STUDENTSKÉ CESTY Studovat v zahraničí. Ještě před pár lety

STUDENTSKÉ CESTY
Studovat v zahraničí. Ještě před pár lety zcela výjimečný
jev.
Dnes
je
vysokoškolský
však
všechno
student
má
jinak.
mnoho
Středoškolský
možností,
jak
se
a
především
dostat
díky
studiu na delší dobu do zahraničí a vyzkoušet tak sám sebe,
porovnat svoji způsobilost ke studiu s cizinci a zlepšit si svůj
všeobecný rozhled. Programů nabízejících granty, či různé jiné
podpory
je
Lifelong
dnes
opravdu
Learning
programme
učení. Ten se skládá ze
Prvním
z
nich
mnoho.
je
Nejznámější
(LLP),
tedy
je
Program
zcela
jistě
celoživotního
čtyř různých typů.
Comenius,
který
je
určen
pro
středoškolské
studium.
Druhým je Erasmus, ten umožňuje studium a práci vysokoškolských
studentů v zahraničí.
Třetím v pořadí je Leonardo Da Vinci, který je zaměřen na odborné
vzdělávání a odbornou přípravu.
A posledním je program Grundtvig,
který se zabývá vzděláváním
dospělých .
Není to však jen LLP. Studentům se nabízí mnoho dalších jiných
nabídek,
jak
si
vyzkoušet
studium
mimo
svou
rodnou
hroudu.
Například Norsko, či Švýcarsko poskytuje pro české studenty také
své vlastní granty.
Stovky
studentů
navíc
každé
léto
využívá
programu
Work
and
travel pro práci v zahraničí a to především v USA. Také existuje
mnoho
organizací,
které
pomáhají
s přijímacími
řízeními
na
americké a jiné výběrové univerzity.
Možností je tedy spousta, stačí si jen vybrat.
Erasmus
Jednoznačně nejznámějším zahraničním stipendijním programem
je Erasmus. Ten umožňuje studentům bezplatně studovat v zemích
evropské
unie.
Erasmu
využívají
nejen
studenti,
ale
také
pedagogové, zaměstnanci vysokých škol a různí školitelé.
Osobně mne studium v zahraničí vždy nesmírně lákalo. Ještě jako
student Zemědělské univerzity v Praze, jsem se pokoušel získat
sportovní stipendium do USA, které by mi v podstatě zajišťovalo
čtyřleté
studium
na
vybrané
univerzitě
zcela
zdarma.
Nicméně
přijímací řízení byla velice složitá, a i přes to, že se o mne
pár univerzit zajímalo (např. na Havaji, Floridě, či v Mainu),
nepodařilo se mi stipendia z různých důvodů dosáhnout. Po tomto
nezdaru jsem se rozhodl změnit školu a vybrat si obor, který mne
více zajímal, tedy studium komunikace a médií. Po dvou letech na
ČZU jsem tak nastoupil na Univerzitu Jana Amose Komenského a hned
v prvním
ročníku
jsem
si
začal
zjišťovat
možnosti
studia
v zahraničí s programem Erasmus.
Každá
škola,
která
nabízí
tento
program,
má
jiný
přijímací
systém. Například na Zemědělské univerzitě musí student napsat
motivační dopis a poté podstoupit pohovor v anglickém jazyce. Na
mé nové škole to bylo o něco složitější v tom, že po napsání
motivačního
dopisu,
následoval
test
z anglického
jazyka,
ve
kterém musel student dosáhnout minimálně šedesáti procent, aby se
vůbec mohl zúčastnit pohovoru. Já jsem díky nevalné gramatice
uspěl v testu jen s odřenýma ušima, ale na ústním pohovoru již
vše proběhlo dobře a já se tak mohl radovat z osobního úspěchu a
z vidiny studia mimo republiku. Nutno ale zároveň dodat, že na mé
škole nebyl tak velký přetlak uchazečů, jako tomu může být na
jiných univerzitách.
Ještě
před
samotným
výběrovým
řízením,
se
musí
každý
student
rozhodnout, na jaké škole a v jaké zemi chce studovat. Domovská
univerzita
zahraničních
vždy
několik
univerzit,
se
týdnů
dopředu
kterými
má
zveřejní
podepsanou
seznam
bilaterální
dohodu o výměně studentů, a také počet volných míst, kterých je
možné využít.
