Cesta dávných turistů-dlouhá - SEVER

průmyslník Max Hirsch ze Slaného, který předváděl na Jubilejní průmyslové výstavě v Praze roku 1891 těžební stroje své
firmy a bouda zde sloužila jako
výstavní pavilón. Hirsch se
zasloužil i o její přepravu (vlakem do Svobody nad Úpou)
a postavení. Byla tedy logicky
pojmenována právě po něm.
Bouda se okamžitě stala turistickým magnetem – výhled na
východní část Krkonoš přitahoval opravdové zástupy. Byla
v ní i restaurace a jednoduchá
noclehárna. Maxovka postupně rostla, bohužel, v roce 1946
částečně vyhořela a o deset let později byla zdemolována. Na jejím místě by podle současných plánů Správy KRNAp měla být
postavena nová rozhledna – splní se tak původní sen členů Rakouského krkonošského spolku?
Pokud chcete své putování ukončit již zde, sejděte po žluté turistické značce do Horního Maršova. V opačném případě pokračujte po
souběhu zelené a žluté turistické značky po hřebenové plošině na
rozcestí Kutná.
8
Rozcestí Kutná
vstup do Dvorského lesa
Dvorský les je nejvýchodnější „tisícovka“ Krkonoš. Roste zde jedinečný bukový les. Buky jsou v této nadmořské výšce na hranici
svého rozšíření. Právě růst v 1000 metrech nad mořem v kombinaci s povětrnostními podmínkami vedl k bizarním tvarům zdejších stromů. Vzhled pokroucených kmenů má ještě jednu příčinu,
s níž se musely stromy vyrovnat. Dobytek se zde totiž pásl přímo
v lese a okusoval obnovovací pupeny. Někdy se Dvorskému lesu
říká Rýchorský prales. Není to úplně přesné pojmenování – prales je totiž les, který mohl být sice člověkem v minulosti ovlivněn,
ale v současnosti to již není vůbec patrné. Z pohledu této přísné
definice je tak Dvorský les „pouze“ lesem přírodním. Dvorským
lesem pokračuje naučná stezka Správy KRNAP. Můžete se také
podívat do svých pomůcek na fotografii, jak vypadal hřeben Rýchor v období mezi světovými válkami – v podstatě nezalesněná
plošina, jejíž vrchol byl nepřehlédnutelným orientačním bodem.
Pokud si chcete své putování prodloužit a nahlédnout do tajuplného
Dvorského lesa, vydejte se po červené turistické značce. Cesta je osazena dřevěnými tabulemi Správy KRNAP se zajímavými informacemi. Na rozcestí Pod Dvorským lesem se dejte doleva po žluté turistické
značce, která vás provede přes luční enklávu Sněžné Domky (Weiselt
Hauser), z nichž se otevírají nádherné výhledy na Vraní hory a krajinu kolem nich. Tento okruh je dlouhý asi 3,5 km. Na původní trasu
se napojíte u pastviny, obehnané dřevěnou ohradou – stojíte-li čelem
k ohradě, odbočte zde vpravo dolů k Rýchorskému kříži.
Pokud chcete pokračovat přímo na další zastávku, běžte po souběhu červené a zelené turistické značky směrem na Rýchorský kříž
– zde je další zastávka.
