Bakalářská práce - Česká dominikánská provincie
Transkript
Bakalářská práce - Česká dominikánská provincie
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce 2009 Lenka NEZBEDOVÁ UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra systematické teologie Lenka Nezbedová Sekulární institut Dílo blažené Zdislavy Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Martin Filip, Th.D. Obor: Teologie a spiritualita zasvěceného života OLOMOUC 2009 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne 25. března 2009 ………………………. Děkuji PhDr. Martinu Filipovi, Th.D. za odborné vedení práce a všestrannou pomoc. Rovněž děkuji všem pamětníkům, kteří mně obětavě poskytli své vzpomínky, bratrům dominikánům a všem dobrým lidem, kteří mně jakkoliv pomáhali při zpracování této práce. OBSAH ÚVOD…………………………………………………………………….………7 1 SEKULÁRNÍ INSTITUTY JAKO NOVÁ FORMA ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA…………………………………………………………………….. 10 2 ZAKLADATEL PhDr. ThDr. JAN BERNARDIN SKÁCEL……………12 2.1 Stručný životopis………………………………………………………...12 2.2 Pohled na Skácelův literární odkaz………………………………………19 2.2.1 Skácel – filosof….…….…………………………………………...20 2.2.2 Skácel – novinář.….……….………………………………………29 2.2.3 Skácelova korespondence....………………………………..……. 39 2.2.4 Skácel - humorista….…………….………………………………46 2.3 Skácel ve vzpomínkách pamětníků…..………….……………………….47 3 SPOLUZAKLADATELKA MUDr. MARIE ZDISLAVA VESELÁ …...51 3.1 Stručný životopis………………………………………………………..51 3.2 Spoluzakladatelka ve vzpomínkách pamětníků…………………………57 4 CHARISMA ZAKLADATELE DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY……………....62 5 HISTORIE SEKULÁRNÍHO INSTITUTU DÍLO BLAŽENÉ ZDISLAVY………………………………………………………………………….65 5.1 Pohled na situaci církve v době vzniku Díla blažené Zdislavy….………66 5.2 Založení Díla blažené Zdislavy…………………………………………68 5.2.1 Blažená Zdislavy jako ochránkyně Díla a vzor k následování…..70 5.2.2 Dominikánská spiritualita jako základ apoštolátu Díla blažené Zdislavy…………………………………………………………..72 5.2.3 Počátky Díla blažené Zdislavy v Hraci u Stoda a v Holýšově……73 5.2.4 Přesídlení litoměřické diecéze…………………………………….76 5.2.4.1 Duchovní formace nových sester…………………….…..76 5.2.4.2 Schválení Díla blažené Zdislavy církevními úřady………79 5.2.4.3 Katechetické kursy v Litoměřicích……………………….80 5.2.4.4 Vznik pastorační stanice v Jablonném v Podještědí…….…81 5.2.5 Začátek pronásledování v letech 1950 – 1953……………………82 5 5.3 Ilegální působení institutu v letech 1953 – 1989……………………….84 5.3.1 Krátké období veřejné činnosti v letech 1968 – 70….…………..85 5.3.2 Vznik moravské provincie………………………………………88 5.3.3 Spolupráce s Hnutím fokoláre v 70. a 80. letech……………….90 5.4 Veřejná činnost Díla blažené Zdislavy od roku 1989 do současnosti…………………………………………………………...92 5.4.1 Kanonické zřízení Díla Blažené Zdislavy jako sekulárního institutu……………………………………….…….92 5.4.2 Nové Stanovy Díla blažené Zdislavy z roku 1990………….……93 5.4.3 Život a činnost institutu v letech 1991 – 2004………….….…….96 5.4.4 Přestěhování Díla blažené Zdislavy do brněnské diecéze……...101 6 PERSPEKTIVY DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY DO BUDOUCNOSTI…..………………….……………………………….103 ZÁVĚR……………….…………………………………………………….…106 BIBLIOGRAFIE…………………………… ……………………………….109 SEZNAM PŘÍLOH A FOTOGRAFIÍ………………………………………121 PŘÍLOHY, FOTOGRAFIE………………………………………………….122 6 ÚVOD Když jsem se v květnu roku 1995 zúčastnila v Olomouci svatořečení paní Zdislavy z Lemberka, ještě jsem netušila, že s jejím odkazem je spojen sekulární institut Dílo blažené Zdislavy, v němž budu moci naplnit své povolání k zasvěcenému životu. Zvláštním zásahem Boží prozřetelnosti jsem nalezla společenství, které mi umožnilo žít zasvěceným životem ve světě, odpovídalo mému poslání laické katechetky a osobnímu založení. Od září 1997, kdy jsem do institutu jako kandidátka vstupovala, začalo mé objevování jeho zvláštního charismatu a poslání v české církvi a postupné ztotožňování se s nimi v mém životě. Tato práce chce přispět ke znovuobjevení, k novému pochopení zvláštního charismatu jeho zakladatele a chce se pokusit o návrat ke kořenům jeho spirituality, jak k tomu vybízejí církevní dokumenty týkající se obnovy zasvěceného života v dnešní době. Svou prací se chci pokusit dokázat, že pohnutá více než padesátiletá historie tohoto jediného sekulárního institutu vzniklého v českých zemích, může svým zvláštním chrismatem – pomocí kněžím a biskupům v pastoraci, zvláště v pohraničních oblastech, oslovit nové generace následovníků a přispět tak k novému rozkvětu církve v naší vlasti, a že Dílo blažené Zdislavy není jen postupně vymírajícím společenstvím, ale živým kvasem v srdci církve, který má i v současném světě své nezastupitelné poslání. Literatura o Díle blažené Zdislavy je minimální. Stručnou charakteristiku tohoto společenství nalezneme v příručce Řeholní život v českých zemích,1 v níž je uvedena jeho historie, organizační struktura a podmínky formace. Ke stému výročí blahořečení svaté Zdislavy vyšel v časopise České dominikánské rodiny Opusculum také článek mapující historii i současnost tohoto sekulárního institutu, který nese její jméno a navazuje na její odkaz.2 1 Sekulární institut Dílo blažené Zdislavy. In: HRUDNÍKOVÁ, M. (red.) Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 295 – 298. 2 NEZBEDOVÁ, L. Znáte dílo blažené Zdislavy? Opusculum. Měsíčník české dominikánské rodiny. 2007, č. 6, s. 15 – 18. V názvu stati je jako slovní hříčky záměrně použito ve slově dílo malé písmeno „d“ ve smyslu „dílo“ jako činnost světice a „Dílo“ jako název institutu nesoucí její jméno. 7 Aby bylo možné podrobněji zpracovat historii institutu, objevit charisma jeho zakladatele dr. Jana Bernardina Skácela a spoluzakladatelky dr. Marie Zdislavy Veselé, bylo nutno pracovat s archivními prameny3 a vzpomínkami dosud žijících pamětníků, které se staly hlavními zdroji poznání. Vedle toho byl zkoumán také literární odkaz zakladatele, stručně jeho rozsáhlá publikace Základy vědecké filosofie,4 a především série jeho článků, které publikoval v časopisech Filosofická revue a Růže dominikánská, z nichž bylo možné poznat nejen jeho vědeckou erudici, ale také jeho duchovní smýšlení. Zajímavý pohled do jeho nitra nabídla také dochovaná osobní korespondence. Protože jde o práci, která má být využita v praxi sestrami institutu, je v ní řada přímých citací pramenů, aby byly zachyceny pro další generace a mohly sloužit jako materiály k formaci. Z tohoto důvodu práce odkazuje také na církevní dokumenty, které se věnují zasvěcenému životu a životu sekulárních institutů, a pomáhá tak objevit místo a poslání Díla blažené Zdislavy v historickém i současném kontextu české církve. Při shromažďování údajů pro práci bylo použito metody přímého zkoumání dostupných pramenů v archivech. Při získávání dalších poznatků, především svědectví pamětníků, bylo použito metody rozhovoru, který byl realizován pomocí interview standartizovanou formou, kdy pamětníkům byl předán seznam otázek, na jejichž podkladě většinou písemně volně zpracovali své vzpomínky, které byly v práci použity a dále zpracovány.5 Při objevování zvláštního charismatu zakladatele byly zvoleny dva charakterizační postupy: přímý i nepřímý. Přímý vycházel ze svědectví osob, které ho znaly; nepřímý z poznání a rozboru jeho životních osudů, knih, dostupných odborných statí a dopisů. Práce je rozdělena do šesti kapitol. První kapitola velmi stručně nastiňuje historii sekulárních institutů jako nové formy zasvěceného života. Těžiště práce je v následujících dvou kapitolách, které se snaží poznáním života, literárního 3 Jedná se o archiválie ze Státního archivu v Třeboni, Archivu diecéze Litoměřice, Státního archivu v Opavě, pobočka Olomouc a Archivu České dominikánské provincie v Praze. 4 SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. Základy vědecké filosofie. Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1948. 5 Všechny takto získané materiály jsou deponovány v archivu autorky, Štědrákova Lhota. 8 odkazu, korespondence a duchovního profilu objevit charisma zakladatele institutu dominikána dr. Jana Bernardina Skácela a spoluzakladatelky dr. Marie Zdislavy Veselé. Zamyšlení nad charismatem zakladatele je věnována samostatná kapitola, protože nové pochopení tohoto charismatu a jeho aktualizace v současnosti je základním cílem smyslem celé práce. Pátá kapitola zachycuje padesátiletou historii institutu: dobové okolnosti jeho vzniku, spiritualitu založenou na úctě k blažené Zdislavě a svatému Dominikovi a přehledně rozděluje vývoj života institutu do několika období od jeho vzniku až po současnost. Šestá kapitola se pokouší o naznačení perspektiv institutu do budoucna. Součástí bibliografie je neúplný soupis literárního odkazu dr. Skácela. Přílohy obsahují kopie nejdůležitějších pramenů pro zachycení historie institutu, nejzajímavější dokumenty ze života zakladatele a spoluzakladatelky; zvláštní přílohu tvoří fotografie z historie i současnosti. 9 1 SEKULÁRNÍ INSTITUTY JAKO NOVÁ FORMA ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA Sekulární instituty se zrodily v nitru církve, aby jejich členové svou bezpodmínečnou láskou k Bohu a svou přítomností ve světě vkládali evangelium do nitra světa.6 Život podle evangelijních rad uprostřed světa byl v církvi přítomen již od jejích počátků. Na konci 19. století se v církvi objevila zbožná sdružení laiků, která byla svěřena pod pravomoc biskupů a uznána papežem Lvem XIII. dekretem Ecclesia Catholica z roku 1899.7 V letech 1920 – 1940 se tyto skupiny osob, které se chtěly zasvětiti Bohu a při tom zůstat ve světě, rozrostly natolik, že v květnu roku 1938 se ve Švýcarsku konalo celosvětové setkání těchto sekulárních skupin,8 jenž prostřednictvím františkána E. A. Gemelliho, zakladatele sekulárních institutů,9 požádalo papeže o oficiální schválení jejich způsobu zasvěceného života. K němu došlo apoštolskou konstitucí Provida Mater Ecclesia papeže Pia XII. až v roce 1947.10 Významným mezníkem v dějinách sekulárních institutů je rok 1967, kdy skrze apoštolskou konstituci Regimini Ecclesiae Universae došlo ke změně názvu kongregace pro řeholníky na Kongregaci pro řády a sekulární instituty, protože se tato forma zasvěceného života velmi rozšířila a bylo ji nutné více akceptovat a podporovat. 11 Od roku 1970 se konají pravidelně světové kongresy sekulárních institutů, které přispívají k jejich vzájemnému poznání a prohloubení společného hledání 6 Srov. VALLEJO, C. A. Co znamená dnes a zítra evangelizovat pro sekulární instituty. 1982. [Samizdat: dost. Knihovna Centra Aletti,Olomouc, sign. 232-01-82], s. 2. 7 Srov. KUBÍKOVÁ, Z. Evangelijní rada poslušnosti v sekulárních institutech podle závazných církevních dokumentů. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, 2005 [diplomová práce: depon. in: Knihovna CMTF UP, Olomouc], s. 10. 8 Setkání se zúčastnil františkán Jan Ev. Urban, průkopník zasvěceného života laiků v českých zemích. Srov: VENTURA, V. Jan Evangelista Urban - život a dílo. Sonda do dějin české teologie a spirituality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 19. 9 Srov. ZUBERT, B. W. Řeholní právo. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 336. 10 PIUS XII. Provida Mater Ecclesia. Apoštolská konstituce z 2. 2. 1947 [pracovní překlad. Samizdat: depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc]. 11 Srov. ZUBERT, Řeholní, s. 337. 10 jejich identity v kontextu ostatních životních stavů, k čemuž přispívají také proslovy papežů napsané pro tato setkání. V současné době existuje asi 215 sekulárních institutů,12 z toho v českých zemích sedm.13 V duchu dominikánské spirituality žije sekulární institut Caritas Christi, který působí v českých zemích od roku 1970. Dílo blažené Zdislavy, jediný původem český sekulární institut,14 působí v našich zemích od roku 1946. 12 Srov. Statistika sekulárních institutů. Rádio Vatican. Zprávy. [Internet] [cit. 30. 1. 2008]. <http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7224.> 13 KONFERENCE VYŠŠÍCH ŘEHOLNÍCH PŘEDSTAVENÝCH V ČESKÉ REPUBLICE: Katalog mužských a ženských řeholních institutů začleněných do Konference vyšších řeholních představených v České republice z roku 2008. Praha: 2009. 14 Apoštolát svatého Františka založený J. E Urbanem také jako sekulární institut se po roce 1990 stal institutem řeholním. Srov. HRUDNÍKOVÁ, Řeholní, s. 283. 11 2 ZAKLADATEL PhDr. ThDr. JAN BERNARDIN SKÁCEL Při zrodu sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy stál dominikán dr. Jan Bernardin Skácel. Tento vzdělaný, zbožný charismatický kněz meditoval mnoho hodin u hrobu tehdy ještě blahoslavené Zdislavy v Jablonném v Podještědí, jejíž osobnost jakoby spojovala myšlenkové proudy tehdejší doby, které proudily jeho srdcem po celý život - poznání významu laického apoštolátu v světě a hluboká láska k církvi. Při studiu archivních pramenů, poznávání jeho literárního odkazu a zejména při vzpomínkách sester Díla blažené Zdislavy, které ho osobně znaly, se před námi objevil obraz velké, krásné a košaté, polozapomenuté charismatické osobnosti hluboce vzdělaného a zbožného kněze - dominikána, který veden Duchem Svatým založil sekulární institut, první a zatím jediný, který vznikl v českých zemích. 2.1 Stručný životopis P. PhDr. a ThDr. Jan Nepomuk Bernardin Skácel se narodil 3. dubna 1884 v Javoříčku na Moravě (farnost Luká) jako nejstarší z pěti sourozenců. Jeho otec Jan Skácel byl učitelem. Matka se jmenovala Anna, rozená Kadlecová.15 Bratr Václav působil jako učitel v Jevíčku. Druhý bratr JUDr. Miloslav Skácel, brněnský advokát, byl tvrdě pronásledován komunistickým režimem a dlouho vězněn na Mírově a v Leopoldově.16 Jeho syn JUDr. Miloslav Skácel17 15 Srov. Úmrtní list Městského národního výboru v Litoměřicích, 1959, č. 4 s. 1, poř. č. 1 ze dne 7. ledna 1959. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Srov. příloha č. 5, s. 121. 16 Srov. SOFRONKOVÁ, J. T. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž. 17 Také on byl odsouzen na 17 let vězení. Rudé právo ze dne 5. 7. 1952 uvádí tento údaj a označuje ho za estetika a novináře. Srov. Perzekuce v oblasti kultury. [Internet] [cit. 29. 9. 2008] <http:/protikomunisticke.misto.cz/svedectvi/ 7b.htm> 12 vydal společně se svým strýcem dr. Skácelem publikaci Základy vědecké filosofie.18 Další bratr Jindřich Skácel se stal knězem v olomoucké arcidiecézi. Působil a je pohřben v Cholině u Litovle. V rodině se narodil ještě bratr Bohuslav, který předčasně zemřel.19 Dospělého věku se dožila také sestra Emílie, která dosloužila rodičům a obětavě se starala o své dva bratry kněze, za což ji bratr Jan Bernardin vždy velmi chválil.20 Její vnuk kněz Stanislav Bečička s dr. Skácelem spolupracoval v Litoměřicích při zakládání sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy. Dosud žije a působí jako kanovník a děkan v Kamenickém Šenově. Podle svědectví všech, kteří ho osobně znali, měl dr. Skácel velké nadání ke studiu. Nejprve studoval gymnázium v Olomouci, kde pod vlivem tamějších dominikánů dozrálo jeho kněžské a řeholní povolání. V sedmnácti letech vstoupil do dominikánského noviciátu v Olomouci,21 20. srpna 1901 měl obláčku,22 při níž přijal řeholní jméno Bernardin.23 První řeholní sliby složil 5. září 1902 v Olomouci.24 Po studiích teologie na olomoucké univerzitě byl letech 1906 až 1909 poslán studovat na univerzitu do belgické Lovaně, kde dosáhl lektorátu teologie.25 Na kněze byl vysvěcen 25. srpna 1907 v Olomouci.26 V letech 1909 až 1911 pokračoval ve studiích filosofie ve švýcarském Friebourgu,27 kde dosáhl doktorátu filosofie a teologie. Po studiích v zahraničí byl na rok asignován do 18 SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. B. Základy vědecké filosofie. Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1. vyd. 1945, 2. vyd. 1948. 19 BEČIČKA, S. Dopis autorce ze dne 22. 9. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Kanovník Stanislav Bečička je vnuk sestry dr. Skácela Emílie. Dosud žije a působí jako děkan v Kamenickém Šenově. 20 Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky. 21 Noviciát pro české bratry byl do Olomouce převeden z Litoměřic r. 1890. Měl se stát základem pro obnovu samostatné české dominikánské provincie, k níž došlo 14. 9. 1905 zásluhou tehdejšího magistra řádu blahoslaveného Hyacinta Maria Cormiera. Srov. ČERNUŠÁK, T., PROKOP, A., a NĚMEC, D. Historie dominikánů v českých zemích. Praha: Krystal OP, 2001, s. 117 - 121. 22 Srov. Schematismus Provinciae imperii Ordinis praedicatorum ad provinciam imperii Austriacohungaric, 1902. Praha: 1902 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 11. 23 Řeholní jméno podle sv. Bernardina Sienského, italského františkána a lidového kazatele z 15. století, kterému byl společně s Neposkvrněném Početím Panny Marie zasvěcen dominikánský kostel v Olomouci 24 Srov. Nekrologium. Opusculum. Měsíčník České dominikánské rodiny. 2003, č. 11, s. 16. 25 Srov. Nekrolog Československé provincie Řádu kazatelů z roku 1995 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc]. 26 Srov. Schematismus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinentium AD 1907. Praha: 1908 [depon. tamtéž], s. 28. 27 Srov. Schematismus patrum et fratrum … AD 1911. Praha: 1912 [depon. tamtéž], s. 29. 13 pražského konventu, kde působil jako kazatel a zpovědník a dokončoval svá studia.28 Od roku 1913 přednášel filosofii a homiletiku na řádovém učilišti v Olomouci,29čímž se velkou měrou zasloužil o intelektuální i duchovní formaci další generace českých dominikánů.30 Po nějakém vážném nedorozumění rezignoval na všechny funkce a odjel na krátký čas do dominikánského konventu v Uherském Brodě.31 O rok později však katalog provincie znovu udává, že Bernardin Skácel, doktor teologie a filosofie, působil jako profesor filosofie, homiletiky a historie v Olomouci32 a současně jako generální sekretář spolku Omladina.33 Za první světové války byl asignován do kláštera v Praze až do roku 1919,34 ale prameny uvádějí, že působil jako vojenský polní kaplan na Ukrajině a na italské frontě. Po válce krátce působil jako profesor náboženství v Praze-Bubenči a zpovědník v arcidiecézním semináři, přičemž je znovu připomínána jeho funkce generálního sekretáře spolku Omladina.35 V letech 1921 - 1923 byl sice asignován do pražského konventu, ale působil v Brně jako redaktor časopisu Den.36 Byl vyhledávaným zpovědníkem a katechetou, aktivně pracoval v různých spolcích. 28 Srov. tamtéž, s. 20. Srov. Catalogus patrum et fratrum....AD 1913. Praha: 1914 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 16. 30 Zachovalo se svědectví, že dr. Skácel měl velké porozumění zvláště pro venkovské studenty. Pomáhal při studiu mladému dominikánovi Antonínu Jakubu Zemkovi: „Horlivý, neposedný klerik miloval spíše činnost, než studium. Mezery ve filosofických znalostech vyvolávaly trochu přezíravost jiných bratrů, kdyby se ho neujal dr. Bernardin Skácel, který pochopil jeho kvality a jeho poslání.“ KOULOVÁ, M. Vatikánský špión. OnPn. Plzeň, 2001, č. 5. [Internet] [ cit. 2. 10. 2001]. http://plzen.op.cz/Onpn/2001/0105.htm > M. Koulová byla spolužačkou a přítelkyní J. Zemka. Název jejího článku vychází z knihy: ZEMEK, J. A. Vatikánský špión. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002. 31 Srov. SKÁCEL, J. B. Dopis Karlu Dostálu – Lutinovi z r. 1913. Depon. in: Státní archiv Opava, pobočka Olomouc, fond K. Dostál, inv. č. 609. 32 Srov. Catalogus patrum et fratrum...AD 1914. Praha: 1915 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 17. 33 Tyto katolické spolky sdružující zejména mládež na venkově vznikaly v počátcích století téměř v každé vesnici. Jejich náplní byla propagace katolicismu a jeho uvádění do osobního i společenského života pomocí kulturní, umělecké a osvětové činnosti. 34 Srov. Catalogus patrum et fratrum... AD 1915. Praha: 1916 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc] s. 15, Catalogus… AD 1917. Praha: 1918 [depon. tamtéž], s. 16, Catalogus…AD 1918. Praha: 1919 [ depon. tamtéž], s. 6, Catalogus…AD 1919. Praha: 1920 [depon. tamtéž], s. 16. 35 Srov. Catalogus patrum et fratrum...AD 1915. Praha: 1919 [depon. tamtéž], s. 15. 36 Srov. Catalogus patrum et fratrum...AD 1923. Praha: 1924 [depon. tamtéž], s. 6. 29 14 Ve dvacátých letech působil dr. Bernardin Skácel ve Znojmě, kde byl velmi aktivní a činný.37 Byl konsistorním radou brněnské kapituly, profesorem náboženství a pedagogiky, ředitelem Katolické akce38 a zpovědníkem sester Nejsvětějšího Spasitele. V roce 1930 přibyla k výše jmenovaným ještě funkce syndika znojemského konventu,39 členství v okresní školní radě40 a od roku 1933 byl na dvě funkční období zvolen převorem tohoto kláštera. Od roku 1930 byl také promotorem české části41 Třetího řádu dominikánského pro celou českou provincii.42 Česká část měla tehdy 42 členů. Terciáři měli každou neděli společné modlitby, měsíční přednášku a se svými korouhvemi se účastnili slavnostních průvodů.43 V této působil dr. Skácel také jako redaktor časopisu dominikánských terciářů Růže dominikánská a často do něho přispíval svými články na různá témata, které jsou cenným pramenem k poznání jeho duchovního profilu.44 Od roku 1931 působil také jako ředitel Mariánské družiny ve Znojmě.45 Pramen z roku 1936 uvádí že od 5. 10. 1933 do 9. 3 1936 byl znovu zvolen převorem znojemského konventu a současně byl zpovědníkem sester Kongregace sv. Hedviky ve Fryšavě. Nekrologium46 uvádí ještě Skácelovo působení v dominikánském konventu v Košicích,47 kde působil až do obsazení města maďarskými fašisty v roce 1938, 37 Srov. Catalogus conventuum patrum et fratrum sacri Ordinis preedicatorum AD 1929, Praha: 1930 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 12. 38 Katolická akce byla církevní organizace, která rozvinula svou činnost zejména za papeže Pia XI. Vznikla v nejprve v Itálii a rozšířila se v době mezi dvěma světovými válkami téměř po celé Evropě. Kladla si za cíl vychovat a organizovat apoštolát laiků pod vedením hierarchie. Srov. MRÁČEK, P. Příručka církevních dějin. Praha: Krystal OP, 1995, s. 144. 39 Srov. Catalogus conventuum...AD 1930. Praha: 1931 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 13. 40 Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP, NĚMEC, Historie, s. 138, pozn. 43. 41 Třetí řád byl od 12. dubna 1924 rozdělen výnosem tehdejšího provinciála Václava Bubeníka na část německou a českou. Srov. Třetí řád neboli Laické sdružení sv. Dominika. Oficiální stránky dominikánského kláštera a kostela Nalezení svatého kříže ve Znojmě. [Internet] 2002. [cit. 21. 5. 2008] <http://mujweb.atlas.cz./kultura/svkriz/sv/3r.htm> 42 Srov. Catalogus conventuum... AD 1936. Praha: 1937 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc ], s. 14. 43 Srov. Třetí řád, viz výše, pozn. 41 44 Blíže se jimi budeme zabývat v další části práce. 45 Srov. Catalogus conventuum... AD 1931. Praha: 1932 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 19. 46 Srov. Nekrologium. Opusculum. Měsíčník české dominikánské rodiny. 2003, č. 11, s. 16. 15 ale často navštěvoval konvent v Plzni. Důkazem toho je zápis v kronice, že na třídenní k pětadvacátému výročí kostela 28. října 1938, kázal dr. Bernardin Skácel z Košic.48 V roce 1939 je dr. Skácel uváděn již jako člen plzeňského konventu.49 V Plzni kolem sebe shromáždil ve Třetím řádu sv. Dominika mladé muže a ženy, pro než pořádal jednou týdně náboženské přednášky a zapojoval je do práce s dětmi.50 Od 1. srpna 194051 byl Bernardin Skácel ustanoven spirituálem Kněžského semináře v Českých Budějovicích,52 kde vystřídal benediktina P. M. Klementa, který odešel na žádost svého opata jako farář do Sázavy.53 Jeho nástup do funkce proběhl za velmi dramatických okolností, jak vylíčil v nedatovaném dopise rektorovi semináře Karlu Rebanovi. Protože tyto okolnosti přímo souvisejí se založením sekulárního institutu Dílo Blažené Zdislavy, uvádíme tento dopis jako cenný pramen v doslovném přepisu: Monsignore, ačkoliv jsem psal p. vicerektorovi, 54 že přijedu až po 11. 8. přece jsem ku konci svého pobytu si uvědomil, že je vaším přáním, abych byl v B. již začátkem srpna. Proto jsem dříve odjel z Plzně a jel na Moravu přes Třebíč. Kde jsem chtěl jen krátce se zastavit. Ale po jednom obědě přišly na mne velké bolesti žaludeční, že jsem omdléval, proto jsem byl dopraven do zdejší nemocnice. Po rentgenování a pumpování (?)...zjistili silnou otravu masem. Po dlouhotrvajících a dosti nepříjemných procedurách byl jsem přenesen při velmi vysoké horečce do postele teprve dnes jsem byl z nemocnice propuštěn.Tato nemoc byl velmi dobrá, jsem z ni vděčný, nejen pro dobra spojená s každým utrpením, ale i pro dobro tělesné: velmi pěkně jsem se vyléčil. Ku podivu mému i lékařů mám tlak úplně normální, 150 mm, horečka téměř žádná. Také po dokonalém vyšetření mého zdravotního stavu ujistil mne lékař, že...mohu dobře své povinnosti zastávati a nikterak se nemusím obávati nějaké komplikace. Jenom jsem velice zesláblý, 47 Konvent v Košicích byl podřízen pod jurisdikci českého provinciála od roku 1924. Bernardin Skácel tam byl zřejmě vyslán proto, aby pomáhal svými zkušenostmi při rozvoji tohoto konventu. Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, s. 131, 134. 48 Srov. Dějiny kláštera a kostela Panny Marie Růžencové v Plzni. OnPn. Plzeň: 1999, č. 2. s. 8. [Internet] [cit. 29. 9. 2008] <http://plzen.op.cz./Onpn/1999/03/99-03.htm> 49 Srov. MOLNÁR, C. Výpis z Kroniky kláštera dominikánů v Plzni z roku 1946. Dopis autorce ze dne 16. 10. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 50 SOFRONKOVÁ, J. T. Dopis ze dne 31. 3. 1990 provinciálovi Dominiku Dukovi. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. C 193/ kart. 61. 51 V Kronice Kláštera dominikánů v Plzni je dr. Skácel v seznamu bratří uváděn jako bratr mimo dům s poznámkou, že je spirituálem v Českých Budějovicích. Srov. pozn. 48. 52 Srov. Seznam osob bydlících v Biskupském kněžském semináři, Kněžská 410b / 14. Je tam uveden na druhém místě. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II, oddíl E3, 5/237. 53 Srov. Zápis o 1. konferenci profesorského sboru Bohosloveckého učiliště v Českých Budějovicích ve stud. roce 1940/41, konané dne 10. září 1940. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II. inv. č. 62. 54 P. Augustinu Malému - pozn. autorky. 16 někdo pojede se mnou do Choliny a za několik dní budu se moci vrátit zdráv do semináře, 55 na který se těším. To tedy na omluvu mého nedostavení se. Pobyt dr. Bernardina Skácela v třebíčské nemocnici má velký význam pro dějiny sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy, který později založil, neboť právě tam se setkal s jeho spoluzakladatelkou MUDr. Marií Veselou, která ho ošetřovala a také s pozdější první sestrou Díla Marií Pavlou Pasekovou. Během války dr. Skácel pravidelně jezdil za bohoslovci, kteří byli nasazeni na nucené práce do Německa.56 S kněžským seminářem V Českých Budějovicích se dr. Skácel rozloučil na jaře v roce 1945, zřejmě pro neshody a různost názorů na výchovu bohoslovců s tehdejším vicerektorem Augustinem Malým,57 a také pro neodkladné úkoly při obnově poválečného řádového života. Po válce zůstal dr. Skácel asignován do plzeňského konventu. Kronika uvádí poznámku, že 7. června 1945 při volbách převora se Bernardin Skácel vzdal hlasu.58 V roce 1946 zůstal dr. Skácel uváděný již jako důchodce stále v Plzni.59 V té době byl již nemocen, protože kronika zmiňuje v souvislosti s jeho jménem, že při kázání o májových pobožnostech mu ke konci kázání již vypovídal hlas.60 V době jeho působení v Plzni61 v nedalekém Hradci u Stoda na faře na svátek svatého Josefa 19. 3. 1946 zahájil svou činnost62 Charitní spolek Zdislava, který se stal základem pozdějšího sekulárního institutu. Když se v roce 1948 se spolek Zdislava na žádost biskupa Štěpána Trochty přestěhoval do Litoměřic, přestěhoval se dr. Skácel s několika sestrami Díla do kláštera v Jablonném v Podještědí, kde působil krátce jako kaplan a současně vyučoval filosofii v litoměřickém semináři. Podílel se také na veškeré činnosti 55 SKÁCEL, J. B. Dopis Karlu Rebanovi z roku 1940. Depon. in: Státní archiv Třeboň, kart. II, oddíl E 3, 5/237. 56 SOFRONKOVÁ, Dopis ze dne 31. 3. 1990. 57 Podle pramene Státního archivu v Třeboni vytýkal dr. Skácelovi, že některé bohoslovce nepřipustil ke svěcení a jednomu dokonce radil, aby seminář opustil, protože nemá povolání. 58 Srov. MOLNÁR, Výpis, viz pozn. 49. 59 Catalogus conventuum....AD 1946. Praha: 1947 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], s. 13. 60 Srov. MOLNÁR, Výpis. 61 Dr. Skácel zůstal oficiálně členem plzeňského konventu až do roku 1948, i když působil v Hradci u Stoda a později v Litoměřicích. Srov. tamtéž. 62 Oficiální datum vzniku je 15. leden 1946. 17 Díla blažené Zdislavy, duchovně vedl a formoval sestry a byl hlavním organizátorem kursů pro laické katechetky. Řízením Božím nebyl po obsazení kláštera v Jablonném 27. 4. 1950 internován, protože již pobýval v Litoměřicích, kde bydlel v soukromém bytě na Jesuitské ulici č. 14 v blízkosti bytů sester Díla.63 Později v letech pronásledování řeholních kněží a zákazu činnosti Díla neměl státní souhlas k výkonu kněžské služby.64 Až do své smrti se věnoval tajně duchovnímu vedení sester Díla blažené Zdislavy,65 které za ním docházely do jeho bytu na Jesuitské ulici č. 14. V kruhu sester oslavil v srpnu roku 1957 zlaté kněžské jubileum. I když se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval, sloužil i na posteli za přítomnosti dr. Veselé každodenně mši svatou.66 Zemřel 2. ledna 1959 v Litoměřicích v domě číslo 14 na Jesuitské ulici, posílen svatými svátostmi, které mu udělil P. Josef Uher, litoměřický děkan, který za ním pravidelně jednou týdně docházel.67 Pohřeb byl z kostela sv. Jakuba v Litoměřicích 5. ledna 1959. Zúčastnilo se ho asi padesát lidí, mezi nimi byli i dominikáni Alfons Hutař, dr. Vít Beneš a Lukáš Mikulčík.68 Odpočívá v hrobě bratří dominikánů na hřbitově v Litoměřicích. 63 Srov. Seznam bratrů dominikánského konventu v Jablonném z roku 1950. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. II C 24, 3/67/6. Dr. Skácel v něm jmenován není. 64 V hlášení Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Praze je jeho jméno uváděno v souvislosti se skupinou se S. Braitem, M. Habáněm a R. Dacíkem, kteří podle tvořili „zvlášť horlivou a bojovou skupinu..., která vydává řádový časopis „Růže dominikánská“, vedený ve zpátečnickém duchu. Pod jejím vlivem stojí náboženská revue „Na hlubinu“, sice vyšší úrovně, avšak s tendencí středověkého katolicismu“ Srov.VLČEK,V. Procesy s řeholníky v 50. letech a v první polovině 60. let. In: BUDKA, A. (red.) Církevní procesy padesátých let. Sborník příspěvků z konference 21. – 22. 5. 2002 v Praze. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 112. 65 Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, s. 186. 66 Srov. SOFRONKOVÁ, Dopis z 31. 3. 1990. 67 Srov. tamtéž. 68 Srov. tamtéž. 18 2.2 Pohled na Skácelův literární odkaz Ve 20. letech vydal dr. Skácel rozsáhlou publikaci Politika podle zásad katolických,69 v níž se pokusil shrnout hlavní zásady tehdejšího politického katolicismu. Kniha je zajímavá tím, že věnuje velkou pozornost řešení sociálních otázek, a již tehdy varuje před socialismem a komunismem.70 Významnějším a známějším dílem dr. Skácela je však především rozsáhlá publikace Základy vědecké filosofie, kterou napsal se svým synovcem JUDr. Miloslavem Skácelem (1914 - 1974) jako stručný manuál tomistické filosofie spojený s přehledem dějinného vývoje.71 Pro poznání jeho osobnosti jsou velmi cenné články na různá témata duchovního života otištěné v brněnském časopisu Den, kde Skácel působil ve dvacátých letech a časopise dominikánských laiků Růže dominikánská z třicátých let, kdy Skácel působil jako promotor Třetího laického řádu pro celou českou provincii. K cenným literárním pramenům patří také několik dochovaných dopisů72 a rukopisná žertovná povídka Stařeček Bartoš.73 Je velká škoda, že se nedochovaly jeho dopisy sestrám, jeho osobní poznámky a přípravy homilií. Byly z bezpečnostních důvodů kvůli pronásledování Státní bezpečností včas zlikvidovány. Protože Skácelův literární odkaz dokazuje šíři jeho intelektuálního i duchovního bohatství a je tedy pro poznání jeho duchovního profilu velmi důležitý, pokusíme se nyní o jeho podrobnější popis. 