Biskup Wolfgang Haas

Biskup Wolfgang Haas
http://www.getsemany.cz/node/2296
leden 1998
Biskup Wolfgang Haas (49) už není biskupem v Churu, neboť Řím ho jmenoval arcibiskupem ve zvlášť pro
něho vytvořené arcidiecézi Vaduz v Lichtenštejnském knížectví, která dosud byla částí diecéze Chur. Nová
arcidiecéze byla podřízena přímo papeži.
„Konečně jsme si vydechli. ... ale je to smutné, že jsme na tento okamžik museli čekat devět let“ řekl děkan
katedrály v Churu Giusep Quinter, prezident Sněmu katolíků a katoliček z Graubuenden. Jmenování Haase
arcibiskupem označil za „podivné a nepochopitelné“. Za přiměřený by považoval nějaký úřad ve Vatikánu.
Biskup Haas se ke svému jmenování arcibiskupem vyjádřil, že jeho „věrnost přinesla plody pro církev“ a jestliže
někoho „nechtěně urazil, tak ho prosí za odpuštění.“ Churský biskup koadjutor s nástupním právem Johannes
Vonderach řekl, že drtivá většina duchovenstva a věřících diecéze biskupa Haase neakceptovala. Vzniklé škody
jsou proto nedozírné.
Podle vlastní tiskové kanceláře bylo Lichtenštejnské knížectví zřízením nového arcibiskupství překvapeno,
protože Vatikán záležitost předem s vládou nevyjednal. ... vláda sice respektuje suverenitu církve, co se týče
jejich vlastních záležitostí, ale stejnou měrou to musí platit o záležitostech státu.“ Kníže Hans-Adam II.
vatikánské řešení nepovažuje ani za duchaplné ani za vhodný způsob řešení personálních otázek.
Kníže proto doporučuje odluku církve od státu.
Shromáždění Děkanátu Lichtenštejnského knížectví se postavilo proti odtržení od churské diecéze. Ve svém
prohlášení, které bylo odhlasováno osmnácti hlasy proti šesti, shromáždění žádá okamžité zrušení vatikánského
rozhodnutí o zřízení arcidiecéze odtržené od Churu.
Vatikán s nikým záležitost neprojednal a přešel i děkana jako reprezentanta věřících země. Rovněž důvody, které
zřejmě k tomuto rozhodnutí vedly, jsou naprosto neakceptovatelné. Jde o násilné přerušení soužití
Lichtenštejnského knížectví v Churské diecézi, vytvořeného během plných 1600 let! Nehledě k tomu, že
Lichtenštejnské knížectví vůbec nemá předpoklady stát se arcidiecézí. Shromáždění žádá nuncia arcibiskupa
Oriano Quilici a arcibiskupa Haase, aby v Římě intervenovali proti zřízení arcidiecéze. Vždyť ani Haas nebyl
předtím tomuto řešení nakloněn, jak mezitím vešlo ve známost. Administrativní rada děkanátu také
zorganizovala petici, která má rozhodnutí shromáždění děkanátu podpořit. Petice je adresována parlamentu
Lichtenštejnského knížectví, který vyzývá, aby vládu pověřil k „provedení všech potřebných opatření, aby
Lichtenštejnské knížectví mohlo zůstat i nadále pod Churskou diecézí“. Podpisy pod petici měly být sebrány do
16. 12. 1997.
Lichtenštejnové se vrátili na Moravu. Soukromě
jrk
http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=510314
8. 10. 2007
Zástupci jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů, který v minulosti vlastnil v Česku rozsáhlé majetky,
Lichtenštejnové, se vrátili na Moravu. Do Brna přijel na návštěvu korunní princ Alois.
Návštěva politika je soukromá a korunní princ s rodinou se vydá po stopách svých předků.
Přestože panují mezi Lichtenštejnskem a Českou republiku spory v otázce restitučních požadavků, debaty se jim
tentokrát vyhnou. Rod přišel o rozsáhlý majetek po druhé světové válce na základě Benešových dekretů.
„Zastáváme jiné stanovisko než Česká republika. Tyto otázky na návštěvě ale řešit nebudeme. Myslím si, že
vzájemné poznání je předpokladem k nalezení vhodného řešení sporu, k čemuž může dobře posloužit tato
návštěva,“ řekl princ Albert.
Princ navštíví rodinný hrob na Vranově, kde je pochována převážná část rodu a který byl opraven za pomoci
peněz Jihomoravského krajského úřadu, večer zavítá do pivovaru.
Druhý den návštěvy položí věnce a uctí památku na Mohyle míru, posléze se hosté přesunou do Lednic a Valtic,
odkud odjedou do Vídně.
Nejznámějším místem, které patřilo Lichtenštejnům, je Lednicko-valtický areál zařazený mezi památky
UNESCO.
Při své loňské návštěvě ve Vranově u Brna kníže Hans Adam II. potvrdil, že má stále zájem převzít svůj někdejší
majetek na Moravě.
„Jsme připraveni tu být hospodářsky a kulturně činní,“ prohlásil.
Kvůli sporům o majetek nemá Česko s Lichtenštejnskem navázány diplomatické styky.
Začal mezinárodní hon na zloděje dat knížecí banky LGT
PP
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/zacal-mezinarodni-hon-na-zlodeje-dat-knizeci-banky-lgt_48841.html
13. 3. 2008
Heinrichu Kieberovi hoří půda pod nohama. Nyní už úředně - ať se skrývá kdekoli na světě. Policie
Lichtenštejnského knížectví už pátrá po Kieberovi pomocí mezinárodního zatykače. Hledaný se stal
regulérním štvancem poté, co letos v únoru proniklo na veřejnost, že právě on měl prodat německé
špionáži data o klientech lichtenštejnské banky LGT.
Kieber měl za informace o až 1400 klientech známé LGT Bank (Liechtenstein Global Trust) dostat podle
informací německého tisku čtyři až pět milionů eur. Disky DVD s citlivými daty od něj koupila Spolková
zpravodajská služba (BND).
Němečtí agenti mu za to loni poskytli novou identitu včetně cestovních dokumentů. Minulý měsíc, v čase
propuknutí obřího skandálu v Německu kolem daňových úniků v souvislosti s LGT, se Kieber údajně zdržoval
v Austrálii.
Pokud bude pátrání po Kieberovi úspěšné, bude Lichtenštejnsko okamžitě požadovat jeho vydání.
Mezinárodní zatykač následuje po žalobě, kterou na Kiebera podala LGT Group, kterou ovládá od roku 1920
knížecí rodina Lichtenštejnů.
První žaloba směřovala proti neznámé osobě, ale poté, co se začaly množit indicie, že za krádeží dat a jejich
prodejem je nespíše Kieber, obžalovala LGT Group jej. Nyní je na něj vydán i mezinárodní zatykač.
Kavkazský typ vydíral knížete
Hledaného muže, syna Lichtenštejnce a Španělky narozeného roku 1965, popisuje policie jako „kavkazský typ“
se silnou tělesnou konstrukcí, s brýlemi anebo kontaktními čočkami.
LGT potvrdila, že Kieber byl v době od dubna 2001 do listopadu 2002 jejím zaměstnancem v oddělení IT. Podle
LGT si v té době zkopíroval na vlastní DVD data asi 1400 klientů bankovního domu a v červnu 2003 požadoval
od knížete Jana-Adama II., aby mu pomohl vyřešit problémy v obchodě s nemovitostmi ve Španělsku.
V opačném případě prý materiál o klientech banky poskytne daňovým úřadům v zahraničí. Šlo fakticky o
vydírání.
V květnu 2003 se Kieber vydal lichtenštejnské justici a byl odsouzen k podmínečnému trestu. Citlivá data si ale
zjevně ponechal a o tři roky později je nabídl a prodal německé tajné službě BND.
Podle německých médií se Kieber třese o svůj život a žádá BND o už třetí změnu identity.
Jeho smrtelný strach má co dočinění i se zahraničními potentáty, kteří patří mezi klienty LGT. Mají mezi ně
patřit i členové saúdské královské rodiny, dále pak letos v lednu zesnulý exdiktátor Suharto, který si podle
informací indonéské justice ulil do zahraničí přes miliardu eur.
Odhaduje se, že lichtenštejnské banky spravují majetek za 155 miliard eur, z toho LGT Bank 62 miliard.
Češi se pokusí získat díla odvezená za války
ČTK
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/cesi-se-pokusi-ziskat-dila-odvezena-za-valky_50748.html
26. 3. 2008
Státní úředníci se příští týden na dražbě v amsterodamské pobočce aukční síně Christie's pokusí získat
část rozsáhlé kolekce starých uměleckých děl pocházejících ze zámků Valtice, Lednice a Moravský
Šternberk, odkud je koncem války vyvezli do Vaduzu Lichtenštejnové.
Informují o tom Hospodářské noviny. Zástupci českého státu tají, kolik peněz mohou za umělecká díla utratit.
Kastelán valtického zámku Michal Tlusták řekl, že český stát se zachoval velkoryse a žádost památkářů o dotaci
na pořízení alespoň některých položek z aukce schválil.
Obrazy, sochy a starožitnosti dává do aukce lichtenštejnský princ Hans Adam II. jako rodinný majetek, který
jeho otec odvezl před koncem druhé světové války z Moravy do Vaduzu. Kdyby je nechal v protektorátu, stát by
je zabavil, stejně jako další majetek Lichtenštejnů.
Českému státu se podařilo vydražit čtrnáct obrazů z lichtenštejnských sbírek už v první dražbě před pěti lety.
Tehdy směli utratit přes dva miliony korun.
V úterý se v Amsterodamu bude dražit 400 obrazů a starožitností z obrovských sbírek rodu Lichtenštejnů. Díla
z doby od 16. století do biedermeieru nabídne k prodeji aukční síň Christie's. Velká část dražených předmětů
pochází právě z moravských zámků Valtice, Lednice a Moravský Šternberk.
Mezi nejvýznamnějšími díly uvádí síň Christie's bohatě intarzovaný drážďanský sekretář z 18. století, původně
z Valtic, který by se mohl prodat až za 150 tisíc eur (asi 3,8 milionu korun), nebo soubor vídeňských křesel a
pohovek z roku 1770 z téhož zámku. Na seznamu nejzajímavějších položek je i obraz Carla Boromea Rutharta
Lovečtí psi útočící na lva ze 17. století, který do roku 1944 visel na zámku Lednice. Jeho aukční cena se
odhaduje na 20 tisíc eur (asi 510 tisíc korun).
Podle informací listu existuje rámcový seznam aukčních položek, jež by přicházely v úvahu. Rozhodnutí, co
dražit, však učiní zástupci českého státu až na místě, kde budou mít možnost prozkoumat stav vystavených
obrazů a mobiliáře.
Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. již dříve řekl, se chce zbavit části svých cenných uměleckých sbírek,
protože nové přírůstky už nemá kam dávat. Jde asi o 450 předmětů v odhadované ceně pěti milionů eur (asi 130
milionů korun). Kníže k prodeji řekl, že jeho rodina během staletí nashromáždila jednu z nejvýznamnějších a
nejrozsáhlejších soukromých sbírek umění na světě.
Brusel by rád obklíčil Lichtenštejnské hraničními budkami
PP
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/den-d/brusel-by-rad-obklicil-lichtenstejnske-hranicnimi-budkami_70704.html
14. 7. 2008
Českou diplomacii může svým způsobem hřát u srdce. Evropská unie žádá, aby Švýcaři zřídili na
hraničních přechodech do Lichtenštejnska kontroly. Maličké knížectví je aktuálně příčinou toho, že dosud
nezmizely kontroly na hranicích mezi Německem a Švýcarskem. Podle původních plánů se tak mělo stát
už loni.
Akce se však stále odsouvala a nyní se Bern snaží o to, aby se tak stalo ještě letos v prosinci, píše deník
Süddeutsche Zeitung (SZ). Dnes je zcela na libovůli celníků, zda nechají auta či pěší volně překračovat hraniční
čáru, nebo budou žádat osobní doklady.
Důvodem, proč zatím nelze na této hranici zrušit závory, je, že některé státy Unie odhalily u konfederátů asi 40
kilometrů dlouhou „bezpečnostní skulinu", pokračuje německý SZ. Jablkem sváru je trpasličí knížectví, jemuž ze
svého hradu ve svahu nad městem Vaduz vládne Jeho Jasnost Hans-Adam II.
Už měsíce se diplomaté dohadují, jak tuto skulinu ucpat. Než dospějí k řešení, uplynou ještě další měsíce.
Mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem neexistují hraniční domky od roku 1923, kdy obě země uzavřely celní
dohodu. Kdo překračuje hranici, musí se dobře rozhlížet, aby spatřil, kudy vede.
Označují ji jen nějaké vlaječky a cedule. Dokonce i švýcarští vojáci se občas spletou a vmašírují omylem do
zemičky jménem Fürstentum Liechtenstein.
Tak to ale dál nejde, shledala čerstvě EU. „V nějaké formě se musí hranice střežit,“ cituje SZ nejmenovaného
bruselského diplomata. Na rozdíl od knížectví totiž Švýcarsko patří do schengenského prostoru, v němž odpadají
kontroly na vnitřních hranicích.
Demarkační linie mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem se z tohoto pohledu stala hranicí vnější, alespoň
papírově. Neboť než bude Lichtenštejnsko přijato do schengenského klubu, ještě to nějakou dobu potrvá.
Pidizemička o 35 tisících duší má totiž pár nevyřízených účtů.
Kupříkladu s Českou republikou, s níž je ve při kvůli vyvlastněnému majetku knížecí rodiny, nemá
Lichtenštejnsko ani diplomatické styky. Německo a některé další země jsou na říšičku Hanse-Adama II.
namíchnuté kvůli tomu, že ochotně poskytuje útočiště uprchlíkům před daněmi. Zkrátka: Některé státy EU
nechtějí, aby se Lichtenštejnsko dostalo zadními vrátky a jaksi za nic mezi členstvo Schengenu.
Švýcarsko za to obětovalo část svého bankovního tajemství, knížectví by za to mělo zaplatit vyšší cenu.
Z těchto jednání se zatím mimo diplomatické kuloáry mnoho nedostalo. Pro EU je obtížné představovat
Lichtenštejnsko jako bránu, skrze niž proudí kriminálníci či ilegální imigranti.
Vždyť zemička je vtěsnána mezi Švýcarsko a Rakousko. Z vnějšku se lze tedy přes knížectví dostat do
Schengenu tak leda pomocí padáku.
Obtížně se pro bič na Lichtenštejnské hledají i příklady na starém kontinentě. Takové San Marino také není
členem Schengenu, a přesto Itálie nezavedla na jeho hranicích kontroly, argumentují Švýcaři. Brusel naopak
poukazuje na daňovou oázu Andoru, na jehož hranici se Španělskem jsou celní budky.
Poddaní knížete můžou být přesto docela v klidu. Tlak Bruselu je věc jedna, faktický způsob řešení problému
věc druhá. V nejhorším případě se cesta občanů Lichtenštejnska autem z knížectví do světa a zpět dočasně o
několik desítek vteřin či pár minut prodlouží. Pokud budou mít znudění celníci vůbec chuť je obtěžovat
kontrolami.
Nejbohatší monarchové Evropy? Lichtenštejni
KPA
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/nejbohatsi-monarchove-evropy-lichtenstejni_113422.html
14. 4. 2009
Milionové umělecké sbírky, daňová svoboda a subvence z Evropské unie. Všechny pomáhají
lichtenštejnské knížecí rodině rozmnožit její bohatství.
Jejich umělecká sbírka se podle německého listu Süddeutsche Zeitung zachovala i díky husarskému kousku dvou
loajálních poddaných, kteří v posledních dnech druhé světové války propašovali prastaré malby a jiné umělecké
poklady z obsazovaného Rakouska do Lichtenštejnska.
Jejich světově ojedinělá sbírka umění má dnes hodnotu milionů eur. Část sbírek byla v roce 2008 vydražena za
celkem pět milionů eur (130 milionů korun). To je však jen malý drobet z jmění knížat, které se odhaduje na pět
miliard eur.
Nejen kvůli uměleckým sbírkám jsou vládci alpského daňového ráje nejbohatšími evropskými monarchy.
Britská královská rodina disponuje zhruba desetinou lichtenštejnského majetku.
A zatímco každý krok Windsorů sleduje světové veřejné mínění, čtyřiašedesátiletý kníže Hans-Adam II. ze
svého hradu vysoko nad Vaduzem čile obchoduje v oblasti umění, bankovnictví či nemovitostí. Otázkám na toto
téma se však jak on, tak jeho syn a korunní princ Alois odmítají.
Kníže je hlavou široce rozvětvené rodiny, která má asi sto příslušníků. Hranice mezi knížecími a státními zájmy
je v Lichtenštejnsku hodně rozostřená. Nikoho z 35 tisíc obyvatel Lichtenštejnska by ani nenapadlo, že by je
knížecí rodina zatížila stejnými daněmi, jako platí lidé v ostatních zemích. Základní sazba osobní daně z příjmu
je totiž v Lichtenštejnsku jen 1,2 procenta.
Kontakty s Vatikánem i bankovní tajnosti
O každodenní politiku se stará vláda s parlamentem, ale bez knížecí rodiny se neobejdou. Mnoho předních
vládních úřadů i pozic v justici zastávají Lichtenštejnové. Nejstarší syn Alois je od roku 2004 i hlavou státu.
Jiní členové rodiny jsou velvyslanci v Německu či Rakousku. Obzvlášť schopným diplomatem je princ Nikolaus
sídlící v Bruselu. Ten má prý obzvlášť těsné kontakty s Vatikánem, což možná vysvětluje, proč Vaduz přijal
ultrakonzervativního arcibiskupa Wolfganga Haase, kterého už Švýcarsko nechtělo.
Mezi lichtenštejnskými katolíky se také povídá, že Haas má určité slovo na vaduzském hradě. Má radit
především kněžně Marii.
Rodina se však nestará jen o duševní rozvoj knížectví. Princ Max, šéf představenstva, a jeho strýček Phillip,
ředitel nadační rady LGT Group, se starají o majetek společnosti, které se dříve banálně říkalo Lichtenštejnská
banka.
LGT není jen největší bankou v Lichtenštejnsku, ale podle svých vlastních dat i „největší privátní investiční
bankou v Evropě“. Spravuje asi sto miliard švýcarských franků (zhruba bilion a 745 miliard českých korun).
Hanse Adama II. muselo těžce zasáhnout, že jeden ze zaměstnanců ukradl záznamy o osobních transakcích
klientů a prodal je německé vládě.
Následoval samozřejmě skandál okolo daňových úniků, které německé úřady díky těmto datům zjistily.
Lichtenštejnsko nejvíc bolela újma na pověsti, že jeho finanční instituce je dokonale diskrétní.
Země byla nedávno přinucena svůj přísný koncept bankovního tajemství opustit a začít poskytovat informace
zahraničním vládám.
Hans-Adam se zase rozhodl nepůjčovat už žádné ze svých obrazů na německé výstavy.
Sedlačení jako výhodný vedlejší příjem
Kníže označil spolkovou republiku za čtvrtou říši, což mu v Německu k oblibě také nepřidalo. Lichtenštejnsko
nejen bez skrupulí hospodaří s penězi, které měly být v německém státním rozpočtu, ale přijímá i dotace od
Evropské unie.
Jen za rok 2007 dostal kníže na svůj statek v Dolním Rakousku 912 tisíc eur zemědělských dotací (asi 24
milionů korun). Tolik nedostal žádný jiný rakouský sedlák.
Statek zahrnuje tři tisíce hektarů zemědělské půdy, tři a půl tisíce hektarů lesů a 42 hektarů vinic. Vlastní také
rozsáhlé lesy ve Štýrsku a tolik nemovitostí ve Vídni, že je musí spravovat zvláštní realitní firma.
Mnohem větší než všechny državy v Rakousku jsou však pozemky, na které si Lichtenštejnové dělají nároky
v Čechách. Ty však i se všemi zámky a průmyslovými podniky postihlo v roce 1945 zestátnění. Všechny
restituční pokusy selhaly.
Vzhledem ke kritice daňových rájů, která zazněla na summitu G20 v Londýně, možná čekají Lichtenštejnsko
horší časy. Zatím však alpská zemička využívá knížecí tradice, globalizovaného obchodu i Evropské unie
k tomu, aby se držela mezi nejbohatšími státy světa.
Politici se bojí uznání Lichtenštejnska. Knížectví žádá
majetek na Moravě
Adam B. Bartoš iDNES.cz
http://zpravy.idnes.cz/politici-se-boji-uznani-lichtenstejnska-knizectvi-zada-majetek-na-morave-1le-/domaci.asp?c=A090521_140946_domaci_adb
21. 5. 2009
Česká republika by ráda uzavřela s Lichtenštejnskem dohodu o zabránění dvojímu zdanění. Tím by ale mohla
otevřít majetkové nároky, která si tato země vůči Česku dělá. Pro ministry Topolánkova kabinetu to byl před
volbami zřejmě příliš citlivý problém, nechali ho proto na Fischerovu vládu.
Lichtenštejnsko není členem EU, zato je jedním z evropských daňových rájů. Své sídlo má v knížectví v Alpách
i několik stovek českých firem. Aby se zmenšilo riziko dvojího zdanění, chce Česká republika uzavřít s touto
zemí dohodu.
„Je to standardní dohoda, jakou uzavíráme se všemi zeměmi. Díky ní mají rezidenti obou zemí jistotu, že
nebudou zdaněni dvakrát. To znamená, že budou zdaňováni buď v jedné, nebo druhé zemi a ty země si to mezi
sebou dělí,“ řekl iDNES.cz exministr financí Miroslav Kalousek.
Podle něj v současné době existuje riziko, že někdo může být zdaněn dvakrát, smlouva by ho eliminovala.
Podle Kalouska už dohoda na papíře existuje. „Je experty připravena k ratifikaci,“ řekl.
Také exministr zahraničí Karel Schwarzenberg potvrdil, že je hotová a čeká na podpis. „Smlouva je dávno
připravená,“ řekl iDNES.cz.
„Je to dohoda o dvojím zdanění, kterou musíme se všemi evropskými zeměmi mít. Hlavně poté, co
Lichtenštejnsko přistoupilo na všechny požadavky EU, tak to znamená, že všechny země EU teď tyto smlouvy
podepisují,“ dodal bývalý ministr zahraničí.
Česko by muselo Lichtenštejnsko uznat
Věc má ale háček. Podpisem smlouvy by Česká republika uznala Lichtenštejnsko, které dosud s naší zemí nemá
žádné diplomatické styky. Jako jediná země dokonce neuznalo samostatnou Českou republiku. Nynější uznání
by mohlo otevřít potenciální majetkové nároky Lichtenštejnska vůči Česku.
Zejména na jižní Moravě požaduje řadu pozemků a nemovitostí - například v lednicko-valtickém areálu.
I Schwarzenberg připouští, že dohoda předpokládá uznání malé zemičky ze strany České republiky. „Uzavřu-li
s někým takovou smlouvu, tak tím ho automaticky uznávám,“ řekl.
Jeho ministerstvo proto vypracovalo smlouvu o vzájemném uznání, která má dohodě předcházet. „V té bychom
všechny eventuální nároky, které by byly, odkázali na cestu soudní, ty by už byly předmětem mezistátního
jednání,“ vysvětlil exministr.
Topolánkovi ministři se báli, nechali vše na Fischera
Právě otevření tématu možných majetkových nároků se Topolánkova vláda před volbami zalekla. Bod přišel na
její poslední zasedání 4. května a ministři se dlouho přeli, zda ho vůbec zařadit na program. „Použijí to proti nám
před volbami do europarlamentu. Větší šance bude, když to schválí Fischerova vláda,“ argumentoval bývalý
ministr vnitra Ivan Langer podle zdroje iDNES.cz, který si nepřál být jmenován.
Langera podpořil bývalý premiér Mirek Topolánek „Takhle před volbami to není dobře,“ prohlásil. Zatímco
občanští demokraté navrhovali věc nechat na Fischerovu vládu, proti byl lidovec Cyril Svoboda.
Schwarzenberg připustil, že určité obavy sdílí, ale podepsání smlouvy by se nebál.
Obavy vyjádřil i exministr práce Petr Nečas. „Podporuji nezařazení. Malé straničky to zdvihnou na 110 procent,“
uvedl podle zdroje Nečas. Straničkami myslel euroskeptické subjekty, které kandidují do evropských voleb
(Libertas, Svobodní, Suverenita). Právě ty totiž před možnými majetkovými nároky vůči České republice varují.
Ministři se proto nakonec dohodli, že návrh na zasedání nezařadí. „V nové vládě to projde,“ uzavřel debatu
Topolánek.
To, že Topolánkova vláda nakonec smlouvu nechala na své nástupkyni, potvrdil i Schwarzenberg. „Bohužel to
padlo do poslední (schůze), než se to vše podepsalo a odsouhlasilo se vším všudy. Přišlo to zrovna, když jsme
končili, takže jsem toto už potom přenechal svému nástupci,“ řekl bývalý šéf diplomacie.
Zpátečku bere i ministerstvo zahraničí
Podle všeho se ale tématu bojí i Fischerova vláda. I přes tvrzení Schwarzenberga a Kalouska ministerstvo financí
popírá, že by takovou smlouvu připravovalo.
„V současné době se žádná podobná dohoda neprojednává, důvody vám sdělí ministerstvo zahraničních věcí,“
odpověděl iDNES.cz Jakub Haas z tiskového oddělení ministerstva financí.
Připustil, že věc souvisí s diplomatickými vztahy obou zemí a odkazoval na reakci Černínského paláce.
Na otázku, proč popírá něco, o čem otevřeně mluvili ještě nedávno ministři Kalousek a Schwarzenberg, uvedl,
že ministerstvo financí tak bylo instruováno dopisem z ministerstva zahraničí. „Napsali nám dopis, kde popsali
ty důvody a kde se vyjadřovali k té problematice,“ řekl Haas.
V něm se píše, že ministerstvo zahraničí prozatím nesouhlasí se sjednáním bilaterální dohody o dvojím zdanění,
přiznal iDNES.cz autor dopisu Martin Brož. Dopis byl odeslán před několika dny.
Informace, že je podle Schwarzenberga a Kalouska dohoda hotová, Brože zaskočila. „Jednání ještě nebyla ani
zahájena. Odbor států střední Evropy ministerstva zahraničí se vyslovil proti tomu,“ divil se diplomat.
