Sborníček vítězných prací - Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana

Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti
literární soutěž
Píšu povídky, píšu básně,
je mi těžko, je mně krásně …
2011
I letošní školní rok nabídl dětem možnost poslat do literární soutěže
příspěvky do tradiční soutěže Píšu povídky, píšu básně, je mi těžko, je
mně krásně… Jedenáctý ročník tentokrát neurčoval téma, na které by
měli autoři psát, a tak se sešla celá škála různorodých prací. O soutěži se
dověděly nejen děti našeho okolí, práce dorazily z mnoha míst naší vlasti,
byl to např. Písek, Plzeň, Brno, Kyjov i Praha…
Máme radost, že i děti dnešní doby nacházejí cestičku ke čtení i psaní,
z některých prací je vidět, jak děti psaní baví. Potvrzují to členové
poroty i výsledky našich malých autorů v krajské literární soutěži, kam
postoupily nejlepší práce našeho místního kola. Vždyť celou třetinu
v kraji udělených míst tvoří příspěvky z Uherskohradišťska. A to vše ještě
umocňují ohlasy prací Martiny Reissnerové a Jana Tranžíka, pro něž
speciální cenu věnoval spisovatel mnoha knih pro děti Miloš Kratochvíl,
který do věnování napsal, že je vidět, nepíšou jen náhodou a oba mají
talent stát se jeho kolegy… Tak se těšíme, stejně jako na další knihy žačky
Lucie Hůtové z Kunovic, které nedávno vyšla její první opravdická knížka!
Gratulujeme!
Až dočtete náš sborníček, určitě i vy budete mít chuť něco napsat také,
a vězte, že hned po prázdninách rozjíždíme další roční naší tradiční
literární soutěže. Bude součástí velkého projektu Klubu dětských
knihoven SKIP ČR a má za úkol ukázat, jak žijí v průběhu celého roku
děti naší vlasti. Pro náš kraj byl určen měsíc duben – je to měsíc jarní,
velikonoční i nočně andersenovský. Práce se stanou součástí ročenky,
která bude přeložena do angličtiny a bude všem ve světě ukazovat, čím
se baví a jak žijí děti u nás. Už nyní vyhlížíme vaše práce, nejlepší opět
oceníme.
 1 
Děkujeme členům literární poroty, v níž práce hodnotili: Mgr. Marta
Eibensteinerová, paní učitelka ZŠ Babice, místostarostka obce Hostětín
Alena Kučerová, Mgr. Pavel Portl ze Slováckého muzea, redaktor DDK
Pavel Princ a Marcela Řezníčková z Domu knihy Portal. Stejně velký dík
patří také výtvarné porotě, a to paní učitelce ZUŠ Radmile Doskočilové,
předsedovi SPLK Ing. Jaroslavu Hrabcovi, členu výboru SSPE Josefu
Chalupskému, Petře Jilíkové z Knihařství PJ, PhDr. Ladislavu Kurkovi,
šéfredaktoru Bulletinu SKIP, Ing. Janu Langhammerovi, redaktoru
časopisu Knižní značka, Mgr. Liboru Vodičkovi Ph.D. z dramaturgie
Slováckého divadla v Uherském Hradišti.
Výtvarná soutěž o nejlepší ex libris nám dělá velkou radost, přináší
každým rokem nové a neotřelé nápady, obdivujeme, jak mladí autoři
dokáží na malém prostoru výtvarně ztvárnit i jména zakomponovaná
do ilustrace. Však posuďte sami, nejlepší porotou vybrané práce zdobí
náš sborníček. A snad i letos jako vloni se některá z vítězných prací naší
soutěže Ex-libris 2011 dostane do národního časopisu Knižní značka…
Z celkového počtu 232 prací bylo k ocenění vybráno 10, které získaly od
porotců nejvíc hlasů, nejraději bychom však ocenili úplně všechny!
Naše díky patří všem, kteří nám pomohli s hodnocením prací, vydáním
sborníčku. Poděkování letí také na Město Uherské Hradiště, do Nadace
Děti-kultura-sport, Všeobecné zdravotní pojišťovny a za nejmenovanými
dárci knižních odměn.
oddělení pro děti Knihovny BBB v Uherském Hradišti
 2 
1. kategorie: 1. -3. třídy - poezie
HŘÍBĚ
KOTĚ
Denisa Baďurová, 8 let, 2.třída ZŠ Svisle - Přerov
Nejkrásnější zvířátko
bude asi hříbátko,
nožky jako šňůrky má,
pořád na nich utíká.
Celý den se usmívá.
Každý ho má rád,
každý si s ním chce hrát.
Naše kotě spalo v botě,
jmenuje se Líza.
Je to kotě nezbedné,
ale velmi čistotné.
Na dvorku má přátele,
jsou to všechna zvířata,
ale hlavně koťata.
ROČNÍ DOBY V PŘÍRODĚ
JABLÍČKO
Ester Machová, 3.třída ZŠ Velehrad
Martin Vaculík, 3.třída ZŠ Velehrad
Podzim, podzim, mocný pán,
čaruje, i když není sám.
Žlutá, hnědá, zlatavá,
hned je listí hromada.
Červené či zelené,
pro děti jak stvořené.
Kulaté i šišaté,
vždy je stejně šťavnaté.
Zima, zima, velká paní
řítí se k nám v bílých saních.
Vyčaruje led a sníh,
jezdíme si na saních.
Na podzim, když dozrají,
všichni lidé mlsají.
Na Vánoce rozkrojíme,
hvězdičku v něm uvidíme.
Na jaře je venku krásně,
všechno se tam zelená.
O mláďátcích píšu básně
a všem stoupá nálada.
Léto je sluníčka čas,
ve vodě cákáme se zas.
Totiž… děti mají prázdniny
a dělají blbiny.
Každá doba má své divy,
jaro, léto i čas zimní.
Umíš zážitky své vychutnat,
přitom však na přírodu pozor dát?
 3 
 4 
 5 
1. kategorie: 1. -3. třídy – próza
BEZ NÁZVU
Barbora Březinová, 3.třída ZŠ Buchlovice
V jedné docela malé tůňce žila jedna rybka a ta se jmenovala Jitka. Jednou, když si hrála na
honěnou s kamarádem, přišla k tůňce malá holčička a dívala se do tůňky. Vypadala dost smutně. Jitka si všimla, že holčička asi není v dobré náladě. Protože nebyla obyčejná rybka, zeptala
se: „Proč pláčeš, holčičko, stalo se ti snad něco?“ „Pročpak bych neplakala, rybko, nejlepší kamarádka mě opustila a teď už nevím, jak jí mám říct, ať se vrátí zpátky ke mně,“ řekla holčička.
„A pročpak tě opustila?“ zeptala se rybka. „Opustila mě, protože si myslela, že nejsem dobrá
kamarádka,“ odpověděla holčička. „Ale to je lehká věc,“ řekla Jitka. „Poraď, rybko, co musím
udělat, aby se vrátila zpátky?“ „Poradím ti, ale musíš pro mě něco udělat,“ řekla Jitka. „A co?“
zeptala se. „Musíš mi slíbit, že už si nikdy na večeři neulovíš rybu,“ pravila Jitka. „Souhlasím,“
řekla holčička. Rybka povídala: „Tak já ti to řeknu. Přijdi k ní domů a řekni: Vše, co si myslíš,
nemusí být pravda, a proto, nechceš se ke mně vrátit? A když řekne ne, nedá se nic dělat. Odejdeš bez úspěchu,“ řekla rybka. Holčička tedy šla ke kamarádce, řekla všechno, co jí rybka řekla.
A měla štěstí, staly se zase kamarádkami. Všechno dobře dopadlo. Od té doby holčičky chodily posedávat k tůňce a vždy pozdravily rybku Jitku. Rybka Jitka a holčičky se staly nejlepšími
kamarádkami.
POPLETENÁ POHÁDKA 1.
Barbora Nováková, 9 let, 3.třída ZŠ Větrná Uherské Hradiště
Žila jednou jedna Popelka, která se jmenovala Budulínek a ta hrozně ráda chodila do jeskyně si hrát s Karkulkou. Jednoho dne Popelka Budulínek šla ven za hloupým Honzou, aby byla
nejchytřejší z celé školy. Hloupý Honza ji naučil toho tolik, že ani škola nevěděla, co s takovou
chytrou holkou mají dělat. Když byla Popelka Budulínek ve škole, paní ředitelka Šmoulinka ji
zavolala do ředitelny, kde bylo oznámeno, že ji musí vyhodit ze školy. Popelka Budulínek byla
nešťastně šťastná, až jí z toho padaly slzy. Její kamarádka Karkulka jí poradila, aby šla za dědem
Vševědem, aby ji odnaučil všech vědomostí. Šla tedy do města Žížaličkov. Když klepala na dveře, byla velice zaskočena, protože místo dědy Vševědy přišla otevřít Sněhurka, sedm kůzlátek,
krkavců a tři málo velká prasátka. Ti jí řekli, že děd Vševěd je začarovaný vílou Amálkou a ta je
právě na návštěvě u Makové panenky. Tak musela Popelka za Makovou panenkou. Když doběhla k ní domů, zůstala stát na místě, protože viděla děda Vševěda, jak leží na lůžku. Dobrý den,
pozdravila Popelka. Mohl byste mě odnaučit tolik vědomostí? Ale jistě, odpověděl děd Vševěd.
Jenom mám jednu podmínku. Musíš mi přinést tři zlaté nitě od Jeníčka a Mařenky. Popelka
Budulínek už toho měla dost a tak se rozhodla, že půjde do vědomostní soutěže s názvem Nejhloupější na světě, kde obsadila 1. místo za nejchytřejšího chlapce ve vesmíru.
 6 
O KVĚTINĚ
Eliška Krystýnková, 3.třída ZŠ Buchlovice
Byla jednou jedna květina a ta bydlela v jedné chalupě. Jednoho dne si řekla, že půjde do světa. Jak řekla, tak udělala. Vyskočila z květináče a vyskočila z okna ven. Byla rychlá a obratná,
a tak byla za chvíli na louce, která byla za chalupou. Došla k mraveništi a zeptala se mravenců: „Kudy se jde z louky do velkého statku?“ Mravenci odpověděli: „Musíš jít přes celou louku
a pak na východ a dojdeš na velký statek, kde hlídá pes Brok. Ale dávej si pozor! Jsou tam samí
zlí lidé.“ Květina řekla: „To nevadí, zkusit to můžu.“ Poděkovala mravencům a šla. Na louce
potkala ještě hodně zvířátek. Motýly a krtky, housenky, pavouky, vosy, včely a ptáčky a všichni jí radili, aby tam nechodila, že jsou tam zlí lidé. Květinka jim ale vždycky řekla: „Zkusit to
můžu.“ Byl už skoro večer a květina přemýšlela, kde by mohla přespat. Naštěstí ji potkala stonožka, zeptala se květiny, kam jde a proč. Květina řekla stonožce, že se jí v chudé chalupě na
druhé straně louky nelíbilo a že jde na velký statek za loukou. Stonožka ji naposled varovala,
aby tam nechodila, ale květina jí řekla, že to zkusit může. Stonožka ji nechala přespat a dala jí
jídlo a pití. V domečku stonožky bylo teplo a útulno. Květina se najedla a napila a stonožka jí
ustlala pod velkým listem v bylinkách. Květina poděkovala a usnula. Druhého dne se nasnídala,
poděkovala stonožce za nocleh, večeři a posilňující snídani a šla dál. Květina šla skoro půl dne,
až došla ke studánce. Napila se a chtěla jít dál. Najednou se před květinou objevila stařenka.
Ta stařenka byla kouzelná. „Prosím tě, kytičko, dej mně napít, nemohu se ohnout, jsem stará.“
Kytička řekla: „Dám, babičko, jen nevím do čeho.“ Babička podala kytičce džbánek. Květina
nabrala do džbánku vodu a podala džbánek babičce. „Jsi hodná, kytičko, splním ti tři přání.“
Kytička poděkovala a šla dál. Potkala šneka a poprosila ho o jídlo. U šneka se najedla a šla dál.
Pak ještě potkala žížalu a červíka. Oba ji pohostili. Květinu už bolel stonek. A pak si vzpomněla
na kouzelnou babičku a hned si přála, aby už byla na tom velkém statku. Hned tam byla. Přivítal
ji pes Brok. A hned z velkého domu vyběhl pán. „Proč je tu ta kytka?! Broku, trhej!“ přikázal
pán. Kytička jen tak tak že utekla. Utíkala pořád dál, co nejdál od statku. Doběhla až k lesu, tam
se posadila do mechu a odpočívala. Chýlilo se k večeru. Kytička měla hlad. Naštěstí kytičku
uviděla sojka. Hned to oznámila sově. Sova se letěla podívat na kraj lesa na mech. Oznámily
kytičce, že může přespat u sovy. Květina hned souhlasila a sova ji vzala na křídlo a letěly do
koruny starého dubu, kde bydlela sova. Dala jí nové hnojivo, dala jí jídlo a vodu ze studánky.
Květina u ní přespala na posteli vystlané jehličím. Květina se vyspala do růžova. Ráno se sova
vrátila z noční prohlídky lesa. Kytička se najedla a napila, poděkovala sově a šla dál. Šla lesem
a došla do kapradí. Našla tam trochu vody. Najednou se před květinkou objevil kouzelný dědeček a povídá: „Květinko, nemáš kousek chleba? Od včerejška jsem neměl v ústech ani kaši.“
„Dala, dědečku, dala, ale nic nemám.“ Pak si ale vzpomněla. Babička přece říkala, že mně splní
tři přání. Přemýšlela a nakonec řekla: „Chci, aby tu byla hostina pro dědečka.“ Hned tam byla
hostina. Dědeček se podivil a zeptal se: „Jak to, že jsi kouzelná?“ Kytička odpověděla: „Nalila
jsem babičce vodu a ona řekla, že mi splní tři přání. Jedno jsem už vyplýtvala a druhé je za tu
hostinu.“ Dědeček řekl: „Když jsi pro mě vyplýtvala jedno přání, dám ti ještě tři.“ Jak to řekl,
tak zmizel a s ním i celá hostina. Kytička zůstala stát s otevřenou pusou. Jak se vzpamatovala,
šla zase dál, až došla na pole a potkala zajíce. Hned se ho zeptala: „Kudy se jde k nejbližší chalupě?“ Zajíc odpověděl: „Nejbližší chalupa je asi kilometr daleko. Ale už bude noc, přespi u mě.“
Květinka tedy souhlasila. Zajíc ji odvedl do svého domu. Zajíc měl pět dětí a ženu. Děti nechtěly
spát. Květina k nim přistoupila a začala je kolébat. Malí zajíčkové hned usnuli. Květina přespala
u zajíce a měla se dobře. Ráno se vydala na další cestu. Šla tím směrem, který jí poradil zajíček.
 7 
K večeru došla na louku za chalupou. Byla velice vyčerpaná, ale ještě se dobelhala na okno,
kde byl ještě její starý květináč. Nepoznala, že šla zpět a byla zase doma. Pak si vzpomněla na
babičku a dědečka a vyslovila další přání. Chci, aby se z téhle chalupy stal velký zámek, nejkrásnější široko daleko. Jen to dořekla, už seděla na polštářku v nádherné komnatě. Hned se tam
sjeli princezny a hrabě, dokonce i kníže a všichni obdivovali ten nádherný zámek. Pak si květina
vzpomněla na zvířátka, co jí pomohla. Další přání znělo takhle: „Ať se všechna zvířátka mají
dobře, ať mají dobré jídlo a pití a všechno, co potřebují.“ Jak řekla, tak se také stalo. Všichni se
pak měli dobře a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
Petra Křenová
 8 
2. kategorie: 4. -5. třídy – poezie
JARO
Klára Machů, 4.třída ZŠ Mariánské náměstí Uherský Brod
Ubožáčku, sněhuláčku,
kdo ti utrhl kus fráčku?
Aha, aha, asi jaro,
sluníčko již dlouho spalo.
A teď opět vesele,
z oblohy se usměje.
Příroda se probouzí,
k výletům nás vybízí.