69 SKÁCEL, J. B. Politika podle zásad katolických. Praha: Cyrilometodějská tiskárna V. Kotrba, 1926. Bližší rozbor této knihy nám nedovoluje rozsah této práce a její zaměření. 71 Srov. Slovník českých filosofů. [Internet] [cit. 21. 1. 2009] <http://www.phil.muni.cz./fil/scf/komplet/ skclmi.html.> 72 Jsou jako prameny uváděny a rozebírány v kapitole 2.2.3. 70 19 2.2.1 Skácel – filosof Filosofie byla pro dr. Skácela oborem, který ho velmi zajímal.74 Žil v době, kdy v církevních kruzích vzrůstal nový zájem o dílo svatého Tomáše Akvinského, v jehož filosofii spatřovala církev protiváhu proti modernismu, liberalismu a materialismu, který se na konci 19. století velmi rozšířil. V encyklice Aeterni Patris ze 4. srpna 1879 vyzval Papež Lev XIII. katolické teology, aby se věnovali studiu Tomášova myšlenkového odkazu. Střediskem novoscholastické filosofie se na přelomu století stala univerzita v belgické Lovani. Kardinál Mercier tam založil v roce 1889 filosofický institut, jehož hlavním cílem bylo smířit tomismus s filosofií přírody a důkladným studiem dějin filosofie ho obohatit o to, co bylo v moderní filosofii 19. století nosné a pravdivé. Pokoušel se také rozvíjet filosofii psychologickou založenou na empirických vědách a v neposlední řadě i vědu sociální, která měla sloužit k rozvoji sociální nauky církve.75 Dalším střediskem tohoto filosofického směru byla státní univerzita ve švýcarském Friebourgu, kde dominikáni od počátku 20. století filosofii vyučovali a po celou dobu až do dnešních časů vedou teologickou fakultu této univerzity.76 Dr. Skácel studoval filosofii na obou těchto univerzitách, obhájil na nich licenciát i doktorát. Lze tedy říci, že v českém filosofickém prostředí patřil k tehdejší vědecké špičce. V knize Základy vědecké filosofie napsané společně se svým synovcem JUDr. Miloslavem Skácelem a která se dočkala dvou vydání ve značném nákladu, se projevil jako vynikající znalec svého oboru a systematik. Kniha měla být zřejmě používána jako vysokoškolská učebnice a chtěla navázat na tehdy velmi ceněnou knihu průkopníka českého novotomismu ThDr. Josefa Pospíšila 73 SKÁCEL, J. B. Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy. Rukopis. Depon. in: Státní archiv, Praha, sl. RD, inv. č. 51, kart. 61. 74 Filosofickému dílu dr. Skácela se v naší práci budeme věnovat pouze okrajově, protože jejím cílem je především poznání jeho duchovního a pastoračního odkazu. 75 Srov. BRUGGER, W. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006, s. 277. 76 Srov. HINNEBUSCH,W. A. Dějiny řádu kazatelů. 1. vyd. Přel. Petr Beneš. Praha: Krystal OP, 2002, s. 136, 137. 20 (1845 - 1926)77 Filosofie podle zásad Tomáš Akvinského z roku 1883.78 Dr. Skácel napsal v Základech vědecké filosofie tři kapitoly: Úvod do filosofie, Logiku (s podkapitolami Povaha logiky, Logika formální - dialektika, Metafyzika - Ontologie) a kapitolu nazvanou Dějiny filosofie, rozdělenou na podkapitoly Povaha dějin filosofie a Kritické dějiny filosofie.79 Pro poznání osobnosti a filosofické erudice dr. Skácela je zajímavý pohled na jeho výčet novodobých filosofických směrů a jejich kritické zhodnocení. Skácel o nich napsal: Od dob Hegelových 80 nemáme žádné školy filosofické mimo školu scholastickou, patřící ke školám metafysicko - noetickým.Filosofií se neprávem nazývají různé pseudofilosofické pokusy nebo romantické výlety do filosofie a pohrávání si s problémy filosofickými. To, co se jako filosofie přednáší na fakultách, jsou dějiny filosofie. 81 I když Skácel důsledně stojí na pozici aristotelismu a tomismu, v jeho polemice s filosofy jiných názorů je patrná snaha o objektivitu a úcta k nim. Důkazem toho je jeho polemika s názory presidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850 -1937), kterého považuje za eklektika a vytýká mu jeho snahy o syntézu empirismu a racionalismu zejména v její aplikaci na důkazy Boží existence, jimiž ovlivnil většinu českých filosofů, kteří ho pokládali za největšího myslitele nikoliv pro jeho filosofické kvality, ale proto, že se zasloužil o český stát a byl prezidentem.82 Z dnešního pohledu je zajímavá také obsáhlá Skácelova polemika s filosofem Aloisem Musilem (1868 - 1944)83 o vývoji polyteismu v monoteismus, jak je uvádí ve své knize Od stvoření do potopy z roku 1905 a věcná kritika modernismu,84 která v dnešní době náboženského synkretismu a esoterismu nic 77 Přímo se na jeho kritické názory na materialismus dr. Skácel odvolává ve své knize na s. 300. Na s. 110 oceňuje jeho přínos pro české filosofické názvosloví a považuje ho za zakladatele scholastického hnutí u nás v novější době. 78 Srov. Novotomismus v českých zemích v 19. a 20. století (1. část). [Internet] [cit. 29. 9. 2008] < http: /bovepul.blog.cz./0802/novotomismus-v-ceskych-zemich-v-19-a-20-stoleti-1-cast> 79 Ostatním kapitolám knihy, které napsal dr. Miloslav Skácel, se věnovat nebudeme. 80 G. F. Hegel (1770 - 1831) - pozn. autorky. 81 SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. Základy, s. 245. 82 Srov. tamtéž, s. 309 - 310. 83 ThDr. Alois Musil (1868 - 1944), kněz, orientalista, biblista, cestovatel, etnograf a spisovatel. Srov. Alois Musil. Z Wikipedie, otevřené encyklopedie. [Internet] Revize 1. 10. 2008. [cit. 2. 10. 2008] <http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Musil>. 84 Srov. SKÁCEL, M. a SKÁCEL, J. Základy, s. 325 - 331. 21 neztratila na své platnosti.85 Skácel odhaluje nesprávné názory všech těchto směrů: Podle modernismu jsou všechna náboženství stejně dobrá, neboť vyhovují stejnou měrou všem potřebám, kterých potřebuje jednotlivec nebo společnost podle stupně svého zdělání..., náboženské pravdy nejsou svým obsahem a formou něčím stálým, trvalým a nezměnitelným...Všechna náboženství jsou jen jediným náboženstvím, která stojí u různých národů na různém stupni svého vývoje...Zárodkem křesťanství byla náboženská zkušenost, kterou Kristus cítil, či ve svém citu zažil a kterou působil na lidský cit. Z tohoto stanoviska třeba pohlížeti na různá křesťanská náboženství a na jejich vývoj a budoucnost..86 Důkazem Skácelova zájmu o filosofii je také jeho spolupráce s časopisem Filosofická revue, který vycházel v Olomouci v letech 1929 - 1948 pod vedením dominikána PhDr. ThMag. Petra Metoděje Habáně (1899-1984) a jehož cílem bylo propagovat tomismus v české filosofii a tím i katolické náboženství.87 V průběhu třicátých let publikoval dr. Skácel v tomto časopise několik článků, jejichž společným jmenovatelem je problematika katolického světového názoru ve společnosti.88 Jejich obsah svědčí o Skácelově vědecké erudovanosti, o jeho oddanosti scholastické filosofii, a také o schopnosti srozumitelně přiblížit tomismus široké odborné veřejnosti. Skácel se na stránkách časopisu účastnil také polemik s filosofy různých směrů té doby.89 V článku nazvaném Přirozený zákon90 se věnuje otázkám filosofie práva. Obsahem článku je polemika s názory Immanuela Kanta (1747 – 1804), jehož metodologii pokládala tehdejší moderní právní filosofie za jedinou správnou a vylučovala jinou orientaci vědeckých názorů. Skácel uznává pouze dva filosofické systémy: filosofii tomisickou a filosofii nekatolickou. V první části stati vymezuje základní pojmy. Vědecký tomistický 85 Srov. tamtéž, s. 331 - 332. Tamtéž, s. 332 - 333. 87 Srov. PAVLINCOVÁ, H. Metoděj Habáň a česká filosofie. In MUSIL, J. V. (ed.). Teolog, filosof a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899 - 1984 ) jak jsme ho znali. Sborník příspěvků ze vzpomínkového semináře k životním výročím v roce 1999. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000, s. 69. 88 Seznam těchto článků je součástí Skácelovy bibliografie. 89 ThDr. Jiří Maria Veselý OP (1908 - 2004) vzpomíná na jednu polemiku, kdy Skácel obhajoval českého filosofa Josefa Kratochvíla, který se snažil o sloučení novoscholastiky s učením o intuici francouzského filosofa Maurice Blondela (1861 - 1949). Srov. REDAKCE INTERNETOVÉHO VYDÁNÍ SALVE: Jiří Maria Veselý OP [Internet] [cit. 26. 2. 2008] <http:/salve.op.cz/obsahy/1998/4a3html>. 86 22 názor vychází z Tomáše Akvinského poukazem na zákon příčinnosti, který vede k přesvědčení o jsoucnosti První příčiny, Boha, Tvůrce vesmíru, který je současně jeho posledním cílem. Zákon účelnosti zahrnuje i lidskou přirozenost, která směřuje vědomě a svobodně k Bohu.91 Toto směřování je obsahem pojmu mravní řád. Právní řád je pak součástí řádu mravního. Řádem mravním rozumíme vědomě poznané a vůli lidské přenechané směřování lidské osobnosti k poslednímu cíli. V právním řádě se děje toto směřování trojím způsobem: směřování vrozené, avšak pro rozum svobodu lidskou uvědomělé.92 Moderní právní filosofie proti těmto tezím staví námitku, že z transcendentálního principu nelze odvozovat principy mravní. Metodologicky se popírání prvního principu všech věcí opírá o metodologii Kantovu. Všechny tyto názory jsou podle Skácela subjektivní a jejich příčinou je neznalost křesťanské filosofie a vliv veřejného, mínění.93 Ve druhé části stati Skácel podrobně rozebírá oprávněnost zakotvení práva v náboženství. Existuje věčný zákon vesmíru, který je příkazem rozumu a vůle boží, kterým vesmír je veden k svému cíli a vyhlášen vesmíru, když tento se stane skutečností. Zákon věčný je rozum a vůle boží poroučející zachovávat řád vesmíru a zakazující jej přestupovat...Zákon vede každou část vesmíru k cíli, odpovídajícímu jeho přirozenost.94 Člověk má ve své přirozenosti sklony ke konání dobra a vyhýbání se zlému. Přirozený zákon je zákon vrozený lidské přirozenosti, přikazující zachovávat přirozený řád, který je všeobecný a neměnitelný. Projevuje se ve schopnosti člověka konat dobro a vyhýbat se zlému, dále ve sklonu k zachování života živočišného a ve zdokonalováním života bytosti rozumné a svobodné. Tento přirozený zákon však není plodem praktického rozumu, jak hlásá Kant, ale je vtisknutím zákona věčného do lidské přirozenosti.95 90 SKÁCEL, J. B. Přirozený zákon. Filosofická revue. Čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1935, ročník 7, č. 1, s. 4 -7. 91 Srov. tamtéž, s. 4. 92 Tamtéž, s. 4. 93 Srov. tamtéž s. 5. 94 Tamtéž, s. 5. 95 Srov. tamtéž, s. 6 23 Když člověk tento zákon nezachovává, odvrací se od svého posledního cíle. Na závěr Skácel připomíná, že „u člověka poměr k poslednímu cíli na věčnosti odpovídá poměru k přirozenému řádu v čase." 96 Z těchto hlubokých filosofických kořenů vyplývá Skácelova vášnivá angažovanost pro svět, pro sociální nespravedlnost v něm. Oblasti filosofie práva se věnuje i další Skácelův článek s názvem Poměr práva a spravedlnosti jednotlivce ke společnosti.97 Tento článek rozšiřuje tématiku přirozeného mravního zákona a z něho vyplývajícího mravního řádu, který člověka zavazuje ve svědomí, na poměr práva a spravedlnosti jednotlivce ke společnosti. Skácel znovu připomíná, že při řešení právních problémů je nutné počítat s posledním cílem lidského života, jinak by byl člověk degradován buď na otroka státu nebo na boha, nebo dokonce na zvíře. Všechny tyto závěry Skácel důsledně odmítá s poukazem na to, že člověk nepatří napřed sobě, nýbrž Bohu. Osobnost člověka je dílem První příčiny.98 Z tohoto zaměření vyplývá svoboda osobnosti člověka, protože První příčina mu udělila jeho nezadatelná práva plynoucí z přirozeného zákona. Tato práva jsou člověku udělena pro společnost, neboť jednotlivec i společnost jsou dílem první příčiny. Ve druhé části stati se dr. Skácel zamýšlí nad rolí státní společnosti při udělování práv jednotlivému člověku. Znovu konstatuje, že stát nemůže diktovati člověku povinnosti, které odporují jeho přáním, neboť jak jednotlivec, tak společnost státní jsou odvislí od První Příčiny, která je zdrojem a původcem práv jednotlivce i společnosti. 99 Jednotlivý člověk na základě ctnosti jako trvalého zaměření k určitému dobru má svá práva a povinnosti zaměřit k blahu celé společnosti. Avšak jednání podle ctností může být člověku vnuceno vnějším tlakem, ale pak se nedá mluvit o ctnosti, protože pravá ctnost vyžaduje svobodný souhlas rozumu i vůle. 96 Tamtéž, s. 7. SKÁCEL, J. B. Poměr práva a spravedlnosti jednotlivce ke společnosti. Filosofická revue. Odborný časopis pro filosofii. Olomouc: 1935, ročník 7, č. 3, s. 102 – 104. 98 Srov. tamtéž, s. 102. 97 24 V závěru stati Skácel formuluje jednouchou zásadu vztahu práva jednotlivce a společnosti: „aby každému bylo dáno a ponecháno, co jest jeho,"100 čímž je realizována ctnost spravedlnosti. Z toho vyplývá také nutnost respektování sociálního řádu, jehož základem je řád právní postavený na spravedlnosti. Skácel rozlišuje tři typy spravedlnosti: spravedlnost vyrovnávací, která nařizuje, aby jednotlivec dával druhému to, co mu patří a spravedlnost rozdělovací, která zavazuje stát, aby dával jednotlivci výhody a břemena podle jeho zásluh. Spravedlnost legální je ta, kdy jednotlivec dává státu to, co mu patří.101 Pojem práva je tedy vyvozen z pojmu spravedlnosti a tím se toto pojetí práva dostává do rozporu s tehdejší moderní právní filosofií, která toto spojení zamítala a chápala právo na základě donucovací vnější moci, nikoliv vnitřního ctnostného jednání. Skácel však tuto donucovací moc zcela neodmítá. Moc donucovací je tedy spojena s právem a to nutně. Úkolem práva jest, aby byla chráněna svoboda jednotlivce a společnosti na základě spravedlnosti a proto musí s ním být spojena morální možnost i fysickou mocí hájiti právo. Tato možnost však není podstatou práva, proto se projevuje tehdy, když je právu odpírána.102 Sérii článků s tématikou filosofie práva uzavírá stať s názvem Zákon a mravnost,103 v níž znovu polemizuje s těmi filosofy,104 kteří vidí v právu pouhý vnější řád zabraňující přehmatům vůči svobodě jiných lidí a zbavují ho tak jeho etického rozměru, jenž se projevuje jako vnitřní přimknutí k uznané povinnosti. Stát se tak stává výlučným pramenem práva, zákon je pro občana bezpodmínečně závazný, i když občan může protestovat proti zákonům, jenž odporují jeho mravnímu přesvědčení. Tyto skutečnosti jsou příčinou nesouladu a zmatku, protože různí činitelé, kteří určují jednání jednotlivce ve společnosti, si mohou vzájemně odporovat.105 99 Tamtéž, s. 103. Tamtéž, s. 104 101 Srov. tamtéž, s. 104. 102 Tamtéž, s. 104. 103 SKÁCEL, J. B. Zákon a mravnost. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1936, ročník 8, č. 2, s. 100 - 103. 104 Skácel zde uvádí filosofa Františka Krejčího a jeho dílo Positivní etika, vydané Praze roku 1922. 105 Srov. SKÁCEL, J. B. Zákon..., s. 100. 100 25 Skácel vypočítává tři soubory těchto vzájemně si odporujících norem: právní řád nezávislý na mravních a náboženských zásadách, mravní a náboženský řád a soubor norem vytvořených na základě tradic a zvyku. Lékem na tyto rozpory je návrat k pojetí zákona podle Tomáše Akvinského. Skácel vysvětluje jeho teze, že rozhodujícím činitelem ve vztahu k zákonu je rozum a jeho vztah k principu jednání a k jeho důsledkům. Zákon je tedy dílem rozumu, který poznává poslední cíl musí tedy k tomuto cíli usměrňovat. Zákonem se jednotlivec usměrňuje k cíli usměrňováním k dobru společnosti, obojí pak směrem k poslednímu cíli….A proto nemůže být zákonem nic, co odvrací člověka od posledního cíle a co nesměřuje k dobru společnosti a pro společný řád.106 Skácel na závěr připomíná, že pokud zákony odporují mravnosti nebo náboženství, jsou nespravedlivé a nevážou ve svědomí a uzavírá konstatováním, že patřiti státu není jen vnější organizací a omezením svobody jednotlivce a právo není jen vnější řád zakazující přehmaty proti svobodě jiných, a tedy respektování hranic má etický význam.107 V závěru třicátých let se Skácel ve Filosofické revui věnoval otázkám vztahu filosofie umění a náboženství. Prokázal při tom dobrou orientaci v české katolicky orientované literatuře, kterou získal v minulosti z osobního přátelství a novinářskou spoluprácí s Karlem Dostálem - Lutinovem, jak uvedeme dále. V rozsáhlém článku Věda, filosofie a umění108 polemizuje s Albertem Vyskočilem (1890 - 1966), který hlásal nesmiřitelné nepřátelství uměním, vědou a filosofií a umění řadil před vědu i teologii, a s názorem Jaroslava Durycha (1886 - 1962), který naopak pokládal vědu za jádro umění. U Jana Čepa (1902 1974) oceňuje to, že je mu umění pramenem tryskajícím z víry nerozlučně spjaté s nadějí a láskou, ale vadí mu jeho povznesenost nad vědu a filosofii.109 106 Tamtéž, s. 102. Tamtéž, s. 103. 108 SKÁCEL, J. B. Věda, filosofie a umění. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1939, ročník 11, č. 1, s. 67 - 74. 109 Srov. tamtéž, s. 67. 107 26 Východiskem k poznání vzájemného poměru vědy, filosofie a umění je mu pohled na člověka, který vychází antropologie Tomáše Akvinského. Základem pro všechny lidské aktivity je činnost rozumu, který je schopen pomocí vnějšího smyslového poznání dojít k poznání abstraktnímu, nadsmyslovému, k poznání příčin věcí. Filosofie pak pomáhá k syntéze poznání jednotlivých a jejich změření k Absolutnu.110 Také umění je činem praktického rozumu, který předpokládá činnost rozumu teoretického. Je proto netoliko umělecké dílo svědkem citového života, jest jím i dílo vědecké, neboť ačkoliv vyšlo od přirozené touhy rozumu teoretického, spělo k cíli danému praktickým rozumem a bylo uskutečněno vůlí, za doprovodu lásky. Není proto věda jen činem chladného teoretického rozumu, ale jest činem ducha lidského, rozohněného láskou ke všemu stvoření, především k bližnímu, ale nade vše ostatní nejprve k Bohu. A pravá filosofie vede také k životu moudrému: pravý filosof jest jen ten, který vede život moudrý, a to jest vrcholný cíl filosofie, lásky k moudrosti.111 Podstatou umění je činnost činorodého rozumu, který pomocí obrazotvornosti tvoří obrazy, jejichž krása uspokojuje lidskou duši. Těžiště umění je v citech, umění má budit představami správné city a vyvolat v duši estetický požitek z krásy.112 Vztah mezi filosofií a uměním je dán jejich různými východisky. Předmětem filosofie je skutečnost a její konečným cílem je mravní jednání, projev skutečné vůle a citů v člověku, kdežto umění vychází z myšlenkového obrazu skutečnosti, a proto budí city pouze iluzorní113. V závěru se znovu Skácel vrací k polemice s autory jmenovanými v úvodu stati. Konstatuje, že víra sice povznáší umělce k co možná nevyšší dokonalosti a povzbuzuje ho k uměleckému nadšení, ale není naprosto nutným požadavkem tvorby uměleckého díla, neboť „umělecké dílo, pokud zachovává přirozený řád a vlastně takové dílo jest umělecké - nemusí vyplynouti z nadpřirozené víry.“114 110 Srov. tamtéž, s. 70. Tamtéž, s. 71. 112 Srov. tamtéž, s. 72. 113 Srov. tamtéž, s. 73. 114 Tamtéž, s. 74. 111 27 Stať nazvaná Duševní pracovník dneška a katolický názor světový115 je pokusem o stručný shrnující pohled na metodologii vědecké práce a obsahuje také kritiku všech nesprávných ideologií. Duševní prací rozumí Skácel cílevědomou, plánovitou a soustavnou činnost lidskou, jejíž podstatou je rozpětí sil duševních, hlavně ovšem mohutnosti poznávací...Přirozeným, vnitřním účelem práce duševní je poznání, je vědění, a to vědění jasné, soustavné, tvořené z poznání příčin, tedy poznání vědecké.116 Filosofickou otázku o poznatelnosti objektivní skutečnosti řeší podle Skácela dějiny filosofie dva základní směry: na jedné straně je to naivní realismus spojený s materialismem, založený na pouhém smyslovém poznání objektivní skutečnosti, které nemůže vysvětlit podstatu duševní (vědecké) práce, na druhé straně je to subjektivismus a skepticismus, který popírá možnost poznání objektivní skutečnosti a vede k různým druhům ideologií.117 Aristotelsko - tomistický systém, který je základem pro katolický světový názor, hlásá, že objektivní skutečnost je poznatelná rozumem na základě smyslového poznání, a stává se tím nejlepším podkladem pro moderní vědecké bádání. V dalších úvahách skácel nemilosrdně odhaluje nebezpečí subjektivistického idealismu, který podle něj „vede k ospravedlnění brutálního, sebevražedného individualismu a kolektivního sobectví, k tyranii a zvířecké surovosti."118 Druhá část stati je věnována metodologickému postupu vědecké práce, přičemž Skácel klade velký důraz na jasnost pojmů a přesnost otázek, na něž hledá vědec odpověď. Nepřesnost v pojmech stojí pole Skácela za všemi -ismy tehdejší doby. Skácel vypočítává individualismus, kolektivismus, liberalismus, konservatismus, internacionalismus, nacionalismus, klerikalismus, laicismus a dodává, že si může každý tuto sérii podle vlastní zkušenosti doplnit. Obranu proti těmto ideologiím hledá Skácel v přesném a novém vymezení pojmů, které hýbaly tehdejší společností: totalita, národnost, náboženství, Bůh, 115 SKÁCEL, J. B. Duševní pracovník dneška a katolický názor světový. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1939, ročník 11, č. 2, s. 108 - 112. 116 Tamtéž, s. 108. 117 Srov. tamtéž, s. 109. 118 Tamtéž. 28 víra v Boha, křesťanství.119 Nelze tu nevidět Skácelovy obavy z nastupujícího nacismu a rozpínavosti komunismu, i když je zde výslovně nejmenuje.120 Ve třetí části článku je tato kritika ještě ostřejší: Každá totalita, která se vymyká totalitě řádu Božího, je jen částka a střepina celku. Stane se modlářstvím místo uznávání Boha, Tvůrce všehomíru, našeho starostlivého Otce. Vede tedy taková totalita k barbarství a zániku.121 V závěru pak Skácel varuje před tím, aby se katolické myšlení neuzavíralo moderním proudům, protože i v bludu může najít zrnko pravdy. Oceňuje, že novotomismus pod vlivem Kanta věnuje pozornost experimentální psychologii a přírodovědeckým metodám a neuzavírá se ani metodám historickým. Celý světový vývoj sociální a hospodářský měl by dnes zcela jiný průběh, kdyby katolická veřejnost znala a prováděla syndikalisticko - stavovské myšlenky. Tak význačně katolické místo ve vedení převzal Marxův materialismus, jenž tak znetvořil tuto myšlenku... Nechceme-li, aby tak časové moderní otázky, jakými jsou různé ty rasové a národnostní a jiné otázky, dnes tak zajímající nejširší veřejnost, nechceme-li, aby nesprávně byly řešeny, nýbrž aby zbaveny byly nesmyslných přívěsků, je nutno i je pojati v celkový obraz katolického universalismu.122 Skácelovo varování přišlo bohužel pozdě, čas a vývoj ve společnosti ukázal oprávněnost jeho obav. V závěrečném Skácelově citátu zaznívá ohlas jeho osobního vědeckého pokorného vyznání víry: Pro čas a věčnost pracuje katolický dělník ducha. Z plnosti své vědy a mravního charakteru přispívá k dobru spoluobčanů. Malý atom vesmíru, prach pozemský, ale vznešený a veliký, neboť pracuje k oslavě věčného Boha, První příčiny a Poslední a Nejvyšší vesmíru, Boha věčného, Spasitele Krista a Ducha Božího.123 Při pohledu na Skácelovo filozofické dílo se můžeme právem divit, proč se nevydal na vědeckou dráhu, k níž měl všechny předpoklady. Středem jeho zájmu však byla spíše činnost pedagogická a pastorační. 2.2.2 Skácel – novinář První zkušenosti s novinářskou prací získal dr. Skácel v brněnském deníku Den,124 v němž působil jako redaktor v letech 1921 - 1923. Tento lidový 119 Srov. tamtéž, s. 110. Srov. tamtéž. 121 Tamtéž, s. 111. 122 Tamtéž, s. 112. 123 Tamtéž, s. 112. 124 Dalším redaktorem tohoto deníku byl Klement Dvořák. 120 29 katolický časopis založil v Brně v roce 1911 ThDr. Jan Šrámek (1870 – 1956), 125 a zároveň byl jeho šéfredaktorem. Deník popularizoval v širokých lidových vrstvách politické názory lidové strany a prezentoval činnost mnoha tehdejších katolických spolků a organizací. Dr. Skácel přispíval do tohoto časopisu mnoha články, zejména v úvodnících listu je patrný jeho novinářský styl, výborná orientace v politických a veřejných otázkách. Bohužel tyto články nejsou podepsané ani jménem ani novinářskou zkratkou, nemůžeme je tedy s určitostí identifikovat a blíže popsat. Jako zajímavost uvádíme, že v tomto deníku redigoval v letech 1918 - 1923 rubriku Hovory literární a umělecké Skácelův přítel, představitel Katolické moderny Karel Dostál – Lutinov. 126 Ve dvacátých letech vycházel v časopise na pokračování například jeho fejeton Svatý František ve filmu.127 Pro poznání smýšlení a duchovního zaměření dr. Skácela jsou velmi zajímavé články na různá duchovní témata, která publikoval v časopise dominikánského Třetího řádu Růže dominikánská, jenž byl původně určen pro členy růžencových bratrstev, ale postupně se díky svému širokému záběru stal velmi rozšířeným lidovým katolickým časopisem, který byl oblíben nejen dominikánskými laiky, ale i širokou katolickou veřejností.128 Časopis vycházel nepřetržitě od počátku obnovy české provincie až do roku 1948, kdy jeho vydávání bylo násilně přerušeno k 1. prosinci 1948.129 Články dr. Skácela pocházejí zejména z ročníku číslo 43 z roku 1930, dále pak z ročníku číslo 51 z roku 1937 a ročníku číslo 52 z roku 1938, kdy na krátký čas byl dr. Skácel redaktorem tohoto časopisu.130 125 Srov. TURZOVÁ, V. M. Kartouzský vězeň. Mons. Jan Šrámek. Svitavy: Trinitas, 2006, s. 190. LANTOVÁ, L. Karel Dostál - Lutinov. In: FORST, V. (red.) a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. I. A – G. Praha: Academia, 1985, s. 590. Ve státním archivu Opava, pobočka Olomouc se dochovalo z let 1913 - 1923 dvacet Skácelových dopisů Dostálu – Lutinovi, které dokládají jejich dlouhodobé osobní přátelství. Blíže je jimi budeme zabývat v podkapitole 2.2.3. 127 Srov. VŠETIČKA, F. Literární Olomouc. Olomouc: Votobia, 2002, s. 43. 128 Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, s. 131. 129 Tamtéž s. 174 s poznámkou č. 20 na s. 180. 130 V ostatních ročnících časopisu nebyly při zkoumání Skácelovy články nalezeny. 126 30 V článku nazvaném Katolické náboženství není jen věcí citu131 se dr. Skácel zamýšlí nad vztahem rozumu a citu v náboženské víře. V úvodu článku konstatuje, že je nesprávné chápat náboženství především jako cit, nýbrž že je v první řadě věcí rozumu, k němuž také přistupuje vůle, která následuje rozum a vede člověka k tomu, aby poznanou pravdu uskutečňoval ve svém životě. Náboženství však nezanedbává ani cit lidského srdce. Když rozum ukazuje na nezměrnou a nevyčerpatelnou dobrotu a lásku, pak je zcela přirozeno, že zahoří srdce láskou k Bohu, kráse věčné a nekonečné, u porovnání s níž je i největší krása pozemská jen stínem, když ukazuje rozum srdci nesmírnou dobrotu a lásku a milosrdenství Boha vůči člověku......pak srdce člověka, ne ze strachu, ale z lásky nutí vůli, aby přikázání Boží plnila, nevarovala se hříchu pouze z bázně před trestem, ale z lásky k Otci nebeskému.132 Ve druhé části článku varuje autor před těmi, kteří žijí náboženství povrchně, pověrčivě a lpí jen na vnějších formách: „Jejich náboženství celé spočívá v povrchním uctívání nějakého světce či světice, v návštěvě kostela ze zvyku, v pění písní a poslouchání pěkných řečí a ne v životě náboženském.“133 Řešení vidí dr. Skácel v tom, že věřící člověk má celé své srdce obětovat Bohu a nepřipustit v srdci citů a náklonností, které odporují rozumu vírou osvícenému. Další číslo tohoto ročníku obsahuje Skácelovo zamyšlení nad vztahem věřících k duším v očistci výstižně nazvané Pomůžete nám?...134 Vyzývá tam k modlitbám za zemřelé, zvláště pak za duše kněží. Připomíná: A nejsou to kněží, na jejichž duše se nejvíce zapomíná? Či jest kněz takový, který je si vědom různých povinností svých a své slabosti a mohl by se domnívati, že nepřijde do očistce? Čím větší důstojnost, tím větší soud. Duše kněží jsou Bohu nejmilejšími. Proto jak velká odměna čeká ty, kteří pomáhají kněžím v očistci.135 Tento citát uvádíme proto, že nám dává nahlédnut do Skácelova kněžského srdce, které bylo plné starostlivé lásky o živé i zemřelé. Můžeme se tedy právem domnívat, že toto starostlivé kněžské srdce zakladatele „vrací“ nyní sestrám sekulárního institutu, který založil, všechny jejich modlitby a mše svaté, které za svého zakladatele po celý čas trvání institutu k Bohu vyslaly, v podobě mocné přímluvy u Boha za jeho obnovu. 131 SKÁCEL, J. B. Katolické náboženství není jen věcí citu. Růže dominikánská. 1930, ročník 43, s. 37 40. 132 Tamtéž, s. 38. 133 Tamtéž, s. 40. 134 SKÁCEL, J. B. Pomůžete nám?... Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 99 - 101. 31 Zajímavým dokladem zájmu dr. Skácela o laický Třetí řád je jeho článek nazvaný Profes ve Třetím řádě.136 Jedná se asi o záznam kázání při slibech dominikánských terciářů. Je v něm vysvětlena podstata tří evangelijních slibů, které jsou aplikovány na život ve světě. Jejich základem má být oddělení se od světa a přemáhání sebelásky. Slib chudoby má být zachováván především vděčností za nynější majetkový stav, potlačováním závisti a ochotou k almužnám. Slib čistoty je vyjádřen čistotou manželskou, která má být příkladem pro ostatní, a také ve skromnosti oděvu. Slib poslušnosti v sobě zahrnuje poslušnost Božím a církevním přikázáním, stanovám a řeholi. Dr. Skácel se dále vyznává ze své lásky k národu a církvi, když s apoštolskou horlivostí připomíná: Vzpomeňte též, jak velkých povinností vám ukládá smutný stav náboženský našeho národa! Ta ohromná masa lidí, obzvláště velkoměsta, která se hlásila k církvi ještě za doby válečné, zmenšila se a k ní se hlásí již jen členové katolických spolků a sdružení náboženských. O tu masu lidí, pokud již nepropadl bezvěrectví...se vede boj...My nesmíme dopustiti za žádnou cenu, aby z těchto formálních ještě katolíků stali se odpadlíci, poněvadž schnoucí větev na stromě Církve může se státi ještě živou, může býti prostoupena mízou, jí udělenou modlitbami Církve a jejími zásluhami.137 Dále klade terciářům na srdce, aby apoštolovali více skutky, než slovy, aby byli milosrdní a dobročinní a pomáhali v apoštolské práci kněžím. Hlubokou a opravdovou zbožností je prodchnuta stať nazvaná Aby ve jménu Ježíš klekalo každé koleno...!,138 v níž se autor zamýšlí nad sílou a mocí Jména Božího. Začíná vzpomínkou na padlé anděly, kteří se chvějí hrůzou před Božím Jménem. Jméno Boží působí svou mocí ve svátostech, zejména křtu a pokání. Proto je třeba tomuto Jménu prokazovat úctu, nevyslovovat ho lehkovážně pro moc, kterou v sobě má. Varuje také před lidmi, kteří žijí své náboženství jen na povrchu, pro lidskou chválu.: Hlásají plné odumření světu a skrytý život v Kristu, ale jen proto, aby byli za to od lidí chváleni a mohli poukazovat na své zásluhy o život křesťanský. O pokoře mluví a píší, ale pokory nemají, o lásce, jsou plni nenávisti, o prostotě křesťanské a není nad ně nedůtklivějších, když jedná se o jejich prospěch časný. Není pak divu, že jejich snaha 135 Tamtéž, s. 101. SKÁCEL, J. B. Profes ve Třetím řádě. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 103 - 106. 137 Tamtéž, s. 104 - 105. 138 SKÁCEL, J. B. Aby ve jménu Ježíše klekalo každé koleno...! Růže dominikánská. 1930, roč. 43. s. 131 - 133. 136 32 o slávu Jména Božího nepotkává se s úspěchem, leč by úspěchem mohlo se nazvati vychvalování, kterým se zahrnují mezi sebou.139 Řešení vidí dr. Skácel ve správné výchově dětí k plnění druhého Božího přikázání pomocí eucharistických kroužků mládeže. Tento odstavec jsme citovali proto, že obsahuje Skácelovo velebení pravé pokory - tématu, kterým je prostoupen celý jeho duchovní život. Pokora je také jedním ze základních pilířů duchovního života institutu, který později založil. V několika dalších číslech Růže dominikánské z roku 1930 se dr. Skácel věnoval otázkám manželství. První článek nese název „Co Bůh spojil člověk nerozlučuj!“140 a je obhajobou nerozlučitelnosti manželství. Druhý nazvaný Svatost manželství141 je teologickou a biblickou obhajobou manželství jako svátosti ustanovené Kristem. Obsahuje také otevřená napomenutí proti zneužívání manželství a hříchům proti němu a znovu shrnuje a oslavuje jeho krásu: Manželství křesťanské! Dvakrát oslaveno intervencí božskou, ve slavných dobách tvoření a vykoupení. Ono nám klade za povinnost je ctíti, a dává právo říci lidem lehkomyslným: Nedotýkejte se manželství, neboť ono je věcí svatou. Ano, manželství je věcí svatou! 142 V Růži dominikánské z roku 1937 vycházel na pokračování rozsáhlý článek nazvaný Přesvědčení náboženské,143 v němž dr. Skácel skvěle uplatnil své filosofické vzdělání. Jeho zajímavá definice pojmu přesvědčení nic neztratila na výstižnosti a přesnosti i v dnešní době: Přesvědčením jmenujeme souhrn pravd, vlastní prací nabytých. Přesvědčení jest tedy subjektivní jistota, že pravdy, které poznáváme nebo ke kterým se hlásíme, odpovídají objektivní skutečnosti, poněvadž jsme si tuto shodu poznání se skutečností odůvodnili 144 a dovedeme ji ospravedlniti před sebou a před jinými. Rozebírá pak příčiny nesprávného přesvědčení, nutnost jednání podle vlastního přesvědčení a respektování osobního přesvědčení od jiných. Rozlišuje dva druhy přesvědčení: křesťanské, které prohlašuje Boha za dárce a původce mravního zákona, a protikřesťanské, které prohlašuje za tvůrce mravního zákona 139 Tamtéž, s. 132 - 133. SKÁCEL, J. B. „Co Bůh spoji, člověk nerozlučuj!“ Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 145 - 149. 141 SKÁCEL, J. B. Svatost manželství. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 165 - 169. 142 Tamtéž, s. 169. 143 SKÁCEL, J. B. Přesvědčení náboženské. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 1, s. 3 - 5. 144 Tamtéž, s. 3. 140 33 člověka, který ho pak může dodržovat podle své libovůle. Pak poměry sociální a státoprávní jsou důsledkem těchto dvou protichůdných názorů. V závěru článku znovu připomíná, že náboženské přesvědčení nemá ten, kdo se jím neřídí v jednání vůči sobě i jiným. Tyto myšlenky pokračují v dalším čísle časopisu, kde Skácel definuje velmi originálně náboženský fanatismus: Fanatismem rozumíme vášnivé hájení určité ideje. Jsou tedy v pojmu fanatismu dva prvky: vášeň, která není řízena rozumem a bezohlednost, která se uplatňuje vůči názorům jiných. Tato dva prvky mohou se vyskytnouti a vyskytují se též v přesvědčení náboženských, ale jen potud, pokud se jedná o náboženství stvořená lidmi. Odtud vášnivost fanatiků a z ní plynoucí bezohlednost vůči přesvědčení jiných, a jejich nesnášenlivost nejen náboženská, ale i civilní.145 Dále uvažuje nad problematikou snášenlivosti náboženské i civilní. Náboženská snášenlivost je bludná, protože nemůže respektovat náboženský blud, který je popřením pravdy, jenž je jen jedna. Samozřejmá má být však snášenlivost občanská, která respektuje náboženské smýšlení jiných, i když je bludné. A znovu varuje před fanatismem: Fanatismus je nesnášenlivým nábožensky, projevuje tuto nesnášenlivost jednáním, odporujícím zákonu mravnímu, hlavně spravedlnosti a lásky, a je nesnášenlivý i v ohledu občanském.146 Když si představíme dobu, kdy byl tento článek napsán, můžeme předpokládat, že dr. Skácel měl při jeho psaní před očima nejen tehdejší dobové náboženské problémy české společnosti, ale i na nastupující fanatický a nesnášenlivý fašismus. Možná i proto končí článek voláním po hlubším náboženském vzdělání a autenticky žitém křesťanství, neboť jen tak nalezneme klid svého rozumu, v dnešní době klidu neznající, mír srdci svému, jehož svět dáti nemůže, ale který nám dá Pán, který dává se nalézti těm, kdož Ho hledají.147 Je zajímavé, jak se s postupným narůstáním předválečného napětí ve spole čnosti měnila témata Skácelových článků. Od témat zamýšlejících se nad úlohou katolíků v společnosti, hájení náboženských pravd a vnějšího apoštolátu postupně přešel k tématům o nejhlubších zdrojích duchovního života. Jsou pro nás cenným poznáním jeho duchovního smýšlení a osobní zbožnosti. 145 SKÁCEL, J. B. Přesvědčení náboženské. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 2, s. 25 - 26. Tamtéž. s. 25 147 Tamtéž, s. 26. 146 34 V září 1937 otiskla Růže dominikánská Skácelův článek Eucharistie a zármutek,148 který prozrazuje jednak hlubokou niternou vroucí zbožnost pisatele, jednak vzdělaného psychologa, znalce lidských povah a zkušeného a moudrého duchovního vůdce, kterým podle svědectví sester Skácel byl. Když ho psal, bylo mu třiapadesát let, byl tedy ve věku, kdy člověk bilancuje svůj dosavadní život, žil mezi slovenskými bratry v Košicích, daleko od prostředí, které důvěrně znal, schylovalo se k válce. Dá se proto předpokládat, že i on byl zasažen ve svém srdci smutkem, který stěží překonával. Píše o tom: Snad pokud vidiny a sny mládí cele člověka ovládají, snad když životní boj je příliš prudký, nepociťuje člověk tak bolestně ostnů tohoto zármutku. Ale když by se mohl oddati klidně životu, když dospěl poloviny svého života, když jeho život kloní se k západu, stává se přebolestným pocit zármutku a smutku. Není jeho příčinou neúspěch a bolest, s níž potkává se v boji životním. Toto vše jen zveličuje onen smutek tajemný, jejž pociťuje člověk a o němž pravý umělec dovede hovořit. Kde jest příčina tohoto duševního smutku, jehož nikdo není ušetřen?149. Odpovídá poukazem na to, že po prvním hříchu zůstala v člověku nesmírná touha po štěstí. Člověk je smutný proto, že žádné pozemské štěstí nedovede tuto jeho touhu nasytit. Tímto smutkem nejvíce trpí lidé, kteří neznají Krista. Ale Skácel pravdivě přiznává, že stíny tohoto smutku zachvacují i srdce těch, kdož žijí životem křesťanským.A fysické a duševní bolesti, které stíhají každého člověka, vyvolávají tento smutek a hřích, třebas ze slabosti páchaný, činí jej ještě větším a hlubším.150 A proto se ptá: „Není nám dána možnost přemoci tento smutek a žíti pokojným životem na zemi v klidném čekání přeměny života v život blažený, věčný?“151 Jediným lékem proti smutku, který tak často naplňuje naše srdce, je Svátost Oltářní. Časté svaté přijímání je také lékem proti výčitkám svědomí, strachu a hrůzy před smrtí. Stať končí krásným vyznáním: S důvěrou přistupujme k oltáři jeho, zbožně ho přijímejme a dá radost do srdce našeho, pokoj a mír svědomí neklidnému a ustrašenému, neboť to je ctí a slávou jeho, když důvěřujeme síle této svátosti. A důvěra naše nebude zklamána.152 Tento článek nám odhaluje vnitřní život dr. Skácela, hluboký zdroj jeho nikdy neutuchající energie, životní síly a humoru. Láska k eucharistii byla dalším pilířem duchovního života institutu, který později založil. 148 SKÁCEL, J. B. Eucharistie a zármutek. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 7, s. 122 - 124. Tamtéž, s. 122. 150 Tamtéž. 151 Tamtéž, s. 123. 152 Tamtéž, s. 124. 149 35 Druhý článek z tohoto období nese název Vtělení Syna Božího,153 v němž se Skácel představuje jako vzdělaný teolog. Začíná srozumitelným a výstižným vysvětlením dogmatu o Kristově jediné a nesmíšené Božské a lidské přirozenosti a také připomínkou toho, že v Kristu jsou dvě vůle - lidská a Božská, přičemž lidská vůle Kristova se vůli Božské svobodně a dobrovolně podrobuje. Jen díky tomu, že Kristus přijal naši lidskou přirozenost, můžeme být spaseni.154 A nebyl by to dr. Skácel, aby ke svému pro všechny srozumitelnému odbornému teologickému výkladu tajemství vtělení nepřipojil výzvu k vnitřnímu přijetí této pravdy víry: Ano, srdci prostému, srdci dětinnému, srdci pokornému zjevil se Bůh. A proto byli to lidé chudí a prostí, kterým zjeveno bylo tajemství vtělení, chudí pastýři, jsou to dosud lidé pokorného, prostého srdce, kteří se s vírou živou klaní Bohu, který člověkem se stal. Buďme i my opravdu dětinnými ve víře v Krista, s důvěrou dětinnou očekávejme přislíbení jeho, milujme Ho láskou dětinnou - to bude naše příprava na vánoce, to nám zajistí, že dítě Ježíš s dary přirozenými i nadpřirozenými vejde do našeho prostého dětinného srdce. 155 Tento citát nám dokazuje, že takové dětinné srdce dr. Skácel měl sám. Doktor filosofie a teologie, jeden z nejvzdělanějších dominikánů té doby, po odborném teologickém výkladu vyzývá druhé a také sám pokleká se srdcem dítěte před tajemství Dítěte Božího, čímž nám odhaluje další zdroj svého vnitřního života dětinnou důvěru v Boha a hlubokou lásku k němu. I toto dědictví předal později sestrám Díla blažené Zdislavy. Pokora a prostota měly být měly být jedním z charakteristických znakům jejich společenství. V roce 1938 vycházela v Růži dominikánské na pokračování Skácelova rozsáhlá úvaha nazvaná Křesťan ve veřejném životě.156 Vysvětluje hned v úvodu, že se v něm míní věnovat veřejnému životu křesťana, tedy když jedná jako občan státu a jako činitel v hospodářském životě, a chce najít zásady, kterými se má křesťan ve veřejném životě řídit. Zvolil k tomu formu jednouchých jakoby „katechismových“ otázek a odpovědí, ne formu souvislého výkladu. 153 SKÁCEL, J. B. Vtělení Syna Božího. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 10, s. 176 - 178. Srov. tamtéž, s. 176. 155 Tamtéž, s. 178. 156 SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 1 - 5. 154 36 Základním zákonem pro křesťana ve veřejném životě má být zásada lásky a spravedlnosti. Pokud takto křesťan jedná, splnil úkol, který mu Bůh dal. Příkazem spravedlnosti je, aby křesťanovo jednání směřovalo k dobu celku, příkazem lásky je, aby vnější i vnitřní křesťanovo jednání směřovalo k Bohu. „Základem lásky je spravedlnost, korunou společnosti je láska.“157 Křesťan má uznávat právní požadavky státu a pomáhat společnosti k dosažení jejího cíle. V dalším čísle časopisu158 pak připomíná, že původcem státní společnosti je Bůh, který uděluje bezprostředně státní moc lidským nositelům státní moci. Křesťan tedy má uznávat zákonodárnou moc státu, moc vládní i soudní a má dopomáhat k jejich provádění. Když vydá legitimní vláda zákon nespravedlivý, má je křesťan potírat pasivním odporem, nikoliv násilím. Když je zákonem omezena svoboda jednotlivce, má se jí křesťan podrobit, protože dobro jednotlivce podléhá dobu celku.159 Zákonodárství má právo zasahovat do oblasti života náboženského, rodinného a hospodářského. Sát má podporovat náboženský život, protože celá společnost je na Bohu plně závislá. Dále pak připomíná, že rodiče na prvním místě mají právo a povinnost vychovávat své děti, neexistuje státní školský monopol, a dále že stát má zajistit občanu právo na práci a spravedlivou mzdu a má chránit jeho soukromý majetek.160 V dalším pokračování stati se věnuje Skácel otázkám sociálním, které považuje za nejpalčivější problém té doby. Sociální otázkou rozuměl souhrn všech běd a útrap a škod, které zatěžují veřejný život. Které jsou důsledkem nedokonalosti lidské a též hříšných sklonů přirozenosti lidské; tj. otázka, zda možno a jak je možno účinně potírati tyto nesrovnalosti nebo aspoň jak možno jim zabrániti.161 Příčinou zbídačení proletariátu, které je projevem sociální otázky, je podle Skácela kapitalismus a rozmařilost, jinak vyjádřeno heslem zneužívání práce, kdy lidé nepracují, pracují nesprávně a nebo jsou jinými olupováni o ovoce své 157 Tamtéž, č. 1, s. 12. Srov. SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 2, s. 24 - 25. 159 Srov. tamtéž, s. 25. 160 Srov. tamtéž, s. 26. 127 SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 3, s. 44. 158 37 práce. Tak se kapitalismus svým heslem „zisk za každou cenu“ podílí na tom, že dělníci žijí v často v člověku nedůstojných podmínkách.162 Řešení sociální otázky vidí Skácel v péči státu o takové zákony, které by respektovaly mravní zákon spravedlnosti a lásky, a ty pak mají uskutečňovat křesťané v praktickém životě. V dalším čísle časopisu Skácel znovu důrazně připomíná, že je povinností křesťanskou, aby se dělníku pomohlo k plnému a spravedlivému platu, na nějž má právo příkazem spravedlnost; není možno oddělovati povinnosti spravedlnosti od povinnosti lásky.163 A pokračuje výzvou a trpkou výčitkou: Jestliže jsme ještě křesťany, chceme-li jimi býti v životě veřejném, pak hledejme odpověď na tu bolestnou otázku, proč veřejný život není křesťanský, proč masy lidí, hlavně dělnického, nedůvěřují křesťanství, proč věří socialismu a komunismu. Velice, velice mnozí křesťané zrazují Krista ve veřejném životě, hlavně na poli hospodářském…Je tolik bohatých křesťanů, kteří mají přebytek, kteří se spokojují s almužnami, s konferencemi chudinskými, kteří přece ničeho nepodnikají, aby zlomili okovy odvěké tolika dělníků, otroctví, o němž tak důrazně píší papežové 19. a 20. století.164 V závěru stati Skácel znovu klade na srdce křesťanům, aby nezneužívali Kristovo evangelium k ochuzování bližním pouhým poukazováním na budoucí spásu a nezasazovali se přitom o spravedlivé prosazování požadavků dělníků. A v závěru shrnuje: Toto splynutí s lidmi jako celkem činí z křesťanů nepřítele kapitalismu a bratra dělníků. Tyto povinnosti zavazují křesťana ve svědomí.Když se jimi řídí v životě veřejném, podporuje bezpečnost státní společnosti a místo třídních bojů pomáhá budovat rodinu Království božího na zemi.165 Skácel se zde stává smutným prorokem budoucnosti, kdy po válce většina českého národa přijala myšlenky komunismu, možná právě pro nedůslednost řešení sociálních otázek mnohými křesťany. Skácel zde prokazuje své hluboké sociální cítění, jehož zdrojem je jistě také jeho venkovský původ, jeho neustálá duchovní péče o mnoho lidí a vnitřní ztotožnění se s Kristem chudým a poníženým. I tento rozměr jeho duchovního života byl inspirací pro sekulární institut, původně založený jako charitní spolek, jehož posláním byla kromě služby církvi ve farnostech i pomoc chudým rodinám. 162 Srov. tamtéž, s. 45. SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 4, s. 58. 164 Tamtéž, s. 59. 163 38 Poslední Skácelův článek, který nám byl k dispozici, nese název Hrozné jest upadnout do rukou Boha živého.166 Skácel v něm s nezvyklým důrazem a tvrdostí připomíná nutnost obrácení, vyznání hříchů a varuje před přísností posledního soudu. Přitom nastavuje všem i sám sobě podrobné zpovědní zrcadlo: Peníze, statky své pozemské žalovati budou, že je způsobem nespravedlivým rozmnožoval, že nedával z nich almužny chudým. Domy, kdes hřešil, kdes promrhal peníze, zdraví a čest, budou na tebe žalovati…Bude nám vydati počet z hříchů celého života, z hříchů, kterých jsme se dopustili v mládí svém, ve věku mužném i ve stáří; z hříchů, kterých jsme se dopustili v myšlenkách, slovech, v řečech a skutcích; z hříchů proti přikázání Božím i církevních, proti povinnostem stavu našeho…Bude nám vydati účet o počtu, velikosti a okolnostech hříchů. 167 V tomto zpovědním zrcadle nechybí ani připomínka toho, že musíme vydat počet z konání dobrých skutků a z udělených milostí. A stať končí zvoláním: „Uvaž, co by se stalo, kdyby Bůh tě k Sobě povolal?“168 I tento katalog hříchů svědčí o duchovním profilu dr. Skácela, o šíři jeho duchovního záběru, o důkladnosti a opravdovosti, s jakou přistupoval k Bohu, o jeho kněžské zodpovědnosti za spásu duše své i druhých. 2.2.3 Skácelova korespondence Ve Státním archivu v Olomouci se zachovalo dvacet dopisů dr. Skácela z let 1913 – 1923 prostějovskému faráři Karlu Dostálovi – Lutinovi,169 který byl jeho přítelem zřejmě již za studentských let. Předního představitele hnutí Katolická moderna170 Karla Dostála - Lutinova (1871 – 1923) pojilo se Skácelem nejen prostředí hanáckého venkova, kde oba vyrůstali a hluboké sociální cítění, ale také jejich rozsáhlá činnost organizační a politická. Oba se angažovali ve veřejném životě v lidové straně a v různých katolických kulturních spolcích. 165 SKÁCEL, J. B. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 5, s. 77. SKÁCEL, J. B. Hrozné jest upadnout do rukou Boha živého. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 9 10, s. 139 – 141. 167 Tamtéž, s. 140. 168 Tamtéž, s. 141. 169 Jsou deponovány ve Stáním archivu Opava, pobočka Olomouc ve fondu nazvaném K. Dostál pod inventárním číslem 609. 170 Toto hnutí sdružené kolem časopisu Nový život vystoupilo na veřejnost v roce 1895. Jeho snahou bylo povznést katolicky orientovanou literární tvorbu a prosadit některé reformy praktického rázu, zejména ve farní správě a vzdělání kněží a laiků. Srov. TURZOVÁ, Kartouzský vězeň, s. 188. Časopis byl po 166 39 Přátelství obou kněží dokládá dopis z roku 1913, v němž Skácel oznamuje Dostálovi návštěvu obou jeho bratří Miloslava Václava, kteří se u něho na faře v Prostějově měli setkat se svými budoucími nevěstami.171 V dalším blíže nedatovaném dopise z téhož roku se Skácel, kterému tehdy bylo dvacet devět let, svěřuje se svou bolestí, když musel zřejmě pro nějaké nedorozumění na čas opustit řádové učiliště v Olomouci: Veledůstojný Pane! Okolnosti se tak utvářely, že jsem byl nucen resignovati na úřad učitelský, zřekl jsem se všech titulů – odcházím do Uh. Brodu s ranou bolestnou v duši. – Začátkem února bych se osmělil přijíti k Vám - pojedu přes Prostějov…Domníval jsem se, že se upokojím, ale jest mi stále stejně bolestně v duši, někam na poušť kdybych mohl odejíti – a neviděti ani lidí. Bojím se, že pozbudu veškeré lásky k práci – jsem tak znaven. A objevují se zas bolesti srdce – srdeční vada. Snad přijde mrtvička – ale nebylo by to lepší, než takový život?172 Dopis je dokladem toho, že dr. Skácel měl od mládí chatrné zdraví. O to více vyniká jeho úžasná pracovitost a energie, s níž se pouštěl do všech prací, které mu byly za života svěřeny, a také Boží milost, která se v jeho životě mocně projevila, vždyť se dožil pětasedmdesáti let a pracoval téměř až do své smrti. Dokládá také další rys jeho povahy – občasné stavy melancholie, které ho přepadaly, jakoby nepatřily k jeho cholerické povaze, jenž se projevovala v jeho činorodosti a vytrvalosti v obtížných situacích. Další dopisy Dostálu – Lutinovi mají převážně pracovní ráz. Skácel jako redaktor časopisu Den píše o svých problémech v redakci, stará se, aby Dostál dostal včas svůj honorář nebo komentuje dění v redakci. Pro poznání Skácelova církevního smýšlení a lásky k pravdě je důležitý obsáhlý Skácelův kritický dopis, když se Dostál po válce přihlásil svými názory k reformnímu kněžskému hnutí. Časopis Den otiskl jeho článek, kde kritizuje současný stav církve a propaguje zrušení celibátu. Skácel byl už dříve konsistoří napomenut za neopatrnost, že článek propagující tyto názory v katolicky zaměřeném časopise otiskl.173 srážkách s církevními autoritami pro narušování církevní kázně v roce 1907 zakázán. Srov. KADLEC, J. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: Zvon, 1991, s. 231. 171 Srov. SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi za dne 25. 4. 1913. Depon. in: Státní archiv Opava, pobočka Olomouc, fond K. Dostál, inv,. č. 609. 172 SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi z r. 1913, blíže nedatovaný. Depon. tamtéž. 173 Srov. SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi - Lutinovi ze dne 2. 12. 1918. Depon. tamtéž. 40 V nejdelším dochovaném dopise z Brna z roku 1919 dr. Skácel s Dostálem polemizuje, nesouhlasí s jeho názory na reformu církve a zrušení celibátu174 a snaží se ho svými argumenty přesvědčit o jejich nesprávnosti a nebezpečnosti pro církev. Dopis je nejen cenným dokladem Skácelových názorů na tehdejší dění v církvi, ale i jeho úcty k těm, s nimiž se v některých názorech nemohl i přes dlouhodobé přátelské vztahy shodnout, protože by to odporovalo pravdě. Dopis začíná obvyklým Skácelovým oslovením: Veledůstojný pane! Četl jsem teprve dnes Vaše „Hovory“. Rukopisů nečtu, neboť jsem myslel, že nemám práva Vašich příspěvků cenzurovati, poněvadž p. prof. Šrámek s Vámi přímo jednal, abyste se stal spolupracovníkem našeho listu, také z toho důvodu, poněvadž nejsem literátem a umělcem a příliš si vážím Vaší tvorby, než abych si osoboval právo kritiky. 175 A pokračuje: Kdybych byl býval četl Vaše poslední Hovory, nikdy by nebyly uveřejněny v našem časopise. Stalo se tak a působí mi to opravdu velikou bolest a to ze dvou důvodů. Předně proto, že nestojíte na stanovisku církevním. Přinášíte dopis učence, jak pravíte, a obsahu odsouzeníhodného neodsuzujete. Učenec ten píše: „Scholastická metoda nestačí. Naše fundamentálka a dogmatika buduje na představách starých dob.“ – Důstojný Pane, kdo tak může psáti, ten nezná methody scholastické. A rád bych znal toho, kdo by dovedl ukázati nesprávnost filosofických bludů např. Kanta a jeho pokračovatelů bez znalosti Aristotela a Aquinata, učenců to slavných dob.176 Dále cituje odstavec, kde Dostál kritizuje tehdejší pastorační metody církve, které podle něj neuspokojují ani věřící, ani kněze, ani mnichy a nezúročují námahu na studiích, v praxi, ve zpovědnici, na kazatelně a ve škole. Skácel mu důrazně odporuje: Důstojný pane, toto je nepravda. To vím ze zkušenosti osobní, jenž jsem také křesťanem věřícím, pak ze zkušeností, které jsem získal a dosud získávám jako zpovědník a kazatel. Lhostejnost většiny věřících má svůj kořen v hmotařském názoru na život, uměle a vytrvale tiskem a kapitálem rozšiřovaném a pak v kléru samém, který se ve své neznalosti teologie a křesťanské filosofie – neznalosti zaviněné – dává přednost mluvení uším se líbícímu před zdravým učením, které je zdánlivě tvrdým a nezáživným, ale tomu, 174 V roce 1919 vznikl za vedení J. Š. Baara spolek reformních katolických kněží Jednota katolického duchovenstva, který navazoval na myšlenky Katolické moderny. Ve svém Návrhu duchovenstva na obnovu církve katolické předali papeži Benediktu XV. požadavky na obnovu církevního života: zřízení českého patriarchátu, možnost spolupráce laiků v církevní samosprávě, úpravu patronátního práva při obsazování far, liturgii v českém jazyce, úpravu kněžského studia a výchovy a zdobrovolnění celibátu. Když pražský arcibiskup Kordač po schválení Římem v roce 1920 Jednotu rozpustil, založili nespokojení kněží 8. 1. 1920 novou náboženskou společnost Církev československou. Srov. KADLEC, Přehled, s. 240 – 242. 175 SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi - Lutinovi ze dne 29. 1. 1919. Depon. in: Státní archiv Opava, pobočka Olomouc, fond K. Dostál, inv. č. 609. 176 Tamtéž. 41 kdo do něho vnikl, milým a dobrým. Ze závěru učence plyne, že zaměňuje učenec náboženství katolické s moderním citlivůstkářstvím.177 Z této Skácelovy vášnivě znějící obhajoby učení katolické církve vysvítá nejen jeho láska k církvi, láska k pravdě a jeho umění spojit vědu s praxí, ale také pronikavé odhalení příčin náboženské lhostejnosti ve společnosti a odvaha nazývat věci pravými jmény a v zájmu objektivní pravdy také kritika směřující do vlastních řad. Se stejným důrazem kritizuje Skácel také Dostálovy názory na celibát: To, co píšete o celibátu, není správným. Argumenta, která jsou uváděna pro zrušení celibátu, svědčí jen o tom, že třeba zákon celibátní zreformovat, snad tím způsobem, že by byla umožněna snadnější laicisace, že by ordinace měla býti posunuta do věku pozdějšího, že by přestupky měly býti přísněji trestány atd…ale nesvědčí o tom, že by celibát měl býti zrušen.178 A Skácel, který s sám považuje za upřímného reformisty, pokračuje: Argumenta uváděná pro podržení celibátu nejsou také takového druhu, aby dovedla každého přesvědčit. Pro mne a jistě pro každého upřímného a důstojného reformistu jest hlavní pohnutkou pro nutnost zákona celibátního nutný a všeobecně platný zákon evoluce, kterému je podřízen i vnitřní vývoj zákona církve a která proto musí nutně zákon celibátní podržet. Zrušení tohoto zákona znamenalo by krok nazpět. – Ale nepotřebuji to rozebírat, přece Vy důstojný pane, sympatizujete s modernou a moderna stojí a padá s uznáním evoluce v církevním životě.179 Z tohoto úryvku znovu vysvítá Skácelova láska k církvi a k pravdě, když se sám považuje za reformistu, tedy člověka, který uznává nutnost postupného vývoje a přizpůsobení církve potřebám doby, ale jeho názory důsledně stojí na poslušnosti k církevnímu zákonodárství a církevní autoritě. Tato poslušnost však není ani bigotní ani slepá, ale založená na úsudku vírou osvíceného rozumu a na základě Skácelova důkladného teologického i filosofického vzdělání, hlubokého promýšlení a studia dané otázky. Další odstavec dopisu dokazuje, že Skácel neměl pro své zdravé a dobu předbíhající názory v tehdejším církevním životě jednoduché postavení: Přišel jsem k těmto názorům o celibátu právě zásluhou odpůrců celibátu. A že jsem objektivním a můj úsudek správným, toho jest důkazem i ta okolnost, že konservativci mne nazývají reformistou a reformisté reakcionářem. Nedaří se mi dobře mezi těmito dvěma mlýnskými kameny, ale byl jsem aspoň donucen samostatně zauvažovati a studovat 177 Tamtéž. Tamtéž. 179 Tamtéž. 178 42 a utvrdil jsem se v těchto názorech. Nazývám tedy názory Vaše v Hlídce uveřejněné nesprávnými.180 V závěru dopisu se Skácel obává pohoršení, které otištěním uvedených názorů v katolickém časopisu Den vzniklo: A druhý důvod, proč mne publikace Hovorů rozbolestnila jest, že tím bylo dáno pohoršení čtenářům. Když si představím nezkušeného mladého kněze čtoucího podčárník, nebo věřící prostý lid, který tvoří hlavní kontingent našeho čtenářstva, nemohu ani vypsati, jak jest mi úzko. – A nemohu se omlouvati, třebas by to bylo jen moje důvěřivé spolehnutí se na to, že není možné, by Hovory něco takového přinesly – co zavinili toto pohoršení.181 Na konci dopisu prosí Skácel svého dávného přítele, aby sám napsal do příštího čísla vysvětlení, které by ho samotného ani časopis nekompromitovalo. I nadále však zůstal Dostálovi „v úctě oddaný“, stejně jako ve všech předchozích dopisech. Další korespondence ukazuje, že své názory na zrušení celibátu Dostál Lutinov nezměnil. V krátkém dopise z dubna roku 1920 reaguje Skácel na Dostálovu přednášku, které se sice osobně nemohl zúčastnil, ale o níž ho referovala jeho neteř: Mráz mě přeběhl. Když jsem slyšel o Vašem horování pro zrušení celibátu. P. Hofer hrozí, že začne teď o mne psáti a že tak mne sepsuje, že ani pes ode mne kůstky nevezme, neboť jsem proti němu poštval jeho farníky.182 Skácel jako redaktor cítil odpovědnost za to, jaké názory hlásají na veřejnosti autoři, jejich články jako redaktor otiskoval, ale s jejichž obsahem často sám nesouhlasil. V závěru tohoto dopisu informuje „zcela oddaný“ Skácel Dostála, že se bude tři týdny léčit v sanatoriu v lázních v Lipové. Přátelství obou mužů i přes jejich rozdílné názory skončilo až Dostálovou smrtí. Posední Skácelův dopis z listopadu roku 1923 dostal básník několik dní před smrtí.183 Děkuje v něm za projevenou soustrast nad úmrtím jeho maminky a oznamuje že, brněnský biskup vydal zákaz uveřejňovat články nerespektující katolickou nauku.184 180 Tamtéž. Tamtéž. 182 SKÁCEL, J,B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi za dne 15. 4. 1920. Depon. tamtéž. 183 Dostál - Lutinov zemřel 29. 11. 1923 v Prostějově. 184 SKÁCEL, J. B. Dopis K. Dostálovi – Lutinovi z 12. 11. 1923. Depon. tamtéž. 181 43 Ve Státním archivu v Třeboni se uchoval Skácelův dopis rektoru Kněžského semináře v Českých Budějovicích Karlu Rebanovi, který nám dává hlouběji nahlédnout do Skácelova duchovního života.185 Dopis obsahuje velmi osobní sdělení, z nichž můžeme poznat mnoho z duchovního bohatství zakladatele, zvláště pak jeho opravdovost, jemnost svědomí a pokoru: A ještě s něčím se Vám, monsigore, svěřuji. Poněvadž vždy počítám a zvláště teď jsem počítal, že odejdu na věčnost, v těch bezesných nocech jsem také přísně soudil se s plněním povinností v semináři. Přišel jsem na různé nedokonalosti při vykonávání svého úřadu, jehož zodpovědnost jsem jasněji poznal, ale to se dá v budoucnu snadně napraviti. Než přemýšlel jsem též o svém poměru k jiným, v prvé řadě k Vám, monsignore: a tu jsem přišel k názoru, že jsem se proti Vám v těch nešťastných sporech v jídelně mnohokráte provinil, hlavně ve třech případech. Vím dobře, že jste mně již dávno odpustil a zapomněl, ale já jsem i umínil, že znovu se přiznávám ku své vině, kterou jsem nepokládal za vekou, ale teď pokládám a znovu prosím za odpuštění. Nyní jsem splnil svoji povinnost, nepochybuji ani tak málo, že vaše ušlechtilost dovede mě pochopit a odpustit. Snad se to zdá dětinské, že prosím o něco, co jste již dávno učinil, ale protože jsem to pokládal za svou povinnost, proto Vám to píši, ač s velkou námahou pro slabost těla. Jak já denně nejen při mši sv. spojuji se s úmysly vašimi, ale i přes den co nejčastěji, tak vím, že i Vaše memento za mne bude mi pomáhat.186 Z tohoto úryvku napsaném krátce po překonání smrtelného nebezpečí,187 lze vyčíst mnoho Skácelových charakterových vlastností: velkou zodpovědnost za službu, kterou konal, úctu k představeným, smysl pro kněžské společenství a přátelství. Všechny tyto vlastnosti a bohaté životní zkušenosti skvěle později uplatnil při zakládání sekulárního institutu. Poučný až dojemný je pohled do Skácelova nitra, když velmi podrobně zpytuje své svědomí, pokorně se přiznává ke svým pochybením a vinám a se stejnou pokorou prosí za jejich odpuštění. Podobný pokorný postoj k vlastním chybám vyžadoval později dr. Skácel také od sester Díla. Tento dopis je důkazem, že napřed on sám prošel touto „vysokou školou pokory“ a poznal sám na sobě její plody. Pokora, prostota a sebezápor byly nosné pilíře duchovního života později založeného sesterského společenství, které již však dávno před tím vyrostly v srdci jeho zakladatele. 185 SKÁCEL, J. B. Dopis K. Rebanovi z r. 1940. Depon. in Státní archiv Třeboň, kart. II. inv. č. 62. Tamtéž. 187 Po otravě zkaženým masem, jak napsal v první části dopisu. Srov. výše, kap. 2.1. 186 44 V Diecézním archivu Litoměřice se zachoval také dopis adresovaný „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“, který napsal dr. Skácel v klášteře v Plzni v červenci roku 1946.188 Je to nejcennější pramen pro poznání počátků sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy, charismatu a záměru jeho zakladatele, jeho původního poslání, organizace a struktury. V úvodu dopisu dr. Skácel informuje konsistoř o tom, že byl požádán, aby se ujal místa spirituála a profesora v litoměřickém semináři, když měl již bohaté předchozí zkušenosti z této práce v Českých Budějovicích. I když tuto nabídku nepřijal, zřejmě proto, že v té době měl mnoho práce se zakládáním sekulárního institutu, a také pro svůj věk (v roce 1946 měl 62 let) a chatrné zdraví, přesto chtěl přispět k odstranění nedostatku kněžstva a špatného stavu církevního života, který s tím souvisel. Předkládá svůj plán, předem schválený církevními autoritami. Tři sestry třetího řádu, lékařka, profesorka a dipl. ošetřovatelka,189 rozhodly se založit spolek "Zdislava", schválený úřady světskými i církevními. Jeho úkolem je pořádat vzdělávací kursy pro budoucí katechetky, farní hospodyně a jiné pomocnice v duchovní správě. Této myšlence obětovaly svá velmi dobře honorovaná postavení světská i svůj majetek. Pražský ordinariát dal jim k disposici osiřelou faru v Hradci u Stoda. Duchovním vedením ústavu a výukou jsou pověřeni dominikáni plzeňští. Letošního roku dodá ústav diecesi pražské dvanáct katechetek a čtyři hospodyně.190 Dr. Skácel pak popisuje svůj záměr zřídit ještě zvláštní odbočku ústavu v Holýšově, která by vychovávala pomocnice pro diecézi litoměřickou. Představoval si, že po osmiměsíčním kursu bude asi deset katechetek po dvou vysláno na opuštěné fary, ke budou pečovat o kostel a faru, povedou farní agendu, povedou v kostele pobožnosti a také budou ošetřovat nemocné v rodinách. V dopise je také provolání ke katolickým ženám a dívkám, které mělo pozvat nové kandidátky ke spolupráci a které měly být uveřejněny v časopisech Neděle a Rozsévač, zejména na Moravě. 188 SKÁCEL, J. B. Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“ ze dne 28. 7. 1946. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice pod značkou E III 5/237. Srov. příloha č. 1, s. 122 - 123. 189 MUDr. Marie Veselá, Olga Slouková a Marie Paseková, pozn. autorky. 190 SKÁCEL, Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“. 45 Pokud by tuto Skácelovu nabídku k řešení katastrofálního nedostatku kněží a učitelů náboženství konsistoř nepřijala, chtěl zřídit v Holýšově místo katechetického kursu kurs pro ošetřování nemocných. V závěru dopisu jsou ještě návrhy praktického rázu, hlavně ohledně materiálního a finančního zabezpečení sester. Tato drobnost svědčí o tom, že kromě hluboké zbožnosti, pastýřské moudrosti a apoštolského ducha, měl dr. Skácel při zakládání institutu také velký organizační talent a smysl pro praktické otázky života. Všechny tyto Skácelovy návrhy byly v té době něčím naprosto novým a nečekaným. Sestry bez řeholního roucha, ženy laičky v duchovní službě, to všechno byly novinky, na nějž nebyla česká církev v tehdejší době připravena. Skácel musel snášet mnoho nepochopení od různých lidí i dominikánských spolubratrů. Čas ukázal, že jeho myšlenka o založení českého sekulárního institutu nebyla jen „bláznivým“ nápadem starého dominikánského profesora, ale činem, který vedl Duch Svatý. Vždyť celé dílo mohlo veřejně pracovat pouze několik let, než bylo zakázáno. Přesto v ilegalitě přežilo těžkou dobu totality, a dokonce rostlo a dále se rozvíjelo, jak uvedeme v dalších kapitolách. 