Druh´e mil´enium
Transkript
Druh´e mil´enium
: Druhé milénium 1 Druhé milénium Významné osobnosti Západu XI.–XX. stoletı́ Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2001 preklad: Pavel Pšeja, Tomáš Suchomel • XI. stoletı́ – Robert Louis Wilken: Řehoř VII. a politika ducha • 7 (. . .) Musı́me se naučit využı́vat daru soudnosti; a pokud náš zrak nenı́ vyškolen tak, aby rozeznal, kde jsme byli a kde jsme, nebude vnı́mavý k tomu, co teprve přijde. Když se ale ohlédneme, to, co uvidı́me, bude nevyhnutelně nazı́ráno prizmatem našı́ doby. Neexistuje přece minulost, pro niž by naše přı́tomnost nebyla budoucnostı́, stejně jako neexistuje budoucnost, pro niž naše přı́tomnost nenı́ minulostı́. (. . .) • 8 Dnes je na Západě řada lidı́ šokována fanatismem a brutalitou křı́žových výprav a raději by na ně zapomněla, nicméně idea osvobozenı́ Svaté země Evropu sjednotila v kolektivnı́m úsilı́, jež změnilo běh našich dějin. • 16 Tı́m, že autoritu krále zbavil jejı́ho posvátného prvku, oddělil Řehoř duchovnı́ svět od politické vlády (alespoň teoreticky) a uvedl do pohybu sı́ly, které měly změnit nejenom sebepojetı́ cı́rkve, ale též sebepojetı́ státu. • 17 Řehoř věděl, že obyčeje, které v jeho době převládaly ve společnosti i v cı́rkvi, nemajı́ žádnou oporu ve staré křest’anské tradici. V jednom ze svých listů řı́ká: Kristus neřekl Já jsem obyčej.‘, nýbrž Já jsem pravda.‘.“. ” ’ ’ Tato slova nejsou původnı́. Objevujı́ se již u svatého Augustina a nalézt je můžeme u ještě staršı́ch autorů, Cypriána a Tertulliána. Nové je ale jejich použitı́. To, co bylo považováno za starobylou tradici, Řehoř pojmenoval obyčejem – řeč je o praktikách, které se v několika poslednı́ch staletı́ch vyvinuly v severnı́ Evropě. Jejich charakter nebyl apoštolský. Stejně jako všechny významné osobnosti v dějinách cı́rkve, také Řehoř věděl, že věrnost neznamená otrockou poslušnost vůči běžné praxi. Věrnost tradici – v kontrastu k zachovávánı́ obyčeje – vyžadovala, aby byl uprostřed náhodných výkyvů doby odhalen hlubšı́ smysl vı́ry. Tı́m, že zpochybňoval obyčeje své doby, dával Řehoř najevo, že chce vybudovat most klenoucı́ se přes staletı́ k autentičtějšı́ pravdě, jež povzbuzuje křest’anský život. • 18 Řehoř se jakýmsi mystickým způsobem ztotožňoval se svatým Petrem. Pokud někdo nedbal jeho dekretů, řı́kal, že došlo k urážce svatého Petra; synodám předsedal z moci svatého Petra“; kandidátu na biskupa zakázal ” přijmout úřad z apoštolského pověřenı́ svatého Petra“; a biskupy žádal, aby přı́sahali věrnost svatému Petru“. ” ” Jeho ztotožněnı́ se svatým Petrem bylo tak dokonalé, že hovořil o Petru, jenž fyzicky žije“. Když obhajoval ” sesazenı́ Jindřicha IV., citoval slova Ježı́šova: A já ti pravı́m, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou cı́rkev ” a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klı́če královstvı́ nebeského a co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi.“ (Mt 16,18). A nato se tázal: Jsou snad králové výjimkou? Což nepatřı́ ” k ovečkám, jež Syn Božı́ svěřil svatému Petru?“. : Druhé milénium 2 • 19 (. . .) Tı́m, že [Řehoř] cı́rkev pojı́mal z institučnı́ho a právnı́ho hlediska – třebaže tak činil s cı́lem duchovenstvo osvobodit, aby mohlo vykonávat svou duchovnı́ činnost – Řehoř uvedl do pohybu myšlenky, které poněkud pozměnily způsob, jı́mž byla cı́rkev chápána. V následujı́cı́ch staletı́ch se začalo – zároveň s tı́m, jak cı́rkevnı́ právnı́ci probı́rali staršı́ prameny s cı́lem nabı́dnout právnı́ základ papežské moci – na cı́rkev pohlı́žet spı́še jako na hierarchické a právnı́ sdruženı́ sestávajı́cı́ z duchovnı́ch, biskupů a papeže než jako na duchovnı́ společenstvı́. Řehoř ve svých listech o laicı́ch neřı́ká skoro nic; jeho reformy potom napomohly k vytvořenı́ pojetı́ duchovenstva jako svébytné vrstvy napojené