2012 - ubricapku.cz

Krajem velkých tvůrců a léčitelů
aneb „Úpicí bratří Čapků“ a okolím
Než budoucí Učitel národů, poutník a diplomat víry, posel
vzdělanosti, lidskosti a tolerance Jan Ámos Komenský vkročil
do trvalého evropského exilu, otisknul své poslední domácí kroky
právě v krajině Trutnovska. Poté křižoval Labyrint Evropy už jen
s drahou vzpomínkou na ráj českého bratrského srdce, ovšem svou
příkladnou osobní statečností a nepolevující pracovní pílí na
nedozírném poli pansofickém a pedagogickém posiloval cesty
ostatních: „Každé naše jednání by mělo sloužit nejen vlastnímu
prospěchu, ale i prospěchu jiných…“
Pokud však bude svět spravován neomezenou mocí mamonu
a násilím „vyvolených“, promění se v globální lazaret pandemie Bílé
nemoci. Kdysi Čapkovo bojovné memento – dnes, zdá se, neodvratné
proroctví. Především hluboce etický rozměr nadčasových filozofujících
dramat a próz brzy proměnil svatoňovického rodáka v celosvětově
uznávanou autorskou osobnost.
A Karlův bratr Josef? Neméně slavný následník vyšších pohnutek
rodinné doktorské ordinace. Malíř, básník i léčitel bolavé lidské duše
v rozvráceném světě. Z nucených cest po válečných koncentrácích sám
Kulhavý poutník bez návratu…
Naštěstí píše a maluje se už jaro roku 2012 a v něm žákovské
příspěvky do 18. ročníku literární a výtvarné soutěže manželů
Mühlsteinových „Úpice bratří Čapků“. Probírám se jimi. Jsou pro
člověka (a letos i jeho kočku): radostné i ustarané, bojácné i statečné,
světloplaché i slunečné, na perutích pohádek i v botách všedního dne.
Jsou třaskavé i (ves)mírotvorné.
Co by jim asi řekli krajané Komenský, Čapci (a Mühlsteinovi)…
Pámbů zaplať, jsou tu!
Mgr. Jaroslav Dvorský
předseda poroty
1
Lesní muž zvaný Pepíček
Jednou, když bylo zrovna babí léto, jedno z nejhezčích období
v roce, šel starý Heřman, který rád sbíral houby, všechny je dobře znal,
měl taky moc rád zvířata, do lesa. Bydlil v chalupě docela sám
a s nikým se moc nebavil. Jen si občas večer šel sednout do hospody,
popovídat a napít se piva.
No a tenhle Heřman právě pročesával les a hledal houby. Rostlo
jich tam na mechu spousty, jen kam se oko podívalo. Najednou ale
nějak sešel z cesty a uviděl takové divné křoví. Nahoře ale mělo mech
a na něm polohříbka. Docela malého. Heřman si pomyslil, že takového
potřebuje, aby si ho mohl naložit, a tak chtěl polohříbka utrhnout. Jak
se ale dotkl mechu, tak se ozval divný zvuk. Jako kdyby někdo zaklel.
„Hromy a blesky! Muchomůrky tygrovaný a klouzek k tomu! Kterej
červ mě to budí?“ Řval někdo. Heřman ale nikde nikoho nevidí.
Najednou se ale to roští pohnulo. A Heřman vyvalil oči. Před ním stálo
chlapisko, porostlé mechem, roštím a kapradinami. Kůži měla ta zrůda
nazelenalou jako lesní tráva. No zkrátka a dobře, před chudákem stál
lesní muž.
Heřman vůbec nevěděl, jestli ho šálí zrak, nebo jestli tu obludu
opravdu vidí. Lesní muž to ale věděl moc dobře. Dal to taky najevo:
„Za těch...“ Chvíli se odmlčel a počítal na prstech. „Za těch osm set
padesát pět let, co tady takhle sedím, mě ještě nic neprobudilo. A to se
tady děly věci.“ Heřman se snažil zakrýt strach a podrbal se za uchem.
„A to vás probudilo to, že jsem vám šáhl na toho hříbečka, který vám
roste na hlavě?“ Lesní muž, který se trochu uklidnil, začal starému
Heřmanovi líčit podivnou historii: „Když se narodí lesní muž, to
nebývá každé století, protože to musí být na paloučku ta správná rosa,
musí na něj svítit měsíční svit z té správné strany a palouček musí
zakrývat mlha. To se potom z mechu, na který dopadá měsíční svit,
začne rodit lesní muž. Nejdřív se v mechu zvedne hlava. Potom celé
tělo, a na konec nohy. Na hlavě mu začne růst jeho polohříbek. Ten má
každý lesní muž pro štěstí. Musí si ho ale ochraňovat, protože kdyby
mu ten hříbek někdo utrhnul, tak se lesní muž změní opět v normální
mech a už nikdy se z něj lesní muž nestane. Lesní muž si po narození
najde vhodné místo pro svůj spánek. Místo je nejlepší někde hluboko
2
v lese, kde chodí jen lesní zvěř. Potom lesní muž usne a spí hodně
dlouho. Když se probudí, tak už nikdy neusne a musí chodit po lese
a strašit houbaře a myslivce. A to se mi právě nechce.“ Lesní muž ze
sebe vydal hrozný řev. Heřman málem upadl na zem. „A já kvůli tobě
už nikdy neusnu.“ „Snad nebude tak zle,“ konejšil ho Heřman. „Jestli
chceš, tak můžeš jít dneska se mnou do hospody a potom spolu
můžeme chodit na houby.“ To se lesnímu muži líbilo. „Tak jo. A budeš
mně dávat nakládaný houby?“ „Budu.“ Přikývl Heřman.
Tak si tedy odvedl lesního muže k sobě do chalupy.
„A jak ti budu vůbec říkat, když tě tady už takhle mám?“ Otázal se ho
Heřman, když začal mýt nádobí. Po pravdě řečeno nebyl zrovna
nejšťastnější, že má něco takového doma. „Řikej mi třeba
Hrůzostrašák.“ Usmál se lesní muž a blaženě se pohladil po hlavě.
„To ne, to je moc děsivé.“ Zavrtěl hlavou Heřman. Potom si vzpomněl:
„Jednou jsem měl, jako kluk, ochočeného vrabčáka. Vždycky jsem na
něj zapískal a zavolal: Pepíčku! Teď budu mít místo vrabčáka tebe.“
Podíval se na nic nechápajícího lesního muže, který se zase pro změnu
drbal ha zádech. „To sem nějakej vrabčák, nebo co jako?“ „Nejseš
vrabčák. Ty jseš předevšim ťululum. Ale budu ti říkat Pepíčku.“ Lesní
muž se podrbal na hlavě porostlé mechem. „Pepíček?“ Zeptal se, drbaje
se na koleně. Představoval si nějaké děsivější jméno, aby se ho všichni
báli, ale Heřman stál na svém. Slib ale dodržel. Večer vzal Pepíčka do
hospody.
„Tak, pánové, a teď něco uvidíte.“ Povídá tajuplně, když vešel
do hospody. Potom něco špitl směrem ke dveřím a myslivcům spadla
čelist. Do místnosti vešel lesní muž Pepíček. „Co to je za divnou
srnku?“ Otázal se jeden z myslivců, který už měl v sobě nějakou tu
desítku. „Ježiš Maria, vždyť to je lesní muž!“ Vykřikl další myslivec.
Jakmile větu dořekl, hajný sedící u okna rychle oknem vyskočil
a pelášil, co mu nohy stačily. Asi ještě nikdy neviděl lesního muže.
Jeden z myslivců zase měl té kuráže moc. Přistoupil k Pepíčkovi
a začal ho tahat za roští, které mu vyrůstalo na bradě, ve snaze mu je
odlepit. To ale neměl dělat. Lesní muž ho udeřil tak, že spadl na zadek,
a svojí silnou paží, pokud se to dá takto nazvat, chudáka myslivce
zvedl do výšky a hodil ho přes celý sál. Ten nebojsa vyletěl oknem,
kterým před malou chvílí vyskočil i jeho kolega, a jakmile seděl na
3
silnici, vzal nohy na ramena. „Ze mě si nikdo dělat srandu nebude!“
Vykřikl Pepíček zlostí a zařval jako nějaký pořádný medvěd.
Ten řev vám raději nebudu tlumočit, protože by to mohlo rozházet
řádky. Zařval tak mocně, že to na protější straně místnosti převrhlo dva
půllitry a odfouklo klobouky z hlav tří myslivců. Všem bylo naprosto
jasné, že z Pepíčka si nikdo, jak sám řekl, srandu dělat nebude.
Ale nejen v hospodě to vzbudilo rozruch. Příštího dne se o tom
všude psalo, byly toho plné noviny a na Liščí horu přijel televizní štáb,
aby nafotil a případně i natočil pravého lesního muže. Vykládali
Heřmanovi, že to bude veliká senzace, že dostane fůru peněz, jen že
jim toho lesního muže musí ukázat. Heřman dobře věděl, jak to
dopadne, ale když ho filmaři tak prosili, svolil. Zavolal tedy Pepíčka.
Ten tedy předstoupil před štáb. Jenže, když nějaký moula pronesl, že je
to rozkošný kousek, to se Pepíčkovi nějak nelíbilo, víte přece, že
taková slova neměl rád a když ho dokonce někdo vyfotil, tak toho měl
dost, pěstí jim prorazil kameru, všechny ty inštrumenty přelámal přes
koleno a zařval. Dokážete si asi představit, jak ti filmaři a novináři
utíkali. Lesní muž se rozloučil s Heřmanem, že prý na tohle není
stavěný, a vrátil se zpátky do lesa. Potom, tedy jak je známo, ho už
nikdy nikdo neviděl. Proto také nejsou žádné důkazy o skutečné
existenci lesního muže. Za nějaký čas na to všichni zapomněli. Heřman
to nemohl nijak dokázat. Ale můžete mi věřit, že já lesního muže
potkávám skoro každý den, když jdu do lesa nebo někam do přírody.
Jenom o tom nevím. Jestli taky chodíte někdy do přírody, tak lesní
muže potkáváte také. Jenom o tom nevíte. Lesní muž totiž může být
každé druhé roští nebo pařez. Spí ve skrčené poloze, proto my vidíme
jenom jeho záda, někdy případně hlavu.
2. místo: František Václavík, 6. třída, Hajnice
4
Log in, log out
Log in.
Modrobílá stránka.
A časem -možná- Pandořina schránka.
On a ona už nejsou ve vztahu!
To proto, že byl chlapec na tahu
a jeden z účastníku jej vyfotil,
jak znaleckýma rukama hodnotil
vyvinutost hrudníku jedné z dam
a postupně sahal tam i tam
a když to chlapcova milá viděla,
rozžhavila se doběla,
dožadovala se vysvětlení,
které prý nebylo a není,
jen je chlapci 'děsně líto',
že světlo facebooku spatřilo to.
'Slečna-stále-smutná' píše:
„Právě tady pláču tiše,
nad dopisy, co jsi mi psal
a vzápětí mi srdce rozerval.
K mému zápěstí se blíží nůž
a já si říkám: Už, už, už!
Už abych byla pryč z tohoto světa!
Nechci trpět další léta!
A já se nad tím pozastavím,
protože z facebooku vím,
že byli spolu jen dva týdny
a všechny její rýmy,
si jen vyžadují trochu pozornosti.
Ona totiž blázní k zlosti,
když její EX už jinou má
a ona sama zůstává.
Jen je dívce 'děsně líto',
že světlo facebooku spatřilo to.
5
Všichni se tu máme nesmírně rádi,
všichni jsme tu se všemi kamarádi.
Pevné přátelství – TO je kvalita!
Tady se cení kvantita,
sto, dvě stě i více,
tři sta, často i tisíce.
Kolik z nich skutečně potkáváš?
Neříkáš o sobě, co nemáš?
Log out.
Modrobílá stránka.
A časem -možná- Pandořina schránka.
1. místo: Kateřina Šedivcová, kvarta,
Městské gymnázium a SOŠ Úpice
Splněný sen
Už půl roku tu stojím a prší na mě. Ještě minulý rok jsem řádil
po poli. Můj majitel mě plně využíval. Teď se však nudím a rezavím.
Jsem to já, traktor Zetor 8045. Také mi říkali Crystal. Měl jsem
krásnou lesklou červenou barvu, motor šlapal, tolik nepapal a gumy, ty,
pane, zabíraly. Pod kapotou řehtalo osmdesát koní.
První majitel si mě koupil v osmdesátém roce, takže rok po mé
výrobě. To vám říkám, byl to šrumec. Musel jsem vozit hnůj, orat,
podmítat, sít a o žních vozit obilí. Byla to dřina. V zimě jsem také
nezahálel. Obec si mě najímala na vyhrnování cest. Řetězy na kolech
mi teda vadily, ale hodily se. Párkrát už jsem také zapadl do příkopu,
ale kdo by nezapadl, když všude bylo plno sněhu a náledí. Takhle to
šlo celých třicet dva let.