9
U Rýchorského kříže – osada Rýchory
Místo, kde právě stojíte, se nazývalo Weichelt a domy, které
zde stojí, patřily k obci Rýchory ležící kousek pod kopcem. Pokud
jste si obešli Dvorský les, šli jste přes tzv. Weiselt – Sněžné Domky , které byly rovněž součástí obce. Obec Rýchory (Rehorn) se
poprvé připomíná roku 1541. Díky své strategické poloze byla
cílem většiny nájezdníků, kteří překračovali českou hranici u Ža-
cléře. Obec utrpěla především v průběhu třicetileté války. Mnoho
lidí v důsledku hladu a epidemií zemřelo. Část obyvatel emigrovala z náboženských důvodů do Slezska. Po skončení třicetileté
války se kvůli snadnějšímu obhospodařování opuštěná půda
slučovala a z prázdných stavení vznikala rozptýlená sídla – dvory
a ovčárny. Takto vznikl i Rýchorský Dvůr (Rehorn Vorwerk) –
velký statek v nejjižnější části Rýchor, jehož jméno se dodneška
objevuje v pojmenování nejvyššího vrcholu Rýchor – Dvorského
lesa. Před druhou světovou válkou měla obec vlastní samosprávu, školu, 209 obyvatel, 53 čísel popisných. Roku 1959 armáda
zlikvidovala část neobydlených budov po odsunutém německém
obyvatelstvu. Zbylou část domů zachránili chalupáři.
Pokud chcete své putování skončit již zde, můžete od kříže sejít po
neznačené lesní cestě Suchým Dolem. Zahněte rovnou za křížem
doleva do lesa, běžte stále dolů bývalou obcí Suchý Důl. Nikde neodbočujte a asi po 2 kilometrech se dostanete na silnici, která spojuje Horní Maršov (doleva) a Horní Albeřice (doprava).
Jinak pokračujte po zelené turistické značce asi 1200 m k boudě
Hubertus v osadě Vízov.
10
Vízov (Quintental) – Bouda Hubertus
Dům, chata, chalupa? Bouda. Označení bouda je slovesnou
památkou na nejstarší osídlení horské části Krkonoš. Německé
slovo „Baude“ má původ v českém slově „bouda“, označujícím
jednoduchou stavbu. Jeden z otců zakladatelů Krkonošského
národního parku, Josef Šourek, navrhoval jednotné označení
bouda pro všechny stavby nad 900 metrů. Přejmenování na chaty po roce 1948 českými správci bylo poměrně časté a pramenilo z toho, že slovo bouda jako pojmenování pro hotel či penzion
se jim zřejmě nezdálo moc honosné. K přejmenovávání se však
(že by z vlasteneckých důvodů?) uchylovali Češi už na počátku
20.století, kdy v turistickém průvodci z r.1911 najdeme pojmenování Maxova chýše (= dnes Maxovka).
Nejvhodnější označení je horská bouda, horský hostinec či horský dvůr. Nejlepší je spojit kvalitu služeb s původním jménem –
např. Hotel Špindlerova bouda. Nicméně spojení „chata Luční
bouda“ se objevuje stále poměrně často.
Vraťte se od boudy Hubertus pár metrů zpět do kopce ke křížku
na rozcestí zelené a modré značky. Procházíte vlastně bývalou obcí
Vízov (Quintental). Přes louku pokračujte po modré turistické
značce směrem k lesu, zhruba v polovině tohoto úseku kříží pěšinu
pás stromů. Zastavíte-li se pod těmito stromy, stojíte vlastně na
hranici lánů – zemědělsky využívaných ploch. A pokud se ohlédnete směrem k boudě Hubertus, dole v louce stojí skupina stromů,
která dokládá půdorys stavení bývalých německých obyvatel. Dvě
takové ruiny uvidíte ještě při vstupu do lesa. Asi po kilometru dojdete na rozcestí Roh hranic.
Pokud jste opravdu vytrvalí a chcete-li se podívat do Niedamirowa, odbočte na Rohu hranic po polské zelené na hraniční přechod
Bobr, na hraničním přechodu Bobr odbočte po žluté přes Niedamirow až na hraniční přechod (zacházka je dlouhá asi 7 km)
a cestou se můžete zastavit v Domu tří kultur – Paradě.
A
Základní pravidla chování návštěvníků
v Krkonošském národním parku
Na celém území národního parku se návštěvníci
musí řídit Návštěvním řádem a platnými zákony.
