Zažít město jinak

Zažít město jinak
Výzkumná analýza motivací a postojů účastníků
sousedských slavností
Zadavatel: Auto*mat, z.s.
Zpracovatel: Anthropictures, z.s.
1
1. Úvod ............................................................................................................................ 3
Metodologie výzkumu ......................................................................................................... 3
2. Vymezení základních pojmů ..........................................................................................4
3. Typologie zón a participantů .........................................................................................6
4. Zóna A: případová studie ..............................................................................................7
Popis příprav Zóny A............................................................................................................ 7
Místní koordinátoři Zóny A.................................................................................................. 9
Finance .............................................................................................................................. 11
Jak proběhla slavnost v Zóně A ......................................................................................... 12
Dobrovolníci, účinkující, stánkaři a další participanti........................................................ 14
Poznámka ke skladbě participantů: Kdy je komerce nežádoucí ....................................... 16
Program na pódiu .............................................................................................................. 17
Návštěvníci a analýza dotazníků........................................................................................ 18
Reflexe průběhu akce ........................................................................................................ 22
Závěr a shrnutí: co je Zažít město jinak ............................................................................. 23
5. Zóna B1 a B2 – případová studie ................................................................................. 25
Úvodní schůzka a vstup do terénu .................................................................................... 25
Motivace koordinátorů a jejich (ne)setkávání se s představami hlavního pořadatele (AM)26
Sousedský rozměr akce a složení návštěvníků .................................................................. 30
Průběh akce v zóně B ........................................................................................................ 34
Závěr a reflexe ................................................................................................................... 38
6. Zóna C1 a zóna C2 – případová studie ........................................................................ 39
Postřehy z úvodního setkání ............................................................................................. 40
Zóna C1 .............................................................................................................................. 40
Zóna C2 .............................................................................................................................. 43
Pořadatel – AM a jeho vztah k zóně C............................................................................... 46
Participanti a slavnost ....................................................................................................... 49
Dotazníkové šetření: ......................................................................................................... 54
Závěr a reflexe ................................................................................................................... 55
7. Závěr a doporučení ..................................................................................................... 56
8. Kontakty na výzkumný tým ......................................................................................... 61
2
1. Úvod
Pouliční slavnost „Zažít město jinak“ (dále ZMJ), jak ji nazývají sami koordinátoři, se letos
v ulicích českých měst konala již po desáté. Při této příležitosti se hlavní pořadatel, sdružení
Auto*mat, rozhodl ohlédnout zpět a zhodnotit fungování celého projektu skrze evaluaci toho,
co se vlastně v ulicích děje a jaké jsou motivace jednotlivých místních koordinátorů, kteří se
ujímají organizací akcí v ulicích, vnitroblocích a parcích u svých domů. Tuto evaluaci jsme se
rozhodli pojmout jako kvalitativní analýzu zaměřenou především na motivace jednotlivých
účastníků a na jejich vnímání a využívání pojmů, které jsou pro koncept ZMJ zásadní –
komunita a sousedství. Naším cílem tedy nebylo podrobně zmapovat vše, co se v ulicích
během Zažít město jinak děje, ale naopak se pokusit do hloubky pochopit konkrétní procesy,
které vedou konkrétní účastníky k tomu, že se rozhodnou k ZMJ připojit.
Věříme, že výsledná analýza může být zajímavá nejen pro pořadatele, ale i pro samotné
účastníky. Skrze následující text se snažíme nabídnout ucelený pohled na to, z jakého důvodu
se lidé k pořádání Zažít město jinak přidávají a co si z této zkušenosti nakonec odnášejí.
Sousedské slavnosti Zažít město jinak lze zároveň chápat i jako určitý trend v zacházení
s veřejným prostorem, který se v českých městech – právě také díky akcím jako je Zažít město
jinak – poslední dobou prosazuje. O tom, co je veřejný prostor, kdo ho tvoří a jak by se měl
využívat, vedou diskuze politici, občané, architekti i městští plánovači. Skrze analýzu pojmů,
které v tomto kontextu často zaznívají (jako jsou právě např. pojmy „sousedství“ a
„komunita“), tak snad můžeme přispět i k debatě, která přesahuje samotné Zažít město jinak.
Rádi bychom přispěli do obecné diskuse o těchto trendech a poukázali na možná pnutí,
rozpory a ambivalence, které jsou v rozpravách o veřejném prostoru a jeho komunitním či
„sousedském“ využívání implicitně přítomné. Tato analýza tak snad může být střípkem ve
velké a nesmírně důležité debatě o tom, jak vypadají a jak budou či jak by měla vypadat česká
města a obce v příštích letech.
Metodologie výzkumu
Protože ani pro mnohem větší a rozsáhlejší výzkum, než byl ten náš, by nebylo možné
zmapovat všechny jednotlivé akce, které se pod hlavičkou ZMJ konají, vybrali jsme si pro
zkoumání tři pražské lokality, které považujeme v jistém smyslu za reprezentativní, a těm jsme
se věnovali do hloubky. Tyto lokality jsme zvolili na základě diskuze s hlavními organizátory
ZMJ z organizace Auto*mat – typologii lokalit (a její reprezentativnost) je tedy potřeba
považovat za hypotézu, nikoli za potvrzený výsledek zkoumání. Hlavní výzkumnou metodou,
kterou jsme v těchto lokalitách použili, jsou zúčastněné pozorování a polostrukturované
rozhovory. V každé z vybraných lokalit působil po dobu cca 4 měsíců výzkumník, který se
snažil sledovat veškeré dění okolo příprav a konání ZMJ. Každý výzkumník provedl ve své
lokalitě nejméně 5 polostrukturovaných rozhovorů s hlavními organizátory, účastnil se jejich
přípravných schůzek a nakonec samozřejmě i samotné akce. Jako doplňkovou metodu, která
nám pomohla udělat si alespoň povrchní obraz o tom, kdo jsou samotní návštěvníci akce,
jsme zvolili dotazníkové šetření. Dotazníky byly distribuovány buď samotným výzkumníkem,
nebo dobrovolníkem na místě. Celkem jsme analyzovali data ze 137 sebraných dotazníků.
Vzhledem k celkovému počtu návštěvníků studovaných zón nepovažujeme tento vzorek za
3
reprezentativní a data takto získaná slouží především pro doplnění kontextu kvalitativních dat
z rozhovorů a pozorování.
Následující text nejprve představí některé základní pojmy, se kterými pracujeme jak my jako
výzkumníci, tak naši respondenti a zadavatelé (zejména pojem komunita). Dále stanovíme
předpoklady výzkumu a typologii lokalit a participantů, na základě které jsme k výzkumu
přistupovali. Hlavní částí analýzy jsou tři případové studie jednotlivých lokalit, které ilustrují,
do jaké míry se předpoklady zadavatele promítají do praxe. Cílem studií je podat podrobný a
do jisté míry narativní popis toho, co se v jednotlivých lokalitách děje, jak probíhají přípravy na
akci i samotná akce. Každá případová studie ve svém závěru shrnuje výzkumníkovu analýzu
dané zóny. Závěr celého dokumentu obsahuje nejdůležitější body, které z případových studií
vyplývají, a na jejichž základě formulujeme praktická doporučení.
2. Vymezení základních pojmů
V následujícím textu pro zjednodušení používáme zkratky základních názvů, které se často
opakují:
ZMJ – Zažít město jinak
AM – Auto*mat
Stejně tak používáme jednotná označení pro jednotlivé úrovně zapojení se do pořádání ZMJ.
Místní koordinátor/ka je osoba, která má v dané lokalitě na starosti pořádání akce a je
styčnou osobou pro hlavního pořadatele (AM).
Koordinátor/ka AM je osoba zastupující AM v jednotlivých městských částech, ve kterých má
na starosti všechny vytvořené zóny a komunikaci s jejich místními koordinátory.
Participant/ka je účinkující, který není koordinátorem, ale na přípravě akce se aktivně podílí –
např. tím, že vystupuje v programu nebo chystá stánek s občerstvením nebo jinak prezentuje
své aktivity. Participanti nekomunikují přímo s AM, pouze skrze koordinátora.
Návštěvník/ice je kdokoliv z veřejnosti, kdo se přijde na některou z akcí pořádaných v rámci
ZMJ podívat.
V textu také používáme pojmy lokalita a zóna. Zóna je vymezení našeho působiště v rámci
ZMJ a označuje území, které jsme zahrnuli do výzkumu – výzkum se odehrával ve třech
zónách, z důvodu částečné anonymizace označených jako A, B, C. Lokalita je pojem, který se
používá ze strany AM a označuje v zásadě místo, které má na starosti jeden koordinátor –
lokalita zpravidla zabírá jednu či dvě ulice, jedno náměstí, park nebo jiné veřejné prostranství.
V rámci jedné městské části se většinou ZMJ odehrává v několika různých lokalitách.
Co je to komunita?
Jak již bylo naznačeno v úvodu, v debatách o Zažít město jinak (a potažmo všech podobných
akcích, které směřují k oživení veřejného prostoru) často zazní pojem komunita a konkrétně
v kontextu ZMJ také pojem „sousedská komunita“. Deklarovaným cílem Zažít město jinak je
„spolupráce napříč komunitou“ (výroční zpráva ZMJ 2014). Považujeme proto za důležité si
4
vyjasnit, v jakém smyslu se výraz komunita používá v současném sociálněvědním diskurzu a
jaké jeho použití může být smysluplné v praktickém kontextu ZMJ.
Význam slova komunita je v současné době velmi široký. V širším smyslu vnímáme komunitu
jako společenství lidí ve vzájemné interakci, kteří sdílející společné zájmy či naplňující
kolektivní potřeby. Právě naplňování společné potřeby (která může být artikulovaná či
neartikulovaná) považujeme za hlavní charakteristiku komunity. Sdílenou potřebou přitom
může být cokoliv bez jakéhokoliv dalšího přívlastku – v tomto smyslu jsou komunitou jak lidé
sdružení kolem zahrádky ve vnitrobloku tak jejich sousedé, kteří proti jejich úsilí protestují.
Je tedy důležité poznamenat, že komunita sama o sobě je neutrální pojem a to, zda bude
její existence pro společnost prospěšná nebo naopak, už záleží čistě na subjektivním
hodnocení.
Důležitou vlastností komunity je také to, že většinou vzniká situačně – potřeba sdružovat se
je navázaná na konkrétní situaci, jako je právě např. existence zahrady ve vnitrobloku. Zda
komunita přežije dlouhodobě i poté, co daná situace pomine, záleží na typu a síle sociálních
vazeb, které se v průběhu času vytvoří. Je ale důležité si uvědomit, že i komunita, která
„trvá“ jeden jediný den, může mít značný vliv na své okolí už třeba tím, že naruší zažitou
představu o fungování prostoru – to se může dít právě skrze akce typu ZMJ.
V laickém diskurzu máme komunitou na mysli „společenství lidí, které žije ve vzájemné
blízkosti a sdílí společné sociální vztahy, které se projevují vzájemnou solidaritou - ochotou
vzájemné pomoci a podpory, reciprocitou fungující na principu „ty dnes pomůžeš mně, já
zítra tobě“ a loajalitou - dobrovolnou ochotou dodržovat závazky vytyčené komunitou.
Důležité je také ztotožnění jednotlivých členů s cíli a potřebami komunity. Příkladem
takovéto komunity může být neformální sdružení sousedů za záchranu stromů v jejich ulici.
Sdílenou potřebou je jim záchrana stromů a tím i zachování atmosféry ulice anebo třeba
zachování příjemného prostředí pro podnikání. Příkladem komunity ale může být také
skupina odpůrců zřízení komunitního centra. Společnou potřebou jim je “bezpečný” prostor
a/nebo sociální kontakt s lidmi smýšlejícími stejně negativně o marginalizovaných skupinách
obyvatel jako oni. Každá z těchto komunit má svá místní nepřenositelná specifika a
potřeby, které se svou činností snaží naplnit. Zároveň však také disponuje lidským
potenciálem, který je možné definovat jako rozvojový potenciál komunitního prostředí.
Tímto potenciálem jsou především přirození komunitní lídři, tedy osobnosti, kolem kterých
se daná komunita vytvořila a kteří se výraznou měrou podílí na definování jejích cílů a
celkově na jejím fungování“1.
Fakt, že je komunita schopná vygenerovat komunitního lídra, zároveň znamená, že je
schopná vystupovat jako sociální aktér, tj. jako samostatná jednotka v síti sociálních
vztahů. V praxi to znamená, že jeden člen komunity (např. právě lídr) je schopen v kontextu
společné potřeby, která komunitu spojuje, zastupovat všechny její členy. Tato jednota a
schopnost vystupovat jako sociální aktér však může být a často bývá navázána právě na
jednu konkrétní potřebu – např. zmiňovaní odpůrci komunitního centra se shodnou na tom,
že ve své čtvrti nechtějí sociálně vyloučené osoby, a tato potřeba je spojí a vytvoří komunitu.
Bude-li se tedy mluvit o tomto tématu, pak může lídr mluvit za všechny. Mimo toto téma
Viz Metodika pro identifikaci rozvojového potenciálu a vytváření pracovních příležitostí v lokálních
komunitách, zdroj: http://www.pracovninavyky.cz/downloads/METODIKA%20KOUCINKU%20web.pdf
1
5
(přítomnost sociálně vyloučených ve čtvrti) však už hranice komunity nesahají – její členové
například mohou být věkově i genderově velmi různorodí, budou odlišným způsobem trávit
volný čas a volit jiné politické strany. Komunita vzniká tam, kde je dostatečně silná sdílená
potřeba, aby dočasně tyto odlišnosti zastínila ve prospěch naplnění této potřeby.
Nakonec je potřeba se vymezit vůči čistě geografické definici komunity. Nejenom sousedská
komunita je často vnímána místně, ve smyslu vázanosti na konkrétní geografický prostor.
Taková definice komunity se čím dál tím více ukazuje jako neužitečná – jak ukazuje i
následující analýza, komunita, kterou spojuje společný zájem, rozhodně nemusí sestávat
výhradně z lidí žijících v sousedství. Jejich vztah k místu může být definován vzpomínkami,
příbuzenskými nebo přátelskými vazbami. Komunity velmi často vznikají také
v kyberprostoru, kde jsou od vazby na konkrétní prostor úplně oproštěné. Vazby uvnitř
virtuální komunity však kvůli tomu nejsou o nic méně silné než vazby v komunitě lidí
z jednoho bloku bytových domů – naopak mohou být i mnohem silnější, protože sdílená
potřeba se lépe projeví např. na Facebooku než diskuzí se sousedy na chodbě v domě. O
komunitě tedy uvažujeme jako o místně a prostorově nepodmíněné.
V následující studii se pokusíme vysvětlit, jakým způsobem přistupují k tomuto pojmu
jednotliví účastníci akce Zažít město jinak (ZMJ), jak si oni definují svou komunitu a sebe ve
vztahu k ní, jaké motivace sdílí a zda se tyto představy mezi jednotlivými účastníky shodují či
ne a budeme tento jejich pohled konfrontovat s výše nastíněnou teoretickou definicí
komunity.
3. Typologie zón a participantů
Jak již bylo řečeno, pro výzkum jsme zvolili metodu případových studií, které jsme provedli
ve třech vybraných zónách. Zóny jsme stanovili na základě diskuze se zadavatelem podle
hypotézy o motivacích participantů a koordinátorů.
Snažili jsme se zohlednit několik rovin kritérií:
 Typ sousedské slavnosti v dané lokalitě (pouliční festival, sousedské posezení atd…)
 Předpokládanou motivaci zapojení místních (ekonomická motivace, občanská
angažovanost atd.)
 Zkušenost organizátorů (nováček vs. zkušený realizátor)
Zvolené lokality reprezentují určité modely, do kterých se projektuje představa zadavatele
výzkumu (čili hlavního pořadatele ZMJ) o tom, jak jednotlivé zóny ZMJ fungují. Zda tyto
hypotetické charakteristiky odpovídají či neodpovídají skutečnosti, se pokusí zodpovědět
jednotlivé případové studie. Z případných rozporů mezi představou hlavního pořadatele a
skutečným fungováním a smyslem ZMJ v lokalitě pak lze vyvodit důležité závěry a
doporučení – o to se snažíme v poslední kapitole.
Zóna A:
- byla zadavatelem doporučena jako lokalita nováčků, kteří nejsou v pořádání slavností
zběhlí. Lokalita se nachází na místě mimo centrum hlavního města a předpokládanou
motivací organizátorů byly právě sousedské vztahy a snaha o oživení místa, které
jinak zůstává stranou veřejného dění.
6
Zóna B:
- reprezentuje populární čtvrť blízko centra Prahy, která je protkaná síti kaváren, barů
a kulturních institucí. Pořadatelem v zóně B1 je kino, v zóně B2 pak hojně
navštěvovaná kavárna, která sama často produkuje kulturní program jako koncerty
nebo debaty. Hypotéza tedy staví na tom, že pořadatelé jsou lidé, jejichž významnou
motivací je právě podpora kultury ve veřejném prostoru. Zjednodušeně bychom
mohli říci, že tato lokalita je reprezentantem typické mladé městské kultury a
apropriace veřejného prostoru jednou skupinou lidí (mladých a kulturně
zaměřených).
Zóna C:
- zóna C1 byla zadavatelem doporučena kvůli svému „festivalovému“ charakteru.
Koordinátory této zóny nejsou přímo obyvatelé, ale především majitelé podniků
(kaváren, barů, restaurací) v lokalitě. Jejich předpokládaná motivace je tedy
ekonomická a marketingová – přivedení pozornosti k jejich podnikání, lokalitě jako
takové a možnost prezentovat se před velkým množstvím lidí. Zóna se nachází
v jedné z vysokopříjmových pražských čtvrtí, kde žije velké procento cizinců (expatů).
Zóna C2 byla vybrána dodatečně v momentě, kdy bylo konání ZMJ v zóně C1
zrušeno.
4. Zóna A: případová studie
Dle plánovaného časového harmonogramu měl výzkum začít v květnu 2015, kdy dochází k
prvnímu kontaktu mezi potenciálními koordinátory místních zón Zažít město jinak a
sdružením Auto*Mat. Reálně jsme se ale do terénu dostali až 2. června na ustavující schůzce,
kde veskrze rozhodnutým místním koordinátorům zástupci AM oficiálně představili koncept
ZMJ. Důvody této prodlevy byly převážně pragmatické. Téměř až do ustavující schůzky se
řešily formální náležitosti spojené s objednávkou výzkumu. To ale beztak příliš nevadilo,
protože se ukázalo, že do té doby nebylo moc co zkoumat. Během června až září jsme
plánovali aktivně a pravidelně docházet na schůzky místních koordinátorů tří vybraných zón.
Tato část výzkumu by byla mnohem snazší, kdyby se naši informátoři scházeli. Například já
viděl místní koordinátory mé zóny krátce na ustavující schůzce 2. června a poté až 3. září. Mezi
tím se nescházeli a na ZMJ aktivně nepracovali. Samotný design výzkumu tak napovídá o tom,
jak si AM činnost místních koordinátorů představuje a jak tato představa (ne)odpovídá praxi.
Odstavce psané kurzívou představují narativní části textu. Text byl po domluvě s informátory
anonymizován; citované části prošly korekturou při zachování původního obsahu.
Popis příprav Zóny A
Ustavující schůzka se uskutečnila 2. června v divadelních prostorách Lodi tajemství,
která tou dobou kotvila mezi Výtoní a Palackého náměstím v Praze. Zástupci
Auto*matu zde formálně představili koordinátorům místních zón celý projekt, tým,
který za projektem stojí, a administrativní i ideové základy akce. Místní koordinátory
vedou koordinátoři AM. Koordinátor AM, který má na starost i mou zónu (dále Zóna
A), se během příprav a konání ZMJ setká s místními koordinátory dvakrát osobně,
7
poprvé nyní na lodi a podruhé přímo na akci na několik málo minut při předávání
promo materiálů. Další komunikace proběhne dvakrát po telefonu a prostřednictvím
několika málo mailů týkajících se záboru, deadlinů pro předání materiálů a podobně.
Představitelé AM na závěrečné evaluační schůzce sami reflektovali, že intenzita komunikace
nedává AM příliš prostoru seznámit se do hloubky s děním v rámci jednotlivých zón a
případně korigovat excesy a držet pevněji ideové základy akce. Na intenzivnější komunikaci
ale prý nejsou prostředky a i podle místních koordinátorů tato forma bohatě stačí pro
konzultaci podstatných organizačních věcí. Z mého pohledu ale takto sporadická komunikace
a minimální střetávání prohlubuje mezeru mezi AM a místními koordinátory.
Ta vede například k dojmu lídra místních koordinátorů mnou zkoumané zóny, že AM program
prakticky neřeší. „Vůbec nevím, jestli to někoho zajímá. Podle mě jim je to fuk.” Jejich
přístupu se v tomto ohledu diví, protože akci zaštiťují svým jménem. Tuto situaci reflektují i
představitelé AM. Dle Martina Šotoly jsou tak v „schizofrenní situaci,” kdy organizují něco,
nad čím po obsahové stránce nemají pro nedostatek zdrojů příliš kontrolu.
Po oficiální prezentaci na Lodi Tajemství se místní koordinátoři seskupí okolo
přiděleného koordinátora AM. Náš koordinátor AM předává místním koordinátorům
promo materiály a manuál, připomíná lhůty pro odevzdání materiálů a nabádá, aby
mezi sebou zóny komunikovaly a koordinovaly své akce.
Manuál u místních koordinátorů mé zóny nenašel uplatnění. Prý protože akci dělají již po
několikáté. Komunikace (ani koordinace) s jinými zónami během příprav ani v průběhu akce
neproběhla. Koordinátor dále nastiňuje plán projít individuálně programy jednotlivých zón,
což se v případě mé zóny, která program řešila na poslední chvíli, nestalo. Z rozhovoru s
koordinátorem vyplývá, že místním koordinátorům Zóny A věří (pro jejich zkušenosti s
předchozími ročníky). Možná proto nekladl na kontrolu příliš velký důraz.
Seznamuji místní koordinátory Zóny A s mou rolí. Jejich lídr je k výzkumu lehce
nedůvěřivý. To se s různící intenzitou projevuje po celou dobu naší spolupráce. Není
mu zkrátka příliš příjemné, když mu někdo „kouká přes rameno”. Většinou souhlasí s
nahráváním. Dává si pozor, co a jak říká. Doptává se na právní náležitosti a další
podrobnosti. Nakonec se domlouváme, že se ozvou, jakmile bude na programu další
schůzka. Nejdřív se ale mezi sebou prý musí domluvit, jestli do organizace Zóny A
opravdu půjdou. Nejistota provází přípravy na akci po celou dobu. Jmenovitě nejistoty
finanční, personální a především osudová otázka, zda bude nebo nebude v den konání
akce pršet.
Od července do září
...I přes domluvu se ale dlouho nikdo neozýval. Ani mé opakované prosby se nesetkaly
s odezvou. Komunikace ustala nejen směrem ke mně, ale vázla i v rámci
koordinačního týmu. Nikdo se neměl k tomu být iniciativní. Léto udělalo své. Sešel
jsem se tedy alespoň s koordinátorem za AM.
Koordinátor za AM mlčení místních koordinátorů Zóny A a jejich nepřítomnost na schůzce s
radnicí vysvětlil jejich pracovní vytížeností. O tom, zda poslali podklady grafičce, neměl
informace. Jemu ale materiály ohledně záboru přišly; zábor proběhne na stejném místě, jako
8
předchozí roky. Místní koordinátoři Zóny A nepořádají ZMJ poprvé a tak nemá důvod tlačit.
Pro vytíženost se nemůže o věc víc zajímat. Žádný koordinátor nemůže.
S místními koordinátory Zóny A jsem se po tříměsíční pauze sešel 4. 9. Šlo o jejich
druhou schůzku od červnové ustavující schůze. Na té první, která se odehrála před
týdnem, se dohodli, že do organizace definitivně jdou i přesto, že akce za dva týdny
začíná.
Lídr na schůzce jako vždy udává dynamiku jednání a stanoví témata. Těží ze
zkušeností s organizováním obecně, ale i z předchozích let ZMJ. Stanoví jednotlivé
body, které je potřeba řešit: propagaci, grafický motiv letošního ZMJ (protože se
neztotožňují s grafickým návrhem od AM), vystupující, stánky. Po chvíli se ale vždy
struktura diskuze rozbije a těkají mezi tématy. Padá velké množství nápadů, většina
se ale z časových důvodů nerealizuje. Nedostatek času vede také k návrhu, aby
odeslali do AM starý program, to ale nakonec není nutné a stihnou poslat
aktualizovanou verzi.