Vítají nás první květinky,
co rostou ze zelené peřinky.
Jmenují se petrklíče,
od jara jsou to klíče.
K jaru patří mláďátka,
zvířátek to děťátka!
Všichni máme jaro rádi,
ať jsme staří nebo mladí.
PODZIM
Velký malíř podzim je,
příroda se raduje!
Žlutá, hnědá, červená
a ještě se i zelená …
Bez barviček bez štětce,
barví podzim vše lehce!
A když vítr zafouká,
drak k oblakům vylétá.
Že už není teplé léto,
to nám není vůbec líto.
I podzim je krásný čas
a přišel k nám v pravý čas!
LÉTO
ZIMA
Léto to je paráda,
všude dobrá nálada.
Mozeček má dovolenou,
chladíme se se zmrzlinou.
Koupeme se, lenošíme,
k tomu ještě dlouho spíme!
A když náhodou prší,
naplňujeme svoji duši,
kniha je náš kamarád,
kdopak by ji neměl rád?
K létu patří tábory,
ty jsou plné zábavy.
A když ve škole po prázdninách zazní zvonec,
létu pomalu je konec.
Nikomu to nevadí,
učitel nás zabaví.
Že je škola prima věc,
to ví holka i chlapec!
 9 
U kamen tulí se kočky
a na okno padají vločky.
Tatínek odmetá sníh
a děti jezdí na saních.
Copak je to za plotem za tuláka?
Jejda, já nepoznala sněhuláka!
V krbu praskají polínka
a pohádky čte nám maminka.
Pomalu se blíží Vánoce,
to zase bude plno legrace!
Dárky donese Ježíšek,
teplý bude mít kožíšek.
A po Vánocích přijde Nový rok
a zase uděláme další velký krok …
BÁSEŇ O ZELENÉ PLANETĚ
Karolína Píšková, 4.třída ZŠ Prakšice
Jak by nám všem dobře bylo,
kdyby v zimě bylo bílo,
kdyby byla čistá voda v potoce
a na stromech zdravé ovoce.
Modré nebe, taky moře,
zelený les plný zvěře.
Na loukách spousty kytiček
a večer nebe plné hvězdiček.
Jak by se tu dobře žilo,
kdyby to tak pořád bylo
na naší zelené planetě,
vždyť je krásně na světě!
Z MRAKŮ VYŠLO SLUNCE
Veronika Slonková, 5. třída Masarykova ZŠ Brno
Z mraků vyšlo slunce
a měkkou září nás přikrylo,
podívalo se na zem
a trochu se zasnilo.
Tak jako strom neroste
bez kořenů,
tak jako oheň neplane
bez plamenů,
tak jako květina bez květu
nerozkvete,
tak neodpočívá nikdy
slunce tisícileté.
Tak jako bílá vlna
volné bych chtělo být.
Tak jako mladá srna
chtělo bych si žít.
Ale já jsem slunce,
věčně po obloze musím bloudit,
dívat se na osudy lidí
a tiše je pro sebe soudit.
Abych však nebylo samo,
společníky věrné mám –
zářivé paprsky slunce
Martina Omelková
 10 
a mraky, do nichž se schovávám.
Smutno by beze mě bylo,
kdybych tu nesvítilo.
Smutno by beze mě bylo
- a já to vím,
proto když večer zajdu,
ráno se znovu objevím.
JAKÝ JE SVĚT
Jako záchvěv samoty,
když se den s nocí potká.
Jako pocit temnoty,
než měsíc do tmy světlo vetká.
Takový je někdy svět,
horší než zvadlý květ.
Někdy se raduje jako křídla motýlů v tanci,
když jimi obrazy malují.
Někdy ti nedá ani šanci
určit, zda spí či tancují.
Svět je rozmanitý na věci a pocity,
svět je rozmanitý na barvy a city.
Modré je nebe, rudé jsou červánky,
zelené jsou lesy a bílé na moři varhánky.
Svět stvořil přírodu a příroda svět,
květ stvořil poupě a poupě zas květ.
KDO JSEM
I kdybych byla jako vítr,
větrem bych se nikdy nestala.
I kdybych zářila jako slunce,
jasná bych stále nebyla.
I kdybych prožila tisíc nocí
a tu dobu, co světem je svět,
budu stále mladá, krásná,
čistá jak lilie květ.
Jsem ta, co zlaté květy sbírá
a hvězdy ze tmy čaruje.
Jsem světlá i tmavá, černá i bílá.
Jsem ta, co není i je.
Jakub Jevčák
 11 
MILUJI KNÍŽKY
Dominik Klon, 4.třída ZŠ Bánov
Strašně rád si něco přečtu,
když už všichni spí,
jenže když pak dočtu,
tak se mi špatně sní…
….protože jsem zapomněl říct
mámě kvůli čtení: „Dobrou noc.“
Podle mě jsou knížky čarovné,
protože mají zvláštní zapomínající moc.
VEČERNÍČEK
Kajetána Moulisová, 5.třída ZŠ a MŠ JAK Nivnice
Večerníček to je věda,
každý večer pohádka.
Co dnes Jirka asi shledá?
To ví lidí hromádka.
Rumcajs, Manka tančí spolu
Cipísek se jim tam motá
spadla mu tam totiž bota.
A co mají za lubem
naši čmeláci?
Spadli z výšky do bláta,
jsou z nich bubáci.
V jeskyni zas jezinky
chroupaj rády pralinky.
Strejda Kotrč – hajdalák
Josefku má stále rád.
A co chudák Robátko?
Popere se drobátko.
Co náš Ferda Mravenec,
co dnes asi dělá?
Pere, čistí, luxuje
šáteček si hledá.
Kdo se dneska bude dívat
určitě ho shledá.
SLEČNA MYŠKA
Potkala jsem slečnu myšku
strčila ji do pelíšku
strčila ji do kabátku
a pak šupem pozpátku
zase zpátky k pelíšku.
Vytáhla jsem slečnu myšku
a pak hupsla do pelíšku.
A co s myškou, kam ji dám?
Ano, přece zase tam.
 12 
2. kategorie: 4. -5. třídy - próza
DRAK, DIVOCÍ KOUZELNÍ KONĚ A JEDNOROŽEC
Karolína Kahounová, 5.třída 25.ZŠ Plzeň
Jednou byla jedna kouzelná mýtina a na ní žili divocí kouzelní koně. Byla to krásná stvoření: hříbata divokých kouzelných koní měla bronzovou hřívu i ocas, barvy měla různé – zelené,
modré, ale i jiné. Divocí kouzelní koně od tří let do patnácti měli stříbrnou, dlouhou hřívu i ocas.
Měli barvu srsti buď modrou, bílou, černou, růžovou nebo směsici těchto barev. Uměli dělat
i několik málo kouzel (jen šest). Hříbata divokých kouzelných koní neuměla žádná.
Divocí kouzelní koně od patnácti let do konce svého života měli zlatou, velmi dlouhou hřívu
i ocas. Měli různé barvy a mohli také dělat mnoho kouzel – uměli také léčit zranění i nemoci.
Tito koně byli divocí a žili o samotě spolu na mýtině. Mýtina byla kouzelná: když by ji někdo zničil celou anebo jen její malou část (třeba ohněm), tak by celý svět zanikl. Nemůžou zaniknout
prý jen zlí draci. Ale jednou se stalo tohle…
Byl zrovna květen, takže ke stádu divokých kouzelných koní přibylo hodně hříbat (koní i hříbat ve stádě bylo dohromady kolem stovky, mýtina byla naštěstí opravdu hodně velká). Divocí
kouzelní koně právě odpočívali na poledním slunci. Vtom ale vůdce stáda na obloze něco uviděl – rudou tečku mířící zrovna k nim! Vůdce divokých kouzelných koní řekl svému stádu, aby
se podívali na oblohu. Mezitím se rudá koule přibližovala, divocí kouzelní koně ji pozorovali.
Najednou jedna klisna vykřikla: „Ale vždyť je to drak! Snad to není zlý drak!“ Teď se už dal drak
dobře rozeznat - měl rudé šupiny, na ocase modré bodáky (měl je také na hlavě), měl zelené
oči a na nohou dlouhé drápy. Letěl velmi rychle. Měl žluto-červeno-oranžová křídla. A divocí
kouzelní koně poznali, že je to velmi silný vůdce zlých draků. Začali panikařit. Mysleli si totiž, že
zlý drak chce svým plamenem zničit mýtinu – a tím i celý svět! Žádnému koni se zatím podobná
situace nikdy nestala. Divocí kouzelní koně, i když byli na koně dost chytří, úplně zapomněli na
svoji sílu a kouzla a prostě utekli jako normální koně před nebezpečím. Zdálo se, že drak letí stále rychleji. Byl strašně vysoký (kolem devíti metrů)! Už byl blízko země a svůj oheň chtěl vyplivnout na kouzelnou mýtinu. To také udělal – oheň už letěl a přibližoval se k zemi, když najednou
k němu přilétla malá stříbrně modrá koule. Ta se ho dotkla a oheň zmizel. Vůdce zlých draků se
podíval směrem, odkud koule přiletěla. A co nevidí – jednorožce! Drak na něho vyjeveně hleděl
– za prvé kvůli jednorožcově kráse, za druhé kvůli síle jeho kouzel a za třetí, protože ho překvapil. Jednorožec byl překrásný, hříva i ocas mu zasahovala až na zem. Měl smetanově bílou srst
a tmavě černé oči. Vůdce zlých draků se ale rychle vzpamatoval. Poslal svůj nebezpečný oheň
na jednorožce, který stál na kouzelné mýtině. Ten ale naštěstí rychle uhnul, zároveň plamen
zachytil svou mocí a plamen zase zmizel. Jednorožec pustil svou světelnou kouli na zlého vůdce
draků. Drak ale popoletěl na jiné místo a stoupl si na kouzelnou mýtinu. To ale znamenalo obrovský problém! Jednorožec pustil sluneční kouli na zlého vůdce draků, ten už nestačil uhnout
a sluneční koule ho zasáhla. Teď nemohl jednu minutu vůbec nic dělat. Stál v pozici, ve které
ho sluneční koule zasáhla. Jednorožec na něj vpustil ještě tři takové koule, takže zlý vůdce draků byl na čtyři minuty bezmocný (nemohl nic dělat). Jednorožec byl z těchto silných kouzel už
poměrně dost vyčerpaný. Tak si lehl na kouzelnou mýtinu. Myslel si, že tam leží teprve necelou
minutu, náhle ho vyburcovalo zafunění draka. Rychle vstal, drak po něm vyšlehl svůj plamen.
Jednorožec hodil po plamenu vodní kapku, plamen pak zase zmizel. Zlý vůdce draků zlostně
 13 
zařval a bezmyšlenkovitě začal házet kolem sebe plameny. Jednorožec je všechny velmi hbitě
chytil svou vodní kapkou a plameny zmizely. Jednorožec sebral všechnu svoji sílu a poslal na
draka obrovskou kouli – skládala se z mohutné kapky vody, ze světelné a sluneční koule. Jakmile se tato koule zlého draka dotkla, vůdce zlých draků se propadl do země, která se za ním
zavřela. Tak se stalo i se všemi zlými draky. Jednorožec byl unaven, ale byl šťastný, že zachránil
kouzelnou mýtinu a tím celý svět před zkázou! Od této doby byl jednorožec divokými kouzelnými koňmi velmi uznáván, všichni si vážili jeho moudrosti a hrdinství.
DOBRODRUŽSTVÍ S INTERNETEM
Eliška Mášová, 4.třída, ZŠ U Pálenice Kunovice
Můj dědeček dostal od Ježíška dárek – notebook. To je dárek!!!!! Jenže můj dědeček to s počítačem neumí. Proto si se mnou domluvil, že ho budu učit. První krůček – zapnout a vypnout
počítač. Druhý krůček – otevřít internet. Ukázala jsem dědečkovi, kde najde zprávy ze světa, jak
si najít informace pomocí vyhledávače, jak zjistí, jaké bude počasí. Pak jsem řekla dědovi, ať si
to vyzkouší sám, ale byla to fuška.
„Dědo, zajeď myší na ikonku internetu. No, snaž se tam dostat. A teď klikni levým tlačítkem.
Říkám levým. Musíš se tam trefit a kliknout.“
Odpoledne jsme si to zase pomalu zopakovali a založili jsme spolu mailovou adresu. Vysvětlila jsem dědečkovi, že teď může psát maily - zprávy, komu bude chtít, pokud bude mít jejich
mailové adresy. Hned jsme to vyzkoušeli. Napsali jsme krátký mail mamince. Večer, když jsem
usínala, myslela jsem na to, co příští den dědečka naučím a hlavně jak. To víte, musím na něho
pomalu. Určitě mu ukážu, jak se dá volat přes skype…
Najednou slyším: „Eliško, Eliško!“ Otevřu oči, kde to jsem. Kam jsem se to dostala? Vždyť
jsem v počítači. To nééé!!! Nevěřícně se dívám z obrazovky ven a vidím dědu, jak se mně snaží
chytit myší. Alespoň se naučí rychle pohybovat myší. Tak utíkám, kličkuji mezi ikonami, aby
mně nechytil. Už jsem celá udýchaná, proto se snažím schovat za ikonu internetu. Klik a dědovi
se otevřel internet. Jásám: „Huráááá, děda už umí otevřít internet. A to bez říkání, jak to má
udělat, jo!“ Ocitli jsme se na stránce www.seznam.cz. Utíkám k pejskovi, ale ten mně nemá
moc rád. Chytil mně do zubů a nese mně do míst, kde se přihlašuje na mail. Volám: „Dědo,
pomoc!“ Děda nezaváhá a píše své mailové jméno a heslo. A já se v duchu divím: „Vida, vida
i tohle děda umí. Ten je ale šikovný.“ Ale než jsem se nadála, už mně připojil jako přílohu k mailu a odesílá mně….. ani nevím kam.
Lekla jsem se.Teď se ztratím, zabloudím na mailových cestách. Ale to už mail dorazil na místo. Rychle si čtu adresu, kam jsem to vlastně dorazila. Oddychnu si. Je to adresa mojí maminky.
Maminka tu má hodně nových nepřečtených mailů. Doufám, že mně mezi nimi objeví. Ale přepadá mě strach. To néé! Ona mně tu nenajde…
A najednou slyším: „Eliško, vstávej! Budeš učit dědečka na počítači.“
Posadím se. Dívám se, kde to vlastně jsem. Uf! Jsem ve svém pokojíčku a sedím na své posteli. A v duchu si říkám: „To ne!!!“ Noční můra bude mít pokračování.
 14 
NEJODPORNĚJŠÍ ZVÍŘÁTKO
Michal Kubiš, 4.třída ZŠ Bánov
FUJ. FUJ. FUJ. Prostě FUJ. Mluvím nebo vlastně píšu o hovniválovi. Nevím, z čeho dělají tu
svoji hromadu hnusu. Ale jsem rád, že to vlastně nevím. Kdyby byla broučí HYGIENA, určitě
by neobstáli. Ale docela by mě i zajímalo, co s tou koulí dělají. Jedno vím jistě, že s ní nehrají
vybíjenou ani fotbal. Musím si to někde zjistit. Učitel mě pustil na Google. A už vím, že hovnivál
válí kuličku z trusu, ve které má nakladená vajíčka. Správně se jmenuje VRUBOUN.
MOJE ZVÍŘÁTKO
Ta moje šedočernobílá potvora ráda okusuje klec. Je to křeček džungarský. Dostal jsem ho na
Vánoce, ale nebyl v kleci, jak jsem očekával. Byl ve sklenici od utopenců. Když jsem ho (nebo ji)
chtěl vytáhnout, běhal jako smyslů zbavený pořád dokola, dokola, dokola a dokola. A když jsem
ho po pořádné honičce vylovil, vecpal jsem ho do klece a nechal jsem ho zvyknout si.
Tuto sobotu jsem jako pokaždé uklízel. Nevěděl jsem, že bude jiná. Vysál jsem totiž křečka!!!
Já ho vysál!!! V deseti sekundách jsem rozdělal vysavač. Byl jsem v šoku. Celý den i teď. Přežil.
