Ty záhadné kruhy v obilí

Kapitola první
Svědectví Jehovovo
Aby bylo hned od počátku jasno, pro všechny
obyvatele planety Země mám velice nepříjemnou
informaci: Žádný Bůh neexistuje! Tedy alespoň se
nejmenuje Bůh, když už to musíte vědět. Ten Bůh,
kterého momentálně uctíváte, se ve skutečnosti jmenuje
Elvír Bouží a je to opilec a buran nejhrubšího kalibru. To
sice při práci Boha a Stvořitele nevadí, protože se mu to
nikdo neopováží vytknout, ale stejně je na zvážení, že
uctíváte někoho takového. Jenomže ani ten Elvír Bouží
není skutečný Bůh a to je problém. Připletl se k tomu v
podstatě náhodou a vy ho teď za Boha omylem
považujete. Zdá se vám, že je v tom hned na úvod pěkný
zmatek? Žádný strach, bude to ještě mnohem horší.
Celé tohle nedorozumění původně způsobil jakýsi
mladík jménem Howa, pocházející z planety Té. I jeho
otec se jmenoval Howa, matka za svobodna taktéž Howa,
zkrátka všichni obyvatelé planety Té byli Howa jako
poleno. Tato zajímavost byla způsobena tím, že otec a
matka našeho neslavného hrdiny byli sourozenci, stejně
jako jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. S incestem si na
Té problém nedělali, tak úzkoprsí jste ve Vesmíru jenom
vy lidé na planetě Zemi. A tak se každý další obyvatel
jmenoval prostě Howa a nikomu kromě Intergalaktické
Policie to v žádném případě nevadilo.
Při narození nejmladšího Howy však došlo
poprvé ke změně. Na planetu přiletěl úzkoprsý úředník z
1
Getonu 32 a začal procházet jeskyně. Hned nato
zbrunátněl a místo shovívavého: „Jak se ten maličký
jmenuje?“ se při pohledu do virtuální kolíbky rozeřval:
„Co to má znamenat, paní Howa? Jak to, že tady máte
novorozence, když jste na téhle planetě všichni z jedné
rodiny?“
„Hrun to tak chce,“ utřela ho zkušeně paní Howa.
„Milujte se a metastázujte, tak se to píše v Dibli. To
přece ví každý blbec!“
„Tak to se mýlíte!“ zahřímal úředník. „Nic
takového Hrun netvrdí a Dible to dokonce zakazuje! Vy
nevíte, že rodinní příslušníci spolu nesmí mít potomky?“
„My tady žádné potomky nemáme,“ opáčila
prostoduše matka, jelikož měla malou slovní zásobu.
„Dokonce ani pavouky tady nemáme. Všechno to hážu
do džberu a starej pak z toho dělá sekanou pro turisty.“
„A co je tohle?“ ukázal úředník na kolíbku.
„To je přece obyčejné dítě,“ podivila se matka
novorozeněte. „To ani nepoznáte dítě?“
„Pardon madam, moje chyba,“ pousmál se
úředník. „Asi jste úplně nerozuměla slovu potomek,
protože tohle je potomek. Takže kdo je?“
„Je Howa!“ opáčila nasraně matka a odplivla si na
jeho novou polobotku.
„Je Howa,“ mumlal si úředník. „No jistě, píšu si a
nezapomínám.“
Potom zapsal do protokolu jméno miminka i se
spojku před jménem, tedy Jehowa a průšvih byl na světě.
Tolik tedy k samotnému jménu falešného Boha, abyste se
později příliš nedivili.
Ale nyní k meritu věci. Skutečný Bůh se jmenuje
Hrun a není s ním žádná legrace. Před několika milióny
2
lety se díky výhře v loterii vyšvihl mezi intergalaktické
zbohatlíky, strašlivě zpychnul, a dneska vládne celému
vesmíru. Mimochodem, je to velice chytrý hlavonožec,
dneska už dávno na penzi a poslední roky pravidelně
vede v žebříčku vesmírné inteligence se svým IQ 1658
bodů. Má v pronájmu takovou malou sluneční soustavu
3+1 v souhvězdí Andromeda a věnuje se pěstování
Piktusů, což jsou zpívající rostliny s absolutním
hudebním sluchem. O jeho duševní úrovni si vůbec
nemůžete udělat představu, protože i jeho výkaly jsou na
22 místě, s průměrným IQ 286 bodů, daleko před
člověkem.
Jenomže ne on, nýbrž mladý floutek Jehowa
stvořil člověka k obrazu svému a pro trochu té zábavy.
Jakmile si udělal řidičák, opustil planetu Té a začal se
věnovat podnikání. Získal několik planet a rozhodl se na
nich založit farmy. Pak už to šlo ráz na ráz a Jehowa se
mohl začít bavit křížením všech forem života. Klonoval
je jako divý a zanedlouho se vody i souš zahemžily
rozličnými druhy živočichů a vzniklo i několik druhů
létavců. To je ovšem trestný čin, hrát si na Hruna, což
mladému Jehowovi zřejmě nedocházelo, ale ten byl
zrovna ve věku, kdy je všem tvorům všechno úplně
jedno, takže mu to odpustíme.
Z dnešního pohledu je však jasné, že k nějakým
těm chybám ohledně vývoje jistých forem života na
planetě Zemi přece jen došlo, ale tomu se nevyhne žádné
farmaření, zejména když množíte organický blivajs. Ale
tou největší chybou byl zřejmě vznik druhu Homo
Sapiens, který se vyvinul naprostou náhodou. Při
klonování opičáků Jehowa z rozvernosti přidal DNA
svého věčně podnapilého kolegy Elvíra Boužího, aby mu
3
udělal radost. A vyšlo to! Klonované opice začaly
zkoumat okolní svět, což je mimochodem ta největší
chyba každé organizované hmoty a dnes se této blbosti
říká inteligentní život.
Jenomže Intergalaktické zákony klonování přísně
zakazují a to je ten problém. Z toho důvodu museli
Jehowa i Elvír Bouží planetu Zemi opustit, aby
neskončili ve vazbě. Stvoření Homo sapiens byla zkrátka
velká chyba, vedoucí k dalším chybám, protože z opice
nic kloudného vzejít nemůže. Již brzy se totiž ukázalo, že
všichni příslušníci rodu Homo Sapiens jsou od podstaty
líní, pitomí a neustále se drbou na intimních místech.
Z tohoto pohledu je vznik a rozmnožování dalších entit
druhů Homo Sapiens jevem zcela nežádoucím a doufám,
že v budoucnu už k nějakým podobným hloupým
chybám nikdy nedojde.
Na závěr první kapitoly vám ještě slibuji, že popis
vzniku života na planetě Zemi, tak jak je uveden hned v
kapitole druhé, je pravdivý, všechny uvedené osoby jsou
skutečné a jakákoliv podobnost s historickými událostmi
je čistě úmyslná. Tím se i vysvětluje jistá podobnost
skutečné pravdy o stvoření života s pomateným
pozemským Náboženstvím. Jména jako Jehowa a Bouží
jsou sice pravdivá, jejich činy však už ne.
Nad vodami se totiž nevznášel žádný Duch Svatý,
jak se píše se v pozemské Bibli Svaté. Jediný kdo se tam
vznášel, byl podnapilý Elvír Bouží, když se vracel
společně s kamarádem Jehowou v létajícím talíři z pařby
na Saturnu. A když budeme dále sledovat Biblické
záznamy Genesis, zjistíme, že následně byl večer a poté
byla noc, čili den První.
4
Nechci se s nikým hádat, ale planeta Země byla v
době vzniku pozemského života už více než miliardu let
stará a dní i nocí zažila nepočítaně. Jestli je tím ovšem
míněn den, kdy byl na tuto planetu cíleně zavlečen
inteligentní život z Vesmíru, potom má Bible Svatá
pravdu a klidně tomu říkejte den První. Nemůžete tím nic
pokazit.
5
Kapitola druhá
Souboj Titánů
V současné době si lidé na planetě Zemi dost
často kladou otázku, proč jim ti drzí mimozemšťané
neustále dělají ty záhadné kruhy v obilí. Tento zájem je
na místě, protože dělat bezdůvodně jen tak někomu kruhy
v obilí je dost divné. Odpověď na tuto otázku je přitom
velmi jednoduchá: Líbí se jim to! Když se podíváte na
snímky z Měsíce, uvidíte tam podobné kruhové útvary,
které pozemští vědci mylně označili za krátery, v čemž se
ovšem spletli. Udělali to mimozemšťané! Prostě jsou
kruhy posedlí, protože jsou součástí jejich sexuality a tak
je všude kreslí, podobně jako lidé všude kreslí
kosočtverce. Řeknu vám to asi takhle: Kdybyste vy lidé
jednou přiletěli na nějakou jinou planetu, jistě by se našel
nějaký nedisciplinovaný floutek, který by někde nakreslil
kosočtverec a měl by z toho strašnou srandu. No a
obyvatelé té planety by nechápali proč. Taková je celá
pravda, proto v tom konečně přestaňte hledat nějaké
pitomé poselství.
Jak už bylo naznačeno, všechno se to odehrálo
přesně tak, jak se píše v pozemské Bibli, akorát úplně
jinak. Země byla sice nejprve pustá a prázdná a nad
propastnou tůní tma, to je pravda, ale na oběžné dráze
Pluta hrály dvě vyspělé mimozemské bytosti kostky. Ta
poslední věta se sice nakonec do Bible nedostala, ale to
nic nemění na tom, že Bible popisuje Stvoření v podstatě
podle faktů. Možná vám to přijde banální, že život na
6
planetě Zemi začal karbanem, ale všechny civilizace
vznikaly podobně. Život se chce prostě šířit a prostředky,
které si vybere, nemusí být vždy tak vznešené, jak si vy
Lidé často namlouváte.
„Dvě stě šest, Venuše je moje!“ vykřikl nadšeně
Elvír Bouží a Jehowa si uraženě odfrknul.
„Poslouchej, kamaráde, nech mě taky někdy
vyhrát,“ začal ho přemlouvat, „vždyť už máš dvakrát víc
planet než já. Co budeš dělat s Venuší, je tam horko a
vlhko?“
„Při hře se věnuji hře, o výhře přemýšlím až po
jejím skončení. Třeba ji prodám, třeba ne,“ zasmál se
Elvír a hodil kostku do kelímku. „Neupejpej se a nabídni
si uranový chlebíček, dneska bude ještě veselo! Sluneční
soustava na privatizaci nepočká. Planety jsou dneska
tady, zítra zase támhle, však to znáš. Kdo se neumí
otáčet, skončí jako řadový zaměstnanec.“
„Jsem Ortodoxní Vegetarián Sedmého Dne, jako
bys to nevěděl,“ opáčil nakvašeně Jehowa. „Kromě toho,
radioaktivní jídlo je moc těžké na třinácterník. K tomu
mě vedla už má nebožka matka, dej jí Pán Hrun věčnou
slávu. Ať jí je vakuum lehké.“
„Hele, kamaráde, tvoje máma není mrtvá,“
vyhrknul překvapeně Elvír. „To si jen namlouváš! Včera
jsem s ní telepaticky rozmlouval a říkala, že se cítí
výborně.“
„Tak to kecá,“ rozčílil se Jehowa. „Je dávno tuhá!
Už by taky jednou mohla přestat vstávat z hrobu, i když
to dělá jen na té pitomé fluidní úrovni. Vždycky mě tím
strašně vyděsí!“
7
„No dobře, tak teď si zahrajeme o Mars. Docela
by se mi hodil k Jupiteru do série. Snaž se, házíš!“ podal
mu kelímek Elvír.
„Jenom dvojka, to je pech,“ zabručel Jehowa.
„Dneska nemám svůj den.“
„V hlubokém vesmíru není den,“ opravil ho
vtipně Elvír. „Existuje jenom čas, kamaráde, to bys už
mohl vědět. Kdybys hodil nulu, nechám ti Slunce,
energetika je na vzestupu.“
„To je mi fuk,“ zatřepal kelímkem Jehowa.
„Stejně hrajeme jenom pro radost. A čí to byl vlastně
nápad, hrát s tisícihrannou kostkou. Víš, že to s ní
neumím.“
„Hele, moc si nestěžuj!“ utřel ho Elvír a hodil
stopětku. „To máš za to, že jsi mě onehda ošidil
v kupkách. Než mi to došlo, byl jsem o pěkných pár
planet lehčí!“
„V kupkách se nedá šidit,“ bránil se Jehowa. „Je
to čistě o náhodě. To ví každý trouba.“
„Ale pouze v případě, když neumíš telepaticky
měnit obrázky na kartách!“ ukázal na něj Elvír
chapadlem a Jehowa páskovaně zrudnul. „Nemysli si že
to nevím, proto už s tebou karty nehraju.“
„No tak promiň. Já si tu velkou privatizaci
Sluneční soustavy nevymyslel, ale když už na tom Hrun
trval, tak se nedá nic dělat. Kdo se nesnaží, ten nakonec
ostrouhá. Podnikání je podnikání, inteligentní hlavonožec
se musí starat, jinak zkamení a skončí v muzeu,“ začal
mentorovat Jehowa a mával u toho taktéž chapadly, jak
bylo v té době ve vyšší společnosti obvyklé.
8
„Tak už nežvaň a házej,“ popohnal ho Elvír. „Teď
hrajeme o Zemi. Sice je to taková nanicovatá planeta, ale
lepší než nic!“
„Tři sta dvacet sedm,“ vykřikl Jehowa. „Země je
moje! Konečně se taky dostanu k nějakému obchodování
s organickou hmotou. Založím si tam farmu!“
„A co ten kyslík v ovzduší,“ zajímal se Elvír. „V
tak agresivním prostředí přece nemůže žádný normální
život delší dobu existovat.“
„To už mám promyšlené! Já přece nemám
v úmyslu tady chovat nějaké inteligentní formy života.
Stačí mi běžný organický život.“
„Na bázi uhlíku?“ podivil se Elvír. „To je přece
trestné! Vždyť ti ty stáda budou pořád stárnout a nakonec
nevyhnutelně zemřou! Jak se volný kyslík dostane
k uhlíku, tak je průser. Taková forma života na
uhlovodíkové bázi nemá větších vyhlídek.“
„Já vím,“ podotkl Jehowa. „Zato chutnají
mnohem lépe, než jakékoli křemičité formy. Ti tví králíci
z Vetaxu chutnají jako skelná vata.“
„Ty jsi ale gurmán,“ pochválil ho Elvír. „Je to
sice nezákonné, ale doufám že mě někdy pozveš na
biftek?“
„Nejdříve tam musím vyšlechtit nějaký ten život,
bifteky počkají,“ začal míchat kostkami Jehowa. „Akorát
nevím, jak to celé spustím.“
„Na to si v dnešní době můžeš někoho najmout,“
zamyslel se Elvír. „Podáš si inzerát: Hledá se Stvořitel,
zkušenosti s plísní vítány a určitě se někdo přihlásí.
Založíš si akciovku a jdeme do toho.“
9
„Dobře, ještě si to promyslím,“ opáčil Jehowa a
hodil kostkou. „Stejně mám hromadu času, protože jsem
nesmrtelný.“
„Každý je nesmrtelný, tak se nevytahuj,“ utřel ho
Elvír a urovnal ubrus, vyrobený z nanovláken jiných
ubrusů. „Teď házím já,“ prohlásil a telepaticky
vydestiloval dva pořádné poháry vodky. Oba si připili a
pokračovali ve hře.
Chvíli hráli o Saturn, potom o Uran, ale nakonec
se pohádali a šli si každý svou cestou. Jenomže velectěný
pan Jehowa, jakožto každý správný podnikatel, neměl na
svou novou planetu několik miliónů let čas. To se tak
někdy semele, když je hodně práce. Hospodařil tehdy na
Plutu a obchodoval s minerály, které tehdy dost vynášely.
Nakonec se však vrátil a náhle zjistil, že k jakési Evoluci
na jeho planetě Zemi už mezitím došlo. Tak už to prostě
chodí, na nehlídaný pozemek se vždy dostaví nějaká ta
rozpínavá chamraď. Tehdy se už o svůj majetek začal
konečně zajímat, ale prapůvod pozemského života vznikl
jinak.
10
Kapitola třetí
Uň
Tato kapitola bude zhruba stejně tak nudná jako
ty předchozí, protože chemie je všechno, jenom ne
zábavná. Často se zabývá rozličnými uhličitany,
křemičitany a podobnými itany, které mají tendenci se
dále nějak slučovat. To moc dobře věděl i hlavonožec
Jehowa, proto ohledně stvoření života na své planetě
příliš nespěchal, jelikož život si vždy najde cestičku i bez
cizí pomoci. Je to způsobeno především prostým faktem,
že život je tou neurputnější sloučeninou ve Vesmíru a šíří
se kde může. Vzniknul kdysi dávno činností hvězd, které
pomocí obrovských tlaků a teplot vyráběly z plazmy
všechny možné prvky jako na běžícím pásu.
Nakonec ty hvězdy vybuchly a vytvořili
paradoxně další hvězdy, tentokrát obklopené rozličným
bordelem z onoho prvního výbuchu. Dnes se tomu
bordelu říká protoplanetární disk a všichni astronomové
to berou strašně vážně. No a z toho disku pak vznikly
planety, na nich samozřejmě vlivem gravitace i zvýšená
teplota jádra, což vedlo k vzniku sopek a od toho byl už
jen krok, aby se různé protivné vyvřeliny v prvotní
atmosféře slučovaly s kyslíkem. Chyběla jen voda, ale tu
po dalším čase dodala kondenzace, když při poklesu
teploty začal pršet plynný obal a vytvořil jakési louže,
kterým se dnes říká moře. A právě tam to všechno
započalo.
11
Malé Uň se rozhlédlo kolem. Šlo mu to celkem
snadno, neboť mělo oči kolem celé hlavy a proto si
nemuselo unavovat krční páteř, kterou ostatně stejně ani
nemělo. Ve vesmíru se v prvopočátcích stvoření na krční
páteř moc nehrálo, bylo ještě málo vápníku, to snad
chápete, ne? Navíc nebyl čas, ohlížet se zpět. Organický
život vzniknul ponejprv na bázi rozličných oxidů, což je
doufám bez diskuse, a sloužil hlavně jako autorizovaný
dopravce jiným prvkům ve vesmíru. To se vždycky
takhle nějaký oxid nechal sopečným výbuchem vymrštit
na oběžnou dráhu a vzal si sebou i nějaké jiné prvky,
zřejmě proto, aby se cestou příliš nenudil.
Nuže Uň bylo moudré až osvícené zrnko
vyvrženého sopečného popílku, ztracené uprostřed širého
vesmíru. Stvořitelem všech Uň byla sopka střední
velikosti na planetě Dlón, uprostřed Velkého Magelanova
mračna. Hrdlo té sopky produkuje každou minutu
přibližně miliardu Uň, takže si jistě snadno dokážete
spočítat, kolik je to ročně. Matematicky to vypadá takto:
Jeden Dlónský rok má 40 pozemských dnů a den má
dvanáct hodin, čili, 40 krát 12, krát 60, krát přibližně
miliarda, je,… ehm…no, prostě hodně. Naštěstí měří
průměrné Uň něco kolem milimetru, proto nemůžou
nikoho ohrozit a to i přesto, že se sdružují do part.
Z dálky vypadá taková běžná parta Uň jako mlhovina,
kterou v podstatě je. I prstence kolem Saturnu jsou
partička Uň, která se tam točí a baví se. To víte, děti.
Pořád budou dělat problémy, dokud nevyrostou a
nezačnou dělat pořádné problémy.
Ve vesmíru se nyní pohybuje cca 1.1053
bezprizorných Uň a jejich počet se bude stále zvyšovat,
jelikož jejich rodná sopka je stále aktivní. Jo, a kdybyste
12
chtěli vědět, jak takové normální Uň vypadá, zajeďte si
na Saharu, kde před několika tisíci lety dopadlo menší
stádečko Uň a úplně zasypalo tamější úrodnou krajinu od
Egypta po Libyi. Ve skutečnosti ale všechno začalo
mnohem dřív, asi tak před více než pěti miliardami let.
Tehdy dopadlo na planetu Zemi několik Uň
z jednoho z prvních sopečných vrhů sopky na planetě
Dlón. Měly za sebou dlouhou cestu, přes dvě galaxie, a
po cestě kromě nudy posbíraly i několik baktérií, které
byly taktéž na výletě. Společně pak dopadly do Velkého
Oceánu, takové louže slané vody, obklopující Pangeu.
Ten Oceán je následně milosrdně přijal, aby už
zanedlouho začal trpce litovat. Uň totiž začalo reagovat
právě se slanou vodou. A právě tehdy započalo to slavné
Stvoření, o kterém se zmiňuje již Bible. Sice se to tam
trošku idealizuje, ale každé literární dílo má své mouchy,
tak se v tom nebudeme šťourat.
Nejprve se nic nedělo a po chvíli zase nic. Pak
ještě zhruba další miliardu let pořád nic, ale najednou to
přišlo! Zhruba před čtyřmi miliardami let a ještě nějakou
tou tisícovkou se v Mléčné dráze, na planetě Zemi, z
několika miliónů zrnek Uň vyvinula jistá plíseň Zigulda.
Bohužel nemůžu říct malá Zigulda, jak bývá zvykem při
popisování miminek, protože v podstatě už za krátkou
dobu po narození měřila Zigulda 36 metrů a vážila asi 2
tuny. Držela se při hladině a začala driftovat směrem
k pobřeží, jelikož všechny děti jsou od přírody
neposlušné. Netrvalo dlouho, ani ne dvě stě let a byla
vyplavena na pobřeží, kde se dalších zhruba sto let
čvachtala v příboji.
Po celou tu dobu vyplavená řasa Zigulda rostla
jako z oxidu uhličitého a jakmile jí bylo asi tak tři sta let,
13
zamilovala se do ní další řasa, vyplavená vedle ní. Byl to
zelený Vlezloun Vágus, moudrá a rozšafná řasa téhož
původu, akorát s nevyřešenou minulostí. Nebyl to sice
žádný krasavec, ale to není u řas důležité. V těch dobách
řasám na Zemi většinou stačilo, když byl jejich životní
partner alespoň trošku zelený a slizký, protože když si
nemůžete vybírat, berete to, co zrovna je.
Jednoho krásného dne se tedy náš zelený Rómeo
rozhoupal, zaplísnil poblíž a začal se krásné Ziguldě
dvořit. Tato činnost spočívala především v tom, že se
vždycky takhle za přílivu přiblížil a při odlivu zase
vzdálil, což dělal asi tak týden. Zigulda si ho celou tu
dobu prohlížela, asi dva dny cudně dělala jako že nic, ale
nakonec ho přijala do svých chuchvalců. Co jí taky
zbývalo, když už je příboj každý půlden tak vášnivě
přiblížil.
Hned druhý den se konala virtuální svatba,
uspořádaná několika romantickými mimozemšťany, kteří
si přilétli tuhle kolosální událost zdokumentovat. Na té
svatbě virtuální kněz Ziguldě i Vágusovi oznámil, že co
Hrun spojí, inteligentní plíseň nerozpojuj. Potom ještě
chvíli žvanil o rozličných hovadinách a nakonec své
blábolení zakončil citátem z Dible, jenž zněl: „Milujte se
a žerte se!“ Hned nato se vypařil, a ještě dodnes se jeho
stopové prvky nacházejí v ovzduší planety Země.
Zigulda ani Vágus si ho však nevšimli, jelikož nervová
soustava řas byla v těch dobách v úplném počátku.
O svatební noci se spolu Zigulda a Vágus poprvé
buněčně sloučili a shodli se na tom, že mukoproteinové
receptory jsou odvaz jako hovado. Následně si pak užili
divokou noc plnou vášně, která skončila až ráno, když
krásná Zigulda Váguse natrávila. Tím se zvětšila natolik,
14
že se velká část jejího těla ocitla natrvalo na souši.
Takový už je ale život všech nadržených řas, zaplísnit,
natrávit a rozšířit. Mimochodem, tento evoluční
algoritmus do dnešních časů zdaleka nevymizel
z repertoáru žádného živého tvora.
A nerozumné Slunce mezitím svítilo na naši
Ziguldu jako o život, psal se rok 4 miliardy, 356 miliónů
a 654 tisíc let před jakýmkoli letopočtem a život na
planetě Zemi se zdál úžasný a skvělý. A nejenom to, on
totiž úžasný a skvělý stále je, jak brzy uvidíte.
15
Kapitola čtvrtá
Perpetum Stacionáre
V prvohorách byla na planetě Zemi ještě dost
nuda, takže si to ze škodolibosti rozvedeme. Občas
nějaké ty sopky sice půvabně seškvařily pár
mimozemských turistů, vyhledávající krásy a půvaby
vznikajícího pozemského života, ale to bylo asi tak
všechno. No co se dá dělat, s lávou a kameny si moc
zábavy neužijete. Nějaká ta řasa se tam sice již vyvinula
v o něco vyspělejší plíseň, ale jinak nic světoborného.
Plíseň je prostě jen plíseň a bez odborného vedení to
většinou nedotáhne ani na průměrně snaživého policistu.
To se však mělo rychle změnit, jelikož Jehowa si
konečně našel čas navštívit svůj pozemek. Hned nato si
najal jistého Trum Kéra, který dostal od Jehowy za úkol
nastartovat na Zemi vývoj živočichů. Málokterý pozemek
ve Vesmíru zůstane dlouho nevyužitý, zejména když
v sobě skýtá jistý vývojový potenciál, který se dá
zprivatizovat.
Trum Kér byl naprostý magor a současně
profesionální vynálezce, což byla na planetě Rathan
poměrně běžná kombinace. Zvláštní je, že když se
učitelka v první třídě ptala dětí, čím chtějí v budoucnu
být, všechny děti chtěly být vynálezci, jenom malý Trum
toužil být na podpoře. Když pak dorazil na setkání po
dvaceti tisících letech, zjistil, že on jediný se stal
vynálezcem a na podpoře jsou všichni jeho spolužáci.
16
Cesty Hruní jsou zkrátka nevyzpytatelné, což jen
dokazuje, jaký je Hrun borec.
Trum byl znám po celé galaxii svou velikou
fantazií. Nejslavnější jeho vynálezy jako elixír stáří, nebo
hustě dírkovaný toaletní papír, sice neměly komerční
úspěch, ale jeho jméno začínalo mít mezi vynálezci zvuk.
Málo se to ví, ale právě Trum před několika lety
vymyslel tak praktické věci, jako blikající prezervativ,
nebo trenky ze zlata. Dlouhé roky se také mořil s
Perpetum Mobile, až ho nakonec zoufalí rodiče donutili
dokončit základní školu, kde mu moudří učitelé
vysvětlili, že by to byla strašná makačka na bednu, tak
tuto lákavou cestu ke slávě opustil.
Bádat však nepřestal. Každý večer si kupoval
kartón levného stronciového piva a pár nových
kalkulaček, které svým mocným úderem na tlačítka
likvidoval po tuctech. Potom až do rána sčítal, odčítal,
násobil a někdy, když byl ve formě, i dělil. Práce s novou
kalkulačkou totiž přímo stimuluje vědecké laloky
akademických mozků v celém vesmíru, bez ohledu na
jejich počet i kapacitu.
„Vymyslel jsem digitální bublifuk, radioaktivní
papuče a neviditelné záclony,“ oznámil druhý den při
vstupu na patentový úřad planety Rathan.
„O podobné ryze praktické věci nemáme zájem,
Kére, to přece víš!“ odpovídal mu nasraný úředník Glen,
který už ho dobře znal. „Ten tvůj toaletní papír mě
dodnes straší ve snech. A já blbec ho vyzkoušel. Ještě
dneska mi nikdo nechce podat ruku!“
„Tohle je ale absolutní pecka,“ trval na svém
Trum. „Hlavně ty záclony. Vůbec nejsou vidět a to je
přece dokonalý fór.“
17
„Zkus to někde jinde,“ pokynul mu vlídně Glen a
znovu si otevřel virtuální noviny.
Trum však nepatřil mezi ty malověrné, kteří po
padesátém tisícím neúspěchu hned házejí paprskomet do
žita, a pokoušel se o vynálezy v dalších vědeckých
oblastech.
Vymyslel například umělé slepé střevo (zakázali
ho ti pitomí lékaři), antigravitační slipy (dosud bez
využití), nebo čokoládové kladivo (ztrácely se v něm
hřebíky), ale úspěch se stále nedostavoval. Částečně i
proto, že si většinu těchto patentů raději vůbec nepodal a
ihned po načrtnutí na papír je házel ho koše, aby ušetřil
drahocenný čas.
Jeho zlatým hřebem bylo vynalezení Perpetum
Stacionáre, což byl velmi složitý přístroj, který se bez
přestání nehýbal. To není tak jednoduché, jak se zdá,
jelikož celý vesmír je v pohybu. Sestrojit přístroj, který
by byl vůči galaktickým souřadnicím absolutně nehybný,
je dřina, zasluhující si celého mimozemšťana. Jenomže
patentový úřad jeho prototyp odmítl s vysvětlením, že to
není nic převratného a strčil mu ho za klobouk.
Mimochodem, nepochopení patentových úředníků je v
celém vesmíru naprosto běžnou záležitostí a dokonce i
tak probudilý duch, jakým byl Albert Einstein, měl s nimi
problémy.
Nakonec však přece jen zabodoval. Jednoho
krásného dne se mu po několika hodinách intenzivního
přemýšlení podařilo vymyslet umělou hmotu.
Samozřejmě si ji okamžitě nechal patentovat.
„Vymyslel jsem umělou hmotu,“ oznámil Trum
šéfovi patentového úřadu ihned po příchodu do jeho
kanceláře. „Na tom vydělám majlant!“
18
„A co to je za hmotu?“ zeptal se ho zaujatě Glen.
„Je doopravdy umělá? A jak se liší od té normální? To je
velmi důležité, normální hmoty tady máme dost, takže
získat patent na nějakou normální hmotu je nemožné, ale
s umělou by to snad šlo.“
„Od normální hmoty se hmota umělá v podstatě
neliší,“ opáčil sebevědomě Trum. „Snad jen tím, že je
umělá!“ vytasil svůj hlavní trumf.
„A co to znamená?“ zajímal se Glén.
„To znamená, že se dá vyrábět,“ dostalo se mu
zcela vyčerpávající odpovědi.
„Tomu moc nerozumím,“ zamyslel se úředník.
„Hmota je přece všude kolem. A k čemu přesně by
vlastně měla ta umělá hmota sloužit?“
„Měla by sloužit k nahrazení normální hmoty,“
pochlubil se Trum. „Normální hmotu nahradí ve všech
směrech.“
„Ale proč tedy nepoužijete tu normální hmotu,“
zeptal se ho Glen, který tomu zjevně nerozuměl. „Potom
byste žádnou umělou hmotu vyrábět nemusel.“
„Protože normální hmota začíná docházet,“ začal
ho poučovat Trum. „To přece ví každý! Stačí si přečíst
virtuální noviny, všude se píše o úbytcích přírodních
zdrojů. Proto je nutné vyrobit hmotu umělou.“
„A z čeho tedy tu svou umělou hmotu vyrábíte?“
zeptal se ho znovu Glen. „Ptám se proto, aby v tom
nebyla nějaká legislativní potíž.“
„No přece z normální hmoty,“ usadil ho Trum.
„Jinak to přece ani nejde. Zákon zachování hmoty, to
neznáte? Měl byste se stydět!“
„To zní dobře,“ zamyslel se Glen, který se
doopravdy styděl za to, že to nepochopil. „Do dnešního
19
dne jsem vás považoval za debila, ale ten nápad s umělou
hmotou je geniální. Kolik jste schopen jí vyrobit a dodat
na trh?“
„Přesně tolik, kolik mi dodáte klasické hmoty, ze
které tu umělou hmotu dělám,“ opáčil vychytrale Trum.
„Potřebuji k tomu hlavně uhlovodíky.“
„Umělé uhlovodíky?“ zeptal se ho Glen. „Ty jsou
dost drahé.“
„Stačí přírodní,“ opáčil suverénně Trum a
zanedlouho měl podepsanou svou první smlouvu
v oblasti Vědy a Výzkumu, největší pijavice veřejného
rozpočtu všude ve Vesmíru.
Na druhou stranu však není divu. Rathanský
průmysl okamžitě pochopil, že vynález umělé hmoty je
marketingová bomba a Trum prodal svůj patent za dva
miliony Volarů. Umělá hmota byla sice nakonec v celém
Vesmíru zakázána, (především po drastických
zkušenostech na planetě Zemi) ale to už není Trumův
problém a nijak to nesnižuje jeho zásluhy na poli vědy.
Hlavní je, že ty dva milióny Volarů úspěšně promrhal v
hracích automatech a přispěl tak k ekonomickému růstu
planety Rathan, která z toho žije dodnes. Nakonec na té
podpoře skončil, jak si to už dávno přál.
A když takhle jednou ráno pročítal inzeráty,
narazil na jeden sotva tři tisíce let starý, který si podala
firma Svědkové Jee-Howovi a.s. Psalo se tam:
„Hledá se genetický architekt organické hmoty,
zkušenosti s plísní vítány. Ubytování v místě zajištěno!“
„To je přesně můj obor,“ rozzářil se Trum, který
měl jako každý starý správný mládenec s množením
organické hmoty nějaké ty zkušenosti a přihlásil se.
Především ve dřezu a za vanou mu to celkem slušně
20
kvetlo, není tedy divu, že byl jediný zájemce i přijat.
Kromě toho nedávno čistě náhodou vymyslel frekvenční
měnič aminokyselin, stabilizátor mitochondrií a také
urychlovač buněčné mitózy. Měl je oba na půdě přikryté
starým prostěradlem, tak je prostě jen oprášil a hotovo.
Nakonec nasedl do svého létajícího talíře a vydal se na
dlouhou cestu do Sluneční soustavy.
Ten urychlovač buněčné mitózy fungoval na
velice jednoduchém principu. Šlo v podstatě jen o to,
nasytit atmosféru planety zákeřným plynem, známým
jako CO2. To spolehlivě zvedne teplotu povrchu a ty
nepřizpůsobivé zelené potvory, známé jako plíseň, se
ihned začnou snažit ho konzumovat, přičemž jako
odpadní produkt vylučují kyslík. No a stabilizátor
mitochondrií už se postará o ten kyslík, to by v tom byl
Čerth, aby se něco neujalo.
Cestu trvající několik tisíc let hodlal Trum strávit
v hibernaci, jelikož nebyl blázen. Dívat se z okna
kosmické lodě je ostatně nuda nad nudu. Něco jako
zrnění v televizi, akorát pomalejší. Proto aktivoval
Generátor snů, aby mu spaní lépe ubíhalo. Je to sice jen
taková obezlička, beze snů by mu to jistě uběhlo naprosto
stejně rychle, ale když už si ho koupil, tak ho i zapnul.
Inteligentním hlavonožcům pak čas ubíhá rychleji, když
nejsou ve stavu vědomí, to je jedna z mála věcí, kterou
mají společnou s lidmi.
21
Kapitola pátá
Generátor snů
Jenomže hlavonožec míní, ale Hrun mění. Za
oběžnou dráhou Saturnu vzbudil Truma Kéra odporný
zvuk. Byl to jeho budík, který si obezřetně propojil
s čidlem pohybu ve své kajutě, kdyby náhodou dostal
záchvat náměsíčnosti, spojený s vyžíráním ledničky.
Ještě zcela rozespalý uviděl několik rozmazaných postav,
které tam rozhodně neměly co dělat. Ihned namířil na
skupinku vetřelců svůj paprskomet a zařval: „Chapadla
vzhůru, parchanti, spadla klec!“ a mimoděk se zatvářil
jako americký akční hrdina.
„Jakou klec myslíš, Kére?“ otázal se ho velitel
Djuronů, neboť to byli skutečně oni, známí vesmírní
lupiči a defraudanti. „Žádnou tady nevidím.“
„To je jen takové přirovnání, pitomče,“ otočil své
tři oči v sloup Trum. „Nechám vás všechny zatknout pro
pokus o krádež mého nového urychlovače buněčné
mitózy!“
„Žádný urychlovač buněčné mitózy nás
nezajímá,“ zasmál se náčelník Djuronů. „Stejně nevíme
co to je. Chtěli jsme ti jen ukrást tvůj talíř, pochopitelně
ten létající a tebe zastřelit! Nic osobního, jen ukrást a
zastřelit.“
Všichni Djuroni se zlotřile zachechtali.
„Možná že máte pravdu, ale kdybyste mi náhodou
chtěli místo talíře ukrást ten urychlovač, dost byste na
tom zbohatli a mě můžete nechat žít,“ nadhodil
22
vychytrale Trum, na což vetřelci nenašli odpověď.
„Takhle vyfasujete nejméně deset let hibernace, protože
krást cizí létající talíře je ta největší zhovadilost v celém
vesmíru. A teď se okamžitě vzdejte!“
„Leda že bych se posral, jak se dneska říká ve
vyšších kruzích,“ prohlásil drze náčelník Djuronů. To se
mu to kecalo, když Djuroni nemají řitní otvor. Veškerou
potravu přeměňují velice efektivním žaludkem na čistou
energii, případné posrání tudíž nepřipadá v úvahu.
„Myslím, že když tě rozstřílím na kaši, bude
úplně jedno jestli ses posral, nebo ne!“ chytře opáčil
Trum a náčelník Djuronů po chvíli přemýšlení chapadla
zvedl.
„Raději se vzdáme,“ otočil se ke svým
společníkům. „Zdá se, že to ten magor myslí vážně!
Přece se nenecháme postřílet kvůli nějaké virtuální
analogii možných událostí, ke kterým nakonec stejně
nedojde. Dostaneme maximálně podmínku a zítra jsme
zpátky ve hře. Kromě toho si ve vazbě můžeme vyprat
ponožky.“
„Myslel jsem, že největší zhovadilostí ve vesmíru
je sexuální obtěžování nevylíhnutých larev, ne banální
krádeže létajících talířů,“ zabručel další z Djuronů, ale
chapadla stejně jako jeho velitel taktéž poslušně zvedl.
„No dobře, tak je to ta druhá největší zhovadilost
ve vesmíru, blbouni,“ ulevil si Trum. „Ale to vám stejně
nepomůže! Jakmile zmáčknu tady ten knoflík, do dvou
minut je zde galaktická policie. Sedí totiž ve vedlejší
místnosti a mastí karty. Jakmile zazvoním, dohrají štycha
a vtrhnou sem,“ lhal jako o život.
„V tom případě musíš zemřít!“ vykřikl náčelník
Djuronů, který začal mít podezření, že Trum si zapomněl
23
náboje na ledničce a telepaticky mu seškvařil mozek. To
ještě nevěděl, že Trum Kér má mozky dva, jeden na čtení
a druhý na dálku, takže mu při napadení vždycky jeden
zůstal. To byla velká výhoda, jelikož jeden mozek je
lepší než žádný, jak všude ve vesmíru kromě Země
všichni dobře ví.
Trum Kér se chraplavě zasmál a pomocí
paprskometu rozstřílel Djurony na kaši. (Měl na
paprskometu takový dvoupolohový přepínač: KašeCucky. Zvolil si efektivní Kaši.) Jeho paprskomet totiž
náboje vůbec nepotřeboval, jelikož využíval negativní
energii samotných protivníků. Čím více jste na něj byli
naštvaní, tím větší účinek měla jeho zbraň.
Djuroni se hned nato roztekli na páchnoucí žlutou
tekutinu a pomalu odtékali do kanálu, zbudovanému
uprostřed místnosti právě pro tyto účely. Hned nato se
začalo rozjasňovat a ze skrytých reproduktorů se počala
linout hudba až příliš dobrá pro jakékoliv uši. Z hlavního
schodiště začaly sestupovat nádherné polonahé modelky
a konferenciér nechal spustit ze stropu stovky barevných
balónků.
„Děkujeme vám za záchranu,“ počaly se k němu
lísat nádherné chapadlovité modelky za potlesku publika,
které se tam z ničeho nic taktéž zjevilo. „Muži jako vy
jsou pro současný vesmír plný banditů pravým
požehnáním.“
„Ale to nic nebylo, dámy,“ opáčil suverénně
Trum. „Tohle dělám denně. A čí je to vlastně show?“
„To není důležité,“ opáčil konferenciér. „Vaše
hrdinství je příkladem celému vesmíru,“ dodal
důstojnějším hlasem.
24
„Děkuji, všem vám děkuji,“ štkal dojatě Trum, ale
právě v tu chvíli mu zazvonil budík a přerušil jeho sen.
Chudák Trum Kér se tedy znechuceně probudil, posadil
se na kraj postele a nasraně si nazul antigravitační
pantofle. Potom si unaveně protáhnul žábra a objednal si
u robota odporné kafe.
„Tak to se mi zase jen zdálo,“ pousmál se. „Ten
nový polštář s Generátorem snů je skvělý! Ale asi jsem si
neměl kupovat ten akční model. Samé střílečky, to není
nic pro mě. Zkusím ho vyměnit za pornopolštář, ten mi
pomůže lépe pochopit ono prapodivné „nesesmilníš“ o
kterém se píše v Dibli. Doufám, že ho v tom obchodě
ještě budou mít.“
„Ještě mají dva kusy,“ oznámil mu počítač a hned
nato si elektronicky říhnul, jelikož byl vyroben
podnapilým programátorem a prodáván se slevou, právě
kvůli této drobné výrobní vadě.
„Mimochodem, co mě to vůbec probudilo,“ zeptal
se ho Trum, když pohledem na monitor zjistil, že planeta
Země je ještě daleko.
„Ale nic, jen intergalaktická Policie,“ uslyšel v
reproduktorech. „Už jsou na palubě!“
„Vzdej se dobrovolně, nebo použijeme mírně
sadistické násilí,“ oslovil náhle Truma uniformovaný
policista, který se chtěl původně na palubu dostat pomocí
transportního paprsku, ale když si uvědomil, že nic
takového ve výbavě nemá, použil klasické slaňování.
„Ale v případě, že by ses rozhodl vzdorovat, taktéž nic
nenamítám. Procvičit si po ránu hmaty a chmaty není
k zahození, takže tě milerád seřežu,“ dodal a plácl se
laserovým obuškem do chapadla.
25
„Tak já tedy se vzdávám,“ pousmál se Trum,
vědom si své diplomatické imunity. „Stejně mě nemůžete
zatknout, natož seřezat.“
Hned nato byl brutálně seřezán a odveden na
Nektun k výslechu. Ani si nestačil postěžovat, jak bylo
jeho nejčastějším zvykem a raději omdlel, což bylo
druhým jeho nejčastějším zvykem.
26
Kapitola šestá
Nektun
Být zatčen na Nektunu je skutečně zážitek, už jen
proto, že tam nikdy není nuda. Nektun je totiž v podstatě
obří kosmická policejní loď, určená k ochraně zaostalých
civilizací. Je tam vazební věznice, soud a popravčí
komora, čili tři v jednom. Z důvodu omezené kapacity
tam však probíhá výslech, soud i poprava velmi rychle,
často vše během jediného dopoledne. To je sice dost
mlhavý termín, jelikož v hlubokém vesmíru dopoledne
neexistuje, ale nic lepšího mě právě nenapadlo.
Rozhodně se to odehrává rychleji, nežli na Zemi, kde
máte pořád nějaké ohledy. Zatčený je jednou zatčený, tak
už konečně přestaňte s těmi hloupými právy. Nektunští
policisté mají sice také jakousi zatýkací formuli, ale
mnohem propracovanější než u vás. Žádné právnické
finty se nepřipouštějí, všechno je dokonale promyšlené,
jak brzy uvidíte.
„Vážený pane zatčený, máte právo na popravu.
Jestliže tohoto svého práva využijete, budete popraven.
Dále máte právo na obhájce. Jestliže i tohoto práva
využijete, budete popraven i se svým obhájcem. Rozuměl
jste svým právům dobře?“ usmál na Truma místní
policista a hned nato ho seřezal svým služebním
obuškem.
„Díky, pochopil jsem to,“ odfrkl si Trum po
obvyklém policejním výprasku. „Je dobré slyšet, že mám
vůbec nějaká práva!“ Celou cestu do cely si pak
27
pochvaloval moudré Nektunské zákony, které mu
umožnily spravedlivý soud.
„Buďte rád, že je to jenom trest smrti,“ chlácholil
ho později v cele přivolaný obhájce, na kterého měl ze
zákona právo. „Mohl jste dopadnout i hůř,“ dodal a
vytáhl si svačinu. Jednalo se o dva plátky chleba
s marinovaným pařátem Predátora.
„Jak to myslíte, hůř?“ zajímal se Trum a
pozoroval dravý apetit svého obhájce.
„Mnohem hůř,“ opáčil tázaný a dál se ládoval
sendvičem. „Ještě byste mohl zalitovat, že jste nevzal tu
popravu, věřte mi.“
„To nechápu,“ zamyslel se Trum. „Co může být
horšího než trest smrti?“
„To raději ani nechtějte vědět,“ odfrkl si obhájce a
vyplivl dva nechutně dlouhé nehty. „Teda ten Predátorův
lahodný sendvič je strašný humus. To vám tady nedávají
nic lepšího?“
„Neutíkejte mi od otázky,“ trval na svém právu
Trum. „Chci vědět, co by mohlo být horšího než ten trest
smrti, který mě čeká.“
„Stráž!“ zazvonil obhájce na strážného a vyšel
z cely. „Je strašně zvědavý!“ postěžoval si. „A jen tak
mimochodem, určitě je vinen,“ utrousil směrem ke
skupince zevlujících soudců, kteří si právě na zítřek
rozdělovali budoucí popravené. „Doufám, že dostane co
si zaslouží.“
Trum Kér byl tudíž v pěkné bryndě a protože jeho
diplomatická imunita mezitím propadla, obával se, že
bude popraven bez soudu. Za pašeráctví je sice trest smrti
normální, ale bez soudu to nemá tu pravou šťávu, to snad
každý chápe. Nakonec se toho soudu dočkal, zřejmě jen
28
díky svému vrozenému smyslu pro spravedlnost, který
mimochodem stejně neexistuje. Stalo se to tak:
„Ještě by tady byla jedna možnost,“ naznačil mu
vyšetřovatel při prvním výslechu. „Mohl byste prásknout
všechny své kamarády a my bychom vás pak zařadili do
programu na odstranění svědků.“
„A co to obnáší?“ zeptal se překvapený Trum.
„U soudu udáte všechny své komplice a my se
pak o vás postaráme,“ odtušil vyšetřovatel.
„To jako dostanu novou identitu a přestěhujete mě
na neznámé místo někde v hlubokém Vesmíru?“
„To zrovna ne,“ připustil policejní důstojník.
„Budete v tajnosti taktéž popraven, ale s čistým trestním
rejstříkem a to se vyplatí!“
„To myslíte vážně?“ zeptal se po chvíli váhání
Trum. „Zdá se mi to nějaké divné.“
„Jenom žádný strach,“ usmál se na něj
vyšetřovatel, který měl za přiznání pachatelů prémie.
„S poctivostí mimozemšťan nejdál dojde, jak se dnes na
planetě Zemi trefně říká.“
„No, víte, myslím, že to raději risknu u toho
soudu,“ rozhodl se Trum.
„Právě jste si podepsal parte, vážený popravený!“
seřval ho nasraně důstojník a jediným pohybem chapadla
ho navždy vypoklonkoval ze své kanceláře. Soud už pak
na sebe pochopitelně nenechal dlouho čekat, šlo jen o to,
který ze soudců dříve vystřízliví.
Obžaloba byla nekompromisní. Trum Kér se
pokusil na planetu Zemi propašovat urychlovač buněčné
mitózy, aby tam pomohl se Stvořením. Za to byl v celém
Vesmíru pochopitelně trest smrti, protože hrát si na
Hruna je opovážlivost. Na Nektunu byl tento strašný trest
29
ještě zostřený pouštěním pozemských dechovek
(získaných časoprostorovou smyčkou z budoucnosti) do
cely smrti. Díky této bestialitě se mnoho odsouzených ani
nedočkalo popravy. To jim ale jistě nevadilo, protože na
Nektunu se popravuje velice surovým způsobem.
Odsouzenec musí nejprve přečíst několik výtisků Strážné
věže, z čehož pochopitelně zblbne a nakonec za
strašlivých bolestí zemřena mozkovou mrtvici.
Trum Kér byl chycen na hranicích oběžné dráhy
nejen s urychlovačem buněčné mitózy, ale i s pěknou
zásobou růstových hormonů, za což byla na Nektunu
tuplovaná smrt. To spočívalo v tom, že jste byl po
reinkarnaci vyhledán médiem v dalším těle a znovu
popraven. Říká se tomu reinkarnační spravedlnost a
všichni na Nektunu tento druh trestu milují. Dvojí smrt je
totiž paráda.
Soud s Kérem byl velmi rychlý. Soudce Tré
kolem poledne nakoukl do soudní síně a ledabyle zavelel:
„Povstaňte! Kdo z vás je ten Trum?“
„Já!“ vykřikl radostně obviněný, jako jediný
oblečený ve společenském oděvu.
„Jste vinen, kamaráde, odsuzuji vás k trestu
smrti,“ prohlásil soudce. „Nemám sice důkazy, ale stydne
mi oběd. Dáte si poslední viržínko? Anebo raději ne,
škodí to zdraví, co?“ zavtipkoval.
„To se ani nechcete podívat na videozáznam z
mučení?“ zeptal se ho strážný.
„Možná později,“ zamyslel se soudce. „Dneska
jsou na oběd pist-acetonové střapáče a ty se nemají jíst
studené. Zatím ho popravte a já se na tu kazetu mrknu
odpoledne,“ dodal a vysmrkal se do taláru.
30
„Soud je u konce,“ oznámil všem přítomným
úřední robot a začal se šťourat v tištěných spojích.
„Odsuzuji ho k trestu smrti přečtením dvou ročenek
Strážné věže Svědků Jehovových. Ať mají další zářez na
pažbě.“
Krátce po obědě byl tedy Trum Kér doveden
k čtenářskému křeslu, kde na něj čekala hromada výtisků.
Dal se do čtení Strážné věže a zanedlouho zhebnul na
mozkovou mrtvici. Nakonec byl pohřben vystřelením do
vesmíru i se svým slavným urychlovačem. Neuvěřitelnou
shodou okolností však ten urychlovač buněčné mitózy
dopadl na planetu Zemi, kde začal okamžitě působit. Ani
ne tak svou technologií, která stejně stála za prd, ale tím,
že při dopadu svou rychlostí probudil spoustu latentních
sopek, které nakonec ono zákeřné CO2 atmosféře planety
zcela zdarma věnovaly. Tím je i prokázáno, že Osud
celého Vesmíru je jednou daný a nemá smysl se tomu
jakkoliv bránit.
No a v důsledku této náhody již nic nestálo
v cestě tomu, aby bytost jménem Jehowa mohla později
spustit svůj slavný projekt s vybudováním farmy na bázi
uhlíku, byť na tom neměla v podstatě žádnou zásluhu. A
jen tak mimochodem, Trum Kér se posmrtně odvolal a
soudní proces byl naplánován v nejbližším možném
termínu na planetě Jdó. Ale o tom později.
31
Kapitola sedmá
Jurský park
Planeta Země byla sice evolučně na vzestupu, ale
velmi zaneprázdněný podnikatel Jehowa se o svou novou
planetu zrovna moc vzorně nestaral. Jen ji pronajímal
rozličným dobrodruhům za směšnou cenu a byl s tím
spokojen. Akcie pozemků na planetě Zemi však šly
každým rokem nahoru, protože osídlit jiné světy je
v podstatě v souladu s evolucí. Spousty zkrachovalých
prospektorů z celého vesmíru tedy začaly na Zemi bez
povolení majitele pěstovat své buněčné řetězce a většinou
na tom zbohatli, pokud je ovšem jejich produkty dřív
nesežraly. Říkalo se tomu Transcendentální Bionukleóza,
čili zkráceně TB, což lidé později zkomolili na slovo
trilobit. Nešlo však o nic jiného, než vyzkoušet na cizí
planetě vlastní DNA.
