Migrace a přechod České republiky k demokracii

Migrace a přechod České republiky k demokracii

Nástin problematiky konsolidace demokracie v České republice a otázka
azylu
Salim Murad
Příspěvek byl napsán vrámci řešení grantové úlohy „Hybrid Information Delivery for
Academics and Practitioners in the Field of Forced Migration in Central and Eastern Europe“.
Reference numer: B7 – 700/2000/C99/0069
Migrace je v současné době jedním z nejvíce sledovaných témat mezinárodní scény.
Samotný fenomén migrace představuje jeden z nejvýznamnějších aspektů globalizace a stejně
jako mnohé další aspekty tohoto tolik diskutovaného procesu je i otázka migrace spojena
s protichůdnými interpretacemi a teoriemi mnoha vědních oborů. Rád bych v této krátké stati
poukázal na jednu jedinou proměnnou z hlediska migrace a situace České republiky po pádu
železné opony a to na problematiku azylu. Azylu jako hledání ochrany před pronásledováním,
tedy vznesení nároku na přiznání politického azylu podle Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 a jejího Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku
1967.1
Přeměna autoritářského politického systému v demokracii a přechod od centrálně
řízeného hospodářství v hospodářství akcentující volnou soutěž byla provázena celým
komplexem vzájemně provázaných událostí v oblasti migrace. A pro současnou situaci na poli
migrace v ČR je příznačné, že s výjimkou masivního, akutního přílivu uprchlíků z válkou
postižené sousední země, se setkáváme snad se všemi typy přeshraniční migrace. Zvláštnost
pozice České republiky, (stejně jako i dalších postkomunistických zemí střední Evropy) je, že
ČR je natolik bohatá a stabilní, že přitahuje jak legální tak ilegální pracovníky do málo
placených profesí, stejně jako se i přímo formou vládní politiky snaží získat vysoce
kvalifikované pracovníky různých oborů z východu. Snaží se tak nejenom pokrýt zvyšující se
poptávku po těchto specializovaných profesích, jakož i zacelit mezery po odchodu vlastních
specialistů do západní Evropy i USA, (kam ale směřuje i proud specialistů ze západní
Evropy). Na druhou stranu postkomunistické země včetně ČR ještě nejsou natolik bohaté, aby
z nich vlastní občané opět legálně či ilegálně neodcházeli zvyšovat svůj sociální status
v rámci dočasných pracovních pobytů na Západě, vykonáváním na tamní podmínky špatně
placených zaměstnání. Ve stejném okamžiku jsou pak postkomunistické země i adresátem jak
návratu menší části vlastních občanů, kteří odešli ze země ještě v období totality, stejně jako
ze západu přicházejících profesionálů zajišťujících ekonomické zájmy investujících koncernů.
Tolik jen část výčtu současných vztahů v rámci aktuálních modelů migrace ve střední Evropě.
Stejná komplementarita podobně difuzních vztahů jež jsou výše nastíněny, pak panuje i v
otázce azylu. V ČR hledají uprchlíci místo ochrany a země jim neslouží jen jako místo
transitu, kde zřetelná část z nich žádá o azyl pouze omylem, nebo pokud jsou odhaleni na své
cestě na západ, či pokud je azylové řízení vhodný nástroj k legalizaci pobytu, ale stává se
zemí cílovou, kde by rádi zůstali. Zároveň však z ČR odchází proud vlastních občanů
dožadujících se útočiště v cizině.