2.2.4 Skácel - humorista Ve Státním archivu v Praze byl nalezena rukopisná povídka dr. Skácela s názvem Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy.191 Skácel ji zřejmě napsal pro obveselení sester. V ní se projevuje jako bodrý Hanák, lidový vypravěč, který důvěrně zná vesnické prostředí s jeho charakteristickými postavičkami. Povídka je dokladem jeho veselé povahy, lidovosti a smyslu pro laskavý humor. Protože tam Skácel používá jemu důvěrně známý hanácký dialekt, uvádíme malou ukázku jeho vtipného slohu: Jednou ale nemohl se dvou návštěvníků zbaviti: Jindřiška ze školy, kterého velice miloval a Honzíka Krkvičkovic, s jehož tatínkem chodívával na noční vycházky do lesů. Vytáhl tedy uctivý kmet roštěnku z kamen, obrátil se ku chlapcům a mluvil k ni: „Viš, Jindřiško, 191 SKÁCEL, J. B. Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy. Rukopis. Depon. in: Státní archiv Praha, složka RD, inv. č. 51, kart. 61. 46 tobě bech dal, ale vim, že nechceš; tobě, Honziko, nemužo dat, protože bes vzal, a tak vám nic dat nemužo.192 Sestry vzpomínají na nakažlivý humor dr. Skácela, zvláště když je jako mladé dívky káral se zdviženým prstem a říkal při tom své oblíbené rčení: „no kakva knoti“, to všichni hned věděli, že už se nezlobí.193 2.3 Skácel ve vzpomínkách pamětníků Na dr. Skácela si vzpomíná jeho dosud žijící prasynovec kanovník z Kamenického Šenova P. Stanislav Bečička, dále sestry Díla bažené Zdislavy, které ho osobně znaly, a absolventky katechetických kursů, které vedl. Kanovník Stanislav Bečička uvádí,194 že dr. Skácel byl bratrem jeho babičky Emílie Bečičkové, rozené Skácelové. Poznal ho více až v závěru jeho života v době své vojenské služby v Praze, kdy za ním jezdil na návštěvy do Litoměřic. Po skončení vojny mu strýc nabídl spolupráci s Dílem blažené Zdislavy. Od 1. listopadu 1951 začal pomáhat při materiálním zajišťování sester. Vzpomíná si, že dr. Skácel byl přesvědčen, že doba komunismu během pár roků pomine. Zabýval se proto programem toho, jak se pak bude Dílo dále rozvíjet. Chtěl se soustředit na vydavatelskou činnost a také zpracovával podklady životopisu ke svatořečení paní Zdislavy a velmi se za to modlil. Jinou činnost pro církev nemohl rozvíjet, poněvadž byl pod stálým dozorem Státní tajné bezpečnosti, a také byl už starý a nemocný. „Jinak byl dr. Skácel velmi moudrý, měl doktorát filosofie, která ho nejvíc lákala a teologie. V životě byl neustále aktivní.“195 Z dosud žijících zakládajících sester Díla blažené Zdislavy se s dr. Skácelem nejdéle znala sestra Julie Tomáška Sofronková (nar. 1921), kterou duchovně vedl již od jejích studentských let v Plzni. Uvedla, že měl zvláštní charisma pro mladé lidi, které přímo fascinoval. Jako farář v Plzni pořádal pro mládež 192 Tamtéž. Srov. WEINIGEROVÁ, M. Dopis autorce z 23. 5. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 194 Srov. BEČIČKA, Dopis autorce. 161 Tamtéž. 193 47 přednášky a duchovní obnovy. Vzpomíná si, že už tehdy měl úmysl založit sekulární institut, který by pomáhal kněžím v pastoraci. Z jeho vlastností vyzdvihla především velkou lásku k církvi, organizační schopnosti a hlubokou osobní zbožnost podloženou filosofickým a teologickým vzděláním. Osobně znala dva Skácelovy bratry: Václava, který byl učitelem v Jevíčku a tvrdě komunistickým režimem pronásledovaného právníka Miloslava.196 Sestra Marie Františka Miksová (nar. 1932) poznala dr. Skácela na katechetickém kursu na faře v Holýšově. Zachytila ve vzpomínkách jeho poslední léta: Bydlel v Litoměřicích u svého synovce Stanislava Bečičky na Jesuitské ulici č. 14, v noci a ráno se modlil a přes den se věnoval sestrám, které k němu po jedné tajně chodily na duchovní rozhovory. Sestře jednou řekl: „Já abych všechno vykonal, co se musím pomodlit, vstávám ve čtyři hodiny ráno. Potom přes den jsem k dispozici vám. Musíš zachovávat řád, řád zachová tebe.“ V prosinci roku 1958 se mu velmi přitížilo, byl zaopatřen svátostí pomazání nemocných a upadl do bezvědomí. Sestry se shromáždily u něho a vroucně se za něj modlily. Zemřel v jedenáct hodin, tedy přesně v hodinu, kdy chodil denně do kapličky na adoraci.197 Sestra představená Díla bažené Zdislavy Marie Terezie Legnerová (nar. 1928) uvádí, že dr. Skácela poznala až v Litoměřicích, když nastoupila do kusu pro katechetky a farní sestry. Byl to kněz velice vzdělaný. Při tom však nám většinou děvčatům z venkova uměl všechny potřebné znalosti jasně vyložit, abychom je dobře pochopily. \když jsem učit nešla, ale zůstala jsem tam jako kandidátka a pak sestra sekulárního institutu, který on založil, říkával často nám, které jsme toužily po zasvěceném životě: „Do světa vstoupil duch materialismu a požitkářství a vy tam musíte vnášet Krista. Žít věrně svoji víru a snažit se nenápadně, ale vytrvale ve styku s lidmi svým jednáním a způsobem života je přivádět ke Kristu.“ Na můj duchovní život měl dr. Skácel rozhodující vliv. 198 Absolventka katechetického kursu v Holýšově v letech 1947 - 1948 paní Miloslava Weinigerová (rozená Bernášková, nar. 1932) poznala dr. Skácela v Hradci u Stoda, když se u něj byla informovat o katechetickém kursu, do něhož chtěla nastoupit. Přihlásila se do kursu v Holýšově, kde dr. Skácelovi dělala písařku. Napsala o něm, že byl hodný, veselý, měl smysl pro humor a pochopení pro potřeby mladých. Z jeho vlastností si nejvíc cenila spravedlnosti. Vzpomíná si, že měl robustní postavu a byl jen zdánlivě přísný. Jeho hlavním cílem bylo 196 Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky. MIKSOVÁ, M. F. Vzpomínky z roku 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota.. 198 Srov. LEGNEROVÁ, M. T. Vzpomínky z roku 2008. Depon. tamtéž. 197 48 naučit absolventky kursu nejen všechno co potřebovaly k učení náboženství, ale aby také jako farní sestry uměly vařit, prát, žehlit, starat se o dům a zahradu, protože měly působit na opuštěných farách po německých farářích a pomáhat nově přicházejícím kněžím.199 Paní Milena Bernardina Šimánková (nar. 1928), sestra Laického sdružení svatého Dominika, napsala o dr. Skácelovi kásnou vzpomínku, kterou pro její autentičnost uvádíme v plném znění: Pan doktor Jan Bernardin Skácel - dominikán! Spoluzakladatel Díla blažené Zdislavy! Kéž by se byl dožil svatořečení blažené svaté Zdislavy! Ale v jeho věku to není ani logicky možné.Vidí to teď z nebe. I on k tomu svatořečení přispěl a je jistě bohatě odměněn…Nikdy jsem ho neviděla bez dominikánského hábitu, tedy neviděla jsem ho v civilu. Ten hábit byl pro něj nepostradatelný, totiž byl vysoký a také obézní, špatně se mu chodilo, byl udýchaný, úžasně vtipný, s humorem, tykal všem. Měl oblíbenou lidovou píseň ze své rodné Moravy – Já som bača velmi starý, nedožijem do jari…Když mě přijímal do Třetího řádu svatého Dominika, řekl: „Knote ( to bylo jeho oblíbené úsloví), jak se chceš jmenovat?“ „Po vás – Bernardina!“. Bylo mi tehdy asi devatenáct nebo 200 dvacet let.. PhDr. Marie Nováková, rozená Šlajsová poznala osobně dr. Skácela jako jedenáctiletá, když trávila prázdniny v letech 1947 a 1948 na faře v Hradci a Holýšově. Dr. Skácel se tím chtěl odměnit jejímu otci za jeho obětavou spolupráci při výuce v katechetických kursech, kam dojížděl každý týden a vyučoval češtinu, dějepis, dějiny umění a hudbu. Ve svých vzpomínkách uvedla, že její otec Václav Šlajs působil jako učitel v Plzni, kde se aktivně podílel na životě farnosti spravované dominikány: Někdy na začátku války byl do plzeňského konventu dominikánů přeložen dr. Bernardin Jan Skácel, výborný kazatel a nesmírně vzdělaný kněz. Záhy se s mým tatínkem sblížil a výsledkem byly jejich pravidelné každotýdenní schůzky v cele dr. Skácela v klášteře, kam za ním na jeho přání tatínek přicházel. Podle otcova vyprávění vím, že spřádali plány, jak vše bude probíhat, až skončí válka. Z otcova vyprávění vím, že dr. Skácela trápilo nízké náboženské vzdělání u dětí a mládeže. A zřejmě tam vznikla myšlenka na založení institutu pro vzdělání a výchovu katechetek, protože už tehdy kněží pozvolna 201 ubývalo a snižoval se počet kněží – katechetů, kteří stárli a nebylo za ně náhrady. Dr. Nováková ve svém dopise uvedla ještě jednu originální vzpomínku: Dr. Skácel mi utkvěl silně v paměti z mých dětských let z Plzně, kdy sedával ve zpovědnici, přes hlavu měl přetaženou kapuci od hábitu a hodiny zpovídal. Pamatuji si jeho vzhled: velký, silný, málo vlasů, laskavý pohled a tichý hlas.202 199 Srov. WEINIGEROVÁ, Dopis autorce. ŠIMÁNKOVÁ, M. Dopis autorce z 24. září 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 201 NOVÁKOVÁ, M. Dopis autorce ze dne 24. 11. 2008. Depon. tamtéž. 202 Tamtéž. 200 49 Tyto střípky vzpomínek lidí, kteří dr. Skácela osobně znali, dokazují jen to, co jsme mohli poznat ze Skácelova literárního odkazu, z něhož plyne, že byl erudovaným vědcem, filosofem, schopným novinářem a organizátorem. Vzpomínky pamětníků, cenné pro naši práci zejména pro svou autentičnost a osobní pohled, nám představují dr. Skácela především jako člověka plně lidského, oddaného svému poslání dominikána a kněze, člověka s nevšední láskou k církvi, pro niž se do poslední chvíle obětoval a pro niž neúnavně pracoval. Na základě uvedených pramenů můžeme poznat, v čem tkví zvláštní charisma zakladatele sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy dr. Jana Bernardina Skácela a zachovat jeho duchovní odkaz pro budoucí generace. 50 3 SPOLUZAKLADATELKA MUDr. MARIE ZDISLAVA VESELÁ Nepostradatelnou pomocnicí, spoluzakladatelkou a pokračovatelkou záměrů zakladatele sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy dr. Skácela byla MUDr. Marie Zdislava Veselá (1915 – 1991), první sestra představená, která převedla společenství po smrti zakladatele obdobím totality až do časů jeho svobodného veřejného působení. Její zásluhou bylo, že se činnost institutu rozšířila na Moravu, kde vznikla v Brně jeho samostatná provincie. I přes hrozbu pronásledování a vězení tajně organizovala vnitřní i vnější život institutu, přijímala a formovala nové sestry, obětovala se a modlila, aby myšlenka zakladatele a charisma společenství zůstalo živé i přes velkou nepřízeň doby a dále se rozvíjelo. 3.1 Stručný životopis Narodila se 28. října 1915 v Brně – Židenicích v rodině úředníka Františka Veselého a jeho ženy Marie, která byla velmi zbožná. Sestry si pamatují, že měla stále růženec v ruce. Dr. Veselá měla bratra Jaroslava, jehož syn se stal také lékařem.203 Studovala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity Brně, kde promovala 25. října 1945.204 Krátce po promoci nastoupila jako lékařka do nemocnice v Třebíči. V třebíčské nemocnici se dr. Skácel vyléčil několik let před tím ze své smrtelné nemoci205 a od těch dob se tam vracel, když měl zdravotní problémy. Dr. Veselá se s ním setkala nejprve jako s pacientem. Stal se velmi brzy jejím zpovědníkem. Velmi si ji oblíbil a chtěl ji získat pro uskutečnění svých záměrů - otevřít kurs pro katechetky a farní pomocnice a na jeho základě pak založit nový sekulární 203 Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky. Srov. Rodinný kalendář Díla blažené Zdislavy. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 205 Srov. výše, kapitola 2.1. 204 51 institut. Scházeli se ke vzájemným rozhovorům v bytě manželů Auerových,206 u nichž dr. Veselá v Třebíči bydlila a kteří byli shodou okolností osobními přáteli dr. Skácela z dřívějších dob. Dr. Veselá působila v třebíčské nemocnici jen velmi krátce, ale pro historii sekulárního institutu je toto období důležité nejen tím, že tam poznala jeho zakladatele dr. Skácela, ale také tím, že tam s ní pracovala jako zdravotnice sestra Kongregace Šedých sester III. řádu svatého Františka Marie Pavla Paseková (1913 - 1983), která po dohodě s představenými opustila své původní řeholní společenství a odešla s dr. Veselou do Hradce u Stoda, aby tam společně s dr. Skácelem založily nový sekulární institut. Impulsem povolání k zasvěcenému životu této mladé a úspěšné lékařky, která by ve světském povolání jistě dosáhla vysokého společenského postavení, byl podle svědectví sester zvláštní mystický zážitek, který jim později vypravovala. Se svým synovcem Jaroslavem stála pod křížem a slyšela v duchu hlas trpícího Krista, který jí říkal: „Když jsi doktorka, tak proč mě nevyléčíš?“ 207 Pod vlivem tohoto mimořádného vnuknutí se velmi prohloubil její duchovní život, který byl kultivován jistě také působením dr. Skácela, jenž v ní poznal ženu mimořádných duchovních kvalit, a proto ji povolal ke spolupráci při zakládání institutu. Proto se odstěhovala na faru do Hradce u Stoda, kde bylo první sídlo tehdy ještě Charitního spolku Zdislava, který se stal základem pozdějšího sekulárního institutu. Doživotní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti složila dr. Veselá 15. ledna 1946 v chrámu svatého Jiří v Hradci u Stoda a toto datum je také oficiálním dnem vzniku sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy, jehož byla jmenována zakladatelem doživotně generální představenou . Dr. Veselá řídila v Hradci dva katechetické kursy a starala o zdravotní výuku účastnic. Později, když institut rozšířil svou činnost do Holýšova, si vedle fary v malém domku zařídila vlastní ordinaci. V roce 1948 po přestěhování institutu 206 207 Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky. Srov. tamtéž. 52 do Litoměřic pečovala o své rodiče, otevřela si samostatnou lékařskou praxi a při tom se cele se věnovala péči o sestry a službě církvi. Když Dílo rozšířilo svou činnost a několik sester odešlo pracovat ke hrobu Paní Zdislavy do Jablonného v Podještědí, kde dominikáni obnovovali činnost tamějšího konventu zrušeného za josefínských reforem, došlo k jistému napětí mezi tamějšími dominikány208 a sestrami. Dr. Veselá, jindy vždy mírná a tichá, se dovedla sester rázně zastat, protože cítila za ně před Bohem zodpovědnost. Důkazem toho je dopis tehdejšímu převorovi pražského konventu, jemuž klášter v Jablonném podléhal, z února 1949, v němž žádá, aby byla uzavřena řádná smlouva mezi Dílem blažené Zdislavy a pražským konventem. Smlouva ta musí nám býti doručena do 1. března 1949 s platností od 19. srpna 1948, kdy sestry do Jablonného přišly. V případě, že by nedošlo k uzavření této smlouvy do 1. března, pak sestry, které tam budou, vrátí se do Litoměřic. Do té doby bude tam jedna 209 sestra, která bude pouze vařiti. Dále je k dopisu přiloženo vyúčtování, které si od ní dominikáni v Jablonném vyžádali. Sestra v něm detailně vypočítává, co všechno sestry do Jablonného přivezly a žádá, aby adresát dopisu sám tyto věci finančně ocenil a mohlo dojít k vyjasnění nedorozumění. V té době byl velký nedostatek potravin, proto se obětavě starala o to, aby sestry, které z mateřince vysílala do služby ve farnostech, nestrádaly hladem. Nedorozumění asi bylo většího rázu, protože dopis pokračuje dalším strohým sdělením: P.Vít řekl výslovně p.Bernardinovi, že setry budou dostávat určité kapesné a plat učitelek, aby byl dáván „Zdislavě“. Vy žádáte, aby se Vám to vrátilo, tedy Vám to vracíme. Rovněž Vám vypisuji, podle Vašeho přání, co jste vynaložili za jídlo sestrám, které tam přišly pracovati. Aby se vám položky účtů u obchodníků nezdály tak veliké, nebudeme již dávati Vám naše potravinové lístky z Litoměřic.210 Dalším problémy vzájemných vztahů se týkala laických spolupracovnic Díla, které sloužily v okolí Jablonného jako katechetky. Když tedy neuznáváte učitelky náboženství v Jablonném za součást „Zdislavy“, jednejte s nimi ve všem sám a ne prostřednictvím představené. Nejsou to sice sestry vázané 208 V té době tam působili bratři Zdislav Varaďa, Jiljí Dubský, Rozár Petr a Bohumil Novosad. Srov. ČERNUŠÁK, PROKOP a NĚMEC, Historie, 163. 209 VESELÁ, M. Z. Dopis převorovi pražského konventu z 16. 2. 1949. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, sign. A 11/1, kart. 7. Je to jeden z mála dopisů dr. Veselé, který se dochoval. 210 Tamtéž. 53 slibem, ale jsou to odchovanky „Zdislavy“ a tak tedy ke „Zdislavě“ patří jako spolupracovnice.211 V závěru dopisu se znovu zastávala svých sester a smutně konstatovala: Nakonec ještě podotýkám, že v té úmluvě musí být dbáno, aby sestrám nadměrným přetížením prací nebylo znemožněno plnění náboženských povinností a předepsaného duchovního života a brán také zřetel na jejich zdraví. Je nám velice líto, že naše radost, že „Dílo blažené Zdislavy“ může sloužiti u hrobu blahoslavené Zdislavy je takto kaleno a práce sama je Vámi snižována.212 Odpověď na tento dopis, včetně požadované smlouvy přišla z Prahy až 9. března 1949.213 Všechny tyto spory byly z dnešního pohledu zbytečné, protože za necelý rok byl klášter v Jablonném násilně obsazen, všechen majetek zabaven a klášter následně zrušen. Dopis však je důkazem charakterových vlastností dr. Veselé. Mírná a svým založením spíše tichá žena prokázala v situacích, které to vyžadovaly, nezvyklou odhodlanost a ráznost, když šlo o právo a spravedlnost pro ty, kteří jí byli svěřeni. Dopis svědčí také o tom, jak velké nepochopení i z vlastních řad provázelo počáteční činnost nového sekulárního institutu. V šedesátých letech měla dr. Veselá v Litoměřicích svoji ordinaci, v níž jako zdravotní setra s ní pracovala také sestra Díla Anna Olga Nová (1931 – 1998). Městské komunistické úřady jí na konci šedesátých let donutily ordinaci zavřít a musela jít pracovat i přes svůj doktorský diplom do administrativy jako fakturantka. Na pracovišti se vždycky snažila vnášet do pracovního kolektivu lásku Kristovu.214 V dobách, kdy byla veřejná činnost sester zakázána, byla dr. Veselá duchovní matkou celého sesterského společenství. Duchovně formovala sestry, získávala a vychovávala nové kandidátky, modlila se a obětovala za svěřený institut. Její zásluhou bylo, že společenství první období pronásledování církve nejen přežilo, ale rozšířilo svou činnost i na Moravu. 211 Tamtéž. Tamtéž. 213 Dopis obsahuje také seznam povinností, které měly sestry v Jablonném konat. Protože se jedná o významný doklad o počátcích činnosti institutu, budeme se jeho obsahem blíže zabývat na jiném místě. ,214 Srov. SMETANOVÁ, A. K. Vzpomínky z roku 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 212 54 V pozůstalosti po dr. Veselé se zachoval dopis z konce roku 1968, v němž informovala tehdejšího papeže Pavla VI. o základních rysech společenství v jehož čele stála, prosila o požehnání pro jeho činnost a také o brzké svatořečení Paní Zdislavy. Dopis vystihuje podstatu a další zrání charismatu institutu: Svatý Otče, blahoslavená Zdislava je naše nebeská patronka a pomocnice při naší výpomoci diecézním biskupům a kněžím. Ona následovala ženy z evangelia, které podporovaly evangelizační práci Vtěleného Slova, Ježíše Krista a jeho učedníků. My jdeme v jejích stopách, které jsou v naší zemi, zvláště v pohraničním území, kde žila, stále čerstvé, znatelné a vybízející k vytrvalosti a obětem…Pán nás posílá na svou žeň jako dělnice, jako pomocnice kněží v přípravě liturgie a jejím prožívání s Božím lidem, jako varhanice, jako pomocnice při psaní matrik, jako laické katechetky a ošetřovatelky nemocných a starých lidí ve farnosti. Vzorem a povzbuzením je v nám v této výpomoci blahoslavená Zdislava, která žila uprostřed světa, uprostřed lidu a jeho potřeb, nemocí a starostí. Cítíme její očividnou nebeskou pomoc. Proto pokorně a snažně prosíme Vaši Svatost, aby uspíšila její povýšení na oltář...Potvrdí se tak apoštolské vyznání vání víry, které uchovává Matka a Učitelka církev neporušené a předává je z generace na generaci až do dneška. Tou vírou žily ženy v evangeliu. Tou vírou žily ženy – pomocnice apoštolů, zvláště apoštola Pavla. Tou vírou žily ženy, první pomocnice bratří kazatelů ve 13. století. A toutéž vírou chceme žít i my a šířit ji pod ochranou blahoslavené Zdislavy v naší zemi i a šířit ji pod ochranou blahoslavené Zdislavy v naší zemi, my ,vždy věrné a poslušné Vás, 215 našeho nejvyššího a neomylného Hlasatele víry. Uvážíme-li, že tento dopis byl napsán v krátké době po skončení Druhého vatikánského koncilu, kdy ještě neexistovaly oficiální překlady koncilních dokumentů, poznáváme, že dr. Veselá musela alespoň část těchto dokumentů znát, a sama je z latiny překládat. Dopis je také dokladem historického vývoje zvláštního charismatu institutu, jehož počátek vidí zakladatelka už v apoštolských dobách církve, který byl Zdislavou oživen a znovu Božím duchem v této době skrze zakladatele aktualizován. Dokladem toho, že sestry v církvi sloužily dál a že se o činnosti dr. Veselé v litoměřické diecézi vědělo, jsou dva dopisy litoměřického biskupa kardinála Štěpána Trochty z konce šedesátých let, kdy došlo k dočasnému uvolnění nábožensko - politických poměrů. První dopis adresovaný generálnímu vikáři diecéze Josefu Helikarovi z července roku 1968 byl napsán biskupem Trochtou ještě v Radvanově, kde byl 215 VESELÁ, M. Z. Dopis papeži Pavlu VI. z konce roku 1968. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 55 dlouhá léta násilně internován. Obsahuje plány na zorganizování katechetického kursu, v nichž spoléhá na zkušenosti dr. Veselé a zdislávek: Je nutno zorganizovat ten kurs katechetů a katechetek. Zřejmě musí vyjíti iniciativa z diecézního duchovenstva, ale můžete požádat doktorku Veselou o spolupráci, případně jí svěřit část té organizace. Především je třeba zjistit, kolik bývalých zdislávek, případně katechetek, které ony měly pod kontrolou, by bylo ochotno pracovat opět v diecézi litoměřické.216 I v další části tohoto dopisu odkazuje na zkušenosti dr. Veselé s organizováním katechetických kursů v budoucnu. Druhý Trochtův dopis byl napsán již v Litoměřicích v únoru 1970 je dokladem toho, že dr. Veselá se věnovala také překladatelské činnosti. Biskup odpovídá na dopis paní Růžičkové z Olomouce a na její nabídku překladu Duchovního deníku papeže Jana XXIII.: „Vaši laskavou nabídku nemohu přijmout, jelikož Duchovní deník papeže Jana XXIII. už máme přeložen zdejší sestrou dr. Veselou.“217 Tato krátká poznámka je svědectvím toho, že dr. Veselá sloužila církvi všemi možnými způsoby. V té době také intenzivně pracovala na nových stanovách sekulárního institutu, které by odpovídaly závěrům Druhého vatikánského koncilu. V době normalizace v sedmdesátých letech byla dr. Veselá již v důchodu. Její byt byl útočištěm nejen sester, ale také všech, kdo potřebovali pomoc a duchovní povzbuzení. Pečovala o zdraví mnoha známých kněží. Obětavě se také starala až do její smrti o nepohyblivou sestru Marii Pavlu Pasekovou (1913 – 1983), s níž se znala od svého působení v třebíčské nemocnici, a která jí jako hlavní vychovatelka pomáhala při vedení katechetických kursů v Hradci, Holýšově i v Litoměřicích. Dr. Veselá i přes nemoc stále cestovala a navštěvovala sestry a také spolupracovnice na farách i v rodinách. Zejména moravské sestry žily z jejích návštěv a považovaly je za velký svátek. Měla tak velký vliv na duchovní život nejen sester, ale mnoha mladých lidí v Čechách i na Moravě. 216 TROCHTA, Š. Dopis J. Helikarovi z 29. 7. 1968. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. E 3, 5/541. 217 TROCHTA, Š. Dopis paní Růžičkové z 27. 2. 1970. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice sv. E 3, 5/76. 56 Na faře v Křepicích se dr. Veselá přes sestru Annu Smetanovou, která tam působila jako farní hospodyně, seznámila s P. Metodějem Kuběnou, který se stal v roce 1972 spolupracovníkem Díla a měl velké zásluhy na tom, že se činnost institutu rozšířila na Moravu. Měl také podíl na vypracování nových stanov institutu, na nichž s dr. Veselou pracovali několik let. Po roce 1989 se dr. Veselá zasloužila o znovuobnovení činnosti Díla blažené Zdislavy a dočkala se jeho oficiálního kanonického schválení litoměřickým biskupem Josefem Kouklem 26. prosince 1990. Zemřela v Litoměřicích v kruhu sester 30. března 1991 na Bílou sobotu v okamžiku, kdy se zvonilo na obřady. Na jejím úmrtním oznámení čteme: „Žila i umírala v plné odevzdanosti do vůle Boží a své utrpení obětovala za rozkvět Božího království na zemi.“218 Pohřeb se konal 6. dubna 1991 v děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích. Pohřbena je v hrobce sester na litoměřickém hřbitově. 3.2 Spoluzakladatelka ve vzpomínkách pamětníků Zatímco osobnost zakladatele dr. Skácela jsme mohli poznat z jeho literárního odkazu, zdrojem poznání osobních vlastností, charismatu a duchovních darů spoluzakladatelky dr. Veselé jsou převážně vzpomínky sester, které s ní prožily značnou část života a které svou nevšední zbožností hluboce ovlivnila. Všechna svědectví sester vyzdvihují její nevšední mateřskost, s jakou k nim přistupovala, tichost, mírnost, pokoru a obětavou lásku ke všem. Byla jim vzorem nejen v modlitebním životě, ale také v tom, s jakou odvahou čelila komunistickému pronásledování a neustálé hrozbě zatčení Státní bezpečností za tajnou činnost Díla. Sestra Marie Františka Miksová (nar. 1932) znala dr. Veselou od svých patnácti let, když se zúčastnila katechetického kursu v Holýšově. Vzpomíná na ni s velkou úctou: „Paní doktorka byla tichá, mírná, každého pozorně vyslechla, 218 Úmrtní oznámení o smrti MUDr. Marie Veselé. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Srov. příloha č. 7, s. 123. 57 vždy na nás měla čas. Měly jsme pocit, že máme matku, ke které můžeme přijít kdykoliv.“219 Sestra představená Marie Terezie Legnerová (nar. 1928) poznala dr. Veselou na katechetickém kursu v Litoměřicích. Napsala o ní: Paní doktorka Veselá byla povahy spíše vážnější, ale také se ráda zasmála a měla radost, když jsme byly veselé. Byla velice obětavá, vlídná a trpělivá, ochotná vždy poradit a pomoci, jak to kdo potřeboval.220 Sestra Legnerová jako zdravotnice dosloužila dr. Veselé až do smrti. Vydala svědectví o tom, že svoji poslední smrtelnou nemoc snášela s velkou důvěrou a odevzdaností do vůle Boží. Zemřela v kruhu sester na Bílou sobotu 30. března 1991 v domě číslo 14 na Jesuitské ulici, právě když jsme šly na obřady. Dopoledne ji navštívil generální vikář Mons. Havelka a daroval jí malý paškál. Ten jsme u jejího lože rozsvítili a říkaly při tom, že Ježíš je alfa a omega. A právě při slově omega paní doktorka vydechla naposledy.221 Sestra Legnerová uzavírá své vzpomínky poznámkou, že dr. Veselá vždy chtěla sloužit církvi a také se hodně modlila a obětovala za Svatého Otce, kněze a biskupy a velmi k tomu nabádal i sestry. Vnější činnost pro církev kladla až na druhé místo, první pro ni byl vnitřní postoj modlitby a oběti. Sestra Marie Jana z Kříže Smetanová (nar. 1927) poznala dr. Veselou přes svoji starší setru Emílii, která se zúčastnila katechetického kursu v Litoměřicích. Vzpomíná, že dr. Veselá ovlivnila její duchovní život rozhodujícím způsobem: Jsem přesvědčena, že paní doktorka se za nás hodně modlila, protože mě začal zajímat a přitahovat kostel. Začala jsem chodit ke svátostem, na mši svatou i ve všední den. Duch Svatý začal vát a mě začaly přitahovat věci duchovní. Paní doktorka skutečně měla sílu modlitby, což jsem zakusila ještě víckrát v životě.222 Dr. Veselá byla sestrám vzorem v tom, jak prožívala své zasvěcení a žila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti v praktickém životě. Chtěla, aby sestry dorostly k dokonalosti a ke svatosti, k čemuž je důsledně vedla a vychovávala slovy a zejména příkladem vlastního života.223 219 MIKSOVÁ, Vzpomínky. LEGNEROVÁ, Vzpomínky. 221 Srov. tamtéž. 222 SMETANOVÁ, M. J. Vzpomínky z roku 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 223 Srov. tamtéž. 220 58 Sestra Anna Kateřina Smetanová (nar. 1934), rodná sestra Marie Jany z Kříže, poznala činnost Díla blažené Zdislavy také přes svoji starší setru Emílii. Velmi obdivovala jejich aktivity v tak těžkých podmínkách. Byly pro ni důkazem velké Boží pomoci a ochrany. Osobně se setkala s dr. Veselou v roce 1968 na duchovních cvičeních v Litoměřicích, které tehdy organizovala pro rodiny a děvčata společně s ostatními sestrami zdislávkami.224 Dr.Veselá měla rozhodující vliv na její povolání k zasvěcenému životu. Paní dr. Veselá měla velký zájem o nás neprovdané. Chtěla, abychom byly nejen hodnými tetami v některé rodině, ale abychom našly svoje vlastní místo a poslání v životě, abychom hledaly vůli Boží pro svůj život. Zvala nás každý měsíc na duchovní obnovu do Litoměřic, což bylo pro mě něco nového a vzácného.225 O vlastnostech dr. Veselé napsala: Hlavní vlastnosti paní doktorky Veselé byly mírnost, trpělivost, laskavost, upřímnost, pravdivost. Vzbuzovala důvěru na první pohled, od prvního setkání. Měla vysoký inteligenční kvocient. Ještě ve stáří dovedla studentům řešit matematické úkoly, pamatovala si adresy, radila řidiči při cestách za sestrami a známými. Překládala z latiny, francouzštiny a němčiny. Vedla hluboký duchovní život, a ten se snažila vzbudit také u nás.226 Tato sestra také zaznamenala příhodu, když jí dr. Veselá musela něco vytknout: Nikdy nezapomenu na její laskavé napomenutí, kdy jsem se něčím chlubila. Šla za mnou a mezi čtyřma očima mim řekla, že když na něco stačíme, máme to od Boha, abychom tím sloužili druhýma je abychom se tím chlubili.227 Pod vlivem dr. Veselé se odvážila sestra Smetanová věcí, do kterých by se sama nikdy nepustila. Pravidelné duchovní obnovy a každoroční duchovní cvičení ji posilovaly v ateistickém prostředí, v němž pracovala. Napsala o tom: Nevím jak bych to všechno přečkala, nebýt tohoto duchovního zázemí. Paní doktorka nás také povzbuzovala korespondencí a návštěvami v našem bydlišti. Každá její návštěva znamenala mnoho radosti a posily.228 Sestry rády chodily k dr. Veselé pravidelně na duchovní pohovory: „Vždycky jsme od ní dostaly dobrou radu a úkoly, které nikdy nebyly nad naše síly. Jen to, co se tehdy dalo dělat." 229 Kladla sestrám na srdce také nutnost sebezáporu a oběti. 224 SMETANOVÁ, A. K. , Vzpomínky. Tamtéž. 226 Tamtéž. 227 Tamtéž. 228 Tamtéž. 229 Tamtéž. 225 59 Sestra Jiřina Mlada Gerlichová (nar. 1929) poznala dr. Veselou v tíživé životní situaci, kdy po krutém pronásledování Státní bezpečností musela opustit svůj řeholní institut. Stala se matkou v Dětské vesničce SOS, kde vychovávala deset dětí, z nichž jedna se stala později sestrou zdislávkou. Dr. Veselá se Jiřinu Gerichovou snažila finančně i duchovně podporovat. Po schválení panem kardinálem Tomáškem mohla složit v Díle blažené Zdislavy v roce 1983 doživotní sliby.230 Bývalá sestra Díla, nyní spolupracovnice ing. Jenička Agáta Cupalová (nar.1936) o dr. Veselé napsala krásné svědectví: Nádherná matka! Nejen po duchovní stránce. Když mne ponejprv objala věděla jsem, že je rozhodnuto. Její smích slyším dodnes. Když se jí něco na nás nelíbilo, nikdy dlouze nekázala, jen řekla, nebo se modlila. Žena oběti, odhodlání, nasazení, nikdy nepodlehla strachu z totality. 231 Absolventka prvního katechetického kursu v Hradci paní Miloslava Weinigerová se v pohledu na dr. Veselou shoduje se sestrami v tom, že „byla milá, málomluvná, dělala dojem zakřiknuté až bázlivé paní, ale když bylo třeba, dovedla si zjednat respekt." 232 Velmi krásné a originální svědectví o dr. Veselé napsala absolventka katechetického kursu v Litoměřicích paní Miloslava Šimánková: Je podzim. S mojí kamarádkou jedeme do Litoměřic. Jsme zvědavé, do čeho jdeme. Tam už byl školní rok asi 14 dní v běhu, děvčata se hrnou po zazvonění k obědu.Byly švestkové knedlíky - to byl "fofr"! Na nás už se nedostalo. Kterápak je ta paní doktorka? To nelze poznat. Je tam několik žen, pracují, nádobí umývají, uklízí, a ta, o které jsme si to nepomyslely, má šátek na hlavě, jak se v kuchyni patří, ta nás přivítala a uvedla do naší budoucí ložnice. 233 Toto svědectví je cenné tím, že vypovídá o další vlastnosti dr. Veselé, a tou byla skromnost a prostota. Paní Šimánková si také vzpomíná, že u ní nalézalo útočiště mnoho lidí nemocných, slabých pronásledovaných, že mnoho kněží dochovala až do smrti: Paní doktorka se v katechetickém ústavu Zdislava starala o duševně nemocnou a všemi opuštěnou hraběnku Alžbětu Dobrozenskou, jejíž rodiče emigrovali. Milosrdenství – to bylo velké téma paní doktorky a všichni s ní spojení v „Díle“ zvládli toto téma na 230 Srov. GERLICHOVÁ, J. M. Dopis autorce z 13. 4. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 231 CUPALOVÁ, J. Dopis autorce z 25. 4. 2008. Depon. tamtéž. 232 WEINIGEROVÁ, Dopis autorce. 233 ŠIMÁNKOVÁ, Dopis autorce. 60 jedničku a nebylo to jen v případě Bětušky. Paní doktorka jako lékařka pomáhala všude 234 možně. Často se na ni obraceli lidé z okolí, řádové sestry v klausuře i kněží. Z těchto svědectví je patrné, že převážně introvertní povaha dr. Veselé, zejména její mírnost, tichost a trpělivost, se výborně doplňovaly s osobností zakladatele dr. Skácela, který byl na rozdíl od ní extravertní typ, stále činný a v pohybu. Boží prozřetelnost způsobila setkání těchto dvou výjimečných osobností, které po sobě zanechaly bohaté duchovní dědictví. 