Jenomže vzniklým stádům TB se na Zemi velmi
dařilo, takže poptávka po parcelách dále vzrůstala i
navzdory pochmurným prognózám. Farmáři množili
různé formy organického i anorganického života a
dokonce i burzovní makléři tam viděli jistý finanční
potenciál, tudíž už v prvohorách bylo na Zemi k vidění
spousty podnikavých mimozemšťanů, kteří skupovali
embrya TB po tuctech. Dobře se prodávali, jako hýbající
se náhrdelníky, ale dali se vsadit i do prstenu. Nakonec
tato móda ustala a stejně jako každá levná bižuterie byli
TB odsouzeni nejprve k vyhynutí a potom do muzejních
vitrín, kde dnes můžete vidět jejich kostry. Každý volný
32
trh se totiž dříve nebo později nasytí, aby mohl být po
nějakém čase obnoven.
V druhohorách na planetě Zemi působila skupina
osvícených mimozemšťanů z planety Géz, kteří si
pronajali od Jehowy celou východní Asii. Ti se
specializovali na jiné zvířata, nežli TB, protože měli vizi
a začali původní druhy TB šlechtit a zvětšovat.
Vyšlechtili zvláštní skupinu tvorů, kterým aplikovali
růstové hormony a to především do stehýnek, aby mohli
kromě zásobování vlastním masem přispět k evoluci i
trochou té zábavy. Dneska se ohryzaným pozůstatkům
těchto tvorů říká dinosauři. Ti byli ve své době velmi
vyhledávanou a chutnou komoditou a současně i
závodním zvířetem.
Prohnaní kolonizátoři z Gézu byli totiž nejen
obchodníci s masem, ale měli rádi i sport a sázení. Vždy
před porážkou uspořádali i nějaké ty závody, jak se na
osvícené farmáře sluší a patří. Ten den zrovna pořádali
závody v jízdě na Tyranosaurech, když se obloha náhle
zatáhla a vůbec se ten den počasí celkově posralo. To
bylo k vzteku, protože v dešti klouzaly tříprstým
dinosaurům nohy a jejich časy na letmou stovku nestály
za nic.
„Vsázím padesát Volarů tady na toho šedáka,“
zvolal Den Gůh a ukázal pařátem na jednoho
z Tyranosaurů. „Líbí se mi, jak pohazuje hlavou, určitě je
ve formě. Akorát netuším, proč se tak třese.“
„Asi proto, že ho řídí ho tvůj bratranec Setl Dé,“
zasmáli se všichni kolem. „A to je vyhlášený nenažranec.
Vždyť ho ten chudák ani neunese.“
33
„Co to žvaníš, troubo, Setl shodil na závody skoro
dvě tuny. Dokonce si oholili i hřbetní ostny, aby byl co
nejlehčí,“ bránil svou rodinu Den Gůh.
„Ale pořád váží dvakrát tolik, co ten jeho šedák.
Určitě mu zlomí vaz, jen si na něj sedne,“ zašklebil se
Dré Ex, vyhlášený dostihový expert. „Mimochodem, víte
o tom, že Tyranosauři prý vidí jen to, co se nehýbe? To je
divné, že? To by pak naráželi do skal a tak podobně,
vlastně počkejte, oni prý vidí jenom to, co se hýbe. Nebo
taky ne? Ale to je jedno, hlavní je, že mají moc řídké
kosti, na bázi vápníku.“
„Cože? Vápníku? Cha, cha, tak to je jasné! Copak
vápník je nějaký prvek?“ začali se pochechtávat všichni
sázkaři kolem.
„Zastavte týrání dvounožců, trojnožců, i
vícenožců!“ vtrhla náhle na závodiště skupinka
pomatených ekologických aktivistů. Mávali transparenty
jako o život a při své snaze zabránit osedlání
Tyranosaurů jich několik ušlapali. „Ti chudáci nemůžou
za to, že je příroda stvořila chutné a k naší zábavě!
Udělejme z nich salámy, dokud jsou nezranění a liboví!“
skandovali vespolek.
„To je hrozné,“ bučeli všichni kolem. „Vyveďte
ty idioty ze stadiónu, kdo se na to má dívat!“
„A co když mají pravdu,“ ozval se jeden z diváků.
„Třeba ti Tyranosauři skutečně nejsou na závody stavění.
Podle mě se hodí tak jedině do rizota.“
„Na tom něco je,“ ozvali se další. „Není to
náhodou týrání zvířat? Pojďme je raději hned podřezat a
sníst!“
Všichni se zasmáli.
34
„Ale no tak, chlapi, mějte rozum,“ vzal si slovo
rozený vůdce Den Gůch. „Tyranosauři jsou přece
nesvéprávní, jinak by měli alespoň nějaké práva. Jsou to
klony organického původu a kromě toho je běhání po
okruhu nesmírně baví. Říkal mi to majitel stáje, tak to
musí být pravda. Ale je možné, že se můj bratranec Setl
už zase zbytečně moc přecpává těmi Triceratopsy. Včera
sežral dva a k tomu tunu hranolek. S takovou zase za
chvíli přibere a bude muset s ježděním přestat.“
„Životospráva je pro žokeje důležitá,“ vmísil se
do hovoru další z diváků. „Můj malý synek sice zatím
jezdí jen na Velociraptorech, ale brzo půjde do školy a já
mu budu muset koupit něco výkonnějších. Už je na ně
moc velký. Asi mu koupím nějakého staršího
Ceratosaura, protože naše děcka furt sedí jen u počítačů,
tloustnou a menší zvířata je prostě neunesou.“
„Svatá pravda,“ přidal se Den Gůch. „Obezita nás
všechny jednou zničí!“ a zakousl se do obrovského
bůčku. „Tohle je jenom dietní bůček z Brontosaura, je
zdravý,“ dodal, když se na něj ostatní po jeho kritice
přejídání podezřele zadívali.
„Žádný Brontosaurus neexistuje, to je omyl,
způsobený záměnou ve startovní listině, ale ticho!“ okřikl
je starší sázkař, který stál vedle. „Už se bude začínat.“
Žokej Setl Dé mezitím přistoupil se svému
tyranosaurovi, který mu sahal tak sotva do pasu. Ten
chudák se třásl strachy, ale Setl na něho stejně nasedl.
Chudáku tyranosaurovi okamžitě praskla páteř a zhroutil
se mrtev. Ostatní žokejové se tomu od plíce zasmáli, ale
když i oni nasedli, jejich závodní Rexové se začali
potácet a padali pod tou tíhou jako mouchy. Pořadatelům
tedy nezbylo, než celou akci odpískat.
35
„Ten závod nestál za nic,“ mávli chapadlem Den
Gůch a Setl Dé. Pak odešli do baru na pár hektolitrů
přesličkové kořalky a několik chutných pečených
Brachiosaurů. Brachiosauro-knedlo-zelo, to byla jejich
oblíbená pochoutka, s tím se nedá nic dělat. Ostatně,
takhle to končilo vždy, nuda a potom žranice, už je to
trošku unavovalo. Nedivte se, nejenom brontosaury je
mimozemšťan živ.
„Budeme si muset najít na závody nějakou jinou
planetu, tady na Zemi se rodí poslední dobou jen samí
ratlíci,“ zklamaně zavrčel další z žokejů. „Mají jediné
štěstí, že jsou tak chutní, jinak bych je hned postřílel.“
„Ale ty je stejně střílíš, abys je mohl jíst,“
namítnul jeho kolega. „Hned po závodě je složíš a
porcuješ jako o život, kolikrát jim ani nesundáš čísla.“
„To je fakt,“ uznal žokej a taktéž se raději
odšoural do baru. „Možná bychom se na tuhle planetu
měli vykašlat. Na Zemi je zcela evidentně problém
s gravitací. Pořádné dostihové Saury tady nikdy
nevypěstujeme.“
A měl pravdu. Veškerý organický život totiž není
o ničem jiném, nežli o gravitačním zrychlení. Tento
názor vlivného žokeje ovšem způsobil fakt, že planeta
Země byla ve vyšších kruzích považována za
neperspektivní. Jenomže čas mezitím neúprosně plynul
dál.
36
Kapitola osmá
Jurg Sinavý
Jenomže v třetihorách se situace ohledně opuštěné
Sluneční soustavy začala měnit. Na planetě Zemi se
navzdory očekávání nějaký ten mimozemšťan občas i
usadil, i když většinou nedobrovolně a s krajním
odporem. No co se dá dělat, kdo by taky dobrovolně
trávil čas na tak nehostinném místě, kde teplota klesá
kolikrát i pod dvacet stupňů Dehlia. To je naprostou
shodou okolností úplně stejná teplota, jako dvacet stupňů
Celsia, což je způsobeno tím, že Anders Celsius náhodně
našel o mnoho tisíc let později, přesně v roce 1742
pozemského letopočtu ztracený Dehliův teploměr, který
na Zemi náhodně zapomněla jedna z mnoha pozdějších
mimozemských výprav. Dal si ho patentovat a
pojmenoval ho po své ctěné osobě, jak už to tak dělávají
všichni významní vynálezci od stvoření světa.
Ale zpátky k našemu příběhu. Zhruba rok, možná
dva, ale rozhodně ne víc než tři roky, chtěl Jurg Sinavý
ještě čekat na záchranu. Potom byl rozhodnut vzít si
život, aby všem ukázal, kdo je tady nad věcí. Jurg Sinavý
byl před sto dvanácti tisíci lety vysazen za trest na malé
perspektivní planetce Zemi, za to, že zbytku posádky
neustále blokoval přístup na společné WC svou
permanentní řídkou stolicí. Posádka Stříbrného šípu to
nakonec nevydržela a vysadila Jurga na planetě Zemi,
zatím jen nesměle vstupující mezi obydlené planety.
37
Bohužel pro něj, na zcela opuštěném ostrově uprostřed
Atlantiku.
Začátky byly truchlivé. Rvát se s přírodou, sám na
celé planetě, vysazen za trest bezcitnou posádkou, to by
zlomilo kohokoliv. Ne však Jurga, protože neměl kosti.
Začal na Zemi metodicky budovat novou civilizaci,
protože takhle si jeden může připadat jako Stvořitel. Hrát
si na Hruna je koneckonců touhou každého smrtelníka.
Smrt mu sice zatím zdaleka nehrozila, jeho rasa se
dožívala několika miliónů let, ale stejně je lepší být
připraven, proto si ihned založil svůj vlastní ostrovní stát,
který pojmenoval Antlantida. Pochopitelně to byl stát
demokratický, protože demokracie může vzniknout
jedině v tom případě, kdy může rozhodovat každý o
všem, tedy řešením je pouze samota.
„Vážení zastupitelé,“ oslovil Jurg hliněné
poslance, které vymodeloval z jílovité půdy minulou
neděli. „Nechávám hlasovat o výstavbě dálnice z jedné
části ostrova na druhou a zpět. Nějaké námitky?“
Žádné námitky nikdy nebyly, jelikož hlinění
poslanci mluvit neumí a proto raději mlčí. Kdyby se to
naučili i ti naši živí, tak by byly přenosy z poslanecké
sněmovny alespoň částečně snesitelné.
„Považuji tedy svůj vlastní návrh za schválený,“
pokýval moudře hlavou. „Ještě před tím však
potřebujeme továrnu na výrobu asfaltu. Kdo je pro?“
Znovu bylo ticho.
„Výborně, takže v podstatě jednohlasně
schváleno,“ pousmál se Jurg. „Takže do práce, ať náš
ostrov vzkvétá pro blaho všech, což jsem tedy hlavně já,
trošku vy, ale hlavně já!“
38
Tak to šlo den za dnem, rok za rokem. Jurg makal
jako o život a brzy začal připomínat typického
zahrádkáře, který po desáté okopává ten samý záhon.
Musel to dělat, protože rasa Ketonů byla od přírody
nechutně pracovitá. Pokud nevíte, kdo to jsou Ketoni, tak
si představte Japonce zkříženého s vibrátorem, takovou
mají výkonnost.
Prvních sto tisíc let se ještě dalo vydržet, ale
posledních dvanáct tisíc let se tak vleklo, že Jurg začínal
propadat obavám, jestli si dokáže zachovat zdravý
rozum. Kromě toho neměl do čeho píchnout, práce byla
hotova, hospodář byl zbytečný. Všechno potřebné již měl
vybudováno, jelikož byl pracovitý až běda a od rána do
večera pořád něco stavěl. Před třemi sty lety si dokonce
postavil už čtvrtou jadernou elektrárnu, i přesto, že už tři
jiné měl. Za těch sto dvanáct tisíc let se totiž Jurg
skutečně činil. Navzdory tomu, že byl na ostrově o
průměru pět tisíc kilometrů zcela sám, vybudoval stovky
měst, síť dálnic a spoustu továren na výrobu
nejrůznějších hovadin.
„Občané, ptám se vás,“ vykřikoval občas ze své
tribuny, kterou si na zakázku sám sobě ztloukl z místního
posvátného stromu, který před stětím posvětil. „Co nám
ještě chybí?“
Zavládlo hluboké ticho, způsobené hlubokým
tichem všude okolo.
„Jak se zdá, nechybí nám nic, ale stejně
neustaneme a budeme budovat lepší společnost až do
úmoru!“ zavelel Jurg a odešel domů přemítat nad
truchlivostí samoty.
Bohužel, něco důležitého mu skutečně chybělo, a
to nějací spoluobčané. Bez obyvatel je všude ve vesmíru
39
nuda, jelikož žádné občanskoprávní spory, které všichni
tak milují, se nekonají. Jurg nejprve přemýšlel nad tím,
že by se naklonoval, ale nakonec to zavrhnul. Už tak se
sebou po těch sto dvanácti tisících letech o samotě špatně
vycházel, ještě aby tady byl víckrát. Další měsíce tudíž
strávil Jurg v depresi. Už ani nemohl nic dalšího stavět,
aby se zabavil, vše už bylo zastavěné, žádná parcela mu
nezbyla a navíc jednou sám v opilosti odhlasoval, že
demolice jsou nepřípustné a s ohledem k budoucím
voličům od toho nechtěl couvnout.
Nakonec po uplynutí těch tří let, které si stanovil
jako strop, zašel zoufalý Jurg do jedné své továrny na
výrobu provazů a vyrobil si tam provaz. Byl to
mimochodem první provaz, který v té ohromné továrně
na provazy někdo vyrobil, a taky i poslední. Potom
odešel do další ze svých továren, tentokrát do stolařské a
vyrobil si šibenici. Nakonec se oběsil ve svém vlastním
hlavním městě před budovou parlamentu, kterému sám
předsedal. V kapse měl uložen klíč od moderního
pohřebního ústavu, který si pro jistotu zbudoval už před
mnoha tisíci lety, s prosbou, aby ho první návštěvník
ostrova pohřbil do připravené rakve, kterou si sám loni
vyrobil. I díru na hrob měl vykopanou, stačilo ho jen
zasypat připravenou lopatou, dovezenou z továrny na
lopaty na druhém konci ostrova.
Jelikož je však jeho ostrov už dávno pod vodou,
dosud Jurga nikdo nenalezl a on se tam stále houpe na
smyčce, v poryvech podmořských proudů. Jo, jo, samota
je hnus, hlavně když už všechno ostatní máte. Jeho
Atlantida ale nezůstane nikdy zapomenuta, byť se právě
nachází na dně moře. Ale ještě o ní bude zmínka, žádný
strach. Potomci Ketonů se v budoucnu pokusí vznést
40
restituční nároky na celý podmořský útvar, ale budou
pozemšťany usmaženi se zeleninou a hranolkami,
pokapáni ústřicovou omáčkou a sežráni ještě před
hlavním jídlem.
Jejich právní zástupci totiž přiletěli na planetu
Zemi do gurmánského dvacátého století a protože se
trošku podobali pozemským krevetám, skončili všichni
na talíři. Tento truchlivý konec je však zcela v souladu se
směrnicí 27/2355 Sbírky vesmírných zákonů, tj.
Nakládání s mimozemskými restituenty, jenž byla
schválena Intergalaktickou Radou v osvíceném roce 2355
před Hrunem. V té se jasně uvádí, že všechny jedlé
formy života musejí na služebních cestách používat
ochrannou cesiovou kombinézu s radioaktivním
proužkem, jinak za jejich osud nikdo nenese
zodpovědnost.
41
Kapitola devátá
Figurky Hutta šestého
Zhruba před deseti tisíci lety a dvěma minutami
přelétala nad Tichým oceánem Duranská kosmická loď.
Na palubě byla skupina mimozemských uprchlíků, kteří
hledali nový domov. Země se jim však příliš
nezamlouvala, protože je tady v zimě pořádná sibérie a v
létě koneckonců taky, tak si jen načerpali několik miliónů
litrů ropy, aby měli cestou co popíjet a chystali se na
další cestu. Byli nervózní už od podstaty, možná i z toho
důvodu, že ani po mnoha miliónech let evoluce neměli
doposud vyřešenou otázku, jestli má být hlavou rodiny
muž, nebo žena. A jelikož se jejich planetou přehnaly
feministické i šovinistické hnutí už mnohokrát, začali
v tom mít sami trošku chaos.
Duraňané putují vesmírem již odpradávna, stejně
jako všechny pomatené formy života. Navíc jsou
strašlivě rozmazlení a nikde se jim nelíbí. Nade vším
ohrnují svůj zakrnělý chobot a bez přestání prudí. Jednou
se jim zdá obloha málo zelená, jindy moře zbytečně
žluté. Když fouká vítr jsou nasraní, když je bezvětří, tak
jsou nasraní ještě víc. Kromě toho se živí pouze
kapalnými uhlovodíky, které se jim zadají jednou moc
sladké, jindy zase málo výživné. Některým povahám
prostě nevyhovíte.
„Nehraj si pořád s těmi figurkami!“ houkla
Tatínka (na planetě Duran rodily Tatínky, zatímco
Maminek se jen povaloval a chlastal) na malého Hutta
42
šestého. „Měl by ses raději učit, jinak dopadneš jako tvůj
Maminek.“
„Starej se o sebe,“ opáčil mezitím podnapilý
Maminek a napil se heptanového piva. „Raději se dívej
na ty svoje pitomé seriály o nezničitelných vibrátorech,
to alespoň vydržíš chvíli zticha.“
„A na co se mám asi tak dívat? Na ten tvůj pitomý
čoftbal? Jak deset pitomců plave za dutou čedičovou
koulí na hladině roztaveného kovu, a předhánějí se, kdo ji
dřív spolkne? To má být sport?“
„Je to sport!“ oponoval Maminek. „Je to ukázka
síly, odvahy a nadšení, ale to vy ženské nikdy
nepochopíte. Nemáte na to mlíčí! Boj, to je vše, o co tady
ve vesmíru doopravdy běží!“
„Tak až dofandíš, mohl bys spravit dřez,“
utrousila Tatínka. „Už mi v něm zmizelo do
hyperprostoru několik houbiček a platinová drátěnka od
Dědečky. A je to jasně tvoje vina!“
Předchozí rozhovor bych vám měl zřejmě
vysvětlit. Durňané se totiž rádi hašteří! Díky
vynucenému soužití dvou subdominantních pohlaví
zjistili, že hašteření je základ komunikace. Kdyby
hašteření zmizelo, všechna manželství by se rozpadla.
Manželé si totiž stejně většinou už dávno nemají co říct,
ale hašteřením vzniká hluk, vzbuzující iluzi rozhovoru.
Důkazem toho je fakt, že oba po sobě většinou štěkají
současně a už po několika sekundách neví, co jim ten
druhý říkal. Tak je to ostatně i správné, v manželství má
smysl mluvit jen tehdy, když vás nikdo neposlouchá.
„A to se nemůžeš postarat o to, aby náš syn
nezvlčel?“ začala provokovat flákajícího se Maminka
jeho žena Tatínka, protože se zrovna nudila. „Jestli zvlčí,
43
nevezmou ho ani na koordinátora a bude se muset živit
jako obyčejný kosmonaut. A jak my oba dobře víme,
kosmonauti jsou hrozná pakáž!“
„Kosmonauti jsou v pohodě,“ opáčil Maminek a
otevřel si další pivo. „Sám jsem přece kosmonaut,
nevzpomínáš si? A proto sis mě taky vzala. Kosmonauti
cestují Vesmírem a zažívají spoustu rozličných
dobrodružství.“
Potom si říhnul a napil se piva.
„Ale přesně o tom mluvím!“ začala nabírat páru
Tatínka. „Kosmonauti jenom chlastají a povalují se u
televize. A jestli bude z našeho syna taky jenom
obyčejný kosmonaut, tak určitě zvlčí!“
„To je nemožné, miláčku, vlci mají odlišnou
DNA,“ zabručel Maminek. „Nemůže zvlčet ani náhodou!
Stačilo dávat v zoologii větší pozor a méně sledovat
seriály.“
„Myslela jsem to obrazně, ty hulváte! Třeba aby
neskončil jako ty!“ skočila mu do řeči Tatínka.
„Povalováním na pohovce a čuměním na ten blbý čoftbal
v televizi. Stejně je to zábava pro burany!“
Maminek díl popíjel a pro změnu se koukal z
okna. Čekal, až to přestane Tatínku bavit, ale to hrubě
podcenil mocný vliv chromozomu y, když není
korigován působením chromozomu x.
„Slyšíš!“ obořila se na něj Tatínka. „Pořád si jen
hraje s těmi pitomými figurkami, cos mu loni koupil na
Vektunu a na učení mu nezbývá čas.“
„To si má podle tebe hrát s tím trapným plyšovým
Predátorem, co dostal loni k vylíhnutinám?“ ušklíbl se
Maminek. „Ty moje figurky jsou alespoň z přírodního
44
materiálu a dá se s nimi později zatopit v
termonukleárních kamnech.“
„To ale nic nemění na tom, že se neučí!“ poučila
ho Tatínka. „Učení je základem veškerého vědění,
vzbuzuje touhu po poznání a celkově povznáší. A navíc
si učených vetřelců všichni okupovaní domorodci váží!“
„Učených pitomců si nikdo neváží, protože jsou
směšní,“ zasmál se maminek. „Všichni mají respekt
jedině k hrubé síle.“
„Učenců si váží všude ve Vesmíru,“ trvala si na
svém Tatínka.
„Hovno, hovno, hovno!“ opáčil zdvořile pan
Maminek. „Učení je pro blbce. Všechno, co potřebuje
vědět, je jak správně otevřít plechovku piva očním
víčkem. Koukni se na mě, kam jsem to i bez školy
dotáhnul. Až na filozofa Veškerenstva, Mistra Zevlování
a Střadatele Moudrosti. Sice bez diplomu, ale i tak je to
úspěch.“
„Na obyčejného blbečka jsi to dotáhnul, ty
chytráku!“ začala si ho podávat Tatínka. „Nikdy jsi
neměl pořádnou práci! Vlečeme se vesmírem, bez
domova, bez budoucnosti, co s námi bude?“
„Nikdo mi neřekl, že je tak důležité mít
budoucnost,“ bránil se maminek. „Narodil jsem se
v rodině drogových dealerů, ti na budoucnost nemyslí.
Většinou si vystačí s přítomností.“
„A navíc jsme úplně bez kreditek,“ povzdechla si
Tatínka. „Kdybych tak měla alespoň jednu, to bych se
hned cítila lépe.“
„Stejně tady v hlubokém Vesmíru nejsou žádné
bankomaty, takže by to ty kreditky byly k ničemu,“
45
pokoušel se ji uklidnit Maminek, ale ihned ho přerušil
její hysterický řev.
„Okamžitě mu ty figurky seber!“ začala po něm
ječet Tatínka. „Jinak se odstěhuji ke své Tatínce.“
„No dobře,“ zavrčel Maminek, vstal, posbíral
chapadlem všechny figurky a vyhodil je z okna. „Tak co,
jsi spokojená, Tatínko?“ zeptal se ironicky za hlasitého
pláče malého Hutta šestého. „Teď se může učit od rána
do večera a vůbec nic ho nebude rozptylovat,“ dodal a
otevřel si další heptanové pivo.
A figurky mezitím dopadly na jeden malý ostrov,
který za několik set tisíc let dostane jméno Velikonoční.
46
Kapitola desátá
Jertan z Bertu
Když je hlad, tak je hlad, však to sami znáte,
zejména takhle na večer se to dost projevuje a většinou
jako na potvoru když jste ztraceni na cizí planetě. Tuto
hlubokou pravdu vám potvrdí každý, kdo se někdy ztratil
na cizí planetě, takže kdyby se vám to v budoucnu někdy
přihodilo, nepropadejte panice a klidně se najezte.
V zájmu zachování vlastního života totiž dokážete pozřít
téměř cokoliv, byť by se vám to sebevíce hnusilo,
protože každá živá bytost v sobě chová naději, že když
přežije a vrátí se do civilizace, s pomocí právníků strašně
zavaří těm, kteří nesou vinu na jejich utrpení.
A naprosto stejným pravidlem se řídil dravý
prospektor Jertan z Bertu, který se začátkem čtvrtohor
ocitl na planetě Zemi. Ocitl se tam nechtěně, vinou
nějakého pitomého mechanika, který příliš laxně
zkontroloval motor jeho hypermoderní mezigalaktické
rakety, ale nestěžoval si. Po návratu ho stejně zažaluje a
připraví o poslední Volar, takže zatím nezbývá než čekat.
Proto si vytáhl z rakety příborník, ubrousek, vložil mezi
dvě housky menšího mamuta a spokojeně přežvykoval.
Měl sice raději chleba s máslem a s vetřelcem, ale na
Zemi vetřelci nežijí, tak se musel spokojit s mamuty.
Na planetě Zemi se Jertan z Bertu ocitl vlastně
úplnou náhodou, protože se mu porouchal za oběžnou
dráhou Marsu fotonový karburátor a to byl průser, jelikož
Jertan neměl ani ponětí, co to vlastně ten fotonový
47
karburátor je. V tom se nelišil od běžného pozemského
motoristy, který o fungování karburátoru nemá taktéž ani
páru. Na planetu Zemi ještě doletěl setrvačností, ale dál
už to nešlo, proto nouzově přistál a začal se rozhlížet po
okolí.
Přistál v Africe, na jedné z mála neprodaných
parcel. Byl v pěkné bryndě, jak rádi říkávají
intelektuálové, kteří jsou mimochodem jen svou vlastní
existencí neustále v pěkné bryndě. Ještě že měl Jertan na
nástěnce v pilotní kabině přišpendlenou vizitku levného
servisu na Proximě Centauri a tak tam zavolal světelným
mobilem. Když mu to konečně za tři pozemské roky ten
servisák zvedl, slíbil mu, že do deseti let bude u něj na
Zemi a dá mu tu jeho rachotinu zase do kupy. To bylo
v pohodě, protože u řemeslníků deset let sem, deset let
tam, nic neznamená.
Jertan mezitím jedl mamuty a přemýšlel nad tím,
jestli jsou lepší ti hnědí s dlouhými kly, nebo ti šedí
s krátkými, ale nakonec to rozsoudil tak, že je mu to
vlastně jedno, protože z gastronomického hlediska nebyl
rasista. Když je sežral, dal se do obřích mravenečníků a
ptáků Noa, jelikož miloval jejich zakrnělé grilované
křidélka. Žral vlastně všechno velké, co mu neuteklo. No
a protože jeho rekord na stovku byl něco málo pod pět
sekund, neuteklo mu nic, takže po jeho působení zůstaly
na planetě Zemi jen menší druhy.
Jediný, koho ze středně vzrostlých exemplářů ze
zásady nežral, byli neandrtálci, jelikož jimi opovrhoval.
Nepoužívali ústní vodu a oblékali se do nevzhledných
kůží toho, co zrovna sežrali. Z nudy je zkoušel naučit číst
a psát, ale když mu po jedné hodině o přestávce sežrali
48
všechny učebnice, začal je ignorovat. Duševní vývoj na
planetě Zemi měl mít ještě dlouhého trvání.
Z nudy si začal psát takovou pitomou divadelní
hru. Chtěl, aby to bylo co nejvíc ujeté a tak si vymýšlel
takové absurdity, až se tomu kolikrát sám musel smát.
Nechal se inspirovat pozemskými opičáky a vůbec to
celé pojal velice pozemsky. Naprosto nepravděpodobné
postavy, komický děj, spousta nezáživných keců o
ničem, ostatně, humoru není nikdy dost a určitě to
nějakému režisérovi na Bertu prodá.
Nakonec po deseti letech čekání, s pouhým
půlhodinovým zpožděním, přiletěl servisák a začal mu
opravovat mu tu jeho kraksnu. Rozložil diagnostické
přístroje, zapnul je, aby co nejvíce blikaly a potom mu
během několika sekund vyměnil karburátor. Tím ale
neskončil. Vrtal se mu v motoru dál, aby mohl později
navýšit cenu.
„Tak jaké to tady ty tři roky bylo, co kamaráde?“
zeptal se ho ironicky, aby navodil milou atmosféru, která
vzniká vždy, když si pozvete domů nějakého opraváře.
„Jistě to musela být paráda, šéfe. Spousta zážitků
s prvoky.“
„Raději sklapni debile, nebo do tebe vystřílím
celý zásobník nukleárních broků!“ opáčil vztekle Jertan,
který nesnášel žoviální řemeslníky. „Země není až tak
zaostalá jak si myslíš, ty blbče, jsou tady i nějaké opice,
které mají IQ podobné servisním technikům! A místo
těch blbých keců si raději pohni, už tady nemíním strávit
ani minutu. Mimochodem, kolik je hodin?“
„Hele, na to se mě neptejte, šéfe,“ ignoroval jeho
invektivy servisák. „Faktury platím vždy se zpožděním,
takže nemám ani ponětí jaké je dnes datum, natož kolik
49
je hodin. A teď mě nechte pracovat, musím vyměnit ten
karburátor a taky ještě pár dalších součástek, které jsou
sice v pořádku, ale něco si bokem vydělat prostě musím.
Takový už je život!“
„Tak to si vychutnám, kamaráde,“ zasmál se
Jertan. „Naposledy jsem viděl pracovat svého dědu a to
jenom proto, že se mu porouchal robot. Podobné činnosti
se ve vesmíru už asi tak tisíc let nenosí. Takže pracuj a
účet mi pošli poštou. Určitě se u soudu domluvíme.“
Oprava pak po jeho proslovu vskutku netrvala
dlouho, jelikož servisák pochopil, že tady ho žádné terno
nečeká. Již za pouhé tři minuty bylo po všem, načež
Jertan neváhal ani okamžik a briskně odstartoval, aniž
pochopitelně zaplatil. Pochytil totiž na planetě Zemi
kromě několika nemocí i zdejší morálku, čili: Nikdy
neplať za provedený úkon, protože už byl proveden! To
bylo jeho heslo. Ostatně, vždyť je to jedno, řemeslníci si
to vynahradí na někom jiném.
Teprve když už byl daleko za Plutem, tak si Jertan
všiml, že tu svoji komickou divadelní hru nechal na
Zemi. Jak spěchal, hodil ji do trávy vedle talíře s
nedojedenou zebrou a jelikož už neměl hlad, odstartoval.
Samozřejmě se mu nechtělo kvůli takové prkotině letět
zpět, tak nad tím jen mávl chapadlem a zmizel v
souhvězdí Býka.
Mezitím se nad tou jeho hrou na Zemi sklánělo
několik pozemských neandrtálců a jeden z nich, jménem
Vrr, se zeptal kolegy.
„Poslouchej Krá, nevíš co to znamená Genesis?“
pomalu a kostrbatě slabikoval název první kapitoly,
jelikož díky Jertanovu učení nějaké ty základy psaní a
čtení pochytil. „Je to o samých vraždách a mučení.“
50
„Nevím, ale něco mi říká, že bychom o tom měli
začít diskutovat,“ zamyslel se neandrtálec Krá.
„Rozhodně o tom chci diskutovat, nebo promluví má
sekyra jako že se Krá jmenuji! Osobně jsem sice pro
okamžitou sekyru, ale šťavnatá diskuse taky neuškodí.
Minimálně jako záminka pro použití sekyry.“
„Mě to přijde jako volovina,“ prohlásil další
neandrtálec, vlastním jménem Béé. „Raději půjdu
zbrousit nějaký pazourek, už jen kvůli technologickému
pokroku. A už vůbec nemám v úmyslu se kvůli nějaké
podobné volovině hádat.“
Potom se otočil a šoural se pryč. Hned nato ho
zasáhl jeho nejlepší kamarád Krá sekyrou přímo do
zátylku a Béé skonal.
„Já mu dám technologický pokrok!“ zasmál se
Krá a očistil si sekyru. „Podle mě je v téhle knize
geniální poselství, čili zabíjet ty, kteří s tebou nesouhlasí
a nechat naživu ty, kteří s tebou souhlasí. Co si o tom
myslíš, Vrr?“
„Souhlasím s tebou,“ opáčil opatrně Vrr, protože
viděl, že Krá má svou sekyru stále při ruce. „Proti
vraždám blbců nic nenamítám. Z té knihy budu každý
večer číst svým dětem, aby neskončily jako ten pitomec
Béé!“
„To uděláš moc dobře,“ pochválil ho Krá a tímto
činem společně založili hlavní myšlenkovou osu
dominantního pozemského Náboženství. No a jak to bylo
dál, už jistě víte.
51
Kapitola jedenáctá
Jejich veličenstva pyramidy
Život si vždy najde cestu k tomu, aby se nejprve
překotně a úspěšně vyvíjel a poté se bez jakéhokoli
zjevného důvodu dokonale zmršil. S tím se nedá nic
dělat. Stačí v létě zapomenout v dřezu nemytý talíř a
uvidíte sami. Nejpozději za dva milióny let se z něj
vyvine forma života na úrovni metalové kapely a to jak
vzhledem, tak i intelektuálně. Ta kapela následně
zpychne a zdegeneruje, čímž uvolní místo kapele hiphopové. Tento truchlivý vývoj v podstatě analogicky
kopíruje běh času ve všech oblastech vývoje.
Život na planetě Zemi na tom zatím rozhodně
z intelektuálního hlediska nebyl o moc lépe, především
z toho důvodu, že rozličného genetického odpadu tam
přistávalo víc než dost. Potomci toho odpadu se sice
pokusili o jakýsi vývoj, jenomže zdegenerovali, byli
vyhubeni těmi méně zdegenerovanými odpady vývoje
Lidstva a tak pořád dokola. Jediná výjimka nastala, když
přistál někdo totálně zdegenerovaný. Je to zajímavé, ale
definitivní degeni už dále degenerovat nemůžou. A jedni
takoví degeni přistáli na planetě Zemi před více než
čtyřmi tisíci lety, počítáno samozřejmě od dnešního dne.
Po celém vesmíru (pochopitelně kromě Země) se
všichni mimozemšťané dobře baví, když se doslechnou o
vašich teoriích ohledně stavby velkých pyramid v Gíze.
Jak dlouho se stavěly, co vlastně představují a tak
podobně. Ale nejsrandovnější je, jak se domýšlivě
52
domníváte, že jste je postavili vy! Prosím vás, jak byste
mohli postavit pyramidy před čtyřmi tisíci lety, když
byste to nedokázali ani teď? Chudáčci pozemšťané,
pravda je krutá! Pyramidy postavili mimozemšťané,
přesněji řečeno mimozemšťánek, a neznamenají vůbec
nic. Přihodilo se to takto:
17. dubna roku 2346 před Kristem, těsně po
obědě, přistál nedaleko dnešní Káhiry inteligentní plž
Turamon šedý. Byl to otravný cesťák, který se živil
prodejem bavlněných ponožek s radioaktivním
proužkem, které tehdy v celém vesmíru z neznámých
důvodů velice letěly. Byl rozvedený, protože jeho manžel
Turamon tmavý se mu zakuklil s jiným plžem, což ho
ranilo. Na Ruomanu, odkud pocházel, žijí stejná pohlaví
spolu, i když je to v podstatě odporné. A když náhodou
začali někdy žít ve společné alternativní domácnosti dva
plži s pohlavím opačným, nadávala jim většinová
společnost do heteráčů a štítila se jich. Něco jako na
Zemi, jenom naopak. Turamon však byl osvícený až na
pověstnou virtuální půdu a proto svého jediného potomka
vychovával s maximální tolerancí.
„Synku, je mi v podstatě jedno, s kým se zakuklíš,
ale jestli bude někdo z rodiny, zlomím ti tykadlo!“
oslovil ho při společném meditování. „Nezapomeň na to,
že pocházíš ze šlechtického rodu!“
„To se mi nechce věřit,“ opáčil jeho potomek.
„Když jsme šlechtici, tak proč prodáváš ponožky?“
zeptal se ho. „Ponožky přece prodávají jenom životní
ztroskotanci a úděsní sráči!“
„Tak to není pravda,“ pozvedl chapadlo jeho
předek. „Prodej ponožek je ušlechtilá činnost. Hrun
53
nechce, aby končetiny jeho věrných oveček zůstávaly
v chladu.“
„To jsou strašné kecy!,“ zanaříkal jeho synátor.
„Ve skutečnosti je Hrunovi úplně jedno, jestli nosíš
ponožky, nebo ne. To nemáš žádný vyšší cíl, třeba napsat
knihu kterou si nikdo nikdy nekoupí?“
„Prodej ponožek není jenom práce, ale poslání,“
pokračoval sveřepě jeho otec, když pochopil narážku.
„Navíc je to poslání hodné šlechtice!“
„Je to poslání hodné debila!“
„Takže ty se chceš hádat, co?“ obořil se na něj
otec. „Tak v tom případě se vrátíme k původnímu
tématu! Až se budeš chtít zakuklit, hledej si partnerku
sobě rovnou a ne nějaký pitomý poddaný hmyz.“
„Ale tati, mě se přece líbí Grana z vedlejší
kolonie, vždyť to víš,“ namítnul synátor. „Má fakt
parádně ochlupená tykadla.“
„Jasně, ta dravá Modenská kudlanka,“ zasmušil se
jeho otec. „Ale společensky nám nesahá ani po přísavku
a navíc sežrala o Vánocích své rodiče.“
„To mi nevadí, protože mě má ráda,“ zasnil se
mládenec. „O přestávce mi říkala, že se jí líbí moje
hlava.“
„Samozřejmě, jelikož ti ji při první kopulaci
ukousne!“ poučil ho zkušený Turamon šedý. „Prý to
oddaluje ejakulaci, i když nevím proč.“
„Vy staří nám mladým vůbec nerozumíte,“
rozfňukal se jeho potomek a odběhl trucovat do
strojovny. „Koho zajímá nějaká nudná ejakulace,“
mumlal si pod tykadla. „Vždyť je to trapné. Daleko lepší
je sexy dekapitace.“
54
„Dobře, klidně si ji vezmi, ale potom nechoďte na
návštěvy, jasný?“ zařval za ním otec. „Kdo se má dívat
na syna bez hlavy!“
Potom mávl tykadlem a šel raději luštit
nekonečnovky, což byla jeho jediná radost.
Abych vám to pomohl pochopit, z prvního
manželství měl Turamon šedý jen jednoho potomka,
Turamona bílého, kterého vozil všude sebou, aby ho
naučil prodávat ponožky a zabezpečil ho tak pro
budoucnost. Prodávat ponožky ve vesmíru se totiž
považuje za náročné a prestižní zaměstnání, hodné modré
krve. Téměř každý zákazník má na noze jiný počet prstů,
někteří zase vůbec nemají patu a ti nejotravnější dokonce
postrádají i nohy. Proto je třeba se umění prodeje
ponožek dlouho učit.
Po přistání si otec se synem udělali menší piknik,
najedli se písku a Turamon starší odletěl. Měl důležitou
zakázku na Jupiteru, kde se chystal prodat ponožky čtvrté
Cettanské armádě, proto nechal svého malého syna
Turamona bílého na Zemi. Navíc se tam hodlal
poohlédnout po nějakém dalším manželovi, takže chtěl
mít soukromí.
Malý Turamonek se strašně nudil a tak si jako
všechny malé děti začal z nudy stavět hromádky z
kostek. Stavěl kostku na kostku a hromádka rostla před
očima. Asi vás překvapuje, že pyramidy postavilo malé
dítě. Nezapomínejte však na to, že to nebylo obyčejné
dítě, ale potomek prastaré vesmírné rasy Ruomanů. Díky
svým znalostem antigravitace a laserové techniky při
řezání kamenných kvádrů to měl malý Turamonek
postavené za chvíli.
55
Pomocí laserového nože, který mu nechal tatínek
na hraní, nařezal dvoutunové kvádry a potom je
antigravitačním přístrojem s joystickem přenesl z lomu
na planinu. Tam si navrhnul takovou jednoduchou
základnu (rozhodl se pro čtverec) a už ty kvádry ládoval
na sebe, jeden za druhým. Když některý nepasoval,
přiřízl ho laserem. Na ruce měl malý náramkový počítač
třicáté osmé generace, který mu spočítal sklon stěny a
zatížení překladů, takže neměl žádné problémy se
statikou. Chodby uvnitř udělal podobně, jako když si
pozemské děti staví hrad z písku, akorát místo větvičky
použil generátor rozkladu dočasně kompaktních
minerálních struktur, což je v podstatě totéž.
Nakonec celou stavbu antigravitačním přístrojem
orientoval podle světových stran a bylo to hotovo. Když
se pak jeho tatínek v neděli vrátil, pochválil synka, jak si
pěkně hrál a odletěli pryč. No a vy teď nevíte, jak si ty
hromádky kamenů vysvětlit, že?
56
Kapitola dvanáctá
Hjulamaté
První pokusy mimozemšťanů ovládnout planetu
Zemi nejen silou, ale i na duchovní úrovni, započaly už
ve starověku. Většině čtenářů se to možná bude zdát
neuvěřitelné, ale první náboženská válka na planetě Zemi
začala příletem mimořádně bizardní formy života, čímž
je i vysvětleno, že o tom doposud nemá ze
současných vědců, historiků, státníků a podobných
pitomců, nikdo ani ponětí. Sám se tomu zdráhám věřit,
tak nepravděpodobně to zní, ale dílem nekonečné
vesmírné náhody, způsobené nekonečným množstvím
organických permutací, je to zkrátka nepopiratelná
historická pravda.
Není to tak dávno, sotva pár tisíc let, když se
jedna vesmírná rasa Hjulamatů rozhodla cestovat
vesmírem a nutit jiným civilizacím své náboženství, které
pokládali za jediné správné. Hjulamaté věřili ve Svatý
Rajský Protlak, což není nic jiného, nežli učení o tom, že
všichni tvorové vznikli lisováním. Na počátku byl podle
nich Lis Svatý, jak ostatně i stojí v Hjulamatské Dibli. A
jen tak mimochodem, není to zas až tak nesmyslné jak by
se vám mohlo na první pohled zdát, všechny atomy přece
vznikly vlivem gravitace, tedy stlačením.
Jejich Náboženství bylo velmi benevolentní a
začalo mnoho miliónů světelných let od planety Země.
Veliký a nehorázně moudrý Hrun stvořil Nebe a
Hjulamat, pak rozmanité živočichy, jimiž se zahemžil
57
čpavek i souš, načež stvořil i všelikou létající verbež. Tak
se to učilo na Hjulamatských školách. Poté vzal Hrun pár
rajčat, uplácal z nich prvního Hjulamaťana, kterému dal
jméno A-Dam, což se později zkomolilo na Adam, a
nechal ho poflakovat se ve své zahradě. Jelikož ale často
jezdil na dovolenou, rozhodl se stvořit mu společnost.
Vyňal z něj kousek dužiny a stvořil z něj Hjulamatku
Ewu, nádhernou, téměř dokonalou bytost, která měla
akorát o chromozom méně. Po nějakou dobu je živil, ale
nakonec je pod záminkou konzumace příbuzných poslal
na Hjulamat, jelikož už mu lezli krkem. Stalo se to takto:
„Jíst kečup jsem vám včera večer zakázal, vy
bídní červi!“ zahřímal Hrun, když je přistihl u snídaně,
jak si A-Dam s Ewou mazali rajčatovou břečku na párek
v rohlíku. „Moc dobře si pamatuji, že když jsem se včera
vrátil z baru, zakázal jsem vám konzumaci čehokoli na
bázi kečupu až do odvolání.“
„Nejsme červi!“ bránil se A-Dam. „Jsme přece
stvořeni k obrazu tvému a spojení hmoty a ducha je
posvátné. A jen tak mimochodem, kdo je to červ?“
„Ty jsi červ,“ odfrkl si Hrun a zul si antigravitační
boty. „A jen tak mimochodem, budu tě oslovovat jak se
mi zachce, protože jsem tě stvořil.“
„Tím, že jsi nás stvořil, ale k našemu rodu máš
morální závazek,“ pokoušel se argumentovat A-Dam.
„Tudíž jsi zodpovědný za náš blahobyt.“
„Vážně tomu věříš?“ začal se smát Hrun. „Tak
v tom případě jsi úděsný blbec. A když už mluvíme o
morálce, jak to že jíte s Ewou kečup, když jsem vám to
zakázal?“
„To není kečup, nýbrž Svatý Rajský Protlak,“
odvětil vychytrale A-Dam. „Vesmírná potravinářská
58
komora rozlišuje kečup a rajský protlak na dvě odlišné
komodity, takže jsi nahraný.“
„Chceš se hádat?“ rozčílil se Hrun. „To by se ti
mohlo šeredně nevyplatit!“
„Nechci se hádat,“ pokoušel se bránit A-Dam,
kterému začalo docházet, že to přehnal. „Jen chci mít
vlastní názor, jako každý pořádný klon. A když se nám
zakazuje kečup, je naprosto přirozené, že jeho náhražky,
jako například rajský protlak, zaujmou uvolněné místo na
trhu.“
„Tak teď jsi mě dožral!“ zbrunátněl Hrun.
„Názory pitomých klonů od přírody nesnáším a to
dokonce ještě více, než ten stupidní rajský protlak. Stejně
potřebujete oba dostat lekci z gravitace a kromě toho mě
z těch vašich zamilovaných keců bolí hlava. Táhněte na
Hjulamat a to na pořádně dlouho. S návratem
v nejbližších deseti miliónech let nepočítejte!“
Tím počala pouť A-Ddama a Ewy po
Hjulamatských pláních, kde se vyhýbali Hrunovu hněvu
a množili se na místních polích. Podle Dible se pak Hrun
po několika dalších miliónech let přiotrávil metanolem,
odletěl do jiné galaxie léčit si akutní cirhózu a už se
nevrátil. Potomci A-Dama a Ewy, čili Hjulamaté, se tedy
vyvíjeli sami až k technické civilizaci, která vedla ke
zhoršení životního prostředí a totálnímu úpadku
kečupového průmyslu. Jak cesiový, tak molybdenový
kečup už se nechtěl rodit a oni se rozhodli putovat
vesmírem, objevovat nové variace.
Před dvěma, nebo třemi (to nevím úplně přesně,
protože se mi ráno zastavily hodinky) tisíci lety, dorazili
Hjulamaté na Zemi. Snadno si zjistili, že centrum
náboženského života je v Římě. Okamžitě tam vyslali
59
posla, aby těm pitomým Italům vysvětlil, že Země žije v
omylu. Když se posel nevracel, poslali druhého. Když se
nevrátil ani on, poslali třetího. U dvacátého čtvrtého
posla začali mít podezření, že pozemské náboženství
nepatří mezi ty nejtolerantnější a začali pro jistotu trošku
zbrojit, kdyby museli pozemšťanům napravit hlavy
menším kontrolovaným násilím.
„Poslové se stále nevracejí,“ hlásil každé ráno
císaři jeho nový pobočník. „Podle mě je lisují a dělají
z nich rajský protlak.“
„Výborně,“ usmál se císař. „Takže jsi na řadě!
Převleč se za posla a mazej!“
„Nemáme žádné speciální oblečení pro posly,“
namítnul pobočník. „Sám jste to loni rozhodl, prý by to
bylo moc drahé.“
„Tak jdi v tom co máš na sobě a tvař se jako
posel,“ prohlásil po chvíli přemýšlení císař, čímž se jeho
bídný osud zpečetil.
Dalšího převelice hnusného dne, když se nevrátil
ani onen třicátý pátý posel, došla Hjulamatům trpělivost.
Vyhlásili planetě Zemi Svatou válku a vtrhli do
Jeruzaléma. Měli v úmyslu zlikvidovat veškerá hlavní
pozemská náboženství. Celá armáda Hjulamatských
bojovníků napadla hlavní město tehdejšího světa, ale to
byla chyba. Průměrný Hjulamat vypadal jako
nepravidelná červená koule s malou zelenou hlavou.
Měřil přibližně 5 cm a pohyboval se kutálením. Když
viděli věčně hladoví obyvatelé Říma kutálející se
Hjulamaty, popadlo je šílenství. Všichni se vrhli na zem a
v přesvědčení, že se jedná o rajčata, čímž Hjulamaté
v podstatě i byli a odnášeli si je domů, aby z nich
vylisovali rajský protlak.
60
Pak je začali na svých zahradách i trošku množit,
a jelikož Hjulamaté jsou v podstatě inteligentní zelenina,
nic nenamítali. Od normálních rajčat je není možné
rozeznat a tak skončila celá armáda Hjulamatů v
římských špagetách, čímž se naplnilo i jejich Diblické
proroctví. Tak se Hjulamaté zapsali alespoň do italské
gastronomie, když už se jim to nepodařilo se svým
Náboženstvím. Každé Náboženství totiž vždy dokonale
zklame, když jde do tuhého. V dobách mírových mají
spoustu radikálních keců, štvou všechny proti všem, ale
jakmile se zablýskne meč, frátera by pohledal.
Možná i proto si jich nikdo kromě pobožných
babiček neváží a majetek jim je pravidelně neustále
darován a následně zase odjímán, podle toho, jak se
současná vláda zrovna vyspí.
61
Kapitola třináctá
Moy Zis
Ale Světe div se, ono to podceňované pozemské
Náboženství se nakonec stejně prosadilo, zejména díky
značnému množství proroků. Být prorokem totiž není
vůbec špatná práce, jestli jste si to ještě nezkusili.
Vypadá to asi takto: Dopoledne trošku prorokujete a
couráte kolem. Pak následuje svačina a rozličné
společenské akce. Většinou se jedná o návštěvy různých
posvátných míst v okolí, což bývá spojené s grilováním
obětovaných volů, takže se rovnou i naobědváte. Večer
pak zaskočíte do nějaké místní chýše na skleničku, nebo
si prostě jen tak schrupnete. Navíc je to i solidně placené.
Touto činností získáte hromady kouzelných amuletů,
vypreparovaných lebek všelijakých exotických zvířat a
tisíce děkovných pergamenů, které báječně hoří. Díky
tomuto skvělému životnímu standardu se to na planetě
Zemi proroky odjakživa jen hemžilo.
„Průměrný Člověk obecný má ještě menší
hodnotu než Prase domácí,“ odtušil farmář Sů. „Nejenom
že jejich grilovaná kolena jsou mnohem méně chutná, ale
ještě navíc Člověk obecný v říji způsobuje škody
v chlívku. Nedávno mi tam jeden samec Člověka
obecného vyryl drápem do trámu nahou Člověčí samici.
Mimochodem, pěkný jsou, ty jejich faldy.“
„Třeba mají ti Člověci obecní také Duši,“
zamyslel se jeho kolega, který Lidi choval hlavně pro
maso a srst na paruky. „V tom případě bychom je však
62
měli okamžitě přestat jíst. Je to v rozporu s
gastronomickou směrnicí číslo 25, která praví: Nežer nic
co má Duši, kromě exekutorů.“
„Tak o tom že Lidé mají Duši silně pochybuji,“
odtušil Sů. „Vždyť nic jiného než tloustnout stejně
pořádně neumí. Podívej se na ně jak žerou. Zajímá je jen
plné koryto.“
Takový byl ostatně názor většiny mimozemšťanů
na lidskou populaci. Řadový pozemský člověk v těch
dobách prostě neměl větší hodnotu, nežli hamburger a
podle toho se k němu kolonizátoři chovali. To se však
mělo změnit. Na planetu Zemi přicestoval osvícený
mudrc Moy Zis a farmáři ho požádali o radu.
