docSlavní nejdečtí rodáci - O městě
download 
Stížnost Transkript
Slavní nejdečtí rodáci - O městě
Pavel Andrš Slavní nejdečtí rodáci Rodáci, osobnosti, návštěvníci Berühmte gebürtige Neudeker Gebürtige, Persönlichkeiten und Besucher Heinz Kurt Henisch Johann Wolfgang Goethe Otakar Korec Josef Pilz František Rajman Vladimír Ráž Rudolf Schreiber Ignác Sichelbarth Wenzl Wolfert Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií. Projekt ist mitfinanziert durch Europäischen Union. Pavel Andrš Slavní nejdečtí rodáci Rodáci, osobnosti, návštěvníci Berühmte gebürtige Neudeker Gebürtige, Persönlichkeiten und Besucher Heinz Kurt Henisch Johann Wolfgang Goethe Otakar Korec Josef Pilz František Rajman Vladimír Ráž Rudolf Schreiber Ignác Sichelbarth Wenzl Wolfert Obsah / Inhalt Předmluva / Vorwort . ................................................. 3 Heinz Kurt Henisch ..................................................... 4 Johann Wolfgang Goethe ............................................ 7 Otakar Korec ................................................................ 9 Josef Pilz ...................................................................... 13 František Rajman ....................................................... 14 Vladimír Ráž . ............................................................. 16 Rudolf Schreiber . ....................................................... 19 Ignác Sichelbarth . ...................................................... 21 Wenzl Wolfert . .......................................................... 26 Další významné osobnosti ........................................ 28 spojené s Nejdkem / Andere bedeutende mit Neudek verbundene Persönlichkeiten Zdroj / Quelle ............................................................. 30 Poděkování / Danksagung ........................................ 31 ISBN 978-80-254-0271-9 Předmluva / Vorwort Narodil jsem se v tomto městě. Snad proto jej vnímám mnohem citlivěji než někteří jiní. Mám jej rád. Znám jeho nejrůznější podoby, znám jeho náladu i kouzlo rozmani tosti. Mohl bych na něj pět ódy chvály, stejně jako mluvit o jeho nedostatcích. Ale když někoho milujete, milujete jej i s tím dobrým i špatným. V této publikaci vám představíme známé, zajímavé a důležité osobnosti spojené s naším městem. O mnohých z nich již víte. Některé jsme objevili zcela nedávno, jiné možná ještě objevíme. Jedno mají ovšem společné, Nejdek v nich zanechal nesmazatelnou stopu. Ukážeme vám, že talent vás dokáže dovést z prken ochotnického divadla až pod světla reflektorů filmových trháků. Zjistíte jak vzdělaností a pílí otevřete dveře kdekoliv ve světě. Prozradíme vám, že naše město dokázalo zaujmout i velikány své doby… Vztah k místu, v němž žijete nebo jím jen procházíte, se postupně utváří. Není důležitá jen přítomnost nebo očekávaná budoucnost, stejně důležité je znát i minulost. Přijměte proto mé pozvání a objevujte Nejdek i z pohledu osobností, které k nám i dnes svým životem, svou prací, svým poselstvím promlouvají. Stávají se vzorem pro všechny, kteří mají vůli, talent a chuť dojít ve svém životě dál než ostatní. Jan Drobil, starosta města Nejdku Ich wurde in dieser Stadt geboren. Vielleicht deswegen nehme ich sie viel empfind samer wahr als manche andere. Ich mag sie. Ich kenne ihre verschiedensten Gesichter, ihre Stimmungen sowie den vielfältigen Zauber. Ich könnte Lobeshymnen auf sie singen, genau so wie über ihre Mängel sprechen. Wenn man aber jemanden liebt, liebt man ihn mit den guten, sowie mit den schlechten Seiten. In dieser Publikation stellen wir Ihnen die bekannten, interessanten und wichtigen Persönlichkeiten vor, die mit unserer Stadt verbunden sind. Manche von diesen kennen Sie möglicherweise bereits. Einige haben wir vor kurzem entdeckt, die anderen werden wir vielleicht noch entdecken. Eines haben sie allerdings gemeinsam: Neudek hat eine unauslöschbare Spur in ihnen hinterlassen. Wir zeigen Ihnen, dass Talent jemanden von den Brettern des Laientheaters bis unter die Lichter der Reflektoren von Dauerbren nern führen kann. Sie werden feststellen, wie man durch Bildung und Fleiß die Türen überall auf der Welt öffnen kann. Wir werden Ihnen zeigen, dass unsere Stadt auch Größen ihrer Zeit zu fesseln wusste… Die Beziehung zum Ort, wo Sie leben oder durch den Sie nur gehen, sich natürlich allmählich gestalten wird. Nicht nur die Gegenwart oder die erwartete Zukunft sind wichtig – genau so wichtig ist es auch die Vergangenheit zu kennen. Nehmen Sie also meine Einladung an und entdecken Sie Neudek einmal aus der Sicht der Persönlich keiten, die auch heute durch ihr Leben, ihre Arbeit und Berufung sprechen. Sie werden zu einem beispielhaften Vorbild für all diejenigen mit Willen, Talent und Lust, in ihrem Leben weiter als die anderen zu kommen. Jan Drobil, Bürgermeister der Stadt Neudek 3 Heinz Kurt Henisch Profesor Heinz Kurt Henisch, vědec a spisovatel, se narodil 21.4. 1922 v Nejdku, v nemocnici, která tehdy byla u evangelického kostela. Dětství a mládí prožil v rodině váženého advokáta dr. Leo Henische. Dr. Leo Henisch byl aktivním antifašistou, významným činitelem německé sociálně demokratické strany, patřil k levicovým židovským intelektuálům, kteří i mimo Prahu pomáhali vytvářet z první republiky demokratický ostrůvek v moři totality, rozléhající se vůkol. Malý Heinz chodil v Nejdku do německé obecné školy, potom dojížděl do německého gymnázia v Karlových Varech. V listopadu roku 1938 emigroval se svými rodiči za dramatických okolností do Anglie, kde nejprve dokončil středoškolské studium (Ottershaw College v Surrey), vstoupil na Univerzitu v Bristolu a po bombardování města přešel na Univerzitu H.K.Henisch v Readingu, kde rodina žila. Během války pracoval – fotografie z roku 1936 – Fotografie aus dem Jahre 1936 v leteckém ústavu na testování elektrotechnických součástí. Potom se vrátil na univerzitu v Readingu, kde se stal pedagogem. Věnoval se výzkumu polovodičů, stál u počátků tranzistoru. V roce 1949 obhájil doktorát a stal se profesorem fyziky. Byl zván různými institucemi na přednášková turné (přednášel i třikrát v Praze). Roku 1963 přijal nabídku pracovat v USA na State University v Pensylvánii ve městě State College. V tomto městě žil až do konce svého života. Na americké univerzitě se začal intenzivně věnovat kromě fyziky i historii fotografie a založil ji tam jako nový studijní obor. Tato univerzita se potom stala centrem studia historie fotografie v USA a profesor Henisch v ni získal svůj druhý doktorát a profesuru. Napsal na 200 odborných článků z oboru fyzikálního výzkumu a z dějin fotografie (sám dobře fotografoval), společně s manželkou, Angličankou Bridget Ann, historičkou, vydali více než 15 knih, většinou vědeckých, ale také beletrizujících a vzpomínkových. Nejdečanům je nejznámější jeho kniha První tanec v Karlových Varech. Heinz Henisch v ní vypráví o mezidobí mezi dvěma světovými válkami v maloměstském Nejdku, ve světáckých Karlových Varech, o dobrodružném útěku z Nejdku a z Čech před Hitlerem. Neodolatelné je Henischovo líčení nejdeckých Prvních májů, světového kulinářského umění karlovarských i nejdeckých cukrářů, karlovarského lázeňského bonvivánství i úrovně profesorů karlovarského německého gymnázia. Přestože mu jeho rodná vlast přidělila v jeho mládí těžkou roli, autor se dívá na léta v ČSR s láskyplným nadhledem, s moudrou hrdostí člověka, který navzdory protivenstvím dosáhl vysoké životní mety. 4 Heinz Kurt Henisch zemřel 21. března 2006, měsíc před svými 84. narozeninami. Část jeho popela byla 27. října 2006 vsypána do rozptylové loučky na nejdeckém hřbitově. Při 18. Pouti dobré vůle 16.6. 2007 mu byla na jeho rodném domě v ulici Bratří Čapků čp. 591 odhalena pamětní deska. Heinz Kurt Henisch – ein Professor, wissenschaftler und Schriftsteller – wurde am 21.4. 