PART 12:Laponsko
Transkript
PART 12:Laponsko
Výlet do Laponska V pondělí, 11.12 jsem jel ještě dopoledne do Villa Elba, kde jsem byl zhruba do 1400 a následně jsem zamířil domů. Sbalil jsem si věci a pak jsem jen čekal a čekal na čas našeho odjezdu. Kolem 1600 mi volala Ritva, že nás vyzvedne autem a hodí nás na nádraží autem, protože venku odporně pršelo. A tak jsme tedy vyrazili. Hned na nádraží mě čekalo první překvapení. A to sice: měli jsme svůj vlastní autobus. Z Kokkoly jsme vyráželi v tomto složení: já, Kris, Suzanne, Ritva a Kristinna. Kristinna pracuje v Youth Centre v Martinnen a na tento výlet se vydala s námi. Vyrazili jsme směr Oulu. Docela paradoxem ovšem zůstává fakt, že ačkoliv je Oulu poměrně na severu, sněhu tady moc nebylo. Je tedy pravda, že jak jsme se blížili k Oulu, byly vidět zbytky sněhu a nebo padalo cosi jako sníh s deštěm, ale nic moc . Letošní zima je prostě divná. Na letišti v Oulu se k nám po chvilce připojil Esko. Esko pracuje v Youth Center Vasatokka, které se nachází na severu Finska, u města Inari. Z chování tohoto chlápka bylo na první pohled znatelné, že je Fin a přichází ze severu. Mluvil velmi klidně, vyrovnaně a i jeho pohyby byly velmi rozvážné. Přitom, byl ale velmi přístupný a obětavý. Jen musíte začít komunikovat vy. Prostě Fin ☺. Letadlo, se kterým přiletěli zbylí účastníci výletu, mělo skoro hodinu zpoždění, a tak jsme museli čekat, čímž jsme nabrali docela velké zpoždění. Navíc, s sebou nemělo žádná zavazadla, protože v Helsinkách zrovna probíhal jakási stávka, či co. Takže následovalo vyplňování formulářů s údaji o zavazadlech…tudíž další ztráta. Nakonec jsme tedy, něco po 2300, vyrazili směrem na Pudasjärvi, do prvního Youth Centra. Cesta tam trvala cca dvě hodiny.Youth Centre Syötekeskus je zároveň hotel na kopci, na kterém je vybudován lyžařský areál pro sjezdování. Tento kopec je vysoký něco přes 350 m.n. mořem. No, to není moc, ale všude kolem je rovina, takže konečný efekt je, že to vypadá jako docela slušný kopec ☺. Po našem příjezdu, zhruba kolem 0100, jsme se ubytovali, dal jsem si sprchu, a chvilku na to, jsem usnul v báječné, a ve srovnání s mou, pohodlné posteli☺. Ráno se nám dostalo, pro mě přepychové, ale jinak standardní snídaně a po ní začal první seminář. Nejdříve měla prezentaci Hanna o místním Youth Center Syötekeskus, následně měla prezentaci Ritva o práci s mládeží ve Finsku a před obědem nás Hanna provedla po hotelu, ukázala nám místa, která slouží pro volnočasové aktivity dětí a mládeže. Takže jsme viděli místní horolezeckou stěnu, keramickou dílnu, místnost pro lukostřelbu apod. Po obědě jsme měli hodinku volno a tak jsem se šel podívat, společně s několika ostatními účastníky po okolí. Bylo zataženo, teplota tak + 1 C a šíleně kluzko. Nešli jsme nikam daleko, ostatně, ani se to nedalo, protože bylo něco po 1400 a chvilku po 1430 se tady celkem rychle stmívá. Takže jsme si prohlídli místní sjezdovku a následně jsme zamířili zpět do hotelu, kde začínala další část našeho semináře. Po jeho skončení jsme šli na večeři a chvilku po ní začala prezentace jednotlivých účastníků, jejich Youth Center a trochu také jejich mateřských zemí doprovázená, ochutnávkou typických nápojů a pochutin, pro jednotlivé země.