Odpovědi na otázky o církvi - Farní sbor Českobratrské církve
Transkript
Odpovědi na otázky o církvi - Farní sbor Českobratrské církve
VYJÁDŘENÍ SYNODNÍ RADY ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ K DOKUMENTU „ODPOVĚDI NA OTÁZKY TÝKAJÍCÍ SE NĚKTERÝCH ASPEKTŮ NAUKY O CÍRKVI“ Synodní rada Českobratrské církve evangelické (ČCE) je znepokojena obsahem posledního dokumentu římskokatolické Kongregace pro nauku víry. Nedovede si vysvětlit důvod, proč Kongregace pro nauku víry tuto interpretaci 2. Vatikánského koncilu vyhlásila právě v této době. Synodní rada ČCE považuje dokument za konzistentní v rámci římskokatolické nauky o církvi a v rámci toho, jak římskokatolická církev po celé dějiny sama sobě rozumí. Synodní rada ČCE však prohlašuje, že Českobratrská církev evangelická díky své reformační tradici nemusí diskutovat o tom, kde se uskutečňuje církev Kristova, protože věříme na základě biblického svědectví i historických dosvědčení, že o tom rozhoduje Boží lid jen okrajově – první a poslední slovo přísluší Ježíši Kristu. Synodní rada ČCE se obrací na členy Českobratrské církve evangelické i na všechny církve z české ekumény, kterým je tento přístup blízký, aby se posledními vyhlášeními Kongregace nenechali zavést na takovou argumentační rovinu, na níž by sami popírali své odhodlání žít v následování Krista a v duchu jeho učení, a to i přesto, že se jejím posledním dokumentem právem cítíme zaskočeni. Synodní rada ČCE se dále s odkazem na obsah vyznání víry obrací na všechny členy církve s tím, aby svou sílu k životu, nesení naděje a budování společenství víry bránili a opírali o zaslíbení Ježíše Krista víc než o činy a vyhlášení, jejichž motivy příliš neslouží Boží slávě mezi lidmi. Čím více nás takový dokument uvádí v nejistotu o upřímnosti ekumenických snah, o to více synodní rada zdůrazňuje, aby všichni ti, kdo jsou osloveni Boží láskou k člověku a povoláni spoluvytvářet společenství Kristova lidu, usilovali o věrohodný, pravdivý a svobodný život Božích svědků a následovníků Kristových. Ani v souvislosti s posledním dokumentem Kongregace není ČCE nucena nijak měnit to, jak sebe sama chápe a rozumí svému poslání v této zemi, v této době a v současném poměru sil mezi věřícími a nevěřícími: Českobratrská církev evangelická vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, která ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob. Vyjadřuje svou naději, že spolu s ostatními křesťany má účast na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého. Hlásí se do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. … Svou touhu po obnovení viditelné jednoty Kristovy církve vyjadřuje v přímluvných modlitbách a v účasti na ekumenických snahách. Přihlíží k výsledkům ekumenických rozhovorů, zvláště k dokumentu Komise pro víru a řád o křtu, večeři Páně a ordinaci a k Leuenberské konkordii, pod kterou připojila svůj podpis. Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona, jejichž středem je Boží zjevení v Ježíši Kristu. Je přesvědčena, že posláním církve a jejích údů jest oslavovat Boha slovem i celým životem, zejména zvěstovat evangelium o spasení v Ježíši Kristu každé generaci a všem bez rozdílu, vysluhovat svátosti podle Kristova ustanovení, společnou prací horlivě usilovat o vždy plnější poznávání pravdy Boží, tvořit obecenství víry, lásky a naděje ve vzájemné službě a pomoci i v řádu a kázni podle Písem a přijímat odpovědnost za věci veřejné. (z preambule Církevního zřízení ČCE) Synodní rada ČCE veřejně vyjadřuje své odhodlání i nadále pomáhat všem ekumenickým vztahům a snahám, které budou stát na vzájemné úctě a pravdivosti společného vyznávání Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, jak byl dosvědčen v Písmech Starého a Nového zákona. Synodní rada ČCE podporuje každou věrohodnou snahu, která umožní nahlédnout, že Kristus je živým Pánem každého, kdo jej vyznává a kdo takovým vyznáním přijímá určenost pro spásu v Ježíši Kristu. V naději pohledu k jednajícímu Bohu vyhlížíme okamžik, kdy nám bude dáno prohlédnout nejasnosti lidských usilování a snažení a kdy budeme moci spatřit smysl toho, čemu dnes nerozumíme. V Praze dne 17. července 2007 Mahulena Čejková v.r. synodní kurátorka ČCE Joel Ruml v.r. synodní senior ČCE ODPOVĚDI NA OTÁZKY, TÝKAJÍCÍ SE NĚKTERÝCH ASPEKTŮ NAUKY O CÍRKVI (Risposte a quesiti riguardanti alcuni aspetti crica la dottrina sulla Chiesa) Kongregace pro nauku víry Římskokatolické církve (neoficiální, pracovní překlad) Úvod 