Místní koordinátoři Zóny A
Sociální vazby a rozdělení rolí
Místní koordinátoři Zóny A se poznali na místním gymnáziu, což je vzdělávací instituce, v
rámci které vznikají pro akci ty nejdůležitější sociální vazby. „Ať se akce hnula jakkoliv, vždy to
organizovali lidi od nás z gymplu,” vysvětluje lídr místních koordinátorů. Dohromady je
hlavních místních koordinátorů pět, z toho tři muži a dvě ženy: Lídr, Pravá Ruka, PR, Nováček a
Řidička. Někteří na gymnáziu studovali (a nyní jsou na VŠ), jiní zde stále studují. Lídr na
daném gymnáziu studoval a v rámci praxe už i učil - právě některé z dobrovolníků a místních
koordinátorů. Tím došlo k mezigeneračnímu propojení v rámci organizačního týmu. Tým
hlavních místních koordinátorů sestává ze dvou bývalých místních koordinátorů (Lídr a Pravá
Ruka), dvou bývalých dobrovolníků (PR a Řidička) a z jednoho nováčka (Nováček).
Z pozorování dynamiky fungování organizačního týmu lze vysledovat několik archetypů.
Nováček v den akce často jen tak postával nebo úkoly pasivně přijímal. Lídr úkoly rozdával a
vše koordinoval, kontroloval konání jiných a řešil komunikaci navenek. PR měla před akcí na
starost online propagaci, během akce partikulární jasně vymezené úkoly spojené s výzdobou,
výstavou obrazů a výměnným bazarem oblečení, Řidička se v podstatě starala jen o své
kreativní stanoviště a o nákup a Pravá Ruka jako druhý hlavní místní koordinátor měl na
starosti realizaci jednotlivých úkolů, staral se o program, zadával věci do adminu AM webu a
byl po Lídrovi nejvíc v obraze co do celkové organizace - v některých věcech snad i víc v
obraze; poslední týden příprav ale i na místě Lídra v mnoha ohledech zastoupil. Role si volí
sami aktéři vyjednáváním v rámci organizačního týmu.
Motivace
Setkal jsem se s Nováčkem, protože jsem chtěl získat perspektivu také od méně
zkušeného člena týmu. Na většinu mých otázek se ale zdráhal odpovědět a odkazoval
mě na Lídra. Na starost má propagaci formou distribuce letáků a plakátů. Neměl
úplný přehled o dění ve skupině. Přijímá svou pasivnější roli a plní úkoly.
Nováček se k místním koordinátorům připojil především pro příležitost získat
zkušenosti a před akcí nepředpokládal, že do toho půjde znovu. „Co můžu ztratit.
9
Nějaký čas, kterého mám docela dost. A získám zkušenosti. Někde budu moct říct,
‘organizoval jsem tuhle akci’.” Také se mu líbí myšlenka „dobrovolně (lidem)
zpříjemnit alespoň jedno odpoledne.”
Motivace místních koordinátorů se samozřejmě různí. Pro Lídra letos půjde o několikátý
ročník. Je spoluzakladatelem Zóny A. Při průjezdu některými zónami si prý řekl, že „by některé
věci šly udělat líp,” a tak se s dalšími pustil do organizace prvního ročníku. Několikaletá
historie Zóny A nekoresponduje se zadáním od AM, který o jejích místních koordinátorech
mluví jako o „nováčcích v pořádání slavností”.
Lídr je iniciativní člověk. Studuje vysokou školu, podniká, zakládá neziskovou organizaci, hraje
v orchestru a ve folklorní kapele, které dělá zároveň managera, také zpívá ve sboru. Místní
koordinátory - neformálně, ale nezpochybnitelně - vede a většina rozhovorů v rámci mého
výzkumu proběhla právě s ním. To mělo samozřejmě také vliv na to, že jsem se některým
tématům a účastníkům věnoval více, než jiným. Aktivní je Lídr dle svých slov pro samotný
pocit, že něco dělá a „protože je to dobrý”.
Lídr letos Zónu A organizovat nechtěl, ale nenašel se nikdo jiný, kdo by se vedoucí pozice ujal.
To také vedlo k počáteční nečinnosti. Jedním z hlavních důvodů byly časové nároky a
nedostatek spolupracovníků: „Největší peklo je to, že lidi u akce nevydrží. Dělají to ve volném
čase a není to pro ně priorita. Je s tím práce, nemáš z toho nic, ani korunu. Sebere to mnoho
času. (...) A když není vůdce, není komunikace.” Dostatek iniciativních a především vůdčích
lidí, kteří se organizace akce chopí, se ukazuje být základním předpokladem pro to, aby akce
vůbec proběhla. To, že je nutné mít lídra skupiny, i samotná myšlenka, že byť má akce nést
komunitní charakter, stojí především na několika málo silných osobnostech s různícími se
ambicemi a motivacemi, je názor sdílený jak mezi koordinátory, tak v týmu AM.
Podle Lídra je ideální, aby se na organizaci podílelo 10 až 12 lidí. V takovém případě by vše
mohl jen zpovzdálí sledovat. Koordinátorů je ale letos pět a nikdo se akce nechtěl chopit jako
hlavní místní koordinátor. AM se nepochybně v ZMJ podařilo vytvořit platformu, která má
potenciál iniciativní lidi oslovit, aby pod její záštitou nějakou akci zorganizovali. Velká
fluktuace mezi místními koordinátory a celými zónami ale dává tušit, že není samozřejmé tyto
lidi pak u ZMJ udržet více ročníků.
Dalším motivem Lídra proč u akce zůstat byla možnost prostřednictvím ZMJ propagovat jeho
vznikající neziskovou organizaci a akci případně vykázat jako její dílo při žádosti o grant. „Je
dobré, že bude (vidět) nějaká aktivita, kterou já umím udělat, která je super. Je vidět, dá se na
ni koukat, jsou z ní fotky a můžu říct ‘hele, tohle naše organizace udělala’.” K realizaci této
myšlenky ale nedošlo, protože projekt nedospěl do žádoucího stavu a také kvůli nedostatku
financí na propagační materiály.
U Koordinátorů z AM často zaznívala představa o altruistických motivech místních
koordinátorů k pořádání akce a participaci na ní. To se ale ukazuje jako nerealistické, protože
dost dobře nelze za zištný označit pouze přímý materiální profit a nikoliv například profit ze
získaného sociálního kapitálu. A priori to nestaví motivy konání jedněch místních koordinátorů
nad jiné. Každý má z akce svůj profit.
Hlavní místní koordinátoři se pro organizaci nepokoušeli oslovovat cizí lidi z dané lokality.
Částečně je to zapříčiněno špatnou zkušeností místních koordinátorů s nezájmem ze strany
10
místních, hlavně ale o takovou spolupráci místní koordinátoři nejeví aktivní zájem. Oslovovali
své přátele, zejména dobrovolníky z předchozích ročníků.
Finance
Finance byly jedním z dominantních témat koordinátorů už na ustavující schůzi. Ovlivňují
samotnou podstatu akce. Předchozí dva ročníky proběhly pod finanční záštitou
padesátitisícové dotace od jedné nadace. Fixní výše grantu stála z velké části za vznikající
podobou akce. Na padesátitisícový grant je totiž potřeba vykázat přesně padesátitisícové
náklady. V reakci na to se tedy například postavilo velké pódium a zapůjčila profesionální
zvukotechnika. „My jsme potřebovali peníze (na zábor a provozní náklady) a nemohli jsme jít
pod padesát tisíc,” vysvětluje informátor. „Kdyby vypsali grant na 25 tisíc, tak uděláme
všechno jinak.” Finanční náklady za značení a zábor tedy mohou takto nepřímo ovlivňovat
program nebo podobu akce. Informátor ale dodává, že náklady nerostly jen pro dosažení fixní
částky grantu. Jeden z přizvaných sborů velké pódium, zastřešení a kvalitní zvuk vyžadoval byť poté na akci nedorazil.
Letošní rok se obava koordinátorů z nedostatku financí postupem času zmírnila. Díky
podařenému počasí a loni získaným kontaktům na místní neziskové organizace, vzdělávací
instituce, zájmové kroužky i komerční subjekty, i díky kontaktům novým, se podařilo stlačit
náklady na minimum. Dodávka, palety na pódium, stany, stoly a židle, zvukotechnika i kávovar
- vše se povedlo zajistit zdarma. Další podstatné snížení nákladů vzešlo ze vstřícnosti radnice,
která místním koordinátorům proplatila poplatek za zábor a značení, což překvapilo jak místní
koordinátory, tak koordinátora za AM. I tak ale místní koordinátoři ze svého investovali 10
000 Kč. Náklady jsou především za jídlo a pití, které si zajišťovali sami. Vše se jim po akci prý
vrátilo, ale Lídr do budoucna takovou situaci vidí jako až příliš rizikovou pro ně jakožto
nevýdělečné studenty. Prý by stačilo, aby nebylo hezky, a o peníze přijdou. Nakonec je to tedy
počasí a jeho nevyzpytatelnost, která místní koordinátory děsí víc, než nedostatek času.
O dva dny později, 11. 9., jsem se stavil na rozhovor mezi čtyřma očima s Lídrem. O
hodinu později na stejném místě proběhla další koordinační schůzka. Lídr byl
demotivovaný, vypadal unaveně.
V přístupu k akci je zajímavé sledovat proměny v čase. 2. června se nováčci
rozkoukávali a Lídr s analytickým klidem jmenoval, co je kdy potřeba udělat, aby vše
klaplo. Na schůzce místních koordinátorů 4. 9. skončilo období nečinnosti a všichni se
s vidinou nedostatku času a s trochou adrenalinové hysterie, vrhli se zápalem do
vytyčených úkolů, chrlili nápady a vše se zdálo být proveditelné, byť těsně. 11. 9.
atmosféru ovládala únava a lehce depresivní rezignace. Většina ambiciozních plánů
vzala za své. Zaznívaly názory, že práce bere příliš času a není doceněná. Že akce v
podstatě nikoho nezajímá. V den konání Zóny A, 19. 9. síly dodal adrenalin, trochu
jistoty dodal fakt, že je hezké počasí, vše je více méně připravené a nic už se stejně
nezmění, a radost z prožívaného napětí, které ke konci dne vystřídala spokojená
únava. Lidé proudí na akci a vše nějak šlape. A po akci? Někteří z místních
koordinátorů začnou pomalu přemýšlet, jak to příště udělat lépe...
11
Jak proběhla slavnost v Zóně A
ZMJ se v Zóně A pořádá na místním náměstí. „Šel jsem okolo a říkal jsem si, že to tam bude
hezký,” odpovídá Lídr na otázku, proč zvolil zrovna tento veřejný prostor. „Hlavně je tam
středisko pro volnočasové aktivity, které se zapojilo, a mohli jsme ho využít. Máme tu zázemí.
Jiný podobný prostor tu není.” Nejde jen o výhody vybrané lokality. Jiné vhodné místo podle
místních koordinátorů v této městské části zkrátka není: „lidi tu chodí z metra domů nebo na
tramvaj (...), je to tranzitní čtvrť celým svým charakterem. Není, proč by tu člověk zůstal. Jsou
tu jen aktivity jako středisko pro volnočasové aktivity, DDM, ZUŠ a tak dále. Jinak tu není nic.”
Spíše než o náměstí jde o křižovatku. Kříží se tu dvě čtyřproudé silnice, které smysl náměstí
neplní; nemůže ze své podstaty být pomyslným centrem čtvrti, ani místem setkávání. Že toto
nemísto postrádá identitu, naznačuje i způsob, jakým se k němu vztahují různí aktéři.
Formálně jde o náměstí, koordinátoři o místě mluví jako o Parkáči (vedle křižovatky zabírá
velkou část místa právě parkoviště). Náměstí tomu tady prý nikdo neřekne. Auto*Mat ho v
propagačních materiálech chybně označil názvem střediska pro volnočasové aktivity. Jak už
bylo řečeno, toto parkoviště je podle místních koordinátorů jediné veřejné místo v okolí, které
podobné akci může sloužit.
Za ty roky si na Zónu A lidé z okolí prý zvykli. Stížnosti letos nepřišly žádné. Dáno je to podle
Lídra také tím, že konec akce posunuli z loňských 21:00 na 19:00, aby vše před nočním klidem
stihli sklidit. Návštěvníky ze „sousedství“ jsem v době konání akce zaznamenal v minimálním
množství. Že šlo o jednotlivce, potvrzují i data z dotazníků. Parkáč tedy evidentně neslouží
během ZMJ jako místo setkávání pro lokální sousedy. V Zóně A jsou každoročně přítomni tři
místní bezdomovci, u kterých lze v porovnání s ostatními přítomnými vazbu s místem
považovat za jednu z nejsilnějších. Během akce jako každoročně seděli na židlích za podiem u
plotu střediska a zpovzdálí sledovali dění. To místní koordinátoři kvitují s povděkem, protože
by neradi, aby u nich nastala situace jako například jiné roky ZMJ v další ze zón, kde byli
bezdomovci přímo uprostřed dění, což vadilo hostům pro zápach a opilost bezdomovců.
Dorazil jsem v 9:00, ale hlavní místní koordinátoři tu jsou prý už od 7:30 a spolu s nimi
první 4 dobrovolníci. Řady pomocníků se během dne rozšíří až na přibližně dvacet lidí,
pokud nepočítám přátele a známé mezi účinkujícími, kteří také čas od času přiloží
ruku k dílu. Jedna skupinka staví pódium ze zdarma vypůjčených palet a
dřevotřískových desek, další vykládají jídlo, gril a pivní sudy. Ze střediska nosí stoly,
židle a prodlužovačky. Další se starají o výzdobu - je například potřeba zakrýt
popelnice na tříděný odpad. Papír, který popelnice skryje, poslouží jako paleta na
výzdobné malůvky a PR na něj přidává i program akce. Parkoviště je prakticky bez
aut. Tři nepřeparkovaná auta řeší Lídr s přivolanou policií, ale majitele se nedaří
sehnat. Akci to během dne příliš nenarušuje, ale muselo se upravit rozestavení stánků.
Jedno z aut naopak poslouží dobré věci jako improvizovaný ukazatel na WC. Až na
jednu lehce agresivní řidičku, která před oficiálním začátkem akce záborem projela
ignorujíc značení, jsem za celý den žádný konflikt nezaznamenal. Všichni místní
koordinátoři a dobrovolníci vypadají, že si přípravy opravdu užívají. Lídr s Pravou
Rukou jsou soustředění a rozdávají úkoly, pořád někde pobíhají. Na místo přijíždí
každou chvíli noví kamarádi přiložit ruku k dílu. Pomáhají partneři i rodiče - například
tím, že přivezou materiál. Čas od času nás osloví kolemjdoucí s otázkou, co se tu
chystá. Zažít město jinak jim totiž nic neříká.
12
Místní koordinátoři a dobrovolníci začínají se stavbou paletového pódia
(Všechny fotky ze zóny A fotil Jaromír Mára)
Akce začíná téměř na čas. Prostor se pomalu plní návštěvníky. Po úvodním bloku
Lídrovy folklorní kapely se dva moderátoři – dobří kamarádi – ujmou oficiálního
zahájení akce. Program se (čas od času klopotně) posouvá dnem. Prodlevy a
škobrtnutí nikomu nevadí. Na profesionalitu se na akci pro desítky lidí nehraje. Když
na poslední chvíli z programu odpadá škola bojového umění, zaskakuje za ně folklorní
kapela a jeden nečekaný bod progamu: Okolo Parkáče prochází kluk. Není místní.
Oslovuje moderátory s nabídkou a vzápětí na pódiu předvádí několikaminutovou
show s jojem. Jak přišel, tak odešel. Inspirováni jeho bezprostředním nápadem,
moderátoři nabádají návštěvníky, aby se nebáli také ozvat. Za nedlouho jejich výzvu
příjme desetiletý kluk. Zatančí streetdance. Postupně se k němu před podiem přidá
skupinka malých dětí do pěti let. Místní koordinátoři nevěřícně sledují dění. Že se něco
takového povede, by nečekali, protože na včasné veřejné výzvy zapojit se nikdo nikdy
nereagoval. Situace dala vzniknout participaci návštěvníků na programu akce.
„Kdykoliv vyzýváš někoho dopředu, nedočkáš se žádné reakce,” kroutí Lídr nevěřícně
hlavou na evaluační schůzce po akci. „Pokud tedy přímo nejdeš za konkrétním
člověkem a neřekneš ‘hele nechceš se podílet?’ Takové přemlouvání je ale k ničemu.
Nikdo se ti nezapojí sám od sebe. Nebo minimálně.”
Mapka akce
13
Dobrovolníci, účinkující, stánkaři a další participanti
Dobrovolníci
Přímo na místě v den konání akce doplní pět místních koordinátorů dalších přibližně patnáct
dobrovolníků. Jde výhradně o spolužáky, kamarády ze zájmových činností a kamarády
kamarádů. Věk participujících se pohybuje mezi 17 až 19 lety a 23 až 27 lety, což
koresponduje s věkem hlavních místních koordinátorů. Většina z místních koordinátorů a
dobrovolníků je z příslušné městské části a blízkého okolí, jen výjimečně ale přímo z okolí
Zóny A.
Zóna A zjevně mezi lidmi, kteří se podílejí na organizaci (ani mezi návštěvníky) nevytváří
vazby podmíněné sousedskou příslušností. K vzniku nových vazeb díky ZMJ mezi
participanty dochází, jde o propojení již existujících sociálních sítí. Tyto nové spoje sociální
sítě někdy vedou k další spolupráci mimo ZMJ i k vzniku nových přátelství.
„Většina (dobrovolníků) se v téhle čtvrti narodila nebo žije poblíž a někdo zde (i dnes) žije. Ale
není to vůbec důležité,” odpovídá Lídr na otázku, odkud je přibližně dvacítka dobrovolníků,
kteří pomáhají v den konání akce a zda záleží na tom, jestli jsou místní. On sám už ve čtvrti
Zóny A nebydlí, byť tam žil víc jak 20 let. Je zřejmé, že pořadatele a účinkující k sobě lokalita
do určité míry regionálně poutá; například tím, jakou školu si zvolili a na jakých zájmových
kroužcích se poznali. Na otázku, proč dobrovolníci přišli, Lídr lakonicky odpovídá, že „asi
proto, že to jsou dobří kamarádi.” Díky akci se viděli, povídali si. Jediným materiálním
benefitem bylo první jídlo zdarma a všechna další za poloviční ceny. „Nakonec jsem zjistil, že
většina prodaného jídla a pití byla koupena dobrovolníky. Nebo alespoň docela slušná část,”
říká Lídr a potvrzuje, jak moc byla akce konzumována samotnými místními koordinátory, jejich
pomocníky, dobrovolníky a přáteli.
Charakter akce v den jejího konání do značné míry udává program a nabídka aktivit.
Aktivity:
1) stánky, o které se starali…
a) dobrovolníci z řad přátel.
b) oslovené organizace - místní nebo přes kamarády oslovené.
2) program odehrávající se na pódiu (nebo před ním, podle toho, jak kvalita paletového pódia
vyhovovala potřebám účinkujících).
O informační stánek se starali dobrovolníci a sloužil zároveň jako „centrála” pro kvízovou hru
pro děti na téma místních reálií. Protože se letos kvůli požadovaným 500 Kč za zábor
nezapojila místní restaurace, starali se dobrovolníci také o čepování piva a nabídku
grilovaného jídla. Sudy piva téměř za nákupní cenu poskytl jiný místní podnik.
Také další stánek dobrovolníků se týkal občerstvení. Nabízely se tu doma připravené
pochutiny. Stánek nad jejich hlavami spolu s kávovarem poskytla místní nezisková platforma
pro společné setkávání a aktivní využívání volného času mladých lidí s postižením i bez něj.
Loni se účastnili aktivně a letos akci podpořili materiálně.
14
O občerstvení se postarali kamarádi místních koordinátorů. Domácí výroba.
Kreativní workshop měla na starosti Řidička z užší organizační skupiny, O výměnný bazar
oblečení se starala PR. Vystavované obrazy pocházely z tvorby studentů místní ZUŠ. Slacklajnu
natáhl mezi stromy kluk, který na ní v loňském roce předváděl svůj um v rámci programu.
Letos kvůli zranění místo toho otáčel klobásy na grilu. Lidé z Čajovny znali z přítomných jen PR
a možná také právě proto - a protože byli kvůli autům stranou dění - stálo jejich stanoviště
stranou zájmu hostů až do příchodu známých z jedné z kapel.
Lze z toho tedy usuzovat, že osobní vazby do značné míry ovlivňují úspěch jednotlivých aktivit
a zájem o ně. Potvrzuje se tím dojem akce „od přátel pro přátele“ – na větší akci by přímá
úměra mezi tím, kolik má kdo mezi návštěvníky kamarádů a jaký je o jeho stánek zájem,
vzniknout nemohla.
Kreativní workshop Řidičky zaujal první patlalku
V bazaru oblečení spíše přibývalo než naopak
Plot komunitního střediska posloužil jako improvizovaná galerie
15
Slacklajna v nedalekém parku
Místní Dům dětí a mládeže se také účastní poněkolikáté. Na svůj stánek přinesli deskové hry,
plackovač, pastelky a podobně. Stánek tu měl také projekt, který recykluje staré sklo a vyrábí z
něj vázičky.
Dětský domov přivezl plackovač
Zde mohli návštěvníci udělat vázu ze staré lahve
Poznámka ke skladbě participantů: Kdy je komerce nežádoucí
V rámci prvního ročníku před lety místní koordinátoři obešli všechny podniky ve čtvrti
spadající do Zóny A. Oslovili všechny, které nefungují formou franšízy větších korporací
(protože právě v této rovině se v očích Lídra láme rozdíl stanovený AM mezi lokálním
podnikem a čistě komerční a tedy pro akci nežádoucí firmou). „Všemi” měl na mysli ty, které
by svým zaměřením vhodně doplnily nabídku podniků a organizací, které už svou účast
přislíbily.
Letos místní koordinátoři vybírali z organizací a podniků, které ověřily předchozí ročníky. Je
na místě zdůraznit, že místní koordinátoři ani první rok neoslovili všechny, kteří by se případně
mohli podílet, a letos nezohlednili možnost, že se za poslední dva roky situace změnila (což
Lídr komentuje s tím, že se podle něj v místní nabídce služeb příliš nezměnilo). Výběr
účastníků letos ovlivnily také časové možnosti oslovených (umocněné tím, že se organizace
rozjela až dva týdny před samotnou akcí), ale nepřímo i nedostatek financí. Jeden oslovený
podnik se odmítl zúčastnit, když po něm místní koordinátoři žádali poplatek 500 Kč na zábor.
Podnikatelé argumentovali tím, že už takhle je pro ně prý akce málo výdělečná a mají s ní moc
práce. Příspěvek nakonec ze všech participujících zaplatila jen vinotéka; jediný komerční
subjekt, který se na akci podílel a zároveň jediný subjekt, od kterého si o peníze za zábor
místní koordinátoři řekli. Její majitel to podle Lídra glosova následujícími slovy: „Tak o tom to
přece není. Zóna A je prostě o tom sejít se a popít víno na Parkáči.”.
Mezi významné podniky, které se každý ročník zapojují, patří také knižní nakladatelství (dále
Nakladatelství). „(Pípu a chlazení) jsme měli půjčené od lidí z Nakladatelství. Je to fascinující.
My jsme od nich získali všechno,” vysvětluje Lídr jeden ze způsobů, jak se jim podařilo snížit
náklady za vybavení. „Jeden jejich zaměstnanec měl dodávku (...) ten nám do Zóny A navezl
desky (na pódium, které se pokládaly na palety). (...) on je v jednom Skautském oddíle a ten
má sklad plný krámů; jsou tam pípy, byly tam desky na pódium.” Na svého zaměstnance
místní koordinátory odkázala vedoucí marketingu Nakladatelství.
Díky Nakladatelství, které poprvé oslovili již před lety, respektive díky osobnímu kontaktu s
vedoucí marketingu, letos místní koordinátoři Zóny A bez přidaných nákladů vyřešili dopravu
objemného materiálu (daný pán nejenže poskytl dodávku, ale věci sám vozil), desky na
16
pódium, pípu, chlazení a gril. Nakladatelství také mělo na akci i svůj stánek s výměnným
bazarem knih.
Příklad s Nakladatelstvím uvádím pro ilustraci určité ambivalence v náhledu AM na
participaci podnikatelských subjektů:
1) jsou tu malé místní podniky, které žádoucí jsou, protože jsou chápány jako alternativa k
velkým komerčním subjektům.
2) pak jsou zde nevítané firmy, které podle AM není žádoucí oslovovat, protože jsou prý příliš
komerční (termín mezi koordinátory i v AM velice volně používaný) nebo protože pro svůj
nadregionální charakter nejsou s místem údajně dostatečně spjaté.
Nakladatelství je velká komerční firma s několika pobočkami a rozsáhlým managementem.
Ukazuje se, že AM nastavená dichotomie v reálném prostředí není funkční, protože
spolupráce navázaná skrze osobní vazby s lidmi z pobočky dané společnosti nemusí být o nic
méně komunitní než podobná spolupráce s místní vinotékou. Odmítnout a priori spolupráci s
nějakou nadlokální firmou se tedy spíš odvíjí od osobních antipatií k firmě samé (a k lidem v
ní) a od firmě připisované ideové (ideologicky podmíněné) podstaty, na které její korporátní
identita (v očích pozorovatele, zde tedy v očích AM nebo místních koordinátorů) stojí.