Byl jsem pořád veselý, do té doby, co si majitel řekl, že jsem
starý a koupil si na dotace nový traktor značky Fendt. Byl to opravdu
nebezpečný konkurent. Měl čelní nakladač, motor sto šedesát koní,
vario převodovku, klimatizaci, dobré topení, dokonce tam měl
i počítač. Majitel si do kabiny namontoval mikrovlnku. Hned, co si ho
6
koupil, mě přestal využívat. O měsíc později jsem skončil zde v bazaru
zetorů, protože neměl peníze na leasing.
Vůbec se mi tady nelíbí. Ani pod střechu mě nedali. Působí na
mě skoro všechny přírodní živly, takže barva bledne a rez útočí, nafta
už je zkažená a olej je jak bláto. Jsem na tom ještě dobře oproti
sousedovi Zetoru 25, který tu stojí už tři a půl roku. Je rezavý a ani
kabinu nemá. Pořád se mi zdají sny o novém majiteli. Představuji si,
jak mě naplno využívá a také jak o mě pečuje, dělá mi technickou
prohlídku a dává mi nový lak. Jednoho dne se probudím a slyším
vrzání, to majitel bazaru otevírá brány zájemcům.
Zájemci byli dva, mladý floutek a starý děda. Floutka jsem
floutkem nazval proto, že traktorům neustále olupoval lak a kopal do
pneumatik. Tu jdou uličkou, kde stojím já. Mladíka však žádné traktory
z této uličky nezajímají, ale děda se nemůže rozhodnout mezi mnou
a mezi Zetorem 7245. Nakonec si vybral, nevěřím svým světlometům,
ale ano, vybral si mě. Nejradši bych si povyskočil a objal dědu radostí,
ale bohužel to jaksi nejde. Děda pro mě přijel s náklaďákem o týden
později. Zkusili mě nastartovat a chytil jsem jak zamlada. Najel jsem
na valník a vyrazili jsme.
Cesta byla dlouhá sedmdesát kilometrů, trvala asi hodinu, mně
však rychle utekla. Přijeli jsme na dědův statek. Čekala tam i babička,
syn s dcerou a vnoučata. Sjel jsem z valníku a děda mě zaparkoval do
krásné, suché a teplé garáže. Druhý den ráno přišel znovu a začal
s generálkou. Odrbal rez, pak mě natřel, vyměnil olej a jak dobrou
naftu do mě dal! Den utekl jako voda. O dva dny později mě jel projet.
Chválil si krásné pohodlí. Začali jsme všechny úkoly, které patří
k hospodaření, však to znáte.
Vše se splnilo jako v mých snech, našel jsem nový domov,
dobrého majitele, jsem šťastný a děda mě využívá dodnes.
1. místo: Pavel Teuber, 6. třída, ZŠ Chvalkovice
7
Výlet do minulosti
„Nashledanou, babičko!“ bylo poslední, co jsem z mého snu
uslyšela. Poté jsem se s trhnutím probudila. Můj sen byl strašně
zvláštní.
Ucítila jsem, jak se z měkoučké postýlky propadám do prázdna.
Nakonec jsem spadla do kupky sena. Slezla jsem z ní a rozhlédla se
kolem. V dáli byl vidět Ratibořický zámek. A v tu chvíli jsem viděla
přicházet děti. Poznala jsem v nich Barunku, Adélku, Jana a Viléma.
Měli na sobě oblečení z doby Boženy Němcové. Holčičky zapletené
copánky, nažehlené dlouhé sukýnky a kluci široké kalhoty s kšandou.
„Ahoj,“ pozdravil mě Jan, „tebe jsme tu nikdy neviděli. Jak se
jmenuješ?“ „Jmenuji se Monča. A vy jste Jan, Vilík, Adélka
a Barunka.“ „Ano,“ odpověděl Jan, „a zde je naše babička a naši psi
Sultán a Tyrl.“ „Dobrý den, babičko, jmenuji se Monika,“ řekla jsem.
„Kde ses tady vzala?“ ptá se babička. „Proč máš na sobě to divné
oblečení?“ dodala Adélka. „Jsem zdaleka. Toto oblečení se u nás nosí.
Nosí ho skoro všichni,“ odpověděla jsem, „chtěla jsem navštívit tento
kraj, proto jsem se přijela podívat. Máte tady moc hezky.“
„Děkujeme,“ řekla babička s úsměvem.
Vtom zaduněl hrom. Všichni jsme se rozeběhli ke Starému
Bělidlu. Sotva jsme doběhli dovnitř, začalo pršet. „Zalezte si na pec,
děti. Já zatím rozsvítím svíčku hromničku, aby se bouřka obloukem
vyhnula našemu domu,“ řekla babička. „Tady za pecí je krásně
teploučko,“ libovala jsem si. „My se s Janem vždy hádáme, kdo tu
bude spát,“ řekla Barunka. „Tak, děti, slezte dolů a pojďte se najíst,“
zavolala babička. Poslušně jsme slezli dolů a posadili se ke stolu.
Babička každému z nás nalila do dřevěných talířů kyselo. Všem moc
chutnalo.
Když jsme dojedli, babička nám nakázala: „Honem, děti, ke
studni, umýt se a spát. Zítra brzo vstáváte.“ U studny byla strašně
ledová voda, tak jsem se umyla raz dva. Když jsme se vrátili, šla
babička obstarat slepice a ostatní zvířata.
Lehli jsme si na pec a chtěli spát. Já však ospalá vůbec nebyla,
a tak jsem zašeptala: „Barunko, mně se ještě spát nechce. Chtěla bych
zažít nějaké dobrodružství.“
8
„No, asi bychom neměli, ale když už jsi tu, ať si z toho něco pamatuješ.
Půjdeme ven,“ svolila nakonec Barunka. Jan šel samozřejmě s námi.
Adélka a Vilík už spali.
Vydali jsme se do lesa. Bylo to trošku strašidelné. Náhle jsem
zakopla o pařez, spadla na zem a přitom hlasitě vykřikla. Poté se ozval
zlomyslný smích. „Co to bylo?“ zeptala jsme se. „To je Viktorka.
Zbláznila se, když se jí narodilo děťátko, a hodila ho do potoka. Každý
večer mu chodí zpívat ukolébavku. Pojďme si ji poslechnout,“ navrhl
Jan. Šli jsme podél potoka, kde bylo mokro. Viděli jsme ji, jak
v roztrhaných bílých šatech sedí na kameni a zpívá. Naklonila jsem se
blíže, abych ji lépe slyšela, ale uklouzla mi noha a spadla jsem do
potoka. Viktorka se lekla a utekla. „Radši už pojďte domů, než na to
babička přijde,“ řekla Barunka. Vydali jsme se domů a ulehli do
postele. Všichni spali a my brzo usnuli také.
Cítila jsem, jak se propadám do prázdnoty, a tak jsme rychle
zavolala: „Nashledanou, babičko, a děkuji za všechno!!“ A právě v tom
okamžiku jsem se probudila. Uvědomila jsem si, že jsem se podívala
do minulosti. Moc se mi tam líbilo.
2. místo: Monika Pulchartová, sekunda,
Městské gymnázium a SOŠ Úpice
Pohádka o smíchu
Bylo nebylo, stálo nestálo jedno království. Království to sice
bylo, ale v zemi Jen se zasměj, která ležela za pěti sty dvaceti pahorky
a jedním vrškem, se království říkalo králíkárna. Neříkalo se tomu jen
tak králíkárna. Nazývalo se to podle toho, že v hluboké jeskyni
U Chichotala žil hrůzný Králíkodlak. Nejen že byl hrůzný, ale byl taky
šíleně smutný. Všichni se ho také báli a nejvíce se ho bál král Hihňal
druhý zvaný Rozesmátý.
Proč se ho bál? Proč asi. V každé pohádce přeci bývá, že různé
příšery si rády pochutnají na princezně nebo princátku. Toho se bál
i tento král. Měl krásné tři děti. Krásnou dceru Šklebilku, chytrého syna
Křenila a sportovně nadaného Řehnila. Všechny tři děti byly krásné,
chytré a sportovně nadané, ale každý byl v nějakém oboru lepší.
9
Například princezna Šklebilka vyhrála soutěž Hledá se kráska, Křenil
vyhrál soutěž Ten chytřejší vyhrává a Řehnil vyhrál soutěž Běžím se
smíchem.
Ale ještě víc než Králíkodlaka se král bál mušky Hryzalky
Smutné. Byla to nejjedovatější muška na světě. Kdyby někoho
z království kousla, přenesl by se smutek na všechny ostatní ze země.
A to se také stalo.
Když si jednou princezna hrála s malým koťátkem, netušila, že
kočky a koťátka jsou hlavní přenašeči mušek. A proto ji také jedna
muška kousla a v tu chvíli celé království zesmutnělo. Nikde už nebyl
slyšet člověk, který vypráví vtipné historky, a nebyl slyšet ani hlasitý
smích. Všude bylo ticho, jako by bylo mrtvo.
Nikdo však netušil, že ten, kdo byl doposud smuten, bude nyní
rozveselen, a jediný, kdo byl smuten, jestli si pamatujete, byl
Králíkodlak. Jen od skály U Chichotala byl slyšet hlasitý smích.
Když poprvé Králíkodlak vyšel ze své skály, viděl, že jsou
všichni smutní, a rychle pochopil, že někoho kousla muška Hryzalka
Smutná. Rozhodl se tedy, že ji půjde hledat po světě. Hledal ji 80 dní
a nocí, ale mušku nenašel. Pak ho ale napadlo, že muška cítí, když je
někdo veselý, a proto za ním poletí, aby ho mohla také kousnout.
Rozhodl se tedy pro báječný nápad. Kolem své skály omotá papír
a polepí ho lepidlem. Až muška poletí, bude chtít Králíkodlaka
kousnout a přilepí se na papír s lepidlem.
Takhle čekal asi dva týdny a nic se nestalo. Až pak jednou ucítil
lehké zachvění, jako kdyby se něco přilepilo na papír a prudce ťuklo do
stěny. A to se také stalo. Muška byla přilepená na papíře. Králíkodlak
byl šťastný. Proto rychle běžel do skály pro lék smutku a mušku s ním
polil. Muška rázem se smíchem vyletěla kousnout princeznu, protože ji
napadlo, že smát se je dobré. A tak se také stalo. Celé město bylo
znovu plné smíchu.
A co Králíkodlak? Ten se už svého smíchu nevzdal. Byl stále
šťastný a nikdo se ho už nebál. Všichni ho měli rádi a měli také proč.
Zachránil jim smích. Celé město žilo šťastně a vesele. Zazvonil zvonec
a smíchu nebyl nikdy konec.
1. místo: Tereza Kochová, 7. třída, ZŠ Komenského Náchod
10
Velká kočičí pohádka
Charlie - Anna Hanušová, 6. třída, ZŠ Hořičky
11
Kočičí pošta
Kocour
Hugo Semiš
Chlupatov 37
Myšmašov
123 45
Čau Hugo!
Musím Ti napsat něco úžasného. Naučila jsem se plavat! A víš jak?
Jednoho dne jsem běžela podél Vltavy, protože mě honil pes. Utíkala
jsem co nejrychleji to šlo, ale on byl rychlejší. Chtěla jsem naskočit na
loďku, která se houpala na vodě vedle mě, skočila jsem, ale dopadla
těsně za ni a žbluňkla do vody. Začala jsem se topit. Najednou jsem
začala hrabat všema čtyřma nohama, topit jsem se přestala a doplavala
až na druhý břeh!
Pes asi plavat neuměl, protože mě přestal honit. Tak ahoj.
Piškotka
Pan
Macek Lízavý
Chlupatá 125
Mňoukalov
987 65
Dobrý den, pane Lízavý!
Víte, co se mi stalo? Chytal jsem myši a ony na mě nastražily pastičku
a já se teď stydím chodit ven, když nemám vousy. Ale já jsem jim to
oplatil. Když přišla manželka od holiče, šly se ty potvory na ni podívat,
jak jí to sluší, a já jsem po nich hodil košík od brambor a už jsem je
měl.
S pozdravem Váš
Kočan Chlup
12
Mladík
Mourek Modroočko
Předilov č.p. 122
Krysí Lhota
121 21
Ahoj Mourku!
Musím Ti naškrábat, co se mi tuhle stalo.
Vyrazili jsme s páníčkem autem do města. Svým mňoukáním jsem
ho po chvíli tolik naštval, že mě hodil u prvního domku přes plot a ujel.
Najednou se za mnou vyřítili psi, začali na mě štěkat a já jsem na
poslední chvíli prolezl k sousedům. Tam jsem uviděl černého psa, který
naštěstí nebyl moc veliký. Začal sice na mě štěkat, ale já byl statečný
a nedal jsem se vyhnat. Už jsem tam zůstal a časem jsme si s Bobíkem
na sebe zvykli a teď jsou z nás kamarádi.
Piškot
Slečna
Micka Tlapičková
U Packy 73
Kočkov
143 02
Ahoj Micko!
Chtěla bych Ti popřát všechno nejlepší k Tvým narozeninám. Jelikož
Ti bude už deset roků, mám pro Tebe veliký dárek. Koupila jsem pro
nás dvě vstupenky do divadla. V sobotu Tě čekám na oběd a ve 14:00
vyrazíme na představení O myších a lidech.
Moc se těším až přijedeš.
