zde

SALON
S6
Někdy má člověk pocit, jako
by se v naší malé zemi nic nedělo. Pak ale přijdou dny, kdy zaslechnete tolik příběhů, že nevíte,
který dřív vyprávět.
Třeba ten o mladém kastelánovi z jednoho moravského
zámku, který se chtěl zbavit své
podřízené. Věděl, že se před nedávnem rozvedla a pokusila o sebevraždu. A tak zašel za obvodní
lékařkou, aby mu napsala glejt
potvrzující, že žena se sebevražednými sklony není schopná vykonávat svou práci. Pan kastelán
moc potřebuje její místo a s ním
spojený služební byt pro svého
bratrance, takže je mu jedno, zda
se ona žena pokusí zabít znovu.
Lékařka se mladému kastelánovi vysmála a poslala ho k čertu.
Dobro zvítězilo nad zlem. Alespoň do té doby, než si kastelán
vymyslí jinou záminku. Lékařka
ovšem zřejmě přijde o závodní smlouvu a pacienty,
kteří jsou podřízeni panu
kastelánovi. Přesto to rozhodnutí udělala. To zdánlivě malé, nicotné gesto.
A za pár hodin slyšíte
jiný příběh: ten pana
Langryšáka, Roma,
který jezdíval po
vesnicích a brousil nože. Má tři
dcery, ale ani
jedna se o něj
nechce starat.
Pan Langryšák má taky
dluhy a nemá
kde bydlet. Pobýval v azylovém domě, ale
tam ho nechtějí, protože
se mu po prášcích točí hlava
a hrozí, že
bude personálu přidělávat
práci. Tak ho
poslali do nemocnice. Z nemocnice jim ho
ale vrátili, že prý
mu přece nic
není, jen se mu
po prášcích tro-
chu točí hlava. Rozčísnul to až ředitel azylového domu: „S Langryšákem jsem skončil!“ Možná
se ptáte, kam pan Langryšák
půjde. A možná se stejně jako on,
teď když přichází podzim, choulíte do kabátů a bojíte zimy. Pana
Langryšáka ale mráz zastihne na
ulici.
Přitom stačilo podobně malé
rozhodnutí jako v prvním případě. Stačilo, aby někdo z azylového domu řekl, že pana Langryšáka občas dovede na záchod
a pomůže mu ze schodů, i když
se mu bude točit hlava. V tomhle
příběhu ale dobro strčilo hlavu do
písku. A že je to všechno moc sociální, moc depresivní, moc podzimní? Možná, ale co když celý
náš systém, náš v krizi se potácející sociální stát, kde se zdánlivě
dramatické příběhy neodehrávají,
stojí právě na těchto rozhodnutích? Můžeme buď ruku podat,
nebo ji raději, pro jistotu, odtáhnout. Nic se zdánlivě nestane.
O jednu sebevraždu míň nebo
víc, stejně všichni umřeme.
O jednoho bezdomovce na ulici míň
nebo víc, stejně
určitě chlastal
a dobře mu tak.
MARKÉTA
PILÁTOVÁ
Několik poznámek ke dnům Panevropské unie v Andechsu
Evropa je tu, nehýbe se
Foto KVIFF
ZEMĚ, KDE SE
DĚJÍ VĚCI
ČTVRTEK 27. ŘÍJNA 2011 u PRÁVO
Z filmu Platónská akademie (režie: Filippos Tsitos, 2009), jednoho ze snímků, který byl letos uveden v Karlových Varech
v rámci sekce Mladý řecký film.
RADKA DENEMARKOVÁ
[pozvánka]
Letošní KomiksFEST! 2011 představí přední české i zahraniční
autory, mimo jiné francouzského výtvarníka Pascala Rabatého, režiséra němé grotesky Prázdniny u moře, nebo Švýcara Frederika Peeterse, jenž v komiksu Modré pilulky vypráví o životě s HIV pozitivní
přítelkyní a jejím malým synem. Hlavní program proběhne 29. října
v pražské Meet Factory, 5. listopadu se pak budou předávat výroční
komiksové ceny Muriel na slavnostním zakončení v Bio Oko. Více
informací najdete na www.komiksfest.cz.
[na netu]
Mark Knopfler pochází z generace hudebníků zásadně ovlivněné
Bobem Dylanem. „Mark mě umí nejlíp ze všech,“ cituje zase jízlivého
Dylana jeho životopisec Howard Sounes. Je asi zbytečné vypočítávat,
čím Dylan obohatil Knopflera – zajímavější možná bude podívat se na
to, čím Knopfler obohatil svého učitele. Pokouší se o to Štěpán Kučera
na internetových stránkách Salonu. www.novinky.cz/kultura/salon
Žiju v Evropě. Evropa je zvláštní
prostor. Napínavý a bizarní.
V Austrálii člověk ujede tisíce
kilometrů a nic se nemění.
V Evropě několik stovek, v některých regionech dokonce několik desítek, kilometrů a všechno je jinak. Jazyk, architektura,
obsah talíře a především mentalita. A mentalita je spojitá nádoba pojmů devatenáctého století, jako je národ a vlastenectví.
