časopis květen2012

1
Květnová česká premiéra
Nikolaj Koljada
AMIGO
Krásné lži jsou povolené. Aby to nebylo takové,
jaké to je, ale takové, jaké by to mělo být.
Překlad:
Režie:
Scéna:
Naděžda Krejčová
Ivan Krejčí
Milan David
Kostýmy:
Hudba:
Dramaturgie:
Jana Hauskrechtová
Nikos Engonidis
T omáš Vůjtek
Osoby a obsazení:
Nina
Petra Kocmanová
Arkadij
René Šmotek
Kosťa
Michal Čapka
Sofie Karlovna
Alexandra Gasnárková j.h.
Žaneta
Alena Sasínová - Polarczyk
Grigorij Ivanovič
Pavel Cisovský j.h.
Pavel
Michal Moučka
Pianista
Nikos Engonidis j.h.
nebo Jan Kuchař j.h.
nebo Martin Dytko j.h.
2
Krásné lži jsou povolené. Aby to nebylo takové, jaké to je, ale takové, jaké by to mělo být.
Nikolaj Koljada
AMIGO
Jeden z nejhranějších současných ruských dramatiků
ve své hře přivádí na scénu mírně nekonvenční rodinu,
která má zálibu v orientální poezii, ale i v tradičním
popíjení vodky. Tvoří ji babička, která skládá oduševnělé aforismy, matka, která se sama pasovala do role
strážkyně jejího literárního odkazu, a syn, který obě
tyto alkoholičky živí jako tanečník v nočním klubu.
Byt, který mají vyklidit pro nového majitele, připadne
bývalé pornoherečce, která se snaží utéct před svou
minulostí. Navíc se podobá jejich zesnulé dcerce,
která měla před lety spáchat sebevraždu. Hra v sobě
nese velké tajemství (našim skalním divákům se v této
souvislosti jistě vybaví Shepardovo Pohřbené dítě)
i značnou dávku ruské melancholie, kterou vyvažuje
osvěžující humor.
ČESKÁ PREMIÉRA V SOBOTU 26. KVĚTNA 2012 V 18.30 HODIN
3
V Aréně mají herci co hrát a na čem růst
Rozhovor s Alexandrou Gasnárkovou
Gasnárkovou
„Samozřejmě byly takové situace, jedna trvala
dokonce několik let a tehdy jsem si i hledala jinou
práci. Bylo to období, kdy jsem moc nehrála,
nechtělo se, abych hrála, ale dnes už o tom
nechci mluvit. Nicméně asi mě opět zachránil ten
můj konzervatismus, protože jsem ty krizové roky
překonala a zůstala. Ale dnes mám pocit, že ta
krizová, hubená léta si musí prožít snad každý
herec, to tak nějak patří k divadlu.“
Jestli se nepletu, tak hostování v Aréně je vava ším úplně prvním?
„Poprvé jsem hostovala kdysi, strašně dávno
v Těšíně. Tehdy jim onemocněla herečka a já jsem
za ni dozkoušela roli. Ale takové to pravé hostování, od začátku až do konce zkoušení, to je skutečně až teď, v Aréně.“
Vy působíte v bývalém Státním, dnes NárodNárodním moravskoslezském divadle, 40 let, což je
úctyhodná věrnost…
věrnost…
„Dvaačtyřicet let! Když jsem byla mladá, tak jsem
měla, samozřejmě, ctižádost jít do Prahy. Jednala
jsem tehdy s Národním divadlem, ale tam se mě
okamžitě zeptali, zda jsem ve straně. A protože
moje odpověď byla jasná, tak dál nebylo co řešit.
Pak ještě proběhly nějaké další pokusy, ale já
jsem na to nikdy netlačila. Jsem konzervativní
člověk, a když si někde zvyknu, tak už to neměním. Navíc v Ostravě je silný genius loci, a i když
nás tu ovzduší dusí, tak to město má v sobě něco,
proč tu stojí za to zůstat. A jsou tu skvělí diváci!“
A nikdy, za tu dlouhou řádku let, jste neměla
chvíli, kdy jste si řekla – „A dost, do toho didivadla už nikdy nevkročím!“?
Občas to bývá
bývá tak, že lidé, kteří zažijí zlé chvíchví le, třeba i vážnou nemoc, si pak mnohem více
váží drobností, kterých si dříve nevšímali,
změní se…
„Já jsem zažila obojí, a nejsem si jistá, že bych po
tom všem brala život úplně jinak, že by to se
mnou udělalo nějaký vnitřní kotrmelec. Ale získala jsem nadhled, to je fakt. A snažím se (i když
ne vždy to jde) nezabývat se věcma, které nemůžu ovlivnit. Ale politika, ta mě vytáčí pořád, přestože vím, že s tím nic neudělám. Proto přestávám
číst noviny, nedívám se na zprávy, což jsem předtím pravidelně dělala. Když vidím zkorumpovanost a bezostyšnost politiků, tak mám znova chuť
emigrovat.“
A vy jste někdy o emigraci uvažovala?
