pdf online - netfei
Transkript
Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava KOMPLEXNÍ ŘÍZENÍ BUDOV BUDOVÁCH – APLIKACE KNX učební text David Vala Ostrava 2014 Název: Komplexní řízení budov – aplikace KNX Autor: Ing. David Vala Vydání: první, 2014 Počet stran: 106 Studijní materiály pro studijní obor Měřicí a řídicí technika, FEI Jazyková korektura: nebyla provedena. Určeno pro projekt: Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název: NETFEI - Rozvoj sítí a partnerství mezi Fakultou elektrotechniky a informatiky VŠBTUO a podnikatelským sektorem a institucemi terciálního vzdělávání Číslo: CZ.1.07/2.4.00/31.0031 Realizace: VŠB – Technická univerzita Ostrava Projekt je spolufinancován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR © VŠB – Technická univerzita Ostrava ISBN xxx OBSAH 1 Úvod do problematiky. .............................................................................................. 4 2 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie. .................................................................. 10 3 Struktura KNX protokolu. ........................................................................................ 46 4 Komunikace po TP1 ................................................................................................. 56 5 Komunikace po silovém vedení. ............................................................................... 92 Úvod do problematiky 1 Úvod do problematiky. Čas ke studiu: 2 hodin Cíl: Po prostudování tohoto odstavce budete umět Co je to technologie KNX Výhody použití KNX Oblasti použití KNX KNX jako decentralizovaný systém Výklad Technologie Konnex bus (KNX) je v současnosti považována za nejlepší světový otevřený standard pro inteligentní řízení všech typů budov, ať již se jedná o průmyslové objekty, kancelářské komplexy nebo bytové prostory, jelikož byl schválen hned několika normami: • ISO/IEC - mezinárodní norma ISO/IEC 14543-3 v roce 2006 • CENELEC - evropská norma EN 50090 v roce 2003 • CEN - evropská norma EN 13321-1 (s odvoláním na EN 50090) a EN1332-2 (KNXnet/IP) v roce 2006 • SAC - čínská norma GB/Z 20965 v roce 2007 • ANSI/ASHRAE - americká norma ANSI/ASHRAE 135 v roce 2005 Pro uvedení zařízení v systému do provozu je použito nezávislého programovacího nástroje ETS (Engineering Tool Software), jenž umožňuje konfiguraci veškerých certifikovaných KNX produktů a je absolutně nezávislý, takže systémoví integrátoři mohou při instalaci kombinovat produkty rozličných výrobců. Sběrnicový systém KNX je založen na více než 15ti letech zkušeností na trhu získanými předchozími systémy EIB (European Installation Bus), EHS (European Home Systems) a BatiBUS, kterým bude i nadále po nezbytně nutnou dobu poskytována podpora a certifikace. KNXA (Konnex Association) jako zakladatel a vlastník technologie KNX sídlící v Bruselu vznikla v květnu roku 1999 seskupením tří evropských asociací podporujících inteligentní instalace pro objekty, jmenovitě: • EIBA (European Installation Bus Association) • EHSA (European Home Systems Association) • BCI (BatiBUS Club International) 4 Úvod do problematiky Často se v praxi setkáváme, že technologie KNX bývá označena KNX/EIB, je to z toho důvodu, že asociace KNXA vznikla primárně z asociace EIBA a až následné sjednocení se dvěmi zbylými bylo důvodem k přejmenování. Přistoupení těchto dvou dalších systémůbylo záměrné, jelikož umožnilo rozšíření o řadu dalších funkcí. Aplikace systému BatiBUS jsou zaměřeny na oblast vytápění, klimatizace a větrání, k nimž EIB poskytuje možnost regulace jednotlivých parametrů a naopak schopnost sledování provozních stavů, případně poruchových hlášení tzv. bílé techniky (myček nádobí, chladniček, sporáků, atd.) je umožněno vlastnostmi systému EHS. Pádnějším důvodem pro označení systému KNX formou KNX/EIB je významná skutečnost, že prvky systému EIB a KNX jsou vzájemně kompatibilní a tudíž jakýkoliv prvek aplikovaný do systému EIB je totiž současně i prvkem použitelným do systému KNX a naopak, proto do budoucna ponesou tyto výrobky loga obou technologií. Asociace Konnex si stanovila následující cíle zaměřené především na rozvoj a podporu komunikačního standardu KNX: • • • • • • • • • definování nového standardu inteligentních aplikací v mezinárodním měřítku pro řízení budov a domácností zavádění značky KNX jako symbolu pro kvalitu a komunikaci mezi systémy různých dodavatelů vydávání obchodních značek KNX na základě specifikací dle KNX certifikačního procesu poskytování technické podpory pro výrobce vyvíjející zařízení kompatibilní s KNX podpora při školení opatřeními k certifikaci školících center, při zakládání národních skupin technická podpora v podobě webových stránek, veletrhů, konferencí, tiskovin, atd. zajištění spolupráce s vědeckou sférou z vyšších technických škol a univerzit Obr. 1-1 Oblasti využití technologie KNX 5 Úvod do problematiky KNX asociace vyžaduje pro mezinárodně standardizovanou technologii především vysokou úroveň kvality výroby a její kontroly. Z toho důvodu jsou výrobci, ještě před podáním žádosti o certifikaci, povinni prokázat splňující požadavky ISO 9001 a kromě souladu s touto jakostní normou musí výrobky splňovat požadavky evropských a mezinárodních norem pro elektronické systémy budov a domácností. Pokud existuje pochybnost o jakémkoliv nesouladu je asociace KNX oprávněna certifikovaný produkt znovu otestovat nebo požadovat od výrobce prohlášení o shodě. Jedině dodržením těchto kroků a cílů asociace KNXA může garantovat, že veškeré prvky a zařízení různých výrobců nesoucí označení KNX/EIB jsou vzájemně kompatibilní Oblasti využití Sběrnicový systém KNX s decentralizovanými inteligentními prvky je možné použít takřka pro všechny aplikace řízení budov a domácností. Na Obr. 1-1 jsou uvedeny příklady aplikačních možností, ze kterých je patrné, že potenciálnímu uživateli je k dispozici široká škála možností řízení. Moderní inteligentní technologie budovy poskytuje flexibilitu, zvyšuje komfort, bezpečnost a velkou mírou přispívá k úsporám nákladů, které v dlouhodobém horizontu představují až desítky procent v porovnání s běžným řešením • Hospodaření s energií – management energetického hospodaření o sledování odběrových špiček o měření, pulsní počítání energie o detekce proudu, sledování sítě, odpojení zátěží o ukládání dat, vizualizace, grafy • Ovládání rolet a žaluzií – podpůrná oblast pro vytvoření světelné pohody v objektu o řízení v závislosti na povětrnostních podmínkách a ročním období o skupinové a centrální ovládání, automatické funkce o nastavitelné polohování, kopírování pohybu slunce o bezpečnostní režimy • Topení, větrání a klimatizace (HVAC systems – Heating, Ventilating, Air Conditioning) – segment pro vytvoření komfortního pásma tepelné pohody o centrální a automatické ovládání, individuální ovládání, časové režimy o udržení optimální teploty, návaznost na otevřená okna o reakce na přítomnost osob • Ochrana a bezpečí – technologie budovy rychle a inteligentně reaguje na kritické situace i bez přítomnosti obsluhy o EZS, EPS, CCTV, tlačítka paniky o signalizace narušení objektu, vznik požáru, nebezpečí o poruchové stavy, správa, archivace 6 Úvod do problematiky • Ovládání osvětlení – regulace umělého osvětlení s využitím přirozeného světla v rámci inteligentní budovy k vytvoření světelné pohody o automatické funkce, spínání a stmívání, udržování konstantní úrovně osvětlení o nastavení a ovládání světelných scén o rozhraní DALI (systém regulace a řízení svítidel) • Ovládání a vizualizace společně se vzdáleným přístupem – zajistí dostupnost k technologickému systému budovy takřka z kteréhokoliv místa na světě pro plánování a organizaci údržby o spínače a tlačítka o dotykové panely a displeje (touch screen), PC vizualizace o dálkové řízení přes internet, PDA, WAP o údržba, archivace dat a celková správa systému Decentralizovaný systém Systém KNX se řadí svým principem činnosti mezi tzv. decentralizované sběrnicové systémy. V tomto systému má každé připojené zařízení svou vlastní řídící jednotku v podobě mikroprocesoru, neboli jinak řečeno prvky decentralizovaného systému jsou inteligentními prvky a přenos informací je uskutečněn prostřednictvím sběrnice přímo mezi jednotlivými zařízeními bez nutnosti existence a aplikace centrálního řídícího prvku, jak je tomu v případě centralizovaného systému. Všechna zařízení jsou si rovnocenné sběrnicové přístroje (tzv. multimaster systém). Tento systém poskytuje především velkou provozní spolehlivost, protože v případě vzniku poruchy a následným výpadkem jednoho účastníka (zařízení) jsou postiženy ovládané či přímo vykonávané funkce pouze jen tohoto účastníka. Funkčnost zbylých zařízení v systému zůstává nadále plně k dispozici. Obr. 1-2 Decentralizovaný systém Přenosové média 7 Úvod do problematiky Technologie systému KNX nabízí pro realizaci přenosové trasy hned několik typů komunikačních médií. Typ použitého média závisí zejména na možnostech a prostorech objektu, doby projektování (tzn., zdali se jedná o novostavbu, či již plně používaný objekt) a především přání zákazníka. Přehled možných médií je uveden na Obr. 1-3. Pomocí příslušných spojek se projektantovi nabízí možnost kombinace odlišných médii. Obr. 1-3 Přehled médií Kromě základních přenosových médií existuje i široká škála možností připojení s jinými systémy prostřednictvím komunikačních rozhraní, například použitím tzv. bran (gateway), systémovou technikou budov, ISDN, atd. Interní a externí rozhraní obousměrně převádí komunikační protokol mezi propojenými systémy. Komunikace je tedy umožněna například se systémy Luxmate, DALI, M-bus a s mnoho dalšími. Zároveň jsou brány v systému KNX využívány pro vzdálený monitoring, udržovaní a případně přeprogramování. Optická vlákna umožní projektantovi dosažení větších délek vedení a v případě bezdrátového řešení s menším dosahem se nabízí infračervený přenos (IR), jenž je plně převzat z dřívějšího standardu EIB. Další zdroje [1] PROCHÁZKA, Miroslav. Návrh úloh měření parametrů prvků systému v laboratořiTechnologie budov. [s.l.], 2007. 98 s. Diplomová práce. [2] SCHERG, Rainer. EIB/KNX-Anlagen - planen, installieren und visualisieren. Vogel, Würzburg 2008, ISBN 978-3-8343-3125-0. [3] MEYER, Willy. KNX/EIB Engineering Tool Software. Hüthig & Pflaum, München & Heidelberg 2007, ISBN 978-3-8101-0266-9. [4] Frank, Karlheinz. EIB/KNX Grundlagen Gebäudesystemtechnik. Huss, Berlin 2008, ISBN 978-3-341-01540-7. 8 Úvod do problematiky [5] SAUTER, Thilo, DIETRICH, Dietmar, KASTNER, Wolfgang. EIB – Installation Bus System. Wiley-VCH, Weinheim, 2001. ISBN 3-89578-175-4. [6] LECHNER, Daniel, GRANZER, Wolfgang, KASTNER, Wolfgang. Security forKNXnet/IP. In Konnex Scientific Conference, November 2008. [7] GRANZER, Wolfgang, KASTNER, Wolfgang, REINISCH, Christian. GatewayfreeIntegration of BACnet and KNX using Multi-Protocol Devices. In Proc. 6th IEEE International Conference on Industrial Informatics (INDIN '08), pages 973-978, July 2008.Best presentation paper award at INDIN '08. [8] KASTNER, Wolfgang, NEUGSCHWANDTNER, Georg, KÖGLER, Martin. An open approach to EIB/KNX software development. In Proc. 6th IFAC Intl. Conference on Fieldbus Systems and their Applications (FeT '05), pages 255262 (preprints volume), November 2005. [10] Materiály k certifikačnímu školení KNX [11] KNX Association [online]. 2010-01-20 [cit. 2010-03-01]. Dostupné z WWW: <http://www.knx.org/>. [12] KNX Technik - inteligentní elektroinstalace [online]. c2008 - 2009. Dostupné z WWW: <http://www.knxtechnik.cz/>. [14] HL System - Řídící systém KNX/EIB [online]. 2007-08-23 Technická brožura o systému KNX/EIB. Dostupné z WWW: < http://www.hlsystem.cz/files/Technicka_brozura_KNXEIB.pdf > [15] Vypínače a zásuvky | Vypínač - Schneider Electric : knx_zakladni_informace [online]. 2008-09-12 [cit. 2010-03-02]. KNX - Ke stažení | Vypínač - Schneider Electric. Dostupné z WWW: <http://www.vypinac.cz/download/vypinac.cz_knx_zakladni_informace.pdf>. [16] Siemens v České republice [online]. 2007-01-09 Synco900_KNX_komunikace. Dostupné z WWW: <http://www.siemens.cz/siemjetstorage/files/36672_N2708cz$Synco900$KNX$k munikace.pdf>. [17] Vypínače a zásuvky | Vypínač - Schneider Electric : knx_tech.informace [online].2009-08-26. KNX - Ke stažení | Vypínač - Schneider Electric. Dostupné z WWW: <http://www.vypinac.cz/download/vypinac.cz_knx_tech.informace.pdf>. [18] ABB - technologie pro energetiku a automatizaci [online]. 2005-03-29 [cit. 201003-08]. ABB i-bus KNX_EIB-Popis systemu. Dostupné z WWW: <http://library.abb.com/global/scot/scot209.nsf/veritydisplay/c2454de24b37b539c 12572d10043566d/$File/ABB%20i-bus%20KNX_EIB-Popis%20systemu.pdf>. [19] KUNC, Josef. Elektrika.cz [online]. 2007-11-20 [cit. 2010-03-26]. ABB: InstalaceKNX/EIB, komunikační telegramy a jejich stavba. Dostupné z WWW:<http://elektrika.cz/data/clanky/abb-instalace-knx-eib-komunikacnitelegramy-a-jejichstavba/view?searchterm=telegram>. [20] KUNC, Josef. Elektrika.cz [online]. 2008-08-21 [cit. 2010-03-28]. ABB: KNX/EIBKomunikace. Dostupné z WWW: <http://elektrika.cz/data/clanky/abbsystemoveelektricke-instalace-knx-eib-2013-13-cast/view?searchterm=csma/ca>. 9 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie 2 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie. Čas ke studiu: 8 hodin Cíl: Po prostudování tohoto odstavce budete umět Co je to síťový ISO/OSI model Popsat jednotlivé vrstvy ISO/OSI modelu Popsat základní topologie sítí Výklad 2.1. Iso osi model Referenční model ISO/OSI vypracovala organizace ISO jako hlavní část snahy o standardizaci počítačových sítí nazvané OSI a v roce 1984 ho přijala jako mezinárodní normu ISO 7498. Kompletní text normy přijala také CCITT jako doporučení X.200. Referenční model ISO/OSI se používá jako názorný příklad řešení komunikace v počítačových sítích pomocí vrstevnatého modelu, kde jsou jednotlivé vrstvy nezávislé a snadno nahraditelné. Úlohou referenčního modelu je poskytnout základnu pro vypracování norem pro účely propojování systémů. Otevřený systém podle tohoto modelu je abstraktním modelem reálného otevřeného systému. Norma tedy nespecifikuje implementaci (realizaci) systémů, ale uvádí všeobecné principy sedmivrstvé síťové architektury. Popisuje vrstvy, jejich funkce a služby. Nejsou zde zařazeny žádné protokoly, které by vyžadovaly zbytečně mnoho detailů. V praxi je model využit pro programování jednotlivých součástí síťového subsystému v modulech, které reprezentují jednotlivé vrstvy a komunikují mezi sebou pomocí rozhraní (API). Díky tomu je možné jednotlivé části snadněji naprogramovat a nezávisle nahrazovat (například vyměnit síťovou kartu, ovladač, aplikaci a zároveň ponechat ostatní součásti beze změny). Reálně je vrstvený model použit například u rodiny protokolů TCP/IP, kde jsou však použity jen čtyři vrstvy. Příkladem připomínajícím vrstvový model ISO/OSI může být dopisová komunikace mezi manažery dvou firem (řekněme české a čínské). Jednotlivé vrstvy obou stran spolu zdánlivě komunikují přímo (stejné vrstvy na obou stranách používají stejný protokol, řeč, způsob prezentace dat), ale ve skutečnosti probíhá komunikace od vyšší vrstvy směrem k nejnižší, která jediná disponuje možností přenosu. Na cílové straně dochází naopak k předávání zprávy od nejnižší vrstvy směrem k vyšším. 10 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Jednotlivé vrstvy mají kontakt (pomocí určitého rozhraní) pouze s prvky v sousedních vrstvách. Rozhraním se myslí např. poštovní schránka mezi 4. a 3. vrstvou nebo přihrádka mezi 3. a 2. vrstvou. Každý prvek na straně odesílatele zpracuje zprávu do takového tvaru (dle daného protokolu), aby jí rozuměl jeho ekvivalent na straně příjemce. Protokol např. udává, jak má být správně nadepsaná adresa 5. vrstvou, nebo jak správně ve 2. vrstvě seskupit více dopisů jdoucích stejným směrem 11 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Obr. 2-1 Paraela mezi RM-OSI a poštou . Každá ze sedmi vrstev vykonává skupinu jasně definovaných funkcí potřebných pro komunikaci. Pro svou činnost využívá služeb své sousední nižší vrstvy. Své služby pak poskytuje sousední vyšší vrstvě. 12 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Podle referenčního modelu není dovoleno vynechávat vrstvy, ale některá vrstva nemusí být aktivní. Takové vrstvě se říká nulová, nebo transparentní. Komunikaci mezi systémy tvoří: komunikace mezi vrstvami jednoho systému, řídí se pravidly, která se obvykle nazývají rozhraní (interface), komunikace mezi stejnými vrstvami různých systémů, řídí se protokoly. Na počátku vznikne požadavek některého procesu v aplikační vrstvě. Příslušný podsystém požádá o vytvoření spojení prezentační vrstvu. V rámci aplikační vrstvy je komunikace s protějším systémem řízena aplikačním protokolem. Podsystémy v prezentační vrstvě se dorozumívají prezentačním protokolem. Takto se postupuje stále níže až k fyzické vrstvě, kde se použije pro spojení přenosové prostředí. Současně se při přechodu z vyšší vrstvy k nižší přidávají k uživatelským (aplikačním) datům záhlaví jednotlivých vrstev. Tak dochází k postupnému zapouzdřování původní informace. U příjemce se postupně zpracovávají řídící informace jednotlivých vrstev a vykonávají jejich funkce. Mnemotechnická pomůcka pro zapamatování Aplikace potkala prezentaci, zrealizovaly transport sítí, spojily se fyzicky Fyzická vrstva Vrstva č. 1, anglicky physical layer. Specifikuje fyzickou komunikaci. Aktivuje, udržuje a deaktivuje fyzické spoje (např. komutovaný spoj) mezi koncovými systémy. Fyzické spojení může být dvoubodové (sériová linka) nebo mnohobodové (Ethernet). Fyzická vrstva definuje všechny elektrické a fyzikální vlastnosti zařízení. Obsahuje rozložení pinů, napěťové úrovně a specifikuje vlastnosti kabelů; stanovuje způsob přenosu "jedniček a nul". Huby, opakovače, síťové adaptéry a hostitelské adaptéry (Host Bus Adapters používané v síťových úložištích SAN) jsou právě zařízení pracující na této vrstvě. Hlavní funkce poskytované fyzickou vrstvou jsou: • Navazování a ukončování spojení s komunikačním médiem. • Spolupráce na efektivním rozložení všech zdrojů mezi všechny uživatele. • Modulace neboli konverze digitálních dat na signály používané přenosovým médiem a zpět K zajištění těchto funkcí definuje zejména tyto vlastnosti • Poskytuje standardizované rozhraní fyzickému přenosovému mediu včetně: • Mechanické specifikace elektrických konektorů a kabelů, například maximální délka kabelu 13 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie • • • • • • • • • • • Elektrické specifikace úrovně signálu a impedance Radiové rozhraní včetně elektromagnetického spektra a specifikace intenzity signálu, analogová šířka pásma, atd. Specifikace pro IR přes optické vlákno nebo bezdrátovou IR komunikační linku Modulace Lineární kódování Bitová synchronizace v synchronní sériové komunikaci Regulace průtoku v asynchronní sériové komunikaci Circuit mód multiplexování Carrier Sense pro CSMA/CD, které samotné patří do vrstvy linkové Zpracování signálu Komunikace sériová nebo paralelní: Příklady fyzických vrstev: • fyzická vrstva realizovaná modemy: V.21, V.22, V.22bis, V.26bis, V.27ter, V.32, V.32bis, V.34, V.90, V.92, V.44 • EIA standardy: RS-232, RS-422, RS-423, RS-449, RS-485 • ISDN • DSL • T1, E1 • SDH • 10BASE-T, 10BASE2, 10BASE5, 100BASE-TX, 100BASE-FX, 100BASE-T, 1000BASE-T, 1000BASE-SX • Bluetooth • fyzické vrstvy IEEE 802.11 Wi-Fi • FireWire • fyzická vrstva IRDA#IrPHY • fyzická vrstva USB • G.hn • CAN bus • TP1 • PL110 Linková (spojová) vrstva Vrstva č. 2, anglicky data link layer. Poskytuje spojení mezi dvěma sousedními systémy. Uspořádává data z fyzické vrstvy do logických celků známých jako rámce (frames). Seřazuje přenášené rámce, stará se o nastavení parametrů přenosu linky, oznamuje neopravitelné chyby. Formátuje fyzické rámce, opatřuje je fyzickou adresou a poskytuje synchronizaci pro fyzickou vrstvu. Datová vrstva poskytuje funkce k přenosu dat mezi jednotlivými síťovými jednotkami a detekuje, případně opravuje, chyby vzniklé na fyzické vrstvě. Nejlepším příkladem je Ethernet. Na lokálních sítích založených na IEEE 802 a některých na IEEE 802 sítích jako je FDDI, by tato vrstva měla být rozdělena na vrstvu řízení přístupu k médiu (Medium Access Control, MAC) a vrstvu IEEE 802.2 logické řízení linek (Logical Link Control, LLC). 14 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Na této vrstvě pracují veškeré mosty a přepínače. Poskytuje propojení pouze mezi místně připojenými zařízeními a tak vytváří doménu na druhé vrstvě pro směrové a všesměrové vysílání Podvrstva Media Access Control MAC zajišťuje: • fyzické adresování, • řízení přístupu k médiu • a je hardwarově závislá Metody přístupu k médiu: • deterministické – lze určit maximální časový interval, ve kterém se pracovní stanice dostane k médiu Token passing (předávání peška) – může se ztratit pešek nebo se chybně objeví další, proto je zde Monitor, který předávání sleduje a řídí. Monitor je zvolen dohodou stanic (např. vypne-li se aktivní). Implementace je složitá (software). Polling (řízený přístup) – řídící počítač určuje, která stanice bude vysílat. Musí být spolehlivý řídící počítač. • stochastické (contention = soupeření) – nelze zaručit časový interval, takže stanice musí čekat CSMA/CD (Carrier Sense Multiple Access/Collision Detection) – stanice, která chce vyslat datový rámec, naslouchá na síti a když žádná stanice nevysílá, začne vysílat. Zahájí-li vysílání v témže okamžiku i jiná stanice, dojde ke kolizi. Při detekci kolize stanice vyšle kolizní signál (JAM PATTERN). Ostatní stanice po obdržení kolizního signálu obdržený rámec stornují. Vysílající stanice se odmlčí na náhodnou dobu (aby nedošlo k další kolizi). Aby kolizi zaznamanala všechna zařízení na lince, je stanovena minimální délka rámce. Pro klasický Ethernet je minimální délka rámce 64 oktetů (k tomu je potřeba započítat 7 oktetů preambule a 1 synchronizační oktet). Protože rychlost šíření signálu je konečná, požadavek, aby kolizi zaznamenala všechna zařízení na lince, omezuje fyzické rozměry linky (tzv. kolizní doména; příkladem je část sítě typu Ethernet, ve které se používají pouze repeatery). Tyto kolize jsou normální funkční záležitostí této přístupové metody. Při velkém počtu stanic jejich četnost stoupá, takže průchodnost linky se zmenšuje. Pokud dojde ke kolizi později než po minimální délce rámce, jedná se o tak zvanou pozdní kolizi (late collision), která buď znamená, že velikost kolizní domény překračuje povolenou mez, nebo že některé zařízení nedodržuje linkovou disciplínu, nebo je to příznakem elektrického problému v síti (například odraz vlivem chybějícího terminátoru). Častější pozdní kolize obvykle zcela znemožní síťový provoz. 