1922 in Neudek geboren, in einem Krankenhaus, welches damals bei der evangelischen Kirche war. Seine Kindheit und Jugendzeit verbrachte er in der Familie des geschätzten Rechtsanwaltes Dr. Leo Henisch. Dr. Leo Henisch war ein aktiver Antifaschist, ein bedeutender Funktionär der Deutschen Sozialdemokratischen Partei, gehörte zu den links orientierten jüdischen Intellektuellen – auch sie halfen außerhalb Prag aus der Ersten Republik eine demokratische Insel im Meer der Totalität zu formen, die sich ringsherum erstreckte. Der kleine Heinz besuchte die deutsche Volksschule in Neudek, nachher besuchte das deutsche Gymnasium in Karlsbad. Im November 1938 emigrierte er mit seinen Eltern unter dramatischen Umständen nach England, wo er zuerst die Schulausbildung abschloss (Ottershaw College in Surrey), in die Universität in Bristol eintritt und nach der Bombardierung der Stadt an die Universität in Reading überging, wo die Familie lebte. Während des Krieges arbeitete er in einem Luftfahrtinstitut für das Testen von elektrotechnischen Bestandteilen. Nachher kam er an die Universität in Reading zurück, wo er Pädagoge wurde. Er beschäftigte sich mit der Forschung H.K. Henisch – na tenisových dvorcích v Nejdku pod zámečkem (1934) – auf den Tennisplätzen in Neu dek unter dem Schloss (1934) H.K. Henisch – v 90. letech 20. století – in den 90-er Jahren des 20. Jahrhunderts 5 H.K. Henisch – se svou ženou Bridget Ann – mit seiner Frau Bridget Ann von Halbleitern und stand am Anbeginn der Transistortechnik. Im Jahre 1949 verteidigte er das Doktorat und wurde Professor für Physik. Eingeladen wurde er von verschiedenen Institutionen zu Vortragsreisen (dreimal hielt er auch einen Vortrag in Prag). Im Jahre 1963 akzeptierte er dann das Angebot, in den USA an der State University in Pennsylvania in der Stadt State College zu arbeiten. In dieser Stadt lebte er bis zum Ende seines Lebens. An der amerikanischen Universität begann er, sich intensiv außer mit der Physik auch der Geschichte der Fotografie zu widmen und schaffte diese dort als ein neues Studienfach. Diese Universität wurde dann das Zentrum für das Studium von Geschichte der Fotografie in den USA und Professor Henisch erhielt dort sein zweites Doktorat und seine Professur. Er schrieb ungefähr 200 Fachartikel aus dem Bereich physikalische Forschung und Geschichte der Fotografie (er selber fotografierte sehr gut); zusammen mit seiner Frau – der englischen Historikerin Bridget Ann, gaben sie mehr als 15 Bücher heraus, meistens wissenschaftliche, aber auch belletristische Werke und Bücher zu Erinnerungen. Am besten kennen die Neudeker sein Buch Erster Tanz in Karlsbad. Heinz Henisch erzählt dort von der Zwischenkriegszeit im kleinstädtischen Neudek, im mondänen Karlsbad, weiter von der abenteuerlichen Flucht aus Neudek und aus Tschechien vor Hitler. Unwiderstehlich ist Henisch´s Schilderung der Neudeker Feiern vom Ersten Mai, der weltbekannten kulinarischen Kunst der Karlsbader und Neudeker Konditoren, der Karlsbader Kurbonvivanten sowie des Niveaus der Professoren am Karlsbader deutschen Gymnasium. Obwohl seine Heimat ihm in seiner Jugendzeit eine schwere Rolle zuwies, betrachtet der Autor die Jahre in der damaligen Tschechoslowakischen Republik mit einer liebevollen Ansicht von oben, einem weisen Stolz eines Menschen, der trotz Anfechtungen hohe Lebenszielpunkte erreichte. Heinz Kurt Henisch starb am 21. März 2006, ein Monat vor seinem 84. Geburtstag. Ein Teil seiner Asche wurde am 27. Oktober 2006 in das Friedfeld auf dem Neudeker Friedhof verstreut. Bei der 18. Pilgerfahrt des guten Willens am 16.6. 2007 wurde an seinem Geburtshaus in der Straße Bratří Čapků Nr. 591 eine Gedenktafel für ihn enthüllt. 6 Johann Wolfgang Goethe Význačný německý básník, spisovatel a vědec Johann Wolfgang Goethe (1749 – – 1832) projížděl Nejdkem dvakrát v roce 1786. Zanechal po sobě dva dopisy adresované Charlotě Steinové, ve kterých se zmiňuje o našem městě. Z druhé cesty pořídil kresbu nejdecké skály s věží. Kresba byla součástí druhého dopisu. Schneeberg 15. srpna 1786 Musím své milované nechat dopis ve Schneebergu v Sasku, neboť jej obdrží dříve, než když bude napsán z Karlových Var. Viděl jsem zde mnoho zajímavého, příliš na dva dny, a přece nechci zůstat déle, nechci být odváděn od svého předsevzetí. Dnes ráno jsem před prohlídkou dolu sundal Tvůj prsten, stále mi cosi chybělo. Stejně je mi, když postrádám Tvou společnost a mám Ti pořád co říci. V mineralogii se bez chemie nedo stávám ani krok kupředu, vím to již dlouho a odložil jsem ji také stranou, jsem k ní však stále strháván. Tys nyní doma a vydatně prší. Bez zvláštní milosti duchů nebudu moci zítra kreslit skálu s věží v Nejdku, což mne nenaladí příliš humorně. Nuže, žij blaze, miluj mě! Než odjedu z Karlových Var, napíšu Ti. Jsem Ti srdečně blízko, měla bys být vždy se mnou, žili bychom dobře. Johann Wolfgang Karlovy Vary, 20. srpna 1786, neděle ráno Jen několik málo slov, neboť pošta odjíždí a diktuji již od Schneebergu. Ačkoliv jsem vyjel již v půl šesté, dorazil jsem až po 11. hodině a shledal jsem cestu zcela odpudivou. Celý den pršelo a skálu s věží jsem bez pomoci ducha kreslil z naproti stojící kůlny. Mám velkou radost, že Ti kresbu mohu zaslat. Naneštěstí byl můj papír malý, a proto jde obrázkem rýha. Přesto Ti má udělat radost. Je to skutečně zajímavý motiv. Doufám, že budou následovat další. Nechám si udělat větší portfej, malá je příliš mimo můj for mát. Potěšení, které jsem měl, když jsem mohl být s Tebou a cítit Tvou lásku, nemohu vyjádřit. Žij blaze, obdržíš ode mne ještě brzy dopisy. Princezna dorazila a též vrchní maršál ze Studnitz z Gothy. Jinak je vše při starém. Žij blaze, miluj mě, ať mne život těší. S Wertherem to jde kupředu. Johann Wolfgang Dne 28. srpna 1932 byl na západním svahu Křížového vrchu (nad současnou mateřskou školou) slavnostně odhalen Goethův pomník. Téhož roku byla na počest tohoto Slavnostní odhalení Goethova pomníku na Křížovém vrchu v roce 1932 Feierliche Enthüllung Goethes Dankmals auf dem Kreuzberg im Jahre 1932 7 slavného nejdeckého návštěvníka přejmenována tehdejší Školní ulice na Goethovu ulici (dnes Bratří Čapků). Pomník existoval do roku 1945. Der bedeutende deutsche Dichter, Schriftsteller und Wissenschaftler Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) reiste zweimal durch Neudek, und zwar im Jahre 1786. Er hinterließ zwei Briefe an Charlotte von Stein, in welchen er unsere Stadt erwähnte. Während der zweiten Reise machte er eine Zeichnung des Neudeker Felsens mit einem Turm. Die Zeichnung war ein Bestandteil seines zweiten Briefes. Schneeberg, 15. August 1786 Ich muss für meine Geliebte einen Brief in Schneeberg in Sachsen lassen, denn sie wird J.W. Goethe ihn früher erhalten, als wenn er aus Karlsbad – kresba věže z roku 1786 – Zeichnung des Turmes geschrieben wird. Ich habe hier viel Interes aus dem Jahre 1786 santes gesehen, zu viel in zwei Tagen, und trotzdem will ich nicht länger bleiben, ich will nicht von meinem Vornehmen weggeführt werden. Heute morgen habe ich vor der Gru benbesichtigung Deinen Ring ausgezogen und etwas fehlte mir die ganze Zeit. Genau so fühle ich mich, wenn ich Deine Anwesenheit vermisse und Dir immer etwas zu sagen habe. In der Mineralogie komme ich ohne Chemie keinen Schritt weiter, ich weiß dies seit langem und ich habe sie auch zur Seite gelegt; ich werde jedoch weiterhin von ihr mitgerissen. Du bist jetzt zu Hause und es regnet ausgiebig. Ohne besondere Begüns tigung der Geister werde ich morgen nicht in der Lage sein den Felsen mit dem Turm in Neudek zu zeichnen, was mich nicht sehr humorvoll stimmt. Nun, lebe wohl, liebe mich! Bevor ich Karlsbad verlasse, werde ich Dir schreiben. Ich bin Dir herzlich nah, Du solltest immer mit mir sein, wir würden wohl gut leben.Johann Wolfgang Karlsbad, 20. August 1786, Sonntag morgens Nur der Wörter ein wenig, denn die Post fährt weg und ich diktiere bereits aus Schnee berg. Obwohl schon ich um halb sechs losgefahren bin, bin ich erst nach 11 Uhr ange langt und fand die Reise ganz abstoßend. Es regnete den ganzen Tag und ich zeichnete den Felsen mit dem Turm ohne Hilfe der Geister von der gegenüber stehenden Scheune. Ich freue mich sehr darüber, dass ich Dir die Zeichnung senden kann. Unglücklicher weise war mein Blatt zu klein, und deswegen läuft eine Rille durch das Bild. Trotzdem 