Nářky starého herce

Nářky starého herce
(Obrazy z gubernie)
Šestá divadelní novela
________
Herec začíná
Lidé mne zklamali, vlastně už jenom čekám, až umřu. Všichni, kterým jsem kdy pomohl (a že
jich nebylo málo), pomohl nezištně, z nadšení pro věc, kterou je divadlo, mne opustili. Že
jsem nakonec já opustil svou ženu, byl jen důsledek toho, že mne ona opustila, vnitřně
opustila, abychom si rozuměli, takže jsme vedle sebe žili jako dva zombie, což jí nevadilo,
pokud nebyla střízlivá. Jsou tu ještě mí rodiče, ano, ale o tom později. Rodiče jsou vždy
„specifická věc“, ty nevyřídíte jednou větou! Žít sám, docela sám, žít bez lidí, to je jako smrt,
a dost možná i horší. Přeháním, samozřejmě že ano, člověk vždycky přehání, jak jen ho někdo
poslouchá, ani skutečný člověk to nemusí být! Stačí stránka deníku, který si tu a tam,
nepravidelně a nahodile píše, spíš podle chuti než z nutnosti a každý den, jako by tam někde
uvnitř, v papíru dlel naplocho uložený člověk, který poslouchá věty, o nichž sám pisatel dobře
ví, že nestojí za námahu, aby je někdo vůbec četl, neřku-li, že by jim porozuměl!
Umřít se dá vždycky, říkám si. Ne že bych se na to zrovna dvakrát těšil, ale mohla by
to být úleva? Když večer uléhám, abych přečkal noc, říkám si: spát, spát a už se neprobudit,
ale ráno se oklepu a po silné kávě jsem venkoncem rád, že jsem ještě na světě. Tak tedy další
den! Kolik jich ještě bude? Hlavou mi prošumí Hamlet, kterého od sebevraždy odvracel
jenom strach z toho, že po smrti přijde život, další život, zas jen život, v bleděmodrém
provedení totéž, co jsme až dosud žili, i s tím „útlakem panstva“ a „zvůlí samozvanců“, však
víte, o čem mluvím… Ano, i mne děsivé představy děsí! Děsivé sny, ano. Však spánek bez
břehů, nekonečné moře a oceán bezvědomí, to by mohla být úleva? Jenže jaká, když o tom
nebudu vědět.
Divadlo mne zklamalo. Nehraji. Ach, nikdy více! Neadaptuji už texty slavných
románů jako kdysi. Dříve jsem dělal aspoň bytovky! Dneska nic. Hovořilo se o mně na
Svobodné Evropě, dneska nejsem zajímavý ani pro bulvár. Snad kdybych se oběsil na jevišti?
Klinkal bych se tam jako vánoční ozdoba, byla by to pěkná fotka! Obletěla by svět: starý
herec na obětišti divadla! Ale to by brzy utichlo. Říkali jsme si: až jednou přijde svoboda,
přijde i divadlo! Přišla svoboda, ale přišlo divadlo? Hrál jsem divadlo jen proto, že mne
nebavil život! Je to zahanbující prohlášení, ale patří ke mně jako můj starý zimník. Žádný
herec přede mnou, kam až můj pohled sahá, se nepřiznal k takové věci. A když vám pak to
divadlo vezmou, není vám zrovna dobře, to snad každý pochopí.
Ženy mne zklamaly. Nemyslím všechny ženy na světě, ale moje manželky, víte? Ta
poslední, Romana, je taky „specifická“! Ani Romanu nevyřídím jednou větou, ale o tom teď
nechci mluvit. Opora pro život rozhodně žádná. Pro život herce už vůbec! Umíte si představit
život herce, dámy? Pokud ne, nikdy se za herce nevdávejte! Je to peklo. A pokud snad
náhodou nikoli, on vám ho zahraje! Proto se na Romanu nezlobím; chlastala jen kvůli svému
herci. Ne že bych se na ni nezlobil, ale nemám právo se zlobit! Není na tom o mnoho lépe než
já. Ale to jsou banality. Ženit už se nebudu. Kdo by mne také chtěl, v mém věku? Vždyť ještě
ani nejsem rozvedený! Romana to už dala dohromady s jedním týpkem, ani rozvádět se
nemusela. Žádný z nás dvou není schopen zajít k právníkovi, nehledě k tomu, že na to
nemáme.
Zdravotně na tom nejsem nejlépe. Vím to, ale nic nenadělám. Když se vám překlopí
šedesátka, těžko něco změníte. Léčit se z neduhů znamená jen prodlužovat trápení stáří, proti
věku nejsou léky! Snad jen životospráva a náboženství, ale ani jedno z toho jsem nikdy
nezvládal. Je to jako s rozvodem: žádné řešení! Věčný život není řešení, protože to je až po
smrti. Já ani nechci věčný život! Co bych si s ním, proboha, počal? Věčný život je zvěrstvo!
Chci úlevu, však víte. Víte? Nic nevíte! Jak taky? Je snad růženec lékem na všechno, jak tvrdí
papež? Jako by na mne sáhla smrt! Smrt je lék na všechno, ano.
Kdo vlastně jsem? Ale vždyť to říkám: jsem herec! Naříkající herec. To je mé jádro,
mé nejvlastnější já. Jsem celou svou bytostí herec, jestli víte, co to znamená: od jater až po
nehty na rukou! To znamená, dámy, že bez divadla nemohu žít. Kdysi, v heroických dobách,
jsem bděl i spal v divadle, nejen v tom bytovém, ale i později v opravdovém kamenném
divadle, sametová revoluce, vzpomínáte? Přespávali jsme ve spacích pytlích na jevišti i
v šatnách. Netrvalo dlouho a řekli mi, že jeviště není bytovka. Neměl jsem tehdy zrovna kde
bydlet. A zrovna naproti divadlu takový billboard: Bydlím, tedy jsem! Když vám řeknou něco
takového, dáte si panáka. Není to svobodné rozhodnutí, ale přináší úlevu. Pak si uvědomíte,
že nemůžete přespat v baru na nábřeží, i když je nonstop. Ne kvůli hracím automatům, těm
jsem dávno přivykl! Ale na barové stoličce se těžko usíná.
Stáli jsme na náměstích a zvonili klíči. Volali jsme: Ať žije Havel! Taky jsem volal,
byl to skvělý chlap. Párkrát jsem s ním mluvil o bytovém divadle. V Občanském fóru jsem
nebyl, a tak jsem ho ztratil z očí. Ne že bych nebyl v Občanském fóru, všichni tam byli! Ale
nebyl jsem v Činoheráku. Když se dnes podívám, kdo všechno se kolem budoucího
prezidenta točil, směju se sám sobě. Havel byl skvělý až do svých posledních dnů. Když
umřel, něco se změnilo. Ta změna proběhla dlouho předtím, ale já si to uvědomil až teď, jako
by společně se smutečním prámem odplula po Vltavě i poslední iluze o demokracii.
Byl to kýč a bylo to krásné! Kýč je krásný, tak proč ho nedělat na divadle? Koho
dneska zajímají OBRAZY Z GUBERNIE? Koho zajímají inovativní přístupy, spojující
kamenné jeviště, loutkové divadlo, vizuální projekci a recitaci? Nenamluvíte mi, že to
Stavovské neunese! Jaképak by to byly „stavy“, když tohle nestráví? My se dřív nikomu
nepodbízeli, šli jsme za sdělením, ale dnes je na prvním místě ekonomika, a tak se hrají kýče.
V kýčích hrají populární herci z televizních seriálů, aby přitáhli diváky. Bulvární drama
ovládlo scénu a trpaslíci režie vykládají na kameru, jak se protrpěli k uměleckému tvaru.
Jsou i výjimky, neříkám, že ne. Ale divadlo není o výjimkách! Divadlo je o
pravidlech. Můžete inscenovat Zločin a trest, ale když Marmeladova nehraje populární komik,
máte derniéru, ještě ani sezóna nezačala! Marmeladov, to je ten opilec, co apostrofuje Boha:
Jsem opilé hovado, smiluj se nade mnou, Pane! Ani na chvíli ho nenapadne, že by mohl
přestat být opilé hovado, a Bůh mu to uzná a spasí ho, protože i když byl věčně opilé hovado,
zároveň se nepředstavitelně trápil, že je opilé hovado... Tak tomu říkám náboženství! Dřív
byla hanba hrát v reklamě, dnes je to visačka kvality! Kam jsme se to dostali? Hrabeme se
v archivech, a když náhodou narazíme na nějakého toho Šamberka, divíme se, jak je to dobře
napsané! Jak by ne, když nikdo z nás už neumí napsat repliku? Poslední, kdo uměl udělat
dialog, byl Václav Havel.
I já napsal několik her. Nebyl to zrovna úspěch, ale hrály se. Mám takovou zásadu:
nemuset se stydět! Především za text, to v první řadě. Když se nemusím stydět za text, je
vyhráno. Václav Havel mi jednou řekl o mé hře: To je dobře napsáno! To byl pro mne úspěch,
a že hra propadla, mne zas tolik nezajímá, i některé Havlovy hry propadly. Ano, také jsem
chtěl dělat politické divadlo, ale ne podle Brechta: prosazoval jsem divadelní estetiku podle
Francouzské akademie! Smáli se mi, protože moderní estetika velí, aby se herec válel po
podlaze a plazil se úhlopříčně přes celé jeviště, zatímco já chtěl, aby důstojně stál a neobracel
se k divákům zády. Ke komu hovoříte, vy kašpaři? K osvětlovačům? Mohlo mne to
napadnout.
Pak vstoupily na scénu Cibulkovy seznamy. Byl to razantní nástup, ale odkud se
vzaly, na to se tenkrát nikdo neptal. Až po letech si někteří položili otázku, čím to, že se
dostaly do rukou právě tomuhle pošukovi (siderické kyvadélko ve volební kampani,
vzpomínáte? Siderické kyvadélko rozhodovalo o tom, ho volit), ale tenkrát byl za svatého.
Moje smůla byla, že v té síti uvízl i Petr! Bez Petra jsem si neuměl divadlo ani představit. Bez
Petra jsem ho neuměl a ani nemohl dělat! A on, můj kamarád z deště, s nímž jsem se
propotácel komunistickými slotami, se ploužil jako tělo bez duše. Byla mu hanba, a tak
představoval snadný terč pro ty, kteří nikdy nic neriskovali. Vyštípali ho z divadla drobnými
ústrky, poznámkami a štulci. Donášel na tebe, říkali mi. Nesmysl! A co, podle vás? Že
chodím k někomu do bytu a hraju tam divadlo? To věděli i bez Petra a o politice se tam nikdy
moc nemluvilo. Abyste věděli, hráli jsme sovětské autory! Petr se neoběsil, ani nezačal pít. Pít
jsem začal já, a to z žalu nad ním! On se ploužil střízlivý kolem divadla, kam jsem já mohl
vstupovat hereckým vchodem, a kupoval si vstupenky za své.
Nebyl to jenom žal nad Petrem, co mne přivedlo k pití. Byla to i má vlastní hanba!
Kdyby tenkrát odvedli na Bartolomějskou mne, byl jsem v Cibulkových seznamech já! Kdo
z vás je takový frajer, aby mohl tvrdit, mne by určitě nedostali? Měli na to své fígle! Petr byl
důležitější z nás dvou, a tak odvedli Petra. Stýkal jsem se snad já s chartisty? Ne že by Petr
podepsal Chartu, ale chodil běžně na bytové přednášky a vůbec na podezřelé podniky, kde
přede dveřmi vartovala Státní bezpečnost. Uvažoval o tom, že Chartu podepíše, mockrát jsme
o tom spolu mluvili. Řekl jsem mu otevřeně, že já nepodepíšu. A tady je druhý díl mé hanby:
nikdy jsem ze sebe nedostal stud nad tím, že jsem nepodepsal! Několik vět, to už nebylo ono,
to podepsaly desítky tisíc. Podepsal jsem aspoň Několik vět.
Petr byl ten lepší z nás dvou, charakterově i umělecky. Těžil jsem z toho, že stojím
v jeho stínu, abyste rozuměli: každý potřebuje mít svůj stín, a já byl něco jako stín tvůrčí!
Našeptával jsem mu a zrazoval ho, činil námitky k jeho nápadům, rozváděl je, zjednodušoval
a komplikoval, kreslil na papír schémata a trhal papír, byl jsem hotový démon proti klidu,
s jakým on hýřil představami, jak co udělat. Petr vždycky všecko viděl před sebou jako na
scéně! Šli jsme přes náměstí a uviděl skupinku lidí, zaslechl pár slov a už to měl před sebou
na jevišti... Vlastně tím trpěl, nemohl si odpočinout od divadla! Myslel scénicky. Když jsme
stáli na Letné a hleděli nahoru do tribuny, kde stál Václav Havel a čelní představitelé
Občanského fóra, Petr nepředstavitelně trpěl. Špatně uděláno, šeptal mi ustavičně, tohle taky a
tohle taky! Což nikdo z nich neví nic o inscenaci? Od čeho tam mají toho Havla? Jenže Havel
byl nejprkennější ze všech.
Pak přišlo rozdělení Československa. První český prezident, druhý. Dnes máme
třetího. Velká trojka z dob Občanského fóra! Stojím na nábřeží, hledím do Vltavy a
přemýšlím, jestli sebevražda je přímá volba. Když rozdělili Československo, Petr plakal.
Hleděl jsem na něho s údivem a přičítal to jeho beznadějné situaci. Abychom nemuseli plakat
sami nad sebou, pláčeme nad idejemi! Petr byl srostlý s Masarykovými ideály, bylo to znát i
v jeho dramatizacích, ale že by tenhle stát stál za jedinou slzu, to jsem považoval za přehnané.
Slováci toužili po vlastním státu, tak proč jim ho nedopřát? Co na tom, jaký bude? Ať je pro
mne za mne třeba fašistický, co na tom? Tak jsem tehdy přesvědčoval Petra. Dnes mají
Slováci vlastní hvězdičku na vlajce Evropské unie a s údivem hledí na to, jak demokracie
v Praze klesá pod vlastní tíhou. A my teď víme, že jsme byli balvan na jejich krku už dávno.
Vltava se vlní pod přílivem podvečerního světla. Oranžový pruh, zvolna se zužující
mezi dvěma příčnými mračny, rozehrává v ohybech vlnek růžová a stříbrná světla. Rmut
kalné vody a valivá rtuť hladiny se pozvolna slévají v jednolitý stesk, jenž vystupuje tam
zdola a připomíná mi, že lehký opar nad hladinou se brzy změní v chuchvalce mlhy, skrze
kterou uvidím jen vzdálené zásvity paláců na druhém břehu a rudý rubín remorkéru, který po
paměti tápe mezi oběma břehy. Ještě občas zahlédnu racka, zakrouží a zmizí dole pod
mostem. Hledím tam a srdce mám těžké. Vím, kam půjdu, ale nespěchám, protože nepůjdu
domů. Ten kumbál, který zrovna obývám, silně připomíná rakev Rodiona Raskolnikova, tak
on říkal svému bytu… I můj podnájem pojme sotva víc než postel, tak proč se plouhat domů?
Není žádné „doma“! Žiju jako racek pod mostem, bez jeho rozletu ovšem.
Dávno se mi zajedlo panorama Hradčan: jsem rád, že je v tuhle chvíli nevidím! Volali
jsme HAVEL NA HRAD a nevěděli, jak nepatřičné to bylo. Bylo, je a vždy bude. Na hrad
patří monarcha, kdežto my přísahali na republiku! Petr se mi směje, nakolik se ještě vůbec
smát umí, že prý na tom nezáleží, ale na čem záleží, neřekne. Neřekl mi nakonec ani, koho
z těch dvou volil, jako by se něčeho bál. Já k volbám nakonec nešel, protože jsem si mezi těmi
dvěma nedokázal vybrat. Jak také? Oba byli starci nad hrobem a jediný rozdíl mezi nimi byl
v tom, že jeden dřímal až doteď na chalupě v Brdech, kdežto druhý v Dolní sněmovně! Oba
jsou směšní a styděl jsem se do hloubi duše za ně za oba! Strana monarchistů by ale na Hradě
ráda viděla aristokrata. Budou hlasovat pro církevní restituce a vrácení šlechtických titulů.
Ostatně Havlovi se za sametové revoluce říkalo Václav V. (což dnes už málokdo ví)!
Můj otec nenávidí aristokraty, můj otec nenávidí církev. Dnes je to každému lhostejné.
Pražský arcibiskup tvrdí, že církev nikdy nelpěla na majetku. Jeho vážná tvář přitom tone
v tuku. Prezident, podle vlastních slov tolerantní ateista, se rád ukazuje s kardinálem. Kardinál
bude stát ve Vladislavském sále ještě tehdy, až prezident, upoutaný na invalidní vozík, bude
odstupovat z funkce! V té době už bude katolické církvi patřit pražský Hrad. Můj otec prahne
po třetí pražské defenestraci, a kdyby nebyl tak starý, jistě by ji i provedl. Je to komické, když
stařec nad hrobem, zarputilý prvorepublikán a benešovec, nabádá svého přiopilého syna, aby
stavěl barikády! Střízlivý bych za ním nešel na návštěvu, ty jeho řeči o politice se nedají
vystát. Člověk je ze všeho otrávený i bez řečí. Hledím do Vltavy a přemýšlím o tom, jestli
budu hlasovat pro monarchii nebo pro přímou demokracii. Sebevražda, nebo euthanasie? To
je, oč tu běží!
V Čechách bída, v Čechách špína. Materiálně i duchovně: špína! Špína přede mnou i
za mnou, špína ve mně! Kdy a kde jsem se takhle umazal? Po Vltavě odplouvá prám
přetížený věnci a kyticemi, záře svíček zažehává soumrak pichlavými žlutými a červenými
hroty. Stojím na břehu a špína po mně stéká. Hledím na lidi kolem, a zdají se mi tak nevinní a
čistí! Tak ušlechtile a bez předstírání čistí, zahledění k prámu mizejícímu po proudu, že v tu
chvíli uvěřím tomu, že špína, co po mně stéká, je pouhá iluze. Vždyť zač bych se styděl? Že
jsem zvonil klíči? Že jsem plakal na pohřbu prvního českého prezidenta? Když jsem v davu
zahlédl Martu Chadimovou, uvědomil jsem si, odkud vítr vane! Marta říkávala prezidentovi
VAŠKU, ale kdo dnes vzpomene na Martu Chadimovou? Kdo vůbec ví, o koho se jedná?
A tak aspoň vzpomínám. Vzpomínám na první adaptaci, kterou jsme dělali
s Petrandou, bytové divadlo, aby bylo jasno, a i když se později nepodařilo prosadit ji na
pražskou scénu, mám k tomuhle kusu zvláštní a něžný vztah. Ale koho by v euforii po
sametové revoluci zajímalo podobenství z nevolnické Rusi? A nebylo to špatně inscenováno,
kdo něco takového tvrdí, vědomě říká nepravdu! Ne že by se to muselo hrát zrovna ve
Stavovském, ale pro menší scénu to bylo drama jak vystřižené! Inscenovali jsme ho sice
později v jednom regionálním divadle, ale tady jsme zas u kamene úrazu: v těchhle divadlech
nehrají populární herci z televizních seriálů! Hra odšuměla během jedné sezóny, a to prý ještě
byl úspěch! Nevím, já si úspěch představuju jinak, ale to by diváci museli naslouchat! Jenže
oni nenaslouchají: jsou totiž diváci! Jak ubohé. Až bude tahle adaptace slavné předlohy opět
aktuální, budeme mít zas jednou před volbami.
Dobře si vzpomínám, že Petr začal naše první sezení k Obrazům z gubernie větou:
„Myslím si, že bychom mohli začít tím, jak Sergej vpadne do pokoje a škobrtne o
koberec. Takže žádný impozantní nástup, jak zamýšlel, ale trapný výstup. Pokoj plný lidí,
kteří čekají na Fomu Fomiče, zatímco Sergeje tady nikdo nevítá, až na jeho strýce,
samozřejmě… Takhle nějak si to představuju.“
Líbilo se mi to.
„Ano, škobrtnutí zvládneme, i když na to nemáme moc velký prostor. Zakopne, letí a
zastaví se někde před příživnicemi.“
„Proč zrovna před příživnicemi?“
„Chápu je jako významné figury. Politické symboly doby, chápeš?“
„Hm, to by šlo. Koneckonců generálová sedí hned vedle nich, vlastně uprostřed nich.
Obklopena svými příživnicemi.“
„A koho tam ještě máme?“
„Celou řadu lidí, ale budeme to asi muset trochu probrat.“
„Určitě bych dal Falaleje.“
„Já Vidopljasova.“
„Proč ne oba?“
„Nevím. Aby toho nebylo moc! I když oni jsou vlastně doplňkové figury. Tančící
Falalej = lidový typ, Vidopljasov = zpotvořelý lidový typ, lokaj.“
„Nevím, jestli právě tohle bude na naše diváky zabírat. Veršující lokaj, to tak ještě
před sto lety, v prvorepublikovém filmu ze starého Rakouska, nejlépe s Vlastou Burianem!“
„A ty myslíš, že folklór zabere?“
„On bude tančit Kamarinského, tu píseň o opilém mužikovi, baletní vložka nebo tak
něco. To diváka osvěží.“
„V tomhle bytě baletní vložku?“
„To zvládneme. Pojmeme to zkratkovitě, v náznacích! Nemusí to přece být dlouhé?“
„To nemusí. Kde by sis to asi tak představoval?“
„Tady od těch dveří k těmhle. Bez toho tance by nebyl tak účinný Falalejův sen o
bílém volu!“
„Aha. To tam chceš taky?“
„Určitě. To je symbol, ale ne politický, je to posvátný symbol.“
„Bílý vůl?“
„Určitě! Zdá se mu o něm každou noc, nebo skoro každou. Sen, který se opakuje, má
zvláštní akcent, je důležitý, chce něco sdělit.“
„A co, podle tebe?“
„Já nevím, nejsem Carl Gustav Jung, a i kdybych byl… My se k tomu sdělení musíme
dopracovat tou inscenací, chápeš.“
„Myslíš si, že jde o symbol posvátné pospolitosti Ruska?“
„Možná, uvidíme.“
„Pak je to ale politický symbol!“
„Možná je, možná není.“
„Já spíš myslím, že ten vůl znamená Fomu Opiskina.“
„Takhle to podle všeho chápe sám Foma, proto ho to tak irituje. Ale Foma, to je jenom
jedna z postav, chápeš, zatímco Falalejův sen je kolektivní symbol, jestli mi rozumíš.“
Nakonec jsme tam dali Falaleje i Vodopljasova, protože lokaj Vidopljasov uvádí na
scénu Fomu Fomiče a přináší od něho vzkazy. Je to postava komická, která nabízí jistý
prostor pro interpreta, zatímco Falalej tak moc komický není. Příživnice jsme pojali jako
jednu soubornou entitu. Budou celkem tři a střihneme je z kusu lepenky, k tomu se ještě
vrátím. Generálová tam být musí, její syn, plukovník ve výslužbě, a jeho synovec, který
škobrtne o koberec, samozřejmě taky. Foma Opiskin. Dál by tam měly být jen postavy svým
způsobem symptomatické, na vypuštění jsou Mizinčikov i Obnoskin, točící se kolem Taťjány
Ivanovny, stárnoucí panny s nemalým majetkem, kterou se Obnoskin pokusí unést, neúspěšně
ovšem. To by náš děj příliš komplikovalo, i když s Obnoskinem a Mizinčikovem by vypadla i
Taťjána, což je docela důležitá figura, myslím z pohledu ženy v nevolnickém Rusku, ale i
proto, že generálová svého syna plukovníka nutí, aby se sní oženil, takže ji vlastně vypustit
nemůžeme.
„Nemohli bychom Taťjánu nechat, ale bez Mizinčikova a bez Obnoskina?“
„A víš, že máš možná pravdu? Ty únosy se tak jako tak odehrají za scénou!“
„A nenecháme za scénou, jak ty říkáš, i škobrtnutí o koberec a Kamarinského?“
„Ne, to si nemyslím.“
„Kvůli prostoru, víš. O Kamarinském se bude jen vyprávět.“
„Ale to bychom hráli jako za Ludvíka Čtrnáctého!“
„A proč ne?“
„Nejsme rekonstrukční divadlo.“
„A co teda jsme?“
„Bytové divadlo, vole!“
„Ale vzpomeň, co jsme si řekli… Že budeme inscenovat tak, jak dovolí bytovka, což
je jasné, ale zároveň tak, aby to bylo převoditelné na regulérní scénu, až to dovolí poměry.“
„Ať žije svoboda! Ale dočkáme se jí?“
„Já samozřejmě mluvím o něčem menším.“
„Ano. Ale i to je proti bytovce obrovské!“
„Obrovské – Stavovské! Proč bychom se nedočkali svobody? V Rusku už to začalo!“
„Ano, ale jak to skončí?“
„Myslíš, že Gorbiho svrhnou?“
„Nejeví se mi to jinak. Budou tanky v ulicích, malý osmašedesátý ve velkých ruských
poměrech!“
„Vidíš to moc černě.“
„Ano. Perestrojka je cesta do pekel.“
„Takže Mizinčikov nic?“
„Myslel bych. Ještě si to necháme projít hlavou. Pannu Perepelycinovou, tu vrchní
drbnu, bych rozhodně viděl na vynechání.“
„Já bych ji dal mezi příživnice. Taky pěkná mrcha.“
„Ale proto jí ještě nemusíme říkat Perepelycinová?“
„Takže zmizí v davu.“
„Zmizí v těch třech z jednoho kusu lepenky.“
Praskovja Iljinična je plukovníkova sestra, teta Sergeje, stará se o domácnost a je to
typ dobrosrdečné Rusky z dřevních časů. Nechat, či vynechat? Iljuša a Sašulka, synek a
dcerka plukovníka, ti by mohli přijít do lepenky, zkratky, nebo by zůstali za scénou.
Bachčejeva bych vynechal, to je ten tlouštík, s nímž se Sergej potká na cestě ke strýci, kdo
tam ale musí být, je vychovatelka těch dětí, Nastasja neboli Nastěnka. Strýc ji miluje, ale
nabízí ji Sergejovi, zatímco matka s Fomou ho nutí vzít si Taťjánu (v zákulisí?). Sporem o
Nastěnku vrcholí konflikt na plukovníkově statku. Sergeje hraju já.
„A co Ježevikin?“
„A co Korovkin?“
Ježevikin je Nastěnčin otec. Tak trochu šašek plukovníkovy domácnosti, postava sice
symbolická, ale nijak neposunuje děj kupředu, takže spíš rezonér než co jiného. Ale jako
rezonér by právě mohl být funkční, jenže to nesmí být jako na brechtovském divadle (i když
si my oba, já i Petranda, vážíme Brechta, tak třeba Švejk za druhé světové války je našemu
srdci obzvláště milý), jeho repliky by musely zapadat do realistického dialogu, ne mimo něj,
což znamená, že bude mluvit buď v poznámkách stranou, což je taky mimo realistickou
poetiku, nebo potichu, aby to slyšeli jen ti, kteří stojí u něho nejblíže, případně nahlas, ale to
pak provokuje, na což musí např. Foma Fomič buď reagovat, nebo dělat, že to neslyší, nebo
že je ponořený do sebe či v afektu a prostě to nevnímá. Kdybychom hráli podle Francouzské
akademie, byly by poznámky stranou kanonické.
„Ježevikin? Uvidíme, třeba si řekne o slovo?“
„Vždycky ho můžeme připsat!“
„Nebo odepsat. Zkusíme ho?“
S Korovkinem taky váháme. Kdo je Korovkin? Stručně řečeno: Korovkin je vědec,
jehož si strýc plukovník vysoko cení, ale koho si strýc plukovník necení? Cení si i Fomy
Opiskina, a máme-li být přesní, především Fomy Opiskina! Sergejův strýc je totiž notorický
dobrák, který chce být s každým zadobře, i když se mu prakticky a zřejmě celoživotně daří
pravý opak. A to i u matky, zatímco jeho otce neznáme, matinka totiž podruhé ovdověla.
Takže Korovkin! Strýc plukovník potká Korovkina cestou domů na svůj statek a Korovkin
mu slíbí, že k němu brzy zavítá návštěvou. Načež Foma žárlí a předvádí různé výstupy, jako
že je upozaďován a bylo mu ublíženo, to jsme se rozhodli významově posunout, jako že jde i
(možná především) o ideový střet, protože Foma nemá rád vědátory, jak jim říká, čímž se
myslí i filosofové. My uděláme z Korovkina filosofa, totiž pokud ho tam necháme. Foma
nemá rád ani Sergeje, protože je taky vědátor, mineralog. Foma Fomič Opiskin je typický
tmář.
Teď k té lepence. Naznačil jsem už něco o loutkovém divadle, v bytovce jsme to dělali
takhle. Bylo málo místa a taky herci se k nám zrovna nehrnuli, byly to padavky v neustálém
strachu o angažmá, ale žádný strach: vy o angažmá nikdy nepřijdete, před revolucí jako po
revoluci! Jste impotentní a impotenta z divadla nikdo nedostane. Impotent je v každé době
základem divadla. Impotent zahraje všechno! Ale zpátky k té lepence. Problém jsme vyřešili
tak, že jsme určenou množinu postav vystřihli z lepenky, siluety jsme vymalovali a popsali,
což je středověký princip, a v hlavě jsme vystřihli otvor pro obličej jako u takových těch
turistických šablon pro fotografickou památku z hradu. Tak mohl jeden herec hrát několik
postav, a když se spletl a zasunul se do jiné, musel se z toho vykecat, což byla v každém
případě legrace. Jo, bytovky byly idyla!
Postavy se daly jedním rázem svinout do role a odložit, nebo se daly sdrhnout jako
závěs a odsunout stranou. Srolovat postavy tedy znamenalo postavit je mimo roli. Tím se
odkrýval prostor jakoby za oponou, kde mohl, aniž o tom ostatní postavy věděly, proběhnout
tajný rozhovor, například mezi Sergejem a strýcem, a divák tam díky srolování mohl
nečekaně nahlédnout. Mohli jste to chápat i tak, že příživnice se srolovaly někam za roh nebo
za dveře a tam tajně naslouchají, příživnice jsou totiž především hrozné drbny, to tak nějak
plyne z podstaty věci. Ony mluví do všeho a všechno komentují, i když jsou hloupé a ničemu
nerozumějí, nebo spíš právě proto, že jsou hloupé a nerozumějí ničemu. Plukovník se také
tajně sejde s Nastěnkou, vychovatelkou své dcery, ale Foma je vyslídí a je z toho velký výstup
a poprask. Srolované postavy se zase rozdrhnou, jako by stály kolem stolu (ten stůl se dá
případně odnést, aby se získalo místo, stejně jako se dá sdrhnout jednotlivá postava a tím i
vyjmout z celé té maškarády), a Foma přede všemi obžaluje plukovníka, pána domu, ze
smilstva. Jak se on, bývalý nevolník, zmocnil otěží vlády nad plukovníkovým domem, je
záhada, ale tak to prostě je. Foma je venkovský Rasputin, doufám, že se nám ho podaří
věrojatně uchopit!
Měli jsme představu (tedy aspoň já), že tenhle princip, podle kterého inscenujeme
v bytě, má svou vnitřní dynamiku a že se bude dál rozvíjet. Že je totiž přenosný na malou
scénu, protože k obrovitým jevištím kamenných divadel jsme neměli důvěru (tedy aspoň já)
ba odpor (tedy aspoň já), protože to se prostě nedá přirozeným způsobem vykrýt! Dneska se
mi tahle věc zdá být ještě aktuálnější než za totáče, protože za totáče jsme měli původní hry o
současnosti, Havel, Uhde, Steigerwald, vzpomínáte? Kundera, samozřejmě. Protože o to
přece vždycky šlo: o tu současnost! Ale dneska máme kulový, a proto se adaptuje o všechno
pryč. Protože jinak nemáte co hrát! I za totáče se adaptovalo, ale ne proto, že by nebyly hry,
nýbrž proto, že byly zakázané, kdežto dneska by ani nebylo co zakazovat! Tak se teda
adaptuje. Ale adaptace, kamaráde, to přece není normální divadlo? Adaptace je román na
scéně, a tak ta inscenace musí dát najevo, že nehrajeme hru, ale román! Nesmí to tedy být
běžná kukátková scéna, protože divák nenahlíží do soukromí postav, ale zdůrazněná veřejná
produkce, protože, kamaráde: my hrajeme román! Jakože předvádíme, jak ho čteme, což
nejde provést žádným kukátkem. Musí se to předvést, asi jako když někomu vypravujete své
sny. Takže ty zcizující efekty, jako třeba rolující postavy (nebo co já vím: třeba jevištní
konstrukce, odkud se ovládají loutky, přičemž divák na ty vodiče vidí), jsou vnitřně
zdůvodněné, protože: my předvádíme román! OBRAZY Z GUBERNIE jsou román. Takže
mizí portál (jako u bytovek) a zůstává krabice, která má přirozený strop (můžete ho
pomalovat třeba reklamou na sponzory), a v té krabicové scéně vodiči hrají loutkové divadlo,
ale je na ně vidět, takže každý ví, oč kráčí. A když loutky zmizí (nebo se srolují postavy) a
znovu se objeví živí herci, režie zachová stejný princip, totiž princip vodičů, jenže ti teď
nejsou vidět! Musíte je ale dát najevo (ten princip, ty vodiče) jinými prostředky, a to nejde
jinak, než že hrajete nepřirozeně, jinak zas nasadíte divákovi kukátko! Ale my jsme v krabici i
s divákem. Měl jsem takovou ideu, že divadelní nepřirozenost by se mohla kamuflovat
historicky, nějakou byvší poetikou, třeba klasicismem, ano, nejlépe klasicistickým kánonem
podle Francouzské akademie.
Mohli jsme hrát ve vile, a první zkoušky proběhly právě tam. Byl to dům o dvou
podlažích, uvnitř dosti prostorný, totiž s halou, z níž vedly do tří stran (za předpokladu, že
divák sedí zády ke vstupnímu vchodu) patery dveře, což nás uvádělo v nadšení, chambre à
quatre portes, chambre à quatre portes, křičeli jsme jako smyslů zbavení, sotva jsme to
uviděli, chambre à quatre portes, po pravdě řečeno přišel jsem s tou klasicistickou estetikou já
a bylo to na tomhle místě! I portál vily byl tak trochu divadelní, vila totiž měla portál, kladí a
dva sloupy, takové poněkud větší sloupky, abych nepřeháněl, ale i menší tympanon,
tympanonek, jak jsme mu s láskou říkali, sice hladký, ale tím pádem i využitelný, například by
se tam dal umístit nápis Divadlo. Nebyl to už sice žádný empír, spíš taková všehochuť, jak si
v tom libovaly historické styly, a nebyla to ještě secese, kde rovněž bývají haly, ale k našim
záměrům (teď myslím hru, kterou jsme si zvolili, vlastně teprve měli v úmyslu ji napsat) se to
hodilo víc než celá secese! Jsme totiž v nevolnickém Rusku a tam klasicismus frčí! Což jsme
brzy poznali, protože kolem vily se začali točit agenti, ani jsme nemuseli na tympanon napsat
DIVADLO, neskrývali se, protože chtěli v první řadě zastrašovat, což se jim povedlo, neboť
majitel vily, sám herec, odmítl nechat hrát u sebe, nakonec se z toho podniku úplně vyvlékl,
takže jsme hráli daleko od vilových čtvrtí utopeni v panelové hmotě, a ne vilové divadlo, ale
bytovkové. Když jsem šel první rok po revoluci kolem, byl v tympanonu vpasovaný nápis
DIVADLO RECHERCHE, ale co to znamená, nevím, ani se mi po tom nechtělo pátrat.
1. obraz: U čaje
Sergej vletí do pokoje a zastaví se v předklonu na jedné noze před příživnicemi, které si ho
zvědavě prohlížejí lorňony. Poněkud stranou stojí neobsazené křeslo, potažené rudým
sametem a se zlacenými područkami. Dobrý den!
Plukovník k matce Dovolte, matinko, abych vám představil svého synovce Sergeje! Toho
z Petrohradu, vědce.
Generálová Vědce z Petrohradu! Copak jste se všichni zbláznili? Nestačí ti ten otravný
Korovkin?
Plukovník Ten se ovšem ocitl v nepříjemné situaci, ale uvidíte, že si ho oblíbíte! Dorazí
později.
Generálová k první příživnici. Proč stojí na jedné noze? Vždyť je to komediant!
Sergej je zmatený. Promiňte! Čekám jaksi, zdali dovolíte...
Plukovník Uklidni se, chlapče, viděli jsme horší věci.
Sergej stoupne si na obě nohy. Cesty jsou ovšem strašné, člověk se pak nemůže divit, že je
celý rozhoupaný!
Generálová Vždyť říkám: komediant!
Plukovník Promiň jí to, Serjožo, ona se někdy přeřekne! Ale srdce má dobré, věř mi! To ona
všechno z dobroty srdce!
První příživnice Z dobroty, ovšem! Všichni v Rusku mají dobré srdce.
Plukovník kvapně zamlouvá trapnou scénu. To kdybyste byli viděli mne, když jsem poprvé
vstoupil do salonu! Tvrdil jsem, nevím, co to do mne vjelo, že mám sto sedmnáct duší, a
z doporučujícího dopisu, který jsem, já trouba, měl s sebou, vyšlo najevo, že jsem nahý jako
ta lípa na dvoře! Teď mám něco přes pět set duší, to už je dobré. Tehdy jsem se zařekl, že
budu vždy a za všech okolností mluvit pravdu.
První příživnice Pravdu, ovšem, pane plukovníku. Všichni Rusové říkají pravdu.
Druhá příživnice A vy byste měl všem jít příkladem!
Třetí příživnice Ano, příkladem, jako všichni Rusové!
Mizinčikov Dovolte, abych se také představil! Mizinčikov, Ignatij Lavrenťjevič! Jsem zde
návštěvou!
Obnoskin A já jsem Obnoskin, také návštěvou, a také Ignatij Lavrenťjevič!
Bachčejev Mne ovšem znáte, potkali jsme se cestou v kovárně!
Sergej Zajisté. Ale proč jste zamkli toho člověka v odstaveném kočáře?
Bachčejev To mají na svědomí kovářští! Nemají rádi opilé filosofy!
Sergej Ten pobuda je filosof?
Bachčejev Korovkin! Neznáte?
Plukovník kvapně. Teď ovšem vypadá jako pobuda, protože si trochu přihnul. Prý oslavuje
reformy, ale co konkrétně, nedokázal říct! Asi tak, ve všeobecnosti! Jako každý Rus, ne?
Konečně, zítra dorazí na oběd a poví nám všechno, co má na srdci!
Sergej Znám tyhle vesnické filosofy! Není on spíš tak trochu prorok?
Plukovník Kdepak, čistokrevný filosof! Učil na univerzitě!
Sergej Tedy už neučí.
Plukovník šeptem. Perzekuce, hochu, perzekuce! Sebrali mu profesuru. Ale nový car všechno
v dobrém srovná!
Mizinčikov I já v to doufám, je to má poslední naděje!
Obnoskin I já. Také poslední!
Sergej Vám dvěma vzali profesuru?
Mizinčikov Profesuru ne, ale nemalý majetek!
Obnoskin Profesurou bych se těžko uživil!
Sergej Promiňte, pánové. Ale proč vypadáte oba stejně? Tak nějak španělsky, řekl bych!
Mizinčikov Ach, to je lehké vysvětlení! Chystáme se na maškarní ples za španělská dvojčata,
za grandy!
Taťjána I vy šibalové! Kterýpak z vás se první vysloví?
Mizinčikov Ráčíte žertovat, madame. Při mých majetkových poměrech, chápejte…
Vyčkejme soudu, mé odvolání je na dobré cestě!
Obnoskin I mé! Člověk není příživníkem dobrovolně.
Generálová Mlčte, Taťjáno, vy si vezmete, koho vám vyberu!
Bachčejev Rozuměj, koho mi nařídí můj tajemník Foma Opiskin!
Generálová Doufám, monsier Serge – jste přece Serge? Že jste v Petrohradě nebyl velkým
ctitelem žen? Jste na pohled zachovalý mladý muž!
Sergej Já vůbec nechodil mezi lidi.
Plukovník hrdě. Bádal! Badá, kudy chodí!
Generálová Mezi mladými v Petrohradě se teď rozmohl takový nešvar, stranit se dámské
společnosti! To už je vůbec hotové volnomyšlenkářství! Nejste snad nepřítelem dam, monsier
Serge – jste přece Serge?
Sergej Ani ctitel, ani nepřítel, pokud se s tím spokojíte.
Plukovník On studuje mineralogii. Mineralogie zkoumá nerosty, matinko.
První příživnice Vědy jsou užitečné. Car vydal nařízení.
Druhá příživnice Naplňují vysoké cíle.
Třetí příživnice Jako všichni lidé v Rusku.
Druhá příživnice Ty nejvyšší!
Třetí příživnice Otevře ústa, ale nedostane se ke slovu.
Generálová Na jak dlouho jste přijel, monsier Serge?
Sergej Sám nevím. Až jak se vyvinou mé záležitosti.
Třetí příživnice Slyšeli jste? On má záležitosti!
Vidopljasov u dveří Pan Ježevikin!
Ježevikin vstoupí a slepeným kostkovaným kapesníkem si stírá s čela a spánků pot. Ech, ech.
Plukovník Vida, Jevgraf Larionyč! Tak co, příteli, z města, z města?
Ježevikin Z města, dobrodinče, rovnou z města, otče můj rodný! Všechno vypovím, jen co
vzdám poctu hlavní osobě domu! Jsem povaha nízká, to víte, vždycky se hrnu k hlavní osobě,
abych si získal přízeň a ochranu! Já vím, řeknete, je to šašek, ale v tom případě jsme tu
přinejmenším dva!
Mizinčikov Na mne nehleďte!
Obnoskin Mne vynechte!
Ježevikin Kdo to mluví? Nikoho nevidím! A jak mění hlas! Podivné, neměli bychom
vykouřit salon?
Taťjána Je to čtverák, tenhle děda! Nabídněte mu přece doutník!
Druhá příživnice Pravda, náramný čtverák!
Třetí příživnice Jako všichni Rusové!
První příživnice Hlupák je to!
Třetí příživnice Jako všichni Ru... K čemu doutník?
Generálová Pravda, hlupák! Tak už mi polib ruku, ať je od tebe pokoj!
Ježevikin Svatá pravda, hlupák! Ale vždyť hlupákům, dobrodinko moje, se vede na světě
nejlépe! Dokud jsem byl chytrý, ale to už je dávno, za mlada, měl jsem ustavičné problémy,
neboť jsem četl nepovolené knihy, a tak mi gubernátor zakázal přístup na tržnici!
Generálová Chytrý má ruble, hlupáci knihy!
Ježevikin Jsem hloupý, protože mám dvě knihy a osm dětí.
Plukovník k Sergejovi. Serjožo, to je její otec, tvůj budoucí tchán!
Sergej Můj tchán! Tenhle opilec? Ach, strýčku, co jste si to jen vyvzpomněl?
Plukovník Kdepak, ten nevypije kapku vodky! Je střízlivější než my všichni dohromady!
Sergej A ten Korovkin, co je to za existenci?
Plukovník Až pak, Sergeji, až pak. K Ježevikinovi. Jevgrafe, tohle je můj synovec Sergej!
Sergej vstane a nakročí k Ježevikinovi. Těší mne!
První příživnice Proboha! Snad mu nebude líbat ruku?
Druhá příživnice Jsou to prostí lidé!
Třetí příživnice otevře ústa, ale pak je zavře a mlčí.
Taťjána Všichni Rusové jsou tak prostí, tak ušlechtile lidoví.
Ježevikin Právě prostých lidí se děsím nejvíc! Prostých, a taky jezuitů. Slyšeli jste o
jezuitech?
Plukovník O jezuitech? O ruských jezuitech?
Třetí příživnice překotně Všichni v Rusku jsou jezuité!
Ježevikin Ale proč tu s vámi není hlavní osoba? Což nesvačí a nepije čaj? Komu teď políbím
ručku?
Plukovník To jsou staré způsoby, zapomeň na líbání, Jevgrafe! Dost jsme se nalíbali za cara
Mikuláše, za Alexandra pozvedneme hlavy!
Ježevikin Málem bych zapomněl! V městě jsem narazil na Korovkina!
Bachčejev Tak to už se dostal ven z toho kočáru? Jestli mne neklame můj odhad, vyschlo mu
náramně a neubírá se k nám zrovna nejkratší cestou!
Plukovník Křivdíte mu, Korovkin je významný vědec!
První příživnice Což nějaký vědec může být významný? Car je významný, vláda a statkáři!
Plukovník A kdes naň narazil?
Ježevikin Byl by mne málem porazil!
Plukovník Porazil?
Ježevikin Vahou své filosofie, jak jinak, můj dobrodinče!
Plukovník To rád věřím! Jeho filosofie, ta už něco váží.
Ježevikin Ba právě! Nerozumím tomu ani za mák.
Plukovník On nám všechno vysvětlí!
Ježevikin Však je to potřeba, nerozuměl mu ani hostinský! Že prý Ruskou akademii věd řídí
Ježíš!
Plukovník Jak by hostinský mohl rozumět filosofovi? Já sám mu nerozumím!
Sergej Jestli on tím nemyslel, že Bůh je vševědoucí a skrze svá zjevení řídí ředitele
Akademie, takže je jeho přímý nadřízený a tento mu služebně podléhá!
Ježevikin Kdepak, mladý pane, Bohovi přímo podléhá jediný car, kdežto ředitel Akademie
podléhá ministrovi školství, ten předsedovi vlády, ten caru, car bohu! Tak je to, a ne jinak!
Generálová Tihle lidé zamořili celé Rusko nihilismem!
Plukovník Ale matinko, Korovkin není nihilista, nýbrž nám nese významnou zprávu!
Generálová A jakou? Že car vydal nový dekret?
Plukovník Prý to ani nemůže svěřit formě listu!
První příživnice Kam ten svět spěje? Opilý vědec nese carský dekret! Proč mu ho svěřovali?
Ježevikin Však i pan tajemník je z toho nesvůj! Něco se děje, přátelé, ale my pořád nevíme
co! Ale Korovkin, ten nám to poví!
Mizinčikov Něco se děje, ale já nepřestávám doufat!
Obnoskin Ani já nepřestávám rovněž doufat!
Generálová Ale tak už to je dvě stě let, a dosud je všechno, chvála Bohu, při starém.
Ježevikin Ba právě, a v tom je naše naděje!
První příživnice Jediná naděje je v Bohu!
Druhá příživnice V pravoslavném Bohu.
Třetí příživnice V ruském Bohu!
Ježevikin Foma Fomič prý z toho ani nespí, celé noci prochodí, modlí se za blaho vlasti a
přemýšlí, co podniknout, aby vlast nepřišla k újmě! Já ovšem nevím nic zaručeného, slyšel
jsem to z druhé ruky, tamhle od Mizinčikova.
Bachčejev Já ho ovšem slyšel skrz dveře spokojeně vychrupovat! Jestli ono se mu to všechno
nezdálo, pak mohl klidně spát a zároveň se modlit k ruskému Bohu za blaho vlasti!
Ježevikin Celé dny sedí a dumá, ani kružidla se nechopí! Dřív přece řešil matematické
záhady, jednou dokonce před mým poníženým zrakem narýsoval Pythagorův trojúhelník! A
teď nic, sedí a vzdychá! Prý co s námi bude, co jen s námi bude? Řekl bych, že tím myslí
statek pana plukovníka!
Plukovník Ale to on naráží na soudní reformu!
Ježevikin Ba právě, na reformu.
Vidoplasov vstoupí a důstojně se postaví u dveří.
Plukovník Co se děje, Vidopljasove?
Vidoplasov Pan Opiskin nařídil, aby se všichni shromáždili v salonu!
Plukovník Jsme tu všichni. Děje se něco?
Gavrila v livreji vejde otevřenými dveřmi a hledí nešťastně do ušmudlaného sešitu. Je to
sluha patrně starší než plukovníkův statek, celý shrbený, s pleší a dlouhými bílými licousy.
Plukovník Co je, Gavrilo? Jdeš se nechat vyzkoušet z francouzských slovíček?
Gavrila povzdechne a postaví se na druhé straně dveří proti Vidopljasovovi. Už jsem byl
zkoušený, prosím!
Plukovník A co? Prospěl jsi!
Gavrila Nikoli, prosím! Výslovnost jsem měl dobrou, ale neznal jsem slovíčka!
Vidoplasov Však je třeba, aby si služebnictvo povyšovalo kvalifikaci! Foma Fomič řekl, že to
bez francouzských slovíček nadále nepůjde!
Sergej Strýčku, ty učíš služebnictvo francouzsky?
Plukovník Ale co tě napadá? To Foma Fomič, já ne!
Sergej Ale vždyť sotva znají azbuku?
Plukovník Foma Fomič jim přepisuje slovíčka azbukou.
Falalej vejde, plačtivě posmrkává a postaví se s hlavou sklopenou před generálovou a
příživnice. Hů, hů.
Plukovník Pro Boha živého, snad zase netancoval Kamarinského?
Falalej se hlasitě rozbulí. Bů, bů.
Vidopljasov vítězoslavně. Kamarinského, a ještě cosi navíc!
Plukovník V tom případě jsem mrtvý muž.
Generálová A co vaše verše, Vidopljasove? Přečtete nám i dnes něco nového?
Vidopljasov Chvíle je příliš vážná na čtení veršů, prosím! Ukáže na otevřené dveře. Foma
Fomič Opiskin, náš dobrodinec!
Taťjána tleská. Náš dobrodinec, náš dobrodinec!
První příživnice Dobrodinče náš, modli se za nás!
Druhá příživnice Modli se za cara, modli se za Rusko!
Třetí příživnice A co mám říct já? To Rusko jste mi sebrala!
Druhá příživnice Což je Rusko kopejka, aby je bylo možné sebrat se stolu?
Třetí příživnice Ba právě, že kopejka! Už jednou nás málem ukradl Francouz!
První příživnice Nehádejte se a posilujte jednotu Ruska!
Druhá příživnice Jednotu Ruska a cara!
Třetí příživnice Jednotu Ruska a Boha!
První příživnice Jednotu Boha a světa!
Druhá příživnice Jednotu světa a Ruska!
Třetí příživnice A co mám říct já? Jednotu Ruska a Ruska!
Skalní divadlo
Maminku jsem miloval, i když byla odjakživa nemuzikální. Dodnes ji miluju, ačkoli s ní není
a vlastně nikdy nebyla pořádná řeč. Taky už je stará. Navíc žádná intelektuálka, sledující
kulturní trendy a pohyby v politice; o otci ještě příležitostně promluvím. Jak se lidé sami
v sobě mýlí! Trpěla celoživotním traumatem (trauma je možná trochu silné slovo, ale
ponechme to tak), že se nemohla stát učitelkou, neboť, jak říkávala, podle výsledků na
měšťanské škole měla předpoklady k tomu povolání. Jaká zaměstnání konkrétně vykonávala,
přesně nevím, jenom na počátku dospělosti, svěřila se mi, pracovala nějaký čas jako švadlena.
To bylo za války. Nenáviděla tu práci, protože chtěla být učitelkou. Její matka, má babička,
žena z lidu, která se živila praním prádla po méně chudých domácnostech (to tehdy
znamenalo necky, vyvářku a valchu) a které se, co má paměť sahá, vždy říkalo bába, došla
k závěru, že by byla nepředstavitelná bláhovost nevyužít příležitosti, jež se zrovna naskýtala,
totiž obsadit svou dcerkou uvolněné učební místo v dámském krejčovství kdesi v okresním
městě, myslím, že to byl Brandýs nad Labem... A tak skončil sen, který sní všechny holčičky
od věku, kdy si hrají s panenkami, až do let, v němž se vzpurně odcizují sveřepým autoritám
rodičů a školy, aby se raději vrhly do víru praktického života, který jim přináší pomyslnou
svobodu a trochu peněz. Má matka se ovšem do praktického života, na rozdíl od mnoha svých
vrstevnic, nevrhla dobrovolně. Říkával jsem jí, mami, ty bys byla přísná učitelka, a ona
odpovídala, že učitel musí být přísný. Prý sice přísný, ale zároveň milující, tak nevím; možná
je dobře, že se nestala učitelkou? Nemohl bych tvrdit, že ve výchově svých dětí byla nějak
mimořádně přísná, spíš bych řekl, že byla zvláštním způsobem strohá a nevšímavá, jako by
při všem, co konala, snila svůj sen o nenaplněném povolání; neboť být učitelem znamenalo
býti povolán! Měla doma šlapací šicí stroj, jehož šlapadlo a vůbec všechny ornamentálně
vyvedené díly z litiny se mi velmi líbily, takže jsem bezustání vyvíjel snahu obarvit je
vodovými barvami, ale šila jen pro málo lidí a brzy nikomu a posléze už ani sama sobě, což
by domácí pokladně jistě značně ulevilo, a místo kvalifikované práce (získala výuční list)
pracovala raději v kanceláři; co tam ovšem konala, nevím. Otec jednou prořekl něco o úklidu,
ale to se nepodobá pravdě, vím jistě, že pracovala s nějakými listinami. Snad si úklidem
přivydělávala, byli jsme totiž dost početná rodina, tři děti, tři sourozenci, o nichž možná,
bude-li k tomu důvod, promluvím později; o otci však jistě promluvím. Není tedy divu, že
matka nejevila nijak velký zájem o můj vnitřní svět. Nesdílela má nadšení, kdykoli jsem se
vrátil z dramatického kroužku a předváděl jí své herecké kreace, které zpravidla zakončila
nabádáním, abych ve škole nedělal kašpárka, a že na děti musí být přísnost (vedle té lásky
samozřejmě, která vře v srdci každého pedagoga). Během času jsem jí přestal přehrávat své
role, a když jsem začal ochotničit v divadelním souboru okresního gymnázia, ani o tom
nevěděla. Když jí po premiéře Ptákoviny (tehdy bylo i ochotnické divadlo angažované, o
studentech střední školy ani nemluvě) někdo na ulici řekl, že má syna herce, zprvu se
podivila, pak se zeptala, kterého z obou synů má na mysli, aby teprve pak s chápavým
výrazem řekla, aha, tenhle, to jsem si mohla myslet. Na to, jak jsme režijně pojali spor mezi
žáky a učitelským sborem, se přirozeně neptala. Upřímně řečeno, něco takového ji ani
nenapadlo, i když její syn hrál zrovna ředitele! Hrál jsem ředitele, protože jsem byl dost
vysoký, ale žádný krasavec, takže jsem vždy vypadal starší, než jsem; za to, že mne vlastně
přivedl k herecké dráze, však svému zjevu nejsem příliš vděčný. Neříkám, že mne matčina
reakce překvapila, ale trochu to zamrzelo. Ostatně nemnoho. Doma mi pak řekla, tak ty prý
hraješ divadlo, no, to je pěkné, vůbec ji nenapadlo, že bych se hlásil na konzervatoř!
Studentské divadlo a skutečný, opravdový herec, to pro ni byly neslučitelné představy, a po
pravdě řečeno zůstaly neslučitelné i potom, kdy jsem se skutečným hercem opravdu stal.
Stejnou měrou ale zůstala po celý život věrná svému názoru, že je skutečná, opravdová
učitelka; učitelem a hercem se totiž člověk rodí! Probral jsem tu věc s otcem a mamince jsme
namluvili, že studuju v Brandýse na učitele, tehdy jsme už bydleli v Praze, dodnes je
přesvědčená, že jsem vystudoval pedagogický institut! Když institut, tak institut. Mrzelo ji
tedy, že jsem po institutu nenastoupil do pedagogické praxe. Nějaký čas jsem sice předstíral,
že dojíždím na venkov učit děti, a častoval jsem ji historkami z mé vlastní školní docházky,
pak mne to přestalo bavit. Že by to neustála, nemohu v žádném případě tvrdit; byly to tedy
zbytečné ohledy. Jednou, řekla mi, se k tomu povolání vrátíš, to je úděl, řekla, ale prý mi
nebude stát v cestě za štěstím. No, to víš, že nebudeš! No, to víš, že se vrátím! Neviděla jediné
mé představení.
Nikdy jsme k sobě nemívali nijak zvlášť blízko. Na city se u nás moc nehrálo. Nejlepší
chvíle s matkou jsem zažíval během houbařské sezony, dokud jsme ještě bydleli v Brandýse,
což je celkem ironie. Ne kvůli tomu Brandýsu samozřejmě, ale člověk by tipoval vánoce, a
zatím houby! Vždyť na houbách se ani nehovoří, jen tu a tam se ohlédnete, zda se ten druhý
neztratil (nebo vy, protože tady platí přísná symetrie), a slova, která pronesete, a tóny, které
zapískáte, jsou samy jako zvuky lesa. Koruny borovic neodbytně šumí, houpající se kmeny
vydávají praskavé skřeky. Ptáci zpívají. Ale máte společný cíl, košík se plní, a když potom
čistíte nohy hřibů nad rozprostřenými novinami u kuchyňského stolu, máte k sobě blízko i
tělesně, a když se potom jeden i druhý (jsou tu ovšem i další, tak otec například) skláníte nad
kouřícím talířem husté polévky, je vám dobře. Srkáte a pomlaskáváte. Jenom žádné maggi, to
byste matku urazili! Talíř, který má dnes na stole má matka, je erární, polévka je vlažná a je
z ní cítit maggi, nudle slizké jako sama představa stáří v Domově seniorů. Domov U sv.
Dominika se jmenuje tohle zařízení Charity příslušné farnosti. To nemělo otce potkat!
Odjakživa neměl rád Církev, dnes ji ale přímo nenávidí. To pokládám za zbytečné, protože si
tím jen ztrpčuje život, nehledě k tomu, že je to vzhledem k jeho zdravotnímu stavu i riskantní.
Což láska a pravda nezvítězila nad lží a nenávistí? Což nad pražským Hradem nežhne veliké
růžové srdce? Takoví pekelníci, za jaké je má, snad katolíci opravdu nejsou, tak proč by
s nimi nemohl žít v míru? Teď, kdy katolická církev obdržela v restitucích lesy a pole v širém
okolí (dokonce se uvažuje o tom, že seniory přestěhují do zrenovovaného zámku), je tu i
naděje, že se život obyvatel Domova seniorů zlepší po všech stránkách! Tomu však otec
nevěří. Podle otce je třeba obořit se na kláštery a zabrat jim polnosti a háje. Na zámku se
nezahřeješ a cestou na WC zabloudíš ve spleti chodeb, říká otec. K něčemu jsou mu ale
katolíci přece jen dobří, totiž jako záminka, aby mohl opustit pokoj č. 11, který obývá
s maminkou, a to kdykoli se mu zachce, například když mu nechutná polévka nebo když
přijde sanitářka. Každý o něm totiž ví, že je afekťák, a on toho využívá, i když na afekty si
někdy jen hraje. Co by si počal s mou imobilní mámou, kdyby je oba nebyl přivinul na svou
hruď svatý Dominik? Že tu vládne celkem bída a taky ne zrovna vlídné klima, to je nutná daň
za volné místo mimo pořadník. Stálo mne to mnoho sil a obrazil jsem veškeré své minulé
známé, než se tohle poštěstilo! Nemám tedy celkem žádný důvod, abych katolíky držel
v nelásce, ale že by mi z toho bylo zrovna dobře, taky nemohu říci. Otec si zanadává a zmizí,
ale daleko nedojde. Většinou dorazí k nedaleké cukrárně, všechno ostatní je už na něho moc
daleko. Má artrózu a jeho stav se rok od roku zhoršuje. Operaci odmítá, nedivím se, v jeho
letech. V cukrárně pije griotku, což má jeden příznivý efekt, že totiž když se vrátí, nenadává
už na kardinála Duku, zapne televizor a neumytý usne – pokud ovšem na obrazovce nespatří
kardinála Duku! V takovém případě přichází druhá vlna husitské revoluce.
„Poslechni, Jaromíre, víš, co udělám?“
„Copak, tatínku?“
„Já ten zámek zapálím!“
„Zapálíš?“
„Zapálím!“
„A proč ho zapálíš?“
„Nechci se tam stěhovat!“
„Třeba se toho nedožiješ?“
„Na to nemohu spoléhat. Zapálím ho.“
„No, tak ho zapal, když ti to uleví.“
„Ale potřebuju kanystr!“
„Já nemám kanystr.“
„Ty nemáš v autě kanystr?“
„Nemám auto!“
„Ty nemáš auto?“
„Nikdy jsem neměl auto, tatínku! S někým si mne pleteš.“
„Pletu? A s kým?“
„Že by s Richardem?“
„Ale ten sem nechodí!“
„Nechodí, ale má kanystr.“
„Tak jo, já mu napíšu!“
„Napiš, tatínku, napiš.“
„A pak zapálíme Dukovi prdel!“
Tatínek byl pověstný jedním fórem, byl to jeho speciálně vánoční fór... Podle něj, tedy
podle toho „fóru“ (který se každoročně opakoval, totiž dokud jsme na Štědrý den v poledne
mívali houbového kubu), bychom měli před štědrovečerní večeří zajít do kostela, a zdalipak
uhádnete proč? Protože má vysokou klenbu! Co byste čekali od ateisty? Tolik na vysvětlenou,
abys, můj plochý čtenáři, rozuměl tomu, co tatínek myslel následující větou:
„Myslíš, že v arcibiskupském paláci mají vysoké stropy?“
Že by bratr rodiče nenavštěvoval, není tak docela pravda, i když nechodí tak často jako
já. Vymlouvá se na dopravní špičku, prý než se k nim (to jako k rodičákům; říká jim rodičáci)
přes celou Prahu dostane, je to celá věčnost, zatímco já, který chodím pěšky, jsem tady za
slabé dvě hodinky a ještě mám zdravotní procházku! Sestra se provdala do Sidney. Jmenuje se
Eva. Je nejstarší, Richard nejmladší. Myslím, že v návštěvách rodičáků moc nezaostává za
Richardem! Pravdou zůstává, že bych k našim mohl zavítat častěji. Dny jsou pro ně dlouhé a
prázdné. Kdo by se tím zabýval? Není snad katolická mše nejkrásnější a nejpravdivější
divadlo světa? Theatrum mundi! Divadlo skutečné, opravdové: nic se tam nepředstírá,
všechno naostro a s Ježíšem v titulní roli! Zádušní mše za Václava Havla, kterou cerebloval
kardinál Duka, mne vskutku dojala, ale tatínek se celou noc zmítal na posteli v husitském
ohni. Ó, jak by stíhal obmyslného kardinála, jak by zaryčel, nalezna pohozený rudý klobouk!
Vpřed, děti, nemůže být daleko! Tatínek se minul s dobou, dnes je Prokop Holý každému
šumák! I Hus, i Žižka. I Masaryk, o Eduardu Benešovi ani nemluvě! Naše nynější krise.
Někdy mi cesta k našim trvá tři i čtyři hodiny chůze, to když zpomalím, zastavím se někde na
jedno (což je častý případ, protože v každém větším městě chodíte prakticky od hospody
k hospodě) nebo jdu raději oklikou, moc se mi tam, abych byl upřímný, nechce. Ne tak kvůli
otci, zapalujícímu kláštery, jako spíš kvůli mamince, trpělivě a mlčky sedící na posteli a
čekající, až ji odvodňující prášky znovu zvednou na mísu. Mlčíme. Když se promlčíme až
k odvodnění, požádá mne, abych vyšel na chvilku ven. Chodím dvacet minut po chodbě, tam
a zpátky, tam a zpátky, až jednou budou mí rodiče bydlet na zámku, budu chodit dokolečka
dokola po čtvercovém obvodu budovy, pokud ji ovšem otec nezapálí. I když ji nezapálí,
divadlo se na zámku hrát nebude! Snil jsem o divadle, kdykoli jsem na čtvercovém půdorysu
míjel odsvěcenou kapli, zámek je úřední budova a zrenovoval ho stát, v kapli je archiv. Kaple
je dost velká i pro stovku diváků a jeviště by mělo vstup ze sakristie. Teď tady budou hrát
seniorům skutečné, opravdové divadlo! Třeba obrátí otce na katolickou víru? Ostatně bych
mu to ze srdce přál, měl by klidnější umírání! Bez nočního zmítání na lůžku po každých
televizních novinách – a eutanazie (k otcově velké lítosti) není v Čechách povolená! Tak
aspoň to pomazání. Otec je poslední Čech, který neříká „Česko“. Nenávidí „Česko“! „Jaképak
Česko?“ volá velkým hlasem, kdykoli někdo řekne „Česko“, což je bohužel každou chvíli.
Připomíná mu to zmrzačený Československý stát.
Každoročně si říkám, až začnou růst, půjdu na houby a uvařím pro maminku do ešusu
houbovou polévku, ale nikdy se nedonutím vyjet směrem na Všetaty; nakonec koupím
v tržnici předražené hříbky a nechám je zplesnivět v té mé rakvi bez špajzu! Nekouří tedy
mezi námi hustá polévka, nesdílíme společně vůni, spojující lidská srdce přes moře a
kontinenty, a mně je teskno, jak bývá jen opuštěnému herci… Maminko, nechceš, abych ti
něco zahrál? Třeba Hamleta! Proč jsi tak vážná? Chce se mi čurat, synku. Srdce mi to sevře.
Jestli to takhle půjde dál, umřu dřív než matka! Na pohřeb mi nepůjde. A otec? Ne, dnes
nezajdu do Domova seniorů! Kam půjdu? Venku drobně mrholí a mne to žene z bytu ven, jak
by ne, když je to rakev, půjdu na procházku do Země zaslíbené (to je obchodní centrum)!
Tam mohu chodit dokolečka dokola jako na zámku, a budu-li chtít, stočím nákupní vozík do
hypermarketu Hugo a budu si tam číst knížky. Už je to venku! Ale co. Což to není příjemně
strávený čas? Někdy kroužím celé hodiny s drátěným vozíkem kolem nábytku, potravin,
elektrospotřebičů a jízdních kol, a když dojdu ke knihkupecké sekci, naložím do vozíku pár
knížek, chodím, listuji jimi a čtu. Až mne to přestane bavit, vrátím knihu mezi ostatní knihy a
zarovnám ji tak, abych ji druhý den bez větších obtíží našel. Většinou nepokračuji, i když
knihu najdu, kde byla, ale princip zůstává stejný. Dnes jsem narazil na knihu, která mne
opravdu roztesknila! Ne snad proto, že by byla tak krásná (byla krásná!), jako spíš kvůli
vzpomínkám, zejména proto, že už nikdy nepůjdu na houby, a půjdu-li, pak ne s maminkou, a
půjdu-li s ní, pak ne na tomto světě! Otec však s námi dozajista nepůjde. Bylo by krásné,
kdyby existoval další svět, kde bychom chodili se svými matkami po houbách, jako by
neexistoval čas, ale co kdyby se mamince zachtělo houbařit s bábou? Byla by z ní malá
holčička s košíčkem, ale co by pak bylo se mnou? Že by se zdvojila? Každý z nás má přece
v sobě velké množství bývalých podob, to je naše virtuální realita. Tak proč by pánbíček
nemohl v nebi zahrát na tenhle princip? Jistě by to pro Něho byla hračka! Kde však je otec na
té houbové vycházce po obláčkách? Tady dole, synku, slyším hlas, aniž jsem na něho stačil
zavolat, v té bažině pod tebou! Už nejsem ateista, slyším otcův hlas z podzemních hloubek,
ale to mi houby pomůže! Srdce se mi sevře, jako se svírá pokaždé, když nasloucháme
pohádkám.
Husté zalesnění ze smrků a sosen hodiny a hodiny vzlíná z říčního údolí vzhůru, pak je
střídá otevřená krajina poklidně se kladoucí v ústrety potoku vytékajícímu z jezera. V potoce
teče hnědá železitá voda, ale tak čirá, že v záři slunce se jako spousta narudle blyskotajících
zlatých zrn třpytí bílý písek na dně. Po hodině putování nás přijímá do své náruče hustý
smrkový porost, a když člověk vyjde z černého sametu na jeho dně, ocitá se u ještě černější
jezerní hladiny. Napnuté sukno bez jediného záhybu měkce spočívá mezi drsnými útesy,
lemováno hustým pásem smrků, temné a vážné, a tu a tam ojedinělý pravěký kmen vzpírá
vzhůru bezvětvou žerď jako nějaký osamělý starověký sloup. Naproti lesnímu pásu strmí
kolmo k nebi skalní divadlo jako nějaká šedá zeď protkaná jemnými nitkami zeleného mechu
a spoře porostlá černými sosnami, ty však z takové výše shlížejí dolů jako titěrné snítky
rozmarýnu. Voda nehnutě spočívá a les a skály a obloha ze svých hloubek hledí jako
z nesmírného černého skleněného zrcadla. Člověk tu může celé dny pobývat a přemítat, a
myšlenky snášející se myslí nevyruší jediný zvuk.
Zůstal jsem stát s pohledem upřeným do neurčita. Lidé s vozíky mne míjeli, nespatřeni. Byly
to vedlejší postavy výjevu, který mne – bůhvíproč – přimrazil k zemi. Ano, šlo o to divadlo!
Ne o les, ne o houby. Houby jsou na houby! Šlo o divadlo, které ve skutečnosti nebylo
divadlem, a možná právě proto! Skalní divadlo? Divadlo beze stropu, žádná krabicová scéna,
divadlo pod vyšším zaklenutím! Tak se hrály řecké tragédie, tak se hrála křesťanská mystéria!
Kosmické drama, drama člověka v jeho vesmíru! Neboť o to jde, občane, a skalní divadlo je
vstupem do takového světa. Ó, jako bych tam už byl! Vidím je, slyším je i čichám! Voní jako
divadlo. Vypadá jako divadlo a jako divadlo i zní! Ó, jak bych tam naslouchal, celé dny
naslouchal! Naslouchaje, přemítal! Sám sobě vypravěčem, sám sobě publikem, sám sobě
hercem! Jak bych si tleskal! Jak bych si výskal! Křičel bych bravo! Hrál bych o nekonečné
opuštěnosti člověka, který touží zapálit les, o zdivočelém herci uprostřed skalin! Vy,
ohromující sloupy podpírající největší jevištní portál světa, vy, jeskyně s nápovědou, mechová
sedátka mých utkvělých představ! Hledím na celý ten výjev z třetího balkonu. Jsem jeho
osvětlovačem. Jsem neskonale víc! Štěpím se do množiny postav, cítím je v konečcích prstů
na obou rukou! Hraji, mluvím, pohybuji. Jako bych hrál loutkové divadlo, ano, ale docela
sám, bez pomocníků, ale i bez drátů a bez vodítek, ovládám všechny figury silou vůle,
režijního záměru a dramaturgického aktu – nepropustím nic, o čem nejsem skálopevně
přesvědčen, že to není svrchované umění, umění kosmické! Protože tohle je svrchované
umění! Absolutní divadlo, divadlo jednoho herce, divadlo bez diváků!
„Vy jste se nějak rozdivočil! Že by z té knihy?“
Muž, který mne oslovil, měl ve tváři pobavený výraz. Bůhví, co jsem vyváděl, patrně
jsem dělal kašpárka kolemjdoucím návštěvníkům hypermarketu, mávám knihou, odstupuji od
vozíku, šeptám slova do portálu skalního jeviště, ano, mám takový pocit, jako bych něco
takového vskutku tropil, ale nevím to určitě… Muž, na první pohled důchodce nevalného
příjmu, patrně starší než já, s kloboučkem a hubertusem přes okraj vozíku, podle všeho
holdující stejné vášni jako já, totiž odpolední četbě bez čtenářského poplatku.
„Dovolte, abych se představil: Heřman Pěnkava, profesor němčiny na nouzi!“
„Těší mne... Jaromír Kšanda, bývalý herec.“
Tu „kšandu“ jsem si ovšem vymyslel. Pro jistotu! Za poslední léta mám až příliš
mnoho zkušeností s podobnými týpky, takže bych nakonec ani sám sobě nevěřil to herectví,
které Heřman Pěnkava, profesor na penzi, zřejmě právě zvažoval, protože se poněkud
zachmuřil (snad mne podezíral, že si z něho utahuji, vždyť považte: kšanda a herec! Nezná
žádného herce toho jména), ale nakonec se rozhodl přistoupit na tuhle hru, vždyť kdyby mi
tady v hypermarketu začal tvrdit, že je členem Řádu maltézských rytířů, rozhodně bych mu
neřekl, nenechte se vysmát, ne že bych nechtěl, ale neosmělil bych se! Proč? Protože mám
úctu k lidskému bláznovství! Poslední léta s našimi mne dostatečně vyučila. Každý blázen je
maltézský rytíř, suverénní subjekt státu bez vlastního území; i já, i otec, i matka.