Azyl a emigrace - historie
1
Blíže viz. UNHCR. 2002. The 1951 Refugee Convention, Questions and Answers.Geneva
1
Pokud se ve stručnosti zaměříme obecně na emigraci z Čech, pak v celém světě se
dnes mimo samotné území ČR hlásí k českému původu až 2,2 milionu lidí.2 Stejně jako lidé
z ekonomických důvodů odcházeli zejména do Ameriky na přelomu devatenáctého a
dvacátého století, tak byly české země i cílem několika imigračních proudů3. Pohyb
obyvatelstva byl vůbec výraznou determinantou nejen demografické situace Československa
před rokem 1948. Novou etapou v historii emigrace z českého území pak představuje
fenomén české emigrace po komunistickém puči v únoru roku 1948. Bezprostředně po
převratu odešlo na západ 25 000 představitelů demokratických stran, podnikatelů, diplomatů
atd. Celkem emigrovalo na západ v období let 1948 až 1968 350 tisíc lidí, nová vlna politické
emigrace následovala po okupaci Československa státy východního bloku v čele se
Sovětským svazem 21. srpna 1968. Údaje hovoří o počtu až 80 000 emigrantů. Celkem
v období komunismu emigrovalo na západ až 550 tisíc lidí, což je 3,5 procenta celkové
populace.4 O významu Čechů (a Slováků), kteří se mohli v exilu veřejně svobodně vyslovovat
a nesli tak na svých bedrech vedle úzkého vnitřního disentu kontinuitu svobodného
politického a kulturního života, nemá smysl diskutovat.
Významný zlom v otázce migrace nastal v období eroze bipolárního světa. A byla to
právě masová emigrace východních Němců, přes otevřené maďarsko-rakouské hranice, a
neméně symbolicky přes zeď západoněmeckého velvyslanectví v Praze, která jasně
signalizovala neudržitelnost pozic východoevropských režimů. Pokud hovoříme o symbolech
této doby, vzpomeňme jen o něco pozdější heslo o návratu do Evropy.
Z návratu do Evropy středo- a východoevropských zemí se demokratická společenství
západní Evropy nepochybně těšila. Ovšem záhy se migrace z postkomunistických zemí
dostává opět do popředí zájmu, tentokráte však jako bezprostřední bezpečnostní hrozba a
vůbec se obratem mění pohled na migraci z regionu. Zatímco problematika migrace v rámci
dějin západní Evropy pokud zůstaneme na evropském kontinentu prošla vlastním
dramatickým vývojem, platilo, že imigranté z východní Evropy byli bez větších problémů
přijímáni a chápáni jako političtí uprchlíci. „Jediný smysluplný výraz slova imigrant ze
Sovětského bloku byl uprchlík a uprchlík byl v západních očích synonymem přeběhlíka“.
Svým způsobem tak dokládal morální nadřazenost západu nad komunistickým východem.
(Favel-Hansen 2002: 584). Po konci bipolarity a s destabilizací postsovětského prostoru se
strach z nekontrolovatelné migrace z východu stává jedním z výrazných zdrojů urychleného
přijímání nadstátních politik směřujících k ochraně před migrací a před dalšími důsledky
otevření hranic mezi střední a západní Evropou a chaosem na východě. Nakonec se však
hrozba okamžitého přílivu až 25 milionů východoevropanů nevyplnila. (Geddes 2003: 175)5
2
Dva miliony v Severní Americe, 200 tisíc v Evropě, deset tisíc v Jižní Americe, stejně tak deset tisíc v Africe,
sedm tisíc v Asii, 15 tisíc v Austrálii a na Novém Zélandu. Celková populace žijící dnes v ČR čítá deset milionů
lidí. Viz Pehe, J.: Uprchlíci v moderních českých dějinách. In UNHCR, Útěk a exil v umění. Praha 2002. s. 24.
Mnozí, kteří odešli ve druhé polovině 19. století na Ukrajinu, tzv. Volynští Češi (asi 30 000 lidí ), ale i do
Rumunska, se dnes snaží i po několika generacích navrátit zpět do ČR. Blíže viz. Śišková. T. Menšiny a migranti
v České republice: my a oni v multikulturní společnosti 21. století, Portál Praha 2001.
3
protibolševičtí imigranté z Ruska, po první světové válce, protinacističtí imigranté před druhou světovou
válkou. K další vlně imigrantů lze počítat řeckou, tentokráte jako důsledek občanské války v letech 1946-1949.
Naproti tomu nelze pominout vystěhování tří milionů zejména Němců, Rakušanů a Maďarů jako důsledek druhé
světové války a následné dosídlování liduprázdného pohraničí.
4
Údaje o emigrantech v období totality se velmi liší. Pro představu srovnej Pehe, J.: Uprchlíci v moderních
českých dějinách. In UNHCR, Útěk a exil v umění. Praha 2002. s. 23. a Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky.
Libri Praha 1996.
