915 Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)

Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
(1918 – 1939); československé zahraničněprávní vztahy (1939 – 1945); československé
zahraničně-právní vztahy (1945 – 1992); českopolské vztahy
Literatura
BORÁK, M., ŽÁČEK, R., „Ukradené“ vesnice. Musí Češi platit za 8 slovenských obcí?
Český Těšín. (1993); BORÁK, M., Zábor Těšínska v říjnu 1938 a první fáze delimitace hranic mezi Československem a Polskem (výběr
dokumentů). In: Časopis Slezského zemského
muzea. Série B – vědy historické, roč. 46, č. 3,
s. 206. (1997); BORÁK, M., Československo­
‑polská „malá válka“ u Čadce. In: Historie
a vojenství, roč. 47, č. 4, s. 65. (1998); BORÁK,
M., Incident pod Tatrami 27. listopadu 1938
a delimitace hranic mezi Polskem a Česko­
‑Slovenskem. In: Historie a vojenství, roč. 47,
č. 5, s. 3. (1998); BORÁK, M., Druhá fáze delimitace hranic mezi Československem a Polskem na Těšínsku v listopadu 1938 (výběr
dokumentů). In: Časopis Slezského zemského muzea. Série B – vědy historické, roč. 49,
č. 1, s. 51. (2000); Češi a Poláci v minulosti, 2.
díl. Praha. (1967); DESZCZYŃSKI, M., Ostatni egzamin. Wojsko Polskie wobec kryzysu
czechosłowackiego 1938 – 1939. Warszawa:
Neriton. (2003); FRIEDL, J., Na jedné frontě.
Vztahy československé a polské armády (Polskie Siły Zbrojne) za druhé světové války. Praha. (2005); FRIEDL, J., JIRÁSEK, Z., Rozpačité
spojenectví. Československo­‑polské vztahy
v letech 1945 – 1949. Praha. (2008); FRIEDL, J.,
Češi a Poláci na Těšínsku 1945 – 1949. Praha –
Brno. (2012); GAREK, M., Horná Orava a severný Spiš v rokoch 1945 – 1947. In: Molitoris,
Ľ. (ed.), Almanach Slováci v Poľsku XI. Krakov: Spolok Slovákov v Poľsku, s. 145. (2007);
GAWRECKI, D., Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 – 1938. Český
Těšín. (1999); GOCLON, J., Umowa między
Polską a Czechosłowacją zawarta 13 VI 1958
r. w sprawie ostatecznego wytyczenia granicy państwowej – przesądzająca los Zaolzia.
In: Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Opolskiego. Historia, sv. 35, s. 117. (1998); JAKUBEC, P.,
Pomníchovská fáza československo­‑poľského
sporu o Javorinu (jeseň 1938 – jeseň 1939).
In: Kovář, M. (ed.), Dvacáté století. Ročenka
Semináře nejnovějších dějin Ústavu světových
dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
v Praze, s. 325. Praha. (2006); JAKUBEC, P.,
Formovanie československo­‑poľskej hraničnej
čiary (s dôrazom na jej spišský úsek) počas
Parížskej mierovej konferencie, 1919 – 1920).
In: Slovanský přehled, roč. 96, č. 5, s. 575.
(2010); JELÍNEK, P., Zahraničně­‑politické
vztahy Československa a Polska 1918 – 1924.
Opava. (2009); JESENSKÝ, M., The Slovak­
‑Polish Border, 1918 – 1947. Basingstoke: Palgrave Macmillan. (2014); KAMIŃSKI, M. K.:
Polsko­‑czechosłowackie stosunki polityczne
1945 – 1948. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. (1990); KAMIŃSKI, M. K.,
Konflikt polsko­‑czeski 1918 – 1921. Warszawa: Neriton. (2001); KÁŇA, O., PAVELKA, R.,
Těšínsko v polsko­‑československých vztazích
1918 – 1939. Ostrava. (1970); KASZPER, R.,
MAŁYSZ, B. (Eds.), Poláci na Těšínsku. Studijní materiál. Český Těšín. (2009); KUČERA,
J., „Žralok nebude nikdy tak silný“. Československá zahraniční politika vůči Německu
1945 – 1948. Praha. (2005); MAJERÍKOVÁ, M.,
Vojna o Spiš. Spiš v politike Poľska v medzivojnovom období v kontexte česko­‑slovensko­
‑poľských vzťahov. Krakov: Spolok Slovákov
v Poľsku. (2007); MAJERÍKOVÁ, M., Vojna po
vojne. Severný Spiš a horná Orava v rokoch
1945 – 1947. Banská Bystrica – Krakov: Univerzita Mateja Bela – Spolok Slovákov v Poľsku.
(2013); MATULA, P., Rozdelené Kysuce. Zabratie severných Kysúc Poľskom v rokoch
1938 – 1939. Krakov: Spolok Slovákov v Poľsku.
(2012); Nepokojná hranica. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie „Slovensko­‑poľské
vzťahy v rokoch 1937 – 1947“ uskutočnenej 3.
októbra 2009 v Spišskej Belej w spolupráci dejepisného spolku, Spolku Slovákov v Poľsku,
Ústavu pamäti národa. Krakov: Spolok Slovákov v Poľsku. (2010); NOWAK, K., Mniejszość polska w Czechosłowacji 1945 – 1989.
Między nacjonalizmem a ideą internacjonalizmu. Cieszyn: Akant S. C. (2012); PAŁYS, P.,
Czechosłowackie roszczenia graniczne wobec
Polski 1945 – 1947. Racibórz, Głubczyce, Kłodzko. Opole: WAW. (2007); VALENTA, J., Česko­
‑polské vztahy v letech 1918 – 1920 a Těšínské
Slezsko. Ostrava. (1961); ВОЛОКИТИНА,
Т. В., Польско­‑чехословацкий пограничный
конфликт (1944 – 1947 гг.). In: Вопросы Исто‑
рии, č. 6, s. 118. (1998); Zaolzí. Polsko­‑český
spor o Těšínské Slezsko 1918 – 2008. Warszawa: Ośrodek KARTA – Dom Spotkań z Historią.
(2008); ŽÁČEK, R., Těšínsko v československo­
‑polských vztazích v letech 1939 – 1945. Český
Těšín. (2000).
