Týnecká kamenina - Společenské centrum Týnec

Týnec nad Sázavou
PRŮMYSL V TÝNCI A OKOLÍ
Týnecká kamenina
Libuše Váňová
Koncem 18. století a v první polovině 19. století došlo k prudkému rozmachu
keramického průmyslu po celé Evropě. Nejúspěšnějším výrobcem kameniny byl
tehdy Josiah Wegwood v Anglii. Postupem doby se tato výroba rozšířila do dalších evropských zemí, a tak se kamenina stala na přelomu 18. a 19. století nejvhodnější cenově dostupnou, esteticky a funkčně vyhovující náhradou za zdraví škodlivý cín a cenově náročný porcelán.
V poslední čtvrtině 18. století probíhal v českých zemích proces osvícenského
reformního hnutí. Jedním z jeho důsledků byla pozvolná změna životního stylu.
V kulturních dějinách je toto období spojeno s nástupem klasicismu. Nový slohový názor se projevil také v nových požadavcích a nárocích na hmotnou kulturu
pro daleko širší vrstvy obyvatel, než tomu bylo kdykoli v minulosti, zejména
v předchozím období baroka. Obzvlášť markantní byly tyto tendence v oblasti
bydlení, odívání a stolničení. A právě zde vznikl koncem 18. století oprávněný požadavek na lepší a bohatší vybavení domácností stolním nádobím. Nákladná
a snadno rozbitelná fajáns, vyhrazená ještě v polovině 18. století jen nejvyšší aristokracii, sloužila nižším společenským vrstvám a venkovu jen jednotlivými, víceméně exkluzivními předměty. Ještě výlučnější záležitostí byl ve 2. polovině 18. století pro obecné použití v domácnostech porcelán. Počátky novodobého stolničení
je proto třeba vidět na konci 18. století, kdy v Čechách a na Moravě postupně vznikala industrie měkké kameniny.
Kamenina je pojem, který má v české terminologii dvojí význam. Jednak označuje keramický střep, téměř slinutý a vysoko pálený při teplotě minimálně 1 300 °C
pokrytý matnou solnou glazurou. Tato tvrdá kamenina (německy Steinzeug) se vyráběla od 15. století v Porýní a odtud se pak šířila do dalších oblastí. Tvrdá kamenina je materiálem, který s oblibou zpracovávají současní výtvarníci na celém světě.
Kamenina je hmota, která se v technologické stupnici keramiky přibližuje jejímu vrcholu – porcelánu. Střep má již málo průlinčitý, s nasákavostí asi 7 %. Oproti
starším materiálům lehčí na váhu a pro svůj bělavý střep odolnější při poškození.
Hmota se připravuje z dokonale čištěných, proplavených, mastných, tvárných
a hlavně uleželých jílů, mezi nimiž je mnoho odlišností v plasticitě či barvě, případně obsahu křemičitanu. K jílům se do kameninové hmoty mísí namísto písku,
obvyklého u starších materiálů jako je majolika či fajáns, drcený, jemně rozemletý
křemen a živec, případně i kaolin. Obsah vápenaté složky, bělícího elementu ve
hmotě, byl ovlivněn bohatstvím a skladbou místních zdrojů; tak například známá
francouzská lehká hmota na dýmky byla sice pro svůj vápenatý obsah a přísady
křídy bílá a lehká, ale zato méně trvanlivá. Kvalitnější byla velmi tvárná francouz-
270
k historickým kořenům města
ská „terre de Lorraine“ s vysokým obsahem fosforečnanu vápenatého. Bělost kameniny v Itálii byla docilována příměsí rozemletého mramoru. Naproti tomu kaolin
činí kromě bělosti střep také kvalitnější, tvrdší a zvučnější. Z dokonale připravené a uleželé hmoty se kameninové nádobí i plastika vytvářely několikerým způsobem: zatáčením do forem na hrnčířském kruhu, tlačením a litím do hliněných
a sádrových forem, formováním z volné ruky. Vypálená a glazovaná kamenina byla zdobena buď plastickým dekorem, vzniklým již ve formě, nebo vytvářeným na
přežahovaný materiál modelováním z volné ruky.
Po vypálení při teplotě zhruba 1 100–1 200°C se zchladlý přežah namáčel do
glazury, která byla pro bělavost střepu transparentní, řídká, olovnatá. Vypálením
glazované kameniny skončil u bílého výrobku výrobní proces. Dalšími procesy
procházela už jen kamenina povrchově zdobená. Ke starším výzdobným technikám patřil malovaný dekor. Mladší a hlavně v pozdějším období rozšířenější byl
mechanický dekor tištěný. Jak již bylo výše uvedeno, nejúspěšnějším výrobcem
kameniny se stal Angličan Josiah Wedgwood. Postupem doby se tato výroba rozšířila do dalších evropských zemí a také na naše území, kde vznikaly manufaktury na výrobu kameniny zejména v severních Čechách, a to z toho důvodu, že zde
byl dostatek potřebných surovin. I když to nemuselo být vždy pravidlem, jak to
ostatně dokazuje historie manufaktury v Týnci nad Sázavou.
Wrtbové vlastnili rozsáhlé panství Konopiště–Týnec–Benice od roku 1716. To
tehdy získal nejvyšší purkrabí království Českého Jan Josef z Wrtby (+ 1734).
Jeho synovec František Václav (nar.
