20 let české migrační politiky
Transkript
hranice předsudky lhostejn 1 ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ ročník VI/č. 20-21 48 Kč předplatné 32 Kč 20 LET ČESKÉ MIGRAČNÍ POLITIKY DESET MÝTŮ O IMIGRACI A IMIGRANTECH V ČESKU TUREČTÍ MUSLIMOVÉ V BERLÍNĚ A V PRAZE VÝTVARNO JAKO FORMA ÚNIKU ÚVODNÍK 2 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Pro další číslo časopisu PŘES, které se Vám dostává do rukou, je symbolickým číslem 20. Prvním důvodem je skutečnost, že se jedná o jubilejní 20. číslo (resp. dvojčíslo) časopisu. Druhým důvodem je fakt, že jeho vydání spadá do období, v němž můžeme konstatovat uplynutí 20 let od zahájení nové éry české migrační politiky. V ní začala být naše migrační politika vytvářena v nových politických, sociálních i ekonomických podmínkách po pádu komunistického režimu. Podtitulem tohoto dvojčísla je proto právě téma 20 let české migrační politiky. V rámci něj Vám přinášíme analýzu spočívající v položení stejného souboru otázek zástupcům několika různých oblastí veřejného života, jejichž názor je významný pro zhodnocení dosavadního vývoje, současného stavu i budoucího směřování migrační politiky ČR. Obsahem příspěvku s názvem Závěr: 20 let kopané na hřišti migračních politik, jehož autorkou je Lenka Šafránková Pavlíčková, je pak reflexe výsledků této ankety a zamyšlení se nad jejím tématem. Určité ohlednutí za uplynulými 20 lety a zároveň pojmenování výzev, před nimiž česká migrační a azylová politika stojí, přináší rozhovor s Věrou Roubalovou Kostlánovou a Františkem Kostlánem, který téma 20 let české migrační politiky uzavírá. Dále můžete na následujících stranách najít články pojednávající o různých aspektech souvisejících s migrací, jako například příspěvek věnovaný situaci nezletilých uprchlíků-dětí, kteří přicházejí do Evropy bez doprovodu rodičů, analýzu vztahu migrace a rozvoje autorů Novosáka a Stojanova či příspěvky pojednávající o výtvarné práci s uprchlíky v pobytových táborech v České republice a na Slovensku, včetně ukázky výstupů z těchto aktivit. Pravidelná rubrika „Problém“ jménem islám Vám přináší investigativně zpracovanou reflexi postavení turecké menšiny v Berlíně a v Praze, přičemž nechybí ani Slavný uprchlík, Alternativní zpravodajství a představení nového projektu Multikulti Challenge: Accepted, který je realizován pod záštitou Nesehnutí v rámci programu Bezpečí pro uprchlíky. Věříme tedy, že i v tomto dvojčísle časopisu najdete mnoho zajímavého čtení, obohacujících informací a námětů k zamyšlení (či k činům). Přejeme příjemné počtení. Linda Janků OBSAH Alternativní zpravodajství Téma: 20 let české migrační politiky 20 let české migrační politiky očima zástupců státní správy, politických stran, akademické sféry a neziskového sektoru (analýza) Několik poznámek k novele cizineckého zákona Jak to vidí… PhDr. Kateřina Dubská (reflexe) Závěr: 20 let kopané na hřišti migračních politik (reflexe) Věra Roubalová Kostlánová a František Kostlán: Jediná možnost, jak bojovat proti xenofobii, je poznat příchozí zblízka (rozhovor) Migrace Mezinárodní migrace a rozvoj – (ne)čekané souvislosti? (1.část analýzy) Deset mýtů o imigraci a imigrantech v Česku Přesídlení po „kanadsku“ (reportáž) Samy na útěku: nezletilí bez doprovodu „Problém“ jménem islám Berlínští Turci doufají v zachování turecké (muslimské) identity i v integraci do společnosti Turecká komunita a modlitebna v Praze Glosa Misionáři strachu Výtvarno Slovenčina pre žiadateľov o azyl (reportáž) Původ člověka a jeho výtvarné reflexe Slavní uprchlíci/uprchlice Karel Kryl: básník s kytarou Aktivity O aktivitách Uprchlické kampaně NESEHNUTÍ Jsou mladí xenofobní? (reflexe) Představujeme Česká koalice Social Watch 3 4 6 12 13 14 20 25 28 30 33 36 38 39 42 44 46 47 ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ T IMIGRANTOV/-IEK ÚSPEŠNÝ PROTES BRIKE V MALAJZIJSKEJ FA anich imigrantov a imigr Viac ako 5000 pracujúc ných gusta zapojilo do násil tiek sa v polovici au Jom priemyselnom meste protestov v malajzijsko rý po lo úmrtie ich kolegu, kto hor Baru. Dôvodom bo iska rel pri prevoze z pracov ťažkých horúčkach zom obvitrantky a demonštranti do nemocnice. Demonš návao Nepálca jeho zamest ňovali zo smrti mladéh ľadal zabránili, aby včas vyh teľov, ktorí mu údajne ádi trvajúce protesty sprev lekársku pomoc. Tri dn d pre u či zničením vrátnice zané konfliktmi s polício om ch napokon skončili úspe ubytovacím areálom sa s ich nie továrne súhlasilo demonštrujúcich. Vede dy rými bolo zvýšenie mz podmienkami, medzi kto áare pohotovosti priamo v či zriadenie zdravotnej ie, Ind imigrantky z Nepálu, li fabriky. Imigranti a zii laj či Barmy tvoria v Ma Vietnamu, Bangladéša u dn nemajú však takmer žia až 20 % pracovnej sily, ien ťažkým pracovným podm právnu ochranu a čelia zanesty International často kam. Podľa správy Am sú či sexuálne zneužívanie, žívajú fyzické, psychické du mz hodín denne, a to za nútené/-í pracovať aj 12 ho žinimum. s vidinou lepšie nižšiu než je životné mi mi. eťami obchodníkov s ľuď vota sa často stávajú ob mnesty.org) (http://libcom.org/, www.a OPERACE HERMES anizupředsednictví EU org Během belgického es“ erm „H ci era op společnou y je belgická policie tok at jejímž cílem je zmapov v členských státech, ích“) migrantů v EU. neregulérních („ilegáln ání lidí ha zjistit více o pašov Součástí je také sna sbírána po la by e hem první fáz v rámci Schengenu. Bě nských čle ých tliv no ká data jed a analyzována statistic jejichž ce, ak é van no rdi uje koo států, druhá fáze obsah . nu it platnost dat v teré cílem by mělo být prověř (http://police-eu2010.be/) Hraniční plot Evropské Unie ve španělské Mellile (Afrika). Foto: Ongayo, wikipedia SEGREGÁCIA R ÓMSKYCH DET Í NA SLOVENSK POD KRITIKOU U AMNESTY INTE RNATIONAL Začiatkom septem bra 2010 vyzvala Amnesty Internatio du Slovenskej Re nal vlápubliky k ukonče niu segregácie ró detí v školstve. Ti mskych e sú totiž často ne právom posielané ciálnych škôl s di do špeagnózou „ľahkého mentálneho postih prípadne sú zara nutia“, ďované do výlučn e rómskych tried nedochádzalo ku tak, aby kontaktom s ich nerómskymi spol a spolužiačkami. užiakmi Následná stigmat izácia a nerovnos k vzdelaniu tak na ť pr ístupu ďalej udržuje Róm ov a Rómky v živ okraji spoločnosti. ote na (www.amnesty.org ) MAROKO: PROTESTY PROTI FRONTEXU Roste napětí mezi španělskou a marockou vládou. Maroko obvinilo španělskou policii z rasist ického chování k marockým a africkým migrantům. Marocká vláda je přitom běžně ze strany EU a Španělska oceňována za boj proti militantním islamistům, pašování drog či neregulérní (ilegální) migraci. Maroko viní Španěly z týrání 17 Maročanů v Melille a dále Afričanů, které zachytili na člunu na cestě ke španělským hranicím. Každý den překračuje hranice Mel illy, španělského přístavu na jinak marockém území, z různých důvodů 35 tisíc Maročanů. V současné době stoupá počet příp adů, kdy jsou migranti a migrantky (včetně dětí) zachyceni na hran icích a deportováni do pouště, mimo civilizaci. Marocká organiza ce ABCDS v této souvislosti upozornila na soustavná porušová ní lidských práv, a to zejména v rámci akcí pohraničních stráží systému Frontex, jenž byl zbudován za účelem ochrany hranic EU. ABCDS uspořádala v říjnu demonstrace, při nichž upozornila na migranty, které stál pokus o překročení hranice EU život. (ABCDS Maroc) PŘÍSNĚ TAJNÉ: MASOVÝ HROB UPRCHLÍKŮ V EU Během roku 2010 zemřelo více než 40 lidí při pokusu překročit tvrdě hlídanou hranici mezi Tureckem a Řeckem. Běžnou praxí je transfer mrtvých na výzkumné pracoviště za účelem jejich identifikace. Stalo se tak i s 19 lidmi, kteří se 25. června utopili při pokusu o překročení hraniční řeky Evros (turecky Meriç). Po identifikaci však byli tito lidé policií tajně pochováni v masovém hrobě u pohraniční vesnice Sidero. Pro její obyvatele, z nichž většinu tvoří řečtí muslimové, je veřejným tajemstvím, že policie již mnoho let odváží mrtvá těla neregulérních (ilegálních) migrantů a uprchlíků do tohoto masového hrobu. „Hřbitov“, jenž lze dnes identifikovat jen podle rozstřílené cedule a stop po jámách, které vyhrabaly buldozery a do kterých bylo pochováno hned několik těl najednou, původně vznikl z iniciativy místních. Ti požadovali pro mrtvé muže a ženy, většinou muslimy/ky, dodržení náboženských pravidel pohřbívání. Odhaduje se, že na hřbitově bylo pochováno už 150 – 200 lidí, kteří zemřeli při pokusu o překročení hranic. Přestože mrtví měli být řádně pohřbeni, ukázalo se, že v praxi není dodržován ani základní respekt k mrtvým, kteří jsou jen naházeni po skupinách do jam. „I po smrti je tak s migranty a uprchlíky hledajícími útočiště v EU zacházeno jako s méněcennými a nedůstojnými bytostmi,“ okomentoval situaci blog w2eu.net, kterému se celý případ podařilo medializovat. Lokální vláda existenci masových hrobů popírá. (http://w2eu.net) Lenka Šafránková Pavlíčková, Peter Tkáč TÉMA 4 ANALÝZA: 20 LET ČESKÉ MIGRAČNÍ POLITIKY OČIMA ZÁSTUPCŮ STÁTNÍ SPRÁVY, POLITICKÝCH STRAN, AKADEMICKÉ SFÉRY A NEZISKOVÉHO SEKTORU Letos uplynulo 20 let od doby, kdy Česká republika začala vytvářet vlastní migrační politiku reagující na příchod cizinců na naše území po pádu železné opony a komunistického režimu. Tato skutečnost pro nás byla důvodem k ohlednutí se za tímto obdobím a zhodnocení toho, jak se migrační politika České republiky vyvíjela, kam dospěla a jaké bude její další směřování. Za tím účelem jsme oslovili představitele státní správy, politických stran1, neziskových organizací a akademické sféry se souborem 3 stejných otázek týkajících se tématu 20 let české migrační politiky. Zde přinášíme odpovědi, které jsme od nich získali. MINISTERSTVO VNITRA 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? V ČR v současné době legálně dlouhodobě nebo trvale žije přes 420 tisíc občanů jiných států – cizinců. Zejména v posledních několika letech se ČR z tranzitní země stala zemí primárně imigrační. V rámci EU se ČR zařadila mezi země s nejrychleji rostoucím počtem legálně pobývajících cizinců. Cizinci v současné době tvoří přes 4 % populace ČR, mezi novými členskými státy EU se jedná o podíl zdaleka nejvyšší, který se blíží průměru starých členských států. Z hlediska vývoje migrační politiky je možné konstatovat, že: ČR byla prvním z nových členských států EU, která díky své poloze, ekonomickému a sociálnímu rozvoji a legislativě umožnila vstup cizinců na trh práce. Rovněž byla prvním z nových členských států, který zahájil tvorbu politiky integrace cizinců i její praktickou realizaci. ČR je zemí, kde imigrace není politickým tématem, na kterém by se profilovala např. ultrapravicová politická strana. ČR v minulosti byla a je i v současnosti zemí s téměř nulovou hodnotou konfliktů mezi imigrační komunitou a domácím obyvatelstvem. ČR v minulosti zásadním způsobem potlačila tranzitní nelegální migraci a nelegální pobyt nepředstavuje hrozbu společenskému smíru nebo bezpečnosti. ČR plně harmonizovala vnitrostátní legislativu v oblasti migrace v rámci EU a aktivně participuje na tvorbě nové. ČR má v evropském kontextu v otázkách migrace postavení respektovaného partnera znalého problematiky, legislativního i jiného instrumentáře a disponujícího vlastními zkušenostmi založenými na liberálním přístupu vyrovnaně balancujícím mezi potřebami země (ekonomickými, demografickými) a volným pohybem. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Ekonomická krize nastavila zrcadlo v oblasti migrační politiky i praxe. Plně se ukázalo, že problémy spojené s imigrací se netýkají pouze vstupu a pobytu cizinců, ale 1 ve velké míře jsou spojeny s obecným nastavením podmínek pro výkon zaměstnání či podnikání v ČR (např. výkon závislé práce prezentovaný jako realizace podnikání nebo členství v právnické osobě). V případě cizinců jsou dopady obcházení těchto podmínek výrazně viditelnější. V důsledku nedostatečné informovanosti, neznalosti právního prostředí a neorientace ve společnosti je schopnost cizinců uplatňovat svá práva omezená. Cizinci nejsou schopni se sami bránit a stávají se obětí neseriózních zprostředkovatelů či zaměstnavatelů. V tomto kontextu je třeba se zamyslet i nad efektivitou působení neziskového sektoru. V mnoha případech se potvrzuje, že cizinci přímo kontaktují NNO pouze omezeně, často pozdě, poté, co nefungují jiné možnosti. Přitom není běžnou praxí, že by samotné NNO cizince aktivně vyhledávaly. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? MV bude při realizaci imigrační politiky pokračovat v započatém vývoji. Bude vytvářet takovou politiku, která neklade překážky volnému pohybu osob a zohledňuje pozitivní vliv imigrace pro společnost. Při koncipování budoucích opatření bude MV klást důraz na stanovení jasných podmínek pro imigraci do ČR, posílení odpovědnosti jednotlivých subjektů zapojených do organizace ekonomické migrace a rovněž na posílení postavení cizinců. V tomto ohledu bude nadále prosazovat nekompromisní postoj vůči těm, kteří zneužívají cizince pro své vlastní obohacení. Nedílnou součástí přístupu k migraci je i účinná integrace. Cílem MV je prosazovat takovou integrační politiku, která bude působit k bezproblémovým vzájemným vztahům ve společnosti, bude předcházet vytváření uzavřených komunit či vzniku xenofobních nálad. V souvislosti s konkrétními kroky je v současné době MV ve spolupráci s dalšími resorty připravován návrh opatření k řízení ekonomické migrace. Návrh bude předložen vládě do konce letošního roku. Změny s ohledem na zaznamenaný vývoj probíhají rovněž v souvislosti s koncepcí politiky integrace cizinců. V současné době je zpracovávána aktualizace koncepce, která Osloveny byly všechny politické strany, které jsou po volbách v roce 2010 zastoupeny v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. ČSSD, TOP 09 a Věci veřejné nicméně na náš dotaz nereagovaly. TÉMA 5 bude po diskuzi s příslušnými resorty předložena vládě na začátku roku 2011. Velkou výzvou bude závazek v programovém prohlášení vlády připravit novou legislativní úpravu vstupu a pobytu cizinců. S ohledem na mezinárodní závazky i závazky vyplývající z členství v EU nemohou budoucí aktivity ČR na poli imigrace i integrace cizinců probíhat odděleně od postupů přijímaných i plánovaných na úrovni EU. V tomto ohledu bude ČR aktivně participovat na tvorbě harmonizované evropské imigrační a azylové politiky tam, kde to bude odpovídat národní tradici a národním zájmům země. Hana Malá Tiskový odbor Ministerstva vnitra MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Z pozice Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT) se v rámci migrace pokračuje v nastolených krocích z předchozích let, spolupracujeme se školami, které učí žáky-cizince, i s neziskovými a dalšími organizacemi, které se zabývají třeba výukou českého jazyka pro cizince. V rámci dotačních a rozvojových programů MŠMT probíhá kontinuální podpora projektů, které podporují integraci dětí cizinců a mládeže do společnosti. Tato podpora byla v roce 2010 rozšířena o rozvojový program na pomoc školám, které vzdělávají žáky-cizince z třetích zemí (podrobněji o něm viz dále). Tato činnost je vnímána velmi pozitivně. MŠMT spolupracuje s Ministerstvem vnitra a s dalšími resorty v rámci naplňování úkolů, které vyplývají z Koncepce integrace cizinců. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Problematika migrace v ČR je složitá, především je nutné předpokládat na základě statistických údajů, že bude narůstat počet cizinců v ČR, a tedy i počet dětí a žáků ve školách. Z pozice MŠMT je tato problematika začleněna do jednoho ze základních pilířů, v rámci integrace cizinců je podpora vzdělávání dětí cizinců a mládeže. Dobrá znalost českého jazyka je klíčem k úspěšné integraci cizinců. V případě cizinců-dětí je znalost českého jazyka i nezbytným předpokladem pro úspěšné zapojení do vzdělávacího procesu. Pro žáky-cizince z EU je situace jednodušší, podle platné legislativy mají právo na výuku českého jazyka, kterou zajišťují krajské úřady. Pro žáky-cizince z třetích zemí (tedy zemí mimo EU) není systémově zajištěna výuka českého jazyka, která by byla přizpůsobena potřebám těchto žáků. V tomto roce proto vyhlásilo MŠMT poprvé rozvojový program, který směřuje k „zajištění podmínek bezplatné přípravy k začlenění žáků dětí-cizinců z třetích zemí do základního vzdělávání, zahrnující výuku českého jazyka přizpůsobenou potřebám těchto žáků“. Podpora v rámci tohoto rozvojového programu je zaměřena na všechny základní školy v České republice, které řeší problematiku zabezpečení výuky českého jazyka pro děti-cizince ze třetích zemí. Finanční prostředky jsou ur- čeny na zvýšené náklady vyplývající z pracovněprávních vztahů a s nimi souvisejícími odvody. Z ostatních neinvestičních výdajů jsou hrazeny učebnice, učební pomůcky a další vzdělávání pedagogických pracovníků - v rámci DVVP kurzů zaměřených na MKV, metodiku a didaktiku výuky češtiny jako cizího jazyka. MŠMT si uvědomuje nutnost aktuálních informací, které mají být migrantům k dispozici, proto provozuje od června 2008 webové stránky www.cestina-pro-cizince.cz (www. check-your-czech.com). Tyto stránky spravuje Výzkumný ústav pedagogický v Praze z pověření MŠMT. Portál je tématicky zaměřený především na zkoušku z českého jazyka pro trvalý pobyt v České republice. Tyto stránky budou provozovány i v příštím roce. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Budou hledány cesty, jak zajistit výuku češtiny pro žákycizince ze třetích zemí. I v příštím roce předpokládáme podporu projektů v rámci dotačních a rozvojových programů MŠMT, které podporují integraci dětí cizinců a mládeže do společnosti. Probíhá a bude i nadále probíhat a rozšiřovat se nabídka kurzů vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřených na MKV, metodiku a didaktiku výuky češtiny jako cizího jazyka. Šárka Svobodová Odbor vnějších vztahů a komunikace, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je gestorem za problematiku mezinárodní migrace a azylu Ministerstvo vnitra. Pravidelně od roku 1993 je předkládána vládě České republiky a následně Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR zpráva o situaci v oblasti migrace (aktuální Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2009 – viz usnesení vlády České republiky ze dne 28. června 2010 č. 504). Zprávy jsou zpracovávány v gesci Ministerstva vnitra s využitím podkladů dotčených resortů, včetně Ministerstva práce a sociálních věcí. Podrobné informace a hodnocení vývoje migrační politiky v ČR, které odrážejí stanoviska resortů, lze proto dohledat ve výše uvedeném dokumentu. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Viz předchozí odpověď. V rámci stručného shrnutí věcného obsahu výše zmíněné zprávy jsou konstatovány následující skutečnosti: •• Situace v oblasti migrace v roce 2009 byla významně ovlivněna hospodářskou krizí, která se dotkla větších komunit zahraničních pracovníků ze třetích zemí. •• V souvislosti s propouštěním zahraničních pracovníků byl ke dni 31.12. 2009 evidován nižší počet cizinců 6 TÉMA Fronta před budovou cizinecké policie v Brně. Foto: Peter Tkáč •• •• s povoleným pobytem na území České republiky, než tomu bylo na konci roku 2008. V oblasti nelegální migrace byl v roce 2009, oproti roku předcházejícímu, zaznamenán nárůst zjištěných osob, a to zejména v kategorii nelegálního pobytu. Nejvyšší hodnoty byly vykázány v závěru roku, zcela určitě v souvislosti s probíhajícím „Projektem dobrovolných návratů nelegálně pobývajících cizinců“. Migračně-bezpečnostní situaci v České republice lze i přes početné propouštění zahraničních pracovníků hodnotit jako stabilní. NĚKOLIK POZNÁMEK K NOVELE CIZINECKÉHO ZÁKONA Připravovaná novela cizineckého zákona do této normy začleňuje směrnici EU o minimálních normách pro sankce vůči zaměstnavatelům nelegálních přistěhovalců ze třetích zemí a jejich navracení. V tomto smyslu nová úprava akcentuje jejich společenskou odpovědnost. Neřeší nicméně společenskou odpovědnost firem zaměstnávajících cizince obecně, zejména pak cizince z EU, jejichž podíl u nás stoupá, zatímco podíl cizinců ze třetích zemí spíše stagnuje. Novela řeší problém zaměstnaných cizinců bez povolení k pobytu (tzv. nelegálů) striktně a neponechává žádný prostor ke správnímu uvážení ve smyslu regularizace pobytu těchto cizinců. Neexistující možnost individuálního přístupu a řešení je však chybou – co případ, to jiná situace a jiný lidský osud. Tento problém je důsledkem skutečnosti, že celá agenda přešla pod Ministerstvo vnitra, které působí jako represivní orgán, přitom současně formuluje cizinecký zákon a paradoxně se zároveň podílí i na integraci cizinců. V poměrně velké míře se potýkáme s problémy, jež přináší agenturní zaměstnávání cizinců z EU. Na pracovním trhu je velký přetlak nabídky a konkurence mezi agenturami, což vede mimo jiné i k porušování práv pracovníků – jako například ze zákona neplatné pracovní smlouvy, manipulace s některými složkami mezd, jejich pozdní vyplácení atd. Cizinci mají kvůli obavám z možné ztráty zaměstnání strach si státním orgánům stěžovat. Pomoci by v tomto ohledu mohla i vnitřní opatření firem, které 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Gestorem za problematiku mezinárodní migrace a azylu je Ministerstvo vnitra. Obecně lze konstatovat, že vizi dalšího vývoje v této oblasti ovlivňují, mimo jiné, přijatá usnesení vlády (viz např. usnesení vlády České republiky ze dne 10. května 2010 č. 344 k Analýze aktuálního vývoje a problémů v oblasti migrace; usnesení vlády České republiky ze dne 28. června 2010 č. 504 ke Zprávě o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2009) a právní předpisy přijaté na úrovni EU. V současné době jsou z hlediska problematiky pracovního trhu ve vztahu ke státním příslušníkům třetích zemí aktuální zejména následující směrnice, jejichž implementace bude vyžadovat i změnu předpisů v působnosti MPSV (zejména zákona o zaměstnanosti): •• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Účelem směrnice je zakázat zaměstnávání neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí s cílem bojovat proti nedovolenému přistěhovalectví; za tímto účelem jsou směrnicí stanoveny minimální společné normy pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům, kteří tento zákaz porušují. •• směrnice Rady 2009/50/ES o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem cizince prostřednictvím agentur zaměstnávají – samy by mohly sledovat a vyhodnocovat, zda jejich smluvní partneři dodržují zákony. Stát nemá přímý nástroj jak firmy k takovému postupu přimět, může však jejich postoj k cizincům regulovat prostřednictvím udělovaných pracovních povolení, resp. jejich odebíráním. V tomto smyslu může pracovat i s neziskovými organizacemi pracujícími v terénu. Novela znamená další omezování práv migrantů a jejich plošnou kriminalizaci, která se v případech živnostníků projevuje podezřením, že o živnost usilují jen kvůli legalizaci pobytu. Navrhovaná úprava je krokem zpátky k původnímu znění zákona platného před několika lety, jehož cílem je znesnadnit přístup na tuzemský trh práce. Zneužívá-li někdo určitý právní institut, nesmí to být důvodem, aby za to byli potrestáni a plošně kriminalizováni všichni. Novela konečně zavádí také institut tzv. modrých karet, jež mají usnadnit legalizaci pobytu špičkovým specialistům ze třetích zemí. Problém modrých karet je však v tom, že se na jejich základě budou třetím – a většinou chudým zemím – odčerpávat špičkoví odborníci, kteří by mohli přispět k jejich rozvoji, což se v dlouhodobějším horizontu projeví prohlubováním ekonomických rozdílů a generováním stavu, kdy budou tyto země potřebovat stále větší ekonomickou pomoc. Milan Daniel Jednatel občanského sdružení Most pro lidská práva 7 TÉMA výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci. Účelem směrnice je stanovit podmínky vstupu a pobytu delšího než tři měsíce na území členských států pro státní příslušníky třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci a pro jejich rodinné příslušníky a dále podmínky pro vstup a pobyt výše uvedených osob v jiných členských státech EU. V současné době jsou předmětem jednání v rámci EU následující návrhy směrnic, které se vztahují k oblasti migrace: •• Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o jednotném postupu pro podávání žádostí o jediné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků z třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. Návrh této směrnice stanoví jednotnou proceduru a vydání jednotného povolení k pobytu a zaměstnání pro státní příslušníky třetích zemí, kteří žádají o přijetí do členského státu EU za účelem zaměstnání, a vymezuje práva těchto osob. •• Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí na základě převedení v rámci společnosti. Cílem navrhované směrnice je usnadnit nadnárodním společnostem dočasné převedení vybraných kategorií pracovníků ze třetích zemí ze společnosti nacházející se mimo EU do poboček nebo dceřiných společností v členských státech EU a také v rámci EU za účelem zlepšit konkurenceschopnost ekonomiky. •• Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem sezónního zaměstnávání. Cílem navrhované směrnice je stanovit společný postup pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem sezónního zaměstnání a vymezit práva těchto sezónních pracovníků. Zuzana Smolíková, Oddělení migrace, Ministerstvo práce a sociálních věcí VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Ochránci nepřísluší hodnotit politiku ČR. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? S ohledem na svou působnost se ochránce nezabývá obecně migrací jako takovou, ale některými konkrétními problémy s ní souvisejícími, např. vízovým procesem, přístupem cizinců do systému veřejného zdravotního pojištění, přístupem cizinců ke vzdělání apod. Zejména v oblasti veřejného zdravotního pojištění ochránce opakovaně upozorňoval na nerovné postavení cizince-rodinného příslušníka občana ČR vůči cizinci, který je rodinným příslušníkem občana EU pobývajícího v ČR. Zatímco rodinní příslušníci občana EU mají po celou dobu pobytu v ČR přístup do systému veřejného zdravotního pojištění, rodinní příslušníci občana ČR jsou po dobu prvních dvou let odkázáni pouze na komerční pojištění. Stejně tak není dořešena situace dlouhodobě legálně zde pobývajících rodinných příslušníků zaměstnaných cizinců z třetích zemí. Takoví rodinní příslušníci (typicky manžel, manželka, děti, prarodiče) nemají po dobu pěti let pobytu v ČR přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění. Po celou dobu jsou odkázáni pouze na komerční zdravotní pojištění, které nepokrývá celý rozsah zdravotní péče a je smluvní. Pojišťovny nemají povinnost cizince pojistit a v praxi jsou běžně odmítáni starší lidé, nemocní a také cizinci, kterým se např. narodí dítě s vrozenou vadou či závažným onemocněním. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Ochránce nevytváří vize budoucího vývoje v žádné oblasti života společnosti. Jeho úkolem je zabývat se konkrétními stížnostmi na orgány státní správy. Své poznatky ze šetření zobecňuje a předkládá zákonodárcům s doporučením legislativní změny tam, kde dle zjištění ochránce nelze určitý problém řešit jinou cestou. Konkrétní problémy naznačené výše bude ochránce znovu projednávat s příslušnými ministerstvy a pokusí se iniciovat právní úpravy, které by současný stav zlepšily. Mgr. Iva Hrazdílková Kancelář veřejného ochránce práv KSČM 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Česká společnost žila do roku 1989 poměrně uzavřeně, a proto v ní po roce 1990 přes proklamované „otevření se světu“ přežívá celá řada předsudků, zvláště pak ve vztahu k cizincům ze třetího světa. Po vstupu do EU máme cizince dvou kategorií – Evropany (a snad ještě Američany) a ty ostatní. Promítá se to i do legislativy, která stejně jako v dalších evropských zemích příslušníky zemí EU výrazně zvýhodňuje. 