Jiří Friedl
Československý národní výbor
v Paříži (1939 – 1940)
Počátky československé emigrace
Československý národní výbor úzce souvisí
915
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
se vznikem československého politického a vojenského exilu a emigrace, která zahrnovala
exulanty, ale i všechny ostatní, kteří odcházeli
do zahraničí z obavy před okupačním terorem
či hrozbou rasové perzekuce. Právě politická
a vojenská emigrace stála u formování druhého zahraničního odboje v letech 1939 – 1940.
První vlna odchodů do emigrace a exilu
proběhla již v období druhé republiky. Zemi
tehdy opustili někteří významní představitelé
demokratického politického života. Jako vůbec první odešel novinář Hubert Ripka a po
něm druhý československý prezident, Edvard
Beneš, který po přijetí mnichovské dohody rezignoval na svůj úřad. Z obavy před rasovou
perzekucí z pomnichovského Česko­‑Slovenska
prchalo židovského obyvatelstva. Postupně se
vytvářel základ poměrně početné československé emigrace, do níž ovšem patřili i exulanti
z řad demokratických sudetských Němců. Do
Moskvy se postupně v listopadu a v prosinci
1938 vydali vedoucí činitelé KSČ, ale tvořili
jen elitní skupinku. Většina exulantů z komunistických řad totiž dostala pokyn, aby směřovali na Západ. (Po více než deseti letech to
mnohým z nich přičetli k tíži za politických
procesů.)
Po osudových březnových dnech 1939
následovala další vlna exulantů. Tentokrát
ji tvořili jak politici, tak vojáci. Ti odcházeli s představou, že vytvoří zahraniční vojsko,
které naváže na legionářskou tradici a stane se
páteří nové československé zahraniční akce.
Od počátku se tak činnost československého exilu vyvíjela po dvou liniích – vojenské
a politické. V základním cíli – obnově Československa – mezi nimi nebylo rozdílu. Českoslovenští zahraniční vojáci, ať již bojovali kdekoliv – na Západě, na Východě, na Středním
východě či v Severní Africe – výrazně přispěli
k porážce společného nepřítele a zasloužili se
tím o osvobození Československé republiky.
Politická reprezentace zase hodlala splnit úkol
zastupovat Československo na mezinárodním
poli a dosáhnout jeho obnovy.
Teorie právní a politické kontinuity
S rozpadem Československa ve dnech
14. – 16. března 1939, a také s mnichovskou
dohodou a jejími následky, se totiž nehodlal
smířit ani domácí odboj, ani vznikající exilové hnutí. Všechny tyto složky se shodovaly na
obnově Československa v předmnichovských
hranicích, lišily se však v tom, jaká bude jeho
„vnitropolitická“ a státoprávní podoba. To se
projevilo i v problémech s prosazením politického a ideového základu hnutí tzv. „teorie
právní a politické kontinuity“ ČSR. Její první
916
vyjádření obsahují veřejné projevy přednesené E. Benešem během pobytu v USA. Klíčový
význam má mezi nimi jeho řeč, kterou 8. června 1939 v chicagském Pilsen Parku vyslechlo
shromáždění pořádané Ústředním výborem
čs. legionářů. Toto vystoupení bylo nazváno
„Programem československé zahraniční akce
za obnovu Československa“. Beneš v něm prohlásil: „Nejsme… mnichovskou dohodou vázáni, jednak proto, že ústavně nikdy přijata nebyla, jednak proto, že byla nacistickým diktátorským Německem násilně a svévolně zrušena,
provedením takzvaného protektorátu. Pro nás
tudíž dnes vzhledem k Německu neexistuje.
Půjdeme do boje za svobodu své staré vlasti
a za vydobytí své staré Československé republiky. Neuznáváme a neuznáme ani právně, ani
politicky žádného fait accompli. Neuznáme
žádného obsazení, a proto náš stát legálně pro
nás existuje dál. Nepřijmeme ani vídeňskou
arbitrážní dohodu o Slovensku a Podkarpatské Rusi, kterou Maďarsko svévolně a násilně
porušilo. Jdeme světem dál hrdě a pevně, jako
občané Československé republiky…“ Významnému novináři Hubertovi Ripkovi Beneš již po
příjezdu do emigrace v domku, který si v listopadu 1938 pronajal v londýnské čtvrti Putney
řekl, že je přesvědčen o neodvratnosti válečného konfliktu a změny politiky appeasementu.“
Potom podle Ripkova záznamu načrtl i hlavní
rysy eventuálního programu pro budoucno,
který právě po 15. březnu veřejně prohlásil.
Benešovo pojetí obnovy Československa se
však neuplatnilo automaticky. Jeho politické
vůdcovství a programové cíle bylo nutné prosadit nejen mezi československou emigrací, v domácím odboji a na Slovensku, ale zejména též
na mezinárodně politickém a diplomatickém
fóru. Právě to se Benešovi v počáteční fázi „zahraniční akce“ nepodařilo. Velmoci nehodlaly
pro obnovení Československa učinit nic více
než jen formální protest (a jejich postoj se s přibývajícími měsíci spíše zhoršoval) a Společnost
národů, na kterou Beneš v meziválečném období spoléhal, se přes sovětskou podporu československou otázkou nehodlala zabývat. Dílčím
úspěchem tak v počáteční fázi československého zahraničního odboje bylo pouze přijetí
E. Beneše na soukromé audienci u amerického
prezidenta F. D. Roosevelta 28. května 1939.
Beneš předal Rooseveltovi memorandum o politických cílech československého odboje, které
shrnovalo důvody pro obnovu předmnichovské
podoby československého státu a pro zahájení
zahraničního odboje. V něm již Beneš tvrdil,
že Československo jako subjekt mezinárodního
práva trvá i nadále, že však je „suspendována
normální činnost jeho vlády“.
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
Obdobně Beneš formuloval tyto teze i v memorandu předaném 1. června 1939 sovětskému velvyslanci v USA Konstantinu Alexandroviči Umanskému. V projevu konaném 26. května 1939 v newyorkské Carnegie Hall na 3.
kongresu amerických spisovatelů označil mnichovskou dohodu dokonce za „komedii“, která
byla „nespravedlivou dohodou, jež ve jménu
sebeurčení sudetského obyvatelstva dala…
svobodný, tolerantní a demokratický stát pod
nadvládu brutálně utlačujícího, autoritářského a netolerantního a odnárodňovacího státu.“ Roosevelt však podle Benešova svědectví
sice přislíbil „československé věci“ podporu
obdobnou podpoře USA československému
odboji za první světové války, tento slib však
neměl z hlediska tehdejší mezinárodní politiky
USA reálný význam.