„Kniha je to znamenitá, ovšem dnes – nechápu, jakým nedopatřením se dostala na toto
místo? Kdo by se v dnešní době kochal slovními popisy lesních zákoutí?“
„Někdo přece, jak vidíte! Ale budu upřímný: autora jsem znal jen podle jména!“
„Já ho přečetl celého, všechno, všechno! V originále, pane, a švabachem, vždyť jsem
řekl, že jsem profesor němčiny!“
„Ano, chápu. Ovšem.“
„Nic nechápete! Ani moji žáci nechápali a pohrdali německou literaturou! Běda, kam
to spějeme? Přitom jsou to samí velikáni, jeden vedle druhého samý velikán! Máte rád
Thomase Manna?“
„Neřekl bych. Ovšem uznávám, že byl velikán!“
„Jako herec byste měl ocenit dramatické napětí, jaké je v Doktoru Faustovi!“
„Nečetl jsem ho, ale je to možné.“
„Možné? To je jisté, pane, víc než jisté! Dnes už takovou výpověď o skutečnosti
nenajdete! Nikde! A víte proč? Nikdo ji totiž neumí napsat!“
„Píše se dnes ovšem jinak.“
„Jinak? Nenechte se vysmát! Jak jinak? Proč jinak? Všechno je to tak hloupé! Nikdo
už neumí vykroužit větu jako tenhle váš velký sebevrah! Lidi kašlou na výpověď!“
Ztrácím souvislosti, hledím směrem k rybím lahůdkám a přemýšlím, jak se elegantně
vytratit, aniž bych zjevně urazil Maltézského rytíře, kterým je na první pohled.
„Velký sebevrah? Kdo jako?“
„Ale pane! Držíte ho v ruce! Vy nečtete záložky?“
„Tahle kniha nemá záložku.“
„Ten muž ukončil život sebevraždou, víte?“
„Opravdu? A proč to udělal?“
„Podřezal si hrdlo!“
„Ale já se ptám proč!“
Zasáhlo mne to na citlivém místě. Vzít si život, chápu – ale břitva? Proč zrovna břitva.
Šmik, otřásl jsem se hrůzou. Žádná vánoční ozdoba, nýbrž: lidský steak, a pořádně krvavý!
Ale krev se vsákne. Na jevišti světa se vymění jedna parketa. Proč nemůžeme odejít z tohoto
světa klidně, spořádaně a podle stanoveného plánu? Eutanazie by byla lidštější.
„Řekněte, jestli by eutanazie nebyla lidštější?“
„A to zas ne, milý pane! Nikomu ovšem neupírám právo na dobrovolnou smrt, ale
bylo by to příliš snadné! Sebevražda je heroický akt, k němuž je třeba se usebrat!“
Ano, odvaha. Ano, heroické gesto! Blázen! Či snad ne? Byla by maminka schopná
heroickým gestem ukončit nekonečné odvodňování? Nevím, chtěl jsem převést řeč jinam.
Proč jsem rovnou neodešel? Jsou přece situace, kdy je třeba odmrštit veškerou ohleduplnost?
Ale tahle k nim zřejmě nepatřila.
„Thomas Mann prý byl homosexuál?“
Chyba. Trefa do černého. Což je totéž. Vybuchl.
„Ale pane, odkud tohle máte? Nesmysl! Pomluva! O našem prezidentovi to také říkají!
Ostatně, co z toho?“
„Ale uklidněte se! Jsem liberální v těchto věcech!“
„Ale já ne, vážený pane! V těchto věcech pevně stojím za Hradem! Kdybych byl
pražským primátorem, já bych ty pochody nepovolil! Přece mi nechcete tvrdit, že
homosexuální prezident je proti pochodům homosexuálů? To nedává smysl! Čemu bychom
pak už mohli věřit?“
„A co ještě jste učil?“
Těká po mně očima, pak odhadne situaci a odpoví mi bez protestů a komentářů
k svým vlastním komentářům. Byl jsem mu za to vděčný.
„Dějepis.“
„A co Němci? Co česká otázka?“
Zase chyba! Proč to vlastně říkám? Kurva! Což do mne vstoupil nějaký ďábel? Jsem
tak krátkozraký, že nevím, co bude následovat? Ne, jsem jenom pitomý, nebo snad lépe a
výstižněji: herec bez práce!
„Jsem odpůrcem vyhnání.“
„Já zas odpůrce odsunu!“
„Ale kam jdete?“
Vozík s knihami jsem nechal stát na místě a prchal odtud. Ale proč, proboha? Vždyť
to byl první člověk, který byl po několika dnech, ano týdnech ochotný se mnou ztratit pár
slov! Sešli jsme se nad knihou, ne nad odpadkovým košem! Ostatně, i na to možná dojde.
Jaký je v tom rozdíl? V každém případě jsem zapomněl koupit rohlíky! Vracet se mi
nechtělo. Šel jsem drobným deštěm, který chvílemi přecházel do slušného lijáku, a byl jsem
rád, že jsem sám. Šero už přešlo v úplnou tmu. Když jsem u kontejnéru uviděl rozložený starý
deštník (nešel složit), moc dlouho jsem neváhal. Jsem teď v suchu! Ne že by v suchu, ale
nepromokám. Šel jsem a nepřemýšlel kam. Když jsem se octl před svatým Dominikem,
překvapilo mne to, ale ne příliš. Postavil jsem deštník vedle schodů a vstoupil na krabicovou
scénu.
„Počkej chvilku, než se vyčurám.“
Po chodbě sem a tam. Kdybych byl na zámku, chodil bych do čtverce. Divadlo mne
bolí! Skalní divadlo mne roztesknilo. Kaple, navrácená bohoslužbám, je promarněná
příležitost! Kulturní příležitost, abychom si rozuměli. Jednou – to mí rodiče ještě nedožívali u
sv. Dominika – jsem za podobného počasí, jaké je dnes, došel až k portálu Domova seniorů.
Hleděl jsem do rozsvícených oken a uvažoval o tom, zda by tohle nevyřešilo mé životní
problémy. Jak jsem mohl být tak naivní? Vždyť tady problémy teprve nastávají! Ale to jsem
tehdy ještě nevěděl. Zatoužil jsem prudce po tom, abych seděl v teple za těmi rozsvícenými
okny, aby se o mne někdo staral. Ale to netrvalo dlouho: představa, že musím bydlet
s nějakým upovídaným dědkem, mne vrátila do skutečnosti! Jen si představte na posteli u
protější stěny profesora němčiny Heřmana Pěnkavu! O něco později jsem na stejné trase mezi
hypermarketem a předměstím potkal maminku. Nepršelo a ještě bylo světlo, a ona šla a šla,
nevědouc kam, a já pospíchal za ní. Hleděla na mne, jako by nepoznávala vlastního syna, ale
pak řekla:
„Kde ty se tu bereš?“
„Já? Ty kde se tady bereš!“
Odpověděla se samozřejmostí matky, poučující dítě.
„No, jdu přece za bábou!“
„Za babičkou? Za tvou matkou?“
„A za jakou jinou? Co na mne vejráš?“
V té chvíli jsem přemýšlel jen o jednom, kde je totiž nejbližší lékařská pohotovost.
Věděl jsem ale, že proti vůli mé matky nic nesvedu, nikdo s ní nikdy nic v ničem nesvedl, ani
po dobrém, natož po zlém! Bylo to tak odjakživa. Měl jsem o ni strach a snažil se získat čas.
„Mohl bych jít s tebou, mami?“
„Se mnou? Nikdy jsi tam nechodil!“
„Ale ano, vzpomeň si! Je to moje babička!“
„Babička?“
„Babička jako od Němcové!“
„A ty chceš jít se mnou?“
„To bych se tě neptal, jestli mohu jít s tebou!“
„No, tak pojď, když jinak nedáš!“
Jdeme. Chvíli mlčím, ale pak je náhle ticha mezi námi příliš. Ne že bych nebyl zvyklý
na ticho mezi námi; však víte. Ale jsou situace, znáte to, kdy ticho nějak nabobtná! Tohle byla
taková chvíle. Ticho bobtnalo a vyskakovaly z něj obrovské komiksové bubliny, jenomže
prázdné. Nevydržel jsem to ani pět minut. To už byl sv. Dominik na dohled.
„A kam jdeme, maminko?“
„Jak to kam? Přece kam mne vedeš!“
„Já? Copak nejdeme k bábě?“
„Ovšemže jdeme! Proč se tak hloupě ptáš?“
„A kde bydlí?“
Zasmála se pobaveně.
„To přece každý ví!“
Ukázala k Domovu seniorů. Na chvíli jsem zaváhal. Že by babička ještě žila? Ne, to
není možné! Nebo ano? Ale pak bych byl blázen já! Jeden z nás dvou musí být blázen, ať to
nejsem já! Ať to nejsem já! Matka zašla na vrátnici, zřejmě tu nebyla poprvé.
„Počkám na tebe venku.“
Vrací se a vypadá popuzeně.
„Tohle mi dělá pořád!“
„Takže nejsem blázen?“
„Co říkáš? To víš, že nejsi blázen! Celý po tátovi!“
„A kdy jsi ji viděla naposledy?“
„V parku na lavičce. Ale bylo chladno, tak jsem šla domů.“
„A ona?“
„Vrátila se na pokoj.“
„A na kterém bydlí?“
„Na jedenáctce. Je to v přízemí.“
„Vím, jedničky bývají v přízemí.“
„Jedničky? Jak to myslíš?“
„Tak. Že babička je jednička.“
Nezasmála se, ostatně ani já. Ani teď se nesměju, protože vím, co mne čeká. Napřed
matčino hů-u, hů-u, to mne volá, jako že už mohu vejít do pokoje č. 11. Pak odér suchého
záchodu z doby prvních Habsburků, a napomínání, abych neotvíral okno, nebo že ji ofoukne.
Bořič pachů nebudu s to najít, jako pokaždé, když jde máma na velkou. Naštěstí dnes nebyla
moc velká. Okno se mi podaří na chvilenku přece jen otevřít, takže celkem spokojenost.
Jenom ten déšť kdyby ustal.
„Kde je děda?“
„Vím já? Nikdy nic neřekne!“
„Ale cukrárna už je zavřená.“
„To už je tak pozdě?“
„Bude půl osmé, mami.“
„Možná je u Vackové. Nebo v hospodě.“
„Kdo je Vacková?“
„Sousedka. Má na ni spadýno.“
„Ale mami, jak můžeš říkat takové věci?“
„Jak by ne? Čekají už jenom na mou smrt!“
„Přeháníš. Nepřeháněj.“
„Ale mně je to jedno, Jaromíre! Kdo má taky celé dny poslouchat ty jeho řeči o
komunistech?“
„On už zas nadává na komunisty?“
„Nadává na všechny! A tady ho máš osobně, zeptej se ho!“
Otec vešel bokem, protože držel v ruce rozevřené paraple. Pokusí se ho spravit, a když
to nedokáže, bude ho rozevřené cpát napřed do skříně, pak, na nátlak matky, do popelnice.
Postavil deštník do rohu a obrátil se ke mně.
„Tys mne neviděl? Kam jsi tak upaloval? Volal jsem na tebe!“
„Volal? A kde?“
„V hypermarketu přece!“
„Tys byl až v hypermarketu?!“
„No, kdybych tam nebyl, tak bych na tebe přece nevolal! Víš, co je nového?“
„Jak bych to mohl vědět?“
Otec vypadá spokojeně. Na jeho tváři se rozhostil mírumilovný výraz zasvěcence, jaký
míval vždy o vánocích, když nám sděloval, že dárky nenosí Ježíšek.
„Maminka dostane invalidní vozík!“
„Vozík? A od koho?“
„Jak od koho? Ode mne přece!“
„A kde na to vezmeš?“
„Vacková mi půjčí! Už jsem byl v mototechně!“
Upaloval jsem z krabicové scény rovnou do rakve.
2. obraz: Tribunál
Foma Opiskin vejde důstojně, přejde salon a usedne do křesla potaženého červeným
sametem se zlacenými područkami.
Bachčejev Hle, tu je náš dobrodinec!
Tři příživnice Vítej, Fomo! Utěš nás! Jsme lačny tvých slov!
Mizinčikov Ve Španělsku je ovšem něco takového jen stěží představitelné!
Obnoskin Opravdu jste byl ve Španělsku? Já ano!
Taťjána Slyšela jsem, že ve Španělsku žijí opravdoví Španělé!
Mizinčikov Ale já jsem opravdový Španěl, slečno!
Obnoskin Já jsem taky opravdový Španěl, my oba jsme Španělé!
Bachčejev S ruským přízvukem, pravda?
Mizinčikov Co je špatného na ruském přízvuku?
Obnoskin Na ruském přízvuku není nic špatného!
Sergej Že dobrodinec? A co vám přinesl dobrého?
Plukovník Je toho víc, než si myslíš, drahý synovče! Ani se to povědět nedá!
Foma Nechal jsem vás svolat, neboť situace je vážná.
Sergej On si nás nechal svolat?
Plukovník Záleží na tom? Nechej to tak!
Mizinčikov My už si zvykli, pravda?
Obnoskin Pravda, my už si zvykli.
Foma Vy, pane plukovníku, nesete plnou odpovědnost za to, co se na panství děje.
Sergej Jak by ne? Vždyť je to tvoje panství!
Plukovník Ale tady jde o věci, jak se říká, duchovní.
Mizinčikov Ovšemže, jaké jiné?
Obnoskin Jiné věci než duchovní ani neexistují!
Bachčejev Od čeho tedy v mém břichu tak zlověstně kručí?
Taťjána Slyším vás, vy rozpusto!
Foma Tak předně Falalej… Předstup, Falaleji!
Falalej se nahlas rozbulí. A-no, o, o, o.
Foma Kolikrát jsem vás, pane plukovníku, žádal, ano prosil a zaklínal, abyste působil na
Falaleje, abyste jej tak říkajíc duchovně pozvedl a převychoval. Marně. Hlas volavého na
poušti byl oslyšán.
Plukovník rozverně. Ale snad není tak zle, Fomo? Chlapec rád tančí, tak si zatancoval
Kamarinského!
Foma Vidím, že to celé zlehčujete, pane plukovníku! Vidím, že mne neberete vážně. Ale já
vás varoval. Na vašem panství se schyluje k rebelii, a vy to nechcete vidět!
Plubovník Ale Fomo, pro jeden taneček se přece svět nezboří?
Foma Pro jeden taneček, říkáte? Kolikrát už Falelej tancoval? To nebylo jednou, pane
plukovníku, a když se taneček, jak říkáte, přidá k tanečku, je z toho vbrzku veliký tanec, požár
a konec světa dřív, než se nadějete!
Falelej bulí. Ale já jsem nezapálil!
Plukovník Slyšíš to? Nic nezapálil! Tak to nechme být a užívejme si vespolek krásného
odpoledne!
Sergej Strýčku, vyhoď ho, vždyť je to lokaj!
Generálová Hned se Fomovi omluvíš, hned, hned! Předstírá, že na ni jdou mdloby.
Plukovník běží k ní. Matinko, pro Boha živého, neomdlévejte!
Generálová Vodu, přineste sklenici chladné, pramenité vody!
Plukovník Vodu, honem vodu!
Sergej Ale vždyť má před sebou karafu!
Generálová Vodu! Omdlévám!
Plukovník přiskočí a dá jí napít ze sklenice. Matinko, matinko, proberte se!
Generálová smočí rty. Ihned se omluv.
Plukovník Já? Myslel jsem, že Falalej!
Generálová Falalej je jen dílo tvé lehkověrnosti! Omluv se a zjednej nápravu!
Plukovník Ale ovšem, když je to takhle…
Mizinčikov Takhle jako pokaždé!
Obnoskin Pokaždé je to takhle!
Taťjána Nestrkejte do mne, ještě jsem vám nedala své slovo!
Foma Nejde o to, přátelé moji, že Falalej tancoval! Jde o to, co tancoval, jaký to byl tanec!
Může mi někdo z vás říci, kdo to vlastně byl, ten kamarinský mužik?
Plukovník Ale to všichni víme, Fomo! Byl to mužik, který tři dny pil a tancoval, až propil
chalupu a usnul na návsi. Ráno se na něj sluníčko smálo.
Foma A dál?
Plukovník Pak ještě natloukl své ženě, ale ne moc, jen jí tak jednu vrazil!
Mizinčikov Aj, aj!
Obnoskin Ajaj!
Taťjána A čím ji bil? Potěhem?
Foma A to se vám zdá správné, pane plukovníku?
Tři příživnice Hrůza! Jaká neúcta k ruské ženě!
Plukovník Ovšemže se mi to nezdá správné! Ale je to jenom píseň, Fomo!
Foma Ano, píseň, pane plukovníku! Ale jaká píseň? O čem zpívá? Co zasévá? Je to píseň,
která zasévá neklid a zmar, marsailleisa ruského venkova!
Plukovník Ale však se, Fomo, na mém panství nic zlého neděje! Nestrpěl bych, aby mužici
propíjeli chalupy. A řekl jsem jim jasně, že budou-li bít své ženy, nechám je zmrskat!
Foma Nestrpěl, říkáte? Zmrskat, říkáte! A co ten filosof, který je na cestě k vám a vy ho tak
netrpělivě očekáváte? Co že vám to nese za zprávu, že se ani papíru svěřit nedá?
Plukovník To ovšem nevím!
Foma Zato já vím.
Všichni až na Sergeje jeden přes druhého. Ty to víš, Fomo? Řekni, Fomo, co víš! Nenapínej
nás! Řekni, co víš? Co s námi bude?
Sergej Kdo neviděl, neuvěří!
Ježevikin Teď se bude nějakou chvíli tvářit tajemně, a pak se dozvíme, že nám Korovkin
nese Encyklopedii!
Sergej Encyklopedii?
Ježevikin U nás, když nějaké bábě zkysne ucháč mléka, může za to Diderot!
Foma Nejde o obsah sdělení, moji milí! Jde o princip. Ten princip sluje: rozvrat a požár!
Napřed rozvrat, potom požár, jedno pěkně po druhém. Nehořelo snad v létě u Bachčejeva?
Bachčejev Ten tón bych si vyprosil, pane tajemníku!
Plukovník Ale to bylo ze sucha, Fomo!
Mizinčikov Ze sucha, pravdaže!
Obnoskin Pravda, že ze sucha!
Taťjána Ze sucha se i srdce vznítí!
Foma Ze sucha, říkáte? Ze sucha? Já vám řeknu, co bylo ze sucha!
Generálová Neděs nás, Fomo! Co bylo ze sucha?
Tři příživnice Co bylo, Fomo, ze sucha?
Foma do nastalého ticha. Ze sucha byla žízeň kamarinského mužika, který zapálil svou
chalupu, protože ji tak jako tak propil! Ale já žádám pořádek, zákaz tance a všeobecnou
mravnost!
Plukovník zoufale. Ale přece nemohu, Fomo, zakázat tanec?!
Foma A co vodka? Co alkoholismus?
Plukovník Nemohu zakázat ani jedno!
Foma Už nemusíte nic zakazovat, pane plukovníku!
Plukovník Jak to? Gubernátor už zakázal?
Foma Stačí svěřit právo k pálení vodky spolehlivému člověku, který bude zároveň dohlížet na
krčmy a krčmáře.
Mizinčikov Aj, aj, aj!
Obnoskin Ajajaj!
Bachčejev Věc je vážná, Fomovi jde o licenci!
Taťjána On se bude ženit?
Bachčejev Mlč už, krasavice, sic zůstaneš na ocet!
Ježevikin Věděl bych o jednom spolehlivém, ale příliš bych na to nespoléhal!
Foma Za druhé žádám, pane plukovníku, aby mi Falalej přestal vykládat své sny!
Ježevikin Už je to tady!
Mizinčikov Konečně se zas trochu zasmějeme!
Obnoskin K smíchu to ovšem moc nebude, že?
Mizinčikov Ovšemže ne!
Obnoskin Myslel jsem si to.
Plukovník Ale to jsem mu přece zakázal? Zakázal jsem Falalejovi vyprávět komukoli své
sny!
Foma Zakázal, a Falalej nedbá! Takhle začíná rozvrat!
Plukovník Jaký rozvrat zase? Fomo, já už z toho začínám bláznit!
Foma Nedivím se, rozvrat začíná zevnitř!
Plukovník Co tím myslíš, Fomo? Každý má přece nějaké sny!
Foma Ano, i já mívám sny, pane plukovníku. A ne ledajaké sny. V těch snech vídám hořící
step, která stravuje vesnici za vesnicí, panství za panstvím. A v tom požáru hoří lidé, pane
plukovníku, já, vy, Falelej i vaše paní matinka…
Generálová padne do mdlob. Och!
První příživnice Hrůza! Doneste vodu!!
Druhá příživnice Začíná rozvrat!
Třetí příživnice Rusko hoří! Doneste vodu!
Sergej Opravdu omdlela?
Ježevikin Ano, omdlí na požádání!
Sergej Neměl by ji takhle děsit, co když se jednou neprobere?
Ježevikin Pak ovšem běda panu plukovníkovi!
Foma A teď nám, Falaleji, řekni, co se ti zdálo!
Falalej smrká a koktá. O, o, o…
Foma Co je to ooo, he?
Falalej Zdálo se mi…
Foma Jen to řekni, beztoho to všichni vědí!
Sergej Jak to mohou všichni vědět?
Ježevikin Zdá se mu to každou noc.
Sergej A proč to běží vykládat zrovna Fomovi?
Ježevikin Protože ho vidí v tom snu!
Sergej Určitě? A o čem je ten sen?
Falalej O bílém volu!
Foma Všichni jste slyšeli. Zdálo se mu o bílém volu.
Generálová O bílém volu? Znova upadne do mdlob.
První příživnice Hrůza! Zažeňte bílého vola!
Druhá příživnice Už je pryč! Paní generálová, proberte se!
Třetí příživnice Zažeňte ruského vola!
Foma nedbá zmatku kolem. Falaleji, popiš svůj sen!
Falalej posmrkává. Byl tam… byl tam… bílý vůl!
Foma Ovšemže, Falaleji, ale popiš nám, jak vypadal?
Falalej Byl celý bílý.
Foma Ovšemže bílý!
Falalej Měl rohy.
Foma Ovšemže rohy!
Falalej S pentlemi.
Foma Chceš říct, že měl do rohů vpletené pentle.
Falalej Ano, prosím.
Foma Vězte všichni: ten vůl znamená Rusko! Je celý bílý, protože je posvátný, čistý! To vám
po dlouhém přemítání a třech bezesných nocí sděluje Foma Opiskin, tajemník tohoto statku
v duchovních věcech!
Mizinčikov Řekl bych, že to znamená Sibiř!
Obnoskin Falaleje pošlou do vyhnanství?
Mizinčikov Ne, bílý vůl je Sibiř! Alegorie!
Obnoskin To je ovšem náš konec!
Taťjána Chtěla bych mít na svatbě takového vola!
První příživnice Sláva! Sláva bílému volu!
Druhá příživnice Sláva Fomovi Fomiči, jenž dokáže vykládat naše sny!
Třetí příživnice On dokáže změnit Rusko!
Ježevikin Ano, když ne on, tak kdo jiný?
Foma Cos ještě viděl ve svém snu, Falaleji?
Falalej Poníženě prosím, nenuťte mne…
Foma Mluv bez obav a se vší určitostí!
Falalej rozbulí se. Vy, vy…
Foma Co já?
Falalej Byl jste tam!
Foma A dál?
Falalej V ruce jste držel sklenici!
Sergej Jako bych to nevěděl! Ten chlap je zpitý pod obraz!
Foma A co jsem dělal s tou sklenicí, Falaleji?
Falalej Vylil jste ji pod bílého vola!
Foma A co bylo v té sklenici, Falaleji?
Falalej mlčí.
První příživnice Vodka, prosím!
Druhá příživnice A co jiného?
Třetí příživnice Ruská vodka.
Foma Jak víš, že to byla vodka, Falaleji?
Falalej Čichal jsem k ní, prosím!
Foma A neochutnals?
Falalej Ano, prosím.
Foma Tak ochutnal, nebo neochutnal?
Falalej Ochutnal, prosím!
Foma A byla to vodka!
Falalej Vodka, prosím!
První příživnice Co jiného než vodka!
Mizinčikov Dal bych si kalíšek, sedíme tu nasucho jen o čaji už dobré dvě hodiny!
Druhá příživnice Ruská vodka, co jiného!
Obnoskin Skáknu si do kuchyně, abych se malinko vzpružil dřív, než Foma vyhlásí
prohibici!
Třetí příživnice Ruská vodka je nejlepší na světě!
Foma Je to všechno pravda, Falaleji? Vylíčil jsi nám pravdivě svůj sen?
Falalej Ano, prosím.
Foma Nebyla ve sklenici čirá voda?
Falalej Ne, prosím.
Foma se vítězoslavně rozhlédne. Umí někdo z vás vyložit ten sen?
Ježevikin Ale to umí každý! Rusové chlastají i ve spánku, to je celé!
První příživnice Já, Fomo Fomiči, já to umím!
Foma Ano? A nemýlíš se?
Druhá příživnice Já také, Fomo Fomiči, já také umím vyložit ten sen!
Foma Určitě? A máš jistotu o té věci?
Třetí příživnice I já to umím, Fomo Fomiči, my všechny umíme vykládat ruské sny!
Foma Tak která z vás začne?
První příživnice Ten sen znamená, že ti má být svěřeno výhradní právo nakládat s vodkou na
tomto panství!
Foma si zakryje oči. Ó, odvrať ode mne, Pane, tento kalich!
Druhá příživnice Ale to právě náš Pán Ježíš zamýšlí, pane Opiskine! Uchráníš bílého vola od
opilství!
Foma Sním, či bdím? Tak velký úkol mi má býti svěřen?
Třetí příživnice Svěřen, ano, svěřen! Zachraň, Fomo, ruského vola!
Mizinčikov Ve Španělsku ovšem není nic takového možné!
Obnoskin Ano, ve Španělsku jsou býčí zápasy!
Taťjána Pojďme tam, pojďme tam všichni!
Foma Ovšem, napřu své síly, seč mohu, leč…
Generálová Seč? Leč? Já ti nerozumím, Fomo.
Foma Leč co na to řekne pan plukovník?
Plukovník Já? Co já?
Generálová Pan plukovník souhlasí!
Plukovník A ty chceš pálit, Fomo?
Foma Aby ruská země nebyla spálena!
Plukovník Chceš pálit, tak pal!
Tři příživnice Sláva Bohu na výsostech. Sláva Fomovi Fomiči! Ruská zem bude spasena! Ať
žije car, Bůh mu dej život věčný!
Ježevikin A tak spása, jako vždy, začala u vodky!
Sergej Ano, ale jak to skončí?
Ježevikin Kde by? Přece u vodky!
Předsednická stolička
Seděl jsem v baru na nábřeží, od řeky tam táhne vlhko a chlad. V létě to je celkem příjemné,
v zimě už méně, i když jsou okna jenom na škvíru (je to kuřácký nonstop). Žádný luxus tady
nenajdete, ale ceny jsou přijatelné; proto sem chodím. Není to přímo na náplavce a není to
zrovna v centru, ale není to zas tak daleko od Rudolfina, když jdete chvíli po proudu. Mohl
bych pít kávu ve všem pohodlí domova, lepší a levnější, to si musím uznat, ale nebaví mne to.
A tak velké pohodlí zas doma nemám. Člověk se rád projde podél Vltavy nebo po obchodním
centru Země zaslíbené (musí mezi lidi, nechce-li se zbláznit z pobytu v rakvi Rodiona
Raskolnikova), nemůžete přece celý den prosedět v krcálku s prošlapaným linoleem a dveřmi
přímo na schodiště, který není větší než jeviště nějaké dost malé scény? Volil jsem bydlení
tak, aby se nájemní plocha neprodražila. Chodím do nonstop-baru i proto, že to mám jaksi při
cestě. Moje vycházky nemívají přesný směr (vyjma případy, kdy jdu za rodiči do Domova
seniorů U sv. Dominika), a protože nejraději chodívám po nábřeží, vznikl tenhle návyk zcela
spontánně a přirozenou cestou. Čas od času jsme se tu scházívali s Petrem. Naše styky
neustaly naráz, bylo to spíš něco jako plíživá kontrarevoluce. Ale mým přítelem je dodnes:
cítím ho hluboko v srdci, i když jsem ho neviděl víc než rok. Nemám však možnost zavolat
mu a smluvit si s ním schůzku v baru na nábřeží. Ne snad proto, že má nový mobil, i když
také proto (nevím, jak k tomuhle problému přistoupit; technika mi nerozumí), ale spíš proto,
že pobývá většinou mimo Prahu. Svůj někdejší byt prodal a koupil si garsonku na venkově,
kde se uchytil u regionálního divadla. Hodili mu lano, jak se říká, a i když nejde všechno
ideálně (což v divadle prostě nejde, protože to je organismus skládající se ze stovek
živočichů), chopil se jí náramně a po Praze se povídá, že je ho škoda pro venkov, i když ti,
kteří se po něm škodolibě procházeli, to komentují po svém. Na tom nesejde: stejně se
nevrátí! I kdyby se vrátil, což mu přeji z celého svého okoralého srdce, pro mne to nemůže
znamenat víc než to, že čas od času získám volnou vstupenku na představení, které nechci
vidět. Ostatně, kde stojí psáno, že se na venkově nedá dělat špičkové divadlo? Ale to berte
s rezervou. Dobré divadlo snad ano, ale špičkové rozhodně ne, protože všechno lepší odsaje
Praha. Praha polyp, Praha odsávačka mléka. Vrátí se Petr? Určitě! Já se nevrátím, já nemám
kam. Jen tady ještě dosnívám svůj sen o divadle, a když říkám tady, myslím tenhle bar, tohle
nábřeží, tuhle svou samotu. Ne svět. Ne život! Že chodím právě sem, má ještě jeden důvod.
Moje samota je tady diskrétní, leč nikoli fatální: pokud se mi totiž někdy podařilo setkat se
s někým, koho jsem rád viděl (nebo aspoň koho jsem neviděl nerad), bylo to tady nebo
v blízkosti tohohle baru. Proto jsme se tu začali s Petrem scházet, a kdo ví, jednou ho tady
třeba čirou náhodou natrefím? V životě už spoléhám jenom na náhody. Ona by to zas tak
velká náhoda nebyla, protože kdyby mne Petr chtěl kontaktovat, našel by mne nejspíš tady.
Občas tu narazím na někoho z dřívějších let, třeba ze školy a tak, ale tyhle lidi, jakkoli bývá
příjemné s nimi posedět, teď nebudu komentovat. Pokud jde o bývalé kolegy z konzervatoře,
raději se jim vyhnu. Jsou vesměs úspěšnější než já, a jejich rozpaky nad mým nynějším
stavem mne trýzní. Ne že bych se pokaždé zpil do úplného blábolu (dost často blábolí právě
oni, mí úspěšnější kolegové), ale jazyk se mi plete po dvou skleničkách. Vysvětlím to!
Nejsem notorik, nýbrž chudý člověk, a tak piji nalačno. Doma nepiji, i když to přijde levněji.
Což neříkám, že nejsem notorik? Jen o vánocích piji doma laciný punč z akcí v Obchodním
centru, v té naší Zemi zaslíbené! Bývám sám o vánocích, už ani nevím kolikátý rok, co jsem
odešel od Romany, a každý rok se odhodlávám, že strávím svátky s rodičáky (s maminkou a
tatínkem, měl bych říci), ale vždy z toho nějak sejde. Jo, s Romanou jsem tady taky párkrát
seděl! Ale o to teď nejde. Řekne mi někdo, o co v tuhle chvíli na tomhle místě vlastně jde? Na
tomhle světě, v tomhle životě. V tomhle mém životě! O to, že piješ druhého panáka nalačno,
vole! A máš pěkně nakročeno k třetímu. Jednou jsem tady seděl na barové stoličce zády
k pultu a hleděl do rozpáleného letního vzduchu za okny (už nevím, co jsem tehdy pil), když
tu se mi zdálo, že jsem zahlédl za oknem matku. Plouživě se mihla mým zlenivělým vědomím
vyloženým v okně, ale neobjevila se v okně druhém. Usoudil jsem, že se mi to opravdu jenom
zdálo, ale pak mne napadlo, že mohla přejít přes ulici na druhý chodník k řece. Ne že by tu
vládl tak hrozný provoz, ale přechod pro chodce v těchhle místech rozhodně není, a pak: co
by tady maminka hledala (tedy v případě, že to byla fakt ona)? Znáte důchodce: přecházejí
ulici šikmo pod ostrým úhlem, kde se jim zachce, kolejiště nekolejiště, přecházejí ulice
v místech, kde jsou podchody, a občas i přes kruhové objezdy. Vyběhl jsem ven. Byla to ona.
Volal jsem, ale neohlédla se, přeběhl jsem na protější chodník. Chvíli mne nepoznávala. Pak
se jí na tváři rozhostil ustaraný výraz. Náš rozhovor nebyl dlouhý, ale stojí za zaznamenání už
proto, že stál na počátku mé nekonečné trýzně zvané matka.
„Maminko! Kde se bereš v těchto končinách?“
„Hledám bábu, Jaromíre!“
Vyděsilo mne to. To už nebyla trasa k Domovu seniorů, kde navštěvovala mrtvou
matku, motala se po městě nazdařbůh. Chvíli jsme šli mlčky vedle sebe.
„Maminko?“
„Ano, Jaromíre?“
„A proč ji hledáš?“
„Protože zmizela!“
„Zmizela? Odkud zmizela?“
„Z kuchyně. Než jsem se vrátila, byla pryč!“
„Ona byla u nás v kuchyni?“
„Ne u vás, Jaromíre... U nás!“
„Ale co by dělala v kuchyni?“
„Nic, jen seděla! Nikdy si ani nezakousne!“
„A zkusila sis na ni sáhnout?“
„Zbláznil ses? Proč bych na ni sahala?“
„Tak, myslím, třeba pohladit...“
„My se nikdy nehladili.“
„Ach ano. Já zapomněl.“
„Chtěla jsem jí dát ten starý slunečník, ale než jsem se vrátila z předsíně, byla pryč!“
„To je divné! Jak se dostala přes všechny ty vaše řetězy a zámky?“
Bezpečnostní zámky jsou další má trýzeň; Evy ani Richarda se to moc netýká. Je jich
tolik, těch zámků, že si s nimi hrajete několik minut, než ke každému najdete správný klíč!
Bez barevných rozlišovačů jste ztracení, a ty oni nepoužívají, prý je to mate. Zvenku se
k našim nikdo nedostane, protože klíče od bytu nesvěří ani Richardovi, a i kdybyste měli
všech pět pohromadě (myslím klíče), zevnitř je ještě pojistka na bytelný řetěz.
„Maminko, opravdu jsi ji viděla? Nespletla sis ji s někým?“
„Nejsem blbá, Jaromíre! Stará jo, ale ne blbá!“
„To taky netvrdím. A kdes ji potkala?“
„Vždyť to říkám: v kuchyni! Co je s tebou?“
„Nic, jenom jsem překvapený! Vždyť u nás... u vás celé roky nebyla?“
„No, tak vidíš!“
„Ale jak se dostala do kuchyně? Vy jste jí odemkli?“
„To je právě to! Asi má klíče!“
„A říkala něco?“
„Právě že nic. To je divné, viď?“
„Maminko! Ale vždyť babička přece umřela?“
„To já vím! Proč mi to říkáš?“
„Tak jak by mohla sedět u nás v kuchyni?“
„No tak vidíš!“
Vzal jsem maminku pevně pod paží, nasměroval ji k baru a vysvětloval, že babička,
její matka, je v téhle chvíli dávno doma a na ulici že ji těžko najde. Teď se jen trochu
posilníme a půjdem za ní. Opakoval jsem to dvakrát, třikrát, pořád dokola, že za ní půjdem, že
se jen trochu posilníme, dopijem a zaplatíme, platit se musí, maminko, na tomhle světě se za
všechno platí, zaplatíme a půjdem... Šla z ní zatuchlina zestárlé nevětrané domácnosti a já se
od ní odtahoval, hrozně jsem se za to styděl. Myslím to odtahování (i když maminku také).
Slíbil jsem jí, že zavolám na policii; tuhle fintu jsem potom uplatnil mnohokrát. Stála u baru
s mým nerozpitým třetím panákem (vrhl jsem jej do sebe jediným vzmachem), počkala, až
zaplatím, a pak řekla: tady je to pěkné, dám si kafe! Tak jsme spolu pili kafe v nonstopu na
nábřeží.
Tatínek se nezdál být překvapený.
„Tohle ona dělá porád!“
„A nemůžeš ji trochu ohlídat?“
„Trochu, to můžu! Ale nemůžu u ní prosedět celý den! Jaromíre, než se vrátím ze
záchoda, je fuč!“
„Pořád tě trápí prostata?“
„To už lepší nebude, hochu!“
„Měl bys jít na tu operaci. Lépe by ses v noci vyspal!“
„To máš pravdu, Jaromíre, protože mrtví v noci nečurají! Ani ve dne, což má své
výhody.“
„Tak jsem to nemyslel, tati! A nemluv tak, ty nemáš rakovinu!“
„Mám nemám, nechci umřít ve špitále! Vždyť jak dlouho tu ještě mohu být? To už ani
nestojí za to, Jaromíre!“
Zarazilo mne to: sám jsem uvažoval podobně! Jak dlouho to ještě může trvat, říkal
jsem si. Však víte. Ale u otce mne to překvapilo, což je absurdní! Pokládal jsem ho snad za
nesmrtelného? Můj otec, ateista a zapřisáhlý antiklerikál, kráčel směle smrti vstříc, a vůbec si
nekladl hamletovské otázky. Mrtvý prd ví, říkával, to byla jeho metafyzika. Pochovat chce
bez obřadu. Člověk prý jednoduše zmizí ze scény a hotovo, tak jaképak copak?
„Stejně se z té báby jednou zblázním! Po pravdě, Jaromíre: já ji vůbec nehlídám! Ať
si chodí, kam chce, stejně se vždycky vrátí!“
„A co když ne?“
„Doposavad se vždycky vrátila!“
„Co když se jednou nevrátí?“
„Tak ji nechám hledat! Ty časy, kdy jsem ji sám hledal, ty pominuly, Jaromíre, a
nevrátí se více! Nejsem blázen: buď já, nebo ona!“
„A jak dlouho vyvádí tyhle věci?“
„Co já vím! Půl roku? Rok? Dva?“
„Ale žes nikdy nic neřekl?“
„Copak sem chodíš?“
„Ale tati! Jsem u vás každou chvíli!“
„Jo, jednou do měsíce!“
„A když přijdu, ty někde rajzuješ!“
„A jak mám asi vědět, že přijdeš?“
„A proč nezvedáš mobil?“
„Kdo by se vyznal v těch tlačítkách? Je to jenom pro zlost!“
Proti tomu není námitek. Když mám trochu v hlavě, také se mi pletou tlačítka! Buď
uznalý, Jaromíre, i tobě jdou na nervy utajená telefonní čísla a podobná zvěrstva, jako bys
očekával předvolání na Bartolomějskou! Nejspokojenější jsi, když máš prázdnou poštovní
schránku, všechno ostatní tě obtěžuje! Ano, jste dva staří lidé, ty a tvůj otec.
Jak maminka postupně chromla, jejích výletů po Praze ubývalo, ale úměrně tomu
ubývalo i návratů domů. Městská policie ji už znala a vodila ji bez velkých průtahů. Když
matka zchromla docela, byla to pro otce úleva. Také pro mne, abych byl upřímný.
Sedím v baru na nábřeží, hledím oknem do listopadového přítmí a vím, že tam venku
na ulici už nikdy maminku nespatřím. Přijde mi to líto. Dokud je člověk jen zchromlý a
bloudí o berlích ulicemi, je to ještě dobré. Dokud se plouží do mlékárny pro svých pět housek,
je to skvělé! Ale tohle? Sedět na posteli a čekat na odvodnění? Jak to maminka může vydržet?
To bych si hodil mašli i odvodněný! Pravda je taková, že maminka všechno vydrží a nehází si
mašli. Je trpělivá, jako by věčnost vypadala právě takhle a ona s tím byla srozuměna. Jsem jí
za to vděčný. Velmi tím ulehčuje mému svědomí.
„Ten vozík nám byl čert dlužen!“
„Dáte si ještě jednu?“
Čekal jsem na Petra, a kdo nepřišel? Romana! To je ten nejhorší scénář. Petr nakonec
vůbec nedorazil. Chápal jsem ho. Býval v těch dnech roztržitý, protože vyjednával s jedním
pražským divadlem o možnosti úvazku. Možná zapomněl na naši úmluvu, že se sejdeme
v baru na nábřeží, ale možná už odjel na venkov. Moc bych mu přál, aby všechno dobře
dopadlo a vrátil se do Prahy, možná bychom se vídali jako za starých časů? Když ale
nedorazil, nemohu ani požádat o číslo na nový mobil, takže o něm zas nevím nic. Proč mi
nezavolá, lump jeden? Romana má ve vlasech sníh, venku patrně sněží.
„Romano? Kde se tu bereš?“
„Kde by, dědku? Levných barů je po Praze jak šafránu!“
Když mi říká dědku, je dobře naložená. Miláček naproti tomu nevěstí nic dobrého.
Miláčku, sykala tehdy při našem velkém výstupu, plivla mi na kravatu a já se po ní vrhl, ale
jsem starý, škobrtl jsem o barovou stoličku a upadl a ona se mi smála, číšník mi pomáhal na
nohy.
„To máš k vánocům, miláčku! Kravatu s briliantem!“
Strhl jsem ze sebe kravatu a kráčel s ní k odpadkovému koši.
„Jsi do prdele i s briliantama!“
„Až odejdu, budeš ji tahat z koše!“
Její odchod ze scény byl triumfální, já se cítil prachbídně. Dnes by mne taková věc
nevyrušila z klidu. Kdyby mi dnes Romana plivla na kravatu (byla tehdy jako i dnes líznutá),
nechal bych ten chrchel, ať si klidně teče. Co je mi do jejích hlenů? Výstup to byl ovšem
parádní a já si zkoušel představit, jak by ho Petranda ztvárnil na jevišti. Byla by to komedie,
nebo spíš tragédie? Pokusím se to ztvárnit v obou žánrech, hned zítra se do toho pustím!
„Jdeš mi zas plivnout na kravatu?“
„Vždyť žádnou nemáš!“
Zahrál jsem pantomimický výjev s vázáním kravaty.
„Vidím, že jsi o pár skleniček napřed! Kak idut tvoi děla?“
V papíru leží naplocho vnímavě naslouchající člověk. Posluchač, v lepším případě
divák. Vidím ho, jak prosvítá papírem, je to jen silueta, ale hraji jen pro něho! Po pravdě
musím přiznat, že tenhle deník píši kvůli dialogům! Jak by je zachytil Petr? Já neříkám, že
proběhly zrovna tak, jak je píšu, ostatně nemám tak dobrou paměť. Petr říkal: Pamatuj si, že
většinou musíš napsat úplně jiné věty, abys zachoval smysl situace! Zkouším to po něm a
podle něho, ale moc mi to nejde: můj výraz až příliš připomíná mluvu televizních seriálů!
„Tak co, koho jsi volil?“
„Nevolil jsem.“
„Tys neplnil občanskou povinnost?“
„Což volit blba je občanská povinnost?“
„Menší blb, menší zlo. Tak to vidím já.“
„A tys volila koho?“
„Copak nemluvím jasně?“
„Takže Schlafenberga.“
„Jasně! Nižší šlechta nepatří na Hrad.“
„Nižší šlechta?“
„Zemani přece.“
„Aha. Tak ten podle mě už z invalidního vozíku nesleze!“
„Jo, v tom je naděje. Ale věř lidem!“
„A co vlastně dělá tak špatně?“
„Spadl jsi z višně? Přece všechno!“
„Všechno nemůže dělat špatně.“
„Ale jo, může. Všude prosazuje svý lidi! Až se ta jeho partaj dostane do parlamentu,
má celý stát na háku.“
„A to tě bolí?“
„Jaromíre, jak je možné, že jsi takhle zdegeneroval? Prezidentský systém ohrožuje
parlamentní demokracii!“
„Ale vždyť to parlament odhlasoval přímou volbu prezidenta!“
„Protože si mysleli, že prezident bude jenom figurka! Ale kdo mohl tušit, že pravice
půjde kompletně do háje?“
„Jo, plánovali to jinak, mafiáni!“
„Teď si rvou vlasy i s tím svým Přemyslem! Taková blbost! Prý Přemyslovci na
Hrad!“
„Ale ty snad přece uznáváš monarchii?“
„Dvě a půl procenta pro ODS, chacha!“
„Ne pro ODS: pro Sobotku!“
„To máš jedno.“
„Prezidentský systém je pořád lepší než ta jejich parlamentní mafie!“
„Ale to se přece nevylučuje! Jenom carevnu vystřídala kapitánskaja dóčka!“
Viděl jsem, že se s ní nedá moc mluvit. Asi jsem opravdu zdegeneroval, když už
nedokážu dohlédnout katastrofálních důsledků přímé volby prezidenta! Není to tragédie, ani
komedie. Milenka předsedy vlády úkoluje Bezpečnostní služby, a ti bez jakýchkoli skrupulí
špehují manželku jejího milence. Ale teď vyhráli volby Sociální demokraté a ouvej, padla
kosa na kámen! Popravdě řečeno, nemyslím, že by to za předchozího prezidenta chodilo
jinak. Kdo si vzpomene na amnestii, šitou na míru těm největším tunelářům, musí mi dát za
pravdu! Člověk nakonec tleská policejnímu státu.
„Máš pěkný přízvuk. Oprášila jsi ruštinu?“
„To víš, rusky se dneska chce učit kdekdo!“
„Třeba mafiáni?“
„Ekonomové, miláčku, především ekonomové!“
„Není to totéž? A říkej mi raději dědku!“
„To si musíš zasloužit, miláčku!“
„Jdi do prdele.“
„Ty taky.“
Sedíme u pultu, pijeme každý to své a zálibně po sobě pokukujeme. Musím být ve
střehu, protože je tu značná pravděpodobnost, že tohle setkání není náhodné a má tedy svůj
skrytý účel. Protože je tady BYT! Náš společný byt. Odstěhoval jsem se, abych měl klid, a je
mi celkem jedno, koho si tam Romana vodí, jenže potřebuju peníze a tlačím na ni, abychom
ho prodali. To ona nechce. Nezbude mi nic jiného než zažádat o rozvod a majetkové
vyrovnání, vždyť bydlíme odděleně už třetím rokem! Ten byt jsme zprivatizovali v lepších
letech celkem za hubičku a jeho cena je mnohonásobně vyšší, tak nevím, kde je problém?
Romana by si mohla koupit nějaký menší a ještě by jí zbylo na deset let chlastu.
„Hele, už peču! Koukni!“
Vytahuje z igelitky platíčko se zázvorkami a podobným svinstvem, co nedá moc
práce, nic bych nedal za to, že polovina toho všeho pochází z Tesca. Ona patří spádově do
Tesca. Jaromíre, pozor! Buď ve střehu, tohle není samo sebou!
„To jsi přinesla mně, lásko?“
„Blázníš? Copak jsem věděla, že tu budeš?“
„Chápu! Nosíš si s sebou svačinu.“
„Ale ne, to je pro hosty!“
Číšník roznáší talířky s „domácím“ pečivem. Škoda, že v nich není marjánka, nebo to
Romana přinejmenším popírá. Dal bych si jointa.
„Chutná ti?“
„Jo, miluju vánoční pečivo z Tesca!“
Rozhodla se to vzít jako žert, ostatně nevím jistě, že to je z Tesca. A je mi to jedno.
Zablekotám něco o marihuaně a dál po ní tupě pokukuju. Je už přešlá, ale pořád ještě ujde,
zvlášť zezadu (teď myslím její „pozadí“). Dáme si panáka (platí ona! Pozor, Jaromíre!), a pak
je to najednou venku. Očekával jsem leccos, ale tohle přece jenom ne. Pokolikáté to tady
vlastně zkouší s těmi svými zázvorkami?
„Co kdybychom strávili vánoce spolu?“
„Cože?!“
„No, jsme přece manželé?“
„To mám jako sedět u stolu s tím tvým – ani nevím, jak se jmenuje!“
„To nech být! Ten už tam není!“
„Ne? Aha!“
„Tak chceš, nebo nechceš? Můžeš si to rozmyslet.“
Napřed jsem to na ni chtěl vypálit („To víš, že si to rozmyslím, beruško!“; „Co bych si
rozmýšlel? Řeknu ti to rovnou!“; „Jdi do prdele!“), ale nadechl jsem se a žádná věta mi
nepřipadala dost přiléhavá, takže jsem zas vydechl a rozhodl se nasadit ironii.
„Co bych si rozmýšlel? Přijdu!“
„Děláš si kozy?“
„Jaký kozy? Jak mě slyšíš: přijdu rád!“
Abych všemu nasadil korunu, položím dlaň na hřbet její ruky, je studená jako smrt.
Romana taje jako sníh na kabátě, ale může to být tou kořalkou. Mluví i za mne. Myslím
kořalku, ne Romanu. I když Romanu taky. Ona i zpředu vypadá na svůj věk slušně, hlavně
proto, že nemá příliš velká ňadra. Malá ňadra a široké boky není tak zlá kombinace (horší je
to naopak). Naplácala toho, až hanba poslouchat, taky jsem ji dvakrát neposlouchal. Jak se mi
kořalka příjemně rozlila po hlavě, došlo mi, že tenhle můj zkrat (byl to zkrat, i když se tvářil
jako ironie) není tak hloupý, jak na první pohled vypadá! Chci-li totiž zvědět něco o jejích
úmyslech, musím s ní hovořit, a to půjde doma (u ní doma, v našem společném bytě) ve
sdílné atmosféře vánoc (jistě se pořádně lízneme rumem, pak spolu možná i hupsnem do
postele) lépe než někde v poloprázdném lokále s mrazivou ozvěnou. Jestli si myslíš, Romano,
že mě utáhneš na vařené nudli, tak jsi na hrozném omylu! To mne ještě neznáš, jaký já jsem
herec!
Vrávorám. Vrávoráme. Když jsem v tomhle stavu (bylo toho víc než tři panáky,
možná i pět šest), mám ji docela rád, holku pitomou! V tomhle stavu totiž miluju celé lidstvo!
V tomhle stavu odpouštím z celého srdce všem svým manželkám! Můžu si to dovolit, neboť
jich nebylo zas tolik a já jsem ex, jak zákon káže! Totiž: Jakož i my odpouštíme svým
dlužníkům!
„Zaznamenal jsi mne na tom pohřbu?“
„Na jakém pohřbu?“
„Myslím tam, u Vltavy!“
„Ach tak! Filosofie a politika kýče?“
„Koukal jsi nějak skrz mě! Špatně vidíš?“
„Viděl jsem jenom Chadimovou.“
„Fakt? A zdědila ten Strahov?“
„Myslím, že jí zabavili razítka a poslali domů!“
„Jo, to je filosofie a politika kýče.“
„Ne, to je filosofie a politika mafie!“
„Nepřeháněj!“
„No, tak ne. VAŠEK byl bytostný demokrat.“
„Nemohli jsme si přece tehdy dovolit diskreditovat chartisty?“
„A to je právě nejvíc zdiskreditovalo!“
„Ale vždyť ta ženská je blázen, každý to na ní musel vidět! Kdyby si vyrobila razítko
z brambory, vůbec bych se nedivila! Taky jste si dělávali razítka z brambor?“
„Jo. S všelijakými zvířátky.“
„My taky, ale radši nebudu říkat, co na nich bylo.“
„Neříkej!“
„Vždyť neříkám.“
„Máš dost, co?“
„Ty ne?“
Co mluvila dál, nevím. Upoutal mne totiž výjev na protější straně ulice, je tam na
dlouhém úseku podél nábřeží žulové zábradlí, oddělující vozovku od chodníku. Po tom
zábradlí se zvolna, strojovým tempem, takže nebyl patrný rytmus chůze, sunula ženská hlava.
Muselo tedy jít o velmi malou osobu, ale šla rychle, takže se od nás v temném úseku mezi
dvěma lucernami vzdálila o několik metrů, teď, teď vjela do žlutého kuželu světla!
„Hele, vidíš támhle tu paní?“
„Co je s ní?“
„To je máma!“
„Cože?! Nesmysl!“
„Pospěš si, musíme ji chytit!“
„Neblázni! Copak je tvá máma takhle mrňavá?“
Nehodlala se honit v noci po nábřeží za mou mámou, dost možná jen přeludem
opilého mozku, a zůstala stát a chichotala se tím nepříjemným, ničím nepřerušovaným
smíchem, který se mi kdysi, v dobách zamilovanosti, celkem líbil, ale teď a vůbec všechen ten
čas po našem rozchodu mne už jen iritoval. Brzy jsem pronásledování vzdal i já. Měl jsem až
moc těžké nohy a ta skřetyně mi nenávratně zmizela v tmách spoře osvětleného nábřeží.
„Byla to máma na invalidním vozíku.“
„Jsi blázen? To by musela mít tryskový pohon!“
Znovu se tak pitomě chichotala. Šla mi fakt dost na nervy. Byl jsem v tu chvíli pevně
rozhodnutý, že vánoce strávím s rodičáky v Domově seniorů u sv. Dominika. Místo půlnoční
půjdu k Národnímu, postavím se do temného průčelí a za pomoci ozvěny zazpívám Hej,
mistře nebo nějaký jiný kýč, co patří k vánocům jako frňousy z vaty k dědovi Mrázovi. A
budu chodit od Národního k Stavovskému a zase zpátky, od Stavovského k Národnímu, jako
kyvadlo dějin. To jsem ještě netušil, že budu u Romany, co by dup, ani na Štědrý den že
nebudu muset čekat.
„Pamatuješ, jak jsem jednou vaši mámu vytáhla na Hutku?“
Romana si s mou mámou celkem sedla, to nebylo moc příjemné. Ne že by si zrovna
rozuměly, ale když se jim zachtělo vtipkovat na můj herecký účet, vyhověly si. Jednou ji
Romana, bylo to těsně po revoluci, vytáhla na koncert Jaroslava Hutky, což byl výkon od
obou. Ale Hutku máma nestrávila, že prý neumí zpívat! No, to se ví, že neumí! Jeho kouzlo je
v něčem jiném! Máma chtěla vědět v čem, ale vysvětlování snachy nechápala, ostatně ani já.
Od té doby už nikam za kulturou nešla, ať jsem ji lákal na cokoli. Pokud jsem v tom čirou
náhodou sám hrál, odmítla rezolutně.
„Vlastně ho dneska chápu, takhle s odstupem.“
„Koho zas?“
„ Myslím tu oslavu Havlových narozenin! Bylo to jak vystřižený ze starýho Rezka!“
„To měla na svědomí Dáša. Chtěla mu zlepšit tu jeho blbou náladu.“
„A mění to něco na věci?“
„Vypadal dost rozpačitě v té prezidentské lóži! Usmíval se, jak nechci říkat co.“
„Jen to klidně řekni.“
„Nejsem Cibulka!“
„To ovšem byla urážka hlavy státu.“
„Jo, přešel to majestátně.“
„On i na Rolling Stones seděl jak na Mozartovi!“
„A jak měl sedět? Křepčit v kotli?“
„Na těch Stonech se usmíval obzvlášť pitomě.“
„Stejně tam Hutka nešel jen proto, že ho nepozval!“
„Ne, Hutka tam nešel, protože celou tu akci považoval za nevkusnou a ubohou!“
„Byl uraženej, že není v přípravném výboru.“
„Byl uraženej, že to organizujou VIP, co si za komoušů srali na kšandy!“
„Kdybychom tehdy volili Erotickou iniciativu, možná by na Hradě seděl Hutka?“
„Vážení spoluobčané! Od jisté doby vládne v naší zemi blbá nálada!“
„A ještě se tomu divil! Kdo neviděl, neuvěří!“
„Zlaté doby, kdy byla naše nálada blbá!“
„No, dneska by musel volit ostřejší výrazy!“
„Hele, co když to byla Chadimová?“
„A kdo zas?“
„No, ta trpaslice! Vznáší se po nábřeží a děkuje Havlovi za to, že nesedí v kriminále
jako ta Nagyová!“
„Ano, pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Už je z ní paní premiérová
Nečasová!“
„Až na to, že Nečas už není premiérem.“
„Manželka v demisi!“
„Myslíš, že dostane amnestii?“
„To by na Hradě musel sedět Schlafenberg!“
A tak dál, a tak podobně. Chtělo se mi spát. Kdybych v tuhle chvíli zasedl v dolní
sněmovně, chrápal bych nahlas i na předsednické stoličce, docela jako kníže Schlafenberg!
V hlavě se mi mlela spousta věcí, ale docela vzadu a nahoře se vznášela otázka, jak by se
dneska asi tvářil můj otec, kdyby na Hradě dosud seděl Václav V.! A hlavně, co by asi říkal a
co by, nedej bože, dělal.
3. obraz: Strýc a synovec
Plukovník sedí osamocen a zřejmě v těžkém zamyšlení v křesle potaženém rudým sametem se
zlacenými područkami.
Sergej vstoupí. Smím, strýčku?
Plukovník Jen pojď, chlapče, posaď se.
Sergej přechází po místnosti. Jedno mi řekněte, strýčku: kde se tady ten člověk vzal?
Plukovník Zdědil jsem ho.
Sergej Zdědil? Prosím vás, po kom? A proč jste ho zdědil?
Plukovník To je spletitá věc, Serjožo. Pamatuješ se na generála Krachotkina?
Sergej Toho druhého manžela naší babičky?
Plukovník Ano. Když matinka podruhé ovdověla, přivedla si ho s sebou.
Sergej Ale to nijak nevysvětluje jeho chování! Je to tvůj statek, tvé panství, strýčku! A ty jsi
důstojník, který umí velet pluku carových vojáků!
Plukovník Plukovník ve výslužbě.
Sergej Ale snad jsi nezapomněl, co je vojna? Vzpamatuj se, strýčku, tady velíš ty!
Plukovník To je těžké, chlapče… Matinka… Tomu bys těžko rozuměl.
Sergej Tušil jsem, odkud vítr vane.
Plukovník Víš přece, kolik mi dalo práce, než jsem ji přemluvil, aby přesídlila ke mně na
venkov.
Sergej To vím, ale… Proč jsi o to tolik stál? Vždyť je obklopena svými lidmi, kteří se o ni
starají.
Plukovník Vždyť je to matka! Chtěl jsem ji přesvědčit, že nejsem nehodný syn, jak ona tvrdí!
Vždyť já jsem ve své podstatě hodný chlap, Sergeji!
Sergej To vím až příliš dobře, strýčku!
Plukovník Celý rok jsem ji přemlouval, jezdil k ní, zaklínal. Nakonec svolila, ale měla jednu
podmínku.
Sergej Foma Fomič?
Plukovník Foma Fomič.
Sergej Ale kde se u ní vzal?
Plukovník Byl tajemníkem jejího nebohého muže generála Krachotkina.
Sergej Tajemník? Nebyl on spíš nevolník? K čemu Krachotkin potřeboval tajemníka?
Plukovník To já nevím, všelijaké listiny, soudím. Když generál umřel, dostal Foma svobodu.
Sergej A co účty? Svěřovali mu také účty?
Plukovník I účty. Generál penězům moc nerozuměl, to víš, a matinka, darmo mluvit.
Sergej Umím si to živě představit.
Plukovník Předčítal jim z různých knih, a když bylo potřeba, tu i tam něco vysvětlil.
Sergej V tom je ovšem dobrý.
Plukovník Viď? Je rovněž literárně činný.
Sergej Foma?
Plukovník Jistě! Všichni to o něm říkají.
Sergej A co napsal?
Plukovník Román ze staré Rusi! Já ho ovšem nečetl.
Sergej A mohl bych si ho přečíst já?
Plukovník To nemůžeš, Sergeji, to smí jen vyvolení!
Sergej Vyvolení? A kdo jsou ti vyvolení?
Plukovník Matinka a její společnice.
Sergej Příživnice?
Plukovník Psst, nekřič tolik!
Sergej Ale romány se přece mají číst?
Plukovník Tenhle ne.
Sergej Ne? To je nějaký zvláštní román!
Plukovník Ano. Je v něm ukryto tajemství!
Sergej Tak tajemství… A jaké?
Plukovník Poselství!
Sergej Jaké poselství?
Plukovník Já nevím, chlapče, nečetl jsem to. Ale člověka prý obchází hrůza, jak jen přečte
pár řádek.
Sergej To jistě tvrdí příživnice!
Plukovník Nekřič! Ano, a leckdo jiný.
Sergej Ale vždyť to žádný jiný nečetl?
Plukovník To nemůžeš vědět, to nemůžeš vědět.
Sergej Asi to bude o Rusku a jeho poslání ve světových dějinách.
Plukovník Ano, Rusové jsou spásonosný národ!
Sergej Ale co jsme dali světu, strýčku? Vždyť ani ten samovar není ruský vynález!
Plukovník Co to říkáš? Samovar že není…
Sergej Ovšemže ne! Rusko vynalezlo jen samoděržaví, boršč a vodku!
Plukovník Ale boršč je dobrý, ne?
Sergej Ovšem, i samoděržaví je dobré.
Plukovník Sergeji, dal by sis boršč?
Sergej Kdykoli, ale to sem nepatří.
Plukovník Ovšem, ovšem. Myslíš, že jsem udělal dobře, s tou vodkou?
Sergej Myslím si pravý opak, strýčku!
Plukovník Ale matinka to tak chtěla?
Sergej Nemůžete stále dělat to, co chce matinka!
Plukovník Ne? Ale v Bibli stojí psáno…
Sergej Já vím, co je v Bibli, ale nežijeme přece v biblických časech?
Plukovník Já ti nevím, chlapče, jsem z toho všeho nějaký zmatený.
Sergej Jak byste nebyl zmatený, když to tady bzučí jak v Noemově arše?
Plukovník Ale archa je dobrá, ne?
Sergej Ano. V biblických časech. Před potopou!
Plukovník Jednomu pořád nerozumím, Serjožo, ať se snažím, jak chci! Žijeme v biblických
časech, nebo nežijeme?
Sergej My nežijeme v biblických časech, strýčku!
Plukovník Ale má přece přijít konec světa?
Sergej Ano, ale… Tak tímhle tě ten tvůj Foma vykrmuje?
Plukovník Tímhle a lecčím jiným. Je to strava hutná a výživná.
Sergej To rád věřím. A co reformy?
Plukovník Reformy? Jaké reformy? Co je s nimi?
Sergej Co si o nich Foma myslí, jak o nich mluví, co o nich vůbec ví. Proslýchá se, že vláda
chystá nevolnickou reformu.
Plukovník Ale ta je přece stará jako samo Rusko!
Sergej Vy mi nerozumíte, strýčku. Mluvím o zrušení nevolnictví!
Plukovník Co neříkáš? Jak by to bylo možné? A co bude s mými dušemi? Ne, to car
nedopustí!
Sergej Nejenže dopustí, on prý to nařídil! Ale vládě se do toho nechce, takže to už léta brzdí.
Duše ovšem tak nějak zůstanou dušemi, jen – budeš jim říkat občane!
Plukovník Občane mužikovi? Zní to divně: občane mužiku! A co když se o tom doslechne
car?
Sergej Zasměje se.
Plukovník Cožpak se car směje?
Sergej Proč ne? Když má v hlavě, snad se i zasměje!
Plukovník Ale car přece nemá v hlavě!
Sergej Car jako každý Rus.
Plukovník Car je přece náš otec?
Sergej Ano, ale…
Plukovník Ježíš se nesmál!
Sergej Odkud to víš?
Plukovník V Bibli se nic takového nepíše.
Sergej Tam se toho nepíše. Vzato čistě geologicky…
Plukovník Ale v Bibli přece je všechno?
Sergej Není. Kupříkladu o vodce se tam nic nepíše!
Plukovník Zatraceně, asi máš pravdu!
Sergej Ne asi, ale určitě.
Plukovník A tys četl Bibli? Myslím: celou?
Sergej Ovšemže, strýčku! Vy ne?
Plukovník Ano, asi ano. Už se nepamatuju.
Sergej A řekněte mi, strýčku… Co měl znamenat ten dopis?
Plukovník Jaký dopis?
Sergej Ten, co jste mi napsal, abych urychleně přijel!
Plukovník Ano, ten dopis. Věc se má tak, Serjožko. Odmlčí se.
Sergej Řekněte mi všechno, strýčku, nestyďte se! Vždyť jsme jedna rodina!
Plukovník ožije. No právě. Myslel jsem, že by to zůstalo v rodině!
Sergej A proto se mám ženit?
Plukovník Nastěnka je krásná dívka, Sergeji!
Sergej Vím, že je krásná! A co má být?
Plukovník Tys ji viděl?
Sergej Ano, na vycházce s dětmi, když jsem přijížděl.
Plukovník Viď, že je jako obrázek!
Sergej Proč se mám ženit s obrázkem?
Plukovník ztiší hlas. Moc by mi to pomohlo!
Sergej A v čem, strýčku? Pořád nic nechápu!
Plukovník Je tu ovšem ještě ta druhá!
Sergej Která druhá?
Plukovník Taťjána Ivanovna!
Sergej To je ta bláznivá?
Plukovník Ano! A kdyby sis vzal Nastěnku…
Sergej Počkejte, strýčku! Měl bych si vzít Nastěnku, abyste si vy mohl vzít tu bláznivou?
Plukovník Naopak, chlapče, abych si ji nemusel vzít!
Sergej usedne a vypadá unaveně. Proč bych si měl brát vychovatelku vašich dětí a proč byste
si vy měl nebrat tu bláznivou.
Plukovník Protože ona má veliké věno, chlapče! Jak se můžeš takhle ptát?
Sergej Chápu: oni vás chtějí oženit s tím věnem!
Plukovník Ne tak docela. Ne tak docela.
Sergej K čertu, strýčku, tak už to vyklopte!
Plukovník šeptem. Oni mne podezírají, že miluji Nastěnku!
Sergej vytřeštěně. Svatý Prokope, vy milujete Nastěnku? A proč si ji tedy mám brát já?
Plukovník Ovšemže ji nemiluju, hlavo hloupá! Ale kdyby mne nepodezírali, nemusel bych si
brát Taťjánu!
Sergej Ale ta má velké peníze a Foma ji nepustí z očí!
Plukovník Ano, jde jim hlavně o to, že Nastěnka je chudá.
Sergej To už je přece jedno. Máte svého dostatek!
Plukovník Právě. Tak co říkáš tomu mému plánu?
Sergej Že to je nemravné od začátku do konce.
Plukovník Ženitba není nemravná.
Sergej Ale ano, takováhle ano!
Plukovník I pro peníze?
Sergej I pro peníze.
Plukovník Ale v Bibli se nic takového nepíše!
Sergej Řekněte mi, strýčku… Ale pravdu, moc vás o to prosím! Vy milujete Nastěnku?
Plukovník Pravdu… Co je pravda?
Sergej Neptám se vás, co je pravda, ale zda milujete Nastěnku!
Plukovník Ovšemže ne, bláznivý kluku! A i kdybych miloval – cožpak by si mne vzala,
dědka starého?
Sergej Proč ne? Peníze máte a jste hodný člověk, navíc pohledný muž!
Plukovník A to není nemravné?
Sergej A že ji podstrkujete mně, to je mravné?
Plukovník Není, přiznávám. Ještě je tu Ježevikin.
Sergej Ano, a osm sourozenců!
Plukovník Ale čerta starého, osm jich je i s Nastěnkou dohromady!
Sergej To je ovšem veliká úleva!
Plukovník Viď? Přestěhovali byste se všichni ke mně. Já bych hospodařil, ty bys bádal.
Sergej Řekni, že bych zkoumal kameny na tvých polích.
Plukovník Je na tom něco špatného? Šli bychom na to vědecky, chlapče, výnosy by se
zdvojnásobily.
Sergej A nebylo by pak přece jen lepší, abyste si vzal bláznivou Taťjánu?
Plukovník Dej pokoj! Fuj, vždyť se otáčí za každými kalhotami! Koketuje s Mizinčikovem i
s Obnoskinem, a kdyby se na ni ten pupkatý Bachčejev tak neškaredil, zajela by i do něho!
Tuhle ho zlehka klepla růží, kterou držela v rukou, a řekla mu, že je rozpusta! Měl jsi vidět,
jak ji zpražil! Byl rudý jako rak.
Sergej Je pomatená četbou romantických románů!
Plukovník Právě. A já nemám španělský knírek, španělskou hůlku ani španělskou kytaru.
Sergej To se přece dá zařídit? Obnoskin vám poradí a budete hnedle tři grandi!
Plukovník Dej pokoj s tou maškarádou! A ty bys Taťjánu nechtěl?
Sergej Zbláznil jste se? Vždyť je o deset let starší!
Plukovník Což je to na překážku? Přece kde je vzájemná úcta a porozumění…
Sergej Necítím k ní žádnou úctu a porozumění pro blázna nemám už vůbec!
Plukovník Tak promiň. Ale Nastěnku by sis vzít mohl? Je mladá, krásná a chudičká! Bylo by
to od tebe mravně ušlechtilé!
Sergej Svatý Prokope, zapřáhni čerta, svatý Iljo proroku, uhoď do mne bleskem!
Plukovník Ale to ne, Sergeji, vypukl by požár a vznikly by nemalé škody na majetku.
Sergej Ty už vznikly, a pokud nevznikly, tak brzy vzniknou!
Plukovník Myslíš? Ty to ovšem musíš vědět lépe, jsi vědec!
Sergej Strýčku, zaklínám vás při všem, co je vám svaté, při vašich dětech i jejich krásné
vychovatelce, při šedinách vaší matky, při památce vaší nebožky ženy, která se ujala sirotka a
darovala mi překrásné dětství… zrušte tu akci s vodkou!
Plukovník Na vodce nezáleží, Sergeji.
Sergej Ale což nechápete, že na ní záleží v první řadě a přede vším? Všechno ostatní je
vedlejší!
Plukovník Já ti nevím. Vysvětli mi to!
Vidopljasov vstoupí. Foma Fomič by s vámi rád pohovořil, pane plukovníku.
Plukovník Svatý Prokope, zapřahej čerta! Svatý Iljo proroku, neuhoď do mne. To si vybral
vhodnou chvíli!
Sergej No tak, strýčku, vzpamatujte se! Jste šlechtic, důstojník a muž!
Plukovník Ovšem, ovšem… Že hned přijdu! Půjdeš se mnou, Serjožo?
Sergej Ovšem! A hned potom mne zplnomocníte ve věci ochrany vašeho majetku!
Plukovník Ovšem, ovšem. Ale to nebude nutné, Serjožo, to nebude nutné…
Sergej Protože vy nechápete, co je vodka, strýčku!
Plukovník A co je vodka, Sergeji?
Sergej Vodka je moc a bohatství, strýčku.
Investigativní fikce
Tlačím drátěný vozík, musím doplnit základní potraviny. V hlavě mi ještě hučí včerejší večer
s Romanou, je to všechno tak nicotné, až se mi dělá mdlo. Ale nedokážu se zbavit pocitu, jako
by někde pod tou spoustou jalových řečí ležela ukrytá nějaká informace, která má ovlivnit
můj život. Jak, to ještě nevím. Která ho ale ovlivní, ať udělám, co udělám, nebo ať třeba
neudělám nic, s Romanou to vyjde nastejno, protože když si Romana něco zamane, prosadí to
silou, silou své osobnosti, což znamená silou hnusu, který je schopna vybudit ve svém
protějšku. Což jsem já, v daném případě. Že mne zve na vánoce, to není samo sebou. Nebo
ano? Přinejmenším je za tím alkohol. Když se Romana skamarádí se svou opicí, je schopná
říkat spoustu nepředložeností, problém je ale v tom, které z nich míní vážně a které ne. Nazítří
se na něco pamatuje, na něco se nepamatuje, na něco si vzpomenout chce, a na něco nechce,
pak se do krve hádá, co řekla, a co neřekla. Takže tvrdit, že to byl „jen alkohol“, je u Romany
jako hádat ze skleněné koule. Mohla si také ze mne utahovat, ano, to vypadá pravděpodobně.
Vánoční pečivo, ať už z vlastní trouby nebo z Tesca (to druhé je pravděpodobnější), ale
napovídá na promyšlenější akci, ne že by zrovna promyšlenou do detailu, ale s nějakým
záměrem. Že by mne chtěla natáhnout zpátky? Teoreticky je to možné, protože bydlení v 3+1
se prodraží, ať děláte, co děláte, a když ten její amant, ten šupák, kterého bych na ulici ani
nepoznal, od ní odešel (nebo ho vyrazila; když se opije, každého vyhání), nemá na nájem a
otop a vodné stočné a tak, prostě na INKASO. Jsme dva chudí lidé. Dva chudí spíš utáhnou
velký byt, ale život s Romanou (to je praktická stránka věci) a už jenom to vědomí, že dýchá
někde vedle, za stěnou nebo za dveřmi, že kdykoli může ke mně vtrhnout, že ji slyším ve
sprše a na záchodě, že ji slyším, jak si v kuchyni zpívá (zpívá strašlivě a ví to, a přesto zpívá),
jak říhá a jak pouští větry (to už je o něco lepší než její zpěv, alespoň co do zvuku), to
všechno a četné další detaily z naší společné pouti životem ve mně spouští vlnu emocí, které
nemají daleko k nenávisti. Protože hnus to je rozhodně. Přinejmenším se jí štítím. Nenávidím
Romanu? Asi ano, když přijde na věc. Když to roztočí, a že to umí! Ale nejhorší z těch věcí,
horší než zápach ze záchodu (co ta ženská vlastně žere?), je představa intimity, že mne
Romana svádí, že na mne sahá a svléká mne a táhne do ložnice, a ještě horší možnost, že se
ve mně samotném vzedme vlna chtíče a porazím ji na otoman, a pak budu dlouho umírat
hnusem. Nebo se jí nezmocním (Romana či můj věk mi to neumožní), a pak budu zmírat
hnusem o něco kratší dobu. Budu muset rozhodnout, zda se rozvést a jak naložit se
společným bytem, nemohu přece do smrti přežívat v té své rakvi? Bez finanční rezervy, bez
perspektivy. Kdo mi co dá? Nikdo nic.