Lichtenštejnsko po 16 letech uzná Českou republiku
Novinky, ČTK
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/173669-lichtenstejnsko-po-16-letech-uzna-ceskou-republiku.html
13. 7. 2009
Lichtenštejnsko jako poslední stát světa po 16 letech uzná Českou republiku jako samostatný stát. ČR naváže
s Lichtenštejnským knížectvím standardní diplomatické vztahy. V pondělí o tom informovali premiér Jan
Fischer a ministr zahraničí Jan Kohout. Podle předsedy vlády se na zahájení diplomatických styků nevážou
žádné další podmínky, a to ani majetkové.
Českou republiku a Lichtenštejnské knížectví dosud rozděloval spor, na jehož pozadí je konfiskace majetku rodu
Lichtenštejnů, zejména na Moravě, na základě Benešových dekretů po druhé světové válce. Lichtenštejnsko
považuje postup tehdejšího Československa za neoprávněný, protože dekrety se měly týkat Němců, nikoli
lichtenštejnských občanů.
„Bude podepsáno společné prohlášení o navázání diplomatických styků, které bude doprovázené memorandem,“
vysvětlil Kohout. V memorandu bude obsažen vznik společné komise historiků, která bude zkoumat sporné
otázky.
Lichtenštejnsko tímto krokem jako poslední stát na světě uznalo Českou republiku, což od jejího vzniku v roce
1993 odmítalo.
Podle tiskové služby lichtenštejnské vlády spojuje oba státy společné evropské dědictví a staletí přetrvávající
dějiny lichtenštejnského rodu. „Lichtenštejnsko a Česká republika dospěly k názoru, že se mohou vztahy obou
států na základě tohoto společného dědictví a společných hodnot vyvíjet a při tom být překonány i rozdílné
pozice, které existovaly v průběhu proměnlivých dějin,“ stojí v lichtenštejnském tiskovém prohlášení.
Lichtenštejnská knížata „pouštějí“ Lednicko i Valticko
Tereza Strnadová
http://brno.idnes.cz/lichtenstejnska-knizata-pousteji-lednicko-i-valticko-pfx-/brno-zpravy.aspx?c=A090714_180958_brno_dmk
14. 7. 2009
Rod Lichtenštejnů považoval někdejší državy v Lednici a Valticích za své „korunní klenoty“ a odmítal se jich
vzdát. Konkrétně celého Lednicko-valtického areálu, který je zapsaný na seznamu UNESCO. I kvůli nim
Lichtenštejnsko nikdy neuznalo samostatnost České republiky. Jako jediné.
Jenže v pondělí navázala Česká republika pod taktovkou premiéra Jana Fischera s Lichtenštejnskem
diplomatické styky. A je pravděpodobné, že knížecí rod už o navrácení majetků, vyčíslených na třicet miliard
korun, nebude usilovat. MF DNES to potvrdily diplomatické zdroje.
„Oficiálně to nepadlo, ale neoficiálně je to téměř jisté,“ sdělil vysoce postavený politik, který u vyjednávání byl.
Ministerstvo zahraničí to potvrdit nechce. „Jedná se o navázání diplomatických styků bez jakýchkoli dalších
podmínek, které je v zahraničněpolitickém zájmu,“ odpověděl mluvčí Milan Řepka na dotaz, zda budou mít
nově uzavřené vztahy vliv na majetkové spory knížectví a České republiky.
Jižní Morava prošlapávala cestu
Lichtenštejnové přišli o velkou část majetku na území České republiky při pozemkové reformě po první světové
válce. Po druhé světové válce v roce 1945 byl pak jejich majetek vyvlastněn úplně, na základě Benešových
dekretů.
„Celý Lednicko-valtický areál, včetně lednického i valtického zámku, bylo jejich hlavní sídlo,“ uvedl Martin
Číhalík z brněnské pobočky Národního památkového ústavu. A k tomu patřily rozsáhlé pozemky na území téměř
celé dnešní jižní Moravy.
„Vybudovali na Břeclavsku dráhu i průmysl. To, co tady dneska je, je jejich zásluha,“ uvedla kastelánka
lednického zámku Ivana Holásková. Knížecí rodina se podle ní o své bývalé sídlo zajímala. „Ale v dobrém
smyslu. Kníže Hans Adam přijel poprvé v roce 1988, aby svým dětem ukázal, co jejich rodina vybudovala.
„Nároky ale oficiálně neuplatňovali. Ani nemohli, kvůli Benešovým dekretům,“ podotkla kastelánka.
Navázání diplomatických vztahů s Lichtenštejnskem vítá. „My jsme s nimi měli soukromě dobré vztahy, ale teď
by se konečně mohla spolupráce rozvinout. Pro nás to může být jen přínosné,“ uvedla Holásková.
Česká republika chtěla už delší dobu uzavřít s Lichtenštejnskem dohodu o zabránění dvojímu zdanění.
Lichtenštejnsko však není členem Evropské unie, zato je jedním z evropských daňových rájů. Topolánkova
vláda se však bála právě případného otevření tématu majetkových nároků. Nechala proto rozhodnutí na
Fischerovu vládu.
Na navázání diplomatických vztahů má však také velkou zásluhu jižní Morava a její současné i bývalé vedení.
Pondělnímu podpisu prošlapávala cestu už několik let.
„Jižní Morava už více než tři roky zprostředkovávala kontakt, když ještě neexistovaly diplomatické styky. A
nynější stav je pro nás jen a jen výhodou,“ řekl jihomoravský hejtman Michal Hašek (ČSSD).
Ten nelenil a hned včera, den po slavnostním podpisu, se ve Vídni setkal s korunním princem Lichtenštejnů
Aloisem. A během tříhodinové večeře stihli domluvit hned několik konkrétních bodů budoucí spolupráce
knížectví a regionu.
Opravte hrobku, žádal princ Alois hejtmana Haška
Tereza Strnadová
http://brno.idnes.cz/opravte-hrobku-zadal-princ-alois-hejtmana-haska-f5n-/brno-zpravy.aspx?c=A090715_1224062_brno_dmk
19. 7. 2009
Jen pár hodin poté, co Česká republika navázala diplomatické vztahy s Lichtenštejnskem, se jihomoravský
hejtman Michal Hašek (ČSSD) setkal v Rakousku s korunním princem knížectví Aloisem, na kterého kníže Hans
Adam už převedl své pravomoce.
Domlouvali, jak bude vypadat budoucí spolupráce. Nyní už oficiálně posvěcená vládou České republiky.
„Jednali jsme hlavně o možnosti výměny studentů. Nabídl jsem Lichtenštejnské straně, aby se seznámila s naším
systémem stipendií na vysokých školách v kraji,“ uvedl Hašek.
V příštích týdnech tak dorazí z knížectví delegace včetně lichtenštejnské velvyslankyně v Rakousku „omrknout“
podmínky. „A pak bychom rádi přivítali i studenty,“ podotkl Hašek.
Nejlepší navázání spolupráce je podle něj právě takové, že dorazí konkrétní lidé, kteří pak budou moci kraj
doporučovat svým známým. „Není potřeba patnáct podepsaných smluv, ale praxe. A tou začneme,“ prohlásil
Hašek.
Historici zmapují vliv knížat na kraj
Dalším bodem, ke kterému se na schůzce stočilo téma, byla historie. Lichtenštejnové totiž jih Moravy v
minulosti velmi ovlivnili.
„Dohodli jsme se, že bychom mohli uspořádat například konferenci historiků, na které by se podrobně
zmapovala historie knížecího rodu v našem kraji,“ uvedl hejtman.
O historii památek se princ Alois zajímal i v osobní rovině. Požádal totiž Haška, aby kraj co nejdříve
zrekonstruoval rodinnou hrobku rodu ve Vranově.
„Je totiž výjimečné, že je velká část panovnické rodiny pochována na území jiného státu. I proto jsme o opravě
hrobky jednali. Mají zájem o to, aby proběhla co nejdřív. Zatím je ve fázi přípravy,“ přiblížil Hašek.
A nejen vranovská hrobka by se měla podle Lichtenštejnů opravit. Kníže Alois řešil s Haškem také projekty,
kterými by se dal rozvíjet Lednickovaltický areál, který dříve rodu patřil. Řešilo se proto, jak by se dala podpořit
turistika do těchto míst a také případné investice do oprav.
Přijedou i lichtenštejnští podnikatelé
Na jih Moravy by ale kromě vysokoškoláků a historiků mohli přijet také podnikatelé z Lichtenštejnska. V
ideálním případě tady i investovat peníze.
„Připravili jsme koncept podnikatelské mise, na které by se podnikatelé seznámili s krajem a možnostmi, jak zde
případně investovat. Tím myslím nejen knížecí rodinu, ale také běžné obchodníky a investory,“ sdělil Hašek.
Okrajově prý s princem Aloisem otevřeli i další témata.
„Vzájemná spolupráce bude určitě pokračovat,“ dodal hejtman s tím, že večeře s knížetem se nesla v příjemném
duchu.
Jak Lichtenštejni přetvářeli kraj
Tereza Strnadová MF DNES
http://brno.idnes.cz/jak-lichtenstejni-pretvareli-kraj-d5z-/brno-zpravy.aspx?c=A090824_1245695_brno_jag
29. 8. 2009
O Karlovi z Lichtenštejna se říkalo, že odsoudil k smrti sedmadvacet šlechticů ze stavovského povstání. Je
to ale pravda? Kdo z knížecího rodu nechal založit na jihu Moravy vinařskou školu? Kdo začal využívat
huti v Adamově? Mýty a fakta o vlivném roku Lichtenštejnů.
Zajímá se o historii, zmapoval přínos rodu Lichtenštejnů pro jih Moravy a aktuálně sepsal jejich osudy do knihy
Moravská dominia, která vyjde v září. Pavel Juřík tvrdí, že ve zmíněné publikaci jsou jak nejdůležitější momenty
knížecího rodu, tak nově objevené informace.
Krvavý Lichtenštejn?
Karel z Lichtenštejna založil knížecí rod. S jižní Moravou byl spojen už od studií, vzdělání totiž získal
v Ivančicích. Po rodičích zdědil dolnorakouská panství ve Valticích a Herrenbaumgarten. Pak se navíc oženil
s bohatou nevěstou, Annou Marií Černohorskou z Boskovic.
Jejich syna poslal na černokostelecké panství, aby se naučil česky. Jeho bratr Maxmilián si vzal sestru Anny
Marie, Kateřinu Černohorskou. Ohromný majetek pánů z Boskovic se tak dostal celý do rukou Lichtenštejnů a
bratři se zařadili mezi špičku moravské šlechty.
Historici o Karlovi mluví hlavně v souvislosti s tím, že předsedal tribunálu, který po bitvě na Bílé hoře soudil
viníky z českého stavovského povstání. Ti skončili na popravišti a brutalita tohoto činu otřásla tehdy Evropou.
„V povědomí lidí panuje dojem, že na popravišti skončilo 27 šlechticů, ale ve skutečnosti byli popraveni jen tři,
a dále sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. A Karel tribunálu předsedat nechtěl, rozhodl to císař. Navíc nedal
Karlovi právo udělat žádný pardon. Karel se i přesto snažil o menší tresty,“ píše Juřík ve své knize.
Politickou kariéru odstartoval se změnou víry
Karel, přezdívaný krvavý, přitom pro rod udělal hodně. Jako první z rodiny konvertoval od protestantů ke
katolíkům. To mu pomohlo v politické kariéře, na dva roky například získal úřad nejvyššího zemského sudího na
Moravě.
Poté se stal předsedou císařovy tajné rady. Od císaře díky tomu dostal řadu privilegií, například možnost razit
vlastní mince nebo legitimizovat potomky. Roku 1602 koupil panství Plumlov s městem Prostějovem.
Císařovi půjčil peníze a do zástavy za to dostal panství Hustopeče. Další významný úřad získal Karel v roce
1604, kdy se stal moravským zemským hejtmanem. O tuto funkci ale zase přišel, když se ve sporu mezi císařem
Rudolfem II. a jeho bratrem arcivévodou Matyášem postavil na Matyášovu stranu.
Na špatné straně
„Císař Karlovi funkci vzal. Zkrátka ale nepřišel. Matyáš byl totiž o chvíli uznaný za budoucího českého krále a
udělil Karlovi hodnost dědičného říšského knížete. V českých zemích tehdy naprostá novinka,“ líčí Juřík.
V roce 1621 byl Karel na vrcholu, císař Ferdinand II. ho jmenoval místokrálem.
Kromě politiky se kníže věnoval i umění. „Položil základy současných lichtenštejnských uměleckých sbírek.
Podle dochovaných účtů kupoval drahocenné obrazy, sochy i klenoty,“ říká Juřík.
Když Karel zemřel, byl pohřben ve Valticích. Později bylo tělo převezeno do rodinné hrobky ve Vranově u
Brna, kde leží dodnes. Knížecí rodina nyní s vedením kraje jedná o rekonstrukci památníku.
Jan Adam Bohatý
Kníže Jan Adam I. po otci zdědil jen ohromné dluhy. Na panstvích proto musel provést radikální reformy.
„Mimo jiné snížil o třetinu stavy služebnictva,“ popisuje Juřík.
Z dluhů se ale vyhrabal a dokonce bohatl. Koupil panství Šternberk a také Hodonín. Vybudoval dva dvory ve
Vídni, a z Valtic se tak stalo letní sídlo. Věnoval se chovu koní, právě za jeho vlády ve Valticích vznikly Velké
stáje.
„Janova pověst dobrého hospodáře se dostala až k císaři, který ho povolal, aby mu pomohl řešit finanční
problémy. Byl považován za šedou eminenci císařského dvora a nakonec se roku 1710 stal prezidentem první
rakouské banky Banco del Giro,“ uvádí Juřík.
Pro knížecí rod Lichtenštejnů ale udělal mnohem důležitější věc: koupil panství Vaduz a Schellenberg, které
jeho nástupci Antonínu Floriánovi spojil císař Karel VI. do dosud existujícího Knížectví lichtenštejnského.
Vojevůdce a diplomat
Josef Václav z Lichtenštejna položil základy rakouského dělostřelectva, což pak byly až do roku 1918
nejobávanější zbraně monarchie. Byl také vojevůdce a diplomat. Zúčastnil se mnoha důležitých bitev. Po nich se
ale dal na dráhu diplomata, odjel jako rakouský velvyslanec na dvůr Ludvíka XV. do Paříže.
Rakouská armáda mezitím utrpěla několik zásadních porážek. A kníže se po návratu rozhodl, že armádu je
potřeba reformovat. Marie Terezie mu svěřila reformu zastaralého dělostřelectva.
„Vytvořil tři dělostřelecké brigády a tři desítky rot. Vojáci museli absolvovat každoroční zkoušky, vzdělávali se
v taktice, balistice i matematice,“ píše Juřík. V lichtenštejnské železárenské huti v Adamově se začaly vyrábět
hlavně a náboje a poprvé se zavedly prachové nábojnice. Jeho reformy připomínají i zbytky dělostřeleckého
cvičiště u Týna nad Vltavou. Další dvě století pak bylo rakouské dělostřelectvo nejobávanější v Evropě.
Vládce ve dvaadvaceti
Alois I. se stal hlavou rodu brzo. V mládí hodně cestoval a na Moravu dovezl z cest například nové druhy
dobytka a rostlin. „Právě za jeho éry se uskutečnila reforma hospodářství,“ líčí Juřík.
V roce 1790 zaměstnal geniálního architekta, vynálezce a podnikatele Josefa Hardtmutha. Ten postavil první
stavby a letohrádky v Lednicko-valtickém areálu a také minaret.
Kníže ale chtěl prý původně postavit mešitu. Na protest proti záměru lednických radních zbourat kostel a
postavit na jeho místě radnici. Je to ale spíše jen pověst, v této době se stavěly letohrádky inspirované Orientem.
Jan II. Dobrotivý
Panovník, který se narodil roku 1840 v Lednici a zemřel ve Valticích, byl velkým mecenášem své doby. O
politiku se nezajímal, dával přednost vědě a umění. Založil například první přírodní rezervaci na Moravě.
Do historie jižní Moravy se ale zapsal už v roce 1873, kdy založil první ovocnářsko-vinařskou školu a poté i
střední zahradnickou školu v Lednici.
V době jeho vlády se postavilo téměř šedesát kilometrů lesních železnic a 3 500 kilometrů silnic a lesních cest.
Dne 29. prosince 1872 pak projel první vlak na trati mezi Břeclaví, Valticemi, Mikulovem a Hrušovany nad
Jevišovkou.
Mimo jiné založil také cukrovar a vedl keramické závody v Poštorné, které zaměstnávaly na tisíc lidí.
František Josef II.
Roku 1938 se stal hlavou rodu a jako první lichtenštejnský kníže trvale sídlil ve Vaduzu. Za jeho vlády získaly
ženy v Lichtenštejnsku volební právo. Také díky němu se malá země během druhé světové války nepřipojila
k Třetí říši.
Měl podporu lidu: obyvatelé v referendu vyslovili vládnoucí rodině důvěru a nechtěli se monarchie vzdát. Jenže
po uznání diktátu Mnichovské dohody se jihomoravská panství Lednice, Valtice, Břeclav a některá další stala
součástí Třetí říše.
V roce 1939 se proto v Berlíně dokonce setkal s Adolfem Hitlerem. Kníže sice uhájil neutralitu země, jenže byla
neustále obviňována ze špionáže. Kníže neuznal vznik protektorátu Čechy a Morava, poslal do exilu
prezidentovi Edvardu Benešovi větší částku peněz v hotovosti a jeho země i nadále uznávala československé
pasy.
Navenek se ale musela chovat neutrálně, jinak by ji Německo okupovalo během necelé hodiny.
Mezitím se František Josef II. oženil a s manželkou zplodili dceru a čtyři syny, včetně současné hlavy rodu
Hanse Adama II. Celá rozvětvená rodina, jejíž část ještě sídlila ve Valticích a Lednici, se po anšlusu Rakouska
v březnu 1938 raději přesunula do neutrálního Lichtenštejnska.
Koncem války se jim pak podařilo odvézt z Vídně umělecké sbírky a většinu hodnotných děl. František nejprve
několikrát žádal o povolení k převozu. To ale nedostal, proto se nakonec rozhodl pro lest.
Díla první kategorie, ta nejcennější, označil v „papírech“ jako díla druhé kategorie. A obráceně. „Do Vaduzu se
mu tak podařilo přímo před nosy celníků a kontrolorů odvézt všechny cenné věci, třeba i obrazy Rubense.
Neodvezli jen lichtenštejnský rodový archiv,“ popisuje Juřík.
František Josef už v roce 1945 neúspěšně protestoval proti zabavení rodinných majetků na jižní Moravě na
základě Benešových dekretů. Majetek rodiny se tím po válce zmenšil o dvě třetiny.
Knížecí rodina musela dokonce na chod svého státu přispívat prodejem uměleckých předmětů.
Lichtenštejnsko uznalo nezávislost Česka, spor o majetek
nechá historikům
jw iDNES.cz
http://zpravy.idnes.cz/lichtenstejnsko-uznalo-nezavislost-ceska-spor-o-majetek-necha-historikum-1u0-/domaci.asp?c=A090908_120447_domaci_jw
8. 9. 2009
Česká republika navázala diplomatické vztahy s Lichtenštejnským knížectvím. To dosud jako jediné na světě
Česko neuznávalo a nárokovalo si rozsáhlé pozemky a majetek, které Československo zabavilo v rámci
Benešových dekretů, a to zejména na Moravě. Uznání umožní zabránit například dvojímu zdanění.
Společné memorandum podepsali český ministr zahraničí Jan Kohout a šéfka lichtenštejnské diplomacie Aurelia
Fricková v Černínském paláci.
„Knížectví Lichtenštejnsko a Českou republiku spojuje společné evropské dědictví a stoleté dějiny rodu
Lichtenštejnů v zemích Čech, Moravy a Slezska. Obě země jsou toho názoru, že se vztahy obou států mohou na
základě tohoto společného dědictví rozvíjet a přitom být překonány i rozdílné pozice, které vyvstaly v průběhu
proměnlivých dějin,“ stojí v tiskové zprávě.
Řádné diplomatické vztahy mělo Československo s Lichtenštejnskem v minulosti jen krátce - v letech 19381939. Pak přišla druhá světová válka a po ní, když Lichtenštejni o svůj majetek na Moravě přišli v rámci
Benešových dekretů. Majetek Lichtenštejnů totiž republika zařadila na soupisku německého majetku.
Zástupci obou zemí se v memorandu dohodli, že otázku minulosti přenechají komisi historiků. Při tiskové
konferenci se ale vyhnuli prohlášení, že by historici měli stanovit jasný závěr, jak to s pozemky na Moravě
dopadne.
Jedním z cílů smlouvy je i uzavření dohody, která by zabránila dvojímu zdanění. Smlouvu chtěla uzavřít už
vláda Mirka Topolánka, nakonec ji ale nechala na Fischerově kabinetu.
Server Lichtenstejnsko.net připomíná, že rod Lichtenštejnů vlastnil na území České republiky rozsáhlý majetek.
Na Moravě Lednicko-valtický areál, dále pak například zámky v Adamově, Břeclavi, Bučovicích, Moravské
Třebové, Moravském Krumlově, Litovli, Plumlově, Velkých Losinách či Zábřehu na Moravě. Další nemovitosti
měli v Olomouci a v Praze.
Spor ČESKA s Lichtenštejnskem
Mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem byly diplomatické styky navázány pouze v letech 193839. Po 2. světové válce obnoveny nebyly.
Lichtenštejnsko bylo jediný stát na světě, který Českou republiku v roce 1993 po rozpadu federace
neuznal a nenavázal s ní diplomatické styky. Lichtenštejnská vládnoucí dynastie se totiž domáhala
návratu majetku na jižní Moravě. Kromě zemědělské půdy to znamenalo i řadu objektů. Majetek byl
po roce 1945 zkonfiskován, protože se Lichtenštejnové přihlásili k německé národnosti. Konfiskace
proběhla do roku 1948, proto se na ni nevztahoval restituční zákon z roku 1991.
Lichtenštejnové se ale brání tvrzením, že jako rod nemohli být považováni za Němce, zrádce či
kolaboranty. Lichtenštejnsko je podle nich nezávislým státem, jeho občané mají lichtenštejnskou
národní příslušnost.
OČIMA HISTORIKA
Historik Pavel Juřík doplňuje, že v roce 1990 Lichtenštejnsko nabídlo Československu obnovení
diplomatických styků, pokud Praha bude řešit nároky obyvatel Lichtenštejnska na vrácení
zkonfiskovaného majetku, což Československo odmítlo. Když o dva roky později čeští diplomaté
kontaktovali svět s žádostí o uznání samostatné České republiky, v případě Lichtenštejnska měli
neobvyklou podmínku: chtěli navázat styky jen pokud alpské knížectví přistoupí na to, že ho Česko
uznává od roku 1993 (a ne od roku 1806, kdy vzniklo). „Za takových podmínek Lichtenštejnsko na
uznání Česka nekývlo,“ uzavírá Juřík.
Přijíždí kníže, v Lednici se ho budou ptát na umění v majetku
rodu
ČTK, tes MF DNES
http://brno.idnes.cz/prijizdi-knize-v-lednici-se-ho-budou-ptat-na-umeni-v-majetku-rodu-p85-/brno-zpravy.asp?c=A090924_195619_brno_dmk
25. 9. 2009
Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. míří na Břeclavsko, kde jeho předkové vybudovali Lednicko-valtický
areál. O panství je připravily Benešovy dekrety. Knížecí rodina dosud o vrácení majetku na Moravě nepožádala,
není ovšem vyloučeno, že tak učiní.
Kvůli ztrátě majetku navázalo Lichtenštejnsko diplomatické vztahy s Českem teprve letos v září. Země se při
dohodě o navázání vztahů domluvily na vytvoření komise, která přezkoumá okolnosti, za nichž byl areál
Lichtenštejnům zabaven. Tvoří jej zámky v Lednici a Valticích, četné památky i pozemky.
Hans Adam II. Lednicko-valtický areál navštívil po pádu komunismu v roce 1989, kdy přivezl i své čtyři děti.
Na Břeclavsku je častým hostem.
Z Mikulova do Břeclavi
V 10:00 Hans Adam II. dorazí do Mikulova, kde si projde zámek. Pak se přesune do Břeclavi, odtud do Lednice,
kde si také prohlédne zámek, a konečnou „zastávku“ má ve Valticích.
„Věřím, že se mu na jižní Moravě bude líbit. A doufám, že v diskusi navážeme na moje setkání s korunním
princem Aloisem ve Vídni, kde jsme plánovali budoucí spolupráci, například v oblasti vysokého školství,“
podotkl hejtman jižní Moravy Michal Hašek.
S Lichtenštejny také jednal o opravě rodinné hrobky ve Vranově u Brna, na kterou se byla rodina podívat v roce
2007 a která by zasloužila rekonstrukci.
Kníže bývá na zámku inkognito
Někdy projde Hans Adam II. zámkem v Lednici s památkáři a nechá si ukázat pokračující práce na jeho obnově,
jindy přichází nikým nepoznán v zástupu turistů.
„Přestože byl vychováván v tom duchu, že rodině tento majetek již nepatří, záleží mu na tom, aby s ním bylo
dobře nakládáno,“ řekla lednická kastelánka Ivana Holásková. Kníže při návštěvách podle ní ani „nehořekuje“
nad ztrátou majetku.
Správa lednického zámku chce například knížecí rodinu požádat o pomoc při výzdobě Rodinného sálu. Zdobíval
jej obraz knížete Aloise II., který si předkové Hanse Adama II. odvezli. Zbyl z něj jen rám. „Chceme podle
originálu, který mají ve sbírkách, vytvořit jeho kopii,“ dodala kastelánka.
Doufá v to, že bude možné jednat s Lichtenštejny také o zápůjčkách uměleckých předmětů.
Lichtenštejnský kníže na Moravě
Mediafax
http://tn.nova.cz/zpravy/regionalni/moravskoslezsky-region/lichtenstejnsky-knize-na-morave.html
6. 4. 2010
Na soukromou návštěvu jižní Moravy přicestoval ve středu ráno lichtenštejnský kníže Hans Adam II. Po
pracovní snídani s hejtmanem Michalem Haškem (ČSSD) a přijetí primátorem Brna Romanem
Onderkou (ČSSD) navštíví krátce po desáté hodině Moravskou zemskou knihovnu v Kounicově ulici.
„Součástí návštěvy lichtenštejnské hlavy státu je i tiskový brífink v budově krajského úřadu,“ řekl mluvčí
hejtmanství Jan Chmelíček.
Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. také převezme Velkou zlatou medaili Masarykovy univerzity. V půl druhé
odpoledne ji v aule filosofické fakulty šestašedesátiletému panovníkovi udělí rektor univerzity Petr Fiala.