na papeže, avšak oddělené od laiků, jimž patřı́ nižšı́ postavenı́. Řehořovo zaujetı́ institucı́ cı́rkve však nelze jednoduše odbýt jako nevı́tané dědictvı́ středověku, jež je v osvı́cenějšı́ době třeba nahradit duchovnı́m pojetı́m cı́rkve. Náboženstvı́ – stejně jako kultura – nefunguje bez institucı́. Bez ukázňujı́cı́ho vlivu zákona a mechanismu institucionálnı́ho života je naše činorodost promrhána a naše životy ochuzeny. At’ už je cı́rkev čı́mkoli, je předevšı́m institucı́. Instituce však nemajı́ čistě instrumentálnı́ charakter. Krotı́ naše nálady a vedou nás k tomu, abychom překonali sami sebe. Jak jednou poznamenal kardinál Newman, potřebujeme něco, o co se naše vyššı́ a šlechetnějšı́ city mohou opřı́t. . . lidská přirozenost nenı́ repub” likánská“. Představa, že čı́m méně je cı́rkev institucionalizována, tı́m bude duchovnějšı́, je jednı́m z nepomı́jejı́cı́ch klamů našı́ doby. • XII. stoletı́ – David Novak: Myšlenı́ Maimonidovo • 20 Maimonides • Přijmi pravdu, jedno odkud pocházı́. • 23 (. . .) Slavný Maimonidův postulát [řı́ká], že o Bohu můžeme hovořit pouze negativně, t. j. v tom smyslu, čı́m nenı́, a nikoli čı́m je. • 24 (. . .) Zatı́mco mnozı́ z rabı́nů předpokládali, že důvody pochopitelné lidskému rozumu majı́ jen některá přikázánı́, Maimonides byl přesvědčen, že takové důvody majı́ všechna přikázánı́. Kdybychom předpokládali cokoli menšı́ho, znamenalo by to, že Bůh nenı́ tak moudrý jako rozumný člověk-zákonodárce. • 25 (. . .) Třebaže Talmud má zato, že striktnı́ zachovávánı́ sabatu je nakázáno pouze Židům, Maimonides viděl významnou lidskou hodnotu v tom, jak sabat lidi učı́ oceňovat božské stvořenı́ všehomı́ra a jak lidem dopřává skutečný oddech, čı́mž jim umožňuje se navzájem pravidelně stýkat způsobem, který je spı́še než na fyzické nerovnosti založen na duchovnı́ rovnocennosti. • 25 [Maimonides] je (. . .) přesvědčen, že vzhledem ke dlouhé době, po kterou byl židovský národ vystaven modloslužebným praktikám s jejich důrazem na fyzické uctı́vánı́, Tóra nemohla s naprostým úspěchem Židům nakázat, aby přijali čistě duchovnı́ formu uctı́vánı́ spočı́vajı́cı́ výhradně ve vzývánı́ transcendentnı́ho Boha. Tóra v podstatě musı́ uskutečňovat cosi na způsob kulturnı́ho kompromisu: zachovává formu uctı́vánı́, na niž jsou lidé zvyklı́, ale zbavuje ji jejı́ch modloslužebných sklonů. Zdá se, že v tomto duchu se Maimonides držel talmudického principu, že zákon musı́ brát v úvahu hřı́šné sklony. • 26 Modloslužebnictvı́ je nevyhladitelný problém člověka, protože plyne z nesprávného užitı́ lidské obrazotvornosti; lidé však přesto nemohou bez obrazotvornosti plnohodnotně žı́t. • 26 Modloslužebnictvı́, jež je doslovně označováno jako avoda zara, falešné uctı́vánı́“ , nabývá v židovské tradici ” dvou forem. Prvnı́ z nich představuje uctı́vánı́ jiných“ bohů, situace, kdy jediné, jedinečné, nestvořené Neko” nečno je nahrazeno čı́msi mnohočetným, generickým, stvořeným a konečným. Takové modloslužebnictvı́ je přı́značné pro uctı́vánı́ božské sı́ly ze strany těch, jimž řı́káme pohané“. Z Maimonidova hlediska se ti, kdo ” uctı́vajı́ nebeské tvory, proviňujı́ absolutizacı́ sil, jež jsou pod naprostou nadvládou jediného Boha. V tom také spočı́vá hlavnı́ rozdı́l mezi monoteismem, jehož je judaismus vrcholným, třebaže nikoli jediným přı́kladem, a všemi polyteismy minulosti i současnosti. Druhá forma modloslužebnictvı́ je nicméně mnohem rafinovanějšı́ než jejı́ pohanský protějšek a pro stoupence monoteistických náboženstvı́ představuje stálé pokušenı́. Tato forma : Druhé milénium 3 se totiž nedopouštı́ chyby, pokud jde o předmět uctı́vánı́, nýbrž spı́še hřešı́ tak, že pravého Boha uctı́vá způsobem, který se neslučuje s tı́m málem, co o Bohu a jeho zájmech na tomto světě vı́me. Podle Maimonida má tento druhý typ modloslužebnictvı́ svůj skutečný počátek v chybné monoteistické teologii, která antropomorfnı́ jazyk Pı́sma bere doslova. Dobrá teologie má za to, že jazyk Pı́sma, který Bohu připisuje tělesné vlastnosti, je převážně metaforický. Chápe, že je ústupkem lidské obrazotvornosti, se kterou se dı́ky svému lidstvı́, jež majı́ společné se všemi ostatnı́mi lidmi, musejı́ potýkat dokonce i filozofové. To nejlepšı́, co mohou filozofičtı́ monoteisté udělat, je, že budou biblické rozpravy o Bohu reinterpretovat tak, že bud’jde o imaginativně působı́cı́ popis účinků tvořivého působenı́ Boha na zemi, nebo o negaci snah připsat Bohu některé z mezı́, jež jsou vlastnı́ jeho tvorům. Konstatovánı́, že Bůh je dobrý“, podle Maimonida znamená, že bud’ je Bůh ” přı́činou všeho, co na tomto světě považujeme za dobré, nebo prostě nenı́ zlý. • 27 Teologii, respektive teosofii kabaly, která se začala objevovat po době Maimonidově, bylo na tomto pozadı́ možné docela dobře považovat za nic menšı́ho než návrat toho, co bylo předtı́m potlačováno. Však také i dnes je možné si povšimnout, že v židovské rozpravě o Bohu jsou dvě hlavnı́ možnosti – bud’ může být maimonidovská, nebo kabalistická. Zatı́mco kabala má za to, že veškerý jazyk zjevenı́ je přesným popisem vnitřnı́ho Božı́ho života, Maimonides a jeho stoupenci se domnı́vajı́, že jazyk Pı́sma hovořı́ o tomto světě, a o Bohu se zmiňuje jen z hlediska jeho projevů nebo negativně (. . .). • 27 Tóra možná nenı́ světská svým původem i svým konečným cı́lem, přesto však patřı́ do tohoto světa a je třeba ji chápat podle světských měřı́tek. Stejně jako svět, také Tóra je stvořenou entitou – rabı́ni řı́kajı́, že Tóra hovořı́ lidským jazykem, což je princip, který Maimonidés filozoficky rozpracoval. K Tóře je tedy třeba přistupovat stejně, jako člověk přistupuje ke stvořené přı́rodě. Maimonides by tedy – oproti řadě těch, kdo jdou v Kantových šlépějı́ch – neakceptoval názor, že mezi světem utvářeným přı́rodovědou a světem, jak ho utvářejı́ obory zabývajı́cı́ se jednánı́m člověka, je absolutnı́ rozdı́l. Zatı́mco Kant a jeho stoupenci (a mezi křest’any a židy jich bylo mnoho) mohli věřit v přirozený svět, kde je vše přı́činně determinováno, a ve svět mravnı́, ve kterém panuje svoboda, a tuto slepou uličku nazývat antinomiı́, Maimonides a jeho stoupenci nemohli existenci svobody v mravnı́m světě akceptovat, pokud determinismus v přirozeném světě nebude méně absolutnı́. • 28 Autoritu tradice Maimonides akceptoval pouze ve věcech práva. Avšak v záležitostech vědy – a Maimonides většinu teologie považoval za vědu – žádné autority neexistujı́. Člověk se musı́ dát přesvědčit tı́m, co je z daných možnostı́ racionálně nejpřesvědčivějšı́, bez ohledu na to, jak moc by se takový postoj snad protivil tradičně přijı́maným názorům. Ke zlosti několika tradicionalistů tudı́ž odmı́tl přiznat jakoukoli autoritu přı́rodovědným názorům talmudických rabı́nů, třebaže stoprocentně uznával jejich právnickou autoritu ohledně pravidel a principů nepostradatelných pro soudobé utvářenı́ práva. • 32 Maimonides byl přesvědčen, že nejvyššı́m úkolem člověka, od prvnı́ch lidı́ v rajské zahradě až po spravedlivé na onom světě, je hledánı́ pravdy. Na tomto světě musı́ takové hledánı́ probı́hat v rámci stvořeného řádu, jehož součástı́ jsou i historická společenstvı́, ve kterých žijeme a od jejichž členů jsme se naučili mluvit – a nejdůležitějšı́ na tom je, že také o Bohu. Tento stvořený řád sestává ze závěrů rozumu a z toho, co nás učı́ zjevenı́. Způsob, jak rozumı́me světu a jak rozumı́me zjevenı́, je jeden a týž. Takový proces porozuměnı́ nemusı́ přijı́mat žádnou záhadu pocházejı́cı́ od autorit minulosti. Lidský rozum se může svobodně vznášet ve výšinách, pokud chápe, že jeho úsilı́ má směřovat k určitému cı́li a že má odpovědnost vůči jiným lidem, kteřı́ majı́ podobný zájem bez ohledu na to, v jaké době a na jakém mı́stě se nalézajı́. • 32 V době, kdy je pro mnoho intelektuálů módou popı́rat samotnou existenci pravdy, nás Maimonides povzbuzuje k hledánı́ pravdy – to jest k hledánı́ Boha. Jeho přesvědčenı́ náboženské i filozofické nás inspiruje, abychom spolu s nı́m věřili, že právě pro tento cı́l nás Bůh přivedl na svět – a pro nic menšı́ho. • XIII. stoletı́ – Romanus Cessario: Tomáš Akvinský – myslitel všech věků • 34 Navzdory některým tvrzenı́m nebyla evropská kultura v době před renesancı́ šestnáctého stoletı́ temná a zachmuřená. Křest’anská civilizace Západu ve dvanáctém stoletı́ ve skutečnosti prodělala mimořádnou renesanci, při nı́ž bylo v řadě oborů vyvinuto ohromné úsilı́ oživit a uspořádat věděnı́ minulosti. : Druhé milénium 4 • 36 Přemýšlenı́ o vı́ře je vždy riskantnı́ záležitostı́. Někoho tato perspektiva vyděsı́, takže se navrátı́ k důvěřivému fideismu, který křest’anskou nauku vysvětluje toliko s odvolánı́m na kategorie přı́tomné v samotném zjevenı́. Na jiné působı́ opojně, a tak konstruujı́ cosi na způsob cenzorského racionalismu, který nadpřirozený obsah božského zjevenı́ redukuje tak, aby pasoval do kategoriı́ zavedených lidským rozumem. Tomášova zásluha tkvı́ v tom, že nepodlehl ani jednomu z těchto pokušenı́. • 40 Tomáš postupoval na základě hypotézy, že veškeré teologické texty by měly vyjadřovat harmonii božské pravdy; řečeno jeho slovy: teologieje jako otisk božského poznánı́ ve stvořené mysli. Vzhledem k tomu by Tomáš odmı́tl dnešnı́ sklon považovat teologii za určitý soubor různých specializovaných výzkumů, kde jediná harmonie vycházı́ ze skutečnosti, že se nějak spojujı́ s cı́lem podpořit křest’anskou praxi. Mı́sto toho měl za to, že teologie je jednotnou, posvátnou vědou o Bohu, jež má schopnost vyjádřit jediné božské poznánı́, které vládne bez výjimky všemu, co jest. Jinak řečeno, Tomáš byl přesvědčen, že nejlepšı́ teologie odrážı́ prostotu Boha, jehož poznánı́ sebe sama zůstává jediným zdrojem veškeré pravé moudrosti. Do modernı́ch kategoriı́, kterých teologové užı́vajı́ pro klasifikaci a popis své práce, Tomášovy úvahy přı́liš nezapadajı́. Nahlı́ženo z tohoto úhlu pohledu nebyl ani badatelem, ani myslitelem. Tomáš naopak oceňoval harmonii pravdy, jež plyne z božské prostoty; proto by ho velice odpuzovaly střetávajı́cı́ se názory na vlastnictvı́ pravdy, s nimiž přicházejı́ teologové postulujı́cı́ vlastnı́ odbornou kvalifikaci v té či oné teologické disciplı́ně. Zároveň platı́, že jelikož podle Tomáš teologie nemá střádat fakta z mnoha různých oblastı́, nýbrž má dı́lčı́ pravdy upravit tak, aby odpovı́daly té jediné pravdě s velkým P“, žádné z jeho děl nezapadá do encyklopedického žánru – en” cyklopedie jsou totiž vždy závislé na nejnovějšı́m výzkumu, jenž jim umožňuje modifikovat to, co bylo až do té doby provizorně považováno za pravdivé. Jinými slovy řečeno, Tomáš uznával formálnı́ rozdı́l, který teologii jakožto posvátnou vědu odlišuje od náboženských studiı́, jež jsou vědou lidskou. Náboženská studia jsou vždy limitována mezemi, jež plynou ze spolehnutı́ se na čistě racionálnı́ formu výzkumu. Teolog však je naproti tomu nadán čı́msi jiným. • 44 Touha poznat pravdu, již Bůh vložil do lidských srdcı́, nezmizı́; nezmizı́ ani vı́ra s rozumem, tato křı́dla, s jejichž pomocı́ se lidský duch vznášı́ k nahlı́ženı́ této pravdy. • XIV. stoletı́ – Robert Hollander: Dante Alighieri: Básnı́k posedlý experimentovánı́m • 57 (. . .) [Dante] má (. . .) schopnost vstoupit do srdce téměř každého čtenáře: monarchisté“ ho četli svým způsobem, ” papeženci“ zase po svém. ” Pro některé konzervativnı́ katolı́ky je Dante autentickým hlasem středověké cı́rkve, pro mnohé liberálnı́ ateisty zase neméně autentickým hlasem lidského utrpenı́ a naděje. Každý z nás čte svého