Přihodím do vozíku velkou láhev coca-coly a usednu na lavičku v oddělení zahradních
potřeb. Ne že bych měl zrovna kocovinu, tolik jsem toho zas včera nevypil. Ale spal jsem
jako na vodě, snad jsem byl příliš rozrušený z toho, co všechno se stalo, i když se toho zas tak
moc, po pravdě řečeno, nestalo. Romana totiž vydá sama o sobě, i když zrovna nevyvádí. A
v tom je celý můj problém: až příliš jsem uvykl tomu, že se v mém životě „nic neděje“! To je
ono: dokonce se mi to líbí, vyžaduju to a zrovna po tom toužím! Realizuju se v tom. Každý
leták v poštovní schránce mne vyruší z klidu a vychýlí z rovnováhy! Mám neodbytný pocit, a
mám ho už dlouho, že žiju přesčas. Patřím k těm, kteří tvrdí v půl, že bije celá. Od šedesátých
narozenin je mi jedenašedesát a tak dál, já si vždycky dávám jen rok. Je to hloupé, ale tak to
cítím. Tak to žiju. Což ještě vůbec mohu v tomhle stavu hrát divadlo? Buď k sobě upřímný,
Jaromíre! Nejde o to, zda máš halucinace, když přiopilý děláš malé krůčky po nočním nábřeží
(ale ta skřetyně na žulovém zábradlí mi neleze z hlavy), nýbrž zda jsi vůbec schopný postavit
se před lidi, ne před lidi: před diváky na jeviště! Teď to vypadá, jako kdyby diváci nebyli lidé,
ale tak jsem to nemyslel, i když, na druhou stranu, je to ta nejvybranější zkratka, jakou dokážu
vymyslet. Protože divák je sice člověk, ale není to normální člověk. Divák je člověk, který se
rozhodl, že se bude dívat, a to je vždycky problém! Protože se nedokážeme dívat. Divadlo
není divadlo, nýbrž něco jako kostel – a teď asi čekáte, že řeknu: prostor na iluze, ale to
neřeknu, to by řekl můj táta. Nýbrž řeknu: prostor na víru v sebe sama, a to je setsakra rozdíl,
protože kostel, přátelé, je něco úplně, ale úplně jiného! Katolík věří v Boha, ne v sebe. Proto
chodí do kostela. Divák vás provrtává očima skrz naskrz a pumpuje do vás transmitery svých
prožitků, to je nesnesitelné, protože někdy to překročí únosnou míru! Co udělám, když to
divák udělá? A on to udělá! Co když mi zítra Petr hodí lano? Nějakou menší roli, štěk ve
frašce podle Štecha. Ve chvíli, kdy si to představím, se ve mně všechno vzepře! Nechce se mi
vstávat na budíka (nemám žádného), ba nechce se mi vstávat vůbec, neřku-li, že bych měl
docházet do zaměstnání, a už vůbec ne učit se roli! Možná se podivíte, že považuju vznešené
povolání herecké za zaměstnání, ale tak to je. Herec jako učitel, všechno je to jen práce, a kdo
si myslí něco jiného, řítí se do neštěstí, jako já. Řeknete: ale propůjčuješ duši desítkám postav,
ale to je nesmysl. Nikdo nic nepropůjčuje. Herec hraje a hraje tělem. Tvář je tělo a výraz tváře
se dělá tělem. Hlasivky jsou tělo a hlas se dělá tělem. Ergo emoce se na divadle dělají tělem,
což je úplně naopak, než jak to je v životě, kde emoce kroutí tělem, všimněte si, že neříkám
„předstírají se“, protože herec prožívá emoce, emoce skutečné, ale to nejsou emoce ze života
postav, nýbrž z jejich nápodoby, a v tom je problém: totiž co si s tím počnete! Učitel na
konzervatoři nám říkal: Velké emoce – malý herec! Dnes vím, že měl pravdu. Protože: jak na
zkoušce zopakujete emoci? Dvakrát, třikrát, desetkrát? Dvacetkrát. Jak na generálce, jak na
dvacáté páté repríze? To byste se z toho museli zbláznit! Emoce vyvanou, jako v manželství;
nedokážete být bezustání zamilovaní do jedné a téže postavy. Od zkoušky ke zkoušce, od
reprízy k repríze. Každá repríza je epikríza. Vy musíte napodobovat, a abyste to zmohli,
musíte mít kontrolu nad sebou. Jako lékař nad tělem. Velký herec dokáže klamat v životě jako
na jevišti. Předstírá city a svádí ženy, je to nemorální, ale cožpak je herectví morální?
Herectví je herectví. Zaměstnání. Ano, dokáže být i krásné, přináší krásu (ale také hnus,
ovšem), ale to přinášejí i jiné profese. Jen prosím vás zapomeňte na to „propůjčování duše“.
Žádný herec nemá na to, aby prožil všechny postavy, které kdy ztvárnil, a že jich jsou stovky!
Hraje v podstatě pořád stejně, všechny stejně, plus minus. Když si osvojí pár účinných grifů,
obměňuje je donekonečna, a s tím je úspěšný. Nebo není, podle toho. Prozření starého herce
je těžká věc. Všechno, co jsem dřív miloval, se mi najednou protiví! Vždyť říkám, že vlastně
už čekám jenom na smrt (ale umřít se mi taky nechce). Co jste to se mnou provedli? Vlastně
je mi nejlépe, když chodím v teple a suchu po rovné zemi Obchodního centra. KFC, Šmak
české kuchyně, Orient expres. Ve vzduchu visí vůně z celého světa. Kavárna, Levné knihy.
Košile Blažek. Marx a Spencer, filosofové. Tlačím svůj drátěný vozík po supermarketu Hugo
směrem k oddělení papírenských potřeb a knih.
Můj divadelní ideál dávno není absolutní, ale štěky v Štechovi mi s ním přece jenom
nejdou moc dohromady! Kvůli něčemu takovému vstávat na krev? Ne. Už nikdy! A to
nemluvím o režii, a to nemluvím o pojetí! To nemluvím o aktualizacích. Hrozné slovo:
aktualizace! Proč by měla v Šamberkovi vystupovat moucha? Ach, já zapomněl: asociace,
konotace! Čapek, Kafka. Aha. Ale to byli nějací lídři, každý z nich svůj až do posledního
smítka na klobouku! A Prahu odnesla divadelní voda, jestli se dnes vůbec ještě někde hraje
divadlo, možná tak v Brně! Ale co bych se hádal? Ani nemám s kým. Nemám nejmenší chuť
jít do divadla, tak proč bych v něm měl nota bene pracovat? Stejně mi Petr nehodí lano! Kdo
by házel lano starému opilci? Nechci lano: snad provaz, možná. Petr dobře ví, proč mi nevolá.
Proč nehází lano. Protože ten „okresní přebor“ hraju ve skutečnosti já! Já, malý herec bez
ideálů, dříve malý herec s ideály! A protože jsem měl veliké ideály, velké nároky na divadlo,
myslel jsem si, že jsem i velký herec. Byl jsem proto hodně zaskočený, když mi došla zpráva
SMS, píp, abych se ozval, Petr. Protože si neumím uložit volající čísla, rozumíte! Snažil jsem
si číslo zapamatovat, ale můj mobil byl proti: škytl a klekl! V první chvíli jsem pocítil
neodbytné nutkání běžet domů a vrazit ho na nabíječku, ale pak jsem se vzpamatoval.
Neblázni, domlouval jsem sám sobě, co myslíš, že ti řekne? Řekne: promiň, malý herče, včera
jsem nemohl, nechceš za mnou přijet na venkov? Pak mne seznámí s místními ochotníky nebo
tak něco, buď věrný sám sobě, domlouval jsem si, nechceš hrát, nemůžeš hrát, nebudeš hrát,
chceš klid a procházky po nábřeží, tiché večery v nonstopbaru u Vltavy, pokud možno bez
Romany. Tak takhle to chci. Takhle to mám! Zároveň se ve mně vzedmula vlna vzdoru.
Copak si myslí, kamarádíček, že se mnou může jednat takhle svrchu? Jen proto, že kopu
okresní přebor? Ani to ne: kopával jsem! I kdyby mi nabízel hlavní roli v Králi Learovi,
musel bych odmítnout, protože já přece znám své možnosti! Jediná kvalifikace pro Leara je
můj věk, a ideály (ostatně žádné nemám) Leara neuhrají. Přesvědčoval jsem sám sebe.
Zatvrzoval jsem se. Otevřel jsem coca-colu a rozhodl se, že nejen nepoběžím domů
k nabíječce jako nějaký elektronický pošuk, ale že Petrandovi vůbec nezavolám! Tak. Proč
taky? Jestli opravdu o něco jde, ať mi zavolá později na tu nabíječku. Ale jestli se fakt naštvu,
hodím svůj mobil do Vltavy, ať si ekologové říkají, co chtějí. Co je mi do kaprů? Každý má
své, ryba i člověk.
Přehrabuju se v knihách supermarketu Hugo a hledám svá dobře utajená zákoutí. Už
jich je celá řada. Koutkem oka registruju podezřelou postavu v hubertusu. Schválně se tím
směrem nedívám. Bořím nos do své knihy, ale pak to přece jen nevydržím a vzhlédnu. Nikdo
tam není. Odeberu se na druhou stranu, nemám nejmenší chuť probírat německou literaturu
s bývalým středoškolským profesorem. Někdy jindy: snad! Dnes rozhodně ne. Zároveň
registruji, že mé pohyby jsou stylizované: od uchopení knihy přes předstíranou četbu až
k odchodu do sekce zahradních potřeb stylizované, jako bych celý ten výstup pro někoho hrál!
Pro koho, když mne nikdo nesleduje? Odpověď na takto položenou otázku je trapná: hrál
jsem pro sebe, stylizuji svůj zubožený život sám před sebou! Ale to není celá pravda, druhá
půlka je ještě trapnější: hrál jsem pro Petra, kterého jsem chtěl přesvědčit, že nejsem herecký
kovošrot, hrál jsem pro neexistující obecenstvo! V tu chvíli mi bylo do pláče s absolutními
ideály i bez nich. Proto ti píši, můj plochý čtenáři! Ale kdybych něco slevil ze svých bývalých
ideálů, kdybych svou poetiku jen trochu přizpůsobil převládajícímu trendu (o kterém, abych
byl upřímný, moc nevím, protože nedojdu dál než k průčelí divadla, kde civím do zasklených
vývěsek s fotografiemi), mohl bych zvládnout nějaké ty štechoštěky, nebo snad ne? Určitě
ano! Najednou jsem pocítil odhodlání, ale k čemu (k čemu všemu, běda!), nebudu tady
popisovat: dost na tom, že jsem se styděl sám před sebou! Bylo toho všeho až příliš. Bylo to
příliš ohromující, příliš vznešené! Mám se dodatečně stydět před svým posluchačem
položeným naplocho do papíru? Dnešním dnem končí psaní deníku kvůli dialogům: začíná
existenciální problém! Chacha. Budu si poctivě a trpělivě zaznamenávat svůj opilecký blábol
předem mrtvého herce. Za rok uvidíme. Učiníme závěry, vypracujeme syntézu. Není všem
dnům konec! Nebo snad ano? O nikoho nestojím, já sám v sobě, na sobě a se sebou vybojuji
rozhodující bitvu! A když se rozhodnu, budu třeba i vstávat na krev! Jiná cesta se nenabízí.
Jiná cesta není! Posílený na duchu i na těle (půl lahve coca-coly ve mně zmizelo; srdce mi
buší jako poblázněné), pustil jsem se s vervou do četby.
Ta zpráva v tisku mne velmi rozrušila. Šlo o drobný článek, jehož smyslem bylo pátrání po
identitě jakéhosi muže. Našli ho v lesní pustině. Měl na sobě tmavý večerní oblek se vším,
co k tomu přísluší, světlou košili a kravatu a černé polobotky. Byl celý promočený, ale už
pomalu osychal. Rozrušilo mne to, protože vím, kdo to je! Na světě je jediný člověk, jenž
říká: „Nesluší se čísti Shakespeara v montérkách!“ Vidím ho před sebou: sedí na skalině
nad lesním jezerem a hovoří s příšerami. Skvrna, připomínající siluetu otce, se tiše sune
prostorem. Stůj, dál ani krok! Kam mne to vedeš? Ano, znám bývalého herce, který tak
miluje divadlo, že do něj odmítá vkročit! A ačkoli byl celý život hercem, nikdy neviděl hru,
která by mu nepokazila zážitek z četby té hry. Vidím ho, jak stojí s knihou v ruce čelem
k oknu, tam někde je obecenstvo – tam spí uprostřed noci! A v županu, který může znamenat
bláznův šat i královské roucho, zvolna odříkává: „Chci míti důkaz, jenž plyne z věci samé!
Vy, duše provinilé v obecenstvu, vyznejte veřejně své ohavnosti! Hra je sítí!“ Neuvědomil si,
že stojí na skalině a tma před ním že není okno. Udělal krok směrem k rampě.
Jako bych nikdy nečetl Hamleta! Četl jsem ho? Ovšemže četl! Naplocho jsem ležel v papíru
se svými ideály. Ale „Hra je sítí“? Slyšel jsem to vůbec někdy? Zaslechl jsem to aspoň z
dálky? A slyšel kdy někdo něco podobného? Vždyť: jaká věta! Jaká obdivuhodná věta! Jaká
poetika: podmět a přísudek se sponou! Nic dalšího nemusí následovat. Nic předcházet. Ach,
jaký nárok na umění! Jaký vysoký, maximalistický nárok. Ne verše, ani katarze: nýbrž síť!
Síť... Síť políčená na diváka! Kroužím se svým vozíkem kol dokola Zaslíbené země. Hlava se
mi točí. Teď teprve vím, oč kráčí: teď teprve, kamarádi, to vím! Tahle prkna dávno
neznamenají svět! Nýbrž: divadlo! Jen a jen divadlo, dívadlo, hledědlo, zíradlo, koukadlo,
čumidlo a taškařici. V divadle se už jen díváme. Příjemného zažití přeji při Thespidově káře!
Ale skalní divadlo, divadlo pod hvězdami? Jaký div! Divíte se? Ne, vy se dávno nedivíte!
Zapomněli jste na hvězdy, kamarádíčci. Člověk odnepaměti prožíval svůj život pod
hvězdami! Co je na tom divného? Na tom, kamarádi, není nic divného! Divné je, že to dnes je
jinak. Už neprovrtáváte herce očima plnýma transmiterů. Díváte se! Bavíte se. Ibsenova
Kachna je o tomhle! Proč myslíte, že tam je, ta kachna? Proč tam vůbec je půda starého
domu? Nevykládejte! Vykládejte. Což si nerozumíme? Protože když já říkám život pod
hvězdami, myslím život pod hvězdami, a nic jiného! Ne život ve hvězdách! Špatně jste četli.
Nečetli jste vůbec! Snadnost, s jakou procházíte dvourozměrným textem, je vskutku příšerná!
Pohodové posezení: stolky, židličky. Slunečníčky. Lampionky! Jděte do prdele i s tím vaším
připochcíplým divadlem.
Ono dnes ani nejde napsat tragédii, a víte proč? Protože lidé jsou venkoncem šťastní!
Nejsou-li šťastní, jsou spokojení! A když ani to ne, je jim aspoň snesitelně. Reptají, ale jsou
v klidu. Nezaměstnaní i bezdomovci – jsou v klidu! Pokuřují, popíjejí. Nikdy nebylo chudým
v Čechách tak dobře jako dnes. Smysl života? Nesmysl! Smyslem života je život. Nebo snad
ne? Důkaz: nevěří v Boha, a jsou spokojení! Co je na tom divného? Někdo možná namítne:
„Jsou spokojení, přestože nevěří v Boha“! Ale já a můj táta říkáme: „Jsou šťastní právě
proto“! Protože Bůh bere štěstí, to vždy dobře věděl můj táta a drží se té pravdy dodnes. Bůh
je sobec, říká táta, chce všechno pro sebe, a kdo miluje nějakého člověka víc než Ježíše, ten
Ho ani není Hoden, takové svinstvo, říká táta. Říká svatý Matouš. Mně je to jedno, neřeším
takové věci. Řeším divadlo. Ono by to možná i šlo, napsat tragédii, jenže by to chtělo
tragického hrdinu, původní český námět! Víte, kdo je hrdinou tragédie? Postava, která je
„čtenáři nadřazená“, to je jasné ex definitione, ale jméno autora té definice jsem zapomněl.
Běžnými prostředky neřešitelný konflikt, mocenský nebo milostný, nejlépe obojí. Ale
v demokracii těžko najdete postavu, která je čtenáři „nadřazená“! Princezna Diana by
přicházela v úvahu, jenže v tom se našinec nevyzná. A co „Kníže Schlafenberg“? Ale to by
bylo spíš do komedie. To už spíš Konrad Henlein! Mnozí soudí, že to je tragický typ, a právě
on! Může být válečný zločinec tragický typ? A proč ne: u Shakespeara je podobných
zloduchů plno! Henlein prý je člověk, který nechtěl apriori zlo; chtěl dobro svých sudetských
Němců! Dlouhou dobu dobře vycházel s presidentem Benešem. Beneš cpal do Sudet ohromné
peníze, za hospodářské krize se tu stavělo! Ale Henlein se zaplete s totální mocí, a pak už
může jen těžko couvnout: musí páchat zločiny, nakolik nechce sám skončit někde na smetišti
dějin. Navíc homosexuál, toho oni uměli využít. A když pak po pádu Berlína couvá zpátky do
Československa, aby pro své Němce zachránil, co se dá, je zatčený, uvězněný a podřeže se
skly vlastních brýlí. No, to je přece metafora! Ty brýle by musely po celou dobu hrát
symbolickou úlohu, exponovaná entita, rozumíte... Pak už následuje jen odsun, „vyhnání“,
chcete-li. Katastrofa. To už jsou Henleinovy brýle slepé: ostatně jako dřív, jako vždycky!
Celé by se to mohlo jmenovat HENLEINOVY BRÝLE. Táta byl nadšený, že by v tom
vystupoval prezident Beneš (táta je zapřisáhlý benešovec), přičemž by se ukázala „rozeklaná
tragičnost“ (nebo tragická rozeklanost) Henleinovy volby, od samého začátku odsouzená
k nezdaru ve světě vzmáhající se demokracie, kterou chtějí ti, jimž se stýská po monarchii, za
každou cenu potlačit. Myslím Rusy a Němce. „Henlein“, to je svým způsobem taky
„Neumann“, bytostně rozčarovaný tím, že jsme v sobě nenašli dost odvahy připojit se po
válce k SSSR! Táta by pivo „Konrád“ nepil, ani kdyby měl umřít žízní, i když Konrád prý byl
Přemyslovec. Ale takových bylo.
Kroužil jsem s nákupním vozíkem, kroužil a vykřikoval polohlasem nesmyslné šepty.
Ký div, že jsem narazil na svého němčináře, jenžto brázdil nepravidelné smyčky uliček mezi
regály a gondolami? Bylo to v oddělení ovoce a zeleniny. V ruce držel rozevřenou knížku,
z jejíchž stránek nespustil oči; ve vozíku neměl nic. Minul kapustu, zelí, květák i konzervy
s fazolemi. Pokud ho teď vyruším, začne mi vykládat o jazykové hranici: kde se ještě říká
Karfiol a odkud Blumenkohl (květák), kde ještě Tomaten (rajčata) a odkud Paradeisen
(rajčata), protože my, kteří žijeme v bývalých hranicích Rakousko-Uherska, jsme přirozeně
ovlivněni italštinou, jasně, tak třeba trafika! To nebo něco podobného, stejně pitomého, mi
začne přednášet bývalý němčinář. Zahrál jsem sám před sebou výstup na téma Zděšený úprk,
ale to jsem neměl dělat! Bylo to až příliš stylizované, takže jsem vzbudil pozornost
němčináře. Spatřil mne koutkem oka, zprvu se zdálo, že se nic nestane, opět sklopil oči ke
knize, ale v tutéž chvíli sebou škubl a pohlédl na mne přímým pohledem. Jeho mozek
zapracoval proti jeho vůli. Abych nevypadal tak trapně na svém předstíraném útěku, oslovil
jsem ho jako první. Má naděje, že to odbudu na pozdravu a zdvořilostních frázích, se však
ukázala jako lichá. Zapátral okem notorika po deskách mé knihy a usmál se s výrazem
vědoucího, který býval úspěšným němčinářem:
„Držte se německé literatury, příteli, to je spolehlivá cesta!“
Potlačil jsem rozladění a položil mu tu nejméně vhodnou otázku, jakou kdy byl
střízlivý mozek schopen položit. Co všechno nedokáže nadměrná konzumace coca-coly?
„Copak to čtete, pane profesore?“
Natočil ke mně rudý přebal s černou pěticípou hvězdou. Pod jménem autora, kterého
znám jen podle jména (patří k těm obecně známým, takže ho občas pozvou do nějaké té
televizní talk-shaw), jsem si přečetl titul: MAFIE NA HRADĚ. Nic mi to neříkalo, zahrál
jsem tedy výstup couvajícího muže s chápavým výrazem, ale můj důchodce byl příliš
nechápavý a nepřipustil jakoukoli mou znalost čehokoli: i kdybych tu knihu byl četl, musel by
mi vyložit její obsah a vysvětlit smysl! Uchopil mne za paži a stiskl silou lesníka.
„Vy čtete českou literaturu, pane profesore?“
„Výjimečně, ale tady, příteli, je všechno, celá pravda!“
„Jaká celá pravda? Pravda o čem?“
„Pravda o téhle republice!“
„Myslel jsem, že to je román.“
„Investigativní fikce, můj mladý příteli, tak bych to formuloval!“
„Investigativní fikce? Co to, proboha, je?“
„Nový literární žánr! Úplná novinka na naší literární mapě!“
Zahrál jsem výstup muže spěchajícího za neodkladnými záležitostmi, ale nezabralo to.
Opět mne uchopil za předloktí.
„Nebezpečná věc, pane! Jdou po něm! Vlastně už ho dostali!“
„Cože?! Zavraždili ho?“
„Ne, pane, udělali něco daleko rafinovanějšího! Proč hned zabíjet? Způsobili mu, že
nemůže psát, to je maličkost při dnešním stavu vědy!“
„Ale proč, proč mu to udělali? Proč by to vůbec dělali, podle vás, hergot?“
„Chtěl napsat druhý díl, pane, tak proto! Chtěl napsat celou trilogii!“
„Nesmysl, vždyť i tak dneska nikdo nečte!“
„To se mýlíte, pane, tak třeba vy i já čteme! Síla literatury je nepředstavitelná!“
„Ano. Když to takhle řeknete, vlastně máte pravdu.“
„Proč myslíte, že tuhle knihu kritika ignoruje? A pokud ne, zesměšňuje ji? Proč
neproběhla celonárodní diskuse o jejím poselství?“
„Celonárodní diskuse? Střílíte si ze mne?“
„Ani v nejmenším! Co se tady píše, pane, je na soudní žalobu. O prezidentovi a
předsedovi vlády se tu píší neuvěřitelné věci!“
„Ale vždyť je to fikce?“
„Ale zároveň urážka hlavy státu! Investigativní fikce, pane, silně investigativní!
Skutečné postavy, skutečná jména! Primátor Svoboda vyzve na souboj lobbistu Janouška.“
„Ale to bych se divil.“
„Všichni se diví. Pak se ale ukáže, že to je předem smluvená hra, rozumíte? Divadlo
pro lidi!“
„Ach tak, chápu.“
„A to je investigativní fikce. Všechno adresné! Všechno šité na míru!“
„A jaká je definice té vaší investigativní fikce, je-li jaká?“
Naklonil se ke mně a ztišil hlas:
„Investigativní fikce, pane, je zoufalý čin pravdymilovného spisovatele v situaci, kdy
se politikové, policie, podsvětí a soudní moc spiknou proti všem občanům demokratického
státu! Skutečná pravda, pravda fakt vyšetřených policií, ta pravda opravdová, nesmí vyjít
najevo. Tehdy nastupuje investigativní fikce. Jejím nepřítelem je zamlčování a mlčení, a
umělec teď byl umlčen, radikálně umlčen, a přitom prý se nikdo ničím neprovinil!
Dokonalé!“
„Vzpomenete si ještě na Martu Chadimovou?“
„Tišeji, příteli, prosím vás! Tam to přece všechno začalo.“
„Ano, tak nějak. Vlastně s vámi plně souhlasím, v téhle věci.“
„A víte, co to znamená?“
„Mluvte.“
„Konec demokracie, pane! Jak mne slyšíte: tenhle národ, zraněný a rozčilený na
nejvyšší míru, sedne na lep každému, kdo slíbí nápravu! Aby dosáhl nápravy, musí posílit
osobní moc! Schyluje se k policejnímu státu, příteli! A my ho uvítáme, nedělejte si iluze.
Fašismus začíná spravedlností.“
Bylo mi, jako bych to už někde slyšel. A nejednou. Jako by to znělo Českou kotlinou
odpradávna, Hus a Henlein, ano, každý chtěl spravedlnost, a nejen tihle dva… Dějiny jsou
jeden velký boj za spravedlnost.
„Spravedlností? Jak to?“
„Jak mne slyšíte! Nashledanou. Ještě o mně uslyšíte!“
Hodil knihu do mého vozíku:
„Já dočetl, teď čtěte vy! A šiřte dál světlo pravdy!“
„A není to nebezpečné?“
„Ovšemže ano! Ale musíme být stateční. Nakonec zvítězíme! Ubráníme demokracii!“
„Ano, pravda a láska musí zvítězit. Ale jak toho dosáhnout?“
Otočil se bez odpovědi a odcházel. Hlavou mi bleskl Hamlet... Hra je sítí! Kdo se do
ní chytí? Hamleta zabili otráveným končířem. Hamlet ztrativší paměť je ideální synovec!
Hamlet pod práškama. Opřel jsem se o vozík a utřel si zpocené čelo. Než jsem se znovu
nadechl, ujížděl můj protifašistický bojovník uličkou kolem kořenné zeleniny směrem
k východu a brzy zmizel mým očím. Kdyby na dně mého nákupního vozíku nebyla ležela
kniha s rudým přebalem a černou pěticípou hvězdou, myslel bych, že šlo o přelud. Objel jsem
supermarket dvakrát tam a zpátky, než jsem se odhodlal vrátit knihu, kterou jsem ani
neotevřel, zpět do regálu. Říkat „zpět“ je nepřesné, neodpovědné. Nemorální. Pohodil jsem ji.
Strčil kamkoli, ale už nevím kam. Ale bylo to v oddělení knih a papírenských potřeb, víc jsem
se o tu věc nestaral. Co mne tak podráždilo? V hloubi duše jsem cítil, že tenhle směšný
človíček má pravdu, že vůbec nejde o jeho fixní ideu, a že ji má právě proto, že je směšný. A
možná i proto, že je človíček. Což nejsem také takový? Což nejsem človíček? Směšný a
pravdivý. Svým způsobem, samozřejmě, každý je pravdivý svým způsobem. A každý svým
způsobem směšný. Což mne přivádí na myšlenku, že nic jiného než „človíčkové“ vlastně ani
neexistuje. Dnešní lidstvo je obrovité, nikdy ho nebylo tolik, a přece není víc než hlouček.
Hlouček ve vesmíru! Ať přijdete kamkoli, ať kdekoli přistane vaše letadlo: všude človíček,
všude hlouček jako základ lidstva! Lidstvo, to jsou človíčkové, ano, množina človíčků, větší
hlouček. A tragédie, to je zločin proti človíčkovi. Henleinova tragédie spočívá v tom, že se
provinil proti človíčkům, a nejen těm židovským a vůbec méněcenným: stačí navštívit
kterýkoli vesnický hřbitov v Sudetech, aby vám to bylo jasné! Rok smrti: 1940, 1941, 1942,
1943, smrt v každé chalupě, ženské bez manželů a bez synů. Nebyly plnohodnotní Němci a šli
do první linie. Odměna za nepředložené hajlování. Hlavním protagonistou tragédie je vždy
človíček, človíček, který nepochopil, že je jen človíček. Říkám „jen“, ale je to tak přirozené a
správné. Dobré a spravedlivé, je třeba se smířit s tím, že jsme tak nějak „jen“. Jako individua i
jako druh. Smířit se s tím, že dějiny nesměřují k bodu Omega ani k nadčlověku. Nýbrž –
k človíčkovi! Zločiny proti lidství jsou zločiny proti človíčkovi. Nejsme stavění na tragédie, a
vlastně ani na komedie ne. Máme rádi klid a pohodu. Dovolenou, idylu u grilu! Nějakou tu
legrácku, ale ne být směšní. Těžko snášíme vrcholné žaly i závratné štěstí. Ani peklo, ani
nebe. Tak je to nejlepší: proto naše ústa vyplivla Boha! Z Boha bolí zuby, buď je moc
studený, nebo moc horký. Jsme vlažní, a to je dobře. To je dobré. Lidé mírného pásma!
Dokud jsme vlažní, je všechno dobré. A hrdina, skutečný hrdina, to je človíček, který se
odhodlá k činu. Dá se k vojenskému letectvu a zabije Heydricha. „Ve jménu vyššího principu
mravního,“ říká človíček. Nabije paintballový revolver a čeká na prezidenta. Takový je hrdina
dneška a není na tom nic směšného. Pochopil dobře, že je človíček. Človíček od grilu nezabíjí
človíčka z Hradu. Kolik jsem vlastně vylokal té koly? Není ze mne koala? Chacha, to nebylo
vtipné! Měl bych přestat, ale není s čím: lahev je prázdná! Přestat v mém případě znamená:
nenačínat novou lahev! Poprvé v životě budu u pokladny platit za prázdnou lahev. Nebudu.
Putuje do koše. Připadám si jako náramný lotr, a to mne oblažuje. Litr a půl limonády mne
rozjuchal. Něco mi to připomíná, ale nejsem schopen udržet myšlenku. Byl jsem tak blízko
poznání pravdy o tragédii, a není z toho nic. Jen plytká úvaha o českých dějinách, maturitní
esej. Ti by mne hnali od maturity s Henleinem a Husem! A dobře by udělali: k pravdě
musíme dotápat uměleckým tvarem! Umělecká pravda není černá ani bílá, není to Ne ani
Ano. Je to něco jiného, podstatně jiného. Umělec cítí jinak než vědec. Je vždy o krok napřed!
Už ani nevím, nač na všechno jsem myslel a co jsem si napůl šeptem, napůl polohlasem říkal
v Zemi zaslíbené; vím jen, že jsem byl blízko. Tragédie, to je nezdar komedie: komedie, která
se nepovedla, nic víc! Vnitřní monolog beze smyslu je to, co běží hlavou človíčkovi. A kdo to
dokáže vyjádřit, je velký autor. A kdo to zahraje, je velký herec. Ale asi je to všechno
pitomost.
Je ještě jeden důvod, proč jsem svou úvahu o tragédii nedovedl ke zdárnému konci, i
když si neumím ani ve snu představit, jak by mohl vypadat. Tím důvodem byla Romana.
Uprostřed nejbujařejší nálady coaly opilé colou, těkající od Mackbetha k Henleinovi a od Jana
Husa k Sadamu Hesejnovi, mi vytanula Romana, ne že by vytanula, ale objevila se v mém
zorném poli, ale byla příliš daleko, abych ji na první pohled poznal, pak teprve mi vytanula na
mysli, pak teprve jsem si uvědomil, proč mi vytanulo, že tamhle ta postavička v dlouhé,
předlouhé podélné uličce je Romana, tedy: pravděpodobně ona, a nehledě k tomu, zda to
skutečně byla ona nebo mi Romanu jen připomínala, byly rázem pryč všechny úvahy o
divadle, o tragédii i komedii, o kosmicitě našeho představení, a objevila se pachuť laciného
parfému a domácího lejna. Chvíli bych dal krk za to, že to je Romana, ale ono nejde o
Romanu! Kdyby šla supermarketem sama, odvrátil bych se a nechal ji plavat, byl bych rád, že
jsme se nepotkali, jenže ona nebyla sama: a v tom byl problém! Za prvé že nebyla sama, což
stavělo včerejší nabídku na společné vánoce do podivného světla, kde hra stínů a umně
nastavených zrcátek zcela pohltila obsah výpovědi (totiž že mne zvala), a za druhé, že jsem si
nemohl být jist, zda jde opravdu s někým, nebo sama vedle někoho, kdo je sám tak jako ona
sama (byl to ovšem muž), což je možné, což je pravděpodobné, ale že by kráčeli tak dlouho
(jak dlouho? Nedlouho! Než zmizeli mým očím v příčné uličce) vedle sebe, aniž by se jeden
k druhému obrátil, aniž by se vzali za ruku (to Romana dělávala v slabých chvílích, ve
chvílích sdílnosti: brala mne za ruku kdekoli a kdykoli; šťastni kráčeli jsme ruku v ruce), to
nebylo pravděpodobné, i když u Romany to klidně mohlo být i tak. Mohl to být přítel, nějaký
ten překladatel nebo tlumočník, kamarád ze školy, ovšem... Ale mohl to být i její nový, nějaký
nový, když starého vyhnala z bytu (ale lákala tam mne, pravda, jenom na vánoce), ale ať už je
to jak chce, ať je to kdokoli, potřebuju vědět, ne, já musím vědět, jak to mezi nimi je, mezi
těmi dvěma zmizelými tam v příčné uličce, protože tahle zpráva (vzpomínáte, jak jsem řekl,
že se nedokážu zbavit pocitu, jako by někde pod tou spoustou jalových řečí o vánocích ležela
ukrytá nějaká informace, která má ovlivnit můj život?) má darwinovskou hodnotu, to je
přírodní výběr a jde o přežití, nebo přinejmenším o doupě! Jenže bez doupěte se těžko přežívá
a to mé doupě nebylo ani doupě, nýbrž rakev a byla mi v ní zima, pokud jsem zrovna neležel
pod peřinou. Vydal jsem se opatrně podélnou autostrádou a opatrně nakukoval do příčných
uliček, ale nemohl jsem brázdit Zemi zaslíbenou jako remorkér, kterému uhne každý plavec,
nechtěl jsem totiž, aby mne zaznamenali, chtěl jsem poznat pravdu o Romaně, ale nechtěl
jsem, aby ona věděla, že já něco vím, protože ona sama mi o nějaké nové známosti nic
neřekla a chtěla tudíž mít nade mnou strategickou výhodu, takže jsem, bláhový, sám sobě
namlouval, že když budu vědět, ale ona nebude vědět, že vím, budu mít strategickou výhodu
já, že ta má výhoda převáží nad její výhodou! Což byla venkoncem bláhovost. Říkal jsem si:
jsi herec, a to by bylo, abys to nesehrál, jen se nenechat vyprovokovat, nauč se hrát, vole, hrát
svůj vlastní život, vždyť od čeho jsi herec, co tě na konzervě naučili, když se neumíš
přetvařovat, nebo aspoň ne dlouho, vždycky se nakonec prozradíš, a to se netýká jen Romany,
taky Petrandy a vůbec. Dneska například s němčinářem „na nouzi“ Heřmanem Pěnkavou mi
to docela šlo, co na tom, že měl navrch on, důležité je, že jsem byl přesvědčivý a vydržel
v roli až do konce, šlo jen o to, být důslednější, ale na to je ještě dost času. Příště se nenechám
chytit za paži, ostatně Pěnkava je neškodné střevo. Romana odcházela z hypermarketu Hugo,
ale platila u pokladen svůj košík, tamten taky platil svůj košík, to nic neznamená, ať už je, jak
je, nebo není, jak není, v tomto případě to všechno vyjde nastejno. Odcházeli jeden po
druhém, ona se šourala, on ji dohonil, pak se ona zdržela u Zverimexu, ale on se nezastavil,
nakonec šli vedle sebe jako dva cizí lidé, tak to znám, co jsem se takhle nachodil vedle
Romany, a vyšli z Obchodního centra, aniž by mi dali nahlédnout za oponu jejich vztahu,
neboť že šlo, že jde o vztah, bylo nepochybné, je to nepochybné, ať už to znamená cokoli.
Opouštěl jsem Zemi zaslíbenou na výzvu rozhlasem. To se mi ještě nestalo. Košile
Blažek, Marx a Spencer. Šmak české kuchyně. Možná, kdybych neměl svou „rakev“, že bych
se tu zahrabal někde v zahradním centru nebo mezi nábytkem. I válenda by se našla pro
bezdomovce, to by ovšem nebylo každý den. Taky by to vůbec nemuselo vyjít, přece jen je
dobře, že mám svou rakev. V noci jsem nemohl spát. Rozjuchaný z tolikeré limonády
obsahující kofein, usnul jsem po druhé s půlnoci. Házel jsem sebou na lůžku a měl pocit, že
jsem dosud neusnul, že vůbec nespím, ale asi jsem usnul, protože mne napadla opice, myslím:
tělesně napadla, což by se ve skutečnosti nestalo. Seděla na kusu nějakého nábytku a vypadala
nevinně jako celkem malá ochočená opička, když jsem se ale předklonil, abych sebral skrojek
ovoce, který jí upadl, vrhla se mi na zátylek a počala mne drát ostrými nehty, které si beztoho
nestříhala, znáte opice: jen si okusují nehty! Ačkoli nevím, jestli to je opravdu pravda. To
ovšem bolelo, neboť chvílemi do činnosti nehtů (naštěstí mají opice nehty a ne drápy)
zapojovala i zuby (naštěstí to nebyl pavián, to bych nepřežil ani ve snu). Nesmím ztratit
rozvahu, říkal jsem si. Uchopil jsem opici oběma rukama za krk a tiskna, pomalu ji stahoval
ze svých zad směrem vzhůru. Nevím, jak se to seběhlo, že přišla o hlavu, ale podlaha kolem
byla postříkaná krví. Hlava ležela u mých nohou a dívala se na mne živýma očima. Odkopl
jsem ji směrem k tělu. Bezhlavá opice ji uchopila a vztekle ji mrštila po mně. Bylo mi divně
po duši celé dopoledne po tom ránu, kdy jsem se probudil zbrocený opičí krví. Už vím, co to
je „potit krev“. Kde jsem to jenom četl? Člověk se nemá odchylovat od osvědčených zvyků:
přiotrávit se limonádou je nepatřičné! Zašel jsem do nonstopu na nábřeží, ale líp mi nebylo
ani po dvou panákách. Co dělat? Klasická otázka měla dvě možná řešení: buď svatý Dominik,
nebo Země zaslíbená. Romanu jsem hleděl dostat z hlavy. Na Romanu je teď času dost!
Hlavně všechno důkladně zvážit. Vytyčit si dílčí síle, stanovit absolutní cíl. Definovat
strategii, roli, jakou budu hrát. To ještě nevím: proto říkám, důkladně zvážit! Ale příjemné to
není, náhle jsem celou duší zatoužil, abych to všechno měl už za sebou. Celou Romanu i
s doupětem a vánocemi, s přítelem nebo bez něho, opilou i střízlivou. Bylo jedenáct
dopoledne, v baru jsem zůstat nemohl. Šel jsem zvolna po nábřeží a byl sám zvědavý na to,
kam vlastně dojdu.
4. obraz: Pane vrchní veliteli
Foma vstoupí. Vidopljasov vyjde ven a čelem k obecenstvu s lehkou úklonou za sebou zavře
dveře. Nejde-li hora k Mohamedovi, jde Mohamed k hoře. Což musí prorok obrazit kdejaký
kout? Seďte klidně, pane plukovníku, a nevyskakujte, jakmile mne spatříte, vždyť je to vaše
křeslo!
Sergej Ano, seďte strýčku. Všechno je tu vaše, i tenhle sluha!
Foma A vy si uvědomte, vážený vědče, že urážka mé osoby nikterak není ve vašich silách!
Nejsem sluhou, a už vůbec ne sluhou vašeho pana strýce! Jsem svobodný člověk, tajemník
vdovy Krachotkinové a její poradce v duchovních věcech.
Sergej Tak to zní vznešeně!
Foma Je to bytostně vznešené povolání, pane mineralogu!
Sergej Ovšem hledat nerostná bohatství pro carskou rodinu, to zřejmě vznešené není.
Foma Ať každý dělá, co umí.
Sergej Například vodku.
Foma Ach, o vodku tady nejde.
Sergej Ne? Tak oč tedy?
Foma Pane plukovníku, nevím, zda je vhodné, aby tenhle – váš příbuzný byl přítomen
našemu jednání!
Plukovník Byl bych raději, Fomo, jestli je to jen trochu možné…
Sergej Ovšemže je to možné, strýčku!
Foma Uvědomte si, pane plukovníku, že půjde o jednání dvou rovných stran, kdežto váš
synovec…
Sergej Tak já vám podle vašeho názoru nejsem rovný?
Foma Ach, nejde o názory! Jste tady na návštěvě, a jakožto host jste plně podřízený osobě
pana plukovníka!
Sergej Taková nehoráznost! Bývalý nevolník, a nestydí se nám, šlechticům, říkat do očí
takové věci?
Foma Ty tam jsou časy, kdy jste mne mohl dát zbičovat!
Sergej Zbičovat? Což já jsem někdy někoho dal zbičovat? Nebo můj strýc? Řekněte sám
strýčku, bičoval jste?
Plukovník Byl tu ovšem jeden takový případ… Musel jsem! Ale to bylo jenom pár švihů a
docela zlehka…
Foma se ušklíbne. Holemi, nebo pruty?
Plukovník skloní hlavu. Byly to pruty!
Foma Ano? Ty pěkně přilnou k tělu, že ano? Berou i kůži, že ano?
Plukovník Fomo, netrap mne, do smrti toho nepřestanu litovat!
Foma Nevěřím vám ani slovo! Kdyby nebylo zbytí, šlehal byste zas!
Sergej Ach, strýčku, strýčku.
Foma Nebičoval jste, pane mineralogu, ale mohl jste bičovat! A o to jde, že jste kdykoli
mohl! O ten princip!
Sergej Všechno převrátíte naruby.
Foma To sama skutečnost je převrácená!
Sergej odchází. Tak ji tady spolu pěkně narovnávejte!
Plukovník Počkej, Sergeji, kam odcházíš?
Sergej Řekněte přímo: mám zůstat, nebo ne?
Plukovník Když to postavíš takhle… Věc není tak jednoduchá, Sergeji, a já...
Foma Nuže?
Plukovník Kdyby ti to nevadilo, Fomo…
Foma Ano?
Plukovník Kdyby ti to nevadilo, Serjožo…
Sergej Tak už se proboha vymáčkněte, strýčku!
Plukovník Že byste třeba vy dva… spolu… jako dvě rovné strany!
Sergej Tak to ne. Nemám žádnou pravomoc. Jsem tady na návštěvě.
Plukovník Pravomoc, ovšem. Ale kdybys měl pravomoc?
Foma Tady nejde o pravomoci, pane plukovníku, nýbrž o docela jednoduchou věc, totiž o
lidskou důstojnost, přiměřenou té které osobě.
Sergej U toho, pravda, nemusím být! Půjdu. Ale nezapomeňte, strýčku, na vodku!
Foma Ach, té pro mne netřeba! Nepiji, ledaže by tady pan plukovník…
Plukovník Děkuji za laskavost, Fomo, snad by stopečka neuškodila?
Sergej rázně odejde a nechá za sebou otevřené dveře. Nahlédne Vidopljasov.
Foma Přines vodku a jeden kalíšek.
Vidopljasov Jak ráčíte poroučet, prosím. Odejde a zavře za sebou.
Foma usedne do křesla potaženého rudým sametem. Ano, já ráčím poroučet.
Plukovník Přechází ode zdi ke zdi. Zatracený život! Ale žít se musí.
Foma S tím pálením vodky, pane plukovníku, to byla jen taková zkouška. Jde mi ovšem o
blaho lidu, ale osobně mi na tom nepříliš záleží.
Plukovník Zastaví se. Ale už jsem vydal pokyny… Matinka řekla…
Foma To je teď vedlejší! Mohl byste ovšem nad opilectvím na vašem panství dozírat vy sám,
ale řekněte: jste toho schopen? Při té vaší pověstné nedůslednosti?
Plukovník Je to ovšem nadlidský úkol.
Foma A já? Řekněte podle svého nejlepšího svědomí: jsem já schopen naplnit takový úkol?
Plukovník Ty ovšem… To je něco úplně jiného!
Vidopljasov vstoupí s karafou a sklenkou na podnose.
Foma Nalij panu plukovníkovi.
Vidopljasov postaví podnos na stůl a nalije.
Plukovník do sebe obrátí stopku. Dej mi ještě.
Vidopljasov pohlédne tázavě na Fomu.
Foma přikývne na souhlas.
Vidopljasov udělá, oč byl žádán, a s úklonou odejde.
Foma Tak. Kde jsme skončili?
Plukovník Nevím, Fomo. Kde?
Foma Ano. A kde začneme?
Plukovník Kde začneme. Opravdu si, Fomo, nedáš?
Foma se sebevědomě usměje. Opravdu ne, plukovníku. Jste-li ovšem plukovník?
Plukovník Ovšem, Fomo! Kdo bych jinak byl?
Foma Ve výslužbě, ovšem.
Plukovník Samozřejmě, že ve výslužbě.
Foma Tedy vysloužilý plukovník.
Plukovník Když to bereš takhle…
Foma Všiml jsem si, že máte jisté potíže s oslovením mé osoby pane tajemníku!
Plukovník Ale ne, Fomo, to by sis to špatně vykládal…
Foma A což takhle pane duchovní poradče?
Plukovník Duchovní poradče?
Foma Ano, a teď pěkně obojí dohromady!
Plukovník Co jako?
Foma Pane tajemníku a duchovní poradče!
Plukovník Ale Fomo, co sis to zas vyvzpomněl?
Foma A vykejte mi, nejsem mužik!
Plukovník To mám pokaždé říkat tohle celé? Vždyť si to ani nepamatuji!
Foma Ano, cvičte paměť! Matinka to tak vyžaduje.
Plukovník Matinka? Má matka že to vyžaduje?
Foma Ano, já sám bych si takovou věc těžko vymyslel! Vaši matku prostě uráží, že se ke mně
chováte přezíravě a neoceňujete patřičně duchovní význam mé osoby!
Plukovník Ale já tě oceňuji, Fomo!
Foma Ano? Tak to řekněte!
Plukovník Opravdu celé? Ale jak to bylo?
Foma Pane tajemníku a duchovní poradče!
Plukovník Tak tedy… pane tajemníku… duchovní poradče…
Foma Řekl jsem celé, a ne po kouskách! Neumíte mluvit souvisle?
Plukovník To ovšem umím, Fomo, jen… v téhle chvíli…
Foma Ach ano, zapomněl jsem… Vodka!
Plukovník Ale ne, Fomo, vodka za nic nemůže!
Foma Ach ano, ta nevinná vodka!
Plukovník K čertu, Fomo, co mám vlastně dělat? Mám se ti klanět? Nepít vodku? Vždyť
skoro nepiji! Mám ti říkat pane vrchní veliteli?
Foma To by nebylo zrovna vhodné, vzhledem k tomu, že nejste plukovník! A my nejsme na
vojně, i když můžete své mužiky po libosti bičovat!
Plukovník Ale já, Fomo… Dlouze pije z karafy. Asi se z toho zblázním!
Foma Jak by ne, je to tady přece jako v arše Noemově!
Plukovník Archa je ovšem dobrá. Moment, kde jsem jen tohle slyšel? Neříkal to Sergej?
Ano, určitě Sergej!
Foma rychle. Ano, archa je dobrá! A je mým úkolem řídit ji pevnou rukou a vyvést
z rozbouřených vod na pevnou zemi.
Plukovník Žirafy a hrochy bych, Fomo, nebral. Stačí Mizinčikov s Obnoskinem!
Foma Na arše, pane byvší plukovníku, budou jen ruská zvířata!
Plukovník I Taťjána?
Foma Pokud je Taťjána ruské zvíře, pak ano.
Plukovník Taťjánu bych nebral! A co gubernátor?
Foma Ovšemže ano! Gubernátor především! Ale teď jde o vás. Zasloužíte si, abychom vás –
já a pan gubernátor – vzali na palubu?
Plukovník Na palubu, ano, všichni na palubu!
Foma Vy ovšem téměř nepijete. A „pane vrchní veliteli“ mi říkat nechcete?
Plukovník Vrchní veliteli? Řeč přece byla o duchovním tajemníkovi.
Foma Ale sám jste navrhoval, abychom to změnili? Všichni to slyšeli!
Plukovník Ale nikdo tu přece není?
Generálová vpadne do pokoje. Já to slyšela! Mohu svědčit! Jsem připravena, Fomo Fomiči!
Plukovník Matinko… Vy posloucháte za dveřmi?
Generálová Nic za dveřmi, ty hlavo opilá, dávno tady stojím, a nevycházím z údivu!
Plukovník Ani já, matinko, ani já…
Generálová Předně sem dej tu karafu. A teď udělej, oč tě Foma Fomič tak vznešenou formou
žádá!
Plukovník O čem je řeč?
Generálová To oslovení, pitomče!
Plukovník To říkáte mně?
Generálová Komu jinému? Je tady kromě tebe ještě někdo tak pitomý, aby si nechal na svém
vlastním panství vzít právo pálit vodku?
Plukovník Popravdě řečeno… popravdě řečeno…
Generálová Vidíš! Tak spusť!
Plukovník Vážená a mému srdci drahá matinko…
Generálová Matinko a pane…
Plukovník Matinko a pane plukovníku…
Foma Tajemníku, vy osle!
Plukovník Cože?! To říkáš mně?
Foma Je tady ještě jiný? A netykejte mi!
Plukovník Ano, pravda.
Foma Tak to řekněte.
Plukovník A co, pane tajemníku?
Foma Vidíte! Bylo to tak těžké?
Plukovník Pravda, pane tajemníku!
Foma A necítíte se teď daleko lépe? Takový – jak bych to řekl – duchovně očištěný? Jakoby
celý vykoupaný v oleji?
Plukovník Pravda, jsem v tom vykoupaný až hanba!
Generálová A teď to druhé!
Plukovník Jaké druhé, proboha?
Generálová Paní generálová a pane… Nu?
Plukovník Paní generálová a pane vrchní…
Generálová Jaký vrchní, hlavo skopová? Znovu!
Plukovník Matinko a vrchní veliteli!
Generálová Cože? To mi děláš schválně?
Foma Nechte ho být, paní generálová, vždyť vypil karafu vodky!
Generálová Ten, kdo pálí vodku, je i vrchní velitel! Tak si to přeji a tak ustanovuji, já matka,
pravá ruka carevny!
Plukovník šeptne. A Foma Fomič, pravá ruka cara.
Generálová Máš něco na svou obhajobu?
Plukovník Ano, ale proti čemu se mám hájit? Zavolejte Sergeje!
Generálová Nic Sergeje! Tady mi to podepiš!
Plukovník A co to je?
Generálová Co by? Že jsem tvá matka!
Plukovník podepisuje. Proti tomu ovšem nelze nic namítat!
Generálová Tak. A pálit budu já!
Foma Jakže?
Generálová A vy, pane tajemníku, na to budete duchovně dozírat!
Foma Dozírat, ovšem. Jak ráčíte.
Generálová A teď se na to napijeme! Vidopljasove, ještě jeden kalíšek!
Kyselina morální
Brázdil jsem s drátěným vozíkem dálnice Země zaslíbené a nevšímavě míjel gondoly
naplněné zbožím. V hlavě jsem si přehrával výstupy s Romanou, ty minulé i ty, které teprve
přijdou, a mám-li věc shrnout několika slovy, byl jsem v tom dobrý. V příštích rozhovorech
s Romanou jsem byl o poznání lepší než v minulých rozhovorech s Romanou a jediné, co mne
zneklidňovalo, bylo to, že má virtuální replika na její virtuální větu byla dobrá až na druhý
pokus, vždy (ne vždy, někdy se to povedlo na poprvé) jsem si musel říct, ne, takhle ne,
chlapče, takhle by to nešlo, Jaromíre. Ale na druhý pokus jsem byl dobrý. Znamená to
důležitou věc, že totiž ve skutečném rozhovoru s Romanou nesmím říct, co mne první
napadne, nýbrž počkat a říct až to, co mne napadne jako druhá možnost, doma si to zkusím
před zrcadlem. Nebo moment: zkusím si to přímo tady, v Obchodním centru Země zaslíbená,
zrcadel je tady v tuhle chvíli víc než zákazníků. Když jsem ale drandil s drátěným vozíkem
k oddělení s nábytkem, strhla mimoděk mou pozornost kniha s červeným obalem, válející se
mezi ponožkami, lidé jsou hrozní, ano, nedávno jsem viděl zákazníka povalujícího se
v botách na vystavené válendě, obutý brázdil si po mobilu... Pak jsem zpozorněl, zastavil
drandící vozík a vrátil se těch několik kroků, co jsem mezitím ušel: na přebalu knihy byla
černá hvězda Mafie na Hradě, divné. Vím určitě, že jsem ji vrátil mezi knihy, šel jsem přece
zpátky do papírenského oddělení? Vzdálil jsem se opět na několik kroků od rudé knihy
s černou hvězdou, ale zneklidnilo mne to, ačkoli jsem se ještě přinutil nevrátit se znovu, byl to
však boj nad mé síly: musím knihu vrátit mezi knihy, pořádek musí být, kamarádi, kniha se
nemůže povalovat v ponožkách, nehledě k tomu, že jsem ji tam vždy ještě mohl odložit já
sám. Tahle nejistota je to nejhorší, co znám: je tu permanentní možnost, že jste cvok, vaše
paměť plave v neurčitu a nakonec si nejste jistí ani tím, co jste skutečně udělali, přinesli a
v čem jste udělali pořádek. Ano, jsem směšný. Ale ne až v tuhle chvíli, jsem směšný pořád. A
vždycky jsem byl! Už jsem neměl náladu na etudy před zrcadlem, koneckonců i před tím
zrcadlem bych byl směšný, i kdyby mne nikdo nezahlédl (což není pravděpodobné), byl bych
směšný, směšný sám před sebou. Jsem snad větší blázen, než si připouštím? Než si jen tak
žertem na chvilku zkusmo připustím? Anebo je limonáda nebezpečnější nápoj, než jsem si
zprvu myslel? V ponožkách se však povaloval jen přebal. Tak to sorry! Nejsem blázen a
limonáda bezpečně není nebezpečná. Limonáda je limonáda, nic víc. Obchodní centrum je už
několik hodin otevřené, od včerejška se mohl s mou knihou mazlit kdokoli. Ani to nemusí být
ta „má“, tedy profesorova kniha, ten konkrétní exemplář, v němž jsme si oba, jeden po
druhém, četli... Když už jsem byl v tom, vzal jsem si z regálu jiný exemplář „profesorovy
knihy“ a vložil jej do vozíku. Limonádu jsem si však nekoupil. Spolehl jsem na rum, klasický
tuzemák, kapka mi po párku v rohlíku neuškodí. Upil jsem. Ještě jeden malý zunk. Představa,
že lahev do večera vypiju v Obchodním centru jako limonádu, a přitom mi nebude hůř než
včera, mne zneklidnila. Ale zářivě červený přebal knihy mne z vozíku oslňoval pablesky
umělého světla a špatná nálada mne postupně přešla. Čert vzal Romanu, hlavně že nejsem
cvok! Objektivně celkem neexistoval důvod k špatné náladě. Vzal jsem profesorovu knihu,
namátkou ji otevřel a ponořil svého těkavého ducha do medoviny stránek. Četba mne nijak
zvlášť nezaujala, i když jsem byl nucen přiznat, že je napsána čistou literární češtinou se
smyslem pro zkratku a jazykový příznak; kdo už dneska takhle píše? Kompozice klasická,
postupující několika liniemi. Ale pozoruhodné tu bylo něco docela jiného! Ne forma, jak se
říká, ale obsah.
Bylo totiž na první pohled zřejmé, že tu vystupují reálné postavy, známé z veřejného
života a z politiky, zcela ve smyslu profesorovy definice investigativní fikce. Postavy
veřejného života pod svými skutečnými jmény, jako prezident ukončující své poslední funkční
období i prezident nově zvolený (Klaus a Zeman) a celá řada politiků zprofanovaných i
nezprofanovaných, včetně premiéra Nečase. Ale vlastně jsou profláknutí všichni, nebo téměř
všichni, pokud to nejsou přímo kriminálníci. Narazil jsem na Janu Nagyovou (carevna), lovící
posty ministrů v premiérově poklopci, na prezidenta Klause, kolaborujícího s Kremlem a
usilujícího o svatováclavskou korunu (kterou mu Vladimír Putin beze všeho přislíbí), na Víta
Bártu, otráveného poloniem. Tajnými službami utopený prezidentův milenec. Kdybych potkal
sám sebe na téhle obchůzce Zemí zaslíbenou, kladl bych si otázku, čemu se ten člověk
s prázdným vozíkem asi směje? Protože rum ve vozíku, to přece nic neznamená? Ano, bylo to
vtipně napsáno, bylo to odvážné a dobré, ale kdo mne trochu zná, určitě ví, že mne netáhne
investigativní fikce (začal jsem chápat, co tím můj profesor myslí), ale šifry a symboly,
situace obtížené odkazy na něco jiného, než co čteme a bezprostředně vidíme, jak jsme se to
podle ruských vzorů naučili psát v dobách nesvobody. Tenhle „rudý román“ však byl dítkem
svobody, té nejdivočejší literární volnosti bez jakékoli cenzury; ale ticho, které se kol něj
rozhostilo (které propuklo, chtělo by se říci), bylo horší než cenzura! Protože cenzura
probouzela zájem a zájem rozmnožoval texty s neuvěřitelnou rychlostí a zavilostí! Zájem
způsoboval, že jsme čítávali celou noc až do rána, abychom mohli vrátit knihu, kterou nám
půjčil kamarád, jemuž ji půjčil kamarád, který ji měl od kamaráda, takže kniha za pouhé tři
noci obkroužila tři galaxie, a co bylo důležitější, působila! Tím myslím společenské vědomí.
Řečeno pěkně s Marxem! A debatovalo se, až do zblbnutí se debatovalo! Takže jsem nakonec
pochopil i to, co můj profesor mínil tou celonárodní diskusí, která neproběhla, protože si až
příliš dobře (ó, zlaté doby politiky a knih!) pamatuji na tituly, nad nimiž kdysi taková diskuse
probíhala (což ještě neznamená, že skutečně proběhla). Dopisy Olze, Český snář a podobně,
však víte… Dnes, bratru po dvaceti letech, to vypadá, jako by ty knihy vůbec nebyly vyšly,
ale to je zas jiná věc. Žít se musí a život není o knihách a vzrušených debatách, venkoncem o
kozím prdu, i když to bylo krásné, byly to krásné „kozí prdy“! Ale nechci se zakecat. Prostě
jsem se tou knížkou chvíli dobře bavil (na návrat do Roďovy rakve bylo příliš brzy), ale už
jsem ji chtěl fakt vrátit do regálu pro eventuální další zájemce, když mé oko padlo na slovo
DUKA. Pozdržel jsem vrácení rudého románu a přečetl ještě čtyři stránky. Má lahev
povážlivě pobledla, a to byly teprve čtyři odpoledne. Když k tomu připočítáme dva panáky
v baru na nábřeží, je jasné, že to párek v rohlíku nemohl ubrzdit. Ostatně to nebyl celý párek,
nýbrž ½ párku. Tedy „jedna noha“, jak se to dneska počítá.
Včera v noci viděl Ježíše, kterak z Pražského arcibiskupství vyhání všech třicet právníků
najatých kvůli církevním restitucím (ty desítky miliard totiž nejsou žádná legrace). „Chtěl by
Ježíš restituce?“ napadlo ve snu arcibiskupa. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a
budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! Probudil se úplně propocený.
Tak tohle by bavilo tátu! Tohle ho bude bavit, aspoň mám pro něho něco k vánocům! Hodil
jsem knihu do vozíku, pevně odhodlán, že ji sice koupím, leč nebudu číst, pevně jsem dotáhl
uzávěr Tuzemáku (dříve Tuzemský rum, ale to nám Evropská unie zakázala; není to totiž
rum), odhodlávaje se, arci poněkud překotně, že už nebudu pít, přinejmenším tady, mezi
gondolami, a zamířil jsem k potravinám. Přihodil jsem chleba, olej, kečup, brambory, nudle a
tak dál. Tohle by fakt mohlo tátu bavit! To ho bude bavit, za to ručím! Táta miloval toho
tlouštíka s prasečíma očkama jako vosinu v zadku. Já pražského arcibiskupa nevidím tak
tragicky, prostě přibral, no! Komu by se nevedlo dobře na jeho místě? I já bych potřeboval
přibrat. Přihodil jsem do vozíku velkou kofolu, vzal si z chlebového balíčku jeden plátek a
přibrzdil jsem v oddělení zahradnických potřeb. Má lavička byla volná.
V první chvíli byl odhodlán, že vstane a převlékne si noční košili (nosil hedbáv v barvách
vatikánské vlajky s andílky a Jezulátkem), ale zřejmě to neudělal, protože znova usnul.
Chodil ode dveří k oknu své pracovny a polemizoval s povlávající záclonou. Jak mám
všechno rozdat chudým, když z toho, co obklopuje mou osobu, mi nic nepatří? A jak potom
mohu sloužit chudým, když všechno rozdám? Pravda, nejsou chudí všichni, kdo umírají
v hospicích, ale bezdomovci jsou jednoduše nepoučitelní!
Je třeba zajistit člověku nejen důstojnou smrt, ale i spásu! Duše není tělo, což to
nechápeš? Lidé se rodí s narušenou přirozeností a propadají kanonickému peklu! Oheň,
pláč a skřípění zubů. Hospic – žel Bohu – bývá nezřídka poslední příležitost, jak dát věci do
pořádku. Radostná představa – ne představa, nýbrž skutečnost! – duše směřující k Bohu je
zaslouženou odměnou pro ty, kteří s krajním vypětím nesou za druhé lidi břemeno dědičného
hříchu.
Tu ho něco oslepilo. Chvíli nic neviděl, jako když mu u výslechu svítili do očí
lampou, pak se světlo stahovalo do zlatavých vláken a ustupovalo k oknu, až posléze
vytvořilo na zácloně zlaté vyšívání. Zázrak, vydechl kardinál, a plný očekávání vykročil
směrem k oknu.
Uchopil záclonu za třásně na obou stranách, políbil ji jako svatováclavskou
korouhev a roztáhl před svým dychtivým zrakem. VYJDI SLOUŽIT BEZDOMOVÝM, četl a
mráz mu přejížděl po zádech.
„Vyjdi na ulici a konej svou službu,“ uslyšel za sebou hlas. „Co je na tom
divného?“
Ten hlas byl klidný a líbezný. Takhle nehovoří zlý, i když se umí převlékat do
všelijakých rouch a úborů, pomyslel si kardinál. Jeho zkušenosti se zjevením ďábla byly
omezené, ale měl je, popravdě viděl živého ďábla jen jednou. Otočil se a spatřil v zlatém
křesle potaženém rudým sametem muže, jenž svým zevnějškem připomínal bezdomovce.
Delší nepěstěný vous a vlasy na ramena, rozdělené uprostřed pěšinkou, připomínaly Krista
ze svatých obrázků. Muž se tvářil vážně, ale jeho oči se usmívaly. Kardinál vyjekl.
„Čeho se lekáš? Což nevíš, kdo jsem?“
„Tuším, a tedy se lekám, můj Pane!“
„Měl by ses radovat, Dominiku! Proč se neraduješ?“
„Ó, pane, odpusť nehodnému! Leč církevní nauka říká, že se nezjevíš dříve než na
konci všech dnů! Kdo by měl sny a soukromá zjevení, má jen sny a soukromá zjevení!“
„Já jsem tvé soukromé zjevení, Dominiku!“
„Pak jsi halucinace a odstup ode mne!“
„Vždy jsem byl a zůstanu tvá halucinace! Proč chceš, aby Ježíš odstoupil? Až dosud
to přece bylo tak příjemné?“
„Ano, bylo. Ale dost dlouho jsem pobýval na ulicích! Zametal jsem chodníky a myl
výkladní skříně obchodů! Chceš mi vyčítat tu trochu pohodlí?“
Ježíš ukazovákem pravice objel tři ze čtyř stěn arcibiskupovy pracovny. Bylo zřejmé,
co chce sdělit, a kardinál rychle promluvil:
„Ať už jsi kdokoli, mně nepatří nic v tomto paláci! Nemohu nic prodat a rozdat
chudým!“
„Nemluvím o chudých, nýbrž o bezdomových!“
„Což to není totéž? Nejsou bezdomovci chudí?“
„Ne všichni chudí jsou bezdomovci. Dnešní chudí nakupují v Zemi zaslíbené. Těm
nic nedávej. Prodej však tento obraz a vyjdi konat povinnost, kterou ti ukládám!“
Ukázal na obraz za svými zády a kardinál se usmál. Je vidět, že nejsi z naší doby,
řekl si v duchu, protože na obraze byl papež František a byla to fotografie!
„Což ti nedají miliony za fotografii papeže z arcibiskupského paláce?“
„Ty víš? Poraď, kde mám dražit, a udělám to!“
„Budeš dražit tvou vlastní rukou podepsanou fotografii papeže ve Staré Boleslavi
před kostelíkem Svatého Kosmy a Damiána! Peníze rozdáš na Hlavním nádraží.“
„Ale vždyť tam přespávají zlodějové a vrazi!“
„Nepřísluší ti, abys je soudil!“
„Všechno propijí!“
„Což jsem i já neměnil vodu ve víno?“
„Mám jim snad nalévat vodu – a proměňovat ve víno?“
„Koupíš bezdomovým krabicáka.“
Kardinál polkl. Po pravdě řečeno, byl rád, že nemusí šenkovat z arcibiskupských
sklepů. Když si vezme ochranku, může roznášet po Hlavním nádraží (dnes se mu ovšem říká
Wilsonovo) krabicové víno bezdomovým. Co tomu však řeknou lidé? Když říká lidé, myslí
poctivé věřící.
„Víno z tvých sklepů by ovšem tam nahoře platilo víc! Ta ochranka ale bohužel
pozitivní efekt zase vyruší.“
Kardinál se zasmál.
„Teď jsem tě přistihl! Jsi má halucinace, protože znáš mé myšlenky!“
„Znám tvé myšlenky, protože jsem Boží syn!“
Kardinál se zarazil.
„Ale předtím jsi řekl…“
„Vím, co jsem řekl! Že Ježíš, o jakém ty mluvíš, je halucinace!“
„Jsi tedy sen!“
„Krásný sen, chtěl jsi říci? Ale o to přece jde! Vyjdi do dvorany Wilsonova nádraží a
konej dobro!“
„Bez ochranky? A co když mne napadnou? Co když mne zabijí?“
„Pak budeš kanonizován! Blahoslavený Dominik Duka, což to nezní příjemně
kardinálovu uchu?“
„Ale já chci být svatý!“
„Svatý už jsi, Dominiku! Musíme jít pěkně pomalu, stupeň po stupni!“
„Ale takhle se vrátím, odkud jsem vyšel?“
„Což nejde právě o tohle?“
„Bude ze mne dítě? Nevinné, bezbranné dítě?“
„Nekřtěné dítě, Dominiku!“
Kardinál strnul. Ale to by znamenalo…
„Vím, co by to znamenalo, Dominiku! Máš teď dvě možnosti: buď vezmeš s sebou do
Země zaslíbené ateisty a jinověrce, nebo i s nimi propadneš peklu!“
„Ale to s nimi budu navěky – v jednom pytli!“
V posledním záchvěvu spánku, vlastně už v polovičním bdění ještě slyšel, jak Ježíš
říká:
„Třetí možnost nemáš, Dominiku! Vzdáš se nároku na nesmrtelnost a strávíš čtyřicet
dní a čtyřicet nocí na Hlavním nádraží! Budeš jíst, co vyžebráš; však Armády spásy se
střez!“
Kněz arcibiskup Dominik Duka, římský kardinál, seděl v noční košili na posteli a
volal za zmizelým Ježíšem.
„Ale to jsou kacířské řeči, jaké vedou nevěřící!“
A slyšel, kterak Ježíš, jenž se vytratil neznámo kam, odpovídá:
„Ty sám jsi nevěřící, Dominiku! Ty sám jsi nevěřící, Dominiku! Ty sám jsi nevěřící,
Dominiku!“
To už kardinál stál vedle svého lože v plné bdělosti. Usmíval se a řekl polohlasem:
„Taková blbost! Taková blbost! Taková blbost!“
Což nechápe, ten Bezdomový, že ateismus je největší zlo na světě? Ateisté bořili
kláštery! Což nechápe, ten Bezdomový, že Církvi nikdy nešlo o majetek? Že mi ze vší té
nádhery tady nepatří ani šupinka zlata? Že odejdu z tohoto světa nahý, jak jsem na svět
přišel?
V tu chvíli kardinál spatřil ve své ložnici něco, co tam nepatřilo, a vyjekl. Křeslo!
Uprostřed obrovitého sálu, v nohách postele s baldachýnem, stálo arcibiskupské křeslo se
zlacenými područkami, potažené rudým sametem. Jeho křeslo! Jak se dostalo do ložnice?
V týž moment si uvědomil, že v křesle někdo sedí. Viděl z něho jen hlavu, ale ta byla
holá, docela holá, bez vlasů a bez kůže. Kardinál zařval a probudil se. Bylo ráno, zlatavé
podzimní ráno, vlídně se pokládající na zlacené rámy obrazů a pod baldachýn s modravými
peřinami.
Sáhl si na srdce. Splašeně tlouklo. Vztyčil se na loži a spustil nohy na zem. Obul si
arcibiskupské trepky s ručně vyšitou podobou Panny Marie a pomodlil se k ní. Jeho hrudí se
jako horký pramen rozlévalo poznání, které ho posilovalo vždy v minulých letech, že Církev
je moudrá a papež neomylný. Nejen tento papež František, nýbrž i Benedikt a Jan Pavel
XXIII. a všichni, kdo usedli na svatý stolec před nimi, že církevní dějiny jsou dějinami
svatých papežů a papežské neomylnosti!
Teď už byl docela klidný a uvědomil si, jak mu z toho imaginárního rozhovoru
s fiktivním ďáblem vyhládlo. Byl čas k snídani. Už věděl, co udělá! Nakoupí vagon růženců
a vrátný je bude rozdávat bezdomovcům před arcibiskupským palácem. Což sám papež
František neříká, že růženec je lék na všechno?
„Amen!“zvolal polohlasem plným vděčnosti k pravému Kristu kardinál Duka a
vykročil směrem k jídelně. Pocítil takovou chuť k jídlu, že věděl, že dnes nezhubne ani o
dekagram. Kristus v jídelně pokojně visel a nic mu nevyčítal. Kardinál si oběma dlaněmi
nadzvedl břicho. Usedl do zlatého křesla, potaženého rudým sametem, a zazvonil na
arcibiskupského sluhu. Byl opět sám sebou a usmíval se jako měsíček nad Ladovým
betlémem.
Dočetl jsem a zamířil k pokladnám. Byly už poloprázdné, jak bývají v tenhle čas, vždyť už
táhlo na dvaadvacátou hodinu. O tomhle se nám za komančů ani nezdálo: markety plné zboží
do pozdních hodin, každý den, v neděli i o svátcích! Když jsem poprvé vlezl do
supermarketu, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v západní Evropě. Stejný pocit mívám dodnes
pokaždé, když se nějakým řízením octnu u benzinové pumpy, takže jsem překvapený, když se
mne pokladní česky zeptá, jestli to je všechno, co jsem chtěl. Že by mi jako něco přibalila.
Nejsem v nějaké jiné dimenzi? Není to sci-fi? Já vím, jsou kritikové konzumní společnosti a
já je chápu, dnes víc než kdy jindy, protože si vezu v košíku s bramborami knihu, kol níž se
rozhostilo ticho, ale jsou i jiní (třeba Petr), kteří tvrdí, že konzumní společnost tlumí
agresivitu, ergo že kdybychom dnešní politickou krizi prožívali v nedemokratickém státě,
tekla by krev. Nevím. Možná by to bylo k něčemu dobré? Tátovi by se to rozhodně líbilo!
Primátora Bohumila Svobodu (v románu s červeným přebalem a černou hvězdou je o něm
taky řeč, však víte: šermuje fleretem a vyzývá na souboj lobbistu Janouška) by s gustem
shodil z okna radnice a za ním by vyletěl Pavel Bém a četní další... Nebylo by jich málo:
možná víc než svatořečených papežů! Těch bylo bratru třicet. Na druhou stranu krev je krev, a
kdo to jednou zažil, netouží po repríze, myslím osmašedesátý na Václaváku. Táta by mne
však poslal na barikády, protože barikády, jestli to nevíte, je slast nade všechny slasti! Protože
nikdy se nebudete mít tak skvěle, jak jste si to na barikádě malovali. Kdybyste měli tátu,
jakého mám já, věděli byste to už dávno.