15 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie CSMA/CA (Carrier Sense Multiple Aceess/Collision Avoidance) – když je volno, oznámí vysílání, nedojde ke kolizi dat, ale ke kolizi vysílací sekvence. Pomalá metoda. Fast Ethernet – rychlejší verze Ethernetu (není vhodná pro výrobní linky). Podvrstva Logical Link Control LLC zajišťuje: • multiplexaci protokolů vysílaných na MAC demultiplexaci (příjem) • realizuje řízení toku a zabezpečení proti chybám • a není hardwarově závislá vrstvu (vysílání) a Řízení toku Pomocí tzv. ARQ (Automatic Repeat-reQuest) metodami: • Jednotlivé potvrzování (Stop&Wait) • Kontinuální potvrzování s návratem (Go-Back-N) • Kontinuální potvrzování se selektivním opakováním (Selective Repeat) více na následujících stránkách http://www.earchiv.cz/a92/a219c110.php3 Detekce a korekce chyb Realizace např. pomocí: • kontrolní součet (CRC) • Hammingovy kódy • parita (jednoduchá lichá/sudá, křížová, ...) Síťová vrstva Vrstva č. 3, anglicky network layer. Tato vrstva se stará o směrování v síti a síťové adresování. Poskytuje spojení mezi systémy, které spolu přímo nesousedí. Obsahuje funkce, které umožňují překlenout rozdílné vlastnosti technologií v přenosových sítích. Síťová vrstva poskytuje funkce k zajištění přenosu dat různé délky od zdroje k příjemci skrze jednu případně několik vzájemně propojených sítí při zachování kvality služby, kterou požaduje přenosová vrstva. Síťová vrstva poskytuje směrovací funkce a také reportuje o problémech při doručování dat. Veškeré směrovače pracují na této vrstvě a posílají data do jiných sítí. Zde se již pracuje s hierarchickou strukturou adres. Nejznámější protokol pracující na 3. vrstvě je Internetový Protokol (IP). Jednotkou informace je paket. Chtějí-li spolu komunikovat dva uzly počítačové sítě, mezi kterými neexistuje přímé spojení, je nutné pro ně najít alespoň spojení nepřímé - tedy vhodnou cestu, vedoucí přes mezilehlé uzly od jednoho koncového uzly ke druhému. Možných cest může být samozřejmě více, někdo je však musí najít, jednu z nich vybrat, a pak také zajistit správné předávání dat po této cestě. Všechny tyto úkoly má v referenčním modelu ISO/OSI na starosti síťová vrstva. 16 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Uvažujme příklad počítačové sítě na obrázku Obr. 2-2 a/ a situaci, kdy je potřeba přenést určitá data z uzlu A do uzlu D. Zdrojem těchto dat nechť je uživatelský proces, běžící na počítači A (může to být například program pro práci s elektronickou poštu a jím generovaná data zprávou, určenou pro účastníka na uzlu resp. počítači D). Uživatelský proces na počítači A předá svá data k odeslání aplikační vrstvě, která je zase předá vrstvě prezentační atd. (viz Obr. 2-3.). Když se příslušná data dostanou až na úroveň síťové vrstvy, musí tato rozhodnout, kudy je skutečně odeslat. V našem konkrétním případě (v síti dle obrázku Obr. 2-2a/) je toto rozhodnutí velmi jednoduché, jediná cesta "ven" zde totiž vede přes uzel E. Data, určená k doručení do uzlu D, proto síťová vrstva uzlu A předá své bezprostředně nižší (linkové) vrstvě s požadavkem na jejich odeslání do uzlu E. Obr. 2-2 Příklad topologie sítě Jelikož mezi uzly A a E existuje přímé spojení, dokáže lInková vrstva uzlu A předat blok dat (na úrovni linkové vrstvy označovaný jako rámec) své partnerské linkové vrstvě na uzlu E. Jak již ale víme, ve skutečnosti tak činí prostřednictvím fyzické vrstvy. Linková vrstva na uzlu E předá přijatý rámec své bezprostředně vyšší vrstvě, tj. vrstvě síťové. Ta musí z obsahu rámce poznat, že jde o data určená k doručení do uzlu D. Na základě znalosti topologie sítě (tj. způsobu propojení jednotlivých uzlů) tato vrstva zjistí, že cesta do uzlu D vede dále buď přes uzel G, nebo přes uzel F. Musí se rozhodnout pro jednu z obou možností - předpokládejme, že se rozhodne pro cestu přes uzel G. Data, která převzala od linkové vrstvy, proto síťová vrstva uzlu E vrátí své bezprostředně nižší vrstvě s požadavkem na odeslání do uzlu G. 17 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie V uzlu G se situace opakuje. Linková vrstva předá přijatý rámec síťové vrstvě, která jej vrátí linkové vrstvě zpět s požadavkem na odeslání do uzlu D, kam již z uzlu G vede přímé spojení. V uzlu D se data dostanou analogickým způsobem až na úroveň síťové vrstvy. Ta rozpozná, že jde o data, určená právě danému uzlu, a proto je již nevrací vrstvě linkové, ale předá je své bezprostředně vyšší (tj. transportní) vrstvě. Odtud jsou pak postupně předávána směrem k vyšším vrstvám, až se dostanou k té entitě resp. procesu, která je jejich konečným příjemce. Celý postup názorně ukazuje obrázek Obr. 2-3. Obr. 2-3 Představa průchodu dat vrstvami Pokusme se nyní, na základě výše uvedeného příkladu, o zobecnění úkolů, které v referenčním modelu ISO/OSI plní síťová vrstva. Kdykoli transportní vrstva předává vrstvě síťové nějaká data k odeslání, připojuje k nim pouze informaci o tom, kdo má být jejich konečným příjemcem. Pro každý samostatně přenášený blok dat, který se na úrovni síťové vrstvy označuje jako paket (zatímco na úrovni linkové vrstvy jako rámec) pak musí síťová vrstva rozhodnout, kterým "směrem" jej má skutečně odeslat. Jakmile toto rozhodnutí učiní, předá příslušný paket vrstvě linkové spolu s údajem o zvoleném směru. Nejdůležitějším úkolem síťové vrstvy je tedy tzv. směrování (routing), které představuje právě ono zmíněné rozhodování o směru odesílání jednotlivých paketů. Není jistě třeba zdůrazňovat, že k tomu síťová vrstva potřebuje alespoň základní informace o topologii celé sítě. Konkrétních způsobů směrování, či spíše postupů resp. algoritmů volby vhodného směru přitom existuje celá řada. Od jednoduchých statických metod, které nejsou schopny reagovat na dynamické změny v síti, až po adaptivní metody, které se dokáží přizpůsobit aktuálnímu stavu sítě, jejímu zatížení, případným výpadkům některých uzlů či spojů apod. 18 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Metodám směrování se budeme podrobněji věnovat v dalších pokračováních našeho seriálu. Vraťme se však ještě k úkolům síťové vrstvy - kromě vlastního směrování (chápeme-li jej jen jako rozhodování o dalším směru) musí síťová vrstva zajišťovat i jeho skutečnou realizaci. Tedy v mezilehlých uzlech zajišťovat potřebné předávání jednotlivých paketů na cestě k jejich koncovému příjemci. S tím dosti úzce souvisí i další úkol síťové vrstvy - předcházet přetížení či dokonce zahlcení částí sítě, řídit tok dat a dbát o co možná nejrovnoměrnější využití všech přenosových prostředků a kapacit. Při vzájemném propojení dvou či více sítí pak přibývá síťové vrstvě ještě jeden důležitý úkol - zajišťovat nezbytné předávání paketů mezi jednotlivými sítěmi. Udělejme si nyní malé shrnutí toho, jaký pohled na celou síť a vzájemné propojení jednotlivých uzlů má transportní, síťová a linková vrstva ISO/OSI modelu - umožní nám to snáze pochopit postavení a význam síťové vrstvy: transportní vrstva v každém uzlu sítě vychází z představy, že mezi jejím uzlem a koncovým příjemcem dat existuje přímé spojení, a proto adresuje svá data přímo tomuto koncovému příjemci. Síťová vrstva si již uvědomuje skutečnou topologii sítě a ví, že představa transportní vrstvy nemusí být správná (činí však vše pro to, aby transportní vrstvě její iluzi zachovala). Pro linkovou vrstvu pak již není topologie celé sítě relevantní - té stačí znát jen ty uzly, se kterými má "její" uzel přímé spojení. Nezná dokonce ani koncového příjemce dat obsažených v rámcích, které sama přenáší. Příklad topologie sítě, uvedený na obrázkuObr. 2-2., naznačuje nejobecnější situaci, kdy všechny uzlové počítače sítě mají stejné postavení a mohou vystupovat jak v roli zdrojů a koncových příjemců dat, tak i v roli mezilehlých uzlů. V praxi však může často docházet k tomu, že mezi uzly nejsou plnohodnotnými uzly počítačové sítě, ale pouze jednoúčelovými "přepojovači", které vytváří potřebnou komunikační infrastrukturu pro propojení ostatních "plnohodnotných" uzlů. Právě s takovouto představou počítal také referenční model ISO/OSI ve své původní verzi. Podle této představy je oddělena čistě komunikační funkce sítě a je svěřená tzv. komunikační podsíti (communication subnet, subnetwork), zatímco vlastní aplikační funkce zajišťují tzv. koncové systémy (end systems). S podobnou představou pracovala například i jedna z prvních rozlehlých sítí ARPANET, jejíž terminologie se nejvíce prosadila do praxe. Koncové systémy, na kterých jsou provozovány uživatelské aplikace, označuje jako hostitelské počítače (host computers, hosts), zatímco jednotlivé "přepojovací" uzly v rámci komunikační podsítě označuje jako IMP (Interface Message Processor) - viz obrázekObr. 2-2. a/. V literatuře se však často používají také termíny uzel přepojování paketů (Packet Switching Node) či mezilehlý systém (Intermediate Node) nebo datová ústředna (Data Switching Exchange). Spojová vs. nespojová služba Připomeňme si nejprve, že spojovaná služba funguje obdobně jako veřejná telefonní síť - předpokládá nejprve navázání spojení mezi oběma účastníky, pak vlastní přenos dat prostřednictvím tohoto spojení, které se v jistém smyslu chová jako roura, 19 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie kterou se vlastní data "protlačují", a nakonec vyžaduje ukončení (rozvázání) spojení. Naopak nespojovaná služba funguje obdobně jako běžná listovní pošta - každý jednotlivý paket (resp. datagram) doručuje samostatně a nezávisle na ostatních, bez toho, že by se navazovalo spojení mezi příjemcem a odesilatelem. Další analogií s listovní poštou je rozdíl mezi spolehlivou a nespolehlivou nespojovanou službou spolehlivá varianta je obdobou doporučené zásilky, která se nemůže (alespoň teoreticky) ztratit, zatímco nespolehlivá verze je obdobou obyčejné zásilky, u které pošta negarantuje její doručení, a která se může beze stopy ztratit. Zastánci spojovaných služeb, rekrutující se především z kruhů spojových organizací, zastávají názor, že uživatelé resp. vyšší vrstvy potřebují maximálně spolehlivou a jednoduše použitelnou službu pro přenos dat, která by je zbavila všech starostí se zabezpečením vlastního přenosu dat (např. s potřebným řízením toku, opravou chyb, zajištěním správného pořadí jednotlivých doručovaných paketů atd.). Tedy spolehlivou spojovanou síťovou službu pro přenos paketů. Druhá strana, reprezentovaná především lidmi kolem sítě Internet, argumentuje svou dlouhodobou zkušeností s provozováním velké počítačové sítě v reálných podmínkách. Podle ní je nutné považovat komunikační infrastrukturu za nespolehlivou, bez ohledu na to, jak je navržena (tedy i v případě, že se sama snaží být spolehlivou). Koncové systémy (hostitelské počítače, viz minule) musí počítat s tím, že pakety se mohou v podsíti ztrácet, a vše potřebné k zajištění spolehlivosti si tudíž musí realizovat sami - tedy detekci a opravu chyb, řízení toku atd. To ovšem vede na požadavek používat na úrovni síťové vrstvy jen ty nejrychlejší a nejjednodušší služby (na úrovni operací typu "vyšli paket" a "přijmi paket"), a spolehlivost zajistit až v bezprostředně vyšší, transportní vrstvě. Tato druhá strana tedy požaduje na úrovni síťové vrstvy jen jednoduchou nespolehlivou nespojovanou službu. Na celý spor mezi oběma tábory je možné se dívat i z poněkud jiného úhlu. Spojové organizace jako zastánci spojovaných služeb chtějí poskytovat uživatelům co nejkomplexnější a nejúplnější služby - je to asi přirozené, neboť právě za ně jsou placeny. Druhá strana naopak tvrdí, že výpočetní kapacita je dnes tak laciná, že není nejmenší problém, aby si co nejvíce funkcí zajišťovaly až jednotlivé hostitelské počítače (obvykle ve vlastnictví uživatelů). Dalším silným argumentem této skupiny je pak to, že charakter některých síťových aplikací (jako např. přenos digitalizovaného zvuku a sběr dat v reálném čase) upřednostňuje rychlý přenos před přenosem spolehlivým. Rozpor mezi spojovanými a nespojovanými službami na úrovni síťové vrstvy je tedy ve své podstatě sporem o to, kam umístit veškerou složitost - tedy funkce, spojené se zajištěním spolehlivosti, které tak jako tak musí být někde realizovány. Zastánci spojovaných služeb je chtějí umístit do síťové vrstvy, zatímco zastánci nespojovaných služeb požadují jejich umístění až do vrstvy transportní (zatímco od vrstvy síťové požadují jen nejjednodušší nespolehlivou nespojovanou službu). Síťová vrstva – směrování 20 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Pro nalezení vhodné cesty od odesilatele až ke koncovému příjemci existuje celá řada algoritmů směrování (routing algorithms), které jsou založeny na různých myšlenkách a principech, a vyžadují různé stupně znalosti sítě, její topologie a dalších parametrů statického i dynamického charakteru. Všechny algoritmy směrování by ovšem měly být korektní, tedy dávat jen takové výsledky, které jsou správné a použitelné, měly by být co možná nejjednodušší, nejsnáze implementovatelné, a jejich režie by měla být minimální. Současně s tím by ale algoritmy směrování měly být i tzv. robustní, tedy schopné vyrovnat se s nepředvídanými výpadky, poruchami či jinými nestandardními situacemi. Měly by také usilovat o optimální využití celé sítě a její přenosové kapacity, a přitom nikoho nediskriminovat - tedy někomu hledat "lepší" cesty, a někomu "horší". Výsledným efektem aplikace algoritmů směrování by mělo být to, aby síťová vrstva v každém z uzlů sítě věděla, kudy poslat dále takový paket, který není určen přímo jejímu uzlu. Konkrétní pokyny pro směrování paketů resp. datagramů, které vznikají na základě aplikace algoritmů směrování, se pak v jednotlivých uzlech uchovávají ve formě tzv. směrovacích tabulek (routing tables). Adaptivní a neadaptivní směrování V prvním přiblížení si můžeme rozdělit algoritmy směrování na dvě velké skupiny. Do první z nich budou patřit takové, které se snaží průběžně reagovat na skutečný stav sítě, a brát jej do úvahy při svém hledání nejvhodnější cesty. Dokáží se tedy přizpůsobit okamžitému stavu sítě, a proto se obecně označují jako adaptivní algoritmy (adaptive algorithms). Naproti tomu neadaptivní algoritmy (nonadaptive algorithms) nevyužívají žádné informace dynamického charakteru - např. údaje o okamžitém zatížení jednotlivých přenosových cest, výpadcích, délkách čekacích front v jednotlivých uzlech apod. Svá rozhodnutí staví pouze na informacích statického charakteru, které jsou předem známy. Díky tomu lze neadaptivní algoritmy použít k nalezení všech potřebných cest ještě před uvedením sítě do provozu, a potřebné informace pak jednorázově zanést do směrovacích tabulek jednotlivých uzlů sítě. Kvůli statickému charakteru výchozích údajů se použití neadaptivních algoritmů někdy označuje také jako tzv. statické směrování (static routing). Je vhodné tam, kde topologie sítě je skutečně neměnná, kde prakticky nedochází k výpadkům a kde se příliš nemění ani intenzita provozu resp. zátěž sítě. Centralizované směrování Adaptivní algoritmus může být koncipován tak, že veškeré informace o aktuálním stavu celé sítě se průběžně shromažďují v jediném centrálním bodě, tzv. směrovacím centru (RCC, Routing Control Center), které pak na jejich základě samo přijímá všechna potřebná rozhodnutí, a ostatním uzlům je oznamuje. Pak jde o tzv. centralizované směrování (centralized routing). Jeho výhodou je možnost optimálního rozhodování na základě znalosti skutečného stavu celé sítě. Problém je ovšem v tom, že má-li být centralizované směrování opravdu adaptivní, tedy má-li průběžně reagovat na aktuální stav sítě, musí být vyhledávání nejvhodnějších cest prováděno dostatečně často. Vlastní hledání cest je samo o sobě operací značně 21 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie náročnou na výpočetní kapacitu, a má-li se často opakovat, dokáže plně zaměstnat i velmi výkonný počítač. Jsou zde však ještě i další problémy - co například dělat v případě výpadku směrovacího centra? Nezanedbatelná není ani zátěž přenosových cest, kterou představuje neustálý přísun aktuálních informací o stavu sítě do směrovacího centra, stejně tak jako zpětná distribuce výsledků. Izolované směrování Alternativou k centralizovanému směrování je tzv. izolované směrování (isolated routing), založené na myšlence, že rozhodovat o nejvhodnější cestě si bude každý uzel sám za sebe, a to na základě takových informací, které dokáže získat sám, bez spolupráce s ostatními uzly. Jednou z možností realizace je algoritmus, nazvaný příznačně algoritmem horké brambory (hot potato algorithm). Jak jeho název dává tušit, snaží se uzel zbavit každého paketu resp. datagramu co možná nejrychleji. Sleduje proto počet paketů, které čekají ve frontě na odeslání jednotlivými směry, a nový paket zařadí do té fronty, která je momentálně nejkratší. Uzel se tedy nerozhoduje podle adresy, ani nehledá nejkratší cestu pro přenos paketu, pouze se jej snaží co nejrychleji zbavit ve víře, že po jisté době přeci jen dojde ke svému cíli. V praxi se ovšem algoritmus horké brambory spíše kombinuje s jinými algoritmy resp. metodami - nejčastěji je používán jako jejich doplněk, který se uplatní až v okamžiku, kdy počet paketů v některé frontě překročí určitou únosnou mez. Zpětné učení Jiným příkladem izolovaného směrování je tzv. metoda zpětného učení (backward learning). Předpokládá, že každý uzel si do svých směrovacích tabulek průběžně poznamenává, ze kterého směru dostává pakety, pocházející od jiných uzlů. Tím se postupně "učí", ve kterém směru se tyto uzly nalézají. Když pak sám potřebuje odeslat nějaký paket jinému uzlu, vyšle jej tím směrem, ze kterého dříve přijal paket, pocházející od téhož uzlu. Problémem je ovšem vrozený optimismus metody zpětného učení. Dojde-li k výpadku určité přenosové cesty, kterou se jednotlivé uzly již "naučily", vůbec ji nezaznamenají. Prakticky jediným možným řešením je pak pravidelné "zapomínání". Záplavové směrování Extrémní formou izolovaného směrování je tzv. záplavové směrování (flooding). Předpokládá, že přijatý paket je znovu odeslán všemi směry kromě toho, odkud sám přišel. Zřejmou výhodou je maximální robustnost, díky které se záplavové směrování dokáže vyrovnat prakticky s jakýmkoli výpadkem. Zaručuje také, že každý paket je vždy doručen tou nejkratší možnou cestou. Nevýhodou je ale vznik velkého množství duplicitních paketů, které výrazně zvyšují zátěž existujících přenosových cest, a které je třeba následně rušit. 22 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie V praxi se proto používá spíše tzv. selektivní záplavové směrování (selective flooding), při kterém není každý paket znovu vysílán všemi směry, ale pouze těmi, které jsou alespoň přibližně orientovány ke konečnému příjemci paketu. Distribuované směrování Metody izolovaného směrování staví na předpokladu, že jednotlivé uzly nebudou zatěžovat přenosové cesty vzájemnou výměnou informací o stavu sítě. To je ale někdy zbytečně přísným omezením. Pokud jej odstraníme, dostaneme tzv. distribuované směrování (distributed routing). To předpokládá, že jednotlivé uzly si pravidelně vyměňují informace o stavu sítě, a podle nich si pak samy volí příslušné cesty. Jakmile umožníme výměnu stavových informací mezi jednotlivými uzly sítě, můžeme vcelku efektivně implementovat distribuovanou verzi algoritmu hledání nejkratších cest v síti, který bychom zřejmě používali v případě centralizovaného směrování a jediného směrovacího centra. Naznačme si nyní myšlenku tohoto distribuovaného algoritmu. Nejprve si však musíme ujasnit, co vlastně bude pro nás měřítkem "délky" nějaké cesty. Může to být například počet meziuzlů, kterými cesta prochází. Tím však dáváme každému existujícímu spoji mezi dvěma uzly stejnou jednotkovou váhu resp. délku. Realističtější je přiřadit vhodné ohodnocení (délku) každému přímému spoji mezi dvěma uzly, a délku výsledné cesty pak chápat jako součet délek jejích jednotlivých částí. Délka spoje přitom může odrážet jeho přenosovou rychlost, cenu za jednotku přenesených dat, zpoždění při přenosu, délku výstupních front apod. Představme si nyní síť dle obrázku Obr. 2-4a/, včetně "délek" jednotlivých přímých spojů. Každý uzel předem zná svou "vzdálenost" od všech svých sousedů, a tak si ji ve své směrovací tabulce vyznačí. Svou vzdálenost (délku nejkratší cesty) od ostatních uzlů však ještě nezná, a tak ji zatím považuje za nekonečnou (na obrázku naznačeno vyšrafováním). Počáteční stav tabulek ukazuje obrázek Obr. 2-4. b/. Vlastní algoritmus distribuovaného výpočtu pak probíhá v opakujících se krocích. V každém z nich se každý uzel dotáže svých bezprostředních sousedů, jaké jsou jejich vzdálenosti od ostatních uzlů, a podle toho si pak odvozuje i své vlastní vzdálenosti od těchto uzlů. Uvažme příklad uzlu E, ten se v prvním kroku od svého souseda C dozví, že jeho vzdálenost od uzlu B je 2. K ní si uzel E připočte svou vzdálenost od uzlu C, tj. 1, a do své směrovací tabulky si poznačí, že cesta do uzlu B vede přes uzel C a má délku 3. Zatím však nezná všechny možné cesty do uzlu B, a tak neví, zda je to cesta nejkratší. Proto se bude v dalších krocích znovu ptát všech svých sousedů, zde přes ně nevede cesta ještě kratší. 