„Ano. My jsme i za bývalého režimu hodně cestovali, a když jsme byli s manželem v Londýně,
tak jsme o tom hodně mluvili. I když mi bylo
jasné, že bych se svou profesí živit nemohla.
Konzervativní Londýn mi ale přišel velice blízký
a uklidňující, na rozdíl třeba od Paříže, což je
úplně jiný svět. Ale neumím jazyky a nemám na
ně ani talent, navíc za bývalého režimu ani nebyla motivace se je učit. Takže nakonec vše
dopadlo, jak je, a díky socialismu jsme prožili
kus zpackaného života.“
Pocházíte z Uherského Hradiště, ale celý dodo spělý život žijete v Ostravě. Dvě diametrálně
odlišná prostředí, veselé
ves elé Slovácko a drsná
Ostrava – zvykala jste si těžko?
„Slovácko mám, samozřejmě, pořád ráda, cimbálovku aj víno (smích), zabíjačky, které babinka
s dědou dělali každý rok. Když jsem poprvé přijela do Ostravy a viděla to nádraží, tak jsem se
4
zděsila, a řekla si – „jedu dom !“ Ale potom začaly
přicházet jedna role za druhou, práce mě tak
zahltila, že jsem město přestala řešit. Vždyť já
byla takový blázen, že jsem se nemohla dočkat,
kdy už skončí prázdniny – teď je to obráceně
(smích). Dnes se v Ostravě cítím dobře, mám
tady spoustu přátel, vím, kde koho potkám a
nedovedu si už představit, že bych šla někam
jinam, začínala někde jinde, chodila někde neznámými ulicemi. Jsem prostě konzervativní.“
Slovácko je kraj vína – to vás takový Ostravský
kahan musel tehdy pěkně vyděsit, ne?
„Tehdy nás pan Holub tahal k Radům, mezi horníky a tam „šli“ panáci – to bylo něco šíleného, to
byly smrště. Já už ani nevím, co jsme to tehdy
pili, snad rum či co… Pan Holub dělal své pověstné svačinky, což znamenalo, že než šel na zkoušku, tak proběhl tržnici, nakoupil vše potřebné a
doma vyráběl pomazánky, k tomu zeleninku,
housky, všechno pěkně namazal, připravil. A o
pauze vytahoval všechny ty krabičky a už nás
hostil. A podobné to bylo po zkoušce, k večeru
jsme měli sraz U Radů a tam svačinky pokračovaly. A k tomu ti panáci…Takže na Ostravský kahan
ani nedošlo (smích).“
všichni kolem mě chodili, nikdo se na nic neptal,
ale všichni věděli, co si myslím. Nebylo to příjemné. U divadla je asi nejdůležitější pracovat s nervama tak, aby to člověk vydržel až do konce.
A ne do konce zkoušení či sezóny, ale do konce
kariéry. Nenechat se zdeptat při prvním bezpráví,
nezhroutit se při prvních problémech. Je to často
velké sebezapření.“
Když se ještě vrátíme ke knihám – máte ještě
vůbec čas číst? Ale myslím číst jako za „sta„sta rých časů“, kdy jsme si zalezli s knihou, dokud
jsme ji nepřečetli,
nepřečetli, kdy se četlo do rána, protoproto že román se zkrátka nedal odložit…
„Už moc nečtu, to je pravda. Ne, že bych nechtěla nebo úplně na čtení zanevřela, ale je to především otázka soustředění. Doba je tak hektická, že
si dnes už nedokážu představit, že bych si na dvě
hodiny sedla a jen si četla. Nemám stání tak nějak
vůbec – sednu si třeba na kafe, a přestože mám
čas a můžu posedět, tak se už po čtvrthodině
dívám na hodinky, že bych měla jít…“
Vy jste vystudovala gymnázium, pak knihovknihov nickou školu a až teprve pak JAMU v Brně.
Proč nejprve ke knihám a až potom k divadlu?
„Protože maminka řekla, že nejprve musím mít
normální povolání, protože u divadla se může cokoliv přihodit, třeba, že mi uřežou nohu (smích),
takže co bych pak dělala. Tak jsem si vybrala
dvouletou nadstavbu, abych neztratila moc času,
ale po skončení knihovnické školy jsem chtěla
zůstat v knihovně, bavit se s lidmi o knihách, vybírat jim to, co jsem si myslela, že by je mohlo
zajímat. Já jsem tehdy strašně četla, knihama
jsem žila. Když mi napsali, že mě berou na JAMU,
tak jsem snad ani nijak nejásala… Ale pak jsem už
o ničem jiném, než o divadle nepřemýšlela, divadlo mě totálně - jako jakési prokletí - vcuclo a už
nepustilo.“
A nikdy vás divadelní prostředí, mnohdy plné
negativních emocí a podivných vztahů, nedenedeptalo?