Argument o (ne)lokálnosti respektive narušení komunitního charakteru se jeví spíše
zástupným. Místní koordinátoři Zóny A se zapojením Nakladatelství nemají problém. „Podílí se
každý rok. Dělají výměnný antikvariát. Nic za to nechtějí a ještě nám dělají reklamu. Lidem ke
knížkám dávají propagační materiály. (...) Oni tím docela žijí. Jsou tam rádi.” Lídr dále
zdůrazňuje, že větší firmy nemívají problém se na akci podílet také finančně, narozdíl od těch
malých, které mají dost problémů samy se sebou.
Program na pódiu
Nabídku účinkujících určují mj. známosti místních koordinátorů v rámci jejich sociální sítě.
Vztah k městské části může být pouze zprostředkovaný. Hlavním uzlem sociálních vazeb je
ale opět gymnázium, dále místní Základní umělecká škola, případně volnočasové a zájmové
činnosti, jako je letní tábor nebo záliba v lezení na stěně v místním komunitním středisku a
podobně. Skrze sdílené aktivity, více než skrze bydliště nebo sousedské vazby, se většina
participujících aktérů vztahuje k lokalitě. Lídr je členem jedné z vystupujících kapel, PR má v
další kapele sestru. Přišli zahrát kamarádi, známí, spolužáci ze ZUŠ a gymnázia, ale i účinkující z
předchozích let, kteří se známými stali právě díky ZMJ a jejichž původní vazba se mohla
vytvořit skrze bývalé členy organizačního týmu.
Tak, jako u dobrovolníků, je i u participantů věk určován věkem hlavních místních
koordinátorů a výkyvy jsou dány buď tím, že 1) místní koordinátory daný starší člověk učil, 2)
patří do věkového rozmezí, které mohou místní koordinátoři potkat například v ZUŠ, anebo 3)
sami místní koordinátoři danou věkovou kategorii vzdělávají. Odkazování k lokalitě je spíše
regionálního charakteru (tj. v rámci celé městské části i sousedících městských částí) a
projevuje se převážně skrze odkazování k minulosti případně k několika málo institucím.
Stejně podstatnou roli ve výběru účinkujících hrají pragmatická rozhodnutí navázaná na
technické, finanční a časové možnosti. Pódium sestávalo z palet, na které byly položeny
dřevotřískové desky, a zvuková aparatura, kterou zapůjčilo zdarma středisko volnočasových
17
aktivit, nebyla kvalitní. To samo prý vedlo místní koordinátory k rozhodnutí neoslovit
performery, pro které by takové vybavení nebylo dostačující.
Program Zóny A získával podobu na poslední chvíli a tak oslovení performeři nezřídka neměli
čas. „Hlavně ať někdo přijde a nemáme prázdný program,” zaznívalo od Nováčka ale i od
dalších. Nováček ale na pozdější schůzce zmiňuje, že vybírali koho ze známých k účinkování
oslovit také podle svých představ o kvalitě. Do užšího výběru se člověk dostal „když je dobrý,
(...) když se bude pamatovat.” Další způsob uvažování o programu zmiňuje Lídr: „My jsme do
toho chtěli zapojit co nejvíc lidí. Ono to má logiku. Když vystoupí 40 mažoretek, přivezou si
maminky. Každá si koupí kávu a koláč a utratí hodně peněz. A hlavně někdo na tu akci díky
tomu přijde.”
To ale nevylučuje koncepční uvažování nad obsahem akce, jak vyplývá pro změnu ze slov
Lídra, nežádoucí jsou prý například kapely s hodně hlasitou produkcí: „Na takovou akci by
nedávalo smysl oslovit například metalovou kapelu. Bylo by to divné. Kdežto folklor k tomu
patří. A klasická kytara je podle mě také zajímavá, (...) folklor nebo písničkáři, co na akci
zahráli, jsou podle mě lepší volba, co se týče muziky. Nebo ten jazz byl skvělý. (...) Jde o daleko
tišší, daleko intimnější muziku. Pro daný prostor daleko vhodnější, (...) muže hrát na pozadí.”
Je zřejmé, že se v programu Zóny A vedle dosahu sociální vazeb a pragmatických limitů zrcadlí
také osobní preference místních koordinátorů, kteří vše do značné míry dělají pro sebe a své
přátele.
Děti se tančit nebály
Folklorní kapela
Představení improvizovaného divadla
Tato dívčí kapela dle svých slov hraje indie-art rock
Návštěvníci a analýza dotazníků
Podle místních koordinátorů byla cca polovina návštěvníků nějak spřízněna s účinkujícími,
stánkaři, dobrovolníky, potažmo osobně s nimi samotnými. Pozorování i data z dotazníků
toto potvrzují. Počet v jeden čas přítomných návštěvníků se během dne pohyboval mezi 50 až
18
70 lidmi. Fluktuace byla velká a hodně se odvíjela od programu na pódiu. Jen několik málo
návštěvníků, kteří nebyli zároveň dobrovolníky nebo účinkujícími / stánkaři, zůstalo celý den.
Akce začínala v 11 hodin, končila před 19. hodinou. Počet návštěvníků kulminoval mezi 14. –
16. hodinou. Mezi návštěvníky (kam počítáme i lidi, kteří se podíleli na realizaci události,
protože je z podstaty akce nesmyslné je vyčleňovat) dominovali rodiče s malými dětmi, poté
mladí lidé mezi 20 až 25, respektive 16 až 19 lety, a v trochu menším, stále ale významném
počtu, lidé důchodového věku.
Návštěvníci čas na akci trávili různým způsobem. Děti si spolu hrály, dospělí si
povídali. Kdo chtěl, sledoval dění na pódiu, seděl v parku, u stolku, pozoroval hemžení
nebo obhlížel nabídku stánků a dal si něco dobrého. Hodně lidí bylo vidět se sklenkou
vína v ruce. Rodiče si užívali okamžiky, kdy se jejich malé děti zabavily mezi sebou a
nebo děním na podiu. Neznámí se neseznamovali. Kdo s kým přišel, s tím také na akci
čas trávil.
Dotazníky jsem za pomoci dobrovolníků distribuoval nahodile mezi návštěvníky téměř během
celého dne. Vzorek čítá 36 respondentů, což je s ohledem na rozsah akce dostačující.
Odkud jste k nám přišli?
Naprostá většina lidí přišla z blízkého okolí. Necelé ¾ přímo z dané městské části, necelá
čtvrtina ze sousední městských částí. Lidí z městské části Zóny A, kteří zároveň vyplnili ulici
svého bydliště, z naprosté většiny nebydleli v bezprostřední blízkosti místa konání.
Pro 86 % respondentů byla Zóna A jedinou zónou, kterou hodlají navštívit. Zbylí respondenti
se chystali navštívit ještě jednu další zónu. Nepřekvapí proto, že 90 % z oslovených ZMJ navštívilo jen
v sobotu.
Co pro vás znamená akce Zažít město jinak?
19
Velká část respondentů nerespektovala přání zadavatelů zaškrtnout jen dvě možnosti z
výběru. Akce pro většinu oslovených znamená především formu volnočasové zábavy. Ulice
bez aut a pro lidi, možnost seznámit se se sousedy (ta zejména) a chuť být aktivní, tedy jedny
ze základních ideových pilířů ZMJ pro Auto*Mat, jsou pro návštěvníky až na druhém místě.
Výsledky ale samozřejmě ovlivňuje i formulace otázek, jak může napovědět možná překvapivý
rozdíl mezi počtem hlasů pro Sousedskou slavnost (17) a Možnost seznámit se se sousedy (4).
Jak ale vyplývá z dat dotazníku i z rozhovorů a zúčastněného pozorování, sousedský rozměr je
jako činitel opravdu zanedbatelný.
Proč jste navštívili právě tuto zónu?
Zde se potvrzuje, jak silně mezi návštěvníky byli zastoupeni přátelé a známí místních
koordinátorů, potažmo všech participantů akce. Data také korelují s odpověďmi na otázku, jak
se o ZMJ informátoři dozvěděli. Že lidé jako důvod nejčastěji zaškrtli možnost Měl/a jsem to
blízko, odpovídá interpretaci, že akci vnímají jako volnočasovou aktivitu.
20
Víte, kdo se podílí na organizaci této slavnosti Zažít město jinak a kdo akci celkově
zaštiťuje? Pokud ano, napište kdo.
19 oslovených odpovědělo, že neví nebo na otázku neodpovědělo vůbec. 8 respondentů
uvedlo, že za akcí stojí jmenovitě některý z hlavních místních koordinátorů, především Lídr. Je
potřeba brát na zřetel, že někteří z oslovených byli dobrovolníci. 6 respondentů uvedlo, že
organizátorem je DDM, středisko volnočasových aktivit, městská část nebo „Svatá pravda,”
což je fiktivní rádio, které zmínili v jednom ze svých gagů moderátoři. 3 respondenti
odpověděli, že má akci pod záštitou sdružení Auto*Mat. Je ale nutné poznamenat, že
dotazníky byly vytištěny na hlavičkovém papíře hlavního organizátora ZMJ (k čemuž došlo bez
vědomí výzkumníků), takže odpovědi u této otázky nelze považovat za zcela relevantní.
U otázky „Proč jste navštívili právě tuto zónu?” se dotazovaní často ptali, co myslíme „zónou”.
Byl to pro ně neznámý termín. Nevěděli, že jsou na akci, která je součástí větší události
odehrávající se v celém městě. Tyto a další data mluví celkem jednoznačně: návštěvníci Zóny
A většinou slavnost netematizují v kontextu aktivit sdružení Auto*Mat, nezasazují si ji do
kontextu nadlokální akce Zažít město jinak a užívají si ji jako volnočasové kulturní
povyražení.
Jak jste se o ZMJ dozvěděli?
Místní koordinátoři Zóny A řešili propagaci prostřednictvím FB události (1.3 tis. pozvaných,
152 se „zúčastní,” 118 „má zájem”) a FB stránek (211 lajků). Propagaci na FB si platili. Plakáty
od Auto*Matu, kterých bylo přibližně dvacet, vylepili v DDM, ZUŠ a dalších institucích, se
kterými spolupracovali. Některé plakáty vylepili také na veřejných prostranstvích a v místních
obchodech. Každý z místních koordinátorů na FB také pozval své přátele a známé. Po dobu
akce byly v nedalekém podchodu metra dobrovolnice ze Skautského oddílu a lákaly lidi na
akci. Pozvánky do schránek letos místní koordinátoři nedávali.
Na návštěvníky neměla dosah (nebo vliv) propagace, kterou zaštiťuje AM, a to ani ta vedená
prostřednictvím webu, ani ta prostřednictvím jiných medií. Jen málo úspěšná se zdá i
propagace na sociálních sítích. Mezi odpověďmi Jiné je 3x zastoupena variace na odpověď, že
21
na akci respondent narazil náhodou, 2x že jde o pravidelné návštěvníky akce a 2x že jsou zde
přes místní koordinátory, respektive vystupující.
Reflexe průběhu akce
Na evaluační schůzi ZMJ 12. 10. nikdo ze Zóny A nedorazil. Já jsem se 7. 10., tedy více jak dva
týdny po akci, sešel s Lídrem. S ohledem na letošní podmínky je s průběhem slavnosti
spokojený. Výdělek ze stánků s občerstvením pokryl náklady. 10 000 korun, které do akce s
Pravou Rukou vložili, mají zpět. Prý by ale stačilo, aby nevyšlo počasí - ten nejméně
ovlivnitelný činitel - a peníze se jim nevrátí. „Pro podnik 10 000 Kč není likvidační, jako pro
studenta,” říká Lídr, když vysvětluje, proč by do příští akce už nejspíš opravdu nešel za
předpokladu, že nedojde k větší spolupráci s radnicí.
Letošní komunikaci s radnicí AM hodnotí jako nadstandardní. Radnice nakonec proplatila
veškeré náklady za zábor; akci dle koordinátora za AM také poskytla prostor v radničních
listech a proběhla také diskuze o možných dalších formách podpory. Lídr by spolupráci rád
prohloubil. „Zábor by měl být zdarma automaticky, (...) oni by měli mít zájem (a ptát se), co
nám všechno můžou nabídnout, abychom to my udělali.” Jako ideální formu podpory si Lídr
představuje větší mediální a finanční podporu: „Že těch 10 000 (radnice) prostě vezme a dá
nám je. A že zajistí větší propagaci.” Loni prý radnice finanční příspěvek zónám městské části
nabízela, ale některé skupiny místních koordinátorů to odmítly, a tak z věci sešlo.
Při porovnání se situací na Praze 7 se ukazuje, jak v takových věcech ani tak nezáleží na
principiálním oddělení moci politické od vlivu na ZMJ, jako spíš na osobních sympatiích a
souladu světonázorů pořadatelů a politických reprezentantů. Obecně lze samotné ZMJ
chápat jako projev určitého politického myšlení o práci s veřejným prostorem, o řešení
dopravy ve městech i o tom, koho do akce zapojit a koho ne.
Sejít se chce Lídr s představiteli radnice už na podzim. Pokud radnice slíbí, že pro příště akci
finančně podpoří, Lídr věří, že to bude znamenat i jistotu, že se akce bude konat, a místní
koordinátoři dostanou příležitost sestavit lepší program s patřičným předstihem. Právě
nejistota, zda akce vůbec bude, způsobena nejistotou finanční, prý místní koordinátory
doposud značně paralyzovala. „… já nemůžu oslovit 20 kapel a lidí někdy v dubnu, když jim
nemůžu zaručit, že v září akce proběhne.” A v okamžiku, kdy konečně místní koordinátoři vědí,
že se akce konat bude, mají už potenciální účinkující často plné diáře.
Datum akce se jako problematické ukázalo jak na evaluační schůzce AM, tak při rozhovoru s
Lídrem. „Pro nás jako studenty to není nejlepší období,” říká a doplňuje, že jako vysokoškoláci
mají zkouškové. Jako hlavní úkol Zóny A si místní koordinátoři vytyčili zapojit místní
organizace, jako je DDM, ZUŠ, gymnázium a další instituce, které pracují s dětmi. Tyto ale mají
před prázdninami a po prázdninách spoustu svých starostí, o prázdninách fungují stejně málo,
jako sami místní koordinátoři (potažmo úřady a Auto*Mat) a, jak už bylo řečeno, na jaře
nemají kvůli financím sami místní koordinátoři jasno, zda bude akci možné vůbec pořádat. Jiné
datum akce by podle Lídra pomohlo především spolupracujícím organizacím. Otázkou je, zda
by se při jiném datu konání akce (a za dostatku financí) dokázali místní koordinátoři
aktivizovat s větším předstihem, než doposud. Problém totiž i v takovém případě může narazit
na potíže s nedostatkem iniciativních členů organizačního týmu.
22
Dvoudenní formát akce podle místních koordinátorů také není šťastný: „Je to moc zón na
málo dní. (...) Je to rozprsknutý, na strašně moc místech, všechno najednou. Na to, jak to byla
velká akce, o tom lidi moc nevědí,“ říká Lídr. Lidi se podle něj s myšlenkou akce v takovém
formátu tím pádem neztotožní. „Co spíš udělat jenom celý centrum? Buď víc koncentrovaný,
nebo všude (po Praze omezit dopravu).”
Ohledně webových stránek zazněl návrh, aby se zdůraznilo grafické řešení pomocí mapky a
řazení informací. „ Jako první by na stránkách měla být mapa Prahy, kde člověk uvidí, kde se
co koná. Klikneš na Zónu A a vyjede ti, kde to (konkrétně) je. Vyjede detail. A ne že máš
seznam čtvrtí dlouhý jak týden a tam čirou náhodou objevíš, co hledáš.”
Poslední větší návrh směřoval na posílení komunikace mezi AM a koordinátory a to především
směrem od AM: „Nevím, jak to dělají, proč to dělají. Byl bych rád za nějakou swotku (..) kam
to pro příští rok chtějí posunout. Chtějí naše názory, ale neposkytnou je naopak. Od září
člověk neví, co se „nahoře” děje, až na to, co máme na starosti my.” Splnění takového
požadavku by mohlo posílit samotný grassroot charakter akce, který je v současné situaci
narušován hierarchickou strukturou ZMJ – kdy nahoře stojí koordinátor z AM a pod ním místní
koordinátoři jednotlivých zón. Jejich vzájemné kompetence přitom nejsou vyjasněné.
Závěr a shrnutí: co je Zažít město jinak
ZMJ je pro každou skupinu aktérů něčím trochu jiným. Participující organizace ale i
účinkující mohou akci brát jako přátelskou službu, prostředek k prezentaci vlastní činnosti,
zábavu pro volný čas i jako jakési splacení dluhu veřejnosti. Pro návštěvníky Zóny A jde
zejména o kulturní volnočasovou akci, kterou ve většině případů vědomě nespojují s
ideovou podstatou, kterou jí připisují lidé z AM. Místní koordinátoři, dobrovolníci ani
účinkující nemluví o ulicích bez aut. Zaznívají sice sympatie s idejemi ZMJ, nejde ale podle
nich o věci, které akce dokáže řešit.
Místní koordinátoři nemluví o posilování sousedské sounáležitosti s lokalitou. Lokálnost a
sousedství jako téma v rámci Zóny A není příliš funkční. Letošní slavnost v případě Zóny A
vznikla díky již dříve existujícím sociálním vazbám kamarádů a kamarádů kamarádů a díky již
dříve existujícím komunitám, které se ustavili především v rámci studentského života místních
koordinátorů a předchozích ročníků akce. ZMJ je prostředek a příležitost. Může sloužit jako
kompresor soc. sítí; jako prostředek vytváření nových spojů soc. sítě a jako příležitost se něco
nového naučit.
V rámci Zóny A se nepodařilo, aby se místní sousedé zapojovali. Výběr lokality je podmíněn
především pragmatickou volbou, nikoliv sousedským sepjetím s místem. Za tři roky konání
akce se žádný soused nebo obyvatel městské části na veřejné výzvy nepřipojil, nikdo mimo
již existující sociální sítě místních koordinátorů – oni se o to ani příliš nesnaží, ani v takovou
možnost příliš nevěří.
Pro mnoho místních koordinátorů jde o příležitost vyzkoušet si něco organizovat, pro ty
zkušenější, kteří u akce vydrželi více let, se může vytvořit pocit zodpovědnosti za to, aby akce
pokračovala. ZMJ je mezi informátory zmiňována jako značka, jako platforma zastřešující
ostatní akce, která lidem usnadňuje něco uspořádat. Z velké fluktuace jednotlivých místních
koordinátorů i celých zón, ale i z vyjádření aktérů lze usuzovat, že koordinátorům ZMJ často
poskytuje příležitost si jednorázově vyzkoušet něco organizovat pod vedením zkušenějšího.
23
Bližší vztah k ideovému základu akce je u některých informátorů zřejmý, není ale důvodem
participace na organizaci.
Místní organizátoři si uvědomují akcent na komunitní charakter akce a reflektují snahu
oživit veřejný prostor a povzbudit občanskou angažovanost. K reálným dopadům jsou ale
skeptičtí. Jeden den v roce podle nich nic nezmění. Lídr například zmiňuje, že jde spíš o věc
generační a starší lidé se na veřejný prostor a působení v něm nenaučí dívat jinak. V případě,
že by se akce nekonala, tak by si toho prý místní společnost až na výjimky ani nevšimla. „Super
akce, skvělý nápad, je to hezký jeden den v roce. Kdybychom to ale nedělali, nikdo si toho
nevšimne,” řekl skepticky Lídr na schůzce před akcí, když byl v horší náladě, než obvykle. „Lidi
mají svých starostí dost, nikdo nemá čas se s tím dělat. Děláš jednu akci jeden den v roce a
dalších 364 dní se nic neděje. I kdyby se přidalo dalších pět (akcí), tak pořád máš 359 dní, kdy
se nic neděje. (...) Podle mě to je ztracený boj. Je to hezké. Je to hezký jeden den. (Ale
dlouhodobý dopad) to nemá, absolutně. Starší generaci nepředěláš (...) podle mě by se mělo
změnit vzdělávání na školách,” dodal na dané téma při evaluační schůzce.
Tento dojem místních koordinátorů je ale potřeba zasadit do celkového kontextu. Už jen to,
že se ten jeden den uskuteční, poskytuje zúčastněným i kolemjdoucím cennou zkušenost, že
se něco takového vůbec může odehrát. Svůj dojem, že vládne apatie, Lídr opírá o
(ne)úspěchy s oslovováním místních obyvatel. „Naše městská část má přes 10 000
domácností. Dohromady přišlo 300 lidí. To tím pádem nikoho nezajímá,” říká přesvědčeně. Při
tom data ukazují, že ne anonymní kampaň, ale právě osobní vazby na jejich akci lidi dostanou;
a co je víc komunitní, než akce, která se zaplní přáteli a přáteli přátel? Poznatky sociologů a
antropologů navíc ukazují, že iniciativních a aktivních lidí je v populaci opravdu minimum a
nejde tedy při malé účasti nutně o osobní selhání místního koordinátora.
Koordinátoři AM často spojují termín komunita s lokálností a akcent na místní příslušnost
organizátora k lokalitě jím organizované zóny se opakuje i v oficiálních materiálech ZMJ (ZMJ
je např. dle svých www stránek „sousedská slavnost,“ rozvíjející „sousedské vztahy,“ o podobě
programu mají prý rozhodovat „místní obyvatelé a organizace“). I pro tuto rétorickou
formulaci ideových pilířů akce pokládají místní koordinátoři komunitu za pro svou lokalitu
nefunkční konstrukt; neschopnost takovou komunitu aktivizovat pak případně za své osobní
selhání. „Komunita tady neexistuje. To je uměle vytvářená představa. Zóna A to není
sousedská slavnost. Lidi tu žijí vedle sebe, ne jako komunita. Komunita by se měla znát, ale
tady se lidé neznají ani ve stejném domě. Nenapadne je, že by se mohli zapojit. Komunita
nefunguje v Praze jako na vesnici. To je úplně něco jiného.”
Oslovení informátoři z řad AM i koordinátorů příliš nereflektují, že vztah k lokalitě může
vycházet z minulosti, ze sdílených vzpomínek a není tedy podmíněn současným obýváním
lokality. Komunita může také nést nadlokální, místem ne nutně podmíněný charakter. I
kyberprostor dává život komunitám. Komunity vznikají okolo společných zájmů a všude tam,
kde aktéři cítí sounáležitost do té míry, aby se se skupinou lidí identifikovali. Svým pojímáním
komunity AM sebe i koordinátory tlačí do pocitu zklamání z nenaplněného cíle akce, přitom
v případě Zóny A jde o komunitní akci par excellence.
Komunita je v případě Zóny A společenstvím přátel, spletitou sítí sociálních vazeb, která se ve
své nadlokální šíři aktivizuje, aby v jeden den dala vzniknout události, která je v mnoha
ohledech výsledkem reciproční symbiózy zájmů fragmentovaných, ale propojených skupin
aktérů. Jde o akci, kterou si aktéři vytvořili sami pro sebe a pro lidi ve svém dosahu v rámci
24
této sítě. Obhajitelnost předkládání ZMJ jako apolitické akce bez velkých komerčních
subjektů naráží na to, že si “apolitičnost” a “komerčnost” každý informátor vykládá po svém
na základě svých individuálních sympatií. Tyto kategorie tedy nemohou sloužit jako jasný a
obhajitelný rámec ZMJ jako celku.
Pro místní koordinátory a další participanty Zóny A je důležité především to, aby zůstala
zachována administrativní podpora ze strany AM. Manuál k těmto potřebám nevyužívají, ale
prý do něj nahlédli první rok. Obecně jsme se s kolegyněmi během výzkumu nesetkali s tím,
že by byl manuál koordinátory hojně využíván a je tedy na rozhodnutí AM, zda chtějí nadále
investovat do jeho tištěné podoby. Dále by koordinátoři především uvítali, aby odpadla
finanční nejistota. Žádoucí je také zapracovat na tom, aby se místní koordinátoři více cítili
být součástí celku a ne jen pěšáky v hierarchické struktuře ZMJ bez zpětné vazby, a
odbourat pocit, že je radnice bere jako obtížné.
Ideový koncept, který AM vtiskl ZMJ, dává místy tušit, že přání se stává otcem myšlenky. Místy
k reflexi nedochází, místy ano a místy tato reflexe vede k určité skepsi a to jak u AM, tak u
místních koordinátorů (připomeňme například akcent na sousedský rozměr, který akce velice
často nemá, touha pro apolitičnosti a nekomerčnosti, která svazuje a není realizovatelná už ze
své politické podstaty, komunitní a grassroot charakter, proti kterému jde samotný formát
akce, důraz na propojení s myšlenkou ulice bez aut, která moc nikoho nezajímá atd.). Tuto
jednodenní akci pořádá administrativní skupina členů AM, která deleguje organizaci místních
zón na místní koordinátory. Vytváří se tak hierarchické prostředí řízené shora, kdy tento
„management” ztrácí kontakt s tím, co se děje dole a ti „dole” příliš necítí sounáležitost s těmi
nahoře – přitom by možná stačilo oslovit bývalé koordinátory místních zón pro koordinaci
budoucích ročníků.