Šel jsem po dvoraně Obchodního centra (Země zaslíbená, koho to napadlo?) a byl
jsem nejspíš tak trochu načatý tím, co jsem právě četl, myslím bezdomovce a Ježíše
roznášejícího krabicáky, snad mi rozumíte... Taky rumu bylo v mé lahvi na dně. Protože
kdybych nebyl načatý, nepřišlo by mi najednou trapně z toho, že jsem včera nezaplatil kofolu!
Myslím tamtu americkou, nemohu si teď vzpomenout, jak se jí k čertu říká. V žádném
případě bych se ale nezastavil s chlapíkem, kterého neznám, tím spíš, že on tvrdí, že mne zná.
A že prý z Občanského fóra, ale moje jméno zapomněl. Vypadal poněkud přešle, ale
zanedbaný nebyl, myslím špínu a zápach. Byl dokonce svým zvláštním způsobem
okouzlující, ale to jsem si uvědomil až zpětně. Bohužel. Kdybych byl pamatoval na Ježíšova
slova, že máme dávat bezdomovým, a ne těm, kteří nakupují v Zemi zaslíbené, měl bych
v kapse o sedm stovek víc. Přesněji 740! Ale vlastně nevím, jestli nebyl bezdomový. Nezeptal
jsem se ho. Možná že byl bezdomový, i když nezapáchá. Přebývá v Zemi zaslíbené, umyje se
na WC a na noc se zašije někam do tepla, mezi trubky, krabice nebo tak něco. Teplo je hodně
relativní věc a ani já v mé rakvi rozhodně horkem netrpím. Taky proto dávám přednost četbě
v supermarketu.
„Já tě poznal na první pohled!“
„Promiň, ale jak se jmenuješ?“
„Franta! A ty? Promiň, nemám paměť na jména.“
„Jaromír. A z kterého Fóra?“
„V Libni!“
„Já nebyl v Libni!“
„Byli jste u nás na jednání!“
„No, to je možný. A jak žiješ?“
„Já se nedivím, žes mě nepoznal. Dřív jsem vážil o třicet kilo víc!“
„Vypadáš dobře.“
„Ne, kamaráde, mám rakovinu tlustého střeva.“
„Na žádnýho tlusťocha z libeňskýho Fóra se nepamatuju.“
„Kamaráde, já vypadal úplně jinak. Nosil jsem fousy a sako, kde jsou ty doby. A co
ty? V čem hraješ?“
To mne dostalo. Musel jsem popravdě přiznat, že v ničem, ergo že jsem herec. Takže
jsem dost možná znal i nějakého tlusťocha z Občanského fóra v Libni. Viděl, že to má dobře
rozjeté, ale o peníze si neřekl, aspoň prozatím. Rozhodl se, že se po mně ještě jednou projde.
„Připomínáš mi bráchu, proto jsem tě tak rychle poznal.“
„Můj brácha zas připomíná Jarka Nohavicu! Ale krákorá příšerně, pokud ho ovšem
někdo přinutí otevřít zobák.“
„Nohavicu? Toho fízla?“
„Nesoudil bych tak přísně!“
„Kryl by mu flusl do huby! A to se s ním ještě ve Vídni objímá!“
„Vždyť snad nikomu neublížil? Chtěl se jen dostat na ten festival do Vídně!“
„A tys mohl do Vídně? Mohl jsem já? Ne, kamaráde, podepsat spolupráci s StB jen
proto, abych se dostal na festival, je svinstvo první třídy!“
Sabina seděl devět let na Špilberku, to bych na jeho místě podepsal taky! Ani by to tak
dlouho trvat nemuselo! Podepsal bych už během prvního roku. Během prvního měsíce! V mé
hrudi se rozlil leptavý pocit studu. Kyselina morální. Sabina byl zrádce národa, ale Jarek
Nohavica je miláček. Desetitisíce chodí na Miláčka národa, ani omlouvat se nemusel! To není
spravedlivé. Petr by měl hrát o Sabinovi, to je o mnoho lepší než Henlein! Ale Sabina, to už
tady bylo. Takže nám zbývá ten nácek.
„Asi máš pravdu. Nezajdem na kafe?“
„Už budou zavírat. Musím ještě do lékárny.“
„Hm, tak někdy zas v Zemi zaslíbené!“
Přeslechl to, protože se přehraboval v peněžence.
„To je zlý. Kamaráde, nemohl bys mi půjčit? Na recepty. Stojí to spousty peněz.“
Teď jsem zas já přehraboval peněženku. Cítil jsem se jako kardinál před Ježíšem. Měl
jsem pětistovku a dvoustovku, chvíli jsem váhal, ale pak jsem mu dal pětistovku. Zahřálo mne
to u srdce. Nesmějte se: bylo to tak! Jsem hlupák, směšný odjakživa.
„Díky! Vrátím ti to. Potřebuju sedm set, bohužel! Nemohl bys?“
Dostal i zbytek. Hřejivý pocit se stupňoval. Nesmějte se. Což se nemáme s bližním
podělit o své košile? Doma ještě nějaké peníze mám, i když je týden před důchodem.
„Čtyřicet na recepty bys neměl? Fakt vrátím!“
Dostal čtyřicet. Hřejivý pocit nepomíjel. To už bylo fakt k vzteku!
„Víš, je mi to trapný, ale… Já říkal tisíc sedm set, to bys už asi nemohl, viď?“
V tu chvíli mi nedošlo, že neříkal ani tisíc sedm set, ani sedm set, že jen sečetl hodnotu
mých bankovek a zkoušel něco přirazit, když už jednou narazil na tak snadnou kořist. Neměl
jsem tisícovku, bohudík! Protože kdybych ji býval měl, tak bych mu ji byl s pláčem připlácl
na čelo, přísahám při Ježíši, v něhož nevěřím! Nikdy jsem nevěřil a ani nebudu věřit na
Ježíše; to je hloupá pohádka pro děti! Já věřil na občanskou společnost, a ta je od jisté doby
v prdeli.
„Prosím tě, kde tě najdu?“
„Proč to chceš vědět?“
„No, přece abych ti to mohl vrátit! Nežebrám, příteli, jsem věřící člověk.“
Znejistěl jsem. To už bylo moc náhod najednou, vždyť považte: říká si o peníze (i
když tak nějak nenápadně) a zároveň je věřící (nevím, jaké víry, zapomněl jsem se optat),
shodil třicet kilo (i když politováníhodným způsobem), oholil si vousy (to nevím proč, ale
dělává se to), připomínám mu jeho bráchu (podivné, ale stává se to), ví, že jsem herec a zná
mne z Občanského fóra (což mne bohužel potěšilo). Neměl jsem moc chuti říkat mu, kde mne
najde. Jednak jsem právě znejistěl, jednak to vůbec nerad říkám komukoli. Neříkám to nikdy
nikomu!
„Nezlob se, ale neřeknu ti, kde bydlím!“
Zadíval se na mne zkoumavě.
„Myslíš, že tě vykradu?“
„Ne, to si nemyslím!“
„Nebo že ti stejně nic nevrátím?“
„Ne, to si nemyslím.“
„Myslíš si to!“
„A není to jedno? Prostě ty peníze nepožaduju zpátky!“
„Ale proč ne? Klidně je požaduj! Tady je máš! Nechci je!“
Natáhl ke mně ruku s penězi. Druhou se hrabal v kapse, aby našel zbývajících čtyřicet.
Nemohl je najít, byl, zdá se, rozrušený. Spokojil se s tím, že mi strčil do kapsy mých sedm
set.
„A co tvoje léky?“
„Nepotřebuji léky.“
„A co tvé zdraví?“
„Stejně umřu.“
„To každý, ne?“
„Někdo dřív.“
„Tak nechceš ty peníze?“
„Ne, pokud mi neřekneš, kde tě najdu, abych ti to mohl vrátit!“
Nebudu líčení téhle politováníhodné příhody protahovat: dostal ze mne, co chtěl, i
peníze, i adresu! Utěšoval jsem se tím, že u mne tak jako tak není co ukrást: nejspíš se nechal
zavést snadností, s jakou rozdávám peníze po celých hrstech, ale to bude zklamaný! Stále se
v něm ještě mohu mýlit, třeba je opravdu věřící, i když nevím, proč by věřící nemohl krást?
Jen si vezměte katolickou církev! Duka by ti, bratře, zvysoka nasral, a ne sedm stovek!
Kdykoli v budoucnosti mne náhodou potká, tenhle expert, může tvrdit, že musel na další
zákrok, takže ani pak neztratí morální kredit, i když mi nevrátí ani pade, a dost možná si ještě
stihne pár stovek vypůjčit, protože to je podle všeho zdatný chlapík!
Byl to výjimečný den a ještě ani zdaleka nekončil. Když jsem dorazil do své rakve,
zaznamenal jsem zmeškaný hovor od matky.
„Mami? Tys mi volala?“
„Volala, volala! Viděla jsem tě v novinách.“
„Proboha, v jakých novinách?“
„Já nevím, sestra je už odnesla.“
„Ale jak bych se dostal do novin? Co je to za nesmysl?“
„Hraješ přece divadlo, ne?“
„Ale mami, já nehraju divadlo!“
„Ne? Ale vždyť jsi herec!“
„Jsem v důchodu, mami! S někým sis mne spletla!“
„Jak bych si mohla splést vlastního syna?“
„A proč ne? Co tam teda psali?“
„Že to je z nějaké hry, kterou režíroval… Počkej, vzpomenu si! Pomož mi!“
„Josef Zíma?“
„Ale jdi! Utahuješ si ze mne?“
„Petr Rezek?“
„Taky ne! Ale Petr to byl, určitě!“
„Petr Kovanda?“
„Řanda! Petr Řanda.“
„Petr Randa.“
„Ale to je blbost, Řanda přece není Petr?“
Tak Petrova chvíle se blíží, už o něm píší noviny! Kdo ví, odkud je ta fotografie, dost
možná i z bytového divadla? Ale to už se nedozvím, protože máma si pamatuje kulový, a to,
co si ještě stačí zapamatovat, spolehlivě poplete. Takže jsem možná vůbec nebyl v novinách,
ostatně Petranda možná taky ne, ale je to jedno. Ledaže bych zašel do Domova seniorů u sv.
Dominika a vyžádal si včerejší noviny, jenže tam jsou vždycky všecky včerejší. Ale je to
jedno.
„Jaromíre, chtěla jsem ti říct…“
„Copak, mami?“
„Jsem na tebe pyšná!“
„Pyšná? A na co?“
„Hodně jsi dokázal! Která máma se může pyšnit, že má syna herce?“
„Ale mami, vždyť jsi neviděla jediné mé představení?“
„Co to říkáš? Všechny jsem viděla!“
„No, to se povedlo. A který třeba?“
„Viděla jsem Hamleta, Makbeta, Krále Líra a Romeo a Julie!“
„Ale já nehrál žádného Shakespeara!“
„Ale ano, Jaromíre, jen si vzpomeň! Moc jsem ti tleskala!“
„A kde jsi teda seděla?“
„Ale já neseděla! Stála jsem docela nahoře, na bidýlku!“
„Ale mami, to bych přece…“
„Mám tě ráda, Jaromíre! A jsem na tebe pyšná!“
„No, tak ti pěkně děkuju.“
„Mám tě moc ráda! Dobrou noc!“
Kdo vypoví pocity muže tak odvrženého, jako jsem byl já, a nyní tak mocně
přivinutého na mateřskou hruď, jako jsem já? Kdo trefnou metaforou vylíčí pocity muže,
který poskytuje královské almužny, a pak nemůže v nákupní igelitce najít nedopitou láhev
s rumem? Nejhorší ze všeho je, že si nejsem jist absolutně ničím, včetně toho, zda matka
nestála na bidýlku a já nehrál v Learovi! A doma jako na potvoru ani kapka alkoholu! Není
pochyb o tom, že jsem s definitivní platností vstoupil do věkové kategorie senior! Jsem
ohrožená sociální skupina. A Franta mi tak jako tak nic nevrátí! Pokud ano, zeptám se ho na
jeho vyznání. Ne že bych ho následoval, to v žádném případě, ale vědět to mohu, ne? Ostatně
jsem svatý muž. A toto jsou má Vyznání. Úplně na jejich dně je kormutlivé poznání, že mne
každý utáhne na vařené nudli! Hned se rozbrečím, hned se rozklepu. Na Romanu nemám, i
kdybych si své výstupy dokonale nacvičil před zrcadlem. To ona režíruje naše představení,
tuhle naši komedii, v níž mi nezbyde nic jiného, než zpívat podle not, které mi vnutí. Brečel
bych nad sebou, takže vlastně tragédie.
5. obraz: Nářky
Vidopljasov v livreji sedí v poměrně prostorné předsíni u malého stolku. Plukovník, který
chtěl projít do salonu, stojí před ním a nechápavě naň zírá. Později vstoupí Sergej.
Plukovník To že řekli? Že se mnou chtějí jednat? Doslova takhle?
Vidopljasov aniž povstane. Ano, prosím. Doslova takhle.
Plukovník Kdo to kdy viděl, aby mužici jednali s pánem? Neřekli prosit?
Vidopljasov Dost možná prosit. Kdo má tomu jejich drmolení rozumět?
Plukovník Vždyť tys donedávna taky drmolil.
Vidopljasov Teď už mám, prosím, správnou výslovnost. Foma Fomič mne tomu naučil.
Plukovník Foma Fomič, Foma Fomič! A co tě ještě naučil, ten tvůj Foma Fomič?
Vidopljasov Vždyť víte... Každý na tomto dvoře to ví!
Plukovník Na tomto dvoře! Kam chodíš na ty výrazy?
Vidopljasov Škola života je nad každou školu, pane!
Plukovník Tak hleď, abys v té škole nedostal pohlavek, synku!
Vidopljasov Tělesné tresty, prosím, jsou samým carem zakázány!
Plukovník Neříkej! To máš taky od Fomy? A čemu tě ještě naučil?
Vidopljasov Franštině, prosím, aby ruská řeč neurážela sluch panstva.
Plukovník Helemese, tak on má sluch? Nemá uši, jako my ostatní?
Vidopljasov Nikterak, prosím! Foma Fomič nemá uši.
Plukovník Řekl, že nemá uši?
Vidopljasov Ano, prosím, nýbrž sluch!
Plukovník No, když to řekl... A jak ti jde franština?
Vidopljasov Už umím dvě strany slovíček!
Plukovník No, to umíš víc než já! A co časy?
Vidopljasov Časy jsou zlé a já jsem nešťastný člověk!
Plukovník Ty? Koho už potkalo takové štěstí jako tebe?
Vidopljasov Nikterak nejsem šťastný, prosím!
Plukovník Ale vždyť jsem tě vyzdvihl z mužického stavu! Máš livrej, služné, budeš se ženit!
Vidopljasov Nikterak se nemohu ženit, prosím!
Plukovník Ale proč ne? Matrjona je do tebe blázen!
Vidopljasov Ano, to souhlasí!
Plukovník A? Kde je problém?
Vidopljasov Ona se mne nezastala a ještě se s nimi smála!
Plukovník Zase kvůli tomu tvému nešťastnému jménu?
Vidopljasov Ano, prosím. Chtěl bych nějaké podstatnější jméno!
Plukovník Svatý Prokope, což tvé jméno není dost podstatné?
Vidopljasov Jeho podstata, prosím, je nečistá!
Plukovník Nečistá? Zbláznil ses?
Vidopljasov Nikterak, prosím! Mám nečisté jméno!
Plukovník Ale vždyť i tvůj otec byl Vidopljasov, a nikdy si, pokud vím, nestěžoval!
Vidopljasov Otec byl mužik! Mám doživotně trpět stran svého původu?
Plukovník A nemáš takhle náhodou ctít svého otce?
Vidopljasov I matku, to prosím souhlasí.
Plukovník A co je na tvém jménu nečistého?
Vidopljasov Vyjadřuje prostopášnost, prosím!
Plukovník ovládne se. A jaké jméno sis vymyslel tentokrát? Ale kolek si zaplatíš sám!
Vidopljasov Nemohl bych se, prosím, jmenovat Krachotkin?
Plukovník Cože?! Copak ses opravdu zbláznil?
Vidopljasov To by si pak na mne už netroufli!
Plukovník ovládne se. Krachotkin, Krachotkin... Ostatně, to se mne netýká! Jdi žádat mou
matku, třeba se tě ujme.
Vidopljasov A přimluvíte se za mne?
Plukovník Taková krásná jména jsem ti už vymyslel... Tulipanov, to bylo krásné jméno pro
básníka, nebo Oleandrov, vzpomeň si!
Vidopljasov Vzpomínám, že mne zaházeli hlínou, abych lépe rostl!
Plukovník Abys rostl básnicky, hochu, mysleli to dobře!
Vidopljasov Nebo mne postavili do sudu s vodou, jinak že prý tulipán uschne!
Plukovník Tak vidíš, tak vidíš. A co Grigorij Věrný?
Vidopljasov To ani nemohu opakovat, prosím!
Plukovník Proč bys to nemohl opakovat?
Vidopljasov Když ono se to rýmovalo!
Plukovník No a co?
Vidopljasov Když ono to, prosím, bylo neslušné!
Plukovník A co Ulant? Nechceš zpátky Ulanta?
Vidopljasov pitvoří se. Ulant-trulant, Ulant-trulant!
Plukovník A Chat-noir? To bylo pro básníka jméno jako stvořené! Takové vznešené!
Vidopljasov Stříkali na mne voňavku, nemohl jsem vyjít celý týden!
Sergej vstoupí. Tohle stvoření že píše básně?
Vidopljasov Ano, a ocenili je přední duchové po celé Rusi!
Sergej Ale to nemůže být pravda... Řekněte, strýčku!
Plukovník Totiž, jestli po celé Rusi, to nevím, ale básně píše! Skutečné básně, aby sis
nemyslel, takřka veršovánky! Umí napsat báseň na cokoli, a až bude mít Iljuša svátek, sám
uvidíš! Matince složil k narozeninám takový traktát, že jsme všichni údivem otevřeli ústa!
Bylo v tom i kus mytologie, Múzy se vznášely, takže vynikla – ta oblost formy, víš? Zkrátka,
ono se to i rýmovalo!
Sergej Kdo by to řekl? A neměl by se raději věnovat své práci?
Plukovník Totiž.... On se věnuje své práci! Celé dny, chudák, prosedí, tak co má dělat?
Zkrátka, ať raději tvoří, než aby provedl nějakou ztřeštěnost!
Sergej Tak ať nám něco přečte!
Plukovník Tady, v předsíni?
Sergej A kde jinde, když je lokaj?
Plukovník Ano, ale duši má básnicky vznešenou! Napsal už celou sbírku, jmenuje se to Spisy
Vidopljasovovy.
Vidopljasov Nářky Vidopljasovovy, prosím!
Sergej Tak vy máte naříkajícího lokaje, strýčku?
Plukovník Ano, dnes všichni tak nějak naříkají! Je to jako epidemie!
Sergej A to píše rusky?
Plukovník Ano, francouzsky bohužel neumí!
Vidopljasov Až se zdokonalím, pokročím nad ruštinu!
Sergej Až se zdokonalím, pokročím nad ruštinu! Kam na to chodíš? Vždyť budeš psát jako
Tatar!
Plukovník Nech ho, nerozumí ti.
Sergej Vzkázal jste pro mne, strýčku, oč se jedná? Snad ne o jeho spisy?
Plukovník Ach ne, ty přijdou na řadu jindy! Vydám je v zlaté ořízce mým nákladem a na
titulním listu bude uvedeno „nevolník toho a toho“ a poděkování autora Fomovi, že mu
poskytl vzdělání!
Sergej Zase Foma! Jako bych to nevěděl!
Vidopljasov Foma Fomič je mým dobrodincem, prosím!
Sergej A tys jeho lokaj.
Vidopljasov Nikterak, prosím, nýbrž jsem dveřník!
Sergej Co to neslyším? Mužik má dveřníka! To je něco jako tajemník, že?
Vidopljasov Ano, prosím, střežím u dveří tajnosti Fomy Fomiče!
Sergej A jaké tajnosti má, ten tvůj dobrodinec?
Vidopljasov To já, prosím, nevím! Neposlouchám za dveřmi.
Sergej Ale stojíš u nich?
Vidopljasov To, prosím, stojím!
Sergej A za rubl bys slyšel?
Vidopljasov Za rubl? To prosím v žádném případě!
Sergej A za pět?
Vidopljasov Ani za pět, prosím!
Sergej Dobrá. Dám ti deset. Tak oč se jedná, strýčku?
Plukovník Přišli za mnou mužici. Chci, abys byl u toho.
Sergej Vidopljasovovi. Tak na co čekáš? Koukej mazat pro mužiky!
Vidopljasov odejde se vznešeným výrazem.
Plukovník Co to vyvádíš, Sergeji? Což jsme nějaké Třetí oddělení?
Sergej Bez tajné policie to nepůjde, strýčku! Vždyť Foma Fomič ví všechno, co se kde řekne!
Plukovník Ale jak by mohl všechno vědět?
Sergej Například v téhle chvíli už ví, že za tebou přišli mužici, a jestli Vidopljasova
nesvážeme a neuvrhneme do sklepení, bude znát každé slovo, které tu vypustíš z úst!
Plukovník A ty ho chceš přeplatit?
Sergej Dvojitý agent, říká ti to něco?
Plukovník Ano, ale nebude donášet i na nás?
Sergej Ovšem, ale my mu budeme dávat falešné informace!
Plukovník A jak se potom mezi sebou domluvíme?
Sergej Šeptem, strýčku, šeptem!
Vidopljasov vstoupí s ohrnutým nosem. Mužici stojí přede dveřmi.
Plukovník Je s nimi Foma Fomič?
Vidopljasov Nikterak, prosím!
Plukovník Tak je uveď!
Vidopljasov A kam, prosím?
Plukovník No kam! Sem k nám přece!
Vidopljasov Do předsíně?
Plukovník Samozřejmě! Mám je snad pozvat do salonu?
Vidopljasov s výrazem zhnusení vpustí dveřmi tři mužiky.
Plukovník No, to je mi deputace! Copak ode mne chcete, mužici?
Mužici Přicházíme kvůli naší vsi Kapitonovce, pane!
Plukovník zjihne. Pamatuješ na Kapitonovku, Serjožo? Jezdívali jsme tudy projížďkou
s nebožkou Káťou téměř každý večer... Brávali jsme tě s sebou, pamatuješ?
Sergej Jen jako v mlhách... Nevím, zda bych to tam poznal.
Plukovník Zajedeme tam někdy, chceš? Jako za starých časů! Tak co chcete, Kapitonští?
Mužici Otče náš rodný, nevydávej nás do cizích rukou! Při nebeské matce, tys náš otec a my
tvé děti, neuvoď nás do neštěstí! Při svatém Prokopu, chceme zůstat u tebe, tvých šedesát
duší, u tebe jsme se narodili, u tebe chceme odevzdat duši Bohu a tělo zemi!
Plukovník O čem to, proboha, mluvíte?
Mužici Nevydávej nás, nevydávej! Při nebeské matce! Jsme tvé děti! Tys náš otec! Při svatém
Prokopu, otče náš, jsme tvoji mužici, chcem zůstat u tebe!
Plukovník Rozumíš tomu, Sergeji?
Sergej Jestli nemluví o té vodce a místních krčmách, má někdo na Kapitonovku zálusk!
Plukovník Vy myslíte, že chci Kapitonovku někomu prodat?
Mužici Ani ne tak prodat, otče náš, jako – darovat!
Plukovník Cože?! Darovat vesnici? Celých šedesát duší? Při svatém Prokopu...
Mužici Nedělej to, otče rodný! Chceme zůstat ve tvých rukou! Celá ves pláče! Nechceme
přijít k utracení! Ďábla se bojíme, zastaň se nás!
Plukovník Zastanu, ovšemže se zastanu! Ale proti komu?
Mužici Ach, ani vyslovit to jméno nechceme! Přináší neštěstí! Kdo je vysloví, do rána se
osype a má ujímání! Ale ty víš, otče rodný, kdo to je! Jenom nevyslov to jméno!
Sergej Je to Foma Fomič?
Mužici se křižují. Ach, ach! Do rána se osypeme!
Sergej Foma Fomič chce vaši vesnici? Víte o tom něco, strýčku?
Plukovník Nesmysl! Nikomu jsem nic neslíbil a nedám!
Sergej Slyšeli jste? Neslíbil a nedá!
Mužici Ale on je mocný! Ves mu nepatří, a přec přijíždí v kočáře a prochází domy! Říká, že
musí vymést neřádstvo! Zastaňte se nás i vy, pane!
Sergej Neřádstvo? Jaké neřádstvo? Učí vás francouzsky?
Mužici Ach, ach, uchraň nás nebeský otec od cizích jazyků! My všechno pěkně po rusku,
jako naši otcové!
Plukovník v rozpacích. Foma ovšem dělá inspekční cesty po okolí... Ale že by požadoval
vesnici, to slyším poprvé!
Sergej Ale zřejmě ne naposledy! K mužikům. Tak co po vás vlastně chce?
Mužik Kup si zlatej koš, groš si do něj vlož!
Sergej Cože?!
Plukovník To on kvůli výslovnosti, Sergeji, procvičoval s nimi výslovnost... Oni drmolí jako
staré báby a nic jim není rozumět! Všechno jste zvrtali, moulové, Foma Fomič vás chtěl
povznést!
Mužici Nechceme se povznášet, je nám dobře v našem neřádstvu!
Sergej A proč to neřeknete jemu? Proč se vším chodíte za strýcem?
Mužik Už jste viděl, mladý pane, myš, která si troufá na kocoura? Já tě, neotesaného mužika,
naučím čistotě a pořádku, povídá. Proč nemáš čistou košili? Jářku, koupe se v potu, tak je
špinavá. Nemůžeme se převlíkat každý den. Nemáme tolik košil! Čistota nás nespasí a vši nás
nesežerou!
Plukovník Vždyť říkám, Sergeji... Je to nedorozumění!
Sergej Jen jestli! Dnes je to právo pálit vodku, zítra hospody, pozítří celá vesnice!
Plukovník Vesnici Fomovi nedám!
Sergej A matince? Té taky nedáte?
Plukovník Matince? Co ta s tím má společného?
Sergej A nevyfoukla náhodou Fomovi vodku před nosem?
Plukovník Sakra, to vyfoukla!
Sergej Proč by se jinak trmácela k vám na venkov? Proč by zaměstnávala Opiskina? Ono to
všechno dohromady dává smysl, strýčku, a na konci té cesty stojí jeden ožebračený šlechtic!
Plukovník To ovšem nedopustím! Zítra na tebe napíšu dispoziční právo!
Sergej To už jste říkal třikrát.
Plukovník Tentokrát doopravdy, přísahám!
Sergej Ty přísahy si ušetřete, strýčku, zítra byste pak nevěděl, kudy kam!
Mužici A co bude s námi?
Plukovník Jděte domů, hlavy skopové, a vyřiďte všem, že Kapitonovka pána měnit nebude!
Mužici Sláva Bohu na výsostech, sláva caru a našemu pánovi! My, Kapitonští, jsme
nejšťastnější mužici na světě!
Plukovník Ale jděte, vždyť ani nevíte, jak svět vypadá!
Mužici Svět je širá step! Na stepi město, u města ves. Nad tím vším nebe a otec nebeský.
Díky, díky, díky, otče náš rodný, jsme nejšťastnější mužici na světě! Odejdou.
Plukovník Jak by ne? Všichni mužici jsou šťastní! Je to tak Sergeji?
Sergej Ovšem. Pokud nenarazí na někoho, kdo je ještě šťastnější, což je častý případ.
Plukovník Slyšel jsem, že někde i umírají hladem a od nemocí...
Sergej Ovšem, takový je úděl mužika.
Plukovník Slyšel jsi? Svět je širá step! Ani se nedivím Fomovi, že je chce povznést. Ovšem,
jde na to příliš zhurta!
Sergej On s nimi mluví o Koperníkovi?
Plukovník Byl jsem u toho, když jim vysvětloval, že země je kulatá a visí jen tak ve vzduchu.
Sergej V éteru, strýčku, celá sluneční soustava visí v éteru!
Plukovník V éteru? On ji někdo uspává?
Sergej Kdo ví, možná i to! A říkal jim Foma Fomič, kde je peklo?
Plukovník O pekle nic. To je divné! Ale vykládal jim, že kapitán Cook objevil Ameriku, a
pak se jich ještě ptal, zda vědí, kolik verst je od země k slunci! Samé takové věci!
Sergej A co oni?
Plukovník Řeknu ti, je to radost, když mužici údivem otevřou huby jako vrata! Opravdu,
náramný pohled, takový veselý!
Sergej Není to spíš smutné?
Plukovník Když to takhle říkáš... Opravdu smutné! Ale proč vlastně?
Sergej Ach, strýčku, strýčku...
Občánkové
Chtěl jsem prolistovat noviny u mámy v Domově seniorů u sv. Dominika, ale když jsem byl
asi tak v půli cesty, došlo mi, že ta fotka (nějaká fotka) opravdu asi v nějakých novinách vyšla
a že je v tuhle chvíli dokonale lhostejné, zda do těch novin některý ze seniorů nezabalil nějaký
drek, protože právě ta fotka byla spouštěčem sofistikované krádeže mých sedmi set čtyřiceti
korun, to ona mne identifikovala v Zemi zaslíbené jako herce! Všechno ostatní je fikce. Víc
než peníze mne ale mrzelo, že jsem přišel o svůj hřejivý altruistický pocit. Smějte se mi, já
sám sobě se směju! Mám-li být upřímný, od samého počátku se do mne vkrádal stín
pochybností, takže jsem byl chvílemi nakloněný věřit spíš kardinálu Dukovi než Ježíšovi s
krabicákem. Ale potlačoval jsem to v sobě. Ta potřeba být krásný a ušlechtilý ve mně vítězila
na celé čáře, tohle by se mi s Romanou nemuselo vyplatit! Jo, František, ten se mnou sehrál
etudu, herec neherec! S Františka bych si měl vzít příklad. Vždyť co jsem to za herce, když
v životě nezvládám nejjednodušší scénky? Ochotník: ochotně za prvním popudem jako pes za
ocasem, hurá! Na druhou stranu musím připustit, že ta chvíle blaha, ten hřejivý pocit, mi
naskočil okamžitě a byl tu dřív než vědomá potřeba být ušlechtilý, ale pak by potřeba být
ušlechtilý byla nevědomá. To je divné. K čemu by potom bylo Desatero? Je to tak od přírody?
Myslím: mají to opice také tak? Kdeže opice, jak ty by se mohly vyrovnat lidem? Opice
nemají etický kodex, a přece si vzájemně prokazují dobrodiní, ty blbé opice, možná ani tak
blbé nejsou. Možná mají svou vlastní morálku, své vlastní Opičí desatero? A pokud je tomu
tak, jak myslím (u mne, ne u opic), pak neobdarovat žebráka není přirozené, nýbrž obdarovat
žebráka je přirozené, a pokud ho nechci obdarovat, třeba proto, že je podvodník jako
František, musím v sobě potlačit ten přirozený pud! Nebyl jsem tedy zas tak blbý (pokud je
tomu tak) a namyšlený na svou ušlechtilost (pokud je tomu opravdu tak), nýbrž jsem se
zachoval spontánně a přirozeně, což mne nikterak nepovyšuje nad ostatní, protože jsem šel
jen za hlasem přírody. Není to divné?
Ty peníze mi den před důchodem chyběly. Navečer jsem neměl doma ani kůrku, ani
žádné zálohované lahve, šel jsem do Země zaslíbené a sežral dvě suché housky, z nichž jsem
si nenápadně ulamoval mezi gondolami, až zbyl jen prázdný sáček, pak s hroznými pocity, ale
nasycený, jsem ho nechal mezi kořením a konzervami, kam zabočí nejméně lidí. Zločin to
není, tak co. Jen přestupek, a ani to ne, vlastně bych mohl v pohodě zkonzumovat
potravinářské zboží v úhrnné hodnotě 1.999 kč a ani vyvěsit na dveře obchodu mne nesmějí,
jak se to dělávalo za totáče... Protože pokud to všechno opravdu stačím nepozorovaně
spolykat mezi gondolami, jak mi dokážou ty housky, tu šunku a broskve a tak dál? Ale snědl
jsem opravdu jen dvě housky. Teď už tedy vím, co to znamená, být hladový jako herec!
Škoda, že jsem ateista, protože kdybych nebyl, přišel bych za těch sedm stovek do nebe!
Nebo za dvě housky do pekla? Nevím. Když věřící obere ateistu, je to jako z Diderota.
Jeptiška je skvělý román, ten by se taky líbil tátovi! Mimochodem: skvělý titul pro
dramatizaci, to by přitáhlo diváka! Ta lesbická abatyše je prostě k zulíbání! Ale třeba věřící
nebyl? Teď myslím Františka, toho mýho Frantu ze Země zaslíbené! A třeba ani nejsem
ateista? Protože kde by se ve mně bylo náhle vzalo tolik dobra? Z ničeho nic! Kdo takhle
páchá dobro (a já ho spáchal, jinak to ani nejde říct), musí nakonec přece jen nějakým
způsobem v něco věřit? Jinak bych si nevyčítal dvě housky. Jezuita Halík těmhle lidem říká
něcisti. To zní fakt divně! On vůbec celý Halík zní divně: tak nějak lepkavě, ale nebudu to
komentovat... Táta ho prostě vypíná! Musím to všechno probrat s tátou, snad mi vysvětlí,
jestli jsem „něcista“ nebo ne, nebo co vlastně jsem. Zároveň se mi zas vrátily výčitky z
nezaplacené lahve americké kofoly, myslím coca-colu. To bylo obzvlášť trapné, bylo to mimo
hru. Pocítil jsem nutkání dluh vyrovnat, ale když jsem si představil sám sebe, jak blekotám u
pokladny a vysvětluju, že jsem včera něco zapomněl zaplatit, bylo mi ještě trapněji. Musel
bych zaplatit i ty housky. To by bylo to nejmenší, řekl bych, že jsem je snědl cestou
k pokladnám, jenže co? Od té chvíle si na mne budou dávat bacha. Některé věci holt člověk
musí vypustit, jenže o to právě jde: které? Takže můj účet v nebi za ukradené zboží narůstá, a
to jsem ještě ani neměl šunku!
V kapse mi cinkla SMS. Že by prdlá Romana? Teď pozor, Jaromíre: nastal čas pro
etudy! Ne telefonní hovor, ale etudy! Ty to dovedeš, ty to dokážeš! Ale nebyla to Romana,
byl jsem v první chvíli zklamán. Byl to Petr! Ruce se mi třesou. A že prý: „Jsem v Praze.
Můžeš dnes ve 20.30? Jako posledně, Petranda.“ Srdce se mi rozbouchalo: dokonalý senior!
Lear v supermarketu. Bezdomovec na procházce pečivovou sekcí! Do naší schůzky zbývaly
skoro čtyři hodiny. Co udělám? Budu s Petrem přehrávat etudy? Což o to, zkusit to mohu,
jenže on to pozná. Nevadí, aspoň mi řekne, jaký jsem byl. Teď půjdu za mámou k Svatému
Dominikovi, to udělám! Nic lepšího v tuhle chvíli nevymyslím. Přečkám mrholení
v katolickém útulku (buď zima, nebo přetopeno, ale pořád lepší než nádražní hala), pohrabu
se v novinách, vydržím komplimenty od matky (je na tebe pyšná! Má tě ráda!), a kdo ví, třeba
i pohovořím s otcem o tom, jestli jsem ten něcista nebo co vlastně jsem, a jak to je s dobrými
pocity za prokázané dobro a výčitkami za ukradenou housku. Otec určitě bude proti něcismu:
vyžívá se totiž v zlomyslnostech, a tohle si nenechá ujít, nemluvě o Halíkovi a jezuitech! Ale
jeho zlomyslnosti nejsou velké a omezují se na verbální projevy, takže není vyloučeno, že ty
dobré pocity v sobě prostě přemáhá. Uvědomil jsem si, že se na něj těším: ty jeho řeči o
barikádách prostě žeru! Můj otec umí tak barvitě vylíčit defenestraci na Pražském hradě
(Vyšehrad by byl lepší, tam jste na maděru i s Šemíkem a celou fůrou hnoje), že se člověku
hnedle uleví! Ejhle, investigativní fikce! A co mi táta řekne k zesnulému Havlovi a blbé
náladě.
Máma jako vždycky seděla na míse. Zvala mne srdečně dál.
„Počkám za dveřmi, mami!“
„Ty naděláš! Snad tě neubude?“
„Kde je táta?“
„Stojí za tebou!“
Už letmým pohledem, škvírou ve dveřích, když jsem přicházel a pootvíral dveře, jestli
mohu vstoupit, jsem zaregistroval štůček novin na mámině nočním stolku. Tihle lidé jsou
uvázáni k nočnímu stolku ve dne v noci. Otočil jsem se k tátovi, ale ten už štrádoval po
chodbě směrem k jídelně. Na konci se obrátil a sunul se zpátky ke mně.
„Až budete v zámku, bude se vám lépe procházet, tatínku.“
Zachmuřil se a neodpověděl, jen nějaké to ahoj zašumělo v řídkém vzduchu mezi
námi. Toalety s otevřenými dveřmi taky nevoněly, jako pokaždé v tuto pozdní hodinu. Po
pravdě jsem byl rád, že si nevzpomněl na kanystr. Druhou obrátku jsem šel s ním. Chtělo se
mi ho nějak vytrhnout z chmur, které na něm očividně ležely.
„Na zámku se péče zlepší, tati! Budou vám sloužit jeptišky!“
Poohlédl se po mně a zvedl koutek úst. To je dobré znamení a znamená to, že se zvedá
k odboji.
„Tak to se těším, protože je budu znásilňovat!“
„Ale jak můžeš takhle mluvit? Jsou přec nevěsty Kristovy!“
„Řeknu ti, Jaromíre, nesnesl bych kolem sebe jeptišky!“
„Ale proč ne? Jsou tak milé!“
„Gottwald byl taky milý!“
Tohle na tátovi miluju. A barikády, barikády především! Můj táta je schopný stavět
barikády kvůli jeptiškám, a to, že skončil v katolickém útulku, jinak věc smutná a
politováníhodná, je možná boží záměr a trest, protože tak sprostého antiklerikála česká země
ještě nenosila! Vlastně to tátovi přináší impuls do životního finiše.
„Kdepak, Jaromíre, sprostáci Bohovi nevadí!“
„Ne? A co mu vadí?“
„Nic! Proč by mu mělo něco vadit?“
„No, přece řídí zeměkouli?“
„Bůh je hovado, Jaromíre! Nikdy mu nic nevadilo!“
„Nějak přitvrzuješ, tati! Až doteďka byl hovado jen kardinál Duka!“
„Mám starosti, Jaromíre!“
„Jaké ty můžeš mít starosti, když je o tebe tak skvěle postaráno?“
„Nevím, koho mám volit!“
„Vždycky jsi volil liberální demokraty!“
„No právě! Jsou to hovada!“
„Budeš defenestrovat?“
„Ne, už jsem dneska byl!“
„Já už jsem rozhodnutý.“
„A koho?“
„Komunisty.“
„Zbláznil ses?“
„Ne, proč? Je to jediná strana s morálním kreditem! NEJSOU JAKO MY!“
„Nemůžeš volit komunisty!“
„Proč bych nemohl?“
„Vždycky jsi přece volil sociální demokraty?“
„Jsou to taky hovada.“
„Ale to jsou všichni!“
„Volím nejmenší hovada!“
„Já asi budu volit toho poďobanýho, Jaromíre!“
„Poďobanýho?“
„Toho s těma obrázkama.“
„Jo, myslíš toho tetovanýho? S tím černým ksichtem? Ale toho už jste volil, tatínku,
neprošel do druhého kola!“
„Ale vždyť já vím! Škoda, byl by to reprezentativní prezident!“
„Jestli budeš chtít, probereme pak spolu kandidátky!“
„Ale rozhodnu se sám!“
„Copak ses někdy rozhodoval jinak?“
„Mockrát, Jaromíre! V manželství to poznáš!“
„Ale já byl dvakrát ženatý, tati!“
„Ty, Jaromíre, už visí na volebních místnostech vlajky?“
Na mámu jsme docela zapomněli, takže když jsme vešli na jedenáctku, snesla se na
naše hlavy vlna kritiky. Máma už nebude jiná. Kdyby tolik nemluvila, třeba bychom za ní i
spěchali? Uvědomil jsem si, že mne od návštěv odrazují ty její řeči. Řeči především! Když
jsme s tátou chodili po chodbě, bylo to něco docela jiného! Dovedu si živě představit, že táta
Bohovi nevadí. Umím si totiž živě představit Boha! Až budeme všichni společně bydlet na
zámku (jsem senior, tedy nedostačivý subjekt, který mezitím ještě vůčihledněji zchátrá),
můžeme s tátou chodit po čtverci kolem dokola až do aleluja! Musel bych ho ale hlídat,
protože plivnout na dveře kaple je to nejmenší, co od něho mohu očekávat. Byly vskutku
doby, kdy si před kostelem uplivoval.
Matka se kupodivu nevěnovala novinám. Měla na posteli krabici se starými
fotografiemi, což jsem u ní doposud nezaznamenal. Začínalo mi být jasné, jak že to bylo s tou
fotografií z divadla... Naši měli fotky zezadu popsané, aby věděli, kdy a kde a proč se kdo
fotografoval, což se vzhledem k jejich (našemu) narůstajícímu věku ukazovalo být čím dál
tím prozíravější. Nejspíš se tady spojily dvě věci dohromady, v mámině případě možná i víc.
„Podívej, tady jsme na Prvního máje s tetou Jiskrnou.“
Nezajímalo mne to. Rodinné fotografie mne nikdy netáhly! Proč, to nevím, ale něco to
jistě znamená. Při prohlížení rodinných alb jsem vždy míval zvláštní pocit kolem žaludku, asi
jako když se člověk přejí povidlového koláče s drobenkou. Vždy jsem musel předstírat zájem
o fotografie a rodinná alba, ale dnes mi nešlo ani to. Protože když vás pálí žáha, tak se zrovna
nehrnete ke koláčům!
„Podívej, jaké jsi byl krásné dítě!“
Držím se. Nekomentuju. Ani za nic neřeknu něco jizlivého! Proč taky? Vždyť jsem to
já! Pak si začnu vyčítat a zaplaví mne vlna soucitu. Tak je to vždycky. Po očku sleduju
vybledlé snímky, protékající matčinýma rukama. Byl jsem krásné dítě. Bratr a sestra. Tety.
Otcové otců, bratranci a strýcové. Táta si sem tam prohlédl některý snímek, pobloudil po něm
okem, a pak ho s nelíčeným nezájmem odložil na stůl. Matka však byla téměř rozjařená, což
mi k ní nikterak nesedělo.
Otevřely se dveře a na jedenáctku vplula sanitářka s tácem. Večeře, večeře. Táta se na
tác podíval a ušklíbl se.
„Zase studená!“
„Dneska bývá studená, pane Bárta.“
„Každý den je studená! Nejsem Bárta!“
„Tak promiňte, pane Bartoš! Dobrou chuť!“
„To těžko. Vy byste to žrala?“
„No, dovolte?“
„Klidně vám to přenechám!“
„Jsme chudý domov, pane Bartoš!“
„Jste Domov pro chudé! Nejsem Bartoš!“
„Jste jediný, kdo si tady stěžuje, pane Bárta!“
„Nejsem Bárta! Proč pořád dostáváme toastový chleba?“
„Kvůli chrupu, pane Bárta! Jsme Domov seniorů!“
„Nejsem Bárta a zuby mám v pořádku!“
„Musíte se podřídit většině!“
„Já jsem menšina s vlastníma zubama, paní Bartošová!“
„Nejsem Bartošová!“
„Od věřící ženy bych očekával citlivější přístup!“
„Já nejsem věřící, pane Bárta!“
Otec na ni nevěřícně hleděl. Kdyby se bezvěrectví projevovalo jizvami v boku, strčil
by jí prsty za punčocháče.
„Ne? A co tady proboha děláte?“
„Pracuju, pane Bártek! A nechtějte vědět, co vydělám!“
„Člověk vydělá vždycky hovno!“
„Teď jste to trefil, pane Bartoška!“
„Nejsem Bartoška! Tak vy jste nevěřící? Ale to musíte přijít častěji! Probereme věci!“
„Přijdu v devět, pane, Bárta! Budu vám měřit teplotu!“
„Přijďte už v osm! Od takové bezbožnice si nechám s radostí změřit!“
„Jen teplotu, pane Bárta!“
„Já mám teplý všechno!“
„Tak to jste asi teplej?“
„Kdepak! A kde mi to budete měřit?“
„No přece tady, pane Bárta, na čísle jedenáct!“
Na čísle 11 bydlí dvě jedničky: můj táta s mámou! To znamená, že spolu vydají za
fotbalovou jedenáctku! Zdálo se, že mír se sanitářkou Semrádovou je uzavřený. Během času
se z toho vyvine slušné přátelství, až na ty sprosťárny, kterými otec hýřil (on ovšem říká
„sprostárny“), jen občas, naštěstí. Pokud lze hovořit o přátelství mezi pracovníkem a jeho
klientem. Sanitářka Semrádová snášela otcova vybočení z obvyklého slovníku dobře, byla to
životem omlácená žena. Můj otec je zvláštní typ: jak někdo věřil v Boha, tak se mračil, brblal
a trousil jedovatosti, ale když byl někdo „bezbožník“, byl z otce mávnutím proutku srdečný
člověk!
„Tati, prosím tě, co mi to máma včera vyprávěla o nějaké fotce? Že prý z divadla, měl
jsem na ní být s Petrandou!“
„O tom nic nevím. Ty něco víš, mámo?“
„Cože? Už byly televizní noviny?“
„Ty už byly včera! Jaromír se shání po nějaký fotce!“
„Ale vždyť vím! Je to tady v novinách!“
Převracela stránky několikerých novin, tohle znám. Taky se mi to stává, nemůžu a
nemůžu najít, co jsem před hodinou měl na očích. Prostě senior. Senior ohrožuje sám sebe,
takže větší počet seniorů vlastně ohrožuje společnost.
„Nech to být, mami! Až to najdeš, tak to najdeš!“
„Teď jsem na to koukala! Zatracený noviny!“
„Já už stejně musím! V půl deváté mám spicha s Petrem!“
„S tím fotografem?“
„Právě s tím, mami!“
„Budeš hrát Hamleta?“
„Právě toho, mami!“
„Jsem na tebe pyšná, Jaromíre!“
„Dík, mami!“
„Mám tě ráda, Jaromíre!“
„Dík, mami!“
Otec mne vyprovodil až do dvorany. V jeho očích hrálo šibalství, když mi říkal na
rozloučenou:
„Jsem na tebe pyšný, Jaromíre! Mám tě rád, Jaromíre!“
„Ty mně taky, tati!“
Ale bylo mi z toho všeho nějak smutno, ani jsem se táty nepřeptal na ty „něcisty“.
Prostě jsem neměl chuť do ničeho! Takže jsem asi „nicista“, ale to už fakt zní blbě. Byl
Konrad Henlein něcista, nebo nicista? Byl nacista, a k tomu není co dodat! Měl holt smůlu, že
mu Vatikán nepomohl do Argentiny, jako tak mnohým německým pohlavárům... Ale je to
jedno. Nihilista zní líp než nicista (ale to je taky jedno). Ostatně, jaký já jsem nihilista? Ztratil
jsi víru v člověka, Jaromíre, ztratil jsi víru v sebe sama! Ztratil jsem víru ve Františka, ztratil
jsi víru v Petra. Bylo mi těžko jako po velikém povidlovém koláči s drobenkou, s fůrou
drobenky a lahvi kradené kofoly.
Když jsem celkem přesně v půl dorazil do baru na nábřeží, Petr už tam seděl.
„Hele, mám pro tebe dvě věci!“
„Tak co, jak to vypadá? Dostal jsi ten flek?“
„V podstatě ano. Ale to probereme až pak!“
„A cos mi teda chtěl?“
„Dvě věci. Ta první je tak trochu prosba. Není to docela hraní, ale přihořívá!“
„Jsem napjatej! Co to je? Děda Mráz v obchoďáku?“
„Ne, vítání občánků!“
„Blbneš? Stařec nad hrobem vítá mimina, to se povedlo!“
„Nejsi nad hrobem. A vytrhl bys mi trn z paty, pro jednou tě snad neubude!“
„Počkej, to je to tvoje angažmá?“
„Ne, ale řekl jsem starostovi na Praze 6 ano, že jako budu vítat. Tak vítám! Ty děti
jsou fakt milý, a starosta má sice starosti, ale taky vlivy!“
„Rozumím!“
„Když to neposereš, upozorníš na sebe!“
„Poseru to a tím na sebe upozorním!“
„Texty ti dám vytištěný, já to samozřejmě umím zpaměti, budeš to mít všechno
v deskách!“
„To vyzerá ako za bolševika.“
„Ale hovno. Je to demokratický a republikánský, jako Voltairův chrám ateistů nebo
tak něco!“
„Voltaire byl deista!“
„No, tak tolerantních ateistů! Záleží na tom?“
„Znám jednoho tolerantního ateistu, a to je náramnej vůl!“
„No, toho zná každý. Ale toho sem teďka netahej, prosím tebe!“
„Už se dohodl s Dukou na předání hradních budov Církvi.“
„Jo, ale ne všech, Duka slevil!“
„Že by? A co za to bude chtít?“
„Nevím, ale Vlk mu za to vynadal.“
„Vlk nadává Karkulce. Nebo myslíš jinýho vlka?“
„Ty jseš dneska samá sranda. Nemůžeš chvíli mluvit vážně?“
„To je těžký, Peťo, když na mě vyrukuješ s něčím takovým... Tak co to jsou za texty?“
„Umělecká práce, pro děti samozřejmě! Ty občanský meziřeči vytištěné kurzívou říká
zastupitel.“
„Vítejte ve zkorumpovaném světě, máte štěstí, že jste se nenarodili v Čadu!“
„Přesně. Tak platí?“
„No, jiného bych poslal k Dukovi, ale pro tebe to udělám!“
„Neříká se náhodou do Duky?“
„A neříká se do Zemana? Co je ta druhá věc?“
„Hele, tuhle jsem přemýšlel o těch našich Obrazech z gubernie! Pamatuješ na naše
bytovky? Co jsme to všechno hráli?“
„To víš, že se pamatuju! Čuk a Gek, Timur a jeho parta, nezapomenutelné! Hele, ten
Timur – nebyl to náhodou nějaký mongolský nájezdník?“
„Vidím, že jsi ve formě! Ale Zvířecí farma nebyla špatná?“
„Ani ten Ostrovskij! Máš rád Ostrovského?“
„Jestli rád? Miluju ho!“
„Kdyby došlo na Bídníky, dostali bychom z toho daleko víc než ti pitomci
s muzikálem!“
„Nekonečně víc, ten text má úžasný potenciál!“
„Táta by mohl hrát barikádníka!“
„Já ho vidím na Jeana Valjeana!“
„Ale jdi, chceš mě naladit!“
„To teda chci! Hele, myslím, že přišla chvíle OBRAZŮ Z GUBERNIE! Kdybychom
to všechno ještě trochu zaktualizovali...“
„Dobrá, ale co chceš po mně? Já hrát nemůžu, to sám víš, budu rád, když zvládnu ty
občánky z desek!“
„Ale neožereš se, viď?“
„Jasně! Slibuju! A kolik bude těch turnusů?“
„Sedm, možná osm!“
„Tolik? To se na Praze 6 rodí tolik občanů?“
„Viděl jsi ty paneláky? Víš, kolik semene tam každoročně vyteče?“
„Litr?“
„Ty skupinky musejí být malé, chápeš, tak do deseti dětí, aby to netrvalo moc dlouho a
obešlo se to pokud možno bez virválu.“
„Takže občánky bychom měli, ten už jen ty občany!“
„Jaromíre, já ten text nemůžu najít! Tak mě napadlo, že ty ho jistě někde máš! Máš ho,
viď? Na Vidopljasova by sis troufl, viď? Ne, počkej, budeš hrát Ježevikina! Neříkej, že na to
nestačíš!“
Ježevikin je krásná postava a vděčná role, navíc nemá moc textu, takže bych ho snad
při troše dobré vůle zvládl! Pokud se nenapiji nalačno (ergo neožeru). Ale s tím scénářem
nevím, fakt nevím, dávno jsem ho neměl na očích! Patrně zůstal s některými mými věcmi u
Romany.
„Já ti nevím, Peťo... Určitě to někde mám, ale nevím kde.“
„Ty vole, jsi moje poslední naděje! Hledej, prosím tě, jako čmuchací pes, nebo to
budeme psát celé znovu!“
„Znovu? Ty o to tolik stojíš?“
„Potřebuju to, chápej!“
„Třeba to ještě najdeš?“
„Ne, ty to najdeš!“
„A jak je to s tím tvým angažmá?“
„No, hodili mi laso z Komičáku, je to napůl přislíbený. Ale musím ještě vypracovat
dramaturgický plán, modelově, samozřejmě.“
„Aha! Takže GUBERNIE by se hodila!“
„No. Ale hrát to v každém případě hodlám, teda jestli mě přijmou.“
„Byli by blbí, kdyby ne! Kdo udělá dramaturgii jako ty? A hrát nebudeš?“
„Měl bych hrát zpočátku menší role.“
„Není malých rolí!“
„Ale jdi, ty na to věříš?“
„Věřím.“
„Tak na to zapomeň! Já naopak tvrdím, že není velkých rolí!“
„A proč by nebylo?“
„Protože není velkých herců!“
„To myslíš vážně?“
„Viděl jsi někdy Hamleta?“
„Budeš se divit, ale mockrát!“
„A uspokojil tě některý z nich?“
„Vždycky jsem dával přednost ženským!“
„No, vtipný! Tak mi odpověz, ale po pravdě!“
„Vždyť víš, co ti řeknu!“
„Sir Laurence Olivier?“
„Laurence Olivier.“
„Víš, k čemu jsem dospěl?“
„K čemu.“
„Žádný Čech nezahraje Hamleta!“
„A to ti trvalo až dodneška?“
„A víš, k čemu ještě? Že ani Fausta, a dokonce ani toho pitomýho Husa! Víš, jak jsme
chtěli dramatizovat Husa podle Mühlbergera?“
„Jo, Hus v Kostnici.“
„Takový jsme my národ! A víš proč? Protože Národní divadlo vychází z obrozenecké
tradice, z ochotníků, z kočovníků! Pro „národ“ se nedá hrát, už by to mohli vědět! Proto je
NDéčko takové, jaké je, rozumíš... Protože má tuhle tradici, vole, tak proto!“
„Byl bys perfektní Švanda čurák!“
„A ty perfektní Ježečurin!!“
Celkem mne Petrův zájem potěšil, proč bych zapíral? Povzbudil a osvěžil. Byl jsem,
jak se říká, duchovně znovuzrozený, a to jsem vypil jediného panáka! Jak to bylo
v OBRAZECH Z GUBERNIE? „Jako vykoupaný v oleji“? Už nevím. Stejně všechno dobrý!
Ale pořád mi v tom všem něco nesedělo. Že Petr ztratil scénář našich OBRAZŮ, to celkem
chápu: rajzoval od štace ke štaci, z gubernie do gubernie, ze vsi do vsi. Ale nemohu docela
uvěřit tomu, že má s tou hrou vážný záměr! Hodí se mu, to ano, protože má splašit vlastní věc
do výběrového řízení, ale kdyby tu hru opravdu našel, uvedl by mne jako spoluautora?
Protože i když byl jeho vklad do té věci větší než můj, spoluautor jsem přece jen byl! A taky
nejsem přesvědčený, že pokud ho opravdu přijmou, jako že ano, půjde za tou věcí jako za
prioritou, to jest, že ji taky prosadí na scénu! Ale pomohu mu, o tom žádná. Převrátím byt
vzhůru nohama, však to u Raskolnikova nebude dlouho trvat. Zajdu za Romanou a taky ji
převrátím vzhůru nohama, což taky nebude trvat moc dlouho. To byl vtip. Zkusím s ní sehrát
nějakou tu etudu, hlavní je naslouchat! Až se cákne, prokecne se sama, co a jak a jaké jsou její
úmysly.
„Čemu se směješ?“
„Ale nic. Poslechni, máti mluvila o nějaké fotce, kde jsme byli ty a já! Je to možné?“
„Ano, Divadlo V Berňáku, pamatuješ? Použili to jako upoutávku na ty Občánky!“
„Ty vole! A kde to vyšlo?“
„V Metru. Proč?“
„Moje budoucnost je nepředstavitelná!“
„To o sobě nemohu říct!“
„Děláš si srandu? Jsi mládě proti mně!“
„Děláš si srandu? Někdy ti mi napadá, že se důchodu nedožiju!“
„A ty bys chtěl do důchodu?“
„To neříkám. Jen bych se chtěl dožít pětašedesáti.“
Už jsme se zvolna sbírali k odchodu, když k našim předsednickým stoličkám
přistoupila nějaká slečna, no, třicet jí bylo jistě. V barovém světle nevypadala před půlnocí
nejhůř, jen jste se museli podívat víc zblízka. Takže vlastně čtyřicítka, možná už delší dobu.
Zaznamenávám to tady jen pro úplnost, aby bylo zřejmé, v jaké době žijeme. Strčila hlavu
mezi nás a řekla posmutnělým altem:
„Kouříte, pánové?“
„Ne, my nekouříme.“
„Pánové, já kouřím!“
„No, to nám jaksi došlo.“
„Nic vám nedošlo. Neměli byste zájem?“
„Zájem? Jako o co?“
„Pětikilo za šluka! Oba dva se slevou za osm stovek.“
„Hele, Máňo, vypadni!“
„Jen žádnou hrubost, pánové! Myslela jsem to upřímně.“
„My taky, takže vypadni!“
„Jen žádnou hrubost! A netykejte mi.“
„Až se představíš, budeme ti vykat.“
Šli jsme po nábřeží a mlčeli. Déšť se neslyšně nořil do chodníku a v místech, kde pod
povrchem proudí rourami voda, už namrzal. Vltava hučela vysokým hláskem dešťové vody.
Na druhém břehu svítily Hradčany. Vypadaly smutně jako kulisa z představení, které bylo
staženo z repertoáru. Veliké růžové srdce! Srdce svatého Václava, ronící růžovou krev.
Pochopí Čecháčkové tohle poselství? Možná, že kdybych měl děti, bylo by všechno lepší?
Někteří lidé to říkají: že bez vnuků není života! Mají pravdu, nebo nemají? Ty občánky jsem
ale neměl brát! Občánkové mne už teď nepředstavitelně serou!
6. obraz: V zahradě
Sergej se neklidně prochází po pískem vysypané cestě od lavičky k lavičce.
Nastěnka udýchaně. Tady jste! Nemohla jsem vás najít!
Sergej Vylekala jste mne. Dostala jste můj vzkaz?
Nastěnka udiveně. Ovšem! Jinak bych přece nebyla přišla?
Sergej Ovšem, ovšem. Jde mi ze všeho hlava kolem, slečno vychovatelko!
Nastěnka A to jste tady všehovšudy jeden den!
Sergej Připadá mi, jako by to byla věčnost!
Nastěnka Víte, že jste první, kdo mne oslovil „slečno vychovatelko“?
Sergej Opravdu? Jak je to možné?
Nastěnka Všichni mi říkají mademoiselle guvernantko!
Sergej Já jsem velký ctitel ruské řeči!
Nastěnka Opravdu? Vždyť je tak prostá!
Sergej V té prostotě je velkolepost. Co z ní dokázal vykouzlit takový Puškin!
Nastěnka Puškin, ovšem... Ale co jste ode mne chtěl?
Sergej Nerozumím ničemu. Řekněte, jsem snad v blázinci?
Nastěnka dotčeně. Proč myslíte? Připadáme vám tu všichni jako blázni?
Sergej zmatený. To ne, to ne, nicméně...
Nastěnka Nicméně?
Sergej Vysvětlíte mi, co se tu vlastně děje? Kam zmizel strýc? Proč babička omdlela a nechce
mne vyslechnout? Proč se Foma Fomič zamyká ve svém pokoji a odmítá stravu?
Nastěnka Asi má nějaké zásoby z dřívějška!
Sergej Vidím, že mne neberete vážně.
Nastěnka Vždyť ani nevím, jak vás mám oslovovat! Pane mineralogu?
Sergej Říkejte mi Sergeji!
Nastěnka To by znělo příliš důvěrně, nemyslíte?
Sergej To by mi ani v nejmenším nevadilo!
Nastěnka Zato mně ano! Což jistě chápete.
Sergej Chápu, omlouvám se. Nemyslel jsem to tak.
Nastěnka Je pravda, že Foma Fomič je poněkud hysterický. Poněkud příliš, řekla bych, a
v součtu s vaší babičkou... ach, promiňte!
Sergej To nic! Ona to ani není má babička!
Nastěnka Ne? Promiňte, zapomněla jsem...
Sergej Dřív taková nebývala.
Nastěnka Věřím vám.
Sergej Ano. Tak mluvte.
Nastěnka No tak, minulou neděli začal Foma zničehonic křičet, že tady nezůstane, a běžel do
zelinářské zahrady, popadl v kůlně rýč a začal rýt. Všichni jsme na to hleděli vyjeveně, jestli
se snad nepomátl. Hle, povykoval, budu obdělávat zemi, aby mi nikdo nemohl vyčíst, že jsem
zde darmo jídal chléb, a tak si chléb, který jsem snědl, odpracuji, a pak půjdu!
Sergej Taková příležitost! Proč ho strýček ihned nepropustil?
Nastěnka Měl jste to vidět! Všichni se dali do pláče a div před ním nepadli na kolena!
Sergej To ho všichni tak milují? Čím si to zasloužil?
Nastěnka Já nevím! Oni ho nemilují. Má nade všemi nějakou moc! Pan plukovník je ovšem
náramný dobrák.
Sergej A to je počátek všeho.
Nastěnka Když k tomu připočtete matinku...
Sergej Tak jsme rázem v blázinci!
Nastěnka Čímž je zodpovězena vaše první otázka.
Sergej Ano. A proč se vlastně urazil?
Nastěnka Dostal menší kus moučníku než Iljuška.
Sergej Svatý Prokope, on závidí buchtu devítiletému chlapci?
Nastěnka Prý kdo je menší, má mít menší zákusek! Ale on prý dobře chápe, že to je skrytá
výčitka, ten moučník je alegorie a já nevím, co všechno ještě navykládal! Všechnu řípu
rozvrtal, přišla kompletně na hnůj.
Sergej Alegorický moučník, to je jako vystřižené z Aristotelovy Rétoriky!
Nastěnka Ano, řečník on je náramný, umluvil by berana v zelí, aby před ním padl na kolena!
Sergej Ten beran se musí vzchopit, Nastasjo Jevgrafovno, a vy mi k tomu musíte dopomoci!
Nastěnka Ano, ale jak?
Sergej Předně: víte, proč jsem vlastně přijel?
Nastěnka skloní hlavu. N... ne! Nemám nejmenší tušení!
Sergej Odpusťte, cítím se tak rozpolcený! Ale vždyť vám je to nejspíš jedno! Budu tedy
mluvit otevřeně, to bude nejlepší!
Nastěnka Ano. Určitě. Možná, že ano.
Sergej Chtěl jsem se zeptat, zda víte, co strýček zamýšlí!
Nastěnka Tuším to. Musíme o tom mluvit?
Sergej Ano! Musíme vyjít od samého základu věci.
Nastěnka Když myslíte... Tak ven s tím!
Sergej Strýček mne vybídl, abych vás požádal o ruku!
Nastěnka Bože můj, to je tak trapné! Tak hloupé, tak hloupé, proč to dělá?
Sergej Jeho logika je i pro mne poněkud temná. Myslil jsem, že mi do věci vnesete jasno vy!
Nastěnka Udělám, co bude v mých silách, i když nevím, co ode mne vlastně chcete!
Sergej Takže předně: nezraním vaše city, když vás nepožádám o ruku?
Nastěnka O jakých citech to mluvíte? Já nejsem Taťjána Ivanovna!
Sergej Ovšemže nikoli! A řekněte, strýc se hodlá oženit s tou husou?
Nastěnka Ale takhle o ní zas nemluvte. Má dobré srdce, lepší než kdo jiný! Nemůže za to, že
je nešťastná!
Sergej Dobrá, dobrá! Ale vezme si ji strýc?
Nastěnka Ptáte se, zda si ji chce vzít?
Sergej Ovšemže ano!
Nastěnka Ne, váš strýc nechce!
Sergej Takže to shrňme: vy se neurazíte, když vás jaksi nepožádám o ruku, a strýc si nechce
vzít Taťjánu!
Nastěnka Ano. Je to kýžené světlo ve vašich temnotách?
Sergej Ne tak docela. Řekněte mi ještě, prosím...
Nastěnka Pospěšte si trochu s tím světlem, za chvilku bude tma!
Sergej Ale neurazte se! Neurazíte se?
Nastěnka Řekněme, že se budu snažit!
Sergej Snažte se, prosím vás, protože to musím vědět! Přísahám, že budu jako hrob!
Nastěnka Dobrá, tak už zapalte světlo na tom svém hrobě!
Sergej Řekněte mi upřímně: strýc vás miluje?
Nastěnka popuzeně. Ach, pusťte laskavě jednou provždy tu hloupost z hlavy! Kdyby byl do
mne zamilovaný, nechtěl by mne přece provdat za vás! A jak jste na to vlastně přišel, že je do
mne zamilovaný? Zpoza zahrady se ozve hluk hádajících se hlasů, rozumět jim ale není.
Slyšíte ten rámus?
Sergej Soudě podle toho vřeštění, je to Foma Fomič!
Nastěnka Ale ten druhý, ten hlubší hlas!
Sergej Strýc?
Nastěnka Ano! Už se do něho zas pustili! Musím odjet, jinak to nikdy neskončí! Hlasy
umlknou.
Sergej Ale kam chcete odjet? Neukvapte se, moc vás prosím, děti vás mají rády, potřebují
vás, my všichni vás tady potřebujeme!
Nastěnka Cožpak nechápete, že otec přijel, aby mne odvezl domů?
Sergej Tak on pro vás přijel?! Myslil jsem... Ale tohle ne, to nemůže být!
Nastěnka Ovšemže to může být! A kdyby mi Foma nějak ublížil, je schopen rozsápat ho na
kusy!
Sergej To by ovšem bylo řešení!
Nastěnka On raději umře hlady, než aby mne někdo ponižoval!
Sergej Tím by ovšem ničemu nepomohl!
Nastěnka Nejhorší na celé věci je, že sám je ochoten se pro mne klanět až k podlaze!
Nemohu se na to dívat, je to tak ponižující!
Sergej Pro mne je naopak požitkem, jak si přitom utahuje z panstva!
Nastěnka Ano, v tom je dobrý! Říkají mu encyklopedista! Že by ho ale měli rádi, nemohu
tvrdit, vždyť encyklopedista s osmi dětmi je směšná představa!
Sergej Pravý ruský encyklopedista! Ale pokud opravdu odjedete, Nastasjo Jevgrafovno...
Nastěnka Tak se vůbec nic nestane! Přijde nová vychovatelka a všechno se vrátí do starých
kolejí.
Sergej Chtěl jsem říct, že se na mne můžete ve všem všudy spolehnout!
Nastěnka Už zase začínáte?
Sergej Ach ne, to byste mi špatně rozuměla! Ale nenecháme, já a můj strýc, vaši rodinu
strádat! Znovu se ozve vzdálený křik.
Nastěnka Slyšíte? Týrají ho místo mne! Oni ho usouží! Už takhle se potácí jako stín, vždyť
on už ani neví, co mluví! Rychle odchází.
Sergej Kam běžíte, slečno?
Nastěnka mizí ze scény. Musím to všechno sama skoncovat!
Sergej chvíli stojí, potom se vzchopí. Shrňme si to: za prvé, Nastasja Jevgrafovna se neurazí,
když ji nepožádám o ruku! Za druhé, strýc si nechce vzít Taťjánu! Za třetí, Nastěnka neřekla,
že ji strýc nemiluje! Takže sečteno a podtrženo, výsledek žádný, ale vzhledem k tomu, že tady
nikdo neřekne pravdu, není to špatný výsledek! Pravdu, milý Sergeji, musíš sám poznat!
Musíš se jí zmocnit heroickým gestem, s neúprosností vědce! Nechci, aby strýc byl nešťastný,
vždyť on je jako můj milující otec! Být mužikem, nehnu se z Kapitonovky!
Mizinčikov se vynoří z šera. Kouříte?
Sergej Kouřil bych!
Mizinčikov Dovolíte tedy, abych vám nabídl?
Sergej lačně se chopí cigarety. Na nic jiného tu nečekám!
Mizinčikov Doufám, že dovolíte, abych se vám představil. V salonu se s vámi nedalo
promluvit, ačkoli jsem hned na první pohled zatoužil poznat vás blíže.
Sergej bez zájmu. Bude mi potěšením... Krásný večer, co říkáte?
Mizinčikov Ano, ovšem. Krásný večer v blázinci! Neposadíme se?
Sergej posadí se na lavičku. Ten prokletý Foma je duší toho blázince! S větším zájmem. Jsem
rád, že to někdo vidí jako já!
Mizinčikov Zdá se, že jste na něho pořádně nabroušený?
Sergej Ovšem, dříve tu vládla poklidná atmosféra příkladně idylická! Pravý ruský venkov!
Mizinčikov Ale ten už neexistuje, milý příteli! Ruský venkov se houpe v základech.
Sergej Ano, ale co je příčinou?
Mizinčikov Těch příčin je ovšem víc, ale řekl bych, že všichni chudnou, to především.
Sergej Ale pak tu přece musí být nějaká žába na prameni?
Mizinčikov Ba právě, ale to teď ponechme stranou! Důležité je, že doba přeje právě takovým
Fomům, a s tím se my dva musíme vypořádat.
Sergej Vypořádat? Vždyť jste se tam v salonu mého strýce ani slovem nezastal?
Mizinčikov Věřte mi, že by to bylo naprosto bezúčelné! Všiml jste si, že každou dobře
míněnou pomoc neomylně zhatí? Zastanu se ho, a zítra mne vyžene! Řeknu vám upřímně, že
moje situace je taková, abych byl nucen vážit si zdejšího pohostinství, ať už mne to jakkoli
ponižuje.
Sergej Tak proto si hrajete na Španěla? Ze zhrzené sebeúcty?
Mizinčikov Mám sestru, která žije v chudobě. Živí se látáním starých hadrů. Za poslední tři
ruble jsem přicestoval sem. Za její tři ruble, abyste rozuměl!
Sergej Ale to je mi líto, promiňte!
Mizinčikov Sám jsem k naší chudobě přispěl, vlastně jsem ji zavinil. Po smrti rodičů nám
zůstal nějaký majetek, ale já hýřil a hýřil, až jsem všechno prohýřil. To víte, mladý kornet!
Sergej To je ovšem hanebné.
Mizinčikov Ovšem. Ale lítostí to nenapravím!
Sergej A co hodláte dělat?
Mizinčikov To je ten důvod, proč s vámi chci hovořit.
Sergej Neříkejte! A v čem vám mohu pomoci?
Mizinčikov ztiší hlas. Předně mi dejte slovo šlechtice, že všechno, co vám řeknu, zůstane jen
mezi námi!
Sergej Máte mé slovo!
Mizinčikov K tomu zasnoubení, myslím vašeho strýce s Taťjánou, nesmí dojít, chápete?
Sergej Takže to doopravdy hrozí?
Mizinčikov A co jste si myslel?
Sergej Dobrá, ale jak to chcete provést?
Mizinčikov šeptá. Potřebuji, abyste ztropil poplach a odpoutal pozornost od Taťjány!
Sergej A proč to neuděláte sám?
Mizinčikov Proč? Protože ji chci unést, příteli, tak proto!
Sergej civí naň, pak jakoby bez zájmu. Myslil jsem, že mluvím se soudným člověkem.
Mizinčikov Ale já se s ní ožením, chápete? K čemu by mi bez ženitby bylo tři sta tisíc ve
stříbře?
Sergej Tři sta... Pane, vy jste zřejmě náramný padouch!
Mizinčikov Nikterak, prosím! Vždyť já ji zachráním! Jednou provždy. Dokonce ji učiním
šťastnou! Je tak romantická, že co chvíli může podlehnout Obnoskinovi nebo někomu
podobnému, a ten ji ožebračenou a bez peněz nechá v pláči někde u silnice!
Sergej Pak jste ovšem ušlechtilý ochránce!
Mizinčikov Viďte? Žít s ní ovšem nemíním, to musím popravdě přiznat! Sem tam ji
navštívím, budu jí psát romantické dopisy, ujišťuji vás, že bude dokonale, dokonale šťastna!
Sestra je hodná dívka a dobře jí poslouží!
Sergej Dokonale vymyšleno!
Mizinčikov Viďte? A vašemu strýci tím rovněž pomohu!
Sergej Ano, ovšem. Ale lituji!
Mizinčikov Ale proč, proč? Sám říkáte, že to je dokonalé!
Sergej Dokonalé bídáctví!
Mizinčikov Pane, to není žádné bídáctví! Proč odmítáte vidět, že to přinese štěstí všem?