„Hele Moy Zisi, je Člověk obecný určen
výhradně ke konzumaci?“ zeptali se ho usedlíci na
farmářském veletrhu, „nebo z něj kouká i nějaký jiný
prospěch?“
„Tak tohle je klasické nepochopení Stvořitelova
plánu,“ opáčil Moy Zis, veliký chytrák a hlava pomazaná
současně. „Všechny živé bytosti jsou Hruní děti a
zaslouží si dostat naději na spasení. Nikdo tady není pro
něčí prospěch, nýbrž měli bychom žít v symbióze.“
„Co je to symbióza?“ ptali se ho pokaždé
podnapilí farmáři. „A vlezeme se tam všichni?“
„Symbióza je jen takový metafyzický pojem,“
opáčil Moy. „Vlastně ani sám pořádně nevím, co to
doopravdy znamená. V podstatě ani nevím, co znamená
termín metafyzický pojem, ale takhle nás to učili ve škole
pro profesionální proroky, že to máme takhle říkat. A jen
tak mimochodem, místní Lidé mají i svou vlastní Dibli,
akorát jí říkají Bible, takže to nejsou žádní pitomci!“
63
„To jen tak blbě kecáš, protože jsi za to placený,“
utřel ho farmář Sů. „Ta jejich Bible je úplně pomatená, je
to jen obyčejná nedokončená divadelní hra, s naprosto
nepravděpodobným obsahem. Ale uznávám, že ten konec
s ukřižováním je napsaný dobře, což by se dalo využít v
šoubyznysu. Jednou by z toho mohl být průměrně
navštěvovaný muzikál,“ dodal, přičemž jistě netušil, že
minimálně s tím muzikálem měl naprostou pravdu.
Pozemská Bible byla nakonec díky mnoha
úpravám a solidní dramatické zápletce využita k mnoha
muzikálům, které od těch dob baví spoustu bytostí po
celém Vesmíru. I filmy se točily. Filmaři ukřižovali
Sůrské hlavonožce za chapadla ve Velkém Magelanově
mračnu, dále inteligentní korýše z Meta ZX za klepeta na
ledové kometě a dokonce i astrální bytosti z Folimy 52
ukřižovali pomocí tvrdého RTG záření na holografickém
kříži. Tak silný je odkaz pozemského náboženství
v celém Vesmíru, škoda, že jen jakožto produkt
zábavního průmyslu.
Moy Zis byl inteligentní hlavonožec a jeho
původním domovem před misionářskou praxí na Zemi
byla planeta Rem-3. Na planetě Rem-3 měly všechny
bytosti v každé noze i jeden mozek, proto se jim po
celém Vesmíru říkalo hlavonožci, jelikož pitomější název
nikoho nenapadl. Pitomé názvy jsou vůbec oblíbené a
dostat je z tupých hlav se asi nikdy nikomu nepodaří.
Úplně stačí, aby se jakákoliv blbost dostala do učebnic, a
všichni ostatní to budou bez většího přemýšlení opakovat
až do nekonečna.
Moy pracoval jako na planetě Zemi misionář,
hodlající místní zaostalé domorodce přivést na pravou
víru. Kázal slovo Hruní o lásce k bližnímu svému,
64
správných technikách rituálního podřezávání, a vůbec o
všem, co má správný věřící vědět. Jinými slovy, byl něco
jako kazatel, ale mnohem upřímnější, protože na Remu
se, na rozdíl od Země, nelže. To je ale velmi kvalitní
společenská nevýhoda, jelikož když musíte pořád jen
mluvit pravdu, často se dostanete do přímého ohrožení
života, protože pravda bývá drsná. Často si musel spasit
život útěkem před rozzuřenými ovečkami, a když se mu
nechtělo utíkat, použil plamenomet. Tímto způsobem si
dokázal udržovat od věřících dostatečný odstup.
„Poslyšte,
vy pitomé
ovečky,“
oslovil
shromáždění. „Jste bezvýznamní! Když zemřete, narodí
se další. Na tom není nic divného, takhle to prostě chodí.
Chápete to?“
„Bémen,“ odvětilo devótní neandertálské
publikum.
„Není to Bémen, je to Ámen,“ zoufal si Moy Zis.
„Na otázku se odpovídá Ámen, jinak je to Bémen,
rozumíte tomu?“
„Bémen,“ zahlaholil dav.
„No dobře, už vás tím nebudu trápit,“ povzdechl
si. „Říkejte prostě pokaždé Ámen, tím nemůžete nic
pokazit. Navíc mám pro vás totiž poselství a to poselství
zní: V jediného Hruna věřiti budeš! O tom nemíním
diskutovat, je to jasné?“
„Bémen,“ zkusilo to publikum.
„Dobře, jděte do prdele,“ rozčílil se nad jejich
nechápavostí Moy. „A pak už jen ctěte otce i souseda
svého, jelikož není jasné, kdo z nich vás zplodil. Je totiž
vědecky prokázáno, že až pětinu dětí vychovává jiný
otec, nežli ten genetický.“
65
„Hele Moyi, znesvěcuješ víru!“ rozčílil se tupý
dav. „Tohle může narušit soudržnost rodiny.“
„To vám mám lhát? Víte, že podle posledních
průzkumů je dvacet procent larev nemanželských? Není
to moje vina, jako duchovní žiji v celibátu, sami si to
děláte tak složité…, ehm, chlívci!“
„Na něj!“ zařval dav, po čemž následoval Moyův
útěk, zakončený klasickou obrannou plamenometnou
palbou. I tak ale všichni věřící příští neděli dorazili na
kázání v plném počtu, jen trochu brblali, kvůli několika
upáleným. Ale jen tak pro formu, protože upalování bylo
v těch dobách velice populární.
I Moy Zis byl na planetě Zemi velice populární.
Říkali mu tam dokonce Mistr Moy, ale neříkali mu tak
proto, že by byl kdovíjak moudrý, nýbrž z toho důvodu,
že byl kromě kazatelství i mistrem bojových umění. To
však byla pro Remana velice odvážná profese, neboť
bojovník po každém kopu do soupeře sám vinou otřesu
mozku okamžitě omdléval. Proto ho při občasných
fyzických konfliktech místní domorodci pravidelně
zmydlili.
Moy Zis chodil denně po Palestině a rozmlouval
s věřícími. Většinou jim rozmlouval jejich vlastní
existenci, poněvadž život je koneckonců marnost nad
marnost. Vždy se ráno vykoupal v krvi nevěřících a pak
spustil:
„Neustále se vám, vy pitomci, snažím
zprostředkovat desatero pravidel chování správného
věřícího, ale vy snad máte v hlavách místo mozku
exkrementy!“
„Hele, Moy Zisi, co to znamená ten exkrement?“
zeptal se ho pokaždé nějaký zaostalý neandrtálec. „Slova,
66
kterým naše komunita nerozumí, stojí podle mě za
hovno!“
„Ale vždyť přesně o tom mluvím,“ rozčílil se jako
vždy Moy. „Ale já už se s vámi nebudu zlobit, tady jsem
vám to vytesal do kamene a naučíte se to nazpaměť!“
„Tak jo, Moy Zisi,“ děkovali mu neandrtálci.
Jenomže to byla jejich zhouba. Brali nějak moc vážně to
přikázání „nezabiješ“, proto byli zanedlouho vyhubeni
cromagnonci, kteří na to tak puritánsky nehleděli.
Moy Zisovi to však bylo úplně jedno, jelikož byl
placen od počtu vražd i sebevražd. V Palestině byla ten
rok strašlivá jeskynní krize a bylo to znát i na realitním
trhu. Bylo tam jen pět jeskyní 2+1 a v každém bydlely
dva milióny cromagnonců, kterým snad už můžeme začít
říkat lidé. Ranní fronta na záchod měřila častokrát i šest
kilometrů a zbytečně dlouhé čištění zubů v koupelně se
trestalo odnětím svobody na sto let a zabavením
kartáčku. Když náhodou některá z jeho oveček se
sebevraždou dlouho otálela, tak jí Moy Zis pomohl svou
kulovnicí, kterou mu k tomuto účelu zapůjčila marťanská
humanitární organizace: Chcípněte pozemští přátelé!
Po deseti letech plodné práce nakonec sám Moy
Zis spáchal sebevraždu na dobu neurčitou, protože to měl
ve smlouvě. Ještě předtím ale nakukal těm pitomým
pozemšťanům, že je ve spojení s Hrunem, by ty hlupáky
kapánek zmátl a zanechal jim volný přepis Obecných
vesmírných pravidel pro začínající civilizace, které se
běžně prodávají v knihkupectvích pro děti a larvy. Byl to
jen jakýsi přepis pověr a bajek, aby to pochopil i trouba a
dneska se tomu na Zemi říká Starý zákon.
A díky tomuto osvícenému činu zůstává v paměti
pozemšťanů jako jeden z nejvýznamnějších proroků
67
všech dob, což je paradox, jelikož on nebyl prorokem a
ani jím být nechtěl. Jeho jméno bylo sice postupem času
zkomoleno na Mojžíš, ale to už je osudem všech
významných proroků, být potomstvem považován za
řadového blbečka s profláklou přezdívkou.
A z toho plyne poučení, že když se něčemu
věnujete s dostatečným zápalem, nakonec to vždycky
někdo rozumný ocení a ti ostatní už si dají říct. V tomto
případě to ale tak doslova neplatilo, jelikož věčnou slávu
získal o pár tisíc let později někdo úplně jiný.
68
Kapitola čtrnáctá
Dobrodružství Džízise Krajsta
Žádný předem určený Osud neexistuje, alespoň ne
ten s velkým O, protože nikdo nechce znát výši trestu
dopředu. To pouze veleslavené mytické příběhy, ty mají
naději na uskutečnění, tohle všichni chtějí. Kupříkladu
když se rozšíří fáma o UFO, najednou ho spousta svědků
z ničeho nic zahlédne. A když se bude nějakou dobu
mluvit o Mesiáši, který prý brzy přijde, zanedlouho se
nějaký objeví, aniž by o to kolikrát ten chudák stál.
Potom se mluví o proroctví, nebo o předurčení, ale
pravda bývá mnohem jednodušší. Když se o nějaké
mytické události moc dlouho žvaní, nakonec se na to
všichni tak těší, že se tomu při nebližší vhodné
příležitosti prostě trošku pomůže.
„Bémen, pravím vám, pozemšťané! Jmenuji se
Džízis Krajst a jsem si skoro jist, že už jste o mně někdy
slyšeli. Pocházím z planety Betlem 6, nedaleko
Betlemské hvězdy, kterou byste ovšem na pozemské
hvězdné mapě marně hledali. Naše Betlemská soustava je
od planety Země vzdálena šest miliard světelných let a to
je pro takové technické nuly, jakými lidé doposud jsou,
příliš veliká vzdálenost. Znáte mě spíše pod jménem
Ježíš. Mé skutečné jméno však zkomolili pitomí
Anglosasové, kteří neumí vyslovovat písmena tak, jak se
píší a dodnes v tom mají pořádný bordel.
Můj genetický otec Elvír Bouží byl rozvedený,
jelikož nesnášel rodinný život. Živil se jako sázkový
69
podvodník a falešný Stvořitel. Vždycky stvoří nějakou
civilizaci a potom ji sázkovými podvody přivede na
mizinu. Využíval zkrátka hlouposti ostatních, na čemž
není nic špatného, kromě pokřiveného charakteru,
kterých měl naštěstí několik a tak mu vždycky alespoň
jeden dobrý zůstal. Není to zas až tak špatná práce, být
hajzl, o něco podobného se nyní pokoušejí i mnozí
pozemští politici, jelikož se domnívají, že být vychcaný
znamená být chytrý.
Táta zaparkoval na oběžné dráze Země přesně na
chlup začátkem vašeho letopočtu. To od něj nebylo moc
chytré, jelikož pozemšťané zahlédli světla z motorů a
hned počali spřádat nějaké ujeté myšlenky ohledně
Betlémské hvězdy, jak tomu z neznalosti říkali. Nic proti
pověrám, každá civilizace nějak začíná, ale splést si
záblesk plutoniového reaktoru s nebeským znamením je
vyloženě debilita.
Elvír však nebyl moc dobrý rodič, to už dneska
vím. Nechal mě na Zemi u nějakých pěstounů, kterým
pomocí subsonického telepatického diktafonu a několika
světelných efektů nakukal, že jsem jejich potomek a hned
nato se vypařil. Ti troubové to vzali nějak vážně a
každému vyprávěli, že jsem syn Bouží, (což lidé opět
zanedlouho zkomolili na Boží) ale současně i jejich
vlastní, no zkrátka měli v tom kapánek zmatek. Nejprve
je nikdo nebral vážně, ale později už jo a mně tak začaly
první problémy.
„Ten Džízis je nějaký divný, matko,“ opáčil
jednoho rána Josef u kuskusu. „Včera si mumlal něco o
trotlech z Mléčné dráhy, kteří za mák nerozumí globální
makroekonomice. Mimochodem, co je to ta Mléčná
dráha? Dá se to jíst?“
70
„To netuším, Josefe, ale mě ten spratek taky
děsí,“ přiznala se Marie. „Je mu teprve šest měsíců a
ještě by vůbec neměl mluvit. Když jsem ho onehdá
kojila, řekl mi, že jest pro mě lepší, kdyby jeden můj oud
zahynul, než aby celé mé tělo bylo uvrženo v oheň
pekelný a strašně se tomu smál.“
„Podle mě mu hrabe!“ dodal Josef s plnou hubou
kuskusu a dál se ládoval. „Nebo to nakonec bude přece
jenom ten Mesiáš? Pamatuješ si na ten hlas shůry? Tu
noc, co jsi záhadně porodila, aniž bychom spolu cokoliv
měli. Tehdy jsem tě měl seřezat a byl by klid, ale ten
Duch Svatý, nebo jak si vlastně říkal, mě ukecal.“
„No tak Josefe, ty na neposkvrněné početí
nevěříš?“ značně znervózněla jeho choť.
„Moc ne, abych se přiznal,“ utrousil Josef, „ale na
nadržené sousedy věřím. Kdo ví, co jsi loni dělala na té
pouti do chrámu!“
„Věř si, čemu chceš, ale Džízise musíme
vychovat, slíbili jsme to Božímu hlasu,“ okamžitě
odvedla řeč na náboženskou notu Marie.
„Tak jo, ale už ho mám plné zuby!“
Otcův obchodní partner, nějaký Jehowa, mi
zanedlouho šel po krku. Jehowa sice pocházel z planety
Té, ale podnikal na Zeptunu 6 a původně přiletěl s mým
otcem zprivatizovat Sluneční soustavu. Zanedlouho se
ale pohádali, protože mu fotřík dlužil hromadu Volarů za
výstavbu sázkového chrámu. Jehowa pak fotříkovi
vyhrožoval, že jestli mu všechno do roka nevrátí,
podřízne mu synka, tátovi to ale bylo buřt a odletěl hledat
jinou planetu. Mě nechal u zmíněného Josefa s Marií,
když je před odletem kapánek zhypnotizoval za účelem
přestěhování do Egypta, než se situace uklidní. Nakonec
71
jsem tam s pěstouny strávil téměř třicet let, které ubíhaly
jednou rychle, jednou pomalu, podle toho, jak vlhký byl
zrovna písek v přesýpacích hodinách.
„Maruno, mohla bys laskavě říct Džízisovi, ať se
konečně ostříhá?“ štěkl po své ženě podrážděný Josef.
„Kdo se na něj má dívat, vypadá jako káhirská štětka.
Pořád se jen válí, čte si v Zákonu a strašně se u toho
řehtá. Už by konečně mohl přestat blbnout a začít něco
dělat.“
„Nech ho být, Josefe, připravuje se na své poslání
Mesiáše,“ přemlouvala ho Marie. „Víš jaká to je dřina,
být Mesiášem? Vidíš, nic nevíš, tak mlč! Jsi jenom
obyčejný tesař, ale do Mesiášství mu kecat musíš, co?“
„A nezdá se ti, že se na to Mesiášství připravuje
nějak moc dlouho? Už je mu třicet a pořád se připravuje.
A to nejčastěji vleže. V životě jsem neviděl nikoho
připravenějšího. Jestli mi ještě jednou nějaký Duch Svatý
začne nutit výchovu Mesiáše, nakopu ho do prdele!“
Ach jo. Podobné kecy jsem musel poslouchat
doma pořád. Ti malicherní lidé. Nechápou, že všechno
má svůj čas. Začal jsem jim to vysvětlovat na ptácích a
kytkách, oni přece také nepracují, neorají a nesklízejí, ale
nikdo mě nepochopil. Vždycky takhle navečer jsem si
tedy pomocí transformačního měniče atomů vyrobil
z pitné vody, které tady není mnoho, několik hektolitrů
vína a lehce se s kumpány přiopil, aby mi čas lépe utíkal.
Pak jsem občas tropil i nějaké ty psí kusy, když se
jeden namaže, je to hned. Přiznávám, že jsem chodil i po
vodě, měl jsem antigravitační sandály, ale přísahám, že to
bylo jenom jednou. Tehdy už každý v okolí podle
pomatených keců Josefa s Marií věděl, že já jsem ten
72
očekávaný Mesiáš. Navíc jsem měl pořád co pít a tak o
společnost nebyla nouze. Abych je ještě kapánek
navnadil, spravil jsem několika slepcům zrak pomocí
laserového nože, který mi tady nechal fotřík na řezání
fíků. Všichni se z takové banality mohli podělat.
„Ten Džízis je nebezpečný chlápek, Piláte!“
oznámil římskému zastupiteli jeho osobní velitel stráže.
„Jaký Džízis?“ přerušil svačinu Pilát, což dělal
jen v případě války, nebo průjmu. „Co je to za osobu?“
„Ten židovský Mesiáš, jak mu tady všichni říkají
Vykupitel,“ pokračoval v raportu velitel stráže.
„Vykoupil už všechny zásoby pitné vody a několika
slepcům vrátil zrak. Celé dny nic nedělá, jenom se opíjí
vínem, které vyrábí z té vody pomocí nějakého zázraku.
Díky tomu se kolem něj potuluje celá sebranka ožralců,
říkají si apoštolové a celé dny chlastají zadarmo. Ti
uzdravení slepci jsou už zase slepí z každodenního
chlastání, ale stejně to všem strašně imponuje, pořád se
přidávají další. Za chvíli nebude, kdo by pracoval na
polích. Podepíšete popravu?“ dodal a podal mu
pergamen.
„Mám mastné ruce, musím si je nejdřív umýt,“
zabrblal podrážděně Pilát.
„Nemusíte vstávat, pane,“ zamumlal servilně
velitel stráže. „Stačí ústní souhlas.“
„No tak dobře,“ utrousil Pilát a pokračoval
v každodenním obžerství. „Pověste ho, lumpa, ještě nám
tady zblbne všechny poddané! A pověste ho pěkně
vysoko, aby si podobní chytráci dali příště pokoj. Jo, a
mě z toho vynechejte.“
73
Jednou takhle po ránu, když jsem vyspával
kocovinu, mě chytla skupinka debilů, oblečených do
ohnutých plechů a pověsili mě na kříž. Prý už jsem je
dlouho sral, nebo co, vůbec jsem tomu nerozuměl. Přitom
jsem jim chtěl jen vysvětlit, že svou planetu mohou
získat do vlastnictví, stačí jen držet klapačku. Mé kázání
na hoře bylo dokonalé, třeba to s tím blahoslavením, ale
nikdo mě neslyšel, protože první mikrofon se objevil na
Zemi až za dva tisíce let. Holt špatné načasování. Lidé
pod křížem dost fňukali, měli s vínečkem zadarmo
utrum, ale to si měli rozmyslet dřív.
Musel jsem přejít do třetího stavu vědomí, abych
vypadal víc mrtvý a proto mě večer Římané sundali a
odnesli do nějaké špinavé jeskyně. V noci jsem se vypařil
a utekl na sever, mezi barbary, kde žiji dodnes. Jsou to
sice beznadějné trdla, ale za nějaký čas vymyslí televizi a
proto to s nimi do té doby vydržím.
Už jsem ale daleko opatrnější než za mlada.
Žádné zázraky kromě občasných privatizací společného
majetku zásadně nepředvádím. Většinou jen tak
polehávám a čtu si Nový Zákon a jeho stále novější
verze. Zejména to Ámen nechápu, u nás se odjakživa
říkalo Bémen, což značí: Sklapněte, když mluvím.
Kolikrát ani nemůžu uvěřit tomu, co se tam o sobě
dočítám, tomu bych sám neuvěřil.“
74
Kapitola patnáctá
Vražda v Koloseu
Jednoho tichého večera, když ve starověkém
Římě léta Páně 212 zrovna lilo jako z konve, zazněl
náhle z budovy ministerstva kadeřnictví příšerný
ultrazvukový výkřik. V tmavé chodbě tam bylo nalezeno
zavražděné tělo tříprstého stylisty Gea-Gea, tajemníka
samotného Římského císaře, který v té době okupoval
jižní Evropu. Pocházel z planety Fer-Fer, vydával se za
člověka a v paláci směli bydlet jen příslušníci jeho rasy,
kteří nad lidem římským vládli pevným chapadlem. Jeho
jméno bylo Cal-Cal, což prostí Římané později zkomolili
na Caligulu.
V Římské říši byla v té době péče o vlasy tou
nejdůležitější věcí a Ministerstvo kadeřnictví mělo větší
pravomoci, nežli Ministerstvo útoku na barbary, nebo
Ministerstvo daňových rozverností. Římané se po celé
dny neustále česali a gelovali, proto pro ně byla smrt
předního stylisty skutečnou katastrofou. Geo-Geo byl
probodnut krásnými nůžkami na zastřihávání konečků,
bylo tedy jasné, že útok má zřejmě co do činění
s kadeřnickou politikou, jinak by ho pouze odpráskli a
zahrabali jako psa.
Vyšetřování se ujal slavný inspektor Les-Les z
Guramu, který nedávno úplně zkonil případ odcizených
koblih ze stolu císaře Cala-Cala a byl za to povýšen do
šlechtického stavu. Mrtvolu pečlivě ohledal pomocí
mikroskopu, protože byl z nadměrné konzumace
75
pančované brandy téměř slepý. Pak si šel raději
zdřímnout a nechal svůj gigantický mozek načerpat
energii na zítřejší vyšetřování.
Na místo činu však mezitím dorazil soukromý
detektiv Hol-Hol se svým tupým nohsledem WotWotem. Nikdo je sice nepozval, ale Hol-Hol si nedal ujít
jedinou příležitost, aby zesměšnil neschopnou a věčně
ospalou policii. Zběžně koukl na místo činu a potom
ledabyle prohlásil:
„Inspektor Les-Les dnes zřejmě opět není ve
formě,“ pousmál se samolibě Hol-Hol. „Jinak by nikdy
nemohl přehlédnout tak očividné stopy, které vrah
zanechal na místě činu. To by musel být úplně slepý.“
„Ale inspektor Les-Les je úplně slepý!“ upozornil
ho Wot-Wot. „Vždyť to víte, oslepl na vašem večírku,
když se napil pančovaného rumu! Však jste pár lahví
poslal i císaři a byl z toho problém. Les-Les už dva roky
nevidí ani obrysy mrtvol, proto mu je taky obkreslujeme
fosforeskující křídou, takže přehlédnout důkazy mohl
zcela snadno.“
„Možná,“ zamumlal povýšeně Hol-Hol a ubalil si
molybdenového jointa. „To ale není důležité, jestli něco
viděl, nebo neviděl. Tento případ naprosto jasný, WotWote a já si na něm udělám kariéru.“
„Neustále mě udivujete, Hol-Hole,“ vykřikl
obdivně Wot-Wot, jelikož pochlebování Hol-Holovi byla
další z mnoha jeho povinností. „Nikdo na světě nedokáže
vyřešit případ jen pouhým pohledem na místo činu.“
„Já ano!“ opáčil arogantně Hol-Hol. „Stačí se jen
pořádně porozhlédnout a všechno je naprosto jasné. Jen
úplný pitomec jako vy to nevidí,“ dodal dost netaktně.
76
„Máte pravdu,“ zamumlal pokorně Wot-Wot.
„Nevidím skoro nic. Zřejmě to bude způsobeno tím, že
jsem na té vaší oslavě pomáhal inspektorovi vypít tu
proklatou láhev rumu, o které již byla řeč. Orientuji se
pouze podle sluchu.“
„Tím se netrapte, příteli,“ pousmál se Hol-Hol.
„Hlavní je, že případ je vyřešen. Můžeme jít zatknout
vraha.“
„Ale stejně je neuvěřitelné, s jakou lehkostí luštíte
i ty největší záhady,“ začal mu opět podkuřovat WotWot. „Jste prostě kouzelník, to mi nikdo nevymluví.“
„Lichotíte mi, příteli, nejsem kouzelník,“ usmál se
Hol-Hol a jen tak mimochodem vytáhl z klobouku
králíka. „Snad jen občas si vzpomenu na pár starých
triků, ale už to není, co bývalo. Dejte toho králíka naší
paní domácí, ať nám ho upeče i s tím kloboukem a
pojďme si mezitím pro našeho vraha.“
Potom oba zabočili do temných uliček, protože
všichni vrazi od nepaměti bydlí v temných uličkách,
s tím se nedá nic dělat.
„Pozor!“ prohlásil náhle Hol-Hol po slabé
čtvrthodince chůze. „Nyní již stojíme před obydlím
vraha. Připravte si pouta, Wote-Wote.“
„Určitě se mýlíte, Hol-Hole,“ pokoušel se
oponovat Wot-Wot. „Podle vibrací dlaždic poznávám, že
stojíme před palácem samotného císaře. A proč by
zrovna císař zabíjel svého kadeřníka?“
„Nikdy se nemýlím, Wote-Wote, to už byste mohl
vědět,“ prohlásil povýšeně Hol-Hol. „Ostatně pohleďte,
císař se nám přichází vzdát.“
77
„Mám skutečně velmi špatný zrak,“ připomněl
mu Wot-Wot. „V podstatě jsem slepý. Již jsem se o tom
možná několikrát zmiňoval.“
„No dobře, tak alespoň poslouchejte kroky!“
odfrkl si Hol-Hol. „Ať z toho alespoň něco máte, vy
simulante.“
A skutečně. Právě v ten okamžik k nim za zvuků
fanfár dorazil sám císař Cal-Cal a s rukama
připravenýma k nasazení pout je autoritativně oslovil:
„Hned když jsem vás viděl přicházet, došlo mi, že
je konec,“ prohlásil zvesela. „Ale nyní mi prozraďte HolHole, jak jste na mě přišel? Doufal jsem, že jsem zahladil
všechny stopy.“
„Bylo to velice jednoduché, vaše excelence,“
pousmál se Hol-Hol. „Především jsem si povšiml drobků
z koblih kolem mrtvoly a ihned jsem si vzpomněl, že
koblihy byly odcizeny minulý týden z vašeho stolu. Bylo
tedy jasné, že jde o vraždu ze msty a to právě kvůli těm
koblihám. Dále jsem si povšiml, že nůžky, kterými byl
Geo-Geo probodnut, jsou označeny prezidentským
symbolem a na stěně bylo umírajícím krví napsáno:
Zavraždil mě císař Cal-Cal kvůli koblihám. Z těchto stop,
které policii nejspíš uniky, mi došlo, že jste to byl vy.
Když jste potkal na chodbě tajemníka Gea-Gea a vytušil,
že jí vaše koblihy, neovládl jste se a zapíchl ho.“
„A sakra, to jsem přehlédl,“ zasmušil se císař.
„Jsem totiž skoro slepý, stejně jako většina vašich přátel.
Loni jsem vypil láhev pančovaného rumu a od té doby
dost špatně vidím. Zapíchl jsem toho pitomce tajemníka
částečně z hladu a taky trošku z ješitnosti. Kdo mi sáhne
na koblihu, je mrtvý muž. Doufám, že se to nedostane do
učebnic, to by mě zničilo.“
78
„Nemějte obavy, budu dokonale diskrétní,“
odtušil Hol-Hol. „Pouze můj přítel Wot-Wot o tom
napíše knihu, která bude po příští tisíciletí tou
neprodávanější detektivkou v galaxii. Zveřejní ji však až
za mnoho set let, proto buďte v naprostém klidu. Ono to
dost trvá, psát Brailovým písmem do tvrdého dřeva. Ale
to nevadí, mé geniální vyšetřovací metody by totiž
nedokázala současná doba pochopit, proto si na slávu rád
počkám do doby, než to konečně někdo ocení.“
Po tomto a podobných dalších, stále se
opakujících
kriminálních
příkladech,
bylo
Intergalaktickou radou pro kolonizaci planety Země
rozhodnuto, že další vývoj zaostalé planety Země bude
regulován pořádným Náboženstvím, lhostejno jakým. A
tímto rozhodnutím bylo současně i zaděláno k následující
kapitole.
79
Kapitola šestnáctá
Chvalte Hruna
Na planetě Zemi se sice momentálně věří v Boha,
ale všude jinde ve Vesmíru se věří v Hruna. Ten na rozdíl
od Boha totiž prokazatelně existuje, především z toho
důvodu, že Elvír Bouží zemřel na cirhózu všech tří jater
někdy kolem roku 500 po Džízisovi. Naštěstí jsou
mimozemšťané k primitivním pozemským barbarům z
náboženského hlediska velice tolerantní a v dohledné
době je nemají v úmyslu přímo vyhubit. A právě v tu
dobu, těsně po smrti Elvíra Boužího začal následující
příběh.
„Ať vás všechny vezme Čerth!“ vykřikl v extázi
náboženský fanatik Glen Ix, který se rozhodl přivést
k víře alespoň kmeny barbarů na severu, když už ho jižní
barbaři prokoukli. Hned nato vytáhl z batohu
paprskomet, což je pro všechny ortodoxní věřící typické.
Nastavil ho na vraždící režim a začal kolem sebe střílet
jako šílenec. Naštěstí se mu v hlavni zasekl paprsek a on
byl zatčen intergalaktickou policií ještě dřív, než došlo k
masakru. Přemnožení na planetě Zemi tedy jeho
záchvatem šílenství nijak neutrpělo a původní obyvatelé
se mohli i nadále rozmnožovat a přispívat tak ke
globálnímu oteplování.
Všechno to začalo zhruba takto: Glen Ix se
narodil na planetě Tér a to jako naschvál v rodině
náboženských fanatiků. Celý den tam všichni četli Dibli a
80
z toho by přeskočilo i zavilému odpůrci četby, protože
Térská Dible byla holografická a tak to u Ixů vypadalo
jako v nějakém šíleném snu pobožného schizofrenika.
Každou chvíli prošel kolem nějaký promítaný svatý a
když se jednou Glenovi zjevil samotný blikající Hrun i na
toaletě a neodvrátil zrak ani při utírání, rozhodl se, že je
čas jít do světa a stát se misionářem víry. Vybral si
planetu Zemi, aniž by věděl, že toho zanedlouho hořce
zalituje.
Misionář Glen se na svou novou práci moc těšil a
dokonce si nechal vyrobit nový kolárek z krokodýlí kůže.
Brzy však zjistil, že Země je stejně zkažená, stejně jako
jeho původní domovina. Pozemšťané brali jméno Hruní
nadarmo a i Patero Hruních přikázání jim bylo ukradené.
Posvátné: Nezmutuješ, Nevysublimuješ, Cti Larvu i
Kuklu svou a Nikomu na bázi uhlíku věřiti nebudeš, již
dávno dodržováno nebylo. Ti pitomí Pozemšťané raději
dávali přednost nějakému pomatenému Nepokradeš,
Nezabiješ a Nesesmilníš, což mimochodem stejně
nedodržovali, tak nízká byla morálka na Zemi v těch
truchlivých dnech.
Glen tedy začal chodit po Zemi jako misionář a
obracet pozemšťany zpět k Víře. Podle něj byla tou
jedinou správnou cestou Víra v Hruna. Sám Hrun o to
sice nikdy neusiloval, aby ho někdo následoval, jelikož
byl samotář, ale vždycky se našlo dost fanatických
pitomců, kteří naprosto přesně věděli, co si Hrun přeje,
aniž by se s ním alespoň jedinkrát setkali. A Glen Ix
patřil mezi ty nejfanatičtější, jelikož se domníval, že za
jeho služby mu Hrun poskytne život věčný. To se však
dost mýlil, protože vládci Vesmíru většinou o podobných
81
lokajích nemají ani páru a když už se o nich náhodou
dozví, jenom je to naštve.
Glen Ix to však nevěděl a neustále jménem
Hruním přesvědčoval své okolí o té Správné Cestě.
Nejprve slovně, později za použití mírného násilí. To
vždycky takhle vylezl na vyvýšené místo a spustil:
„Blahoslavení pozemšťané, pvestaňte platit ty
účty za metan, vždyť je to pvoti Patevu. Sám Hjun vám v
Dibli Svaté káže, že vás stvuovil k obvazu svému, kumě
chapadel.“
Dostávalo se mu však všude jen posměchu,
částečně i proto, že dost ráčkoval a vyslovoval Hrunovo
jméno jako Hjun, což vyvolávalo záchvaty smíchu i u do
té doby věřících barbarů. Šišlaví spasitelé to prostě na
světě nemají lehké, protože náboženský fanatizmus
vyžaduje perfektní výslovnost.
„Hele Glene, žádný Hrun neexistuje!“ hulákal dav
pozemských barbarů. „Existuje pouze Bůh, i když
nevíme, kdo to vlastně je.“
„A pvoč si myslíte, že Hjun neexistuje?“ zeptal se
jich Glen, vždy připraven ke konstruktivní diskusi.
„To je přece jasné! Kdyby Hrun existoval a chtěl
by, abychom v něj věřili, řekl by nám to sám,“ namítnul
náčelník barbarů. Byl to evidentně intelektuál, což se
poznalo podle toho, že měl ve vlasech lidskou kost.
„Tveba je stvašně daveko, ale to neznamená, že
na vás nemyslí,“ odvětil Glen. „Víte, co to znamená
světelný vok?“
„Když je celý rok světlo?“ zeptal se ho jeden
z přihlížejících barbarů.
82
„Ale kdepak,“ pousmál se Glen. „Je to jednotka
vesmívné vzdálenosti. To znamená, že světuo musí letět
celý vok, než se dostane na tak vzdálené místo.“
„Světlo nikam neletí, je totiž všude!“ opravil ho
náčelník za pobaveného chechtání jeho tlupy. „To ví
každé malé dítě, jenom misionáři ne.“
„No dobve,“ pousmál se shovívavě Glen při
náznaku prvních pokusů místních domorodců o
intelektuální hašteření, které v budoucnu zabere Lidstvu
většinu času. „Když si to mysuíte, tak pvoti tomu nic
nenamítám. Ve skutečnosti se však jedná o pvoud fotonů,
ale tím vás nebudu zatěžovat.“
„Tak proč se tady ten Hrun ještě nikdy neukázal?“
zeptal se ho znovu náčelník, když chvíli zapřemýšlel nad
těmi fotony. „Světlo tady přece máme, tak to nemůže být
žádný problém.“
„Ale vždyť vám to pvávě víkám, je to moc
daveko,“ povzdechl si Glen.
„A proč je to moc daleko?“ zeptal se někdo
z davu barbarů.
„Na tuto pvostou otázku vám dokážu odpovědět
pouze papvskometem,“ opáčil po chvíli přemýšlení Glen
a jako každý večer seškvařil několik nejvzpurnějších
drzounů na popel.
To však neznamená, že by návštěvy svatyň nějak
utrpěly. Glen byl totiž výborný řečník a pozemské
ovečky (slovo ovečky nechápejte doslovně) si na jeho
kázání vždy zašly. Náhle se před jedním kázáním
Glenovi zjevil samotný Hrun a s nasraným výrazem
v zeleném obličeji mu pravil: „Přestaň už konečně brát
mé jméno nadarmo. Žiješ v omylu, pitomče. Já
nepotřebuji, aby za mě musel lobovat nějaký bídný
83
pozemský červ, jako jsi ty. Jsem v balíku a naprosto
soběstačný. Spíš mě to uráží, chápeš to?“
„Já pvece nejsem čeuv, Hjune. Jsem
hulavonožec.“
„Sklapni ty pitomče, to bylo jenom takové
přirovnání! Co si Pozemšťané pomyslí, že jsem nějaký
neschopný ňouma, za kterého se musí angažovat kdejaký
šišlavý pitomec? Raději toho nechej, jinak mě
elementárně nasereš. Chápeš to, ty pobožný trotle?“
zeptal se ho zprudka a strčil do něj kleštěmi na utahování
Osudu.
„Ale Hjune, to já dělám jen pvo tvou věčnou
slávu,“ odvětil Glen Ix a chytil do chapadla přívěšek ve
tvaru stosedmdesátiúhelníku, který podle pověstí visí
Hrunovi nad hlavou.
„Tak už toho prostě nechej a začni se starat o
sebe. A ostatním dej taky pokoj, mají už tvých
mesiášských keců dost,“ houkl na něj Hrun a zmizel v
Hruním nedohlednu. A to už Glen Ix nevydržel, vytáhl
paprskomet a začal pálit kolem sebe.
84
Kapitola sedmnáctá
Neop Sví
Pozemské Náboženství je sice kruté, ale je třeba
dodat, že naprosto po právu. Lidé jsou totiž taktéž pěkně
krutá sebranka, proto si nějakou shovívavou odnož
Náboženství prostě nezaslouží. Základem většiny
pozemských Náboženství je totiž teze, že když člověk
hřeší a žije bezbožně, tak zemře a následně přijde do
Pekla. To je samozřejmě logické. Jenomže když nehřeší a
po celý život žije v souladu s Vírou, tak opět zemře. Sice
místo do Pekla pomašíruje do Nebe, ale v každém
případě tak jako tak nejdřív zemře. A jelikož to nejhorší,
co se živým bytostem může přihodit, je právě ta smrt, tak
to všechno trošku postrádá smysl.
Po smrti totiž už nebudeme ani za mák živí, jestli
to chápete, takže je v podstatě jedno v jakém prostředí se
ocitneme. Ale o to tady jde, odvést pozornost od toho, že
ať se chováte jak chcete, vždycky zemřete, takže to
nejhorší vás čeká v každém případě. Dá se tedy říct, že
Náboženství je vlastně takovou první filozofií, která sice
nabízí jako jediné možné východisko smrt, ale současně
nám vysvětluje, že je to v pohodě. No uvidíme, snad si na
to jako mrtvola zvyknu.
Největší vesmírní filozofové všech dob nebyli
pozemští starozákonní proroci, ani řek Sokrates, či
dynamické kvarteto Teletubies, jak se vy lidé chybně
domníváte. Byl jím moudrý Neop Sví, z planety Géz.
Narodil se do rodiny chudých analytických koordinátorů,
85
přibližně v sedmém století pozemského času, když zde
jeho rodiče pobývali na stáži. Svým rodičům však jejich
chudobu kromě několika výčitek nikdy přímo nezazlíval
a jednoduše jimi opovrhoval. Všichni jeho sourozenci
chtěli být taktéž chudí analytičtí koordinátoři, ale malý
Neop Sví byl jiný. Hned po narození překvapil své rodiče
jednoduchou otázkou:
„Jaké jest poslání analytických koordinátorů ve
vztahu k Jsoucnu, milí rodiče? A proč už dávno nemáme
plazmovou televizi, he? To si neumíte najít pořádnou
práci?“ zaútočil hned po první snídani.
„Ty spratku, že ti jednu vlepím!“ napřáhl se otec.
„My přece nemůžeme ovlivňovat pozemské dějiny. To
snad ví každý.“
„No jistě, jak typické! Když nedokážu dialekticky
kontrovat, uchýlím se k násilí, že?“ ušklíbl se Neop. „A
jelikož násilí nikdy nic neřeší, ale řešení jen odkládá, je
tvoje reakce značně nezralá.“
V tu chvíli jeho rodiče pochopili, že intelektem
svému potomkovi nesahají ani po kopýtka a spáchali
sebevraždu zhlédnutím venezuelské telenovely, kterou si
nechali dovézt na DVD z budoucnosti. Venezuelské
sebevražedné telenovely jsou ve vesmíru stejně oblíbené,
jako na Zemi skok pod vlakovou soupravu, proto se
neustále točí další díly. Pro Neopa však bylo typické, že
se již od dětství nad vším zamýšlel a kladl každému
velmi konkrétní otázky. A jestliže to někdo psychicky
nezvládal, nebyl to jeho problém.
Po tragickém skonu rodičů se ujal malého filozofa
jeho natvrdlý strýc Druo Vé. I on se však musel brzo
potýkat s Noepovým zvídavým duchem. Hned první den
86
při snídani se ho Neop u čedičové topinky naprosto
nečekaně vyděsil.
„Jest Nekonečno předobrazem Nicoty?“ utrousil
bezelstně, když si na tu čedičovou topinku mazal
stronciovou marmeládu. „Co si o tom myslíš, natvrdlý
strejdo Vé?“
„Cože? Jaké nekonečno?“ podivil se strejda. „Co
to blábolíš synku? Žádné Nekonečno přece neexistuje a
Nicota už vůbec ne. Všechno, co někde začíná i někde
končí a všechno, co neexistuje, prostě neexistuje!“
„Jde mi o kauzalitu, strejdo Vé,“ pokračoval
škodolibě malý Neop. „Nicota sice nemůže s ohledem na
nekonečnost možností existovat, ale mohla by být jejím
předobrazem. Samozřejmě pouze v případě, že předobraz
Nicoty není v konfliktu s Jsoucnem.“
Překvapený strýc chvíli přemýšlel, ale jakmile mu
došlo, že nedokáže fundovaně odpovědět, hanbou skočil
z okna, aby tímto jediným možným činem napravil svou
intelektuální méněcennost. Stejně mu to ale nebylo nic
platné, neboť mu jeho rodina za tuto lapálii nechala na
náhrobek vytesat před jméno slovo „pitomec“, aby si
příště dal větší pozor s kým hovoří.
Malý Neop Sví byl následně svěřen do péče
babičky Blin Dé. Jeho hodná babička Blin se na vnoučka
moc těšila, ale nedopadla o mnoho lépe, jelikož nebyla
žádný myslitel. Již první den ji malý Neop překvapil
zákeřnou otázkou:
„Lze docílit naplnění Prázdnoty katarzním
souzněním s Všehomírem, babičko?“ spustil hned zrána,
když si naléval do olověného hrnku radioaktivní kakao.
„Co si o tom myslíš?“
87
„Nechceš sušenku?“ pokoušela se z toho
vykroutit babička. „Je s molybdenovou polevou.“
„Trvám na otázce,“ začal malý Neop mlátit
chřestítkem o ohrádku. „Odpíráním dialektiky
edukačního působení narušuješ můj vývoj.“
Chudák babička dostala po několika minutách
intenzivního přemýšlení mozkovou mrtvici a malý Neop
zůstal opět sám. Tentokrát si ho však už nikdo z rodiny
nevzal a malý Neop skončil na ulici, jako každý pořádný
filozof.
Častokrát byl viděn, jak se v osamění batolí po
starém Řecku a hledá tu Velkou Pravdu. Přespával pod
mosty a když v okolí žádný most nebyl, ustlal si na místě,
kde v budoucnu nějaký most s velikou pravděpodobností
postaví. Jeho plodný filozofický život však náhle skončil
při běžné kontrole tehdejších zaostalých strážců pořádku.
Na otázku strážného, kde má rodiče, reagoval malý
filozof otázkou:
„Má Prozřetelnost právo vzdorovat všeobjímající
přítomnosti Osudu, pane strážníku?“
„Jak to že ještě nejsi v postýlce?“ zeptal se ho
vlídně strážník, pokrytý zvláštními kousky plechu, které
Neopa rozesmály.
„Tak co bude s odpovědí? Nebo jsou ty vtipy o
blbých policajtech pravdivé?“ pobaveně podotknul malý
Neop a povytáhnul si spoďáry.
To po chvíli přemýšlení primitivní strážník
psychicky neunesl a přizabil Neopa obuškem. Je
skutečně veliká škoda, že Neop Sví zemřel dřív, než
stačil své slavné filozofické otázky literárně zpracovat.
Osobně se domnívám, že svými názory na výše uvedené
88
problémy by posunul pozemskou filozofii o notný kus
kupředu.
Soudní proces se strážníkem proběhl na planetě
Jdó, kam se odvolávali všichni viníci z celého Vesmíru,
aby se vyhnuli trestu. I proto byla zřízena konečná
Intergalaktická soudní instance na planetě Jdó, jelikož
tam bylo špatné spojení a práce archivářů tak mizerně
placená, že se všechny spisy hned po soudním líčení
házely do místní bažiny.
89
Kapitola osmnáctá
Spravedlnost pro všechny
Soudní procesy na planetě Jdó nepostrádají
půvabu. Už jen proto, že jako porotu tam používají
křečky. Bylo totiž zjištěno, že inteligencí za průměrnou
porotou nijak nezaostávají, nemusí se jim platit výdaje za
ubytování v hotelu a nakonec se dají ještě sníst. Takový
dušený křeček v županu je pak vítaným hlavním chodem
po skončení soudního sporu, ať už dopadl jakkoliv.
Kromě toho používají prokurátoři na planetě Jdó
při výslechu svědků čtení myšlenek, takže lhát je
zbytečné, jak brzy uvidíte. I přesto tam však všichni
neustále lžou, asi aby si dodali vážnosti. Ale není jim to
nic platné a hlavně z toho důvodu jsou všechny procesy
velmi rychlé.
„Povstaňte!“ vyzval všechny přítomné v soudní
síni při vstupu jeho excelence, ctihodného soudce Whana
zapisovatel Dlé, jehož jméno si pamatovat nemusíte
neboť o něm již nepadne ani slovo.
„Námitka!“ zařval obhájce Dhó, známý jako
veliký opilec, který se nečekaným hlukem probudil.
„Vznáším okamžitě námitku!“
„Proti čemu?“ zeptal se vlídně soudce Whan při
pohledu na zmateného obhájce.
„Proti tomu, co jste řekl posledně,“ opáčil po
chvíli přemýšlení Dhó. „To naprosto odporuje právnické
etice.“
90
„A co jsem řekl posledně?“ vychutnával si jeho
zmatenost soudce.
„Dobrá, dostal jste mě Ctihodnosti,“ připustil
Dhó. „Nemám ani ponětí o čem jste mluvil, protože jsem
chvilkově usnul. Odvolávám tedy námitku a slibuji, že už
se to vícekrát nestane. Byla to pouze síla toho, …no…jak
se tomu říká?“
„Síla zvyku?“ napověděl mu soudce ironicky
míněnou otázkou.
„Přesně tak. To je ono, vaše Ctihodnosti,“
zamumlal si pro sebe Dhó a posadil se vedle
obžalovaného. „Síla zvyku, to si musím zapamatovat, to
je přesně ono!“ Pak znovu usnul.
Toho využil soudní zapisovatel Dlé, o němž již
byla řeč a jehož jméno si ani nyní zapamatovat nemusíte,
protože už o něm skutečně nepadne ani slovo a zanesl to
do análů. Není sice přesně známo do jakých análů, ale
tato informace překračuje rámec našeho příběhu. Prostě
to zanesl do análů a hotovo.
„Takže bych vás požádal o všeobecnou pozornost,
jelikož zahajuji řízení,“ poklepal soudce kladívkem na
podložku. „Obžalovaný nechť se dostaví na lavici
svědků,“ pokynul směrem k místu obhajoby a ledabyle si
protáhl svá ztuhlá tykadla.
Obžalovaný Strů se mezitím dovlekl k lavici
svědků a položil chapadlo na Dibli. To byla na planetě
Jdó taková tradice, pokládat chapadlo na Dibli, jako by to
něco znamenalo.
„Slibuji, že budu vypovídat pravdu a nic než
pravdu, k tomu ať mi dopomáhá Hrun.“
„Ale vy nemusíte mluvit pravdu,“ zaraženě
prohlásil soudce a raději se podíval do zákonů, jestli se
91
náhodou neplete. „Jste obžalovaný, máte tedy právo lhát.
Všichni ostatní musí mluvit pravdu, ale vy ne.“
„Dobrá, tak tedy slibuji, že budu lhát a nic než
lhát, k tomu ať mi dopomáhá Hrun,“ ulevilo se
obžalovanému a sedl si do lavice.
„Kde jste byl před dvěma tisíci lety takhle kolem
osmé večer, co?“ zahájil výslech obžalovaného
prokurátor Bnún. „A odpovězte pokud možno přesně!“
„Námitka,“ zařval obhájce Dhó, který byl opět
hrubě probuzen hlukem v soudní síni.
„A proti čemu?“ zeptal se ho znovu soudce.
„Proti všemu!“ začal zuřit Dhó. „Jak si má
obžalovaný pamatovat, co dělal před dvěma tisíci lety?“
„Zamítá se,“ vlídně pokynul soudce. „Obžalovaný
odpoví, protože máme telepatické informace o tom, že to
moc dobře ví.“
„Myslím, že jsem zrovna pekl nějaké koláče
z nastrouhaných lanthanoidů, což je starý rodinný recept
po matce, ale už přesně nevím jaké.“
„Vidíte?“ pousmál se obhájce. „Je přece jasné, že
si nemůže po dvou tisících letech vzpomenout, jaké
koláče zrovna ten den pekl. Otázka je evidentně
irelevantní, i když netuším, co to slovo vlastně
doopravdy znamená. Devadesát devět procent populace
to ale taky neví, takže je to jedno.“
„Devadesát devět procent z kolika?“ zeptal se ho
vychytrale soudce Whan.
„To nevím, vaše Ctihodnosti,“ zaraženě přiznal
Dhó. „V matematice jsem od vylíhnutí slabší. Kromě
toho nechápu otázku.“
„Námitka se tedy zamítá,“ pousmál se soudce nad
prostotou pana obhájce.
92
„Věc je úplně jasná,“ vmísil se mezitím
prokurátor Bnůn do jejich diskuse. „Obžalovaný tiskne,
jako když lže.“
„Snad lže, jako když tiskne, ne?“ opravil ho
vlídně soudce Whan. „Nemůžete zaměňovat důsledek a
příčinu, pane prokurátore. Ono to pak nedává dobrý
smysl, víme?“
„Správně vaše Ctihodnosti, lže jako když tiskne,“
opravil se Bnůn. „Právě jsem telepaticky nakoukl do jeho
paměti a tam je vše uloženo. Před dvěma tisíci lety v osm
večer zardousil svou protivnou manželku Kté její vlastní
podstručenkou.“
Obhájce Dhó si povytáhl spoďáry a zuřivě se
zahleděl na obviněného.
„To jste mi nemohl říct hned, že jste vinen?“
zeptal se ho vztekle a přikročil k přepážce, oddělující
obviněného od zbytku světa. „Mohli jsme si tu lapálii
ušetřit.“
„Soráč brácho, ale to sis to nemohl v té mojí
kebuli přečíst sám?“ okamžitě nasadil obžalovaný Strů
muklovský tón, když nahlédl na nevyhnutelnost svého
osudu.
„To určitě! A přišel bych o kšeft,“ zamumlal Dhó
a odstoupil od přepážky.
„Dospěla porota k rozhodnutí?“ otázal se hned
nato soudce Whan skupiny křečků.
„Obžalovaný je vinen, vaše Ctihodnosti,“
napodobil zdatný břichomluvec prokurátor Bnún pištění
křeččí poroty a dopadem kladívka byl osud chudáka
Strůho zpečetěn.
Spravedlnost tedy neexistuje, jak už víme, což je
mimochodem i tím hlavním důvodem, že se všude tak
93
válčí. Soudy totiž vůbec nemusí vynášet spravedlivé
rozsudky, jestli to náhodou nevíte, protože existuje ještě
jeden opravný prostředek, kterému se říká válka. A
jelikož se s touto formou společenského konfliktu
budeme při sledování vývoje planety Země setkávat stále
častěji, dovolím si ještě jednu ukázku, abyste viděli, jak
to chodí jinde.
94
Kapitola devatenáctá
Takoví normální mimozemšťané
„Jdeme, pacholci!“ zavelel Stén Velký, celou
svou hmotností Generalisimus a přehodil si paprskomet
přes rameno. „Dneska budete mašírovat celý den, aby vás
ten humor přešel. Válka není žádná legrace!“
„Jaký humor máte na mysli?“ opáčil překvapeně
jeden ze dvou zajatců, ke kterým Stén mluvil. „Strachy
mlčíme už celé hodiny, abyste nás nezastřelil.“
„To je jen takové rčení, vy pitomci!“ seřval je oba
Generalisimus Stén, modrý vzteky. „Abyste si uvědomili
kdo je tady pánem! Chápete to?“
„Ne,“ opovážil se odpovědět druhý zajatec.