11. září pak dalo (opět nejen nám) ve jménu prevence před terorismem záminku k zpřísnění migrační politiky, aniž by proti tomu veřejnost – až na některé nevládní organizace – výrazněji protestovala. Nyní je touto záminkou i ekonomická krize, kdy občané akceptují názor, že je cizinci připravují o práci, a to bez ohledu na to, že sami o pracovní místa zastávaná cizinci nemají zájem. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Postavení státních příslušníků zemí EU je srovnatelné s občany ČR. Jiná je situace občanů zemí bývalého SSSR a Asiatů. Ti jsou s tichou tolerancí našich státních orgánů vydáni napospas obchodníkům s pracovní silou jak v zemích původu, tak i po příchodu do ČR. Napomáhá tomu i nepochopitelná imigrační politika, kdy přednost má agenturní zprostředkování, ev. vystavení živnostenského oprávnění, před přímým pracovním poměrem, nastavení formálního síta pro příchozí cizince místo cílené nabídky požadovaných kvalifikací, udělování azylu podle země původu, ne podle skutečného pronásledování apod. Cizinci nejsou dostatečně informováni o pravidlech většinové společnosti a uzavírají se do vlastních komunit. TÉMA 8 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Česká republika je malý stát, v němž se i v historii míchaly geny podle toho, které vojsko přes naše území procházelo. Bylo by neprozíravé zavírat před cizinci dveře – ostatně byli to právě cizinci, kteří přispěli v posledních letech ke zlomu v natalitě. Tak jako oni zde hledají lepší životní podmínky, tak je budeme potřebovat i my – stačí se podívat do původních zemí EU a neopakovat jejich chyby. Měli bychom se snažit nastavit pravidla bránící korupci v imigračním procesu a vykořisťování zahraničních dělníků, posílit úlohu konzulátů v zemích, z nichž k nám nejčastěji cizinci přicházejí, o informační servis, pokud jde o možnosti pracovního uplatnění i základní požadavky na cizince v ČR, aktivněji pracovat s dětmi cizinců navštěvujícími české školy a potírat projevy etnického rasismu mezi většinovou populací. JUDr. Zuzka Bebarová-Rujbrová Poslankyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, advokátka ODS 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Evropa nyní bojuje s vysokou nezaměstnaností. To je ale krátkodobý problém, který se v dlouhém období přelije do problému přesně opačného. Evropa a s tím i Česká republika bude čelit nedostatku pracovních sil. V České republice bude tento problém v dlouhodobém horizontu ještě vyostřen odchodem Husákových dětí do penze. Vzhledem k pokračujícímu stárnutí obyvatelstva se tedy Česká republika neobejde bez pracovníků z třetích zemí. Na příkladu ČR lze nicméně již nyní dokumentovat, že migranti, kteří přišli na český trh práce, přinesli jednoznačně prospěch české ekonomice. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? V dlouhodobém horizontu je migrace pro ekonomiku pozitivní, a dokonce potřebná. Musíme ale nastavit jasné mantinely, za jakých okolností u nás mohou migranti žít a pracovat. Podmínkou musí být ochota respektovat místní kulturní a společenská pravidla a učit se český jazyk. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Z krátkodobého hlediska je nutné zabránit tomu, aby se zvyšovala kriminalita propuštěných cizinců, kteří v ČR nesehnali jiné uplatnění. Toho můžeme docílit například lepší kontrolou v terénu. Určitě pomohl i projekt dobrovolných návratů. Na druhou stranu musíme také zpřísnit postihy za nelegální práci – to se týká zejména firem. V dlouhodobém horizontu budeme bojovat proti nekontrolovanému přílivu cizinců a vytváření uzavřených komunit a kriminálních struktur. Naše zem se nesmí stavět nepřátelsky k migrantům, kteří naplňují určená pravidla. Zuzana Janetzká Mediální sekce ODS DUŠAN DRBOHLAV 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Na migrační politiku (chápu ji zde v širším pojetí, tedy včetně integrační politiky) lze nahlížet z mnoha úhlů. Především je třeba konstatovat, že Česko od své revoluční éry počátku 90. let v této oblasti (stejně jako mnoha dalších) udělalo ohromný skok kupředu. Uvědomíme-li si, že jsme po dobu předcházejících více než čtyřiceti let neměli prakticky vůbec žádné zkušenosti s řízením normálních mezinárodních migračních toků stejně jako s organizací migrantů na svém území, jde o pokrok skutečně nebývalý. Obecně se podařilo změnit příslušnou migrační legislativu do víceméně standardní podoby typické pro vyspělý svět, navázaly se kontakty a získala inspirace ze zemí, které s migrací mají delší a bohatší zkušenosti, reorganizovala se státní správa tak, aby pokud možno uspokojivě zvládala přicházející úkoly spojené s managementem migračních toků i integrací cizinců do české společnosti. V neposlední řadě se aktivizoval nevládní sektor, který postupně našel své pevné místo v naplňování řady úkolů migrační politiky. To vše se dělo v transformačním kvasu politického a socioekonomického vývoje země, tedy mimo jiné v nelehkých podmínkách budování nového společenského režimu, rozdělení Československa, ekonomické krize konce 90. let, přibližování se standardům Evropské unie (EU) a posléze i vstupu do EU. Výsledek podle mého není špatný a toto hodnocení nabývá na významu zejména ve srovnání se všemi ostatními evropskými postkomunistickými zeměmi. V tomto ohledu je Česko bezpochyby výrazně vepředu a jeho migrační politika i praxe musí být hodnocena poměrně velmi vysoko. (Mimo jiné některé aktivní kroky české migrační politiky – zejména program zelených karet či program dobrovolných návratů vstupují do „migračních manuálů“ vydávaných prestižními institucemi). Částečně jiné hodnocení však přichází v detailnější komparaci s nejvyspělejšími imigračními zeměmi, ale zejména obecně ve vztahu k potenciálu, který Česko dle mého v dané oblasti má a který nenaplnilo. Česká migrační politika se vyvíjela v určitých etapách. Profilovala se spíše jako „smíšená“ (míšení opatření jak liberálních, tak restriktivních), v důsledku reaktivní spíše než systematicky orientovaná jedním směrem k naplnění dlouhodobých cílů. S tím souvisí prvý a zásadní problém – chybí zde „migrační vize“, doktrína, cílový stav, ke kterému Česko dlouhodoběji a systematicky směřuje (vyjma „evropeizace“, povinné harmonizace s legislativou EU). Tento trend jde ruku v ruce s tzv. „apolitičností“ české migrační politiky (minimum zájmu politických stran a tomu odpovídající reflexe v mnoha dalších důležitých orgánech správy země). Přes zejména v poslední dekádě uplatňovaný chvályhodný, pozitivní posun od pasivnějších k přeci jenom více aktivním a více systematickým přístupům upozorním na některé obecnější problémy, se kterými se Česko v oblasti migrační politiky a úzce souvisejících aspektů potýká: •• stále málo vlastní iniciativy a kreativity na poli řízení především pracovní migrace a integrace cizinců – v oblastech, kde to regule EU stále ještě v mnoha směrech umožňují; •• stále nedostatečná spolupráce mezi resorty a přílišná centralizace řízení migrační politiky v rukou MV ČR (nepotvrzuje známou komplexitu migračního procesu a jeho dopadů); TÉMA 9 •• vzájemná malá propojenost v užším pohledu migrační a integrační politiky a jejich neprovázanost s dalšími důležitými politikami státu – zejména ekonomickou, bytovou, sociální, zdravotní, rozvojovou…; •• chybí těsnější soulad mezi legislativou a praxí; •• nedostatečná kvalita statistiky mezinárodní migrace i integračního procesu; •• zatím stále malá systematická a objektivní informovanost veřejnosti o otázkách spojených s migrací a migranty. Kritika je snadná. Musíme si však skutečně uvědomit, že migrační politika se buduje v systému, který je v mnoha směrech stále pokřivený – je např. těžké úspěšně bojovat s neoprávněnými ekonomickými aktivitami migrantů, když trh práce načerno (či práce v různých kvazilegálních podobách) prorůstá celou českou ekonomikou. Je těžké bojovat s korupcí v migrační problematice, když existuje v mnoha dalších sférách života české společnosti atd. Je stejně tak těžké významněji neuhýbat z byť spíše teoreticky systematičtěji nastavené programové linie migrační politiky, když je vaše ekonomika náhle těžce zasažena celosvětovou krizí či země podléhá těžko předvídatelným důsledkům různorodých napětí v globalizovaném světě atd. Co doporučit? Jako bývalý aktivní fotbalista a milovník této hry bych se přesto alespoň na svém hřišti v každé situaci snažil vnutit soupeři svoji hru, a to při využití známé „české uličky“2 – je překvapivá, účinná, „táhne na branku“ a často vede k cíli. Imperativ je jasný – opustit strategii „malých domů“3. Jsou nudné pro hráče i diváky, svým způsobem ubohé, ale i podezřelé. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Vnímám ji tak, jak jsem naznačil výše – jako přirozenou oblast již víceméně standardně fungující vyspělé demokracie, která je určitým způsobem zakotvena v celosvětovém globálním systému. Vnímám ji jako výzvu, kterou je třeba se snažit uchopit a pak také řešit. Já osobně ji vnímám do jisté míry sobecky – jako objekt i předmět mého akademického zájmu, jako oblast, která si rozhodně zaslouží bádání. Mě osobně velmi zajímá z hlediska základního výzkumu – ve vztahu k poznávání podstaty, hlubších zákonitostí a pravidelností migračního procesu, jeho podmíněností, struktur, mechanismů, ale i společenských dopadů. Tedy v jisté dimenzi přechází i základní výzkum do výzkumu aplikovaného. Myslím si, že v tomto ohledu právě problematika mezinárodní migrace jednoznačně nabízí a potřebuje toto propojení, ke kterému však zatím obě strany, tedy akademičtí výzkumníci na jedné straně a státní orgány na straně druhé, neudělaly v Česku mnoho, resp. by mohly udělat mnohem více. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti? Má vize (ve smyslu cílové vidiny spojené s vytyčeným směrem a způsobem jejího dosažení) není podstatná, podstatná je vize politiků, kteří mají tu „moc“ a současně odpovědnost vize tvořit a naplňovat. Spíše bych odpověděl na otázku možného budoucího vývoje migrace – bez jakýchkoliv ambicí „tvorby normativů“ či navrhování možných vizionářských směrů. Můj postoj v prognózování migrace byl a nadále zůstává zatížen určitou futuristickou skepsí. V jakékoliv prognostické aktivitě ve vztahu k mezinárodní migraci jsem střízlivý, vědom si toho, že jakékoliv, byť mnohdy logické a svým způsobem i podložené dalekosáhlé soudy do migračního budoucna mohou být a také jsou velmi často narušeny či dokonce popřeny neočekávanými událostmi. Tyto projevy vnější komplexní podmíněnosti migračního procesu jsou jak vzrušující, tak současně deptající součástí zacházení s tímto fenoménem. Co se však odvážím tvrdit, je to, že Česko, stejně jako celý svět, bude nadále mobilní a patrně ještě mobilnější, jeho populace (resp. populace mnoha dalších státních celků) bude heterogennější z hlediska populačních struktur i životních stylů v nejširším slova smyslu. Půjde pouze o to se s tímto stavem „smířit“, všem se tomuto stavu přizpůsobovat a hledat modely organizace, ve kterých by se maximalizovaly zisky a současně minimalizovaly ztráty pro všechny zúčastněné subjekty – jak tedy především pro geografické a politické celky/společenství jako takové, tak na nich dlouhodoběji pobývající i do nich nově přicházející populace. Doc. RNDr. Dušan Drbohlav, CSc. Vedoucí katedry sociální geografie a regionálního rozvoje UK RADKA KLVAŇOVÁ 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Podle mého názoru Česká republika dlouhodobě směřuje k upřednostňování modelu dočasné pracovní migrace, kde jsou migranti vnímáni především jako pracovní síla, mají jen velmi omezená práva a malou kontrolu nad vlastní mobilitou – v případě, že již nejsou na trhu práce potřeba, mají se vrátit do země původu bez ohledu na jejich životní situaci. Stát sice usnadňuje určitý typ elitní imigrace, ale tato politika se týká minimálního počtu lidí. Skutečný problém je někde jinde – poptávka po levné pracovní síle v mnoha odvětvích je velmi silná a v současném ekonomickém řádu do budoucna nezmizí. Teď je otázka, v jakém postavení zde budou tito migrující pracovníci žít. V systému dočasné pracovní migrace žijí migranti a migrantky v dlouhodobé nejistotě ohledně vlastní budoucnosti a jsou snáze ovladatelní. Je pravda, že v minulých letech byla pod vlivem EU přijata opatření, která dávají mnohem více práv a jistoty do budoucna migrantům a migrantkám, kterým se podaří se v Česku „udržet“ požadovaný počet let v regulérním postavení, naučit se česky a splnit určitá další kritéria. U přistěhovalců dlouhodobě zde žijících však postrádám snahu státu podporovat jejich přijetí jako plnoprávných členů společnosti například podporou jejich naturalizace (usnadněním přístupu k českému občanství, umožněním dvojího občanství). Česká ulička = chytrá přihrávka pro útočníka mezi bránící hráče. Ve většině případů se jedná o nahrávku kolmou, která by měla vést k brankové příležitosti. 3 Malá domů - přísně ve fotbalové terminologii = přihrávka brankáři, nejčastěji od obránce, který tak pod tlakem soupeře volí nejbezpečnější variantu řešení problematické situace. 2 TÉMA 10 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Migrace je zde vnímána velmi rozporuplně. Na jednu stranu byla po roce 1989 migrace a možnost relativně svobodného pohybu přes hranice oslavována jako symbol přechodu k demokracii, zdroj nových příležitostí k výdělku, osobnímu rozvoji a čerpání zajímavých zkušeností. Zvyšující se imigrace do Česka je také komentována jako důkaz vyspělosti a prosperity, která řadí ČR k „Západu“. Na druhou stranu je však též její vnímání poznamenáno strašákem potenciálních „kulturních konfliktů“. V tomto případě je migrace považována za velkou výzvu pro domnělou národní homogenitu a za potenciální ohrožení společenského řádu a s migrací je spíš spojována nutnost budování účinnější kontroly hranic a omezení jejich prostupnosti. To, jakým způsobem je migrace vnímána, závisí na tom, kdo se odkud stěhuje a za jakým účelem. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti očekáváte? Očekávám, že se budou posilovat rozdíly ve statusech různých typů migrantů a migrantek – privilegované pozice tzv. vysoce kvalifikovaných migrantů a migrantek a zranitelné pozice těch, kteří budou rekrutováni jako dělníci. Myslím, že je důležité poukazovat na širší strukturální podmínky, za nichž k migraci dochází, a podněcovat kritickou veřejnou debatu na toto téma. Nevnímat migraci jako „problém migrantů“, ale jako neoddělitelnou součást moderní kapitalistické společnosti, jež odhaluje její rozpory. Mgr. Radka Klvaňová, M. A. Výzkumná pracovnice Institutu pro výzkum reprodukce a integrace společnosti, doktorandka na katedře sociologie FSS MU SDRUŽENÍ PRO INTEGRACI A MIGRACI 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Stručně řečeno jako chaotický, nekoncepční, neuvážený a neprozíravý. Stát mnohaletým úsilím dospěl k tomu, že legislativa, týkající se například úpravy pobytu nebo třeba i participace zahraniční pracovní síly na českém trhu práce, je značně komplikovaná, nekonzistentní a nepřehledná a vědomě či bezděky nahrává různým podnikavcům, kteří umějí využít nedokonalostí zákona, korupčního prostředí a dezorientace či mnohdy bezvýchodné situace migranta pro svůj zisk. Je to pak zejména nepevnost pravidel, neustálé změny, nepřehlednost v náležitostech požadovaných jednotlivými úřady (např. cizineckou policií) a přehnané formální požadavky, které mohou za to, že společnost je svědkem neúspěšných pokusů o integraci, které ve svém důsledku přinášejí další souvztažná negativa, vedoucí k odmítání soužití majoritní společnosti s cizinci, zároveň ale také k novodobým otrokářským vztahům mezi závislými cizinci a jejich vykořisťujícími zaměstnavateli či k růstu šedé ekonomiky. Bohužel státem veřejně proklamovaná preference cirkulární migrace, zcela protiintegrační tendence, omezování možností žádat o mezinárodní ochranu spolu s nedostatečnými procesními zárukami, kriminalizování nelegální migrace, s minimálním důrazem na dodržo- vání základních lidských práv, to je smutný výsledek více než dvacetiletého vývoje novodobé migrační politiky státu. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Migrace se pomalu, ale jistě stává politickým tématem, bohužel nikoliv ve prospěch cizinců a bez respektu k důstojnému zacházení ke všem osobám bez rozdílu. Zejména v poslední době dochází ke kriminalizaci migrace a s tím spojenému nárůstu xenofobie. Se znepokojením sledujeme skutečnost, že integrační snahy České republiky jsou pouze formální a obáváme se plošných represivních opatření. Ať již budeme hovořit o nedostatečně formulované a propracované dlouhodobé koncepci, komplikované legislativě nebo o nefunkční praxi, odráží to, ale i dále konzervuje neuspokojivou až rizikovou situaci celé cizinecké populace v ČR a jednoznačně nezvládnutou koncepci integrace cizinců. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Vize jsou neradostné, a to zejména i pokud se poohlédneme po okolních evropských státech a také když vezmeme v úvahu nárůst nacionalisticky orientovaných nálad a zelenou deportacím do zemí původu. Chceme se proto zaměřit na užší spolupráci s ostatními neziskovými organizacemi, abychom společně získali na váze při vyjednávání se státními institucemi a obecně ve vztahu ke státu, a to zejména v současné době, kdy jsou cizinci v souvislosti s hospodářskou stagnací státu označováni za nepotřebnou zátěž a původce mnoha sociálních problémů. Je ve veřejném zájmu státu, aby neziskové organizace nejen pomáhaly individuálně svým klientům, ale aby fungovaly i jako protipól státní správy, která, jak je patrné, prosazuje restriktivní právní úpravy v tzv. zájmu bezpečnostní politiky na úkor práv cizinců. Směřování našich dalších kroků vychází z jasných požadavků našich klientů, mezi nimiž jsou žadatelé o mezinárodní ochranu, legálně usazení cizinci či osoby, které u nás pobývají bez oprávnění. Budeme se i nadále snažit vyvíjet tlak na změnu legislativy v oblasti migrace a v plánu máme připravovat legislativní podněty ve prospěch cizinců. Pokusíme se také o nemožné – v rámci debaty o migraci prosadit kontroverzní téma, pro jehož akceptaci doposud chybí širší politický konsensus, konkrétně téma regularizace neboli amnestie pro určitou kategorii cizinců bez oprávnění k pobytu a obecně se budeme snažit samotnou debatu o migraci kultivovat. Naším cílem je bezplatně pomáhat cizincům v konkrétních záležitostech, ale také právě tlačit na stát, aby celá oblast migrace doznala zásadnějších koncepčnějších pozitivních změn a aby celý systém příchodů a realizace účelů pobytů cizinců byl pružný, transparentní a co nejméně zatížený byrokratickými překážkami. Pavla Hradečná Sdružení pro integraci a migraci Sdružení pro integraci a migraci je nezisková organizace, která poskytuje právní a sociální poradenství cizincům žijícím v České republice. Nedílnou součástí aktivit sdružení je i působení na širokou veřejnost s cílem rozvíjet toleranci, potírat xenofobii a rasismus. 11 EVROPSKÁ KONTAKTNÍ SKUPINA 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Vnímáme jej jako nekoncepční, obecně lze problematiku migrace vnímat jako velmi nepřehlednou. Chybí smysluplná provázanost mezi různými oblastmi legislativy (např. zákon o pobytu cizinců a soulad s živnostenským zákonem, s normami týkající se mateřské či rodičovské dovolené atp.) a problémem jsou i chybějící závazné výklady či metodiky, které by ujasnily realistické povinnosti cizinců (např. co přesně znamená plnění konkrétního účelu pobytu). Problematický je i nesoulad ve spolupráci napříč různými sektory (státní správa a samospráva, NNO, zaměstnavatelé). Řada problémů souvisejících se situací cizinců vzniká navíc porušováním legislativy i ze strany zaměstnavatelů, a tedy nedostatečnou kontrolou ze strany státu. Původ obtíží je však již v zemi původu. Informovanost příchozích je nízká, po vstupu do země jsou již ve špatně řešitelné závislosti na zprostředkovatelích, což vytváří pouze další negativní fenomény. Na druhou stranu je zjevný i pozitivní vývoj – o tématu se stále více mluví, dostává se mu mediální pozornosti, vzniká řada nových iniciativ, je šance otevřít celospolečenskou diskuzi a apelovat na kvalitu poskytovaných služeb. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Chybí dostatek pozornosti vůči smysluplné integraci (např. koordinované poskytování kurzů českého jazyka a základního informačního minima atp.). Nestačí zaměřit se na legislativní témata související se vstupem do země (např. zelené karty), důležité je uvažovat o tom, co se děje ve chvíli, kdy cizinci přijíždějí do země. Pravidla pro jejich pobyt mají svůj smysluplný základ, v některých případech se však jeví jako zbytečná a plněna jsou pouze formálně, případně přísnost nastavených pravidel vede k problematické praxi (např. dokládání finančních zdrojů pouze podporuje systém nelegálních „půjček“ v hotovosti, problémy při získávání pracovních povolení vytvořily prostor pro problematicky kontrolovatelnou činnost družstev). Některé povinnosti jsou pro cizince za určitých okolností dokonce nesplnitelné (např. povinnost mít zařízené zdravotní pojištění závisí na komerčních pojišťovnách, které nemají povinnost pojistit každého, odmítají například starší osoby, děti s vrozenými vadami). Je podle nás potřeba většího důrazu na zpřehlednění systému, ujasnění základních pravidel, která jsou závazná a o nichž se dozví každý příchozí. Samozřejmě vnímáme i nižší míru pozornosti genderové problematice, zejména tedy s ohledem na postavení migrantek. 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti, příp. jaké kroky v této oblasti chystáte? Naše organizace usiluje o to více se zaměřit na osobnostní rozvoj, získávání sociálních a komunikačních dovedností, které přispívají ke zkvalitnění života migrantů a migrantek. Zároveň bychom se chtěli více zaměřit i na identifikaci osob, které zde již delší dobu pobývají, ale jsou v izolaci a nemají téměř kontakty s majoritou. Ve všech našich aktivitách se snažíme uplatňovat hledisko rovnosti s ohledem na pohlaví, věk aj. a zároveň oceňujeme diverzitu příchozích. Nezaměřujeme se na práci s lidmi z jed- TÉMA né země původu, na našich kurzech se mohou potkávat a sdílet zkušenosti lidé z různých zemí, čímž posilujeme vzájemnou solidaritu mezi migranty. Nadále chceme tedy na jedné straně zvyšovat informovanost a dovednosti cizinců, které povedou k jejich samostatnosti. Na druhé straně působíme směrem k odborné i laické veřejnosti a snažíme se zviditelňovat problematiku migrace a integrace z genderové perspektivy. Podporujeme také migranty/ky v jejich samostatných aktivitách (např. podpora při založení občanského sdružení atd.). Eva Kavková Ředitelka, Evropská kontaktní skupina v České republice Evropská kontaktní skupina je nezisková organizace, která prosazuje rovné příležitosti mezi muži a ženami, bojuje proti rasismu a diskriminaci cizinek a cizinců a snaží se měnit zažité genderové stereotypy a předsudky v ČR i v Evropě. MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRO MIGRACI (IOM) PRAHA 1) Jak hodnotíte dosavadní vývoj migrační politiky v ČR? Rysem migrační politiky je z mého pohledu především to, že reaguje ex post na vzniklé problémy, namísto aby se snažila problémům předcházet. Není to však pouze případ české migrační politiky a v porovnání se srovnatelnými státy je stav v některých ohledech i lepší. A jistou omluvou pro zástupce státu zodpovědné za migrační politiku je skutečnost, že migraci lze řídit poměrně těžko. Migrace do ČR byla v minulých letech ve skutečnosti nejvíce řízena podnikatelskou sférou, tedy nabídkou vidiny zaměstnání pro levnou pracovní sílu v rámci bujících velkovýroben bez vysoké přidané hodnoty. Důvodem stavu, který je cílem spíše kritiky než chvály, rovněž je, že migrace nebyla a není prioritou žádné z dosavadních vlád, nebylo do ní dostatečně investováno, což je vzhledem k vývoji počtu cizinců chybou, která se může zakrátko vážně vymstít. 