.) 2) Církev je s t zjevení zevnitřné velikých Božích, na vnitřního člověka se vztahujících darů a m ilostí; jako K ristus, chtěje spasiti celé lidské pokolení, musil se zjeviti v těle, t. j. člověkem se státi, taktéž chtěje zůstávati ve skutečném spojení se světem a společností lidskou, musil nařídili a v život uvésti takové ustanovizně v církvi své, skrze které by co pravý král lidu krví svou vykoupeného velel a nad ním panoval. Proto i bez tohoto krále a Pána není církve, a kde je s t K ristus Pán, tu t i církev jest. Svá tosti pak zpřítom ňují nám K rista. V církvi musejí býti Svátosti, kterými se přítom nost Kristova stvrzuje. Svátosti pak jsou Svátostmi a zůstávají jim i bez ohledu na vděč nost a přijím avost, neb nehodnost a otupělost lidskou. Otázka 144.) 147. <áo jeft © lo w o P o j í V ©íoroo P o jí jcft p o n cjp rroe ©íoroo Poíja faméíjo (jato nám je ^adjoroata P ib ít), ftcré tníuroií D n přeb ftroočením íroěta, tterpm ftroořií froět, potom tterpm mlumií fu prmním íibem, pat tu patriarchům , SOÍoisifíorai, P rotoíům , Sínjetům a ©pnu froéntu driftu ; po b r u h с jcft ©lom o P o jí to ©íoroo, fteré pu$e= ním Ф ифа froatého aneb poručením © pna Po= 93 gífjo míureiíi aneb pfali SDiojgiě a p roroci (G áfon), ©roanjeliftoroe a Sípofftolé (©roanjelium) 1 ); p o t ř e t í ©loroo 23ogí jeft fám © pn Sogt, SegíŠ £ riftu s 2 ); napoííebp ©íoroo 33ogí jíou roffecra ta bobm íročbectroí ftarobpíé i notuějffí círfrce ftefťanifé, nríru obecnou rangndroajtct, a paf froěbecttoí ftdtá гоегпрф jlugebntřů ííoraa 35ogí(jo a ctrfiue fřefťanífé, fteví nic negnali a negtoěfto* roali, nic negnajt a uegraěftují, neg iírifta tofjo utřtgoreané^o a g mrttoíjcř) rogfřífíenéíjo 3). Poznámka. 1) Celý obsali Slova Božího je s t Zákon a Evanjelium. Zákon vychovati měl lidské pokolení ku K ristu : to je i clo dnes jeho dílo. I Tim. 1, 8 ; Gal. 3, 23; Mt, o, 17. 18; Luk. 16, 17. Proto zákon zavírá v sobě přísnou ale dobrou kázeň pro těch, jenž žitím tělesným duchovný život v sobě umrtvují. — Evanjelium povyšuje člověka nad Zákon a je s t Slovem Božím doplňujícím a naplňujícím Slovo Boží у Zákoně zjevené. Gal. 4, 4—5; 5, 4; 3, 13; Žid. 10, 1; Řím. 13, 10. Náboženství Žákona, aviieb litery, je s t převýšeno náboženstvím lásky, t. j. ducha. Židovství znalo jen Žákon, mělo skutky Zákona, strach, služebnost; křesťanství má Evanjelium, tu plnost Zákona, nebo skrze milost Boží v K ristu přijímá dědictví Synů Božích darmo, bez skutku Zákona a ovoce na stromě tomto rostoucí jsou skutky lásky, život ducha, naděje neklamoucí a svoboda. Náboženství Zákona mělo Mojžíše, sluhu Božího, za zjevení Boží, náboženství lásky má Ježíše, Syna Božího, v němž zjevily se Bůh ne jednom u toliko, ale všem ná rodům světa. Him. 10, 4: 8, 3; 3, 31; Jan. 1, 17; Zjev. 1, 11; 14, 13; Mt. 28, 19; Jan. 20, 30. 31; 21, 24. 2) Jan. 1, 1—4. 14. 3) Řím. 10, 17: „Víra ze slyšení, slyšení pak skrze Slovo Boží.“ Mr. 1G, 15: „Jdouce po všem světě, kažte Evanjelium všemu stvoření.“ Tato povědění i sv. Pavla i Spasitele Jezu K rista ukazují, že Slovo Boží, aby víru budilo, musí kázáno b ý ti, aby lidé ho slyšeli, uvěřili a s Bohem účastenství a obecenství měli. To, co věrní kazatelé zvěstují, je Slovo Boží, věrní pak jso u ti, kteří zachovávají přikázaní P áně: „Jestliže vy zůstanete v řeči m é, právě 94 učedlníci moji budete“ (Jan. 8, 31). Co tito tedy zvěstují, to je s t Slovo Boží. O těchto učedlnících věrných Panu čteme i к Efez. 4, 11. 12. Kázání tedy Slova Božího nemá býti považováno jako kázání lidské, ale jak o kázání K ri stovo. Kněz, který sebe káže, t. j. o sebe mnoho mluví a ne o K ristu, není věrný kazatel K ristův, a ten těžce bude za to odpovídat před Pánem svým, že ne K rista, ale sebe kázal. Kázání Kristovo byla hotová historie, hotový děj, a tím je s t a musí býti i kázání nynější věrných pastýřů, t. j. dějem a historií, aby nebylo toliko kázáno o K ristu , jako bývalém, kdysi historickém muži, ale aby kázán byl K ristus věčně živý a věčně přítomný v církvi. Takováto kázeň Slova je s t i dnes tak Slovem Božím a Kristovým jako byla, když ji kázal sám K ristus Pán. S tímto pravidlem srovnává se vyznání Apoštolské, vyznání Nicaenské, vyznání Athanasiovo, vyznání A ugšpurské a jin á vyznání veřejná církve naší, i kázání věrná našich L utherů, Chemniců, Scriverů, A rndtů a jiných, ježto neznali mezi námi jiného, než K rista a to toho Ukřižovaného. 148. aeft m j © m to ftí; © m dtofti d riftem ^ án etn uftanoroené jfoit jen Ьшс 1 ) o fen bité mohou tafé b ý ti, totij f ř e f t f m a t ý 2) jafo ©rodtoft ^nom ujtojení číoroeřn přirozeného a připočtení ho í>° fpoíeč= nofti círfroe a 26 e l c bn á © to d t ■ $ á n č , jaío froatoft ЗЖ а а $rroe Eriftorap, roffecfp úbp círfrce 10 jebno tčío fpojnjící a při círfroi ubrjující 3 ). Poznámka. 1) Za starodávna nebyl určen pochop Svá tostí leda tak všeobecně, že jsou to výkony svaté (ritus, seu ceremoniae, sen actiones sacrae), proto i počet jich nemohl býti ustálen, jelikož všech svátých výkonů v církvi bylo veliké množství, hned dle vzoru starozákonní, hned dle vzoru novozákonní praxy. I v samé římské církvi bylo těch výkonů svátých množství, anižby je proto svátostmi ve. vlastním slova smyslu byla církev pojmenovala. Tak na př. výkon svazování a rozvazování, modlitba ve jm énu Páně, vzývání Boha v duchu a pravdě atd., kteréžto výkony tu i tu též i svátostmi byly jmenovány, a n i b y konečné předce za takové od církve uznány byly. Římská tedy církev do nedůslednosti upadla, když při dvou Svátostech od Boha ustanovených ještě i pět jiných církevních výkonu za svátosti vyhlásila. Vyhlásila totiž za svátost C o n f i r m a c i i , výkon to sice církevní s velikým požehnáním spojený, ale není nařízení Kristovo a Boží, aniž spojen je st se živly zemskými к tomu dílu zřízenými, je st Confirmacia — u římských biřmováním jmenovaná — výtok svátosti krstu svátého; dále vyhlásila za svátost z p o v ě ď , která nic není jin éh o , nežli příprava к hodnému požívání Svátosti oltářní, potom p o s v ě c e n í k n ě ž s k é , které je st výkon církevní ku potřebám zvláštním církve toliko a jen jednoho jejího stavu zřízený; dále vyhlásila za svátost s t a v m a n ž e l s k ý — ani ne již ten výkon církevní, sobáš to tiž , ale