„K Čerthu s vámi,“ ulevil si Stén Velký a začal
pro změnu ječet po svých vojácích. „Vy hubené
třasořitky konec pauzy! Dožerte ty konzervy a jestli tady
někde uvidím víčko, tak budete pochodovat i po
večerce!“
Stén Velký byl, jak už jsme si řekli, celou svou
hmotností Generalisimu, což mělo svůj hluboký význam.
Na planetě Zíp byla hodnota každého jedince přímo
úměrná jeho váze, tudíž bylo v zájmu každého vojáka co
nejvíce přibrat. To má svůj smysl, protože čím větší
váha, tím více buněk a čím více buněk, tím více
mitochondrií. No, možná jsem se v tom trošku zamotal,
ale to nic nemění na faktu, že na planetě Zíp bylo
společenské postavení každého jedince přímo úměrné
jeho hmotnosti a basta fidly.
95
Potom Generalisimus Stén Velký kopl do prvního
ležícího zajatce a následně i do toho druhého, aby ti
pitomci pochopili, že už je čas jít. Na podobném jednání
není v poli nic divného. Sadismus vojáků je v podstatě
jen takovým nezištným příspěvkem k už tak dost
truchlivým válečným útrapám a slouží výhradně k větší
slávě vítězů, nebo později pro potřeby hrdinských
historek u táborových ohňů.
Stén Velký byl velitelem Zípařských Legií a loni
dostal Nhoubelovu cenu za nejlepší válku roku, takže byl
trošku namyšlený. Miloval v podstatě jen dvě věci:
Vraždění nepřátel a borůvkové koláče. Kdybyste mu dali
vybrat mezi povražděním hromady nepřátel a talířem
borůvkových koláčů, měl by skutečně neřešitelné dilema,
které by vyvrcholilo pravděpodobně těžkou mozkovou
mrtvicí, nebo abstinenčním záchvatem vyvolaným akutní
potřebou další dávky nepřátelské krve, nebo sladkých
borůvek.
Zajatce bral nerad, protože se podle jeho slov celé
dny jen povalovali a četli si o svých právech, z čehož mu
bylo na blití. Zajatec má poslouchat a v pravou chvíli
zdechnout, to byla jeho filozofie. Navíc je musel krmit
a pak neměl dost jídla pro vlastní vojáky. Dneska vedli
chyceného Můa, který byl synem generála Déa a chtěli
ho vyměnit za spoustu svých kamarádů, kteří padli do
rukou Hónských nepřátel.
„Jestli na nás chystáš nějakou boudu, tak se
netěš!“ otočil se Stén k prvnímu vyděšenému zajatci. „S
podobnými floutky tady umíme zatočit.“
„Tam žádná bouda není,“ odvětil překvapeně
zajatec Mů, protože přesně takhle se jmenoval. „Je tam
96
jenom několik zákopů, jinak nic. A proč byste se mnou
měli točit?“
„To je debil,“ ulevil si jeden z nižších důstojníků,
který je poslouchal a taky si do Můa kopl, aby si spravil
náladu. „Tak blbého zajatce jsme tu ještě neměli!“
„Proč do mě kopete?“ zeptal se jich obou
překvapený zajatec. „Vždyť vám odpovídám na všechny
vaše otázky.“
„Baví nás to,“ vysvětlil mu svůj postoj strážný.
„Ty neděláš věci, které tě baví?“ zeptal se ho nečekaně.
„To já teda jo!“
„Abych se přiznal, taky dělám věci, které mě
baví,“ zjihnul zajatec a pomyslel na svou rodinu. „Třeba
si strašně rád hraji se svými dětmi. Hraji si s nimi
v postatě pořád, jsou moc roztomilé.“
„No tak vidíš!“ kopl do něj strážný. „A mě zase
baví do tebe kopat, protože jsi moc roztomilý, když se
svíjíš na zemi! Takže se nediv, že do tebe budu kopat
v podstatě pořád! Chápeš to?“
„Ne,“ hlesnul zajatec.
„Je to prostě debil,“ okomentoval jejich diskusi
další důstojník, který právě procházel kolem a s gustem
si do Můa kopl.
Potom vyrazilo čtyřčlenné komando směrem
k nepříteli, aby vyměnili Můa za pět svých zajatých
kamarádů. Na planetě Gorgom se zajatci vyměňovali na
váhu. Na hranici bojové linie stála váha a obě strany
musely přesně vyvážit soupeřovy zajatce. To vedlo
k menšímu podvádění, protože zajatci se snažili vždy co
nejvíc zhubnout, aby se jich mohlo vrátit co nejvíc.
Naopak jejich věznitelé se snažili, aby co nejvíc přibrali a
oni získali za jednoho zajatého nepřítele co nejvíc
97
vlastních vojáků. Tentokrát zkusil Stén novou fintu.
Nechal Můa každý den pod namířeným paprskometem
spořádat dvě pečené husy se zelím a knedlíkem a nyní se
ho pokoušel vyměnit za pět svých hubených pěšáků.
„Stůj, osviť tvář!“ ozvalo se náhle před nimi,
přesně v duchu předpisů o strážní službě. „Ať si vás
můžeme prohlédnout.“
„Vždyť je světlo, vy bando byrokratických
debilů,“ odfrkl si znechuceně Stén, protože nesnášel
doslovné plnění předpisů. „Vidíme se jako na dlani, takže
byste pro jednou mohli té buzerace nechat.“
„No dobře,“ zamumlal překvapeně strážný. „Tak
nám tedy vydejte Můa, ať si ho můžeme zvážit.“
Nato nastala chvíle přemýšlivého ticha, časově
těžko definovatelná.
„Sakra, co jste s ním dělali, vždyť má přes dva
metráky,“ zhrozili se válečníci. „Na první pohled vypadá,
že má na sobě skafandr.“
„Nemůžeme za to, že mu u nás tak chutnalo,“
odsekl Stén. „Chutnají mu pečené husičky. A teď nám
vydejte naše hochy.“
Další chvíle ticha.
„Vždyť jsou jako koule,“ zděsil se Stén. „Ještě
v životě jsem neviděl někoho tak tlustého!“
„Mají rádi sladkosti, s tím se nedá nic dělat,“
zasmála se na oplátku hlídka. „Přece nebudeme našim
drahým zajatcům upírat jídlo.“
„To je jasný podfuk,“ zařval Stén. „Vy jste je
zákeřně vykrmili!“
„To víš, že jo, ty troubo, a ještě jim dáme na
cestu,“ opáčil náčelník Hónské hlídky a začal krmit
zajatce větrníky se šlehačkou.
98
„Okamžitě vytáhněte gril!“ houkl Stén na svůj
doprovod. „Uvidíme, kdo z koho!“
Netrvalo dlouho a polní kuchyně zaujaly bojová
postavení, přičemž kolem zavoněla vůně tradičního
vojenského jídla, čili pečené drůbeže a zákusků.
„Žerte ty větrníky!“ řvala Hónská hlídka na
Sténovy vojáky. „Každý z vás si dá tři ještě před obědem,
abyste nejedli to uzené na lačný žaludek.“
„Jestli nespořádáš tu Helanskou stokilovou husu,
tak uvidíš!“ namířil mezitím Stén Velký paprskomet na
Můa. „Schválně budu počítat do tří a jestli tady i pak
uvidím nějaké drůbeží zbytky, tak se neovládnu a
střílím,“ dodal, což byla dost tvrdá výhružka, protože
Helanská stokilová husa vypadá asi jako Predátor křížený
s medvídkem Pů a smrdí zrovna tak. Naštěstí pro něj
neuměl Generlisimus moc počítat a neustále zasekával u
dvojky.
Kalorická bitva započala, teď šlo o to, jestli bude
vážit Mů víc, než dva zajatci Hónů. Zajatci se
pochopitelně nevzpouzeli, protože jim bylo jasné, že je
lepší být přežraný, než mrtvý. Jen Můovi to trošku trvalo,
ale nakonec se prokousal přes pancíř a husu dojedl. Po
dlouhých pěti dnech tedy dokázal Stén vykrmit Můa
natolik, že mu musela nepřátelská hlídka vydat dva jeho
vojáky, kteří fikaně dostali z větrníků průjem a dodaná
energie tak šla vniveč.
„Počkejte příště,“ zhrozila Sténovi Velkému
Hónská hlídka. „Máme objednaných deset tun pěkně
prorostlého bůčku a tunu Vanglické slaniny. Vaši zajatci
nezhubnou pod dvě stě kilo.“
99
„To se ještě uvidí,“ odpověděl s úšklebkem Stén.
„Náš vůdce zajistil tři cisterny dvanáctiprocentní smetany
a ti vaši chlapci nic jiného pít nedostanou.“
Nakonec po šesti letech gastronomických bojů
skončila válka totálním hladomorem, protože zajatci
obou armád sežrali potravinové zásoby na sto let
dopředu. A tak musely obě armády s válčením na nějaký
čas přestat a začít trošku farmařit, aby vyprodukovali
nějaké to jídlo na další válku.
100
Kapitola dvacátá
Hurlatanka
V této kapitole se vrátíme zpět na planetu Zemi,
jelikož ta začala vstupovat do velmi zajímavého období,
kterému dnes říkáme temný středověk. Tam o rozličné
konflikty rozhodně nebyla nouze. Bylo to způsobeno
nejen migrací mimozemšťanů, ale i značnou agresivitou
pozemských
forem
života,
které
se
začali
mimozemšťanům bránit. Proto se zhruba v té době
mimozemšťané stáhli na oběžnou dráhu Země,
především z obavy o další ovlivňování Lidstva, kde až na
výjimky zůstali dodnes. K tomuto nevyhnutelnému kroku
došlo přibližně ve dvanáctém století, když pozemští
neandrtálci vyrobili první fungující zbraně a zkoušeli je
na všem, co se hýbalo.
Hned na úvod této kapitoly je třeba si říct, že
středověk byl v mnoha ohledech velmi brutální. Zřejmě
z toho důvodu, že ve středním věku jsou všechny bytosti
nejprotivnější, není tedy důvodu, aby to neplatilo i pro
epochy. Ve středním věku prostě každý zkouší, co si
může dovolit a všechny tím značně obtěžuje. V dětství a
ve stáří jsme v mnohém omezeni, ale střední věk je
přesně to údobí, kdy se láme chleba a určují se hranice. A
přesně takové jsou i dějiny, středověk byl vždy na všech
planetách nejdrsnější. Ale i v tak nepříznivé době se
občas objevily romantické záblesky.
Hrdina
našeho
příběhu,
mimozemšťan
Hurlatanka, seděl před malou jeskyní na planetě Zemi a
101
ohryzával buvolí oháňku. Kousek od něj stál dost nasraný
buvol s uříznutou oháňkou a znechuceně ho sledoval.
Kdo ví, co mu u toho běhalo hlavou. Býložravci jsou sice
obecně dost tupí, ale nikdo ve vesmíru nemá rád, když ho
žerete zaživa, takže to jistě nebylo nic lichotivého.
Nakonec tuto svou životní lapálii okomentoval
citoslovcem „bů“, což byl jeho univerzální názor na
většinu složitých životních situací, před které byl
postaven.
„Bů!“ zabučel uraženě buvol, překvapený tím, že
mu Hurlatanka drze žere oháňku.
„Kykyryký,“ opáčil vtipně Hurlatanka a
nepřestával žvýkat. „A co doma, kamaráde, všechno
šlape jak má?“
„Bů!“ pokračoval neúprosně buvol.
„Jasná páka, brácho,“ zasmál se Hurlatanka. Pak
se olízl a začal žvýkat obratle. Buvolí oháňka byla prostě
jeho oblíbeným pozemským pamlskem, který nedokázal
odepřít. Labužnicky vycucával míchu z obratlů,
rozžvýkal kůži a zvesela na buvola mrknul.
„Kdyby ses lépe učil, měl bys možná větší mozek,
ale oháňka by ti sezením u počítače zcela zakrněla, tak
raději nemysli. Potom bys byl úplně k ničemu.“
„Bů!“ ozval se znovu buvol.
„Jen si posluž.“
„Bů!“
„Hele,“ přestalo to Hurlatanku bavit. „Konverzace
s tebou je sice zajímavá, ale tak jedině pro někoho, kdo
se zúčastňuje zasedání v Parlamentu. Tam jsou podobné
názory na denním pořádku, takže mě vlastně ani
nepřekvapuješ,“ dodal s plnou mordou a dál se věnoval
jídlu.
102
Mimozemšťan Hrurlatanka byl děsný frajer.
Nedávno si koupil létající talíř kabriolet a frajeřil s ním
po celém vesmíru. Na Zemi se stavil jen na skok, dát si
něco k snědku a odskákal to chudák buvol. Potom zase
chtěl naskočit do svého moderního talíře a pokračovat k
Saturnu na pravidelnou schůzi Děsných frajerů, což byla
elitní organizace mladých mimozemských zbohatlíků.
Jenomže buvol nemínil odběhnout, čímž našeho frajera
dožral.
„Hele kámo, chutnáš sice skvěle, ale už mě dost
znervózňuješ,“ oslovil Hurlatanka nablblého buvola,
který tam pořád stál jako pitomec. „Jestli nevypadneš,
mohl bych ochutnat i jiné části,“ zavtipkoval. Když buvol
na jeho výbornou hlášku nereagoval, znechuceně se sám
sebe filozoficky zeptal: „Mají vůbec zvířata duši?“
Uražený buvol hned nato zafrkal a odběhl na
druhý konec louky. Dodnes patří mezi nevysvětlitelné
záhady vesmíru, jestli to zafrkání znamenalo ano, nevím,
nebo dokonce ne.
„Já myslím, že jo,“ zamyslel se Hurlatanka a dál
žvýkal oháňku. „Už jen proto, že zvířata chápou ironii a
moc dobře ví, kdy jsou intelektuálně bez šance.“
Mimozemšťan Hurlatanka byl ženatý, protože mu
před dvěma lety přeskočilo a on zapomněl na opatrnost.
Od té doby raději nebyl doma a coural se bezcílně
vesmírem, jenom aby nemusel plnit manželské
povinnosti. Jeho drahá třičtvrtina (vyjádřeno hmotnostně)
byla posedlá sexem a Hurlatanka z ní měl neskutečnou
hrůzu. Jeho manželka byla z rasy Furonů, kteří měli
vývojové stádia podobné hmyzu. Když si ji bral, byla to
pěkná štíhlá larvička, ale ihned po svatbě se zakuklila a
dnes z ní je obluda dvakrát větší než on. Má šest
103
chlupatých nohou, gigantické panděro a kusadla jako
vlkodlak. Není tudíž divu, že milostná vášeň Hurlatanku
zcela opustila.
Naštěstí měl nějaké úspory a tak si koupil
nejnovější model talíře, létal po celém vesmíru a balil
všechny ženské, které potkal. Většinou měl úspěch,
jelikož byl majitelem zlatého dolu, což na většinu žen
z celého vesmíru působí jako sexuální stimulant. Ještě ani
nedojedl, když náhle zahlédl mladou dívku z kmene
Masajů, jak utíká k potoku buď pro vodu, nebo před lvy.
„Sakra, ta je štíhlá,“ potáhl se Hurlatanka za
tykadla. „Má sice jenom dvě nohy a není ani moc zelená,
ale naštěstí nejsem rasista. Nebo možná jenom trošku, ale
to není nic neobvyklého.“
Potom si světácky vsunul do úst česnekovou
žvýkačku, která na ženy vždy zabírá. Hned nato ji oslovil
svou lámanou svahilšťinou.
„Nazdar koťě, nezaskočíš ke mně do talíře na
drink?“ vyhledal si v elektronickém tlumočníku tu
nejvhodnější frázi k seznámení.
„Tak jo, stádo mi dneska stejně sežrali lvi,“
uculila se dívka. „A co je to talíř?“ zeptala se ho po chvíli
přemýšlení. „A co je to drink?“ zajímala se dál.
„Talíř je talíř a drink je drink,“ opáčil zkušený
svůdník Hurlatanka.
„Tak jo,“ opáčila Masajská dívka, které toto
vysvětlení kupodivu stačilo.
A jelikož Hurlatanka nebyl žádný nezkušený
zajíc, pro jistotu jí nenápadně píchnul nějaké drogy, takže
zanedlouho byla svatba. Zamilovaný Hurlatanka se
rozhodl, že se usadí na planetě Zemi natrvalo. Bohužel,
opět neměl štěstí. Jeho mladá Masajská manželka se sice
104
nezakuklila, ale i tak z ní byla do dvou let stokilová
černoška s kruhem v nose. Po bývalé kráse ani památka.
„Pane Hrune, já jsem snad prokletý!“ zavyl
Hurlatanka a naskočil do svého létajícího talíře. „To bylo
naposledy, co jsem se ženil. Proč ty ženské po svatbě
vždycky tak přiberou, to mi někdo vysvětlete.“
105
Kapitola dvacátá první
Atlantida
Všichni víme, že zabíjet jiné živé tvory je špatné,
ale málokdo se tím řídí. Především z toho důvodu, že
zabíjení jiných živých tvorů je v podstatě veliká legrace,
vzpomeňme kupříkladu na videohry. Jenomže život není
videohra a ve skutečném životě to často ani jinak nejde a
zabíjet se musí doopravdy. Třeba kvůli nesnesitelnému
hladu, nebo nás třeba rozčílí hlasité chrápání manželky,
to se prostě nedá nic dělat. Pak se ovšem pravidelně
dostavuje pocit viny, ta nepříjemná daň za trochu zábavy.
Mimozemšťané ale podobné problémy nemají, protože
lidi většinou nezabíjejí. Jenom je unášejí kvůli
obchodování s jejich orgány a taky kvůli análním
sondám, které do nich zavádějí pro legraci, takže se není
za co omlouvat.
Tři králové Jerde Dvaadvacátý sice nikdy nikoho
nezabil, ale neměl k tomu daleko, protože zabíjel
virtuálně. Pracoval na planetě Zemi v osvíceném
šestnáctém století jako kulturní inkvizitor a ve svém
oboru byl špička. Dokázal přesvědčit několik papežů o
tom že Země je hranatá a všichni kdo tomu nevěří
zaslouží upálit. Běžný řadový papež by sice neměl mít
ani ten nejmenší zájem někoho upalovat, ale stejně to
všichni dělali, protože je to super zábava.
Mimochodem, to podivné křestní jméno Tři
králové, si Jerde Dvaadvacátý vybral nazdařbůh
z pozemského kalendáře, jelikož mu bylo úplně fuk, jak
106
se bude na planetě Zemi jmenovat. Prst se mu zabodl do
šestého ledna, tak si začal říkat Tři králové Jerde
Dvaadvacátý. A to ještě mohl mluvit o štěstí, že si
náhodou nevybral druhý listopad. Památka zesnulých
Jerde dvaadvacátý zní hrozně.
Bylo to způsobeno tím, že Jerde na pozemskou
kulturu zvysoka kašlal a na všechno ostatní taky. Jediné
co ho zajímalo, byla Atlantida a okurková voda, jak brzy
pochopíte. Z Atlantidy byl úplně podělaný, protože byla
součástí jeho vlastní kultury. Byl potomkem Ketonů,
jejichž příslušník Jurg Sinavý bájnou Atlantidu kdysi
dávno vybudoval. Práci inkvizitora vzal jenom proto, aby
mohl být na Zemi a pátrat po ztracené říši svých předků.
Každý víkend létal ve svém létajícím talíři doprostřed
atlantického oceánu a pomocí moderního batyskafu ve
tvaru vorvaně zkoumal oceánské dno metr po metru.
„Hnus,“ rozčílil se Jerde Dvaadvacátý každou
sobotu večer při sledování obrazovky. „Samé bahno!
V takovém bordelu nic nenajdu, to se na to můžu rovnou
vysrat! Vysrat se na to na všechno!“
„Chce se vám na velkou stranu?“ zeptal se ho
starostlivě palubní počítač, který monitoroval veškeré
změny nálad na palubě. „Toaleta je připravena jako vždy.
I papír je vyměněn a osvěžující tableta je spotřebována
sotva z poloviny.“
„Sklapni, jsi zastaralý!“ seřval ho Jurg. „I ten
právě vyměněný toaletní papír umí určitě počítat
integrály rychleji než ty!“
„Tak mi kupte pořádný chladič, pane,“ urazil se
jeho počítač. „Hlavně že máte na nohách nové tenisky
z planety Vegan 6. Ty vám tu Atlantidu najdou určitě
mnohem rychleji.“
107
„Jestli ještě jednou cekneš, tak tě vypnu,“ opáčil
Jurg Dvaadvacátý. „Je snad mojí chybou, že na Zemi
vymyslí chladič procesoru nejdříve za nějakých tři sta
let? To mám chodit naboso jen kvůli tvému chlazení? Na
černém trhu se zastaralé chladiče neprodávají. Jestli ti je
horko, tak se vypni, stejně jsi k ničemu!“
„Omlouvám se, to mi jen tak ujelo,“ zklamaně
zabzučel počítač. „Takže jestli vám to nebude vadit,
vypínám se.“
„Klidně,“ zabručel Jurg.
„Už jdu na to,“ vyhrožoval počítač.
„Jen do toho!“
„Akorát nevím, kdo vám bude hlídat zásobu
kyslíku,“
pokoušel
se
upozornit
na
svou
nepostradatelnost ješitný počítač.
„Tak už konečně sklapni!“ nasral se Jurg a
počítač se uraženě vypnul.
Tři králové Jerde Dvaadvacátý byl starý mládenec
a veškerý jeho sexuální život se sestával z pozorování
akvarijních rybiček, proto měl dost času na výzkumy.
Pocházel z planety Stér, kde se tradovalo, že Stéranští
kosmičtí mudrci před mnoha tisíci lety přistáli na Zemi
na ostrově Atlantida a ukryli tam největší Stéranskou
moudrost, kterou si předávali z generace na generaci.
Ukryli ji tam vytesanou v kameni, ale jelikož jejich
písmo připomíná psí chcánky na sněhu, pozemšťanům
tato moudrost nemůže nijak pomoci. Přičíst by ji možná
dokázal libovolný současný lékař, jelikož jejich písmo je
velmi podobné stéranskému, ale to je způsobeno jejich
namyšleností, nikoliv moudrostí, takže opět smůla.
Bohužel se už po těch mnoha tisících letech na
Stéru zapomnělo, jak ta moudrost vlastně zněla a celá
108
jejich starobylá civilizace upadla v chaos. Proto se
nadějný vědecký pracovník Jerde Dvaadvacátý rozhodl,
že tu moudrost znovu objeví na bájné Atlantidě, kde ji
jeho předci uložili do kamene. Odletěl tedy o
prázdninách na planetu Zemi a začal pracovat v archivu
ve Vatikánu, za vlády nějakého Piuse Kdovíjakého,
taktéž mimozemšťana. Jeho plat nebyl příliš vysoký,
sotva kilo okurek týdně, ale to mu vůbec nevadilo,
jelikož okurky nutně potřeboval, zejména jejich výluh.
Jednoho dne, když slunce vrhalo líbezné záblesky
na vodní hladině, aniž by to však jako obvykle někoho
zajímalo, narazil Jerde ve svém batyskafu na typickou
mramorovou stavbu komolého jehlanu asi dva kilometry
pod hladinou atlantského oceánu. Okamžitě si nalil deci
láku z okurek a vypil ho najednou. Na první pohled
poznal Stéranskou architekturu a to i přesto, že už v sobě
měl okurkové vody několik skleniček. Okurková voda
působila na jeho rasu podobně jako slivovice, což byl i
důvod, proč ze země ještě neodcestoval.
Jerde Dvaadvacátý ten jehlan pomalu obeplouval
a hledal nápis, který tam podle pověsti zanechali jeho
předkové. Bylo to snadné, jelikož jako každý správný
notorik viděl dvakrát. Pak ten nápis spatřil na všechny tři
vlastní oči. Největší Stéranská moudrost, kterou si jeho
předci předávali po generace, zněla: „Jíst špenát pod
magnetickým jeřábem je veliká chyba.“
To jen dokazuje, že nejenom lidé, ale i
mimozemšťané jsou tak tupí, že si myslí, že ve špenátu je
nějaké železo. Tenhle omyl se v celém vesmíru traduje
již po generace a podle výzkumné zprávy Odboru veřejné
tuposti, se ho nejspíš nikdy nepodaří vymýtit. Na jedné
zapadlé planetě BLT 42 dokonce zašli tak daleko, že
109
nalezli v železe špenát, ale i v tomto případě se jednalo o
omyl, způsobený nedostatečnou osobní hygienou
laboranta. To ale nezabránilo jednomu vědci vymyslet
binární diagram železo-špenát a udělat si na tom
doktorát. Špenát a železo nemají zkrátka nic společného a
je nejvyšší čas, aby to konečně někdo řekl nahlas.
Zklamaný Jerde Dvaadvacátý se nakonec tak
rozčílil, že celou věc předal advokátům. Ti přiletěli na
planetu Zemi až za čtyři sta let a dopadli velice neslavně,
jak už o tom mimochodem byla řeč.
110
Kapitola dvacátá druhá
Krux
Na planetě Krux mají na jedné polokouli pořád
den a na druhé polokouli zase noc, protože jejich planeta
má k mateřské hvězdě vázanou rotaci, něco jako Měsíc
se Zemí. To však vedlo ke značné nespokojenosti
odvrácené poloviny, jelikož oni museli neustále platit za
elektřinu, zatímco ta druhá polovina ne. A když byl v
důsledku této nespravedlnosti před dvanácti milióny lety
kurz odvrácené Kruxské koruny na úrovni křováckého
lopuchu, tedy vůbec na té nejnižší myslitelné výši, na
jakou může jakákoliv volně směnitelná měna ve vesmíru
spadnout, přiletěl na planetu Krux bohatý finančník
Degen Druhý, řečený DD.
DD byl sirotek. Před pouhým půl miliónem let mu
totiž zemřeli všichni tři rodiče při společném lyžování
v Seneckých lomech. Když se chystal na svou první jízdu
po zvětralém čediči, rodiče mu ještě na svahu dali menší
přednášku o nebezpečnosti lavin. Hned nato je strhla
lavina a DD na to nikdy nezapomněl. Tak názorné
varování před hrozícím nebezpečím dosud od nikoho
nedostal a vzpomínal na ně s láskou. Později, když
vyrostl, stal se z něj jogurtový dealer, což byla velice
lukrativní profese.
Na Krux přiletěl obchodník DD z humanitárních
důvodů. Hodlal tam rozpoutat první světovou válku,
protože planeta Krux byla poslední obydlenou planetou
ve vesmíru, na které ještě žádná světová válka nebyla. To
111
je pro obyvatele podobných planet dost nebezpečné,
protože takhle si nedávali pozor a mohlo se jim přihodit
cokoli. Moudrý DD ale dobře věděl, že není nad
pořádnou válku, která na čas všem řádně zchladí hlavy a
kromě toho to v učebnicích dějepisu lépe vypadá, když se
předci řezali, nežli číst o tom, jak tisíce let jen pěstovali
řepu.
Uspořádal tedy několik mítinků, kde neustále
zdůrazňoval, že každý Kruxan má právo na své místo na
slunci a takto do nich šil:
„Moji milí odvrácení Kruxané! Proč zrovna vy
byste měli trpět ve věčné tmě a chladu, zatímco osvětlení
Kruxané mají pořád krásné počasí. Uvažovali jste už o
tom, že byste vyslali na osvětlenou polokouli několik
menších nukleárních hlavic, aby bylo každému jasné, že
vaše trpělivost je u konce?“
„To je řeč!“ začal křičet dav. „Nakrmíme ty jejich
pohodlné zadky nějakým tím termonukleárním peklem!
Však oni ještě uvidí, zač toho chapadlo.“
„Líbí se mi vaše nadšení!“ prohlásil spokojeně
generalisimus Pé, který se podobných referend vždy
obával, protože lid bývá od podstaty málo militantní. „A
já si myslel, že všichni civilisté jsou pitomci! Tak do toho
zapálení vlastenci, aby každý pochopil, že jsme ty bomby
nedělali nadarmo!“
Potom zmáčkl červený knoflík s nápisem
Armagedon u odpalovací rampy. Mohutné rakety KruxKrux se odlepily z odpalovacích ramp a za bouřlivého
potlesku zmizely za obzorem. Pak už jen všichni čekali
co se bude dít.
A skutečně, odpověď na sebe nedala dlouho
čekat. Již za dva týdny dorazil značně ohořelý posel a
112
přinesl ručně psané vyhlášení války s dvěma
pravopisnými chybami. Na straně útočníků byla zrovna
doba oběda, tak musel chvíli čekat. Potom tím
vyhlášením mrštil opovážlivě před panem prezidentem o
zem a ihned dostal od ministerstva kultury pokutu dva
milióny Volarů za znevažování genocidy. Na podobné
hejsky se musí zostra.
„Co tím cárem papíru chceš říct, debile?“ zeptal
se posla prezident Krů, když si přečetl vyhlášení války
které mu pozorný generalissimus Pé zvedl ze země. „My
přece víme že je válka, sami jsme ji začali. Nemusíte
nám to připomínat nějakým vyhlášením.“
„Ale my chceme válku podle všech uznávaných
politických pravidel,“ namítnul posel. „Nejprve její
vyhlášení, dále diplomatická jednání za účasti členů
vlády, potom nějaké společné obědy a nakonec
přednesení požadavků.“
„Na to není čas,“ prohlásil prezident Krů. „My už
jsme po obědě, takže se hned vrhneme na to
bombardování, co říkáte?“
„V tom případě mám za úkol domluvit podmínky
příměří,“ prohlásil posel. „Přistoupíme v podstatě na vše,
kromě stěhování. To raději dvakrát vyhoříme,“ zasmál se
od všech čtyř plic.
„Souhlasíme, vaše dvojnásobné vyhoření nám
zcela vyhovuje!“ opáčil chladně pan prezident. „Není nad
pořádnou termonukleární válku. Určitě se vám to taky
zalíbí.“
„Tak v tom případě mám za úkol domluvit
podmínky kapitulace,“ zachrčel z posledních sil posel.
„My si vlastně válku zas až tak moc nepřejeme.“
113
„Tohle ovšem už vůbec nepřichází v úvahu!“
vybuchnul pan prezident. „Víte, kolik stojí výroba jedné
takové atomové bomby? Co s nimi mám teď dělat, když
jich mám plné sklady? To s nimi mám vyfotit?“
„Dělejte, jak uznáte za vhodné, ale má vlast se
pomstí!“ zasípal z posledních sil posel. Protože však
tomu sám nevěřil, jeho slova v kámen vytesána nebyla.
Ostatně, na jeho rodné polokouli by se fyzickou prací
nezabýval ani ten největší šílenec. Po těchto slovech
zemřel na následky ozáření, aniž zaplatil jedinou splátku
z uložené pokuty. To je pro posly typické, zafrajeřit a
zhebnout.
Následná válka nebyla dlouhá. Jelikož Kruxané z
osvětlené části nepotřebovali k životu žádné energetické
zdroje, neměli pochopitelně ani žádnou techniku. Jen se
povalovali pod stromy, opalovali se a baštili křemičité
jogurty na zvýšení potence. Odvrácení Kruxané však
díky věčné zimě vlastnili továrny na výrobu reaktorů a
měli doly i ohromné hutě, ve kterých makali jako o život,
protože jim o život skutečně šlo. Válka tedy trvala jeden
den a Kruxané ze slunné části byli navzdory zvýšené
potenci zahnáni do tmy a vítězná strana se nastěhovala na
stranu osvětlenou.
Tím však zdědili poražení Kruxané veškeré hutě a
továrny na výrobu atomových bomb. Tak se situace
zanedlouho opakovala, protože odvráceným Kruxanům
nezbývalo v té hrozné kose nic jiného, než začít makat,
zatímco osvětlení Kruxané mezitím zpohodlněli. Nu a od
té doby proběhlo na Kruxu již sedmdesát tisíc jaderných
válek v přímém přenosu a nikdo neví, kdy se to konečně
zastaví. Jediný, kdo na současném stavu vydělává, jsou
místní feťáci, kteří žijí za soumraku, přímo na poledníku
114
a prodávají frustrovaným ustupujícím vojákům křemičité
jogurty po tunách. Zakázku na dodávku jogurtů
pochopitelně získala firma Degena Druhého, jak už tomu
tak ve válkách bývá. Kdo válku vyvolává, vždycky moc
dobře ví proč.
Není divu, že se podobné móresy zanedlouho
začaly praktikovat na planetě Zemi, kde se toto chování
dosud považuje za základní společenskou aktivitu.
Základem společenského vývoje je přece odjakživa
porobení těch druhých, což ve svých důsledcích nutně
vede k otrokářství. Otrokářství však nevymysleli
Američané, byť se tím dlouho chlubili a později se za to
styděli. Je to v celém Vesmíru velice rozšířená aktivita,
takže další malá ukázka, shodou okolností blízce spojená
s planetou Zemí, jistě neuškodí.
115
Kapitola dvacátá třetí
ZOO na Hezanu
Pamatujete si jak jsem o několik kapitol dříve
zveřejnil názor, že mimozemšťané nemají v úmyslu
Lidstvo přímo vyhubit? Tak to jsem vám trošku lhal,
především z toho důvodu, že to ještě není zcela bezpečně
potvrzeno. Ve skutečnosti existují vyspělé mimozemské
rasy, které na Pozemšťany pohlížejí asi tak, jako vy
pohlížíte na láčkovce. Uznávají sice, že Pozemšťané jsou
schopni jakési látkové výměny, ale to je asi tak všechno
co si na nich cení. Pozemskou rasu považují za neskonale
zaostalou a jediný bližší kontakt který připouštějí, je
v jejich Zoologických zahradách.
„A tady máme instalatéry,“ ukázal tykadlem
profesor Pelagon Dé, ředitel místní Zoologické zahrady
na planetě Hezan 6, návštěvníkům k jedné z mnoha klecí.
„Jsou velmi vzácní, ale nechtějí se mi rozmnožovat. Asi
proto, že to jsou všechno samci. Na planetě Zemi totiž
mají dvě pohlaví, to je ten problém. Prostě nejsou spolu
všichni geneticky kompatibilní, jako u nás, kde se může
rozmnožovat každý s každým. Potřebují prý k
rozmnožování nějaké opačné pohlaví, nebo jak tomu
říkají.“
„To je pěkně nechutné, míchat své geny s cizími,“
prohlásila jedna starší ponrava. „Rozdílné geny jsou
přece nemísitelná! Není divu, že jsou zdegenerovaní!“
„To je ale hnus, to tady trpět nebudeme,“ vykřikl
velmi vysokým hlasem podivný týpek v růžovém
116
skafandru. „Různá pohlaví spolu! Vždyť je to proti
Dibli!“
Všichni se na něj podívali.
„Říkal jsem rozdílné geny, ne rozdílné pohlaví,“
opáčil profesor. „A proti Dibli to není! Naopak, v Dibli
se styk stejného pohlaví přísně odsuzuje.“
„Tak pardon,“ zamumlal pan Růžový. „Každý si
přece může myslet co chce. Nebo snad ne?“ dodal,
sundal si přilbu a začal se gelovat.
„A čí to byl nápad, pane řediteli, specializovat se
druh Homo Sapiens z planety Země?“ zeptal se ředitele
reportér místního plátku, aby uklidnil vášně. „Neříkejte,
že váš?“
„Nerad se chlubím, ale skutečně to byl můj
nápad,“ rád se pochlubil profesor Pelagon. „Ti pozemští
Lidé mě velice zajímají. Nedávno mi dokonce vyšla
kniha o dvou nejvýznamnějších divoce žijících
pozemšťanech, jako byli Dalajláma a Tarzan. Navíc lidi
stejně unášíme kvůli obchodu s orgány, tak mě napadlo
použité jedince vykupovat od univerzit za zbytkovou
cenu a potom je umístit do naší zoologické zahrady. Ať
se naši návštěvníci podívají na Mimohezany.“
„Nejsou s nimi problémy?“ zajímal se další
reportér. „Vypadají dost nebezpečně, s těmi všemi
končetinami a srstí na hlavě.“
„To víte že jsou,“ odvětil Pelagon. „Hlavně ti
pozemští právníci jsou neuvěřitelně otravní a baletky mi
zase nechtějí jíst čedič. Máme tady i páreček policistů a
tři pojišťováky, ale ti nedělají problémy. A jako jediní se
vzorně páří mezi sebou i v případě stejného pohlaví.
Zejména pro pojišťováky je prý podobné chování
typické.“
117
„Alespoň že tak,“ vmísil se do hovoru opět onen
týpek v růžovém skafandru. „Možná že někteří nejsou
zas až tak zaostalí. Mimochodem, dostal jsem chuť na
bonbónek, nemáte někdo třeba Vhanilkový, nebo PistAcetonový?“ otázal se ostatních.
„Sklapni, alternativní úchyle!“ usadila ho již dříve
zmíněná dáma. „Tvé anální názory nikoho nezajímají!“
čímž ostatní rozesmála.
„A kolik to stojí?“ zajímal se opět reportér. „Není
to drahé, živit ty Mimohezany tak exotickou stravou,
jako je organická hmota na bázi uhlíku?“
„Levné to není,“ zasmušil se pan profesor. „Víte,
lidé jsou dost vybíraví. Amoniak jim nevoní, propanu se
ani nedotknou. Chtějí vodu, bílkoviny a cukry.
„Fuj, prasata,“ ozvalo se z auditora.
„Navíc dýchají kyslík,“ jakoby mimochodem
dodal pyšný pan profesor a zvědavě se rozhlédl, aby
zjistil, jak jeho slova zapůsobila.
„Cože? Kyslík?“ začali se rozčilovat návštěvníci.
„Tak náš dusík jim není dost dobrý? To je skandál!“
„Tak prostě dostanou jenom dusík a hotovo,“
ozvalo se z davu. „Buď si zvyknou, nebo mají smůlu.“
„To není tak jednoduché,“ zalistoval v notesu
Pelagon. „Oni mají ve zvyku při nedostatku kyslíku
umírat.“
Společností to zahučelo.
„Tak ať umřou,“ padl další návrh.
„Bohužel už jsme na výrobu kyslíku zakoupili
drahé přístroje, které právě vy platíte ze svých daní,“
vysvětlil jim patovou situaci pan profesor. „Naštěstí na
sebe lidé dokážou částečně vydělávat svými orgány,
které prodáváme zpět na Zemi. To však většinou
118
znamená smrt exempláře, proto bereme orgány jenom
těm nejobyčejnějším druhům, kterých není škoda, jako
jsou komunální politici a podobně.“
„A jaký je váš nejzajímavější exponát?“ zeptal se
další z diváků.
„Máme tady téměř všechny lidské profese, od
daňových účetních, přes programátory, až po
prezidenty,“ opáčil profesor Pelagon. „Ale náš
nejvzácnější exponát je zde. Je to dospělý samec
ombudsmana.“
„Co to je?“ začali se zajímat všichni kolem.
„Jak bych vám to…, víte…, na Zemi jsou
intelektuálně ještě velmi pozadu a stále tam věří v jakousi
spravedlnost. No a ombudsmani toho využívají a žijí tak
vlastně ze strachu ostatních lidí předstíráním toho, že jim
pomáhají.“
„Takže parazitují na svém vlastním druhu?“ začal
si to zapisovat redaktor. „Chápu to dobře?“
„Chápete to naprosto správně,“ souhlasil s ním
pan profesor. „A to je i ten důvod, že máme jen jednoho
a je v kleci sám. Jiní lidé ho k sobě nechtějí a mohli by
ho pokousat. Jeho kůže by pak ztratila cenu a museli
bychom ji prodávat se slevou. A nyní dovolte, abych vás
všechny pozval na pohoštění, jehož zlatým hřebem
budou dušené ledvinky předsedy OSN a mozeček
bývalého mistra světa v šachu. Jako předkrm byly
vybrány grilované žebírka zápasníků ve volném stylu.“
V následné bouři ovací byl profesor Pelagon
odnesen do degustační místnosti uprostřed klecí a dva
kuchaři chapadly vytáhli z klecí zhruba dvacet
pozemských zápasníků. Ti proti dvěma obrovským
Hezanským kuchařům neměli šanci, jelikož jim vzrůstem
119
nesahali ani po kolena. Hned nato byli vyvrženi, nasoleni
a položeni na rošt za potlesku všech přítomných. A jen
tak mimochodem, na Hezanu se podobné grilovací akce
konají každý víkend, tak raději nechtějte být uneseni.
Ale nyní se již zase rychle vrátíme zpátky na
planetu Zemi, protože nás zajímá především pozemská
civilizace. Ta pozemská civilizace totiž začala nabírat na
obrátkách a vás by možná mohlo začít zajímat jak to bylo
dále.
120
Kapitola dvacátá čtvrtá
Dlouhá cesta do Věčných lovišť
Slavný mimozemský reportér Gell Čtvrtý byl
velmi znuzený, jak už to mezi mediálními hvězdami bývá
zvykem. Jeho současný kšeft, pozorovat sopky na planetě
Země ho neuspokojoval, jelikož se považoval za tvůrčího
mimozemšťana. To sice vůbec neodpovídalo skutečnosti,
ale podobným bludem trpí všichni reportéři, komentátoři
a moderátoři v celém Vesmíru. Myslí si, že když
komentují dění kolem sebe, tak ho tím současně i
spoluvytváří, což je samozřejmě komické.
Na jeho obranu je třeba říct, že planeta Země byla
léta Páně 1852 nudná až k zbláznění. Kromě položení
prvního podmořského kabelu mezi Londýnem a Paříží se
tam v tu dobu nedělo vůbec nic zajímavého. Gell Čtvrtý
tedy nejraději ze všeho pomocí svého nového laseru,
který dostal ke stodvacátým narozeninám na hraní,
stimuloval mozkovou kůru indiánských náčelníků v
Utahu, neboť měl strašně rád kovbojky. Indiáni po jeho
laserovém stimulování ihned vystřízlivěli, pochopili, kdo
je tady vlastně doma a zlehka zaútočili na kolegy
bělochy. Ti tak měli vítanou záminku je zase za odměnu
postřílet a tak byla pro Gella vždycky nějaká ta legrace k
pokoukání.
Gell Čtvrtý ovlivňoval chování pozemšťanů ze
svého létajícího talíře, skrytého v silovém poli. Vzniklé
potyčky pak pozoroval z okna, protože zřejmě není nic
lepšího, než po ránu u šálku kávy pozorovat zuřivé
121
přestřelky rudochů a bělochů. Tyto radovánky mu však
měly brzo skončit, jelikož na každého vtipálka jednou
dojde.
Jednoho pošmourného rána (pořádní spisovatelé
považují každé ráno za pošmourné, protože mají neustále
kocovinu) se Gell procházel po pilotní kabině svého
talíře, zatímco automatické navádění zamířilo laser přímo
do mozku jednoho z nejzuřivějších náčelníků Utahů,
Nadutého Bizona. Stačilo několik krátkých impulsů do
těch správných mozkových center a náčelník začal ihned
šílet a svolávat bojovníky. Gell se usadil k obrazovce,
aby se podíval na nejnovější kovbojku. V tom okamžiku
se na panelu rozblikalo takové množství kontrolek, že
vyplašený Gell ihned ztratil zájem o pozemskou
přestřelku a začal se věnovat řízení. Ale jelikož nebyl
technicky zdatný a ve škole místo učení koukal
spolužačkám do výstřihu a počítal jim ňadra zleva
doprava a zpět, nehodě zabránit nedokázal. Jeho talíř se
vyloupl ze silového pole a tudíž přestal být neviditelný.
O chvíli později dopadl přímo do vesnice Utahů.
Náčelník Nadutý Bizon okamžitě zapomněl na
své skalpovací choutky a pomalu přistoupil se svými
bojovníky k talíři. Nárazem se odtrhly dveře a Utahové
mohli spatřit strachy zeleného Gella Čtvrtého (no, on byl
vlastně zelený pořád, ale teď ještě o něco víc), jak se
pokouší zalézt pod ovládací pult.
„Kdo to je?“ zeptal se náčelníka Nadutého Bizona
Lenivý Šakal, jeho první zástupce.
„Těžko říct,“ opáčil náčelník. „Asi nějaký dealer
s ohnivou vodou.“
„Asi proto je tak zelený v obličeji,“ souhlasil
Lenivý Šakal.
122
„Co jsi zač, zelená tváři?“ otázal se tedy Gella
náčelník Nadutý Bizon. „Vypadáš i smrdíš jako týden
stará buvolí pomazánka. A poslouchej, nemáš náhodou
nějakou ohnivou vodu?“
„Mě si vůbec nevšímejte, opeření gentlemani,
jenom projíždím,“ blekotal Gell Čtvrtý jazykem planety
Klug, odkud pocházel. Neuvědomil si, že tento jazyk
Utahové nemohou znát.
Neuvěřitelnou shodou okolností však tato věta
znamenala v řeči Utahů: „Co tak blbě čumíš ty
bezprecedentní hovado,“ což je i mezi otrlými indiány
dost ošklivá urážka.
„U Velké Tequily, jak se opovažuješ utahovat si z
velikého náčelníka Utahů,“ naježil se Nadutý Bizon a
sáhl po skalpovacím noži. „Utahovat si z ostatních mohu
jedině já, jelikož jsem Utah, ale ty ne! A co to znamená
bezprecedentní? Jedná se snad o nějakou sofistikovanou
urážku, tak typickou pro bledé tváře?“
„Velice se omlouvám, pane,“ koktal vyděšený
Gell, který mu sice nerozuměl ani slovo, ale
v náčelníkově tónu vycítil hrozbu. Bohužel další
neuvěřitelnou shodou okolností tato slova znamenala
v řeči Utahů: „Naser si, opeřenče!“
Nadutý Bizon se otočil ke svým spolubojovníkům
a takto k nim pravil:
„Ten zelenáč je tak neuvěřitelně drzý, že
překonává i mého strýce Nasraného Medvěda, který
urážel i Manitůa. Co s ním budeme dělat?“
„Já bych ho skalpoval,“ prohlásil Impotentní
Kojot, jeho druhý udatný zástupce.
„A já taky,“ přisadila si Počuraná Hlína, která
jako jediná žena směla vyjíždět s muži na lov, protože
123
neuměla vařit, ani žvýkat kůži. „Není na světě větší
radost, než skalpovat ty drzé bledé tváře!“
„Ale on má zelenou tvář,“ zamyslel se Lenivý
Šakal. „A navíc smrdí!“
„To je jedno,“ opáčila Počuraná Hlína. Potom
vytáhla skalpovací nůž a podala ho náčelníkovi. „Nejsme
přece rasisti,“ dodala s opovržením.
„Poslouchej kamaráde, budeme tě skalpovat, tak
se moc nezmítej,“ naklonil se ke Gellovi Nadutý Bizon.
„Posledně jsem si málem ufiknul palec, když jsem
skalpoval jednu citlivou bledou tvář. Pořád se hemžil,
chvíli v klidu u toho nezůstal, sakra práce. Chápeš vůbec
co ti právě říkám?“
„Nemám ani ponětí, o čem to mluvíte,
gentlemani,“ pokoušel se mezitím taktéž konverzovat
Gell Čtvrtý. „Předpokládám, že se jedná o nějakou
primitivní formu navazování přátelství. Něco mi říká, že
si budeme dobře rozumět.“
Jenomže tyto slova v původním jazyce Utahů
znamenají: „Vysral bych se ti na hrob, debile, ale ty
neumíš ani včas zdechnout, takže z toho nic nebude.“
A to již Nadutý Bizon nevydržel a okamžitě Gella
skalpoval. Ke cti Gella Čtvrtého lze jen dodat, že se příliš
nezmítal a nekazil tak náčelníkův řez. No a jelikož vlasy
rodilých Kluganů mají vlasové kořínky procházející
celou páteří, škubnutím za skalp vytrhl Nadutý Bizon
Gellovi celou nervovou soustavu, což vedlo k jeho
okamžité smrti.
„Jako bojovník stál za hovno, ale vigvam má dost
dobrý,“ uznale pokýval hlavou Nadutý Bizon a usadil se
do křesla pilota. Bojovníci se postavili kolem něj a jeden
po druhém začali mačkat krásně barevné knoflíky. A to
124
byla chyba. Talíř sebou náhle škubnul, náhradní dveře
zavřely východ a v mžiknutí oka opustila Gellova
vesmírná loď planetu Zemi a zamířila zpět k rodnému
Klugu. A jelikož je planeta Klug vzdálena od Země
šedesát tisíc světelných let, čeká Nadutého Bizona i jeho
bojovníky pořádně dlouhá cesta do Věčných lovišť.
125
Kapitola dvacátá pátá
Deník trosečníka
S deníky se poslední dobou roztrhl pytel. Kdejaký
blbec píše deník, aby snad náhodou nebyla budoucnost
Veškerenstva ochuzena o jeho úžasné myšlenky. Tento
deník se však vymyká, byl totiž sepsán mimozemšťanem,
který se nedobrovolně ocitl na jednom z nejhorších míst
v celém Vesmíru, totiž na planetě Zemi. Na rozdíl od
jiných kolonizátorů zde však přistál zcela neplánovaně, i
proto jsou jeho postřehy pro nezaujatého čtenáře tak
zajímavé:
Dnes ráno jsem zázračně přežil ztroskotání svého
létajícího talíře na planetě Zemi a zachránil se jako jediný
na malém opuštěném ostrově asi 100 km jižně od ústí
řeky Orinoko. Jak jsem již dříve slyšel, podobné
nepříjemnosti se poslední dobou stávají na různých
planetách docela často. Sám sobě ale nic nevyčítám.
V době nehody jsem spal a do řízení lodi jsem nijak
nezasahoval. Je jasné, že šlo o nešťastnou náhodu a
jasným viníkem je autopilot.
Po havárii se mi podařilo za milého doprovodu
žraloků dosáhnout pevniny a dosud rád vzpomínám na
jejich chutné ploutve. Jakým útrapám tady budu asi
vystaven? To zatím netuším. Jen moje pevná vůle, mi
možná umožní přežít i za těchto hrozných životních
podmínek. Jakoby zázrakem moře vyplavilo mezi
ostatními troskami i mou golfovou hůl, která mi jistě
126
zpříjemní zdejší nedobrovolný pobyt. K rozhodnutí vést
si deník mě přivedla skutečnost, že stejně nemám kromě
golfu nic jiného na práci, snad jen výrobu svíčky, abych
večer lépe viděl na řádky.
15. října
Ráno jsem posnídal syrovou kozu a celé
dopoledne pak hleděl na moře. Jak dlouho potrvá mé
nedobrovolné uvěznění? Hodně vzpomínám na svou
opuštěnou manželku a modlím se k Hrunovi za brzké
vysvobození, abych zachránil alespoň část Volarů na
kreditní kartě, která zůstala v hotelu.
Nevím, co bych o ostrově dál napsal, snad jen to,
že je kromě rozlehlých písečných mýtin zcela porostlý
palmami a hustým křovím. Ani není kde zasadit ty
pitomé plodiny, nebo jak se tomu na Zemi říká. Tuto
skutečnost však zcela ignoruji, protože zemědělské
úchylky se u naší pokročilé rasy nevyskytují. Po zdravém
ovocném obědě jsem se znovu koukal na moře a až do
noci přemýšlel nad svým zoufalým osudem. Existuje
Hrun, když tohle dopustil? Nebo se zrovna nedíval?
Nevím! Za tmy ulehám pod strom a výrobu svíčky
odkládám na zítra.
16. října
Je to šlendrián, stále se nic neděje! Chvíli trénuji
golfové údery a potom mírně unaven ležím pod stromem,
přičemž přemýšlím nad stavbou nějakého srubu, který by
mě ochránil v období dešťů. Jím stále jen kozy a díky
tomu mám zásobu bílkovin na zbytek života. Možná že
se už zítra pustím do kopání základů srubu a na tu práci
se doopravdy těším, protože nicnedělání není blízké mé
temperamentní povaze.
127
Kolem poledne jsem si zaplaval v moři a po cestě
na pláž mi padlo do oka příhodné místo ke stavbě srubu
kousek odsud, na krásné mýtince. Byla ukrytá mezi
stromy, proto jsem ji dříve neviděl. Taky mě napadá,
jestli nejsem příliš zranitelný, sám na neznámém ostrově
a při vzpomínce na příběhy o pozemských lidožroutech
uvažuji nad výrobou nějaké zbraně. Odpoledne při
opalování ale tuto nepříjemnou myšlenku pouštím z
hlavy. Nejsem člověk, tak bych jim stejně nechutnal.