Já se rozhodl pro Americkou univerzitu v Bulharsku
(to je její oficiální název) v Blagoevgradu. Za prvé mne vždy
lákal
americký
systém
školství
a
za
druhé
jsem
věděl,
že
Bulharsko pro mne bude finančně snesitelné. Navíc v neposlední
řadě jsem doufal, že studenty odradí východní země a nebude tak
příliš uchazečů o pouhá dvě volná místa.
Pokud byl student úspěšný a byl školou vybrán, čeká ho mnoho
zařizování. Nejprve musí zkontaktovat zahraniční oddělení na své
škole a také na zahraniční univerzitě, aby věděl, jaké dokumenty
bude od něj nová škola vyžadovat. Jednou z nejdůležitějších věcí
je správný výběr studijních předmětů. Ty je ideální zkorigovat
s předměty,
které
by
studoval
doma
v daném
semestru.
Je
to
důležité zejména z toho důvodu, aby mu po návratu byly předměty
uznány a student tak nemusel ztratit celý jeden rok. Pro mne,
studenta soukromé školy, to bylo naprosto nepřijatelné. Nicméně
se to stává a student s tím musí dopředu trochu počítat. S tím
souvisí dokument zvaný Student application form (dále Transcript
of
Records
a
programme/learning
veškeré
předměty,
Changes
to
agreement),
které
original
ve
bude
kterém
musí
studovat,
proposed
study
student
vyplnit
včetně
kreditového
hodnocení. Každý předmět je totiž jinak ohodnocen a student musí
bezpodmínečně
splnit
určitý
nestalo, musí vrátit grant.
počet
kreditů.
Pokud
by
se
tak
Důležité je však říci, že každá
zahraniční škola má jiný systém, takže se přijímací požadavky,
včetně všech listin, mohou trochu lišit. Má škola dále vyžadovala
zdravotní prohlídku, tak jak požaduje americký systém školství a
také zaplatit ubytování na celé čtyři měsíce dopředu. Dále musí
každý student podepsat Finanční dohodu, ve které se zavazuje ke
všem smluvním podmínkám. S podepsáním zároveň získává stipendium
na dobu studia v zahraničí. Výše stipendií se liší podle toho,
jakou zemi si student vybere. Takže například do Dánska dostanete
555 Eur na měsíc, do Francie 473 Eur a třeba na Maltu 346 Eur. Já
do Bulharska dostal 226 Eur, což je nejméně v celé Evropské unii.
Na druhou stranu je tam mnohem levnější ubytování, než například
v Dánsku, či Švédsku. Nutno ale k těmto částkám dodat, že téměř
nikdy
nemůžou
plně
pokrýt
potřeby
pobytu.
V mém
případě
byly
celkové výdaje i při skromném hospodaření přibližně dvojnásobné.
Po podepsání dohody musí student obdržet Acceptence letter, tedy
závazné přijetí studenta zahraniční univerzitou. Pak už nebrání
nic
tomu
koupit
si
letenky,
pojištění
a
další
nezbytnosti
a
vyrazit vstříc novým zážitkům a zkušenostem.
Začátky studia v zahraničí nemusejí být zrovna nejjednodušší.
Záleží
na
mnoha
ovlivnit.
bydlet
faktorech
Například
na
pokoji.
ne
a
většinu
všude
Nemusíte
z nich
můžete
tušit,
dopředu
ovlivnit,
jak
bude
nemůžete
s kým
škola
budete
studijně
náročná. Dále také neovlivníte to, na jakou narazíte partu lidí,
kteří,
pobytu.
ať
už
Snad
anglického
chcete
jen
nebo
jediné
jazyka
ne,
co
budou
dopředu
(popřípadě
jiného)
nedílnou
součástí
vašeho
s jakou
úrovní
víte
je,
do
ciziny
vyrážíte.
Já
osobně jsem měl ve většině ze zmiňovaných věcí štěstí. Studoval
jsem
na
univerzitě,
v angličtině.
šedesát
Navíc,
procent
a
která
to
studentů
všechny
bylo
bylo
snad
ze
to
předměty
vyučovala
nejdůležitější,
zahraničí.
Tím
pádem
přes
byla
většina cizinců, takže se všichni museli dorozumívat v anglickém
jazyce. V mnoha zemích to ale takto není, například když pojedete
do Španělska studovat v angličtině, může se stát, že kolem vás
budou především Španělé s horší angličtinou, než je ta vaše. Tím
pádem se nebudete moci dostatečně v jazyce zlepšovat. Obrovské
štěstí jsem měl také na lidi, kteří mne obklopovali po celou dobu
pobytu. Můj spolubydlící Dimitry, který pocházel z Moldávie, mi
v mnoha věcech pomohl, a dnes s odstupem tří let mohu říci, že je
naše přátelství opravdové.