1725) zemřel v roce 1762 a zanechal pět
dětí; péči o sirotky převzal spolu s matkou Jan Josef z Wrtby (1713–1782). V době, kdy se Marie Anna, rozená hraběnka z Klenového a Janovic, podruhé provdala za irského hraběte Jana o´ Kelly
de Gallahg, dospíval jediný syn a dědic wrtbovského majetku František Josef z Wrtby (1759–1830). Správy majetku se ujal v roce 1785. Obdobně jako
jeho výše zmíněný strýc Jan Josef měl
zálibu v krásných uměních – především v hudbě a divadle. Tyto sklony patrně alespoň do jisté míry stály u zrodu myšlenky založit v Týnci nad Sázavou, daleko od surovinových zdrojů,
František Josef z Wrtby (1759 – 1830), zakladatel
manufakturu na výrobu zboží z jemné manufaktury na kameninu v Týnci nad Sázavou na
kameniny. Stalo se tak nejspíše v roce portrétu C. Caspara z r. 1800. Muzeum Podblanic1791, byť bývá uváděn i rok 1793. J. Ty- ka. Foto: archiv Muzea Podblanicka
271
Týnec nad Sázavou
woniak ve své stati věnované historii továrny uvádí, že pro rok 1793 svědčí údaj
vyšetřovací komise krajského úřadu z roku 1796, který hovoří o tom, že majitel
konopišťského panství hrabě František Josef z Wrtby věnoval na zařízení manufaktury od roku 1793 finanční obnos 9 000 zlatých. A rovněž i vyjádření samotného majitele, který v žádosti guberniu z roku 1801 uvádí, že podnik založil téměř
před deseti lety. První zápisy v matrice narozených týnecké fary o narození dětí
zaměstnanců manufaktury pocházejí z roku 1794, což by opět svědčilo pro rok
1793. Ovšem již komise v roce 1801 výslovně konstatovala, že továrna byla založena již před deseti lety. Stejně i konopišťský vrchnostenský úřad v roce 1841 tvrdil,
že manufaktura vznikla v roce 1791. K tomuto faktu se přiklání i současná odborná literatura. Dobu trvání týneckého podniku lze rámcově rozdělit na dvě období
podle osob majitelů: 1791–1830 období wrtbovské, 1830–1866 období lobkovické.
Toto rozdělení je rovněž patrné v užití výrobních značek.
První provozovny nově založené manufaktury se nacházely v tak zvaném starém zámku (čp. 47), někdejším vdovském sídle Marie Anny z Wrtby. Vedle románské rotundy a hradní věže zde zůstalo
ještě několik hospodářských stavení
a starý pivovar. Z písemných pramenů
je patrné, že hlavní budovou manufaktury byl starý zámek, kde se prováděla
vlastní výroba a byly zde i dvě pece.
Objekt na půdorysu 45 x 6 sáhů (vídeňský sáh 1,89 m platný u nás v letech
1764–1876) byl kamenný, krytý šindelovou střechou. Další provozovny byly
ještě ve třech menších staveních – v bývalém
pivovaře o půdorysu 17 x 7 sáhů,
Fragment kameniny pro prvním pálení s detailem
v
dílně
o půdorysu 8 x 5 sáhů a v samosznačky z let 1830 – 1850. Soukromý majetek. Foto:
archiv autorky
tatné budově, v níž byla pec na vypalování rour a skladiště surovin. Tato stavba na rozdíl od obou předchozích byla cihlová, hrázděná. K obytným účelům bylo
využíváno především obydlí někdejšího sládka, malý domek přistavěný k pivovaru, za věží situovaný domek zahradníkův, proti kapli nově vystavěný malý domek
a vedle věže stavení nad starým pivovarským sklepem. V těchto prostorách, obklopených hradební zdí se rozvíjela výroba kameniny v nejstarším období. Ke zmíněným provozům přibyly záhy ještě prostory v týneckém mlýně, kde byl roku 1798
zřízen stupník na drcení surovin.
Prvními odbornými pracovníky byli cizinci – dílenský mistr Martin Richter,
točíř Martin Dienst a palič Jan Christ pocházeli z Flerchheimu u Mohuče, druhý
palič Jan Heu z Beyreutska, modelér Josef Schlögel z Nizozemí. V roce 1801 bylo
ze 16 odborných zaměstnanců 9 cizinců. Další odborné síly byly získávány přeplácením z konkurenčního pražského podniku. Pražská manufaktura se proti tomu
272
k historickým kořenům města
pochopitelně bouřila. Nicméně v roce 1798 odtud byli získáni paliči František Vanka a Matěj Fiala. Dále formař Josef Preis, o něco později pak modelér Jan Votýpka;
formař Johann Christian Krüger pocházel z Postupimi stejně jako hlinař Ondřej
Šantl. Z manufaktury v Holíči přišel do Týnce malíř Nicolaus Germain.
