Cejkuv ul

ČEJKŮV ÚL
a včelaření v něm
II. VYDÁNÍ
Napsal Jindřich Čejka, lesní rada v. v.
S 28 vyobrazeními
VESMÍR nakladatelská a vydavatelská společnost s r. o. 1946
Obsah
ÚVOD * Popis úlu * Hotovení úlu * Dno * Čelná stěna * Předsíňka * Boční stěny * Zadní
deska * Stříška * Rámek * Okénko * Rohožky * Dodatek k hotovení úlu * Úly ve včelíně *
Včelstvo * Matka * Dělnice * Trubec * Dílo včel * Rojení * Včelí pastva * O úlech *
Škůdcové včel a včelí nemoci * Osazení úlu rojem * Další ošetřování rojů * Zazimování * Jarní
práce * Příprava včelstva pro jarní snůšku * Omezování plodu * Zamezování rojů * Sklizeň
medu * Ošetřování a uskladnění medu * Oddělky * Osiřelost včelstva * Úschova souší přes zimu
* O vosku * Přemisťování včelstev a překládání z jiných úlů * Doslov
Seznam vyobrazení
( N = náhled obrázku, C = celý obrázek )
Obr. 1. Můj původní úl N / C * Obr. 2. Průřez úlu s vloženými rohožkami N / C * Obr. 3. Moje
včelnice z let 1906-1911 v Červeném Poříčí N / C * Obr. 4. Úl na váze se sklápěcími půlemi
bočnic. N / C * Obr. 5. Jednotlivé součásti úlu. N / C * Obr. 6. Rámek N / C * Obr. 7.
Korýtko ke krmení včel N / C * Obr. 8. Lis na hotovení slaměných rohožek N / C * Obr. 9.
Jednoduchý úl do včelína bez bočnic a zadní desky, jakož i bez stříšky N / C * Obr. 10. Včelín př.
Jiřího Dubce u Obrazenicích N / C * Obr. 11. Horní část včelína př. Dubce s posuvnou úlovou
váhou N / C * Obr. 12. Čelná stěna s předsíňkou do uzavřeného včelina N / C * Obr. 13.
Včelín př. J. Vokurky v Nové Huti pod Nižborem N / C * Obr. 14. Matka, dělnice, trubec N / C
* Obr. 15. Rojové matečníky pod zavíčkovaným trubčím plodem N / C * Obr. 16. Samičky
štítenky smrkové N / C * Obr. 17. Úl s rozklopenými bočnicemi N / C * Obr. 18. Nasazený
skleněný balónek, podepřený dvěma špalíčky N / C * Obr. 19. Napajedlo N / C * Obr. 20.
Podložka k nalepováni mezistěn N / C * Obr. 21. Vyhledávání matky při omezování plodiště N /
C * Obr. 22. Výkluz pro trubce N / C * Obr. 23. Rojochyt ze čtyř rámků se soušemi na tyči s
kladkou N / C * Obr. 24. stoleček na medné plásty N / C * Obr. 25. Medomet N / C * Obr.
26. Kostra medometu N / C * Obr. 27. Koš medometu N / C * Obr. 28. Stojánek na medové
plásty při odvíčkování N / C
ÚVOD
k prvnímu vydání.
V zimě 1901/02 utrpěla moje včelstva značně úplavicí, což se opakovalo o dvě léta později zase. To
mě přimělo k tomu, abych přemýšlel, jak takové pohromy v budoucnosti předejíti. Příčinou byl lesní
med, na němž včelstva přezimovala, a když se jim v předjaří nenaskytla příležitost k včasnému
proletu, silně zeslábla nebo docela i zahynula. Vybrání nevhodného medu z plodiště a nahrazení téhož
cukerným roztokem bylo ve stojanech, v kterých jsem tehdy včelařil, obtížné, ba téměř neproveditelné
a to mne vedlo k tomu, že jsem se zabýval sestavením snadno přístupného úlu, v kterém by se daly
všecky výkony rychle a účelně provésti. Přitom měl úl ten býti dosti prostorný, s velkými rámky
nízkoširokými. Sestavil jsem takový úl v roce 1902 a hned jsem jej také osadil. V roce 1904 jsem si dal
zhotoviti sedm takových úlů a v létě v nich usadil roje. Od té doby v takových úlech včelařím a to s
plným zdarem. Jelikož se před každou prací v úle nejdříve sejímá lehká stříška, pak odejme zadní
deska a rozklopí obě bočnice, pojmenoval jsem jej "úl rozkládací". Takový jeden úl jsem dal k
vyzkoušení na pozorovací stanici v Kozmicích. Tam byl přejmenován na "Čejkův úl" a pod tímto
názvem pak také uveden ve Včelařově čítance. První můj úl měl rámky v rozměru 39x24 cm podle
míry přijaté v Brně pro velkorámky. Seznal jsem však záhy, že tyto rozměry jsou malé, zvlášť pokud
se výšky týkalo, a rozhodl jsem se pro rámek 40x29 cm. Oněch 7 úlů v roce 1904 bylo již zhotoveno
na tyto rámky. Ale i výška tohoto rámku jevila se po letech nedostačující, neboť nad kruhem
plodovým zbývalo jen málo místa pro med, a proto jsem tyto rámky zaměnil postupně v letech 1924
až 1931 za rámky ještě vyšší, a to v rozměrech 40x33 cm. Výšky rámků jsou počítány bez patky 2 cm
vysoké. V tomto spisku vztahuje se vše na rámky těchto posledních rozměrů 40x33 cm. Včelařím ve
svých úlech již přes třicet let s plným zdarem. Při své jednoduchosti a snadné přístupnosti umožňují
rychlé provedení všech prací a výtěžek medu jest pak jistý. Toho dosahuji určitým postupem v
ošetřování včelstev, jak v příslušných statích tohoto spisku bude vylíčeno. Pro kraje s bohatou včelí
pastvou není třeba zvláštního umění k dosažení hojné sklizně medu. Jinak tomu je však v krajině s
chudou pastvou. Tu je třeba včelaření těmto poměrům náležitě upraviti a zasahovati vhodným
způsobem do vývoje včelstev, aby bylo i tu dosaženo hlavního cíle chovu včel, to jest slušného výnosu
medu. Tento úl je dosti rozšířen jak v Čechách, tak i na Moravě. Přátelům včelařům, kteří jej již mají,
je tento spisek věnován v prvé řadě.
K druhému vydání.
Mezi odběrateli I. vydání tohoto spisku byla velká část mladých včelařů a začátečníků. Proto jsem v
tomto II.. vydání celý obsah spisku přepracoval, doplnil podrobnostmi i značně rozšířil, a to zvláště o
celou druhou část theoretickou. O zařazení této části byl jsem požádán s několika stran. Doufám, že
se tím zavděčím nejen novému dorostu, ale i přátelům včelařům, kteří úly mé soustavy již mají. Stať o
trojáku byla v tomto II. vydání vynechána, jelikož o tom vyšla samostatná knížka "Můj troják"
nákladem Vesmíru v Praze.
ČÁST I.
Popis úlu a jeho hotovení.
Popis úlu.
Jest to ležan s velkými, nízkoširokými rámky, které stojí na dně úlu v jedné řadě a těsně k sobě
přiléhají. Zvláštního odděleného medníku tu není. Ten povstane vložením mřížky mezi dva rámky a
máme pak vpředu plodiště a vzadu medník. Přední stěna se širokým česnem jest upevněna na
jednoduchém dně. Obě boční stěny jsou připevněny ke dnu kloubovými závěsy, takže se mohou
sklápěti na obě strany. Vzadu se uzavírá úl zasunutím jednoduché desky, která se upevní dvěma v
bočnicích zapuštěnými šroubovými obrtlíky. Na čelné stěně jsou vpředu připevněna tři prkénka, která s
patkou úlu tvoří malou předsíňku s překlopným letákem. Snímatelná stříška, zhotovená ze slabých
prken, jest na úlu volně položena. To vše dohromady tvoří vlastně jen zevní obal úlu. (Obr. 1.) Rámky
jsou 40 cm široké a 35 cm vysoké. Výška rámků jest velmi důležita. Pouze silná včelstva nám dají
užitek pravidelně každým rokem, a taková vychováme jen na velkých plástech, náležitě vysokých. V
těchto jsou také zásoby na zimu vhodně umístěny nad plodovým hnízdem. Na nízkém rámku vyčerpají
včely své zásoby dříve a přelézáním na sousední rámky se uvolní chomáč. Za tuhé zimy mohou tak
zahynouti hlady, i když opodál jsou ještě zásoby. Horní loučka rámku, jakož i obě postranní, jsou 38
mm široké, a rámky přiléhají těsně jeden ke druhému podle vzoru Huberova rámku. Spodní loučka je
pouze 24 mm široká a není docela dole, ale o 2 cm výše, čímž povstávají na spodku rámku dvě patky,
kterými stojí rámek na dně úlu. Mezi spodními loučkami jsou mezery 14 mm široké a tudy mají včely
přístup do uliček mezi plásty. První rámek přistaví se k čelné stěně úlu a další přisunou se za sebou
jeden ke druhému. Za poslední rámek dá se v létě okénko, v zimě jednoduché krycí prkénko. Okénko i
krycí prkénko jsou stejné velikosti jako rámek, tedy 40x35 cm.
Obr. 1. Můj původní úl.
Rámky - vzadu okénkem uzavřené - tvoří vlastně samy pro sebe úl, ostatní jest pouze obalem a
ochranou proti povětrnostním vlivům. Úl je tedy zcela jednoduchý a práce v něm velmi snadná, neboť
je tu přístup ke každému jednotlivému rámku. Když si tak vzpomenu na nepřístupnost a práci plnou
útrap v stojanech, v kterých jsem původně včelařil, jaká to byla obtíž ! Plodiště v dolních dvou patrech
jsem raději ani nerozebíral, jak to bylo všecko stmelené a nepřístupné. Jak to naproti tomu mám nyní
všecko snadné a pohodlné! Na zimu vkládají se do úlu slaměné rohože k uteplení včelstva, a to dvě po
bocích rámků, jedna dozadu a jedna nahoru jako překlad nad rámky i ostatními třemi rohožemi. (Obr.
2.) Úly stavíme jednotlivě na podstavce, zhotovené ze čtyř hranolů 5x6 cm silných, nahoře laťkami
spojených, jakož i dole, asi 12 cm od spodku hranolů. V horních rozích podstavce ztužíme jej kousky
latí, úhlopříčně přibitými. Úly stavíme tak daleko od sebe, aby bylo dosti místa pro rozklápění bočnic.
Tyto úly hodí se tudíž ve větším počtu jen tam, kde je na to dosti místa, tedy do větší zahrady, hlavně
do ovocného sadu. (Obr. 3.) Aby se přece mohly úly stavěti blíže vedle sebe, zhotovíme bočnice ze
dvou stejných částí. Spodní polovinu přibijeme ke dnu a k čelné stěně úlu, horní půli však připevníme
k spodní polovině dvěma závěsy, takže se dá sklápěti do svislé polohy a přilne tak k dolní části. Pro
rozklápění není tu třeba tolik místa, jako při bočnicích celistvých. (Obr. 4.)
Obr. 2. Průřez úlu s vloženými rohožkami: a = dno úlu; b = boční stěny; c = stříška; d = postranní
loučky rámku;e = horní loučka rámku;f= dolní loučka rámku;g = slaměné rohožky po stranách
rámků;h = hoření krycí rohožka.
Hotovení úlu.
Jednotlivé součástky úlu se zhotovují následovně: Dno je zcela jednoduché a vyrobí se ze smrkových
prken 33 mm silných. Prkna musí být dobře vyschlá, bez suků nebo jiných vad.
Obr. 3. Moje včelnice z let 1906-1911 v Červeném Poříčí
Rozměry dna jsou tyto: délka 84 cm a šířka 52 cm; vpředu je však část dna prodloužena o 12 cm, a to
v šíři 34 cm. Tato část tvoří patku úlu a zároveň dno předsíňky. (Obr. 5.) Patka seřízne se šikmo tak,
aby byla vpředu jen 13 mm silná. Prkna dna se sklížením dobře spojí a spodem se ztuží dvěma svlaky,
zapuštěnými v proříznutých drážkách, aby se dno nebortilo. Svlaky se však nezaklíží, neboť dřevo
vlivem počasí "pracuje", za letních veder vyschnutím se prkna zužují, za vlhka zase rozšiřují a tomuto
pracování by zaklížení svlaků vadilo. Také není dobře hotoviti dno ze širokých prken. Použijeme tedy
prken užších, nebo široká rozvrhneme a pak sklížíme. Celé dno hoblíkem urovnáme a čistě uhladíme.
Mnohem lepší jest však zříditi dno dvojité s vycpávkou. Pořídíme to jednoduchým způsobem
následovně: Na trochu silnější svlaky dna přibijeme spodem desku z prken 13 mm silných v rozměrech
84x47 cm. Na tuto desku přibijeme ještě před jejím umístěním v okrajích 4 lišty, jen tak vysoké, aby
kryly mezery mezi horním a spodním dnem. Tento prostor mezi oběma dny vyplníme vhodným
materiálem. Spodní deska musí proto být užší než horní, aby bylo po obou stranách místo pro sklopení
bočnic. Při dvojitém dnu nebude hoření deska 33 mm silná, ale 26 mm stačí úplně. Čelná stěna se
zhotovuje ze dvou desek s vycpávkou. Desky jsou 52 cm dlouhé a 36 cm vysoké. Hotovíme je z prken
1,5-2 cm silných. Mezi tyto dvě desky postavíme v obou krajích hranolky 5x3 cm silné a 36 cm vysoké;
desky k hranolům přibijeme. Spodem připojíme laťku 52 cm dlouhou, 8-9 cm širokou a v obou krajích
ji hřebíky upevníme. V této laťce vyřízneme dole česno 1 cm vysoké a 36 cm široké. Prostor mezi
oběma deskami, 5 cm široký, vyplníme dobře vyschlým lesním mechem nebo jiným vhodným
materiálem. Nahoře jej pak zakryjeme laťkou 52 cm dlouhou, 9 cm širokou a 1,5 cm silnou, kterou
několika hřebíčky k deskám přibijeme. Čelná stěna jest vystavena jak žáru slunečnímu v létě, tak i
tuhým mrazům v zimě. Proto musí být tak zhotovena, aby v zimě nepromrzla. V tom ohledu se
vycpávka lesním mechem - rokytem _ nejlépe osvědčila. Při bourání úlů, které byly po 40 let v
provozu, byl mech úplně suchý a o nějakém zvlhnutí nebo dokonce plesnivění ani památky. Takto
připravenou přední stěnu postavíme na dno úlu a upevníme ji po obou stranách delšími hřebíky nebo
šrouby, zapuštěnými spodem dna. Stačí na každou stranu jeden, neboť čelná stěna jest upevněna též
předsíňkou, která ji také udržuje v kolmé poloze.
Obr. 4. Úl na váze se sklápěcími půlemi
bočnic.
Jelikož při postavení prvního rámku k čelné stěně zůstává mezi touto a plástem pouze půl
meziplástové uličky, připevníme na čelní stěnu v místech, kde loučky rámku k ní přiléhají, tři lišty 12
mm široké a 5 mm silné. Normální ulička je totiž 10 mm široká, polovina tedy 5 mm. Postranní lišty
jsou 34 cm vysoké a hoření lišta 42 cm dlouhá.Přední stěna úlu musí být ze suchých prken dobře
zpracována, aby tato nepopraskala. Předsíňka zhotoví se ze dvou prkének 12 cm širokých a 1 cm
silných, nahoře pod stříšku zkosených, takže jsou vpředu 24 cm a vzadu 28 cm vysoká. Přibijeme je
po obou stranách k úlové patce slabšími drátěnkami.Horní hroty zkosených částí přibijeme k čelné
stěně. Na tyto dvě postranice položíme prkénko 13 mm silné, 38 cm dlouhé a 14 cm široké, jako
stříšku předsíňky. Připevníme je tak, aby po obou stranách i vpředu o 1 cm přečnívalo. Část k čelné
stěně přiléhající musí býti přiměřeně zešikmena a tam se upevní dvěma nebo třemi hřebíčky, šikmo k
čelné stěně zaraženými. Toto prkénko tvoří tedy stříšku nad patkou úlu a chrání česno před deštěm a
sněhem. Na zimu můžeme předsíňku uzavírat jednoduchým prkénkem 36 cm širokým, 23,4 cm
vysokým a 1 cm silným. Na vnitřní straně se v obou jeho krajích přibijí lišty 24 cm vysoké. Prkénko,
nahoře přiměřeně zešikmené, zasune se pod stříšku předsíňky a přisune k hranám obou postranních
prkének předsíňky. Tak stojí obě lišty na kraji patky a prkénko dobře drží, aniž by muselo být ještě
jinak upevňováno. Na spodní jeho straně zůstává nad patkou mezera 6 mm vysoká pro příliv
čerstvého vzduchu do úlu. Můžeme tu však zříditi předsíňku s překlopným letákem. Uděláme ji nižší,
vpředu pouze 15 cm vysokou: K patce připojíme překlopný leták 36 cm široký a 14,5 cm vysoký.
Kloubové závěsy (pantíky) nezapustíme do dlabů, ale přišroubujeme je pouze na povrchu patky i
překlopného letáku, a to tak, aby byl kloub nahoře; po překlopení letáku zůstane dole při patce
mezera 5-6 mm vysoká. Nevýhoda je tu však ta, že kloubové závěsy brzy zrezovatí a musí se čistiti i
olejovati. Leták stojí kolmo k patce a uzavírá tak předsíňku. Široká česna zužujeme podle potřeby
malými špalíčky, asi 26 mm silnými a klínovitě seříznutými. Tyto se kladou uvnitř předsíňky na patku
po obou stranách a přisunou se těsně k česnu. Těchto špalíčků potřebujeme více, a to v různých
délkách, aby se dalo česno více nebo méně zúžiti. Špalíčky zhotovíme snadno z odřezků prken,
zbylých při výrobě úlů. Boční stěny úlu jsou 84 cm dlouhé a 43,3 cm vysoké. Zhotovují se z
jednoduchých prken 26 mm silných. Jednotlivá prkna se sklíží a dvěma, do proříznutých drážek
zasunutými svlaky ztuží, aby se nebortila. Svlaky nezaklížíme. Ke dnu úlu připevní se každá z bočnic
dvěma kloubovými závěsy tak, aby se dala na stranu sklápěti. K čelné stěně připojují se bočnice
pomocí háčků, umístěných v obou horních rozích této stěny. Zasunutím háčků do oček, v rozích bočnic
umístěných, přitáhnou se bočnice těsně k čelné stěně. Na úlové váze se nedaly bočnice dobře sklápěti,
jelikož je plošina váhy širší, než dno úlu. Proto jsem obě bočnice po délce rozpůlil. Dolní poloviny sem
připevnil hřebíky ke dnu úlu i k čelné stěně, a pouze horní poloviny zařídil na sklápění. Tyto přilehnou
po sklopení těsně k dolním polovinám. (Obr. 4.) Takové úly mohou státi blíže vedle sebe a nezaberou
tolik místa. Zadní deska, zastupující jaksi dvířka úlu, zhotovuje se z prkna 26 mm silného a je 54 cm
široká a 41 cm vysoká. Ztužíme ji dvěma svlaky, zasunutými do vyříznutých drážek. Po obou stranách
této desky, jakož i na straně dolní, jsou do hloubky 1 cm vyříznuty 1 cm široké drážky, takže ostatní
část desky v rozměru 52x40 cm zapadá přesně mezi obě bočnice a spodkem stojí na dně úlu.
Přečnívajícími, 1 cm širokými částmi desky přiléhá těsně k hranám bočnic i ke dnu. V obou bočnicích
se zašroubuje vzadu, asi v polovině výšky, po jednom obrtlíku se závitem, kterými se zadní deska
přitáhne k bočnicím. Tím se úl vzadu uzavírá. Stříška se zhotovuje ze slabých prkének, aby byla lehká.
Obr. 5. Jednotlivé součásti úlu.