Ahojky Miňďa
13
Kočka
Micka Bílá
Ťapkov 19
532 12
Ahoj Micko!
Musím Ti sdělit skvělou zprávu. Už budu konečně šťastná. Přijede si
pro mě do útulku nová majitelka. Budu si spinkat ve svém pelíšku,
mazlit se a dokonce budu mít doma i malou holčičku.
Odepiš brzy a měj se tak hezky, jako já.
Skippi
Pan
Mikeš Kocourek
Ušatá 76
Kočičkov
779 04
Vážený pane,
měl byste si na mě dávat pozor a přestat mi užírat žrádlo, které
dostávám od své paničky. Jinak si na Vás počkám někde za rohem
a budeme se prát.
Doufám, že mě poslechnete.
Charlie
Kocour
Macek Střevo
Párková 90
Motákov
392 18
Milý Macku,
chtěl jsem Ti moc poděkovat za pastičky. Konečně se za těmi myšmi
nemusím honit jako blázen.
Tak čau zase na srazu na střeše.
Kocour Veňour
14
Slečna
Žofie Umňoukaná
Chloupkov 111
166 11
Ahoj Žofko!
Nevím, jestli to víš, ale už umím chodit! Dokonce jsem už vylezl i po
žebříku na půdu. To koukáš, co? Už nejsem tak neohrabaný jako
tenkrát, když ses na mě přišla podívat. Zatím se mi ale nedaří ulovit
nějakou myš. Maminka se mnou nemá moc trpělivosti, musí hlídat
ostatní brášky a sestřičky.
Kdybys byla tady, určitě bychom zašli k nám do sklepa chytnout
nějakou myšku a já bych věděl pořádně, jak na to. Budu rád, když mi
přijdeš pomoci.
Tak ahoj.
Tvůj kamarád Agafon
Kočičí slečna
Markuše Drápalová
Myšokrky 9993
361 22
Ahoj Markuše!
Chtěla bych se Ti pochlubit, že už mám nového kocourka. Je z
Čertoslav - Macků. Mohla bych tento víkend přijet? Pokecaly bychom
o těch našich kocourech, řekly si, co je nového a tak, vždyť to znáš.
Ten můj bývalý kocour byl pěkný lotr. Žral mi jídlo, protože už ho
nebavilo lovit myši. A bral mi pořád čičimince, opíjel se v hospodě
a pak s ním nebyla řeč. Tenhle nový je o moc lepší, loví mi myšky
a nosí mi je ráno do postele k snídani.
Už musím končit, protože spolu půjdeme do kočkina.
S pozdravem Tvá
Džinčina
Zvláštní cena: D. Hamříková, J. Seidl, A. Hanušová, B. Klicnar,
J. Paleček, K. Hofmanová, P. Petrásková, T. Langerová a V. Novotný,
6. třída, ZŠ Hořičky
15
Fialové jablko
Za sedmero kočičími doupátky a sedmerými kocouřími
skrývačkami stál jeden kočičí hrad jménem Cypřiš.
Na tomto nádherném hradě vládla místo krále tyranská kočka
jménem Alžběta. Každý, kdo nezaplatil daně včas, třeba by se zpozdil
jen o jediný den, byl poslán na tři měsíce do psího útulku, tedy kočičí
šatlavy. Když si někdo vzal o misku mléka navíc, než mu bylo
přiděleno, byl odsouzen na doživotí.
Jednoho dne se Alžběta od kočičí vědmy dozvěděla, že může
omládnout, když sní tajemné fialové jablko.
Dala hned poslat pro odsouzence – kocourka Michala. Ten zlou
a nafoukanou Alžbětu neměl vůbec rád, ale musel se tvářit mile.
Alžběta mu velitelským hlasem nakázala. Ať jí to fialové jablko
přinese a jestli ne, tak dá jeho kočičí rodinu zavřít do šatlavy navždy.
Smutný Michal si upravil fousky, nesouhlasně zašvihal
ocáskem a smutně se vydal na cestu. Sám nevěděl, kam má jít, tak šel,
kam ho tlapky nesly. Po třech dnech putování došel k malé chudé
chaloupce, kde bydleli kočičí babička a dědoušek. Byli nemocní, měli
hlad a ze všech devíti kočičích životů jim zbýval už jen ten jediný.
Kočičák Michal měl dobré srdce a o oba stařečky se postaral. Celý
týden lovil v lese, vařil a uklízel, ba i pro vodu do studánky chodil,
až se oba starouškové uzdravili.
Oba se ho pak ptali, co tam u nich v lese dělá, a on si jim
postěžoval a ještě si povzdychl, že ani neví, kde se takové fialové
jablko najde. Babička i děda se zhrozili a tiše povídali: „Poslala tě,
milý kocourku Michale, na jistou smrt, strom s fialovými jablíčky roste
u doupěte kočkodraka, který má tři obrovské kočkohlavy a tělo
odporného psa. Jestli ho chceš najít, musíš jít za sluncem, za hlasem
kočičího mrouskání a za temnou hradbou hor ho vyčíčáš.“ Michal
poděkoval a vydal se na cestu.
Ťapal a ťapal, až dorazil k temné hradbě hor a už toho
potvoráka uviděl. Ten právě vylezl z jeskyně a strašlivě zíval, pak
zařval a vypustil z tlamy sloup ohně. Ale Michal mrštně uskočil a začal
se točit do kolečka a kočkodrak za ním. Michal se ale nedal a běhal
16
z místa na místo pořád a pořád, až se kočkodrak celý schvátil, zamotal
a svalil se na zem. Michal rychle utíkal utrhnout si to fialové jablko.
Za devět dní a devět nocí dorazil zpátky do království a Alžbětě
předal jablko věčného mládí. Ta byla tak nedočkavá, že se do jablka
ihned zakousla.
Ale, ale… To snad ví přece každé malé koťátko, že se jablíčka
před jídlem myjí. A tak zlá Alžběta netušila, že jablíčku zmizela
kouzelná moc, protože myšky jablíčko napustily myšími bacily,
po kterých se zemře. A tak se i stalo a Alžběta se svalila na zem jako
pytel.
Michal se hodně polekal, strnuli i sloužící a komoří, ale pak
začali jásat a hned provolali kocourka Michala kočkokrálem.
Ten usedl na trůn a vládl moudře a spravedlivě až do smrti
a zazvonil zvoneček, pohádky je koneček.
3. místo: Michal Baláž, 6. třída, ZŠ V Domcích Trutnov
Míca detektivka
Byla nebyla jedna detektivní kancelář. Tam, kde se i nemožné
stalo možným, tam, kde se všechny, i ty nejzapeklitější a nejsložitější
případy vyřešily, velela kočka. A ne jen tak obyčejná! Jmenovala se
Míca.
Její srst připomínala bílé hedvábí, které se prolínalo s hnědou
barvou čokolády. Její oči zářily a ve tmě byly velmi dobře vidět. Míca
to odjakživa nesnášela, ale díky svým očím měla skvěle vyvinutý zrak,
a tak mohla i v noci sledovat pachatele a nebo se dopátrat stopy, kterou
ve tmě nebylo vidět. Navíc uměla i velmi rychle běhat a protáhla se
každou škvírou, dírou i tím nejmenším okýnkem. Dostalo se jí
vysokého vzdělání. Získala cenu „kočkomozek roku“, a to je
v Mňaukově veliké ocenění, které dostávají jen ti nejlepší žáci škol.
Poradila si hravě se vším. Inu, dalo by se říci, že měla vše, co každý
dobrý detektiv potřebuje. Její začátky byly ovšem dost těžké. Jako
novopečený detektiv dostávala jen případy, o které nikdo nestál.
Služebně starší kočky měly přednost.
17
Už se zdálo, že Míca nikdy žádný velký případ nedostane, když
tu jednou konečně někdo vstoupil do její kanceláře. „Podívejte, tuhle
zprávu mi včera někdo hodil do schránky. To je můj konec!“ rozrušeně
líčil muž v kravatě a vzorně vyleštěných botách. Míca si hned všimla,
že je to nechvalně známý pan Doležal, největší obchodník a podvodník
v Mňaukově. „Uklidněte se,“ řekla klidně Míca. „Ukažte mi ten dopis,“
zavelela. Pan Doležal předložil pomuchlaný papír s nápisem:
Nazdar ti jeden podvodnýku! Nemisli si ze ti to projde. Prijdu si pro
tebe uš brzi!
„Hm…, to je opravdu nemilé, to ano. Ale kdo by vám to…?“
Pan Doležal ji přerušil: „Já vím kdo! Myslím si, že to napsala
Vlčková!“ Míca se na něho podívala svýma zkoumavýma očima.
„Proč si to myslíte?“ Pan Doležal k ní přistoupil a do ucha jí zašeptal:
„Ona to byla odjakživa slepice. Pro korunu by si i koleno vrtat nechala.
Jednou jsem ji obehrál v mariáši o rovných 100 Kč a od té doby by mě
nejraději očima probodla!“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Prosím
vás, ženská, pomozte mi! Jinak nebudu v noci moct usnout, jak se budu
bát.“ Řekl to tak potichu, že Míca málem ani pořádně nerozuměla jeho
slovům. „Dobře, je na čase, abych zasáhla,“ řekla odhodlaně.
Nasedla na kočkomed a vyrazila za paní Vlčkovou. Její dům
připomínal spíše chalupu. Byla dost maličká a trochu nakřivo, ale
zahrádka kolem byla úchvatná. Míca zazvonila. V tu chvíli se
vybelhala ze dveří o berličce drobná stařenka. Její úsměv byl dost
nevábný, protože jí chyběly čtyři přední zuby dole i nahoře. Vlasy
taktéž nebyly zrovna nejlépe upravené. Na očích měla posazené
malinké brýle, které měly už ledacos za sebou. Zástěra, upnutá kolem
pasu, ztěžovala, jak se zdálo, své majitelce dýchání a halena, kterou
měla na sobě, byla roztrhaná a špinavá. „Kdo vás poslal, paninko?
Snad ne ten starej podvodník Doležal, co?“ Až teď si Míca všimla, jaký
má paní Vlčková předkus. Připomínala králíka. „Dobrý den, paní
Vlčková. Mohu jít dovnitř?“ Stará paní neochotně cukla dveřmi
a vpustila ji dál. „Dáte si mléko?“ řekla. „Nebo třeba něco ostřejšího?“
„Promiňte, ale já ve službě nepiji,“ ucukla Míca. Paní Vlčková se
zatvářila překvapeně. „Nenabízím alkohol! Myslela jsem moji ručně
vyrobenou rybízovou šťávu,“ naštvala se. Nakonec uvařila horkou
kávu s mlékem. V jejím obývacím pokoji visela spousta obrazů
18
a fotografií. Všude však bylo neuklizeno a špinavo. „Takže kdo vás
teda poslal?“ zeptala se horlivě. „Jste podezřelá ze zločinu!“ „Ale
prosím vás, jděte! Já? Taková hodná stařenka?! Nemám zapotřebí psát
nějaké výhružné dopisy. Nebo si snad myslíte, že jo?“ Míca přikývla.
„Máte přece motiv. Proč byste to tedy nemohla být zrovna vy?“
Teď už vypadala paní Vlčková opravdu naštvaně. „No dovolte! To jsou
sprosté lži! To, že mě obehrál o stovku, nic nebylo. Nemám ho v oblibě
asi jako každý tady, ale zabít bych ho nemohla. A navíc – už je čas na
můj oblíbený seriál Show Jana Kočky. Takže se budeme muset
rozloučit,“ dodala netrpělivě. Míca zkoušela protestovat, aby mohla
ještě chvilinku zůstat nebo si aspoň dopít kávu, ale paní Vlčková ji
nelítostně vyhodila ven. Míca se vrátila zpět do kanceláře.
„Tak co? Přiznala se, babka stará?“ Míca si sedla ke stolu
a smutně pravila: „Je nevinná.“ Pan Doležal vyskočil ze židle. Vytřeštil
na Mícu své kulaté oči. „Jak to? Vždyť je to úplně jasné! Má důvod!
Má, jak tomu vy říkáte, motiv! A to jako zůstane na svobodě a zabije
mě?!!“ začal zuřivě řvát.
„Ale no tak. Mám plán, jak najít toho správného viníka.“ Pan Doležal
nevěřícně poslouchal. „Pachatel se sice nepodepsal, ale je poznat, že
neovládá český jazyk. Svoláme celé město na diktátové odpoledne.
Účast bude povinná a přesně tam najdeme podle písma pachatele.“
Panu Doležalovi se tato myšlenka zalíbila a běžel hned za starostou
kvůli uspořádání zítřejšího diktátového klání.
Míca byla druhého dne nesvá. Nejenže měla obavy o účast
pachatele, ale také ji bolela hlava. Přípravy byly opravdu namáhavé
a zdlouhavé, takže jí bylo čím dál hůř. Zato pan Doležal měl dobrou
náladu. Usmíval se od ucha k uchu. Když se všichni sešli na náměstí,
přivítala je Míca proslovem: „Dobré odpoledne, spoluobčané. Dnes
jsme si pro vás připravili diktátové odpoledne, abychom si tu všichni
připomněli základy českého jazyka. Následoval veliký potlesk. Míca
začala diktovat a všichni pilně psali. Někdy Míca zaslechla, jak si
Kropáčková s Kočánkem radí, ale nešlo přece jen tolik o chyby jako
o styl písma. „Dobře, odložte propisky a přineste mi svoje práce.