5
Vize strachu z přílivu mas z Východu se objevuje téměř ve všech studiích pojednávajících danou problematiku.
Srv . Geddes. A. 2003: The Politics of Migration and Immigration in Europe. Sage. London. S. 175 a Wallace,
C. 2002: Opening and closing borders: migration and mobility in East-Central Europe. In. Journal of Ethnic and
Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax Publishing. s.603.-625. Dále Mitsilegas, V. 2002: In. Journal of Ethnic
2
Pro občany ČR, tedy ještě bývalé federace, byla změna systému i změnou způsobu vnímání
eventuality emigrace. S politickou perzekucí mizí vlastní důvod žádostí o azyl v zahraničí
/alespoň pro tento okamžik /. Ale hlavně emigrace jako moment nenávratné ztráty možnosti
na trvalo se vrátit zpět domů do socialistické vlasti díky útěku, nebo vystěhování, či nuceného
vystěhování již přestává v podmínkách otevřené společnosti demokratického státu existovat.
Na scénu tak přichází spíše, a to je pro střední Evropu příznačné, pokud již migrace do
zahraničí, tak spíše než vystěhování navždy, hledání možnosti vycestovat, nebo pravidelně
vyjíždět za prací a opět se vracet.6
Pokud jde o exulanty z období komunistického režimu, pak jejich návrat, či spíše
navracení se, je námětem nejenom pro svět umění líčící radosti i protivenství takových
návratů.7, ale i společenskovědních analýz. Na otázku kolik se vlastně vrátilo bývalých
českých azylantů nám odpověď dává Ewa Morawska ve sve práci International Migration and
the Consolidation of Democracy (Morawska 2001: 186-187). Z celkového počtu tří milionů
emigrantů z Československa, Maďarska a Polska, se dle ní vrátilo 10 – 15 tisíc do České
republiky, 20 tisíc do Polska a 5 tisíc do Maďarska. Z hlediska velmi zajímavé studie
Morawske jsou to pak právě navracející se bývalí emigranti, kdo do společnosti rozvíjející se
demokracie mohou přinést výrazný vklad jak svou profesí, odborností, znalostí procedur
fungující demokracie, řešení konfliktů a formulování konsensu, ale také tím, že na rozdíl od
dalších skupin (manažerů, jak „domácího“ původu, tak „importovaných“), přinášejí svou
znalost z fungování západních společností i do provinčních center a malých komunit.
(Morawska 2001: 185-189). Vliv současné migrace za prací do struktur málo placených
profesí na západě je pak dle Morawske z hlediska konsolidace demokracie po návratu domů
bezvýznamný, nebo záporný.8
and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax Publishing. s. 665-682.
Otázka migrace v prostoru samotného bývalého Svazu, kde od roku 1989 došlo ke skutečně masovým pohybům,
nicméně ne ve výši katastrofických scénářů, odhady hovoří o přesunech devíti milionů obyvatel. Blíže viz.
UNHCR. 1997: Situace uprchlíků ve světě, Humanitární program, UNHCR. Oxford University Press. Oxford a
UNHCR. 200: The State of the World´s Refugees 2000, Fifty Years of Humanitarian Action, UNHCR. Oxford
University Press. Oxford
Andrew Geddes rozlišuje osm typů migrantů ze/v rámci zemí střední a východní Evropy (Geddes 2003: 175176).
Jsou jimi:
Sezónní, dočasní pracující (např. 200 tis. Polských sezóních dělníků v Německu v roce 1999)
Dělníci pracující uvnitř regionu střední a východní Evropy
Dělníci z rozvojových zemí
Etničtí migranté
Žadatelé o azyl a uprchlíci
Nelegální migrace a přeshraniční kriminalita, jako je obchodování s lidmi
6
Jak ve své studii cituje šetření IOM Blaire Wallace: Na otázku ohledně času svého života, který by respondenti
chtěli strávit v zahraničí jsou uváděny tyto odpovědi, pro ČR: několik týdnů – 49%; několik měsíců – 44%;
několik let – 24%, zbytek života 11%. Odpovědi nedávají dohromady 100%, neboť data byla sbírána z odpovědí
na čtyři různé otázky. Odpovědi pro ostatní středoevropské země – Polsko, Maďarsko, Slovensko vykazovaly
přibližně stejné údaje. Cit. dle: Wallace, C. 2002: Opening and closing borders: migration and mobility in EastCentral Europe. In. Journal of Ethnic and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax Publishing. s.605.