Pravidla chování se dají shrnout do několika
bodů. Neničte les v žádné jeho formě a netrhejte
planě rostoucí rostliny. Chovejte se tiše – dopřejete tak klid volně žijícím živočichům, pro něž
jsou Krkonoše domovem, a na oplátku můžete
některého z nich spatřit. Pokud vás doprovází
pes, držte ho na vodítku, a to i kvůli pasoucím
se ovcím a kravám. Své odpadky odneste z hor
pryč – i slupka od banánu se rozkládá více než tři
měsíce a co teprve mikrotenový sáček či hliníková
plechovka, které vydrží stovky let. Nepřemisťujte kameny – kamenné mohyly a mužiky mají
své opodstatnění v liduprázdném Tibetu, nikoli
v Krkonoších. Zde je naopak dokonalá síť turisticky značených cest, včetně různých informačních tabulí, které si také zaslouží vaši ochranu. V I. zóně národního parku se vyskytuje to
nejvzácnější z živé i neživé přírody. Choďte zde,
prosím, pouze po vyznačených cestách.
Volitelná zastávka Niedamirów
Niedamirów (do roku 1945 Kunzendorf) byl založen ve 14.
století jako lesní lánová ves. Znamená to, že za každou usedlostí
v údolí se táhl do kopce pás příslušejících pozemků: obvykle bylo
v dolní části pole, pak louka a zcela nahoře les. Podobně jako na
Vízově i zde najdete v okolí vsi zbytky domů opuštěných po druhé světové válce. Na rozdíl od Vízova a Rýchor byl Niedamirów
částečně dosídlen a i dnes má trvalé obyvatele.
B
Volitelná zastávka
Dům tří kultur Parada
Dům tří Kultur Parada – centrum tvůrčí práce – byl založen roku
1992 v Niedamirówě v polských Krkonoších pod vedením Beaty Justy a Grzegorze Potoczaka. Dům tří kultur slouží mimo jiné
jako místo setkání uměleckých kruhů především z Polska, Německa a Česka. Je to rovněž místo, kde stojí maják budoucnosti
– Lanterna Futuri – jako symbol a rozcestník.
Pokud nezamíříte do polského Niedamirówa, pokračujte dál po
souběhu zelené a červené značky směrem do Horních Albeřic. Procházíte po státních hranicích. Po 800 metrech v místě zvaném Čepel můžete odbočit na polskou stranu. Odbočku zcela jistě poznáte – po levé straně nahradí louka les a v tomtéž místě se po pravé
straně otevře široká lesní cesta. Asi po 50 metrech se tato zpevněná cesta stáčí vpravo – vy pokračujte vlevo po lesní cestě. Souběžně
se státní hranicí pokračujte necelý 1,5 km, až narazíte na červené
a žluté turistické značení. V tomto místě se dáte doleva do kopce
– kde již spatříte hraniční přechod Horní Albeřice – Niedamirow.
V průběhu zahraniční vycházky můžete nahlédnout do polské krajiny – po pravé ruce budete mít několik možností odbočení.
12
Hraniční přechod
Tento hraniční přechod byl otevřen 6. června 2003. O čtyři
roky později se Česko i Polsko stalo součástí tzv. Schengenského
prostoru – bezhraničního
prostoru Evropské unie.
Bližší informace si můžete
přečíst zde na informační
tabuli Veselého Výletu.
V
aše putování po stopách dávných turistů je u konce. Na
cestě jste viděli množství důkazů o tom, že již více než sto
let jsou Rýchory vyhledávanou a navštěvovanou částí Krkonoš. Ať už je propagoval rakouský Krkonošský spolek či Klub
českých turistů. V roce 1963 se pro své přírodní krásy stala i tato
krkonošská rozsocha součástí Krkonošského národního parku,
včetně Rýchorské květnice a Dvorského lesa – míst, ležících
v první nejcennější zóně KRNAPu. Procházeli jste místy, která
po druhé světové válce museli opustit jejich obyvatelé a dodneška jsou tato místa jejich mlčícími památníky. Jiná místa, jako
Bouda Hubertus nebo Rýchorská bouda do dnešních dnů kypí
životem turistů, kteří se s touto menší, ale zajímavou oblastí Krkonoš chtějí seznámit. Dověděli jste se také o blízké budoucnosti, nové rozhledně, která se pravděpodobně stane novou dominantou vrcholu Rýchor.