Ani nevím, co vlastně je – kluk nebo holka?
ZELENÁ PLANETA
Ester Vilímková, 5.třída, ZŠ UNESCO Uherské Hradiště
V jednom malém městečku žily dvě děti, Jája a Mája. Měli rádi rostliny, a proto sbírali kaktusy. Měli jich 29. Když je jednoho dne šel Jája zalít, všiml si, že jich má jen 28. Zavolal Máju, znovu je přepočítali a zjistili, že je jich jen 25. Kaktusy mizely, den ode dne jich bylo méně a méně.
V dalekém vesmíru mezi meteority a černými dírami se objevila malinká vodní bublinka. Plula si vesmírem, míjela planety. Pomalu sílila a všude kolem bylo ticho a klid. Když Mája s Jájou
cestou do školy procházeli kolem zahrad v jejich městečku, uviděli, že paní sousedka Malinová
nemá ani jeden malinový keříček a pan soused Hruška ani jednu hrušeň. V tom uviděli paní
Malinovou, jak jde z obchodu a ptali se jí, jak se má. „Ale, musela jsem koupit maliny, protože
mi zmizely ze zahrady všechny keře.“
Bublina pluje a uvidí velkou zářivou kouli, která ji k sobě přitahuje. Bublina se chvíli brání,
ale pak ji začne obalovat příjemné teplo. Bublina se nechává vtáhnout do oběžné dráhy a obíhá
kolem zářivé koule společně s ostatními planetami.
Všechny děti ve škole povídaly o tom, jak jim doma zmizely rostliny, růže a tulipány a taky, že
paní Malinová nepeče tak výborné koláče jako dřív. Všichni z toho byli rozmrzelí. Jenom Jája
s Májou se rozhodli, že té záhadě přijdou na kloub, potichu se vytratili ze třídy.
Bublina se točí kolem oběžné dráhy jako na dětském kolotoči, po každé si vybere jednu planetu a obíhá spolu s ní. Jakmile nasedne na oběžnou dráhu třetí planetky, zhrozí se. Z planetky
se kouří a dýmí, planetka se dusí a pod prachem volá o pomoc vše zelené. Vodní bublinka se
rozhodne pomoct, začne k sobě přitahovat všechny rostlinky.
Jája a Mája si v lese na stromě staví bunkr, aby mohli lépe sledovat, co se s rostlinkami děje.
Nosí suché větvičky, listí a kůru. Najednou uslyší tiché hlásky, které šeptají: „Jen tak dál, děti,
žijete v přírodě.“ Celou noc děti pozorují les i okolí města, všude je ticho, tu Jája zbystří, jeden
 15 
strom zmizel přímo u továrny ve chvíli, když vyfoukl kouř z komína, druhý strom zmizel na
místě u cesty, kde projel kamion
a malinká sedmikráska zmizela poté, co pán, který šel z večerní procházky, v tom místě odhodil cigaretu. Bylo to podivné.
Ráno vše Jája a Mája povídali rodičům. Ti se velmi divili, protože si ani nevšimli, že některé
rostliny zmizely. Tatínek Máji byl majitelem největší továrny na světě a taky řídil všechny další
továrny. Děti se mu snažily říct, že rostliny mizí, protože je všude špatný vzduch a prosily, aby
zkusil na jeden den vypnout všechny továrny na světě. A tatínek nakonec souhlasil a vydal nařízení na další den továrny vypnout.
Kouř nad planetkou najednou začal mizet a zjevily se modré oceány a hnědožluté pevniny.
Planetka se pomalu uzdravovala. Když vodní bublina viděla, co se děje, rozhodla se propustit
rostliny zpátky. Postupně rostliny, keře i stromy odlétaly zpět na Zem.
Jája a Mája i jejich rodiče uviděli, že se rostliny zase objevují na svých místech a vše se dává do
pořádku, proto si řekli, že nechají továrny vypnuté navždy. Planeta byla ekologičtější, ale pozor!
Bublina planetu stále sleduje.
Lidé dali bublině název OCHRANKA PŘÍRODY. Tohle je můj příběh o bublině a jaký je Váš
příběh o zelené planetě?
Josef Jech
 16 
3. kategorie: 6. -7. třídy – poezie
TATÍNEK ASTRONOM
Jan Tranžík, sekunda, Klvaňovo gymnázium Kyjov
Z konference astronomů
vrací se až ráno domů,
v hlavě víří hvězdný prach.
(Maminka zas měla strach.)
čteme denně v novinách,
nezní nám to hezky;
kdo chceš slyšet dobré zprávy
nekupuj si „Plesky“.
HEZKÁ DOVOLENÁ
JE HIP-HOP HUDBA?
Jeseníky?
Bohudíky!
Že je hip-hop právě „in“,
tomu stěží uvěřím!
Měla by být hudba „C( )( )L“,
a ne jenom hudby půl.
RYBA
LEDEN
Pokojem mi kráčí ryba,
nevím, kde se stala chyba.
Leden
zimou je veden.
Lednové ráno
sněhem je stláno.
POMATENÍ VĚDCI
Nejí, nespí, nepijí,
hledají své věci.
ÚNOR
Zakreslím do slepé mapy:
Antarktidu v městě Slapy,
Černé moře v Kamerunu
a v Bohnicích stádo slonů.
V únoru sníh padá,
batohy na záda!
Pospěšme vzhůru
na horskou túru.
V únoru sníh padá,
vrána je ráda.
ŽURNALISTICKÁ
KOLEDA
Kdo co komu ukradl,
kdo jinému ublížil,
komu kaktus uvadl,
kdo koho zle ponížil
Zazpívat si koledu
jednoduše dovedu.
Zpívám špatně, zato rád,
všichni se hned mohou smát.
PÍSEMKA ZE ZEMĚPISU
 17 
LEDNÍ MEDVĚD
ČERTOVSKÁ
Medvěd na severním pólu
má sklopenou hlavu dolů.
Cítí ukrutánskou tíhu…
Ať už jde kam chce,
vždy se vydá směrem k jihu.
V arktických vodách mezi krami
hraje si na schovku s velrybami.
Čerti řinčí řetězy
Nemůžu sníst večeři
Moji bratři křičí strachy:
„Nehrajte si na rarachy!
Běžte pryč, vy čerti černí!
Kdepak jste andělé věrní?“
A andělům v pozadí
Řinčení moc nevadí…
POLÁRNÍ LIŠKA
Za polárním kruhem lišky
oblékají si kožíšky.
Sníh tu jejich barvu tají,
zmizely již v celém kraji.
Jenom bystrá očka svítí
na tom sněhu, co se třpytí.
MARNIVÁ VYDRA
Povídala paní Vydra:
„Jaký kožich si mám vybrat?
Rezavý či bílý?“
Pan Vydra se čílí:
„No tak si kup hnědý, hustý,
ten, co vodu nepropustí.“
CHVÁLA SLOVENŠTINY
Mateřština mého děda
není pro mě žádná věda
Slnko svieti pri Trnave
stejně jako u vás – v Prahe
…
Líbí se mi libá slova
poslouchám je rád a znova:
čučoriedky – modré pery
veverička hrdzavá
Vyslov rychle: hmla je hustá
krásná je tiež púpava
KOČKA DIVOKÁ
MIKULÁŠ
Přišel svatý Mikuláš
Na sobě měl krátký plášť
Dále boty jaksi známé
Kdepak tátu dneska máme?
…
Mikuláši, ty jsi náš!
Micka sice žije s námi,
ale v dálce za horami
žije její sestřenice —
tam na východ od Senice
ve slovenských horách bývá
jej príbuzná – mačka divá
PŘEDVÁNOČNÍ BRATISLAVA
Centrálne trhovisko
všude blízko
lokše s makom
domů vlakom
 18 
DÉŠŤ
Karolína Kozumplíková, 6.třída ZŠ UNESCO Uherské Hradiště
Déšť, který vzpomínky mi vrací,
na lidi, kteří z paměti se mi ztrácí.
Na přátele, kteří přáteli již nejsou,
ale stále s mým světem třesou.
Nikdo mě nepochopí, nikdo mě nechápe,
nikdo po mé duši netápe.
Nechci aby mi někdo něco říkal,
ani aby vzlykal.
Když něco řeknu, posměchu se mi dostane,
kdy mé trápení přestane?
Život je hořká cesta ke smrti,
na které naše city ostatní drtí.
Všichni si v duchu myslí, že jsem blázen,
že nic nechápu a tlačí mě tak na zem.
S lítostivými tvářemi, v duchu se mi smějí,
a mé bláznovství vysvětlit mi chtějí.
Se slzami na polštář padajícími,
jako kapky za oknem poskakujícími.
Uvědomuji si krásný život bláznů,
který se vůbec nepodobá mému prázdnu.
Nač trestat člověka poté co někomu ublížil,
nelze tomu předejít, aby nikomu nepřitížil?
Proč si vrazi zaslouží žít,
když dokáží jen ubližovat a pít.
Je to trest? A jestli ano,
proč je hodným přitěžováno?
Takových otázek mám miliony,
možná také biliony.
Proč se mi lidé však smějí,
oni odpovědi znát nechtějí?
Jsem jako kapka ropy ve vodě,
všichni se snaží býti v pohodě.
Jen já s nimi nedokáži splynout,
v klidu s davem plynout.
Jak ráda bych do mysli bláznů nahlédla,
a jejich myšlenky si prohlédla.
O čem v noci přemýšlí,
jaké plány vymýšlí?
Má mysl má však jednu hlavní otázku,
ovšem očekává nadsázku.
Je možné o ničem nepřemýšlet,
a otázky si nevymýšlet?
Nechápu ani sebe ani svět,
 19 
natož bláznův pohled.
Nezbývá než vyčkávat,
všechny zlé dny přečkávat.
Než před soud svůj se postavím,
a vše konečně pochopím.
Pokud však budu mít možnost,
tak pro tuto současnost,
najdu svoji odpověď,
která změní tento svět.
A bláznivé bytosti,
žijte si ve hlouposti.
Déšť přestal do oken bít,
již dávno skončil slunce svit.
Já lampu svou zhasínám,
a s otázkou usínám.
Jan Omelka
KONEC LÁSKY PŘEKRÁSNÉ
Lucie Korvasová, 6.třída ZŠ Staré Město
Spisovatel:
Slova, co mi ruka píše,
slova, jež mají být její poslední.
Přečtěte si jinou báseň spíše.
Zde naleznete jen utrpení.
Isabella:
Utrpení mého srdce,
co údery vynechává.
Toužím usnout tak sladce
a snít o snu, co se věčně zdává.
Psaní mé se v ruce třese,
mokrý od slz papír mám.
Snad vítr ti odnese
slova, co prázdnotě vykládám.
Konec mého psaní,
jež namířeno má k tobě.
Poslední řádek než nadejde snění:
Miluji tě, Edwarde, v jakékoli době!
Anděl:
Dohořela tvoje svíčka
v pozdní hodinu dnes.
Jen zavři víčka,
teď musíš do nebes.
Moje milá, proč jsi tak pospíchala
od života pozemského?
Kdybys chvíli počkala,
osud by ti vrátil milého.
Podívej se, on tam sedí,
v náruči jen tvé tělo.
Kolem něho lidé bledí,
těm budeš chybět,
milá Bello.
Spisovatel:
Našel chlapec její psaní,
v něm řádky tak bolestné.
Rozhodl se tedy jít za ní,
tak byl konec lásky překrásné.
Skončila dívka v nebesích,
však chlapce temnota vzala.
Že tahle báseň postrádala smích?
Já vás varovala…
 20 
PADLÝ ANDĚL
TULÁK
Celý svět se se mnou smál
a andělem mě nazýval.
Vzpomínám, jak mně život vzali
a jak se stal z anděla
anděl padlý.
Život mi spálil
v onen zimní den
a navždy mě zatratil
vrah – prý spasitel.
Tulák není ten,
kdo bloudí světem,
ale jedinec,
co nese se větrem.
Dávno mi netluče
to srdce mrtvé žalem.
Mé svědomí před tím neuteče,
můj život je zavalen chladem.
Tulák umírá
s úsměvem na tváři,
proto se domnívám,
že tuláka nic nebolí.
Marně přemýšlím o svých snech,
nedotknu se bran nebeských.
Smutně sedím ve Volterských zdech,
jež nikdy neuslyší můj smích.
Ba omyl to je a byl
chyba velká.
Tulák o lepším světě snil
a teď mu slza stéká.
A tak tu sedím
tiše, nemluvně.
Vzpomínkami se brodím,
jak anděl skončil smutně.
Já to však nevidím
přeji si jen
o měsíčním svitu sním
a chci být tulákem.
Nese se vůní červánků
a měsíčním svitem,
pár slunečních paprsků
a smíchá je se snem.
Roky jen tak míjí
a zas padá sníh.
Snad jste mě ještě stihli,
když jsem měla na ústech smích,
který skončil u bran pekelných.
 21 
 22 
 23 
 24 
 25 
3. kategorie: 6. -7. třídy – próza
SEN
Kateřina Navláčilová, 7.třída ZŠ a MŠ JAK Nivnice
Jeden kanec žil a byl,
co uviděl všechno zryl.
Zabil stádo krav a koní,
co se mu to hlavou honí?
Jednoho dne přišel Bivoj,
že se chystá s kancem na boj.
Že mu zláme všechny vazy,
v tom uviděl krásnou Kazi.
Na tohle však nebyl čas,
kanec stopro bourá zas.
Našel kance v jedné vsi,
seběhli se na něj psi.
Kance zabil jednou ranou,
lehl na něj celou vahou.
Přinesl ho před Libuši,
před Kazi mu srdce buší.
Řekl: zrovna na mě narazil,
já jsem ho zle porazil.
Týden na to začla svatba,
Bivoj, Kazi táhnou za dva.
Všichni už jen oslavují
a taky se dobře mají.
Anna Soukupová
„Tak Tomášku a spát,“ řekla maminka.
„Ještě mi o něčem vyprávěj,“ přemlouvá maminku Tomášek.
„Už musíš jít spát. Zítra jdeš do školy.“
„Ach jo, dobrou maminko,“ odpoví smutný Tomášek.
„Dobrou Tomášku,“ chlácholí ho maminka. Tomášek zavřel oči, položil hlavu na polštář
a pomalu usíná, pomalu usíná.
„Vidíš ho, Tristane?“ Tomášek je z těch hlasů zmatený a zeptá se: „Kdo je tam?“
 26 
Najednou se u jeho postele objeví malý elf a říká: „Já jsem Zoe a tohle je můj přítel Tristan.
Zjistili jsme, že jsi jediný člověk na téhle planetě, co věří na elfy a naše země String je ve velkém
nebezpečí a ty jediný nám můžeš pomoct,“ namlouvá mu Zoe. „Pokud nám nepomůžeš, naše
země zahyne a ovládne ji zlý král trollů Worst.“
„Ale jak vám můžu pomoct? Jsem o hodně větší než vy a do vaší země se takhle velký nedostanu,“ odpovídá Tomáš.
„Máme speciální zmenšovací stroj,“ řekl Tristan. „Půjdeš tedy s námi?“ zeptají se Zoe i Tristan zároveň. „Půjdu, ale do rána musím být doma. Jdu totiž do školy.“
„Neboj se, jakmile tě zmenšíme, zastaví se čas,“ namítne Tristan. Ozvalo se bzzzzz a Tomáš
byl najednou tak malý jako dlaň.
„Vchod do naší země je pod tvou postelí. Máš tam malou díru ve zdi,“ na to Zoe.
Jakmile přišli pod postel, díra se jim zdála, jako by byla několik kilometrů daleko.
Cesta jim trvala půl dne. Najednou zazářila modrá záře a objevili se v zemi String.
„Páni!“ dostal ze sebe Tomáš. V zemi String bylo všechno dokonalé a přitom úplně jiné než
na naší zemi. Mají tu domy z čokolád, sýrů, zmrzlin, marshmallow a jiných cukrovinek. Také
tam mají 2 slunce, 2 měsíce, čistý vzduch a krásně zachovalou přírodu. Jen jeden kout byl tmavý. Byl to vstup ke králi Worstovi. „Worstova trollí armáda už se několik dní připravuje na boj.