7
Za všechna díla jmenujme pouze poslední z pera nejznámějšího českého literáta, francouzsko-českého autora
románů Milana Kunderu a jeho dílo Ignorance. Problematice se obšírně věnuje též antropolog Ladislav Holý,
vyslovující mnohé odvážné názory. Například tezi o konceptualizaci české národní identity Čechy, nikoliv jako
kulturně konstituované, ale jako přirozeně dané (s. 66); dále volně řečeno nazírá vztah „Čechů“ k emigrantům,
jako vztah ke „zrádcům“, kteří individualisticky pojatou emigrací provokují kolektivistické pojetí tradice národní
identity.(s.65. – 67.) viz. Holý. L.2001: Malý český člověk a velký český národ. Slon. Praha. /Jsou právě
emigrovavší Romové též nahlíženi jako zrádci?/
8
Morawska podrobně analyzuje vztah nekvalifikovaných pracujících k demokracii na západě, kde dočasně
pracují a jejich možný přínos pro konsolidaci demokracie v jejich vlastních zemích na tom, jakým způsobem se
střetávají s konstitutivními prvky demokracie ve své profesi a pobytu. Ony konstitutivní prvky Morawska tvoří
na základě definic Lipseta, Dahla, Linze, Stepana, Przeworskiho a Lijpharta. Velmi zjednodušeně řečeno, přínos
3
Azyl a emigrace - současnost
Z hlediska souladu s mezinárodním právem je vše v oblasti azylové problematiky
pohledem mezinárodních institucí v pořádku. Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku
1951 a její Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 přijala již Česká a
Slovenská federativní republika roku 1991 a s ohledem na článek 10 platné Ústavy ji i dnešní
ČR považuje za součást svého právního řádu. (Urubek-Fáberová 2002: 134)
Z institucionálního hlediska azylová problematika spadá pod Ministerstvo vnitra a to pod
odbor Azylové a migrační politiky, a Odbor správy uprchlických zařízení9. Je třeba
konstatovat, že české právo je v oblasti azylu harmonizováno s právem EU, tak jak po vstupu
Amsterdamské smlouvy v účinnost spadá problematika azylu do oblasti komunitárního práva,
tedy prvního pilíře ( článek 63. odst. 1 a 2 Smlouvy o Evropských společenstvích). Dokonce i
v Pravidelné zprávě Evropské komise z října roku 2002 byl konstatován vysoký stupeň
harmonizace se závazky vyplývajícími z práva EU a dobře byla hodnocena i snaha o
uzákonění druhé, tedy odvolací nezávislé instance v rámci řízení o azylu. Dosud totiž o
odvolání neúspěšného žadatele rozhodovalo opět ministerstvo vnitra v podobě odvolání se
přímo se žádostí ministru vnitra. Potud se tedy vše zdá být v pořádku. Problémy však existují
a poukazují na ně zejména nevládní organizace. Sporná se jim zdá být zejména délka celého
procesu od podání žádosti po rozhodnutí a dále podmínky v uprchlických táborech.10
pro demokracii ve vlastní zemi je právě tak malý jako je úspěšnou strategií jak přežít a profitovat v hostitelské
společnosti tím, že se vyhýbáme a nebo zpronevěřujeme právě oněm konstitutivním prvkům demokracie.
9
Odbor Azylové a migrační politiky měl k 31. prosinci 2001 celkem 150 zaměstnanců, a Odbor Správy
uprchlických zařízení 442 zaměstnanců. Viz Zpráva o situaci v oblasti migrace na území České republiky za rok
2001. MVCR /Ministerstvo vnitra ČR/ Praha 2002.
Vedle azylu existuje v českém právním rámci institut dočasné ochrany. Naposledy byla schválena možnost
vyhledání dočasné ochrany v roce 2001 v souvislosti s konfliktem v Čečensku, ovšem místo plánovaných až 250
lidí, kteří mohli tohoto institutu využít ho využilo pouhých 8 jedinců.
