Duben - Časopis Život v Kristu
Transkript
Časopis Apoštolské církve ŽIVOT V KRISTU Rudolf Bubik v čele církve 1976 – 2008 Ročník 20 Navštivte nás na www.apostolskacirkev.cz Číslo 4 / 2008 ŽIVOT V KRISTU Bůh si používá člověka Úvodník Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Židům 13,7 2 D razí bratři a sestry, milí čtenáři, tento měsíc je pro naši církev navýsost důležitý. Poprvé v historii naší denominace se mění biskup – jeden odchází a druhý přichází na jeho místo. Bratr Rudek Bubik zůstane s Apoštolskou církví i nadále těsně spjat, nejen jako její první biskup, ale především jako ten, kdo se významně podílel na jejím formování, kdo jí dal směr a vizi. Toto číslo našeho časopisu je věnováno především službě bratra Rudka. Je takovým ohlédnutím za jeho celoživotní cestou s Pánem. My jako letniční křesťané víme, že čest a sláva patří pouze n našemu Pánu, avšak je ttřeba projevit vděčnost i úctu jeho věrným služžebníkům. Jak – to nám naznačuje verš v úvodu. n Pisatel listu Židům nás P vvybízí, abychom měli v paměti ty, kteří nás vedlli. Slova „mít v paměti“ neznamenají jen to, že n v tehdejších dobách neeexistovala záznamová média, jako jsou fotoam paráty, videokamery či jiná nahrávací zařízení. Příkaz mít v paměti platí v dobách před vynálezem knihtisku stejně jako dnes. Nejde zde totiž o uctění (zbožštění) určité osoby, čehož se církev v minulosti mnohokrát dopustila. Po výzvě mít na paměti následuje výzva, abychom přemýšleli. Nad čím že máme přemýšlet? Nad tím, jak naši vedoucí završili svůj život a nad jejich vírou. Máme být schopni vidět to dobré v jejich životech a snažit se to napodobit. Podobně i apoštol Pavel, když stojí na konci svého života, předává pomyslný štafetový kolík Timoteovi. Záleží mu na tom, aby mladý služebník a s ním i celá generace křesťanů pokračovali v boji, jež on započal. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. (2Tm 4,7) Tato slova napsal Pavel pochopitelně ještě za svého života, avšak již s výhledem, že určitá etapa skončila a nastává nová, kdy v boji budou pokračovat druzí. Pavlovi záleží na tom, aby to, zač bojoval, bylo zachováno a mohlo se rozvíjet. Oba jeho listy adresované Timoteovi, jeho mladšímu spolupracovníku, jsou psány ve velice osobním tónu. Obstojí tento služebník v zápasech, které jej čekají? Pavel znal jeho slabiny i silné stránky. Na jednu stranu píše: Nemám nikoho, jako je Timoteus (Fp 2,20) na druhou stranu mu radí, aby neklesal na mysli a nebyl bázlivý (2Tm 1,6–8). Pavel byl apoštol se silným vůdcovským obdarováním, zakladatel řady sborů a učitel, který formuloval křesťanskou doktrínu pro sbory z pohanských národů. Nyní nastupuje jiný člověk a Pavel si zcela jistě klade otázku, zda obstojí. Avšak jak Timoteus, tak i Pavel byli jenom lidé. Obyčejní lidé se svými chybami i přednostmi. Stejně jako měl své slabosti Timoteus, měl je i Pavel. Sám píše o svém pokušení povyšovat se nad druhé (2K 12,7). Ještě před svým obrácením napáchal svou náboženskou horlivostí značné škody. Ve svých listech často vzpomíná na svůj původ a na své vzdělání. Měl být nač pyšný, avšak Pán jej vzal do své školy a způsobil, že Pavel zůstal tichým a pokorným. Rovněž o Timoteovi nám církevní historie dokládá, že ve službě obstál a život završil jako mučedník. Oba byli obyčejní lidé, a přesto si je Pán použil pro dílo, jehož význam přesáhl mnoho staletí a trvá dodnes. Pavel byl realista. Nebyl ani optimistou, ale ani pesimistou. Duch svatý mu zjevil mnohá tajemství o budoucnosti církve. V rozhovoru se staršími církve v Efezu naznačil, že …mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Sk 20,30. V Duchu svatém tušil, že církev bude zanedlouho po jeho odchodu otřásána jako malá loďka na vlnách bouře. Ve své moudrosti si byl vědom toho, že i když Bůh používá člověka s jeho chybami jako svůj nástroj, Boží dílo není ohroženo. Bůh je suverénní, svrchovaný a má vše pevně ve svých rukou. On je Pánem církve! Proto mohl Pavel napsat toto vyznání: Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. (2Tm 2,19) A tak můžeme vědět, že Bůh používá k naplnění svých cílů obyčejné lidi, a zároveň si můžeme být jisti tím, že dílo je jeho. Dojde naplnění i přes chyby, kterých se lidé dopustí. Bůh však jde ještě dále: Rozhodl se v lidech, ve svých služebnících zjevit svého Syna – Pána Ježíše Krista. Jaké úžasné tajemství! Kristus chce být viditelný v tobě, ve mně, v každém kdo mu patří! Zde se kloubí lidská nedokonalost s dokonalostí Boží! A to je důvod, proč máme následovat a napodobovat ty, kteří nás vedou. Není to pro zdánlivě lidskou dokonalost, ale pro to, že v jejich životech můžeme vidět Krista. Věřím, že takovým člověkem je i bratr biskup (teď už emeritní) Rudolf Bubik. Zůstane nesmazatelně vepsán do duchovních dějin našeho národa jako muž víry, odvahy a poslušnosti Bohu. Jistě není cílem vytvořit novodobou ikonu, ale jde o to pojmenovat právě ty vlastnosti, které máme napodobovat a následovat. Zároveň vás chci požádat, abyste se dále modlili za něj, za mne jako jeho nástupce i za všechny ostatní pastory a vedoucí. Jen tak půjde církev dopředu a naplní své poslání v tomto národě. Modleme se také jedni za druhé, neboť církev není „jeden úd, nýbrž mnoho údů“. Záleží na každém z nás, jaká bude nová etapa naší církve, do níž právě vstupujeme. Pán vám žehnej Martin Moldan, biskup AC Ročník 20, duben 2008 Úvodník Bůh si používá člověka 2 Rudolf Bubik v čele církve Rudolf Bubik v čele církve 1976 - 2008 Rozhovor s Marií Bubikovou Rozhovor s Pavlem Bubikem Plodný autor, který se „rozhádal s perem“... Bratr biskup Zaspal jsem slovo bratra biskupa 5 12 13 14 15 16 Aktuálně Letniční Evropa směřuje kupředu! 16 Ze života církve Rozhovor s Robertem Schroedrem 3. ročník fotománie Misijní kurz PEM 17 18 19 Křesťan a peníze Křesťan a peníze IV. 19 Čtenáři píší Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou? Jak oslovit evangeliem naše rodiny? „Zdánlivá“ hříčka 20 21 22 Kvíz Poznáš hledanou osobu? 22 Dětem Kdo by to byl řekl 23 Komiks Muž, který objevil El Dorado 24 Život v Kristu - časopis Apoštolské církve Šéfredaktor: Martin Moldan Redakce: Mgr. Jiří Bartík, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák Příspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu redakce: Život v Kristu, U Podjezdu 12, 772 00 Olomouc tel.: 585 150 455, e-mail: [email protected] Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, respektive poslední pracovní den předtím. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504 tel. & fax: 558 761 571, 558 761 572, e-mail: [email protected] Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 20 Kč, pro předplatitele 19 Kč, poštovné 14 Kč, pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne 1. 12. 1992 Jak objednat časopis Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: Nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou použijete k zaplacení buď určitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednotlivé číslo. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku Pavel Vimpel, Zvolenská 16/34, 036 01 Martin, tel.: 043/42 89 234 M ilí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Bývá mým zvykem oslovovat v úvodu svého sloupku všechny vás, kteří se podílíte na tvorbě našeho časopisu. Tentokrát, výjimečně, mohu poděkovat i vám všem, kteří jste se jakkoliv podíleli v uplynulých letech a desetiletích na budování naší církve. I díky vám můžeme ve stávajícím čísle připomínat vykonanou práci v církvi, kterou vedl odstupující biskup bratr Rudolf Bubik. Prostřednictvím článků, rozhovorů s blízkými spolupracovníky i příslušníky rodiny nahlédnete do zákulisí jednoho života, který ovlivnil a ovlivňuje mnohé… Prostřednictvím jedné z fotografií obsažených ve stávajícím čísle se můžete seznámit s novým členem naší redakce magistrem Pavlem Slepičkou, který počínaje letošním lednem počal snímat pracovní břemeno redaktorské práce z beder Jirky Bartíka, který se bude výhledově více věnovat pastýřské práci v olomouckém sboru. Nicméně se s Jirkou neloučíme a věřím, že se budete s jeho prací i nadále setkávat v podobě rozhovorů i reportáží, které jsou jeho obzvláště úspěšnou parketou. Donedávna žil náš národ volbou nového prezidenta a věřím, že i úryvek z pátého kandidátského projevu profesora Václava Klause nám může být povzbuzením do dalších modliteb za naše autority: Sloupek Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Ž 92, 14-16 Obsah …Některými z Vás jsem byl před týdnem označen za člověka zastávajícího extrémní či okrajové názory a za muže včerejška. K tomu pár zásadních slov, která jsem Vám možná ještě neřekl, říci musím. V ážení volitelé, pokud toužíte po takovém zítřku, ve kterém je kontrolováno Vaše svobodné hlasování a je zastrašován každý, kdo se opováží projevit svůj vlastní názor, pak jsem určitě mužem včerejška. Pokud se cítíte dobře v atmosféře nepřátelství, konfliktu, osočování a zesměšňování, nemohu být Váš kandidát, protože jsem se v celé své politické kariéře snažil o férové politické soutěžení a hledání konsenzu a vždy jsem odmítal hrubosti a urážky. Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím. Chcete-li žít v budoucnosti stvořené z módních vln, kdy bude zakázáno kouřit, ale drogy budou tolerovány, kdy bude manželství institutem na vyhynutí a na radnice budou chodit jen páry k registraci, kdy staré a nemocné budeme milosrdně zbavovat života, kdy nám bude předepisováno, co máme jíst, pít a jak smíme mluvit, pak toto není můj program. Toto není má představa budoucnosti… Buďte požehnáni. AN 3 Rudolf Bubik ŽIVOT V KRISTU Před budovou biblické školy v Kolíně (1996) Rudolf Bubik v čele církve 1976 - 2008 Společná rodinná fotografie u příležitosti 60. narozenin Rudka (2001) 4 Rudolf Bubik v čele církve 1976 - 2008 B Jak ses tehdy dozvěděl o křtu v Duchu svatém? Původně jsem byl členem sboru Jednoty českobratrské v Karviné. Kromě toho jsem v té době navštěvoval i letniční sbory v Neborech a Žukově. Od svého otce i od bratra Wojnara a dalších žukovských bratří jsem slýchal, že Bůh dává křest Duchem svatým, že se lidé modlí v jazycích. Taky byla běžně proroctví, ale ta měli bratr Konderla nebo sestra Gorniaková. Každé jejich proroctví se zapisovalo, takže lidé měli v Bibli běžně deset patnáct lístků s proroctvími. Jejich proroctví měla váhu. A vědělo se přesně – to jsou ti svatí, kteří se modlí v jazycích. A já jsem po tom taky toužil, ale přece jsem ještě nebyl tak moc svatý. Měl jsem plno chyb a bojů. Rudolf Bubik Ročník 20, duben 2008 ratře Rudku, k tomu, aby mohl píseň, vypálil jsem jak raketa do pokojívzniknout tento rozhovor, bylo tře- ku, který byl v budově modlitebny, a tam ba mnoha událostí. Nejdříve ses jsem ještě delší čas strávil na kolenou. musel narodit… Tak jsem prožil svoje obrácení. Takové To je pravda. Narodil jsem se 11. led- obrácení však nebylo tehdy vůbec obvykna 1941 v Karviné. Snad právě proto, že lé. O něčem podobném jsem nemohl jen jsem přišel na svět v době války, jsem byl tak někomu vyprávět, nehledě na to, že hodně slabý a během života jsem se mu- jsem byl velmi uzavřený a o takových insel potýkat s určitými neduhy. Měl jsem timních věcech jsem se neodvažoval mludvě sestry a bratra, který zemřel jako dítě. vit. Tato vlastnost mi také přinesla v náMůj další život velmi ovlivnila smrt mé sledujících měsících nemálo problémů. maminky, která zemřela, když mi bylo Vrátím se však ke svému obrácení. Výjedenáct let. Po jejím odchodu se o nás sledkem byla totální změna, kterou postarala babička, maminčina matka, jenže znali všichni. Musel jsem se omluvit rouž byla dost stará a rodina se třemi malý- dičům i všem ostatním ze svého okolí. mi dětmi byla nad její síly. Proto se otec Ukázal mi to sám Duch svatý – nikdo z liznovu oženil, vzal si maminčinu známou, dí mi neřekl, že bych měl něco takovékterou mu sama maminka doporučila. ho udělat. Změna byla v tom, že jsem byl vždy navenek hodný chlapeček, ale do Rudku, jak ses obrátil? mého nitra nikdo neviděl. Po obrácení To byla trochu delší historie. jsem však už věděl, co dělám. Duch svaVyrůstal jsem ve věřící rodině. Vzorem tý mě usvědčoval z hříchu. Chybou však mi byli jak rodiče – otec, rodná mamin- bylo, že jsem o svém zážitku nevydal svěka i ta nová, tak babička. Hodně se mnou dectví, a proto jsem po dvou měsících zamluvili o Bohu a ukazovali mi, že obráce- čal jít dolů. To trvalo zhruba čtyři až pět ní není nic jednoduchého. let. Teprve na učilišti jsem začal chodit Mé skutečné obrácení se odehrálo na mládež do Nebor a tam opět začala v Hrádku, když mi bylo 13 let. Tehdy se stoupat má touha jít za Bohem. Už ne mezi lidmi o obrácení mluvilo takto: „Cí- dětsky, ale začal jsem se víc modlit, číst si til jsem pytel hříchů na ramenou, který Bibli a postupně ve mně rostla touha po mě tlačil až pod zem, pak jsem se vzpa- křtu v Duchu svatém a vodou. matoval a uviděl kříž. V pláči a volání koZmínil ses o učilišti. Jaké máš vzdělání? nečně vše padlo.