Udělením medaile Masarykova univerzita ocení nejen početné iniciativy Hanse Adama II. z Lichtenštejna
v rozvoji česko-lichtenštejnských vztahů, ale i jeho osobní angažmá při navazování spolupráce mezi univerzitou
a jejími partnerskými institucemi v dané oblasti.
Důležitým krokem bylo podle akademiků zejména vytvoření Česko-lichtenštejnské komise historiků, která se
zabývá společnou historií Čech, Moravy, Slezska a Lichtenštejnského domu, ale také vzájemným vztahem obou
zemí. Na činnosti této komise se významnou měrou podílí Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity.
Šestašedesátiletý Hans Adam II., vlastním jménem Johannes Adam Ferdinand Alois Josef Maria Marko
d'Aviano Pius von und zu Liechtenstein, je vládnoucí lichtenštejnské kníže a syn Franze Josepha II.
lichtenštejnského knížete, a jeho manželky hraběnky Georginy von Wilczek. Je rovněž držitelem titulu vévoda
opavský a krnovský.
Lichtenštejnský kníže má poměrně rozsáhlé pravomoci, schválené celostátním hlasováním. Ústava mu však
zabraňuje vetovat jakýkoli zákon, který by případně zaváděl republiku - to však jeho poddaní nemají podle
posledního referenda v úmyslu.
Před sedmi lety stanovil Hans Adam II. jako nástupce svého syna korunního prince Aloise a předal mu správu
nad státními záležitostmi s tím, že dává moc mladé generaci. Formálně ale Hans Adam II. zůstává stále hlavou
státu.
Losinský zámek navštívil opravdický kníže: lichtenštejnský
Hans Adam
Stanislava Rybičková, Šumperský Deník
http://www.znatemapu.cz/zpravodajstvi/losinsky-zamek-navstivil-opravdicky-knize-lichtenstejnsky-hans-adam
26. 11. 2010
Velké Losiny - Zámek ve Velkých Losinách zažil ve čtvrtek 25. listopadu dopoledne mimořádnou
návštěvu. Nádvořím a komnatami se procházel lichtenštejnský kníže Hans Adam II. a jeho bratranec
princ Karl Emmeram z Lichtenštejna.
Oba využili soukromé návštěvy Olomouce, kam přijeli na mezinárodní konferenci o působení slavného
šlechtického rodu v českých zemích, a prohlédli si jedno ze sídel svých předků.
„Připravili jsme knížeti obsáhlé fotoalbum se snímky zámku, protože nebylo jisté, jestli na návštěvu Velkých
Losin zbude čas. Na jeho výslovné přání se jeho program přizpůsobil tak, aby do Losin mohl přijet,“ řekla
kurátorka sbírek Národního památkového ústavu v Olomouci Lenka Vaňková, která knížete osobně po zámku
provázela.
Panství Velké Losiny koupil Karel z Lichtenštejna od Žerotínů v roce 1802 a zámek pak rodině patřil až do roku
1945, kdy byl veškerý majetek rodu v českých zemích zkonfiskován. Pro knížete Karla se stal losinský zámek
příležitostným sídlem. Totéž platilo i pro jeho syna Karla, vnuka Rudolfa a pravnuka Aloise, což byl dědeček
dnešní hlavy knížectví. I otec knížete František Josef II. strávil na zámku část dětství, což dosvědčuje řada
dochovaných fotografií.
Dnešní kníže Hans Adam II. se narodil v roce 1945 a ve Velkých Losinách do dneška nikdy nebyl. Dnes v devět
hodin poprvé stiskl zvonek na vstupních vratech. Lenka Vaňková ho provedla celým návštěvnickým okruhem a
zavedla ho i do místností ve druhém patře, které slouží jako depozitáře a jsou plné poškozeného nábytku i
obrazů, které potřebují zásah restaurátora.
S dojetím se kníže v depozitáři dotýkal starých cestovních kufrů s iniciálami svého dědečka a pobaveně si četl
nápisy na štítcích loveckých trofejí na zdech v novější části zámku.
„Tyhle iniciály patří mé tetě Marii Terezii a tyhle mé babičce Elisabeth. Obě byly vášnivé lovkyně na rozdíl od
dědy, který neměl hony rád. Babička je milovala, ještě v sedmdesáti letech na hony jezdila,“ zavzpomínal vládce
Lichtenštejnska.
Knížete velmi zajímala zejména žerotínská historie zámku a erby; s kurátorkou probíral také rodinné vztahy
mezi lidmi na portrétech. Vyptával se, kde bývaly kuchyně, a obdivoval vzácné tapisérie. Zajímal se i o
čarodějnické procesy a podotkl, že ani území dnešního Lichtenštejnska se procesy nevyhnuly.
„Jsem rád, že se mi konečně podařilo Velké Losiny navštívit. Moje sestry a bratr tu už byli, ale mně to dosud
nikdy nevyšlo. Ani můj otec se sem po válce už nikdy ani jako turista nepodíval. Zámek se mi velmi líbí.
Vypadá stejně, jak ho znám ze starých fotografií a z tatínkova vyprávění. Ale překvapila mě jeho rozlehlost. Je
tu také spousta hezkých věcí, které by si zasloužily opravu,“ odpověděl kníže na dotaz Deníku, jaké dojmy si ze
zámku odváží. Na závěr se podepsal do návštěvní knihy.
Podle zástupkyně kastelána Blanky Fialové to byla po více než půlstoletí první hlava státu, která na zámek
zavítala.
„Od bývalého kastelána vím, že tady byl v 50. letech prezident Zápotocký. Jezdíval prý do Rapotína a na zámku
občas přespal,“ řekla Blanka Fialová.
Návštěva Hanse Adama II. v našem regionu končí v pátek 26. listopadu zároveň s konferencí v olomouckém
Arcidiecézním muzeu.
Předkové knížete nepatřili k primogenituře, tedy vládnoucí větvi rodu. Tou se stali teprve po smrti knížete
Františka I., který zemřel v roce 1938 a neměl potomky. Vláda přešla na vedlejší větev rodu, v níž byl nejstarším
členem Alois z Lichtenštejna (1869 - 1955). Ten se vlády vzdal ve prospěch svého syna Františka Josefa II.
(1906 - 1989), otce dnešního knížete.
„Stát ve třetím tisíciletí“, aneb kniha nutící k zamyšlení
Pavel Juřík
http://monarchiemistorepubliky.blog.cz/1004/hans-adam-ii-the-state-in-the-third-millenium-lichtenstejnsky-knize-vas-svou-knihou-stat-ve-tretimtisicileti-nuti-k-zamysleni
15. 4. 2010
Na podzim loňského roku vyšla zajímavá kniha „The State in the Third Millenium“ (van Eck Publishers Triesen,
224 stran), která vzbudila velkou pozornost. Nejen tím, že jejím autorem je lichtenštejnský kníže Hans-Adam II.,
ale především proto, že poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by
měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to plané filozofování ani sebechvála, ale autor
se opírá o svou zkušenost z vládnutí a z řízení rodinného majetku. Pro nás je poučný jeho názor především na
oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce. Důležité je i to, že má stejný
nebo podobný názor na klíčové problémy státu, jako řada našich nebo zahraničních odborníků.
Kniha je rozdělena do 13 kapitol. V prvních devíti se věnuje analýze vzniku státu a jeho různých forem.
Porovnává monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Vysvětluje zde i ústavní
pořádek ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku, které považuje za nejvíce rozvinuté.
Ve větší části knihy kníže věnuje pozornost současným problémům, které musí státy řešit, ať už jsou to války,
terorismus, obchodování s drogami, rostoucí státní dluhy, klesající porodnost v nejvyspělejších zemích nebo
otázky týkající se školství. Seznamme se proto s touto částí, protože zde můžeme nalézt inspiraci pro řešení
našich vlastních problémů.
Stát jako servisní centrum
Za hlavní výzvy pro státy ve třetím tisíciletí kníže považuje: zabránění válek mezi státy a občanských válek,
služba všem občanům státu, ne jen privilegované skupině (politici na různých stupních státní správy,
zákonodárci a kolem nich organizovaná skupina úředníků a firem), poskytnutí všem občanům maximální
demokracie a vlády práva a konkurenceschopnost ve věku globalizace.
Podle jeho názoru má stát plnit úlohu servisního centra, které slouží občanům. Pokud tuto úlohu neplní, mají mít
občané právo to změnit volbami nebo i hlasováním o změně ústavy. Občany ilustrativně přirovnává
k akcionářům firmy a jim musí být management (vláda) odpovědná, i když kníže poznamenává, že je to
zjednodušený pohled (např. občané nemohou prodat „akcie“ svého státu, pokud nemá dobré výsledky)
Doplňme, že v Lichtenštejnsku mají občané právo referendem zrušit monarchii a obce mají právo odejít ze
státního svazku, pokud nebudou se službami státu spokojeni (před tím mají ale možnost volbami a referendy
změnit složení vlády, obecních úřadů, změnit ústavu apod.).
Stát by si měl ponechat jen ty činnosti, které pro svůj chod skutečně potřebuje (zahraniční vztahy, obrana,
soudnictví ad.) a ostatní by měl předat regionům a obcím nebo je „outsourcovat“ do komerční sféry, pokud to
bude výhodnější. Všechny činnosti musí být auditovány a kontrolovány, musí být pro občany průhledné (služby
státu si přece platí a patří jim) a musí proto být prováděny efektivně. Pak se dramaticky sníží prostor pro
korupci, nehospodárnost, byrokracii a nekompetentnost úředníků.
Skutečností ale je, že většina států zvýšila počet zákonů a jiných právních norem, které učinily jeho chod
nákladnější a současně omezily práva občanů. Na druhou stranu státy stále nejsou schopny účinně bojovat
s malou i organizovanou kriminalitou. Je téměř zázrakem, že zákon stále vládne v mnoha zemích, i když díky
„idealistickým jednotlivcům, kteří pracují s vysokým nasazením při prosazování zákona, vyšetřování a u soudů,
nehledě na to, že velmi často by si v soukromém sektoru vydělali mnohem více peněz“. Kníže se také věnuje
problematice obchodu s drogami a některé jeho názory na potírání tohoto organizovaného zločinu stojí určitě za
zamyšlení.
Podle Hanse-Adama II. by měl být počet poslanců v zákonodárných sborech co nejmenší. Názor, že větší počet
poslanců zajistí lepší zastoupení voličů, je podle něj od počátku iluzí. Současně dodává: „Je-li parlament velký,
délka jednání se prodlužuje, ale bohužel neroste jeho kvalita.“ Poslanci většinou nereprezentují své voliče, ale
své strany.
Mnohem důležitější než počet poslanců je proces, jak mohou občané vstupovat do legislativního procesu.
Současně musí být zajištěno, aby nebyla voliči přijímána populistická rozhodnutí ohrožující řádný chod státu.
Zde navrhuje, aby hlava státu měla právo veta, jako má lichtenštejnský kníže. Prezident je podle něj také
„monarchou“, ale: „Monarcha, který získal tento úřad svým narozením je více nezávislý, než monarcha, který
chce být znovu zvolen“.
Sociální stát a státní finance
Velkou část knihy věnuje kníže samozřejmě sociální péči a státním financím, které většinu zemí trápí
dlouhodobě nejvíce. „Sociální stát pomohl státní oligarchii získat přístup k životům jednotlivých občanů,
požadovat od nich vyšší daně, aby mohla financovat státní byrokracii a vytvořit hory dluhů, které budou pálit
ještě budoucí generace“, píše. Odborníci již léta varují, že sociální stát ve své podobě, založené kancléřem
Bismarckem v polovině 19. století, nemůže přežít. Politici ale před volbami slibují voličům, že je udržitelný.
„Zatím ani politici, kteří dělají tyto sliby, se nemohou spolehnout na velkorysé důchodové zajištění.“ Protože
státní penzijní plány stojící na průběžném financování musí být vzhledem ke klesající porodnosti a rostoucímu
počtu důchodců zásadně reformovány. Autor knihy připomíná, že v minulosti se o své rodiče staraly děti a čím
více jich bylo, tím bylo pro rodiče lépe. Stát potřebuje zvýšit porodnost, ale: „Proč by měli lidé na sebe brát
náklady a starosti s výchovou dětí, když musí státu platit na penze lidí, které vůbec neznají a jejich penze jim
stejně garantuje stát“. Raději ušetří a užijí si života.
Aby se zabránilo dalším krizím, bude se muset prodloužit věk odchodu do důchodu a penzijní systém se bude
muset změnit z průběžného na fondový. Poté si každý občan bude spořit na svou vlastní penzi a jen část jeho
příspěvků půjde na solidární fond určený pro ty, kteří nemohou pracovat. Zákony současně musí podporovat
zaměstnání starších občanů. Pokud si občan naspoří určitou státem definovanou částku, může odejít do penze,
kdy chce. Jím nespotřebovanou část penzijního účtu získají jeho dědicové. Penzijní systém by mohl být doplněn
o příplatky, které by zohlednily rizikové chování pojištěného, jako u komerčních pojistek (kuřáci, alkoholici,
vrcholový sport apod.).
Velkým problémem je nezaměstnanost, ale některé státy si ji samy zhoršují vysokými minimálními mzdami,
výpovědními lhůtami, byrokracií, daněmi apod. Přitom státy by měly podpořit tvorbu nových pracovních míst
liberálním zákonodárstvím a přilákat k sobě zaměstnavatele.
Pro další udržitelný rozvoj států je nezbytná reforma školství. Buď by mělo být delegováno do odpovědnosti
obcí a regionů nebo privatizováno. Stát by měl samozřejmě stále zodpovědnost za vybudování a monitorování
legislativního rámce školství. Ale neměl by vlastnit školy ani univerzity.
Školství by mělo být financováno pomocí voucherů, které by dostal každý občan a rozhodl se, na které škole
nechá své děti studovat. Bylo by to spravedlivější, než když dnes rodiče platí daně a nemohou ovlivnit kvalitu
školy, které dostávají peníze ne podle kvality své výuky, ale podle jiných kritérií. Do toho navíc zasahují
politicky vlivné školské odbory, které jsou „…překážkou efektivního školského systému.“ a jeho reformy.
Daně a zákaz zadlužení
Složitý daňový systém je velkou nevýhodou a zátěží mnoha států. Hans-Adam II. zde proto vidí další důvod,
proč by měly být pravomoci decentralizovány z centra dolů. Financování obcí i státu pak bude průhlednější a
každý subjekt bude nucen hospodařit úsporněji. Takový stát bude potřebovat méně peněz, při zachované míře
zdanění bude mít přebytek na splacení dluhů a daně mohou i klesnout. Státy by měly prodat nepotřebný majetek
a finance z něj použít na financování penzijního systému.
Protože politici snadno státy zadlužují, měly by být provedeny změny ústavy tak, aby se čerpání úvěrů státem a
obcemi maximálně ztížilo. Jen hrozba bankrotu bude nutit voliče, aby podporovali dlouhodobě stabilní
financování. Povede to i k větší odpovědnosti bank, protože: „Až dosud v mnoha zemích firmy a banky prodaly
své extravagantní projekty váženým ale nezkušeným radním, protože věděly, že nakonec to zaplatí stát jako ´last
resort´“.
Kniha „Stát ve třetím tisíciletí“ je zajímavým pohledem na současný stát z pozice úspěšného manažera a hlavy
státu s nejvyšší životní úrovní na světě (v roce 2007 118.000 USD/obyv., jen ale 28% tvořil finanční sektor).
Řada jeho návrhů již byla úspěšně použita v Lichtenštejnsku, ale v ostatních zemích se jeho návrhy budou
prosazovat jen obtížně. Bude záviset na odpovědnosti, odvaze a vizionářství politiků a na ochotě voličů přejit od
modelu „po nás potopa“ k odpovědnému spravování věcí veřejných.
Lichtenštejnové nechají za miliony opravit hrobku ve
Vranově u Brna
Barbora Lukšová MF DNES
http://brno.idnes.cz/lichtenstejnove-nechaji-za-miliony-opravit-hrobku-ve-vranove-u-brna-1gh-/brno-zpravy.aspx?c=A100517_210949_brnozpravy_aja
18. 5. 2010
Tři sta let starou hrobku Lichtenštejnů ve Vranově u Brna začnou dělníci již tento rok opravovat. Rekonstrukci
za více než třicet milionů zaplatí knížecí rod. Velké škody na památce napáchala vlhkost.
Na vstupní bráně rodinné hrobky Lichtenštejnů ve Vranově u Brna, která je součástí Vranovského klášterního
komplexu, visí těžký řetěz se zámkem. Hrobka je už několik let nepřístupná. Zvědavci se dovnitř dostanou jen
občas, při význačných příležitostech.
Tři sta let stará hrobka však nutně potřebuje opravu. Zdi a dřevěné náhrobky požírá plíseň. „I lavice musí být
podloženy kusy kamene, aby se do nich nedostala vlhkost,“ uvedl Martin Číhalík z brněnské pobočky Národního
památkového ústavu.
Do dvou let by se však rozpadlé sloupoví, nazelenalé zdi hrobky a některé rozpadlé rakve měly dočkat opravy.
Práce začnou už v létě a celkem přijdou na téměř třiatřicet milionů korun. „Rekonstrukci zaplatí knížecí rodina,“
sdělil ředitel vídeňského lichtenštejnského muzea Johann Kräftner.
Opravy budou náročné. „Vstupní portál má narušenou statiku, takže vyžaduje velké úpravy,“ popsal projektant
rekonstrukce Manfred Wehdorn.
Hrobka se musí také odvětrat, aby se zbavila plísní, za jejichž rozšíření mohou nevhodné klimatické podmínky.
Odborníci budou muset ošetřit také několik rakví, které se téměř rozpadají.
„Z rozsahu škod lze usuzovat, že tak špatné podmínky v hrobce původně nepanovaly,“ sdělil Wehdorn. Podle
odborníků se začaly projevovat teprve v posledních několika desetiletích. Před sousedícím kostelem totiž
v sedmdesátých letech vybetonovali nádvoří. To narušilo odvodňovací systém a hrobka začala vlhnout.
„Objekt je nutné odizolovat proti vlhkosti a zajistit, aby do něj nevtékala dešťová voda. Je v plánu také obnova
zazděných průduchů, jež původně zajišťovaly provzdušňování hrobky, a tím pomáhaly proti zavlhání,“ popsal
projektant.
Projekt počítá také s vytápěním objektu. Hrobka bude vyhřívána topidly umístěnými ve sloupech. Restauratéři se
zaměří rovněž na dřevěné části budovy. „Obnovu potřebuje především čtrnáct rakví, které jsou zvlhlé,“ uvedl
projektant. Současně při těchto opravách antropologové prozkoumají pozůstatky těl v rakvích.
Lichtenštejnskou hrobku nechal ve vranovském klášteře, který obývá řád paulánů, vystavět v šestnáctém století
kníže Maxmilián Lichtenštejn. Pohřbeno v ní je na padesát příslušníků šlechtického rodu. Na počátku 19. století
se dokonce musel prostor hrobky rozšířit. Byl totiž malý.
V roce 1938 byl v hrobce pohřben kníže František I. A o jednapadesát let později se tam uskutečnil poslední
pohřeb. Poté, co se rod odstěhoval do Lichtenštejnska, zřídil si hrobku novou, a tak ani po opravě nebude ta
vranovská sloužit původním účelům.
Rod Lichtenštejnů vlastnil před druhou světovou válkou na Moravě rozsáhlé majetky včetně Lednickovaltického areálu. Pozemky a budovy však zabavili komunisté. Lichtenštejnové ale dosud o navrácení majetku
v České republice nepožádali.
Rekonstrukce hrobky je jedním z prvních velkých projektů spojujících Lichtenštejny a Českou republiku. Dobré
vztahy s rodem navázal právě starosta Vranova u Brna Marek Juna, a to v roce 2005. O rok později dokonce
kníže Jan Adam II. navštívil Vranov a slavnostně tam pokřtil náměstí, které nese jméno jeho rodu.
Do Olomouce přijede další hlava státu, lichtenštejnský kníže
Hans-Adam II.
Petra Klimková MF DNES
http://olomouc.idnes.cz/do-olomouce-prijede-dalsi-hlava-statu-lichtenstejnsky-knize-hans-adam-ii-14z-/Olomouczpravy.aspx?c=A101119_1485477_olomouc-zpravy_stk
20. 11. 2010
Do Olomouce zavítá letos už druhá hlava státu. Po červnové návštěvě českého prezidenta Klause nyní přijede
lichtenštejnský kníže Hans-Adam II. Vládce alpského knížectví sem však příští týden nejede oficiálně, ale
soukromě, zúčastní se totiž vědecké konference věnované rodu Lichtenštejnů v české historii.
Moravu tak čeká po loňské návštěvě papeže Benedikta XVI. v Brně další mezistátní návštěva. Hans-Adam II.
navštíví v rámci konference Olomouc, podívá se ale i do Šternberka na zdejší hrad, který patřil jeho rodu do
konce druhé světové války, a možná zajede i na zámek Velké Losiny, kde do roku 1938 žil jeho otec František
Josef II.
Hlavním důvodem jeho příjezdu je nicméně fakt, že bude od středy do pátku jedním z delegátů mezinárodní
vědecké konference, která je významná nejen knížecí přítomností. Poslední setkání historiků zabývajících se
Lichtenštejny se totiž konalo naposledy v roce 1990 ve Vídni.
„Někteří historici byli překvapení, nečekali, že taková konference by se tu mohla uskutečnit. Nakonec máme 48
přednášejících ze šesti evropských států. Většina z nich jsou Češi, ale budeme tu mít i Brita, Lichtenštejnce,
Rakušany, Němce nebo Poláky,“ řekl Pavel Juřík, předseda Historického spolku Liechtenstein, který konferenci
pořádá ve spolupráci s Ostravskou univerzitou a Muzeem umění Olomouc.
V prostorách Arcidiecézního muzea budou tři dny přednášet lidé, kteří pracují v archivech nebo institucích
spravujících lichtenštejnské památky, nebo badatelé. Celkem se konference účastní asi sedmdesát odborníků.
„Počty jsou velmi pozitivní. Zájem je větší, než jsme čekali,“ podotkl Juřík.
Lichtenštejnové jsou citlivé téma, i když nebyli kolaboranty
Téma Lichtenštejnů je u nás dodnes hodně citlivé. Přestože nekolaborovali s nacisty a byli občany neutrálního
Lichtenštejnska, Československo jim po druhé světové válce na základě Benešových dekretů zabavilo jejich
majetky.
Kvůli tomu nemělo Česko jako jediný evropský stát s Lichtenštejnskem diplomatické styky. Dohodu o
spolupráci podepsali představitelé obou států až loni v září.
Na cestu „usmiřování“ s Lichtenštejny se dávají i obyvatelé Šternberka. Pomoci by jim v tom měla výstava,
která dokumentuje přítomnost rodu nejen na šternberském hradě, ale i na celé střední Moravě.
„Město už adoptovalo Šternberky - šternberské slavnosti jsou tady bezprostřední událostí, na kterou jezdí i
zástupci tohoto rodu. Šternberků se ale týká období 14. století, zahájení výstavby hradu a kláštera,“ míní
architektka Blanka Zlamalová.
Podle ní ale lidem uniklo, že nejen Šternberk, ale i obrovská část regionu dodnes žije z investiční schopnosti
rodu Lichtenštejnů. „Byla to celé roky dobře ukrývaná a hodně deformovaná historie, o které dnes nikdo nic
neví,“ konstatovala Zlamalová, která spolu s kastelánkou hradu Šternberk Helenou Gottwaldovou výstavu
připravila.
Rod vlastnil v kraji sídla, postavil ale také lázně či chaty
Na území dnešního Olomouckého kraje je hned několik památek, které jsou s Lichtenštejny spojeny. Kromě
panství Šternberk jim patřil zámek Plumlov, Úsov, Velké Losiny nebo Nové Zámky. Už méně se ví, že postavili
lázeňské centrum v Ondrášově nebo že díky nim stojí v Jeseníkách turistické chaty Ovčárna či Švýcárna.
Historici budou na olomoucké konferenci zmiňovat Lichtenštejny jako diplomaty, vojevůdce, ale také technické
inovátory. Řeč bude totiž i o lesních úzkokolejných tratích, jejichž pomocí Lichtenštejnové stahovali
z moravských lesů dřevo.
„Nemáme v programu žádná převratná témata. I když jedno se týká Karla I. z Lichtenštejnu, který se po
pobělohorských konfiskacích nesmírně obohatil. Myslím ale, že nic zvláštního se kolem jeho osoby neobjeví.
Spíš jen to, že to byl šikovný politik a ekonom, který uměl využít situace,“ popsal Pavel Juřík.
Kníže Hans-Adam II. bude v Olomouci už od úterka. Po obědě s představiteli Olomouckého kraje a
Památkového ústavu pojede do Šternberka, kde si prohlédne hrad, výstavu a poslechne pěvecký sbor. Další den
zahájí konferenci a poobědvá v Arcibiskupském paláci.
„Cesta do Velkých Losin je ještě otevřená. Byl by to takový výlet „last moment“. Kníže o něj stojí, protože
k Losinám měl vztah jeho otec,“ doplnil Juřík.
Kraj těží z dob Lichtenštejnů dodnes. Stavěli turistické chaty,
starali se o lesy
Petra Klimková
http://olomouc.idnes.cz/kraj-tezi-z-dob-lichtenstejnu-dodnes-staveli-turisticke-chaty-starali-se-o-lesy-g0h-/olomouczpravy.asp?c=A101123_1487415_olomouc-zpravy_stk
27. 11. 2010
Rod Lichtenštejnů se v regionu nezapsal jen do historie hradu Šternberka či zámků jako Plumlov, Úsov
nebo Velké Losiny. Méně známé už jsou totiž jejich zásluhy například na tom, že v Jeseníkách stojí
turistické chaty. Kromě toho budovali také lázeňská centra či investovali do lesnictví, kde je jejich stopa
patrná dodnes.
„Lichtenštejni byli velmi schopní investoři a velká část regionu z jejich aktivity dodnes žije,“ tvrdí Blanka
Zlamalová, jedna z autorek ojedinělé výstavy na hradě Šternberk, která dokumentuje působení knížecího rodu na
střední Moravě.
Tu tento týden osobně slavnostně otevřel vládnoucí kníže Lichtenštejnska Hans-Adam II., který do regionu
přijel, aby se zúčastnil významné vědecké konference věnované jeho předkům (více čtěte zde).
Například chata Švýcárna na cestě mezi Pradědem a Červenohorským sedlem byla původně salaší.
Lichtenštejnové je v horách stavěli s ryze podnikatelským úmyslem - věřili, že zvýší výnosy z pastevectví, když
využijí zkušenosti z alpských luk. Do Jeseníků dokonce vozili švýcarské salašníky.