Sergej Jaké štěstí? Strýčkovi uteče guvernantka i peníze!
Mizinčikov Už jsem vám řekl: pan plukovník potom bude volný a vezme si madmoiselle
guvernantku!
Sergej A ona ho chce? Řekněte: chce ho? Ale přísahejte mi na to!
Mizinčikov To nevím tak docela přesně, ale soudil bych, že ano. Pozoruji je už nějakou
chvíli, v salonu o sebe nezavadí okem a jeden o druhém nepromluví! Není vám to jasné? Mně
tedy ano!
Sergej chvíli mlčí. Jste bídák, ale jdu do toho s vámi! Strýc mi za to rozhodně stojí. Ostatně
jsem dal slovo šlechtice, že všechno smlčím, a má to nějaký vrták zvrtat místo mne?
Mizinčikov Příteli, proboha, jen to nezvrtejte!
Sergej Nezvrtám, nezvrtám. Jsem váš! Podají si ruce a obejmou se.
Mizinčikov Příteli!
Sergej Bídáku!
Mizinčikov Příteli bídáku!
Sergej Bídáku příteli!
Mizinčikov Ulevilo se mi. Všichni budou šťastni. Řeči ustanou.
Sergej Jaké řeči?
Mizinčikov Až si váš strýc vezme svou vychovatelku, ustanou ty hrozné pomluvy!
Sergej O kom? O Nastasje Jevgrafovně?
Mizinčikov Ano, o kom jiném? Hrozné řeči!
Sergej A co se povídá?
Mizinčikov ztiší hlas. Že se tajně schází v besídce s vaším strýcem! Pod rouškou nejtemnější
noci, kdy je nový měsíc.
Sergej vykřikne. Ach, Bože! A co její pověst?
Mizinčikov Ta je jako měsíční cyklus ženy: pravidelně krvácí! Foma po nich slídí!
Sergej Ne, něčeho takového strýček není schopen!
Mizinčikov Ovšemže ne, říkám vám jen, co se povídá! Někteří dokonce tvrdí, že měla poměr
s Vidopljasovem!
Sergej vyskočí. Ale už dost! Nebudu to poslouchat!
Mizinčikov Klid, klid, příteli! To já všechno jen proto, abyste viděl, co všechno ustane, až
unesu Taťjánu!
Sergej Ano, ano, uneste ji prosím vás! Uneste ji co nejdříve, uneste ji okamžitě!
Mizinčikov Unesu, příteli, při památce mých rodičů – unesu! Ale nesmíte být netrpělivý,
musíte pár hodin počkat!
Sergej Ano, počkám! Spoléhám na vás! Ale co mám vlastně udělat?
Mizinčikov Celkem nic. Jen podpálíte besídku!
Eutanazie
Šel jsem zvolna po nábřeží, nebylo kam pospíchat. Drobně mžilo a sem tam se z nebe utrhla
sněhová vločka. Padala pomalu, jako by chtěla prodloužit svůj pád, ale až dosedne na zem,
změní se v kapku vedle jiných kapek. I my jsme jen vločka sněhu, která si namlouvá, že bude
padat věčně; ale jsme jen kapka vedle jiných kapek. Padáme a zazvoníme o zem. Ani to ne.
Prostě se rozplácnem a začvachtáme. Bude to tichý konec bez jediného zvuku. Kdybych byl
slavný, měl bych v televizi svou Třináctou komnatu. Vyléval bych si srdce před celým
národem, ale proč vlastně, nemám nejmenší tušení. Ne že bych si neuměl něco vymyslet,
to je to nejmenší. Diváky to ani moc nezajímá, jako je nezajímá, na co se v divadle vlastně
dívají, jen když je na obrazovce slavný herec. Slavný herec může tvrdit, co chce. Kdo se bude
pídit po tom, jestli mám, či nemám rakovinu? Mám, či nemám – jako Franta! Jestli mi
v osmašedesátém kulka škrtla o ucho, nebo ne? Škrtla, či neškrtla – jako každému Frantovi!
Nebo já nevím co, vymyslet si můžeme nekonečně mnoho srdceryvných story. Ale já nejsem
slavný herec. Jsem neslavný herec a nemluví se o mně ve VIP-zprávách, jako se nemluví o
obyvatelích Domova seniorů U svatého Dominika. A teď, aby se to nepletlo, aby toho všeho
snad nebylo málo, abych klesl ještě níž, pokud je to vůbec ještě možné, budu recitovat dětské
říkánky na Magistrátu Prahy nevímkolik, neměl jsem to Petrandovi slibovat! Ale co, snad to
přežiju? Mávl jsem nad tím rukou, a jak jsem mávl, zjistil jsem, že jsem na neodvratné cestě
k Svatému Dominikovi. Ostatně by mohlo být i hůř – takový Den matek U svatého Dominika,
například.
Táta bude volit Piráty! Je to prý standardní demokratická strana západoevropského
typu, což mne, po pravdě řečeno, poněkud děsí. Jen si představte: pirát jako nedílná součást
evropského dědictví! Co si od toho vlastně slibuje, nevím, patrně nabyl dojmu, že Česká
pirátská strana je stranou rebelů, kteří potáhnou do ulic, aby si to vyříkali s establishmentem,
možná i na nějakou tu barikádu dojde? Ale to se zatraceně mýlí, nebudu mu nic rozmlouvat.
Piráti jsou uhlazení mladí mužové s kravatou a dredama. A možná je chce volit jen proto, že
předseda je Bartoš. Kdo se v něm vyzná (teď myslím tátu)? Kdo se kdy vyznal ve starých
lidech? Kdo se vyzná v mladých, kdo ve mně. Ani já sám. Neříkám, že boj proti lobby a za
přímou demokracii je vysloveně špatný, říkám jen, že v Česku je předem odsouzený do pekel!
Rozbití jedné lobby povede k vládě jiné lobby, přímá demokracie povede přímou cestou
k populismu a diktatuře. Že by tátu vábila k Pirátům jejich snaha o legalizaci drog? Mají to
v programu (čímž asi moc voličů nezískají). Táta by rád zkusil marihuanu, výslovně mne o ni
žádal, že prý se má zkusit všechno a že marihuana tlumí bolesti onkologických pacientů.
Nevím, kde to vzal. Jenže ty, tati, nejsi onkologický pacient! Odkud máš zas tohle? Já
nekouřím marihuanu a nevím ani, jak se k ní dostat. Možná že v baru na nábřeží? Ale proč to
řeším, když sám nekouřím a tátovi bych to svinstvo nedal ani za nic: ať raději pěkně postaru
chlastá! Ne že by přímo chlastal, ale pochlastává, jako všichni v historických zemích Koruny
české. Je tomu tak od nepaměti. Čechy trumfnou v žrádle a ožírání jenom Němci (tím se
myslí Bavoráci). Nebo naopak? Němce přetrumfnou Češi? Už nevím, je to možné. Píše se to
v jedné staré kronice. Ale já vím, co tátu k Pirátům ve skutečnosti táhne! Nejsilnější volební
motiv je pro mého otce eutanazie! Můj táta se nebojí ani Boha v doprovodu čerta (je schopen
urážet faráře před kostelem), ale bojí se rakoviny prostaty. Bojí se bolesti, kdo by se nebál?
Představa, že musíte skočit z okna (autodefenestrace, vtipné!), abyste se osvobodili od
nesnesitelného, je vskutku tíživá. Ale možná se ani nedovlečete k oknu. A černoprdelníci
(říká táta) dělají všechno, aby vás v tom pořádně vymáchali, abyste si užili nesmrtelnosti už
zaživa! Nedávno zachytil v televizi zprávu o dětské eutanazii v Belgii, a plakal, nevěřil jsem
vlastním očím! Dětí se nikdo neptá, co by chtěly (říká táta), a ony to samy nevědí. Jejich
utrpení (tělesné, pane kardinále) je mlčenlivé, pokud zrovna nesténají. Proč to nedokážete
pochopit? Nemůžeme to mít jako v Holandsku? Říká táta. Udělal bys to pro mne, Jaromíre?
Viď, že ano! Můj názor je takový, tati! Nizozemí je stabilní demokracie západního typu,
s dobře fungujícím parlamentem a justicí a vůbec, a tak si mohou dovolit i eutanazii! My si ji
nemůžeme dovolit prostě proto, že nejsme stabilní demokracie. Abys rozuměl: já jsem oběma
rukama pro eutanazii! Ale ne v Česku, tati, tady se všechno zvrhne. Dřív nebo později,
vždycky se všecko spolehlivě zvrhne! Táta říká: a to u nás budou o takových věcech
rozhodovat černoprdelníci? A nezdá se ti, tati (říkám), že to jsou spojité nádoby?
Černoprdelníci do toho mohou kecat jen proto, že žijeme ve středověku! Modlíme se a
zaříkáváme duchy. Nikdo nedodržuje elementární pravidla! Jen se podívej na české silnice,
podívej se na přechody pro chodce! Tuhle jsem viděl invalidu s berlema, jak přechází na
červenou, auto, kterému naskočila zelená, muselo zastavit! Kdepak, tati, nevol Piráty! Tvůj
hlas padne pod stůl, nehledě k tomu, že Piráti eutanazii ani v programu nemají! Ale táta si
nedá říct. Za prezidenta volil tetovanýho Franze, do Parlamentu bude volit Piráty. Myslí si, že
předčasné volby něco vyřeší! Můj starý, dobrý, hloupý tatínek! Dejte Čechům přímou
demokracii, a do roka a do dne máte zpátky trest smrti. Eutanazie nikoho ani nezajímá, jenom
ta marihuana.
Když jsem se vrátil z Domova důchodců, všechno jsem důkladně prohrabal, ale
OBRAZY Z GUBERNIE jsem (kdo by to čekal?) nenašel. Abych byl upřímný, u mne
opravdu není moc co prohledávat. Těch pár koutů a skříněk je hotovo raz dva. Aspoň jsem si
trochu poklidil (pořádné svinstvo v každé poličce, prachu na dva prsty)! Prostě tu chybí
ženská ruka, ale ta Romanina rozhodně ne. To bych teda protestoval! U Romany je to totiž, i
když se to na první pohled zdá nemožné, ještě horší. Tedy nejen prach a smetí, ale i rozházené
věci, jedno přes druhé, kde to vypadne z ruky a kam se tím zrovna mrští, změť nejrůznějších
entit v klubku nezadržitelného chaosu, z něhož není úniku: a v jednom takovém chaotickém
klubku zaobalené a trávicími šťávami entropie zpracovávané leží mé nešťastné OBRAZY
Z GUBERNIE, mizející případnému šťastnému nálezci písmenko po písmenku před očima.
Takže se mám nač těšit, až budu přehrabovat skříně u Romany. Ale tam, u Romany, to hlavně
musím uhrát, hrát a nic než hrát, nevěšet jí na nos, co mi na jazyk přinese slina, ta má
zlovolná vzteklá slina, musím jen hrát a zase hrát, to je důležité! Ať mám z toho herectví taky
nějaký užitek. Uklízet u ní nemíním, ledaže by mi zaplatila za úklid. Měl bych si vzít gumové
rukavice? To jsem ještě nevěděl, co všechno najdu, až budu hledat svůj strojopis, ale to tady
nebudu komentovat. Důležité je to, že jsem ho nenašel ani u Romany, a to taky nebudu
komentovat. Je to (totiž) zbytečné. Romana se dušovala, že žádné věci po mně (to zní, jako
bych umřel) nevyhazovala, což jí i věřím, protože na úklid ona si fakt nepotrpí. Ona v ničem
pořádek moc nemiluje, což na druhou stranu neznamená, že není schopna zmateně vynášet
obsahy skříní k popelnicím. Naštěstí je líná a v tom je naděje. Vzal jsem to všechno dvakrát a
podruhé mi Romana sama pomáhala, ale nebylo to nic platné. Jak taky, když tam s největší
pravděpodobností nic nebylo? I když je pravda, že jsme tou dobou byli oba už notně
podroušení. Pili jsme Tuzemák a měli v sobě každý nejmíň tři panáky (to jako antialergen
proti zvířenému prachu), když si Romana vzpomněla, že tu lahev kupovala v tržnici! Takže
jsme oba jedním rázem propadli panice, že oslepneme a hanebně rozmnožíme oběti
metanolové aféry, a pak už tuplem nic nenajdem! Tak jsme rubali Na růžek pro pivo a přinesli
jsme pro jistotu hned dva džbány. Teda džbán a bandasku. Zalévali jsme rum pivem a
radovali se, že neoslepnem. Ale i jako neosleplí jsme našli kulové. Což nebylo žádné
překvapení. Překvapení spíš bylo, že se na mne Romana u skříně namáčkla, i když to jsem tak
nějak taky čekal, ale překvapení spíš bylo, že z mé strany nebyla žádná intimní odezva. Jsem
hormonálně mrtvý člověk! Senior. Nedělal jsem tyhle věci ani nepamatuju, ale možné je i to,
že mne zmohl ten chlast, který dokáže vyautovat i podstatně mladší ročníky. Nakonec jsem u
Romany přespal, ani jsem si nohy neumyl. Jen zuby jejím kartáčkem (což jsem jí nepověděl).
Ležel jsem na gauči v obýváku, který býval i mým obývákem (který mým obývákem dosud
je), hleděl do stropu, po kterém běhala sídlištní prasátka, a vyčkával, až se mi trochu přestane
motat hlava. Poslední, nač se pamatuju, bylo takové jako vnitřní mávnutí rukou nad
OBRAZY Z GUBERNIE. Najednou mi bylo všechno jedno, ale když jsem se probudil
(naštěstí jsem nezvracel, ale takhle se už nikdy neopiju, i kdybych měl oslepnout), platila má
první myšlenka zase OBRAZŮM a řekl jsem si: to je asi budu muset napsat znovu!
„Tak to mě fakt mrzí! Opravdu jste všechno prohledali? Půdu, sklepy? Není žádná
naděje?“
„V panelácích nejsou půdy.“
„To je mrzuté. Velmi mrzuté. Co uděláme?“
„Napíšeme to celé znovu.“
„Blázníš?“
„Znovu a lépe!“
„A radostněji, viď?“
„A radostněji!“
„A jak by sis to konkrétně představoval?
Objednal jsem (na Petrův účet) dvě metaxy. Hleděl jsem si to užít, a taky vylehčit
žaludek, který po tom rumu s pivem nebyl právě v nejlepší formě. Tohle byl docela jiný level,
vlastně to ani není chlast. Pitíčko jak pro miminka.
„Jak dlouho na to máme?“
„Asi tak měsíc.“
„A máš představu, jak dlouho jsme to tenkrát psali?“
„Ne, to nevím. Čtvrt roku? Půl?“
„Nenech se vysmát! Tři neděle, kamaráde, maximálně čtyři!“
„To není možné! Tři neděle?“
„Psal jsem si datum pod každý obraz!“
Možná že to nebyly zrovna tři neděle, ale víc než měsíc pravděpodobně ne.
Samozřejmě tu byly předběžné diskuse a přípravné práce, když započtete čtení a studium
textu, vyhledávání nosných míst a domýšlení textu, mohlo to být třeba půl roku. Ale tohle
všechno teď odpadne. Koncepce je jasná, stačí přečíst předlohu a zatrhat si potřebná místa. Že
by OBRAZY byly bývaly u Romany ve sklepě, to jsem ani nepřipustil. Hledal jsem tam jen
pro čisté svědomí. Romana? Však ji známe! V amoku všechny mé krabice putovaly do
kontejnéru s netříděným odpadem, jako bych to před sebou viděl! S metaxou proudila do
mých žil nová krev. Senior si věřil!
„Víš, kolik rolí jsem tam hrál?“
„Nevím přesně. Asi dost.“
„Hrál jsem všechny srolované postavy, mužské i ženské, hrál jsem Vidopljasova i
Falaleje, a zpočátku i Ježevikina.“
„Fakt? A to jsi všechno uhrál?“
„No, bylo mi o něco méně než dnes, když to tak počítám, byl jsem mladší než ty!“
„Ale pamatuješ si kulový, co?“
„Kouříte?“
„Cože?! Nech toho, prosím tě!“
„Doufám, že dovolíte, abych se vám představil. V salonu se s vámi nedalo promluvit,
ačkoli jsem hned na první pohled zatoužil poznat vás blíže.“
„Aha! Pak tedy: Krásný večer, co říkáte?“
„Jsem rád, že mi vykáš! Krásný večer v blázinci! Neposadíme se?“
„Ale vždyť sedíme?“
„Já vím: tady! Ale tam?“
„Dříve tu vládla poklidná atmosféra téměř idylická! Pravý ruský venkov! Ale ten už
neexistuje! Ruský venkov se houpe v základech.“
„Ale co je příčinou?“
„Těch příčin je ovšem víc, ale řekl bych, že všichni chudnou!“
„Ale pak tu přece musí být nějaká žába na prameni?“
„Tak vidíš, že to půjde!“
„Naskakuje to! Jako kdyby to bylo včera.“
„Žijeme přece v zemi, kde zítra znamená včera?“
„Už, nebo ještě?“
„B je správně!“
„Ale pochybuju, že takhle dáme dohromady celý text!“
„Podívej, zapíšeme, nač si vzpomenem! Půjčíme si knihu, nebo ji koupíme v antiku,
pamatuješ, jak jsme tehdy zřídili oba svazky z městské knihovny?“
„Koupíme si zvýrazňovače! Mám žlutou!“
„Ne, žlutou mám já! Vezmi si oranžovou!“
„Sepíšeme sled obrazů.“
„Kde si nevzpomeneme, necháme prázdná místa!“
„Ale můžeme to taky napsat jinak?“
„Když si nevzpomeneme, tak ano!“
„A když si vzpomeneme?“
„Tak taky! Budeme inovovat!“
„Budeme aktualizovat!“
„Člověče, už teď mne to baví!“
„Lepší by bylo, kdyby se ten text našel!“
„Ne, tohle je lepší!“
„Nemluví z tebe metaxa?“
„Mluví ze mne paměť národa!“
„Tak to by bylo fajn! Ještě jednu?“
„Když jinak nedáš! Ale poslední!“
„Třetí a poslední. Podíváš se ještě po tom textu?“
„Nepolevím, příteli! Prohrabu půdu tam a zpátky!“
„Ale panelák nemá půdu?“
„Prohrabu i tu!“
„Ve sklepení duše... Počkej, jak to bylo? Tam se pravda ukrývá!“
„Ten sklep prosmýčím a klíč k záhadě najdu!“
„Hle, světlo vzadu! Jak to bliká! Jak mne vábí! Tam za těmi dveřmi pravda se skrývá!
Pravda opravdová!“
„Pravda opravdová. Napadlo tě někdy, co to vlastně je, ta pravda opravdová?“
„Zřejmě musí být i nějaká neopravdová pravda!“
„No, ano, ale co to je?“
„Spíš bych řekl: co to znamená?“
„No, ano, ale co to znamená?“
„Znak pro dvojí pravdu, příteli!“
„No, tak to bychom měli! Teď jsem opravdu moudřejší.“
„Kdybych psal o Praze, tak jsi to říkal, nejsou mi k ničemu všechny bedekry! Ale
esenciální Praha, ta je důležitá, to je opravdová pravda, příteli, kdežto bedekr, to je ta pravda
neopravdová.“
„Ale já vím: i kdybys znal Prahu do poslední uličky, pravdu nenapíšeš.“
„Přesně.“
„A co Ignát Herrmann?“
„Co je sním?“
„Ten přece znal v Praze každou uličku?“
„To jsou esenciální uličky, Peťo, ne mapa Prahy!“
„Ty jdeš dneska nějak ve formě! Nebereš něco?“
„Kdybychom v sobě neměli tři metaxy, možná bychom došli k onačejším závěrům!“
„Nebo taky ne!“
„Interpretace začíná u trivialit.“
„Víš, co jsme si vždycky říkali? Interpretace na papíře je jedna věc, ale interpretace na
jevišti je věc druhá!“
„Chci míti důkaz, jenž plyne z věci samé!“
„Vy, duše provinilé v obecenstvu, vyznejte veřejně své ohavnosti!“
„Hra je sítí!“
„Ty krávo!“
„Ty vole!“
Hra je sítí! Slyšel kdy někdo něco podobného? Jaká věta! Jaká obdivuhodná věta! Jaká
poetika: podmět a přísudek se sponou! Nic dalšího nemusí následovat. Nic předcházet. Jaký
nárok na umění! Jaký vysoký, maximalistický nárok. Ne verše, ani katarze: nýbrž síť! Síť
políčená na diváka.
„To se nepovede.“
„To se povede.“
„Dnešní divák je otrlý. Hamlet je pro ně brnkačka!“
„Ale mladý divák? Jak může být otrlý, když přichází do divadla poprvé? Každá
generace vchází poprvé do divadla, nezapomeň na to!“
„Právě proto! Staří mázové je utáhnou na vařené nudli!“
„Mázové jako my dva?“
„Nikdy tě nenapadlo, že to je opravdový problém? Sedmdesátiletí režiséři inscenují
pro dvacetileté děti! Tady máš tu svoji pravdu opravdovou!“
„Ale to pak žijeme nepřetržitě v minulosti?“
„Ovšem! Proto chci inscenovat ty OBRAZY.“
„Ale pak jsou aktuální!“
„Nerozuměl jsi mi: protože jsou neaktuální!“
„Mluví z tebe metaxa.“
„Ale hovno! Vždyť si vezmi: co je literatura? Slova mrtvých lidí! Celá kultura je
kulturou mrtvých!“
„Ale někteří ještě žijí?“
„To jsi řekl hezky: ještě žijí! Zítra se zařadí, kam patří.“
„Takže: autorem hry Hamlet byl William Shakesperare?“
„Přesně.“
„Co to čtete, princi? Slova, slova, slova!“
„Přesně.“
„Ale to je přece v pořádku! Nikdy to nebylo jinak!“
„Ovšemže to bylo jinak! V alžbětinské době se hrála díla současníků, žádný Sofoklés!
Kde máš dneska díla současníků?“
„Třeba Havel?“
„Mrtvej!“
„No, ano. Ale ty texty žijou?“
„Řeknu ti, co žije: LETIŠTĚ VÁCLAVA HAVLA!“
„To asi starej Rezek sere maggi v kostkách, jak říká Romana.“
„Když ono to ale není pravé maggi.“
„Proč by nebylo pravé?“
„Vitana vaří za vás!“
„Spíš metaxa! Dáme si čtvrtou a půjdeme, co říkáš?“
„A mimochodem: Vitana už neexistuje!“
„Neexistuje? Ale vždyť to je rodinné stříbro!“
„Právě proto, vole! První se krade rodinné stříbro!“
„A potom královský poklad.“
„Vidíš, jak nám to jde?“
Po čtyřech metaxách máte čistou hlavu, o jaké se osleplým dětem metanolové aféry
ani nezdálo. Druhý den jsem čiperně vstal, osprchoval se, s rozvahou se nasnídal a začal
studovat ty texty od Petra na vítání občánků. Byly to hrozné kraviny a já začal pochybovat o
smyslu celého toho našeho podniku jménem OBRAZY Z GUBERNIE. Najednou jsem si
uvědomil, že Petr je nějaký pesimistický, to dřív nebýval! Nedivím se ani, po tom všem, co
byl nucen absolvovat. Zprvu ústrky v Praze, pak vystrkov do gubernie. Ale pesimista jsem byl
vždycky já, zatímco on mne spíš povzbuzoval! Vypadá to, že lépe se žije tomu, kdo nic
nedělá. Že lépe se žije bez divadla! Ale co to říkáš, Jaromíre? Úplně jsem se zhrozil svých
vlastních slov a zakázal si myslet na takové věci. Vtip byl v tom, že to nebyla má vlastní
slova, nebo přinejmenším ne tak docela. Půjdu teď na radnici a zahraji tam nemluvňatům
etudu Vítejte v demokracii, snad mne to aspoň trochu uvede do formy! Odvykl jsem totiž stát
před lidmi a recitovat. Říkal jsem si, ale kdybych byl býval tušil, co to bude za hru, snad bych
tam ani nebyl chodil, i když na druhou stranu – ale je to dokonale lhostejné, protože to vyjde
nastejno, jako všechno v životě lidském.
Radnice na Praze 6 je radnicí jen podle jména, za předpokladu ovšem, že by vám
v něčem uměli poradit. O čemž pochybuji. Stál jsem v obřadní síni jako panák se svými
deskami vedle zdravotní sestry, která dozírala na zdravotní stavy maminek s děťátky, těch i
oněch. Docela mladá holka. Takže nic pro mne, kolem třicítky. Nějaký zastupitel s insigniemi
uvítal účastnice/účastníky, v první rundě bylo deset dětí. Uf, to se pěkně protáhne! Pak jsem
četl první část svého textu, to bylo o výchově, ale vzletnými slovy Jana Amose. Pak bylo
vystoupení dětí. To mne dostalo: nečekal bych, že budu tak snadno naměkko! A to jsem byl,
prosím, střízlivý! Už je z tebe sentimentální dědek, hochu. Byly to tři holčičky z mateřské
školky (Praha 6 otevřela novou školku, nevídaný úspěch!) s dětskými říkánkami, jakých je
všude plno. Ale ta děvčátka, vyfiknutá podle módy dospělých slečen, byla tak nelíčeně dětská
a roztomilá, jejich tělíčka tak nepřehlédnutelně nepasovala do šatiček podle Burdy, v nichž
ustavičně něco škrtilo, že mne to až dojímalo a říkal jsem si, kam se poděje během života
bezelstnost těchhle dětí? Vím, že dokáží být i zlé, ale právě že bezelstně! Kde nastupuje lest,
začíná dospělost. Děvčátko napravo bylo zřejmě trýzněno punčoškovými kalhotkami, protože
si je, pokaždé když ukončilo svou repliku, povytahovalo k pasu, což v sobě obsahovalo tak
vysokou míru půvabu a bezprostřednosti, že mi až vstoupily slzy do očí. To se pro další vývoj
obřadu (zvlášť pro mé působení v něm) ukázalo jako rozhodující, i když přímo o ostudě bych
nemluvil. Bylo to jako neúspěšné představení, do něhož jste vložili všechno.
Ale ti fotografové, ti hrozní hoši! Ti kdyby tam nebyli. Čeho bych byl ušetřen, kdyby
tam nebyli? Fotografové jsou profíci, ostřílení hoši. Byli dva: jeden fotografoval, druhý
natáčel na kameru. Postavili se zády k obecenstvu (ty vytahané svetry bych jim ještě odpustil,
ale já si vypůjčil sako), takže jeden z nich zastínil stolek, kde se rodiče podpisem zvěčňovali
do občanské kroniky Prahy 6, zatímco druhý, patrně v duchu dělby práce, zaclonil kolébku,
do níž bylo každé z děťátek symbolicky vloženo, cvak, cvak, vrr, vrr, není důležité být při
tom, ale mít to zdokumentováno! Babičky a dědečkové a s nimi veškeré příbuzenstvo se
vyklonilo ze svých židlí, část se jich začala přemisťovat. Do toho fotograf, ten nepředložený
chlap, mlaskal a poštěkával, chtěje upoutat pozornost půlročních capartů, aby se dívali na
něho. Zabil bych ho, kdykoli na to vzpomenu! Rozhodl jsem se ukončit to strašlivé divadlo a
přistoupil k oběma profesionálům. Já, herec na penzi, občanský amatér!
„Což nevidíte, pánové, že zacláníte obecenstvu? Ustupte stranou se svými přístroji,
nesnižujíce úroveň obřadu pod snesitelnou úroveň!“
Hrál jsem, jak jste jistě poznali, a deklamoval jsem dostatečně hlasitě, aby to v sále
každý slyšel, i na třetím balkoně. Jsem herec, víme? Dokumentaristé se ohlédli, někdo v sále
se zasmál. Většina dál seděla na svých místech.
„Neslyšeli jste? Nenuťte mne k nejhoršímu. Podruhé vás vyzývám: ustupte stranou!“
Můj zjev je zřejmě vylekal, protože trochu poodstoupili. Vypadal jsem (totiž) jako
nelíčený pošuk! Vtip je v tom, že když se snažíte a zahrajete pošuka, jste přesvědčiví, jako
byste právě utekli z blázince! Začnou se vás bát. Kdežto když se chováte spontánně, to
znamená: když se přizpůsobíte realitě, jste docela neškodní! Hle, síla fikce! Ale neustoupili
dostatečně, takže jsem promluvil potřetí:
„Potřetí vás vyzývám, mužové za kamerou, ustupte stranou! Rozestupte se, ať mají
průhled na kolébku ti, na nichž vskutku záleží!“
„Naposledy vás vyzývám, mužové za kamerou, přestaňte mlaskat a ržát! Jste snad
koňové, mužové za kamerou? Neděste neviňátek, vyčkávajících v kolébce lepších časů na
Praze 6, kdy nezkorumpovaný úředník stane před okem kamery čistý jako tato dítka! Neboť
v tom spočívá výsostný smysl obřadu, jemuž říkáte neuváženě Vítání občánků!“
Zastupitel s insigniemi nehnul brvou. Když se fotografové rozestoupili na
akceptovatelnou míru, naklonil se k magistrátní úřednici a něco jí šeptal. Po ukončení první
rundy ke mně magistrátní úřednice přistoupila a vyzvala mne, abych s ní šel do vedlejší
místnosti. Tam mne nechala podepsat pokladní doklad a vyplatila mi 750, - kč netto. Moje
přítomnost na obřadu je prý tímto ukončena. Jsem nadále nežádoucí! Vzal jsem bankovky a
chvíli přemýšlel, zda je mám přetrhnout nebo jimi mrštit o zem a opatrně po nich dupat. Ale
rozhodl jsem se, že už nebudu hrát pošuka (protože kdo nestojí o peníze, je zaručený pošuk),
a založil jsem bankovky do náprsní kapsy. Tak tedy opět nežádoucí? Kde jen jsem tohle
viděl? Kde jsem to zažil. Vypadal jsem zřejmě dost bezelstně (jako ty holčičky z mateřské
školky) a v okamžiku, kdy jsem si tohle uvědomil, začal jsem hrát zaskočeného. Šlo mi to
ucházejícím způsobem, na úřednici magistrátu, nezkušenou ve věcech divadla, to rozhodně
stačilo! Zatvářila se spoluspiklenecky a hlasem, ztišeným na neodposlechnutelnou míru, mi
zašeptala:
„Abyste rozuměl, pan fotograf je bratr pana náměstka pana starosty!“
Když jsem míjel dveře obřadní síně, uslyšel jsem za nimi radostné mlaskání,
poštěkávání a ržání. To byla ovšem výzva! Mám, nemám? Mám! Ať si zahraju ještě jednou,
naposledy, teď už to stejně vyjde nastejno. Dobrá věta: Stejně nastejno! Jsi ve formě,
Jaromíre. Peníze máš v kapse a nestálo tě to žádnou námahu. Stál jsem za dveřmi obřadní síně
a rozmýšlel, co řeknu a co předvedu. Co provedu! Pak jsem neslyšně pootevřel dveře, vstrčil
hlavu do škvíry a zaržál. Dělat koně mi nečiní žádné obzvláštní potíže, dnes jako jindy. A do
nastalého ticha jsem promluvil:
„Čest práci, soudruzi! A pozdravujte svého bratra, pane Hudáček! Vy nejste Hudáček,
promiňte. Myslel jsem, že jste Hudáček. Znal jsem jednoho zřízence pohřebního ústavu, a ten
se jmenoval Hudáček! Promiňte, nechtěl jsem odejít bez rozloučení. Co by si o mně batolata
pomyslela?“
Někdo se uchechtl, ale to byla výjimka. Což mne vyrušilo a přetrhlo mi řeč, ale
odcházel jsem s dobrým pocitem, že divadlo má svůj výsostný, s ničím jiným nezaměnitelný
smysl. Že fikce má sílu jako nic na světě! Že OBRAZY Z GUBERNIE se zdaří, i kdybych je
měl vydolovat z nejhlubších sklepení své slábnoucí a slabomyslné paměti. V náprsní kapse
mne hřálo mých rychle nabytých 750, ale když to vezmu kolem a kolem, jsem na nule; to
s tichou vzpomínkou na zbožného Františka. SMETIŠTĚ VÁCLAVA HAVLA. I zbožnost je
zboží, nebo ne? Zaštěkal jsem posmutněle sám pro sebe, zaržál si, zamlaskal a zamířil do
svého baru na nábřeží. Škoda, že mne to s tím „Smetištěm“ nenapadlo tam mezi dveřmi
magistrátu, i když – na druhou stranu – co kdyby mne dali zatknout? A co je na tom špatného.
Když to vezmu kolem a kolem, zmeškal jsem jedinečnou příležitost okusit, jaké to je, být
politickým vězněm, ačkoli ten pocit disidenta mi už nikdo vzít nemohl.
Po několika měsících mne jeden z účastníků Vítání občánků potká někde
v Obchodním centru, a s rozzářenou tváří mi sdělí, že ten výstup mezi dveřmi byl velké
osvěžení v tom nezáživném obřadu, ti fotografové byli opravdu hrozní! Ale proč jste neřekli
magistrátnímu úředníkovi, že vám to mlaskání rovněž vadí? Jen proto, že fotograf je švagr
pana náměstka pana starosty? Proč jste se nezastali starého herce? Účastník se podivil, že
jsem herec, no, býval jsem, abych pravdu řekl. Teď jsem na „nouzi“, tím myslím penzi. Ach
tak, řekl, a přivyděláváte si! Ani ne, řekl jsem, a on, zda mi tenkrát zaplatili a kde vystupuji
příště. No, to ještě nevím, ale zaplatili. A on řekl: tak nashledanou!
Metaxa v regálu mne uvítala upřímným jantarovým leskem. Alkohole, ty nikdy
nezklameš kamaráda! Jsi vždy upřímný a pohotově naslouchat. Toho večera mi můj kámoš
ALK trpělivě naslouchal, ale mezi těmi záplavami řečí jsem občas zaslechl jeho slabý, ale
dostatečně zřetelný hlásek: Dneska jsi byl opravdu dobrý (říkal mi ALK), ale zítra? Bude to
stačit na Romanu? Ne, kamaráde, tohle nebude stačit na Romanu! Romana je onačejší
publikum, s tou končí každé divadlo. Víš, co myslím, ALKU? Ona nemá tuhle – jak se to
říká? Estetickou distanci! Romana je schopná přinutit Hamleta, aby šlapal zelí! Celý tenhle
trénink mi je k ničemu, ALKU! Jestli se nevzpamatuji, nezbyde mi nakonec ani ta rakev! Což
ho rozesmutnilo a vyčetl mi, že jsem na sebe zbytečně tvrdý. Tak si dej fofolu, vyštěkl na
něho a s údivem zjistil, že čtu plakát na stěně nonstop baru na nábřeží, na němž se šklebí
nesnesitelný pes a říká, DEJ SI FOFOLU, DEJ SI FOFOLU. Toho se ALK zalekl a ustal ve
svých řečech.
V noci jsem se zmítal na lůžku a věřte, že to nebylo po kofole. K ránu se mi zas
jednou zdál divný sen, byl jsem průvodčí vlaku a kontroloval jízdenky. Šlo o jízdenky starého
typu, mrňavé kartónky popsané ještě mrňavějšími písmenky, kam kdo jede, neviděl jsem na to
a pokoušel se odhadovat, kam by to mohlo být, ale vlastně jsem ani nevěděl, po které trati
jedu. Tak jsem předstíral, že čtu písmenka na kartičkách, štípal kleštičkami, pokyvoval hlavou
a přál cestujícím šťastnou cestu. Pak jsem přišel do zvláštního kupé bez sedadel, kde na
kufrech a rancích dřepěli cikáni. Seděli tiše a jeden po druhém mi mlčky podávali jízdenky.
Na konci řady stál u okna hošík, a ten jízdenku neměl. Hleděl na mne nevinnýma, temně
hnědýma očima, ale už byl ve věku, kdy musí mít poloviční jízdenku. „Nemali zme vjacej
peňazí,“ řekl tlustý cikán. Nedalo se nic dělat, musel jsem hošíka vyvést, abych ho na
nejbližší stanici vysadil. Nikdo z cikánů neprotestoval. Vyšli jsme na přední plošinu (z
vagonu byl najednou starý vagon se schůdky na otevřenou plošinu, kde jsme jako hoši rádi
postávali a chytali vítr do vlasů), držel jsem hošíka za rameno a najednou mi ho přišlo líto až
k slzám. Všechno se ve mně sevřelo: dítě přece patří k rodičům? Ale neudělal jsem nic, jen
jsem stál na té plošině a držel kluka za rameno. Vagon se houpal.
Ležel jsem na lůžku s otevřenýma očima, už bylo světlo. „Nemohl jsem ho tam
nechat, nemohl, co kdyby přišel revizor? Co kdyby přišel revizor? Kdyby přišel revizor,
odskáču to samozřejmě já!“ Takové pitomé řeči jsem vedl sám k sobě, jako by šlo o skutečný
život, jako bych byl opravdový průvodčí, který spal po šichtě, jako by se to všechno skutečně
stalo. Dost možná se někdy někde něco podobného stalo, nevím. Ale co mně je do toho? Proč
se takový sen musí zdát zrovna mně? Takové pitomé, pitomé, nesmyslné sny! Že by to nějak
souviselo s Vítáním občánků? Byl jsem trochu rozrušený, pravda, ale to bylo z těch fotografů.
Až teď jsem se zastyděl: byl jsem jediný, komu vadili, jediný protestující! Co mně je do toho
všeho? Jsem snad můj táta, abych se stavěl na barikádu? Ostatně, to je směšné! Jsem
předříkávač, nic víc než předříkávač, i když si to nechci přiznat, jak je to ohavné! Občánky
vítají radní, kteří mohou mlaskat a ržát po libosti, od čeho mají radnici? Proč se neohradili
rodiče? Rodiče občánků mlčeli. Ale kdyby jim to nebylo vadilo, přece by si nepřesedali?
Přece by se nevykláněli ze sedadel. Připadal jsem si nepatřičně. Ale můj sen s radnicí určitě
nesouvisí, vždyť mezi občánky nebyl jediný cikán, leda snad v poslední rundě.
7. obraz: Vyhazov
Plukovník neklidně přechází salonem. Před rudým křeslem dupne, zastaví se a zahledí se do
prázdna.
Sergej pootevře dveře, pak vstoupí, zavře za sebou a šeptá. Strý-čku, bylo slyšet nějaký rámus!
Plukovník Rámus, chlapče, rámus! Hodně bylo rámusu. Matinka omdlela, všechno je vzhůru
nohama! Ale já jsem rozhodnut a budu pevně stát na svém!
Sergej A co chcete dě-lat, strýč-ku?
Plukovník pevně. Rozejdu se s Fomou!
Sergej nadšením vykřikne. Strýčku! Opravdu? Řekněte, že to je pravda a že se mi to nezdá!
Plukovník Nic se ti nezdá, hochu, udělám to!
Sergej A kdy? A jak? Mohu vám nějak pomoci? Můžete se na mne ve všem spolehnout, věřte
mi, vždyť víte, že jsem plně na vaší straně!
Plukovník Děkuji ti, hochu. Už jsem poslal pro Fomu. Buď zítra opustí dům, nebo tady všeho
nechám a vrátím se k husarům! Vezmou mě. Dostal bych divizi.
Sergej poněkud zaražený. Ale co když neodejde? To byste tady všechno nechal na pospas
Fomovi?
Plukovník To se nestane, chlapče, však uvidíš, jaký já dokážu být husar!
Sergej Husar, ovšem. Jen jestli on Foma nemá vyšší šarži?
Vidopljasov vstoupí a zůstane stát ve dveřích.
Plukovník křikne. Tak co je? Kde máš Fomu?!
Vidopljasov Foma Fomič, prosím, nikterak nehodlá přijít, pokládaje předvolání své osoby za
nemístné, takže se, prosím, ráčil urazit!
Plukovník zadupe na něho. Přiveď ho! Přivleč ho! Sem s ním! Přitáhni ho násilím, nebo
uvidíš, co s tebou udělám!
Vidopljasov se dá na zděšený ústup. Jak ráčíte, milosti, jak ráčíte, jak ráčíte!
Sergej Vy jste se nějak rozparádil, strýčku! Takhle se mi líbíte!
Plukovník Ale sám sobě, chlapče, se ani za mák nelíbím! Nejraději ze všeho jsem s lidmi
zadobře!
Sergej Ale vždyť jste voják a na Krymu jste šavloval Turka!
Plukovník I s Turkem, chlapče, a třeba to byl sám ancikrist, chci s každým vyjít!
Sergej Ovšem, ovšem! Ale s ancikristem přece nemůžete vyjít?
Plukovník je nesvůj. Víš co, Serjožo? Odejdi, nebo se někam schovej, já ti pak všechno
povím! Ono bude lepší, když se toho přímo neúčastníš.
Sergej Jestli se bojíte Turka, strýčku, tak divizi nikdy nedostanete!
Plukovník Ne, kamaráde, stojím pevně jako voják v obklíčení! Ale, víš, lituji teď, že jsem tě
přizval. Možná by bylo Fomovi nepříjemné, že jsi byl svědkem jeho ponížení! Chci, aby
odešel v dobrém, chápeš? On přece jen pro mne mnoho udělal!
Sergej On – pro vás?
Plukovník Ano, to bys těžko pochopil! Vida, už ho vedou! Jdi, jdi, prosím tě, pak ti všechno
řeknu!
Sergej Bojím se o vás, strýčku, ale když jinak nedáte...
Plukovník Byl bych zbytečně nervózní! Ty by ses dost možná neudržel a naložil mu na hřbet!
Sergej A bylo by to rozhodně to nejlepší, co jsem v životě udělal! Proklouzne kolem strýce a
za jeho zády se schová ve výklenku za závěsem. Ostatně naložit mu na hřbet vždycky ještě
mohu!
Foma vřískne už mezi dveřmi. Slyšel jsem dobře, pane plukovníku? Byla mi správně vyřízena
vaše výhrůžka? Nepřeslechl jsem se? Nezkomolil můj lokaj něco?
Plukovník srdnatě. Posaď se, Fomo, a uklidni se! Promluvíme si po přátelsku, po bratrsku,
leč vážně! No, tak se přece posaď!
Foma obřadně usedne do rudého křesla. Jenom slušně, prosím, nejsem jen tak ledaskdo!
Plukovník Ty mne pochopíš, Fomo, vždyť jsi rozumný člověk a já rovněž, navíc jsme už oba
v letech a rozvážní lidé, co říkáš? My dva se přece v lecčem shodnem? Ale v lecčem se
naopak neshodnem, a tak si myslím... Nebylo by lépe, kdybychom se rozešli? V dobrém
rozešli, Fomo! Jsem přesvědčen, že jsi v jádře dobrý člověk a chceš mé dobro, ostatně já také,
Fomo, také já chci tvé dobro... Zkrátka, navždy zůstanu tvým přítelem, ale naše cesty se žel
Bohu rozcházejí!
Foma prohlížeje si nehty na rukou. Tak vy mne chcete vyhnat?
Plukovník Ne vyhnat, Fomo, to bys mi špatně rozuměl! Tady je patnáct tisíc rublů ve stříbře,
je to, příteli, všechno, co momentálně mám na hotovosti, své nejbližší o to zkracuji! Vezmi si
je, Fomo, protože tě chci zabezpečit! Je to má mravní povinnost. Skoro všechno je to ve
směnkách, ale ať! Klidně si to vezmi, vždyť já ti i tak nikdy nebudu moci splatit všechno
dobré, cos pro mne a mou rodinu udělal! Povznášel jsi nás, Fomo, vzdělával, oči otvíral,
okenice do Evropy rozrážel! A třebaže se teď v tom základním neshodneme, zůstanem až do
smrti přáteli! Zítra nebo pozítří, jak ti to bude vyhovovat, se rozloučíme. Můžeš jet do našeho
městečka, je to všehovšudy devět verst! Kolesku ti půjčím, ne, já ti ji daruji! V městečku je
v první příčné uličce za kostelem domek se zelenými okenicemi, roztomilý domeček vdovy
po místním popovi, ten je pro tebe jako stvořený! Ona ho prodává, víš? Já ti ho koupím,
Fomo! Usaď se tam a věnuj se vědě a literatuře. Proslavíš se, pevně tomu věřím! Úředníci
jsou tam ušlechtilí, dobromyslní a nezištní, žádné úplatky... Znáš přece tenhle kraj? Protopop
je vzdělaný člověk. Budeš k nám jezdit na návštěvy a seznamovat nás s pokroky v soudobém
myšlení Ruska! Všechno je teď v pohybu, Fomo, a kdo jiný by se v tom měl vyznat než ty?
Tys naše světlo v tmách, osvícenec a tak říkajíc náš encyklopedista, co říkáš? Proč mlčíš,
Fomo? Co je s tebou?
Foma po déletrvajícím drásajícím mlčení mluví strojeně slabým hlasem. Peníze! Kdepak jsou,
kde jen jsou ty peníze? Dejte je sem, honem je sem dejte!
Plukovník spěchá k němu. Tady jsou, Fomo! Do poslední kopejky všechno, co jsem sehnal,
rovných patnáct tisíc! Tu máš, prohlédni si to sám! Budeš si žít jako v ráji!
Foma vyškubne mu peníze. Dejte mi ty vaše miliony, abych po nich mohl dupat, roztrhat je,
poplivat, zničit, poskvrnit, znesvětit, zhanobit, zadupat! Otevři se, země, a pohlť tento mrzký
mamon, neboť věz, že mně, mně nabízejí peníze výměnou za hodnoty, jichž se nemohu vzdát,
leda za cenu vlastní smrti! No tak mne vyžeňte, plukovníku, jsem hotov brát se na Sibiř i bez
kolesky! Ó, podplácejí mne, podplácejí, abych opustil tento nebohý dům tonoucí v hříchu,
aniž jsem ho pozvedl, aniž jsem ho přivedl ku spáse! Takové hanby jsem se musel dožít?
Tady jsou ty vaše miliony! Hle, jak jedná Foma Opiskin! Mrští penězi o podlahu a začne po
nich opatrně dupat.
Plukovník zůstane stát jako solný sloup a civí. Pak promluví přiškrceným hlasem. Jsi
vznešený člověk, Fomo... Jsi nejušlechtilejší člověk, jakého znám!
Foma stojí na penězích a mluví zadýchaným, leč důstojným hlasem. Toho jsem si dobře
vědom a jednám podle toho!
Plukovník Jsem ve srovnání s tebou vskutku špatný člověk!
Foma Jen ve srovnání se mnou, pane plukovníku! Jinak nejste zlý, jen jste se nechal strhnout
špatnými příklady a našeptávači!
Sergej ve výklenku. Já ti dám našeptávače, že už ani nešpitneš!
Plukovník Jakými příklady? Jakými našeptávači?
Foma Což je jich málo kol nás? Jen se rozhlédněte! Smilstvo a alkohol, nezájem o věci
veřejné, zkrátka neřádstvo, které jsem se rozhodl vymést z tohoto dvora, připomínajícího
Augiášův chlév! A především úplatky, pane plukovníku, úplatky! Úplatkem u nás na Rusi
všechno začíná a úplatkem i končí, což je smutné, pane plukovníku, velmi smutné! Musíme se
ruku v ruce postavit nebezpečí, které nás všechny vespolek ohrožuje, odvrátit našeptávače a
uplatitele od frontálního útoku!
Plukovník Ale já tě neuplácel, Fomo! Chtěl jsem tě zabezpečit!
Foma Zabezpečit, a vyhnat? Jak se to slučuje, pane plukovníku? Není to náhodou aporie?
Plukovník Aporie? Co to znamená?
Foma To znamená, pane plukovníku, když letící šíp stojí! Nechodil jste do školy?
Plukovník To jsme na kadetce nebrali!
Sergej ve výklenku. Dokonce nebrali nic o zdanění vodky!
Plukovník Ale jak by mohl letící šíp stát? Aha, když doletěl! Ale co s tím, Fomo?
Foma Netrapte se tím, pane plukovníku! Jsou oblasti v životě, kam nemůžete dohlédnout,
nemůžete mne sledovat na všech mých duchovních cestách skrz temnotu vašich nevolnických
myslí! Protože vy, pane plukovníku, jste mne chtěl zabezpečit pro vyhnanství, které je
nejhorší formou vyhnanství, totiž pro vyhnanství duchovní! I bohatý člověk na Sibiři strádá,
když je odříznut od životodárných proudů ruské vědy, literatury a filosofie, ba bohatý člověk
strádá více než chudý, neboť ušlechtilost ducha a jemná mysl ho srážejí tím hlouběji do temné
propasti, čím výše ve svém duchovním vzepjetí vystoupal! Měl byste se hanbit, pane
plukovníku!
Plukovník Ale vždyť já se hanbím, nevidíš, jak se hanbím?
Foma Vidím plukovníka, který tvrdí, že se hanbí!
Plukovník Mám si kleknout? A vlastně, proč ne? Klidně si kleknu! Prostře kapesník a chystá
se pokleknout.
Foma ho zadrží elegantním gestem. Nikterak nepotřebuji, abyste klekal, pane plukovníku!
Plukovník Ale co mám dělat? Naznač, jak bych mohl tu urážku odčinit!
Sergej ve výklenku. Já bych mu jednu vrazil a hned by byla odčiněna!
Foma Mně jde o nadosobní hodnoty! Neurazil jste mou osobu, nýbrž hodnoty!
Plukovník Hodnoty? A co z toho plyne?
Foma Sám za sebe vám ovšem mohu odpustit, ale hodnoty, pane plukovníku, neodpouštějí!
Plukovník Ach, hodnoty, hodnoty, odpusťte mi, milé hodnoty! Před vaším trůnem klekám!
Biji se v hruď a budu vás vyznávat, kudy budu chodit, přísahám!
Foma Pozdě! Zítra před svítáním setřesu prach ze své obuvi za prahem domu tohoto!
Plukovník Cože, ty chceš odejít?!
Foma Hodnoty neodpouštějí a já jsem jejich nevolník!
Plukovník Ne, ty musíš zůstat!
Sergej ve výklenku. Kristepane, strýčku, teď, anebo nikdy!
Foma To bych rád věděl, proč!
Plukovník Matinka by mi to neodpustila!
Foma Ovšem. A znáte Desatero?
Plukovník Otče nás, jenžto si v nebesiech...
Foma A víte, co po smrti čeká na ty, kdož nectí svou matku?
Plukovník Vím, vím, matinka mi to říká obden!
Foma Měla vám to říkat od chvíle, kdy jste se narodil!
Plukovník Říkala to! Vím, co mne čeká!
Foma Opravdu? Tak to řekněte!
Plukovník Ne, je to příliš hrozné!
Foma Řeknu to za vás!
Plukovník Ne, neříkej to, Fomo! Slituj se nad ubohým člověkem!
Foma hledí naň s opovržením. A chápete nyní, jak mnoho jste se proti mně provinil? Chápete,
čeho jsme my oba mohli zůstat ušetřeni?
Plukovník Chápu, ovšemže chápu!
Sergej ve výklenku. Jestli to takhle půjde dál, do večera patří Kapitonovka tomuhle vyžírkovi!
Foma Chápete nyní, jak jste se na mně proviňoval i tím, že jste mi skýtal suchou skývu?
Plukovník Ale nebyla suchá, Fomo, jen si vzpomeň!
Foma V duchovním smyslu, pane plukovníku, který vy ovšem nechápete, byla tvrdá a suchá!
Plukovník Chápu... V duchovním smyslu, ovšem...
Foma Chápete nyní, že jste mi posypal jedem každičké sousto, které jsem s hrdlem sevřeným
polkl ve vašem domě?
Plukovník Je to zázrak, že jsi nepadl mrtev pod stůl!
Sergej ve výklenku. Kdybychom ho udávili před soudní reformou, bylo by všechno v pohodě!
Foma Dával jste mi nelítostně pocítit, že jsem sluha, ačkoli mi plným právem náleží titul
tajemníka a duchovního vůdce!
Plukovník Ano, Fomo, tys plným právem vrchní velitel! Salutuje.
Foma To byla slovní hříčka, kterou jste ovšem nepochopil!
Plukovník Byl jsem slepý jako krtek, Fomo!
Foma Byl jsem jen onuce na leštění vašich lakových polobotek!
Plukovník Ale vždyť já žádné nenosím!
Foma V duchovním smyslu! Jsou to alegorické polobotky!
Plukovník Chci si rovněž obout duchovní lakýrky! Pomůžeš mi v tom, Fomo?
Foma Ve své prostotě jsem myslil, že jsem váš bratr! Ach, jak jsem se zklamal! Tisíckrát jste
mne hadí řečí ubezpečoval o svém přátelství, ale tajně jste splétal tuto síť, do níž jsem, mysl
nevinná, upadl! Proč jste mi raději hned zkraje nezakroutil krkem jako kohoutovi?
Plukovník Protože jsi, Fomo, tak nádherně kokrhal!
Foma Leč vajec nenesl, viďte, pane plukovníku?
Plukovník Snášel jsi alegorická vejce, Fomo!
Foma Ach, tenhle tón připomíná triviální literaturu, jíž tak pohrdám! Znáte Oněgina?
Plukovník Dosud jsem neměl tu čest.
Foma Znáte Puškina?
Plukovník Puškina, ovšem... Jak by ne?
Foma A četl jste něco od Puškina?
Plukovník Zdali jsem četl? Ano, ale už je to dávno.
Foma A já se provinil jako ten Puškinův kohout, jenž nenesl vajec!
Sergej ve výklenku. Nepatřil ten kohout náhodou někomu jinému?
Foma Kohout oplodňuje slepice...
Sergej ve výklenku. A Foma příživnice!
Foma Kdežto já, pane plukovníku...
Plukovník Fomo, Fomo, já už jsem oplodněný až až!
Sergej ve výklenku. V tom má strýček pravdu! Jestli to takhle půjde dál, začne rodit ruskou
encyklopedii!
Foma Což se příteli a bratru splácí penězi? Jářku, zachránil jsi mi život, tu máš pár
stříbrňáků! Myslil jste, že toužím po vašich penězích, zatímco já choval vznešenou touhu
prospět vám! Ó, jak jste vyplenil mé srdce! Hrál jste si s mými nejušlechtilejšími city jako
kluk s míčkem!
Plukovník Ale vždyť já to všechno uznávám, o jakém míčku hovoříš?
Foma Hle, proč mne dusí váš chléb a nemohu jej polknout! Hle, proč mne nehýčkají vaše
peřiny, nýbrž tíží mne jako olovo! Hle, proč mi váš cukr a čokoládové bonbóny nechutnaly
jako cukr a čokoládové bonbóny, nýbrž mne pálily v ústech jako pepř a paprika! Ne, pane
plukovníku, žijte si tu pěkně ve svém soukromém blahobytu a nechte Fomu, aby šel dál svou
trnitou cestou s mošnou na zádech!
Plukovník Ale Fomo, proč hned s mošnou! Dám ti bryčku!
Foma výhružně. Bryčku?! Bryčku?!
Plukovník lekne se. Duchovní bryčku, Fomo, takříkajíc alegorii!
Foma Duchovní bryčky, pane plukovníku, si užiji dost na své pouti světem! A kdybyste
vystlal mou cestu svými miliony až do Moskvy, hrdý Foma bude po nich šlapat a ani se jich
netkne! Tato noha, pane plukovníku, pošlape, pošpiní, poničí bankovky, neboť pohrdá
mamonem a nasytí se pouze vznešeností ducha!
Sergej ve výklenku. Hrome, on má i nohy alegorické!
Plukovník sklesne s hlavou v dlaních. Matka mne vydědí! Co jsem to jen provedl?
Foma Řekněte sám, bude-li se to shodovat s úrovní mého ducha, pokud zůstanu i nadále ve
vašem domě?
Plukovník Ano, bude se to shodovat, Fomo! Ujišťuji tě, že se to bude shodovat!
Foma Ale cožpak jsme si rovni? Což nechápete, že jsem vás, abych tak řekl, svou
šlechetností zašlápl v prach a vy tu zahanben přede mnou kvílíte a svíjíte se jako duchovní
červ?
Sergej ve výklenku. Jestli neubereš, zakvílíš ty sám, až to bude slyšet v Moskvě!
Foma Jaká je zde rovnost? A je možné přátelství bez rovnosti? Neříkám to nikterak
vítězoslavně, jak by se mohlo zdát, nýbrž se srdcem zkroušeným a krvácejícím!
Plukovník A co mé srdce? Na to se nikdo neptá!
Foma Nechte je krvácet, pane plukovníku, ať ozdraví! Snad z krve nás obou vzejde
blahodárná setba! Vždyť kvůli komu jsem celé noci nespal? Kvůli komu jsem v noci jen tak
v ponožkách vyskakoval z postele, zapaloval svíce a modlil se úpěnlivě za vaše prozření?
Sergej ve výklenku. Foma spí v ponožkách, to je objev!
Foma Avšak dosti, dosti!
Plukovník Přísahám, že opět budu hoden tvého přátelství, jenom neříkej nic matince!
Foma Ale kde je jaká záruka? Řekněme, že jako dobrý křesťan vám odpouštím, že vás
dokonce miluji... Leč jako člověk, vědomý si své ceny, vás musím přezírat, byť se mi to
bytostně příčí! Kdo z vašich oblíbenců by se zachoval jako já, he? Kdo z nich by se odřekl tak
veliké sumy? A jakého hrdinství jste schopen vy, když mi ani nemíníte vykat jako sobě
rovnému?
Plukovník Fomo, vždyť já ti tykal z přátelství!
Foma Tykal jste mi, protože jsem bývalý nevolník!
Plukovník Ale ne, Fomo, ty nejsi žádný takový!
Foma Co jen to stálo úsilí, než jste ze sebe jedinkrát vypravil to kýžené pane vrchní veliteli!
Plukovník Ale vždyť jsi ani nebyl na vojně!
Foma Bylo to přece duchovní cvičení! Žádal jsem od vás titul generála jedině proto, abych
osvítil vaši mysl, podepřel mravnost a ozářil vás paprsky nových myšlenkových proudů!
Plukovník Vskutku, jsem z toho celý oslepený, Fomo!
Foma povstane z křesla a vloží obě dlaně na hlavu skleslého plukovníka. Budiž tedy,
odpouštím vám! Odpouštím celému světu, odpouštím dokonce i tomu vetřelci, pro kterého je
zajímavější kámen než člověk, odpouštím i Korovkinovi, jakkoli pro mne není snadné, vyjít
s opilými filosofy!
Sergej ve výklenku. Už to nevydržím a vetřu mu jednu pořádnou do hřbetu! Co to ten strýc
tropí? Proč ho nežene holí přes pastviny?
Foma Buďte tedy k lidem jemnější, pozornější a laskavější, pane plukovníku, zapomeňte na
sebe, a pak také oni na vás budou pamatovat! Přej druhým a bude ti přáno! Trp, pracuj, modli
se a doufej – hle, pravdy, které bych rád vnukl celému lidstvu!
Sergej ve výklenku. Lidstvo čeká na Fomovo vnuknutí, že vždycky bude, jak bylo dosavad!
Plukovník Děkuji ti, Fomo! Z celého srdce ti děkuji, jenom, prosím tě, neříkej nic matince!
Foma Zlaté časy nepadají z nebe, pane plukovníku, musíme se o ně přičinit! Víte, v kolik
hodin vstává car? A já, pane plukovníku, vstávám dokonce dříve než car!
Plukovník Ale tuhle, Fomo, jsi spal ještě v deset!
Foma Ano, pravda, zdříml jsem nad pulpitem, pracovav po celou dlouhou noc!
Sergej ve výklenku. Chtěl bych vidět to jeho pracovav!
Foma Dopřejte mi, abych ještě naposledy spočinul na svém tvrdém loži před nikdy nekončící
poutí... Vzhůru na Sibiř, Fomo Fomiči!
Plukovník Cože? Ale vždyť... Co teď jen řeknu matince? Vždyť se mne zřekne a přijdu do
pekla!
Foma To už ovšem není má věc! Sbohem, Jegore Iljiči, před mým odchodem se ještě
uvidíme!
Plukovník Přijdu do pekla! Přijdu do pekla!
Foma za scénou. Velký je Bůh a nekonečné jeho zavržení!
Sergej vystoupí z výklenku. Velký je Foma Opiskin a nekonečná jeho vyřídilka! Co jste to
zase tropil, strýčku?
Plukovník Opravdu nevím! Kde se tu bereš? Byl jsi tady celou dobu?
Sergej Ano, a vyslechl jsem věci, až se věřit nechce!
Plukovník Viď, že ano? Ten Foma je opravdu vznešený duch!
Sergej To rozhodně! Vznáší se tu všude, jako nechci říkat co.
Plukovník Kdo například by odmítl patnáct tisíc?
Sergej Ten, komu zítra připadne Kapitonovka!
Plukovník Kapitonovka? Proč Kapitonovka? Ach tak, tys to ještě nepustil z hlavy? Vždyť to
je hloupost!
Sergej A kdoví, zda jenom Kapitonovka! Kdo pálí vodku, má kapitál a skupuje půdu! A
v půdě je moc, strýčku! Politická moc, abys rozuměl!
Plukovník Ovšemže politická... Ale ty se zas nevyznáš v hospodářství!
Sergej Zato vy ano! Pojďte, prosím vás, ať už mám to dispoziční právo na papíře, nebo
všechno skončí rychleji, než se nadějete!
Plukovník na odchodu. Dispoziční právo? K čemu by ti bylo, Sergeji?
Sergej za scénou. Řekl bych vám, ale chci zachovat slušnost, i když mi tušení říká, že už to
asi bude pravda!
Plukovník Nerozumím ti, o čem to mluvíš?
Sergej Asi přece jenom půjdete k husarům, strýčku!
Tunel
Nachytal jsem tátu u tunelu Blanka. Seděl (tedy) u televizoru v Domově seniorů. V Otázkách
Václava Moravce se rozhořčeně potýkali dva primátoři Hlavního města Prahy, jeden současný
a druhý bývalý (nebo naopak), obviňujíce se navzájem z prorady a politické zbabělosti. Šlo o
nějakých bratru šest miliard. Jakože prohospodařených, což není pakatel. Kdyby řekli šest
milionů, to bych (snad) ještě pochopil, šest milionů je jako nic. Ale miliardy? V tuhle chvíli
ještě ani Václav Moravec neví, že až bude Blanka před otevřením, začne protékat a budou jí
muset vyměnit všechny kabely elektroinstalace, celé kilometry kabelů... Ale o to nic. Táta
zatínal pěsti a sliboval oběma pánům defenestraci. A to zaplatíme my z našich důchodů, zlobil
se táta. Co blbneš, táto, řekl jsem, důchodci dostanou přidáno. Jo, řekl táta, čtyřicet pět korun.
A já řekl, že to je jedna metaxa na nábřeží, no, to jsem trochu ubral. A táta se hned zvedal, že
tam jako půjdeme. Měli ten tunel pojmenovat Blaník, a ne Blanka! Já myslím, že kdyby se
tímhle způsobem kopalo do Blaníka, tak se v ten moment vyřítí ozbrojenci a pobijou
zaměstnance Metrostavu, možná i na radnici by táhli. Což by se tatínkovi líbilo. Což se mu
líbilo (když jsem to vyslovil). Je ve svém srdci radikální husita, ale Husitskou církev rád
nemá, protože prý není dost radikální, nýbrž docela naopak. Je oportunní a zkorumpovaná
jako všechny náboženské spolky na světě, a pedofilové jsou i mezi Husity. V televizi proběhla
zpráva, že na Slovensku ubila dcera svou matku křížem. Proč ne? Bůh dceři odpustí. Kříž je
znamení meče! Meč zabodnutý do země, to je kříž. Kristus v Apokalypse je bojovník a jeho
kůň se brodí po břicho v krvi. Tak co řešíte? Můj táta nic neřeší, má to všechno vyřešené. Ale
vzteká se, což je dobře, protože kdo se vzteká, ten žije, i když si život ukracuje. Má si totiž co
ukracovat. Já, když poslední dobou debatuji s tátou, vždy tak nějak ožívám, což mne
samotného překvapuje. Vlastně to nejsou legální debaty: já do něho šiju a on mi to vrací,
takový je náš spolkový život! Maminka sedí na míse a odvodňuje se, hledí do krabic s fotkami
a vykládá, co zase natropila bába. Vypátrala prý (bába), kam se přestěhovala (maminka), a
navštěvuje ji pravidelně v Domově seniorů u sv. Dominika, kde ji předtím sama (bábu)
navštěvovala, teď je to obráceně, chodí sem mirnyx tyrnyx (bába), i když o to nikdo nestojí,
jako předtím do paneláku, kde o to taky nikdo nestál, ostatně jako vždycky a po celý
maminčin dlouhý a požehnaný život; nikdy nestála o návštěvy své matky. Jediný rozdíl je
v tom, že U Dominika nemusí (bába) procházet přes padesát zámků, protože tady jsou všude
zámky „na průvan“. Táta a máma, to je něco jako živá a mrtvá voda! Někdy na ně nasazuji,
spíš dost často, abych byl upřímný; pravidelně na ně nasazuji. Ale po pravdě si neumím svůj
život bez nich dost dobře představit. Co budu dělat, až mi pomrou? S kým se budu hádat, na
koho nasazovat? S kým povedu spolkový život? Život bez štípanců je životem mrtvoly.
Romana mě uvítala nářkem nad stavem českého zdravotnictví. Prý proč jsem přišel,
ale ať jdu dál, když už jsem tady. Řekl jsem, že bych se ještě podíval do sklepa kvůli těm
rukopisům. Strojopisům. Že prý beze všeho. Tak jsem šel beze všeho do sklepa, a taky jsem
se beze všeho vrátil. Jen jsem se umazal, vypadal jsem jako havíř po šichtě. Na dole Paskov
jsou na tom jako já: umounění a bez práce! Jenomže za mnou nestojí odbory. Vlastně ano, ale
to jsou herecké odbory! Takže nic. Nebylo to zas takové překvapení, že jsem nic nenašel, ale
Petr nebude rád. Já taky ne, vlastně. Jediné, co jsem ve sklepě našel, byla naše „sametová
nástěnka“, ale tu jsem zrovna nehledal. Ne že by byla potažená sametem, byla normálně
z korku, korková nástěnka, kterou Romana instalovala v revolučních měsících 1989-1990.
Odebírali jsme tenkrát troje noviny a další kupovali v trafice, jak nás napadlo, ale Právo
nikdy, říkalo se mu „Rudé právo“, jakože na levici se nic nezměnilo, pohrdali jsme celou
levicí a nekupovat Právo patřilo k dobrému tónu... Pak jsme doma na nástěnce vyvěšovali
výstřižky. Romana byla prdlá odnepaměti, chci tím říct, že jsem nebyl nástěnkář. Ale občas
jsem si v předsíni, kde visela, četl. Myslím nástěnku. Aspoň jsem se nemusel hádat
s Romanou.
„Chytla jsem nějakou chřipku. Radši mě nelíbej!“
„Nesmím? Těším se na to už od přízemí!“
„Prosím tě, co je to za radost, nechat se olizovat od staré báby?“
„Od staré jako od mladé! Proč se nedáš očkovat?“
„Ty máš čtyři stovky na vakcínu?“
„Předevčírem jsem je ještě měl!“
„Prochlastal?“
„Ne tak docela, ale to by bylo na delší povídání.“
„No, tak povídej!“
„Nechce se mi. Uvaříš kafe?“
„Na středisku bych je všechny nakopala.“
„A co tě tak rozzlobilo?“
„Postěžovala jsem si, že mám problémy s pamětí, a oni se mi smáli, že jako milá paní,
to máme všichni, v našem věku nic neobvyklého, ale já ti mám někdy stavy, že nevím, co
jsem dělala před minutou, to jsou hrozný pocity!“
„Nepij tolik.“
„Že by mě jako poslali k specialistovi, to ani náhodou!“
„Ty že bys chtěla k specialistovi?“
„A všude třicet korun! Kde na to má člověk brát?“
„Jo, holka, někomu rostou peníze na ulici.“
„Ale já nejsem kapsář!“
„Jsou různé druhy kapsařiny! Nevíš, kde by ta krabice mohla být?“
„To nevím! A nevyhodil jsi ji?“
„Já určitě ne!“
„Říkáš to, jako bych to udělala já.“
„Třeba o tom ani nevíš?“
„Ještě si ze mne dělej srandu! Jako by nestačil zubař!“
„Jaký zubař zase?“
„Nemám zubaře! Starý odcházejí a mladý nepřicházej! Zařízení do ordinace stojí moc
peněz. Přece nebudu jezdit na zubní do Čelákovic?“
„Proč do Čelákovic.“
„Tam berou.“
„Tak si zajdi v neděli na pohotovost!“
„Pět hodin čekání! Na prevenci stejně neberou.“
„Buď ráda, že ti nic nechybí!“
„Kurva, Jaromíre, víš přece, jak se bojím zubáka!“
„Ne, to nevím! Odkud bych to věděl?“
„Když tě bolí zuby, tak už je pozdě! Když ti zavrtá do zánětu, div se neposeru!“
„Dej pokoj! Bolí mě huba jen z poslechu!“
„Tys byl vždycky srábora!“
„Já byl vždycky člověk s citem a představivostí, nepleť si pojmy.“
„Tak si představ, že ti doktorka dá kapky na uvolnění nosních dutin, aby ses v noci
vyspal... A teď si přečti tohle!“
„Co to je?“
„Nežádoucí účinky.“
Vzal jsem od ní příbalový leták a četl:
„Sucho v ústech, bolest hlavy, únava a ospalost/malátnost. Vyčerpání a bolesti břicha.
Bušení srdce, záchvaty, pocit mravenčení, závratě, omdlévání, třes, zkreslené vnímání chuti,
pocit otáčení nebo pohybu, křeče, poruchy vidění... Tohle všechno jsi měla?“
„Jen to dočti, stojí to za to!“
„Bolestivé nebo obtížné močení, otoky, svědění, vyrážka, dušnost, zvýšení tělesné
hmotnosti, a sakra!“
„To by bylo to nejmenší!“
„Bolest svalů, agresivní nebo nervózní chování, halucinace, deprese, nespavost... To je
dobrý!“
„A přitom je to na alergickou rýmu!“
„Nespavost, zánět jater, opakující se myšlenky na sebevraždu nebo posedlost
sebevraždou – ale to je dobré! Já bych to bral!“
„Marodíš s kopřivkou a skončíš sebevraždou! No, to je teda úlet!“
„A co z toho se ti objevilo?“
„Jsi blázen? Nevzala jsem ani piluli!“
„Měla bys, Romano, takový lék by ti udělal náramně dobře!“
„Klidně ti ho věnuju – kdybys měl třeba kopřivku!“
„Kopřivku těžko, ale třeba by se mi to hodilo?“
„Tenhle zkurvenej stát sere na všechno, a ještě se nechaj korumpovat farmaceutickým
průmyslem! To už volá do nebe!“
„Jo, kde jsou ty časy, kdy jsme si věšeli Havla na nástěnku!“
„Ani mi to nepřipomínej. Tys ho tam věšel!“
„Já? Copak já byl nástěnkář?“
„Nebyl, ale pořád jsi vyvěšoval Havla a měli jsme o tom spolu nejednu debatu!“
„Debatu? O čem, proboha?“
„No, že informace mají být vyvážené!“
„Jak mohly být vyvážené? Všechny byly z Občanského fóra!“
„Já bych Havla nikdy nevyvěšovala!“
„Romano, nekecej! Vždyť jsem to zrovna viděl ve sklepě!“
„Cos viděl ve sklepě?“
„Tu nástěnku přece!“
„Ona je ve sklepě?“
„A je na ní Havel, Havel a Havel!“
„Tos tam ty musel navěšet!“
„Nenech se vysmát! To už jsem tady dávno nebydlel.“
„Hele, to bylo naposledy, co ses mi hrabal ve věcech!“
„Romano, já bych si tu nástěnku vzal, můžu?“
„Strč si ji třeba do prdele! A ty kapky si vezmi k tomu!“
„Dík! Jsi hodná ženská. A teď o těch vánocích!“
„O jakých vánocích zas?“
„Aha. Takže nic. Měl jsem vědět, že máš upito!“
„Chacha, to byla sranda, Jaromíre!“
„No, že by se mi ulevilo…“
„Nikdo tě nenutí. Já tě neuháním! Hele, probereme si to, jo?“
„A co jako?“
„No, s tím mým bytem!“
„Myslíš náš byt?“
„Myslím můj byt. Tady, co bydlím.“
„Ale přece víš, že tu defakto bydlím! Že jsme ho zprivatizovali spolu!“
„Jo, náš byt, samozřejmě. Zprivatizovali spolu. Ale uznej, že jsou tu ještě další věci!“
„Jaké další?“
„Že ten byt mám po rodičích, například!“
„Obecní!“
„A ty ses nastěhoval a nahlásil jsi stálé bydliště, v čemž ti nikdo nebránil!“
„Vždyť jsem byl tvůj manžel?“
„No, to jsi teď taky, a co z toho?“
„Jak, co z toho? Posloucháš se vůbec?“
„Hele, já se nechci hádat. Ale uznej, že to byl původně můj byt… Že jsem tu bydlela
dřív a přivedla si tě sem. Že mám k tomu bytu citový pouto! To není jako u tebe, kterej táhneš
z místa na místo a vůbec ti to ani nepřijde!“
„Promiň, ale odkud to máš? Vždyť o mně nic nevíš! Už mám toho vandrování po krk,
abys věděla! Toho života v rakvi!“
„A co tím jako že myslíš.“
„Že bych se třeba rád vrátil! Mám tady stálé bydliště!“
„Zkus to!“
„Vyhrožuješ mi?“
„Ne, nikdy jsem ti nevyhrožovala!“
„Já vím, já vím! Takže zítra?“
„Co zítra?“
„No, že bych se nastěhoval zpátky!“
„Zkus to.“
„Dělám si legraci. Nikdy bych se k tobě nevrátil.“
„To jsi hodný.“
„Ale koupelna je pěkná. I balkon. A výhled! Já v tý svý rakvi koukám do zdi.“
„Je lepší držet se při zdi.“
„Nápodobně! Jenže někdo má těch zdí holt víc, viď?“
Pili jsme kafe a uklidňovali rozbouřené mysli. Hlavně já, protože jestli mám tady
vůbec něco uhrát, to jest vyzvědět, musím zachovat chladnou hlavu. Až druhou větu, Jaromíre,
za žádnou cenu nevyslovuj první, co tě napadne! První vyhrání z kapsy vyhání, pamatuj si to!