8 soll es Dir Freude bereiten. Es ist wirklich ein interessantes Motiv. Ich hoffe, es werden auch andere folgen. Ich werde mir ein größeres Portefeuille machen lassen; das kleine ist zu sehr außerhalb meines Formates. Das Vergnügen, das ich hatte, als ich mit Dir zu sammensein konnte und Deine Liebe spürte, kann ich nicht ausdrücken. Lebe wohl, Du wirst bald noch Briefe von mir erhalten. Die Prinzessin ist angekommen und ebenfalls der Obermarschall von Studnitz aus Gotha. Sonst ist alles beim Alten. Lebe wohl, liebe mich, so dass das Leben mich freut. Mit Werther geht es vorwärts. Johann Wolfgang Am 28. August 1932 wurde Goethes Denkmal am westlichen Hang von Kreuzberg (über dem heutigen Kindergarten) feierlich enthüllt. In demselben Jahr wurde zu Ehren dieses berühmten Neudeker Besuchers die damalige Schulstrasse zu Goethe Straße umbenannt (heute die Straße Bratří Čapků). Das Denkmal existierte bis 1945. Otakar Korec Otakar Korec se narodil 26. listopadu 1908 v domě čp. 110 v Nádražní ulici. Na jeho místě je dnes parčík (dům byl roku 1984 zbourán). Od roku 1913 je rodina hlášena v Praze. Tam dosáhl Otakar Korec středoškolského vzdělání na české státní reálce. Během 20. a 30. let získal vojenské vzdělání – školu leteckého dorostu v Prostějově, dále pilotní školu, pokračovací školu „jednosedadlovou“ a Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde se od 1. července 1935 stává poručíkem letectva. Následovaly kurzy: aplikační letecký kurz v Prostějově a kurz létání za noci a podle přístrojů u leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše v Olomouci. Otakar Korec Od roku 1935 je přidělován k různým letkám, – portrét z knihy Jana Raila v roce 1937 se stal zatímním velitelem 51. letky, v únoa Víta Formánka Žít na věky ru 1938 byl přemístěn k 36. letce jako první důstojník. – Porträt aus dem Buch Za mobilizace a branné pohotovosti státu se osvědčil von Jan Rail und Vít Formánek ve funkci velitele letky, později také jako první důstojŽít na věky ník stíhací letky. Po okupaci okleštěných Čech a Moravy začali bývalí čeští vojáci a letci odcházet do zahraničního exilu. V červnu 1939 prchala skupina našich letců přes hranice do Polska. 9 Dostali se do shromažďovacího tábora v Krakově, kde podepsali vstup do francouzské cizinecké legie na dobu pěti let. Poté se z polského Gdaňsku přesunuli lodí do francouzského přístavu Calais, kam dopluli prvního srpnového dne. Již v září toho roku se ve výcvikovém středisku Chartres nedaleko Paříže přeškolovali na francouzské stíhačky. Odchod k polním jednotkám probíhal až od května 1940. Naši piloti dostali možnost zrušit svůj původní závazek vůči Francii a se zpětnou platností se k 2. říjnu 1939 přihlásili do československé armády, která sloužila ve francouzských jednotkách. V květnu 1940 se válečné operace přesunuly na území Francie. Dne 11. května dostal por. Korec příkaz k odjezdu na frontu ke stíhací peruti I/3. Poté se dostává do Remeše Otakar Korec a 17. května nastupuje do války. Hlídkování prostoru jed–ve 30. letech 20. století noho místního letiště, což dostal za úkol, bylo téměř na – in den 30-er Jahren des 20. Jahrhunderts denním programu. Tamní piloti létali na nejlepších francouzských stíhačkách. Dne 5. června 1940 v 5 hodin ráno začala bezprostřední bitva o Francii – útok do francouzského vnitrozemí. V 8:45 vzlétl ze základny Meaux–Esbly letoun Dewoitine D-520C.1 s číslem 126 poručíka Korce. Korcova skupina měla rozkaz hlídkovat u Amiensu. Nato zaútočilo asi deset německých letadel na skupinu československých a francouzských pilotů. Korcovo letadlo bylo zasaženo. Hořící stíhačka se zřítila v obci Argouves nedaleko Amiensu. Podle poválečných svědectví místních obyvatel se Korcovi podařilo letoun včas opustit na padáku, při sestupu jej však zastřelil útočící německý stíhač. Během svého působení v peruti I/3 vykonal Otakar Korec celkem 10 válečných letů v trvání 11 hodin a 10 letů jiných za 7 hodin. V roce 1947 byl Otakar Korec prohlášen úřady oficiálně za mrtvého. Byl vyznamenán čsl. válečným křížem 1939. In memoriam byl jmenován nadporučíkem (od 28. října 1938), kapitánem (od 28. října 1939) a štábním kapitánem letectva (od 1. května 1940). Na pamětní desce v klubovně Čs. národního domu v Londýně je uvedeno více než 500 československých letců, padlých v letech 1939 – 1945 na západní frontě, mezi nimi též Otakar Korec. Na československém vojenském hřbitově v La Targette ve Francii nese kříž č. 174 jméno Otakara Korce. Památník padlým čsl. letcům ve 2. světové válce v Praze-Dejvicích uvádí jejich jmenovitý výčet. Rodilý Nejdečan je vepsán do jedné ze dvou desek. V sobotu 4. června 2005 proběhlo na místě jeho rodného domu odhalení kamene s pamětní deskou. Tuto akci iniciovalo a na realizaci se podílelo občanské sdružení JoN – „Jde o Nejdek“. O finanční krytí se postaralo město Nejdek. 10 Otakar Korec wurde am 26. November 1908 im Haus Nr. 110 in der Bahnhofstrasse geboren. In den Räumen des Hauses gibt es heute ein kleiner Park (das Haus wurde 1984 abgerissen). Seit 1913 ist die Familie in Prag gemeldet. Dort erreichte Otakar Korec eine Mittelschulausbildung an der tschechischen staatlichen Realschule. Während der 20-er und 30-er Jahre erwarb er eine militärische Ausbildung an der Schule für fliegerischen Nachwuchs in Prostějov (Proßnitz), weiter an der Pilotenschule, an der weiterführenden „einsitzigen“ Schule und an der Militärakademie in Hranice na Moravě (Mährisch Weisskirchen), wo er am 1. Juli 1935 Luftwaffenleutnant wurde. Es folgten Kurse – Anwendungs-Flugkurs in Prostějov und ein Kurs für Nacht-Instrumentenflug beim Flugregiment 2 von Dr. Edvard Beneš in Olomouc (Olmütz). Seit 1935 wurde er zu verschiedenen Staffeln abkommandiert, 1937 ist er dann vorläufiger Kommandant der 51. Jagdstaffel geworden und im Februar 1938 wurde er zur 36. Staffel als der erste Offizier umgesetzt. Während der Mobilisierung und Wehrbereitschaft des Staates bewährte er sich als Staffelkommandant und später auch als erster Offizier der Jagdstaffel. Nach der Besetzung des beschnittenen Tschechiens und Mährens begannen die ehemaligen tschechischen Soldaten und Flieger in Ausland zu gehen. Im Juni 1939 floh eine Gruppe unserer Flieger über die Grenze nach Polen. Sie kamen in ein Sammellager in Krakau, wo sie den Beitritt in die französische Fremdenlegion für fünf Jahre unterschrieben. Nachher zogen sie in einem Schiff aus dem polnischen Danzig in den französischen Hafen Calais, wo sie am 1. August ankamen. Bereits im September desselben Jahres wurden sie im Übungszentrum Chartres (nicht weit von Paris) für die französischen Jäger umgeschult. Der Abgang zu den Feldtruppen ging bis Mai 1940 weiter. Unsere Piloten bekamen die Möglichkeit ihre ursprüngliche Verpflichtung gegenüber Frankreich abzusagen, und mit einer Rückwirkung meldeten sie sich Pomník št. kpt. Otakara Korce v Nádražní ulici v Nejdku na místě, kde stál jeho rodný dům Denkmal von Stabshauptmann Otakar Korec in der Nádražní Straße in Neudek an der Stelle, wo sein Geburtshaus stand 11 Hrob Otakara Korce v La Targette ve Francii Grab von Otakar Korec in La Targette in Frankreich zum 2. Oktober 1939 zur tschechoslowakischen Armee, welche in den französischen Truppen diente. Im Mai 1940 verschoben sich die Kriegshandlungen auf das Gebiet in Frankreich. Am 11. Mai erhielt Leutnant Korec den Befehl zur Abfahrt an die Front zum Jagdgeschwader I/3. Nachher kam er nach Reims und am 17. Mai tritt Frankreich in den Krieg ein. Das Überwachen des Gebietes eines örtlichen Flughafens, was seine Aufgabe war, war fast alltägliches Programm. Die dortigen Piloten flogen zusammen mit den besten französischen Jagdfliegern. Am 5. Juni 1940 um 5 Uhr morgens begann die unmittelbare Schlacht um Frankreich – der Angriff auf das französische Inland. Um 8:45 Uhr startete von der Basis Meaux–Esbly das Flugzeug Dewoitine D520C.1 mit der Nummer 126 von Leutnant Korec. Seine Gruppe hatte den Befehl bekommen, bei Amiens zu überwachen. Danach flogen etwa zehn deutsche Flugzeuge einen Angriff auf die Gruppe von tschechoslowakischen und französischen