23 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Obecně si každý uzel vždy volí minimum z toho, co "již umí" on sám (tj. z cesty, kterou již má poznačenu ve své směrovací tabulce), a co "umí" jeho sousedé (samozřejmě s uvážením své vzdáleností od těchto sousedů). Příkladem může být opět uzel E, který si již na počátku do své směrovací tabulky zanese, že jeho vzdálenost od uzlu D je 5 (což je délka jejich přímého spojení, viz Obr. 2-4 a/). Již v prvním kroku však od svého souseda C zjistí, že jeho vzdálenost od uzlu D je jen 2. Když si k tomu připočítá svou vzdálenost od uzlu C (tj. 1), vyjde mu, že cesta do uzlu D, vedená přes uzel C, je kratší. Tuto skutečnost si pak poznačí do své směrovací tabulky (viz obrázek Obr. 2-4b/ a c/, tabulka uzlu E, položka D). Obr. 2-4 Představa distribuovaného výpočtu směrovacích tabulek a/ topologie sítě a délky spojů b/ počáteční stav směrovacích tabulek c/ stav směrovacích tabulek po prvním kroku d/ "ustálený" stav směrovacích tabulek Na obrázku Obr. 2-4. d/ je pak stav tabulek po několika krocích distribuovaného algoritmu, kdy již nedochází k žádným změnám ve směrovacích tabulkách. Zde by algoritmus mohl končit, v praxi se však budou jeho kroky neustále opakovat, aby obsah směrovacích tabulek mohl reagovat na průběžné změny v síti. Právě naznačený algoritmus distribuovaného směrování byl používán v síti ARPA (základu dnešní sítě Internet), a jednotlivé kroky algoritmu zde probíhaly s intervalem 640 milisekund. Ukázalo se však, že režie je přeci jen příliš vysoká - že vzájemné předávání informací mezi sousedními uzly (které vlastně představuje předávání 24 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie celých směrovacích tabulek) neúnosně zatěžovalo dostupné přenosové cesty na úkor "užitečných" dat. Proto byl uvedený algoritmus distribuovaného směrování v síti ARPA nahrazen jiným - o něm si ale budeme povídat později. Transportní vrstva Vrstva č. 4, anglicky transport layer. Tato vrstva zajišťuje přenos dat mezi koncovými uzly. Jejím účelem je poskytnout takovou kvalitu přenosu, jakou požadují vyšší vrstvy. Vrstva nabízí například spojově (TCP) a nespojově orientované (UDP) protokoly. TCP – Zajišťuje přenos dat se zárukami, který vyžadují aplikace, kde nesmí „chybět ani paket“. Jedná se o přenosy souborů, e-mailů, WWW stránek atd. Záruka se vztahuje na řešení ztrát přenášených paketů, zachování jejich pořadí a odstranění duplikace. Jednotkou posílané informace je na této vrstvě TCP segment. UDP – Zajišťuje přenos dat bez záruk, který využívají aplikace, u kterých by bylo na obtíž zdržení (delay) v síti způsobené čekáním na přenos všech paketů a ztráty se dají řešit jiným způsobem (např. snížení kvality, opakování dotazu). Využívá se pro DNS, VoIP, streamované video, internetová rádia, vyhledávání sdílených souborů v rámci sítě DC++, on-line hry atp. Hlavním úkolem transportní vrstvy referenčního modelu ISO/OSI je poskytovat efektivní přenosové služby své bezprostředně vyšší (tj. relační) vrstvě. Tyto služby přitom mohou mít spojovaný (connection-oriented) i nespojovaný (connectionless) charakter. Stejný charakter a stejnou podstatu však mají i služby síťové vrstvy, které transportní vrstva sama využívá. Do značné míry analogické jsou v obou vrstvách i mechanismy adresování a řízení toku dat. Zákonitě se pak nabízí otázka, proč je vlastně nutná samostatná transportní vrstva, když alespoň na první pohled nenabízí nic principiálně jiného, než vrstva síťová? Odpověď na tuto otázku je skryta v obrázku Obr. 2-3. Ukazuje totiž, že komunikace dvou koncových účastníků se transportní vrstva zúčastňuje jen na obou koncových počítačích, zatímco v jednotlivých meziuzlech se na přenosu podílí jen tři nejnižší vrstvy - fyzická, linková a síťová. V případě rozlehlých sítí jsou tyto mezilehlé uzly (též: uzly IMP, viz 32. díl) často jen přepojovacími uzly v rámci komunikační podsítě, a vyšší vrstvy u nich nemusí být vůbec realizovány. Tak je tomu například u většiny veřejných datových sítí, které jsou provozovány nejrůznějšími spojovými organizacemi. A zde je právě kámen úrazu je-li komunikační podsíť majetkem spojové organizace, musí uživatelé a jejich koncové (hostitelské) počítače vystačit s tím, co jim komunikační podsíť prostřednictvím své síťové vrstvy nabízí. Chtějí-li něco jiného - například spolehlivou přenosovou službu místo nespolehlivé, spolehlivější místo méně spolehlivé, spojovanou místo nespojované apod. - musí si vše potřebné zajistit sami. A to právě v transportní vrstvě. Transportní vrstva je tedy v referenčním modelu ISO/OSI především proto, aby vyšším vrstvám poskytovala kvalitnější přenosové služby, než jaké ve skutečnosti dokáže poskytovat vrstva síťová. Současně s tím pak může uživatele resp. vyšší vrstvy odstiňovat od konkrétních specifik používané komunikační podsítě, od její přenosové technologie, a především pak od všech nedokonalostí podsítě. 25 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Transportní vrstva je tedy vlastně rozhraním mezi poskytovateli přenosových služeb (komunikační podsítí) a jejich uživateli (nejvyššími třemi vrstvami). Je také "poslední instancí", která může změnit nespojovaný charakter poskytované přenosové služby na spojovaný a naopak. To je možné udělat také na úrovni síťové vrstvy, nikoli však již na úrovni vyšších vrstev, které jsou uživateli těchto služeb. K lepšímu pochopení úlohy transportní vrstvy nám pomůže bližší přiblížení rozdílu mezi transportním a síťovým spojením. Transportní spojení (transport connection) je spojení, které vzniká mezi dvěma entitami transportní vrstvy (v případě spojovaných služeb). Ve skutečnosti je však realizováno prostřednictvím nižších vrstev, tedy prostřednictvím síťových spojení (network connections) jako spojení mezi dvěma entitami na úrovni síťové vrstvy. Standardně se každé jednotlivé transportní spojení realizuje prostřednictvím jednoho síťového spojení. Pokud ale transportní spojení požaduje vyšší přenosovou kapacitu, než jakou dokáže zajistit jedno síťové spojení, může být jedno transportní spojení zajišťováno pomocí více spojení síťových. Transportní vrstva se pak stará o rozdělení přenášených dat mezi jednotlivá síťová spojení tak, aby to pro vyšší vrstvy bylo transparentní (tj. neviditelné). Může však nastat i opačný případ. Pokud je zapotřebí vytvořit více transportních spojení s relativně malými nároky na přenosovou kapacitu, může být vždy několik z nich realizováno prostřednictvím jediného síťového spojení. Takováto potřeba nastává např. při použití více terminálů, z nichž každý vyžaduje samostatné transportní spojení se vzdálených počítačem. Jsou-li ale tyto terminály používány spíše příležitostně a jsou-li fyzicky blízko sebe, může být dosti neekonomické zřizovat pro každý z nich samostatné síťové spojení. Potřebné přepínání (multiplexování) jednoho sdíleného síťového spojení mezi více transportních spojení pak zajišťuje opět transportní vrstva. Pro transportní vrstvu je velmi podstatné, jakou kvalitu může předpokládat u služeb, které jí poskytuje síťová vrstva. Této kvalitě pak musí být přizpůsobeny přenosové protokoly transportní vrstvy, mají-li vyšší vrstvy odstiňovat od všech specifik a nedokonalostí komunikační podsítě resp. síťové vrstvy. Služby síťové vrstvy se v této souvislosti rozdělují na tři kategorie. Do kategorie A patří síťové služby, které ztrácí či přenáší s chybou jen zcela zanedbatelné procento paketů, a u kterých prakticky nedochází k výpadkům již jednou navázaných spojení. Takovéto síťové služby lze považovat za (téměř) dokonalé, a transportní vrstva pak má při jejich použití nejméně práce. Kvality kategorie A dosahují síťové služby některých lokálních sítí, zatímco v případě rozlehlých sítí je kategorie A vzácnější než šafrán. Do kategorie B spadají síťové služby, které jsou z hlediska přenosu jednotlivých paketů stejně spolehlivé jako kategorie A, ale u kterých dochází častěji k výpadkům spojení. Tedy k situacím, kdy z různých důvodů (přetížení, poruchy hardwaru, chyby v softwaru apod.) dochází k předčasnému ukončení (výpadku) dříve navázaného spojení. Transportní vrstva se s tím dokáže účinně vyrovnat (opětovným navázáním nového síťového spojení) a existenci výpadků před vyššími vrstvami skrýt. Má s tím 26 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie však samozřejmě "více práce", než v případě síťových služeb kategorie A. Do kategorie B spadá obvykle většina veřejných datových sítí na bázi doporučení X.25. Do kategorie C pak patří všechny ostatní síťové služby. Transportní vrstva je musí považovat za nespolehlivé, a potřebnou spolehlivost zajistit sama. Protokoly transportní vrstvy, které musí využívat služby této kategorie, jsou pak samozřejmě nesložitější a nejkomplikovanější. Referenční model ISO/OSI se vyrovnává s odlišnou kvalitou služeb na úrovni síťové vrstvy zavedení pěti různých tříd přenosových protokolů na úrovni transportní vrstvy (transportních protokolů). Třída 0 (TP0, Transport Protocol class 0) transportní protokoly, které využívají síťové služby kategorie A. Jsou jednoduchou "obálkou" nad příslušnými síťovými protokoly, a navíc zajišťují prakticky jen nezbytné navazování a rušení transportních spojení. Třída 1 (TP1) předpokládá použití síťových služeb kategorie B, a musí se tedy umět vyrovnat s případnými výpadky spojení na úrovni síťové vrstvy. Třída 2 (TP2) předpokládá opět použití síťových služeb kategorie A, tedy takových, které může považovat za dostatečně spolehlivé - stejně jako v případě třídy 0. Transportní protokoly třídy 2 jsou však navíc schopné zajistit potřebné multiplexování jednoho síťového spojení mezi více spojení transportních (viz výše). Třída 3 (TP3) je kombinací tříd 1 a 2. Předpokládá síťové služby kategorie B, a dokáže je multiplexovat mezi více spojení transportních. Třída 4 (TP4) je určena pro použití nad síťovými službami kategorie C. Transportní protokoly této třídy musí "počítat s nejhorším", a jsou tedy ze všech transportních protokolů nejsložitější a nejkomplikovanější. Relační vrstva Vrstva č. 5, anglicky session layer. Smyslem vrstvy je organizovat a synchronizovat dialog mezi spolupracujícími relačními vrstvami obou systémů a řídit výměnu dat mezi nimi. Umožňuje vytvoření a ukončení relačního spojení, synchronizaci a obnovení spojení, oznamovaní výjimečných stavů. Do této vrstvy se řadí: NetBIOS, RPC. K paketům přiřazuje synchronizační značky, které využije v případě vrácení paket (např. z důvodu, že se během přenosu dat poškodí síť) k poskládání původního pořadí. Jak jsme si již naznačili dříve, čtyři nejnižší vrstvy referenčního modelu ISO/OSI jsou zaměřeny především na vlastní přenos dat mezi jednotlivými uzlovými počítači. Každá z nich přitom poskytuje "o něco více" než vrstva bezprostředně nižší - čtvrtá (tj. transportní) vrstva pak nabízí prostředky pro takovou komunikaci dvou koncových počítačů resp. účastníků, která je nezávislá na konkrétní komunikační podsíti, na její topologii i na dalších specifikách. Vyšší vrstvy referenčního modelu ISO/OSI jsou pak již orientovány spíše na potřeby síťových aplikací. Samy využívají přenosové služby transportní vrstvy, a přidávají k nim takové funkce a schopnosti, které by měly být užitečné pro většinu aplikací. Takový je tedy smysl existence páté (relační), šesté (prezentační), a vlastně i sedmé (aplikační) vrstvy ISO/OSI modelu. 27 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Referenční model ISO/OSI tedy vychází z představy, že jednotlivé aplikace by měly mít k dispozici a měly by využívat ještě dokonalejší a obecnější služby, než jaké nabízí transportní vrstva. Jejich realizaci pak referenční model svěřuje relační (session) a prezentační (presentation) vrstvě. Mlčky tím ovšem předpokládá, že je budou využívat všechny aplikace, nebo alespoň většina z nich - jen pak totiž má rozumný smysl realizovat je pro všechny aplikace společně. Existuje ale velké množství aplikací, které tento předpoklad nesplňují, a které plně vystačí s takovými službami, jaké nabízí již transportní vrstva. V tomto ohledu není jistě bez zajímavosti, že "konkurenční" soustava protokolů TCP/IP vychází z přesně opačné úvahy než referenční model ISO/OSI - svým aplikacím nabízí pouze přenosové služby na úrovni transportní vrstvy. Potřebuje-li některá aplikace resp. služba aplikační vrstvy služby obecnějšího charakteru, musí si je realizovat sama vlastními silami. To je také důvod, proč soustava protokolů TCP/IP, na které je vybudována např. síť ARPANET resp. dnešní Internet, s existencí relační a prezentační vrstvy vůbec nepočítá. Relační vrstvu s takovými funkcemi, jaké jí přisuzuje referenční model ISO/OSI, neměla v době jeho zavedení žádná síť - snad s výjimkou sítě SNA firmy IBM, která má obdobné funkce realizovány ve více různých vrstvách. Při vytváření samotného referenčního modelu ISO/OSI byla kolem relační vrstvy a jejích úkolů velká diskuse. Některé alternativní návrhy, které se v té době objevily, s relační vrstvou dokonce vůbec nepočítaly. Nakonec se však relační vrstva do referenčního modelu přeci jen prosadila. Spolu se svou bezprostředně nadřazenou (tj. prezentační vrstvou) však byla a nadále je relativně nejméně propracovanou vrstvou. Pro správné pochopení smyslu relační vrstvy je dobré si nejprve ozřejmit onen poněkud vágní termín relace (session). Nejnázornější bude zřejmě analogie s telefonním hovorem - ten je třeba nejprve vytočit (čímž vzniká analogie transportního spojení), a pak je možné jeho prostřednictvím vést rozhovor (relaci) dvou účastníků. Relaci tedy můžeme považovat za spojení mezi dvěma koncovými účastníky na úrovni bezprostředně vyšší, než je vrstva transportní. Obvykle je každé takovéto spojení (relace) zajišťováno prostřednictvím jednoho transportního spojení (tj. spojení na úrovni transportní vrstvy), které je zřizováno a rušeno při zřizování resp. rušení relace - viz obrázek. Je ovšem možný i takový případ, kdy jedno transportní spojení zajišťuje dvě nebo více po sobě jdoucích relací, Obr. 2-5. b/. Použijeme-li opět analogii s telefonním hovorem, odpovídá tato situace tomu, že dva účastníci telefonního hovoru svůj rozhovor dokončí, ale místo zavěšení předají telefon jiné dvojici, která se může začít bavit o něčem zcela jiném - tedy zahájit nový rozhovor (relaci). 28 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Obr. 2-5 Vztah relace a transportního spojení a/ jedna relace - jedno transportní spojení b/ více relací - jedno transportní spojení c/ jedna relace - více transportních spojení Podobně, jako se transportní vrstva snaží zakrýt případné výpadky spojení na úrovni síťové vrstvy, měla by se i relační vrstva dokázat vyrovnat s případným výpadkem transportního spojení, a zajistit pokračování relace prostřednictvím nově zřízeného transportního spojení - viz Obr. 2-5. c/. V naší "telefonní" analogii to odpovídá situaci, kdy v průběhu rozhovoru dvou účastníků je jejich hovor přerušen, a oni si musí zavolat znovu, aby svůj rozhovor dokončili. Zajímavou odlišností relace od transportního spojení je i způsob jejího ukončení. V případě transportního spojení nabízí referenční model ISO/OSI jen prostředky pro jednostranné direktivní ukončení spojení, kterému druhá strana nemá možnost zabránit. Na úrovni relační vrstvy se však předpokládá spíše ukončení na základě vzájemné dohody obou zúčastněných stran. Přesněji na návrh jedné strany, který ale druhá strana má možnost odmítnou a zajistit si tak pokračování relace. Jedním z hlavních úkolů relační vrstvy je řízení dialogu mezi oběma koncovými účastníky. Tak jako při telefonním rozhovoru není možné (či alespoň slušné), aby oba účastníci mluvili současně, existují i v počítačových sítích takové aplikace, které vyžadují koordinované střídání obou zúčastněných při vysílání (například různé aplikace transakčního charakteru apod.). 29 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Obr. 2-6 Představa vzájemné komunikace v rámci relace a/ plně duplexní dialog b/ poloduplexní dialog Relační vrstva tento požadavek zajišťuje obvykle pomocí mechanismu předávání pověření k přenosu dat (data token) - vysílat data smí vždy jen ten, kdo vlastní tento pomyslný štafetový kolík (pověření resp. token), viz Obr. 2-6. b/. Relační vrstva přitom nabízí prostředky, pomocí kterých lze pověření předat, nebo si jej naopak vyžádat. Dalším důležitým úkolem relační vrstvy je tzv. synchronizace (synchronization, též: checkpointing). K jejímu pochopení si nejprve představme následující situaci: příjemcem dat v rámci určité relace nechť je počítač, který si přijímaná data průběžně zapisuje na disk, případně je ihned tiskne na tiskárně. Dojde-li náhle k poruše disku či tiskárny (nebo jí např. dojde papír, toner apod.), může příjemce přijít o určitý objem dat, které jinak v pořádku přijal (tj. které byly transportní vrstvou bezchybně doručeny). Obecně se na úrovni relační vrstvy rozlišují tři způsoby vedení dialogu - plně duplexní (v terminologii RM ISO/OSI: TWS resp. Two-Way-Simultaneous), poloduplexní (TWA resp. Two-Way-Alternate) a simplexní (One-Way). Mechanismus předávání pověření se přitom týká samozřejmě jen poloduplexního dialogu. Zdůrazněme si však, že způsob vedení dialogu nemá nic společného s duplexním, poloduplexním či ev. simplexním charakterem přenosového kanálu. Všechna spojení 30 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie v referenčním modelu ISO/OSI jsou obecně plně duplexní, a umožňují tedy současný přenos dat oběma směry. Různé aplikace však z různých důvodů nemusí této možnosti využívat, a po plně duplexním spoji mohou vést jen poloduplexní dialog. Obr. 2-7 Představa kontrolních bodů Co je pak zapotřebí, je možnost "vrátit se o kousek zpět", a ztracená data přenést znovu. Tedy znovu dosáhnout potřebné synchronizace (vzájemného souladu). Relační vrstva řeší tento problém možností vkládat do přenášených dat kontrolní body (synchronization points, checkpoints). Příjemci pak umožňuje, aby si na vysílajícím vyžádal návrat k zadanému kontrolnímu bodu, a nové vyslání těch dat, která leží za tímto bodem. Není ovšem úkolem relační vrstvy pamatovat si přenášená data tak, aby byl možný návrat k existujícím kontrolním bodům. Tato data si musí "pamatovat" sám jejich odesilatel, který služeb relační vrstvy využívá. Aby si ale nemusel uchovávat zbytečně velké objemy dat, rozlišuje relační vrstva dva druhy kontrolních bodů hlavní (major) a vedlejší (minor). Rozdíl mezi nimi je ten, že přes vedlejší kontrolní bod se vracet lze, zatímco přes hlavní kontrolní bod již nikoli. Pro vysílajícího z toho pak vyplývá, že si musí "pamatovat" přenášená data jen od posledního hlavního kontrolního bodu - viz.Obr. 2-7 Prezentační vrstva Vrstva č. 6, anglicky presentation layer. Funkcí vrstvy je transformovat data do tvaru, který používají aplikace (šifrování, konvertování, komprimace). Formát dat (datové struktury) se může lišit na obou komunikujících systémech, navíc dochází k transformaci pro účel přenosu dat nižšími vrstvami. Mezi funkce patří např. převod kódů a abeced, modifikace grafického uspořádání, přizpůsobení pořadí bajtů a podobně. Vrstva se zabývá jen strukturou dat, ale ne jejich významem, který je znám jen vrstvě aplikační. Příklady protokolů: SMB (Samba). 31 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Obr. 2-8 Možnosti konverze a/ typu "každý s každým"b/ se společným "mezitvarem" Pět nejnižších vrstev referenčního modelu ISO/OSI dělá vše pro to, aby přenášená data vždy dorazila ke svému koncovému příjemci přesně v takové podobě, v jaké byla vyslána. Stejná "podoba" však ještě nezaručuje, že pro příjemce nebudou jedna a tatáž data představovat něco jiného, než pro jejich odesilatele. Obavy z různé interpretace přenášených dat nejsou zdaleka bezdůvodné. Stačí si uvědomit, že např. střediskové počítače firmy IBM používají pro kódování znaků kód EBCDIC, zatímco drtivá většina ostatních používá ke stejnému účelu kód ASCII. Ke znázornění celých čísel se znaménkem používá většina počítačů tzv. dvojkový doplňkový kód, ale např. počítače CDC Cyber pracují s tzv. jedničkovým doplňkovým kódem. Mikroprocesory 80x86 firmy Intel číslují jednotlivé byty (ve slovech, dvojslovech atd.) jedním směrem, zatímco například mikroprocesory řady M68000 firmy Motorola číslují jednotlivé byty přesně opačně. Velmi časté jsou pak také odlišnosti například ve formátu čísel v pohyblivé řádové čárce, odlišné rozsahy zobrazitelných celých čísel (dané počtem k tomu vyhrazených bitů) apod. Různé počítače tedy v obecném případě používají různé způsoby vnitřní reprezentace dat. Mají-li si takové počítače svá data korektním způsobem vzájemně předávat, musí být vhodným způsobem zajištěny jejich nezbytné konverze. A ty má v referenčním modelu ISO/OSI na starosti právě prezentační vrstva (presentation layer). Prezentační vrstva se tedy stará o to, aby například celé číslo bez znaménka s hodnotou 234 bylo přijato opět jako celé číslo bez znaménka s hodnotou 234, a ne např. jako celé číslo se znaménkem s hodnotou -22. Není však již úkolem prezentační vrstvy zabývat se tím, co toto číslo znamená. Zda jde např. o počet 32 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie osob, o číslo stránky v knize, o procentuální výši inflace či něco docela jiného. To přísluší až vlastním aplikacím, které jsou zdrojem resp. příjemcem těchto dat. Pro zajištění nezbytných konverzí na úrovni prezentační vrstvy se nabízí dvě základní možnosti, které naznačuje obrázek Obr. 2-8. První z nich představuje vzájemné přímé přizpůsobení stylu "každý s každým", při kterém jsou přenášená data konvertována jen jednou - jsou-li ovšem k dispozici nezbytné konverzní rutiny pro libovolnou dvojici komunikujících uzlů. Ve druhém případě jsou přenášená data konvertována dvakrát: ze tvaru, se kterým pracuje odesilatel, jsou nejprve převedena do společného "mezitvaru", a z něj pak do takového tvaru, s jakým pracuje jejich příjemce. Nevýhoda dvojí konverze je zde kompenzována tím, že pro každou konkrétní reprezentaci dat, se kterou pracuje nějaký počítač, stačí jediná konverzní utilita pro jejich převod z/do společného "mezitvaru". Referenční model ISO/OSI předpokládá právě tuto druhou variantu se společným mezitvarem. Podívejme se proto na její podstatu poněkud podrobněji. Chtějí-li vzájemně spolupracovat dvě různé síťové aplikace, musí se nejprve domluvit na společných datových strukturách, které budou používat - tedy například na tom, že datum budou reprezentovat jako záznam (record) tvořený třemi položkami (DEN, MESIC a ROK), které jsou samy o sobě celými čísly bez znaménka. Tyto datové struktury je ovšem nutné vyjádřit tak, aby jejich popis byl pro obě strany srozumitelný, a