vlastnı́ho Danteho a co čte, obdivuje. (. . .) • XV. stoletı́ – Robert Royal: Kolumbus a počátek světa • 58 Harry Lime, postava Orsona Wellesa vo filme Třetı́ muž • Za Borgiů byla v Itálii třicet let válka, teror, vražděnı́ a krveprolévánı́, ale dala světu Michelangela, Leonarda da Vinci a renesanci. Ve Švýcarsku měli bratrskou lásku. Měli pět set let demokracie a mı́ru – a co dali světu oni? Hodiny s kukačkou. • 58 (. . .) Je (. . .) dějinným paradoxem, že bouřlivé společenské poměry lidstvu často skýtajı́ úrodnou půdu pro jeho úspěchy. • 64 (. . .) Všichni, kdo jsou obeznámeni s úlohou proroctvı́ v dějinách, vědı́, že se často projevujı́ způsobem, který jejich autoři nikdy nepředvı́dali. • 67 (. . .) Evropané zaujı́mali k novým národům, s nimiž se střetli, ambivalentnı́ postoj. Na straně jedné se téměř okamžitě vynořily počátky mýtu ušlechtilého divocha“, jenž v rukou autorů jako byli Thomas More, Montaigne ” či Rousseau nabyl rozdı́lných podob. Na straně druhé reálná zkušenost s novými kulturami odkrývala existenci národů, u nichž se projevovalo velké divošstvı́ a občas malá ušlechtilost. : Druhé milénium 5 • 67 (. . .) Slovo kanibal“ je zkomoleninou mı́stnı́ho termı́nu pro divoké Kariby, kteřı́ nakonec dali jméno celému ” regionu. • 70 Mnoho současných věřı́cı́ch si myslı́, že nenı́ přı́liš potřebné evangelizovat. Tento názor obvykle vycházı́ z premisy, že mı́stnı́ náboženstvı́ jsou svým způsobem opodstatněná. Vzhledem k antropologickým důkazům si však s povrchnı́mi premisami, podle nichž jsou všechny duchovnı́ praktiky na stejné úrovni, nevystačı́me. Prvnı́ průzkumnı́ci, kteřı́ se s těmito praktikami setkali, si to nemysleli, a neměli bychom si to myslet ani my. Napřı́klad mexický romanopisec Carlos Fuentes, který nenı́ žádným velkým přı́telem křest’anstvı́ či španělských výbojů, sice obdivuje bohatstvı́ aztécké kultury, ale jednı́m dechem charakterizuje aztécké bohy jako celý panteon stra” chu“. Fuentes odsuzuje způsob, jakým si misionáři často nespravedlivě přivlastňovali půdu domorodců; v teologické rovině však u mı́stnı́ch kultur registruje epochálnı́ posun, k němuž došlo pod vlivem křest’anstvı́: Jen ” si představme ohromenı́ stovek a tisı́ců Indiánů žádajı́cı́ch o křest poté, když si uvědomili, že se po nich chce, aby uctı́vali Boha, jenž se obětoval pro lidi, mı́sto aby od nich žádal, aby se obětovali bohům, jak to vyžadovalo náboženstvı́ aztécké.“. • 70 Kdyby byl kdokoli z nás přenesen do aztéckého hlavnı́ho města Tenochtitlánu či do mnoha jiných mı́st po celém světě předtı́m, než se zde uplatnil vliv křest’anstvı́, reagoval by stejně jako konkvistadoři – s hrůzou a vztekem. Přı́liš odlišné pocity by v nás asi nevzbuzovaly ani metody, které občas, při evangelizaci mečem, v nápodobě islámské praxe použı́vali Evropané, dopouštějı́ce se hrubých nespravedlnostı́ po celém světě. Je však krajně redukcionistické považovat evangelizaci jen za pouhý imperialismus. V obvyklé nekritičnosti, s nı́ž jsme naléhavě vyzýváni, abychom respektovali hodnoty jiných kultur, se skrývá miniaturnı́ zrnko pravdy, kolem něhož je silná vrstva náboženského indiferentismu. • 71 Řı́káme (. . .), že chováme stejnou úctu ke všem kulturám – ovšem dokud nenarazı́me na náboženské kasty a sexismus, klitorektomii a cı́lené pronásledovánı́. • XVI. stoletı́ – Alister McGrath: Kalvı́n a křest’anské povolánı́ • 75 (. . .) Ekonomické názory Martia Luthera byly – stejně jako jeho pohled na společnost obecně – silně podmı́něné sociálnı́ realitou prostoduchého německého venkova, který hodlal reformovat. Jeho světem byl svět problémů pozdně feudálnı́ho venkovského života, zejména pnutı́ mezi rolnictvı́m a šlechtou. Třebaže si Luther některé z hospodářských problémů své doby – jakým byla napřı́klad otázka, zda se penı́ze majı́ půjčovat na úrok – očividně