Očekávat to, co formát akce neumožňuje, vede k přehlížení předností projektu, který dává
prostor nadlokálním komunitám vytvořit akci ve veřejném prostoru pro sebe samotné a
samotným tímto konáním dávat návod ostatním, že mohou to samé udělat také.
5. Zóna B1 a B2 – případová studie
Úvodní schůzka a vstup do terénu
Práce na výzkumu začala 2. června 2015 na společné schůzce všech koordinátorů na lodi
Tajemství. Schůzka měla sloužit především jako úvodní setkání hlavních koordinátorů z AM
s lidmi z jednotlivých zón a lokalit a představení možností, co mohou jako AM nabídnout pro
jednotlivé pořadatele. Představena byla grafika a manuál, byl zde také prostor pro dotazy.
Z úvodní prezentace AM vyplynuly především důležité deadliny – deadline pro odevzdání
podkladů pro grafiku do konce června a deadline pro odevzdání hotového programu v září.
Co se týče prvního stanoveného termínu, z mnou provedených rozhovorů pak následně
vyplynulo, že termín pro grafiku někteří koordinátoři zcela ignorovali nebo o něm ani
nevěděli (B1) či nabídnutou možnost vytvoření grafických podkladů nijak neocenili, protože
jim v zásadě neusnadnila práci (B2). Dalším důležitým bodem bylo představení koordinátorů
ZMJ z řad AM pro jednotlivé městské části.
Částečně to mohlo být způsobeno i tím, že na této úvodní schůzce nikdo ze zóny B nebyl –
pro koordinátory městské části, kam zóna B spadá, již předtím proběhla schůzka i s vedením
25
MČ. Koordinátoři se tedy mezi sebou dohodli už tam a na schůzku na lodi se dostavili
především ti, kteří letos ZMJ pořádali poprvé a byli tedy více lační po všech informacích a
praktických radách.
Během července jsem se následně sešla s koordinátorkou z AM pro celou MČ Annou a se
zástupci obou dvou zón B1 i B2. Výzkum byl původně po dohodě se zadavatelem plánován
především v zóně B1, která byla charakterizována jako „kulturní“ – předpokládanou
motivací koordinátorů i participantů zde byl fakt, že se v ulici nachází významná kulturní
instituce, která akci organizuje, a na tuto akci pak dorazí její častí návštěvníci. Zóna B1 se
zároveň nachází v oblasti, kde je (byť menších) kulturních zařízení hodně, a do jisté míry
jsme se tedy po dohodě ze zadavatelem rozhodli tuto zónu považovat ze reprezentativní pro
typ slavností organizované kulturní institucí (oproti organizaci místními jako v zóně A nebo
podnikateli jako v zóně C). Už během prvních rozhovorů ale bylo zřejmé, že informace ze
zóny B1 nebudou dostačující – organizace ZMJ v této zóně probíhala v podstatě interně
uvnitř kanceláře mezi zaměstnanci, nebyla svolávána žádná speciální schůzka a na schůzky
svolané pro všechny lokality na území dané MČ zástupci této zóny nikdy nepřišli. Rozhodla
jsem se tedy svůj výzkum rozšířit i na zónu B2, kde je místním koordinátorem místní
kavárna, zároveň sloužící i jako kulturní centrum. B1 a B2 jsou od sebe vzdáleny pouhých
několik ulic a nakonec se ukázalo, že mnoho návštěvníků během dne navštívilo obě akce.
Způsob organizace akce „v kanceláři“ se nakonec ukázal být vcelku obvyklou strategií. Dle
schváleného harmonogramu výzkumu jsme se jako výzkumníci měli účastnit koordinačních
schůzek v jednotlivých zónách během srpna a září, ve skutečnosti jich ale probíhalo jenom
velmi málo nebo žádné. ZMJ se začalo aktivně řešit až v září těsně před akcí, v srpnu se
nedělo v podstatě nic. Lze z toho tedy usuzovat, že lidé z AM nemají úplně přesnou
představu o tom, jak vlastně příprava slavností v jednotlivých lokalitách probíhá. Důležitou
úlohu v tomto směru hrají koordinátoři AM pro jednotlivé městské části (Soňa v zóně C, zde
Anna). Anna byla sama koordinátorkou jedné z lokalit blízko zóny B ve stejné MČ a byla tedy
v komunikaci s jednotlivými koordinátory poměrně aktivní, její snahou bylo i vymyslet
společnou aktivitu (což se nakonec nesetkalo s ohlasem, viz níže). Jedna společná schůzka
proto proběhla už na konci července a konala se právě v kavárně, která organizuje zónu B2.
Na této schůzce se sešlo cca 10 zástupců různých lokalit z dané MČ, navzájem se bavili o
programu a Anna přednesla návrh společné aktivity – např. společný lampionový průvod po
skončení všech aktivit směrem do centra MČ. Ale tento nápad se nakonec neujal – všichni se
shodli na tom, že budou rádi, když vše proběhne tak, jak má, a nemají sílu organizovat už nic
navíc. Jinak se během léta žádné další schůzky nekonaly, proto jsem se postupně sešla na
rozhovory s dvěma organizátory ze zóny B1 a s organizátorem zóny B2. Kromě účasti na
schůzkách a polostrukturovaných rozhovorů pak bylo nejdůležitější součástí výzkumu
zúčastněné pozorování v den akce a následný rozhovor – reflexe s hlavním koordinátorem
B2.
Motivace koordinátorů a jejich (ne)setkávání se s představami hlavního
pořadatele (AM)
Koordinátorka Anna loni i letos sama jednu z lokalit organizuje. Uvnitř Automatu zároveň
usilovala o to, aby si mohla vzít na starosti tuto MČ – bydlí tady a má tedy k tomu blízko.
26
Během rozhovoru je z ní cítit nadšení a na samotné ZMJ se i přes obrovské množství práce
těší. Oproti jiným lokalitám je také se „svými“ koordinátory v jí svěřené části Prahy v užším
kontaktu a zorganizuje pro ně na konci července schůzku, kde přijde právě s nápadem na
společnou závěrečnou akci. Mnoho organizátorů osobně zná.
Annin osobní postoj se promítá i do toho, jak charakterizuje celý cíl ZMJ : „má to být o tom,
aby se lidé potkali, aby prostě něco sami od sebe udělali, aby byli aktivní.“ V dané MČ je
aktivních lidí hodně a Anna s nimi sdílí podobný pohled na věc. Jediná lokalita, která jí do
celkového vyznění akce nesedí, je lokalita, která nakonec nedostane povolení k záboru,
takže se tam ZMJ nekoná. Anna to označí za „vlastně bezbolestné řešení“. V dané lokalitě
měla akci organizovat marketingová manažerka sítě restaurací, která má v ulici pobočku.
Městská část, kterou Anna koordinuje, je jednou z nejaktivnějších a je zde 12 různých zón.
Kromě zóny B1 spolu všechny více méně nějak spolupracují nebo o sobě minimálně ví –
program spolu neřeší a pokud by se někde něco krylo, Anna by je díky své poměrně dobré
znalosti toho, co se děje, pravděpodobně upozornila.
Anniny znalosti o dění v lokalitě jsou však spíše založené na faktu, že je sama jednou
z organizátorek. Jinak jsou její časové možnosti se s lidmi scházet a řešit věci ohledně ZMJ
velmi omezené, stejně jako u ostatních koordinátorů. Formálně je tedy styčná osoba, na
kterou se mohou lidé obrátit, v červnu řeší zábory a značky a další papírování. Je otázka, zda
by iniciativně např. svolávala schůzku lidí z celé MČ a vymýšlela společný program, kdyby
sama nebyla jednou z organizátorek. V ostatních námi zkoumaných zónách byl kontakt mezi
koordinátorem AM a místními koordinátory minimální.
Koordinátorka Evelína ze zóny B1 pracuje jako produkční Kina, které zde akci organizuje.
Akce se odehrává na ulici – širším prostranství přímo před kinem. Když na něm neparkují
auta, je tam dostatek místa na hodně stánků. Když se Evelíny ptám na motivaci, na chvíli se
zamyslí a musím otázku zopakovat nakonec, říká stručně „nám to prostě připadá fajn. Spíš
už je to taková tradice, ani nevím, jestli je to dobrý pro PR, je to skvělý, je tady spousta lidí,
máme z toho radost…asi proto.“ Kino se akce účastní už několik let a dle Evelíniných slov jim
to připadá přirozené, se do něčeho takového zapojit. Vlastně by bylo divné, kdyby se
kulturní instituce jako ta jejich, do podobné akce nezapojovala. Kino se účastní už od roku
2009 a Evelína sama, která pracuje v kině jako produkční, pořádá ZMJ od roku 2010. Když se
jí ptám, zda se akce během let nějak mění, kroutí hlavou, že vlastně potkává hodně známých
tváří. Podobnou otázku pak položím při jiném rozhovoru i řediteli Kina, který se rozpovídá
více: „Ono se to právě moc nemění a nejsme si jistí, zda se to trochu nevyčerpalo. Je to pořád
stejné a my si myslíme, že je to absolutně skvělá věc a že se to podařilo – ale že by právě byl
čas to někam posunout“. Evelína také zmiňuje, že letos chtějí akci pojmout trochu jinak,
udělat něco nového – poprvé bude letos „filmová“. Zatímco Evelína mluví více prakticky
(protože je zřejmé, že samotná organizace akce je hlavně na jejích bedrech), ředitel je jediný
z respondentů, který velmi explicitně zmiňuje základní myšlenky akce a několikrát se k ní
v rozhovoru vrací – ulice bez aut, veřejný prostor pro lidi. „Vlastně to bereme i tak, že je
možné ukázat lidem, že takhle by to mohlo vypadat pořád. Že ta auta v ulicích nejsou
samozřejmostí. Já bych si přál, aby tu místo nich byly stromy – ale zároveň je mi jasné, že
toho nemůžeme dosáhnout pořádáním ZMJ. Tím už jsme asi dosáhli, co jsme mohli, proto si
myslím, že by se to celé teď mělo někam posunout.“
Evelína i ředitel jsou ale zároveň při rozhovoru oba velmi opatrní a méně otevření, než
organizátoři ze zóny B2. Je vidět, že akci mají promyšlenou z finančního hlediska – asi by jim
nevadilo, kdyby na ní něco málo prodělali, a neplatí tedy předpoklad, že to „dělají pro
27
peníze“, nicméně je vidět, že jako zkušení profesionálové o rozpočtu přemýšlí. „Ono se to
většinou nějak poskládá,“ odpovídá Evelína na otázku ohledně rozpočtu. Z toho, co vyberou
na pronájmu od stánkařů, jsou schopni zaplatit barmany, také řeší honoráře pro účinkující –
„oni ty lidi to nechtějí dělat zadarmo, takže s tímhle je potřeba taky počítat“.
Co se týče placení účinkujících, je to zřejmě lokalita od lokality jiné – možná právě proto, je
zóna B1 označována jako komerční, protože zkrátka i finanční aspekt akce promýšlí a
kalkuluje s ním – dokáží tedy na akci více vydělat, ale projeví se to především v tom, že si
pozvou účinkující, které si vyberou a nejenom ty, co by byli ochotní hrát zadarmo. Jejich
finanční profit je buď žádný, nebo minimální, ale díky své profesionalitě prostě dokáží udělat
větší akci.
Koordinátor Jarda ze zóny B2 je jeden z provozovatelů Kavárny, která organizuje všechny
aktivity v zóně B2. Zóna zahrnuje roh ulic před Kavárnou a část jedné z ulic – naproti Kavárně
je škola, která se také podílí. Před školou je místo na parkování, které po uvolnění poskytne
docela dost prostoru, ulice samotná je poměrně široká. Kavárna je centrem dění a stánky
jsou různě rozmístěné na ulici před ní, samotná Kavárna má stolky venku, naproti je
improvizované pódium pro vystoupení. Jarda a jeho kolegové z Kavárny se do ZMJ zapojují
podruhé. Stojí za povšimnutí, že ze strany hlavního pořadatele AM ale nebyli při výběru
lokalit pro výzkum označeni za nováčky – naopak za ně byli označeni koordinátoři ze zóny A,
kde má akce delší tradici. Jarda a i jeho další kolegové barmani z Kavárny zároveň bydlí i ve
stejném domě, ve kterém se Kavárna nachází, mají tedy k místu vztah jak osobní, tak
podnikatelský – a z rozhovorů s nimi vyplývá, že tyto dvě roviny zas tak moc nerozlišují a
Kavárna je pro ně „srdcovka“. „Vnímej ten rozdíl, kdy to děláme my jako Kavárna a kdy to
dělá tady paní Nováková odvedle…my jsme taky něco platili z naší kapsy, ale my jsme
podnik, ta kapsa je jiná. Třeba to Kino, to je fakt velká PR akce. My tady nemáme taky
zázemí…ale my jsme takový, my bychom tady dělali něco, i kdybychom tu neměli kavárnu,
ale díky tomu můžeme tu kavárnu nabídnout, nějaký zázemí a tak, to je vlastně bomba, že se
to takhle potkalo.“ Jarda pro akci oslovuje své známé a kapely, účinkujícím neplatí –
program dokáže dát dohromady tak, že osloví lidi, které zná v okolí. Na programu se podílí
také škola, Kavárna slouží jako zázemí pro všechny. Jarda však explicitně říká: „My jsme s tím
takhle v pohodě, jsme rádi, že to můžeme dělat. Auto*mat vyřeší ty věci, které my bychom
fakt řešit nechtěli, jako je zábor, pro nás je potom vlastně na klíč – prostě nám to zapadá do
toho, co děláme tak jako tak.“
Na otázku po motivaci Jarda odpovídá, že jde o ten „sousedský rozměr, nějakou pospolitost“,
a také se vymezuje vůči zónám, které vidí jako spíše komerční záležitost (včetně zóny B1),
kde je spoustu stánků a tento rozměr se z toho vytrácí. Dalším smyslem akce je pro něj také
oživení ulice: „Prostor pak dostává jinej rozměr, pomáháme ukázat – jako já nechci znít
nějak anti-auto, já respektuju, že tady ty auta parkujou, ale ta pozornost jim věnovaná je
přehnaná – my ukazujeme, jak by to vypadalo, kdyby si tady děti mohli hrát na chodníku a
lidi mohli vegetovat na ulici. Vyvedení tý ulice z toho každodenního rituálu. Takovej mejdan,
kterej ukáže lidem, že to může bejt i jinak, než to je teď“.
Z analýzy motivací se ukazuje několik důležitých bodů, které se opakují i v případových
studiích dalších zón – funguje zde jakási nepsaná představa či idea toho, jak má ZMJ
vypadat, která je charakterizována slovy jako „sousedský“ či „komunitní“ nebo „lokální“.
Tyto pojmy ale nemají žádný jasně daný obsah, a jak bude akce v realitě vypadat, záleží na
tom, jak je subjektivně vnímají jednotlivý koordinátoři. Ze strany AM jsou koordinátoři
28
vnímáni hlavně ve smyslu toho, zda jsou „v pohodě“, tedy intuitivně na základě pocitu, že
jejich zaměření a činnost sedí do představy, kterou AM o ZMJ implicitně má. To potvrzuje i
hlavní koordinátor ZMJ za AM Martin v rozhovor, který s ním vedu po akci: „Od začátku tak
nějak poznáš, jestli to s tím člověkem bude v pohodě. Někde je to jasné hned a jinde to
krystalizuje, ale v zásadě si myslím, že se to dá poznat.“ Tato představa však není explicitně
nikde definována.
Z analýzy všech rozhovorů také vyplývá, že intuitivní idea toho, co je ještě v pořádku a
sedí do charakteru „sousedské slavnosti“ tak, jak si jí koordinátoři (z AM i místní
koordinátoři) představují, je založená na několika dichotomiích – především na
rozlišení mezi „komerčním / pro peníze“ a „nekomerčním / pro radost“ a podobném
rozlišením mezi „politickým“ a „apolitickým – sousedským“.
Anna v rozhovoru zmiňuje: „Některé lokality více zapadají do konceptu – např.xxx, ale yyy už
tolik ne – tam to dělá někdo, kdo prostě dělá PR. Tohle by se nemělo dělat pro komerci a pro
peníze.“ Na základě toho zmiňuje i výhrady vůči některým koordinátorům: „Já jsem z nich
měla pocit, že jsou vlastně naštvaný, že to musí dělat a že je to stojí peníze. Že oni musí dělat
velký produkce…vlastně jakoby platěj lidi, co jim to tam pomáhají chystat a vlastně to byly
takový jako výčitky a přitom já mám pocit, že jim to zas přitáhne nový lidi na bar. A ten
(koordinátor vedlejší lokality) do toho právě vstoupil, že to nemá bejt komerční, má to bejt že
to lidi dělají zadarmo, že je to může spojit. Já jsem z nich necítila, že tohle je důvod, proč to
dělaj – mně to nebylo moc sympatický.“ V tomto kontextu není bez zajímavosti, že
výzkumníci mluvili s koordinátory dvou největších zón, tedy zóny B1 a C1, které mají obě
onen „festivalový“ charakter a je jim vyčítáno, že slavnost je příliš komerční – organizátoři
z obou zón shodně uvádí, že jim akce rozhodně nevydělává, ale že se jako profesionálové
(produkční) snaží držet náklady na nule – tedy to, že co investují, se jim vrátí v den konání
v tržbách. Profit ve smyslu finančního zisku tedy z akce nemají ani ty největší zóny a nelze je
prosto striktně označit jako „komerční“. Tato nálepka zde spíše charakterizuje přístup
k organizaci slavnosti, který buď odpovídá, nebo neodpoví představě AM. Pokud akci
organizuje profesionál se svými zaměstnanci, je to chápáno jako komerční a „nesousedské“.
Anna přitom na přímou otázku po tom, co je potřeba do akce investovat a zda to může či
nemůže někomu vydělat, odpovídá: „Je to na nich. Co si seženou, to mají. Oni do toho šli,
takže oni sami nesou náklady.“ V této logice pak ale není překvapivé, že větší instituce nebo
podniky prostě dokáží zorganizovat větší akci. Hranice mezi komerčním a komerčním
pravděpodobně nemá nic společného se skutečným finančním profitem akce, který je všude
nulový, ale spíše jde opět o intuitivní přístup ve smyslu „tohle už mi nepřipadá sousedské“
/viz níže/.
Podobně je to i s dichotomií „politické a apolitické“. Zóna B se nachází v MČ, která se letos
na přípravě ZMJ výrazným způsobem podílela, podpořila akci a sama se na akci
prezentovala. Po volbách zde na radnici často sedí lidé, kteří byli v minulých letech sami
organizátoři ZMJ. Nikdo z respondentů tento fakt nereflektoval negativně, podpora radnice
byla zmiňována jednoznačně s nadšením. Na společné schůzce organizátorů z celé MČ
v červenci dokonce padlo, že radnice vlastně nedělá dost – slíben byl prostor v radničních
novinách a koordinátoři si stěžovali, že je ho nakonec méně, než bylo slíbeno. Bez ohledu na
oprávněnost takové stížnosti je zajímavé, že se zde často deklarovaný apolitický charakter
akce vůbec neřeší a podpora ze strany radnice, která je „v pohodě“, je vnímána jako
29
pozitivní věc. Ukazuje se zde tedy, že kategorie „politického“ je vymezena velmi vágně,
intuitivně a pocitově a každý z účastníků s ní pracuje tak trochu po svém. Problematický
může být tento přístup hlavně z hlediska transparentnosti a s jistou nadsázkou lze říci, že
zbytečně poskytuje munici odpůrcům toho typu zacházení s veřejným prostorem, který
slavnosti ZMJ již několik let úspěšně propagují a pro smysl akce tak může být tento přístup
kontraproduktivní.
Sousedský rozměr akce a složení návštěvníků
Zajímavá situace, která může hodně napovědět o tom, jak je vnímán sousedský rozměr akce,
proběhla při společné schůzce všech koordinátorů MČ v Kavárně koncem července. Schůzku
svolala Anna, jak již bylo výše řečeno a jednou z motivací bylo také to, že MČ chtěla akci
poskytnout prostor na stránkách radničních novin a bylo tedy potřeba odeslat nějakou verzi
programu už v srpnu, aby se stihla uzávěrka. Všichni se ale shodli na tom, že jejich program
nebude definitivní a stejně jako předchozí roky se bude ladit na poslední chvíli.
Většina koordinátorů se znala mezi sebou a Anna znala všechny přítomné – na schůzce bylo
cca 10 lidí z jednotlivých lokalit a téměř všichni byli zástupci kulturních institucí nebo
podniků (galerie, Kavárna, Divadlo – zástupci Kina nepřišli).
Jediným úplným nováčkem mezi koordinátory byla Markéta, která poprvé organizovala ZMJ
u sebe v ulici. Markéta obešla všechny podniky v ulici a pokoušela se je přemluvit, ať se
zapojí – Anna její úsilí hodnotila velmi pozitivně a nadšeně poznamenala, že takhle přesně
by ZMJ mělo probíhat. Markéta s jistým despektem zmínila, že v jednom podniku se jí ptali,
zda se náhodou tou dobou nebude hrát fotbalový zápas, protože ulice je velmi blízko
velkého fotbalového stadionu. Pro provozovatele podniku by bylo nesmyslné dělat něco
v den, kdy se hraje, protože pak soustředí pozornost pouze na fotbalové fanoušky. Jarda ve
vtipu reagoval, že můžeme na ZMJ také pozvat fotbalové fanoušky a Anna napůl vyděšeně a
napůl ironicky reagovala ve smyslu „to snad ne“. A následně se pozastavila nad tím, že je
vlastně docela vtipné, že nikdo z nás vůbec netuší, jestli se fotbal ten den hraje nebo by
mohl hrát, protože to nikoho vůbec nezajímá a nemá o tom přehled. Z diskuze bylo zjevné,
že všichni okolo stolu považují fotbalové fanoušky za skupinu lidí, která jde zcela mimo ZMJ,
mimo cílovou skupinu, pro kterou se akce pořádá, a nemají v úmyslu je oslovit, naopak by se
kontaktu s nimi rádi vyhnuli. Vzhledem k reputaci tvrdého jádra fanoušků daného
fotbalového klubu je to zcela pochopitelné, nicméně mi to i tak nedalo a k tématu jsem se
potom ještě následně vrátila v rozhovoru s Jardou – položila jsem mu otázku, proč vnímá
tyto lidi jako tak odlišné od lidí, pro které je nebo by mělo být ZMJ a nadhodila jsem
myšlenku, že mezi fanoušky mohou klidně být i otcové od rodin ze sousedství, kteří si prostě
v sobotu zajdou na fotbal. Jarda se na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „hele, oni to sami tak
nějak ví, že sem nepatří. Nám se to občas stane, že sem do Kavárny někdo přijde, když jde
z fotbalu a my jim pivo samozřejmě nalejem, ale oni pak stejně odejdou, prostě se tu necítí
dobře. Tak si moc neumím představit, jako jak bysme je měli oslovit, protože to jde prostě
mimo“. Opět se tedy ukazuje, že vnímání toho, kam ZMJ směřuje nebo by mělo směřovat a
koho nebo co má oslovit je velmi intuitivní – příklad s fotbalovými fanoušky je velmi zjevný,
protože se jedná o na první pohled skutečně naprosto odlišnou skupinu než jsou lidé, kteří
skutečně chodí do kavárny, ale stejné intuitivní rozlišování se projevuje i mnohem subtilněji
(a na podobném principu například i koordinátoři zóny A řeší, jak moc je žádoucí, aby na
30
místě byli bezdomovci, kteří ale v dané lokalitě jinak tráví veškerý svůj čas a akce je naopak
může vytlačit na okraj).
Když se Jardy ptám na složení návštěvníků, odpovídá: „No je to tak, že lidi, kteří by normálně
nepřišli sem do Kavárny, tak asi stejně nepřijdou. Když byly narozeniny Kavárny, tak jsme
dávali lidem letáky do schránek, chtěli jsme udělat párty a fakt všem jsme to dali vědět –
přijďte i s celou rodinou. Přišli lidi ze dvou bytů. Oni ty lidi horko těžko přeparkujou auto kvůli
tomu, oni to fakt nevnímaj.“ Podobně se vyjadřuje i Evelína: „Snažíme se do toho vtáhnout
ty lokální lidi, ale nepodařilo se to, i přesto že máme tady v domě známosti, moc se to
nepovedlo, my jsme nabízeli sousedský stůl, že by lidi přinesli jídlo a sami vařili a chtěli jsme
soutěž a hlasování, kdo vyhraje a tak…je tu jedna aktivní paní, chtěla dělat dobročinný bazar
a nakonec se to sem nevešlo časově a ten sousedský stůl jsme dělali asi třikrát a bylo to
takový divný, lidi moc nereagovali, i když jsme ty lidi obcházeli a dávali jim vědět…takže jsme
to pak zrušili, když se to potřetí nepodařilo.“
Je tedy evidentní, že akce ani v B1 a v B2 nemíří primárně na sousedy, i když se o to
pořadatelé v rámci naplnění myšlenky ZMJ, se kterou se ztotožňují, ze začátku pokoušeli.