Náhrobní deska Johanna Christiana Krügera (+ 1855) na severní zdi kostela sv. Šimona a Judy v Týnci nad
Sázavou. Foto: archiv Muzea Podblanicka
Během celého provozu továrny ve specializovanějších profesích působili: ředitelé – 1796 Ignác Čadek, 1799–1801 Alois Unschuld, 1838–1839 Rudolf Vincenc Hacker; mistr, dílovedoucí – 1792–1793 Karl Brandler, 1793–1796 Martin Richter, 1794–
1795 Bernhard Destoa, 1796–1798 Wilibald Insamb, 1798–1800 Alois Unschuld,
1800–1802 Wilibald Insamb, 1803–1833 Johann Christian Krüger, 1835–1855 Julius
Krüger; kontrolor – 1800 Wilibald Insamb, 1802–1832 Jakub Senft (ve 30. letech
současně obchodní ředitel), 1842–1866 Wilibald Senft (od roku 1838 skladník); točíř – 1795–1796 Martin Dienst, 1800–1801 Jan Votýpka (zároveň modelér), 1805 Antonín Baláš, 1805–1845 Antonín Vrba; modelér – 1796 Josef Schlögel, 1800–1801 Jan
Votýpka, 1804–1821 Gottfried Oswald, 1835–1853 Felix Krüger, 1836 Claudius N …;
palič 1796–1806 Jan Christ, 1796 Jan Heu, 1798–1800 František Vanka, 1798–1810
Matěj Fiala, 1843–1854 Jakub Požárský; formař – 1796–1802 Josef Preis; malíř – 1804
Nicolaus Germain, 1811–1814 Josef Gut, 1824–1866 Josef Germain, 1835–1860 Ferdinand Germain, 1854 Vincenc Diviš, 1833 – František Rebetz (1781–1855) – pracoval
ve vlastní dílně v Praze; rytec – 1835–1837 Emanuel Gruber, 40. léta 19. století Gustav Jiří Schwöder. Dále pak odborní dělníci, jimž se říkalo fabrikanti – 1797 Wilibald Insamb (výše uváděn později jako kontrolor a mistr), 1798–1810 Ondřej Šantl,
273
Týnec nad Sázavou
1799–1825 Tomáš Svoboda, 1801 Christian Dröhse (z Karlovarska), 1802–1809 Jan
Nemlel, 1802 Vojtěch Chobotský, 1803 Josef Vázovský, 1804 Petr Faypel (z Luxemburgu), 1804–1830 Jan Šmakal, 1804–1818 František Šmakal, 1805–1837 František
Fotr (Votr), 1805 Karel Hoeffner, 1805 Vojtěch Landa, 1814 Jan Dřízhal, 1820–1842
Tomáš Svoboda (z Bukovan), 1821–1822 Jakub Pazdera, 1822–1834 Jan Stibůrek
(z Krusičan), 1822–1856 Václav Stárka, 1824–1835 Jakub Šíma (z Chrástu), 1824–1844
Jan Breburda, 1822–1833 František Turek (ze Zbořeného Kostelce), 1826 Julius Krüger (později mistr), 1835 Valentin Ziebach, 1835–1837 Bohumír Vrba, 1835–1843 Jan
Turek, 1835–1846 Jan Berzety, 1835 Friedrich Causy, 1835–1844 Josef Šmakal, 1835–
1860 Lambert Fotr, 1835 Pavel Radke, 1836 František Repáschi, 1836–1860 Josef Šíma, před r. 1839 František Stárka, 1842–1843 Raimund Stárka, 1843 Edvard Stárka,
1843–1861 Karel Germain, 1843–1860 Václav Požárský, 1843 Josef Stibůrek, 1843 Augustin Schulz, 1843 Jakub Šmakal, 1843–1852 Antonín Turek, 1843–1860 Matěj Vašák, 1851–1856 Jakub Havlíček (z Pecerad), 1854–1855 Václav Breburda (z Bukovan),
1855 Josef Potůček (z Bukovan), 1855 František Stárka a 1860 Jan Požárský.
I když manufaktura existovala již v 90. letech 18. století, podrobnější popis zařízení pochází až z roku 1801. Podle tohoto záznamu byly zdejší provozovny zařízeny dostatečně. Existovaly zde 2 velké pece pro hrubé a 2 pro hladké pálení, velká
samostatná pec, další velká pálicí pec ve zvláštní budově, 2 menší pece pro malované předměty a pec zkušební. Dále zde byly dvě šlapačky na zpracování hlíny,
stoupa, 3 kotle k vaření surovin, anglický stroj na vytáčení koflíků, další vytáčecí
stroj pro různé výrobky a rovněž velký lis; na Sázavě byla k dispozici stoupa s 5 stupníky na přípravu materiálu pro polevu. Vlastní provozní prostory tvořilo 16 prostorných dílen, k nim náležely ještě velké klenuté místnosti určené pro skladování
výrobků a forem. Kromě bytu správce a písaře zde bylo i 13 příbytků pro ženaté dělníky. Odborných dělníků zde již tehdy bylo 16 a každý měl u sebe učně a nádeníka.
O vlastním provozu nás informuje zpráva z roku 1831, v níž je popsán celý výrobní postup. V čele výroby stál odborný dílovedoucí, který mimo jiné přejímal
všechny potřebné suroviny; podle jeho stvrzenek se dodávky vyrovnávaly. První
surovinou byla ohnivzdorná hlína na výrobu cihel a kapslí (pouzdra, která chránila výrobky při vypalování). Ta se dovážela z černokosteleckého panství. Druhou
surovinu představovala jemně pálená štukatérská sádra na sádrové formy zhotovované odbornými modeléry. Ta byla přivážena z Vídně. Hlavní surovinou pro výrobu kameniny byla hlína z Blšan u Žatce a Přelic u Smečna. Doplňkovou surovinu
představoval křemen nebo pískovec dovážený z pražského Proseku. Dovezené hlíny byly v Týnci plaveny a sušeny, pak smíchány s pískem získaným z rozemletého
pískovce. Dva nádeníci pak smísenou hmotu šlapali v kádi tak dlouho, až se všechny ingredience dokonale promísily. Hotová masa pak byla nechána, aby částečně
proschla. Tu pak dílovedoucí rozdělil podle poměru kusů, jež měly být vyrobeny.
Pro přípravu polevy bylo třeba pěti surovin: minia – to se dováželo z Prahy, živce – z Andělské Hory u Karlových Varů, bílých skelných střepů – kupovány zčásti
v místě a z části v Praze, písku a soli.