samo m anželství, které konečně svátostí slouti nemůže (viz otázku 146., pozn. 1.), nebo nemá to, co svá tost svátostí činí: nikde totiž nezaslíbil Bůh odpuštění hříchů těm, kdož vstupují do stavu manželského, ani těm, kdož opovrhují manželstvím. Konečně ještě vyhlašuje řím ská církev za svátost i tak řečené p o s l e d n í p o m a z á n í , t. j. svátost umírajících. Toto je s t zbytečný výkon při těch, kteří požívali Svátost oltářní, tuto nej lepší svátost žijících i um írajících; m azat pak někoho olejem, kdo nemůže po žívat hodně Svátost večeře Páně, je st celkem zbytečná věc, mimo toho, že není Bohem nařízená a ustanovená. A tak tedy jen dvě jsou, a jen ty dvě i býti mohou Svátosti, nebo jen ty dvě, K rst totiž a Večeře Páně jsou od Boha skrze K rista Pána nařízené a ustanovené. I naše církev uznává výkony svaté v církvi a užívá jich ku dobrému buď církve samé, buď stavů jednotlivých, jako ku př. confirmacii, zpověď, veřejnou i soukromou, sobáš, ordinácii, čili posvěcení kněží; jen pomazání poslední za zbytečné po važuje, jelikož přisluhuje nemocným a umírajícím za zdra vého rozumu Večeři Páně. (Otázka 146.) 2) Viz čtvrtou částku sv. katechismu o Svátosti krstu sv. Dr. M. L uthera Malý katechismus. Vydal Dr. theol. Joz. M. L. Hurban, str. 2*2—24. Téhož: Evanjelický obrázkový katechism us Dr. M. Luthera. V Skalici 1868, str. 125—138. 3) Viz pátou částku sv. katech, o Svátosti Večeře Páně, str. 25—26. Obrázkový katechismus, str. 135—143. 145). íliojm ýíjíej jefftč o frftu fm téra a powěj 96 Sßoneroabj řu ©mátofti tři ročci náležejí pobftatně a fice j c b n a : aim taje ©roátoft byla ob 23of)a fatné^o naříjcna, b r u d : aby fe ujt= roato při ni reibiteblnýcř), jemffýcí) ročci, a t ř e t í : aby ffrje tyto jentffc, roibiteblné ročci pobároaly fe nám neroibiteblné, ncbeífé bary milofti 1): ndflebuje obíub, je fřeft froatý jeft ©roátoft, fbyjto ob SBoíja taméíjo jeft uftanoroena, driftem ^ßdnem nařtjena, na fročt umebena a círfroi jeljo poručena i royfonároání, a (ice tař, je fe při ubčíoroáni 'jí ujímá ročcí čajiiýd), t. j. moby, jafo jnament čiftoty, a ©loroa £ Ц ф о , jato baru nebefíéíjo § mobou fpojenéljo, tem p a l, ítcřt uměřili a tafomouto mcbou fe ©lom em 23ojínt ipojenou pofrftěni byli, ubeíuje ie miíoft $8oji, totij obpufjtění ř)říd)ů, royímobojení ob frnrti a bábla, rcěčný jimot a blaljoilamenftmí 2). Poznámka. 1) Viz otázku 140, pozn. 1. 2) Jsou i jin á určení krstu, méně však důležitá; at pomlčíme o táraninách ratiooalistických nevěrců a sektářů manichejsko-ariansko-židovsko-kacířských. Že sám Pán Bůh ustanovil krst a sice předně Janovi K rstitelovi čteme u sv. Luk. 3, 2; u Jan. 1, 33; o krstu tom se pravilo, že byl s nebe (Mt. 21, 25); o Farizeích pak a Zákonnících, kteří nedali se pokrstiti Janovi, praví písmo, že „pohrdli radou Boží sami proti soběu (Luk. 7, 30.) Sám Syn Boží Ježíš K ristus skrze svých učedlníků krstil dle svědectví Jana 3, 22; 4, 1; po svém pak z mrtvých vstání poručil učedlníkům krstiti ve jm éno své a Otce svého a Ducha svátého všecky národy tohoto světa. Mt. 28, 19. 150. Safomt) jeft rojbíl mejt frftcni Заи о п ф т ci frftera Äriftoroým ? Ärft З а п и т bylo „f r ft č n í m o b o u ! u p o ! d n í , " frft driftům bylo frftění „ Ф и ф ет 97 froatým a oíjněni" 1 ); fřeft 3 vnitro bpl bojffý oýlebent navíjení, nc ale oýíebcm moci a půfobnofti 2 ) ; fřeft Sanůro bpío jnamení sBoljem bané íu pofdní, t. j. fit notnému fc jrojettt, fřeft ivriftům jeft SSoýent báný proftřcbef tafomé; ýoto jnom ujrojení; Satt frftit na ^rifta teprroc přijití a trpěti majícíýo ja ývícýp froéta, 2lpo= fftoíé přijali moc ob $rifta írftiti na 9iěfjo jij itířijomanéíjo a jamorbomanéýo, ale i j mrtraýd) mjfřífencýo. Poznám ka. 1) Srov. Jan. 1, 26; Mat. 3, 11. Oheň zde vyznamenává onen oheň soudu posledního. K řest tedy, který vložil do rukou Apoštolu Pán, nebyla jen ceremonie na znamení něčeho, jen obřad a výkon pouhý, jen pouhá, čistá voda, jako praví katechism us, byl tento krst více, on byl ten Bohem daný prostředek, jímžto udílelo se pokřestěnžmu to vše, co on vyznamenával, totiž duch nový, nový život, byl právě nové zrození se z vody a Ducha svátého. Toto spojení Ducha svátého s vodou vyjadřuje již Pán u sv. Jana v 3, 5. Novozákonní pochop krstu je st mnohem vyšší a. vznešenější než starozákonní svátost obřízky, mocí této stával se žid jen členem rodiny národní, církve n á rodní; mocí krstu přijím á se za člena království Božího, přijím á Ducha svátého. Když přijali učedlníci Kristovi Ducha svátého, jmenováno to krstem v Skut. 1, 5 ; 2, 38. U věřících židu v den seslání Ducha svátého způsobil křest přijetí Ducha svátého; u věřících slovu Petrovému pohanů v domě Korneliově požadovalo opět to přijatí Ducha svá tého, aby ihned pokrstěni byli. Skut. 10, 44. 47. 2) Viz otázku 149. Pozn. 2. 1 5 1 . (So řífdme m oči l'DČýýbcmtelnm o tajem= [tim'd) ©mátofti frftu froatéýo? ířmrbtnte to to oči froetu neměřícímu neb podob ajícím u : je pocbpbomati i neměřili tajem= [tmím frftit fmatéýo, taf patrně fe ra fřeffanftmě potrorjujícím , mojno jeft pro fmobobu bttcýa 'líaixfл náboj. fřejť. 2 . nntb. 7 98 íibfféljo, ale fbo rc tajcmftroí tato neirčří, aneb můbec © mdtoftí touto pofjrbd, ten jeft ja ljr nicemi fvefťaufttna, nebofpčl !u fráloroftmí 33o= jírnu a m otřá fe jato fpitp ro říffi Bofja prdjbtté, boftopitfté, obflíčen tm a m i, bej bojfťétio citu m jobě, bej jim ota m Söofm a bej obcoroání § SBofjcm Srojjebinpm . Poznám ka. Zde jest na místě výklad života rozkošářů, nemravců, samovrahu, materialistů, loupežníků hrubých i subtilných, socialistů, nihilistů a podobných krstem po hrdajících sekt a bludařů. 1 5 2 . (So učíme o frjíu matttčb, uemlumnpd) bite!? 2 M é , nemlumné bítfp ra obmobu círfme fřefťanffc navojené utají pofřeftčné bi)ti, po* neraabj jij roc ftaré fmloumě miíofti i bítfp obfajcné btjh) a nem á prdroa ttífbo mptrljoroati je je jaflíbené miíofti, ttab to paf, je i m пошс fmloumě „ j i m t é j f t a í o f e j a f l í b e n í " 1), bale, pončmabj i bítfp jfou „ j přirojení fpnoroc tptčnnt" 2), i ottp jfou „nečifte j nečtftéíjo" 3), „tčío narojené j těla" 4 ) : jafo taforoé nemp= íjnutcblne teba potřebují jnorottjrojení 5), abp ftalp fe bítfam i 83ojími, jafompmi mffaf ite= ntofjou fe ftdti j tmtle tela ani j toůlc rnuje 6), afe j raobp a j SDudja ftoatéíjo 7 ); po třetí, pončmabj Ě riftu š ^5án poručil frftiti mffecfp ndrobp a f. ndrobům i bítfp jejidi fe připo= citují 8), jřctcbínč paf poručil Sßdn nefti f fobč bítfp 9 ) ; fonečnč paf celá círfero fřefťanffd ob čafů apofftolffpcí;, fbp celé robiup frftčitc bplp Ю ), 99 frftiti bdttmla o frfíiti 03 po bitcá bátud bítfp ntafé 11). Poznámka. 