Stráž k mým ústům

Stráž k mým ústům
Hošťálková 27.07.2014
Písně: EZ 379, 672, 176, 161, 636
Čtení z písma: Ž 141, 3 – 4, Kol 3, 1 - 10
Text kázání: Jk 3, 4 – 6
Bratři a sestry,
jsou oblasti našeho života v nichž nám následování Krista připadá snadné. Umíme být laskaví, obětaví, rádi se necháme
unášet chvalami a ochotně se připojujeme k modlitbám. Je ale jedna oblast v níž i Ti nejvěrnější občas selhávají. Týká se
našeho jazyka. Text, na nějž jsem postavil toto kázání najdete v Jakubově dopisu, v kapitole třetí, od čtvrtého do šestého
verše.
Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník
chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je
oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem (Jk
3, 4 – 6).
Jistě není v uvedeném oddílu myšlen jazyk jako část našeho těla, ale to jak mluvíme. Řeč je sama o sobě velice mocný
nástroj. Například projev vrcholového politika může snadno změnit směrování celých národů, může přivést politiku do
krize nebo v extrémním případě až k válce. Svým jazykem dokážeme druhé nadchnout pro určitou věc, ale také je
můžeme varovat před něčím špatným. Ostatní lidé nás často posuzují na základě našich slov, ve zlém i v dobrém smyslu.
Jako bych to slyšel: „Ten musí mít v hlavě pěkný zmatek, ten mluví jako kniha, to je hulvát, mluví jako diplomat atd.“
Ano, jazyk dokáže velké věci. Proč je ale v uvedeném oddílu jazyk označen za svět zla, který nás znečišťuje a ničí celý
náš život, sám podpalován pekelným plamenem? Není to přehnané? Podívejme se co nám o různých oblastech naší řeči
najdeme v Bibli. Začněme v páté kapitole dopisu Efezským.
O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Vést
sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky (Ef 5, 3 – 4) !
Máme zde první oblast, kterou bych chtěl souhrnně nazvat prázdné řeči. Jejich obsahem většinou bývají komentáře ke
špatnostem našich bližních. Nejde o svědectví dvou až tří svědků, které odkrývá určitou nepravost a má přivést toho, kdo
se jí dopustil k pokání. Jde o zajímavé sdělování pikantních novinek, kdo s kým chodí, kdo co ukradl, kolik si kdo
nahrabal a podobně. Do stejné skupiny můžeme zařadit sprostoty a dvojsmysly. U nich bych se chtěl krátce zastavit.
Například názvy hovězího dobytka, drůbeže nebo některých lichokopytníků nejsou samy o sobě špatné. Záleží ale na
souvislostech v nichž jsou použity. Pokud výraz kráva, vůl, husa, slepice nebo osel použijeme v souvislosti z našimi
bližními, stávají se nadávkami. Kromě nich zná každý z nás celou řadu výrazů, které jsou považovány za sprosté samy o
sobě. Nebudu je zde citovat. Chtěl bych k nim jenom říct, že jsou zrádné v tom, jak snadno se nám vryjí do paměti a jak
těžké je se jich zbavit. Můžu sám za sebe dosvědčit, že jde o neustálý boj, který často prohrávám.
Kdysi jsem slyšel tuším v kázaní Dana Drápala, že bychom se měli snažit vždycky mluvit tak, aby bylo možné
jednoduše přeřadit na jakýsi pomyslný vyšší duchovní stupeň. Pokusím se vysvětlení. Nedávno se mi stalo, že jsem byl s
kolegy z práce v hospodě na večeři. Při povídání u stolu jsem ke svému překvapení dostal jednoznačnou příležitost ke
svědectví o Bohu. Jak by asi fungovalo, kdybych se v předchozím rozhovoru věnoval nějakým sprosťárnám? Jsem
vděčný Bohu, že mě toho tehdy uchránil. Prázdné řeči mohou citelně omezit naše svědectví o Bohu nebo ho mohou zcela
znehodnotit. Necháme-li se svést prázdnými slovy, nezbude místo na ta, která jsou podstatná. Připojíme-li se k prázdným
řečem, pak budeme, obrazně řečeno, kolem sebe namísto vůně svatosti šířit puch rozkladu a zkázy. Pojďme ale dál a
nahlédněme do další ještě závažnější oblasti, ve které něco nebo někoho přímo proklínáme.
… ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce,
jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být
nemá, bratří moji (Jk 3, 8 – 10).