274
k historickým kořenům města
Masu zpracovávali odborní dělníci. Zpracování se dálo přesně podle příkazu
vedoucího. Hotové kusy, tj. polotovary z formy nebo modelované, převzal od dělníků kontrolor, potvrdil jim do pracovní knížky jejich počet, zúčtoval podle mzdové
tabulky a v sobotu proplatil. Další postup představovalo vypalování. Palič převzal
polotovary, vložil do pouzder a narovnal do pece. Poté otvor zazdil ohnivzdornými cihlami, zapálil oheň a udržoval v peci pokud možno stejnoměrný žár po dobu
22–27 hodin, aby předměty získaly patřičnou tvrdost. Když pec vychladla, byl otvor otevřen, kusy vyňaty a řádně prohlédnuty. Vypálené a většinou malbou zdobené předměty převzal palič „na hladko“. Očištěné předměty byly ponořeny do glazury a v pouzdrech opět dány do pece. Vypalování trvalo 13–17 hodin. Vybírání
výrobků druhé pece se účastnil ředitel, dílovedoucí a modelér. Všechny kusy byly
spočítány a dány do třídírny; každý kus byl zapsán do seznamu vypálených výrobků a uložen ve skladě.
Dopravu surovin, dřeva i vlastních výrobků obstarávali vozkové se třemi podnikovými povozy a k dispozici se svými povozy za plat byli i poddaní z okolních
obcí. Většinu zaměstnanců – zejména učňů a pomocných sil – tvořili vrtbovští poddaní. Ti také měli v budoucnu nahradit cizí odborníky. Mzdy byly na tehdejší dobu poměrně vysoké, a to i proto, že bylo počítáno s přeplácením zaměstnanců z jiných manufaktur. Odborníci si proto vydělali v průměru 15–16 zlatých týdně. Pro
50–60 zaměstnanců, z nichž valná část měla rodinu, představovala továrna zdroj
stálé obživy. To je konečně patrné i z výše uvedeného přehledu, podle něhož zde
mnozí zaměstnanci působili i několik desítek let, případně sem nastupovali i další
členové jejich rodin. Také poddaným z okolních vesnic skýtala manufaktura možnost příležitostného výdělku.
Kolem roku 1800 dosáhla týnecká kamenina takové dokonalosti, že mohla být
prodávána bez obav před konkurencí
zejména pražské továrny. Proto v srpnu roku 1801 požádal hrabě z Wrtby
gubernium o udělení zemského oprávnění se všemi k němu náležejícími právy. Jednalo se především o právo zřizovat sklady ve všech hlavních městech
monarchie, používat ve štítě císařského orla a užívat názvu „c. k. privilegovaná továrna“. Při projednávání žádosti bylo konstatováno, že František Josef
z Wrtby nejen že věnoval na zřízení Dezertní talíř, smetanová glazura, okraj zdoben promanufaktury značný finanční obnos, lamováním. Týnec nad Sázavou 1800–1810. Soukroale snažil se také přes všechny obtíže mý majetek. Foto: archiv autorky
vybudovat významný podnik, který
by dodával výrobky dříve dovážené pouze z ciziny. Oceněna byla i snaha zvýšit
aktivní obchodní bilanci, snížit vývoz peněz do ciziny a zabezpečit poddaným na
275
Týnec nad Sázavou
panství výdělek. Z toho důvodu bylo Wrtbovi dekretem z 28. října 1801 uděleno
pro manufakturu v Týnci formální zemské oprávnění se všemi právy. Byly oceněny jeho snahy o oživení domácího průmyslu a opatření výdělku obyvatelům panství. Manufaktura pak užívala názvu „K. k. priv. Graf. Fr. Wrtbysche Teinitzer
Steingutfabrique.“ Pak už nic nebránilo úspěšnému rozvoji výroby.
Podle účetních knih z lobkowiczského majetku měla týnecká manufaktura
v roce 1806 prodejní sklady v celé monarchii – kromě velkého skladu v Týnci, dále
v Praze, ve Vídni, Linci, Bratislavě, Jihlavě, Německém Brodě, Brně, Plzni, Táboře,
Klatovech, Kolíně, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Písku, Lemberku,
Teplicích, Liberci, Chomutově, Litomyšli a Velvarech. Ze záznamů vyplývá, že náklady na dopravu dané udržováním takto roztroušené obchodní sítě byly značné.
Týkalo se to především provozu vozového parku, stavu koní a náročné obalové
techniky. Za zajímavé lze považovat i údaje o technickém vybavení provozu. Již
v roce 1806 k vybavení patřily měděné desky a další pomůcky pro tištěný dekor
a sádrové modely. Na zmíněných měděných deskách se zachovala vyobrazení
zámků Konopiště, Žinkov, Křimic, hradů Zbořeného Kostelce a Týnce nad Sázavou a města Benešova. Krom toho se zde zachovaly i údaje o malířích, kteří pracovali pro místní malírnu a dělili se v průměru o 350 zlatých měsíčně. Připomínán je
již výše zmiňovaný Nicolaus Germain a František Rebetz a dále pak pouze příjmeními Moser, Zappe (v úvahu by přicházel Ignác Zappe, který je připomínán v letech 1758–1807) a Fronek.