„Když jsem byla mladá, tak jsem žila jen divadelními postavami a ostatní věci jsem nevnímala. Ne,
že bych je nechtěla vnímat, ale byla jsem vždycky
příliš zahlcena tou kterou konkrétní rolí. Nicméně
před nedávnem se mi něco podobného stalo,
najednou jsem kolem sebe cítila jakési „divno“,
5
Vaše maminka byla herečka, její druhý manžel
byl herec, sestra je herečka, vy jste herečka –
není to trochu moc herců na jednu rodinu?
rodinu?
„Když to srovnám s Čapkovic klanem, tak kam se
na ně hrabeme (smích)!“
Maminka byla spíš kritická nebo víc chválila
vaše výkony na jevišti?
„Nepamatuji si, že by mě nějak deptala, ale kritická uměla být, to zase ano. Ale tím, že byla na
oblasti, kde pořád hráli, jezdili na zájezdy, tak se
sem moc nedostala, aby mě často viděla. Ale pamatuji si historku, když jsme před lety dělali hru
Čtrnáctý hrabě Gurney, kde jsem měla narežírován striptýz jen do kalhotek. Sice jsem v konečné
fázi byla zády k publiku a byla jsem zástěnami
krytá i do portálů, ale dodnes si pamatuji, když už
to celé vrcholilo, jak jsem zaslechla mámino zděšené „ježíšikriste!“ z hlediště (smích).“
Přes dvacet let učíte na konzervatoři,
konzervatoři, dopradopra covala jste se za ta léta pedagogického půpů sobení k nějaké kvintesenci herectví?
„Základem, na nějž i my, profesionálové, po letech občas zapomínáme, je vnímat partnera,
umět mu odpovědět, „slyšet“ ho a především jednat. Jednat slovem, gestem, tělem. Jednat, ne jen
mluvit, protože pak si ten text může divák přečíst
a nemusí chodit do divadla. Tyhle zásady bychom
si měli, čas od času, oprášit všichni.“
Váš manžel, Bedřich Jansa, je režisér – věděla
jste třeba díky němu, jak režisérům lépe poroporo zumět?
zumět?
„Nevím, zdali je to díky našemu soužití, ale já režiséry ctím. Jednou jsem třeba dělala velkou roli
s jistým režisérem. Už během zkoušení jsem
pochopila, že to nebude to pravé ořechové, nicméně jsem ctila jeho koncepci a snažila jsem se ji
dodržet. I když jsem celou dobu ve skrytu duše
věděla, že to nebude ono. A taky nebylo. Nesedí
mi také, když herci příliš o roli mluví. My bychom
měli buď splnit režisérův požadavek nebo nabídnout jiné řešení. Ale ne pořád diskutovat. Ale
ještě k mému muži – ten po mě při zkoušení
dvakrát tak řval, že jsem odešla z jeviště, v šatně
plakala a vzkázala mu, že odcházím od divadla.
Ale když jsem se pak po půlhodině vrátila zpátky,
tak jak jsem na něj byla naštvaná, tak jsem to
zahrála tak, že zase křičel – tentokrát už ovšem
nadšeně - že to je přesně ono. Tak nevím, zda
režisérům rozumím lépe (smích).“
Kdysi jste s manželem byli v jednom angažmá,
zkoušeli spolu a pak ještě byli spolu doma…
„Myslíte „všeho moc“? Zamlada jsem se s ním bavila o divadle pořád, já se snad ani o ničem jiném
ani bavit nechtěla a nedokázala. Po čase se to
uklidnilo a dnes, dnes už se s ním o divadle nebavím vůbec. Navíc, když se jde na mě „povinně“
podívat, tak mě stejně potom akorát zkritizuje..
Zpočátku kariéry jste hrávala role romanticromantic kých, lyrických hrdinek. Nyní vás hodně potpot kávají role podivínek, poněkud výstředních či
neobvyklých postav, které hrajete evidentně s
chutí a sklízíte za ně velký ohlas, často aplaus
na otevřené scéně…
„Radek Lipus to pojmenoval jako „ženský klaun“
a vždycky tvrdil, že mu hrozně připomínám Giuliettu Masinu. Já mám tyhle role hodně ráda a
jsou mi blízké. A z podobného ranku je i ta, kterou teď zkouším v Aréně, svérázná babička Sofie
Karlovna, která se věnuje tvorbě aforismů a při
tom popíjí vodku.“
6
Znamením jste lev, což jsou lidé sebevědomí a
hrdí, kteří nenesou dobře kritiku. Ta je ale s didi vadlem
vadl em úzce spojena – jak ji zvládáte vy? A jak
coby hrdý lev zvládáte područí režisérů?
„Herec je v područí celý život, takže bojovat
proti tomu nemá smysl. A negativní kritiku ráda
nemám – kdo by také měl. A i když je ta kritika
sama o sobě hloupá, je to teatrologický blábol,
jednou to někde vyšlo a už to žije, bohužel, svým
životem. Studentům vždy říkám, že dobrou kritiku si mají zarámovat a špatnou hodit do koše
(smích).“
Jak se vlastně od divadla odreagováváte, jak si
tzv. čistíte hlavu?
