ANTICKÁ LITERATURA

ŘECKÉ DRAMA KLASICKÉHO (ATTICKÉHO) OBDOBÍ
V klasickém období hrály vůdčí politickou, a tím společenskou a kulturní roli Athény, ležící v kraji
Attika – odtud pojmenování období attické. Rozvíjela se historická a filozofická próza, největšího
rozkvětu dosáhlo drama.
DRAMA
Vyvinulo se z dithyrambů, rituálních písní, které se zpívaly během bujarých oslav boha vína a
plodnosti Dionýsa (tzv. dionýsie); účastníci byli oblečeni do kozlích kůží (tragos=kozel, oidiá=píseň).
Legendární Thespis zavedl prvního herce (protagonista), který předříkával, sbor (chór) po něm
opakoval nebo mu odpovídal. Základ dramatu, na sboru nezávislý dialog umožnil Aischylos
zavedením druhého herce. Počet herců byl časem doplněn o třetího.
Hráli jen muži, používali masky (charakteristika, zesílení zvuku), koturny (boty na zvýšené podrážce).
Nezobrazovalo se násilí (informoval o něm posel); někdy se k rozuzlení spletitého děje používal deus
ex machina (bůh na stroji), který se snesl z výše a rozhodl o osudech postav.
Dodržoval se zákon 3 dramatických jednot: místa (děj pouze na jednom místě), času (děj dramatu do
24 hodin) a děje (soustředění na hlavní dějový motiv); zformuloval ho Aristoteles.
Hrálo se ve dne. Představení probíhala formou soutěžní přehlídky, rozhodovalo publikum. Autoři měli
za povinnost sepsat 3 tragédie (trilogie) a 1 satyrské drama (obvykle se jím končilo).
Vcelku se dochovala pouze jediná trilogie – Aischylova Oresteia.
O architektonické stránce divadla
se můžete poučit v první části
textu Divadelní prostor. (Materiál
můžete využít i v dalším studiu.)
Najdete jej (včetně obrázku) na
adrese:
http://www.phil.muni.cz/~sicova/
2divadelniprostor.html
[cit. 2014-06-15]
Úkol pro vás:
Podle výše uvedeného výukového
materiálu si obrázek doplňte o
základní
pojmy
divadelního
prostoru.
TRAGÉDIE
Náměty čerpaly k mytologie (zejména z cyklu thébského a z okruhu mykénských Atreovců), důležitý
byl způsob zpracování, klíč k uchopení všeobecně známé látky.
AISCHYLOS (asi 525 – 456 př. n. l.)
Zúčastnil se bitvy u Marathónu, pobýval na Sicílii, kde i zemřel.
Zavedením druhého herce umožnil dialog nezávislý na sboru a dal ději pevnou stavbu. Hrdinové
respektovali bohy, osud.
Napsal asi 90 her, dochovalo se 7 (trilogie Oresteia, dále Prosebnice, Peršané, Spoutaný Prométheus,
Sedm proti Thébám).
Oresteia
jediná vcelku zachovaná trilogie; poskytuje nám představu, jak na sebe děje navazovaly
Agamemnón
Před palácem řeckého vojevůdce Agamemnona obyvatelé čekají na návrat krále z trojské války. Ve
městě vládne Agamemnonova manželka Klytaimnestra s milencem Aigisthem. Po návratu manželka
Agamemnonovi nachystá koupel a v ní ho za pomoci Aigistha zabije. Aigisthos převezme vládu.
Oběť na hrobě
Po letech se domů vrací syn Agamemnona a Klytaimestry Orestés, kterého jeho sestra Elektra poslala
po smrti otce mimo město. Orestés na popud Apollóna potrestá vraždu otce, matku i Aigistha zabíjí.
Usmířené lítice
Orestés je pronásledován bohyněmi pomsty Líticemi, protože zabil matku (člověka spřízněného krví).
Za pomoci Apollóna a Athény dojde usmíření.
SOFOKLÉS (asi 490 – 406 př. n. l.)
Psal od 468 př. n. l. Zavedl třetího herce. Zvítězil už při své první účasti v soutěži (nad Aischylem).
Třetí, tj. poslední, nebyl nikdy.
Rozpor život X dílo: byl to vlídný člověk, osobně šťastný X jeho hry jsou temné, fatalistické
Už nedodržoval lyricko-dramatickou stavbu trilogie a psal víc jednotlivá dramata. Ukazoval, jak je
člověk závislý na vyšší moci. Hrdinové se protiví vůli bohů, chtějí přemoci osud – za to následuje trest.
Děj se odvíjí z povah hrdinů, je soustředěn kolem jednoduché zápletky a má silný dramatický spád.