Jak je patrné z písemných dokladů, týnecká manufaktura neustále vzrůstala
a její výrobky si získávaly uznání a obdiv znalců. J. Tywoniak zveřejnil svědectví
anonymního umělce, který v roce 1804 v denním tisku nadšeně vyzdvihoval vysokou úroveň výrobků zdejší továrny. Tyto měl možnost shlédnout při svých cestách
po Čechách. Ocenil především barvu, jakost a čisté a vkusné provedení výrobků,
které se téměř rovnaly zboží anglickému. Zajímavá byla i poznámka, že v podniku již pracují i dělníci, pocházející z řad Wrtbových poddaných.
Vzhledem k tomu, že továrna prosperovala, uvažoval majitel o jejím rozšíření. Vhodná doba se naskytla v období kontinentální blokády, která vylučovala
anglickou konkurenci. Nová budova byla vystavěna, jak vyplývá ze záznamů konopišťského vrchnostenského úřadu, v roce 1812. Jednalo se o rozsáhlou jednopatrovou budovu obdélného půdorysu o rozměrech 18,25 x 81,70 m. Vstup do budovy byl v ose průčelí. Průjezd dělil přízemí do dvou částí. V pravé polovině byla
původně jedna velká a šest menších místností – nejspíše sklad a kanceláře; v levé
části tři velké válcové pálicí pece a tři větší místnosti. Vlastní modelérská a točířská výroba byla soustředěna do prvního patra, kde byly dva velké sály a tři menší
místnosti. Bylo tu dost místa pro 20 točířských stolic a pro jednoho modeléra. Původní provozovny v týneckém hradě, zejména pece, však byly používány i nadále.
Výroba v nové budově zpočátku rychle rostla. Původní stupník u mlýna nestačil
posléze pro přípravu surovin, a tak byl v roce 1815 mlýn zakoupen pro potřeby
továrny.
276
k historickým kořenům města
Raná týnecká kamenina byla ušlechtile tvarována s patrnými rokokovými dozvuky a ovlivněna anglickou produkcí (je to patrné i na tvarech konvic, které převzaly továrny v Týnci
a Praze v počátcích výroby) – zejména z Leedsu
– a zdobena kromě malby jemným reliéfním dekorem. Velký úspěch sklízely předměty (například jídelní a kávové soubory, vázy) zdobené
tiskem (tiskací lis, jak již bylo výše uvedeno, je
doložen již k roku 1801). Pro ně se dochovaly
v lobkowiczském majetku měděné desky s rytinami výše zmiňovaných objektů.
Obdobně jako v pražské továrně i zde se
zhotovovaly teriny oválné i kruhové s reliéfně
pojednaným povrchem, talíře a mísy se zoubkovaným okrajem, konvičky a cukřenky s ploKonvice na kávu, smetanová glazura. Týnec nad Sázavou kolem roku 1800. Sou- chými propletenými uchy, připevněnými k tělu
kromý majetek. Foto: archiv autorky
nádobky větvičkami a rozetami, šálky s podšálky zdobené malbou s antickými motivy. Malířský dekor se postupně vyvíjel – zpočátku se omezoval na kytice, jemné vlysy
ovoce, rohy hojnosti a květiny. Postupně však vznikaly i malířské práce, které výrazně vynikly nad evropský průměr – sem patří například vázička s podobiznou
císaře Františka I. (1768–1835), koflík zobrazující smrt generála Moreaua (tématika
napoleonských válek), koflíky a konvičky s napoleonskými vojáky, mísa se zobrazením vojenské přehlídky, konané Františkem Josefem z Wrtby s Konopištěm
v pozadí. A konečně talíř s mistrně malovaným obrazem v muflových barvách
s vý jevem Venuše a Marta podle Francoise Bouchera. V tomto období produkovala
továrna především jídelní a kávové soubory, ovlivněné tvary vídeňského empíru.
Obdobně jako v Praze byly zdobeny figurálními, pastelově provedenými žánry idylek v přírodě; naopak typické pouze pro Týnec byly grizajové nebo barevné mytologické scény (jak to ostatně dokládá i vyobrazený
šálek s podšálkem), komponované buď volně na
čelních stěnách nádob nebo ve zkosených rámečcích. Nejčastěji se však na
kávových či čajových souborech vyskytovaly dvoubarevné nebo pestrobarevné krajinky s hradní Šálek s podšálkem, smetanová glazura, malované antické motivy. Týzříceninou a vodním to- nec nad Sázavou 1800–1810. Soukromý majetek. Foto: archiv autorky
277
Týnec nad Sázavou
kem. Vedle klasických jídelních, kávových a čajových souprav však manufaktura
produkovala i práce figurální. Patří sem především busta neznámého muže, menší
busty hraběte z Wrtby, postavy z antické mytologie – Meleagros a Pomona – postavy Adama a Evy. Lze se domnívat, že za těmito pracemi stál modelér Josef Schlögel, byť on sám Týnec záhy opustil.
V tomto období, jak vyplývá z textu, zaujala týnecká továrna přední místo
mezi manufakturami na kameninu v rámci Čech. Vyráběla tehdy všechny druhy
nádobí, bílé, modré, pozlacené i zdobené malbou (reprezentativní kusy byly malovány ve vlastní malírně v Praze), ze všech druhů kameniny. Rozsah výroby dokládají i údaje z roku 1821. Tehdy manufaktura ročně zpracovávala 300 strychů kvalitní hlíny z Blšan a 300 strychů z Přelic na nádobí a 520 strychů méně kvalitní
hlíny z Mělnicka na pouzdra pro vypalování. O dva roky později dosahovala hodnota výrobků 28 000 zlatých.