Neocenitelnou podporu poskytlo formujícímu se zahraničnímu odboji krajanské hnutí
a zvláště krajané usídlení v USA, Kanadě a zemích jižní Ameriky. Ve dnech 18. – 20. dubna 1939 se jejich zástupci shromáždili v Chicagu a ustavili Národní radu československou,
jež si za hlavní úkol vytkla „pomáhat zemi
svých otců a matek, Československo, osvobodit“. Představitelé krajanů rovněž požádali
Beneše, aby se postavil „do čela československé osvobozovací akce. Beneš přijal toto gesto
a výzvu krajanů s povděkem. Umožňovalo mu
to s morální posilou nastoupit osobní zápas
o překonání mnichovského traumatu.
Jednání o Československém národním
výboru
Situace se tak pro „československou věc“
mohla zásadním způsobem změnit teprve
s vypuknutím války demokratických velmocí s Německem. Benešovy snahy o vytvoření
ústředního exilového orgánu (nazývaného
též jako Ústředí či Politické direktorium), se
do vypuknutí války nepodařilo realizovat. Do
vedení odboje hodlal Beneš zařadit především
fungující československé diplomatické mise
a jejich představitele. Jednalo se o ta vyslanectví, která nebyla na výzvu ministra zahraničí druhé republiky Františka Chvalkovského
předána Německu. Byla mezi nimi vyslanectví ve Spojených státech (vyslanec Vladimír
Hurban), Francii (vyslanec Štefan Osuský),
Velké Británii (chargé d affaires Karel Lisický)
či Sovětském svazu (vyslanec Zdeněk Fierlinger). Beneš počítal i se spoluprací s vyslancem
v Polsku Jurajem Slávikem.
Na formování zahraničního odboje se podíleli rovněž hospodářští činitelé, kteří se nacházeli v zahraničí a také důstojníci československé
zpravodajské služby v čele s plk. F. Moravcem,
kteří se ozvali Benešovi zvláštním dopisem
a nabídli mu nejen spolupráci a součinnost, ale
i tolik potřebné finanční prostředky.
Na počátku „druhého odboje“ se objevily
i snahy postavit do jeho čela i jiné osobnosti,
než byl právě E. Beneš. Tyto ambice nepochybně měl hned po 15. březnu 1939 československý vyslanec v Paříži Š. Osuský a o něco později i bývalý předseda vlády M. Hodža. Vzhledem k velkému významu Polska v počátcích
zahraničního odboje pak Benešovu autoritu
nerespektoval ani generál Lev Prchala a jeho
političtí spojenci, jako byl především poslanec
Národního sjednocení František Schwarz a novinář Ferdinand Kahánek. Kromě prvku odmítání Benešova nároku na politické vůdcovství
zahraničního odboje, však existovaly i zásadní
námitky proti obsahu Benešem vytýčeného
programu obnovy Československa. Jednalo se
zejména o prosazování slovenských požadavků oproti Benešem navrhované prosté obnovy
Československa reprezentované v různých variantách Š. Osuským a M. Hodžou a o kritiku
Benešovy zahraničně politické linie, kterou
uskutečňoval jak v době první republiky, tak
i v exilu. V této oblasti se objevovaly zejména
návrhy na zapojení Československa do nejrůznějších forem středoevropských federací (či
snaha orientovat se výslovně jen na některý ze
států, kde se formovala československá emigrace, jako to činil Š. Osuský ve vztahu k pomnichovské Francii či L. Prchala v Polsku. Konečně poslední skupinou problémů byly politické rozpory – od krajní levice představované
zejména komunisty, až po krajní pravici reprezentovanou například pravicovým poslancem
Fr. Schwarzem. Zapomenout není možné ani
na staré osobní animozity (například Karel Pergler v USA) a na fakt, že výše zmíněné důvody
se v řadě případů kombinovaly.
Po Benešově návratu z USA do Velké Británie v červenci 1939 se v zájmu jednoty odboje
Beneš pokusil o dohodu s Osuským. Vedla je
k tomu nejen neuspokojivá situace hnutí za
obnovu Československa u západních demokracií, ale i úvahy o možném vyhrocení mezinárodní situace do válečného konfliktu. Před
vypuknutím války Osuský dokonce dvakrát
navštívil Beneše v Londýně a to 8. – 9. a 21. –
23. srpna 1939. Předmětem jednání byla situace československého zahraničního odboje ve
Francii i jinde v Evropě a v USA a Osuský při
této příležitosti vyložil Benešovi i svoje představy o řešení slovenské otázky. Vyslovil se
sice pro obnovu československého státu, postavení Slovenska v první republice podrobil
ostré kritice. Oba politici sice hodnotili výsledek porad po svém, nicméně spory se zdály
917
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
být prozatím zažehnány. Podle Osuského však
Beneš měl pochopit těžkou pozici myšlenky
obnovy Československa ve Francii a souhlasil
s tím, že Paříž osobně nenavštíví bez dohody
s vyslancem Osuským.
Koncem srpna 1939, kdy již bylo jasné, že
válka je otázkou jen několika dní, předložil
Osuský francouzskému ministerstvu zahraničí
návrh na obnovení československých vojenských jednotek na francouzské půdě. Armáda
se měla skládat z československých příslušníků, kteří se nacházeli ve Francii a kteří by byli
povinně odvedeni podle československých
předpisů. Kromě jednání o vytvoření československých vojenských jednotek též započala
jednání o vytvoření prozatímní československé vlády, která by vojenské jednotky politicky
řídila. Vládu měli tvořit E. Beneš jako předseda vlády, Š. Osuský jako ministr zahraničních
věcí, generál Sergej Ingr jako ministr vojenství
a Eduard Outrata (ředitel brněnské Zbrojovky)
jako ministr financí. Byl připraven dokonce
i oficiální zápis o jejím vytvoření, podepsaný
Ingrem a Outratou i její jednací řád. Vládu měl
doplnit i poradní sbor, Národní rada.
Proponovaná jednota zahraniční akce neměla dlouhého trvání. Nejprve se objevily „vnitropolitické“ problémy s ustavením vlády. Š.