Pro úplnost čísel poznamenejme ještě situaci v oblasti migrace obecně a ne jen v instituci azylu, od roku 1993 do
konce roku 2001 bylo zaznamenáno 270 000 osob pokoušejících se nelegálním způsobem překročit hranice
z toho bylo 252 000 cizinců. V roce 2001 to bylo například 21 090 zjištěných pokusů cizinců. V ČR bylo též
evidováno ke konci roku 2001 210 794 cizinců s povoleným pobytem.
V České republice tak žije úhrnem asi 2% cizinců. Největší skupinou jsou Ukrajinci - 50 tisíc, následováni
Slováky - 44 tisíc a Vietnamci - 23 tisíc.
10
Ministerstvo vnitra totiž může lhůtu platnou pro vyřízení žádosti, tedy devadesát dnů samo prodloužit, což
často činní a výjimkou pak nejsou ani případy táhnoucí se mnoho měsíců, ale jednotlivě i let. Blíže viz stránky
Českého helsinského výboru www.helcom.cz
Vývoj v oblasti azylové politiky pak vypadá následovně:
V období let 1990 (červen) až konec ledna 2003 žádalo v ČR o azyl 61 154 žadatelů, přičemž azyl
skutečně obdrželo 2 253 žadatelů.Nejvíce žadatelů za celé období uspělo z Rumunska 477 tedy22%, dále pak
z Afghánistánu 252, 175 z bývalého Sovětského svazu, více než sto z Vietnamu, Arménie, Ruska (zejména
uprchlíci z Čečenska). Z hlediska jednotlivých let vypadá situace následovně: V roce 2000 získalo azyl
z celkového počtu žadatelů 8 788 – 133 žadatelů, to je 1,5 %. V roce 2001 z celkového počtu 18 094 žadatelů to
je 0,5 % žadatelů. Vývoj v počtu žadatelů ilustruje následující tabulka. V roce 2001 lze zaznamenat obrovský
nárůst počtu žádostí. Tento nárůst byl dán po změně zákonů týkajících se pobytu cizinců v ČR a cizinci se snažili
využít azylového řízení k legalizaci pobytu v ČR. Podle počtu žadatelů v roce 2001 se ČR stala devátou zemí
v Evropě dle podaných žádostí.
Rok19901991199219931994199519961997Počet žádostí1 6022 22684122071187141722112109% změna oproti
předchozímu roku°:39%-62%162%-46%19%56%-5%
4
V politologické literatuře je Česká republika dnes obecně řazena k zemím které
dosáhly nejvýznamnější pokrok v oblasti rozvoje demokracie a je řazena k zemím procesu
tzv. demokratické konsolidace. ČR je jednou ze sedmi zemí (z celkového počtu 27
postkomunistických zemí), splňujících kritéria konsolidace polského politologa Wiatra, tak
jak o nich pojednává ve své práci Blanka Říchová. (Říchová 2002: 83). Již v roce 1996 ve své
analýze Transition to Democracy in Eastern Europe Klaus von Beyme označuje Českou
republiku spolu s Maďarskem za jediné demokracie mezi postkomunistickými zeměmi, když
ostatní transformující se země označuje nejlépe za anokracie (Anocracy), tedy země jejichž
režim je charakterizován vzájemně si odporujícími tendencemi k anarchii a autokracii (Beyme
1996: 166-167).
Výsledek procesu přeměny v demokracii je jak naznačují výše popsaná hodnocení
možno nahlížet jako pozitivní. Samozřejmě, že v rámci přechodu k demokracii lze
zaznamenat sporné etapy vývoje, či diskutabilní postoje (např. fenomén korupce), nemluvě o
ekonomické stránce transformace, která je již dnes v odborné literatuře předmětem mnohých
reinterpretací celého velmi sporného uplynulého směru vývoje v této oblasti.11 Existuje však
skupina obyvatelstva, která byla a je jako celek marginalizována, sociálně vyloučena a obecně
zaznamenala nejhlubší ekonomický propad, který nemá paralelu k žádné další skupině
obyvatel, ať je již charakterizujeme jakýmkoliv způsobem. Touto skupinou jsou Romové.