11
Roh hranic
Došli jste až na Roh hranic. Státní hranice se zde skutečně ohýbá v pravém úhlu. Zároveň jste prošli po poslední barvě
turistického značení – po modré. Klub českých turistů používá
tzv. pásové značení. První značená trasa vedla ze Štěchovic na
Svatojánské proudy už od roku 1889. Území Česka patří mezi
země s nejdokonalejším turistickým značením. Používají se čtyři
barvy – červená pro dálkové či hřebenové trasy, modrá pro významnější trasy, zelená pro místní a žlutá pro krátké, spojovací či
zkratky. Běžkařské trasy používají místo okolních bílých pruhů
pruhy oranžové, cyklotrasy pak žluté. Speciální tvary se pak používají pro odbočku k vrcholu, studánce, zřícenině. Variantou je
i značení naučných či lázeňských stezek a nejnověji i stezek jezdeckých. Z tohoto místa můžete porovnat polské značení, které
je v porovnání s naším českým užší a delší.
Běžte přes louku po žluté
turistické značce až k rozcestníku. Od něho pokračujte stále cestou dolů. Po
levé straně si prohlédněte
pohledovou mapu Horních
Albeřic a jejich okolí. Ještě
v nižší části cesty míjíte po
pravé straně dvojici vápencových lomů, kde svá stanoviště nacházející vzácné
byliny – především hořeček
český mnohotvarý. Od rozcestníku sejděte do Horních
Albeřic – odtud se můžete
po silnici vrátit do Horního
Maršova.
Návštěvnické centrum DOTEK
Pokud jste vyplňovali badatelský list a chcete se dozvědět
veškerá správná řešení, stavte se v návštěvnickém centru. Také
zde, prosím, vraťte zapůjčené pomůcky. Budeme rádi, když se
podělíte o své zážitky, fotografie či připomínky k Cestě turistů
a vyrazíte zase někdy na jinou naši tematickou cestu.
Text připravil Jiří Svoboda
Editory byli Hana Kulichová a Jiří Kulich, SEVER
hořeček český
mnohotvarý
DOTEK – Dům obnovy tradic, ekologie a kultury,
Horská 175, 542 26 Horní Maršov
[email protected], 739 203 205
www.sever.ekologickavychova.cz/dotek
Použité zdroje: www.krnap.cz, krkonose.krnap.cz, www.veselyvylet.cz, www.
freiheit.cz, cs.wikipedia.org, www.zanikleobce.cz, www.lanternafuturi.net
dealšsía
tr
cesta
(dávných)
turistů
Projekt Cesty přes hranice CZ.3.22/3.3.02/13.03710 byl spolufinancován z prostředků ERDF
prostřednictvím Euroregionu Glacensis.
M
ilí návštěvníci, tato cesta vás provede krajinou Rýchor
tak, jak ji procházeli dávní i novodobí turisté. Představí
vám místa, která turisté vyhledávají – prameny, široké
rozhledy, skalní útvary, drobné památky, horské boudy i zaniklé osady. Ukáže vám, jak se lze v krajině orientovat pomocí turistického značení a to nejen současného, ale i minulého z dob
Rakouska-Uherska a takřka i budoucího. Seznámí vás s historií
i současností horských bud a horských osad. Nezapomene ani na
Krkonošský národní park, kterým celá trasa vede. Doporučujeme vzít si s sebou badatelský list a půjčit si v návštěvnickém centru příslušné pomůcky k bádání. Cesta bude zábavnější.
Délka trasy: 12 km je dlouhá základní trasa. Pokud se rozhodnete
si trasu prodloužit o doporučené odbočky, počítejte s tímto
navýšením – přes Dvorský les 3,5 km, přes Niedamirow 7 km.