Jedna taková salaš vznikla v roce 1829 i na místě pasteveckého přístřešku zvaného Česnekový dům. A protože
salašník Johann Aegerter byl Švýcar, dostala i salaš jméno Švýcárna. Ve stáji se brzy začali zastavovat první
turisté, kteří se potřebovali ukrýt před bouřkou, koupit něco jednoduchého k snědku nebo nouzově přenocovat.
Co Lichtenštejnové postavili, nechali komunisté spadnout
Když se pak pastevectví Lichtenštejnům přestalo vyplácet a po roce 1860 ho úplně zastavili, nic už nebránilo
rozvoji turistiky. Po požáru, který původní salaš téměř zničil, dal kníže Lichtenštejn v roce 1887 dokonce
postavit novou srubovou chatu, která už měla sloužit výhradně turistům.
Po válce však přišlo znárodnění a v péči socialistického podniku Restaurace a jídelny chata zchátrala tak, že ji
museli v roce 1969 zbourat. Časem spadla i rozhledna, která na Králickém Sněžníku také stála. Podobný osud
měla rovněž chata Vřesová studánka, která musela být kvůli havarijnímu stavu zbourána v roce 1988.
Podobnou historii má i chata Ovčárna a Lichtenštejnové se zasloužili i o turistický přístřešek na Králickém
Sněžníku. Pro stavbu chaty na jihovýchodním svahu tohoto 1 375 metrů vysokého vrcholu totiž poskytl kolem
roku 1907 lichtenštejnský kníže Jan II. pozemek za symbolické nájemné čtyři koruny ročně. Horská chata, ve
které se mohlo ubytovat až devadesát lidí, pak nesla jeho jméno.
„Je to paradox, v době, kdy technické možnosti byly minimální, tak všechny tyto věci mohly fungovat. A s
technickým pokrokem zanikly,“ posteskla si spoluautorka výstavy a kastelánka hradu Šternberk Helena
Gottwaldová.
Knížecí péči o lesy obdivují lesníci v regionu dodnes
Za Lichtenštejnů se nedařilo jen turismu, ale i přírodě obecně. Zásluhou knížete Jana II. získaly Jeseníky
v oblasti mezi Šerákem a Keprníkem v roce 1903 první přírodní rezervaci u nás. Tam, kde v lesích hospodařili,
to dělali tak, že jejich péči oceňují odborníci dodnes.
„Mluvil jsem s několika lesníky, kteří tvrdí, že Lichtenštejnové se o lesy po staletí starali tak perfektně, že z toho
těží ještě dnes. Pokud jsou v lesích problémy, mají původ v posledních padesáti letech,“ řekl Pavel Juřík,
předseda Historického spolku Liechtenstein, který napsal rozsáhlou publikaci věnovanou lichtenštejnskému rodu
na Moravě a který pořádal i olomouckou konferenci.
Pokrokový rod zavedl tuto vymoženost na svém panství pro těžbu dřeva v horách. Na jejich „drážkách“
neoperovaly lokomotivy, vše obstarali lidé, koně a gravitace.
„Nahoru do kopců táhl soupravu kůň, či vůl. Dolů sjížděly vozíky samospádem. Přibrzďovali je lesní dělníci,“
popsala Blanka Zlamalová. Úzkorozchodná trať fungovala od roku 1888 u Branné. Měla dokonce 21 kilometrů.
Druhý podobný systém nechal Rudolf z Lichtenštejna v roce 1897 postavit v Loučné nad Desnou. Provoz na
drážkách skončil kolem roku 1943, po válce byl systém demontován.
Se jmény lichtenštejnských knížat jsou v Olomouckém kraji spojena především známá turistická místa jako
zámek Úsov, Velké Losiny nebo hrad Šternberk, jež Lichtenštejnové nechali rekonstruovat. Trvale však obývali
jen šternberský hrad.
V Úsově Lichtenštejnové pak založili v roce 1852 lesnickou školu, která ve své době produkovala elitu
lesnického inženýrství. Po přemístění školy na Sovinec vzniklo Lovecko-lesnické muzeum, které tam sídlí
dodnes.
Nebyli kolaboranty, přesto jim dekrety vzaly majetek
Přes všechny zásluhy Lichtenštejnů u nás je jejich historická vazba na české země dodnes hodně citlivé téma.
Přestože nekolaborovali s nacisty a byli občany neutrálního Lichtenštejnska, Československo jim po druhé
světové válce na základě Benešových dekretů zabavilo majetky.
Kvůli tomu dlouho neměly Česko a Slovensko jako jediné evropské státy s Lichtenštejnskem diplomatické
styky. Dohodu o spolupráci podepsali představitelé České republiky a Lichtenštejnska až loni v září. Zásluhu na
tom měl i vládnoucí kníže Hans-Adam II., který prohlásil, že majetkovými nároky už nebude zatěžovat vztahy
obou zemí. Přesto věří, že jeho rod se navrácení majetků dočká.
„Vyčkáme na politický vývoj, pak uvidíme. Nemám žádný úmysl vést nějaký proces. Třeba ten majetek
dostanou zpátky až moji vnuci, či pravnoučata,“ uvedl kníže v květnovém rozhovoru pro MF DNES.
Stát ve třetím tisíciletí
Franz Chocholatý Gröger
http://nassmer.blogspot.com/2011/03/stat-ve-tretim-tisicileti.html
7. 3. 2011
Počátkem letošního roku se na knižních pultech objevila kniha Stát ve třetím tisíciletí, jejímž autorem je HansAdam II., vládnoucí kníže z Liechtensteinu, ale také vévoda opavský a krnovský. Kniha poskytuje neobvyklý
pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v
novém tisíciletí. Není to však plané filozofování, jak jsme zvyklí u českých politiků či samozářící sebechvály,
provázející jejich proslovy. Pro naše politiky měl by být poučný jeho názor především na oblast řízení státních
financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce.
Kniha je rozdělena do třinácti kapitol s přílohou Návrh ústavy pro stát ve třetím tisíciletí. Prvních devět kapitol
je věnováno analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává se zde monarchie s republikánským zřízením
s přímou a nepřímou demokracií. Autor zde vysvětluje i ústavní pořádek v zemích Švýcarsko a Lichtenštejnsko,
které považuje za nejvíce rozvinuté. Desátá kapitola je zaměřená na stát budoucnosti s analýzou právního,
sociálního státu, vzdělávacího systému, státních financí, národní měny a dalších funkci státu. Zbylé tři kapitoly
hovoří o ústavě státu budoucnosti, strategii, jejichž pomocí by mohl být realizován stát budoucnosti a o výhledu
do třetího tisíciletí.
Z větší části soustřeďuje autor pozornost na současné problémy, které musí státy řešit, ať už jsou to války,
terorismus, obchodování s drogami, rostoucí státní dluhy, klesající porodnost v nejvyspělejších zemích nebo
otázky týkající se školství. Nejdůležitějším úkolem pro státy třetího tisíciletí je zabránění válek mezi státy a
vzniku válek občanských, služba všem občanům státu a nejen, jak je doposud zvykem, tzv. privilegované
skupině, kterou tvoří politici na všech stupních státní správy, zákonodárci a kolem nich organizovaná skupina
poradců, úředníků a zájmových firem. Úkolem je poskytnutí maximální demokracie všem občanům a poskytnutí
vlády práva a dále podpora konkurenceschopnosti ve věku globalizace. Stát by měl plnit roli servisního centra
sloužícího občanům. Pokud tuto funkci neplní, musí mít občané snahu stav změnit nejen volbami, hlasováním o
důvěře takové vládě, ale také hlasováním o změně ústavy. V Lichtenštejnsku mají občané právo referendem
zrušit monarchii a obce mají právo odejít ze státního svazku, pokud nebudou se službami státu spokojeny (před
tím mají ale možnost volbami a referendy změnit složení vlády, obecních úřadů, změnit ústavu apod.). Toto
právo by měli mít občané všech států. Z toho vyplývá, že stát by měl plnit jen ty činnosti, které pro svůj chod
skutečně potřebuje (zahraniční vztahy, obrana, ochrana práva) a ostatní by měl předat regionům a obcím nebo i
komerční sféře, pokud to bude výhodnější. Všechny činnosti musí být pro občany průhledné (služby státu si
přece platí a patří jim) a musí proto být prováděny efektivně. Tím se sníží prostor pro korupci, nehospodárnost,
byrokracii a nekompetentnost úředníků (bohužel tak příznačná pro úředníky v české kotlině).
Ve většině států je takový počet zákonů a jiných právních norem, že se stávají nepřehlednými a často
protichůdnými, a tím byl učiněn chod práva nákladnějším a současně omezujícím práva občanů. Státy však stále
nejsou schopny účinně bojovat s malou i organizovanou kriminalitou. Lze nazvat zázrakem, že při hrozivém
nedostatku „kvalifikovaného personálu u policie, ve státních zastupitelstvech a u soudů“ právní stát alespoň
nějak funguje. „Za to můžeme v zásadě děkovat idealistům, kteří pracují s vysokým nasazením u policie, ve
státním zastupitelstvu nebo u soudu, ačkoliv by mohli vydělat mnohem více v soukromém sektoru.“ (s. 98) O
práci zákonodárců svědčí výrok „Výroba zákonů se podobá výrobě uzenin. Vzhledem k nechutnosti je lepší
nepozorovat tento proces z bezprostřední blízkosti, lépe je zaměřit se až na jeho výsledek“ (s. 99) Podle HanseAdama II. by měl být počet poslanců v zákonodárných sborech co nejmenší. Názor, že větší počet poslanců
zajistí lepší zastoupení voličů, je podle něj od počátku iluzí: „Ve větších parlamentech se sice prodlužuje diskuse,
nikoliv však jejich kvalita. Čím větší je parlament, tím větší je riziko, že zákonodárné rozhodovací procedury se
budou do značné míry přesouvat na vládu, politické strany a státní byrokracii. Je-li parlament velký, délka
jednání se prodlužuje, ale bohužel neroste jeho kvalita.“ (s. 103) Poslanci mimo to většinou nereprezentují své
voliče, ale pouze své strany.
Velká pozornost je samozřejmě věnována sociální péči a státním financím, které většinu zemí trápí dlouhodobě
nejvíce. „Sociální stát kromě toho poskytl státní oligarchii detailní vhled do osobního života občanů, možnost
vybrat vyšší daně, jimiž je financován růst státní byrokracie, a navýšit hromadu dluhů, se kterými se budou
potýkat budoucí generace.“ (s. 115) Odborníci již léta varují, že sociální stát ve své podobě nemůže přežít:
„Politici před volbami nadále kupují hlasy voličů sliby o dalším rozšíření výhod sociálního státu. Politici, kteří
tyto sliby dávají, mohou stále ještě počítat s tím, že po odchodu do důchodu dostanou vysoké politické penze..
Počátky této nešťastné situace sahají až do konce 19. století, kdy německý říšský kancléř Bismarck slíbil
poddaným nově založené Německé říše státní důchod od pětašedesátého roku věku. Tato věková hranice tehdy
zhruba splývala s očekávanou délkou života, a jelikož státní penze byla spíše skromná, nezdálo se, že by její
financování daňovými prostředky představovalo problém. Od té doby se však zvýšila jak průměrná délka života,
tak výše důchodů, zatímco věk odchodu do důchodu klesl. Bezmála všechny průmyslové státy mezitím převzaly
německý systém a čelí stejným finančním problémům. Pouze některé státy se dopracovaly až k tomu, že alespoň
zčásti je na penze uspořeno.“ (s. 115)
Ve své knize autor připomíná, že v minulosti se o své rodiče staraly děti, a čím více jich bylo, tím bylo pro
rodiče lépe. Stát potřebuje zvýšit porodnost, ale: „Proč by se dnes měl někdo věnovat nákladné a namáhavé
výchově dětí, když je na jedné straně státem nucen financovat důchody lidí, jež ani nezná, a na druhou stranu je
státem ujišťován, že se stát o něj ve stáří postará? Postupně dospíváme k poznání, že stát nebude schopen tuto
povinnost splnit, neboť materialistická poživačná společnost produkuje příliš málo dědiců... Raději ušetří a užijí
si života.“ (s. 116)
Chceme-li zabránit dalším krizím, bude se muset prodloužit věk odchodu do důchodu a penzijní systém se bude
muset změnit z průběžného na fondový. Poté si každý občan bude spořit na svou vlastní penzi a jen část jeho
příspěvků půjde na solidární fond určený pro ty, kteří nemohou pracovat. Zároveň se bude muset zákony
podporovat zaměstnání starších občanů. Pokud by si občan naspořil určitou státem definovanou částku, může
odejít do penze, kdy chce. Jím nespotřebovanou část penzijního účtu získají jeho dědicové. Penzijní systém by
mohl být doplněn o příplatky, které by zohlednily rizikové chování pojištěného, jako je to u komerčních pojistek
(kuřáci, alkoholici, narkomani apod.). Problém nezaměstnanosti si mnohé státy zhoršují samy a to vysokými
minimálními mzdami, výpovědními lhůtami, byrokracií, daněmi apod. Přitom státy by měly podpořit tvorbu
nových pracovních míst liberálním zákonodárstvím a přilákat k sobě zaměstnavatele.
Udržitelný rozvoj státu závisí na úrovni školství, a to by se mělo reformovat. Školství by mělo přejít do
odpovědnosti obcí a regionů nebo privatizováno a stát by nesl jen zodpovědnost za vybudování a monitorování
legislativního rámce školství. „U škol provozovaných státem je podobně jako u jiných státních institucí dříve
nebo později zřejmý sklon k byrokracii a snižování efektivity.“ (s. 122) „Školství by mělo být financováno pomocí
voucherů, které by dostal každý občan a rozhodl se, na které škole nechá své děti studovat. Bylo by to
spravedlivější, než když dnes rodiče platí daně a nemohou ovlivnit kvalitu školy, které dostávají peníze od státu
ne podle kvality své výuky, ale podle jiných kritérií. A ještě do toho zasahují politicky vlivné „učitelské odbory,
mající pochopitelně důležitější blaho učitelů než žáků a studentů, představují v mnohých státech další překážku,
která brání efektivnímu fungování vzdělávacího systému.“ (s. 122)
Složitý daňový systém je velkou nevýhodou a zátěží mnoha států. Autor proto zde vidí další důvod, proč by
měly být pravomoci decentralizovány z centra dolů. Financování obcí i státu pak bude průhlednější a každý
subjekt bude nucen hospodařit úsporněji. Takový stát bude potřebovat méně peněz, při zachované míře zdanění
bude mít přebytek na splacení dluhů a daně mohou i klesnout. Státy by měly prodat nepotřebný majetek a
finance z něj použít na financování penzijního systému.
Politici snadno státy zadlužují, měly by být proto provedeny změny ústavy tak, aby se čerpání úvěrů státem a
obcemi maximálně ztížilo. Jen hrozba bankrotu bude nutit voliče, aby podporovali dlouhodobě stabilní
financování. Kniha „Stát ve třetím tisíciletí“ jen nejen zajímavým pohledem na současný stát z pozice úspěšného
manažera a hlavy státu s nejvyšší životní úrovní na světě (v roce 2007 118.000 USD/obyv., jen ale 28 % tvořil
finanční sektor). Řada jeho návrhů byla již velmi úspěšně zrealizována v Lichtenštejnsku, jejich prosazení
v ostatních zemích bude velice obtížné pro odpor oligarchie, byrokracie, ale především některých samozářících
politiků. Přílohou knihy je „Návrh ústavy pro stát ve třetím tisíciletí“, kde jsou v devíti hlavách specifikovány
ústavněprávní vztahy ve státě. (Str. 177-195). Další vývoj bude záviset na odpovědnosti, odvaze a také
vizionářství politiků, ale také na ochotě (a zde myslím především na té voličů) přejít od modelu „po nás potopa“
nebo „je mi to jedno, oni to za nás nějak udělají“ k osobní odpovědnému spravování věcí veřejných.
Lichtenštejnský kníže pro Rádio Česko: Jen reprezentativní
role by pro mou rodinu nebyla atraktivní
Martina Mašková (mam), Marián Vojtek (mvo)
http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:BvjNZkxQfmEJ:www.rozhlas.cz/radio_cesko/exkluzivne/_zprava/lichtenstejnsky-knize-proradio-cesko-jen-reprezentativni-role-by-pro-mou-rodinu-nebyla-atraktivni-875512+lichten%C5%A1tejnsk%C3%A9+zastoupen%C3%AD&cd=8&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=opera&source=www.google.cz
6. 4. 2011
Lichtenštejnsko zakládá diplomatickou misi pro Českou republiku. Jeden z nejmenších, ale zároveň nejbohatších
států světa s 35 000 obyvateli, má ve světě jen devět diplomatických zastoupení. Princezna Maria-Pia Kothbauer
je velvyslankyní v Rakousku a v pondělí 11. dubna převezme pověřovací listiny i pro ČR.
V úterý 5. dubna velvyslankyně doprovázela v Praze svého bratrance, knížete Hanse Adama II., který je hlavou
lichtenštejnského státu a coby bankéř se angažuje hlavně v majetkových záležitostech.
Při té příležitosti Rádiu Česko řekl, co ho motivovalo k zájmu o diplomatické styky s ČR.
„Jde nám o posílení vztahů. Naše země mají v řadě případů společné zájmy,“ uvedl kníže pro pořad Studio
Česko.
Hans Adam II. v Praze za přítomnosti stovky podnikatelů představil český překlad knihy Stát ve 3. tisíciletí
vydaný v nakladatelství Grada.
Dvojí konfiskace
Lichtenštejnsko přišlo v moderní historii dvakrát o majetek v českých zemích. Nejdřív při prvorepublikové
pozemkové reformě, v roce 1945, vůči němu stát aplikoval Benešovy dekrety.
Hans Adam II. v rozhovoru pro Rádio Česko ale jednoznačně odmítl, že by se jeho rodina za války hlásila
k německé národnosti:
„Tuto lež rozšířila komunistická propaganda,“ uvedl lichtenštejnský panovník. Dodal, že u hlavy státu by bylo
neobvyklé chtít jinou než lichtenštejnskou národnost.
Fakt, že úředník knížecí rodiny v roce 1930 tuto národnost údajně uvedl ve sčítání lidu, posloužil podle historiků
československému státu coby jedna ze záminek ke konfiskaci majetku v roce 1945.
Restituce nemožná
Restituce majetku podle zákona není možná, touto formou se vrací majetek odebraný až od roku 1948.
Podle historika Miroslava Kunštáta by ale schůdným modelem pro vrácení majetku mohlo být vytvoření nadace,
v níž by měl zastoupení český stát, obce i lichtenštejnský rod.
Majetkové a další otázky společné historie řeší v současnosti společná česko-lichtenštejnská komise historiků.
Právo na sebeurčení
V rozhovoru lichtenštejnský kníže zamítl možnost, že by Lichtenštejnsko chtělo vstoupit do Evropské unie.
„Našim ekonomickým zájmům lépe vyhovuje být součástí širšího Evropského hospodářského prostoru,“ uvedl
Hans Adam II.
Kníže někdy poukazuje na to, že ústava z roku 2003 dává obyvatelům Lichtenštejnska možnost zrušit monarchii.
Jak ale řekl Rádiu Česko, nepovažuje to za pravděpodobné:
„Můj syn si počíná dobře. A jsem přesvědčen o tom, že schopný vládce bude i můj vnuk,“ říká kníže o svých
nástupcích. Dodává, že by mohli dál reformovat monarchii.
Velké pravomoci
Kníže má od roku 2003 větší pravomoci než dřív. Může odvolat vládu a soudce, případně vetovat parlamentní
zákony. „Jen reprezentativní role by pro naši rodinu nebyla atraktivní,“ řekl Hans Adam II. v rozhovoru pro
Rádio Česko.
Dodal, že v takovém případě by jeho rodina z Lichtenštejnska odjela. Podle informací BBC mluvil dříve v té
souvislosti o Rakousku.
Tuto možnost ale kníže považuje v současné chvíli za nereálnou. Jeho moc v monarchii ale vyvažuje silný statut
referenda.
Lichtenštejnský kníže Hans Adam II. na návštěvě jižní Moravy
Dopisovatel Region Press
http://www.regionpress.cz/default.aspx?ID=7748
7. 4. 2011
Pracovní snídaně v pracovně jihomoravského hejtmana Michala Haška byla prvním bodem středečního
programu návštěvy lichtenštejnského knížete Hanse Adama II. na jižní Moravě.
„Sešli jsme se jako přátelé, protože Jihomoravský kraj byl v minulých letech mostem pro znovuobnovení
spolupráce mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem,“ řekl po setkání hejtman Michal Hašek. „Dnes jsme
hovořili zejména o oblasti školství, nabídli jsme možnost zřízení místa lektora českého jazyka ve Vaduzu.
Nabídli jsme také možnost pobytu lichtenštejnských studentů a mladých lidí zde v Brně na kurzech českého
jazyka. Mimochodem na univerzitě ve Vaduzu v tuto chvíli studuje šest studentů z České republiky. Druhou
oblastí, o které jsme hovořili, byla hospodářská spolupráce. Nabídli jsme možnost společného jednání
hospodářských komor. V případě zájmu lichtenštejnských firem jsme připraveni poskytnout zázemí při jednání o
budoucích investicích. Hovořili jsme také o evropských fondech a projektech, které mají vazbu na historii
Lichtenštejnů na jižní Moravě - jde o obnovu části lednického zámku a obnovy barokního divadla u zámku ve
Valticích,“ zdůraznil hejtman Hašek. „Do budoucna jsme se dohodli také na mnohem větší komunikaci zástupců
Lichtenštejnska a Jihomoravského kraje v Bruselu. I v příštím finančním období Evropské unie totiž přijde
Jihomoravský kraj s řadou zajímavých projektů. Pokusíme se, aby i nadále měly tyto projekty podporu
Lichtenštejnska a jižní Morava i v příštím finančním období se svými projekty uspěla.
Podle lichtenštejnského knížete Hanse Adama II. by znalost jazyka země, kde má knížecí rod kořeny, mohla
podpořit ekonomickou spolupráci obou zemí. Lichtenštejnské firmy by tak v ČR a zejména na Moravě mohly
být aktivnější. Kníže Hans Adam II. připomněl společné kulturní dědictví obou zemí. S hejtmanem Haškem
diskutovali o možnosti, že by se opravená jízdárna lednického zámku, která se bude restaurovat za přispění
evropských peněz, otevřela výstavou o Lichtenštejnsku a společné historii této země a ČR.
V další části své návštěvy v Brně kníže Hans Adam II. převezme Velkou zlatou medaili Masarykovy univerzity.
Jde o ocenění především za jeho snahy o rozvoj česko-lichtenštejnských vztahů a osobní angažmá při
navazování spolupráce mezi univerzitou a partnerskými institucemi v zahraničí. Historický ústav Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity se například významně podílí na jednání Česko-lichtenštejnské komise historiků.
Komise zkoumá společnou historii Čech, Moravy a lichtenštejnské šlechty.
Česko-lichtenštejnské vztahy
Hans Adam II. Liechtenstein (Martina MAŠKOVÁ, moderátorka)
Účastník pořadu: Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/archivy/z_medii/cesko_lichtenstejnske_vztahy.html
7. 4. 2011
Za pár dní, to je v pondělí 11. dubna, se ujímá funkce nová lichtenštejnská velvyslankyně pro Českou republiku.
Členka vládnoucího rodu Maria-Pia Kothbauer, velvyslankyně v Rakousku, převezme pověřovací listiny i pro
tuto roli. Je to zajímavé mimo jiné kvůli tomu, že naše země dlouhá desetiletí neměly diplomatické styky. Když
nepočítám velmi krátkou přestávku mezi dvěma válkami. Vztahům Česka a Lichtenštejnska věnujeme dnešní
Studio Česko. Dobrý poslech přeje Martina Mašková. No, a zmíněná velvyslankyně přihlížela včera křtu
českého vydání knihy svého bratrance, knížete Hanse-Adama II., hlava lichtenštejnského státu byla v těchto
dnech v Praze. Knihu, Stát ve třetím tisíciletí, úvahy o státním uspořádání v moderním světě, vydalo
nakladatelství Grada. A kníže, jinak také nebo dříve úspěšný bankéř a teď správce rodinného majetku, ji křtil
v Obecním domě v Praze za přítomnosti špiček českého byznysu. Při té příležitosti jsem měla možnost
s knížetem Hansem-Adamem II. natočit rozhovor. V něm jsem se nejdřív zajímala o motivy, které měl k tomu,
aby se zasadil o znovuobnovení diplomatických styků mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem.
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
Chtěli jsme je navázat už před druhou světovou válkou. Po válce nás bohužel nechtělo Československo uznat
jako samostatný stát. Teprve po vzniku samostatné České republiky a zdejších politických změnách se taková
příležitost otevřela. Jsem rád, že máme možnost dobré vztahy obnovit. Přece jen nás spojuje 700letá historie
rodu v Čechách a na Moravě, kde měla naše rodina po staletí své hlavní sídlo.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Česko a Lichtenštejnsko názorově dál dělí majetkové otázky. Mrzí vás to?
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
Ano, samozřejmě. Uvidíme, zda se dočkáme nějakých restitucí. Možná někdy v budoucnu ano. Teď nám jde
hlavně o posílení vztahů mezi našimi zeměmi, které mají v řadě případů podobné zájmy.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
V září 1945 vám na základě Benešových dekretů sebrali majetek. Podle některých zdrojů se vaše rodina za druhé
světové války totiž přihlásila k německé národnosti. Jiné zdroje doplňují, že to bylo proto, že vám národnost
lichtenštejnskou uvést nedovolili. Pokud k tomu opravdu došlo, nebyla to chyba?
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
Nikdy jsme se nehlásili k německé národnosti. Tuhle lež rozšířila komunistická propaganda. Podobně lhal
komunistický režim i v jiných věcech. Moje rodina nikdy neměla ani německou, ani českou národnost. Ale ani
jsme neusilovali o rakouskou nebo i švýcarskou. Jsme přece Lichtenštejnové. U hlavy státu by bylo neobvyklé
přihlásit se k jiné národnosti. Bohužel, naše státní příslušnost nebyla uznána ani československou vládou po
druhé světové válce, i když byla z našeho pohledu platná.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Na lichtenštejnském znaku jsou stále zdejší motivy. Co cítíte, když pobýváte v místech, která obývala vaše
rodina na území dnešní České republiky, třeba v lednicko-valtickém areálu? Máte k nim nějakou vazbu?