Jarda vysvětluje, že většina lidí, kteří se na akci podílí, jsou k lokalitě nějak vázání, ale ne
nutně jako sousedi: „Oni vlastně mají ten vztah k nám. My jsme těma produkčníma, my
sháníme ty věci, ty kapely co tady budou hrát, tak mají vztah ke Kavárně, ale ne k tý ulici,
kromě jednoho muzikanta, co tu má balkón a zahraje zase koncert z balkónu. Funguje to
nějak napojený na nás, ale že by jako přišli nějaký jiný lidi a řekli, hele, vy tady máte slavnost,
tak my se přidáme – to se jako moc neděje. Je to o tom, že ten vztah je jako Kavárna, ne že
tady ty lidi bydlej, že by si tady někdo dal stoleček nebo tak – prostě ty lidi, co tady byli, to
jsou lidi, co choděj sem do kavárny. Nebo jsou to lidi, že jsme je oslovili. Já oslovuju tady ty
firmy, třeba v okolí pekárnu. Takže je to jako lokální.“ Evelína se vyjadřuje podobně:
„Rozdáváme letáčky a tak, je to trošku marný, nevím ale proč. Asi se lidí radši přijdou podívat
a tak, jsme velký podnik, máme zábor a tak..oni se zapojí potom , když přijdou, tak to
funguje skvěle a zapojí se a tančí. Lidi to fakt vnímají, co tady dělají, když to dělá nikdo
jinej…a ta atmosféra je pak super. Ale prostě nepřidají se, že by něco dělali sami za sebe.“
Z rozhovorů tedy vyplývá, že slavnosti ZMJ fungují na bázi komunity, která je sice
lokální, ale nemusí nutně být sousedská – tj. na organizaci se podílí lidé, kteří mají
k lokalitě vztah, ale ne nutně proto, že tam bydlí, ale např. proto, že tam pracují, mají
tam oblíbenou Kavárnu nebo Kino, znají se s lidmi, co slavnost dělají, chodili tam do
školy (viz zóna A), nebo tam třeba jejich děti chodí do školy. Sousedství tedy není
vymezeno lokálně, fyzickým pobytem na místě, ale spíše vztahově – tak, že lidé prostě
mají důvod se v této lokalitě angažovat, ale ne nutně proto, že v ní mají bydliště.
Tento závěr potvrzují i data
z dotazníků. Na otázku, proč na akci
přišli, odpovídá 20% respondentů
„protože znám někoho z organizátorů“.
31
Nejčastější odpovědí (v celkovém součtu ale pouze o jednoho respondenta více) pak bylo
„protože se ztotožňuji s myšlenkou akce“ – což je zajímavé zvláště v kontextu toho, že se
ukazuje, že tato myšlenka není jasně definovaná a každý se tady pravděpodobně ztotožňuje
spíše s něčím, co si do ZMJ projektuje, než na čem by panovala obecná shoda.
Stejně
tak
při
odpovědi na otázku
„Jak jste se o akci
dozvěděli“
jednoznačně
převládá
možnost
„od
kamarádů“.
Druhou,
mnohem
méně
často
zmiňovanou
možností je „ze
sociálních sítí“.
Z toho ale zároveň vyplývá, že sousedské slavnosti ZMJ jenom zřídka nebo málokdy
vytváří nové vazby mezi lidmi. Naopak jsou z principu založené na již existujících
známostech, které mohou posílit nebo do nich vnést nový rozměr – „prostě spolu
zkusíme něco zorganizovat“. Jak ale potvrzují všichni respondenti, stává se jenom velmi
zřídka nebo vůbec, že by se přidal sám od sebe někdo nový, kdo prostě jenom má chuť
se zapojit. Jak poznamenala Evelína, lidé rádi přijdou, když akci zorganizuje někdo jiný a
umí si jí potom užít a ocenit ji, ale sami nevyvíjí vlastní aktivitu.
V ostatních lokalitách zaznívaly podobné odpovědi, převaha informací od kamarádů a i
přítomnost kamarádů jako motiv pro návštěvu akce lze tedy považovat za dominantní důvod
k návštěvě. Data z dotazníků a za analýzy rozhovorů tak potvrzují především to, že lidé
nevnímají sousedství nutně jako fyzicky či geograficky vymezené území, ale jako komunitu
lidí, kteří se znají a mají důvod se scházet na nějakém konkrétním místě – buď trvale (jako
v případě Kavárny) nebo jednou za čas, protože se zde koná akce.
Na otázku „Co pro Vás znamená Zažít město jinak?“ pak největší počet respondentů v zóně
B odpověděl „kulturní zážitek“ a následovali odpovědi „oživení veřejného prostoru“ a „akce
s kamarády“. „Seznámení se sousedy“ uvedli jako důvod pouze dva respondenti. I z toho lze
32
usuzovat, že slavnosti ZMJ mnohem víc využívají a případně posilují existující sociální vazby,
ale jejich dosah na budování nových vazeb je minimální. Jako podstatné se ale z dotazníků
ukazuje to, že mnoho lidí vnímá akci jako důležitou akci ve veřejném prostoru – a že její
edukativní dopad ve smyslu ukazování nového typu zacházení s veřejným prostorem je
pravděpodobně větší, než její dopad na budování nových sociálních vazeb.
33
Průběh akce v zóně B
V zóně B se akce pořádá jednak na ulici před Kavárnou (B2), tak na ulici před Kinem (B1).
Oba dva prostory slouží jako víceméně přirozené shromažďovací místo, na obou bývají
venkovní stolky pro hosty Kavárny nebo baru Kina. Jedinou nutnou úpravou prostoru je tedy
odstranění parkujících aut.
B2 - Kavárna
Když cca hodinu před začátkem akce dorážím před Kavárnu, je zde zaparkované jedno auto
s cedulkou vozíčkáře, bohužel přímo na exponovaném místě před Kavárnou. Jarda a jeho
kolega Mirek se snaží auto skrýt pod plachtu – ptám se, jestli budou situaci nějak řešit, Jarda
odpovídá, že vždycky volají policii, ale v případě, že je to vozíčkář, je mu to trochu hloupé a
možná se s tím nedá nic dělat. Policie přijede a Mirek s nimi situaci řeší, ale nakonec se vše
vyřeší samo – objeví se postarší pár, který se moc omlouvá, že na to úplně zapomněli, že
samozřejmě ceduli o záboru viděli, ale prostě jim nedošlo, že je to dnes. Nasedají do auta a
odjíždí, vypadá to, že na houby či na chalupu. Jsou velmi slušní a omlouvají se za své
opomenutí, ale zároveň je na nich vidět, že je akce trochu děsí (okolo už se staví stánky a
tahají kabely) a chtějí být co nejdříve pryč.
Před Kavárnou začíná akce už dopoledne, když dorážím kolem desáté, jsou přípravy už
v plném proudu. Jarda a Mirek především
poskytují zázemí účinkujícím, protože Kavárna
poskytuje všem prostor pro uložení věcí a také
elektriku. Za Mirkem a Jardou se všichni chodí
ptát, když něco potřebují a oba dva jsou v jednom
kole a je vidět, že je i ostatní účinkující berou jako
„lídry“ akce. Abych byla něčemu užitečná,
nabídnu se jako pomocná síla na roznos plakátů
po okolí. Přidávám se k Jardově ženě, která veze
v kočárku jejich půlroční dceru a obchází okolní
ulice. Lepíme šipky na rohy, dopravní značky a
také na vrata od nedalekého dětského hřiště.
Jardova žena říká, že si myslí, že spousta lidí
z okolí opravdu o té akci vůbec nic neví a nic jim
to neříká – „žijem tady v bublině“, směje se.
Jarda také zmiňuje, že rozvěsit letáky, plakátky a
udělat „tak trochu guerillovou propagaci“ je
jediné, co oni můžou udělat, „a taky Facebook,
ale tam se to stejně nedostane k lidem, který by
to ještě nevěděli. My ten dosah mimo prostě
nemáme“. Ptám se také Jardy, zda dostali
oficiální plakát s grafikou od Automatu – kýve, že
ano, ale jenom pár a nestačilo to – jeden visí na
„Guerillový“ plakát na rohu přilehlé ulice u
prosklených dveřích kavárny. Navíc na něm není Kavárny
program, takže letáky s programem si Jarda
s Mirkem tiskli sami.
34
Kolem poledne už všechny stánky stojí a začíná program. Na místě jsou lidé z protější
výtvarné školy, kteří chystají podium. Na podiu proběhne během dne vystoupení několika
kapel a také vystoupení tanečního souboru flamenga a argentinských tanců. Ulice se
postupně plní lidmi, všechny venkovní stolky Kavárny jsou už obsazené. Kromě kavárny
nabízí občerstvení ulici také podnik pojmenovaný „Farma“ – v nabídce jsou veganské a
vegetariánské pochutiny, mošty a limonády. Vedle je stánek s točeným ciderem, který
prodává majitel provozovny o pár ulic níže, který na sebe ochotně dává vizitku a vysvětluje,
odkud cider dováží. Poslední občerstvením je stánek s vegetariánskými hamburgery, u
kterého se průběžně tvoří fronta.
Kromě jídla je na místě také několik stánků místních podniků a neziskovek – několik
dvacetiletých děvčat prodává hračky na pomoc psům v útulku, který zde jejich kamarádka
vlastní, žena ve středním věku propaguje svoje „kurzy z obýváku“ – online lekce zatím
zaměřené na jógu a tvůrčí psaní, ale jak sama říká, chtěla by nabídku rozšířit. Během dne
několikrát nabídne návštěvníkům lekci jógy zdarma na velké dece, kterou má rozloženou na
zemi pod stromem. Vedle ní je ještě stánek, u kterého se mi dlouho nedaří identifikovat,
k čemu či komu vlastně patří. Nakonec mi jeden z mladých lidí, kteří se okolo něj motají,
vysvětlí, že se jedná o propagaci dobrodružné týmové hry, kterou si může kdokoliv přijít
zahrát do jejich herny na náměstí cca 10 minut vzdáleném. Všichni účinkující v rozhovorech
odkazují na to, že znají Mirka, Jardu nebo někoho, kdo zná Mirka nebo Jardu a že buď byli
oslovení přímo, nebo přes tohoto kamaráda. Na akci jsou rádi, šli by se sem stejně podívat a
jsou rádi, že se tady zároveň mohou propagovat.
Prostranství mezi školou a Kavárnou cca ve 13:00
Kolem poledne se ptám Jardy, kolik lidí z těch, kteří se procházejí okolo stánků nebo
posedávají u stolků, zná. Odpovídá, že odhadem tak čtvrtinu lidí zná z kavárny, další čtvrtina
jsou kamarádi, pak účinkující nebo jejich kamarádi a nikdy v životě neviděl jenom asi 20%
lidí. Když stejnou otázku zopakuji kolem 17:00 hodin, Jarda se smíchem hlásí, že „už dobrou
35
polovinu lidí tady ani neznám!“. Během celého dne ale téměr polovinu návštěvníků skutečně
tvoří Jardovo a Jirkovo rodiny, kamarádi, jejich rodiny.
Během dopoledne se na akci objeví také dva reprezentanti radnice – radní pro kulturu a
starosta, oba dva přijíždí na kole, starosta s malým synem. Jarda ho zdraví a zve do kavárny,
je vidět, že se znají a mají přátelské vztahy – starosta sám byl před svým zvolením aktivistou
vyhlášeným v celé MČ. Jeho příjezd působí na všechny přítomné sympaticky, radní pro
kulturu se pak pohybuje celý den v této lokalitě a okolních a povídá si s lidmi, s nimiž
s mnohými (včetně Jardy a Mirka), si tyká.
Pohled na zónu B2 z balkonu domu, ve kterém sídlí Kavárna, cca 17:00
Složení účastníků se během dne mění – dopoledne převládají rodiny s dětmi (zhruba stejný
počet otců jako matek) a pár důchodců, kteří posedávají u stolků a baví se mezi sebou. Po
obědě začínají přicházet hlavně mladší lidé, odhadem ve věkové kategorii 25 – 35, kterých je
ke konci akce (cca v 19:00) jednoznačná převaha. Kolem 14:00 se na podiu se zpožděním
odehraje divadelní vystoupení pro děti a pak už následuje vystoupení argentinských tanců,
ke kterému se přidávají i diváci a tančí na chodníku také. Poté následuje vystoupení dvou
různých kapel – jejich členové jsou opět známými jednoho z pořadatelů. Vrcholem akce je
pak zmiňovaný „balkonový koncert“, kdy Mirkův a Jardův dobrý známý vytáhne aparaturu
na balkon svého bytu a odehraje koncert se svou (mezi přítomnou skupinou lidí poměrně
populární) kapelou.
V průběhu celého dne akce působí skutečně jako „pouliční slavnost“ – lidé jí, pijí, baví se,
povídají si a občas tančí nebo poslouchají hudbu, odpoledne, kdy je jich odhadem na místě
kolem stovky, je jich tak akorát, aby bylo dost místa a zároveň prostor nepůsobil stísněně –
pohodlně obsadí ulici v prostoru jednoho bloku před kavárnou.
Jedinou akcí, která se vymyká zbytku programu, je diskuzní klub, který pořádá Centrum pro
komunitní práci. Jeho cílem je vyzvat účastníky k diskuzi o tom, zda mají sousedské a
komunitní akce ve městě smysl. Akce však nakonec probíhá na jednom konci ulice ve
36
stejnou dobu, kdy na podiu hraje koncert. V praxi tedy dva řečníci a malí hlouček lidí
postávají na chodníku a předávají si mikrofon a snaží se překřičet koncert. Z úst řečníků
zazní, že akce jako je ZMJ vlastně není komunitní a sousedská, protože ve městě komunity již
neexistují a že dnešní setkání je pouze náhodné a nic dlouhodobějšího po něm nezbude.
Přihlížející diváci však pouze rozpačitě krčí rameny a nijak nereagují. Cca po 40 minutách
diskuze končí. Ptám se Jardy, co bylo cílem diskuze a ten pouze krčí rameny a říká „hele, já
nevím, oni si to tu chtěli udělat a my jsme si řekli, proč ne, tak to jsou důležitý věci, ať se o
tom lidi baví. Ale moc to nevyznělo v rámci programu asi.“
Z místa konání akce odcházím kolem sedmé hodiny, kdy z balkonu zní poslední koncert a
odcházím do zóny B1. Před Kavárnou je stále družná atmosféra a je evidentní, že konec akce
bude muset přijít příkazem shora, aby organizátoři neměli problém s obyvateli sousedních
domů a potažmo policií.
B1 – Kino
Akce na prostranství před Kinem začíná až ve 14:00, ale už od rána na místě probíhají čilé
přípravy. Evelína při rozhovoru prozradila, že celá slavnost má být letos více filmová, protože
tedy chtějí využít to, že jsou vlastně kino – a že společně s režisérem promýšlí koncepci.
Naproti kinu vyrůstá podium, na prostranství přímo před kinem jsou pak stolky, žídle, stánky
s jídlem, v rohu je stánek dobročinného obchodu s oblečením. Je zde k dispozici spousta jídla
a pití včetně populárního „food trucku“, který nabízí hamburgery a steaky. Akce oficiálně
začíná ve 14:00 a už tou dobou je na místě poměrně dost lidí, odhadem několik desítek a
většina venkovních stolků je obsazena. Postupně během odpoledne začne místo vypadat
spíše jako tržiště – stánků s oblečením a bižuterií je tady několik, mezi nimi je schovaný také
stánek hlavního pořadatele (AM), kde se prodávají trička a tašky a rozdávají programy.
Nakonec se ukáže, že oním „filmovým“ rozměrem celé věci je postapokalyptická výzdoba ve
stylu filmu Šílený Max. Pódium je proto ověšené sítěmi, hadry a maskáčovinou, naproti
němu několik lidí oblečených do velmi věrohodných kostýmů pálí něco v plechovém sudu a
neméně věrohodně tvrdí, že se jedná o pečené kočky. Z reprodukturů se ozývá tématická
hudba, na místě se vytváří dav, kterým se proplétají lidé v kostýmech ze zmíněného filmu.
V pět hodin odpoledne
už je na místě takový
dav lidí, že v podstatě
není
možné
najít
volnou židli k sezení
někde u stolku a na
jídlo a pití se stojí
dlouhá
fronta,
ke
stánkům je těžké se
vůbec přes dav lidí
propracovat.
Někdo
vedle mě poznamenává
s pozvednutým obočím,
že „tohle je zase sraz
Jeden ze stánků s designovým oblečením a šperky před Kinem.
hipsterů z celý Prahy“ a
v podstatě nezbývá, než
mu dát za pravdu. Akce se rozjíždí do podoby parádní párty.
37
Po 18:00 už v některých stáncích došlo jídlo, část lidí začíná být lehce intoxikovaná a
„postapokalyptická“ hudba z reproduktorů dotváří za soumraku obraz lehce bizarní pouliční
párty. Na podiu se objevuje moderátor s výborným hereckým projevem (evidentně
profesionál) a směřuje pozornost publika k balkonu jednoho z bytů nad kinem, kde se
objevují čtyři další herci v kostýmech a s hořícími pochodněmi v ruce. Přes hluk davu a
muziky se mi ale nepovede zjistit, k čemu celá performance směřuje. Netrvá každopádně
dlouho, pozornost publika se rozpouští a lidé se oddávají především pití a tanci. Na místě je
odhadem cca 200 lidí a prostranství je úplně plné – před osmou hodinou večerní už se
musím z jednoho konce ulice na druhý vyložené prodírat. I tady bude problém dostat lidi
z ulice dovnitř, až si to vyžádá noční klid a konec akce.
Na rozdíl od Kavárny nepotkávám před kinem Evelínu ani ředitele, není možné je v davu
najít a je velmi pravděpodobné, že mají spoustu práce s poměrně velkou produkcí, která se
před Kinem odehrává. Stejně tak není možné začít rozhovor s někým ze stánkařů, protože
všude se tísní davy lidí a lidé za pultem obsluhují netrpělivé zákazníky.
Dav před kinem v cca 17:30
Závěr a reflexe
Srovnání zón B1 a B2 se nakonec ukázalo jako vhodné, protože z rozhovorů s koordinátory,
náhodnými návštěvníky i s hlavním pořadatelem vyplynulo, že tyto dvě zóny v podstatě
reprezentují jakési dva modelové typy slavností ZMJ, ke kterým se koordinátoři a pořadatel
různě vztahují a různě je nálepkují.
Zónu B1 by bylo možné nazvat typem „festival“, který dostává přívlastky jako „PR
akce“ nebo „komerční záležitost“. Zónu B2 pak můžeme nazvat tím, co sami
koordinátoři označují jako „sousedskou slavnost“ a tento model považují za něco, co
nejvíce odpovídá cílům a ideologii celého ZMJ.
Přemýšlení v rámci této dichotomie je přítomné ve všech datech, která jsem během
průzkumu nasbírala. Dichotomie mezi komerčním a nekomerčním a akcí pro radost a akcí
pro PR, popř. peníze je implicitně přítomná i v tom, jak o akci uvažuje hlavní pořadatel a
Anna se tím koneckonců v rozhovorech nijak netají.
38
Z rozhovorů a ze zúčastněného pozorování však na druhou stranu vyplývá, že to, čím se
obě zóny skutečně liší, je jenom a pouze velikost a rozsah akce. Motivace koordinátorů,
jejich snaha zatáhnout místní a oslovit další lidi je si v podstatě velmi podobná – to je
zřejmé z rozhovoru s Evelínou a Jardou. Akce v zóně B1 je prostě větší a nákladnější, protože
její koordinátor má k dispozici větší a lepší zázemí, ale jinak její aktéři postupují velmi
podobně jako koordinátor B2 – oslovují známé umělce, snaží se na místo dostat sousedy,
snaží se dělat propagaci nad rámec té, kterou dělá AM. Promýšlí akci ve vztahu k místu a
věří, že tím může ukázat, že ulice bez aut fungují jinak než s nimi. Koordinátoři z B1 jsou
profesionální produkční, mají větší zázemí a mohou tedy např. i zaplatit účinkujícím, protože
ví, že přijde více lidí. Je pak samozřejmé, že akce už nepůsobí „sousedsky“, protože na ní
dorazí mnohem víc lidí než jenom sousedé – otázka ale je, zda by se tomu mělo vědomě
bránit a snažit se „sousedský rozměr“ udržet, když je zároveň sousedský rozměr akce něčím,
co se neukazuje v celkovém kontextu tak významné jako např. rozměr zacházení s veřejným
prostorem. A ten lze mnohem lépe ukázat na větší akci.
Na závěr je tedy nutné si položit otázku, odkud se rozlišení na komerční a nekomerční akci
vlastně bere a proč má prvně jmenovaná nálepka pejorativní nádech v očích koordinátorů i
pořadatele. Když odmyslíme prostý fakt, že na akci ani největší zóny nevydělávají, je nutné si
připustit, že tato vágní a v důsledku neužitečná kategorizace vyplývá z velmi nejasného
zadání pořadatele o tom, co je vlastně cílem ZMJ. Důraz se pak klade na aspekty, které
nejsou a nemohou být užitečné (sousedský rozměr chápaný ve striktně geografickém
smyslu, který je pořádáním velké akce pomyslně překročen), a naopak se opomíjí skutečný
přínos akce, kdy se ulice na jeden den stává jedním velkým festivalem a ukazuje se tak, že
prostor města může fungovat i úplně jinak, než jsme zvyklí.
Obecně se ukazuje, že nejčastější motivací koordinátorů, návštěvníků i účinkujících je strávit
volný čas s lidmi, které znají a společně sdílí představu o tom, jak by měly akce ve veřejném
prostoru vypadat. Tato intuitivní sdílená představa o „oživení veřejného prostoru“ (která
se například dobře ukazuje v kontrastu se zmíněnými fotbalovými fanoušky) může mít
výrazně osvětový a edukativní charakter – tím, že ZMJ přitahuje poměrně velkou
pozornost a množství návštěvníků, má potenciál o tomto tématu rozproudit diskuze např.
i v médiích.
6. Zóna C1 a zóna C2 – případová studie
Vstup do terénu jsem zahájila během první koordinační schůzky „sousedských“ slavností
Zažít město jinak na lodi Tajemství 2. června. Tam jsem navázala kontakt s místními
koordinátory (aktivně oslovují svoje sousedy a různé instituce nebo nějaké další spolky a
„společně“ vytváří program) za lokalitu C1, kterou jsem měla, jak vyplynulo ze zadání,
sledovat, i C2, která měla sloužit jako lokalita náhradní v případě, že se ZMJ v C1 konat
nebude. Také jsem se seznámila s koordinátorkou za zónu C, Sárou z AM. Ta hned po úvodní
části, kdy už se kolem ní shromáždili koordinátoři z lokality, upozornila, že v celé zóně C
bude ještě problém, protože tam bude rekonstrukce jedné z hlavních ulic a zóna C1 bude asi
muset být jinde. Dále jsem komunikovala až na jednu výjimku už jen s nimi. Následovalo
interview s koordinátorem Ondrou a participantem Oliverem za zónu C1 a s koordinátorkou
za zónu C2. Následně jsem se sešla na rozhovor ještě s koordinátorkou z AM pro zónu C,
39
Sárou. Poté co jsem se dozvěděla od Sáry, že ZMJ v zóně C1 nebude, přesunula jsem svou
veškerou pozornost do zóny C2. Před konáním akce jsem si průběžně vyměňovala info
s místní koordinátorkou C2. V den konání slavností jsem byla celý den na místě a prováděla
zúčastněné pozorování akce a také jsem udělala několik rozhovorů s participanty z řad
neziskových organizací, místních podniků a uměleckých institucí. Po akci jsem vedla
neformální rozhovor s koordinátorkou za C2 a účastnila se evaluačního setkání ZMJ.
Postřehy z úvodního setkání
Na lodi Tajemství bylo místním koordinátorům sděleno, s čím jim AM pomůže a s čím ne –
AM zajišťuje pomoc se zábory, celoplošnou propagaci, tištěné materiály, grafiku, konzultace
produkčních i programových věcí. Co se týče programu, tak byly stanoveny určité linie, jak
by si AM akce představoval a jak ne.