“ Vyučil jsem se soustružníkem a pracoMoje obrácení však vypadalo jinak: Než jsem se obrátil, nudíval jsem se při val na šachtě Důl 1. Máj. Další vzdělávání, veřejných modlitbách. Ještě tak bych se zejména to teologické, nazývám kolenomodlil: ať už ten bratr skončí – když jsem logií – ostatně studovat bych stejně neslyšel, co se ten člověk modlí, co všech- mohl jít, když uvážíme, v jaké době jsme Rodinná fotografie před domem (1974) no Bohu vypráví. Sledoval jsem všechno tehdy žili a jaký byl můj kádrový profil. možné, třeba jsem počítal, kolik kytiček je namalováno na metru čtverečním zdi modlitebny. Pak přišel den, kdy se to staPak ale na tom začal pracovat Bůh. Nejlo. Ani nevím, kdo tehdy kázal a co. Padřív přišel křest vodou, ke kterému si Bůh matuji si jen, že jsem už delší dobu silně použil strejdu Koloczka, který spolu se pociťoval, že můj život není v pořádku svou manželkou, sestrou mé rodné maa že toužím jej změnit. Konečně kázání minky, se o nás hodně starali, pomáhali skončilo a povstali jsme k modlitbám. nám a také mne hodně ovlivnili. O křtu Při kázání jsem chtěl utéct a jít se modlit vodou se u nás v rodině hodně hovořilo jinam. Hořela ve mně touha mluvit s Bojako o velmi důležité podmínce života hem o všem ve svém životě. dobrého křesťana. Rodiče i teta se streNajednou, bez velikého pokání, bez jdou se nechali pokřtít. Také jsem toužil toho „pytle hříchů“, o kterém jsem slýpo křtu, jenže pro mě byla nepřekonatelchával, jsem začal volat k Bohu a vylévat ným problémem Rada sboru, u které se mu své srdce. Jinak nevím, co jsem děmusel zájemce o křest přihlásit. Strejdovi lal. Byl jsem ponořen do světla, asi jsem jsem se však uměl otevřít. Vyklopil jsem zvedal ruce. Pamatuji si jen tolik, že když mu všechno a on mi řekl: „Dobře. Já jako jsem přišel k sobě, všichni už seděli. Ani člen Rady tam mám vždy přístup, takže jsem nezaregistroval, kdy ta modlitba věc je vybavená. Já budu mluvit a ty jen Rudek při odchodu na učiliště (1956) skončila. Když jsme dozpívali poslední odpovídat na otázky bratří. Zítra tam pů5 Rudolf Bubik ŽIVOT V KRISTU jdeme.“ Strejda mi opravdu všechno vyjednal a já jsem mohl přistoupit ke křtu a říci svému Pánu, že chci žít jen pro něj. Zůstal přede mnou křest Duchem. Za ten jsem ještě bojoval. Tehdy k nám na Slezsko přijel bratr Groves. Slezsko bylo tak „suché“, že stačila jedna jiskra a bouchlo to. A já jsem se při tom svezl. Je pravdou, že se nadělalo i hodně chyb, ale to hlavní zůstalo. Vždy jsem slýchal, že křest Duchem svatým může člověk dostat jen jako odměnu za opravdu svatý život, takový, jaký vedli už zmínění bratr Konderla nebo sestra Gorniaková. Kromě toho jsem měl představu, nad kterou se dnes už jen usmívám. Byl jsem přesvědčen, že až se tak stane, budou můj křest provázet velké projevy. Jenže ve chvíli skutečného křtu se moje představivost zklamala. Žádné hromy, žádné blesky, chválil jsem Pána Ježíše za všechno, co pro nás udělal, že za nás obětoval svůj život, a najednou jsem si uvědomil, že moje srdce přetéká vděčností a mysl je plná neznámých slov. Čtenáře bude určitě zajímat něco z tvého rodinného života. Jak například došlo na svatbu? Je mi líto dnešní mladé generace, protože si svého partnera vybírá způsobem Samsonovým: „Mně se líbí, to je ta pravá v mých očích.“ V šestnácti, sedmnácti le- tech se mi taky líbily dívky. Já jsem byl ale zakřiknutý, takže jsem se děvčat stranil. Líbila se mi, ale vždycky jsem před Bohem říkal, že chci mít ve vztahu k dívkám čistý štít. A Bůh mi pomáhal. Když mi bylo jedenadvacet, pracoval jsem aktivně v mládeži. Jedna sestra, která tam chodila, mi dávala jasně najevo svou náklonnost. Jednou jsme šli sami dva do Těšína na nádraží a já měl dvě možnosti: Buďto jet vlakem přes Albrechtice do Suché a jít pěšky, anebo jet do Karviné a tramvají a pěšky. Ona mi při loučení málem padla kolem krku: „Jeď se mnou.“ A já věděl, že pokud s ní pojedu, tak už s ní pojedu celý život. Tam už jsem věděl, že jsem na pokraji sil. Bůh mi však dal tolik rozhodnosti, abych odmítl. Cestou jsem ale Bohu řekl na rovinu: „Otče, já už to nevydržím. Mám-li dále pracovat, musím se oženit. Dej mi prosím manželku.“ Nejdříve mi odpověděl ještě na cestě: „Ano, souhlasím, můžeš se oženit.“ Přišel jsem domů, modlil jsem se a Bůh mi řekl: „Připravil jsem pro tebe za manželku Maňku Gattnarovou. Abys měl jasno, že je ode mě, půjdeš nejdřív za rodiči, oni ti to schválí. Pak teprve půjdeš za ní, ona ti to schválí. To bude znamením, že je to ode mne.“ Přišel jsem za rodiči a řekl tátovi a mámě, že mi Bůh ukázal, abych požádal Maňku, aby se stala mojí manželkou. Táta řekl: „Holka se mi líbí, souhlasím.“ Máma souhlasila taky. Když mi táta řekl ano, šel jsem za Maňkou a řekl jí to, ale řekl jsem jí taky, že mě čeká vězení, že jsem ve smlouvě s Bohem. Maňka mi po čtrnácti dnech dala souhlasnou odpověď. Byla to zcela jiná situace, než jak vidíme dnes: „To je ta pravá v mých očích.“ Když jsem Maňku přišel představit strejdovi, přivítal ji a pak říká: „Holka, tak ty si ho chceš vzít, jo? A víš, co děláš? Varuji tě, ten kluk je ve smlouvě s Bohem. A tam to nebudeš mít lehké. Ještě si to rozmysli.“ Maňka si to naštěstí nerozmyslela a mohu říci, že jsem nemohl dostat lepší manželku. Kdy se vám narodily děti? Máme čtyři syny a dceru. Díky Bohu jsou všechny věřící a pracují v církvi. Nejstarší Pavel se narodil v roce 1964. Pracuje jako zástupce biskupa pro logistiku, je ženatý a otcem čtyř dětí. Druhý syn Petr se narodil v roce 1966, je starším sboru Havířov, kde slouží slovem. Je svobodný. Třetí Stašek se narodil v roce 1969, je seniorem Západočeské oblasti, jako pastor vede SBH Praha, je ženatý a má tři děti. Jediná dcera Halinka se narodila v roce 1971, je vdaná, má dvě děti a ve sboru Havířov pracuje s dorostem. Nejmladší je David, narodil se v roce 1977, je dru- Na návštěvě ve Švýcarsku u bratra Zopfiho. Zleva: Jan Kotajny ml., Jan Kotajny st., Anna Kotajna, Jacob Zopfi, Rudek a Maňka Bubikovi. (1988) 6 Ročník 20, duben 2008 Rudku, mohl bys nám říci několik slov o svém prožití, jak tě Bůh volal do služby? To jsem cestou domů zřetelně vnímal Boží hlas. Řekl mi: „Přijal jsem tvé modlitby, ve kterých slibuješ, že mi chceš sloužit celým svým životem. Rozhodl jsem se povolat tě, abys vedl můj lid v této zemi, ale pokud přijmeš, projdeš i branami vězení.“ Bylo toho víc, co mi řekl, ale toto je základ. Přestože jsem si byl vědom svých slabých míst, toto povolání jsem přijal a Bůh mě začal vyučovat. Nejprve mě Bůh volal do práce s mládeží. Začínal jsem ve sboru s dětmi. Bůh mi ukázal, že začnu od toho nejmenšího. To bylo kolem roku 1963–1964. Předtím jsem už sloužil průběžně v mládeži, protože u nás nebylo vedení, ale slovem sloužili jednotliví bratři. Když jsem konkrétně dostal děti, organizoval jsem si učitele. V roce 1966 jsem dostal mládež a dorost. Slovem ve sboru jsem aktivně začal sloužit někdy kolem roku 1961. Do staršovstva jsem se dostal měsíc po svatbě, takže to bylo roku 1963. Rudolf Bubik hým pastorem sboru Chomutov, je ženatý a má tři děti. Jsem vděčný našemu Pánu, že se přiznal k našim modlitbám a všechny naše děti, a teď už i vnoučata, jej svými životy následují. Zleva stojící: Stašek, Halinka, Maňka s Davídkem, Rudek, Pavel, Petr. Vpředu sedící zleva: Rudkovi rodiče a teta Koloczková (1978) To je raketový vzestup. Tak to tehdy bylo. Co bylo po mládeži, jak to šlo dál? Mládež mi zůstala a já sloužil ve sboru. Jak už jsem se zmínil, v té době bylo ve sboru kolektivní vedení, jehož jsem byl už potom členem. V roce 1968 jsme prožili první velikou krizi. Pronásledování má paradoxně jednu výhodu: ostnatý drát mnoha lidem vadí. I v zahraničí, i tady. Jakmile přišel Dubček a relativně větší svoboda slova a volnost, kdekdo se mezi nás rval a dlouho jsme nemuseli čekat na rozbití. Přijížděli učitelé zvučných i méně zvučných jmen ze Západu, přijel také Evald Frank a přivezl branhamismus, přijeli norští bratři, přivezli další učení, a to vše nás začalo tříštit. Proto jsem dnes tak ortodoxní, protože vím, co to přináší. V téže době začalo stěhování do Bieszczad. Bratři, kteří v té době nesli hlavní tíhu sboru, se všichni vystěhovali. Pak přišel rok 1972, kdy nás znovu rozehnali, ale já už jsem věděl jasně, kam patřím. Hned jsme začali organizovat podzemí. Někteří spolupracovníci nás v tom však nechali samotné. Začal jsem prací s dětmi, pak mi začala pomáhat Maňka a další sestry, musel jsem znovu zformovat mládež, no a spolu s dal- Skupinky během rodinné rekreace na Lehotě (Slovensko 1985) Rodina Hämäläinenových z Finska v Kunraticích (1988) 7 Rudof Bubik ŽIVOT V KRISTU Rodinná rekreace v Albrechticích (1975) šími bratry sbor. A pomalinku to rostlo. rozumíme, tady si rozumíme… Zbyly mi I když jsem byl nejmladší, bratři mě přijí- hlasité modlitby a umývání nohou, ve mali jako sobě rovného. všem ostatním jsme se shodovali. Nakonec jsem řekl jejich vedoucím bratřím: Jak začala spolupráce se slovenskou „Bratři, ve všem si rozumíme, a co tak AC? udělat v této věci tabu. Pro nás je svatá ta Dalším velikým mezníkem bylo, když Večeře Páně, kterou jsme přijali, pro vás se mi za Dubčeka začaly otevírat dveře ta. Zkusme se přestat zesměšňovat. Zkusna Slovensko a našel jsem cestu ke slo- me v učení přestat vyučovat: „U nás to je venské AC. Podařilo se totiž mezi námi dobré a u vás špatné“. S hlasitými modprolomit jednu bariéru. Uvědomme si, litbami my už teď problém nemáme, to že jejich počátky byly ovlivněny letnič- půjde vzít, my se budeme modlit tiše, ale ní církví, která měla sídlo v americkém umíme i hlasitě. Ale to umývání nohou Oregonu, přijala učení dle Janova evan- nepůjde vzít.“ I u nás v Třinci se umývaly gelia, že důležitou součástí Večeře Páně nohy, v Nejdku u Břeclavi taky, protože je umývání nohou. My zase patřili pod tam byl vliv ze Slovenska.. Tak jsme si to vliv Brzegu, jedním z jehož hlavních uče- se Slovenskem vyjasnili. Proto se v jejich ní bylo, že křest Duchem je odměnou za literatuře píše, že sblížení se s letničními svatý život. Tam to jelo, tady to jelo, ale v Čechách nastalo až po příjezdu R. Bupřes Jablunkovský průsmyk jsme se ne- bika na Slovensko. domluvili. Začátek každého rozhovoru Když nás vyexpedovali do podzemí, ohledně Večeře Páně byl: „Brat, a umý- už jsme měli vztahy na Slovensku. Povate si nohy?“ Slezák odpověděl: „Každý stupně jsem jezdil k nim, oni k nám, zavečer.“ A Slovák vstal a odešel. Zkrátka čali jsme se sbližovat s jejich dnešním a jednoduše, na otázce umývání nohou vedením. se každé jednání vždy a hned rozbilo. Dalším sporným bodem bylo, že my jsme I ty sis tehdy prožil své, že? se tady modlili tiše, luteránsky, zatímco Ano, to byl rok 1974 a tehdy jsem zažil oni všichni nahlas. My jsme argumento- soud před Bohem, o kterém píši v Dějivali tím, že mluvíme přímo se svým Bo- nách. Bůh mě postavil do latě a něčemu hem, a oni také. mě naučil. Víš, mnoho lidí utíká z práce Tyto neshody mě hodně trápily, a pro- proto, že má problémy. Já jsem ukončil to jsem si jednou sedl a procházel jsem práci s žukovskou mládeží jen proto, že si další věci: Tady si rozumíme, tady si se proti mně postavil jeden ambiciózní 8 bratr, který uměl mluvit, a tak proti mně štval a štval, až jsem to vzdal. V té době jsem udělal chyby, odešel z mládeže, ale Bůh mě neopustil, vyučoval, napomínal a dal mi příležitost chyby napravit. Když vznikala církev, někdo přece musel stát v čele? Tím, že jsme začínali naplno makat na povolení, došlo k tomu, že jsme museli přijmout, že budeme mít jen jednoho vedoucího. Radili nám to bratři ze Slovenska, kteří měli v této věci hodně zkušeností. My jsme se řídili zásadou kolektivního vedení, a bratři nám řekli: „Neblbněte, to vám státní orgány nikdy nepřijmou.“ Když jsme ten bod probírali na našem šestičlenném staršovstvu a dohodli se, že v této věci ustoupíme a určíme jednoho člověka, který bude před státem za církev zodpovědný, Janek Konderla řekl: „Nač dlouho hovořit. Jsou tu jen dva kandidáti, Rudek a Janek Kotajny. Jeden bude vedoucím, druhý bude mít na starosti administrativu. Ať se sami dohodnou.“ Bratr Kotajny pak řekl, že on by dal přednost té administrativní části, a tak vlastně rozhodl. Pak v letech 1976 a 1977 nás napadal církevní tajemník, že za nimi chodíme jako generálové bez vojska. Tak jsem dal návrh na Radě, abychom shromáždili podpisy „našeho vojska“. Vůbec mi ne- Ročník 20, duben 2008 Vodní křest na Lehotě (Slovensko 1985) Rudolf Bubik došlo, ani jsem to tehdy nevěděl, že se právě v té době podepisuje Charta 77. Začali jsme na tom pracovat. Někteří podepsali, někteří ne, ale přesto jsme podpisů měli hodně. A nebyli to jen členové, ale dokonce i přátelé. Tak jsme se vydali za okresním církevním tajemníkem, který to s úsměvem vzal, ale jak to vytáhl, jen zařval: „To jsou podpisy? To si vypijete, kdo to zorganizoval? Na čí to byl popud?