(a tím pádem tam bylo i docela dost chlastu ☺). Abych také napsal, které země byli tedy zastoupeny. Byli tady po dvou zástupci Lucemburska, Ruska, Řecka, Slovenska, Ukrajiny, Gruzie a Finska (těch bylo pět ☺). Na druhý den jsme vstávali něco před osmou ranní, protože od 800 byla snídaně. Po ní následovala ještě chvilku jakási prezentace a potom jsme se odebrali, pod vedením Hanny, vyzkoušet si ony místní „atrakce“ sloužící pro volnočasové aktivity dětí a mládeže. Takže jsme si vyzkoušeli zdolat horolezeckou stěnu, lukostřelbu apod. Po obědě jsme se odebrali na nedalekou sobí farmu. Ve Finsku se lze setkat se dvěma typy „vysoké zvěře“. A sice s drobnějším typem- sobem, ve Finštině zvaným Poro a s losem, který je ve Finštině zvaný Hirvi. Poro je plně ochočený a vlastně ani nemůžete narazit na Poro, který by někomu nepatřil. Tato zvířata se pohybují většinou volně po lese, ovšem jsou ve vlastnictví nějakého chovatele. Druhým typem je Hirvi. Hirvi je mnohem větší, mohutnější a statnější zvíře. Tato zvířata jsou pouze divoce žijící. No a tudíž je jasné, že jsme my jsme viděli sobi (čili Poro). Onen majitel těchto zvířat měl 12 sobů sloužících k prezentaci pro turisty, ve výběhu u domu. Majitel nemluvil anglicky, ale Kristinna nám to vše překládala a tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o těchto zvířatech. Tak například: vlastnit je může jen člověk, který na to má povolení. Toto povolení se většinou dědí v rodině, takže si ho prakticky nemůžete nikde koupit. Poro, pokud není zabit na maso, se dožívá v průměru 15 let a jeho paroží váží tak kolem 3-5 kg. Samice může mít jedno mládě (pokud nemá dvojčata ☺) a březost trvá 7 měsíců…☺. Po té jsme šli do týpí, které bylo postavené kousek od výběhu pro sobi, rozdělali jsme oheň, seděli jsme na dřevěných lavicích pokrytých sobí kůží, dostali jsme čaj či kávu, jak si každý přál a k tomu pojídali Pullu (taková místní buchta, o níž jsem psal již dříve) a poslouchali při tom, jaké to je, chovat Poro. Kolem 1530 (v tu dobu již byla absolutní tma ☺) jsme zamířili zpět k autobusu a cestovali cca 2 hodiny na severovýchod Finska do města zvaného Kuusamo. Kuusamo leží asi 50 km od ruských hranic. Jeli jsme do místního Youth Center Oivanki. Tady jsme byli ubytováni v jakýchsi chatkách, které měli 4 místnosti, zpravidla se čtyřmi postelemi. Takže do jedné chatičky se nastěhovali muži a do druhé ženy. Následovala večeře v jiné části tohoto centra a po večeři prohlídka interiérů centra. Po prohlídce následovala prezentace o Oivanki center. Opravdu zajímavé a hodně (nebo spíše absolutně) spojené s cestovním ruchem. Takže pro mě, jako pro absolventa cestovního ruchu to bylo opravdu velmi přínosné. Po prezentaci následovala, pro Finsko tak nezbytná, Coffe break (ale o té již jsem se zmiňoval, není-liž pravda, že? ☺). No a pak volno. Chvilku jsem se bavil s Esko (to je ten „severní Fin“ ☺) a potom jsem se odebral spát. Další den, po snídani, jsme vyrazili na Husky farmu. Cesta trvala cca půl hodiny. Po příjezdu na místo nás přivítal majitel této farmy (nepamatuji si, jak znělo jeho jméno ve Finštině, ale vím, že přeložené do angličtiny to znamenalo „vlk“. A to jméno ho docela vystihovalo. Fousy jak Krakonoš, oblečený do kůže, na rukou rukavice z vlčího kožichu…. Mluvil hodně dobře anglicky a tak nám začal vysvětlovat, jak máme řídit sáně se psím spřežením. Po krátkém kursu jsme tedy utvořili dvojice (jeden řídil a druhý se vezl a po 1 km se vyměnili) a každá dvojice nasedla do připravených saní, tažených pěti psi. Normálně je ve spřežení tedy psů 6 nebo 12, ale jelikož nebylo moc sněhu a