1) Dítky židů, pohanů, muliamedúnů nem ají krstěné býti, jako takové, jenž nejsou obsažené v smlouvě milosti, a* poněvadž není to naší věcí, souditi je ; ty souditi bude Buh. I Kor. 5, 12. 13. Násilné kradení dítek a krstení jich nedá se křesťanstvím ospravedlnili, právě ta k , jak o nedá se ospravedlniti, když odpadlíci od křesťanstva chtějí dítky své připraviti o zaslíbení milosti a hříchů odpuštění. Dítky jsou zavříny v smlouvě prvotní (Gen. 17, 7) a v za slíbení novozákonním (Skut. 2, 39). 2) Efez. 2, 3 ; 3) Job. 14, 4; Izai. 64, 6; 4) Žalm 51, 7; 5) Jan. 3, 6. 7; 6) Jan. 1, 13; 7) Jan. 3, 5 ; 8) Mt. 28, 19; 9ý Mr. 10, 13—15; 10) Skut. 16, 33; I Ivor. 1, 16. 11) Nebude od cíle dospíva jící a dospělou mládež na tomto místě důkladně poučiti 0 celém dosahu a obsahu nauky o krstu svátém. Ve smyslu čistě křesťanském mají krstěni býti toliko a jedině lidé, nebo tak poručil Pán. Jen lidem učiněna jsou zaslíbení, totiž znovuzrození a obnovení. Jan. 3, 5. 6; Skut. 2, 39. Apoštolé také jedině lidí krstili. Ale i při lidech potřebí pozorovat. Ne bez rozdílu lidé třebas jací mají krstěni b ý ti, ale jen buď lidé dospělí, kteří ve víře Kristově ná ležitě vyučeni a pocvičeni byli, buď dítky v obvodu církve křesťanské narozené (viz poznámku 1). K rst má se pravi delně vykonávat v chrámě, před církví shromážděnou, jinak 1 kdykoli a kdekoli toho potřeba vyhledává aneb nutnost káže. Mají býti při tom svátém výkonu svědkové čili krstní rodičové, kteří se za děťátko m odlí, v jeho jménu ďábla se odříkají a Bohu Trojjediném u děťátko odevzdávají, víru obecnou křesťanskou za něj skládají, sami pak zavazují se bdíti nad děťátkem a jem u dopomáhati ku vzrůstu v jeho křesťanství. K rst jen jednou za života se vykonává, poněvadž je st on nové rození a i přirozené, to staré rození je n jednou v životě děje se a pak že krst* je s t na místě starozákonní obřízky ustanoven, tato pak též jen jednou za života se konala. Kolos. 2, 11. Smlouva s Bohem na krstu učiněná věčná je s t, aniž nevěra nebo odpadlictví na ni co změniti môže. Rím. 3, 3. Pravidelně a řádně krstí toliko kněz, mimořádně a v pádu krajní potřeby kdokoli, či muž, či žena, či věřící, či nevěřící, když toliko řádně se to děje. Neřádný je st každý krst, který by se bez Slova Božího a bez vody, bez jm éna Trojjediného Boha konal; neřádný k rst není krstem. 100 1 5 3 . 3 a f moíjou ale n em íu m é bitfb moěntt attebo práme topjuati tuťtu tu 33olja írojjebinétjo? ® ít? p m a lič fé n a t o j f a j fp á tta S ejíffe nefené b praají !u © ro á to fti fr f tu [tuatéíjo, fbe j a ně f r f in í jejid) robičotoé c b ř ífa jí fe b d b ía i toffedj 3 tr>ct) f t u t í ů a lu g jn d ro ají n)íru tu fBofja D tc e , © p i t a i ® u d ) a íw a té íjo , fn ě j pa? p řijím a je 5 r o j ? a j u fp á ita S e jíffe m ír u t u t o , poftočcuje ttoiu orojeiíátřo jitu o tu n o m é m u tu SBofju a fíabe je jafo bp bo íů tta ( štu a n je íiu m a bo p o c tu ípttů a bcer ЗЗо^гф ; ob té pa? dnuííe p řijainffí běťátťo to to jn o tu u jro je n é j m é n o , ftdm á fe ro fto u cín t fře fť a n jfg m b ěťátíem a jafo ta?otué je p o řá b ob frotjd) r o b i č ů , p ě fto u n ů a u č ite lů tue jn á m o f ti SBojí croičetto, tupučoroáno a tupdjoiuátuáno, ta? blottfjo, a j b o já c n é toíjo ftu p n ě j n á m o f t i , je fam o jij m ů j e počet tu p b a ti je jmé tuírtj a u č in iti ííib tuěrttéfjo fřefťaitfttuí tu jituo tč a tu obcotuánt S libnti. íS ím to ja?ončttje je tup učotuání bite? po?rftettpd) bíe r o j f a j u f]3ána S e ^ tíf e , jcn j po-r u č i l ?rftiti tuffedp nárobt) a u č iti je jadjoroá= to a ti tujjedo, co jfoli jim p ř i ř á j a l. (2)tt. 1 9 , 1 4 ; 2 8 , 1 9 . 2 0 .) © ía iu n o ftm j ten to tutj?oti jm e n u je íe G o n f i r m a c t a , m oct ?teréíjo ftáiuají fe nebo* fpělé bít?p ířefťanffé b o fp ě h jm i, p ř ijím a jí f f n e tu fíá b á n í r u ř o u fn e jc p o jcfp tání fit bofpčtofti ftué ířefťanfíé a btjtuají p řip u fftě n p ?u p o jím á n í S ě t a a $ r t u e fJMtta naffetjo Strifta. P oznám ka. Confirm acia j e s t svátý výkon a obraci církevní, který počnouc od onoho č asu , kdy P e tr a Ja n . 101 (Skut. 8, 14—17) vzkládali ruce na pokrstených a v nauce víry křesťanské pocvičených. Bez toho tedy, žeby sine Con firm a ci i za Svátost prohlašovali, Vyznáváme ji býti svatvm, důležitým výkonem církevním , při kterém církev podává důkaz veřejný, že rozkazu Páně u Mt. 28, 19 zadost učinila, když vyučovala dítky své, potom pak že i dítky zadost učinily své povinnosti a před církví skládají počet z víry, prvotně skrze krstných rodičův, nyní samostatně vyznané, přijímajíce na scbe všecky povinnosti křesťanského života a obcování. Při Conhrmacii plní církev ze své strany i tu povinnost, že dítky své dospělé již ku stavu křesťanství Bohu na modlitbách poroučí a skrze vzkládání rukou kněž ských j e k pobožnému obcování žehná. Tím vším přijím á církev dítky své do užšího spolku svého, dávajíc jim právo ku stolu Paně а к vykonávání práv s křesťanským životem spojených, jako ku př. býti svědkem při krstu, sobáši, při požádání svědectví od vrchnosti duchovní neb světské, s p o kročením pak ve věku i ku vstoupení do svazku manžel ského, к navštěvování porad duchovních atd. 154. (Se tebtt tn potmrjowat Iníbré a co fcubc tobě potrcrjowáne na (íonfirmacti? $ á bubu potmrjowati mlaftním frbcem a ja,pfcm míru tu , íterou ja mne trftní moji páni robičoroé na ťrftu rcpjnároali, jato míru írbce méfjo, bubu fe téj obřífati bdbla a roffedj ffutfů jtúd) a potmrjomati fíib, je u míře Re * ífanjíé m S3 of) a Srojjebincfio ftdtrjm jůftanu. gjine pat bubc tato míra moje ob_ čtrfroe po= tm rjena, jato pramá míra fřejfanjtd přijata, můj ftam fřeffanftrcí mitéřjo potmrjen, já pat přijatý (přijatá) bubem incji bofpělpdj fřejtanu a potrovená m i bubou rofjecfa prdroa meřícíd) úbů círtroe fřcfťanjfc. Poznámka. Coníirmacia není teda ani opětování, ani doplněk krstu, ani Svátost nová a tím méně je st ona, ja k o někteří rozumují, k rst nějakový duchovní, proti postaven) krstu vodou. Viz otázku 14G. 148. 