2) Jak vnímáte problematiku migrace v ČR? Migrační saldo do ČR v poměru k počtu obyvatel bylo v minulých letech jedno z nejvyšších mezi vyspělými zeměmi a rekordní v regionu. Je tedy zřejmé, že migrace začíná být pro českou společnost velmi významná a je třeba věnovat co nejvíce úsilí především integraci cizinců. Protože stejně jako jiné státy ani ČR nedokáže snadno cizince přimět k odchodu. A není to ani v dlouhodobém zájmu ČR, protože cizince z ekonomických a demografických důvodů potřebujeme, jde o to nastavit systém tak, aby vysoký potenciál migrace byl co nejefektivněji využit. Zatím zisky plynou z velké části ke skupině zprostředkovatelů a zaměstnavatelů, často do šedé ekonomiky, cizinci se na nich podílejí jen malou částí a stát přichází o miliardy korun ve formě daní atd. TÉMA 12 3) Jaká je Vaše vize dalšího vývoje v této oblasti? V migraci lze opravdu pouze spíše hádat a předvídat, vývoj bude záležet především na ekonomice. Lidé jdou a zůstávají tam, kde se jim žije lépe, jsou flexibilní a v současném globálním světě lze jejich pohybu poměrně složitě bránit. Přes nedávnou atraktivitu pro určité skupiny cizinců si ČR nesmí myslet, že je pro cizince rájem, že si můžeme v „globální soutěži“ vybírat. Proto bychom si měli vážit každého cizince s „dobrým úmysly“ který se rozhodl v ČR žít a dělat maximum pro jeho integraci. Jan Schroth Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Praha IOM je mezivládní organizace s hlavním sídlem v Ženevě. Byla založena v roce 1951 a v současnosti má již 122 členských států a 92 pozorovatelů, z toho 18 států a 74 světových a regionálních mezivládních a neziskových organizací. V České republice působí Mezinárodní organizace pro migraci od roku 1998 a její hlavní aktivity jsou v rámci následujících okruhů: dobrovolné návraty a reintegrace, migrace a rozvoj, pracovní migrace, prevence a potírání obchodu s lidmi, budování kapacit v migračním managementu a integrace cizinců v České republice. Linda Janků, Tomáš Melichárek, Lenka Šafránková Pavlíčková Členové redakce časopisu PŘES REFLEXE JAK TO VIDÍ… PhDr. KATEŘINA DUBSKÁ předsedkyně Výboru pro národnostní menšiny zastupitelstva města Brna za Stranu zelených O problematiku migrace jsem se začala zajímat z pozice předsedkyně Výboru pro národnostní menšiny města Brna, a tím pádem jsem se stala i členkou Poradního sboru pro integraci cizinců v Brně. Na setkáních poradního sboru jsme opakovaně probírali stížnosti na situaci cizinců, kteří k nám přijíždějí za převážně nekvalifikovanou prací a ve chvíli, kdy vypukla v plné míře ekonomická a hospodářská krize, byli mezi prvními, kdo byl ohrožen jejími dopady. Jihomoravský kraj a město Brno se ocitlo mezi regiony, které musely řešit problém cizinců dovezených za prací, kterou naši lidé převážně nechtěli vykonávat z důvodů nízkého platu a nevyhovujících pracovních podmínek (třísměnný provoz). Jak jsme zjistili, na tomto stavu a jeho důsledcích, kdy nakonec musel český stát začít vyplácet peníze cizincům, kteří přišli o práci, chtěli se vrátit domů a neměli za co, má velký podíl nedostatečně regulovaná činnost pracovních agentur. Jak se ukázalo, díky naší nedostatečné legislativě máme na našem území více pracovních agentur než např. sousední Německo a díky ní tyto agentury nejsou povinny se o pracovníky, které sem za vydatnou provizi (na kterou se v některých regionech skládají celé rodiny či vesnice ve vidině toho, že jim takto vyslaný pracovník finančně vypomůže) přivezou, postarat. Provizi vyberou, pracovníka dovezou a tím jejich povinnosti končí. Zbytek zaplatíme my, daňoví poplatníci. Vina samozřejmě není jen na agenturách, ale na špatné politice ochrany našeho pracovního trhu a také představě, že postavíme továrny na zelené louce, které jsou často stavěny přes odpor veřejnosti s poukazováním na vznik nových pracovních míst. Tato místa pak nejsme schopni obsadit, a tak dovážíme cizince z třetích zemí. Tuto politiku považuji za krátkozrakou a obracející se především proti těm, kteří na ni nejvíce doplácejí – cizincům převážně ze zemí třetího světa. V jakých podmínkách zde žijí, vzhledem k tomu, že z nízkého platu ještě musí často splácet ony provize a podporovat vzdálenou rodinu, je další smutná kapitola. Druhý problém, na kterém jsme v poradním sboru upozorňovali, je další zneužívání děr v naší legislativě – možnost zřizování pracovních družstev. V Brně jich začíná být jako hub po dešti a nejvíce se uplatňují ve stavebnictví. Praxe je taková, že se tímto způsobem zaměstnávají pracovníci zejména z Ukrajiny a obchází se tím nutnost zajištění pracovních povolení. Na stavbách je často bez skrupulí porušován náš Zákoník práce a podmínky hygieny práce a nikomu zřejmě nevadí, že i na našich veřejných stavebních zakázkách pracují lidé za otrockých podmínek. Když totiž přijde na staveniště kontrola, vymlouvají se provozovatelé stavby, že většina pracovníků nejsou jejich zaměstnanci, a nemají za ně tím pádem žádnou zodpovědnost. Proto mne velmi „rozesmálo“, když velké stavební firmy ohrožené embargem na stavební dopravní zakázky vyhlášeným ministrem Bártou poukazovaly na ohrožení pracovních míst a strašily, kolik lidí u nás přijde o práci. Mně osobně je velmi líto lidí, pro které je práce u nás za podobných podmínek stále výhodnější než práce v jejich vlasti i za cenu, že skutečný výdělek si po těžké dřině v pracovním týdnu zajišťují víkendovou výpomocnou prací na soukromých stavbách. A podle mého je celá záležitost vysoce nemorální. Opravdu chceme, aby naše veřejné zakázky vznikaly díky práci novodobých otroků? Podle mého názoru by i v zadávání veřejných stavebních zakázek měla být podmínka, že na stavbě musí pracovat převážně vlastní zaměstnanci stavebních firem a ne externí pracovníci družstev. Tyto dvě pojmenované legislativní díry považuji za velmi závažné, pokud se z nedávné krize našeho hospodářství nepoučíme a tyto díry nespravíme, za pár let budeme stát před úplně stejným problémem a jenom se zase budeme divit. Můj názor bohužel je, že obě legislativní díry se některým skupinám podnikatelů velmi hodí, a jak to tak vypadá, žádné spravování nebude. REFLEXE 13 ZÁVĚR: 20 LET KOPANÉ NA HŘIŠTI MIGRAČNÍCH POLITIK Když jsme tuto hru začali před dvaceti lety hrát, věděli jsme o ní jen málo. Za tu dobu se změnila mnohá pravidla, hřiště i většina hráčů. Do ankety, kterou jste právě dočetli, přispěli někteří z nich. Přestože se jim podařilo mnohého dosáhnout, z jejich odpovědí se vynořují i některé systémové rozpory, které jsou pro řízení migrace v ČR dnes tak typické. Rozhodli jsme se proto k některým z nich v závěrečném shrnutí vrátit... Prvním rozporuplným tématem je xenofobie ve společnosti a předsudečné vnímání cizího ze strany mladých lidí, dětí i jejich rodičů, budoucích i již dlouho působících učitelů/lek ve školách, úřadů, médií. To, že odstrašující míra xenofobie a neinformovanosti je i záležitostí některých politiků a političek od lokálního významu až po vrcholná patra politiky, lze bohužel lehce zjistit, protože se svými názory netají – ať už v tisku, oběžnících nebo na jejich blozích. Předsudky: teorie a praxe Možná proto nepřekvapí, že předsudky a xenofobii vnímá jako problém v podstatě pouze zástupkyně KSČM a oslovené neziskovky. Ministerstvo školství zdůrazňuje svoji grantovou politiku, zaměřenou na začleňování cizinců/nek, bohužel však neřeší xenofobii mezi učiteli/kami na školách a studenty/kami pedagogiky. Ministerstvo vnitra je naopak v tématu xenofobie optimistické, což překvapí především v situaci, kdy míra xenofobie vůči cizincům v české populaci dosahuje ve srovnání s Evropou nadprůměrných hodnot1 a křesla v evropských parlamentech obsazují strany s výraznou antiimigrantskou rétorikou. V českých politických vodách zatím takto vlivné strany naštěstí nenajdeme, přesto např. z prohlášení ODS lze vyčíst již dříve kritizovanou předsudečnost a neinformovanost – ať se to již týká strachu „z nekontrolovaného přílivu cizinců“, důrazu na „kriminalitu cizinců/nek“ nebo proklamované snahy bojovat proti „vytváření uzavřených komunit“, a to bez reflexe faktu, že právě xenofobní přístup lidí i institucí se na tomto procesu značně podílí a podkopává možnost integrace. „Pokud chceme dosáhnout úspěšné integrace, je klíčem brát v úvahu nejen politiku státu, ale také samotné migranty/ ky. To, že je třeba posilovat jejich postavení v praxi tak, aby byli/y schopni/y hájit svá práva a vyjádřit své potřeby.“ Integrace: co vlastně chceme? Právě pokud chceme dosáhnout úspěšné integrace, je klíčem brát v úvahu nejen politiku státu, který nastavuje pravidla řízení migrace a integrace a může zásadně ovlivnit i to, jak s příchozími u nás jednají lidé i instituce, ale také samotné migranty/ky. To, že je třeba posilovat jejich http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/download/havlik.pdf 1 postavení v praxi tak, aby byli/y schopni/y hájit svá práva a vyjádřit své potřeby, si však kromě Ministerstva vnitra, které deklaruje snahu „posílit postavení cizinců“, neuvědomuje ze státních či politických aktérů nikdo. Vyjevuje se tak, zdá se, jeden ze základních rozporů, které můžeme najít ve všech vyjádřeních – jaká je hodnota příchozích? Je měřitelná jejich ekonomickým přínosem, jak deklaruje např. ODS? Jak s nimi jednáme, pokud tuto ekonomickou hodnotu – např. vlivem krize – ztratí? A chceme je v takovém případě vůbec integrovat? Souvisí tato otázka s tak kritizovanou nekoncepčností a chaotičností české migrační a integrační politiky? s tím, že z vyjádření ministerstev jsme se zase tak moc nedozvěděli? A kdo vlastně příchozí jsou? Oběti systému, hledači lepšího života, pracovníci atd., zkrátka ti „ONI“? Zdá se, že jako se střetává příchozí se systémem, někdo, kdo je „dole“, s tím, kdo je „nahoře“, střetává se v tomto bodě i přístup státu s přístupem neziskových organizací. Neziskovky: partner nebo služebník? Již dlouhou dobu je úloha neziskových organizací v procesu řízení migrační politiky velmi rozporuplná. Měly by být prodlouženou rukou státu, která se věnuje sociální práci v terénu? Měly by nabízet alternativy a být partnerem v diskuzi? Mnohá vyjádření ukazují, že některé z neziskovek se každopádně na tomto poli aktivizovaly a bojují o své místo v systému tvorby migrační politiky, které vnímají jako legitimní. Jak jejich roli vnímá vláda? Je efektivita neziskovek skutečně měřitelná tím, do jaké míry plní představy Ministerstva vnitra? Zdá se, že v tomto bodě se vyjevuje další z ohnisek kontroverze české migrační politiky. A jaká jsou pravidla hry? Z ankety vypadl – formálně i mezi řádky odpovědí všech zúčastněných, další významný hráč – firmy a další soukromé subjekty, které jsou dnes tím, kdo ze všech zúčastněných získává nejvíce. A zároveň tím, o kom se na veřejnosti mluví nejméně a kdo podléhá nejmenší kontrole. Přijmeme-li metaforu profesora Drbohlava o migrační politice jako fotbalovém zápase – kdo je vlastně v této hře soupeř? Nezdá se, že by to bylo úplně jasné, a je otázkou, zda by v této hře měl nějaký soupeř vůbec být. Při zpětném pohledu na anketu ke dvaceti letům migrační politiky v ČR se spíš zdá, že týmů běhá po hřišti mnoho, domácích i hostů, a není vlastně úplně jasné, jakou roli by týmy měly hrát. A nespokojení diváci, kteří za hru platí, si zatím hledají obětní beránky. Lenka Šafránková Pavlíčková Koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky ROZHOVOR 14 JEDINÁ MOŽNOST, JAK BOJOVAT PROTI XENOFOBII, JE POZNAT PŘÍCHOZÍ ZBLÍZKA Oba se dlouhodobě věnují práci s příchozími – uprchlíky a cizinci v ČR. Mimo jiné jsou také spoluautory knihy Příchozí. Pracovní záběr a zaměření publicisty Františka Kostlána i jeho ženy, psychoterapeutky Věry Roubalové Kostlánové, jsou velmi široké. Proto jsme je požádali, aby se trochu ohlédli do minulosti a zhodnotili svou dosavadní práci. Došlo také na otázky jako je financování neziskových organizací, vývoj podmínek v azylových zařízení nebo problém xenofobie a rasismu v ČR. Jak jste se dostali k práci s uprchlíky a cizinci? Jak dlouho se v této oblasti již pohybujete? V: Dostala jsem se k tomu na podzim v roce 1991. Tehdy mě oslovil Pavel Hlaváč, který byl ředitelem Odboru pro uprchlíky, jestli bych tam k němu nešla. A protože je to velice dobrý a spravedlivý člověk, tak jsem byla ráda. Na ministerstvu vnitra jsem pracovala tři roky. Pavlovi Hlaváčovi pak bylo ministrem Čermákem po roce řečeno, že „té humanity už bylo dost“, a byl vyhozen. Potom jsem tam pracovala ještě dva roky pod ředitelem Haišmanem. V té době, během války v bývalé Jugoslávii, jsme se starali o uprchlíky z Bosny, a musím říci, že to byla opravdu práce k něčemu a ministerstvo vnitra tehdy fungovalo výtečně. Na ministerstvu jsem měla na starost sociální práce v uprchlických táborech. Po třech letech jsem usoudila, že to není úplně pro mě, že to je moc papírování, a nevyhovovalo mi celkové nastavení ministerstva vnitra, které je k příchozím restriktivní, a přešla jsem do nevládního sektoru. Šla jsem do Poradny pro uprchlíky k Anně Grušové a Daně Němcové a byla jsem tam patnáct let. A teď už tam nejste? V: Už tam nejsem asi tři roky. Odešla jsem a mám soukromou psychoterapeutickou praxi. Ale s příchozími pokračuji v práci v komunitním centru sdružení Berkat – InBáze, kde vedu ženské multikulturní skupiny a dělám psychoterapii s příchozími. A vy (na F. Kostlána)? F: V devadesátých letech jsem se stal novinářem; před listopadem jsem dělal v dělnických profesích. A postupně jsem se propracoval až k tomu, že jsem se začal zabývat lidskými právy a menšinami. A když jsem potkal Věrku, tak speciálně i uprchlíky a migranty. A pracoval jste také v Poradně pro uprchlíky? F: Ne, byl jsem členem tohoto občanského sdružení, ale nikdy jsem tam nepracoval. Působil jsem jako pracovník občanského sdružení InBáze – Berkat, nabíral jsem lidi, dělal jsem s nimi vstupní rozhovory, dělal jsem i propagaci a web Berkatu a podobně. Jaké máte plány do budoucna, zůstanete u toho, co teď děláte? V: Určitě bych chtěla pokračovat v multikulturních skupinách v Inbázi; to se krásně rozšířilo a myslím, že jsme zatím jediní v republice. (Pokud vím, tak s multikulturními skupinami nyní začínají v Pardubicích v Mostu pro lidská práva – z toho mám radost.) Začalo to jednou skupinou, pak byly dlouho dvě a teď už jsou celkem čtyři. A je to opravdu fajn, že je to tak hezky rozložené: jedna skupina je pro ženy s malými dětmi, pak jsou dvě skupiny v různých časech – takže ženy mohou přijít i po práci; jedna skupina je bez dětí a v druhé skupině je hlídání dětí různého věku, které jsou ve vedlejší místnosti. A pak je skupina babí léto, což je pro zralé ženy a muže. Tyto skupiny vedete jen v uprchlických zařízeních? F.: V uprchlických táborech vznikly, tam to Věra začala. Kdy jste s tím začala? V: To je přibližně deset let. Šlo o to, že jsem viděla, že těm lidem pomáhají hlubší rozhovory a hezké, vzájemné kontakty. Neměla jsem přitom čas obejít všechny pokoje a zajít za každým. A tak vznikla první skupina; byla to ženská skupina, a to proto, že v těchto kulturách to nejde dohromady s muži. Zkoušela jsem muže i ženy na jedné skupině dohromady, ale prostě to nešlo. Ženy toho moc nenamluvily, nosily čaj a staraly se o muže – a ti zase nebyli před ženami otevření. Takže to nefungovalo. A taky si myslím, že to se ženami víc umím, je mi to bližší. Takže jsem dělala ženské skupiny. V uprchlickém táboře byl charakter skupiny úplně jiný. Ženy jsou tam prakticky pořád zavřené a jednou týdně, když se na skupině sešly, jedna z nich něco uvařila a pak jsme si povídaly, tak to bylo vybočení z táborového stereotypu, takový trošku svátek. Takže jsme to tam dělali pravidelně. No a potom ti, co už z těch táborů odešli, přišli za mnou, že by chtěli skupiny i v Praze. Takže jsme měli skupiny v YMCA v mateřském centru a potom, když Berkat začal s komunitním centrem InBáze, tak s nimi pokračujeme tam. Do tábora už bohužel nejezdím. Skupiny chtěla například dělat v táborech i Poradna pro uprchlíky, ale nedostali od ministerstva vnitra projekt, takže to je těžké. Ale to už je déle. Ráda bych se vrátila k těm mužským skupinám – v knize Příchozí jste psala jen o ženských skupinách… V: Je to samozřejmě škoda, že je to jen pro ženy. Ale doufám, že až se vrátí kolegyně Eva Vaškovičová, která je teď na mateřské dovolené a která dělala v InBázi mužský klub – nebyla to skupina, ale takový klub (oni ti muži to mají trošku jinak) –, tak že se vrátí i k tomu mužskému klubu. Bylo by to fajn; je to něco, co je hrozně důležité. Tento klub trval docela dlouho, ze začátku jsem ho dělala s ní. Což je taky špatně, že to dělají ženy – to by měli dělat muži. A proč to muži nedělají? V: Mužů je v této oblasti asi míň – a navíc, aby ještě dělali takovouto aktivitu, při které se sedí a povídá. Ale ROZHOVOR 15 přišly jsme na to, že těm mužům mnohem více vyhovuje, když mohou mluvit o své zemi, o své profesi apod. Proto jsme to také nazvaly klub – kde se povídá o tom co umějí, co dělají. F: Nebo přednášky z českých dějin, to je taky bavilo. V: Ano, prostě takové intelektuální a praktické věci, něco se dozvědět…. Chystáte do budoucna nějaký nový projekt? Máte něco před sebou, co byste v této oblasti chtěli dělat? V: Já teď dělám už několik let psychoterapii uprchlíků a zjišťuji (to, co jistě na západě už dávno zjistili), jak je to velice užitečné a potřebné. Někdy je to spíše psychosociální práce nebo krizová intervence, ale to je jedno – prostě ti lidé potřebují mít někoho, za kým mohou přijít a poradit se, komu se mohou svěřit, u něhož vědí, že to nepošle dál, prostě najít nějakou spřízněnou duši. A jestliže to potřebujeme my, oni to potřebují o to více. A tohle je úplně neošetřené. Třeba letos InBáze podala projekt na ministerstvo práce a sociálních věcí, v němž žádala peníze na psychoterapii a bylo nám to zamítnuto – na psychoterapii už se nedostane nic. Takhle to bohužel funguje a myslím si, že je potřeba o tom začít víc mluvit. Například ve Švédsku už dávno funguje, že těm, kteří dostali azyl, je nabídnuta psychoterapeutická péče. Protože je velmi dobře známo, že člověk, který dostane azyl, je několik měsíců šťastný a pak se často psychicky propadá – dojde mu, že celý život se mu změnil, že teď už bude jenom tady mezi cizími, nedostane se třeba již vůbec do osobního kontaktu se svou rodinou, s prostředím, kde vyrůstal, a tak dále. Ráda bych se pokusila dát dohromady pár lidí, se kterými bychom mohli o těchto věcech víc mluvit, nějaké stu- denty a absolventy psychologie, lidi, kteří dělají psychoterapeutické výcviky a byli by ochotni (bezplatně nebo za velmi málo peněz) těmto lidem pomáhat, navázat třeba i kontakty s psychiatry, kteří by byli ochotni spolupracovat. Nevím, jestli se to podaří, ale byla bych moc ráda. Myslím si, že je to oblast, která je potřebná a není tady vůbec ošetřená. A ještě další věc. Myslím si, že to, čemu je třeba se velmi věnovat, je péče o druhou generaci příchozích, kteří se tu narodili anebo k nám přišli jako malé děti. To jsou lidi, kteří hledají svoji identitu, vnímají, jak se tady s cizinci zachází a nesou si to s sebou. To není zanedbatelné. A to, co se děje například ve Francii či Británii, je výsledek. Myslím si, že na to není recept, ale rozhodně je potřeba se druhé generaci věnovat – pracovat s těmi lidmi, zvát je do center a zapojovat je, aby nebyli v izolaci a nepociťovali na sobě pouze onu diskriminaci. To je podle mě strašně důležité pro budoucnost. Mohli byste za těch asi 20 let, co se v této oblasti pohybujete, shrnout vývoj, ke kterému došlo? Co se zlepšilo či naopak zhoršilo v přístupu k příchozím, co se povedlo nebo nepovedlo, ať už z legislativy či z projektů? F: Toho je strašně moc. V průměru každé dva roky se navrhuje a schvaluje novela zákona o pobytu cizinců nebo azylového zákona. A jde to pokaždé k horšímu. S lidmi, kteří se sem uchýlili před válkou v Bosně, se jednalo dobře, ale s uprchlíky, kteří přišli po nich, jednal stát čím dál hůř. Žadatelé dostávali azyl zhruba v 1,5–2% případů, spíše méně, což bylo ve srovnání k průměru členských zemí Evropské unie úplně směšné číslo – tam se dávalo v prů- František Kostlán a Věra Roubalová Kostlánová v kanceláři sdružení Romea, Foto: Tomáš Melichárek 16 ROZHOVOR měru okolo 15 %, někde ale třeba i 30 %, jak kde a jak kdy. Tyto restrikce vždy navrhoval ředitel Odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman, který nechce, aby se tady žadatelé o azyl integrovali, nechce, aby tu pobývali. Svými návrhy šel někdy i proti mezinárodním úmluvám, které jsou pro ČR závazné: že tady uprchlíci mohou požádat o azyl, volně se tu pohybovat, že nesmí být zavření v kriminále, aniž by něco provedli a podobně. Celé Haišmanovo počínání směřovalo a směřuje k tomu, že žadatelé o azyl sice mohou z uprchlického tábora odejít a bydlet v privátu, ale různá, nejen zákonná opatření jim v tom de facto brání. Například pracovat mohou začít až po roce od zahájení azylové procedury, když jdou bydlet mimo tábor, nedostanou žádné sociální dávky, nemají proto nic na rozjezd, tedy alespoň na zaplacení prvního nájmu a podobně. Takže v tomhle směru se to zhoršilo, namísto empatie nastoupila represe. Když tady byla čečenská vlna, která byla obdobná té vlně bosenské, tak už jim ani nenabídli doplňkovou ochranu. Doplňková ochrana už tehdy existovala? V: Ano, existovala, ale říkalo se tomu dočasné útočiště. F: Prostě mohli tady být, aniž by potřebovali nějaký jiný status, s tím, že si pak mohli požádat o azyl, když to skončilo. A když ne, tak jim stát dal dokonce nějaké peníze a zaplatil jim cestu nazpět. Kdežto těm Čečencům stát nedal ani to dočasné útočiště (doplňkovou ochranu). A navíc, když už jim nabídli nějaký status podobný doplňkové ochraně, tak jen za té podmínky, že si pak nepožádají o azyl. To je ale protiprávní - právo požádat o azyl je zaručeno kdykoli... F: Odbor azylové a migrační politiky MV udělal postupem času více protiprávních nebo jinak nepochopitelných věcí, ale toho se dopouštěla například i Správa uprchlických zařízení. Nebo se o to alespoň pokoušeli, sdělovali uprchlíkům bokem tvrzení, která byla porušením úmluv či zákonů nebo která neměla v zákoně žádný podklad. S tím jsme se setkali mockrát. A myslíte si, že osoba pana Haišmana na tom má hlavní podíl? Že on je strůjce těchto restrikcí? F: Bezesporu. To je hlavní škůdce této části politiky státu. On tu politiku vytváří a politici, kteří tomu nerozumějí, si ho tam nechávají, protože na ně bůhví proč působí dojmem odborníka. A protože na základě této jeho politiky mohou vést populistické řeči namířené proti migrantům a uprchlíkům především. V: Je tam jedna věc, která je podle mého názoru nebezpečná, a to je obrovská koncentrace moci na Haišmanově postu. On má pod sebou čím dál větší oblast. Setkávám se s lidmi, kteří vlastně po celou dobu, co jsou tady, i když jsou tady na různé typy pobytů, pořád žádají Tomáše Haišmana o nějaké vyřízení – čehokoliv. Teď už má pod sebou kromě azylů i trvalé pobyty, za dva roky by měl mít i dlouhodobé pobyty. A pak, což je asi to nejhorší, je pod něj koncentrováno rozdělování peněz z Evropské unie nevládním organizacím. Takže i tyto peníze – které teď jsou pro nevládní sektor opravdu otázkou záchrany, protože stát, jak víte, dává čím dál míň – jdou přes ředitele Haišmana. A nevládní organizace si tedy musí moc dobře rozmyslet, jestli ho budou kritizovat. Když ho budou kritizovat, tak riskují, že jim třeba nedá grant – neříkám, že to tak jasně je, ale může to tak být. Je to prostě úplně špatná politika; on má na starosti uprchlíky, cizince, i ty nevládní organizace – je to kumulace moci a je to podle mě nebezpečné. A myslím si, že tohle je v principu špatně – nejde o osobu toho jednoho člověka. V demokratické společnosti by taková koncentrace moci v jediných rukou být neměla. F: Ještě v této souvislosti připomínám, že u nás Haišmanovou zásluhou neexistuje druhá instance, která by rozhodovala o udělování azylu. Dnes o tom ve „druhé instanci“ rozhoduje správní soud, který se ale nezabývá meritem věci, ale jen tím, jestli Haišmanův odbor dodržel při posuzování žádosti o azyl všechny formální náležitosti. Pokud nějakou formalitu porušil, vrací správní soud vše Haišmanovu odboru, který o žádosti, kterou už jednou zamítl, rozhoduje znovu. Jsou to tedy úředníci OAMP, kteří rozhodují o bytí a nebytí uprchlíků, o jejich osudech, životech, respektive Haišman, protože je to on, kdo musí všechno podepsat. V: A když za to byl opakovaně kritizován, tak odpovídal, že to je v rámci správního řízení a že takhle u nás prostě funguje správní řízení. Ale proč by to v azylovém řízení nemohlo být jinak? Jsou země, kde to samozřejmě jinak je a kde je jasné, že odvolání jde jinam – buď před nějakou nezávislou komisi nebo před nějaký jiný soud. Prostě když se chce, tak to samozřejmě jde. F: Druhá instance je přitom zakotvená mezinárodními úmluvami jako povinná. „Je tam jedna věc, která je podle mého názoru nebezpečná, a to je obrovská koncentrace moci na Haišmanově postu.“ A Správa uprchlických zařízení je také pod ním? V: Jako partner. Haišman vede SUZ metodicky. Napadají Vás ještě další věci, které lze ohledně přístupu k uprchlíkům v ČR během posledních 20 let zmínit? V: Pokud chcete rekapitulaci za celou dobu, tak toho bylo opravdu strašně moc. V době, kdy jsem jezdila do uprchlických táborů, byla práce s uprchlíky asi tak do roku 2000 velmi nadějná – když žadatelé nedostali azyl, tak tu mohli zůstat a pracovat. Takže když jsme jim zprostředkovali kontakt s církvemi, nevládními organizacemi či jednotlivci a umožnili jsme jim tak navázat kontakt a začít pracovat, tak oni, přestože azyl nedostali (což byla naprostá většina), tu mohli pokračovat a dál s rodinami žít. Dostali dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, pracovní vízum. Ale od roku 2000 tohle bylo zrušené, takže kdo nedostal azyl, obdrží vízum výjezdní. To platí dodnes. Takže toto bylo opravdu zlomové v přístupu k uprchlíkům. F: Taky platilo - před naším vstupem do EU – že o azyl si směli znovu požádat až po dvou letech od té doby, co jim byl zamítnut. V: To bylo důležité, protože když tohle Česká republika vyhlásila, tak na to například reagovali Rakušané a řekli, že nejsme bezpečnou zemí, když jsme schopni takto postupovat – že jsme schopni prostě vzít Čečence a poslat ho domů. Proto Rakousko ve velkém počtu přijímalo Čečence, kteří u nás nedostali azyl – v Rakousku azyl dostalo asi 50–60 % těchto Čečenců. Hlavní roli v tom hrál právě ten moment, že jsme pro Rakušany nebyli bezpečnou zemí. 17 A takových těch legislativních chyb tam byla spousta. F: Já bych o tom jako o chybách nehovořil, to byl úmysl. A ještě k tomu dodávám, že v té době byli v rakouské vládě krajně pravicoví Heiderovci, kdežto zde byla koalice v čele s ČSSD – tak daleko sahá Haišmanova moc a síla ovlivňovat politiky, že i sociální demokraté se leckdy chovají stejně nebo i hůř než krajní pravice. F: Když se povedlo nahnat většinu uprchlíků zmíněnými opatřeními zpátky do táborů, postarali se naši úředničtí xenofobové o to, aby jim v táborech co nejvíce znepříjemnili život a tím je (a jejich příbuzné a známé) odsud de facto vyhnali, či aby jiné od příchodu k nám odradili. s Věrkou jsme například bojovali proti tomu, že Správa uprchlických zařízení sice zřídila v uprchlických táborech kuchyňky, ale nedovolovala uprchlíkům, aby si tam vařili. Pak jim zrušila elektrické zásuvky na pokojích… A takové věci. Postupem doby se i zde restrikce zhoršovala – tímhle způsobem jim dávali najevo, že tady nejsou vítáni. Máte pocit, že po vstupu do EU se to nějak posunulo? F: Po vstupu do EU je úplně jiná situace, protože my jako Česká republika nemáme vnější hranice Schengenského prostoru a uprchlíci jsou povinni požádat o azyl v první zemi, kam přijdou. A když jdou po zemi, tj. nepřiletí sem rovnou letadlem, tak jsou povinni požádat si o azyl v Polsku, na Slovensku nebo v Rakousku, když jdou z východu. Takže vlastně u nás v podstatě vůbec nemají šanci být nabráni do azylové procedury – až na výjimky, které ministerstvo uzná, nebo na požádání jiných zemí. V: Musejí být nabráni do azylové procedury, ale.... F: …ale jsou pak předáni do těch zemí, kterými prošli. Jsou dáni do „nabíráku“, to je v podstatě detenční zařízení, odkud je pak odvezou. A jedna z těch novel mluví o tom, že si je smí v té detenci nechat až půl roku, což nyní chtějí ještě prodloužit až na rok. Takže oni je nechají půl roku v detenci, během té doby zjistí, odkud sem přišli, a pak je tam pošlou zpátky. A tak u nás mohou být v kriminále zavření lidé, kteří nic neprovedli. A to bez soudu, jenom z rozhodnutí úředníků. V knize Příchozí jste mimo jiné psali o problému, který existoval v uprchlických táborech a spočíval v tom, že dříve museli jíst uprchlíci ve společných jídelnách, že si nemohli vařit. V: Ano, to trvalo dlouho, velmi dlouho. Až po opravdu dlouhém, vytrvalém boji o zásuvky a o individuální vaření se to povedlo změnit. Ale trochu do historie: Bosňáci taky dva roky jedli společně, ale po dvou letech jim ministerstvo dalo peníze na jídlo a mohli si vařit. Takže to už tady všechno dávno před tím bylo a vyzkoušelo se to a bylo jasné, že argumenty uváděné SUZ – že se budou uprchlíci opíjet, že všude bude nepořádek - jsou liché. Nic takového se nedělo, naopak, ti lidé byli mnohem spokojenější a klidnější, když dostali peníze, hospodařili si s nimi a žili jako rodiny, jedli u jednoho stolu to, co jim chutnalo - začali jako rodina zase fungovat. A přesto se ministerstvo vracelo k nahánění lidí do společných jídelen a mě vždycky štve, když chybí dobrá vůle lidem vyhovět. Naopak, jak říká Franta – spíš jim to na základě restrikcí znechutili. Jde často o zdánlivé maličkosti: jedna ze zpřísňujících novel přinesla ustanovení, že když jde žadatel do přijímače, tak mu mohou odebrat mobil. To je příšerná věc! ROZHOVOR Ono je tam napsáno, že ho nemusejí odebrat, ale mohou, ale samozřejmě, že ho odebírají. A je tam jen jedna telefonní budka. Takže ti lidé přijdou odněkud, kde je situace nelehká, utíkají, cesta je složitá, a teď jim někdo sebere mobil – jedinou možnost, jak se kontaktovat s rodinou, jak někomu z příbuzných či přátel zavolat a říci: jsem tady, zaplať Pánbůh mám střechu nad hlavou…. F: A je tam výhoda SMSky, která je levná. V: Nebo může jen prozvonit. Takže to jsou věci v zákoně, které ministerstvo využívá, samozřejmě s odvoláním na nebezpečí terorismu. Ale to je tak nelidské – v dnešní době! K čemu je tedy nakonec ten údajný vývoj a pokrok, který má prý lidi sbližovat? Já si pamatuji dobu, kdy nebyly mobily a stály se fronty u telefonních budek v Červeném Újezdě. A tehdy jsme si právě stěžovali, že je jich málo a tak dále. Tak to je všechno jakoby za námi, ale přitom se situace nezlepšila – v přijímači jim mobil prostě seberou. „Jak peníze ze státního rozpočtu, tak z Evropské unie jdou přes ministerstva a ta (...) mají tendenci chovat se k občanským sdružením, kterým na základě grantů peníze dávají, jako ke své prodloužené ruce.