„Ani nevím, jak jsem to dělala kdysi, možná to
byly ty knížky. Koníčka jsem nikdy neměla, proto
obdivuju herce, kteří třeba malují. Ovšem je fakt,
že herec by se měl pořád rozvíjet, také to říkám
svým studentům – i když sama to nedělám. Sportu jsem se nikdy nevěnovala, protože my byli
vždycky v rodině štíhlí, takže jsem na to hřešila a
nepotřebovala to. Nicméně před lety jsem začala
dělat tai-či a to byl balzám, to byl super relax.
Dostala jsem se k němu po dvou operacích páteře,
kdy už to vypadalo, že skončím na kolečkovém
křesle. Chodila jsem denně do nemocnice na
kapáky, bylo to šílené. A tai-či mě zachránilo,
protože všechny problémy zmizely.“
Takže můžete v plné síle hostovat i v jiných
divadlech…
„Já jsem už v Národním skončila, jsem ve statusu
hrajícího důchodce, a proto jsem dala ve známost do ostravského divadelního světa, že jsem
volná a otevřená případným hostováním. No a
hned se jedna role objevila. A tím, že jsem pravidelný návštěvníkem Arény, tak jsem se příliš
nerozmýšlela. Ta hra se mi líbí, líbí se mi, jak je
přeložená, líbí se mi moje role v ní. Jen bych trošku krátila (smích).“
Je vše o moc jiné v Aréně než to, na co jste
byla zvyklá těch 42 let ve „velkém“ divadle?
„Jsem překvapená, jak mě ta změna vůbec nevyvádí z míry Všechno je jiné, a přitom ve své podstatě stejné. A pracovat se musí pořád stejně,
začínat znova, od začátku. A protože se v Aréně
dělá herecké divadlo, tak herci mají co hrát a na
čem růst. A tak jsem ráda, že můžu být u toho.“
7
V Amigu se Koljada vypořádává s událostmi vlastní rodiny
Rozhovor s režisérem Ivanem Krejčím
Koljada patří k nejvýraznějším a nej
nej-plodnějším představitelům současné
ruské dramatiky, napsal kolem devadevadesáti her – proč jste se rozhodli
právě pro jeho Amiga?
„Může za to vlastně moje žena, která průběžně pročítala Koljadovy texty a rozhodla se přeložit právě Amiga. No a mě
se ta hra, kterou jsem přečetl poprvé až
v češtině, ihned zalíbila, a chtěl jsem ji
dělat.“
Už jste nakousl, že Amiga přeložila
vaše žena – jak to doma probíhalo?
Připomínkoval jste ji při překládání?
„Ne, ne, to já do toho vůbec nekecám
(smích). Pro mě to je zajímavé sledovat,
jak pracuje, kdy se mnou konzultuje
některé termíny, obraty, ptá se třeba,
zda by mě nenapadl nějaký jazykový
ekvivalent k nějakému výrazu – a mě,
samozřejmě, nic nenapadne (smích).
Vidím, jak hledá zdroje, kontexty, a
vidím, jak velká práce překládání je,
přestože to třeba na první pohled tak
někdy nevypadá. Teď jsem četl paměti
Keithe Richardse z Rolling Stones, a ten
překlad je v něčem strašný. A i díky
němu jsem si uvědomil, jak tím, že jsme
malá kultura, jsme na překladech do
jisté míry závislí. A pokud je překlad
nedokonalý, tak nás, bohužel, ošizuje
o plnou hodnotu daného díla.“
Inscenátoři se, nejsounejsou- li si něčím v překladu hry jistí,
obracejí k jejímu originálu, pokud daným jazykem alesales poň trochu vládnou. Důvěřoval jste své ženě natolik,
že jste originál nečetl anebo naopak?
„U Amiga jsem skutečně do originálu tzv. nešel, textu
jsem rozuměl, měl svůj styl, takže nebyl důvod. Ale když
jsem před časem dělal v Opavě Ruské loto Vasilije Sigareva, tak tehdy jsem od překladatelky Terezy Krčálové
dostal text, kde třeba byly repliky přeloženy tak, že jsem
měl na výběr ze čtyř variant nebo některá místa nebyla
přeložena vůbec a místo nich tam byly otazníky. Tehdy
pro mě bylo velkým překvapením, že takový text agentura vůbec nabízí. A tam jsme tedy originál potřebovali
často!“
Koljadovými vzory jsou A. P. Čechov a T. Williams –
poznáme v Amigu reminiscence těchto jeho oblíbenců?