Na dva štíty přibijí se prkénka 1 m dlouhá a 1 cm silná.Štíty mají tvar trojúhelníku, jehož základna je
57 cm a výška 12 cm. Zhotovují se z prken 2 cm silných. Tato stříška přesahuje šíři úlu po obou
stranách o 5 cm a délku úlu vpředu o 10 cm a vzadu o 6 cm. Stříška pokryje se lepenkou dehtovanou
nebo asfaltovanou, nejlépe však ruberoidem. Stříška je snímatelná a klade se volně na úl. Aby se však
nemohla posunovati dopředu nebo dozadu, ani na stranu, zatlučeme na spodní straně předního štítu
závěsný kolíček, a to asi uprostřed. V čelné stěně úlu vyvrtáme nahoře též uprostřed přiměřeně velkou
dírku pro zapuštění onoho kolíčku. Kromě toho dáme pod zadní štítek do obou krajů ouška
(pravoúhelně ohnuté kousky plechu neb železného pásku), která vzadu obě bočnice svírají a posunutí
stříšky na stranu zamezují. Stříška může být také jen plochá, pultová. Vpředu je tu prkénko 57 cm
dlouhé a 12 cm vysoké, vzadu laťka 57 cm dlouhá a 2 cm vysoká; po stranách prkénka 84 cm dlouhá,
vpředu 12 cm a vzadu 2 cm vysoká. Na tuto kostru přibijí se prkénka 1 m dlouhá a 13 mm silná.
Stříška může být také jen plochá, pultová. Vpředu je tu prkénko 57 cm dlouhé a 12 cm vysoké, vzadu
laťka 57 cm dlouhá a 2 cm vysoká; po stranách prkénka 84 cm dlouhá, vpředu 12 cm a vzadu 2 cm
vysoká. Na tuto kostru přibijí se prkénka 1 m dlouhá a 13 mm silná. Taková stříška se dá i upraviti na
zvedání a sklápění; nemusí se pak s úlu snímati a odnášeti. Hodí se na úl, který má jednu bočnici ke
dnu a čelné stěně přibitou a pouze druhou sklápěcí. V nadzvednuté poloze se ustálí železným páskem,
připevněným na postranním prkénku stříšky, a to na vnitřní jeho straně; druhým koncem, poněkud
zahroceným, se opře v nesklopené bočnici. V tomto úle se pak upraví i zadní deska na sklápění. Dno s
čelní stěnou, bočnicemi, zadní stěnou a stříškou tvoří úl, který k ochraně proti povětrnostním vlivům
zevně natřeme libovolnou fermežovou barvou, ne však příliš tmavou. Zvláště leták a předsíňka mají
býti světlé, neboť tmavě zbarvené se silně zahřívají slunečními paprsky a následkem. toho je vzduch
do česna proudící značně ohřátý. V úle je pak horko, až včely vyléhají.
Rámek.
Rámky jsou nejdůležitějšími součástmi úlu a musí být zhotoveny z dobrého smrkového, lipového
nebo topolového dřeva, bezvadné jakosti, bez suků nebo jiných vad. Lišty na rámky koupíme v
některém závodě, t. j. objednáme si je na potřebnou šířku 38 mm a sílu 1 cm, pro spodní loučky v síle
6 milimetrů pouze 24 mm široké. Horní lišta rámku je 40 cm dlouhá, obě postranní 35 cm vysoké. V
obou hořeních rozích se lišty spojují na čípek, přesně do pravého úhlu. Sklížením se zpevní tak, aby se
rámek nemohl zkositi. Spodní loučka, 38 cm dlouhá, vsune se mezi obě postranní lišty a přibije
hřebíčky, a to 2 cm nad spodkem těchto lišt. (Obr. 6.) Včely však nedostaví plásty až k spodním
loučkám rámků, považují loučky tyto jaksi za dno a ponechávají mezi těmito a spodními hranami
plástů mezery 10-12 mm velké. Chceme-li míti plást až k spodní loučce vystavěný, prořízneme spodní
loučku po délce tak, aby se dal spodek mezistěny asi na 2 mm do výřezu loučky volně vsunouti.
Mezistěna pak musí být 31,4 cm dlouhá. Normální tloušťka včelího plástu (v divoké stavbě) i s uličkou
meziplástní je 35 mm. Poněvadž se mezistěna nedá vždycky tak zcela přesně uprostřed horní lišty
rámku nalepiti, mohou povstati některé uličky meziplástní o 1-2 mm užší, jiné zato o tolik zase širší.
Z toho důvodu volil jsem šířku lišt 38 mm. Síla horní loučky, pouhý to 1 cm, zdá se snad pro tak
velký plást být nepostačující, ale užívám takových rámků již po 40 let, aniž by se byla ukázala potřeba,
horní lištu zesíliti. K řezání lišt na správnou délku a k vyříznutí čípků používá se různých přístrojů. Také
na sestavení a sbíjení rámků jsou různé pomůcky, aby rámky byly přesně zhotoveny. Pro každé
včelstvo se jeden rámek opatří korýtkem, které slouží jako krmítko uvnitř úlu, přímo nad plodištěm. Z
kousku dřeva, nejlépe lipového, asi 12 cm dlouhého, 28 mm širokého a 3 cm vysokého se vydlabe
korýtko. Špalíček nejdříve upravíme do tvaru, jak je na obr. 7 viděti, zešikmíme jej totiž po obou
stranách a vyřízneme nahoře část "c" v délce 8 cm do hloubky 6 mm. Potom vydlabeme korýtko tak,
jak je na vyobrazení čárkovaně naznačeno. Nahoře zbudou takto po obou stranách plochy v
rozměrech 28x20 mm; těmito přisuneme korýtko pod horní lištu rámku a upevníme dvěma šroubky,
horem zapuštěnými. Předtím vyvrtáme uprostřed horní lišty rámku otvor pro zasunování hliníkové
rourky. Aby tekutina - cukerný roztok, med nebo voda - nevsakovala do dřeva, vyplníme vydlabanou
část korýtka, dříve než jej k horní liště rámku připevníme, roztaveným voskem, který necháme chvíli
vsakovati do dřeva a potom jej zase vylejeme. Dříve musíme ovšem korýtko dobře zahřáti, aby vosk
nezůstal jenom na povrchu, ale vnikl i do dřeva. Při krmení neb napájení použijeme skleněného
balónku, do jehož hrdla se zasune korková zátka s hliníkovou rourkou. Místo této může to býti také
skleněná rourka, dole šikmo ubroušená. Naplněný balónek překlopíme a rourku vsuneme otvorem, v
liště rámku vyvrtaným, až ke dnu korýtka, šikmo seříznutou stranou dolů. (Obr. 7.) Po odklizení
balónku se uzavře otvor v liště malým dřevěným kolíčkem. Rámek s korýtkem umístíme jako druhý
nebo třetí od čelné stěny; krmíme tedy přímo v plodišti. Rámků se vejde do úlu 17-18. První rámek
přistavíme k čelné stěně, ostatní za ním těsně za sebou; vzadu pak je uzavřeme okénkem.
Obr. 7. Korýtko ke krmení včel (průřez) a = horní loučka rámku; b = korýtko; c= mezera mezi
horní loučkou a korýtkem; d= korková zátka; e = hliníková rourka; f = skleněný balónek.
Aby rámky dobře držely pohromadě, upevníme je - dokud nejsou včelami stmeleny - následujícím
způsobem. K čelné stěně připevníme malými skobičkami konce dvou provázků, a to přímo vedle těch
slabých lišt, asi uprostřed jich výšky. Šňůrky musí být dosti dlouhé, aby stačily kolem rámků až za
okénko. Tam oba konce svazujeme a tak všecky rámky těsně k sobě přitáhneme. Svazujeme je na
kličku, aby se daly snadno zase rozvázati. Později jsou rámky stmeleny a drží tak pohromadě, že se při
rozebírání musí i silnějším kapesním nožem odpačovati.
Okénko.
Okénko zhotovujeme z rámce, jehož prkénka jsou 2 cm silná a 4 cm široká, s drážkami pro zapuštění
a zakytování tabulky skla.. Okénko je stejné velikostí jako rámek, t. j. 40 cm široké a 35 cm vysoké.
Vespod se prkénko podřízne v délce 36 cm na 2 cm vysoko pro zasunování zástrčky, která je 37 cm
dlouhá, 26 mm silná a 3 cm vysoká. V této se vyříznou drážky 15 mm hluboké, po stranách 5 mm a
nahoře 1 cm široké. Tak zapadá zásuvka přesně do otvoru na spodu okénka. Tento otvor umožňuje
podmet z jara, podkuřování před rozebíráním díla, také vbíhání včel s medných plástů setřásaných a
smetaných nebo z rojáčku na dno úlu vysypaných. Okénkem uzavřený prostor uvnitř rámků patří celý
včelám, není ničím přerušen a včelstvo jej má celý pro sebe; není tu mezer mezi loučkami rámků a
stěnami úlu, ani louček samých a mezer mezi nimi, kudy v jiných úlech odchází mnoho tepla. A tím
jsou tu tepelné poměry pro přezimování včelstva zvlášť' příznivé. Na zimu nahrazujeme okénko
jednoduchým krycím prkénkem stejných rozměrů jako u okénka, aby se dalo použíti oné zásuvky i
zde. Při ponechávání okénka v úlu by se v zimě srážela pára na skle a zadní plást by vlhl a plesnivěl;
proto tam dáváme krycí prkénko místo okénka. Na vnitřní straně tohoto prkénka přibijeme tři malé
lišty stejně tak, jako na čelné stěně, aby nebyla ulička mezi posledním plástem a krycím prkénkem
úzká. Zadní plást mívá medové buňky prodlouženy ke sklu, prkénko by tu doléhalo až na zavíčkovanou
část medného plástu a včely by zde nemohly procházeti.
Rohožky.
Rohožky zhotovujeme ze žitné slámy známým způsobem. Potřebujeme je k obložení rámků na zimu,
neboť lišty rámků jsou slabé a musíme je proto opatřiti obalem udržujícím teplo. Slaměné rohožky
jsou pro tento účel nejvhodnější. Slámu musíme před upotřebením pročesati a zbaviti klasů, aby
nepřivábily myši. Ne snad v úle - tam se myši nedostanou - ale tehdy, když jsou rohožky přes léto
někde uloženy. Do každého úlu potřebujeme čtyři rohožky, a to dvě do boků, třetí dozadu a čtvrtou
nahoru jako překlad nad rámky. (Obr. 2.) Všecky rohožky jsou 5 cm silné a hotoví se v těchto
rozměrech: boční jsou 50 cm široké a 35 cm vysoké; zadní je však při stejné výšce jen 40 cm široká.
Hoření rohožka je 50 cm dlouhá a 50 cm široká. Rohožky se nesmí příliš lisovati, mají býti měkčí a tím
i vzdušnější. Po vložení je pak přední svlaky bočních stěn přitlačí k rámkům a horní rohožka lépe
přilehne na rámky i na ostatní tři rohožky, než kdyby byla příliš tvrdá.
Obr. 8. Lis na hotovení slaměných rohožek: A = lis připravený pro vkládáni slámy. B =rohožka z
lisu. G = stehy slámou. D = jehla na šití rohožky.
Lisů na hotovení rohožek je několik druhů. Jeden z nich jsem si upravil tak, aby vyhovoval svému
účelu a daly se v něm vyrobiti rohožky všech tří rozměrů. (Obr. 8.) Pod dva dřevěné hranolky 50 cm
dlouhé, 4 cm široké a 5 cm vysoké položí se pět latěk 60 cm dlouhých, 2,5 cm silných a 3 cm širokých
tak, jak je vyznačeno obr. 8A. V křižujících se místech vyvrtají se přiměřeně velké dírky pro šrouby.
Jsou to 12 cm dlouhé a 6 mm silné šrouby s půlkulatou hlavičkou a křídlovou maticí. Tyto šrouby se
zasunou do vyvrtaných dírek a lis je tak připraven k hotovení rohožek rozměrů 50x50 cm. Mezi oba
hranoly "a" položí se na laťky náležitá vrstva slámy, na ni se zapustí druhých pět latěk, stejných
rozměrů jako ty spodní, i stejně nebozezem provrtaných. Laťky se na šrouby navléknou a křídlovými
maticemi až ke hranolkům "a" těsně přitáhnou. Tím je sláma stlačena na 5 cm. (Obr. 8B.) Na to se
slisovaná sláma v čárkovaně naznačených čtyřech místech prošije. Nejdříve se tam ovine motouz
kolem celé rohožky a pak se tato prošije šikmými stehy, jak je v obr. 8 C naznačeno. Po obou stranách
se těsně při laťkách b1 a b2 přečnívající sláma uřeže ostrým nožem, nebo ještě lépe srpem. Hotová
rohožka se po odnětí hořeních latěk vyjme z lisu. K prošívání rohožek jsem si zhotovil jehlu z držadla
vyřazeného elektrického vařiče. Drát jsem na konci roztepal, zahrotil a tam vyvrtal ouško k navlékání
motouzu. (Obr. 8D.)
Při hotovení bočních rohožek v rozměru 50x35 cm odejmu laťku b5 a na
zbylých čtyřech laťkách b1-b4 hotovím popsaným způsobem rohožku žádaných rozměrů. Přečnívající
slámu uřežu při laťkách b1 a b4. Abych konečně mohl lisovati zadní rohožku v rozměrech 40x35 cm,
vložím do lisu při hranolku "a" kousek fošny 5 cm silné, 10 cm široké a 35 cm dlouhé; tak se šířka 50
cm zúží na 40 cm a mohu pak hotoviti rohožku žádaných rozměrů. Není-li potřebný kousek fošny po
ruce, mohou se sbíti dvě na sebe položená prkénka 2,5 cm silná, 10 cm široká a 35 cm dlouhá.
Dodatek k hotovení úlu.
Podle předchozího popisu může si včelař, který má potřebné nářadí a dovede s ním dobře pracovati,
zhotoviti jednotlivé části úlu sám a potom z nich sestaviti celý úl. Popis je dosti jasný a včelař, který
sám úl si dělati nemůže, dá si jej zhotoviti podle tohoto návodu u místního truhláře, nebo v některém
závodě; bude pak zpracován odborně. Pro uvedené rozměry rámků 40x33 cm jsem se rozhodl na
základě dlouholetých zkušeností a zdůrazňuji, že jenom na velkém rámku lze dosíci toho, aby se
včelstvo na jaře rychle vyvinovalo a mohutnělo a tak dospělo včas do plné síly, neboť jen takové může
hlavní snůšku dokonale využíti. Kdo však chce z určitých důvodů užívati rámků menších, přizpůsobí
také rozměry úlu těmto rámkům. Velikost rámků je základem pro rozměry jednotlivých součástí úlu. O
co je rámek užší, o to musí být užší dno, čelná stěna i zadní deska; o co je rámek nižší, o to budou
nižší také čelná stěna, obě bočnice i zadní deska. Snadno se tak úl dá zhotoviti na každou míru rámku,
třeba i větší.Úl jest zařízen na teplou stavbu, kteréž se vytýkají jisté nevýhody proti stavbě na studeno.
Obr. 9. Jednoduchý úl do včelína bez bočnic a zadní desky, jakož i bez stříšky.
Poukazuje-li se na to, že stavba studená odpovídá přirozenosti včel, upozorňuji, že včely divoce žijící
mají malá česna (skuliny), jež na zimu často ještě zmenšují zatmelováním. Ostatně nebývá stavba
plástů vždycky kolmo k česnu, ale většinou šikmo. Viděl jsem to několikrát při překládání včelstva z
dutého stromu. Také jsem před lety zjistil v selských úlech krajinských, že nebývají plásty stavěny
vždy kolmo k přední stěně úlu, ale ponejvíce šikmo. To nasvědčuje tomu, že včely si chrání takto své
dílo proti vnikání studeného větru přímo do uliček mezi plásty. Pod rámky mého úlu je prostorná
chodba, česno je široké a tak přichází do všech uliček mezi rámky čerstvý vzduch, ale ne přímo. Jak již
vpředu uvedeno, je tento úl bez odděleného medníku.
Obr. 10. Včelín př. Jiřího Dubce u Obrazenicích.
Mnozí včelaři si jej však "zlepšili" tím, že nad rámky zřídili medník buď z celých nebo polorámků. Úl se
tak stane stojanem a přístup k rámkům v plodišti je ztížen. Je-li třeba prohlédnouti plodiště, nebo tam
přidati mezistěnu, musí se nejdříve medník sejmouti. Snadná přístupnost a jednoduchost úlu je tím
zmařena. Známé jsou potíže v stojanech při vpouštění včel do medníku odděleného. Takové starosti v
mém úlu nejsou, neboť přidávám po jedné souši a včely ji ihned obsedají a čistí. Včelám je to přece
jedno, nosí-li med do medníku nad plodištěm nebo na plásty za plodištěm. Do krytého včelína hodí se
především úly jednoduché, sestávající pouze ze dna a čelné stěny s předsíňkou. (Obr.9.) Jest to
vpředu popsaný úl, ale bez stříšky, bez bočnic a bez zadní desky. Rámky, okénka, krycí prkénka i
rohožky jsou stejné, jako u onoho úlu. Ve včelíně se staví úly těsně jeden vedle druhého na podstavec
z trámků. Do včelínů v délce šesti metrů se vejde 12 úlů. Na zimu se rámky obloží slaměnými
rohožemi. Na jaře se rohožky zase odklidí. První takový včelín měl svého času řídící učitel Karel Blecha
ve Kbele. Přítel Jiří Dubec v Obrazenicích má včelín s osmnácti úly téhož typu. (Obr. 10.)
Obr. 11. Horní část včelína př. Dubce s posuvnou úlovou váhou. (Pohled zezadu)
Dvanáct jich je v dolní řadě, šest nahoře. Tyto úly měl dříve jednotlivě venku, ale zabíraly mnoho
místa; proto je umístil do včelína, který si sám zřídil. Před přemístěním jim odšrouboval bočnice.
Rámky má v rozměrech 43,5x29 cm. Čelné stěny jednotlivých úlů jsou z prken 26 mm silných, k nim
přišroubována prkna 20 mm silná a mezi oběma deskami je vložka papíru v síle 2 mm. Letáky jsou
překlopné a sklápějí se uvnitř předsíňky tak, že kolem nich zůstanou mezery, po stranách 4-5 mm a
nahoře 6 mm široké. Nad čelnými stěnami jsou okna, jež mají skla dole o 8 mm kratší a okenní rám je
tam seříznut šikmo dolů. Vzlétlé včely míří hned k okénku, po skle se smeknou dolů a vypadnou tím
otvorem pod sklem ihned ven. Nahoře je šest úlů, z nichž úly čís. 13, 14 a 15 jsou s pevnými
bočnicemi a pod nimi pojíždí na kolejničkách úlová váha, opatřená zvedacím mechanismem. (Obr. 11.)
Krmě dodává se v plechové misce 6 cm široké, 20 cm dlouhé a 1 cm vysoké, podmetákem pod
okénkem do úlu zasunuté. Miska je z větší části pod rámky, část však vyčnívá ven, a tam se staví
překlopená láhev, podepřená o okénko. Včelíny mohou být seřizovány i jinými způsoby. Tak může v
uzavřeném včelíně i dno jednotlivého úlu odpadnout, zřídí-li se na podstavci nebo podezdívce dlouhá
tabule z prken, která tak tvoří společné dno pro všecky úly. Na toto dno se postaví pouhé čelné stěny
s předsíňkami. (Obr.12.)
Obr. 12. Čelná stěna s předsíňkou do uzavřeného včelina.
Tyto stavějí se těsně vedle sebe, k nim přisunou se rámky a ty se vzadu uzavrou okénkem nebo
krycím prkénkem. Tabule je tu společným dnem všem úlům a zhotoví se ze silných prken v šíři 80-90
cm. Samozřejmě mohou tu býti i dvě řady úlů nad sebou, mezi nimi jest však třeba dostatečného
prostoru, aby byl volný přístup k rámkům spodní řady úlů. Také tu musí být okna, aby byl dostatek
světla, ač toto může přicházeti i shora, nebo ze zadu včelína. Konečně jsou včelíny, které mají přední
stranu tak upravenou, že již sama tvoří společnou čelnou stěnu všem včelstvům tam umístěným. Jest
v ní určitý počet česen a patek, případně i s předsíňkami. Rámky stavějí se na dlouhou tabuli dna k
čelné stěně a uzavírají se vzadu okénkem. Obalem jest jim tedy celý včelín. První takový včelín měl
řídící učitel J. Znamenáček v Chlístově. Dlouhá přední stěna včelína by tu měla být z dvojích prken a
se vhodnou vycpávkou mezi nimi. Také v tomto včelíně mohou býti dvě řady úlů nad sebou. Spodní
řada ovšem níže než obyčejně, a to asi ve výši kolenou. V Nové Huti pod Nižborem pořídil si př. J.
Vokurka včelín pro 24 včelstev ve dvou řadách nad sebou. (Obr. 13.) Všechny stěny tohoto včelína
jsou dvojité s vycpávkou popela a pilin, 14 mm silnou. I dveře jsou dvojité. V přední stěně je 24
malých předsíněk, 30 cm širokých a 10 cm vysokých, které se mohou na zimu uzavříti. Osvětlení je
shora, a to šesti okny, které se v zimě zakrývají okenicemi. Včelín je téměř neprodyšně uzavřen, a
proto se do něho přivádí čerstvý vzduch spodním kanálem. Uvnitř včelína je i v zimě o několik stupňů
tepleji než venku; v létě naopak chladněji.
