Listnaté dřeviny našich lesů

Listnaté dřeviny našich lesů
Autochtonní
dub zimní – Quercus petraea agg. (Matt.) Liebl.
Dřevina světlomilná; roste i na stanovištích v létě vysýchavých; nesnáší zaplavovaná území a ani zvýšenou
hladinu podzemní vody; roste na kyselých i alkalických půdách; při nedostatku živin a vody roste velmi pomalu
a velmi křivolace; má velmi dobrou pařezovou výmladnost – historicky se využívalo jako pařeziny; vzhledem
k tomu, že je to druh teplomilný – nižších poloh, byl ve svém areálu značně redukován lidskou činností –
odlesnění – zemědělské půdy.
Kvalitní kmeny bez suků se vysoce cení jako surovina pro dýhy nebo na trámy.
Posledních asi 10 let zjistili dendrologové, že tento agregátní druh zahrnuje na našem území: dub jadranský –
Quercus virgilliana Ten., dub mnohoplodý – Quercus polycarpa Schur a dub žlutavý – Quercus dalechampii
Ten.; rozlišení je obtížné hlavně z důvodů vzájemného křížení;
dub letní – (křemelák) Quercus robur L.
Světlomilný druh (o málo náročnější než dub zimní); je druhem lužních lesů – vyžaduje trvalou vhkost, občas i
zvýšenou hladinu spodních vod; z oblasti Slavonie je znám tzv. dub slavonský
dub pýřitý (d. šípák) Quercus pubescens Willd.
Světlomilná, teplomilná dřevina, odolná k suchu – lesostepi; u nás se vyskytuje velmi sporadicky – Jižní
Morava (Pálava, jižní expozice Moravského krasu), Český kras (jižní expozice), Žatecko; patří mezi chráněné
rostliny – Červená kniha
dub cer
na světlo méně náročný, než dříve uváděné duby; snáší sucho; je teplomilný – nesnáší mrazy; živinově
nenáročný – na vápencích ustupuje dubu pýřitému; u nás má nejsevernější výskyt od jihu po Hády.
buk lesní – Fagus sylvatica L.
Dřevina snáší i silný zástin - vytlačuje jiné dřeviny; nesnáší půdy mokré a bažinaté, písčité a výrazně jílovité;
živinově nenáročný druh (indiferentní); potřebuje dostatek srážek a hlavně v létě musí mít vyšší reltivní
vlhkost vzduchu; opad se slepuje do nepropustné krusty, která se špatně rozkládá – chybí bylinné patro; citlivý
na pozdní mrazy – vyžaduje suboceanické klima; je endemitem Evropy; na naše území se dostal v až Atlantiku
současně s jedlí bělokorou od jihozápadu – poslední vegetační pás;
Dřevo má všestranné použití
habr obecný – Carpinus betulus L.
Snáší silný zástin – často je až ve spodní etáži porostů; typické jsou tzv. habrové doubravy v nižších a středních
pahorkaninách; roste od vysýchavých stanovišť po krátkodobě zaplavované, na půdách kyselých i
vápencových; nesnáší rašeliny; v našich lesích je habr obecný považován za nežádoucí dřevinu, protože
zamezuje přirozené obnově doubrav; nemá přímý růst a často zavětvuje kmeny odspodu i druhotně; dřevo je
velmi tvrdé s vysokým obsahem vody – vysychá pomalu; v zahradnictví je druh oblíben nejen kvůli mnoha
tvarovatelným kultivarům, ale i pro využití pro husté živé ploty;
javor horský (j. klen) – Acer pseudoplatanus L.
Snáší střední zástin; má nároky na stálou půdní vlhkost (ne převlhčení) a živiny v půdě (hlavně nitráty);
vyžaduje též provzdušněné půdy – často suťové; nesnáší záplavy a dlouhodobě zaplavená stanoviště; dřevo
patří mezi ušlechtilé;
javor mléč Acer platanoides L.
Snáší stín – využívá slabého světla ve spodním patře dokonalým rozložením listů tak, aby se nekryly; dosahuje
toho proměnlivou velikostí čepele a délky řapíku (listová mozaika). Má vysolé nároky na vlhkost půdy a
vzduch – často v luzích. Vyžaduje hluboké hlinité půdy se skeletem – provzdušněnost – a vysokým obsahem
nitrátů. Odolná k marzům.