obě strany si jej také stejně vykládaly. Kdyby byly všechny síťové aplikace psány v jediném vyšším programovacím jazyku, stačilo by použít právě tento jazyk. Předpoklad použití jediného programovacího jazyka však nebyl, není a zřejmě nikdy nebude v praxi splněn, a tak bylo nutné vytvořit pro potřeby formálního popisu dat a datových struktur zvláštní jazyk, který byl nazván ASN.1 (Abstract Syntax Notation). Umožňuje definovat jednotlivé datové položky, stanovit jejich typ (tj. určit, zda jde např. o celé číslo se znaménkem, znakový řetězec či logickou hodnotu apod.), přidělit jim jméno (identifikátor), a také sestavit z jednoduchých datových položek obecnější datové struktury typu záznam, pole, seznam, množina apod. 33 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Obr. 2-9 Představa fungování prezentační vrstvy Jazyk ASN.1, který vzdáleně připomíná jazyk Pascal, je tedy jazykem pro formální popis dat - což se v terminologii ISO/OSI modelu označuje jakoabstraktní syntaxe (abstract syntax). Abstraktní proto, že ještě neurčuje žádný konkrétní způsob reprezentace těchto dat. Pro potřeby vlastního přenosu je ale samozřejmě nutné veškerá data vhodným způsobem zakódovat. Způsob kódování datových struktur jazyka ASN.1 pro potřeby jejich přenosu pak určuje samostatná norma organizace ISO (IS 8825). Formát skutečně přenášených dat se přitom v terminologii ISO/OSI modelu označuje jako přenosová syntaxe (transfer syntax). Její konkrétní tvar je založen na myšlence, že každá jednotlivá položka dat by měla být samoidentifikující, tedy měla by sebou nést i informaci o vlastním typu. Každá datová položka proto má při přenosu tři části, které po řadě určují její typ, délku a vlastní obsah (viz Obr. 2-9.). Způsob fungování prezentační vrstvy názorně ilustruje obrázek Obr. 2-9. Kdykoli chce nějaká entita aplikační vrstvy zaslat určitá data své partnerské entitě na jiném uzlovém počítači, předá "své" prezentační vrstvě jednak vlastní data, která si přeje odeslat, a jednak jejich popis v jazyce ASN.1 (který definuje jejich abstraktní syntaxi). Prezentační vrstva na základě tohoto popisu dokáže správně interpretovat jednotlivé položky dat (určit mj. jejich typ a velikost), a na základě toho je pak zakódovat do takového tvaru, který je vhodný pro přenos, a který si sebou nese potřebné informace o typu a formátu přenášených dat (tj. převést je do přenosové syntaxe). Prezentační vrstva na straně příjemce pak díky tomu dokáže správně určit typ a formát přijatých dat, a v případě potřeby provést nezbytné konverze. Jestliže například přenosová syntaxe počítá s vyjádřením celých čísel se znaménkem ve dvojkovém doplňku, ale příjemce používá ke stejnému účelu jednotkový doplněk, 34 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie může prezentační vrstva příjemce provést nezbytné konverze ještě dříve, než přijatá data předá své bezprostředně vyšší (tj. aplikační vrstvě). Prezentační vrstvy příjemce a odesilatele se však nejprve musí shodnout na tom, jaké datové struktury si vlastně budou předávat, a jakou budou pro ně používat přenosovou syntaxi. Proto se musí obě strany na začátku vzájemného spojení (přesněji: při zahajování relace) nejprve dohodnout na jednom nebo několika tzv. kontextech, jak se v terminologii ISO/OSI modelu nazývá přiřazení přenosové syntaxe k syntaxi abstraktní. V průběhu relace se pak mohou mezi těmi kontexty, na kterých se oba dohodli, dokonce přepínat. Obr. 2-10 Představa překladače jazyka ASN.1 V současné době je praktické používání jazyka ASN.1 značně usnadněno existencí překladačů z tohoto jazyka do obvyklých vyšších programovacích jazyků, např. do Pascalu či jazyka C. Jak názorně ukazuje obrázek Obr. 2-10 , je vstupem tohoto překladače popis datových struktur v jazyku ASN.1, a výstupem jednak ekvivalentní popis v příslušném cílovém jazyku (tedy např. v C či v Pascalu), který pak lze přilinkovat ke zdrojovému tvaru vlastní aplikace, a dále také kódovací a dekódovací rutiny (určené pro potřeby prezentační vrstvy), které převádí datové struktury z příslušného cílového jazyka přímo do jejich přenosové syntaxe resp. obráceně. Hlavním úkolem prezentační vrstvy je tedy zajištění nezbytných konverzí přenášených dat. Není to ovšem úkol jediný - na úrovni prezentační vrstvy může být například řešeno také zabezpečení přenášených dat pomocí šifrování (encryption), které ovšem lze realizovat i na úrovni fyzické nebo transportní vrstvy. Pro minimalizaci objemu přenášených dat pak může být na úrovni prezentační vrstvy zajišťována i jejich komprimace (compression). Aplikační vrstva Vrstva č. 7, anglicky application layer. Účelem vrstvy je poskytnout aplikacím přístup ke komunikačnímu systému a umožnit tak jejich spolupráci. Do této vrstvy se řadí například tyto služby a protokoly: FTP, DNS, DHCP, POP3, SMTP, SSH, Telnet, TFTP 35 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Jde-li o samostatný počítač, jsou aplikacemi jednotlivé uživatelské programy, a "zbývající" částí programového vybavení je operační systém, který uživatelským programům zprostředkovává využití nejrůznějších zdrojů a prostředků daného počítače - disků, operační paměti, klávesnice, displeje, dalších V/V zařízení apod. V případě uzlů počítačové sítě je pak odlišnost pouze v tom, že síťový operační systém, který v sobě implementuje jednotlivé vrstvy vrstvového síťového modelu, zprostředkovává aplikacím navíc ještě všechno to, co vlastní síť nabízí - tedy především možnost komunikace s aplikacemi, běžícími na jiných uzlových počítačích, případně i přístup k technickým prostředkům jiných uzlových počítačů atd. Obr. 2-11 Původní představa aplikační vrstvy ISO/OSI Nyní již si můžeme přesněji vymezit funkci aplikační vrstvy (application layer) v rámci referenčního modelu ISO/OSI. V prvním přiblížení lze říci, že je určena k tomu, aby aplikacím poskytovala přístup do prostředí sítě na bázi ISO/OSI modelu, tedy aby fungovala jako jakési okno (či brána) mezi aplikacemi na různých uzlových počítačích, které si chtějí vzájemně vyměňovat nějaké informace. Představy o podstatě a mechanismu fungování aplikační vrstvy se však v průběhu existence referenčního modelu ISO/OSI vyvíjely a značně zpřesňovaly. Původní představu, která se objevila v první verzi referenčního modelu, ukazuje obrázekObr. 2-11 . Zde se předpokládalo, že jednotlivé uživatelské aplikace budou zasahovat až do vlastní aplikační vrstvy - přesněji: ty části aplikací, které se bezprostředně týkají sítě a jejího využití, budou přímou součástí aplikační vrstvy (v terminologii ISO/OSI 36 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie modelu se tyto části aplikací označovaly jako aplikační entity, resp. application entities). Zbývající části aplikací již nebyly považovány za součást "síťového prostředí ISO/OSI modelu". Tato představa znamenala, že jednotlivé aplikace (resp. ty jejich části, které tvořily aplikační entity) si musely samy zajišťovat všechny služby, potřebné na úrovni aplikační vrstvy (a to pomocí služeb, poskytovaných resp. zprostředkovaných prezentační vrstvou). Referenční model ISO/OSI tyto služby na úrovni aplikační vrstvy nijak podrobněji nespecifikoval, pouze je vymezil jako "takové, které jsou potřeba pro vzájemnou komunikaci mezi otevřenými systémy, a nejsou zajišťovány na nižších úrovních". Nespecifikoval samozřejmě ani žádné protokoly, prostřednictvím kterých by služby aplikační vrstvy měly být realizovány. Obr. 2-12 Současná představa aplikační vrstvy ISO/OSI Jednotlivé protokoly pro aplikační vrstvu vznikaly až dodatečně, v průběhu práce na implementaci síťových aplikací různého typu. Přitom se ale ukázalo, že většina těchto aplikací má mnoho společného, a tudíž se nevyplatí, aby si každá z nich vždy znovu implementovala to, co na úrovni aplikační vrstvy potřebuje. Proto se původní představa referenčního modelu změnila: zajištění služeb na úrovni aplikační vrstvy bylo svěřeno aplikačním entitám, které ale již nejsou součástí jednotlivých aplikací, ale jsou naopak součástí síťového programového vybavení. Diferenciace na úrovni aplikační vrstvy pak pokračovala ještě dále. Zjistilo se totiž, že takto koncipované aplikační entity je nejvýhodnější sestavovat z ještě menších stavebních bloků, které zajišťují jednotlivé dílčí funkce resp. služby. Tyto stavební bloky se v současné terminologii referenčního modelu ISO/OSI označují jako prvky 37 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie ASE (Application Service Elements). Jsou v zásadě dvojího druhu: takové, které zajišťují služby, potřebné pro podporu aplikací různých typů (pak jde o tzv. prvky CASE, Common Application Service Element), a konečně takové, které realizují specifické služby, potřebné jen pro jeden konkrétní typ aplikací (označované jako prvky SASE, Specific Application Service Element) - viz Obr. 2-12. a Obr. 2-13. Obr. 2-13 Prvky SASE a CASE Vezměme si jako příklad otázku vzájemné komunikace dvou aplikací. Ta může být realizována buď jako spojovaná, prostřednictvím (logického) spojení mezi dvěma aplikačními entitami, nebo jako nespojovaná, zajišťovaná jednoduchou výměnnou zpráv. Logické spojení na úrovni aplikační vrstvy, v terminologii ISO/OSI modelu označované jako asociace (association), však musí někdo navázat, udržovat jej, a posléze zase zrušit. To má na starosti jeden z možných prvků ASE, konkrétně ACSE (Association Control Service Element), který patří mezi "podpůrné" prvky ASE, tj. mezi prvky CASE. Nespojovaná komunikace na úrovni aplikační vrstvy, realizovaná jako výměna krátkých zpráv, má vesměs charakter vzdáleného volání procedur (remote procedure call, v terminologii ISO: vzdálených operací, remote operation), při kterém přenášené zprávy žádají o provedení určité akce (provedení resp. volání procedury), resp. vrací její výsledky. Pro zajištění takovéhoto způsobu komunikace je pak určen jiný druh podpůrného prvku (prvku CASE), a to ROSE (Remote Operations Service Element). Dalším příkladem podpůrného prvku je prvek CCR (Commitment, Concurrency and Recovery), který je určen především pro koordinaci vzájemné součinnosti více uzlů a 38 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie pro implementaci transakčního zpracování v sítích. Umožňuje dosáhnout toho, aby posloupnost operací, vyžádaná jedním uzlem a prováděná na jiném uzlu, se vždy provedla buďto celá, nebo se neprovedla vůbec, bez ohledu na případné výpadky, poruchy apod. Mezi specifické aplikační služby, které mají na starosti prvky CASE, patří například přenos souborů, elektronická pošta, vzdálené terminálové relace apod. Referenční model ISO/OSI přitom předpokládá, že tyto služby budou implementovány tak, aby se vůči vlastním aplikačním procesům "tvářily" vždy stejně, jako jediné virtuální zařízení (virtual device). Nejmarkantnější je tento přístup na způsobu, jakým se model ISO/OSI vyrovnává se značnou různorodostí používaných terminálů, lišících se svými parametry, způsobem ovládání apod. Mechanismus, umožňující terminálu jednoho uzlového počítače vystupovat v roli (lokálního) terminálu jiného počítače, počítá s existencí tzv. virtuálního terminálu. Jde vlastně o abstrakci, o hypotetický terminál, který nemusí ve skutečnosti vůbec existovat, ale který se vždy chová stejně. Uzlový počítač pak může předpokládat, že pracuje vždy jen s tímto jediným typem (virtuálního) terminálu, zatímco ve skutečnosti pracuje s terminálem jiným. Potřebné přizpůsobení mezi virtuálním terminálem a skutečně používaným terminálem pak zajišťuje až konkrétní aplikační proces, který "svůj" terminál dobře zná a dokáže ovládat. Podobně je tomu i v případě přenosu souborů mezi odlišnými a vzájemně neslučitelnými souborovými systémy (které se mohou lišit například ve vnitřní organizaci souborů a adresářů, v konvencích pro jejich jména apod.). Zda se opět zavádí společný "mezitvar" v podobě virtuálního systému souborů, se kterým aplikační entity dokáží pracovat. Pokud síťová aplikace potřebuje jiné služby, než jaké jsou jí nabízeny v souvislosti s představou virtuálního zařízení, musí si je sama podle svých konkrétních potřeb upravit. V rámci většiny aplikací lze proto ještě vymezit vrstvu, která zajišťuje potřebné přizpůsobení resp. zamapování virtuálního zařízení z/do skutečného - tedy např. "mapování" virtuálního terminálu do konkrétního reálného terminálu, "mapování" reálného systému souborů do virtuálního apod. V terminologii ISO/OSI modelu se tato vrstva označuje jako (uživatelský) prvek UE (User Element) - viz obrázek Obr. 2-13. Pro specifické služby na úrovni aplikační vrstvy (poskytované prvky SASE, viz výše), byly a jsou postupně vytvářeny potřebné protokoly. Většina z nich dnes již má formu mezinárodních standardů resp. norem (IS, International Standards), jiné jsou zatím ještě ve stádiu návrhů norem (DIS, Draft International Standard). 2.2. Topologie sítí Topologie sítí se zabývá zapojením různých prvků do počítačových sítí a zachycením jejich skutečné (reálné) a logické (virtuální) podoby (datové linky, síťové uzly). [1][2] Jako taková je součástí teorie grafů a zasahuje tedy i do matematiky. 39 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Topologii lze zvažovat jako určitý tvar či strukturu dané sítě. Tento tvar nemusí nutně korespondovat se skutečným fyzickým rozvržením prvků, zapojených v síti. Například počítače v malé domácí síti mohou být uspořádány v pomyslném kruhovém tvaru, ale nemusí to nutně znamenat, že jejich logické zapojení představuje příklad kruhové topologie. Typy topologie sítí: Sběrnicová topologie (bus) – kabel prochází okolo všech počítačů, nerozvětvuje se (Ethernet s koaxiálním kabelem) Hvězdicová topologie (star) – všechny počítače připojeny k aktivnímu prvku (Ethernet s kroucenou dvojlinkou) Kruhová topologie (ring) – spojení je uzavřeno a vznikne propojením obou konců sběrnice (FDDI) Stromová topologie (tree) – propojení více hvězdicových sítí (typicky v LAN) Obecný graf – obsahuje redundantní spoje (WAN sítě) Samostatný počítač (virtuální síť) Obr. 2-14 Zjednodušené modely síťových topologií Klasifikace síťových topologií Topologii (vzájemné uspořádání komponent) počítačových sítí můžeme chápat ze tří hledisek: Fyzická topologie popisuje reálnou konstrukci sítě, zapojená zařízení a jejich umístění včetně instalovaných kabelů (např. UTP). Logická topologie se vztahuje k tomu, jak jsou data v síti přenášena a kudy protékají z jednoho zařízení do druhého. Nemusí nutně kopírovat fyzické schéma sítě. 40 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Signálová topologie mapuje skutečné propojení mezi uzly v síti sledováním, kudy signál prochází. (Tento termín je někdy nesprávně užíván jako synonymum termínu logická topologie.) Běžné fyzické topologie a jejich dělení dvoubodové spoje kruh hvězda strom sdílené spoje sběrnice s centrálním vysílačem logická topologie signálová topologie Dvoubodový spoj Nejjednodušším typem topologie je permanentní spoj mezi dvěma koncovými body. Typickým základním modelem je například sériová linka. Kruhová topologie Označuje logické zapojení, při němž je každý uzel (počítač) spojen se dvěma dalšími tak, aby společně vytvořily kruh. Přenos dat je relativně jednoduchý, nevznikají kolize a náklady jsou nižší než např. u hvězdicové topologie. Data ovšem musí projít přes každý uzel mezi odesílatelem a příjemcem, což přenos prodlužuje. Výpadek jednoho uzlu ochromí celou síť. V některých případech (například Token ring) je kruhovou topologií jen na logické úrovni a fyzicky se jedná o topologii hvězdicovou. Obr. 2-15 Kruhová topologie Výhody 41 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie přenos dat je relativně jednoduchý, protože packety se posílají jedním směrem přidání dalšího uzlu má jen malý dopad na šířku pásma nevznikají kolize minimální zpoždění (v bitech podle počtu uzlů) průchodnost sítě je z výše uvedených důvodů ze všech ostatních topologií nejvyšší snadná možnost implementace záruk na množství přenesených dat za jednotku času množství kabelů může být menší, než u hvězdicové topologie Nevýhody vstup a výstup (zapnutí a vypnutí) stanice je logicky a implementačně komplikovaná operace data musí projít přes všechny členy kruhu, což zvyšuje riziko poruchy přerušením kruhu vzniká problém (Při vyřazeni jedné stanice další stanice přestávají pracovat) při přidání nového uzlu je nutné dočasně kruh přerušit (u Token ringu jen na zanedbatelný okamžik) Hvězdicová topologie Nejpoužívanější způsob propojování počítačů do počítačové sítě. Každý počítač je připojený pomocí kabelu k centrálnímu prvku - hubu nebo switchi. Mezi každými dvěma stanicemi existuje vždy jen jedna cesta. Toto zapojení pochází z počátků používání výpočetní techniky, kdy byly počítače připojeny k centrálnímu počítači. To znamená, že selhání jedné stanice neomezí provoz sítě, ovšem kolaps centrálního prvku znamená kolaps i pro celou síť. Obr. 2-16 Hvězdicová topologie Výhody 42 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie Pokud selže jeden počítač nebo kabel nebude fungovat spojení pouze pro jednu stanici a ostatní stanice mohou vysílat i přijímat nadále Dobrá výkonnost v porovnání se sběrnicovou topologií. To souvisí s tím, že na jednom kabelu je připojen pouze jeden počítač a tudíž jednak nedochází ke kolizím mezi pakety a také může současně přenášet data více počítačů. Snadno se nastavuje a rozšiřuje Závady se dají snadno nalézt Nevýhody U větších sítí vyžadováno velké množství kabelů - ke každému počítači jeden. Potřeba extra hardware v porovnání se sběrnicovou topologií. V případě selhání centrálního síťového prvku přestane fungovat celá síť. Stromová topologie Často využívaná v rozsáhlejších počítačových sítích. Vychází z hvězdicové topologie spojením aktivních síťových prvků, které jsou v centrech jednotlivých hvězd. V případě, že selže jeden síťový prvek, výpadek ovlivní pouze část sítě pod něj spadající. Ostatní části sítě ale mohou dále pracovat. - Viz podrobný článek Stromová topologie Výhody Pokud selže jeden aktivní síťový prvek, ostatní části sítě mohou dále pokračovat. Snižuje se potřebné množství kabelů. Zvýšení bezpečnosti - zvyšuje se obtížnost odposlouchávání síťové komunikace. Obr. 2-17 Stromová topologie Sběrnicová topologie Spojení zprostředkovává jediné přenosové médium (sběrnice), ke kterému jsou připojeny všechny uzly sítě. Má nízké pořizovací náklady, ale omezenou rychlost 43 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie přenosu a také v ní může docházet ke kolizím. Problém nastává, jakmile chtějí dva klienti na síti vysílat ve stejný okamžik - vzniká kolize. Vzhledem k tomu, že se tato situace děje poměrně často, musí mít systémy, které používají ke vzájemné komunikaci sběrnicovou topologii, implementované schéma pro vyvarování se takových kolizí. V počítačových sítích se obvykle používá tzv. systém náhodného přístupu (CSMA), který se kolizím snaží předcházet a v případě že nastanou - řeší je. Celá síť využívající sběrnicové topologie je také kolizní doménou. Existují ale také deterministické systémy synchronizace (zasílání speciálního paketu). Je vhodná spíše pro malé a dočasné sítě. Výhody Snadná realizace a snadné rozšíření jíž stávající sítě. Nevyžaduje tolik kabeláže jako např. hvězdicová topologie. Vhodná pro malé nebo dočasné sítě, které nevyžadují velké rychlosti přenosu. Nevýhody Nesnadné odstraňování závad. Omezená délka kabelu a také počtu stanic. Pokud nastane nějaký problém s kabelem, celá síť přestane fungovat. Výkon celé sítě rapidně klesá při větších počtech stanic nebo při velkém provozu. Obr. 2-18 Sběrnicová topologie Otázky 1. Co je to ISO/OSI model 44 Obecné vlastnosti sítí a jejich topologie 2. Popište fyzickou vrstvu ISO/OSI modelu 3. Popište linkovou vrstvu ISO/OSI modelu 4. Popište síťovou vrstvu ISO/OSI modelu 5. Popište transportní vrstvu ISO/OSI modelu 6. Popište relační vrstvu ISO/OSI modelu 7. Popište prezentační vrstvu ISO/OSI modelu 8. Popište aplikační vrstvu ISO/OSI modelu 9. Jaké jsou základní síťové topologie 10. Jaké jsou výhody stromové topologie Další zdroje [1] DOSTÁLEK, Libor, KABELOVÁ, Alena. Velký průvodce protokoly TCP/IP a systémem DNS, 2. akt. vyd., Computer Press, Praha, 2000, 425 s. ISBN: 807226-323-4 [2] THOMAS, Thomas M. Zabezpečení počítačových sítí bez předchozích znalostí, CP Books, a.s., Brno, 2005, 338 s. ISBN: 80-251-0417-6 [3] PETERKA, Jiří. E-archiv Jiřího Peterky: Referenčný model ISO/OSI – jeho vznik [online]. 1992, 1.12.1992 [cit. 2008-11-12]. Dostupné na Internete: http://www.earchiv.cz/a92/a212c110.php3 [4] DOSEDĚL, Tomáš. Počítačová bezpečnost a ochrana dat, Computer Press, Brno, 2004, 190 s. ISBN: 80-251-0106-1 [5] DOSTÁLEK, Libor.: Velký průvodce protokoly TCP/IP: Bezpečnost. 2. Aktualizované vydání, Computer Press, Praha, 2003, 571 s. ISBN: 80-7226-849X [6] MILOŠ, Jiří. Kryptografické metody zabezpečení dat. Brno: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, 2008. 43 s. Vedoucí bakalářské práce Ing. Petra Lambertová. 45 Struktura KNX protokolu 3 Struktura KNX protokolu. Čas ke studiu: 8 hodin Cíl: Po prostudování tohoto odstavce budete umět Protokoly KNX dle ISO/OSI modelu Výklad Systém KNX je navržen jako univerzální systém pro řízení budov a bytů což zahrnuje velkou škálu objektů o velikost od jednotek místností a čtverečních metrů a ž po celé komplexy budov a z tohoto důvodu se od počátku předpokládalo s využitím různých fyzických medií, různé topologie sítě a v neposlední řadě i pro využití různými aplikacemi s rozdílnými požadavky na objem přenášených dat v systému. Jedná se ve své podstatě z pohledu komunikace o heterogenní komunikační síť s nedefinovanou a v některých případech i s dynamicky se měnící topologií. Z tohoto důvodu je nutno striktně dodržovat oddělení dat od jejich intepretace. Zde je pak s výhodou využit ISO/OSI síťový model, který právě tyto vlastnosti nabízí. 