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
Jsou to krásná místa. Jsem hrdý na to, že moje rodina dokázala takový areál vytvořit. Pro mě osobně je to spíš
historie a snažím se o novou éru vztahů. Vyrůstal jsem přece jen v Lichtenštejnsku. Ale je pravda, že od prvního
pobytu v 60. letech se sem znovu a znovu vracím. Je zajímavé vidět, co mí předkové vybudovali.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Dovedete si představit možnost, že by Lichtenštejnsko vstoupilo do Evropské unie? To by byl asi vzájemný
vztah s Českou republikou ještě snadnější.
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
Ne, pro Lichtenštejnsko je nejlepším řešením být součástí širšího evropského hospodářského prostoru. Nedovedu
si představit, aspoň já osobně ne, že bychom se stali členy Unie. Naším ekonomickým zájmům lépe vyhovuje ta
první možnost. Chceme zůstat nezávislým státem. Jsme malý stát. Chceme si udržet právo na sebeurčení. To je
pro naši rodinu i veřejnost to nejdůležitější.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
V rozhovorech s médii někdy upozorňujete na právo občanů Lichtenštejnska zrušit monarchii. Dovedete si
takovou možnost představit?
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
Podle ústavy se to může stát, ale nepovažuji to za pravděpodobné. Můj syn si počíná dobře. A jsem přesvědčen o
tom, že schopný bude i můj vnuk. Teď je mu 15. Bude to dobrý vládce.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Mluvil jste o tom, že váš syn anebo vnuk mohou reformovat monarchii. Ale na druhou stranu v roce 2003 jste
hrozil přesídlením do Rakouska, když vám v referendu veřejnost neschválí větší pravomoci. Ty teď máte. Takže
cílem té avizované reformy by nebylo třeba posílení moci parlamentu?
Hans-Adam II., lichtenštejnský kníže
To ne. Teď máme dobrou ústavu. Čistě reprezentativní role by pro naši rodinu nebyla atraktivní. To bychom asi
z Lichtenštejnska odjeli a žili jinde. Vzpomeňte si, že před rokem 1939 třeba můj otec vyrůstal tady, kde jsme
měli nemovitosti. Asi bychom do Lichtenštejnska jezdili občas na návštěvu, ale už bychom tam nežili. Ale
podobné problémy nemáme.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Řekl mi lichtenštejnský kníže Hans-Adam II., to jest hlava lichtenštejnského státu. Na lince mám docenta
Václava Horčičku z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, dobré odpoledne.
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Dobré odpoledne.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Pane docente, ještě začátkem roku 1919 se Edvard Beneš údajně vyjadřoval optimisticky k oživení
diplomatických styků. Ale pak přišla pozemková reforma a kolem ní mluvili diplomaté o nedostatečné
suverenitě. Jak se tahle konfiskace majetku dotkla Lichtenštejnů?
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
No, ona se jich dotkla opravdu poměrně zásadně, protože Lichtenštejnové během té první pozemkové reformy
vlastně za náhradu, i když náhradu nedostatečnou, museli československému státu odstoupit zhruba 57 % svých
pozemkových jaksi statků nebo svého vlastnictví pozemkového v Československu. Čili opravdu to, myslím, byl
zásah docela citelný.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Jak si vysvětlujete, že Lichtenštejnsko uznala i Francie, tehdy největší Československý spojenec, a my ne?
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
No, úzce to souviselo s tou pozemkovou reformou. Nakonec v materiálech našeho ministerstva zahraničních věcí
je to vysloveně jaksi tak uvedeno.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Pak ale, nemýlím-li se, jsme Lichtenštejnsko nebo Československo uznalo Lichtenštejnsko v roce 1938. To
znamená, tam nějaké to krátké období do německé okupace znamenalo diplomatické styky nebo vlastně byly
navázány ty diplomatické styky.
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Ano, byly navázány prostřednictvím Švýcarska. Jaksi Švýcarsko je takový jaksi prostředník, který až na výjimky
i dodnes vlastně reprezentuje Lichtenštejnsko v zahraničí.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Teď je tady ale zajímavý prvek, že Lichtenštejnové nesouhlasili s okupací Československa, na rozdíl od
Švýcarska, které zareagovalo na okupaci tím, že zřídilo konzulát. Jak si vysvětlujete, že přes tenhle postoj a krok
byli Lichtenštejnové v září 45 vyvlastněni?
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
No, já ... možná bych vás nejdřív trošku opravil. Oni byli vyvlastněni v červenci 1945 vlastně, aspoň tady ta
primogenitura některé ty menší jaksi panství, které patřily členům rodiny, tak tam to mohlo, tam to proběhlo
docela později. Ale to vyvlastnění úzce souviselo i s určitým, já bych řekl, v české společnosti negativním
postojem vůči Lichtenštejnům. Přece jenom oni byli stále jaksi srovnáváni s Karlem z Lichtenštejna, který po
Bílé hoře vedl jaksi ten tribunál, který soudil české povstalce. A tahle pověst Lichtenštejnů v české společnosti,
která má už samozřejmě hlubší kořeny před druhou světovou válkou, dokonce se jí odůvodňovala i ta první
pozemková reforma velmi často, tak ta to, myslím, mimo jiné způsobila. Samozřejmě ta konfiskace se nedotkla
jenom Lichtenštejnů po druhé světové válce. Ale v podstatě se dotkla naprosté většiny českých šlechtických rodů
nebo v Čechách usedlých šlechtických rodů, které se tak či onak přihlásily k německé národnosti.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Slyšeli jsme v tom rozhovoru s knížetem Hansem-Adamem II., že popírá, že by se jeho rodina kdy hlásila
k německé národnosti. Československé úřady se ale údajně při tom poválečném vyvlastnění opřely o údaje ze
sčítání lidu z roku 1930, kde úředník měl jako v zastoupení otce dnešního knížete uvést německou národnost.
Bylo to vůči Lichtenštejnsku fér vyvlastnit majetek, když vezmeme v potaz jeho odmítavý postoj k okupaci
Československa?
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
To je těžko posoudit. V každém případě ty poválečné konstituce, pardon, konfiskace jako celek jsou
problematické. Nakonec víme, že probíhá řada restitučních sporů, já nevím, Colloredo-Mansfeldové a tak dále.
Čili opravdu v těch záležitostech šlechtických konfiskací po druhé světové válce jako celku je řada velmi
sporných momentů a samozřejmě se to týká Lichtenštejnů.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Ještě poslední otázka. Lichtenštejnský kníže pomohl tomu současnému obnovení diplomatických styků tím, že
řekl, že aktivní kroky ke znovuzískání majetku teď nechystá, i když víme, že dlouhodobě jakoby zájem
Lichtenštejnové o ten majetek na našem území mají. Je reálná možnost, o které mi řekl váš kolega historik
Miroslav Kunštát, zřízení nadace, kde by měl zastoupení stát, obce i knížecí rod. Čili je to schůdným modelem
případného znovuzískání majetku pro Lichtenštejny.
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Tím já si nejsem jist. Pro mě je to nová informace. Ale na druhou stranu musím říci, že třeba majetek dynastie
mimo Českou republiku, že je vlastně už od roku 1970 spravován takovouto nadací, jejíž vlastně dnes její
předsedou je dědičný princ Alois.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Tolik docent Václav Horčička z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se
dlouhodobě zabývá česko-lichtenštejnskými vztahy. Děkuji vám za rozhovor, na shledanou.
doc. PhDr. Václav HORČIČKA, Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Na shledanou.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
No, a zajímá mě pochopitelně i zahraničněpolitická rovina česko-lichtenštejnských vztahů. Nejen kvůli tomu je
se mnou ve studiu i doktor Michal Kořan z Ústavu mezinárodních vztahů, dobrý den i vám.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Dobré odpoledne.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Když jsme spolu připravovali tenhle ten pořad, tak jsme spolu mluvili nebo vy jste mluvil o Lichtenštejnsku
coby malém státu se šikovnou zahraniční politikou. Jak jste to myslel, v čem šikovnou?
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Lichtenštejnsko je skutečně mikrostát podle všech kritérií na tom zahraničněpolitickém, nebo
mezinárodněpolitickém poli. A ta jeho šikovnost se projevuje v absolutně efektivním využívání těch velice
omezených zdrojů, které má. To znamená, že dříve či později se zdá, že Lichtenštejnsko vždycky dosáhne toho,
čeho chtělo, ať už to bylo členství v Radě Evropy, ať už to bylo členství v OSN, ať už to bylo členství
v Evropském hospodářském prostoru, což je poměrně velice zajímavá věc, protože zároveň Lichtenštejnsko
v EHP a zároveň má velice podobné uspořádání se Švýcarskem. To všechno vyžadovalo velice, velikou
zdatnost, veliký um. A opravdu ta šikovnost Lichtenštejnska pohybovat se s tak omezeným zdrojem na
mezinárodním poli je až zarážející.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
EHP, připomenu, to je ten Evropský hospodářský prostor, o kterém jako o výhodě mluvil kníže Hans-Adam II.
v rozhovoru, který jsme před chvílí slyšeli. Jaký má tedy Lichtenštejnsko vztah ke Švýcarsku a Rakousku?
Pokud vím, se Švýcarskem je ta vazba především, nebo je klíčová ekonomická vazba, protože mají otevřené
hranice navzájem, pochopitelně.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Tak není to jenom klíčová ekonomická vazba. Lichtenštejnsko platí švýcarským frankem, má celní poštovní unii
a tak dále a tak dále, volný pohyb zboží, volný pohyb osob. Ale jak naznačoval i pan, pan docent Horčička, tak
Švýcarsko v mnoha, vlastně v drtivé většině oblastí zastupuje Lichtenštejnsko. Lichtenštejnsko má 9 zastoupení
v zahraničí, mimo jiné tedy zrovna ve Vídni, a jinak ve všech ostatních případech je zastupováno Švýcarskem
právě, zrovna tak Švýcarsko zajišťuje ochranu hranic a zajišťuje ochranu fyzickou Lichtenštejnsku. Čili ta vazba
je naprosto klíčová. Ale tady se právě zrovna ukazuje ten pragmatický moment, protože Lichtenštejnsko právě
takto bylo navázáno v druhé polovině 19. století na Rakousko-Uhersko. A ve chvíli, kdy se ukázalo, že to není
úplně dobrý nápad, to znamená hned vlastně už v průběhu první světové války, ale zejména potom po první
světové válce, tak se Švýcarsko, pardon, Lichtenštejnsko otočilo na Švýcarsko a velice rychle se reorientovalo a
udělalo velice dobře, že jo.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Když jste mluvil o té vazbě na Rakousko-Uhersko. Ta asi musela být hlavně dána tím, že nejenom na území
Čech a Moravy, ale také v Rakousku měli Lichtenštejnové mnohé nemovitosti a prostě rodinné sídlo.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Já bohužel toto nejsem tak úplně schopen posoudit. Každopádně jeden z těch důvodů bylo, že Lichtenštejnsko
bylo členem toho, toho německého spolku. Čili jakoby ta vazba tam byla spíš po této, po této rovině. A je teda
také pravda, že lichtenštejnská rodina odešla z Rakouska až po Anschlussu v roce 1938, kdy se přestěhovala tedy
do Vaduzu, takže jakoby ty vazby tam nějakým způsobem zůstávaly. Ale po té politické a mezinárodněpolitické
stránce ta orientace na Švýcarsko začalo hned po hned v rámci v podstatě první světové války a potom vyhlášení
neutrality.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Když už jsme byli u válek. Tak jak se projevovala ta neutralita třeba i za druhé světové války, protože tam to byl
i klíčový moment, mluvili jsme o tom, jak se, že se negativně stavělo k okupaci Československa, ale navenek
nějaký, nějaké výrazné protesty proti nacismu německému neprojevovalo, předpokládám.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Lichtenštejnsko je důsledně neutrální země a tu neutralitu si podržela i za druhé světové války. Já opět nejsem
plně kompetentní k tomuto období se vyjadřovat. Každopádně je pravda, že například v těch posledních, v tom
posledním období druhé světové války Lichtenštejnsko se výrazně angažovalo v pomoci emigraci a uprchlíkům
do té doby, než, než se ta situace v Evropě vyjasnila. Každopádně Lichtenštejnsko bylo důsledně neutrální, to
znamená, nemyslím si, že by nacistický režim tam byl populární, to rozhodně ne. Už jsem zmínil, že, že ta
knížecí rodina opustila hned po Anschlussu Vídeň. Ale bylo důsledně neutrální. To znamená i s tím, i s tím,
řekněme, profitem, který z toho mohl vyplývat určitým, jak to známe třeba z případu Švýcarska.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Mluvili jsme teď malinko zase o těch historických reminiscencích, i o tom, o těch majetkových záležitostech,
dvojím vyvlastněním de facto majetku Lichtenštejnů poprvé za První republiky, podruhé v roce 1945. Jaké jsou
ty vztahy teď? Pokud vím, projevují se úplně jinak třeba na úrovni spolupráce, dejme tomu, Jihomoravského
kraje a státní diplomacie jako celku.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Tohle zajímavá otázka. Vůbec ten vztah Jihomoravského kraje a Lichtenštejnského knížectví, protože tam,
řekněme, ta vazba na tu regionální politiku je dvojí, hned dvojí toho charakteru, že Jihomoravský kraj potřeboval
v mnoha ohledech pragmaticky komunikovat s Lichtenštejnskem. Ovšem díky neexistenci bilaterálních vztahů to
bylo velice obtížné. A není to zcela pokrytá ještě výzkumně oblast. Ale domnívám se, že tam mohlo docházet i
k určitým konfliktům mezi tou regionální a mezi tou, mezi tou rovinou vládní, to znamená ministerstva
zahraničních věcí. A druhou rovinou regionální je ten fakt, že i ty diskuse o případném navázání diplomatických
vztahů byly poměrně citlivé právě na jižní Moravě, to znamená, že je dneska prokazatelné, že před evropskými
volbami byla obava vůbec navazovat vztahy s Lichtenštejnskem právě kvůli případné politici, regionální
politizaci této otázky. A pravděpodobně to byl jeden z důvodů, proč se Topolánkův kabinet rozhodl přesunout
navázání diplomatických vztahů až na, na kabinet Jana Fischera.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Nakonec tedy k tomu navázání diplomatických styků došlo v roce 2009, jak víme. Teď, jak už řečeno na
začátku, se v pondělí ujímá funkce nová lichtenštejnská velvyslankyně pro Českou republiku. Ale ty motivy
k navázání diplomatických styků jsou dnes i ekonomické. Malinko se toho dotkl v rozhovoru i Hans-Adam II.
On řekl, že vlastně máme mnoho společných zájmů v Evropě. A pokud vím, tak jeden z důvodů, o kterém se
mluvilo v roce 2009, bylo, byla dohoda, která by zabránila dvojímu zdanění, v České republice i
Lichtenštejnsku. Proč je to důležité, je ještě Lichtenštejnsko důležitým sídlem pro České firmy?
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Podle těch posledních informací, které mám, tak myslím, že tam sídlí zhruba 250, něco více než 250 firem. Čili
je to důležité nejenom kvůli dvojímu zdanění, což je tedy standardní smlouva, kterou, kterou uzavíráme
víceméně se všemi možnými státy, ale i z toho důvodu, že vlastně neexistovala šance si vyměňovat informace o
těch firmách. To znamená, že jakékoli případné i legální transakce a tak dále to vlastně vůbec nebylo možné. A
z tohoto důvodu to byl velice pragmatický krok oboustranně, zejména na tomto mohla mít zájem tedy Česká
republika. Ale já bych také rád připomněl, že z toho mezinárodněpolitického hlediska to byla skutečně anomálie.
Nemít diplomatické styky v podstatě se středoevropskou zemí, která je nám, která je nám i geograficky velice
blízká, a projevovalo se to často i na mezinárodních organizacích, v Radě Evropy, v OBSE, dokonce i v OSN,
kdy Lichtenštejnsko v mnoha případech se snažilo nám dělat problémy, koneckonců i před naším vstupem do
EHP Lichtenštejnsko se snažilo nějakým způsobem blokovat tu naši dohodu. Zrovna tak my jsme se stavěli
velice, bych řekl, zdrženlivě vůči vstupu Lichtenštejnska do schengenského prostoru, takže to prostě to dělalo
veliké problémy, a to tento krok byl důležitý nejenom z toho ekonomického hlediska, ale obecně z toho
evropského uspořádání.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Takže byste řekl, že to bylo trošku takové vzájemné trucování.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Určitě to bylo vzájemné trucování, určitě.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Jenom ještě malinká poznámka k tomu, k těm finančním záležitostem. V poslední době si Lichtenštejnsko
vysloužilo chválu v evropských kruzích nebo v unijních kruzích kvůli tomu, že učinilo více transparentní své
bankovnictví. V čem se to projevuje? Myslím, že v pořadí daňových rájů už není Lichtenštejnsko na předních
místech.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Tak Lichtenštejnsko, pokud vím, tak se snaží, to je taková dlouhodobá politika, oddělit otázku bankovního
tajemství, na kterou si skutečně nechce příliš, příliš sahat. A tu otázku daňových rájů a zejména tedy poskytování
informací o daňových únicích nebo dokonce daňových nějakých těch zločinech. Čili co se týká těch daní, tam si
myslím, že Lichtenštejnsko skutečně bylo dotlačeno a tlačilo na to hodně Německo, hodně Velká Británie.
Učinilo veliký ústupek. A co se týká bankovního tajemství, tak tam si myslím, že to si bude snažit, k určitým
ústupkům došlo, ale to se prostě bude snažit Lichtenštejnsko držet nadále. Není samo ostatně. V tom je
Rakousko, je v tom Lucembursko zejména tedy. Ale...
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Členové Evropské unie.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Jako členové, přesně tak, jako členové. A co se týká Lucemburska, velice prestižní člen Evropské unie.
Každopádně je pravda, že Lichtenštejnsko zmizelo z toho, z té černé listiny, kterou vydává OECD, té černé
listiny nekooperativních daňových rájů. Takže ono to ... to je zase jeden z těch pragmatických kroků, kdy muselo
ustoupit, ale řekněme, ty svoje výhody, které nutně potřebuje, tak si nadále drží.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Máme ještě chvilinku na to, abychom se zmínili o postavení knížecího rodu nebo prostě postavení
Lichtenštejnské monarchie. Jak se liší od jiných monarchií v Evropě? Je to přehnané říct, jak jsem četla třeba
v jedné studii BBC, že je to de facto poslední absolutistická monarchie v Evropě, pokud panovník může
jmenovat i odvolávat vládu či soudce a vetovat parlamentní zákony.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Tak z toho formálního hlediska to není, protože tam je ústava, to znamená, je to konstituční monarchie.
Řekněme, že ve srovnání s takovými těmi nejbližšími srovnatelnými státy, jako je Monako a Andorra, tak tam
vychází Lichtenštejnsko poměrně stejně, s jednou velikou výjimkou, a to tou, že v Lichtenštejnsku skutečně má
velice silnou, silné postavení ten institut referenda, které kde skutečně to je vyvážení té velice silné moci
panovníka. A lid má možnost navrhovat zákony, má možnost měnit ústavu, je potřeba tisíce, respektive patnácti
set podpisů, to znamená, že ono to do určité míry je vyváženo a v podstatě se tam daří tedy navozovat vztah
velice silné důvěry mezi tím panovníkem a tím lidem, protože sehnat tisíc nebo patnáct set podpisů, i když je
jich, že jo, zhruba jenom 34 - 35 tisíc, tak zas není tak obtížné. A to znamená, ano, lichtenštejnský panovník má
skutečně velice silné postavení, ale zároveň je to vyváženo i tím institutem referenda. A poměrně silným
postavením parlamentu.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
To znamená, řekl byste, že ta panovnická rodina i v téhle oblasti si počíná velmi šikovně, podobně jako v té
zahraniční politice, že přece jenom moc veřejnosti a moc té panovnické rodiny je ve vzájemné rovnováze.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Ve vzájemné rovnováze a ve vzájemné důvěře, bych řekl.
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka
Je tedy jako pravděpodobná nějaká případná politická změna, protože naposled bylo to referendum v roce 2003,
kde právě výrazně posílila moc knížete.
Michal KOŘAN, Ústav mezinárodních vztahů
Já jsem, to skutečně si netroufám odhadnout, já nic takového bych v tuto chvíli nepředpokládal, žádné takové
náznaky nejsou.
Kníže z Lichtenštejnu diskutoval se studenty o roli státu
Jiří Nováček
http://www.ibrno.cz/brno/33932-knize-z-lichtenstejnu-diskutoval-v-brne-se-studenty-masarykovy-univerzity-o-roli-statu.html
7. 4. 2011
O roli a postavení státu na prahu nového tisíciletí diskutoval ve středu se studenty Masarykovy univerzity v Brně
kníže Hans Adam II. z Lichtenštejna. Zhruba dvouhodinovým pobytem na akademické půdě tak panovník
zakončil oficiální část své celodenní soukromé návštěvy jižní Moravy.
Hans Adam představil studentům svoji novou knihu Stát ve třetím tisíciletí. Jako výraz ocenění za rozvoj českolichtenštejnských vztahů zároveň převzal Velkou zlatou medaili Masarykovy univerzity.
„Se studenty jsem o současné a budoucí roli státu debatoval už vícekrát a vždycky jsem to považoval za velmi
přínosné. Když se domluvilo vydání knihy Stát ve třetím tisíciletí v češtině, byl jsem za možnost uspořádat
debatu se zdejšími studenty velmi vděčný,“ řekl Hans Adam II.
Tématem knihy je správa věcí veřejných a aktuální problémy současného státu, se kterými má Hans Adam II.
coby vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku řadu zkušeností. Kníže v publikaci navrhuje změny v chování státu tak,
aby si zachoval schopnost plnit své úkoly i v novém tisíciletí. Podle něj má stát plnit úlohu servisního centra,
které slouží občanům.
Do diskuse s knížetem se u kulatého stolu zapojily bezmála čtyři desítky studentů z fakulty sociálních studií,
právnické, ekonomicko-správní a filozofické fakulty. Škola je vybrala podle zaměření studia ve vztahu k obsahu
a tématu diskutované knihy. Studenti se zajímali například o názor knížete na přímou demokracii, na
prosazování principů demokracie na Blízkém východě nebo měnovou politiku Evropské unie.
Velkou zlatou medaili MU obdržel Hans Adam II. za rozvoj česko-lichtenštejnských vztahů a navazování
spolupráce mezi univerzitou a jejími partnerskými institucemi. Důležitým krokem bylo vytvoření Českolichtenštejnské komise historiků, která se zabývá společnou historií Českých zemí a Lichtenštejnského domu, ale
také jejich vzájemnými vztahy. Na činnosti komise se významnou měrou podílí Historický ústav Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity, jehož mimořádného jednání se kníže v závěru svého pobytu na akademické půdě
také zúčastnil.
„Cílem komise je lépe poznat společnou česko-lichtenštejnskou historii, jak v rovině vztahů mezi oběma státy,
tak s ohledem na společný středoevropský kulturní prostor, který byl v minulých stoletích významně utvářen i
rodem Lichtenštejnů. Do bádání chceme zapojit i mladou generaci zadáváním kvalifikačních prací a plánujeme
uspořádat také sérii workshopů na toto téma,“ řekl po schůzce proděkan filozofické fakulty a spolupředseda
komise Tomáš Knoz.
Univerzita udělila zlatou medaili knížeti z Lichtenštejna
David Povolný
http://www.online.muni.cz/udalosti/2178-univerzita-udelila-zlatou-medaili-knizeti-z-lichtenstejna
7. 4. 2011
Velkou zlatou medaili Masarykovy univerzity obdržel kníže Jan Adam II. z Lichtenštejna za své zásluhy o
rozvoj česko-lichtenštejnských vztahů. Při návštěvě filozofické fakulty mu ji 6. dubna předal rektor Masarykovy
univerzity Petr Fiala. Kníže se sešel nejen s představiteli univerzity, ale také s odborníky z historického ústavu
fakulty, zúčastnil se i diskuse se studenty.
Na filozofické fakultě totiž kníže představil svoji novou knihu Stát ve třetím tisíciletí a právě o budoucích vizích
o roli a postavení státu si přál debatovat se studenty Masarykovy univerzity.
„Se studenty jsem diskutoval vícekrát a vždy jsem to považoval za velmi přínosné. Když se domluvilo vydání
mé knihy v češtině, byl jsem za možnost uspořádat debatu se zdejšími studenty velmi vděčný,“ uvedl kníže.
Česko-lichtenštejnské vztahy nabraly i díky aktivitám knížete Jana Adama II. v posledních letech nový směr.
Jeho zásluhy ocenila univerzita Velkou zlatou medailí, kterou mu předal rektor univerzity Petr Fiala (vpravo).
Tématem knihy, kterou přeložil doktorský student filozofické fakulty Jiří Knap, je veřejná správa a aktuální
problémy současného státu, s nimiž má Jan Adam II. coby vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku bohaté zkušenosti.
Kníže navrhuje změny v chování státu tak, aby si zachoval schopnost plnit své úkoly i v novém tisíciletí. Stát má
podle něj plnit jen úlohu servisního centra, které slouží občanům.
Diskuse s knížetem se zúčastnily téměř čtyři desítky studentů z fakulty sociálních studií, právnické fakulty,
ekonomicko-správní fakulty a filozofické fakulty. Debata se rozvinula například kolem prospěšnosti přímé
demokracie nebo prosazování principů demokracie na Blízkém východě. Studentka ekonomie Hana Bojdová se
knížete zeptala na otázku měnové politiky. „Jan Adam II. si státy budoucnosti představuje jako velmi
decentralizované jednotky. Zajímalo mě proto, jestli by tak přistupoval i k měně,“ svěřila se studentka. Kníže je
příznivcem toho, aby stejná měnu platila všude, jako problematickou ale označil nekázeň států v přístupu
k tištění peněz.
Významnou součástí návštěvy knížete na Masarykově univerzitě bylo udělení Velké zlaté medaile, kterou Jan
Adam II. převzal z rukou rektora Petra Fialy. Univerzita tak ocenila jeho zásluhy za rozvoj českolichtenštejnských vztahů a navazování spolupráce mezi univerzitou a jejími partnerskými institucemi v dané
oblasti. Důležitým krokem bylo vytvoření Česko-lichtenštejnské komise historiků, která se zabývá společnou
historií Českých zemí a Lichtenštejnského domu, ale také jejich vzájemnými vztahy.
Studenti debatovali s knížetem z Lichtenštejnu
Tereza Hašková
http://lemur.mu/univerzita/deni/744-knie-z-lichtentejnu-debatoval-se-studenty-ty-fakult
9. 4. 2011
Potomek prastarého rodu Lichtenštejnů kníže Jan Adam II. debatoval se studenty Masarykovy
univerzity. Monarcha se s nimi setkal při příležitosti publikace českého překladu své knihy Stát ve třetím
tisíciletí. Rektor univerzity udělil knížeti zlatou medaili za rozvoj vztahů mezi knížectvím a Českou
republikou.