Tato situace byla jistě jedním z důvodů, proč továrna dosáhla velkého úspěchu
na průmyslové výstavě v Praze v roce 1829. Manufaktura se prezentovala rozmanitým kameninovým nádobím, jež se podle výstavního katalogu vyznačovalo
„zvláštní bílou a hladkou polevou (psací náčiní), čistým měditiskem pod polevou
a krásnou malbou (talíř na ovoce s modrým tiskem)“. Proto byla vyznamenána
zvláštním čestným uznáním na rozdíl od Novotného podniku ve Staré Roli, který obdržel pouze uznání; další manufaktura pak jenom zmínku.
František Josef z Wrtby zemřel v roce 1830 bez potomků a manufakturu, spolu
s veškerým majetkem, odkázal Janu Karlovi knížeti z Lobkowicz. Ten musel požádat o nové výrobní oprávnění a oficiální název od té doby zněl „K. K. privilegierte fürstliche Johann von Lobkowicz – Wrtbische Teinitzer Steingutfabrik“. Ve třicátých letech produkce továrny mírně stoupala a spolu se Starou Rolí produkoval
Týnec téměř třetinu výroby všech devíti kameninových továren v zemi. O úspěších a kvalitě výrobků svědčí i účast na průmyslových výstavách v Praze 1831,
1833, 1836 a Vídni 1839, 1845. Na zmíněné pražské výstavě v roce 1836 byly výrobky
týnecké manufaktury oceněny bronzovou medailí a na výstavách ve Vídni v roce
1839 a 1845 získaly čestné uznání.
Velký úspěch sklízely výrobky z týnecké kameniny zdobené tiskem. Vedle již
zmíněných vedut hradů a zámků patřících oběma rodům to byly alegorie a mytologické náměty a později i ilustrace k historickým a literárním námětům. Nejoblíbenější však byly kobaltové tisky ze 30. a 40. let s bohatou květinovou bordurou.
Autory předloh byli nejspíše malíři František Rebetz a Josef Germain. Takto zdobené soubory byly tvarovány co nejjednodušeji, aby co nejvíce vynikla romantická krajina s řekou, mostem, antikizujícím altánem či hradní zříceninou a drobnou
figurální stafáží. Kobaltově byly tištěny i dekory sestávající z drobných kvítků,
motýlů, hmyzu či ptactva. Vedle již zmíněné modré barvy bylo od roku 1838 používáno i barvy zelené a hnědé.
Rozkvět týneckého tisku však netrval dlouho, byť zjednal továrně dobrou pověst a jeho výrobky takto zdobené byly údajně nejzdařilejší v Čechách. Již v roce
278
k historickým kořenům města
1836 se lze setkat s názorem, že odbyt výrobků s kobaltovým potiskem klesá. Ke
zvýšení zájmu došlo až v roce 1839. Stoupající poptávka byla příčinou technických
opatření, jejichž cílem bylo zefektivnit výrobu a zvýšit produkci. Přesto se však již
tehdy začínají ozývat stížnosti na překážky, které brzdí výrobu a snižují výnos.
Především to byla nákladná doprava surovin, stoupající cena dřeva a v neposlední
řadě i problémy dopravní. Týnec totiž neměl přímé silniční spojení s Prahou.
Rychlý úpadek pak nastal na počátku 50. let 19. století. Tehdy bylo navrženo,
aby zaměstnanci nedostávali již pevné platy, ale pouze procenta z prodeje. Na
konci roku 1851 jsou pak doložena jednání se státní správou o prodeji týnecké továrny. Měl tu být zřízen ústav pro duševně choré, případně pobočka pražské trestnice pro ženy. K dohodě však nedošlo. Proto se posléze sami zaměstnanci pokusili
o záchranu provozu. Zintenzívnili vedlejší výrobu – především výrobu drenážních trubek, dlaždic a cihel a dále pálení a drcení kostí na spodium pro konopišťský cukrovar. Provoz se skutečně zlepšil a v roce 1856 už byla celková bilance (právě díky vedlejší výrobě) aktivní. Toto zlepšení však bylo pouze dočasné a trvalo
něco mále přes pět let. V roce 1865 pak bylo definitivně rozhodnuto o ukončení
výroby. V březnu byl prodán tovární mlýn a v listopadu povolen licitační prodej
zásob vyrobené kameniny. V dubnu 1866 byla firma vymazána v soudním rejstříku a od 1. července přestala právně existovat.
Pokud budeme sledovat vývoj týnecké kameniny z hlediska estetické náročnosti, lze konstatovat, že od počátku byl v rámci výroby sledován vývoj forem i dekoru. V mnoha směrech zaujímala její produkce čelní postavení, a to především
v rámci výzdobných technik – ať už se jednalo o malbu, či o brzké zavedení měditisku, v němž si továrna zachovávala velmi dobrou úroveň i později. Vysoká estetická náročnost výroby byla nejspíše dána osobou zakladatele, který měl zálibu
v krásných uměních.
Zpočátku vycházela týnecká kamenina z anglických vzorů – zejména z Leedsu a bez povšimnutí nezůstávaly ani klasicistní a empírové vzory evropských porcelánek – především míšeňské a vídeňské. Vazba na tyto podněty snad souvisela
s Wrtbovou snahou zavést i výrobu porcelánu. K výrobkům, které vznikly ještě
pře rokem 1800 patří nejspíše masivní oválná terina (ve sbírkách Českého muzea
stříbra v Kutné Hoře) se značkou W:T:. Je nezdobená, poleva je nažloutlá; výraznější prvek představují pouze masivní ucha, splétaná ze dvou profilovaných provazců, ukončených třemi plastickými lístky, a vystupující profilovaný okraj. Dále
pak obdobně značená, již výše zmíněná, váza s portrétem císaře Františka I. (v soukromém majetku), datovaná do let 1793–1800. Lze sem zařadit i talíř se značkou
WR:IN.TE:, zdobený květy hvozdíku.