Jistě jste zaslechli něco v tomto smyslu, „jsi hlupák a proto nic v životě nedokážeš,“ nebo „na co sáhneš, to zkazíš“ nebo
„jsem úplně pitomý“. Tady už nejde jen o prázdné řeči, ale o přímý útok, který ponižuje nejen toho, na něhož je útočeno
a také nás samotné. Není možné upřímně chválit Boha a současně proklínat lidi, kteří jsou stvořeni k Boží podobě. A
nemusí jít jen o proklínání druhých lidí, můžeme proklínat také sami sebe. Někdy ve vzteku řekneme věci, které nás
potom mrzí. Jednou vyřčená slova ale nejdou vzít zpět. Dodávám, že kletby jsou opravdu závažný problém, protože jsou
mostem do oblasti magie. A tam jistě nechceme.
Další oblast o které nesmím pomlčet jsou lži. Bible je v této oblasti naprosto nesmlouvavá.
Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde
hoří oheň a síra (Zj 28, 8).
Lháři jsou zde hozeni do jednoho pytle s vrahy, cizoložníky, zaklínači a modláři. Mnozí budou argumentovat, že nejsou
lži jako lži. Jak byste například odpověděli na jednoduchou otázku vaší manželky nebo přítelkyně: „Jsem tlustá?“ Věřte
mi, že z vlastní zkušenosti vím, že hledání dobré odpovědi není jednoduché. Je jasné, že v uvedeném případě ani kladná,
ani záporná odpověď příliš nepomůže. Pomůže snad jen podívat se za slova a odpovědět na tu otázku, která byla
skutečně položena. Mohla by být například: „Líbím se Ti taková jaká jsem?“ Tím jsem chtěl říci, že nalézt pravdivou
odpověď na každou otázku není vždycky snadné. V některých případech asi pomůže jen držet se přísloví „mlčeti zlato“.
Je to neustálý boj o naši vlastní pravdivost v němž je nesmírně těžké dosáhnout dokonalosti. Jak ale můžeme
dosvědčovat veliké Boží věci, když nedokážeme být pravdiví ani v obyčejných věcech tohoto světa?
Dostali jsme se ke dvěma dalším projevů našeho jazyka, které jsou natolik závažné, že se dostaly až do desatera
přikázání. První z nich nás varuje před zneužíváním Božího jména, další před křivým svědectvím.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval (Ex 20, 7).
Nechci zde rozebírat pravidla pro užívání Božího jména v židovském národě, ale chtěl bych se zaměřit na naši
současnost. Zneužívání Božího jména se většinou dopouští lidé, kteří v Boha nevěří a nic o něm neví. Zašlo to až tak
daleko, že se slova Bůh, Ježíš Kristus, Marie jsou používány jako jistá forma klení. Vzpomínám si, jak jsem po přijetí
víry tuto část mluvy okamžitě vyškrtl ze svého slovníku. Byla to jedna z prvních změn v mém křesťanském životě.
Nedovedu si představit, že by bylo možné mít dobrý vztah k Bohu a zároveň zneužívat jeho jméno.
Zbývá poslední oblast, kterou bych ještě chtěl připomenout. Najdete ji v přikázání: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé
svědectví (Ex 20, 16).“ Křivé svědectví a pomluvy účelově zaměřené k poškození druhé osoby jsou natolik závažným
problémem, že se dostaly i do světských zákonů. Následující citát proto není z Bible, ale z paragrafu 184, odst 1 z
trestního zákoníku:
Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména
poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím
svobody až na jeden rok.
Je k němu třeba ještě něco dodávat? Začínáme se pomalu přibližovat k odpovědi na úvodní otázku. Je jazyk opravdu
nástrojem zkázy a je skutečně podpalován plamenem pekelným? Nezbývá, než přiznat, že svědectví Bible je naprosto
přesné. Prázdné řeči, proklínání, lži, zneužívání Božího jména a pomluvy patří mezi jednoznačné přestoupení Božích
pravidel, jednoduše řečeno hříchy, za které budeme souzeni.
Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého
planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle
svých slov odsouzen“ (Mt 12, 35 – 37).
Když si toto uvědomíme, pak si můžeme spolu s evangelistou klást otázku: „Kdo tedy může být zachráněn?“ Podle
vlastní dokonalosti a bezúhonnosti bezesporu nikdo. Bůh se k nám ale sklání v době kdy jsme ještě hříšní a skrze svou
milost nás prostřednictvím Kristovy oběti zachraňuje. To ovšem neznamená, že bychom se měli přestat usilovně snažit
být takovými, jakými nás On chce mít. Proto můžeme a máme spolu s žalmistou v pokoře prosit.
Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se
nedopustím svévolnosti s muži, kteří pášou ničemnosti; jejich vlídnosti okoušet nechci. (Ž 141, 3 - 4)
Amen.