Večer jsem již z odpoledního plavání a opalování velice
unaven, lehám si tedy na své místo pod stromem a
výrobu svíčky odkládám na zítřek.
17. října
Dneska jsem už téměř začal kopat základy srubu,
ale odradila mě skutečnost, že půda je zde velice tvrdá. Je
to vidět na první pohled, ani jsem to nemusel zkoušet. Je
jasné, že budu potřebovat rýč a zatím raději nemyslím na
to, jak budu stavět bez pily, hřebíků, kladívka a dalšího
nářadí.
Momentálně ležím pod stromem, krátím si čas
podřimováním a uvažuji o tom, že si ve svém srubu
jednou postavím krb, vyrobím hrnce a uvařím nějaké
maso, i když nevím jaké. Kozy už mi pomalu začínají
vinou slabší plodnosti zdejší fauny docházet. Navíc je
jasné, že ty natvrdlé záchranné týmy nemají ani ponětí,
kde mě hledat. Promýšlením nad problematikou stavby
komína a rozměry pokliček mi uběhl zbytek dne. Večer
ulehám na své místo pod stromem a výrobu svíčky
odkládám na zítra.
128
18. října
Už od rána přemýšlím jak vyrobit rýč a při
pohledu na moře si uvědomuji, že bych potřeboval i
udici. Celé dopoledne, které jsem věnoval opalování,
jsem na to myslel. Připadá mi to jako dobrý nápad.
Odpoledne jsem se koupal v moři a promýšlel výrobu
vlasce, háčků, splávku, podběráku a vezírku. Kromě toho
mě trápí i spousta existenčních otázek. Hodně přemýšlím
o životě, smrti a poklesu akcií.
Večer se touto roční dobu rychle stmívá a já už
sotva vidím na řádky. Je to z toho důvodu, že Slunce na
planetě Zemi zapadá na Západě a to i přesto, že jsme na
Jihu. Výrobu svíčky proto odkládám na zítřek, kvůli
objektivním
problémům
spojeným
s
akutním
nedostatkem knotů.
19. října
Dnes jsem si pořídil seznam těch nejdůležitějších
věcí, které bude potřeba vyřešit, respektive vyrobit, v co
nejkratší době. Hlasoval jsem o tom všemi šesti chapadly
celé dopoledne, ale vynaložené námahy nelituji. Přesný
plán je základem úspěchu v jakékoliv činnosti. Tady je:
1.) Svíčka
2.) Rýč
3.) Krb
4.) Hrnec
5.) Rýč
Po této vyčerpávající administrativní práci jsem
odpočíval až do oběda. Po obědě jsem ale odhalil
strašnou chybu v seznamu nejdůležitějších věcí, napsal
129
jsem dvakrát rýč. Toto šokující zjištění mnou pořádně
otřáslo. Na druhé místo, místo rýče, zapisuji sekyru. Jsem
rád, že jsem se nepustil do práce bez přesného seznamu a
ušetřil si tak spoustu problémů. Každý přece ví, že fatální
omyly vznikají nejčastěji právě v administrativě. Při
práci na opravě seznamu mi uběhl celý zbytek dne.
Nakonec unaveně odcházím ke svému místu pod
stromem a výrobu svíčky odkládám na zítra.
20. října
Po zdravé kozí snídani předběžně probírám
otázku výroby sekyry a délky jejího topůrka. Po zralé
úvaze jsem se definitivně rozhodl, z jakého materiálu to
topůrko vyrobím. Věnoval jsem tomu celé dopoledne a
nakonec jsem se rozhodl pro dřevo. Zbytek dne se koupu
v moři a přemýšlím nad problematikou šípů, tětivy a
hrotů.
Při řešení těchto problémů jsem odhalil další
chybu v seznamu nejdůležitějších věcí a na první místo
před všechno ostatní píšu nůž. Kromě těchto menších
nepříjemností se navíc schyluje ke skutečné katastrofě.
Na rukojeti mé golfové hole se objevila malá prasklinka,
což by mě připravilo o mé denní nácviky úderů. Po
večeři ulehám pod stromem a výrobu svíčky odkládám
na zítra.
21. října
Dnes milosrdný Hrun konečně vyslyšel mé
úpěnlivé prosby a po více než týdenním pobytu na
planetě Zemi jsem byl zachráněn naší flotilou. Dali si
sice načas, ale jsem ochoten jim to protentokrát odpustit.
Trpělivost je naštěstí další z mých silných stránek.
130
Musím ale zdůraznit, že jsem přežil jen díky své
pevné vůli, pracovitosti a odhodlání. Dále děkuji
především sobě, že jsem měl odvahu porvat se s přírodou
a jen tato má odvaha mi umožnila, abych se vrátil živý a
zdravý na svou rodnou planetu. Je mi pouze líto
vynaložené námahy se sestavováním seznamu a
plánováním stavby, která takto bohužel vyjde nazmar.
131
Kapitola dvacátá šestá
Na každého jednou dojde
Strofa byla dynamicky se rozvíjející planeta, plná
mladých agresivních plžů, kterým v žádném případě
nevadilo podusit své okolí kvůli drobným osobním
výhodám. Něco jako na Zemi, ale méně pokrytecké. Žili
zde totiž jen mladí Strofané, neboť každý, kdo dosáhl
věku padesáti let, byl v den svých narozenin ze zákona
utopen, aby se předešlo vyplácení důchodů a podobných
hovadin. Ušetřily se tím strašné prachy a navíc to
částečně řešilo i bytovou krizi. Tenhle zákon všichni
obyvatelé Strofy milovali, hlavně ti pod padesát.
Mogaderovi bylo právě ten den padesát a byl
strachy bez sebe. Každou chvíli měl dorazit Výbor pro
regulaci populace a při tom pomyšlení se mu dělalo
mdlo. Když byl mladší, chodil se dívat na topení
padesátníků skoro každý den a svíjel se u toho smíchy,
dnes mu však nebylo do skoku. V osmnácti letech
dokonce sám utopil jednoho jubilanta a nastěhoval se do
jeho bytu, jenomže nyní měl strach. Jeho pohled stále
častěji bloudil směrem k Zátoce posledního nadechnutí,
což bylo osudové místo všech stárnoucích Strofanů.
Potom uslyšel na schodech slintání.
„Ještě aby se ke mně plazil Výbor,“ pomyslel si.
„Tak to by mi chybělo. Ti bezohlední parchanti každého
padesátníka utopí. Musím to vědět, sám jsem ve Výboru
pracoval,“ odplivl si nosní žlázou.
132
Jenomže měl pravdu, byl to skutečně Výbor pro
regulaci populace, který se smíchem stoupal k jeho bytu.
Ten název vznikl nejprve jako žert, ale velmi se osvědčil,
protože na světě zřejmě není nic lepšího, nežli regulovat
populaci. Členové Výboru si mezitím jako vždy dávali na
čas a aby si to mohli jubilanti vychutnat, dávali si na
každém patře cigárko. Přitom se schválně hlasitě řechtali
a nakonec se ozvalo nemilosrdné zaklepání.
„Pohni si dědku, dneska je vás osm a my chceme
ještě stihnout oběd,“ zahulákal někdo z Výboru přes
dveře a Mogader si před otevřením upravil kravatu. I on
přece ve Výboru pracoval a ještě minulý týden bez
výčitek utopil nějakého troubu z vedlejší ulice. Vůbec
nemyslel na to, že jednou i on sám bude utopen.
„Ahoj Geone, čau Jitlo,“ pokoušel se s úsměvem
přivítat své Poslední průvodce na cestě k regulaci, jak se
ti dva oficiálně nazývali. „Jak se máte, kolegové?
Zaskočili jste na kávu?“
„Ani ne tak na kávu, jako spíš na jedno menší
utopení, oslavenče,“ vysmál se mu Geon a vytáhl z kapsy
molybdenový nanuk, aby ho ještě více nasral. „A kromě
toho už celý jeden den nejsme kolegové, na to
nezapomeň. Dneska je ti padesát, proto sklapni a mazej
k zátoce! Na ty tvoje pitomé kecy stejně není nikdo
zvědavý. Je to pokaždé stejné, prý ještě nechci umřít,
ještě ne. No tak dědku, udělej mi radost a řekni to, každý
to přece říká!“
„Ještě nechci umřít, ještě ne!“ zoufale zaprosil
Mogader, ale odpovědí mu byl jen bouřlivý výsměch a
pár vtipných poznámek o těch dříve narozených.
„Vidíš kamaráde, celý život topíš ostatní a
najednou když dojde na tebe, tak děláš cavyky,“
133
domlouval mu Geon. „Nikdo přece nemůže za svůj věk,
tak se koukej chovat jako zralý Strofan.“
„Jenomže mě to do dnešního dne vůbec
nedocházelo!“ vykřikl Mogader. „My všichni žijeme
chybně. Každý by měl zemřít až když přijde jeho čas, ne
podle nějakého nařízení!“
„A ten tvůj čas přišel právě teď, shodou okolností
i s nařízením,“ utřela ho vtipně Jitla. „Potřebuji nový byt
a ten tvůj je vcelku ucházející. Snad tě potěší, že květiny
v tom velkém plechovém květináči zalévat nebudu a
nechám je rovnou chcípnout, aby se jim nestýskalo.
Stejně vypadají jako nějaká plíseň!“
„To je plíseň, Jitlo,“ zašeptal stydlivě Mogader.
„Už týden jsem nemyl nádobí a ten velký květináč je
vlastně dřez. Víte o tom, že když necháte v dřezu celý
týden neumytý hrnec od guláše, tak vznikne několik
nových druhů lišejníků?“
„Jsi mimořádně nudný,“ zasmušil se Geon a
připravoval si pouta. „Zanedlouho se vykoupeš v Zátoce
posledního nadechnutí, ale to ti nebrání otravovat nás
přírodovědeckými kecy. Víš, co si myslím? Že před smrtí
každý zblbne!“
„Nezblbne, ale zmoudří,“ pokoušel se oddalovat
nevyhnutelné Mogader. „To vy mladí jste blbí a nic
nechápete! Poslední den se vám promítnou v paměti
všechny vaše životní katastrofy a vy budete cítit potřebu
ještě naposledy poučovat své okolí. A jen tak
mimochodem, i na vás jednou dojde, i přestože vám to
dneska nedochází.“
„A dost keců,“ zavelel Geon. „Dneska nejsi sám
Mogadere! Většinou si s jubilanty rád povídám, ale práce
134
je až nad hlavu. Musíme vás utopit osm a diváci už
nervózně čekají na nábřeží.“
„Přesně tak,“ potvrdila mu to Jitla. „Je to pěkná
otrava, jak pro ně, tak pro nás. A zrovna když v televizi
běží můj oblíbený seriál Doktor Hovado!“
„Ať vás oba vezme Čerth!“ odplivl si Mogader a
přezul se do pohřebních pantoflí.
Pak šli. U Zátoky posledního nadechnutí byli coby-dup a i přesto, že „co-by-dup“ není nikde ve vesmíru
obecně uznávaná časová jednotka, trvalo jim to přesně
tak dlouho. Mimochodem, tento časový paradox je i
důvodem, že by si lidé a Strofané mohli v budoucnu
jednou rozumět, protože jsou zhruba tak na stejné úrovni
ve vymýšlení nesmyslných názvů a přirovnání.
Na nábřeží mezitím stály desítky Strofanů a
popíjeli fosforovou kolu. Děti se plazily kolem
spoutaného Mogadera a tahaly ho za tykadla. Výbor pro
regulaci populace, společně s Výborem pro finanční
ohodnocení Výboru pro regulaci populace, přivedli
Mogadera k vodě a zavířily bubny. Všichni diváci
přestali žvanit a zaujatě sledovali to komické divadélko.
Topení padesátníků bylo na Strofě nejoblíbenější
zábavou a současně taky jediné kulturní vyžití. Na tom
měl lví podíl především Výbor pro smrt a kulturu, který
dbal na to, aby měli všichni naprosto rovnou příležitost
pobavit se topením jiných.
Jitla hbitě chytla Mogadera za límec a šoupla ho
za potlesku diváků do vody. Strofané neumí plavat,
protože mají moc těžký krunýř a tak šel Mogader
okamžitě ke dnu. Hlavou mu proběhl celý jeho život,
naplněný radostným topením druhých a za několik
135
sekund se jeho vědomí zatemnilo. To víte, na každého
jednou dojde, s tím se nedá nic dělat.
A jen tak mimochodem, na Zemi začne k
podobnému chování docházet co nevidět, jen co naplno
propukne energetická krize. Ta vždy vyvolá značně kruté
chování k druhým. To víte, osobní potřeby jsou prostě
osobní potřeby, s tím se nedá nic dělat.
136
Kapitola dvacátá sedmá
Záhada Jacka Rozparovače
Byl rozhodně krásný den. Psal se rok Léta Páně
1888, pomalu začínal podzim a zimomřiví Londýňané
začali ze skříní vytahovat pršipláště vyrobené z kůží
umlácených tuleních mláďat. A zatímco tmavá Temže,
plná aristokratických výkalů, líně protékala městem,
schylovalo se k soumraku. Mladý mimozemšťan Džek se
právě chystal na procházku, nabalit si nějakou
pozemskou ženskou. Byl vybaven radami starších
londýnských zedníků se kterými pracoval na nedaleké
stavbě a ti už mu svým charakteristickým dialektem
vysvětlili, jak na to. To už tak bývá, kolegové si musejí
pomáhat. Jeho kolegové bohužel netušili, že Džek, jehož
jméno mimochodem z důvodu naprostého nepochopení
psali jako Jack, je mimozemšťan a moc jim nerozumí.
Ten večer si mimozemšťan Džek pečlivě zabalil
do špinavého kapesníku svůj řeznický nůž, který
mimochodem nikdy neodkládal a pro štěstí si dvakrát
odplivnul přes levé rameno. Na světě je tolik
nespravedlnosti. Byl nádherný srpnový úplněk, jako
stvořený pro zamilovaný románek a on, osamělý trouba,
který ještě nikdy neměl pozemskou ženskou, to šel
napravit. Teoreticky byl vybaven bezvadně, chlapi na
stavbě mu všechno vysvětlili.
Prostitutka Mary Ann si utáhla podvazek a
vyrazila do ulic ulovit nějakého kunčafta. Musela
vydělávat. Dneska jsou ty podprsenky vyztužené pérem
137
z kostic plejtváků tak drahé, řekla si a zamířila do
tmavých uliček, kde se shání zákazníci nejlépe. Nedaleko
kostela svatého Jiří zhlédla v mlze stín.
„Hej pane, nechcete se pobavit?“ zeptala se cudně
Mary, jelikož tušila, že ten stín by mohl být osamělým
chlápkem při penězích. „Samozřejmě pouze v případě,
pokud vám nevadí obětovat za potěšení nějaký ten
měďák.“
„Žádný problém,“ ozvalo se ze tmy. „Měď je
naprosto bezcenný kov, víte to? To ocel je mnohem
praktičtější.“
Pak už jen Mary uslyšela rázné kroky a hned nato
zahlédla záblesk nože a ucítila prudkou bolest v břišní
krajině. Někdo ji přímo krájel napříč břichem. A ten
neznámý se skutečně dobře bavil. Jelikož však pocházel z
úplně jiné kultury a ještě dostatečně neovládal vulgární
slang londýnských zedníků, špatně pochopil termín,
přeříznout nějakou ženskou. Teď, když stál nad
zkrvavenou mrtvolou, nemohl pochopit co je na tom tak
skvělého. Raději se vypařil.
To bylo nějaké divné, říkal si druhý den Džek a
smutek se rozlil v jeho duši. Raději se chlapů na stavbě
ještě pořádně zeptám jak na to. Přeřízl jsem ji a nic.
Jediné z čeho měl obavy, tak z nedorozumění, byl na
planetě Zemi teprve týden a mluvit anglicky ještě
pořádně neuměl.
Za několik dní nato vyrazila prostitutka Annie na
obchůzku revíru. Ty kalhotky z vorvaních střev jsou tak
drahé, pomyslela si, když těsně před desátou zahlédla
nesmělý stín u staré viktoriánské brány. Byla už tak
zkušená, že jen podle tvaru toho stínu poznala zákazníka.
138
„Hele fešáku, nechceš si zapíchat?“ rozverně
spustila Annie svou každodenní neodolatelnou pozvánku
k neřestem vezdejším. „Omlouvám se za své expresivní
vyjadřování, ale v naší brandži to prostě jinak nejde,
chápeš to, blboune?“
„Je mi to jasné, nejsem žádný intouš,“ pousmál se
Jack. „Jsem obyčejný zedník a spisovně mluvit stejně
neumím, takže si nemusíte brát servítky.“
„Co to jsou servítky?“ zarazila se Annie. „Nějaké
erotické pomůcky?“
„Nemám ponětí,“ zamyslel se Jack. „Slyšel jsem
to na stavbě od nějakého pitomce. Možná to je pomůcka,
ale nevím jaká.“
„Takže k věci! Hrubě mluvím jenom proto, že se
to při vyjednávání o rychlém sexu v tmavých uličkách
hodí,“ omlouvala se Aniie a začala si rozepínat korzet.
„Jakmile použiji nějakou odbornou terminologii,
kupříkladu slovo kopulace, nebo ejakulace, zákazníci mi
v hrůze utíkají. Intelektuálky prostě nejsou v kurzu, s tím
se nedá nic dělat.“
„No tak dobře,“ ozvalo se ze tmy. „Komunikační
problematiku pouliční prostituce řešit nemíním. Doufám
jen, že tentokrát to bude stát za to.“
„To si piš, zajíčku,“ pousmála se Annie. „Takové
nadržené kosy mám zmáknuté.“
Pak bylo opět slyšet jen několik rychlých kroků.
To je přesně ono, řekl si Džek. Takhle mi to říkali chlapi
na stavbě. Zapíchat si! Minule jsem moc řezal, to byla
chyba, ale dneska to napravím.
„No tak se nestyď,“ povzbuzovala ho Annie, když
v tom ucítila spoustu rychlých úderů ostrým předmětem
do svého těla. Ihned se v šoku zkroutila a umřela.
139
To nechápu, co je na tom tak skvělého, zasmušil
se Džek. Chlapi v práci sice mluví trochu nezřetelně, moc
jim nerozumím, ale říkali, že zapíchat si s prostitutkou je
paráda. Když jsem tu první přeřízl, bylo tam moc krve, to
byla typická začátečnická volovina, ale teď jsem si
zapíchal a je to totéž. Někde musím dělat chybu, řekl si a
odkráčel zamyšleně domů.
Čas pomalu plynul a den za dnem poklidně
ubíhaly. Zapáchající větřík vanoucí od Temže přímo
sváděl k procházkám po nábřeží a stálé mrholení taky
zvedalo náladu každému, kdo měl rád anglické počasí.
Nadržený Džek za pár dní po předchozím incidentu
vyrazil do ulic, pevně rozhodnut to tentokrát nezpackat.
Prostitutka Elizabeth si taky zrovna ten večer
vyšla na svou pravidelnou cestu po tmavých uličkách.
Bylo už po půlnoci, tak byla velice romantická. Ty
náušnice z šupin murény už by potřebovaly vyměnit,
zapřemýšlela se, když v tom zahlédla stín u kašny.
„Nazdar hezoune, jestli máš zájem, můžeš to do
mě vrazit zezadu,“ rozpustile zavolala vstříc neznámé
postavě, jak už to k její profesi patřilo.
„Tak jo,“ ozvalo se od kašny. „Má to v sobě
takový erotický náboj.“
„Sice nevím, o čem to mluvíš, ale určitě si to s tím
nábojem užiješ,“ slibovala Elizabeth. „Měla jsem i
dělostřelce a nestěžoval si.“
Potom bylo znovu slyšet jen několik rychlých
kroků. To bude určitě ta chyba, kterou jsem celou dobu
dělal, řekl si Džek, když se prostitutka svlékla a otočila.
Šel jsem na to ze špatné strany. Zezadu se to musí!
Potom do ní vrazil svůj nůž a Elizabeth okamžitě padla
s chroptěním na zem.
140
To je divné, zabručel Džek. Chlapi v práci každou
chvíli přeříznou nějakou ženskou, zapíchají si, nebo to do
ní vrazí zezadu a všechno je prý v pořádku. Alespoň to
říkají. To jenom ty moje hned padnou na zem a chrčí.
Dlouho o tom přemýšlel a ještě několikrát si to
zopakoval, aby se ujistil, že nikde nedělal chybu, ale vše
nadarmo. Mimozemšťan Džek netušil, že za všechno
může jazyková bariéra. Měl skutečně snahu přizpůsobit
se pozemskému způsobu života a tak dělal doslova vše, o
čem slyšel na stavbě od chlapů. Nakonec raději
odcestoval domů, když mu láska na planetě Zemi
nekvetla. Z nejasného důvodu je nyní považován historií
za zrůdu.
141
Kapitola dvacátá osmá
Tunguzska 1908
Genaďij Borisovič Kuzmin měl po celý den
dvacátého devátého června, Léta Páně 1908, takový
divný pocit. Jako by se mělo nazítří něco nepříjemného
přihodit. A skutečně, když se druhého dne brzy zrána
probudil, tak uviděl na trávníku před svou chatou krtka,
což je špatné znamení, protože krtky nemá nikdo rád.
Dokonce ani jiní krtci. Hodil po něm tedy prázdnou lahví
od vodky a šel se opláchnout. Studený ranní vzduch ho
štípal do tváří a přinutil ho ohnout límec kožešiny až
k očím. Byl lovec a vstával brzo, jako každé ráno. Velmi
brzo, už před čtvrtou hodinou ranní, aby vůbec něco
střelil.
„Kapitáne, dej si ještě frťana. Ještě do šestého
chapadla!“ podal trojúhelníkovou sklenici palubní
důstojník svému kapitánovi. „Dneska mám jubilejní
vylíhnutiny.“
„Chlapi, měli bychom přestat chlastat, za chvíli
budeme přistávat,“ pokáral posádku kapitán, ale sklenici
přijal. „Ale stejně si myslím, že bychom neměli pít.
Správný kosmonaut nepije!“
„Neblbni šéfe, dneska mám tři sta třicet tři. To
jsou Kristova léta.“
„Hele, kapitáne, nebylo to náhodou právě tady na
té pitomé planetě, kde chudáka Džízise ukřižovali kvůli
těm vinným akciím?“ zeptal se ho druhý důstojník.
142
„No jo, tohle je Země,“ opáčil kapitán a vypil svůj
příděl jediným hltem. „Však si to s těmi lidmi ještě
vyřídíme, vychlastat celou naši úrodu a nakonec chudáka
Džízise ještě pověsit.“
Kuzmin už o podobném dni kdysi slyšel vyprávět
od svého otce, to byl ještě kluk. Jednou dávno mu u
snídaně jeho otec vyprávěl o divném pocitu, který od
samotného rána měl. Jako by už nic nemělo smysl,
přestože na trávníku před chatou se pářili dva krtci, což je
vždy odpudivé a zlověstné znamení. Hodil po nich
prázdnou lahví od vodky a šel raději na lov.
A to bylo naposledy, kdy viděl Genadij svého
otce živého. Ve chvíli, kdy líčil pasti na soboly, ho
rozsápal nějaký frustrovaný medvěd, který si nedokázal
včas sehnat samici. Jeho předtucha byla správná, byl to
jeho poslední den. V tuto chvíli se mě čtenáři často ptají,
jak může být medvěd frustrovaný, načež jim připomenu,
že to byl ruský medvěd. Dotazy pak přestanou.
„Kapitáne, zdá se, že máme problém!“ zaznělo
náhle z interkomu.
„Jaký problém?“ vyděsil se kapitán.
„Dochází nám rum,“ zasmál se dispečer.
„Budeme muset otevřít vodku!“
„Říkám vám nechlastat, za chvíli přistáváme!“
zavelel kapitán. „Zodpovědní kosmounauti by měli být
v práci alespoň částečně střízliví.“
„Ale no tak, ještě jedno kolo,“ začal ho
povzbuzovat koordinátor.
„No tak dobře, ale vážně už poslední.“
143
Vykašli se na to, okřikl sám sebe Kuzmin mladší,
takhle se přece nedá přemýšlet. Krtci přece nemůžou
vědět, kdy se něco stane a jestli ano, tak to mají svému
okolí sdělovat jasněji. Potom pomalu přešel k úpatím
srázu nad řekou a doufal, že po rozbřesku začnou zvířata
chodit dolů k vodě. Pomalu se připlížil k okraji strže a
strnul. V ranním šeru pozoroval desítky a potom i stovky
lesních zvířat, utíkat směrem na západ.
„Hele, kapitáne, tady je zase dispečink,“ ozvalo se
z reproduktoru. „Pozor všem! Palubní inženýr je ožralý
jako hovado a ani já na tom nejsem líp.“
Veškerá obsluha létajícího talíře se zasmála.
„Tak si ještě nalijeme, nebo ne?“ vykřikl kapitán,
celý zmožený chlastem. „Žijeme přece jenom jednou.“
„Máš pravdu, ale nalej nám ty! Nemůžu se trefit
do sklenice!“ zamumlal palubní důstojník.
Tušil jsem, že se něco děje, zabručel si Kuzmin
do vousů. Už od rána jsem to tušil! To ti krtci, vždycky
s nimi byly trable! Nejprve instinktivně nasál vítr, jestli
neucítí zápach kouře a současně vyhodil do vzduchu
rašelinový prach, aby zjistil směr větru. Tohle znám,
opakoval si sám pro sebe, to je určitě lesní požár o
několik kilometrů dál. Přehodil kulovnici přes rameno a
zamířil rychlou chůzí k předpokládanému nebezpečí.
Požár byl důležitější než lov. Jenom omrkne, o co se
jedná, a zaběhne do vesnice zorganizovat pomoc.
„Kamarádi, vidíte tu pitomou planetu? Jak se
přibližujeme, tak je čím dál směšnější,“ strčil chapadlem
do pilota navigátor. „Kdyby byla ještě víc modrá, tak by
vypadala jako tvoje tchýně!“
144
„No to je hnus,“ koukal z okna kapitán.
„Přistaneme smykem, ať se domorodci trochu vyděsí.“
Pilot spal.
„Ale nezblbněte, chlapi, nebo to ještě někde
roztřískáme,“ škytnul kapitán. „Podej mi ještě vodku!“
„Tady to je, šéfe,“ nalil mu stejně podnapilý
palubní inženýr.
Genadij stál na volném prostranství, několika set
hektarů velikém a nezarostlém lesem. Náhle zahlédl
naproti před sebou, dobrých dvacet kilometrů daleko,
rychlý pohyb malé tečky. Okamžitě tam zamířil
dalekohled. Měl štěstí, bylo to jediné místo v okolí, kde
bylo možno pozorovat velikou část oblohy. Pak zaostřil a
uviděl něco velmi lesklé a velké. A blížilo se to velice
rychle.
„Poslouchej, šéfe, jak to že pilot spí?“ zeptal se
kapitána navigátor. „Už jsem několikrát přistání zaspal,
ale pilot byl vždycky vzhůru.“
„To je v pohodě, má to pod kontrolou!“ dodal za
smíchu ostatních kapitán. „Umí řídit i v případě drobného
mikrospánku.“
V tu chvíli starý lovec Kuzmin odložil
dalekohled, zaclonil si oči, a nechápavě sledoval do běla
rozžhavené těleso velikosti větší, než byly zaoceánské
parníky carského loďstva, které viděl před lety
v Petrohradu. Co to je za blbost, řekl si v duchu. Ta
blbost letěla dvojnásobnou rychlostí zvuku ve výšce asi
šesti kilometrů nad jeho hlavou. Mělo to tvar obří klády.
145
Potom ho bez varování smetl k zemi ohromný
výbuch. Psal se den 30. 6. 1908 a nad tunguzskou stepí se
pomalu usazovaly tisíce tun prachu. Po této
politováníhodné havárii začaly být turistické výpravy na
planetu Zemi omezovány a přednost dostávaly výpravy
vědecké.
146
Kapitola dvacátá devátá
Selaton Půů
V roce 1945 působila na Zemi spousta
mimozemských reportérů, kteří se zde v očekávání veliké
senzace slétli z celého vesmíru. Právě končila druhá
světová válka a senzacechtiví mimozemští novináři a
kameramani urychleně pořizovali záběry z romantických
tankových bitev na hranicích Říše. Všichni si chtěli
natočit záběry kapitulujících německých vojsk pro své
sázkové kanceláře, protože kurz na Hitlera byl 3:1 a oni
potřebovali pro poražené sázkaře důkaz.
S reportéry se na planetu Zemi dostavili
pochopitelně i vědci, kteří taky nesmí u ničeho chybět.
V mnoha ohledech jsou ještě horší než ti pitomí reportéři,
jak se v těch svých bílých pláštích tlačí u každé senzace a
potom chrlí desítky přechytralých publikací, kde
vysvětlují, proč se ona událost stala. Tyto knihy pak
bývají hlavním obchodním artiklem sběrných surovin,
kam po několika letech povalování v regálech
knihkupectví stěhují. Tím alespoň přispívají trhu
s recyklovaným papírem, když už ničemu jinému. A
z této doby pochází náš další příběh.
Nejlépe
bude,
když
začneme
malým
podobenstvím. Lidé se většinou mimozemšťanů bojí, ale
bojí se jich naprosto zbytečně. V jejich představách
musejí být mimozemšťané hrůzné bytosti, s tělem
podobným jim samotným, maximálně s jinou barvou
pleti. Bez ohledu na důkazy, či logiku, převládá názor, že
147
jde většinou o barvu zelenou. Zdá se jim, že se musí
jednat o bytosti chytré a mocné, jinak by nedokázali
překonávat mezihvězdné vzdálenosti. Nuže, není tomu
vždycky tak. Mimozemšťané jsou všechny bytosti, které
původem nepocházejí ze Země.
Málo se to ví a dokonce si myslím, že se to neví
vůbec, ale na Zemi žije už dlouho jeden strašlivý
mimozemšťan, který měl na své planetě jméno Kronos a
decimoval vše živé. Byl tím největším a nejstrašnějším
predátorem. My jsme ho ale chytili a používáme ho jako
domácího mazlíčka. Po jedné z návštěv Země, asi před
deseti tisíci lety, jeden párek unikl a začal se na Zemi
rozmnožovat. Díky rozdílům ve velikosti ovšem není tím
strašlivým predátorem, jako na své planetě, kde lovil a
žral všechno živé. Spíše patří mezi pronásledované
chudinky. Vy mu říkáte Sorex Minutus, čili Rejsek Malý
a vůbec se ho nebojíte. A pak že všichni mimozemšťané
musí být strašní. Tolik na úvod a nyní již zpátky
k našemu příběhu, který začal v lednu roku 1941.
Čerstvě promovaný doktor morbidní psychologie,
známý jako Selaton Půů, měl namířeno hustým porostem
na západ. Byla to nekonečná cesta, protože západ byl
pořád někde jinde, jak brzy pochopíte. Prodíral se jen s
velikou námahou a jen občas se sklonil, aby sosákem
uhasil žízeň. Žízeň měl neustále, jako každý pořádný
badatel, proto se taky pořád skláněl a díky čemuž měl
velice vypracované svalstvo kolem krčního krunýře.
Naštěstí mu jeho šest nohou umožňovalo onu váhu
vcelku bez problémů unést. Víc o jeho anatomii nevím,
ale to není pro náš příběh důležité.
Na Zemi přicestoval Selaton jakožto vyslanec
Vesmírné Evoluční fakulty počátkem dvacátého století,
148
z politických důvodů. Na planetě Fer odkud pocházel
byla sice demokracie, ale Selaton se rozhodl proti ní
bojovat a zcela osamocen procházel městy s
transparentem, vyzývajícím obyvatelstvo k naprosté
totalitě. Nikdo se však k němu nepřidal a proto z
politických důvodů planetu Fer opustil. Ti tupí Ferané
zkrátka nechápali výhody diktatury a žili si po svém, což
je mimochodem ve vesmíru dost rozšířená chyba. Selaton
však byl rozený diktátor a tudíž moc dobře věděl, že
svoboda je k ničemu. Odletěl tedy na planetu Zemi, kde
se svobodě posledních deset tisíc let moc nedaří a měl
v úmyslu založit zde kořeny kvalitní totality.
Na Zemi je krásně, tedy pokud nejste zrovna na
severním pólu. Všude plno organického života, výhodné
hypotéky a minimum síry v ovzduší, ta nedělala
Seatonovi dobře na plicní měch. Navíc ten slibný útlak!
Většina inteligentních bytostí na planetě Zemi žila na
hranici bídy, všichni museli mít jméno, rukovat na frontu,
byli evidovaní na úřadech a platily se daně, což je pro
diktátory to pravé. Daně, sadizmus a trvalé bydliště, to
jsou nosné pilíře totality. Zde bylo to nejlepší místo ve
vesmíru, pro jeho diplomové praktikum.
Selaton začal na Zemi ihned po příletu ovlivňovat
své okolí telepatickým přenosem svých myšlenek.
Zajímal se zejména o lidi ve vládních funkcích, kteří mu
nevědomky poskytovali jak potravu, tak úkryt. Brzy
zjistil, že jedinou smysluplnou činností druhu Homo
Sapiens je transformace uhlovodíků, čili žraní a sraní,
kvůli čemuž jsou schopni se i zabíjet. K ničemu jinému,
jak se zdá, nebyli určeni a vedli si v tom dobře.
Telepaticky tedy předával svému okolí touhu po diktatuře
momentálně silnějšího a vše dokumentoval, aby u
149
obhajoby komisi přesvědčil, že veškerý organický život
je v podstatě destruktivní.
„Měl jsem skutečně štěstí na dobré výzkumné
místo,“ usmál se pro sebe spokojený Selaton. „Vlivní
psychopati se dneska těžko hledají.“
Pak se ohnul, zanořil sosák do hojného podloží a
telepaticky aplikoval své myšlenky do jádra kopule
pomocí svého emocionálního sosáku.
„Zatracené vši,“ zavrčel právě v tu chvíli jistý pan
Adolf Hitler a zuřivě se začal škrábat na temeni.
„Nemůžu se jich zbavit od první světové války!“
„Uvažoval už jste někdy o umytí hlavy?“ zeptal
se ho patolízalsky ministr propagandy Goebels. „Prý to
docela pomáhá. Zejména když použijete speciální
šampón.“
„To by mi nedržela patka!“ rozeřval se Hitler.
„Umyté vlasy jsem měl naposledy v roce 1913, když mě
zastihl déšť bez čepice. Má patka tehdy byla zcela
narušena, auf Schneidebrett!“
„I přesto je to lepší, než se pořád drbat,“ utrousil
ministr letectva Goering. „Pak to vypadá, jako byste byl
neustále nervózní.“
„Já nejsem nikdy nervózní!“ rozeřval se Hitler a
začal se vzteky zmítat na koberci. „Jsem tak klidný, že
ještě nikdy nikdo na celém světě nebyl klidnější!“ dodal a
začal ten koberec ohryzávat.
„Tak už se nerozčiluje, můj Vůdče,“ uklidňoval
ho velkoadmirál Dönitz. „Spravte si raději chuť nějakou
tou menší ofenzívou.“
„Čert aby vás všechny vzal!“ uklidnil se po chvíli
Hitler. „Nu což, zaútočíme na Sovětský svaz!“
150
Díky tomuto mimozemskému působení vojska
Wermachtu nevyhrály druhou světovou válku a
degenerace Evropy mohla započít. S tím se nedá nic
dělat, Hrun to tak chce, aby žádná rasa nezískala na delší
dobu dominantní postavení, to by pak byla ve Vesmíru
pořádná nuda. Proto při každé podobné hrozbě vyšle
nějakého nadšeného vědátora, aby to dal nechtě do
pořádku. Mimochodem, ani pozemští vědci často netuší,
že jsou zužívání k podobným akcím, při nichž vše
dopadne přesně naopak, než původně zamýšleli. Proč asi
tak nese nejvyšší cena Míru jméno objevitele dynamitu,
co myslíte?
A nebylo to ojedinělé zasahování mimozemšťanů
do pozemských dějin, jak z předchozích kapitol dobře
víte a ty další vám to jen potvrdí. Jen si dovolím jednu
malou odbočku, abyste si udělali představu, jak to chodí
jinde.
151
Kapitola třicátá
Teoretické
debility
základy
aplikované
Ovšem ani jinde ve Vesmíru to není o mnoho
lepší a to především z toho důvodu, že se válčí prostě
všude. Nejenom na Zemi, kde se války v posledních
letech považují za jednu z možných forem zvýšení HDP,
ale prostě všude a pořád. Války mají všichni rádi,
důkazem je skutečnost, že co vesmír vesmírem stojí, ještě
nikdy nenastala doba, že by se někde alespoň jednu
jedinou vteřinu neválčilo. Je to způsobeno tím, že
veškerý organický život v celém vesmíru je od podstaty
debilní. Inteligence je totiž mimořádně vzácná choroba,
kterou onemocní tak maximálně jeden exemplář z
milionu.
A tak zas jednou byla válka. V podstatě už dnes
nikdo ani neví jak k tomu vlastně došlo, ale to nakonec
není důležité. Dva sousední státy CX-5 a CX-6 se totiž už
delší dobu tak zuřivě nenáviděly, že krvavý konflikt byl
nevyhnutelný. Západní CX-5 se jako obvykle vysmíval
východnímu CX-6 za to, že mají pitomý název státu a ti
na ně jednoho dne zuřivě zaútočili. Není divu, války
vznikají vždy jen z podobných ušlechtilých důvodů, jako
jsou urážky a peníze. Asi to prostě patří k životu.
Stát CX-6 měl sice o pár miliónů obyvatel méně,
ale nic si z toho nedělal, milion sem, milion tam, na
152
planetě Zulu se to tak nebralo. Zulané jsou totiž příbuzní
pozemských mravenců a jsou zhruba stejně velcí. A jako
každé inteligentní bytosti i je zajímaly odpovědi hlavně
na tři základní životní otázky:
1. Existuje Hrun?
2. Je Vesmír nekonečný?
3. Dá se z toho něco vytřískat?
Na všechny tyto zásadní otázky samozřejmě
odpověď existuje, ale moc vám to nepomůže. Nuže když
jinak nedáte, takže Hrun skutečně existuje, Vesmír je
doopravdy nekonečný a nic se z toho vytřískat nedá. To
jen tak pro pořádek, tak nad tím moc nedumejte.
Ale dost srandy a zpět k našemu příběhu. Život na
planetě Zulu byl značně stereotypní a to především z toho
důvodu, že všichni Zulané byli mimořádně natvrdlí.
Miliardy Zulanů každý den pracovali jako nosiči jehličí a
kolem nich se procházeli namyšlení vojáci, kteří je při
nošení jehličí hlídali. Sice to nebylo nutné, ale stejně je
hlídali, především z toho důvodu, aby nemuseli sami
nosit. Nošení jehličí je totiž dost otravné. To takhle každé
ráno vezmete do kusadel nějaké to jehličí a přenesete ho
o kus dál. Odměnou vám je pocit z dobře vykonané
práce. A kdyby se vám náhodou nechtělo, tak vojáci vás
pomocí kopí snadno přemluví.
Možná i z toho důvodu tam jednou za čas však
došlo ke krvavé válce, protože frustrace dělníků byla
nesmírná. Zmínění vojáci pak alespoň hrdinně nasazovali
vlastní krunýř při obraně těch svých dělníků proti
vojákům dělníků jiného hnízda. Tím se lišili od vojáků
pozemských, kteří se sice také v míru nechávají živit, ale
při sebemenší hrozbě se okamžitě vzdávají. Jak se zdá,
153
nic nedokáže více stmelit běžné obyvatelstvo, nežli
zuřivá válka, vyhlášená z neznámých důvodů.
Jednoho převelice krásného undělí, pár nymut po
úplňku, Léta Hruně 3652, vtrhla armáda tří miliónů CX6-anů na území sousedního CX-5. Proti nim se postavilo
pět miliónů CX-5-anů a dvě Bedrunky sedmitečné, což
představovalo strašlivou vojenskou sílu. Obě armády na
sebe udeřily a pomocí primitivních zbraní se snažily
připravit protivníka o nějaké ty roky života. Bojovou
vřavu bylo možno slyšet až několik desítek centimetrů
daleko, tak zuřivý to byl boj.
„Moc nechybělo a zemřel bys přirozenou smrtí,“
vysmál se jeden z vojáků svému protivníkovi, do něhož
právě zabořil kopí. „Mít modrou knížku, mohl by ses
válet na pláži a číst si o počtu obětí.“
„Do prkýnka dubového! Tohle se mi musí
přihodit zrovna ve chvíli, když jsem doplatil leasing na
novou mikrovlnnou pračku,“ vykřikl právě probodnutý
soupeř a padl k zemi. „Teď si v ní bude prát ponožky
amant mojí ženy, sakra práce!“
„Podívejme se na pana Slušňáka,“ podivil se jeho
soupeř. „To neumíš pořádně nadávat? Já být těsně před
smrtí, tak si ulevím mnohem jadrněji.“
„V naší armádě se nadávat nesmí,“ zamumlal
umírající Zulan. „Velitel by to hned vyžvanil mé
neurotické matce a pak bych měl po smrti peklo!“
„To chápu,“ zasmušil se jeho budoucí vrah. „Tak
se na to dívej alespoň z té lepší stránky. Třeba…, no, nic
konkrétního mě právě teď nenapadá, ale určitě by se něco
našlo. Nebudeš muset platit daně, kupříkladu.“
„Máš pravdu,“ pousmál se umírající. „Všechno
zlé je nakonec i k něčemu dobré, že? Takže jsem měl
154
nakonec štěstí, že jsi mě bodnul. Za chvíli tady zemřu a
budu mít od všeho pokoj.“
„Přesně tak,“ pochválil ho jeho vrah. „Není nic
lepšího, nežli zavčasu zhebnout. Škoda, že si z toho bere
tak málo herců a zpěváků ponaučení.“
Pak odběhl dál zabíjet a mimořádně se u toho
bavil. Mimochodem, podobné zuřivé slovní výpady
nebyly na planetě Zulu ničím nezvyklým. Zdvořilost,
která je ve většině Vesmíru na ústupu, byla na Zulu
značně uznávaná. Kupříkladu po dopravní havárii se oba
řidiči ihned po srážce radostně objali a začali si navzájem
nutit peníze. Jakmile přistihl manžel svou ženu v posteli
s jiným mužem, okamžitě mu ji s díky věnoval a našel si
jinou, ještě záletnější. Není divu, že se tam furt válčilo.
A ty války si jako vždy vybíraly svoji daň. Po
nějakém čase poklesla populace natolik, že to obě strany
donutilo podepsat mír. Královny nestíhaly rodit další
vojáky na dodatečnou mobilizaci a tak se zase nějakou
dobu všichni věnovali nošení jehličí. Zkrátka úplně jako
na Zemi, snad jen s tím rozdílem, že pozemské ženy další
agresivní vojáky rodit zvládají, proto tam války probíhají
v podstatě kontinuálně. Ženy ze států CX-5 a CX-6 se
prostě mají co učit.
Nikdy to však nervalo moc dlouho a oba státy
byly opět připraveny na další válku, aby se situace
rozumě opakovala. I z toho důvodu psychologové z
celého vesmíru tvrdí, že války nikdy neskončí, protože
jakákoli inteligentní společnost ve vesmíru se vyznačuje
tím, že zuřivě nenávidí jiné inteligentní bytosti, protože
Hrun to tak chce. Hrun je totiž dost nevyzpytatelný
chlápek a když si něco umane, tak to prostě udělá a
hotovo. Tady je vidět, že to není zas až tak špatné, být
155
Hrunem všemohoucím. Můžete si dělat, co chcete a navíc
máte volné víkendy.
Jestliže i vy lidé se považujete za inteligentní
bytosti, takže si zvykněte na to, že války budou provázet
celou vaši historií, protože ani ten váš vymyšlený
pozemský Bůh zřejmě nemá nic proti vraždění, jak je
ostatně vidět pouhým nahlédnutím do libovolné učebnice
dějepisu. Je jenom na vás, koho budete považovat za
mšice, koho za vojáky a kdo bude mít to štěstí, že bude
trubcem. Vždyť dělníci to nakonec ještě rádi zaplatí,
nebo snad ne?
156
Kapitola třicátá první
Blízké setkání třetího druhu
V padesátých letech dvacátého století se nad USA
objevila kosmická loď doutníkového tvaru. Doutníkový
tvar je pro všechny kosmické lodi typický, asi proto, že je
projektují emigranti z Kuby, což je mimochodem velice
tajná informace, kterou raději nešiřte dál. Byla to
mateřská loď Xyloňanů, kteří hledali ve vesmíru
inteligentní život a i nyní se měli hořce zklamat.
Inteligentní život ve vesmíru totiž neexistuje, protože
inteligence je v podstatě v přímém rozporu s životem
jako takovým. Životní potřeby a mravní ideály si
odpradávna odporují.
Xyloňané přistáli nedaleko Rosewallu aby
pozdravili zdejší populaci. K přistání z mateřské lodi
použili létající talíř, jak bylo v těch dobách obvyklé, když
chtěli vystrašit několik domorodců, potulujících se po
povrchu planety. Bohužel pro ně však ten den natrefili na
dva typické americké farmáře z blízké vesnice. Oba si
právě dělili žvýkací tabák a pod paží nesli nabité
brokovnice, jak tomu bývá v americkém vnitrozemí
zvykem.
Poslouchej Jacku, proč my vlastně chodíme na
lov, když nikdy nic neulovíme?“ zeptal se jednoho večera
John svého kamaráda Jacka.
„Protože je to americké, ty vole!“ poučil ho Jack.
„Každý Američan si musí občas kolem sebe tak trošku
157
zastřílet, aby v sobě probudil dávno skryté instinkty
zabijáka.“
„Já v sobě žádné skryté instinkty zabijáka
nemám,“ zasmušil se John. „Vlastně ani nevím, po čem
bychom měli střílet.“
„To je proto, že jsi slepý jako patrona a nic
nevidíš,“ vysmál se mu Jack. „Kdyby ses trošku díval po
okolí, tak bys určitě uviděl něco zajímavého, jenomže ty
furt musíš žvanit.“
„Hele podívej se támhle, ty pitomče,“ zvolal náhle
duchaplně John směrem ke svému kolegovi. „Jestli to
není létající talíř, tak se asi picnu.“
„Tak to se klidně picni, protože tohle není žádný
létající talíř,“ opáčil lakonicky jeho stejně nablblý
kamarád Jack a žvýkal jako o život. „Je to starý utržený
meteorologický balón. Četl jsem o tom tuny knih, ty
ignorante. Vždycky je to utržený meteorologický balón,
navíc to říkají i v televizi. To ví každý pitomec!“
„Za celý svůj život jsi nepřečetl jedinou knihu,
Jacku!“ namítnul farmář John. „Znám tě nejméně sto let
a moc dobře vím, že ani neumíš číst.“
„Známe se teprve dva roky,“ namítnul překvapeně
Jack. „Nastěhoval jsem se předloni v říjnu, nepamatuješ
si na to skvělé grilování mývalů?“
„To se jen tak říká, ty blbče,“ poučil ho John.
„Nesmíš to chápat doslovně.“
„A proč se to tak říká, když to není pravda?“
zajímal se Jack a žvýkal jako o život.
„Protože se to tak říká!“ okřikl ho John, který si
nevěděl rady s odpovědí. „Ale to nic nemění na tom, že
jsi nikdy nepřečetl ani jedinou knihu.“
158
„Ale mám kabelovou televizi, ty pitomče, to je
jako kdybys četl tuny knih,“ vysvětlil mu svou životní
filozofii farmář Jack. „Tam se dozvíš všechno, co
potřebuješ vědět o životě. Včetně hnojení a tak!“
Chvíli byl klid, přerušovaný pouze masivním
pliváním produktů žvýkacího tabáku.
„Kabelovka nestojí za nic,“ prohlásil po chvíli
ticha John, který ticho bytostně nesnášel, jelikož
ponoukalo k přemýšlení. „To já raději chodím do
místního baru na fotbal, tam se taky dozvím všechno a
navíc to mám z první ruky. V barech je moudrost, ty
pitomče, ne v kabelovce!“
„Ale nedozvíš se tam, kde mají zlevněné
sekačky,“ utřel ho Jack. „Na kabelovce mají totiž skvělé
reklamy.“
„No dobře, tak už dej pokoj,“ mávl rukou John a
oba se společně vydali za podivným předmětem.
Mezitím létající talíř, neboť to byl skutečně on,
přistál a vystoupili z něj dva temně rudí Xyloňané. Měli
na sobě trička s nápisem: Medvídek Pů je buzerant, ale
jelikož byl napsaný v jejich rodné řeči, farmáři
nepochopili jemnou ironii tohoto sdělení.
„Zdravíme vás, bratři,“ prohlásil první z nich,
jenž byl současně i kapitánem, ve své rodné řeči. Oběma
farmářům to znělo trošku jako hvízdání pokaženého
rádia. „Přicházíme v míru a s přáním o navázání
spolupráce. Už delší dobu vás sledujeme a připadáte nám
pochopitelně
velmi
vtipní.
Menší
pohoštění
neodmítneme, ale jestli nemáte čerstvý čpavek, tak se
nemusíte obtěžovat.“
Pak si upravil skafandr a povýšeně si je měřil.
Farmáři mezi tím žvýkali a těžkopádně přemýšleli.
159
„A nemusíte mít žádný strach,“ navázal na jeho
proslov druhý z vesmírných cestovatelů. „Ty řeči o
análních sondách jsou jen hloupé pomluvy. Rozšířil to
jeden náš vtipný kamarád a vy jste se toho nějak chytli.
Jsme vzdělaní kolonizátoři, žádní barbaři. Jen já sám
mám dva doktoráty, jeden z fyziky a ten druhý z
technologie zavádění análních sond do řitních otvorů
humanoidů.“
„A já mám doktoráty tři,“ okamžitě zareagoval
kapitán a nenápadně vytáhl z kapsy skafandru anální
sondu. „Taktéž z fyziky a z technologie zavádění
análních sond do řitních otvorů humanoidů, plus doktorát
z psychologie.“
Potom k nim oba napřáhli chapadla, což bylo na
Xylonu gesto přivítání. Jelikož byli nejméně o hlavu větší
než farmáři, tak ti dva raději o několik kroků couvli.
„Dyť jsem ti říkal, že je to létající talíř,“ houkl na
kamaráda Jacka farmář John. „A tohle budou asi ti
mimozemšťané, jako v tom seriálu. Znáš Akta X?“
„Nejsem pitomec,“ urazil se John. „Sleduju
všechny vědecké dokumenty. Ten agent Mulder je stejně
borec, že nasazuje život pro zajištění bezpečnosti
planety.“
Mimozemšťané je mezitím pozorovali.
„A víš, co si o tom všem ještě myslím, Johne?“
spustil pomalu Jack a sáhl do kapsy pro náboje. „Určitě
nás chtějí zavléct do toho svého talíře a zavádět nám do
análního otvoru nějaké sondy. Viděl jsem o tom i nějaký
vědecký pořad na kabelovce.“
„Tak co budeme dělat?“ zamyslel se John a taky
si připravil brokovnici. „V análu bych žádnou sondu mít
nechtěl. To by mi úplně pokazilo radost ze života.“
160
„Já bych je zastřelil,“ zamyslel se Jack. „Tím
přece nemůžeme nic pokazit. Stejně nemáme nic jiného
na práci, co?“
Pak se oba odmlčeli a začali zuřivě nabíjet své
nablýskané brokovnice. Této pauzy využil kapitán
k dalšímu navázání kontaktu.
„Dnešní den je pro celé lidstvo i naši výpravu
velice významný,“ pronesl připravenou řeč a zlehka se
pousmál žábry. „Jen bude nutno domluvit se na nějaké
formě komunikace, neboť je zřejmé, že nám vůbec
nerozumíte. Vaše řeč, promiňte, ale zní jako hvízdání
pokaženého rádia, ha, ha, ha!“
„Tak jdeme na to, Jacku, odpráskneme je,“
odvětil po chvíli John a zvedl brokovnici. „Vždyť ani
neumí anglicky, burani pitomí!“
Hned nato stiskl spoušť a tím byl za zvuků
výstřelů z brokovnice první bližší kontakt lidí a
mimozemšťanů zahájen.