3.1. KNX Fyzická vrstva Komponenty fyzické vrstvy Fyzická vrstva je vrstva mezi fyzickou vrstvou a mediem. Fyzická vrstva je v souladu s definicí modelu ISO/OSI fyzické vrstvy. Skládá se z následujících částí, viz Obr. 3-1 Logická jednotka fyzické vrstvy Vrstvy připojení k médiu - Medium Attachment Unit (MAU) fyzického rozhraní (tj. konektor) media Volitelně pak definuje způsob napájení zařízení napájení po komunikačním médiu napájení ze sítě nebo pomocného zdroje bateriově napájené zařízení zařízení s mikrogenerátorem 46 Struktura KNX protokolu Fyzická vrstva – Funkce logické jednotky Ve směru přenosu logické jednotky musí serializovat každý datový oktet v sekvenci datových bitů. Pak se vypracovává rámec datových bitů na základě informací poskytnutých prostřednictvím parametrů. Nakonec logická jednotka musí transformovat rámec datových bitů v asynchronně časovaný logický signál. V přijímacím směru logická jednotka musí změnit logický signál obdržený MAU z bitového toku. Logický signál sám a datový rámce musí být zkontrolovány, popřípadě opraveny (rekonstruovány). Pak logická jednotka agreguje bitový tok na datové oktety. Medium – nezávislá podvrstva fyzické vrstvy přenáší datové rámce od odesílatele k příjemci. Obr. 3-1 Blokové schéma fyzické vrstvy Úloha jednotky připojení k médiu (MAU) Jednotka přístup k médiu (MAU) kóduje logické signály na fyzické a naopak dekóduje fyzické signály na logické. Ke sběrnici přistupuje (je připojena) pomocí konektoru nebo jiného rozhraní. Zajišťuje ochranu proti přepětí, napájení ze sběrnice, pokud je tato funkce médiem podporována. Tato jednotka je obvykle realizována 47 Struktura KNX protokolu pomocí hardwaru, ale v některých případech může obsahovat i samostatný mikrokontrolér s příslušným softwarový vybavením ve funkci modemu. Logické rozhraní fyzické vrstvy Logická jednotka dle obrázku xx komunikuje s linkovou vrstvou prostřednictví standardizovaného rozhraní poskytujícího tři základní skupiny služeb: Ph_Data.req - žádost / vysílání Ph_Data.con - potvrzení Ph_Data.ind - indikace / příjem A v některých případech v závislosti realizaci fyzické vrstvy obsahuje navíc doplňkové služby jako: Ph_Reset.req - Reset žádost Ph_Reset.con - Reset indikace Uživatel fyzické vrstvy – Linková vrstva – předává požadavky na přenos jednotlivých oktetů (bytů, pomocí funkce Ph_Data.reg. Dále pak funkce Ph_Data.con slouží k potvrzení činnosti na sběrnici jako je kolize, obsazení sběrnice, chyba vysílaní nebo příjmu bitu či oktetu. Pro příjem dat slouží služba Ph_Data.ind, která indikuje (je vyvolána) pokud na MAU přijdou ze sběrnice data. Rovněž indikuje chybové stavy při příjmu dat. Další doplňkové služby slouží k synchronizaci fyzického rozhraní a linkové vrstvy a rovněž umožňuje předávat / nastavovat vnitřní stav fyzické vrstvy. Komunikační media Pro systém KNX jsou definovány následující média: Twisted Pair 1 (viz [01]) Power Line 110 (viz [02]) Radio Frequency (viz [03]) KNX IP (viz [04]) Každé médium potřebuje speciálně řešenou jednotku přístup k mediu (Medium Attachment Unit) a přizpůsobení logiky fyzické vrstvy. Podívejte se na konkrétní kapitoly, jak je výše uvedeno pro jednotlivá média. Další zdroje Dokumentace KNX Specifications v2.1. [01] Kapitola 3/2/2 “Twisted Pair 1” [02] Kapitola 3/2/3 “Powerline 110” [03] Kapitola 3/2/5 “Radio Frequency” 48 Struktura KNX protokolu [04] Kapitola 3/2/6 “KNX IP” 3.2. KNX Linkov vrstva Linková vrstva zprostředkovává komunikaci mezi uživatelem linkové vrstvy, tj. síťovou vrstvou pro daný protokol a fyzickou vrstvou. Linková vrstva musí být implantována v souladu s definicemi v ISO /OSI modelu. Tato vrstva zajišťuje řízení přístupu k médiu. Linková vrstva je zodpovědná za přepravu jednoho rámce mezi jedním nebo více zařízeními v jednom segmentu sítě (podsítě). Při přenosu (vysílaní) je odpovědná za: sestavení kompletního rámce na základě informací, které jsou ji předané ze síťové vrstvy. přístupu k médiu v závislosti na konkrétním přístupovém protokolu (Access Protocol) vysílaní rámce do datové vrstvy cílového subjektu nebo subjektů, které využívají služeb fyzické vrstvy. Pokud přenos selže, linková vrstva vysílacího zařízení se může rozhodnout k opakování vysílání rámce po stanovené prodlevě. Pokud některé z přímacích zařízení ohlásí vysílacímu zařízení, že má plný zásobník dat, musí vysílací zařízení počkat a následně zprávu (rámec) opakovat, tj. podílí se na řízení toku. Pokud linková vrstva je v režimu přijmu (zpracovává přicházející data z fyzické vrstvy), je zodpovědná za: rozhodnutí zda přicházejíc rámec je v pořádku nebo je poškozen rozhodnutí zda dle cílové adresy rámce má předat zprávu do vyšší vrstvy. vydávání pozitivní nebo negativní potvrzení Linková vrstva má rovněž omezení na počet opakování rámců, aby nedocházelo ke zbytečnému přetížení sítě v případě poruchy některého zařízení. Rovněž to plátí i při opakování z důvodu obsazenosti zásobníku cílového zařízení. Obr. 3-2 Aktivita Linkové vrstvy 49 Struktura KNX protokolu Linková vrstva podporu i služby jako unicast (spojení bod-bod nespojově orientované spojení a spojově orientované spojení) mulitcast, broadcast a systémový broadcast. Linková vrstva musí vždy použít ke komunikaci služeb fyzické vrstvy. Možné komunikační média a jejich vliv na linkovou vrtsvu Linková vrstva v sytému KNX je definována pro následující média: Twisted Pair 1 Power Line 110 Radio Frequency IP Obecně je systém KNX navržen s otevřenou architekturou tak aby byl v budoucnu rozšiřitelný o další komunikační. Linková vrstva je specifická pro každé medium tak aby postihla všechny specifika daného média. Zejména se jedná o řízení logického spoje kde je zapotřebí přizpůsobit MAC. Tato část kapitoly se zaměří pouze na médiu nezávislých funkcí, tedy především na poskytované služby rozhraní k síťové vrstvě. Pro detailnější informace o na mediu závislých částí, je možné se podívat do specializovaných kapitol pro každé médium v [02]. Všechna fyzická média podporují obousměrnou komunikaci. Ale i přesto systém podporuje jednosměrně komunikující zařízení. Doménová adresa Každé zařízení připojené k otevřenému médiu, které podporuje doménové adresy (Domain Address) by mělo mít implementovánu právě jednu doménovou adresu, kterou přistupuje k médiu. Individuální adresa Každé zařízení na sběrnici musí mít jedinečnou individuální adresu (IA – Individual Address) v rámci celé sítě. Individuální adresa musí být 2 bytové číslo, které obsahuje 8 bitovou adresu subsítě (SNA) a 8 bitovou adresu zařízení (DA). Adresa zařízení v kombinaci s adresou subsítě musí být jedinečná. Směrovače (Routery) musí mít adresu 0 na straně subsítě a zařízení mohou používat adresy v rozsahu 1 až 255. Detaily lze nalézt v [01]. 50 Struktura KNX protokolu Zařízení nepotřebují individuální adresu ke své funkci mnou využit přednastavenou adresu výrobcem. Tato přednastavená adresa umožní konfigurovat zařízení i po zapojení do sítě a přes sít lze rovněž zařízení změnit jeho individuální dresu. Obr. 3-3 Individuální adresa a její rozčlenění Pokud hierarchická topologie se používá k umožnění snadné konfigurace směrovače a následující doporučení se vztahuje na uspořádání adresního prostoru sítě: Adresa podsítě se skládá z 4-bitové adresy line (Line Address - LA) a 4-bitové adresy oblasti (Aray Address - AA). Liniová adresa musí být unikátní v oblasti (0-15). Zařízení na Hlavní lini v oblasti musí mít vždy na místě liniové adresy nulu (x/0/x). Adresa Oblast adresa musí být jedinečná v rámci sítě (0-15). Zařízení v páteřní linii musí mít nulu na pozici adresy oblasti (0/x/x) Během běžného provozu sítě se individuální adresa používat především pro řízení prioritního přístupu k médiu, směrovaní paketů a identifikaci odesilatele zprávy. Největší využití individuální adresy je při konfiguraci zařízení. Skupinová adresa Skupinová adresa (Goup Address) musí mít velikost dvou oktetů a nemusí být jedinečná. Jedno zařízení může využívat více skupinových adres. Sady skupinových adres jsou definovány vždy pro celou síť, avšak některé adresy mají předefinované funkce či vlastnosti – například při směrování. Skupinova adresa se nikdy nevyužívá pro označení zdroje dat, ale naopak znamená vždy pouze cíl dat, který může mít i více fyzických či logických příjemců. Aby byly považovány data za doručené, stačí, aby i jen jeden z příjemců potvrdil přijetí za předpokladu, že žádný jiny předpokládaný příjemce nepošle negativní potvrzení. Podrobnosti o skupinových adresách lze nalézt například [03] nebo [04]. 51 Struktura KNX protokolu Obr. 3-4 Skupinová adresa a její rozčlenění. Služby linkové vrstvy Služba a protokol L_Data Služba L Data je potvrzovanou datagramovou službou. Pokud lokální uživatel vrstvy datových spojů připraví LSDU pro vzdáleného uživatele, použije základní službu L_Data.req k předán! LSDU lokální vrstvě datových spojů. Lokální vrstva datových spojů přijme požadavek na službu a pokusí se vyslat může může byt individualni adresa nebo skupinová adresa (výběrová nebo všeobecná). Lokální vrstva datových spojů předá lokál-nímu uživateli základní službu L Data.con indikující buď správný nebo chybný přenos dat. Před předáním potvrzení lokálnímu uživateli musí lokální vrstva datových spojů přijmout potvrzení od vzdálené vrstvy datových spojů (formát rámce 2). Pokud je potvrzení kladným potvrzením (ACK), předá lokální vrstva datových spojů lokálnímu uživateli L_Data.con s l_status = ACK. Pokud je potvrzení BUSY, pokusí se lokální vrstva datových spojů o opakování po prostoji vedení nejméně 150 dob bitu až do násobku busy_retry. Pokud je BUSY vráceno vícekrát než busy_retry, předá lokální vrstva datových spolu lokálnímu uživateli L Data.con s I status = not_ok. Ve všech ostatních případech, tj. potvrzení je NACK nebo neplatné/porušené nebo časová prodleva po 30 dobách bitu, provede lokální vrstva datových spojů opakování po 50 dobách bitu až do násobku nack_retry. Pokud je vícekrát než nack_retry vráceno buď NACK nebo porušené potvrzení, nebo nastane časová prodleva ack, předá lokální vrstva datových spojů lokálnímu uživateli L_Data.con s (_status = not_ok. Parametry nack_retry a bustaretry jsou parametry vrstvy datových spojů. V nejhorším případě je stejná LPDU požadavku vyslána (nack retry + busy_retry + 1)krát předtím, než vrstva datových spojů zastaví opakované vysílání. Pokud cilová adresa rámce požadavku odpovídá vlastní individuální adrese nebo jedné ze skupinových adres obsažených v tabulce adres zařízení, musí být adresován přijimač rámce požadavku datového spoje. Jinak přijímač vyřadí přijatý rámec požadavku a následný rámec potvrzení. Pokud přijatý rámec požadavku není správný (viz 5.8.5.2), vyšle vzdálená vrstva datových spojů znak NACK. Pokud je přijatý rámec požadavku správný, ale vzdálená vrstva datových spojů nemá prostředky pro jeho zpracování, vyšle vzdálená vrstva datových spojů znak BUSY. Pokud je přijatý rámec požadavku správný, vyšle vzdálená vrstva datových spojů znak ACK. Dále v případě správně přijatého rámce požadavku je uživateli vrstvy datových spojů předána LSDU se základní službou L Dataind, pokud již nebyla předtím přijata správně. K zamezení duplikace musí být již správně přijatý rámec požadavku L.Data potvrzen a vyřazen. 52 Struktura KNX protokolu L_Data.req (destination_address, AT, priority, Isdu) destination address: AT: priority: lsdu: tímto parametrem je buď individuální adresa nebo skupinová adresa tento parametr obsahuje typ cílové adresy indikující, zda destination address je individuální nebo skupinovou adresou _ tento parametr obsahuje hodnotu priority (systémová, naléhavá, normální nebo nízká) tímto parametrem jsou uživatelská data přenášená vrstvou datových spojů L_Data.con(destination_address, AT,priority, Isdu, l_ status) destinationsaddress: tímto parametrem je buď individuální adresa nebo skupinová adresa AT: tento parametr obsahuje typ cílové adresy indikující, zda destination address je individuální nebo skupinovou adresou priority: tento parametr obsahuje hodnotu priority (systémová, naléhavá,normální nebo nízká) Isdu: tímtoparametrem jsou uživatelská data přenášená vrstvou datových spojů ok: tato hodnotaparametru indikuje, že rámec požadavku byl vyslán úspěšně not_ok: tato hodnota parametru indikuje, že vyslání rámce požadavku nebylo úspěšné LaDataind(source_address destination_address, AT, priority, Isdu) tímto parametrem je individuální adresa zařízení, které požadovalo službu LaData sourceeaddress: destination_address: tímtoparametrem je individuální adresatohoto zařízení nebo skupinová adresa tohoto zařízení Další zdroje Dokumentace KNX Specifications v2.1. [01] Chapter 3/1/1 “Architecture” [02] Part 3/2 “Communication Media” [03] Chapter 3/3/3 “Network Layer” [04] Part 3/5 “Management” [05] Chapter 3/5/1 “Resources” [06] Chapter 3/6/3 “External Message Interface” [07] Chapter 3/7/1 “Interworking Model” 3.3. KNX Sítová vrstva 3.4. KNX Transportní vrstva 3.5. KNX Relační vrstva V systému KNX je relační vrstva prázdná. Je transparentní z pohledu komunikace se sousedními vrstvami a neodchází k žádné modifikaci dat průchodem této vrstvy. 53 Struktura KNX protokolu Další zdroje Dokumentace KNX Specifications v2.1. [01] Kapitola 3/3/5 “Seasion Layer” 3.6. KNX Prezentační vrstva V systému KNX je relační vrstva prázdná. Je transparentní z pohledu komunikace se sousedními vrstvami a neodchází k žádné modifikaci dat průchodem této vrstvy. Další zdroje Dokumentace KNX Specifications v2.1. [01] Kapitola 3/3/6 “Presentation Layer” 3.7. KNX Aplikační vrstva Otázky 1. Jaké je rozhraní fyzické vrstvy? 2. Jak ovlivňuje komunikační médium fyzickou vrstvu? 3. Jaké je rozhraní Linkové vrstvy? 4. Jak ovlivňuje komunikační medium linkovou vrstvu? 5. Jaké zařízení využívají pouze fyzickou a linkovou vrstvu ke své činnosti? 6. Co je to individuální adresa? 7. Co je to skupinová adresa? 8. Jaké je rozhraní síťové vrstvy? 9. Jak ovlivňuje komunikační medium síťovou vrstvu? 10. Jaké zařízení využívají pouze fyzickou, linkovou a síťovou vrstvu ke své činnosti? 11. Jak je realizována relační vrstva? 12. Jak je realizována prezentační vrstva? 54 Struktura KNX protokolu Další zdroje Seznam další literatury, www odkazů ap. pro zájemce o dobrovolné rozšíření znalostí popisované problematiky. 55 Komunikace po TP1 4 Komunikace po TP1 Čas ke studiu: 8 hodin Cíl: Po prostudování tohoto odstavce budete umět Co je to SELV Popsat komunikaci po TP1 Strukturu paketů na TP1 Kódování dat na TP1 Výklad 4.1. Fyzické médium Přenosové médium označováno z anglického výrazu též jako twisted pair – TP. Z názvu je již patrné, že se jedná o dva vodiče, které jsou vždy vzájemně kolem sebe obtočeny, čímž se minimalizuje EMI (elektromagnetická interference – rušení) a ztráty způsobené kapacitním odporem, přičemž se zároveň maximalizuje schopnost EMS (elektromagnetické susceptibility – imunity). Jedná se o nejrozšířenější a především nejpoužívanější přenosové médium v systému KNX/EIB. Při tomto způsobu instalace se souběžně se silnoproudým vedením položí TP kabel, který zajistí napájení zařízení pracujících na sběrnici a jehož prostřednictvím probíhá i komunikace ve formě datových telegramů. Kabel by měl být položen pokud možno co nejblíže silnoproudého elektrického vedení k zamezení vzniku indukčních smyček, přičemž zakončovací odpor (terminátor) není potřebný. Kroucený pár se nabízí ve dvou rozdílných variantách TP 0 a ve verzi TP 1 a pro přístup účastníku na sběrnici je použito technologie CSMA/CA (Carrier Sense Multiple Access Collision Avoidance). TP 0 je přezvat ze systému BatiBUS a poskytuje přenosovou rychlost 4800 bit/s, pro realizaci se výhradně používá TP 1 s přenosovou rychlostí 9600 bit/s. Přenosová rychlost se může jevit jako nepříliš vysoká, ale s ohledem na délku přenášených zpráv je průměrná doba potřebná pro přenos jednoho telegramu přibližně 25 ms. Výrazně se doporučuje aplikovat certifikované kabely přímo asociací Konnex, které jsou odlišené od ostatních TP 1 zeleným zbarvením vnějšího pláště. medium Průměry měděných jader zelených standardizovaných KNX TP 1 vodičů sběrnicového kabelu byly stanoveny na 0,8 mm. Vyhovujícími kabely jsou především YCYM 2x2x0,8 a lze také použít JY(St)Y 2x2x0,8. Certifikace se vztahuje zejména elektrické vlastnosti krouceného páru, kde kabel o délce 1000 m musí disponovat 56 Komunikace po TP1 elektrickým odporem 72 a parazitní kapacitou 0,12 μF. Použitím těchto kabelů jsou zaručovány vlastnosti jako: • max. délka kabeláže 1000 m pro jednu linii • max. vzdálenost 700 m mezi dvěma přístroji v linii • max. vzdálenost 350 m mezi přístrojem a napájecím zdrojem • max. počet 64 účastníků na sběrnici v jedné linii • min. vzdálenost 200 m mezi dvěma napájecími zdroji Obr. 4-1 TP1 kabel SELF Pro samotnou komunikaci a napájení účastníků v systému KNX se využívá jeden pár červený a černý. Druhý volný pár je rezervní a je k dispozici v případě poruchy hlavního páru, ale může se také použít pro jiné elektrické obvody v objektu pracující s malým bezpečným napětím SELV (Safety Extra Low Voltage). Obr. 4-2 Síť SELV v infrastruktuře rozvodných sítí 57 Komunikace po TP1 Vzhledem k tomu, že technologie KNX pracuje v síti SELV, jsou kabely před uvedením do provozu přezkoušeny napětím o velikosti 4 kV dle EN 50090, které je přiloženo mezi propojené vodiče spojené s pomocným stínícím drátem proti povrchu pláště. Systém tedy pracuje se stejnosměrným bezpečným nízkým napětím na sběrnici KNX TP 1 o velikosti 29 V. Celá síť musí být oddělena bezpečnostní izolací od ostatních sítí a vůči zemi alespoň izolací základní. I zde platí pravidlo, že síť SELV nesmí být uzemněna. Obr. 4-3 Požadavky na vedení vodičů v SELV 4.2. Topologie s TP1 Základní a zároveň nejnižší úroveň hierarchické topologické struktury v systému KNX představuje tzv. linie, která může být prakticky kladena libovolným způsobem odvozeným z počítačové topologie sítí. Lze tedy kombinovat sběrnicové, hvězdicové nebo stromové uspořádání. Při kombinaci však nesmí vzniknout kruhová topologie možným uzavřením smyčky, viz obrázky níže. Na jednotlivou linii je možno připojit až 64 účastníků (senzorů, aktuátorů), musí však být opatřena vlastním napájecím zdrojem PSU – Power Supply Unit (NZ), který by se měl nacházet v místě s nejvyšším odběrem, tedy většinou přibližně uprostřed délky vedení. Aktuální počet účastníků v liniích závisí na adekvátním výběru napájecího zdroje a také na proudové spotřebě jednotlivých účastníků. Napájecí zdroje jsou poté rozděleny dle jmenovitého výstupního proudu (160, 320, 640 a 1280 mA). Každá linie, ať už se jedná o základní, hlavní či páteřní, vyžaduje napájecí zdroj s tlumivkou. Ten samozřejmě poskytuje stejnosměrné napětí pro činnost všech účastníků v dané linii. Integrovaná tlumivka je použita z bezpečnostních důvodů, kdy brání průchodu signálů (telegramů) do napájecího zdroje, čímž je odstraněno možné negativní 58 Komunikace po TP1 ovlivňování samotným napájecím zdrojem [14]. Mnohé jednotky napájecích zdrojů mají přímo integrovanou tlumivku, existují však i varianty kdy je vyžadována externí tlumivka. Mimo centrální napájecí zdroje je možné do instalace nasadit tzv. DPSU – Decentralised Power Supply Unit, tj. necentrální napájecí zdroje s integrovanou tlumivkou. DPSU existují v různých variantách dle výstupního proudu (25, 40 a 80 mA) a mohou být součástí určitého účastníka (funkci lze deaktivovat), či se jedná o samostatné zařízení. Nasazení DPSU je vhodné zejména v obzvláště malých instalacích integrujících malý počet účastníků. Pro zachování optimální komunikace může být na sběrnici v rámci linie umístěno až 8 DPSU a je dovoleno je kombinovat se standardní centrální napájecí jednotkou za podmínky, že maximální zkratový proud těchto přístrojů nepřekročí 3A. Na instalaci DPSU se nevztahuje požadavek pro minimální vzdálenost 200 m mezi dvěma zdroji, respektive mezi DPSU a PSU jako je tomu u centrálních napájecích zdrojů 59 Komunikace po TP1 Obr. 4-4 Kombinovaná topologie 60 Komunikace po TP1 Obr. 4-5 Topologie více oblastí Pro domovní či bytové účely se může instalace na úrovni linie jevit jako plně dostačující, ale pro větší objekty již nikoliv. Architektura systému KNX je proto snadno rozšířitelná a pokud je v instalaci připojeno více než 64 zařízení nebo zahrnuto více částí budovy je nutné použít další linii. Linie jsou potom připojeny tzv. liniovými spojkami (LS) k nadřazené hlavní linii, která propojuje tyto základní linie. Jelikož je hlavní linie taky linií, lze k ní připojit rovněž až 64 účastníků, avšak maximální počet se sníží o počet použitých spojek. Technicky lze pomocí liniových spojek vzájemně připojit k hlavní linii až 15 základních linií. Počet účastníků na jednotlivých základních liniích a hlavní linii je libovolný a v případě maximálního obsazení na každé z nich lze tedy získat tímto řešením kapacitu 15 x 64 + (64 – 15) = 1009 účastníků. Z pohledu hierarchické topologické struktury systému se tímto řešením posouváme směrem nahoru a získáváme tzv. oblast, nebo někdy též označovanou jako oddíl. Totéž co lze provést se základními liniemi, lze také provést i s vytvořenými oblastmi. Nejvýše postavenou linií neboli páteřní linií propojíme 61 Komunikace po TP1 jednotlivé oblasti, analogicky tedy až 15 oblastí, s využitím oblastních spojek OS. Toto řešení je vhodné zejména pro realizaci rozsáhlejších instalací, kdy použitím v základní topologii systému lze nasadit až 15 x (15 x 64 + 49) + 49 = 14 498 účastníků. Při projektování inteligentní elektroinstalace by měla být pokud možno ponechána určitá rezerva v počtu zařízení pracujících na liniích pro možnost budoucí doplnění instalace. Pochopitelně v určitých případech nelze rezervy ponechat a naopak je zapotřebí připojit na linii i více zařízení. V takovém případě se nabízí další realizace zajišťující rozšíření kapacity systému KNX co do připojených účastníků na jedné linii a to pomocí zesilovače či opakovače. Do existující instalace můžeme zařadit paralelně až tři liniové zesilovače při dodržení podmínky, že se nejedná právě o linie oblastní a hlavní, kde je nasazení opakovačů zakázáno. Vzniklé podružné linie mohou obsahovat standardně 64 připojených účastníků a tím se kapacita celé základní linie zvýší při maximálním počtu zesilovačů až na 256 účastníků (zesilovač = účastník) [14]. Spojky, jak liniová, tak i oblastní jsou společně se zesilovačem považovány za identické přístroje, ovšem spojky přenášejí jen telegramy přesahující linie, kdežto zesilovač přenáší všechny telegramy. Při plném využití všech technických prvků pro systém lze tedy teoreticky získat prostor pro 15 x (15 x 256 + 49) +49 = 58 384 účastníků, což by mělo s přehledem postačit na splnění i těch nejrozsáhlejších požadavků. 