“ Můžete říci něco bližšího o RefuFestu? Kdo ho pořádá? V: Pořádá ho Berkat. Myslím si, že se nám to daří. Už pátý rok na RefuFest jezdí lidé z uprchlických táborů a mají možnost navařit a na tom festivalu to prodávat. Takže nejenom, že se představí veřejnosti prostřednictvím umění, ale je to pro ně i kontakt, přijedou do Prahy a mohou si i vydělat. F: A pak spí v českých rodinách, je to dvoudenní festival. V: Ano, to jsem vymyslela – kdo zůstává v Praze přes noc a nespí u kamarádů, tak má možnost přespat v českých rodinách. To je, myslím, moc fajn. Ještě se vraťme k tomu financování. Máte pocit, že neziskové organizace, které pomáhají uprchlíkům a příchozím, jsou dostatečně podporovány státem? Jakou roli hraje soukromý sektor a Evropská unie? F: Jak peníze ze státního rozpočtu, tak z Evropské unie jdou přes ministerstva a ta o jejich rozdělení rozhodují. A ministerstva – alespoň ministerstvo vnitra, tam jsem to slyšel, viděl a zažil – mají tendenci chovat se k občanským sdružením, kterým na základě grantů peníze dávají, jako ke své prodloužené ruce. Tento způsob financování pokládám za nešťastný. Problém ovšem je, že na uprchlíky, nebo třeba i na Romy se v určitých aspektech peníze těžko seženou jinak, než právě tímto způsobem. Takže to je takový věčný rozpor. Peněz je čím dál tím míň, protože z EU nedokáže stát – ale i obce a část neziskové sféry – ty peníze přes projekty nějakým způsobem získat. Ale hlavně, stát má čím dál tím méně peněz na své nápady, a tudíž se zmenšuje objem peněz, které jdou do neziskové sféry. Jaký vývoj v tomto směru očekáváte vlivem škrtů v rozpočtu, které chystá nová vláda? F: Tady si dovolím předpověď, že v rámci tohoto vládního šetření to bude ještě mnohem horší než doposud. Minis- ROZHOVOR 18 terstva a státní úřady si nechají naprostou většinu peněz pro sebe. A nějakou tu almužnu dostanou jen ta občanská sdružení, která dělají to, co si ministerstvo nemůže dovolit – i v této sféře totiž platí, že ministerstvo nebo státní úřad dělá všechno mnohem dráž než neziskovka. Takže těch peněz pro činnost neziskovek bude čím dál tím míň a občanská společnost tak bude bita. A to je důležité i z pohledu demokracie, demokratického právního státu; nejde jen o to, že občanská sdružení budou pomáhat mnohem méně lidem a že tady díky tomu bude mnohem horší, napjatější atmosféra, ale i o to, že občanská společnost jako taková bude pomalu zacházet na úbytě. Samozřejmě, zůstanou lidi, kteří vždycky něco udělají sami od sebe, na koleně. K tomu ani nemusejí zakládat občanské sdružení, stačí, když se sejdou a něco udělají – zaplať Pánbůh za to. Ale nebude to viditelné, slyšitelné a bude chybět silný partner do diskuse či polemiky pro politiky, ministerstva a podobně. Myslíte, že není reálné očekávat, že by stát šetřil například tím, že to, co dělá, více přenese na neziskovky, které to udělají právě třeba levněji? F: No, v tom je ten problém, že stát ty služby omezí a peníze si předisponuje v rámci svého rezortu, kam bude potřebovat. Při výrazných škrtech napříč rezorty to ani jinak nepůjde. Vypíše se samozřejmě grantové řízení, ale peníze poputují do státních rukou. To není novinka, již v minulosti takto Správa uprchlických zařízení od ministerstva vnitra dostávala většinu ze všech peněz určených na uprchlické projekty, které šly na uprchlíky z EU. A odhaduji, že dnes již SUZ touto cestou nedostane svých 60–70 %, ale rovnou 80–90 %. V: Například občanské sdružení Berkat dostalo loni od Ministerstva práce a sociálních věcí peníze na loňský rok v prosinci. V listopadu nám oznámili, že na rok 2009 dostaneme peníze a v prosinci jsme je dostali. A letos jsme je na tento rok dostali v červenci. F: Tohle zacházení s občanskými sdruženími jako s nějakými mužickými nevolníky, z pozice moci, to posouvání doby, kdy se ty peníze proplatí a posouvání vyhlašování grantů, to je naprosto běžná taktika ministerstev a státních úřadů už dnes. V tomto ohledu od současné vlády čekáte, že se to ještě zhorší? F: Problém je, že ani v současnosti, kdy občanská sféra pozvolna nabírala na síle a vážnosti, se nedařilo státní aroganci v tomto směru zlepšit. Nebo jen málokdy, většinou zvýšenou až přehnanou vstřícností k úředníkům a politikům. Teď to bude ještě horší – gubernátoři državy nastoupí v plné síle. V: Ještě dám konkrétní příklad: už asi dva roky Správa uprchlických zařízení vytváří po celé republice centra pro cizince. Osobně si myslím, že kdyby se tyto peníze daly na utvoření těchto center nevládním organizacím, bylo by to pro věc samu mnohem lepší. O tom jsem hluboce přesvědčená. Už proto, že příchozí (cizinci) půjdou s větším klidem k nevládní organizaci než k organizaci ministerské – i když i tam mohou být slušní lidé, ale... F: … ale ta nedůvěra tam je. V: Není divu, když je člověk pořád státními úředníky hlídaný. Je to prostě o důvěře. Takže si nemyslím, že toto je šťastný tah. Třeba v Pardubicích, kde tu situaci trošičku znám, je Most pro lidská práva, organizace, která velmi dobře funguje už asi devět nebo deset let. A teď je tam dva roky zmíněné centrum, zřízené Správou uprchlických zařízení, které prý snad nefunguje úplně nejhůře, ale vytváří té neziskovce konkurenci. A Most pro lidská práva z tohoto důvodu nedostal od ministerstva vnitra grant v první větě zamítnutí stojí zdůvodnění, že v Pardubicích už jedno centrum existuje (tedy to ministerské). Je to takový pseudokonkurenční boj mezi státní a nestátní organizací, kdy je předem jasné, kdo z konkurentů je lepší. Takže takto vypadá mocenská likvidační politika v praxi. Domníváte se, že to je ze strany ministerstva úmysl, nebo spíše nekoncepčnost? F: Úmysl. Haišman chce mít nad vším dohled, chce, aby se u něj sbíhaly informace, o to tu jde. A teď to bude ještě horší, protože peněz bude méně. V: Myslím, že je to dáno i tím, že s nevládními organizacemi se nemluví. Dělají se nějaké schůzky, ale ty jsou formální. Je těžké tam vystoupit s kritikou, protože tak riskujete, že vaše organizace příště už od Haišmana nic nedostane. A druhá věc je, že státní migrační politika se neřídí tím, co uprchlíci potřebují k integraci do společ- PŘÍCHOZÍ Roubalová – Günterová – Kostlán Kniha Příchozí předkládá čtenáři příběhy, které mu nejsou běžně dostupné. Jedná se o vyprávění uprchlíků, žadatelů o azyl, ale i občanů České republiky, kteří se na vlastní kůži setkali s nepochopením, ústrky, rasismem či xenofobií. Jednotlivé příběhy zavedou čtenáře do uprchlických táborů, pražské kanceláře Poradny pro uprchlíky (PPU) a na cesty, jež vedly příchozí do České republiky. V první části se můžete setkat s neobvykle podanými individuálními příběhy a prožitky uprchlíků. Terapeutka a sociální pracovnice PPU Věra Roubalová zde vlastními pocity dokresluje vyprávění obyvatel uprchlických táborů. Vyprávění dal konečnou podobu František Kostlán, jenž se dlouhodobě zabývá problematikou menšin v České republice a který je též autorem úvodního slova, dvou uprchlických příběhů a analýzy neonacismu a rasismu v ČR. Druhá část publikace přináší osm příběhů o netoleranci. Vyprávějí je lidé, kteří se na vlastní kůži setkali s rasismem a xenofobií. Jsou mezi nimi cizinci i občané České republiky. Jejich povídání zaznamenala Tereza Günterová, sociální pracovnice PPU. 19 nosti. Že když potřebují kontakt s nevládním sektorem, tak jim to stát také umožní. Myslím si, že celá ta politika vůbec nesměřuje k tomu, aby se tady příchozí opravdu dobře integrovali. A pak si myslím, že nevládní sektor by se měl sjednotit proti této rozdělovací politice. Politika dělaná na způsob: když já budu hodnější, dostanu nějaké peníze, a když budu kritizovat, tak nevím, jestli je dostanu – se státu daří a hodí velmi dobře. Takto se chovali už komunisti, dnešní stát jen v jejich taktice pokračuje. Ale my bychom se neměli dát. Asi nejlepší by bylo utvoření silné zastřešující organizace nevládek, jaká například už dávno funguje v Německu nebo ve Švédsku – zastřešující sdružení nevládních organizací, nejen uprchlických, ale i dalších lidskoprávních a podobně. Utvořila by se tak ve státě síla, která by byla politiky brána jako partner, jako důkaz fungující občanské společnosti. To, o čem se tady bavíme, nad čím tady naříkáme, nemůžeme změnit mávnutím ruky, je to špatné v principu, je tedy třeba systémové změny. Dokud ministerstvo vnitra rozděluje peníze pro státní i pro nevládní organizace, tak to nevyřešíme. Podle mě bychom se měli dát dohromady a zatlačit na to, že jsme jako nevládní organizace dobrými partnery, děláme dobrou práci a je potřeba, abychom dostali nějaké peníze a mohli si je rozdělovat. Nebo by mohla existovat nějaká nezávislá komise, ale určitě by peníze pro neziskovky neměla rozdělovat ministerstva. „Naše společnost se posouvá nebezpečným směrem, každá taková extremizace vždy nevyhnutelně vede ke zvýšení násilí vůči lidem z menšin.“ Ještě krátce ke knize Příchozí. Co vás vedlo k tomu ji napsat? F: Poradna pro uprchlíky vydala dvě kuchařky – na jedné z nich se spolupodílela Věrka. Jsou v ní recepty a krátké příběhy jedné z žen z Věřiných multikulturních skupin, která vařila pro ostatní účastnice skupiny. A zdálo se nám, že tyhle příběhy jsou strašně krátké a že by to chtělo nějak rozpracovat a dát do souvislosti. Aby lidi na příkladech běžných příběhů uprchlíků viděli, o co v těch skupinách jde, co je pro ty lidi důležité ve vztazích – mezi sebou v táboře i ve vztahu ke společnosti. V: To byl tehdy takový, řekla bych, přetlak, protože ty příběhy jsou moc zajímavé a oba jsme měli chuť ostatním tyto lidi přiblížit. Jediná možnost, jak bojovat proti xenofobii, je poznat příchozí zblízka a vidět, že jsou taky príma, že jsou to normální lidi se svými problémy – že to jsou prostě zajímaví lidé. Tak doufám, že to se povedlo. Poslední otázka se týká xenofobie a rasismu. Máte pocit, že se v této oblasti česká společnost vyvíjí k lepšímu? Že je méně xenofobní než například před deseti lety? F: Ne, tento pocit nemám. Nyní píšu o násilí z nenávisti a diskriminaci na Romech a samozřejmě se i dál stýkám a věnuji se příchozím – migrantům, uprchlíkům, o kterých taky občas napíšu. A horší se to. Je to vidět i na politice, velké i komunální – v Chomutově, v Litvínově. Už se bez uzardění používá slovo nepřizpůsobivý; když už někdo „rabuje“ po povodních, tak to jsou jen cizinci nebo Romové, o nikom jiném se v médiích nepíše, přestože případů ROZHOVOR okrádání etnickými Čechy je mnoho. Ale o tom celostátní média neinformují. A politici dávají neblahý příklad. Lianu Janáčkovou, která o sobě sama řekla, že je rasistka, Senát nezbavil imunity; starosta ODS z Krupky chce po volbách spolupracovat s DSSS, která je přímou nástupkyní neoacistické Dělnické strany, sociální demokracie v Praze 5 jde do komunálních voleb s programem zaměřeným proti Romům a bezdomovcům, za který by se nemusela stydět ani Dělnická strana, ČSSD v Mostu kandiduje pod heslem „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou? Jeden stát, jedna pravidla!“ Za Věci veřejné kandiduje jako volební lídr nedávný člen extremistické Národní strany, který působil i v jejích „ochranných sborech“ s názvem Národní garda. A předseda strany Radek John se jej zastal s tím, že každý má právo na vyzrání, kromě komunistů. Jiřího Jezerského se zase zastal Karel Schwarzenberg. Jezerský teď kandiduje za TOP 09 v ostravských Mariánských horách. Před několika lety přitom řekl, že když mu dají svolení, tak půjde Romy na osadě Bedřišce vystřílet, soud ho ovšem osvobodil s tím, že prý šlo o nadsázku. Takže když už i takoví lidé jako Schwarzenberg mění společenskou atmosféru k horšímu, tímto nebezpečným směrem, potěš nás Pán Bůh. Nemám, co k tomu dodat jiného. Horší se to a bude to ještě horší. V: My se o tom doma dohadujeme, protože Karel Schwarzenberg je člověk, který Berkat velmi podpořil – třeba Rakovice, naše venkovské centrum, to máme od něj velmi levně pronajaté. Takže tam i jinde se chová velice dobře, výborně. Ale neříkám, že Franta nemá principiálně pravdu. F: Kdy se fakt choval výborně (bez jakékoli ironie) bylo, když jsme ho pozvali na některou z demonstrací proti náckům; tak to přišel vždycky. Dřív – dneska už nemá tolik času a je ministrem. V tomhle nás podpořil mnohokrát. Problém je v tom, že od doby, kdy je ve velké politice, tak se začal chovat úplně jinak. No, prostě, je to velké zklamání. A lidé ten posun u Schwarzenberga vnímají, pravice si ho začíná přivlastňovat jako svého mluvčího: „To je ten slušný pán, který se pral a pere za lidská práva – a koukněte, i on tomu Jizerskému dává za pravdu“. To je dnešní situace. A mohl bych mluvit o chomutovské primátorce Řápkové a o tisíci dalších věcí, které se týkají Romů. Naše společnost se posouvá nebezpečným směrem, každá taková extremizace vždy nevyhnutelně vede ke zvýšení násilí vůči lidem z menšin. V: Jsou tu ale i pozitivní věci. Já například vidím velice pozitivně obnovení Konsorcia nevládních organizací zabývajících se migranty, kde jsou mladí, schopní lidé, kteří jsou citliví na porušování lidských práv. Nebo nově vzniklá iniciativa, která na jaře pořádala pochod za práva migrantů a v které je také mnoho příchozích. I tam jsou mladí lidé a do aktivit se zapojují příchozí, což je nejdůležitější. F: No, to máš pravdu, ale atmosféra se mění k horšímu... V: Je blbý, že čím víc se budou opět utahovat opasky, poté, co se obrovské peníze nechaly beztrestně vytunelovat, tím víc se lidi budou naštvávat a hledat nějakou oběť... F: Vnitřního nepřítele. V: Ano. To je velmi nebezpečné. Kompletní rozhovor na blogu Nesehnutí (http://nesehnuti. blog.idnes.cz/) Linda Janků, Tomáš Melichárek. Autoři jsou členy redakce časopisu PŘES. ANALÝZA 20 MEZINÁRODNÍ MIGRACE A ROZVOJ – (NE)ČEKANÉ SOUVISLOSTI? (1. ČÁST) Vztahy mezi mezinárodní migrací a rozvojem jsou jedním z nejčastějších témat současných odborných a politických diskuzí v rozvojových a migračních studiích. Snižování socioekonomických rozdílů a liberalizace pohybu pracovních sil patří v posledním desetiletí k nejvýznamnějším v rámci politické agendy jednotlivých zemí stejně jako nadnárodních a mezinárodních seskupení. Autoři na základě studia sekundárních pramenů a empirických výzkumů docházejí k názoru, že mezinárodní migrace má obecně pozitivní vliv na rozvoj ekonomicky chudých (rozvojových) zemí. Migrace obyvatel představuje významný dynamický proces, který zásadním způsobem ovlivňuje dlouhodobý vývoj lidstva. Podle odhadů Populační divize Spojených národů (UNPD) dosáhl počet mezinárodních migrantů v roce 2005 počtu 191 milionů neboli poměru tří procent světové populace v relativním vyjádření. Ve srovnání s odhady pro rok 2000 se absolutní počet mezinárodních migrantů v roce 2005 zvýšil o 15 milionů (UNPD, 2005). Směry a intenzita migračních toků jsou přitom tradičně ovlivněny rozdíly v úrovni rozvoje jednotlivých zemí. Rozvojové paradigma, které v sobě zahrnuje ideu pokroku ve smyslu „situace/procesy se vyvíjí k lepšímu“, tak získává své pevné místo v migračních úvahách. V průběhu posledních šedesáti let se hodnoty základních indikátorů rozvoje, jako je střední délka života nebo přístup ke zdravotnickým službám či vzdělání, zlepšily pro velké množství obyvatel světa, což ovšem není pravidlo pro všechny země a regiony. Právě tato skutečnost „nedostatečného“ nebo (téměř) žádného rozvoje přináší významné impulsy do relativně nových výzkumů a zájmu o souvislosti mezi tématy migrace a rozvoje. „Rozvojový potenciál migrace je hlavní příčinou toho, proč se problematika vztahů mezinárodní migrace a rozvoje zdrojových i cílových oblastí dostala vysoko v rámci žebříčku témat mezinárodní politické agendy.“ Rozvojový potenciál migrace je tak hlavní příčinou toho, proč se problematika vztahů mezinárodní migrace a rozvoje zdrojových i cílových oblastí dostala vysoko v rámci žebříčku témat mezinárodní politické agendy. Toto dokazuje mimo jiné jeden z výsledků Valného shromáždění OSN v září 2006, kdy bylo rozhodnuto o každoročním konání „Globálního fóra o vztazích mezi migrací a rozvojem“. První ročník se konal na pozvání belgické vlády v Bruselu v červenci 2007 a mezi hlavní témata fóra patřila problematika dopadů remitencí (tedy peněžních obnosů zasílaných migranty zpět do vlasti – pozn. red.) na země původu, problematika negativních dopadů migrace kvalifikovaných osob a otázky týkající se možností snížení počtu migrantů rozvojem zdrojových zemích. Tento článek nemůže být vyčerpávající analýzou problematiky vztahů mezi mezinárodní migrací a rozvojem. Smyslem následujících kapitol je upozornit českého čtenáře na některé zajímavé souvislosti a dopady, které často bývají dezinterpretovány v médiích, případně podléhají mylným domněnkám a často mají až mýtickou povahu. Nežijeme ve věku bezprecedentní mezinárodní migrace; mezinárodní migrace jako potenciální zdroj rozvoje nemusí způsobovat únik mozků (brain drain) a peníze migrantů zasílané do zdrojových zemí migrace nemusí být použity pouze na okázalou spotřebu, ale i na produktivní investice. Předkládaný článek je založen na analýze sekundárních zdrojů dat a informací z článků a studií převážně zahraničních odborných časopisů, zpráv mezinárodních agentur a vědeckých monografií zabývajících se danou problematikou. Jeho původní a obsáhlejší verze vyšla v časopisu Mezinárodní vztahy. Tento článek je jeho užší verzí s několika méně zásadními obměnami. Rozvojová studia a jejich přístup k migraci Zatímco ekonomické teorie migrace spíše inklinují k upřednostňování výhod svobodného pohybu obyvatel, rozvojová studia mají tendenci vidět migraci spíše jako vynucenou na základě chudoby obyvatel rozvojových zemí, konfliktů a občanských válek nebo jiné nestability či environmentálních problémů. Rozvojová studia migrace představují až příliš často v masových rozměrech a mají tendenci migrace chápat „a priori“ jako něco výrazně negativního. Proto je na migraci velmi často nahlíženo (na rozdíl od výše zmíněných teorií) jako na poslední možnou volbu přežití pro chudé obyvatele, přičemž zvýšený důraz je kladen na nadměrné vykořisťování území zdroje i cíle migrace. Tak je problematika mezinárodní migrace vnímána jako globální problém, který je nutné řešit, a národní vlády i mezinárodní agentury ročně vydávají velké úsilí a miliardy amerických dolarů ve snaze snížit její rozsah. Ovšem De Haan1, na základě analýz empirických studií, upozorňuje na fakt, že není možné zobecňovat migrační charakteristiky nebo její dopady v širším kontextu rozvoje, nerovnosti nebo chudoby. Uvádí příklad rozvojových studií, které často ignorují migraci jako významný faktor rozvoje venkova či zemědělství stejně tak jako migraci za prací jako významný zdroj příjmů. Soustředěná pozornost rozvojových studií na migraci z venkova do měst v rozvojových zemích je podle něho příkladem ustáleného pojetí, jak se rozvojová studia dívají na danou problematiku. Velká část rozvojové literatury koncentruje svou pozornost na přechod společnosti z venkovské (zemědělské) na městskou. Tato pozornost je však přenosem způsobu vnímání historického vývoje v Evropě na jiné vnímání vývoje jiných regionů s odlišnou kulturou. De Haan kritizuje fakt, že v Evropě je migrace často vnímána jako výsledek vykořenění obyvatel venkova v rámci procesů industrializace, 21 ačkoliv procesy migrace byly součástí evropské civilizace ještě před industrializací. Takto rozvojová studia často opomíjejí fakt, že v rozvojových zemích největší migrační proudy probíhají v rámci venkova, snad s výjimkou Latinské Ameriky. De Haan dále uvádí, že migraci obyvatel nelze považovat pouze za ekonomickou reakci na existenci push a pull faktorů (tedy ty, které nutí migranty opustit zemi původu, a ty, které je naopak lákají do cílových zemí – pozn. red.), protože zákonitosti migrace jsou dány sociálním a kulturním prostředím, které je ovlivněno místními zvyky a ideologiemi. Ústředním bodem de Haanových studií je myšlenka, že migrace nejsou obvykle izolovány od historie dané společnosti (zvýrazněno autorem). Migrace je obvykle součástí populačních strategií přežití a je také zabudována ve strategiích jednotlivých společností, které slouží pro získání obživy. Specifické formy migracím dávají také socio-kulturní „V Evropě je migrace často vnímána jako výsledek vykořenění obyvatel venkova v rámci procesů industrializace, ačkoliv procesy migrace byly součástí evropské civilizace ještě před industrializací.“ struktury. Migrační možnosti volby nejsou otevřené pro všechny. Jsou limitovány systémy vztahů obyvatel, předchozími migracemi a různými sociálními institucemi, které určují velikost jejich rozsahu, kdo může migrovat a z které oblasti. To také znamená, že zisky z migrace nejsou distribuovány rovnoměrně. Zdroj: www.sxc.hu ANALÝZA Cirkulační migrace jako výzva? Dobrým příkladem tohoto pojetí je tzv. cirkulační migrace, která představuje poměrně nový výzkumný fenomén. Zjednodušeně řečeno se jedná o migraci obyvatel, kteří se natrvalo nebo dočasně vrátili do země svého původu, případně se vracejí cyklicky. Migranti tak nejsou pouze pasivními účastníky migračního procesu, ale naopak jakýmisi aktivními agenty své vlastní mobility. Cirkulační migrace je spojena s výzvami nejen pro vědce, ale i politiky. Hugo2 se domnívá, že velké množství informací, teorií i většina empirických dat jsou spojeny s migračním paradigmatem stálého osídlení. Z tohoto důvodu je nutné přehodnotit dosavadní systémy sběru dat a informací zabývajících se migračními proudy, protože tato data jsou často mylná, jelikož nedovedla zachytit nestálé osídlení. Závěry a poznatky mnohých výzkumů založených na stálém osídlení tak dnes už nejsou relevantní. Například běžně užívané soubory dat týkající se původu migrantů (např. sčítání obyvatel) úplně vylučují dočasné bydliště, případně tento údaj není zpracováván. De Haan uvádí, že právě paradigma rozvojových studií dlouho nedokázalo vstřebat myšlenku cirkulační migrace (ať na mezinárodní či národní úrovni), když od 60. let minulého století v tomto oboru dominovala myšlenka jednosměrné migrace z venkova do měst (opět na obou úrovních). Teprve o desetiletí později se objevují informace o cirkulační přirozenosti migrace, které narušují jednotné modely rapidní urbanizace. Migrační studia při interpretaci tohoto typu migrace kladla důraz především na její kulturní aspekty, i když podstatných faktorů je mnohem více. Například většina migrantů si zachovává blízký vztah k místu původu, důležitá je i vzdálenost a dopravní možnosti, stejně tak jako poptávka po práci a životní podmín- ANALÝZA ky v místě migrace. Migrace je v tomto pojetí vnímána jako „diverzifikační“ strategie, kdy si migrant ponechává vlastnictví zemědělské půdy v místě původu a sezónně se nechá najímat na práci. V tomto kontextu je zajímavým zjištěním fakt, že vlastnictví půdy a práva na půdu je na venkově přirozeně vnímáno stejně důležitě jako poptávka po práci. Konkrétně Roberts3 popisuje specifické důvody pro volbu právě cirkulační migrace v Číně a různé důvody diverzifikační strategie domácností spojenou s migrací za prací. Obyvatelé Číny by se v případě dlouhodobé nebo trvalé migrace mohli reálně obávat především o ztrátu práva na bydlení a využívání domu nebo ztráty nároku na půdu v případě dlouhodobějšího opuštění vesnice. Proto je cirkulační migrace jedna ze strategií umožňujících uchovat si právo na zemědělskou půdu (jako základní a bezpečný zdroj obživy v případě ztráty zaměstnání, onemocnění a v době stáří) a zároveň těžit z možnosti získat sezónní (dočasnou) práci. „Čína od roku 1999 zaznamenala výrazný nárůst množství navrátilců ze zahraničí s progresivními technickými znalostmi.“ Z nedávno vydaných studií, které se zabývají cirkulační migrací na obecné úrovni, není možné získat informace o jejím globálním rozsahu. Transnacionální pohyby obyvatel vyžadují data, která by měla být získána jak ze zemí původu, tak i nových destinací. I když mnoho cílových zemí migrace má registrační procedury, které dovolují od- Zdroj: www.sxc.hu 22 hady počtu imigrantů, odhady přeshraničních pohybů imigrantů jsou méně zřetelné. Jak už bylo řečeno, migrační paradigma stálého osídlení stále v převážné míře určuje systémy sběru dat. Typickým příkladem je reálná neexistence způsobů registrace v oblastech emigrace. Navíc číselné údaje se týkají pouze některých zemí a jejich data jsou založena na nejednotné, a tedy obtížně srovnatelné metodologii (např. počet udělených pracovních povolení, počet udělených krátkodobých víz). Proto je obecný dopad tohoto typu migrace na rozvojové země vcelku těžko exaktně hodnotitelný a velmi složitý. Odborné studie teprve začínají sbírat informace a data a první výsledky těchto prací naznačují příslib právě tak jako rizika. Současné znalosti z jednotlivých výzkumů v Číně a Indii ukazují pozitivní výsledky cirkulační migrace, ale i některá negativa. Například Čína od roku 1999 zaznamenala výrazný nárůst množství navrátilců ze zahraničí s progresivními technickými znalostmi. Výzkum z roku 2002 mezi 154 navrátilci a místními obyvateli v hitech zónách v šesti městech ukázal, že 48 procent těchto navrátivších se migrantů v soukromém sektoru s sebou zpět přineslo znalosti zahraničních technologií ve srovnání s 21 procenty místních obyvatel4. Podobné výsledky byly zaznamenány i v Indii v oblasti softwarového průmyslu, kdy 30–40 procent vysoce kvalifikovaných indických zaměstnanců mělo relevantní pracovní zkušenosti v některé z ekonomicky rozvinutých zemí5. Ovšem je tu i příklad výsledků výzkumu v provincii Kerale v jihozápadní Indii6, kde tento výzkum poukázal na to, že navrátivší se migranti jsou většinou osoby středního věku s nízkým vzděláním, se znalostmi a zkušenostmi na nízké úrovni. Není potom až tolik překvapující, že polovi- ANALÝZA 23 na z nich byla po svém návratu bez zaměstnání. I když tento závěr nemusí být zrovna jednoznačný, pravdou je, že cirkulační migrace není žádný všelék na dlouhodobé a komplexní rozvojové problémy. Dopady cirkulační migrace na rozvoj mohou být pozitivní, když: • socio-ekonomické podmínky v cílových zemích migrace se zlepšily nebo se výrazně očekává, že se tak stane; • návrat migrantů, bez ohledu na to, zda se jedná o dočasný nebo stálý, byl dobrovolný a plánovaný; a • navrátivší se migranti získali znalosti, dovednosti a úspory během pobytu v zahraničí. Pokud se nepodaří naplnit nějakou z těchto podmínek, dopad cirkulační migrace na rozvoj může být velmi omezený. Proto by cílem migrační a rozvojové politiky mělo být vytvoření takového prostředí, aby umožnilo co největší pozitivní dopady této cirkularity. Je tedy výzvou pro rozvojové experty a politiky, jakým způsobem a na koho zaměřit své rozvojové programy a migrační politiky tak, aby docházelo k jejich vzájemnému doplňování, koherenci a vyšší efektivitě ve prospěch obyvatel ekonomicky chudých zemí. Koncepce cirkulační migrace nabízí poměrně zajímavou koncepci pro rozvojovou politiku, včetně rozvojové politiky České republiky. Mezinárodní migrace a současná globalizace Globální způsoby komunikace a nové možnosti přepravy usnadňují svobodný pohyb obyvatel více, lépe a mnohem rychleji než kdykoliv předtím a výrazně tak snižují vliv vzdálenosti mezi zdrojovými a cílovými destinacemi. Klesající ceny telefonních hovorů, zavedení faxu a e-mailu a stále klesající ceny mezinárodní dopravy vytvářejí migrantům možnosti být v kontaktu v reálném čase a v užším vztahu s jejich oblastmi původu lépe než kdy jindy, včetně možností častějších návštěv domova v případě potřeby nebo přerušení práce. Tím se také zmenšuje tlak na přestěhování celé rodiny do místa nové destinace. Mezi- národní migranti za této situace mohou získat to nejlepší z obou světů, především získat vysoké příjmy v oblastech s vysokými cenami, ale zároveň tyto příjmy mohou utratit v zemích s nízkými příjmy a nízkými cenami. Migranti si tak mohou lépe udržet své kulturní hodnoty, rodinné vazby aj. Současná éra globální migrace začala na konci 2. světové války, která vyvolala masivní vystěhování desítek milionů obyvatel. I když největší intenzitu migračních proudů zažívají rozvojové země stále mezi sebou, z pohledu problematiky vztahů mezinárodní migrace a rozvoje je nutné analyzovat především migrační proudy mezi ekonomicky rozvinutými regiony a regiony rozvojovými. Tyto proudy se začínají masivně objevovat od konce 60. let minulého století, kdy přicházejí do západní Evropy, Austrálie a severní Ameriky imigranti z Afriky, Asie, Karibiku a Středního východu. „Koncepce cirkulační migrace nabízí poměrně zajímavou koncepci pro rozvojovou politiku, včetně rozvojové politiky České republiky.