cesta, po které jsme měli jet byla dosti zledovatělá (a tudíž velmi rychlá), zapřáhli nám raději psů „jen“ pět. Slovo „jen“ je v uvozovkách zcela záměrně, protože tito hafani mají opravdu sílu. Já jsem jel s jedním chlápkem z lucemburského Youth Centra, Claude se jmenuje. Nejprve jsem se vezl v saních a Claude řídil a potom jsme se vyměnili. „Ty pejsci mají ale opravdu sílu“, říkal jsem si, když jsem poprvé odjistil brzdu, která brání psům v tom, aby vám utekli i se sáněmi (a s tím vaším pasažérem, který je v těch sáních. No a když sedíte v saních, tak se to opravdu ovládat nedá ☺). No nic, bylo to krátké a cesta byla dosti zledovatělá, ale i přes to, to byl nezapomenutelný zážitek!!!!! ☺ Po projížďce na saních, jsme se zas autobusem vrátili, plní zážitků, do místa našeho konferencování. Po obědě následovala přednáška o anglickém a lucemburském Youth Centru, coffe break a večeře. Po ní byla možnost jít do sauny a následně do zamrzlého jezera. Musel jsem ovšem tuto lákavou atrakci odmítnout, protože mi opět nebylo moc dobře, zas mám něco v krku a večer jsem opravdu docela unavený, takže jsem nechtěl moc riskovat (sauna je přeci jen docela tepelný šok pro organismus ). Ve 2000 nás autobus odvážel do nedalekého lyžařského střediska Ruka (opravdu se to jmenuje Ruka, vážně ☺). Je zde několik kopců a na nich sjezdovky. Středisko je to pěkné, což o to. Bylo krásně vánočně vyzdobené a osvětlené a atmosféru dokresloval sníh, který konečně začal padat. Co však bylo pro mě poněkud nezvyklé, byl fakt, že tady skoro nikdo nebyl. Myslím tím lidi. Ptal jsem se našeho finského průvodce „Pannu“ (to je jeho jméno) a ten mi řekl, že za prvé ještě nezačala sezóna, za druhé tady není moc sněhu a za třetí- jsme ve Finsku ☺. Šli jsme do jedné restaurace („Piste“ se jmenovala, což v češtině znamená „tečka“), každý si dal něco k pití, sedli jsme u stolu a povídali a povídali. Většinu času jsem se bavil s Adrianem z Lucemburska a Marii z Ruska. Opět, hodně, hodně zajímavé. Ve 2300 nás autobus odvezl zas zpět do Youth Center Oivanky. Dal jsem si sprchu a šel spát. Ráno jsme vstali (to je logické, že?? ☺), nasnídali se a po 900 jsme opět nastoupili do autobusu a vyrazili směr Rovaniemi. Přes noc napadlo trochu sněhu, takže už se cítím trochu jako v zimě ☺. A hlavně- když je sníh, je tady vše světlejší a veselejší, protože je všude více, tady tak vzácného, světla. Cesta do Rovaniemi vedla, jak jinak, než lesem ☺. Byla ovšem docela záživná, protože člověk pozoruje, zpoza okna autobusu, lehce pocukrované stromy, občas se před vámi na silnici objeví Poro (to je ten sob ☺), který jen tak, jako by nic, vejde doprostřed silnice, zastaví se, chvilku na vás kouká a pak zcela poklidně a zcela nezúčastněně odejde. Musíte zastavit autobus a jen čekat, než se pan sob uráčí a uvolní vám cestu. Prostě pohodáři, tyhle zvířata ☺. Jak jsme se přibližovali k Rovaniemi, sněhu postupně ubývalo a ubývalo. Je to opět ten paradox. Rovaniemi se totiž nachází těsně u polárního kruhu, takže by tady člověk očekával sníh (alespoň v zimě ☺). Hm, bohužel. Po sněhu nebylo prakticky ani památky. Nejprve jsme navštívili jeden místní Youth Club, kde jsem se mimochodem dozvěděl, že Rovaniemi je největší město v Evropě (co se týká rozlohy). Potom jsme šli do města po nákupech, protože skoro každý si chtěl něco koupit. Ceny jsou tady ovšem značně „napálené“ (co bych také chtěl, byl jsem v nejnavštěvovanějším místě v