Výsledky vyhlásíme zítra v rozhlase.“ Míca odešla rovnou do své
kanceláře, kde se pustila do práce. Nejprve vybrala ze 150-ti šedesát
nejvíce podobných prací, potom třicet a nakonec zůstaly jen tři.
19
V diktátu použila přesně tu samou větu, jakou dostal pan Doležal
poštou v dopise. Dala si všechny tři práce vedle sebe:
Nemysli si že ti to projde.
Nemisli si ze ti to projde.
Nemisli si ze ti to projde
Nejvíce podobná byla práce kocoura Mikše. Míca si ho nechala
zavolat do kanceláře a tlačila na něj tak dlouho, až se přiznal. Prý to
udělal kvůli tomu, že ho jednou Doležal okradl o 1000 Kč a poté mu to
nechtěl vrátit zpět. Míca ho poslala na policii, kde si s ním už nějak
poradili, a všem ostatním vysvětlila pravý význam diktátového
odpoledne. Také se omluvila paní Vlčkové za neoprávněné obvinění.
Od té doby Míca neměla o případy nouzi. Každý za ní běhal se
všemi různě zapeklitými případy a Míca je pokaždé ráda a s úspěchem
vyřešila.
3. místo: Eliška Hrubá, 6. třída, ZŠ Červený Kostelec
Trable v Kosiu
Bylo nebylo jedno kočičí království a v něm město jménem
Kosio. Lidé, kteří zde dlouhá léta spokojeně žili, se hromadně začali
stěhovat do jiného města. V Kosiu byste nenašli človíčka, který by
neměl někoho z nás, kočičku nebo kocourka. Kočičím mazlíčkům vždy
náležela větší část jednoho pokoje, protože jsme byli uctívanými tvory
a každý si nás vážil. Kočky žily s lidmi v souladu a harmonii.
Bylo by to tak i nadále, ale jednoho dne ve městě začalo
zemětřesení. Bylo jen malé a trvalo krátce, jenže lidé se začali obávat
sopky Surény, která v minulosti chrlila i dvakrát za den kamení a lávu.
Přestože byla už dávno vyhaslá, lidé se přesto s obavami začali
stěhovat do míst, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí. Nám, zvířatům,
se ale nechtělo. Věděli jsme, že se nemáme čeho bát. Naši chovatelé se
tedy začali stěhovat bez nás. Kočky po jejich odchodu utvořily
skupinky, takzvané klany. Ten náš se jmenoval Micčin. Micku jsme
jmenovali velitelkou a na kočičí radě za nás všechny rozhodovala.
Klanu se zpočátku vedlo dobře. V okolí byla spousta myší
a i v obydlích, ve kterých bylo i nadále naše útočiště, jsme našli
20
spoustu granulí a konzerv od našich lidských přátel, kteří nás tu
zanechali.
Jednoho dne Micka jmenovala svým vrchním pomocníkem
Lvíčka. Nebylo to náhodou. Tušila, že se blíží krušné časy. Lvíček byl
mladý kocourek, který měl spousty sil a odvaha byla jeho věrným
společníkem. Měl nás ochraňovat, když naše velitelka a nejlepší lovci
byli shánět potravu. Ono totiž žrádlo, které nám lidé zanechali, začalo
kvapem ubývat. Museli jsme sehnat spoustu myší, abychom uživili
mladé, ale myši se odstěhovaly za lidmi, kde byla spousta zbytků.
„Co s tím budeme dělat?“ ptali jsme se Micky. „Máme několik
možností,“ řekla. „Buď odejdeme z našeho rodného města hledat naše
lidi a pokud je najdeme, budeme s nimi nadále žít jako dříve, nebo
zůstaneme zde. Nebude to lehké, ale myslím, že to zvládneme. Musíme
jen chodit lovit do vzdálenějších míst, šetřit potravu a doufat, že se lidé
vrátí dřív, než bude zima.“
Strašně jsme všichni toužili po lidských páníčcích
a kamarádech, po rukou, které by nás pohladily a naplnily naše misky
jídlem a mlíčkem. Ty doby byly pryč a my jsme nevěděli, jestli se
někdy vrátí. Tu noc Micku přepadly vzpomínky. „Lidé by nás o hladu
nenechali. Vrátí se, vím to!“ řekla si Micka v duchu a nakonec usnula.
Druhý den se ve městě objevil Rex. Všechny kočky ho znaly
z dřívějška. Ale co se stalo?? Rex je německý ovčák a nikdy nenechal
žádnou kočku na pokoji. Stále nás honil a vrčel na nás. Tentokrát přišel
bez jiskry v oku, smutný, hubený a osamělý. „Rexi, stalo se ti něco?“
zeptala se Micka statečně. Rex jen zakňučel a upadl vysílením na zem.
„Kočky!“ zavelela Micka, „doneste mu vše, co najdete. Deky, žrádlo
a pití by měly pro začátek stačit.“ „Ale Micko, to jsou naše poslední
zásoby jídla!“ zhrozily se všechny kočky. „Nedá se nic dělat. Musíme
mu je dát, jinak zemře. On odešel s lidmi a mohl by nám pomoci.
Potřebujeme ho! Dejte mu napít, najíst a přikryjte ho dekami. Ráno je
moudřejší večera. Teď si jděte lehnout a ráno se ukáže, jestli jsme
udělaly dobře. Dobrou noc, kočky,“ řekla Micka, ale ona sama si
lehnout nešla. Celou noc seděla u Rexe a jakmile se probral, zjišťovala,
co ví o lidech, kde jsou a jestli se jim tam líbí.
Od Rexe se dozvěděla, že lidé v nových domech nejsou šťastní.
Mají pocit, že jim něco stále chybí. „Lidé totiž na vás, kočičí mazlíčky,
21
úplně zapomněli,“ povzdechl si. „Vůbec mě to tam nebavilo, a tak jsem
se vydal zpět domů, do Kosia. No a tak jsem tu. Stýskalo se mi po vás
a našich honičkách a hrách.“ „Víš, Rexi, nám se také stýskalo, nejen po
tobě, ale i po lidech. A co je horší, došla nám potrava. Ani ty myši tu
nezůstaly. Chtěly bychom najít naše lidi a dovést je zpátky, ale nevíme,
kde je hledat a ani by tam mnozí z nás asi nedošli. Rexi, ty bys nám
mohl pomoci?“ zeptala se Micka. „Pomoci? Chtěl bych. Ale jak?
Nevím, jak říct lidem, že jste tu a že vám dochází potrava. Chtěl jsem
jim povědět, že to, co jim chybí, jste vy, kočky, ale nešlo to. Jsem jen
pes a lidé mojí řeči nerozumějí,“ uvažoval nahlas Rex. Ani Micka si
nevěděla rady. Když ráno vše vyprávěla svému klanu, odvážný Lvíček
navrhl řešení. „Půjdu s Rexem za lidmi a vezmu s sebou dopis od vás
všech. Papír, na který všichni obtiskneme svoje tlapičky. Snad lidé
pochopí, co jim chceme říct.“ Klan souhlasil a začaly přípravy. Rex si
odpočinul a nabral síly. Lvíček, Micka a my ostatní jsme sehnali kus
papíru a pomocí bláta obtiskli své tlapky. Poté jsme papír přeložili
a strčili Rexovi za obojek. „Šťastnou cestu, Lvíčku a Rexi, doufáme,
že se vám cestou nic nestane, a že lidé pochopí náš vzkaz a vrátí se,“
hlaholili jsme jeden přes druhého.
Odešli. Cesta jim utíkala. Táhla je touha po lidských
kamarádech a nutkání pomoci ostatním kočkám. Když dorazili do
města, netrvalo dlouho a spatřila je Klárka. „Rexi, ty jeden tuláku, kde
jsi byl? Měla jsem o tebe strach!“ křičela a běžela nadšeně k psíkovi.
Lvíček se krčil za Rexem a přemýšlel, jak upozornit na dopis.
Zbytečně. Klárka přiběhla k nim, sklonila se a začala svého psího
miláčka hladit. „Rexíčku, stýskalo se mi. Co to tu máš?? Papírek!
Vypadá jako složený… Copak to je, Rexi?“ divila se. „Haf, haf!“
odpověděl jí Rex. A to byla přesně ta chvíle, kterou využil i Lvíček:
„Mňaaauuuuu, mňaaauuuuu!“ vyskočil Rexovi na záda a začal se
čumáčkem otírat o papírek a vrnět. „Kočka! Rexi, ty máš kamarádku?
A co mi to naznačuje? Mám se podívat na ten papírek?“ divila se
Klárka. Rex zakýval hlavou. Dívka vzala dopis a rozložila ho. Žasla
nad tím, co uviděla.
„Kočky, naše kočky! My na ně úplně zapomněli! Proč nám
posílají dopis? Mají se špatně a potřebují nás? Pojďte, určitě máte hlad.
Dám vám najíst a půjdu říct ostatním, že jsme zapomněli na kočky.
22
4. místo: Les - Michala Mrázová, 7. třída, ZŠ V Domcích Trutnov
23
2. místo: Kulínek
Jan Seidl, 6. třída, ZŠ Hořičky
Hořičky
3. místo: Linda
Marie Hanušová, 6. třída, ZŠ
24
2. místo: Piškot - Jan Seidl, 6. třída, ZŠ Hořičky
25
3. místo: Hrad z pohádky - Bohumil Lotz, 6. třída,
ZŠ V Domcích Trutnov
26
Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Musíme se k nim vrátit!“
Jak řekla, tak udělala. Lidé pojednou nechápali, jak mohli zapomenout
na své kočičí miláčky. Rozhodli se pro okamžitý návrat. Nebezpečí
výbuchu sopky už dávno pominulo a oni cítili touhu po návratu
do Kosia, města koček.
A tak se jednoho dne lidé opravdu vrátili. Lvíček a Rex
samozřejmě s nimi. Klárka šla hned po návratu hledat Micku, svoji
moudrou kočičku. Když ji našla, vzala ji do náruče a slíbila jí, že už
nikdy nikam neodejde bez ní. Odnesla si ji domů, kde jí i Rexovi
připravila ten nejskvělejší a nejchutnější dort na světě. Byl totiž
složený ze samých kočičích a psích dobrůtek. Já tam taky byla
a dostala jsem ochutnat.
2. místo: Pavla Vlčková, 6. třída, ZŠ Červený Kostelec
Moje malá kočičí pohádka
Bylo nebylo, v jednom dalekém lese žila smečka divokých
koček. Žily v souladu s lesem a jeho ostatními obyvateli, dokud ovšem
do lesa nepřitáhli zdivočelí psi. Kočky byly nuceny se jim poddat, ale
psům to nestačilo. Jednoho dne zaútočili na tábor koček a začal krutý
boj…
„Bělko, odnes ihned své kotě do bezpečí!“ zamňoukal černý
kocour na sněhově bílou kočku. „Neboj se, Leopardka bude v bezpečí,“
řekla Bělka s odvahou v očích. Popadla kotě do tlamičky a postranním
vchodem vyběhla z tábora ven. Přelezla kmen spadlého stromu,
přebrodila mělký potok a vyběhla z lesa ven na louku, na které byly
kupky uschlého sena. Běžela co nejblíže k obydlí dvounožců, tak říkaly
kočky lidem, aby tam svou dcerušku schovala. Domnívala se totiž, že
tam se psi neodváží. Když doběhla na místo, naposledy se ohlédla,
jestli ji někdo nesleduje, a pak opatrně položila kotě na vrstvu slámy
v kupce. Malá kočička slabě zamňoukala a maminka jí naposledy olízla
její něžný pískově zbarvený kožíšek. Oči se jí zalily slzami. Co když už
ji nikdy neuvidí? Rychle takové ponuré myšlenky zahnala. Je jisté, že
až boj skončí, tak se pro Leopardku hned vrátí. S pohledem na své
27
malé a bezbranné kotě se otočila a uháněla zpět, aby pomohla chránit
tábor.
Na Leopardku padla únava a kotě brzy usnulo. Probudilo ho až
hlasité vyjeknutí: „Podívej se, mami, tady leží nějaké kotě!“ zaslechlo
hlas jakési mladé dívky, která objevila Leopardku. „Máš pravdu.
Vypadá, že je opuštěné. Zatím ho vezmeme domů a potom rozvěsíme
plakáty, že jsme našli mladou, pískově zbarvenou kočičku. Pokud
někomu chybí, jistě se nám ozve,“ odpověděla matka dívky, která kotě
našla. Vzala mladou kočičku do náručí a obě dvě se vypravily k jejich
domovu. Byl to menší domek se zahradou. Hned za ním se rozkládal
les, Leopardčin původní domov. Dívka, která Leopardku zachránila,
se jmenovala Marie.
Ve chvíli, kdy lidská stvoření odnášela kočičku do svého
doupěte, se ke kupce sena, kam Bělka Leopardku položila, vrátily
kočky z jejího klanu. Psy se jim podařilo zahnat pryč z lesa až do
města, které se rozkládalo za řekou. Leopardku však v kupce nenašly.