Obr. 13. Včelín př. J. Vokurky v Nové Huti pod Nižborem.
ČÁST II.
Theoretická příprava pro začátečníky.
Včelstvo.
Včelstvo sestává z matky, velkého množství dělnic a v létě i z menšího množství trubců. Dále pak z
plástů. a jejich obsahu, t. j. vajíček, plodu, medu i pylu, a konečně z úlu, v němž je vše uvedené
umístěno. Jmenovaní členové čeledi: matka, dělnice a trubci jsou ve vzájemném vztahu k dílu a jeho
obsahu, takže při nedostatku jednoho či druhého je zdárný vývoj včelstva ohrožen nebo i znemožněn.
K tomu dlužno připočísti i včelí pastvu, neboť bez ní se nemůže včelstvo řádně vyvíjeti, slábne nebo i
uhyne. Jsou-li však všecky podmínky zdárného vývoje včelstva dány, skýtá toto místním poměrům
odpovídající větší nebo menší užitek.
Matka.
Matka jest ve včelstvu největším a nejdůležitějším členem. (Obr. 14.) Líhne se z matečníku rojového
nebo nástavního, hlavně v době rojové od května do srpna. Začátkem matečníků jsou kalíšky
(mističky), na hranách plástů zbudované. Matečníky nástavní zřizují včely nad vajíčky nebo otevřeným
plodem včelím, nejvýše třídenním (červíky), v šestibokých buňkách. Tyto matečníky jsou tedy na
plástu a nikoliv na jeho hranách. Matka vyvíjí se v matečníku, (obr. 15), postupně z vajíčka v larvu,
která je mladými včelami krmena nejlepší krmnou šťávou (kašičkou), načež se zakuklí a dospívá k
zralosti. Tento vývoj trvá 16 dní, z čehož připadají na stadium vajíčka 3 dny, larvy 6 dní a kukly 7 dní.
Devátý den po položení vajíčka uzavrou včely matečník víčkem a v šestnáctý, nebo někdy až v
sedmnáctý den mladá matička vybíhá, když se předtím prokousala víčkem. Před opuštěním matečníku
se ozývá "kvákáním" a teprve když sezná, že nemá sokyně v úlu, opustí matečník a pobíhajíc po
plástech, hlásí se "týtáním". Zvuky tyto jsou odlišné. Kvákání projevuje se hlubším a jaksi dutým
hlasem, mnohokrát se opakujícím "kva_kva-kva-kva-kva", týtání však vyšším a jasným hlasem, pouze
asi 6-7 krát se opakujícím "tý-ty ty ty ty ty".
Obr. 14. Matka, dělnice, trubec.
Je-li v úle více dozrávajících matečníků, kváčou v nich matičky postupně, jak za sebou dospívají, ale
nevyběhnou z nich, dokud se ozývá prvorozená, po plástech pobíhající matička, a to tak dlouho, až
tato vyletí s rojem. Nechce-li se však včelstvo už rojiti, nechrání už ostatní matečníky a prvorozená
matka může ostatní matky v matečníkách ubodati. Včely potom rozhlodají matečníky a mrtvé matky
odklidí. V úlu zůstane tedy matka jediná a ta se až do oplození živí sama medem. Matka jest opatřena
žihadlem, používá ho však pouze proti sokyním v úle. Asi 5-8 dní stará matka vydá se za pěkného
počasí na oplozovací výlet, když se předtím krátkými prolety orientovala, aby poznala cestu do svého
úlu. Stává se však někdy, že se matka z těchto výletů nebo z výletu snubního nevrátí; bud' byla lapena
ptákem, nebo zabloudila do cizího úlu apod. Tak včelstvo osiří. Asi třetího dne po zdařilém oplození
začíná matka s kladením vajíček. Včely ji tu přehojně krmí zvlášť vybranou potravou. Vajíčka klade po
jednom na dno buněk v pravidelných kruzích, stále se zvětšujících, takže je po čase uprostřed plástu
kolečko plodu nejstaršího, zavíčkovaného, potom postupně plod mladší a na obvodu kruh vajíček. Plod
vcelku má tvar koule; jsou tedy na prostředním plástu plodové kruhy největší, na obou krajních však
nejmenší. Výkon matky v kladení vajíček je přímo obrovský, neboť zaklade denně až 2000 i více
buněk. Na podzim, kdy ustává plodování, přestanou včely s podáváním té zvláštní vybrané krmě a
matka jest nucena sama se živiti medem, který saje přímo z buněk. Totéž se děje před vyjitím
prvoroje a to proto, aby se matka stala štíhlejší a tak způsobilejší k letu. Matka se dožívá stáří až šesti
let, ale po třetím roce poklesne její výkonnost tak, že není radno ponechati ji dále v úlu a je nutno
nahraditi ji mladou, když včely samy tak neučiní tichou výměnou.
Dělnice.
Dělnice jsou vychovány ze stejných oplozených vajíček jako matky, ale v úzkých buňkách šestibokých,
při skrovnější krmi v zakrnělé samičky. Zakrnělé mají vlastně jen pohlavní ústrojí, takže dělnice nejsou
schopny oplození a mohou za určitých okolností klásti pouze neoplozená vajíčka a to jen v omezeném
množství. Z takových vajíček se vyvinou jenom trubci a jelikož jsou vychováváni v dělničích buňkách,
prodlužují včely tyto buňky a po jich zavíčkování je to hrboplod. Tyto kladoucí včely se nazývají
trubčice. Dělnice jest menší než matka a jejím úkolem v úlu je z počátku krmení plodu, později
vypocování vosku a stavba plástů, konečně mimo úl i snášení nektaru, pylu, tmelu a vody. Vývoj
dělnice trvá 21 dní. Z toho připadá na stadium vajíčka 3 dny, larvy 6 dní a kukly 12 dní. Mladušky
vybíhají tedy jedenadvacátý den od položení vajíček, kdy se předtím prokousají víčkem. Záhy po
opuštění svých kolébek ujmou se práce v úlu čištěním uvolněných buněk i jinou prací. Za pěkného
počasí vydají se asi čtvrtého dne na orientační výlet. Vyjdou na patku úlu a vzlétnou. Stále obráceny k
česnu, poletují z počátku v malých, pak stále větších a větších kruzích kolem svého úlu a v okolí, aby
si zapamatovaly cestu do svého domova. Je to hromadný prolet a veselý rej před úlem; pro včelaře
radostný pohled. Potom se stávají kojičkami, opatřují larvy krmnou šťávou připravenou z medu, pylu a
vody. Později, asi čtrnáctý den po vylíhnutí, vypocují včely vosk, a to v malých tenounkých šupinkách,
a stavějí z něho plásty, nebo ho používají k vytahování mezistěn. Starší včely stávají se létavkami a
snášejí z květů nektar a pyl. Nektar zpracují v úlu jiné včely a zahušťují jej v med. Pyl sbírají včely s
tyčinek květů a přinášejí v rouskách na zadních nožičkách do úlu a ukládají do buněk. Tam jej jiné
včely dusají, pokryjí trochou medu a zavíčkují stejně jako buňky medové. Domov svůj brání včely jako
stráž u česna, a to hlavně proti cizím včelám i jiným vetřelcům, při čemž použijí i žihadla, kterým jsou
opatřeny. Žihadel používají i proti neobratnému včelaři a lidem vůbec, jsou-li k tomu vydrážděny. V
některých kmenech jsou včely bodavější, v jiných mírné. Každé včelstvo má svoji osobitou vůni, podle
níž se včely vzájemně poznávají a tak snadno zjistí, přilétne-li mezi ně včela cizí. Přichází-li však tato z
pastvy, zabloudivši sem s nákladem medu, pouštějí ji strážkyně bez odporu česnem do úlu. Život
létavek jest různé délky. V době snůšky se záhy upracují a hynou již po šesti až sedmi týdnech stáří. V
měsíci srpnu a září vychované včely však přežijí zimu a dosáhnou stáří 7 měsíců i více. Včely žijí
družně ve velkém množství pohromadě a milují čistotu i pořádek v úlu. V zimním sezení bývá jich v
jednom úle až 20.000, v létě však i 80.000. Hlavním úkolem létavek jest shromažďování zásob a k
tomu je vede jejich přirozený pud. Proto včelka slídí všude, kde by co sehnala. Po skončené hlavní
snůšce, když pastva ustane, odvažují se včely i do cizích úlů k loupení. Zvláště slabá nebo osiřelá
včelstva bývají jimi napadána a někdy i vyloupena. Na pastvu létají včely v okolí do vzdálenosti 2 až 3
km, v rovině i dále, ale přes kopec na druhou stranu nelétají.
Trubec.
Jest to včelí sameček, v úlu stejně důležitý, jako ostatní členové včelstva. Jeho úkolem jest oplození
matky. Trubci jsou vychováni na plástech s trubčími buňkami, které jsou o něco větší než buňky
dělničí. Obr. 15.) Trubčího díla nebývá celý plást, ale jen část jeho, ponejvíce v dolních rozích pod
dílem dělničím. Trubci vyvíjejí se z neoplozených vajíček, z nichž se po třech dnech líhnou larvičky;
včely je bedlivě ošetřují a krmí. Stadium larvy trvá šest dní, načež po zavíčkování nastane přeměna v
kuklu. Víčka jsou vypouklá, kdežto nad dělničími kuklami jsou rovná. Po dalších 15 dnech opouští
dospělý trubec svoji kolébku, když se dříve prokouše víčkem. Vývoj jeho trvá tudíž celkem 24 dní.
Seznali jsme, že vývoj trvá u matky 16 dní, u dělnice 21 dní a u trubce dokonce 24 dní. Rozdíly ve
vývoji jsou pouze ve stadiu kukly, neboť u vajíčka a larvy to trvá u všech tří stejně dlouho. Trubec je
větší než dělnice, ale nemá tak dlouhé tělo, jako matka. Tělo trubce je hřmotné, bez žihadla. Trubci
žijí jen několik týdnů. Včely je chovají od dubna až do srpna. Jak již uvedeno, jest jediným úkolem
trubců oplodňování mladé matičky. Toto oplodnění stává se při snubním výletu ve vzduchu, načež
matka i se zavěšeným trubcem padá k zemi. Matka se ho zbavuje zadními nožkami a vrací se do úlu;
trubec krátce potom zahyne. Trubcem přenášejí se jeho vlastnosti na potomstvo a proto je třeba, této
okolnosti věnovati náležitou pozornost. Nejlepším svým včelstvům dáme příležitost k výchově hojného
množství trubců, a to hlavně tím, že ve stavebním rámku nevyřezáváme trubčí dílo a rámek ten
nenecháme u okénka, ale postavíme jej dovnitř, třeba až mezi poslední plodový plást a krycí plást za
ním. Naproti tomu potlačujeme výchovu trubců u včelstev ve výkonnosti chabých na míru nejmenší.
Úplné zamezení chovu trubců by však nebylo správné, ostatně není ani proveditelné, neboť včely si
najdou vždycky možnost k budování několika trubčích buněk. Také jsou včelstva spokojenější i
pracovitější, mají-li trubce. Po skončené pastvě vyhánějí včely trubce z úlů, zamezují jim přístup k
zásobám a tak je vyhladovějí. Zesláblí trubci padají s letáku na zem a hynou.
Dílo včel.
V úlu sedí včely na plástech, které si stavějí z vlastně vyrobeného vosku. Plást se skládá ze
šestibokých buněk, po obou stranách mezistěny vystavěných. Tyto buňky jsou dvojího druhu, a to
buňky normální velikosti pro výchovu včelího plodu, tak zvané dělničí dílo, a větší buňky na výchovu
trubčího plodu, zvané trubčina. Na jednom čtverečním decimetru plástu je po obou stranách 800
buněk dělničích nebo 450-460 trubčích. Buňky nejsou stavěny vodorovně, ale po obou stranách
poněkud šikmo vzhůru. Plást, postavený z tenounkých a křehkých plátků voskových, je tak dokonalým
výtvorem, že unese celou tu tíhu plodu a medu v něm uloženého. Panenské dílo je čistě bílé a
průsvitné; v plodišti později hnědne, staré docela i zčerná. Stává se sice pevnějším,ale buňky se
zmenšují; a to o košilky, které plod zanechává v buňkách. Staré souše mohou se státi semeništěm
různých včelích nemocí. Jest proto nutno staré dílo obnovovati. Starší tmavé souše, prázdné to plásty,
vyřadíme, více do úlu nedáváme, ale vyváříme. Včelám pak dáváme mezistěny k vytažení; tím jim
uspoříme mnoho práce, kterou by měly se stavbou celých plástů a při které by spotřebovaly mnoho
medu. Kromě toho znemožníme stavbu trubčiny a tím i nadměrné pěstování trubců. Stavba voští není
pro včely nucenou prací, ale nutnou potřebou, aby se pocením vosku zbavily tuku, který se jim
nahromadil při přípravě krmě pro plod. Plásty jsou 25 mm silné a mezi dvěma plásty je vždy ulička 1
cm široká. Včelí dílo se skládá z většího počtu plástů. Směřují-li tyto svými hranami k česnu, je to
stavba studená. Je-li však první plást obrácen plochou stranou k čelné stěně úlu, je to stavba teplá.
Plod chovají včely v plodišti, a to v kruzích na dolních částech plástů. Nad plodovými kruhy bývají
proužky pylu, který však včely ukládají hlavně do obou krycích plástů po boku plodiště. Nad
jmenovanými proužky pylu jest uložen med až pod horní loučky rámků, mimo to však v medníku v
celých plástech. Medník bývá buď nad plodištěm (ve stojanech), nebo za plodištěm (v ležanech).
Obr. 15. Rojové matečníky pod zavíčkovaným trubčím plodem; nad tímto proužek dělničího díla.
Rojení.
Rojení včel jest přirozený pud po zachování rodu a rozmnožení počtu čeledí. Bez rojení by byla včela
odsouzena k poznenáhlému zániku. Rojením se však nejen množí počet včelstev, ale přitom se i
zmlazují matky. Při rojení oddělí se část dělnic i trubců a opustí s matkou svůj mateřský úl. Roj se
vznese a chvíli poletuje, až se někde, obyčejně na větvi stromu, usadí a shlukne v chomáč. K rojení se
připravuje včelstvo po delší dobu stavbou trubčího díla a chovem trubců. Před vyrojením přestanou
včely pracovati na stavebním rámku, ochabují vůbec v činnosti, slabě vyletují, vyléhají před česnem a
zavěšují se pod letákem v chomáč. Podle těchto známek pozná včelař, že se včelstvo připravuje k
rojení. Bývá to v měsíci červnu, kdy včelstvo dospěje do plné síly; plásty jsou zaplněny plodem,
medem i pylem, denně se líhne tisíce mladušek a včelstvo se v úle tísní. Tu budují včely na hranách
plástů kalíšky (mističky), začátky to matečníků, do nichž matka klade vajíčka. Klade je postupně po
jednom do každého kalíšku, který včely prodlužují v matečník, larvu v něm bohatě opatřují krmnou
kašičkou a konečně matečníky zavíčkují. Potom roj vylétne. Roje rozlišujeme na prvoroje, poroje,
zpěvavé roje, roje panenské, jakož i roje hladové. Prvoroj je ten, s kterým jde stará matka. Tento roj
opustí úl dříve, než první mladá matka v matečníku dospěje, a to v době, kdy se nejstarší larva
promění v kuklu. To je asi osmý den od zakladení prvního matečníku. Za nepříznivého počasí se
vyrojení ovšem zpozdí. Prvoroj usedá obyčejně poblíže včelína, také ne vysoko a vydrží delší čas na
místě, ba i přes noc. Prvoroj můžeme sejmouti se stromu a vložiti přímo do připraveného úlu. Poroje
jsou roje s mladými matičkami, po prvoroji z téhož úlu vycházející. Tyto matky vybíhají z matečníků
postupně jedna za druhou. Nejstarší jej opouští první, když se prokousala víčkem, a ozývá se týtáním;
ostatní však neopouštějí matečníky a ozývají se kvákáním. Roj s matkou týtající označujeme co
druhoroj. Obyčejně dalších rojů nebývá, ale rojivá včelstva, jako krajinky, vřesovky a jiné, dávají i třetí
a čtvrtý roj. Poroje s mladou a čilou matičkou usazují se dál od včelína a usazují se i vysoko na
stromě. Také nezůstávají tak dlouho na místě, jako prvoroje, rády přelétají, ba docela i ulétnou. Stává
se to zvláště tehdy, je-li v roji více matiček. V ruchu vycházejícího roje opustí totiž některé kvákající
matičky svůj matečník a strženy proudem roje, vyletí s ním ven. V roji, na stromě usazeném, to pak
působí rozruch, když mladší matky prchají před prvorozenou, která se i v roji svým týtáním ozývá.
Vzlétne-li pak některá z mladších matek, letí za ní i včely a strhnou tak celý roj s sebou. Roj také uletí,
nebyl-li záhy sňat a včelky zatím našly vhodné místo v dutém stromě nebo jiné dutině, někdy i v
prázdném úle. Tam se pak roj usadí. Poroj sebereme do rojáčku a odneseme do sklepa nebo jiné
vhodné místnosti, a teprve druhý den ráno jej vložíme do připraveného úlu. Ztratí-li některé včelstvo
svoji matku, vychová si jinou z vajíčka nebo mladého, nejvýše třídenního plodu, v matečnících
náhradních. Vyrojí-li se pak s první vyběhlou matičkou, která se ozývá týtáním, nazývá se roj ten proto
rojem zpěvavým. Někdy se raný prvoroj téhož roku opět vyrojí; tomu říkáme roj panenský. Matka jeho
byla tedy původně v mateřáku, potom v prvoroji a konečně v tom roji panenském. Roj hladový vlastně
ani rojem není, neboť tu z určitých příčin - ku př. molem voskovým zaneřáděné dílo, nebo z hladu opustí včelstvo svůj úl. Prvoroj bývá silnější, váží až 3 kg i více, a je v něm asi 20 až 25 tisíc včel. Poroj
naproti tomu bývá slabší, ale zato má mladou matku. Každý roj si přináší do své nové domácnosti
zásobu medu, která mu po nějaký čas vystačí, i když není hned snůšky.
Včel í pastva.
Příroda skýtá včelám bohatstvím květů různých rostlin hojnou pastvu, a to jak nektarem, tak i pylem.
Nektar vysávají včely z květů jazýčkem a odnášejí v svém medném váčku do úlu, kde jej ukládají do
buněk plástů. Pyl sbírají včely s tyčinek květů, skládají do rousků na zadních nožičkách a odnášejí do
úlu. Pylu spotřebují včely velké množství na výživu plodu. Při sbírání pylu stává se včela velice
důležitým činitelem v oplozování květů. Přelétajíc s jednoho květu na druhý, přenáší i pyl s tyčinek
jednoho květu na bliznu květu druhého, rostliny ovšem vždy téhož druhu. To má veliký význam pro
úrodu ovoce a semen různých polních plodin. Pastevní poměry jsou v jednotlivých oblastech různé.
Někde je snůška hojná, jinde slabá; místy je pastva raná, jinde pozdní. Raná pastva bývá v nižších a
teplejších polohách, pozdní pak na horách. Včelař musí znáti své místní poměry snůškové a podle nich
se v svém včelím hospodářství zaříditi. Z jara přinášejí včely první rousky pylu z lísky, později z jívy,
která je v tom ohledu nedoceněna a včelař by se měl postarati o její rozmnožení. Jehnědy lísky často
pomrznou. Potom přicházejí do květu vrby, topoly, olše i jiné jehnědokvěté stromy a keře s bohatými
zdroji pylu i nektaru, v lesích jaterníky, sasanky a jiné jarní květiny se zdroji skrovnějšími. Vydatnější
snůška pak bývá z angreštů a rybízů, z jilmů a, javorů, zvláště z javoru mléčného. Potom následují už
ovocné stromy, z nichž zvláště třešně a jabloně skýtají dobrou snůšku. Pastva z ovocných stromů
nejvíce podněcuje včelstva v plodování a sílení pro hlavní snůšku. V lese kvete borůvka, později
maliník a ostružina. Vydatnou pastvu dávají: řepka olejka, zimní vikev, ohnice i hořčice, později
vičenec, bílý i švédský jetel a vojtěška, inkarnát, slunečnice a koňský bob, za sucha i červený jetel. To
vše má hlavně význam tam, kde to bývá pěstováno na větších rozlohách polí. Louky zabarvují se
pestrými květy, hojně včelami obletovanými. Rozkvétá akát, a kde ho je větší množství, dává slušnou
snůšku. To bývá koncem května a začátkem června, podle toho, jak je vegetace toho kterého roku
pokročilá či opožděná. V prvých dnech, někdy až v polovině měsíce června začíná hlavní snůška ze
smrkových lesů, jejíž původcem je štítenka smrková (Lecanium hemicryphum). Zjistil jsem to v roce
1909 a napsal o tom článek do "Českého včelaře". *) Samička tohoto červce je přisáta v přeslenech
mladých výhonků smrkových pod šupinami, z pupenu tu zbylými. Má tvar kulovitý, poněkud
ledvinovitě promáčklý, velikosti špendlíkové hlavičky a dorůstá do velikosti hrachového zrnka.