celém Finsku, takže se není čemu divit …). Jo a ještě musím zmínit, že ve 1350 se stmívá a ve 1415 je tma jak v pytli ☺. Ve tři hodiny jsme se vydali na polární kruh, do sídla Santa Clause. Je to z Rovaniemi opravdu kousek. Po příjezdu do vesničky, jsme samozřejmě šli navštívit Santa Clause. Vstup je zadarmo, můžete s ním pokecat a oni vás při tom vyfotí. Tuto fotku si potom můžete zakoupit. Stála ovšem 23 €, což je na fotku docela dost. Pak jsme si ještě prohlíželi krásně, ale někdy až kýčovitě osvícenou vesničku a chvilku na to, jsme se již ubírali do dalšího Youth Clubu na krátkou návštěvu. Po ní, jsme zašli na večeři na jednu čerpací stanici, kde jsme měli objednané jídlo. Sobí maso s bramborovou kaší. Jo, jo, sobí masíko je fakt ňamka ☺ Po večeři jsme se vydali opět na cestu, směrem na sever. Sněhu a chladu postupně přibývalo a po chvilce jízdy jsme se již definitivně ocitli v království sněhu a ledu. Kolem 2130 jsme si udělali, uprostřed lesů, přestávku.„No, tak tady je opravdu chladněji“, říkal jsem si, když jsem vylezl z autobusu a nadechl se poprvé chladivého vzduchu (bylo -14˚ C). Ale bylo to super. Nad hlavou jsme měli polární záři a všude kolem minimálně půl metru sněhu. Kolem 2300 jsme dorazili na místo našeho dalšího pobytu- do Youth Center Vasatokka, kousek za městem Inari (kousek znamená cca 12 km).Místní teplota se pohybovala kolem -18 ˚C a bylo celkem jasno, takže byla vidět polární záře. Nejprve jsme šli do jídelny, kde pro nás byl připraven teplý čaj a něco „na zub“ a následně jsme se ubytovali v pokojích. Ráno byla opět snídaně od 800 a kolem 0930, jsme již stáli všichni, hodně teple oblečeni, před vchodem a Esko nám půjčoval sněžnice. Když měl každý z nás sněžnice bezpečně připevněny na nohou, vydali jsme se, pod vedením Esko, na tůru, po okolí místního Youth Centra. Bylo to jak z pohádky ☺. Krajina v Laponsku je jiná, než v Kokkole. Je mnohem více kopcovitá. Brodili jsme se lesem ve hlubokém sněhu a užívali si pohledů na zamrzlé jezero, u kterého se centrum nachází. Potom nás Esko zavedl na jedno malé jezírko, které prý promrzá skrz na skrz (protože není tak hluboké), ale voda z něj se dá bez problémů pít. Když jsme se vraceli z procházky domů, brodili jsme se opět tím hlubokým sněhem, teplota byla přibližně -14 C, zmrzlý sníh odrážel trochu toho denního světla, které v tu dobu ještě bylo (bylo totiž něco kolem 1200), zmocnil se mne takový pocit, že jsem našel to, co jsem hledal. Našel jsem pocit jakéhosi vyrovnání a zároveň pokory před přírodou, která je tady sice drsná a neúprosná, ale nádherná!!! Asi se to nedá popsat- to se prostě musí zažít ☺. Po obědě jsme se opět vydali ven, tentokráte na běžkách, které nám Esko zapůjčil. Mnozí z účastníků stáli na běžkách poprvé v životě. Vydali jsme se kousek na jezero, kde jsme na jednom místě zastavili a Esko začal vrtat díry do ledu, abychom tam následně umístili provázek s háčkem a návnadou v podobě ryby. Provázek byl uchycen na jakési větvičce, kterou jsme pak zapíchli do vyvrtané díry a zaházeli sněhem, aby nám ta díra do rána tolik nezamrzla. Bylo něco kolem půl druhé, denního světla neúprosně ubývalo, teplota klesala, takže jsme se odebrali na cestu zpět do Youth Center Vasatokka. Po našem příchodu jsme se převlékli, dali si teplý čaj, či kávu a následně započala poslední oficiální část našeho programu. Probíhala formou diskuse na projekty v rámci „Youth in action“ (mládež v