149. 151 —158. 102 1 5 5 . O’o fe bofa^uje na fwěte přtfluboroáutm ©Wíitofti frfht floatete»? © frjc přiflufjoroání © roátofti írftu froatéfco bofafjuje fe — m im o roffefm tofjo, co učení praroé o ní praroí — jebnota jeronitřní rojttč^ npd) libí a fm cnň nárobnídj a taf fe círfero u proftřeb ndrobů dop lň u je, jrůftá a ffíří na tom to fmčtě. í $ o r . 1 2 , 13. 1 5 6 . Äter.í jeft bvuba ©roátoft? 2 )ruí)á © roátoft jeft © roátoft oítářní oneb SBečeře fjiáně. P oznám ka. Viz V částku sv. katechismu, str. 25—26. Obrázkový katech., str. 135— 143. 1 5 7 . Jftojmtjfflej feffte o ©roátofti SSečeřc fpárté a poroěj co jt činí ©roátofti? ^on čm ab j fu © roátofti tři měci uálejejí (ot. 1 4 9 ) pobftatnč, fteréjto tři ročci fe úplné taf, fafo při © roátofti fvftu, i jbc při © roátofti oítářní, čili při SBečeři ^ d n č n a íe ja jí: náfíebuje obtub, je ©rndtoft SBečcře ^ßdne jeft praroou © m dtofti. 2 >fou totig i ^be přcbtiě: SR a ř í 3 e n í S3 o 3 í. Slíaříbií totig fám fjMn S e jtš $ riftu ě rc tu noc, ro ft er o 113 jvajen bijí, ©rodtoft tuto i ) , bdíe u j í m á fe p ř i n í tč d ) fa r n í) ф roi bi = t e b l n i j c b , 3 e n t f f í) ф m č c í , fteré f tom u ob faméíjo ^pdna S eju $ rifta uftanom ené a jríjené jfou 2 ) a paf po třetí pobároají fe nám pob těm i, ro nid) a § těm i jem ffpm i, roibitebínpmi, roěci neroibitebíné a nebeffé barp m ilofti, totij.. tělo .ívriftoroo ofíaroené a frero jcíjo, S těm ito 103 pní obpufftění §nqjů, ípojení fe § driftem jimot ш ест) 3). Poznámka. 1) I Kor. 11. Svatý náš katechismus uka zuje důvody písem a jm enuje tří prvních Evanjelistu — nebo Jan, čtvrtý E vanjelista P áně, později než ti první psal, kdy totiž o Večeři Páně již povšechně známo bylo všem církvím, on tedy také o ustanovení a nařízení teto Svátosti za zbytečné uznal opětovat známé již zprávy — pak ale uvádí na místě jeho sv. Pavla, který výklad po dává tohoto nařízení tak, jak ž vyučen byl sám od samého Pána Ježíše po svém obrácení (v. *23). Ďr. M. L uther drží se obzvláště mocně zprávy Pavlovi, který v I Ivor, v 11 kapitole sebral a vyložil sunirnu tří prvních Evanjelistu o ustanovení Večeře Páně, kterýmižto důvody i my Svátost Večeře Páně, co na Písmě svátém založenou a nauku celou o ní sobě obraňujeme. I)le slov ustanovení víme, že ji na řídil Pán, že nařídil učedlníkům a jich následovníkům pro veškeru budoucnost jisti chléb ten požehnaný a piti z k a licha toho a p ři chlebě ř e k l: to čiňte na mou památku, a při kalichu: to čiňte kolikrátkoli piti budete na mou pa mátku. Sv. Pavel káže jisti a piti všem křesťanům. Tedy ne j e n jisti (v. 28). On dále (v. 29) praví, že ti sobě sami ortel odsouzení píší, kteří nerozsuzují těla Páně, t, j. ne rozdělují Večeři Páně od obecní večeře, čili obecního jedení a pití, při kterémžto posledním není těcli neviditedlných darů nebeských, jakové jsou přítomny a rozdávány bývají na Svátosti oltářní. 2) Nesmí se tedy bráti к Večeři Páně žáden kunštovně dělaný nápoj, ale jen mok vinného kmene, čili čisté víno, a pak chléb, přesný neb kvašený, což svobodě svých věří cích ponechal K ristus Pán. Sám bral chléb přesný, když ustanovoval Večeři svou co Svátost, anf o Velikonoci usta novoval ji, kdy židé nic kvašeného nejedli. Tak i my uží váme chleba přesného, oplátky. Kalvíni berou chléb kvašený, jako řečeno proto, že Pán sám tu nic určitého neustanovil a církev může svobodně jak o st chleba voliti, když je n co podává chléb jest. 3) T řetí podstatná věc ku Svátosti náležitá jsou neviditedlné, nebeské dary, které se nám pod těmi viditedínými a v nich a s nimi podávají a my je přijímáme a po žíváme. Katechismus Lutherův na základě Písma nás vy učil, že neviditedlné dary při Večeři Páně jsou pravé tělo a pravá krev Pána našeho Jezu Krista. Neboť Pán Ježíš 104 řekl: „Totot je st tělo iné“ (totiž to tělo, které mělo na sm rt vydáno býti, ale třetího dne oslavené z mrtvých vstáti). Pán Ježíš neřekl: tento chléb znamená mé tělo, ale řekl: totot j e s t tělo mé. Opravdově tedy a skutečně je s t pod způ sobem chleba toho a v chlebě tom tělo Kristovo přítomno, aneb jako Pavel d í: chléb ten je s t společnost těla Kristova. 0 víně pak požehnaném řekl Pán dle Mt. 2G, *28 a Mr. 14, ‘2 4: „Toto je s t krev má smlouvy té nové, kteráž se za mnohé vylévá na odpuštění hříchu.“ Sv. Pavel vykládá to ta k to : „Kalich dobrořečení, totiž kterém už dobrořečíme, zdaliž není společnost krve K ristovy?“ I Kor. 10, 16. A slovám Kristovým, podaným skrze tří prvních Evangelistu a přijatým nad to ještě „ode P ána,“ přikládá tento smysl: „Tento kalich je s t ta nová smlouva v mé krvi“ (I Kor. 11, *25). V krvi Kristové, která obsažena je s t v témž kalichu, jsou obsaženy dary té milosti Novozákonní. Účastenství na darech těchto Nového Zákona je tedy následek pití z k a licha toho, tento však požehnaný následek předpokládá, že sme opravdově krev Kristovu přijali, tedy ani ne znamení, ani jiného cosi, ale tělo Páně a krev Páně. A p řijali jsm e to, co nám ta slova Kristova podávají, bezvýminečuě. Jen těm běda, kteří nehodně, bez víry požívali, nebo ti požívali tělo Páně a krev Páně ku svému odsouzení. I Kor. 11, 27—*20. Ne tak učí církev kalvínská. Hlavní je jí Otcové církevní, Zvingli a K alvín, opravovat chtějí i sv. Pavla 1 samého K rista Pána. Zvingli učí, že ta slova K ristova: „totot je s t tělo mé, — totot krev m á ,“ nemají tak věřena býti, jako znějí, ale jen „toto znam ená,“ t. j. že chléb a víno na Svátosti oltářní jsou znamení těla a krve Páně, a požívají tudíž kalvínové jen ty věci vidiíedlné, zemské, chléb a víno, a nevěří ve věci neviditedlné, nebeské, v tělo a krev Páně. Kalvín pak podobně staví se proti sv. Pavlovi a ta jí, žeby „kalich dobrořečení byl společnost krve K ri stovy,“ a tvrdí za Zvinglim, že slovo Kristovo „totot je s t“ má zníti „totot znamená.“ Dělí se Kalvín od Zvingliho je n tím, že připouští, že věřící duše byt i toliko znamení těla a krve byla přijala, předce spojila se s Kristem Pánem a přijala všecka požehnání smrti Kristovy. (V iz: Joannis Calvini Institutio christianae religionis etc. Ed. A. Tholuck. Pars altera. Editio altera iteratis curis castigata. Berolini apud Guilielmum Thome. 