*) Viz Český včelař 1910, str. 256.
Po celou dobu růstu až do vykladení všech vajíček, jichž bývá i několik tisíc, vylučuje velké množství
medovice, ve které se, zvláště dokud je malá, přímo topí. Včely mají v té době bohatou pastvu a na
váze znamenáme - zvláště v druhé polovině června - až 4 kg i více přínosu za den. V této době
dopadají včely pod tíží svého nákladu houfně jako pecky na patky úlů a jsou nápadně šedé, i poněkud
odřené, od prodírání se jehličím ke štítence. Příznačné je také, že po celou dobu této pastvy jen
ojedinělé včelky přilétají s rousky pylu; tyto ovšem nebyly s ostatními v lese. Sledujeme-li směr letu
včel, vidíme, že proudy létavek míří v tu stranu, kde je les. Šťáva, kterou štítenka saje, obsahuje
vodu a v ní rozpuštěné uhlohydráty, ale jen málo bílkovin; proto je štítenka nucena přijímati velké
množství této šťávy, aby měla dostatek k životu potřebných bílkovin. Přebytečné cukry, ve vodě
obsažené, vylučuje a tato sladina je včelami vysávána a pak na med zpracována. Je tedy v tomto
případě surovinou rostlinná šťáva, produktem prvního zpracování této šťávy štítenkou jest medovice a
výsledek druhého zpracování včelami jest med. Tento medovicový med není méně hodnotný, neboť
výrobcem jeho je vždy jen a jen včela. *) Štítenka je rozšířena nejvíce ve smrkových tyčkovinách, v
menší míře ve starších kulturách (houštinách) a nejméně jest jí v starých porostech. Procházíme-li v
červnu lesem, slyšíme nápadný hukot včel a díváme-li se do korun smrků, spatříme tam včely,
přeletující s jedné větve na druhou.
*) Viz Včelař 1939, sešit 9, str. 281
Obr. 16. Samičky štítenky smrkové.
Uzříme-li včelku sáti v nevelké výši (na dosah ruky), sečkáme až odlétne a pak prohlédneme místo,
kde sála. Tam brzy uvidíme samičku štítenky, kaštanové barvy. Tak se přesvědčíme sami o tom, co je
zdrojem lesní pastvy. (Obr. 16.) Sladina, která nebyla včelami nebo jiným hmyzem využita, přetéká a
padá na jehličí spodnějších větví. Deště medovici splachují, horka a větry ji vysušují. Med lesní je o
něco tmavší než medy květové, je však lahodné chuti a nemá té škrablavé příchuti, jako medy z květů.
Tento med obsahuje mnohem více vitaminů než medy květové. *) U konsumentů je lesní med dobře
znám a oblíben; kdo jej jednou ochutnal, vždy jej zase požaduje. Po celý měsíc červen je i mimo les
dosti pastvy, neboť všude je plno květů a tím i hojnost nektaru a pylu. Za příznivého počasí jest i v
krajinách bezlesých a na pastvu chudších slušná snůška. V červenci pak kvetou lípy; pozoruhodnou
pastvu však dávají jen občas, a to jen jednou za 6 až 7 let. V lesích kvete vrbovka, někde hojně se
vyskytující. Na jedlích bývá medovice, způsobená zelenou mšicí jedlovou (Lachnus pichtace) a skýtá
někdy i slušnou snůšku. Jinak nemají mšice pro včelaře valného významu, neboť sladinu téhož složení
jako u štítenky smrkové vystřikují v drobounkých kapičkách, které za teplých dnů ihned vysychají.
Proto vidíme ráno čilý let včel za medovicí, ale po deváté až desáté hodině ve snůšce pojednou
ustanou, když její zdroj vyschl. Je zřejmé, že toho mnoho nepřinesou, když pastva netrvá celý den. V
pokročilé době letní nebývá už mnoho pastvy a včely pak jenom tu a tam paběrkují. Místy rozkvétá
vřes; med vřesový však brzy tuhne a není vhodný pro zazimování včel. O zvelebení včelí pastvy musí
se i včelař sám přičiniti, a není-li mu možno ve větším měřítku pracovati, pěstuje alespoň v své
zahrádce medonosné a pylodárné rostliny, vysadí nějaký keř lísky, někde v koutě jívu, řadu angreštů,
pro podzimní pylování resedu atd. O zvelebení včelí pastvy je ve včelařských časopisech stále hojně
článků, které včelaře v tom ohledu povzbuzují a dávají návody k dalšímu postupu.
*) Viz Včelař 1943, seš. 8-9, str. 199..
Pro dobu trvání hlavní snůšky, zvláště je-li vydatná pastva lesní, není třeba rozmnožovati rostliny v
tuto dobu kvetoucí, neboť tu zůstávají květy nevyužity. Naproti tomu je nutné rozmnožování rostlin,
kvetoucích v přestávce mezi pastvou jarní a hlavní, jakož i pro pozdní snůšku. Pro jaro nutno se starati
o dostatečné množství pylodárných keřů.
O úlech.
Včely žily původně v dutých stromech lesních. Tam je člověk vyhledával, aby jim odebral med. Později
uřízl část kmene se včelstvem, přinesl si je k svému domovu a tam včely opatroval. Aby mohl
usazovati roje, vydlabal pro ně příbytek ve špalku a tak povstaly kláty. Tyto se stavěly vedle sebe, byly
to stojany. Jinde se pokládaly na podstavce a to byly ležany. Potom se hotovily úly z prken a v těchto
byly již plásty na loučkách, později i v rámečkách. Tak povstalo dílo rozběrné a včelař měl možnost
celé dílo rozebrati a pak zase do dřívějšího stavu uvésti. Ve stojanech je dolní část plodištěm a nad
tímto je medník, strůpkem od plodiště oddělený. V ležanech je medník bud' vzadu, nebo při studené
stavbě v boku. Rámky jsou menší a různých rozměrů. Zasouvají a vytahují se po lištách, nebo v
drážkách, v obou bočních stěnách úlu vyříznutých. Rámky se uzavírají okénkem, úl se vzadu uzavírá
dvířky. Stojany se zhotovují také ze slámy; je to zajisté vhodný a přitom levný materiál. Stěny úlu
musí být dobře lisované a úl na zevní straně ošalován. V roce 1904 byl na sjezdu včelařů v Brně
zaveden rámek nízkoširoký o rozměrech 39x 24 cm a potom vyráběny úly různých typů, rozměrům
tohoto rámku přizpůsobené. Po třiceti letech byla výška rámku zvětšena, a to na 30 cm. Máme
množství různých úlů a začátečníku je těžko, rozhodnouti se pro ten či onen typ. Radím však, aby
nezačínal v úlech starých, byť je dostal lacino nebo i zdarma. Patrně dřívějšímu majiteli nevyhovovaly,
že se jich chce zbaviti. Proto, mladý příteli, si opatř úly nové a osvědčeného typu; včely v nich budou
dobře prospívati a budeš spokojen.
Škůdcové včel a včelí nemoci.
Jest řada rozmanitých škůdců včel, kterým nutno vhodným způsobem čeliti, nebo je hubiti. Toto
hubení se však nedá vždycky prováděti. Tak lejskové, vlaštovky a jiní ptáci lapají létající včely a někdy
ve větší míře, když je svým mláďatům donášejí a tyto jimi krmí. Přesto nebudeme ptáky lapati nebo je
stříleti, ale pouze plašiti a od úlu je vzdalovati. Sýkory obtěžují včely hlavně v zimě, zmocňujíce se včel
na letáku; hlavní škodu však způsobují znepokojováním včelstva a vyrušováním ze zimního klidu
stálým dosedáním a poskakováním na letáku. Dobrou službu koná tu překlopný leták nebo vhodné
uzavření předsíňky. Stejně projevuje se škoda, způsobená datly klováním do úlu. Totiž ani ne tak
poškozováním úlu, ale hrubým vyrušováním včelstva ze zimního klidu. V úlech stává se obtížným
zavíječ voskový, jehož larvy poškozují plásty, ba někdy je - pokud nejsou včelami obsazeny - i úplně
ničí. Uložené souše propadnou zkáze jen tehdy, nejsou-li dobře opatřeny. Proto je musíme na zimu
uložiti v bednách, důkladně vysířiti a případné spáry nebo nedoléhající víko utěsniti, aby se motýlice
nedostala dovnitř. Dalším škůdcem je včelomorka bezoká, která se drží na těle včel jako klíště, moří
včely i matku, která jimi bývá někdy přímo obalena. V úlu obtěžují často mravenci a nutno je hubiti.
Vosy a sršně jsou též škůdci včel. Sršně přepadají včely na letáku, požírají je, nebo je odnášejí do
svého hnízda co krmi pro plod. Vosy se dobývají drze do úlů za medem, a to zvláště na podzim.
Hubíme je hlavně ničením hnízd, bání. Zhoubným škůdcem včel jest roztoč Acarapis Woodi, ale jeho
řádění je počítáno do nemocí včel. Roztoči žijí ve vzdušnicích včel, kde se živí krví, získanou
nabodáváním stěny vzdušnice. Samičky roztoče vnikají prvním dýchacím otvorem hrudním do vzdušnic
mladušek, tam nakladou vajíčka a množí se dále, až svým množstvím vzdušnice ucpou. Včelám křídla
nepravidelně odstávají, stávají se tak bezletnými, padají s letáku na zem a hynou. Roztočí nákaza se
přenáší s nemocných včel na zdravé mladušky v prvých čtyřech dnech jejich života. Napadány jsou
stejně dělnice, trubci i matka. Tato nemoc je velice zhoubná a uhynou jí i celé včelíny. Nemoc se šíří a
přenáší zalétlými nakaženými včelami na jiná včelstva. Vyskytne-li se ve včelíně roztočová nákaza, jest
dotčený včelař povinen to hlásiti a zaslati vzorek asi 30 včel Výzkumnému ústavu včelařskému v Dole,
p. Libčice. Léčení provádí se ponejvíce Froovovým přípravkem. Nosémová nákaza jeví se u včel z jara,
a to nápadným slábnutím včelstva a kálením na letáku i v úle. Výkaly jsou řídké a mléčně bílé.
Původcem nemoci jest prvok Nosema apis, žijící v žaludku včel, hlavně starých. Hynutím těchto slábne
včelstvo očividně. Nákaza se snadno přenáší na jiná včelstva a tak se šíří. Silně napadené a značně
zesláblé včelstvo se nedá zachrániti a nutno je vysířiti, plásty roztaviti, rámky spáliti a úl desinfikovati.
Účinného léku proti nosémové nemoci dosud není. Úplavice se projevuje kálením v úle, na plástech i
stěnách úlových, na letáku i na zevní straně úlu, a to následkem přeplněného žaludku včely. Výkaly
jsou hnědé, kašovité. Příčinou úplavice bývá lesní med medovicový, který obsahuje větší množství
dextrinů, jež jsou nestravitelné a hromadí se ve výkalových váčcích včel. Nemají-li pak včely příležitost
k včasnému proletu, při kterém by se mohly kalu zbaviti, jsou nuceny káliti uvnitř úlu. Také častější
vyrušování včelstva v zimě, nebo i předčasné pěstování plodu vyvolává tuto nemoc, zvláště, nemá-li
včelstvo po dlouhou dobu možnost proletu. Úplavici předejdeme, když nevhodný med včas z úlu
vybereme a nahradíme cukerným roztokem. Májovka projevuje se tím, že onemocní mladé včelykojičky následkem hojného požívání pylu při krmení plodu, a trpí tak zácpou. Nemocné včely vylézají z
úlu, padají s patky na zem, nemohou vzlétnouti a hynou v křečích. Bývá to v měsíci květnu po nastalé
změně počasí, a nemoc mizí, když se zase oteplí. Hniloba plodu vyskytuje se zřídka a je způsobena
bacilem plutonem. Napadán bývá jenom plod nezavíčkovaný. Původně bělavá larva zežloutne, později
zhnědne a sesychá se. Tento plod zapáchá. Mor plodu je způsoben bacilem larvae. Napadány jsou
larvy starší, které hnědnou a pak se rozpadávají. Zamořený plást zapáchá po klihu. Nemocné včelstvo
se musí vysířiti, plásty roztaviti a úl i rámky desinfikovati. Nemoci včel jsou zde uvedeny jen stručně.
Podrobnější popis najde včelař v různých článcích našeho časopisu i v literatuře včelařské, ku př. v
knížce dra V. Peterky a dra Jar. Svobody "Včelaření v kostce". Shledá-li včelař u některého včelstva
podezřelé příznaky nějaké nemoci, zašle vzorek asi 30 včel s přípisem Výzkumnému ústavu
včelařskému v Dole, p. Libčice n. Vlt. k vyšetření. Tam bude nemoc a stav včelstva vyšetřen a náleží-li
nemoc mezi zvířecí nákazy, které nutno hlásiti, oznámí to příslušnému úřadu ústav sám. Uvarujeme se
včelím nemocem, dbáme-li udržování stálé čistoty v úlech. Nesmíme trpěti měl na dnech úlů, který
včely samy neodklízejí. Staré černé plásty bývají také semeništěm nemocí a skrývají často zárodky
nákazy. Proto je vyřazujeme včas z provozu a provádíme pravidelně obnovu díla vkládáním mezistěn.
ČÁST III.
Postup ve včelaření.
Osazení úlu rojem.
Nový včelař začíná včelařiti obyčejně s rojem. Lepší by ovšem byl úl s včelstvem, ale ten nebývá vždy
k dostání, nebo je úl starý, nevhodného typu. Roj si však každý opatří snadněji a také levněji. Pro
usazení roje připravíme si úl včas a vystrojíme jej náležitým počtem rámků s mezistěnami. Mezistěny
nenalepujeme celé, ale jen části trojúhelníkového tvaru. Pouze do prvního rámku u čelné stěny dáme
celou mezistěnu, ovšem rozpoltěnou, jak je v obr. 6 naznačeno. O nalepování mezistěn bude
pojednáno později. Podle síly roje vybaví se úl 5 až 7 rámky, z nichž druhý nebo třetí od čelné stěny
jest opatřen korýtkem pro krmení nebo napájení včelstva. Vzadu se k rámkům přisune okénko a vše
se stáhne provázkem. Zásuvka se pod okénko zatím nedá a nechá se stranou, aby byla po vložení roje
po ruce. Česno se uzavře přisunutými klínky úplně. Z rojáčku se vysype roj na dno úlu poblíže okénka,
pod nímž včely samy vtáhnou na mezistěny v rámcích. Ve vodě namočeným husím brkem je třeba
brániti včelám, na stranu a dozadu se rozbíhajícím, aby nepadaly přes okraje dna úlu na zemi. Je-li
pak už roj usazen, zasune se zásuvka pod okénko a zároveň se uvolní česno. Bylo uzavřeno proto, aby
jím snad matka nevyběhla, neboť po vysypání roje na dno valí se vše po dnu úlu dopředu a snadno by
mohla matka, tím proudem jsouc stržena, vyběhnouti otevřeným česnem a za ní třeba i celý roj. Po
uzavření úlu sedají včely, mezi vkládáním roje do úlu vzlétlé, na jeho leták a česnem se připojují k
ostatním. Česno se pak musí přiměřeně zúžiti.Prozatím by stačil jeden roj, může-li si však začátečník
poříditi hned dva, bude zajištěn před možným zklamáním, kdyby se jediné včelstvo nemělo vydařiti.
Vydaří-li se mu však obě, bude to pro něj tím radostnější. Roje mají býti rané, a to prvoroje, aby se
mohly dobře vyvinouti, případnou snůšku dobře využitkovati a tak se zaopatřiti i zásobami na zimu.
Pozdní roje červencové nejsou pro začátečníka vhodné. Ani včas nezesílí, zásob si vůbec nenanesou a
tak se včelař od nich nedočká žádných radostí.
Další ošetřování rojů.
Za nepříznivého počasí nebo při nedostatečné pastvě je třeba usazený roj přikrmovati rozředěným
medem, zvláště v prvých dnech po usazení roje, kdy včely nejvíce stavějí. Med dodáváme v malých
dávkách, a to vždy jenom na noc. Má to nahraditi zdroj sladiny, skýtaný za příznivých poměrů
snůškových přírodou samou. Z toho důvodu se k tomu cukerný roztok dobře nehodí. Po dobu
přikrmování je třeba náležitě zúžiti česna. Po několika dnech od usazení roje dohlédneme, zdali matka
již klade a klade-li správně, totiž v pravidelných kruzích, plně a bez mezer. Tu, jakož i před každou
prací v úlu vůbec, sejmeme nejprve stříšku a dáme ji stranou. Poté vyjmeme zadní desku, zastupující
dvířka úlu, a také ji odložíme stranou. Konečně rozklopíme obě bočnice a tím je úl připraven k
přehlížení. (Obr. 17.) Nejdříve vyjmeme zásuvku pod okénkem, tam mírně zakouříme a pak tam
zásuvku zase vrátíme. Rámky jsou zpravidla již stmeleny, proto zasadíme mezi dva prostřední rámky
špičku nože a odpáčíme je od sebe. Povstalou mezerou můžeme do uličky mezi plásty trochu zakouřiti,
zvláště hrnou-li se včely ven. Oběma rukama uchopíme zadní rámky, takto od předních oddělené, a
posuneme je poněkud dozadu. Tyto rámky nezvedáme, ale suneme je při dnu, a to tak daleko, aby
bylo na odkrytou stranu posledního z předních rámků dobře viděti. Spatříme-li tam plod a zjistíme, že
je správně umístěn, přisuneme zadní rámky zase na své místo k předním a uzavřeme úl. V přední i
zadní části zůstaly včely v svých uličkách a na plástech nevyrušeny a celá prohlídka byla provedena v
malé chvíli. A to je zvlášť výhodné v době, kdy slídilky obtěžují. Tu vykonáme prohlídku za 10 vteřin,
nepočítajíce ovšem to rozkládání úlu, při němž zůstávají včely ještě uvnitř rámků uzavřeny.
Nespatříme-li však na odkryté straně plástu plod ani vajíčka, musíme provésti prohlídku důkladněji.
Vyjmeme několik rámků a kromě zjišťování plodu také prohlédneme, jak daleko pokročila stavba
nového díla. Béřeme rámek za rámkem až určitě zjistíme, že je či dosud není kladeno. V tomto případě
musíme za několik dní prohlídku opakovati. Je-li potom včelstvo v pořádku a má dílo ve všech
rámkách vystavěno a včelami obsazeno, rozšíříme plodiště přidáním dalšího rámku s mezistěnou, který
vložíme mezi poslední a předposlední rámek. Tam budou včely vytahovati mezistěnu spíše než u
okénka. Také tento výkon vkládání nového rámku trvá jen několik vteřin a může se provésti bez
kouře; nejlépe ovšem v době, když jsou létavky na pastvě. Podle potřeby přidáme případně i další
rámek s mezistěnou k dostavění. Kromě tohoto přidávání mezistěn nerozebírejme zbytečně dílo a
dopřejme včelám klidu v jejich pilné práci; tím jim posloužíme nejlépe.Rámky nerozebírejme a
nepřemísťujme, zvláště ne plodové. Po vykonané, opravdu nutné prohlídce včelstva postavme rámky
vždy zase v tom pořadí a tak, jak dříve stály. Všecku práci u včel konejme rychle, ale klidně a s
rozvahou, ne překotně! Pohyby těla i rukou musí být volné; prudký pohyb ruky včely nesnášejí a
kvitují jej zpravidla žihadlem.
Obr. 17. Úl s rozklopenými bočnicemi.
Zazimování.