Napsal asi 120 her, dochovalo se 7 tragédií (Aiás, Antigona, Elektra, Král Oidipus, Oidipus na Kolónu,
Trachiňanky, Filoktétés) a četné zlomky (největší, asi 2/3 textu, ze satyrského dramatu Slídiči).
Král Oidipus
nepatří (SIC!) do trilogie s Oidipem na Kolónu (Král Oidipus se datuje 430-425 př. n. l., Oidipus na
Kolónu byl uveden až 401 př. n. l.).
Monolitní tragédie (tj. hlavní postava udává od začátku do konce tempo a určuje vývoj děje). Jde
o studium charakterů, jejichž prostřednictvím se prosazuje neúprosná moc vyššího řádu (bohů).
Osud je dán předem, O. se o něm dozví a chce se z něj vymanit, ale čím víc se mu snaží uniknout,
tím víc jej naplňuje. Zlých činů se O. dopouští nevědomky, ale i tak porušil řád světa. Jednal
rozumově – a Sofokles ukazuje, že rozum není vždy nejlepším rádcem. Stejně tak škodí přílišná
sebedůvěra, velká troufalost a sebejistota. Důležitá je skromnost, čistota, jednota slov a činů,
úcta před nepsanými zákony, lidskost. Autor soucítí s osudem postav. Antický divák příběh
tragédie znal z mytologie. Pro dramatika bylo nejdůležitější zpracovat látku tak, aby zaujal.
Co se stalo před dějem tragédie:
Věštba určovala thébskému králi Láiovi, že vlastní syn ho usmrtí a ožení se se svou matkou. Proto Láios přikázal narozenému
synovi probodnout nohy a pohodit ho v lese. Avšak pastýř, který měl úkol splnit, předal dítě pastýři korintského krále.
Bezdětný král Polybos přijal nalezence za vlastního a dal mu jméno Oidipus (=s opuchlýma nohama). Když Oidipus dospěl a
kdosi mu při hostině vytkl jeho původ, šel se do delfské věštírny zeptat na rodiče. Dozvěděl se, že se stane otcovrahem a
manželem vlastní matky. Aby se osudu vyhnul, opustil domnělé rodiče. Cestou do Théb nevědomky zabil vlastního otce Láia.
Když rozluštil hádanku Sfingy, a osvobodil tak město, získal odměnou thébský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasty.
Osoby tragédie
Oidipus, král thébský
Iokasté, královna
Kreón, její bratr
Teiresiás, věštec
Korinťan
Kněz Diův
Pastýř, sluha Láiův
Posel, sluha Oidipův
Prosebné poselstvo: hoši, kněží
Sbor starců thébských
2 dcerky Oidipovy, družiny, služebnictvo
Děj tragédie:
Král Oidipus s Diovým knězem vyslechnou zprávu, kterou přinesl Kreon z delfské věštírny. Neúroda a
hlad, které sužují Théby, pominou, až bude nalezen vrah bývalého krále Láia a vyhoštěn z města. Král
to oznamuje lidu (sboru) a slibuje, že se osobně zasadí o vypátrání Láiova vraha. Dává proto povolat
slepého věštce Teiresia. Ten se zdráhá promluvit, až po Oidipových urážkách vyslovuje svou věštbu –
viz ukázka. Oidipus ho vyhodí a podezírá švagra Kreonta z úkladů. Od Iokasty pak vyzvídá, jak to bylo
se smrtí Láia, a získá podezření, že vrahem je on sám (zvrat – musel by odejít z Théb). Iokasté, aby jej
uklidnila, mu vypráví o věštbě a posílá pro Pastýře, který kdysi dítě odnesl do lesů. Úleva pro Oidipa
nastává, když dorazí Korinťan oznámit Polybovu přirozenou smrt. Současně ale prozradí, že Oidipus
byl nalezenec (další zvrat – Oidipus začíná tušit pravdu a vyptává se dál, náčelníka sboru). Přichází
Pastýř a potvrzuje slova Korinťana. Oidipovo tušení se potvrdilo, prchá do domu. Nářek sboru přeruší
posel, vypráví o sebevraždě Iokasty. Vrací se Oidipus; sám se oslepil, chystá se odejít z Théb a lituje
své děti (jako děti otcovraha a zrozené z incestu je nečeká dobrý osud). Prosí Kreonta, který bude
vládcem, aby směl děti vzít s sebou. Kreon nedovolí, děti zůstanou v Thébách, Oidipus je vyhnancem.
Ukázky: 1 – Oidipus + Teiresiás (nakopírovaný materiál)
•
2 – Iokasté + Oidipus – o smrti Láia (Čítanka 1, str. 24)
•
3 – Iokasté + Korinťan + Oidipus (in: http://dum.rvp.cz/materialy/sofokles-kral-oidipus.html s odkazem na Český
rozhlas, 10´ukázka v režii Hany Kofránkové, I. Trojan, T. Medvecká) [cit. 2014-05-10]
•
4 – Posel o sebevraždě Iokasty (Čítanka 1, str. 25)
Antigona
Zákony lidské, panovnické X zákony božské, obecně lidské
Časté novodobé zpracování – viz níže.