“ Mezinárodní migrace ve světle čísel Odhadovaný absolutní počet mezinárodních migrantů má od 60. let minulého století stoupající tendenci a mezi lety 1960 a 2005 se více než zdvojnásobil – ze 75,5 milionů na 190,6 milionů mezinárodních migrantů. Relativní nárůst počtu mezinárodních migrantů za stejné období vzhledem k celkové populaci Země je však mnohem skromnější – z 2,5 procenta na 3,0 procenta – a za poslední dvě desetiletí se tento poměr příliš nezměnil (viz Tab. 1). Podle údajů publikovaných Populační divizí Spojených národů v roce 2005 (UNPD) je Evropa kontinentem s největším počtem mezinárodních migrantů (více než 61,1 milionů), následována Asií (53,3 milionů), Severní Amerikou Rok Odhadované počty mezinárodních migrantů Podíl mezinárodních migrantů na celosvětové populaci 1960 75,463.352 2,5 % 1965 78,443.933 2,4 % 1970 81,335.779 2,2 % 1975 86,789.304 2,1 % 1980 99,275.898 2,2 % 1985 111,013.230 2,3 % 1990 154,945.333 2,9 % 1995 165,080.235 2,9 % 2000 176,735.772 2,9 % 2005 190,633.564 3,0 % Tabulka 1: Odhadované počty mezinárodních migrantů ve světě a jejich procentuální podíl na celosvětové populaci (1960 – 2005). Zdroj: Data z UNDP (2005) ANALÝZA 24 Region 1960 Podíl na globálním počtu migrantů (1960) 1990 Podíl na globálním počtu migrantů (1990) 2005 Podíl na globálním počtu migrantů (2005) Afrika 9,134.224 12,1 % 16,351.076 10,6 % 17,068.882 9,0 % Asie 28,477.693 37,7 % 49,887.766 32,2 % 53,291.281 28,0 % Evropa* 14,244.764 18,9 % 49,381.119 31,9 % 64,115.850 33,6 % Latinská Amerika a Karibik 6,018.088 8,0 % 6,978.142 4,5 % 6,630.849 3,5 % Severní Amerika 12,512.766 16,6 % 27,596.538 17,8 % 44,492.816 23,3 % Oceánie 2,134.129 2,8 % 4,750.692 3,1 % 5,033.887 2,6 % Svět 75,463.352 100,0 % 154,945.333 100,0 % 190,633.564 100,0 % * včetně Ruské federace Tabulka 2: Odhadované počty mezinárodních migrantů ve světě a jejich procentuální podíl na celkovém počtu migrantů (v letech 1960, 1990, 2005). Zdroj: Data z UNPD (2005) (44,5 milionů) a Afrikou (17,1 milionů). Ačkoliv absolutní počet asijských mezinárodních migrantů vzrostl z 28,5 milionů v roce 1960 na 53,3 milionů v roce 2005, asijský podíl na celosvětové mezinárodní migraci klesl z 37,7 procent na 28,0 procent za stejné časové období. Afrika také zaznamenala pokles podílu svých migrantů z 12,1 procenta v roce 1960 na 9,0 procent v roce 2005, i když absolutní počet migrantů v tomto období stoupl téměř dvakrát. V případě Latinské Ameriky a Karibiku se také jednalo o pokles poměru jejich migrantů na celosvětové mezinárodní migraci z 8,0 procent na 3,5 procenta za uvedené období, protože absolutní počet migrantů zůstal téměř konstantní. Obrovský nárůst migrace však zaznamenala Evropa, relativní počet migrantů se zvýšil dvakrát, z 18,9 procent v roce 1960 na 33,6 procent v roce 2005, ale absolutní počet se zvýšil téměř čtyřikrát7. „Ženy vstupují na globální pracovní trh v mnohem větším počtu, stále ve větším měřítku migrují samy a ve skutečnosti jsou často hlavním živitelem rodiny, kterou předtím opustily.“ Vybrané trendy a nové formy v globalizované migraci Globalizační procesy za několik posledních desetiletí dokázaly sehrát významnou úlohu ve změně forem mezinárodní migrace. Za nejdůležitější bývá označováno posílení vlivu pull faktorů na stejnou rovinu, jako jsou push faktory. Migrační proudy už nejsou vyvolány pouze kombinací chudoby, demografických tlaků a jiných push faktorů, ale také pull faktory ve smyslu lákadel komfortu západních zemí známých doposud z filmů a televizních pořadů, zábavy a konzumního zboží na lokálních trzích. Migranti si tak mohou přát zvýšit kvalitu svého života ne jenom po jeho ekonomické stránce, ale také na jeho sociální a kulturní rovině. Poměrně nově zkoumaným migračním fenoménem, který má pravděpodobně také spojitost s globálními procesy, je vzrůstající počet žen v proudech mezinárodní migrace. Ženy v současné době představují téměř jednu polovinu mezinárodních migrantů a dominují v migračních proudech směřujících do ekonomicky rozvinutých zemí. Zároveň však patří mezi nejvíce zranitelné skupiny migrantů, především v oblasti porušování lidských práv. Ženy vstupují na globální pracovní trh v mnohem větším počtu, stále ve větším měřítku migrují samy a ve skutečnosti jsou často hlavním „Za všeobecně rozšířený názor je považován fakt, že většina migrantů pochází z nejchudších vrstev země původu. Výzkumy dokazují, že to není pravda.“ živitelem rodiny, kterou předtím opustily. Očekává se, že tento trend bude pokračovat i v dalších letech kvůli zvyšující se poptávce v industrializovaných zemích po pracovní síle v zaměstnáních, které tradičně vykonávají ženy: domácí práce, ošetřovatelský a pečovatelský servis, úklid, zábavní a sexuální obchod, maloobchodní prodej a práce v továrnách. Tento nový trend v mezinárodní migraci má i své negativní dopady v zemích původu v podobě nárůstu rozvodů, ovdovění, bezdětnosti a samoty. Na druhou stranu jsou zde i pozitivní souvislosti spojené s tímto fenoménem, protože mnoho žen má díky své migraci lepší přístup ke vzdělání, většímu povědomí o svých právech, lepší možnosti si najít práci a získat tak nové zkušenosti. Vzrůstající vzájemná závislost mezi jednotlivými zeměmi doplněná o jejich vzájemnou nerovnost v budoucnosti pravděpodobně povede k dalšímu zesílení mezinárodní migrace. V celosvětové „honbě za znalostmi“ sahají vyspělé státy stále častěji do zásobárny vysoce mobilní pracovní síly. Pokud budou ekonomiky rozvinutých zemí pokračovat ve svém růstu, budou i nadále potřebovat více migrantů, především u práce, již místní obyvatelé nejsou ochotni zastávat. Tato povolání jsou známa pod označením „čtyři D“: dirty, difficult, demeaning and dangerous – špinavé, těžké, ponižující a nebezpečné – a zahrnují uklízení odpadků, zametání ulic, stavebnictví, těžbu surovin, sexuální obchod atd. Další podobné profese souvisí se sezónními pracemi. Na druhou stranu je tu stále se zvyšující poptávka pro škále vysoce kvalifikovaných profesionálů v technologických, 25 vědeckých, manažerských a administrativních pozicích. Za všeobecně rozšířený názor (především v oblasti poskytování rozvojové pomoci) je považován fakt, že většina migrantů pochází z nejchudších vrstev země původu. Výzkumy dokazují, že to není pravda. Kdybychom však připustili tuto hypotézu, museli bychom také uznat, že migranty zasílané prostředky ve formě remitencí jsou pak určeny bohatší neemigrující části populace. Ve skutečnosti emigranti obvykle mají vyšší vzdělání než ti, kteří zůstávají v místě původu. Většina migrantů mířících do zemí OECD navštěvovala střední školu nebo i vyšší8. Je to přirozené, protože většina migrantů, s výjimkou migrace na krátkou ANALÝZA vzdálenost (např. lidé z Mexika do USA, Turci do Evropy), obecně potřebuje mít přístup k informacím a finance k tomu, aby mohla překročit hranice, a není podstatné, zda legálně či ilegálně, což ti nejchudší z nejchudších nemají. Kromě toho si takové riziko ve většině případů nemohou dovolit. Robert Stojanov, Jiří Novosák Robert Stojanov bádá v Centru pro výzkum globální změny – CzechGlobe, Akademie věd ČR a přednáší na Ústavu environmentální bezpečnosti, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (pro další studium viz www.stojanov.org). De Haan, A.: Livelihoods and Poverty: The Role of Migration - A Critical Review of the Migration Literature. The Journal of Development Studies, Vol. 36 (December 1999), No. 2, s. 1–47. 2 Hugo, G.: Circular Migration: Keeping Development Rolling? Washington, D.C.: Migration Information Source, The Migration Policy Institute, June 2003, (http://www.migrationinformation.org/Feature/display.cfm?ID=129) 3 Roberts, K. D.: China’s „Tidal Wave” of Migrant Labour: What Can We Learn From Mexican Undocumented Migration to the United States? International Migration Review, Vol. 31 (1997), No. 2, s. 249–293. 4 Agunias, D. R.: From a Zero-Sum to a Win-Win Scenario? Literature Review on Circular Migration. Washington, D.C.: Migration Information Source, The Migration Policy Institute, 2006. s. 9–10. 5 Commander, S. - Chanda, R. - Kangasniemi, M. - Winters, A. L.: Who Gains from Skilled Migration? Evidence from the Software Industry. Manuscript. Center for Economic Performance, London School of Economics, 2004. (http://www.london.edu/assets/documents/PDF/ commander_3.pdf) 6 Nair, P. R. G.: Return of Overseas Contract Workers and their Rehabilitation and Development in Kerala (India): A Critical Account of Policies, Performance and Prospects. International Migration, Vol. 37 (March 1999), No. 1, s. 209–242. 7 Viz Tab. 2; data jsou z UNDP, 2005; srovnej s daty a komentářem vývoje za období 1970 a 2000 v IOM (World Migration 2003: Managing Migration — Challenges and Responses for People on the Move. Geneva: International Organization for Migration, 2003. s. 29.) 8 Podrobnosti viz Carrington, W. J. - Detragiache, E.: How Big is the Brain Drain. IMF Working Paper WP/98/102. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 1998. 1 MIGRACE DESET MÝTŮ O IMIGRACI A IMIGRANTECH V ČESKU V současnosti je na celém světě podle odhadů OSN mimo zemi svého obvyklého pobytu více než 200 milionů lidí. Z toho 430 tisíc v Česku, které si svou novou roli imigrační země pomalu začíná připouštět. Vzhledem ke stále narůstajícímu počtu příchozích bychom neměli otálet, ale naopak co nejdříve si vydefinovat svůj postoj k imigraci a imigrantům samotným. Vzájemný vztah majority a příchozích je ovlivňován stereotypními představami, které často přechází v předsudky až mýty. Ty mohou být příčinou nepřekonatelných bariér mezi oběma stranami, a jak dokládají následující řádky, většinou se zakládají na domněnkách a pocitech, nikoliv skutečných faktech. Takové mýty, které jsou hluboce zakořeněné v uvažování přijímající společnosti, mohou být zdrojem maladaptace všech aktérů migrace, vzniku potenciálních konfliktů až segregaci a radikalizaci minoritních skupin. 1) Imigrantů je stále více a Češi vymírají Jednou z nejčastějších obav Čechů spojených s imigrací je strach ze ztráty dominantního postavení, které mají zaručené početní převahou. Úhrnná plodnost1 v České republice se od roku 1980 drží pod hranicí náhrady. V roce 2009 dosahovala hodnoty 1,24 dítěte na jednu ženu v produktivním věku. Panuje obecné přesvědčení, že imigranti vykazují mnohem vyšší hodnoty než Češi. Ve skutečnosti je jejich reprodukční strategie velice podobná té české (Ukrajinci 1,26; Slováci 1,35; Vietnamci 1,83).2 2) Česko patří Čechům Druhým poměrně významně rozšířeným mýtem je vnímání území Česka jako země, která byla vždy „etnicky čistá“. Ve skutečnosti se jedná o velmi čerstvou zkušenost. Až do konce druhé světové války byla česká společnost multikulturního charakteru. Vedle Čechů a Slováků zde žila mimo jiné početně významná skupina Židů (120 tisíc) a Němců (3 miliony), kteří byli v přímé souvislosti s válkou odsunuti, zabiti nebo emigrovali. MIGRACE 3) Imigranti nám berou práci Zejména v období hospodářské recese je posilován stereotyp „cizinci nám berou práci a zneužívají sociální systém“. Ve skutečnosti je pro cizince, kteří nemají povolení k trvalém pobytu, velmi obtížné získat legálně zaměstnání. Povolení vydává příslušný úřad práce na konkrétní pracovní místo a pouze za podmínky, že jej nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek pracovních sil obsadit jinak. Většina cizinců zastává ty pozice, které jsou občany Česka odmítané. Zaměstnanec-cizinec je povinen odvádět na daních, zdravotním i sociálním pojištění stejné částky jako český občan, ale má omezené nebo vůbec žádné možnosti ze systému sociálního zabezpečení čerpat (např. na podporu v nezaměstnanosti má právní nárok až po získání trvalého pobytu).3 „Většina cizinců zastává ty pozice, které jsou občany Česka odmítané. Zaměstnanec-cizinec je povinen odvádět na daních, zdravotním i sociálním pojištění stejné částky jako český občan, ale má omezené nebo vůbec žádné možnosti ze systému sociálního zabezpečení čerpat.“ 4) Vždy přichází ti nejchudší, kteří představují hrozbu pro český systém sociálního zabezpečení Se zneužíváním sociálního systému úzce souvisí obecně přijímaná představa zejména ekonomického migranta, jakožto příslušníka těch nejchudších skupin v zemi původu. Migrace je velmi nákladná záležitost a ti nejchudší si ji nemohou dovolit. Pokud jsou lidé nuceni odejít, zpravidla ti nejchudší přicházejí do nejbližší bezpečné oblasti Ilustrační foto: Ondřej Zvěřina 26 a dále cestují jen ti, kteří mají prostředky. Za nejchudší migranty jsou obecně považováni uprchlíci. OSN odhaduje počet lidí, kteří mají status uprchlíka nebo vyžadují jiný druh mezinárodní ochrany, na 30 milionů, z čehož se pouze necelé 3 miliony nachází v rozvinutých zemích světa (Statistical Year Book 2007). Samotná Česká republika od svého vzniku do konce roku 2008 poskytla mezinárodní ochranu pouze 2 377 osobám (ČSÚ). 5) Cizinci jsou bacilonosiči Obraz „nejchudšího“ je podporován přesvědčením, že všichni imigranti jsou nemocní, zpravidla HIV nebo TBC pozitivní, zatěžují české zdravotnictví a ohrožují zdraví celé populace. Nejčastějšími příčinami hospitalizace cizinců v roce 2009 byly těhotenství a porod, nemoci oběhové a trávicí soustavy a poranění a otravy. Ve stejném roce činil podíl cizinců na nakažených TBC 13,4 %. Z dlouhodobého monitoringu vyplývá, že se vzrůstajícím počtem příchozích riziko infekce TBC v Česku neroste.4 Hlavním důvodem imigrace je ekonomická aktivita. Aby mohl člověk pracovat a vydělávat, musí být zdravý a k tomu uzpůsobilý, proto většina cizinců přichází v produktivním věku a bez zdravotních komplikací.5 Ze zákona mají všichni cizinci povinnost mít zdravotní pojištění. 6) Cizinci jsou kriminálníci Média často poukazují na cizince jako na pachatele trestných činů. Někteří z nich se trestných činů opravdu dopouští, ale zdaleka ne všichni. V roce 2007 bylo odsouzeno 75 728 osob, z toho 93,8 % byli občané České republiky, 2,5 % občané jedné ze členských zemí EU a 2,1 % občané třetích zemí. Z celkového počtu cizinců v roce 2007 se trestného činu dopustilo 1,1 %. Pro srovnání podíl trestaných Čechů na celkové populaci byl 0,7 % (ČSÚ). 27 MIGRACE 7) Cizinci tvoří homogenní skupiny Platí obecné přesvědčení, že migranti stejného etnika spolu sympatizují, mají podobné názory a tvoří pospolitou komunitu. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o komunitě vietnamské, jejíž existence je značně neprůkazná. Zpravidla je sdružování s lidmi stejného jazyka, kultury a etnicity realizováno za účelem poskytování pocitu bezpečí a ochrany před neznámem, diskriminací a rasismem a nikoli primárně za účelem obhajování svých práv a požadavků ve veřejné debatě. Často míra restriktivity imigrační politiky přímo ovlivňuje míru shlukování zástupců stejného etnika a může vést až k prostorové a sociální segregaci. Na státní nebo krajské úrovni prozatím neexistuje žádná užší organizovaná vazba mezi jednotlivými příchozími v podobě krajanských spolků apod.6 ‚Česká imigrační politika je velmi restriktivní a podporuje další mýtus „čím restriktivnější přístup, tím lépe se nám bude imigrace kontrolovat“. Opak je realitou.‘ 8) Cizinci jsou tu jenom dočasně Vnímání přítomnosti cizinců na území Česka jako něčeho dočasného je veskrze šířeno politiky. Zákony, které ovlivňují život, společenské a ekonomické aktivity přistěhovalce, nevytvářejí podmínky pro stabilitu, ale nutí cizince žít po několik let ve značném provizoriu a nejistotě. Adaptace cizinců není proto ideální a imigranti nezřídka bývají zranitelnější a náchylnější k rizikovému chování. Předpoklad dočasnosti nenutí ani politiky ani veřejnost působit na integraci cizinců a vytvářet pro ni vhodné podmínky. Tento přístup negativně působí na celou společnost, která je postupně striktně separována na majoritu a přistěhovalce, kteří nemají přístup k občanským právům. 9) Restriktivní politika znamená lepší kontrolu Česká imigrační politika je velmi restriktivní a podporuje další mýtus „čím restriktivnější přístup, tím lépe se nám bude imigrace kontrolovat“. Opak je realitou. Čím přísnější požadavky, tím větší vzniká prostor pro nekalé praktiky, jako je korupce, práce načerno, kvazilegální zaměstnávání, neoprávněný pobyt, převaděčství, obchod s lidmi a páchaní dalších trestných činů. Pro mnohé migranty je nemožné restriktivně nastavená pravidla splnit, proto volí jinou, často nelegální formu a tím vypadávají ze zorného pole kompetentních orgánů. Vedlejším nežádoucím efektem je degradace celospolečenské morálky. 10) Ilegální migranti přicházejí přes „zelenou hranici“ Převažuje představa ilegálního migranta jako člověka, který na území vstupuje neoprávněně, zpravidla přímo 1 2 3 4 5 6 Kresba žáka 2. stupně ZŠ na téma Jak si představuji uprchlíka (workshop pro školy realizovaný Nesehnutím). přes hranici někudy lesem. Převážná část nelegálních migrantů však přichází legálně např. na turistické nebo jiné vízum, jehož platnost skončí nebo vyprší účel vydání víza, např. cizinec ztratí zaměstnání. Velká část zadržených nelegálních cizinců se na území nachází delší dobu a má práci, ze které těží celá česká společnost. Důležité je vědět, že v České republice žádný zákon neukládá nikomu povinnost hlásit nelegálního migranta. Jak dokládá současná situace, je velmi jednoduché mýty do společnosti vnést a udržovat, ale bojovat s nimi už je mnohem náročnější. I přes jasně průkazné, státem garantované statistiky, které hovoří v neprospěch oněch mýtů, se většina společnosti ztotožňuje s falešnými tvrzeními a bohužel na základě nich soudí nejen příchozí, ale i rozhoduje při volbách nejen do Poslanecké sněmovny, která je hlavním strůjcem podoby současné imigrační politiky. Tereza Kušniráková Sociální geografka, Přírodovědecká fakulta UK Praha Počet živě narozených dětí na jednu ženu ve věku 15 – 49 let. Minimální hodnota pro zachování populace je 2,1 dítěte. Zdroj dat: ČSÚ. Nejpočetnějšími skupinami příchozích byli ke konci roku 2009 občané Ukrajiny (133 033 osob, 30 % všech imigrantů), Slovenska (75 915, 17 %) a Vietnamu (60 996, 14 %). Týká se většiny občanů tzv. třetích zemí, tzn. států, které nejsou členy EU. Občané EU mají obdobná práva jako občané ČR, ale i zde existují určité výjimky. Více podrobností na stránkách České správy sociálního zabezpečení www.cssz.cz. Zdroj dat: www.mighealth.net. Zdravotní stav podle oficiálních statistik. Zdroj dat: ČSÚ. Věková struktura migrantů se značně liší od struktury české majority. Nejvíce jsou zastoupeni migranti v produktivním věku od 20 do 45 let (66 %), mužů je 1,5krát více než žen. Je možné nalézt několik výjimek. Např. Svaz Vietnamců v České republice (http://www.hnvn.cz/), ale i ten sdružuje velmi malý počet z celkového počtu Vietnamců na území republiky. REPORTÁŽ 28 PŘESÍDLENÍ PO „KANADSKU“ V Kanadě žije k pololetí roku 2010 z celkové populace 21,3 % imigrantů (7 202 340), z tohoto počtu jsou jen 2,3 % uprchlíci (163 784) (UNHCR, 2009, s. 16). Přesídlovací programy (tzv. Resettlement Assistance Program, tzv. RAP) mají v Novém světě daleko hlubší tradici než u nás v České republice. Přesídlení je termín používaný Úřadem pro občanství a imigraci (Citizenship and Immigration Canada, tzv. CIC), který popisuje proces legálního přestěhování uprchlíků ze zemí původu do Kanady a jejich usazení se zde jako osob s trvalým pobytem. CIC se v tomto ohledu spoléhá především na doporučení UNHCR (v některých případech i soukromých subjektů, které se rozhodnou „sponzorovat“ vybraného uprchlíka, v těchto situacích se jedná především o charitativní církevní nebo občanské spolky či o skupiny již integrovaných uprchlíků, které chtějí pomoct svým příbuzným a krajanům). Prakticky fungují přesídlovací programy obdobně jako u nás v České republice. V případě, že jsou uprchlíci doporučeni k přesídlení, musí vyplnit nutné formuláře, podle kterých příslušný kanadský úředník rozhodne o udělení či neudělení azylu. Zajímavé však je, že žadatelé o azyl musí před vstupem do Kanady podstoupit zdravotnickou prohlídku, která je povinná i pro nejbližší rodinné pří- „Země, které podporují přesídlovací programy, ročně přesídlí asi 100 000 osob. V dosavadní praxi Kanada přesídlila ročně na vlastní náklady asi 10–12 tisíc uprchlíků.“ slušníky, kteří o azyl nežádají (FJC Refugee centre, 2009). Po absolvování všech nutných formalit nastává fáze udělení azylu a trvalého pobytu, po třech letech v Kanadě může pak uprchlík žádat o kanadské občanství. Jestliže se žadateli podaří dosáhnout udělení kanadského azylu, ale pořád se nachází v některém z provizorních táborů například v Malajsii nebo Thajsku, musí se nějakým způsobem Uprchlický tábor Karenů v Barmě u thajských hranic. Zroj: internet dopravit do cílové země, v našem případě tedy do Kanady. V tomto momentě se však česká a kanadská realita rozcházejí. Výdaje hradící letenku, pas a další formality musejí přesídlení uprchlíci hradit z vlastních zdrojů. Vzhledem k tomu, že většinou jsou uprchlíci nemajetní a jejich ekonomická situace není zrovna příznivá, mají možnost si vzít půjčku od kanadské vlády. Nový život v nové zemi začínají sice svobodní, ale někdy i s dluhem přesahujícím 10 tisíc kanadských dolarů. Po příletu do bezpečné země nastává teprve ten správný integrační kolotoč. Uprchlíci jsou krátkodobě (zhruba tak na 6–8 týdnů) ubytovaní v některém z azylových domů (tzv. shelters), kde jim sociální pracovníci vysvětlují kanadský systém vzdělávání, zaměstnanosti, zdravotnictví a další. K dispozici jsou jim DVD a brožury v několika jazykových mutacích a překladatelé, kteří napomáhají překonávat jazykovou bariéru. Po pár týdnech jsou uprchlíci přestěhováni do bytů, ve kterých mají začít svůj nový život. Vzhledem k tomu, že je finanční podpora na kanadské poměry mizivá, volí například Karenové1 strategie společného ubytování. Tak se mnohdy stává, že bydlí dvě rodiny v jednom domě nebo několik mladých lidí sdílí jeden společný byt. Azylantův život začíná od nuly. Jaké má šance a benefity, které mu mohou usnadnit náročné začátky? Vládní přesídlovací program zahrnuje odbornou asistenci v prvním roce azylantova života v hostitelské zemi (nebo do té doby, než je schopný se samostatně zařadit do společnosti). Jak bylo výše naznačeno, asistence znamená především finanční podporu v mnoha oblastech, která je buď garantována soukromými subjekty (Private Sponsorship Refugee, tzv. PSR) nebo státem (Government-assisted Refugees , tzv. GAR) a zahrnuje výdaje za ubytování, oblečení a základní výlohy domácnosti. Dále je asistence nabízena při hledání zaměstnání a výuce angličtiny (uprchlíkům jsou nabízeny specializované jazykové kurzy LINC – Language Instructi- „Počty přesídlených uprchlíků u nás ani zdaleka nedosahují těch kanadských. Jedno je však jisté, kromě toho, že i kanadský systém má spousty chyb, z praxe je vidět, že přesídlování se drží jednoho zásadního trendu, a to – zachovat komunitu.“ on for Newcomers to Canada). Výše finanční podpory, kterou stát azylantům garantuje, zahrnuje jen ty nejnutnější výdaje. Pokud se osvědčí navrhovaná reforma azylového systému, mohla by podpora u některých skupin azylantů trvat ne jeden rok, ale i dva roky. Organizace, které nabízejí prakticky nutnou asistenci, se v Kanadě nazývají „organizace poskytující služby“ (Service Provider Organizations). Těchto organizací je v celé Kanadě asi kolem REPORTÁŽ 29 Karenská rodina před chýší v uprchlickém táboře. Zdroj: internet 30 a jsou to převážně neziskové organizace. V případě, že si uprchlík nenajde zaměstnání, má po ukončení jednoleté finanční podpory nárok pouze na tzv. social welfare, které je ve srovnání s finančním příspěvkem v prvním roce života v Kanadě ještě nižší. Praktický příklad: Nura jako samostatně žijící osoba dostává od státu 667 CAD, 380 CAD ji stojí nejlevnější ubytování v regionu (ceny za ubytování např. v Torontu jsou dvojnásobné). Na živobytí jí zbývá 287 CAD, musí se opravdu snažit, aby s podporou vyžila (CCR, 2010). V případě, že by jí bylo poskytováno welfare, bude dostávat od státu 580 CAD. V červnu tohoto roku proběhla v Kanadě reforma systému přijímání uprchlíků, hlavní předností této reformy má být hlavně urychlení a zkrácení procesu žádostí o azyl, který do té doby trval i několik let. Ministr pro imigraci a multikulturalitu Jason Kenney se vyjádřil, že se schválením tohoto balíčku chce přijmout o 2 500 přesídlenců ročně víc než obvykle a vytvořit jim v Kanadě nový domov (500 nových míst vytvoří vládní programy a 2 000 míst bude ze soukromých fondů). I přes tato pozitiva je reforma kritizována veřejností i odborníky po celé zemi. „Znalost socio-kulturního prostředí přesídlených osob a informace o jejich minulosti nám mohou pomoci ve snahách o lepší zapojení do majoritní společnosti.