Osuský protestoval například proti tomu, že by
E. Beneš jako její předseda mohl prostřednictvím předsednictva vlády ovlivňovat politiku
jednotlivých resortů a zásadně pak požadoval,
aby se Beneš distancoval od prvorepublikového centralismu a politiky čechoslovakismu ve
vztahu ke Slovensku.
Situaci ještě více zkomplikovala francouzská vláda. Předložila totiž návrh, aby československá armáda, která se měla organizovat
ve Francii, byla postavena pod autoritu československého vyslanectví ve Francii, jako tomu
bylo i v polském případě. To napjatou situaci mezi E. Benešem a Š. Osuským, respektive
mezi Osuským a Benešovými stoupenci ve
Francii ještě více vyhrotilo. Osuský byl, podle jeho vlastních slov neprávem, podezříván,
že mu francouzský návrh vyhovuje. Po důrazných protestech jak generála Ingra, tak E.
Beneše u francouzských vojenských činitelů
i francouzských diplomatů, nakonec francouzská strana poněkud ustoupila a souhlasila
s podepsáním československo­‑francouzské vojenské dohody jménem prozatímní vlády. Tuto
dohodu Š. Osuský podepsal s E. Daladierem
2. října 1939. Jednalo se bezesporu o významný diplomatický úspěch, který potvrdil ze
strany jedné z demokratických velmocí právní
existenci alespoň určité formy československého státu. Jednalo se však i o významný osobní
918
úspěch Š. Osuského.
Problematickou otázkou se však stalo vytvoření a následné mezinárodní uznání v dohodě
zmíněné prozatímní československé exilové
vlády. To, že k jejímu vytvoření a uznání nakonec nedošlo, představovalo jeden z největších problémů prvního období existence československého zahraničního odboje. Benešovi
oponenti zejména Š. Osuský a M. Hodža dávali
Benešovi za vinu, že vláda nebyla vytvořena
a uznána právě díky jeho osobě. Osuský navíc
z neúspěchu jednání o vytvoření vlády obvinil
H. Ripku, E. Outratu a S. Ingra, kteří podle něj
„nezodpovědně a v nevhodnou chvíli pozvali
Dr. Beneše do Paříže“ a výslovně i lidoveckého politika Msgre Jana Šrámka, který za „jeho
zády“ začal vyjednávat s francouzským ministerstvem zahraničních věcí o ustavení a uznání
pouhého Československého národního výboru
namísto vlády.
Zásadní otázkou je, zda by Francie a zejména Velká Británie vůbec v situaci října 1939,
byly ochotny uznat československou exilovou
vládu (třeba i bez osoby E. Beneše) a zavázat
se tak v procesu obnovy alespoň nějaké formy
československého státu. Zdá se, že se jim spory
E. Beneše se Š. Osuským i Milanem Hodžou hodily v prosazení vytvoření méně zavazujícího
národního výboru. Nicméně Š. Osuský a další
Benešovi oponenti se rádi přiklonili k závěru,
že důvodem, proč vláda nebyla uznána, je pouze osoba E. Beneše. Osuský v pozdějším vylíčení situace uvedl, že když informoval E. Daladiera, že „předsedou vlády bude Dr. Beneš,
prohlásil, že v tom případě bude dohoda do
čtrnácti dnů zrušena. Svou poznámku odůvodnil tím, že v jeho kabinetu jsou ministři, kteří
toto složení nepřijmou, a i parlamentní situace
je prý taková, že ani on si to nemůže dovolit.
Navíc, francouzská a britská vláda vynakládají
všemožné úsilí, aby udrželi Itálii v neutralitě.
Daladier je toho názoru, že za těchto okolností
Čechoslováci nemají právo vystavovat Francii
podezření, že provokuje Itálii, a nemohou a nesmějí přivést Itálii do situace, kdy by se musela
postavit proti Československu a jeho zájmům.
Radil mi, abych byl obezřetný a trpělivý.“
Za této nepříznivé situace přijel E. Beneš na
Ripkovu a Outratovu žádost urychleně a bez
konzultací s Osuským do Paříže. Ministerský
předseda Daladier jej však odmítl přijmout
a podle Osuského tvrzení se navíc E. Daladier
cítil dotčen tím, že Beneš přijel do Francie přes
to, že Daladier prostřednictvím francouzského
velvyslance v Londýně vyjádřil přesvědčení,
že „Benešův příchod do Paříže, v této době, za
vhodný nepokládá“. Beneš navíc nerespektoval prohlášení, že bude ve Francii vystupovat
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
jen jako soukromá osoba. Daladiera se podle
Osuského také dotklo, že Beneš vedl rozhovory s francouzskými politickými osobnostmi,
„které byly v opozici proti vládě nebo jí nebyly
příznivé“. ¨
Osuský se s Benešem sešel na dvou schůzkách 7. a 8. října 1939. Kromě pokusu o vyjasnění vzájemných postupů při vyjednání
československo­‑francouzské smlouvy o armádě, se předmětem sporu znovu stala i otázka
postavení Slovenska v obnoveném Československu. Beneš se odmítal zavázat k nějakému
prohlášení nebo dohodě v této otázce s tím,
že se o ní musí rozhodnout až po osvobození.
Osuský mu proto předal 8. října 1939 krátké
memorandum, ve kterém vyjádřil své názory
na postavení Slovenska v obnoveném československém státě. Kritizoval především prvorepublikový centralismus a navrhoval rozlišit
záležitosti celostátní od záležitostí, které by
byly svěřeny slovenským orgánům. Osuský
souhlasil s jednotným státním občanstvím,
společnou zahraniční politikou, armádou
a jednotnou obchodní a celní politikou. „Záležitosti jazykové, školské, kulturné a správné“ však měly spadat pod autonomní správu
slovenských orgánů. Osuský pro tuto „slovenskou“ otázku získal silného spojence, ale zároveň do jisté míry i rivala – předmnichovského
premiéra za agrární stranu Milana Hodžu. Ten
totiž podpořil Osuského požadavky předložené Benešovi a navíc dne 12. října 1939 Hodža,
Osuský, J. Pauliny Tóth (představitel Slovenské národní strany) a slovenský komunista V.
Clementis odevzdali prostřednictvím H. Ripky
Benešovi memorandum vycházející z požadavku rozsáhlého autonomního statutu pro Slovensko. Benešovo stanovisko vůči „Slovensku“
se tak stalo Osuského záminkou, proč nehodlal
s Benešem zatím jednat o vytvoření prozatímní
vlády ve smyslu československo­‑francouzské
smlouvy o armádě.