Piloten. Das Flugzeug von Korec wurde getroffen. Der brennende Jäger stürzte in der Gemeinde Argouves nicht weit von Amiens ab. Laut Nachkriegszeugenaussagen der hiesigen Bewohner schaffte Korec das Flugzeug mit einem Fallschirm rechtzeitig zu verlassen, allerdings wurde er beim Hinuntergleiten von einem angreifenden deutschen Jäger erschossen. Während seiner Wirkung im Geschwader I/3 machte Otakar Korec insgesamt 10 Kriegsflüge in 11 Stunden und 10 andere Flüge in 7 Stunden. Im Jahre 1947 wurde Otakar Korec von den Ämtern offiziell für tot erklärt. Er wurde mit dem tschechoslowakischen Kriegskreuz 1939 ausgezeichnet. In memoriam wurde er Oberleutnant (seit 28. Oktober 1938), Hauptmann (seit 28. Oktober 1939) und Stabshhauptmann der Luftwaffe (seit 1. Mai 1940). Auf der Gedenktafel im Klubraum des Tschechoslowakischen Nationalhauses in London stehen mehr als 500 tschechoslowakische Flieger, die in den Jahren 1939 – 1945 an der Westfront gefallen waren, unter ihnen auch Otakar Korec. Auf dem tschechoslowakischen Soldatenfriedhof in La Targette in Frankreich trägt das Kreuz Nr. 174 den Namen von Otakar Korec. Das Denkmal der gefallenen tschechoslowakischen Flieger im 2. Weltkrieg in Prag-Dejvice gibt ihre Namenaufzählung wieder (der gebürtige Neudeker ist in eine von zwei Zeilen der Tafel eingeschrieben worden). Am Samstag 4. Juni 2005 fand an der Stelle seines Geburtshauses die Enthüllung des Steines mit der Gedenktafel statt. Diese Aktion wurde von der Bürgervereinigung JoN („Jde o Nejdek“ – Es geht um Neudek) initiiert, die sich auch an der Realisierung beteiligte. Die Stadt Neudek sorgte dann für die finanzielle Abdeckung der Absicht. 12 Josef Pilz Josef Pilz spatřil světlo světa 3. prosince 1870 v Chomutově, kde vystudoval tamní učitelský ústav. V letech 1889 až 1900 vyučoval v okresech Teplice, Jáchymov a Nejdek. Od roku 1900 působil na chlapecké škole měšťanské, v roce 1928 se stává jejím ředitelem. Od podzimu 1909 začíná psát zápisy do kroniky města Nejdku, v letech 1911 až 1941 spravoval zdejší městský archiv. V roce 1923 byla vydána kniha Geschichte der Stadt Neudek (Dějiny města Nejdku), první uceleně sestavená publikace o minulosti našeho užšího regionu. Její sešitová verze vycházela ještě před 1. světovou válkou. Politicky se angažoval v Německé sociálně demokratické straně dělnické, roku 1931 za n kandidoval na post starosty, rovněž zasedal v městské radě. Od roku 1905 až do své smrti (5. srpna 1941) žil v domě čp. 557 na náměstí. Josef Pilz erblickte das Licht der Welt am 3. Dezember 1870 in Chomutov (Komotau), wo er an der dortigen Lehreranstalt studierte. In den Jahren 1889 bis 1900 unterrichtete in den Bezirken Teplice (Teplitz), St. Joachimstal und Neudek. Seit 1900 war er an der Knabenbürgerschule tätig und im Jahre 1928 wurde er ihr Direktor. Seit Herbst 1909 begann er Einträge in die Chronik der Stadt Neudek zu schreiben, in den Jahren 1911 bis 1941 verwaltete er das hiesige Stadtarchiv. Im Jahre 1923 wurde das Buch Geschichte der Stadt Neudek herausgegeben – die erste einheitlich zusammengestellte Publikation über die Geschichte unserer engeren Region. Ihre Heftversion erschien noch vor dem Ersten Weltkrieg. Politisch engagierte er sich in der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei – im Jahre 1931 kandidierte er in ihr um das Bürgermeisteramt; ebenfalls tagte er im Stadtrat. Seit 1905 bis zu seinem Tod (5. August 1941) lebte er im Haus Nr. 557 auf dem Marktplatz. 13 František Rajman František Rajman se zařadil bezpochyby mezi vůdčí osobnosti města Nejdku v prvním poválečném období, jeho jméno je též spjato s jeho krátkým předválečným působením v Nejdku. Jeho rodištěm se staly Nové Dvory u Kutné Hory, kde přišel na svět 20. února 1898. Po obecné a měšťanské škole absolvoval v letech 1913 – 1916 Učitelský ústav v Kutné Hoře. V roce 1919 se objevuje v Košťanech u Teplic jako učitel na české obecné škole. Roku 1925 se definitivně stává odborným učitelem. V lednu 1935 byl přeřazen do úřadovny inspektora státních národních škol v Teplicích – Šanově do funkce tajemníka. Dnem 1. září 1936 byl ustanoven ředitelem státní měšťanské školy v Nejdku a zároveň byl pověřen správou státní školy obecné. Jeho jméno se též objevilo na kandidátce České volební skupiny pro volbu do obecního zastupitelstva. Volby se v Nejdku uskutečnily dne 12. června 1938. V září téhož roku byl nucen odejít do Loučeně na Nymbursko, kde vyučoval na tamní měšťanské škole, posléze působil na měšťanské škole chlapecké v Nymburce. Do Nejdku zamířil ihned v květnu 1945 jakožto zmocněnec Ministerstva školství a národní osvěty, měl řídit zdejší kulturu a osvětu. V náplni práce měl otevírání českých škol v okrese, první z nich – nejdecká byla slavnostně otevřena 17. června 1945. Vedle toho se postaral o první vlnu osídlování města českým obyvatelstvem. V roce 1945 sepsal dvě publikace o Nejdku – Začínáme český život v Nejdku a Slavnostní otevření české školy v Nejdku 17.6. 1945. Výrazně se angažoval v komunální politice. V červenci r. 1945 se stal představitelem našeho města (předsedou Místní správní komise – MSK). V tomto křesle setrval do února 1946, kdy dobrovolně ukončil svůj život v lesní chatě na Fojtově střelnou ranou do srdce. Následně se rozhodla rada MSK jmenovat Františka Rajmana prvním čestným občanem města Nejdku po roce 1945. Jeho ostatky jsou uloženy v hrobce, jež se nachází v jižní části městského Rajmanova vyhlídka / Rajman-Aussicht hřbitova. 14 Roku 1947 byla instalována na Křížovém vrchu, na tzv. Rajmanově vyhlídce, kde po čas svého života rád sedával a vyhlížel na město, černá mramorová pamětní deska, jež byla vsazena do kamene. Text na desce zněl „Bratru bratrem, sestře sestrou bu deme“. K obnově pamětní desky došlo v roce 2002. František Rajman gehörte zweifellos zu den führenden Persönlichkeiten der Stadt Neudek in der ersten Nachkriegsperiode; sein Name ist auch mit seiner kurzen Vorkriegswirkung verbunden. Sein Geburtsort war Nové Dvory bei Kutná Hora (Kuttenberg), wo er am 20. Februar 1898 zur Welt kam. Nach der Volks- und Bürgerschule absolvierte er in den Jahren 1913 – 1916 die Lehreranstalt in Kutná Hora. Im Jahre 1919 erschien er in Košťany (Kosten) bei Teplitz als Lehrer an der tschechischen Volksschule. Im Jahre 1925 wurde er endgültig Fachlehrer. Im Januar 1935 wurde er in die Amtsstelle des Inspektors der staatlichen Nationalschulen in Teplice – Šanov (Teplitz – Schönau) versetzt, wo er als Sekretär tätig war. Am 1. September 1936 wurde er als Direktor der staatlichen Bürgerschule in Neudek angestellt und gleichzeitig mit der Verwaltung der staatlichen Volksschule beauftragt. Sein Name erschien ebenfalls auf der Kandidatenliste der Tschechischen Wahlgruppe für die Wahl in die Gemeindevertretung. Die Wahl fand in Neudek am 12. Juni 1938 statt. Im September desselben Jahres wurde er gezwungen, nach Loučeň in der Region Nymburk (Nimburg) zu gehen, wo er an der dortigen Bürgerschule unterrichtete. Nachher wirkte er an der Knabenbürgerschule in Nymburk. Nach Neudek fuhr Rajman sofort im Mai 1945 als Beauftragter des Ministeriums für Schule und Volksaufklärung in den Bezirksbereich – er sollte die hiesige Kultur und Aufklärung steuern. Seine Aufgabe war es, tschechische Schulen im Bezirk zu eröffnen; die erste von ihnen – die Neudeker Schule – wurde am 17. Juni 1945 feierlich eröffnet. Außer diesem trug er zu der ersten Besiedlungswelle der Stadt mit tschechischer Bevölkerung bei. Im Jahre 1945 schrieb er zwei Publikationen über Neudek – Začíná me český život v Nejdku und Pohřební vůz započal svou cestu u bývalé radnice Slavnostní otevření české školy Leichenwagen begann die Fahrt beim ehemaligen Rathaus v Nejdku 17.6. 1945. 