Na tuto školu jsem se dostal společně se spolužačkou Terezou.
Pro nás oba to byla první zkušenost s delším pobytem v zahraničí
a bylo krásné vědět, že je vždy poblíž někdo, kdo vás podpoří,
když se vám nedaří. Zároveň s námi tam studovali i dva Slováci
Ivan a Miro, s kterými jsem si také velice padl do noty a i díky
tomu jsem mohl zažít jedno z nejkrásnějších období svého života.
Bylo
také
úžasné
sledovat,
jak
se
chovají
příslušníci
jiných
kultur. Byli zde totiž studenti i ze zemí, o kterých se u nás
příliš
nemluví.
z Mongolska,
Mohl
jsem
Turkmenistánu,
tak
například
Ukrajiny,
poznat
Rumunska,
studenty
Kazachstánu
a
podobně. Navíc zde studovalo mnoho Američanů a studentů z celé
Evropy.
Pestrá škála národností byla přínosná a obohacující.
Studium
Systém
školách.
studia
Dopředu
byl
jsme
zde
zcela
v každém
jiný
než
předmětu
na
českých
věděli,
co
vysokých
nás
čeká,
z čeho přesně budeme skládat zkoušku a kolik procent z ní bude
obsahovat
výsledná
známka
na
konci
semestru.
Takže
například
z předmětu Exposition (což byl předmět o tom, jak psát správně
žurnalisticky)
byla
výsledná
známka
z celkem
osmi
různých
požadavků. Deset procent bylo za docházku, deset procent za esej
a analýzu, které byly celkem čtyři, dvacet procent za zkoušku
v půlce semestru, dvacet procent za závěrečnou zkoušku a deset
procent
za
speech,
tedy
za
vystoupení
před
třídou
s určitým
tématem. Tento systém tedy znamenal, že jsem se musel snažit po
celý semestr. U nás doma se občas stává, že se půl roku nic moc
nedělá a pak se musí student nabiflovat na jednu jedinou velkou
zkoušku, která rozhodne o tom, zda v daném předmětu student uspěl
či nikoliv. Já se naopak musel každý den připravovat na výuku,
ale
zároveň
jsem
se
mohl
progresivně
zlepšovat
v anglickém
jazyce, což byl jeden z mích hlavních cílů.
Výlety a zábava
Přesto,
že
byla
škola
celkem
náročná,
měli
jsme
dostatek
prostoru k cestování a k různým druhům zábavy. Během čtyř měsíců
studia jsem stihl podniknout tři větší výlety. Prvním z nich byl
výlet
do
Rilského
Monastýru,
který
je
asi
největším
a
nejznámějším klášterem pravoslavné církve v Bulharsku.
Další výlet, který organizovala univerzita, byl do města
Bansko,
to se nachází na úpatí hor Pirin v údolí Razlog. Tato oblast je
považována za jednu z nejkrásnějších míst, které může Bulharsko
nabídnout. V zimě se Bansko stává lyžařským letoviskem, které
navštěvuje
i
mnoho
českých
lyžařů.
My
jsme
zde
mohli
poznat
typickou bulharskou pohostinnost a živou balkánskou hudbu, která
je součástí mnoha restaurací.
Třetí
výlet
jsme
si
udělali
neoficiálně
s přáteli
do
Řecka.
Půjčili jsme si auto s řidičem (protože jsme se neodvážili řídit
auto po rozbitých bulharských silnicích) a nejprve navštívili
město Chalkidiki. Poté jsme strávili odpoledne na pláži.
Co jsme všichni na této škole opravdu oceňovali, byl její přístup
ke studentům.
Vždy jsme byli perfektně informováni o všem, co se na škole děje,
o
všech
změnách
ve
výuce,
bezproblémová a vstřícná.
v klubech
v centru
komunikace
s vyučujícími
byla
Samotná škola pořádala různé večírky
města,
kde
mnohokrát
bylo
dokonce
i
občerstvení zdarma. Navíc nabízela nesčetně různých sportovních a
uměleckých aktivit rovněž zcela zdarma.