„Na Čechova tam je hned několik odkazů – je jím slovník
postav, některé situace jako by putovaly, protože třeba
začátek Amiga je skoro parafráze konce Višňového sadu
a také jedna z hrdinek nese jméno Nina, stejně jako
postava v Rackovi a je tam také Kosťa… A Tennesseho
Williamse můžeme číst ve struktuře hry, jež je rodinný
dramatem skrývajícím jisté staré tajemství, starou bolest.“
8
Černucha, to je termín, kterým
jsou Koljadovy hry někdy
označovány – jde o zkratku
vzniklou ze slov „čornyj rearea lizm“. Jak moc černý jeho rearea lismus tedy je?
„Zdá se mi, že na Amiga „černucha“ zase až tolik neplatí, Řekl
bych, že Amigo má blíž spíš
k Williamsovi. Možná i proto, že
Amigo původně nebyla hra, která se měla veřejně uvádět. Koljada si ji napsal jako své osobní
vypořádání se ztrátou sestry a
postava Kosti je možná jeho
alter egem.“
Koljadu vyhodili
vy hodili z prvního angažmá, protože
protože příliš pil.
Jeho hrdinové v Amigu také popíjejí – je alkohol to, co
pořád Rusko ovlivňuje?
„Těžko říct, protože to by tam člověk nějaký čas musel žít.
Neodvažoval bych se posuzovat, zdali Rusové třeba pijí
více než Češi. Možná ne, možná Češi pijí víc, ale tajně,
nevím. Opilých lidí je v ulicích a na nádražích Moskvy
spousta, ale podobné typy můžeme vidět i u nás, opravdu
nevím…“
V nějakém rozhovoru se Koljada vyvyjadřovall k inscenacím svých her jinými
jadřova
režiséry – že například, když je v textu
napsáno „pláče“, tak to nemusí nutně
znamenat, že musí postava na jevišti
opravdu prolévat slzy. Nebo jeje -li napnapsáno „nahlas“, nemusí to nutně znaznamenat, že má křičet. Myslíte si, že
Koljadovi a tomu, co chtěl tou hrou
říct, rozumíte?
„To já nevím. A myslím, že by bylo pyšné tvrdit, že jsme všechno pochopili.
Nicméně nějak jsme to přečetli, nějak
tomu rozumíme a jestli je to ten Koljadův svět… Každopádně se mu snažíme
být věrní, třeba ne v podrobnostech, ale
v tom, že sledujeme stopu té hry. A co
z ní vyvedeme na světlo a co ne, to se
uvidí, protože jsme stále na cestě…“
Vy se ruské dramatice, ať už té klasické či moderní,
hodně věnujete. Proč? Je v ní něco, co jinde
jinde nenachánenacházíte nebo vás ty hry prostě jen baví?
„Iniciační hrou byl možná Racek, protože jsem ho dělal
třikrát, před školou, na škole a pak tady v Aréně. Na
DAMU mě učili Jan Kačer a Ivan Rajmont, kteří jsou podepsáni pod zásadními Čechovovskými inscenacemi
v historii českého divadelnictví. Ale asi nejdůležitější je pro
mě vždy téma rezonující s konkrétní dobou. A zřejmě se
několikrát stalo, že jsem to téma našel právě v některé
z ruských her.“
9
Je mi blízká sochařská stylizace
Rozhovor s fotografem Pavlem Márou
Vy jste už vystavoval
v ystavoval na mnoha místech, ale
pokud jsem se dívala správně, tak v divadle
ještě ne…
„V divadelním prostředí jsem vystavoval jen jednou a bylo to shodou okolností právě tady v Ostravě v roce 1998, kdy jsem měl výstavu ve foyer
Divadla Jiřího Myrona.“
A jak se vám líbí prostředí Arény?
„Já jsem zatím viděl jen snímky interiéru, ale už
z nich je patrné, že je to krásný prostor, který je
udělaný velice výtvarně a pohodlně pro diváky.
Takže se těším, až tam moje fotografie budou
vystaveny.“
Pavel Mára (1951)
vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze (1967–1971) a poté dvakrát
absolvoval FAMU (mezi roky 1971–1975 katedru kamery, v letech 1976—1981 katedru
fotografie).
Márův tvůrčí styl se začal utvářet v 2. polovině 70. let, kdy v oblasti zátiší pracoval na
rozsáhlém minimalistickém barevném cyklu
Mechanická zátiší. Po období věnovaném
polyekranu se v druhé polovině 80. let přeorientoval na figurální tvorbu a zaměřil na
fotografie na pomezí portrétu a aktu (např.
soubory Roušky z roku 1989, Triptychy z
roku 1993). Na velkoformátový soubor Korpusy z roku 1988 navázal na konci 90. let
cyklem Mechanické korpusy. V posledním
desetiletí dále vytvořil řadu aktů Madony
(1999), které byly součástí pavilonu České
republiky na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru, figurálně orientovaný soubor tisků na
plátně Prostor (2002) a velkoformátové tisky na plátně Hlavy, Triptychy a PrůhledyTunel.
V současnosti působí na ITF v Opavě.