akci). Skončili jsme před pátou odpolední a vydali se na večeři. Esko se nabídl, že dojede do 10 kilometrů vzdáleného obchodu, nakoupit nějaké pohoštění na večer, který proběhl ve společenské místnost umístěné v budově sauny. Není mi to moc příjemné, ale musím to zmínit. Týká se to onoho nákupu. Jak již jsem říkal, Esko se nabídl, že dojede něco koupit, takže mu dal každý nějaké peníze, popřípadě řekl, co si přeje koupit apod. No každý, kromě Krise, který samozřejmě řekl, že nic konzumovat nebude a tudíž se také nebude na peněžní sbírce podílet. No a co myslíte? Na peněžní sbírce se nepodílel, ovšem na konzumace ano! A to docela dost! Nemám prostě takovéto „vychcánky“ rád, ale nepředbíhejme. Po večeři jsem si dal s Krisem ještě partičku biliáru a stolního tenisu a od 1830 byla připravena sauna. Vydal jsem se s Krisem, s Esku a Panno do sauny. Pohodička (asi jako ve Finsku ☺), seděli jsme tam, občas cákli vodu na rozpálené kameny a debatili více méně o „ničem“ (aneb „ve finské sauně“- opět nepopsatelné, musíte to prostě zažit). Asi po 15-20 minutách jsme usoudili, že je čas na „artic swimming“ (čili jít a ponořit své rozpálené tělo do zamrzlého jezera, ve kterém byla pro tyto účely zhotovená díra s cirkulací vody, aby nezamrzala). Vylezli jsme tedy, v plavkách či ručníku, ven před saunu do přibližně 20-ti stupňového mrazu a vydali na přibližně 100 metrů dlouho cestu, směrem k jezeru Po příchodu na molo se jako první do jezera ponořil Esko, po něm Pannu, já a nakonec i Kris (kterému se teda moc nechtělo, ale když nás viděl, jak jsme se tam postupně všichni tři ponořili, tak mu nic jiného nezbylo). Nepředstavujte si, že jsme byli v jezeře nějak dlouho. Funguje to tak, že se tam jen ponoříte a hnedka jdete ven. Potom jsme se vydali opět na cestu zpět. No nebylo to moc příjemné. Byla mi docela zima, ale dalo se to přežít. Když jsme se vrátili do sauny, objevil se v sauně Panos (jeden účastník z Řecka- cca 45 let). Říkal jsem mu, že se právě vracíme z jezera a jestli půjde příště s námi. Klepal si na čelo s tím, že jsem se asi zbláznil a že je na to prý moc starý….Následně jsme opět zalezli do sauny a opět po 20-ti minutách jsme se opět vydali k jezeru. Tentokrát s námi šel i Panos. Celou cestu se smál, že mu zmrzly vlasy ☺. A opravdu, sáhl jsem si do vlasů a cítil jsem zmrzlé krupičky ledu v nich. Opět jsme se ponořili do jezera (včetně Panose, který mi předtím tvrdil, že to nikdy neudělá ☺). Musím říci, že po tom, co jsem podruhé vylezl z jezera, byl ten pocit mnohem příjemnější. Opravdu jsem nikam nechvátal. No nic, tak ještě jednou naposled do sauny a potom do díry v ledu ☺. Pak jsme si dali sprchu a odebrali jsme se do vedlejší společenské místnosti, která byla mezi pánskou a dámskou šatnou. V této místnosti jsme měli připravené nějaké malé pohoštění v podobě brambůrek, soletek …, které Esko nakoupil. A pivo, samozřejmě ☺. Po chvilce se v místnosti objevila Irma v oblečení, které nosili původní obyvatelé tohoto kraje- Sámové. Irma kromě toho, že je manažerkou místního Youth Centra, je také potomkem Sámů. Snaží se udržovat typické tradice a zvyky (včetně jazyka Sámů). Zazpívala nám několik písní v jazyce Sámů (tzv. jojka písně). Opět kouzelná a prakticky nepopsatelná atmosféra, sedíte u hořícího krbu, posloucháte tyto jojka písně…dýchne na vás duch starých časů. Po vystoupení Irmy, ještě zazpívala Suzanne pár indiánských písní v původním indiánském