Cesta z Albeřic do Maršova je dlouhá 5,5 kilometru. Počítejte
tedy s dalšími kilometry v nohách nebo si na parkoviště u hotelu
Stará celnice přistavte předem automobil. U dvou zastávek máte
také navrženy možnosti dřívějšího ukončení trasy.
Čas: 4 hodiny, pokud se zastavíte v bufetu na Rýchorské boudě
či na Boudě Hubertus nebo svou trasu prodloužíte o výše
uvedené odbočky, přičtěte 2 hodiny.
Náročnost trasy: Trasa je středně náročná – vede po zpevněných
lesních cestách, většina z nich je turisticky značena.
Věkové skupiny pro badatelské úkoly:
Pro rodiny s dětmi od 12 let a starší Doporučení
Trasu lze doporučit i pro sportovní aktivity – běh do vrchu či
nordicwalking. S omezeným množstvím aktivit ji lze absolvovat
i v zimě na běžkách či sněžnicích. Pro kolo, kočárek i běžky bude
náročnější výstup na Rýchory. Cyklisté mají zakázaný vjezd po
Růženině cestě na hřeben Rýchor, v této části musíte kolo vést.
Stejně je to i na odbočce do Dvorského lesa.
Od návštěvnického centra sejděte po zelené turistické značce na
parkoviště u hlavní silnice. Po schůdcích na levé straně parkoviště sejděte k řece Úpě, přejděte most a za mostem odbočte doleva,
dojdete ke křížku mezi dvěma lipami. U křížku odbočte ze zelené
značky doprava ulicí Pod Černým vrchem. Po vaší levé straně stojí
dva bytové domy – za nimi se dejte vlevo širokou pěšinou stoupající
k lesu, po asi 100 m dojdete na odpočinkové místo s lavičkami.
1
Lavička Pod Černým vrchem
Výhled na Horní Maršov
Podle pověsti byl prý prvním obyvatelem tohoto údolí rybář
Marša (či Mareš), který se zde údajně v 11. století usadil a založil
osadu Maršov... První písemně doložené zmínky o obci Maršov
však pocházejí až ze druhé poloviny 15. století a jsou spojené
s dobýváním železné rudy. Asi o sto let později přišli do Maršova
v rámci kolonizace desítky dřevorubců z Alp a začali v okolí těžit dřevo pro kutnohorské stříbrné doly. V 17. století těžba dřeva
skončila a obyvatelé se věnovali především tkalcovství, jež bylo
pro tento kraj typické. Později se začal rozvíjet i papírenský průmysl. V 19. století se Maršov díky majiteli zdejšího panství, hraběti Bertholdovi z Aichelburgu, stal významným správním střediskem východních Krkonoš se zámkem, soudem, dvěma kostely
a farou, školou a řadou průmyslových a hospodářských staveb.
Máte-li s sebou sadu pomůcek, můžete v ní najít starou fotografii
Maršova z poč.20.století a porovnat ji s dnešním výhledem.
Vraťte směrem ke staré stodole – ale ještě než k ní dojdete, všimněte si, že za bytovkami (teď je máte po pravé ruce) vpravo stojí menší
stavba vodárny a kolem ní jde široká cesta. Vydejte se po ní a postupně minete tři vodárny, tzv. vodní zámky. U posledního vodního
zámku, na němž je číslo 8, je další zastávka.
2
Vodovodní údolí
Nádrž u posledního vodního zámku (je na něm č. 8)
Na začátku minulého století potřebovalo rostoucí město Trutnov
pitnou vodu. Městští radní se rozhodli koupit pozemky na svazích
Rýchor a vybudovat zde systém vodáren, z nichž vedl vodovod až
do Trutnova. Zalesnili, na tehdejší dobu nezvykle, i louky a pastviny v blízkém okolí vodáren, aby tak podpořili akumulaci vody díky
kořenovému systému stromů. Soustava vodáren je stále v provozu – zcela jistě jste po cestě slyšeli v jednotlivých vodních zámcích
šumět vodu vodu. Pokud ne, přiložte ucho na dveře ...