Z doby po roce 1800 se zachovalo daleko větší množství výrobků. Jedná se
vesměs o konvice, ať již míšeňského či vídeňského typu, kávové, čajové i jídelní
soubory a mnohé další. Byly zdobeny většinou malbou na glazuře. Jak je patrné na
jednotlivých výrobcích, její úroveň byla poměrně vysoká. Uplatňovaly se především pestře malované galantní scény, náměty z antické mytologie, lovecké scény,
279
Týnec nad Sázavou
samostatné krajinky. Můžeme se setkat i se souborem zdobeným poprsími světců.
Barevně malované krajinné motivy se uplatňovaly v produkci týnecké manufaktury téměř po celou dobu jejího trvání, a to i v méně náročné barevné škále, případně monochromní.
Detail výzdoby vázy – pohled na Benešov od západu.
Foto: archiv Muzea Podblanicka
Váza s podstavcem, smetanová glazura, černě tištěný
dekor, zámek Křimice, pohled na Benešov. Týnec nad
Sázavou 1800 – 1810. Soukromý majetek. Foto: archiv
Muzea Podblanicka
Velmi vysoké úrovně dosahovalo od počátku zdobení tiskem. Jak již bylo výše
uvedeno, tiskařský lis je uveden v soupisu vybavení továrny již k roku 1801. Z tohoto období pochází například dvouuchá váza s vedutou Křimic a na podstavci
s vyobrazením Benešova (soukromý majetek) z doby kolem roku 1810, mísa s vedutou Konopiště (Národní muzeum Praha) ze stejného časového období nebo talíř
s pohledem na Benešov od západu (Národní muzeum Praha). Tisky jsou provedeny černě a hnědě a svědčí jak o dobré kresebné předloze, tak i o erudici rytce, který tyto převáděl na měděné desky. Ostatně tisk zůstal oblíbenou výzdobnou technikou i ve 30.–40. letech 19. století – tedy v období lobkowiczském. Tehdy převládal
kobaltový tisk (i když se dály pokusy i o tisk zelený a hnědý) s romantickými motivy (krajina s vodopádem, antický chrámek, hradní zřícenina, vila s loubím). Dalšími tištěnými dekory byly obdélné štítky navzájem se překrývajících quodlibetů
(quodlibet – směs, všehochuť) obvykle ve fialové barvě. V hnědém tisku byly provedeny dekory skládající po nádobách lovecké výjevy. Vícebarevných tisků se mnoho nezachovalo. K nejzajímavějším náleží dětský talířek s drobnými obrázky a písmeny abecedy.
Pochopitelně, že největší skupina nádobí byla zdobena podstatně jednodušeji – většinou nenáročným květinovým nebo ornamentálním dekorem. Je pochopi-
280
k historickým kořenům města
telné, že některé typy se objevují častěji. Jsou to především květy hvozdíků, pomněnek, růží, pivoněk. Do ornamentálních pásů sestavené listy vinné révy – zde
stojí za pozornost zejména jídelní servis pro dvanáct osob ze 40. let 19. století ze
sbírek Městského muzea v Týnci nad Sázavou. Méně často se vyskytoval geomet-
Talíř zdobený kobaltovým tiskem, romantická krajina. Týnec nad Sázavou 1830–1840. Soukromý majetek. Foto: archiv autorky
Fragment kameniny po prvním pálení s černě provedeným tiskem romantické krajiny. Týnec nad Sázavou 1830–1850. Soukromý majetek. Foto: archiv
autorky
rický dekor ať už v podobě užších či širších modrých linek – kruhová mísa s vyšším okrajem, zdobeným šesti, vždy po dvou k sobě řazenými úzkými linkami, datovaná do let 1830–1850; konvička s okrajem zdobeným jednou širokou a jednou
úzkou modrou linkou, ze stejného časového období – nebo motiv kombinující úzké
modré linky, tečky formované do trojic a krátké čárky skládané do pyramid – oválná mísa, rovněž z let 1830–1850. Nicméně i tyto vcelku jednoduše zdobené předměty působily svou nepopiratelnou estetickou kvalitou. Ta spočívala právě v jednoduchých tvarech, zdůrazněných stejně jednoduchými linkami v kontrastní barvě.
Šálek s podšálkem, smetanová glazura, okraje zdobeny
květinovým motivem. Týnec nad Sázavou 30.–40. léta
19.století. Soukromý majetek. Foto: archiv autorky
Konvice, smetanová glazura, okraj zdoben modrými linkami.
Týnec nad Sázavou 30.–40. léta 19.století. Soukromý majetek. Foto: archiv autorky
281
Týnec nad Sázavou
Umělecky velmi hodnotnou a esteticky náročnou linii výroby představují dochované volné plastiky a reliéfy. Je nesporným faktem, že zmíněná volná plastika
byla manufakturou pěstována od samých počátků. Dokládají to jak dochované
artefakty, tak i osoby modelérů, doložené písemnými prameny. S osobou, již výše
uvedeného, modeléra Josefa Schlögela jsou spojovány plastiky Meleagra a Pomony a dvojice Adama a Evy. Dále je připomínán Gottfried Oswald, švagr Krügerův,
který zemřel v Týnci v roce 1821. Plastika sv. Jana Nepomuckého je připisována
Janu Votýpkovi. Ten zhotovil obdobnou plastiku i pro pražskou továrnu, odkud
do Týnce přišel zlákán lepším výdělkem. Vynikající úrovně dosahují i busty neznámého muže a F. J. z Wrtby. I tato tvorba trvala i později, jak to dokládá kalamář v podobě psa s košíkem z doby kolem roku 1849 (ve sbírkách Sládečkova vlastivědného muzea Kladno), nebo věčné světlo s reliéfně ztvárněnými biblickými
motivy (Městské muzeum Týnec nad Sázavou).