Malé zastoupení v lesích – hospodářsky nevýznamná dřevina. Dříve se v Evropě využíval jako zdroj sladké
šťávy – javorový sirup – vytlačen z trhu americkými javory. Mléčná šťáva listů obsahuje kaučuk. Oblíbená
dřevina u včelařů.
V Severní Americe se stal tento zde introdukovaný druh invazním.
javor babyka – Acer campestre L.
Ze všech našich javorů nejvíce toleruje zástin – v porostech je téměř vždy dřevinou nižších pater; vyžaduje
živinově bohaté půdy i zasolené; ve vztahu k vlhkosti existují 2 ekotypy – suchomilný, rostoucí na lesostapích a
vlhkomilný, rostoucí v lužních lesích; snáší mrazy – mimo extrémních, snáší letní vedro a sucho; odolává
znečištění městského ovzduší; v hospodářských lesích nemá význam; je významným krajinotvorným prvkem
biokoridorů a lesních remízů; dřevo je výborně ohýbatelné, což mělo význam využití v kolářství, sousružnictví
a truhlářství.
jilm horský – Ulmus glabra Hudson (U. montana With., U. scabra Mill.)
snáší silný zástin; má značné nároky na vláhu – prameniště nebo blízkost spodní vody; nesnáší letní sucho;
živinově náročný na báze i nitráty; půdy vyžaduje hluboké hlinité skeletovité; nesnáší holomrazy; dřevo je
vysoce hodnoceno
jilm habrolistý – Ulmus minor Mill. (U. carpinifolia Ruppert ex Suckow)
snáší zástin – vytváří listovou mozaiku; ve stáří je však dřevinou polostinnou; stejně jako javor babyka vytváří
ve vztahu k vlhosti 2 ekotypy – lesostepní a lužní. Období velkého sucha řeší i shozením listů v létě - stav klidu
a následně pak vytvoří 2 letokruhy za 1 rok. Je náročný na minerální živiny – báze. Také vyhledává stanoviště
s vyšším obsahem nitrátů. Snáší však i půdy zasolené. Silné mrazy nesnáší – vznikají mrazové trhliny
s následkem vytváření korkových lišt. Na druhé straně je výskyt korkových lišt častější při sušších a teplejších
stanovištích. Kvete velmi záhy na jaře před olistěním. Listy raší později až při zrání plodů.
Lesostepní ekotyp nejvíce utrpěl grafiózou a tak se stává tento druh vzácným.
jilm vaz – Ulmus laevis Pall.
Stejně jako předcházející u nás domácí jilmy i tento v mládí snáší zastínění. Opět vytváří 2 vlhkostně rozdílné
ekotypy – lesostepní a lužní. Na minerální živiny a dusičnany v půdě je náročný. Grafióza tento druh až tolik
nedecimuje a tak narostlo jeho rozšíření na úkor jilmu habrolistého. Dřevo je vysoce ceněno pro svoji velmi
dekorativní kresbu.
jeřáb ptačí – Sorbus aucuparia L.
Světlomilná dřevina, v mládí snášející polostín; patří mezi tzv. pionýrské dřeviny – hlavně v horách; roste na
živinově různých stanovištích, ale nejlépe se daří na kyselých půdách; vlhkostně je indiferentní – roste na
suchých i mokrých stanovištích. Nesnáší zasolení; snáší horko i mrazy. Není poškozován časnými i pozdními
mrazy. Trpí loupáním zvěří.
jeřáb muk – Sorbus aria Crantz
v mládí snáší velký stín, později nároky na světlo narůstají; roste na stanovištích vysýchavých lesostepních;
vyžaduje minerálně živné podklady – vápenec, čedič, andezit; vyhýbá se půdám s vyšším obsahem nitrátů;
snáší mrazy;
Dnes je chráněným druhem; dřevo je pevné využívané v kolářství a řezbářství; na trhu je drahé
jeřáb břek – Sorbus torminalis (L.) Crantz
stín snášející dřevina; později nároky na světlo stoupají; roste na stanovištích s minimem srážek – lesostepi;
živinově náročný na báze; mrazem není poškozená; dnes je chráněným druhem; dřevo se dříve využívalo pro
řeznické špalky pro svoji tvrdost a houževnatost;
lípa malolistá (l. srdčitá) – Tilia cordata Mill.
snáší zástin – většinou ve spodních patrech porostů; vyžaduje alespoň slabou vlhkost; vyšší vlhkost vzduchu;
živinově vyhledává minerálně bohatší stanoviště a nitráty; půdy hluboké hlinité – dobře provzdušněné; snáší
střední znečištění ovzduší, ale ne příliš prašnost;
lípa velkolistá – Tilia platyphyllos Scop.