uvědomoval, nerozuměl problémům, které ovládaly prostředı́ financı́ ve městech. Luther neměl ponětı́ o hospodářských silách, které začı́naly Německo proměňovat z feudálnı́ho rolnického národa ve společnost, v nı́ž vzniká kapitalistické hospodářstvı́. Ve svém pojednánı́ O obchodu a lichvě, které sepsal v létě 1524, Luther zaujal ostře kritický postoj vůči těm, kdo se angažovali v jakékoli formě obchodnı́ch aktivit. Skutečnost, že Lutherovo ekonomické myšlenı́ bylo nepřátelské vůči jakékoli formě kapitalismu, je do velké mı́ry odrazem jeho neznalosti složitého světa financı́, který se tehdy ve veřejném životě měst začal objevovat. Kalvı́n si však byl finančnı́ reality v Ženevě a jejı́ch důsledků vědom dokonale. Třebaže nerozvinul žádnou teorii, již bychom mohli v úplném slova smyslu označit jako ekonomickou“, ukazuje se, že byl zevrubně infor” mován o základnı́ch ekonomických principech a že uznával produktivnı́ povahu kapitálu i lidské práce. Dělbu práce chválil za jejı́ ekonomický přı́nos a za to, že zdůrazňuje vzájemnou závislost mezi lidmi a společenský rozměr jejich života. Právo jednotlivců vlastnit majetek, které radikálnı́ křı́dlo reformace popı́ralo, Kalvı́n podporoval. Měl za to, že pasáže v knize Deuteronomium týkajı́cı́ se obchodnı́ etiky patřı́ k době dávno minulé; odmı́tal představu, že by pravidla primitivnı́ židovské agrárnı́ společnosti měla svazovat progresivnı́, modernı́ a městskou Ženevu jeho doby. S absolutnı́m zákazem půjčovánı́ peněz na úrok (lichvou) se Kalvı́n napřı́klad vypořádal tvrzenı́m, že šlo toliko o přizpůsobenı́ specifickým potřebám primitivnı́ společnosti. A protože mezi takovou společnostı́ a Ženevou neexistovala žádná podobnost – vždyt’ úrok je konec konců jen nájem placený za kapitál – dovoloval věřitelům účtovat proměnnou úrokovou sazbu. Kalvı́n citlivě reagoval na tlak vůči kapitálu v rámci vı́ce či méně svobodného trhu a věřil, že etické cı́le stojı́cı́ za zákazem lichvy lze zajistit jinými prostředky. • 77 Pokud jde o duchovnı́ status práce ve středověku, názory vědců se dramaticky lišı́. Benediktinský model mnišstvı́ s důrazem na pravidlo ora et labora manuálnı́ práci nepochybně připisoval velkou důstojnost, třebaže prvnı́ : Druhé milénium 6 povinnostı́ mnicha vždy byly hodinky, jež byly označovány jako jeho Opus Dei“. Někteřı́ odbornı́ci tvrdı́, že ” benediktini ve skutečnosti byli se svou rozsáhlou sı́tı́ klášternı́ch podniků prvnı́mi kapitalisty“. At’ už je lomu ” jakkoli, ve středověkém křest’anstvı́ přetrvával široce rozšı́řený pocit, že ti, kdo – na rozdı́l od řeholnı́ků a kleriků obecně – pracujı́ ve světě“, se angažujı́ v méně hodnotném způsobu života a jsou vlastně druhořadými křest’any. ” Je nepochybné, že tento pocit ve spojenı́ s různými deformacemi mnišstvı́, které tak sžı́ravě kritizoval Erasmus a jinı́, vedl reformátory typu Luthera a Kalvı́na k ostrému oddělovánı́ klášternı́ho vábenı́ od světa“ od au” tenticky křest’anského povolánı́ ke světu“. ” • 78 Idea povolánı́ v prvnı́ řadě vyjadřuje fakt, že člověk je povolán Bohem, aby mu ve svém světě sloužil. • 78 Podle Kalvı́na Bůh posı́lá člověka tam, kde jej chce mı́t, což vysvětluje Kalvı́novu kritiku lidské ctižádosti jakožto neochoty přijmout ten prostor pro jednánı́, který nám Bůh přidělil. Společenské postavenı́ je bezvýznamné, lidská vynalézavost je z duchovnı́ho hlediska nedůležitá. Člověk nesmı́ dopustit, aby způsob, jı́mž lidé hodnotı́ význam nějaké profese, byl kladen nad Božı́ úsudek, který člověku takové mı́sto přidělil. Veškerá práce, kterou člověk vykonává, má potenciál z pohledu Boha vypadat vskutku úctyhodně a být považována za vysoce ” důležitou“. Žádná profese, žádné povolánı́ nenı́ natolik opovrženı́hodné či nı́zké, aby nemohlo být poctěno přı́tomnostı́ Božı́. Má se tedy za to, že práce věřı́cı́ch