234 Tamtéž. 61 4 CHARISMA ZAKLADATELE DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že „je třeba věrně chápat a zachovávat… ducha zakladatelů a jejich záměry“235 jako základ obnovy každého společenství zasvěceného života. Církevní dokumenty vydané po koncilu používají místo pojmu duch zakladatelů pojem charisma zakladatelů. Toto charisma zakladatelů…se projevuje jako určitá zkušenost Ducha, kterou předali svým učedníkům, aby podle ní žili, střežili ji, prohlubovali a stále ji rozvíjeli v souladu se stálým růstem Kristova těla.236 Charisma zakladatele se projevuje v úmyslu, který ho vedl k založení institutu a ve vymezení jeho životního stylu. Zakladatel cítí, že je Bohem povolán, aby vytvořil novou řeholní rodinu, definoval její cíl, způsob života a předal svého ducha.237 Úmyslem dr. Skácela bylo založit společenství sester, které by pomáhalo církvi v těžké pastorační situaci. Způsob života nového institutu byl v té době neobvyklý. Zasvěcený život uprostřed světa sice nebyl v církvi novinkou, ve světě existoval společenství podobná sekulárním institutům, ale v českých zemích v té době byl něčím téměř neznámým.238 Role laiků v církvi a jejich podíl na zodpovědnosti za život církve byla přesně definována až v koncilních dokumentech. Tím, že dr. Skácel posílal ženy - laičky na opuštěné fary, aby tam udržovaly kontinuitu církevního života násilně přerušenou vlivem společenských poměrů, předběhl dobu o několik desetiletí. Pastorační situace dnešní církve je téměř stejná jako za doby Skácelova života. Nedostatek kněží, kteří spravují až deset farností zvláště v pohraničí, 235 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL. Perfectae caritatis. Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života z 28. října 1965, čl. 2b. In: Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, s. 368. 236 KONGREGACE PRO ŘEHOLNÍKY A SEKULÁRNÍ INSTITUTY, KONGREGACE PRO BISKUPY. Mutuae relationes. Direktivy pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholními křesťany v církvi z 14. května 1978, čl. 11. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 112. 237 Srov. SPILLER, P. Charisma řeholního života v církvi. In: GOGOLA, J. (ed.) Řeholní formace. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002, s. 676. 204 V českých zemích byl takovým společenstvím pouze Apoštolát III. Řádu svatého Františka založený . Urbanem v roce 1937. 62 opuštěné fary, mrtvé farnosti, děti, kterým se nikdo nevěnuje, to všechno volá po obnově charismatu zakladatele, který chtěl, aby jeho sestry nesly evangelium Kristovo radostně do světa, pomáhaly kněžím v pastoraci, sloužily tam, kde to církev nejvíc potřebuje. Svého ducha předává zakladatel především modlitbou, utrpením a svědectvím života a teprve v druhém plánu prostřednictvím rad a informací…Určitě v tom, co předává a v čem se stává vzorem pro následování, je rovněž jeho charakter, osobnost a svatost.239 V předchozí kapitole jsme se snažili poznat osobnost zakladatele sledováním jeho životních osudů, objevit jeho charakterové vlastnosti, duchovní smýšlení, protože v české církvi i v dominikánském řádu je téměř zapomenutou osobností. Jak jsme mohli poznat, celý život dr. Skácela byl prostoupen modlitbou, utrpením i svědectvím života. Byl to život nesený vášnivou láskou k Církvi, ke světu, k pravdě, láskou k lidem, soucitem, milosrdenstvím, pokorou, prostotou spojenou s nevšední vzdělaností, hlubokým sociálním cítěním. V duchovním životě byl Skácel pokorným knězem, který živil své kněžství láskou k eucharistii, a také moudrým a laskavým duchovním vůdcem. Až na sklonku života, v době lidské i duchovní zralosti, byl povolán k založení nového společenství. Do tohoto okamžiku jakoby se koncentrovala všechna jeho duchovní síla, která vyrostla z jeho předchozího řeholního a kněžského života. Síla Ducha svatého způsobila, že dokázal jít nevyšlapanými cestami, nepochopen svými spolubratry dominikány, jít navzdory nenávisti nastupujícího komunistického režimu. Duch svatý způsobil, že on, dvaašedesátiletý nemocný muž, řeholník žijící po celý život v klášteře, dokázal shromáždit kolem sebe tolik mladých žen, získat si jejich důvěru, rozumět jim a duchovně je vést. On jako intelektuál a filosof se pouští do řešení pastoračních problémů církve novými nezvyklými formami! Nemá už dostatek času, je stařec a jeho mladý institut může veřejně působit jen několik let, nemá čas získat rozlet a zkušenosti, vyzrát v normálních církevních podmínkách. Jak silné muselo být charisma zakladatele, když institut, který založil přes všechny tyto skutečnosti přežil? Jak svatý musel být jeho nositel? 239 SPILLER, Charisma řeholního života, s. 677 63 „Občas se stává, že zakladatelé spolupracují s dalšími lidmi obdarovanými tímtéž charismatem.“240 O spoluzakladatelce dr. Veselé platí tato slova v plném slova smyslu. Bez ní by ztěží institut přežil dobu pronásledování. Byla to ona, kdo nejvíce pochopil a přijal charisma zakladatele, kdo ho nesl dál a předával. „Každý člen institutu dostává totéž charisma spolu s svým osobním povoláním. Je to totéž charisma, jaké dostal zakladatel.“241 Dr. Veselá byla obdarována stejným charismatem jako dr. Skácel. Projevilo se to v tom, že zanechala kariéry úspěšné lékařky proto, aby se mohla věnovat novému společenství. I její život nesl v duchu nevšední lásky k Bohu, kterému se snažila prokazovat milosrdenství v trpících bližních, jak to viděla u blažené Zdislavy, středověké lékařky. Modlila se, trpěla a obětovala se pro církev a pro institut. Měla dar duchovního mateřství, uměla sestry duchovně formovat, vést, povzbuzovat a chránit a byla jimi jako matka ctěna a milována. Charisma zakladatele pak věrně zachytila ve stanovách institutu, které sepsala.242 Oba zakladatelé byli tedy obdarováni nejen charismatem k zasvěcenému životu zachováváním evangelijních rad, ale také charismatem sekulárních institutů, které má dva základní prvky: povolání k laickému životu ve světě a povolání k posvěcování světa.243 Specifickým rysem tohoto charismatu byla služba církvi v nepříznivých pastoračních podmínkách a také její přednostní zaměření na české církevní prostředí. Realizací tohoto konkrétního charismatu byla v počátcích institutu na prvním místě služba a výchova laických katechetek a pastoračních pomocnic kněžím, pak teprve ostatní formy vnějšího apoštolátu. Vlivem nepříznivých společenských poměrů se institut musel vzdát těchto primárních forem svého apoštolátu a nahradit je spíše apoštolátem charitativním v individuální formě. Vnitřní rozměr charismatu, kterým je duch společenství a věrnost evangelním závazkům, však institut nikdy neztratil, o čemž svědčí stálá ochota starých a nemocných sester obětovat se za Církev, kněze a rodiny. 240 Tamtéž, s. 676. Tamtéž, s. 679 - 680. 242 Blíže se jimi budeme zabývat v kapitole 5.4.2. 243 Srov. SPILLER, Charisma řeholního života, s. 683. 241 64 5 HISTORIE SEKULÁRNÍHO INSTITUTU DÍLO BLAŽENÉ ZDISLAVY Charisma řeholního života není jen jakási přirozená pobídka „z krve a vůle těla,“ ani nevychází z mentality, která se přizpůsobuje tomuto světu…, nýbrž je plodem Ducha svatého, který stále působí v církvi.244 Více než padesátileté dějiny tohoto institutu jsou důkazem toho, že Duch svatý vzbuzuje v církvi stále nová charismata, aby mohla hlásat Kristovo evangelium dalším generacím v měnících se kulturních a společenských podmínkách. Církevní život v poválečném Československu byl velmi oslaben odsunem německého obyvatelstva zvláště v pohraničních oblastech. Dr. Skácel pro svou velkou lásku k církvi hledal východisko z této situace. Inspiroval se při tom u neúnavného apoštola svatého Dominika a u první české dominikánské terciářky blahoslavené Zdislavy, která zanechala v duchovním dědictví českého národa hlubokou a trvalou stopu. Při svém vzdělání jistě znal život sekulárních institutů, které ve světě v první polovině 20. století vznikaly,245 měl zkušenosti z činnosti Katolické akce, pracoval dlouhá léta s laiky dominikánského řádu a uměl vždy získat a fascinovat mládež pro Krista. Myšlenka, že nový sekulární institut ponese jméno paní Zdislavy, nebyla náhodná, protože osobnost této světice dokonale reprezentovala jeho představy o novodobé svatosti a ztělesňovala potřeby tehdejší doby. Navíc světice žila v litoměřické diecézi, která byla nedostatkem kněží nejvíce postižena. Čeští dominikáni viděli ve Zdislavě vzor pro apoštolát laiků ve světě246 a doufali v její brzké svatořečení. 244 PAVEL VI. Evangelica testificatio. Apoštolská exhortace ze dne 29. 6. 1971, čl. 11. In: Zasvěcený život, s. 177. 245 Například 4. srpna 1937 vznikl ve francouzském městě Marseilles pod vedením dominikána J. M. Perrina sekulární institut Caritas Christi, aby daroval církvi laické ženy, které by vnášely svým kontemplativním životem i apoštolskou činností odlesk Kristovy lásky do všech vrstev společnosti. Srov. HINNEBUSCH, Dějiny Řádu kazatelů, s. 130 a Caritas Christi - povolání, cesta, společenství. Informační leták. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 246 Srov. SOUKUP, E. Blahoslavená Zdislava Berkovna vzor Katolické akce. Olomouc: Krystal OP, 1934, (edice Vítězové, roč.1, sv. 1). 65 Bůh sám připravil setkání dr. Skácela se ženami, které mohly jeho ideály v praxi uskutečnit. Apoštolská konstituce Provida Mater Ecclesia papeže Pia XII. roku 1947 byla dr. Skácelem přivítána s velkou radostí, protože ho utvrdila v tom, že tuto novou formu zasvěceného života církev potřebuje a přijímá. Dějiny Díla blažené Zdislavy můžeme rozdělit do tří období. První období spadající do let 1946 - 1953 je obdobím vzniku a rozvoje činnosti. Pak následuje období let 1953 - 1989, kdy činnost institutu přešla do ilegality, s krátkým obdobím veřejného působení v letech 1968 – 1970. Období od roku 1989 do současnosti je obdobím nového rozkvětu činnosti Díla, ale také obdobím krize, lidských selhání a hledání vlastní identity a cesty, jak se má institut rozvíjet v budoucnu. 5.1 Pohled na situaci církve v době vzniku Díla blažené Zdislavy Před únorem 1948 se české katolické církvi téměř podařilo obnovit všechny válkou narušené církevní struktury. Byli jmenováni noví biskupové, znovu byly otevřeny teologické fakulty v Praze a Olomouci, začal znovu vycházet katolický tisk.247 Jedním z rysů této obnovy byla nechuť k předválečnému politickému katolicismu a důraz na větší účast laiků na církevním životě, což lze v době nastupujícího ideologického boje pokoušejícího se o zničení křesťanství chápat jako nový významný charismatický dar Ducha svatého. „Patrná byla i nechuť k tradičnímu katolickému spolkaření. Spontánně se pociťovala potřeba vytvářet uvnitř církve živá duchovní společenství.“248 Trvalou změnu v poválečných náboženských poměrech způsobil násilný odsun německého obyvatelstva, z něhož 90 procent bylo katolíků. Poválečné Československo přijalo bez váhání závěry Postupimské dohody249 o odsunu 247 Srov. STŘÍBRNÝ, J. Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: LIBOR, J. (ed.). České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10. – 12. září 1999. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 78 – 115. 248 VAŠKO, V. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po Druhé světové válce I. 1. vyd. Praha: Zvon, 1990, s. 202. 249 V Postupimi se ve dnech 27. 7. až 2. 8. 1945 sešli zástupci vítězných mocností, aby se dohodli na poválečném uspořádání Evropy. 66 občanů německé národnosti. Bez souhlasu příslušných církevních autorit museli kněží německé národnosti, i když neměli s nacisty nic společného, opustit fary. Někteří odešli také proto, že chtěli sdílet osud svých farníků. Opuštěné fary zůstaly po delší čas neobsazeny, protože českých kněží bylo nedostatek.250 Tímto neblahým stavem byla nejvíce postižena litoměřická diecéze: V roce 1947 poskytovala rozsáhlá litoměřická diecéze téměř beznadějný obraz. Místo 804 duchovních (počet z roku 1938) zde nyní žilo jen 107 českých a 100 německých kněží…počet věřících byl velmi nízký( jen asi 20% z celkového počtu obyvatel).251 Když se v roce 1947 stal novým litoměřickým biskupem Štěpán Trochta (1905 – 1974), hledal východisko z této svízelné pastorační situace. V archivu biskupství se zachovaly dopisy, v nichž se obrací na biskupa brněnského Karla Skoupého i na olomouckého arcibiskupa Josefa Matochu s naléhavou žádostí o výpomoc nejméně padesáti kněží, aby uspokojily potřeby věřících, kteří se přistěhovali do pohraničí po odsunutí německého obyvatelstva a přišli pracovat do průmyslových podniků.252 Církev se v této pastorační nouzi hledala pomoc u laiků. Od roku 1946 byly pořádány v Praze a Olomouci kursy pro laické katechetky. Sestry Apoštolátu III. řádu svatého Františka,253 lidově zvané po svém zakladateli „urbanky“, uspořádaly v Praze kursy pro farní sestry pro pohraniční farnosti, stejně jako dr. Skácel se zdislávkami. Těmito novými charismatickými pastoračními metodami se církev vedená Duchem svatým připravovala na následující období velkého pronásledování. Převzetím moci komunistickou stranou v únoru roku 1948 se církev dostala do role úhlavního nepřítele společnosti. To se projevilo v průběžném omezování jejích práv a možností veřejného působení nejen cestou administrativní zákazem katolického tisku a činnosti spolků, ale také zatýkáním a vězněním biskupů, kněží i laiků. Cílem proticírkevní strategie bylo za pomoci 250 Srov. VAŠKO, Neumlčená I, s. 228. MACEK, J. Biskupství litoměřické. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 134. 252 Srov. TROCHTA, Š. Dopis arcibiskupovi olomouckému dr. Josefu Matochovi a dopis státnímu zmocněnci biskupské konsistoře Jaroslavu Zemanovi z 21. 11. 1950. Oba depon. in: Archiv diecéze Litoměřice sv. C 4 II/43. 253 V roce 1937 ho založil pražský františkán PhDr. Josef Jan Evangelista Urban. Jeho cílem byl laický apoštolát ve světě, náboženská výuka, služba na farách a charitativní činnost. Srov. VAŠKO, Neumlčená I, s. 226. 251 67 kolaborujících kněží církev plně podřídit státu, vytlačit ji z veřejného života, izolovat biskupy a kněze od Vatikánu a donutit je k uznání legitimity režimu.254 V roce 1950 se nenávist režimu obrátila proti řeholím. Pronásledování začalo vykonstruovanými procesy s představenými mužských řádů. Na něj navázala v roce 1950 akce „K“, kdy v noci během několika dní byly přepadeny mužské kláštery a řeholníci byli odvlečeni do internačních táborů. Na tuto akci navázala akce „VŽK“ (vyklizení ženských klášterů), kdy postupně od srpna do října bylo zlikvidováno 720 ženských klášterů a řeholnice byly násilně převezeny do internačních středisek.255 Sestry, které vykonávaly zdravotní, ošetřovatelskou nebo charitativní službu, mohly ve své činnosti s mnoha omezeními a pod neustálým dozorem státních zmocněnců pokračovat. Všechny řeholní společnosti nesměly přijímat dorost. Po částečném uvolnění politických poměrů v šedesátých letech začaly téměř všechny instituty zasvěceného života přijímat dorost tajně. Vznikaly nové malé komunity řeholníků a řeholnic v civilu, které bydlely v bytech a tajně se scházely k formaci a ke studiu se svými představenými. Tak mohl zasvěcený život v naší vlasti přežít kruté pronásledování, udržet kontinuitu a znovu obnovit svou činnost po listopadu 1989. Tyto události uvádíme proto, že se plně odrazily i v životě a činnosti Díla bažené Zdislavy. Vývoj ukázal, že jeho zakladatel dr. Skácel měl prorockého ducha, když zakládal malé komunity sester, které bez vnějšího znamení řeholního hábitu žily svůj zasvěcený život uprostřed lidí tohoto světa, kam měly přinášet světlo evangelia. 5.2 Založení Díla blažené Zdislavy a jeho činnost v letech 1946 – 1953 Vznik sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy nebyla záležitost okamžitého nápadu tehdy již dvaašedesátiletého zakladatele, ale logickým vyústěním jeho celoživotního duchovního zaměření a výsledkem jeho bohatých 254 255 Srov. STŘÍBRNÝ, Katolická církev, s. 83. Srov. VAŠKO, Neumlčená II, s. 150 a 191. 68 zkušeností. Boží prozřetelnost ho vedla takovými okolnostmi života, v nichž mohlo dozrát jeho zvláštní charisma, které Bůh viditelně použil v dané době a situaci, v níž se církev nacházela. Myšlenkou založit společenství zasvěcených žen žijících ve světě, které by sloužily tam, kde je církev nejvíce potřebuje, se dr. Skácel zabýval již na konci třicátých let za svého působení v plzeňském klášteře.256 Jistě také znal podobné snahy františkána PhDr. Josefa Jana Evangelisty Urbana (1901 - 1991),257 který podobně zaměřené společenství sester založil již v roce 1937. Pro své snahy našel dr. Skácel podporu u svých řeholních představených, zejména provinciála Tomáše Dittla (zemřel v roce 1947) a později Ambrože Svatoše (1913 - 2007), kteří mu umožnili žít mimo klášterní komunitu a cele se věnovat duchovnímu vedení sester a činnosti v katechetických kursech. Pražské arcibiskupství dalo dr. Skácelovi k dispozici pro kursy farní budovy v Hradci u Stoda a později v Holýšově. Nově jmenovaný pražský arcibiskup ThDr. Josef Beran (1888 – 1969) z Plzně pocházel, znal dobře tamější církevní prostředí a nové pastorační snahy dr.Skácela chápal a osobně je velmi podporoval. Ztěží dnes můžeme poznat, kolik organizačních starostí, korespondence se státními i církevními úřady a kolik problémů musel dr. Skácel se svými spolupracovnicemi překonat, aby mohlo Dílo blažené Zdislavy zahájit oficiálně svou činnost a úspěšně v ní pokračovat. Kolik úsilí musel podstoupit, aby našel vhodné budovy, materiální zabezpečení pro sestry i účastnice kursů a také vhodné vyučující, kteří by byli ochotni věnovat zdarma své schopnosti a svůj volný čas, protože platit stálé zaměstnance si nemohl v té době finančně dovolit. Do budování Díla zapojil proto také některé své příbuzné, zejména neteř Olgu Sloukovou (Ovečkovou) a později i již výše jmenovaného prasynovce Karla Bečičku. Aktivity dr. Skácela měly velký ohlas mezi mladými dívkami, kursy v Hradci u Stoda, Holýšově a v Litoměřicích prošlo za toto období více než 300 256 Srov. SOFRONKOVÁ, Vzpomínky a NOVÁKOVÁ, Dopis autorce. S jejím otcem Václavem Šlajsem dr. Skácel o svém úmyslu založit institut v té době často diskutoval. 257 Podle ústního svědectví s. Marie Františky Miksové dr. Skácel Urbana osobně znal a často o něm a o jeho společenství před sestrami mluvil. 69 posluchaček. Některé z nich se staly postupem času sestrami Díla, jiné založily rodiny, ale všechny žily po celý život z duchovního bohatství, které načerpaly v mládí v těchto kursech, což dokazují jejich vzpomínky, které byly použity v naší práci. 5.2.l Blažená Zdislava jako ochránkyně Díla a vzor k následování Čeští dominikáni po staletí usilovali o to, aby Zdislava z Lemberka, první česká dominikánská terciářka ze 13. století, byla prohlášena za blahoslavenou. Došlo k tomu dva roky po obnově samostatné české dominikánské provincie 28. srpna 1907 papežem Piem X. Bůh Zdislavu nepřivedl k dokonalosti v klášterní samotě, ale uprostřed rodinného a společenského života. Dovedla skloubit svou bohatou sociální a charitativní činnost a péči o rodinu a poddané s hlubokým duchovním životem. Toto její zvláštní charisma ožilo v církvi na konci 20. let, kdy se církev snažila přivést k víře pomocí laických apoštolů sdružených v Katolické akci společenské třídy, které se jí vzdálily.258 Čeští dominikáni té doby pochopili, že Zdislavin život je ztělesněním těchto snah a snažili se ji představit jako vzor laického apoštolátu: Svatý Otec Pius XI. ve všech svých projevech o apoštolátu laiků, čili Katolické akci, neustává zdůrazňovati, že toto dílo není vynález nové doby, že je dílem tak starým jako křesťanství samo. Blahoslavená Zdislava je jedinečný vzor této práce pro nás a u nás.259 Spojením hluboké kontemplace a činnosti Zdislava oslovila také poválečného provinciála dr. Ambrože Svatoše, který se po celý život snažil o její svatořečení. „Zdislava vynikala především ctností víry, kterou se ustavičně nořila v modlitbě v Boha, a ctností lásky, kterou bez ustání pečovala o bližní.“260 Po celý život se snažil dr. Svatoš objevit a popsat hluboký duchovní život lemberské Paní. Na prvním místě to byla veliká láska jejího srdce k Bohu, k rodině a k lidem, která se projevovala skutky. Lásku k církvi vyjádřila 258 Srov. pozn. 38 v kap. 2.1. SOUKUP, Blahoslavená Zdislava, 5 – 6. 226 SVATOŠ, A. Blahoslavená Zdislava. Olomouc: Krystal OP, 1948, s. 169. 225 70 postavením kostela a dvou klášterů, lásku k chudým hojnými almužnami. Měla velký soucit s nemocnými, které osobně navštěvovala, léčila a postavila pro ně špitál.261 Celý Zdislavin život provázela také kajícnost, modlitba a apoštolát. Příchodem dominikánů do Jablonného počal se vzmáhat tamější náboženský život. Horlivá paní Zdislava tomuto vzrůstu napomáhala všemi silami ve svém osobním apoštolátě. Že na její panství byli povoláni apoštolové, to předpokládá u ní samé velký zájem o apoštolát.Hradní paní Zdislava…nebyla uzavřena ve svých komnatách…, nedostupná prostým lidem, byla známa všem a sama byla dobře obeznámena se všemi starostmi a bolestmi vůkolního lidu.Cele náležela lidu, mezi nimiž se ustavičně pohybovala a tak mohla na něj působiti i duchovně. 262 Dr. Skácel jako dominikán dobře znal nevšední ctnosti paní Zdislavy. Podle svědectví sester strávil ještě před založením institutu mnoho hodin v Jablonném u jejího hrobu, aby tam hledal inspiraci a vyprosil požehnání pro své záměry.263 Paní Zdislavu zvolil za ochránkyni společenství zejména proto, že pocházela z litoměřické diecéze, žila jako laička ve světě, pomáhala kněžím a konala rozsáhlou charitativní činnost. Název nového společenství měl vyjadřovat jeho podstatu a zaměření. Výraz „dílo“ byl převzat z terminologie používané v Katolické akci, podle níž měli laici svou prací, modlitbou a příkladem uskutečňovat Kristovo vykupitelské dílo uprostřed světa. Zakladatel sestrám často opakoval vůdčí myšlenku, která měla nést spiritualitu nového společenství: „Protože do klášterů vnikl duch světa, musíte vy vnést do světa ducha evangelia.“ 264 Výraz „blažená“ byl v názvu použit proto, že zakladatel předpokládal brzké svatořečení Paní Zdislavy a nechtěl, aby sestry pak musely název institutu měnit. Vysvětloval, že Zdislava bude vždy blažená, ať už je blahoslavená nebo bude svatá. Denně se také sestry za její svatořečení modlily zvláštní modlitbu : Nejsvětější a úcty nejhodnější Trojice: Otče, Synu a Duchu svatý! Klaníme se ti, chválíme tě a vzdáváme ti díky za všechny dary a milosti, kterými jsi obdařil svou věrnou služebnici blaženou Zdislavu. Vynikala zvláště nadpřirozenou ctností lásky k trpícím a horlivostí v zachraňování duší pro tebe. Ukaž na ní, prosíme, svou moudrost a milosrdenství tím, že nám dopřeješ její brzké svatořečení, za něž tě vroucně prosíme, pro Krista našeho Pána.265 261 Srov. tamtéž, s. 95 - 96. Tamtéž, s. 101. 263 Srov. Stanovy sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy. Litoměřice, nedatovaný samizdat , s. 1. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 264 Tamtéž. 265 Denní modlitby Díla blažené Zdislavy. Samizdat. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. 262 71 5.2.2 Dominikánská spiritualita jako základ apoštolátu Díla blažené Zdislavy Dominikánská spiritualita nově založeného institutu byla dána příslušností jeho zakladatele k dominikánskému řádu. První sestry byly přijaty nejdříve do Třetího řádu svatého Dominika a žily jeho spiritualitu a až po nějakém čase byly formulovány specifické rysy spirituality nového společenství. Svatý Dominik spojil ve svém řádu život kontemplativní, který se pokojně obírá Bohem v modlitbě a studiu, s životem činným, který se věnuje bližnímu, aby ho osvobodil od věčné smrti a získal mu nebeskou slávu.266 Tento rys dominikánské spirituality ve vrcholné míře uskutečnila následováním svatého Dominika blažená Zdislava, která žila uprostřed světa hlubokým duchovním životem a s láskou pečovala o své bližní. Byla vzorem, podle něhož měly sestry plnit své poslání: posvěcovat sebe i druhé. Dominikánská spiritualita je nesena několika základními prvky. Na prvním místě je to hlásání Kristova evangelia pomocí kázání, které pramení z liturgie a modlitby. Zdrojem modlitby je studium Písma a láska k pravdě. To vše je úzce spjato s životem ve společenství.267 K tomu přistupuje ještě „chudoba ducha, nadřazenost pravdy a kontemplace, která se odráží v aktivní službě.“268 Všechny tyto rysy se objevují určité míře také ve Díle blažené Zdislavy. Stanovy z roku 1990 se odvolávají hned v úvodu na známou větu svatého Dominika: „Budu opravdu údem Kristovým až v den, kdy se zasvětím zcela, všemi svými silami získávání duší, jako se Pán Ježíš, Spasitel všech lidí, obětoval zcela za jejich spásu.“269 Hlavním posláním sester bylo nést Krista radostně do světa, vnášet do světa ducha evangelia novými způsoby odpovídající době. Jejich kázáním měl být především svědectví jejich života, které pramenilo z hluboké modlitby a denního naslouchání Božímu slovu. 266 CORMIER, H. M. Náležet Bohu. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 2008, s. 89. Srov. WOODS, R. Mystika a proroctví. Dominikánská tradice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 26 – 27. 268 Tamtéž, s. 29. 269 Stanovy, s. 1. Větu zaznamenal Dominikův nástupce a první životopisec blahoslavený Jordán Saský v díle Libellus, č. 13. 267 72 Také další znaky institutu: láska, jednota, pokora, radostnost a sebezápor, které zakladatel dr. Skácel obzvláště zdůrazňoval, bychom mohli najít v životě svatého Dominika: Bylo příjemné se s ním setkat, protože každý měl pocit, že je přijímán s láskou…Láska byla tajemstvím jeho života….Miloval Boha a lidi čistým srdcem…Na jeho tváři stále zářila radost…Touto radostí získával snadno lásku, bez potíží si získal náklonnost všech. Všechno očekával od Boha, nic sám od sebe...To, co vykonal…nepovažoval za svoji dílo, ale za dílo Boží…Žil prostě, skromně a bez nároku na hmotné věci...Dokázal ovládat svůj jazyk, trpělivě snášel utrpení a zkoušky, při tom zůstával radostný a klidný. Uměl snášet slabosti a hříchy jiných. 270 5.2.3 Počátky Díla blažené Zdislavy v Hradci u Stoda a v Holýšově Počátky sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy sahají do roku 1945, kdy byl dr. Bernardinem Skácelem, MUDr. Marií Veselou a sestrou Kongregace šedých sester III. řádu svatého Františka Marií Pavlou Pasekovou založen v Třebíči spolek Zdislava jako odbočka Společnosti Tomáše Akvinského, která měla podle stanov právo pořádat katolické náboženské kursy. Stanovy tohoto spolku byly schváleny Zemským národním výborem v Brně 10. září 1945 a také Kapitulní konsistoří v Praze dne 30. dubna 1946.271 Z těchto stanov napsaných dr. Skácelem se dovídáme, že to byl charitativní spolek pro výchovu sociálních pracovnic. Jeho sídlo bylo v Třebíči, kde působila dr. Veselá, ale činnost spolku se vztahovala na území celé republiky. Tím byl dán základ pro to, aby nově vznikající společenství bylo uznáno státními úřady. Účelem spolku byla 1 .výchova dobrovolných pomocnic charitativních, které by mohly vykonávat charitativní úkoly jako farní hospodyně a pomocnice ve farní duchovní správě, 2. péče o chudé nemocné, kteří potřebují lékařského ošetření a nemocniční léčby, 3. péče o siroty a děti z rozvrácených rodin potřebující ústavní péče, 4. péče o staré a neduživé starce a stařeny.272 Když se po jednáních s arcibiskupstvím pražským podařilo pro spolek získat opuštěnou faru v Hradci u Stoda nedaleko Plzně, přestěhovala se dr. Veselá, Marie Paseková a dr. Skácel tam. 270 Srov. LOHRUM, M. Dominik. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 1999, s. 69 – 73. Srov. Stanovy spolku Zdislava. Strojopis. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 272 Tamtéž. 271 73 Dnem vzniku Díla blažené Zdislavy je 15. leden 1946, kdy MUDr. Marie Veselá, která přijala řeholní jméno Zdislava, složila do rukou zakladatele v chrámu sv. Jiří v Hradci u Stoda doživotní sliby, a byla jím později ustanovena doživotně představenou. Společně s ní složila sliby také první sestra Díla blažené Zdislavy Marie Pavla Paseková, která po svém uzdravení ze smrtelné nemoci odešla se souhlasem svých představených ze své původní kongregace, aby pomáhala dr. Veselé při zakládání nového institutu. Dílo blažené Zdislavy zahájilo v Hradci svou činnost na svátek svatého Josefa, 19. března 1946. Pořádání katechetických kursů bylo schváleno pražským arcibiskupstvím dne 22. července 1946, biskupstvím litoměřickým 23. října 1946 a Okresním národním výborem ve Stříbře 17. září 1946.273 První tříměsíční kurs byl zahájen 1. května 1946 a ukončen 31. července 1946. Zúčastnilo se ho tehdy 7 katechetek a 3 farní hospodyně. Další osmiměsíční kurs probíhal ve dnech 30. září 1946 až 30. května 1947. Zúčastnilo se ho již 26 mladých žen a dívek, které chtěl poslat dr. Skácel nejen do pražské, ale i litoměřické diecéze. Tento kurs absolvovala také pozdější sestra Díla Marie Přibyslava Martincová (nar. 1925).274 Už v červenci roku 1946, krátce po založení Díla blažené Zdislavy, nabízel dr. Skácel v dopise konsistoři litoměřické diecézi výpomoc laických katechetek, což bylo vděčně přijato.275 Proto se objevila již v únoru roku 1946 v tehdejších náboženských týdenících Neděle a Rozsévač výzva, kterou uvádíme pro její autentičnost v plném znění: Katolickým dívkám a ženám! Litoměřická diecese má katastrofální nedostatek kněží a učitelů náboženství. Proto obsadí některé osiřelé farnosti učitelkami náboženství, které budou mimo jiné vésti též farní agendu. Kurs pro výchovu těchto pracovnic trvá tři až osm měsíců podle předběžného vzdělání a schopnosti kandidátek. Měsíční plat obnáší 700 Kč buď na hotovosti nebo v naturáliích. Chudším může býti snížen, když se zaváží, že budou nedoplatky splácet později ze svého služného. Přihlášky do 15. září přijímá Ústav Zdislava v Hradci u Stoda ( u Plzně). Kurs začíná 1. října.276 273 Údaje získány z vysvědčení ze dne 29. 5. 1948 pro absolventku kursu Miloslavu Bernáškovou. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Srov. příloha č. 4, s. 119. 274 Srov. MARTINCOVÁ, M. P. Vzpomínky z roku 2008. Depon. tamtéž. 275 Srov. GENERÁLNÍ VIKÁŘ LITOMĚŘICKÝ. Dopis dr. Skácelovi z 22. 7. 1946. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice sv. C 2, 5/238 a WEBER, A. A. Dopis dr. Skácelovi z 6. 8. 1946. Depon. tamtéž, sv. C 2, 5/239. 276 SKÁCEL, Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“. 74 V kursech se vyučovaly tyto předměty: učení víry, Katolická akce, liturgika a úprava kostela, katechetika, asketika, duchovní správa a farní agenda, činnost sociální a charitativní, spolková práce mezi mládeží, zdravověda, společenské chování, čeština, matematika a vlastivěda.277 Duchovně zaměřené předměty přednášel sám dr. Skácel, plzeňský profesor a dominikánský terciář Václav Šlajs učil přes víkendy předměty humanitní (češtinu, dějepis, dějiny umění a hudbu), dr. Veselá zdravovědu, sestře Marii Pavle Pasekové byla svěřena duchovní formace sester i katechetek. Pedagogické disciplíny vyučovala neteř dr. Skácela Olga Slouková (Ovečková), která se také starala o administrativní stránku ústavu. Občas při výuce vypomáhali také další kněží: Karel Flossman z Českých Budějovic, dominikáni dr. Prokop Švach, Karel Chlad a Josef Fojtů278 a plzeňský vikář Josef Resl. 279 Když po výzvách v katolickém tisku vzrostl počet zájemkyň o katechetické kursy, podařilo se dr. Skácelovi ke dni 19. března 1947 získat ještě opuštěnou faru v Holýšově. Současně tak mohly probíhat ve stejném termínu (od 30. 9. 1947 do 30. 5. 1948) dva katechetické kursy celkem asi pro 80 posluchaček. Starší dívky bydlely na faře v Hradci, mladší byly přijaty do kursu v Holýšově, kam se přestěhovalo z Hradce i vedení kursu. Život na faře byl pestrý, podřízený pevnému dennímu řádu. Každý den se konaly společné ranní, polední a večerní modlitby, účast na mši svaté byla samozřejmostí. Kromě absolvování výuky se děvčata střídala v konání všech domácích prací: vařily, uklízely, nakupovaly, zvonily v kostele, účastnily se úklidu a výzdoby kostela, ministrovaly. Aktivně se také zapojovaly do života farnosti - chodily na všechny křty, svatby, pohřby, upravovaly hřbitov. Pro veřejnost pořádaly účastnice kursů divadelní představení, pro děti hrály na faře loutkové divadlo, organizovaly mikulášskou nadílku.280 Činnost Díla se v jeho počátcích velmi slibně rozvíjela. Je zajímavé, že kursy, které trvaly poměrně velmi krátkou dobu, oslovily tolik mladých dívek 277 Srov. Vysvědčení Miloslavy Bernáškové. Srov. SOFRONKOVÁ, Dopis. 