Snáší zastínění, ale méně, než lípa malolistá; vyhledává hluboké minerálně živné půdy; lesostepní ekotyp snáší
sucho pouze pokud je podklad minerálně velmi živný – vápence, čediče, andezity;
bříza bělokorá – Betula pendula Roth. (B. alba L.)
silně světlomilná dřevina; typický pionýrský druh sukcesí; u nás čisté břízové porosty jsou znakem antropické
činnosti; snáší sucho i mokro; živinově též indiferentní – chudé písčité půdy i živinově bohaté; všechny části
dřeviny mají všestranné použití;
bříza pýřitá – Betula pubescens Ehrh.
Světlomilný druh – neprospívá v zástinu; hladina spodní vody při povrchu udržuje druh i při nedostatku srážek;
nesnáší však záplavy pohyblivé vody; živinově nenáročný druh – nejčastěji roste na rašeliništích a slatiništích.
bříza karpatská – Betula carpatica W et. R.
Silně světlomilný druh, vyžadující volnou plochu; živinově nenáročný – roste na kyselých půdách, často se
surovým humusem; potřebuje hodně vlhkosti – srážek; toleruje krátkou vegetační dobu; roste v místech
lavinových cest a to i hluboko pod hranicí lesa; perspektivní pro zalesňování v horách;
bříza trpasličí – Betula nana L.
krajně světlomilný druh, vyžadující otevřené prostranství; snese vodu trvale na půdním povrchu – často roste na
hlubokých vrstvách čisté rašeliny; má velmi krátkou vegetační dobu; u nás je glaciálním reliktem – druh
vyskytující se hojně na našem území v době ledové.
hloh jednosemenný – Crataegus monogyna Jacq.
druh světlých listnatých lesů – spíše lesních lemů, křovinaté stráně, pastviny (ostny!), meze, náspy atd.;
světlomilná a teplomilná dřevina; nejčastěji keřovitá; odolná k suchu; vyžaduje půdy minerálně bohaté –
neutrální až bazické; v rámci rodu dochází k častému křížení;
hloh obecný – Crataegus laevigata (Poiret) DC.
Polostinný až slunný druh; roste v lesních lemech, lužních lesích, pobřežních křovinách; vyžaduje pouze svěží
vlhkost – nesnáší sucho a mokro; živinově je středně náročný na minerální živiny; dřevo tvrdé, bez jádra;
největší použití je spíše ve farmacii;
hrušeň planá (h. polnička) – Pyrus paraster L.
světlomilný druh – lesní lemy, meze, pastviny (trny!); snáší sucho; živinově vyžaduje minerálně bohaté půdy;
nesnáší dlouhodobé větší mrazy; dřevo se s oblibou používá v řezbářství; také kvalitní nábytek, pravítka
příložníky; nejdražší pracovna – nábytek a obložení – ve Zlíně (Baťovy závody);
jabloň lesní – Malus sylvestris Mill.
Světlomilmá dřevina, snášející slabé zastínění; snáší krátkodobé sucho; živinově se vyskytuje ma minerálně
bhatších půdách; roste ale i na slabě kyselých; druh je odolný proti mrazu; snáší kouřové plyny a roste dobře
v městském prostředí; dřevo je tmavé, pevné a tvrdé – nachází tudíž uplatnění stolařství a řezbářství.
jasan úzkolistý – Fraxinus angustifolia Vahl.
V mládí stínomilný, později světlomilný; vyžaduje vysokou hladinu spodní vody a dobře snáší záplavy; roste na
hlubokých půdách obohacených náplavami; je citlivý na silné mrazy, které způsobují dlouhé podélné praskliny
na kmeni; dřevo patří mezi tzv. cenné listnáče; je tvrdé a pevné, ale ne jako dubové.
jasan ztepilý – Fraxinus excelsior L.