Jednoduchý plastický dekor se poměrně často uplatňoval i na běžně vyráběných servisech a dalších užitkových předmětech. Náročnější, který svým charakterem patří spíše k volné plastice, představují ucha nočních váz v podobě lvích
hlav, hlavy kozlů jako ucha květináčů, či zdařile modelované hlavičky u omáčníku ze sbírek Městského muzea v Netvořících, držadlo u soupravy na ocet a olej ve
tvaru hlavy dravého ptáka (Národní muzeum Praha). K jednodušším náleží například ouška koflíků, tvarovaná do podoby stonku s okvětními lístky ze 30.–40. let
19. století (soukromý majetek). Drobné reliéfní výstupky (perličky, řetězec, rýho-
Týnec nad Sázavou po polovině 19. století. Autor předlohy Edv. Herold (1820–1895). Soukromý majetek.
Foto: archiv autorky
282
k historickým kořenům města
vaná vlnovka) formované do bordur zdobily především talíře po celé období. Pro
wrtbovské období bylo charakteristické použití motivu javorového listu a ovocných plodů plasticky vystupujících z plochy. Mnohé takto zdobené kusy byly polévány typickou tmavozelenou glazurou.
Vedle produkce kameniny se však v Týnci dály i pokusy o výrobu porcelánu,
protože některé z těchto modelů se zachovaly i v biskvitu. Do této kategorie nejspíše patří zlacené svícny ze sbírek Národního muzea v Praze a některé figurální
práce. Rovněž výroba kameniny barvené ve hmotě po vzoru Wedgwoodu nebyla
v Týnci tak úspěšná jako ve Vranově, protože modrobílý jasper je známý z jedné
dózičky ze sbírek Národního muzea. Kolem poloviny 19. století se i zde začalo projevovat estetické cítění druhého rokoka. To spočívalo zejména v reliéfně ztvárňovaném povrchu.
Dna talířků a mis byla zdobena zátišími plasticky vystupujícího ovoce, květin a listů. Pokud se
týká formy, dezertní talířky byly tvarovány jako
listy, vznikaly náročně provedené nádoby na květiny a takzvaná zahradní keramika.
Tak jako v ostatních továrnách, i v Týnci byla
kamenina značena vtlačením kovového razidla
na dno nevypáleného předmětu. K nejstarším
značkám náležejí iniciály W T nebo skupina WR:
IN TE v rámečku (Wrtby in Teinitz). Po roce 1800
se vyskytoval vavřínový věneček svázaný pentlí
uvnitř s iniciálami WT; nebo vavřínový věneček
dole svázaný pentlí, nahoře s hraběcí korunkou
a textem WRTBY IN TEINITZ. V lobkovickém
období po roce 1830 byla hraběcí korunka nahrazena knížecí a vavřínový věnec vyplňovaly buď
iniciály L.W.T nebo F.L.W. IN TEINITZ. Razidlo
této značky se nachází ve sbírkách Městského
muzea v Netvořících. V posledním období, po
roce 1850, se lze setkat také se značkou, kdy na
plášti s knížecí korunkou jsou iniciály F J L (Fürst
Johann Lobkowicz). Některé další značky, na
nichž jsou ještě iniciály (např. W, K), lze podle
J. Tywoniaka spojovat s osobami modelérů, dílovedoucích či kontrolorů. Pokud se zde vyskytují
číslice, je možné je s největší pravděpodobností
vztáhnout na typové označení vyráběného předmětu.
Variabilita týnecké kameniny byla během sedmdesátileté existence továrny tak velká, že ne- Přehled značek týnecké kameniny
283
Týnec nad Sázavou
bylo možné všechny varianty, jak ve tvarech tak ve výzdobě, v tomto přehledu
postihnout. O její estetické úrovni svědčí mimo jiné i to, že již v 19. století (tedy
záhy po zániku továrny) se stala vyhledávaným sběratelským artiklem. A to jak
soukromníky, tak i oficiálními muzejními institucemi. S rozsáhlými sbírkami se
můžeme setkat v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Národním muzeu, které vděčí za svůj soubor sběratelským aktivitám MUDr. Hornova. V rámci regionálních sbírek je největší soubor uložen v Městském muzeu v Netvořících. Zajímavý,
byť menší soubor, vlastní i Městské muzeum v Týnci nad Sázavou a zajímavé artefakty, zdobené především kobaltovým tiskem, vlastní i Muzeum Podblanicka.
Expozice týnecké kameniny v Městském muzeu v Týnci nad Sázavou. Foto: archiv Muzea Podblanicka
Přádelna bavlny v Brodcích
Dagmar Hájková
Na osamělém místě u Sázavy, v Brodcích, kde stál pouze špatně prosperující
mlýn mlynáře Vávry a selský statek, se v roce 1839 židovský podnikatel Jakub Šimon Wahle rozhodl postavit strojní přádelnu bavlny. K dispozici měl nekvalifikovanou pracovní sílu, dostatek paliva z lesů a především řeku, dodávající nezbytnou vodu, umožňující snadný odvod splašků a poskytující energii potřebnou
k pohonu strojů. Továrna sama byla vystavěna na místě bývalého mlýna a posléze
284