Vzpomínám si, jak byl pro mne první měsíc opravdu těžký a jak
jsem se bál, jestli to všechno zvládnu. O pár měsíců později bylo
vše jinak a domů jsem odjížděl z úžasným pocitem, že jsem udělal
jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě.
Work and travel
Druhého programu, kterého jsem využil k pobytu v zahraničí,
byl
Work
legálně
and
Travel.
pracovat
a
Tento
program
cestovat
umožňuje
v zahraničí
na
mladým
studentům
omezenou
dobu.
Jednoznačně nejoblíbenější destinací jsou Spojené státy.
Každé
léto se stovky studentů vydávají za velkou louži pracovat, sbírat
životní zkušenosti a cestovat. Pro mnohé je to jedinečná šance
prožít zcela jiné léto. Poprvé může mladý student okusit pocit
samostatnosti a nezávislosti na rodičích. Poprvé se musí postarat
sám o sebe v jiné zemi a vše si zařizovat v jiném jazyce. A ne
každý na to má odvahu.
Mnoho studentů zprvu neodrazuje jen strach, ale také počáteční
kapitál a zařizování. Není to zrovna levná záležitost a každý si
musí dobře promyslet, zda bude mít dostatek prostředků k uhrazení
veškerých
povinných
poplatků.
Navíc,
pokud
nemáte
předešlé
zkušenosti, může se vám lehce stát, že platíte i za to, s čím
jste dopředu nepočítali. A že toho opravdu není málo. Poplatek
české agentuře, poplatek americké agentuře za zprostředkování,
servis poplatek, dále si musíte hradit pojištění, víza, letenky a
různé kurzy.
Ze všeho nejdříve si však musíte vybrat společnost, přes kterou
chcete mít tento pobyt zprostředkován. Nejznámější firmou v této
branži je asi Student Agency, nicméně je i mnoho dalších agentur,
které ji více než důstojně konkurují. Mezi ně patří Czech-us,
CCUSA,
či
GTS
Int.
Já
si
vybral
Czech-us,
protože
nabízeli
zajímavý program zaměřený pro práci plavčíků. Agentura má již
dopředu uzavřené dohody s americkými společnostmi, které nabízejí
českým plavčíkům práci. Uchazeč si tak nemusí práci zdlouhavě
shánět sám, ale má ji dopředu jistou. Musí ale naopak projít
kurzem, který stojí mezi sedmi až deseti tisíci korunami. Nakonec
mne počáteční výdaje vyšly na pětatřicet tisíc.
Mezi
další
nástrahy
zaměstnavatelů
patří
požaduje
datum
již
odletu
v březnu
do
USA.
Většina
vědět,
závazně
kdy
přiletíte, což vy jako student, kterého čeká zkouškové období,
nemůžete odhadnout. Navíc většina firem preferuje ty studenty,
kteří
jsou
schopni
přiletět
již
v druhé
půlce
května,
tedy
v době, kdy teprve zkouškové období začíná. Mne navíc čekaly po
klasickém zkouškovém ještě státnice. A i přes to, že mi vyšla
škola vstříc a zařadila mne hned do prvního týdne zkoušení, mohl
jsem odletět „až“ šestého června. Tím pádem jsem měl mnohem menší
výběr zaměstnavatelů a tedy i méně možností. Nakonec ale vše
dopadlo poměrně dobře, sehnal jsem si kvalitní společnost, a tak
jsem mohl šestého června nabrat kurz směr New York.
Neletěl jsem ale zcela sám. Ještě na kurzu pro plavčíky jsem se
seznámil se studentkou žurnalistiky Anetou, která měla v plánu
letět
do
států
ve
stejném
termínu.
Datum
jsme
naší
české
agentuře tedy nahlásili shodně oba a asi právě proto nás k sobě
přiřadili i co se týče pracovních nabídek. Oba jsme podstoupili
přijímací pohovor přes skype s jednou americkou společností a oba
jsme
byli
přijati
na
stejné
místo.
Je
trochu
zvláštní,
když
v podstatě s cizím člověkem letíte strávit celé léto, kde budete
společně pracovat i bydlet ve stejném apartmánu, ale koneckonců i
o
tom
je
Work
and
travel.
Navíc
jsme
měli
minimálně
jedno
společné téma a to novinařinu.
Middletown
Cesta i s přestupem v Londýně proběhla celkem hladce a tak
jsme v jedenáct večer místního času dosedli na letiště Johna F.
Kennedyho.