“ Podle údajů OSN je na světě zhruba 10,5 milionů uznaných uprchlíků, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách uprchlických táborů a slumů. Země, které podporují přesídlovací programy, ročně přesídlí asi 100 000 osob. V dosavadní praxi Kanada přesídlila ročně na vlastní náklady asi 10 – 12 tisíc uprchlíků (7 300 – 7 500 osob podporováno vládou, 3 300 – 4 500 podporováno ze soukromých zdrojů), to znamená každého desátého. V roce 2008 byla Kanada hned po USA druhou nejotevřenější zemí pro přesídlené uprchlíky. Spolu s administrativní reformou uprchlického systému by měla přijít i finanční reforma, která přinese do přesídlovacích programů o 20 % víc financí a celkový objem peněz podporující přesídlovací programy stoupne na 54 mil. CAD. Od roku 2006 doposud Kanada přesídKarenové jsou národ tibetočínského původu, žijící především v jihovýchodní Asii – v Barmě a Thajsku. (pozn. red.) 1 lila skoro 4 000 uprchlíků karenské národnosti z Barmy, v současné době dochází k přesídlení zhruba 5 000 Buthánců. Jestli nový imigrační zákon naplní slibovaná očekávání, ukáže čas. Kanadský přesídlovací program snad ani nemá smysl s praxí v České republice srovnávat. Počty přesídlených uprchlíků u nás ani zdaleka nedosahují těch kanadských. Jedno je však jisté, kromě toho, že i kanadský systém má spousty chyb, z praxe je vidět, že přesídlování se drží jednoho zásadního trendu, a to – zachovat komunitu. Například Karenové z thajského uprchlického tábora Mae la Oon, ve kterém někteří žili i 20 let, zůstávají ve skupinách ve větších městech, je jim dána určitá volnost při výběru bydlení. To umožňuje, aby si komunita zachovala jistou soudržnost a navzájem se mohla podporovat v náročných životních situacích. Jak poznamenávají sociální pracovníci, život uprchlíka v komunitě zpomaluje integraci do jazykového prostředí, ale vzhledem k tomu, že je skupinová soudržnost pro tyto lidi zásadní, tak bychom se při vymýšlení integračních strategií u přesídlených osob měli obracet na ty, kteří znají uprchlíky z přesídlované komunity a mohou nám o mentalitě jejich etnika mnohé prozradit. Znalost socio-kulturního prostředí přesídlených osob a informace o jejich minulosti nám mohou pomoci ve snahách o lepší zapojení do majoritní společnosti. Jsem přesvědčená, že praktické informace by proces integrace usnadnily oběma stranám, jak přesídleným uprchlíkům, tak i státu. Přesídlené osoby v roce 2007: Země původu Počet Afghánistán 2 044 Myanmar (Barma) 1 786 Kolumbie 1 651 Irák 983 Etiopie 742 Somálsko 665 Kongo 626 Eritrea 455 Súdán 385 Irán 325 Počty a země původu přesídlených za posledních 8 let: Země původu počet rok Somálsko/Súdánci 889 2003 – 2004 Somálsko 70 2004 – 2006 Karenové 810 2006 – 2007 Karenové 1 851 2007 – 2008 Karenové 1 300 2008 – 2009 Buthánci 5 000 2009 – 2012 Martina Vodičková Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) MIGRACE 30 SAMY NA ÚTĚKU V roce 2009 v ČR podali děti a mladí lidé1 12 nových žádostí o mezinárodní ochranu. Žadatelé/ky byli z Ukrajiny, Mongolska, Demokratické republiky Kongo, Ázerbajdžánu, Iráku, Nigérie a Sýrie. Tyto děti se nacházejí v cizí zemi bez rodičů, samotné. Mají různé zkušenosti – některé třeba jen utekly z domova, jiné se staly svědky zabíjení a mučení, další byly přinuceny sloužit jako dětští vojáci. Pro děti a mladé lidi bez doprovodu je daleko obtížnější získat mezinárodní ochranu než pro dospělé. Nezletilým, kteří často přichází bez dokladů, se totiž obtížněji dokazuje, že jsou pronásledováni právě oni a ne pouze jejich rodiče. Úřady si často neuvědomují, že děti jsou přitom pronásledovány právě na základě příslušnosti ke své rodině. Obecně také nezletilým nevěří. Děti navíc mívají problémy s časovou chronologií událostí, pamatováním si a vysvětlováním, stejně jako nedostatkem důkazů ve formě dokumentů. Nezletilé osoby bez doprovodu (nebo také nezletilí bez doprovodu) jsou osoby mladší 18 let, které přicest ovaly na území cizího státu bez doprovodu rodičů či jiných zákonných zástupců. Jak evropské země reagují na tak výjimečnou situaci těchto dětí? Pokusíme se tuto otázku zodpovědět na příkladu České republiky a Velké Británie. Pár čísel pro srovnání: v roce 2008 podali děti a mladí lidé v ČR 34 žádostí o mezinárodní ochranu. Nejvíce jich bylo z Turecka (23), z Ukrajiny (5) a z Afghánistánu (2). Oproti tomu v témže roce požádalo ve Velké Británii o azyl 4 285 nezletilých bez doprovodu, což je 18% nárůst oproti roku 2007. Nejčastější zemí původu nezletilých byl Afghánistán (1 800), Irák (485), Írán (390), Eritrea (370) a Čína (200). EU zasahuje: institut opatrovníka Za nejvhodnější způsob, jak zajistit ochranu nejlepších zájmů dítěte, je považováno ustanovení opatrovníka/ice, který/á za dítě přebere zákonnou zodpovědnost. V roce 1997 přijal Výbor ministrů Evropské unie rezoluci, ve které zdůrazňuje nutnost zajistit nezletilým bez doprovodu po jejich příchodu do nové země právní poradenství a zastoupení. Způsob, jak tohoto dosáhnout, je v kompetenci jednotlivých států, takže se praxe v evropských zemích velmi liší. V ČR může být opatrovníkem pro pobyt, jak je tato funkce nazývána, ustanovena fyzická osoba blízká dítěti – příbuzný nebo jinak blízký člověk, který je schopný se o dítě postarat namísto rodičů. Pokud taková osoba neexistuje, což je častější případ, je ustanovena instituce, zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí, který tuto roli převezme a do doby, kdy nezletilý/á dosáhne věku 18 let, chrání jeho/její práva a zájmy. Opatrovník/ice pro pobyt je však pouze částečným zákonným zástupcem nezletilé osoby, protože není poručníkem (pěstounem). Z povahy takovéto instituce vyplývá, že má na starosti mnoho nezletilých, takže přístup k nim je velmi neindividuální. Dětský domov vs. pěstouni Všichni nezletilí cizinci bez doprovodu jsou umístěni do Zařízení pro děti-cizince. Nejprve do diagnostického ústavu, tzv. „Modré školy“ v Praze, kde jsou cca 2 měsíce. Děti zde navštěvují školu, kde se učí základy českého jazyka. Poté jsou přesunuti do dětského domova v Hříměždicích u Příbrami, kde jsou do svých 18 let, nebo pokud studují a pobývají v ČR legálně, mohou zůstat až do 26 let. Zde mají děti možnost navštěvovat základní školu nebo dvouletou praktickou školu. Do domova jsou umístěni jednak děti-uprchlíci, ze Zařízení pro zajištění cizinců a z Přijímacích středisek pro žadatele o azyl (např. letiště Praha Ruzyně). Některé tyto děti mohou trpět posttraumatickým stresovým syndromem, protože si prošly např. válkou, kde sloužily jako dětští vojáci nebo byly zneužívány k prostituci. Dalším způsobem, jak se děti mohou dostat do domova, je, když je zadrží policie při krádeži nebo běžné kontrole dokladů. Některé děti mají v ČR rodiče, ale ti se o ně buď nemohou momentálně postarat, protože jsou např. ve vězení, nebo jim děti byly odebrány z důvodu záškoláctví, užívání drog či páchání trestné činnosti. Oproti tomu ve Velké Británii, pokud je nezletilý/á mladší 16 let a je nahlášen/a na sociální úřad, může být ještě týž den umístěn/a do pěstounské rodiny. Starší děti jsou umístěny do domova s poloviční péčí. Role pěstouna/ky je velmi rozšířená a navíc podporovaná státem, který rodině měsíčně přispívá na každé dítě 500 – 2 000 liber (15 000 – 60 000 Kč). Podle Aoife O‘Higgins z londýnské organizace The Children‘s Society nejsou s těmito dětmi, na rozdíl od anglických dětí umístěných v pěstounské rodině, žádné problémy a v rodinách dosahují dobrých pokroků. Podle Zuzany Wienerové z pražské Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) by přitom děti, se kterými se během své praxe setkala, měly o umisťování do rodin zájem. OPU: děti v domovech OPU se zabývalo problematikou mladých bez doprovodu průběžně již od svého vzniku v roce 1991. V roce 2002 zde vznikl speciální tým pro nezletilé bez doprovodu, který je složený z právníků/iček a sociálních pracovníků/ic a externě spolupracujících psychoterapeutů/ek. Organizace poskytuje nezletilým bezplatné právní a sociální poradenství s individuální asistencí. Jednou týdně jezdí tým do dislokovaného pracoviště Zařízení pro děti-cizince, které je umístěno v Hříměždicích u Příbrami a jednou za 14 dní tam jezdí dobrovolníci/ice zajišťovat volnočasové aktivity. OPU dále provozuje Dům na půl cesty, který slouží jako chráněné bydlení pro zletilé klienty/ky, kteří/ré odešli/y ze Zařízení pro děti-cizince, mají trvale vyřešen pobytový status v ČR, je jim mezi 18 – 26 lety a splňují podmín- 31 ky přijetí. Tým se stará přibližně o 150 klientů/ek ročně z nejrůznějších zemí – např. z Vietnamu, Číny, Demokratické republiky Kongo, Pobřeží slonoviny, Nigérie, Somálska, ze států bývalé Ruské federace, Nepálu, Gruzie. Pro některé nezletilé je ČR pouze tranzitní země a chtějí se dostat dále do Německa, Španělska, Francie či Velké Británie. Převažuje však trend, že se lidé chtějí dostat do bezpečí, tedy kamkoliv do Evropské unie. Můžeme rozlišit tři skupiny mladých lidí, tyto skupiny jsou poměrově stejně velké. První skupinu tvoří ti, kteří chtěli dále do Evropy, ale nepodařilo se jim to, protože je např. převaděči zanechali na našich hranicích s tím, že už jsou v EU. Druhá skupina mladých chtěla jinam, ale vrátila je cizinecká policie, když je zadržela v jiné zemi. Třetí skupinu tvoří ti, kteří chtěli přímo do ČR. Jeden klient, s nímž OPU spolupracuje a který pochází z jižní Asie, si vybral ČR proto, že u nich v televizi viděl spot o Evropské unii a o ČR slyšel, že jsou tady dodržována lidská práva, ČR se mu líbila a měl sem nižší náklady na cestu. Nejčastější problémy, s kterými se nezletilí v ČR setkávají, jsou podle Zuzany Wienerové jazyková bariéra a legalizace pobytu. Velkým úspěchem meziresortní skupiny (která se pravidelně schází nad problematikou nezletilých bez doprovodu v ČR a skládá se ze zástupců jednotlivých ministerstev, neziskových organizací a dalších subjektů, ve kterých je OPU členem) je možnost podat žádost o trvalý pobyt z humanitárních důvodů u klientů ze Zařízení pro děti-cizince, kteří dosáhli věku 18 let, nemají zákaz pobytu, pracují, studují a integrují se do české společnosti i bez toho, aby splňovali podmínku 5 let dlouhodobého pobytu, jako tomu je u ostatních dospělých cizinců. Dalším problémem je důvěřivost nezletilých k vlastním krajanům. Nezletilí věří raději jim, i když jsou jejich rady špatné. V dětském domově však OPU těží z dlouhodobé spolupráce, která trvá již od roku 2004, proto navazování důvěry s novými klienty není tak složité. The Children‘s Society: britská cesta The Children‘s Society byla ve Velké Británii založena již v roce 1881. V roce 1996 vznikl ve východním Londýně „Refugee and Homelesness Team“ a od roku 2001 zde fun- Zdroj: www.sxc.hu MIGRACE guje projekt New Londoners, který je zaměřen mimo jiné na mladé uprchlíky/ce bez doprovodu. V 11 londýnských městských částech (celkově jich je 33) se stará o nezletilé ve věku od 13 do 19 let. Peníze na práci se 196 mladými lidmi dostávají od místních úřadů (London Council). Náplní projektu je poskytování rad a podpory jako např. hledání dobrého právního zástupce, doprovázení na schůzky s úřady, domluva se sociálními pracovníky/cemi a s pěstouny/kami, pomoc s hledáním školy a finanční podpory. Mladí lidé, kteří do organizace přicházejí, již nějakou dobu v UK žijí a nejčastější příčinou jejich příchodu je vypršení dočasné doby pobytu, problémy se sociálním pracovníkem/icí nebo zamítnutí přístupu ke státní podpoře mladým bez statusu mezinárodní ochrany (nemohou navštěvovat školy, žádat o příspěvky). Podle Aoife O‘Higgins se počty nově příchozích nezletilých za poslední rok snížily. Oproti roku 2008 jich v roce 2009 přišlo o 40 % méně. Většina z klientů, až 90 %, jsou kluci – nejčastěji z Afghánistánu, Eritrey, Somálska, Íránu a Iráku (Kurdové), dále z Číny a Demokratické republiky Kongo. Anglie je jejich cílová země, pouze pár jich chce pokračovat dále do Kanady. Do Velké Británie se nejčastěji dostanou na nákladním voze auta či vlaku, který je převeze z francouzského Calais do Doveru. Dívky se v naprosté většině dostávají do země letadlem. Aoife si vzpomíná na příběhy dvou svých klientek z Afriky. První dívka se dostala do UK z Nigérie, kde byla od svých 9 let držená v domácím vězení a sexuálně zneužívána jedním členem rodiny. Později byla prodána do Německa a poté do UK. Nedostala však povolení k trvalému pobytu, takže její budoucnost je zatím nejistá. Druhý příběh není veselejší, ale má alespoň šťastný konec. Druhá dívka pochází z Nové Guineje, kde byla ve svých 16 letech provdána za 60letého muže a před svatbou jí byla provedena obřízka. Později si našla přítele, se kterým otěhotněla, a utekla do UK. Zažádala o azyl a jako 17letá ho dostala, což je podle Aoife výjimka. Příběhy – skutečné, shozené pod úřední stůl Situace dětí a nezletilých, kteří se ocitnou sami v cizí zemi, kde nikoho neznají, jejímž jazykem nemluví, kdy je pro ně vše nové a kdy nemají finanční prostředky, je velmi psychicky náročná. Navíc mnozí si s sebou nesou traumata z domova. Pochopit komplexnost jejich situace a dokázat jim pomoci je velká výzva nejen pro organizace, které jim pomáhají, ale také pro celou společnost. Aoife mi vyprávěla příběh jejího klienta ze Sierra Leone, kterému zabili oba rodiče. Tatínek byl zastřelen přímo před jeho očima, chlapce vyhnali z domova a sexuálně jej zneužívali. Když se mu podařilo utéci, začal pracovat na pláži jako prodavač občerstvení. Tam potkal Angličana, se kterým měl homosexuální poměr, nikdy se však nevyjádřil, že by tento vztah opravdu chtěl. Angličan mu slíbil, že ho vezme do Velké Británie, ale na letišti ho opustil. Později, už v UK, jednou přišel za Aoife do kanceláře velmi unavený. V noci totiž nespal, protože v domě brečelo miminko. Připomnělo mu to, jak v domě v Sierra Leone, kde bydlel, upalovali miminka a on s tím nemohl nic dělat – jen poslouchat. První žádost o azyl byla chlapci zamítnuta, nyní přemýšlí o podání nové. Sexuální zneužívání, nucená prostituce a traumatické zážitky ale nejsou dostatečně silným důvodem pro udělení azylu. Pokud by mu byla druhá žádost zamítnuta, musel by se vrátit, což by podle svých slov MIGRACE Foto: Ondřej Zvěřina psychicky nezvládl. Pokud žádost nepodá, nemá přístup ke vzdělání, k finanční podpoře, ale je tu možnost, že by na něj úřady mohly zapomenout a za rok by mohl požádat o neomezenou dobu pobytu. Jeden z pocitů, který uprchlíci prožívají při kontaktu s úřady, jsem si částečně mohla vyzkoušet při mém ročním studijním pobytu v Londýně, když jsem se snažila zařídit bankovní účet a podat žádost o anglický výpis z trestního rejstříku. Zkušenost s problémy s doložením trvalého bydliště v Anglii, pomalost úřadů, věčné běhání z místa na místo a také fakt, že angličtina není můj rodný jazyk, byly velmi frustrující, protože člověk, i když se sna- 32 ží, je proti úřadům a jejich byrokracii naprosto bezmocný. Situace a zkušenost nezletilých cizinců bez doprovodu je však samozřejmě ještě složitější. Já měla alespoň možnost si o tom s někým popovídat a zanadávat. V rámci psaní diplomové práce jsem vedla rozhovor s Kisekou z Demokratické republiky Kongo, kterému je nyní 21 let a je bývalým klientem The Children‘s Society. Získal status uprchlíka a nyní pracuje a studuje. Povídali jsme si mimo jiné o jeho pocitech, které měl, když přijel do Velké Británie. Vše totiž bylo jinak, než si představoval, byl bez rodiny, bez peněz, bez přátel, neuměl anglicky, sousedi ho nezdravili. Cítil zlost, i když vlastně nevěděl, na koho by se měl zlobit. V Anglii byl odloučen od svého bratra, dostal se do pěstounské rodiny, kde mu pomohli zorientovat se v nové společnosti a naučit se jazyk. Stále ale cítil zlost a také strach, aby ho neposlali zpět. Na konci našeho rozhovoru, když jsem mu děkovala, děkoval i on mně – že konečně mohl někomu říct svůj skutečný příběh a nemusel ho skrývat a měnit tak, jak to musel dělat během pobytu v pěstounské rodině a při azylovém řízení. Nesmíme zapomenout na to, že nezletilí bez doprovodu jsou na prvním místě děti a mladí lidé, kteří za svůj krátký život zažili tolik těžkých věcí a viděli tolik hrůzy, že by to vystačilo na několik dlouhých životů. Jsem přesvědčená, že pomoc a podporu, kterou jim nyní poskytneme, později, až budou moci, společnosti vrátí. Lenka Čapková Autorka studuje sociologii na FSS MU, rok strávila na University of East London. V MOCI ZÁKONŮ: ČESKÁ REPUBLIKA VS. VELKÁ BRITÁNIE Druhy mezinárodní ochrany, které lze získat v České republice a ve Velké Británii, se velmi liší. V ČR má cizinec/ka možnost požádat o dva druhy mezinárodní ochrany – azyl a doplňkovou ochranu. Azyl je cizinci/ce udělen, pokud je prokázáno, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině (např. pohlaví nebo sexuální orientace) nebo pro zastávání určitých politických názorů. Ve zvláštních případech, jako je vážná nemoc nebo u dětských obětí obchodu s lidmi, může být azyl udělen z humanitárních důvodů. Po 5 letech může azylant požádat o české občanství. Druhým typem je doplňková ochrana, která se uděluje v případech, kdy žadateli/ce hrozí v zemi původu nebezpečí vážné újmy, které však nespadají pod důvody udělení azylu – např. trest smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení, ohrožení života či lidské důstojnosti během mezinárodního či vnitrostátního ozbrojeného konfliktu. Získání doplňkové ochrany opravňuje k legálnímu pobytu na území po dobu určenou ministerstvem. Před uplynutím této doby má žadatel/ka možnost požádat o její prodloužení. Ve Velké Británii může nezletilý/á bez doprovodu získat kromě azylu ještě další tři typy ochrany. Azyl se ve Velké Británii na rozdíl od ČR uděluje pouze na 5 let – poté je znovu prověřováno, zda důvody, které vedly k jeho udělení, stále přetrvávají. Pokud je zjištěno, že v zemi původu došlo k podstatným pozitivním změnám, status uprchlíka není prodloužen. Žadatel/ka však může v tomto případě požádat o humanitární ochranu (Discretionary leave to remain). Jen velmi málo nezletilých bez doprovodu získá status azylanta/ky napoprvé. V roce 2008 to bylo pouze 10 % z celkového počtu nezletilých žadatelů/ek. Druhým typem je humanitární ochrana, která se udílí těm, kteří nesplnili kritéria pro udělení azylu, ale bylo prokázáno, že je pro ně nebezpečné vrátit se do země původu. Důvody pro udělení humanitární ochrany jsou podobné jako v ČR. Lidé s tímto statusem mohou zůstat v UK po dobu 5 let, pak je znova přezkoumáno, zda bude doba prodloužena, má-li člověk nárok na přidělení neomezené doby pobytu (Indefinite leave to remain) nebo již nutnost další ochrany není. Pouze velmi málo dětí bez doprovodu získá tento status, v roce 2008 to bylo pouze 1 %. Třetím typem je „Discretionary leave to remain“, který je nejčastěji udíleným statusem pro mladistvé bez doprovodu. Je přiznán, pokud se zjistí, že v zemi původu není nikdo, kdo by se o dítě postaral, a že země ani nemá dostatečná opatření pro péči o dítě. Status je udělen na 3 roky nebo do doby, než dítě dosáhne 17 a půl let. Během tohoto období má nezletilý stejná práva jako anglické děti, může tedy pracovat a studovat. Před vypršením doby platnosti může být požádáno o prodloužení statusu. Po 6 letech pak může být požádáno o udělení neomezené doby pobytu. 33 „PROBLÉM” JMÉNEM ISLÁM BERLÍNŠTÍ TURCI DOUFAJÍ V ZACHOVÁNÍ TURECKÉ (MUSLIMSKÉ) IDENTITY I V INTEGRACI DO SPOLEČNOSTI V Německu žije kolem tří milionů muslimů tureckého původu. Do této země přicházejí již zhruba od začátku 60. let 20. století, kdy jako první vlna představovali zejména levnou pracovní sílu (tzv. Gastarbeiter). Od 70. let docházelo k příchodu druhé vlny tureckých muslimů, kteří přicházeli do Německa často za účelem sjednocení rodin či rovněž za prací nebo z ekonomických důvodů. V současné době hovoříme již o třetí generaci tureckých muslimů žijících v Německu – nejčastěji to jsou potomci první a druhé generace. Udělování občanství Občanství je v Německu udělováno na základě konceptu ius sanguinis – dalo by se říci pokrevně. Oproti ius soli – založenému na vlastnictví půdy či jinými slovy zakořenění v dané zemi, představuje ius sanguinis pro řadu Turků problém získání německého občanství (z hlediska tohoto konceptu je totiž člověk, který se nenarodil německým rodičům v Německu, cizincem, přestože zde tráví celý svůj život, platí daně, chodí do práce apod.). Je libo turecký čaj? V Berlíně žije největší turecká menšina v Německu (zhruba 250 000). Kreuzberg neboli Malý Istanbul, jak mu občas přezdívají místní, je berlínská čtvrť hustě obydlená tureckou menšinou. K nalezení jsou zde typické turecké trhy s různými druhy ovoce a zeleniny, halal stravovací zařízení a kavárny nabízející baklavu či rýžový pudink sütlač, pobočky tureckých bank i obchody s tureckým zbožím (čajové konvice, speciální přísady do jídla a podobně). To vše v nápisech tureckých i německých. Pro účely mého minivýzkumu zkoumajícího postoje Turků a Turkyň k otázce jejich uchycení v německé společnosti ideální prostředí. Svůj výzkum jsem uskutečnila v červnu 2010 a hovořila jsem celkem se šesti respondenty – čtyřmi muži a dvěma ženami ve věku 19 – 53 let. Můj „vzorek“ měl být nahodilý, a tak jsem se procházela po čtvrti Kreuzberg a oslovovala kolemjdoucí. Podotýkám proto, že můj minivýzkum není nikterak směrodatný v otázce postavení turecké menšiny v Berlíně – poskytuje jen velmi hrubě náčrt pocitů týkajících se začlenění se do většinové společnosti. Yavuz Yavuze jsem oslovila v mešitě, kde figuruje jako zástupce islámské nadace kolem mešity Berlin Türk Şehitlik Camii. Yavuz má 38 let a v Berlíně se narodil do ryze turecké rodiny (je tedy z druhé generace tureckých muslimů, gastarbeiterů). Yavuz sám žije ve smíšeném manželství s polskou konvertitkou k islámu a má tři děti. Yavuz vystudoval informační technologie na berlínské univerzitě a rozhodl se podnikat v oboru – s německým partnerem tak vlastní menší IT firmu. Sám sebe považuje za velmi dobře integrovaného do německé společnosti – plynně hovoří německy, má mnoho německých i tureckých přátel a žije mimo lokalitu s majoritní tureckou populací. Ačkoli respektuje německé hodnoty a kulturu, sám se cítí být více Turkem nežli Němcem, ačkoli v Turecku nikdy nepobýval déle než několik týdnů v letních měsících, kdy se rekreoval. Je natolik dychtivý udržovat svou tureckou identitu a islámské hodnoty, které jej učili jeho rodiče, že uvažuje o tom, že se do Turecka odstěhuje natrvalo. V Turecku dokonce volil, a to Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), která se označuje za konzervativní, avšak demokratickou stranu a jejíž vítězství v posledních volbách zaznamenalo v Turecku velkou vlnu vášnivých debat a obav z „islamizace“. Na otázku, zda zažil na vlastní kůži diskriminaci vůči své osobě, ať už na základě víry či etnického původu, razantně odpověděl, že nikoli. Nicméně když jsem se Yavuze ptala, zda se pro něj něco změnilo po 11. září, odpověděl, že se necítí být v bezpečí tak jako dříve. Uvedl, že bývá obětí slovních útoků neznámých lidí na ulici zmiňujících jeho původ či podezření z inklinace k terorismu. Dále však podotýká, že po 11. září se změnil i přístup muslimů samotných, zvlášť žijí-li jako minorita mimo zemi svého původu. Yavuz si pochvaloval vzájemnou spolupráci mezi různými mešitami v době islamofobie. Do mešit totiž chodí lidé podle příslušnosti k zemi původu – mešita, kde jsem potkala Yavuze, je turecká – financovaná tureckou vládou a soukromými tureckými sponzory – a chodí do ní především Turci. Mešity, kterých je v Berlíně pár stovek, začaly po 11. září vzájemně spolupracovat ve formě veřejných přednášek a prohlášení, kde prezentují islám jako mírumilovné náboženství a striktně se distancují od jakýchkoli forem terorismu. Yavuz dále dodává, že Německo a další evropské země nejsou tak demokratické, jak o sobě prohlašují, a uvádí, že proti muslimům v Evropě je zaměřena většina politických stran a vlád. Zmiňuje také například diskriminaci muslimek nosících šátky, což je podle něj doklad toho, že Evropa – ačkoli hlásá náboženskou svobodu a rovnost všech náboženství – ve skutečnosti jedná diskriminačně.1 „Občanství je v Německu udělováno na základě konceptu ius sanguinis – oproti ius soli – založenému na vlastnictví půdy či jinými slovy zakořenění v dané zemi, představuje ius sanguinis pro řadu Turků problém získání německého občanství.“ Muhsin V mešitě jsem potkala také třiapadesátiletého Muhsina. Muhsin má dvě dospělé děti, přičemž dcera studuje vysokou školu a syn je kuchař. Muhsinova rodina přišla do Německa v rámci mezivládních dohod o poskytnutí pracovní síly, nicméně Muhsin sám se narodil a byl vychován v Berlíně. Jelikož vyrůstal v přítomnosti zejména tureckých přátel a rodiny, která se sdružovala s ostatními tureckými migranty (sociální a rodinné vazby hrají pro Turky velmi „PROBLÉM” JMÉNEM ISLÁM silnou roli), hovoří špatně německy. Z toho důvodu nemůže najít práci a již patnáct let je nezaměstnaný. Uvědomuje si, že jazyková bariéra je problém v získání zaměstnaní a lituje toho, že v mládí nenavštěvoval kurzy němčiny. Cítí se být rozhodně Turkem, k Turecku pociťuje velmi silné vazby a je hrdý na svůj původ, kulturu a cení si tureckých národních hodnot. Paradoxně však dodává, že se cítí být velmi dobře integrován do společnosti – integrace pro něj představuje subjektivní pocit začlenění se do komunity, ve které žije, což je v jeho případě komunita turecká. Elvati Elvati je 35 let a pracuje jako učitelka ve škole. Pochází ze smíšené rodiny, kdy otec je Turek a matka pochází z Gruzie – je tak představitelkou druhé generace. V Berlíně se narodila a hovoří plynně německy. Má jedno dítě a provdaná je za Turka. Aktivně participuje v občanských záležitostech a sdruženích zabývajících se prosazováním mírumilovných hodnot islámu. Potkala jsem ji na ulici, kde rozdávala pozvánky na přednášku o striktním odmítnutí terorismu v islámu. Elvati, stejně jako ostatní respondenti, hodnotí velmi vysoce kulturní dědictví založené na osmanských a islámských hodnotách, nicméně osobně se cítí být usazena v Německu, kde chce i setrvat. Vybudovala si zde zázemí, sociální vztahy (zejména mezi konvertity k islámu) a nechce se toho vzdávat. Vnímá se jako silně věřící, z toho důvodu také používá šátek, nicméně se soustřeďuje na individuální projev víry a věří, že svou víru (např. při modlitbě) by měla praktikovat v soukromí, kde nejvýstižněji prožívá svůj vztah k Bohu.2 Ismail Ismail má 51 let, do Německa přišel se svou matkou v rámci rodinného sjednocení. Jeho otec pracoval jako dělník v továrně. Po jeho smrti se matka vrátila do Turecka a Ismail zůstal v Berlíně, kde mu byl domluven sňatek. Se současnou manželkou mají čtyři děti. Ismail vystudoval 34 střední školu a pracuje jako řidič v berlínské městské dopravě. Mluví o sobě jako o velmi dobře integrovaném do společnosti – hovoří plynně německy a obklopuje se přáteli z různého kulturního i etnického zázemí. Nicméně dodává, že se občas cítí být cizími lidmi diskriminován až slovně napadán pro svůj původ. Na svůj původ je velmi hrdý, uznává turecké hodnoty a kulturu spolu s muslimskými zásadami, kterých se snaží držet. Z důvodu německého zákona o migraci má pouze jedno občanství, a to turecké – což mu umožňuje volit v Turecku, kde volil Stranu spravedlnosti a rozvoje. Systém a postoje vůči cizincům v Německu vnímá negativně a domnívá se, že by se měly změnit. Ismail zmiňuje velmi podstatnou věc – a to, že i přesto, že v Německu žije celý svůj život, platí daně, hovoří německy a má zaměstnání, nemá možnost mít dvojí občanství a je nucen si vybrat mezi tureckým či německým. Své turecké občanství si ponechal, protože se silně identifikuje s tureckými hodnotami a islámské hodnoty na něj mají velký vliv. Chce žít v souladu s nimi a je silně spjat s islámskými (tureckými) kořeny, ačkoli v Turecku žil pět let svého života jako dítě. Je hrdý na turectví a obdivuje Atatürka, schvaluje jeho sekularistické reformy.3 Ismail by se rád vrátil do Turecka, ačkoli si uvědomuje odcizenost vůči turecké společnosti. V Turecku má spoustu přátel, ale svěřil se, že se mezi nimi někdy cítí nesvůj, protože mu přátelé říkají Almanci (což je turecký výraz pro Turka, který pracuje a žije v Německu; znamená to též přídavné jméno německý), bojí se, že by nebyl přijat jako pravý, skutečný Turek. Přes silnou náklonnost k tureckým hodnotám a turecké identitě uznává také kulturu a hodnoty německé. Je velmi kritický k postoji německé vlády k migrantům (kritizuje model ius sanguinis) a domnívá se, že by měla změnit svou politiku – necítí se být přijat plně, jelikož německé zákony jsou vůči cizincům nepřátelské. Přes silnou náklonnost k tureckým hodnotám a turecké identitě uznává také kulturu a hodnoty německé. Je velmi kritický k postoji německé vlády k migrantům (kritizuje model ius sanguinis) a domnívá se, že by měla změnit svou politiku – necítí se být přijat plně, jelikož německé zákony jsou vůči cizincům nepřátelské. Aiše Aiše je Ismailova žena (provdala se za Ismaila na základě předem domluveného sňatku). Je jí téměř padesát let. Sama sebe označuje za tradiční muslimku – používá šátek a žije plně v souladu s islámskými hodnotami. S Ismailem vychovala čtyři děti, teď podniká – vlastní rychlé občerstvení. Aiše má základní vzdělání, čehož v průběhu rozhovoru několikrát silně lituje (byl to také jeden z důvodů, proč nebyla přijata jako členka asociace usilující o zlepšení ženských práv). Německy hovoří velmi dobře, má několik německých přátel. Oceňuje německé hodnoty a postavení žen v Německu – reaguje tak na svou manželskou krizi (na manželovu nevěru, odcizení). Několikrát zmiňuje, že se jí zamlouvá, jak jsou Němky respektovány svými muži, to ji v případě partnerských vztahů mezi Turky a Turkyněmi Berlínská mešita v osmanském stylu. Foto: Linda Janků 35 „PROBLÉM” JMÉNEM ISLÁM Turecký trh. Foto: Radka Svačinková velmi schází. Ačkoli k turecké kultuře a Turecku jako zemi cítí vřelost, život v Německu se jí zamlouvá více – pochvaluje si společenskou a náboženskou svobodu a dobré sociální a ekonomické podmínky země. Oguzhan Oguzhan má 19 let a narodil se v Berlíně, reprezentuje již třetí generaci tureckých migrantů. Jelikož ještě nedosáhl věku 23 let, má dvojí občanství, uvažuje však o tom, že si po dosažení věkového limitu ponechá turecké občanství.4 V současnosti pracuje jako číšník v rodinném podniku, ale na podzim půjde studovat na univerzitu. K Turecku a islámským hodnotám cítí silnou vazbu, ačkoli sám říká, že přijal některé německé zvyklosti a hodnoty (zmiňuje dochvilnost a přesnost). Aby popsal svou identitu, používá termín „Berliner Turk“ (což vyjadřuje německo-tureckou identitu a pocit sounáležitosti s hodnotami obou zemí). V Německu se mu zejména líbí svoboda, možnosti, které země nabízí, a životní styl. Nedovede si představit život v jiné zemi. Hovoří plynně turecky i německy a má mezi oběma etniky řadu přátel, cítí se být silně integrován do společnosti a zároveň je jeho identita formována tureckými hodnotami a výchovou. Jako muslim se snaží žít v souladu s islámskými hodnotami – své děti by například chtěl vést k témuž. Zdůrazňuje však, že není konzervativec, ale