Lichtenštejnský kníže Jan Adam II. navštívil Masarykovu univerzitu. Hlavním cílem jeho jednodenní cesty na
jih Moravy byla právě diskuze se studenty o myšlenkách jeho nové knihy Stát ve třetím tisíciletí. Návštěva se
uskutečnila ve středu po poledni v aule Filosofické fakulty. S knížetem debatovaly asi čtyři desítky studentů
politologie, ekonomie, práva, historie a dalších oborů, které mají k tématu monarchovy knihy co říct.
„Pro mě je toto setkání velkou šancí. Přečetl jsem si anotaci knihy a velmi mě zaujala. Zajímám se o politické
otázky, přestože přímo nestuduji politologii,“ uvedl Petr Janíček z Právnické fakulty, který byl jedním
z diskutérů. Studenti položili knížeti mnoho aktuálních otázek. Ptali se, co si myslí o měnové politice Evropské
unie, zda je přímá demokracie v praxi vůbec proveditelná či jak vnímá vývoj v arabském světě.
Na úvod předal rektor knížeti Velkou zlatou medaili Masarykovy univerzity za rozvoj česko-lichtenštejnských
vztahů. Jan Adam II. poté krátce představil stěžejní myšlenky své knihy o budoucí roli státu. „Dlouhodobě se
podobně jako kníže ztotožňuji s myšlenkou co nejjednoduššího, liberálního státu. Nelíbí se mi ale vize knížete o
snadné možnosti místních samospráv vyhlásit samostatnost, odštěpit se od státu, na to podle mě dnes není
společnost připravena,“ okomentoval monarchovy vize Petr Janíček.
Po krátké hudební vsuvce proběhla samotná debata. „Se studenty jsem o současné a budoucí roli státu debatoval
už vícekrát a vždycky jsem to považoval za velmi přínosné,“ ocenil přínos debaty Jan Adam II. Kníže poté ještě
rozdal několik autogramů.
Kníže Jan Adam II. je hlavou Lichtenštejnska od roku 1989. Rod Lichtenštejnů patří mezi nejstarší evropské
šlechtické rody a v současnosti je také nejbohatším rodem. Předci knížete Jana Adama II. vlastnili území na jihu
Moravy, kde postupně vystavěli Lednicko-Valtický areál. Kníže se zasadil o vytvoření Česko-lichtenštejnské
komise historiků, zabývající se společnou minulostí obou zemí. Ve své knize Stát ve třetím tisíciletí popisuje Jan
Adam II. ideální stát jako společnost poskytující občanům určité služby. Chce prosadit legislativu srozumitelnou
běžným občanům a podporuje myšlenky přímé demokracie.
Historici odkryjí tabu ve vztazích Česka a Lichtenštejnska
David Povolný
http://www.online.muni.cz/vedaavyzkum/2177-historici-odkryji-tabu-ve-vztazich-ceska-a-lichtenstejnska
2. 5. 2011
Vztahům českých zemí a Lichtenštejnska se začíná dostávat zvláštní péče. Jejich dějinami se totiž zabývá
nedávno zřízená Česko-lichtenštejnská komise historiků. Na jejím vzniku se vloni dohodli ministři zahraničí
obou zemí po předloňském navázání diplomatických styků. Historici teď mají pomoci překonat rozdíly
v pohledu na minulost.
„Cílem komise je lépe poznat společnou česko-lichtenštejnskou historii, jak v rovině vztahů mezi oběma státy,
tak s ohledem na společný středoevropský kulturní prostor, který byl v minulých stoletích významně utvářen i
rodem Lichtenštejnů,“ uvedl proděkan Filozofické fakulty MU a spolupředseda komise Tomáš Knoz. Do bádání
se má zapojit i mladá generace. Historici plánují zejména na univerzitách v Brně, Praze a ve Vídni zadávat
kvalifikační práce na témata související se vztahy obou zemí.
Na práci komise se podílí celkem osm historiků, čtyři z lichtenštejnské a čtyři z české strany. Jejich práce ovšem
podle Tomáš Knoze nezačíná na zelené louce, ale opře se o předchozí výzkumy. „Lichtenštejnové představují
jeden z nejstarších moravských rodů, který spoluvytváří středoevropský prostor od začátku 13. století až po
dnešek. Proto nikdy nepřestali být středem pozornosti českých, moravských, ani rakouských historiků,“ doplnil
Knoz.
Přesto komise plánuje otevřít novou diskusi o česko-lichtenštejnských vztazích, která by mohla odkrývat dosud
netušené souvislosti. Historici připravují sérii workshopů, které se budou snažit ukázat, co je pro vztahy obou
zemí specifické. „Tématy seminářů budou například takzvaná místa paměti, konkrétní místa, spjatá se společnou
historií, ale také místa v lidské mysli – tedy, co třeba nám Čechům vytane na mysli, když se řekne slovo
Lichtenštejnové,“ vysvětlil Tomáš Knoz.
Historici v komisi se shodli, že v jednáních nebudou mít žádná tabu, a tak se tématem stane i palčivá otázka roku
1945, kdy na českém území došlo ke konfiskaci majetku Lichtenštejnů. Rod patřil v té době k nejbohatší
tuzemské šlechtě, především na Moravě, kde vlastnil například Lednicko-valtický areál. Lichtenštejnové se ale
přihlásili k německé národnosti. Podle historiků jsou nicméně důkazy o jejich spolupráci s nacisty sporné.
Hans-Adam II. Liechtenstein: „Stát ve třetím tisíciletí“
Petr Mach
http://www.svobodni.cz/media/clanky/1271-mach-recenze-hansadam-ii-liechtenstein-stat-ve-tretim-tisicileti/
24. 6. 2011
Kniha Hanse-Adama II. Stát ve třetím tisíciletí (česky vydala Grada Publishing, 2011) vychází ze zkušenosti
tohoto státníka s ekonomickým vzděláním, který je nejvyšším představitelem malé monarchie uprostřed Evropy.
Lichtenštejnské knížectví má jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a daří se mu po staletí hájit vlastní
nezávislost – v 19. století na Rakousku, ve 20. století na Hitlerově Třetí říši a i nyní zůstává mimo Evropskou
unii.
Lichtenštejnsko je země s úsporným státním aparátem a nízkými daněmi. Referendum roku 2003 potvrdilo
novou ústavu, která na jedné straně posílila pravomoci hlavy státu vetovat zákony (za což si země vysloužila
kritiku Rady Evropy), na druhé straně dala lidu právo referendem monarchii zrušit a obcím dala ve světě
ojedinělé právo na osamostatnění. Toto právo na secesi je i ústřední myšlenkou Liechtensteinovy knihy.
Kniha se v prvních osmi kapitolách zamýšlí nad faktory utvářejícími státy během minulých tisíciletí. Podává
historicko-filosofický exkurz do různých podob státu. Zmiňuje, že ačkoliv anarchismus (hnutí za bezvládí) byl
původně ve starověkém Řecku mírumilovným hnutím uznávajícím soukromé vlastnictví, později se zvrhnul v
socialistické utopie. Jestliže má stát smysl (v oblasti poskytování právního řádu), je třeba klást si otázku, kde
bere stát legitimitu, aby se nezhroutil (když stát legitimitu ztrácí, rozpadá se). V minulosti státy často opíraly
svoji legitimitu o náboženství (společná náboženská víra dokázala sjednocovat a evolučně mají lidé k víře sklony
už tím, že nábožensky orientovaní lidé mívají více dětí). Průmyslová revoluce zbavila moci oligarchii spjatou s
církví a oligarchie byla nucena postupovat moc demokraticky voleným sněmům. Důraz na individualismus a
liberalismus vedly k nebývalému růstu životní úrovně. Dvacáté století dalo vyrůst národně-socialistickým
ideologiím, které poskytly státům novou legitimitu (tyto ideologie se pro oddané obyvatele staly – i
psychologicky – jakousi náhražkou náboženství). Národně socialistické státy ale historicky selhaly a selhává i
jejich měkká forma – moderní sociální stát.
V kapitolách 9–13 popisuje Hans-Adam II. svoji vizi státu pro třetí tisíciletí. Stát musí být legitimizován
demokraticky (být servisní organizací z vůle lidí, nikoliv omezovačem práv lidí) a měl by být díky konkurenci
založen na minimálním zasahování státu do hospodářství. Pokud jde o formu demokracie, autor se vyslovuje pro
přímou demokracii lichtenštejnského či švýcarského typu. Zastupitelská demokracie bývá často jen zástěrkou
pro vládnoucí oligarchii, pak stát ztrácí legitimitu, i když je formálně demokraticky založený. Zásadní roli státu
vidí Hans-Adam II. v poskytování právního řádu. Doprava by měla být soukromá, včetně železnic a silnic, stejně
jako školství (jen připouští jeho financování skrze stát prostřednictvím poukázek). Sociální politika by měla být
ponechána soukromým osobám, příp. obcím. Stát by měl být servisní organizací, kterou by si občan nejen
spoluutvářel demokratickou volbou, ale i doslova vybíral – nejen „hlasováním nohama“, ale i možností
uplatňovat právo na secesi na úrovni obcí.
Přílohou knihy je vzorový návrh ústavy pro rozličné státy světa – ať již pro monarchie či republiky (návrh
koneckonců připouští změnu z republiky na monarchii a naopak prostřednictvím referenda). V případě republiky
je prezident přímo volený a odvolatelný, v případě monarchie určuje pravidla nástupnictví rodový zákon.
Monarcha či prezident disponují v návrhu právem veta při přijímání zákonů a má i právo zákony sám navrhovat
parlamentu. Státu dává ústava pravomoc vybírat nepřímé daně a obcím (krajům) daně přímé. Stát má hospodařit
bez dluhů, resp. s přebytkem, který by se distribuoval obcím podle počtu obyvatel. Stejně jako v platné
lichtenštejnské ústavě se obcím výslovně dává právo opustit stát, což je asi nejkontroverznější část knihy. Autor
je ale o přínosnosti práva na opuštění státu hluboce přesvědčen a věří, že pouhá možnost povede stát k
zajišťování co nejlepšího servisu svým občanům.
I aby šel příkladem, zakotvil toto právo nejen do návrhu v knize, ale přesvědčil i velkou většinu vlastních
obyvatel, aby takové právo vtělili do nové ústavy. Žádná obec se od zakotvení práva do ústavy v roce 2003
nerozhodla oddělit od Lichtenštejnska, resp. požádat o připojení ke Švýcarsku či Rakousku. Sama tato možnost
vede stát k tomu, aby byl „servisní organizací“ garantující svobodu a právo a nikdo neměl důvod chtít stát
opouštět. Hans-Adam II. zmiňuje, že inspirací k formalizování práva na sebeurčení mu bylo mírové oddělení
francouzsky mluvící části švýcarského kantonu Bern a vznik nového samostatného kantonu Jura v roce 1974.
Hans-Adam II. věří v konkurenci, nejen na trhu mezi firmami, ale i mezi státy, kraji a obcemi.
Když autor na jaře v Praze uváděl české vydání knihy, položil jsem mu dvě otázky. Zajímalo mě, kteří
ekonomové a myslitelé jej inspirovali. Měl jsem za to, že v otázce školství mu byl inspirací Milton Friedman a
v otázce práva na sebeurčení Ludwig von Mises. Hans Adam II. potvrdil, že Friedman, Hayek a Mises patří mezi
ekonomy, kteří jej ovlivnili, že ale základní přesvědčení o ekonomické svobodě si utvořil během vyrůstání ve
své zemi, která se díky hospodářské svobodě a uhájení svrchovanosti stala během dvacátého století z chudé
zemědělské země průmyslovým státem s nejvyšší životní úrovní na světě. Ve své druhé otázce jsem se jej zeptal,
zda by Lichtenštejnsko podpořilo žádost České republiky o vstup do EFTA (Evropského sdružení volného
obchodu), kdyby ČR vystoupila z Evropské unie. Hans Adam II. odpověděl, že jednoznačně ano a že by podpořil
členství jakékoliv evropské země v EFTA.
Nemusíme souhlasit se všemi závěry a doporučeními lichtenštejnského knížete, stejně jako nám nemusí být ve
všem vzorem USA či Švýcarsko. Kniha je však každopádně inspirativní, člověk málokdy potká ekonomicky
vzdělaného státníka-libertariána. V mé knihovničce zaujala kniha Stát ve třetím tisíciletí od Hanse-Adama II.
čestné místo hned vedle Umění vládnout od britské premiérky Margaret Thatcherové.
Arcibiskup se postavil kurzu současné vlády
(job)
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15070
26. 8. 2011
Lichtenštejnsko. Církvi záleží na trvalosti manželských svazků, nikoliv na pohádkové scenérii obřadů. Tak
odpověděl lichtenštejnským politikům arcibiskup Wolfgang Haas. Vadúzský arcibiskup tak zaskočil místní
vládu, která chtěla využívat právě restaurovaný zámek Guttenberg v Bazers pro svatební obřady.
Důvodem skeptické odpovědi Církve je v první řadě nezájem současné vlády o prorodinnou politiku. Na září je
ohlášeno referendum o liberalizaci potratů. Před prázdninami obyvatelé Lichtenštejnska odsouhlasili zákon o
tzv. partnerských svazcích. Kromě toho místní politici pracují nad omezením státní podpory náboženských
komunit a dokonce nad cenzurou programů vedených katolickou Církví ve školách. Podle arcibiskupa Haase je
oddělení Církve od státu v Lichtenštensku už řadu let faktem, a proto by mělo mít výraz také ve veřejném životě.
(TeDeum 4/2011)
Vaduzský arcibiskup Wolfgang Haas nevyhověl žádosti vlády, aby umožnil konání církevních sňatků v kapli
zámku Guttenberg. Ve své odpovědi uvedl, že není úkolem Církve podporovat „svatby v pohádkovém prostředí,
ani jiné romantické podniky“. Chce pouze pomáhat „v dosažení trvalých manželských svazků“. Mons. Haas
rovněž odmítl u příležitosti státního svátku odsloužit mši, která se obvykle koná ve vaduzské zámecké zahradě.
Učinil tak, podle svých slov, na protest proti návrhu zákona o odluce Církve a státu a nedávných snahách
uzákonit potraty a homosexuální svazky.
Čeští monarchisté navštívili Lichtenštejnsko
(red)
http://www.pvnovinky.cz/node/10064
4. 9. 2011
Zástupci Koruny České, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska a Strany svobodných občanů se v sobotu
zúčastnili audience u lichtenštejnského panovníka, knížete Hanse Adama II. ve Vaduzu.
Audience se konala při příležitosti autogramiády knihy Hanse Adama II „Stát ve třetím tisíciletí“, jejíž české
vydání lichtenštejnský monarcha nedávno představil v Praze. Při této příležitosti nakladatelství Grada Publishing
vydalo dotisk této zajímavé a poučné knihy, v níž panovník státu s nejvyšší životní úrovní v Evropě představuje
svou vizi státu jako efektivní servisní organizace, která slouží svým občanům. Autorita panovníka se zde opírá o
demokratickou legitimitu prostřednictvím přímé demokracie, uvaluje co nejnižší daně a práva sebeurčení fungují
již na úrovni obce s co nejširšími pravomocemi, která je základem samosprávného uspořádání státu.
„Lichtenštejnská monarchie je nám velkým vzorem. Lichtenštejnské knížectví ukazuje, že se konstituční
monarchie jako způsob vlády a správy státu v žádném případě nepřežila a nabízí svému lidu více svobody,
stability a prosperity, než republika či dokonce bezduchá byrokratická nadnárodní instituce,“ uvedl Jaroslav
Konečný - Český zemský hejtman Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska.
„Kniha Stát ve třetím tisíciletí Hanse-Adama II, vládnoucího knížete z Liechtensteinu, je svěžím, moudrým a
podnětným dílem plným optimismu a inspirace pro naši zemi. Autorita panovníka, ekonomicky nezávislého na
státu a především na volených politicích, s absolutním právem veta nad všemi zákony a referendy, a přesto za
přesně vymezených podmínek odvolatelného lidem, je tou nejlepší ochranou státu proti korupci, klientelismu a
pokrytectví, které již mnoho let sužují naší zemi,“ uvedl Moravský zemský hejtman Koruny České,
monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska Luboš Velecký.
„Sdílíme s Hansem Adamem II. jeho liberální pohled na ekonomiku a daně a inspiruje nás lichtenštejnský model
lidového veta,“ uvedl Petr Mach - předseda Svobodných, kteří usilují o vystoupení z EU a o připojení k
Evropskému sdružení volného obchodu.
Na nedávné besedě v Praze Hans Adam II. mimo jiné uvedl, že v případě, že by ČR přestala být členem EU,
podpořil by jednoznačně její členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA).
Lichtenštejnové patří k nejstarším šlechtickým rodům ve Střední Evropě. Jejich majetek na území Čech, Moravy
a Slezska byl velmi rozsáhlý, od roku 1602 vlastnili Lichtenštejnové i Plumlov. Rodinný majetek byl zčásti
zabrán v rámci pozemkové reformy v období první československé republiky a ve zbytku konfiskován po 2.
světové válce. Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové
republiky Německo, avšak byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12.
července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.
Lichtenštejnsko odmítlo liberalizovat potraty
pet
http://www.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/lichtenstejnsko-v-referendu-odmitlo-liberalizovat-potraty/688920
18. 9. 2011
Vaduz - Lichtenštejnsko v dnešním referendu odmítlo liberalizovat potratové zákonodárství. Proti návrhu povolit
potraty v prvních 12 týdnech těhotenství nebo v případě vážného poškození vývoje plodu hlasovalo 52,3
procenta lidí. Odpůrci liberalizace v této silně katolické zemi získali o 500 hlasů více než příznivci potratového
zákona. Volební účast dosáhla 60 procent.
Regent Alois, kterému jeho otec a kníže Hans-Adam II. v roce 2004 předal „v plném rozsahu a na neomezenou
dobu“ výkon moci, před měsícem prohlásil, že v případě dekriminalizace zákon o potratech vetuje. Zdůvodnil to
tím, že liberalizace legislativy by mohla vést k potratům postižených plodů v pozdním stupni těhotenství.
Příznivci uvolnění potratů Aloise kritizovali za narušování demokratického procesu a odrazování voličů.
Podle současných zákonů hrozí ženám, které potrat podstoupí, až jeden rok ve vězení. Lékaři za takovýto zákrok
mohou jít za mříže až na tři roky. Výjimkou je pouze stav, kdy je matka ohrožena na životě nebo když žena
otěhotní do 14 let věku.
Liberální aktivisté po změnách volali, protože doposud si prý ženy kvůli strachu před postihem tajně jezdily do
Rakouska nebo Švýcarska dokonce i pro radu o možnostech při nechtěném těhotenství.
Výsledek referenda znamená, že ve hře je protinávrh podporovaný dvěma hlavními politickými stranami. Ten
počítá s tím, že potraty zůstanou nadále nelegální. Pokud je ale žena podstoupí v zahraničí, postih by jí už hrozit
neměl.
V tomto miniaturním středoevropském knížectví, které se nachází na pravém břehu horního toku Rýna mezi
Švýcarskem a Rakouskem, žije asi 36 000 lidí.
Lichtenštejnské referendum a knížecí veto
Matěj Čadil
http://www.promonarchii.cz/index.php/novinky/aktuality/398-lichtentejnske-referendum-a-knieci-veto
23. 9. 2011
Lichtenštejnsko v referendu minulou neděli 18. září 2011 odmítlo liberalizovat potratové zákonodárství. Proti
návrhu povolit potraty v prvních 12 týdnech těhotenství nebo v případě vážného poškození vývoje plodu
hlasovalo v této silně katolické zemi 52,3 procenta lidí. Volební účast dosáhla 60 procent.
Významnou roli v této záležitosti hraje knížecí právo vetovat výsledky referenda, které je součástí nové ústavy,
schválené roku 2003. Veto sice nebylo uplatněno, ale regent Alois, kterému jeho otec a kníže Hans-Adam II.
v roce 2004 předal výkon moci, před měsícem oficiálně prohlásil, že v případě, že zákon o potratech v referendu
projde, využije svého práva veta a neschválí jej.
Zdůvodnil to tím, že liberalizace legislativy by mohla vést k potratům postižených plodů v pozdním stupni
těhotenství.
Podle současných zákonů hrozí ženám, které potrat podstoupí, až jeden rok ve vězení. Lékaři za provedení
umělého potratu mohou jít za mříže až na tři roky. Výjimkou je pouze stav, kdy je matka ohrožena na životě
nebo když žena otěhotní do 14 let věku.
Výsledek referenda znamená, že ve hře je protinávrh podporovaný dvěma hlavními politickými stranami. Ten
počítá s tím, že potraty zůstanou nadále nelegální. Pokud ale žena podstoupí potrat v zahraničí, postih by jí už
hrozit neměl.
Zatímco příznivci potratů rozhodnutí lichtenštejnské veřejnosti kritizují, evropské pro-life organizace je uvítaly.
České Hnutí Pro život ČR navíc upozornilo, že výsledek referenda je mimo jiné důkazem toho, že pokud se proti
zabíjení počatých dětí postaví politik, jako v případě Lichtenštejnska, bere i široká veřejnost otázku za závažnou
a každý jednotlivec je vyzván k jednoznačnému stanovisku.
Propotratoví aktivisté Aloise kritizovali za narušování demokratického procesu a odrazování voličů. Svým
předem deklarovaným postojem k zákonu podle nich ovlivnil výsledky referenda a mnoho občanů kvůli tomu
vůbec volit nešlo. Správnější by podle kritiků bylo, kdyby regent nechal referendum proběhnout, a teprve poté
lidem oznámil, jaký je jeho osobní postoj a jestli hodlá zákon vetovat. Tento názor se objevil i v Česku a byl
prezentován například v článku o lichtenštejnském referendu na Blogu o současných monarchiích, kde vyvolal
poměrně rozsáhlou diskusi.
A jaký je Váš názor? Bylo správné, že dědičný kníže Alois svůj postoj k zákonu oznámil předem, nebo měl
raději nechat občany jít k referendu a až poté oznámit své odhodlání využít práva veta?
Představuje monarchie ideální stát třetího tisíciletí?
Jeho Jasnost lichtenštejnský panovník kníže Hans-Adam II. hovoří o úloze státu ve třetím
tisíciletí.
Ivana Haslingerová
http://fragmenty.cz/iz000028.html
28. 11. 2011
Třetí tisíciletí potřebuje nové recepty na řízení státu, neboť ho ovládne epocha demokracie. Jak se ale slučuje
demokracie s monarchistickou vládou? V ČR existuje velmi silné republikánské cítění a téměř nikdo si neumí
představit demokratické monarchistické státní zřízení, protože představa monarchy je u nás spojena s totalitním
vládcem sedícím na trůnu. Že tomu tak nemusí být, o tom svědčí příklad Lichtenštejnska, kde spolu se silným
vzdělaným monarchou vznikla přímá demokracie, která jde dokonce dále, než je tomu ve Švýcarsku. Politická
decentralizace dává obcím tolik autonomie, že se o ní nesní ani našim hejtmanům. Monarcha má navíc sklon
přemýšlet v horizontech celých generací a ne pouze v horizontu vítězství v příštích volbách, čímž monarchie
nabízí více politické stability po delší období.
Otec současného panovníka Hanse Adama II., Josef II. z Lichtenštejna, po anexi Rakouska hitlerovským
Německem přesídlil z Vídně do Vaduzu a za druhé světové války bylo Lichtenštejnsko neutrální zemí podobně
jako Švýcarsko. Jeho neutralitu uznaly všechny bojující strany, tedy i nacistické Německo, a žádný z těchto států
nevyhlásil Lichtenštensku válku. Lichtenštejnské knížectví bylo jedním z těch několika málo evropských států,
které nikdy neuznaly Mnichovskou dohodu a pozdější okupaci Československa ze strany Třetí říše. Uznalo
naopak Československou exilovou vládu jako legální vládu během druhé světové války. Přesto 21. 11. 1945
správní soud v Bratislavě zamítl stížnost Josefa II. z Lichtenštejna proti ukradení majetku komunistickou vládou
a v odůvodnění uvedl, že žalovaný orgán dospěl k závěru, že navrhovatel je „osobou německé národnosti“ ve
smyslu §1 odst. 1 písm. a) dekretu Prezidenta Beneše a tato skutečnost nemusí být dále dokazována. Komunisté
na základě tohoto rozsudku ukradli po druhé světové válce Lichtenštejnům majetek v hodnotě kolem jedné
miliardy švýcarských franků. Česká republika dosud trvá na tom, že majetek byl ukraden právem na základě
Benešových dekretů.
O tom, v čem lze spatřovat výhody a nedostatky monarchie oproti republice, i o tom, zda neuvažuje
Lichtenštejnsko znovu požádat o navrácení svých panství v ČR, o tom všem jsme hovořili se zastáncem silně
rozvinuté lokální demokracie a politické decentralizace, lichtenštejským panovníkem Jeho Jasností HansemAdamem II. Představil nám svou vizi státu s nejvyšší životní úrovní na světě jako efektivní servisní
organizaci pro občany. Státu, kde se úloha panovníka opírá o demokratickou legitimitu prostřednictvím přímé
demokracie, státu, v němž mají obce práva na sebeurčení s co nejširšími pravomocemi. Státu, který svému lidu
nabízí víc svobody než mnohá republika nebo mezinárodní instituce jako Evropská unie. Kdyby ČR vystoupila z
Evropské unie, pak Jeho Jasnost slíbila podpořit její členství spolu s Lichtenštejnskem, Švýcarskem a Norskem v
Evropském sdružení volného obchodu.
Vaše Jasnosti, říká se o Vás, že současné bohatství Lichtenštejnska je velmi svázáno s Vašimi schopnostmi
úspěšného obchodníka a ekonoma, který vystudoval ekonomii na universitě v St. Gallenu. Přesto bych se
Vás chtěla zeptat: Jak jste byl schopen vytvořit navzdory celosvětové hospodářské krizi tuto zemi tak
úspěšnou? Vím, že vždycky tomu tak nebylo, že Lichtenštejnsko netěží vzácné kovy, nemá přístup k moři
a tak dále...