V mládí vyžaduje zastínění, v dospělosti je světlomilný; rozlišují se 3 ekotypy: lužní, horský a vápencový.
Nároky na vláhu se podle toho značně liší – lužní a horský vyžadují dostatek vlhkosti po celý rok; vápencový
ekotyp je přizpůsoben nedostatku vláhy. Stagnující vodu nesnáší a záplavy vydrží jen krátkodobé; Živinově
vyhledává hluboké půdy minerálně bohaté a obohacené nitráty; nesnáší zasolené a rašelinné půdy; Na
klimatické výkyvy je citlivý – nesnáší silné mrazy a je poškozován mrazy pozdními; dřevo je nejvíce
vyhledáváno v nábytkářství; jinak má dost všestranné použití – dřevo tvrdé a houževnaté.
olše lepkavá – Alnus glutinosa Gaertn.
Dřevina náročná na světlo; má maximální nároky na vlhkost – roste i na stanovištích s hladinou spodní vody na
povrchu; v době vegetačního klidu nevadí dlouhodobé záplavy – ve vegetační době snese záplavy max. 14 dní;
nesnáší stagnující vodu, proudící nevadí; živinově nesnáší kyselé půdy; živinově je náročný – hlavně na nitráty;
vytváří vzdušné kořeny; kvůli vysokému obsahu tříslovin se dřeve nesesychá a využívá se při vodních stavbách.
olše šedá – Alnus incana – Moench.
Světlomilná dřevina; velmi přizpůsobivá k potřebám vody – snáší záplavy i kolísání hladiny spodní vody; roste
na naplaveninách horských bystřin; živinově je nenáročný – pouze na kyslých půdách roste pomalu; druh je
odolný k mrazům a vystačí s krátkým vegetačním obdobím;
Využívá se jako meliorační zalesňovací dřevina u horských potoků; dřevo se využívá v řezbářství.
topol bílý (t. linda) – Populus alba L.
světlomilný druh; mladé rostliny snášejí slabší zastínění; ve vztahu k vlhkosti se rozlišují 2 ekotypy (+ bohužel
i jejich přechody) – lužní a stepní. Lužní vyžaduje snadno přístupnou vodu, stepní (dokonce i polopouštní) zase
je adaptován na nedostatek vody; široká škála je i nároků na živiny – minimum i maximum. Lužní vyžaduje
živin hodně; stepní méně polopouštní minimum nebo dokonce i zasolení; Dá se počítat k pionýrským druhům
na obnažených půcách; dřevo je měkké, málo trvanlivé; kmeny jsou však pružné a odolávají větrům –
větrolamy.
topol černý – Populus nigra L.
světlomilná dřevina – nesnáší zastínění i v mládí; vyžaduje vlhké půdy – voda nemusí být blízko povrchu,
protože kořeny pronikají hluboko; voda musí být pohyblivá – stagnující nesnáší; při záplavách vydrží pod
vodou až 50 dní; kořeny mimo hloubky zasahují i daleko za obvod koruny; živinově je indiferentní, ale roste
spíše na půdách živinově bohatších; snáší znečištění ovzduší ve městech, ale nevýhodou těchto výsadeb jsou
postranní kořeny, které vzdouvají chodníky a boří zídky; nápadným projevem jsou hálky na řapíku způsobené
mšicí;
čistý druh je dnes velmi těžko zjistitelný, protože byl využit ke křížení s topoly americkými – Populus
euroamericana s následným klonováním, kdy se dost znaků původního druhu zachovalo. Tito naklonovaní
jedinci se s původním druhem v přírodě běžně kříží – čímž je porušena linie původního druhu.
topol osika (osika obecná) – Populus tremula L.
velmi světlomilná dřeviny – k uchycení a vyklíčení potřebuje holou plochu; má širokou škálu tolerance
k vlhkosti – od mokrých, po suchá stanoviště – v obou extrémech pak roste jako keř; nesnáší záplavy; živinově
je indiferentní – roste na stanovištích od živinově až extrémních po úplně chudá; snáší časné i pozdní mrazy;
toleruje znečištěné ovzduší měst a průmyslových oblastí; myslivci je druh ceněn jako výborné krmivo pro zvěř;
dřevo je měkké, snadno opracovatelné, nejčastěji využívané pro výrobu sirek
topol šedý – Populus x canescens (Aiton) J.E.Smith
je přírodním křížencem topulu bílého a osiky. Znaky obou druhů jsou v RŮZNÉM stupni viditelné na těchto
jedincích, tzn. Že někteří jedinci mají více zřetelné znaky buď topolu bílého nebo topolu osiky.