Co se stalo před dějem tragédie:
Antigona doprovázela Oidipa do vyhnanství, po jeho smrti se vrátila do Théb, kde žila její sestra Isména. Bratři Eteokles a
Polyneikes bojovali o vládu; Polyneikés proti Thébám poštval jiná města (Sedm proti Thébám), Eteokles město bránil. Théby
se ubránily, v boji oba bratři padli.
Děj tragédie:
Thébský král Kreón nechal Eteokla pohřbít jako obránce vlasti. Polyneikovo tělo coby tělo
zrádce pohřbít zakázal. Antigona tento zákaz poruší a bratrovo tělo pohřbí. Za to ji Kreón
nechá uvěznit ve skalní kobce. Nedá na prosby svého syna Haimóna (snoubence Antigony),
pozdě vyslyší varování věštce Teiresia. Antigona se v kobce oběsí a Haimón se u její mrtvoly
probodne.
Postava Antigony, chápaná jako ztělesnění odporu proti autoritě a vzepření se nesmyslným zákonům,
velmi často inspirovala moderní dramatiky (Jean Anouilh, Antigona; Milan Uhde, Děvka z města
Théby).
EURIPIDÉS (480 – 406 př. n. l.)
Uvolňoval stavbu tragédií, vyhledával méně známé báje nebo jejich méně známé varianty; často
volil ženské hrdinky a vynikl jako znalec ženské psychiky
Ze 17 zachovaných tragédií je nejslavnější Médeia.
Médeia
Drama vášnivé lásky, ale i drama utrpení a osamělosti. Odráží též postavení ženy v řecké
společnosti.
Co se stalo před dějem tragédie:
Dcera kolchidského krále Médeia se zamilovala do vůdce Argonautů Iásona, pomohla získat zlaté rouno a odplula s ním do
Korintu. Zde si Iásón po čase oblíbil dceru krále Glauku a chtěl se s ní oženit.
Děj tragédie:
Médeia se cítí zrazená – o to víc, když Iáson žádá, aby mu dala k vychování jejich společné syny.
Kouzla ovládající Médeia posílá nevěstě jako dar ozdobu do vlasů a šaty napuštěné jedem; ty na ní
začnou hořet a Glauka (i její otec zahynou). Médeina pomsta vrcholí tím, že zabije své a Iásonovy
syny.
Děj, rozbor a zasazení tragédie Médeia do dobového řeckého kontextu i do moderní evropské dramatiky najdete v krátké
videopřednášce klasické filoložky Sylvy Fischerové na http://www.ff.cuni.cz/fakulta/o-fakulte/mluvici-hlavy/fischerova/
[cit. 2014-06-15]
KOMEDIE
Protipólem klasických tragédií je tzv. stará attická komedie; čerpala náměty z aktuálního
politického života Athén, pro novodobého diváka bez úprav málo srozumitelná, musí se výrazně
aktualizovat, přepracovat.
(Později se prosadila tzv. nová attická komedie, s náměty ze soukromého života. Na ni navázala
římská komedie a na ni novodobá komedie evropská.)
ARISTOFANÉS (448 – 385 př. n. l.)
Hlavní představitel tzv. staré attické komedie; vážený athénský občan.
Napsal více než 40 her, v úplnosti se z nich dochovalo 11, např. Žáby, Jezdci, Oblaka, Vosy, Mír,
Ptáci, Žáby, Lysistrata.
V díle se odráží atmosféra za peloponéské války.
Lysistrata – protiválečná komedie; ženy odmítnou poskytovat mužům domácí zázemí (jídlo a
sex), pokud ti budou válčit).
Na ukázku z novodobé (a hodně volné) adaptace Lysistraty nastudované divadlem Semafor se můžete podívat na:
http://www.youtube.com/watch?v=a1zSfhyZsks,
http://www.youtube.com/watch?v=QKPtCMtavWk [cit. 2014-04-25]
Literatura:
Prokop, V. Dějiny literatury od počátku do 19. století. Sokolov. O.K. – Soft 2006
Stiebitz, F. Stručné dějiny římské literatury. Praha. Státní pedagogické nakladatelství (pro FF UJEP Brno) 1977
Slovník spisovatelů – Řecko. Praha. Odeon 1975
Slanař. O. Čítanka 1. Třebíč Nakladatelství PV. 2006
Sofoklés. Tragédie. Praha. Svoboda 1975
Eurípidés. Trójanky a jiné tragédie. Praha. Svoboda 1978
Internetové zdroje jsou citovány v textu.