Česká republika po rozdělení federace jako jedna z nejvíce etnicky homogenních zemí
regionu měla po „vyřešení vztahů soužití se Slováky“ takříkajíc „komparativní výhodu“.
Například pro Kopeckého s Muddem je ČR příkladem, který jasně ukazuje, že „etnicky a
kulturně homogenní stát, stejně jako i stát bez významného národnostního problému ležícího
vně jeho hranic- jako je významná menšina žijící mimo, či uvnitř hranic, takový stát je státem
lepších podmínek pro založení demokracie. (Kopecký – Mudde 2000: 77–78). Tento výrok je
jistě platný, a přesto lze konstatovat, že jediná významnější menšina, menšina Romů, která
čítá dle odhadů 200 až 250 tisíc (Geddes 2003: 187) či až 300 tisíc (Vachudová 2001: 353),
tedy zhruba do tří procent obyvatel České republiky, se stala díky své neutěšené situaci
nejčastější a konstantní příčinou kritiky stavu demokracie v ČR. Výstižnou charakteristiku
stavu v němž se nachází romská menšina poskytuje Pavel Barša, když charakterizuje důsledky
ztráty paternalistické ochranné ruky socialistického režimu pro Romy trojí exkluzí – socio–
ekonomickou exkluzí, ilustrovanou 75 % nezaměstnaností, nízkým standardem bydlení a
zdravotní situace, podřadným sociálním statusem a disproporčně vysokou účastí na
kriminálních aktivitách. Druhou exkluzí pak je kulturní exkluze, tedy romské děti ve
zvláštních školách, nevýznamné procento vysokoškolsky vzdělaných Romů a absence uznání
romské kultury školními osnovami či veřejnou kulturou. Třetí exkluzí je pak politická exluze,
neboli téměř kompletní absence Romů v politice, administrativě a v institucích vymáhajících
právo. Tolik Pavel Barša. (Barša 2001: 252) To vše spolu s tendencemi majority ke xenofobii,
rok199819992000200120022003celkemPočet žádostí4 08572208788180948 48268561 154% změna oproti
předchozímu roku94%77%22%106%-53%-3%Poznámka údaje za rok 2003 jsou ke údaji ke konci ledna 2003.
Procentuální změna mezi lety 2002 a 2003 je pouze odhadnuta. Zdroj Ministerstva vnitra
www.mvcr.cz/uprchlici/statvse.html
11
Srov. Myant, M. 2003: The Rise and Fall of Czech Capitalism, Economic Development in the Czech Republic
since 1989. Edward Edgar, Cheltenham a Vachudová, M. A.: The Czech Republic: The Unexpected Force of
Institutional Constraints. In. Zielonka, J; Pravda, A. 2001: Democratic Consolidation in Eastern Europe, Volume
II.Oxford s. 341. - 348.
5
tak, jak jsou tyto tendence zachyceny v mnoha empirických šetřeních12, znamená výrazný
impuls pro romskou odpověď na daný stav, tedy snahu řešit situaci odchodem do zahraničí.
Romové nejsou jistě pouze obětí výše popsaného, do jisté míry jsou samozřejmě aktéry dané
situace. Není naším úkolem hovořit o hloubce diskriminace Romů v Čechách, nicméně je
faktem, že Romové diskriminaci rasovou i sociální uvádějí jako důvod pro emigraci ve svých
žádostech o přiznání statutu uprchlíka a získání azylu. Dle sociologického šetření Ivana
Gabala lze „Migraci (Romů) považovat za vzestupnou mobilitu pro aktivní a informované“
(Vašečka 2002: 231). Ve své práci „Migrácia Rómov z ČR a SR – příčiny a potreba
intervencií“ nabízí Imrich Vašečka portrét Romů, kteří odchází a interpretuje jak svůj vlastní
výzkum, mezi Romy, kteří odešli do „exilu“, a nabízí tak pohled těchto lidí a jejich
subjektivní vnímání úspěšnosti přechodu ČR (a též SR) k demokracii a kapitalismu. Vašečka
zmiňuje již citovaný dřívější výzkum stejné problematiky Ivana Gabala a zde se lze též dočíst:
„Podle toho, který typ Romů v současnosti odchází, se často jedná o ty, kteří tvoří střední
vrstvu a část romské inteligence. Romové kteří odešli, vidí jako primární příčinu odchodu
porušování svých práv a někteří dokonce chápou svou situaci jako jistou obdobu emigrace
v dobách totality.“ (Vašečka 2002: 230).