- je světlomilnou dřevinou, ale v mládí snáší slabý zástin; nejčastěji roste na aluviích řek – půdy kypré, vlhké.
Živinově je indiferentní, ale oproti topolu bílému snáší i půdy kyselejší. Nesnáší půdy rašelinné. Snáší
znečištěné ovzduší měst i průmyslových areálů. Je to rychlerostoucí dřevina a využívá se v lesních ochraných
pásech – větrolamech a jako ochrana proti půdní erozi. Kvůli vysoké kořenové výmladnosti se máo využívá ve
výsadbách parků.
třešeň ptačí – Cerasus avium (L.) Moench. (Prunus avium L.)
světlomilný druh, snášející jen slabý zástin; zastíněné části koruny nekvetou, chřadnou a usychají; je druhem
citlivým na půdní vlhkost – nesnáší půdy vysýchavé a nevydrží zabahnění a záplavy; vyžaduje živinově bohatší
půdy nejraději vápenaté – velmi kyselé nebo zrašelinělé půdy nesnáší; u nás bývá poškozován mrazem; snáší
znečištěné ovzduší; často se ve volné přírodě vyskytují zpanělé vyšlechtěné druhy; dřevo je vzácné, červené,
pevné – je žádané a velmi ceněné;
vrba bílá – Salix alba L.
obecně platí pro všechny vrby, že se při výskytu několika druhů tohoto rodu v bližších lokalitách se navzájem
několikanásobně kříží, tzn. všechny přítomné druhy navzájem;
silně světlomilný druh, snášející jen slabý boční zástin; kolísavá hladina vody druhu nevadí – snáší
dlouhotrvající záplavy během vegetačního období – až 60 dní; nejlépe roste na hlubokých hlinitých půdách;
snáší slabé zasolení; bývá poškozována pozdními mrazy – vyžaduje dlouhou vegetační dobu;
dřevo je měkké, ale lepší kvality než topolové.
vrba jíva – Salix caprea L.
na světlo náročný druh, schopný snášet jen slabé zastínění; patří mezi tzv. pionýrské druhy na holých
stanovištích (např. paseky); špatně se přizpůsobuje nadbytečnému množství vody v půdě; vydrží pohyblivou
vodu a jen dočasné zamokření; živinově je druh naprosto indiferentní; odolává extrémním klimatickým vlivům;
odolává městskému i průmyslovému prostředí; dřevo se využívá max. jako palivo; druh je však vysoce
hodnocen včelaři, protože jehnědy kvetou velmi záhy na jaře;
vrba křehká – Salix fragilis L.
silně světlomilná dřevina, nesnášející ani slabý boční zástin; snese bez následků krátkodobé záplavy během
vegetační doby; vyrovná se s kolísáním hladiny spodní vody a přečká i trvalý pokles hladiny vody po
melioracích; nesnáší stojatou vodu a s tím špatné provzdušnění půdy; vyhledává hlavně proudící vodu;
k živinám je indiferentní; snáší klimatické výkyvy i pozdní mrazy; dřevo se nijak nevyužívá; poskytuje dobrou
včelí pastvu v chladných oblastech, protože bohatě kvete i za nepříznivých podmínek.
trnovník akát – Robinia pseudoacacia L.
snáší sucho i vlhko; nesnáší záplavy a trvalé zamokření; živinově indiferentní; je to druh invazní – vytlačuje
původní rostlinná společenstva (hlavně stepní a lesostepní); mění půdní chemismus tím, že kořeny mají
mykorhizní organismy, které mění vzdušný dusík na nitráty; tyto jsou pak nově dodány do půdy; druh je
jedovatý: květy obsahují neznámý alkaloid a ricinu podobné toxalbuminy robin a fasin. Robin způsobuje jako
ricin shlukování červených krvinek. Dále se zjistil sinigrin, robinin, amygdalin, hodně tříslovin, kyselina
glykosyringová a silice; otrava trnovníkem se projevuje kolikovými bolesmi; bez lékařského dohledu se užívání
akátových drog ve větších dávkách nedoporučuje;
dřevo je tvrdé a trvanlivé – nejlépe využitelné na kůly vinic – velmi pomalu podléhá hnilobám.