161
Kapitola třicátá druhá
Skutečné pozadí atentátu na Johna
Fitzgeralda Kenedyho
Pro mnohé Američany se v druhé polovině
dvacátého století zastavil svět. Zastavil se samozřejmě
pouze obrazně, nicméně 22.11.1963 byl v Dalasu byl
zastřelen jejich oblíbený prezident a veliký šoumen John
Fitzgerald Kenedy, což jen dokazuje smutný fakt, že i
oblíbení frajeři se zvučným jménem to někdy můžou
pěkně schytat. Vždycky se to stane těm, kteří s tím
nepočítají, čili každému, protože nikdo na světě nepočítá
dopředu s možností, že ho při projížďce městem zastřelí
nějaký pitomec.
A právě dnes, u příležitosti blížícího se výročí
atentátu na nepohodlného amerického prezidenta Johna
Fitzgeralda Kenedyho je vhodná doba, poodhalit si
některé záhadné okolnosti tohoto ostudného atentátu.
Málo se to ví, ale John Fitzgerald Kenedy, známý taktéž
jako J.F.K. byl ve skutečnosti mimozemšťan jako poleno.
Pocházel z planety Sůr, kde se rodí většina prezidentů
z celého vesmíru. Práci prezidenta na planetě Zemi vzal
jenom proto, že byl na své planetě už moc dlouho na
pracáku, a když to vystudoval, tak co by ne.
J.F.K. se původně jmenoval Džejefkej, což pitomí
Američané později zkomolili na Johna Fitzgeralda
Kenedyho. Problém je v Američanech samotných.
Jelikož žádnou vlastní řeč nemají a převzali angličtinu i
162
z její hlavní nedokonalostí, tedy nepochopením správné
výslovnosti slabik, komolí cizí jména neustále. U
Angličanů to nevadí, ti dělají všechno z trucu naopak,
vzpomeňme kupříkladu na umístění volantu, Američané
však na podobný vzdor nejsou připraveni a výsledkem je
pak komolení mimozemských jmen.
No a jestli vám toto vysvětlení přijde přitažené za
vlasy, tak máte pravdu. Celá šedesátá léta byla divná,
s tím se nedá nic dělat.
„Vážené shromáždění, mám k dispozici právě
ověřenou informace o tom, že náš uchazeč o práci, jistý
Džejefkej, okupuje planetu Zemi!“ přednesl jednoho
velmi kapalného dne na Ministerstvu Byrokracie, vlivný
úředník Klap. „To je proti pravidlu šest v zákoníku
Nucených Prací!“
„Jak se jmenuje ta planeta?“ začali si to ihned
zapisovat další přítomní úředníci. „Planeta Zemi?“
„Planeta Země,“ opravil ho mluvčí. „Ti blbci ještě
nepochopili, že skloňování nemá žádný smysl.“
„Jenomže pravidlo šest bylo zrušeno minulý
víkend z důvodu pravidelných změn zákoníku Nucených
Prací, které mají zdůvodnit obyvatelům naši
nepostradatelnost,“ namítl hlavní koordinátor.
„To je přece jedno!“ rozčílil se Klap. „Já mám
Džejefkeje v evidenci jako nezaměstnaného, takže
nemůže nic okupovat! To by měl dvojí příjem.“
„Budiž, musí být tedy zlikvidován!“ pokynul
hlavní koordinátor. „Je načase povolat zásahovou
jednotku.“
Za atentátem na Džejefkeje totiž nestál navzdory
obecnému pozemskému mínění osamělý šílenec, jak si
163
do dnešního dne každý myslel. Skutečnost byla mnohem
komplikovanější. Za vším byl Sůrský pracák, jelikož
Džejefkej pracoval na Zemi jakožto prezident Spojených
Států Amerických na černo. Současně s prací prezidenta
pobíral i Sůrskou podporu v nezaměstnanosti, která je
mimochodem asi dvakrát vyšší, což je hnus. Za to je trest
smrti všude ve vesmíru běžný, proto si pracák najal
odstřelovače, aby nepohodlného Džejefkeje konečně
vyřadil ze seznamu uchazečů o zaměstnání.
22. listopadu 1963 přesně ve 12 hodin 30 minut
jakéhosi středoamerického času, když se Džejefkej vydal
do Dallasu vymývat mozky místním pozemšťanům,
padly osudné výstřely. Elitní odstřelovač ho skolil
několika přesně mířenými ranami ze své speciálně
upravené kulovnice. Dvě střely zasáhly nešťastného
Džejefkeje přímo do hlavy, což bylo, jak se v celém
vesmíru dobře vědělo, jeho slabé místo. Vraždu pak
mimozemšťané svalili na nějakého Oswalda, což to byl
pomatený idiot a zrovna se nešťastně poflakoval poblíž
místa činu.
„Všechno proběhlo hladce, vaše důstojnosti,“
nahlásil splnění úkolu velitel zásahové jednotky
hlavnímu koordinátorovi. „Džejefkej nyní hibernuje ve
stavu nebytí a jeho duše je na cestě k Súru. Trest ve
formě doživotního sledování Teleshopingu ho nemine, to
už si pohlídáme. Umístili jsme mu do hlavy měnič
souvislostí, takže nyní na Zemi vypadá jako mrtvý, ale
jeho duše bude brzy ve vazbě.“
„Výborně,“
pochválil
svůj
tým
hlavní
koordinátor. „A co pozemšťané, nemají nějaké
pochybnosti o oficiální vyšetřovací verzi? Neobávají se
meziplanetárního zásahu?“
164
„Ti určitě,“ zasmál se velitel zásahové jednotky.
„Pochybuji, že chápou existenci jiných planet. Chápou
jen to, co je pečené, vařené, nebo dušené!“
„Ach tak, primitivní alimentární kultura,“ pokýval
tykadly koordinátor. „To tedy nechápu, proč se s nimi
Džejefkej zahazoval.“
Nikomu nebylo divné, že si Oswald po vraždě
prezidenta skočil do kina na své oblíbené grotesky. Tam
byl brutálně zatčen federální policií, aniž by se dodíval.
Ale uznejte sami! Kdo si zajde po vraždě prezidenta do
kina, co? Není vám to nějaké divné? A navíc ani jediný
Oswaldův výslech nevnáší do tohoto případu mnoho
světla, jak se můžete sami přesvědčit. Zde je záznam jeho
výpovědi:
Policie: „Oswalde, máte právo nevypovídat.
Jestliže se však rozhodnete jinak, vše co řeknete, může
být použito proti vám!“
Oswald: „To myslíte vážně?“
Policie: „Přesně tak! Navíc máte právo na obhájce
a jestli si ho nemůžete dovolit, bude vám nějaký volný
obhájce přidělen. Ti bývají nejlepší.“
Oswald: „Tak to je super, brácho! V tom případě
tedy vypovídat nebudu, to bych byl debil. A toho volného
obhájce nechci, stejně je podplacený.“
Policie: „No dobře, když myslíte.“
Je to smůla, že americká policie neuměla držet
jazyk za zuby a vyžvanila tupému Oswaldovi jeho práva.
Ten pitomec by jim jistě vysvětlil, že nic neudělal. Po
tomhle výslechu totiž Oswald už jen požádá o cigaretu a
více nepromluví, částečně i z toho důvodu, že
zanedlouho za záhadných okolností umírá na akutní
průstřel břicha. Celý případ byl nakonec zameten pod
165
koberec, a jelikož už si nikdo nepamatuje, jaký to byl
koberec, nebude zřejmě již nikdy vymeten.
Tak taková je celá pravda. Vy lidé z toho děláte
kdovíjaký zločin století, ale ve skutečnosti se takto
postupovat musí. Ti nezaměstnaní mimozemští parchanti
neustále makají na černo, současně pobírají na své
planetě podporu, a tudíž mají dvojí příjem. Je nejvyšší
čas, aby se s odstřelem podobných vypečených darebáků
začalo i na Zemi, jinak každý sociální stát přijde na
buben.
166
Kapitola třicátá třetí
Invaze vetřelců
My Vjuňané jsme velice mírumilovné až poetické
bytosti a jen občas sešleme na nějakou tu cizí civilizaci
varovnou termonukleární kletbu. A jelikož jsme současně
i stvoření astrální a z toho důvodu zcela neviditelné,
nepotřebujeme žádný přísun organických živin. Stačí
nám pouze sluneční svit, kterým se cpeme horem i
spodem, podobně jako vy vepřovým bůčkem. Vždyť je to
vlastně jedno, v jaké formě přijímáte energii, hlavně když
je jí dostatek.
Určitě vás tedy zajímá, jak se tedy vlastně
doopravdy živíme, když nemáme těla v pozemském
slova smyslu. Je to snadné, potřebujeme pouze fotony,
respektive transformujeme jejich kinetickou energii.
Z tohoto důvodu jakožto bytosti ryze duchovní podstaty
pochopitelně netloustneme a můžeme se přežírat fotony
jako zběsilí, což mimochodem taky děláme.
Nadbytek energie pak bez vedlejších účinků
předáváme dál, podobně jako když světlo prochází
sklem. Náš metabolizmus funguje na úrovni
elektromagnetického kmitání, k čemuž vy máte ještě
hodně daleko. Nijak také neměníme své okolí a oběžnice,
na které žijeme, se díky nám nijak nezměnila. O naší
existenci proto nemá v celém vesmíru nikdo ani potuchy,
samozřejmě kromě nás samotných, ale s tím se umíme
vyrovnat. Míchání rozdílných kultur totiž k ničemu
dobrému nevede.
167
Naše duchovní společenství žije již mnoho
miliónů let na pustém souputníku veliké modré sousední
planety, která zase obíhá kolem slunce, jež je středem
našeho systému. Někdy je to trochu nuda, hlavně prvních
deset tisíc let života se dost vleče, ale dá se to vydržet.
Žili jsme si sami pro sebe, jak už je údělem bytostí
duchovních, kteréžto nemají žádných tělesných potřeb,
kromě občasného onemocnění virtuální kapavkou, když
hodně myslíme na sex.
Nakonec ale došlo k tomu, čehož jsme se my
Vjuňané vždycky nejvíc báli, k invazi Mimovjuňanů.
Stalo se to v roce 1969, podle primitivního pozemského
kalendáře. Mohutná kosmická loď z velké sousední
modré planety Země přistála na povrch a vystoupily z ní
dvě obludné bytosti. Byly velké, bílé a tlusté, s kulatými
lesklými hlavami. Šel z nich strach, hlavně z jejich
děsivého poskakování, čímž jistě chtěly naznačit hrozbu.
Jelikož však ty bytosti měly velice primitivní zrak,
nikoho z nás neviděly, protože světlo námi z větší části
prochází.
„Je to malý krůček pro člověka, ale veliký krok
pro lidstvo,“ vznešeně prohlásila jedna z těch oblud při
vystoupení, zatímco ta druhá uvnitř si mumlala: „Kdybys
raději nežvanil, ty pitomče, tak bys udělal líp.“
Potom si ty obludy nasbíraly pár šutrů a odletěly
zase zpět na svou planetu. Zanechaly po sobě ale takový
hodně divný kus látky, na kterém je nakresleno několik
červených pruhů a v rohu hromada hvězdiček v modrém
poli. Kdo ví, co ten hadr znamená. Všichni doufáme, že
se ty obludy pro ten svůj hadr nevrátí a dají nám už
navždy pokoj. My k nim přece také nelétáme a proto by
mělo být zachováno příměří. Nakonec byla uspořádána
168
tisková konference Ministerstva defenzivních postojů,
aby se vzniklý problém vyřešil.
„Generále Alvine Té, očekáváte další nálety
Modroplanetárníků? A kdyby ano, jak budeme bránit
svou suverenitu?“ zahájil konferenci zástupce médií,
konkrétně telepatického týdeníku Částečně osvětlený
Měsíc.
„Po pravdě řečeno, neočekávám,“ opáčil generál
Té, vrchní velitel neozbrojených sil. „Modroplanetárníci
jsou závislí na kyslíku, vodě a alkoholických nápojích.
Nic z toho tady nemáme, takže se jich nemusíme obávat.
Kromě toho nejsou na dostatečně vysoké duševní úrovni,
takže o nás vůbec neví.“
„A co náš čedič? Ten je neláká?“ padla další
ožehavá otázka od zástupců médií. „Čedič je přece
naprosto parádní nerost.“
„Čedič není nerost,“ opravil redaktora pan
generál. „Nerost je anorganická stejnorodá přírodnina,
jejíž složení lze vyjádřit chemickou značkou, nebo
vzorcem. Čedič je hornina, skládající se z několika
nerostů, třeba jako žula.“
„Jsi nějaký chytrý, gumáku,“ nedal se odbýt
reportér. „Jde jim přece o náš čedič, nebo ne? Nemůžete
už dále klamat veřejnost! A my jsme přece čedičová
velmoc.“
„O žádný čedič jim nejde,“ opáčil znuděně
generál Té. „Čedič vůbec nikoho ve Vesmíru nezajímá!
Je totiž úplně k ničemu, proto tady taky nikdo kromě nás
nežije. To víme naprosto jistě!“
„To je ale dost divné,“ namítnul povýšeně další z
reportérů. „Čedič je přece životně důležitý. Je to základní
stavební nerost celého Vesmíru.“
169
„Čedič není nerost,“ rozčílil se generál Té.
„Vždyť jsem vám to před chvílí říkal, vy mediální
mrdky! Minerály se vyznačují chemickou značkou, nebo
vzorcem. A to není případ čediče!“
Přítomným davem to zahučelo.
„A co to tedy je, když to není minerál?“ odvážila
se zeptat jedna zvídavá reportérka.
„Je to hornina,“ zuřil generál Té. „Ale to už jsem
vám taky říkal, je to přírodní látka, která se skládá
z několika minerálů, čili je nehomogenní.“
„Tak to jste nám celou dobu lhali?“ vykřikla
hystericky kolem levitující forma energie. „Dá se tady
ještě někomu věřit?“
„Myslím, že pan generál vám už odpověděl,“
vmísil se do diskuse pobočník generála Té, major Vé v
záloze. „Náš čedič je nezajímá, protože je zkrátka k
ničemu.“
„Jak to myslíte, pane majore?“ zahučelo to znovu
tentokrát už značně vyděšeným davem.
„No asi takhle,“ odpověděl major. „I my jsme byli
za dávných dob bytosti s těly podobnými těm jejich. A
ani nás čedič nikdy nezajímal, protože jak už jsem řekl,
je k ničemu. A když jsme pak vymřeli na nedostatek
potravy a staly se z nás duchovní bytosti, je nám opět
k ničemu. Stačí vám tato jednoduchá odpověď?“
„Co tedy máme dělat?“ zajímal se tisk.
„Nejlepší bude nedělat nic,“ chladně podotknul
major Vé. „V tom jsme ostatně nejlepší. Zatím to
vždycky vycházelo a vítězná taktika se nemění. Kdo nic
nedělá, nic nezkazí.“
170
„Takže invaze nám skutečně nehrozí?“ ujistil se
raději další zástupce médií. „Ptám se hlavně proto, že
veřejnost má právo na politické lži.“
„Naštěstí ne,“ vzal si opět slovo generál Té.
„Opravdová invaze nám určitě nehrozí, protože tady na
Měsíci chcípl pes,“ smutně se pousmál a kopl do
chcíplého psa. „Poslali ho tady Rusáci v šedesátých
letech a on chcípl už za deset sekund. Pozemšťané jsou
prostě bez kyslíku úplně marní, takže pochybuji, že je
tady ještě někdy uvidíme.“
171
Kapitola třicátá čtvrtá
Jsou mezi námi
Sedmdesátá léta byla zajímavá především z toho
důvodu, že rozliční mimozemšťané začali houfně
emigrovat na planetu Zemi a někteří se dokonce snažili o
asimilaci. Jednu dobu to byla dokonce taková móda, že to
Intergalaktická rada musela zakázat a všechny uchazeče
anihilovat na jejich vlastní náklady. Není divu, odlišní
mimozemšťané na sebe přitahovali pozornost. Většina
z nich se sice snažila vypadat a chovat jako lidé, ale ne
vždy se to dařilo a z tohoto důvodu občas docházelo
k různým konfliktům. Pro představu si můžeme uvést
svědectví jednoho osamělého pozemského bojovníka
proti návštěvám z Vesmíru, jak ho zaznamenal primář
místního psychiatrického ústavu. Nahraný záznam z jeho
výpovědi zde uvádím beze změn:
„Všechno to začalo na jaře loňského roku, kdy se
k nám do ulice přistěhoval mimozemšťan i s celou svou
pitomou rodinou. Ptáte se, jak jsem ho poznal? Velice
snadno, vypadal jako mimozemšťan, choval se jako
mimozemšťan a blbě čuměl, úplně jako mimozemšťan.
To všechno vím z amerických seriálů, v těch našich se
nic pořádného nedozvíte. Především bych se chtěl zmínit
o seriálu Krajní meze, kde je naprosto jasně naznačeno,
že každý, kdo vám připadá divný, může být
mimozemského původu. Tahle odborná znalost
zachránila naši planetu před kolonizací.
172
Můj hodně divný soused se přistěhoval do naší
klidné ulice třetího března loňského roku. Není vám to
podezřelé? Mě to bylo podezřelé hned, protože jsem měl
ten den zrovna svátek. Co se má co stěhovat zrovna na
můj svátek, kdy chci mít klid ke hrabání a spalování listí
na své zahradě. Navíc jsem si dodatečně zjistil, že za
pouhé tři dny nato byl úplněk a to mnou přímo otřáslo.
Úplněk! Chápete, co to znamená? Já ne, ale určitě nic
dobrého!
Celé hodiny jsem svého nového souseda
nenápadně pozoroval a brzy jsem ho prokoukl. Byl to
nepochybně mimozemšťan a zřejmě nebyl sám. Určitě
byl jen jedním z mnoha podobných návštěvníků,
chystajících kolonizaci Země. Tak už jsou tady a
připravují rozhodující úder. Je jen otázkou času než nás
vyhladí a nemá smysl si nalhávat, že k tomu nemůže
dojít. Dříve nebo později se to musí stát! Lidstvo je totiž
stále příliš lehkomyslné a málo si všímá paranormálních
aktivit kolem sebe.
Ale zpátky k mimozemšťanovi. Určitě vás zajímá,
jak jsem ho odhalil. Bylo to velice jednoduché. Jeho
prvním činem v novém bydlišti byla oprava a nátěr plotu.
Ano, právě plotu. Není vám nápadné, jak se ihned začal
izolovat před okolním světem? A když druhý den
instaloval do oken žaluzie, začal jsem si ho všímat. Co je
to za podivína posedlého soukromím? Ten darebák měl
určitě důvod něco skrývat, jinak by se nechoval tak
podezřele. Že to samo o sobě stále nic nedokazuje? No
jak myslíte, poslouchejte dál.
Den nato jsem se mimozemšťanovi vloupal do
domu a nenašel jsem žádné důkazy mimozemské
aktivity, záhadné předměty, zbraně, ani cizí technologie.
173
To mě přesvědčilo, že jsem na správné stopě.
Mimozemšťané jsou neobyčejně rafinovaní a nedopustili
by, abych při prohlídce, kterou jistě očekávali, něco
nalezl. Vše má určitě ukryto v létajícím talíři, který tady
místní obyvatelé čas od času zahlédnou. Zabavil jsem
tedy alespoň podezřelý balíček peněz, jistě z nějaké
mimozemské padělatelny, abych jeho činnost přibrzdil.
Vypadaly jako pravé, o to byly nebezpečnější.
Ráno dalšího dne jsem se rozhodl. Když jsem ho
viděl umývat si jeho nové auto a pískat si u toho nějaké
mimozemské melodie, pochopil jsem, že pouze na mně
závisí osud této planety. Ten nevítaný návštěvník musel
být okamžitě odstraněn. Jenže jak zabít mimozemšťana,
to jsem zatím netušil. Ten tvor vypadal velice
životaschopně. Každý, kdo dokáže i v neděli natírat okap,
musí být neuvěřitelně odolný. Budou na něj působit
pozemské jedy? Má vůbec v sobě orgány podobné
lidským, které je možno poranit, otrávit, nebo nakazit
virem? Nevím. Nebo je to snad robot, kterého nelze nijak
poškodit?
Z nedostatku času a znalostí protivníka jsem se
rozhodl, že opatrně zkusil pro první noc plyn. Byl jsem si
sice téměř jist, že jeho mimozemský organizmus kyslík
nepotřebuje, ale někde jsem začít musel. Po půlnoci jsem
vniknul do mimozemšťanova sklepa, uvolnil ventil u
plynových hodin a po zbytek noci jsem pro jistotu leštil
svou starou kulovnici, kterou používal už můj děda na
střílení podobné havěti. Mé obavy však byly naštěstí
zbytečné. Druhého dne přijely před jeho dům vozidla
policie a záchranky. To mi přineslo opravdovou úlevu.
Podle rozhovorů policistů jsem poznal, že událost všichni
považují za nešťastnou náhodu a nikdo v tom nehledal
174
žádný úmysl. Se skutečným potěšením jsem sledoval, jak
zřízenci vynášejí mrtvé těla mimozemšťanů, přičemž
nejhezčí pohled byl na ty malé truhličky zákeřných tvorů,
které hlavní mimozemšťan nazýval svými dětmi. Jednou
by jistě terorizovali vše živé v okolí.
Bohužel, stala se jiná věc, která mě poněkud
znervózňuje. Podezření, že jde o organizované
mimozemské spiknutí, se potvrdilo. Den za dnem
přijížděli k vetřelcovu domu jeho fiktivní příbuzní a
velmi dobře předstírají smutek. Zřejmě však nejde o nic
jiného, než o zbytek operativní skupiny mimozemšťanů,
která je možná přibrzděna, ale ne zastavena. Trápí mě
především skutečnost, že většinou vypadají jako
normální lidi a nevzbuzují svým chováním žádné
podezření.
Jelikož mi nikdo nevěří, vím, že boj povedu sám
do té doby, než to lidstvo pochopí a zasáhne. Nyní, když
stojím u okna a zapisuji si poznávací značky aut jeho
„rodiny“ a „známých“, chápu, že má práce není zdaleka u
konce. Bude jistě obtížné sehnat jejich adresy, ale
nepolevím. Budu bojovat do posledního dechu za
záchranu naší krásné planety. Budoucí generace mé činy
ale jistě po zásluze ocení, jen co vám vy zabedněnci
dojde, že vetřelci už jsou tady!.
A tohle je mé poselství celému lidstvu. Lidé
nebuďte slepí a mějte oči dokořán. Nevěřte nikomu na
světě širém, neboť návštěvníci můžou být všude.
Nenamlouvejte se, že vám se to nemůže stát, že do vaší
čtvrti se žádní mimozemšťané nastěhovat nemůžou.
Můžou a udělají to, jestli jim to umožníme. A jestli se i
vám zdají vaši sousedi podivní, tak neváhejte a udeřte.
175
Zítra už by mohlo být pozdě! Chápete to, lidé? Jdou po
nás! Jestli je nezastavíme, je s námi konec!“
V tomto případě se sice všímavý soused zmýlil a
vyhubil zcela neškodnou pozemskou rodinu, ale i tak
bych se přikláněl k tomu, že kdyby se vám váš soused
zdál nějak podezřelý, pro jistotu bych ho zlehka vyhubil,
abychom jako lidstvo předešli kolonizaci.
176
Kapitola třicátá pátá
Ty záhadné kruhy v obilí
Byla zrovna sobota večer, když dva
mimozemšťané, Kelap Zet a Uras Vé, připevnili provaz
ke kolíku a zkoušeli odpočítat poloměr pět metrů. Moc se
jim to ale nedařil, protože neuměli do pěti napočítat. Po
čtyřce to vždycky vzdali, takže průměr kruhu nebyl nikdy
větší než osm metrů. To jim ale vůbec nevadilo, jelikož
byli většinu času zfetovaní. Aktivní Kelap začal ihned po
odměření vzdálenosti vyšlapávat pravidelný kruh do
pšeničného pole nedaleko Třebíče a vesele si u toho
pobrukoval. Po chvíli se infrazvukově zasmál a otočil se
na svého zeleného kolegu Urase Vé.
„Podle mě se pozemšťané ráno podělají strachy?“
samolibě prohlásil. „Budou si určitě myslet, že to udělali
nějací mimozemšťané. Vždycky si to myslí, jelikož jsou
pomatení!“
„A proč si myslíš, že jsou pomatení?“ zeptal se ho
překvapeně Uras.
„No to je přece jasné,“ odfrkl si pohrdavě Kelap.
„Protože si pořád myslí, že ty kruhy v obilí dělají
mimozemšťané a přitom je děláme my dva!“
„Ale my přece jsme z jejich pohledu
mimozemšťané, Kelape,“ opravil ho Uras. „Nepocházíme
z planety Země, tudíž jsme mimozemšťané. Že tady
žijeme s tím nemá co dělat. To tě nikdy nenapadlo,
blboune?“
177
„Možná máš pravdu,“ zasmušil se Kelap, který
mimochodem nesnášel, když ho někdo pořád opravoval a
nazýval blbounem. „Už tady žijeme tak dlouho, že si na
Zemi připadám jako doma. Ale ti opičáci to uhádli
náhodou, takže se to nepočítá,“ dodal s povýšeně
zvednutým chapadlem.
„A co když náhodou uhádnu čísla ve Sportce?
Zeptal se ho vychytrale Uras. „To se taky nepočítá? To
jako nedostanu výhru?“
„Tak to netuším,“ podrbal se Kelap. „To by mě
ale vážně nasralo!“
„Samozřejmě, že ji dostaneš,“ uklidnil ho Uras,
když viděl, jak se rozčiluje. „Ve skutečnosti je úplně
jedno, jakým způsobem přijdeš na správný výsledek.
Důležité je jenom to, jestli je správný.“
„No jasně, ale Lidé si myslí, že my ty kruhy
děláme talířem,“ namítnul v záchvatu jasné chvilky
Kelap Zet. „Takže na to vlastně nepřišli! V tom je ten
vtip, chápeš, protože my to děláme normálně provázkem
a fošnou, stejně jako oni. Přece si nebudeme zasírat
podvozek od hlíny, že?“
„Jasná páka, kámo,“ zasmál se Uras Vé a
společně si plácli přísavkami o sebe.
Kelap a Uras byli pořádní grázli. Stále někde
létali a dělali kruhy v obilí, což je v podstatě taková
mimozemská forma sprejerství. Ty pitomé pozemšťany
to strašně žralo a navíc se to vždy objevilo ve zprávách.
Kdyby kolem toho nebyl takový humbuk, nejspíš by
s tím sekli, ale takhle je to pořád bavilo. Ještě však ani
pořádně nezačali, když v tom…
178
„Co tady děláte,“ houkl na ně kombajnista Pánek,
který si přes pole krátil cestu z hospody. „Doufám, že mi
nechodíte na jetel!“
„Tohle je pšenice,“ poučil ho Kelap.
„Já jsem si říkal, že je ten jetel nějak vysoký,“
zamyslel se Pánek. „Ale to nic nemění na tom, že mi na
něj nesmíte chodit.“
„To ale není vaše pšenice,“ překvapeně podotknul
Uras. „Jenom si tady krátíte cestu domů. Tohle pole ve
skutečnosti patří předsedovi JZD panu Couralovi. On o
tom sice taky neví, ale to je jeho problém, že?“ zasmál se
a znovu si plácli s Kelapem přísavkami.
Pánek si chvíli překvapeně prohlížel metr
vysokého Kelapa s modrými rty, potom brčálově
zeleného Urase s tykadly, a snažil se srovnat si myšlenky.
Po deseti pivech mu to šlo dost ztuha. Pak se jich náhle
zeptal.
„Vy jste Vietnamci?“
„Nejsme,“ opáčil překvapený Uras. „A kdo to
jako má být, ti Vietnamci?“
„Nepokoušejte se z toho vykroutit!“
„Z ničeho se nekroutíme,“ dobře se bavil Kelap.
„Kroutíte se tady tak leda vy.“
„Tak co jste sakra zač? Nějací pacholci
z Afgánistánu?“ znovu se jich zhurta zeptal podnapilý
Pánek, který mimochodem neměl ani ponětí, kde ten
záhadný Afgánistán leží.
„Jsme mimozemšťané,“ opáčil Kelap. „Jsme na
vědecké expedici.“
„Tady vám pšenka nepokvete, holomci!“
pokračoval podnapilý Pánek, když už v ní stál. „U nás v
179
dědině se musí pořádně makat a to není nic pro
přistěhovalce. Vy jste Vietnamci, co?“
„My
nejsme
Vietnamci,
my
jsme
mimozemšťané,“ přiznal se už podruhé Kelap, jelikož
pocházel z planety Zvét, kde se o víkendech nesmí lhát.
„Nemáme s touhle kulturou vůbec nic společného, ale
strašně nás baví dělat z vás debi…teda, dělat si z vás
legraci.“
„Hm, tak to máte štěstí, že nejste Vietnamci,“
zabručel si pro sebe Pánek. „Minulý týden jsem dostal
nehoráznou sračku z té jejich červené omáčky, kterou
dávají v bufetech jako couvert. Možná jsem neměl sežrat
celou sklenici, ale když je něco zdarma, tak se neznám,“
škytl, „a vůbec, co tady děláte?“
„Děláme kruhy v obilí,“ připustil Uras, který
pocházel z planety Vex-3, kde se sice o víkendech lhát
může, ale jen dopoledne. „Uděláme několik kruhů a vy
nás potom napodobujete. Je to velmi srandovní,
nemyslíte?“
„Tak to jste vy?“ zeptal se jich překvapeně Pánek.
„Častokrát jsem si kladl otázku, odkud ty kruhy asi tak
pocházejí,“ znovu škytl, „ale na nic jsem nepřišel. Něco
takového by mohlo napadnout snad jedině úplného
debila.“
„Jo, to jsme my dva,“ podívali se na sebe Kelap a
Uras a znovu se zasmáli. „Úplní debilové, k vašim
službám. Doufám, že vám to nevadí, protože nám už
vůbec ne!“
„Mě je to jedno,“ odtušil Pánek.
Pak se zamyslel.
180
„Nejste to náhodou vy, kdo minulý rok udělali
těch dvacet velkých kruhů v žitě starosty Konečného,
toho kreténa?“ pokračoval ve výslechu.
„Už to tak vypadá,“ pokýval tykadly vtipálek
Kelap. „Hned se mi zdálo, že už jsem tady někdy byl. Že
už jsem tady někde poblíž ty kruhy dělal.“
„Sakra mládenci, děláte mi samou radost, pučte
mi tu fošnu, ať vám pomůžu,“ vytrhl jim fošnu
z chapadel Pánek. „Tohle pole vážně patří předsedovi
Couralovi, tomu debilovi, co mi nedal prémie? No tak do
práce! Do rána je spousta času, těch kruhů zvládneme
nejméně třicet.“
181
Kapitola třicátá šestá
Ach ty mimozemské únosy
Je nejvyšší čas, aby se lidé konečně začali vážně
věnovat mimozemským únosům. Všude se o tom hovoří,
ale běžní lidé většinou nemají ani ponětí, jak takový
klasický únos vypadá. Nejčastěji to postihuje naše drahé
ženy a dívky, které mají s podobnými únosy častou
zkušenost. Není tedy divu, že když si občas nějaká ta
podnapilá dívka zdřímne po vesnické tancovačce na
lavičce a po probuzení zjistí, že je těhotná, tak jako první
podezřelí jsou mimozemšťané. Dáma přece není flundra,
to by tak hrálo.
A skutečně, často tomu tak je. Pravda je taková,
že mimozemšťané navštěvují naši planetu pravidelně už
po mnoho let a vášnivě unáší jednu ženu za druhou.
Doufejme, že jim nejde jen o mrzký pohlavní styk, ale
mají k tomu i jiné vznešené důvody, jako například
vědecký výzkum, nebo obchod s lidskými orgány. Jinak
by to bylo ohavné úchyláctví, srovnatelné s tím, jak se
dnes lidé běžně chovají ke zvířatům, nebo k podřízeným.
Takové chování je samozřejmě zavrženíhodné a mělo by
se na všech úrovních potírat.
Mimochodem, je naprosto neuvěřitelné, kolik žen
už bylo, alespoň podle jejich vlastních slov, uneseno
mimozemšťany. Dnes už stěží potkáte dívku, která by
nebyla mimozemšťany minimálně kontaktována.
Dokonce patří k dobrému tónu jen tak mimochodem v
konverzaci naznačit svou osobní zkušenost s
182
mimozemskou inteligencí a zdůraznit tak ostatním vlastní
výjimečnost. Jinak jste společensky znemožněni.
Obyčejných lidí si přece nikdo neváží a každý obyčejný
člověk jistě ví proč.
No, zdá se, že mimozemšťané jsou prostě všude.
A to nejenom v televizi, prostě všude! Číhají na nás na
polních cestách, v tmavých uličkách, i u nás doma.
Nevynechají jedinou příležitost, aby nás mohli unést a
zavádět do nás ty své záhadné sondy. Nikdo neví, odkud
pocházejí, ani co chtějí. Cestují nadsvětelnou rychlostí
(pouze nad městem kvůli fotografům zpomalí) a děsivě
se u toho kření (alespoň myslím). A jelikož toto závažné
téma nebylo ještě nikdy řádně zpracováno, rozhodl jsem
se napsat scénář takového normálního únosu z nedávné
doby, jak si ho všichni představujeme.
„Tome, co to tam jsou na naší zahradě za světla?“
zeptala se svého manžela paní Marta, rozvalená na
pohovce u televize. „Ty jsi tam něco rozsvítil?“
„Co říkáš?“ ozvalo se z chodby. „Jsem na
záchodě a neslyším tě!“
„A to sem sakra nemůžeš přijít a podívat se na ty
divné světla?“ zvýšila hlas paní Marta. „Svítí to až do
pokoje!“
„Hergot, vždyť ti říkám, že jsem na záchodě!“
„Ta divná věc se přibližuje. Pomoc! Franto, drž
mě, pomoc!!!“
„Co blbneš, Marto, děje se něco?“ ozvalo se ze
záchodu. „Ozvi se!“
Ticho.
Tak takhle zřejmě vypadá takový typický popis
únosu, jak by ho zaznamenal například skrytý mikrofon.
Nic zvláštního, že? Nejběžnější postup bývá takový, že
183
se vychytralí mimozemšťané nejprve přiblíží co nejvíce
ke své budoucí oběti a dělají u toho rozličné světelné
divadélko. Potom ji do své kosmické lodi vtáhnou
transportním paprskem. Ano, přesně tím transportním
paprskem, který všichni známe. Nakonec oběti únosu
zavedou do těla sondy, povětšinou do intimních míst,
jinak by to snad ani nedávalo smysl.
Sami unesení si to později vůbec nepamatují a my
už dnes víme proč. Ti zákeřní mimozemšťané těm
chudákům vždy provedou něco s pamětí a vzpomínky na
únos jim vymažou. Ani očití svědci těchto únosů
neexistují. Mimozemské únosy totiž trvají jen několik
sekund a nikdo si nestačí ničeho všimnout. V jednu chvíli
jste pryč a v mžiknutí oka zase zpátky. To ale
neznamená, že k žádnému únosu nedošlo. Naopak, i tuhle
záhadu jsme rozluštili. Ti zákeřní mimozemšťané zkrátka
provádějí něco s časem.
O několik sekund později - dusot v předsíni.
„Už jsem tady, Marto, chtěla si něco?“ vběhl do
obývacího pokoje její manžel Tonda.
„Já nevím,“ opáčila po chvíli přemýšlení paní
Marta. „Nemůžu si vzpomenout.“
„Něco si volala, když jsem byl na záchodě.“
„Myslíš?“ zamyslela se Marta. „Možná to bylo
z televize.“
„Prosím tě, dej mi příště pokoj, buď tak laskavá,“
otevřel si Tonda pivo a sedl si vedle ní.
Vidíte to? Oběti vůbec netuší, co se stalo. Ani
uklízečka Marta nevěděla, že cestovala rychlostí světla,
zažila časoprostorový skok, má v těle dvě sondy a byla
sedmnáctkrát
znásilněna
třemi
svalnatými
mimozemšťany, kteří kvůli tomu cestovali na planetu
184
Zemi dva miliony světelných let. Na to vše si vzpomněla
až v hypnóze a o svůj zážitek se ihned podělila s několika
novináři. Honorář za její sugestivní vyprávění byl ihned
vyplacen v hotovosti.
Marta to samozřejmě nedělal kvůli penězům,
nebo popularitě, to je vám snad jasné. Šlo jí především o
pravdu. Druhý den však už o jejím únosu vědělo celé
město, což ji okamžitě zařadilo mezi místní celebrity.
Zhypnotizovala ji sousedka Jenifer, nezaměstnaná
zdravotní sestra. Na její otázku, proč to ti mimozemšťané
dělali, odpověděla culící se Marta, že s ní chtěli mít dítě.
Po tomto sdělení si Jenifer náhle vzpomněla, že i ona
byla před nedávnem unesena několika mladými
mimozemšťany, kteří s ní měli opakovaný styk. Také ona
o tom za stejný honorář ihned podává svědectví tisku.
Dlouho do noci si pak Jenifer s Martou nadšeně povídaly
o ubohosti pozemských mužů v porovnání s
mimozemšťany. Už druhý den po svém vesmírném
zážitku odmítá Marta pracovat jako pouhá uklízečka.
O několik dalších dní později.
„Tome, dneska jsem dala výpověď v té pitomé
práci,“ prozradila paní Marta svému choti u snídaně. „Už
mě to nebaví, po někom pořád uklízet.“
„Co tě to napadlo, Marto,“ podivil se Tonda. „A
čím se teď chceš živit, když nic jiného neumíš?“
„Napíšu knihu o únosech lidí,“ odtušila Marta a
začala si lakovat nehty na nohou, což nikdy předtím
nedělala. „Víš přece, že mě taky unesli. Už mám dva
nakladatele.“
Chvíle ticha.
„Tak se mi zdá, že ti přeskočilo,“ okomentoval to
Tonda.
185
Podobně končí devět z deseti zaznamenaných
mimozemských únosů. Jakmile vás osobně unesou
mimozemšťané, už nikdy nebudete jako dřív. Celý svět
se vám převrátí naruby, bývalé hodnoty zcela degradují.
Život najednou začíná dostávat nový smysl a vy si ihned
uvědomíte vlastní důležitost. Kdybyste nebyli důležití,
tak proč by ti mimozemšťané cestovali takovou dálku,
co? Jen kvůli běžnému pohlavnímu styku? No tak vidíte!
V současnosti působí především v USA kolem
dvaceti tisíc aktivních spisovatelek, majících podle
vlastních
slov
osobní
sexuální
zkušenost
s
mimozemšťany. Jejich počet se v příštích letech nebude
snižovat. Tyto knihy se totiž výborně prodávají a dámy,
jako je například Marta, jejich nový životní styl zcela
pohltil. I intelektuální úroveň bývalých uklízeček po
únosu prudce stoupá a v jednání se objevují
aristokratické prvky. Domnívám se, že mimozemské
sondy v jejich tělech působí blahodárně na lidskou
psychiku.
O několik dalších let později.
„Drahý, donesl bys mi skleničku Chardoney,
ročník 1952?“ obrátila sa na svého chotě spisovatelka
Marta. „Nějak se mi nedaří dekadentně stylizovat
poslední kapitolu.“
„Marto, nech už těch blbin, prosím tě a pojď se
dívat na telku,“ zavrčel Tomáš.
„Ty si tak přízemní, Tomasi, nechápu, proč jsem
si tě vůbec brala,“ ušklíbla se marta. „A neříkej mi
Marto! Víš přece, že teď se jmenuji Daphne.“
„Panebože!“ utrousil pan Tomáš a zesílil zvuk
televize na maximum.
186
Ano, přesně takhle většinou dopadá takový
typický únos mimozemšťany. Sami vidíte, že se není
čeho bát, snad jen rozvodu. A co se týče těch sond, o
kterých byla zmínka, jistě nejsou tak nebezpečné, jinak
by je nějaký lékař při prohlídce objevil. Navíc jsou
zřejmě i neviditelné a proto nemůžou být nijak škodlivé.
Nejsou totiž vidět ani na rentgenovém snímku.
Je to vlastně paráda, být takhle unesen. Nic se
vám nemůže stát a alespoň se pobavíte. Jen doufám, že si
mimozemšťané nevyberou nějakou jinou planetu. To by
pak zkrachovala polovina nakladatelství a většina
psychiatrů by přišla o práci. To se však zřejmě nestane.
Nevím, jak to chodí jinde ve vesmíru, ale alespoň ti naši
mimozemšťané jsou po únosech pozemských dívek a žen
jako diví.
187
Kapitola třicátá sedmá
Ges a Gas
Mimozemšťané nás ale nechtějí jen unášet a
znásilňovat, jak je možno se domnívat z předchozí
kapitoly, nebo z nehorázně velkého množství různých
filmů a seriálů na toto téma. Existují i tací, kteří se zde
chtějí prostě schovat před světem a jen zřídka někoho
znásilní. Navíc mají problém s tím, že většinou vypadají
jinak nežli ostatní lidé, ale to už vyřešili. Prostě geneticky
naočkovali lidem jisté vady, které jsou pak v souladu
s jejich vlastní fyziognomií a lidé je pak považují jen za
trošku odlišné, aniž by tušili pravdu.
Ges a Gas z planety Mbelen 5 byli siamská
dvojčata a pracovali v BBC, což je nejvhodnější místo
pro rozličné magory a pošahance. To je roztomilé, že?
Méně roztomilé se vám to bude zdát, až vám prozradím,
čím byli spojeni. Díky genetickému paradoxu a nevhodné
poloze obou plodů byla Gasova tvář spojena s Gesovou
zadnicí. A i přesto, že si byli jako všechny siamská
dvojčata Ges a Gas velice blízcí, je nutno se zmínit o
tom, že Gas Gese nemohl ani cítit.
„Hele Gesi, nemůžu tě ani cítit,“ stěžoval se
každý den Gas. „Nemůžeš si dát alespoň jednou denně
sprchu?“
„Tak to tedy nemůžu,“ opáčil vždy jeho bratr Ges.
„Krabatí se mi pak kůže i šupiny. Daleko lepší bude,
když si konečně zvykneš, že staršího bráchu nemůžeš
komandovat.“
188
„Jsme na vteřinu stejně staří,“ pokoušel se
argumentovat jeho dvojče Gas. „Takže nejsi starší.“
„Ale ty jsi menší a shrbenější! A to je jako bys byl
mladší,“ jako vždy vyhrál jejich slovní půtku Ges a sám
se svému fóru zasmál.
Na jejich přátelství vrhala stín i skutečnost, že
zatímco Gas trval na operaci, která je oddělí, Ges se jí
bránil, protože měl obavu, že po ní bude mít na zadnici
jizvu. To by ho na nudapláži dočista znemožnilo, jelikož
byl posedlý dokonalostí svého těla, což je typické pro
všechny, kteří bez šatů vypadají jako rozteklý limburský
sýr. Ten pitomec si dokonce pudroval i obličej, aby se
mu v záři reflektorů neleskl. Tuto další pitomost pochytil
od pozemských hlasatelů, kteří si myslí, že je to
důležitější, než samotné zprávy.
„Přece si nenechám zohyzdit tělo, kvůli tvému
pohodlí,“ argumentoval Ges na bratrovy každodenní
prosby o operaci. „Nemůžeš být přece tak sobecký a hnát
vlastního bratra pod nůž, jenom proto, že se ti nechce
ohýbat hřbet!“
„Prosím tě, bráško, dej svolení k operaci. Už to
nemůžu vydržet,“ skuhral Gas. „Pokaždé, když jdeš na
záchod, tak na mě jdou mrákoty. Kromě toho, tvoje
kariéra už je rozjetá, akorát já se pořád musím hrbit
v tvém stínu.“
„Mám tě u prdele,“ opáčil vtipně Ges. „Schválně,
jestli o tom víš?“
„No právě,“ přisvědčil nechápavý Gas, který
neměl smysl pro humor. „Ani jednomu z nás to není
příjemné.“
189
„Mě to nevadí,“ zasmál se Ges. „Operace je vždy
velké riziko, to by měl každý zvážit. Kromě toho nejsme
pojištění, jestli o tom nevíš.“
„Já jsem pojištěný,“ začal mu vysvětlovat chudák
Gas, který nepochopil jeho jemnou ironii. „Celý život si
šetřím na operaci.“
„Nech si na svém těle operovat, co chceš, ale do
mě nikdo řezat nebude,“ vysvětlil mu svůj postoj Gas.
„Mé tělo je můj chrám.“
„Ale my máme společné tělo,“ argumentoval Gas.
„To určitě,“ odfrkl si jeho bratr. „Jestli nehodláš
respektovat hraniční čáru, tak spolu skutečně nemáme o
čem mluvit.“
„Hele bráško, už to nemůžu vydržet. Kdyby ses
alespoň denně koupal, ale to ne, ty jsi příliš
zaneprázdněný vysedáváním po barech.“
„Víš co je tvůj problém, Gasi?“ zeptal se ho Ges.
„Jsi moc pohodlný, tak je to!“ seřval ho a chudák Gas
jeho námitky nakonec se skřípáním zubů uznal.
Ges a Gas pracovali v místní televizi, ale i zde byl
značně citelný Gasův handicap. Zatímco Ges pracoval
jako hlasatel (kamera ho zabírala od pasu výše), Gas si o
práci hlasatele mohl nechat tak jedině zdát. Zabrat jeho
obličej, přilepený k Gesově zadnici se neodvážil ani ten
nejotrlejší kameraman. Byl to značně odpudivý pohled,
nastřižené Gesovy kalhoty a Gasova tvář mezi jeho
půlkami. A tak tedy musel nešťastník Gas pracovat
v dabingu, jak už je v televizi údělem všech oblud a i
jinak tělesně i duševně postižených chudáků.
Není divu, že si bratři začali brzy dělat naschvály.
Když pozval nesmělý Gas o přestávce na kávu jednu
svou kolegyni, frajírek Ges jim do hovoru schválně prděl,
190
protože se domníval, že to je strašná legrace. To už Gas
nevydržel a při důležité reportáži o úniku hnojiva kousl
bratra do zadku tak silně, až zavyl jako kojot.
Pochopitelně je oba brzo propustili. I při odchodu se však
znovu projevil Gasův handicap. Zatímco Ges odešel hrdě
a vzpřímeně, Gas se potupně ploužil za ním, sehnutý do
pasu a přilepený k jeho zadnici.
„Já se vrátím!“ vykřikl hrdý Ges. „Je mi jasné, že
něco podobného už kdysi prohlásil nějaký Terminátor,
známý cestovatel v čase, ale to nic nemění na
skutečnosti, že se tak stane.“
„A já zřejmě budu muset taky,“ dodal shrbený
Gas. „A tu ostudu už asi nepřežiju.“
„Sklapni a chovej se jako chlap, který má rovnou
páteř!“ pokáral ho Ges, což okolo stojící čumily
pobavilo. „Přesněji řečeno, jako chlap, který by chtěl mít
rovnou páteř, ha, ha, ha!“, čímž ho dorazil.
I na podpoře se měl namyšlený Ges mnohem lépe
než bratr, protože zatímco Ges mohl celé dny koukat na
televizi, Gas musel čumět…, však víte kam. Tou dobou
jejich nevraživost dosáhla vrcholu, částečně i proto, že
Ges svého bratra neustále na veřejnosti ponižoval
vtipnými historkami z WC o tom, kam se mu občas ztrácí
toaletní papír. Bratři dokážou být krutí, hlavně když mají
vlastní představu o správně prožitém životě na úkor
ostatních.
„Podej mi buráky, brácho,“zaprosil jednoho dne
Gas. „Nemůžeš je jíst sám, jsou přece společné.“
„Když si počkáš, tak už za takové čtyři hodiny se
ti zjeví pod nosem ve formě alternativní burákové
pomazánky,“ rozesmál se hulvát Ges.
„Jsi nechutný, brácho,“ urazil se Gas.
191
„No a co, jako bys nebyl zvyklý,“ opáčil se
smíchem Ges, přičemž odpovědí mu bylo pochopitelně
jen skřípění zubů.
A tuto poslední urážku už Gas nevydržel a otrávil
se strychninem, čímž usmrtil i svého nehodného bratra,
jelikož měli společný krevní oběh. Věděl to a bylo mu to
jedno, protože každý má svou hrdost. Z toho plyne
poučení, že když se pořád někomu motáte za zadkem,
nikdy si vás nebude vážit a vaše přátelství dopadne
tragicky.
192
Kapitola třicátá osmá
Perný den
Na planetě Pelan měli posledních několik tisíc let
všichni obyvatelé enormní zájem o zachytávání
jakýchkoliv zpráv z okolního Vesmíru. Zejména z toho
důvodu, že nutně potřebovali najít nějakou obyvatelnou
planetu, na kterou by se přemístili. Donutily je k tomu
velmi nepříznivé klimatické podmínky, jak se dnes
odborně říká strašné kose. To ale není ve Vesmíru nic
výjimečného, takhle skončí většina planet, když se jejich
Slunce dostane do posledního stádia před gravitačním
zhroucením.
„Dělá se kolem toho zbytečný humbuk,“ zavrtěl
jednou ze svých tří hlav Kreas Mó. „Podle mě ve vesmíru
kromě naší planety žádný inteligentní život není. Vsadím
dvacet tisíc Volarů na to, že se jedná o falešný poplach.
To by byla moc velká náhoda, kdyby byl inteligentní
život i v Mléčné dráze.“
„Sám moc dobře víš, že nedávno vědci zachytili
nějaké signály z okolí nějaké planety Země v Mléčné
dráze,“ namítnul jeho kolega radioamatér Spotan Hú.
„Zní to jako zprávy inteligentních bytostí, takže by se
tam měla vypravit kolonizační jednotka. V tom vysílání
je určitě nějaký systém, i když zatím nechápeme jaký.
Možná že ty jiné bytosti mají dokonce i svou vlastní
řeč!“
„Jo, to určitě! Co je na tom inteligentního, to mi
teda pověz? Tomu by ani Hrun nerozuměl,“ opáčil Keras.
193
„Nějaké „Izbina hardejs najt“, kdo ví, co to vlastně
znamená. Celkem vzato to nedává vůbec žádný smysl.
Může jít o nějaké primitivní zvuky, magnetické vlny,
třeba to dělají jenom brouci, nebo tak něco.“
„Jednou to rozluštíme, uvidíš Kerasi,“ uklidňoval
ho jako vždy Spotan a znovu si nasadil sluchátka.
„Alespoň tam pošleme kolonizační hlídku.“
Pelaňané se snaží rozšiřovat svůj druh do celého
Vesmíru už jenom proto, že jsou blízko vyhynutí. Na
Pelanu je totiž tak nízká teplota, že její obyvatelé musejí
od rána do večera odpalovat atomové bomby, aby se
trošku zahřáli. Jejich Slunce vyhaslo už před mnoha sty
lety, ještě že měli z dob studené války několik set tisíc
hlavic v podzemních silech. Tímto způsobem si alespoň
částečně simulovali svítání a západ svého vyhaslého
slunce. Každé ráno v pět třicet odpálili na ministerstvu
sociálních věcí jednu atomovku, aby občané mohli mazat
do práce, než hříbek přestane zářit.
Nejen vědci, ale i amatéři na Pelanu nepřetržitě
monitorovali vesmírný prostor, jestli neobjeví vysílání
jiných civilizací, které by jim na své planetě poskytly
azyl. Výsledkem byla spousta zajímavých, ale dost
podivných signálů, které každým dnem zachycovali.
Následující rozhovory pak byly na denním pořádku.
„Poslechni si tohle,“ podal kolegovi sluchátka
druhého dne Spotan. „Jestli to není kód, tak jsem savec!“
„Možná že jo, možná že ne,“ utrousil Keras.