1846. Pag. 401. (Panis et vinum signa su n t“); 415 („Christi verba non subjj^i communi regulae, nec debere ad grammaticam exigi“); 414—416 atd.) 105 158. Äteró jeft Hufrcfr) jmojí vi meltfý mýjtumt © m to fti oltárni? Ôluboft) fttipíl a melift) rotjjnatu ©m átofti oltárni Čili SBečcřc $ á n č lejí ro jejím tajcmftroí (otájfa 1 3 3 ; 1 46 , 1. 2 ; 1 4 7 , 1. 2 ; 148, 1. 2. 3.), je totij ročcem jemffým ob ítrifta s$ á n a fit íroátoftnému pojiroáni uftanoroeným pripojil 3Súý ncrojlučitcbtnč íoěci nebeffé, fteré blc naříjeni $ á n č , totij fmátoftnč pojímané bilo na frftu froatcm japočaté (ot. 149, 1 ; 1 50 , 1), bilo totij jnoim tjrojení čloročfa bofonátoají to notu ífrje t o , fbpj Jtriftuě ^3án pob jpúfoOctit po= fmátnéýo djleba a toína bároá m u telo froé a freto froott f jebení a pití, abt) tottoroč ofřál a toýo noroéýo čloméfa to fobč na frftu fftípenéýo, ale po frftu prečafto ^iídjem untrtroomanéfjo objimií a taf protrýoroané ýřidjent fpolečcnftmí ftoé a jebnotu fmou ё d riftem g á n e n í, pri jetjo jtoaté pomoci napram il. Sajentftroím tím to upřím nou buffi a měřícím frbcem přijím aným fbčíttjc ё n á m i ^5án moci a fílt) bttd)oroni taforoc, o ntcýj D n fánt p ra rn í: tot jfent já, tělo mé práme jcft m á l poírnt, frcto m á práme jeft toáě nápoj f jirootu tom u noraéntu, točenému máě roebottcí. šproto rocjmčte jen a jejte, roc= jmete a pite, totoť jcft tělo mé, totoť jcft frem m á ! 21 opět: „fboj jí mé tělo a pije mott frcto, m á t jimot měčmj a jáť jej mjfřífím ro ncjpo= flcbnčjffí bcn." 21 opět: „2ímcn, amen pram im 106 roam : ticbubete=Ii jífti těla © pna ělorcěfa a piti frroe jef)o, nemáte giroota ш fobě." (S a n . 6 ; 5 3 — 5 5 .) ^ o^ m án í tebij ©m átofti oltárni má pro n ás tíeffanp ten roetifp mpjnam , ge jato neroslučitebtně fpojenc jfou fe jemífpmt račci ti) nebefíé, S djtebem a roíncm tělo a írcro Síriftoroa, tat neroslučitebtně ípojuje )'e s po= SÍmatcli ilriftuS ^ á n a tubíj bocttájime pri po= gímání SBečere $ á n ě té pramé jebnotp, toljo pramébo obecenftroi S driftem ^áncm . Poznámka. Dvoje věrovyznanské protivy při Svátosti této nesou církev řím sko-katolická a církev kalvínska; ta první učí T ranssubstantiacii, totiž proměňování se chleba a vína na tělo a krev K ristovu, tak že posvátný chléb a víno i mimo svátostného požívání tělem a krví Kristovou se býti praví: odtud pochází vzývání oplátky; Tu se tedy spojení těcli věcí zemských a nebeských falešně představuje, kdyžto ty nebeské pohlcují ty zemské, tak že chléb ne více chlebem, ale tělem, a víno ne více vínem, ale krví Kristovou se stává. Jedna říše pohlcuje jin o u ; což ale Pán Ježíš n e chce m íti, který dle slov ustanovení Večeře Páně poručil jisti a piti a v svátostném tom požívání — ale jen v po žívání — dává požívajícím tělo své a krev svou pod po svátným chlebem a vínem. V chlebě a víně, s chlebem a vínem , pod chlebem a vínem podávat poroučí tělo své a krev svou. Augšp. Vyznání, čl. X : „Quod corpus et sanguis C hristi vere adsjnt et d istribuantur vescentibus in Coena Domini." Proto evanjelická A. V. církev jednom yslně za vrhuje řím sko-katolické učení o T ranssubstanciacii, jako slovám ustanovení Večeře Páně zrovna p roti postaveným. Ale podobně zavrhuje církev ev. A. V. i druhou protivu věrovyznanskou o Večeři Páně. Je to učení Calvínovo, jenž obě ty věci, K ristem Pánem spojené, neslučitedlné rozděluje, chléb a víno chlebem a vínem tu v církvi býti nechává, tělo a krev Páně do nebe odsudzuje, tak že к pravému spojení, ku pravé Communio nikdy nepřicházejí. Dle Calvína nečiní Svátost Svátostí ustanovení K ristovo, ale víra požívajícího, což nestojí, nebo ku Svátosti ani nic nepřidá hodnost, ani ji neujme ničeho nehodnost požívajícího neb 107 přisluhujícího. Ona jo jako símě, které zůstává semenem, byť by i na skálu padlo neb mezi trn í; podobně í Svátost Svátostí zůstává pro P ána, který ji ustanovil, bez ohledu či kdo připravený přistupuje či ne. Dle Calvína nevěřící nepožívá Svátost, ale jen chléb a víno. Mv držíme opak: i zlí a. nevěřící, i dobří a věřící požívají tělo a krev Páně na Svátosti oltářní, toliko ovšem s rozličným výsledkem. (Summit boni, sum unt mali, sorte tarnen inaequali, vitae vel interitus. Mors est malis, vita bonis; Vide paris sumtionis quam sit dispar exitus.“) My evanjelici A. V. na místě snižování Svátosti oltářní na pouhý chléb a víno, 11a místě rozlučování toho co K ristus věčně a nerozlučitedlně spojil, s posvátným chlebem a vínem svátostné požívaným tělo své oslavené a krev svou oslavenou požívajícím podá vaje, my, pravím, raději napomínáme přistupujících s Pavlem Ap. I Kor. 11, 28: „Skusiž tedy sám sebe člověk a tak chléb ten jez a z toho kalicha pij, nebo kdož jí a pije nehodně — t. j. nerozsuzuje tělo Páně — odsouzení sobě j í a p ije.“ I tu je tedy pravda, živá, věrná pravda v prostředku, mezi římskou T ranssubstanciacií, k terá chléb a víno ničí, a kalvínskym kafarnaitickým jedením chleba a pitím vína, které zase tělo a krev Páně zničiti chtějí, leží v prostředku blahoslaveném nauka naše lu th erán sk á , že pod chlebem a vínem, s chlebem a vínem, v chlebě a víně posvátném po dává se požívajícím pravé tělo a pravá krev Pána Jezu K rista, který sám se jm enuje tím „vinným kmenem pravým “ (Jan 15, 1), jeliožto nesm rtedlný život naše přirození p ro nikat musí, abychom s ním spolu srostli a jedno byli s ním 11a věky. 159. Ätemf pocbqntjeé ten bej ©loatoftmj při äßecen $)víně tli? S ó pochopuji ten bej © m átoftm ) při SBečeři na gátíabc ratrp té , gc fôriftuô $ á n na upřím né moje olitom ání mfjed) tjřídjů nujd) a frbečné mpgporoíbdnt fe g nid) pveb 9íím (I S a n . 1, 8 — 9 .) im ituje fe fám nabe m nou a obpuftí m i je, a to fice ofobné mně fjřífjncmu ffrge ftugebnífa froétjo, na jeíjo ntífté gvigenétjo a po= 108 fíamenéfjo; tafto připraroenp, 3 Sßdnent Soljcnt i ě libnti ftniřenp, íbpj jefftč upřím né nujjnánt m íru froou, je djléb a m ino, fteréj £riftu § jebnouc fám pobal, potom pa! círfroi fmé po= bám ati uftanom il, jfou fpoleěnoft téía jcfjo a írnic jetjo, ten djléb pofmátmj a ten faíidj po= fmátm), je mi ttefoit teto jeíjo a řrern jefjo (З а » 6/ 55), přiftoupím boufattlimě fu ftolu S án ě a rotenfrát tjobuji d ^dncnt utijnt a D it fám fe mi ftároá tělem fropnt a frroí fmou přítom m jm , bo jtm ota utéfjo roftupujícím , nie mne pvíbpte! fmůj činícím a ta! budja méíjo i tčío mé i celou mou bptnoft pofroěcujíctm, oěiffujícím a fe feboit mne fpojujícím. 