ALEXANDRA Alexandra je svobodná matka, vysokoškolsky

ALEXANDRA
Alexandra je svobodná matka, vysokoškolsky vzdělaná v oboru společenských věd.
Inteligentní, racionální a přemýšlivá, má vztah k hudbě a literatuře. Hezká, ale vzhledově
neatraktivní, má velmi krátké vlasy, obléká se se smyslem pro účelnost a spíše mužsky. Její
psychoanalýza začala v době, kdy jí bylo kolem třicetipěti let. K tomu, aby vyhledala
psychoterapeutickou pomoc, ji přimělo to, že stále intenzívněji pociťovala a prožívala
neschopnost vztahovat se ke svému (tehdy asi pětiletému) synovi. Začala registrovat své
stále častější verbální agrese vůči němu, a byla si u nich vědoma jak toho, že jsou
nespravedlivé, tak i toho, že je nedokáže kontrolovat. Zároveň jí připadalo, že on není
hlavním důvodem jejího neadekvátního hněvu. Nikdy předtím nebyla tak vzteklá a teď jí
vadilo, že se tak vůbec chová. Nikdy předtím v ní nic nedokázalo vyvolat takovou zlost, jako
teď některé synovo jednání a projevy.
Neplánované - ale ze své strany chtěné - mateřství si Alexandra vybojovala proti
intenzívnímu nátlaku matky i partnera, aby podstoupila interrupci. V podstatě to pro ni bylo
první opravdu samostatné rozhodnutí - poprvé dokázala nadřadit své vlastní důležité přání
nad úmysl druhých; její rozhodnutí však vedlo k rozchodu s partnerem i s rodiči. Matka ji na
začátku těhotenství (rodiče žijí v jiném městě) radikálně vykázala se slovy: „Dokud nejsi
vdaná, tak sem nejezdi - my jsme slušná rodina.“; otec k tomu nic neřekl. Partner zastavil
rozvodové řízení a vrátil se k manželce. Těhotenství prožila Alexandra ve velkém smutku
z toho, že není nikdo, kdo by spolu s ní měl z očekávaného dítěte radost. Fyzicky snášela
těhotenství velmi dobře, zkušenost porodu pro ni byla příjemná a o porodu mluvila jako
o námáhavém, nevnímala jej vůbec jako něco bolestného. Při péči o novorozence se cítila
být do určité míry vnitřně bezradná; s touto bezradností se vyrovnávala prakticky pravidelností a důsledností úkonů. Z hlediska blízkých vztahů byla naprosto osamělá;
realisticky však hodnotila, že kdyby jí měl někdo právo do péče o syna zasahovat, prožívala
by to mnohem hůř.
„To dítě je v tomhle světě můj jediný spojenec...“, byl její základní životní postoj, prociťovaný
ovšem s psychickou bolestí, neboť přivedení dítěte na svět bylo zaplaceno bytostnou ztrátou
pro ni důležitých osob a rozpadem vztahů, které do té doby považovala za zásadní a trvalé.
Otec, zesláblý po mozkové příhodě, je zcela pod vlivem matky, i když osobně má dceřino
dítě upřímně rád, a dokud mu to zdraví dovolovalo, často za nimi dojížděl, vždycky sám.
Až po rekonvalescenci jej začala doprovázet matka. Při těchto návštěvách Alexandru
i nadále napadala pro nemanželský původ dítěte; ve městě, kde rodiče žijí, nikomu o svém
vnoučeti neřekla.
Po mateřské dovolené nastoupila Alexandra do zaměstnání, pracovala dva roky, ale těsně
před příchodem do analýzy práci na rok přerušila, než půjde syn do školy; důvodem bylo i to,
že výsledky práce jí přestaly přinášet uspokojení. Posléze zůstala doma se synem celkem
pět let. Bývalý partner s nimi byl v občasném kontaktu, to pak většinou šli společně s dítětem
na oběd; jeho argument byl, že když platí alimenty, má právo dítě vidět. Alexandra mívala
pocit, že syna i sebe „prodává“ a bylo pro ni psychicky náročné tyto schůzky nést, i když
formálně probíhaly klidně. Po příchodu domů však obvykle následoval konflikt se synem.
Celkově vytvořila matka i bývalý partner kolem Alexandry atmosféru, že k nastalému
rozpadu vztahů došlo výhradně její vinou, že nepodstoupením interrupce všem
zkomplikovala život. Cítila se zavržená, naprosto osamělá, a pod velkým tlakem vinu odčinit,
bytostně však odmítala připustit, že by měla považovat narození dítěte za provinění. V
představě, že musí syna chránit před skutečným stavem (a podvědomě také ve snaze
nemuset se konfrontovat s vlastním podílem na tomto stavu), mu vztahy spíše idealizovala
a omezené kontakty s otcem odůvodňovala jeho pracovní vytížeností, u prarodičů jejich
vysokým věkem.
V průběhu analýzy se ukázalo, že problematika prožívání mateřství a vztahu dcery s matkou
je spojena jednak s nedostatečnou sexuální identifikací pacientky s vlastní ženskou rolí (tuto
identifikaci se podařilo významně a uspokojivě posílit), jednak se specifickou raně dětskou
událostí: v případě Alexandry to byl její vzhled při narození - vybavila si matčino vyprávění,
podle kterého byla jako novorozeně „škaredá jako opička“, protože měla velké množství
tmavých vlásků, které vyrůstaly i na horních partiích obličejové části. Z dalších asociací
matčiných postojů vůči Alexandře bylo zřejmé, že než se její dětský vzhled upravil,
vztahovala se k ní matka s odporem (při kojení, při hygieně) a pravděpodobně s minimem
jakýchkoli kontaktů.
Tento odpor nebyla schopna zpracovat ani později, nikdy svou dceru nedokázala spontánně
přijmout, překrývala své postoje přetvářkou, a podmiňovala svou příchylnost splněním stále
dalších požadavků, které nabývaly i té formy, že by dcera měla sama vědět, co by matku
uspokojilo. Matka Alexandry vždy věnovala víc přízně a pozornosti jejímu bratrovi, který byl
o tři roky starší; ve věku dvaceti let se během studia na vysoké škole utopil. Alexandra se
neustále snažila lásku a uznání matky získat, a proto se jí nedařilo dospěle se od ní
odpoutat; současně si ale osvojila postoj „neupozorňovat na sebe“ a „nedávat o sobě nic
osobního vědět“, protože matčina kontrolující pozornost ji znejisťovala a obtěžovala. Příčiny
matčiny odtažitosti nacházela v sobě a ve své nedostatečnosti, přestože např. profesně byla
velmi úspěšná. Ve všech důležitých oblastech (vzhled, intelekt, schopnosti) se výrazně
podceňovala a cenzurovala své aspirace (partnerské vztahy). Očekávané situace, které by
mohly být konfrontační, ji naplňovaly úzkostí a předem se cítila jako ten, kdo je povinen
ustoupit a dát druhému přednost.
Pramen: Trdlicová, K.: Oidipús jako odpověď (drama odmítnutého dítěte prožívané
v dospělosti). Pražská psychoterapeutická fakulta, Praha 2004, s. 29-30