U poslední vodárny odbočte vlevo směrem k louce a záhy narazíte na zelenou značku, která vás dovede cestou podél louky a pak
příkřejším stoupáním lesem až na asfaltovou lesní silnici.
Značka odbočuje na silnici doleva, vy však běžte vpravo směrem
na Svobodu nad Úpou. Asi po 1,5 km dojdete na křižovatku s jinou zelenou turistickou značkou. Ze silnice se dejte vlevo po nové
zelené značce a po ní pokračujte směrem na Rýchorskou boudu.
(Asi půl kilometru vás zelená povede širokou lesní cestou, pak z ní
však odbočuje doprava a vede lesní pěšinou, která začne stoupat
do kopce.) Zde se nacházíte na tzv. Rosa Weg.
3
5
Kamenný rozcestník původně stával nikoli na tomto místě, ale
níže při cestě, kterou jste sem vystoupali. Ležel zapomenutý
v mlází (pravděpodobně ho někdo úmyslně povalil) a v roce
1994 jej tehdejší personál Rýchorské boudy vyzvedl a přemístil na toto místo tak, aby šipky ukazovaly správným směrem.
Na rozcestníku před boudou objevíte poměrně známé turistické
značení. Novinkou je nejspodnější – jde o tzv. trauma body. Místa, která jsou vytipována pro složky integrovaného záchranného
systému (IZS) a pro naprosto jasnou informaci o daném místě.
Ztraceni v mlze se zlomenou nohou nebudete muset přemýšlet,
jak je to dlouho, co jste minuli Rýchorskou boudu. Nahlásíte
pouze „TK 525“ a operátor IZS už bude přesně vědět, kde jste.
To v roce 1923 byla zavedena jiná novinka – tzv. němé značky
Krkonoš, což jsou turistická označení vyřezaná z plechu a natřená červeně. Používají se v kombinaci s tyčovým značením. Jejich
účelem je zajistit viditelnost značení i za mlhy, námrazy či ve vánici. Svůj vlastní červený symbol mají významné horské boudy,
vrcholy, sídla a další místa (dohromady 31 objektů). Můžete si
to ověřit na mapě před boudou.
12
P
B
Rosa Weg – Růženina cesta
6
Nacházíte se na na Rosa Weg, což v překladu neznamená
Růžová cesta, jak to mylně uvádějí některé mapy, ale Růženina
cesta. Je pojmenována po Rose Piette, manželce Prospera Piette,
který vlastnil papírny ve Svobodě nad Úpou. Byl rovněž pokladníkem Rakouského krkonošského spolku, později Německého
krkonošského spolku. Spolek byl založen roku 1880 a neúnavně propagoval Krkonoše (vydával mapy, propagační materiály,
budoval cesty a turistické značení). Zasloužil se i o zřízení vrchlabského muzea. Podnětem pro vytyčení této cesty byla výstavba Maxovy boudy na hřebeni Rýchor roku 1892. Cesta začínala
u Piettovy papírny a od doby svého zrodu do současnosti pozměnila poněkud svůj průběh. Pamětní deska k otevření cesty se
nachází v nižší části blíže ke Svobodě nad Úpou – abyste se k ní
nemuseli vracet, naleznete fotografii této desky v badatelském
batůžku.
Běžte stále po zelené turistické značce až na Rýchorskou boudu.
Až téměř na vrcholu vyjdete z lesa, spatříte studánku.
4
Rýchorská bouda
rozcestníky a značení
Rýchorská studánka
Rýchorská
studánka je vlastně upravený pramen Maxova potoka, ústící do Úpy.
V okolí svahového prameniště rostou vzácné rostliny – bledule jarní,
lýkovec jedovatý či
šafrán bělokvětý.