Zatím co jsme do jeho země vyslali špehy, vrátil se jen jeden z pěti. Pojď, seznámíme tě s naším
vládcem,“ začne Zoe.
Když se Tomáš seznámil s vládcem, zavedli ho Zoe s Tristanem do jejich domku z deštníků.
Ještě předtím mu Tristan poradil: „Tady je tvá výzbroj. S tímhle budeš bojovat proti trollímu
vládci, ale pozor, nedívej se mu přímo do očí nebo tě promění ve vzduch.“
Celý týden cvičil Tomáš, aby zlého Worsta porazil, ale v pondělí 10.ledna 2011 se rozrazila
v temném koutě brána a Worstova armáda začala bojovat s obyvateli země String. Tomáš na
sebe navlékl výzbroj, vzal meč a zrovna v té chvíli se rozrazily dveře a v nich stál Worst. „Tak
tohle je ten váš šampion?“ ptá se Worst.
To Tomáše naštvalo a vrhl se na Worsta v tu pravou chvíli, kdy to Worst nečekal. Worst se ale
ubránil a tak spolu začali bojovat. Bojovali velmi zákeřně až do okamžiku, kdy Worst zakopl,
spadnul, Tomášek zvedl meč, ale Worst sekl Tomáše na noze. Tomáš zasténal, ale podařilo se
mu zvednout meč a zabodnout ho do Worsta. Přesně v tom okamžiku se jeho armáda rozplynula. Tomáš vyhrál, ale nemohl to oslavovat, protože musel domů. Těšil se, až uvidí maminku
a všechno jí poví. Jakmile ho Tristan a Zoe zavedli k jeho posteli, řekli mu: „Bojoval jsi za naši
zem statečně a proto od nás dostaneš dárek. Tady je bzučák na zmenšování a zvětšování a kdykoli nás navštiv!“ Když si Tomáš lehl do postele a zavřel oči, zdálo se mu o jednom malém klukovi, který zachránil elfí zem String.
Až se probudil, podíval se na nohu s domněnkou, že to byl jen sen. Vyhrnul si nohavici a zjistil, že tam ten škrábanec opravdu je a že to možná byla skutečnost.
A víte, kolik let je Tomášovi? Pouhých 5 let a já si myslím, že každé dítě má fantazii, ve které si
vybuduje vlastní svět, ve kterém prožije šťastné dětství se svými výplody fantazie a ty ho budou
držet až do smrti.
 27 
O DEŠTNÍKU, KTERÝ SE BÁL VODY
Jaromír Talák, 7.třída ZŠ Staré Město
Tak v prvé řadě si musíme povědět, proč se tenhle deštník tolik bál vody. Jeho otec i matka byli
deštníky. Protože byli ale pokusnými deštníky, vědci na nich zkoušeli nejrůznější pokusy. Tak
například vzali velký a silný ventilátor a testovali je ve větru. Při 100 m/s ještě zůstaly rozevřené.
Ale při 110 m/s se úplně otočily a než jako deštníky vypadaly spíše jako radary. To ovšem nebylo
všechno utrpení.Musely ještě podléhat krupobití, bouřce a kyselým dešťům. Ty se jim nakonec
staly osudnými.
Jednoho dne strčili vědátoři pod sprchu několik deštníků (a mezi nimi i rodiče našeho strašpytle) a pustili na ně kyselý déšť. „Doufám, že naše pokusy nebudou marné,“ řekl nejstarší
z vědců, známý svými pokusy na nejrůznějších věcech – od tužek přes počítače až po auta.
Kyselý déšť se valil na deštníky plnými proudy. Ty ovšem nevydržely a dokonale nepromokavá
látka se na nich rozpadla. Či spíše úplně zmizela a zůstala jen holá kovová kostra. A ta již nebyla
k ničemu. Proto byly ostatky vyhozeny o železných nedělích na sběrný dvůr. To byl důvod, proč
měl jejich syn panickou hrůzu z vody.
Vždycky, když chtěl někdo vyjít do lijáku a snažil se ho otevřít, nikdy se mu to nepodařilo.
A když už se to podařilo, tak se hned zavřel. Proto ho nikdo nechtěl, a tak šel, jak se říká, z ruky
do ruky. Často byl dáván lidem, které neměl dárce moc v lásce. Zajímavé je, že tenhle deštník byl
o dost odolnější než jeho rodiče. Proto by se teoreticky neměl bát ani větrů, ani krupobití, tím
méně deště. Ale v praxi se zkrátka bál, což byla pro mnohé lidi nevysvětlitelná záhada. Každý
déšť považoval za kyselý, i při sebemenším mrholení se domníval, že z oblohy padá přinejlepším
síra. Poslední majitel ho odnesl ke svému známému, opraváři deštníků. Při předávání majitel
prohlásil: „Ten deštník není normální! Snad je to vynález Járy Cimrmana, protože ten vynalézal
takové věci, které měly skrytý význam! Tady ale něco podobného nevidím!“ a odešel si koupit
nový, neboť nevěřil, že by s ním mohl někdo něco udělat. Opravář to však dokázal. Jako jediný
na světě rozuměl řeči deštníků. Vyslechl si jeho problém a odvedl si ho k psychiatrovi. Ten si
původně chtěl do ordinace pozvat jeho, poněvadž nepovažoval za normální, když někdo tvrdí,
že vyšetření potřebuje deštník a ne on. Nakonec uvěřil a s pomocí deštníkářova tlumočení si
vyslechl jeho nářek. Na závěr prohlásil, že na strach se musí strachem. Ať prý polévá deštník
vodou. Jiné rady není. Opravář poděkoval, a protože ho jeho původní majitel nechtěl, ponechal
si ho. A skutečně se mu podařilo ho z fobie vyléčit a on se stal normálním deštníkem, nejlepším
přítelem člověka v přeháňce.
 28 
I VLÁDCE JE ČLOVĚK
Klára Ševčíková, 12 let, Gymnázium Uherské Hradiště
V království jménem Krym žil chlapec Taine. Měl jenom matku. Otce nikdy nepoznal. Jednoho dne ráno šel Taine nakoupit jídlo do nedalekého města. Matka mu řekla, že se mezitím postará o domácnost. Když byl Taine u prodavače masa, uviděl postavu zahalenou pláštěm, jak jde ve
stínu do temné uličky. Ihned koupil maso a šel za tou temnou postavou. Cestou dával pozor, aby
ho nikdo neviděl. Postava vešla do zchátralého domu. Taine opatrně nakoukl a uviděl svou matku, jak si sundává plášť a zároveň se bojácně krčí před nějakým honosně oblečeným člověkem.
Slyšel, jak ten člověk říká: „Podej hlášení!" „Vyrůstá v nevědomosti, jak si král přál, můj pane,"
odpověděla. „To je dobře, jak dlouho to před ním dokážeš utajit?" „Jak dlouho si to budete přát,
můj pane." „Dobře," slastně se usmál, „zatím ho drž v nevědomosti." „Ano, můj pane." „A teď
zmiz, než tě tady někdo se mnou uvidí! A jestli mu něco řekneš, tak víš, co se stane." „Ano, můj
pane." Nasadila si kapuci a vyšla ven. Taine se rychle schoval do stínu domu. Poté co jeho matka
odešla, šel dokončit nákup s hlavou plnou otázek. Když se vrátil domů, byl už večer. Matka se
zeptala: „Tak cos koupil?" „Zeleninu, trochu masa a chléb," odpověděl Taine. „Vylož to sem
a běž se umýt, smrdíš jako kdybys právě doběhl na konec světa a zpátky. Já mezitím připravím
večeři." Jakmile se Taine umyl, vrátil se do domu s otázkami na jazyku. Když zasedli k večeři,
začal polehoučku z matky dostávat odpovědi. „Matko, proč pořád posloucháme lidi, kteří jsou
lépe oblečeni a vypadají jako králové?" „Vždyť jsem ti to už tolikrát řekla," povzdechla si matka.
„Tak mi to řekni ještě jednou," řekl šibalsky Taine. „Tak dobře," řekla odevzdaně matka. A začala vyprávět: „Jak jistě víš, naše historie se dělí na tři období. Věk Temna, to bylo tehdy, když lidé
neměli žádnou vládu a každý si dělal, co ho
napadlo. To se však nelíbilo Bohu - našemu stvořiteli. Bůh vybral určitou skupinu lidí, kteří podle něj měli nejlepší předpoklady k vedení ostatních. Každému přidělil část světa a s ním
i část lidí, kterým měl spravedlivě vládnout. Tohle období se nazývá Věk Snů. A nyní je Věk
Moci." „Aha," řekl Taine. „Věk Moci znamená, že lidé, kteří měli vést ostatní, zpychli a začali
s krutovládou." „Tos špatně pochopil, oni nejsou krutovládci, to jen my jsme se od nich odvrátili, a proto nás Bůh skrze ně trestá," odvětila matka. „Tak dobře," řekl Taine, ale nevěřil tomu.
Věděl, že matka mu lže. A tak pokračoval: „Matko, když jsem šel nakoupit, tys zůstala doma.
Mám pravdu?" „Samozřejmě, byla jsem doma." „Tak jak to, že jsem tě viděl ve městě?" „Musel
sis mě s někým splést," řekla roztržitě matka. „Ne, nespletl jsem si tě s nikým. Bylas to ty a šlas
do temné uličky, kde ses setkala s nějakým honosně oblečeným člověkem, plazila ses před ním
jako nějaký pes, kterého zbili." U konce věty už skoro křičel. „A tam jsi řekla, že mě odmalička držíš v nevědomosti! Tak co mi zatajuješ?! Celý život jsi mi lhala, jak ti mám vůbec věřit,
že jsi moje matka!" Teď už křičel naplno. „Co se stane, když mi to řekneš?! Zabijí tě? Nebo
snad mě?!" Matka se na Taina dívala s úžasem. „Jak jsi mě mohl vidět, vždyť jsi byl úplně někde
jinde," řekla spíš pro sebe než pro Taina. „Tak řekneš mi to?! Nebo mě budeš dále ignorovat
jako nějakého bastarda, který se k tobě náhodou dostal do domu!" křičel Taine. „Tak dobře,"
povzdechla si matka, „stejně jsi to musel někdy zjistit, ale doufala jsem, že ne takhle brzy."
„Ten člověk, kterého jsi viděl, byl starosta města," řekla vyhýbavě matka. Pak si povzdechla,
jako kdyby se rozhodla, že Tainovi všechno řekne. „Ty jsi ve skutečnosti právoplatný následník
trůnu, prvorozený syn krále Uthora. Ale tvůj otec tě na trůnu nechtěl, tak mi řekl, že si můžu
vybrat. Buď tě zabije, nebo s tebou odejdu do vyhnanství. Vybrala jsem si to druhé. A aby se tvůj
otec ujistil, že ti nic neřeknu, pověřil starostu města, aby tebe i mě zabil, pokud se dozvíš o svém
původu. Proto jsem ti celou dobu lhala. Abych ti dala šanci žít." Taine tomu nemohl uvěřit. Pak
 29 
se zeptal: „Proč mě otec nechtěl na trůnu?" „Protože tě měl se mnou. A on chtěl syna s jinou
ženou. Chvíli tě sice snášel, ale když mu jeho druhá manželka porodila syna Erika, rozhodl se
mě vyhnat, nebo tě zabít," řekla smutně matka. „Jestli se někdo dozví, co jsem ti řekla, tak nás
jistě zabijí." „Kde je ten hrad, kde bydlí otec?" „Daleko, v sousedním království." „Půjdu tam.
Otec mě jistě přijme do svých služeb. Až vyrostu, řeknu všemu lidu, jaký podvodník je můj otec
a můj nevlastní bratr - žádní Bohem vyvolení, ale jen obyčejní lidé, jako jsem já," řekl rozhodně
Taine. „Odejdu zítra." „Dobře," řekla matka odevzdaně. „Jdi si."
Ráno si Taine zabalil své nejlepší šaty, trochu jídla a vydal se na cestu. Potkal hodně zajímavých lidí, s každým si trochu popovídal a šel dál. Po měsíci dorazil do města pod otcovým hradem. Tam se převlékl do svých nejlepších šatů a vydal se na hrad. Zaklepal na bránu, otevřel mu
vrátný. Taine mu řekl, že hledá službu jako páže. Vrátný ho zavedl ke králi. Taine se na zámku
všemu divil, tolik zlata a stříbra, až mu z toho šla hlava kolem. To ho jen víc utvrdilo v myšlence,
že králové a ostatní nejsou Bohem vyvoleni, ale jen vyhráli souboj o to, kdo bude vládnout. A že
to jsou jen lidé jako on. Taine vstoupil do trůnního sálu a poprvé v životě spatřil otce. Byl vysoký a samý sval, tvář měl bez stop emocí, ale v obličeji Taine vzdáleně poznal svůj vlastní. Měl
černé, krátce střižené vlasy, jako Taine, ale oči měl modré a bez slitování. „Předstup!" řekl král.
Taine přistoupil a uklonil se. „Jak se jmenuješ?" „Taine," odpověděl popravdě, protože otec mu
naháněl hrůzu. Jak asi vypadá můj bratr, napadlo ho. „Tak ty bys chtěl být páže?" „Ano, můj
pane." „Proč?" „Chtěl bych sloužit lidem vyvoleným Bohem." Králi se odpověď líbila. „Dobře,
jsi přijat. Zajdi za komořím, ať ti dá šaty. A řekni mu, aby tě zavedl za nejvyšším lokajem, který
tě naučí, jak máš co dělat. Vypadáš stejně starý jako můj syn. Až se všechno naučíš, budeš mu
sloužit," řekl král. „A teď běž!" Taine se s úlevou uklonil a vyšel ze sálu.
Za měsíc nejvyšší lokaj zavedl Taina k princi. „Princi Eriku, vedu vám nové páže." „Pojďte
dovnitř," ozval se princův hlas. Taine si celou dobu představoval, jak princ vypadá. Nyní uviděl
kluka stejně starého jako byl on. Byl stejně vysoký jako Taine, v obličeji si byli taky trochu podobní. Ale z princova hlasu poznal, že je namyšlený a sobecký. A jak se později ukázalo, nemýlil
se. „Princi," řekl lokaj, „tohle je Taine, vaše nové páže." A tak začala Tainovi služba.
Rok za rokem sloužil princi, až oba vyrostli ve statné mladé muže. Chování otce a nevlastního
bratra Erika ho jen utvrzovalo v přesvědčení, že nejsou Bohem vyvolení, ale že jsou to tyrani.
Při své službě poznal Mattuse - hocha stejně starého jako on s podobnými názory. Jednou, když
si princ vyjel na lov, vyklouzl Taine z hradu a začal přemýšlet, jak lidem otevřít oči. Šel s ním
i Mattus. Uviděli, jak na náměstí vystupují komedianti. Napadlo je, že by se jim skrze ně mohlo
podařit říct lidu pravdu. Zastavili jednoho komedianta a řekli mu svůj plán. Ten ihned souhlasil,
protože král jim kazil obchody. Vymysleli, že na pódiu vystoupí břichomluvec a poví lidu pravdu o králi. Vystoupení začalo. Slyšeli, jak břichomluvec říká: „Lidé, poslouchejte." Lid ztichl,
aby slyšel řeč, která jako by zázrakem vznikala sama od sebe. „Kdo jsou naši vládci? Proč je
posloucháme?" Z davu se ozvalo: „Protože je vyvolil Bůh, proto je posloucháme!" „To je lež!!"
vyšlo jakoby odnikud. „Ve Věku Snů se někteří lidé sami zvolili za vládce. A žádný Bůh jim to
nenařídil! To si jen vymysleli, aby je obyčejní lidé, jako vy, poslouchali!" Hlas dozněl. Z davu se
hned začalo ozývat: „To je lež! Kacířství! Zabte ho!" Břichomluvec utekl ze scény a místo něho
tam vstoupili Taine s Mattusem. Dav se začal dožadovat, aby jim vydali břichomluvce. Ale Taine
jim řekl: „… ho nechte jít. To my jsme vám přišli otevřít oči. Copak jste slepí?! Když nevidíte, že
vás král a jemu podobní jen využívají?!" A Mattus se přidal: „Už jste někdy viděli toho vašeho
 30 
Boha? Neviděli! Protože žádný Bůh není! Je jen na vás, jestli budete snášet tyranii, nebo si zvolíte dobrého vládce." Mattus domluvil a davem se rozlehlo ticho. „Má pravdu," ozvalo se odněkud z davu. „Ano!!!" přidávaly se další hlasy. „Na hrad! Sesaďme krále! Zvolme si nového!!"
ozývaly se hlasy jeden přes druhý. Každý si šel pro nějakou zbraň. Za chvíli se sešli, ozbrojeni vidlemi, někteří meči a sekerami. Bylo jich teď mnohem víc než na začátku. Vytáhli na hrad. Před
branami stál král v plné zbroji a vedle něho syn Erik. Taine ho ihned poznal, stejně jako Erik
poznal Taina. „Tak to ty vedeš vzbouřence?!" zakřičel Erik. „Ano!" zakřičel na oplátku Taine.