Lichtenštejnsko mělo to štěstí, že bylo nepoznamenáno 2. světovou válkou a po 2. světové válce byl v západní
Evropě a v Severní Americe na nátlak Američanů liberalizován obchod. Lichtenštejnsko mělo v této době dobře
vzdělané obyvatelstvo a malý průmysl, který převážně produkoval pro švýcarský trh, protože jsme měli se
Švýcarskem celní unii. Skrz liberalizaci obchodu bylo lichtenštejnským podnikatelům umožněno produkovat pro
světový trh jak zboží, tak i služby. Kromě dobrého vzdělání jsme tady v Lichtenštejnsku ještě dodatečně
podporovali podnikání s nízkými daněmi a malou byrokracií.
V knize „Stát ve třetím tisíciletí“ polemizujete s Johnem F. Kennedym, který hlásal: „Neptej se co může
udělat stát pro tebe, ale co můžeš udělat ty pro stát“. Vy naopak říkáte: „Neptej se, co může občan udělat,
ale raději, co může stát lépe než kterákoliv jiná organizace udělat pro občana“. Jak konkrétně si to
představujete?
Věřím tomu, že stát má sloužit lidu. A proto se musí snažit převzít skutečně jen ty úlohy, které může vyřešit lépe
či které na lokální úrovni nejdou řešit či zlepšit. Vidíme tady v Lichtenštejnsku nebo ve Švýcarsku, že se hodně
úkolů může řešit lépe na obecní úrovni, či jako ve Švýcarsku na kantonální úrovni, protože je to blíže danému
problému. Stát by se měl skutečně omezit jen na to, kde může vytvořit skutečnou přidanou hodnotu pro občana.
Čeští voliči hlasovali pro vstup do EU a o teoretické možnosti stát se pouze členem EEA (EFTA), jako
Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Norsko, téměř nikdo nevěděl. V případě, že by ČR vystoupila z EU, podpořil
byste její vstup do Sdružení volného obchodu?
To bych plně podpořil. Česko by bylo pro ESVO obohacením.
Říkáte, že menšiny mají práva na sebeurčení - například Baskové ve Španělsku. Pokud by ale skupiny,
které ve větších státech žijí, dostaly toto právo na sebeurčení, nevedlo by to potom k rozpadu státu?
Když právo na sebeurčení bude zakotveno na lokání úrovni, nepovede to k rozpadu států nýbrž k decentralizaci a
k reformě státu. K rozpadům států dojde spíše, když právo na sebeurčení je vyhrazeno jen velkým útvarům jako
zemím, provincím či kantonům. Ve větších útvarech budou vždy existovat obce, které by chtěly zůstat u starého
státu, obzvláště když byl tento dobře řízen. Tímto bude nezávislost i pro zbytek provincie mnohem méně
atraktivní.
Založil jste Liechtenstein Institute on Self-Determination. Tedy Lichtenštejnský ústav pro právo na
sebeurčení. Nemáte strach, že by existovaly země, které by byly proti tomu, protože to přirozeně nabízí
volný prostor a je velmi lákavé pro mnoho skupin a národů? Zažil jste již negativní zkušenosti kvůli
tomu? Co tomu říká například Evropská unie? Nebo jiné velké státy?
Od založení Lichtenstein Institute on Self-Determination na Universitě Princeton v USA před mnoha roky jsme
podle mého názoru udělali jen positivní zkušenost. I když zůstalo Lichtenštejnské knížectví doposud jediným
státem, který v jeho ústavě dává jednotlivým obcím možnost vystoupit ze státního svazku, pokud se na tom
shodne většina obyvatel v obci.
Vaše podniky produkují přes 40 % výrobků na export do Evropy. Při tak velké produkci musíte mít
pravděpodobně nedostatek pracovních sil. Jak řešíte tento problém, když vlastně není až tak jednoduché
do Lichtenštejnska přijít a tady pracovat či tu dostat pracovní povolení?
Vyřešili jsme tento problém tak, že jsme v Lichtenštejnsku omezili cizí obyvatelstvo na zhruba jednu třetinu.
Bylo-li to v minulosti velmi obtížné stát se Lichtenštejnským občanem, tak jsme v minulých letech udělali velké
pokroky, aby se stalo snadnějším získat lichtenštejnské občanství, pokud člověk žil v Lichtenštejnsku několik let.
Kromě toho pendluje denně ze sousedních regionů ze Švýcarska a Rakouska několik tisíc pracovních sil do
Lichtenštejnska, aby tu pracovaly. Proto máme v Lichtenštejnsku zhruba tolik pracovních míst, kolik tu máme
obyvatel. Proto se naše obyvatelstvo 35 000 skoro zdvojnásbí během každého pracovnho dne.
Legitimizace vlády „z Boží milosti“ není podle Vás dostatečnou pro legitimizaci dědičné monarchie a
státní autority a podle Vás je nejlepší legitimizace z demokracie. Nemáte strach, že po změně ústavy, kdy
deklarujete, že hlava státu bude vybrána, jen když si to bude přát většina národa, by se mohlo stát, že
Vaše rodina v budoucnu už nebude u moci? Politické intriky mnohdy dokáží divy. Neumíte si představit,
co všechno naslibují u nás socialisté před volbami.
Ne, náklady na monarchii platíme sami, přičemž jsou naše podniky největším daňovým poplatníkem v zemi, a
také dáváme peníze na dobročinné účely. Ale pokud nás lichtenštejnský národ nebude chtít, potom by to měl být
mírový rozchod, bez revoluce, kde by případně mohla téct i krev. Ústava pamatuje na to, že lid si může
odhlasovat republikánskou ústavu, aby mohlo proběhnout řádné předání.
Prohlásil jste, že tržní hospodářství, které se orientuje jen na konsumní způsob života, může jen tehdy
přežít, když je spojeno s vrozenou religiositou člověka. Myslíte si, že proto zanikl komunismus, který
neuznával náboženství?
Kromě hospodářské problematiky socialistického modelu byl jistě i toto důležitý důvod. Při studiu historie jsem
zjistil, že státy, které se vůči náboženství chovaly nepřátelsky a potlačovaly jej, se relativně rychle rozpadly.
Komunismus sliboval nebe na zemi a lidé správně brzy poznali, že to bylo přesně naopak.
Povolení náboženské svobody, jaké vyhlásil císař Konstantin v roce 313, vedlo ke sporům. Císař
Theodosius po 65 letech vyhlásil křesťanství jediným státním náboženstvím. Zanedlouho se ale říše
rozpadla. Jste toho názoru, aby existovalo jediné státní náboženství, nebo aby byla náboženská svoboda ve
smyslu, že neexistuje státní náboženství a každý může praktikovat, co chce?
Státní náboženství má výhodu oproti komunismu, že neslibuje království nebeské na zemi nýbrž v nebi, a to se,
jak je známo, nedá tak rychle vyzkoušet. Přesto jsem toho názoru, že státní náboženství je chybným vývojem,
protože odporuje základům náboženské svobody. Již Kristus řekl, dejte císaři, co patří císaři, a Bohu, co patří
Bohu. Křesťanství by se muselo proto zasadit pro jasné rozdělení mezi státem a náboženstvím, stejně tak pro
náboženskou svobodu.
Měla bych teď otázku k majetku, který komunisté Lichtenštejnům ukradli po druhé světové válce. Podle
některých odhadů je odhadován na hodnotu kolem 1 miliardy švýcarských franků. Kdyby tento majetek
ČR teď vrátila v korunách, byla by to samozřejmě velká finanční zátěž. Přemýšlel jste o tom, že pokud
byste například tento majetek nepožadoval ve financích, že by Česko mohlo dojít s Vámi k nějakému
schůdnému řešení? Nebo kdybyste místo celku, co Vám patří, požadoval jen část, která by pro naši zemi
neznamenala finanční problém? Že by Česko potom snad něco mohlo vrátit? Jedná se také o to, že i
mnoho Čechů je toho názoru, že Benešovy dekrety se vlastně Vaší rodiny netýkají, protože nejste Němec a
byli jste po celou válku neutrální stát. Nejde tedy ani tak o to že by Češi nechtěli vrátit majetek, ale o
strach, co by se potom dál stalo, protože ta Vaše území jsou rozptýlená a proto je tu i otázka, jak byste to
mohli spravovat, kdybyste to dostali zpět. Na rozdíl od Lichtenštejnska je toto území rozdělené.
V Rakousku, v USA a v Latinské Americe máme podniky v zemědělství a lesnictví, které již mnoho let úspěšně
spravujeme. V USA jsme vedoucím podnikem v produkci rýže s podílem na trhu přes 50%. Pokud bychom
dostali naše podniky v zemědělství a lesnictví v Česku zpět, nebyl by to pro naši správu majetku žádný problém.
Naopak, v předchozích staletích jsme ukázali, že jsme tyto podniky vedli velmi úspěšně a dnes by tyto podniky
mohly profitovat z našich zkušeností, které jsme v předchozích desetiletích nasbírali na různých kontinentech.
Nemusíme mít tedy strach, že když se Lichtenštejnům vrátí komunisty ukradený majetek, povede to
k chaosu, protože nemovitosti netvoří souvislé území? Nebudete uvažovat o získání jejich suverenity a o
prohlášení jich za součást Lichtenštejnského knížectví?
Ne, to by vůbec nebyl problém. Nadále by vše patřilo pod české státní území podobně jako naše majetky
v Rakousku, USA nebo v Latinské Americe. To jsou čistě soukromé podniky, které spadají pod tamější daně a
zákony.
Kdyby se stalo, že dostanete zpět Vaše moravská panství a to, co Vám patří, a řekněme hypoteticky, že by
to bylo i území Lichtenštejnského knížectví. Pak by se tam na Moravu, okamžitě stěhovala většina Čechů,
aby se mohli stát poddanými tak bohatého státu. Nerozmyslíte si raději tyto žádosti o vrácení majetku?
Nebo byste se dokázal postarat o takové množství poddaných?
Ne, naše podniky v Rakousku, USA a Latinské Americe nejsou součástí Lichtenštejnského knížectví nýbrž
součástí každého toho státu a spadají pod tamní legislativu.
Vaše země má jeden z nejvyspělejších bankovních systémů na světě. Lichtenštejnsku se nicméně vyčítá, že
se tu koná praní špinavých peněz. Jste toho názoru, že Lichtenštejnsko podniklo dostatečná opatření, aby
tomuto zabránilo či to alespoň ztížilo?
Ano, my jsme již před lety zavedli taková opatření a pokaždé jsme nabízeli právní pomoc. Dnes máme přísnější
zákony, co se týká praní špinavých peněz, než většina evropských států nebo i USA. Pokud je mi známo, je ze
všech států OECD nejjednodušší prát špinavé peníze v USA. Můžete založit tzv. Delaware-Company bez toho,
aby byl znám vlastník. V průběhu let jsme stále znovu zažili zkušenost, že velké státy kritizují malé a případy
praní špinavých peněz dále nesledují s výmluvou, že ty malé státy nenabízejí žádnou právní pomoc.
Schengen se rozroste o 160 km čtverečních – Lichtenštejnsko
MAV, ČTK
http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/schengen-se-rozroste-o-160-km-ctverecnich-lichtenstejnsko_220021.html
13. 12. 2011
Lichtenštejnsko se 19. prosince stane šestadvacátou členskou zemí schengenského prostoru volného
pohybu bez hraničních kontrol, rozhodli ministři vnitra členských zemí Evropské unie.
Prostor funguje tak, že jakmile do něj někdo vstoupí, může do ostatních zemí bloku cestovat bez dalších
hraničních kontrol. Nyní ho tvoří 25 zemí: vedle 22 členských států EU (všechny unijní země kromě Irska,
Británie, Kypru, Rumunska a Bulharska) také Švýcarsko, Norsko a Island.
Členem se chtějí stát také Bulharsko s Rumunskem, o jejichž přistoupení dnes také ministři jednali.
Obě nejmladší členské země EU sice už splnily veškeré technické podmínky nutné pro vstup, jak potvrdila
opakovaně Evropská komise, ovšem jednomyslnou politickou podporu v unii nemají. Nizozemsko je proti a
ustoupit zatím nehodlá, oběma zemím vytýká problémy s korupcí a organizovaným zločinem. Česká republika
balkánské země hájila, neboť v jejich přístupových smlouvách se o žádných politických kritériích přijetí do
schengenského prostoru nepíše.
„My se domníváme dlouhodobě, že Rumunsko i Bulharsko splnily všechny přístupové podmínky,“ řekl český
ministr vnitra Jan Kubice. Podle něj by mohly obě balkánské země do prostoru vstoupit do konce příštího roku.
Kontroly by mohly nicméně padnout postupně - nejdříve na letištích a námořních hranicích a až později i na
pozemních hranicích.
Významnou roli bude v rozhodnutí o přijetí či nepřijetí obou států hrát zpráva komise, která by měla být
zveřejněna v únoru a která bude věnována stavu boje obou zemí s korupcí a organizovaným zločinem.
Kamery místo policie
Hornaté knížectví Lichtenštejnsko má rozlohu 160 km2 a žije v něm 35 tisíc lidí, co do ekonomických kritérií se
řadí k absolutně nejbohatším a nejúspěšnějším zemím planety. S Evropskou unií je spjato v rámci Evropského
hospodářského prostoru, pro jeho trh tak fakticky platí evropské zákony.
Vstupem do schengenského prostoru skončí zvláštní situace, která nastala vstupem Švýcarska do schengenského
prostoru. Z hranice obou alpských zemí, od dvacátých let naprosto otevřené, se stala vnější schengenská hranice,
jež musí být ze zákona hlídaná. To se nakonec vyřešilo pouze kamerovým dohledem. Navíc rakouskolichtenštejnskou hranici střeží švýcarská policie, neboť knížectví má jen pár desítek policistů. A aby se předešlo
komplikacím, na jediné letiště v zemičce nelétají spoje z jiných zemí než schengenských.
Lichtenštejnci spouštějí rebelii. Proti knížeti
Petr Janoušek
http://www.lidovky.cz/iniciativa-chce-omezit-moc-knizeciho-domu-fgk-/ln_zahranici.asp?c=A120215_135322_ln_zahranici_mtr
19. 2. 2012
VADUZ/PRAHA - V Lichtenštejnsku vznikla iniciativa, která chce omezit moc knížecího domu. Ten se
možnosti zvrátit názor lidu pomocí veta evidentně nechce vzdát.
V jednom z nejmenších států Evropy to vře. Skupina obyvatel lichtenštejnského knížectví vyrazila do boje proti
tomu, že tamní „vrchnost“ disponuje právem veta. Dosud na konci každého nového nebo pozměněného zákona
musí stát souhlas vládce.
Ať už jde o jakékoliv rozhodnutí, konečnou instancí je v Lichtenštejnsku panovník, jehož výsostná práva nyní
jako regent vykonává Alois, syn knížete Hanse-Adama II. Takové pořádky se ale nelíbí iniciativě, která si dala
název Ano - aby se tvůj hlas počítal.
Jeho veto hraje skutečně klíčovou roli. Patrné to bylo i z toho, jak se svou pravomocí Alois naložil třeba minulý
rok, kdy se v silně katolickém Lichtenštejnsku diskutovalo o legalizaci potratů. V září se konalo referendum.
Regent Alois již ale dopředu prohlásil, že případné ano liberalizaci bude vetovat. A hlasování tím zřejmě
zásadně ovlivnil.
Nakonec totiž vyhráli, byť těsně, odpůrci potratů. Opačný názorový proud asi ztratil chuť přijít hlasovat. Návrh
povolující třeba potraty v prvních 12 týdnech těhotenství tak neprošel. Možná i kvůli tomu se znovu
v Lichtenštejnsku, kde žije asi 36 tisíc lidí, začalo diskutovat o podobě monarchie.
Iniciativa chce změnit ústavu tak, aby konečné slovo měl prostřednictvím referenda lid. Jeho výsledek by vládce
již nemohl vetovat. O návrhu by se podle představ jeho iniciátorů mělo hlasovat za půl roku. Překážkou je, že
iniciativa musí nasbírat 1500 podpisů potřebných k uskutečnění plebiscitu. Lichtenštejnsko je parlamentní
demokracií od roku 1921.
Na konci 20. století se ale země ocitla v krizi, když se řešilo její uspořádání. Hans-Adam II. si nakonec v roce
2003 prostřednictvím referenda prosadil své, a monarcha tak od té doby má větší pravomoci. (Hans-Adam II.
hrozil odchodem do Rakouska.) Vládce tak například může propustit vládu bez udání důvodu. Kritici tvrdili, že
se země vrátila k absolutismu. V Lichtenštejnsku se ale oficiálně mluví o takzvané duální suverenitě, která
spočívá na bedrech lidu i knížete.
„Za monarchií stojíme“
Reakce knížecího domu na nynější iniciativu byla poměrně prudká.
Omezení jeho moci je údajně možné jedině tak, že by se úplně zrušila monarchie. To ale iniciátoři plebiscitu
odmítají.
„Za monarchií bezmezně stojíme,“ prohlásil pro deník Liechtensteiner Vaterland jeden z členů iniciativy Jochen
Hadermann. Politolog Wilfried Marxer tvrdí, že je zatím brzo na to, říci, zda bude mít akce úspěch. Dodává, že
paradoxní by bylo, kdyby lidé změnu ústavy odhlasovali a knížecí dům by pak mohl použít veto proti výsledku
referenda, jenž mu toto právo odebírá.
Hadermann je ale přesvědčen, že se knížecí dům názoru lidu podvolí a bude „akceptovat rozšíření
demokratických práv“ pro lidi oprávněné volit. Kdyby se věci ubíraly tímto směrem, tak by podle Marxera
mohly být opět více slyšet odpůrci současného zřízení. „Mohl by opět být prosazován plán zrušit monarchii,“
řekl. Podotkl ale, že i když je zrušení knížectví teoreticky možné, jedná se o nepravděpodobný scénář.
Hans Adam II. z Lichtenštejnu: Monarcha je lepší než diktátor
Hans Adam II. (otázky Petr Skočdopole)
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/rozhovor/hans-adam-ii-z-lichtenstejnu-monarcha-je-lepsi-nez-diktator_24983.html
25. 2. 2010
Měl jsem poněkud romantické pocity, když mě uváděli do pracovny ve vídeňském Zahradním paláci, v níž na mě
čekal majitel onoho paláce a jeden z nejvlivnějších monarchů současnosti, vládce Lichtenštejnského knížectví,
Jeho výsost Hans Adam II. Ovšem nenazval bych to zklamáním, když se ukázalo, že ten vysoký štíhlý pán je
docela normální člověk.
Váš otec žil na Moravě a mluvil plynně česky, také vaše manželka, pocházející z rodu Kinských, má české
kořeny, přesto se už u vás doma ve Vaduzu česky nemluví. Proč z rodiny čeština zmizela? Kvůli tomu, že
jste byli z Československa vyhnáni?
Ano. Nebyl pak jaksi důvod mluvit česky. A taky žádná příležitost. Neměl jsem v Lichtenštejnsku žádného
učitele češtiny.
Ani vaši rodiče už poté spolu nikdy česky nemluvili?
Ne, ale to ani předtím, protože má matka česky neuměla. Jako malou ji poslali do zahraničí, jak se tehdy
dělávalo. Nejdříve vyrůstala ve Vídni, a když přišli nacisté, tak v Itálii. A můj otec už tou dobou, po roce 1938,
také žil v Lichtenštejnsku, čili potom už opravdu čeština u nás neměla šanci.
Jak jste jako malý kluk vnímal skutečnost, že kdesi v Československu jsou zámky vaší rodiny, které
patrně nikdy ani neuvidíte? Cítil jste zášť vůči tomu státu?
No, víte, on hlavně otec stále doufal, že se vše zase brzy otočí a bude se moci vrátit zpět. V tomhle jsem byl tedy
vždycky o dost méně optimistický. Ale on si byl jistý, že celý sovětský blok brzy zkolabuje. Pamatuji se, jak
jsme o tom mluvili i někdy počátkem osmdesátých let s tehdejší britskou premiérkou Margaret Thacher na večeři
u nás ve Vaduzu. Otec jí říkal, že sovětské impérium padne ještě před koncem dekády.
Věřila tomu?
Samozřejmě, že ne. Ani já jsem tomu nevěřil, čistě z ekonomických důvodů mi bylo jasné, že kolaps sice přijde,
ale až mnohem později. Myslel jsem, že komunistům vyschnou zdroje tak někdy kolem roku 2000.
Pojďme ještě do hlubší historie. Dokážete se vžít do pocitů Čechů, když po pádu habsburské monarchie
poprvé konfiskovali šlechtický, a tedy i lichtenštejnský majetek? Vždyť například váš předek Karel I.
předsedal tribunálu, který nechal popravit v roce 1621 české pány a pak se podílel na konfiskaci jejich
majetku.
Náš pohled na tuto část historie je trochu odlišný než váš. Myslíme si, že se po první světové válce hledal nějaký
důvod, jak konfiskace ospravedlnit, takže se historie trochu pokroutila. Já se na Karla I. dívám také jako na
člověka, který se ze své pozice snažil pomoci co největšímu počtu lidí, které znal. Císař chtěl například daleko
více poprav. Navíc, když se díváte do historie, musíte vidět, že přinejmenším v počátku šlo více než o konflikt
mezi Habsburky a Čechy o konflikt mezi Habsburky a Wittelbachy. To byl hlavní problém. Ale z našeho
rodinného pohledu je tohle jen malá část historie, která je jinak s českými zeměmi svázána hluboko do minulosti.
Moje žena mi vždycky říká, že mám v sobě daleko více české krve než ona.
A jak se díváte na druhou konfiskační vlnu po druhé světové válce?
Zastávám názor, že obě konfiskace byly velmi pragmatickými politickými činy. Bereme bohatým a dáváme
chudým, to je o.k. Bohužel, jak to obvykle bývá, když berete bohatým, vytváříte boháče zase z jiných lidí.
Chápu, že z té doby mohou Lichtenštejni cítit křivdu, protože váš otec se nikdy nepřihlásil k německému
občanství, finančně podporoval Benešovu exilovou vládu, a přesto mu byl po válce zabaven majetek na
základě Benešových dekretů jako Němci. Naše země teď konečně znovu navázaly diplomatické styky,
hodláte tedy nyní podniknout znovu nějaké kroky, jak se dobrat odškodnění?
Myslím, že teď musíme jít postupnými kroky a teprve uvidíme, co vše je možné. Když se dívám dál do historie,
vidím paralelu s tím, jak se k naší rodině zachovali Habsburkové ve čtrnáctém století. Tehdy mé předky pozvali
na velkou večeři a tam je uvěznili. Ti se pak museli vzdát části svého majetku, tuším, západně od Dunaje a můj
otec jim to nikdy nezapomenul a vždycky byl k Habsburkům strašně kritický. Na tom je pikantní, že jeho otec,
můj dědeček, byl sám Habsburk, takže babička mému tátovi, když se o nich nevyjadřoval pěkně, vždycky říkala:
„Ale Josefe, prosím tě, nezapomínej, že jsi taky poloviční Habsburk.“ Takhle to prostě bývá, vše je propojené,
namixované. Nic není černobílé. Tak to vidím i s našimi vztahy s Čechy.
Je možné, že budete chtít například své bývalé zámky zpět?
Musím říci, že zas tak moc pro mě navrácení zámků zajímavé není. Z prostého důvodu, stálo by mě to totiž
velmi mnoho peněz. Ve skutečnosti jsem takovou nabídku, samozřejmě nikoliv oficiální, těsně po sametové
revoluci obdržel. Kdosi mi tehdy řekl: „My bychom vám ty zámky asi vrátili.“ A já mu na to odpověděl: „Ne,
děkuji.“
Takže to pro vás stále není aktuální?
Ne. Ale pochopitelně platí, že cokoliv, co řídí stát, není příliš efektivní. Státní podniky, továrny a vůbec celé
majetky prostě stojí daňové poplatníky peníze. Takže vždycky je pro stát výhodnější věci privatizovat a pak od
vlastníků vybírat daně. Jenže to, co by se asi líbilo daňovým poplatníkům, by se nelíbilo politikům, protože ti
rádi vládnou nad lidmi a věcmi. Jistě se jim z tohoto důvodů líbí i zámky, mohou tam pořádat hony, zvát na ně
důležité hosty a tak dál, samozřejmě vždy v zájmu obyčejného lidu. Ale vážně, z čistě ekonomického důvodu by
bylo pro český stát výhodnější, kdyby se zámků zbavil a vrátil nám je zpátky, ale pro nás by to znamenalo
opravdu velkou finanční zátěž. Nevratnou investici na hodně dlouhou dobu.
Zaznamenal jsem ve vaší knize Stát ve třetím tisíciletí, kterou jste na konci minulého roku vydal, váš
velmi kritický postoj k moderním státům, které se snaží co nejvíce věcí řídit a vlastnit. Také tvrdíte, že
stát by měl mít ve svém čele vždy někoho, kdo bude mít právo veta, tak jak ho máte vy jako monarcha.
Nemyslíte, že tento model, který může fungovat v malém a vyspělém Lichtenštejnsku, by jinde mohl být
snadno zneužit?
Všechno může být zneužito, ale proto jsou volby, které by toho, kdo věci zneužívá, měly odstranit. A nezáleží na
tom, jestli se to týká prezidenta, nebo monarchy. Vždyť i v lichtenštejnské ústavě je to jasně napsané, že lidé
mohou v referendu kdykoliv monarchii odstranit. Kdybychom tam špatně vládli, lidé nám to spočítají. A nejen
to, dokonce i každá vesnice v Lichtenštejnsku má právo se kdykoliv oddělit od knížectví, když si to její
obyvatelé rozhodnou. To je věc, která stát a rovněž monarchu tlačí k tomu, aby svým lidem opravdu sloužil. Je
důležité, aby se ze států staly servisní organizace, nikoli monopolní vládci.
Lichtenštejni jsou vládnoucí šlechtický rod ve svém vlastním státě, mnohé ostatní monarchie mají
většinou spíš formální, reprezentativní podobu. Jaký je vlastně význam šlechtických rodů v dnešním
světě?
Monarchie se vždycky v různých epochách znovu a znovu vynořují. A musíte se ptát proč. Monarchie totiž není
rozhodně ten nejefektivnější model, proti jejímu nástupnickému modelu je demokratická republika, v níž by měl
vládnout vždy ten nejlepší, o dost atraktivnější. Jenže ono to v realitě bohužel tak jasné není. Naopak monarchie
dokáže zajistit jistou stabilitu, která se ukazuje také jako důležitá hodnota. A když je monarchie rozumná, když
rodina funguje a spolupracuje, má ten luxus uvažovat ve státních záležitostech v daleko delších perspektivách
než jen v krátkých volebních obdobích. A to je velká výhoda. Navíc volby přerostly vlastně do modelu jakési
skryté korupce. Vy si za peníze daňových poplatníků kupujete jejich přízeň. Cílem mé knížky bylo představit
model monarchie na demokratických základech, tak jak ji máme v Lichtenštejnsku. Protože vždycky, když
klasická demokracie začne kolabovat prostě proto, že jsou v ní lidé frustrovaní, začnou volat po silné ruce. A to
vede k diktátorům.