sekularista, což definuje tak, že svůj život chce prožít po 1 2 3 4 svém. Náboženství podle něj zastává pouze dílčí část jeho života a nepředstavuje „celý vesmír“. Říká, že miluje Alláha, ale že jinak jeho náboženství není jeho jediná identita, pro náboženství nežije. Když jsem se ptala na to, zda se cítí být pro svůj odlišný vzhled či náboženské přesvědčení diskriminován, svěřil se, že kromě několika slovních výpadů neznámých lidí na ulici nemá s diskriminací přímé zkušenosti. Závěrem Německá vláda se začala otázkou integrace tureckých muslimů zabývat teprve nedávno, ačkoli příliv tureckých migrantů se jí týká již přes padesát let. Samotný název Gastarbeiter, tedy hostující pracovník, napovídá, že migrace Turků měla být pouze dočasnou záležitostí. Jako první si Turků a jejich potřeb všimla, poněkud paradoxně, katolická církev, která se s nimi snažila navázat spolupráci. Německá vláda na tuto snahu navazuje teprve několik posledních let. Němečtí Turci mají své politické reprezentanty, fotbalové hvězdy i populární zpěváky, chybí jim už jen oficiální uznání práva na dvojí občanství v jejich nové domovině. Radka Svačinková Autorka působí na Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V některých regionech Německa je zaveden zákon zakazující úřednicím – a v některých případech i učitelkám ve státních školách – nosit šátek s odkazem na bránění tradičních německých hodnot. Myšlenka soukromého či individuálního pojetí zbožnosti je patrná nejen v případě sekularismu v Evropě, ale také v pojetí praktikování islámu v Turecku. Dá se hovořit i o „tureckém islámu“, kdy jeho podobu a veřejnou manifestaci ovlivnil Mustafa Kemal zvaný Atatürk, který požadoval vymizení náboženství z veřejného prostoru v souladu s prvky laicismu. Proto by zbožnost měla být praktikována v soukromí, tedy náboženská příslušnost člověka má být pro veřejnost „neviditelná”. V tomto kontextu je pro Ismaila snaha žít v souladu s islámskými hodnotami, nicméně se domnívá, že náboženství a stát by měly být odděleny. Na základě německého zákona mají děti migrantů možnost vybrat si preference k občanství ve věku 23 let. „PROBLÉM” JMÉNEM ISLÁM 36 TURECKÁ KOMUNITA A MODLITEBNA V PRAZE O turecké komunitě, která sídlí v Praze, není k dispozici mnoho informací. Abych se o této početně nepříliš výrazné, avšak v mnoha ohledech zajímavé menšině dozvěděl více, vydal jsem se do sídla turecké modlitebny v Praze 8 a položil jsem také několik otázek řediteli Islámského centra v Praze, Vladimíru Sáňkovi. Obraz o turecké komunitě v našem hlavním městě tak získal o mnoho konkrétnější obrysy, o něž bych se chtěl v tomto příspěvku – v návaznosti na text Radky Svačinkové o turecké menšině v Berlíně – podělit. Trocha historie… Ještě před 11. zářím 2001 souvisela česká zprostředkovaná zkušenost s islámem především s přibližně pětisetletou přítomností Turků na Balkáně a ve střední Evropě. Středověké kontakty s islámem byly ojedinělé a novověká zkušenost se utvářela v kontextu politického soupeření habsburské monarchie s Osmanskou říší. Obraz Turka-ukrutníka, jenž si opéká dítě svých zajatců, byl velmi oblíbeným motivem v raně novověké literatuře a určité stereotypy přetrvaly dodnes; například silueta tureckého chlapce v logu obchodního řetězce Julius Meinl. V rámci vztahů České republiky s Tureckem lze hovořit o stycích na diplomatické a obchodní úrovni. Diplomatické styky mezi Československou republikou a Tureckem byly navázány v roce 1924. V meziválečném období se rychle rozvíjely především hospodářské a obchodní styky ČSR s Tureckem. Již tehdy měly některé československé podniky v Turecku své pobočky. Po komunistickém převratu v ČSR v roce 1948 politické, hospodářské, ale i kulturní vztahy značně ochably, přesto výměnné pobyty studentů přetrvaly. Až v roce 1963 pak byly vzájemné kontakty povýšeny na úroveň velvyslanectví1. Turecká modlitebna v Praze – interiér. Foto: Linda Janků Turecká menšina v ČR Turecká menšina na území České republiky je součástí tzv. turkické sunnitské subcivilizace2. Turkická civilizace má ze zemí islámského světa historicky nejbližší polohu a kontakt s křesťanskými zeměmi a vyznačuje se výrazně vyšší tolerancí vůči křesťanům než ostatní islámské země. Tato civilizace je rovněž nejvíce otevřená sekularizaci politického života; Turecko se stalo prototypem islámské země, která dokázala oddělit náboženství od státu. Celkový počet muslimů žijících v ČR se odhaduje na cca 10 tisíc; do tohoto počtu jsou však zahrnuti i nepraktikující muslimové a muslimky. Podle statistických údajů bylo v ČR k 31.12. 2005 na našem území odhadem 540 muslimů z Turecka, což tvořilo 4,9 % podílu islámské komunity v ČR.3 Ani dle současného odhadu Vladimíra Sáňky zde Turků není o mnoho více – jeho odhad se pohybuje v řádech stovek osob. Jak nám bylo později řečeno v turecké modlitebně, k pátečním modlitbám dochází kolem sta muslimů a muslimek a během ramadánu až na tři sta věřících. Turecká komunita tvoří malou homogenní skupinu, která se nikterak nesnaží na veřejnosti prezentovat. Přesto je v rámci islámu v České republice něčím ojedinělá – tím, že 37 vlastní a provozuje svoji modlitebnu. Tato skutečnost byla zaznamenána i Ministerstvem vnitra; je zmíněna ve zprávě Česká republika: Aktuální situace ve státě z hlediska projevů terorismu z roku 2008. Zde je psáno: „Dalším zařízením islámské kultury v ČR je tzv. „turecká mešita“ (modlitebna) v Praze, která vznikla po roztržce mezi muslimy z Turecka a arabských zemí v roce 2001. Provoz modlitebny je sponzorován tureckými podnikatelskými subjekty působícími v ČR a tureckou komunitou ze SRN a USA. Cílem modlitebny je též založení islámské školy v ČR.“4 Když jsem se však V. Sáňky dotazoval na bližší informace o této údajné „roztržce“, o žádné nevěděl. Uvedl, že si vzpomíná na příchod tureckého imáma do Prahy koncem 90. let minulého století – ten měl od samého počátku svého působení na území ČR záměr založit vlastní modlitebnu, po vzoru německých center, na které má vazby. Koncem 90. let pak bylo tímto imámem v Praze založeno občanské sdružení Svaz islámských kulturních center a následně, kolem roku 2000, toto sdružení otevřelo tureckou modlitebnu v Sokolovské ulici v Praze 8. Ta však byla zničena povodněmi v roce 2002. Poté se turecká komunita stěhovala z místa na místo a nyní působí v Pivovarnické ulici v Praze 8. Jakékoliv rozpory mezi muslimy z Turecka a arabských zemí V. Sáňka popírá. Tyto dvě skupiny vyznavačů islámu jsou samozřejmě odlišné, ale jedná se spíše o důvody jazykové, kdy v pražské mešitě jsou páteční kázání přednášena v arabštině a ve zkrácené formě v angličtině a češtině, nikoliv však v turečtině.5 Dalším odlišným prvkem mezi tureckou a arabskou komunitou je i její jiné zaměření; Turci se řídí hanafijskou právní školou a někteří tíhnou spíše k súfismu (islámské mystice). Ve zprávě Ministerstva vnitra mě zaujala také informace týkající se snahy turecké menšiny o založení islámské školy. V současnosti založení náboženské školy není možné, protože je podmíněno přiznáním tzv. zvláštních práv podle zákona o církvích a náboženských společnostech (zákon č. 3/2002 Sb.), které vláda v roce 2006 muslimské obci zamítla. Podle V. Sáňky zde nicméně vznikla jedna soukromá škola, kterou vlastní Turci a ve které je vyučovacím jazykem angličtina. Návštěva turecké modlitebny v Praze Jak už jsem uvedl, o turecké komunitě, která sídlí v Praze, není mnoho informací. Tato skutečnost je, dle mého názoru, zapříčiněna nízkým počtem členů této komunity a jejich pasivitou v rámci sebeprezentace. Jedna z mála informací, která je dostupná na českém internetu, je adresa turecké modlitebny na stránkách islamcz.cz a jiných „PROBLÉM” JMÉNEM ISLÁM serverech zaměřených na islám v ČR. Jak jsem však později zjistil, tato adresa je chybná. Samotná návštěva turecké modlitebny byla zpočátku problematická. Po neúspěšné domluvě s tureckým imámem (jazyková bariéra) jsme se i přesto rozhodli navštívit tureckou modlitebnu bez ohlášení. Bohužel na uvedené adrese neměla sídlo turecká modlitebna, ale dětský second hand; naštěstí nás jeho příjemná prodavačka navedla na správnou adresu. Turecká modlitebna se tedy nenachází v Pivovarnické ulici 8 (jak je uváděno na internetu), ale v čísle 3. Do modlitebny jsme přišli právě na konec odpolední modlitby v období ramadánu. Byli jsme vlídně přijati dvěma Turky, kteří sice bohužel také neuměli česky, ale zato trochu rusky, čímž byla jazyková bariéra zčásti překonána. Podařilo se nám zjistit, že sál, který je nyní zařízen jako modlitebna, dříve plnil funkci boxerské haly s ochozy pro diváky. Tam, kde kdysi stál boxerský ring, jsou nyní položeny husté koberce, a protože jsme modlitebnu navštívili v průběhu postního měsíce ramadánu, polovina jejího prostoru byla zaplněna stoly, u kterých se každý večer turečtí muslimové a muslimky scházejí na iftár (rituální přerušení půstu). Kromě turecké modlitebny se turecká menšina schází ještě na několika místech, jsou to především turecké restaurace v centru Prahy, například Istanbul kebab, který sídlí hned naproti modlitebně v ulici Politických vězňů 14, nebo Doner kebab v Jindřišské ulici a dále pak ve specializovaných obchodech s halal potravinami. Závěrečné srovnání s Německem V Německu, kde v současné době obyvatelé muslimského vyznání tvoří 3,6 % populace, je nejčastější oblastí původu muslimů a muslimek Turecko a Balkán6. Jedním z problémů, s nimiž se v současné době německá vláda potýká, je přitom integrace muslimů do německé společnosti. V rámci České republiky je situace ohledně turecké menšiny odlišná; počet a význam turecké komunity je jak v rámci islámu v ČR, tak i v migrační politice minimální. Přesto lze se situací v Německu nalézt jeden společný prvek – podle mého názoru je jím problém nedostatečné integrace tureckých muslimů do české společnosti. Jednu z hlavních bariér přitom spatřuji v nedostatečné jazykové vybavenosti čelních představitelů této komunity, které jsem v rámci vytváření tohoto příspěvku kontaktoval. Tomáš Melichárek Autor je studentem religionistiky na FF MU a členem redakce časopisu PŘES. Velvyslancem v Turecku byl na krátkou dobu také Alexander Dubček ( po svém odvolání z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ). V průběhu vývoje islámu vykrystalizovalo pět mocenských center, která lze v současnosti chápat jako jádra specifických civilizací nebo subcivilizací; jsou to arabské, turkické, perské, indoáríjské a indomalajské. Turkická civilizace zahrnuje oblast bývalé Osmanské říše a sekundární středoasijská centra. Roli vůdčího centra si i v současnosti nárokuje Turecko. 3 Topinka, Daniel (ed.): Integrační proces muslimů v České republice – pilotní projekt. 2006/2007. Zadavatel: MV ČR. Zhotovitel: VeryVision. 4 http://web.mvcr.cz/archiv2008/rs_atlantic/data/files/studie_aktual.pdf 5 Tato jazyková odlišnost je zapříčiněna kemalistickými reformami, jež byly vyhlášeny Mustafou Kemalem v roce 1923. Kemalistické reformy se soustředily na několik oblastí. V prvé řadě šlo o podlomení vlivu náboženství ve společnosti, a to jak v rovině institucionální (stát uzavřel náboženské školy a dervišské konventy, převzal správu nad majetkem náboženských institucí), tak v rovině legislativní (v roce 1928 přestal být islám státním náboženstvím) a rovněž i v rovině symbolické (překládání Koránu do turečtiny, nařízení o recitování azánu v turečtině). 6 Tato skutečnost byla zapříčiněna poptávkou po levné pracovní síle ze strany SRN v průběhu 60. let 20. století a následným sloučením rodin pracovníků v letech sedmdesátých. 1 2 GLOSA 38 MISIONÁŘI STRACHU Přinejmenším od raného středověku je západní civilizace zatížena misionářsko-spasitelskou obsesí. Potřeba vnucovat ostatním kulturám, redukovaným na „zbytek světa“ svůj plán na štěstí a mravnost začala vývozem křesťanství, poté v koloniální éře pokračovala exportem „civilizace“ a pokroku v tom nejobecnějším slova smyslu, později sociálních experimentů a utopií v podobě marxismu, dnes třeba demokracie, rozvoje, lidských práv, politické korektnosti. S tím souvisí posedlost naší civilizace, tak dlouho žijící na úkor druhých, paradoxně tyto druhé, nejednou proti jejich vůli, neustále před čímsi zachraňovat – před útlakem, diktaturami, globálním oteplováním. Naše arogantní představa univerzalistického dobra vede k absolutní nepokoře před rozmanitostí světa a otevřenými možnostmi života. Zatímco v minulosti na spasitelkou obsesi Západu, která fungovala jako účinný mocenský nástroj, dopláceli jiní (ať již to byli Židé a muslimové okázale zmasakrovaní „hrdinnými“ křižáky po oslavovaném dobytí Jeruzaléma roku 1099 nebo americké, africké či pacifické kultury doslova vyhlazené z povrchu zemského i se svou nenávratně ztracenou kulturní pamětí), dnes je to spíše Západ, kdo se stává obětí sebe sama a pošetile lidsky i ekonomicky krvácí ve dvou nesmyslných středovýchodních válkách vedených za hodnoty, o něž nikdo nestojí. Z psychologického hlediska je vcelku zákonité, že nezbytnou komplementaritu ke spasitelskému nadšení představuje vize velkého Satana a spiknutí temnot. Druhou stranou neutuchajícího misionářského optimismu a mesianistického zacházení s realitou je tudíž vždy apokalyptické vidění světa, neuróza strachu, masochistické bičování se možnými katastrofickými scénáři konce světa a civilizace. Apokalyptický pohled na svět vše vnímá jako problém, nikoliv jako příležitost – ekologickými otázkami počínaje a ekonomickými turbulencemi, sílící mocí Ruska a třeba i migrací konče. Názorně je všechno toto patrné v západní islamofobii. Třebaže většina muslimů odcházejících do západního světa jsou pragmaticky uvažující lidé, kteří hledají ekonomické příležitosti a normální, svobodnější životní styl, Západ v nich vidí posly nového džihádu. Poněvadž se k nim tak nejednou i chová, stávají se jeho fobie sebenaplňujícím se proroctvím. Zosobněním této fobie nemusejí být jen excesy lidí, jako je Geert Wilders. Dostatek tristních příkladů nám nabízí i zdánlivě poklidný a muslimy téměř nenavštívený malý český dvorek. Vždyť ani rozumný a pragmatický odstupující kardinál Vlk si ve svém vystoupení na rozloučenou neodpustil varování před islamizací Evropy. Jiný o mnohém vypovídající příběh se už loni začal odvíjet v Brně. Místní muslimové začali totiž jednat o možnosti výstavby nové mešity či rozšíření té stávající. Dříve než došlo na jakékoliv konkrétní kroky, ozvali se brněnští lidovci s bizarními argumenty. Musíme chránit své cyrilometodějské dědictví a křesťanskou tradici před cizorodou kulturou a konec konců křesťané v muslimských zemích rozhodně nemají na růžích ustláno a také nesmějí stavět kostely. Pomineme-li poněkud jízlivý fakt, že i křesťanská tradice také byla kdysi v neustále se proměňující společnosti ne-li rovnou cizorodým prvkem, tedy přinejmenším ne pro všechny vítanou horkou novinkou, nutno zdůraznit, že pronásledování křesťanů včetně zákazu stavby kostelů je záležitostí několika fundamentalistických režimů; ve většině „Břemeno bílého muže“ jako satira na Kiplinga, který zobrazuje „bílou“ koloniální sílu jako břemeno vůči „barevným“ objektům. Zdroj: www.wikipedia.org muslimských zemí vládne jistě ne politická, ale rozhodně náboženská svoboda. Navíc Česko je sekulární zemí a liberální demokracií, čili oplácet komukoliv stejným metrem je v rozporu s naším vlastním ústavním pořádkem (nemluvě již o křesťany tolik zdůrazňovaném odpuštění). Především však zdejší muslimové nejsou ve své většině žádní talibanci, ale vesměs vzdělaná podnikatelská a intelektuální elita (mnozí zůstali ještě z dob, kdy zde studovali univerzity, a svůj kladný vztah ke zdejší společnosti prokázali např. úspěšným angažmá ve věci propuštění českých reportérů unesených před několika lety v Iráku). Naši společnost mohou obohatit nejen svým vědeckým a ekonomickým umem, ale – kdybychom my sami byli vůči nim otevřenější a vnímavější – třeba i nábožensky a kulturně. Náboženská svoboda navíc není žádným specifikem západních demokracií, ale byla samozřejmostí i za vlády krutých a dekadentních římských císařů či v Čingischánově říši. To vše jinak jemnocitní a vcelku vzdělaní lidovečtí politikové jistě vědí a určitě to zas až tak vážně nemyslí. Proč však i v poměrně liberálním a kosmopolitním Brně vypouštějí argumenty hodné snad jen hospodské politické schůze v Horní Dolní, má svou zřejmou, dobře vykalkulovanou logiku. Blížily se nakonec odložené volby – a na co jiného nalákat frustrované voliče, zvláště ve státě, jehož politika je už morálně i ideově vyprázdněná natolik, že nic reálného v něm stejně vylepšit nelze, než na nenávist k fiktivnímu obětnímu beránkovi? Jak křesťanské! Lákat voliče na jejich nejnižší pudy je však hra s ohněm, která se nemusí vyplatit. Nemluvě o tom, že právě týmž způsobem si kdysi počínali nacisté a komunisté. Do takové společnosti by však brněnští bratři a sestry určitě patřit nechtěli... Evropská islamofobie má ovšem logicky i další dimenzi, totiž zřejmý strach z náboženské konkurence. Pokud obchodník či živnostník nemůže konkurenci překonat kvalitnějším a přitažlivějším zbožím – což je namáhavý a dlouhodobý úkol – není nic snazšího než se ji prostě snažit vyhnat. 39 Naskýtá se ovšem poněkud zlomyslná otázka, zdali by zrovna toto pro současný Západ byla nějaká výhra v loterii. Ono totiž povinné nošení burek (s kterýmžto symbolickým obrazem, jenž je realitou jen v několika málo muslimských zemích, si obvykle spojujeme invazi islámu) není o nic nepříjemnější než stále sílící a na rozdíl od burek bohužel leckde reálný vliv některých křesťanských fundamentalistů, kteří by lidem rádi mluvili i do toho, jak vést (či spíše nevést) svůj intimní život – jako by podstatou náboženství místo hledání smyslu, pravdy a radosti života bylo dodržování bizarních formálních pravidel. Skutečný spor se dnes v Evropě nevede mezi křesťanstvím a islámem, ale podobně jako v Americe mezi fundamentalismem a sekularismem. Sekularismus přirozeně neznamená žádné pronásledování či popírání náboženství, ale pouze legitimní omezení jeho mocenského nároku na veřejný prostor. Zdá se však, že právě vzhledem k úvodem popsané západní mentalitě tento spor hned tak rozhodnut nebude. Třebaže se tolik holedbáme svým vědeckým rozumem, vlídná a tolerantní racionalita v západním světě vždycky byla jen Popelkou a kritického rozumu je v něm trvale kritický nedostatek... Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomoucí a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. REPORTÁŽ SLOVENČINA PRE ŽIADATEĽOV O AZYL Predstava, ako si žiadateľky a žiadatelia o azyl vo voľnom čase kreslia, je neobvyklá. Práve kurzy kreslenia sa však rozhodla organizovať s ľuďmi z pobytového tábora v Rohovciach na Slovensku mladá výtvarníčka a animátorka Daniela Krajčová. Počas roka za nimi pravidelne dochádzala a popri spoločných rozhovoroch čakatelia a čakateľky na azyl pracovali aj na kresbách zo svojho života. O svojej motivácii hovorí: „Sama som isté obdobie žila mimo Slovenska, v inom kultúrnom prostredí. Aj keď je to iná situácia ako zažívajú ľudia, ktorí sú k odchodu z rodnej krajiny donútení, predsa len som začala nad témou migrácie viac uvažovať. Počas pobytu vo Francúzsku som sa takisto dostala do styku s kultúrnou organizáciou, ktorá programovo pracuje s miestnymi imigrantmi. Na Slovensku sa tejto téme nevenuje veľká pozornosť a už aj to je dôvod, prečo som sa do projektu s našimi žiadateľmi o azyl pustila.“ Situáciu Daniela ďalej porovnáva so Slovenskom: „Vo Francúzsku je kopec imigrantov a nie sú tak izolovaní ako u nás. Chodila som tam do centier pre alfabetizáciu, čo sú akoby centrá voľného času, kde sa imigranti učia po francúzsky, prípadne tí, čo nikdy nechodili do školy, aj písať a čítať. Robila som s azylantmi rozhovory a na základe nich som farebným pastelom vytvorila animáciu, ktorá je kombinovaná s ich prekreslenými osobnými fotografiami, väčšinou z rodnej krajiny, a takisto s výstrižkami inzerátov z novín ponúkajúcich byty na predaj či prenájom. Výsledné animované dielo je akoby katalógom, v ktorom človek rýchlo listuje fragmentami príbehov. Keďže vo Francúzsku je tento problém výraznejší a dlhodobejší než u nás, celkovo sa mu dostáva oveľa viacej pozornosti, je nutné nachádzať stratégie pre integráciu imigrantov. Téma migrácie je verejne diskutovaná, nie je na okraji záujmu ako u nás.“ Azyl na Slovensku – mizivá šanca Postavenie žiadateľov a žiadateliek o azyl na Slovensku je skutočne neradostné. Len veľmi málo žiadajúcich má šancu azyl získať. V roku 2008 bol udelený azyl 22 ľuďom z 909 žiadostí, v roku 2009 len 14 ľuďom z 822 žiadostí. Verejnosť tieto informácie vôbec neregistruje. Daniela komentuje pomery na základe vlastného pozorovania: „Čakanie na udelenie azylu je ubíjajúce. Ľudia sú internovaní v pobytových táboroch, ktoré môžu opustiť len na priepustku. V tábore na spoločných izbách žijú ľudia z rôznych kultúr a náboženstiev, utvárajú si uzavreté skupiny. Ich denný rytmus presne určujú časy výdaja raňajok a obedov. Strava sa často stáva objektom sťažností, dokonca konfliktov, ak nerešpektuje zásady napríklad moslimskej viery. Nudu v tábore sa snaží vyplniť ponúkaný program na voľný čas, napr. ručné práce, športové podujatia, kto má záujem, môže navštevovať kurzy slovenčiny (jeden, dva razy do týždňa).“ Toto prostredie zobrazuje Daniela vo svojom animovanom videu. O začiatkoch kurzov v tábore hovorí: „V tábore vládne apatia, ľudia sú sklamaní dlhým čakaním na výsledok procesu. Začala som preto postupne chodiť na izby a moje workshopy sa zmenili skôr na návštevy. S niektorými ľuďmi z tábora som sa postupne spriatelila. Pravidelné kurzy kreslenia veľmi nefungovali aj z dôvodu, že situácia v tábore sa veľmi rýchlo mení. Niektorí z našich účastníkov odišli, alebo sa dostali do väzenia, a takisto prichádzali noví.“ ‚Autorka svoje dielo nazvala „Kurzy slovenčiny pre žiadateľov o azyl“, predstavuje v ňom životy a problémy ľudí z tábora. Zvolená forma animovaných lekcií slovenčiny odkazuje na gramatiku, ktorá sa rovnako ako život v tábore riadi presnými pravidlami.‘ Autorka svoje dielo nazvala „Kurzy slovenčiny pre žiadateľov o azyl“, predstavuje v ňom životy a problémy ľudí z tábora. Zvolená forma animovaných lekcií slovenčiny odkazuje na gramatiku, ktorá sa rovnako ako život v tábo- REPORTÁŽ re riadi presnými pravidlami. Pravidlá sú dané autoritou a nemajú sa porušovať, vybočenie z nich nie je tolerované. Video sa začína pohľadom na stolný futbal, ktorý je jednou z mála aktívnych činností v tábore. Figúrky, niekým ovládané a uzatvorené v škatuli, vystupujú v animácii ako metafora ľudí v tábore. Animácia je miestami kombinovaná s dokumetárnymi zábermi, ktoré autorka získala kurióznym spôsobom: od Mustafu Labsiho podozrivého z terorizmu, ktorý jej ich venoval predtým, než z Rohoviec utiekol do Rakúska. V priestoroch tábora totiž nie je možné bez povolenia fotiť ani nakrúcať, a povolenie je ťažké získať. Problematickosť takýchto záberov sa ukázala pri jednej výstave, ktorú spomeniem neskôr. Animovaná prechádzka táborom Počas jednotlivých lekcií sa v animácii pohybujeme v priestore tábora, každá lekcia sa odohráva v inej časti. Azylové zariadenia sú na Slovensku betónové budovy zo 70. rokov, budova tábora v Rohovciach bývala v minulosti kasárňami. Daniela v animácii zdôraznila ohraničenosť priestoru, ktorú si divák alebo diváčka silne uvedomuje. Opakujúcim sa motívom sú tiež línie ako symbolické hranice a ploty. Témy lekcií naznačujú problémy žiadajúcich o azyl: ubíjajúce čakanie, nedostatok zmysluplnej práce, obmedzenia, predsudky.… Animácia nemá charakter príbehu, ide skôr o útržkovité rozprávanie – situácia v tábore je veľmi premenlivá, ľudia prichádzajú a odchádzajú, utekajú z tábora i krajiny, ich budúcnosť je neistá. V prvej lekcii sa žiadatelia o azyl predstavujú. Keďže mnoho z ich nemá pôvodné doklady, svoje príbehy často zámerne menia kvôli snahe získať azyl a štatút utečenca. Animácia je tak symbolickým vyjadrením časopriestoru, kde je všetko pravdivé i vymyslené zároveň. Pre ľudí čakajúcich na azyl je dôležité slovo, ktoré sa v bežných lekciách slovenčiny nevyskytuje: priepustka. Obyvatelia môžu tábor opustiť len s povolením. Daniela na základe rozhovorov so žiadateľkami a žiadateľmi o azyl hovorí: „Väčšina z nich nemá prácu alebo pracuje ilegálne za veľmi malú mzdu. Neustále čakajú na rozhodnutie súdu. Po Výřez z animace. Zdroj: http://vimeo.com/11503289 40 tretej negatívnej odpovedi sa musia buď vrátiť do svojej krajiny, alebo odznova začať celý proces, takže ich „prechodný pobyt“ sa často predĺži aj na niekoľko rokov. V tábore sú aj ľudia, čo čakajú 10, 15, 18 rokov. Bezvýchodiskovú situáciu mnoho žiadateľov rieši útekom ďalej na západ, odkiaľ ich pri kontrole podľa pravidiel EÚ pošlú späť do krajiny, kde prvýkrát žiadali o azyl, teda na Slovensko.“ „Počas výstavy sa ľudia, ktorí trávia veľkú časť svojho času v tábore, dostali do galérie v centre hlavného mesta a návštevníčky i návštevníci galérie zas mali možnosť stretnúť sa s ľuďmi, o ktorých živote, ale ani pobyte na Slovensku nevedia takmer nič. Výtvarný projekt Daniely Krajčovej sa tak stal reálnym aj symbolickým prekročením bariér izolácie.“ Ľudia žiadajúci o azyl v galérii Neostalo však len pri návštevách tábora. Pre Danielu bolo dôležité prekonať izoláciu žiadateľov a žiadateliek o azyl aj smerom von. Výstava, ktorá sa vo februári konala v priestoroch Galérie Cypriána Majerníka v Bratislave, sa uskutočnila s účasťou obyvateľstva tábora. „Animácia, keďže jej štruktúra je tvorená jednotlivými lekciami, je otvorené dielo, ktoré môže neustále rásť. Prezentácia na verejnosti je väčšinou spojená s workshopom, na ktorom obyvatelia tábora dokresľujú nové kresby do animácie, ktoré sa do nej postupne dopĺňajú,“ komentuje svoj zámer autorka. Počas štyroch dní sa mohli žiadatelia a žiadateľky o azyl podieľať na výstave v centre Bratislavy. Diela, ktoré vznikli, boli následne využité pre ďalšiu animáciu – pokračovanie lekcií slovenčiny: „Úlohou účastníkov bolo vymaľovávať podklady, je to obrazné vyjadrenie toho, akú 41 náplň práce majú ľudia v tábore. Sú to dospelí ľudia, ale ich program je na úrovni škôlky – nezaobchádza sa s nimi ako s rovnocennými.“ Počas výstavy sa ľudia, ktorí trávia veľkú časť svojho času v tábore, dostali do galérie v centre hlavného mesta a návštevníčky i návštevníci galérie zas mali možnosť stretnúť sa s ľuďmi, o ktorých živote, ale ani pobyte na Slovensku nevedia takmer nič. Výtvarný projekt Daniely Krajčovej sa tak stal reálnym aj symbolickým prekročením bariér izolácie. Autorka upozornila na problém, o ktorom chýba verejná diskusia. Zmyslom nebolo len naučiť niečo ľudí, ktorí utiekli z vlastnej krajiny a pomocou umenia ich zapojiť do našej skutočnosti, ale aj naučiť niečo nás o nich: „Išlo mi o prekonanie izolácie - na Slovensku ľudia nie sú veľmi zvyknutí na iné národnosti, pomaly k nám prichádzajú nové kultúry a ľudia nevedia, ako sa správať.“ Výstava dopadla nad očakávanie dobre a autorka bola s jej priebehom spokojná: „Účastníci z tábora sa v galérii naozaj zapájali, kreslili a písali, debatovali. Každý deň dochádzali do Bratislavy autobusom, avšak ich počet neklesal, naopak, v posledný deň prišli v najvyššom počte. Keďže sme už neboli v priestoroch tábora, mohli sme nahrať celý priebeh workshopu na video, cez ktoré odovzdali svoj odkaz aj niektorí azylanti. Myslím, že pre návštevníkov galérie bolo najväčším zážitkom práve priame stretnutie s ľuďmi z tábora. Tretí deň sme pripravili diskusiu medzi skupinou imigrantov a niekoľkými výtvarníkmi a kurátormi. O akciu mali záujem aj médiá, prišla televízia i rozhlas. Následne som dostala pozvania prezentovať projekt aj na iných miestach.