má význam, který daleko překračuje jejı́ viditelné výsledky. Pro Boha je důležitá osoba pracujı́cı́ho člověka i práce, kterou svou činnostı́ vykonal. Neexistuje žádný rozdı́l mezi pracı́ duchovnı́ a časnou, posvátnou a světskou. Veškerá lidská práce bez ohledu na to, jak je prostá, dokáže oslavovat Boha. Jednoduše řečeno platı́, že práce je aktem chvály – potenciálně tvořivým aktem chvály. Práce oslavuje Boha, sloužı́ obecnému dobru a jejı́m prostřednictvı́m se může projevit lidská tvořivost. Je ale třeba zdůraznit, že poslednı́ dva z právě uvedených bodů jsou obsaženy i v tom prvnı́m. Kalvı́nův anglický následovnı́k William Perkins k tomu řekl: Skutečným cı́lem našeho života je sloužit Bohu skrze službu člověku.“. ” • 79 Na Kalvı́novu etiku práce lze v řadě ohledů pohlı́žet jako na rozpracovánı́ Pavlova přikázánı́ korintským křest’anům: Každý at’ žije v tom postavenı́, které měl od Pána.“ (1K 7,17). Kalvı́n zdůrazňoval, že každodennı́ činnost ” obyčejných křest’anů má hluboký náboženský význam. • XVII. stoletı́ – Edward T. Oakes: Blaise Pascal: prvnı́ modernı́ křest’an • 85 Tı́m, co z (. . .)[Pascala] činı́ osobu tak vysoce pozoruhodnou, ba dokonce pozoruhodně modernı́, je skutečnost, že se stal prvnı́m křest’anským apologetou, který vstřebal karteziánskou apoteózu rozumu a zároveň bojoval proti jejı́ leptavým účinkům, a to často s využitı́m Descartových vlastnı́ch zásad. • 86 (. . .) [Pascal] poznamenává, že logika si asi půjčila pravidla geometrie, aniž by si plně uvědomila jejich sı́lu“. ” Stejně jako Descartes a později Spinoza, také Pascal označuje ideálnı́ racionálnı́ metodu jako geometrickou“, ” nebot’ užı́vá matematických pravidel dedukce vycházejı́cı́ z přijatých nebo samozřejmých axiómů. • 89 Pascal • [Křest’anské náboženstvı́] člověka učı́ oběma těmto pravdám: že existuje Bůh, jehož jsme schopni poznávat, a že naše porušená přirozenost způsobuje, že Ho nejsme hodnı́. Je stejnou měrou důležité, abychom se naučili obě pravdy; nebot’ je stejně tak nebezpečné, jestliže člověk pozná Boha, aniž by poznal vlastnı́ nı́zkost, jako když pozná svou nı́zkost, aniž by poznal Vykupitele, který ho z nı́ může vyléčit. Poznánı́ jen jediné z těchto pravd vede bud’ k namyšlenosti filozofů, kteřı́ poznali Boha, leč nikoli vlastnı́ nı́zkost, nebo k zoufalstvı́ ateistů, kteřı́ znajı́ svou nı́zkost, leč chybı́ jim poznánı́ Vykupitele. • 91 Po Pascalově smrti se zjistilo, že v jeho přı́padě kvůli tvaru lebečnı́ch kostı́ nikdy nedošlo k uzavřenı́ fontanely – měkkého mı́sta“ na lebce novorozence – takže celý život žil s otevřenou lebkou, což jeho definici člověka ” jakožto myslı́cı́ třtiny“ dozajista propůjčuje zvláštnı́ naléhavost. ” • 95 Pascal : Druhé milénium 7 • Lidé pohrdajı́ náboženstvı́m. Nenávidı́ ho a bojı́ se, že by mohlo být pravdivé. Prvnı́m krokem v léčbě tohoto stavu je ukázat, že náboženstvı́ se neprotivı́ rozumu, nýbrž je hodno vážnosti a úcty. Dalšı́m krokem je učinit ho přitažlivým, přivést dobré lidi k přánı́, aby bylo pravdivé, a pak ukázat, že takové je. Zeje hodno úcty, protože skutečně rozumı́ lidské přirozenosti. Že je přitažlivé, protože slibuje pravé dobro. • 96 Pascal • Kdyby nebylo žádné neznámo, člověk by nepocit’oval svou porušenost; a kdyby nebylo žádné světlo, člověk by nemohl doufat ve svou nápravu. Je tedy nejen správné, ale též přı́nosné, aby Bůh byl částečně skrytý a částečně zjevný; pro člověka je totiž stejnou měrou nebezpečné, pozná-li Boha, aniž by poznal svou nı́zkost, jako když pozná svou nı́zkost bez poznánı́ Boha. • 97 Pascal • Pravda je dnes tak zatemněna a je tak dobře uložena, že pokud pravdu nemilujeme, nikdy ji nerozpoznáme. • T. S. Eliot • Neumı́m si představit jiného křest’anského autora, dokonce ani Newmana ne, jehož bych vı́ce než Pascala chvalně doporučil těm, kteřı́ pochybujı́, ale kteřı́ majı́ vnı́mavou mysl a jsou dost citlivı́ na to, aby cı́tili nelad, marnost, nesmyslnost, tajemstvı́ života a utrpenı́, a kteřı́ mohou dojı́t pokoje jedině uspokojenı́m veškerého bytı́. • XVIII. stoletı́ – Mary Ann Glendonová: Rousseau a vzpoura proti rozumu • 99 Podle známé historky z Rousseauových Vyznánı́ bylo všech pět dětı́, které ze (. . .) svazku [s Thérèse La Vasseurovou] vzešly, krátce po narozenı́ odloženo do nalezince. Autor, jehož dı́la velebila rodinu soustředěnou kolem dı́těte, potomstvu vysvětloval, že na tomto řešenı́“ navzdory Tereziným plačtivým protestům trval proto, že ” byl přı́liš chudý, než aby se o děti dokázal postarat, a navı́c kvůli tomu, že by ho rušily ve studiu a práci. • 105 Madison • Stejně jako se v lidské přirozenosti nacházı́ jistá mı́ra zkaženosti, která vyžaduje jistou mı́ru obezřelosti a nedůvěry, tak v nı́ vidı́me i jiné vlastnosti, které nás opravňujı́ k určité dávce úcty a důvěry. • 107 (. . .) Soucit je přı́liš křehkým základem, než abychom na něm mohli stavět spravedlivý stát. • XIX. stoletı́ – Jean Bethke Elsteinová: Abraham Lincoln a poslednı́ skutečná naděje • 112 Lincolnovo vzdělávánı́, které nám asi bude připadat nahodilé, spočı́valo převážně v tom, že mu byly do hlavy vtloukány základy gramatiky, pravopisu, slohu a počı́tánı́. Donald poznamenává, že Lincolnovi současnı́ci mu přisuzovali zázračný dar uměnı́ čı́st, nicméně knih byl v pohraničı́ nedostatek, proto musel čı́st spı́še důkladně ” než hodně; velkou část toho, co četl, se naučil nazpamět’“ . Dnes se takové memorovánı́ samozřejmě běžně odmı́tá jako bezmyšlenkovité šprtánı́“ ; mı́sto toho upřednostňujeme sebevyjádřenı́“ , jež má vést k auten” ” ” ticitě“ a jiným údajně přı́nosným projevům. Když ale člověk přemı́tá o Lincolnově zkušenosti (jež je vlastnı́ i ohromnému množstvı́ ostatnı́ch, kteřı́ byli také vystaveni bezmyšlenkovitému šprtánı́“ ), může ho to vést ” k úvaze, že jsou-li něčı́ myšlenky formovány tı́m nejlepšı́m, co jinı́ lidé řekli a o čem uvažovali, je to mnohem lepšı́, než jim nechat prostor pro zcela nespoutaný projev. Všechny ty hodiny, kdy za slabého světla ohně četl stále dokola tutéž knihu (malé děti pořád ještě majı́ rády, když se jim něco čte právě takto), přispěly k tomu, že je Lincoln mezi našimi prezidenty nejlepšı́m mistrem prozaického stylu. V celých našich dějinách má opravdu jen málo sobě rovných. • XX. stoletı́ – George Weigel: Jan Pavel II. a krize humanismu • 124 Krach komunismu byl – stejně jako všechny impozantnı́ dějinné okamžiky – produktem souběhu mnoha okolnostı́: nedostatečnosti marxistické ekonomiky; dynamiky, již ve východnı́ a střednı́ Evropě nastartoval Helsinský : Druhé milénium 8 závěrečný akt z roku 1975; politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové; generačnı́ změny v sovětském vedenı́. Pokud ale chceme pochopit, proč se komunismus zhroutil právě tehdy, kdy k tomu došlo (proč v roce 1989, a nikoli 1999 nebo 2009 nebo 2019), a tak, jak k tomu došlo (vcelku bez krveprolitı́), pak do této složité rovnice prostě musı́me zahrnout revoluci svědomı́ Jana Pavla II.. Stano Krajči, 17.–26. 7. 2010 typeset by LATEX
Podobné dokumenty
Eneagram
prostředek, tak se stává velmi nebezpečnou, jestliže celá terapie zůstane jen u toho a minulost nenı́ skutečně přemožena. Pak je tu nebezpečı́, že se jedná o jakýsi druh náboženske...
historický vývoj teorie množin
roli zde sehrál Augustin Louis Cauchy zavedenı́m limity na počátku dvacátých let, významně
však do této problematiky zasáhl svými pracemi z matematické analýzy i Bolzano.2
Dospěli jsm...
práce je dostupná online
vlnových délek snı́majı́. S tı́mto faktem jsou spojena specifika této snı́macı́ techniky. Běžné
kamery pracujı́ v pásmu viditelných vlnových délek λ = 0, 4 − 0, 75 µm, ale IČT kamery
v pa...