Bělce se při pohledu na prázdné místečko, které po Leopardce zbylo,
podlomila kolena. Zdrceně klesla na ještě vyhřáté seno. Její koťátko
bylo pryč a ona tomu nemohla zabránit. Zvedla se a mávnutím ocasu
naznačila ostatním, aby se vrátily. Následovaly ji s truchlícím mlčením
a zdrcenými pohledy.
Měsíce plynuly, z Leopardky se stala krásná mladá kočka
a z její lidské kamarádky velká dívka, kterou zajímalo víc než mladá
kočička její studium a kamarádky. Také Mariina matka se teď chovala
k Leopardce jinak. Poté, co se nepodařilo najít Leopardčina původního
majitele, stala se pro dvounožce spíš přítěží než oblíbeným mazlíčkem.
Místo aby ji za studených nocí, kdy Leopardka vysedávala na plotě
a hleděla do lesa, pustili dovnitř do domu, nechávali ji bez přístřešku.
Leopardce to nevadilo, byla zvyklá na svět venku. Popravdě řečeno ji
unavovalo žít nudný život u lidí. Cosi v ní vzbuzovalo s pohledem na
les touhu po dobrodružství a životě ve smečce. Podlezla zídku
v zahradě svých dvounožců a vběhla pod keř ke své kamarádce Mindě.
Minda se narodila u dvounožců, ale její otec byl „divoký.“ Věděla to,
protože její matka jí o něm často vyprávěla příběhy, jak ji odvážně
zachránil před lasičkou a jak obratně lovil myši a králíky. „Ahoj,
Mindo. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli nevíš něco o lese, třeba z příběhů
28
tvé matky.“ „Ano, matka mi říkala, že v lese žijí divoké kočky, které
nejsou závislé na dvounožcích, samy si shánějí potravu a brání se
jiným šelmám. Musí to být úžasné,“ zasnila se Minda a Leopardka s ní.
„Což mi připomíná, že bych to za svůj život u dvounožců nikdy
nevyměnila,“ mňoukla Minda. Leopardka se zamyšleně vracela. Měla
špatnou náladu a chtěla ji zahnat hrou. Přiběhla k Marii a začala ji
jemně škrábat do nohy, ale Marie ji jen nepřítomně odnesla před dveře.
Leopardka tomu nemohla uvěřit. Její lidské kamarádce už na ní vůbec
nezáleží. Poprvé ve svém životě roztrpčeně přeskočila plot a vběhla
do lesa.
Vychutnávala si ten úžasný pocit volnosti, když vtom ji upoutal
jakýsi pohyb za keřem. Tiše se pod ním proplížila, obojek na jejím
krku jí drásal kůži. A už uviděla to, po čem pátrala. Za keřem se plížila
k listu, který se lákavě třepotal v pavučině, mladá kočka, asi stejně
stará jako Leopardka. Leopardka se přikrčila, vyskočila a dopadla na
mladou kočku. Během chvilky se dvě klubka černé a pískové srsti
začala válet po zemi, ale neznámá kočka si hrála příliš tvrdě. Když
Leopardka ucítila její drápy na svém těle, začala být také tvrdá. Jenže
kočku, s kterou bojovala, to po chvíli přestalo bavit, posadila se
a začala si olizovat tlapku.
„Ty jsi ta kočka od dvounožců, že?“ mňoukla zamyšleně.
Leopardku překvapilo, že ji zná. „Ano, to jsem. Jak to víš?“ zeptala se.
„Vím, co vím… Ale ne! Cítím kočky z mé smečky!“ Leopardka na ni
chvilku koukala a pak jí začalo svítat. „Ty jsi z lesní smečky?“ zeptala
se nejistě. „Jo, a nekoukej na mě tak. Rychle běž pryč, jsou už blízko!“
Bylo pozdě. Z keře se vynořily tři nebezpečně vyhlížející kočky.
Viděla, jak se kočka vedle ní tiše přikrčila k zemi. Napodobila ji.
„Mrkvoplamínko, co tu děláš?“ zeptala se jedna z koček. „Já… se
omlouvám, jen mě napadlo, že bych se tady mohla naučit něco
nového,“ odpověděla sklíčeně kočka, s kterou Leopardka bojovala,
tedy Mrkvoplamínka. „To je velitelka smečky, Stříbrná vlnka,“ sykla
Mrkvoplamínka na Leopardku. „Dobře, ale už nikdy se neodvažuj tak
blízko k obydlí dvounožců, mohli by tě chytit. A ty, kotě…!“ Stříbrná
vlnka se odmlčela, ale téměř hned ji nahradila šedá kočka s blankytně
modrýma očima. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se nejistě. Nevěřícně se
otočila k ostatním dvěma kočkám, chvíli si něco šeptaly a pak se znovu
29
otočily na Leopardku. „Moje jméno je Leopardka, ale když se
zamyslím, nevím, odkud se vzalo. Dvounožci mě oslovují jen čičičí
a tak. Ale je z mého dětství.“ Stříbrná vlnka se významně podívala na
své dva společníky. Leopardka nechápala, co to znamená. „Moc rády
bychom ti nabídly místo v naší smečce.“ Leopardka byla jako
v omámení, nevěřila svým uším. „Tak honem, naše velitelka nenabízí
místo ve smečce zas až tak často,“ sykl netrpělivě velký Mourek, který
se tyčil vedle Stříbrné vlnky. „Rozmysli si to, zítra při východu slunce
tu budeme. Rozhodni se, jak chceš.“ S těmito slovy kočky odešly
a Leopardka zůstala opět sama. Plavným skokem přeskočila plot zpět
na svou zahradu a pelášila za Mindou.
„Mindo, představ si, šla jsem do lesa a potkala jsem kočky
z lesní smečky. A ony mi mezi sebou nabídly místo,“ vydechla zasněně
Leopardka „Nevím, nevěřila bych jim, jsou to přece jen divoké kočky.“
„Já vím, ale něco mě pořád táhne do lesa a dnes v noci jsem měla divný
sen. Byli tam psi a sněhově bílá kočka, už si ho moc nepamatuji, ale
pochop mě, musím jít s nimi, já jim věřím,“ prohlásila pevně
Leopardka. „Dobře, ale až tě roztrhají na cucky, neříkej, že jsem tě
nevarovala,“ odpověděla Minda a odešla ke svému domovu. Leopardka
tomu nemohla uvěřit. Taky zalezla do domova svých dvounožců, vešla
do Mariina pokoje a vyskočila jí na klín. Marie si jí ani nevšimla, jen
něco cvakala do počítače. Leopardka si pomyslela, že dvounožcům
tady chybět určitě nebude. Seskočila na podlahu a smutně odkráčela
pootevřenými dveřmi ven, kde se uložila ke spánku.
Probudila se ještě za tmy. Posadila se. Měla chuť vyrazit na
noční toulky. Mráčky se už začínaly červenat a za obzorem bylo vidět
první sluneční paprsky. Leopardka spatřila na stromě sýkorku. Tiše na
něj vyskočila, schovala se za listím na větvi. Připravila se ke skoku.
Ale dříve, než se stihla odrazit, sýkorka ulétla. „Kdybys tolik neváhala,
už bys ji měla,“ poznamenal někdo učitelským tónem. Leopardka
seskočila ze stromu na zem. Uviděla stejného kocoura, který byl včera
při jejím setkání se Stříbrnou vlnkou. „Děkuju za radu,“ odpověděla.
„Jak ses tedy rozhodla?“ zamňoukala Mrkvoplamínka, která se náhle
vynořila z keře. „Půjdu s vámi,“ prohlásila pevně Leopardka. „Dobře,
následuj mě tedy,“ řekl kocour a zmizel v lese. Mrkvoplamínka
a Leopardka se vydaly za ním.
30
Všichni tři proběhli pod spadlým stromem, přeskákali pár
kamenů a louží a vydali se po vyšlapané kočičí stezce. Proběhli
kapradinovým tunelem a ocitli se na udusané mýtině, kde byli ostatní
ze smečky. Okamžitě se kolem nich začali shlukovat. Některé kočky si
dovolily poznamenat, že jim Leopardčin mazlíčkovský pach zrovna
nevoní. Pak ale přišla Stříbrná vlnka a prohlásila: „Jak jistě víte, včera
jsme měli tu čest pozvat do našeho klanu novou kočku, Leopardku.
Kočku, která byla jako kotě unesena dvounožci, a my ji teď máme
zpět.“ „Leopardko!“ ozvalo se zavřísknutí. K Leopardce běžela
sněhobílá kočka s modrýma očima. Padla jí kolem krku. Leopardka nic
nechápala. Vtom jí hlavou probleskla vzpomínka na její dětství, na psy,
na kupku sena a na svou matku. „Mami...“ vydechla. Do očí se jí draly
slzy. Z přemýšlení ji vyrušila až Stříbrná vlnka, která k ní přistoupila
a majestátně jí drápem přesekla obojek. Vzala ho a zahrabala do hlíny.
Leopardka byla nyní volná. Měla zpátky svou matku a celou
smečku. Byla šťastná. Mávla ocasem na znamení nekonečných díků,
které patřily všem členům smečky. Díky nim teď mohla začít svůj nový
a šťastnější život.
1. místo: Pavla Staňková, 6. třída, ZŠ Červený Kostelec
Matěj a Lotynka
Byla nebyla jedna vesnice, ve které žil třináctiletý chlapec
Matěj. Chodil do školy jako každý jiný a každý den na něho čekala
jeho malá černá kočka. Zatoulala se k němu před několika lety a byli
nerozlučnou dvojicí. On své kočce říkal Lotynka, podle nedalekého
hradu Lotnštejn. Matěj byl jiný než ostatní kluci v jeho věku. Chodil na
procházky s Lotynkou, měl rád přírodu a zajímaly ho magické až
nadpřirozené věci. Možná jeho touhu po magii vyvolávala jeho kočka
a starý rozpadlý hrad nedaleko jeho obydlí…
O hradu si lidé vyprávěli různé pověsti. Někteří lidé z vesnice
prý viděli různé pohádkové bytosti, u nichž sedávala černá kočka…
Jednoho dne za večera Matějovi zvědavost nedala a šel
i s Lotynkou přes zákaz rodičů na hrad, aby zjistil pravdivost řečí
místních obyvatel. Poté co vešel na nádvoří hradu, uviděl veliká
31
železná vrata. S nepříjemným a skřípavým zvukem je pootevřel a vešel.
Všude pavučiny, divné zvuky a zatuchlina, která jej donutila kýchnout.
„Hepšííí!“ rozlehlo se celým hradem. Uprostřed velikého a tmavého
sálu, ve kterém se ocitl, ležela na stole veliká a zaprášená kniha.
Sfouknul z ní prach. Velikým starobylým písmem na ní bylo napsáno:
Kniha do jiného světa. Otevřel ji na první straně. Kočka vyskočila na
stůl, naježila se a nakukovala Matějovi pod ruce. „Neboj, Lotynko, jen
se podíváme a za chvilku zase půjdeme,“ utěšoval Lotynku Matěj
a začal nahlas číst: „Ten, kdo tento list si přečte, tak se v jiném světě
octne. Zachrání ho jenom láska, která je průzračná a čistá.“
V tu chvíli se i s kočkou a knihou v ruce ocitl v úplně jiném
světě. Ve světě pohádkovém, o kterém neměl nikdo ani zdání. Sál, ve
kterém byli, se změnil. Obklopovaly ho třpyt, lesk a krása. Před ním na
trůně seděl smutný král. Ani si nevšiml, že je někdo v sále. Matěj
k němu přistoupil a zdvořile se ptá: „Kde to jsem?“ Král zvedl hlavu
a s překvapením mu odpověděl: „Jsem král tohoto pohádkového světa
a ty jsi přečetl to, co jsi neměl, přišel jsi z lidského světa. Jsem smutný,
protože má dcera byla zakleta jako trest za mé chování k poddaným
a nikdo neví, kde je.“
Když se ho Matěj zeptal, co tak hrozného král provedl, jen
potichu odpověděl: „Nutil jsem mé poddané – pohádkové bytosti, aby
strašily ve vašem lidském světě. Myslel jsem, že když dospělí tam od
vás uvidí mé poddané na vlastní oči, začnou věřit na opravdový
pohádkový svět. Mohli bychom si navzájem pomáhat tak, že my
bychom vám do vašeho světa půjčovali, co byste chtěli, třeba
sedmimílové boty, hrnečku vař, ubrousku prostři se a mnoho dalších.
Vy byste nám půjčovali mnoho vymožeností, třeba myčku, pračku,
auta… Neuvědomil jsem si možnost problémů, které by to vám i nám
přineslo a mí věrní služebníci pochopili riziko prozrazení, proto mě
potrestali tím, že zakleli mou dceru Anežku.“
Matěj chtěl králi pomoci, tak s radostí prohlásil: „Já vám vaši
dceru najdu a vysvobodím ji! Jen nevím, kde mám začít hledat…“ Král
mu odpověděl: „Hledej odpověď u starého černokněžníka, který bydlí
v hlubokém lese společně se zlomyslným hejkalem a zlou a ošklivou
čarodějnicí.“
32
Matěj vzal Lotynku, knihu a vypravil se na cestu. Šel přes
louky, kde potkal víly a skřítky, přes lesy, kde potkal trpaslíky a vlka
s červenou Karkulkou, kterých se ptá: „Dobrý den, kudypak se dostanu
k černokněžníkovi, hejkalovi a čarodějnici?“ Vlk s Karkulkou se na
sebe udiveně podívali. „Musíš jít rovnou za nosem a na rozcestí
u starého dubu zahnout doleva,“ říká vlk. Matěj pěkně poděkoval,
rozloučil se a šel dál, přesně tak, jak mu řekli, až se ocitl na místě.