“ „No na váš… Vy jste chtěl důkaz, tak jsme vám ho předložili.“ S hlavou v dlaních jen zašeptal: „Tak to jsem si to zavařil.“ Nakonec to byl průlom. V průvodním dopise byla moje adresa, a tak jsem se stal prostředníkem mezi ministerstvem a námi a podepisoval jsem veškerou korespondenci. Měl jsi už nějaký titul? Ne, žádný. Oni si to pak zkracovali a nazývali nás „Bubikovci“. Co se dělo potom? Práce se rozrůstala, dokonce k nám začali jezdit katolíci, adventisté, nakonec i baptisté. Církevní tajemník nám tehdy řekl: „Povolíme vás, když se připojíte ke kterékoliv povolené církvi v ČSSR.“ Amen, haleluja! A za 14 dní měl na stole žádost o připojení k AC na Slovensku. Jenomže to hned změnili: „Ne v ČSSR, ale jen ČSR.“ hodně o sobě slyšeli, že? Poprvé se vidíme, takže vás přijímám jako představitele Apoštolské církve, dneska už jím jste, prokádrovali jsme vás, přijímáme vás, vaše církev je povolena.“ A pokračoval: „Koncem ledna vás vláda povolí, ale do té doby musíme mít ještě jedno setkání, přivedete Radu církve,“ a už mi diktoval, co všechno je třeba zařídit. To byl moment, který se těžko popisuje, když jsem mohl v Praze přijít ke Kocurovým a odtud volat bratřím, že registrace je hotova. postarali, že nás vyřadili z možnosti dostávat dotace od státu. Dali do nového zákona o církvích, že placeni mohou být jen ti, kteří už placeni byli. Tím jsme se tam my a ještě asi dvě nebo tři církve nedostali. To byl první boj, který jsem vedl. Nepřejícníci podváděli, podráželi nohy, kde mohli. A Bůh se vždycky staral. Já jsem byl uvolněn první, pak ještě jedna sestra jako sekretářka. Kdy jsi tedy definitivně opustil světskou Jaké jsi zažíval pronásledování? práci a začal jsi naplno pracovat v církNež mě zatkli, dvakrát se pokoušeli vi? mě fyzicky zlikvidovat, ale Bůh mě vytr- Vyhráno však nebylo, že? 1. března 1989. Byl jsem církví placen, hl z jejich rukou. Nebylo to tehdy snadKnihu svých vzpomínek končím tele- ale z církevního fondu. Koupili jsme buné. Jen bych o tom nerad mluvil v tomto fonátem bratra Petra Wojnara: „Rudku, dovu v Kolíně, to bylo ještě v roce 1989, rozhovoru, tyto události jsem dost po- schválili nás, teď to bylo v televizi.“ To před revolucí. drobně popsal ve své knize Co jsem prožil bylo 20. ledna. Ale přesně jak říkáš, vyZačali jsme bez peněz, ale Bůh se přiz cyklu Historie letničního hnutí. Tam zá- hráno nebylo. znal, nakonec jsme po dlouhých bojích jemci mohou najít i popis dalších udáNarodilo se nahé dítě. Nic jsme neměli. dostali nějaké finance od státu. A já jsem lostí, kterých jsme se v rozhovoru dotkli, Teď byly potřeba peníze. Nepřející lidé se pokračoval a bojoval za financování celé i těch, které jsme pominuli. Jak to vypadalo po návratu z vězení? Po návratu z vězení začala další makačka. Další práce na šachtě, zakládání nových sborů, další ježdění, navštěvovali jsme totiž lidi, se kterými jsme se setkali na našich rodinných rekreacích, o kterých se také zmiňuji ve své knize. Hodně času nám zabralo úsilí o registraci církve. Jezdili jsme na úřady, jednali tam, podávali žádosti a vysvětlení… Když jsme to sečetli, bylo to na 180 setkání a žádostí. Jak to bylo s povolením? Kolem 7. prosince 1988 jsem byl zase pozván do Prahy. Při cestě od metra mi Bůh řekl: „Dneska si jdeš pro povolení.“ Přišel jsem k referentu sekretariátu panu doktoru Haisovi, ten mě zavedl ke svému šéfovi. Šéf mě přijal a říká: „Už jsme Ustavující konference v D. Žukově. Zleva: Stašek Cichý, Karol Brózda, Pavel Kocur, dr. Hais z ministerstva a Rudek Bubik (1989) 9 Rudolf Bubik ŽIVOT V KRISTU církve. Mnozí, dokonce i z církevních kruhů, se postavili proti mně, ale Bůh mi na příkladu Nehemjáše a Ezdráše potvrdil, že je to v pořádku. Po plné registraci, od roku 1993, se církev rozrůstala a rostly problémy. Dalším zlomem byly mé návštěvy v zahraničí. Bůh začal na mně znovu intenzivně pracovat, nejdříve to byl Singapur, Soul, Pensacola, až to vyvrcholilo Argentinou. A tím, jak církev rostla, rostly i problémy. Určitým mezníkem v životě církve byla celoevropská letniční konference v roku 1997 ve Frýdku-Místku, kterou mají mnozí v dobré paměti. A pak v roce 2001 po celocírkevní konferenci v Nymburce mi Bůh ukázal mého nástupce. Šest let jsem na něm pracoval a teď na nadcházející konferenci mu budu předávat úřad biskupa. Svatební foto (1963) Co myslíš, že bylo po revoluci nejhorším okamžikem pro naši církev? Nejhorší? Nejhorší bylo to, že s uvolněním hranic se do naší země dostávaly nejrůznější náboženství a filozofie. Do té doby jsme žili v určitém závětří, najednou to sem vtrhlo a my jsme na to nebyli připraveni. A zdálo se, že nás to odrovná. To vidíš i na tom, že za rok 1991 nám přibyl jen jeden člen. To byl pro mě strašně těžký rok. Já před Bohem křičel: „Otče, jiným hoří i voda, a mně ani benzín ne.“ Jak vidíš budoucnost církve? Bůh mi před léty ukazoval: „Proste, a budete mít probuzení.“ Ještě ho nevidím, ale řekl mi, že ho ještě uvidím. Staneme-li se světlem a solí, tma světlo nepohltí a sůl všechno prosolí. Za druhé, pro mě osobně mi řekl dvě věci. Jednou je, že až do smrti budu pracovat. A nedávno mi řekl: „Postupně předat, snížit tempo a pracovat.“ Takže mojí vizí dále je, že chci pomáhat bratřím, nakolik to půjde, všestranně, dle milosti mi dané. Kde mě bude potřeba, kam mě zavolají, tam přijedu. Co vidím za důležité, ale zatím nevím, jak se k tomu dostat, protože už moc jezdit nedokážu, chtěl bych pracovat na mladých lidech, vkládat do nich to, co mi Bůh ukázal. 10 Jak to tedy bude s tebou vypadat? Budu emeritní (bývalý) biskup, s tím, že nebudu jezdit na Rady církve, ale bratr Aleš Navrátil mi bude předávat reference. Budu mít jedno právo: pokud s určitým bodem nebudu souhlasit, budu mít možnost napsat, co mi tam nesedí a proč. A Rada církve se musí tím bodem znovu zabývat, nemusí ho však přijmout, nemám právo veta, ale mám právo upozornit, a pak už to je na nich. Dům v Albrechticích Rudek Bubik ve své první kanceláři u sebe doma (1990) Ročník 20, duben 2008 Rudolf Bubik Setkání všech pastorů. Zleva stojící: František Apetauer, Rudek Bubik, Stašek Cichý, Pavel Čep, František Cupal, Bohuš Sikora, Pavel Motyka, Dobroslav Makovička, Pavel Kocur, Lumír Folvarčný, Jaroslav Šelong. Vpředu zleva: Jenda Vrzalík, Petr Rieger, Michal Beran, Martin Moldan, Bohuš Wojnar. (1992) Vzpomeň si na situaci, kterou považuješ za veliké vítězství? Je třeba si uvědomit, že každé vítězství je zároveň obětí. Slova Pána Ježíše: „Dokonáno jest“ znamenala vítězství, ale zazněla z kříže. Ano, mnohé věci byly nádherné, ale na druhé straně i bolestivé. Na poslední pastorálce jsi kázal o tom, že každý máme svůj vzor. Koho máš za svůj vzor ty? Měl jsem několik duchovních vzorů. Své rodiče, bratry Koloczka, Wojnara, dokonce i Kaletu, viděl jsem na nich křesťanství v praxi. Potom na mně pracovala literatura Kristýny Royové. Pak pro mě byl vzorem hlavně David Wilkerson. Po přečtení knihy Dýka a kříž jsem věděl, že je to člověk, kterého jsem hledal: chodící s Bohem, slyšící Boha a bojící se Boha. Jsem rád, že jsme se setkali a velmi jsme se sblížili. Kterou pasáž ze Starého a kterou pasáž z Nového zákona máš nejraději? Žalm 23: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. Ve čtvrtém verši jsou slova, že jeho hůl je mé bezpečí. A právě o tom verši jsme hodně diskutovali ve vězení, kde mě spoluvězeň buddhista přesvědčoval, jak mě může držet hůl, kyj v bezpečí… Řekl jsem Teď je však moderní způsob řízení – mamu: „Hůl není v ruce sadisty, ale otce, nagement. Když jsi vedoucí a tvůj podkterý mě miluje. A nad tou rukou ještě řízený ti nesedí, no tak je nasnadě, že se bdí oko, které mě miluje. On se mi s ra- s ním rozloučím, aby dílo šlo lépe dál. dostí nevozí holí po hřbetě. Ale je tu proJenže management není věcí Božího to, aby mi ukázal: Pojď, tudy ne, tudy.“ To království. Ukážu ti příklad: Pán Ježíš od je žalm, který mě vedl celým životem. Otce dostal dvanáct apoštolů. Za svého nástupce povolal Petra, ale nejraději měl Každý z nás, myslím, prochází duchov- Jana. V rámci managementu by povolal ním vývojem, má nějaká poznání, a po- Jana, ale v rámci Božího vidění Petra. Círtom zjistí, že je vedle. kev není postavena na managementu, ale Ano, ovšem pozor! Bratr Aleš Navrá- na Boží moci. Církev je postavena na rotil má přísloví: „Nejmíň bolí to, když se zení se, ne na tovární hale. Já vím, že jsem učím na roztřískaném nose svého souse- nemoderní. Někteří lidé zírají jak tele na da a ne na svém vlastním.“ Jsem-li pou- nová vrata, když říkám: „Bůh mi dal Martičitelný, svou energii vydám k životu pro na Moldana.“ „Ale vždyť máš syny,“ namíBoží lid. Jsem-li nepoučitelný, vydám tají. Mám, ale Bůh mi nedal ani jednoho množství energie vniveč. Svýma nohama ze synů za nástupce, ale dal mi Martina. šlapeš po svém díle jen proto, že jsi nepoučitelný. Chceš říct, že Pán Bůh nám někdy dává do blízkosti lidi, které bychom si sami Naše církev taky zažila spoustu bolest- nikdy nevybrali? ných okamžiků: dělení, Brno, pak ZnojAno. Bůh se nás neptá, kdo se nám zamo... Našel bys společného jmenovatele mlouvá, ale povolává si toho, pro nějž se těchto událostí? rozhodl. Proto jsem tvrdě proti zákulisOdmítnutí autority. To je společný ním dohodám a jednáním. jmenovatel. Co z toho, že bratři tvrdili: „Mám svou autoritu, přijede bratr z USA, Jakou radu do života bys dal každému z Argentiny, z Austrálie“, ale tady pro něj křesťanovi? autoritou není nikdo. Ale kde jsem viděl Starej se o to, abys slyšel Boha, viděl u lidí poddané srdce, kteří i k problémům Boha, miloval Boha a pokorně s ním chos autoritami přistupovali v pokoře, tam dil. To je život! „Bůh tak miloval svět, že jsem nakonec viděl, že to Bůh řešil sám. dal svého Syna“, jenže moderní křesťané Nebylo třeba nic přidávat. Mojí modlit- tam končí. Ale tam není tečka, tato věta bou v takových případech vždy bylo a bu- má pokračování: „aby žádný, kdo v něho de: „Bože, změň jeho, nebo mě.“ Nikdy věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Já však nepůjdu ve vlastní síle ho sundat. mám v nebi milujícího Otce, a toho bych Je hodně pastorů, se kterými máme roz- chtěl lidem přiblížit.. dílný pohled na určité otázky. Ale budu vždy trvat na tom: Bůh mi ho dal do círk- A pro církev... ve a já s ním musím jednat jako s Božím Totéž platí i pro církev. Aby to byla círpomazaným. kev jdoucí za Bohem, církev slyšící Boha. 11 ŽIVOT V KRISTU Někdo by si mohl říct, že ti to nedovolí rozvinout se ve tvém obdarování, co bys na to řekla? na, do Žukova na shromáždění, protože Tak to tedy vedle Rudka vůbec ne. Práon je z Karviné a já také. vě on mě vždycky povzbuzuje do duchovVěděla jsem, že to je bratr, kterému se ních věcí. Co se týká mé služby sestrám, velmi jedná o Boží věci jako mně, ale není Rudek mě v tom od začátku velmi podmoc vysoký a ještě velmi hubený, takže poroval. Když my ženy jsme totiž poddávypadal jako chlapec, kdežto já jsem byla ny svým mužům, uvolňujeme Boží moc, spíš vyspělá. Tak mě to nikdy nenapadlo, která nám potom pomáhá rozvinout ale modlila jsem se za to, a nějak mu ne- naše i manželovo obdarování. mohla říct ne. Spíš jsem si pořád říkala, že vdát se chci, děti jsem měla vždycky Jsi člověk, který vidí všechny Rudkový velmi ráda, tak jsem si říkala: „Pane, jestli chyby a přesto, jak bys ho popsala? je to tvoje vůle, tak jo.“ Ale jinak jsem neŘekla bych, že je opravdu muž víry. Jasbyla zvláštně zamilovaná. To ne. Šla jsem ně že má problémy jako každý jiný. Má do toho s vírou, tak by se to dalo vyjádřit. boje, má určité chyby jako každý člověk, Tebe Pane, miluji, on také, takže půjde- ale přesto všechno si na něm cením, že me do toho jedině s tebou. věří Bohu. A když Bůh jednou řekne, tak jde za tím. Je nebojácný. Myslím si, že A nelituješ toho. takových mužů je dnes třeba, kteří když Právě vůbec (smích). Protože Pán slyší, co k nim Bůh mluví, tak za tím je věrný, a dává ještě nad to, co si pře- jdou a nebojí se odporu, překážek a čeješ. Opravdu Bůh mi dal i tu lásku, jsem hokoli. Pánu vděčná za Rudka, protože mi vždycky byl vzorem i ve víře. Jaký byl asi váš nejkrásnější a nejhorší zážitek? Rudek je hodně silná osobnost, jaké to Vždycky jsem říkala, že já nejsem na je, žít po jeho boku? cestování, snad ještě Jeruzalém, Izrael, to Jaké to je? Lidem se někdy zdá, že je jo, to bych ještě ráda viděla, ale někde po to těžké, ale naopak mě to vyhovuje, pro- světě, to ne. V Jeruzalémě se měla konat tože on má tu zodpovědnost a tím mě celosvětová konference letničních církví chrání. Já jako žena to mám vlastně leh- a Rudek tam měl jet. Tak se o tom mlučí. Právě nedávno mi telefonovala moje vilo a jeden cizinec povstal a řekl: „Bratsnacha Dita: „Představ si, David právě ři, je velmi dobré, že tam posíláte svého mluvil o mužích, mluvil o autoritě, jak vedoucího, ale věřím, že by tam měl mít mají stát v rodině a jak to je důležité…“ manželku a další bratři ho v tom podpoA já jí říkám: „Vidíš, Dito, my to máme řili. To bylo obrovské překvapení pro mě vyřešené, protože David je po tatínkovi, a opravdu jsme jeli spolu. To byl krásný a když něco řeknou, no tak to tak bude, zážitek. co víc?!