Nejde o to, získat vrch v konverzaci, to jsou jen slova, i kdyby patřila samotnému Hamletovi:
jen slova, slova, slova! Hamlet, to byl mistr přetvářky, z toho si vezmi příklad. Ještě jsme
manželé. Není to jedno? Já budu dál žít jako živá loutka v krabicové scéně, Romana ve svém
tři plus jedna, kde ani nestačí uklízet. Nebo přesněji: kde už ani neuklízí! Začalo to mým
odchodem. Předtím jsem uklízel já, čas od času. Ale Romana to ještě nevzdala. Když se jí
zdálo, že už jsem dostatečně klidný (byl jsem celkem klidný předtím i potom, jen jsem si
trochu rýpl), vyšila to na mne v plné parádě, a pak už jsem moc klidný nebyl. Pěkně to má
spočítané! Nebo si myslí, že jsem tak blbej? Nebo je tak tupá, že nemyslí na nic jiného než na
sebe? Všechny tři možnosti jsou správně, plný počet bodů!
„Hele, vyplatila bych ti půlku.“
„To jsem přece navrhoval od začátku?“
„Ty mi nerozumíš! Nemám tolik peněz!“
„Přece když ten byt prodáme, máme oba na garsonku!“
„Já nechci do garsonky, Jaromíre!“
„Ne? A co teda chceš?“
„Zůstat tady! Mám k tomu bytu citový pouto!“
„Ale za tvoje citový pouto si koupím třikrát hovno!“
„Ale polepšíš si! Budeš mít pohotovost.“
„Cože budu mít?“
„Hotovost přece!“
„Řeklas pohotovost.“
„Ale prd! Řekla jsem hotovost.“
„Nech to, nezáleží na tom.“
„Nezáleží, ale řekla jsem hotovost.“
„Nezáleží, ale řeklas pohotovost.“
„Chceš jako říct, že mi nefunguje paměť?“
„Chci říct, že ses přeřekla.“
„A záleží na tom?“
„Ne. Jen že se hádáš.“
„Ty se hádáš!“
„Oba se hádáme, dobrý?“
„Stejně jsi pořád navařenej u vašich v domově důchodců!“
„Nesmysl! Vůbec tam nechodím!“
„Je to korektní nabídka, Jaromíre!“
„A kolik by to bylo?“
„Dvě stě tisíc! Půjčila bych si!“
„Dvě stě tisíc? Zbláznila ses?“
„No, to jsem se teda nezbláznila!“
„Ale tržní hodnota je dva a půl milionu?“
„Je to přesně tolik, kolik jsi do toho bytu zainvestoval!“
„Ne, je to přesně tolik, kolik jsem do něj vložil! Já dvě stě, ty dvě stě. Investoval jsem
do tržní hodnoty, přece nejsi tak blbá… promiň: přece si nemyslíš, že jsem tak blbý, abych si
to neuměl spočítat?“
„Tys uměl vždycky dobře počítat!“
„Ne, tys uměla vždycky dobře počítat!“
„Tak ty to pro mě neuděláš?“
„A proč bych to dělal?“
„Třeba bys u mne mohl bydlet? Koupelna, teplá voda, výhled!“
„Jo, a prodáš mi to pod zadkem! Shrábneš dva melouny, koupíš si garsonku a zbytek
strčíš do kapsy! Nejsem blbej, Romano, nejsem blbej.“
„Ty nejsi hodný člověk! Chceš mě připravit o všechno! Jak jsem s tebou mohla
takovou dobu žít?“
„Ne, ty mě chceš připravit o všechno!“
„A kde asi budu bydlet, když to prodám?“
„Jako já teď určitě ne.“
„No, tak to mě teda rovnou zabij!“
„Jak se tak rozhlížím, máš tady celej pohřební ústav!“
„Co tím chceš říct?“
„Taky bys mohla trochu uklidit, když čekáš návštěvu!“
„Jaká ty jsi návštěva, Jaromíre?“
„Pravda: jsem tady doma.“
„Ale prd. Nechceš mi rozumět, tak je to!“
„Právě že ti rozumím až moc! Tak proč teda neuklidíš, když máš takovou citovou
vazbu? Já vím, budeš spát v kuchyni a tři pokoje pronajmeš, možná jeden mně, nebo taky ne,
tržní hodnota takového nájmu je čtyři tisíce, možná čtyři a půl, pět i šest, tak si to sečti! Máš
to době vymyšleno, Romanko, to ti řeknu!“
„Neříkej mi Romanko!“
„Jdi do prdele!“
Už nebylo oč hrát, vypadl jsem jako cukrář. Nebo spíš nástěnkář, měl jsem tu vzácnou
relikvii připravenou dole pod schody. Ale jak mám teď asi psát OBRAZY Z GUBERNIE?
V tomhle stavu! Kdyby mi ten manuskript ležel před nosem, v tomhle rozpoložení nenajdu
ani hovno. Dámy prominou. Ale Romana není dáma! Teď už se ovládnu a neřeknu, co ona ve
skutečnosti je. No, Romanka určitě ne! Metaxa na nábřeží mi udělala dobře, po červu a po
všech nervech si mi rozlilo destilované teplíčko. Škoda jen, že jsem musel metaxu dohánět
rumem, ale prostředky za recitaci docházejí. Je to hnus, ale zvyknu si. Dám si radši pivo.
Vždycky jsem si nakonec zvykl, tak proč ne na rum? Nebude to poprvé! Ale vánoce u
Romany jsou v prdeli, to je jasná věc. Taky dobře. O vánocích bych ji byl schopen zabít. Jestli
tam bude mít „novýho“ nebo ne, je v tuhle chvíli šumák! Vyzvěděl jsem, co jsem potřeboval,
ani hrát jsem nic nemusel. Vyzvěděl jsem pravdu, i když na něco takového jsem nebyl
připravený, ne, o tohle jsem nestál, ale je to „pravda opravdová“ a jako taková má větší cenu
než každá iluze, takže mne venkoncem i osvobodí. Což neříkal president Masaryk, pravda vás
osvobodí? Ano, pro život v rakvi! Ale tam přece už jsem.
Petr se do mne hned zkraje pustil, co že jsem jako vyváděl na tý radnici? Takže se mu
to začerstva doneslo, ale viděl, že se mnou nic nepořídí. Předstíral jsem, že mám výpadek,
promiň, Peťo, já se tak ožral, že mám okno jako radnici na Praze 7 (to jsem řekl schválně,
jako že se pletu), pak jsem mu vyprávěl, co mi Romana vyprávěla o zubaři v Čelákovicích,
ale že to mám od Romany, jsem neřekl. Takže na mne zíral. Pak mu došlo, že to hraju, a
zasmál se, ale moc vesele to neznělo. Objednal dvě metaxy a řekl, že jsem ve formě, že mohu
klidně vyjít na jeviště. Nebo řekl směle? Nezáleží na tom.
„Jsi ve formě, klidně můžeš hrát!“
„Já hrál i na té radnici, Peťo!“
„No, to já přece vím.“
„Nemyslím recitaci! Myslím ten výstup s fotografama.“
„Říkali, žes byl úplně pryč s nervama!“
„Ale hovno! Ještě nikdy jsem se tak nekontroloval jako tam!“
„Kecáš! Snažíš se to zamluvit!“
„Na mou duši! Byl jsem jako Diderotův herec! Špičkou boty, opatrně... Aby klenot
nedošel újmy!“
„Tak v tomhle se asi neshodnem!“
„Co teď konkrétně myslíš?“
„Toho Diderota! Herecký paradox je ve skutečnosti v tom, že ten šperk nevyužil
k herecké akci.“
„To nedovolovala etiketa.“
„To bych rád věděl, proč.“
„Nemohl se shýbat pro ztracený šperk! Ani jako postava, ani jako herec! Nemohl ho
strčit do kapsy ani ho nemohl připínat na jevišti dámě!“
„Mohl jí ho odevzdat!“
„Ale copak nevidíš, že v ten moment měníš text?“
„No, a co?“
„To je proti kánonu, Peťo!“
„Jdi někam! Dneska se nehraje podle klasického kánonu!“
„Škoda! Chtěl bych hrát podle klasického kánonu!“
„Obrazy z gubernie?“
„Ano. Právě ty!“
„Ale to už dávno nebyl klasicismus?“
„To je právě to, co mě táhne.“
„Chceš hrát ruské realisty podle klasického kánonu?“
„Ale naše pojetí si o to přímo říká! Ty rolované postavy například – jsou po celou
dobu čelem k obecenstvu, dokonce v pořadí určeném společenským postavením!“
„To dnes nikomu ani nedojde.“
„Musíme si své publikum vychovat!“
„Ty chceš vychovávat publikum?“
„A ty ne?“
„Tak to ses minul s dobou!“
„Ne, já se s ní naopak potkal!“
„A to kdy jako?“
„Právě dneska!“
„Nebuď legrační! Dnešní publikum nechce být vedeno za ručičku!“
„Ale výchova není vedení za ručičku?“
„Jaromíre, co se s tebou stalo?“
„Proč zrovna se mnou? Stalo se to se všemi!“
„Vyvádíš! Já tě nepoznávám.“
„Zato já se teprve teď poznávám! Ty to necítíš? Něco se stalo!“
„Ale to přece není ovlivnitelné výchovou!“
„Jak to, že ne? A čím tedy?“
„Já nevím, ale divadlo není výchovný ústav!“
„A co Spílání publiku? To není výchova?“
„Handke? Proč by to měla být výchova?“
„Přímo občanská, příteli! Bídníci jsou občanská výchova a Handke taky.“
„Ale to je slovíčkaření, Jaromíre! Přece si nebudeme hrát se slovíčky?“
„Když Handke nevpustí do sálu nikoho, kdo není ve společenském oděvu, to není
výchova?“
„Ne, to je metafora!“
„Jak to? Píše to ve scénických poznámkách! Na představení není vpuštěn nikdo…“
„Já vím! Ale na takové divadlo u nás nikdo nepřijde!“
„Odkud to víš? Zkusil jsi to?“
„Ještě tak na Cimrmana… Je to tady samý debil a blbeček, a lidi se tomu ještě smějí!“
„Čemu se smějete? Sobě se smějete!“
„Ano, poprask na lakuně.“
„Jsou až moc zvyklí na to, že se jim podbízíme.“
„Ale jsou přece svobodní?“
„Podbízet se a nechat si podkuřovat, copak to je nějaká svoboda?“
„A co teda radíš, vychovateli?“
„Permanentní boj proti establishmentu! Divadelní gerilu!“
„Gerilu v době grantů? To myslíš vážně?“
„A ty? Ty to vážně myslíš?“
„Jako co?“
„Bezpohlavní divadlo!“
„Chceš mne urazit? Co jsem ti udělal?“
„Zatím nic. Právě proto ti to říkám!“
„To zní hrozivě.“
„Proč hrozivě? Vůči komu hrozivě?“
„Tobě se to mluví!“
„Jak to myslíš?“
„Neděláš divadlo! Jsi mimo skutečnost!“
„Děkuju ti za upřímnost! Chtěls říct: mimo divadelní skutečnost! Protože v té druhé,
nedivadelní, jsem až po uši, Peťo!“
„Ale tak nebuď tak osobní!“
„A jaký mám být? V divadle jsem za sebe, v tomhle těle jsem za sebe, i v té době jsem
za sebe! Jak nemám být kurva osobní?“
„Motáme se v kruhu.“
„A toť ten kruh, jenž vznešené nese jméno…“
„???“
„Granty! Střed i obvod prachy! Divadlo tečna!“
„Angažované divadlo vždycky sklouzne do poučování.“
„Ale já nemyslím angažované divadlo!“
„A co teda.“
„Realismus.“
„V klasickém kánonu.“
„S kánonem nebo bez kánonu, ale musí to být v lidech, ne v řečech.“
„Jo, chápu.“
„Postavy řeší, ony musejí řešit jiné problémy, než jaké řeší autor, rozumíš?“
„Ale já rozumím! Probrali jsme to všechno stokrát.“
„A?“
„Je jiná doba, Jaromíre.“
Nemělo to cenu. Jiná doba, jiné divadlo. Není, ach, v něm pro mne místa více! Ale co,
ulevilo se mi. Musel jsem si přiznat, že mne Petr nepředstavitelně sere. A že mne sral už
dávno. Pravda vás osvobodí, ale ne jakákoli pravda, nýbrž: pravda opravdová! Protože to, co
Peťa říká, je sice pravda, ale není to pravda opravdová. Není to pravda Williama Shakespeara
a Petera Handkeho. Thomase Bernharda, chcete-li. Ale tohle jsem mu už neřekl. Škoda, měl
to slyšet! Ale neřekl jsem už nic, protože jsem byl zraněný ve svých citech. Hodně zraněný.
Romana proti tomu nebyla nic. Protože přes tohle, co jsem právě říkal, co jsem neřekl Peťovi,
vlak nejede! Pro to jsem ochoten žít zbytek života v rakvi. Ano, v tom je ten rozdíl. Romana
je pravda o stavu věcí. Peťa taky. Ale není to pravda o věcech samých, ta pravda opravdová!
Zvedli jsme se k odchodu; zvedli jsme se k rozchodu. Po pěti metaxách to není zas takový
problém! Horší to bude ráno. Nech to plavat, Jaromíre! Ráno uvidíme. Jakože co byla metaxa
a co tvůj názor.
„A co je tohle?“
„Nástěnka.“
„S Havlem? Ukaž! Kdes k tomu přišel?“
„Kde by? U Romany ve sklepě!“
„Romana si dělá nástěnku? A všechno Havel, chybí jen fotky z pohřbu! Co s tím chceš
dělat?“
„Pustit po Vltavě!“
„Ale proč, prosím tě?“
„Protože proti proudu to nejde!“
„Neblázni! Dej mi ji! To je unikát!“
„A co s ní budeš dělat?“
„Pustím ji po proudu!“
Byl jsem v pokušení mu vyhovět, i když mi to znělo tak trochu jako z Jiráska.
„A jak si to konkrétně představuješ?“
„Mohla by třeba viset v salonu, kde Foma proletí oknem!“
„Tak to ani náhodou! To ji radši rovnou hodím do popelnice!“
„Tak to je třetí možnost. Ale je to škoda!“
„O nic větší, než pustit ji po vodě!“
„Nemusí přece viset zrovna na jevišti? Třeba ve foyeru, jako doličný předmět, chápeš?
Jako to, co spojuje umění s realitou!“
„Ty vole, umíš si to vůbec představit? Lidi tam budou v úctě postávat a vdávat hold
prezidentovi! To má být spojení s realitou, podle tebe?“
„Mluvíš jako ten dědek Rezků!“
„Rezek je docent! A korek je lehký, může doplavat až do Hamburku!“
„Uvízne na prvním jezu!“
„To je čtvrtá možnost!“
„Nejpravděpodobnější!“
„Nejpravděpodobnější.“
Zatloukal jsem hřebíky do vlastní rakve s vervou revolucionáře. Měl jsem se krotit,
vždyť co hrozí Petrovi z mé strany? Že odmítnu napsat GUBERNII, kterou si napíše sám?
Kterou zkurví jako nějaký nástěnkář? Pích, pích, ještě špendlíček, ještě výstřižek, půjde to
jako po másle a Foma bude paní generálové předčítat z Dopisů Olze. Pro Petra mohu být
užitečný, a to je všechno. Jinak jsem neškodný. Neškodný, neužitečný. Jenom věci
komplikuju. Že odmítnu štěky v jeho scénických trhácích? Ani mi je nenabídne! Protože vůči
mně zahořkne, protože jsem mu de facto řekl, co si myslím o jeho divadelním poslání. Říkali
jsme si: až přijde svoboda, přijde i divadlo! Svoboda přišla, a divadlo? Vylekal jsem se i po
pěti metaxách vlastních slov.
8. obraz: Altánek
Sergej se plíží k altánu a občas škrtne zápalkou. Když se chystá pod altánkem zapálit třísky,
zaslechne šepot. Trhne sebou, přikrčí se a naslouchá. Uvnitř nepochybně někdo je, jeden hlas
je hlubší, mužský, druhý vyšší, ženský. Bručení a hihňání, ti uvnitř se zřejmě rozehřívají. Při
svatém Prokopu, málem bych byl podpálil altánek pod živými lidmi! Ale kdo to může být?
Snad ne strýček s Nastasjou Jevgrafovnou? Ne, to nemůže být! Ona je tak cudná, a strýc
natolik ohleduplný, tak dbalý cti statkáře a důstojníka… Nemožné představy, vzpamatuj se,
Sergeji! Dost na tom, že ses pro obecné blaho stal žhářem, teď ještě budeš podezírat nevinné
osoby! Šlápne na třísky, které zapraskají. Zevnitř se ozve zakviknutí, pak vzrušený dvojhlasý
šepot. Sergej strne v přítmí. Po chvíli z altánku vyrazí ženská postava s hlavou obtočenou
bílým šálem, mihne se kolem Sergeje a zmizí v tmách zahrady. Haló, ženská osobo!
Nepotřebujete pomoc? Ničeho se nebojte, já vás nepronásleduji. Jsem gentleman a chci jen
vědět, zda jste se neocitla v nouzi? Z altánu vyrazí mužská postava s kloboukem naraženým
do čela, ale vrazí do Sergeje a oba upadnou.
Obnoskin Promiňte, nechtěl jsem vám ublížit! Já – nemyslete si o mně nic zlého, jsem v tom
zcela nevinně!
Sergej Ach, pan Obnoskin! Vás bych tu čekal ze všech nejméně! Říkali, že jste před
polednem odjel?
Obnoskin Ano, ovšem. Přesněji řečeno, odjela má matka! Vyprovodil jsem ji ke
Kapitonskému háji a vrátil se, protože mi tu zůstalo ještě nějaké vyřizování!
Sergej Viděl jsem to vaše vyřizování!
Obnoskin Co myslíte? Ach tak! Ale to jste vedle, příteli! Mohu vám říkat příteli? Byla to
ovšem žena, přiznávám, ale tak říkajíc jen poslíček, poslíček! Pořád se hihňala, že prý co
kdyby nás tu někdo spolu načapal, ale když vás pak zaslechla, dostala opravdový strach a
utekla! To víte, ruská dívka má jen jednu čest!
Sergej Jinde jich zřejmě mají víc!
Obnoskin Co myslíte? Ach tak! No, to já nevím, nikdy jsem nebyl v Evropě! Vy jste byl?
Někteří říkají – ovšem ne všichni byli v Evropě – že evropské ženy... zejména Francouzky,
jestli mi rozumíte!
Sergej Rozumím vám dokonale a konstatuji, že v těchhle věcech jste opravdový Evropan!
Obnoskin To ovšem jsem, zároveň ale Rus až do morku kostí!
Sergej To už tak Rusové bývají!
Obnoskin Ó ne, prosím, někteří jsou dokonce Tataři!
Sergej Taťjána Ivanovna třeba?
Obnoskin trhne sebou. Taťjána? Proč Taťjána?
Sergej No, ta přece vykazuje nepopiratelné tatarské rysy?
Obnoskin Ovšem, ovšem, typická tatarská krasavice! Ve směsi se slovanskou krví, ovšem,
ale vyváženě, drahý příteli, vyváženě! Škoda jen, že už je poněkud zvadlá!
Sergej Ale kdyby nebyla – jak říkáte: zvadlá – líbila by se vám? S těmi tatarskými rysy?
Obnoskin Ale co myslíte? Taková žena je pro mne moc nóbl, ostatně točí se kolem ní
Mizinčikov, taky pan statkář, ach, promiňte, nechci nikoho urážet!
Sergej Ujišťuji vás, že dosud jste mne jen porazil!
Obnoskin Moc mne to mrzí, opravdu! Nic jste si neudělal? Nemáte poškozený oděv nebo tak
něco? Třeba kolenní kloub?
Sergej Nic mi není. A vy přece nemůžete za to, že ani anglický gentleman nevidí potmě! Co
to bylo za osobu?
Obnoskin Ta osoba? Byla to ovšem žena, přiznávám... Ale chápejte, její čest! Riskovala
ztrátu cti jen pro obecné blaho, to mi věřte, jen pro obecné blaho!
Sergej To obecné blaho je ovšem v typicky ruském provedení!
Obnoskin Ale to byste špatně chápal podstatu věci! Sama z toho všeho nemá ani nejmenší
prospěch, dokonale ušlechtilá osoba, věřte mi!
Sergej Jako všichni tady!
Obnoskin Jako všichni? Tak to zas ne, příteli! Zdaleka ne všichni jsou tady čestní a
ušlechtilí... Ona však ano! Mnoho, mnoho riskovala, ruská dívka má jen jednu čest, i když
vypadá jako Tatar!
Sergej Takže nakonec přece jen Taťjána!
Obnoskin Ale kdež! Co vás napadá? Já jen – rozvíjím téma, které jste nadhodil, nu,
koneckonců i dívky v Evropě mají čest jen jednu!
Sergej Takže jsme se nakonec přece jen dopočítali!
Obnoskin Dopočítali? Co myslíte? Ach, ano, už chápu, vtipné, ano!
Sergej zpozorní. Zdá se, že někdo jde! Slyšíte to taky?
Obnoskin To bude Foma Opiskin! Raději zmizím!
Sergej Proč zrovna Opiskin? Třeba se vrací vaše známá, aby se tu sešla s dalším kurýrem!
Obnoskin S kurýrem? Co myslíte? Kdepak, určitě to je Foma Fomič, celé večery slídí po
zahradě a na altánek má obzvláště spadeno!
Sergej Tak proč se scházíte zrovna v altánku?
Obnoskin A kde se máme scházet? Což mohu někomu říct: u páté višně od plotu? Ostatně je
to romantické, a Fomovi vždycky ufrknu, jen budu-li chtít!
Sergej Pokud ho nesrazíte k zemi jako mne!
Obnoskin Ani to neškodí! Zmizí.
Sergej šeptem do tmy. Kdo je tam? Mluv, sic zapálím altánek!
Plukovník To jsi ty, Serjožo?
Sergej Svatý Prokope, kdybych ještě jen hodinku počkal, mohl bych je tady všechny podpálit
i s příživnicemi!
Plukovník Bohudík, všude tě hledám!
Sergej Ale proč zrovna tady? Vždyť je tma jako v pytli!
Plukovník Napadlo mne – ale to je vedlejší! Musím s tebou naléhavě mluvit!
Sergej A proč? Stalo se něco?
Plukovník Všechno je ztraceno, chlapče, všechno!
Sergej Co je ztraceno, strýčku? Vždyť nehoří!
Plukovník Nehoří, ale co chvíli může začít! Šlápne na třísky. Vida, tady si už někdo
přichystal i třísky!
Sergej Nesmysl! Kdo by to dělal?
Plukovník Revolucionáři, Sergeji, anarchisté! Nevěřím nikomu!
Sergej Anarchisté chtěli podpálit váš altánek? Proč by to dělali?
Plukovník Jako znamení pro další anarchisty, proto! Oheň po ohni se rozhoří, a než se
naděješ, celá gubernie stojí v jednom plameni!
Sergej Možná máte pravdu, strýčku… Tenhle Obnoskin s Mizinčikovem jsou podivní lidé!
Plukovník Ovšem, ovšem, dávno je pozoruji!
Sergej A co jste vypozoroval?
Plukovník Já ovšem nic, ale Foma říká…
Sergej Ach tak, už rozumím!
Plukovník Ničemu nerozumíš! Všechny stopy vedou do altánku!
Sergej Ani se nedivím, vždyť jak padne šero, všichni se slézají právě tady!
Plukovník Ano, a tvůj nebohý strýček zrovna tak!
Sergej Vy také, strýčku? A co kdyby tu někdo pod vámi podpálil podlahu?
Plukovník Ty třísky určitě založil Foma! Naštěstí nepotřeboval oheň, aby mne načapal!
Sergej Načapal? A při čem, strýčku?
Plukovník Při Nastasje Jevgrafovně, můj znectěný synovče!
Sergej Vy jste… A proč bych měl být já znectěný?
Plukovník Ale vždyť Nastěnka je tvá nevěsta!
Sergej Myslil jsem, že jsme tohle jednou provždy vyřešili?
Plukovník Ale neboj se! Zachovám se jako muž a šlechtic!
Sergej To udělejte, strýčku! A co to obnáší?
Plukovník Vezmu si ji za ženu! Ještě dnes ji požádám o ruku!
Sergej nadšeně. Opravdu? Opravdu to uděláte? Já mám takovou radost, strýčku, pojďte si pro
hubičku! Obejmou se.
Plukovník Jen mám strach, hochu, co udělá Foma!
Sergej Co by dělal?
Plukovník Přece nás načapal! Líbali jsme se!
Sergej Vy jste se líbali?! Tak ona vás má přece jenom ráda?
Plukovník Ano, ano, nemohu tomu uvěřit, hochu! Je to všechno jako krásný sen! Štípni mne,
jestli se mi tahle chvíle nezdá!
Sergej rozverně. Co kdybychom na oslavu… Štípne ho. Podpálili altánek?
Plukovník I pro mne za mne, co sejde na altánku? Vlastně: co to říkáš?
Sergej Tak vidíte strýčku, a vy byste ji byl málem provdal za mne! Vždyť já nemám žádné
zkušenosti s manželstvím!
Plukovník Hrůza pomyslet! Ale co udělá Foma, to mi vrtá hlavou!
Sergej Pusťte ho z hlavy! Co už tak může udělat?
Plukovník Vyvolá skandál a všichni se obrátí proti Nastěnce! Jsou to hrozní moralisté,
Sergeji!
Sergej Já určitě ne, strýčku!
Plukovník Ale co matinka? Co její společnice? Hanba pomyslet, a to všechno před jejím
otcem!
Sergej Kdybychom pod příživnicemi podpálili altánek, měly by rázem jiné starosti!
Plukovník zamyšleně. Ano, to je možné… Ale jak je tam chceš dostat?
Sergej Na jejich zvědavost! Schovají se tam a budou čekat…
Plukovník Na co?
Sergej Na skandál!
Plukovník Na jaký skandál? Já už sem nepůjdu, Sergeji, stačilo mi to jednou!
Sergej Rozneseme mezi všemi, že Taťjánu Ivanovnu chce někdo unést!
Plukovník Nesmysl! Kdo by ji chtěl unést?
Sergej Je mezi tvými hosty málo pánů z Nemanic?
Plukovník Myslíš Mizinčikova? Ten ovšem…
Sergej A co Obnoskin?
Plukovník Ten ovšem také!
Sergej A Foma?
Plukovník Fuj, Sergeji, Foma je duchovní člověk!
Sergej To se vám povedlo, strýčku! Pamatujte si, že Foma je pro obecné blaho schopen
všeho!
Plukovník Ale odmítl patnáct tisíc, Sergeji, a ve stříbře!
Sergej Aby zítra získal třicet! Tři sta! Kolik vlastně má Taťjána Ivanovna?
Plukovník Tři sta tisíc, říkají!
Sergej Pěkně zaokrouhleno!
Plukovník Ale že by ji Foma chtěl unést? Může ji přece žádat o ruku přímo tady, přede
všemi?
Sergej A co když nechce? Co když chce jen její peníze?
Plukovník Že by byl takový mizera?
Sergej Já neříkám tak ani tak, ale jedno vím jistě, že totiž Taťjáně Ivanovně hrozí nebezpečí!
Plukovník Ano, ano, musíme bez odkladu jednat! Ale odkud to víš?
Sergej tajemně. Tenhle altánek už slyšel ledasco, strýčku!
Plukovník Tys u toho byl?!
Sergej Ne že bych přímo byl, ale… Spřádám nitky! Všechny vedou sem, do altánku!
Plukovník Ale kvůli Nastěnce přece nepotřebuji zapalovat altánek?
Sergej Na druhou stranu by to ničemu neuškodilo! Aspoň postavíme nový!
Plukovník Ano, do tohohle by stačilo strčit! Sergeji, ona chce odejít do kláštera!
Sergej Do kláštera? Ale proč, když se máte obapolně rádi?
Plukovník Že prý jiného než mne si vzít nechce, a mne že si vzít nemůže, chudinka!
Sergej A proč by, chudinka, nemohla?
Plukovník Pro mé bohatství, nechápeš? Je příliš útlocitná, příliš – jak se tomu říká – etická!
Všichni by o ní tvrdili, že se vdala pro bohatství!
Sergej Ale to se říká i o carevně!
Plukovník Carevna přece jen nějaké to věno má!
Sergej Sežeňme tedy Nastěnce věno, strýčku! Obrací kapsy. Mám padesát šest rublů… To na
věno nevydá!
Plukovník Já momentálně disponuji jen těmi patnácti tisíci od Fomy…
Sergej A nebudete disponovat vůbec ničím, pokud neučiníte přítrž jeho řádění!
Plukovník Myslíš, Sergeji, že si mne vezme?
Sergej Foma? Určitě! Sní vás celého i s uniformou a pěti sty duší!
Plukovník Že se ti chce žertovat! Musíme si pospíšit, aby mezitím nestihl rozpoutat nějakou
kampaň!
Sergej Touhle dobou obvykle sedí u koňáčku a tráví oběd!
Plukovník To máš pravdu, obědy tu bývají syté!
Sergej Když zapálíme altánek, získáme ještě nějaký čas navrch, a vy se mezitím domluvíte
s Nastasjou Jevgrafovnou!
Plukovník A nemohl bys jednat za mne?
Sergej Strýčku, nebuďte takový stydlín! Já přece nemohu!
Plukovník Proč nemůžeš?
Sergej Vždyť ještě včera jsem ji měl žádat o ruku!
Plukovník A co z toho? Včera ty, dnes já, zůstává to v rodině!
Sergej Tak podpálíme?
Plukovník Podpálíme!
Sergej zapaluje třísky. Jen čistě náhodou… mám u sebe sirky!
Plukovník zasní se. Jak jen je možné, že se do mne zamilovala? Čím jsem si to zasloužil?
Vždyť jsem dědek proti ní! Poslední dobou jsme se scházeli skoro každou noc!
Sergej sehnutý u třísek. Tak proto jsem vás nemohl nikde najít!
Plukovník Jenže nás někdo vyslídil! Přestali jsme se scházet, dnes je to pátý den, ale nešlo to
vydržet! Bez Nastěnky chodím jako tělo bez duše! A navíc, museli jsme se dohodnout o
dalším postupu. Hoří, Sergeji?
Sergej fouká do ohýnku. Ještě mu dáme nějaký čásek!
Plukovník Aniž jsme se domluvili, sešli jsme se opět zde! Ona už čekala víc než hodinu.
Padla mi na prsa a začala o tom klášteře, nemohu se dívat na její slzy, Sergeji, drásá mi to
srdce!
Sergej napřímí se. A v tom vás načapá Foma! Hoří.
Plukovník Ne, to ještě byla samá voda. Hořelo až pak.
Sergej A teď vás obviní, že máte s Nastěnkou nemravný poměr! K tomu přidá Vidopljasova,
jen tak pro efekt!
Plukovník Vidopljasova? Nechutné! Foukni do toho, Sergeji!
Sergej Strýčku! Musíte Fomu zničit jednou provždy! Rozdrťte ho napadrť! Vyrazte s ním
dveře, nebo ještě lépe: prohoďte ho tím vysokým oknem na verandu!
Plukovník A nešlo by to bez toho vyhazování? Uvažoval jsem takhle: teď získáme nějaký čas
hašením, pak se už nic jiného nestihne a zítra hned ráno půjdu za Fomou a všechno mu
vyložím. Jistě mne pochopí! Je to nakonec přese všechno přece jen chápavý člověk!
Sergej Snad ho nebudete žádat o požehnání?
Plukovník Chlapče, je ve mně tolik štěstí, že bych se o ně chtěl podělit s každým!
Sergej Ale to právě nesmíte, strýčku, Foma je velmi záludný moralista!
Plukovník Foma je v jádře ušlechtilý člověk. Ale jestli Nastěnce ublíží… Zatne pěsti a skřípe
zuby. Pak za sebe ovšem neručím, za to ti ručím!
Sergej Teď už jsem docela klidný: ohýnek hoří a Foma se neudrží!
Plukovník Co tím myslíš? Neřekl jsem, že je ušlechtilý?
Sergej Nakonec ho přece jen vyhodíte, uvidíte!
Plukovník Raději bych po dobrém, raději bych po dobrém.
Sergej Ale hoří pěkně, viďte, strýčku?
Plukovník Vždyť to znáš: dveřmi ho vyhodíš, oknem se ti vrátí!
Sergej Pospěšme si, strýčku, altánek už chytá! Ať stihneme vyhlásit poplach!
Energie vakua
Člověku to nakonec nedá, aby nezavzpomínal. Ne že by zrovna vzpomínal, jen to tak někdy
proletí hlavou. Něco, co jste prožili, a pak to vidíte před sebou. Tedy ne že byste zrovna
viděli, to se jen tak říká. Ve skutečnosti byste se pěkně vyděsili, kdybyste uviděli, co vám jen
tak bleskne hlavou. I to někdy stačí. Protože to zrovna nevyhledáváte, vždyť co je na tom
krásného, že jste staří a život je za vámi? Jste staří herci v komedii, která nestárne. Staří
budou nahrazeni mladými, jak jinak? Cožpak někdo jako já může hrát Romea? Může snad
herečka ve věku Romany předvádět Julii? Už když ji oslovíte „Romanko“, je to nepatřičné!
Neříkám, že je kráva. Protože krávě bych klidně říkal Romanko! Snad bych mohl hrát krále
Leara, teď myslím věkově, ne že bych na to zrovna měl… Ale mohu ho hrát jen do té doby,
než mi přestanou sloužit nohy! Pak už mne na scénu nikdo nedostane, a to platí doslova: leda
jeřábem! Což by mohla být nosná aktualizace: Lear na jeřábu! Ego ex machina, úžasné! I
kdyby mne dostali na jeviště, selhává mi paměť a mozková kapacita vůbec. Ten výstup
v nonstopu na nábřeží, kde Sergej žádá Mizinčikova o cigaretu, to byl jen záblesk v tmách,
sám nevím, odkud se to vzalo; tak náhle, a pak už nic! Ani světélko. A co s hercem, který si
nepamatuje text komedie věčně mladé? Rex ex –
Vzpomínky, to je jiná! Vzpomínky utkvívají, ani nevíte proč. Vzpomínky nic
neznamenají. Nejsou černé, ani bílé. Jsou ponejvíc šedé a vznášejí se před vámi jako prádlo
vytažené z hrnce s odbarvovačem. Nicméně se nevyplatí je pokoušet. Zkusil jsem to párkrát,
jako každý, kdo zrovna neztratil paměť, a nikdy mi z toho nebylo zrovna dobře, neřku-li, že
by mi to dodalo chuti do života. Vzpomínky jsou jako pijavice, ty vám taky nedodají chuť k
jídlu. Plavou si kalem u dna louže, jíž se říká lidské vědomí, ale když ji rozvíříte, tu louži,
přisají se vám k mozku a neustanou pít krev, dokud vás úplně vysíleného nenechají na
propoceném kavalci v nadcházejícím ránu! Jediná rozumná věc, kterou můžete v takové chvíli
udělat, je chladná sprcha, což není zrovna moc, jak každý uzná. Zoufalost lidské existence ale
netkví v tom, že nic lepšího vlastně neexistuje, nýbrž v tom, že když ztratíme paměť, zoufale
hledáme, co by zaplnilo proluku v naší bytosti, jako bychom byli upleteni a uhněteni právě
z takových vzpomínek, na něž je lepší zapomenout.
Lidé mne zklamali, vlastně už jenom čekám, až umřu. Kde jsem tohle jen slyšel? Ne
že bych se zrovna těšil, ale mohla by to být úleva. Říkám si: spát, spát! Snad i snít? Snít, či
nesnít? Spánek bez břehů, to by bylo ono! Kde jsem tohle četl? Vylekal jsem se vlastních
slov. Alkohol ze mne zvolna vyprchával a v nose mi zalehlo, že musím dočerpávat kyslík
ústy. To jsou důsledky mého způsobu života: v Raskolnikovově rakvi, v nonstopu na nábřeží!
Tohle že je můj deník? Slova, slova. Vyrval jsem stránku a po ní další. Jako bych hleděl na
někoho blízkého a hrozně se zaň styděl! Kde jsem tohle jen zažil? Ale vždyť píši deník kvůli
dialogům! Jen kvůli nim! Přísahám, nebo snad ne? Abych se pocvičil v řeči divadelní!
Odpověz, ty, za něhož se tolik stydím! Nesmysl, sedl jsi sám sobě na vějičku! Považuješ svůj
život za břemeno, proč si tedy myslíš, že stojí za to o něm hovořit? Jak trapné. Jak se to
mohlo stát, a kdy se to vlastně stalo?
Včera bylo Mikuláše. Ráno stála v novinách zpráva, že kdesi na Petřinách unesl čert
dítě. Matka omdlela, dítě se řevem div neudusilo. Ohromná sranda, ale prý to není na žalobu.
Zpátky ho přinesl anděl, Mikuláš za rohem to celé řídil prostřednictvím mobilního telefonu.
Je mi z toho divně. Je mi divně vůbec, z lidí i ze strašidel. Kdyby mně čert unesl dítě, jak bych
se asi zachoval? Ale já nemám děti. Nemohu tedy vědět, jak bych se zachoval, kdyby mi čert
unesl dítě! Ale táta má asi pravdu: zrůda zůstane zrůdou! Strašidlo strašidlem. Ani za tisíc
bych už na sebe nevzal kůži čerta. Nebo ano? Tisíc je dost peněz. Nemohu už ani zapnout
televizi, a nemusí to být zrovna zprávy z Indie; ženy jsou tam znásilňovány v prostředcích
veřejné dopravy! Zatínám pěsti a cítím se bezmocný. Bezmocný vůči světu, ale to je směšné!
Zuřím, a nevím proti komu, což je směšné. Můj neadresný vztek se vybíjí na Mikulášovi.
Jsem sám. Možná by bylo lepší trávit vánoce s Romanou a rafat se s ní o
spoluvlastnictví? Protože dokud se s někým rafete, tak žijete, i když vám dává kapky. Jo, ty
Romaniny kapky! Ale když nemáte s kým se rafat, zapnete ze zoufalství televizi a vyplujete
do světa na vlnách éteru. A když ji pak vypnete, padáte sami na sebe jako déšť na řeku.
Nazítří vyšla zpráva, že matka uneseného dítěte na tom není psychicky moc dobře. Ale to
přece dá rozum? Musela vyhledat pomoc specialistů, ale to je přece jasné! Každý by musel.
Mikuláš je ideální situace pro únosy dětí, a to je jasnější než cokoli jiného. Právníci teď řeší
otázku, zda matka otevřela dveře dobrovolně a zda čert narušil její soukromou zónu! Když
někdo zvoní, většinou otevřete. Všechno teď záleží na jediném, zda totiž matka s dítětem
vykročila před práh nebo čerti za práh.
Chodím po nábřeží tam a zpátky. Vždy když míjím nonstop bar, nahlédnu oběma okny
dovnitř. Jednou, podruhé. A zpátky: jednou, podruhé. Ale nikdo z mých známých tam nesedí.
Odřeknu si čaj s rumem. Od Vltavy táhne chlad. Šero jako by vystupovalo přímo z řeky.
Hladina, na kterou neslyšně dosedají vločky vlhkého sněhu, má temný lesk rozlitého grafitu.
Taková tma není ani mezi galaxiemi! Jak také, když vesmír obsahuje jen maličký drtek
hmoty? Pak je tam několik černých děr a zbytek je všechno temná energie. To mám
z televize. Energie vakua, chápete? Čím větší je vesmír, tím víc prý obsahuje vakua. Zní to
logicky. Čím víc vakua, tím víc vakuové energie! Urychlený vesmír, chápete? Čím starší
člověk, tím víc vakua! Temná energie v mém srdci se hlásí o svá práva. Odkud se to jenom
bere? Odkud by, vole: přece z vakua! Což to není Hamletův motiv? Urychlený vesmír vás
uchopí a vynese vysoko nad Elsinor. Pak vás pohodí pod útesem, na němž jste kdysi hovořili
s duchem otce. Nic vám v takové chvíli nepomůže, že věříte v posmrtný život! Kde jsem tohle
četl? Nevím, ale z televize to není...
„Pane profesore! Jak se vám vede? Vy dnes nečtete?“
Nikdy bych nebyl věřil, že mohu mít tak velkou radost ze setkání s náhodným, letmým
známým! Pohlédl na mne a nejspíš v první chvíli přemítal, do kterého maturitního ročníku
mne zařadit, ale pak mu v očích blesklo světélko poznání, ukázal na mne a řekl:
„Stifter?“
„Ovšem! Jak se vám daří?“
„Jak by? Jako penzistovi před vánocemi!“
„Chápu. Jsem na tom podobně!“
„Také vás trápí dárky? Nemohu nic vymyslet, poraďte mi!“
„Tak to jste na špatné adrese, já se dárky nezabývám!“
„Ne? Vy nikoho nemáte?“
„Vlastně ne. Leda bych trávil svátky u rodičů v domově důchodců!“
„Tak tohle vám závidím! Kdyby mí rodiče dosud žili, nehnul bych se z domova
důchodců na krok!“
Zarejdovali jsme svými vozíky stranou, abychom nebránili předvánočnímu provozu.
Na žádný rekord tržby to letos nevypadalo. Lidé mnoho chodili a málo nakupovali, takže dva
penzisté s prázdnými vozíky se ztratili v davu. Čechové se rozhodli šetřit, ale dlouho to
nevydrží. Než nadejdou další vánoce, upadnou další a další do osidel peněžních ústavů.
Čechové, ti zdatní chlapíci, žijí na dluh.
„Pro koho máte tolik fixů, pane profesore? Pro mateřskou školku?“
Usmál se spokojeně.
„Ba, můj mladý příteli, u nás je to jako v mateřské škole!“
„Já bohužel nemám vnoučata.“
„Vnoučata? Nenechte se vysmát! Pravnoučata, pane! Vnukové by mne s fixami
vypakovali, i když to možná udělají i tak!“
„A proč?“
„Všechno ta děcka počárají!“
„A kolik jich máte?“
„Pravnuků? Spočítejte fixy!“
„Hm. Jste opravdu početná rodina.“
„Ani ne, ale množíme se. Já měl tři děti, víte?“
„Tak to vám závidím!“
„Není co závidět, pane! Jsem z nich kolikrát celý zmožený!“
„No, ale zato máte komu kupovat dárky?“
„Ale to mi jde ze všeho nejvíc na nervy! Nejde o peníze, nýbrž o výběr. Každému
něco koupit. Každému se zavděčit! Pak nejsou spokojení, ale dědo, já fixy mám, nebo se to
nelíbí rodičům, jako posledně s modelínou!“
„Modelína je krásná věc. Všichni jsme si hráli s modelínou!“
„Ale nezašlapávali jsme ji do koberců! My měli parkety a linoleum, ale co je největší
peklo, pane, je modelína do vody!“
„Do vody? Úžasné!“
„Viďte! Jenže ono se to příšerně rozpatlá po vaně!“
„Ale ta kreativita zato! Dětskou mysl musí takové věci úžasně rozvíjet!“
„Něco vám povím: vnučka je psycholožka! A víte, co mi řekla, tahle psycholožka? Že
to je drekerzac!“
„Drekerzac? Co to je, proboha?“
Naklonil se ke mně, ztišil hlas na nejnižší míru a svěřil mi krásné, sladké vánoční
tajemství.
„Komu záleží na dětské mysli? Na kobercích záleží, pane!“
„Závidím vám. Já vlastně nemám komu vybírat dárky.“
„Já závidím vám. Shánění dárků mne nepředstavitelně…“
Opět se naklonil k mému uchu a šeptem mi sdělil druhé vánoční tajemství, sladší toho
prvního.
„Nashledanou, pane! Radostné vánoce a šťastný Nový rok!“
„I vám, pane! Však se před Silvestrem ještě potkáme!“
„Sotva! Na Silvestra budu unesen!“
„Unesen? Vy plánujete vlastní únos?“
„Ne já, dcery! Unesou mne na chalupu!“
„Tak to bude krásné! V kruhu rodinném. Těšíte se?“
„Budu unešený!“
„Ještě jednou nashledanou.“
„Jo, abych nezapomněl: chodíte do knihovny?“
„Do které?“
„Do městské.“
„No, nechodím. Vlastně do žádné knihovny nechodím! Proč?“
„Měl byste, mají tam krásné věci!“
„Nechce se mi platit poplatek.“
„Nemusíte nic platit! Jsou to vyřazené knihy. Za čtyři kačky můžete mít celou
klasiku!“
„Oni už zas vyřazují knihy?“
„No, představte si! Asi aby se jim tam vešel ten šunt, co se dneska vydává! Tuhle jsem
zašel do jednoho knihkupectví v centru, a to si neumíte představit: samá barva a zlato, rudé
hřbety, zlacené tituly, rozhlédnu se a povídám, máte taky nějaké knihy? Koukali na mne jak
na blázna, nevěděli, co po nich asi chci, o čem vlastně mluvím!“
„To se nedivte, nejsou vyučení knihkupci. Dřív knihkupec o knihách něco věděl, mohl
jste se ho vyptat na to či ono, poradil vám, i když ne vždycky dobře, ale to zas je věc osobního
vkusu, viďte?“
„Tuhle jsem si odnesl za čtyři koruny Pendenisse. Knihovna klasiků, devět set stran!
To je méně než padesátník za stránku, přesněji 0,44 koruny periodicky, počítal jsem to na
kalkulačce!“
„Pendeniss? Neznám! Vy máte kalkulačku?“
„Ale ne, na mobilu! To je Thackerey, William Makepeace Thackerey. Dnešního
čtenáře by to nudilo, možná i vás!“
„Dnes je jiná doba, pane profesore! My dnes nežijeme v dlouhých příbězích. Dnes
jsou v módě filmové povídky, sitcom! Naše životy tvoří stovky mikropříběhů, žádný velký
příběh. Možná na konci, až budeme staří, až budeme vzpomínat.“
„Ale my jsme staří, tedy aspoň já!“
„Ale kdo by vzpomínal? Jsou to všechno jen takové drobnosti!“
„No ano, ale ten seriál se vleče celé roky!“
„Možná bych si měl přečíst toho, jak jste to říkal?“
„Pendenisse! Thackeray.“
„Ano, to by mohlo být řešení.“
„Řešení? A čeho?“
„Číst dlouhé romány o světě, který už není.“
„Žádný svět není! Sám jste to říkal: není žádná současnost! Všechno je vždycky už
minulé, taky MAFIE NA HRADĚ.“
„Tak proč pak ale vůbec číst?“
„Je to rozkoš, drahý pane!“
„Ale co výpověď? O tu přece jde, ne?“
„Ano, ale ta je ukrytá v té rozkoši! Jenže ono to naopak neplatí, víme? Ale to by bylo
na dlouhé povídání! Jestli máte zájem, prodám vám toho Pendenisse za pět korun! Musím
také něco vydělat, chápete.“
„Ne, děkuji, já bych to neučetl.“
„Možná si to jenom namlouváte? Tak tedy krásné vánoce a šťastný a veselý!“
Země zaslíbená byla plná vánočních stromů. Stály v pravidelných rozestupech a byly
červené, modré, zlaté, stříbrné, oranžové, fialové… Až dosud jsem nepřišel na chuť stromům
z obchodních center. Vzpomínáte, co všechno jste doma navěšeli na vánoční stromky? A
tady: uniformita! Ale teď bylo náhle všechno jinak. Jako bych se probudil do nějakého snu.
Stály přede mnou v plné, čisté kráse. Jako bych se prodíral hustým jedlovým lesem a bořil se
po kolena do sametové běloby. A tam dole, na sestupu k jezeru, jsem ho spatřil: strom
s oranžovými plody, spoutaný oranžovými řetězy! Vydechl jsem a zíral naň. Jak byl krásný!
Do uší mi zněly koledy. Srdce se mi sevřelo. Všude kolem proudily davy lidí. Jejich
nákupní vozíky se plnily. Byly tam ořechy i knihy. Zastavovali se, potřásali si pravicemi a
nešetřili blahopřáními. Až dosud jsem považoval tyto zástupy za netečnou a nervózní masu.
Vždy jsem žil s pocitem, že jen já, nekonzumní člověk, slyším v obchodních domech hudbu!
Ale teď jsem prohlédl. Lidé, kteří proudili kol mne, byli srdeční a ohleduplní. Jejich duše,
obtěžkané koledami jako pralesní jedle sněhem, se vznášely nad gondolami supermarketu.
Byl jsem jedním z nich, jedním z konzumních lidí proudících netečně a nervózně Zemí
zaslíbenou.
Po oranžových řetězech skanul čas chudého dětství.
Zpoza fialového vánočního stromu vyrazil Mikuláš.
Lekl jsem se, srdce se mi rozbušilo.
Podával mi leták s nabídkou akčního zboží.
„Jdi někam i se slevami!“
„Copak? Nemáš rád Mikuláše?“
„Vylekal jsi mne!“
„Což se bojíš Mikuláše? Takový veliký chlapec!“
„Podobáš se nehybné figuríně, a pak vyrazíš jako sprinter!“
„Marketingový tah, hochu!“
Došel jsem do Domova seniorů u sv. Dominika ve vzrušené náladě. Brblající otec i
odvodňující se matka byli příjemnější než kdy jindy. Ach, ty vánoční iluze! Jak se všechno
v člověku pohne, nemá-li sám sebe pod kontrolou! Možná to bylo zdání a příjemnější jsem
byl já, ne oni, ale i to mohla být iluze. Zdálo se, že jsou překvapení, nečekali mne. Ale to
všechno, co jsem až dosud řekl o lidech v Zemi zaslíbené, platí!
„Tak jsem právě mluvil s Mikulášem!“
„To se divím! Slyšíš, mámo? Na stará kolena začal mluvit s Mikulášem!“
„Ale vždyť k nám přece nikdy nechodil?“
„Ba jo, jednou u nás byl!“
„Že byl? Nepamatuji se!“
„Tos byl ještě hodně malinký. Málem jsi dostal psotník a my ho pak už nikdy nepustili
do bytu.“
„No, to jste hodní. A jak to vypadalo, ten psotník?“
„Prostě jsi vyváděl. Museli jsme tě vzít k sobě do postele, nebyl jsi k utišení.“
„Celý ses třásl a měla jsem strach, že ti pukne srdíčko!“
„Já vždycky říkal, mámo, Mikuláš je kravina! To je dobrý akorát na strašení malých
děti! Ale kdepak naše máma! Ona je na tradice, jak víš.“
„Já vím, houbový kuba a půlnoční.“
„A víš, proč to dělaj? Aby poslouchaly!“
„Kdo? Děti? Jasně. Co je na tom?“
„Aby uvěřily, že je Pámbu!“
„Ale jdi. To nemá logiku.“
„Jak to, že ne? Ježíšek je přece Pámbu!“
„Ježíšek je marketingový tah, tati.“
„Betlémy jsou hrozná věc!“
„A proč, prosím tě?“
„Protože toho tvýho Jéžiška za pár měsíců ukřižujou! Kam jdeš? Vypijem si kafe!
Máme dobrý, elsinor!“
„Musím si ještě něco zařídit! Přijdu zítra!“
„A přijdeš určitě? Slibuješ?“
Musel jsem odejít, byl jsem totálně rozložený. Mají oba dost vlastních slz, rodičáci!
Musel jsem slíbit, že přijdu – to nikdy žádný z nich nevyžadoval! Nikdy mi neřekli: přijď zas!
Nechtěli to, nebo v tom bylo něco jiného? Zas jednou jsem něco pochopil, a přece nejsem
moudřejší. Už mi nebylo divně, ale pořád tak nějak provizorně. Život nám nakládá, protože
musí vzdorovat entropii. Nakonec podlehne. Jak jinak? Život je oranžová ozdoba na
vánočním stromku galaxie, rotující kolem černé díry i se všemi svými ozdobami, a ani
pořádně neví, odkud se vzal ani kam zmizí. Život je provizorní stav vakua.
Možná, kdybych byl býval rodičům přivedl vnuka... Ale to je nesmysl! Byli by pořád
stejní. I já bych byl stejný, říkal jsem si. Zároveň jsem však cítil, že můj profesor němčiny je
jiný. Nevím, v čem to spočívá: když říkám jiný, nemyslím nějakou konkrétní individuální
odlišnost! Myslím něco, co k nám přichází odněkud z vesmíru a vzdoruje entropii, i když
nemám ani tušení, odkud by se to vzalo ani co by to mohlo být. Přišlo mi, že se stále ohlížím
dozadu, za sebe, do minula! Ne že se ohlížím: já tam hledím! Zírám, jako by divadlo bylo
vzadu! A vidím tam: Obrazy z gubernie, Romanu. Petrandu! A bůhví co všechno. Můj bývalý
byt, samé neexistující věci. Představy! Můj němčinář, vlekoucí nákupní vozík s nákladem
fixů, jako by hleděl dopředu. Protože minulé minulo. Ale co tam vidí? Entropii jako já?
Šel jsem po nábřeží. V děravých oblacích probleskovaly hvězdy pozlátkem iluzí. A
všude kolem nich: temno! Tma na řece, tma pod mosty i nad nimi. Jen žluté body luceren
protkávaly černý šál nábřeží. Řídké vločky ve mně probudily touhu po hustém sněžení. Ta
stará touha: aby všechno zapadlo sněhem! Chodil jsem dlouho sem tam po nábřeží, až jsem
byl celý zapadlý sněhem. Lpěl mi na čepici, na ramenou i na špičkách bot. Byl krásný a něco
z té krásy přecházelo do mého mrzutého nitra. Ulehl jsem s hlavou čistou, ani v baru jsem se
nestavil. Když jsem zjistil, že doma nemám ani kapku něčeho, bylo pozdě se vracet. Ne že by
v nonstopu měli zavřeno, ale nechtělo se mi. Byl jsem uchozený a taky trošku líný. Nebylo to
nepříjemné. Ulehl jsem polosvlečený a během chvíle usnul.
Byl to krátký spánek. Jako kdyby mi hlavou prošlehla elektrická jiskra, byl jsem náhle
při smyslech. Jako kdybych vůbec nebyl usnul, jako kdybych vypil Marquézových sto káv,
seděl jsem na posteli a v hlavě jsem měl jediné: svůj sen! Abyste rozuměli: svůj někdejší sen!
Svůj starý dětský sen. Nebo spíš mladý? Který se mi dnes, nikým nevolaný, zdál znovu. Ale
co to znamená?
Šel jsem lesem. Prodíral jsem se mlázím a vyhýbal se ostružinám, když tu mne
napadlo (takové věci se přiházejí jenom ve snech), že bych mohl letět! A sotva mi to blesklo
hlavou, stál jsem u rokliny. A sotva jsem u ní stanul, vrhl jsem se bez rozmýšlení dolů!
Vznesl jsem se a vůbec mne to nepřekvapilo: sny jsou tak přirozené! Plavmo jsem padal
šikmo ke dnu rokle, ale nedopadl jsem a pouhým přesměrováním paží jsem se vznesl opět
vzhůru. Letěl jsem nad ostružinami stále vpřed.
Avšak les houstl. Náhle byl temný a divně zdivočelý. Letělo se mi čím dál obtížněji.
Musel jsem se vyhýbat mlází a velkým pavučinám. Proniknout mezi podrostem a korunami
stromů bylo stále těžší. Užuž se zdálo, že uvíznu, že budu muset stáhnout křídla a spadnu
dolů, když jsem spatřil skálu. Byla mohutná a temná. A dál nic než hvězdné nebe.
Napnul jsem zbytky sil. Spatřil jsem obrovitý temný otvor. Vletěl jsem do jeskyně.
Nebyla to jeskyně, nýbrž dlouhá temná chodba. Ze stropu visely kořeny a šlahouny a z
nich kapala voda.
Letěl jsem a říkal si: dlouhá temná chodba. Pořád dokola: dlouhá temná chodba!
A najednou jsem věděl, že jakmile to přestanu říkat, budu na konci! Vykřikl jsem
hrůzou. Nechtěl jsem se ocitnout na konci! Za nic na světě jsem to nechtěl.
Probudil jsem se vlastním výkřikem. Nade mnou se skláněla matka.
„Takový velký hoch a počůrá se! Není ti hanba?“
„Mami, mami! Já nechci do pekla!“
„Ale jdi, ty hlavo! Něco se ti zdálo!“
„Mami, mami! Jsou loutky opravdové?“
„Nemluv nesmysly a spi!“
Abyste rozuměli: k vánocům jsem dostal loutkové divadlo! Mohli si za to sami, tak ať
si teď nestěžují. Že se pomočuji. Že mají syna herce! Že je kašpárek, komediant. Že loutky
jsou opravdové, že mají duši! Herci že jsou loutky. To jste nevěděli? Komedie z gubernie – je
opravdová! NAŠE NYNĚJŠÍ KRIZE – groteska! Pod hvězdami, pod nekonečnou oblohou. A
na konci všeho: tunel, tunel, stále tunel... Už s tím sakra přestaň!
Na mostě Legií stojí strážník. Jsem šťastný, když sněží! S každou vločkou jako by na
hladinu řeky dosedal a tál můj smutek. Každá vločka má zvláštní strukturu a každý smutek
má svou vločku. Svou zvláštní a osobitou vločku, příslušející jen jemu, příslušnému smutku!
Vždyť je jich tisíc! Myslím smutky, vločky nepočítám.
Už vím, co je největší drama světa! Představte si takovou scénu z válečné hry. Velící
důstojník dá otci rodiny příkaz, aby vybral jedno ze svých dětí, jež bude zastřeleno. Zastřel
mne, úpí otec, ale tohle štěstí nebude ti přáno! Věc je jasná: budou zastřeleni všichni! Tohle,
právě tohle zahrát na loutkovém divadle! Profesor němčiny mi řekl: Umru, leč hledím kpředu!
Ó, ó, ó! Kamže kpředu? Tam přec nic se nenalézá? Jen tunel a fikce vzdálená! A on: jaká
fikce? Tam život jest, životy mých dětí! Mých vnuků, mých pravnuků. Tunel, tunel, tunel.
Zpívaje si v duchu árii. Světla na Vltavě. Z hradčanského dómu bije půlnoc. Naše
nynější krize. Sypte sýkorkám! Ach, ptáčci nebeští: to děti mé, lidských nemaje! Či ano? Zdá
se jim o tunelu? Mrzne. Koupím lůj, velikou mastnou kouli! V Zemi zaslíbené vše dostanete: i
ptáčka i králíčka! Měl bych si poříditi psa. Ale co to povídám. Nakoupil jsem horu sladkostí.
Ty studené večeře, nekonečné jako sama smrt! Ty věčné toastové chleby: neupečené,
pomazané tence. Nevoní a nechutnají. Kasárenská káva. Nemocniční čaj! Šibeniční režim.
Katolický domov. Ovšem: Církev nelpí na majetku! Až k smrti se promlsáme.
Nemohl bych mít jakéhokoli psa! Muselo by to být štěně, dobře cvičitelná rasa. Tropil
by kousky. Předváděl bych ho dětem. V domovech seniorů! Každého by potěšil. Každý by ho
měl rád. Miloval by mne a já jeho. Procházeli bychom se spolu po nábřeží. V baru by mi ulehl
u nohy a čekal. Až se zvednu, zvedne se i on. Ach, ten můj věčně zalehlý nos!
Naše životy jsou truchlivé jak zvon. U Rudolfina někdo stojí. Má na sobě bílý
balonový plášť a bílý klobouk. Kouří bílou cigaretu. Z úst vypouští bílý dým. Jde k mostu
Legií. Pak stojí uprostřed Vltavy a potichu si zpívá. Vidím: odhazuje do řeky něco bílého. A
řeka šumí, šumí. Muž se kolébá dopředu, dozadu, stojí a mlčí, dopředu a dozadu, jako dítě,
když předříkává básničku. Pak si pomalými pohyby svléká kabát. Strnulý naň hledím.
Vyhoupne se na kamenné zábradlí a vztyčí se proti nočnímu nebi. Rozpaží ruce a chvíli stojí
tak. Pak zvolna, bez kabátu, jen s bílým kloboukem na hlavě, sestupuje po schodišti dolů.
Byl to zdařilý Štědrý večer. Dovlekl jsem strom. Ne velký, jedlička. Ozdobili jsme ho
našimi starými skleněnými koulemi, které jsem vyhrabal ve sklepě. Víc by se mi líbil
uniformní strom, jásavá červená metalíza. Ale máma by protestovala, k takovému že může jít
do společenské místnosti. Tak to bych teda ani já nechtěl. Ani táta, ten především. Bude tam
promlouvat farář! Tak to by nedopadlo dobře. Farář bude promlouvat k těm, kteří nemohou
z důvodů zdravotních do kostela, a k tolerantním ateistům. Otec rozhodně není tolerantní
ateista! Proč taky? Umím si ho živě představit, jak během kázání taví sirkami čínské ozdoby
na stromku.
„Tati, co bys chtěl k vánocům?“
„Kanystr!“
Máma se průběžně odvodňovala, ale ani mi to nepřišlo. Mermomocí chtěla zdobit
stromek, ale dlouho se na nohou neudržela. Byla z toho udýchaná a bodalo ji v každém
kloubu. Ale do táty bych to nebyl řekl! Místo aby zdobil stromek, vykukoval ze dveří a pořád
odbíhal. Pak nám podával hlášení o stavu duchovna v Domově seniorů. Kdo se na svátky
dostal k rodině, za kým přijeli. Za kým nepřijeli. Však on je pan farář utěší, řekl táta. A
nechtěl bys taky utěšit, tati? To tedy chtěl, chlapče: kde máš tu flašku? Ne, tati, kde ty máš tu
flašku! Věc je jasná: táta má někde ulitou lahev a ta jeho hlášení o duchovním stavu domova
seniorů jsou jen záminka.
„Pojď, ukážu ti ten jejich strom!“
Zní to konfrontačně: náš a jejich stromek! Otec se ušklíbá. Nic na tom obrovitém
stromu v zasedačce (tak říká společenské místnosti) mu není vhod! Malý, něžný, pestrý
stromek – to jde od srdce! Co zmůže, co vůbec může dokázat vyfakturovaný strom? Možná
fakturují i lásku k bližnímu? Směji se poněkud křečovitě: otec je tak vtipný! Proč schováváš
flašku, táto? No, přece před mámou! Ona ti nadává, když piješ? Někdy ne. Máma je abstinent,
ale o svátcích si připije. Pak má těžké nohy. Co řekne, až táta vybalí svůj dárek?
„Ale my pro tebe nic nemáme, Jaromíre!“
„To nic, tati! Já pro vás taky nic nemám.“
„Co kdybych ti daroval tu nedopitou flašku?“
„A kolik v ní zbývá?“
„Tak dva hlty, pro mne a pro tebe!“
„A co to je?“
„Zelená.“
„Fajn! A zabalíš mi ten můj hlt?“
„Když my nemáme pijáky!“
„Co dáme mámě?“
„Co já vím! Knížku?“
„Nojo! Vlastně, proč ne? Stejně to nebude číst!“
„Teď ti fakt nerozumím!“
Ve chvíli, kdy tohle řekl, vyšel z místnosti napravo od č. 11 muž v bílém plášti, za ním
dva červení. Ten zadní strkal prázdný vozík. Šli rychle, jako by spěchali za neodkladnou
záležitostí. Po nějaké chvíli vyšly zdravotní sestra a sanitářka. Farář zřejmě nedorazil včas.
„Co se stalo, sestro?“
„Paní Horáčková zemřela.“
„Ale vždyť...“
„Ano, ještě před chvílí tu byli!“
Otec ví, kde se co šustne. Mimo jiné i to, jak dlouho měla paní Horáčková návštěvu.
„Puklo jí srdce!“
„Vy jste takový kecka, pane Bartoš!“
„Nejsem Bartoš!“
„Bylo jí přes osmdesát!“
„To mi je taky! Neměla byste něco veselejšího?“
„Na vánoce? A co byste chtěl?“
„Abyste mi neříkala Bartoš.“
„No, to můžu, pane Bartoň!“
„Sestro Smrádová, neutahujte si ze mne, ano?“
„Asi vám brzo jednu natáhnu, pane Bárta!“
Sněžení za okny ustalo. Tak bych si přál, aby nikdy nepřestalo sněžit, aby padali velicí
huňatí sedláci, aby ostrý vítr zavál všechny chodníky! Zůstanu s našimi v Domově seniorů a
budu se odvodňovat. Táta byl v dobrém rozmaru. Začerstva všechno vyklopil mámě, ale ta se
nezdála být z toho úmrtí na Štědrý den nijak rozhozená. Takových Horáčkových tady už bylo!
Jsou čtyři odpoledne a na sníh pod okny se klade modré šero.
„Vidíš, byla proti tobě úplná jura, a má to za sebou!“
„No, tak to už nebudu dlouho čekat!“
„Kdepak, maminko! Ty tady přežiješ všechny!“
„Chci faráře, budu se zpovídat!“
„Ale maminko, vždyť nejsi křtěná?“
„Co to vykládáš? Já jsem křtěná!“
„Ty a křtěná?“
„Zeptej se báby!“
„Ale ta je přece mrtvá?“
„Něčeho bych se napila, táto. Je mi divně.“
Otec na mne tázavě pohlédl. Ani jeho oči nebyly veselé, ale dosud vzdorovaly. Ty
matčiny byly smutné, jako by se chystala umřít právě dnes před večerními zprávami.
„Víte vy co, tatínku? Tu metaxu dáme mámě! Vy dostanete knížku!“
Šero za okny potmavlo. Začali jsme pod stromek snášet dárky. Trvalo to hodně, hodně
dlouho! Erární řízek nestál za nic, ale tím jsme se nedali zmást: bramborový salát jsme měli
svůj vlastní! A taky svou vlastní, ničím nepančovanou ateistickou lásku k bližnímu! Metaxa
byla vynikající, i když jenom se třemi hvězdičkami. Byly zlaté a vzali jsme si každý jednu na
dobrou noc. Tři hvězdičky z akce v Zemi zaslíbené.
V televizních novinách dávali reportáž z arcibiskupského paláce. Kardinál Duka
v červené sutaně si připíjel s dvěma sty vyzáblých bezdomovců, které hostil bramborovým
salátem. Po dlouhé době viděli kapra jinak než v kádi na náměstí a nešetřili slovy vděku. Byli
popelavě šedí, ale tím víc se leskl kardinálský purpur. Přípitek a slovo na kameru. Při pohledu
zezadu byl kardinál širší než farská kuchařka. Táta to vyjádřil lapidárně:
„To je teda prdel!“
Ještě však nebyl všemu konec! Vánoční svátky pokračovaly a povlekou se přes
Silvestra vlastně až do Tří králů. Máma byla klidná, jen nos měla zalehlý v důsledku dojetí.
Sáhl jsem do kapsy pro nosní kapky, ale pak jsem si uvědomil, že už je nemám. Ale metaxa jí
natolik prohřála sliznice, že usnula vsedě jako robátko a probudila se až na první čůrání. Taky
bych rád věděl, kam půjde těch dvě stě bezdomovců, až je vypakují z arcibiskupského paláce.
Půjdou přes most na druhý břeh a budou si zpívat. Potichu, nebo nahlas? Někteří zpívat
nebudou a nejeden se zahledí do říční hladiny. Ale o to nic.
9. obraz: Hon na Taťjánu
Bachčejev netrpělivě přechází přede dveřmi, z nichž se posléze vypotácí rozespalý Sergej
v županu. No, to je dost! Zaspal jste požár a zaspal byste i konec světa!
Sergej protírá si oči. Jaký požár? A proč hned konec světa?
Bachčejev Altánek shořel do základů, ani hasit jsme nemuseli!
Sergej A kvůli tomu mne budíte?
Bachčejev Ranní ptáče dál doskáče! Kamaráde, tady se dějí věci!
Sergej A co? Máte nějaké stopy?
Bachčejev Ba, podle všeho byla tato akce domluvena v altánku!
Sergej Akce? Jaká akce?
Bachčejev Zmizela, kamaráde, frnkla nám před nosem!
Sergej A kdo proboha?
Bachčejev Naše potrefená vzala nohy na ramena!
Sergej Taťjána Ivanovna? To není možné!
Bachčajev Ba ano, už je to tak! Únos, kamaráde!
Sergej Ne!! A kdo? Mizinčikov?
Bachčejev Ale kde, to je poctivý chlap!
Sergej Ovšem, jak jinak. Pak ale kdo?
Bachčejev Obnoskin, kamaráde, ten mizera s holým zadkem!
Sergej plácne se do čela. Dáma s bílým šálem!
Bachčejev Ano, našli jsme ho v zahradě! Jak to víte?
Sergej Totiž – zahlédl jsem postavu, ztratila šál a zmizela v zahradě. Já šel domů, chtělo se
mi spát, víte, lidé tady se chovají podivně, a tak mi to ani nepřipadlo podezřelé!
Bachčejev Ovšem, lidé jsou tady velmi podivní! Řekněte mi, proč se váš strýc chová jako
pitomec?
Sergej On už je takový, široká ruská povaha!
Bachčejev Já jsem taky široká ruská povaha, a nechovám se jako pitomec!
Sergej Ovšem. Ale ten Obnoskin, kdo by to do něj byl řekl?
Mizinčikov vejde. Je oholený a zevnějškem vůbec nepřipomíná španělského granda. Tak
jedete s námi, nebo ne?
Bachčejev k Sergejovi. Oblékněte se, ať můžeme vyrazit!
Sergej Cože? Vy je chcete stíhat?
Bachčejev A co jiného? Vy ovšem budete sedět v županu a čekat, až se sama vrátí!
Sergej A co když odmítne?
Bachčejev Ale čerta starého! Potkal jsem je na rozcestí! Já jel zrovna k vám a oni uháněli
k Myšinu! Vypadala hezky vyděšeně, to vám povím!
Sergej A kde to je, to Myšino?
Bachčejev Dvanáct verst odtud! Obnoskinova matka tam vlastní nemovitost.
Sergej Šťastná Taťjána!
Bachčejev Šťastná? Děláte si legraci?
Sergej Což nešla za hlasem svého srdce? Pro štěstí musíte něco vytrpět!
Bachčejev Ale jděte, ten ničema ji obloudil! Což to dá mnoho práce?
Sergej Ovšem. Jak jinak? Strýček jede s vámi?
Bachčejev Už dal sedlat. Já ovšem pojedu koleskou!
Sergej Chápu. Jel bych s vámi, jestli na tom trváte!
Bachčejev Ale čerta starého trvám! Strýc mne pro vás poslal!
Mizinčikov Rovněž bych dal přednost kolesce.
Bachčejev Pravda, kobyly ať rajtují plukovníci!
Sergej shodí župan. Nuže vzhůru. Naskočí do kočáru.
Bachčejev s hekáním leze za ním. Vzhůru na lumpa se španělskou bradkou!
Mizinčikov naskočí do kočáru. Na lumpa, co zpívá španělské romance!
Bachčejev Hned nám mělo být podezřelé, jak změnil svůj ruský zevnějšek!
Mizinčikov Bohužel se mi nepodařilo, abych ve svém převleku zabránil tomu, k čemu se tak
očividně schylovalo!
Bachčejev Vy jste chtěl získat jeho důvěru španělským zevnějškem?
Mizinčikov Ovšem, jak jinak?
Bachčejev A nenechal jste si růst knír a bradku dříve než Obnoskin?
Mizinčikov To kategoricky popírám! Bylo to naopak!
Sergej Takže vzhůru na toho lumpa se španělkou!
Bachčejev Ale ona je Ruska!
Sergej S příměsí tatarské krve!
Bachčejev A to Španělky mají?
Sergej Španělky jsou dřevěné!
Bachčejev Ano, nejkrásnější jsou Rusky! Všichni jednou směrem k Myšinu, až jim šály vlají a
klobouky létají s hlav, takže musejí co chvíli zastavit.
Mizinčikov kouří cigaretu. Od takového nízkého člověka se dala čekat lumpárna.
Sergej A proč vy se do toho mícháte? Bylo vám snad ublíženo?
Mizinčikov Mně? Ovšem! V jistém obecném smyslu, samozřejmě! Jde o princip, a mohu-li
pomoci dobré věci, nelituji času ani peněz!
Sergej Ty peníze vám ovšem věřím!