Vy jste nejprve na FAMU vystudoval kameru
a pak fotografii. To nebývá úplně obvyklé…
„Taky to nebyla úplně obvyklá doba a bylo složité
v ní studovat. Já měl štěstí, že jsem se dostal na
kameru, přestože jsem se hlásil na fotografii.
Tenkrát byl na FAMU vynikající pedagog, profesor
Ján Šmok, který mě sice na fotografii chtěl, ale
nakonec jsem se do toho ročníku nevešel, tak se
mě zeptali, zda bych nechtěl studovat kameru.
Po čase mi nabízeli, zda na fotografii nechci
přejít, ale mě se na kameře líbilo, takže jsem tam
zůstal a dostudoval ji. Chtěl jsem pracovat jako
fotograf. Jenže k tomu bylo nutno být registrován ve Svazu výtvarných umělců - abych vůbec
mohl být na volné noze, sehnat práci a dostat
nějaký honorář. A když jsem se ve Svazu chtěl
registrovat, tak mi řekli – my víme, že jste fotograf, ale vystudoval jste kameru, tak se věnujte
tomuto oboru. A já tím pádem nemohl pracovat.
Proto jsem se rozhodl vystudovat ještě fotografii,
abych měl klid. Sice mi to bylo umožněno, nicméně studovat jsem mohl jen externě, takže jsem si
vše platil sám. A když jsem se po absolutoriu
opět ucházel o registraci ve Svazu, tak mi řekli –
vy jste sice vystudoval fotografii, ale externě, takže vás někdo platil, tak ať vás taky zaměstná.
Takže jsem pracoval na jména svých kamarádů
a účty šly přes ně. Byla to šílená doba…“
www.pavelmara.cz
10
Kamera může působit pro nezasvěceného
atraktivněji – nejen, že je to dynamická
záležitost, ale i to prostředí filmu, televize…
televize …
„Kamera ve filmu či televizi má pro mne jednu
velkou nevýhodu - je to kolektivní práce. Silně
kolektivní práce. A pro mě byl kolektiv problém,
já jsem vždycky raději pracoval individuálně –
sám jsem chtěl vše vymyslet, nasnímat. Proto pro
mě nepřipadalo v úvahu věnovat se profesi
kameramana. Proto i mé studium kamery bylo
zaměřeno na multiprojekci, která pracuje
s fotografií.“
Při snímání jsem záměrně používal pohybovou
neostrost, synchronizoval jsem pohyb objektivu
s modelem. Byl to jakýsi fotografický balet. Koncem 80. let jsem se zaměřil na portrét a fotografoval jsem většinou své kolegy výtvarníky, známé
osobnosti – a vznikl jakýsi mystický soubor portrétů–stínoher. Tato etapa vyvrcholila v roce 1989,
roce sérií s názvem Roušky inspirovanou Veroničinou rouškou. Fotografie jsem zvětšoval na fotografické plátno metrových rozměrů a v mokrém,
deformovaném tvaru zavěšoval na zeď, po vysušení vznikla stabilní jakási reliéfní foto-socha.“
Multiprojekce neboli tzv. polyekran je zajímavá
filmová záležitost, které se tady zase moc lidí
nevěnovalo – pro co nebo koho jste
jste dělal? A je
možno vaše práce někde vidět?
"Polyekran je české unikum, představené poprvé
na EXPO 1958 v Bruselu, je spojené se světovými
jmény Radoka a Svobody. Já jsem se pokoušel
o čistě výtvarné řešení. Vidět je v provozu nelze,
existují jen fotografické záznamy z těchto programů a také, samozřejmě, diapozitivy, které se v
multiprojekci používaly. Diapozitivy jsou uložené
pěkně v krabicích, společně se scénáři nakreslenými na milimetrovém papíru, ale daly by se
digitalizováním oživit. Audiovize jsem realizoval
se studiem Made in publicity, které umělo vše
vyrobit. Spolupráce s nimi započala při mé absolventské práci, multiprojekci s názvem Polovodiče,
a protože se jim líbila, tak pokračovala i na dalších programech. Byly to například i dva programy s názvy Kov a Sen o počítači z roku 1983,
které vycházely z mého fotografického cyklu
Mechanická zátiší, což byly výtvarně pojaté
fotografie, barevné struktury, jejichž podkladem
byly průmyslové materiály – umělé hmoty, plechy, šlo o reálnou fotografii, ale silně výtvarně
stylizovanou, o jakýsi abstraktní minimalismus –
a tyto fotografie jsem pak rozpohyboval.“
Od Mechanických zátiší na začátku kariéry jste
přes portrétoportréto-akty přešel k jakýmsi, jak jsem si
to pro sebe nazvala, aktůmaktům-objektům. Co řídilo
řídilo
směr vaší profesionální cesty?