279 Srov. MARTINCOVÁ, Vzpomínky. 280 Srov. WEINIGEROVÁ, Dopis. 278 75 a duchovně je ovlivnily na celý život. I v tom s je třeba spatřovat pomoc a účast Ducha svatého a také mimořádné duchovní kvality obou zakladatelů. 5.2.4 Přesídlení do litoměřické diecéze v roce 1948 V březnu roku 1948 otiskl časopis Růže dominikánská informaci, že „v lednu nás zde v Litoměřicích navštívil P. dr. Bernardin Skácel O. P. se svými spolupracovnicemi z Holýšova. Je naděje, že se celá jeho škola pro vzdělávání laických katechetek a farních pracovnic přestěhuje do Litoměřic.“281 Listopadové číslo už radostně konstatuje, že „ústav Zdislava pro vychovávání laických katechetek je od tohoto školního roku v Litoměřicích. Vede ho P. Bernardin Skácel. Ve vyučování mu bude pomáhat P. Prokop Švach.“282 Na pozvání litoměřického biskup Štěpána Trochty sestry během prázdnin roku 1948 přestěhovaly oba ústavy ze Stoda a Holýšova do Litoměřic, kde jim byl dán k dispozici dům po odsunutých německých sestrách v Michalově ulici číslo 15 zvaný „Marianum“, v němž krátce po válce bydleli bohoslovci obnoveného kněžského semináře. Vznikl tak „Diecézní pedagogicko katechetický ústav Zdislava“, který se stal také mateřincem postupně se rozrůstající komunity sester. Jeho hlavní účel a poslání v pamětní knize biskup Štěpán Trochta shrnul těmito slovy: Přál bych si, aby ústav „Zdislava“ byl netoliko školou učitelek náboženství, nýbrž opravdovým ohniskem přípravy laických katechetických apoštolů, nadšených pomocníků kněží a střediskem katechetického studia a hnutí v diecézi. Modlím se, aby Bůh jeho činnosti požehnal a sám jí také ze srdce žehnám. 283 5.2.4.1 Duchovní formace nových sester Aby mohlo mladé společenství zvládnout všechny apoštolské úkoly, kterých nebylo málo, bylo třeba se postarat o získání dorostu. Oba zakladatelé ho hledali mezi absolventkami kursů, z nichž těm, kteří toužili po zasvěceném životě, nabídli možnost vstupu a duchovní formaci. 281 Růže dominikánská. 1948, roč. 57, č. 3, s. 33. Tamtéž, č. 9, s. 132. 283 Pozdrav ze „Zdislavy“. Strojopis letáčku z prosince 1948. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie Praha, sign. A 11/1, kart. 7. 282 76 V domě na Michalské ulici byl otevřen první noviciát, složený z dnes již zemřelých sester Anny Olgy Nové (zemřela r. 1998) a Milady Bernadetty Jůzové (zemřela r. 1996). Z dosud žijících sester byla přijata do Díla absolventka kursu v Holýšově Marie Františka Miksová (nar.1932) a Marie Terezie Legnerová (nar. 1928), absolventka kursu v Litoměřicích. Obě sestry se znaly od dětství, protože pocházely z jedné farnosti. Počátky svého zasvěceného života popsaly ve svých vzpomínkách. Sestra Marie Františka Miksová napsala: Do naší farnosti se dostaly letáčky o katechetických kursech pořádaných v Holýšově. Kněz naší farnosti vyzval dívky, které by chtěly učit náboženství, aby se přihlásily. Kněz přímo vyzval mého tatínka, aby mě tam poslal. Zabalili mi peřiny a odvezli mě do Holýšova. Bylo mě tehdy patnáct let. V kursu jsme dostaly za úkol vysvětlit, jak rozumíme podobenství skrytý poklad v poli. Vzpomínám si, jak jsem pořád dokola četla tento úryvek evangelia a snažila se ho pochopit, ale vůbec mi to nešlo. Čím víc jsem ho však četla, tím více mě to naplňovalo radostí. Konečně jsem pochopila, co je ten poklad v poli: víra, Pán Ježíš a to, že jsem se dostala tam, kde se o Pánu Ježíši budu učit. Když kurs skončil, bylo to 30. května 1948, poslali mě domů, protože po únorových událostech nebylo jasné, co s námi bude. O prázdninách jsem dostala zprávu, že pokud chci u sester pokračovat, mohu přijet do Litoměřic. Bydlela jsem společně s ostatními děvčaty, které chtěly ve Zdislavě zůstat. Dr. Skácel i paní doktorka se pečlivě věnovali naší duchovní formaci. Řídili se při tom stanovami, které ústně schválil pan biskup Trochta.V kapli Mariana jsme skládaly první sliby na jeden rok. Pomáhaly jsme při zabezpečování kursů, chodily uklízet kostely, katedrálu a na biskupství, kde měl pan biskup svoji starou maminku. Sekretáři pana biskupa P. Šmídovi vděčím za to, že jsem ve Zdislavě zůstala. Pořád jsem se nemohla rozhodnout. 284 Sestra Marie Terezie Legnerová (nar. 1928) se zúčastnila katechetického kursu v Litoměřicích. Také ona se rozhodla tam zůstat jako sestra. Dr. Skácel nám ke konci kursu řekl, zda bychom některá nechtěly zůstat jako sestry Díla blažené Zdislavy a přihlásit se jako kandidátky. Tak jsem se s ním poradila o všem, co je k tomu potřeba a hodně jsem se modlila k Duchu svatému a k Panně Marii, abych poznala vůli Boží. A Panna Maria mě vyslyšela. Ještě jsem na tři týdny jela domů a oznámila to svým rodičům. Otec byl rád, že aspoň jedno ze svých dětí mohl darovat Bohu. Maminka s tím také souhlasila. Oba mi slíbili, že se za mě budou modlit, abych v té službě Pánu Bohu vytrvala. Formaci jsem prožívala v Litoměřicích spolu s ostatními sestrami, které již měly sliby. Bylo to pěkné, že jsme mohly být pospolu a společně se modlit rozjímat.285 Společenství se již tehdy řídilo pokusnými stanovami, které byly ústně schváleny litoměřickým biskupem Trochtou.286 Byly původně určeny pro komunitu sester, které měly působit v Jablonném v Podještědí u hrobu Paní 284 MIKSOVÁ, Vzpomínky. LEGNEROVÁ, Vzpomínky. 286 SKÁCEL, J. B. Stanovy Díla blažené Zdislavy. Strojopis. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7. 285 77 Zdislavy, ale žila podle nich také litoměřická komunita. Staly základem pro oficiální stanovy, které vypracovala dr. Veselá v pozdější době. První hlava obsahuje popis podstaty a účelu institutu. Druhá je věnována členkám Díla. V úvodu vypočítává požadavky k přijetí: Členkou se může státi katolická dívka nebo vdova, která je starší devatenácti let, je sestrou třetího řádu sv. Dominika a dle úsudku představenstva má patřičné duševní a tělesné schopnosti, aby mohla zastávati úkoly, které jí budou svěřeny.287 Institut se dělil na sestry ústavní a sestry spolupracovnice. Ústavní sestra měla projít dvouletou kandidaturou ve společenství. Sestry spolupracovnice působit pod vedením díla ve farnostech. I ony se musely přislíbit, že vytrvají ve službě pod vedením Díla alespoň dva roky. Třetí hlava popisuje oděv sester: Sestry ústavní nosí při mimořádných příležitostech bílý hábit přepásaný řemenem, bílý škapulíř, bílý závoj a křížek na prsou. V ústavu nosí pracovní plášť, na pravé straně prsou odznak Díla. Mimo ústav civilní šaty z odznakem. Sestry spolupracovnice nosí vždy odznak, jinak civilní šaty.288 Čtvrtá a pátá hlava stanov jsou věnovány organizaci a řízení institutu. Pro poznání průběhu počáteční duchovní formace sester je důležitým pramenem kniha zvyklostí, která je součástí těchto prvních stanov. Zachovaly se jen dvě části – nazvané denní pořad a cvičení náboženská. Jako důležitý dokument pro poznání počáteční spirituality institutu ji uvádíme v doslovném znění: Denní pořad: Vstává se o šesté hodině ráno.V 6,30 ranní rozjímání, po něm ranní pobožnost a mše svatá. Ve 13 hodin hodinky a odpolední pobožnost, v 19 hodin svátostné požehnání a večerní pobožnost. Cvičení náboženská: 1. Hodinky mariánské: v neděli matutinum a laudy, v pondělí prima, v úterý tercie, ve středu sexta, ve čtvrtek nona, v pátek nešpory, v sobotu doplněk. 2. Denně svatý růženec před požehnáním v kapli. 3. V noci před prvním pátkem smírná hodina. 4. V první pátek adorační hodina k Božskému Srdci Páně. 5. První sobota po prvním pátku: pobožnost k Srdci Panny Marie. 6. Každou neděli od 7 do 8 adorační pobožnost. 7. V týdnu, do něhož připadne první pátek, místo hodinek mariánských hodinky k blahoslavené Zdislavě. 8.V týdnu, do něhož připadne prví pátek: v pondělí pobožnost k bl. Zdislavě, v úterý pobožnost ke svatému Dominiku, ve středu pobožnost ku sv. Josefu. 9. Novény před svátky Panny Marie, sv. Dominika, sv. Josefa, bl. Zdislavy a před Hody Božími. 10. Odpolední pobožnost: hodinky, litanie ke sv. Dominiku, adorace. 11. Mše svatá liturgická třikrát týdně. 12. Jednou měsíčně rekolekce, jedou ročně exercicie. 13. U hrobu bl. Zdislavy denně po večerní pobožnosti píseň k bl. Zdislavě. 14. V neděli a ve svátek účast na dvou mších svatých.15. Jednou týdně přednáška z asketiky, jednou za 14 dní přednáška o životě sester.289 287 Tamtéž. Tamtéž. 289 Tamtéž. 288 78 Sestra Františka Miksová si uchovala na život v noviciátu živé vzpomínky. Dr. Skácel často mladým sestrám říkal: Vy se musíte snažit dokonalým křesťanským životem žít v tomto světě. Snaž se myslet na Pána Ježíše přítomného v Eucharistii. Představuj si velkou nebo malou hostii a klaněj se jí. Nikomu neříkejte, že máte sliby. Svým životem ukažte lidem, že je možné žít ve světě jako dokonalý křesťan. Do klášterů vnikl duch světa, vy musíte vnést do světa Ducha vašich slibů. Svatou Zdislavu nám dával za vzor. Uvažovalo se svěřit sekulární institut také svaté Anežce, ale byla zvolena Zdislava, protože žila v litoměřické diecézi. Šlo mu hlavně o to, aby se sestry měly rády. Když měly mezi sebou problémy, zakázal jim jít ke svatému přijímání. Dovedl přede všemi sestry cvičit v pokoře. Když se některá hájila, řekl: „Kdybys byla pokorná, budeš mlčet.“ Když je někdo ve službě obvinil nespravedlivě, říkával: „Hlavně, aby to nebyla pravda, že jsi jednala nekřesťansky. Jinak si z toho nic nedělej, ale raduj se z toho.“ Projevoval se jako přísný, ale šlo mu o dobro a sestry věděly, že je má rád. Při rekreaci sestrám vyprávěl o letorách, měly každá poznat sebe. K poučování rád používal vtipy, příběhy a situace z praktického života. Sestra Marie Františka si dodnes zapamatovala rady, které jim dával do života: „Dělej, co můžeš a co nemůžeš, modli se o to, a Pán Bůh ti to dá. Kdo chce jen to, co chce Pán Bůh a proto, že to chce a jak to chce, ten není nikdy smutný. Všechno, co se děje, děje se z vůle Boží nebo z dopuštění Božího.290 Zvláštním znakem nového společenství měla být podle zakladatelových slov pokora a láska, radostnost a jednota v sesterském společenství po vzoru Nazaretské rodiny. K těmto ctnostem ještě přidával nutnost sebezáporu, bez něhož by se život podle výše jmenovaných ctnosti nedal uskutečnit.291 5.2.4.2 Schválení Díla blažené Zdislavy církevními úřady V samých počátcích bylo Dílo blažené Zdislavy jako světský institut zasvěceného života neoficiálně schválen arcibiskupstvím pražským. Když se sestry přestěhovaly do Litoměřic, právně podléhaly biskupu litoměřickému dr. Štěpánu Trochtovi. Ten nově vzniklé společenství velmi osobně podporoval a usiloval o jeho oficiální schválení. Dílo blažené Zdislavy splňovalo všechny požadavky, které apoštolská konstituce Pia XII. Provida Mater Ecclesia z roku 1947 ukládala jako podmínku k právnímu začlenění mezi světské instituty. Jeho členky se zvláštními sliby čistoty, poslušnosti a chudoby dočasně nebo trvale začleňovaly do společenství, žily podle stanov schválených biskupem a účastnily se apoštolátu církve.292 290 MIKSOVÁ, Vzpomínky. Srov. Stanovy, s. 1 258 Srov. PIUS XII. Provida Mater, čl. III. § 2, s.13 - 14. 257 79 Proto se dr. Trochta na konci roku 1948 podle instrukcí této konstituce obrátil na Kongregaci pro řeholníky do Říma s žádostí o to, zda může nový světský institut kanonicky zřídit. Z Říma přišla 15. srpna 1949 kladná odpověď podepsaná kardinálem Pizzardem Cecchettim,293 ale pro nepřízeň doby k oficiálnímu zřízení institutu již nedošlo. Dr. Skácel dostal v roce 1948 od papeže Pia XII. pamětní list s požehnáním294 a dr. Veselá obdržela z Vatikánu 9. srpna 1949 dopis podepsaný státním sekretářem J, B. Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI.: Nejdůstojnější paní představené Díla blažené Zdislavy v Litoměřicích. Vznešený velekněz dobrotivě shlédl na prosby, které přednesly panny, zasvěcené Dílu blažené Zdislavy, i na skutky zbožnosti a lásky, které vykonaly pro jeho rozvoj, aby šířily úctu a lásku k církvi. Svatý Otec stejně dobrotivě vyslovuje chválu Tobě i Tvé péči svěřeným učitelkám katecheze, které rády věnují denně své životní síly v tomto ústavu pro výchovu a výuku co nejlepších učitelek křesťanské nauky a povzbuzuje všechny, aby obětavě vytrvaly v tolik potřebném vychovatelském úkolu. Aby toto dílo provázela Boží pomoc, zvláště v této naší době, kdy je pravda napadána, uděluje Nejvyšší Velekněz velice rád apoštolské požehnání Tobě i všem, kdo na tomto díle spolupracují.295 5.2.4.3 Katechetické kursy v Litoměřicích Dům „Marianum“ se tak stal novým centrem Díla blažené Zdislavy. Sestry zde měly svůj mateřinec a do kursů zde pořádaných se hlásily stále nové zájemkyně, z nichž některé se staly později sestrami. První kurs, kterého se ve dvou skupinách účastnilo asi 90 posluchaček, se konal od 30. 9. 1948 do 30. 5. 1949, druhý, stejně početně obsazený, od 30. 9. 1949 do 30. 5. 1950. Tohoto kursu se zúčastnilo také asi 10 chlapců od salesiánů z Mníšku pod Brdy. Obsah výuky i denní řád byl přibližně stejný jako na kursech v Hradci a v Holýšově. Vyučovali všichni učitelé z předchozích kursů a také P. Šmídl, sekretář biskupa Trochty a mnoho dalších. Kromě obvyklých předmětů byla zavedena také výuka hry na varhany. Vyučoval profesor Hübner, varhaník v katedrále a pan Josef Legner, bratr nynější sestry představené. O duchovní vedení se starala se starala opět sestra Marie Pavla Paseková. Dívky byly posílány také na kursy Československého červeného kříže a na praxi do 293 Srov. CECCHETTI, P. Dopis Štěpánu Trochtovi z 15. 8. 1949. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 294 PIUS XII. Pamětní list dr. Skácelovi z 3. 5. 1948. Depon. tamtéž. Srov. příloha č. 2, s. 117. 295 MONTINI, J. B. Dopis dr. Veselé z 9. 8. 1949. Depon. Srov. příloha č. 3, s. 118. 80 nemocnic, protože vedoucí kursu již tušili, že přijde-li protináboženská perzekuce, nebudou moci jít absolventky do škol, ale budou moci pracovat a apoštolovat ve zdravotnictví.296 Dr. Veselá i dr. Skácel byli neustále v kontaktu s biskupem Štěpánem Trochtou. Navštěvoval občas výuku, byl pravidelným hostem školních besídek, kde se díky scénkám, recitacím, zpěvům a vtipným montážím na tehdejší poměry velmi bavil. 297 Oba kursy byly po vzdělávací, výchovné i duchovní stránce dobře vedeny a zajištěny. Velmi náročné však bylo zajistit je materiálně, protože v té době byl velký nedostatek potravin. Chod kursů také velmi zatěžovala práce v jídelně, kde sestry vařily nejen pro účastníky kursů, ale i pro bohoslovce. Dr. Veselá i sestra Pavla Paseková tam často chodily vypomáhat.298 Sestry plánovaly také otevření školy pro varhaníky v budově zvané „Štefanikum“, ale vzhledem k okolnostem doby se tento záměr již neuskutečnil. Absolventky kursů byly posupně vysílány sloužit na fary a do škol učit náboženství. Většina z nich se provdala a stala se matkami rodin i mnoha kněží. Z toho, co ve „Zdislavě“ dívky načerpaly, rozdávaly po celý život. Některé z nich se staly spolupracovnicemi Díla a udržují se sestrami kontakty dodnes. Díky těmto kursům téměř všechny dosud žijící sestry zakladatelské generace Díla blažené Zdislavy objevily své povolání k zasvěcenému životu a vytrvaly v něm přes všechny překážky věrně až do dnešních dnů. 5.2.4.4 Vznik pastorační stanice v Jablonném v Podještědí Dílo blažené Zdislavy se začalo slibně rozvíjet. Když byl obnoven v Jablonném dominikánský klášter, vznikla tam nová pastorační stanice tvořená dvěma sestrami. Krátkou zprávu o jejich působení přinesl výše zmíněný letáček Pozdrav ze Zdislavy: V Jablonném v Podještědí je dopřáno sestrám Díla blažené Zdislavy sloužiti u hrobu blahoslavené Zdislavy. Této radosti se dostalo sestrám rozhodnutím veledůstojného provinciála P. Ambrože Svatoše. Tamní klášter, v němž působí dva řádoví kněží, je 296 Srov. ŠIMÁNKOVÁ, Dopis. Tamtéž. 298 Srov. MIKSOVÁ, Vzpomínky. 297 81 filiálním domem pražského kláštera. Tamní kněží spravují tři farnosti. Oprava kostela jest již téměř hotova. Je radostnou a svatou povinností sester i chovanek „Zdislavy“, aby také jejich přičiněním stal se jablonský klášter střediskem duchovního života hlavně v pohraničí.299 O tom, že tato služba nebyla pro sestry ani pro katechetky jednoduchá svědčí dopis dr. Veselé provinciálovi z února roku 1949, v němž prosí o uzavření smlouvy mezi oběma instituty, aby se předešlo napětí a sporům. Tato smlouva ze dne 9. března 1949 obsahuje podrobný seznam povinností, které sestry měly konat. Pro zajímavost je citujeme v plném znění: Sestry se zavazují, že po dobu svého pobytu v Jablonném se postarají o: 1. výuku náboženství na školách patřících k farnosti Jablonné v Podještědí a okolí k ní přiděleném, dle dispozic dp. administrátora, 2. farní agendu na děkanském úřadě v Jablonném a na administrovaných farách,3. udržování čistoty a pořádku jak kláštera tak také zahrady, podle možnosti i jiných far přidělených, 4. vaření pro všechny obyvatele kláštera, 5. udržování čistoty a pořádku v kostele, hlavně u hrobu blahoslavené Zdislavy a ostatních kostelů, patřících pod správu, 6. provádění katakombami, 7. praní a žehlení prádla pro tamní členy duchovní správy a kostelní prádlo z kostelů administrovaných. Za to hradí duchovní správa vydání v kuchyni. Sestry si ponechají na svoje vydání částky, které patří pro ně při farních funkcích.300 Pro tuto nově vzniklou komunitu byla vypracovány zakladatelem první pokusné Stanovy Díla blažené Zdislavy, které se staly základem pro stanovy pozdější, jimiž se sestry institutu řídí dodnes.301 5.2.5 Začátek pronásledování v letech 1950 – 1953. Od počátku 1950 byl biskup Trochta téměř dva a půl roku internován ve dvou pokojích v budově proboštství, kde byl neustále pod dozorem Státní bezpečnosti. Diecézi řídil státní zmocněnec a generální vikář. Po zatčení v lednu 1953 byl Trochta odsouzen v nespravedlivém procesu k trestu vězení na 25 let.302 Když začalo obsazování klášterů a nucený odchod řeholníků do internačních táborů, sestry Díla blažené Zdislavy žily ve velké nejistotě, co s nimi bude dál. Druhý litoměřický katechetický kurs, který měl trvat do 30. května 1950, mohly sestry dokončit jen pod podmínkou, že povedou závodní kuchyni pro 299 Pozdrav ze Zdislavy. PŘEVOR Kláštera dominikánů v Praze. Dopis sestrám Díla blažené Zdislavy ze dne 9. 3. 1949. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7. 301 Podrobněji se jimi budeme zabývat v kapitole 5.4.2. 302 Srov. MACEK, Biskupství litoměřické, s. 138 – 139. 300 82 zaměstnance. Byla to pro celé společenství velká zátěž nejen fyzická, ale také psychická, protože při práci byly mladé sestry neustále sledovány. Ke dni 26. 7. 1950 musely sestry opustit svůj mateřinec a další katechetické kursy byly zakázány. Do domu byly nastěhovány sestry Navštívení Panny Marie z Chotěšova, které zde pečovaly o přestárlé ženy. Sestrám Díla bylo nabídnuto bydlení v prázdné budově nazývané „Štefanikum“. Sestry se velmi se velmi modlily za svou budoucnost a usilovně hledaly zaměstnání, aby se uživily. Na přání biskupa Trochty se sestry nastěhovaly do budovy ve Vavřinecké ulici nazývané Mariánský domov, odkud byly odsunuty do Bílé Vody sestry Kongregace sv. Cyrila a Metoděje a o přestárlé důchodkyně se neměl kdo starat.303 Od 1. 10. 1950 sestry převzaly správu tohoto charitního ústavu a obětavě pečovaly asi o třicet starých žen. Práce v charitě a civilní oděv tehdy uchránil zdislávky před odsunem do internačních táborů a uvězněním. Celé společenství včetně dr. Skácela a dr. Veselé tvořilo tehdy asi 9 lidí, kteří se snažili prohloubit společný život komunity: Mariánský domov bylo místo hojných milostí. Byla tam kaple, kde jsme mívali společnou mši svatou, růženec, adorace. Jedna zaměstnankyně z dřívější doby nás měla za úkol sledovat a vše udávala Státní bezpečnosti. Už jsme se nemohli scházet ve veřejné kapli. Tak jsme si udělali kapličku jinde, kde jsme se scházeli potají na rozjímání, která vedl dr. Skácel. Bylo to všechno takové tajemné. Musely jsme být velmi opatrné, aby nezjistili, že tvoříme nějaké tajné společenství, proto jsme se k sobě v práci chovaly jako cizí. 304 Nakonec byla sestrám dne 21. listopadu 1953 činnost v charitním domově zakázána a musely se vystěhovat a hledat si nové zaměstnání a byty. Byt byl vždy v majetku jedné sestry a ostatní tam spávaly načerno, pokaždé jinde, aby nebyly nápadné. Dr. Skácel bydlel nějaký čas u svého prasynovce Stanislava Bečičky. Později se sestrám se podařilo ze známosti získat dům na Jesuitské ulici číslo 14. Bydlel tam dr. Skácel, dr. Veselá a některé sestry. Tam se sestry také znovu tajně scházely. Byla tam i malá kaple pro společné adorace.305 303 Historik Josef Macek se mylně domnívá, že do Bílé Vody byly odsunuty sestry zdislávky, což se podle svědectví sester nikdy nestalo. Srov. MACEK, J. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 230. 304 MIKSOVÁ, Vzpomínky. 305 Srov. tamtéž. 83 Radostnou událostí tohoto těžkého období bylo složení doživotních slibů nových sester Díla. V kapli Mariánského domova 23. ledna 1953 se na celý život zasvětily Bohu sestra Marie Terezie Legnerová a Marie Františka Miksová.306 5.3 Ilegální působení institutu v letech 1953 – 1989 Po zákazu veřejné činnosti se sestry mezi sebou ještě více semkly. I když nemohly společně pracovat a žít, snažily se prohloubit svůj duchovní život a individuálně apoštolovat na svých pracovištích. Sestry většinou zůstaly pracovat ve zdravotnictví nebo v administrativě. Kvalifikaci si doplňovaly studiem při zaměstnání. Jádro institutu zůstalo v Litoměřicích. Žil tam do své smrti zakladatel i zakladatelka a sestry: Marie Terezie Legnerová, Julie Tomáška Sofronková, která složila doživotní sliby 25. 12. 1957, Kateřina Anežka Kusáková (zemřela r. 1967), Milada Bernadetta Jůzová (zemřela r. 1996), Anna Olga Nová (zemřela r. 1998). Sestra Marie Františka Miksová pracovala až do roku 1968 v litoměřické nemocnici a potom odešla pracovat na faru v Duchcově a na další fary litoměřické diecéze. Sestry žily samostatně ve vlastních bytech a svou příslušnost k institutu pečlivě před okolím tajily. Za velké opatrnosti se pravidelně konala společná formační setkání, kde se sestry modlily a duchovně se vzájemně povzbuzovaly. Přesto vzpomínají, že některé z nich se kvůli vyzrazení až třináctkrát stěhovaly. V některých bytech byla se souhlasem spolehlivého kněze umístěna schránka s eucharistií. Po pracovní době sestry uklízely a zdobily kostel, praly kostelní prádlo, individuálně připravovaly jednotlivce na přijetí svátostí, účastnily se života církve a snažily se být všude tam, kde je církev nejvíce potřebovala. Tímto individuálním apoštolátem vrchovatě naplňovaly své apoštolské poslání i své sliby. Jejich obětavou péči mohli pocítit zejména nemocní, slabí, opuštění a staří. Také mnoho kněží nalézalo u zdislávek duchovní i hmotné zázemí, mateřskou 306 Srov. Rodinný kalendář Díla blažené Zdislavy. 84 náruč a sesterskou pomoc. Bohoslovci litoměřického semináře byli těmi, za které se sestry nejvíce modlily a obětovaly. Další oblastí jejich apoštolského působení bylo působení mezi laickými katechetkami, které prošly kursy. Mnohé z nich neztratily se sestrami kontakt a jezdily je pravidelně navštěvovat i se svými rodinami. Postupně se z nich vytvořilo společenství spolupracovnic Díla trvající až do dnešních časů. Krátké období uvolnění společenských poměrů na konci 60. let nezastihlo sesterské společenství, které by vymíralo, naopak se rozrostlo o nové sestry a mělo velkou naději na další rozvoj v budoucnosti. I když v 70. letech politické poměry znovu přituhly, sestry dále rozvíjely svou činnost nejen v Litoměřicích, ale i na Moravě, odkud byl značný příliv nových povolání. Spolupráce s kněžími z Hnutí fokoláre, zejména s. P. Karlem Pilíkem a později P. Janem Kutáčem přinesla do společenství nové duchovní impulsy. Je jistě velkou milostí Boží, že spoluzakladatelka dr. Veselá, po životě obětovaném sestrám, církvi a službě bližním, se dočkala období svobody a veřejného státního i církevního schválení institutu. Svatořečení blažené Zdislavy už oslavila na věčnosti v jejím společenství. 5.3.1 Krátké období veřejné činnosti v letech 1968 – 70 Na začátku roku 1968, kdy došlo k uvolnění politických poměrů, byla naděje, že litoměřický biskup Štěpán Trochta, internovaný v Radvanově, se bude moci vrátit na biskupský stolec. Jeho návrat byl spojován s přímluvou Paní Zdislavy, kterou po celý život uctíval a usiloval o její svatořečení. Když byl pozván na národní pouť ke zdislavskému jubileu, která se měla konat 26. května 1968 v Jablonném, v dopise z Radvanova napsal provinciálovi Ambroži Svatošovi: Nemusím Vás ani ujišťovati, jak rád bych se letošní pouti do Jablonného zúčastnil. Vždyť je Vám známa moje láska i úcta k této světici, která se již tolikrát osvědčila v osudových chvílích mého života co dobrá a spolehlivá Přímluvkyně. Měl bych jí tedy za co děkovat. Nebude- li mi však udělen do té doby státní souhlas k výkonu mého úřadu, přinesu tuto oběť a odřeknu si radost z účasti na této pouti a setkání s drahými poutníky, abych nic nepokazil. Vždyť trpělivost se také líbí Pánu Bohu. V takovém případě prosím, aby byly drahým poutníkům tlumočeny mé otcovské pozdravy…Prosím je také, aby při letošní 85 pouti pamatovaly zcela zvláštním způsobem na svého biskupa a vyprosili mu příznivé vyřešení jeho nynějšího nevyjasněného postavení a to tak, aby odpovídalo co nejlépe vůli Boží, spáse svěřených duší, zájmům diecéze i mému osobnímu duchovnímu prospěchu.307 Dopis pokračuje provoláním k poutníkům, v němž je biskup vyzývá, aby uspíšili její svatořečení tím, že se ji budou prosit o přímluvu v těžkých životních situacích, aby vyprosili zázrak. Biskup se ve svém poselství také zmínil o roli laiků a laických katechetů v díle duchovní obnovy v duchu Druhého vatikánského koncilu: Naše světice se stala apoštolkou náboženského života a iniciátorkou sociální a charitní práce, nespokojila se s tím, že dala dobrou náboženskou výuku a výchovu svým dětem. Pečovala o náboženské vzdělání a poučení také u své čeledi, vyučovala pravdám svaté víry a života podle víry také děti své čeledi, a pracující v okolí Lemberka. Stala se apoštolkou a řekněme takovou laickou katechetkou ve svém prostředí, prohlubující náboženské poznání a život věřících svého prostředí i nejširšího okolí.308 V závěru pak znovu shrnuje a aktualizuje apoštolát v Zdislavině duchu. Jeho slova i dnes neztratila svou působivost: Naše milá paní, blahoslavená Zdislava, rozvíjela svůj bohatý apoštolát v podmínkách 13. století. Její příklad nepřestal však býti aktuální. Můžeme se jím nadchnout a následovat ho i v dnešních podmínkách. Je naším úkolem, jak nalézt nejlepší způsob, jak následovat její pastorační horlivost v době přítomné. Způsob a přístup k lidem bude muset být přizpůsoben současným potřebám a mentalitě dnešního člověka, avšak duch, z něhož čerpají sílu a nadšení apoštolské duše, je v každé době stejný. Je to Duch Kristův, vyžadující v každé době mnoho vytrvalosti, trpělivosti, obětavosti, nadšení i křesťanské důvěry, ale především mnoho lásky, po které žíznily duše v každém dějinném údobí. Po této nezištné, upřímné, vše objímající a odpouštějící lásce prahne především dnešní lidstvo a jedině v ní je jeho záchrana. 309 Je zajímavé, jak tato biskupova slova obsahují podstatu apoštolátu Díla blažené Zdislavy. To, že výchova laických katechetů byla v té době Trochtova pastorační priorita, dokazuje i dopis P. Josefu Helikarovi, o němž jsme se zmínili v kapitole o dr. Veselé: Kurs pro katechetky bude muset být v Litoměřicích rovněž uspořádán, a to v diecézním měřítku…Toto prodiskutuj s doktorkou Veselou, případně s nějakými jinými odborníky, s kněžími dobré vůle a dobré pověsti, a já nakonec schválím všechno, co bude směřovat k záchraně duší a k prospěchu Církve v diecézi.310 307 TROCHTA, Š. Dopis provinciálovi Ambroži Svatošovi z 23. 5. 1968. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. C 2, 3/209. 308 Tamtéž. 309 Tamtéž. 310 TROCHTA, Š. Dopis Josefu Helikarovi z 29. 7. 1968. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice sv. značkou E 3, 5/541. 86 Sestry Díla blažené Zdislavy tak byly přímo vybídnuty, aby vystoupily z ilegality a začaly veřejně svůj apoštolát mezi laickými katechetkami, což bylo největším charismatem jejich společenství. Během let 1968 – 70 se sestrám podařilo zorganizovat dvakrát exercicie pro bývalé katechetky, jejich rodiny a mládež. Dospělí měli svůj program a svého přednášejícího, o děti se staraly sestry. Tyto exercicie přinesly bohaté duchovní ovoce. Mezi dětmi byl tehdy Miroslav Maňásek, syn jedné ze spolupracovnic Díla, který se později stal knězem a působí nyní v Českém Dubu.311 Dalším plodem těchto duchovních cvičení bylo získání dorostu. Bývalá katechetka Emílie Smetanová pozvala na duchovní cvičení obě své svobodné mladší sestry Annu a Marii a sestřenici Annu Kuderovou, které se později všechny staly sestrami Díla. Z Moravy tehdy přijelo do Litoměřic asi deset mladých žen, ochotných se zasvětit Bohu, a ty později vytvořily samostatnou moravskou provincii. Sestry také uveřejnily novou výzvu pro zájemkyně o tento typ zasvěceného života, která je dokladem dalšího zrání zvláštního charismatu institutu a jeho aktualizace pro danou dobu: Co je Dílo blažené Zdislavy? Je to institut Bohu zasvěceného života, ve kterém ženy žijící ve světě se snaží o dosažení křesťanské dokonalosti zachováváním evangelních rad. Zůstávají jako laici ve světě a pracují v civilních zaměstnáních. Svým životem a příkladem chtějí být živým svědectvím víry, naděje a lásky uprostřed světa. Věnují se charitativně sociální a pastorační činnosti a pomáhají biskupům a kněžím. Dávají přednost úkolům, které církev nejvíce potřebuje. Blažená Zdislava, světice z řádu dominikánského je sestrám vzorem v dokonalém spojení rozjímavého života s činným apoštolským životem i láskou k církvi, věrností a oddaností svatému Stolci a svou činností mezi prostým lidem i inteligencí své doby. Posláním sester Díla blažené Zdislavy je nést Krista radostně do světa. Žadatelka nesmí mít závazky v jiném institutu Bohu zasvěceného života nebo ve společnosti apoštolského života. Přijď mezi nás a prožívej svobodu Božích dětí!312 Na konci roku 1968 poslala dr. Veselá dopis papeži Pavlu VI. s informacemi o Díle, prosbou o požehnání pro jeho činnost a brzkou Zdislavinu kanonizaci.313 Odpověď s apoštolským požehnáním přišla v lednu 1969.314 311 Srov. ŠIMÁNKOVÁ, Dopis. Leták z r. 1968. Depon. in archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 313 Tímto dopisem jsme se blíže zabývali v kapitole 3.1. 280 PAVEL VI. Pamětní list dr. Veselé z 4. 1. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. Srov. příloha č. 6, s. 121. 312 87 Z Trochtovy iniciativy proces svatořečení Paní Zdislavy pokračoval. Všichni čeští a moravští biskupové poslali papeži Pavlu VI. 17. března 1969 dopis se žádostí o její kanonizaci. Papež poslal 15. dubna 1971 litoměřickému biskupovi zvláštní list, v němž vyzdvihuje Zdislaviny ctnosti a aktuálnost jejího odkazu pro dnešní rodiny.315 Vzhledem k politickým poměrům však proces nemohl být dokončen. Biskup Štěpán Trochta také znovu žádal v Římě u Posvátné kongregace pro řeholníky a instituty zasvěceného života o oficiální schválení nového sekulárního institutu. Dne 11. listopadu 1969 přišla z Říma kladná odpověď podepsaná prefektem kongregace kardinálem J. Antonindim: Nejdůstojnější a nejctihodnější pane, když posvátná kongregace pro řeholníky a instituty zasvěceného života zrale uvážila všechny požadavky o kanonické zřízení Díla blažené Zdislavy jako institutu zasvěceného života diecézního práva, když také přijala závazek, aby tato nová ratolest den ze dne více rostla a vzkvétala, stanovil následující: 1. Nic nebrání tomu, abys přikročil Ty sám ke kanonickému zřízení jmenovaného„Díla“ jako institutu zasvěceného života diecézního práva, podle apoštolské konstituce „Provida Mater Ecclesia“. 2. Až bude zřízení řádně provedeno, ať všechny členky obnoví zasvěcení nebo zaslíbení, které je uvedeno ve stanovách „Díla“, podle času předchozího zasvěcení, aby se staly účastnými všech kanonických dober. 3. Jednotlivé skupinky (společenství), které už patřily k „Dílu“ se stávají kanonickým zřízením jeho údy. Až vydáš dekret o zřízení „Díla“, pošli jeden exemplář této posvátné kongregaci spolu s textem stanov, jakmile to bude možné.316 Ke kanonickému zřízení institutu však nedošlo, neboť v roce 1970 byla institutu opět zakázána veřejná činnost a sestry pokračovaly ve svém zasvěceném životě dále v ilegalitě. 