Naší
cílovou
destinací
byl
však
Middletown,
malé
město s pětadvaceti tisíci obyvateli, hodinu a půl vzdálené od
New
York
letiště.
City.
Přespali
Druhý
den
jsme
jsme
v dopředu
poprvé
okusili
rezervovaném
Newyorskou
hotelu
u
hromadnou
dopravu se vším všudy. Nejprve jsme se potřebovali dostat na
metro autobusem, na který jsme ale neměli drobné. Řidič, když
viděl naše zoufalé výrazy ve tvářích, nechal nás jet zadarmo.
Pochybuji, že stejně ochotně se chovají řidiči autobusů u nás
v Čechách.
V autobuse
jsme
téměř
celou
cestu
byli
jediní
bílí,
což
mi
samozřejmě absolutně nevadí, ale byl to velký nezvyk. Poté jsme
poprvé okusili newyorské metro, které nás dostalo až na samotný
střed Manhattanu. První fotografie jsme jak jinak pořídili před
velkou budovou The New York Times. V odpoledních hodinách jsme
konečně
dojeli
do
apartmánového
komplexu
v Middletownu.
Na
recepci nás s očekáváním uvítali a my jsme se mohli jít ubytovat.
Na co ještě dlouho nezapomenu je okamžik, jak koukáme s otevřenou
pusou
na
sice
hezký
apartmán,
leč
bez
postelí.
A
tak
jsme
strávili další tři měsíce na nafukovacích matracích.
Práce plavčíka
Hned druhý den jsme začali pracovat. Během pěti minut nám
vysvětlili, co jak funguje a pak už jsme se měli o vše postarat
sami. Nevím proč, ale první den byl snad nejhorší ze všech.
Teploty přesahovali třicet stupňů a tím pádem bylo u bazénu plno.
A těch zlobivých dětí. Hrůza. Díky tomu jsem musel poprvé a
naštěstí naposled zachraňovat topící se holčičku. K tomu jsme
navíc neznali ještě všechna pravidla, která museli návštěvníci
dodržovat,
čímž
vzniklo
později
mnoho
nedorozumění.
Například
první den jsme pouštěli do areálu v podstatě všechny, kteří měli
platnou
kartičku,
apartmánovém
k bazénu
která
komplexu.
můžou
jen
prokazovala,
Co
jsme
osoby
že
ale
starší
dotyčný
nevěděli,
třinácti
žije
byl
let.
v tomto
fakt,
Mladší
že
museli
v doprovodu dospělé osoby. Takže první den jsme pustili všechny a
druhý den jen někoho. To bylo povyku a stížností. Naštěstí se za
nás
vedení
vždy
postavilo
a
jen
potvrdilo,
že
jsme
činili
správně.
Jedním z velkých problémů, s kterým se každý student setká, je
boj o pracovní hodiny.
Před odjezdem z Čech musí každý podepsat
takzvaný
tedy
Job
offer,
smlouvu
mezi
zaměstnavatelem
a
zaměstnancem, ve které je závazně stanovená finanční částka, za
kterou
hodin
bude
student
v týdnu.
A
pracovat
tento
a
závazek
minimální
musí
počet
odpracovaných
zaměstnavatel
dodržet.
V
praxi je to ale bohužel jinak a nadřízený ze všeho nejčastěji
nedodržuje
počet
stanovených
hodin.
Pro
nás
s Anetou
to
bylo
stejné. Deset dolarů na hodinu jsme opravdu dostávali (což je
nadprůměrná
částka),
ale
počet
hodin
jsme
menší.
měli
Místo
slíbených padesáti hodin týdně jsme pracovali kolem čtyřiceti.
Proti tomu jsme se logicky snažili bojovat. Po měsíci naléhání na
supervizora (našeho přímého nadřízeného) se nám nakonec našich
padesáti hodin podařilo docílit. Ale ne každému se to podaří a
s tímto problémem bojuje celé léto.
Práce plavčíka nebyla u nás nijak zvláště náročná. Ráno jsme
museli
bazén
kontrolovat
potřebné
důkladně
každou
pročistit,
hodinu
chemikálie.
Dále
umýt
kvalitu
vody
jsme
museli
veřejné
a
podle
u
prostory,
toho
vstupu
přidávat
kontrolovat
všechny příchozí, zda mají své ID pasy, popřípadě guest listy.