„Pojď, vyřídíme to jen my dva. Když vyhraji já, odtáhnete pryč!" křičel Erik. „A když vyhraji já,
vzdá se tvůj otec dobrovolně trůnu!" křičel Taine. „Ano!!" zakřičel Erik, aniž by se zeptal otce,
protože věřil, že vyhraje. Vytáhli meče a souboj začal. Erik po Tainovi skočil a rychle ťal. Taine
jen tak tak uskočil. Erik začal rychlou sérii útoků, které Taine sotva stihl odrážet. Když se Erik
stáhl, aby vymyslel novou taktiku, začal s útokem Taine. Nejdřív provedl fintu na jeho nohu,
ale těsně předtím než ho zasáhl, stočil meč na jeho rameno. Taine se v obloucích přibližoval.
Párkrát provedl zkušební výpad, ale pak se ihned stáhl. Erik zkoušel totéž, ale ani jeden z nich
neuspěl. Jejich otec se mezitím vytratil někam do hradu. Erik se snažil Taina dotáhnout do hradu. Když se tomu Taine pokusil vzepřít, obešel jej a do hradu jej donutil zacouvat. Jakmile se oba
dostali do hradu, strážní zasekli závoru. Taine uviděl Erika, jak utíká do trůnního sálu. Utíkal za
ním. Opatrně nakoukl do sálu a tam uviděl otce, jak sedí na trůně a pozoruje je chladnýma očima. Erika nikde neviděl. A tak vešel do sálu. „Víš, milý panoši, co se stává těm, kteří nectí Boha
a vedou vzpoury?" „Vím. A ty jistě víš, milý Eriku, co se stává těm, kteří utlačují nevinné lidi
a okrádají je o majetek!" s tímto výkřikem odvrátil Taine ránu mířenou na jeho srdce a meč mu
při tom vyletěl z ruky. Taine hned sebral meč ze země. Věděl, že za chvíli nebude schopen udržet
meč v poraněné ruce. A tak začal s co největší obratností útočit. Provedl útok na Erikovo rameno, pak na nohu, Erik oba odrazil. Taine si byl jistý, že Erik je lepší šermíř než on. Musel rychle
něco vymyslet. Erik se připravoval na protiútok. Taine už neudržel meč v ruce, do které ho Erik
zasáhl, takže si ho musel přendat do levé ruky. Druhá ruka mu bezvládně visela u pasu. Erik si
myslel, že má vyhráno a jenom útočil. Taine toho využil a sekl ho do kolene. Erik sykl bolestí, ale
dál pokračoval v útoku. Taine doufal, že za nějakou dobu začne pokulhávat a tak vyčkával a jen
Erikovy útoky odrážel. Když Erik začal kulhat, vyrazil Taine do útoku. Erik se bránil, ale už ne
tak rychle. Taine provedl fintu a trefil se mu do ruky. Erik zavyl bolestí a tiskl si poraněnou ruku.
Začal ustupovat k trůnu. Otec je jenom pozoroval, nijak nezasáhl. Taine začal znovu útočit. Erik
s poraněným kolenem a rukou se skoro nestíhal chránit. Taine jen naoko upadl, protože věděl,
že na něj ihned zaútočí. A taky se tak stalo. Erik zaútočil tak rychle, jak jen mohl. Taine se překulil na zemi a bodl Erika do zad. Erik zasténal a padl na zem. Než ale stačil Taine dát smrtící ránu,
Erik ho s vypětím posledních sil bodl do stehna. Taine zaskučel a padl kousek od bratra. Erik se
mezitím plazil k otci. Zemřel na předposledním schůdku k trůnu otci u nohou.
Otec se nenávistně podíval na ležícího Taina a vytáhl meč z pochvy. Pomalu sešel k Tainovi,
aby ho zabil. Napřáhl meč, když vtom ho zastavil čísi hlas. Byl to Mattus a volal na krále: „Králi,
vzdej se trůnu a přenechej vládu Tainovi!" Král se rozesmál. „Proč si myslíš, že bych mu jen
tak přenechal svůj trůn? Zvláště poté, co jsem viděl, jak mi zavraždil syna?" „Tvůj syn slíbil, že
se vzdáš trůnu, pokud Taine vyhraje!" vykřikl Mattus rozhněvaně. „O tom já nic nevím! Lžeš
mi! Zabiju tebe i jeho!" Král se nenávistně otočil a vydal se proti Mattusovi. „Ne, Mattusi, to
nedělej!" vykřikl Taine. Mattus jako by Taina neslyšel, vytáhl z pochvy meč a vyšel králi vstříc.
Věděl, že nemá šanci, protože nebylo lepšího šermíře, než byl král. Král provedl zkušební výpad
a Mattus odrazil. Začal kolem krále pomalu kroužit k Tainovi. Král ho následoval. Pak pohlédl
 31 
na mrtvého syna na schodech k trůnu a přepadl ho takový smutek a hněv, že během tří prudkých
úderů srazil Mattuse k zemi, hned vedle Taina. Napřáhl se, aby je oba zabil, když vtom Taine
z posledních sil vykřikl: „Zadrž!! Víš, kdo jsem?!!" „Ne a je mi to jedno," řekl hrozivě král. „Já
jsem tvůj syn!!!" vykřikl Taine. „To je lež. Mého jediného syna jsi právě zabil." „Je to pravda,
jsem tvůj syn. Vyhnal jsi mě i s mou matkou, když jsem byl ještě mimino." „Takže tys přežil
a dozvěděl ses pravdu," řekl si král pro sebe. „Takže mi bude potěšením zabít tě aspoň teď!" řekl
král. Hrozivě se zasmál a napřáhl meč k poslednímu úderu. Mattus se vrhl před Taina a nastavil
svůj meč. Trefil krále přímo do srdce. „Taine!!!" zařval král a padl mrtev. Sloužící odnesli Taina
a Mattuse k ranhojiči.
Když se jim zahojily rány, vyšli ven a tam je uvítal všechen lid. Předstoupil před ně starosta
města a řekl: „Za to, že jsi zachránil naši zemi před tím tyranem jsme se rozhodli... " dál však
pokračovat nemohl, protože lid propukl v jásot. Když se lidé trochu ztišili, dokončil větu: „... že
tě jmenujeme novým vládcem naší země! Ať žije Taine!" A dav propukl opět v jásot.
Lidé už si nemysleli, že vládce volí Bůh, protože věděli, že si ho zvolili sami a že je taky jen
člověk.
Aneta Pavlačková
 32 
4. kategorie: 8. -9. třídy – poezie
ANDĚL
Tereza Vyhnalová, 14 let, tercie B, Klvaňovo gymnázium Kyjov
Spatřila jsem anděla…
Objevil se nečekaně…
Schoulená jsem seděla
na obličej tiskla dlaně
Byla jsem plna radosti,
pláč mě rázem přešel,
navzdory mojí blbosti
už chápu, jak to myslel…
Seděla a brečela,
nářek rozléhal se tmou.
V tom viděla jsem anděla
jak tiskne ruku mou.
Chceš žít šťastně?
Tři věci stačí mít.
Světlo tvého života… co naději ti dává.
Teplo… pocit hřejivého domova, o tom se ti zdává.
A hudbu…, která představuje radost, něhu, cit.
Překvapena, udivena
tím stvořením beze jména
ocitnu se v nesnázích,
a proto jen do ticha pronesu:
Spatřila jsem anděla…
Objevil se nečekaně…
Schoulená jsem seděla
na obličej tiskla dlaně…
„Odkud pocházíš?“
Odpovědi nedočkám se,
jen po místnosti rozlije se zář a on praví:
„Ukaž mi, dítě, svoji pravou tvář.“
Udělám, jak praví.
Nastavím mu prázdnou líci.
A v tom okamžiku…
Teplo proudí po světnici.
„A podej mi pravou ruku.“
Teď zas slyším mnoho zvuků
veselohry, ptačí zpěvy…
spoustu hudby, krásy, něhy.
Tereza Jančová
 33 
SMOG
ŽILETKA
Kouř stoupá do oblaků.
Vznesl se prach země,
kol jen ten cizopasný dým,
mračno smogu, máte mě.
Na ruce rudá křivka krve,
v dlani žiletku drží.
„To zvládnu,“ říká si prve,
strachem před očima se jí mlží.
Prodírám se hustým mračnem
dýmu, smogu, prachu, kouře.
Snažím se zakrýt dlaní oči,
Kolem bahno, smrad a louže.
„Moje dosavadní muka
ach… překryju je bolestí.“
Odnesla to pravá ruka,
levou si tiskne zápěstí.
Prosím milostivá země,
nechci vidět světa špínu.
Zakrývám si dlaní oči,
brečím, křičím, šlapu hlínu.
A pak opět, znovu, zas…
v ten okamžik bolestí svíjí
vypršel už všechen čas,
zachytit se o stůl snaží,
ten však záhy míjí.
Proč lidstvo zemí pohrdá?
Proč neváží si světa krásy?
Ach země… matičko stará,
jak rozlehlá a půvabná jsi.
Tak klátí se sama k zemi,
není jí už pomoci
ochablá a oslabená
Jak po těžké nemoci.
Je čas se vzchopit,
říct: Budeme jiní!“
a pak nám snad země odpustíš…
ty bezduché činy.
Malátné, pořezané tělo
opouští duch vzápětí,
zvedá se a k nebi stoupá,
a pak… na kusy se rozletí.
Nikola Bobáčiková
 34 
SVĚT FANTAZIE
Lenka Borowská, 14 let, 9.D ZŠ Staré Město
Ve světě fantazie být,
jenom tam můžu srdce klidné mít.
Doplout tam, třeba jenom na chvilku,
v kouzelném světě zůstat vteřinku.
Ve světě, v němž je každý rád
může si se slovy kdykoliv hrát.
Přehazovat je a měnit jejich význam,
někdy ten výraz ani sama neznám.
Do tohoto světa žádný darebák nesmí,
sem smí jen ten, kdo opravdu rád básní.
Ten, kdo rád básní a ten, kdo poezii má rád,
ale i na klavír přitom může krásně hrát.
Vydávat ty krásné tóny, co se rozplynou,
celý můj svět zaplaví hudba s krásně vonící květinou.
Kateřina Srovnacová
KAŽDÝ POHÁDKA MÁ SVŮJ KONEC
Martina Tománková, 14 let, 8.B ZŠ Staré Město
Ztratila jsem vše… i Tebe
teď mi nezbývá, než hledat samu sebe.
Svým úsměvem jsi mě vždy hřál,
teď jako bys mi každou svou myšlenkou bolestivou smrt přál.
Vidím ti na očích… nenávidíš mě,
proto mi říkáš neúprosným hlasem „Příště už neuvidíš mě!“
Každá pohádka má svůj konec,
pak už jen zazvoní kouzelný zvonec.
Avšak na pohádky ode dneška nevěřím
a tvé hrůzné tajemství nikomu nesvěřím.
Do hrobu si ho chci vzít
a věrná Ti nadosmrti být!
 35 
BEZNADĚJ
Vzpomínám, jak ses na mě něžně usmíval,
když jsi mi říkal, jak mě miluješ.
A jak jsi vždy nádherné jiskřičky v očích míval.
Kdoví, jestli jsi už tehdy věděl, že se mi vzdaluješ.
Láska nenávistí splácí dluhy
a slzy stékají po mé tváři.
A já se zadívám do krásné duhy,
která se vytvořila ve sluneční záři.
Odešel jsi, nevím kam,
mě jsi tu zanechal se slovy, že chceš být sám.
A já tu stojím na kraji propasti
a připadám si jako ptáče polapené do pasti.
PŘÁNÍ
Smutný den přechází ve smutnou noc.
Hvězda z nebe padá a já si něco přeji.
Možná toho chci po hvězdě moc,
když si představuji, jak ji dlaní hřeji.
Dívám se na nebe a vidím tvou tvář
a najednou si představím, jak mě vedeš před oltář.
Jsem celá v bílém, jak už nevěsta na svatbě bývá
a cítím na sobě pohledy, jak se na mě každý dívá.
Tváříš se nejistě.
Cožpak mi nevěříš?
Avšak já tě nezklamu, to vím jistě,
časem mi snad uvěříš.
Jan Motal
Hvězda už zapadla,
vidět ji není
a já se vytrhnu
z krásného snění.
 36 
4. kategorie: 8. -9. třídy – próza
DÁMA S HRANOSTAJEM
Lucie Hůtová, 8.třída ZŠ U Pálenice Kunovice
Třicetiletý muž se netrpělivě shýbal nad skoro dohořelou svíčkou a snažil se ji umístit tak,
aby vrhala to správné světlo do pokoje. Nacházel se zrovna v docela malém pokojíku jednoho
známého hostince, který si s trochou rozpaků pronajal. O Zlaté růži se povídalo mnoho, ale
zrovna dobré mínění o ní nepanovalo. Muž však jen doufal, že nebude záležet na místě, nýbrž
na výsledku jeho práce. Jist si tím však být nemohl.
Konečně se muži povedlo naaranžovat svíčku do správného rohu stolu, aby dosáhl kýženého
cíle. S unaveným povzdechem si sedl na rozviklanou židli a natáhl se pro štětec a paletu. Párkrát
do barvy jen tak opatrně čmárnul pro ujištění, že jsou barvy stále čerstvé. Při poslední dodávce
zboží za ně zaplatil velké peníze, pro ty správné odstíny do barev byly přidány drcené safíry,
rubíny a další drahé kameny. Nemohl si dovolit tak drahou investici promrhat.
Konečně získal ve svém okolí aspoň trochu odpovídající postavení, už žádné ponižování
a vysvětlování nemožného! A přestože byl velmi ambiciózní a hřálo ho, že postoupil ve společenském žebříčku, trápil ho nemalý problém. Už dva dny si s ním dělal starosti. Pro jiné lidi
znamenal čas dvou dnů maličkost, pro něj, pro malíře čekajícího na správný okamžik, znamenala i minuta rok a hodina století. Vždyť jakou dobu trvá jen nakreslit kvalitní náčrt! Navíc –
objednávka, kterou dostal od svého hlavního zaměstnavatele, byla velmi podivná.
„Nakresli mi dílo, které pochopím jen já, umělče!“ rozkázal mu skoro až škodolibě pobaveným hlasem vladař milánského dvora. A i když malíře ke dvoru pozval sám vladař (Snad rozpoznal jeho talent?), zkoušel ho.
Muž se dále nevyptával. Podíval se na svého pána a snažil se přemýšlet. Jeho zaměstnavatel
nebyl starým vetchým mužem na trůnu. Nebyl ani neznabohem, a přesto dokázal chápat jeho
ojedinělou vizi nejenom v umění, ale i v životě. Umělec věděl, že kdyby se zeptal na něco bližšího, klesl by v očích svého chlebodárce. Musel namalovat jedinečný obraz, který pochopí jen
jeho pán. Někdy i samotný člověk, který vede štětec, nerozumí svému dílu. V práci samotné by
snad nebyl problém, ale co nakreslit? Co je natolik ojedinělé a zároveň zastřené záhadou?