Imigrace Romů z České republiky vešla ve veřejné rozpravě ve známost až v roce
1997, kdy v Kanadě ještě před tím než byla zavedena víza, jako následek přílivu žadatelů
z ČR požádalo o azyl 1 200 českých Romů z nichž 22 azyl získalo.(Vachudova 2001: 357358) V současnosti dle dat romských organizací která se příliš neliší od dat ministerstva vnitra
žije přibližně 70 – 100 tisíc Romů z České republiky v zahraničí. Z toho 60 tisíc v EU. 30
tisíc v Nizozemí, 20 tisíc ve Velké Británii, 5 tisíc ve Francii, 1 tisíc v Německu.13 Bohužel
nepodařilo se zjistit čísla úspěšných žadatelů o azyl z řad Romů v posledních letech, nicméně
je evidentní, že jejich úspěšnost je velmi, velmi malá. Romové azyl v zemích Evropské unie
v signifikantních počtech nedostávají (a mimo EU se dostávají požádat o azyl velmi špatně).
Česká republika je konsolidovanou demokracií a jako taková může sloužit jako třetí bezpečná
země i pro žadatele o azyl v zemích na západ od našich hranic, pokud se jim dokáže, že
migrovali přes naše území. Faktem zůstává, že ze strany různých mezinárodních institucí je
ČR za přístup k situaci Romů kritizována. Kritika na Českou republiku je směřována i ze
strany Evropské unie. Faktem též je, že vláda si je problému vědoma, ovšem zlepšení situace
Romů je velmi pozvolné. Jak již bylo poznamenáno, i přes evidentní snahu by se snad mohli
v ČR ještě více podílet na nápomoci zlepšení situace též samotní Romové.
ČR má plně harmonizované právo v oblasti azylové politiky s EU a tato oblast
nepředstavuje žádnou překážku v začlenění země do Unie. Pro mnohé země východní Evropy
může být ČR dokonce příkladem v této oblasti. ČR je dokonce chválena za implementaci a
provádění azylové politiky.14
12
Například již v roce 1991, výzkum Times Mirror ukázal v bývalé ČSFR, že negativní postoje vůči Romům
vyjádřilo celých 91 % populace, In Beyme. K von.1996: Transition to Democracy in Easten Europe. Macmillan
Press. London. Podobné hodnoty uvádí např. Vachudová ze stejného období, dokládající vztah majority
k Romům odpovědí, že 90% respondentů by si nepřálo Roma jako souseda. viz: Vachudová, M., A.: The Czech
Republic: The Unexpected Force of Institutional Constraints. In. Zielonka, J; Pravda, A. 2001: Democratic
Consolidation in Eastern Europe, Volume II.Oxford s. 354. Na stejnou otázku však dle práce Ivo Možného
Česká společnost odpovídá v roce 2001 nesouhlasně „pouze“ 40% respondentů. In. Možný, I. 2002: Česká
společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Portál. Praha.
13
Citováno dle Českého helsinského výboru http://www.helcom.cz
14
Nízké počty úspěšných žadatelů hovoří samy za sebe. Jsou buď odrazem celé změny pojetí udílení azylu po
konci studené války, které nám paradoxně jako těm, jejichž občané se dříve štědrosti azylové politiky těšili
vnesla EU a již jsme implementovali. A nebo prostě jsou všechny konvence o uprchlictví striktně dodržovány a
o azyl u nás nežádají skuteční uprchlíci, ale ekonomičtí migranti.
6
Otázku současného proudu žadatelů o azyl z České republiky nelze jednoduše vyložit,
o popis situace jsem se pokusil. Po vstupu ČR do EU se pravděpodobně situace vyřeší sama
tím způsobem, že Romové již nebudou muset před azylovými úředníky dokazovat, že byli
perzekuováni, ale jednoduše, pokud mají české občanství se do zemí EU přestěhují. Jak je
vidět stejně nemají z různých důvodů o země jež zavedly přechodná období zájem. Romové
se prostě odstěhují, a budou někomu chybět?