15 Er engagierte sich erheblich in der Kommunalpolitik. Im Juli 1945 wurde er Vertreter unserer Stadt (Vorsitzender der Örtlichen Verwaltungskommission – MSK). Dieses Amt bekleidete er bis Februar 1946, als er in einer Waldhütte in Fojtov (Voigtsgrün) sein Leben mit einem Schuss ins Herz freiwillig beendete. Anschließend beschloss der Rat der MSK, František Rajman zum ersten Ehrenbürger der Stadt Neudek zu erklären, und zwar nach dem Jahre 1945. Seine sterblichen Überreste sind in einer Gruft eingebettet, die sich im südlichen Teil des Stadtfriedhofs befindet. Im Jahre 1947 ist auf der so genannten Rajman-Aussicht eine schwarze in Stein eingesetzte Gedenktafel aufgestellt worden, wo er während seines Lebens gerne saß und es liebte, einen Blick auf die Stadt zu werfen. Der Text auf der Tafel lautete: „Bru der werden wir dem Bruder sein, Schwester der Schwester sein“. Im Jahre 2002 wurde die Gedenktafel erneuert. Vladimír Ráž Vladimír Ráž – před rodným domem (věnování Z. Streichsbierovi) – vor dem Geburtshaus (Widmung an Z. Streichsbier) Dne 1. července 1923 se v domě čp. 441 v ulici Bratří Čapků (tehdy Školní ulice) narodil Vladimír Ráž. Docházel do místní české obecné školy. V první polovině 30. let se jeho rodina přestěhovala do Prahy. Původně se chtěl stát lékařem, avšak za 2. světové války byly české vysoké školy zavřeny, začal proto studovat dramatické oddělení Státní konzervatoře Praha (absolvoval v roce 1947). V letech 1947 – 1949 byl členem Realistického divadla, poté působil v Divadle filmového studia. Od roku 1951 hrál v karlínském divadle. Roku 1954 se stal členem činohry Národního divadla, kde byl v angažmá do roku 1989. V mládí ztělesňoval milovníky a romantické hrdiny, posléze vyzrál v charakterního herce v tragédiích, psychologických dramatech a komediích. „Ráž je vždycky hercem střídmého, oduševnělého projevu, kultivovaného v pohybu i hlase, strhující nejen svou inteligencí, šarmem a kouzlem celé své osobnosti, ale i vnitřní silou uměleckého prožitku.“ (Bartošková – Bartošek: Filmové profily 2). 16 Na prknech divadla vytvořil například postavu Čapkova Loupežníka, dále Laerta ve hře Hamlet a d´Arta gnana ve Třech mušketýrech. Pro nejméně tři generace je Vladimír Ráž především králem Miroslavem z dnes již legendární pohádky Pyšná princezna. Už v době premiéry v roce 1952 se film stal „tahákem“. Není se čemu divit. V éře plné budovatelských snímků prolétl romantický film režiséra Bořivoje Zemana biograTorzo školní fotografie 2. třídy české fy jako svěží jarní vítr. Hlavní píseň obecné školy z r. 1932 „Rozvíjej se, poupátko“ se stala hitem. Torso der Schulfotografie der 2. Klasse an der Za dobu promítání v kinech jej podle tschechischen Volksschule aus dem Jahre 1932 záznamů tehdejší Ústřední půjčovny filmů shlédlo deset a půl miliónu lidí. Od prvního uvedení na televizní obrazovce (1965) se tento příběh Boženy Němcové stal jednou z nejoblíbenějších pohádek české filmové historie. Dále vytvořil ve filmech a televizních inscenacích desítky výrazných rolí – Byl jednou jeden král (rybář), Dovolená s Andělem (Pavlát), Tajemství krve (Dr. Janský), Hrátky s čertem (ďábel Solfernus), Revoluční rok 1848 (J.V. Frič), Psohlavci (Jan Sladký-Kozina) či Mikoláš Aleš (malíř Ženíšek). Objevil se v seriálech Hříšní lidé města pražského, Sňatky s rozumu, F.L. Věk, 30 případů majora Zemana. Naposledy jej mohli diváci vidět v druhé řadě televizního seriálu Zdivočelá země. Díky svému kultivovanému projevu a vynikajícímu recitátorství našel uplatnění v rozhlase a dabingovém studiu. Snad největší úspěch sklidil dabováním Lexe Barkera alias Old Shatterhanda v oblíbených mayovkách. Ještě během svého působení na první divadelní scéně obdržel titul zasloužilý člen Národního divadla (1971) a zasloužilý umělec (1984). V roce 1997 k nim přidal ocenění za dlouholetou práci v dabingu. S rodným městem neztratil kontakt, častokrát do Nejdku zajížděl. V roce 1990 se zúčastnil I. Poutě dobré vůle a svou lásku k rodnému městu vyjádřil v dopise z června 2000. Byl to jeden z jeho posledních. Zemřel nedlouho po svých sedmasedmdesátých narozeninách v úterý 4. července 2000. V rámci XII. Poutě dobré vůle (23. června 2001) byla na rohu jeho rodného domu odhalena pamětní deska připomínající tohoto nejdeckého rodáka. Im Haus Nr. 441 in der Bratří Čapků Straße (damals Schulstrasse) wurde Vladimír Ráž am 1. Juli 1923 geboren. Er besuchte die örtliche tschechische Volksschule. Nach Prag zog seine Familie in der ersten Hälfte der 30-er Jahre schließlich um. 17 Ursprünglich wollte er Arzt werden, allerdings während des 2. Weltkriegs sind die tschechischen Hochschulen geschlossen worden; deswegen begann er dramatische Abteilung am Staatlichen Konservatorium Prag zu studieren (mit einem Abschluss im Jahre 1947). In den Jahren 1947– 1949 wurde er anschließend Mitglied des Realistischen Theaters, danach war er im Filmstudiotheater tätig. Seit 1951 spielte er im Theater Karlín. Vladimír Ráž – s ochotníky nejdeckého divadelního spolku Jirásek Im Jahre 1954 wurde er Mitglied des – mit Laientheater-Schauspielern des Neudeker Schauspielensembles des NationalTheatervereins Jirásek theaters, in dem er sich bis 1989 im Engagement befand. Während seiner Jugendzeit verkörperte er Liebhaber und romantische Helden, nachher reifte er zu einem charakterfesten Schauspieler in Tragödien, psychologischen Dramen und Komödien. „Ráž ist immer ein Schauspieler von mäßiger, beseelter Äuße rung, kultiviert in der Bewegung sowie in der Stimme, begeisternd nicht nur mit Intelli genz, Charme und Zauber seiner ganzen Persönlichkeit, sondern auch mit der inneren Kraft des künstlerischen Erlebnisses.“ (Bartošková – Bartošek: Filmové profily 2). Auf den Brettern des Theaters spielte er z.B. die Figur des Räubers von Čapek, weiter Laertes im Schauspielstück Hamlet und d´Artagnan in den Drei Musketieren. Für mindestens drei Generationen ist Vladimír Ráž vor allem der König Miroslav in dem heute bereits legendären Märchen Pyšná princezna (Die stolze Prinzessin). Schon zur Zeit der Prämiere im Jahre 1952 ist der Film ein Dauerbrenner geworden. Kein Wunder. Zur der Zeit, welche voll berauschender Bilder war flog der romantische Film des Regisseurs Bořivoj Zeman durch die Kinos wie ein frischer Frühlingswind. Das Hauptlied „Rozvíjej se, poupátko“ (Öffne dich, du kleine Blume) wurde zu einem Schlager. Während der Vorführung in Kinos hatten laut Berichte des damaligen Filmvertrieb Ústřední půjčovna filmů 10,5 Mio. Leute diesen Film gesehen. Seit der ersten Vorführung im Fernsehen (1965) wurden diese Geschichte von Božena Němcová eines der beliebtesten Märchen der tschechischen Filmgeschichte. Weiter stellte Vladimír Ráž in Filmen und Fernsehinszenierungen viele ausdrucksvolle Rollen dar – Byl jednou jeden král (Fischer), Dovolená s Andělem (Pavlát), Tajemství krve (Dr. Janský), Hrátky s čertem (Teufel Solfernus), Revoluční rok 1848 (J.V. Frič), Psohlavci (Jan Sladký-Kozina) oder Mikoláš Aleš (Maler Ženíšek). Er erschien ebenfalls in Hříšní lidé města pražského, Sňatky z rozumu, F.L.Věk und 30 případů majora Zemana. Zuletzt konnten die Zuschauer ihn in der zweiten Reihe der Fernsehserie Zdivočelá země sehen. Dank seiner kultivierten Äußerung und hervorragendem Rezitieren fand er seine Anwendung auch im Rundfunk und Synchronstudio. Seinen vielleicht größten 18 Erfolg ernte er durch Synchronisieren von Lex Barker alias Old Shatterhand in den beliebten May-Filmen. Noch während seiner Wirkung in der ersten Theaterszene erhielt er den Titel Verdienstvolles Mitglied des Nationaltheaters (1971) und Verdienstvoller Künstler (1984). Im Jahre 1997 fügte er noch eine Würdigung für langjährige Arbeit im Bereich Synchronisieren hinzu. Mit seiner Geburtsstadt verlor er nicht den Kontakt – oft kam er hierher. Im Jahre 1990 nahm er an der I. Pilgerfahrt des guten Willens teil; seine Liebe zur Geburtsstadt drückte er in einem Brief vom Juni 2000. Dies war einer seiner letzten Briefe. Er starb kurz nach seinem 77. Geburtstag am Dienstag 4. Juli 2000. Im Rahmen der XII. Pilgerfahrt des guten Willens (am 23. Juni 2001) wurde an der Ecke seines Geburtshauses eine Gedenktafel enthüllt, die an diesen gebürtigen Neudeker erinnert. Rudolf Schreiber Rudolf Schreiber se narodil v Nejdku dne 8. března 1907. Navštěvoval reálné gymnázium v Karlových Varech a vystudoval historii na německé Karlově univerzitě v Praze. Doktorem filosofie se stal v roce 1931 a od tohoto roku byl vědeckou pomocnou silou v Německé společnosti věd a umění. Roku 1935 dosáhl místa odborného asistenta historického semináře (do 1939) a o dva roky později získal titul docenta. V roce 1937 ukončil úspěšně studium na Státní archivní škole v Praze. Na sklonku 2. světové války (1944) byl jmenován profesorem středověkých a raně novověkých českých dějin. Vedle této činnosti se stal členem Spolku pro dějiny Němců v českých zemích, Československé archivní společnosti (od 1937) a Německé akademie věd (1944). V roce 1941 převzal vedení Archivu hlavního města Prahy, kde setrval do roku 1945. Posléze byl nucen opustit Československo a zamířil do Německa. Novým domovem se pro něho stalo Porýní-Falcko, kde pokračoval ve své vědecké práci. Patřil k zakládajícím členům Spolku Adalberta Stiftera, byl předsedou Historické komise a členem Collegia Carolina. Od roku 1950 vykonával funkci ředitele Zemského archivu ve Speyeru. Zemřel náhle 25. října 1954. 