Malíř se dal rozmrzele do kreslení atmosféry pokoje. Když odláká svou pozornost, snad se
mu do mysli samovolně vloudí nápad tak, jako to bývá při skutečných mistrovských dílech. Zbývalo jen čekat.
Svíčka dohořela, zhasla, vosk se na stole roztekl do nehezké loužičky a ztvrdl. Tabule oken
začalo pomalu hladit slunce svými jemnými paprsky a dole v hostinci se ozývalo otravné hulákání opilců, pro které přišly netrpělivé manželky. Při jednom obzvlášť vzteklém rachotu se malíř
s trhnutím posadil. S trochou námahy si uvědomil, kde je a co zde prováděl.
„Zase nic! Nic! Nic! Celé dny nic a času ubývá!“ zakřičel vztekle muž a uhodil rukou do desky
stolu. Odložená paleta s barvami lehce nadskočila, ale naštěstí se jí nic vážného nestalo.
„Asi už nemá smysl zde pobývat,“ zašeptal sám pro sebe a v tichém zamyšlení sešel do přízemí hostince. Bez jakýchkoliv řečí předal hostinskému požadovaný obnos mincí a spolu s plátny
a barvami zabalenými do starých hadrů vyšel ze Zlaté růže.
Netušil, kam chce jít. Svůj vlastní byt, skromný a postačující, u dvora dostal. V něm však nedokázal najít inspiraci. Nechtělo se mu věřit, že by ho jeho múzy zklamaly. Chtělo to jen objevit
 37 
správné místo! Místo, kde vše přijde samo a se samozřejmou lehkostí! Prošel však už skoro
všechna obydlí, hostince i náměstí. Daleko od města zajít nemohl, protože jeho jediným dopravním prostředkem byly jen vlastní nohy. Ani koně si dovolit nemohl.
Z posledních sil dopadl na schody staře vypadajícího domu. V jeho vchodu občas vídal ztrhané tváře jeptišek a někdy i honosný oblek pátera. Snad jej nevyhodí, když se na okamžik zastaví
u jejich prahu. Složil vedle sebe cestou pronesená plátna a křehké tuby barev. Staré hadry celému náčiní dodávaly dojem ubohosti, on v tom však viděl cosi posvátného. Svou životní cestu.
Dřevěné dveře za ním se skřípavě otevřely. Malíř se prudce otočil v očekávání jeptišky, snad
i pátera, a na jazyk se mu hrnuly možnosti různých omluv za svou troufalost sednout si před
dům boží. K jeho údivu se však ve dveřích neobjevila černá plachetka, dlouhé neurčité šaty
a přísně pohlížející žena ve službách boha. Do očí jej uhodil skvostně vypadající šat a v něm
jemná středně vysoká postava mladé dívky. Malíř se zadíval do dívčiných světle hnědých očí,
okouzlily ho i měděné vlasy a docela pěkná tvář. Za normálních okolností by si dívku snad ani
tak dlouho neprohlížel. Avšak v tu chvíli, když na obličej svítily svěží sluneční paprsky, viděl
v ní něco zvláštního. V jejích očích se odrážela bystrost, kterou jako by smývala až bolestná
nevinnost. Dívce muselo být už nejméně sedmnáct let, v tváři však měla výraz pětiletého dítěte,
které má talent, ale díky svým dětským krůčkům ho ještě neumí plně rozvinout. Nedokázal promluvit, natož ji oslovit. Dívka to však po něm vůbec nepožadovala. Koukala na něj s upřímným
zájmem a bez zábran.
„Luiso! Nechoď ven!“ ozval se starostlivý hlas jedné z řádových sester a hned po jeho ozvěně
se ke dveřím dostala kostnatá postava asi šedesátileté ženy. Vyděšeně se podívala na umělce
před sebou. „Promiňte jí, pane, jestli se cokoli stalo. Luisa za to nemůže, chudinka je celá pomatená. Pojď, holčičko,“ usmála se soucitně vrásčitá žena a zatahala Luisu za rukáv.
„Počkejte!“ poprosil jeptišku náhle malíř, když se Luisa chtěla obrátit k odchodu. „Jak jste to
myslela - pomatená? Kdo je ta dívka? Z kterého je rodu? Směl bych si ji nakreslit?“ vychrlil na
jeptišku muž nedočkavě otázky a neobtěžoval se obrátit rovnou na Luisu. Z nějakého důvodu
tušil, že mu dívka neodpoví. Bál se, že i se sestrou na tom bude stejně, ale snad mu bude štěstí
přát. Jeptiška se na umělce zadívala pátravým pohledem a začala vyprávět.
„Víte, mladý pane – nevím, jak se jmenujete, je to dost složité. Tady Luisa je nalezencem našeho sirotčince. Pronásleduje ji dost otřesný příběh. Když byla malá, cestovala její matka spolu
s družinou do Milána. Během cesty ji a celou družinu ale přepadli lapkové a všechny je povraždili. Jediná Luisa, holčička malá, přežila. Celou tu hrůzu viděla a od té doby nepromluvila. Možná mlčela i předtím, kdo ví. Neví se, ke komu patří, nikdo ji nikdy nehledal. Třeba je otcem jeden
z vysokých pánů tady ve městě. Každý rok od někoho dostáváme hodně peněz a šaty pro Luisu.
To je všecko, mladý pane. Pojď, Luiso, jdeme.“
„Smím ji nakreslit?“ požádal jeptišku znovu malíř, když táhla dívku s sebou do domu. Ta se
však ani nepohnula a zamlženým pohledem hleděla kamsi mimo.
„Kdo jste?“ štěkla už podrážděně sestra. Vždyť ten muž ji neustále jen zdržuje! „Malíř ode
dvora, pracuji pro vladaře. Rád bych Luisu namaloval na jeden ze svých obrazů.. Nic se jí se
mnou nestane. Slibuji. Můžete s ní přijít vy, nebo někdo z kněží. Nebo můžu obraz vytvořit tady
u vás. Jen mi ji nechte prosím namalovat,“ zaškemral umělec vřelým hlasem. Stařičká sestra
se na něj koukla nedůvěřivě a už chtěla odmítnout, když se Luisa sehnula k umělcovým věcem.
Ze staré hadry vytáhla tubičku s modrou barvou. Malíř ji chtěl okřiknout, ale ona ji otevřela,
namočila do ní prsty a pobaveně je otřela o umělcovu tvář. A pak o tvář sestry a nakonec i o rám
dveří. Šťastně se u toho smála. Sestra na ni vyjeveně koukala.
„Zeptám se pátera. Pokud bude souhlasit, můžete ji v prostorách sirotčince nakreslit. Ale tu
 38 
tubu jí necháte jako odměnu. Peněz jí došlo hodně, radosti málo,“ rozhodla pevným hlasem sestra a zmizela na okamžik za dveřmi. Zatímco Luisa si hrála s modrou barvou a plácala ji všude
možně, z dálky bylo slyšet dohadování. Za chvíli se za dveřmi objevil mohutně vypadající páter
s fialovým páskem okolo černé róby. „Smíte jít dovnitř,“ pravil.
O něco později umělec maloval a maloval. Hodiny se nezastavily v návalu inspirace. Věřil, že
jeho život doprovází múzy, ale nyní si připadal, jako by měl jednu přímo před sebou. Snad osud
tomu chtěl, že zrovna jeho múza měla v duši podivné šílenství. Šílenství způsobené bolestí. Šílenství děsivé a ohromující, a přesto pro její výraz a jeho obraz krásné.
„Prý jsi mi donesl obraz, co pochopím jen já, umělče. Jsem zvědav,“ ozval se vládcův hlas
o večer později v honosné síni milánského sídla.
„Ano, můj pane,“ pousmál se umělec na svého vládce sebevědomě a do rukou mu vložil dokonalou podobiznu Luisy. Vladař se chvíli díval na obraz, a pak se v jeho očích objevil náznak slz.
Podal umělci váček s penězi. „Vidím, že jsi velkým mužem, Leonardo,“ zašeptal vladař.
I když obraz vidělo a obdivovalo mnoho lidí, jen vladař věděl, že se dívá na svou dceru…
K napsání mě inspiroval obraz Leonarda da Vinci – Dáma s hranostajem.
DENÍČEK
(od 25. ledna do 12. února večer)
TAJNÉ
Martina Reissnerová, 13 let, 3.bg Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše
25. ledna
Rodiče mi zabavili můj notebook. Ani to, že jsem si na něj lehla, nepomohlo. A husa ségra
se jen smála. Všechno jen a jen kvůli trojce z matematiky. Koho zajímá? Až budu dospělá, kdo
se mě zeptá: „Cos dostala ze čtvrtletní práce z matematiky?“ Nikoho. Naši jsou nespravedliví!
A sestra dostala kapesné. To škvrně je jak sedm morových ran. Proč ji máme? K čemu ji máme?
Kdo nás trestá?
Volá rozzlobená Kristýna. Slíbila jsem jí, že na ICQ probereme nejnovější drby. Ale logicky
nemůžu. Nemám počítač. Nechce se mi žít!
27. ledna
To, že jsem starší, neznamená, že jí mám dělat otroka. Já v jejím věku všechno zvládla sama.
Je jen o 22 měsíců a devět dnů mladší. Je nepovedená, rozmazlená, vypočítavá, úskočná, záludná, nevkusná, ufňukaná a trapná. My nemůžeme mít společný genofond! Myslím, že ji našim
v porodnici podstrčili. Ani podobná na nás není.
Dnes jsem si v knihovně půjčila pět knížek. V knihovně je nová knihovnice, milá a příjemná.
Dala mi bonbón.
29. ledna
Stále nemám počítač. Začala jsem se ségrou vyjednávat o tom, zda mne pustí na svou počítačovou plečku. Nechce. Využívá situace a bojí se, že by jí naši hubovali. Je tak hrozná!
Odpoledne jsme jeli k babičce. Bylo to výživné. Jako vždy, když babička zkritizuje matce účes,
 39 
čemuž se já i otec moc smějeme, stáváme se italskou rodinou. Babička mi dala padesátikorunu.
Sestře bohužel taky. Cestou zpět se nám pokazilo auto. Je to veterán, křičel hystericky taťka.
Nevím, nevím, vždyť je o čtyři roky mladší než já. Domů jsme dojeli autobusem. Naši velmi
intenzivně mlčí. Ségra je z toho nervózní, vlísává se ke mně. Přichýlím ji, ale musí mne pustit
na kompl.
1. února
To vřeštivé vlezlé monstrum má jít se mnou do školy. Den je apokalyptický. Řekla jsem jí, že
je můj Armagedon. Rozplakala se strachy, že to není léčitelné. Mimořádně měla pravdu. Jdu
pro ni do družiny. Hrůza.
3. února
Nikdy jsem nic tak strašného nezažila. Prožila jsem nejhorší chvíle života. Nevím, co mám
dělat. Bojím se. Bojím se o ségru.
Je to s ní zlé. Už třetí den je v nemocnici. Když jsem pro ni došla do družiny, šourala se za
mnou celou cestu, jak daně za občanem. Měla sluchátka a byla v tranzu z těch svých dětských
odrhovaček. Na křižovatce před náměstím šla pořád tři kroky za mnou, sluchátka na uších.
Měly jsme zelenou. Ten nafoukaný blbec v terénním mercedesu to ale ignoroval. Naši malou
srazil. Bylo to takové lupnutí. Hned jsem se otočila a ztuhla. Hanka ležela na zemi, kabát roztrhlý, nohu zkroucenou. Lidé začali křičet, řidič vystoupil a bušil rukou do kapoty. Řval přitom: „To
je průser, to je průser.“ Řidič z tramvaje ségru srovnal na bok. V mžiku tam byla sanitka. Potom
policie. Mluvím a kdosi cosi píše. Naši. Všichni pláčeme. Jedeme za ní do dětské nemocnice.
Chodby jsou nepříjemně cítit savem a ajatinem.
Už dvě noci vedle mne nikdo nekňučí ze spaní. Je to zlé. Ať už je zdravá! Ať už je doma!
7. února
Zase do protivné školy. Až na pár opravdu vtipných přeřeků třídního a roztržek o přestávce
nic moc. Myslím si, že dnes by mohli naši malou pustit. Mamka chodí do nemocnice každý den.
Podle řečí doktorů je už jasné, že to bude nakonec dobré. Myslím, že ségra se uzdravuje. Podle
zpráv od máti už těží ze situace. Potvůrka. Dám jí časopisy, pustím ji ke svému stolu. Ať už je
jen tu.
9. února
Škvrně je doma. Celé omodřinované, s velkou ránou na levém boku. Nemůže moc chodit, je
velmi tichá. Změnilo ji to. Už neprovokuje. Chytila mě za ruku. Bylo to divné, ale neucuknula
jsem. Je v těžké životní situaci. To budou ty emoce! Dala jsem jí svůj pribiňák. Má vděčné oči.
Nejí, žere. To přibere. Ale při pohledu na ni je jasné, že to potřebuje.
12. února
Máme opravené auto, oprané záclony v pokojíku a obě jsme dostaly nové lampičky na stůl.
Taťka něco vybaluje v obýváku. Za sedm minut a sedm vteřin máme dojít. Pomůžu tam našemu
invalidovi. Jen doufám, že to nejsou nové elektrické nůžky na živé ploty.
 40 
12. února večer
Bomba, bomba, bomba. Obě jsme dostaly nové notebooky. Něco tak výkonného je pro sestru
zbytečné, ale snad na tu špičkovou techniku doroste! Objímáme taťku, tváří se, že nic, ale je
spokojený. Mamka se směje, ségra hýká blahem a piští. Teď obě ležíme v postelích a přihlašujeme se na internet, na ICQ. První zprávu pošlu škvrněti, co leží vedle. Je to strašný savec,
v podstatě sociálně těžko zvládnutelný. No, ale je naše.
PARŤÁK POD STROMEČKEM
Michaela Machová, 15 let, 9.B ZŠ Staré Město
„Lajko, snídaně!“ Zahradou se mihl černý blesk. Dobrmanka přiběhla ke dveřím a začala
skákat na svou paničku, div že jí nevyrazila misku z ruky. „No, no, děláš, jako bys týden nežrala!“ pokárala ji Soňa. „Tak v klidu papej a já se jdu zatím připravit do práce.“
Za půl hodiny už obě dvě seděly v autě a mířily k policejní stanici. Na parkovišti musely čelit
menšímu problému… „Doprčic, kde mám jako zaparkovat?! Člověk by si myslel, že těch rezervovaných míst pro zaměstnance je dost a ono houby. Moment, tady máme nějaké místečko,…
tak tam jestli se trefím, tak jsem fakt dobrá. Á… je to! Tak račte madam!“ Lajka ladně vyskočila
ze svého místa a následovala Soňu do budovy.
Jejich kancelář se nacházela ve druhém patře, třetí dveře vlevo. Ještě před nedávnem v ní byli
čtyři: detektivové Soňa Sedláčková a Petr Setinský a jejich psí kolegové dobrmanka Lajka a německý ovčák Ajax. Potom, co Ajax před pár měsíci odešel do zaslouženého důchodu a pár týdnů
poté do psího nebe, už tady byli jen tři.
Když obě přišly ke dveřím, zašátrala Soňa v kabelce, aby našla klíče, teprve potom si uvědomila, že Petr je už dávno v práci. Přes sklo bylo vidět, že sedí za svým pracovním stolem a v rukou svírá zarámovanou fotografii svého dlouholetého věrného přítele.
Petrovi samota neprospívala. Sem tam sice dokázal vtipkovat, ale vzápětí se mu po tváři mihl
smutný stín. Snad všichni kolegové mu už domlouvali, aby si pořídil nového psa nebo aspoň
ženskou, případně obojí. Nikoho však neposlechl.