Z živočichů se zde vyskytuje vřetenovka utajená krkonošská,
která nežije nikde jinde než právě v Krkonoších. Takovým organismům říkáme endemity. Mimochodem, kdo se vody ze studánky napije, bude se k ní stále vracet. Vstoupili jste zároveň do
první, nejcennější zóny Krkonošského národního parku. Zde je
pohyb omezen pouze na značené cesty. Dodržujte, prosím, toto
pravidlo.
Po zelené turistické značce dojděte až k Rýchorské boudě, v poslední části vystoupáte asi osm schůdků. Vpravo od nich je kamenný
patník – turistický rozcestník z konce 19. století.
A
Rýchorská bouda
Rýchorská bouda, v pořadí druhá stavba na hřebeni, byla
postavena v roce 1926. Na rozdíl od většiny horských bud, které
vznikly přestavbou původních horských hospodářství, byla tato
bouda postavena „na zelené louce“ výhradně pro turistické účely. Objednatelem stavby byla slečna Bertholda Hampelová (dcera
Pauliny Hampelové z boudy Maxovka stojící jen pár desítek metrů
odtud) a Josef Grossman. Bertholda jako jediná majitelka provozovala Rýchorskou boudu od založení až do konce druhé světové
války. Po roce 1945 se majitelé střídali (Klub českých turistů, pražské sokolské družstvo Interhotel Krkonoše). V roce 1976 převzala
boudu Správa KRNAP, jež se zde rozhodla vybudovat první školicí
středisko ochrany přírody pobytového typu v naší republice, se
všemi službami a stálým pedagogickým personálem. V osmdesátých letech prošla bouda rekonstrukcí a Výchovně vzdělávací
středisko státní ochrany přírody zahájilo svou činnost v roce 1986.
V roce 2013 středisko své aktivity ukončilo a Správa KRNAP podstoupila Rýchorskou boudu do nájmu soukromým osobám.
11
10
Stojíte-li čelem k Rýchorské boudě, odbočte doprava a podél dřevěného oplocení dojdete po 100 metrech na vyhlídku – bývalou
Maxovu boudu.
9
7
7
Maxova bouda – vyhlídka
První a dlouho jedinou stavbou na hřebeni Rýchor byla
Maxhütte, tedy Maxova bouda či spíše v tomto případě chata.
Maxovka má zajímavou historii, je totiž „boudou, která přijela
po kolejích.“ Věnoval ji člen Rakouského krkonošského spolku
6
5
2
Bývalá Maxova bouda na dobové pohlednici.
4
3
1
•
Trasa vede přes Vodovodní údolí nad rozcestí nad Svobodu nad
Úpou, odtud na Rýchory k Rýchorské boudě. Zde můžete projít vycházkový okruh přes Dvorský les anebo rovnou od boudy
pokračovat směrem na Žacléř – kolem Rýchorského kříže do
osady Vízov. Z Vízova si můžete vybrat, zda zajdete do polského Niedamirowa nebo se vydáte po hřebenové cestě do Horních
Albeřic. Trasa není okružní – poslední zastavení je na hraničním
přechodu nad Horními Albeřicemi. Odtud lze po turisticky značené cestě sejít do Albeřic k hotelu Stará celnice a a dále po silnici
se vrátit do Horního Maršova.
Tip pro dobrodruhy: Pokud si chcete prohlédnout vápencový útvar, Maršovskou skalní jehlu, odbočte u nádrže vpravo, cestou mezi nádrží a vodárnou, cesta je velmi
příkrá. Na jehlu narazíte takřka na vrcholu stoupání – bude
vpravo od cesty. Abyste se v hustém lese cestou od jehly neztratili,na křižovatkách vyberte vždy cestu do kopce a vždy levou. Až narazíte na asfaltovou lesní silnici, odbočte po ní vpravo – je to cesta, na níž byste se dostali po níže popsané
standardní trase.
•

Popis trasy
8