“(smích). Na jedné straně se zdá, že to je možná těžké, ale na straně dru- A nejhorší vzpomínka? hé zase žena ví, co může očekávat a že ji Ty špatné máme dávat pryč, takže žádmanžel kryje. né nemám (smích). Rudolf Bubik Rozhovor s Marií Bubikovou N edávno Ti vyšla kniha. Jak ses do ní pustila? Kdysi v Kolíně bylo v rámci Aglow setkání sester, kde mě požádali, abych sloužila. Seděli jsme s organizátorkou, snad z Anglie, a překladatelkou Jarkou Ponerovou, když tu sestra říká: „Myslím, že je škoda, že nemáte v Čechách žádnou knížku pro české ženy. Je tolik knížek, svědectví z různých zemí, ale z Čech není nic. Ty bys ji měla napsat.“ A já na to: „Kdepak já, kdepak…“ Ale Jarka se toho nepustila. Kdykoli se mnou byla, vždycky mi to připomínala a přesvědčovala mě, že mi pomůže, abych to třeba namluvila na magnetofon nebo napsala Maňka u Jordánu během návštěvy Izraele (1996) ručně, že by byla ochotna upravit to do knižní podoby. Teprve pak jsem začala uvažovat, rozhodovat se, modlit se za to, no a nakonec jsem to zkusila. Já zase ručně píšu ráda. Nerada mluvím přímo. Na papír si rozmyslím, co chci napsat. Štěpán Poner to vždycky okopíroval, ona to zpracovala. Stejně jsem s tím měla pořád boje. Nebylo to jednoduché. Vyznávat své osobní věci není nikterak jednoduché. Tak jsem se za to modlila, a vždycky, když už jsem měla něco napsané a pak si to přečetla, tak to povzbudilo i mě. Protože jsem viděla, jak je Bůh v mém životě dobrý a velký. A nakonec i Ed Traut mi to prorokoval, velmi mě v tom povzbudil, to byla opravdu poslední injekce. 12 Rudek vždycky vypráví ze svého pohledu, jaké bylo vaše první setkání. Jak jsi poprvé vnímala Rudka a Boží vedení ty? První moment to pro mě byl šok, protože vždycky jsem ho brala jenom jako bratra, vždycky jsme mluvili jenom o duchovních věcech. Měli jsme stejnou cestu, sami dva jsme jezdili vlakem do Těší- Rodinná fotografie (1981) Snad okamžik, kdy jste věděli, že dojde k zatčení? Ano, to je pravda. I když jsem až do konce věřila, že Pán je mocen zachránit. Ještě jsem ho povzbuzovala, že máme Pána, který ho ochrání, ale on to už cítil. A pak to ráno... Šel na noční a pak se nevrátil. Já jsem měla zlý sen, už v tom snu mi Bůh ukázal, co je, a proto jsem vstala, ještě jsem se modlila a byla jsem uvnitř nervózní. A potom, když jsem uslyšela auto, bouchnutí dveří, jsem věděla, že jsou tu. Nevěděla jsem vůbec, zda se vrátí. Ale i při tom je Pán Bůh úžasný, že může i v nejhorších chvílích potěšit. To také nikdy nezapomenu – jak šťastná jsem šla ze shromáždění. Byla tma, šla jsem pěšky a měla jsem takovou radost, že jsem volala na našeho psa: „Ťapko, představ si, Ježíš opravdu žije!“ Rudek musel hodně cestovat, pracovat, takže se dá říct, že ti ho církev brala. Máš vůbec církev ráda? Velmi si vážím církve, protože vím, že je to tělo Kristovo. Je napsáno, že jeden druhému máme dodávat sílu, a já vím, že mnozí se za nás modlí. Nejvíc jsem to třeba pociťovala, to též nikdy nezapomenu, když jsem byla nemocná a měla jsem jít na operaci a Rudek byl akorát v Anglii. Když jsem se modlila, najednou mi přišlo: „Určitě to tam Rudek řekne a ce- lá církev se za mě bude modlit.“ Pocítila řidiče. Před tím jsme si jeli sami dva, ženy jsem sílu toho, že nejenom tady, ale i za to mají rády, a teď najednou tu byl třehranicemi máme tělo Kristovo. Když se tí. Pro mě to bylo ze začátku těžké, že se pak Rudek vrátil, tak mi potvrdil, že se mi nějaký muž o něho stará, že mu nese tam za mě modlili. tašku a tak, a já říkám: „Já ti to vezmu...“ Je pravda, že Rudek býval hodně pryč Jsou to změny, které člověk musí přijía nejvíc tehdy, když se stavělo v Kolíně, mat a pokořit se. to jsem třeba dva týdny byla sama a on Navíc vidím, že i mně už síly také ubýpřijel jenom na víkend, ale přesto mohu vají, ale vždycky si říkám: „Díky Pánu říct, že to bylo pro mne požehnáním, že za to, že můžeme takto jít spolu.“ Díky jsem se víc mohla věnovat modlitbě a Bo- Pánu za to, že můžeme jemu patřit, že žímu slovu. jeho známe a že On nás miluje, vede, vyučuje. To je dar, to je každodenní Můžeš říct, že Pán Bůh na vás pořád pra- radost. cuje? Že Pán Bůh vás neustále něčemu učí? Děkuji mockrát za rozhovor. To jo, pořád. Někdy si říkám: „Tak už tolik let chodím s Pánem, přece bych už Naše děti (1981) měla být dál?“ A zase vidím ve svém životě, co je třeba změnit. Jaký je pro tebe další výhled od Pána pro tvou službu? Osobně to, že se mám starat o Rudka. Fakt mě potřebuje, hlavně proto, neslyší. A jinak, co Pán bude mít pro mě, to nevím. Jaké to vůbec je, jdete společně dlouhá léta, Rudek byl vždycky silný, vitální, zvládl spoustu věcí, a najednou prostě slábne, jak to prožíváš? Šlo to tak jedna věc za druhou. První pro mě byla dost těžká, když si musel vzít Rozhovor s Pavlem Bubikem J Rudolf Bubik Ročník 20, duben 2008 ak vzpomínáš na dětství? Vzpomeneš života. Tehdy jsem byl Bohu opravdu si na nějakou dobrodružnou histor- blízko, mohl jsem ho vnímat úžasným ku? způsobem, i když to bylo období, kdy byl Na prvním místě bych řekl, že jsem otec ve vězení. Bohu velmi vděčný, protože jsem měl Ty dobrodružnější vzpomínky souvisí a mám rodiče, od kterých jsem mohl s tím, když přijížděla auta s literaturou opravdu hodně načerpat, a já pak nosil ty pytle pod i když byli mnozí, kteří střechu. s To bylo tenkrát Pavel Bubik poukazovali na to, že naše velmi riskantní. Noviny v dětství bylo ochuzené. Já sice psaly, že naše hranis si naopak myslím, že alece c jsou dobře střežené, že spoň pro mě bylo období přes ně neprojde skutečp dětství a dospívání dobně n nic, popřípadě uváděrodružné a vzrušující. Na li l (pořád dokola ty samé) konci 70. a na počátku 80. příklady, kdy někoho nap let jsem mohl vidět velkou šli. š Tehdy jsem mohl proBoží blízkost, požehnání žívat ž ten kontrast, co je a zázraky. Boží realita a to, co se B Než jsem nastoupil na vydávalo za pravdu. Ta v střední školu v ŠumperBoží B realita byla skutečná, ku, mnozí říkali, že právě já prakticky ne- a mohl jsem si na ni dokonce i sáhnout – mám možnost studovat na střední škole vlastníma rukama jsem nosil ty stovky kiprávě proto, jaké mám kádrové posudky logramů či tuny knížek do místnosti přídíky postojům svého otce. Přesto jsem stavbě. To byl vždycky silný zážitek, když přece jen odjel na pět let do školy v Šum- Bůh takto požehná. perku. Můžu zpětně říct, že to bylo duVzpomínám také na jednu „rodinnou chovně jedno z nejlepších období mého rekreaci“, kde bylo asi 200 lidí. To býva- la setkání, která formovala církev. Tehdy přijeli v pěti autech příslušníci StB, akci ukončit. Snažili se nás nahnat na jednu louku a pozatýkat. My jsme se na té louce tehdy shromáždili. Celé to shromáždění asi 200 lidí začalo zpívat „Haleluja, Haleluja…“ a ten příslušník řval: „jménem zákona mlčte!“ a my jsme začali zpívat další sloku „Zlaté svobody vysvitnul den“. Byl to pro mě zvláštní den. Mohu říct, že moje dětství díky tomu, jak rodiče žili a jak mě vedli, bylo hodně úžasné. Některé dobrodružné zkušenosti jsou z jednoho pohledu možná méně příjemné, ale mohl jsem prožívat i to jak Pán Bůh řídil věci. Vůbec nemám výčitky vůči sobě nebo rodičům, že jsem nežil jinak, nebo že jsme mohli něco udělat jiným způsobem a jsem Bohu vděčný za to, čím nás obdařil. Jaký byl taťka otcem, když tak často sloužil a byl možná málo doma? Jako otec byl určitě přísný. A to bylo dobře, protože jsem jako malý nebyl zrovna nejposlušnější dítko a tak mě bylo potřeba často potrestat. Ale myslím si, že bylo v pořádku, že měl určité standardy. I když nebyl doma, věděli jsme, jakým způsobem nastavil určité zá- 13 Rudolf Bubik ŽIVOT V KRISTU sady. Je pravda, že jsme občas jezdívali s ním, zpočátku, když jsme neměli auto, to bylo těžší, tolik možností nebylo. Koncem 70. let, když už bylo auto, jsme mohli jezdit s ním, i když taky ne vždycky to šlo. Plodný autor, který „se rozhádal s perem“… V čem je tvým vzorem? V těch postojích, které měl pevné a jasné. I když bylo (a je) mnoho těch, kteří se tvrdě proti jeho postojům stavěli, on v nich vytrval. V těžších obdobích je nemohl veřejně zastávat, ale vnitřně z nich nikdy necouval. To je důležité, abychom mohli být i my za všech okolností jasní. Když je to někdy třeba jinak, abychom uměli také vyznat, že to nebo ono jsme udělali špatně. Byl mi vzorem v tom, že vždycky věděl, proč ve svých zásadách stojí. leši, již dvanáct let stojíš po boku ta bratra biskupa – o době jeho věznění bratra biskupa. V této době vzni- v roce 1982. Historie knihy je popsána kala dnes již úctyhodná řada jeho v následných knihách – její opakování by knih. Nakolik jsi „viděl do kuchyně“? bylo nošením dříví do lesa. „Do kuchyně“ jsem měl možnost nahlížet dle mého soudu dostatečně. Mnoho- V čem konkrétně vidíš jedinečnost této krát se se mnou bratr biskup radil o kon- knihy? cepci svých knih, někdy o jednotlivých My letniční si občas dovolíme zdánúdajích – zda jsou vhodné ke zveřejnění livou duchovní nadsázku. Tak i já, když apod. řeknu, že největší význam této knihy vidím v tom, že byla prioritně napsáJak došlo prosím tě k tomu, že člověk, na z popudu Ducha svatého, který nám který celý život tvrdí, že se „rozhádal tedy určitě chtěl její obsah sdělit. Původs perem“, napíše řadu knih, která se jed- ně vzniklé zápisky, které se později staly nomu člověku pronese? podkladem knihy, nechtěl bratr biskup Bratr biskup to označuje za zázrak nikdy zveřejnit. V redakční práci na nich z Boží milosti a mně nezbývá, nežli sou- a následném vydání, ke kterému došlo hlasit. Je fakt, že tomuto zázraku řada lidí až řadu let po jejich napsání, hrál hlavní přispěla. roli Boží pokyn. Kniha je dodnes vynikající pomůckou, Jak ses na přípravě knih podílel ty sám? když chceme bratra biskupa představit ať Jak jsem již zmínil, já určitě nejméně. již Čechům či bratřím ze zahraničí. AngSem tam radou, předmluvou či doslovem. Největší tíhu dle Pavel Slepička a Aleš Navrátil mého soudu nesli korektoři. Není snadné převést mluvené slovo (bratr biskup své knihy diktuje) do písemné podoby. Vím o Marušce Ribárské, která se napracovala zřejmě nejvíce. Zasvěcení by mohli jmenovat řadu dalších, kteří se podíleli na přepisování, češtinářských korekturách atd. Dík patří zajisté i vydavatelskému týmu našeho nakladatelství, ve kterém všechny knihy vyšly. lický originál toto umožňuje bez problémů a již nespočítám bratry, kteří se velKteré z nich vidíš jako klíčové? mi pochvalně zmiňovali o knize samotné Neodpovím. Bratr biskup má skutečné i osobním přínosu, který si z její četby apoštolské pomazání, je přirozeným vůd- odnesli. cem církve. Proto se ve svém životě vždy soustředil na věci nejpodstatnější. Stej- Co následovalo? ně tak při psaní svých knih. Těžko budeš V další knize jsem měl do značné míry vybírat byť jen jednu, kterou by církev prsty já sám. Viděl jsem za důležité, aby základní teologické pohledy naší církve mohla postrádat. již nebyly předávány pouze „ústní tradiDobrá, mohl bys jednotlivé tituly krátce cí“ případně jejich zlomky na audiokazetách, ale aby byly k dispozici v písempředstavit? První byla autobiografická kniha, kte- né podobě. Tak vznikly „První kroky“ od rá kupodivu vyšla původně v angličtině kolektivu autorů, jejichž obsah však ve pod názvem „Prisoner cell 304“ napsaná svém původu vychází z vyučování bratve spolupráci s Jimem Dunnem. Teprve ra biskupa, prostřednictvím kterého vedl následně byla přeložena do češtiny s ná- církev v předchozích letech až desetilezvem „Šedesát dnů pro Krista“. Pojedná- tích. Proto je uveden jako hlavní autor vá o jedné z nejobtížnějších kapitol živo- knihy. Jak jste jako rodina vnímali, když bratra biskupa zavřeli? Když taťku zavřeli, nebylo to pro nás nečekaným překvapením. Asi půl roku před tím u nás našli větší množství literatury, těch knih v domě ležela asi tuna. Bylo velmi pravděpodobné, že se z výslechu domů už nevrátí. To ho ještě pustili. Když ho v r. 1982 zavřeli, bylo pro nás důležitější, jestli to neohrozí církev. Církev ale dokázala stát jednotně, Bůh nás posílil. I když taťku zavřeli, my jsme se jako děcka s mamkou modlili, nepropadali jsme beznaději a jako rodina jsme drželi pohromadě. Nic se na té podstatě života rodiny i církve nezměnilo a hned další neděli se církev sešla. Jen jsme se museli učit novým věcem, sehnat právníky a chodit v té situaci mezi paragrafy. Jak jsi vnímal Boží zaopatření v té těžké době? Museli jste si hodně odříkat? To, že někteří bohatší spolužáci měli značkové džíny a já ne, jsem si tenkrát vůbec neuvědomoval. Nijak jsem ani nevnímal, že bychom žili chudě. Je pravda, že jsme nikdy nejeli do bývalé Jugoslávie na dovolenou, na druhou stranu nemám dojem, že bych nějakým způsobem strádal. Co bylo třeba, to vždycky bylo. Samozřejmě, každé dítě má nějaké představy, které nejsou reálné, a ani bych nenašel dítě, které by řeklo: „Všechno se mi naplnilo, co jsem chtěl.