Sotva vešla Soňa do dveří, rychle fotku schoval do zásuvky stolu. „Přede mnou si na hrdinu
hrát nemusíš, vím, že ti Ajax chybí, ostatně nám s Lajkou taky, ale věřím, že by si Ajax přál,
aby na jeho místo nastoupil jiný pes, určitě by nechtěl, abys byl sám.“ Petr ji sjel ostrým pohledem: „Nechci o tom mluvit, vím, že se s tím musím srovnat, ale ještě se mi to nepodařilo, takže
o novém psovi nechci ani slyšet!“ Soňa usoudila, že bude lepší změnit téma: „Tak co tu dneska
máme?“
„Ále, samé papírování.“
„Tak se do toho pusťte, ať to máme rychle za sebou!“ Lajka z toho usoudila, že se jí to netýká,
a tak si zalezla na své místo v rohu místnosti a dala si dopolední pauzu.
Druhý den vzbudil Soňu hlasitý štěkot. Rychle vstala, vzala si župan a vyběhla do mrazivého
prosincového rána. U branky plotu stála v bojovém postoji zježená Lajka, sem tam vyskočila
na plot a štěkala jak pominutá. Z druhé strany plotu se také ozýval štěkot, když Soňa přišla
blíž, zjistila, že ten druhý štěkot, poněkud hlubší a silnější, vydává mohutný dobrman. „To jsou
k nám hosti,“ vzdychla Soňa. „Lajko, zpátky!“
Fenka zůstala přikrčená s výhružným výrazem ve tváři a ani za nic se nehodlala jen tak vzdát.
„Řekla jsem zpátky!“ zavelela důrazněji Soňa. Dobrmanka se rozpomněla na své dobré vychování policejního psa a ustoupila. Dobrman na druhé straně plotu také zmlkl a napůl nevrlým,
 41 
napůl zkoumavým pohledem se zadíval na Soňu. „Tak co, chlapče, kde ses tady vzal? Určitě
máš hlad, viď? Tak chvilku počkej.“ Soňa věděla, že dnes už toho moc nenaspí, a tak šla připravit snídani. Když vcházela do domu, Lajka udělala pár kroků k plotu, pes zavrčel, Soňa se
ohlídla a vrhla na Lajku ostrý pohled, ta nasadila provinilý výraz a lehla si.
„Tak už vám to nesu.“ Jednu misku položila před Lajčinu boudu. Lajka blikla okem do dobrmanovi, aby se ujistila, že nebude muset své jídlo obhajovat. Když se ujistila, že mezi její miskou
a psem je plot, spokojená s tím, co vidí, se pustila do snídaně. Soňa opatrně prošla brankou, aby
se ani jeden ze psů nedostal ani dovnitř ani ven. Jakmile se přiblížila ke psovi, ucouvl, naježil
srst a vycenil tesáky, protože měl ale uši stažené vzad, poznala Soňa, že se pes rozmýšlí, jestli má
útočit nebo utéct. Věděla, že když mu nedá záminku (když nebude dělat ukvapené pohyby nebo
se mu zpříma nepodívá do očí), neublíží. Klidně položila misku na zem a vrátila se brankou do
domu.
Když se chystala do práce, vrtalo jí, jak má s Lajkou projít k autu, tak aby nikdo nepřišel
k úhoně. Z okna viděla, že oba psi žerou, takže se nemusela bát, že by mohlo dojít ke rvačce kvůli
žrádlu. Když vycházela z domu, byla vcelku nervní, jak to dopadne. Pořád se ujišťovala, že když
nechá psy, aby si to vyřešili po svém, nemůže se nic stát. Opatrně otevřela branku a šla k autu.
Lajka také vyběhla. Pes se zvedl. Přistoupili k sobě. Chvilku se z uctivé vzdálenosti očichávali.
Lajka udělala pár kroků ke psovi. Ten zavrčel a tím byla odstartována bitka. Byť vypadala krutě,
po pár minutách byl konec, aniž by byl některý ze psů zraněn. Lajka musela uznat nižší pozici,
když vetřelec zkusil projít brankou, okamžitě začala bránit své území. Nakonec si ujasnili, že
na dvoře vládne Lajka a za plotem pes. Soňa usoudila, že je konec a hvízdla. Lajka ukázkově
zareagovala a přiběhla.
V kanceláři řekla Soňa o ranní návštěvě Petrovi: „Je jasné, že má pána. Byl čistý, v dobré kondici, jen na mě zrovna přátelsky nereagoval, ale to bude tím, že mě viděl poprvé v životě. Jo
a když jsem mu nesla tu misku, všimla jsem si, že má na krku známku. Možná i čip, ale zatím
mě nenechá se přiblížit, takže se budeme muset napřed skamarádit. A docela by mě zajímalo,
kdo je jeho majitel. Nechtěla jsem zatím volat útulek, myslím, že napřed udělám nějaké letáčky,
vyvěsím je a počkám, jestli se někdo neozve. Jen mám strach, kde ho ubytuju, začíná pěkně
mrznout. Lajku dneska odstěhuju do domu, ale bojím se, že toho psa tam nesnese nebo že on
nesnese mě.“ Zmlkla a tázavým pohledem se zadívala na Petra, který seděl naproti ní a na tváři
měl potutelný úsměv. „Co je?“ zeptala se zmateně. „Ty ses dneska dobře vyspala, viď?“ odpověděl otázkou. „Jak to myslíš?“ vrhla na něho Soňa nechápavý pohled, rozhodla se nepřipomínat,
že ji štěkot psů vzbudil v brzkých ranních hodinách. „No, žes dneska ještě nezavřela pusu.“
Pořád se usmíval a v očích mu blikaly šibalské jiskřičky. „No, promiň, no, můžu já za to, že nám
dali společný kancl?“ skoro se urazila Soňa. „Prosím tě, vždyť bys to nevydržela ani minutu,
kdyby sis neměla s kým vykládat, i když možná by ti stačila fotka, ta by tě aspoň nepřerušovala.“
Nepřestával ji škádlit. „Tss, abys věděl, tak už na tebe celou směnu nepromluvím!“ „Kdyby měla
směna pět minut, možná bych ti to věřil.“ V té chvíli ho zasáhla přímo mezi oči guma ve tvaru
psa.
Jakmile Soňa přišla z práce, pustila se do psaní letáčků. S focením to bylo trochu obtížné, ale
nakonec se jí to z uctivé vzdálenosti podařilo. Letáčky rozvěsila po celé vesnici a doufala, že se
někdo ozve.
Pomalu se začalo stmívat, teplota klesla na -14,5 stupně Celsia, v žádném případě nebylo
možné nechat krátkosrstého psa tak dlouho venku. Soňa vyšla před branku. „No tak, chlapče,
nesmíš tady zůstat, zmrzl bys, neublížím ti, neboj se,“ mluvila pomalu a klidně, ale k ničemu jí
to nebylo. Pes stále vrčel. Soňa nechala otevřenou branku a doufala, že k psovi promluví pud
 42 
sebezáchovy a že si lehne aspoň do předsíně, kde mu nachystala pelech. Chtěla mu ho dát před
plot, ale sotva udělala krok k němu, málem po ní vystartoval. Raději ustoupila. Vrátila se do
domu s přistoupila k oknu. Lajka naběhla svým psím vchodem na dvůr. Přiběhla ke psovi a udělala krok k němu a pak odběhla zpět za branku stylem krok, otočka, krok, otočka. To několikrát
zopakovala. Po čtvrtém opakování se pes osmělil, vešel váhavým krokem na dvůr a k Sonině
radosti vešel v doprovodu Lajky do předsíně a lehl si tam do připraveného pelechu. Lajka si
svůj pelech přitáhla také do předsíně a zůstala tam přes noc. Soňa si oddychem lehla do postele
a posteskla si: „Doufám, že nebudu mít pod stromečkem štěňátka… i když, aspoň by byla čistokrevná.“ Pak tvrdě usnula.
Další den se Soňa konečně v klidu vyspala. Když vylezla z postele a podívala se z okna na
sobotní volné ráno, uviděla dva dobrmany, jak spolu dovádějí ve sněhu.
Usmála se. Po snídani se teple oblékla a spolu se psy vyběhla na dvůr. Pes ji sice pořád pozoroval nedůvěřivým pohledem, ale aspoň už na ni nevrčel.
Lajka vždy milovala hru hledání sněhových koulí. Tu mimochodem zbožňovala i Soňa, protože ji bavilo to, jak se Lajka vzteká, když nemůže kouli najít. Sotva se ale sehnula pro sníh, pes
vyrazil proti ní, Lajka se vrhla před svou paničku a hrozivě zavrčela. Pes se zastavil uprostřed
a vědom si Lajčiny vyšší pozice, uklidnil se. Dosud strnulá Soňa si oddechla a Lajku pochválila. Pořád jí vrtalo hlavou, jaké vzpomínky ve psovi vyvolává, že jí nevěří. Pak ji něco napadlo.
Vytáhla z kapsy mobil a vytočila Petrovo číslo. „Ahoj Soňo, co potřebuješ?“ Řekla mu o incidentu mezi ní a psem. „Napadlo mě, jestli nemá nějaké špatné vzpomínky na ženy, co myslíš?“
„Určitě je to možné.“ „No, víš, co kdybys přijel na kafe a zkusil, jestli by na tebe nebyl milejší?“
„Dobře, stejně nemám co dělat, za chvilku jsem u tebe.“ „Fajn, zatím pa.“
Za dvacet minut zastavilo u Sonina domu Petrovo auto. Lajka přiběhla k plotu a nadšeně ho
vítala. Zatímco se Petr mazlil s Lajkou a pes je pozoroval, vyšla z domu Soňa. „Ahoj, jsem ráda,
že sis udělal čas.“ „To já děkuju za pozvání, už mě nebaví sedět doma a hledět do stěny, rád si zaměstnám hlavu něčím jiným. Musím říct, že je to mimořádně krásný dobrman, jak se jmenuje?“
„No, to je právě ono, když ho potřebuju zavolat, tak nevím jak, na „pse“ nereaguje,“ zasmála se
Soňa. Petr si dřepl a podíval se na něj, rukama si poklepal na kolena. Pes cítil pamlsek v Petrově
kapse, udělal dva kroky k němu a zastavil se. Soňa to s napětím sledovala a držela Lajku za
obojek, aby se do toho nepřipletla. Petr si znovu poklepal na kolena a vyndal pamlsek z kapsy,
natáhl ruku ke psovi. Soňa vyčkávala psovu reakci, sama to zkoušela, ale bezúspěšně. K jejímu
úžasu přišel pes bez jediného zavrčení k Petrovi, vzal si pamlsek a nechal se hladit! „Páni! Jaks
to dokázal?“ „Nevím. Ale jsem rád, že ti můžu představit Hektora, má to vyryté na známce. Je tu
i adresa, můžeme se tam zajet poptat, co říkáš?“ „Na letáčky nikdo neodpověděl, takže bychom
to měli zkusit.“ Všichni čtyři nasedli do Petrova auta a vydali se hledat Hektorova pána.
„Fakt, jsi si jistý, že je to tady? Vypadá to nějak neobydleně.“ Stáli před hezkým domečkem,
který nevykazoval známky života, žádné auto, žádný zvonek, žádné záclony, květiny… „Hledáte
někoho?“ všichni sebou trhli. Z vedlejšího domu se na ně dívala usměvavá buclatá paní, něco
kolem pětasedmdesátky. „Hektorku! Ty kluku ušatá, kam ses to zatoulal? Šmudlovi se po tobě
stýskalo.“ Vzápětí vyběhl ze dveří malinký jorkšírek. Soňa bolestně přivřela oči v domnění, že
ho Hektor roztrhá. Ten se s ním ale začal vítat. Lajka se k nim rozběhla taky, nikdy jí nedělalo
problémy skamarádit se s jakkoliv velkým psem. Soňa se úkosem podívala na Petra: „Chápeš
to? Mě by sežral a s jorkšírem se mazlí.“ Petr se jenom usmál a vydal se splnit účel této výpravy.
„Dobrý den, já jsem Petr Setinský, jak vidím, vy Hektora znáte, víte, on se Hektor tak nějak zatoulal tady k mé kolegyni a …“ To už se zapojila i Soňa: „Dobrý den, Soňa Sedláčková, no a teď
jsme konečně zjistili adresu bydliště jeho pána, ale jak se zdá, není doma, nevíte, kdy bychom
 43 
ho tady mohli zastihnout?“ Stařenka se smutně usmála: „Jo děvenko, toho už nezachytíte, ale
přece si nebudeme povídat tady v zimě, pojďte dál, právě jsem vyndala z trouby koláče, uvařím
vám čaj nebo kávu a povím vám, co vím, pojďte, no a psi samozřejmě také. „Oba detektivové se
schoulili do pohodlných křesel se šálkem kávy. „Víte, on pan Hlaváček, tedy páníček Hektora,
to byl moc hodný člověk, byl psovod, jak se tak na vás dívám, řekla bych, že i vy jste od policie,
viďte, na to já mám nos. Moc hodný člověk, vážně. Když bylo potřeba, nanosil nám dříví, když se
něco pokazilo, opravil, mohl být tak starý jako vy. Ale natrefil na takovou fúrii. Nevím, kde k ní
přišel. Byla to taková nádhera, věčně s nosem nahoru, ani nezdravila, no co vám mám povídat
a vemte si koláček, no. Kde jsem to skončila? Aha, už vím. Nejhorší na ní bylo, že neměla ráda
psy. Takže, když musel pan Hlaváček někam jet bez Hektora, brávala jsem si ho k sobě. Proto je
takový kamarád se Šmudlou. No a pořád se hádali kvůli tomu či onomu, bylo to kolikrát slyšet
až sem a Hektor ji taky nesnášel čím dál víc. Potom pohár přetekl ve chvíli, kdy po Hektorovi
hodila dlažební kostku, pravděpodobně si na něm chtěla vybít zlost.“ Soňa si s Petrem vyměnila
pohled – důvod Hektorovy nedůvěřivosti vůči ní. A tu kostku určitě připomněla sněhová koule.
„A tak ji Vlastík, tedy pan Hlaváček, konečně poslal do háje, ještě ten den díkybohu odjela. On
měl Vlastík štěstí, že si ji nevzal, ta by ho oškubala…ách jo, potom si našel novou přítelkyni,
Gábinka se jmenovala, ta byla hodná, dokonce se vzali. I když měl Hektor špatné vzpomínky,
nakonec si Gábinku oblíbil. A pak se to stalo. Vlastík jel s Hektorem na nějakou vloupačku a už
se nevrátil. Ten lupič ho zastřelil.“ Paní Macháčkové se zamlžily oči. „Když se to Gábinka dozvěděla, sedla do svého auta a jela se s ním rozloučit. Jak ale byla rozrušená, vybourala se a také
zemřela. Hektor byl celou dobu u Vlastíka, když ho potom odvezli, ztratil se a nikdo o něm neslyšel. Je to už pár měsíců. Oba nám moc chybí. Teď chodí manžel na ryby a ke krmelci sám.“
Stará paní vytáhla kapesník a začala si otírat orosené brýle.
Zpátky jeli mlčky, co taky říct? O týden později vytáčela Soňa opět Petrovo číslo. „Ahoj Petře,
měla bych takovou větší prosbu.“ „Pro tebe cokoliv,“ zasmál se. „No, víš, Lajka začíná hárat,
chtěla jsem tě poprosit, jestli by sis nemohl vzít Hektora k sobě. Ne, že bych neměla ráda štěňata, ale…“ „Jasně, rozumím, žádný problém.“ Soňa zavěsila a usmívala se nevinné lži. Lajka
nehárala, ale Soňa potřebovala záminku k tomu, aby ti dva pánové byli nějaký čas spolu.