Loňský podzim během diskuse
o evropské literatuře v New Yorku
(pro Američany obecně je Evropa
malým prostorem, nutně jednotným) vzbudila největší vášně poznámka francouzského autora:
Evropa rovná se Francie. Vášně ta
poznámka vzbudila mezi diskutujícími, nikoliv v publiku, které se
v půtkách Francouze, Němky,
Češky, Španěla a Italky trochu
ztrácelo a zároveň bylo myšlenkovými turbulencemi nadšené.
Přirovnávání Evropské unie
k USA pokulhává, chybí nám
společný jazyk a s jazykem spojené kulturní zázemí a myšlení.
Zmizely nám sice celnice, ale hranice se hlásí sama od sebe: mentalita i rozdílná minulost se
otiskly do krajiny a do chování
a obličejů lidí. Třeba železná
opona stále existuje. V myslích
řady Evropanů jsou ukotvena spojení jako progresivní, bohatý
Západ a chudý Východ. A roli tu
hrají i lidské slabosti, sympatie
a antipatie (Gerhard Schröder nesnášel Francouze a sedláky, nejvíc tedy asi francouzské sedláky;
vyjmenovávat, koho a co nesnáší
Václav Klaus, by bylo zbytečné
a nekonečné).
Řecko nám obnažilo problémy
Evropské unie a Evropy na dřeň.
Už se tolik nelže. Politiky k tomu
donutila ekonomika. Ekonomika
a trh určují směr zásadních rozhodnutí, jim se přinášejí oběti, nikoliv otázkám lidských práv, například. Víme tedy, kdo globalizované společnosti vládne, a víme, která slova dnes podvádějí
sama sebe: demokracie, svoboda,
rovnost před zákonem, stejná
práva pro všechny, solidarita
a suverenita.
Co se to děje?
lll
Zase je podzim. Tentokrát jedu
do Německa, k nádhernému bavorskému klášteru Andechs, jehož pivovar vyrábí sedm druhů
piva a kde se koná setkání členů
Panevropské unie, založené v roce 1922, zakázané nacisty a obnovené po druhé světové válce.
Až do své smrti v roce 2011 byl
jejím mezinárodním čestným
předsedou Otto von Habsburg,
mezi členy patřili Franz Werfel,
Albert Einstein, Konrad Adenauer, Charles de Gaulle.
Už po celou sobotu probíhaly
debaty o možné podobě Evropy,
v neděli jsem se sama zúčastnila
intenzivní diskuse na téma Evropa
– dům bez střechy, nebo střecha
bez domu?. Vděčná metafora. Pracovali s ní všichni, sledovala jsem
putování té věty. Podnikatele reprezentovali princ Wofgang von
Bayern a Bernard Antony, světoznámý výrobce sýrů z Alsaska,
což je region, kde se na malé ploše
řeší problémy spolužití (Němců
a Francouzů) odjakživa. Arcibiskup Jean-Claude Périsset chtěl
dům renovovat na základě křesťanství. Jenomže co se stane, když
bude přijato muslimské Turecko?
Politiky zastupoval evropský poslanec za jižní Tyrolsko Herbert
Dorfmann, média Georg Paul
Hefty, politolog a redaktor Frankfurter Allgemeine Zeitung. Za co
a za koho jsem tam byla já? Za literaturu. Za člověka. Za jiný pohled. Vytahovala jsem kostlivce ze
skříně jednotlivých zemí.
Evropa panikaří zbytečně, krize, která nastala, není krize
Evropské unie, ale krize jedné
země, prohlásil Hefty. To on v devadesátých letech jako první připustil možnost, že by kancléřem
mohla být žena a poprvé použil
slovo Bundeskanzlerin (které se
stalo slovem roku). A kancléřka
Angela Merkelová nyní poprvé
vyslala do světa myšlenku, že
stát může být z Unie „vyloučen“, konkrétně zadlužené Řecko. Spustila lavinu. Definitivně
tím nadhodila možnost, že který-
koliv stát může být vyloučen
a kterýkoliv stát může vystoupit,
pokud je například hospodářsky
silný a nechce „dotovat“ země
slabé. Připomíná to vlak, který
projíždí krajinou a cestující vystupují a nastupují podle toho,
nakolik je vlak pohodlný a rychlý. Ale Evropa je tu, krajina
a země a lidé. Nehýbe se.
Někdy panuje rozčarování, že
se mladí nezajímají o Evropskou
unii, považují ji za spolek vzniklý
na základě hospodářských potřeb.
Nepřemýšlejí o tom, jsou Evropany. Studují a cestují a přátelí se
napříč zeměmi a kontinenty.
Nejde přece o jednotu, ale o společný zájem! V tom se Panevropská unie ze svých zásad nevychyluje, stále jí jde o sjednocení na
demokratických a přátelských základech, o duchovní dimenzi,
o konzervativní hodnoty. Nutno
přiznat, že se nebojí kontroverzních názorů, a v diskusi se přítomní poslouchali a navzájem na
sebe reagovali.