19 Jeho odborná a vědecká činnost byla velice rozsáhlá. Vedle redaktora časopisu „Sude toněmecké dějiny“ (v letech 1937 až 1945) uveřejňoval celou řadu článků a publikací k dějinám Čech (obzvláště Loketska) a města Prahy: Loketský urbář hraběte Šlika od roku 1525, Praha 1934; Archivnictví v novém Československu, 1950; Loketský kraj a jeho enklávy po třicetileté válce, Praha 1935 (výběr). Rudolf Schreiber wurde am 8. März 1907 in Neudek geboren. Er besuchte das Realgymnasium in Karlsbad und studierte Geschichte an der deutschen KarlsUniversität in Prag. Im Jahre 1931 wurde er Doktor der Philosophie und seit diesem Jahr wurde er eine wissenschaftliche Hilfskraft in der Deutschen Gesellschaft der Wissenschaften und Künste. Im Jahre 1935 hatte er die Stelle eines fachlichen Assistenten des Seminars für Geschichte (bis 1939) und zwei Jahre später erhielt er den Titel Dozent. Im Jahre 1937 schloss er erfolgreich das Studium an der Staatlichen Archivschule Prag ab. Am Ende des 2. Weltkriegs (1944) ist er zum Professor für Mittlere und Neuere Geschichte ernannt worden. Außer dieser Tätigkeit war er auch Mitglied des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, der Tschechoslowakischen Archivgesellschaft (seit 1937) und der Deutschen Akademie der Wissenschaften (1944). Im Jahre 1941 übernahm er die Leitung des Archivs der Hauptstadt Prag, wo er bis 1945 blieb. Nachher wurde er gezwungen, die Tschechoslowakei zu verlassen, und er ging nach Deutschland. Rheinland-Pfalz wurde seine neue Heimat, in der er seine wissenschaftliche Arbeit fortsetzte. Er gehörte zu den Gründungsmitgliedern des Adalbert Stiftung Vereines, war der Vorsitzende der Historischen Kommission sowie Mitglied des Collegiums Carolinum. Seit 1950 bekleidete er das Amt des Direktors des Landesarchivs Speyer. Er starb plötzlich am 25. Oktober 1954. Seine fachliche und wissenschaftliche Tätigkeit war sehr umfangreich. Außer seiner Tätigkeit als Redakteur der „Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte“ (in den Jahren 1937 bis 1945) veröffentlichte er eine ganze Reihe von Artikeln und Publikationen zur Geschichte Böhmens (vor allem der Region Elbogen) und zur Stadt Prag: Das Elbogener Urbar des Grafen Schlick von 1525, Prag 1934; Vom Archivwesen der neuen Tschechoslowakei, 1950; Der Elbogener Kreis und seine Enklaven nach dem Dreißigjährigen Kriege, Prag 1935 (Auswahl). 20 Ignác Sichelbarth (1708 – 1780) z Nejdku až na císařský dvůr I když je jméno Ignác Sichelbarth pro většinu z nás téměř neznámé, přece patří k nejvýznamnějším a nejzajímavějším osobnostem v dějinách našeho města. Od roku 1999 je na nejdecké skále pod věží umístěna jeho pamětní deska. Sichelbarthova životní pouť je jedinečná. To, že se v první polovině 18. století dostal člověk z Nejdku až do Číny a tam dosáhl vysokých poct, je téměř neuvěřitelné. Jako malíř působil nejspíše již ve své vlasti. Roku 1736 vstoupil v Brně jako novic do jezuitského řádu. Od roku 1739 studoval v Olomouci teologii a připravoval se na misionářskou činnost. Roku 1743 jej nacházíme ve skupině spolubratří v Lisabonu. Odtud vedla jeho cesta kolem Afriky a Indie do Makaa, které bylo výchozím místem čínské misie. Roku 1745 dosáhl svého cíle – Pekingu. Sichelbarthovo dílo Ze Sichelbarthových prací se dochovala jen malá část. Jsou to asi dva tucty obrazů zvířat, převážně v krajině. Jsou uloženy v muzeu starého císařského paláce v Pekingu a v Národním palácovém muzeu v Taipei na Tchajwanu. V Taipei je jeho nejvýznamnější z dochovaných obrazů – „Sto jelenů v krajině“. Je to kresba na pásu hedvábí o výšce 42 cm a délce 423 cm. Dopisy ani písemné poznámky se od něj nezachovaly. O práci a životních podmínkách na císařském dvoře jsme však přesto dobře informováni prostřednictvím zpráv jeho kolegy a spolubratra Attireta a od jeho krajana pátera Johanna Waltera z Bíliny: „…všechno, co jsme malovali, bylo nařízeno císařem. Nejprve jsme kreslili náčrtky, které pak on schválil a podle libosti změnil nebo nechal předělat. Ať byly ty korektury dobré nebo špatné, bylo nutno je provést, aniž se směl někdo opovážit vyjádřit o nich svůj úsudek.“ Sichelbarth sloužil panovníkovi, který měl rád umění a poezii a vážil si jich. Obrazy císař obohacoval vlastními verši a nápisy a k překvapení malířů příležitostně sám bral do ruky kreslící uhel. Pocta a vyznamenání Na Sichelbarthův život a působení se nám dochoval jen jednou jasnější pohled, a to z dopisů jeho spolubratří. Bylo to jednoho dne v sedmdesátém roce jeho života na vrcholu jeho životní pouti: „…toho dne byl Sichelbarth vyzván, aby přišel do pa láce. Tam ho potkal císař. Při malování monarcha předstíral, jako by si poprvé všiml, že se mu (Sichelbarthovi) chvěje ruka. ,Vaše ruka se chvěje‘, povídá císař. ,To nic, pane. Jsem ještě pořád schopen malovat‘. ,Jakpak jste stár?‘ Páter odpověděl: ,Sedmdesát let‘. 21 ‚Proč jste to neřekl? Nevíte, co jsem učinil pro Castigliona v sedmdesátém roce jeho života? To samé učiním i pro vás“. Ovšemže to císař Qian Long věděl dávno, protože pocta, o níž snila většina Číňanů, a dary byly připravené – šest hedvábných šátků prvotřídní kvality, roucho mandarína, velký řetěz z achátů a různé jiné věci. Avšak to skutečně významné byly čtyři znaky písma na desce (znamenaly „Dlouhý život hos tovi z daleké země“), které císař na počest pátera vlastnoručně napsal. Tyto dary pak byly umístěny do nosítek s baldachýnem a s velkou poctou neseny celým městem. V čele průvodu bylo čtyřiadvacet hudebníků a čtyři mandaríni na koních. Když průvod došel do sídla jezuitů, byl všemi misionáři slavnostně pozdraven. Nového mandarína uvedli do přijímacího sálu, kde byl podáván čaj. Po tomto vyznamenání zbyly Sichelbarthovi ještě tři roky života. Svou nemoc, opotřebení obou holenních kostí, snášel s velkou trpělivostí. Pravděpodobně trpěl artrózou kolenních kloubů. Zemřel 8. října 1780. Císař pro něj nechal postavit nádherný náhrobek s výčtem jeho zásluh v čínském a latinském jazyce. Sichelbarthův hrob se zachoval dodnes na hřbitově misionářů v Pekingu. S malířskou tvorbou Ignáce Sichelbartha, misionáře, malíře a mandarína na císařském dvoře v Pekingu, se mohli nejdečtí poprvé seznámit v roce 2005 na unikátní výstavě, kterou ve spolupráci s Galerií N211 připravilo město Nejdek. 1) I. Sichelbarth, Sto jelenů v krajině, tuš a barva na hedvábí, 423 (sic!) x 42 cm (výřez obrazu), Národní palácové muzeum v Taipei (NPM), Taiwan. Obraz věnovali císaři jeho úředníci, císař Qian Long si obrazu považoval natolik, že nařídil jeho umístění v hale císařského paláce. I. Sichelbarth, Hundert Hirsche in der Landschaft, Tusche und Farbe auf Seide, 423 (sic!) x 42 cm (Ausschnitt des Bildes), Nationalpalastmuseum in Taipeh (NPM), Taiwan. Das Bild bekam der Kaiser von seinen Beamten geschenkt; Kaiser Qian Long schätzte das Bild so hoch, dass er verord nete, es im Vorsaal des Kaiserpalastes aufzuhängen. 2) I. Sichelbarth, Portrét mongolského důstojníka ajungboo, dílna Giuseppe Panzi a Ignáce Sichelbartha, kolem r. 1776, olej na papíře, 73 x 55,5 cm, Národopisné muzeum v Berlíně. I. Sichelbarth, Porträt des mongolischen Offiziers ajungboo, Werkstatt von Giuseppe Panzi und Ignaz Sichelbarth, um 1776, Öl auf Papier, 73 x 55,5 cm, Völkerkundemuseum Berlin. 