První přípravy k zazimování včelstev konáme již v měsíci srpnu, a to podněcovacím krmením, aby
včely neustaly v pěstování plodu. To se stává při nedostatečné snůšce, zvláště za trvajícího sucha, kdy
zdroje medu v přírodě mizí a snad i docela ustanou. To nám spolehlivě ukáže úlová váha. V místech,
kde je v této době ještě přiměřená pastva, která plně hradí denní spotřebu včelstva, není
podněcovacího krmení třeba. Jenom tehdy, když se jeví na váze úbytek, je podněcování nutné. V
měsíci srpnu a září vybíhající mladušky neúčastní se již pastvy, neupracují se, jsou otužilé, přetrvají
zimu a vydrží až do jara, kdy se pak plně úplatní. Starší včely během zimy pozvolna hynou. Čím více
mladých včel jde do zimy, tím silnější bude včelstvo z jara. Podněcování se provádí malými dávkami
rozředěného medu, aby nahrazoval zdroj sladiny, skýtaný za přiměřených poměrů snůškových
přírodou samou. Cukr se k tomu účelu nehodí. Jelikož přikrmujeme v korýtku přímo v plodišti,
nemusíme se obávati slídilek. Přesto je dobře, nasazovati balónek jenom večer, aby si včely odnesly
podávanou jim krmi do rána, kdy prázdný balónek zase odebereme. V první polovině měsíce září
doplníme včelstvům zásoby na zimu roztokem cukru. Přitom dbejme, aby zásoby byly hojné, zvláště u
silných čeledí, neboť tyto z jara spotřebují mnoho na rozsáhlé pěstování plodu. Před doplňováním
zásob prohlédneme včelstva za účelem zjištění jejich celkových stavů a hlavně jejich zásob medu a
pylu. Dobrá zásoba pylu vhodně umístěného jest pro zdárné přezimování včel podmínkou. Při této
prohlídce odebereme přebytečné zadní plásty a ponecháme podle síly včelstva jen 7-8 rámků v úlu.
Odebrané plásty, jež obsahují med, vytočíme v medometu a souše pak pečlivě uschováme. Při
posuzování zásob musíme také uvážiti, že mezi dokrmováním i po něm bude ještě něco spotřebováno
na pěstování plodu. Z jara pak, jak již uvedeno, vychovává se ve velkých rámkách veliké množství
plodu a k tomu se spotřebuje také mnoho medu. Proto při doplňování zásob cukrem dáme vždy raději
o nějaké to kilo více, jinak by se ho k jaru třeba nedostávalo. Zásoby však nesmějí být ani přehnaně
velké, ale jen tak, aby včelám zůstalo potřebné volné místo pro zimní sezení. Jinak by musely seděti i
na studených plástech medových, křehly by na nich a padaly. Na jaře by zůstal ze silného včelstva
třeba jen slaboch. Včelám na zimu dodaný cukr má velký význam pro zdravotní stav čeledě. Proto
dáme 3-4 kg cukru i tam, kde jsou vlastní zásoby dobrého medu dostatečné. Na cukru přezimují včely
mnohem lépe než na samotném medu, a je-li tento pro přezimování včel méně vhodný, jako med
lesní, vřesový apod., vybereme jej alespoň částečně; totiž z plástů, na nichž není plodu, a nahradíme
jej cukerným roztokem. Zásadně krmíme tak dlouho, až je zadní plást u okénka roztokem cukru zcela
zaplněn. Tento cukr časem od okénka zmizí, včely jej odnesou dopředu a tam jím zaplňují místa,
postupným zmenšením plodové koule vzniklá. V zimním sezení mají pak cukerný roztok přímo nad
zmenšenými kruhy plodovými ve tvaru srpovitém a nad tímto teprve med. Zásoby jsou takto nejen
dobré, ale hlavně také dobře umístěny. V zimě, dokud včelstvo ještě neploduje, tráví cukr, který je pro
přezimování vhodnější, v předjaří dospěje k medu, který je pro výživu plodu potřebný. Je ho zde dosti
a značná výška rámku přichází tak k plné platnosti. Kromě toho jsou loučky rámků o 3 mm širší než
normální plást s uličkou, o tolik také včely prodlužují medné buňky a tím jsou tu i zásoby o to větší.
Cukerný roztok dodáváme v balónku, jak již vpředu uvedeno. Aby se balónek udržel ve správné
poloze, podepřeme jej dvěma špalíčky, asi 4-5 cm vysokými, v nichž jsou uprostřed horních hran
šikmé obloukovité výřezy, odpovídající oblosti balónku. (Obr. 18.) Po skončeném krmení odstraníme
okénka a nahradíme je krycími prkénky. Včely si je přitmelí k posledním rámkům. Usnadníme jim to
tím, že rozložíme odebraná okénka na výslunné místo nedaleko úlů. V krátké době včely odnesou
všechen tmel s rámků okének. Také jim můžeme předložiti na prkénku tmel, z odebraných rámků
seškrábaný. Když nastanou mrazy a včelstva se stáhnou v zimní chomáč, vložíme slaměné rohožky do
úlu, a to tak, jak již vpředu bylo uvedeno. Před vložením rohožek můžeme dáti na dno úlu pod rámky
lepenku nebo ruberoidovou desku, přiměřené velikosti. Účel toho bude v dalším uveden. Vložením
rohožek je zazimování včel skončeno. Potom už je nevyrušujeme a dopřejeme jim potřebného klidu!
Někdy se včely ještě prolétnou, což jim jest prospěšné, a to zvláště mladuškám. V listopadu, v době,
kdy se už žádný prolet očekávati nedá, uzavřeme předsíňku prkénkem tak, jak bylo vpředu uvedeno.
Je-li však u předsíňky překlopný leták, uzavřeme jí překlopením téhož. Česno však na zimu
nezužujeme. Takto uzavřené předsíňky chrání česno proti studeným větrům a sněhovým vánicím,
jakož i proti ozařování sluncem, jež by v zimě vylákalo včely k předčasným výletům. V uzavřené
předsíňce je také mírněji než venku a sýkory tu vůbec nemohou vyrušovati. V zimě potřebují včelstva
naprostého klidu, proto se staráme o to, aby nebyly ničím vyrušovány. Včelař musí občas dohlédnouti,
je-li vše v pořádku; koná to bez hluku a dupotu. Může přiložením ucha poslechnouti, jak se včelám
daří. Šumí-li včelstvo tlumeně, je v pořádku, hučí-li, má žízeň nebo bylo vyrušováno, nebo je osiřelé.
Takové nesedí klidně a jednotlivé včely vylézají i česnem na leták. Slabý šelest v úlu značí, že je
včelstvo zesláblé nebo mu docházejí zásoby, úplné ticho prozrazuje, že zahynulo. Máme-li na dně úlu
podložky, vyjmeme je koncem ledna za příhodného počasí opatrně a dobře je prohlédneme. Z řádečků
měli - rozkousaných to víček, jež kryla med a cukr v buňkách - posoudíme, kolik plástů včely obsedají
a v kterých místech. Z množství a výšky řádků mělových posoudíme sílu včelstva, jakož i dosavadní
spotřebu zásob. Plíseň na lepence prozrazuje vlhko v úle. Mnoho mrtvolek na podložce značí slábnutí
včelstva, málo jen mrtvolek dobrý stav čeledě. Zkrystalizovaná zrnka medu mezi mělem prozrazují
žízeň, a vajíčko značí, že již pěstují plod. A tak vyčteme na podložce leccos o tom, jak se čeledi dosud
vedlo a čeho snad je jí třeba. Výsledky těchto pozorování si poznamenáváme v zápisníku, a to pro
každé včelstvo zvlášť; bude nám to později k dobru. Podložky po skončené prohlídce zase do úlu
vracíme, ovšem dobře očištěné. Vhodné jest míti jednu lepenku záložní, kterou můžeme při vyjmutí
podložky z prvního úlu ihned tam dáti. Vyjmutá podložka se nám pak po očištění hodí do druhého úlu
atd. Plodování začíná obyčejně v lednu, a to u silného včelstva dříve, u slabšího později, třeba až ke
konci měsíce. Podle toho se pak jeví i další vývoj včelstev na jaře.
Obr.18. Nasazený skleněný balónek, podepřený dvěma špalíčky.
Jarní práce.
Máme-li klidné svědomí, že jsme svá včelstva dobře opatřili zásobami na zimu, nemusíme v předjaří
úzkostlivě u česna naslouchati, zda včelstvo ještě žije, nemusíme nahlédnutím do úlu zjišťovati, jsou-li
tam ještě zásoby a jaké, a nemusíme vyrušovati včely z potřebného klidu. Každé takové vyrušení,
způsobené prohlídkou včelstva, má za následek úbytek medu, neboť se ho včely přitom plně nasají,
ale po svém uklidnění všechen nevrátí. Částečně jej totiž stráví a to při znovu zahřívání prochladlého
plodiště. Proto znamenáme po každém takovém zásahu úbytek na váze. Včelař se tudíž musí v tom
ohledu omezovati jenom na skutečnou a nevyhnutelnou potřebu, a nikdy nemá rozebírati včelstva
zbytečně. Z jara je však nerozebírejme vůbec a nechme je v klidu až do té doby, kdy vyplňuje cely'
prostor úlu, totiž oněch 7-8 rámků, na zimu jim ponechaných. Koncem března nebo až v dubnu
nastane den, kdy za pěkného počasí stoupne teplota nad 14° C, a tu dojde k všeobecnému proletu
včel. Říká se tomu také hlavní prášení nebo pročišťovací prolet, jelikož se přitom včely zbavují kalu,
který se v nich přes zimu nahromadil. Před započetím tohoto proletu odkryjeme předsíňky a zúžíme
přiměřeně česna. Vyjmeme také podložky z úlů, dobře je prohlédneme a už je do úlů nedáme. Podle
řádek měli a jejich výšky posoudíme, mnoho-li bylo od poslední prohlídky podložky ze zásob
spotřebováno a mnoho-li medu tam asi ještě zbývá. To i ostatní nálezy u jednotlivých čeledí si
zapíšeme. Nebyly-li v úlech podložky, provedeme záhy po jarním proletu včel podmet. Vyjmeme
zásuvku pod okénkem a malým pohrabáčkem vyčistíme dno úlu vyhrábnutím mrtvolek včel a měli,
nahromadivších se tam přes zimu. Silné a zdravé včelstvo provede sice úklid samo a mrtvolky vynese z
úlu. Zdálo by se tedy podmetání skoro zbytečným, ale ušetříme tím včelám přece jen práci a kromě
toho provedeme čištění důkladněji, neboť vyhrabeme i měl, kterou včely samy neodklízejí. V
ponechané měli by však měl zavíječ voskový příležitost k svému rozmnožování; také by se tam mohly
množiti zárodky včelích nemocí. Máme-li jeden úl na gáze, začneme nyní s vážením a zapisováním
dvakrát denně, ráno a večer. V době snůšky udává váha množství přínosu za den a úbytku za noc.
Podle celkových těchto výsledků můžeme pak posouditi, kdy je čas k odebrání a vytáčení medu.
Vážením dostaneme přehled místních poměrů pastevních, co vydá pastva raná a kolik snůška hlavní,
je-li mezi nimi přestávka (mezera) a jak dlouho to které období trvá. Také usoudíme na původ a
zdroje medování, což pochůzkou na pole, do lesa atd. si zjistíme. Tak dostaneme jasný přehled
místních poměrů snůškových a podle toho své hospodářství i postup prací na včelíně zařídíme. Vážení
je nám takto potěšením a přináší i užitek. Na jaře a v létě vážíme dvakrát denně, na podzim jenom
jednou denně a v zimě jednou za měsíc, což pro praktickou potřebu úplně stačí. Po hlavním proletu se
musíme postarati včelám o vodu, kterou při krmení plodu nutně potřebují, zřízením vhodného
napajedla. Sám používám známého napajedla, které sestává z třicetilitrového hrnce s přiletovaným
kohoutkem, z něhož kape voda na šikmo položené prkno. V tomto prkně jsou vyhloubeny klikaté
drážky, kterými voda pomalu stéká a kde ji včely sají. (Obr. 19.) Napajedlo umístíme na výsluní
poblíže včelnice. Včely tam přivábíme, kápneme-li tu a tam trošku medu; potom už přilétají pro vodu
po celé léto. Voda však musí kapati na prkno nepřetržitě, jinak hned odvyknou a hledají si vodu zase
jinde. Současně s podmetem, nebo raději v jinou vhodnou dobu odebereme zadní plást, je-li totiž
prázdný, aby si v takto zúženém plodišti lépe udržely teplo. To není žádné rozebírání díla ani
vyrušování včelstva. Odpáčíme krycí prkénko a nahlédneme na odkrytou stranu zadního plástu. Je-li
tam med, nebo plást včelami obsazen, necháme jej na svém místě státi a uzavřeme rámky zase
krycím prkénkem. Je-li však plást prázdný, odebereme jej. Provede se to v krátkosti, bez použití
kouře, a tím i bez vyrušení vpředu sedícího včelstva. Bude toho zvlášť třeba u čeledě, která přes zimu
zeslábla. Je-li v některé z odebraných souší plíseň - bývá to jen v dolních rozích - namočíme ji v 5%
roztoku formalinovém. Asi za hodinu ji zase vyjmeme a necháme uschnouti. Do úlu ji však můžeme
přidat teprve po několika dnech.
Obr. 19. Napajedlo.
Příprava včelstva pro jarní snůšku.
Pro využití květnové snůšky z ovocných stromů, řepky olejky a jiných zdrojů potřebujeme míti silná
včelstva včas. Tu přicházejí velké rámky mého úlu k plné platnosti, zvláště proto, že celý prostor uvnitř
rámků patří jen včelám a jejich přirozenému vývoji. čely nejsou tu v plodování omezeny a mohou své
plodiště rozšiřovati všemi směry. Včelstvo pak rychle přichází do síly; jenom na velkých plástech se tak
může státi. Jsou-li v úlu dobré zásoby, není jarního podněcování třeba, něco si včely ostatně přinesou,
zvláště čerstvý pyl, pro zdárný rozvoj tak důležitý. Vývoj pak postupuje přirozenou cestou podle zdrojů
pastvy a počasí. Sám včely na jaře zpravidla nepodněcuji vůbec. Kde však v té době není rané pastvy,
nebo trvá-li nepříznivé počasí dlouhou dobu, je třeba, podáváním rozředěného medu v malých
dávkách podněcovati včelstva k většímu plodování. Opozdí-li se včelstva následkem chladného počasí
ve vývoji, zpozdí se také všecko v přírodě, tudíž i rozkvět ovocných stromů, tedy jarní snůška, ba snad
i snůška hlavní. V době, kdy jednotlivá včelstva obsedají plně všecky plásty, začneme s rozšiřováním
plodiště. Vhodnou dobu k tomu poznáme, když vyjmeme zásuvku pod krycím prkénkem a zjistíme, že
včely jsou v chodbičce pod spodními loučkami rámků hustě zavěšeny. Tu dáme za poslední plást
stavební rámek a zároveň zaměníme krycí prkénko okénkem, abychom mohli sledovati další vývin
včelstva a hlavně také pozorovati stavební rámek. Ve stavebním rámku jest nalepen pouze proužek
mezistěny. Může to však být i širší pruh, až do jedné třetiny rámku. Začnou-li včely na stavebním
rámku pracovati, rozšiřujeme postupně plodiště přidáváním mezistěn a souší. Souše dáváme dozadu
před stavební rámek, mezistěny vkládáme dopředu. Jest záhodno míti dostatečnou zásobu souší; o to
se musí každý včelař postarati. Takové zásoby dobře uchovaných souší včelího díla jsou nedoceněným
pokladem včelařovým a uplatní se značnou měrou na zvýšení těžby medu. Mezistěny nevkládám
nikdy mezi dva plodové plásty, abych plodiště netrhal, ale dávám je mezi krajní plást plodový a krycí
plást pelový. Tak stavím první mezistěnu zpravidla mezi první a druhý rámek, od čelné stěny počítaje.
Později dám tamtéž druhou mezistěnu, takže první, již vytažená mezistěna, se dostane v pořadí na
místo třetí. Stejným způsobem přidávám i mezistěny další. Tímto postupem se dílo v plodišti stále
obnovuje a starší plásty se dostávají dozadu. Jak jednoduché a pohodlné jest provádění této obnovy
díla v mých úlech ! Dílo v plodišti nemá být příliš staré, až černé, a proto poskytujeme uvedeným
způsobem včelstvu možnost k obnově díla, což je i po stránce zdravotní pro včelstvo velmi důležité.
Starší plásty jsou však pevnější, a tím do medometu vhodnější než dílo panenské. Mezistěny nedávám
do rámků celé, ale po šířce rozpůlené. Mezi oběma půlkami je mezera asi 5 mm široká a také při obou
postranních loučkách rámku zůstanou mezery 6-8 mm široké. (Obr. 6.) Mezistěny nedrátuji, neboť se
mi nebortí, a činím tak již po celou dobu, co jsem si úl tento zavedl. Mezi dva plásty postavenou
mezistěnu vytáhnou včely docela rovně, mezeru mezi oběma půlemi dostavějí a nový plást je celistvý.
Na přilepování mezistěn do rámků používám jednoduché podložky. (Obr. 20.) Jest to prkénko 36 cm
dlouhé a 30 cm široké. Silné musí být přesně 18 mm, aby mezistěna na něj položená byla správně
uprostřed pod horní loučkou rámku. Pod toto prkénko se přibíjí na užších jeho stranách dvě laťky 36
cm dlouhé, 5 cm široké a 1 cm silné tak, aby jejich konce přesahovaly prkénko o 2 cm po každé
straně. Před nalepováním mezistěny dáme rámek na laťky a na prkénko položíme obě půlky mezistěny
tak, jak je na obr. 6 naznačeno. Jsou tedy k hoření loučce rámku těsně přisunuty a tam se přilepí
roztaveným voskem. Při tom držíme podložku v levé ruce a pravou nalepujeme po jedné straně. Po
malé chvíli, když vosk již ztuhl, vyjmeme rámek ve svislé poloze z podložky, opatrně jej obrátíme,
dáme zase na ni a přilepíme mezistěnu i po druhé straně. Nalepujeme-li do rámku s korýtkem, dáme
jej horní loučkou ke druhé straně podložky, kde je vyříznuta část prkénka pro vsunutí korýtka. Rámky
s čerstvě nalepenými mezistěnami nedávejme hned do úlů, ale připravme si je několik dní předem.
Také čerstvě vyrobených mezistěn nepoužívejme; tyto mají být několik měsíců staré, nejlépe v zimě
zhotovené. Rohožky ještě z úlů nevyjímáme, neboť počasí nebývá na jaře stálé a dostavují se i noční
mrazíky. Včely však potřebují při pěstování plodu teplo; proto ponecháme rohožky nejméně do
polovice měsíce května v úle. Často slýcháme cosi o vyrovnávání včelstev do stejné síly. Před tím
nutno důkladně varovati. Slabé včelstvo přidáním plodového plástu tak hned nepozvedneme, třeba
plást ten ani pořádně neobsedne a nechá tak plod částečně i zastydnouti. Raději pátrejme po příčině
slábnutí, a je-li to ku př. méněcenná matka, vyměníme ji později za jinou, hodnotnou; tak pomůžeme
včelstvu na nohy, nikoli však plodovým plástem. Ten bychom odebrali silnému včelstvu a tím mu
značně ublížili: Žádné včelstvo není na jaře tak silné, aby mohlo beze všeho postrádati celý plást
plodu, dokonce i vybíhajícího. Jedno silné včelstvo dá více medu, než několik slabochů dohromady. Ve
stavebním rámku budují včely ponejvíce trubčí dílo a matka je hned zaklade. Vyřízneme je občas, leč
vždy dříve, než se z vajíček líhnou červíci, tedy asi po pěti neb šesti dnech. Na stavebním rámku
poznáme náladu včelstva. Přestanou-li na něm pracovati, připravují se patrně k rojení a spatříme-li
pak i kalíšky v okraji vystavěného klínu, je to už známkou nespornou. Stavebním rámkem a vkládáním
mezistěn ukojíme přirozený stavební pud včel a tlumíme tak i pud rojivosti. Vyřezáváním trubčího díla
ve stavebním rámku získáme větší množství čistě bílého vosku. Stavební rámek je tudíž včelaři
důležitou pomůckou, mnohdy nedoceněnou. Abychom mohli stavební rámek pozorovati, musíme
nezbytně míti v úlu okénko. Uvedenými opatřeními vyvíjejí se včelstva zdárně a sílí tak, že je nutno
rozšiřovati omezený prostor plodiště a připravovati včelstvo pro jarní snůšku. Přidáváme postupně
podle potřeby vždy po jedné souši dozadu před stavební rámek, a to jen tehdy, když včely zadní plást
plně obsedají nebo když se v něm objeví kropenina. Souše musíme přidávati včas, aby se včelstvo
netísnilo a nepřipravovalo tak k vyrojení. V květnu bývá zde dobrá snůška, a to z velikého množství
ovocných stromů, lánů řepky olejky i jiných zdrojů. Někdy ovšem nemůže býti pro špatné počasí,
chladna a deště, včelami plně využita. Tak přibylo v roce 1937 za měsíc květen na váze 24,4 kg, v
roce 1939 však pouze 0,4 kg. Takový med z jarní snůšky jsem i vytáčel. Lépe je však ponechati jej
včelám v úle, jelikož je med květový pro přezimování včel vhodnější než med lesní. Ten pak bude
vzadu, když jarní med zůstal na předních rámkách, a přijde takto do medometu.