23. prosinec. Kancelář voněla jehličím, všude vánoční řetězy a svíčky (samozřejmě na baterky). U malého stromečku uprostřed místnosti seděli dva detektivové a dva dobrmani a zpívali
koledy. No, aspoň se o to snažili, teda ta lidská polovina, ta psí to vzala ze svého úhlu pohledu
a vyla. Byly to takové předčasné pracovní Vánoce, příležitost k tomu, jak dát dárky spolupracovníkům, než se všichni rozjedou ke svým blízkým oslavit ty skutečné. „Tak a jdeme na dárečky,“
prohlásila Soňa a podala oběma psům obrovské žvýkací kosti. „Teda vy jste ale museli být hodní,“ zavrtěl Petr hlavou. „Myslím, že za ty troje boty, dva svetry a aspoň pět párů ponožek, cos
rozžvýkal, rozkousal a oslintal, je to až moc velký dárek.“ Hektor mu tlapami vyskočil na ramena a začal mu olizovat obličej. „No dobře, dobře, omluva se přijímá,“ smál se Petr. „Petře, co teď
bude s Hektorem? zeptala se potichu Soňa. „Vím, na co narážíš, ale nevím, jestli jsem opravdu
připravený mít nového psa.“ „Petře, tys ztratil psa, on pána, myslím, že tady není o čem rozhodovat. Podívej na něj, on tě zbožňuje, s Lajkou vychází a na mě už taky nevrčí.“ „Asi máš pravdu,“ vzdychl Petr. „Tak co, parťáku? Myslíš, že nám to bude spolu klapat?“ Hektor ho povalil na
zem a olizoval ho ještě urputněji než předtím. Soňa nastavila ruku a Lajka do ní plácla packou.
 44 
Kategorie speciální školy
KOFOLAČKA A KOFOLÁČEK
Barbora Večeřová, 9.tř. ZŠ a MŠ Palackého nám. Uherské Hradiště
Bylo ráno. Slunce krásně hřálo, ptáčci prozpěvovali krásné písně, stromy v sadu byly obaleny růžovými a bílými květy, stromy byly krásně zelené, zahrady u domků byly krásně barevné,
nebe bylo bez mráčků, kočky a kocouři i psi se vyhřívali na sluníčku a užívali si jara v plné radosti a pohodě. I kofolačka Julka se vydala k malinkému domečku uprostřed sadu, aby navštívila svou nejlepší kamarádku. Za chvíli otevřela její kamarádka dveře a pozvala ji dál. Byla to
kofolačka. Malá panenka jen z bavlnek. Pleť měla z bílé bavlnky jako sníh, vlasy měla vlnité,
hnědé, dlouhé až po pás, oči měla hnědé, dlouhé řasy, červené stíny, pusu měla malinkou, ručičky po pás, nohy taky kraťoučké, měla červené tričko s tenkýma ramínkama, černou minisukýnku. Jmenovala se Bellis, bylo jí čerstvých dvacet. „Jé, ahoj Julko! Tak ráda tě zase vidím.
Po tak dlouhé zimní době. Jak ses měla? Cos dělala?“ „Ahoj Bellis! Taky tě ráda vidím. Měla
jsem se celkem dobře.“ Holky se na sebe usmály. „A jak ses měla ty, kamarádko moje?“ Zeptala
se s úsměvem Julka. „Dobře. Na konci podzimu jsem se nachystala na tu velkou zimu, která
u nás tento rok řádila. Celou zimu jsem prospala. Ach, jak jsem ráda, že tě vidím. Zítra půjdu
k Frajčimu. Aby si nemyslel že ho nemám ráda. Co budeš dělat ty, Julko?“ „Půjdu navštívit svoje
kamarády a kamarádky.“ Bellis se usmála. Chvíli si ještě povídaly. „Ty, Julko, a co Sesin? Neplánovali jste náhodou svatbu?“ „Ano, plánovali. Dohodli jsme se, že bude hned prvního června
v osm v kostele. Samozřejmě tam bude i muzika. Bude se tancovat. Ale já bych tě chtěla poprosit
o dvě věci.“ „Povídej, Julko. Víš, že ti ráda pomůžu s čímkoliv.“ „Ta první je, jestli bys mi nepomohla vybrat svatební šaty. A druhá, jestli bys nás nemohla oddat.“ Bellis se zamyslela. „A byla
bych ráda, kdybys tam mohla dojít i s Frajčem.“ „Určitě! Taky by měl jít jednou mezi lidi, kde
by se bavil. Pořád jen sedí doma. A ven chodí málokdy.“ Julka se usmála. Při tom úsměvu krásně zčervenala. „Budu ráda, Bellis. Budu ráda, když tam vy dva budete. Umíte bavit. Je s vámi
prostě zábava. Ahoj a měj se!“ „Neboj se. Určitě přijdeme. Taky se měj pěkně, Julko. A zatím
ahoj, zítra!“ Bellis si sedla na postel a přemýšlela. Věděla, že Frajče bude těžké přemluvit, aby
šel s ní na tu svatbu. On moc nemá rád společnost. Za chvíli nad tím mávla rukou. Však ona už
si nějak poradí. Vyšla ven, aby dala Kojčovi seno a vodu. Vešla do stáje a Kojč ji hned veselým
řehtáním přivítal. Bellis ho pohladila po hřívě. „Ach, ty můj koníčku. Jak ho mám na tu svatbu
dostat. Víš co? Zkusím ho přemluvit. Když se to nepovede, nedá se nic dělat. Co ty na to, Kojči?“
Kojč zařehtal a pokývl hlavou. Kojč měl Bellis moc rád.Vážil si jí jako nikoho jiného. Bellis ho
našla na ulici zatoulaného, špinavého, smradlavého, zraněného. Bylo jí ho líto. Tak se ho ujala.
Od té doby se o něj stará sama. Ale i tak je šťastná. Když se Kojč dosyta najedl a napojil, Bellis
ho osedlala. Za chvíli už Bellis stála před Frajčeho malým domečkem, stejným jako ona má. Měl
stejně malou chaloupku jako ona. A stejně krásnou. Bellis zaklepala na malá dřevěná dvířka. Za
chvíli jí otevřel Frajč. „Jé, ahoj Bellis! Tak rád tě vidím. Pojď dál,“ ustoupil, aby Bellis mohla vejít dovnitř. Nabídl Bellis židli, aby si mohla sednout. „Posaď se, Bellis. Uvařím čaj a pár koláčků
se taky najde.“ Usmál se na Bellis. „Jsi moje nejlepší kamarádka a tak si přece musím pamatovat, co máš nejradši.“ „Frajči…. já – já vlastně…“ „No tak se vykoktej Bellis. Jsem zvědavý,
co z tebe vyleze.“ „Já jsem vlastně přišla, abych tě o něco poprosila.“ Při tom sklopila smutně
hlavu. Věděla, že Frajč s ní na tu svatbu nepůjde. „O co, Bellis? Já ti rád odpovím.“ „Jestli bys
 45 
se mnou nešel na Julčinu svatbu. Prosím tě, Frajči. Pojď. Já je mám oddávat. Já tě tam potřebuji.
Prosím Frajči, že půjdeš?“ Frajč se zamyslel. „Bellis. Sama víš, že to pro mě není. Nejsem rád,
když mám kolem sebe tolik kofoláčků a kofolaček.“ Bellis posmutněla. „Dobře, Frajči. Nebudu
tě nutit. Nechceš, nechceš. Co nadělám.“ Bellis odešla. Frajč posmutněl. Věděl, že Bellis ho má
ráda. Začal přemýšlet. Najednou u jeho okna zavrkala krásně bílá holubička. „Ach, holubičko
moje zlatá. Vím, že bych měl jít. Ale to není nic pro mě. Nemám rád, když je kolem mě tolik
lidí.“ Holubička zavrkala. „Ty myslíš, že bych měl jít, viď?“ Holubička třikrát zavrkala. Frajč
to bral jako ano. „Mám ji moc rád. To znamená… že tam půjdu. Julka mi tu nechala pozvánku.
Rovnou se stavím do obchodu, kde se kupují obleky na takové oslavy. Půjdeš se mnou?“ zeptal
se a otočil se na holubičku.
Vešli do obchodu. Paní, která stála za pokladnou, mu přišla naproti. „Přejete si něco, pane?“
„Ano. Potřeboval bych smoking.“ „Ano. Pojďte, prosím, za mnou.“ Frajč šel za paní, která ho
dovedla do velké místnosti, kde bylo oddělení pro muže. Frajč začal procházet smokingy. Ale
ani jeden se mu nelíbil. Holubička zavrkala. Při tom se rozletěla dozadu, kde si sedla na jeden
věšák a čekala, až za ní přijde Frajč. Holubička ukázala křídlem na to ramínko, na kterém seděla. Vyndal věšák z železné tyče a začal si ho prohlížet. Byl krásný. Tmavě modrá košile s krátkým
rukávem, pruhovaná kravata, která měla černou a tmavě modrou barvu, černý frak a kalhoty
to samé. Frajč a holubička se zaradovali. Šli k pokladně, aby smoking zaplatili. Stál dva tisíce
korun. Prodavačka na smoking natáhla speciální igelit, aby se mu někde nezašpinil. „Pojď, holubičko, jdeme domů a zavoláme Julce.“ Holubička zavrkala. Jak řekl Frajč, tak udělali. Hned
doma vytočil Julčino číslo. „Jé, ahoj Frajči. Bellis mi volala a řekla mi, žes odmítnul. Plakala
mi do telefonu. Dalo mi hodně práce, než jsem ji uklidnila. Co potřebuješ?“ „Julko… Jdu na tu
svatbu. Ale Bellis nic neříkej, prosím. Chci ji překvapit.“ „Frajči… Neděláš si srandu? Opravdu tam přijdeš?“ „Ano, Julko. Přijdu. Ale Bellis ani muk. Jak říkám. Chci ji překvapit sám.“
„Dobře. Už se budu těšit. Já jdu za hodinu pro Bellis. Poprosila jsem ji, aby mi pomohla vybrat
svatební šaty. Ty už máš smoking?“
„Ano, mám, neboj se. Mám všechno, co potřebuji.“ „Dobře. Ty, poslouchej. Že máš něco za
lubem? Prosím, řekni mi to.“ „Dobře… mám v plánu požádat Bellis o ruku.“ Byl tu den s velkým D. Vše bylo připravené. Julka se Sesinem v kočáře před kostelem. Bellis už na ně čekala.
Přišli k ní a ona je s koktavým hlasem oddala. V duchu doufala, že se tam objeví Frajč. Někdo
najednou stál mezi kostelními velkými dřevěnými dveřmi. „Frajči….!“ Frajč došel k Bellis a klekl si před ni. Vytáhl malou červenou krabičku. Otevřel ji a v ní ležel zlatý prstýnek se srdíčkem,
ve kterém byl diamant. „Vezmeš si mě, Bellis? Staneš se mou ženou?“ Bellis ho objala se slzami
v očích a se smíchem kolem krku.
„Ano Frajči! Vezmu si tě.“ „No, tak tu máme svatby dvě.“ Nasadili si prstýnky a oba manželské páry vyšly z kostela. Svědci tleskali. Bellis byla šťastná stejně jako Frajč. Zanedlouho se
jim narodila dcera Krikila. A Julka se přestěhovala k Sesinovi a měli kluka Riána. Oba páry byly
šťastné. Chodily se navštěvovat. A ještě teď žijí šťastně na louce. (text redakčně zkrácen)
 46 
VÝSLEDKY LITERÁRNÍ SOUTĚŽE
PÍŠU POVÍDKY, PÍŠU BÁSNĚ…
1. kategorie – 1-3. třídy – poezie
Ester Machová, 3.tř.
ZŠ Velehrad
Denisa Baďurová, 2.tř.
ZŠ Přerov
Martin Vaculík, 3.tř.
ZŠ Velehrad
1.místo ☺ - 1.
2.místo
3.místo ☺ - 3.
1. kategorie – 1-3. třídy – próza
Eliška Krystýnková, 3.tř.
ZŠ Buchlovice
Barbora Nováková, 3.tř.
ZŠ Větrná Uherské Hradiště
Barbora Březinová, 3.tř.
ZŠ Buchlovice
1.místo ☺ - 2.
1.místo ☺- 3.
3.místo
2. kategorie – 4-5. třídy – poezie
Kajetána Moulisová, 5.tř.
ZŠ JAK Nivnice
Klára Machů, 4.tř.
ZŠ Uherský Brod
Veronika Slonková, 5.tř.
ZŠ Brno
Karolína Píšková, 4.tř.
ZŠ Praktice
Dominik Klon, 4.tř.
ZŠ Bánov
1.místo
1.místo
3.místo ☺ - 3.
3.místo
3.místo
2. kategorie – 4-5. třídy – próza
Karolína Kahounová, 5.tř. ZŠ Plzeň
Ester Vilímková, 5.tř.
ZŠ UNESCO Uh. Hradiště
Michal Kubiš, 4.tř.
ZŠ Bánov
Eliška Mášová, 4.tř.
ZŠ U Pálenice Kunovice
1.místo
2.místo ☺ - 2.
2.místo
2.místo ☺ - 1.
3. kategorie – 6-7. třídy – poezie
Jan Tranžík, sekunda
Klvaňovo gymnázium Kyjov
Karolína Kozumplíková, 6.tř. ZŠ UNESCO Uh.Hradiště
Lucie Korvasová, 6.tř.
ZŠ Staré Město
1.místo
2.místo ☺ - 1.
3.místo ☺ - 2.
3. kategorie – 6-7. třídy – próza
Jaromír Talák, 7.tř.
ZŠ Staré Město
Klára Ševčíková, 12 let
Gymnázium Uh.Hradiště
Kateřina Navláčilová, 7.tř. ZŠ JAK Nivnice
1.místo ☺ - 2.
2.místo
3.místo
4. kategorie – 8-9. třídy – poezie
Tereza Vyhnalová, 14 let
Klvaňovo gymnázium Kyjov
Lenka Borowská, 9.tř.
ZŠ Staré Město
Martina Tománková, 8.tř.
ZŠ Staré Město
1.místo
2.místo
3.místo
 47 
4. kategorie – 8-9. třídy – próza
Lucie Hůtová, 8.tř.
ZŠ U Pálenice Kunovice
Michaela Machová, 9.tř.
ZŠ Staré Město
Martina Reissnerová, 13 let Gymnázium Brno
1.místo ☺ - 1.
2.místo
2.místo
5. kategorie - speciální školy
Barbora Večeřová, 9.tř.
ZŠ Palackého náměstí UH
1.místo ☺ - 1.
Komiks
Anežka Bartošíková, 9.tř.
Eliška Oherová, 8 let
1.místo ☺ - 3.
2.místo
ZŠ Písek
ZŠ Větrná Uherské Hradiště
Cena spisovatele Miloše Kratochvíla
Martina Reissnerová, 13 let Gymnázium Brno
Jan Tranžík, sekunda
Klvaňovo gymnázium Kyjov
☺ - práce získala umístění také v krajském kole literární soutěže
VÝSLEDKY SOUTĚŽE EX-LIBRIS 2011
Aneta Pavlačková, 6.tř.
Martina Omelková, 7.tř.
Petra Křenová, 17 let
Josef Jech, 10 let
ZŠ Březolupy
ZŠ Za Alejí Uherské Hradiště
Gymnázium Uherské Hradiště
Dvořákovo gymnázium
Kralupy nad Vltavou
Jakub Jevčák, 8.tř.
ZŠ E.Beneše Písek
Jan Omelka, 4.tř.
ZŠ Jarošov
Tereza Jančová, 7.tř.
ZŠ Za Alejí Uherské Hradiště
Jan Motal, 16 let
Gymnázium Holešov
Kateřina Srovnalová, 15 let Gymnázium Holešov
Nikola Bobáčiková, 17 let
ZUŠ Uherské Hradiště
Anna Soukupová, 8.tř.
ZŠ Březolupy
Mateřská škola Jarošov
1.místo
2.místo
2.místo
čestné uznání
čestné uznání
čestné uznání
čestné uznání
čestné uznání
čestné uznání
čestné uznání
čestné uznání
zvláštní ocenění nejmenším autorům ex libris
Miroslav Sígl - cena poroty dospělému účastníkovi
 48 
Píšu povídky, píšu básně… 2011
Sborníček vítězných prací z literární soutěže pro děti
pořádané Knihovnou Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti
Ilustrace: vítězné práce soutěže Ex-libris 2011
Vydala: Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana, příspěvková organizace,
za finanční podpory Nadace Děti-kultura-sport v Uherském Hradišti
Uherské Hradiště, červen 2011
Náklad: 400 ks
Tisk: Joker, s.r.o. Uherské Hradiště
Neprodejné
 50 