Před sebou uviděl jeskyni, byla tmavá a strašidelná. A on šel
dál… U stolu seděly všechny tři bytosti. „Dobrý den!“ řekl zdvořile.
Všichni najednou zvedli hlavu a překvapeně se na Matěje a Lotynku
podívali. „Chci vysvobodit princeznu a vy prý jediní víte jak,“ řekl
Matěj.
„Proč bychom ti pomáhali, když jsme ji sami zakleli? A navíc
král si to zasloužil,“ řekli černokněžník a hejkal. A tak smutný Matěj
s Lotynkou odešli s prázdnou. Bylo jim líto, že zklamou krále.
Napůl cesty k zámku si všimnou, že za nimi letí na koštěti stará
čarodějnice. Zželelo se jí krále i princezny. Zavolala na ně, zastavila se
před nimi a povídá: „Krále jsme už potrestali, ale dále už nechci nést
odpovědnost za neštěstí, které jsme spáchali. Poradím ti. Jdi rovnou za
nosem a nedaleko odtud je hluboký močál. Uprostřed močálu je starý
a ztrouchnivělý kmen stromu, ve kterém je zlaté vejce. V něm najdeš
odpověď. Ke stromu se dostaneš přes veliké kameny. Ale pozor!
Dostane se přes ně jen člověk spravedlivý a s dobrým srdcem. Jinak ho
močál pohltí a nikdy nenavrátí zpět.“ A frrrr čarodějnice mizí v dáli.
Matěj šel, jak mu čarodějnice řekla. Až došel k močálu. Všude
byli komáři, mlha, ropuchy… Před ním byla cesta z kamenů
a uprostřed močálu vyzařovala zlatá záře. Matěj položil knihu
a Lotynku na břeh a sám se opatrně postavil na první kámen. Měl
strach, ani nedýchal, bál se, jestli je on ten pravý pro záchranu
princezny. Postupoval pomalu, jemnými a ladnými skoky se dostal až
k vejci. Vzal opatrně zlaté vejce a uschoval jej do malé kapsičky
u košile. A vrátil se zpět. Celý šťastný řekl: „Lotynko, zvládli jsme to.“
Opatrně rozbil skořápku a vyndal z něj malý lísteček, na kterém
stálo: „V knize najdeš rozluštění, princezna už člověk není. Je zakletá
ve zvíře, co kožíšek si líže.“ Podíval se na Lotynku a otevřel knihu.
Našel zaklínadlo, které v knize dříve nebylo, a začal číst:
33
„Já sám z lidského světa prosím bytosti z pohádky,
ať prolomí kouzla a čáry své.
Potřebuji pomoc a prosím bez hádky,
Ať kočka princeznou se stane!“
A v tu chvíli se vedle něho objevila místo kočky Lotynky
krásná princezna s dlouhými tmavými vlasy. Anežka.
„Děkuji ti, že jsi mě vysvobodil z tak dlouhého zakletí,“ řekla
Anežka a Matěj se jen začervenal. Honem chvátali ke králi, který byl
štěstím bez sebe, že se mu dcera vrátila, a tak dal zavolat všechny
pohádkové postavy: trpaslíky, víly, bludičky, hejkala, čarodějnici,
čaroděje, Sněhurku, Popelku, Zlatovlásku, no prostě všechny. A řekl
jim: „Už nikdy nebudu chtít, abyste strašili v lidském světě, a nechci,
aby lidé věděli, že náš svět existuje.“
Všichni jedli, pili a hodovali. Byla to veliká sláva, dokonce si
Matěj zatancoval s Anežkou, která mu dala letmý polibek. Tentýž
večer se museli rozloučit. Šli do velkého sálu. Matěj se objal
s Anežkou a řekl jí, že se mu bude stýskat po ní, po celém království
a hlavně po jeho nejmilejší kamarádce Lotynce.
„Nebuď smutný, my na tebe nezapomeneme, ale už nás nikdy
nesmíš vidět. Na památku si nech Knihu do jiného světa, ale pečlivě ji
uschovej před lidmi. Náš pohádkový svět by byl v ohrožení.“
Matěj začal číst zpětné zaklínadlo: „Ten, kdo tento list si přečte,
hned se v jiném světě octne. Pohádka už tu není, teď tě čeká
probuzení.“
Najednou uslyší budík. Crrr… Matěj se lekl a zacvakl ho.
Rozhlíží se, kde je. Je ve své posteli a přemýšlí, jaký to byl krásný sen.
Najednou si všimne, že vedle něho leží kniha s nápisem: „Kniha do
jiného světa“. V tu chvíli si uvědomí, že to nebyl jen sen, a říká si:
„Pohádky určitě…“
1. místo: Patricie Ruferová, 7. třída, ZŠ Komenského Náchod
34
Kočičí pohádka
Bylo nebylo, jednoho slunečního dne jsem se vzbudil a protáhl
nejdřív přední tlapky, pak i zadní spolu s ocáskem a dlouze vydechl.
Než jsem vůbec stačil otevřít očka, vlétly do místnosti dvě zvláštní
paní, měly na sobě pruhovaná prostěradla. Ano, už vím, moje panička
Alenka tomu říká šaty. Podivné slovo. Ale můžou být všelijakých
barev, střihů, ba dokonce moje panička má jedny, na kterých jsou
přišité takové průzračné kameny, prý mají velkou hodnotu, ale mně
nepřijdou nikterak zajímavé. Kamení máme i na zahrádce, sice ne
průzračné, ale jaký je v tom rozdíl?
Abych se vrátil zpět na začátek. Dvě podivné lidské bytosti
začaly zprudka zvyšovat hlas: „Princezno! Je už pozdě, máte být dávno
s panem králem a s princem Goliášem u snídaně a projednávat svatbu!“
naříkaly. Já jsem si to ovšem nenechal líbit a namítl: „Pchá, jaká
princezna? Já žádná princezna nejsem! Já jsem kocourek Pepík, žádná
princezna! A svatbu? Kde to vlastně jsem?“ Obě paní se začaly hlasitě
smát a za břicho se popadat, nakonec jedna z nich ze sebe se slzami
v očích vypravila: „Jéje, princezno, vy jste byla vždycky vtipná,
pojďte, musíme vás vhodně obléct.“ Vůbec jsem nevěděl, co tím
myslela, vždyť nevypadám jako člověk, moje panička Alenka mi říká,
že jsem statný kocourek, a ne žádná princeznička.
Ženy v prostěradlech, ehm – teda v šatech, mne odvlekly do
jiné místnosti, byl tam vysoký strop, jak tomu říkají lidé, na něm
namalované různé obrazy, od stropu vedl žlutý řetěz a na něm zavěšená
miska, která svítila. Bohužel nevím, jak se to nazývá, koneckonců jsem
jen zvířátko. Postavily mne před záhadný předmět, který byl pověšený
na zdi, a viděl jsem v něm dívku. Měla velké, hluboké, modré oči
a krásně vlnité blonďaté vlasy až k ramenům. V tu chvíli jsem se
k tomu předmětu začal přibližovat a i ona se začala přibližovat. Pak
jsem se podíval pozorněji a i ona se tak podívala. Začalo mi to být
divné, proto jsem pomalu zvedl levou tlapku, a teď se podržte, i ona ji
zvedla! Vtom ke mně přistoupila jedna z žen a vyhrkla: „Vidíte,
princezno, jak vám to sluší?“ V tu chvíli mi to došlo, to já jsem ta
princezna v tom předmětu, a proto mi říkají princezno! Ale jak se to
35
mohlo stát? Celý strnulý jsem se díval na tu plavovlasou dívku
v podivném předmětu.
Než mě opět vyrušil hlas, ale už ne jedné z těch žen, ale
o mnoho hlubší, znělo to, jako by na mě mluvil nějaký muž. Otočil
jsem se a ve dveřích stál pán s plnovousem a čapkou na hlavě.
„Eričko! Pojďte honem za tatínkem a princem Goliášem, už na
vás čekají, no tak honem, honem!“ Nejistý jsem šel pomalu ke dveřím
a pak dlouhou chodbou až k další velikánské místnosti. Když jsem
vstoupil do prostorného pokoje, už u dlouhého stolu, ke kterému by se
vešlo snad sto lidí, seděl král spolu s princem Goliášem. Král vstal
a pevně mě objal se slovy: „Eričko moje, sedni si a projednáme vaši
svatbu, chtěla bys růže nebo karafiáty?“
Ani jsem nevěděl, co to jsou nějaké růže nebo karafiáty, nejspíš
nějaké bylinky, u nás na zahrádce je nemáme. Když jsem si sedl,
navalilo se na mě hodně lidí. Pak jsem ale „zamňoukal“: „Žádnou
svatbu nechci, pane, jsem kocour, ne princezna!“ I oni se začali smát.
Copak to je tak těžké pochopit? Nebo jsem k smíchu? Za chvíli král
prohlásil: „Milá děvenko, zasmáli jsme se, ale to stačí, ode dneška
žádné srandičky! Vezmeš si tady Goliáše a basta fidli!“
Utrmácený, bez žádného plánu na únik jsem se dopotácel do
místnosti, kde byl „můj“ pelech. Ne dost, že jsem vypadal jak člověk,
teď ze mě mají i srandu a musím si vzít smradlavého prince, který je
prý blázen do sýrů. No bóže bóže. „Tolik se mi stýská po mé Alence,“
zafňukal jsem.
Když tu se objevil létající mravenec, ale ne ten, jakého máme
na zahrádce. Byl o mnoho o mnoho větší. Byl velký jako palec, který
mají lidi na své tlapce, takže teď i já. Promluvil na mě, což mě
překvapilo, protože mravenci, pokud vím, mluvit neumějí.
„Eričko, to jsem já, Honzíček, pojď za mnou,“ řekl. Lákalo mě
to, chtěl jsem si zahopsat a zaskákat, ale jako člověk to moc dobře
nešlo, tak jsem aspoň obdivoval krásnou krajinu kolem. Když jsem
došel na místo, kam mě mravenec Honza dovedl, nestačil jsem se divit.
Tak krásné houbičky u nás nemáme, měly nespočetně mnoho barev
a zářily. Pak jsem si pomyslel, když na mě Honza civěl: „Má vůbec
smysl mu povědět, že nejsem žádná Erika, ale kocourek, když se mi
36
zatím všichni smáli? No ale on není člověk, on by mi mohl uvěřit.“
Proto jsem ze sebe dostal: „Jsem kocour, Honzo!“
„To já přece vím,“ odpověděl Honza. „Jak to víš, takže ty mi
věříš?!“ divil jsem se. „No ano, Erička má pihu pod rtem, což ty
nemáš, proto jsem usoudil, že Erička nejsi.“ Tolik se mi ulevilo, když
mi to pověděl, konečně mi někdo věří aspoň zčásti. „Ale proč jsi mě
sem dovedl?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ach, málem bych zapomněl, unesli ji mimozemšťané, kteří
s ní ulétli do vesmíru, proto je musíme zavolat zpět na zem a ujednat
s nimi dohodu,“ vylezlo z něj. Tiše a zároveň vyděšeně jsem se zeptal:
„Co to jsou mimozemšťané?“ Přilétl přede mě: „Ani já sám přesně
nevím, jsou to průhledné malé bytosti, kterým jdou vidět jen prázdné
šedé oči,“ řekl tiše, tak, jakoby nechtěl, aby ho někdo slyšel. „A jak je
chceš přivolat?“ ptal jsem se dál. „Zavoláme jim, vidíš tady ten strom?
Na druhé straně stojí neviditelný portál do světa telefonů
a nekonečného volání. Mimochodem mám tarif zdarma.“ „Dobře,“
přerušil jsem ho, aniž bych věděl, co takový telefon vůbec je, a ani
jsem se už radši neptal, abych nebyl za hlupáka, co pranic neví.
Honza se rozletěl proti stromu. Když už byl těsně u něho, uhnul
a najednou zmizel. Rozpačitě jsem ho následoval. Když už jsem po
dlouhém a namáhavém úsilí portál našel, prostoupil jsem do divné,
nekonečně rozlehlé fialově zbarvené „dimenze“. Všude kolem mě
poletovaly člověkem takzvané telefony. Shora až dolů se vznášely
nějaké spisy, hodně lidí v nich šmejdilo, pak odchytli telefon, který
všelijak poletoval, namačkali na něm něco a začali do něj cosi breptat.
Že by telefon dokázal mluvit? To nevím.