„Mega pouliční festival se neztotožňuje s ideou sousedské slavnosti.“ (AM)
„Nejsme žádné formální sdružení.“ (místní koordinátor) „To je ideální, jsou to sousedské
slavnosti, takže my se snažíme klást ten důraz a podporovat ty aktivity od toho základního,
od toho jednotlivýho člověka.“ (AM)
„Je to symbióza jednotlivců nebo nějakých menších organizací, drobných živnostníků, který
tam mají kavárnu nebo nějaký podnik a tak…“ (AM)
Jak je vidno z jednotlivých vyjádření, z AM nevychází jednoznačná představa o tom, jak by
měla sousedská slavnost vypadat. Mísí se ideální varianta, kde převládá představa o
komunitě tvořené sousedy z jedné ulice, kteří si společně uspořádají poklidnou menší
slavnost, aby se ještě lépe poznali mezi sebou a s dalšími sousedy a to nejlépe bez aut
v dané ulici. Ze zkušenosti ovšem AM ví, že lokality zdaleka nejsou homogenní a že
„sousedy“ mohou být i majitelé kaváren či neziskové organizace nebo jiné instituce, které
mají zájem se zapojit a jejich motivy k účasti jsou pestré. Již od začátku je zde však vymezení
se vůči tzv. festivalovosti slavnosti.
Zóna C1
V zóně C1 se konají sousedské slavnosti od začátku vzniku ZMJ a navazují zde na akce
spojené s cyklojízdou a dny mobility, které v této zóně byly vždy. Koordinátor Ondra
pomáhal s produkcí. Pak přišel AM s tím nápadem, že to už nebudou dělat sami, ale že to
budou dělat místní lidé. A tak se Ondra s kolegy rozhodli zapojit. „Výhoda pro nás byla“, říká
Ondra, „že už lidi byli zvyklí sem chodit a taky jsme to od začátku dělali velký.“ Zadavateli
byla tato zóna charakterizována jako festivalová, která se vzdaluje od ideje „sousedské
slavnosti“.
Koordinátor
Ondra je profesí produkční již více než 10 let, má zkušenost s produkčními pracemi a také
díky tomu disponuje mnoha kontakty, takže se ve vztahu k ZMJ stará o vše – financování,
program, organizaci v den akce. S dílčími věcmi mu pomáhá jeden kolega z restaurace Adéla
40
a v některých částech zóny C1 jednotliví participanti. Akce se účastní už popáté, ví, co od
toho chtít i co se dá čekat.
Spolupráce s AM
Podle jeho slov AM „docela pomáhá“, letos si pochvaluje novou grafiku – dřív si to dělali
sami. AM pomáhá s byrokratickými záležitostmi (zábory), za což jsou vděční, protože to
zabírá čas a stojí to leckdy mnoho nervů. Další pomoc Ondra nepotřebuje, protože po pěti
letech pořádání slavností je už dostatečně zkušený.
Od začátku ze všech rozhovorů bylo jasné, že letos akci v zóně C nechce městská část vůbec
povolit, respektive nechtějí povolit zábory silnice kvůli rekonstrukci jedné z hlavních ulic.
Koordinátoři byli u radního za dopravu, který byl ZMJ nakloněný. Celkově radnice má podle
Ondry vztah k této akci a to i proto, že ji navíc také používá jako prezentaci zóny C.
Na radnici mu řekli, že problém je parkování, tak Ondra provedl sledování dopravy o víkendu
a dle jeho slov se nic moc nedělo. Ale ani tento argument nepřesvědčil. Dovolí jim to jedině,
pokud by se podařilo dokončit rekonstrukci. A tak se budou snažit dělat všechno okolo a
připravit 2 varianty – pro zónu C1 a Náměstí. Na Náměstí to ale není ideální. Ondra
připravuje podklady pro obě varianty, ale na Náměstí může vzít jen pětinu participantů a
budou tam větší poplatky. Budou to letos dělat asi všechno na poslední chvíli, protože
Náměstí se jim nelíbí, je to jen náhrada. Nebude to podle něho plnit smysl celé akce, tedy že
se ji snaží vytvořit s podniky, které jsou z okolí, a s cílem propagovat to, co dělají přímo na
místě, kde to dělají - tak aby si to návštěvníci mohli zažít, ochutnat, udělat si vlastní
zkušenost. Roli hrají také finance. Letos se změnily pravidla na zábory, a pokud akce nemá
záštitu od někoho z města, tak musí pořadatelé platit komerční ceny. „Teď se platí celková
cena 40 000kč a pak za každý stánek ještě zvlášť poplatek, takže ještě 30 000, tak to vůbec
nepůjde. Platit 70 000 jen za zábor a plus akce agregát, záchody…atd. dalších 40 000…tak to
vůbec nebudeme moct dělat,“ komentoval situaci Ondra. Celá situace kolem povolení akce
se jeví poměrně komplikovaně a i přes snahu využít vlastní kontakty se nedaří povolení
získat. „Z Kustur restaurace mají známou radní, která je taky z Balkánu, tak se nám snaží
pomáhat. Ale je to složitější, radnice si stěžuje na rekonstrukci, která patří pod magistrát,
magistrátu, že jim to tady strašně komplikuje situaci a chtějí po něm nějaké miliony
„odškodné“ a proto nechtějí povolit nějaké akce, aby to nevypadala, že to vlastně takový
problém není – to je jedna z variant, kterou jsem slyšel. Jsou pro ně priorita peníze,“ uzavírá
Ondra téma týkající se místa konání akce. Zde se ukazuje, že pro Ondru není primární
ziskovost akce, i když vzhledem ke své profesi o finanční stránce slavnosti také přemýšlí,
ale je pro něho důležitý i smysl celé akce, který vidí v podpoře místních podniků a jejich
propagaci. Přemýšlí v lokálním měřítku, snaží se zapojit hlavně místní, což někdy není vůbec
jednoduché, a zároveň využívá zkušenosti ze své profese a snaží se akci udělat zajímavou
pro co největší spektrum návštěvníků.
Organizace a finance
Základ akce v zóně C1 tvoří místní podniky, účast jim nemusí nutně vydělat, ale v ideálním
případě se jim zaplatí výdaje. Důležité je, že se pak návštěvníci vrací. Každý zúčastněný
podnik nebo organizace zaplatí poplatek za záchody, elektřinu, úklid, kontejnery atd. Ondra
má různé ceny – jednak pro místní, kteří platí míň, externí participanti naopak platí víc,
pokud je pozve Ondra, pak jim někdy naopak platí za jejich aktivitu, neziskovky neplatí nic
41
nebo jen něco málo, když chtějí elektřinu, móda a design má jiné ceny, jídlo a pití taky.
Ondra produkci akcí dělá víc než 10 let a má know-how – udělat rozpočet, co kolik bude stát
– v zóně C1 tak vždycky byli v plusu po skončení slavnosti. Je to někdy náročné, ale kdyby
akce končila v mínusu, tak by to podle Ondry nemohli dělat.
Tvorba programu
Do programu mají organizátoři už své osvědčené účastníky a stále se hlásí i noví, hlásí se jich
víc, než je možné přijmout, a nejedná se pouze o lidi z okolí. Ondra vybírá účastníky podle
toho, že je zná, ví, co dělají a jak, a konkrétní program tak může nechat zcela na nich. Pokud
jsou noví, tak přemýšlí, jestli by se to hodilo, a pak jim sdělí cenu a oni buď souhlasí, nebo
ne. Ondra dělá jako produkční i fashion markety a hudební festivaly; odtud má kontakty,
snaží se spolupracovat s lidmi, kteří jsou „v pohodě“ a respektují pravidla. Základ se snaží
vytvořit s lidmi, kteří jsou z okolí, proto se jim moc nelíbí idea dělat akci na Náměstí, protože
„pro místní businessy tady je důležitý, že ty lidi přijdou sem a vidí prostředí, obchod…má to
komerční potenciál, propagace je nejen prodejem ten den ale i do budoucna,“ říká Ondra.
Často jim také někdo píše, že by se chtěl zúčastnit s nějakým programem, mají také vlastní
nápady a zvou hosty, těm pak něco málo platí. Píší jim také hodně neziskovky z okolí, u těch
se snaží, aby tam nebyl jen stánek s letáky, ale aby udělaly něco zajímavého pro návštěvníky.
Jak říká Ondra, „pak je to výhodný i pro ně, protože je o ně větší zájem, jinak to moc nikoho
nezajímá, obzvlášť když toho tady je hodně.“ V lokalitě C1 mají více tematických zón – módu,
Balkán, nezisk, vinaře, Latinskou Ameriku – jeden z největších programů v rámci celého ZMJ.
To je podle Ondry možná důvod, proč tam lidi chodí – že mají možnost různých zážitků, že je
to pestré, můžou tam být hodinu nebo celý den; je to zajímavější, není to jen pro místní, ale
pro širokou škálu lidí. Díky latinsko-americké a balkánské části podle Ondry také hodně
chodí i cizinci, co tu žijí. „Ta atmosféra je pak fajn a minimálně půlka majitelů stánků jsou
cizinci přímo tady z ulice a pak také ti, co přijdou prezentovat,“ dodává.
Problematické momenty
„Před pár lety jsme řekli, že to uděláme jen tady dole u restaurace Alena a AM (ne že by nás
tlačili) ale chtěl, abychom to nechali velký…ale taky vlastně dost záleží kdo z AM – někdo má
problém, že to je tak velký, jiný si zas myslí, že to je dobrý. Menší by pro nás stačilo,“
komentoval Ondra mou otázku, proč akci dělají tak velkou. Loňský ročník byl extrémní,
podle Ondry přišlo kolem 20 000 lidí, i když pršelo. Nejhorší byl úklid, odpadu bylo mnohem
víc, než byli zvyklí; lidé si potom stěžovali, že zůstal odpad na ulici. I když se ptám na
problematické prvky akce, Ondra zmiňuje jako první opět úklid. S úklidem je to někdy těžké
proto, že když pak na ulici například zůstane mastný flek, tak jim příští rok už akci nemusí
povolit a zodpovědnost za to má on. Taky si lidé stěžují na hluk, ale akce končí tak, aby byl už
ve 22 hodin klid, nicméně mnoha lidem to vadí i přes den - starým i mladým, ale i tak si
Ondra myslí, že mnohem víc lidí si to ten den užije. Mají totiž i spoustu pozitivních reakcí od
místních i od starších, že se jim akce líbí a podporují ji.
Interakce se sousedy
S ostatními participanty se během příprav neschází, je to podle Ondry taková masa lidí, že
by to nebylo možné zvládnout a směje se, když říká: „My to vlastně nemáme moc
demokratický, máme nějaký nastavený pravidla, neděláme to úplně sousedský, nemáme na
to čas ani kapacitu, to by byl pak roční projekt. Samozřejmě jsem otevřený, ale na druhou
stranu jsou tu i lidi, kteří se s námi nechtějí spojit, hlavně Češi.“ Češi se podle Ondry nejvíc
42
bojí, první rok byli participanti akce jen samí cizinci. Ondra popsal situaci, kdy za dvěma
podniky s českými majiteli šli s nabídkou spolupráce na ZMJ každý rok a nikdy nechtěli, až
loni se tedy jeden přidal. Druhý majitel stále ne a byl podle Ondry i dost arogantní, ale teď
před pár týdny za nimi přišel jeho syn, který podnik převzal a do ZMJ se chce zapojit. Ale
jsou i tací, kteří nechtějí, spíš podnik zavírají, protože si stěžovali, že tam návštěvníci chodí
na záchod. Ondra to nechápe, podle něho z toho mohou mít reklamu. Snaží se i přes své
přesvědčení o smyslu celé akce lidi do ničeho netlačit, o akci je velký zájem i z venku, takže
zaplnit program pro něj není problém. Spíše to působí, že mu akce dává větší smysl, když se
jí účastní hlavně místní. „Je to hezký, když to jsou ti místní, oni se to pak taky snaží
propagovat, pozvou jejich stálý zákazníky a je to hezký a berou to taky, že to je jejich akce a
tak to má být. Místní jsou z toho nadšení a furt se ptají, jestli můžou něco dělat, je to dobrá
atmosféra, lidi to oceňujou.“
Sousedská slavnost se v lokalitě nakonec nekonala, nebyl povolen zábor silnice a tak se
Ondra rozhodl, že raději nebude akci pořádat vůbec, protože pouze chodníky či náhradní
lokalita Náměstí by neplnila smysl akce. V tomto znění také vydal za zónu C1 veřejné
prohlášení, kde situaci vysvětlil, podtrhl integrační, společenský a kulturní rozměr celé akce,
její pozitivní dopad na lokalitu a žádal o podporu těch, kteří ZMJ v této zóně budou
postrádat. A to i proto, že by příští rok chtěli ZMJ v lokalitě udělat dvakrát a to v létě a na
podzim.
Motivace
Hlavní motivací je pro koordinátora propagace jejich lokality a podniků, které v ní působí.
Zároveň se snaží, aby program, který v lokalitě nabízí, byl pestrý a zaujal velké spektrum
nejen místních ale i „externích“ návštěvníků. Co je a není pro návštěvníky zajímavé, určuje
subjektivně podle vlastního posouzení a s přihlédnutím ke zkušenostem profesionálního
produkčního. Hlavní motivací pro něho není zisk. Jako profesionální produkční se pouze
snaží, aby akce nebyla ztrátová.
Zóna C2
Zóna C2 se ZMJ účastnila v minulosti a nyní se účastní znovu druhým rokem. Zadavateli byla
lokalita charakterizována jako malá sousedská slavnost.
Koordinátorka
Lada pracuje jako PR manažerka pro kavárnu „EcoBlok“, která sídlí v zóně C2 už 2 roky. Sama
v ulici ani v této městské části nebydlí. Organizací akce byla pověřena. Marek, který
provozuje kavárnu i sám bydlí v zóně C2, se po 5 letech rozhodl, že se znovu zúčastní ZMJ, a
koordinací pověřil před dvěma roky právě Ladu. Pak se velmi brzy objevil v této zóně
problém v podobě rekonstrukce a následného vykácení většiny vzrostlých stromů v této
ulici. Marek dal dohromady neformální uskupení „C2 žije“ a ZMJ se stalo dobrou příležitostí,
jak o daném problému více informovat. Lada dostala jako PR na starost veškerou organizaci.
Jak sama popisuje „motiv pro nás…já nevím, já dělám pro „EcoBlok“ 2 roky PR a tak pro nás
to bylo součást PR a nabalila se k tomu „C2 žije“ a ty stromy.“
43
Spolupráce s AM
Lada během rozhovoru několikrát reflektuje to, že bez Automatu by do podobné akce nešla,
„oni vás vedou, řeknou deadliny, jsou tam koordinátoři, takže to je dobrý … možná bysme si
tu něco dělali, ale cokoliv vynesete na chodník, tak na to musíte mít povolení. Ono to ty lidi
nutí zůstat za zavřenýma dveřma, protože cokoliv je na ulici už do toho zasahuje úřad, aha já
chci něco udělat ve veřejném prostoru a potřebuju na to milion povolení, někdo to nechce
dělat, zábor a značka … velice zbytečná byrokracie, pochybuju, že kdyby se to povolilo, tak by
to dělali každý den.“ Největším problémem jsou pro ni pravidla týkající se pouličního prodeje
potravin. Lada neví, co dělat, když se např. přihlásí někdo ze sousedství, že se chce zúčastnit,
že něco peče. Ona sama neví, co hygiena, podle ní je vše týkající se výroby jídla živnost
vázaná a měli by na to mít nějaké povolení. Také připouští, že po prvním ročníku, který
koordinovala, je letos zkušenější a už toho tolik nepotřebuje konzultovat s AM. AM letos
nově dělá grafiku. Lada poslala fotku ulice a oni poslali návrh, ale v podstatě to chtěli vyřídit
rychle bez připomínek, tak to respektovala, protože loni to ani takto individualizované
nebylo. AM také zajišťuje letáky a plakáty, a hlavně zábory, Lada oceňuje, že tam nemusí, a
reflektuje, že jednání AM může být efektivnější, protože AM se s úředníky znají a mají
zkušenost. Oni pak také nakreslí plánek, a jak to má být, to je podle Lady velká pomoc.
Organizace a finance
Loňskou akci popisuje Lada akci jako hezkou, ale malou v porovnání se sousední zóně C1,
lidé se podle ní v C2 jen tak pokoukali a odešli do C1, navíc jim ani počasí nepřálo. Také
organizace byla podle ní loni složitá. Co se týče přípravy na loňský ročník ZMJ, tak Lada
obeslala více méně všechny podniky v ulici a pak je i osobně obešla, ale účast byla podle ní
nakonec hodně spojená se zmiňovanou peticí za záchranu stromů. Letos oslovila ty, co byli
loni na ZMJ aktivní – asi 10 podniků. Také se jim hlásí další, třeba i ti, co je loni oslovila a
neozvali se nebo i úplně noví, co se sem přistěhovali, a i když nejsou přímo z ulice, mají to
blízko. Lada se domnívá, že většina z okolí se ozve koordinátorovi za C1 i C2 a čeká, kdo je
vezme. Co se týká financování tak v C2 to Lada zavedla tak, že zábor budou platit ti, co jsou
nějakým způsobem „ziskoví“. Platba za značení se rozpočítá mezi všechny účastníky. WC řeší
u nich v kavárně a odpad si každý participant z akce odnese sám. Také každého účastníka
prosí, ať si dělá vlastní PR a propaguje, že bude na ZMJ v C2. Zatím si Lada od participantů
žádá pouze věci, které potřebuje pro AM. Informační schůzku mají naplánovanou až týden
před akcí, kde si i upřesní umístění jednotlivých účastníků v ulici a program, v mezičase řeší
vše přes maily či telefonicky individuálně. Podle Lady je nejtěžší dodržovat termíny od AM,
„je to práce navíc, kterou děláte ve svém volném čase, a to oni mi s tím pomáhají, a je to i
příjemný jednat s těma místníma lidma, i když z těch je těžký něco vyrazit, ale letos je to
všechno tak nějak víc v pohodě. Není to, že já bych si to vymyslela, ale těším se, jaký to tady
bude. Záleží, jaký bude počasí, bylo by mi líto těch lidí, co si tu něco připravují a pak
nepřijdou lidi.“
Tvorba programu
Do programu Lada zařazuje pouze místní podniky, instituce či neziskovky. Zóna je malá i
vzhledem k tomu, že zábor je jen na chodnících, a tak si vybírá subjektivně podle toho, kde
44
je jí instituce sympatická svou činností nebo s ní už nějakým způsobem má zkušenost z jiné
spolupráce.
Vymezení se vůči C1
Lada se vůči zóně C1 snaží v rozhovoru vymezit a to samé dělá i směrem k participantům.
„Ale já jsem jim sama říkala, že nejsme C1, jako otevřít si tady stánek s burgerama, to nevím,
nevím, jak to bude…loni tu nebylo moc lidí. I loni jsme to udělali na bázi nějaký sousedský
slavnosti, lidi se představěj, ale není to tak, že by sem šli a potřebovali tu vydělat peníze.“
Akci v C2 vnímá jako „sousedskou“ a „nevýdělečnou“, kdyžto akci v C1 jako komerční a
pořádanou za účelem zisku. A dokládá to historkou z loňského ročníku. „Minulý rok volala
nějaká realitka, jestli tu můžou být, tak jsme si dali schůzku, a to byla taková schůzka, že víte,
že tohle fakt ne. Že prý kolik jim zaplatíme zato, že tu budou a jaké dárky dáme do jejich
soutěže. Pak přišel majitel Marek a řekl, že věděl od začátku, že ne, ale že chtěl, abych si to
vyzkoušela. No a pak byli v C1.“ Ptám se, zda se nezamýšleli nějak propojit s C1, protože
jsem takovou myšlenku zaslechla v rozhovoru mezi Ladou a Ondrou na lodi Tajemství. Lada
přiznává, že to tak loni udělali, „tak jako guerillově, dali jsme tam směrovku na paletky na
C2, ale ono je tady spousta policajtů a bylo to takový divný, takže to už letos dělat
nebudeme. Já si myslím, že když chcete dát někam něco třeba na lampu, tak na to musíte
mít povolení.“ Domluvit se s Ondrou nezkoušela.
Interakce se sousedy
„Sousedský iniciativy jsou ve světě poměrně silný, tady u nás záleží, kdo v nich je, ale my
jsme loni byli tak vyšťavený, že já jsem říkala, že už ZMJ nechci letos dělat…bylo toho hodně,
nikdo se nechtěl účastnit. My jsme oslovili všechny podniky v ulici, ale tohle je iniciativa, za
kterou vám nikdo nic nedá, a ne každý je aktivista. Marek je v tom vlastně sám a občas se
někdo přidá, ale není to tak, že hej je schůzka a všichni z C2 se přidají, takhle to nefunguje,“
dodává Lada. I z výše zmíněných důvodů už letos ZMJ nechtěla organizovat, nakonec se ale
po dohodě s majitelem Markem opět do organizace jako koordinátorka zapojila. (Od
koordinátorky za AM jsem se během rozhovoru dozvěděla stejnou informaci, že Lada už
nechtěla být koordinátorka, ale pouze participant. Soňa ji ale upozornila, že buď musí za
sebe někoho najít a nebo ZMJ v C2 letos nebude. Nikdo jiný se nenašel, tak to opět dělá
Lada). Lada během rozhovoru také reflektuje své vnímání akce ve vztahu k ideji sousedských
slavností. „Tak když to tady nebylo, tak si každý jel na svém písečku a teď je to fajn, že ty
sousedi nebo ty podniky, co tady jsou, tak jsou jeden den na jednom místě, co se mi na tom
zdá fajn, že se sousedi sejdou. Ono je to s těma sousedama hrozně těžký, jako vůbec si
nedovedu představit, že kdybychom tady neměli kavárnu, tak že bysme jako řekli, hele
pojďme se spojit a udělat tady nějakou slavnost. Myslím, že na to nejsme taková povaha
vůbec jako národ - pojďme se družit - i dohromady s těma záborama, všichni jsme zalezlí.“
Zároveň ale s klidem dodává, že pokud by si sem někdo něco bez jejího svolení přidal, tak by
to asi řešila s policií. V rámci dne ZMJ k tomu skutečně došlo, objevil se pán, který si rozložil
prodejní stánek s věcmi s židovskou tematikou. Lada to neřešila s policií, ale za pánem došla,
zjistila, že bude otvírat svůj krámek v C2 a domluvili se, že může na akci zůstat.
Motivace
Lada je koordinátorkou protože dělá PR kavárně, která v C1 sídlí a jejíž majitel je motivovaný
se akce účastnit a dělat tak promo kavárně i iniciativě za záchranu stromův této ulici „C1
45
žije“ mezi místními. Pro Ladu jde především o pracovní úkol, i když přiznává, že se jí
myšlenka ZMJ líbí a na akci se těší.
Shrnutí motivace koordinátorů za C1 a C2
Z analýzy rozhovorů i pozorovaného chování místních koordinátorů vyplývá, že se u nich
kombinuje několik motivačních rovin. Jednak jde o jakýsi profesionální úkol vyplývající
z jejich pracovních zkušeností, v jednom případě podpořený navíc „zadáním“ od
nadřízeného. Dále jde o motivace vedené sympatiemi k ideji, že je pozitivní, když se podniky
fungující v jedné ulici vzájemně znají a jsou schopni společně něco nabídnout místním
obyvatelům, že veřejný prostor ožije a lidé ze sousedství i od jinud se v něm poznávají. A
v poslední řadě jde také o snahu přitáhnout pozornost k vlastnímu podniku a udělat mu
promo.
Pořadatel – AM a jeho vztah k zóně C
Soňa má na starosti městskou část, kde jsou zóny C1 a C2 a sousední městskou část druhým
rokem. Hlavní koordinátor ZMJ je její kamarád, ona už s AM na jedné akci spolupracovala a
on se jí pak ozval v půlce června loňského roku, že si nabral hodně práce a nezvládá to. Ona
tedy nastoupila a převzala 2 městské části za něj. Původně měla převzít všechny 3, ale
nakonec si on nechal lokalitu, kde bydlí, tam je toho také hodně, ale má tam podporu od
městské části. Soňa ani v jedné z městských částí, které má na starosti, nebydlí. Soňu nejvíce
baví procházet v den konání ZMJ jednotlivé lokality a dívat se jak se akce daří, případně tam
kam se nedostane, tak si s koordinátory zavolat a zjistit, jak se to povedlo. Baví jí kontakt
s lidmi týkající se obsahu slavnosti a během slavnosti samotné, čímž dle její výpovědi netráví
zdaleka tolik času jako organizačními a administrativními věcmi. Nebaví ji schůzky
s úředníky, protože ti většinou nechápou a nechtějí pochopit cíle a myšlenku celé akce.