“ Spíš si vzpomínám, že se k nám spolu s knížkami a návštěvami dostávaly i západní žvýkačky s obrázky, které nikdo jiný neměl. Mít tenkrát takové obrázky, znamenalo být mezi spolužáky „in“, to už bylo něco. Děkuji ti za rozhovor. Ptali se Jirka Bartík a Pavel Slepička. 14 Rozhovor s Alešem Navrátilem o knihách bratra biskupa A Ročník 20, duben 2008 Zeptám se na knihu další: Proč zrovna „Skutky“? Bratr biskup tuto knihu Nového zákona vyučuje na naší biblické škole v Kolíně, takže učebnice byla žádána… Z mého pohledu nicméně výběr knihy není náhodný. Naše církev v čele s bratrem biskupem v uplynulých desetiletích prožívala svým způsobem „Knihu Skutků“. – Vznik prvních sborů, budování struktury církve, zápas o ni, útoky zvenčí i zevnitř. Toto vše vidím jako skutečnou analogii. Je dobré, mohou-li si lidé srovnat historii naší církve s historií první církve. Mohou porovnat shody i rozdíly. Řekl jsi „historii naší církve“. To souvisí s další řadou knih, není-liž pravda? Ano, šest dílů „Historie“ naší církve skutečně následovalo a jejich postupný vznik nebyl určitě snadný. Původní redakční záměr byl podstatně skromnější, ale jak materiálů přibývalo, přibývaly i další díly. Historikové více ocení díly obsahující kopie historických dokumentů, laik beletristické zpracování dílů zbylých. Bude něco následovat? Bratr biskup již byl opakovaně žádán vedením církve o další titul, který jsme viděli za potřebný, ale zatím nepadlo konečné rozhodnutí, takže nechci předbíhat. Děkuji ti za rozhovor. Já také. Ptal se Mgr. Pavel Slepička. Přehled knih Rudolfa Bubika: • 60 dnů pro Krista • První kroky • Slavná budoucnost Božího lidu • Skutky apoštolské: slavné dědictví Božího lidu a jak z něj čerpat • Historie letničního hnutí I. Autentické dokumenty Sebrané spisy • Historie letničního hnutí II. Co jsem slyšel • Historie letničního hnutí III. Autentické dokumenty Sebrané spisy • Historie letničního hnutí IV. Co jsem viděl • Historie letničního hnurí V. Autentické dokumenty Sebrané spisy • Historie letničního hnutí VI. Co jsem prožil Bratr biskup R udka jsem poznala někdy na počátku osmdesátých let, když poprvé přijel do Kutné Hory do jedné věřící rodiny. Měla jsem z něho velmi nepříjemný pocit, neboť jedna přítelkyně mi o něm vyprávěla: „Ten ti vidí až do žaludku, před ním nic neschováš.“ Tak jsem se s milým bratrem Rudkem seznamovala s chvěním v srdci a kolena pode mnou mírně podklesávala, neboť jsem dumala, co všechno o mně ví, aniž bych mu to řekla. Časem jsem ovšem zjistila, že ačkoliv bratru Rudkovi Pán Bůh leccos ukáže a dá mu slovo do situace, není to tak, že by si v nás četl jako v otevřené knize – to může jen Bůh. Brzy po našem prvním setkání jsem i s ostatními z našeho společenství, které se později stalo základem sboru AC v Kutné Hoře, začala jezdit na různé „letní rekreace“ a občas i víkendové návštěvy k Bubikům domů. To pro mne byla škola praktického života. Rudek byl v té době ještě zaměstnaný na šachtě, ale kdykoliv jsme k nim přijeli, na každého si udělal čas, věnoval se nám v rozhovorech i na modlitbách. A v jejich rodině jsme mohli vidět, jak vypadá křesťanství v praxi. Dveře jejich domova byly doširoka otevřeny pro všechny příchozí – a občas to byli i velmi zvláštní lidé. Někteří u Bubiků pobývali i delší čas. Nebo třeba jezdili na víkendy a byli u nich jako doma. Možná by to byl zajímavý seznam, kolik životů obyčejných lidí bratr Rudek spolu s manželkou a dětmi ovlivnili. Oni víru žili. Vždy a všude. Kuchařské umění Majky Bubikové bylo vyhlášené a mohl si ho vyzkoušet nejeden zahraniční host. Když pod vlastní střechou ubytujete sto padesát lidí, dá se očekávat, že vám leccos pošlapou, opotřebují, zničí. Oni to všechno snesli – proto, abychom mohli nabírat ze studně Božího slova. Byli jsme tak žízniví – dnes se na dovolenou jezdí lidé především rekreovat, my jsme tam jezdili především slyšet Boží slovo, vyučování a na modlitby. A taky se děly věci!!! Účastníci by mohli vzpomínat, kolik lidí u nich přijalo Pána Ježíše za svého Spasitele a kolik jich bylo pokřtěno Duchem svatým, kolik jich bylo osvobozeno od démonů a z různých svázaností. Myslím, že to bylo v roce 1990, kdy za mnou bratr Rudek přišel, zda bych byla ochotna opustit „světské“ zaměstnání a pracovat jako sekretářka – tehdy se plánovalo vybudování ústředí církve v Kolíně. Když jsem souhlasila, vyslali mne na čtvrt roku do Anglie (abych si vylepšila angličtinu), mezitím se začalo stavět. Bra- tr Rudek slíbil stavbařům, že se tu zimu (1990–1991) bude modlit, aby nemrzlo, aby mohli i v zimě betonovat, a skutečně byla teplá zima a kdykoliv betonovali, tak nemrzlo. Pamatuji, že v místě dnešní modlitebny, zhruba tam, kde jsou dnes přední řady židlí, rostla velká rozložitá meruňka. Když jsem se vrátila z Anglie, hrubá stavba už stála. V červenci 1991 jsem tedy začala pracovat v Kolíně. Mou první kanceláří byla kuchyně Bubikových, pak obývák. V jejich pozdější ložnici se scházelo shromáždění a přes týden tam probíhalo vyučování nultého ročníku biblické školy. Mou jedinou pracovní pomůckou byl mechanický psací stroj. Později jsem se přestěhovala do dnešní kanceláře, v „zasedačce“ měl kancelář bratr Rudek, tehdy ovšem ještě ne biskup, ale „předseda“ církve. Obrovskou výhodou bylo, že bratr Rudek je muž širokého záběru, protože jsme začínali naprosto od nuly a všechno muselo najít teprve nějakou formu a řád. Nejhorší byl pokyn: „Vytoč mi Albrechtice“. Mobily jsme tehdy neznali, telefonní číslo pevné linky existovalo jen jedno, později dvě. A v Albrechticích, kde sídlila ekonomická pobočka církve a vydavatelství, to bylo ještě horší. Jediné číslo bylo neustále obsazeno, tedy ne v Albrechticích, ale už „cestou“. A po bouřce u nich pravidelně nešel telefon nejméně půl dne. Samozřejmě, že jsme při každodenním pracovním styku poznali i své slabosti a chyby. Ale jedno musím dosvědčit, bratr Rudek vždycky jednal poctivě. Ať už se jednalo o finance či vztahy. Kdy to bylo těžké? Dojížděla jsem do práce a z práce autobusem. Dost často, když jsem byla na odchodu, začal bratr Rudek naříkat: „Já tady mám tolik práce, co všechno je ještě potřeba udělat – a ty už jdeš domů… pošli mi aspoň ještě tenhle fax.“ Poslat fax znamenalo „nakrmit“ mašinku listem papíru, vytočit telefonní číslo a „poslat“ dotyčný list. Problém byl v tom, že list většinou jen projel strojem a nic se nestalo. Takže souboj s faxem a ubíhající minuty do odjezdu autobusu, to tedy byly nervy. Vzpomínám si na jednu příhodu. Jeli jsme z letní rekreace v Lehotě na Slovensku. V autě byl bratr Rudek, Arto Hämäläinen z Finska, který nás na této dovolené vyučoval, já a ještě řidič. Měla jsem za úkol doprovodit rychlíkem bratra Arta do Prahy, přespat u Kocurových a ti už ho měli odvézt na letiště. Cesta autem na nádraží k rychlíku trvala asi hodinu. Bratr Rudek mi vyprávěl svá růz- Rudolf Bubik A co eschatologie (nauka o posledních věcech světa a člověka)? Další klíčová kniha. V minulosti byly naše sbory rozbíjeny branhamisty právě z toho důvodu, že naše církev nebyla v této oblasti dosti biblicky připravená. Tato kniha toto bílé místo účinně zaplnila. 15 Rudolf Bubik ŽIVOT V KRISTU ná vidění a sny. U lecčehos jsem si v du- šedesátiny) darovaly jejich děti. Byly tam pochybovat o Bohu. Díky za vaše modchu pomyslela, no bylo by to hezké… ale rodinné fotky, děti, vnoučata. A na kon- litby, za vaši lásku, podporu a za příklad, taková nemožnost…. ci bylo vyznání, které mne i dnes dojímá který ve vás máme. Po letech jsem si na toto vyprávění čas- (nepamatuji si přesně, ale zhruba toto): Není co dodat. těji vzpomněla. Nemožnosti se staly sku- Drazí rodičové, všichni Vám dlužíme dík Věra Dvořáková, Kutná Hora tečností. za to, že jste nám nikdy nedali příležitost (sbor AC Kolín) Často byl bratr Rudek kritizován za své poněkud příkré postoje k některým bratřím, plánům a událostem. Po nějaké době se většinou ukázalo, že bratr Rudek měl pravdu – jenže z těch, kteří ho kritidyž jsem ještě sloužil jako pastor tora šel vzbudit. Po shromáždění jsme zovali, si na to většinou už nikdo nevzpov Uherském Brodě přijel k nám na se s bratrem biskupem sešli a mluvili i mněl a nikdo se neomluvil. třídenní návštěvu sboru sloužit o tom. Jemným způsobem mi domlouJedna veselá vzpomínka ještě z dob, bratr biskup. Dal jsem si od povinností val. Uvědomil jsem si určitou míru své kdy bratr Rudek bydlel doma v Albrechti- pastora trochu pohov a nanezodpovědnosti n v oblasti cích a jezdil odtamtud na všechny strany plánoval jsem si na sobotu hospodaření h s časem a siPavel Čep naší vlasti. Bratři z ciziny, kteří přijíždě- poměrně dost práce kolem lami. l li sloužit nebo na nějaká jednání, si vy- domu. Výsledkem byla sice Bible nás učí: „Cokoli děprávěli veselé historky o jeho řidičském hotová práce, ale byl jsem láte, dělejte upřímně, jako umění. Na jednom se zcela jednoznačně potom velmi unavený. V neby b to nebylo lidem, ale Pánu“ shodli: „Jestli jste se až dodnes neumě- děli ráno začalo kázání, bra(Ko ( 3,23) To je při plánováli modlit, tak až vás poveze Rudek, tak tr biskup zvolil velmi pouní n práce i času směrodatné, se to rychle naučíte a pěkně si svůj život tavé téma, přesto byla moje ať již pracujeme na něčem dáte do pořádku. On jezdí tak rychle, že únava silnější. Pomalu se mi doma, sloužíme ve sboru se modlí úplně každý.“ začaly klížit oči, až jsem slonebo vedeme jiné. Všechn Na ústředí jsem pracovala pět let, do vo bratra biskupa vůbec neno, n co děláme má být proto podzimu roku 1995, kdy jsem odešla na vnímal. Hlava mi klesala dovždy čerstvé a ze srdce. Prov mateřskou. Zažila jsem i začátek Biblické zadu a ústa se mi otevírala… to nás Bible vybízí, abychom byli ve stavu školy, dnešní VOŠMT. Bylo to někdy skuBratr biskup mě v průběhu kázání sle- bdělosti a nezaspali tak Boží požehnání. tečně hektické, nesnadné období. doval a zvažoval, jestli má do mikrofonu Bubikovi mi jednou půjčili album, kte- více zakřičet, má-li se smát z té podívaPavel Čep, ré jim k nějakému výročí (snad Rudkovy né, nebo poslat někoho, aby mě jako passenior středomoravské oblasti Zaspal jsem slovo bratra biskupa K Letniční Evropa směřuje kupředu! Aktuálně Aleš Navrátil 16 V e dnech 6. – 7. března tohoto roku se ve španělském Madridu setkali vedoucí evropských letničních církví sdružených v Pentecostal European Fellowship (PEFu – Letničním evropském společenství) a redakce Života v Kristu byla u toho. Zvolený bratr biskup Martin Moldan se těchto setkání účastní s překladatelem (letos Radek Smetana) z titulu své funkce, já jako zástupce mediální práce naší církve. PEF totiž v posledních letech klade velký důraz na mediální prezentaci potažmo spolupráci letničních evropských médií. Léta jsem se těchto setkání účastnil a mám tedy možnost srovnání: Vedení letniční Evropy za Jakoba Zopfiho – bývalého předsedy PEFu a pod Ingolfem Ellsselem – současným předsedou. Z mého pohledu bratr Ellssel navázal na předchozí práci a úspěšně ji nadále rozvíjí. Novými důrazy je evangelizace Evropy a praktická spolupráce evropských letničních církví v nejrůznějších konkrétních oblastech. Díky tomuto směřování vznikla kromě již klasicky pořádaných letničních evropských konferencí (V roce 1997 v České republice ve Frýdku Místku) další aktivita – mládežnická evangelizační tažení v hlavních městech Evropy. Velmi zdařile proběhlo během PEC v Berlíně v roce 2003, letos se stane centrem dění Madrid. Stran konkrétních oblastí spolupráce: Naše církev se aktuálně podílí na vzniku asociace sdružující letniční evropská periodika (European Pentecostal Press Association), již letitě je angažována jako člen v Letniční evropské misii. Stejně tak jsme začali vysílat svého zástupce na setkání zástupců evropského společenství mládeže (Pentecostal European Fellowship – Youth) a účast ve společenství žen letniční Evropy (Pentecostal European Fellowship – Women) je teprve před námi. Dle mých, nyní již dlouholetých zkušeností, nejde v žádném případě o angažmá formální, které nám přináší jen výdaje za letenky a ubytování v hotelích. Zatím nejvýraznější ovoce dle mého soudu nese spolupráce v