jazyce a potom už jsem přišel na řadu já s Krisem a kytarou. Nejprve jsem zahrál pár finských písniček, potom i nějaké české, anglické apod. Docela povedené bylo, když jsme hráli Katušu. Jedna skupinka, rusky mluvících účastníků, zpívala v ruštině a druhá skupinka (finská), ve finštině. S postupem času jsme byli unavenější a unavenější… Kytaru si vzala do rukou Maria (Rusko) a začala hrát pár písniček od Vysockého. Tak jsem nemeškal a vzápětí zahrál pár písniček také původně od Vysockého, které přeložil do češtiny Jarek Nohavica. No, tomu říkám mezinárodní spolupráce ☺. V neděli ráno jsme si mohli trochu přispat, páč snídaně byla od 900. Po ní jsme měli ještě krátkou debatu, ve které jsme diskutovali témata z předchozího dne. Potom jsme šli navštívit místní obchůdek se suvenýry (prodávali tam, kromě tradičních výrobků vyřezaných z březového dřeva, různé džemy a cukrovinky z bobulí nasbíraných v létě v místních lesích) a následné jsme šli na jezero, zkontrolovat, jestli se něco chytlo na naši návnadu. Žádná ryba tam ale nebyla. Po obědě, jsme se sbalili, nasedli do autobusu a opustili středisko Vasatokka. Jeli jsme cca 10 km do místního Sámi muzea. Expozice v tomto muzeu je věnovaná, jak jinak, než národu Sámů. Opravdu pěkně udělané a zajímavé. Potom nám ještě v tamním kině promítli krátký film o polární záři a o jezeře Inarijärvi, které je druhým největším ve Finsku. Po prohlídce muzea a shlédnutí filmu, jsme odcestovali autobusem na letiště v Ivalo, odkud účastníci odletěli do Helsinek a následně do svých domovů. Osaměli jsme tedy v autobuse a vydali se na desetihodinovou cestu zpět do Kokkoly. V Ivalo ukazoval teploměr umístěný na letišti teplotu -27˚C. Jak jsme postupovali na jih, teplota se pomalu zvyšovala a v Rovaniemi bylo už „jen“ -16˚C ☺. V autobuse byla celkem pěkná kosa, protože nás tam bylo pouze pět a tenhle autobus nebyl neprojektován na tyto, celkem extrémní, teploty. No, ale měl jsem na sobě teplé oblečení, kulicha na hlavě a rukavice a zima mi fakt nebyla. Do Kokkoly jsme dorazili v 0415 ráno. Řidič nám zastavil přímo před naším bytem, takže jsme se, docela rozespalý, dokolíbali domů. Vyházel jsem věci z batohu, našel pyžamo a spokojeně usnul. Závěrem musím říci, že jakkoliv bylo krásné Youth Center Syötekeskus, v Oivanki, i místní Cluby v Rovaniemi, nejvíce na mě zapůsobilo Youth Center Vasatokka. Prostě jsem se do tamní krajiny zamiloval a doufám, že se tam ještě někdy vrátím …☺ …hotelový komplex Syötekeskus …sjezdovka s U- rampou …Poro (ten na tom provazu ☺) …Poro …“Vlk“ nám vysvětluje jak řídit saně …Ritva na saních …tak to je Laponsko …Laponsko …Esko vrtá díru do ledu na jezeře …Já, Lena, Adrian a Ritva (je 1417) …tak tady jsem se koupal …já a Irma v kroji Sámů
Podobné dokumenty
Viděl jsem finský les
a mnoha menších, jižněji položených parků. a v tu chvíli mi už spíš začínalo být
horko – symptomy ozáření Severem, co jiného? Přes svou nesmělou povahu jsem
vystartoval po skončení přednášky za Sta...
PART 20:26.2
harmonii s okolní přírodou a objevuje se ve mně takový, opravdu silný, pocit sounáležitosti
s ní. Nedivím se, že je finská příroda tak zachovalá. Jestli se totiž nějaký podobný pocit, jako
mám já, ...
Dřevařské trucky v Arktidě
například kompaktní tvrdý sníh nebo kusy ledu, systém automaticky utlumí. Na druhé straně řidiči usnadňuje práci s řízením, protože nemusí kompenzovat nerovnosti, ale pokračuje v jízdě pouze
přizpů...