Obr. 20. Podložka k nalepováni mezistěn.
Omezování plodu.
Na velkých rámkách pěstují včely mnoho plodu a proto postupuje vývin včelstva velmi rychle. Plodové
kruhy rozšiřují se na velkých plástech již záhy z jara značnou měrou, včelstvo mohutní, přichází včas
do plné síly a může tak hlavní snůšku dobře využitkovati. Ponecháme-li však včelstvo v tak prostorném
úlu, jaký je zde popisovaný, i dále svému přirozenému vývoji, vychová tolik plodu, že je úl pak včelami
přeplněn. Na to však spotřebuje tolik medu, že včelaři zbude poměrně jen malá část. Kromě toho
nemůže se ohromné množství později se líhnoucích včel po skončené hlavní pastvě ani uplatniti, bylo
tudíž vychováno zcela zbytečně. Přeplnění úlu plodem a včelami vede také ke zvýšení rojové nálady
včelstva. Proto zužuji plodiště na přední čtyři rámky, tím nadměrné plodování omezím, a med, který by
byl spotřebován na výchovu tohoto množství včel, mi zůstane. Tímto omezováním plodu je také matka
omezena v kladení vajíček, zůstane tak déle zachovalá a nevyčerpá se tak brzy. Omezování plodu
provádím již po 40 roků a napsal jsem hned tehdy o tom článek do Českého včelaře. Zúžení plodiště
konám kolem 25. května, podle toho, jak vegetace toho jara pokročila; někdy o nějaký den dříve,
jindy o několik dní později. Zúžení pak provádím takto: Po sejmutí stříšky a rozklopení bočnic mírně
zakouřím pod okénkem a také česnem pustím trochu kouře. Potom zasadím nůž mezi první a druhý
rámek, odpáčím všecky rámky pohromadě i s okénkem a posunu je asi o 10-15 cm dozadu. První
rámek zůstane tedy při čelné stěně přitmelený. Jest to krycí rámek, obsahující zásoby medu a hlavně
pylu, matka se na něm nenacházívá a proto jej zpravidla nechávám státi a prohlédnu pouze odkrytou
jeho stranu. Poté vyjmu druhý rámek, prohlédnu jej pozorně po obou stranách, a není-li na něm
matka, postavím jej zase na své místo těsně k prvnímu rámku. Tak prohlédnu i třetí a čtvrtý plást.
(Obr. 21.) Za čtvrtým rámkem postavím mřížku stejných rozměrů, jaké má rámek, aby oddělovala
přední čtyři rámky od ostatních. Byla-li náhodou matka na jednom z těchto rámků, jest práce
skončena. Přisunu jen ostatní rámky ke mřížce a uzavřu úl. Nebyla-li však matka vpředu, prohlížím
ostatní rámky postupně tak, jak jdou za sebou, až ji najdu. Vezmu ji opatrně do ruky a pustím mezi
dva z předních čtyř rámků, nahoře poněkud od sebe odkloněných, do uličky mezi plásty. Nemůže
spadnouti hluboko, jelikož jsou uličky hustě zaplněny včelami, a matka padne mezi ně. Mohla by se
přenésti dopředu i s rámkem, na němž se nachází, musel bych však přemístiti také mřížku, aby nebylo
vpředu rámků pět. Ostatně není správné přemisťování plodových plástů, a já to také zásadně
nedělám. Při tomto vyhledávání matky všímám si též plodu, v jakém je rozsahu a uspořádání, je-li
totiž v jednotlivých plástech v ucelených kruzích a na kolika plástech. Posoudím podle toho, zdali jsou
včely hospodárné či plodařky; tyto bývají rojivé a takovým, jakož i jiným méně výkonným je nutno po
vyrojení nebo ke konci hlavní snůšky vyměniti matku, jak o tom bude v dalším pojednáno. Současně
při tomto vyhledávání matky přistřihuji jí křidélka, a to jen matce mladší z předchozího roku, neboť
dvou i tříleté je již mají přistřižena. Přistřihování křídel se provádí takto: Matka, na plástu spatřená,
uchopí se pravou rukou za křídla, pak se vezme třemi prsty levé ruky opatrně za hrud' a malými
nůžkami v uvolněné pravé ruce se zkrátí křidélka asi o jednu třetinu, ale jen po jedné straně těla.
Přistřihování křídel má ten účel, aby při rojení včel nemohla matka s rojem letěti. Taková matka
spadne před úlem na zem a roj se po krátkém proletu vrátí zpět do úlu, aniž by se někde usazoval.
Včelař s tím nemá žádnou práci. Přistřihování má také tu výhodu, že se zjistí nastalá výměna matky,
když při prohlídce včelstva spatříme místo matky se zkrácenými křídly mladou matičku s křidélky
neporušenými. Můžeme ovšem, když už máme matku při tom přistřihování v ruce, značkovati ji na
hrudi barvou. Světlou barvou značkovanou matku pak vždycky snadněji spatříme a najdeme nežli
nebarvenou. Přistřihování samo není tak těžkým výkonem, jak by se zdálo, hravě se tomu naučíme a
je to pak něco běžného. Začátečník se může cvičiti na několika trubcích. Zkracování křídel matkám
doporučuje se také včelařům v městech, aby roje neobtěžovaly. Takto se roj jen trochu prolétne, a to
v blízkosti úlu, načež se do něho vrátí zpět. Matka uzavřená mřížkou na přední čtyři rámky zaklade
postupně se uvolňující buňky, částečně i na prvním, krycím plástu, takže se tu vychová poměrně dosti
včel, aby čeleď neslábla. Kromě toho přibývají po celé tři týdny mladušky v zadní části plodiště za
mřížkou, vychované z tamního plodu. Ponechávati před mřížkou více než čtyři rámky by nebylo účelné
a nedosáhlo by se tak vytčeného cíle. Jen slabým včelstvům bychom mohli ponechati více rámků, aby
zesílily. Raději je však nechme bez mřížky, protože od nich nemůžeme očekávati vůbec nějaký med;
než totiž zesílí, bude po hlavní snůšce. Vyměňme jim pak raději matku za jinou z osvědčeného kmene.
Zúžení plodiště na menší počet plástů než čtyři bylo by škodlivé, neboť tu by včelstvo určitě zesláblo,
a ani pozdějším podněcováním bychom to už nevyrovnali.
Obr. 21. Vyhledávání matky při omezování plodiště.
Při čtyřech plástech plodu však zůstane v plné síle, a mívám na podzim včelstva ještě tak silná, že
některá mohu jen stěží na 8 rámků pro zimní sezení zúžiti. Na plástech za mřížkou líhnou se také
trubci. Ti však nemohou mřížkou prolézati, a nedostanou se tudíž z úlu ven. Proto je musíme občas
vypouštěti. To provedeme tehdy, když se ukazují u okénka. Odejmeme zadní desku úlu a čekáme, až
se trubci světlem přivábeni sejdou v hojnějším počtu na skle. Bez použití kouře odkláníme pomalu
okénko a trubci se vyhrnou hromadně k proletu ven. Poté hned zase okénko přisuneme a úl
uzavřeme; včelstvo při tom zůstává úplně nevyrušeno. Po svém proletu se trubci vracejí a obletují
zadní část úlu. Nemohouce se do něho dostati, krouží kolem, až poznají, kudy se vracejí včely domů a
tu pak také vtáhnou česnem do úlu. Práci s vypouštěním trubců si můžeme ušetřiti, zřídíme-li v mřížce
výkluz pro trubce. Ten jest docela jednoduchý a zhotovíme jej z kousku plechu ve tvaru, jak je v obr.
22 vyznačen. Šířka jeho přímka "c" je 6 cm. V čárkovaných přímkách "a" ohne se plech pravoúhelně
dolů, v "b" pak do stran až do prodloužení přímky "c". Tak povstanou dvě ouška, kterými výkluz, do
otvoru v mřížce vsunutý, k této těsně přilehne a nemůže se pak posunouti. Otvor vpředu výkluzu je
pouze tak velký, co by jednotlivý trubec mohl projíti. Trubci se jím už nevrátí a zůstanou vpředu.
Matka také nebude ten malý otvor ve výkluzu pracně vyhledávati, aby se jím dostala na zadní plásty, i
když se náhodou octne na dně úlu, nebo když se mladá matička vrací z oplozovacího výletu. V drátěné
mřížce, jaké se nyní ponejvíce používá, vyřízneme na spodní straně mezi dvěma pásky spodní drát, a
do takto vzniklé mezery vsuneme výkluz. Při vyhledávání matky stává se někdy, že na plodových
plástech spatříme kalíšky s vajíčky, nebo i matečníky s plodem. Včelstvo je tedy připraveno k rojení. V
takovém případě tam mřížku nedáme, ale matku hned vychytíme a tak předejdeme prvoroj. Po
uzavření matky na předních čtyřech rámkách ukládají včely po celou dobu hlavní snůšky všechen
nanošený med do plástů za mřížkou a zaplňují tu i plásty plodové postupně, jak mladušky své kolébky
opouštějí.Jelikož je spotřeba pro plod na předních čtyřech plástech poměrně malá, jest velká většina
nanošeného medu ukládána do zadních plástů. Tyto se rychle plní a dozrávají pro sklizeň. Tím jest
účel omezování plodu plně dosažen. Kromě toho se matka, omezená takto v kladení vajíček,
nevyčerpává a značně se ušetří. Zůstane déle zachovalou a tím i výkonnější. V červenci, když se
snůška chýlí k svému konci, přemístíme mřížky ve všech úlech za šestý rámek, aby si včely mohly
plodiště zase rozšířiti a upraviti do kulovitého tvaru. Je-li pátý a šestý plást zaplněn medem a pylem,
neměla by matka místo pro kladení vajíček a rozšíření plodiště. Tomu můžeme odpomoci vložením
vhodné souše mezi čtvrtý a pátý rámek. Mřížku postavíme za šestý rámek a ponecháme ji tam až do
té doby, kdy zužujeme plodiště před doplňováním zásob na zimu, tedy do konce srpna. Vyrojí-li se
některé včelstvo, přemístíme mřížku ihned za šestý rámek, nebo alespoň dříve, než první mladá
matička opustí svůj matečník, tedy než začne po plástech pobíhati.
Zamezování rojů.
Výtěžek medu podstatně zvýšíme, nenecháme-li svá včelstva rojiti.Začátečník ovšem potřebuje rojů k
rozmnožení počtu svých včelstev a proto nebude rojení zamezovati.Máme-li však určitý počet čeledí,
který již nechceme dále rozmnožovati, nepotřebujeme rojů. Roje prodávati se však nevyplácí, neboť
stržený peníz za roj je nepatrný proti ceně medu, vytěženého z nevyrojeného včelstva. Proto rojení
zamezíme a tak si ušetříme často i obtížné snímání rojů a jich usazování, vracení nebo spojování.Jen
silná včelstva se mohou uplatniti v době hlavní snůšky. Vyrojená včelstva nedají nám medu a od rojů
jej také nemůžeme očekávati.Proto nenecháme včely rojiti vůbec. Prvoroje zamezuji tím, že všem
matkám v úlech přistřihuji křidélka, načež při vyrojení některého včelstva spadne matka hned před
úlem na zem. Tam poskakuje, snažíc se vzlétnouti za rojem, snadno ji spatřím, zvednu a dám do
klícky. Roj bez matky poletuje chvíli poblíže úlu, ani se neusadí a záhy se vrátí do mateřáku. Později,
když se vše zase uklidnilo, vyjmu mřížku a postavím ji i s výkluzem pro trubce za šestý rámek, aby pak
měla mladá matka dosti místa ke kladení vajíček. Při rojení sebranou matku můžeme uchovati v
malém oddělku pro případ pozdější potřeby, ale jen matku mladší z dobrého kmene. Matku starou,
tříletou, nebo z méněcenného včelstva pocházející, ani do klícky nedávám a jednoduše zamáčknu.
Poroje zamezíme - jak všeobecně známo - vylámáním přebytečných matečníků. Sám provádím toto
vylamování teprve tehdy, až se v úlu ozývá první vyběhlá matička. Svého času jsem vylamoval
matečníky osmý den po vyjití prvoroje, jak se to obyčejně dělává. Přišel jsem však někdy pozdě a roj
vyšel před osmým dnem. Jindy se stalo, že už byly matečníky vykousány; práci s hledáním a
vylamováním matečníků jsem měl sice ušetřenou, ale včelstvo bylo zbytečně vyrušováno. Také s
volbou matečníku, který chceme včelstvu ponechati, je to ošidné. Tak jsem ku př. jednou vybral pěkný
matečník v dolním rohu plástu a ostatní vylámal. Později při prohlídce, zdali mladá matka již klade, byl
tam onen matečník ještě, v něm zastydlá a už zčernalá larva; včelstvo samozřejmě osiřelé. A byly to i
jiné příhody, které mě přivedly k tomu, že nyní vždycky čekám, až se mladá matka ozve. Potom hned
všecky matečníky vylámu, v úlu zůstane prvorozená mladá matička a včelstvo se nemůže více
rojiti.Uslyším-li známé týtání za dne, provedu vylamování matečníků ihned. Ozývá-li se matička večer,
provedu to hned druhého dne ráno, aby mě snad včely nepředešly a za dne se nevyrojily.Práce, s
vylamováním matečníků spojená, není v mém úlu obtížná. Je mi prohlédnouti pouze přední čtyři
rámky s plodovými plásty a ty jsou snadno přístupné. Po mírném zakouření do česna odsunu všecky
zadní rámky i s okénkem od čtvrtého rámku poněkud dozadu. Pak vyzvednu přední čtyři plodové
plásty a dám je někam stranou. Ostatní rámky přisunu prozatím až k čelné stěně a tak zůstanou včely,
na nich sedící, po celou dobu prohlídky plodových plástů nevyrušeny. Plodové plásty pak prohlížím
jeden za druhým a všecky matečníky vylámu nebo nožíkem vyříznu. Mám k tomu dosti času a
nemusím pospíchati, neboť úl není otevřen, včely v něm nerušeně pracují a létají klidně dál. Plodové
plásty mohu pohodlně prohlížeti v ústraní; proto prohlížím každý plást důkladně, abych žádný
matečník nepřehlédl. Tyto bývají ponejvíce na hranách plástů a snadno se přehlédne matečník v okraji
plástu tak vestavěný, že jeho spodní část ani znatelně neodstává a vše vypadá jako malý hrbolek.
Jindy je matečník na spodní hraně plástu upraven tak, že jej při zběžném pohledu považujeme za
uzavřenou trubčí buňku. Proto každý podezřelý hrbolek v okrajích plástů pro jistotu seříznu.Jsou-li
včely někde v chomáčku a zakrývají část plástu nebo jeho okraj, odsuneme je husím brkem.Když jsou
všecky čtyři plásty prohlédnuty a matečníky z nich odklizeny, dáme je zase zpět do úlu a to v stejném
pořadí, jak tam dříve stály. Později můžeme naslouchati, ozývá-li se mladá matka, což nám potvrdí její
přítomnost v úlu. Nejlépe slyšíme ono týtání za večerního ticha.Mladá matka se však po odklizení
matečníku již dlouho neozývá a slyšíme-li ji ještě druhého i třetího dne, je to známkou, že jsme přece
nějaký matečník přehlédli, nebo že si včely zbudovaly matečníky náhradní z dosud otevřeného plodu.
Stává se totiž, že byl prvoroj nepříznivým počasím o několik dní zdržen; tu se může mladá matka
ozývati už za 3-4 dny po vyjití prvoroje. Vylámou-li se hned poté matečníky, mohou si včely na dvou i
třídenních larvičkách zřizovati jiné, nástavní to matečníky. V takovém případě musíme ovšem znovu
prohlížeti a matečníky vylamovati. Stane se někdy, že nás překvapí zpěvavý roj, a to tehdy, nebyl-li při
vyjití prvoroje a jeho vrácení se nikdo přítomen. Prolet takového prvoroje jest jen krátký a snadno
ujde včelařově pozornosti, nemůže_li být sám stále u včel a nemůže-li je dát někým hlídati. Přihodí-li
se tedy, že se včely i přes všecka učiněná opatření vyrojí, vrátíme roj jednoduše zpět.Usadil-li se na
větvi stromu, můžeme - je-li strom náš - ustřihnouti opatrně zahradnickými nůžkami část větve a
odnésti ji i s rojem přímo do mateřáku zpět. Při řezání pilkou se větev otřásá a roj snadno spadne. Jeli roj na silné větvi nebo na kmenu, sebereme jej do rojáčku nebo do lehké bedničky a přikryjeme
víkem. Viděl jsem takový roj dávati do rojáčku po částech nabíraných kuchyňskou sběračkou a šlo to
dobře. Smetání takového roje husím brkem by vyneslo hodně žihadel. Usazený roj však sejmeme
nejsnáze rojochytem. Ten si pořídíme docela jednoduše ze tří nebo čtyř rámků se soušemi. Souše
volíme starší, neboť jsou pevnější. Prostřední mohou býti jen poloviční, aby bylo více místa pro včely.
Také je dobré, je-li v nich něco trubčího díla. Rámky se spojí nahoře v obou rozích měkkým drátem. Z
obou těchto drátů uděláme asi 10 cm nad horními loučkami rámků očko. Aby se rámky dole
nerozestupovaly, stáhnou se též drátem, otočeným kolem spodních louček, ale jen uprostřed a ne v
obou rozích. Potom si připravíme přiměřeně dlouhou tyč a do jejího slabého konce zarazíme hřebík, na
nějž navlékáme očko spojených drátů rojochytu. Hlavička hřebu zamezuje vyvléknutí se očka. Místo
hřebíku můžeme dáti na konec tyčky kladku, a přes ni vésti šňůru, uvázanou v očku rojochytu. (Obr.
23.) Poblíže usazeného roje zvedneme tyč s rámky do výše a skláníme ji zvolna, až spodní loučky
rámků dolehnou na usazený roj. Máme-li na tyči kladku, zvedáme spojené rámky táhnutím šňůry do
výše a pak je pozvolna spouštíme nad roj. Překážejí-li nad rojem nějaké snítky, tu je buď rozhrneme,
nebo zahradnickými nůžkami ustřihneme, aby bylo místo pro rámky rojochytu. Včely přecházejí pak
samy na plásty a uspíšíme to tím, že mokrým husím brkem je spodem tlačíme, aby rychleji
postupovaly nahoru. Kouře při tom nepoužívejme; před ním se včely jen rozlétají.Jakmile je matka na
plástu, hrnou se už včely samy za ní.
Obr. 23. Rojochyt ze čtyř rámků se soušemi na tyči s kladkou.
Je-li pak celý roj na plástech, zvedneme tyč s rojochytem poněkud do výše a pozvolným
skláněním tyče jej snížíme, nebo šňůrou přes kladku spustíme tak nízko, aby se daly rámky rukou
uchopiti a odnésti. Odneseme je do úlu a postavíme za okénkem na dno. V úlu jsme ovšem všecky
matečníky vylámali, nejlépe v době, kdy se roj proletoval a usazoval. Jinak bychom dali sebraný roj
do sklepa, dříve provedli vylamování matečníků a pak teprve přidali roj do mateřáku. Při vracení roje
do úlu sejmeme nejdříve drát se spodních louček rojochytu a potom s obou horních rohů. Poté
vyjmeme zásuvku pod okénkem a setřásáme i smetáme včely s jednoho rámku za druhým na dno úlu.
Včely se samy hrnou otvorem pod okénkem na plásty v úlu a bráníme jen včelám, na strany a dozadu
se rozbíhajícím, mokrým husím brkem, aby nepadaly na zem. Jsou-li již všecky včely v úlu, vsuneme
zásuvku pod okénko a úl uzavřeme. Potřebuje-li včelař roje k doplnění počtu svých včelstev, sejme roj
a vloží do předem připraveného a náležitě vybaveného úlu stejným způsobem, jak bylo právě
uvedeno.
Sklizeň medu.