oblasti misie – s po- mocí Finské letniční misie jsme již vyslali v minulosti některé naše misionáře a letos se bude poprvé konat evropský mezinárodní kurz pro zájemce o misijní práci a to na půdě naší biblické školy, což je na jedné straně velkou poctou pro naši církev, na druhé straně praktickou výhodou pro všechny případné domácí účastníky. Co přinese budoucnost? V každém případě vyhlížíme jako církev rozvíjení spolupráce v misijní ob- Ingolf Ellssel Rozhovor s Robertem Schroedrem probuzení. Neznamená to, že teď budeme sedět s rukama v klíně. Kanadský misionář, ženatý otec tří dětí, dospělých synů (jeden z nich si nedávno bral za ženu Thajku a žijí v Kanadě), který žije s celou rodinou v Německu od roku 1989, i když své povolání prožívali již jedenáct let před tím. Do Německa přišli těsně před pádem Berlínské zdi. Tak dlouho očekávali, až je Pán do této země přivede, a přišli v tak bouřlivém a zajímavém čase. Ještě chvíli před tím se stěhovali do Německa a najednou jsou téměř vprostřed Evropy. Tento milý bratr nám sloužil stejně jako rok minulý na vzdělávacím programu Ezdráš. Je tedy čas v době, kdy sbory zažívají spíše stagnaci, vnitřní problémy a bojují s vlažností, mluvit o zakládání sborů? Myslím, že církev musí mít vizi žně. Pokud ji nemá, je to špatné. Samozřejmě zdravé sbory reprodukují zdravé sbory, proto je třeba se zaměřit na zdraví našich sborů. A zdravý sbor rozvíjí evangelizaci a misii. Navíc, každý nově vzniklý sbor zasáhne nové lidi a také jiné lidi. Proto věřím, že je potřeba zakládat nové sbory, abychom zasáhli co nejširší spektrum lidí. J ak je to s vámi, jste misionáři podpo- denáct let. Mohl bys srovnat porevoluční vývoj v těchto zemích? rovaní domácí, kanadskou církví? Určitě jste u vás zažili mnohem větší Ze začátku to tak bylo, nyní většina podpory přichází přímo z Německa, kde růst církve. Tam také nastal hlad, který pracujeme v rámci německé církve. Vlast- však trval jen chviličku. Myslím, že hlavně naše kontakty s Kanadou jsou už veli- ním důvodem bylo spojení celého Německa prakticky devět měsíců po pádu Jak se pracuje se sborem, který se nacháce malé, je to přece jenom 19 let. Berlínské zdi. Najednou přišla do myšle- zí v krizi? To se liší případ od případu. Každoní lidí změna, hlad ustal. Také si myslím, V čem spočívá tvoje práce? pádně člověk zvenku je schopen p Pracuji v různých vidět věci z jiné perspektivy. Nejv oblastech: V rámprve se ptáme na cíl, který má p ci letničního hnubýt dosažen, pak se soustředíme b tí pracuji v národní na stanovení role poradce. Např. n organizaci pro zamě m požádali o pomoc ve sboru, kládání sborů, kde ve v kterém řešili změnu jak ve vejsem členem vedoudení, tak i generační. Po tři roky cího týmu. Pomáhájsem skoro každý měsíc přijížděl, j me s formováním abych zjišťoval, jaké vlastně vedepodpůrných týmů ní sbor chce. Otázkou bylo, zda n pro zakladatele nonapřed definují vizi a zaměření n vých sborů. Také sboru a podle toho vyberou pasrozvíjíme síť sboroRobert Schroeder tora, nebo napřed přijde pastor, t vých poradců, kteří který přijde s vizí, které se přizpůk pomáhají již existusobíme. Dále řešili, zda chtějí za jícím sborům nacházejícím se v nějaké že my v Západním Německu jsme zaspapastora někoho z domácích nebo úplně těžké situaci. Třeba když se vedení na- li. Letniční hnutí je tam o hodně slabší, cizího. Nefunguji jako někdo, kdo přijde chází v krizi, když chce sbor formulovat snad kromě tradičně silného Saska. Věsvou vizi, když se mění pastor nebo když řím, že máme zdroje, jak této oblasti více a řekne jim, co mají dělat, ale kladením otázek jim pomáhám najít své nasměrosbor čelí stagnaci. Také jsem jedním z ve- pomoci v zakládání nových sborů. vání. Oni se musí nakonec vždy rozhoddoucích letničního hnutí v severním BaVyučuješ na téma zakládání sborů. Do- nout sami. Je to spíše couching. Poradce vorsku. mníváš se, že to je odpověď na to, jak přece není faktickým vedoucím sboru, jinak se dostává do rizika, že pokud se to Jak je veliké letniční hnutí v Německu? získat probuzení? Máme asi 35 000 členů, kolem 600 sboNemyslím si, že je to jediná odpověď, nepovede, přijdou a řeknou: „To je tvorů. Rosteme, ale vnímáme, jak jsme po- ale dívám se na to tak, že když přijde je vina!“ Když to však objeví sami, je to levili v oblasti evangelizace a zakládání žeň, je zde církev, která vede k učednic- více efektivní. Přijedu za měsíc a ptám se, nových sborů. Počet nově obrácených by tví. A nevěřím, že uvidíme růst sborů bez jestli splnili to, pro co se před tím rozjistě mohl být vyšší. probuzení. Zároveň však musíme pláno- hodli, což také velmi pomáhá. vat do budoucna. Pokud věříme, že Bůh Včera jsi zmínil bývalé Východní Němec- dá probuzení, musíme být připraveni, Děkuji za rozhovor. Ptal se Jirka Bartík. ko, k nám do České republiky jezdíš je- i když rychlý růst sborů přichází jen při Ze života církve lasti, která, jak je výše uvedeno, se nám Pán, i v oblasti internetového televizního Izrael je nejen „úhelným kamenem“ doposud velmi osvědčuje. Naši církev na vysílání. pro národy celého světa ale je také jedevropské úrovni misijní spolupráce zaCo aktuálně zaměstnává vedení letnič- ním z prioritních center pozornosti letniční Evropy. Jako křesťané bychom stupuje pastor Těšínského sboru bratr ní Evropy? Bohuslav Wojnar. Je to především trvalá výzva k co nej- chtěli v maximálně možné míře pomoci Pokud nám to umožní ekonomické většímu angažmá v legislativě a pláno- chránit jak suverenitu a životaschopnost podmínky, chtěli bychom i my, jako cír- vání Evropské Unie (EU). I v této ob- státu Izrael, tak napomáhat duchovnímu kev, vysílat mládež na evangelizační ev- lasti chceme mít jako letniční křesťané rozvoji celého izraelského národa s nímž svůj vliv, pročež byla nedávno otevřena jsme historicky i duchovně těsně spjati. ropská setkání. Takže – nashledanou s některými z vás Já osobně se modlím za rozvoj spolu- kancelář PEFu v Bruselu, jejímž úkolem práce letničních médií v Evropě a to na je kromě jiného kontakt na řídící orgá- letos na mezinárodním misijním kurzu úrovni nejen tištěných periodik ale, dá-li ny EU. v Kolíně! Aktuálně Ročník 20, duben 2008 17 ŽIVOT V KRISTU a komentářem od poloviny dubna do 20. září. Každý jednotlivec může zaslat maximálně 5 fotografií, a to buď e-mailem na taktéž fotosoutěže a fotogalerie, adresu [email protected], nebo na který bude tentokrát zaměřen na téma CD na adresu Dana Navrátilová, Zelená 7, 779 00 Olomouc. Budou umístěny ve fotogalerii zřízené na internetových stránkách AC, to je www.apostolskacirkev. dyž se ohlédnu malinko zpět, na nání, které to přinese vám i vašim sbo- cz/galerie. Všimněte si toho, že se nám posunul termín ukončení posílání fotominulé dva ročníky, mám radost, rům. grafií, a to z toho důvodu, že minulý rok že se nám podařilo realizovat proJsem velmi ráda, že se naše nakladabylo velmi málo času na hodnocení fotojekt, který pomůže šířit evangelium v na- telství ujalo práce na kalendáři vytvořegrafií na internetu. Toto hodnocení spusší zemi. Také jsem ráda, že mitíme 21. září, kdy už dále t nulého ročníku se účastnilo nebude možno další foton více mladších fotografů, prografie posílat. g tože právě spousta mladých lidí má dost kvalitní technicSamozřejmě, stejně jako ké vybavení, umí dobře zacháminulé ročníky, hlavní vym zet s počítačem, na kterém je hodnocení proběhne na h možno fotografie dále uprasrazu mládeže, kde bude vovat, a byla by škoda těchto zveřejněno i hodnocení odz výhod nevyužít. Jinak – fotoborné poroty i hodnocení b mánie je samozřejmě otevřeúčastníků srazu mládeže. ú ná všem. Tam také uděláme malou V minulých ročnících se na přehlídku vaší tvorby a opět p mě obraceli někteří z řad dozahájíme putovní výstavu, z rostu a mládeže, jak mají nakterá nám i letos funguje. k jít v Bibli verše k danému téSoubor na téma „LÁSKA“ si S matu. K tomu nezbývá než můžete u mě vyžádat, a jakm podotknout – to je výzva pro mile bude volný, poputuje m vedoucí mládeže – naučte doi k vám. rost a mládež pracovat s BibTeď už mi nezbývá, než lí v kombinaci s konkordancí. vám v popřát dobré světlo, raKdyž se do toho pak pustíte, dost z fotografování a vidět zjistíte, jak moc veršů se dá požehnání, které přijde skrna téma voda najít a jaké jsou souvislosti ném z těchto fotografií. Právě to je jedna mezi jednotlivými verši. Uvidíte i požeh- z cest, jak přinést evangelium těm, kte- ze právě ty vaše snímky. A že máme téma řří by jinak nechtěli vůbec slyšet. opravdu široké, stačí jenom nakouknout P Prostě – fotománie funguje tak, do konkordance a třeba uvidíte proudy jjak má, a tak pojďme do třetího vody živé, vodu, ve které byl křtěn Pán Ježíš, vodu proměněnou ve víno, vodu, r ročníku. kterou utišil Pán Ježíš, když přišla bouře… a tak bych mohla ještě dlouho pokračoO Organizační podmínky soutěže vat. Však vy to víte. Těším se na vaše nové Fotografie ve formátu JPG, ktesnímky i na setkání s vámi, r dokreslují biblické verše na ré Dana Navrátilová t téma voda, zasílejte se jménem Ze života církve 3. ročník fotománie 18 VODA K J iž nějakou dobu organizace Letniční evropská misie (PEM), které je také misijní odbor naší církve členem, viděla potřebu vzniku intenzivního misijního kurzu pro budoucí misionáře z evropských letničních církví. Reagovala tak na potřeby letničních sborů po Evropě, které chtějí vyslat své misionáře a nechtějí je vyslat bez kvalitní přípravy. Dalším důvodem je také jednotná výuka a koordinace práce v oblasti misie. Ve světě je stále ještě 6500 skupin lidí, které neslyšely evangelium Ježíše Krista. Je také mnoho těch, kteří trpí kvůli duchovním, fyzickým, sociálním a emocionálním potřebám. Možná právě tebe Duch svatý volá, abys šel k nim, ale nevíš, jak to udělat. Můžeš se stát Božím vyslancem a absolvování tohoto kurzu ti pomů- že realizovat povolání, které vnímáš pro svůj život. Kurz se bude konat ve dnech 4. – 22. srpna v Kolíně v budově Apoštolské církve v Kmochově ulici. Kurz poskytne základní znalosti o světové misii a dovednosti pro misijní práci a je zde pro všechny, kterým je minimálně 18 let a mají doporučení od vedení svého sboru k misijní službě. Lektory jsou misijní specialisté z různých evropských zemí včetně lidí, jako je například Dr. Arto Hämäläinen z Finska. Témata kurzu jsou velmi zajímavá jako např.: • Současná misijní strategie • Překlad Bible • Znamení a divy • Průkopnictví a zakládání sborů ‚ Křestan a peníze IV. M ilí sourozenci, dávání desátků je pro někoho naprostou samozřejmostí, ale pro druhé je sporným místem, se kterým bojují, či ho jednoduše nepřijímají nebo ignorují. V naší církvi a také v našem sboru považujeme desátky za nezbytnou součást života křesťana. V Nové smlouvě se sice o desátcích mnoho nepíše, přesto je zde o nich důležitá zmínka. Když Pán Ježíš vytýkal farizeům jejich pokrytectví, kdy dávají desátky i z věcí, z kterých Bůh neurčil, aby ukázali svoji zbožnost, tak jim v Matoušovi 23,23 říká, že důležitější je právo, milosrdenství a víra, ale to ostatní (myšleno desátky) se nemá zanedbávat. Věřím, že dalším místem, které ukazuje na skutečnost, že Bohu stále máme dávat desátky, je místo u Matouše 22, 21, kde chtěli farizeové nachytat Ježíše ohledně placení daní císaři a on jim odpovídá „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.