Mizinčikov On není únos jako únos, příteli! Kdybych já například… Chci říci: kdyby
Obnoskin! Když už tedy někoho unesl… Tak kdyby si – čistě hypoteticky – tu osobu –
ženskou, samozřejmě – tak kdyby se s ní oženil, je to něco jiného, než když ji nechá odranou
stát někde u silnice v slzách, což Obnoskin udělá!
Plukovník rajtuje pomalu vedle vozu. To by ovšem jeli k železnici! Toho Obnoskina budu
žalovat!
Bachčejev Což unesl vás, pane plukovníku? To by bylo směšné!
Mizinčikov Prokurátor soudí podle principu!
Sergej volá za strýcem, který se vzdálil směrem dopředu. Tak co tomu říkáte, strýčku? Pěkně
se všechno vyjasnilo, viďte?
Plukovník dozadu. Mlč, nezakřikni to! Všechno se ještě může zvrtnout.
Sergej Co by se vrtalo? V Myšinu je dostihneme!
Bachčejev A co když milý Obnoskin pojede dál? Budeme je honit po těchhle cestách?
Sergej Ruská cesta přede mnou, ruská cesta za mnou. Pro každého je to stejné!
Bachčejev Jak stejné? Což vy vážíte deset pudů?
Mizinčikov Buďte klidný! Obnoskin je v jádře líný člověk, a k tomu dost hloupý!
Bachčejev Vy ho nějak dobře znáte!
Mizinčikov Ano, pracovali jsme kdysi spolu… na jednom projektu!
Bachčejev Ten projekt bych nechtěl vidět! Což se dá spolupracovat s takovým otrapou?
Plukovník Uklidni se, Stěpane! Ještě neměli čas něco podniknout.
Mizinčikov Takový únos není jen tak, musíte se řádně připravit.
Sergej Také bych řekl! Bez přípravy vám vyfouknou nevěstu pod nosem!
Bachčejev A co když ji zavleče rovnou do kostela?
Plukovník V Myšinu není kostel! Nejbližší pop je v městečku, a ten umřel. Mohl by je ovšem
oddat protopop, ale pochybuji, jestli bude mít Taťjána Ivanovna potřebné doklady s sebou!
Bachčejev Ech, protopop ani neví, co doklady jsou! Oddá je ve jménu Páně, ani neškytnou!
Sergej A Taťjána bude šťastná!
Mizinčikov Ta bude šťastná s každým, kdo jí zazpívá romanci!
Sergej Že bych to zkusil i já?
Mizinčikov To by se vám ovšem jinak bádalo! Mohla by vám pořádat sbírky minerálů! Měl
byste vlastní muzeum!
Bachčejev A to prý: je taková tichá, chudinka, já vám řeknu, jak je tichá! Přistihl jsem ji –
vkročil jsem ovšem omylem do těch dveří – stojí před zrcadlem, ruce v bok a tancuje ekosé. A
jak se nastrojila! Jako ze žurnálu, dočista ze žurnálu! A co myslíte? Jak mne uviděla,
rozesmála se a vyzývala mne k tanci! No, to už je úplný výsměch!
Mizinčikov Výsměch hodnotám ruského venkova! Zasloužila by!
Bachčejev Odplivl jsem si a bouchl dveřmi!
Sergej A ona? Běžela za vámi?
Bachčejev Smála se ještě víc, divoženka!
Sergej Pánové, Taťjána není nezletilá ani zbavená svéprávnosti! Nemůžeme ji vzít zpátky
násilím, nepůjde-li dobrovolně.
Bachčejev A jak jinak než násilím? Vždyť je to žena!
Sergej Žena má stejná práva jako muž!
Bachčejev Ale houby s octem! Žena je hříšná nádoba a my ji musíme ochraňovat!
Mizinčikov Kdyby měla poručníka, všechno by bylo jednodušší.
Sergej Ano, ten by už dokázal ochránit její tisíce! Je třeba si uvědomit, pánové, že Taťjána
Ivanovna není docela zdravá, nýbrž že má – takovou mánii! I soudy k tomu dnes přihlížejí,
totiž pokud má někdo mánii a jedná v zatemnění smyslů… Což by mohl být její případ, ne?
Mizinčikov A co únosce? Ten nemůže mít mánii a jednat v zatemnění smyslů?
Bachčejev V případě naší Taťjány bezpochyby!
Plukovník Nesmysl! Jak jde o tisíce, je v tom chladný rozmysl.
Sergej Ale co kdyby ji unesl právě její poručník?
Mizinčikov Pozoruhodná idea!
Plukovník Žena není hříšná nádoba! Je křehká. Musíme ji ochraňovat pro její bezmocnost a
křehkost.
Bachčejev Žena je tady pro muže! Co umí? Kreslit, žvatlat, klimprovat, všechno kvůli
manželi, aby mu zpříjemnila život!
Sergej Bohaté šlechtičny dnes vstupují na univerzity!
Bachčejev Nihilistky! Přivázat je za copy k pranýři a pranýřovat!
Sergej Ale ony nenosí copy!
Bachčejev udiveně. A to mají holé hlavy?
Sergej Nosí moderní účesy!
Bachčejev Fuj! Tohle všechno začalo francouzskou revolucí!
Plukovník Ale car zmohl Napoleona a ochrání ruskou zemi i ženu!
Mizinčikov Jen aby zmohl reformy a dokázal ochránit sám sebe!
Bachčejev k Mizinčikovi. A vy, pane, co soudíte o nihilistkách?
Mizinčikov Já? Že jsou to ve své nejhlubší podstatě negativistky!
Bachčejev Hezky řečeno! A co Obnoskin, je taky nihilista?
Mizinčikov Samozřejmě! Už ten neruský zevnějšek! Nezdá se vám, že Taťjána Ivanovna
v poslední době nějak nasákla volnomyšlenkářstvím?
Sergej Myslíte, že je v lóži?
Bachčejev V tuhle dobu? I když ten Obnoskin je schopný všeho!
Sergej Nejen Obnoskin, viďte, pane Mizinčikove?
Mizinčikov Souhlasím s vámi naprosto!
Bachčejev se křižuje. Taková husa bez poručníka, to je hotový armagedon!
Plukovník Divím se ti, Stěpane! Proč se stále rozčiluješ? Když husa, tak husa, a nech to být!
Bachčejev Snad jsem člověk, ne? Čert mě může vzít, i když mne to nepálí! Vždyť já ji
vlastně mám docela rád, proto nadávám!
Mizinčikov Ale? A nechtěl byste jí dělat poručníka?
Bachčejev Proč ne? Budu-li o to oficiálně požádán, s radostí! Jsem mravně zachovalý,
rozumný člověk!
Mizinčikov Chápu. Také bych nebyl proti!
Plukovník Pánové, za tímhle hájem je Myšino! Jedou mlčky.
Bachčejev Tamhle stojí Obnoskinova bryčka!
Mizinčikov Tohle má být ta nemovitost? Vždyť má slaměnou střechu!
Bachčejev Slaměná nemovitost, poctivě ruská!
Sergej Šťastná Taťjána!
Mizinčikov Barabizna na spadnutí! Tady ještě nejspíš kropí slepice svěcenou vodou proti
uřknutí!
Bachčejev Co máte proti tomu? I my vykrápíme! Věda je ovšem dobrá, ale zvěrolékař je
daleko a někdy ani ten nepomůže! Z chalupy je slyšet pláč. Všichni čtyři vejdou do stavení.
Taťjána sedí na divanu bez opěradla a pláče. Když spatří příchozí, vykřikne a skryje tvář v
dlaních.
Obnoskin stojí vedle ní a vypadá bezradně. Když spatří příchozí, hrne se k nim a podává
všem ruku. Dobrý den, dobrý den, dobrý den, dobrý den!
Bachčejev Hele ji, tulačku! Teď se stydí! A dřív ses nestyděla? Styď se!
Mizinčikov Nedělejte pozdvižení, Stěpane Alexejeviči, nesluší se to! Teď má právo
promluvit pan plukovník, z jehož domu byla unesena! My jsme tu vedlejší.
Plukovník jemně a s účastí. Taťjáno Ivanovno, máme vás všichni tak rádi a tak si vás vážíme,
že jsme se vás přijeli zeptat, co zamýšlíte! Nechtěla byste se s námi vrátit? Matinka i
Nastěnka – chci říci mademoisselle guvernantka – jsou vyděšené, děti proplakaly celé ráno!
Nic vám ovšem neukládáme, nemáme jaksi právo… Jste poctivá ruská žena nezbavená
svéprávnosti a můžete se svým majetkem nakládat po libosti, ovšem zvážíte-li všechny
okolnosti… přece jen, abych tak řekl… Vy mlčte, Obnoskine! Ať se vyjádří Taťjána
Ivanovna!
Obnoskin zavře ústa a skloní hlavu. Mé úmysly byly křišťálové.
Taťjána vzlykajíc. Ach, odvezte mě, odvezte mě rychle z téhle chýše! Chci na skutečný dvůr,
mezi šlechtice! Chci zpátky k vám, pane plukovníku!
Bachčejev Vidíte, co jsem říkal! Pravá ruská žena! Křehká a bezmocná! Nevinná, čistá,
prostě ruská skrz naskrz, a žádná nihilistka! Potřebuje chránit.
Plukovník Dobrá! Tím je vše vyřízeno! Jedeme. Vás, Obnoskine, už nechci vidět! Vyhněte se
mým pozemkům obloukem!
Obnoskin Ale já nic! Proč obloukem? Cesta je obecní!
Plukovník Cesty jsou obecní, ale mužici patří mně!
Obnoskin Ale já nemohu za nic, pane plukovníku! To všechno matka! Máme přece
poslouchat rodiče, znáte Desatero!
Plukovník Posypete si to do pekla i bez Desatera!
Obnoskin A peněz bych užil prospěšně, prosím… pomáhal bych chudým! Chtěl jsem rovněž
přispět k povznesení osvěty a založit stipendium!
Bachčejev Tak on chtěl zakládat stipendium! Pusťte mne na něho, ať mu také nějaké
založím!
Plukovník brání mu. Stěpane, Stěpane… Uklidni se, třeba to myslel upřímně!
Bachčejev Já taky! Chci mu založit stipendium, pusťte mne na něho!
Plukovník Napřed se uklidni, pak zakládej! Třeba by ses mohl také účastnit?
Bachčejev Nakládačky se rád účastním! Kdepak je paní matinka? Ať jsem moskevský
patriarcha, jestli nedřepí někde za španělskou stěnou! Nebo zalezla pod postel? Povedená
rodinka!
Obnoskinová vtrhne do místnosti a vříská. Co se tu děje! Vy si, Jegore Iljiči, vtrhnete s celou
bandou do váženého domu, lekáte dámy, až pláčou, a udílíte příkazy! Jak si to mám vysvětlit?
Ještě mám bohudík všech pět pohromadě, a učiním tomu přítrž! Ještě vím, co je právo na
sebeurčení! K synovi. A ty, mamlase, před nimi natahuješ moldánky? Urážejí tvou matku
v jejím vlastním domě, a ty na to koukáš s otevřenou hubou?
Bachčejev Tahle by taky zasloužila stipendium!
Plukovník nabídne rámě Taťáně a ta se do něj zavěsí. Sbohem, madame!
Obnoskinová Ale takhle ne, Jegore Iljiči! Jakým právem odvádíte násilím Taťjánu Ivanovnu?
Máte vztek, že unikla z vašich hnusných sítí? Vím dobře, co jste zamýšleli, vy, ten povedený
Foma Fomič i vaše matinka! Sám se s ní chcete oženit z nízkých pohnutek! Promiňte, ale tady
to s ní myslíme upřímněji než vy! Když Taťjána poznala, jaké s ní máte úmysly, sama se
mého hochovi svěřila… Sama ho prosila o ochranu! Byla donucena, ona, svobodná žena, pod
rouškou noci prchnout z domu hrůzy! Sami jste ji k tomu dohnali! Je to tak, Taťjáno
Ivanovno? Jak se tedy odvažujete vtrhnout do slušného domu a násilím odvádět slušnou
dívku, bez ohledu na její nářek a pláč? To nedovolím, to nedovolím! Taťjána si přeje zůstat
tady, a taky tu zůstane! Tohle nejsou vaši přátelé, Taťjáno, nýbrž škůdci!
Taťjána zavzlyká. Ne, já nechci! Hned mne vraťte! Já ho nechci, jaký on je muž? Nechci se
provdat za vašeho syna, nehodí se za manžela!
Obnoskinová Že nechcete? Nechcete? Utekla jste s ním, a nechcete? Nadbíhala jste mu…
Taťjána Nenadbíhala!
Obnoskinová Běhala jste za ním po nocích…
Taťjána Neběhala!
Obnoskinová Zaslíbila jste se mu, a teď couváte?
Taťjána Ale já se mu nezaslíbila!
Obnoskinová Měl s vámi jenom nepříjemnosti a výdaje!
Taťjána Já chci domů!
Obnoskinová Tady je tvůj domov, ty… Kdo si teď vezme zneuctěnou ženskou?!
Bachčejev vystoupí rázně a ochranitelsky před Taťjánu. Já si ji vezmu!
Divadelní pudL
Už mi zbývá dopsat jen dva obrazy! S Petrandou to ale jde trochu naštorc. Ne že by se mu
vysloveně nelíbilo, co jsem vytvořil (pardon: napsal, napsal), ale pořád má nějaké
připomínky; to udělat jinak, tohle upravit! Upravit a posunout, říká. Já netvrdím, že co jsem
vypotil, je dokonalé; to v žádném případě! Nejsem Ostrovskij. Ale Petrovy návrhy jsou
jednoduše špatné, v tom je celý problém! Petr před sebou vidí jiný kus než já, to je ono! Myslí
scénicky, kdežto já textově. Dramatizace znamená text, to mi nikdo nevymluví, scénicky
mohu myslet leda tak vakuum! Dnešní divadlo vypadá přesně takhle: vakuovaná scéna!
Pamatuješ, Peťo, cos mi kdysi říkal o dialozích? Že je nejde odposlechnout jen tak na ulici, až
na výjimky, samozřejmě. Někdy ano, někdy to ten mluvčí strefí. Tvou zásluhou také vím, o
co tady jde: dramatik totiž nepíše dialog, ale znak dialogu! Nevím, kdes to vyhrabal, ale je to
tak. Znak promluvy je něco jiného než promluva. V tom je přece rozdíl? Jako mezi krajinou a
krajinomalbou! Kdo kreslí krajinu, netvoří ještě obraz! Znáte ty akvarely šlechtičen ze
zámeckých pokojů? To je ono! Je to mdlé a ploché, takhle výtvarničil i Adolf Hitler!
Nesnesitelné. Proč mi nedopřeješ, abych pracoval s textovými znaky? Námitka, že to jsou i
scénické znaky, je chabá! Herec musí říkat věty, které někdo napsal, napsané věty, nikdy to
nebylo jinak! Pokud to neumí, ať se to naučí! Odvážil by ses měnit věty z Ostrovského? Nebo
Havlovy věty? A právě Havlovy repliky jsou extrémně stylizované, a kdo je neumí říkat, není
herec! Kdo je neumí inscenovat, není režisér! Dramaturg přepisující text, aby se hercům, jak
se říká, vešel do huby, je na dvě věci! Mimochodem: nevíš, co to vlastně znamená? Být na
dvě věci. Na které vlastně? Proč mne nutíš, abych používal takové výrazy?
Na 1. svátek vánoční se u našich objevil Richard. Před tátou se nesmí říkat na Boží
hod; říkáme 1. svátek vánoční. Na Štěpána se smí říkat, ale jen proto, že v listopadu
demonstranti skandovali Na Štěpána bez Štěpána, což byl vysoko postavený komunistický
prominent. Naši dodnes píšou Sylvestr s ypsilon. Máma, když se zapomene, vypustí i syrup.
Proč ne? Člověk má právo na vlastní zaostalost! Či se snad mýlím? Určitě ne, protože zaostalí
jsme všichni; to je antropologická konstanta! Richard patří k těm nejzaostalejším. Tím nechci
říct, že připomíná opočlověka, on je nablýskaný, uhlazený a pohledný muž; až na tu velkou
hlavu ovšem. Ale vnitřně, svým duševním životem, je opočlověk. Po kom on vlastně je?
Omlouvám se! Nebudu to rozvíjet. Eva naproti tomu není krásná, ale je nesporně chytrá.
Možná je i krásná, jen mi tak nepřipadá. V našem věku je to už celkem jedno. Ale v Sidney
dělá ve středním managementu nějaké dost velké obchodní firmy. Abych byl upřímný, neštve
mne Richardova hloupost, ale jeho indolence. Možná není tak hloupý, jak vypadá, umí až
moc dobře počítat, zdá se. Ale vypočítavost, nebo indolence, není to jedno? Nejlepší by bylo,
kdyby byl obyčejný hlupák.
„Tak co, brácho? Jak ti šeptá nápověda?“
„Špatně slyším, musíš víc nahlas!“
„Jak ti šeptá nápověda, ptám se!“
„Nemusíš hulákat, slyším dobře!“
„Hele, nemohl by sis tyhle věci nechat do divadla?“
„Ale já přece nikde nehraju, brácho.“
„Já vím: vždycky jen doma, viď? Bytové divadlo, viď?“
Takhle nějak to mezi námi chodí vždycky. Richard je mladší než já a myslí si, že když
je dobře oblečený, může se mnou jednat svrchu. Nepochopil, že pro umělce není vzhled
důležitý: dnešní umělec se obléká ve vietnamské tržnici! Je fakt, že nejsme bohatí, my umělci.
Ale děláme to s přesvědčením! Bohatý umělec je zkorumpovaný, ještě ani nestačil napsat
větu. Nebo vzít štětec do ruky, to je jedno. Jak je to s herci? Nijak. Herci nejsou umělci. Herec
nic netvoří, herec se pitvoří! Ale to bráchovi neříkám. Na tuhle krabicovou scénu se to
nehodí.
Brzy se dal do allrightu. Mazlí se s mámou (pusa na tvář, pusa do vlásků, pohlazení) a
hovoří s tátou o církevních restitucích. Potom o fotovoltaice, solárních baronech, daňových
únicích a padělání faktur. Ne že by o tom něco věděl (neví nic o ničem), ale ví dobře, co táta
potřebuje slyšet. Že kardinál Duka je solární baron, jen by to táta neměl brát doslova.
Ukradených sto milionů ale doslova brát musí, ať už je scéna krabicová, portálová, církevní,
nebo policejní.
„Já ti, tati, ten kanystr koupím!“
„To bys byl hodný, zapálil bych rovnou i arcibiskupský palác!“
„A proč ti ho Jaromír nechce koupit? To není hezké od něho!“
„Jaromír je posera! Protože se bojí revoluce!“
„Brácho, co to slyším? Ty se bojíš revoluce?“
„Já se, brácho, nebojím! Ale musíme počkat na vhodný okamžik!“
„A co tím jako myslíš?“
Ztišil jsem hlas na nejnižší stupeň slyšitelnosti.
„Až po atentátu na prezidenta!“
„Cos říkal?“
„Po atentátu na prezidenta!!“
„Nekřič tolik, proboha!“
Do věci se vložil otec. Maminka se už delší dobu zabývala problémem, zda to ještě
chvíli vydrží, nebo zda nás pošle za dveře už teď.
„Neber ho vážně, Richarde! Zase na tebe zkouší nějaký výstup!“
Protestuji. Odmítám to. Zaručené zprávy.
„Ne, ne, něco se chystá! Prý na severu!“
„Na severu? Proč ne v Praze?“
„Uhelné pánve, nezaměstnanost. To je přece jasné každému?“
Pak jsem, pravda, sehrál ještě jeden výstup, ostatně nepatrný, i když to byla klasika.
„Ten kanystr, brácho, platím já!“
Richard nic nepoznal, ale trval na tom, že kanystr platí on, i když, pravda, benzín
neslíbil. Ani já. Kdo by taky našemu tátovi sliboval benzín? Kdyby táta chtěl zapálit kostel,
musel bych jít s ním a škrtnout sirkou. Už se mu klepou ruce. Brácha, ten zas přijde na
návštěvu nejdřív na máminy narozeniny, takže v pohodě. Pokud si vůbec vzpomene. Máma
má narozky 21. srpna, ale není vyloučeno, že si táta benzín opatří sám.
„Nevěřili byste, co se mi onehdy stalo! Věřící křesťan mne na ulici obral o sedm
stovek!“
„To bych teda klidně věřil: křesťani jsou parchanti!“
„A jak víš, že to byl křesťan? Představil se ti? Promiňte, já jsem věřící křesťan a jdu
vás obrat, kde máte peněženku?“
„No, budete se divit, ale představil se mi!“
„Falešné jméno umí vypustit každý!“
„Nojo, ale já mu ty peníze daroval!“
„Tak na co si stěžuješ? Prostě jsi blbej a hotovo!“
„Nejsem blbej, brácho! Jsem ušlechtilej!“
„Tak proč teda říkáš, že tě obral?“
„Protože to podvodník přece jenom byl, ale sympaťák a řečník, profesionál!“
„A to žes byl ušlechtilej? Právě naopak, brácho, ty podporuješ zlo!“
„Neřekla bych, že to byl věřící! Věřící takhle nejedná!“
Dlouho jsem si takové věci myslel i já. Že jako víra dělá lidi lepšími! Že věřící křesťan
by tohle a tohle nikdy neprovedl. Pak jsem pochopil, že to je diskriminující premisa. Je to
stejné, jako kdybych řekl: Ale tohle by ateista (hinduista, buddhista) nikdy neprovedl (jako
třeba že by vás poslal na hranici)! Každý by se mi smál, ale když totéž řeknete o křesťanovi,
tváří se každý jako agent Vatikánu. Je to předsudek, že víra dělá lidi lepšími! A tady je další
problém: že křesťané si to myslí jen a pouze o křesťanské víře! Takže když se nějaký muslim
odpálí v obchoďáku, nepočítá se to. Každé derby Celtic – Rangers je třicetiletá válka.
„U jednoho ruského klasika je taková scéna: dva sedláci se vracejí z trhu a rozhodnou
se, že přespí v zájezdním hostinci. Jeden z nich si za utržené peníze koupil stříbrné hodinky
na řetízku, a ten druhý, když je spatří, po nich zatouží, a když se ten první obrátí k němu zády,
pokřižuje se, řekne: Bože, odpusť mi, načež zapíchne toho prvního jako vepře.“
„Co to je za blbost? Ne, něco takového se může stát jen v Rusku!“
„Upřímně, Richarde: to tak málo znáš Čechy?“
„A já ti říkám, že Jaromír má pravdu!“
„A v čem jako?“
„Že náboženství dělá z lidí zvířata!“
„Ale to přece nemyslíš vážně, tati?“
„Proč ne? Copak ty jsi v nějaké církvi?“
„Ne, ale přece náboženství...“
„Náboženství je na hovno, jak říká klasik!“
„Klasik marxismu-leninismu.“
„Kdepak, brácho, tenhle Rus nepatřil ke kritikům náboženství!“
„A co tím teda hergot chtěl říct?“
„Že víra se nedá měřit žádným vnějším měřítkem!“
„Co je zas, kurva, tohle za blbinu?“
Byla by to pěkná scéna, s těmi sedláky, ale do OBRAZŮ Z GUBERNIE se nehodí.
Škoda! Nemá pravdu Petr, že bychom měli poněkud „přitvrdit“? Možná, ale ne zas tak moc!
Protože za sametové revoluce se lidé nezabíjeli. Kapsářů byl plný Václavák, ale mrtvola
žádná. Jedno mi ale hlava nebere: proč by měl Foma Opiskin vystupovat v kostýmu
nestvůrného hmyzu? To nemyslíš vážně, Peťo! To už z něj udělej rovnou tasemnici! Copak to
nechápeš? Foma není alegorií až ve chvíli, kdy z něho uděláš hmyzáka! On je alegorie už teď,
jako člověk a právě jako člověk! A musím divákovi vysloveně pověsit na nos, že to je
podobenství o českých vánocích 1989? Jdi do prdele s Kafkou i Čapkem. To se můžem
rovnou dát na loutkové divadlo.
Což taky patrně udělám! Petr si myslí, že mu dám text a on že si ho použije, jak se mu
zlíbí! On se totiž jen tak tváří, že pracujeme spolu. Protože OBRAZY píšu já! A všechny ty
úpravy dělám za něho, aby to mohl jenom vzít a předhodit komisi! Jak jsem mohl být tak
hloupý? Ale možná jsem jen podezíravý. Možná to opravdu děláme spolu? Že by si nenašel
čas, aby věc předělal sám a podle svých představ? Je pravda, že předělávky jsou ze všeho
nejhorší: možná že právě těm se chce vyhnout? No, tak to má hodně práce! Co je na tom
divného? Pracuje na plný úvazek a k tomu ten přechod do Prahy. Já jsem v důchodu, mně se
to mluví! Kdo to řekl? Já? Ne, to nejsou má slova! Neřekl jsem nic takového. Možná mám víc
starostí než Petr s celým svým divadlem! Jak se tak dívám kolem sebe, nebude to daleko od
pravdy.
Jestli udělám text, který obstojí před komisí, octne se mé jméno na plakátě vedle
klasika. Ale jisté to není. Když tak o tom uvažuju, ani moc pravděpodobné to není. Protože
jedna věc je, jestli přijmou Petra na místo dramaturga, a druhá, jestli dají hru na repertoár.
V lepším případě budu stát vedle klasika. Ale co z toho? Kdo zná dílo klasika tak dobře, aby
ocenil můj vlastní vklad? Vždyť já sám dával Petrovi zapravdu v tom, že OBRAZY
Z GUBERNIE jsou ideální pro dramatizaci! Text se jen hemží dialogy! Vzpomínáte: chambre
à quatre portes? Všechno by se dalo hrát v jediném pokoji, ani patery dveře nemusí mít! Ale
dal bych je tam, pokud bychom to chtěli napsat klasicky! Jako aluzi, poklonu starému divadlu.
Některé z nich by mohly být jen namalované. Že jsme se nakonec rozhodli udělat to jinak
(rozhodli? Petr rozhodl), je další věc. Když říkám další, myslím tím ústupek obecnému vkusu.
I když je pravda, že v sitcomech tahle poetika frčí, měl jsem na tom trvat!
Takže co udělám. Dopíšu OBRAZY Z GUBERNIE, už zbývají jenom dvě scény.
Dopíšu je, i když do toho nemám kdovíjakou chuť! Taky bych to mohl odložit, ale nechci být
zrádce. Ať je zrádce Petr, když už to musí být! Vložil jsem do textu až příliš mnoho práce,
příliš energie. Pochopte, že nemohu pracovat jako ve čtyřiceti! Dvě tři hodiny mne udolají, a
z toho píšu hodinu čistého času. Jde to pomalu. Ale má to na mne dobrý vliv. Mám před
sebou cíl, i když vím, že to celé bude k ničemu. Nedělám si iluze. Cíl, který k ničemu není –
k čemu to je? Ale vždyť jsem řekl: k ničemu! K čemu je Hamlet, uvedený před deseti lety? A
nemusí to být ani okresní scéna! Před dvaceti, před padesáti. Jako by se nikdy nehrál! Jako by
ti herci nikdy nehráli! A přesto táhnou dál tu káru (Thespidovu káru, jak se mezi divadelníky
říká) a někteří z nich možná odcházejí do výslužby s pocitem dobře vykonané práce a
smysluplně prožitého života.
Koupím si psa. Budu s ním chodit na dlouhé procházky podél Vltavy. To bude
uklidňující! Až budu sedět v baru na nábřeží, ulehne u mé nohy. Musí to být dobře cvičitelné
plemeno, všichni mi doporučují pudla. Proč ne? Pudl je pitvorný pes! Sdostatek pitvorný, aby
mohl vystupovat na divadle: vlčáka bych na jeviště netahal! Však taky ve Faustovi
nevystupuje německý ovčák? Vlčák může vystupovat nanejvýš ve špionážním dramatu
z padesátých let. Tehdy na scéně vystupovali pohraničníci a podobná nedivadelní havěť.
Partyzáni, úderníci. Ten výraz o pitvořícím se herci mám od Petra. Ne že by byl z jeho hlavy.
Sám je přece herec, on to říkal proto, aby rozlišil tvůrčího a netvůrčího umělce. Tvůrčí a
tvořivý jsou dvě věci, říkal Petr. Herec může být tvořivý, ale tvůrčí je jen autor. Havel, ne
Landovský. Chápete? Kdo by znal herce Shakespeara, kdyby nebyl napsal Hamleta?
Abych se nezdál moc nafoukaný: také ten, kdo adaptuje text pro scénu, je jen a jen
tvořivý! Tvůrčí/tvořivý: tohle znamenají ta dvě jména vedle sebe na plakátě! Když už je to
tak, měl bych z toho vyvodit důsledky. Jenže jaké? Tohle mi vždycky nejvíc vadilo: že jsem
to věděl, ale nic mne nenapadlo! Takže. Co víme pozitivně? Že text OBRAZŮ přece jen
dopíšu! Tím pádem to bude můj text, to za druhé. Aha, takže už vím, proč to chci mermomocí
celé napsat sám: abych byl Pánem prstenů! Když to dopíšu sám, text bude můj! Bude mi patřit
a mohu klidně říct Petrandovi tralala, nedám, to je moje! Fakt bych byl taková svině? A proč
ne. Koneckonců: k čemu silná slova? I já mám svoje umělecké zásady, byť jsem ve výslužbě
a nejsem tvůrčí umělec! Když dnes Petr řekne, že autor tvoří a herec se pitvoří, znamená to
totéž, co dřív? Ne! Znamená to, že začal považovat práci režiséra za tvůrčí! A to je ten
tragický důsledek, vyplývající ze špatné premisy!
Petr nebude v Praze hrát, možná sem tam nějakou menší roli. Chtějí ho především jako
režiséra a dramaturga! Režisér i dramaturg (lhostejno, zda to je jedna či dvě osoby) jsou tvůrčí
tehdy, když do inscenace vloží něco zásadního. Jenže co zásadního vložit do klasika? Nějaký
posun, ano, nějaký přesun, ano, nějaký odsun! Z klasika se stane moderna a z adaptátora
spoluautor. Mělo by mi to lichotit, ale ve skutečnosti to pobuřuje. Co z toho, že Foma
vystupuje jako nestvůrný hmyz? Co to má, hergot, znamenat? Já vím, už Aristotelés rozlišuje
drama a divadlo. Ale myslí to tak, že účinky tragédie se dostavují i bez inscenace! Ne tak, že
by se účinky inscenace obešly bez textu! Kdyby athénský režisér přepsal Sofokla, hnal by ho
tento kol amfiteátru! Ale tímhle, Peťo, se z tebe nestává tvůrčí subjekt! Copak to nevidíš?
Stále zůstáváš jen tvořivým chudákem, co si namlouváš? Výsledkem je jen to, že se pitvoříš!
Protože svým perem hraješ za herce, kterého jsi přinutil, aby dělal hmyzáka, ale to ti nesmím
dovolit! To ti nedovolím. Víš, co to znamená? Hra je moje, moje, moje!
„Ale já neříkám, že z Fomy udělám hmyzáka! To byl jen takový nápad! Copak
nechápeš, že musím vždycky předložit víc inscenačních možností?“
„Ale tím právě navedeš blbečky na oběžnou dráhu!“
„Blbeček na oběžné dráze, tak to jsem ještě neslyšel!“
„Což je podivné, protože takových se motá kolem divadla až moc! Myslíš, že to
neznám? Každý kulisák se považuje za arbitra umění, o osvětlovačích raději nemluvím!“
„Vím, že ti mistr světla nejde pod nos, ale dnes se osvětlování scény studuje jako
samostatný obor! Zaspal jsi dobu, Jaromíre! Dnes už se kulisy nestříhají z lepenky!“
„Jenže herce se nikdo neptá, zda chce hrát Fomu Opiskina nebo masařku!“
„Herec musí zahrát všechno! Kam bychom došli, kdyby si herec určoval, jak bude
hrát?“
„Neříkám jak, říkám co! To už pak můžeš z Fomy rovnou udělat partyzána. Hele, to
byl skvěle interpretovaný hutník! Mašín jako nestvůrný hmyz. Chtěli jsme svobodu, Petře!“
„Copak ji nemáme? Ale druzí ji mají taky, to je jasné!“
„Ano. Grantoví harcovníci divadla.“
„Přeháníš.“
„Já vím, že ano. Ale chci přehánět! Pamatuješ na Šmerala?“
„Herce, nebo politika?“
„Herce, samozřejmě! Hrál ve Skřiváncích na niti Zdeňka Nejedlého!“
„Ano, a skvěle!“
„Ale o rok později hrál Nejedlého ve filmu Vítězný lid!“
„No ano. Ale co tím chceš říct?“
„Že to nebyl národní umělec, ale prostitut.“
„Není snad každý národní umělec prostitut?“
„A tím pádem i každý herec, který hraje v čemkoli! V roli, která se mu příčí, a on
přesto hraje. Být dobrý ve všem, to je zvěrstvo!“
„Ale Vítězný lid nebyl dobrý film! Jen si vzpomeň na ty promluvy: on recitoval věty
z politického úvodníku! Výkon to nebyl od Šmerala, ale od toho jeho společníka, kdo jen ho
hrál? Už nevím, to je jedno. Protože neřekl ani worta, nesměl do řeči pana ministra zasahovat,
ale musel přitom živě reagovat!“
„Pak to ale byl špatně napsaný text!“
„Ano, bylo by třeba ho přepsat. Volit jiná slova, rozdělit repliky mezi obě postavy.“
„Ne! Špatný text je prostě špatný a nemá se hrát!“
„Pravda je, že Šmeral uměl tu slámu zvednout se země a pustit po větru, to by jiný na
jeho místě těžko dokázal!“
„A proč byl dobrý u Menzela a nebyl dobrý ve Vítězném lidu?“
„Byl stejný v obou rolích!“
„A to právě ne! A víš proč? Protože ve Vítězném lidu mluvil řeč, a ne znaky!“
Když ministr Nejedlý hledí na Prahu, vidí znak. Svůj znak, komunistický! Když na ni
hledí páter Halík, vidí ji v jezuitském oparu. Ale já chci, do prdele, jiný znak, svůj znak pro
Prahu! Nevím, jaký by měl být, a tak píšu podobenství o ruské gubernii. Co je na tom
divného? Hmyz je uvnitř člověka, ne v jeho podobě. Tak to napsali Čapkové, jako bys to,
Peťo, nevěděl!
Petranda vraštil obočí a hleděl do prázdna. Pak sklouzl pohledem na přední stěnu baru,
kde ve výši očí stála metaxa, z níž, jak se zdálo, krom nás dvou nikdo jiný nepil.
„Chápu, co myslíš. Ale ta věc s mluvou a znaky je poněkud vágní, nemyslíš? A taky
už trochu stará!“
„A co z toho? Že je stará, neznamená ještě, že není pravdivá!“
„Možná je pravdivá, ale toporná! Nepřišlo ti nikdy, jak jsou ty Havlovy dialogy
toporné?“
„Ale ony nejsou toporné! Jsou stylizované!“
„Ve finále to vyjde nastejno.“
„A co to je, to tvé finále?“
„Jevištní mluva, přece!“
„A víš vůbec, co říkáš?“
„No, co říkám?“
„Právě jsi hodil celou literaturu do odpadkového koše!“
„Ale hovno.“
Metaxa mi ani nechutnala. Přívětivý tón se vytratil, spolupráce vázla. Ale jak jsme se
mohli dohodnout o textu, když jsme uvízli na východiscích? Byl jsem z toho rozladěný,
ostatně i Petr. Zjevně oba. Už to nebylo, co dřív, celé to nějak nedávalo smysl! Doba si nás
podala. Co je doba, namítnete. A já dodám: doba je to, co si nás podává!
„Koho budeš volit?“
„Nevím. A ty?“
„Schlafenberga určitě ne!“
„Takže Zemana?“
„Ani Zemana! Jsou to krávy oba!“
„Mně ti to celé připadá jako nějaká nestvůrná dramatizace České otázky!“
„Jak to myslíš, české otázky?“
„S velkým Č, chápeš? Spor staročechů s mladočechy o šlechtu!“
„A pak že se dějiny neopakují!“
„Proč by se neopakovaly? I divadlo se opakuje.“
„A co říkáš Nečasově aféře?“
„Střílel bych je na potkání!“
„Pamatuješ, jak Havel v devadesátém pospíchal se zrušením trestu smrti?“
„Udělal chybu. Dnes by se to hodilo!“
„A ty bys Nagyovou pověsil?“
„Proč ne? Když visela Horáková?“
„Snad nechceš ty dvě srovnávat.“
„Právě proto, že nechci! Co je s tebou?“
„A co premiér? Taky na provaz?“
„Toho bych propustil, jenom vykonával příkazy! Ono je to těžké, když ti někdo drží
ruku na poklopci! To byl citát, promiň.“
„Ty předčasné volby nedopadnou dobře, Jaromíre!“
„Proč ne? Myslíš, že nebude nikdo zvolený?“
„Ale jo, i Hitler byl zvolený!“
„Chtělo by to zas jednou revoluci, Peťo!“
Metaxa mi nechutnala, ale pil jsem. Proč ne? Je to můj honorář! Co sním a vypiju, je
moje. Má výplatní páska, ostatně za komančů jsem dělal totéž zadarmo. My všichni dělali
zadarmo! A to bylo krásné. Umění se nedá zpeněžit! Knihy – ano! Divadlo – ano! Ale báseň?
Ale román? Ale drama? Nedá, nedá, nedá.
„Divadlo, Jaromíre, není sen!“
„Ne? A co teda?“
„Skutečnost, realita! Umění možného.“
„Ale co naše ideály? Ideály Václava Havla, Karla Steigerwalda, Becketta, Handkeho?
Thomase Bernharda? Ti všichni chtěli na divadle nemožné!“
„Taky je nikdo nehraje. Sem tam, aby se neřeklo. Ale jsme snad demokrati, ne?
Divadlo je drahá záležitost a peníze daňových poplatníků...“
„Už je to tady! Celou dobu jsem to čekal!“
„Ale s tím přece musíš počítat?“
„Církev je taky drahá záležitost, a nikdo nezpochybňuje její nároky!“
„Jak to, že ne? A co socani?“
„Slova, slova, slova.“
„Podívej, takoví jako ty do divadla nechodí!“
„Ani do kostela.“
„Takoví jako ty sedí doma a čtou si, v sobotu si pustí ČT2, zkouknou nějakého toho
Lorcu, zanadávají si. Tak holt hrajeme pro diváky o level níž, ale to neznamená, že nejsme
sami k sobě poctiví! Že se nesnažíme o umění, o výpověď! Nějaký ten Lorca se vždycky
zinscenuje.“
„Kde by se vzal Lorca.“
„A díval by ses?“
„Asi ne. Bál bych se toho.“
„Čeho, prosím tě? Umíš to vůbec formulovat?“
„Umění možného. Nestvůrného hmyzu.“
„Takže neumíš. Půjdeme domů?“
„Ale co zbyde, Peťo, když přeškrtneš sen?“
„Zbyde skutečnost, realita!“
„Ne, zbyde přeškrtnutý sen!“
„Přeškrtnutý sen je pořád sen. Přeškrtnutý znamená, že je pořád čitelný, nemyslíš?“
„Nezbyde ti nic, Peťo! Žádná realita totiž neexistuje! Vždycky existuje jenom sen, sen
o realitě! A to věděli všichni velcí umělci. Kdežto vy sníte už jenom o divadle! Adaptujete
mistry minulosti, protože, přiznej si to: vy nemáte text! Žádný, žádný text! Přiznej si, že tahle
naše adaptace, celé ty naše neslavné OBRAZY Z GUBERNIE... Že vůbec všechny adaptace,
ať už jsou jakékoli, to je stav nouze, siréna před náletem, po němž se daňový poplatník bude
procházet po troskách Národního divadla a sbírat měděný plech! Vy už totiž ani nevíte, co si
máte o skutečnosti myslet! Proto o skutečnosti nepíšete! Proto jen adaptujete a kurvíte staré
mistry!“
„Aha, zas to tvoje divadlo v epoše adaptací?“
„Něco ti povím: v každé scéně z televizního sitcomu je víc pravdy o současnosti než
v těch vašich aktualizacích! Ten blbej Ozzák má v sobě větší výpovědní hodnotu než
devadesát procent vašich divadelních komedií! To jsou bulvární komedie, Peťo, nic než
bulvární komedie.“
„Ale sitcom je přece divadelní forma? A dost stará, jestli se nemýlím!“
„Tak proč ho neděláte?“
„Sitcom? Na divadle?“
„A kde jinde?“
„Jako soubor jednoaktovek?“
„Ne, jako sitcom!“
„A proč bychom to dělali? Toho je plná televize!“
„Ano, a víš proč?“
„???“
„Protože v televizi pochopili, že sitcom je dramatický nerv současnosti, tak proto!“
„No, tak jsme si zablbli, pojďme zpátky k vážným věcem.“
„Já mluvím vážně, Peťo.“
„No, toho jsem se právě bál.“
„V sitcomu jsou vážné věci pojaty humorně! Jsou to vážné věci, Peťo, protože
například Ozzák chlastá, jeho brácha sám vychovává dceru, její kamarádi ze sousedního bytu
jsou zanedbávaný děti... Když se dochechtáš, tak ti běží mráz po zádech.“
„Tobě běží mráz po zádech při sitcomu?“
„Ne při, ale po! A v životě to je totéž. Na první pohled se nic neděje. Chodíme do
práce, bavíme se, děláme srandičky. A potom, když se zastavíme, nám běhá mráz po zádech!
Protože se zastavíme u prkenný ohrady a ptáme se, co je za ní! Co by? Třeba ghetto?“
„Uveď nějaký relevantní příklad, a já ti ho vyvrátím.“
„Tak třeba naši, Peťo. Vyvádějí věci, že bys puknul smíchy, však jsem ti o nich
nejednou vyprávěl. A když se dosměješ, běží ti mráz po zádech a ty běžíš do baru, abys to
spláchl.“
„Vaši nechodí do práce.“
„Stáří, Peťo, je ta největší dřina na světě! To tě nikdy nenapadlo?“
„A co jako?“
„Že to je kosmické drama!“
Byl už ze mne pěkně otrávený, ale ještě jsem ho nepustil.
„Všechno, co děláte, Peťo, je plevel, jen vycpávka, a ne divadlo!“
„Divadlo jako kosmické drama! Mystérie Ozzáka a jemu podobných!“
„Ano, a stačilo by málo, aby z toho bylo skalní divadlo!“
„Co je zas tohle, proboha?“
„Jste služebníci neužiteční, jste na hovno! Uniká vám pravda opravdová!“
„A co to teda je, podle tebe? Jen na mne prosím tě zas nevytáhni ty svoje znaky!“
„Co to je? A to mám vykládat zrovna tobě?“
„No, prosím tě o to.“
„To je text, silnější než sama skutečnost! To je verze skutečnosti, která nás učí vidět
skutečnost! Nic ti nepomůže, když napíšeš hru s aktuální tematikou, i kdyby ti na jevišti stál
sám Klaus a Nečas a všichni ministři a Nagyová s utrženým poklopcem premiéra v drápech,
protože tohle všechno je jenom Dreckersatz! Já mluvím o něčem jiném.“
„Ty ses nějak rozparádil!“
„Končím, Peťo! Nechci už mít nic společného s divadlem! S tímhle divadlem!
Koupím si psa a budu chodit po poutích! Jsem demokrat a budu lidem ukazovat, co mají rádi!
Co jsem až dosud napsal, ne napsal: co jsem adaptoval, možná tvořivě, možná že ne, tak to
spálím, hned jak se vrátím domů!“
„Ale vždyť nemáš kamna?“
„Ve vaně!“
„Vždyť nemáš ani vanu!“
„Nech mě, Peťo, prosím tě! Divadlo umírá a já chci umřít s ním! V tomhle nejedu.
Foma Opiskin prostě nedostane české jméno! Jen přes mou mrtvolu. Vždyť jsem už napolo
mrtvola, copak to nevidíš?“
„Nech toho, Jaromíre! Ty jsi právě živý až moc! Potřeboval bys naopak trochu
přidusit! To některý starý lidi potřebujou. Všechno dobrý? Takhle se přece nerozejdeme!“
„Díky za pití, díky za jídlo. Příště platím já. Nezlob se.“
Zlobil se a já věděl, že žádné příště nebude. Možná že bude, nejsem prorok. Ale my
dva už se jen těžko sblížíme! Ne že by to nebylo možné: je to možné, hádali jsme se i
v lepších časech! Jenom ty časy jsou teď horší, takže jsou logicky vzato horší i naše hádky.
Ale abych to zapravil, musel bych dopsat OBRAZY Z GUBERNIE. Nejen to: musel bych je
předělat podle Petrandových představ! A to nedokážu. Ne že bych mu nechtěl vyhovět, chtěl
bych to až k uzoufání! Ale já to neumím. Tužka mi píše jinak, klávesnice zlobí. Tohle přece
musíte chápat! Ať jsi jakkoli plochý, můj čtenáři ukrytý v papíře, tohle chápeš, vím to.
Protože jsi napruzený stejně jako já. Stejně jako Peťa! On není jiný, zlobí se, protože je
stejný. My všichni jsme stejní. Doba si nás podala.
Jak jsem šel po nábřeží, vztek ze mne pomalu, krok za krokem vyprchával. Chvílemi
jsem si připadal trapný, vždyť co říkal Petr, docela chápu. Ale chápu a beru, to jsou dvě různá
slova! Dvě různé věci. Dva různí lidé. Dvě divadla. Dva začátky a dva konce, dvě různě hustá
vakua.
Nábřeží bylo temně bílé. Už několik dní nesněžilo a bílý dekor podléhal zkáze.
Začínala nadvláda šedé a černé. A začínala jako vždycky nenápadně. Jedna saze, druhá.
Druhé, třetí zrnko prachu. Ještě není Silvestra a všude hloučky rozjařených borců. Neony
padají do Vltavy a vytvářejí iluzi světa pod vodou. Vlastně to není špatný nápad, s tím
pudlem! Bude to něco nového: Loutkové divadlo s pudlem! Psí divadlo, loutkový pudl.
Divadelní pud se nedá vymýtit! I já jsem demokrat: od poutě k pouti! Orchestrion, ředitel
divadla svolává lid na představení, turecký med, děti. Když už nemáme prkna, která
znamenají svět, tak aspoň překližku! Aspoň tu pouť! Není to nádhera? Je to nádhera!
Překližka a nad ní vůně cukrové vaty. Nad vatou oblaky. Nad oblaky vesmír. Tak jsem se
nadchl pro svou opileckou ideu, že jsem přešel svou bytovku. Když jsem se vracel, zazvonil
mi mobil.
„Ahoj! Zdalipak víš, kdo ti volá?“
„Podle hlasu bych soudil, že jste žena, paní!“
„Uhodl jste. A zdalipak víte mý jméno?“
„Zrzavá? Macatá? Prachatá?“
„Čau, Laudone! Nevzbudila jsem tě?“
„Prachatou, prachatou, tu já mám nejradši!“
„Vidím pevně, že nevzbudila!“
„Čau, ségra! Odkud voláš?“
„Z hotelu! Odpoledne jsem byla u našich.“
„Tak to je bomba! Nevycházím z údivu!“
„Sejdem se zítra? U našich? Bylo by to nejvíc praktické, co říkáš?“
„Proč ne? V kolik?“
„Tak ve tři. Chtěla bych, abys byl u toho!“
„U čoho?“
„No – dár, chápeš!“
„A co to bude, klokan?“
„No, něco podobnýho! Hlavně pro mámu.“
„Táta nic nedostane?“
„Ale taky! Bude mít radost! Jak žiješ? Máma říkala, že jsi zas u divadla?“
„Máma všechno poplete!“
„To je možné. Říkala, že něco píšeš.“
„Tak to říkala pravdu!“
„No, tak to na tom není zle? A co píšeš?“
„Pro Petrandu. Takovou dramatizaci. Dneska jsme rozdělali krizi.“
„Jako expouzice – koulise – kríse?“
„No, spíš už katastroufa.“
„Nebuď záhadnej! Stálo se něco?“
„Porafali jsme se. Asi se na to vyseru, Evo! Nemám náladu na ty jeho divadelnický
žvásty!“
„Ale byl přece dobrej?“
„Ale von je dobrej i teďka, jenže jeho názory mi serou!“
„Názory? Ser na názory, brácha! Důležitý je výsledný tvar!“
„No právě!“
„Já ti rozumím, brother! Právě proto mluvím tu metaforu.“
„Teď jsme se nějak zamotali. Takže ve tři?“
„A proč bys to Petrandovi neudělal? Když to potřebuje!“
„Když to potřebuje, ať si to napíše sám!“
„Ale tak nebuď na něho takovej! Vždyť je to náš kamarád!“
„Ale ty mne nechápeš: tyhle změny, ke kterým mne nutí – já se pod to nemůžu
podepsat!“
„Tak se nepodepisuj! Tak si vem anonyma. Sám říkáš, že už ti chybí jen kousek?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Máma říkala!“
„Zatracená máma! Co si má pamatovat, to zapomene, ale tyhle blbiny nezapomene!“
„Je na tebe pyšná, Jaromíre!“
„Já vím. A má mne ráda.“
„Tys o tom někdy pochyboval?“
„Ale né. Tak ve tři?“
„Jo, zítra. Vlastně dneska.“
„Takže v patnáct nula nula, plas mainas.“
„Cože?“
„Že tři budou za půl hoďky! Tak čau!“
„Ahoj, brácho! Těším se na tebe. Zejtra dáme řeč o Petrandovi. Mohla bysem se s nim
taky vidět?“
Tak to mi scházelo. Ne, že Eva a tohle. Ale ty usmiřovačky, jenže já se s ním nechci
usmiřovat! A proč ne, říká Eva v mých představách, tak to mám vždycky: nejvíc času
prokecám s lidma, který jsou někde úplně jinde, teď to myslím místně, ne názorama. Ser na
názory, Jaromíre! Ale vždyť nic jiného nemám? Až se vzdám názorů – hm, co by se stalo?
Byl bych bez názorů! Jaká úleva, jen si to představte! Ale je něco takového vůbec možné?
Vždyť bez názorů není ani pudl, samozřejmě divadelní. Krouží a krouží, až usne pod
gamatama. Můj spící loutkový pud! Můj PudL.
10. obraz: Prohozz
Sergej přechází salonem a upíjí čaj. Zastaví se u okna a zahledí se ven. Je dusno, cítím ve
vzduchu bouřku!
Plukovník vstoupí. Tady jsi! Musím s tebou mluvit! Hrůza, co se děje! Dnes nikdo ani na mši
nebyl!
Sergej Dobré jitro, strýčku! A co je na tom tak hrozného?
Plukovník U nás se chodí do kostela každý den, nejsme jako vy v Petrohradě!
Sergej V Petrohradě je do kostela daleko! Stane se, že nedojdeš!
Plukovník Matinka dostala křeče, museli ji masírovat! Když přišla k sobě, začala volat Fomu,
a on, představ si to, odmítl přijít!
Sergej ironicky. Ani se nedivím! Je toho na něj moc!
Plukovník Teď nás svolává sem do salonu, že prý nám chce něco důležitého!
Sergej Cože? Foma?
Plukovník A kdo jiný? Obnoskin?
Sergej A nechtěl jste, strýčku, všechny svolat vy sám? Nechtěl jste jim vy sám říci něco
důležitého?
Plukovník Ovšem, a právě to se hodí, že to Foma udělal za mne!
Sergej Za vás, samozřejmě... A co jste myslel tím Obnoskinem? On je zde?
Plukovník Ne, ale zítra přijede na oběd! I s matinkou!
Sergej Svatý Prokope, tenhle člověk je neforemná hrouda dobroty!
Plukovník Já neodsuzuji Obnoskina! Cožpak bych neudělal totéž, co on, kdybych byl svolil
k tomu ohavnému sňatku? Snad přece jen nepřijde do pekla, co myslíš.
Sergej Za únos? To nevím, strýčku, ale čistě občansky vzato...
Plukovník Ach, to u nás nikoho nezajímá! Důležité je, co na to řekne Ježíš!
Sergej Spíš Foma, řekl bych. Ale co jste mi vlastně chtěl? Snad mi nemíníte kázat
evangelium?
Plukovník Ještě jsem to neřekl? Sergeji, mám strach, že mne odmítne!
Sergej A proč by to dělala?
Plukovník Ale vždyť jsme o tom včera hovořili.
Sergej To je pořád dokola. Prostě musíte riskovat!
Plukovník Ale já nerad riskuji. To bych byl špatný velitel, kdyby mi životy mých vojáků
nebyly nade vše!
Sergej Ale to byste nevyhrál jedinou bitvu! A tohle je bitva, strýčku: přede všemi, oficiálně
žádat o ruku! Překvapit, stisknout, nedat vydechnout!
Plukovník Ano, překvapit, stisknout... Možná máš pravdu!
Sergej Ovšemže ano! Tohle nebude jako někde v altánku! Nebude mít čas na vytáčky: braň
se, nebo se vzdej!
Plukovník Sergeji, já napsal Fomovi dopis, to jsem ti chtěl ještě říct!
Sergej Dopis?!
Plukovník Ano! Všechno jsem mu, kamaráde, pravdivě a otevřeně vylíčil. Dva listy jsem
popsal, že zkrátka mám povinnost – chápeš, svatou povinnost – nabídnout jí sňatek, po tom
všem!
Sergej Ano, to je pravda! A dál?
Plukovník Prosil jsem ho, aby nikomu neříkal, že nás viděl v parku... Zaútočil jsem na jeho
šlechetnost, rozumíš!
Sergej To jste ovšem útočil na opuštěnou pevnost.
Plukovník Aby mi pomohl u matinky a přimluvil se!
Sergej Tahle je ovšem dobře opevněná a zásoby má na několik roků!
Plukovník Vyjádřil jsem to asi špatně, neumím mluvit, ale psal jsem, abych tak řekl, srdcem
a namáčel pero v slzách!
Sergej Uvidíme, co Foma udělá s těmi vašimi slzami! A odpověděl?
Plukovník Dosud nic. Jen jsem ho potkal v předsíni, v nočním úboru, v bačkorách a čepičce –
on spí v čepičce a ponožkách, je u nás ovšem v noci chladno.
Sergej Ano, ale co řekl?
Plukovník Neřekl nic! Jen se na mne zadíval takovým zpytavým pohledem, jako by se ptal:
je tvá láska pravá, jsi vůbec hoden takového štěstí? V tom pohledu bylo všechno, Serjožo, a
ještě mnohé jiné!
Sergej Strýčku, nečekejte od něho nic dobrého, buďte ve střehu!
Plukovník Ne, kamaráde, tohle neříkej! Já mu věřím! A také je to moje poslední naděje.
Mohu se ovšem oženit i tak, ale jen za cenu úplného rozvratu! Matinka mne prokleje, všichni
mi budou vyčítat, že jsem pro vlastní sobecké štěstí obětoval blaho celku!
Sergej Ale naopak, strýčku, naopak! Všichni čekají, až uděláte ten správný krok, který bude
požehnáním pro všechny!
Plukovník Ba ne, chlapče, jsem bídák! I matinka to říká.
Sergej Vaše matinka je ovšem anděl!
Plukovník Foma je má jediná naděje, on je sjednotitel! Je pravda, že druhdy bývá mrzutý a
podrážděný, ale když jde o spravedlivou věc... Pochopí to a uzná mé důvody! Ty ho ještě
neznáš z té lepší stránky! Ale aby jen, Bože můj, neroztroubil to včerejší setkání u altánku!
Co potom? Čemu by se pak na světě dalo ještě věřit?
Sergej Pravda, čemu už věřit, když ne Fomovi?
Plukovník Viď? Také to tak cítíš?
Sergej Cítím, strýčku, ale není to libá vůně! Ukáže na potemnělé okno. Bouřka snad vyčistí
vzduch!
Mizinčikov vstoupí. Co je nového, pánové? Krom toho, že Bachčejev... Pan Bachčejev!
Šlechtic Bachčejev! Bylo to od něho obětavé, krajně ušlechtilé! Zachránil, tak říkajíc, čest
panny! Jsme jak posedlí zachraňováním cti, nezdá se vám, pánové? Ale cože Foma Fomič
chodí jako bez duše? Zkrotl nám nějak, je zamyšlený, mluví málo nebo vůbec, nevzteká se...
To je nebývalé! O našem výletu ani slovo, jako by se nebylo nic stalo! Celé odpoledne k sobě
nikoho nepustil, zamkl se a modlil se za lidstvo nebo něco takového! Ale z očí mu kouká, že
něco chystá!
Sergej Co ten tak ještě může chystat? Uvidíte, Mizinčikove, kdo tady co chystá, nebo
nechystá!
Plukovník Bojím se, Serjožko... Jsem bídák, on je vznešený!
Vidopljasov otvírá dveře. Prosím, panstvo, račte! Vejdou generálová, příživnice, Taťjána,
Bachčejev, Nastasja Ivanovna a Ježevikin, za nimi i Falalej a nějaké služebnictvo. Panstvo se
mlčky posadí, sluhové stojí u zdi. Všichni zírají k otevřeným dveřím, u nichž obřadně stojí
lokaj.
Mizinčikov Komedie může začít! Ozve se zahřmění. Hle, přichází Pán, oděný v oheň a
blesky!
Foma důstojně vejde, postaví se zády k rudému křeslu, ukloní se a obřadně usedne. Tísnivé
mlčení. Vidopljasove, všechno hotovo?
Vidopljasov zavře dveře a postaví se u nich. Ano, prosím!
Foma Můj uzlík jsi dal na vůz?
Vidopljasov Jak jste ráčil poručit!
Foma Dobrá! Jen ještě pár slov a půjdu.
Generálová vstane a neklidně se rozhlíží. Co se děje? Kam půjdeš?
Foma nevšímá si jí. Loučím se s vámi navždy, moji přátelé, mé drahé stádce, a chtěl bych
vám říci několik posledních slov...
Plukovník Fomo, co je s tebou? Co to zas vyvádíš? To ty jen tak, viď? Zkoušíš nás!
Foma Chystám se opustit tento dům, pane plukovníku! Rozhodl jsem se jít, kam mne oči
povedou a nohy ponesou, už jsem si za vlastní peníze najal prostý vesnický vůz.
Ježevikin pro sebe. Světe, zboř se! Mužik si najal žebřiňák za vlastní peníze!
Foma Není nijak velký. Na něm leží můj uzlík. V něm chléb s tvarohem. To postačí. Výživná
strava na cestu. Několik oblíbených knih a dvoje prádlo. To je všechno, co si nesu do svého
vyhnanství.
Ježevikin Nezapomeňte na deštník, pane vrchní veliteli, pořádně se nám zatáhlo!
Plukovník Ale kdo tě vyhání, Fomo? Kdo tě vyhání?
Foma Jsem chud, ale za nic na světě nepřijmu zlato, jímž jste se mne včera, pane plukovníku,
pokoušel korumpovat!
Plukovník Já, Fomo? Tebe zkorumpovat? Což to vůbec jde?
Foma Měl jsem odejít hned, jak jsem odmrštil a zdupal váš mrzký peníz! Proč, ptáte se?
Protože by pak mé oči nemusely spatřit, co spatřily, a nemusely by nad spatřeným ronit hořké
slzy! A tohle je žeň duchovní setby, kterou jsem tak marnotratně mezi vás rozhazoval? Co
slovo, to perla! A vy?
Ježevikin My jsme ovšem prasata, pane vrchní!
Sergej k sobě. Duchovní prase je ovšem originál!
Generálová zavyje. Držte mne, mé družky, sic padnu mrtvá k zemi! Je konec, konec světa,
konec všeho, umírám!
Příživnice ji zachytí a podpírají. Nepadni, naše paní! Buď statečná! Buď pravá ruská žena!
Ježevikin Ta ovšem snese i bití potěhem!
Plukovník Proboha, Fomo, co to má znamenat?
Foma si gestem ruky zjedná klid. Ptáte se, co to znamená, pane plukovníku? Řeknu vám.
Řeknu vám, co to znamená, avšak neopomenu předeslat, že mne vaše otázka překvapuje!
Vysvětlete tu přede všemi, prosím, jak vůbec můžete pohlédnout do mých upřímných očí,
aniž byste se hluboce rděl a klopil zrak?
Plukovník Ale vždyť se ustavičně rdím a klopím zrak, Fomo!
Sergej Ach, plukovník ustupuje! Jestli se brzy nevzpamatuje, prohraje bitvu na celé čáře!
Foma Vysvětlete mi tuhle psychologickou záhadu, a odejdu obohacen o nový poznatek
zvrácenosti lidstva, jehož nestoudnost je ovšem bezedná!
Příživnice Lidstvo je zvrácené, zvrácené!
Foma Vždyť už i já, rozumný a usedlý člověk, se začínám v tomto domě bát o svou
bezúhonnost!
Příživnice Hrůza, hrůza! Otevřete okna, ať vyjde nečistý duch!
Bachčejev k Taťjáně. Rozumíte jim?
Taťjána Ale ovšem, vy rozpusto! Chystá se svatba!
Foma Chtěl bych vám jen ještě, pane plukovníku, poskytnout poslední napomenutí! Věřte, že
opravdu poslední, neboť po něm už nebude následovat žádné další, zůstanete zcela sám, bez
duchovní opory!
Plukovník Svatý Prokope, jak to jen vydržím? Navěky bez tebe? Navždy bez opory?
Sergej Vzhůru, strýčku, taste a zmocněte se kýžené kvóty!
Foma Jestli ve vašem srdci zůstala jen jiskra čistoty, přemáhejte svou vášeň, pane
plukovníku! Jestli zhoubný jed dosud nepronikl do morku vašich kostí, tlumte požár, jak jen
můžete! To vám radí Foma Opiskin, tajemník vaší matky a všeobecný duchovní vůdce!
Plukovník Fomo, ujišťuji tě, že jsi na omylu, a hned to dokážu! Mohu promluvit? Klid,
přátelé! Což se vůbec nedostanu ke slovu?
Foma Mírněte své vášně! Ovládejte se! Chceš-li ovládnout svět, ovládni sám sebe! Jste
šlechtic, měl byste být na svém panství zářným příkladem! Ale jaký zde dáváte svým
poddaným příklad? Modlil jsem se za vás celé noci a tápavě hledal možnosti pro vaše štěstí.
Nenalezl jsem nic, neboť štěstí spočívá ve ctnosti, ne v zhýralosti!
Plukovník Proboha, Fomo, zadrž! Něco jsi špatně pochopil, mluvíš z cesty!
Foma Nikoli zahálka, pane plukovníku, leč bdělost, pohotovost před Bohem, carem a vlastí!
Pracovat je šlechtic povinen, pracovat jako poslední nevolník, a ne zahálet!
Bachčejev Ale já jsem šlechtic, vážený pane, a šlechtic, jak známo, nepracuje, protože to má
zakázané od Boha!
Taťjána Ale orat s manželem, to snad není zakázané?
Foma Obracím se nyní k vám, sluhové věrní! Milujte své pány a oddaně a pokorně plňte
jejich vůli, neboť jenom tak se jim zalíbíte. A vy, pane plukovníku, buďte k nim spravedlivý a
milosrdný! Poddaný je také člověk – obraz Boží!
Plukovník Já? Já že mám být milosrdný? Milosrdnější už být nemohu, vždyť bych přišel na
buben!
Foma Zbývá několik podrobností. Jsou nicotné, ale nutné v této smutné chvíli. Na Charinské
pastvině nemáte dosud posečeno, pane plukovníku. Neodkládejte to, koste a skliďte co
nejdřív, dobře vám radím!
Plukovník Ale Fomo, psal jsem ti přece... Tak už mne přece pusť ke slovu!
Sergej Mlčte, strýčku, povíte nám to, až odejde!
Plukovník Ale to bude boží dopuštění, nikdo už nebude poslouchat!
Foma Vím, že jste chtěl vykácet kus Zyrjanského lesa. Nedělejte to, opět vám dobře radím!
Chraňte lesy, protože lesy udržují vláhu na povrchu země. Země je kulatá a voda lehko steče
dolů. Škoda, že jste na jaře tak pozdě zasel. Až zaráží, jak pozdě jste letos zasel, pane
plukovníku.
Plukovník Fomo, necháš mne už promluvit?! Jen půl minuty a vše bude vysvětleno, zůstaneš
s námi a všichni budeme šťastní!
Foma Všechno ovšem neprobereme, nedostává se času. Z nejbližší zastávky, pane
plukovníku, vám pošlu písemný rozklad, jak si počínat. Sbohem, Falaleji, a netancuj
Kamarinského!
Falalej se rozbulí. Bů, bů.
Foma Vidopljasove, zůstaň u svého jména a nerouhej se Bohu!
Vidopljasov otevře ústa, ale k ničemu se nedostane.
Foma Sbohem, Marfo, sbohem, Gavrilo! Nezapomeňte na Fomu, jenž se za vás bezustání
modlí! Pojď, starče, pomoz mi na vůz! Budu se za tebe modlit po celou cestu. Zvedne se a
kráčí ke dveřím. Venku silněji zahřmí.
Generálová zaječí a běží za ním. Nepustím tě, nepustím tě!
Plukovník chytne ho za ruku. Ne, Fomo, takhle tě nepropustím!
Foma sebou marně škube. Snad mne nemíníte zadržeti násilím?
Plukovník Je-li to nutné, třeba násilím! Musíš vysvětlit, nač jsi tady celou dobu narážel!
Nemůžeš mne jen tak bez ničeho nařknout přede všemi ze zhýralosti a odkráčet si! Tys nečetl
můj dopis, Fomo? Nebo jsi četl, a nic nepochopil? To přece není možné, to není možné! Ty,
takový muž, duchovní vůdce a tajemník samého Krista!
Foma vyvřískne. Váš dopis? Ejhle, váš dopis! Zde je! Trhám váš dopis, pliji naň! Dupu po
něm a naplňuji tím věčný mravní zákon! Trhá dopis. Jednou, podruhé, potřetí! Rozleť se,
špíno! Buďte napadrť, slizká písmena! A pozdravujte peklo, z něhož jste vzešla a v němž
nenávratně skončíte i s tím, kdo vás v křivém úmyslu napsal! Raz, dva, tři! Tak.
Plukovník začíná křičet. Tys nepochopil, nic jsi nepochopil, Fomo! Žádám o její ruku, chci
jen štěstí své i její! Není žádná špína, slyšíš? Žádná špína, žádná špína!
Ježevikin Ouvej, on ho žádá o ruku mé dcery!
Foma O její ruku, říkáte? O její ruku?! Obloudil jste tu dívku a teď mne šálíte žádostí o její
ruku? Neboť jsem vás oba viděl včera večer v sadu pod keři!
Generálová vykřikne a padne nazad do křesla. Všeobecný zmatek.
Příživnice střídavě křísí generálovou a pobíhají po salonu, vykřikujíce něco o ruské ženě a
jejím tragickém konci.
Plukovník Pod keři? Co znamená to tvoje pod keři? Vzpamatuj se!
Foma Ajta, tajemství vyneseno jako světlo zpod kbelce! Budu je hlásat, kamkoli půjdu, to je
můj nejvznešenější úkol! Sám Bůh mne vyzval, abych odhalil tento vřed na tváři Ruska! Jsem
připraven vystoupit na chudou doškovou střechu a hlásat odtud mrzký čin všem okolním
národům i všem, kdo půjdou kolem! Amen, pravím vám, že jsem včera v noci přistihl
plukovníka s touto dívkou, která se tváří nevinně, ale nevinná věru není, nýbrž usiluje
ovládnout tento statek skrze jeho slabého pána, s nímž se miliskovala pod keři!
Nastasja kvapem odejde.
Ježevikin spěchá za ní. Nasťo, Nasťo, neposlouchej toho trotla! Každý přece ví, že lže
každým slovem!
Příživnice Ach, jaká hanba! Kam se uchýlíme? Celé Rusko si na nás bude ukazovat!
Plukovník zatíná pěsti. Fomo, já tě varuji, nenič sám sebe!
Foma se přestává kontrolovat. A protože se poplašil, že jsem ho přistihl, chtěl mne, čestného
a přímého člověka, ovlivnit lživým dopisem, abych zástěrkařil jeho mravnímu zločinu! Ano,
zločinu!! Neboť jste z dívky, dosud tak nevinné –
Plukovník Ještě slovo a zabiju tě!
Foma klidně a hrdě. Vyslovím své. Je to má povinnost. Udělal jste z Nastasji Ježevikinové
zhýralou děvku!
Generálová se nakrátko probrala, a teď opět padá do mdlob.
Příživnice se jako párátka naskládají kolem ní.
Ježevikin se vrací. Co jste to řekl? To čisté stvoření že... Má holčička, mé všechno? Vždyť za
ni dýchám, já za ni žiji, pane plukovníku, zastaňte se jí!
Plukovník postupuje pomalu k Fomovi.
Ježevikin Pane plukovníku, dávám vám ji za ženu! Nestrpte urážku své snoubenky, to volá
do nebe!
Plukovník přistoupí k Fomovi, uchopí ho za ramena, otočí se s ním a vší silou jím mrští proti
vysokému skleněnému oknu na verandu. Foma jím prolétne a zmizí ze scény. Ticho. Gavrilo,
seber ho, nalož na vůz a za deset minut ať je z mého panství! Pokud se do půlhodiny nevrátíš,
poštvu za vámi oběma psy!
Ježevikin Je vaše, pane, je vaše! Jdu pro ni, tohle je svatá chvíle! Odkvapí.
Falelej bulí. Bů, bů.
Vidopljasov pomáhá Gavrilovi s Fomou, kterého ovšem vybitým oknem nevidíme.
Bachčejev To je mela, co tomu říkáš, Táňo? Konečně trochu klidu!
Taťjána Bude svatba! Což jsem to neříkala?
Bachčejev Uděláme dvě svatby společně! Já všechno platím!
Taťjána Ty můj rozpusto! Zaplatíme štěstí každému, kdo jen bude chtít!
Ježevikin Pane Rozpusto, do své smrti vám budu blahořečit, když to uděláte, a já se svými
dětmi budeme robotovat na vašich polích, jen neponechte mou dcerku v takové hanbě!
Dohlédněte na všechno, aby pan plukovník zas neobrátil!
Mizinčikov Ten už neobrátí! Ale já mám čas, abych se obrátil, ledaže by ještě byl oběd, což
pokládám vskutku téměř za nemožné! Pro každý případ se stavím v kuchyni!
Plukovník Matinko, matinko, probuďte se! Jste živa? Dýcháte? Ach, ona dýchá, ona se
probírá! Je vám lépe? Můžete mne vyslechnout?
Generálová pozvedne hlavu a slabým hlasem vyráží jednotlivá slova. Jegoruško. Pro Boha. Já
tě nepoznávám. Synku. Mám tě ráda. Pro tvé dobro.
Plukovník Matinko, představoval jsem si tuto chvíli jinak, ale události nás předběhly! Slyšela
jste nařčení, slyšte i ospravedlnění! Miluji tu bezúhonnou dívku, už dlouho ji miluji a nikdy
milovat nepřestanu! Bude to štěstí pro mé děti a vy získáte hodnou dceru! Matinko, požehnáte
nám?
Generálová Žehnám ti, synku, jen pro Boha živého zavolej Fomu zpátky! Zavolej ho,
zavolej, sic to nepřežiju! Pošli pro něho, pokud ovšem ještě dýchá!
Ježevikin Ó, ten přečká všechno! Neměl bych teď dojít pro svou dceru? Měl, nebo neměl?
Ano, dojdu pro ni, ať je všeobecné štěstí úplné!
Plukovník je bezradný. Matinko, matinko, což ho mohu zvát pod svou střechu, po tom všem?
I kdybych pozval, nepřijde, je příliš hrdý! Klesne před ní na kolena.
Generálová Není, není! Vrať mi ho, Jegoruško, vrať mi moje štěstí!
Plukovník Ano, ale co dál? Co dál, matinko? Jak budeme vespolek žít?
Generálová Budeme žít jako holoubci v jednom holubníku! Už tě nikdy nebudu proklínat,
nebudu ti vyhrožovat peklem! Vždyť Bůh i beztoho vyřídí naše účty za nás!
Bachčejev Zatraceně, aby ty svatby nebyly nakonec tři!
Taťjána tleská. Tak Foma si bere paní generálovou? To je rozkošné! Bude trojsvatba a
všechno platím já! Dloubne tlouštíka do žeber, až hekne. Heč!
Bachčejev Vskutku, mé štěstí je teď trojnásobné! A navíc je tu jistota, že v tomhle manželství
nepřiberu na váze, což můj lékař jistě uvítá!
Plukovník Matinko, já ho tedy pozvu, omluvím se a pozvu ho, omluvím se za to nepěkné
násilí, neboť vskutku nevím, co to do mne vjelo, ale co když se nebude chtít vrátit? Co si
počneme potom?!
Generálová Bude, bude se chtít vrátit! Já ho znám, je jako kuřátko v bouři! Jděte za ním,
přemluvte ho! Padněte před ním na kolena. A jestli nic nepomůže, přiveďte ho násilím!
Plukovník Násilím? Mám opět použít násilí?
Generálová Ano, násilí je ze všeho nejlepší!
Příživnice Ať žije násilí! Násilí je nejlepší!