Takže chcete říci, že v tu chvíli je lepší monarcha než diktátor?
Samozřejmě, ale monarcha, který je svázán ústavou a kontrolován lidem.
Vaše knížectví si nedávno prošlo pár skandály, jmenujme hlavně kauzu, kdy Německo koupilo ukradená
data o německých klientech vaší rodinné banky LGT a následně se takzvaná černá lichtenštejnská konta
stala synonymem pro daňové úniky. Posílilo to doma vaši opozici?
Opozici to oslabilo.
Jak to?
Myslím, že lidé v Lichtenštejnsku to cítili jako velkou nespravedlnost, jak se k nám Německo zachovalo, a brali
to zároveň docela osobně i jako útok na ně samotné. Naši pozici to tedy posílilo, opoziční strana má dnes
v parlamentu jediného zástupce.
Nicméně i v Česku je pojem „lichtenštejnské konto“ téměř vždy spojen s nějakými podezřelými
transakcemi, taková je prostě realita. A mimochodem, i někteří čeští politici by rádi, aby stát odkoupil
kradená data z lichtenštejnských bank. Jak byste reagoval?
Byl bych v klidu. Víte, oni i třeba Švýcaři před pár lety koupili taková data od jednoho lichtenštejnského
právníka a se Švýcarskem máme nadále dobré vztahy. Chtěl bych zdůraznit, že my jsme nikdy netrvali na
bankovním tajemství v případech podezření z vážných zločinů. My jen budeme vždy proti, aby se informace o
klientech bank dávaly automaticky. To by mohlo být velmi nebezpečné.
Od navázání vzájemných diplomatických vztahů už uplynulo půl roku. Změnilo se od té doby něco
konkrétního?
Je to teprve začátek velmi dlouhého procesu. Hledáme cestu k pochopení a zkoušíme jít krok za krokem. Tím
vzájemným uznáním se určitě vykročilo správným směrem. Myslím, že prvním skutečně viditelným činem bude
nadcházející výstava naší sbírky v Praze. Je to od nás určitě známka důvěry v český stát. Jak víte, například
s Němci z poněkud zvláštních důvodů něco takového v blízké budoucnosti není možné.
Vaše sbírka umění začala tak, že jste začal skupovat kdysi zabavený rodinný majetek, dnes jste ale jeden
z největších světových investorů do umění. Je to víc vášeň, nebo to berete jako obchod?
Zpočátku jsem to viděl jako povinnost ke své rodině, k její tradici. Takže když se mi podařilo nějak postavit na
nohy rodinný byznys, navrhl jsem otci, abychom začali vykupovat zabavený majetek zpátky. Postupně mě to
začalo víc a víc zajímat a ano, také se ukázalo, že to byla a stále je i velice dobrá investice.
Jak velkou roli v prolomení česko-lichtenštejnské nekomunikace vlastně sehrál váš šlechtický kolega kníže
Karel Schwarzenberg?
Velkou a důležitou. Pochopitelně ze své pozice ministra zahraničních věcí mohl činit kroky, které ten proces
urychlily.
Jak dlouho se znáte?
Velmi dlouho. Znal jsem se i s jeho rodiči a má žena ho zná od školních let. Její rodina Kinských, jak víte, také
uprchla z Čech a pak žila v Mnichově, kde otec manželky pracoval. Karel tehdy v Mnichově studoval a býval u
Kinských velmi častým hostem.
Mluvíme spolu tři dny před vašimi 65. narozeninami. Dovolte mi poznamenat, že to je v Česku věk, kdy
muži odcházejí do důchodu. Nechystáte se také?
Už před lety jsem de facto odešel z politiky a předal politickou agendu svému synovi Aloisovi. Díky tomu také
můžu nyní daleko otevřeněji psát o politických záležitostech. Na druhé straně, vrhl jsem se naplno do obchodu,
takže se znovu zcela věnuji rodinnému byznysu. To jsme si s Aloisem prohodili. Zůstávám sice nadále hlavou
státu a rodiny, ale politická rozhodnutí dělá on, já mu pouze radím.
Mnohé šlechtické rody mají problém s tím, když si jejich potomci vezmou za ženu či muže někoho bez
modré krve. Jak je to u Lichtenštejnů?
Nikdy jsme neměli žádná taková pravidla, a nakonec můj druhý syn je toho živým důkazem. Vzal si dívku,
kterou potkal v New Yorku, a ta nemá se šlechtou nic společného. Navíc je černoška, takže i jeden z mých
vnoučků je víceméně černý. Znal jsem ji ještě předtím, než se brali, a vždycky jsem si říkal, jak krásná a
okouzlující žena to je. Takže to u nás opravdu není žádný problém.
Historici pomáhají zlepšit česko-lichtenštejnské vztahy
David Povolný
http://www.online.muni.cz/vedaavyzkum/2836-historici-pomahaji-zlepsit-cesko-lichtenstejnske-vztahy
26. 3. 2012
Ještě před třemi lety patřilo Lichtenštejnsko mezi jediné tři země na světě, se kterými nemělo Česko navázány
diplomatické styky. Důvod? Rozdílný pohled představitelů obou zemí na historické události, jež se odehrály
v polovině minulého století a jež mimo jiné vyústily konfiskací majetku rodu Lichtenštejnů na území tehdejšího
Československa. Dnes se odborníci z obou zemí ve společné komisi snaží odkrývat historická tabu a přispět ke
zlepšení vzájemných vztahů.
Lichtenštejnové až do 20. století patřili k nejstarším, nejbohatším a také nejvlivnějším šlechtickým rodům střední
Evropy. V českých zemích drželi rozsáhlé majetky zejména na Moravě, kde se rod usadil už ve 13. století v době
panování Přemysla Otakara II. O své majetky v Československu přišli Lichtenštejnové částečně již v důsledku
pozemkových reforem po první světové válce. Zbývající majetek jim pak byl zkonfiskován po druhé světové
válce na základě Benešových dekretů.
Zpráva komise pomůže při vyjednávání
Právě otázka majetkového vyrovnání mimo jiné dlouho komplikovala vztahy obou zemí. V současné době je
však situace zcela jiná. Po navázání diplomatických styků, k němuž došlo v roce 2009, se ministři zahraničí obou
států domluvili na zřízení Česko-lichtenštejnské komise. Ta se nyní zaměřuje na popis a interpretaci historie jak
v rovině vztahů mezi oběma zeměmi, tak s ohledem na spojení Lichtenštejnů s utvářením středoevropského
prostoru v minulých staletích. Otázky týkající se role rodu v bouřlivých událostech 20. století tedy tvoří jen část
bádání historiků. Do práce jsou zapojení i odborníci z Masarykovy univerzity a Filozofická fakulta MU je
dokonce oficiálním sídlem komise.
„Naše práce se poněkud vymyká obvyklým postupům historikovy práce. Jednak proto, že se bezprostředně
dotýká i současnosti, a také proto, že souvisí s diplomatickými vztahy obou zemí,“ říká spolupředseda komise
Tomáš Knoz z Historického ústavu Filozofické fakulty MU. Historici proto pořádají workshopy zaměřené na
užší témata, jejichž součástí jsou nejen tradiční referáty, ale zejména diskuse, které se stávají podkladem pro
publikace a zadávání výzkumných a diplomových prací studentů.
„Po třech letech fungování komise by měla být vydána syntetizující zpráva, v níž bychom rádi dospěli k velmi
konkrétním výsledkům, jež dáme k dispozici politickým představitelům obou zemí a samozřejmě také
veřejnosti,“ uvádí Knoz. Upozorňuje ale, že komise není zřízena proto, aby vyřešila otázku majetkových
vyrovnání. „Nezabýváme se jen diplomatickými vztahy dvou samostatných států, ale také samotnými dějinami
rodu,“ doplňuje.
Obraz Lichtenštejnů v českých hlavách
První z řady workshopů, které komise uspořádala, nesl název Místa Lichtenštejnské paměti. „Jde o zásadní téma,
protože se zabývá mimo jiné tím, co si obvykle Češi představí, zazní-li jméno Lichtenštejnové. Více než to, co se
skutečně v dějinách odehrálo, je totiž často podstatné, jaký obraz o událostech a historických skutečnostech v nás
vyvolávají následné interpretace,“ vysvětluje Knoz.
Podobně jako je třeba představa husitů v hlavě průměrného Čecha výrazně ovlivněna pozdějšími výklady
spisovatele Aloise Jiráska a režiséra Otakara Vávry, mají na obraz Lichtenštejnů vliv informace získávané
v průběhu posledního půlstoletí z oficiálních informačních zdrojů, z médií, učebnic nebo třeba z průvodcovských
textů na někdejších lichtenštejnských zámcích. I díky uskutečněnému workshopu by tato témata měla být
zkoumána prostřednictvím studentských diplomových prací.
České povědomí o Lichtenštejnech může být podle Tomáše Knoze velmi různorodé. Obraz rodu, jehož dějiny,
tradice a historická paměť byly konstruovány za zcela odlišných podmínek, se totiž obtížně vnímá, pokud člověk
přemýšlí v tradičních kategoriích moderních národních států 20. století.
„Rodová paměť Lichtenštejnů vyrůstala z místních tradic a velmi těsně se přimykala k moravské a rakouské
krajině. Sami Lichtenštejnové již v poměrně vzdálené minulosti zdůrazňovali své vazby ke staré české a
moravské šlechtě. Už kvůli tomu, aby eliminovali negativní historický obraz zdánlivě kontroverzní osobnosti
Karla I. z Lichtenštejna, jenž vznikl kvůli jeho roli v průběhu stavovského povstání a při exekuci povstalců na
Staroměstském náměstí,“ vysvětluje historik.
Lichtenštejnové díky svým državám vytvořili celek překračující hranice jednotlivých historických zemí, který se
po skončení první světové války ocitl na území několika nástupnických států. „I proto si s jejich majetky a vůbec
s jejich fungováním ve střední Evropě jednoznačně nevěděla rady ani meziválečná Československá republika a
už vůbec ne společnost po roce 1945 a 1948,“ říká Tomáš Knoz.
Dosavadní výsledky práce Česko-lichtenštejnské komise historiků nicméně naznačují skutečnost, že některé
historické stereotypy spjaté s dějinami Lichtenštejnů ve střední Evropě přežívají i do dnešních dnů. „Současné
debaty o smyslu evropské integrace ukazují, že ne vždy jsme jednoznačně připraveni přestat přemýšlet v úzce
vymezených kategoriích národních států 20. století,“ uvádí Knoz a doplňuje, že práci historiků to nicméně bránit
nemůže. Další workshop nazvaný Lichtenštejnové: Kontinuity − Diskontinuity se uskuteční v červnu.
Hans Adam II.
Matěj Pálka
http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/hans-adam-ii--1039217
1. 4. 2012
V Česku kdysi žili jeho předkové, on sám je dnes vládnoucím lichtenštejnským knížetem. Svého
exkluzivního hosta Hanse Adama II. se moderátor Václav Žmolík zeptal, jaký vztah má k Česku i
z jakého důvodu obhajuje přímou demokracii.
Kam směřuje politický a společenský vývoj dnešního světa? Především tuto otázku si kníže Hans Adam II.
pokládá ve své knize Stát ve třetím tisíciletí, v níž obhajuje minimální stát a přímou demokracii. „Knihu jsem
napsal především pro politiky, ale věřím, že bude zajímavá pro všechny, kdo se zajímají o politiku a historii a
dívají se do budoucna,“ přibližuje Hans Adam II.
Reformovat státy, aby zůstaly konkurenceschopné v éře globalizace. Tento cíl lichtenštejnský kníže klade před
moderní státy. A jaký recept nabízí? Zdánlivě snadný. Minimální stát, v němž většinu služeb zajišťují soukromé
firmy.
„Podstatná je podle mě decentralizace politických rozhodování. Příkladem budiž Švýcarsko, v němž vedle sebe
po staletí v míru žije několik kultur,“ vysvětluje. „Politiku je podle mě třeba přiblížit více občanovi – i proto
jsem v Lichtenštejnsku tolik podporoval prvky přímé demokracie.“
V této souvislosti se nabízí základní otázka. Je možné zkušenosti s přímou demokracií, která funguje v malé
zemi, jako je Lichtenštejnsko, přenést do většího státu, jako je kupříkladu Česká republika? Také na tuto otázku
Hans Adam II. Padlo toho však mnoho dalšího. Záznam celého rozhovoru si kdykoliv poslechněte v našem
audio archívu.
http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2594880&drm=
Mezinárodní filosofická akademie v Lichtenštejnsku
Te Deum 2/2012
Rektor Mezinárodní filosofické akademie v Lichtenštejnsku Josef Seifert označil osmnácté generální zasedání
Papežské akademie pro život za „nejhorší den v dějinách“ této instituce. Učinil tak ve svém dopise jejímu
předsedovi P. Ignaciu Carrascovi de Paul. Mezi důvody, jež ho k tak příkrému odsouzení vedly, uvádí příspěvky
některých účastníků, kteří otevřeně popírali katolickou nauku a schvalovali umělé oplodnění nebo antikoncepci.
Dále píše, že obhájci katolické morálky, kteří se proti podobným vystoupením ohrazovali, byli zlehčováni.
Podobně se vyjádřil i Dr. Thomas Hilgers, tvůrce naprotechnologie, která přirozenou cestou pomáhá ženám
k otěhotnění. Ten prohlásil, že „letošní zasedání bylo velkou škodou způsobenou katolíkům“. Členka akademie
Mercedes Arzú Wilsonová zase označila zasedání za „tragickou událost“.
Volba pro Lichtenštejnsko: Potraty nebo knížecí rodina?
Matěj Čadil
http://cadil.blog.idnes.cz/c/262726/Volba-pro-Lichtenstejnsko-Potraty-nebo-knizeci-rodina.html
4. 5. 2012
Lichtenštejnský korunní princ Alois (faktický monarcha od roku 2004, kdy mu jeho otec svěřil výkon vládních
pravomocí) deklaroval, že odstoupí, pokud by bylo v referendu přijato omezení práva veta hlavy státu.
„Panovnická rodina není ochotna vykonávat své politické funkce, pokud k tomu
kníže nebude mít k dispozici nezbytné nástroje,“ řekl regent Alois ve svém
projevu k parlamentu 1. března. Dále uvedl, že pokud lidé nebudou nadále
otevřeni tomuto modelu, nemůže knížecí rodina nadále plnit svou funkci a
kompletně se stáhne z politického života.
Lichtenštejnské knížectví přitom vděčí za samu svou existenci své knížecí
rodině, která mu vládne jako suverénnímu knížectví od rozpuštění Svaté říše
římské roku 1806 a uchránila jeho svébytnost a nezávislost na Německu i
Rakousku ve všech těžkostech 19. i 20. století a během posledního půlstoletí se
zásadně přičinila o proměnu chudé horské země v jeden z nejbohatších
evropských států, který je zároveň stále jednou z nejsilnějších evropských
monarchií.
Lichtenštejnsko je pro nás zajímavé i z toho pohledu, že tamní knížecí rod má
velice silné vazby na České země. Už od přemyslovských dob tu měli
Lichtenštejnové panství, která postupně rozšiřovali, až se z nich stal
Lichtenštejnský regent Alois
nejvýznamnější šlechtický rod Moravy a až do roku 1938 měli své hlavní sídlo
ve Valticích. Jejich majetky jim byly po druhé světové válce protiprávně zabaveny (nikdy se nehlásili k německé
národnosti ani nepodporovali nacistický režim), dosud nebyly navráceny a dlouho dokonce československá a
česká vláda odmítala Lichtenštejnsko mezinárodně uznat, ale dnes svá bývalá panství opět pravidelně navštěvují
a podporují tamní kulturní život.
Současná kampaň proti politickým pravomocem lichtenštejnského knížete je vnímána jako pomsta jistých
politických kruhů za neúspěch v minulém roce. Tehdy totiž propotratoví aktivisté připravili návrh referenda,
které by mělo v Lichtenštejnsku uzákonit povolení potratů. Regent Alois v reakci na to deklaroval, že na základě
svého přesvědčení by podobný zákon nemohl přijmout a musel by využít svého práva veta.
V té souvislosti je dobré připomenout, že zákony o potratech nebo euthanasii bývají tradičně kamenem úrazu
mezi liberálně a konzervativně smýšlejícími státními představiteli, zejména právě v monarchiích. Není divu: Na
rozdíl od většiny jiných zákonů tady jde skutečně o životy lidí (byť třeba ještě nenarozených). Tak například
lucemburský velkovévoda Henri si roku 2008 dovolil využít své pravomoci a vetoval zákon povolující
euthanasii, za což ho parlament okamžitě potrestal tím, že mu právo veta odebral. Roku 1990 podobně belgický
král Baudouin deklaroval, že mu jeho přesvědčení nedovoluje podepsat zákon o potratech; nakonec to bylo
vyřešeno tím, že byl dočasně prohlášen neschopným výkonu vlády a během této doby byl zákon přijat bez
králova podpisu.
Lichtenštejnské referendum o potratech se uskutečnilo, avšak dopadlo neúspěchem: Většina lidí se vyslovila
proti a počet hlasujících byl na lichtenštejnské poměry nízký. Regent tak ani nemusel svého práva veta využít,
nicméně aktivisté jej obvinili z toho, že svým veřejně deklarovaným postojem výsledek referenda ovlivnil. Od té
doby začali plánovat omezení pravomocí hlavy státu, aby se něco takového v budoucnu nemohlo opakovat,
přičemž se odvolávají na zájmy lidu.
Paradoxní na tom je, že to není ani deset let, co byla (roku 2003) právě všelidovým hlasováním přijata nová
lichtenštejnská ústava, která je v mnoha ohledech v pozitivním smyslu revolučním dokumentem, představujícím
vizi státu pro nové tisíciletí (doporučuji přečíst si knihu Stát ve třetím tisíciletí, kde jsou její principy podrobně
vysvětlené). A právě nová ústava byla tehdy předmětem sporu mezi knížecí rodinou a politickou oligarchií.
V referendu byly tehdy ve hře dvě varianty ústavy: Jedna posilovala vliv politických stran, druhá naopak na úkor
politiků posilovala moc lidu prostřednictvím přímé demokracie, ale také pravomoci knížete jako hlavy státu. A
lidé tehdy zcela jednoznačně odhlasovali přijetí ústavy připravené knížecí rodinou. Byl to v evropském i
světovém měřítku významný krok, kdy lidé díky přímé demokracii rozhodli o omezení vlivu politické třídy,
posílení přímé demokracie, ale zároveň také o posílení role monarchie, což je názorná ukázka toho, že monarchie
není v rozporu s demokracií.
Dnes chtějí političtí aktivisté tuto ústavu revidovat a omezit kontrolní roli, kterou v lichtenštejnském ústavním
systému hraje hlava státu. Přestože to ospravedlňují posílením demokracie, oslabení vlivu panovníka by nepřímo
opět posílilo vliv politických stran. Pokud by změny uspěly, byla by to pro Evropu ztráta, protože
Lichtenštejnsko dnes představuje cenný příklad a ukázku toho, že je možné dělat věci i jinak, než jak je právě
v módě. Ostatně sám kníže Hans Adam II., Aloisův otec, před časem řekl: „Pokud se podíváte na historii lidstva
z celosvětového pohledu, vidíte, že celou lidskou historií obvykle jako forma vlády dominovaly monarchie a
nikoli republiky. Byla samozřejmě období republik, ale ta byla obvykle kratší. Historik se musí samozřejmě
zeptat sám sebe, proč tomu tak je. Monarchie mohou zjevně nabídnout některé výhody, které republiky nabídnout
nemohou.“
Zdroje: Nobility.org, AFP
Lichtenštejnská princezna navštívila losinský zámek
Hana Kubová
http://www.denik.cz/olomoucky-kraj/lichtenstejnska-princezna-navstivila-losinsky-zamek-20120504-b3z4.html
4. 5. 2012
Velké Losiny - Vzácnou návštěvu přivítali v pátek 4. května na Obecním úřadě Velké Losiny. Přijela
princezna z rodu Liechtensteinů, jejíž předci do roku 1945 vlastnili losinský zámek.
Její Jasnost Maria-Pia Kothabauer působí jako mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně Lichtenštejnského
knížectví v Rakousku, České republice a také u úřadů OSN a OBSE ve Vídni. Je vzdálená sestřenice současného
panujícího knížete Hanse Adama II. V současné době Její Jasnost, což je dle etikety správné oslovení princezny,
podniká třídenní cestu po Moravě.
Velvyslankyně Lichtenštejnského knížectví se zajímala především o zámek, kam hned z obecního úřadu
zamířila.
„Můj otec do roku 1945 na zámku ve Velkých Losinách žil, někdy nám vyprávěl, jak zde vypadal jeho poslední
den, byla to tehdy neděle. Před odjezdem prošel zámek, zamířil na mši, a obědval s farářem. Vzpomínky na
zdejší region má i moje teta, která chodila v Šumperku do školy,“ řekla Marie-Pia Kothabauer, která se narodila
v roce 1960 ve Vídni jako dcera Karla Alfréda prince z Lichtensteinu a Agnes Christiny arcivévodkyně
Rakouské.
„Velvyslankyni jsme věnovali knihu o naší obci a pamětní minci, ona nám naopak víno z rodinných sklepů a
zápis do kroniky. Bylo to zajímavé setkání,“ řekl starosta Velkých Losin Norbert Pfeffer (ČSSD).
Liechtensteinům, jednomu z nejvýznamnějších šlechtických rodů, patřily například zámky Lednice, Valtice,
Šternberk, Úsov, Velké Losiny, Kostelec nad Černými lesy, Lanškroun, Rumburk a také rozsáhlé pozemky a
statky.
Panství Velké Losiny koupil Karel z Liechtensteina od Žerotínů v roce 1802 a zámek pak rodině patřil až do
roku 1945, kdy byl veškerý majetek rodu v českých zemích zkonfiskován podle Benešových dekretů. Rodina
pak odešla do zahraničí.
Lichtenštejnsko je jeden z nejmenších států Evropy, leží na svazích Alp a v údolí Rýna. Šlechtická rodina dnes
čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je
Hans Adam II, který Velké Losiny navštívil před dvěma lety.
Kníže Alois proti potratové legislativě
(jag)
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16377
8. 5. 2012
Lichtenštejnsko. Dědičný kníže Alois před zhruba dvěma měsíci prohlásil v lichtenštejnském parlamentu, že se
vzdá správy státních záležitostí a zcela se stáhne z politického života, pokud mu bude zabráněno vetovat nový
zákon o potratech, píše list Catholic Herald (7. 5. 2012). Političtí propotratoví aktivisté vyhlásili referendum,
které chce zpochybnit dvousetleté pravomoci lichtenštejnského knížete, včetně práva veta. Referendum má být
vyhlášeno již za dva dny (10. 5.) a kromě prosazení zákona o ukončení těhotenství může poznamenat další osud
konstituční monarchie.
Korunní kníže Alois prohlásil, že své moci nechce využívat svévolně, nýbrž že jedná v zájmu budoucích
nenarozených lichtenštejnských občanů. Jako věřící katolík nemůže oddělovat svou víru od veřejných povinností
v otázce tak zásadního významu, dodal. Není to tak dávno, kdy nenarozené děti byly zákonem chráněny v každé
evropské zemi a legislativa zaručovala jejich právo na život. Právo vetovat potratový zákon tedy souzní
s přirozeným právem a chce zamezit legislativní nespravedlnosti.
Obdobná krize monarchie nastala v roce 1990 v Belgii. Král Balduin I. odmítl podepsat potratový zákon a vzdal
se vlády. Avšak již 44 hodin po jeho abdikaci jej belgický parlament opět dosadil do funkce, aby předešel hrozící
konstituční krizi.
Zpráva deníku Volksblatt z Lichtenštejnska
Volksblatt & Monos
http://monarchista.cz/hlavni-stranka/aktuality
2. 7. 2012
Lidová iniciativa "Ja - damit deine Stimme zählt" (Ano - tvůj hlas platí) se setkala s jasnou odpovědí občanů.
76,1 procenta uvedlo NE.
Lidová iniciativa byla neúspěšná
ve
všech
jedenácti
obcích
Lichtenštejnska. Nejvyšší počet
negativních hlasů, 83,3 procenta,
odevzdali občané v Mauren, ale i v
místě s nejnižším procentem v
Plankenu hlasovalo proti 64,5 %
občanů. Ve Vaduzu byla iniciativa
odmítnuta 73,9 % občanů. Volební
účast byla 82,9 procenta.
Iniciativa
z
okruhu
Hnutí
Lichtenštejnské
demokracie
požadovala, aby bylo v lidovém
referendu zrušeno právo veta
knížete nebo jeho zástupce.
Monarcha by tak přišel o možnost
zvrátit rozhodnutí parlamentu
svým vetem.
Celkem: Ano 23,9 %, Ne 76,1 %
Vaduz: Ano 26,1 %, Ne 73,9 %
Balzers: Ano 31,6 %, Ne 68,4 %
Planken: Ano 35,5 %, Ne 64,5 %
Schaan: Ano 30,1 %, Ne 69,9 %
Triesen: Ano 22,1 %, Ne 77,9 %
Triesenberg: Ano 19,8 %, Ne 80,2 %
Eschen: Ano 18,6 %, Ne 81,4 %
Mauren: Ano 16,7 %, Ne 83,3 %
Gamprin: Ano 17,9 %, Ne 82,1 %
Ruggell: Ano 22,3 %, Ne 77,7 %
Schellenberg: Ano 19,2 %, Ne 80,8 %
Detailní výsledky zde.
Zdroj: Volksblatt
Monarchistické občanské sdružení, které se svým prohlášením bezvýhradně postavilo za knížecí rodinu,
oceňuje zdravý rozum lichtenštejnských občanů, kteří si zjevně jsou vědomi výhod, jež jim skýtá
lichtenštejnská ústava a její záruky proti populistickým snahám politiků. Plně svým hlasováním potvrdili,
jaký význam má tradice a jak nebezpečné je popuštění uzdy modernistickým tendencím liberálních
pokrokářů. Připomínáme při té příležitosti vyjádření rakousko-uherského císaře Františka Josefa I.:
Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky.
Blahopřejeme lichtenštejnským občanům a jejich knížecí rodině k výsledku referenda. Jsme upřímně
šťastni, že stále existuje země, jejíž lid zachovává zdravý rozum. Moudré knížecí vedení má na tom
nesporně hlavní zásluhu.