Mezníkem ve vývoji „československé zahraniční akce“ ve Francii se stalo vytvoření Československého národního výboru. 17. října 1939
svolal J. Šrámek po jednání s vysokým úředníkem francouzského ministerstva zahraničí
Champetirem de Ribes schůzku (o jejím průběhu se však Benešovi stoupenci poradili již
předem) do pařížského hotelu Crillon. Zúčastnili se jí E. Beneš, Š. Osuský, J. Šrámek, S. Ingr,
R. Viest, E. Outrata a H. Ripka. Na schůzce
seznámil Šrámek přítomné se stanoviskem
francouzského ministerstva zahraničních věcí,
podle kterého měl být namísto prozatímní
vlády vytvořen k provedení československé –
francouzské smlouvy o armádě z 2. října 1939
pouze Československý národní výbor. Š. Osus-
ký proti myšlence pouhého Národního výboru
protestoval a nehodlal myšlenku prozatímní
vlády opustit a do výboru vstoupit, pokud si
celou záležitost sám na ministerstvu zahraničí
nevyjasní. Zbylí účastníci jednání poté podepsali zápis o ustavení Československého národního výboru.
Pro Beneše a jeho stoupence však čekala
další komplikace. Francouzská vláda nechtěla Československý národní výbor bez účasti
Š. Osuského uznat. Dokonce odmítla převzít
oficiální oznámení o jeho vytvoření, které by
nebylo předáno vyslancem. V dopise E. Benešovi ze dne 23. října 1939 Osuský vyjádřil
své zásadní námitky proti Československému
národnímu výboru. Nejenže zopakoval své
předchozí výhrady proti Benešově a Šrámkově
postupu ve věci vyjednávání smlouvy o armádě, k otázce postavení Slovenska, k Benešově
cestě do Paříže a k vytvoření Národního výboru namísto prozatímní vlády, ale nezdálo
se mu ani složení Národního výboru. Osuský
si byl vědom toho, že jej tvoří především Benešovi stoupenci a že by vstupem do výboru
mohl být lehce izolován. Osuský využil toho,
že ve výboru nebyli zastoupeni ani sociální
demokraté, ani M. Hodža, ani jiní stoupenci
slovenské autonomie, kteří ostatně své stanovisko vyjádřili ve výše zmíněném memorandu
z 10. října 1939. Zdálo se, že sporem Osuského
s Československým národním výborem může
být ohroženo vše, čeho československý zahraniční odboj prozatím dosáhl, včetně vytváření
československých vojenských jednotek.
Své stanovisko ke sporu s Národním výborem vyjádřil Š. Osuský na schůzi, kterou svolal na československé vyslanectví 6. listopadu 1939. Členové Národního výboru se však ze
schůze omluvili. Naopak zúčastnili se jí někteří představitelé protibenešovské opozice, jako
byli gen. Prchala, gen. J. Šnejdárek, P. Prídavok,
J. Malík či prozatím nevyhraněné osobnosti
jako L. Szathmáry či P. Maxa. Na schůzi opět
Osuský kritizoval Šrámkův a Benešův postup,
který podle něj znemožnil vytvoření československé prozatímní vlády. Vyzval též k respektování slovenských požadavků v zahraničním
odboji, což nejnověji podpořil i aktivní vstup
Milana Hodži na scénu. Když už měl být vytvořen pouze Československý národní výbor,
měl by svým složením respektovat ideovou
a politickou různost jednotlivých odbojových
složek. Další schůzi svolal Osuský na 9. listopadu, po jednání s Champetirem de Ribes.
Osuský se po tomto rozhovoru a po schůzi na
vyslanectví nakonec do výboru rozhodl vstoupit, neboť nechtěl, aby francouzská vláda vyplnila svoji hrozbu, že česko­‑slovenské spory
919
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
v exilu ohrozí naplnění dohody o obnovení
československé armády ve Francii.
Již s Osuským pak výbor francouzská vláda uznala. Napomohlo k tomu i působení
Msgre Jana Šrámka ve francouzských katolických kruzích. Československý národní
výbor (ČSNV) byl uznán výměnou dopisů
mezi Osuským a premiérem Daladierem z 13.
a 14. listopadu 1939 pouze jako kompetentní
zástupce a „reprezentant čs. lidu v zahraničí, jenž má organizovat a řídit čs. armádu ve
Francii tak, jak byla obnovena podle československo- francouzské smlouvy z 2. října 1939.
Předsedou výboru se stal jen pro interní fórum
E. Beneš, úřadujícím místopředsedou Msgre.
Jan Šrámek a členy Š. Osuský, generálové S.
Ingr a R. Viest, H. Ripka, J. Slávik a E. Outrata.
ČSNV kromě již zmíněného omezeného mezinárodního uznání ze strany Francie, dosáhl
obdobného kroku v prosinci 1940 i od Velké
Británie.
Britský ministr zahraničí lord Halifax dopisem z 20. prosince v uznání Česko­‑Slovenského
národního výboru omezil jeho kompetence na
reprezentaci českého a slovenského národa
v zahraničí a na britském území se měl věnovat jen aktivitám, které směřovaly k obnově
československé armády ve Francii. Tiskový
tajemník Foreign Office Ridsdale navíc prohlásil, že Britové považovali za reprezentanty
faktické situace v českých zemí protektorátní
vládu a státního prezidenta Háchu. Teprve po
dalších jednáních uznala ČSNV i britská dominia – 12. února 1940 Jihoafrická Unie, 15. února Nový Zéland a 17. května 1940 Austrálie.
Kanada výbor nestačila uznat a vyjádřila se
poté až k vytvoření československé prozatímní
vlády.
Důvodem pro tento jen omezený úspěch
byly nejen zmíněné česko­‑slovenské rozpory
v emigraci, ale zejména rezervovaný postoj Velké Británie a Francie k myšlence obnovit alespoň nějakou formu československého státu.
Organizační struktura a činnost
Československého národního výboru
Cíle a úkoly výboru jako celku a jednotlivých Správ konkretizoval ČSNV v oficiálním
prohlášení, jehož konečná podoba byla publikována až na počátku ledna 1940. V něm
výbor seznámil mezinárodní veřejnost s československým stanoviskem k událostem let
1938 a 1939. ČSNV prohlásil neplatnost aktů
z 14. až 16. března 1939 s tím, že „žádný svobodný občan naší republiky jich nikdy neuzná“. Národní výbor jim nepřiznal ani platnost
mezinárodně právní a svou činnost založil na
faktu, že Československá republika podle jeho
920
mínění „mezinárodně právně existuje dál“.