4.3. Požadavky na analogové signály fyzické vrstvy TP1 V níže uvedeném popisu je UREF vnitřní referenční napětí části DC napětí sběrnice, používané vysílačem/ (přijímačem pro vyhodnocení vysílaných/přijímaných úrovní signálu. Toto referenční napětí se vzorkuje před spouštěcím bitem bytu. Toto UREF se může lišit s hodnotami uvedenými v části Analogové požadavky pro vysílané znaky. Níže uvedené specifikace klasifikují O a 1 signál na sběrnici: požadavky na vytváření a vyjímání signálu pro vysílač a přijímač jsou definovány v části Vysílací chování a v části Přijímací chování Specifikace logické „1" Logická „1" se pokládá za klidový stav sběrnice, který znamená, že vysílač MAU musí být během vysílání „1" blokován. Analogový signál na sběrnici je normálně tvořen pouze částí DC. Není 'žádný rozdíl mezi vysíláním „1" a žádným vysíláním. Může dojít k poklesu napětí během „1", pokud předcházel bit „0". Graf musí být ve stínovaných oblastech obrázku Obr. 4-6. Specifikace logické „0" (jedné) Logická „O" je definovaný pokles napětí (Ua) analogového signálu sběrnice s dobou trvání t (viz. Obr. 4-7 ). Během následující vyrovnávací doby může být napětí vyšší než část DC, aby se umožnilo doplnění energie spotřebované během aktivní části. Graf musí být ve stínovaných oblastech obrázku Obr. 4-7. 62 Komunikace po TP1 Obr. 4-6 Rámec bitu Log 1 63 Komunikace po TP1 Obr. 4-7 Rámec bitu log 0 Specifikace logické „0" (překrývání) Překrývání znamená, že logická „0" je vyslána současně několika zařízeními (např. společné ACK). Vzhledem ke zpoždění šířením sběrnicového kabelu (médium PhL) může dojít k časovému posuvu logických nul, pokud jsou vysílací zařízení umístěna v určité vzdálenosti od přijímacích zařízení. MAU a logická jednotka musí být schopny detekovat a interpretovat tyto signály.Obr. 4-8 uvádí příklad dvou smíšených logických „O", které mají zpoždění (td) přibližně 10 Fts. Za předpokladu, že měřicí bod je v zařízení A, objeví se signál zařízení B po 10 ps s nižší amplitudou signálu než zařízení A, neboť byl ve sběrnicovém kabelu utlumen. 64 Komunikace po TP1 Obr. 4-8 Zpožděná log 0 Přijímač MAU převádí tento smíšený analogový signál na digitální signál. Tento digitální signál se liší od signálu normální „0", neboť šířka výstupního impulzu přijímače je součtem tactive+td. Je však možné, že výstup přijímače dodá na konci tactive mezeru (viz stínovaná oblast na Obr. 4-9). Toto chování vyžaduje specializovaný dekódovací software, který je schopen takové efekty dekódovat. Analogové požadavky ve vysílaném znaku Články Specifikace logické 1 a logické 0 popisují tvar a časování napětí při vysílání jednoho logického bitu. Při vysílání celého znaku (je tvořen řadou bitů) musí být splněny doplňkové požadavky. Hodnoty Ua* a Ue* jsou vztaženy k Uref na začátku aktivní části prvního bitu vysílaného znaku. 65 Komunikace po TP1 Obr. 4-9 Překrývání log 0 Současné vysílání / kolizní chování Přestože zařízení musí prověřit sběrnicové vedení předtím, než zahájí vysílání, je možné, že dvě nebo více zařízení vysílá současně. Současné vysílání znaku nastává tehdy, když dvě nebo více zařízení současně vysílá zprávy ACK, záporného potvrzení (NACK) nebo BUSY. Současné vysílání logické „O" a logické „1" povede k logické „0". Současné vysílání logické „O" několika zařízeními povede k signálu, který je téměř totožný se signálem jednoho vysílajícího zařízení, neboť signály jsou kódovány v základním pásmu. Tento společný signál musí proto splňovat hodnoty uvedené v tabulce 17. Pokud vysílající zařízení detekuje, že jeho logická „1" byla přepsána jinou logickou „O", musí se vysílání po tomto bitu zablokovat. Přijímač obou zařízení musí však zůstat aktivní. Toto chování fyzické vrstvy umožňuje přístup k médiu CSMA/CA v linkové vrstvě. 4.4. Připojovací jednotka média (MAU) 66 Komunikace po TP1 Připojovací jednotka média (MAU) rozděluje analogový signál média na část DC a sériový tok bitů. Naopak se sériový tok bitů převádí na analogový signál sběrnice. Část DC lze použít vnitřně k napájení zařízení pomocí převodníku DC/DC nebo regulátoru napětí. Chybně připojená MAU nesmí ani poškodit zařízení, ani ovlivnit komunikaci sběrnice. Požadavky ve fyzickém segmentu Všeobecně Ve fyzickém segmentu musí být spiněny následující základní požadavky: • v instalovaném systému musí být napětí DC na každém zařízení nejméně 21V. Zařízení musí dále pracovat s napětím DC až 20 V. Rozdíl mezi 20 V a 21 V byl stanoven jako rezerva; • zpoždění šířením sériového toku bitů v MAU musí být dostatečně krátké, aby umožnilo bitové posouzení CSMA/CA během doby bitu. Celkové zpoždění (MAU - kabel - MAU) nesmí překročit 12 us. • napájecí zdroj(e) (PSU) připojené k fyzickému segmentu musí dodávat nutný efektivní proud vyžadovaný zařízeními připojenými k fyzickému segmentu. Požadavky SELV musí být spiněny podle EN 50090-2-2. Zapínací chování Zapnutí znamená, že buď je jedno zařízení sběrnice instalováno v „provozním" segmentu sběrnice, nebo je zapnut PSU v pině vybaveném segmentu sběrnice. Nárůst napětí sběrnice je různý. Zapínací chování lze rozdělit do dvou kroků: • při spuštění se vnitřní kondenzátory nabíjejí s proudovým omezením • při provozu jsou kondenzátory nabité, napětí jsou konstantní Zapínací chování vyžaduje, aby: • zařízení sběrnice začala náležitě pracovat, bez ohledu na instalovanou (povolenou) topologii, pokud je připojený segment napájen PSU (pomalý nárůst) • jedno zařízení sběrnice začalo náležitě pracovat, pokud je instalováno v provozním segmentu sběrnice. Jiná zařízení sběrnice již instalovaná v tomto segmentu nesmí být „vynulována" vzhledem k instalaci tohoto doplňkového zařízení sběrnice (strmý nárůst) • možné rušení signálu způsobené instalací jednoho zařízení sběrnice v provozním segmentu nesmí překročit 20 ms, aby se vyloučily ztráty telegramů Vypínací chování Vypínací chování nastává, pokud selže vstup do napájecího převodníku. Tímto vstupem může být buď část DC napětí sběrnice, nebo zdroj dálkového napájení. Vypínací chování lze rozdělit do tří kroků: • při provozu jsou kondenzátory nabité, napětí jsou konstantní; • při udržování jsou kondenzátory vybité • při klidovém stavu odebírá napájecí převodník pouze svodový proud. • 67 Komunikace po TP1 Při přechodu z provozu na udržování může fyzická vrstva vytvářet signál U save: • pro zálohování dat zařízeními před výpadkem napájení, • pro zablokování dalšího vysílání telegramů zařízením sběrnice. U zařízení napájených ze sběrnice se tento signál Usave vytváří, pokud napětí sběrnice klesne maximálně pod 20 V, přičemž se bere v úvahu hysteréze nejméně 1 V. Fyzická vrstva vytváří nulovací signál Ureset, pokud již nelze zajistit správnou funkci napájecího převodníku, typicky před koncem udržovací doby. Určení správné funkce může být specifické pro výrobce. U zařízení napájeného ze sběrnice se signál Ureset nesmí vytvářet pro vstupní napětí vyšší než Usave. Chování DC Sběrnicová zařízení nesmějí odebírat více než proud sběrnice DC uvedený v tabulce 20, aby se zajistilo, že lze instalovat maximální počet připojitelných zařízení na segment definovaný v systémových parametrech. Tento proud se nesmí v nejhorším případě (napětí sběrnice 20 V a maximální proudová spotřeba aplikace) překročit. Výrobce musí specifikovat tento proud DC v technických údajích výrobku. Změny zátěže v zařízení nesmí nijak rušit napětí signálu ze sběrnice. Rychlé změny proudu v zařízení se transformují (vyhlazují) na malé strmosti na straně sběrnice. Impedanční chování Impedance zařízení není pouze vlastnost přijímače, ale celého zařízení. Proud odebíraný ze sběrnice zařízením, pokud napětí sběrnice má tvar pravoúhlého impulzu (35/104 ps), určuje impedanční chování. Hodnota impedance v impulzu (T= 104 µs) není však konstantní. Hodnota v průběhu aktivní části (t < 35 ps) se liší od hodnoty v průběhu vyrovnávací části. Impedanční přizpůsobení je důležité k zajištění toho, aby utlumení signálu nebylo příliš vysoké a aby následující bity nebyly rušeny vyrovnávací událostí předcházejících bitů. Obr. 4-10 Příklad vlastností vysílače Vysílací chování 68 Komunikace po TP1 Pokud se nevysílá žádný rámec, leží napětí mezi (+) sběrnice a (-) sběrnice mezi DC 21 V a 32 V. Tato hodnota je určena PSU, poklesem napětí na sběrnicovém kabelu a spotřebou zařízení. Tento stav média v době bitu 104 ps odpovídá logické „1". Logická „1" rovněž indikuje klidový stav, pokud se nevysílá žádný rámec. Související výstupní signál pro logickou jednotku PhL z MAU je během celé doby bitu „VYPNUTO". Pro vyslání logické „0" odebírá MAU upravený proud (Isend) k vyvolání definovaného poklesu napětí Ua analogového signálu s dobou tactive. Během následující vyrovnávací doby může být energie spotřebovaná během aktivní doby částečně vrácena zpět do sběrnicového kabelu a připojených zařízení. Takto nedoznají zařízení napájená ze sběrnice výrazného poklesu napájení při vysílání logické „0". Část AC analogového signálu je vytvářena především vysílačem MAU a tlumivkou (tlumivkami). Obr. 4-11 Náhradní schéma vysílače TP64 Přijímací chování MAU převádí analogový signál na na digitální signál pomocí funkce přijímače (ČSN EN 50090-5-2 obrázek 21). Požadovaná mezní napětí pro přijímač jsou uvedena v ČSN EN 50090-5-2 tabulce 23. Vztah ZAPNUTO/VYPNUTO a napětí sběrnice jsou vysvětleny v ČSN EN 50090-5-2 tabulce 18. Kódování signálu Logická jednotka převádí rámcové datové bity na asynchronní časovaný sériový signál. Tento signál se používá pro řízení vysílače MAU. Níže uvedený obrázek znázorňuje příklad digitálního signálu a výsledného sériového toku bitů. Jednotka dekódování bitů MAU používá přijímací časové okénko. Začátek přijímacího časového okénka je definován ve vztahu ke spouštěcímu bitu. Kromě toho je stanovena minimální a maximální doba impulzu. Fyzická vrstva musí zaručit, že vysílání logické „0" převažuje nad současným vysíláním logické „1". Musí rovněž zaručit, že během současného vysílání bitů se 69 Komunikace po TP1 stejnou hodnotou několika zařízeními odpovídá výsledný fyzický signál stejné logické hodnotě vyslaného bitu Toto chování fyzické vrstvy umožňuje přístup k médiu CSMA/CA ve vrstvě datových spojů. Dekódování signálu Výstupní signál přijímače, pokládaný za digitální signál, je dekódován na sériový tok bitů jednotkou dekódování bitů MAU (ČSN EN 50090-5-2 obrázek 21). Následující obrázek Obr. 4-12 znázorňuje příklad digitálního signálu a výsledného sériového toku bitů. Obr. 4-12 Vztah mezi rámcovými daty a asynchronním signálem 70 Komunikace po TP1 4.5. TP1 a služby fyzické vrstvy Na rozhraní s uživatelem fyzické vrstvy nabízí fyzická vrstva typ TP1 služby Ph_Data a služby Ph_Reset. Služba Physical_Data Služba Ph_Data je tvořena třemi základními službami Ph_Data.req, Ph_Data.ind a Ph_Data.con. Ph_Data.req(p_class, p_data) p_class: start_of_frame: Hodnota tohoto parametru se používá k zahájení vysílání prvního znaku rámce s detekcí line_busy ve spouštěcím bitu. Doba uvolnění sběrnice a zpoždění inner_frame_char: Hodnota tohoto parametru se používá k zahájení vysílání znaku po dvou dobách bitu s detekcí line_busy ve spouštěcím bitu p_data: ack_char: Hodnota tohoto parametru se používá k zahájení vysílání znaku 15 dob bitu po předcházejícím znaku přijatém bez detekce line_busy ve spouštěcím bitu poll_data_char: Hodnota tohoto parametru se používá k zahájení vysílání znaku 5 dob bitu po předcházejícím znaku přijatém bez detekce line_busy ve spouštěcím bitu fill_char: Hodnota tohoto parametru se používá k zahájení vysílání znaku 6 dob bitu po předcházejícím znaku přijatém s detekcí line_busy ve spouštěcím bitu p_data:octet: Hodnota tohoto parametru se používá k převodu znaku UART na oktet a zahájení vysílání Základní službu Ph_Data.req používá uživatel fyzické vrstvy k předání uživatelských dat tvořených oktetem prostřednictvím parametru p_data do fyzické vrstvy typ TP1. Parametr p_class určuje vysílací úlohu pro-váděnou entitou fyzické vrstvy typ TP1. 71 Komunikace po TP1 Ph_Data.con(p_status) p_status: ok: line_busy: collision_detected: transceiver_fault: Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že vyslání znaku bylo úspěšné Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že nedošlo k vysílání a že vysílá jiné zařízení Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že byla detekována kolize (vyslána logická „1", ale přijata logická „O") Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že byla detekována porucha sestavy vysílačipřijimač Základní služba Ph_Data.con předává informace o stavu prostřednictvím parametru p_status zpět uživateli fyzické vrstvy. Hodnota p_status indikuje, zda vysílání obsahu parametru p_data předtím předaného entitě fyzické vrstvy typ TP1 prostřednictvím základní služby Ph_Data.req bylo úspěšné. P_status je „collision_detected", pokud byla jako jeden z bitů znaku UART vyslána logická „1", ale současně byla na vedení entitou fyzické vrstvy typ TP1 přečtena logická „O". P_status je „transceiver_fault", pokud byla jako jeden z bitů znaku UART vyslána logická „0", ale současně byla na vedení přečtena logická „1". Podrobnější popis podmínek pro hodnoty p_status „line_busy", „collision_detected" a „transceiverfault" viz 4.6 Ph_Data.ind(p_class, p_data) p_class: start_of_frame. inner_frame_char: ack_char: poll_data_char: parity_error: framing_error: Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že první znak ramce požadavku byl přijat. Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že znak byl přijat ve 2 dobách bitu po předcházejícím znaku Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že znak byl přijat 15 dob bitu po předcházejícím znaku Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že znak byl přijat v pěti nebo šesti dobách bitu po předcházejícím znaku Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že v přijatém znaku byl detekován chybný paritní bit Hodnota tohoto parametru se používá 72 Komunikace po TP1 bit error: p_data: octet: k indikaci, že v přijatém znaku byl detekován chybný závěrný bit Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že ve znaku byl detekován chybný datový bit. Datový bit nespinil pravidla dekódování bitů. Hodnota tohoto parametru se používá k dodání datového oktetu vyjmutého z přijatého znaku Základní služba Ph_Data.ind předává časovací informace prostřednictvím parametru p_class a uživatelská data prostřednictvím parametru p_data od entity fyzické vrstvy typ TP1 uživateli fyzické vrstvy. Více podrobností viz 4.6. Služba Physical_Reset Službu Ph_Reset používá uživatel fyzické vrstvy při spuštění kvůli synchronizaci s případně existujícím síťovým provozem. Ph_Reset.req();Tato hodnota synchronizační činnosti základní služby se používá pro spuštění Ph_Reset.con(p_status); p_status: ok: transceiver_fault: Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že byla detekována doba uvolnění sběrnice 50 dob bitu Hodnota tohoto parametru se používá k indikaci, že byl detekován nedefinovaný fyzický signál Základní služba Ph_Reset.con indikuje bud' hodnotou „ok" parametru p_status dobu prostoje 50 dob bitu, nebo hodnotou „transceiver_fault" chybně fungující sestavu vysílač/přijímač. 4.6. Chování entity fyzické vrstvy Kromě pravidel uvedených v popisu každé fyzické služby platí pro entitu fyzické vrstvy typ TP1 rovněž následující pravidla: Pomocí mechanismu detekce Line_busy kontroluje entita fyzické vrstvy typ TP1 předtím, než zahájí vysílání spouštěcího bitu znaku, zda jiná entita fyzické vrstvy typ TP1 již vysílá ve stejném fyzickém segmentu. 73 Komunikace po TP1 Podle služby Physical_Data je detekce line_busy zapnuta pro hodnoty p_class „start_of_frame", „inner_frame_char" a „fill_char" základní služby Ph_Data.req. V těchto případech vede základní služba Ph_Data.req ke stavu bez vysílání a k zakladní službě Ph_Data.con s p_status = line_busy. Na druhé straně mohou hodnoty p_class „ack_char" a „poll_data_char" vést k vyslání spouštěcího bitu a následnému vysílání datových bitů bez zapnuté detekce kolize. V tomto případě se nemůže vyskytnout základní služba Ph_Data.con s p_status = line_busy. Během vysílání (tj. během provádění základní služby Ph_Data.req) nesmí být detekce kolize nikdy blokována. Pokud je detekována kolize, musí vysílač okamžitě zastavit své vysílání. Detekce kolize je indikována základní službou Ph_Data.con s p_status = „collision_detected". Následující základní služba Ph_Data.ind (p_class buď s hodnotou „start_of_frame" nebo „inner_frame_char") předá hodnotu p_data s úpiným přijatým oktetem uživateli fyzické vrstvy. 4.7. TP1 a linková vrstva Linková vrstva popsaná v této části se dále nazývá v souladu s ČSN EN 50090-5-2 vrstva datových spojů typu kroucený pár (TP1). Její přístup k médiu odpovídá mechanismu CSMA/CA. Formáty rámce Vrstva datových spojů typu kroucený pár 1 podporuje 2 následující formáty rámce: Formát rámce L_Data Formát rámce potvrzení Vrstva datových spojů typu kroucený pár 1 může volitelně podporovat formát rámce L_Poll_Data. Nepodporované nebo jiné formáty rámce nesmějí být přijaty. Vrstva datových spojů musí být schopna rozlišit jeden formát rámce od jiného pomocí řídicího pole. Každý rámec se vysílá jako posloupnost znaků. POZNÁMKA Následující obrázky znázorňují oktety místo znaků UART, tj. LPDU, kvůli zlepšení čtení. Znak UART, který odpovídá oktetu 0, se vyšle jako první, oktet s nejvyšším číslem je posledním vysílaným znakem. Jednotlivé bity oktetu se vysílají ve vzestupném pořadí, tj. nejnižší významný bit (bit 1) jako první. Řídící pole (CTRL) Prvním znakem každého rámce je řídicí pole. Řídicí pole obsahuje informace o službě vrstvy datových spojů, její prioritu, příznak typu rámce a příznak obsahující informace o tom, zda LPDU je opakovanou LPDU (Obr. 4-13 Řídicí pole). Řídicí pole indikuje typ rámce požadavku: rámec požadavku L_Data_Standard, L_Data_Extended, L_Poll_Data nebo rámec potvrzení. Dva prioritní bity pole CTRL řídí prioritu rámce, pokud dvě zařízení zahájí vysílání současně. Opakované rámce L_Data musí mít repeat_flag nastavený na nulu, neopakované rámce na jedničku. 74 Komunikace po TP1 Kódování řídicího pole „01rOp1p000" se nesmí použít pro budoucí rozšíření protokolu vrstvy datových spojů kroucený pár 1. Obr. 4-13 Řídicí pole Rámec L Data V médiu TP1 jsou dostupné dva formáty rámce L_Data. Použití různých formátů závisí na hodnotě parametru formátu rámce pro spojovou vrstvu (viz EN 50090-4-2). Standardní formát rámce se používá, pokud je parametr formátu rámce 0, jinak se používá rozšířený formát rámce. Rámec L_Data_Standard Struktura rámce L_Data_standard s proměnnou délkou musí splňovat obrázekObr. 4-14. Obr. 4-14 L_Data rámec se standardními zkratkami pro jednotlivá pole Řídící pole CTRL Kódování řídicího pole Zdrojová adresa SA Oktety jedna a dvě rámce požadavku jsou horní a dolní oktet zdrojové adresy. Tou je individuální adresa zařízení, které vyvolalo vyslání rámce. 75 Komunikace po TP1 Cílová adresa a typ adresy DA + AT Cílová adresa (oktety tři a čtyři) definují zařízení, která přijímají rámec. Pro rámce požadavku L_Data_Standard může být cílovou adresou bud' individuální adresa (AT=0) nebo skupinová adresa (AT=1), v závislosti na typu cílové adresy (AT) oktetu pět. Délka LG Formát rámce požadavku L_Data_Standard má proměnnou délku. Informace o délce indikují počet znaků (0...14) přenášených rámcem L_Data_Standard počínaje oktetem 7. To znamená, že rámec požadavku L_Data_Standard s délkou 0 končí po šestém oktetu. Kontrolní oktet FCS Posledním oktetem rámce požadavku je kontrolní oktet (Obr. 4-16): tento oktet je vytvořen provedením liché parity v souboru odpovídajících bitů patřících do předcházejících oktetů rámce. To představuje logickou funkci negace nonekvivalence (F na Obr. 4-16) v jednotlivých bitech předcházejících oktetů rámce. Obr. 4-15 TP1 rámec a vyznačení jednotlivých vrstev 76 Komunikace po TP1 Obr. 4-16 Kontrolní oktet Rámec L_Data_Extended Rozšířený formát rámce se používá pro: zprávy s APDU > 15 oktetů (dlouhé zprávy), které nejsou vhodné do rámce L_Data_Standard vzhledem k jeho omezené délce zprávy se schopnostmi rozšířeného adresování používané v režimu LTE-HEE. Rámec L_Data_Extended se nesmí používat místo -rámce L_Data_Standard, pokud jsou kódovací schopnosti rámce L_Data_Standard dostatečné (např. pro krátké rámce). Struktura rámce L_Data_Extended s proměnnou délkou musí splňovat obrázek Obr. 4-17. Obr. 4-17 L_Data_Extendet rámec se standardními zkratkami pro jednotlivá pole Kódování polí v rámci je specifikováno v následující: Řídící pole Rozšířené pole CTRL řídicí CTRLE Kódování řídicího pole Pokud v poli CTRL příznak typu rámce FT = 1, musí v oktetu 1 následovat rozšířené řídicí pole CTRLE. 77 Komunikace po TP1 Pole CTRLE obsahuje parametr rozšířeného formátu rámce EFF a parametr počtu skoků. Bit 7 obsahuje příznak g/i typu cílové adresy (AT). Zdrojová adresa SA Oktety jedna a dvě rámce požadavku jsou horní a dolní oktet zdrojové adresy. Tou je individuální adresa zařízení, které vyvolalo vyslání rámce. Cílová adresa DA V rámci L_Data_Extended závisí typ cílové adresy kromě typu adresy (příznak g/i) rovněž na parametru rozšířeného formátu rámce EFF rozšířeného řídicího pole CTRLE. Při EFF = 0000 se použije stejný typ adresy jako ve formátu L_Data_Standard. Při EFF ,± 0000 se použijí zvláštní formáty a tabulky adres. Délka LG Kontrolní oktet FCS Formát rámce požadavku L_Data_Extended má proměnnou délku. Informace o délce indikují počet zna-ků (O až 254, 255 = přestupný kód) přenašených rámcem L_Data_Extended počínaje oktetem po TPCI. To znamená, že rámec požadavku L_Data_Extended s délkou O končí po oktetu TPCI. Informace o délce jsou kódovány kombinací bitu typu rámce v řídicím poli a délkou pole podle EN 50090-4-2. Posledním oktetem rámce požadavku je kontrolní oktet (Obr. 4-16): tento oktet je vytvořen provedením liché parity v souboru odpovídajících bitů patřících do předcházejících oktetů rámce. To představuje logickou funkci negace nonekvivalence (F na Obr. 4-16) v jednotlivých bitech předcházejících oktetů rámce. Obr. 4-18 TP1 rozšířený rámec a vyznačení jednotlivých vrstev Rámec L_Poll_Data Rámec požadavku Poll_Data musí mít formát uvedený na obrázku 4-19. 