„Jedna zachycená věta přece nic neznamená. Co když je
to jen planý poplach, jako zatím pokaždé!“
No jo,“ argumentoval Spotan. „Ale to není vše,
včera zachytily přístroje další útržky. Přeložily to jako
„kamonbejby“, „slipvitmí“ a podobně. Zní to nadějně,
194
lingvisté už na tom pracují. Jistě půjde o vědecké zprávy
jiným civilizacím.“
„No snad budeme mít štěstí a najdeme nějakou
rozumnou civilizaci, která nám pomůže. Jinak by přece
nevysílali signály do vesmíru, kdyby neměli zájem o
navázání kontaktu.“
„Tak nějak to bude, Kerasi. Už se těším, až je
konečně poznáme,“ prohlásil Spotan. „V Mléčné dráze
v okolí Žluté hvězdy by se mi moc líbilo. Určitě tam
nebude taková zima, jako u nás. Ale nechme to vědcům,
to není naše starost. Oni už určitě najdou nějaký způsob
komunikace.“
Měl pravdu! Vědci na planetě Pelan už na tom
pracovali, tedy alespoň do svačiny, potom už většinou
jenom hráli čáru. Začali vysílat zpátky na Zemi zpět
všechny signály, které od ní zachytili, protože jim to
přišli jako nejlepší způsob komunikace. Tyto zprávy byly
následně opět zachyceny v centrále NASA, se zpožděním
asi tak dvě stě let. A přesně tolik let potřebovaly válečné
lodě Pelanů, aby dorazily na planetu Zemi, zjistit, jak je
to doopravdy s těmi signály.
„Hele, vypni tu empéstovku a poslouchej,“
požádal technik Kevin, nazývaný svými kamarády
ironicky Chytrolín, nejbližšího kolegu ve středisku řízení
letů na Floridě. „Mám tady něco hodně zajímavého.“
„Neotravuj Chytrolíne, právě poslouchám staré
nahrávky od Elvise,“ ušklíbl se kolega. „Hele ten chlap
byl génius! Oblíkal se sice jako magor a podle výpovědí
současníků byl prý blbější než vědro sraček, ale zpívat
rozhodně uměl. Možná že byl ještě blbější než ty,
Chytrolíne!“
195
„Nech těch volovin a vezmi si ty sluchátka,“
zapomněl se urazit Chytrolín, protože byl prostě
pomalejší. „Máme tady nějaké signály ze souhvězdí
Býka. Jsi placený za dekódování signálů, ne za
poslouchání Elvise.“
„Ukaž? No jo! Hmm. Ty blbe, to je přece Love
me tender, odražené od atmosféry! Neslyšíš to? Asi to
vysílá nějaká rozhlasová stanice na druhé polokouli.“
„Je to zvláštní, jako by to dávalo i jiný smysl,“
těžkopádně se zamyslel Chytrolín. „Taky by to mohla být
nějaká zpráva z Vesmíru.“
„Ty jsi beznadějný blb a pitomec, proto ti taky
říkáme Chytrolín,“ poučil ho kamarád. „Každý normální
člověk přece ví, že kromě Země nikde ve vesmíru
inteligentní život není. Přestaň konečně sledovat ty
pitomé sci-fi seriály, jinak ti z toho přeskočí. Říkám ti, že
ve Vesmíru kromě naší planety žádný inteligentní život
není!“
„Ale kdyby nějaký ten inteligentní život ve
Vesmíru existoval, hned bych se cítil šťastnějším,“
zamyslel se znovu svou obvyklou rychlostí Chytrolín.
„Člověk by alespoň věděl, že není ve Vesmíru sám a měl
by se na co těšit.“
Potom se těžkopádně zvedl od obrazovky a
zamířil na WC, aniž by tušil, že se zanedlouho vyhubí
celou posádku mimozemského invazního komanda. Ale i
kdyby to tušil, stejně by si toho nevšiml, protože byl
prostě pomalý.
„Nezapomeň po sobě ten záchod vyčistit,“
upozornil ho Kevin. „Slyšíš, Chytrolíne?“
196
„Neměj strach,“ opáčil pomalu pan Chytrolín a
ani netušil, že se zanedlouho stane hrdinou na takové
úrovni, kterou ani není schopen pochopit.
Venku před ústavem NASA se totiž právě v tu
chvíli vyloupla z meziprostoru průzkumná kosmická loď
z planety Pelan a zahájila průzkum planety Země.
Okamžitě zjistili, že inteligentní život na planetě Zemi
skutečně existuje a začali s ním bojovat o nadvládu nad
planetou. Boj to byl krátký, trval jen několik sekund. A
jen tak mimochodem, Lidé si jako obvykle ničeho
nevšimli, protože se jak známo starají jen o sebe a
všechno ostatní je jim fuk.
197
Kapitola třicátá devátá
Velký Porcelánový Svět
Obří slunce vejčitého tvaru právě zářilo nad
Velkým Pocelánovým Světem, když Xylabovi došlo, že
je v pěkné bryndě. Kolem něj stáli masožraví Pelané,
kteří právě přiletěli a s vyceněnými zuby se k němu
dramaticky plížili, jako v nějakém pitomém americkém
filmu. Xylab ihned poznal dravé Pelany a zapnul trysky
svého skafandru, aby jim uletěl. Nic se však nestalo.
Xylab moc dobře věděl, že se nic nestane, protože baterie
v jeho skafandru byla už půl roku beznadějně vybitá.
Koupi nové baterie neustále odkládal, většinou
z nedostatku peněz, ale stejně to zkusil, aby se později
neřeklo, že pro svou záchranu nic neudělal.
Zmáčknul tedy tlačítko Start a nic se nestalo. Pro
jistotu ještě chvíli počkala a vyplatilo se! Přesně po
značně neurčité chvíli ve sluchátkách uslyšel roztomilý
hlas: „Přejeme všem hezký den. Srdečně zdravíme
našeho vesmírného bratra, či sestru, který zmáčknul toto
nouzové tlačítko. Dnes pro vás máme tento vzkaz:
Zapomněli jste si vyměnit baterii ve svém skafandru.
Kontaktujte prosím našeho prodejce na Saturnu.
Děkujeme za vaše objednávky.“
Xylab tedy ještě několikrát pro jistotu tlačítko
vyzkoušel a když si vyslechl totéž hlášení třikrát za
sebou, znechuceně rezignoval.
„To je ale zatracená smůla,“ zamumlal si sám pro
sebe. „Zrovna, když jsem dopsal disertační práci o
198
planetě Zemi, sežerou mě ti pitomí Pelané, kteří neumí
ani do nekonečna napočítat. Vždyť ani nemají skafandry,
burani! Nechápu, jak vůbec dokážou cestovat Vesmírem
bez základního vybavení.“
„Skafandry sice nemáme, ale do nekonečna
napočítat umíme,“ opáčil k jeho velkému překvapení
náčelník Pelanů, který ho moc dobře slyšel. „To, že
nejsme ustrojení jako ty ještě neznamená, že nejsme
civilizovaní. Vesmírem dokážeme cestovat už dávno,
pomocí komet a meteoritů.“
„Jak jste mě mohli slyšet?“ podivil se Xylab,
tentokrát už nahlas. „Vždyť máte být hluší, slepí a blbí,
tak to stojí v Encyklopedii.“
„Hluší, slepí a blbí možná jsme, ale ovládáme
čtení myšlenek,“ ušklíbl se povýšeně náčelník. „Jakmile
se nějaký jedlý pitomec, které pravidelně potkáme při
kolonizování cizích planet tváří takhle namyšleně,
většinou opovrhuje tím že nenosíme skafandry.“
„Dostali jste mě,“ připustil Xylab. „Ale určitě mě
omlouvá to, že jsem na chvíli nutně pomyslel na
znepokojující možnost, že byste mě mohli sníst. Podle
toho jste poznali, že jsem vyděšený?“
„Přesně tak,“ vysmál se mu náčelník. „Sežereme
tě hned poté, co se vykecáš! Od toho jsme tady,
kolonizovat a sežrat!“
„Jenomže pokud jste civilizovaní, tak jistě něco
víte o nebezpečí cholesterolu,“ pokoušel se vybruslit
z nebezpečné situace Xylab. „Cholesterol ucpává cévy a
to vůbec nekoresponduje se zdravým životním stylem.
Taky bych vám mohl vyprávět o výhodách
vegetariánství, kdyby byl zájem.“
199
„Poslouchej, kamaráde! My žádné cévy nemáme,
takže to neprotahuj,“ odfrkl si náčelník. „Je nás desetkrát
víc, copak jsi slepý? Ty jsi sám a nás je deset. Každý
blbec si dokáže spočítat, že je konec. Deset krát jedna
je,… no, asi deset, že? Takže je nás desetkrát víc a
basta.“
„Prakticky je vás víc jen o devět,“ začal hrát na
čas Xylab. „Jsou to velmi jednoduché počty.“
„Jak to myslíš, jednoduché počty? Chceš nás ještě
víc nasrat?“ zeptal se ho velitel Pelanů. „Deset krát jedna
je, přece deset?“
„No to jo,“ vysmál se Xylab jejich tuposti. „Ale
nesmíte si plést statistiku a algebru. Počáteční hodnotu
nula nemůžete použít. Množina členů vaší skupiny je sice
desetkrát větší, ale procentuálně k mé skupině je vás jen
devětkrát víc.“
„Poslouchej, blbečku, neser mě,“ okřikl ho velitel
Pelanů. „Z matematiky jsem měl vždycky jedničku. Je
sice pravda, že u maturitní zkoušky jsem zlehka pohrozil
komisi samonaváděcí střelou, ale jednička je jednou
jednička!“
„Převeďte si to na procenta, pánové,“ pokoušel se
je obměkčit Xylab. „Tam je to jasně vidět. Třeba o kolik
se zdraží plutonium, když loni stálo čtyři Volary a letos
čtyřicet?“
„O sto procent?“ zeptal se jeden z Pelanů.
„Ne!!!“ rozčílil se Xylab, kterému začalo růst
sebevědomí, když viděl jak duševně zanedbaní jsou
Pelané. „To by stálo osm Volarů.“
„Tak o tisíc?“ zkusil to druhý Pelan.
200
„Ale no tak,“ zkoušel je motivovat Xylab.
„Soustřeďte se, vy pitomci. To by přece bylo čtyřicet
čtyři.“
„Tak o milion!“ rozhodl to náčelník. „Všechno
důležité začíná a končí v miliónech!“
„Ale kdepak,“ zamával tykadly Xylab. „Přece o
devět set procent! Chápete to?“
„To mi hlava nebere,“ zamyslel se velitel Pelanů.
„Je to určitě o milión.“
„Devět set,“ trval na svém Xylab.
„No dobře, věřím ti,“ zamyslel se velitel Pelanů.
„A jen tak mimochodem, co jsme to vlastně původně
chtěli?“ zeptal se kolegů. „Nějak mi to nemyslí, když
mám hlad.“
„No přece sežrat ho,“ napověděl mu pobočník,
stojícímu náhodou po boku.
„Správně!“ rozhodl velitel a spustil si hledí.
„Stejně se tady nedá nic jiného dělat, než konzumovat
bližního svého.“
Jenomže právě v tu chvíli se zatáhlo a Pelané se
začali vyděšeně rozhlížet kolem sebe. Z oblohy náhle
začal pršet nejprve ředěný čpavek a hned nato chloran
sodný. Pelané se rázem svalili na zem a hromadně
umírali. Xylab měl jediné štěstí, že měl skafandr, jinak
by bylo taky po něm, jelikož chloran sodný je pro většinu
organického života na bázi jednoduchých uhlovodíků
prudce jedovatý. Mimochodem, i těm složitějším dělá
problémy, což se zatím moc neví. Odbelhal se po
zakřivené nekonečně dlouhé bílé pláži Velkého
Porcelánového Světa k vodě, umyl se a počkal, až se ta
průtrž přežene.
201
„Ten nový Domestos je vážně skvělý,“ pousmál
se pitomec Chytrolín a aplikoval do záchodové mísy
čistící prostředek. „Byl to kup za všechny prachy! A pak
že člověk nemá věřit reklamě. Úplně cítím, jak to ty
odporné baktérie rozežírá na cucky. Tak čisté záchody
jsme tady už dlouho neměli.“
Potom zhasl žárovku a Velký Porcelánový Svět se
Xylabovi opět ponořil do tmy.
202
Kapitola čtyřicátá
Zarosův systém
Zaros Psí byl úředník a gladiátor v jedné osobě.
To bylo naprosto nutné, jinak to ani nešlo, takhle byl celý
systém nastaven. Na planetě Gutar měl každý více
zaměstnání, aby se vůbec uživil a někdy to byly skutečně
fantasmagorické kombinace. Například kuchařky si
přivydělávaly jako letušky, letušky si přivydělávaly jako
prostitutky a prostitutky si přivydělávaly jako kuchařky.
Proto stálo jídlo, doprava, i sex na Gutaru za hovno a
všechno ostatní taky.
Zaros Psí si zvolil tyto dvě povolání především
proto, aby mohl legálně naplňovat své úchylné sadistické
choutky. Původně byl jenom gladiátor, ale rozbíjet hlavy
ostatním Gutařanům už mu nestačilo. Potřeboval nějaké
pořádné sadistické vyžití a tak si jako druhou práci zvolil
úředničinu na finančáku. To byla paráda. Zamítnutí
žádosti o prominutí penále mu způsobovalo orgasmus a
poslat na někoho exekutora, pak byla ta největší duševní
slast, kterou kdy zažil. Párání břich protivníků v aréně se
s tím vůbec nedalo srovnávat.
„Máte nějaké přání?“ ptával se roztomile
čekajících žadatelů ve frontách, což bylo dost vtipné,
protože jen pouhá myšlenka na to, že by ve frontě na
úřadu stál někdo, kdo žádné přání nemá, je nesmyslná.
„Jsme tady od toho, abychom vaše přání plnili,“ dodal
pokrytecky, protože pravý opak byl pravdou.
203
„To je strašné!“ křičela pokaždé fronta. „Už tady
stojíme alespoň dvě hodiny a ještě se to nepohnulo ani o
milimetr! Co tam vůbec děláte?“
„Máte tedy už vyplněné všechny dotazníky?“
pokračoval líbezným hlasem Zaros Psí a trošku
pokrytecky zakašlal. „Jsou ve stojánku u vchodu, trošku
schované za reklamním panelem.“
Davem to zahučelo.
„Nikdo nám neřekl že máme vyplnit nějaké
dotazníky,“ rozčiloval se pán, který byl právě na řadě.
„Normálně stojíme ve frontě. Mysleli jsme si, že všechno
vyřešíme u okýnka.“
Zaros se znovu pousmál.
„A to je přesně ta chyba, které se dopouští většina
žadatelů,“ poučil je. „Nejprve si všichni vyplňte
dotazníky u vchodu a teprve potom se znovu postavte do
fronty!“
Ve frontě to okamžitě začalo vřít, ale nakonec si
každý žadatel zašel pro spoustu dotazníků a začal ho
potupně vyplňovat. Co taky žadatelům zbývalo,
přepážkový úředník je přece místní Bůh, to ví každý, kdo
byl někdy na jakémkoli úřadě. Takto nádherně uplynula
Zarosovi první polovina dne a tím to ještě nekončilo.
Jakmile před obědem Zaros Psí zahlédl, že většina
žadatelů už má dotazník skoro vyplněný, dal na okénko
cedulku Dnes uzavřeno a odešel do jídelny. Z jídelny šel
pak přímo domů, to dá rozum, přece nebude pracovat
s plným žaludkem.
Dalšího dne, když chlípně nechal čekat mladou
rodinu s žádostí o splátkový kalendář bezdůvodně tři
hodiny na chodbě a pěkně si to užil, ho napadlo, jak
decimovat ty protivné pacienty (tak říkal žadatelům) další
204
chuťovkou. Vymyslel a patentoval automaticky fungující
pořadníkový systém. Žadatel po vstoupení ho haly
zmáčkl tlačítko, vyjel lístek s pořadovým číslem a
pacient (proměňte, žadatel) se posadil do pohodlného
křesla, ozdobeného několika dírami od vajglů. Před
sebou pak viděl spoustu prázdných okének s dřímajícími
úředníky. A v tom vězel ten zlepšovák! Dříve seděl
úředník v kanceláři a pacienti na chodbě nevěděli, co tam
dělá. Mohli si myslet, že má nějakou práci a proto čekají.
Nový systém byl vymakaný v tom, že nyní všichni mohli
vidět, že úředníci nemají na práci nic a jen si
vychutnávají jejich bezmocnost. Byla to vážně paráda,
poslouchat následující časté dialogy:
„Dobrý den, už tady čekám přes hodinu na pitomý
formulář?“ ptávali se ho pravidelně pacienti. „Mohl byste
se vyjádřit, kdy se nás ráčíte konečně ujmout? Je tady
milión lidí!“
„Sedněte si, jste všichni v pořadí!“ opáčil
pohotově Zaros s pocitem převahy státního úředníka.
„Pořadí je posvátné, stejně jako razítko!“
„Poslyšte, pane Razítko, mám fakticky dobrý
zrak, ale nezdá se mi, že bych byl v pořadí,“ našel se
vždy nějaký kverulant. „Spíš se mi zdá, že tady vládne
jakási uvolněná hibernace. Zrovna vy už si hodinu
stříháte nehty.“
„Vy nevidíte, že mám náročnou práci duševního
charakteru?“ vygradoval jejich vzájemný konflikt Zaros
Psí, kterého mimochodem oslovení Razítko vůbec
neurazilo. „Nemůžu přece dělat sto věci najednou! Je
vám to jasné?“
205
„Ale vy neděláte sto věcí najednou,“ rozčílil se
vždy onen pacient. „Vy totiž neděláte vůbec nic! Je to
jasné zase vám?“
„Sto věcí najednou dělat nelze,“ pokračoval
úlisný Zaros, jako by ho vůbec neslyšel. „Za to nejsem
placený!“
„A co takhle dělat alespoň jednu věc najednou,
co?“ utrousil ironicky žadatel, když mu došlo, že
rozčilování nemá smysl. „To byste přece mohl zvládnout,
nebo ne?“
„Počkejte, až se rozsvítí vaše pořadové číslo a
potom přistupte k přepážce!“ poučil ho arogantně Zaros
Psí a sklonil hlavu k papírům. „Hned jakmile dokončím
tuhle důležitou práci, budu se vám věnovat.“
„Jenomže vy neděláte žádnou práci!“ začali se
rozčilovat ostatní žadatelé ve frontě. „Ani důležitou, ani
jinou! Tedy pokud tupé hibernaci neříkáte práce! To pak
jo. To pak pracujete jako divý od té doby, co jste od rána
ráčili otevřít!“
„Ochranka!“ vykřikl vždy s rozkoší Zaros, který
vyvrcholení hádek miloval. „Byl jsem napaden pacienty!
Nepočkali, až se jim rozsvítí jejich pořadová čísla a
někteří dokonce přistoupili bez vyzvání k přepážce.
Okamžitě zatknout a ztrestat!“
Fungovalo to naprosto skvěle, žadatel byl seřezán
obuškem a pro výstrahu ostatním postaven na konec
fronty. Gutařané se mohli vztekem pomátnout a Zaros Psí
si jejich bezmocnost užíval za svým okénkem
z neprůstřelného skla. Ostatní úředníci rychle pochopili,
že takhle jim pracovní doba uběhne rychleji a najeli na
Zarosův systém.
206
Nakonec Gutarská vláda tento sadistický projekt
zakázala a vrátila se k původnímu systému zavřených
kanceláří, jelikož všechny psychiatrické léčebny na
Gutaru byly do měsíce plné. Pokud vím, tak jediná
planeta, na které se dosud systém sadistických lístečků
používá, je planeta Země v Mléčné dráze. Alespoň do té
doby, než z toho pozemšťané nezešílí.
207
Kapitola čtyřicátá první
Malá Gé
Malá Gé byla moc pěkná holka odněkud z galaxie
Velkého Magelanova mračna a po pravdě řečeno,
zamiloval jsem se do ní na první pohled. Slečny z téhle
části Vesmíru mají moc krásné modré vlasy a drobné
šupiny místo intimního ochlupení, což se samozřejmě
ubozí Pozemšťané nikdy nedozvědí, jelikož Magelanky
by s Mléčňáky nikdy nešly. Potkal jsem ji poprvé na
vesnické tancovačce v Paskově, kousek od Ostravy, jak
spí opilá na lavičce. To byla mimochodem její oblíbená
činnost, jak jsem brzy poznal.
Mimochodem, obyvatelé Paskova by možná po
přečtení předchozí kapitoly mohli namítnout, že oni
nejsou vesnice, ale městys, na to však mám připraven
jasný a nevyvratitelný argument: Jste vesničané a basta
fidly, protože legislativně spadáte pod planetu Zemi! A
každá planeta, která má méně než sto miliard voličů, je
pro Intergalaktický Senát pouhou vesnicí! Jestli si to
neumíte přiznat, tak se laskavě přestěhujte do jiné
sluneční soustavy a přestaňte ostatní otravovat s tím
vaším pitomým městysem.
Ale zpátky k malé Gé. Potkal jsem ji skutečně
čirou náhodou, jelikož od přírody rád navštěvuji
pozemské veselice. Ihned jsem poznal, že nepochází ze
Země, protože jedině mimozemské holky se nebojí
usnout na zábavě, plné podnapilých a nadržených
jézédáků. Díky odlišné DNA totiž nemůžou otěhotnět.
208
Probrala se ve chvíli kdy jsem ji táhl pryč a pokusila se
mi dát facku chapadlem.
„Ty pitomý burane, co na mě saháš?“ doprovodila
svůj chabý pokus o obranu lámanou češtinou. „Takové
pitomce nechávám anihilovat pomocí paprsků dzéta!“
Odpověděl jsem jí v jazyce Tél, který je podobně
jako na Zemi angličtina univerzálním dorozumívacím
jazykem a sdělil jí, že jsem taky mimozemšťan a tady je
to tady pro ni nebezpečné. Hned se uklidnila a vytasila
z kapsy dva molybdenové jointy.
„Promiň, myslela jsem, že jsi jeden z těch
pitomých pozemských opičáků a že do mě budeš chtít
zasunovat ten divný výrůstek,“ omluvila se. „Už se mi to
dneska stalo třikrát. Mimochodem, co to vlastně je?“
„Pozemšťané používají k rozmnožování své
vlastní těla,“ pokoušel jsem se jí vysvětlit odlišnosti mezi
naší vyspělou rasou a lidmi. „Mají za tímto účelem
vyvinuté jisté zvláštní a v podstatě velmi komické
orgány. Jedná se v podstatě o jakési kladélko, které mají
v našem souhvězdí například Oktoryby.“
„Fuj! Oni se nemnoží na intelektuální úrovni?“
podivila se Gé. „Jsem tady na stáži teprve od pátku a ve
zdejších tvorech se ještě moc nevyznám, ale tihle burani
se skutečně páří naturálně? Oni neznají duševní
oplodnění?“
Od srdce jsem se zasmál a to bez ohledu na to, že
naše rase srdce vůbec nemá.
„Oni neznají vůbec nic, natož duševní oplodnění.
Navíc to jsou to naprostí ignoranti a poživačníci,“
vysvětloval jsem trpělivě malé Gé podstatu pozemského
bytí. „A víš o tom, že považují ekonomiku za vědu?“
209
„Jsou ubozí,“ okomentovala to Gé. „Podobných
zaostalých primitivů už ve Vesmíru mnoho nepotkáš.
Ekonomika je přece trestná činnost, nikoliv věda, to ví už
dneska každý.“
„Přesně tak a víš, proč jsou tak tupí?“ triumfoval
jsem s poslední zajímavostí. „Protože jsou evolučně ve
slepé uličce! Ty podivné výrůstky mají zdejší muži, kteří
se však většinou chovají jako ženy a naopak ženy, které
se často chtějí chovat jako muži, mají jakousi schránku,
kam tento výrůstek přesně zapadne. Taktéž tekutiny,
které si tímto směšným způsobem vyměňují, jsou dost
odporné. Otírají ty svoje orgány o sebe, dokud nedojde
k přenosu jakési mazlavé hmoty. Je to vážně dost
odpudivé.“
„Prasata!“ konstatovala Gé. „Ale mrkla bych se
na to, alespoň jak to dělají…, samozřejmě pouze
z vědeckých důvodů,“ dodala na můj překvapený pohled.
„Musíme přece zjistit, jak se ti místní pitomí domorodci
rozmnožují, nebo ne? Nakonec by z toho mohla být
docela zajímavá diplomka pro nějakého nadšeného
studenta.“
„No jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. „Není to
žádný problém! Jakmile se setmí, začne se to tady
všechno kolem rozmnožovat jako o závod.“
A taky že jo. Nemuseli jsme čekat dlouho a
zanedlouho jsme jen několik málo metrů od vesnické
zábavy spatřili mladý pozemský párek mezi stromy.
„Ty jo,“ otočila se na mě Gé. „Slyšíš ty úděsné
zvuky? Jako když se u nás třou Mazlaví Veleplži.
Jenomže oni tím současně i bojují o teritorium, tak se to
dá pochopit.“
210
„Jo, slyším to,“ znechuceně jsem se odvrátil.
„Takové je to pokaždé, nevím, co tím chtějí naznačit. Asi
neumí trávit čas ničím smysluplnějším. Pojďme pryč, je
to přece hrozná nuda. Víš co? Koupím ti cukrovou vatu,
je to prý strašně zdravé na šupiny!“
„Po mých šupinách ti nic není,“ opáčila Gé a dál
sledovala ty pozemské opičáky.
„No dobře, ale už přestaň šmírovat, je to trapné.“
„Počkej, ty suchare, mě to zajímá,“ zašeptala
malá Gé a připlížila se k těm opičákům blíž. „Dívej se na
tu výměnu tekutin, jak to vlastně dělají? Oni mají
v tělech nějaké nádrže, nebo co?“
„A proč tě to tak zajímá?“ divil jsem se. „Je to
naprosto barbarský způsob rozmnožování, který naši
předkové opustili už před milióny lety. Lidé jsou vůbec
divní! Pořád jen souloží, grilují, nebo se stěhují.“
„Je to pěkné,“ vysvětlila mi to Gé svou skvělou
ženskou logikou, proti které se ještě nikde v galaxii
nenašla obrana. A že se o to pokusil i Hrun.
„Co je na tom pěkného,“ podivil jsem se,
v naprostém souladu s Hruním učením. „Je to naprosto
barbarské a energeticky neefektivní.“
„Mně se to líbí a hotovo!“ prohlásila malá Gé a
bylo tudíž hotovo.
No co vám mám povídat. Gé se to tak zalíbilo, že
když jsme pár dní nato spolu začali chodit na přednášky
kolonizačního inženýrství, vyžadovala tento komický
rituál i po mně. No, uznávám, že to není tak špatné, jak to
na první pohled vypadá, ale stejně je to potupné. Veškeré
rozmnožování by mělo probíhat s důstojností, kterou si
tento důležitý úkol vyžaduje. Nejlépe při intelektuální
211
konverzaci na akademické půdě, nebo alespoň na
parkovišti před akademickou půdou.
Jenomže skutečnost je méně prozaická, většinou
to děláme v křoví, kousek od pódia s uřvanou rockovou
kapelou. Ještě že nás u toho nikdo nesleduje, to bych se
asi propadl hanbou a proděkan, zodpovědný za styk
s veřejností, by nás zcela jistě vyhodil z Genetické
fakulty, kde se podobné neřízené styky přísně zakazují.
212
Kapitola čtyřicátá druhá
Tačof Bledý
Tačof Bledý byl potomkem pozemského
intelektuála a Rumanské tříprsté děvky. Jmenovala se Hů
a synka si ihned po porodu odvezla na svou rodnou
planetu Ruman. To nebyl dobrý nápad, protože na
Rumanu vypadal Tačof jako úplný debil, jelikož měl
lidské tělo, Rumanskou hlavu se třemi boltci a navíc
postrádal žábra na metanové emise. Vypadal prostě už na
první pohled dost divně a nikdo z jeho okolí moc
nechápal, co tam vlastně vůbec pohledává. Vzhledově
odlišných přistěhovalců si místní domorodci nikde ve
Vesmíru neváží a chovají se k nim často ošklivě, protože
prostě proto.
Na Rumanské Vysoké škole Aplikované
Nadutosti se Tačofovi všichni spolužáci smáli, jelikož
neměl ocas a modrou srst, jako místní honorace. Byl
všemi respektován asi jako zfetovaná jeptiška, spící
polonahá na lavičce před seminářem a navíc se přihlásil
na Rasistickou fakultu, čímž tomu posměchu nasadil
korunu. Rasistická fakulta si totiž vzala za cíl vysvětlit
svým občanům brutální pravdu, že všechny rasy ve
Vesmíru jsou si rovny jedině v případě ročního příjmu od
milionu Volarů nahoru.
Učivo to však bylo zajímavé. Aplikovaný
Rasizmus je velice rozšířenou vědou nejen na Rumanu,
ale i v celé Mléčné dráze. Zejména na Zemi bují jako o
život a to doslova, což byl i důvod, proč si Hů odvezla
213
Tačofa na Ruman. Tím mu ale moc nepomohla, jelikož
Tačof to odskákal do všech důsledků. Jako jediný student
ve třídě měl nohy, tudíž byl kvalifikován na Rumanskou
Holympiádu ve skoku do čtvrtého rozměru, což byl na
Rumanu sport číslo jedna. Díky svým sportovním
úspěchům byl trošku slavný, trošku pomlouvaný a trošku
rozostřený, ale dalo se to vydržet. Říkali mu tam
posměšně Mimoruman, ale on si z toho kromě několika
pokusů o sebevraždu nic nedělal a chodil do školy rád.
„Tačofe,
kolik
je
nekonečno
lomeno
nekonečnem,“ ptával se ho téměř každou hodinu učitel
matematiky, aby pobavil třídu. „Tak co, Tačofe, už jsi na
to konečně přišel?“
„Přece jedna, to je jasné,“ odpovídal vždy Tačof.
„Když dělíme jakékoli číslo stejným číslem, výsledek je
vždy jedna.“
„Špatně,“ vysmál se mu učitel. „Zkoušej to dál,
pozemský troubo!“
Třída se zasmála.
„Tak nula?“ hádal Tačof. „To by dávalo smysl,
nekonečno lomeno nekonečnem by mohla být nula.“
„Na té planetě Zemi, odkud prý pocházíš, jste
beznadějně pozadu,“ utřel ho pan učitel. „Nekonečno
přece není žádné reálné číslo, je to jen imaginární
veličina. Zkoušej to dál!“
„Potom je to imaginární nula,“ opáčil vychytrale
Tačof. „Když je nekonečno imaginární číslo, tak podíl
dvou imaginárních čísel musí být imaginární nula. A
basta fidly!“
„No dobře,“ zabručel pedagog, překvapen
Tačofovým důvtipem. „Je to sice blbost, ale uznávám že
ses alespoň zmohl na odpověď. Nekonečno lomeno
214
nekonečnem je přece nekončící konečno v konečném
nekonečnu.“
Třída zabučela obdivem nad genialitou pana
učitele, kterou měl vyčtenou z knížek napsaných někým
jiným.
„Ale co je potom nula lomeno nulou?“ zeptal se
pana učitele zlomyslně Tačof. „Je to nekonečná nula,
nebo nulové nekonečno?“
„Ty sám jsi nekonečná nula, Tačofe,“ vysmál se
pan učitel za synchronizovaného smíchu zbytky třídy.
„Přírodní vědy jsou mrtvé, to ví přece každý. Budoucnost
patří právníkům, ti už těm debilům z oblasti přírodních
věd zvednou mandle.“
I z toho důvodu tedy Tačof v té škole neustále
propadal, i přesto, že měl nadprůměrné pozemské IQ
140. To mu však bylo málo platné, jelikož jeho IQ bylo
na Rumanu směšně nízké. Místní průměr byl 230, proto
tam na Tačofa všichni pohlíželi jako na nějakého
láčkovce. On se však nevzdával a bojoval s osnovami
jako lev. V telepatii dost plaval a ani levitace nebyla jeho
silnou stránkou, ale pokaždé se mu podařilo nějak
proplout. Ani oblíbená dětská hra „kámen, nůžky, silové
pole“ se mu moc nedařila. Především proto, že nechápal
princip silového pole (čímž se mimochodem nelišil od
pozemských předků) a neustále volil kámen, nebo nůžky,
takže i o přestávkách byl dost trapný.
Nad svými spolužáky však měl Tačof jednu
velikou výhodu. Díky opičím předkům byl asi tak
desetkrát silnější než oni a nebývalo výjimkou, že
v tělocviku jen tak z rozmaru nařezal učiteli. Rumané
jsou totiž strašně líní a tudíž fyzicky zdatní asi jako
pozemští programátoři, kterým svalová hmota zcela
215
atrofovala již před mnoha sty lety. Nikdo z nich
nedokáže zvednout ani pět kilo a tak se to snaží dohonit
intelektem. Jenomže smůla je v tom, že při pravidelných
rvačkách o přestávce je vám intelekt k ničemu, takže
Tačov se stal díky své fyzické síle zanedlouho vůdcem
třídy, i přes svou intelektuální méněcennost.
A taky toho řádně využíval, zejména v obchodní
oblasti, což je první navazující činnost po fyzickém
porobení bližního svého. Po svém pozemském otci
intelektuálovi (nikdo jiný, než intelektuál, by nesouložil s
metr vysokou chlupatou obludou z jiné planety) zdědil
Tačof logaritmické pravítko, kterým se celé roky škrábal
na zádech. Nyní ho mínil výhodně prodat, protože mu
mučení spolužáci prozradili, že má svou hodnotu. Tak už
to prostě chodí, nakonec to jediné, co nám po rodičích
zbude, je dědictví ve formě těžko odhadnutelného
harampádí.
To logaritmické pravítko však mělo na Rumanu
ohromnou cenu, jelikož to byla starožitnost pocházející
z dávných časů. Stejně jako by na Zemi bylo vydraženo
tisíc let staré Mayské kuličkové počítadlo za milion
dolarů, na Rumanu mělo logaritmické pravítko z
matematického dávnověku ohromnou cenu. Tačof Bledý
ho ovšem odmítal prodat, protože měl strach z toho, že se
nebude mít čím škrábat a navíc peníze přece kazí
charakter. Nakonec mu jeden moudrý Rumanský stařec
vysvětlil, že tak urputného debila jako je on ještě za celý
svůj život neviděl, a tudíž o svůj charakter nemusí mít
obavy. Tačofovi se po tomto drsném vysvětlení ulevilo a
pravítko prodal Národnímu Rumanskému muzeu za tři
miliony Volarů.
216
Ty miliony ihned utratil za spoustu drahých
zbytečností, které v podstatě ani nepotřeboval, a nakonec
zemřel v úplné chudobě a s charakterem, který nestál za
řeč. O tom svědčí i fakt, že nevrátil do místní knihovny
publikaci o matematické analýze přirozených logaritmů,
kterou používal na podložení televizního stolku. Ale i tak
je lepší si užívat a promrhat vše co máte, než šetřit a
zanechat po sobě ohromné dědictví a skvělý morální
profil. Ostatně, většina lidstva se chová naprosto stejně.
217
Kapitola čtyřicátá třetí
Vesničko má středisková
Na Sibiři je malá vesnice, ve které bydlí hajný
Vasilij Alexejevič Kolesov. Jméno té vesnice vám
neprozradím, protože zas nemusíte vědět všechno.
Každopádně v neděli odpoledne si Vasilij jako každý
víkend vyšel na vycházku do svého revíru, aby si trošku
zastřílel na tu pitomou zvěř, postávající u jeho krmelců.
Jak tak dumal nad svým skvělým životem, plným
zabíjení našich chlupatých kamarádů, zahlédl nad hlavou
létající talíř. Okamžitě zapomněl na své vražedné
choutky a začal propadat obavám, jestli se náhodou
nejedná o ten obávaný létající talíř. No jo, když se sere,
tak se sere, byl to beze vší pochyby létající talíř. Nějaké
pokusy ohledně vysvětlování s meteorologicky balóny
nepřicházelo v úvahu, především z toho důvodu, že
z meteorologických balónů většinou nevystupují
mimozemšťané.
Talíř mezitím přistál na nedaleký palouk
zkušeným manévrem, příznačným pro všechny létající
talíře. Je však nutno dodat, že Vasilij nebyl příliš
překvapen, jelikož bral život takový jaký je a na nějaké
parapsychologické záhady zvysoka kašlal. Talíř mezitím
dosedl doprostřed palouku a za napjatého ticha se
zlověstně otevřely stříbřitě lesklé dveře. Po chvíli z něj
vystoupily dvě zelené bytosti a zamířily směrem k
Vasjovi. Jmenovaly se Wex a Líra a byli to manželé ze
souhvězdí Lyry na svatební cestě po Mléčné dráze.
218
Hajný Vasilij stál jako socha a udiveně si je
prohlížel. Na první pohled na těch bytostech nebylo nic
nápadného. Vypadaly velice podobně lidem, snad jen s
tou výjimkou, že měly tykadla, jako ten pitomec Vilík
z včelky Máji, ale to je dneska normální. Většina
intelektuálů vypadá právě tak. Jo a tyky měli něco jako
brýle, proto ta zmínka o intelektuálech.
Vasilij Alexejevič po prvotním překvapení
nepocítil ani stín strachu. To bylo způsobeno těmito
dvěma faktory: Za prvé strach nemá žádný stín a za
druhé byl Vasja tak tupý, že nebezpečí většinou začínal
chápat až hodně dlouho poté, co už dávno nehrozilo.
„Dobrý den, pane,“ zdvořile spustil Wex. „Je nám
to trapné, ale nemůžeme najít cestu kvůli porouchanému
navigačnímu zařízení. Nemohl byste nám půjčit nějaké
mapy okolních polí?“
„Miláčku, tohle je místní domorodec,“ironicky se
usmála Líra. „Nemůžeš na něj mluvit naší řečí. Zkus
nějakou pozemskou, jinak se nikam nedostaneme.“
„A můžeš mi říct jakou?“ Wex. „Na téhle pitomé
planetě je asi dvě stě jazyků.
„Podle navigačního přístroje jsme někde
v Evropě, tak zkus evropský,“ ušklíbla se Líra.
„Mám tady v tabletu angličtinu, ta je prý
univerzální řečí na téhle planetě,“ opáčil Wex. „How do
you do, buddy?“ zašklebil se na Vasilije.
„Co to meleš, skřete?“ zeptal se ho Vasja rusky,
protože byl jenom obyčejný hajný, bez znalostí
haudujudu. „Chceš po držce?“
„Anglicky neumí,“ obrátil se Wex na manželku.
„Co teď? Zkusíme nějakou jinou řeč?“
219
„Já bych zkusila španělštinu. Španělština by
mohla fungovat,“ zamyslela se Líra. „Navíc zní fakt
dobře, ty můj hombre.“
„Hey amigo, como estas?“ obrátil se Wex znovu
na Vasilije. „Chceme vám tady udělat nějaké kruhy do
obilí, takhle to psali v turistické příručce. Prý to máte
rádi.“
Následovalo hluboké ticho a naprosto nechápavý
výraz ve Vasjově obličeji.
„Zdá se, že ani španělsky neumí,“ zasmušil se
Wex. „Zkusím francouzštinu, ale něco mi říká, že je to
pitomec, který na jazyky moc není. Comment vas-tu,
mon pote?“
„Že vás nakopu do řiti,“ opáčil po chvíli
přemýšlení Vasilij, protože dospěl k názoru, že si z něho
ti dva nazelenalí drzouni dělají legraci. „Že vy jste nějací
ti imperialističtí reakcionáři?“
„Nerozumím vám, pane,“ odvětil zdvořile Wex.
„Možná kdybyste mluvil pomaleji…“
„Počkej, drahý,“ skočila jim do konverzace Líra.
„Už to mám. Podle toho oduševnělého výrazu v obličeji
to bude Němec. Wie geht es dir, mein Freund?“
„To není Němec,“ začal se s ní hádat její manžel.
„Podívej se na ty jeho boty. Jsou z nějakého pruhu látky
a Němci jsou prý vyspělý technický národ.“
„Když jsou tak vyspělí, tak proč nenaučí ostatní
národy mluvit,“ zamyslela se Líra.
„To nevím, drahoušku,“ děl ironicky její manžel.
„Zkus se zeptat nějakého Němce.“
Vasja, který kromě ruštiny neuměl ani jedno
jediné cizí slovo, jim okamžitě po skončení jejich diskuse
prostřelil hlavy svou brokovnicí, protože na Sibiři se s
220
turisty nikdo nemazlí. Pak celou událost neprodleně
ohlásil na nejbližším oddělení KGB. Na místě činu bylo
pak zjištěno, že se nejedná o špiony americké, jak se
chybně domníval Vasilij, ale zřejmě o špiony
mimozemské. Toto zjištění Vasilije proslavilo po
širokém okolí.
Mimozemské plavidlo bylo pak několika místními
odborníky kvůli výzkumu rozebráno, ale dodnes se jim
nepodařilo ho složit znovu do původní podoby. Spousta
součástek ale výborně posloužila na opravu několika
starších kombajnů, které od té doby sklízejí jako divé.
Celý případ byl samozřejmě přísně utajen, takže se o něm
místní vesnické drbny dozvěděly až za několik minut.
Vasilij Alexejevič mezitím briskně kandidoval na
starostu, jelikož jako místní celebrita přece nebude
pracovat a jako jediný střízlivý kandidát byl zvolen.
Okamžitě se rozešel se svou milenkou krmičkou
Taťjánou a začal randit s dojičkou Varvanou, protože
pouhá krmička už nespadala do jeho sociální vrstvy.
„Co čumíte, vy debilové!“ vyřvával od té doby na
schůzích kolchozu. „Co vy víte o mimozemšťanech?
Vůbec nic, proto jste takoví pitomci!“
„Jediný pitomec v sále jsi ty,“ ozvalo se
pravidelně od nějakého stolu.
„Kdo to řekl?“ zařval Vasilij.
„Je úplně jedno, kdo to řekl, protože si to stejně
všichni myslí,“ utřel ho hostinský a postavil mu další
vodku. „Na tvoje kecy o mimozemšťanech už není nikdo
zvědavý.“
„To nic nemění na tom, že jsem je dostal!“ práskl
hlavou o stůl Vasilij a bez zaplacení usnul.
221
Mrtvoly obou mimozemšťanů byly hozeny na
hnůj a skafandry zabavil předseda kolchozu, aby měl v
čem o nedělích natírat okap. Už za několik dní o tomto
incidentu nepadlo ani slovo, protože se blížila sklizeň a
každý měl svých starostí a parohů dost. Vesničané se
zkrátka s ničím moc nemažou a to je dobře. Kdyby ti
mimozemšťané přistáli kupříkladu v Moskvě, to by zas
byl kvůli obyčejné prkotině zbytečný poprask, co?
Naštěstí přistávají jen na periferiích a dělají tam
stále komplikovanější soustavy kruhů v obilí, aby se nám
konečně rozsvítilo.
222
Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Patálie Djugona Modravého
Hned zčerstva je třeba říct, že Djugon Modravý
zneužíval sociální dávky planety Země zcela cíleně a
promyšleně. Na planetě Zemi žil už od mládí a moc si to
tady pochvaloval. Emigrovat ze své rodné planety se
rozhodl poté, co mu zemřeli oba rodiče a on po několika
dnech hladovění pochopil, že sousedi ho věčně živit
nebudou. Jeho nebohý otec zemřel za záhadných
okolností při výbuchu proteinového lízátka a chudák
matka z toho dostala smíchy infarkt, takže se z něj stal
celkem nečekaně profesionální sirotek během pouhých
několika minut.
Místní policie tvrdila, že k něčemu podobnému
dochází v celé galaxii tak maximálně tak jednou za
milión let, ale to bylo Djugonovi prd platné, neboť se
musel poprvé v životě začít starat sám o sebe. Starání se
„sám o sebe“ je mimochodem tím největším trestem
v celém Vesmíru a nikomu to nepřeji zažít na vlastní
kůži. To je i důvodem, že v podstatě všechny inteligentní
bytosti žijí ve skupinách, tak se totiž dají svalit
povinnosti na někoho jiného. Náhle osamělý Djugon tedy
raději odcestoval stopem na planetu Zemi, kde se v celém
vesmíru parazituje nejlépe.
Dospívání strávil Djugon Modravý v luxusním
děcáku pro odložené idioty nedaleko Prahy. Tuto oblast
si vybral, když zjistil, že na planetě Zemi jsou to
především Češi, kteří klidně živí kdejakého parazita,
223
který k nim přicestuje, a ještě jsou na to pyšní. Tam se
naučil otevírat cizí byty pomocí sponky do vlasů, což je
mimochodem jediná věc, kterou vás v děcáku naučí.
Tehdy pochopil, že nic jiného už umět nemusí, a když v
tom bude dobrý, má zajištěno živobytí do konce života.
A jen tak mimochodem, učitelky ho tam měly také moc
rády.
„Co si to kreslíš, chlapečku?“ ptaly se ho při
hodinách výtvarné výchovy. „To je nějaké letadlo?“
„Ne, paní učitelko,“ odpovídal zdvořile Djugon.
„To je samonaváděcí termonukleární puma, sloužící
k vyhubení veškerého lidstva.“
„Co že to je?“ podivila se vždy každá učitelka,
protože termojadernou pumu zatím ještě žádné dítě
v jejich ústavu nenakreslilo.
„Je to termonukleární puma!“ zopakoval jí to
s opovržením v hlase malý Djugon. „Většinou exploduje
kilometr nad povrchem a tlaková vlna smete vše
v okruhu mnoha kilometrů. Potom sežehne strašlivý žár
všechny zvědavé učitelky v okolí a nakonec nastoupí
radiační záření, které té parádě nasadí korunu.
„Aha, no jistě. Tak si pěkně maluj,“ usmála se
vždy rozpačitě paní učitelka. „Kdo si maluje, ten
nezlobí.“
„Já nikdy nezlobím,“ rozčílil se Djugon a začal
mlátit lopatičkou do ohrádky, lemované nahoře ostnatým
drátem, do které byl z bezpečnostních důvodů učitelkami
internován. „Je to jen esteticky a emocionálně negativní
reakce na neadekvátní zacházení, chápete to?“
„Přesně tak, chlapečku,“ odpovídaly mu na jeho
časté výbuchy hněvu jeho učitelky a běžely se poradit do
sborovny.
224
„Paní ředitelko, ten namodralý chovanec je hodně
divný,“ rozhodla se jednoho dne řešit vypjatou situaci
učitelka Uršula. „Já ho ve své třídě nechci.“
„Už jsem si toho taky všimla,“ odfrkla si
ředitelka, mimochodem taktéž mimozemšťanka. „Ale to,
že předběhl školní osnovy a už ve školce ovládá základy
diferenciálního počtu a jadernou fyziku, přece
neznamená, že by měl být přeřazen do zvláštní třídy.“
„Já bych ho stejně přeřadila mezi intelektuály,“
utrousila slečna Uršula. „Tam se ta jeho genialita
schová.“
„Přesně tak!“ začaly povykovat všechny učitelky.
„To ho naučí, hrát si na chytráka.“
„Ale dámy, my tady přece nemáme žádnou
intelektuálně segregovanou třídu,“ zeptala se jich paní
ředitelka. „Nebo snad ano?“
„V žádném případě,“ začaly všechny učitelky lhát
jako o život. „Intelektuální rasizmus v naší školce nemá
co dělat. My tomu říkáme: Třída pro výjimečně nadané
děti, což není nic jiného, nežli snaha oddělit ty
přemýšlivé parchanty od normálních dětí.“
„Tak to máme všichni obrovské štěstí!“ odtušila
nepřítomně paní ředitelka a odplula do kanclu meditovat
nad ubohostí pozemské rasy.
Tak to šlo rok za rokem. Djugon Modravý ale
naštěstí pro zoufalé učitelky brzy vyrostl a opustil děcák,
čímž se všem ulevilo. Začal se živit loupežemi, což je
jediný způsob, jak přijít k majetku bez podpory rodiny.
Bohužel, moc dobrý v tom nebyl, protože byl zatčen již
po první loupeži. Vyloupil muzeum zkamenělin a policie
ho zatkla druhý den na tržišti, když se pokoušel prodat
jeptiškám zkamenělý dinosauří penis jako sošku panenky
225
Marie. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na
dobu nezbytně nutnou k získání homosexuální orientace.
Ve vězení na Borech Djugon otěhotněl. To bylo
sice každému dost divné, protože Djugon byl mužského
pohlaví, ale co se dá dělat, ve vězení je zřejmě možné
vše. Když se pak po nějaké době ukázalo, že Djugon není
vůbec těhotný, ale má akutní zácpu, byl lékařem
propuštěn z ošetřovny, ale díky administrativní chybě byl
jako mladá matka propuštěn úplně. Z mladých matek
jsou všichni úplně podělaní, hlavně ti, kteří mladou
matkou nikdy nebyli, což je bohužel údělem soudců
obojího pohlaví. To je i ten důvod, že je vždy propustí, ať
už spáchají cokoliv.
A tehdy došlo v jeho životě k zásadnímu zlomu.
Když jako každé ráno na lavičce u metra kojil zaručeně
pravou panenku od Mattela, (to musel, aby se nedostal
znovu do vězení) zjistil, že počasí se pořád mění. Když je
pěkně, bude hůř, když je hnusně, bude ještě hůř. To
dosud žádného pozemského vědce nenapadlo a proto si
to Djugon nechal patentovat. Nakonec začal předvídat
počasí profesionálně, když už jsou lidé tak tupí, že tomu
věří. Média ihned pochopila, že v jeho osobě mají pravý
poklad a po skončení mateřské dovolené měl připravenou
smlouvu u vlivné televizní stanice.
„Nejtepleji bude dnes v Oslu,“ zahajuje své
zpravodajství tou nejpitomější meteorologickou hláškou
všech dob. Ale ještě pitomější diváky to stále nepřestává
bavit, takže to zřejmě hned tak neskončí.
Dnes je Djugon Modravý nejslavnější rosničkou
ve Vesmíru. Vypadá sice dost divně, s tím svým
mimozemským obličejem, ale když předpoví déšť,
většinou se nemýlí. V České republice totiž stále prší,
226
nebo to na déšť alespoň vypadá, takže práce v oddělení
předpovědi počasí je snadná. A co se týče jeho vzhledu,
všechny rosničky jsou už na první pohled dost divné, tak
to nikomu nepřijde zvláštní.
No a když mu to s tou předpovědí někdy náhodou
nevyjde, nic se neděje, stejně se podíváte na předpověď
zítra a budete šťastní tak jako tak. Řeknou vám, že bude
slunečno, místy zataženo, s občasnými přeháňkami. Jak
je to s tím počasím doopravdy, je pak pouze váš problém.
Lidé prostě potřebují ke spokojenému životu nějakou tu
mediálně potvrzenou jistotu, aby se mohli jako vždy
zklamat a mít důvod si zanadávat.
227
Kapitola čtyřicátá pátá
Další epizody ze života unesených
osob
Veškerý organický život v celém Vesmíru je
naprogramován k rozmnožování. To si přál přímo sám
Hrun, protože byl velikým fanouškem pornofilmů a
takhle měl o miliardy herců postaráno. Každé
rozmnožování totiž začíná takovým soukromým pornem,
což Hrun moc dobře věděl a proto rozmnožování
podporoval. Z ryze filozofického hlediska je ovšem
rozmnožování veliká blbost, protože co není trvalé a
věčné, nemůže mít ani žádnou trvalejší hodnotu. Daleko
lepší je stvořit bytosti nesmrtelné, které se rozmnožovat
nemusí. Základní otázkou tedy zůstává, proč k tomu
rozmnožování vlastně dochází, když je to blbost? Na tuto
otázku existuje jednoduchá odpověď: Hrun to tak chtěl a
basta fidly!
„Tak to mě poser, je jasné že ti pozemští
neandrtálci pořád ještě pořád neumějí cestovat rychlostí
světla,“ zasmál se Ptolah X při pohledu na obrazovku
palubního počítače. Dvě malé tečky daleko za ním, to
byly dvě letadla pozemské stíhací letky, které se ještě
před sekundou poněkud naivně snažily dostihnout jeho
létající talíř. To se jim však nikdy nemohlo podařit,
protože pozemští vědci na planetě Zemi usilují především
o peníze, vlastní bádání je z toho důvodu až na druhém
místě.