Za výraz její mezinárodně právní existence je
podle tohoto prohlášení možno považovat ve
Francii vznikající československou armádu.
ČSNV uznával nutnost vybudovat novou ČSR
v duchu Masaryka a Štefánika jako republiku
sociálně spravedlivou, založenou na stejných
právech a stejných povinnostech všech jejích
obyvatel. Připomněl i nutnost řešení poměru Čechů a Slováků. Národní výbor proklamoval zásadu, že o „poměru svobodných Čechů
a svobodných Slováků rozhodne jejich svobodná většina demokratickou formou…podle
zásady rovnosti v právech a povinnostech“ až
po válce. ČSNV tak přijal řešení navrhované
Benešem, totiž ponechat úpravu pokud možno co největšího počtu vnitřních československých záležitostí až na poválečné období.
Národní výbor, řízený úřadujícím místopředsedou Šrámkem a většina jeho členů
zůstávala až do května 1940 v Paříži, zatímco jeho předseda E. Beneš se rozhodl setrvat
v Londýně. K administrativnímu zajištění své
politiky si v Londýně zřídil poměrně rozsáhlé Předsednictvo vedené J. Smutným, které se
dále dělilo na pařížskou a londýnskou část.
Pařížskou část vedl Prokop Maxa. Mezi Paříží
a Londýnem byla proto zavedena pravidelná
kurýrní služba.
V rámci národního výboru došlo k vytvoření tzv. Správ národního výboru, které zajišťovaly administrativní záležitosti výboru. Patřily
k nim Správa vojenská vedená generálem S.
Ingrem a jeho zástupcem generálem Miroslavem - Neumannem, Správa pro zahraniční věci
v čele se Š. Osuským, Správa finanční vedená
E. Outatou, Správa sociální a zdravotní služby
v čele s J. Slávikem a Správa pro službu informační vedená H. Ripkou. Kromě toho zřídil
národní výbor Předsednictvo, kterému v zásadě „příslušely kompetence předsednictva
ministerské rady“. Generál Viest jako poslední
z členů výboru byl pověřen vojenským velením československých vojenských jednotek
vznikajících v jihofrancouzském městě Adge.
Národní výbor přijal zásadu, že funkce jeho
členů a ostatních představitelů jeho orgánů
jsou vázány jen po dobu zahraničního odboje
a „končí na hranicích vlasti“.
Jako celek Národní výbor projednával zásadní politické otázky, rozhodoval o přijímání
úředníků jednotlivých Správ a jejich požitcích,
Klíčovým úkolem výboru bylo zajištění
vojenských aktivit, zejména již zmíněných
vznikajících vojenských jednotek v Adge.
K tomu hodlal Národní výbor využít i mobilizaci československých příslušníků ve Francii,
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
k čemuž získal svolení francouzských orgánů.
Z Británie a dalších zemí pak měli dorazit dobrovolníci. Francouzská strana poskytla 2. března 1940 československým mobilizačním rozkazům právní oporu a dokonce umožnila, aby
byly potrestány ty československé osoby, které by se k odvodu nedostavily. 1. dubna poté
francouzská vláda svým nařízením umožnila
i vznik a fungování československých vojenských soudů na svém území. Teprve počátkem
června 1940 byl dojednán jako dodatek ke
smlouvě z 2. října 1939 i vznik samostatných
československých leteckých jednotek. Vojenské věci obstarávala Vojenská správa národního výboru, pro Velkou Británii pak zřídila úřad
svého zvláštního zmocněnce, kterým se stal
plukovník F. Moravec,
ČSNV se zajímal i o styk „s domovem“,
který zajišťovali zejména důstojníci Moravcovy zpravodajské skupiny a politickou analýzu
zpráv měl v Paříži na starosti sociální demokrat
a účastník první fáze domácího odboje F. Němec, zatímco v Londýně plnil podobnou roli
Prokop Drtina. Na to navazovala i oblast propagandy, v Paříži zajišťovaná zejména H. Ripkou.
Hlavními tiskovinami vydávanými Národním
výborem se staly Československý boj (původně
vycházející jako Česko­‑slovenský boj) a v Londýně pak Čechoslovák. Správa informační
připravovala nejen letáky, články o činnosti
národního výboru či příspěvky do rozhlasových vysílání a filmovou propagandu, ale na
jaře 1940 iniciovala i vydání sbírky básní českých básníků Halase, Hory, Holana či Seiferta
nazvané Hlasy domova.
Když se Š. Osuský stal přednostou Správy
zahraničních vztahů ČSNV, začal její organizační strukturu budovat především z úředníků
čs. vyslanectví v Paříži. Převzetí řízení zahraniční politiky Národního výboru oznámil v té
době efektivním československým diplomatickým úřadům 15. prosince 1939. Zpočátku se
snažil alespoň o korektní spolupráci s ostatními členy výboru ve věci formulace priorit zahraničněpolitické orientace Československého
národního výboru a s H. Ripkou například dosáhl dohody o organizaci československé propagandy a spolupráci mezi příslušnými správami Národního výboru. Nejvýznamnějším
materiálem, který Osuský pro Národní výbor
vypracoval, byl rozsáhlý elaborát přednesený
na schůzi výboru dne 16. ledna 1940. Osuský se v něm postavil za myšlenku federalizace
střední Evropy (zejména spoluprací Česko­
‑Slovenska a Polska), kterou nemohl Národní
výbor v situaci počátku roku 1940 ignorovat,
vyslovil se však proti předčasnému vytváření
nějakých přesných plánů a konstrukcí. Podpo-
roval pojem „federativní myšlenka“ či „federativní spolupráce“, formu a stupeň federativního svazku však doporučil ponechat až rozhodnutí po skončení války.