5.3.2 Vznik moravské provincie Na konci šedesátých let díky kontaktům bývalých katechetek projevilo zájem o přijetí do institutu větší množství sester z Moravy. Měla na tom zásluhu především sestra Marie Pavla Paseková, první sestra institutu, která se z Litoměřic přestěhovala ke svému bratru knězi Josefu Pasekovi (1921 – 1997) na faru do Želetic u Kyjova. Příklad její obětavé práce na faře i její zbožnost 315 Srov. MACEK, Biskupství litoměřické, 141. POSVÁTNÁ KONGREGACE PRO ŘEHOLNÍKY A INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA. Dopis Štěpánu Trochtovi z 5. 11. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 282 88 a radostnost lákaly mladé sestry k následování. Želetická fara se postupem času stala jakýmsi druhým centrem Díla, protože dr. Veselá tam byla častým hostem a odtud vyjížděla na návštěvy sester a všech přátel Díla.317 Pamatuji se na několik setkání v Želeticích, kde byly pozvány nejen sestry a kandidátky, ale i další přítelkyně Díla, které s paní doktorkou udržovaly přátelské styky. V době totality to bylo riziko i pro P. Paseku, mít na faře takové shromáždění. Jsem vděčná všem, kteří toto riziko a oběti podstoupili, k užitku tolika duší toužících po zapojení do práce pro církev.318 Sestra Marie Jana z Kříže Smetanová začala působit jako farní hospodyně u P. Cyrila Metoděje Kuběny (1915 – 2006), který se stal později spolupracovníkem Díla a velmi se zasloužil o jeho rozvoj na Moravě. Jeho záměrem bylo vybudovat moravskou provincii Díla se sídlem v Brně. Za tímto účelem za peníze získané prodejem domku, který vlastnil, a za finančního přispění bývalé sestry Díla ing. Jeničky Agáty Cupalové z Brna, která prodala svůj byt, se mu podařilo koupit v Brně starší dům na Nováčkově ulici číslo 71, kde se sestry scházely a konaly duchovní obnovy. Když se v 90. letech moravská komunita rozpadla, byl tento dům prodán a peníze použity na dobročinné účely. P. Kuběna se stal postupem času spirituálem moravských sester a měl velký vliv na jejich duchovní formaci: Říkal nám, že jako svatý František z Assisi zachraňoval církev chudobou svou a svých bratří, tak i ostatní řehole vždy měly poslání církev duchovně povznést. Tak i my naším zasvěcením v sekulárním institutu, když nechodíme v hábitu a přesto žijeme intenzivním duchovním životem ve světě, zachraňujeme církev a svět. Sestrám také často opakoval: „Musíte se snažit, abyste měly duchovní povolání. Duchovní povolání se musí živit a podporovat modlitbou, sebezáporem, snahou o vzájemnou lásku, která je schopna přinášet obět.i“. „Láska musí bolet,“ dodával. Doporučoval sestrám, aby častěji obnovovaly společně i soukromě své sliby. Všechny modlitby měly sestry konat ve spojení s ostatními sestrami. Kladl důraz na vzájemnou lásku sester a často zdůrazňoval „Nemyslete si, že vystačíte jen s přirozenou láskou. Láska přirozená, jako když pes přilne ke svému pánu, taková u duchovních osob nesmí být.“ Pod jeho vlivem získaly téměř všechny sestry řidičský průkaz, aby mohly auta využívat ke vzájemným setkáním a k apoštolátu. Říkával, že auto učí všem ctnostem. Kdo chce dobře řídit, musí být soustředěný, střízlivý, pozorný, ohleduplný, bystrý.319 P. Metoděj Kuběna má velkou zásluhu na vypracování nových stanov Díla. Kodex kanonického práva v té době ještě nebyl v českých zemích k dispozici, ale P. Kuběna ho získal tajnou cestou z Říma. Z latiny pak přeložil pasáže týkající 317 SMETANOVÁ, Vzpomínky. Srov. tamtéž. 319 Srov. tamtéž. 318 89 se sekulárních institutů do češtiny. Nejvíce se na jejich zpracování podílela dr. Veselá v Litoměřicích. Ústně byly schváleny tajně vysvěceným biskupem Stanislavem Krátkým ( nar. 1922).320 Dílo blažené Zdislavy se rozrostlo o další sestry z Moravy. Doživotní sliby složily a v institutu dodnes vytrvaly tyto dosud žijící sestry: v roce 1979 Marie Jana z Kříže Smetanová (nar. 1927) a Anna Josefa Kuderová (nar. 1932), v roce 1981 Marie Veronika Nixová (nar. 1943), v roce 1985 Anna Kateřina Smetanová (nar. 1934) a v roce 1989 RNDr. Ludmila Bernardina Hlaďáková (nar. 1920). 5.3.3 Spolupráce s Hnutím fokoláre v 70. a 80. letech V časech tvrdé normalizace na počátku 70. let hledaly sestry nové možnosti duchovního rozvoje institutu. Pravděpodobně přes bohoslovce litoměřického semináře se seznámily se vzácným knězem Mons. ThLic. Karlem Pilíkem (1918 – 2007), kterému po sedmiletém vězení a osm let trvající práci skladového dělníka byl udělen státní souhlas k výkonu kněžské služby. Tento kněz se ještě v době výkonu své dělnické profese setkal v Německé demokratické republice s Natalií Dallapiccolovou, nebližší spolupracovnicí zakladatelky Díla Mariina Chiary Lubichové, a byl fascinován životem a spiritualitou tohoto církevního hnutí. V pražském Karlíně jako farář od roku 1968 začal kolem sebe soustřeďovat mladé lidi, kteří se snažily žít spiritualitu tohoto díla - žít v jednotě a lásce s Ježíšem vzkříšeným a ukřižovaným uprostřed společenství a v okolnostech každodenního života konkrétně a do důsledků žít slovo života – Kristovo evangelium.321 Dr. Veselá brzy poznala, že Hnutí fokoláre má mnoho společného se spiritualitou institutu. Byl to zejména na důraz na společenství, radostnost a žití podle Božího slova. Když poznala duchovní kvality P. Pilíka, požádala ho, aby 320 Srov. tamtéž. Srov. PILÍK, K. Není trní bez růže. Karel Pilík v rozhovoru s Alešem Palánem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 132 - 163. 321 90 se stal spirituálem litoměřického společenství a sestry duchovně vedl. Toto rozhodnutí bylo pro institut velkým požehnáním, protože pod jeho vedením a vlivem vyrostla další duchovní povolání a společenství díky jemu přežilo do dnešních časů. Měl například zásluhu na tom, že se vyřešil případ sestry Jiřiny Mlady Gerlichové (nar. 1929), která po nuceném opuštění svého původního institutu působila v Dětské vesničce SOS jako matka deseti dětí. Její případ přednesl kardinálu Tomáškovi a ten dal souhlas k jejím doživotním slibům v novém institutu, které složila v roce 1983.322 Také ostatní sestry vzpomínají na P. Pilíka s velkou úctou a vděčností: A ještě jedna osoba byla pro naši formaci důležitá a nenahraditelná - náš bývalý spirituál P. Karel Pilík. Toho si dovedu představit úplně živě, jeho stálý úsměv, jeho pohyby a hlavně jak se každý cítil od něho přijatý, oslovený, jak uměl poradit v každé situaci, jak rozuměl životu Bohu zasvěcenému a jak ho sám žil. Z něho skutečně vyzařovala dobrota, láska, svatost.323 P. Pilík byl první spirituál, kterého jsem v životě poznala. Hluboce mě oslovil spiritualitou Hnutí fokoláre. Bylo to pro mě něco nového a tak slibného - vnášet slovo Boží do života, žít slovo Boží.324 Mezi sestrami se zachovaly na stoji opisované brožurky, které používal při duchovní formaci sester. Jedná se o velmi kvalitní materiály, které by si zasloužily dalšího zpracování. Jejich názvy vystihují jejich obsah: Zasvěcení v pokoncilové církvi, Chudoba, Čistota, Poslušnost, Ctnosti, Pokora, Jednota, Dokonalost, Blahoslavenství.325 Později sestry duchovně vedl také jeho žák, spirituál litoměřického semináře P. Jan Kutáč (nar. 1942), s nímž mladší sestry jezdily pravidelně na společnou dovolenou do Vysokých Tater. Společenství v Litoměřicích se v 80. letech rozrostlo o další sestry s doživotními sliby, které sice později většinou ze zdravotních důvodů z institutu odešly a staly se spolupracovnicemi Díla, ale jejich obětavá práce pro církev a dlouholeté působení v institutu si zaslouží úctu a vděčnost. Byly to: 322 Srov. GERLICHOVÁ, Dopis . SMETANOVÁ, M. J. Vzpomínky. 324 SMETANOVÁ, A. K. Vzpomínky. 325 Tyto formační materiály jsou vzácné také tím, že se dochovaly. Sestry většinou písemné materiály neuchovávaly kvůli nebezpečí prozrazení a hrozby trestního stíhání za jejich opisování a uchovávání. 323 91 ing. Jenička Agáta Cupalová (nar. 1936), Marie Klára Burdová (nar. 1950), Marie Ludmila Šugarová (nar. 1955) a Marie Anna Jahodová (nar. 1955). 5.4 Veřejná činnost Díla blažené Zdislavy od roku 1989 do současnosti Události listopadu 1989, kdy se krátce po svatořečení Anežky České zhroutil v Československu komunistický režim, zastihly institut plně připravený k obnově veřejného působení. Vedením institutu bylo rozhodnuto, že setry se přihlásí ke své dominikánské minulosti a institut se začlení do vznikající Dominikánské rodiny. Dvě sestry byly vyslány na setkání Dominikánské rodiny, které se konalo v lednu roku 1990 v Dunajské Lužné. Začala tak nová spolupráce s Řádem dominikánů, která byla za totality násilně přerušena. 5.4.1 Kanonické zřízení Díla blažené Zdislavy jako sekulárního institutu MUDr. Marie Veselá po předběžném schválení Díla litoměřickým biskupem Josefem Kouklem přihlásila ke dni 22. února 1990 sekulární institut k registraci na ministerstvu kultury.326 Její dopis je zajímavý tím, že obsahuje přesnou statistiku institutu. Dílo blažené Zdislavy mělo v roce 1990, tedy po pětatřiceti letech své existence, z níž většinu prožilo v ilegalitě, 35 sester, z nichž 17 mělo doživotní sliby, 3 kandidátky ve věku 23 až 28 let a 25 spolupracovnic a spolupracovníků. Tento výčet je důkazem nejen zvláštní Boží milosti, která institut a jeho při jeho činnosti provázela, ale také nevšedního úsilí představené i sester, které příkladem svého života a opatrnou a moudrou činností, která unikala pozornosti Státní bezpečnosti, dokázaly vychovat tolik nových povolání k zasvěcenému životu. Dnem oficiálního kanonického zřízení sekulárního institutu diecézního práva Dílo blažené Zdislavy je 26. prosinec 1990, kdy litoměřický biskup ThDr. Josef Koukl vydal zřizovací listinu tohoto znění: 326 Srov. VESELÁ, M. Z. Dopis dr. D. Šachtovi z 16. 3. 1990. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 92 Já, Josef Koukl, osmnáctý biskup litoměřický, po projednání s Posvátnou kongregací pro řeholníky a instituty zasvěceného života, potvrzeném přípisem této kongregace čís. 294/69 - I.S. ze dne 5. listopadu 1969 a po ústním schválení svého předchůdce, litoměřického biskupa kardinála Štěpána Trochty, s odvoláním na kánon 579 Kodexu kanonického práva, vydávám dnešního dne 26. prosince 1990 na svátek ochránce litoměřické diecéze, jáhna svatého Štěpána Prvomučedníka, tento dekret, jímž ve jménu Nejsvětější Trojice ke cti Matky Boží blahoslavené Panny Marie, svatého Dominika, blahoslavené Zdislavy a všech svatých kanonicky zřizuji Dílo blažené Zdislavy jako institut zasvěceného života diecézního práva podle apoštolské konstituce Provida Mater papeže Pia XII . ze dne 2. února 1947, koncilního dekretu Perfectae caritatis a kánonu 710 Kodexu kanonického práva, se sídlem v Litoměřicích, a schvaluji předložené stanovy toho institutu i připojený výklad k nim. Všem členkám tohoto institutu, které se tímto kanonickým zřízením stávají součástí Díla blažené Zdislavy uděluji své apoštolské požehnání. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.327 5.4.2 Nové Stanovy Díla blažené Zdislavy z roku 1990 Druhý vatikánský koncil v Dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis z roku 1965 stanovil základní principy této obnovy. Evangelium se má stát základní normou řeholního života, instituty mají znovu objevit a zachovávat ducha zakladatele, což jim má pomoci k znovuobjevení účelu a podstaty institutu. Dalším rozměrem této obnovy je také větší účast na životě církve a poznání podmínek života lidí a vnímání potřeb doby. Všechny tyto prvky obnovy se mají promítnout do vlastních stanov každého institutu, které je nutno za tímto účelem revidovat a upravit je podle koncilních dokumentů.328 Stanovy představují pokus uzákonění charismatu v období po smrti zakladatele, kdy se definitivně odliší a právně kodifikuje to, co patří k podstatě institutu a co ne. Jejich schválení církevní autoritou není jen právním úkonem, ale také oficiálním uznáním existence charismatu daného společenství.329 Stanovy Díla blažené Zdislavy schválené v roce 1990 se snaží dostát všem těmto kritériím. Dr. Veselá s pomocí P. Kuběny bez hlubšího právnického vzdělání na nich pracovala řadu let. Požadavkům koncilu odpovídají v obou 327 KOUKL, J. Zřizovací listina Díla blažené Zdislavy z 26. 12. 1990. Depon. tamtéž. Příloha č. 8, s. 123. Srov. ZUBERT, Řeholní právo, s. 39 - 40. 295 Srov. CINCIALOVÁ, M. L. Teologie a spiritualita zasvěceného života. Skripta studentům 2007/2008. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2008, s. 77 - 78. 328 93 směrech. Zachycují původní charisma zakladatele a přizpůsobují ho novým podmínkám. Text těchto stanov vhodně a přesně vyjadřují evangelní i teologické zásady života institutu a jeho spojení s církví a zároveň obsahuje i právní zákony, které jasně definují charakter, účel a prostředky institutu, čímž je splněn požadavek: Předpisy duchovní a právní ať jsou spojeny tak, aby hlavní předpisy institutu měly pevnou základnu a aby z něho vyzařoval pravý duch a životodárná forma. Nutno se vystříhat textu pouze právního nebo čistě káravého.330 Text stanov je rozdělen do osmi hlav. První hlava je věnována otázce podstaty a účelu institutu. Připomíná, že prvním účelem institut je vlastní posvěcení sester a snaha o křesťanskou dokonalost zachováváním evangelních rad. Dále je zdůrazněn laický charakter institutu, jehož členky zůstávají jako laičky ve světě a chtějí být živým svědectvím víry, naděje a lásky uprostřed světa, především v českých zemích. Jejich apoštolátem je charitativně – sociální a pastorační činnost, zejména pomoc biskupům a kněžím.331 Druhá hlava je zaměřena na ducha a duchovní smýšlení. Vychází ze tří citátů Písma svatého: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás (Jan 15, 12). Bůh je láska: a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu i a Bůh zůstává v něm (1 Jan 4, 16). Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království. (Mt 18, 3).“332 Základem vnitřního života institutu je trinitární spiritualita, kde je Bůh uctíván jako Otec věřících i nevěřících, Ježíš je uctíván v Eucharistii, která má být středem života každé sestry, Duch svatý má být zdrojem posvěcení a vydávání účinného svědectví o Kristu ve světě. Dále je v institutu zvláštním způsoben uctívána Panna Maria, blažená Zdislava, svatý Josef, svatý Dominik a Nazaretská rodina.333 Třetí hlava rozlišuje dvojí příslušnost laických osob v institutu. Jádro tvoří sestry, které se zavazují doživotními sliby evangelijních rad, a k nim jsou 330 PAVEL VI. Ecclesiae sanctae. Normy pro aplikaci Dekretu II. vatikánského koncilu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis ze dne 6. 8. 1966, čl. 13. In: Zasvěcený život ve světle reformy, s. 45. 331 Srov. Stanovy, čl. 2, 3. 332 Srov. tamtéž. čl. 3. 333 Srov. tamtéž, čl. 4, 5. 94 přičleněny spolupracovnice bez posvátných závazků, které volně spolupracují při různých úkolech, zvláště však modlitbou a obětí.334 Čtvrtá hlava hovoří o vedení a organizaci institutu. Ústřední vedení je svěřeno představené, která má k pomoci asistentky. Jednotlivé oblasti (Čechy, Morava) vede oblastní sestra. Nejmenší buňkou je pastorační stanice, nejlépe tvořená dvěma až třemi sestrami, ale i jedinou sestrou. Všechny sestry podléhají pravomoci místních biskupů. Institut má spirituála, kterého schvaluje biskup na návrh vedení Díla. 335 Vrcholným orgánem institutu je generální shromáždění, které svolává představená jednou za 3 roky. eho úkolem je volit představenou (je volena na 6 let a může být zvolena dvakrát), projednávat návrhy změny stanov a řeší praktické otázky spojené s životem institutu. Součástí této hlavy je také formule slibu: Já sestra…slibuji ke slávě Trojjediného Boha, ke cti Matky Boží Panny Marie, ke cti svatého Dominika a blažené Zdislavy, naší Matky a ochránkyně, k prospěchu Kristovy Církve, že po dobu (1 roku, 3 let , doživotně) se budu v Díle blažené Zdislavy snažit o dosažení křesťanské dokonalosti zachováním tří evangelijních rad. Skládám slib ustavičné čistoty, dobrovolné chudoby a dokonalé poslušnosti podle stanov našeho institutu a Kodexu církevního práva. Vím, že tyto sliby mě zavazují ve svědomí. K jejich zachovávání dopomáhej mi na přímluvu nejblahoslavenější Panny Marie a blažené Zdislavy Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen.336 Hlava pátá upravuje podmínky vstupu, vystoupení a propuštění z institutu. Kandidátka musí být plnoletá, svobodná nebo vdova, musí mít takové vzdělání a schopnosti, aby mohla vykonávat své civilní zaměstnání a plnit povinnosti sestry. Kandidatura trvá 2 roky, dočasné sliby se konají třikrát za sebou na jeden rok a pak jednou na tři roky bez přerušení. Po osmi letech formace může být sestra připuštěna k doživotním slibům.337 Šestá hlava vymezuje podstatu slibu čistoty, chudoby a poslušnosti, jejichž zdůvodnění vychází z citátů evangelia. Slib chudoby a poslušnosti je přizpůsoben 334 Srov. tamtéž, čl. 6, 7. Srov. tamtéž čl. 8 - 14. 336 Tamtéž, čl. 15. 337 Tamtéž, čl. 20 335 95 životu ve světě. Sedmá hlava je věnována apoštolátu, přičemž zdůrazňuje, že sestry mají dávat přednost úkolům, které Církev nejvíce potřebuje.338 Osmá hlava vypočítává cviční zbožnosti, devátá stanovuje pravidla pro přímluvy za zemřelé. Zde je také zvlášť zdůrazněn požadavek na sestry jako pomocnice biskupů a kněží: Projevujeme hlubokou úctu k svatému Otci, ve kterém vidíme náměstka Kristova i k místnímu biskupovi. Pravidelně se modlíme za ně i na jejich úmysly. Ve všech kněžích vidíme přednostní Kristovy přátele a jeho nejbližší spolupracovníky. Jsme šťastné, když jim můžeme pomáhat z lásky ke Kristu v jejich kněžské službě a zachováváme vždy ten postoj, který vyvěrá z nadpřirozené oddanosti a pokory. Naším vzorem je Panna Maria.339 Ke stanovám je připojen ještě Výklad stanov, který blíže vysvětluje jejich jednotlivé články a Kniha zvyklostí, která reaguje na aktuální potřeby života sester. Rozšiřuje také modlitební závazky sester o tzv. duchovní službu, kdy každá sestra se jeden den modlí a obětuje na určitý úmysl (za biskupy, kněze, mládež, rodiny, Dílo, povolání…). Tyto stanovy, kterými se institut řídí až do současnosti, byly v době svého vzniku velmi moderní. V současné době, kdy se životní podmínky sester značně změnily, by je bylo třeba přepracovat v duchu těchto změn a nových církevních dokumentů o zasvěceném životě. 5.4.3 Život a činnost institutu v letech 1991 – 2004 Po smrti spoluzakladatelky MUDr. Marie Zdislavy Veselé v březnu roku 1991 zvolily sestry za její nástupkyni sestru Marii Terezii Legnerovou (nar. 1928), protože podle jejich svědectví měla nejvíce z ducha zakladatelky a vedla hluboký duchovní život, vynikala nevšední obětavostí a uměla vytvářet společenství.340 V roce 1997 jí ve službě představené vystřídala MUDr. Jitka Dominika Krausová (nar. 1952). V roce 2003 byla do čela institutu znovu zvolena Marie Terezie Legnerová. Sestry se radostně zúčastnily svatořečení své nebeské ochránkyně blažené Zdislavy papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě 21. května 1995 338 339 Srov. tamtéž, čl. 30 - 35. Tamtéž, čl. 36. 96 v Olomouci. Naplnily se tak snahy zakladatele dr. Skácela i dr. Veselé a celé dominikánské rodiny. Svatá Zdislava se stala vedle svaté Anežky České nejznámější českou světicí. Sestry už se sice denně nemodlily za její svatořečení, ale o to víc ji prosily za rozpadající se rodiny, děti a za nemocné. V devadesátých letech se duchovní formace společenství výrazněji orientovala na dominikánskou spiritualitu. Prvním spirituálem byl na počátku 90. let P. Vojtěch Soudský, kterého na krátkou dobu vystřídal P. Bartoloměj Kulhavý. Od 1. ledna 1998 byl tehdejším provinciálem ThDr. Dominikem Dukou ustanoven spirituálem RNDr. Jan Rajlich, který vykonával tuto funkci až do roku 2004, kdy se sestry stěhovaly na Moravec. Obětavě pravidelně každý měsíc dojížděl na setkání sester do Litoměřic z kláštera v Ústí nad Labem a později z Prahy. Chtěl navázat na dílo svého předchůdce P. Karla Pilíka, kterého si velmi vážil. Jeho přednášky měly určitý řád a systém, vysokou úroveň a duchovní hloubku, přitom byly zajímavé a pro všechny srozumitelné. Své přednášky v prvním roce působení začal tématem o Duchu svatém a trojiční spiritualitě a prokládal je různými otázkami praktického duchovního života; vedl sestry také ke správné orientaci v církevním dění. Rok vyvrcholil kvalitními duchovními cvičeními s ním na Svaté Hoře u Příbrami. V dalším roce systematicky rozebíral nejnovější papežské encykliky, přednášky prokládal tématy dominikánskými: pravda a milosrdenství, Panna Maria, svatý Dominik. Nabádal sestry, aby byly v neustálému styku s Písmem svatým, velmi při tom doporučoval užívat metodu lectio divina. V dalším roce pokračoval tématy o rysech dominikánské modlitby, teologii laikátu a dalšími tématy o církvi. Sestry měly P. Rajlicha rády nejen pro jeho učenost, ale také pro jeho mírnost, upřímnost a dobrotu. Všechny k němu rády chodily na duchovní rozhovory, mladším sestrám obětavě radil a pomáhal při překonávání generačních i osobních problémů, starší navštěvoval nemocnici. Na exerciciích se věnoval v duchovních rozhovorech zejména těm sestrám, které měly skládat 340 Sestrami bývala žertem označována čestným titulem „naše hlavní modlitebna“. 97 časné nebo věčné sliby. Díky této nevšední kněžské péči a upřímné bratrské lásce alespoň některé mladší sestry vytrvaly ve svém povolání. Sestry podporovaly jeho aktivity s mládeží finančně, modlitbou i praktickou pomocí na prázdninových akcích hnutí Oáza, které vedl. Od 90. let se sestry setkávaly s bratry dominikány pravidelně na týdenních exerciciích. Vedli je bratři Augustin Prokop, Jordán Vinklárek, Česlav Plachý a několikrát současný spirituál Antonín Krasucki. Činnost sester v tomto období pokračovala dvěma směry. Jednotlivé sestry se věnovaly podle svých možností a vzdělání individuálnímu apoštolátu na svých pracovištích nebo na farách a účinně se zapojovaly do mnoha církevních aktivit. Druhým směrem byla možnost rozvíjet také apoštolát společný. Po dohodě s Českou dominikánskou provincií byl sestrám pronajat bývalý klášter dominikánů na Dominikánském náměstí č. l v Litoměřicích, kde vznikl Charitní domov Zdislava, určený pro opuštěné dominikánské terciáře a kněze a jiné služebníky církve. Sestry prodaly své byty v Litoměřicích a získané peníze investovaly do oprav a vnitřního zařízení ústavu. Samy se tam v průběhu roku 1995 přestěhovaly. V prvním poschodí byla zřízena kaple, v půdních prostorách byly pokoje pro sestry, které sem jezdily na pravidelná měsíční setkání a duchovní obnovy. K tomuto účelu měl sloužit i k budově kláštera přilehlý rodinný dům, na jehož opravách se sestry velkou měrou podílely finančně i brigádnicky. Kolik organizačního úsilí, fyzické dřiny i jiných obětí zřízení a vedení tohoto projektu institut stálo, vědí jen ty sestry, které to prožily. Mladé sestry obětavě pracovaly ve vedení domova a sloužily jako zdravotní sestry nebo pečovatelky podle svých sil jeho obyvatelům. Při tom ještě některé z nich studovaly dálkově Teologickou fakultu v Praze, učily náboženství a angažovaly se v životě litoměřické farnosti. Obětovaly se do krajnosti tak, že na to doplatily svým zdravím a ze zdravotních důvodů institut nakonec opustily. Přes všechny problémy však domov plnil své poslání. Nalezlo v něm útočiště několik nemocných kněží, které zde sestry dochovaly k smrti, zemřelo tu svátostmi připravených na setkání s Pánem více než 30 starých lidí. Studenti 98 Teologického konviktu, kteří tam pravidelně docházeli, mohli vidět, jak vypadá křesťanská charita v praxi. Obyvatelé i sestry tam vytvořily opravdovou duchovní rodinu. Do kaple přicházelo sloužit mše svaté mnoho kněží, kterým se sestry snažily pomáhat finančně i modlitbou. Přímo v kapli sester zemřel po jedné mši svaté misionář P. Tomek. Další oblastí společného apoštolátu bylo vydávání a distribuce časopisu Duchovní obnova,341 který sestry překládaly ze slovenštiny a každý měsíc ho posílaly asi 1100 nemocným po celé republice. Finančně také podporovaly celou řadu misijních i charitativních projektů a mnoho kněží. Sestry, které nebyly zapojeny do společného projektu v Litoměřicích, působily dále na farách nebo apoštolovaly na svých pracovištích. Sestra Julie Tomáška Sofronková až do svého odchodu z Litoměřic i ve svém vysokém věku vypomáhala v administrativní práci na biskupství i ve farnosti. Kněžím na farách jako hospodyně a pastorační pomocnice sloužily sestry: Marie Františka Mixová, Marie Jana z Kříže Smetanová, Marie Přibyslava Martincová a Anna Kateřina Smetanová. Ve svých farnostech působily a pečovaly o kostel: Anna Josefa Kuderová a Marie Veronika Nixová, a po odchodu z dětské vesničky SOS do Prahy také Jiřina Mlada Gerlichová. Tato sestra také jako matka vychovala pro institut svou adoptivní dceru nyní nejmladší sestru institutu Danielu Marii Šubrtovou (nar. 1966). Přičiněním sestry Marie Františky Miksové přišla do institutu také sestra Helena Zdislava Milková (nar. 1962). Obě tyto mladé sestry skládaly doživotní sliby 26. 6. 1998 a v institutu vytrvaly dodnes. Zdislavu jako „stavitelku chrámů“ napodobila ve svém životě dosud žijící sestra RNDr. Ludmila Bernardina Hlaďáková, která vypomáhala na faře v Luhačovicích s farní agendou a ještě jako důchodkyně učila na Církevní základní škole Kongregace sester dominikánek v Bojkovicích. Když se později 341 Autorkou časopisu byla slovenská sestra Bernadetta Pánčiová, zakladatelka společenství Rodina Neposkvrněné. 99 pro stáří odstěhovala do Litoměřic, prodala všechen svůj majetek, který získala v restituci po rodičích, a darovala ho na stavbu nového kostela v Luhačovicích. Krátce po smrti dr. Veselé se společenství rozrostlo také o tři nadějné nové sestry, povoláním lékařky, což sestry přičítaly nebeským přímluvám zakladatelky. Byla to MUDr. Jitka Dominika Krausová (nar. 1952), MUDr. Jana Filoména Svobodová (nar.1941) a MUDr. Helena Pavla Šiprová (nar. 1959). Dr. Krausová jako odborník v psychiatrii obětavě léčila nemocné kněze i řeholní setry, které za ní dojížděly na její působiště do Ostravy a později i do Litoměřic. Obětavě jezdila léčit také nemocné sestry v klausurách. Ve spolupráci s Centrem pro rodinu Arcibiskupství olomouckého se angažovala v organizaci setkávání osamělých a rozvedených matek, pro něž otevřela odbornou poradnu a vedla pro ně ve spolupráci s kněžími exercicie. Dr. Svobodová naplňovala svůj zdislavský apoštolát dlouholetou lékařskou praxí v litoměřické věznici. Péči a modlitby za své „loupežníky“ obětavě spojovala také s péčí o staré a nemocné sestry v Litoměřicích a o své staré rodiče, za nimiž pravidelně dojížděla do Prahy. Dr. Šiprová působila v brněnské Nemocnici u sv. Anny. Jako mezinárodně uznávaná odbornice se angažovala v projektech propagujících přirozené plánování rodičovství a ochranu nenarozeného života. I když tyto tři sestry později z různých důvodů institut opustily, jejich obětavost ve službě nemocným i starým spolusestrám, jejich láska k církvi a také duchovní i lidská zralost, velmi přispěly k prohloubení duchovního života institutu a rozkvětu církve v naší zemi. Postupem času a po odchodu několika sester z institutu už sestrám nestačily síly na to, aby vypomáhaly při práci v charitním domově, a proto jeho vedení muselo být svěřeno civilním osobám. Dům musel být zmodernizován, protože nevyhovoval tehdejším hygienickým i stavebním předpisům. Pět sester se proto přestěhovalo i se spolupracovnicí Marií Jahodovou v létě roku 2002 do nové budovy v areálu zahrady bývalého Teologického konviktu v Litoměřicích na 100 Komenského ulici č. 14. V jednom z pokojů si sestry zařídily malou kapli, ostatní sestry tam jezdily dále na pravidelná měsíční setkání. Ubytovávaly hosty a staraly se podle svých možností o svěřený dům. Sil jim však pro jejich věk ubývalo a cítily, že už se samy o sebe nemohou postarat. Hledaly proto zázemí v některém domově důchodců v Litoměřicích a okolí, ale bohužel se pro ně nenašlo místo, kde by mohly žít společně. Přijaly proto nabídku České katolické charity, která pro ně našla Charitní domov na Moravci, kde mohly společně pobývat pod jednou střechou a žít ve společenství. 5.4.4 Přestěhování Díla Blažené Zdislavy do brněnské diecéze Sestra představená a tři další sestry se ke dni 1. září 2004 přestěhovaly do Charitního domova pro kněze a řeholníky na Moravci. K tomuto dni také přešly pod pravomoc brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho, který se podle stanov stal pro institut nejvyšší církevní autoritou. V dopise mu sestra představená napsala, čím chtějí sestry církvi i nadále sloužit: Jsme Bohu vděčné za vše a naše již nemalé obtíže a modlitby chceme obětovat za Vás, za brněnskou diecézi, za církev, za celý svět. Kéž Pán milostivě přijme naše snažení a provází nás, ale i Vás a celou Vaši diecézi svým požehnáním, právě v místě, kde svatá Zdislava také žila a svatě působila.342 Opustit litoměřickou diecézi, kterou považovaly sestry za svůj domov po více jak čtyřicetileté službě, bylo pro sestry v jejich věku velmi těžké. Musely opustit své známé, přetrhat vztahy se společenstvím žen, které se u nich scházely, a jít do nového prostředí, které neznaly. Útěchou jim bylo to, že budou žít blízko Křižanova v kraji, kde svatá Zdislava vyrůstala. Během krátké doby se komunita rozrostla ještě o další tři sestry, které se rozhodly dokončit svůj život na tomto místě. I přes zdravotní potíže se sestry snaží o sebe postarat, vypomáhat v kuchyni, věnovat se starým a nemocným kněžím i ostatním obyvatelům, kteří jsou na tom zdravotně hůře než ony. Mnoho času tráví modlitbami soukromými i společnými. 342 LEGNEROVÁ, M. Dopis brněnskému biskupu Vojtěchovi Cikrlemu z 21. 6. 2004. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 101 A tak tiše chtějí dokončit své celoživotní obětování se Bohu a službě v Kristově církvi. Novým spirituálem společenství se stal v roce 2007 P. Antonín Krasucki, který sestry na Moravci obětavě pravidelně navštěvuje a společně s provinciálem České dominikánské provincie ThDr. Benediktem Mohelníkem se chce s Boží pomocí a za pomoci sester pokusit obnovu tohoto pro církev v současné době tolik potřebného společenství. Na počátku roku 2009 tvoří sekulární institut Dílo blažené Zdislavy 12 sester s doživotními sliby, jedna sestra s časnými sliby na tříleté období a 14 spolupracovnic. 102 6 PERSPEKTIVY DÍLA BLAŽENÉ ZDISLAVY DO BUDOUCNOSTI „Povolání následovat Krista zvláštním zasvěcením je darem Trojice pro všechen vyvolený lid.“343 V dnešním světě je naléhavě nutné prorocké svědectví, které ukazuje na prvenství Boha a hodnot nebeského království, následováním Krista čistého, chudého a poslušného.344 Zasvěcený život najde novou životnost jen tím, že bude znovu „kontemplovat Kristovu tvář, znovu vycházet od Krista, svědčit o jeho lásce“ (Jan Pavel II.: Novo millennio ineunte), a tím nejlépe naplní své poslání v církvi a ve službě celému lidstvu.“345 Všechny skutečnosti světa mají v Kristu nalézt svůj pravý význam. V tomto procesu zaujímají zasvěcení členové sekulárních institutů privilegované místo: oni mají v obyčejných životních podmínkách účast na sociálním a politickém dynamismu, silou svého následování Krista mu vlévají novou hodnotu a tak účinně pracují pro Boží království. Právě v síle svého zasvěcení, prožívaného bez vnějších znamení jako laici mezi laiky, mohou být solí a světlem…346 Základem povolání ke svatosti, které je prvním účelem každého institutu zasvěceného života, a který nezaniká opuštěním vnějšího apoštolátu, je především věrnost zakládajícímu charismatu a z něho vyplývajícímu duchovnímu bohatství každého institutu. Právě v takové věrnosti inspiraci zakladatelů a zakladatelek, daru Ducha svatého, lze snadněji znovu objevit a mnohem intensivněji znovu prožívat podstatné prvky zasvěceného života…Instituty jsou tedy vyzývány, aby jako odpověď na znamení, která se vynořují v současném světě, odvážně znovu rozvíjely podnikavost, vynalézavost a svatost zakladatelů a zakladatelek. 347 Také nejnovější církevní dokumenty z poslední doby věnované zasvěcenému životu znovu připomínají nutnost návratu k charismatu zakladatelů, k tomu, že v této době má být prvořadým úsilím každého institutu snaha 343 KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA: Znovu začít od Krista.Obnovené úsilí zasvěceného života ve třetím tisíciletí. Instrukce ze dne 19. 5. 2002. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, čl. 8. 344 Srov. tamtéž. 345 Srov. tamtéž, čl. 19. 346 Tamtéž, čl. 45. 347 JAN PAVEL II. Vita consecrata. Apoštolská exhortace O zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě ze dne 25. 