V tom nadšení jsem mezi tolika lidmi i dalšími zázračnými
bytostmi ztratil Honzu. Rozběhl jsem se proto vpřed a pak se to stalo –
zakopl jsem a spadl na všechny čtyři tlapky. V tu chvíli jsem zjistil, že
mám zpět své drápky, se kterými se dostanu bez problému na stůl, když
cítím nějakou dobrotu, i strakatý kožich, který mi každý chválí,
dokonce se mi vrátil i můj starej dobrej kamarád ocásek. Byl jsem
štěstím bez sebe, že vypadám konečně jako kocour. Vyskočil jsem zpět
na tlapky a už o něco spokojeněji jsem si poskakoval a ohlížel kolem
sebe, jestli náhodou nezahlédnu mravence Honzu.
37
Mezitím na zámku se už pan král rozčiloval: „Kde ta Erika je?!
Co si o sobě myslí, že takhle bezdůvodně zmizí?“ Princ Goliáš ho
uklidňoval: „Pane králi, možná se šla jen projít, podíváme se po ní.“
Proto pan král svolal všechny sluhy ze zámku, aby šli najít mě,
kocourka Pepíka, teda princeznu.
Ale abych se vrátil tam, kde jsem skončil s vyprávěním.
Nakonec jsem Honzu našel a on se překvapivě otázal: „Pepíku, kde
máš lidské tělo?“ Vytasil jsem zoubky: „Nevím, zakopl jsem a jsem
takový jako dřív,“ odpověděl jsem vesele. Honza mlčel a odlétl si
chytnout telefon, po chvíli se i s ním vrátil ke mně a namačkal na něm
číslice a začal komunikovat s bytostmi ne z tohoto světa, jak sám říkal.
Když položil telefon, řekl s úsměvem na tváři: „Mimozemšťané nám
princeznu dají, prý ji už ani nechtějí.“
„To je skvělé,“ zamňoukal jsem. Když jsme vyskočili z portálu
zpět do klidného koutku, kde rostlo plno houbiček pod mohutným
stromem, tak jsem si pomyslel: Jo, to by se tady vyhřívalo na sluníčku.
Najednou do mě Honza šťouchl klacíčkem. I to mě překvapilo, jak
takový zvětšený, ale přitom pořád malý mraveneček dokáže unést
třikrát větší klacíček, než je on sám. Podíval jsem se na něho a on
ukazoval na oblohu.
Nevěřícně jsem na ni valil očka, před námi stál obrovský létající
talíř. Takový, s kterým si hraje můj parťák Max, je to totiž pes. Ale
přece jenom se v něčem lišil, na spodku onoho plavidla vyčuhovaly tři
tlusté tyče, ve zdi byla tři kulatá okna, z nichž zářilo zelené světlo.
„Honzo, to jsou ti mimozemšťané, jak jsi říkal?“ vykoktal jsem
jen tak tak, aniž bych odtrhnul oči z létajícího talíře. Malý mraveneček
se jen zmohl na výdech, z něhož jsem usoudil, že to znamenalo mnou
obávané ano. Později už s námi zírali i sluhové ze zámku společně
s králem a princem. Najednou z podivuhodného tělesa vyjela jakási
deska a na ní stála jedna postava, nejspíš jeden z mimozemšťanů, jak
popisoval Honza, a princezna. Princezna ihned utekla ke králi a pevně
ho objala se slzami v očích, zatímco my jsme uchváceně pozorovali
odlétat těleso.
A právě teď jsem se probudil, otevřel očka a ležel ve svém
milovaném pelíšku. Moje panička Alenka se ke mně ohnula, pohladila
mě svými jemnými tlapkami a dala mi teplé mléko a granule.
38
Uvědomil jsem si, že to byl všechno jeden velký sen. Ani jsem se
nedozvěděl, jestli se princ Goliáš a princezna Erika vzali a jak to
vlastně dopadlo, ale na druhou stranu jsem vděčný za svůj pohodový
život a za moji paničku Alenku.
„Škoda, že mi Alenka nerozumí,“ ospale jsem zamňoukal a spal
dál.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
1. místo: Klára Šubrtová, 7. třída, ZŠ Komenského Náchod
Konec Velké kočičí pohádky
39
Noční probuzení I.
Havraní křídla slyším v noci,
Ale to ne, jen strach o půlnoci.
Když potom ráno zjistím, že to byl jen sen,
Bude mi smutno, já vím, ale přece jen,
začíná mi nový den a nový smutek.
Stejně jako touha zlomená,
tak jako kytka bez jména,
tak jako polámaný sen,
nechci už žít ani den.
Spíš jen ve snu, ve tváři noci,
tak stejně bojím se o půlnoci.
Tak jako sen je ráj,
tak je i den zlý samuraj,
u kterého nikdo neví.
přece jen o tom rozhodnutí,
jestli žít či nežít?
Noční probuzení II.
Podivný sen probudil mě v noci,
už ale bylo těsně před půlnocí,
ten sen podivností jenom hrál,
a já nevěděla, co si myslet mám,
v jednu chvíli radostí snad puknu,
a vzápětí zas zčernělá má mysl je,
proto vstávám a přes pokoj utíkám k oknu,
závěsy zatažené a srdce mi bije.
Povedlo se - závěsy jsou pryč,
hvězdy moudré na obloze černé,
jakoby mi teď vyprávěly můj sen jako příběh.
2. místo: Tereza Kornfeldová, 8. třída, ZŠ V Domcích Trutnov
40
Nefilim
Jednoho dne se kluci ze vsi rozhodli, že prozkoumají okolí své
vesnice. Zrovna krásně chumelilo, bylo radost dívat se kolem sebe.
Vše jiskřilo a třpytilo se.
Kluci dorazili dolů do údolí. Ono místo, ze kterého vyšel
záblesk, bylo zádumčivě zachumláno do husté mlhy. Opatrně se
přiblížili k mlze s rozsvícenými mobily. Jeden z nich, Petr, zahlédl
temnou postavu. Utíkala směrem do hlubokého, temného
a nebezpečného lesa, kam nikdo raději nechodil. O tomto lese se
vypráví starý příběh. Asi před sto lety se zde ztratil jeden chlapec.
Údajně zde má strašit. Chlapci byli velmi nebojácní, proto šli
ještě blíže. Po výbuchu tu nebyly ani stopy. Na kraji lesa se líně opírala
ona temná postava. Bez dlouhého rozmýšlení se kluci za ní vydali.
Pavel rozpoznal, že ta postava je vysoký, hubený, svalnatý muž. Kráčel
stále hlouběji a hlouběji do lesa s rukama v kapsách, až se kluci divili,
že nezakopne. Patrik křikl na muže: „Co měl znamenat ten záblesk? Co
jsi zač?“ Muž se zastavil a pomalu se otočil čelem k nim. I ve tmě lesa
bylo poznat, že se usmívá.
„Budeš mi přísahat věrnost?“ zeptal se muž sebejistým,
příjemným hlasem a jeho pohled mířil na Petra. Petr sebou okamžitě
škubl a zeptal se: „Zrovna já?“ Petr se celý třásl strachy.
„Protože ty jediný jsi jiný,“ řekl a sebejistě se usmál. „To není
možné,“ divil se Petr. Všichni tři s údivem čekali, co řekne. „Věř mi,
že je,“ oznámil.
Několika sebejistými kroky překonal malou vzdálenost mezi
nimi. Zadíval se Petrovi do očí a zeptal se: „Budeš mi sloužit?“ Tohle
už znělo spíš jako rozkaz. „Nikdy!“ řekl Petr pěkně natvrdo, ale uvnitř
byl vyděšený a sklíčený. Najednou jeho dva kamarádi padli na zem
a křičeli. Petr s nimi začal třást, nevěděl, co se děje. „Tak co mi
odpovíš?“ Petr se slzami v očích hleděl na své kamarády. Viděl, jak se
jim tvář křiví bolestí a v očích mají prosbu o pomoc. „Dobře, ale už je
nech,“ křičel Petr. Muž se usmál a kamarádi okamžitě přestali křičet.
„Běžte a dělejte.“ poručil muž. Všichni tři se dali na útěk.
Zničehonic Petra chytil za rameno muž. „Ty nikam nejdeš.“
„Proč?“ zoufale špitl Petr. „Teď jsi můj Nefilim. Přísahal jsi mi a teď
41
musíš být se mnou.“ Nechápal vůbec nic. Pohlédl za sebe, ale viděl, jak
se jeho kamarádi ztrácejí v dálce. Potlačil v sobě slzy. „Co je Nefilim
a kdo jsi?“
„Napůl člověk a napůl padlý anděl. A já jsem padlý! Každý rok
při chešvanu mi budeš na dva týdny půjčovat tělo. Před chvílí jsem na
tebe shora dostal tip. Proto to světlo,“ vysvětlil muž. Petr celý zmatený
padl do mdlob….
2. místo: Petra Teuberová, 8. třída, ZŠ Chvalkovice
Barvy stromů
Jednoho pochmurného podzimního odpoledne si skřítek
Podzimek poskakoval lesem. Velice ho trápilo, že barvy stromů ovládl
zlý skřítek Mračňák. Měl velké sídlo na dešťovém mraku za kopcem.
Podzimkovi se však šedé barvy vůbec nelíbily, ba dokonce to mělo vliv
i na nás lidi. Lidé se stále hádali, prali a neměli se vůbec rádi.
Podzimek stále přemýšlel, jak sporům mezi lidmi zabránit. Rozhodl se,
že se vydá za Mračňákem.
Cesta byla dlouhá a těžká. V údolí nejvyššího kopce stála malá
chaloupka. U ní si hrály děti. Inu, hrály není ten správný výraz. Když
Podzimek přišel blíž, slyšel jen: „Ne, toho draka jsi tam hodil ty!“
„Ne, ty!“ „Ne, ty za to můžeš!!“ Podzimek si všiml, že dětem uvízl na
stromě jejich létající drak. Neváhal, mrštně se vyhoupl na strom
a draka jim podal. Jakoby kouzlem se děti přestaly hádat a darovaly
Podzimkovi krabičku s pastelkami. Skřítek se vydal dál.
Za kopcem se vznášel obrovský dešťový mrak a na něm
Mračňákovo sídlo. Podzimek se dostal až do sálu, kde Mračňák právě
odpočíval. Vedle křesla, ve kterém odpočíval, stálo šedé dělo. Tím
Mračňák barvil stromy na pochmurno a vedl lidstvo ke zlu. Podzimkův
plán byl jasný. Pomalu, ale jistě se dostal až k dělu, rozdrolil pastelky,
nasypal je do kanónu a vystřelil. Všude po světě se rozprsklo spousty
krásných barev. Lidé se k sobě začali chovat hezky a mile. A co bylo
s Mračňákem? Ten navždy zůstal uvězněn v krásném a pestrém světě.
3. místo: Petr Čepelka, sekunda, Městské gymnázium a SOŠ Úpice
42
Krakonoš a pohovor
Jednou Krakonoše omrzelo krakonošování, hlídání tůněk, řek,
hor, skal, lesů, květin a zvěře, a tak se rozhodl, že změní svůj životní
styl. Sedl si na pařez v lese a přemýšlel: „Tak co kdybych zkusil
tesařinu, nebo snad řezbáře?“ Po dlouhém dumání vykřikl:
„Automechanik! ...Né, to ne, vždyt' nemám ani řidičák!“ Druhý den
dospěl k názoru, že by mohl být učitelem.
Šel tedy na pohovor do jedné nejmenované školy
v krkonošském podhůří: „Ťuk, ťuk, ťuk.“ „Dále,“ ozvalo se z kanceláře
ředitelky. Krakonoš tedy vešel a za velikým stolem, obloženým papíry
jako sendvič salámy, seděla malá starší žena. „Co si přejete?“ zeptala
se Krakonoše. „Já jdu na pohovor,“ odpověděl, „Ahá.... a jak se
jmenujete?“ „Kra, kra... tedy Karel Krkonošský,“ řekl hlubokým
hlasem. „Takže... vy chcete učit matematiku? Vyplňte mi tento
formulář.“ Krakonoš vrátil formulář vyplněný. Paní ředitelka se ho
zeptala: „Tak jakou jste vystudoval školu?“ „Já? Žádnou.“ „No a co
tedy umíte?“ „Já? Běhat, skákat, ležet... tedy to ležení mi jde nejlépe.“
„Ale né... myslím v tomto oboru!“ „Aha, to jste měla říci hned! No,
umím sčítat a odčítat...“ „A to je vše?“ „No, vám se to zdá málo? Jenže
když mám jeden den v Černém Dole 10 254 Leucojum Verdum a za
dva dny jich přiroste o 111247 více... nebo když mám před zimou 86
Lervus Elaphus a přes zimu mi jich zahyne šest, tak to je něco! A to
bych chtěl dostat zpět do Krkonoš Lynx Lynx, to jsou starosti až nad
hlavu,“ řekl Krakonoš. Paní ředitelka se na něj chvíli dívala a pak
řekla: „Vy umíte latinsky?“ „Snažím se, třeba Lepus Europaesus... to je
zajíc polní, pak třeba Capreolus Capreolus, nebo...“ „Dobře, to mi
stačí. Poslyšte, nejste vy přírodovědec?“
„Ba ne,“ odpověděl. „A kdo tedy? Zoolog?“ „Neé... neřeknu,“ odbýval
Krakonoš. Paní ředitelka se podívala do vyplněného formuláře a tázala
se: „A kde bydlíte? Vy jste mi tu napsal, že v Krkonoších. Kde
v Krkonoších?“ Krakonoš nevěděl, co má paní ředitelce říct:
„No... to je soukromá informace.“ „Dobře. Tak alespoň přibližně?“
„Víte, kde je Krakonošova zahrádka nebo Kozí hřbety? A Obří důl?“
„Ano, to vím, ale neodpověděl jste mi na otázku!?“ „Paní ředitelko,
vy mě rozčilujete jako můj soused.“
43
„A kdo je váš soused?“ zvídavě se ptala paní ředitelka. „No přece
Trautenberk.“
Paní ředitelka chvíli přemýšlela a pak zvolala: „Pane bože, to není
možné! Krakonoš přišel na pohovor... no to je mi ale návštěvička!“
Paní ředitelka se po chvíli uklidnila a řekla:
„Víte co, já Vás beru!“ „Jako matikáře?“ ptal se nechápavě Krakonoš.