Snaha Osuského řídit zahraniční politiku
československého zahraničního odboje se však
nelíbila E. Benešovi. Ten se snažil Osuského
působení omezit pouze na Francii, a i zde využíval služeb H. Ripky, Msgre J. Šrámka, gen. Ingra či E. Outraty ke styku s francouzskými
politiky. Otevřeně proti Osuskému vystoupili
čs. vyslanec v USA V. Hurban a Ján Papánek,
kteří patřili k loajálním Benešovým stoupencům. Hurban se odmítl Osuskému podřídit
jako správci zahraničních vztahů a deklaroval, že se bude podřizovat pouze rozhodnutí
Národního výboru jako celku. Spory o řízení
zahraniční politiky a také vztah k opozičním
orgánům Slovenské a Česko­‑Slovenské národní rady nakonec vedl k přerušení styků mezi
Osuským a zbylými členy výboru a Osuský na
jednání přestal v dubnu 1940 vůbec docházet.
K zajištění poměrně ambiciózních plánů potřeboval ČSNV také finance. Ty spojené s československými vojenskými jednotkami čerpal
z úvěru poskytnutého francouzskou vládou.
Kromě toho mohl národní výbor využít i prostředky poskytnuté československými krajany
v USA, fondy československých polostátních
firem v zahraničí (zejména díky Outratovi se
jednalo o peníze Zbrojovky Brno a Škodových
závodů), prostředky československého vyslanectví ve Francii a další menší zdroje. Peníze
na odboj poskytl i ministr financí protektorátní
vlády J. Kalfus.
Z hlediska vývoje československého práva
bylo klíčové rozhodnutí Národního výboru
z prosince 1939 řídit se ve své činnosti, pokud
to bude možné, československými právními
předpisy platnými do Mnichova. Československý národní výbor v Paříži také zřídil Úřední
věstník československý, který měl sloužit jak
k publikaci právních předpisů, usnesení a rozhodnutí samotného výboru a jeho Správ, tak
i mezinárodních smluv a dalších aktů, například souvisejících s uznáním a rozsahem pravomocí výbory. Právě v Úředním, věstníku vyšly uznávací akty, československo­‑francouzská
smlouva o armádě z 2. října 1939 a akty související s vytvořením vojenských jednotek – mobilizační rozkaz a odvodní vyhláška. Úřední
věstník byl poté vydáván v Londýně a sloužil
k publikaci dekretů prezidenta republiky a nařízení vlády.
Již jsme uvedli, že otevřený spor Osuského
s Národním výborem vyvolalo projednání reakce Československého národního výboru na
921
Československý národní výbor v Paříži (1939 – 1940)
oficiální sdělení o ustavení nejprve Slovenské
a poté i Česko­‑Slovenské národní rady.
Slovenskou národní radu vytvořil Milan
Hodža za pomoci svého syna Fedora 23. listopadu 1939 a jejím cílem byla podpora slovenských státoprávních požadavků. Hlavními
mluvčími SNR se stali M. Hodža a P. Prídavok.
Hodža poté v lednu 1940 inicioval „sjednocení“ protibenešovské opozice a vytvoření
Česko­‑Slovenské národní rady, která měla
představovat protiváhu Národnímu výboru,
využívat jeho údajnou nedostatečnou reprezentativnost, problémy s řešením „slovenské
otázky“ i váhání připojit se k myšlence středoevropské federace.
Hodža s Prídavkom zaslali dne 6. února 1940 Národnímu výboru své požadavky,
spočívající zejména v doplnění Národního
výboru o zástupce Česko­‑Slovenské národní rady. Osuský na rozdíl od ostatních členů
výboru požadoval, aby byly požadavky Česko­
‑Slovenské národní rady meritorně projednány
a aby z nich Národní výbor vyvodil konkrétní
důsledky. Národní výbor však přijal usnesení
5. března 1940, ve kterém jakoukoli spolupráci s Česko­‑Slovenskou národní radou odmítl.
Šrámek v tomto smyslu odpověděl 12. března 1940 M. Hodžovi. Osuský však s tímto rozhodnutím nesouhlasil a od stanoviska Československého národního výboru se distancoval.
Osuský též požadoval, aby se s Hodžou jako
s bývalým premiérem a významným slovenským politikem jednalo. Tyto své názory zaslal
oficiálně členům Národního výboru 12. března 1940. Zamítavé stanovisko Národního
výboru k Hodžovým návrhům považoval za
škodu způsobenou jednotě zahraničního odboje a „radil ke snaze po dohodě a soustředění
všech sil a složek československých…“ Důležitým faktem je, že ačkoli Osuský oficiálně se
Slovenskou a Česko­‑Slovenskou národní radu
nespolupracoval, od ledna 1940 pravidelně
vyplácel podpory z finančních prostředků pařížského vyslanectví jak pro členy Slovenské
národní rady V. Kleina, J. Futáka a P. Prídavka,
tak i pro redaktora Borina–Ležáka a F. Schwarze. Po rozkolu v Národním výboru přistoupil
Osuský k přímému financování aktivit Česko­
‑Slovenské národní rady z prostředků vyslanectví, a to formou „půjčky“ Fedoru Hodžovi.
Francouzská vláda se nicméně ve sporu
mezi ČSNV a Česko­‑Slovenskou národní radou postavila na stranu Národního výboru.
Rozšiřování programového prohlášení opoziční organizace zakázala a nehodlala podporovat
opoziční agitaci zejména v armádě. Nicméně
Milan Hodža se stal pro francouzskou a zejména britskou politiku protiváhou Edvardu Be-
922
nešovi a jeho politickému programu obnovy
Československa.
Jednání o přeměně Československého
národního výboru v prozatímní vládu
Snahy o přeměnu ČSNV v exilovou vládu,
dlouho narážely na neochotu Francie i Británie
vázat se v řešení středoevropské problematiky a v preferencích mezinárodně politických
ohledů na Itálii či Maďarsko. Není těžké vidět
za takovýmto postojem mnichovskou dohodu,
nehledě na to, že zejména francouzští politici
odmítali i Benešovu osobu v čele československé zahraniční reprezentace právě pro spojení
s předmnichovskou podobou československého státu. Beneš poté zpětně v prosinci 1940 ve
Státní radě uvedl, že tento postoj znamenal „že
mni­chovská politika ani po zahájení války především ve Francii mrtva nebyla“.