Jeden z dvojice, či trojice, musel být vždy na charu, tedy na
vyvýšeném místě, aby dobře viděl na velký i dětský bazén. Hlavní
prací
plavčíka
především
nedocházelo.
není
jen
dostatečná
Často
jsem
samotné
prevence,
si
tak
zachraňování
aby
připadal
tonoucích,
k takovým
více
jako
ale
incidentům
policista,
který všechny za všechno napomíná, ale na druhou stranu se tím
opravdu předešlo možnému nebezpečí úrazu, či tonutí.
V týdnu jsme měli v průměru jeden den volno a každý z nás ho
využíval po svém. To volno jsme ale neměli dohromady, každý si
musel najít zábavu sám. Aneta často chodila do obchodních center,
či
jezdila
na
jednodenní
výlety
na
Manhattan.
Já
jsem
více
odpočíval, chodil do posilovny, nebo se jezdil také podívat do
New York City. Co bych také asi neměl opomenout, byl občasný
pocit unuděnosti. V našem městě nebylo mnoho zábavy a možného
vyžití,
takže
se
nám
večery
někdy
stávaly
až
příliš
stereotypními. To jsme kompenzovali nejen zmiňovanými výlety, ale
také návštěvami, které za námi přijížděly. Anetě přijeli na pár
dní dvě kamarádky a v průběhu léta také rodiče se sestrou. Mě se
pro
změnu
splnil
basketbalového
dětský
galavečera
sen,
když
jsem
NBA
Draft
se
2011,
mohl
který
zúčastnit
se
konal
v Preduntial Centru v New Jersey. Sice jsem v něm nepůsobil jako
hlavní aktér, který je vybrán nějakým týmem do NBA, tak jak jsem
si jako dítě přál. Zúčastnit se ale této obrovské akce jako
reportér české televizní stanice (jelikož v ní externě pracuji)
také rozhodně stálo za to. I mne poté navštívili dva kamarádi,
s kterými jsem si udělal výlet například na Long Island Beach, či
do známého obchodního komplexu Woodbury Common. V srpnu mi pak
přijel kamarád Martin, který u nás strávil dva týdny. Ten byl pro
mne a vlastně i Anetu velkou zpruhou. Podnikali jsme různé akce,
díky kterým jsme získali více energie do zbytku pracovních dnů,
které nás před cestováním čekaly.
Cestování
Součástí programu Work and Travel je také cestování. Velká
většina
účastníků
tohoto
programu
tuto
možnost
jednoznačně
využívá. Tuto příležitost koneckonců prezentuje každá agentura,
která chce získat potenciálního zákazníka, tedy studenta. V praxi
to znamená, že tři měsíce pracujete a pak můžete jeden měsíc
cestovat (vízum se vztahuje jak na dobu zaměstnání, tak na dobu
turistiky). Výčet možností kam se podívat je nesčetný. Někdo jede
do Kalifornie, někdo na Havaj, další na Floridu, a někdo třeba na
východ. Já, jelikož už jsem před pár lety Kalifornii navštívil,
rozhodl
jsem
se
s přítelkyní
procestovat
východní
pobřeží
Spojených států. Týden jsme strávili v New York City, poté jsme
se
vydali
Allegory
směr
Philadelphie,
k Niagarským
Washington,
vodopádům.
Pak
přes
národní
lesy
následoval
Boston,
Cape
Code, Provincetown a cílovou stanicí bylo opět největší město v
USA New York City, odkud jsme odlétali zpět do České republiky.
Co mne opravdu nadchlo (když nepočítám Manhattan), byly bezesporu
Niagarské
vodopády,
Boston,
a
Provincetown,
kde
jsme
na
moři
pozorovali krásné velryby.
Závěr
Všechno je to o tom najít sílu a odvahu. Odvahu, díky které se
rozhodnete
učinit
velké
rozhodnutí
a
tak
trochu
změnit
svůj
život. Najít takovou sílu, díky které budete schopni riskovat a
opustit
nebudete
na
pár
měsíců
litovat.
Ale
svůj
pozor
„normální“
–
hrozí
život.
Garantuji,
že
nebezpečí
závislosti
na
těchto programech, protože už se asi nebudete chtít vrátit zpět
do stereotypu a vyšlapaných cestiček.
Ale i to se dá překonat,
pokud máte jasně daný cíl.
Nicméně, vzpomínky a zkušenosti jsou k nezaplacení.
Text: Josef Matejovic
autor
studentem Univerzity J. A. Komenského Praha
je