78 Komunikace po TP1 Obr. 4-19 TP1 formát rámce požadavku Rámec odezvy Poll_Data musí vyhovovat formátu uvedenému na obrázku 4-20. Je tvořen proměnným počtem znaků Poll_Data nebo FILL (OxFE). Na obrázku 4-20 symbolizuje každé políčko určitý znak. Doba prostoje 5 dob bitu se musí dodržet předtím, než podřízená jednotka vyšle znak Poll_Data a doba prostoje 6 dob bitu předtím, než hlavní jednotka vyšle znak FILL. Každá podřízená jednotka Poll_Data musí znát svoji skupinu výzev a své číslo slotu odezvy. Obr. 4-20 Formát rámce odezvy L_Poll_Data Rámec potvrzení Formát rámce krátkého potvrzení je tvořen dobou prostoje 15 dob bitu, po níž následuje jeden znak potvrzující rámec L_Data.req (viz též obrázekObr. 4-22). Krátké potvrzení musí odpovídat kódování uvedenému na obrázku Obr. 4-21. Kombinované kódování NACK/BUSY je přijato, pokud jsou BUSY a NACK vyslány současně bez mechanismu kolize. Toto kódování se zpracuje jako BUSY. 79 Komunikace po TP1 Obr. 4-21 Formát rámce potvrzení Obr. 4-22 Časování znaků 80 Komunikace po TP1 4.8. Řízení přístupu k médiu Řízení přístupu k médiu nazývaného kroucený pár typ 1 musí splňovat CSMA/CA. Kolize musí být vyřešeny do doby bitu podle 4.5. Během cyklu zprávy datového spoje se musí dodržovat časování znaků uvedená na obrázku Obr. 4-22. Každé políčko pak symbolizuje znak UARTu. Předtím, než je zařízení povoleno zahájit vysílání rámce požadavku, musí čekat po dobu prostoje vedení nejméně 50 dob bitu od posledního bitu předcházejícího cyklu zprávy datového spoje. Cyklus zprávy datového spoje je tedy vždy tvořen rámcem požadavku datového spoje a následným potvrzením datového spoje nebo následným rámcem odezvy datového spoje. Během vysílání a podle zásad CSMA/CA musí každé zařízení kontrolovat u každého jednotlivého bitu, zda se vyslaná hodnota bitu rovná současně přijaté hodnotě bitu. Pokud fyzická vrstva indikuje obsazené vedení nebo kolizi, znamená to, že rámec s vyšší prioritou se vyšle jiným zařízením. Pro zamezení dalších kolizí se vysílání okamžitě zastaví v této době bitu. Všechny části rámce již vyslané se interpretují jako identické do začátku rámce s vyšší prioritou, jehož vysílání stále probíhá. Následující diagram uvádí typické časování. Vzhledem ke skutečnosti, že hodnota logické „0" se pokládá za dominantní, získají rámce s více nevýznamnými nulami vyšší prioritu v porovnání s rámci s méně nevýznamnými nulami, pokud jejich vysílání začne současně. Mechanismy kolize CSMA/CA musí zajistit, aby rámec s vyšší prioritou nebyl porušen pokusy o vysílání telegramů s nižší prioritou. Po detekci obsazeného vedení a po kolizi musí zařízení čekat až do konce probíhajícího cyklu zprávy a provést další pokus o vyslání PDU žádosti datového spoje po době prostoje vedení nejméně 50 dob bitu. Přehled: algoritmus prioritního provozu u řízení přístupu k médiu Parametry priority a příznak opakování, obsažené v řídicím poli rámce požadavku L_Data, jsou kódovány podle hodnot na obrázkuObr. 4-13. Prostřednictvím parametru priority lze ovlivnit rychlost vysílání rámců požadavku v sítích se zvýšeným sběrnicovým provozem. Systémová priorita je kódování, které je vyhrazeno pro vrstvu datových spojů. Uživatel vrstvy datových spojů může nastavit naléhavou, normální a nízkou prioritu. Sémantické definice příležitostí, kdy lze nastavit naléhavou, normální a nízkou prioritu, jsou součástí specifikace KNX nikoliv však explicitně definovány normou. Příznak opakování je vyhrazen pro vrstvu datových spojů. Opakované a neopakované rámce požadavku L_Data se systémovou nebo naléhavou prioritou, případně opakované rámce požadavku L_Data s normální a nízkou prioritou mohou být vyslány okamžitě po době prostoje vedení 50 dob bitu. Neopakované rámce 81 Komunikace po TP1 požadavku L_Data s normální a nízkou prioritou čekají navíc nejméně tři další doby bitu. Posloupnost priority V případě kolidujících rámců požadavku datového spoje je nutno vzít v úvahu následující posloupnost priority (v sestupném pořadí priority). Řídící pole Typ rámce Priorita Příznak opakování Priorita dostupná pro uživatele linkové vrstvy 1001 0000 1011 0000 1111 0000 1001 1000 1011 1000 1001 0100 1011 0100 1001 1100 1011 1100 L_Data L_Data L_Poll_Data L_Data L_Data L_Data L_Data L_Data L_Data Systémová Systémová Systémová Naléhavá Naléhavá Normální Normální Nízká Nízká Opakování Neopakování Neopakování Opakování Neopakování Opakování Neopakování Opakování Neopakování NE NE NE Ano Ano Ano Ano Ano Ano Doplňkový požadavek k zabezpečení rovnosti přístupu: Algoritmus řízení přístupu k médiu TP1 musí být navržen tak, aby snižoval počet kolizí rámců vyslaných partnerskými zařízeními připojenými ke stejnému vedení. Kromě výše uvedených požadavků se musí vrstva datových spojů TP1 realizovat tak, aby zabránila tomu, že zařízení budou mít přístup k médiu přesně po prostoji vedení 50, případně 53 dob bitu. Tímto způsobem bude zaručeno rovné rozdělení přístupů k médiu. 4.9. Služby vrstvy datových spojů Vrstva datových spojů může být přepnuta buď do normálního režimu nebo režimu sběrnicového monitoru. V normálním režimu musí být dálková služba L_Data, dálková služba L_Poll_Data a lokální služba L Service_Information dostupná uživateli vrstvy datových spojů. V režimu sběrnicového monitoru musí být dostupná pouze lokální služba L_Busmon. Režim vrstvy datových spojů je parametrem vrstvy datových spojů. Služba a protokol L_Data Služba L_Data je potvrzovanou datagramovou službou. Pokud lokální uživatel vrstvy datových spojů připraví LSDU pro vzdáleného uživatele, použije základní službu L_Data.req k předání LSDU lokální vrstvě datových spojů. Lokální vrstva datových spojů přijme požadavek na službu a pokusí se vyslat LSDU do vzdálené vrstvy datových spojů s formátem rámce 1s nebo formátem 1e. Cílovou adresou může být individuální adresa nebo skupinová adresa (výběrová nebo všeobecná). Lokální 82 Komunikace po TP1 vrstva datových spojů předá lokál-nímu uživateli základní službu L_Data.con indikující buď správný, nebo chybný přenos dat. Před předáním potvrzení lokálnímu uživateli musí lokální vrstva datových spojů přijmout potvrzení od vzdálené vrstvy datových spojů (formát rámce 2). Pokud je potvrzení kladným potvrzením (ACK), předá lokální vrstva datových spojů lokálnímu uživateli L_Data.con s l_status = ACK. Pokud je potvrzení BUSY, pokusí se lokální vrstva datových spojů o opakování po prostoji vedení nejméně 150 dob bitu až do násobku busy_retry. Pokud je BUSY vráceno vícekrát než busy_retry, předá lokální vrstva datových spojů lokalnímu uživateli L_Data.con s l_status = not_ok. Ve všech ostatních případech, tj. potvrzení je NACK nebo neplatné/porušené nebo časová prodleva po 30 dobách bitu, provede lokální vrstva datových spojů opakování po 50 dobách bitu až do násobku nack_retry. Pokud je vícekrát než nack_retry vráceno buď NACK nebo porušené potvrzení, nebo nastane časová prodleva ack, předá lokální vrstva datových spojů lokalnímu uživateli L_Data.con s l_status = not_ok. Parametry nack_retry a busy_retry jsou parametry vrstvy datových spojů. V nejhorším případě je stejná LPDU požadavku vyslána (nack_retry + busy_retry + 1) krát předtím, než vrstva datových spojů zastaví opakované vysílání. Pokud cílová adresa rámce požadavku odpovídá vlastní individuální adrese nebo jedné ze skupinových adres obsažených v tabulce adres zařízení, musí být adresován přijímač rámce požadavku datového spoje. Jinak přijímač vyřadí přijatý rámec požadavku a následný rámec potvrzení. Pokud přijatý rámec požadavku není správný, vyšle vzdálená vrstva datových spojů znak NACK. Pokud je přijatý rámec požadavku správný, ale vzdálená vrstva datových spojů nemá prostředky pro jeho zpracování, vyšle vzdálená vrstva datových spojů znak BUSY. Pokud je přijatý rámec požadavku správný, vyšle vzdálená vrstva datových spojů znak ACK. Dále v případě správně přijatého rámce požadavku je uživateli vrstvy datových spojů předána LSDU se základní službou L_Dataind, pokud již nebyla předtím přijata správně. K zamezení duplikace musí být již správně přijatý rámec požadavku L_Data potvrzen a vyřazen. L_Data.req(destination_address, AT, priority, lsdu) destination_address: parametrem je buď individuální adresa, nebo skupinová adresa AT: parametr obsahuje destination_address adresou priority: parametr obsahuje hodnotu priority (systémová, naléhavá, normální nebo nízká) lsdu: parametrem jsou uživatelská data přenášená vrstvou datových spojů 83 typ cílové adresy indikující, zda je individuální nebo skupinovou Komunikace po TP1 L_Data.con(destination_address, AT, priority, Isdu, l_status) destination_address: parametrem je buď individuální adresa nebo skupinová adresa AT: parametr obsahuje typ cílové adresy indikující, zda destination_address je individuální nebo skupinovou adresou priority: parametr obsahuje hodnotu naléhavá, normální nebo nízká) l_status: ok: hodnota parametru indikuje, že rámec požadavku byl vyslán úspěšně not_ok: priority (systémová, hodnota parametru indikuje, že vyslání rámce požadavku nebylo úspěšné L_Data.ind(source_address, destination_address, AT, priority, lsdu) source_address: parametrem je individuální adresa zařízení, které požadovalo službu L_Data destination_address: parametrem je individuální adresa tohoto zařízení nebo skupinová adresa tohoto zařízení AT: parametr obsahuje typ cílové adresy indikující, zda destination_address je fyzickou nebo skupinovou adresou priority: parametr obsahuje hodnotu naléhavá, normální nebo nízká) lsdu: parametrem jsou uživatelská data, která byla přenesena vrstvou datových spojů priority (systémová, Záporné L_DATA.con interpretuje transportní vrstva bud' jako zprávu se spojením nebo jako zprávu bez spojení. Zpracování nevyslané zprávy bez spojení uživatelskou aplikací může být specifické podle výrobce. V případě nevyslané zprávy se spojením se transportní vrstva dále pokusí třikrát vyslat odpovídající PDU požadavku T_DATA. Čtyři záporná L_DATA.con povedou k ukončení spojení transportní vrstvy. Služba a protokol L_Poll_Data 84 Komunikace po TP1 Služba L_Poll_Data je potvrzovaná služba výběrového vysílání. Lokální uživatel vrstvy datových spojů použije základní službu L_Poll_Data.req k vyžádání dat od jednoho nebo více vzdálených uživatelů. Lokální vrstva datových spojů přijme požadavek na službu a pokusí se vyslat L_Poll_Data.req do vzdále-né vrstvy datových spojů s formátem rámce 3. Cílovou adresou je vždy skupinová adresa výzev. Skupi-nová adresa výzev je definována jako parametr vrstvy datových spojů. Rámce požadavku L_Poll_Data, které nejsou správně přijaty, musí být vyřazeny. Po přijetí správného rámce požadavku L_Poll_Data s poll_group_address odpovídající jeho skupinové adrese výzev reaguje vzdálená vrstva datových spojů jedním znakem Poll_Data. Vzdálená vrstva datových spojů získá oktet Poll_Data od jejího uživatele se základní službou L_Poll_Update.req. Podřízená jednotka vyšle znak Poll_Data v definovaném slotu odezvy spojeném s tímto zařízením. Doba trvání slotu odezvy je pětinásobek doby prostoje, po němž následuje jeden znak UART. Pokud například zařízení má třetí slot odezvy, pak musí čekat na dva znaky Poll_Data vyslané jinými zařízeními, než vyšle svůj znak Poll_Data ve třetím slotu odezvy (viz též obrázek Obr. 4-22). Číslo slotu odezvy je definovaným parametrem vrstvy datových spojů. Zařízeni nesmí reagovat, pokud jeho číslo slotu odezvy je vyšší než počet předpokládaných dat výzev (no_of_expected_poll_data) v rámci požadavku. Lokální vrstva datových spojů přijme řadu znaků Poll_Data ze skupiny výzev. Pokud očekávaný znak Poll_Data nebyl přijat po pěti dobách bitu, vyšle lokální vrstva datových spojů FILL (FEh) po šesti dobách bitu. Tak je vzdálená vrstva datových spojů proto stále schopna počítat znaky Poll_Data, i když člen skupiny výzev nereagoval. Lokální vrstva datových spojů předá lokálnímu uživateli základní službu L_Poll_Data.con, která obsahuje přijaté oktety Poll_Data a FILL nebo informace, že služba selhala. Službu L_Poll_Data lze použít pouze mezi zařízeními na jednom fyzickém segmentu. Počet předpoklá-daných znaků Poll_data je omezen na 16. L_Poll_Data.req(destination, no_of_expected_poll_data) destination: parametrem je skupinová adresa výzev no_of_expected_poll_data: parametrem je počet předpokládaných cyklů dat výzev L_Poll_Data.con(l_status, poll_data_sequence) l_status: ok: parametr indikuje, že poll_data_sequence je platná not_ok: poll_data_sequence: parametr indikuje, že poll_data_sequence je neplatná, tj. vznikla kolize při vysílání FILL, nebo alespoň jedna Poll_Data nebyla správná parametr obsahuje posloupnost oktetů Poll_Data a 85 Komunikace po TP1 oktetů FILL L_Poll_Update.req(Poll_Data) Poll_Data parametr obsahuje hodnotu oktetu Poll_Data, vysílanou v rámci L_Poll_Data_Response L_Poll_Update.con () parametr Indikuje, že L_Poll_Update.req byla přijata lokální vrstvou datových spojů Služba L Busmon Služba L_Busmon je definována jako lokální služba datového spoje dostupná pouze v režimu sběrnicového monitoru datového spoje. Pokud je podporována, je tvořena základní službou L_Busmon.ind, která přenáší každý přijatý rámec z lokální vrstvy datových spojů k lokálnímu uživateli vrstvy datových spojů. L_Busmon.ind(L_status, time_stamp, lpdu) L_status: time_stamp: Ipdu parametr obsahuje informace, zda v přijatém rámci byla detekována rámcová chyba, bitová chyba nebo chyba parity. Mohou být rovněž zahrnuty doplňkové informace o počtu již přijatých rámců parametr obsahuje informace indikující dobu, kdy byl přijat spouštěcí bit rámce parametr obsahuje všechny oktety přijatého rámce Služba L_Service_Information Služba L_Service_Information je definována jako lokální služba datového spoje dostupná v normálním režimu datového spoje. Pokud je podporována, je tvořena základní službou L_Service_Information.ind. L_Service_Information.ind() parametr indikuje, že byl přijat rámec, který obsahoval individuální adresu lokální vrstvy datových spojů jako zdrojovou adresu 4.10. Protokol vrstvy datových spojů Vrstva datových spojů nabízí spolehlivou datagramovou službu mezi zařízeními ve stejném vedení. To znamená, že porušené rámce jsou několikrát opakovaně vyslány, že uživateli vrstvy datových spojů jsou předloženy pouze informace ze správně přijatých rámců a že tyto informace nejsou předkládány uživateli datového spoje několikrát. Následující informace definují doplňkové požadavky na protokol, které musí splňovat každý protokol vrstvy datových spojů. 86 Komunikace po TP1 Sestavení/rozložení rámce Před vysláním rámce do vedení musí vrstva datových spojů sestavit parametry služby do LPDU. Musí rovněž zajistit následující mapování: typ rámce se vypočítá z parametru formátu rámce definovaného v EN 50090-4-2 a vloží se do příznaku FT v poli CTRL; pro rozšířený formát rámce se pole EFF převezme z parametru formátu rámce definovaného v EN 50090-4-2 a vloží se do pole EFF v OTRLE; informace o délce se vypočítají z parametru octet_count a vloží se do pole LG v oktetu 6; parametry priority a příznaku opakování se vloží do pole CTRL; parametry cílové adresy a LSDU se zavedou do rámce; typ adresy AT se vloží do pole OTRLE (příznak skupinové adresy g/i); informace síťové vrstvy se vloží do pole OTRLE; zavede se zdrojová adresa a kontrolní oktet. Při přijetí PDU provede vrstva datových spojů reverzní operaci. Rozloží rámec na parametry vysílané v rámci L_Data.ind. Regeneruje typ adresy z hodnoty příznaku g/i OTRLE. Vytvoří parametr octet_count z hodnoty polí CTRL a W. Kontrola správných rámců požadavku Pokud cílová adresa rámce požadavku odpovídá vlastní individuální adrese nebo jedné ze skupinových adres zařízení, pak musí přijímač rámce datového spoje zkontrolovat, zda je rámec správný. Rámec se pokládá za správný, pokud: každý znak UART má správný spouštěcí/závěrný bit (jinak: rámcová chyba) a paritní bit (jinak: chyba parity) každý bit znaku UART má správné časování signálu (jinak: bitová chyba) kontrolní oktet má správnou hodnotu řídicí pole má správnou hodnotu délka rámce je mezi sedmi a 23 (nebo 73) znaky Důsledky prioritního provozu a rovnosti pro zabránění duplikace Tabulka priorit uvádí, že opakovaný rámec požadavku L_Data s nízkou prioritou se zpracovává s nižší prioritou než například neopakovaný požadavek L_Data s naléhavou prioritou, pokud současně dojde k detekci pro-stoje vedení vrstvy datových spojů. To znamená, že pokud ACK neopakovaného rámce požadavku s nízkou nebo normální prioritou je porušeno a jiné zařízení ve stejném vedení chce současně vysílat požadavek L_Data s naléhavou prioritou do zařízení vysílajícího ACK, pak zařízení vysílající ACK by mohlo ztratit informace, že následný opakovaný rámec s nízkou nebo normální prioritou je duplikát. Pro nápravu toho lze použít následující mechanismy: snížení šumu v médiu do nezbytné míry, aby se vyloučila porušená ACK pokud možno vyloučení rámců s naléhavou prioritou. 87 Komunikace po TP1 Programování vnitřní nebo vnější uživatelské aplikace má vzít v úvahu možnost, že v řídkých případech se může vyskytnout duplikovaná služba L_Data. 4.11. Mechanismus linkové vrstvy Zařízení po zapnutí nepřijímá nebo nevysílá rámce. Mechanismus vrstvy datových spojů (obrázek Obr. 4-23) používá Ph_Reset k synchronizaci se začátkem rámců požadavku případně existující sítě. Při kladném potvrzení Ph_Reset.con(+) je mechanismus vrstvy datových spojů v klidovém stavu, kdy vrstva datových spojů pracuje tak, jak je popsáno ve výše uvedených článcích, tj. přijímá a vysílá rámce. Pokud však fyzická vrstva indikuje chybu sestavy vysílač/přijímač bud' pomocí Ph_Reset.con(-) nebo pomocí Ph_Data.con(-), musí vrstva datových spojů přejít do stavu Off_Bus, kdy se již nevysílají rámce. Pouze zapnutí je schopno přinutit mechanismus vrstvy datových spojů k opuštění stavu Off_Bus. V stavu Off_Bus je každý požadavek datového spoje záporně potvrzen. Navíc je vysílač vypnut. Vrstva datových spojů musí uložit do energeticky nezávislé paměti, kdy vznikl přechod do stavu Off_bus. Místem pro tuto informaci je ,,pevný příznak", viz EN 50090-3-2. 88 Komunikace po TP1 Obr. 4-23 Konečný automat linkové vrstvy Parametry vrstvy datových spojů Následující parametry ovlivňují chování vrstvy datových spojů a pro její správný provoz jsou v ní požadovány: individuální adresa parametr indikuje tohoto zařízení tabulka adres obsahuje tabulku adres (adresami) tohoto zařízení nack_retry parametrem je možno nastavit počet opakování v případě odezvy NACK nebo časové prodlevy potvrzení parametrem je možno nastavit počet opakování v případě odezvy BUSY obsahuje skupinovou adresu výzev tohoto zařízení obsahuje číslo slotu odezvy tohoto zařízení tímto parametrem je možno nastavit buď normální režim, nebo režim sběrnicového monitoru vrstvy datových busy_retry skupinová adresa výzev číslo slotu odezvy režim linkové vrstvy 89 jednoznačnou se individuální adresu skupinovou adresou Komunikace po TP1 Chování systému v případě konfiguračních chyb L_Poll_Data Mohou vzniknout následující konfigurační chyby L_Poll_Data: Dvě hlavní jednotky L_Poll_Data patří do stejné skupiny výzev Konfigurační chyby zůstávají skryty, není-li v režimu monitoru sběrnice detekováno, že stejná skupina výzev je používána dvěma požadavky na službu L_Poll_Data s různými zdrojovými adresami. Dvě podřízené jednotky Polí Data stejné skupiny výzev mají stejné číslo stolu odezvy Polí Data; V případě, kdy obě podřízené jednotky vysílají stejnou hodnotu znaku Poll_Data, se nestane nic mimořádného. Pokud se hodnoty liší, vynutí odezva Poll_Data s dřívějším dominantním bitem zamezení kolize jinou podřízenou jednotkou Poll_Data tak, že druhá podřízená jednotka Poll_Data není schopna vysílat svoji odezvu. Nepřímo je tento druh konfiguračních chyb detekovatelný, neboť na jiném slotu se předpokládaný znak L_Poll_Data nikdy nevyskytne. 0 Podřízená jednotka Poll Data nesprávně vysílá znak Flli; Na straně hlavní jednotky bude toto interpretováno jako chybějící podřízená jednotka Poll_Data a je to proto snadno detekovatelné. Vrstva datových spojů můstku Můstek může mít individuální adresu. Individuální adresu můstku lze použít k nastavení parametrů v můstku specifických pro výrobce. Můstek musí mít vrstvu datových spojů, která reaguje na všechny rámce požadavku L_Data nezávisle na hodnotě cílové adresy a vysílá požadavek L_Data na druhou stranu. Všechny ostatní služby vrstvy datových o spojů se ignorují. Vrstva datových spojů směrovače Směrovač musí mít vrstvu datových spojů, která reaguje na rámec požadavku L_Data za předpokladu, že hodnota cílové adresy: je uvedena v routing_table pokud je cílová adresa je individuální adresou, která indikuje, že cíl je na druhé straně směrovače rovná se individuální adrese směrovače. V těchto případech se L_Data.ind vyšle do síťové vrstvy. Všechny ostatní služby vrstvy datových spojů se ignorují. Externě přístupné rozhraní monitoru sběrnice a vrstvy datových spojů Služby vrstvy datových spojů lze zpřístupnit pro vnější uživatelskou aplikaci. 90 Komunikace po TP1 Otázky 1. Co znamená parita? Další zdroje Seznam další literatury, www odkazů ap. pro zájemce o dobrovolné rozšíření znalostí popisované problematiky. 91 5 Komunikace po silovém vedení. Čas ke studiu: 8 hodin Cíl: Po prostudování tohoto odstavce budete umět Popsat komunikaci po silovém vedení Strukturu paketů na PL110 Kódování dat na PL110 Výklad KNX PL 110 umožňuje přenos telegramů po síti 230/400 V AC. Není tedy nutné samostatné vedení. Telegramy se přenáší po kterémkoli fázovém a středním vodiči, které musí být připojeny ke každému přístroji. Systém je patřičně přizpůsoben přístrojům KNX TP1 a příslušným nástrojům. Proto je např. možné nasadit aplikační modul „Tlačítkový snímač" na zapuštěnou síťovou spojku a po „sběrnicovém vedení" (síť 230/400 V) do ní nahrát aplikační software. KNX PL 110 umožňuje i přes nedefinovatelné přenosové vlastnosti energetické sítě (zapříčiněné druhem vedení, délkou vedení, druhem a počtem připojených přístrojů,…) vysokou přenosovou bezpečnost během přenosu telegramu. Systém pracuje obousměrně v poloduplexním provozu, tzn., že každý přístroj může vysílat i přijímat. Typickými aplikacemi pro KNX PL 110 jsou: Řízení (spínání, stmívání) ve světelných instalacích Aplikace s motorovým pohonem (žaluzie, otevírání vrat) Hlášení Přenos analogových hodnot Časově závislé nebo centrální řízení Simulace přítomnosti Vizualizace dotykovými displeji S ohledem na nedefinovatelné síťové poměry se může stát, že přenos telegramu bude přerušen. Z tohoto důvodu je nepřípustné realizovat aplikace KNX PL 110, u nichž by vynechání telegramu mohlo vést k rozsáhlým následným škodám. Takovými aplikacemi jsou např. řízení výtahu a nouzové volání. 