Benešovy aktivity pro sjednocení československé emigrace nepodporovala ani americká
diplomacie. I nadále neuznávala právní vytvoření protektorátu, což se projevilo v uznávání
československých zastupitelských úřadů ve
Spojených státech. Na druhé straně však byla
americká diplomacie ochotna uznat protektorát a samostatné Slovensko alespoň de facto a významný neúspěch zaznamenal Beneš
a celé československé exilové hnutí v souvislosti s cestou státního podsekretáře State departmentu Sumnera Wellese po Evropě na jaře
1940. Welles se totiž odmítl setkat s Benešem,
ačkoliv se v jejím rámci setkal mimo jiné s polskými představiteli. Beneš se tak s Wellesem
v Londýně vzdor své žádosti adresované americkému velvyslanci v Londýně Josephu Kennedymu 9. března 1940 nesešel, ale alespoň
mu na výzvu legačního rady velvyslanectví
USA Herschela Johnsona zaslal memorandum nazvané „Czechoslovakia after the War.
Her claims and plans“. To však svým obsahem
stojícím na myšlence neplatnosti Mnichova a březnových událostí 1939 a tím obnovy
předmnichovského Československa rozhodně
nezapadalo do tehdejších plánů americké diplomacie v Evropě.
Ucelený návrh na uznání prozatímní československé vlády obsahovalo Benešovo memorandum „O dnešním stavu akce pro osvobození Československa“ z 26. dubna 1940, které Beneš prezentoval Foreign Office při rozhovoru
s Alexandrem Cadoganem. Memorandum vycházelo z teorie kontinuity československého
státu, kterou reprezentovaly jak československé diplomatické úřady, tak i československá
armáda ve Francii. Výslovně se však zmiňovalo pouze o neplatnosti aktů z března 1939, které však byly důsledkem rozhodnutí přijatých
Československý zahraniční vojenský odboj za první světové války (1914 – 1918)
v Mnichově. Zahraniční úřad však Benešovi
odpověděl, že k uznání československé exilové
vlády je především nutno, aby došlo k vyřešení česko­‑slovenských sporů. Britská strana též
požadovala, aby se Beneš pokusil o dohodu
i s československými Němci, které pro ni reprezentoval zejména W. Jaksch. Požadovaný
„důkaz o česko­‑slovenské jednotě“ měla přinést dohoda Beneše s M. Hodžou. Při diskuzích o Benešově návrhu Foreign Office zejména
ústy svého právního poradce William Malkina
a některých vysoce postavených diplomatů
připomínal i mnichovskou dohodu a pomnichovský vývoj jako důvod pro velmi zdrženlivý postoj k Benešovi a jeho politice. Beneš se
snažil britským námitkám vyhovět, zejména
snahou o vytvoření Národní rady, v níž by byly
reprezentovány, s výjimkou komunistů, všechny politické proudy československé emigrace.
Též pro československé Němce hodlal rezervovat v Národní radě několik míst včetně funkce
jednoho z místopředsedů. Situace se zásadněji
změnila ve prospěch československé emigrace nejprve poté, co N. Chamberlaina vyměnil
v čele britského kabinetu Winston Churchill.
Tomu ostatně Beneš ihned zaslal srdečně formulovaný pozdravný telegram. Beneš dobře
odhadoval, že Churchillovi bude moci připomenout i jeho postoj v době mnichovské krize
a že právě Churchill byl tím britským politikem, který by mohl mnichovskou politiku nejen odsoudit, ale i reálně překonat.
Zásadní zlom nejen v existenci Národního
výboru, ale celého zahraničního odboje přišel
po vojenské porážce Francie v červnu 1940.
Beneš v rozhovorech s britskými politiky a vojenskými činiteli spojil jednání o evakuaci
československých vojáků z Francie s požadavkem uznání československé prozatímní vlády
vytvořené právě na bázi ČSNV. V memorandu
nazvaném „Vytvoření československé vlády“
Beneš již 21. června 1940 britským úřadům nabízel, že právě vytvoření a uznání československých exilových vládních orgánů pomůže vyřešit i otázky spojené s vytvořením vojenských
jednotek na britském území a také problémy
československých uprchlíků a emigrantů.
Československý národní výbor, jehož členové, úředníci a zejména vojáci se skutečně do
Británie na základě výsledku Benešových jednání evakuovali. Národní výbor, který představoval první, byť omezený krok k obnově československého státu, splnil svoji úlohu a představoval právní, politickou a osobní kontinuitu
s prozatímním státním zřízením, které na jeho
bázi skutečně v červenci 1940 na britské půdě
vzniklo.
Související hesla
londýnské exilové československé státní zřízení (1940 – 1945)
Literatura
BENEŠ, E., Tři roky druhé světové války.
Londýn. (1942); HAUNER, M. a kol., Formování československého zahraničního odboje
v letech 1938 – 1939 ve světle svědectví Jana
Opočenského. Praha. (2000); KUKLÍK, J.,
Vznik Československého národního výboru
a prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci v letech 1939 – 1940. Praha. (1996); KUKLÍK, J., NĚMEČEK, J., Hodža versus Beneš, Milan Hodža a slovenská otázka v zahraničním
odboji za druhé světové války. Praha. (1999);
KUKLÍK, J., NĚMEČEK, J., Proti Benešovi! Česká a slovenská politická opozice v Londýně
1939 – 1945. Praha. (2003); KOL., Od rozpadu
Česko­‑Slovenska do uznání československé
prozatímní vlády 1939 – 1940. Příloha. Zápisy ze zasedání Československého národního
výboru v Paříži, ed. Kuklík, J., Němeček, J.,
Nováčková, H., Šťovíček, I. Praha. (1998); Od
rozpadu Česko–Slovenska do uznání československé prozatímní vlády 1939 – 1940, ed. Němeček, J., Kuklík, J., Nováčková, H., Šťovíček,
I. Praha. (2002).
Jan Kuklík
Československý
zahraniční vojenský odboj
za první světové války
(1914 – 1918)
Historickoprávní vývoj československého
zahraničního vojenského odboje za první světové války se ubíral ve dvou základních časových etapách a to v přímé závislosti na rozvoji
a možnostech vznikajícího československého
politického exilu.
V první období – v letech 1914 až 1917 –
vznikaly vojenské jednotky českých a slovenských dobrovolníků spontánně, pouze z iniciativy krajských spolků, bez politického vedení
i programu a jen jako součást armád dohodových mocností Francie, Ruska, Srbska, Itálie
a Velké Británie. Teprve až později – na přelomu let 1917 a 1918 – začala na území Ruska, Francie, Itálie a USA výstavba samostatné
a jednotné československé zahraniční armády,
plně podřízené Československé národní radě
v Paříži jako vrcholnému politickému orgánu
československého exilu a předstupni budoucí
vlády uvažované Československé republiky
pod vedení T. G. Masaryka.
923