3) I. Sichelbarth, Dvě opičky pod borovicí, tuš a barvy na papíře, 139 x 100,8 cm, NPM Taipei. I. Sichelbarth, Zwei Affen unter der Kiefer, Tusche und Farben auf Papier, 139 x 100,8 cm, NPM Taipeh. 4) I. Sichelbarth, Bílý sokol na španělské stěně, tuš a barvy na hedvábí, 179,2 x 89,5 cm, NPM Taipei. I. Sichelbarth, Weißer Falke auf spanischer Wand, Tusche und Farben auf Seide, 179,2 x 89,5 cm, NPM Taipeh. 5) I. Sichelbarth, Podrobení obyvatel města Ili, mědirytina ze serie 16 listů k ilustraci vítězství císaře Qian Longa ve východním Turkestánu, od B. L. Prevota podle předlohy Sichelbartha, poří zeno ve Francii r. 1769, 52 x 90 cm, Muzeum Guimet Paříž. I. Sichelbarth, Unterordnung der bewohner der Stadt Ili, Kupferstich aus der Serie von 16 Blättern zur Illustration des Sieges des Kai sers Qian Long im Ost-Türkistan, von B. L. Prevot nach einer Vorlage von Sichelbarth; beschaffen in Frankreich im Jahre 1769, 52 x 90 cm, Museum Guimet Paris. 22 1 3 23 2 4 5 Ignaz Sichelbarth (1708 – 1780) aus Neudek bis zum Kaiserhof Auch wenn der Name Ignaz Sichelbarth für die meisten von uns beinahe unbekannt ist, trotzdem gehörte er zu den bedeutendsten und interessantesten Persönlichkeiten in der Geschichte unserer Stadt. Seit 1999 steht seine Gedenktafel auf dem Neudeker Felsen unter dem Turm. Die Lebenslaufbahn von Sichelbarth ist einzigartig. Die Tatsache, dass ein Mensch in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts aus Neudek bis nach China kam, wo er eine große Achtung erreichte, ist fast unglaublich. Als Maler war er wahrscheinlich bereits in seiner Heimat tätig. Im Jahre 1736 trat er als Novize dem Jesuitenorden in Brno (Brünn) bei. Seit 1739 studierte er Theologie in Olomouc und bereitete sich auf seine Tätigkeit als Missionar vor. Im Jahre 1743 befand er sich in einer Gruppe von Ordensbrüdern in Lissabon. Von dort führte sein Weg um Afrika und Indien herum nach Makao, was der Ausgangsort der chinesischen Mission war. Im Jahre 1745 erreichte er sein Ziel – Peking. Werke von Sichelbarth Von Sichelbarths Werken ist nur ein kleiner Teil erhalten geblieben. Dies sind etwa zwei Dutzend Bilder von Tieren, vor allem in der Landschaft. Sie sind im Museum des alten Kaiserpalastes in Peking und im Nationalpalastmuseum in Taipeh auf Taiwan aufbewahrt. In Taipeh befindet sich eines seiner bedeutendsten erhalten gebliebenen Bilder – „Hundert Hirsche in der Landschaft“. Es ist eine Zeichnung auf einem Band aus Seide mit einer Höhe von 42 cm und einer Länge von 423 cm. Es sind keine Briefe oder schriftlichen Notizen von ihm erhalten geblieben. Über die Arbeit und die Lebensbedingungen am Kaiserhof sind wir jedoch aufgrund Berichten seines Kollegen und Ordenbruders Attiret gut informiert, sowie von seinem Landsmann Pater Johann Walter aus Bílina (Bilin): „…alles, was wir gemalt haben, wurde vom Kai Detail Sichelbarthova ser befohlen. Zuerst zeichneten wir Skizzen, die er nachher náhrobku genehmigte und je nach Belieben änderte oder überarbeiten Detail von Sichelbarths ließ. Egal, ob die Korrekturen gut oder schlecht waren, war Grabmal es nötig sie durchzuführen, ohne dass jemand sich erfrechte über sie sein Urteil auszudrücken.“ Sichelbarth diente einem Herrscher, der die Kunst und die Poesie liebte und hochachtete. Die Bilder bereicherte er mit eigenen Versen und Aufschriften und zur Überraschung der Maler nahm er selber gelegentlich die Zeichenkohle in die Hand. 24 Ehrung und Auszeichnungen Über Sichelbarths Leben und Wirken ist uns nur einmal ein deutlicherer Blick erhalten geblieben, und zwar in den Briefen seiner Ordensbrüder. Es war eines Tages in seinem 70. Lebensjahr auf dem Höhepunkt seiner eigenen Lebenslaufbahn: „…an diesem Tag wurde Sichelbarth aufgefordert, in den Palast zu kommen. Dort begegnete er dem Kaiser. Beim Malen täuschte der Monarch vor, als hätte er zum ersten Mal ge merkt, dass seine (Sichelbarths) Hand zittert. ,Ihre Hand zittert‘, sagte der Kaiser. ,Das ist in Ordnung, mein Herr. Ich bin immer noch in der Lage zu malen‘. ,Wie alt sind Sie denn?‘ Der Pater erwiderte: ,Siebzig Jahre‘. ‚Warum haben Sie es nicht gesagt? Wissen Sie nicht, was ich für Castiglion in seinem siebzigsten Lebensjahr getan habe? Dassel be werde ich auch für Sie tun.“ Natürlich wusste der Kaiser Qian Long dies längst, denn die Ehrung, von welcher die meisten Chinesen träumten, sowie die Geschenke waren bereits vorbereitet – sechs Seidentücher von erstklassiger Qualität, Mandaringewand, eine große Kette aus Achaten und verschiedene andere Sachen. Jedoch das wirklich Bedeutende waren vier Schriftzeichen auf einer Tafel (diese bedeuteten „Ein langes Leben für den Gast aus dem fernen Land“), welche der Kaiser zu Ehren des Paters eigenhändig geschrieben hatte. Diese Geschenke wurden dann in einer Trage mit Baldachin gelegt und mit großen Ehren durch die ganze Stadt getragen. An der Stirn des Umzugs gingen 24 Musiker und 4 Mandarine auf Pferden. Als der Umzug am Jesuitensitz ankam, wurde er von allen Missionaren feierlich begrüßt. Der neue Mandarin wurde in den Empfangssaal geführt, wo Tee serviert wurde. Nach dieser Auszeichnung lebte Sichelbarth noch drei Jahre. Seine Krankheit – Schwächung der beiden Schienbeine – ertrug er mit großer Geduld. Er litt wahrscheinlich unter Arthrose der Kniegelenke. Er starb am 8. Oktober 1780. Der Kaiser ließ ein wunderschönes Grabmal mit einer Aufzählung seiner Verdienste in der chinesischen und lateinischen Sprache für ihn bauen. Sichelbarths Grab ist bis heute auf dem Missonarsfriedhof in Peking erhalten geblieben. Das malerische Schaffen von Ignaz Sichelbarth – Missionar, Maler und Mandarin am Kaiserhof in Peking – konnten die Neudeker das erste Mal im Jahre 2005 bei einer einzigartigen Ausstellung kennen lernen, welche die Stadt Neudek in einer Zusammenarbeit mit der Galerie N211 Místo posledního odpočinku Ignáce Sichlebartha vorbereitet hatte. Ort der letzten Ruhe von Ignaz Sichelbarth 25 Wenzl Wolfert Rodištěm Wenzla Wolferta, tou dobou nejpopulárnějšího postilióna (poštovního kočího) monarchie, je naše město. Pocházel z poštovské rodiny (narozen 20. srpna 1820) a již v osmnácti letech sloužil u poštovního úřadu v Nejdku. Krátce nato přešel do Karlových Varů, kde dosáhl ohromného věhlasu a dobré pověsti. Proslavil se nejen jako vynikající kočí, ale zaujal také svojí virtuózní hrou na poštovský roh. Příjemnými melodiemi zpestřoval hostům cestu. Prakticky již za svého života se stal legendárním – natrvalo si získal srdce lázeňských hostů. Kolovaly o něm různé historky. Na jeho voze se svezlo mnoho významných osobností tehdejšího politického a kulturního života – např. pruský král Vilém I., kníže Otto von Bismarck, řecký král Otta I. a kníže Kamil Rohan. Roku 1864 se mezi Wolfertovy cestující zařadil císař František Josef I., jenž právě pobýval v Karlových Varech. Ten byl jízdou a tóny poštovského rohu natolik nadšen, že dokonce pozval postilióna k sobě a odměnil ho dukáty. Zapsal se mu též do pamětního alba. Během dlouhých let, kdy jezdil s poštovním vozem, mu byla udělena řada vysokých vyznamenání zemské poštovní správy. „Nejdecký Václav“, jak se mu říkalo, ukončil tuto pracovní profesi ze zdravotních důvodů dne 6. prosince 1868. Umírá 29. dubna 1877 a jeho tělo spočinulo na hřbitově v Rybářích. Auch für Wenzl Wolfert, zur damaligen Zeit der populärste Postillion (Postkutscher) der Monarchie, war unsere Stadt der Geburtsort. Er stammte aus einer Familie von Postmitarbeitern (geboren wurde er am 20. August 1820) und bereits mit 18 Jahren diente er beim Postamt in Neudek. Kurz danach ging er nach Karlsbad, wo er eine große Berühmtheit sowie gute Reputation erreichte. Er wurde nicht nur als ein hervorragender Kutscher weit bekannt, sondern er weckte das Interesse auch durch sein virtuoses Posthornspiel. Mit seinen angenehmen Melodien machte er den Gästen ihre Reise bunt. Er wurde praktisch bereits während seines Lebens legendär – für immer gewann er das Herz der Kurgäste. Verschiedene Geschichten kursierten über seine Person. In seinem Wagen wurden viele bedeutende Persönlichkeiten des damaligen politischen und kulturellen Lebens gefahren – z.B. der preußische König Wilhelm I., der Fürst Otto von Bismarck, der griechische König Otto I. und der Fürst Kamil Rohan. Im Jahre 1864 sind unter Wolferts Reisenden auch der Kaiser Franz Joseph I. gewesen, welcher sich gerade in Karlsbad aufhielt. Dieser war von der Fahrt und den Tönen des Posthornes so begeistert, dass er den Postillion sogar zu sich einlud und ihn mit Dukaten belohnte. Er schrieb sogar seinen Namen für ihn in das Gedenkalbum hinein. 