Hlavní cíl ZMJ
Soňa vnímá jako hlavní cíl to, že by se lidé skrze svou účast na ZMJ měli naučit dělat si pak
akce ve veřejném prostoru podobného typu sami. Sama ovšem reflektuje, že vlastně neví,
nakolik to funguje, protože například právě co se týče problematických záborů, tak
Technická správa komunikací vyžaduje, aby se žádosti podaly za ZMJ hromadně a stejně tak
je to na městských částech. Subjektivně nicméně hodnotí, že určité lokality a lidi se to
naučili, i když podle ní by to ještě chtělo trochu víc. AM podle Soni řeší každý rok při
přípravách, jestli to funguje, ale po letošním 10. ročníku bude řešit hlavně to, co bude
s touto aktivitou dál, jestli už akci nechat účastníky dělat samotné, anebo v tom pokračovat
dál. Zároveň vnímá, že vše se to velmi rychle mění, něco si v AM řeknou, pak se o tom baví
za půl roku a je to jinak.
Účastníci aneb sousedi versus návštěvníci
Soňa definuje mezi účastníky 2 různé skupiny – lidi, kteří chtějí něco uspořádat v ulici, kde
žijí, protože chtějí, aby se tam něco dělo. Pak to jsou podniky, které to vidí asi stejným
způsobem nebo si chtějí udělat reklamu, nějak na sebe upozornit, což je podle jejích slov
„v pohodě takhle přes takovou akci.“ Sousedskou slavnost definuje jako „udělat něco pro
lidi a pak upozornit na sebe v lokalitě.“ Ideálem jsou pak pro ni „lidé, kteří si řeknou, chci
46
tady něco udělat, udělají něco se sousedy, dají tam něco dohromady, docílí toho, že je tam
nějaká interakce, že se tam lidé na tom místě setkají a něco se tam děje, oni si z toho pak
třeba něco vezmou do budoucna z tý akce…není to jen, že vytáhnou stánky na ulici.“ A hned
naváže vlastním vymezením se vůči C1, kterou vidí jako kontrastní vůči jejímu ideálu - „Já
sama tu C1 ráda nemám, je tam samej stánek, nevidím tam v tom žádnou přidanou
hodnotu, já pokud bych byla divák, tak do C1 určitě nepůjdu, tam se nedá hnout, je to plný
stánků, a navíc ne jen z toho místa, nějaký stánky s oblečení…a to se mi fakt už nelíbí.“ Také
mi potvrzuje, že C1 odbor dopravy nepovolí. Soňa říká, že jí osobně chybět nebude, „ale je
to taková největší sousedská slavnost, když jde člověk poprvé na ZMJ, tak jde asi tam, je to
nejznámější. To co se tam bije je festivalovost tý akce, to má být akce sousedská, pro ty lidi
z tý ulice a zároveň je to akce, kdy lidi jezdí po Praze mezi různýma místama, a tyhle dva
aspekty se dají blbě vyvážit. Ty co jsou poprvý, tak jsou spíš pro ty sousedy. C1 to je takový
trh, ta je posetá stánkama a je to takový … jinýho programu tam moc nevidím, na to jak je to
velký … Když se mě lidi ptali, tak jsem posílala všude mimo C1, my se jí nemůžeme zbavit, to
k tomu hold patří, letos uvidíme. Myslím si, že už by se ale mohli postavit na vlastní nohy.“
Soňa se zde tedy vymezila jak vůči velikosti, tak vůči obsahu a charakteru celé akce v C1,
z čehož vyplynula i myšlenka, že podporu od AM nepotřebují. Ondra se vyjádřil ve stejném
duchu, co se podpory týče, umí si představit akci dělat dvakrát za rok i bez podpory AM.
Zároveň z výpovědi Soni vyplývá, že není podrobně seznámena s obsahem programu v C1
v takové podobě, jak ho popsal Ondra a má stereotypní představu o tom, že jde o
festivalovou akci bez sousedského rozměru.
Apolitičnost slavnosti
Další nechtěnou charakteristikou akce, vůči které se podle jejích slov ona i AM snaží vymezit
je politické zaměření akce. „Snažíme se tomu předcházet už od začátku,“ říká Soňa, „a když
cítíme, že je to tam tlačený někým kvůli politice třeba před volbami nebo něco tak se to
snažíme s těma lidma nějak probírat, nebo když cítíme, že tam je riziko nějakých takových
zásahů, tak se to snažíme od začátku podchytit a zabránit tomu. Loni jsme to třeba hodně
řešili, obvolávali jsme koordinátory před volbami a říkali jsme jim, jakmile tam bude někdo
chtít rozdávat letáky, tak ho vyhoďte, protože ta akce má být apolitická.“ Ptám se tedy, jak
si nastavují hranice apolitičnosti, a odkazuji na úzkou spolupráci v jedné městské části.
Podle Soni je hranice velmi křehká a uvádí příklad. „Když to ta radnice podporuje finančně,
podporuje to, ale nejde tam pak zdravit lidi, tak je to podle mě v pohodě, můžou to pro ně
být plusový body, ale zároveň by tam neměli mít stánek a rozdávat letáky, na PX je ta
radnice složená z lidí, kteří jsou tam aktivní a sami tam před tím pořádali ZJM, takže u nich
člověk vidí, že je to nějaká upřímná snaha to podpořit, ale když se najednou ozvou z PY, že to
chtějí podpořit, tak je to divný, protože tam o nich nikdy nikdo neslyšel, najednou se ozvali a
je to podezřelý.“ Soňa také reflektuje, že tuto problematiku často řeší i na poradách AM a že
každý to může vidět trochu jinak. Základním pravidlem je tedy - pokud ta podpora není moc
vidět a neslouží k propagaci sama sebe, tak je to ok. Tato definice jasně ukazuje, že jde o
nejednoznačnou charakteristiku, která se řídí osobními přesvědčeními a sympatiemi
jednotlivých členů AM.
Spolupráce s koordinátory
Co se týče organizace tak spolupráci s těmi, co už zná, Soňa řeší přes telefony a maily, na
osobní setkání ji zvou převážně noví koordinátoři/lokality, ale ona ještě neměla čas, kvůli
47
jiné práci, kdyby měla čas, tak by tam ráda šla. S některými koordinátory je komunikace
v pohodě, s některýma je to složitější. Soňa uvádí příklad koordinátorky ze zóny C. „Tý se
není možný dovolat, sháněla jsem na ní číslo v ateliéru, který vlastní a tam mi řekli, že neví,
jestli mi ho mohou dát, že ona nerada telefonuje…ona má mít své číslo na internetu, lidi jí
budou volat, tak nevím, co od toho čeká.“ Podle Soni noví koordinátoři řeší nejvíce značky a
dopravní značení, což je zároveň něco, s čím asi třeba nepočítají a každý to potřebuje
vysvětlit, jestli to mají ohlašovat na policii nebo jinde. A pak nejvíce řeší praktické věci třeba,
kde seženou obruče na koše a jiné produkční věci, případně že zapomněli nějaký termín.
Dalším Soniným úkolem je zjistit od koordinátorů program, tedy co připravili a nějak do toho
zasáhnout, pokud toho mají málo nebo hodně a nějak to usměrnit obsahově. I když nakonec
podle ní vždy záleží na nich, jak si to udělají. Účastní se třeba místní hudebníci. Nicméně AM
nechce, aby akci dělala jedna kavárna, vždy je nabádají, aby si našli nějaké další účastníky
nebo aby se propojili se sousední lokalitou. Na druhou stranu Soňa zdůrazňuje, že pokud
by vzniklo něco zajímavého, i když malého, tak by to v AM podpořili. „To je to, co bychom
tam nejvíc chtěli…my to vždycky společně probíráme a určitě by bylo to fajn.“ U ní
v lokalitách nikdy k vážnějším neshodám kvůli obsahu programu nedošlo, ale jako příklad
uvádí náměstí z jiné lokality. „Rozdělilo se to na 2 frakce, naši kamarádi, který si tam dělají
svojí akci a pak pán, co měří úspěch akce podle toho, kolik je v plusu … pořád si stěžuje … že
jsme jim dali pozdě plakáty, hrozně nevděčnej a plánoval obrovský festival.“ Také se loni
zapojil školák, který měl stánek „zahrádka na balkoně“, prodával tam nějaké bylinky, a podle
Soni „byl docela vtipnej a letos, že chce ZMJ dělat sám a zabrat si celou ulici, vůbec jsme
nechápali, co přesně to bude, zase jsme mu nechtěli bránit, ale ujali se ho kluci ze sousední
lokality, že se připojí k nim a udělá si něco tam.“
Soňa reflektuje, že někteří loňští koordinátoři se už letos nechtěli zapojovat, měli
z nějakého důvodu pocit, že je potřeba akci udělat větší. „Třeba v „Jablůňkové“, tak to slečna
z loňského roku moc nechtěla dělat, tak jsem jí říkala, že se mi to moc líbilo, ať to zopakují,
bylo to klidnější, divadlo z okna ... V C2 to taky vůbec nechtěli dělat, že by to udělali, ale
nechtěli být koordinátoři za tu svojí lokalitu, tak sem jim říkala, že to nejde, že musí sehnat
někoho jiného za sebe, že ten člověk je potřeba kvůli komunikaci a koordinaci, tak že buď
seženou někoho jinýho a nebo holt to z naší strany nejde tahleta spolupráce, ta slečna se
toho bála, tak jsem jí uklidňovala, že to nemusí být velikánský, nakonec jsme se domluvili, že
to udělají. Mám radost, že se jim to podařilo udržet, je to hezký a spojený s tou iniciativou za
stromy, tak by to byla škoda,“ uzavírá Soňa. Také reflektuje, že kavárny většinou nejsou moc
kreativní, co se programu týče, i když podle ní mohly být. Pozitivní reakce lidí, vidí například
v tom, že se jim po ZMJ ozývají, že akci viděli jinde a chtějí ji udělat u nich. Ovšem dost
nových lokalit také po prvním roce nepokračuje. Soňa neví proč – přemýšlí, jestli to bylo
pro ně moc práce, nebo to nakonec nebylo to, co oni chtěli – nemá možnost důvody zjistit,
protože pokud se sami neozvou, tak loňské koordinátory AM nekontaktuje. Hodně
koordinátorů z akce také odejde v průběhu příprav. Podle Soni to troskotá na tom, že se
nedomluví s lidmi v lokalitě, nebo je toho na ně moc, bojí se, že to nezvládnou. Když sami
nechtějí, tak nemá cenu je nějak přesvědčovat, tvrdí Soňa, i když v jiné části rozhovoru
uvedla, že se snaží koordinátory v jejich práci podpořit, když si nejsou jistí, zda v ní chtějí
pokračovat.
Manuál
Pomocným materiálem pro nové účastníky má být Manuál, což je podle Soni základní
dokument, kde si všichni všechno přečtou a pak se případně doptají, pokud neví. Ovšem
48
třeba Lada na dotaz, zda jí Manuál nějak pomohl, přiznala, že ho ani neotevřela. Soňa také
zmínila, že se někdy koordinátoři ptají i na to, co v Manuálu je. I přes Manuál je při
podobných akcích mnoho dalších věcí nepodchycených, nikdo neví, jak to přesně je, tak
vždycky po akci čekají, jestli to dopadlo dobře nebo ne. „Samozřejmě když pak někoho
naštvete, že mi děláte bordel v ulici a začne v tom šťourat, tak to může být průšvih. Ale my se
snažíme všem říkat, aby byli co nejméně invazivní, v klidu, bejt potichu, není cílem udělat
brajgl a zablokovat dopravu, ale aby si tam užili i místní a ne aby byli naštvaný.“ I přesto jsou
vždycky negativní reakce a týkají se hlavně toho, že místní nemají kde zaparkovat a že chtějí
mít klid. Pak se občas ozývají také hlasy z městské části a Odboru dopravy , že blokují
dopravu a dělají hluk jen kvůli tomu, aby se pár lidí mohlo veselit. Ale tam to podle Soni
nemá cenu vysvětlovat, protože i když je to akce jednou za rok, tak tento odbor je vždy
zásadně proti. Podle Soni je možná problém, že nikde není jasný návod jak na to a možná
by mohlo být úkolem pro AM tlačit na to, aby se v této věci něco začalo dít.
Participanti a slavnost
Lidé participující svými aktivitami na akci samotné nejsou zatíženi administrativou celé akce
a tíhnou více k „romantickému“ vnímání celé akce. S AM nepřichází vůbec do styku a
jedinou starostí je pro ně připravit program odpovídající myšlence, se kterou na ZMJ přichází
– u všech, se kterými jsem mluvila, byla hlavní motivací k účasti chuť prezentovat pro
místní a návštěvníky aktivity, které jejich podnik či instituce nabízí.
Participant za Restauraci v zóně C1 - Vladimír se poprvé účastnil před asi 5 lety, pomáhal
kolegovi z restaurace u grilu, pak se k restauraci přidal a účastní se každý rok. K účasti se
přihlásili sami. Motivací je pro něho reklama a zábava. Jak sám říká ZMJ je „jeden
z nejlepších pouličních festivalů, co jsem zažil, je tam dobrá atmosféra. Já jsem tady každý
den a vím, jak tak ulice normálně funguje a pak je to tu úplně jiný, když je ta party. Proč je to
jiný – nejsou tu auta a něco se děje, různý druhy zábavy.“ Je spokojený s návštěvností i s tím,
jak to u nich v ulici funguje. Po prvních dvou ročnících se naučil kombinovat v rozumné míře
práci během akce i zábavu, aby si ZMJ také užil. Nemá potřebu na akci vydělat, přidanou
hodnotou je reklama, kterou pro jeho podnik akce zajistí. Dříve měl na starosti celou
křižovatku, ale nechal si jen prostor před restaurací a pomáhá Ondrovi zajišťovat program
v této části ulice, aby vše proběhlo, tak jak má. Vše řeší jen přes Ondru, s Automatem
nekomunikuje. Se spoluprací s koordinátorem za lokalitu Ondrou je velmi spokojený, sám
reflektuje, že byl na různých pouličních akcích a Ondra to podle něho opravdu umí
organizovat, je spolehlivý, už pár dní před akcí mají skoro vše zařízené a připravené. V den
akce se potkají ráno v 5h a vše připraví. Ví, že akci pořádá Automat, ale jinak jde
komunikace přes Ondru, je to pro něho jednodušší komunikovat jen s jednou osobou,
kterou zná. Co se týče účasti ostatních podniků v okolí, tak se pomalu přidávají. Podle
Vladimíra je vždycky nakonec přesvědčí to, když vidí přátelskou atmosféru v den akce. Má
přehled o všech dalších účastnících v ulici. „V ulici se známe, já jsem tu denně, většina lidí,
sousedi, se tu ptá během léta, jestli to bude…starší nepočítám, ti jsou vždycky nespokojení,
ale ti mladí tak do 50 ti se chodí ptát…kdo má rád život a zábavu, tak se mu to líbí.“ S
Ondrou se zamýšlí nad tím, že by bylo možné akci udělat i 2x do roka. Dělají společně i jiné
49
akce například „food market“, ale to podle Vladimíra nebylo ono, kvůli omezenému
prostoru.
Jednotliví účastníci v zóně C2
Bez obalu - Prodejní stánek vážených převážně bio potravin bez obalu. Nesídlí v této
ulici ale v její blízkosti.
„Divadlo“
Divadlo se účastní již třetí nebo čtvrtý rok, ale letos mají poprvé stánek, dřív většinou jen
něco zahráli a byli na akci jen chvilku. Motivace účastnit se stánkem přišla proto, že si
uvědomili, že je to sousedská slavnost a pro ně je důležité, aby k nim do divadla chodili lidé,
kteří tady žijí, zatím jim připadá, že to tak není, že k nim přichází diváci z celé Prahy a místní
ani nevědí, že nějaké divadlo je. „Možná je to i tím, že je to divadlo ukryté ve vnitrobloku, a
pokud s ním nemají nějaký zážitek tak si ho těžko hledají. Prostě si ho nevšimnou a tak jim
chceme usnadnit cestu k nám tímhle způsobem.“ Hlavní idea ZMJ je podle divadla vytvořit
prostor, kdy se vyklidí ulice, lidi se věnují sami sobě, nikam nechvátají, nejezdí auta a
prožívají si tu čtvrť, ve které žijí. Což je tady letos v C2 (zábor povolen jen na chodníky)
trochu jiné – jezdí tu auta. Pro ně
je to letos vyjímečné i tím, že to
není v C1. Za druhé pro ně je to
hodně o tom scházet se s
komunitou z té dané oblasti,
poznávat lidi, kteří v ní žijí, ať už
ty kteří dělají podobné věci jako
oni, nebo třeba neziskovky, které
se tady prezentují, které sídlí ve
stejné oblasti jako oni a mohou si
vzájemně sdílet nějaké zkušenosti
a bavit se o tom, co tady dělají.
Také se tu pohybují místní lidé,
kteří mají možnost zjistit, co se
tady děje kolem nich. Divadlo se
teprve před 14 dny dozvědělo, že
letos ZMJ nebude v C1, přiznávají,
že byli docela překvapeni.
Přemýšleli, jestli se vydat o kus
dál do Vršovic, ale to by už na
druhou stranu podle nich míjelo
tím, co zmiňují jako motivaci,
tedy oslovit lidi v nejbližším okolí.
Vnímají to tak, že už loni v C2 byla
snaha rozšířit to tam z C1, bylo to
menší, stejně jako letos, je tu
hodně neziskovek a je to o lidech, o nějaké vlastní iniciativě, která vychází z kavárny.
V rozhovoru je znát, si uvědomují rozdílnost lokalit, ale nějak se vůči podobě ani jedné z nich
nevymezují a naopak vnímají pozitivně možnost jejich propojení. Když přišla informace z C1,
50
že se tam ZMJ nekoná, tak si na to vzpomněli, na stránkách našli kontakt a kontaktovali
koordinátorku. Nejdříve to vypadalo, že už nemají místo, pak to paní Ladě vysvětlili, že
chtějí, aby si to lidé užili, zkoušeli si kostýmy, jí se to zalíbilo a tak se domluvili – jedna
informační schůzka, nějaká komunikace po emailu a to je vše. Týden před akcí byla info
schůzka, kde měli plánek, jak to bude v den akce vypadat, ale stejně když dnes přišli, tak to
bylo jinak a vykomunikovalo se to na místě podle toho, co si každý z účastníků skutečně
přinesl. Podle „divadla“ je to super akce, baví je, že k sobě lidé zase konečně nachází cestu,
že se poznávají. Podle nich by bylo fajn, kdyby to podporovaly i ty městské části, aby to bylo
pohodlnější pro ty pořadatele i účastníky, nejezdily tady auta. „Když to má být na podporu
něčeho veřejného ve veřejném prostoru, tak aby za to ideálně neplatili a pouze prezentovali
to, co umí a co můžou těm lidem tady nabídnout a oni o tom nevědí“. Divadlo si připravilo
zkoušení kostýmů, možnost nahlédnout do zákulisí divadla a klauny na chůdách. Nesídlí
v této ulici ale v její blízkosti.
Diakonie
Aktivita focení ve foto
rámu a pár letáčků
s vysvětlením, co dělají.
Lesní školka – tvořivá
dílnička
pro
děti
s tematikou lesa. Nesídlí
v této ulici ale v její
blízkosti.
Kavárna
koordinace celé akce a „Iniciativa C2
žije“
Aikido – ukázky sportu s možností
vyzkoušet si. Nesídlí v této ulici ale
v její blízkosti.
Místní pivovar – prodej piva a
reklamních předmětů – hlavním
motivem je reklama a zábava.
Místní bar – tradiční balkánské
občerstvení – hlavním motivem je
seznámit se s místními, aby poznali,
kdo bar provozuje a začali tam chodit.
„Ateliér“
Ateliér nesídlí přímo v ulici C2 ale
v její blízkosti. Pořádá kurzy kresby
51
–
očerstvení,
malby a workshopy různých technik, příprava studentů na VŠ. Většina Ateliéru ZMJ znají
jako soukromé osoby, zjistili si ulice, kde se ZMJ kolem pořádá, spojili se s Ladou, v létě u
nich v kavárně měli nějaké workshopy, tak začali spolupracovat. Reflektují, že akce takového
typu je pro ně výborná příležitost, protože chtějí, aby se lidé z okolí o nich dozvěděli, co
všechno dělají, to byl hlavní důvod, proč se chtěli zúčastnit. Pro ně je ZMJ také zábava a
stmelování lidí, aby se poznali, „je to venku, poznaj nový jídla pití, je to příjemný. Pro mě je
to hlavně zábava. Myslím si, že to je super, že to někdo dělá, myslím si, že dneska jsou lidi
hlavně tady v Praze individuálně zalezlí v bytech a je super, když takhle vylezou do těch ulic,
že se tam něco děje, ne jen prázdná ulice a auta.“ Příprava pro ně nebyla složitá, jsou zvyklí
chodit na veletrhy, takže k tomu vybavení mají, takže domlouvali jen obsah, kterému se
snažili dát nějaký koncept, protože jde o C2 a je tu téma stromy, tak malují stromy a pak si je
chtějí vystavit u nich v ateliéru.
Výstava fotografií - „From work, through window“ ze Stockholmu. Zde byly jen fotky a nikdo,
kdo by se k nim hlásil.
„Neziskovka“
Zabývá se mezinárodním dobrovolnictvím a je tu první rok. Sídlí blízko a jedna kolegyně bydlí
také tady kousek a přišlo jim fajn se takové akce zúčastnit. Motivací bylo navázat vztahy
s lidmi a šířit myšlenku dobrovolnictví. Mnoho lidí je podle nich vůbec nezná, tady se mohou
podívat na fotky z akcí, někteří se ptají na konkrétní dotazy, že už to znají – kam mohu vyjet,
jak se mohu zapojit? Těm dávají propagační materiál a poradí, kde mohou najít více info.
Předpokládají, že se tady bude pohybovat hodně aktivních lidí, tak chtějí podpořit myšlenku
dobrovolnických projektů v ČR. „ZMJ je o tom, že ožijí ulice, je to o aktivním občanství, to je
hodně i naše téma, že lidi dělají něco pro lidi, otevřít se svojí čtvrti. Nový druh spolupráce,
52
komunikace než v těch ulicích normálně zažíváme, legrace, příjemná atmosféra, fajn den.“
Počátek řešila kolegyně, ozvala se koordinátorce, šla na info schůzku, kde si řekli, co bude
kdo dělat, kde bude stát a jaká lákadla může veřejnosti přinést. Pak už řešili jen technické
věci, pak interně najít někoho, kdo by byl ochotný taky celý den pobýt na ZMJ– kamarádi
s ukulele atd.
Knihovna v Záhřebské s Petiční akcí „Zachraňme knihovnu v Záhřebské ulici“ – hlavní
motivací záchrana knihovny a podpis petice, zařídili koncert a spolupracovali na pouličním
divadelním představení „Dlouhý, široký a bystrozraký“.
Neziskovka – nezisková organizace zaměřená na pomoc cizincům a jejich rodinám žijícím
v ČR. Připravili si tvořivou dílničku pro děti, kde oblékali papírové panenky různých etnik.
Sídlí v této ulici.
Konzultační firma – místní firma specializující se na pojištění firem i občanů. Měli připravené
hry týkající se finanční gramotnosti. Sídlí v této ulici.
Akce se nesla v poklidném duchu. Ulice byla po celou dobu průchodná a příjemná, ani u
jednotlivých stánků se netvořily fronty, i když byl zábor pouze na chodnících, lidé se ulicí
volně pohybovali a provoz v ní byl minimální. Dopoledne a kolem oběda chodili hlavně
rodiny (rodiče a prarodiče) s dětmi, které si nabídku programu užívaly, protože to bylo
všechno hodně zaměřené právě pro ně – 3 tvůrčí dílničky, aikido nebo divadlo. V lokalitě se i
díky dětem pohybovali pomalu od aktivity k aktivitě. Během doby, kdy jejich děti tvořili, si
povídali s tvůrci dílniček či stánků o jejich projektech, o ulici či o problematice kácení
53
stromů. Další skupinou byli mladé páry či menší skupinky, které mimo momentu, kdy se
odpoledne v zadní části konal koncert, kde se zastavili, ulicí většinou prošli, a když už se
zastavovali, tak to bylo u divadelníků, foto rámu nebo stánku minipivovaru. Mezi účastníky
se také objevovali místní, kteří v okolí bydlí a jen tudy prochází, o akci nevěděli, rádi by o ní
věděli více a také o dalších lokalitách. Několik účastníků přicházelo s tím, že jsou zvyklí
chodit do C1 a tak letos když není, přišli zkusit C2 a pak se chystají do vedlejší lokality, která
má také podle nich více festivalový charakter jako C1. Všichni návštěvníci však shodně jako
důvod účasti uvádí zábavu a strávení příjemného času něčím zajímavým (více viz. dotazníky),
velmi málo jich spojovalo událost s ideou nutnosti ulice bez aut, spíše zmiňovali prvek
potkávání se a poznávání se v místě, kde žijí. Koordinátorka Lada zónu neustále procházela a
sledovala dění. S akcí byla spokojena, jak po obsahové stránce tak i co do počtu návštěvníků.