3. 1996, čl. 36, 37. In Zasvěcený život ve světle reformy,s. 243 – 244. 103 znovu vyčíst v životě a v každodenní zkušenosti duchovní bohatství vlastního charismatu v obnoveném styku s pramen y samými, které mu daly vytrysknout, ze zkušenosti Ducha u zakladatelů a zakladatelek, jiskry nového života a nových děl, zvláště nové pročítání evangelia, které se nalézá v každém charismatu.348 Poznání charismatu zakladatele a věrnost k němu je hlavním principem obnovy každého řeholního institutu a záruka jeho budoucí existence a nejvíce napomáhá k obnově církve a světa. Tato věrnost se má projevit také péčí o to, aby charisma bylo neustále inkulturováno do podmínek, v němž se jeho nositelé v dané době nacházejí. 349 Cestou návratu k charismatu zakladatele a jeho inkulturace musí jít i Dílo blažené Zdislavy, aby žilo a rozvíjelo se i v budoucnu, neboť „trvalé jsou pouze instituty, které mají charisma zakladatele.“350 Jednou z cest, kterými by se mohl institut vydat, je obnovit myšlenku zakladatele a vytvářet malá společenství sester, které by působily ve farnostech, kde není kněz. Jejich vnějším apoštolátem by byla všestranná pomoc místnímu knězi, katechetická služba a koordinace laických aktivit ve farnosti. Vnitřním apoštolátem by pak byla neustálá modlitba a oběť za katechezi v diecézi i celou církev. Velmi podobný typ apoštolátu můžeme v dnešní české církvi nalézt ve společenství „FATYM“ – farní tým Vranov na Dyjí, jenž se souhlasem brněnského biskupství sdružuje kněze a mladé laiky - chlapce i děvčata, kteří se pokoušejí o nové formy pastorace v pohraničních oblastech. Mladí lidé pracují v tomto týmu jeden rok i více jako dobrovolníci ve dvou společenstvích, která spravují pod vedením kněží čtrnáct farností. Náplní jejich práce je vyučování náboženství, vedení různých společenství laiků, práce na údržbě far a kostelů. Významným rozměrem jejich působení je také prohlubování osobního duchovního života a modlitba. Všichni se pravidelně modlí denní modlitbu církve, růženec, adorují před Nejsvětější Svátostí a vyprošují si tak požehnání pro 348 KONGREGACE, Znovu začít od Krista, čl. 23. Srov. CINCIALOVÁ, Teologie a spiritualita zasvěceného života, s. 76. 350 SPILLER, Charisma řeholního života, s. 680. 349 104 svou apoštolskou a misijní práci. Po dobu služby v týmu se také dobrovolně zavazují k tomu, že nebudou navazovat žádnou známost.351 Členové týmu odcházejí po jednom i více letech služby ke svým civilním zaměstnáním. Některé mladé dívky však zůstávají pastoračnímu týmu věrné po více let. Vytvářejí tak malá živá společenství podobná těm, které měl na mysli dr. Skácel při zakládání svého sekulárního institutu. Oběma společenstvím se v tomto směru nabízí široké pole spolupráce. Společenství Bohu zasvěcených sester by přineslo do činnosti farního týmu větší stabilitu, zkušenosti z podobné formy života i apoštolátu, a tím i nové možnosti rozvoje pastoračního působení. Sestry Díla blažené Zdislavy uvědomují, že jsou předmětem nekonečné Boží lásky, která jim může pomoci překonat všechny nesnáze osobní i krizi institutu. Jen neustálé oživování touto láskou jim dává sílu a odvahu, ale také smělost důvěřovat v obnovu institutu.352 Jejich důvěra vychází z vědomí, že Bůh skrze neustálou Kristovu přítomnost ve světě a skrze zář charismat povolá novou generaci sester, která by v síle Ducha svatého, vedená vroucí láskou k němu, k lidstvu a k církvi v naší zemi, nově pochopila jejich charisma.353 Svou naději opírají také o to, že ke své celoživotní službě Církvi připojují neustále také svoji plodnou a skrytou oběť pokročilého života, samoty, nemoci a utrpení, kterou spojují s Kristem trpícím a oslaveným, a která je základem jejich moudré zralosti, s níž se chtějí podělit s mladou generací a společně v srdci církve vytvářet civilizaci lásky.354 351 Srov. ZÁVIŠKOVÁ, L. Farní tým Vranov nad Dyjí. Pastoračně - historická analýza. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, 2002 [diplomová práce: depon. in: Knihovna Cyrilometod. teol. fak. Univerzity Palackého v Olomouci], s. 25 - 36. 352 Srov. KONGREGACE, Znovu začít od Krista, čl. 22. 353 Srov. tamtéž, čl. 20. 354 Srov. tamtéž, čl. 6. 105 ZÁVĚR Hlavním cílem naší práce bylo postihnout pomocí poznání životních osudů, literárního odkazu a vzpomínek pamětníků charisma zakladatele Díla blažené Zdislavy dr. Jana Bernardina Skácela a spoluzakladatelky dr. Marie Zdislavy Veselé a přispět tím k obnově tohoto sesterského společenství, jak k tomu vybízejí církevní dokumenty. Dalším cílem bylo podrobněji zmapovat historii tohoto sekulárního institutu, popsat jeho účel a poslání, organizační strukturu a jeho místo v kontextu české církve ve světle starších i nových církevních dokumentů a naznačit, kudy by se mohla ubírat cesta tohoto společenství v budoucnosti. Na začátku bádání se zdálo, že jediným pramenem poznání budou pouze vzpomínky pamětníků. Zejména díky jejich vstřícnosti a ochotě bylo možné sestavit podrobný portrét zakladatelské osobnosti, která je v dominikánské rodině neprávem téměř zapomenuta. Při hledání dalších informací se postupně ukázalo, že dr. Skácel byl také literárně činný a že jeho literární pozůstalost je natolik zajímavá, že stojí za to jí věnovat pozornost. Ve svých časopiseckých článcích zanechal cenný zdroj poznání svého duchovního života, osobní zbožnosti a vpravdě dominikánského apoštolského zápalu. Bylo velmi těžké jezdit a hledat po archivech stopy po jeho životě, pátrat po pamětnících, korespondovat s nimi. Když jsem v jedné chvíli nevěděla, jak pokračovat v bádání dál, napadlo mi, že navštívím zakladatelův hrob na litoměřickém hřbitově. Tam jsem ho s vírou prosila o pomoc. Tato „vědecká“ metoda bádání se ukázala jako velmi účinná, neboť se krátce potom ozvalo několik dalších pamětníků, v archivech se našly nové zajímavé materiály a přicházely nové inspirace, jak v práci pokračovat. Čím více jsem pronikala do vnitřního světa dr. Skácela, tím více jsem žasla nad duchovní krásou, zbožností, nevšední vzdělaností a pokorou tohoto všestranně nadaného člověka, kněze, dominikána, vědce a především duchovního otce mnoha lidí. Jakoby stál ve stínu svých mladších a známějších současníků Metoděje Habáně, Silvestra Braita a Reginalda Dacíka na jejichž výchově se 106 podílel a s nimiž spolupracoval. Vědeckou činnost úzce spojoval s činností pastorační, přičemž pastorace v jeho apoštolátu převládala. Vydal se novými nezvyklými cestami, proto byl často nepochopen a dnes téměř zapomenut. Dr. Veselá byla pamětníkům mnohem bližší, protože s ní strávili většinu svého života. Také ona si zaslouží pozornosti a většího ocenění, protože charisma zakladatele nejen pochopila, přijala a v praxi uskutečňovala, ale také ho dále rozvíjela a předávala. Spolupráce na zpracování této práce přinesla novou naději starým a nemocným sestrám, které při vzpomínkách na svůj život v institutu znovu poznaly, že Bůh jejich společenství neopustil, stále ho provázel a bude ho provázet dál i v budoucnu. Všechny vyjadřovaly radostnou vděčnost, že mohly žít svůj zasvěcený život právě v tomto společenství a věrně v něm vytrvat. Vzájemné setkávání a vzpomínání utužilo a obnovilo sesterské společenství a vedlo k většímu pochopení osobních darů každé ze sester a pomohlo překonávat generační vzdálenost. Mým záměrem bylo také přiblížit Dílo blažené Zdislavy potencionálním zájemcům o život v něm. Zvolila jsem k tomu cestu popisu konkrétního života zakladatele a spoluzakladatelky, sester a spolupracovníků tohoto společenství, nikoli cestu abstraktních úvah. Pokud se mi to zčásti podařilo alespoň u někoho, pak práce splnila svůj účel. Při zpracování práce jsem byla osobně obohacena tím, že jsem objevila velikost záměru, který Bůh s tímto společenstvím měl, a pochopila jsem, že jeho založení bylo dílem Ducha svatého, nejen zbožným činem zakladatele a několika nadšených sester. Probudilo to ve mně velkou vděčnost za to, že mě Bůh povolal právě do tohoto společenství a novou naději, že institut má navzdory všem minulým těžkostem budoucnost, neboť: Dílo blažené Zdislavy bylo založeno z vnuknutí Ducha svatého právě pro tuto dobu. Nebylo-li by založeno, tak by v našem národě chybělo to Světlo, ten gejzír modliteb a ta síla mnoha a mnoha dobrých skutků, milosrdenství a apoštolských skutků! A dobrých svatých mužů a žen. V dějinách spásy, Církve Kristovy čas nehraje roli. Ač by se podle světa zdálo, že něco mizí, končí, není tomu tak. Znamení nadpřirozené logiky! Dílo založené řízením Ducha svatého má úžasnou perspektivu a bude působit právě proto, že ho dnešní situace potřebuje. Jakoby doba paní Zdislavy znovu přišla, doba dnes je 107 jakoby „ušitá“ pro její aktivity, které konávala kdysi v našem národě. A lze se inspirovat kdykoliv u jejího hrobu! Nechme se posilnit a vystonat v Jablonném! 355 Zdislavo, pochodni svatého Dominika osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná celého národa, ať v něm už nezaniká svornost a bratrská láska starodávná! Zdislavo, krajanko, poklade skrytý v poli, nauč nás milovat Ježíše, Spásu světa, jediný On může zahojit, co nás bolí, jedině pod Jeho vedením všecko vzkvétá.356 355 ŠIMÁNKOVÁ, Dopis. DEML, J. Píseň na blahoslavenou Zdislavu. In: SVATOŠ, A. Paní Zdislava. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970, s. 25. Úryvek z básně. 356 108 BIBLIOGRAFIE Prameny Obecné Caritas Christi – povolání – cesta – společenství. Informační leták. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Co je Dílo blažené Zdislavy? Informační leták z roku 1968. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinentium AD 1913. Praha: 1914 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc]. Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinentium AD 1914. Praha: 1915. Depon. tamtéž. Catalogus patrum et fratrum sacri Oridinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinentium AD 1915. Praha: 1916. Depon. tamtéž. Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinentium AD 1917. Praha: 1918. Depon. tamtéž. Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1918. Praha: 1919. Depon. tamtéž. Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1919. Praha: 1920. Depon. tamtéž. Catalogus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1923. Praha: 1924. Depon. tamtéž. Catalogus conventuum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1929. Praha: 1930. Depon. tamtéž. Catalogus conventuum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1930. Praha: 1931. Depon. tamtéž. Catalogus conventuum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1936. Praha: 1937. Depon. tamtéž. Catalogus conventuum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1936. Praha:1937. Depon. tamtéž. 109 Catalogus conventuum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae AD 1946. Praha: 1947. Depon. tamtéž. Denní modlitby Díla blažené Zdislavy. Samizdat. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. KOUKL, Josef. Zřizovací listina Díla blažené Zdislavy z 29. 12. 1990. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. Leták z roku 1968. Depon. in: archiv Díla Blažené Zdislavy, Moravec. Nekrolog Československé provincie Řádu kazatelů, Olomouc: 1995. [Depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc]. Pamětní list PIA XII. dr. Skácelovi z 3. května 1948. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. Pamětní list státního sekretáře J. B. Montiniho dr. Veselé ze dne 9. 8. 1949. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. PILÍK, Karel: Blahoslavenství, Ctnosti, Čistota, Dokonalost, Chudoba, Jednota, Pokora, Poslušnost, Zasvěcení v pokoncilové církvi. Formační materiály. Strojopis. Depon in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Pozdrav ze Zdislavy. Letáček z prosince 1948. Strojopis. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sig. A 11/1, kart. 7. Rodinný kalendář Díla blažené Zdislavy. Depon. in: archiv autorky, Šědrákova Lhota. Seznam bratrů dominikánského konventu v Jablonném v Podještědí z roku 1950. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. II C 24, 3/67. Seznam osob bydlících v Biskupském kněžském semináři, Kněžská 410 b/14 v Českých Budějovicích. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II, oddíl E 3, 5/237. Schematismus Provinciae imperii Ordinis praedicatorum ad provinciam imperii Austriaco-hungaric, 1902. Praha: 1902 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů. Olomouc]. Schematismus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinetium AD 1907. Praha: 1908 [depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc]. 110 Schematismus patrum et fratrum sacri Ordinis praedicatorum ad Provinciam Bohemiae pertinentium AD 1911. Praha: 1912. Depon. tamtéž.. SKÁCEL, Jan Bernardin. Stařeček Bartoš. Veselé a zábavné příběhy. Rukopis. Depon. in: Státní archiv Praha, složka RD, inv. č. 51, kart. 61. SKÁCEL, Jan Bernardin. Stanovy charitního spolku Zdislava. Strojopis. Depon. in: Archiv české dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7. Stanovy sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy. Samizdat. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Stanovy spolku Zdislava. Strojopis. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. Úmrtní list Městského národního výboru v Litoměřicích. 4. roč. 1959, poř. č. 1 ze dne 7. 1. 1959. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Úmrtní oznámení MUDr. Marie Zdislavy Veselé. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Vysvědčení Miloslavy Bernáškové ze dne 29. 5. 1948. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. Zápis o 1. konferenci profesorského sboru Bohosloveckého učiliště v Českých Budějovicích ve stud. roce 1940/41, konané dne 10. září 1940. Depon. in: Státní archiv Třeboň, 1973, kart. II, oddíl E3, 5/238. Dopisy CECCHETTI, Pizzard, kardinál. Dopis dr. Veselé ze dne 15. 8. 1949. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. GENERÁLNÍ VIKÁŘ LITOMĚŘICKÝ. Dopis dr. Skácelovi ze dne 22. 7. 1946. Rukopis. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. C 2, 5/ 238. POSVÁTNÁ KONGREGACE PRO ŘEHOLNÍKY A INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA. Dopis Štěpánu Trochtovi z 5. 11. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. LEGNEROVÁ, Marie Terezie. Dopis biskupu V. Cikrlemu ze dne 21. 6. 2004. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. 111 MOLNÁR, Cyril. Dopis převora Kláštera dominikánů v Plzni autorce ze dne 16. 10. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. MONTINI, J. B. Dopis dr. Veselé z 9. 8. 1949. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. PAVEL VI., Dopis dr. Veselé ze dne 4. 1. 1969. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. PŘEVOR Kláštera dominikánů v Praze. Dopis sestrám Díla blažené Zdislavy z 9. 3. 1949. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis z roku 1913 K. Dostálu - Lutinovi. Nedatovaný rukopis. Depon. in: Státní archiv Opava, pobočka Olomouc, sv. K. Dostál, inv. č. 609. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu - Lutinovi z 25. 4. 1913. Depon. tamtéž. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu - Lutinovi z 2. 12. 1918. Depon. tamtéž. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu – Lutinovi z 29. 1. 1919. Depon. tamtéž. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu - Lutinovi z 15. 4. 1920. Depon. tamtéž. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis K. Dostálu – Lutinovi z 12. 11. 1923. Depon. tamtéž. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis Karlu Rebanovi z roku 1940. Rukopis. Depon. in: Státní archiv Třeboň, kart. II, inv. č. 62. SKÁCEL, Jan Bernardin. Dopis „Nejdůstojnější biskupské konsistoři“ z 28. 7. 1946. Rukopis. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. E 3, 5/ 237. SOFRONKOVÁ, Julie Tomáška. Dopis provinciálovi Dominiku Dukovi z 31. 3. 1990. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. C 193, kart. 61. TROCHTA, Štěpán. Dopis olomouckému arcibiskupovi dr. Matochovi. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. C 4, II/43. 112 TROCHTA, Štěpán. Dopis zmocněnci biskupské konsistoře Jaroslavu Zemanovi z 21. 11. 1950. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. C 4, II/43. TROCHTA, Štěpán. Dopis provinciálovi Ambroži Svatošovi ze dne 23. 5. 1968. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, sv. C 2, 3/209. TROCHTA, Štěpán. Dopis Josefu Helikarovi z 29. 7. 1968. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. E 3, 5/541. TROCHTA, Štěpán. Dopis paní Růžičkové z 27. 2. 1970. Depon. in: Archiv diecéze Litoměřice, sv. E 3, 5/76. VESELÁ, Marie Zdislava. Dopis převorovi pražského dominikánského konventu z 16. 2. 1946. Depon. in: Archiv České dominikánské provincie, Praha, sign. A 11/1, kart. 7. VESELÁ, Marie Zdislava. Dopis papeži Pavlu VI. z roku 1968. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. VESELÁ, Marie Zdislava. Dopis dr. Šachtovi ze dne 16. 3. 1990. Depon. in: archiv Díla blažené Zdislavy, Moravec. WEBER, Antonín Alois. Dopis dr. Skácelovi z 6. 8. 1946. Rukopis. Depon. in: Archiv biskupství Litoměřice, C 2, 5/ 239. Vzpomínky pamětníků BEČIČKA, Stanislav. Dopis autorce z 22. 9. 2008. Depon. in: archiv autorky, Štědrákova Lhota. CUPALOVÁ, Jenička. Dopis autorce z 25. 4. 2008. Depon. tamtéž. GERLICHOVÁ, Jiřina Mlada. Dopis autorce z 13. 4. 2008. Depon. tamtéž. LEGNEROVÁ, Marie Terezie. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž. MARTINCOVÁ, Marie Přibyslava. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž. MIKSOVÁ, Marie Františka. Vzpomínky r. 2008. Depon. tamtéž. NOVÁKOVÁ, Marie. Dopis autorce z 24. 11. 2008. Depon. tamtéž. SMETANOVÁ, Anna Kateřina. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž. SMETANOVÁ, Marie Jana z Kříže. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž. SOFRONKOVÁ, Julie Tomáška. Vzpomínky z r. 2008. Depon. tamtéž 113 ŠIMÁNKOVÁ, Milena. B. Dopis autorce z 24. 9. 2008. Depon. tamtéž. WEINIGEROVÁ, Miloslava. Dopis autorce z 23. 5. 2008. Depon. tamtéž. Bibliografie J. B. Skácela Monografie SKÁCEL, Jan Bernardin. Politika podle zásad katolických. Praha: Cyrilometodějská tiskárna V. Kotrba, 1926. SKÁCEL, Miloslav a SKÁCEL, Jan Bernardin. Základy vědecké filosofie. Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1948. 351s. Stati v periodikách SKÁCEL, Jan Bernardin. Aby ve jménu Ježíše klekalo každé koleno…! Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 131 – 133. SKÁCEL, Jan Bernardin. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 145 – 149. SKÁCEL, Jan Bernardin. Duševní pracovník dneška a katolický názor světový. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. 1939, roč. 11, č. 2, s. 108 – 112. SKÁCEL, Jan Bernardin. Eucharistie a zármutek. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 7, s. 122 – 124. SKÁCEL, Jan Bernardin. Hrozné jest upadnout do rukou Boha živého. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 9 – 10, s. 139 – 141. SKÁCEL, Jan Bernardin. Katolické náboženství není jen věcí citu. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 37 – 40. SKÁCEL, Jan Bernardin. Křesťan ve veřejném životě. Růže dominikánská. 1938, roč. 52, č. 1, s. 12 – 13, č. 2 s. 24 – 25, č. 3, s. 44 – 45, č. 4, s. 58 – 59, č. 5, s. 77 – 78. SKÁCEL, Jan Bernardin. Poměr práva a spravedlnosti jednotlivce ke společnosti. Filosofická revue. Odborný časopis pro filosofii. 1935, roč. 7, č. 3, s. 102 –104. 114 SKÁCEL. Jan Bernardin. Pomůžete nám?…Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 99 – 101. SKÁCEL, Jan Bernardin. Profes ve Třetím řádě. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 103 –106. SKÁCEL, Jan Bernardin. Přesvědčení náboženské. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 1, s. 3 – 5, č. 2, s. 25 – 26. SKÁCEL, Jan Bernardin. Přirozený zákon. Filosofická revue. Čtvrtletník pro filosofii. 1935, roč. 7, č. 1, s. 4 – 7. SKÁCEL, Jan Bernardin. Svatost manželství. Růže dominikánská. 1930, roč. 43, s. 165 – 169. SKÁCEL, Jan Bernardin. Věda, filosofie a umění. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. Olomouc: 1939, ročník 11, č. 1, s. 67 – 74. SKÁCEL, Jan Bernardin. Vtělení Syna Božího. Růže dominikánská. 1937, roč. 51, č. 10, s. 176 –178. SKÁCEL, Jan Bernardin. Zákon a mravnost. Filosofická revue. Odborný čtvrtletník pro filosofii. 1936, roč. 8, č. 2, s. 100 – 103. Ostatní použitá literatura Církevní dokumenty DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Perfectae caritatis. Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života. In: Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. Přel. Oto Mádr s prac. skupinou. Praha: Zvon, 1995. 603 s. Přel z lat. orig. Sacrosanctum Oecumenicum Concilium Vaticanum II: Constitutiones, Decreta, Declarationes, s. 361 – 378. ISBN 80-7113-089-3. JAN PAVEL II. Vita consecrata. Apoštolská exhortace O zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě ze dne 25. 3. 1996. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 217 – 320. KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA. Znovu začít od Krista. Obnovené 115 úsilí zasvěceného života ve třetím tisíciletí. Instrukce ze dne 19. 5. 2002. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, 62 s. ISBN 80-7266129-9. KONGREGACE PRO ŘEHOLNÍKY A SEKULÁRNÍ INSTITUTY, KONGREGACE PRO BISKUPY: Mutuae relationes. Direktivy pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholními křesťany v církvi z 14. května 1979. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 105 – 134. PAVEL VI. Ecclesiae sanctae. Normy pro aplikaci dekretu II. vatikánského koncilu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis ze dne 6. 8. 1966. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 43 - 50. PAVEL VI. Evangelica testificatio. Apoštolská exhortace z dne 29. června.1971. In: Zasvěcený život ve světle reformy Druhého vatikánského koncilu. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 173 –192. PIUS XII. Provida Mater Ecclesia. Apoštolská konstituce z 2. února 1947. [Pracovní překlad. Samizdat: depon. in: knihovna Kláštera dominikánů, Olomouc], 18 s. Monografie, sborníky, periodika BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. 1. vyd. Přel. Ladislav Benyovszky, aj. Praha: Naše vojsko, 2006. 640 s. Přel z něm. orig. Philosophishes Wörterbruch. ISBN 80-206-0820-6. BUDKA, Alexandr (red.). Církevní procesy padesátých let. Sborník příspěvků z konference 21. – 22. 5. 2002 v Praze. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 278 s. ISBN 80-7192-797-X. CINCIALOVÁ, Marta Lucie. Teologie a spiritualita zasvěceného života. Skripta studentům 2007/2008. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2008. CORMIER, Hyacint Maria: Náležet Bohu. 1. vyd. Přel. Zdislava Černá. Praha: Krystal OP, 2008. 102 s. Přel z fr. orig. Etre a Dieu. ISBN 978-80-87183-04-5. 116 ČERNUŠÁK, Tomáš, PROKOP, Augustin a NĚMEC, Damián. Historie dominikánů v českých zemích. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 2001. 239 s. ISBN 8085929-50-3 GOGOLA, Jerzy. (ed.). Řeholní formace. 1. vyd. Přel. Terezie Eisnerová. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002. 1006 s. Přel. z polského orig. Formacja zakonna 1- 4. ISBN 80-7266-110-8. HINNEBUSCH, William, A. Dějiny Řádu kazatelů. 1. vyd. Přel. Petr Beneš. Praha: Krystal OP, 2002. 141 s. Přel z angl. orig. The Dominicans. A short story. ISBN 80-85929-54-6. HRUDNÍKOVÁ, Mirjam. (red.) Řeholní život v českých zemích. Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 319 s. ISBN 80-7192-226. KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. 1. vyd. Praha: Zvon, 1991. 281 s. ISBN 80- 7113-003-6. KONFERENCE VYŠŠÍCH ŘEHOLNÍCH PŘEDSTAVENÝCH V ČESKÉ REPUBLICE: Katalog mužských a ženských řeholních institutů začleněných do Konferencí vyšších představených v České republice. Praha: 2009. 56 s. KUBÍKOVÁ, Zuzana. Evangelijní rada poslušnosti v sekulárních institutech podle závazných církevních dokumentů. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2002 [diplomová práce: depon in: Knihovna Cyrilometodějské teol. fak. Univ. Palackého v Olomouci], 73 s. LIBOR, Jan (ed). České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. Sborník příspěvků ze sekce církevních dějin na VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové ve dnech 10. – 12. září 1999. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. 113 s. ISBN 80-85959-74-7. LANTOVÁ, LUDMILA: Karel Dostál – Lutinov. In: FORST, Vladimír (red.) a kol. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. I. A – G, s. 589 –590. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 12/16-8613-21-124-85. LOHRUM, Meinolf. Dominik. 1. vyd. Přel. Zdeněk Cyril Fišer. Praha: Krystal OP, 1999. 76 s. Z něm. orig. Dominikus. ISBN 80-85929-32-5. 117 MACEK, Jaroslav. Biskupství litoměřické. Biskupové a osudy litoměřické diecéze 1655 – 2005. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 168 s. ISBN 80-7192-978-6. MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 319 s. ISBN 978-80-7195-121-6. MRÁČEK, Pavel. Příručka církevních dějin. 1. vyd. Praha: Krystal OP, 1995. 192 s. ISBN 80-85929-01-5. MUSIL, Jiří, V. a kol. Teolog, filosof a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899 – 1984) - jak jsme ho znali. Sborník příspěvků ze vzpomínkového semináře k životním výročím v roce 1999. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000. 143 s. ISBN 80-7266-063-2. Nekrologium. Opusculum. Měsíčník České dominikánské rodiny. 2003, č. 11, s. 16. NEZBEDOVÁ, L. Znáte dílo blažené Zdislavy? Opusculum. Měsíčník české dominikánské rodiny.. 2007, č. 6, s. 15 – 18. PILÍK, Karel. Není trní bez růže. Karel Pilík v rozhovoru s Alešem Palánem. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 187 s. ISBN 978-807192-958-1. SOUKUP, Emilián. Blahoslavená Zdislava Berkovna vzor Katolické akce. Olomouc: Krystal, 1934. 49 s. (Edice Vítězové, roč.1, sv. 1). SVATOŠ, Ambrož. Blahoslavená Zdislava. Olomouc: Krystal, 1948. 181 s. SVATOŠ, Ambrož. Paní Zdislava. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970. 29 s. TURZOVÁ, Virginie Marie. Kartouzský vězeň. Mons. Jan Šrámek, kněz a politik. 1. vyd. Svitavy: Trinitas, 2006. 257 s. ISBN 80-86885-08-9. VALLEJO, Carlos Amigo. Co znamená dnes a zítra evangelizovat pro sekulární instituty. 1982. [Samizdat: depon. in: Knihovna Centra Aletti, Olomouc, sign. 232-01-82.14] , 14 s. VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po Druhé světové válce I. 1. vyd. Praha: Zvon, 1990. 268 s. ISBN 80-7113-035-4, 80-7113-000-1. 118 VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po Druhé světové válce II. 1. vyd. Praha: Zvon, 1990. 266 s. ISBN 80-7113-035- 4, 80-7113-001-X. VENTURA, Václav. Jan Evangelista Urban – život a dílo. Sonda do dějin české teologie a spirituality. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 223 s. ISBN 80-85959-71-1. VŠETIČKA, František. Literární Olomouc. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2002. 253 s. ISBN 80-7198-523-6. WOODS, Richard. Mystika a proroctví. Dominikánská tradice. 1. vyd. Přel. David Hofmann. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.183 s. Přel . z angl. orig. Mysticism and prophecy. The dominican tradition. ISBN 80-7192881-X. ZÁVIŠKOVÁ, Ludmila. Farní tým Vranov nad Dyjí. Pastoračně - historická analýza. Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta, 2002 [diplomová práce:depon. in: Knihovna Cyrilometodějské teol. fak. Univerzity Palackého v Olomouci], 79 s. ZEMEK, Jakub Antonín: Vatikánský špión. 2. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002. 119 s. ISBN 80-7266-114-0. ZUBERT, Bronislaw Wenaty. Řeholní právo. Přel. František Polášek. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997. 411 s. Přel. z polského orig. Instytuty źicia konsekrovwanego. Ostatní zdroje Dějiny kláštera a kostela Panny Marie Růžencové v Plzni. OnPn. Plzeň: 1999, č. 2, s. 8. [Internet] [cit. 29. 9. 2008]< http://plzen.op.cz./Onpn/1999/03/99/03.htm> Novotomismus v českých zemích v 19. a 20. století. (1. část). [Internet] [cit. 29. 9. 2008] <http:/bovepul.blog.cz./0802/novotomismus-v-ceskych-zemich-v-19-a-20stoleti-1/-cast> KOULOVÁ, M. Vatikánský špión. OnPn. Plzeň: 2001, č. 5.[Internet] [cit. 2. 10. 2001] <http://plzen.op.cz/onPn/2001/01/05.htm> 119 Perzekuce v oblasti kultury. [Iternet] [cit. 29. 9. 2008] <http:/protikomunisticke. misto.cz/svedectvi/7b.htm> REDAKCE INTERNETOVÉHO VYSÍLÁNÍ SALVE: Jiří Maria Veselý OP. [Internet] [cit. 26. 2. 2008] <http:/salve.op.cz./obsahz/1998/4a3.html> Statistika sekulárních institutů. Radio Vatican. Zprávy. [Internet] [cit. 30. 1. 2008] <http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7224> Slovník českých filosofů. [Internet] [cit. 21. 1. 2009] <http://www.phil.muni.cz./fil/scf/komplet/skclmi.html> Třetí řád neboli Laické sdružení sv. Dominika. Oficiální stránky dominikánského kláštera a kostela Nalezení svatého kříže ve Znojmě. [Internet] 2002. [cit. 21. 5. 2008] < http://mujweb.atlas.cz./kultura/svkriz/sv/3r.htm> WIKIPEDIE, OTEVŘENÁ ENCYKLOPEDIE. Alois Musil. [Internet] Revize 1. 10. 2008. [cit. 2. 10. 2008] <http: //cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Musil> 120 SEZNAM PŘÍLOH Písemné přílohy Příl. 1: Dopis dr. Skácela z 28. 7. 1946 konsistoři v Litoměřicích……………115 Příl. 2: List s požehnáním papeže Pia XII. z r. 1948.…………………………..117 Příl. 3: Překlad dopisu J. B. Montiniho dr. Veselé z 9. 8. 1949………………118 Příl. 4: Vysvědčení M. Bernáškové z 29. 5. 1948…………………………….119 Příl. 5: Úmrtní list dr. Skácela…………………………………………………120 Příl. 6: List s požehnáním papeže Pavla VI. z r. 1969………………….……..121 Příl. 7: Úmrtní oznámení dr. Veselé…………………………………………...122 Příl. 8: Zřizovací dekret Díla blažené Zdislavy z 26. 12. 1990………………..123 . Fotografické přílohy Příl. 1: Zakladatel dr. Skácel…………………………………………………..124 Příl. 2: Spoluzakladatelka dr. Veselá…………………………………………..125 Příl. 3: Fara a kostel v Hradci u Stoda…………………………………………126 Příl. 4: První katechetické kursy v Hraci u Stoda a Holýšově…………………127 Příl. 5: Poslední katechetický kurs r. 1950 v Litoměřicích s tablem………….128 Příl. 6: Obláčka M. Legnerové, hudební soubor prvního noviciátu………….129 Příl. 7: Exercicie pro rodiče a děti v Litoměřicích v r.1969, oslavy 45. výročí založení Díla blažené Zdislavy v r. 1991 v Litoměřicích….130 121 PŘÍLOHA 1: Dopis dr. Skácela z 28. 7. 1946 konsistoři v Litoměřicích 122 123 PŘÍLOHA 2: List s požehnáním papeže Pia XII. z roku 1948 124 PŘÍLOHA 3: Překlad dopisu J. B. Montiniho dr. Veselé z 9. 8. 1949. 125 PŘÍLOHA 4: Vysvědčení M. Bernáškové z 29. 5.1948 126 PŘÍLOHA 5: Úmrtní list dr. Skácela 127 PŘÍLOHA 6: List s požehnáním papeže Pavla VI. z r. 1969. 128 PŘÍLOHA 7: Úmrtní oznámení dr. Veselé 129 PŘÍLOHA 8: Zřizovací dekret Díla blažené Zdislavy z 26. 12. 1990 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 1 : Dr. Jan Bernardin Skácel 130 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 1. Dr. Jan Bernardin Skácel 131 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 2: Dr. Marie Zdislava Veselá 132 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 3: Fara a kostel v Hradci u Stoda 133 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 4: Katechetické kurs v Hradci u Stoda. Katechetický kurs v Holýšově. 134 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 5: Poslední katechetický kurs r. 1950 v Litoměřicích s tablem 135 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 6: Obláčka s. M. T. Legnerové Hudební soubor prvního noviciátu 136 FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA 7: Exercicie pro rodiče a děti r. 1969 v Litoměřicích Oslavy 45. výročí založené Díla blažené Zdislavy r. 1991 v Litoměřicích - 137
Podobné dokumenty
Duchovní památky jižní Moravy
lidé vlastní písmo a knihy
dřív než většina ostatních
evropských národů. Na
Moravě se tak rozhořely plameny slovanského
písemnictví, vzdělanosti
a kultury – a dodnes hoří.
Mimochodem, něco málo
his...
securitas imperii 11
1949 v litoměřické diecézi vybudoval paralelní církevní strukturu a položil tak
vlastně základ tajné církve. V létě 1949 pak velmi rozhodně vystoupil proti
prorežimní Katolické akci. O rok později ...
Dita Kaňková Slovnik libereckých autorů
Doktorát v oboru dějiny české literatury a teorie literatury dokončil na FF UK v roce
1978 prací Symbolismus a vývoj od symbolismu k realismu v poesii S. K. Neumanna
v letech 1895-1902 (PhDr.). Mez...