Cestou domů (ale vždyť doma
jsem byla, v Evropě) jsem se odchýlila k obecným tématům. Po
staletí jsou to mužské hry, politické hry o moc, které určovaly
tvář světa. Možná se doba mění.
Ale i tak zůstává jediná cesta,
prastará a nejtěžší: respekt
a snaha chápat a vnímat druhého.
Hranice totiž nakonec existuje jen
jednoho druhu: mezi jednotlivými
lidmi navzájem.
[nad knihou]
PETR FERENC
Berlín je partystadt – je plný studentů
a spokojených nezaměstnaných a paří
se v něm levně a všude. Tomu odpovídá i místní klubová scéna. Méně rozjuchaní si ale vzpomenou i na Berlín
coby místo, kde se experimentálně lámaly dějiny hudby. Tato hledačská
tradice se nyní projevuje v rámci aktivit scény tzv. echtzeitmusik, hudby
rodící se v reálném čase.
Válkou zmučené město, které bylo posléze rozdělené zdí a koridory nadzemky,
skýtá nevídané množství zrušených industriálních komplexů, vybydlených zákoutí, jizev dějin a míst, na která dosud
nevztáhli drápy developeři. A na těchto
místech to vždy umělecky vřelo. V šedesátých letech odsud vylétaly první vlaštovky rocku kříženého s domácí vážnou
elektronickou hudbou. Tento takzvaný
krautrock dal vzniknout slavným Can
a Kraftwerk a inspiroval Davida Bowieho
k vrcholným albům Low a Heroes. Na začátku osmdesátých let se ze stejných míst
díky punkovému impulsu vypotácely mátohy industriální hudby a neue deutsche
Welle: Einstürzende Neubauten, Nina
Hagen, Nena a jejích 99 Luftballons. Kapkou naplnivší pohár romantických představ o hudební metropoli po okraj byl
Wendersův film Nebe nad Berlínem s vystoupeními rockerů Crime & the City Solution a Nicka Cavea. Tahle návštěva
z Austrálie se s berlínským milieu doplňovala tak úžasně, že se z toho
rock’n’roll vzpamatovává dodnes.
Ale to jsou vzpomínky. Chcete-li zažít
Berlín hudebně současný, přibalte si coby průvodce německo-anglickou knihu
Echtzeitmusik Berlin (Wolke 2011), kterou právě svépomocí vydala stejnojmenná
berlínská scéna. Kromě diskusí a esejů
obsahuje i vynikající itinerář současných
i zaniklých klubů, barů, squatů a dalších
míst, kde se rodila improvizovaná hudba
přelomu tisíciletí. Berlín se totiž – vedle
Vídně a Tokia – opět stal epicentrem,
které vyslalo impuls do celého světa.
A ze světa se do města na Sprévě zase jednou stěhují hledačští hudebníci.
Foto Profimedia.cz
Echtzeitmusik
Z filmu Nebe nad Berlínem (režie: Wim Wenders, 1987)…
Co na seancích echtzeitmusik uslyšíme?
Pokud se hudebníci nerozhodnou hrát
téměř neslyšně (specialistou je například
tubista Robin Hayward) a neovládne-li jejich koncert zvuk stroje na espresso z vedlejšího baru, čeká nás něco, čemu se také
říká „neidiomatická improvizace“. Tahle
forma improvizované hudby se rozešla se
světem jazzu a vydala se mnohem introvertnějším, subtilnějším směrem. Odvíjí
se bez sólování a předvádění virtuozity,
místo toho její protagonisté předvádějí,
jak na své nástroje hrát jinak a především
jak se s nimi intimně sžívat. Může se jed-
nat o hráče na elektroniku i dechy, rám
klavíru, preparované kytary, bicí, gramofon bez desek, možností je nekonečně.
Důležitá je forma naladění na tok
hudby, který v ideálním případě není
usměrňován výraznými akty vůle, ale
jaksi přirozeně plyne z úst a rukou tvůrců,
kteří na pódium přicházejí s čistou hlavou a jejichž primární touhou není předvést krocení instrumentu, ale spíš prodlužované námluvy. Echtzeithudba po
posluchači vyžaduje soustředění v každém okamžiku, její záznamy a živá provedení totiž nevytvářejí souhrnný celek,
ale nekonečné myriády zvuků, záchvěvů,
odmlk i odboček. Jsou-li mysli hráčů vyladěny na společného jmenovatele, tedy
nulovou anticipaci, může se z akustických črt a drobnokreseb vyvinout zajímavý dialog, v němž sice nepadají otázky
a odpovědi, celek ale neskrblí asociacemi
a významy.
Kdo zažil české koncerty Ignaze
Schicka, Phosphor, Axela Dörnera, Thomase Lehna či tria No Doctor, tomu není
třeba nic vysvětlovat. Cesta do Berlína je
pak úžasnou možností jak tyhle hudebníky a ještě mnoho dalších zažít v jejich
domovském prostředí. Knihu Echtzeitmusik Berlin si vemte s sebou.