“ Vzhledem k tomu, že to je místo, kde se mluví o penězích, tak mě nenapadá nic jiného, než že měl Pán Ježíš na mysli desátky, případně další finanční oběti. Z uvedeného vyplývá, že Pán Ježíš neruší desátky, ale ukazuje, že se nemá jednat pouze o povrchní náboženský úkon. Další skutečností je fakt, že dnes již nežijeme pod zákonem, ale milostí, a dávání desátků by mělo být vyjádřením naší lásky a oddanosti k Hospodinu. Někteří odpůrci desátků tvrdí, že je to záležitost doby Zákona, která byla obětí Pána Ježíše překonána. Je pravda, že dávání desátků stanovil Bůh Izraeli jako zzákonné nařízení, ve kterrém byly stanoveny pravidla o ohledně desátků. Je třeba si vvšak uvědomit, že v Bibli jsou zzmínky o dávání desátků již p před stanovením Zákona Izrraeli. První místo v Písmu, kkteré se zmiňuje o desátcích, jje v Gn 14,18–20. Abram po ú úspěšném boji odevzdává dessátek knězi Boha nejvyššího Malkísedekovi, který je v souM lladu se 7. kapitolou listu Židům předobrazem Pána Ježíše. Prvním významem desátků byl projev úcty. Další • Zkušenosti v nové kultuře • Praktická příprava Tento misijní kurz má i praktickou stránku v tom, že studenti získají informace o možnostech zapojení se do mezinárodních krátkodobých týmů a možná udělají svou první zkušenost na misijním poli. Cena kurzu činí 240 Euro a zahrnuje vyučování, ubytování a jedno hlavní jídlo za den + registrační poplatek (20 Euro). Je třeba ještě dodat, že celý kurz bude probíhat v anglickém jazyce. Více informací se dovíte na www.pemeurope.com. Co dodat na závěr? Je to skvělá příležitost, kterou by bylo škoda nevyužít, pokud někdo z vás vnímá Boží volání k misii. Je dobré naplnit Boží vůli pro svůj život. Petr Bartoš, zástupce biskupa pro misii místo o desátcích je v Gn 28,22, kde se Jákob rozhoduje dávat Bohu poctivě desátek ze všeho, co mu On dá. Jákob si uvědomuje, že desátek Bohu náleží. Oboje se odehrálo několik set let před ustanovením desátků v Zákoně. Z toho, co jsem uvedl, můžeme vyvodit, že dávání desátků přesahuje dobu Zákona a je platné jak v době před ním, tak po něm. V Lv 27,30–33 jsou desátky nařízeny Bohem jako součást zákona, je zde ustanoven řád dávání desátků. Hlavní skutečností vyplývající z této části je, že všechny desátky náleží Hospodinu. A Bůh v Nu 18,21 dává všechny desátky Lévijcům za dědictví. Rod Levi jako jediný nedostal za dědictví vlastní zemi, ale desátky, které byly součástí zabezpečení jejich obživy. Sami Levité byli povinni dávat z těchto desátků desátek knězi Áronovi. Jedním z důležitých míst, kde se píše o desátcích, je Malachiáš 3, 8–12. Zde Křesťan a peníze Misijní kurz PEM Čtenáři píší Ročník 20, duben 2008 19 Křesťan a peníze ŽIVOT V KRISTU který si k tomu používá staršovstvo. • Protože máme dávat, co je Boží Bohu Bůh spojuje dávání plných desátků se a císařovo císaři (představuje stát), tak svým velikým požehnáním – materiálním, Dávat desátky tou formou, že je použíjá osobně dávám desátky z hrubého ale i duchovním. Na druhou stranu nevám jako almužnu, či si sám rozhoduji platu. Nejdřív chci dát Bohu a na druo jejich použití, nepovažuji za správné. dávání desátků Bůh označuje za krádež, hém místě státu. důsledkem je nepožehnání a dokonce • Používají se na zabezpečení Božích služebníků (pastor, misionář, církevní • Hospodin těm, kteří dávají desátky, kletba, kterou byl postižen Izrael. zaslibuje požehnání, ale naopak důpracovník) a částečně na provoz chrásledkem nedávání desátků může být Z uvedených, ale i dalších částí Písma mu (sboru). nepožehnání a špatný duchovní stav vyplývají určité principy ohledně desát- • Desátky může dávat každý křesťan, který má příjem (plat, kapesné od rodičů, křesťana, a pokud by nedávala desátky ků: stipendium, sociální dávku, dar, povětšina sboru, tak dokonce celého sbo• Je určeno kolik, komu či na co a kam rodné, úroky, důchod). Jákob je nám ru. dávat. Kéž dá Bůh milost, abychom všich• Při dávání desátků bychom si měli uvěv tom příkladem, když se rozhodl dádomit, že je dáváme Hospodinu, ktevat Bohu desátky ze všeho, co mu dá. ni měli správný postoj k dávání desátků rému náleží. Věřím, že je to vyjádření Z toho vyplývá malá rada: pokud byste a mohli zakoušet naplňování Božího zasi nebyli jistí, zda máte dát i z toho va- slíbení o jeho požehnání. Příště se podíúcty, lásky, vděčnosti, ale také posluššeho příjmu, tak s radostným srdcem váme ještě podrobněji na spojitost dávánosti Bohu. ní desátků a duchovního stavu Izraele. • Tak jak byly desátky dávány do chrámu dejte. pověřeným osobám, měli bychom de- • Dávat desátky nemusíme z povinnosViktor Baláž, sátky dávat do sboru pověřené osobě. ti, protože nežijeme pod zákonem, ale pastor AC Vyškov z milosti vyplývající z našeho vztahu • O použití desátků nerozhoduje sám dávající, ale rozhodnutí je na Bohu, s Bohem. Čtenáři píší Opravdu chce mít Ježíš svou církev takovou? 20 Tento článek napsal George O. Wood, generální superintendant Assemblies of God, jako reakci na hnutí církevního růstu. Co je na něm ovšem nejkrásnější je popis církve, jaká by měla být – otevřená, svobodná, plná života, podobná Kristu. Originál je na adrese http://www. georgeowood.com/SiteFiles/102297/Content/Articles/017.pdf. J ako pastor jsem se modlil za různorodou církev, skupinu věřících, která by byla jako mikrokosmos všeobecné církve. „Když lidé všech možných kultur, ras, způsobů života, z mnoha církevních sdružení a s tolika rozdíly v názorech mohou tvořit skutečné Tělo Kristovo,“ vysvětloval jsem svému shromáždění, „proč bychom v jednom místním sboru nemohli mít tu samou různorodost, aby svět poznal, že to, co nás spojuje, je láska k němu a k sobě navzájem?“ Společně jsme žádali Pána, aby nám dal různorodé lidi, kteří naleznou jednotu v Ježíši Kristu. Jako motto jsme si vybrali: „Koho Kristus přijímá, ať církev neodmítne.“ Nedávno jsem pročítal literaturu Hnutí církevního růstu (Church Growth Movement) a zjistil jsem, že to, k čemu nás Bůh povolal, není podle vedoucích tohoto hnutí možné dělat úspěšně. Roky pečlivého průzkumu rostoucích a nerostoucích církví na celém světě přinesly několik základních principů, na kterých se obyčejně všichni křesťanští sociologové na poli církevního růstu shodnou. Jeden z takových principů je tento: Životně důležitá známka zdravé, rostoucí církve je, že její členská základna se skládá v podstatě z jednoho druhu lidí. I v církvi sedá vrána k vráně. V terminologii církev- ního růstu se tomu říká „princip homogenní jednotky“. Jeho klasickým projevem jsou lidé, kteří se chtějí stát křesťany bez překračování rasových, jazykových nebo třídních překážek. Homogenní jednotka je prostě skupina lidí, kteří se navzájem považují za „náš druh lidí“. Mají mnoho společných zájmů. Sdílí stejnou kulturu. Svobodně se stýkají. Když jsou pospolu, cítí se příjemně a jako doma. Ze všech vědeckých hypotéz vytvořených v rámci hnutí církevního růstu se právě tato ukazuje být téměř „zákonem“. Patnáct let výzkumu zabývajícího se četnými kulturami v téměř každém koutu světa potvrzuje, že nejvíce rostou ty církve, které do místního společenství přivádí lidi z jedné homogenní jednotky. C. Peter Wagner, Your Church Can Grow (Vaše církev může růst), Glendale, CA, 1976, pp. 110–1X1 V podstatě to znamená, že se lidé se stejnými předsudky seskupí dohromady. Nesnažte se získat Honzu Nováka, pokud nejste církev pro Honzy Nováky. Lidé na správné straně dráhy nebudou mít žádný větší úspěch při získávání lidí na té špatné straně. Církve s velkým podílem pracujících lidí by se neměly snažit získat zástupy z univerzit a naopak. Tato myšlenka říká, že církev by měla poskytovat bezpečné prostředí, kde se lidé bu- dou cítit s ostatními tak doma jako sami se sebou. Mám jeden problém s tímto sociologickým předpokladem: Opravdu chce Ježíš, aby jeho církev byla taková? Touží ve svém Těle po omezenosti nebo po šíři? Bude více potěšen, když své předsudky odhodíme, nebo když si je ponecháme? Bude šťastnější, když se budeme přátelit jen s nám podobnými lidmi, nebo když budeme milovat i ty, kdo se od nás liší? Chtěl by, abychom sedávali se spravedlivými, nebo i s hříšníky? Chtěl by nás mít ve společenství jen s těmi, kdo vypadají jako my, myslí jako my a jednají jako my, nebo chce, abychom měli otevřené srdce, otevřenou mysl a otevřené ruce pro všechny v jeho rodině? Upřímně věřím, že právě různorodost potěší Ježíšovo srd- George O. Wood ce. V naší církvi jsme proto Ježíšova slova „pojďte ke mně“ rozšířili na všechny. Naše církev se nesnaží o zvláštní službu jedné věkové skupině nebo dokonce několika věkovým skupinám. Batolatům, dětem, teenagerům, studentům, mladistvým, dospělým, čtyřicátníkům, postarším i seniorům ve jménu Ježíše říkáme: „Pojďte.“ Jak je povznášející patřit k církvi, kde v Pánu nacházíte prarodiče a vnoučata, rodiče a děti, bratry a sestry. Modlím se za mnohem efektivnější službu každému jednotlivci v celém rozpětí generací naší církve. Naše církev se nesnaží o zvláštní službu jen ženatým nebo svobodným. Nikdy neprovdaným, dříve ženatým, ovdovělým, partnerům bez rodičů a rodičům bez partnerů, novomanželům, manželům, kteří spolu jsou již nějaký čas či dlouhou dobu, rodičům s dětmi i bezdětným párům, všem ve jménu Ježíše říkáme: „Pojďte.“ Naše církev se nesnaží o zvláštní službu v rámci denominačních hranic. Lidem s církevním pozadím i těm bez něho ve jménu Ježíše říkáme: „Pojďte.“ Pojďte katolíci. Pojďte ortodoxní. Pojďte židé. Pojďte všichni. Pojďte k Ježíši. Pojďte jeden k druhému. „Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje… až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ (Ef 4,3.13) Naše církev se nesnaží oddělovat věřící jedny od druhých na základě otázek učení, o kterých všichni nezaujatí křesťané přiznávají, že nejsou nezbytné ke spasení. Věříme, že jednota Ducha předchází jednotu víry (učení), a tak vítáme ty, kteří věří, že spasení lze ztratit; i ty, jež věří, že jej ztratit nelze; vítáme ty, kdo věří, že Kristus přijde před, po či uprostřed velkého soužení; vítáme kalvinisty i arminiány. Protože naši baptističtí, metodističtí, luteránští, katoličtí a letniční bratři a sestry s námi budou uctívat v nebi společně, pokud jsme ve svých srdcích uvěřili a rty vyznali, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, proč bychom neměli již teď začít mít společenství a uctívat společně? Naše církev se nesnaží získat obzvláště nějakou určitou třídu lidí. Mezi námi by měli být bohatí, lidé ze střední třídy i chudí, studenti, dělníci a učitelé, sekretářky a šéfové, doktoři a sestřičky, architekti a zedníci, nezaměstnaní, podnikatelé a zaměstnavatelé. Naše církev se nesnaží o příslušnost k žádné politické filozofii. Vítáme politicky konzervativní i liberály. Vítáme demokraty, republikány i nezávislé. Naše církev se nesnaží mezi lidmi zavádět uniformitu duchovního projevu. Uctívejte tiše, uctívejte hlasitě. Uctívej- te s tradiční hudbou minulosti, uctívejte se současnou muzikou. Uctívejte Boha hymny a uctívejte ho sborovým zpěvem. Uctívejte s Bachem. Uctívejte s Gaitherem. Ale kdykoli uctíváme a jakkoli vyjadřujeme svou svobodu v Pánu, máme se snažit jej milovat celým svým srdcem, duší, myslí a silou a milovat svého bližního jako sami sebe. Naše církev se nesnaží mezi lidmi zavádět jednotu oblékání. V mezích biblického učení o přitažlivosti a skromnosti můžeme projevovat svou svobodu oblékat se formálně nebo neformálně. Sociologové Hnutí církevního růstu se mohou dál dohadovat o tom, že jedině sociálně a kulturně homogenní církev může růst, tento názor nicméně opomíjí jednu podstatnou věc v povaze Krista a jeho církve. Bůh nás nepovolal, abychom byli podobní ostatním, ale Ježíši. Čím více se stávám podobným Ježíši, tím více jsem sám sebou a tím méně se snažím být jako můj bratr nebo sestra. Čím více se podobám Ježíši, tím více jsem ochoten přijmout také jedinečnost svého bratra a sestry. Tímto způsobem nalézám jednotu v Těle, ne tak, že udělám přesnou napodobeninu druhého, to zaměňuje podobnost za skutečnou jednotu Ducha. Bůh nás umístil jako živé kameny ve svém těle. Nejsme prefabrikovaný, předpřipravený konstrukční materiál. Jsme těženi ze skutečné látky života, uzpůsobeni jedni druhým, abychom vytvořili nádherně barevnou a rozmanitou mozaiku Boží církve. Jedna z nezbytností Božího spojování dohromady je odstranění a obroušení ostrých hran. Bůh si používá rozdílnost mého bratra jako ostrý nástroj k ořezání mé netrpělivosti, souzení druhých, samolibosti a duchovního ega. Bůh nevolá svoji církev k tomu, aby byla formičkou na sušenky, která na běžícím páse vykrajuje sušenky s monotónní stejností. Nesmíme se snažit o vnější zdání uniformity, ale o vnitřní známku Ducha, který vydává svědectví, že jsme Boží děti. http://www.studnice.org/?q=articles/ id/150-opravdu-chce-mit-jezis-svou-cirkevtakovou překlad: Lukáš Makovička, AC Brno Čtenáři píší Ročník 20, duben 2008 Jak oslovit evangeliem naše rodiny? Z e všeho nejvíce máme rádi našeho jí o víře bavit s příslušníkem své rodiny, Pána Ježíše Krista. Sami sebe vycho- ale na pastora si ten čas mohou udělat. váváme lásce k Bohu z celého naše- Knížečka měla být ve velikosti menšího ho srdce, celé naší duše a ze vší síly. Ano, formátu, který si snadno může kdokoliv je to správné, aby byl Bůh tím nejdražším přečíst i vzít s sebou, pokud někam cesa nejmilovanějším. On se nás ujímá jako tuje. Usiloval jsem o skloubení sdílení milující učitel a vede nás k zájmu o na- svého svědectví, evangelia Ježíše Krista, še bližní. Z těch bližních, kteří jsou nám zodpovídání častých dotazů týkajících opravdu blízko, to jsou určitě naše fyzic- se víry, zakotvení základů biblického ké rodiny. učení a zdravého nastavení věřícího pro Krátce po svém obrácení jsem svým nalezení zdravého sboru a pokračování rodičům s opravdu velkou radostí sdě- v křesťanské víře. lil evangelium, a oznámil jsem jim svou Tehdy jsem ještě netušil, že i pravdy, nově získanou víru. Velkým překvapením které o zdravé církvi sdílím, mě povepro mě bylo, že na dobrou zprávu nerea- dou ze služby v rámci svobodného sboru govali tak vstřícně jako já. A to z mnoha Slovo života Vsetín do Apoštolské círksvých důvodů. Inu doma je člověk velmi ve. Dnes jsem za to opravdu rád. Velmi těžko prorokem. Zjistil jsem, že oslovení mě těší, že si Pán používá tuto