„Ovšemže ne, jako učitele přírodopisu.“ „A vy máte místo?“ „Ano, pro
Krakonoše se místo vždycky najde,“ odpověděla paní ředitelka.
„A navíc děti potřebují pevnou chlapskou ruku.“ Krakonoš se chvíli
rozmýšlel a pravil: „Dobrá tedy.“ Paní ředitelka se radovala:
„Vy budete ten nejlepší učitel pod sluncem!“
A tak Krakonoš bude učit přírodopis.
1. místo: Jan Mikyska, 8. třída, ZŠ Radvanice
Jak šel čas
Úterý 5. února roku 2002. Už se to blíží! Každou chvíli má
přijít na svět nový přírůstek do naší rodiny. Všichni už jsme nedočkaví
a natěšení. Nemůžeme se zkrátka dočkat. Konečně přichází maminka
a veze jakýsi nemocniční kočárek, kde si spokojeně leží náš Ondrášek.
Pro někoho syn, vnuk, bratranec. Pro mě však můj bratr. Velmi jsem si
ho přála.
Po týdnu dorazili oba dva domů. Jako vzorná sestra jsem se
o bratra pěkně starala a pečovala stejně dobře jako o své panenky. Jeho
narození bylo pro mě zpočátku tou nejdůležitější a nejskvělejší věcí,
která mě mohla potkat. Samou láskou bych ho umačkala v náručí.
Než jsme se však nadáli, chodil už bratr do školky. Jak šel čas,
začalo vše odeznívat a nějaké to objímání nebo dokonce pusinkování se
pomalu, ale jistě začalo vytrácet. V té době už mezi námi probíhaly
nějaké ty provokace a vzájemně, jak to tak chodí u většiny sourozenců,
jsme se pošťuchovali. Později se přidaly pranice a nadávání. Často mi
Ondra říkal: „Nesnáším tě, jsi ta nejhorší ségra na světě!“ Pro mě to
vůbec nic neznamenalo, poněvadž jsem v tu chvíli zažívala docela
podobné pocity. Maminka mi neustále opakovala: „Jsi starší, tak už bys
snad mohla pochopit, že jak se budeš chovat ty k němu, bude se chovat
44
on k tobě.“ A nakonec dodala: „Konečně už si to uvědom!
Měj rozum!“ Vžila jsem se do bratrovy kůže a uvědomila si, že na tom
něco málo možná bude. Nic se však nezměnilo.
Letos po příjezdu z tábora však bráška onemocněl a strávil dva
měsíce v nemocnici, podstoupil léčbu vážné nemoci. Dokonce prodělal
několik náročných operací. Společně s ním tam pobývala maminka
a my s tatínkem jsme za nimi dojížděli, jak jen to bylo možné. Nejprve
mě za Ondrou nechtěli vůbec pustit. Až jedna velmi milá zdravotní
sestřička se nade mnou smilovala a za bratrem mě pustila. Vešla jsem
do jeho pokoje. Uviděla jsem, jak bezbranně leží na posteli a nemůže
hýbat nohama… Okamžitě jsem se rozbrečela.
Po dvou měsících se Ondra konečně vrátil domů. Zpočátku
nemohl chodit, pouze ležel v posteli. Netrvalo však dlouho a už nám
lítá po bytě stejně jako dříve.
K jeho smůle nesmí rok vůbec sportovat. Jenže on je velký
sportovec a rok bez pohybu pro něho asi nebude lehký. Než
onemocněl, hrál závodně hokej, ale kvůli svému zdravotnímu stavu
zřejmě nebude moci tvrdě trénovat. Večer před spaním si prohlíží svou
hokejovou polici slávy, kde má vystaveny všechny své dosavadní
úspěchy. Tak nešťastného jsem ho ještě neviděla. Ztratil svůj
nejoblíbenější koníček, své kamarády, svůj tým a skvělé pocity
ze vstřeleného gólu.
Zamysleme se nad sebou! Staráme se jen o to, jak vypadáme,
a celý svět se nám zhroutí ve chvíli, kdy například chlapec, kterého
milujeme, ale známe ho pouze z fotografií z facebooku, je zadaný.
To rozhodně není zničený život, jak si někteří myslí. A ani můj bratr se
tak necítí. Je rád, že chodí. Neztrácí naději a věří, že jednou se bude
moct opět obout do bruslí a stoupnout si na led.
Teprve když došlo, jak se říká, na lámání chleba, ukázalo se,
že svého bratra za nic na světě nevyměnila.
2. místo: Kateřina Nývltová, 9. třída, ZŠ Úpice - Lány
45
Měsíc snů
Ještě předtím, než Slunce zajde,
doufá jeden, že druhého najde.
Dříve, než zanikne planeta,
zjistíš, že tvá duše je prokleta.
Když se dočkáš prvního objetí,
poznáš, že orel nad tebou proletí.
Až začne uvadat poslední květ,
budeš mít pocit doby vrácené zpět.
Magický úplněk nádherně svítí,
je to doplněk mrtvého kvítí.
Rudá růže v tu chvíli zčernala,
když mladá duše v noci na louce se toulala.
Dotek chladna až bude tě hladit,
rty atmosféra začne ti sladit.
Švadlena z hrobu šaty květinové bude ti splétat,
naučíš se za úplňku ve snění létat.
3. místo: Tereza Jonešová, 9. třída, ZŠ V Domcích Trutnov
Pohled do zrcadla
Venku prší. Nechce se mi nic dělat. Sednu si před velké zrcadlo.
Dívám se a přemýšlím.
Dívám se sám na sebe. Z očí do očí. Nemám rád sám sebe.
Nejraději bych byl neviditelným, aby se mi nikdo neposmíval a aby,
protože jsem nejmladší ze třídy, nenadával. Mám hnědé vlasy jako
medvědí srst. Stále mě ten hnědovlasý kluk upřeně sleduje. Nosí stále
zelené oblečení, protože má rád přírodu a její krásy.
Ten kluk někdy dostane záchvat vzteku a kope do školní tašky.
Rád píše a skládá básničky a vymýšlí písničky - veselé i smutné. Když
ho někdo naštve, urazí se a nevyleze celý den z pokoje. Má moc rád
46
turistiku a spisovatele Jaroslava Foglara. Rád čte knížky. Je také
v pionýrském oddílu Podskalák, kde mají každý rok tábor.
Zelenooký chlapec si pamatuje na dávná přátelství s Danem
Köhlerem. Byl to jeho nejlepší přítel a každý den chodili spolu ven.
Dívali se na stejný seriál a byli to kámoši na život a na smrt. Měl s ním
stejné koníčky a byli v nejlepší partě všech dob. Ale pak přišel den,
který jakoby toho dobrého Dana odvál někam jinam. Začal mít jiné
koníčky a s ním už nechodil ven. Tak se jejich přátelství vytratilo a ten
hnědovlasý chlapec jménem Dominik by chtěl, aby to bylo jako dřív.
Doufá, že se tak stane.
Toho kluka to rozesmutnělo a už se nechtěl dívat sám na sebe
do zrcadla. Venku přestalo pršet, tak tedy šel ven.
3. místo: Dominik Kašpar, 8. třída, ZŠ Radvanice
Nenávist, Pýcha, Láska a Moudrost
Den temný byl a vítr si cosi ševelil. Vysoko nad zemí mraky
temná tajemství ukrývaly.
Potkaly se na velmi zvláštní křižovatce propletené a potrhané
lidskými osudy. Usmály se na sebe a poté vykročily stejně dlouhými
a stejně pyšnými kroky.
Avšak najednou se zastavily, zírajíce na sebe nevěřícnými
pohledy. První promluvila Pýcha: „Půjdu první, jsem nejlepší, nejhezčí,
nejvíce toho dokážu!“ V tu chvíli se do hádky přidaly všechny.
Když se trochu utišily, začala mluvit Moudrost: „Můžeme se tu
hádat, jak dlouho chceme, anebo to můžeme vyřešit. Dokázat, kdo je
nejlepší, a pokračovat v našich cestách. Pamatujete si na naše kolegy
Rozum a Štěstí? I my to tak vyřešíme,“ skončila svůj proslov
Moudrost.
„No tak dobrá,“ souhlasila Závist. A čekaly, až někdo půjde
kolem. Po pár hodinách se ke křižovatce dostavila mladá, krásná dívka.
V ruce lano a začala si na nedalekém stromu vázat smyčku, která by jí
života zbavila. Pýcha neváhala ani vteřinu a hned se dívky ujala.
47
„Teď polož to lano, nech ho být,“ začala dívce Pýcha
našeptávat. „Jsi lepší, než si myslíš, jsi krásná, úžasná, vstaň a pojď!“
Dívka poslechla.
Ale po týdnu byla zpět a chtěla skočit do nedaleké řeky, aby
ukončila své trápení. „Copak se stalo?“ vyptávala se Moudrost. „Začala
na všechny hledět až z moc velké výšky, nikdo jí nebyl dost dobrý.
Po pár dnech už nikoho nezajímala, nikdo s ní nechtěl nic mít, nikdo ji
neměl rád. A tak si řekla, co by na tom světě dělala.“
„Teď uvidíte!“ oznámila nadřazeným hlasem Nenávist.
„Nikoho si nevšímej, když si o tobě myslí tohle, nestojí ti za to!“ Dívka
vzpřímila hlavu a odešla. Za dva dny byla zpátky. Stála na cestě skleslá
a smutná. „Moc se to zvrtlo,“ hlásila nenávist. „Začala nenávidět celý
svět, nikoho nechtěla ani vidět, nedalo se s ní mluvit, všechny
nápadníky odradila.“
„Jestli smím,“ zeptala se Moudrost, „ujmu se jí teď já.“ Láska
neodpověděla, jen bez hnutí stála a usmívala se. Moudrost dívce něco
našeptala. Ta opět odešla. Byly dlouho pryč, ale i Moudrost se vrátila
se skleslou hlavou a se smutnou dívkou. „Ze začátku z ní byli všichni
nadšeni,“ řekla Moudrost. „Měla spoustu nápadníků. Ale na každém
našla i tu nejmenší chybičku. Vybírala si podle toho, jak je kdo bohatý,
jak má velký majetek. Po chvíli to každému vadilo, a tak opět skončila
tady.“
V tu chvíli se Láska pousmála, dotkla se dívky a odešly spolu.
Ostatní čekaly dlouho, předlouho. Až jednoho dne se Láska vrátila, ale
bez dívky. „Pojďte se mnou!“ A tak všechny šly, až došly k malému
domečku. Před domečkem seděla dívka, vedle ní krásný muž a na
dvorku si hrály dvě děti.
„Vidíte? Nepotřebujete rozumět všem, už vůbec ne nenávidět
celý svět a ani se na něj koukat s nosem nahoru,“ řekla milým hláskem
Láska. „Stačí, když najdete někoho, koho budete milovat, kdo bude
milovat vás, a po zbytek života nebudete potřebovat nic jiného.
Od té doby, když některá z nich Lásku potká, sklopí hlavu
a nechá ji projít…
1. místo: Nikola Benešová, 9. třída, ZŠ Komenského Náchod
48
TENTO PROJEKT SE USKUTEČNIL S FINANČNÍ
PODPOROU TĚCHTO SPONZORŮ :
Tiens Group
Vydal Klub přátel bratří Čapků a města Úpice u příležitosti
18. ročníku literární a výtvarné soutěže manželů Mühlsteinových:
Úpice bratří Čapků
Texty a ilustrace: účastníci soutěže
Porota:
Jaroslav Dvorský (předseda), Patrik Eichler, Jana Nešněrová,
Jarmila Kašparová, Anděla Králová, Karel Řehák (literární část
soutěže)
Květa Krhánková (předsedkyně), Alena Kadaníková, Jana Kadaníková,
Alice Ludvíková, Daniela Mikešová, Zdeněk Petira, Stanislav Špelda,
Jaroslav Dvorský (výtvarná část soutěže)
Korektura: Jarmila Kašparová
Fotografie: Miroslav Janek, Karel Kovář a Oldřich Šlegr
Tisk obálky: OFSET Úpice
Počítačové zpracování a tisk: Petr Vrána
Úpice 2012
49