„Tělo bylo pro mne vždy důležitým fotografickým
tématem, už v roce 1969 jsem připravil soubor
černobílých fotografií, kdy jsem těla zvětšoval do
velkých detailů – dá se tedy říct, že jsem tělem
začal. Pak jsem se obrátil, možná i díky multiprojekci, k Mechanickým zátiším, a v polovině 80.
let jsem se znovu pustil do práce s figurou, kdy
jsem začal fotografovat na speciální kontrastní
materiál na přesvětlené ploše s tělem v pohybu.
Vaše aktyakty-objekty (soubory Mechanické corcorpusy, Madony, Černé corpusy, Prostor v prosprostoru) – zpodobňují lidské tělo coby objekt, fifigurínu… Vnímáte takto člověka – jako odlidodlidštěného tvora?
„Něco takového tam možná bude, protože jsem
měl vždy problém se fotograficky k člověku přiblížit, přesně jej zaznamenat. Proto jsem nikdy nemohl dělat dokument, mě zajímala vždy určitá
stylizace, abstrakce. A po "neživotných" Mechanických zátiších jsem se pokoušel věnovat lidskému tělu i portrétu podobným stylem. Přesto jsem
11
v roce 1993 nafotografoval velkoformátové Triptychy, které jsou mým asi nejreálnějším, nejvěcnějším pohledem na člověka, nicméně určitá sochařská stylizace, která není pro fotografii typická, je mi velmi blízká.“
S tím možná souvisí to, že jste pro obrazové
publikace o sochařích fotil jejich díla. Máte
k sochám nějaký speciální, bližší vztah?
vztah?
„Určitě ano, protože má oční indispozice mi neumožňuje vidět svět plasticky, vše vidím plošně
jako když se díváte pouze jedním okem. Proto
vjem plasticity rád nahrazuji i dotekem. I možná
proto ve fotografii rád vyjadřuji objem, plastičnost, která mi v mém vnímání chybí. A sochy,
které jsou plastické, které si můžu obejít, symbolicky i doslova je jaksi "osahat", ty mi toto poskytují. I proto mám sochařství rád a inspiruje mě –
třeba pro mou sérii Mechanické corpusy.“
Mechanická zátiší, Polovodiče, Kov, Sen o popo čítači, Magické auto – to jsou názvy vašich AV
programů. Jste fascinován technikou?
„Ano, technika mě vždy fascinovala, vždyť i fotografie je unikátním technickým záznamem našeho světa. A tento technický přepis je čím dál dokonalejší, jednou bude dokonalejší než sama realita, v 3D prezentacích se dokonalosti již dotýká.
Asi i proto jsem toto technologické opojení reflektoval ve své práci, ale svými fotografiemi jsem
se pokoušel hledat i podstatnější východiska pro
život, bez spojení s těmito civilizačními výdobytky, vždyť je to vlastně jenom iluzivní změť drátků.“
Jak se vám z tohoto pohledu líbí ostravský
industriál – třeba Dolní Vítkovice?
„Znám krásu těchto žhavých provozů ještě v originále. V 70. letech jsem ve Vítkovicích často
fotografoval a vznikly tam i některé fotografie z
mého cyklu Mechanická zátiší. Například snímek s
názvem Žhavé plechy, který jsem realizoval při
technické chybě na válcovací lince. Plechy se
naštosovaly do úžasných tvarů, kde se prolínaly
žhavé elipsy s chladnoucím namodralým kovem.
Je vynikající a záslužné, že ostravský industriál
bude zachován i pro příští generace. Těším se, že
se tam brzy znovu podívám.“
Učíte na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě –
jak to vidíte s budoucností české umělecké
umělecké
fotografie?
„Určitě je budoucnost české fotografie slibná.
Vždyť je například u nás šest vysokých fotografických škol a nespočet středních. Fotografie se
možná, jak prorokoval profesor Ján Šmok, dostane i do osnov základních škol. Ale možná nejvíce záleží na odvaze mladých lidí se vymanit
právě z tohoto sevření a diktátu pomyslné úspěšnosti. Měli by jít víc svou vlastní cestou a nebát se
momentálního nezájmu o svá díla. Cesta uměním
není nikdy zcela přímá.“
Kdo je váš oblíbený fotograf a proč?
„Měl jsem vždy oblíbené umělce mimo fotografii.
Obdivoval jsem, když zůstanu v Česku, například
skupinu malířů a sochařů 12:15, ale i kubistické
sochy Gutfreunda či práce Šimotové, Grosse,
Medka, Johna, Boštíka atd. Neměl jsem fotografické vzory, ale samozřejmě Drtikol, Funke či Sudek jsou nádhernou klasikou, kterou mám velmi
rád a určitě v ní hledám i inspiraci.“
Představíte nám svými slovy díla, která budou
vystavena v Aréně?
„V Aréně vystavím cykly s názvem Madony'99
a Triptychy z roku 2005. Madony'99 jsou stylizovaným "inverzním" pohledem na současnou ženu.