knížečku těch, na kterých nám hodně záleží, je sice k rozsívání Božího slova do srdcí našich možný, ale nesnadný úkol. bližních, k posílení věřících i jako nástroj, Postupem doby jsem začal vidět i ne- který může český křesťan v evangelizačdostatek nástrojů, které jako tělo Kristo- ním úsilí své rodiny používat. Knížečvo pro tento druh evangelizačního úsilí ka je vhodná zvláště jako dárek. Koupit máme. Velmi mě také překvapilo Páno- si jí můžete v obchodech nebo na www. vo volání k napsání knihy, která bude krestanskyzivot.cz. Ať nás Pán uschopevangelizačně nastavená. Po mém něko- ní předávat efektivně, s citem a různými likaletém zdráhání a rozhovoru s Bohem způsoby jeho evangelium. jsem se tomuto úkolu poddal a knížku V lásce Kristově postupně s milostí Boží sepsal. Po řadě Marián Staněk, modliteb a rozličném zkoumání stylů psaní jsem zvolil způsob otázek a odpastor AC – křesťanské centrum povědí s použitím názvu knihy Setkání Vsetín s pastorem. Naše rodiny se někdy nechtě- 21 ŽIVOT V KRISTU „Zdánlivá“ hříčka Čtenáři píší (Římanům 12,9) U ž dlouho se chci podělit s takovou zdánlivou hříčkou, kterou jsem si pro sebe i pro vás přivezl. Volně ji přeložím, trochu převyprávím, snad některým z nás pomůže. • Neříkej „Otče“, jestliže se každý den nechováš jako syn. • Neříkej „náš“, jestliže žiješ vnitřně oddělený od ostatních. • Neříkej „který jsi na nebesích“, jestliže tě ve skutečnosti zajímají jen pozemské věci. • Neříkej „posvěť se jméno tvé“, jestliže ho opravdu nectíš svým životem. • Neříkej „přijď království tvé“, jestliže vyhlížíš jen svoje zájmy. • Neříkej „buď vůle tvá“, jestliže ji nepřijímáš, pokud je bolestivá. • Neříkej „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, jestliže se sám nestaráš o hladovějící. • Neříkej „odpusť nám naše hříchy“, jestliže sám chováš zášť k vlastním trýznitelům. • Neříkej „zbav nás od zlého“, jestliže sám zlu nečelíš. • Neříkej „amen“ jestliže jsi nevzal vážně slova modlitby Páně. Víťa Dominik, AC Brno Sborové listy 01/2008 Redakčně upraveno, zkráceno. ICEJ srdečně zve na POCHOD DOBRÉ VŮLE proti nákaze rasismu a antisemitismu, který se uskuteční v neděli 13. dubna 2008 Pochod dobré vůle začíná ve 14 hodin na náměstí Franze Kafky na Starém Městě a povede na Klárov na Malé Straně. Akce vyvrcholí ve Valdštejnské zahradě od 15 hodin tradičním setkáním VŠICHNI JSME LIDI, na kterém promluví vězeň z Osvětimi Oldřich Stránský; pozvání dále přijali komisař EU pro kulturu a vzdělávání Ján Figeľ, předseda Senátu Přemysl Sobotka a další osobnosti. Tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus seznámí přítomné se zprávou o projevech antisemitismu v ČR za poslední rok. Hlavním zahraničním hostem bude mezinárodní ředitel ICEJ Jeruzalém Jürgen Bühler. Hudební host: soubor hebrejských písní Adaš. V rámci programu vystoupí sólově také světoznámý izraelský jazzman Avishai Cohen Pod záštitou předsedy Senátu PČR Přemysla Sobotky a primátora hl. m. Prahy Pavla Béma pořádá Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém – česká pobočka (ICEJ). Akce se koná v rámci Evropského roku mezikulturního dialogu. Kvíz Poznáš hledanou osobu? D nes byl doma strašný rozruch. Můj pán přišel strašně rozzuřený. Má paní se ho snažila uklidnit a zjistit, co se stalo. Můj drahý muži, co se ti přihodilo? Obchody nejdou. A navíc mě obvinili ze vzpoury. Mě, takového počestného občana, kterému jde jen o dobro cechu a celé naší společnosti. Já se tak snažím a oni takhle! Vůbec mě nepochopili! 22 Ale, drahý, co se ti stalo? Kdo tě nepochopil? Městský tajemník. Přitáhl jsem před něj tu zhoubu, ty buřiče, kteří vše jen hatí a uctívají to cizí božstvo. A on mi k tomu řekl: „Tyto věci jsou nepopiratelné, a tak je třeba, abyste zachovali klid a neprovedli nic chu, a to byla řeč. Všechny jsem přesvědčil! Řekl jsem jim: „Pánové, víte, že z tohoto řemesla pramení náš blahobyt. Jak ale vidíte a slyšíte, onen Pavel přesvědčil a odvrátil veliké množství lidí nejen v Efezu, ale skoro po celé Asii. Že prý ‚bohové vyrobení rukama nejsou bohové!‘ Nejenže je tím ohrožena pověst našeho řemesla; hrozí také, že chrám veliké bohyně Artemis už nebude nic znamenat a tak se sníží věhlas té, kterou ctí celá Asie a celý svět!“ A pak jsme šli do divadla a tam nás ten ňouma odpálkoval! unáhleného. Přivedli jste sem tyto muže, ti se však nedopustili žádné svatokrádeže ani rouhání. Chce-li někoho žalovat, od toho jsou tu veřejné soudy a místodržitelé. Tam ať se soudí. Máte-li nějaké další požadavky, budou projednány v zákonném shromáždění. Hrozí nám totiž, že kvůli dnešku budeme obviněni ze vzpoury. Pro toto srocení není žádný důvod a nevíme, jak bychom je mohli obhájit.“ A po těchto slovech shromáždění rozpustil. Vůbec nezakročil a ještě mě pohaněl. Před No to je nadělení! A co se bude dít dál? celým cechem! No co?! Budou tak dlouho kázat, až jednou přijdou do chrámu a zniStále tomu nerozumím. Můžeš mi čí jej. Ani nemám chuť na jídlo. Jdu to vyprávět po pořádku? Ale jistě! Víš, ti z té Cesty stále do dílny. Martin Kop káží a lidé stále míň uctívají naši Správná odpověď z minulého čísla: bohyni. A tudíž se míň prodávají Lában naše sošky. Mluvil jsem o tom v ce- Ahoj děti Máte rády překvapení? Já moc – no vlastně – jak která. Ta příjemná a zajímavá určitě. Pěnkava Vendulka takové jedno překvapení právě zažila. Poslouchejte, jak to bylo. Kdo by to byl řekl B yl krásný den, sluníčko stálo vysoko a svádělo k lenošení. Na větvi před domkem seděla malá m pěnkavka Vendulka. NeV věřícně v koukala do okna domu, protože tam p v kleci seděl veliký l zelený pták se zahnutým zzobákem. Vendulce až leknuttím poskočilo srdíčko. A ten hlas, jaký měl. Kdo ví, co říkal. A asi něco provedl, že musel být v kleci. No, ještě že tak. Jak by to asi dopadlo, kdyby si létal volně venku, oklepala se Vendulka při té představě, a pak samou radostí, že ten strašný pták s tím velikým zahnutým zobákem je v kleci, se radostně rozezpívala, když v tom ji maminka drapla za křídlo a hnala k nejbližšímu šípkovému keři. Šup – a byly tam. Ještě stihla křiknout: „Teď ani muk!“ Vzduchem zasvištěla křídla poštolky a Vendulka se jen tak tak stihla schovat. Jen co bylo nebezpečí zažehnáno, vysvětlila maminka Vendulce, že papoušek v kleci jí neublíží, ten jí dokonce neublíží, ani když v kleci nebude, zato taková poštolka – na tu si musí dát vždycky pozor. Kdo se v tom má vyznat. Kolem se mihl další stín a ozval se škaredý vřískot. Maminka se rozesmála: „No, to je aspoň kamarádka. Toto když uslyšíš, tak víš, že je poplach a máš se utíkat schovat. To je sojka a takto ohlašuje nebezpečí. Ale není sojka jako sojka. Toto je sojka Brepta. Zná ji celý les. Pojď, teď ti ukážu něco, co ani spousta lidí ještě neviděla, ale musíš být úplně zticha.“ Opatrně se přiblížily k sojce Breptě a schovaly se za kmen stromu. Ani nedutaly. Lidi si myslí, že umí cizí jazyky jenom oni. Ale dobře sleduj a hlavně – nelekni se a ne abys vykřikla,“ šeptala maminka Vendulce. Najednou se sojka Brepta s rozpustilým křikem zvedla a zamířila k protějšímu lesu. Chvíli vřískala jako správná sojka a najednou spustila jak káně. Doopravdy – jako káně. A než se stihla Vendulka vzpamatovat, Brepta začala krákat jako vrána. Nakonec se dala zase do křiku jako sojka a znělo to, jako když se směje a má radost, jak všechny vypekla. A opravdu. Jak spustila pokřik, všechno se vylekalo, jak spustila jako káně, uletělo i to, co se do té doby nevylekalo. A pak si všimla, jak na kraji lesa jde nějaký člověk. Měl flintu přes rameno a mířil do lesa. Teď Vendulka teprve pochopila, že Brepta je snad ten nejlepší poplašný systém, jaký v lese existuje. Sojka spokojená s výsledkem svého křiku si sedla na špičku smrku a pozorovala, jaký rozruch se jí podařilo udělat. A protože se opravdu všichni rozutíkali pryč, Brepta měla najednou volné pole působnosti. V očku jí mlsně svitlo a hned přeletěla až těsně před dům, kde měli v kleci toho papouška. Tam asi měli rádi i lesní ptáčky a zvířátka, protože na stromě visel krásně voňavý kousek špeku. Teď, když Breptu nikdo nerušil, se elegantně snesla přímo na něj a chvíli se zkoušela prát s provázkem, kterým byl špek přivázaný k větvi stromu. Jejda, to nešlo. Drželo to pevně. Tak co s tím? No přece tady nenechá takovou dobrotu. Zobnout si trochu, to snad ani nestojí za řeč, to dělávají sýkorky. Brepta chtěla všechno. Tak ještě jednou. Pořádně se zapřela, napjala všechny své svaly a až teprve teď si Vendulka všimla, jak neobyčejně silný pták sojka dokáže být. A najednou škub – a bylo to. Jej, to byla tíha, ale Brepta se nevzdávala. Když to celé dostane do své skrýše, bude mít parádní zásobu na dost dlouho. Brepta si přála, aby mohla být veliká jako to káně. To by potom takový kousek špeku zvládla jedna dvě. Vendulka byla z toho divadla celá pryč. Dokázala jenom obdivně špitnout: „Něco takového já nikdy nezzvládnu…“ A maminka se jen usmála a dodala: „Taky proč bys měla? Ty T přece nejsi sojka, abys uměla l takto napodobovat ostatní ptáky. To pěnkavky nedělají. p A víš co? Sojka zase neumí zpívat v tak krásně, jako pěnkavky. Tak T pojď, ať to pěkně natrénujeme. Zkus třeba tuhle… A nad j lesem se nesl krásný zpěv, až l se okno domu s papouškem otevřelo, vyhlédla z něj paní, spokojeně se usmála a řekla: „Vida, pěnkavička nám přišla zazpívat. To je ale nádhera, radost poslouchat.“ A Vendulce se až zatetelilo srdíčko blahem nad tou chválou. teta Dana Dětem Ročník 20, duben 2008 23 David se cítil přijetím a chválou spíše zaskočený než potěšený, a tak se stále častěji obracel po Griffenovi, který se však pouze smál: „Jen se snaž. Chtěl ses přece kvůli Helén vrátit jako vážený muž.“ Paříž přivítala cestovatele s otevřenou náručí. Královská akademie věd uspořádala na jejich počest velkolepou recepci, na níž nechyběli čelní političtí představitelé. Po městě byly vylepeny plakáty zvoucí veřejnost na přednášku do kongresové haly. Ihned po příjezdu do Paříže oznámil David Griffenovi, že si potřebuje něco nutně zařídit. Nespěchal však za Helén, jak se Griffen domníval, ale do zlatnictví v ulici De Saint-Maren. Majitel, který jej ihned poznal z novinové kresby, se před ním zdvořile ukláněl. „Nezasluhuji vaši úctu!“ zavrtěl David hlavou. „Je tomu něco přes dva roky, co bylo vaše zlatnictví vyloupeno. Tu loupež mám na svědomí já a můj přítel, který již zemřel. Potřebovali jsme tehdy nutně peníze na cestu do Ameriky, kde jsme chtěli hledat drahé kameny.“ David sáhl do kapsy a položil před udiveného muže krabičku, z níž vyňal velký safír. „Nevím, jakou má cenu, ale byl bych rád, kdybyste si jej ponechal!“ Muž za pultem se konečně vzpamatoval z překvapení a pozval mladíka do bytu. Tam mu bývalý příslušník pařížského podsvětí vyprávěl svůj příběh. Když skončil, leskly se majiteli krámku v očích slzy. „Oceňuji vaši odvahu přiznat trestný čin a požádat o odpuštění,“ řekl při loučení zlatník. K jednomu se však David odhodlat nedokázal. Marně sbíral odvahu k navštívení domu advokáta Vanetta. Představoval si, že Helén je již zasnoubená nebo dokonce vdaná. Také o něho nemusí vůbec stát! Nakonec se obrátil, jako již mnohokrát předtím, na Griffena. „To tě nenapadlo poslat Vanettovým osobní pozvání do kongresové haly?“ divil se de Griffen. „Nemyslím, že by Helén něco takového odmítla. Nezapomeň, že já a Justen de Vanett jsme přátelé!“
Podobné dokumenty
moderní včelař - PSNV
nástavkové úly, ale také o možnosti přímého prodeje medu zákazníkům, tzv. „ze dvora“. Sem vkládá PSNV-CZ velké naděje,
neboť to znamená nejen okamžité lepší možnosti zhodnocení
medu, ale může přisp...
1 Historické typy uspořádání církve
skupinkového sboru a ze společenství na skupinkách jsem mnoho načerpal. Čím
déle jsem na skupinky chodil, tím více jsem ale vnímal i jisté spory o přístup ke
skupinkám a způsob jejich vedení. Sám j...
český manuál
barvu. Upozornění: Jestliže baterie tečou, před vložením nových baterií Ni-MH, které zůstanou ve fotoaparátu po delší dobu, mohou být vyčerdůkladně vyčistěte prostor pro baterie. Jestliže tekutina ...
Hrad Křivoklát oživí legendárního alchymistu
Rakovníku, který je vždy hned
Přestože se rakovničtí ostrostřelvyprodaný, přestože na něj nikdy
ci mohou pochlubit téměř pětisetletou
nedáváme plakáty,“ říká Milan Sklenář.
historií, za svůj vzor s...
Březen - Časopis Život v Kristu
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své
země, ze svého rodiště a z domu svého otce do
země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12,1)
„Vyjdi!“ „Opusť!“ To byl první příkaz, který
Bůh Abrahamovi dal. I po nás se...
Vyrocni zprava Nehemia 2006
hladových do Gruzie. Od té doby se
změnila celá práce a s ní i struktura
Nehemie. V ČR vznikla Nadace
Nehemia, která začala podporovat
projekty charitativní a humanitární
a také křesťanskou misijní...