1(10. Äteraí obbíiueioal Dr. 93i. §utí;er toto po» jednané tajemftmí Sóečcře fpáttě? „ p o p a tři," ta! pfaí D r. 9Jt. Sutljer *), „jař fráfná, raetiíd, rcelcbná, ja! fmdtoftná jeft měc ecíé toto fpojení! p lam ní jfou ©lonia uftano= mcní SBcěeře fpáně, nebo bej těd) ©lom .fôrifto» торф bp djléb a řaltdj nic itcbpíi. D ále bej djleba a faíidja bij ncbplo těla a írme fôviftomtj. S e j těla a írroe btj nebylo 9i o m é íj o 3 » í o n a. S e j Soroétjo 3 á!o n a by ncbplo obpufftění Ijřídjů. S e j obpufftění fjřídjů bp nebplo jiroota a fpafení. D a! Ijle, pojbroifjiijí floroa ta přebně djléb a íalidj í © m dtofti, cljléb ale a řalidj obfafjují tělo a frera Uriftomu a tyto obfaljují 9tonip 3d!on. 9íorop 3 áfo n obfaljujc obpufftění íjřídjů 109 a obpufíténí b ř í # j a r o í r á ш [obě jiroot a roěčné blaboflaroenftroí. ©ible, popatři, to toffcďo nám pobároají ftoma SBeěeře S á n ě a mp to tuffcďo p o to p u je m e m íro u : jb a j tebp bdbeí nem á bpti nepřítelem taforoéto © roátofti? ,3bas nem á bu= biti proti ní třefjtěnců?" Poznám ka. *) V iz: W alchovo spisů. D ii XX. Strana 1344— 5. vydání Lutherových l ( i l . 6 0 tífám e 10 oči počbpbomatcíůin o tajem* [tim'd} těchto jioátoftnpd) SSečcře sp.m ě? SSrorbítne to ro oči fmětu neměřícímu neb pocbpbujícím u, je podjpboroati i neroěřiti roelifpm těm tajemftroím ©roátofti oltdřní, ta í mo= íjutně íc ro fřeíťanftroě potrorjujícím mojtto jeft oroífem pro froobobu budja íibffét)o, ale fbo ro tajemftroa tato neměří, aneb roůbec ©roátofti touto poíjrbá, ten jeft ja pranicem i ířeiťanftroa, nebofpěl fit frdlorcftroí S o jín tu a m otfá [e jalo fpitp ro říffi S o b a p rájb né, boljopnfté, obflíěen tm a m i, bej SBo^ffé^o citu ra [obě, bej jiroota ro S o b u a bej obcoroání Ф S ob em Srojjebinpm . (■Dt. 151. S o jn .) 162. (io fe bofabuje na fmětě ffrje p nflu b on m t ©roátofti oltárni ? © f r je přifíuboroduí ©roátofti oltdřní bo= faljuje fe, mimo rotfeljo tobo, co uěeití praroé o ní praroí, jebitota jroldfftni círferoní a roěroro p jn a n ífá ; fpoleěnoft 20eěeře S á n ě je fpolečnoft círferoní. © fpm 9Bcčeři S á n ě pojímám, ф tím 110 i jebno jfem ctrfcrone. fHosíičnoft ш pcdjoporoáut ЗВессге $ánc tmofí rojíičnofí ctrferam. Poznámka. Naše věrovyznanské knihy všecky jednak učí o Svátosti Večeře Páně; naproti tomu v církvi evanjelickoreformatské čtveraké pochopování tétéž jedné Svátosti se i v samých symbolických knihách kalvínských zjevuje, a sice Bticerovské, ktd?é v tom záleží, že duchovní požívání těla a krve Páně jen věřícím se přivlastňuje, Zvinglovské, který chléb a víno jen chlebem a vínem býti nechává, Kalvínovo, který výkon svátostný při Večeři Páně roz dvojuje, tu na zemi a tam v nebi konati jej nechávaje, a pak unionistické, všecka ona pochopování sprostredkující. My Lutheráni jednostejně v nauce, u vyznání i v hymnologii zvěstujeme tajemství tato. Tak ku př.: „Ozdobiž se, duše miláu (Tranosc. 428, v.v 3: „Komuž rozumu dostane, By pochopil ten div Páně, Ze chléb ten nepřestává, Buď tisícům se rozdává! Tímž způsobem kalich svátý Nápoj zůstává bohatý! O tajemství neslýchané! Duchu Božímu poddané.“ Aneb: „Pane, ty jsi stůl obzvláštní“, (Tranosc. 430, v. 3), „Může-li Pán služebníku Vlastní krev a tělo dát? Ach dej tvou milost velikou Vroucně tu rozvažovat: Ach dej, af mi to není К škodě, а к odsouzení, Cožs’ ty, Pane, z své milosti, Dal, jako mzdu za mé zlosti,“ atd. 163. jeft fmrd;oiram) cíí © íom 23ojťfyo ct SBeíelnt^d) ©máíoftt? ©гагфогоапр cíl Síoraa 33ojt^o a SSeícb^ т')ф ©roátoftí ш • círfroi ŠBofja Srojiebméfjo jcft nefmrteblnofí a račme blaíraffamenfíhm, prárač íp fante poiíabp, fteré nepofütifenfiroim utratit číoročf a íteré poftuffenftmím frapm píinararáttí a 5tffat mu @t)tt -Bo^t Sejtš Iviiftuá. $att. 8, 14. 1 5 ; 17 ,3; 6, 5 4 ; 1 San. 5, 11. P oznám ka. Nesmrtedlnost a věcné blahoslavenství jest úplné uskutečnění dokonaného toho Kristem Pánem vy koupení; v církvi této zemské, rytŠřující, pod vplyvem hříchu a světa, pod tyranstvím ďábelníků postavené se I ll blahoslavenství toto očekává jen jako budoucí; církev vy koupená jen touží a vzdychá po ném. Církev dokonalá, tak jako ji zde Slovo Loží a Svátosti zvěstují a připravují, bude až po celém dokonání b o je , kdy i od ní přemoženi budou ti dva úhlavní nepřátelé, smrt jako nepřítel při rozeného a hřích jako nepřítel věcného života, jako je oba svým životem a svým vzkříšením přemohl K ristus Pán. Srovn. ot. 140— 144. 164. Saíomi) jeft rojbtt mcjt nefmrtebínoftt a wěčutím btafyofkwenftttnm'? üftejmrtcblnt) jeft číoroěř bíe půroobtt fméfjo, jfa ftroořen nefmrtebínrjm Söoljem f obraju fracmu, nefmrtcbínoft tafc náíegí mffecbněm libém , jato i itriftuš $ d it řefl proti © abuceůtn, je „33ů() není ŠSofjent mrtwpd), afc jittnjdj" (2uf. 20, 3 8 ); roěčttt) toffat jiroot a blafjoflaraenftmi ttálejí toíifo těm, fteří jnoroujrojeni a pojraěceni jfou (Sou. 3, 3 ); nefmrteblnoft přidjájt fama 1), rocené blabojlarocnftroí jen ш ctrfroi a to fpolcčnofti 33oíja Srojjebinéíjo bofajcno btjti tnůje 2 ); nc= fmrteblnoft bej přičinění naffejjo přidají, roěčité roffat blafjoflaroenftrot přid ají při fpolupůfobcnt naffí froobobné totUe 3). Poznámka. 1) Člověk je nosič a nástroj zjevení Bo žího, či chce, či nechce, on musí tím býti, poněvadž tím stvořen je s t; od něho visí však, aby tím byl ku dobrému svému i jiných. Dobrý i zlý, věřící i nevěřící, pravě a čistě věřící i bludař a pověrčivec jsou orgánové zjevení Božího, a proto nesm rtedlni, kdyžto nesjnrtedlný Buh mohl zjeven býti toliko 11a nesmrtedlném. Že je s t nesmrtedlný, přišlo mu samo, aby stal se blahoslaveným , musí pracovati a bojovati sám. 2) Srovnej otázku 1. 34. 35. 44. 57. 59. GO. 75. 79. SO. SG. 89. 91. 94. 9G. 102. 104. 10G. 111. 112. 11G. 118. 130. 132. 141. 144. 148. 149. 151—153. 1 5 7 -1 5 9 . 161. 3) Srovnej otázku 121—128. 112 165. Sedí to Ысфо, со téíefnt, tefyce jjtroi а ро= lord;tu libé bincem najímají? ?