“ Reakcia úradu na kritiku: reštrikcia Problém však vznikol už pri druhom opakovaní workshopu, keďže medzičasom sa začalo na verejnosti o veci hovoriť aj prostredníctvom médií. V máji sa malo v rámci festivalu Týždeň nových menšín, organizovaného Nadáciou Milana Šimečku v Bratislave, konať premietanie filmu, opäť spojené s workshopom. Avšak 24 hodín pred konaním diskusie riaditeľ Migračného úradu Ministerstva Výřez z animace. Zdroj: http://vimeo.com/11503289 REPORTÁŽ vnútra SR, Bernard Priecel, pozvaným žiadateľom o azyl účasť nepovolil. Ako zdôvodnenie uviedol, že „nepripustí glorifikáciu medzinárodne uznaného teroristu, ktorý je naviac spolutvorcom diela“. Každému, kto dielo videl, je zrejmé, že jeho témou v žiadnom prípade nie je Mustafa Labsi, aj keď sa vo videu objavuje spolu s inými klientmi. Toto odôvodnenie bolo len zámienkou a výstižne ilustruje nepriateľské pomery voči imigrantom a imigrantkám na Slovensku. Liga za ľudské práva a Nadácia Milana Šimečku to komentujú: „Takéto rozhodnutie a vyjadrenie považujeme za neprijateľné. Podľa nás ide o obmedzenie základných ľudských práv a slobôd - slobody pohybu a o porušenie zákazu cenzúry. Postup Migračného úradu MVSR nebol odôvodnený v súlade s Ústavou SR, preto tento zásah považujeme v demokratickej spoločnosti za neprimeraný. Navyše ide o prejav nebezpečnej a neprípustnej demonštrácie sily voči žiadateľom o azyl, ako aj voči širokej verejnosti. Klienti z pobytového tábora sa tak stali „zajatcami“ jednej politickej kauzy a obeťami manipulácie a útlaku zo strany Migračného úradu.“ Daniela k celej veci hovorí: „Obyvatelia tábora, ktorým bola zakázaná účasť na workshope počas Týždňa nových menšín, sa báli podať sťažnosť na Migračný úrad, keďže všetci čakajú na výsledky svojich procesov a nechcú, aby sa to negatívne odrazilo na výsledku. Takže kauza pomaly utíchla.“ Reštriktívny prístup úradov je na Slovensku bohužiaľ častý. V tomto prípade sa dokonca ukázalo, že kultúrna obec môže byť k migrantom a migrantkám priaznivejšia ako oficiálna vládna politika. Danielu Krajčovú a obyvateľstvo tábora zákaz neodradil od ďalšieho opakovania projektu. Začiatkom leta bol prezentovaný v Open galérii v Bratislave, kde sa na vernisáži výstavy zúčastnili aj spolutvorcovia diela – ľudia žiadajúci o azyl zo Somálska, Indie a Pakistanu, s ktorými návštevníci a návštevníčky výstavy komunikovali o ich živote a situácii. Lenka Kukurová (kurátorka výstavy) Animácia je prístupná online: http://vimeo.com/11503289 VÝTVARNO 42 PŮVOD ČLOVĚKA A JEHO VÝTVARNÉ REFLEXE Lidé žijící mimo svou vlast, mimo zemi původu, změní svůj život a dostávají se do situací, které jsou nezvyklé, nové. Někdy se jejich život s příchodem do nové země změní radikálně. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem a do jaké míry se tato obrovská změna odrazí v jejich výtvarné tvorbě a ve vnímání krásy. Lidé, kteří začnou žít v jiné zemi, se musí přizpůsobit novým zvyklostem a řeší otázky typu, v jakém duchu mají vychovávat svoje děti, zda podle kulturních zvyklostí země původu, nebo podle nepsaných pravidel hostitelské země, zda si ponechají své zvyky a vyjádření krásy, nebo je přizpůsobí novému prostředí. Dalo by se říct, že dítě není zatíženo realitou jako dospělý a dokáže se rychleji adaptovat (aspoň v některých případech). Přizpůsobuje se na základě vlastní zkušenosti, čerpá z toho, co zná. Prostřednictvím kreseb zobrazuje sebe a svoje vztahy k okolí. Dítě se vyjadřuje spontánněji, není zatíženo množstvím zábran jako dospělý. Fantazie mu umožňuje vytvářet si vlastní svět. Když má dítě doma stabilní zázemí, dokáže se změnou vyrovnat velmi rychle. A jeho výtvarná tvorba, i když je ovlivněna předchozí zkušeností, se může harmonicky rozvíjet dále. Všechny děti na celém světě tvoří v podstatě stejně, pokud je jim umožněno kreslit. V podvědomí mají symboly, které použijí, ať jsou z východu nebo ze západu. „Všechny děti na celém světě tvoří v podstatě stejně. V podvědomí mají symboly, které použijí, ať jsou z východu nebo ze západu.“ U dospělých je situace jiná. Výtvarná tvorba je upozaděna, vyjadřovacím prostředkem je pro ně písmo. Přesto dává smysl se k výtvarnému tvoření vrátit. Dospělí se učí vyjádřit se obrazem, dostat ze sebe negativní stavy, vyrovnat se se situací, která se může zdát bezvýchodnou. Lidská mysl je zatížena předchozími zkušenostmi, proto musí být určité věci vyventilovány, aby se člověk mohl pl- Kresba tureckého účastníka: Všechno má svůj konec. Foto: Radka Vejrychová nohodnotně zapojit do nového života a stále neřešil svoji minulost. Umění je v tomto případě velmi dobrým katalyzátorem pocitů a emocí, může pomoci vyrovnat se strastmi a smutky. Ty se díky umění mohou dostat na povrch a člověk je konfrontován s tím, co dříve potlačil. Tím, že svou bolest pojmenuje – tedy v našem případě namaluje – může se s ní lépe vyrovnat. „U dospělých je situace jiná. Výtvarná tvorba je upozaděna. Přesto dává smysl se k výtvarnému tvoření vrátit. Dospělí se učí vyjádřit se obrazem, dostat ze sebe negativní stavy, vyrovnat se se situací, která se může zdát bezvýchodnou.“ Výtvarná práce s cizinci je velmi rozmanitá. Každý člověk je osobností se spoustou zkušeností a zážitků. Záleží také na přístupu konkrétních lidí k tvorbě a na jejich počátečním ostychu. Jedná se o lidi vytržené z jejich bývalých životů a těžce hledající nový začátek. Z toho pramení i značná nejistota v přístupu k tvorbě. Nevědí, co si myslet. Bojí se. Říkají, že dlouho netvořili. Neví jak. Tento ostych je ale velmi často záhy pryč, protože výtvarný proces je cestou k osobitému vyjádření. Jednotlivé kroky jenom podporují uklidnění, člověk získává pocit, že to jde zvládnout, že to není složité. V procesu tvorby získají účastníci i jistou dávku sebedůvěry. Tato cesta k výslednému dílu může sloužit jako paralela k jejich životu. Když ztratí ostych, zjistí, že nepříjemným situacím se dá čelit, získají pevnou půdu pod nohama a je umožněn nový začátek. Většina lidí, s kterými jsem měla možnost praco- Kresba účastnice z Makedonie. Foto: Radka Vejrychová 43 vat, nebyla v oblasti výtvarného umění vzdělána ani sama netvořila. Proto ze začátku více či méně tápali a hledali cestu k sebevyjádření. Poté, co byl počáteční stud překonán, se však vrhli s nadšením do práce. Několik lidí svou nesmělost překonalo jen velmi málo, v jejich případě by bylo vhodné v další tvorbě pokračovat, aby získali potřebnou sebedůvěru, což v dané situaci z časového hlediska bohužel nebylo možné. Kresba dospělých se v začátcích (po překonání počátečního ostychu) podobá dětské kresbě v jemnosti a křehkosti. Často bývá ještě v křeči a v mnohém ochuzena o spontaneitu. Dítě vypráví příběhy, u dospělého je jistá míra autocenzury. Ta může zmizet opakovaným tvořením a ztrátou nejistoty. Důležitým aspektem v každé tvorbě je psychologické hledisko. Proces tvorby je spojený s emocemi a vnitřním světem autora, výsledkem je vyjádření jeho pocitů či smýšlení o světě. Není proto divu, že se objevují expresivní výjevy typu Munchova Výkřiku v kresbě jedné muslimské účastnice z Čečenska. Tato žena musí být silná kvůli svým dětem, ale může své emoce (např. potřebu vykřičet své trápení) ventilovat pomocí obrazu. Původně tvořit vůbec nechtěla, posléze ale věnovala svému dílu maximum. Při tvorbě záleží také na osobnosti člověka, k čemu inklinuje, co na něj dosud působilo. Účastnice z Makedonie vytvořila obrázek, do něhož až na úplném konci zakomponovala ornamentální, dekorativní kresbu, použila jasné barvy, což může být charakteristický prvek v její kultuře. Zobrazila tak něco, co jí je blízké. Stává se často, že se v kresbách objeví prvek, který zastupuje myšlení určité kultury. Lidé vyrůstali obklopeni určitým chápáním krásy a mají potřebu si je i nadále připomínat (zejména jsou-li daleko od domova). Objevit se může i opak. Někteří lidé inklinují ke kultuře, ve které nevyrostli, ale která jim je z nějakého důvodu blízká, např. jeden účastník z České republiky zakomponoval do své kresby prvky kultur východního světa. VÝTVARNO Kresba účastnice z Čečenska (v levém horním rohu expresivní výjevy typu Munchova Výkřiku). Foto: Radka Vejrychová Velmi zajímavé je podívat se na výsledná díla v kontextu toho, kde vznikala. Několik kreseb pochází z přijímacího střediska, kde lidé žádající o azyl zůstávají několik týdnů, než se vyřídí jejich doklady. Nesmí nikam. Z toho vyplývají i jejich pocity. V kresbě ukrajinského muže vidíme papouška, tedy ptáka, který ztratil svou svobodu. Může pouze sedět a čekat, co se bude dít, jak s ním naloží ti, co mají jeho osud v rukou. Častý je motiv hlavy, který se objevuje hned v několika případech, hlava jako symbol myšlenek, které jsou sice uvězněny, ale můžou promlouvat skrze nakreslené či napsané. Myšlenky se ubírají jedním směrem – k budoucnosti, k otázce, co se mnou bude dál. Pokud ale není vyřešena minulost, nemůže se člověk „hnout z místa“. Velmi výstižný je nápis v díle jednoho tureckého účastníka: Všechno má svůj konec. „Proces tvorby je spojený s emocemi a vnitřním světem autora, výsledkem je vyjádření jeho pocitů či smýšlení o světě.“ Tvorba není jen o kulturních charakteristikách daného národa nebo skupiny lidí. Určité společné znaky se objevují, ale rozhodně není pravidlem, že člověk je „popsaný“ jen kulturními vzorci společnosti, ve které se narodil. Lidé tvoří pod tíhou vzpomínek příjemných i nepříjemných, připomínají si blízké věci, hezké zážitky spojené se svým původem. Původ člověka a jeho chápání krásy spojené s jeho kulturou se v díle objeví samozřejmě také. Člověk tvoří i pod vlivem prostředí, nových zážitků, nových lidí kolem sebe. To všechno formuje jeho osobnost stejně jako jeho výtvarný projev. Komunikačním kanálem při společném setkání nad obrazy je umění, tedy výtvarná tvorba. V jejím procesu se stírají kulturní rozdíly, lidé jsou na tom stejně, nemají co předstírat, jsou na začátku cesty za uměleckým dílem, jsou si rovni. Komunikují spolu pomocí činů a úkonů spojených tvorbou. Hledají nový způsob komunikace. Překračují tak jazykovou bariéru, jejich společným jazykem se stává jazyk umělecký. Kresba Papoušek: ptáček – uprchlík. Foto: Radka Vejrychová Radka Vejrychová koordinátorka vzdělávacích aktivit SLAVNÍ UPRCHLÍCI/UPRCHLICE 44 KAREL KRYL: BÁSNÍK S KYTAROU „Co je nejpodstatnější znát v cizím jazyce? Prosím a děkuji. Především děkuji. A umět pozdravit. Ale ještě důležitější než znát jazyk je pochopit, že jsem hostem a že se podle toho musím chovat. K tomu, aby se člověk někde začal cítit doma, potřebuje ovládnout jazyk natolik, aby pochopil i skrytý špílec, aby už z přízvuku vytušil, zda ho chtějí podvést, nebo to s ním myslí dobře. A to se učí léta.“1 Karel Kryl se narodil 12. dubna roku 1944 v Kroměříži, v rodině významného tiskaře. Rodina Krylů neměla v této době na růžích ustláno, byla pronásledována komunistickým režimem, který v roce 1950 zabavil prosperující rodinnou tiskárnu. Po přestěhování do Nového Jičína Karel Kryl vystudoval střední keramickou školu v Bechyni, kde se již začalo projevovat jeho umělecké nadání a napsal zde své první básně. Po maturitě v roce 1962 začal pracovat v teplické továrně, v níž však nepůsobil dlouho, jelikož byl následujícího roku povolán na vojnu. Přestože byl jeho pobyt v Teplicích krátký, stačil se Kryl angažovat v autorském divadle, pro které skládal písně. Vojna pro Kryla znamenala utrpení; z neustálého vojenského drilu a lidské hlouposti se snažil uniknout pořadem Nálet na blbý, jenž mimo jiné sestával z Krylových básní a písniček. Pořad vyhrál první kolo armádní soutěže, ovšem následně se jej politruci rozhodli diskvalifikovat, jelikož jej brali jako útok proti socialistické armádě. Karel Kryl. Zdroj: http://www.karelkryl.cz Po vojně se Kryl vrátil zpět do Teplic, kde napsal například písně Anděl, Salome a Pieta. V roce 1968 vyšla deska, na které zpívala Hana Ulrychová píseň Nevidomá dívka – jednalo se o vůbec první nahrávku Krylovy písně. O rok dříve se Kryl přestěhoval zpět do Nového Jičína. Přestože byl oficiálně nezaměstnaný, v tvorbě byl činný stále a složil písně Morituri te salutant, Veličenstvo Kat, Píseň Neznámého vojína. Rovněž díky seznámení s Milošem Zapletalem začal nahrávat písně v ostravském rozhlase. Na začátku roku 1968 začal Karel Kryl žít v Praze, kde pracoval jako asistent scény v České televizi. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku do Československa byla Krylova píseň Bratříčku, zavírej vrátka nasazena do hitparády Houpačka, kterou následujícího roku vyhrála – tím skladba zajistila Krylovi obrovskou popularitu. První Krylova deska, stejného jména jako kultovní píseň (Bratříčku, zavírej vrátka), byla vydána roku 1969 a ihned se stala podpultovým zbožím. V předtuše postu- 45 SLAVNÍ UPRCHLÍCI/UPRCHLICE pující normalizace Kryl napsal písně Bílá Hora a Rakovina. V září roku 1969 odjel na folkový festival do Německa, kde po uzavření československé státní hranice v říjnu zůstal a zažádal o politický azyl. Emigraci Kryl nesl poměrně těžce. Po celou její dobu nepřestal vzpomínat na svou vlast a ani po dvaceti letech se nezřekl českého občanství. Po celou dobu svého exilu rovněž vystupoval v přistěhovaleckých lágrech, bez nároku na honorář. Začátky pro něj však nebyly jednoduché, musel začínat od nuly. Naštěstí se zanedlouho stal spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa a měl tak alespoň nějaký příjem. Ještě v říjnu téhož roku se mu podařilo vydat desku Rakovina, jež měla být reakcí na okupaci jeho rodné země. Následujícího roku vydal další desku pod názvem Maškara; jednalo se o velice plodné období, co se Krylovy tvorby týče. „Emigraci Kryl nesl poměrně těžce. Po celou její dobu nepřestal vzpomínat na svou vlast a ani po dvaceti letech se nezřekl českého občanství.“ Na začátku sedmdesátých let zemřel Krylův otec. Zároveň zpěvák vlastním nákladem vydal desku Bratříčku, zavírej vrátka – jedná se o záznam živého vystoupení ve Švýcarsku. V roce 1973 Kryl, po zhruba roční známosti, pojal za manželku Evu Sedlářovou a vystupoval v Americe, kde odehrál dva koncerty. V roce 1974, kdy vydal svou sbírku 7 básniček a nahrál další desku Carmina resurrectionis, se jeho manželství rozpadlo, což velmi těžce nesl. V polovině sedmdesátých let Kryl potkal svou budoucí ženu Marlen a zároveň začal v Mnichově studovat dějiny umění; studia ale nedokončil. S povděkem kvitoval sepsání Charty 77 a roku 1979 vyšla v Šafránu po devíti letech jeho další deska s názvem Karavana Mraků. Osmdesátá léta se nesla zejména Krylovou intenzivní prací v rádiu Svobodná Evropa, ve kterém se roku 1983 stal stálým zaměstnancem. Z té doby pocházejí jeho mnohé pořady, např. Nedělní padesátka, kde se věnoval zejména tvorbě ostatních exilových písničkářů. Dalším jeho pořadem byla Ostrá padesátka, ve které pouštěl i tvrdší hudební styly jako heavy metal a ostrý rock. Kryl v tomto období koncertoval po mnoha zemích západní Evropy i v zámoří. Roku 1983 vyšla také jeho deska Plaváček. Rok 1989 znamenal pro Kryla období štěstí a zároveň i smutku. Vystupoval ve Vídni společně s Jaromírem Nohavicou a Josefem Streichlem. Hrál také v polské Wroclawi na festivalu československé nezávislé kultury. V listopadu se v Československu zhroutil komunistický režim, a Kryl se tak 30. listopadu ocitl po dlouhých letech opět ve své vlasti. Naneštěstí jeden z důvodů jeho příjezdu do Československa byl pohřeb jeho matky, která zemřela 1 2 3 Karel Kryl. Zdroj: http://www.karelkryl.cz 24. listopadu 19892. Začátkem prosince měl Kryl koncert na pražské právnické fakultě a účastnil se Koncertu pro slušný lidi, 4. prosince 1989 pak zpíval společně s Karlem Gottem českou hymnu na Václavském náměstí. Do konce roku stihl Karel Kryl v Československu vystupovat ještě na mnoha koncertech. Ani v porevoluční době Kryl nepřestal s kritikou politického života v Československu. S nevolí hleděl na nového „boha“ občanů čerstvého kapitalistického státu – peníze. Poukazoval na blízké spolupracovníky Václava Havla a těžce se smiřoval s rozpadem Československa. Díky snaze pozvednout mravní úroveň národa byl médii často nepochopen3 a rovněž jeho popularita začala uvadat. Kryl byl unaven a rozčarován z nezájmu obyvatelstva o veřejné dění. Dne 3. března roku 1994 Karel Kryl zemřel v mnichovské nemocnici na těžký infarkt. Radek Náměstek Člen správní rady Christiania, o.p.s. Úryvek rozhovoru s K. Krylem. Autor: Jan Plachetka. In: Magazín Mladé fronty (25.11.1993). Dáša Vokatá, undergroundová umělkyně, která s Krylem sdílela osud v emigraci, k této události uvádí: „Zaklapla hranice a my jsme věděli, že už se nikdy zpátky nedostaneme. A to samé naši rodiče, nemohli za námi, bratrovi vzali okamžitě pas a do Vídně se dostal až na podzim 1989. Mojí mamince to zlomilo srdce taky, ztratila manžela, dceru, vnuky. Těžko tu bolest zvládala a v roce 1990 spolykala prášky. Takže když to tzv. ruplo, otevřely se hranice, tak jsme já i Karel Kryl vlastně jeli pohřbívat maminky. Karlovi umřela předtím.“ Například jeho vystoupení 28. října 1992 na mítinku za společný stát pořádaném sociální demokracií je tiskem mylně interpretováno jako Krylův příklon k levici a ČSSD. AKTIVITY 46 STEREOTYPY NA ŠKOLÁCH? CO NOVÉHO V PROGRAMU BEZPEČÍ PRO UPRCHLÍKY Jak vypadá multikulturní život v konkrétních lokalitách, mimo svět mediálních bublin a předsudků? Co si vlastně opravdu myslí mladí lidé o tématech, jako je multikulturní soužití, migrace a lidská práva? Co o nich vědí? A jsou schopni udělat něco pro to, aby byla česká společnost tolerantnější? Rozjeli jsme nový projekt Multikulti Challenge: Accepted, v rámci něhož chceme spolupracovat se studenty a studentkami základních a středních škol na celé Moravě při hledání odpovědí na tyto otázky. V rámci uprchlického programu (který bychom ale podle široké náplně mohli nazvat i migračním nebo multikulturním – všechna tato témata se totiž prolínají) bylo naším cílem, stejně jako je i cílem celého NESEHNUTÍ, vytvářet prostor pro kritickou diskuzi a především pro lidi, kteří se chtějí více angažovat při řešení veřejných problémů a něco kolem sebe změnit. Společenské problémy totiž nejsou něčím, co vzniká někde daleko v kancelářích politiků a političek nebo v televizních studiích. Vznikají nebo projevují se přímo na našem prahu, v našem blízkém okolí. A tam bychom je také měli začít řešit a naučit se jim předcházet. Z této filozofie vyrostl i náš vzdělávací projekt. V rámci vzdělávacích workshopů se setkáváme s mladými lidmi, diskutujeme s nimi a ptáme se na jejich názor a zkušenosti. Připravujeme pro ně zážitkové aktivity a diskutujeme s nimi o tématech, jako jsou stereotypy, rasismus, lidská práva, cizinci a cizinky, uprchlictví, přistěhovalectví, multikulturní soužití nebo islamofobie v české společnosti. Prosazujeme přitom především hodnoty, jako je svoboda, zodpovědnost, spolupráce, tolerance a pochopení. V rámci dvou ročníků soutěže Multikulti Challenge: Accepted, které připravujeme na jaro 2011 a 2012, budeme spolupracovat s mladými lidmi na celé Moravě. Nabídneme jim možnost, aby se stali novináři a novinářkami a psali o tom, jak vypadá multikultura v místě, kde žijí. A aby tak zároveň vyzvali na souboj nejen své vlastní předsudky, ale i stereotypní optiku médií, která pro mnoho Čechů a Češek představují hlavní zdroj zkušeností s životem v multikulturní společnosti. Není přitom jistě náhodou, že o konkrétních podobách multikulturního soužití v regionech mimo největší centra nevíme skoro nic a pokud ano, pak se jedná o negativní zprávy nebo pohled regionálních médií, která podle výzkumů mediálních reprezentací trpí nešvary stereotypní žurnalistiky úplně nejvíc. Téma integrace je často zanedbáváno i místními úřady a někteří politikové a političky potencionální problémy naopak ještě posilují – buď kvůli tomu, že problematice nerozumí, nebo prostě proto, že spoléhají, že politika strašení lidí a hledání nepřítele, který reprezentuje vše špatné, jim nažene volební preference. Od příštího roku budeme v PŘESu pravidelně poskytovat prostor vybraným článkům, reportážím, fotografiím a dalším pracím účastníků a účastnic soutěže. Pokud Vás náš projekt zaujal, nabídněte účast v něm také škole, ve které pracují vaši známí či do které chodí Vaše děti! Více o projektu se dozvíte na www.multikulti-challenge.cz. Lenka Šafránková Pavlíčková Koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky REFLEXE JSOU MLADÍ XENOFOBNÍ? Podle studentských voleb, které letos v dubnu uspořádala na gymnáziích, středních odborných školách a středních odborných učilištích organizace Člověk v tísni, se zdá, že ano. Dělnická strana, u této příležitosti s přízviskem „sociální spravedlnosti“ (DSSS), se umístila na pátém místě a získala více než 7 procent hlasů. Volby rozpoutaly obrovské diskuse, emoce a vzájemné napadání. Výborně. Konečně někdo jednou skutečně mluvil o tom, co si dnes mladí lidé myslí a proč. Konečně se teenagerů někdo zeptal na jejich názor a ten se stal aspoň na chvíli součástí veřejné diskuse. Člověk v tísni, který volby organizoval, provedl v rámci tohoto projektu i sociologický průzkum, aby zjistil, jak se mladí staví k občanským tématům a veřejným problémům. Je to zajímavá vizitka nás samotných. Necelá polovina teenagerů se staví k těmto tématům s absolutním nezájmem, další necelá polovina je ochotna něco podniknout, pokud je nějaká autorita vyburcuje. Spousta jich věří, že jednotlivec nic nezmůže, že jsme malí páni, kteří nemají šanci cokoliv prosadit. Proč? Dospělí často na teenagery nahlížejí jako na nedospělé děti bez názoru, a proto i bez nároku na něj. Tak k nim i přistupují. Vyučující byli zobrazeni jako ti, co zosobňují rigidní školní systém, kdy je studentům při přednáškách přisouzena role pasivních posluchačů. Není divu, že na sebe pak mladí nahlížejí jako na nesvéprávné nějaké akce mimo rodinný a školní rámec. Přičteme-li k tomu nedostatek vzorů, které by mladé motivovaly, lze myslím pochopit, že tolik funguje vyhraněný názor a silná osobnost. Lenka Šafránková Pavlíčková Koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky 47 PŘEDSTAVUJEME ČESKÁ KOALICE SOCIAL WATCH Síť občanských organizací Social Watch vznikla v roce 1995 s cílem nezávislého sledování dodržování závazků přijatých na konferenci Organizace spojených národů o sociálním rozvoji v Kodani v roce 1995 a Konferenci o ženách v Pekingu v témže roce. Na těchto konferencích bylo poprvé definováno odstranění chudoby a rovnost pohlaví jako společný celosvětový cíl – jeden z hlavních vedle míru a lidských práv. Social Watch vydává každoroční zprávy o pokroku a nedostatcích v boji proti chudobě a za rovnost mužů a žen (většina lidí žijících v chudobě jsou ženy). Výroční zprávy se staly první stálou monitorovací iniciativou v oblasti sociálního rozvoje a rovnosti pohlaví na národní úrovni a poprvé spojily tato dvě témata v nadnárodním měřítku. Cílem zprávy je posilovat občanskou společnost a místní komunity tím, že je aktivitám a kampaním, které již probíhají na národní úrovni, dodán mezinárodní rozměr. V současné době existují národní koalice sítě Social Watch ve více než 70 zemích po celém světě, kde upozorňují vlády na jejich závazky a přispívají k řešení sociálních konfliktů alternativními návrhy založenými na odborných analýzách situace. Propojení národní a globální úrovně hraje významnou roli rovněž při vytváření různých indexů a statistických srovnání, které poskytují srovnatelné mezinárodní informace a makroperspektivu a zároveň nabízejí údaje o situaci v jednotlivých zemích. Social Watch vytvořila alternativní ukazatele pro měření vývoje (pokroku nebo zhoršování) situace v oblasti rovnosti mužů a žen (Gender Equity Index – GEI) a uspokojování základních lidských potřeb (Basic Capability Index – BCI). Klíčovým principem, který odlišuje Social Watch od jiných mezinárodních sítí občanské společnosti, je, že zde žádný ústřední orgán neposkytuje prostředky pro své členy. Národní koalice jsou organizovány podle vlastních potřeb a podmínek v každé zemi. Do České republiky se informace o Social Watch začaly dostávat v roce 2004, kdy Ekumenická akademie Praha navázala kontakt se sekretariátem mezinárodní sítě Social Watch a začala distribuovat anglické verze výroční zprávy. Ekumenická akademie Praha s dalšími evropskými partnery vytvořila v následujících letech koncept projektu na vytváření nových národních koalic Social Watch, pro který získala na třetí pokus financování z fondů Evropské komise. Od 1. března 2008 se tedy rozeběhl tříletý projekt, jehož jedním cílem bylo i založení a rozšíření české koalice Social Watch. V dnešní době tvoří koalici již osm organizací: Ekumenická akademie Praha, Centrum globálních studií AV ČR a UK, Gender & sociologie SOÚ AV ČR, Gender studies, Fórum 50 %, Trast pro ekonomiku a společnost, Nesehnutí a Masarykova demokratická akademie. V rámci zmíněného projektu bylo také možné poprvé vytvořit příspěvek za Českou republiku do mezinárodní výroční zprávy a podstatnou část této zprávy přeložit a vydat v českém jazyce, a to již dvakrát. Výroční zpráva obsahuje odborné články, zprávy o stavu v jednotlivých zemích a statistickou část. Součástí projektu bylo i vytvoření první evropské zprávy Social Watch (vyšla v roce 2009 v anglickém jazyce), která se zaměřila na souvislosti mezi migrací a rozvojem. Ve zprávě najdeme články o různých aspektech migrace a roli, kterou migranti hrají – jednak jako přínos evropské společnosti, jednak jejich vliv na rozvoj v zemi původu. Zdůrazňuje vztah mezi rozvojem a způsobem, jakým se s migranty zachází na základě migrační politiky EU. Zpráva uzavírá, že rozvojové cíle musí být mnohem jasněji reflektovány ve formulaci a implementaci evropské migrační politiky. Zpráva za Českou republiku byla zaměřena na situaci romské menšiny a migrantů-pracovníků. Druhá evropská zpráva Social Watch bude vydána na konci roku 2010 a jejím tématem je sociální exkluze. V současné době se organizace koalice podílejí na distribuci a propagaci zprávy Social Watch 2009, která poukazuje na to, že jedinou správnou investicí, která dokáže překonat současnou ekologickou a ekonomickou krizi, je investice do lidí. Zároveň probíhají přípravy na vydání mezinárodní zprávy Social Watch 2010, která bude opět částečně přeložena do českého jazyka, její vydání je plánováno na prosinec 2010. TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Jana Hrušková, Linda Janků, Irena Kocí, Tomáš Melichárek, Jana Mistrová, Radka Svačinková, Lenka Šafránková Pavlíčková, Milan Štefanec, Peter Tkáč, Felix Xaver Rediguje: Linda Janků, Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Denisa Kuglerová Jazykové korektury: Tereza Hejlová, Zuzana Maďarová Grafické korektury: Lenka Šafránková Pavlíčková, Linda Janků, Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: Zdroj: www.sxc.hu Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http://pres.nesehnuti.cz. Vytištěno na recyklovaném papíře.
Podobné dokumenty
Vietnamská menšina v ČR
na připravované promítání filmu Země snů a následnou diskuzi s režisérem, která se bude konat v druhé polovině února
2011 v sídle NESEHNUTÍ.
Z dalšího obsahu tohoto čísla bych rád vyzdvihl příspěve...
Ki Dong Kim - Semone Mlčící
nepraktikovala. Tímto činem zanechala zbytek rodiny v nouzi a bez naděje na jakoukoliv pomoc z její
strany. Zanedlouho potom zemřela a těsně po ní i jedenáct členů její nejbližší rodiny, kteří zemř...
PDF ke stažení. - Ženská práva jsou lidská práva
výsledkem století aktivit ženského hnutí, na kterém se podílelo velké množství moudrých a odvážných žen i osvícených mužů. Za vybojovanými úspěchy, kterých dosáhly, však v dnešní době stále vidíme ...
Kulturní politika a strategie měst
mnohem širší, pro občany tu existovalo více možností k aktivní účasti. V rámci prvního plánovacího procesu to byli především odborníci a lidé z kulturních odvětví, kteří se zapojovali.
V tom druhém...
Hranice - NaZemi
každému právo pohybovat a stěhovat se v rámci hranic
každého státu. Podle Všeobecné deklarace lidských práv
(článek 12) má každý právo opustit jakoukoli zemi, včetně
své vlastní, a vrátit se do n...