javor jasanolistý (javorovec jasanolistý) – Acer negundo L. (Negundo aceroides Moench.)
poloslunný druh; živinově nenáročný, ale spíše se vyskytuje na živinově minerálně bohaých a nitrofilních
stanovištích; nesnáší mokré a zamokřené půdy; je odolný k suchu; vysazoval se ve větrolamech a odtud
nekontrolovaně zplaňuje hlavně v nižších teplejších polohách. dřevo se u nás používá většinou jako palivo,
výjimečně v řezbářství.
pajasan žlaznatý – Ailanthus altissima (Mill.) Swingle (A. glandulosa Desf.)
je světlomilým druhem; snáší sucho; není náročný na půdu – jak živinově, tak i na hloubku; odolává
průmyslovémi i městskému znečištění – proto byl vysazován v městsky exponovaných lokalitách; díky vysoké
plodnosti se invazivně šíří už i do okrajů lesů klimaticky teplých oblastí,
ořešák černý – Juglans nigra L.
polostinný druh – v mládí snáší zastínění; vyžaduje stále vlhké půdy, vydrží krátkodobé záplavy nesnáší
stojatou vodu; živinově je náročný na nitráty v půdě; je teplomilný; netoleruje větší mrazy – případné mrazové
trhliny; poskytuje cenné dřevo; u nás se vysazuje v jihomoravských luzích.
jírovec maďal (kaštan koňský) – Aesculus hippocastanum L.
dává přednost slunným místům, ale nevadí mu ani zastínění; u nás má rád hluboké, těžké půdy, které mají ale i
dostatečnou vlhkost; v domovině vyhledává minerálně bohatí stanoviště, hlavně bázemi; je zde druhem
středních až submintánních poloh – v případě, že roste na plytkých půdách, musí být stanoviště klimaticky
dostatečně vlhké, aby půda dlouhodoběji nevyschla; Od roku 1986 je napadena téměř celá evropská populace
malým nenápadným motýlkem klíněnkou jírovcovou (Carmeraria ohridella). Její housenky vyžírají pletiva, a
proto listy velmi brzy rezavějí. Důležité je tedy, abychom každý rok hrabali toto napadené listí a pálili jej, tak
jedině zabráníme zimujícím housenkám dospět. Jedná se sice o nepůvodní druh, ale klíněnka už napadá i naše
původní dřeviny jako jsou lípy, duby atd. Ve své domovině (na Balkáně) je, díky nalezené původní populaci a
zkamenělinám, třetihorním reliktem. U nás se většinou vysazuje v parcích a stromořadích, ale i v lesích, pro
možnost přímého krmení zvěře – opad plodů.
dub červený – Quercus rubra L. (Q. borealis Michx.)
je polostinný až poloslunný; nesnáší sucho, mokro a zaplavování; vyžaduje půdy stále čerstvě vlhké, hlubší a
dobře provzdušněné; živinově je nenáročný – roste i kyselých půdách, ale nejraději na živinově minerálně
bohaých; nesnáší velké mrazy – mrazové praskliny na kmeni; v lesích se vysazuje pro svůj přímější růst kmenů
a dobrou produkci (srovnatelnou s domácími duby); dřevo je však trochu měkčí; v parcích a stromořadích je
vysazován kvůli podzimní dekorativnosti svým zbarvením listů.
jasan pensylvánský – Fraxinus pennsylvanica Marshall
dvoudomý strom; druh vyžadující vlhké až hodně vlhké půdy, živinově bohaté bazickými minerály a
organickými naplaveninami; je druhem slunným i stinným; odolává znečištění městského ovzduší – z těchto
důvodů byl k nám introdukován do parků; později bylo zjištěno, že roste rychleji a tím pádem má i větší
produkci v lužních lesích než domácí jasan ztepilý a úzkolistý, začal se vysazovat i v lužních lesích LS
Strážnice a LZ Židlochovice –tj. Dyjský a moravský luh.