2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium a v dekretech o ekumenismu Unitatis redintegratio a o východních Církvích Orientali Ecclesiarum přispěl rozhodující měrou k hlubšímu porozumění katolické eklesiologie. Papežové také přispěli k prohloubení tohoto tématu praktickými směrnicemi: Pavel VI. encyklikou Ecclesiam suam (1965) a Jan Pavel II. encyklikou Ut unum sint (1995). Následné úsilí teologů, směřující k lepšímu vysvětlení různých těchto eklesiologických aspektů dalo podnět k velkému rozkvětu literatury o této věci. Tématika se tedy vyjevila jako velice plodná, ale někdy měla zapotřebí určitého upřesnění a záchytných bodů jako deklarace Mysterium Ecclesiae (1973), dopis biskupům katolické Církve Communionis notio (1992) a deklarace Dominus Jesus (2000). Všechny je publikovala Kongregace pro nauku víry. Šíře argumentu a novost mnoha témat nadále vyvolávají teologickou reflexi, která nabízí stále nové příspěvky ne vždycky imunní před mylnými interpretacemi, které vzbuzují podiv a pochybnosti, z nichž na některé byla upozorněna Kongregace pro nauku víry. Ta předpokládá globální katolickou nauku o Církvi a má v úmyslu na ně odpovědět upřesněním autentického významu některých eklesiologických výroků učitelského úřadu, kterým v diskusi hrozí, že budou pochopeny špatně. Odpovědi na otázky První otázka: Změnil 2. vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi? Odpověď: 2. vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil. Právě to vyjádřil s krajní zřejmostí Jan XXIII. na začátku Koncilu[1]. Pavel VI. to potvrdil[2] a takto to vyjádřil během promulgace konstituce Lumen gentium: „Zdá se, že nelze učinit lepší komentář, než říci, že tato promulgace na tradiční nauce opravdu nic nemění. To co chtěl Kristus, chceme my také. To čím byl, zůstává. To co po staletí Církev učila, učíme my také. Jen to, co bylo jednoduše prožito, je nyní vyjádřeno; to co bylo nejisté, je zřejmé; to co bylo rozjímáno, diskutováno a bylo částečně kontroverzní, dostává nyní klidnou formulaci“ [3]. Tento úmysl chtěli biskupové opakovaně projevovat a uskutečňovat[4]. Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi? Odpověď: Kristus „ustanovil na zemi“ jedinou Církev a založil ji jako „viditelné a duchovní společenství“[5], které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil[6]. „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ [7]. V dogmatické konstituci Lumen gentium[8] je subsistence ona trvalá historická kontinuita a stálost všech Kristem ustanovených prvků v katolické církvi, v níž konkrétně spočívá Kristova Církev na této zemi. Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny[9], ale slovo „subsistuje“ může být připisováno výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve Vyznání víry (Věřím .. církev jednu); a tato „jedna“ Církev subsistuje v katolické Církvi[10]. Třetí otázka: Proč je použit výraz „subsistuje“ a nikoli jednoduše slovesný tvar „je“? Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě[11]. „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ [12]. Čtvrtá otázka: Proč 2. vatikánský koncil připisuje jméno „církve“ východním Církvím odloučeným od plného společenství s katolickou Církví? Odpověď: Koncil chtěl přijmout tradiční užití tohoto názvu, „jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“ [13], zasluhují titul „místní či partikulární církve“ [14], a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních Církví[15]. „Slavením eucharistie Páně se tak v těchto jednotlivých církvích buduje a roste Boží církev“ [16]. Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví, jak se nazývají ona ctihodná křesťanská společenství, přesto určitým nedostatkem[17]. Z druhé strany, pak vlastní univerzalita Církve, řízená Petrovým nástupcem a biskupy, jež jsou s ním ve společenství, kvůli rozdělení křesťanů naráží v dějinách na překážku svého plného uskutečnění[18]. Pátá otázka: Proč texty Koncilu a následujícího učitelského úřadu nepřipisují titul „církev“ křesťanským společenstvím, která vznikla během reformace v 16. století? Odpověď: Protože podle katolické nauky, tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství[19], nemohou podle katolické nauky být nazvány „církvemi“ ve vlastním smyslu slova[20]. Papež Benedikt XVI. během audience níže podepsaného kard. Prefekta Kongregace pro nauku víry schválil a potvrdil tyto odpovědi přijaté na řádném zasedání této Kongregace a nařídil je zveřejnit. Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 29. června 2007, na slavnost sv. apoštolů Petra a Pavla. William kard. Levada, prefekt Biskup Angelo Amato, sekretář Přeložil Milan Glaser Vysvětlivky a odkazy: [1] Jan XXIII., Promluva z 11.října 1962: „…Koncil… chce předávat ryzí a celistvou katolickou nauku, bez oslabovaní či zkreslování… za současné situace je však naší povinností, aby křesťanské učení ve své úplnosti bylo všemi přijímáno s obnoveným, jasným a klidným přijetím… Je nezbytné, aby křesťanský, katolický a apoštolský duch v celém světě učinil krok kupředu, aby tatáž nauka byla rozsáhleji a hlouběji poznána… Je třeba, aby tato jistá a neměnná nauka, které náleží věrná poslušnost, byla rozvinuta a vyložena způsobem, jaký vyžaduje naše doba. Jiná je podstata depositum fidei, nebo pravdy, které jsou obsaženy v naší úctyhodné nauce, a jiný je způsob, jakým jsou hlásány. Nicméně vždy ve stejném významu a smyslu“: AAS 54 (1962) 791;792. [2] [3] Srov. Pavel VI., Promluva z 29.září 1963: AAS 55 (1963) 847-852. Pavel VI., Promluva z 21.listopadu 1964: AAS 56 (1964) 1009-1010 (ital.překlad v L´Osservatore Romano 22.listopad 1964, 3). [4] Koncil chtěl vyjádřit identitu Církve Kristovy s katolickou Církví. Nachází se to v diskusích o dekretu Unitatis redintegratio. Schéma dekretu bylo navrženo v Aule 23.9.1964 v Relatio (Act Syn III/II 296-344). V návrzích, které zaslali biskupové se objevují čtyři texty týkající se první odpovědi. A) (In Nr.1 Prooemium Schema Decreti: Act Syn III/II 296,3-6) „Pag. 5, lin 3-6: Videtur etiam Ecclesiam catholicam inter Ilias Communiones comprehendi, quod falsum esset. R(espondetur): Hic tantum faktum, prout ab omnibus conspicitur, describendum est. Postea clare affirmatur solam Ecclesiam catholicam esse veram Ecclesiam Christi“ (Act Syn III/VII 12). B) (In Caput I in genere: Act Syn III/II 297-301) „4 – Expressius dicatur unam solam esse veram Ecclesiam Christi; hanc esse Catholicam Apostolicam Romanam; omnes debere inquirere, ut eam cognoscant et ingrediantur ad salutem obtinendam… R(espondetur): In toto textu sufficianter effertur, quod postulatur. Ex altera parte non est tacendum etiam in aliis communitatibus Christiani inveniri veritates revelatas et elementa ecclesialia“ (Act Syn III/VII 15). Srov. také ibidem bod. 5. C) (In Caput I in genere: Act Syn III/II 296s) „5 – Clarius dicendum esset veram ecclesiam esse solam Ecclesiam catholicam romanam… R(espondetur): Textus supponit doctrinam in constitutione De ecclesia expositam, ut pag. 5,lin. 24-25 affirmatur“ (Act Syn III/VII 15). Komise, která měla posuzovat pozměňovací návrhy k dekretu Unitatis redintegratio vyjádřila zřejmost totožnosti Kristovy Církve s katolickou Církví a její jednotu, a spatřuje založení této nauky v dogmatické konstituci Lumen gentium. D) (In Nr. 2 Schema Decreti: Act Syn III/II 297s) „Pag. 6, lin 1-24: Clarius exprimatur unicitas Ecclesiae. Non sufficit inculcare, ut in textu fit, unitatem ecclesiae. R(espondetur): a) Ex toto textu clare apparet identificatio Ecclesiae Christi cum Ecclesia catholica, quamvis, ut oportet, efferantur elementa ecclesialila aliarum communitatum“. „Pag. 7, llin.5: Ecclesia a succesoribus Apostolorum cum Petri sukcesore capite gubernata (cf. Novum textum ad pag. 6, lin.33-34) explicite dicitur „unicus Dei grex“ et lin. 13 „una et unica Dei Ecclesia““ (Act Syn II/VII). Obě citovaná vyjádření jsou z Unitatis redintegratio 2,5 a 3,1. [5] Srov. Lumen gentium, 8,1. [6] Srov. Unitatis redintegratio, 3,2; 3,4; 3.5; 4.6. [7] Lumen gentium, 8,2. [8] Srov. Kongregace pro nauku víry, Mysterium Ecclesiae, 1,1; Dekl. Dominus Jesus, 16,3; Notifikace o knize O.Leonarda Boffa, OFM „Církev:charisma a moc“. [9] Srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint, 11,3. [10] Srov. Lumen gentium, 8,2. [11] Lumen gentium, 8,2. [12] Unitatis redintegratio, 3,4. [13] Unitatis redintegratio, 15,3; srov. Kongr.pro nauku víry, Communionis notio, 17,2. [14] Unitatis redintegratio, 14,1. [15] Srov. Unitatis redintegratio, 14,1; Jan Pavel II. Ut unum sint, 56. [16] Unitatis redintegratio, 15,1. [17] Srov. Kongr. pro nauku víry, Communionis notio, 17,3. [18] Srov. Ibid. [19] Unitatis redintegratio 22,3. [20] Srov. Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 17,2.
Podobné dokumenty
Ekumenismus - Společenství otce Pia
Kristova církev, kterou ve vyznání víry
vyznáváme jako jednu, svatou, katolickou a
apoštolskou...Tato církev ustanovená v tomto
světě a organizovaná jako společnost přetrvává
v katolické církvi říz...