228
„Je to paráda být vybaven technologií, která
domorodcům vytírá zrak, co?“ houkl dozadu na zmítající
se ženské tělo. „A ty se připrav! Neletěl jsem tady kvůli
tvému znásilnění tři milióny světelných let, abych se
potom zdržoval nějakou předehrou.“
„Pomoc!“ vykřikla unesená dívka. „Pomožte mi
někdo!“
„Tady ti nikdo nepomůže, slečinko,“ pousmál se
Ptolah a švihl ji důtkami. „Ale neměj strach! Za chvíli ti
odstraním většinu šedé kůry mozkové a ty si nebudeš nic
pamatovat. A nakonec tě pozřu a natrávím, protože tak se
to na naší planetě dělá. Vy tomu říkáte: Já bych tě láskou
sněd, ale nikdy to nedotáhnete do konce!“
„Nejsem žádná slečinka,“ bránila se dívka. „Jsem
unesená žena a to je veliký rozdíl!“
„No dobře,“ zamumlal si Ptolah. „Tak jsi unesená
žena, ať je po tvém. Všechno ostatní ale bude po mém!“
„Co jste to říkal, pane?“
„Ale nic, toho si nevšímej,“ pokračoval mezitím v
romantické konverzaci Ptolah. „Mám prostě jen sklony
k samomluvě, tak se zatím věnuj zmítání.“
Ptolah X unášel pozemské ženy od té doby, když
si jednou v novinách přečetl, že jim to nejenže nevadí,
ale naopak se tím ještě chlubí. Bylo mu to sice dost
divné, ale jinak proti tomu nic nenamítal. Pouhé dvě
nohy samic z druhu Homo Sapiens ho vzrušovaly a i
lobotomie, kterou po znásilnění pozemským ženám z
opatrnosti vykonával, byla velice snadná. Stačilo
odstranit mozkové laloky, které ovládají u průměrné ženy
sexuální život, tedy 99%, a už si na něj nikdy
nevzpomněly. Zbývající 1 procento pro život na Zemi
docela stačilo.
229
Ptolah byl vynikající milenec. Celé jeho tělo bylo
vlastně penis (podobně jako u pozemských premiérů) a
ke ztopoření mu stačilo, aby se ráno dobře nasnídal.
Nevýhodou bylo, že po vyvrcholení pravidelně
ochaboval a nebyl schopen dojít ani do koupelny, aby si
opláchl hlavu. Pak svou oběť snědl a natrávil, když už to
slíbil, protože tak se to prostě na jeho planetě dělalo.
Tradice by se měly dodržovat i v případě návštěvy jiných
kultur.
Jednoho deštivého večera unesl nadržený Ptolah
další dívku. Šlo o patnáctiletou dvojnásobnou matku z
nedaleké ubytovny pro nepřizpůsobivé, plné místních
celebrit. Po tradičním znásilnění jí odstranil většinu
mozku a zcela unaven usnul. Jakmile se však probudil,
strnul. V kulatém rohu jeho talíře seděla spokojená dívka
a na vytrhaných mahagonových parketách si opékala jeho
polopsa Trapa, kterého pracně naklonoval z několika
chlupů pudla a jednoho ožralého herce.
„Dáš si taky, zelený gadžo?“ otázala se ho milá
návštěvnice. „Nechutná to špatně, akorát kůže na krku
mohla být měkčí. Proč jim vy gádžové pořád dáváte
obojky?“
„Gádžo znamená bílý,“ poučil ji Ptolah. „Termín
zelený gádžo je tedy zcela nesmyslný.“
„Vím co znamená slovo gádžo, ty pitomý gádžo,“
zasmála se Eržika. „Dělám si z tebe srandu, protože jsi
pitomý. Chápeš to?“
„Ale to byl můj pes,“ zmohl se na jedinou
možnou odpověď Ptolah. „Zrovna včera jsem ho naučil
nosit virtuální noviny a zírat do nich s tupostí jemu
vlastní. Bylo to velmi zábavné, jak se štěkáním snaží
přečíst hlavní zprávy. Měl jsem ho moc rád.“
230
„No vidíš a dneska je pečený vařený,“ zasmála se
Eržika. „Koupíš mi dalšího, zelený gádžo? Mám totiž
pejsky taky moc ráda, jsou hraví a liboví.“
„Sice nejsem rasista, ale budu tě muset vysadit,“
zasmušil se Ptolah. „Mimochodem, rasizmus je trapný a
plný předsudků. Důvod našeho rozloučení je ve věkovém
rozdílu. Tobě je pouhých patnáct, zatímco já zanedlouho
oslavím tři sta dvacet pět pozemských let.“
„Takže jsi trapný rasista!“ ihned ho odhalila
Eržika. „Na věk se vymlouvají jenom rasisti!“
„V žádném případě nejsem rasista,“ bránil se
Ptolah. „Jde o to, že ty nemáš chapadla, takže mě již
nedokážeš déle přitahovat. Stejně by nám to neklapalo. V
odborných knihách o partnerství se jasně píše, že muži
mají být z Marsu a ženy z Venuše a to není ani jeden
z nás.“
„Jsi trapný gádžo, na chapadla se vymlouvají
jedině rasisti!“ odfrkla si Eržika a s grácií vystoupila
z talíře.
Hned nato Ptolah odcestoval, přičemž až později
zjistil ztrátu několika levných diamantů a drahého
toaletního papíru, který si nechal na zakázku vyrobit ze
vzácného výtisku Koránu, aby tímto činem potupil
budoucí vládce planety. Po této strašné zkušenosti Ptolah
raději planetu Zemi opustil a odletěl někam do souhvězdí
Lva, kde není tak nebezpečno.
„Příště si raději pořádně rozmyslím, stýkat se s
těmi zaostalými pozemskými domorodci,“ zanadával.
„Jejich alimentární projevy jsou nechutné. Jíst maso
jiných živočichů, kdo to kdy viděl! Každý přece ví, že
jíst jakékoliv uhlovodíky způsobuje stárnutí šupin. Už
bych se toho zlozvyku měl taky raději zbavit.“
231
Potom si rozbalil fosforečný nanuk a
naprogramoval fúzní jednotku k časoprostorovému
skoku. Měl nejvyšší čas, množství žádostí o alimentační
poplatky, kterým by musel po svém odhalení na planetě
Zemi čelit, přesahovalo dvoumístné číslo.
To ale nic nemění na tom, že někteří
mimozemšťané jsou strašní rasisti a to bez ohledu na
barvu kůže i šupin. Navíc bylo zjištěno, že čím pestřejší
barva pleti, tím větší rasista, jak později uvidíte.
232
Kapitola čtyřicátá šestá
Nekonečný vesmír
Léta Páně 2012 se venku rychle stmívalo. Bylo to
jednoduše způsobeno drzým otáčením planety Země
kolem své osy, ale na podobné informace nebyl AR-21
zařízen a tudíž pohyby planetárního systému povýšeně
ignoroval. To bych vám měl možná vysvětlit, že? Bytost
jménem AR-21 byl úklidový robot druhé generace a
pracoval na hvězdárně a planetáriu nedaleko Los Angeles
jako fekální technik. To je asi všechno, co vám k jeho
existenci můžu říct.
Víte, již mnoho let se lidé snaží rozluštit veškeré
signály z vesmíru a tímto nesmyslným konáním většinou
velmi kvalitně decimují státní rozpočet. Snaží se však
zbytečně, kdyby nějaká vyspělá civilizace doopravdy
chtěla kontakt s Lidstvem navázat, poslala by
časoprostorový email a složenku na úhradu nákladů,
rozhodně by se nezdržovala vysíláním primitivních
signálů. Jenomže tohle Lidé stále ještě nechápou a sami
podobné signály vysílají, což je hrozná blbost jak brzy
uvidíte.
Pátek večer…
K oběžné dráze Země se rychle blížila kosmická
loď vesmírných turistů na dovolené. Letěla na přesně
určené místo, odkud byly již několik let vysílány
pravidelné rádiové zprávy do vesmíru, za účelem
233
nachytání několika pozemšťanů k vědeckým a
gastronomickým účelům. K místnímu planetáriu.
Parta mimozemšťanů na dovolené tyto primitivní
zprávy dekódovala a ihned vyrazila na první kontakt
dvou nezávisle se vyvíjejících inteligencí, v očekávání
laciného zisku Nhoubelovy ceny za vědu a výzkum,
nejprestižnějšího ocenění, jakého může mimozemšťan
dosáhnout. Jen na okraj, Nhoubelova cena je
ekvivalentem Nobelovy ceny a to především z toho
důvodu, že Nobel se nejmenoval Nobel, ale Nhoubel a
byl to mimozemšťan. Už tisíce let létá po celém Vesmíru
a všude zakládá ty svoje ceny, výměnou za dynamit. To
jenom vy na planetě Zemi tomu říkáte Nobelova cena,
protože se jeho skutečné jméno špatně vyslovuje.
„To jsem zvědavý, jak vypadají a chutnají,“
oslovil palubní technik Há svého kapitána a poškrábal se
tenkým chobotem na místě, kterému lidé říkají břicho.
„Myslíte si, že podobně jako my?“
„Nemám ponětí,“ odvětil kapitán Fé a otočil se po
něm svým třetím okem. „Ale asi ano, jak jinak. I příroda
má přece své pravidla. Jo a mimochodem, říkají si podle
našich odposlouchávacích přístrojů Lidé. Zní to dost
odporně, že?“
„Ale stejně je to všechno vzrušující. První kontakt
inteligentních bytostí s domorodými pitomci,“ přidal se
nadšeně mladý koordinátor. „Moc si od toho slibuji.“
„To my všichni,“ blahosklonně se pousmál
kapitán a pro sebe si zamumlal: „Hlavně aby ses
neposral, bažante praštěný.“
Pátek večer o něco později…
„To je ale úděsný hnus,“ brumlal si elektronickou
změtí jedniček a nul fekální technik AR-21, když čistil
234
ucpanou latrínu na třetím poschodí, kde se nacházelo
vědeckovýzkumné oddělení. „Ti vědci jsou prasata!
Copak neumí ani spláchnout?“
Jednou ze čtyř mechanických rukou uchopil zvon
a snažil se pročistit odpadové koleno od zaschlé stolice.
Nešlo to, stolice tam držela s vědeckou urputností jejího
akademického stvořitele.
„Já se na to vybodnu,“ zabručel AR-21 a drhnul
přilepenu stolici ze všech sil. „Proč to neprodávají jako
spojovací materiál.“
Kdyby se v tu chvíli na svém pásovém
dopravníku otočil, mohl by svým jediným teleskopickým
čidlem zahlédnout silný záblesk. Bylo by mu to ale stejně
jedno, protože to nesouviselo s jeho prací.
Přesně ve 23:06 přistál před budovou
meteorologické stanice mohutný kosmický koráb. Nikdo
ho však nespatřil, protože se vyloupl z meziprostoru a
navíc se meteorologické stanice staví zásadně za městem.
Celá stanice byla už léta plně automatizovaná, což je
pochopitelné, vědci jsou ti nejlínější tvorové na světě a
představa, že by osobně něco dělali, je komická. Ti vědci
odjížděli už po obědě domů a přijížděli zase v osm ráno,
zkontrolovat nahrávky pořízené počítačem. Jediný
pohybující se objekt v celém prostoru stanice byl AR-21,
kterého senzor v kosmické lodi ihned lokalizoval.
Pátek večer, ještě o něco víc později…
Posádka galaktických vyslanců vystoupila na
povrch Země. Dlouho se dohadovali, kdo z nich jako
první došlápne na povrch planety a zapíše se tak
nesmazatelným písmem do dějin galaxie. Kapitán
s koordinátorem se nemohli dohodnout a tak to nakonec
235
vyřešili podobně, jako posádka Apolla 11. Na scéně se
objevily sirky.
„Kdo si vytáhne delší, jde první,“ určil kapitán Fé
a povytáhl v dlani skryté dvě ulomené sirky. „Tahej a
modli se, abys vytáhl tu kratší!“
Ty šťastnej hajzle, pomyslel si koordinátor Ix po
pohledu na svou ulomenou sirku a nahlas řekl. „Je mi ctí
jít až po vás, veliteli. Mám krátkou.“
„A je rozhodnuto,“ zasmál se kapitán, „ani se
nemusím dívat. Mě tím pádem logicky musela zůstat ta
dlouhá,“ samolibě prohlásil. Potom tajně hodil tu svou
stejně krátkou sirku do koše a byl tedy po právu prvním
inteligentním tvorem, který kdy stanul na povrchu
planety Země.
Palubní technik Há zůstal na palubě. Stejně ještě
nedojedl svačinu a navíc prohlásil, že je mu to úplně fuk.
To ale nic neměnilo na skutečnosti, že koordinátora po
zbytek života žralo, že byl až druhý.
Pátek večer, už dost pozdě…
Fekální technik AR-21 právě přijížděl k výtahu,
kterým by se dostal do čtvrtého poschodí, když se před
ním zjevily dvě bytosti. Podobaly se modrým
mravenečníkům, ale v paměti AR-21 nebylo nic ohledně
zemské fauny ani flóry a tak se nijak nepodivil. Byl
zaměřen pouze na své poslání, proto mu ani nebylo
divné, že bytosti na něj hovoří ultrazvukovou řečí, která
se mu automaticky v jeho zvukových čidlech měnila na
lidskou řeč.
„Zdravíme tě, příteli, jsme tví vesmírní bratři.
Přilétáme ze souhvězdí, kterému vy Lidé říkáte Lyra, a
domníváme se, že nastal nejvyšší čas k prvnímu
236
meziplanetárnímu kontaktu,“ začal koordinátor Ix, který
si tento proslov připravoval už od oběžné dráhy Pluta.
„Dekódovali jsme vaši řeč a přicházíme v míru.
Alespoň prozatím,“ promluvil kapitán, poněvadž cítil
potřebu vysvětlit snadnost komunikace a kromě toho ho
štvalo, že koordinátor promluvil bez dovolení jako první,
čímž se taky zapsal do dějin.
„Na třetím patře je ucpána latrína číslo šest, jinak
vše bez závad,“ podal AR-21 hlášení, jak byl
naprogramován, když ho někdo oslovil.
„Promiň, příteli, ale nebylo by vhodnější
uvědomit ostatní spoluobčany o našem příletu?“ zeptal se
překvapený koordinátor. „Na tuto událost čeká celá
Galaktická rada již nespočet vašich pozemských let.
Zajisté i proto jste nás pozvali pomocí primitivních
kmitočtových vln, které po dekódování obsahovaly
informace o vaší historii, kultuře, jazyku a vědecké
způsobilosti.“
„Kromě toho dojde koncem týdne toaletní papír,“
pokračoval AR-21. „Bylo by vhodné nafasovat další
balík, ať ho můžu průběžně doplnit.“
Nastala chvíle ticha.
„Jsi si jistý, že si uvědomuješ závažnost tohoto
okamžiku?“ zeptal se opatrně Fé.
„Ano. Závažnost druhého stupně,“ odvětil suše
AR-21. „Jestli nedoplním toaletní papír, může dojít k
další havarijní situaci, když uživatelé latrín použijí
nevhodný hygienický materiál, který může ucpat
odpady.“
Nastala další, tentokrát mnohem delší chvíle dost
trapného ticha.
237
„Vůbec vám nerozumíme, příteli, copak jste náš
přílet neočekával?“ podivil se koordinátor a raději mu
začal vykat. To pro případ, že by to byla past. „Tak proč
jste vysílal signály? Copak se nejednalo o pozvání?“
„Ano, signál! Latrína číslo šest, třetí poschodí,
průtokoměr vysílá signál. Latrína byla dočasně
odstavena, nyní neopravitelná. To je z mé strany vše,“
ukončil komunikaci AR-21 a pomalu odjížděl na svém
pásovém dopravníku k výtahu, dokončit přerušenou
práci.
„Můžeme se tady alespoň porozhlédnout?“ zeptal
se opatrně koordinátor.
„Negativní,“ zastavil se AR-21. „Všechny latríny
jsou nyní na noc dezinfikovány a přístup je možný, až po
dvou hodinách od aplikace čistícího prostředku.“
„Nevíte alespoň, kde si můžeme nasbírat nějaké
vzorky, abychom sem takovou dálku neletěli zbytečně?“
otázal se zdvořile kapitán, když jeho přístroje ukazovaly
na všech chodbách absolutní sterilitu prostředí.
„Negativní,“ odvětil znovu AR-21. „Všechny
vzorky byly úspěšně spláchnuty do septiku. Jedině v
latríně číslo šest ve třetím patře můžete najít několik
gramů vzorků na stěnách mísy.“
Pátek večer, vážně už hodně pozdě…
„To bylo ale zvláštní stvoření, kapitáne. Nevím,
co si o tom mám myslet,“ začal v lodi opatrně
koordinátor. „Ještě že jsme z té divné planety vypadli.
Ten tvor byl evidentně pitomý a navíc nejedlý, což je ta
nejhorší kombinace. Na bázi železa a křemíku, což jsou
zcela nepoživatelné prvky, alespoň u nás doma se to
nikdy nejedlo,“ rýpnul si do kapitána.
238
„Nech to být,“ odvětil kapitán, přičemž
nevědomky parafrázoval největší hit na jejich rodné
planetě od skupiny Býtlz. „Myslím, že ještě nejsou na
meziplanetární kontakt dostatečně připraveni. Vzorky
máme, tak co. Uvidíme, co nám řekne po příletu
laborka.“
„Slibujete si od toho hodně?“ zeptal se ho palubní
technik Há, pozorující kousek vaty na tyčince obarvené
hnědou skvrnou, získanou na latríně šest ve třetím patře.
„Domnívám se, že by mohlo jít o tak zvanou
prapůvodní hmotu, vyjadřující podstatu Lidstva,“ dodal
kapitán a hodil vzorek do zkumavky. Rozhodně netušil,
jakou měl tentokrát pravdu.
239
Kapitola čtyřicátá sedmá
Ox a Horác
Jistě jste si už nejednou všimli, že čas se někdy
strašně vleče a jindy zase letí jako splašený. Podle
poslední teorie relativity se to nejlépe vysvětluje asi
takhle: Když poletíte rychlostí světla a současně ponoříte
prst do roztaveného olova, bude vás to bolet o něco kratší
dobu, než toho, kdo to udělá na Zemi. Jedná se sice jen
milisekundy, ale i tak se to vyplatí. Hnidopichové sice
namítají, že toto geniální přirovnání má slabinu v tom, že
jen málokdo z nás cestuje rychlostí světla a když už, tak
při té příležitosti většinou nestrká prst do roztaveného
olova, ale jinak to sedí.
No a z této teorie jistí chytráci, jejichž křestní
jméno často začíná na písmeno A, vyvodili závěr, že
když rychlost světla překonám, čas se bude vracet. Takže
jak se to má doopravdy s tím časem? Zhruba takto: Když
se vám podaří překonat rychlost světla, časový rozdíl
nebude záporný, jak si naivní vědci myslí. Možná tímto
prostým sdělením zlomím srdce všem milovníkům
science fiction, ale je to tak. Z tohoto prostého důvodu je
cestování časem zhola nemožné a basta fidly. Snad jen
kdybyste použili subatomární zářič!
Horác byl malý a nehorázně tlustý křeček, s dost
vyděšeným výrazem v tupé tlamičce. Měl k tomu důvod!
Patřil paní Ox, emancipované mimozemšťance z
kolonizační základny na Marsu, která měla v budoucnu
zajistit ovládnutí Země. Ox měla pozemská zvířata ráda,
240
hlavně politá kečupem, aby tím docílila laciného
Holywoodského efektu krvácení. Paní Ox byla z
Holywoodských filmů celá na větvi, jelikož na její
planetě byl filmový průmysl zakázaný. Proto čubrněla na
každý film a byla šťastná, že zase na několik okamžiků
fikaně unikla pozemské realitě.
„Můj největší problém je v tom, že jsem nevěřící,
tudíž na mě žádné: neuveď mě v pokušení, neplatí,“
zafilozofovala si paní Ox jako každé ráno, když se
vracela z práce. „A na světě je tolik pokušení, že
v podstatě nemám ani nic jiného na práci, než jim
podléhat,“ zasmála se a dala si čpavkovou sprchu.
Paní Ox bydlela na planetě Zemi už dva roky.
Přicestovala hned po čtyřicáté sedmé hospodářské krizi
v roce 2150, aby zde připravila zázemí pro kolonizátory.
Uměla totiž cestovat v čase, protože vlastnila
subatomární zářič, jak je doufám jasné každému, kdo četl
pozorně první odstavec. Horáce si koupila loni ve
zverimexu na deváté avenue, aby měla koho týrat,
protože se v New Yorku cítila sama. Pocházela z planety
Glenar a v jejích očích byl Horác pouhý ošklivý
mimogleňan, kterého je třeba mučit do bezvědomí a
potom ho za živa polít kečupem, aby vypadal víc mrtvý.
Na tom ale není nic divného, pozemšťané se často
chovají k jiným živým bytostem úplně stejně.
Paní Ox měla původně jako domácího mazlíčka
Vetřelce, ano, přesně toho slavného Vetřelce, kterého
možná znáte ze série filmů s herečkou Sigourney
Weawer. Před lety, ještě jako mladá zpěvačka, ho dostala
darem od jednoho fanouška z planety Fiorina 161,
přivezla ho ilegálně na Zemi a chovala ho v koupelně.
Jenomže jednoho večera jí ten Vetřelec utekl oknem do
241
nočního Bronxu a paní Ox se obávala nejhoršího.
Obávala se však zbytečně. Ještě ten večer se vyděšený
Vetřelec sám vrátil, chvěl se strachem a v noci pak
zemřel na nervový šok.
Paní Ox před šesti lety utratila celé manželovy
úspory za rtěnku vyrobenou z mozku chráněného
netopýra, protože chtěla být za každou cenu originální.
Firma Rimmel jí tedy na zakázku jednu vyrobila, ale
stálo to 30 000 dolarů, včetně povolení k odchytu. Ox to
ale vůbec nevadilo, protože pracovala jako prostitutka na
rohu dvacáté třetí a třicáté šesté (ten název křižovatky se
jí líbil, v New Yorku prý jeden z nejhezčích) a kromě
toho byl ten její otravný manžel přes tři milióny
světelných let daleko.
Jako prostitutka byla Ox v New Yorku velmi
oblíbená, protože měla šest pohlavních orgánů různé
velikosti, čemuž chlípní newyorčané nedokázali odolat.
Vyhovovala tedy všem rozměrově odlišným rasám, jak
bělochům, tak abnormálním černochům a dokonce i
miniaturním asiatům. Rychle se to o ní rozkřiklo a každý
den ucpával roh dvacáté třetí a třicáté šesté dav
zvídavých intelektuálů. Ano, je tomu tak, právě
intelektuálové často bývají ti největší zvrhlíci, i když se
to málo ví.
Paní Ox si žila šťastně. Dopoledne mučila malého
Horáce a večer souložila s polovinou New Yorku. Byla
dokonce tak populární, že se začalo uvažovat o její
kandidatuře na starostku. Jinak to v New Yorku ani
nejde, musíte být slavní, lhostejno v jakém oboru. Paní
Ox byla poprvé v životě šťastná a do budoucnosti hleděla
s nadějí. Jestli ji zvolí, domluví se s voliči v New Yorku
přes postel, takže nakonec budou spokojení všichni.
242
Nakonec však došlo i na ni. Na Zemi přicestoval
její značně nasraný manžel Ux, který staromódně
považoval prostituci za formu nevěry. „Dokud nás Hrun
nerozdělí, děvko, už jsi zapomněla?“ řval po ní jako
smyslů zbavený. Potom s ní serval její krátký gepardí
kožich, nacpal ji do skafandru za účelem odvozu zpátky
na Glenar, aby už mu jednou provždy přestala dělat ve
vesmíru ostudu. Na Glenaru totiž vládl přísný patriarchát
a ženy si tam mohly dovolit zahýbat manželům jen třikrát
měsíčně a dost. Jinak byl průšvih.
„Sbal si svých pět hrušek a okamžitě odlétáme!“
křikl na svou drahou polovici rozrušený Ux. „Už jsi tady
udělala ostudy víc než dost!“
„Já nemám žádné hrušky, jak jsi na to přišel?“
zeptala se ho překvapeně paní Ox. „Mám tady jen nějaké
oblečení z kůže místní zvěřiny a plazmovou televizi.“
„Panebože, to je přece jenom takové úsloví,“
ušklíbl se pan Ux. „Neznamená to, že si máš balit přímo
hrušky. Úsloví se nemají chápat doslovně. Copak tady na
Zemi se úsloví nepoužívají?“
„Jo ty myslíš švestky,“ pokračovala nevzrušeně
v balení paní Ox. „Tady se v tomto oblíbeném úsloví
používají místo hrušek švestky, víš? Oni naše modré
hrušky neznají, protože tady rostou jenom modré švestky.
A mimochodem švestky taky nemám.“
„To snad ani není možné,“ mumlal si Ux, když ji
vlekl do rakety. „Ty vždycky všechno zakecáš!
Mimochodem, už ve výtahu jsem si všiml, že tato
subkultura není příliš bystrá. Při překonávání výškových
rozdílů v budovách ještě stále používají tlačítka, jako
nějaké zvířata.“
243
„To víš drahý, každý nemůže být génius, jako ty,“
odfrkla si paní Ox a nastoupila do rakety.
Hned po startu Ux svou ženu Ox surově znásilnil,
aby jí ukázal, kdo je tady pánem. Za několik dní nato
však potupně zhebnul na pozemskou venerickou
chorobu, jelikož nepoužil ochranu. (Běžná chyba většiny
manželů.) To však do našeho romantického příběhu
nepatří a proto se tím nebudeme zabývat. Hlavně, že pan
Ux před smrtí konečně nalezl své ztracené manželské
štěstí a paní Ox se mohla vrátit na Zemi ke svému Horáci
a klientům na rohu dvacáté třetí a třicáté šesté.
244
Kapitola čtyřicátá osmá
Krátce po poledni, léta Páně 2333
V roce 2333, za vlády papeže Muhameda šestého,
se ve Vatikánu na planetě Zemi svatořečil bájný prorok
Usáma bin Ládin a celá muslimská Evropa tomu servilně
tleskala. Na území bývalých USA se nyní pěstovaly
radioaktivní brambory pro hladovějící Japonce a Čína
byla pod vodou. Ne že by to někomu vadilo, uvádím to
čistě jen pro zajímavost.
„Himl hergot kruciš element, už toho mám po
krk!“ zaláteřila kněžna Vilma Hux, manželka
mimozemského hraběte XXL-Huxe, trenýrkového krále.
„Ty pitomé africké licenční vznášedla se neustále kazí!
Gyroskopy jsou pro ně pořád portugalská vesnice.“
„Španělská vesnice,“ opravil ji její lehce nažloutlý
manžel a dál si četl virtuální noviny. „Říká se tomu
španělská vesnice, je to ustálené rčení z daleké minulosti.
A jen tak mimochodem, správně se kleje himl laudon
kruciš element, ne himl hergot kruciš element, ale na to
máš málo modrou krev, miláčku.“
„Na modrou krev ti seru, drahý!“ opáčila
vznešeně kněžna. „Musím si zaletět do gigamarketu pro
digitální vložky, protože už zase netěsním a ty se
musíš
zabývat
přírodopisnými
samozřejmě
zbytečnostmi!“
„Zeměpisnými zbytečnostmi, miláčku,“ zamumlal
ironicky její manžel. „A jen tak mimochodem, vložkám
245
se v naší společenské vrstvě říká menstruační
absorbátor,“ dodal mezi čtením Hux.
„Víš co, ty chytráku, starej se o sebe!“ vyběhla
Vilma z místnosti a třískla fotobuňkou. Jelikož byla
slovanského původu, mohla si hysterii dovolit.
Její manžel XXL-Hux neměl přezdívku XXL
náhodou. Měl největší IQ na Zemi, celých 385 bodů. Po
třetí světové válce, kdy byla zeměkoule dvacet let
zamořená radioaktivitou, se lidská inteligence snížila na
polovinu. Inteligentní mimozemšťan Hux využil toho, že
mu zůstalo jeho gigantické IQ díky imunitě vůči ozáření
a ovládl evropský trh se spodním prádlem.
Globální oteplování na planetě Zemi ten rok
překračovalo všechny meze a klimatizace se prodávaly
po tunách. Upéct kuře znamenalo ho jen posypat
grilovacím kořením a ještě živé vypustit z kurníku. Za
pět minut bylo hotové, nestačilo doběhnout ani k plotu.
Teplota dosahovala v poledne 140°C a v noci klesala jen
na 135°C, takže žádný med a to doslova. Včely vymřely
již před půlstoletím, ale to nikomu nevadilo, v Evropě
jsou obyvatelé na zvýšenou úmrtnost zvyklí.
V Ostravě se ten rok konalo už třetí mistrovství
světa v intelektuální soutěži „Člověče, neser mě!“, což
tehdy byla ostravská obdoba „Člověče nezlob se“ a Hux
měl spadeno na první místo, protože jako jediný obyvatel
planety Země uměl počítat do šesti. Většina lidí neuměla
po třetí světové válce počítat vůbec, jelikož se jim vlivem
vodíkových pum zcela vysmažila šedá kůra mozková. Po
hodu kostkou dokázali rozpoznat jen jedničku, a proto je
Hun většinou porážel, poněvadž se kromě něho zatím
nikomu nepodařilo postavit si člobrdíka. Když nepoznáte
šestku, tak je Člověče dost beznadějná hra.
246
Jeho manželka Vilma Hux mezitím po uplynutí
pěti minut úplně zapomněla na předchozí hádku a vrátila
se do pokoje.
„Nevíš kde mám vznášedlo, drahý?“ zeptala se ho
s tím nejroztomilejším úsměvem, který dokázala
vykouzlit. „Vůbec si nepamatuji, kde jsem ho včera
zaparkovala.“
„Těžko říct, zkus se podívat do garáže,“ utrousil
Hux. „Většinou ho parkuješ k mé radosti právě tam.
Hned vedla mého vznášedla, jak často zjišťuji podle
četných odřenin.“
„Ty jsi prostě nejlepší, miláčku,“ pochválila ho
Vilma. „Je nejlepší, slyšíte?“ vykřikla směrem ke dvěma
komorníkům, kterým to bylo ukradené.
„Slyšíme!“ odpověděli unisono oba komorníci a
mysleli si o tom své. Jejich manželské hádky dokázali
velmi zkušeně ignorovat a odpovídali jen na ty
nejzákladnější dotazy.
„Děkuji, drahá,“ zamumlal mezitím pan Hux a dál
si četl. „Samozřejmě ti děkuji pouze v tom případě, že to
neříkáš ironicky,“ došlo mu po chvíli přemýšlení. „Ale
asi ne, na to jsi příliš hloupá,“ pousmál se po další chvíli
přemýšlení a otočil na další stránku.
Pak bylo několik minut ticho, způsobené tím, že
madam Vilma opustila místnost.
Ticho ovšem netrvalo dlouho. Madam Vilma
zanedlouho opět vtrhla do pokoje a začala
nekontrolovatelně ječet: „Představ si, drahoušku, že už
zase nefunguje ten gyroskop! A zrovna když si musím
zaletět do gigamarketu pro další absorbátory. Ty africké
vědce už fakt nesnáším. Gyroskop je pro ně neustále
portugalská vesnice!“
247
Pan Hux se jako už mnohokrát podivil schopnosti
své manželky zapomenout po několika minutách všechny
důležité informace, ale pak si vzpomenul na její
pozemský původ a chápavě se pousmál. Pozemšťané
nebyli nikdy žádné intelektuální hvězdy.
„Španělská
vesnice,
miláčku,
nikoliv
portugalská,“ opravil ji už jen tak ze zvyku. „Už jsem ti
to několikrát říkal.“
„No jistě, ty jsi mi už všechno říkal, drahý,“
odfrkla si ironicky Vilma. „Ty jsi prostě přírodopisný
génius!“
„Zeměpisný, miláčku,“ znovu ji opravil její
manžel Hux. „Obor, který se zabývá geografií se nazývá
Zeměpis.“
„Na to ti seru!“ zakřičela do běla rozžhavená
Vilma. „Můžeš mi říct proč si myslíš, že víš všechno
nejlíp?“
„Asi proto, že vím všechno nejlíp, miláčku,“
opáčil klidně Hux, zapálil si holografickou dýmku a
nechal její kouř uctivě kroužit kolem své hlavy.
Vilma tedy raději znovu vyběhla z místnosti,
přičemž bouchla fotobuňkou ještě zuřivěji než minule.
„S takovým kreténem se nedá žít!“ postěžovala si po
cestě komorníkům, kterým to ovšem bylo stejně jako
před chvílí naprosto ukradené.
Psal se rok 2333 a sluníčko venku hřálo jako o
život. Aby ne, když se lidstvu úspěšně podařilo
zlikvidovat ozónovou vrstvu a vrchní vrstvy atmosféry
zaplnit skleníkovými plyny. Jo a jen tak mimochodem,
největší podíl na tom měly splodiny z průmyslových
pecí, které ohřívaly materiál, sloužící výhradně k výrobě
ekologicky čistých technologií. Jak se zdá, některým
248
lidem stále ještě nedochází, je jediná ekologická činnost
člověka, je pouze a výhradně jeho nečinnost.
Doufám, že už se to těšíte, moji milí pozemšťané
Však už to taky nebude moc dlouho trvat a budoucnost
vás dostihne, včetně jaderné války, která je jen logickým
vyústěním každého technického vývoje. Když všechno
zklame, zkus válku, to je prastaré vesmírné pravidlo,
importované na planetu Zemi jako jedno z prvních.
Možná si říkáte, že něco podobného se nikdy nemůže
stát, ale to si fandíte. Už se to stalo i vyspělejším
civilizacím než jste vy, tak si moc nefanděte.
249
Kapitola čtyřicátá devátá
Bajka o Mižvě a Kronovi
A pak se to stalo! To, před čím varovali všichni
vizionáři a vědmy, za vytrvalého posměchu vědců došlo
k naplnění Osudu planety Země a tím i Člověka.
Počátkem šestadvacátého století se prostě ti pitomí Lidé
navzájem úspěšně vyhubili sérií dost nebezpečných
pokusů se slučováním jader lehkých prvků. Tak dlouho si
pohrávali se zdánlivě kontrolovatelnou jadernou fůzi, až
uvolnili místo jiným druhům. Jakmile totiž spustíte
reakci, která se dá kontrolovat jen na papíře, docílíte
toho, že zanedlouho nebude mít kdo ten pokus
kontrolovat. A jelikož se díky tomuto nerozumnému
pokusu zvedla radioaktivita na planetě Zemi nad únosnou
mez, většina savců a ptáků vyhynula, přežily jen krysy a
pojišťováci.
Ostatně, Hrun to taky předpovídal a strašně se
smál, když všechny Lidské akcie v celém vesmíru
hromadně krachovaly a na planetu Zemi byla uvalena
nucená správa. Ale tak už to chodí, život je prostě jen
jeden velký komický koloběh. Země byla opět pustá a
prázdná a nad propastnou tůní tma, jak se to už jednou
psalo a znovu se bude psát v nějaké další Bibli. Léta páně
2529, pár let po jaderné katastrofě, seděla na planetě
Zemi u amoniakového rybníčku malá ponrava Mižva.
Vznikla rozkladem kontaminovaných zbytků hamburgerů
řetězce McDonalds. Uvažovala nad marností života a
trošku taky o tom, jak by se dostala k chutnému
250
radioaktivnímu kapradí na druhé straně. Náhle se z
rybníčku vynořila hlava strašlivého Krona, dravého
ještěra, který se vyvinul z exekutorů.
„Nazdar Mižvo,“ spustil Kron žoviálně. „Nechceš
převézt na druhou stranu?“
„To určitě, Krone, tak tupá nejsem!“ znechuceně
prohlásila Mižva. „Když se přiblížím, tak mě sežereš.
Vždycky mě sežereš!“
„Neboj se, nesežeru tě,“ dušoval se Kron.
„Dneska už jsem obědval nějaké virtuální chuchvalce.
Opravdu Mižvo!“ dodal a hned nato ho postihl záchvat
kašlání, způsobený zřejmě zvýšeným obsahem emisí
oxidu siřičitého v jeho svědomí.
Mižva se rozhlédla. Ten den bylo na planetě Zemi
skutečně nádherně, v tak krásný den přece nemůže nikdo
lhát, pomyslela si. Pyroklastické proudy vzdálených
sopek kreslily půvabné smrtonosné pásy do krajiny a ze
zatažené oblohy se snášel nažloutlý deštík. Vzduch
příjemně voněl čpavkem a všechny tři namodralé slunce,
vzniklé zapálením Jupiteru a Saturnu, líbezně
podkreslovaly atmosféru okamžiku.
Mižva a Kron byli jediní obyvatelé této zapadlé
části planety Země a předchozí rozhovor spolu vedli už
mnohokrát. Museli se spolu stýkat, ať se jim to líbilo,
nebo ne, jelikož na sobě byli existenčně závislí. Závislí
duševně, alimentárně a možná i z jiných důvodů,
souvisejících s původním evolučním záměrem
přepestrosti veškerého života. Jenomže takový už je
život, a proto není třeba se nad tím jakkoliv trápit.
„To je nějaké divné, na planetě jsme jenom my
dva, jaké chuchvalce jsi tedy jedl?“ zamyslela se Mižva.
„Něco mi říká, že ti nemám věřit.“
251
„Mižvo, prosím tě věř mi,“ naléhal Kron. „Jsem
skutečně k prasknutí přežraný. Převezu tě na druhý břeh,
ať se najíš i ty. Mimochodem, co vlastně jíš?“
„Především virtuální řasy, jsem totiž holografická
vegetariánka,“ spustila romanticky Mižva. „Virtuální
řasy mají jen malý obsah virtuálního cholesterolu, a ten,
jelikož je virtuální, škodí taktéž jen virtuálně, takže…“
„No tak vidíš!“ skočil jí do řeči Kron, kterého to
vůbec nezajímalo. „Naskoč si!“
„Ty tvoje finty už znám, Krone!“ odsekla uraženě
Mižva, když jí Kron tak nevhodně skočil do vysvětlování
virtuálního vegetariánství. „Pokaždé mě nachytáš, ale
dneska se nedám. Nejsem totiž tak hloupá, jak si myslíš.“
„Vážně?“ ušklíbl se Kron.
„To si piš,“ zatvrdila se Mižva.
„Ale no tak Mižvo,“ začal se vemlouvat Kron.
„Jsme tady jenom my dva, tak se musíme naučit spolu
vycházet. Co by to byl za život, pořád se jen podezírat.
Naskoč si a já tě převezu na druhý břeh. Od toho jsou
přece přátelé.“
„Ty jsi můj přítel?“ zasmála se Mižva. „Dovol,
abych se zasmála.“
„Zasmála ses i bez dovolení,“ opáčil po chvíli
přemýšlení Kron. „Pořád se něčemu směješ a já už jsem
z toho na nervy.“
„No dobře,“ připustila Mižva, „ale to nic nemění
na tom, že můj přítel nejsi. Nikdy jsi jím nebyl, to bych si
musela pamatovat.“
„Ale jistě že jsem tvůj přítel,“ začal ji lámat Kron.
„Vždycky jsem jím byl! No tak si vzpomeň, třeba včera
jsme spolu byli na večeři.“
252
„Přísahej!“ nechala se zviklat hloupá Mižva. „Já
si totiž nic nepamatuji. Moje paměť je nastavená jen na
jeden oběh planety, i když nevím proč.“
„Prostě mi věř,“ usmál se Kron. „Přísahají jenom
lháři a ty víš, že já nikdy nelžu.“
„Ale ty lžeš pořád, Krone,“ ušklíbla se Mižva.
„Už jsi mě na ten trik s převoznictvím nachytal nejméně
tisíckrát a já si slíbila, že vícekrát se to nestane.“
„Dneska je to jiné, mám špatné svědomí,“ dušoval
se Kron. Kromě toho, jak víš, že to bylo tisíckrát, když si
nic z minulých dnů nepamatuješ?
„Nevím?“ zaváhala Mižva. „Asi instinkt.“
„Takže se nemáš čeho bát,“ pousmál se Kron.
„Žádné instinkty totiž neexistují.“
„Vážně?“ podivila se Mižva.
„Ty se pořád něčemu divíš, Mižvo,“ pokáral ji
Kron. „Já mluvím vždycky vážně.“
„No tak dobře, Krone,“ uvěřila mu definitivně
Mižva a sešla k vodě. „Ale jestli mě zase sežereš, tak se
ve svém dalším zhmotnění pořádně naseru.“
„Já vím,“ řekl Kron. „Ale tak to tady chodí a ty to
víš stejně jako já.“
„No jo, vždyť už jdu,“ odvětila Mižva a sešla dolů
ke břehu. Hned nato ji Kron sežral a Mižva se zhmotnila
za pár sekund nato nahoře na břehu.
„Vždycky jsem věděla, že jsi hajzl, Krone!“
vykřikla.
„Promiň Mižvo, tak zase zítra,“ pokrčil šupinami
Kron a potopil se do rybníčku na planetě Zemi, kde byl
život, zmutovaný vysokou radioaktivitou, založen na
principu potravinového paradoxu nekonečné smyčky.
253
„Ale stejně je to divné, že někdo musí jíst jiné,
aby sám přežil, zatímco jiný musí být sežrán, aby mohl
znovu žít,“ podivila se jako už mnohokrát Mižva a
vyjádřila tím nevědouc Největší Pravdu. Takhle to totiž
chodí všude. Požírat se navzájem je koneckonců jediným
smyslem veškerého bytí v celém známém i neznámém
Vesmíru.
254
Kapitola padesátá
Léto na Silanu
Ponravy nejsou žádní nazdárci, jak by se mám
mohlo zdát. I ony usilují o nadvládu nad planetou, když
dostanou šanci. A jelikož tu šanci díky pitomému Lidstvu
dostaly, není divu, že i u nich nakonec došlo k jakémusi
evolučnímu vývoji a vzniku primitivních sociologických
pravidel nově vznikajícího společenství. Co se divíte? I
ponravy přece stvořil Hrun k obrazu svému, jelikož On je
předobrazem všeho.
Především v létě má každá taková normální
ponrava potřebu vyvinout se v evolučně o něco lepší
ponravu. Najde si tedy nějakou jinou ponravu, často bez
ohledu na to, že už jednu ponravu doma má a rozmnoží
se s ní. Většinou se jedná o nějakou příbuznou ponravu té
jeho domácí ponravy, kterou loni sbalil na svou
vyhřívanou noru, ale tak už to prostě chodí. Každá
ponrava chce hlavně tu ponravu, kterou nemůže mít. Řeší
se to zvýšenou návštěvou koncertů, barů, nebo si můžete
zajít do seznamky.
V roce 2866 už nebylo po nějaké lidské rase na
planetě Zemi pochopitelně ani památky, ale život šel
jakousi setrvačností stále dál. Přežilo pouze pár potvor,
kterým se nyní všude ve Vesmíru říká ponravy a ty díky
evoluci a zvýšené radioaktivitě zlehka zmoudřely.
Alespoň na tu úroveň, aby pochopili smysl páření, bez
ohledu po pozdější truchlivé důsledky. A v této osvícené
255
době vyšel na planetě Zemi, která se tou dobou už
jmenovala Silan, tento seznamovací inzerát:
„Stoletý Silanský Hun, prý pohledná ponrava se
smyslem pro bestiální humor, hledá touto cestou životní
družku přiměřeného věku, larvy ve vlastní péči vítány.
Nabízím společné zakuklení a možnost buněčné mitózy.
Sice úplně přesně nevím, co to vlastně znamená, ale
nechám se překvapit!
PS: Foto všech chapadel podmínkou, s detaily
intimních míst na přísavkách.“
Hun byl starý mládenec a současně grandiózní
magor. Žádná samička ho nechtěla, jelikož byl
zkrachovalý továrník, zadlužený až po centrální boltec.
Kdysi vlastnil továrnu na výrobu pozitivních koleček. To
byly takové obyčejné kolečka z umělé hmoty, které se
měly nosit v kapse pro štěstí, ale nikdo si je nekupoval,
protože všichni na Silanu věděli, že to jsou jenom takové
obyčejné umělohmotné kolečka pro pověrčivé trotly.
Díky této smůle Hun zkrachoval. Potom se ještě snažil
vyniknout na Holympiádě v synchronizovaném chlastání,
ale ani tady neměl štěstí. Jednalo se o progresivní sport,
kdy se tým šesti borců snažil synchronizovaně
zkonzumovat bazén Rumu, ale jelikož Hun pořád
předbíhal, byl vyloučen z týmu.
„Díky tobě jsme nepostoupili ze skupiny,
holomku, je ti to jasné?“ uhodil na něj trenér hned po
vyřazení v rozplavbách. „Chlastáš mimo pořadí a tím je
celá synchronizace úplně v prdeli.“
„Ale trenére, když já jsem nedosáhl na dno!“
bránil se Hun. „Co je to za život, nebýt ani na dně.“
256
„Nemůžeš vychlastat bazén hned při první
rozplavbě, to je proti pravidlům!“ vysvětloval mu
týmovou strategii kapitán. „Nech něco i ostatním.“
„Tak proč to vlastně nacvičujeme?“ podivil se
alkoholik Hun. „Copak nejde hlavně o to pořádně se
zprasit?“
„To rozhodně ne!“ rozhořčeně odmítl takové
nařčení trenér. „Tedy, no jistě,“ opáčil po chvíli
přemýšlení, „i o to samozřejmě jde, ale až po sportovním
výkonu, jinak ztrácíme body.“
„Ale já neumím plavat,“ bránil se Hun. „Když se
mi nepodaří během prvních pár minut vypít tolik, abych
dosáhl na dno, ohrožuje mě to na životě.“
„Když neumíš plavat, tak se nehlas do týmu,“
znechuceně namítnul trenér. „Nejprve musíme předvést
několik kreací, pít se může až později.“
„Ale když mě se to cpalo do žáber a
třinácterníku,“ postěžoval si Hun. „Takový sport stojí za
kus hovna, když se musí dodržovat pravidla. A kromě
toho, alkohol se má pít, ne v něm plavat!“
„Jsi úplně mimo, troubo,“ vykřikl z hloubi obou
svých duší znechucený trenér. „Máš padáka!“
„Tak si naser, kamaráde,“ poděkoval mu slušně
Hun a šel si po svých.
Ale jelikož ani po návratu z Holympijských her se
mu nepodařilo umístit se na trhu práce a vůbec tak nějak
se mu nedařilo, stal se z něj beznoráč. Vysedával před
supermarkety a chlastal levné krabicové aktinoidy
s višňovou příchutí. V té době začal mluvit sám se sebou,
jelikož mu došlo, že je to v dnešní době ten nejlepší
způsob jak si pokecat. Zkrachovalé životní existence totiž
257
stejně nikdo neposlouchá, takže je to pro mnohé z nich
jediná možná forma komunikace.
„Být či nebýt, toť otázka?“ zahájil svou
každodenní samomluvu a napil se kvalitního krabicového
vína. „To by mě samotného zajímalo.“
„Být!“ odpověděl si po dvou hodinách přemýšlení
a spokojeně pokýval hlavou. „Rozhodně být!“
Pak pokračoval v přemýšlení a odborně načal
druhou krabici vína.
„A nebylo by nakonec lepší nebýt?“ zeptal se sám
sebe po následující hodině velmi hlubokého přemítání,
jelikož se v něm probudily pochybnosti. To ho uvedlo do
stavu vyššího nevědomí, ve kterém setrval další dvě
krabice.
„Tak teda nebýt!“ rozlouskl to nakonec a hned
nato spokojeně usnul.
Víte, léto na Silanu trvá jen několik dní, potom se
planeta vzdálí od Slunce a nastane polární noc, takže
času na nějaké společenské mecheche není nazbyt. Těch
několik dní bylo jedinou Hunovou šancí na spáření,
protože neměl vyhřívanou noru a pravděpodobnost, že
nějaká ještěrčí samička zůstane na zimu s beznoráčem
byla miniaturní. Jeho jedinou noru mu už před lety
zabavil finanční úřad a udělal si z ní další pobočku na
buzerování dlužníků. Všichni jeho prachatí známí už
měli své ještěrky nastěhované v noře na zimu, jen Hun
byl pořád sám.
Nepřálo mu však štěstí a to i přesto, že u sebe
neustále nosil několik těch svých pozitivních koleček.
Samičky na něj prostě zvysoka kašlaly. Poslední letní den
Silanský Hun zemřel smutkem a nepomohl mu ani jeho
vyhlášený smysl pro humor. Z toho plyne poučení, že
258
když jednou zkrachujete a přijdete o všechno, skončíte
jako náš Hun, v samotě a beznaději. Ale aspoň se
nemusíte přes zimu otravovat s nějakou pitomou
ještěrkou, kterou jste si na konci léta nerozumě
nastěhovali do nory.
Nevěšme tedy hlavu, ono to vždycky nějak
dopadne a život si nakonec najde cestičku, jako už
mnohokrát. Planeta Země nezůstane bez života a ten
vždy vytvoří nějakou inteligentní formu, ať se vám to líbí
nebo ne, protože inteligentní formy života jsou
koneckonců současně i těmi nejsměšnějšími formami
života a o to jde. Akorát ta klávesnice, na které to
všechno píšu, bude možná později uzpůsobena chapadlu,
klepetu, nebo třeba tykadlu, ale to není důležité. Důležité
je jen to, že koloběh života nikdy neskončí, protože Hrun
to tak chce!
259
Epilog
Na závěr už jen douška, abych si škodolibě ulevil.
Všechny předchozí příběhy jsou pravdivé a jakákoli
podobnost se skutečnými událostmi je čistě úmyslná, tak
bacha na věc. Ani jména postav jsem nezměnil a pokud
vám tedy něco, nebo dokonce někoho připomínají, je
tomu skutečně tak. Tolik zhruba na vysvětlenou ohledně
zápletek a jmen.
A nyní k náležitostem právnického charakteru.
Jestliže někdo z vás bude natolik drzý, aby mě kvůli
tomu zažaloval, ihned v prvním konvoji opustím planetu
Zemi. Hrdost máme všichni jenom jednu, to snad chápe
každý blbec i právník. Tedy samozřejmě pouze
v případě, že mě jinde ve vesmíru budou chtít, s čímž
však příliš nepočítám.
260
Obsah
Svědectví Jehovovo ..........................................................1
Souboj Titánů ...................................................................6
Uň ...................................................................................11
Perpetum Stacionáre .......................................................16
Generátor snů .................................................................22
Nektun ............................................................................27
Jurský park .....................................................................32
Jurg Sinavý .....................................................................37
Figurky Hutta šestého.....................................................42
Jertan z Bertu ..................................................................47
Jejich veličenstva pyramidy ...........................................52
Hjulamaté .......................................................................57
Moy Zis ..........................................................................62
Dobrodružství Džízise Krajsta .......................................69
Vražda v Koloseu ...........................................................75
Chvalte Hruna ................................................................80
Neop Sví .........................................................................85
Spravedlnost pro všechny...............................................90
Takoví normální mimozemšťané ...................................95
Hurlatanka ....................................................................101
Atlantida .......................................................................106
Krux ..............................................................................111
ZOO na Hezanu ............................................................116
Dlouhá cesta do Věčných lovišť ..................................121
Deník trosečníka ...........................................................126
Na každého jednou dojde .............................................132
Záhada Jacka Rozparovače ..........................................137
Tunguzska 1908 ...........................................................142
Selaton Půů ...................................................................147
261
Teoretické základy aplikované debility........................152
Blízké setkání třetího druhu .........................................157
Skutečné pozadí atentátu na J.F.K. ..............................162
Invaze vetřelců .............................................................167
Jsou mezi námi .............................................................172
Ty záhadné kruhy v obilí ..............................................177
Ach ty mimozemské únosy ..........................................182
Ges a Gas ......................................................................188
Perný den ......................................................................193
Velký Porcelánový Svět ...............................................198
Zarosův systém .............................................................203
Malá Gé ........................................................................208
Tačof Bledý ..................................................................213
Vesničko má středisková ..............................................218
Patálie Djugona Modravého .........................................223
Další epizody ze života unesených osob ......................228
Nekonečný vesmír ........................................................233
Ox a Horác ...................................................................240
Krátce po poledni, léta Páně 2333 ................................245
Bajka o Mižvě a Kronovi .............................................250
Léto na Silanu...............................................................255
262