( mojnodt tím bo= jábitouti cite wnélfiíio určení člowěfa ? ©oíoli 3 rojfofíx, poíjoblí a raboftí telef= ntjd) na froětě 3afufí člotočř, to roffedo taf bloumo není pramijm blaíjem, jaf bloumo ne= pobříbí to raffe ©lotou ЗЗозши, fteré febiné pviroéfti 1)0 můje fu cíli jcíjo určení, a cíle topéffiíjo itemůjje rníti číoraeE í оЬгазп SSojímu ftroořeni), jalo točené blaljoflatoenfttoi. ©rotonej otájfit 1. a Éitn. 8 , 19— 23. 166. Sojaímjedi w prawbě wertet třejfait jü jbe na jentt tot)o btaboííawenftwí a co jej při tom potíáwá? äHaljoflatocnftun točené točrícíd) 3apočíná fe jig зЬе na зепй při jejid) jnotmtjrojení a pro= ftírá fe и proftřeb pvefdjet a bojů, uftatoičnč je toproittttjíc 03 na mččnoft; na belffí neb fratffí této ceftč, po fteré jej miloft Ž803 Í raobí, potlátoá íjo fice fmrt, ale fonečnč fpatří i tčta 3 mrtrotjdj rojíříjfení. I Яог. 15, 42— 44; II Йог. 5, 1 . 2 ; Sit. 3, 4— 7; I Sim. 1 , 15. 167. Ä'bc fe w,;ata wira we wjfnffem w ttefmrteblnofť? teta a Siftě 33oíjem fatntjtn mnuínuta jeft toelifé točtffinč celého íibfféfra pofolení, nebo ti nej= čelnčjfjí ndrobomé, Iteři fbt) ftdmali to popvebi Inftorie, pob ro3ličmjmi 3půfobp a 10 přebfíatoád) ro3manitt)d) giraot po fmrti čafné fobě botnrjffleli a o něm bájili 1); titeji tpto popřebttí toeličint) 113 člotoěcenftioa, Ijlubofá mpfflení jefftě přcb 9ia= rojením &rifta $ána o nefmrteblnofti ргефотаtparofftd), nálejeji .ftebrcotoc, ©gpptfftí, SJJerffané, ŽŘefomé, 3tománo=@ermánotoé a ©lotoatté. &ito poflební, přebíotoé ttaffi to čaftd) íméíjo po^am ftraa nejfmeřcpejííí^o nefpoufftěli fc té naběje, o ntj fe po tifíclettd^ teprme ob parola bo> jroěběli, je „ttabějt fpafeni jfnte" (Šínt. 8, 24), a bájili íobě pobitoufjobně fjlubofotnpflné přcb= ft atop a obrajt) o nefmrteblnofti! •'diteb jim to bplp jaíjrabp rajffé roffím bobrprn oplptoající, [jneb jántfp a paláce ffleitité a jlaté, fpteb ítffe ftunccuí a měfícotoá, potrooranti fice ftrájená, aroffaf nějafpm bejúfjonnpm bo^atprem topbo= bptá: ale toffeďo to nebplo jefftě pramba čiftá, toffe to bplp jen ftínomé, pabajtcí na tp í)lub= fftíjo nabáttí nárobp je jjeroení 33ojíljo, je froěta bud)omníí)0 fu jej id) jnámofti jefftě neptifflcfjo. 2Bíra roc tojfřtffent těla a to blaíjoftaroenou nefmrtcblnoft přiffla jafo ncmíbaná bofub betu nice, říffi fmrti ojařujtcí, teprroe to d r iftu Scjíffi, fterp fám nejítftal to Ejvobě, ale tojfíífen jeft třetííjo bne po náfilném jej na řříji ufmrccnt a podiorcdní. Sejté $án prmní to ěloioěčenftroě učí náš o blaíjoflatoenc roěčnofti, o těl naffíd) tojíříffcní a je£)0 apofftolé topticili náš o tom, fteraf fmrt pro náš tofícďen often bolatop jtratila a ttera! pratoému řrcffanotoi „jitou bpti jeft ííriftuš a umříti jiff." 2) 9íattfa náfcoj. frefť. 2. rctyfc. 8 114 P oznám ka. 1) Jen národy nižšího nadání, blbstvím hmotářstva a naskrze a veskrz zvířecím pudem ohloupělí neznají ničeho o nesm rtedlnosti a odplatě věčné, všecko snažení své jen na dobu obinezenou předlirobovou upírajíce a na hmotářstvě Časném svůj byt zakládajíce. Římský Ci cero odvolává se na „consensus nationum omnium“ při m yšlénce sv é , kterou choval o duši po sm rti, řka: „sic permanere auimos arbitramur consensu nationum omnium.“ U řeckého Homera duše zesnulých jsou sice jakovési jen mlhavé stín y, ale předce jsou a bytu jí, u Platona sama příroda m lčelivě svědčí o nesm rtedlnosti duše a celý oblak svědků pohanských, v kterém nesm rtedlná jm éna velikánů vědy hluboce m yslivších, jako Pythagorasa, Sokrata, A ri stotela a mimo již uvedených ještě nmoha jiných se stkvějí, nasvědčují tom u, že víra v nesmrtedlnost ač ne jasná a povědomá, předce ale vždy i v těch nej smutnějších časí cli pohanstva svítila pokolení lidskému. 2) Mt. 19, 28. 29; Jan. 5, 24. 25v; 11, 2 5 .2 6 ; II Koř. 5, 8; F ilip. 1, 21— 23; Zjev. 14, 13; Řím. 14, 8. 1G 8. 9)io§rto=íi je bnd)u Itbjfému m im o Kejťanftim a ffrge jiné naith) bojatminitt pratoéf)o nábojenftmt a roěénéfjo btaíjojlam enftm í? ЗШ то freffanftma není mojné Ьифи libjfému bofáfynoutí jndmofti ptaroéíjo ndbojenftroí, anijj fe fatid) raěčnéljo bta^oftarocnftrot přiflabd I úftánt číotněfa jraířecífjo, jen teleni ргоопсфо a 3 )и ф е т froattjm — jen ctrfrot ítriftoroě flíbenptn— nepofroécenéljo. I S an . 3, 2 ; San. 10, 2 7. 2 S ; I S an . 5, 12. 2 0 ; San. 18, 9 ; I ®or. 15, 22. 23. 52. 5 3 ; &tm. 6, 4; J M o S .3, 4. 1G9. (So brjíme o pofíebmcf) raěceé jměta a círfwe 23ojt ? ^ßdn Sejtě přijbe jebnobo cafu f íonbn nabc roffím froětem 1) a pvojeroí moc fraou přebně na {торф milpcf), ftefí seínníi, rajíříffením )1ф * тП тор ф , pal na 1еф , fterí§ jirai 115 pojůftanou, „proměně tělo jejtdf) pontjeité, abg bplo pobobné l tělu ©lárop jefjo" ($ ilip . 3, 21 a I Лог. 15, 5 1 . 5 2 .) a po jma rofícd) í fobě, obp ô ním mjbpcft) bpli 2 ); ale tDgřřtffcní a proměnění toto neočefároá tolifo fpramebltmpcf) a měřícídř) — jefnulijcE) i ijtmpcf) — ale i ne= jpraroebliropdj a neroěřícíd), „abp přijal jebán íajjbt) to, coj ffr§e tělo půfobil, poble toljo, jafj práce čí bpía, bub m bobrem neb me jlém" (II Лог. 5, 1 0 ), tam ti půjbou fu blaf)oílamen= [tm í, títo í trápení rcěčnému. $ ín t boíonáno bube bilo a s$ á n S e jíi fralomatt bube íe froijmi a uproftřeb jmťxf) ropfoupettců, círíero mítějná fpatřomati bube bilo toto lájtp 33oba Sřroj* jebinéljo troáři ro troář a 3 plefáním přijme rojfaj pojlební $ á n ě : „^ojbtej pojednaní £>tce méf)o, běbičitě mlábněte frálomftmím mám přň pramenpm ob uftanoroení fměta." 9)řt. 2 5 ,3 4 . 3). Poznámka. 1) Mt. 24, 27; Skut. 1,11. •— 2) í Tessal. 4, 15—17; I Koř. 15, 1—27. 35 - 5 4 ; Izai. 26, 19; Jan. 5, 28. 29. — 3) Řím. 8, 11; Jan. 5, 21. 25—29; Dan. 12, 2; Mt. 13, 41—43; II Petr. 3, 10. 170. (So brjtš o bťíc bl«l;oflmontém Äriftomem? S ílo £ri[toroo není Vábnou reci a jábnpm jajpíem libfřptn f mpfloroení; „ěcljo oío ncroíbalo, ani ud)o ueflpdjalo, ani na frbcc libffé ncroftoupilo, to připraroil S3ťx6 (fřrjc Schiffe ^rifta) těm, fteříg jej m iluji (I Лог. 2, 9 .); mt) jen fufc a ne úplné fice, ale čiftou prambu obínlnijící climált) «pofftnlů a uěeblnífů jeijo, ftcří $ boifftjcb úft 8* 116 •Bána najfeho mamtu jiroota roěčného pojímali, opětoroati m ůjem e, djtějicc pobati roclífé^o a flaronéíjo bita Ěriftoroa obraj boíonalt). I Son. 3, 2. 