Literatura:
Agenda 2000, Luxembourg 3/2000.
Barša, P.(2001): Ethnocultural Justice in East European States and the Case of the Czech
Roma. In. Kymlicka, W.; Opalski. M.:Can Liberal Pluralism be Exported? Oxford University
Press. Oxford
Beyme. K von.(1996): Transition to Democracy in Easten Europe. Macmillan Press. London.
Centre for Public Opinion Research. CVVM Praha. 14. 6. 2001
Foreigners in the Czech Republic 2002, Czech Statistical Office, Praha 2002
Geddes. A. (2003): The Politics of Migration and Immigration in Europe. Sage. London
Holý. L. (2001): Malý český člověk a velký český národ. Slon. Praha.
Kundera. M. (2002): Ignorance. Faber and Faber. London
Pehe, J. (2002): Uprchlíci v moderních českých dějinách. In UNHCR, Útěk a exil v umění.
Praha
Report on the Situation Concerning Migration on the Territory of the Czech Republic for the
Year (2001). Ministry of the Interior of the Czech Republic. Praha 2002
Říchová, B. (2002).: Úvod do současné politologie. Portál Praha
Statistical Report. Asylum Seekers and Refugees in the Czech Republic 2002. Ministry of the
Interior of the Czech Republic. Praha 2003
Statistical Yearbook on Candidate and South-East European Countries 2001. Eurostat
Śišková. T. (2001): Menšiny a migranti v České republice: my a oni v multikulturní
společnosti 21. století, Portál Praha
Morawska.E. (2001) : International Migration and the Consolidation of Democracy. In.
Zielonka, J.; Pravda, A.: Democratic Consolidation in Eastern Europe. Volume 2. Oxford
University Press. Oxford
Možný, I.: Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Portál Praha 2002.
7
Mitsilegas, V. (2002): In. Journal of Ethnic and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax
Publishing.
Myant, M. (2003): The Rise and Fall of Czech Capitalism, Economic Development in the
Czech Republic since 1989. Edward Edgar, Cheltenham
Urubek. T; Fáberová. A. (2002): Azylová a migrační politika České republiky v kontextu
evropského a mezinárodního práva. In: Sapík, M.; Murad S.:Evropská dimenze výchovy
k občanství Katedra společenských věd Pedagogická fakulta Jihočeská univerzita ; České
Budějovice.
UNHCR. (2002). The 1951 Refugee Convention, Questions and Answers.Geneva
UNHCR. 1997: Situace uprchlíků ve světě, Humanitární program, UNHCR. Oxford
University Press. Oxford
UNHCR. (2000): The State of the World´s Refugees 2000, Fifty Years of Humanitarian
Action, UNHCR. Oxford University Press. Oxford
Vachudová, M., A. (2001) : The Czech Republic: The Unexpected Force of Institutional
Constraints. In. Zielonka, J.; Pravda, A.: Democratic Consolidation in Eastern Europe.
Volume 2. Oxford University Press. Oxford
Wallace, C. (2002): Opening and closing borders: migration and mobility in East-Central
Europe. In. Journal of Ethnic and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax Publishing
Zpráva o situaci v oblasti migrace na území České republiky za rok 2001. MVCR
/Ministerstvo vnitra ČR/ Praha 2002.
Žaloudek, K. (1996): Encyklopedie politiky. Libri Praha
On line zdroje
Časopisy:
Favell, A.; Hansen, R.:Markets Against Politics: Migration, EU Enlargement and the Idea of
Europe. (2002): Journal of Ethnic and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax Publishing
Mitsilegas, V. (2002): In. Journal of Ethnic and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax
Publishing.
Wallace, C. (2002): Opening and closing borders: migration and mobility in East-Central
Europe. In. Journal of Ethnic and Migration Studies. Vol. 28, No.4. Carfax Publishing
Český helsinský výbor (NGO)
http://www.helcom.cz
Ministestvo vnitra České republiky
http://www.mvcr.cz
Ministestvo vnitra České republiky (Uprchlictvi)
http://www.mvcr.cz/uprchlici/statvse.html
http://www.mvcr.cz/uprchlici/priz.html
8