Za příznivých poměrů povětrnostních bývá někdy dobrá snůška jarní - u nás hlavně z velkého
množství ovocných stromů - a možno jej i vytáčeti. Tento pro zdárné přezimování včel vhodnější med
raději ponecháme v úlu. Je v přední jeho části a med z hlavní snůšky - pro přezimování včel méně
vhodný med lesní - bude pak jen na zadních plástech. Tam jej včely, omezováním plodu a
zamezováním rojů k tomu připravené, ukládaly. Po třech týdnech ode dne, kdy byla matka uzavřena
na přední čtyři rámky, jest již všechen dělničí plod za mřížkou vyběhlý, a tu nastává čas k vybírání
medu. Byla-li mřížka vložena 25. května, můžeme tedy po 15. červnu začíti s vybíráním medu. V této
době přidávali jsme postupně dozadu souše vždy tehdy, když se na zadní straně posledního plástu
objevila hojnější kropenina. Zpravidla přidáváme vždy jenom jednu souši. Ukáže-li nám však váha, že
přibyly za den 3 kg i více, dáme 2-3 souše najednou. Tak dojde až k vložení poslední souše, a je-li i
tato z větší části zaplněna medem, jsou jistě ostatní plásty plny zralého medu, více méně
zavíčkovaného. Tu můžeme med vybrati a vytočiti. Za příznivého počasí bývá potom ještě druhá
sklizeň v první polovině července. Dobrou službu nám koná v této době úlová váha jako přesný
ukazovatel denních přínosů, tudíž i celkových výsledků za určitou dobu, ku př. za dobu hlavní snůšky.
Váha nám ukáže, kdy snůška začíná a kdy končí. Podle toho se můžeme s vybíráním medu zaříditi. Při
odebírání medných plástů postupujeme následovně: Vyjmeme zásuvku pod okénkem a zakouříme tam
z dýmáku, aby se včely nasály medu a nebodaly. Samozřejmě budeme pracovati v době, kdy jsou
létavky na pastvě. Z úlu vyjmeme okénko a dáme je někam stranou. Potom odebereme zadní rámek
nebo i dva a je-li v nich med řídký, za posledních dnů nanošený a tudíž nezralý, postavíme je také
stranou.
Obr. 24. stoleček na medné plásty.
S těchto plástů včely nesmetáme, neboť je pak zase do úlu vrátíme. Poté vyjmeme třetí rámek a
postavíme jej na připravený stoleček. Jest to nízký stolek s deskou 45 cm širokou, jehož obě zadní
nohy jsou o 34 cm vyšší než přední; nahoře jsou spojeny silnějším drátem. Z úlu odebraný rámek
postavíme na stolek tak, aby byl opřen o ten drát. Potom vybíráme další medové plásty z úlu rychle
za sebou a stavíme je na stolek. (Obr. 24.) V úlu ponecháme šest rámků, je- li mřížka za čtvrtým,
nebo sedm rámků, je-li mřížka za šestým. K těmto přistavíme ony dva rámky, jež byly prozatím i se
včelami postaveny stranou, a za ně okénko bez zásuvky. Souše nebo vymetané plásty tam ještě
nedáme, aby bylo na dně úlu dosti místa pro setřásání a smetání včel s medových plástů. Potom
bereme tyto plásty se stolečku, plást za plástem, včely s nich setřásáme a smetáme husím brkem
nebo k tomu sloužícím kartáčkem na dno úlu a dáváme odnášeti pomocníku. Přitom zabraňujeme
včelám, aby se nerozbíhaly na strany nebo dozadu a nepadaly tak na zem. Včely rychle vbíhají pod
okénkem do úlu. Matka je tam a nemusíme v tom ohledu dávat pozor. Když jsou včely se všech plástů
smeteny, odejmeme okénko a přidáme tam souše neb odmedněné plásty k doplnění počtu, jaký tam
byl dříve. Přitom dáváme plásty s pylem vždy dopředu. Plásty si předem srovnáme a dáme je pak
všecky pohromadě najednou do úlu, ihned k nim přistavíme okénko, pod ně zásuvku a potom úl
uzavřeme. Tak tu není příležitost k loupežení, neboť vše se provede v krátkosti. Odmedňování
provádím v medometu na dva plásty. (Obr. 25.)
Dal jsem si jej zhotoviti asi před 40 roky podle medometu, který byl tehdy kdesi v jižních Čechách na
včelařské výstavě. Sestává z dřevěné kostry (obr. 26) a železného hřídele s košem (obr. 27). Kostra
stojanu jest zhotovena z hranolků 8 cm širokých a 4,8 cm silných. Výška postranních sloupků "b" činí 1
m, horní příčka "a" je 83 cm dlouhá. V této je uprostřed vyříznuta část pro špalíček "d", umožňující
vyjímání a opětné vracení hřídele s košem. Spodní příčka "c" je od horní příčky vzdálena 77 cm a je v
ní ložisko "e" pro hřídel. Na zevní straně levého sloupku je docela nahoře větší dřevěný kotouč "A" o
průměru 42 cm. Točením klikou "h" převádí se řemen přes menší kotouč "B", který je o 68 cm níže,
přes kotouč "C" na hřídeli ke kotouči "D", který je proti "B", a přes tento zpět ke kotouči "A". Kotouče
"B" a "D" mají průměry 16 cm, nejmenší kotouč "C" pouze 12 cm.
Obr. 26 Kostra medometu
Všecky tyto kotouče mají na obvodu vyhloubený žlábek pro řemen; ten je zkroucen do kulata. Koš se
skládá ze dvou sítěk z pocínovaného drátu v rozměrech 40x34 cm. Dno koše jest ze silného plechu,
43,5 cm dlouhé a 33 cm široké, uprostřed v plošince 21x11 cm o 3 cm vyvýšené. Uprostřed dna je
kulatý otvor v průměru 3 cm a tam je prostrčen a připájen hřídel. (Obr. 27.) Kraje dna jsou o něco
delší a ohnutím i zakulacením těchto okrajů se dno ztuží. Na obou delších stranách dna jsou připájeny
spodní kraje sítěk. Ve všech čtyřech rozích dna stojí 6 cm široké a 34 cm vysoké pásky ze silného
plechu, po délce pravoúhelně ohnuté, takže tvoří hrany koše. K těmto páskům jsou obě sítky též
připájeny. Hořejší okraj koše sestává ze železného prutu, ohýbaného do tvaru obdélníka 45x40 cm.
Tento je připojen ke hřídeli čtyřmi plechovými rourkami, jak je na obr. 27 patrno. K oběma delším
stranám hořeního okraje koše jsou připájeny také obě síťky.
Obr. 27 Koš medometu
Buben ze silného plechu o průměru 60 cm je na zevní straně natřen tmavší barvou. Výška jeho jest
45 cm. Umisťuje se do dřevěné kostry dvěma žesťovými závěsy, nahoře po obou stranách k bubnu
připájenými a do oušek "g" na sloupcích "b" zapadajícími. Kromě toho je spodem podepřen špalíčky
"f" na obou sloupech připevněnými; tyto špalíčky jsou 57 cm pod horní příčkou. Spodek bubnu je ze
stejného plechu, s kruhovitým otvorem v průměru 13 cm uprostřed. Toto dno není vodorovné, ale až k
tomu otvoru o 7 cm zvýšené, takže má tvar povrchu komolého kužele se základnou kruhu o 60 cm v
průměru. Takto se med, stékající po stěně bubnu dolů, hromadí na nižší části dna a odtud vytéká
rourkou, tam umístěnou, ven do podstavené nádoby. Jak jsem již uvedl, mám tento medomet už
dlouho a koná stále dobrou službu. Chod jeho jest tichý a točení snadné, nenamáhavé. Dřevěná
kostra se dá snadno zhotoviti, koš udělá klempíř. Takový medomet pořídíme levně a proto jej zde
popisuji. Byl jsem ostatně již několikrát v tom ohledu dotazován. Před vkládáním medových plástů do
medometu musíme je odvíčkovati. K tomu používáme známé vidličky, kterou častěji namáčíme ve
vodě, připravené k tomu účelu na talíři. Abych při odvíčkování nemusel držeti těžký plást medový v
ruce, sestrojil jsem si stojánek střechovitého tvaru, na kterém se mohou odvíčkovati dva plásty
současně. (Obr. 28.) Stojánek dáme do mělké plechové misky obdélníkového tvaru, aby do ní padaly
kapky medu z odvíčkovaných buněk a ne na stůl. Seříznutá víčka stírají se s vidličky o hranu
připravené nádoby, nejlépe mísy. Plásty se odvíčkují vždy jen po jedné straně, pak se dají do
medometu a vytočí. Nato se odvíčkuje druhá strana a také se vymetá. Aby med nevystřikoval nad
okraj bubnu, položíme na něj poklice. Pod rourku medometu dáme nádobu a na ni dvojité síto, přes
něž pak med teče do nádoby čistý. V sítech zůstávají drolinky vosku i tmelu z hran rámků. Tyto
drolinky musíme občas odklízeti ze sítěk, někdy i spodní husté síto propláchnouti vodou. Při vytáčení
příliš těžkých plástů musíme si počínati opatrně, aby se nepolámaly. Proto točíme pomaleji a první
odvíčkované strany plástů vymetáme jenom asi na polovic. Potom odvíčkujeme a vytočíme obě druhé
strany úplně, načež plásty obrátíme a první strany dotočíme. Totéž platí i o plástech panenských.
Medové plásty můžeme dávati do medometu také obráceně, totiž horní loučkou rámku dolů. Nutno
jest však, obraceti je opatrně a to přes hrany, aby tak zůstaly při obracení stále ve svislé poloze.
Odvíčkováním získané voštinky dávám hned do slunečního tavidla. Chceme-li si zaznamenati váhu
odebraného medu z jednotlivých úlů, postupujeme takto: Každý jednotlivý medový plást potěžkáme v
ruce a odhadneme přibližně váhu medu v něm obsaženého a to jen po čtvrt kilogramech, tedy 1, 11/4,
11/2, 13/4 atd. Celkovou takto odhadnutou váhu medu z každého úlu si zaznamenáme. Po skončeném
vytáčení zvážíme med v nádobách a porovnáme celkovou váhu se svým odhadem. Rozdíl rozvrhneme
poměrně na jednotlivá včelstva a tak dostaneme dosti správnou váhu medu, získaného z toho kterého
úlu. Učiníme-li tak i příště, budeme míti výsledky jednotlivých včelstev v dotčeném roce. První hlavní
sklizeň medu bývá zde kolem 20. června. Za příznivého počasí se za dva až tři týdny zaplní plásty opět
medem a tu pak vytáčíme po druhé. Není to však každoročně stejné a někdy za nepříznivého počasí
sklizeň medu i docela selže, jako ku př. v roce 1945. Výnos není také u všech včelstev stejný a některá
vynikají každoročně nad ostatními. Tato si bedlivý včelař rozmnoží chovem matek, kterých pak
upotřebí na výměnu matek z včelstev, jež zůstávala ve výnosu vždy pod průměrem. A tak si ten
vybraný kmen na včelíně rozmnožíme. Včelstvo s mladou matkou dá zpravidla nejvíce medu, druhým
rokem již poněkud ochabne a ve třetím roce bývá sklizeň medu ještě o něco menší. Proto musíme
matku vždy včas vyměniti. Vyměňují-li si včely matku, stává se někdy, že tak učiní v nevhodnou dobu,
kdy už nebo ještě není trubců, a včelstvo tak snadno osiří.
Ošetřování a uskladnění medu.
Větší množství medu uložíme nejlépe v hrncích z pocínovaného plechu, asi třicetilitrových. K přepravě
medu, dokud je tekutý, hodí se konve na mléko.
Obr. 28. Stojánek na medové plásty při odvíčkování.
Při vytáčení medu naplněný hrnec se hned odnese do místnosti k tomuto účelu určené. Ta musí být
suchá a vzdušná, nesmí tam býti petrolej neb jiné páchnoucí látky, neboť jinak by se med kazil a
dostal různé příchuti. Medy jsou tekuté a teprve časem, dříve či později tuhnou. Tak med akátový
zůstává dlouho tekutý nebo vůbec neztuhne a jenom zhoustne. Řepkový med však tuhne brzy.
Uložený med v hrncích, přikrytý poklicemi, nechá se po tři dny ustáti. Potom se sebere pěna, usazená
na povrchu, mělkou sběračkou nebo lžící. Je-li v některém hrnci nahoře med řídký - těžší tuhý med
klesne vždy ke dnu - sebereme jej a dáme v balónku některému včelstvu k zahuštění, dozrání. Stává
se to u medu z prvního vytáčení, že se dostane něco řídkého medu do medometu, zvláště tehdy,
odebíráme-li medové plásty ve dnech hojné snůšky a v odpoledních hodinách. Ač jsme z toho důvodu
zadní dva plásty nevytáčeli, mohla být toho dne i v předchozích dnech nanošena sladina - nezralý med
- i v některých buňkách odebraných plástů, neboť jej včely ukládají všude tam, kde je volné místo. Za
tři dny se tedy med v hrncích ustojí. Potom jej důkladně promícháme dřevěnou lopatkou tvaru malé
kopisti, kterou si k tomu účelu sami zhotovíme. Míchání medu potom opakujeme každý druhý nebo
třetí den tak dlouho, až začne tuhnouti a nedá se už mísiti. Takto ošetřovaný med je pak bělavý jako
sádlo a tak vláčný, že se dá snadno nabírati lžicí nebo malou lopatkou. Zůstane takovým stále a nikdy
neztvrdne. Vytáčíme medy různých jakostí a barev podle jejich původu. Tyto se však smísí již při
vytáčení a zvláště pak při míchání v hrncích. Podle druhu snůšky rozeznáváme medy květové a
medovicové. Med květový pochází z nektaru květů a je zpravidla světlejší, med medovicový bývá o
něco tmavší. Tyto rozdíly nejsou však přesně odlišné, neboť med pohankový a vřesový je také tmavý.
Po skončeném míšení medu povážeme hrnce balicím papírem a přikryjeme poklicí, aby byly těsně
uzavřeny. Plnění sklenic medem z hrnců provedeme před jeho tuhnutím, dokud je ještě dosti tekutý,
ale dobře už promíšený. Naplněné sklenice uzavřeme víkem a postavíme v okně na slunce.
Ponecháme-li je tam po nějaký čas, zůstane med tekutý, čistý a jasný. Pro prodej upravíme sklenice s
medem vkusně a nejlépe ve spolkových sklenicích.
Oddělky.
Jak již bylo vpředu uvedeno, sebereme při vzlétnutí prvoroje matičku spadlou před úlem na zem.
Není-li stará a pochází-li z dobrého včelstva, uchováme si ji v malém oddělku pro případnou pozdější
potřebu. Provedeme to nejsnáze použitím včel, spadlých z vracejícího se roje před úlem na zem. Jsou
to ponejvíce mladušky a mezi ně položíme klícku s matkou. Nad klícku dáme rámek se souší, který při
hoření straně položíme tak, aby se včelky mohly sbíhati ke klícce. Nemusí jich býti mnoho, jenom asi
200. Pro mateřský úl nemá tato ztráta významu, ale pro úchovu matky to stačí. Když se včelky slezly
na klícce a plástu, dáme je do úlu a přidáme plást s medem a pylem k čelné stěně. Matku samozřejmě
z klícky vypustíme mezi včelky na plástu. Česno úlku musíme zúžiti tak, co by jen jedna včela prošla.
Později přidáme ještě třetí rámek a to s korýtkem, aby se mohlo případně i přikrmovati. V rámku musí
být dobrá souše včelího díla a ne mezistěna. Pro takový oddělek stačí menší úl z jednoduchých prken
na 6-7 rámků. Také se k tomu hodí samotná čelná stěna s předsíňkou. (Obr. 12.) Postavíme ji na
přiměřeně velké prkno co dno, přistavíme k ní rámky a uzavřeme krycím prkénkem. Z nouze stačí i
obyčejná bedna vhodných rozměrů, v níž vyřízneme úzké česno a k němu přiděláme malou patku. Bylli oddělek z raného roje, zesílí někdy do podzimu i tak, že jej můžeme samostatně zazimovati, ovšem
pak v řádném úlu. I slabý oddělek do podzimu zesílí, pomůžeme-li mu podněcovacím krmením,
připojením jiného oddělku, z něhož jsme matku upotřebili, přidáním zavíčkovaného plástu s medem a
pylem a doplněním zásob cukerným roztokem. Přezimování takového oddělku rozumí se ovšem jen
jako úchova reservní matky pro případnou potřebu a děje se nejlépe v některé vhodné místnosti.
Máme-li mezi svými včelstvy jedno zvlášť vynikajících vlastností, které dává nejvíce medu a je přitom
nerojivé, takže se nám tento kmen přirozenou cestou nerozmnožuje, uděláme si to následujícím
způsobem uměle: K výchově matečníků použijeme včelstva, které se toho roku brzo z jara vyrojí. V
týž den, kdy roj vyšel, vložíme do plodiště vybraného, vynikajícího včelstva rámek s pěkným dílem
panenským, nejlépe klínem vystavěným včelami. Postavíme jej za čtvrtým plástem plodovým, mřížku
pak dáme ovšem až za něj. Matka, omezená v kladení dosud jen na přední plásty, záhy přejde na
přidaný pátý plást a zaklade jej. Po třech dnech tento rámek vyjmeme a prohlédneme. Je-li tam již
dosti vajíček, smeteme s něho včely- pozor na matku! - a pod zakladenými buňkami jej podle potřeby
vhodně podřízneme. Takto připravený plást s vajíčky vložíme do onoho vyrojeného včelstva, jemuž
současně vylámeme starší, hlavně již zavíčkované matečníky. Dáme jej mezi třetí a čtvrtý plodový
plást; tam budou včely jistě na něm budovati matečníky. Asi za pět dní jej prohlédneme a zjistíme,
kolik matečníků na něm je. Zároveň prohlédneme ostatní čtyři plásty a vylámeme tam zbylé a snad i
nově zbudované nástavní matečníky. Zbudou tam tedy pouze matečníky na přidaném plástu. Ten
vyjmeme po dalších pěti nebo šesti dnech a vyřízneme z něho matečníky kromě jednoho, který tam
ponecháme. Z toho bude míti včelstvo mladou matku, pocházející z onoho vybraného kmene.
Ostatní vyříznuté matečníky přidáme po jednom do připravených oddělků a vychováme tak několik
matek vybraného kmene. Snad to není právě nejlepší způsob odchovu matiček, ale mně se už
několikrát osvědčil. Podotýkám však, že v přidaném plástu musí býti pouze vajíčka; z těch se vychová
zdárná matka, z 2-3 denních larviček už to není tak jisté. Z vajíček vylíhlé larvičky dostávají tu totiž
hned od začátku vybranou krmi. Tomu chovnému včelstvu poskytneme také příležitost k hojnému
pěstování trubců, a to nejlépe tím, že nebudeme ve stavebním rámku vyřezávat trubčí dílo, ale
necháme v něm trubčí plod dochovati. Koupenou ušlechtilou matku přidáme vždycky snadněji a také
bezpečněji do oddělku než do silného včelstva. Takový oddělek však uděláme hned o něco silnější, a
to na čtyři plásty. Z některého úlu vybereme jeden plást s medem a pylem i se včelami na něm
sedícími. Tento plást postavíme do připraveného úlu k čelné stěně, přidáme k němu dvě čisté souše, z
nichž jedna musí být v rámku s korýtkem, a dozadu zase jeden plást s medem a pylem i včelami, na
něm sedícími. Potom tam smeteme ještě včely se dvou plástů z téhož včelstva, jemuž jsme odebrali
dřívější dva medné plásty. Po odletu létavek, které se vracejí do svého úlu, zbude v oddělku ještě
dosti včel mladušek. Matku tam přidáme v klícce mezi druhý a třetí plást; je tu mezi samými
mladuškami, bude proto brzy a jistě přijata. Jelikož tu pak není létavek, musíme po nějakou dobu
dodávati vodu v korýtku. Tento oddělek můžeme později zesíliti přidáním plástu s vybíhajícím plodem.
Vhodná k tomu doba jest, když v oddělku se líhnou první mladušky. Takový plást připravíme hned při
dělání oddělku. Vložíme totiž rámek se včelím dílem do plodiště některého včelstva; za tři týdny je tam
plod, jaký pro oddělek potřebujeme. S plástu smeteme včely a dáme jej do oddělku. Jde o cennou
matku, musíme proto také něco obětovati, aby nové včelstvo bylo již v příštím roce dosti silné k
osvědčení své zdatnosti. Za ty oběti máme však i nové včelstvo.
Osiřelost včelstva.