3 ; I «ßetr. 1, 7. 9 ; 3jero. 21, 3 — 7. 2 2 - 2 7 ; I $ o r. 15, 28. 171. ÍM tti frátce a fummottmě, со ф ее SRaufanaffe? © íu típ ídfft) 23ojí íu pablému pofolení lib* fíému po fflépejíct) ^ifíoric íráloroftroí 33ogiř)o a roebením ©loroa S ojího a fpafitebtnéEjo učení círferoního u íá ja t a bo frbce i paměti učeblnífů, čtenářů neb pofíucíjačů rofjtípit. SBífectp tp fíutíp láffp SBojí mají ten jebinp cíl, napraroiti Ijřídjent poruffenp poměr čloměía f Š o b u ; půmobně bpl totij člomčf ftmořen f jim otu, ale ncpofluffnoftí jmou zapříčinil íobč fm rt, a poněroabj 33ůt) j nefmírné láffp froé poflal Síapraroitelc toljoto poměru, Sejíffe totig ^ rifta , © pna jroéfjo jebtio* rojeného, fterp m ffutfu napraroil roffeefo a taf retomal jahpnnlé pofolení libffé, -Raufa naffe фее to roelifé bobrobiní SBoha ^rojjebinél)o f po* ročbomí a obbirooroání naffemu přiroéft, аЬ рф от naučiroffe fe oflarooroat 33oha pojnánítn, mírou a jirootem, uměli jme rojum nou péči míti o to, řterafbpchom го jirootě, při fm rti i po fm rti bpti mohli fpánem SSohem, fropm ©troořite §> a nejropšffím bobnjm. 172 . 3 e 4 í mjjím tím , co fmc \v cttyred) čdftfací) ■Jlaufty najjí m pflábalt, mtymájeno щ mffecfo, co bo= f:pělá m lábej emcmjelicfá měbčti m á? 117 Droffem rogrodjeno jeft roffecřo, co patří ! íjobné prípraroě tu pojednanému ftamu fřefťart= ftroí naffeíjo; aroffaf ob mjbélané, bofpéíc mld= beje eroanjelicfé pojabuje fe ю jimotě i pobrobná jndmoft o půroobu a příčinácř», pob jafomijmi mjniřía a poroftala círfero ta jroíáfftní, tu níg fe roeřejnpm mpjnamm přijndmdme, totij cítřem emanjelicřd Slugšp. SSgjndní; a pobobné po= jabuje fe ob bofpčíé mlabege, abg jnata pobrobně biftorii mérompjnánt fraeffo a čldnfů mírg froé. D čentj rofjent jebnd II bít fRaufg. $onec I btíu Sftauřp. ф ü f a !j. •Dtáafa © tra u a S ß o f me c e n t a přebmíuma f brufjemu , m p b á n í.................. .................................. У —X III IXíd ob bo SJiaufp n á b o je n ftm a .... 1— 36 1— 13 I. D 33o ř)u Otci. ^ o b fta ta .................. 37— 39 13— 15 D jef)o bptnofti a roíaftnofted) 40—51 15— 22 9tempř)nutelná potřeba SBpfupiteíe froěta............................................ 52— 55 22— 23 II. O Bo ř ) U © p n u ........................... 56— 72 24— 35 O ftamíd) .Hrifta '$ á n a . . . ................ 73— 75 36 O trojím úřabu ftrifta ^ á n a 76— 89 36—44 $ riftu š s^ á n přebpomébém)...... 90— 92 44— 45 O jeíjo bojffotibffc m oct................. 93 46 III. О Ф и ф и © m a t e m ............ 94—98 47—49 A) O blafjofíamené tr o jic i f ma t e . . 99— 105 50—59 B) O proftřebcíd) půfobení Ф иф а fm atébo......................................... . . 106— 128 60— 76 C) O fráíomftmí Jiriftome a B ojím 129— 136 76— 80 IV. O c í r f m i f m a t é o b e c n í fře-' f ť a n f f é , a p o f f t o I f f é . . . . . . . . . . 137— 144 81— 90 O proftřebctcí) miíofti Bojí ro círfmi 145— 147 9 0 -9 4 O ©mátoftecí)......................................... 148 9 4 -9 5 O frftu fm atém .................................... 149 96 O rojbtlit frftu Janom a a apofftoíů 150— 151 96—97 O frftu maípdj nemíumnpd) b íte f.. 152 98— 99 O (Sonfirma сi i ................................... 153— 155 100—102 102—110 O meíebné ©mátofti o l tá r n i 156— 162 O ©íomu B o j í m ................ 147. 163 92— 94 110 O nefmrtebínofti a mement blabo= fíamenftmí ................................ .. 164— 168 111— 114 ' O pofíebníd) méced) fméta a círfme B o jí .................. 169 114— 115 115— 116 O biafjoiíameném bííe $riftoroém . . 170 116— 117 ©umma SKauh).......................... 171. 172 jmíafjíé id fíomet^ a její itauh) a u teto Ďiaufp jfotr uáitebujm )C)|fí u íeí/оз f oblíatti: (8 jm m H n ia , čili ^ p o je n í 4řuíi)ťráuů s Staftuttti) ш w 3 ýtifcicb f boftám, за 1 3 I.) . <gjtrßen> e to a n iclid io -fu tljcrá ttflá atb. (Dia mcltně, " broa ímaah), [trati 349, ja 1 3 I., na ^factm vaj-uře 60 ft. ftnilja tato jeft Set;o třóeličenfttoctii bo itojn>i)élít ctf, ftújiíice přijata a mcítfoit siatou mebailit obmčnčua.). lŠuiatt|ofidU) oßrd’jlioaii) liaferíjbm us. Dr. DJi. tíutljora ~ SOřalt) fateduSimtg 10 obnijtcb, na bŕeroč frcflouýd) ob 2 8 . Ш. Ж(ф1с.' 18(58. (Dia mtftě 1 50 fr. jen 3 a L ,3 i.) .; . Dr. p . S u tiic ra p á l i ) ľ;atcrí;iomiu>, pro bitty em. jloiofltié mitovoě přel)íébnutt), učením o bomowiví tabuli i bio fatoitiěmn bíabofí. pameti fließe 3. S j m o n t b c f - ě a toffemi citátmi 3 pitom fioatyd) f „(iioanjolicfeiuu ebnufrireiuu íatetyiemu" nale^itymí rojoojuont) ivpbaí Dr. З. DJI. 2. фигЬап. Sö s ia íic i. 1868. H a n ila náCojcuftioi R ioffaufiiélio. 1879. Soboto bru* " l)obo umbaut bil I itoji pro pobpifčtty prtylafimtft fo bito u mpbamatoío, • luib u ípramii fittytlačiarjícljo účaít. fpolfu WS itrč. Stu. DJiartínč, bub paf u ro ,Догоиршс" m Stálici, 40 fr,, jhtáčo je f boftatft Bi.■ 11 nntbamatolc aitob 10 fittytíffaritč DJiartiiiue 3 a 60 fr.) Äbo fo 11a butyl) bit Diauty, f ton) jobnati bitbe0 cirf’wi omanjolidó íl. 46., pŕtylafí _tt lupbaiuatcíe (10 áblubofém, póffta Senica, jcícguíčut jtan. .sbobottín), boľtvino ji téj 3 a 40 fr. (Poblc tobo', jaf (4 -3x1 fo 3 a* bond počet přiblafiioffíd) fo boftamí, bubo 11103110 1 fittyit bo tiffu báti. j^Ojttá'.uRn. .HDobi) jábal núti úplné „Gtrfetoiu siiftt)," čafoptó tento ciťfemnt, potlačený náfiltte nie pro itne. jen proto je : círfero (utýcránffou ш nárobč floiuenífcm íýrontájbčnou proti jej-t jrábmnt bránil, tm nechat fe priýláft u_nn)bamaíele..a obbrji tbffed) jebonáct btlú tuýo luájanýcý in fntjcne ceně j a : 15 jl., newajanýcl) ja 10 5!.
Podobné dokumenty
Braxatoris, K., Křesť. Ewanj. a. w. Katechismus. Budapesst 1901
ani bčiuft), ani m ola, ani ojía, ani itičepo,
čoš cjeíjo geft.
9 Bj r a o b e c n á f ř e f t a n f í á .
Stručný přírodopis. Díl 1. Žíwočíchopis. B. Bsitřica 1851
17*C íc a m c í m ají m ctjjíut bíleni P ů |i m l a f e m po»
P ryrau. Ш 1ав jcffít b u t ý , p e á j b n ý , r o b o m ý a P otcnem
Iv FŮ3 Í lenící m ýroffcP. C u b é m la fy n a 3 Ím o m e f r f ...
Ewanjelický Šlabikář. 6. wyd. Rožňava 1872
d i je mtéřo сегш епе? 9 ie n í; m léíov je btľc. d i
j r ffám a jl’ittá ? 5íno: ffám a je jľuta. d i je m á ffo
m čfé ? d i je fnčf) tep ft) ? d i je j a 6 f f o uí)faté ? 3