92 5.1. Normalizace V Evropě je přenos signálu po energetické síti upraven normou CENELEC EN 50065. Část 1 této normy definuje všeobecné požadavky, frekvenční rozsahy, úroveň přenosu a požadavky na elektromagnetickou kompatibilitu (EMC). KNX PL 110 využívá pro přenos kmitočty 105,6 kHz a 115,2 kHz. Podle středního kmitočtu 110 kHz byl systém KNX PL 110 nazván PL110. Protože norma připouští pouze jednu max. úroveň vysílání 116 dBpV, přístroje jsou někdy nazývány přístroji „třídy 116". S ohledem na neustále pokračující miniaturizaci elektroniky bylo možné použít pro KNX PL 110 nový způsob přenosu. Používá se klíčování kmitočtu v metodě rozložení pásma (SFSK, Spread Frequency Shift Keying). Princip činnosti je následující: Bude-li odeslána „0", pak vysílač generuje kmitočet 105,6 kHz, který superponuje na síťové napětí Má-li být odeslána „1", pak je generován kmitočet 115,2 kHz. Pro docílení bezpečného přenosu ve všech síťových spojkách je nastavena nejvyšší možná přenosová rychlost 1200 bitů/s. Doba pro přenos 1 bitu je tedy 833ps. Všechny síťové spojky jsou trvale na příjmu. Přijaté signály (včetně šumů) se průběžně převádí na digitální hodnoty. Tyto digitální hodnoty zpracují dva korelátory (pravděpodobnostní komparátory), které porovnají přijaté digitální hodnoty s uloženými digitalizovanými referenčními vzorky kmitočtů. V každé síťové spojce jsou dva korelátory. Jeden pro bit „0" a jeden pro bit „ 1 " Korelátory mohou s vypočitatelnou pravděpodobností odvodit: - je to „O" - je to „1" - je to nedefinováno (šum) a proto bude bit odmítnut. 93 Obr. 5-1 Technika přenosu Kombinace bitových vzorů a speciální metoda rozpoznávání chyb umožňuje bezpečný přenos a zaručenou úroveň rozpoznání telegramu. Obr. 5-2 kódování Log 0 a Log 1 na PL110 Mimoto se používá další, inovativní technika, a to permanentní automatické přizpůsobení vysílacího výkonu a citlivosti příjmu. Touto metodou se vysílací výkon kontinuálně přizpůsobuje poměrům v síti, přičemž samozřejmě nedojde k překročení maximální úrovně vysílání. Také všechny přijímače řídí stále svou citlivost podle 94 poměrů v síti. Výsledkem je optimální dosah přenosu i za průběžně se měnících poměrů v síti. Obr. 5-3 Sdružování fází 5.2. Sdružování fází Existují dvě možnosti, jak přenášet informace na všech třech fázích: V malých instalacích se vystačí s pasivním sdružením fází prostřednictvím přívodů k vícefázovým spotřebičům (např. průtokový ohřívač nebo el. sporák). Pro vytvoření definovaného sdružení mezi třemi fázemi, se principiálně doporučuje použití mezifázových spojek. Ve velkých instalacích se doporučuje použití opakovací funkce systémové spojky. Systémová spojka je 4-pólová (3 fáze a střední vodič) a sdružuje signály s maximální možnou úrovní vysílání na každou fázi. Mezifázové spojky a opakovač se nesmí použít ve společné instalaci. To znamená, pokud se v instalaci s mezifázovými spojkami dodatečně použije opakovač, m se musí demontovat. 95 Obr. 5-4 Kolize na PL110 5.3. Přenos telegramu V porovnání s telegramem KNX TP1 vyžaduje přenos telegramu v KNX PL 110 přídavné informace. Obr. 5-5 Oktet na PL110 Tréninková sekvence Tréninková sekvence umožňuje automatické nastavení citlivosti přijímačů (všech síťových spojek vyjma té, která vysílá). Přijímače nastaví svůj příjem podle okamžitých podmínek v síti. Úvodní pole Úvodní pole má dvě funkce: Označuje začátek přenosu. Řídí přístup na sběrnici. Telegram 96 Potom následuje vlastní telegram (jako u KNX TP1), přičemž každému přenášenému bytu se ještě navíc připojí 4 bity zkušebních informací. Jimi lze korigovat jednobitovou chybu a rozpoznat chybu vícebitovou. Obr. 5-6 Struktura telegramu (rámce) pro PL110 Systémové ID Každý telegram je zakončen polem, které obsahuje systémové ID. Obsahuje 8 bitů (+ 4 bity pro zkušební informace) a může být projektantem instalace nastaven mezi 1 až 254. Systémové ID O je rezervováno pro informace všem účastníkům. Systémové ID má ten smysl, že prostorově blízko u sebe ležící různé instalace KNX PL 110 se nemohou vzájemně ovlivňovat. Za tím účelem se každé instalaci KNX PL 110 přiřadí vlastní systémové ID. Protože systémové ID se přenáší jako součást telegramu, každý přijímač může zjistit, zda telegram patří do jeho instalace a potom patřičně zareagovat. Obr. 5-7 Systémové ID -Doménová adresa Odpovědní telegram Odpovědní telegram je výsledkem přijatého telegramu a musí být přijat vysílačem po určité době. V porovnání s KNX TP1 existují pouze dva odpovědní telegramy: ACK. Přenos byl úspěšný. NACK: Přenos byl neúspěšný. Tento odpovědní telegram bude použit pouze systémovou spojkou. Dojde-li k výpadku odpovědního telegramu, bude telegram zopakován. Další postup závisí na tom, zda systém obsahuje systémovou spojku či nikoliv. 97 Odpovědní telegram nesmí být vyslán všemi adresovanými účastníky, nýbrž pouze jedním akčním členem na jednu skupinovou adresu. Proto při projektování musí být jeden skupinový objekt nastaven jako skupinový mluvčí. Obr. 5-8 Odpovědní telegram 5.4. Instalace bez systémové spojky Ve výše uvedeném příkladu je přístroj 1.1.7 snímačem KNX PL 110, všechny ostatní přístroje jsou akčními členy KNX PL 110. Snímač bude aktivován. Následuje průběh událostí: Snímač vyšle telegram se skupinovou adresou 5/7/33 Všechny zařízení přijmou a analyzují Pouze akční člen 1.1.5 vysílá ACK, protože projektant u jeho příslušného skupinového objektu nastavil vlajku mluvčího skupiny pro skupinovou adresu 5/7/33. Obr. 5-9 Instalace bez systémové spojky Platí: 98 Pro jednu skupinovou adresu smí existovat pouze jeden skupinový objekt, u něhož je nastavena vlajka mluvčího skupiny. Vlajka mluvčího skupiny by měla být nastavena u nejvzdálenějšího akčního členu. Nebude-li např. kvůli síťovému rušení přijat telegram přístrojem 1.1.5 nebo bude přijat chybně, pak tento akční člen nevyšle žádný odpovědní telegram. Snímač telegram jednou zopakuje. Obr. 5-10 Instalace se systémovou spojkou 5.5. Instalace se systémovou spojkou Příklad jako 5.4, avšak navíc se systémovou spojkou v rozváděči. Přítomnost systémové spojky bude sdělena všem účastníkům při programování. Bude-li systémová spojka namontována do instalace dodatečně, je nutné všechny účastníky znovu naprogramovat. Není nutné znovu stisknout programovací tlačítka, protože individuální adresy jsou uchovány, přepsat je nutná aplikace nebo základní konfliktní byte, který obsahuje informaci o systémové spojce v instalaci. Snímač bude aktivován. Přijme-li 1.1.5 telegram správně, vyšle ACK. Děj je ukončen a systémová spojka se neprojeví. Pokud však 1.1.5 nepřijme telegram správně, stane se toto: Systémová spojka registruje, že telegram ACK nebyl vyslán a zopakuje jej Nyní 1.1.5 telegram přijme a odešle ACK. Proces je tím ukončen. Pokud 1.1.5 telegram přesto nepřijme (žádný ACK z 1.1.5), systémová spojka odešle NACK. Snímač přijme NACK a děj je ukončen. Platí: 99 Vlajka mluvčího skupiny by měla být nastavena u nejvzdálenějšího akčního členu. Nastavení je uskutečněno vlajkou ACK u jednoho skupinového objektu, k němuž je přiřazena daná skupinová adresa. Vlajka mluvčího skupiny musí být nastavena u nejvzdálenějšího akčního členu Pokud bude systémová spojka nainstalována dodatečně, je nutné zvolit následující postup: Projektovat opakovač v ETS: U všech účastníků PL 110 v projektu se automaticky nastaví nový stav opakovače. Nahrání stavu opakovače: Nový stav opakovače se ještě musí všem přístrojům sdělit nahráním aplikačního softwaru. Teprve poté vědí všichni účastníci, že v instalaci je systémová spojka s opakovací funkcí. Všechny síťové spojky jsou nyní nastaveny na přítomnost systémové spojky v instalaci. Vysílající síťová spojka už nebude telegram opakovat, pokud odpovědní telegram nepřijde. Systémová spojka musí být umístěna v centrálním bodu instalace (v rozváděči). Na jednu instalaci je povolena pouze jedna systémová spojka. Pokud se realizuje rozsáhlá KNX/EIB instalace s několika KNX Powerline oblastmi, musí být použita systémová spojka s vlastním systémovým ID v každé KNX Powerline oblasti. Obr. 5-11 Topologie – adresování 100 5.6. Metoda přístupu na sběrnici Jakou KNX TP1, je také u KNX PL 110 nezbytná vhodná metoda přístupu na sběrnici, aby se zabránilo kolizím. Vzhledem k vysokému vlastnímu šumu na síti 230/400 V nelze přístup na sběrnici vztáhnout k úrovni napětí. Zabránění kolizím je zde vyřešeno speciálními časovými úseky, tzn. že každá síťová spojka smí vysílat pouze v určitých stanovených časových úsecích. Pokusí-li se přesto vysílat více účastníků současně, nastanou tyto možnosti: Síťové spojky zjistí kolizi a stanoví náhodnou prioritu, podle níž smějí být telegramy vysílány. Síťové spojky nezjistí kolizi a telegramy se ztratí. Obr. 5-12 Hybridní topologie 5.7. Topologie / adresování Logické adresování KNX PL 110 je kompatibilní s KNX TP1. Adresovat lze maximálně 8 oblastí (namísto 15 u KNX TP1) vždy se 16 liniemi po 256 přístrojích. Oblasti signálu PL 110 musí být pásmovými zádržemi signálově technicky odděleny od distribuční sítě. Pásmové zádrže ale nejsou vyžadovány jednotně všemi výrobci. V případě pochyb je potřebné se řídit místními technickými požadavky pro připojování. 101 Rozhraní s KNX TP1 v kombinovaných instalacích vytváří systémová spojka. V odděleně stojících domech může odpadnout rozdělení do linií a oblastí s příslušnými spojkami, pokud nebude překročen celkový počet 256 přístrojů PL 110. Všechny přístroje PL 110 jsou vzájemně datově spojeny ve všech 3 fázích silové elektrické instalace 230/400 V AC, v závislosti na použití mezifázové spojky nebo systémové spojky. V rozsáhlých instalacích se sběrnicová zátěž redukuje logickým a fyzikálním rozdělením instalace KNX PL 110 až do 8 oblastí s až 15 liniemi (s max. 255 přístroji PL na jednu oblast). Fyzické oddělení mezi jednotlivými oblastmi bude zajištěno pásmovými zádržemi. Datové mezi liniemi se přenáší již známou hlavní linií KNX — TP1 vedenou mezi systémovými spojkami. Propojení oblastí je vytvořeno obdobně jako v KNX-TP1 hlavní linií mezi systémovými spojkami. Aktivní sdružování fází na straně PL převezme systémová spojka. Fyzické oddělení a filtrační tabulka systémové spojky umožňují selektivní přenos telegramů do sousedních oblastí. Tím se v celém systému trvale sníží zatížení sběrnice. 5.8. Systémové přístroje KNX PL 110 Síťová spojka Existují čtyři konstrukční formy síťových spojek: konstrukční forma pod omítku pro zapuštěnou montáž do standardních přístrojových krabic pod omítku forma pro povrchovou montáž do nástěnných krabic konstrukční forma pro montáž do rozvodnic na nosnou lištu DIN adaptéry Každá síťová spojka má zabudovanou síťovou část pro vlastní napájení. Příkon na stejnosměrné straně je: Ve stavu „Přijímání": 5V/30mA a 24V/1mA => 174mW Ve stavu „Vysílání": 5V/30mA a 24V/10 ... 60 mA => 390mW ... 1,59W, v závislosti na impedanci sítě Ztrátový výkon : 0,5 až 1,5 W. Síťové spojky a kompaktní přístroje pro zapuštěnou montáž Vlastnosti této síťové spojky: Lze ji nainstalovat do zapuštěné přístrojové krabice; ta však musí mít šrouby pro upevnění síťové spojky k nosnému rámečku. Má standardní 10-pólové aplikační rozhraní (PEI), které vyhovuje požadavkům na SELV. Připojení k síti dvěma šroubovými svorkami, přičemž lze připojit vodiče s průřezem do 2,5 mm2. Síťové přívodní svorky jsou označeny „L" a „N". Charakteristické vlastnosti kompaktních přístrojů: Síťové spojky jsou integrovány do akčních členů, jako jsou spínací, žaluziové nebo stmívací akční členy. 102 Konstrukční forma pro povrchovou montáž Vlastnosti této sít'ové spojky: Lze ji nainstalovat do nástěnné krabice nebo do krytu pro nástěnnou montáž. Má standardní 12-pólové PEI, které však není odděleno od sítě 230/400V. Pokud je to nutné, musí projektant přístroje zabezpečit toto oddělení. Síťové připojení zabezpečuje konstruktér přístroje dvoupólově umístěním přímo na desce plošných spojů. Připojení sítě je pro instalatéra specificky určené výrobcem. Konstrukční forma do rozvodnic Vlastnosti této síťové spojky: Lze ji nainstalovat na nosnou lištu DIN. 4 Její šířka je 1,5 modulu. Má standardní 12-pólové aplikační rozhraní (PEI), které vyhovuje požadavkům na SELV. 4 Připojení k síti čtyřmi šroubovými svorkami (vždy dvě svorky pro L a N), přičemž lze připojit vodiče s průřezem do 2,5 mm2. Síťové přívodní svorky jsou označeny „L" a „N". Adaptér Vlastnosti této síťové spojky: Je pro zasunutí do zásuvky s postranními ochrannými kontakty (nelze použít v ČR). Je využitelný jako spínací a univerzální stmívací akční člen. Mezifázová spojka Konstrukční forma: pro montáž do rozvodnic, šířka 1 modul. Třífázové připojení bez středního vodiče. Pasivní kapacitní propojení. Použití v malých instalacích bez systémových spojek. Jištění jističem. Systémová spojka Konstrukční forma: pro montáž do rozvodnic, šířka 4 moduly. Třífázové připojení + střední vodič. Zajišťuje aktivní sdružování fází a opakování telegramů. Na jednu instalaci je přípustná pouze jedna spojka. Všem síťovým spojkám se musí sdělit přítomnost resp. nepřítomnost této spojky. Lze ji použít také jako mediální nebo oblastní spojku. Mediální spojka: použití pro propojení KNX-TP1 a KNX-PL110 instalací pině opakovací funkce na straně PL110 použití v projektech stejným způsobem jako liniové spojky 103 primární stranou je část KNX-TP1, sekundární stranou KNX-PL110 dynamicky organizovaný buffer pro až 256 telegramů opakování v případě přenosových chyb na straně KNX-TP-1 vyznačuje se následujícími parametry: o Routingový čítač obdobně jako u liniových spojek. Parametry pro blokování, propouštění a filtrování mohou být nastaveny obousměrně. o Potvrzování procházejících telegramů na straně KNX-TP1. Oblastní spojka: Použití pro propojení oblastí PL110 a pro konfiguraci a strukturovanou topologii v rozsáhlých instalacích. Plně opakovací funkčnost v oblasti PL110, ke které je přiřazena. Datový kabel oblastní spojky musí být vnitřně napájen ze zdroje 24 V. Stejné parametry jako u mediální spojky. Opakování v případě přenosových chyb na datovém kabelu oblastní spojky. 5.9. Pásmová zádrž Konstrukční forma: pro montáž do rozvodnic, šířka 2,5 modulu, jednofázové připojení + střední vodič. Max. zatížení: 63A při provozní teplotě až 25 °C. Připojení fázového vodiče: šroubovými svorkami do 25 mm2. Připojení středního vodiče: šroubovýmí svorkami do 2,5 mm2. V instalacích se jmenovitým proudem mezi 63A a 125 A a s průřezem vodičů větším než 25 mm2 je přípustné na jednu fázi paralelně zapojit dvě pásmové zádrže při použití svorek pro odbočení hlavního vedení. Každá pásmová zádrž musí být podle své jmenovité zátěže patřičně zajištěna. Protože účinnost filtru pásmové zádrže závisí na směru, musí se při připojování dodržet směr průchodu proudu podle směru vytištěných šipek (připojení dole: přívod, připojení nahoře: instalace KNX PL 110). Přívod k pásmové zádrži a vedení vycházející z pásmové zádrže by měly být uloženy co možná nejdále od sebe (doporučená minimální vzdálenost : 10 cm), aby se zabránilo nežádoucímu ovlivňování signálů. Útlum: 40 dB. o Slouží k zeslabení signálů: o k oddělení více instalací např. v jedné budově o k odfiltrování rušivých signálů Musí být vždy nainstalována, aby byly splněny již existující nebo připravované předpisy (např. technické podmínky pro připojení rozvodnice). Pro každou fázi se musí instalovat jedna pásmová zádrž. Instalační místo: V normálním případě v rozváděči přímo za hlavním jističem nebo proudovým chráničem. Od pásmových zádrží lze upustit, jestliže instalace je vybavena vlastním distribučním transformátorem. 5.10. Silová vedení 104 Lze použít všechny běžné kabely 230/400 V, výjimka: stíněné kabely, u nichž je stínění uzemněno, by se kvůli útlumu signálu neměly používat. 5.11. Doplňující informace Zřizování instalací Powerline je možné bez omezení v obytných objektech. U instalací Powerline PL 110 se však musí jednat o „uzavřené signálové oblasti" jako: o Instalace za elektroměrem, např. v jedno nebo vícebytových domech o Odděleně napájené systémy ve větších budovách, jako systém osvětlení nebo systém řízení žaluzií v administrativních budovách KNX PL 110 nefunguje nebo se nesmí používat: o S komunikací přes transformátor. o V sítích s odchylnými parametry (např. 110V/60Hz). o V sítích, v nichž jsou již použity systémy s jinou nosnou frekvencí pro přenos dat ze sítě ve frekvenčním pásmu 95 kHz — 125kHz. o V sítích, kterými nejsou předpisově odrušeny nebo jsou odrušeny nedostatečně (podle předpisů). Problémy vytváří síťové paralelní kondenzátory, usměrňovače, instalace UPS, nedostatečně odrušené průmyslové stroje (nákladní jeřáby, svářecí automaty, elektroerozívní stroje, apod.). V těchto případech se pro oddělení rušičů použijí pásmové zádrže resp. samostatná vedení. o Pro přenos signálu mezi domy a budovami na základě platných předpisů. Předpokladem pro provoz PL 110 je bezvadné odrušení všech elektrických spotřebičů použitých v instalaci. Z toho je možné dnes vycházet na základě zákonných předpisů a norem pro tyto přístroje. Při použití velkého počtu elektromotoricky a frekvenčně řízených spotřebičů je toto nutné ověřit (CE značka na přístrojích). Zkušenosti z praxe ukazují, že rušení vyvolaná elektronickými předřadníky a elektronickými transformátory výrazně závisí na správné instalaci těchto přístrojů. Příslušné údaje jsou v návodech k obsluze od výrobců. Funkce instalace a požadavky zákazníků je nutno stanovit obdobně jako u KNX-TP1. Systémová spojka se nainstaluje v centrálním bodu instalace, aby se docílilo co největších dosahů. Přenosová rychlost: 1200 bitů/s => to znamená, že lze přenést cca 6 telegramů za 1 s. žádného z účastníků není vhodné nastavit tak, aby cyklicky odesílal telegramy v krátkých intervalech (kratších než po minutách). Nepoužívejte žádná stíněná vedení 230/400 V AC (se stíněním na zemním potenciálu). Ukládání kabelů: libovolně podle potřeby (avšak u pásmových zádrží neveďte přívodní a vývodní vedení paralelně). U více instalací v jedné budově se musí zabránit, aby jejich vedení byla uložena souběžně, aby se zabránilo vzájemnému ovlivňování. 105 Jističe a proudové chrániče se jmenovitým proudem menším než 10 A vykazují vysoký útlum signálu. Proto se tyto přístroje nepoužívají mezi vzájemně komunikujícími přístroji. V případě potřeby se zde používají tavné pojistky. Pro každou fázi použijte vždy jednu pásmovou zádrž, (výjimka: vlastní oblast transformátoru) i tehdy, když se přenáší jen jednofázově. Dbejte na přípustné oteplení pásmových zádrží závislé na jejich zatížitelnosti. Bude-li to nutné, rozdělte proudové obvody na více pásmových zádrží. Ochrana proti přepětím: Zde platí příslušné předpisy pro elektrické instalace 230/400 V AC. Uvedení instalace PL 110 do provozu probíhá obdobně jako u KNX TP1. Pokud byl do instalace dodatečně zabudován (nebo demontován) opakovač, musí se také v ETS dodatečně vyprojektovat (odstranit). Poté je nutné všechny účastníky znovu naprogramovat, aby věděli, že instalace je vybavená systémovou spojkou s opakovací funkcí (nebo ji má odstraněnou). Sběrnici v instalaci PL 110 lze resetovat pouze vybavením příslušného jističe. Při použití KNX PL 110 v instalacích se známými zdroji rušení (např. usměrňovači, záložními zdroji UPS) lze případné oddělení od zátěže a signálového okruhu zohlednit již při projektování. Otázky 1. Co je to PL110? 2. Jak je kódována log 0 na PL110? 3. Jak je kódována log 1 na PL110? 4. Jaká je komunikační rychlost na PL110? 5. Jaká je topologie sítě pro PL110? 6. Co je to pásmová zádrž? 7. Jakou má funkci síťová spojka? 8. Jakou má funkci mezifázová spojka? 9. Jakou má funkci systémová spojka? 10. Jakou má funkci mediální spojka? 11. Jaká je struktura telegramu na PL110? Další zdroje Dokumentace KNX Specifications v2.1. [01] Kapitola 3/1/2 “Glossary” [02] Kapitola 3/3/2 “Data Link Layer General” [03] Kapitola 8/2/3 “PL110 Physical – and Data Link Layer tests” 106
Podobné dokumenty
2. část - Nové evropské trendy do výuky
V dnešní době je vyvíjeno značné úsilí na minimalizaci nákladu na elektrickou energii, ale zároveň se
vyžaduje vysoká úroveň komfortu při řízení jednotlivých funkcí (např. regulaci vytáp...
Absolutní pořadí Brněnská přehrada - 11.10.2014
Svišti
Uherské Hradiště
CEP
Jerza
AC Moravská Slavia
Maraton tým Pavla Nováka
PwC Ostrava
Praha
Kašíci Team
Brno
Kukini
Brno Nový Lískovec
TJ Spartak Třebíč
Olomouc
ZhorTeam
Deza Val.Meziříčí
TJ So...
inzerce - brnostudent | akce
Největším přínosem studia v zahraničí je skutečnost, že výuka probíhá v prostředí, kde se s danou
řečí setkáváte na každém kroku. Zpočátku to
může být obtížné, brzy však zjistíte, že skládat
věty r...
Model prostorového slyšení
Výsledkem této práce jsou modely, které vykazují obdobně přesné výsledky jako klasický
Jeffressův model zpožďovací linky a přitom se shodují s experimentálně naměřenými daty.
Ukazuje se, že všechny...
TECHNOLOGIE
IEC úzce spolupracuje s Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a s Mezinárodní
telekomunikační unií (ITU). V současnosti má IEC 82 členských států (mezi které patří i
Česká republika) a další...
abecední řazení podle jména autora
Halík, Tomáš
Chci, abys byl
Halík, Tomáš
Vzýván i nevzýván
Halík, Tomáš
Divadlo pro anděly
Halík, Tomáš
Ptal jsem se cest. Rozhovor s Janem Jandourkem
Halík, Tomáš
Co je bez chvění, není pevné
Hanu...
CÍL HRY pRÍRAVA HRY
první karty čtyř řad následující hodnoty:
12, 37, 43 a 58. Čtyři hráči zahrají následující karty: 14, 15, 44 a 61.
„14“ je nejnižší karta a bude se přikládat
jako první. Podle pravidla 1 patří pouz...