Včelstvo osiří po ztrátě matky. Nejčastěji se to stává u odrojeného včelstva nebo v usazeném
poroji, jakož i v roji zpěvavém. Tam jsou všude mladé matky, které se musí vydávati na orientační a
snubní výlety. Z těchto výletů se některá už nevrátí, byvši lapena vlaštovkou, lejskem nebo jiným
ptákem. Jsou však i jiné příčiny ztrát matek a osiření včelstev. Včelstvo osiří jen tehdy, nemá-li
možnost vychovati si novou matku. Přišlo-li o matku ku př. neopatrností včelaře, má tu plod a tudíž i
možnost, vychovati si náhradní matku z vajíček nebo malých larviček. Nastalou osiřelost může včelař
poznati hned na česně a letáku, zvláště však večer. Kdežto ostatní včelstva jsou klidná, hučí osiřelec
nápadně, včely vybíhají z úlu a bezradně pobíhají na letáku i po čelné stěně úlu, jako by hledaly
ztracenou matku. Takové včelstvo je třeba důkladně prohlédnouti a ztrátu matky mu nahraditi jinou v
zásobě chovanou oplozenou matkou. Včelař však není každý večer u svých včel a tu se stane, že
známky osiřelosti ani nezpozoruje. Osiřelé včelstvo je tak ponecháno svému osudu, po čase začnou v
úlu hospodařit trubičce a je tu pak hrboplod. Usazené poroje a odrojená včelstva musíme proto asi po
10-12 dnech od vyrojení nebo usazení prohlédnouti a zjistiti, je-li tam již kladeno či ne. Není-li tam
dosud plod ani vajíčka, opakujeme prohlídku za několik dní ještě jednou. Stává se totiž někdy, že se
za nepříznivého počasí oplození matky zpozdí a tato pak začne i opožděně klásti.
Spatříme-li při
takové prohlídce čerstvé kalíšky, ale žádný plod, je to velmi podezřelé a musíme si opatřiti jistotu.
Dáme do rohu některého rámku malý kousek voští s vajíčky, který jsme odebrali z jiného včelstva. Za
tři dni jej prohlédneme. Jsou-li tam nástavní matečníky, bylo včelstvo skutečně osiřelé. Tu vyjmeme
ten přidaný kousek voští a dáme tam oplozenou matku v klícce. Nebo tam přidáme alespoň starší
rojový matečník. Nejsou-li však na přidaném kousku voští nástavní matečníky, je patrně včelstvo v
pořádku, pro jistotu je však za několik dní ještě jednou prohlédneme. Stává se někdy, že má mladá
matka zakrnělá křídla nebo jinou poruchu, pro kterou nemůže k oplozovacímu aktu vzlétnouti. Taková
matka se stane trubcokladnou; včelstvo má sice matku, ale přitom je přec jen osiřelé. Matku
vychytíme a nahradíme jinou, správně kladoucí matkou. Nebyla-li včelstva prohlížena, stane se někdy,
že v osiřelém včelstvu začnou řádit trubičce. Tu je už léčení obtížnější, ne-li vůbec marné. Máme-li v
některém úlu zralé matečníky - týtání a kvákání v úlu - vybereme jeden s nakousnutým víčkem,
položíme jej na leták víčkem do česna a pozorujeme, co se stane. Vybíhající mladou matku bez vůně
včely rády přijmou a uvedou ji do úlu; nemusí se to však podařiti po každé, ale za zkoušku to stojí.
Jinak je léčení možné, byla-li osiřelost zjištěna včas, tedy v době, kdy byly v plástech jen trubčicemi
nakladená vajíčka a mladý plod. Vajíček bývá totiž v jedné buňce několik a jsou přilepena na stěně
buňky, nikoliv na dně této, jak je dobrá matka správně klade. Vyjmeme dotyčné plásty s vajíčky a
mladými červíky z úlu a odneseme na vzdálenější místo a tam je rozestavíme. Do úlu dáme plást s
plodem i vajíčky z některého včelstva, ovšem že bez včel, a uzavřeme úl. Z odebraných plástů
smetáme pak včely na zem; tyto vzlétnou a vrátí se do svého úlu. Plásty s trubčími vajíčky a larvami
dáme některému včelstvu, třeba onomu, jemuž jsme odebrali plodový plást, a to dozadu k okénku.
Buduje-li léčené včelstvo na přidaném plodovém plástu matečníky, jest zachráněno. Přidáme mu starší
rojový matečník, aby z něho měly matku dříve a lepší; svoje nástavní matečníky včely samy zruší.
Přidávání oplozené matky v klícce se zpravidla nezdaří. Je-li osiřelost včelstva již pokročilejší, v úle
hrboplod i líhnoucí se trubci, je léčení marné, protože tu už jsou samé staré včely. Zanecháme tedy
všech marných pokusů a včelstvo jednoduše zrušíme. Úl odneseme, aby se včely nemohly do něco
vraceti. Včely na vzdáleném místě smetáme s plástů a jelikož jsou nasáty medem, snadno se vžebrají
do vedlejších úlů, když svůj úl tam nenajdou. Plásty s hrboplodem odvíčkujeme vidličkou a rozdělíme
po jednom některým včelstvům, vyjma ony, do nichž se včely vžebraly. Dáme je dozadu k okénkům.
Úschova souší přes zimu.
Začátkem září zúžili jsme včelstva na 8, slabší na 7 rámků. Odebrané plásty, pokud v nich je med,
vytočíme v medometu, nebo - je-li ho jen málo - dáme včelám za okénko k vyprázdnění. Tam
vyjmeme zásuvku pod okénkem, k němuž přistavíme prázdný rámek, za něj ony plásty s medem a za
těmi krycí prkénko. Zakrátko je med včelami odnesen a souše mohou býti odebrány a uloženy.
Rámky před uložením očistíme seškrábáním tmelu, který je na hranách rámků. Činíme tak proto, že by
se jinak tmel na rámkách hromadil a rámky by pak k sobě těsně nedoléhaly. K oškrabování tmelu
použijeme tupého nože, neboť ostrý by zajížděl do dřeva.Souše uschováme nejlépe v náležitě velkých
bednách, uložených v suché místnosti, aby plásty neplesnivěly. Nejlépe asi na půdě. Před molem
voskovým je ochráníme vysířením. Přelepíme dříve všecky skuliny i spáry mezi jednotlivými prkny v
bedně lepicími pásky. Rámky pak postavíme v bedně tak, aby v jednom rohu zůstalo místo, kam
bychom mohli dáti zapálený sirný knot s plechovou podložkou. Hned potom položíme víko na bednu a
přelepíme i mezery pod přiklopeným víkem. Souše ukládáme hned po vyjmutí z úlu, jinak by je mohla
samička mola voskového zaklásti vajíčky. Sirné páry však vajíčka nezahubí, a vylíhlé z nich larvy by
mohly své ničivé dílo konati dále. Na to buďme opatrní ! Bedny očíslujeme a poznamenáme si, co
která obsahuje. Souše roztřídíme takto: 1 = novější dělničí dílo, 2 = starší plásty, 3 = plásty s pylem,
4 = souše s částečně trubčím dílem, 5 = stavební rámky a 6 = plásty s medem. Jsou-li ve stavebních
rámkách jen začátky, nemusíme je ukládati do bedny.
Máme-li takto zaznamenáno kde co je,
nemusíme na jaře hledati to, co právě potřebujeme, ale sáhneme přímo po určité bedně a ostatní
neotevíráme. Aby se pyl v plástech nekazil, posypeme jej práškovým cukrem (pudrem), a to
posýpátkem, jakého se užívá v kuchyni. Staré černé souše s většinou trubčího díla a jinak vadné
nebudeme ukládati, ale roztavíme je. Dáváme-li včelstvu každoročně po dvou až třech mezistěnách
k vytažení, můžeme také stejný počet starých souší vyřaditi a roztaviti nebo v pařáku vyvařiti. Úschově
souší musí včelař věnovati plnou pozornost, aby je zachoval v dobrém stavu až do příštího jara, kdy je
bude zase potřebovati. Zásoba dobrých souší je nedoceněným pokladem včelařovým. Jenom s touto
zásobou souší může zdárně včelařiti a dosíci žádaného úspěchu. Ztráta molem voskovým
rozrušených, plesnivých nebo jinak poškozených, a dokonce snad myšmi rozšrotovaných souší je pro
včelaře pohromou.
O vosku.
Vosk potřebuje včelař k výrobě mezistěn. Stará se proto všemožně o to, aby v svém podniku vytěžil
takové množství vosku, které by krylo jeho celoroční potřebu, a nemusel vosk kupovati. Jsou to v prvé
řadě z provozu vyřazené staré černé souše, jež se mohou státi semeništěm různých nemocí včel,
potom souše s větší částí trubčiny a souše polámané nebo jinak vadné, z kterých získáváme vosk.
Vyřezáváním trubčího díla ze stavebních rámků také dostaneme pozoruhodné množství včelího vosku,
a to vosku nejlepší jakosti. Proto používejme stavebního rámku zpravidla u všech čeledí a po celou
dobu, pokud trvá čilý stavební ruch. Trubčinu vyřezáváme vždy za pět až šest dní a zachytíme tak
všechnu produkci vosku. Kromě výnosu vosku poví nám stavební rámek také, co se ve včelstvu děje a
snad i díti bude. Při odvíčkování medných plástů získáme též trochu vosku, a musíme i každou jinou
příležitost k tomu využitkovati. Tak při jarním podmetu nashromážděný měl, různé úlomky voští,
vylámané matečníky atd., schovávejme s úzkostlivou šetrností a ukládejme do bedničky, pro tento
účel připravené. Staré souše vyvařujeme v pařáku a to v měkké, nejlépe dešťové vodě. Předtím
namočíme souše ve vodě, necháme je tam po 24 hodin a pak je důkladně propereme. Dostaneme tak
světlejší vosk a vodou nasáklé košilky v buňkách nepohltí při vyvařování tolik vosku, jako suché košilky
v souších nenamočených. Zabráníme tak zbytečné ztrátě vosku, který - v košilkách vsáklý - se již nedá
nijak získati. Vyvařený vosk necháme jen pozvolna vychladnuti a vyjmeme jej z vody až druhý den.
Seškrabeme ze spodu kotouče usazeninu nožem, a není-li vosk ještě dost čistý, převaříme jej znovu v
čisté vodě. Plásty s pylem nevyvářejme; pylová zrnka nedají se z vosku odstraniti ani nějakou
kyselinou. Při vyřezávání souší z rámků třeba též toho dbáti, aby se s voštím nedostal do pařáku také
tmel. Proto všechen tmel s hran rámků dříve seškrábeme a teprve potom souše vyřízneme. Souše, jeli jich málo, můžeme také taviti v slunečním tavidle. Rozřežeme je však na pruhy a ty postavíme tak,
aby stály mezistěnami kolmo na dno tavidla. Nikdy však plásty nerozmačkávejme; dostal by se vosk
do buněk, což znamená ztrátu. Trubčí dílo ze stavebních rámků, víčka buněk, měl a různé úlomky
voští dáváme vždy hned do slunečního tavidla, v zimě pak všecko najednou rozvaříme v měkké vodě.
Sluneční tavidlo by měl míti každý včelař a vyplatí se i novému včelaři, když má již nejhorší začátky za
sebou. Z včelího vosku se vyrábějí mezistěny. Na větším včelíně o 30-40 včelstvech se vyplatí lití
mezistěn na vlastním lisu. Jinak si je včelař dá udělati z dodaného vosku, nebo i je za vosk vymění.
Tam, kde je některý člen včelařského spolku pověřen litím mezistěn na spolkovém lisu pro ostatní
členy spolku, je to pro ně značná výhoda. Musí však dbáti náležitého ohledu, neztěžovati práci
zbytečně a dávati mu svůj vosk k zpracování v příhodný čas, totiž v zimě, a ne v době nejpilnější práce
na jaře, nebo dokonce až tehdy, kdy už visí roj na stromě. Ostatně jsou v zimě zhotovené mezistěny
také vhodnější, než čerstvě ulité. Také je nesmíme do rámků nalepovati těsně před upotřebením, ale
už několik dní předem. Lité mezistěny jsou lepší než válcované, protože se neprotahují tolik, jako
válcované. Jsou sice silnější a vyrobí se jich ze stejného množství vosku početně méně než
válcovaných, ale přebytečný vosk upotřebí včely při vytahování mezistěn a zůstane-li i mezistěna v
plástu silnější, tedy se vosk neztratí.
Přemisťování včelstev a překládání z jiných úlů.
Začal-li včelař s koupeným včelstvem v starém úlu jiné soustavy a chce je nyní přemístiti do nového
úlu mé soustavy, postupuje následovně. Starý úl přenese opodál a na jeho místo postaví nový úl bez
stříšky a zadní desky, s rozklopenými bočnicemi. Z plodiště starého úlu vyjímá pak postupně plást za
plástem a upraví každý tak, aby se dal vsunouti do nového rámku. Odejme totiž spodní loučku i obě
postranní, horní loučku vpraví i s plástem těsně pod horní loučku nového rámku. Je-li loučka starého
rámku delší, zkrátí ji na 38 cm. Bude toho třeba u rámků 39x24 cm nebo 39x30 cm, případně i širších.
K zavěšení horní loučky do nového rámku použijeme plechového nosiče, jaký je uveden v ceníku fy
Bratří Švarcové z r. 1938 pod čís. 653. Na vnitřních stranách obou postranních louček připevníme
nosiče tak, aby mezery mezi nimi a hoření loučkou odpovídaly síle horní loučky starého rámku. Vše to
si ovšem připravíme doma již předem. Překládáme-li včelstvo z úlu s menšími rámky ku př. ze stojanů,
připevníme horní loučky s plásty pod horní loučky nových rámků malými šroubky, horem do obou
louček zapuštěnými. Šroubky dáme do každého rámku dva, případně i jenom jeden. Také tu si
připravíme nové rámky předem, a to vyvrtáním dírek pro šroubky a zapuštěním těchto do nich i
opětným vytažením, aby pak šlo vše hladce a rychle. S překládáním začneme se zadním plástem,
který při vpravení do nového úlu postavíme k čelné stěně připraveného úlu, ale obráceně, zadní
stranou k česnu. Také ostatní plásty tak obrátíme. Budou tedy všecky seřaděny právě tak, jak byly
dříve, avšak v celku obráceně, což nikterak nevadí. Za poslední rámek dáme okénko, včely ze starého
úlu, pokud samy už neodlétly, tam smeteme a úl uzavřeme. S překládáním začneme proto odzadu,
aby mezi prací zůstaly včely na předních plástech nevyrušeny. Létavky, které jsou právě na pastvě,
jakož i včely z úlu vyletující, vrací se na staré místo, tedy do nového úlu. U plástů menších rozměrů
zůstanou v novém rámku po obou stranách i vespod mezery. Včely je sice zastavějí, avšak ponejvíce
trubčím dílem. Po několika dnech, když už jsou všecky tyto mezery dostavěny, vložíme mezi první
krycí a druhý plást s plodem mezistěnu a pak postupně další. Tak se ony trubčinou dostavěné plásty
dostanou poznenáhlu dozadu, až jsou mimo plodiště, které jsme mezitím omezili na čtyři
plásty. Překládáme-li ze stropováku, začneme samozřejmě s prvním rámkem odpředu a nebudeme
muset rámky obraceti. Příhodná doba k překládání je záhy z jara, dokud není v úle ještě mnoho včel.
Volíme k tomu pěkný den, kdy včely hojně létají. Přemístění včelstev na kratší vzdálenosti provedeme
nejlépe na nosítkách. Stačí také dva kůly, spodem dvěma laťkami příčně spojené. Česna úlu
zakryjeme proužky drátěného pletiva. Na větší vzdálenosti, při zasílání drahou, nebo při stěhování
opatříme úly takto: Stříšky s úlu sejmeme, aby byly skladnější. Okénka odstraníme a místo nich tam
dáme drátěné pletivo, přibité na dřevěný rámec stejných rozměrů, jaké má okénko. Toto pletivo tam
dáváme proto, aby se včelstvo cestou nebouřilo nedostatkem čerstvého vzduchu. Česno uzavřeme též
náležitě velkým proužkem drátěného pletiva. Rámky musíme dobře upevniti, a to nejlépe žesťovými
nebo tenkými železnými páskami. Jeden dáme na místo motouzu, kterým jsou rámky vždy upevněny,
druhý pak středem nad rámky, od čelné stěny úlu přes ono pletivo vzadu, až dolů ke dnu úlu. Pásky
upevní se tak, aby přiléhaly těsně k rámkům; přes hrany rámků musí býti pravoúhelně ohnuty. Na
koncích je necháme všude o 2 cm delší, a tyto části ohneme též pravoúhelně, ale směrem opačným.
V těchto částech pásků prorazíme dírky pro šrouby. Boční pásek se připevní na obou koncích šroubky,
zapuštěnými do čelné stěny. Druhý pásek jest připevněn jedním šroubkem k čelné stěně a druhým
vzadu ke dnu úlu. Oba pásky se tudíž za drátěným pletivem křižují, a rámky jsou tak upevněny, že se
nemohou nijak posunouti nebo od sebe odděliti. Místo pásků stačil by snad i drát. Také možno použíti
dřevěných latěk, kterými se rámky po obou stranách i nahoře sevrou. K upevnění pásků neb latěk
nesmíme použíti hřebíků, neboť zatloukání a potom vytahování hřebů by včely příliš pobouřilo. Na
sňatou zadní desku úlu přibijeme nahoře úzké prkénko 56 cm dlouhé, pak ji postavíme do úlu a v
obou koncích prkénko přišroubujeme k horním hranám obou bočnic. Tím jsou bočnice i zadní deska
úlu dobře upevněny atak celý úl k dopravě připraven. Takto připravených 24 včelstev jsem úspěšně
stěhoval koncem října 1911 z Červeného Poříčí přes Plzeň, Prahu a Hradec Králové do Cerekvice, a to
v zadní části nábytkového vozu. Při tom se ani jeden plást neutrhl, ač mezistěny nebyly drátovány. Při
dopravě v horkém létě musíme dáti za poslední plást ještě prázdný rámek a teprve za tento drátěné
pletivo. Také uzavřeme pletivem předsíňku a nikoliv česno, aby mohly včely do ní vyléhati. Jsou-li úly
plny medu, je nutno před převážením včelstev med vybrati a vymetati.
Doslov.
Jak již v předmluvě uvedeno, je tento spisek v prvé řadě určen mladým včelařům a začátečníkům,
jakož i oněm přátelům včelařům, kteří již mají úly mé soustavy. Vylíčil jsem, jak máme v těchto úlech
včelařiti, a to postupně od osazení úlu rojem a jeho dalším ošetřováním až do sklizně medu, cíle to
veškeré naší snahy a odměny za všecku vynaloženou práci. Způsob včelaření vylíčil jsem tak, jak jej
sám provádím. Dospěl jsem k němu po vlastních dlouholetých zkušenostech a mohu jej všem
včelařům, kteří mají úly mé soustavy, s dobrým svědomím doporučiti. Úl sám nepomůže nikomu k
bohaté sklizni medu; nestačí jen poříditi si úl, usaditi do něho roj a více se o něj nestarati. Jenom
vlastním přičiněním domůžeme se dobrých výsledků a plného zdaru. Úl mé soustavy při tom nikoho
nezklame, neboť při jeho jednoduchostí, snadné přístupnosti a rozbornosti jest obsluha velmi lehká,
práce v něm snadná a rychlá, tím i radostná. To pak značí velikou úsporu času. Návody pro jednotlivé
výkony na včelíně během roku jsou jasné. Doporučuji proto důrazně, aby jich bylo dbáno, zvláště těch
nejdůležitějších, totiž omezování plodu a zamezování rojů. Bez omezení plodiště by na takových
velkých plástech bylo vychováno obrovské včelstvo, ale žádný med, nebo jen nepoměrně málo. Pokud
se úlu samého týče, doporučuji přátelům včelařům, aby jej přijali tak, jaký jest, a nesnažili se jej
"zlepšiti". Každá změna může se díti jenom na úkor jeho jednoduchosti, snadné přístupnosti i láce.
Týká se to zvláště zřizování medníku nad plodištěm, k čemuž není vůbec příčiny, neboť medník je tu
vzadu za plodištěm. Včely tam mají po dně úlu kratší i pohodlnější cestu, než prolézání uličkami
meziplástevními nahoru do patra. Jiné "zlepšení" je rozdělení celoplástu ve dvě části: spodní dvě
třetiny pro plod, horní třetina se zvláštním rámkem k zasouvání pro med. Prý se tak získá mnohem
větší výtěžek. Ano! Ale je to čiré loupežení. Nad plodem má zůstati med včelám na zimu; proto jsou
mé rámky tak vysoké. Úl můj už je hodně starý, vyzkoušený i osvědčený; proto i dosti rozšířený. Pro
racionální včelaření hodí se zvlášť dobře.