26 Jízda posledního poštovního dostavníku mezi Karlovými Vary a Johanngeorgenstadtem v Sasku dne 31.5. 1899. Snímek před c.k. poštovním úřadem v Perninku. Provozování poštovních dostavníků v tomto regionu přežilo W. Wolferta pouze o 22 let Die Fahrt der letzten Postkutsche zwischen Karlsbad und Johanngeorgenstadt in Sachsen am 31.5. 1899. Das Bild vor dem k.&k. Postamt in Bärringen. Das Betreiben von Postkutschen gab es in dieser Region nur noch 22 Jahre nach W. Wolferts Tod Während all der langen Jahre, als er den Postwagen fuhr, wurden eine Reihe von hohen Auszeichnungen der Landespostverwaltung erteilt. „Der Neudeker Wenzl“, wie er genannt wurde, beendete seine Profession aus gesundheitlichen Gründen am 6. Dezember 1868. Er starb am 29. April 1877; sein Körper ruht auf dem Friedhof in Rybáře (Fischern). 27 Další významné osobnosti spojené s Nejdkem Helena Dvořáková (1895 – 1970), spisovatelka Psala povídky, psychologizující romány a prózy pro mládež. Po roce 1945 žila několik let v Nejdku. Autorka knih, např. Golemova milá, Pád rodiny Bryknarů a Ruku v ruce (vydáno r. 1952). Posledně jmenované dílo bylo dějově zasazeno do našeho města. Václav Nedbal (1881 – 1953) okresní školní inspektor ve výslužbě, malíř Otec herce Miloše Nedbala. V Nejdku působil v letech 1948 až 1951. Ztvárňoval podobizny, krajiny i květiny. Kronikář města, maloval město a zdejší přírodu. Měl četné výstavy. Karel I. (1887 – 1922), císař Císař Karel I. panoval v letech 1916 až 1918, navštívil Nejdek dne 26. března 1918. Jeho veličenstvo se osobně přijelo podívat na situaci zdejšího obyvatelstva za 1. světové války. Andere bedeutende mit Neudek verbundene Persönlichkeiten Helena Dvořáková (1895 – 1970), Schriftstellerin Sie schrieb Erzählungen, psychologische Romane sowie Prosa für die junge Generation. Nach 1945 lebte sie einige Jahre in Nejdek. Autorin von Büchern, z.B.: Golemova milá, Pád rodiny Bryknarů und Ruku v ruce (ausgegeben 1952). Der Inhalt des zuletzt genannten Werkes spielt sich in unserer Stadt ab. Václav Nedbal (1881 – 1953) Bezirksschulinspektor im Ruhestand, Maler Vater des Schauspielers Miloš Nedbal. In Neudek wirkte er in den Jahren 1948 bis 1951. Er malte Porträts, Landschaften und Blumen. Er schrieb die Stadtchronik, malte die Stadt und die hiesige Natur. Zahlreiche Ausstellungen. Karl I. (1887 – 1922), Kaiser Der Kaiser Karl I. herrschte in den Jahren 1916 bis 1918; Neudek besuchte er am 26. März 1918. Seine Majestät kam persönlich, um sich die Situation der hiesigen Bewohner während des Ersten Weltkriegs anzuschauen. 28 Nedbalova kresba sochy sv. Jana Nepomuckého stojící před kostelem sv. Martina v Nejdku Nedbals Zeichnung der Statue von St. Johannes Nepomuk vor der Kirche St. Martin in Neudek Císař Karel I. při své návštěvě v Nejdku kráčí po silnici v zatáčce u skály. Na fotografii je uvedeno chybné datum – správně má být 26. března 1918. Kaiser Karl I. bei seinem Besuch in Neudek schreitet auf der Straße in der Kurve beim Felsen entlang. Auf dem Foto steht ein falsches Datum – das richtige Datum ist 26. März 1918. 29 Zdroj / Quelle Johann Wolfgang Goethe – SOkA Karlovy Vary, fond Archiv města Nejdek, Gemeinde – Gedenkbuch der Stadt Neudek, 4. díl (1929 – 1934), s. 344. – ANDRŠ, Pavel – MICHÁLEK, Milan – PÁNEK, Zdeněk: Takový byl Nejdek. Pohlednice a fotografie do roku 1945, Nejdek 2005, s. 187 – 189. – BURACHOVIČ, Stanislav: In: Nejdecké radniční listy, září 1999, č. 5, s. 5. – Festschrift zum 40 semestrigen Stiftungsfeste des Vereines absolvierter Mittelschüler „Erz“, Neudek 1929, s. 24 – 25. Heinz Kurt Henisch – HOLEČEK, Miroslav: Profesor Heinz Kurt Henisch (21.4. 1922 – 21.3. 2006), významný nejdecký rodák, vědec světového formátu. In: Nejdecké radniční listy, květen 2006, č. 5, s. 8. Karel I. – SOkA Karlovy Vary, fond Archiv města Nejdek, Gemeinde – Gedenkbuch der Stadt Neudek, 2. díl (1917 – 1921), s. 26. Otakar Korec – ANDRŠ, Pavel: Št. kpt. Otakar Korec nejdecký rodák hrdinou 2. světové války. In: Nejdecké radniční listy, červen 2005, č. 6, s. 6 – 7. Josef Pilz – HOFFMANNOVÁ, Jaroslava – PRAŽÁKOVÁ, Jana: Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000. František Rajman – SOkA Karlovy Vary, fond Česká menšinová škola, Kronika české menšinové školy v Nejdku 1919–1938, nestránkováno. – SOkA Karlovy Vary, fond Archiv města Nejdek, Gemeinde–Gedenkbuch der Stadt Neudek, 5.díl (1935–1940), s. 376. Vladimír Ráž – BARTOŠKOVÁ, Šárka – BARTOŠEK, Luboš: Filmové profily 2. Českoslovenští filmoví herci, Praha 1990. – BŘEZINA, Václav: Lexikon českého filmu. 2000 filmů 1930 – 1997, Praha 1997. – Mladá fronta DNES, 7.červenec 2000. – Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního, Praha 1988. Rudolf Schreiber – Biographisches Lexikon zur Geschichte der Böhmischen Länder, sv. 3 (N – Sch), München 2000, s. 757 – 758. – HOFFMANNOVÁ, Jaroslava – PRAŽÁKOVÁ, Jana: Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000, s. 570 – 571. – Neudeker Heimatbrief, 15. prosince 1954, č. 53, s. 5. Ignác Sichelbarth – PÁNEK, Zdeněk: Ignác Sichelbarth (1708 – 1780) z Nejdku až na císařský dvůr. In: Nejdecké radniční listy, září 2005, č. 9, s. 6. 30 Wenzl Wolfert – BURACHOVIČ, Stanislav: Slavný nejdecký postilión. In: Nejdecký zpravodaj, září 1983, č. 180, s. 10–11. Helena Dvořáková – Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1.díl (A – G), Praha 1985, s. 641 – 642. – TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století, 1. sv., Praha – Litomyšl 1999, s. 280. Václav Nedbal – TOMAN, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců, sv. II, sešit 7, Ostrava 1993, s. 189. – TÝŽ: Nový slovník československých výtvarných umělců, sv. III, sešit 16, Ostrava 1994, s. 135. Poděkování / Danksagung Spolupracovali / Zusammenarbeit mit PhDr. Stanislav Burachovič, Ing. Miroslav Holeček, Mgr. Milan Michálek, MgA. Zdeněk Pánek, Bc. Eva Smilková, Dr. Erich Zettl Poděkování Státnímu okresnímu archivu v Karlových Varech, archivu při Městském úřadě v Nejdku Danksagung an das Staatliche Bezirksarchiv in Karlsbad und dem Archiv beim Stadtamt in Neudek Autor děkuje všem, kdo zapůjčili obrazový materiál Der Autor bedankt sich bei allen für die Leihgabe von Bildmaterial Reprodukce z publikací Takový byl Nejdek a První tanec v Karlových Varech (vydalo město Nejdek), Archiv divadelního souboru Jirásek, Rodinný archiv Korcových a Staňkových, Mgr. Tomáš Svoboda Reproduktionen aus den Publikationen Takový byl Nejdek und První tanec v Karlových Varech (ausgegeben von der Stadt Neudek), Archiv des Theaterensembles Jirásek, Familienarchiv der Familien Korec und Staněk, Mgr. Tomáš Svoboda 31 Pavel Andrš Slavní nejdečtí rodáci Rodáci, osobnosti a návštěvníci První vydání Překlad do německého jazyka: ORBIS, Karlovy Vary Obálka, sazba a grafická úprava: Studio Rubens, s.r.o. Odpovědný redaktor: Ing. Dita Rindová V roce 2007 vydalo město Nejdek, náměstí Karla IV. 239, Nejdek Pro město Nejdek vyrobilo Studio Rubens, s.r.o. Pavel Andrš Berühmte gebürtige Neudeker Gebürtige, Persönlichkeiten und Besucher Erste Ausgabe Übersetzung in die deutsche Sprache: ORBIS, Karlsbad Umschlag, Satz und grafisches Design: Studio Rubens, s.r.o. Verantwortlicher Redakteur: Ing. Dita Rindová Ausgegeben im Jahre 2007 von der Stadt Neudek, náměstí Karla IV. 239, Neudek Hergestellt für die Stadt Neudek von Studio Rubens, s.r.o. Johan n Wol ch enis H t ur nz K fgang Hei Otakar Kore Goeth e c Pilz Josef František Rajman r Ráž Vladimí Ignác Siche lbarth t olfer W l z Wen Rudo lf Sch reibe r ISBN 978-80-254-0271-9