Někteří participanti, pokud byli u stánku ve víceru lidech, a takových nebylo mnoho, tak se
vydali také na obhlídku celé zóny. Jinak většinově byli celou dobu u svého stánku a někteří
odešli už před skončením celé akce.
Dotazníkové šetření:
Na otázku co pro ně znamená ZMJ byly dvě nejčastější odpovědi – „sousedská slavnost“ a
„oživení veřejného prostoru“. V tomto se lokalita C odlišuje od A a B, kde převládala
odpověď „kulturní zážitek“.
Podobně na otázku „proč jste navštívili zrovna tuto zónu“ odpověděl poměrně velký počet
respondentů, že to měli blízko – což se překrývá s četností motivace sousedskou slavností.
Z dotazníků
54
Závěr a reflexe
Slavnosti ZMJ a motivace, proč se jednotliví aktéři do nich zapojují, jsou velmi rozmanité. Pro
koordinátorku Ladu je ZMJ součástí její PR práce pro kavárnu. V práci ji motivuje vidina
vydařené slavnosti se spokojenými participanty i návštěvníky, přípravy na akci samotnou a
její organizace už tak motivační nejsou. Majitel kavárny a obyvatel zóny C2 v jedné osobě,
který je hlavní iniciátorem účasti na ZMJ, se aktivně podílí na akci samotné, nicméně
organizaci a přípravy nechává na Ladě. Participanti pojímají ZMJ jako akci, kde mohou
prezentovat své aktivity a případně se poznat s ostatními institucemi či podniky v lokalitě.
Pro návštěvníky jde hlavně o volnočasovou aktivitu, zábavu a příjemně strávený den
mimo byt. Idea nejvíce spojovaná se slavností je idea potkávání se a poznávání se
v sousedství, téměř nikdo nemluví o ulicích bez aut, ale spíše o oživlých ulicích, kde se něco
děje jinak než obvykle.
Téma sousedství se objevuje v souvislosti s faktem, že v zóně C2 jsou všichni participanti
místní podniky přímo z dané ulice nebo jejího okolí, nejedná se tedy o jednotlivé
„sousedy“, ale spíše „sousedící si“ podniky a instituce. Jednotlivce v zóně C2 prezentovala
pouze výstava fotografií ze zahraničí a bez fotografa. V případě, že by se jednotlivci chtěli
podílet, musí mít dostatečně zajímavý program, aby byla koordinátorka ochotná je do
slavností zařadit. Vzájemné poznávání se neposiluje nijak ani během příprav, za celou dobu
se konala jedna informační schůzka těsně před akcí a pak jedna po akci. Koordinátorka i
participanti mluví o posilování sousedské sounáležitosti s lokalitou, nicméně slavnost si
jako čistě pořádanou sousedy pro sousedy představit neumí. Jednotlivci sami za sebe by se
podle koordinátorky nikdy nezaktivovali natolik, aby dali společně něco takového rázu či
55
velikosti dohromady. Efekt je viděn především ve dni samotném a faktu, že se mohou potkat
místní obyvatelé a zástupci institucí a podniků. Cíleno je především na rodiny s dětmi.
Pro koordinátory a další participanty zón C je důležité především to, aby zůstala
zachována administrativní podpora ze strany AM. Manuál nevyužívají, byl by podle nich asi
užitečný první rok. Během výzkumu jsem se nesetkala s tím, že by manuál koordinátoři
využívali. Již zaběhlí koordinátoři sami hodnotí, že už tak velkou podporu nepotřebují,
protože mají zkušenosti, nicméně by stálo zato se více věnovat koordinátorům novým,
podpořit je přímo na místě a osobně, aby se cítili součástí celku a ne osamocenými a
ztracenými v administrativě a koordinaci akce. Ne zcela jednotný ideový koncept, který se
snaží dosáhnout apolitičnosti a nekomerčnosti a zároveň se mezi zónami objevují i ty,
které tyto atributy mají, vede ke zbytečnému tříštění celé myšlenky akce a vzájemnému
vymezování se jedné zóny vůči druhé místo ke spolupráci či hledání kompromisu. Z toho
pak může dojít k frustraci a přehlížení skutečných pozitivních dopadů, které takováto akce
ve veřejném prostoru může lokalitě přinést.
7. Závěr a doporučení
V předcházejících případových studiích jsme se zaměřovali mj. na to, jakým způsobem si lidé
vykládají smysl ZMJ a co je motivuje k tomu, aby se ho zúčastnili, případně se rovnou zapojili
do organizace. S touto otázkou pak souvisí další témata – např. jakým způsobem se akce
v dané lokalitě organizuje, proč a kdo se do ní zapojuje a proč a kdo naopak ne, a jak realita
v tomto kontextu odpovídá očekávání pořadatele AM. Ve všech třech případech jsme
narazili na rozpory mezi tím, jak je ZMJ prezentováno a jak se o něm mluví (na úrovni AM i
úrovni koordinátorů a participantů) a jakým způsobem se potom skutečně odehrává. Tyto
rozpory se promítají do několika rovin – z ideového hlediska především právě do roviny
motivace a smyslu, který si lidé do ZMJ projektují, v praktické rovině pak především do
komunikace mezi AM, koordinátory a potažmo i širokou veřejností.
Základní rozpor lze ilustrovat již právě na definici pojmu komunita. Komunita je všemi
účastníky procesu organizace ZMJ chápana jako situační a založená na interakci – ve smyslu
„chceme, aby se lidé sešli a něco udělali“. Okolo pořádaní ZMJ vznikají ve všech lokalitách
situační komunity, ale z našeho pozorování vyplývá, že trvání akce přežijí jenom tam, kde již
byly existující sociální vazby předtím – tj. ZMJ nebuduje nové komunity, ale posiluje ty
stávající. Z toho také ale vyplývá, že tam, kde již dopředu neexistují dostatečné silné
komunitní vazby, je téměř nulová šance, že se lidé „dají dohromady a něco udělají“. Cílem
ZMJ tedy musí být spíše pracovat s funkčními komunitami tam, kde jsou, než se snažit
vytvářet nové.
Toto tvrzení pravděpodobně nelze plošně zevšeobecnit, ale jedná se rozhodně o
vypozorovatelný trend, který souvisí s dalším rozporem – komunita je v materiálech a
prezentaci ZMJ vnímána jako sousedská, tj. místně vymezená. Většina komunit vznikajících
kolem ZMJ ale používá lokální vymezení spíše jako nástroj, jak se sdružit na základě
společného cíle, kterým je oživení veřejného prostoru. Edukativní a osvětový rozměr akce,
kdy se na jeden den ukáže, jakým způsobem lze s prostorem zacházet, se tedy ukazuje
jako mnohem významnější než sousedskou příslušností podmíněný komunitotvorný
aspekt akce.
56
Z výzkumu tedy vyplývá poměrně jednoznačné doporučení se na tento aspekt ZMJ zaměřit a
stavět na něm další vývoj a směřování. Označení sousedská slavnost se ukazuje spíše jako
„přání, které je otcem myšlenky“ a jeho další prosazování tak nemusí být efektivní – naopak
aktéry jeho nenaplnění v praxi spíše frustruje. Pokud se lidé raději sdružují na základě
společné snahy měnit prostor a být v něm aktivní, byť krátkodobě a méně už na základě
toho, že jsou geograficky sousedé, má smysl sousedský rozměr upozadit a naopak v zásadě
politický rozměr akce akcentovat /viz i níže/.
Rozporuplnost zacházení s pojmy a praktické rozpory mezi tím, jak je ZMJ vnímáno a jak
prakticky probíhá, se dále projevují na několika rovinách:
1. „Nálepkování“
Významnou a všudypřítomnou ambivalencí je používání určitého druhu nálepkovaní a
kategorizace, které je přítomné ve všech námi přítomných zónách a v tom, jak jejich
koordinátoři i AM nahlíží na svou vlastní činnost a činnost dalších koordinátorů a jakým
způsobem ji pak vztahují k celkovému smyslu ZMJ. Vágnost užívaných pojmů a jejich
naprosto arbitrární aplikaci na různé situace a osoby lze považovat za největší slabost
konceptu ZMJ jako celku. Skrze používání těchto pojmů jednak dochází k netransparentním
situacím (viz níže) a jednak se trváním na určité kategorii zastiňuje, jaký je reálný dopad ZMJ,
pokud této kategorii neodpovídá.
Konkrétně lze tuto rozporuplnost odhalit v následujícíh kategoriích:
Komerční vs. nekomerční akce:
V případových studiích bylo ukázáno, že odkazování na nekomerčnost akce je u
koordinátorů velmi časté. Všechny výše zmíněné příklady poukazují na to, že nikdo ze
zapojených koordinátorů nemá jasnou představu, kde pro něj hranice mezi komerčním a
nekomerčním vlastně leží a stanovuje jí čistě subjektivně a intuitivně. Ze strany AM není
tento postup nijak rozporován. U koordinátorů AM navíc často zaznívala představa o
altruistické motivaci jednotlivých koordinátorů. Jak již bylo zmíněno, za zištný nelze označit
pouze materiální profit – a ten navíc není přítomný v žádné ze studovaných zón. Profit
v podobě sociálního či kulturního kapitálu nelze v tomto kontextu přehlížet. V důsledku
každý koordinátor musí mít z akce nějaký profit, jinak by jí nepořádal.
Na praktické rovině se tento způsob zacházení s kategoriemi komerčního a nekomerčního
promítá především do vybírání programu. Jak se ukazuje, program určují především
jednotliví koordinátoři, kteří si mj. na základě této kategorie vybírají, co jim připadá nebo
nepřipadá „v pohodě“. Nejvýraznějším příkladem tohoto rozporu je přítomnost
Nakladatelství v zóně A, nad kterou se nikdo nepozastavuje, přestože je to velká firma
s milionovými zisky a pokud by byla kategorie „nekomerční“ dodržována, neměla by na ZMJ
co dělat. Koordinátor ale subjektivně usoudil, že je to v souladu s cíli akce (pravděpodobně
proto, že knížky nejsou to samé co např. Coca-Cola nebo Nike) a koordinátor AM s ním
souhlasí.
Nelze hodnotit, zda je přítomnost nakladatelství vhodná či ne, je však potřeba upozornit na
rozpor, který toto způsobuje a který může vést k nesrozumitelnosti vzhledem k širší
veřejnosti – které se akce prezentuje jako nekomerční. Uplatňování této kategorie se
v zásadě jeví jako zbytečné, protože její vymezení je naprosto pocitové a vágní.
To se ukazuje i na příkladu srovnání zón B1 a B2, z nich jedna je označována za komerční,
přestože se v důsledku od sebe liší pouze rozsahem aktivit. I v tomto případě tedy působí
57
přihlášení se k „nekomerčnímu“ statutu jako matoucí – protože kategorie „nekomerční“ zde
zjevně nemá nic společného s tím, zda má pořadatel z akce skutečně nějaký zisk.
Doporučení:
Pokud se chce akce ZMJ prezentovat dále jako nekomerční a na tomto základě komunikovat
s jednotlivými pořadateli, bylo by vhodné stanovit jasnou definici tohoto pojmu. Případně by
bylo vhodné od používání této kategorie upustit a otevřeně připustit, že se jedná o intuitivní
vybírání partnerů, které mají v rukou jednotliví organizátoři. Tento přístup by tak pomohl i
odstranit negativní nálepkování některých velkých slavností (např. B1), které přitahují velkou
pozornost.
Politická vs. apolitická akce:
Podobně neobhajitelné je i rámování ZMJ jako „apolitické“ akce. Platí zde v podstatě to
samé co u předešlého bodu – „politický“ je koordinátory chápáno apriori jako něco
negativního a spojuje se tedy pouze s tou částí politické scény, která je vnímána jako
názorový oponent idejí ZMJ. Příklad zóny B ukazuje, že v případě, že politická reprezentace
je (opět čistě intuitivně) chápána jako „v pohodě“, tak je její přítomnost a podpora dokonce
žádoucí.
Doporučení:
ZMJ je apolitické jenom do té míry, že není organizované jediným politickým subjektem a
nehlásí otevřené k programu žádné politické strany. Na druhou stranu je zcela evidentní, že
v rámci politiky zacházení s veřejným prostorem zastává většina koordinátorů i AM jasné
stanovisko – které může být podporováno lidmi z různých částí politického spektra,
případem je právě současná situace v MČ, kde se nachází zóna B. Pojem „politické“ by tedy
bylo vhodné jasně definovat a začít ho používat v případech, kde má smysl a je platný.
Trvání na apolitičnosti akce se ukazuje jako neproduktivní, protože omezuje dopad a
otevřené možnosti, které ZMJ ve veřejném prostoru nepochybně má. Ze všech sesbíraných
dat vyplývá, že obhájit akci jako apolitickou je v podstatě nemožné, aniž by se změnil
zásadně její koncept, rozsah a hlavní cíl (oživení veřejného prostoru).
2. Hierarchická organizace ZMJ
Dalším problematickým bodem je hierarchie organizace ZMJ. Na pořádání slavností se podílí
poměrně velké množství lidí a v mnoha zkoumaných situacích se ukázalo, že není úplně
jasné, jaké jsou jejich kompetence a kdo vlastně má o čem rozhodovat.
Ze strany koordinátorů AM je často zmiňováno, že se snaží nezasahovat do programu a
dávat jednotlivým koordinátorům volnost, pouze ji při pořádaní administrativně a případně
finančně (značky, zábory) podpořit. Ze strany koordinátorů je toto občas vnímáno jako
pozitivní (např. když Jarda z C2 zmiňuje, že je akce vlastně udělaná na klíč), jinde to ale
vytváří zmatek – např. Lídr zóny A zmiňuje, že má dojem, že se lidé z AM vlastně o program
vůbec nezajímají.
Vyjednávání podoby místní zóny mezi koordinátory AM a místními koordinátory je úzce
spjato s výše analyzovanými pojmy (komerčnost, apolitičnost, komunita atd.) Jak AM, tak
jednotliví místní koordinátoři s těmito pojmy pracují – nicméně tematizují je subjektivně.
Všichni sice sdílejí přesvědčení, že na nich panuje intuitivní shoda (jak říká hlavní koordinátor
ZMJ, „prostě vycítíš, že ti lidé jsou v pohodě“, tzn. vycítíš, že vnímají obsah a smysl ZMJ
stejně jako AM) - ale jak se ukazuje výše, ne vždy tomu tak ve skutečnosti je. Právě proto, že
58
se tato shoda předpokládá (a o těchto pojmech se tedy dále nediskutuje), si může každý
koordinátor představit pod pojmem „sousedská slavnost“ to, co zrovna odpovídá jeho
potřebám, aniž by to musel dále s něčím konfrontovat. Právě na představě toho co je nebo
není nekomerční a apolitické se tato nevyjasněnost projevuje nejvíce – ale přítomná je
téměř ve všech obsahových aspektech ZMJ.
Intuitivní porozumění nelze podceňovat a pro akci tohoto typu může být naprosto zásadní,
na druhou stranu jsme již ukázali i to, že takto nastavený vztah může způsobit nejasnosti a
další potíže. I hlavní koordinátor M.Š. z AM připouští, že je tak AM vlastně v schizofrenní
situaci, kdy zaštiťuje něco, nad čím nemá žádnou faktickou kontrolu. Pro místní koordinátory
je pak naopak složité pochopit, kdy dělají něco dobře a kdy špatně (a chybí jim zpětná vazba)
a občas je pro ně i složité odhadnout, co se od nich vlastně v rámci ZMJ očekává.
Kromě zóny B je kontakt koordinátorů AM s lokálními koordinátory spíše nárazový.
Koordinátoři AM dohledovou funkci plní spíše formálně, protože jsou zahlcení
administrativními povinnostmi, případně protože místním organizátorům zkrátka důvěřují.
Na osobní kontakt a bližší seznámení s děním v rámci zóny nezbývá čas. I ze strany místních
koordinátorů je potvrzován dojem, že AM vlastně neví, co se v jednotlivých lokalitách děje.
V námi studovaných zónách tento stav částečně vedl k k pocitu zneuznání ze strany
koordinátorů. V zóně A koordinátoři zmiňovali, že si připadají spíše jako „pěšáci“, kteří
odvedou spoustu práce, ale nemají potřebnou zpětnou vazbu ze strany AM, v zóně B pak
bylo zmiňováno třeba to, že když místní koordinátor plní zadané úkoly (odevzdat včas
program, vyplnit si pogram na webu ZMJ atd.), tak to vlastně nikoho nezajímá a nikdo to
neocení, tudíž je zbytečné to dělat.
Je ale také nutné zmínit, že téměř ve všech případech si místní koordinátoři, pokud byli na
toto téma přímo dotázání, spolupráci s AM chválili. Lze z toho tedy usuzovat, že koordinátoři
vnímají situaci tak, že organizace ZMJ je vlastně na nich a podpora ze strany AM je tedy spíš
něco jako „příjemný bonus“.
Část komunikace mezi koordinátory a AM by měl suplovat manuál – všichni respondenti se
ale shodli na tom, že ho nevyužívají, případně že ho ani neotevřeli nebo o něm dokonce
neví. Manuál se ukazuje jako užitečný úvod pro nováčky, nemůže ale sloužit jako náhražka
pravidelné komunikace. Je tedy ke zvážení, zda vůbec investovat prostředky např. do jeho
tištěné podoby.
Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi místními koordinátory a AM je z logiky věci
hierarchický, stejně jako vztah mezi místním koordinátorem a participanty – díky
nepřítomnosti rozhodovacích procesů je například zcela na libovůli koordinátora, které
participanty pro svou akci vybere. Tím, že je tento vztah prezentován jako rovnostářský, se
omezuje jeho intenzita a vzniká chaos ohledně toho, kdo co má nebo nemá dělat a na
základě čeho se rozhodovat.
Doporučení:
Praktická doporučení ohledně nastavení vztahu mezi koordinátory se týkají především
způsobu komunikace.
Návrhy na zlepšení komunikace lze shrnout následovně:
59
 Posílení komunikace – častější komunikace mezi AM a koordinátory na pravidelné
bázi, zvláště u nových koordinátorů. Posílení pravidelné informovanosti místních
koordinátorů o roli a aktivitách AM v rámci příprav a realizace ZMJ.
 Nepřeceňování role a funkce manuálu, který pravidelnou komunikaci nesupluje.
 Vytvoření takového vztahu, který je pro obě strany srozumitelný, tj. koordinátor se
necítí jako „pěšák“ bez zpětné vazby a jeho místo v hierarchii je jasně stanovené a
AM ví, kdy a proč a jak má o čem komunikovat a rozhodovat.
3. Typologie motivací místních koordinátorů
S komunikací mezi AM a místními koordinátory také úzce souvisí typologie motivací místních
koordinátorů a to, proč se do ZMJ zapojují a jak svoje zapojení hodnotí. Na závěr je tedy
nutné zhodnotit, jak se potvrdila či nepotvrdila typologie motivací ZMJ, kterou jsme
používali jako pracovní hypotézu na základě informací od AM.
Předpokládané motivace koordinátorů dle AM lze rozdělit do dvou skupin (viz 1.kapitola) –
ekonomický zájem tam, kde ZMJ pořádají především živnostníci (ekonomický nikoliv v čistě
finančním slova smyslu, ale v širším pojetí – majitelé podniků si mohou udělat dobré jméno,
přilákat nové zákazníky, navázat spolupráci s okolními podniky či institucemi atd.) a
sousedský zájem tam, kde ZMJ pořádají místní obyvatelé. Zóna A má být ukázkou sousedské
motivace, zóna C ekonomické motivace a zóna B se nachází přibližně uprostřed na této škále
(pořadatelé jsou kulturní instituce, nejedná se tedy přímo o živnostníky, ale o provozovatele
institucí, u nichž se implicitně předpokládá zájem na rozvoji lokality).
Z rozhovorů vedených s jednotlivými koordinátory ale vyplývá, že motivaci „ekonomickou“ a
„sousedskou“ od sebe nelze jasně oddělit a většinou jde o kombinaci obojího. Tam, kde ZMJ
pořádají místní, nejsou jejich zájmy „sousedské“ už proto, že se často nejedná o sousedy
v přísně geografickém slova smyslu, ale spíše o lidi, které k lokalitě váže určitý druh
emocionálního vztahu, jak bylo ukázáno výše. Zároveň se ukazuje, že i živnostníci a
profesionálové, kteří organizují ZMJ např. v zónách C1 a B1, nejsou motivování čistě
ekonomickým ziskem (protože například finanční zisk žádný nemají), ale také určitým typem
vztahu k lokalitě – zatímco v zóně A je vtah k lokalitě určen např. minulost a vzpomínkami
(koordinátoři zde chodili do školy), v zóně C a B je definován přítomností (koordinátoři zde
žijí či pracují dnes). Nelze popřít, že pro majitele podniků je ZMJ dobrou příležitostí
k zviditelnění, ale sama o sobě by tato motivace pravděpodobně nebyla dostačující – např.
Jarda, který v lokalitě i bydlí explicitně říká, že by ZMJ pořádali, i kdyby neměli Kavárnu, a
Evelína zmiňuje, že si neumí představit, že by se do něčeho takového nezapojili. Oba dva
uvádějí jako hlavní motivaci to, že je jim blízké hlavní poselství ZMJ, které spatřují v možnosti
oživit veřejný prostor a ukázat, jak by mohl fungovat jinak, než jak jsme na něj zvyklí.
Zároveň tam, kde byla motivace koordinátorů skutečně a pouze ekonomická např. ve smyslu
„je to dobré PR“, nakonec, jak uvedli koordinátoři AM, ke konání ZMJ vůbec nedošlo –
například proto, že se s tím neztotožnil AM nebo proto, že práce, čas a energie, kterou
příprava ZMJ obnáší, by zkrátka případný marketingový přínos nevyvážily.
Rozdíl v motivacích místních koordinátorů se tedy projevuje hlavně tam, kde se jedná o
„příkaz shora“ (např. v zóně C2, kde místní koordinátorka ZMJ organizuje na pokyn svého
nadřízeného – majitele podniku) a tam, kde přichází přímo od místních (ať už jednotlivců,
institucí či podniků). I v prvním případě se ale ukazuje, že pokud není motivace „shora“
60
podpořená i oním zmiňovaným intuitivním porozuměním smyslu akce zdola, ZMJ většinou
nevznikne. Za zamyšlení v tomto smyslu stojí fakt, že nejaktivnější v kontaktu v lokalitě i
směrem k AM jsou ti koordinátoři, kteří se účastní ZJM první rok. Zároveň by bylo jistě velmi
přínosné zjistit, jak se jejich motivace ve vztahu k ideálu a k realitě akce proměňuje.
Takového koordinátora jsme ale v našem vzorku, i přesto že za začátečníky byli obecně
označeni koordinátoři ze zóny A, měli pouze jednoho.
Pokud porovnáme všechny motivace jednotlivých koordinátorů, vždy je přítomná - ale ne
nutně dominantní - motivace podmíněná vztahem k místu. Je velmi zavádějící tento vztah
definovat skrze striktně geografické vymezení sousedství, protože „sousedy“ se mohou cítit i
například „sousedící si“ podniky či instituce, jejichž zaměstnanci v místě nemusí bydlet, ale
mohou se s místem ztotožňovat více, než jeho obyvatelé.
Motivace i ideály koordinátorů, které si se ZMJ spojují, a především jejich dobrá znalost
lokality se pak otiskují v akci samotné. Koordinátor z lokalit C1 pořádá velkou akci, do které
se snaží zapojit hlavně místní, ale zároveň necílí jen na místní publikum a v programu tak
hledá kompromis mezi představením lokálních podniků a institucí a zábavou festivalového
charakteru v centru města. Oproti tomu zóna A je především místem setkání rodin, přátel a
známých organizátorů a participantů akce, kteří většinou žijí v příslušné městské části
pražské periferie a v jejím okolí.
Jednotlivé motivace nelze hodnotit kladně či záporně. Jde o neutrální kategorie, které se
vzájemně prolínají a v čase se dynamicky proměňují. Jejich nálepkování jako „sousedské =
pozitivní“ a „ekonomické = negativní“ není na místě. U zkoumaných zón platí, že motivace
místních koordinátorů v posledku vychází ze vztahu k místu, kde koordinátoři žijí a/nebo
pracují. Vztah k místu, by se tak mohl stát klíčovým pojmem ZMJ a mohl by pomoci se
rétoricky přehoupnout ze „sousedských slavností“ a „ulic bez aut a pro lidi“ k slavnostem,
které se týkají fungování veřejného prostoru jako takového.
8. Kontakty na výzkumný tým
Zpracovatelem výzkumu i doporučení je studio antropologického výzkumu Anthropictures,
z.s. – [email protected]
Autory jednotlivých případových studií jsou:
A – Jaromír Mára, [email protected]
B – Marie Heřmanová, [email protected]
C – Pavla Burgos Tejrovská, [email protected]
www.anthropictures.cz
www.facebook.com/anthropictures
Za finanční podporu děkujeme Nadaci Karla Janečka.
61