Gesto rukou naznačuje držení dítěte, ale náruč je
prázdná. Převrácená tonalita do negativu a osvětlení figury je koncipováno pro negativní prezentaci. Je to původní analogová verze zhotovená speciální výtažkovou metodou na barevné
Cibachromy, velkoformátová digitalizovaná varianta tohoto cyklu byla součástí pavilonu České
republiky na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru.
Premiérově představím i triptychy postav, které
vycházejí z cyklu Triptychy z 90. let, ale jsou prezentovány jako originály zdrojových velkoformátových negativních filmů. Jsou to pohledy na nehybné postavy z podhledu, přímo v ose a z nadhledu, které jsou zaznamenány velkoformátovou
kamerou, jako když se fotografuje architektura,
aby se nezbíhaly linie. Je to jakýsi "věcný" pohled
na člověka, který Anna Fárová interpretovala jako
pohled do minulosti, přítomnosti a budoucnosti.“
12
13
Předplatné na sezónu 2012 / 2013
ROK SLADKÝCH POKUŠENÍ
PREMIÉROVÉ PŘEDPLATNÉ
Cena předplatného: 1000 Kč
včetně programů, šatny a setkání s tvůrci inscenace při malém občerstvení a ochutnávce vín
Hrací den: převážně sobota
Eugène Ionesco / režie
režie Grzegorz Kempinsky
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh.
Nikolaj Vasiljevič Gogol / režie Ivan Krejčí
HRÁČI
Lidi tomu říkají podvod a ještě všelijak, ale vždyť je to bystrost, pronikavost a všestranně rozvinutý
talent.
Arnošt Goldflam / režie Viktorie Čermáková
ŽENY A PANENKY
Jak by to bylo krásné, stát se jednou paní svého vlastního těla a dělat jen to, co se zachce.
L udmila Ulická / režie Ivan Rajmont
RUSKÁ ZAVAŘENINA
Barák nám padá na hlavu, a všem je to fuk.
.
Sezónní předplatné TYP A - říjen 2012 – červen 2013
Cena předplatného včetně programů a šatny - 4 tituly 520 Kč + 2 kupóny á 60 Kč
Hrací den: úterý, středa
VIŠŇOVÝ SAD | BRENPARTIJA | HAMLET | AMIGO
14
15
Sezónní předplatné TYP B - říjen 2012 – červen 2013
Cena
Cena předplatného včetně programů a šatny - 4 tituly = 720 Kč + 2 kupóny á 60 Kč
Cena studentského předplatného včetně programů a šatny - 4 tituly = 480 Kč
+ 2 kupóny á 60 Kč
Hrací den: pondělí, čtvrtek, pátek, sobota, neděle
AMIGO | PLEŠATÁ ZPĚVAČKA | HRÁČI | ŽENY A PANENKY
Dopolední předplatné TYP D - říjen 2012 – červen 2013
začátek představení v 10.00 hodin
Víme, že ne každý může nebo chce navštěvovat divadelní představení ve večerních hodinách. Proto jsme pro
Vás vytvořili novou předplatitelskou skupinu Dopoledního předplatného. Může být určeno divákům, kteří pracují
na směny, studentům vysokých škol, seniorům nebo třeba maminkám či tatínkům na rodičovské dovolené, pro
něž je zajištěno hlídání dětí v Monty školce /www.montyskolka.cz/scena/.
Dopolední předplatné nabízí inscenace klasického repertoáru.
Cena předplatného včetně programů a šatny - 4 tituly = 320 Kč
Hrací den: úterý
VIŠŇOVÝ SAD | HAMLET | PROCES | S NADĚJÍ, I BEZ NÍ
KUPÓNOVÉ PŘEDPLATNÉ
Pokud máte pocit, že Vás běžné předplatné s pevně dopředu stanovenými hracími dny omezuje, máme pro Vás
novou formu předplatného. Umožní Vám získat vstupenky s velmi zajímavou slevou a zároveň Vám poskytne
volnost při výběru titulu a hracího dne představení podle Vašeho zájmu a časových možností.
Zakoupíte-li si kupónovou knížku s 8 kupóny v ceně 800 Kč nebo 4 kupónů v ceně 400 Kč máte možnost
navštívit až 8 vybraných představení - stačí pouze v předprodeji vyměnit kupón za platnou vstupenku. Kupónové
předplatné je přenosné a lze použít i několik kupónů k nákupu vstupenek na jedno představení.
Kupónové předplatné můžete využívat vždy jednu divadelní sezónu (např. září
z áří 2012 – červen 2013),
2013) přičemž
zbylé kupóny jsou nevratné.
Pro Vaši maximální spokojenost Vám doporučujeme
včasnou rezervaci míst!
PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY
VIŠŇOVÝ SAD
BRENPARTIJA
HAMLET
PROCES
BLECHA
S NADĚJÍ, I BEZ NÍ
CHLÍV/PATERNOSTER
Pokud některý z nabízených titulů bude mít derniéru, KSA doplní počet inscenací kupónového
předplatného tak, aby počet nabízených titulů byl vždy 8.
16
17