Korovkin vstrčí hlavu vyraženým oknem. Co tu slavíte? Vy už víte? Ovšem, kdo by nevěděl!
Já jsem Korovkin, filosof! Vy neznáte Korovkina? Ale pan plukovník mne zná a pozval mne
k vám! Uspořádám přednášku, přátelé, a zvu vás všechny! Ať žije Rusko!
Ježevikin Ten už toho moc neodpřednáší, soudě podle jeho zjevu!
Generálová Jegoruško, nech si Korovkina, ale mi vrať Fomu Fomiče!
Korovkin Fomu Fomiče? O tom bych mohl vyprávět! Je to číslo, řeknu vám, potkal jsem ho
cestou!
Generálová Což on žije?!
Korovkin usedne vedle ní na divan. Ovšem, a jak! Rozprávěli jsme spolu chvíli! Usne.
Generálová On žije! On žije!! Jegoruško, jdi za ním! Pošli proň! Vrať mi jej! Vždyť prší a
nastydne! Nastydne, umře! Jsme přece v Rusku?
Příživnice Ano, jsme v Rusku, naše dobrodinko!
Korovkin na chvíli procitne. V Rusku se dějí věci! Ať žije Rusko! Usne.
Kristovy geny
Objímal jsem Evu a fakt jsem skoro brečel. Máma na nás hleděla, popotahovala si cíp košilky,
a pak řekla:
„Škoda, že tu s náma není Richard! Nemohli byste teďkon chvíli za dveře?“
Nevím, kde se to v člověku bere, tahle hloupá sentimentalita. Devět let žije Eva mezi
klokany a ptakopysky, a nemohu říct, že by mi chyběla. Nijak zvlášť mi nechyběla. A pak
najednou mobil a objímačka a jste vydojení, že ani nevíte, jak na to došlo! Jediné vysvětlení,
co mám, že mi Eva chyběla. Je to jako s divadlem. Pořád si říkáte, nejdu, nepůjdu, únava,
zima, špatný počasí a repertoár, a vůbec. A pak najednou sedíte v divadle (nebyl to váš záměr,
někdo vás pozval na premiéru a nešlo to odmítnout), hledíte na portál a k freskám na stropu,
do potemnělého jeviště a cítíte, jak to na vás přichází, že už to de facto přišlo... Funguje to
jako v kostele, i když to má pramálo společného s posvátností a s andělíčky. Vniklo to do
vašich očí a zrakových nervů, do vidění a divadelního vědomí, jsou to barvy a lesky,
pravidelné uspořádání prostoru, které je o tolik hezčí, hledíte-li naň z jeviště. Je to
v tlumeném zvuku na sametech pod balkonem, v šelestech, které splývají se zlacením ozdob
(jsou-li jaké, ve vašem divadle však patrně ano), a ještě víc možná je to v čichu: máte toho
plná chřípí, jemně zvetšelé potahy sedadel, koberce, a kdybych řekl, že všechny ty zrakové
pojmy vnímáte čichem, měli byste mne za blázna, ale zkuste někdy zavřít oči a vdechnout
z plných plic divadelní prostor! Co se vám to rozsvítilo v hlavě? A to se ještě pořád nehraje!
Stále je tu ale nebezpečí, že s první replikou vaše okouzlení zmizí, a mám-li být
upřímný, zpravidla se to i děje; hovořím o sobě, samozřejmě. Vaše zklamání je mírou vašeho
očekávání, docela jako v kostele! Zlacení zaklenutého prostoru na všechno nestačí. Neboť
jsou tu diváci! Dokud držíte Evu v náručí (krátce předtím jste dlouho kráčeli zkráceným
prostorem a vnímali ji zrakem, pak sluchem a nakonec hmatově a čichem; objímal jsem Evu),
je to jako prázdné jeviště, na němž se může odehrát cokoli, a protože jste idealisté – člověk
zůstává idealistou i pod víkem rakve – bude to nádherné! Jste tedy plni očekávání. Představuji
si na tomto jevišti OBRAZY Z GUBERNIE. Ano, to je ono! Plynulý pohyb, repliky, příchod
a odchod postav, jejich místo a držení těla, gesta k třetímu balkonu. Jeviště je trochu velké pro
znázornění venkovského salonu, a to je vlastně důvod, proč režiséři nutí herce, aby se
rychlým krokem pohybovali po úhlopříčce scény, po parabole, hyperbole, po spirále. Aby se
kouleli, přikulovali jak sudy, aby se soukali a plazili po podlaze. Velké jeviště je reliktem
velkého divadla: tím myslím královské divadlo s kulisami paláců, síní a dvoran, prostor, kam
se musel vejít pompézní průvod panovníka a kde hlasy (představte si divadelního krále a
posla se zprávou z bojiště) musejí znít majestátem nezměrného... To jeviště nebylo pro
někdejší divadlo příliš velké: ono bylo přiměřené! A teď si představte interiér venkovské –
neříkám chalupy! Třeba interiér plukovníkova salonu z našich OBRAZŮ! Nebo si představte
byt v činžáku. Kuchyň v paneláku, v ložnici. Nebo půdu vily v Ibsenovi, kancelář u Havla.
Víte, kam mířím, nemusím to ani dopovědět.
Jediné vysvětlení pro mé slzy je to, že mi Eva fakt chyběla. Že mi chybí! To jsem
chtěl říct. Protože je to jednou ségra, a nemusíte si zas až tak moc rozumět, abyste se měli
rádi. Ne že bychom se my dva neměli spolu o čem bavit, měli jsme spoustu společných témat,
tak třeba divadlo. A že jsme se rozcházeli v názorech a že jsme do sebe rýpali (rýpáme
dodnes, abych byl přesný), to je druhá věc, to není důležité; scházelo mi Evino rýpání. Ono to
není málo, když máte někoho, do koho si můžete ďoubnout. Co je v manželství třaskavá
směs, to se mezi sourozenci snese. Protože vám je prd po tom, proč brácha přišel ve dvě
v noci a že ségra nevyšla s výplatou! Maximálně jí půjčíte pár stovek. Kdežto v manželství
hned vypukne Poslední soud (jak říká Brandys), a zkuste manželce půjčit peníze! Mezi
bratrem a sestrou je to komča, kdežto v manželství tragédie. Ale kde se ty city berou? Teď
myslím ten náhlý příliv k Evě. Jediné možné vysvětlení je, že tu už byly, vždycky byly, a tedy
jsou, skryté a jako nějaká emoční tresť zazátkovány v malé dózičce někde v mozku, a jakmile
odklopíte tu neuronální dózu (vidíte Evu a pak ji držíte v náručí), ona se rozvoní a překlopí a
do vašich nervových drah se vyřine opojná tekutina, voňavka, alkohol. Kdo by to byl čekal?
A to se řekne: ségra! A zatím: esence! Jakože anděl nebo ďábel v tý mrňavý dózičce. Ale
tyhle metafory by mi táta neskousl. Jsme uvězněni v obrazných rčeních zašlých dob jako
v královských jevištích, která jsou pro nás příliš velká a stísňující, příliš neurčitá, a cítíme se
být zavázáni jejich tradici, která už není k ničemu: král je mrtev, anděl pouhá loutka, čert
figurka z obchoďáku; a mašinerie nefunguje; není žádná mašinerie! Umíte si představit anděla
s Mikulášem na tažném laně u stropu plukovníkova salonu? Foma by možná ochotně přijížděl
k obědu po kladce, a možná by to bylo scénicky schůdné i esteticky únosné: jeho nepatřičnost
by se tím zvýšila! Protože kladka, to je divadelní aluze, víme? Foma Opiskin jako nabubřené
„ego ex machina“! Ale jak už víte, tohle není zrovna moje poetika. Napadlo mne to jen proto,
že mluvíme o těch velkých divadelních prostorách a tradicích. Petrovi to klidně mohu říct,
když už mocí mermo chce aktualizovat... Ale organicky, ústrojně prosím! Měšťanská divadla
nemají mašinerii, ale velká jeviště si podržela. Vilém Tell to ještě celkem utáhne, ale co ta
dnešní plivátka? Vyrozumění, Ptákovina? Dobové tance? Nejhorší ze všeho je Národní. Tam
bych teda fakt chtěl hrát!
Uprostřed krabicové scény stařešina rodu v spodní košili vstává z trůnu. Kde však je
král? Král přijde, as kdes trajdá! Jeho majestát navštívil patrně cukrárnu. Však nesvěřil se
královně, kam spěchá, jeho cesta zahalena mnohým tajemstvím. Daleko nedojde, nohy mu
špatně slouží. Vidělas, jak k stáru je vrtošivý? Podal nám toho právě ukázku! Dcera byla
vždycky jeho miláček, a teď se před ní schoval? To zrovna bije do očí! I za svých nejlepších a
nejzdravějších let býval prchlivý. A tak se od něho v pokročilém věku musíme nadít nejenom
vkořeněných nezpůsobů, v nichž se cvičil po celý život, nýbrž nádavkem ještě i vrtošivé
umíněnosti, kterou se vyznačuje neduživá a popudlivá staroba. Však hle, tu přichází! Je
prostovlasý, jak nalehko a bosý vyběhl do mlh a na rozmoklý sníh, to nám dělá naschvál,
prevít, bychom truchlili za ním, až zchvácen v hospitálu ztěžka bude oddechovat, leč
v okamžik ten já nebudu myslet na to, že to jest, hle, trpící člověk, však na to budu myslet, co
se nás natrápil, ó, matko, vraž mu jednu rovnou mezi dveřmi!
„Mohu dál?“
„Co bys nemohl?“
„Myslel jsem, jestli neodvodňujete!“
„Vidíš přece, že jsou tady všichni?“
„Ale Richard tu není.“
„A co má být?“
Hlavou mi blesklo, že bych mohl nahradit Richarda, aspoň pro tuhle chvíli, nouzově,
ale nebyl to dobrý nápad! Sklonil jsem se k matičce, pohladil ji po vláskách, políbil na
tvářičku rozkošně svraskalou jako loňské jablíčko, a řekl s citem:
„Maminečko, jsme tu s tebou, máme tě rádi!“
„Co blbneš, Jaromíre?!“
Strnule se usmíváme. Hledím na sestru, ona na mne. Já na matku, sestra též; matka na
nás oba. Pak sestra řekne:
„Richard dorazí každou chvíli.“
Maminka řekne:
„A tatínek už je doražený!“
Tatínek přisedne ke mně a řekne:
„Mám problém, Jaromíre! Je to fakt těžký problém, proto jsem musel ven do toho
nečasu! Abych to rozchodil.“
„Do cukrárny není daleko.“
„Není. Ale už zavírali!“
„Aha. A kam až jsi došel?“
„Kam? Nikam! Jaromíre, s tebou mohu mluvit... Co si myslíš o nepoškvrněném
početí?“
„Co tě to zas popadlo? Nemůžeš si dát pokoj aspoň o vánocích?“
„Jak o vánocích? Vždyť já mluvím o vánocích!“
„No, tak o nich nemluv. Aspoň ne dneska. Aspoň ne letos!“
„Ale to je vědecký problém, Jaromíre! Slavíme přece narození Páně?“
„No, to jo. Ale co to má s vědou?“
„A Ježíšek byl počatý bez poškvrny!“
„No, dejme tomu.“
„Jak, dejme tomu? Tys nečetl katechismus?“
„Ne, ty ano?“
„No, že bych přímo četl, to jsem nečetl. Ale chodil jsem na katechismus, takže dobře
vím, co se tam píše.“
„To máš teda paměť jako slon! Vždyť je to nejmíň padesát let?“
„Pětasedmdesát, Jaromíre!“
„A sakra!“
„Neklej, Jaromíre, nebo ti nedám rozřešení!“
„Chtěl jsi říct rozhřešení. A od čeho?“
„Od nesmrtelné duše, hochu!“
„A kurva!“
„Nesmrtelná duše, hochu, to je největší zlo na tomhle světě!“
„Myslíš.“
„Jistě! Pro nesmrtelnou duši se odjakživa pášou největší zvěrstva!“
„Neměli bychom začít bez Richarda?“
„Teprve až lidstvo pochopí, že žádná taková věc neexistuje, budou si lidé doopravdy
rovni! Dřív ne, to si pamatuj, chlapče!“
„A svobodní, to jsi letos vynechal, tati!“
„A víš, v čom je problém?“
„Promiň, nějak jsem ztratil souvislosti.“
„Mluvím o tom početí! Fakt to nevidíš?“
„A co porád?“
„Geny, Jaromíre!“
„Geny?“
„Každý máme geny po obou rodičích, pravda?“
„No, jo, svatá pravda.“
„No, takže Ježíšek má polovinu genů po matce. Po kom má tu druhou půlku, aha?“
„Mohl bys přestat? Eva chodí do kostela!“
„Už to vidíš, Jaromíre? A v tom je ten problém! Totiž: čí to bylo sperma?“
„Proboha!“
„Duch svatý přece nemá sperma? A víš proč? Protože je nehmotný! Píše se to
v katechismu.“
„Tati, chceš nám zase zkazit vánoce?“
„Takže buďto měl jen polovičku genů, nebo měl všechny lidské! Ale kdyby měl
všechny geny po matce, tak by to byl klon! Chápeš? Jaromíre, bylo by potřebí najít Ježíšovu
mrtvolu!“
„Ale ta je přece v nebi, tati! A i kdyby – k čomu by to bylo?“
„Jak, k čomu? Mistr Jan se nechal pro pravdu upálit!“
„Ale to byla jiná pravda, tati.“
„Byl by to konec náboženství! Zrušili bychom vánoce!“
„Ty nemáš rád vánoce?“
„Mám, ale ty naše, ateistický!“
Pro našeho tátu je škvrně Ježíšek něco jako výpěstek pro velkonoční stůl. Jakási
obrovská kapusta, brukev, tykev nebo tak něco. Proto říká betlému dům hrůzy. Někdy na
protest říká, že slaví svátek Adama a Evy, jindy zas, že stromek je hořící tryzna za první oběť
holocaustu. Pobuřuje ho, když rodiče berou děti do kostela, čím menší dítě, tím větší je
tatínkova zlost. Jak se má takové dítě svobodně rozvíjet? Takové otázky on si, chudák stará,
klade. Nehodí se pro tento svět, ach, více! Kdybych měl dát dohromady všechny jeho vánoční
výšplechty, musel bych hodně namáhat paměť! Jako třeba ten o vysoké kostelní klenbě, ale to
už jsem vlastně říkal. Byla jich dlouhá řádka, těch šplechtů, ale všechny měly společného
jmenovatele, totiž zarytý odpor k náboženství, odpor ve své podstatě feuerbachovský!
Snadnost, s jakou se dnešní člověk poddává dva tisíce let starým mýtům, je podle našeho táty
nepochopitelná. Ale na pohádky v televizi se dívá, a že jich je na Štědrý den od rána do noci
na všech kanálech požehnaně! Tu největší a nejkrásnější pohádku si ale odpírá.
„Jaromíre, myslíš, že by o tom šlo napsat článek? O těch Kristových genech, myslím.“
„Tak ho napiš!“
„No, dobře, ale kdo ho otiskne?“
„Založíme ti facebook! Budeš psát do internetu!“
„Fakt? A pomůžeš mi s tím?“
„To víš, že pomohu, tatínku!“
„Udělal jsi mi takovou radost! Jaromíre, to bude jejich konec!“
„Bezpochyby.“
„Z toho se už nevzpamatují!“
„Myslíš, že papež odstoupí?“
„Co mu zbyde jiného?“
„A co když nastoupí další?“
„Napíšeme další článek!“
„Teď ještě tu mrtvolu!“
„No, právě, Jaromíre! Ta mi dělá starosti!“
„Neboj, tati, my už ho nějak vyhrabeme!“
„Víš, co mi přijde divné? Že už ho oni sami dávno nevyhrabali!“
„Možná že vyhrabali?“
„Myslíš? Že by nám to, ti prevíti, tajili?“
„Ano, kvůli těm genům! “
„Jaromíre.“
„Ano, tati?“
„Šlo by s tím něco dělat?“
„Koupíme si motyky?“
„Ne, já myslím na divadle!“
„Na divadle?!“
„No. Co takhle Vyhrabávání Krista?“
„Drama podle Darwina. S koledami.“
„No. Jaromíre!“
„Co je, tati?“
„Já mám perfektní název!“
„Sem s ním!“
„KRISTOVY GENY!“
„Cože?!“
„Uměl bys to napsat, Jaromíre?“
Opona se roztahuje. Charles Darwin s motykou směřuje k Božímu hrobu. Však tamo,
hle, kdo zdáli jej (ho) pozoruje? Toť Dominik Duka! Zlehka nakračuje a blíží se k jámě, která
už velebnému starci sahá po lysinu. Jak se slunce kloní k západu, lysina se lskne co hvězda na
obzoru. Kardinál stojí v kypré hlíně a s převahou hledí dolů na toho člověka, jehož učení,
kdysi tak převratné, dávno vyčpělo. Lidé hlasovali a řekli: Bůh jest! Lidé se shromáždili a
volali: Svatý otec! Svatý stolec, pomoz nám, Dominiku, nespoléhej na motyku! Nevěř
motyce! Nebudu, drazí, neb má motyka není z tohoto světa! Aj, nehmotná jest! Adam byl
stvořen, slyšte dobrou zvěst: člověk nepovstal z opice! To nadržování starým nám ztrpčuje
nejlepší léta. Zadržuje nám naše jmění, až ho pro sešlost už nemůžeme užít. Začínám tuto
krutovládu starců pociťovat jako zbytečné a nesmyslné otroctví. Vládnou, ne že k tomu mají
sílu, ale že my to trpíme! Člověk je smrtelný, Církev je živá. Dál to trpět nesmíme! Ve jménu
Ducha svatého. Kardinál Duka se rozmáchne rýčem, který odložený ležel na svrchku
vykopané hlíny, rozmáchne se jím a vší silou tne směrem dolů. Z jámy se ozve: co tam
nahoře, sakra, blbnete? Povedlo se, mne si Duka ruce, a s rozmyslem počne házet hlínu
zpátky do jámy. Když ji zahází, zatkne rýč do kypré hlíny jako kříž, pohází hrob lučními
květy a odchází, zlostně si mumlaje pod nos: já nejsem žádný savec! Já nejsem savec!!
„Ahoj, rodino!“
„Á, Richard! Rodinka pohromadě!“
Richard se usmívá, ale trochu potutelně. Nedovřel dveře a jako by nakukoval za sebe
na chodbu.
„Mám? Už?“
„Napřed budeme jíst, ne?“
„A co když ho někdo ukradne?“
Nemám valné chuti k jídlu. O hlad nejde, ten se vždycky najde: chuti se mi nedostává!
Čpí to tady močovinou a lysolem, a jak se blíží večer, močovina nabývá převahy. Nesmím být
taková cimprlína. Řekla by Eva. Kapka něčeho by to spravila. Řekl by táta.
„Napřed přípitek!“
„Výborně!“
„Ano, připijeme si!“
„Na zdraví, maminko! Na zdraví, tatínku!“
„Jaromíre, to je ten nejkrásnější dárek, cos mi kdy dal!“
„Na zdraví, děti!“
„Na Evu, že přiletěla!“
„Na koštěti!“
„Pramáti na smetáku!“
„Na klokany a ptakopysky! Na králíky!“
„Na Richarda Třetího!“
„Na zdraví všech mých poddaných!“
„Na knížete Jaromíra!“
„Tak to bych celkem nerad.“
„A tobě by se nelíbilo být v Kosmově kronice?“
„Vlastně by měl na tom koňovi pod Muzeem sedět Jaromír!“
„Ne!“
„Ano!“
„Ať žije kníže Jaromír!“
„Typický Čech!“
„Mučedník!“
„Největší Čech!“
„Bez koulí!“
„A slepej!“
„Na zdraví, na zdraví, na zdraví!“
„Na setkání! Na shledání!“
„Na rodiče! Na rodinu!“
„Na děti a na vnuky!“
„Vnukové jsou v Austrálii.“
„Evo? Kolik máš vlastně dětí?“
Všichni jsou rozjařeni, patrně naše nejrodinnější vánoce. Škoda jen, že všechno vzalo
takový obrat! Neboť ta věc (abych svého plochého čtenáře dál nenapínal), co se skrývá za
dveřmi, je počátek mé nekonečné trýzně! Evin australský dar – horší než klokan!
„Dostat se s tím přes Prahu byl celkem problém!“
„Vezl jsi to na přívěsu?“
„Ne, přijel jsem na ňom!“
Už chápeš, můj plochý čtenáři? Byl jsem šťastný, že mámu přestala vodit městská
policie! Že mi už máma nenosí, jako když se konsul, náš soused, vracel do Kostariky, od
kontejnérů klobouky a kravaty, to všechno jako nový! A teď pojízdný křeslo? A ke všemu
elektrický?! Kdo ji bude každý den honit po Praze? Kam dám všechny ty věci, co mi navozí
od pražských odpadkových košů? Kdo bude chytat do lasa pojízdnou matku? Eva si odletí do
Austrálie, táta do cukrárny. Richard Třetí na druhém konci města to v důvěře nechá na
bratrovi! Všechno zůstane na vysloužilém herci: kanystr i samochodka! Copak jste se všichni
spikli proti mně? Všeobecné spiknutí, ano. Kukátková scéna a prázdné hlediště.
Máma se tváří otráveně.
„Já nikam nejedu!“
„Nemusíš nikam jezdit! Budeš jenom popojíždět!“
„Můžeš objet celý objekt! Až do jídelny na oběd!“
„A představ si, až budete na zámku? To budou okruhy!“
„A co když se mi bude chtít?“
„No, tak přidáš plyn a vletíš na trůn!“
„Copak jste se všichni zbláznili?“
Kristovy geny jsou proti tomuhle častuška! Máma turbo, na koštěti, to je až moc silná
káva. Protože ani na chvíli nepochybuju, že se do toho jaksepatří vpraví! Skončí to jako
vždycky. Napřed na všechno brblá, pak se do toho vloží. Pak se tam zaklíní! A pak jede.
Nikdo ji nedostane ze sedla!
„Ale co když přijde bába? A já zatím budu někde pojízdná?“
„Můžeš zajet za ní, mami! Proč bys pořád jen čekala?“
„Zajet za ní?“
„No ano!“
„Říkáš: zajet za ní.“
„Proboha, Evo, víš, kdo je bába?“
„Kristovy geny!“
„Teď už je pozdě!“
„Proč pozdě?“
„Copak nevidíš? Už startuje!“
Máma zakroužila nad Prahou, odevšad dobře viditelná jako objekt nejvyšší svítivosti.
Lidé se zastavovali na ulicích a ukazovali si k nebi! Tam, hle, vlasatice! Kometa nejvyšší
svítivosti. Což pro oči nevidíte? Vždyť je to Panna Marie! Panna před porodem, panna po
porodu. Panna po všechny časy! Třásli jsme se, Matko, o vzácné dědictví. Zlovolní ateisté, zlí
luteráni. Nevděčný lid. Všichni do jednoho! A teď – důkaz nanebevzetí! Zaměřte
dalekohledy, triedry a teleskopy k nebesům! Nebeský úkaz, konečný důkaz: mariánský objekt
nad Prahou! Nový Jeruzalém, miliardy poutníků sem budou směřovat! Turistický průmysl
rozkvete měrou nebývalou. Přívěšky a půllitry s Pražskou Pannou! S Pannou nad Prahou!
Stříbrné pamětní mince. A to bylo řečí, že nadpřirozené objekty se nedají objevit! Postulovat,
dokázat. A teď? Co řeknete teď? Konečné řešení! Tělesné nanebevzetí matky Boží! Darwin je
sráč.
Ráno jsem se nedokázal na OBRAZY Z GUBERNIE ani podívat. Nebyla to kocovina,
i když jsem pil trochu přes míru, ale jen maličko. Přece abych zaplašil ten lysol! Večerní WC
vybuchovalo močovinými bombami, ale v tom to nebylo! Jen se ten zápach spojil s něčím
jiným. Stále jsem myslel na mámu: na ten vozík! Vozík, vozík. Ale to nic, to je normální.
Problém byl v tátovi, problém byl s tátou. A tu to máme! Tady je problém, druhý konec
dlouhého lana mé kocoviny! Že byla jen docela malá, tak to si fandím! Nebyla totiž
z alkoholu, byla to kocovina duchovní. Zabýval jsem se raději dramatem o Kristových genech
(taková pitomost!) a text pro Petrandu jsem zcela vypustil; jako by někdo podtrhl ubrus pod
domečkem z dětských kostek! Chodil jsem Zemí zaslíbenou sem a tam, pořád dokola. Četl
jsem. Četl a četl! Malá láhev coca-coly. Zahradní centrum. Listoval jsem v knihách
zbytečných i přebytečných. V Levhartovi od krále krimi Jo Nesbøho. V Macharově
Magdaleně, kterou jsem následně přečetl komplet! A tohle má na svědomí můj otec. Právě
on! Ach, ty lumírismy. Lumírismy a ruchismy. Ote, takové věci – ty mně? Otec mi po celý
můj na dojmy chudý život zatloukal klíny do hlavy, kdežto máma, to byly jen starosti!
Obyčejné starosti. Aby se neztratila. Aby jedla a pila. Takové věci koneckonců člověka drží
při životě. Ale otec? Ten můj zfamfrnělý ot? Ty jeho neustálé masarykismy a benešismy!
Dubčekismy! Jen proto jsem hrál divadlo a jen proto v dětských letech tropil šaškoviny, že
můj život byl tak chudý na dojmy! Dřív chudý, dnes ožebračený. Neboť – jak všichni už víte
– život mne nebaví! Jak také? Můj bezzásadový život herce bez divadla! Má noční můra:
musíš bez odporu zahrát všecko! To pokřiví charakter! Nebo ne? Jediný můj dojem z dětství,
táto, byl jsi ty! Máma, to byla jen skica pod tvým portrétem přes celou stěnu. Přes všechny
čtyři stěny obýváku! Kdybychom bývali bydleli na Zeleném ranči, psal bych o tobě písně. Ne
písně: balady! Ne balady: árie a protestsongy! Jdete mi parádně na nervy oba! Už nikdy
nepřijdu. Odstěhuju se na druhý konec města. Na druhý konec světa! Tam budu sedět a
v tichu přemyšlovat. Tam možná dopíšu OBRAZY Z GUBERNIE. Možná je uvedu v
krajanském divadelním spolku? Budeme v nich vystupovat: já a můj pudL! Ve čtvrtém
jednání se Charles Darwin vyhrabe z jámy zaházené hlínou a řekne: To jsme to dopracovali,
co, pane Duka?
Kardinál Duka s Charlesem Darwinem si potřásají pravicemi nad Ježíšovým hrobem.
Cožpak nechápete? Nejde přece o to, zda měl Kristus geny, nebo neměl! Aťsi je třeba
neměl, vždyť mně to může být neskonale jedno! Jde o to, jaký tohle všechno má smysl.
Smysl je jednoduchý: realita mne přemohla! A já to nedokážu narvat do textu. Ani za
nic. Když si vzpomenu na Romanu, jako bych procital ze snu: ona že existuje? Ale co mi je
do ní? Co mám společného s jejími věcmi? S jejími záležitostmi, s naším společným bytem?
O Petrandovi platí něco podobného. Čert vezmi Petrandu! Vlastně: především Petrandu! Chci
si volným krokem kráčet po nábřeží. Možná i k našim zajdu. S tátou do cukrárny. Proč ne?
Proč bychom spolu nevymysleli přiblblý scénář? Vždyť vůbec nejde o to, co z toho vzejde.
Nic z toho nevzejde! A co vzejde, zajde. Tak je to správné. Tak je to spravedlivé. Realita je
to, co pomíjí! Je barevná a pohybuje se. Jak veselé! Někdy ovšem smutné. Když se ráno
probudím, pociťuji podivný zmatek. Paniku z toho, že musím znovu rozžít, co není dvakrát
k žití. Ale pak to pomine a začnu se bát smrti. To je ovšem unáhlené! Romana mi
esemeskovala, že se chce se mnou sejít. Vymazal jsem její zprávu a nechal to větru. Jestli
budu dál číst tímhle tempem, přečtu během týdne víc než paní Fitzpatricková za čtvrt roku,
což je (jak ví každý, kdo četl Toma Jonese) 500 knih! Jak bylo něco takového možné? Inu,
zřejmě četla v Zahradním centru.
„Že to tady není špatné? Viď že ne, Jaromíre?“
„Jsem příjemně překvapený. Klid, útulno.“
„A ty boxíky, co jim říkáš? Tady se to bude tvořit!“
„A jsou tu i záchody, což je pro nás oba důležité!“
„Jsem tak šťastný, Jaromíre! Tak my budeme spolu tvořit!“
„No, včera to za mnoho nestálo! Ale některé věty se myslím dají použít... Když jim
dáme jiný smysl a zasadíme je do jiného kontextu.“
„Opravdu? Takže to není špatné?“
„Je to dobré, tati! Až se do toho pořádně dostanem, půjde to samo!“
„Jenom abych ti to moc nekomplikoval, chlapče! Přece jenom nejsem žádný
spisovatel!“
„Je to tvůj nápad! Nejsi o nic horší spisovatel než já!“
„Fakt si to myslíš? A víš, co si myslím já? Že nejsi o nic horší než ten tvůj Petranda!“
„My spolu dokážeme věci, tati!“
„Dobudeme Národní divadlo!“
„Kam se hrabou Furianti na Naše Geny! Dáš si griotku?“
Sedíme, srkáme horkou griotku a oddáváme se volným představám. Jestli si budem
takhle debužírovat, nevyjde ani jeden z nás s penězma do důchodu! Ni ot, ni syn. Cože? Nic,
tati, že si vezmeme půjčku! Na to drama, víš? Na tu griotku. Člověk nemá myslet moc daleko
dopředu, říká táta. A víte proč? Protože nejhorší ze všeho je důchod, který jste nestačili
utratit!
„Tati?“
„Ano, synku?“
„Nevíš, proč chce se mnou mluvit ředitelka?“
„Asi budou třídní schůzky, chlapče!“
„Tak mi ukaž žákovskou knížku!“
„Dobrá. Já ti to tedy řeknu.“
„Ale nehořelo u vás, viď že ne?“
„Ne, ale umazal jsem tři krále!“
„Kristovy geny, a čím?“
„Jen tak, nasliněným prstem!“
„Uf. Takže jsi na ně nelil fekálie?“
„Ne, co tě napadá? Smazal jsem z futra K + B + M!“
„A proč jsi to dělal, tati?“
„Příčí se to mému světovému názoru!“
„Ale jsi v katolickém domově?“
„Tři králové jsou sráči!“
Můj otec je toho názoru, že Kašpar, Baltazar a Melichar jsou fiktivní postavy, což jako
divadelník musím připustit. Příhodnější by bylo, kdyby se na futra psalo H + Ž + M. Dobrá,
tati, ale proč to takhle nevysvětlíš ředitelce? Pokládala to prý za omezování svobody vyznání.
Chápu. Kam na katoličky s Žižkou a Husem? Ředitelky katolických ústavů jsou blaholajné
osoby a kráčejí klikatou cestou přímo ku spáse.
„Tati?“
„Ano, synku.“
„Slyšel jsi o tom atentátu?“
„O atentátu? Na koho?“
„Na prezidenta!“
„Na čího prezidenta? Americkýho?“
„Na českýho přece!“
Hleděl na mne nevěřícně, ale oči se mu tak nějak prohloubily a kolem úst zahrál
natrpklý úsměv. Chlapče, šeptal, to snad ani není možné? Řekni, že to je opravdu pravda! Že
bych se přece jen dočkal? Opravdu existuje spravedlnost na tomhle světě? Teď ještě Duku – a
všechno bude lepší!“
„Dostal to paintballovou koulí přímo do ramene!“
„Takže – není mrtvý?“
„Ne, samozřejmě že ne!“
„To je škoda, Jaromíre, velikánská škoda!“
„Tati, ty mi nerozumíš! Víš, co to je paintball?“
„Samozřejmě. Nejsem blbý.“
„Tak tím to koupil! Byla to taková jako hra! S politickým záměrem ovšem!“
„Takže on ho nechtěl zabít?“
„Ovšemže ne!“
„Tak proč to dělal?“
„Teď jsem to řekl: z politických důvodů!“
„Z politických důvodů se mají prezidenti zabíjet, Jaromíre! Pamatuj si to!“
„Jo, budu si to pamatovat.“
„Zásadně dobíjet, Jaromíre!“
„Samozřejmě, tati!“
„Jaromíre?“
„Ano, tati?“
„Už jsi koupil ten kanystr?“
„Ještě ne, tati.“
„Budu ho potřebovat!“
„Já vím, tati. Já vím.“
Charles Darwin přišel tentokrát zkrátka: před vnitřním zrakem mého otce se
odehrávalo onačejší drama! Tatínek opustil teologické doktríny o vzniku semene z ničoho (v
jiné verzi Bůh stvořil z ničeho geny) a pustil se s vehemencí své nespoutané povahy do
spřádání politických vizí. K naší vánoční hře jsme se už nevrátili. Ne že by se mi ulevilo,
mám teď daleko horší starosti, totiž jak uchránit tatínka od záškodnických akcí! Po Třech
králích se vydal do města shánět kanystr; benzínovou pumpu měl už vyhlédnutou. Došel dost
daleko, což mne znepokojilo: za lepších povětrnostních podmínek by mohl dorazit až
k arcibiskupskému paláci! Naštěstí bylo náledí a tatínek si podvrtl kotník. Jel jsem pro něho s
maminčiným vozíkem, což ho uvedlo u veliké nadšení a zvolal, jako kdyby se nechumelilo,
hlasem bouře: Jaromíre, Jaromíre, takhle se dostanu s kanystrem až k parlamentu!
Padal hustý sníh. Seděl jsem v Zahradním centru a psal na koleně pro tátu drama o
Kristových genech. Snad ho to odvrátí od atentátu.
11. Obraz: Nevolníci
Foma vstrčí hlavu vyraženým okem. Tak nám zrušili nevolnictví!
Ježevikin Cože?
Sergej Jakže?!
Plukovník Nevolnictví?
První příživnice Jaké nevolnictví?
Druhá příživnice Proč nevolnictví?
Třetí příživnice Nevolnictví je dar od Boha!
První příživnice Nevolnictví je základ státu!
Druhá příživnice Nevolnictví je základ Ruska!
Třetí příživnice Nevolnictví je základ světa!
Plukovník Ale Fomo, co to neříkáš?
Foma Naopak, říkám to, pane plukovníku! A říkám to s radostí. Říkám to s hrdostí! Nesu
vám dobrou zprávu, takříkajíc evangelium. A vy zmlkněte, příživnice, neboť carův ukaz bude
znamenat veliké dobro pro šlechtice i pro nás, robotný venkovský lid!
Sergej Cože se, Fomo, najednou hlásíš k lidu?
Foma Jsemť a vezdy jsem se hlásil k původu svému! V lidu je skryta veliká tvůrčí síla! Jsem
z lidu a s lidem, s lidem dýchám a umírám! Mohu vstoupit? Což Petr Veliký neprorážel okna
do Jevropy?
Sergej Ale v Petrohradě už nikdo nebere vážně tyhle řeči o zrušení nevolnictví! O tom se
mluví od Kateřiny Veliké!
Ježevikin Pravda, vždycky se hodně mluví, ale nikdy se nic nestane!
Příživnice Sláva, sláva, to se nám ulevilo! Ono se to s tím nevolnictvím přehání! Žijme
všichni ve svornosti, v boží bázni a poslušni cara, a všechno ostatní nám bude přidáno!
Ježevikin I ústava?
První příživnice Co je ústava?
Druhá příživnice K čemu je ústavu?
Třetí příživnice Car je naše ústava!
První příživnice Car je náš otec!
Druhá příživnice A my jsme jeho děti!
Třetí příživnice V tom je naše svoboda!
Ježevikin V tom ovšem mají pravdu: jsme svobodní asi tolik jako malé děti!
Generálová Vstup bez otálení, Fomo, tím velikým Petrovým oknem, neboť všichni na tebe
dychtivě čekáme, modlíme se za tebe a postrádáme tě!
Foma dere se k rudému křeslu. Modlete se za Rusko, ne za mne, přátelé moji! A toto okno,
jímž tak neslavně kdysi vyletěl Foma Opiskin, nechť sluje pro všechny časy slavným
Alexandrovým oknem!
První příživnice Sláva Alexandrovu oknu!
Druhá příživnice Sláva Caru Alexandru!
Třetí příživnice Sláva oknu Fomy Opiskina!
Foma Modleme se!
Všichni se modlí.
Foma A teď za cara!
Všichni se modlí.
Foma A teď za carevnu!
Všichni se modlí.
Foma A za careviče!
Všichni se modlí.
Foma A ještě jednou za Rusko!
Všichni se modlí.
Foma A za všechny Slovany!
Všichni se modlí.
Foma Za Poláky!
Všichni se modlí.
Foma Za Čechy a za Slováky!
Všichni se modlí.
Foma Za Srby, Ukrajince a za Křováky! Ať všichni spočinou v lůně ruského státu, který je
státem spásonosným!
Všichni se modlí.
Foma A teď teprve, přátelé, vítejte mne, neboť se vracím a už od vás neodejdu!
Plukovník Ty že už neodejdeš?!
Generálová On už neodejde!! Pojď ke mně, milý, usedni vedle mne! Mohl by někdo srolovat
toho filosofa?
Vidoplasov přiskočí a sroluje ho.
Foma A co ty, Falaleji? Proč netancuješ?
Sergej ironicky. Vzpamatuj se, Fomo! To se u nás nesmí!
Foma Nic nehleď na škarohlídy, Falaleji, a tanči, co srdce ráčí! Já k tomu svoluji! Dnes je
velký den a v lidu je skryta veliká tvůrčí síla!
Ježevikin Jak by ne? Opilý mužik táhne za dva voly, střízlivý za deset! Naložte mu na záda a
utáhne i reformu!
Falalej bulí a tancuje. Kdykoli se však ocitne před Fomou, chrání si hlavu, jako by čekal
pohlavek. Hopsa, hopsa…
Foma Všechno vám řeknu, přátelé, všechno vysvětlím, děti moje, ale napřed odneste toho
Korovkina!
Vidopljasov s dalším sluhou vynesou srolovaného Korovkina.
Foma A tobě, Vidopljasove, dáme nové jméno, ztělesňující lidovost a hlubokou tvůrčí
schopnost lidu! Jen ještě nevím, jaké. Ale nic se neboj, budeš mít takové jméno, že všechny
přejde smích!
Ježevikin Tomu se ovšem dá věřit!
Sergej Pane Opiskine, mohl byste nám laskavě říci, proč jste se vrátil? Nechcete nám přece
namluvit, že kvůli Vidopljasovu nebo abyste povolil Falalejovi tanec?
Ježevikin Nebo nás chcete poučovat o reformách, abychom všechno správně pochopili?
Foma O tom později! Vztyčí se s nataženou paží. Nyní slyšte, co vám chci především
povědět! Blesk mi rozum nespálil, i když jsem nyní na pravé ucho hluchý, ne snad úderem
hromu, ale tím pádem přes verandu... Však co dějinám sejde na Fomově uchu? Nic je Fomovo
ucho proti dějinám! Důležité je, že byl Foma bleskem osvícen!
Ježevikin Myslím, že má pravdu: co nám sejde na Fomových uších?
Foma Pane plukovníku, už dávno jsem zpozoroval vaši náklonnost k dívce Nastasje a
strachoval se o její osud! Vím, co obnáší neomezená moc kořistnického statkáře, a dobře jsem
věděl o skryté útočnosti jeho vášně!
Plukovník O čem to zas mluvíš, Fomo? Já že jsem útočný kořistník?
Foma Což jste mne neprohodil oknem? A pak řeknete – nejsem útočný! Což jste mne nemohl
dát kdykoli bičovat? A pak řeknete – jsem lidský! Pouhá možnost tělesného trestu uráží lid a
vás nijak nešlechtí, že svého práva nepoužíváte, neboť můžete, můžete kdykoli!
Ježevikin Zatraceně, v tomhle má ten skřet pravdu!
Plukovník Za to okno se ovšem omlouvám, nemělo se to stát!
Sergej Ale naopak, strýčku, to bylo ze všeho nejlepší!
Foma Znamenal jsem s narůstající hrůzou, kterak v srdci dívky klíčí cit, něžný jako jarní
růže, a maně vzpomněl na velkého básníka René Zance, jenž praví, že nevinnost dělí od
zmaru jen šířka vlasu! Ve svém neklidu a rozhořčení viděl jsem vše v černých barvách,
přiznávám, a tak také vznikla má snaha dostat nevinnou dívku ven a pryč z tohoto doupěte.
Chtěl jsem ji zachránit! Tak také vznikla má podrážděnost a hněv na celé lidstvo. Ó, kdo mne
nyní usmíří s lidmi? Ach, kdo?
Ježevikin Kdo by? Přece ten Renezanc!
Příživnice Nic Renezanc! Žádný Renezanc! My samy tě, Fomo, usmíříme! Usmíříme tě
s lidmi! Usmíříme tě s Ruskem! Pravý křesťan se kaje, pravý křesťan odpouští! Koho včera
vyhodil oknem, toho dnes nechá vstoupit dveřmi!
Foma Tuším, že jsem byl přísný soudce a někdy snad i nespravedlivý, ale viděl jsem
budoucnost jako temnou propast, na jejímž dně ležel chlípný netvor. Cítil jsem, že musím za
každou cenu zabránit neštěstí! Nejvyšší láska k lidstvu mne změnila v běsa hněvu a
pochybností. Když jste mne chtěl uplatit zlatem, pane plukovníku, zdála se být míra mé
trpělivosti dovršena!
Plukovník A co já, Fomo? O mé trpělivosti se nemluví? Jakou míru jsem vlastně povinen
snášet já?
Ježevikin Řekl bych, že to je bezedná propast! A ten netvor na dně, to je Foma prohozený
oknem!
Foma Ano, pane plukovníku: jakou míru? Neboť o poměrných velikostech tu hovoříme!
Sergej Safraporte, takhle dojde i na tělesnou váhu pana Bachčejeva! Deset pudů opravdu není
málo!
Foma Proto se omlouvám zde přede všemi za to, že jste mne prohodil oknem!
Plukovník Děláš si ze mne šoufky?
Foma Nikoli! Ale každý z nás je vinen za všechno zlo, které se na světě děje!
Příživnice Jaká šlechetnost! Bere na sebe vinu všeho světa! Je to světec, světec!
Foma Ano, všechnu vinu! Neboť odpovídám za všechno, co jsem ve své slabosti nedokázal
ovlivnit, včetně vaší zloby, pane plukovníku! Ještě jednou: upřímně prosím za odpuštění!
Plukovník Rádo se stalo, Fomo, opravdu!
Ježevikin Jen by to chtělo zopakovat!
Sergej Už by si měl zapakovat!
Foma Psal jste mi, pane plukovníku, že se hodláte ženit, abych podržel v tajnosti, co jsem
viděl v sadu! Za jakým účelem, ptal jsem se sám sebe, mi to píše právě teď, když jsem ho
přistihl? Odpověď mé bezelstné mysli byla jasná: píše mi právě proto, aby mne zmátl, a tím si
otevřel cestu k nelegálním rozkoším, jaké, žel Bohu, bývají na ruském nevolnickém statku
takřka smutným pravidlem! Taková byla má úvaha, pane plukovníku, a byla-li na váš vkus
příliš mužická, vezměte v potaz historickou zkušenost rolnické vrstvy!
Sergej Ten chlap ovládá dialektiku, že se nám všem ještě bude hlava točit!
Plukovník Ale ne, Fomo, jak sis mohl něco takového myslet? Můj statek není žádný harém!
Foma Není, pane plukovníku, teď už vím, že ne! Byl jsem osvícen. Jenže na žádném statku to
není za bílého dne vidět, ale když se setmí, vyběhne z temné propasti rudá příšera!
Plukovník Zadrž, Fomo, v noci shořel jenom altánek!
Foma Pokud se chce ženit, uvažoval jsem, proč ke mně dávno nepřiběhl, šťastný a krásný,
neboť láska, jak známo, krášlí všecek zjev člověka, proč se mi nevrhl do náruče, nezaplakal
na mé hrudi a všecko nepřiznal? Jsem jeho přítel, nebo odporný hmyz, kterého se štítí? A
proč, přemýšlel jsem, psal pro svého synovce, zamýšleje sezdat ho s touto dívenkou, ne-li
proto, že míra hříchu byla vrchovatě naplněna?
Sergej Logiku to má, což o to, ale právě to mne děsí!
Ježevikin Jakápak logika, mladý pane? Blesk ho bouchl do hlavy!
Foma Zaražený, podrážděný a zdrcen ze všeho rozhodl jsem se, že to s vámi naposledy
zkusím, pane plukovníku! Snad jsem se toho podjal příliš vřele, snad jsem se nechal příliš
unést mravním imperativem, avšak mé pohnutky byly ušlechtilé a takové i zůstanou! Podejte
mi ruku, pane plukovníku!
Plukovník chvíli váhá. Tu je má pravice! Slibuji, že tě nikdy nedám zbičovat a už tě
neprohodím oknem, i kdyby sis to nevímjak zasloužil!
Foma k Nastasje. I vy mi podejte ruku, mé dítě!
Nastěnka skloní hlavu a sklopí oči, udělá jeden krok, ale zastaví se.
Foma Jen pojďte a podejte, nic se neostýchejte! Je to i v zájmu vašeho štěstí, věřte mi a svěřte
se plně do mých rukou!
Nastěnka opatrně přistoupí k Fomovi a podá mu svou ruku.
Foma vloží její ruku do ruky plukovníka. Spojuji vás a stvrzuji váš svazek! Buďte šťastni! Ať
žijí snoubenci!
Generálová Ale Fomo, co to má znamenat? Co naše úmluva? Chci říct: žádná nebyla a
nebude, není žádná úmluva!
Příživnice stojí zkamenělé s otevřenými ústy. Co se to děje? Co se stalo? Jsme z toho celé
pryč a zkoprnělé!
Generálová Blahopřeji, Jegoruško… Sám jsi zvolil své štěstí, o němž je známo, že chodí po
horách!
Plukovník a Nastěnka pokleknou před generálovou. Matinko...
Generálová Žehnám tedy vám oběma! A teď mne ponechte o samotě s Fomou Fomičem!
Ježevikin Hrome, ten chlapík je rychlejší než blesk, co ho praštil do hlavy! No nic, hlavně že
se mu rozsvítilo! Provdal mou dceru, ani se otce na svolení neptal, docela jako ten pop
z Romera a Džůlie!
Příživnice Požehnáni buďtež! Ať žije Rusko, ať žije ruské manželství, ať žije ruská rodina!
Ruský muž a ruská žena, ať žije všechno ruské!
Ježevikin A dá-li Bůh, i ruské dětičky, moje ruská vnoučátka!
Sergej Přineste šampaňské, ať oslavíme tenhle velký den! Neříkal jsem vám, strýčku, že se
všechno v dobré obrátí? Ženíte se, strýčku, ženíte, a že vám k tomu požehnal ďábel, to je
docela vedlejší!
Plukovník Foma je velký muž s citlivým srdcem, okamžitě naň nechám přepsat
Kapitonovku!
Sergej Ne, strýčku, to rozhodně nedělejte!
Plukovník Ale nějaké odškodnění mu dát musím?
Sergej Ten už je odškodněný až dost, a ještě si k vaší škodě na mnohé přijde! Což nechápete,
že je to příživník?
Plukovník Ano, ale vznešený! Čím by bez takových bylo Rusko? Přineste šampaňské!
Nastane všeobecné víření a hlahol, na jehož konci stojí na stole několik lahví šampaňského.
Foma Šampaňské, šampaňské! Nápoj hodný velké chvíle! Nuže slyšte, chci vám sdělit to
hlavní, proč jsem se vrátil a proč vás nechci, nemohu a nesmím opustit, i kdyby mne srdce
sebevíc táhlo jinam!
Všichni To hlavní? Což jsme to právě nevyslechli? Majitel panství se žení a bere si mladou
žínku, vše končí svatbou, vše končí idylou! Co je na světě lepšího? Co je na světě většího? Co
je na světě krásnějšího?
Foma pateticky. Zrušili nevolnictví, bratři moji! To je na světě lepšího, to je na světě většího,
to je na světě krásnějšího! To je to nejlepší, největší a nejkrásnější! Jsme svobodni, bratři!
Sergej s převahou. Ale o tom jsme si přece už řekli své? Ještě před týdnem jsem byl
v Petrohradě… Všude klid, nic neobvyklého!
Foma V Petrohradě jste ovšem bádal, jak jste sám přiznal, nevycházeje téměř do společnosti!
Takže nejste nikterak zorientován a schází vám ideová průprava!
Ježevikin Myslel jsem, že máme nového gubernátora, a on na nás rovnou se svobodou lidu!
Příživnice Gubernátor? My máme nového gubernátora?
Ježevikin Ale ovšem, už deset let!
Příživnice A jaký je? Mladý, krásný? Ženatý, svobodný? Je spravedlivý? Tlustý či hubený?
Malý, či spíše veliký?
Ježevikin Je o deset let starší a zkorumpovaný jako všichni gubernátoři před ním i po něm!
Foma Bratři! Zrušili nevolnictví a vy potřebujete poradce, sic zapláčete nad výdělkem, neboť
zrušit nevolnictví není jenom tak!
Sergej Pravda, aby nevolníci nezrušili nás!
Plukovník Jak je to dlouho, co se v sousedním újezdě mužici hnali na statkáře s vidlemi?
Museli povolat vojsko, čímž ovšem majitel zchudl jak na píci, tak na duších!
Ježevikin Ať je rád, že to přežil, protože osiku už měli vyhlédnutou!
První příživnice Co se to děje s ruským mužikem?
Druhá příživnice Co se děje s ruským venkovem?
Třetí příživnice Za všechno mohou reformy!
První příživnice Zruš nevolnictví, mužik bude volný!
Druhá příživnice Zruš nevolnictví, je ke všemu svolný!
Třetí příživnice Zruš nevolnictví, mužik bude svévolný!
Foma A právě od toho máte mne, aby se nic takového nenastalo! Budete-li se řídit mými
pokyny, zaručuji vám, že mužik ani neškytne!
Příživnice Hurá! Ať žije Foma Fomič! Nezchudne statek tento!
Ježevikin Tento možná ne, ale sousední určitě!
Plukovník A jak to zařídíš, Fomo?
Sergej Ale strýčku, počkejte si na zaručenější zprávy! Neříkal jsem vám stokrát, abyste
odebíral noviny?
Plukovník K čemu noviny? Tam se píše pořád to samé!
Sergej To je právě kýžená zpráva o tom, že se nic mimořádného nestalo!
Plukovník Zpráva, že se nic nestalo? Nikdy jsem nic takového nečetl!
Sergej Musíte číst mezi řádky, strýčku!
Plukovník Mezi řádky? Aha, už chápu! Myslíš cenzuru?
Sergej Cenzura je ovšem užitečné opatření, ale myslel jsem něco jiného!
Plukovník A cos tedy myslel?
Ježevikin Řeknu vám, co myslel: že si Foma cestou na Sibiř přečetl na poště noviny!
Foma Byl jsem osvícen! S nevolnictvím je konec, a pokud nejsou noviny s touto zprávou už
na cestě, jistě se budou během několika dnů tisknout!
Sergej Vidíte? Jako bych to neříkal! Noviny se zprávou o zrušení nevolnictví ještě nebyly ani
vytištěny!
První příživnice Pak je to ovšem zázrak!
Druhá příživnice Jak může Foma vědět, co se stane?
Třetí příživnice s převahou. Což není duchovní vůdce?!
Foma Není třeba se bát zrušení nevolnictví, bratři! Car stojí za statkářem, mužik se musí
vykoupit z obecní půdy! Víte, co to znamená?
Sergej Že pokud se vykoupí, půda stále ještě patří občině!
Foma Ano, to je ten ruský zázrak, esence křesťanského venkova, která nám nedá zahynout!
Kdo se vykoupí, zaplatí! Kdo se nevykoupí, také zaplatí! Chápete? Kapitál se dá do pohybu!
Náš sen o palírně vodky, pane plukovníku, nabývá na určitosti! Kdo pálí, má peníze, kdo má
peníze, skupuje hospody, kdo má své hospody, má v nich svou vodku! Tomuto principu se,
pánové, říká akumulace kapitálu!
Sergej Perpetuum mobile na vodku, hned mne to mohlo napadnout!
Plukovník Ale Fomo, já nemám takový sen o vodce a nikdy jsem neměl! Já se ožením i bez
vodky, rozumíš?
Foma Ach, o vás vůbec nejde, pane plukovníku! Rusko se nesmí zastavit, to je naše priorita!
Plukovník Priorita? Co to je?
Foma To je náš společný zájem, váš i můj, všech vašich přátel a příživníků! Budete mít
peníze, a kdo má peníze, půjčuje carskému domu! Kdo půjčuje carskému domu, dostává státní
zakázky! Pak bude všeho dost: pušek, menáže i uniforem! Pak se může ruský národ
pozvednout a jako jeden muž se vrhnout na Turka! Odčiníme Krym, Cařihrad bude náš!
Budeme mít vlastní černomořskou flotilu! Zajmeme sultána a budeme ho ukazovat na
poutích! Umíte si představit tu nádheru? Na severu Petrohrad, na jihu Cařihrad, a mezi nimi
Moskva! Největší trojměstí světa! Tři hlavní města Ruska! Pak se k nám připojí všichni
Slované! Pak se k nám připojí všichni křesťané! Pak se k nám připojí všichni pohané a hned
po nich Amerika! Narodili jsme se do velké doby!
Sergej Nezbláznil se ten člověk?
Ježevikin Obávám se, že nikdy nemluvil takhle k věci! Ale odkud on to jen má? Že by
opravdu koupil jednu bleskem?
Sergej Jestli on tajně neodebírá noviny!
Ježevikin Nebo něco horšího: má styky s Třetím oddělením!
Plukovník Ale já se chci oženit, Fomo, a nic jiného mne v tuhle chvíli nezajímá!
Foma A koho to tady zajímá? Narodili jsme se do velké doby! Kdo chce být bohatý?
Všichni My, my!
Foma Kdo chce dobro cara?
Všichni My, my!
Foma Kdo chce dobro Ruska?
Všichni My, my!
Foma Kdo chce dobro Boha?
Všichni My, my!
Foma Pak tedy vpřed, moji milí, a nenechte se odradit malověrnými! Na svatby ovšem také
zbude čas, a kdo dává přednost sobeckým cílům před prospěchem veškerého lidstva, ať se
klidně žení, i když by se měl ve skutečnosti rdít do hloubi duše!
Všichni se smějí. Jen se žeňte, pane plukovníku! My chceme být bohatí! My chceme vládnout
světu!
Foma Až ovládneme Ameriku, bude i mužik v balíku!
Ježevikin Ano, totiž svázaný do kozelce, pokud ne zrovna v rakvi!
Foma Za mnou děti, do vysněného ruského ráje! Bouchá šampaňské, všichni si připíjejí a
objímají se.
Korovkin vstoupí z verandy. A hele, tady se to už pěkně rozjelo! Stoupne si na židli a mává
rukama. Přátelé, přicházím z Petrohradu, abych vám sdělil velkou novinu!
Všichni se poněkud ztiší a nedbale mu naslouchají. Ztište se! Ať to řekne! Ať nic neříká!
Pojď si s námi připít, dědo!
Korovkin Přátelé, je to přesně týden, co bylo carovým dekretem zrušeno nevolnictví!
Všichni Ale to my dávno víme, dědečku! Koho to zajímá? Máme tu na starosti jiné věci!
Korovkin Tak vy už víte? Sláva Bohu, sláva caru, sláva Rusku! Nalijte mi, přátelé! A pijme
vespolek, ať už se z toho krásného snu nikdy neprobereme!
Praha nepatřičná
Ráno jsem se nemohl na rukopis ani podívat, a to navzdory tomu, že je hotov; nemohl jsem se
na hotový rukopis ani podívat. Plus minus hotov, nějaké dodělávky vždycky přijdou – pokud
ovšem budu schopen návratu na ruský venkov! Ale to není v tuhle chvíli důležité. Důležité je,
že jsem všechno udělal podle vlastních představ a vkusu! Že jsem zůstal věrný své poetice, i
když to snad ani není má poetika, prostě jsem věrný svému programu. V této podobě jsem
ochoten postoupit hru Petrandovi, ať si s ní udělá, co sám uzná za vhodné. Vždyť nikde není
řečeno, že jeho nápady nebudou dobré? Buď skromný, Jaromíre! Může do textu zanášet
invence po libosti, ale bez tebe. To už nebudu já.
Ani tohle, co tady čtete, nejsem já. Mé názory, mé nářky. Co si namlouvám? Mé já je
vždycky něco navíc! Je to v mezerách mezi písmeny. Chápete, co chci říct. Ale to je banalita.
Protože o žádné já tady vůbec nejde! Divadlo je organismus bez já. Největší chybou dnešního
divadla je hledání já. Jak to může dopadnout, když každý v té divadelní smečce pociťuje
potřebu se vyjádřit? Největší pakáž jsou režiséři.
Máma nechce na pojízdné křeslo ani usednout. Bojí se těch páček a zatáček a baterie a
motoru tam uvnitř, kde normálně je mísa. Křeslo prý se pod ní rozjede a ona nebude umět
zastavit. Eva ji přemlouvala, ale pak musela odletět do Sidney. Když byla pryč, vyvzpomněla
si máma, že i kdyby na tom prý mobilu byla mísa, nemůže nikam odjet, protože je zvyklá na
ten odklápěcí dekl vedle postele! A jak si prý, podle nás, odklopí dekl pod sebou? Veřejné
záchodky striktně odmítá a do autoškoly prý nepůjde ani za nic. Nemůžu říct, že bych to
slyšel nerad, ale věřte naší mámě.
Táta žije cele atentátem na prezidenta. Prý co se nepovedlo jednou, může se povést
napodruhé? Kdo v tu chvíli zrovna bude sedět na Hradě, je tátovi šuma fuk. Chtěl by navštívit
mosteckého atentátníka ve vazbě, ale to těžko půjde. Nejen proto, že do severočeských
uhelných pánví je daleko: táta je totiž sympatizant a tím i potenciální spolupachatel! Je čím
dál obtížnější mu něco vysvětlit – svedl jsem to na Richarda! Richard tě odveze, táto. Já
nemám auto, táto. Ale Richard jako na potvoru nejde a nejde. To je asi poprvé, co jsem se na
něho za to nezlobil.
„A myslíš, že máma by mne neodvezla?“
„Máma?“
„No, na tom jejím mama-mobilu!“
„Na čem?“
„Na tom svým mobilu přece!“
„Ale tam nejsou dvě místa, tati!“
„No jo, máš pravdu... Musel bych jet sám!“
„Ale ty nemáš řidičák, tati!“
„To bych si asi musel dodělat, viď?“
„I tak nesmíš na dálnici!“
„Proč ne? Koupím si dálniční známku!“
Do cukrárny stále ještě dojde, ale naše vánoční hra o Darwinovi uvízla na mrtvém
bodě. Rozhovor mezi Darwinem a kardinálem Dukou se nám celkem povedl, ale to je
nedůležitý detail. Jde o koncepci, a tu jednoduše nemáme! Přiznejme si to otevřeně. Ale proč
o tom mluvím? Měl bych říct: kdybych tu věc bral vážně, chyběla by nám koncepce! Ale
protože ji vážně neberu, nechybí nám, tátovi zdá se ještě méně než mně. Jsou chvíle, kdy nad
tím přemýšlím, ale pak se tak jakoby vnitřně okřiknu. Až tu věc začnu brát vážně, koncepce
mi chybět nebude. To tak s sebou nese věk, a toho se nejvíc děsím.
Lidé mne zklamali, ale umřít se mi nechce. Přiznávám to otevřeně, i když mi chybí
životní koncepce. Těším se, až večer usnu a budu spát, což je na životě to nejlepší. A nevadí
mi, když se za tmy probouzím do tísnivého rána. To je horší, ale rozchodím to. Co budu dělat,
až to jednou nerozchodím, tím se nezabývám. Snad i své sny si teď budu lépe pamatovat než
dosavad. A tu je hned jeden: o starém svetru! Nevím, co bych o tom řekl víc, zdálo se mi o
svetru, který jsem nosil, když mi bylo nějakých třiadvacet. Stačí? Říkám si: spát, spát! Snad i
snít? Snít, či nesnít? Ten svetr byl jasně béžový, čtyřicet let jsem tu barvu neměl na očích! A
v jakém jasu, v jakém rozlišení se mi zjevil! Až jednou i já přestanu chodit, jako přestala
máma, tak svou ranní tíseň rozsedím.
Ráno leží na chodnících a trávě bílý poprašek. To je veselé, ale dlouho nevydrží. Než
vyjdete z Obchodního centra Země zaslíbená, je všechno vlhké a černé. Drobné vločky
zajíždějí pod hladinu řeky s vytrvalostí toho, kdo odmítá utonout. Jemné štěpinky ledu se drží
okrajů louží. Váš kabát vlhne z přední strany, vždy jen z přední strany, ať jdete kterýmkoli
směrem! To všechno víte a umíte si představit. Než vám trochu oschne kabát, rozhodnete se,
že zůstanete nějaký čas v Zemi zaslíbené. Nezmoknout, to je můj hlavní životní cíl! Je to cíl
plnohodnotný a dynamický.
Leden je smutný měsíc. Co si namlouváme? Leden je kocovina po oslavách nového
roku. A když pak nadejde, ten rok, nemáme, čeho bychom se chytli. Ti, kdo mají práci, jdou
si po své práci. Kdo ji nemají, procházejí se po Zemi zaslíbené. Možná se s někým potkají.
Když ne, zajdou do Domova seniorů u sv. Dominika. Vánoční výzdoba tu i onde působí
nepatřičně. Ale o to nic. Také my mezi všemi těmi ozdobami jsme jaksi nepatřiční.
Ne tak můj otec! Nedá na dojmy. Kráčí vpřed skrze milénia a nedbá o náledí. Když si
zlomí nohu, nechá ji srůst. Ale on si ji nezlomí! Ne tak má matka. Sedí na pelesti a sleduje své
vnitřní šelesty a utajená pnutí. Velmi dá na dojmy, ale ony nedají na ni. Vpouští do svých
útrob dutí času a předvídá svůj brzký konec. Navenek se to ale nijak neprojeví. Ona dobře ví,
že smrt je to, co pohání život! Proto je smířená a nemluví o tom, jako můj otec nemluví o tom,
že je nesmířený. Oba jsou stejně nepatřiční.
Z nebe se spustila bílá opona. Vše je náhle zahaleno. Ne mráz a fujavice: jen clona.
Nevidět na paláce na protějším břehu, nevidět na protější břeh. Tamodtud k nám rovněž
nevidět. Mezi námi bílá řeka. Tekutý samet stéká po mléčném skle. Všechno je nepatřičné.
Tam pod nebesy: nepatřičný Hrad! Tam pod oblaky: nepatřičný chrám! Turisté. Nebeští
ženisté! Pochod hradní stráže. Nepatřiční. Republikáni a šlechta. Zlaté šňůry, epolety. Praha
nepatřičná.
„Prošel mezi strážemi, přistoupil k němu zezadu, přiložil pistoli k prezidentovu
pravému rameni a vystřelil. Jednou, podruhé, potřetí.“
„A prezident se skácel mrtvý k zemi.“
„Ne, tati, byla to paintballová pistole.“
„Ale to mu muselo urvat ruku! Jaromíre, to jsou střely se sbroušenou špičkou, to já
znám, používaly se už v první světové válce.“
„Ale ty ses narodil až po válce, tati.“
„Já se narodil před válkou, to si dobře pamatuju.“
„No, prostě prezident tu bolest vydržel a neskácel se. Jen se tak divně na toho střelce
podíval, asi jako Ježíš, když to koupil od Jidáše.“
„Lotr jeden!“
„Kdo jako?“
„No, Ježíš přece!“
„Aha, myslel jsem, že prezident?“
„Ten taky! Povídej dál, Jaromíre!“
„Střelec pak potichu prošel mezi strážemi a šel opačným směrem po tom samém
mostě, po kterém přišel, a teprva tehdy se Jakl vzpamatoval a poslal za ním Hájka!“
„Hájka? To je bodygard?“
„Hájek a Jakl jsou dva nejchytřejší chlapi v téhle republice hned po prezidentovi!“
„Měl je taky odprásknout.“
„Ale to byla paintballová pistole, tati!“
„Hele, když se ti postaví pěkně jeden za druhýho, vyřídí jediná rána všechny tři!“
„To máš taky z první světové války?“
„No. A utekl jim?“
„Hájek za ním poslal bodygardy, bodygardi zavolali policii a policajti ho zatkli u
fabriky, kde ten kluk pracoval, normálně si šel odpíchnout návrat z propustky.“
„On páchal atentát na propustku?“
„Jasně! Chtěl si to napracovat, byl to mimořádně pracovitý kvalifikovaný dělník!“
„Vidíš, Jaromíre, jaký my jsme pracovitý národ! Němec by si to nenapracovával!“
„No, on si to už nestačil napracovat, protože ho zatkli.“
„A kladl silný odpor?“
„Vůbec ne! Dal takhle ruce před sebe a nechal se zatknout jako Ježíšek.“
„A kde to bylo, Jaromíre?“
„V Chrastavě. To je na Mostecku.“
„Město hrdina!“
„Ne, tati, tohle je třídní boj!“
„Třídní boj, to já znám! Za dělníky, viď?“
„A za horníky. Za prodavače v Zemi zaslíbené, kteří si nemohou ani odskočit na
malou, protože jsou ty podělaný vánoce! A přesčasy jim neplatí. Proti všem
vykořisťovatelům!“
„Proti vykořisťovatelům revoluce!“
„Co prosím?“
„Škoda, že jsem u toho nebyl, Jaromíre. Kryl bych mu záda!“
Tak nám čas příjemně běží. Tatínek si čte knihu v červeném přebalu a já mu přináším
čerstvé zprávy z věznice. Čte knihu tam a zpátky, protože nikdy neví, kde předtím přestal, a já
mu tam a zpátky vypravuju ty samé věci. Je to taková naše permanentní revoluce. Někdy
události trochu změním, přizpůsobím. Dny se vůčihledně dlouží a polední slunce už nestojí
tak nízko. Sníh slezl a od Vltavy vane vlhký vítr. Brzy zteplá a na větvích stromů u nábřeží i
všude jinde naskočí pupeny. Budu se procházet po náplavce a nebudu si přitahovat zimník
k tělu. Ještě ho nevyměním za jarní kabát, ale už to nebude dlouho trvat. À propos: jarní
kabát! Vietnamec už se na mne těší, v tom starém nemohu ani do tržnice!
Věc se vyvinula tak, že atentátník ani nepožádal o propuštění z vazby. Zahalil se do
hrdého mlčení a ve vzpřímeném postoji očekává svůj úděl revolucionáře. Pesimisté a lidé
pravicově orientovaní mu předpovídají gilotinu. Optimisté a levičáci žádají propuštění, neboť
vražda na tyranu není zločinem. To ví každý už ze základní školy! Ve skutečnosti budou rádi,
jestli dostane doživotí. Ale kde je takový ostrov, aby ho revoluční gardy nedokázaly
osvobodit? Ve vietnamské tržnici jsem si koupil jarní kabát, ale mému otci připomíná
uniformu! Revoluční nálada u sv. Dominika stoupá, avšak nebezpečí, že se otec zmocní
kanystru, není nijak zvlášť velké. Alespoň prozatím.
„Vyprávěj mi ještě o těch gardách, Jaromíre!“
„Co chceš vědět? Už jsem ti řekl všechno!“
„Řekni to ještě jednou!“
„Bylo nebylo, na samém konci Prahy žil jeden starý revolucionář. Byl sice starý, ale
velmi zkušený a statečný.“
„Takhle ne, copak jsem dítě?“
„Jste nenasytný, tatínku, už mne z toho škrábe v krku.“
„Revoluce se člověk nikdy nenasytí, chlapče! To si zapamatuj!“
Stojím u vchodu do Země zaslíbené a čekám, až otevřou. Špatně spím, poslední
dobou, a probouzím se ve čtyři v pět. Urychleně, jak jen to je možné, opouštím svou rakev. U
Země zaslíbené je dnes nějak živo: asi výprodejní Akce! Zástup nedočkavých spotřebitelů bez
drátěných vozíků, jen tak s holýma rukama. Když se vchod rozchlípí, převalí se přese mne a
můj těžkopádný vozík z drátu. Mlčí a supí. Předbíhají se, přelévají a brzy vsáknou do
supermarketu HUGO. Je v nich něco zlověstně optimistického. Hledím, s kým bych zapředl
řeč. Většinou to za mnoho nestojí, protože si nechci povídat o množstevní slevě. Chci hovořit
o politické situaci! Máme před volbami a člověk volky nevolky stojí před rozhodnutím, komu
dát svůj hlas. Svůj ubohý hlas. S tátou není rozumná řeč: rozhodl se volby ignorovat,
definitivně a bez odvolání! Jediným řešením prý může být revoluce. Máma řekla rovnou, ať
za ní s urnou nikdo nechodí, ale nejsem si jistý, zda myslíme totéž. Otec odmítá volit
komunisty, protože se zřekli revoluce; na Piráty ovšem zapomněl. Založil by svou vlastní
stranu, ale už to nestihne. Prodal bych svůj hlas, ale nikdo oň nestojí! A prodal bych levně,
levněji než svou kuponovou knížku za velké privatizace.
„Tatínku, pamatujete, jak se privatizoval váš podnik?“
„Připomeň mi to, chlapče.“
„Už před revolucí, tatínku, se u vás v podniku diskutovalo o tom, na jakou formu
hospodaření přejdete. Transformace, vzpomínáte si?“
„Byli jsme národní podnik.“
„A mohl z vás být samostatný státní podnik, nebo jste se mohli zapojit do konsorcia.“
„To nevím, co je. A co z nás bylo?“
„Akciová společnost, tatínku! Během dvou měsíců měl ředitel a jeho lidi v rukou
majetek v hodnotě několika milionů, ve starých korunách, samozřejmě. A víš, co je na tom
nejzajímavější?“
„Co, chlapče?“
„Že zákony, které to umožňovaly, byly vytvořeny už před revolucí!“
„Ano? A co to znamená, chlapče?“
„Nevzpomínáte si? Mám to slovo od slova od vás!“
„Že bych už byl takový srábora a nepamatoval si, co jsem ti říkal o našem podniku?“
„Sametová revoluce, tatínku, tak jste mi to vyprávěl... To byla úlitba komunistům,
kteří měli odjakživa vřelý vztah k národnímu majetku! Tak se to tehdy říkalo.“
„Sametová revoluce? Zvonili jsme klíči.“
„Krev netekla, tatínku, jen proto, že se komunisté dostali k majetkům. Podnikové
buňky KSČ šly za Občanským fórem, protože byly zmanipulovány takovými, jako byl váš
ředitel.“
„Už si nevzpomínám, chlapče, je to dávno!“
„Tatínku, kde jsou vaše akcie Třeboňských rybníků?“
„Prodal jsem je, chlapče.“
„A za kolik, tatínku?“
„Už nevím, připomeň mi.“
„Za pět tisíc!“
„Za pět tisíc? Měl jsem asi chtít víc, viď?“
„Měl jste je prodat, když vystoupaly na sedmdesát!“
„Myslel jsem, chlapče, že půjdou ještě nahoru!“
„Ony šly, tatínku! Jenže ne pro vás!“
„Měli bychom je znárodnit, chlapče!“
„Rybníky? A proč jako?“
„Abychom provedli kuponovou privatizaci znovu a spravedlivě!“
Ptal jsem se maminky, koho že jako bude volit bába, ale odvětila, ta že už tu dlouho
nebyla. Zamyslila se a dodala, že možná pracuje ve volebním výboru. Roznáší hlasovací
lístky, souká je to poštovních schránek a tak. To by bylo bábě podobné: vždy se nečekaně
zjeví, ani si nesedne a v tu ránu je v luftě! Buchtu s kafem a volební lístky nechá na lince. A
kde máte tu linku, maminko, ptám se. Přece v kuchyni, Jaromíre, kde jinde? Ale vy nemáte
kuchyň, maminko! Ne? A kde bych asi vařila, podle tebe? A vy, vy si vaříte? Podívala se
udiveně: A co bychom asi jedli, podle tebe? Pak se zamyslela: Ne, počkej! Oni nám vozí
jídlo! Zapomněla jsem! Taky to za nic nestojí, to ti povím!
„Maminko, kde se tady vzala ta palma?“
„Představ si, že ji někdo chtěl vyhodit! Podívej, jak se krásně zelená!“
„Ano, protože je z gumy!“
„Líbí se ti? Můžeš si ji vzít, jestli chceš!“
„Nechci. To není živá palma.“
„Nesmysl! Víš, co vypije vody?“
„Vy ji zaléváte?!“
„Jináč by uschla, Jaromíre!“
„Maminko?“
„Ano, Jaromíre?“
„Hezky se o ni staráte! Na jaře krásně pokvete!“
„Nemohl bys na chvilinku za dveře?“
V krabicích se starými fotografiemi celá minulost naší rodiny. Babička, ještě než se
začala zjevovat a prostě jen přicházela, když ještě jedla buchtu s kafem a nikdy se
neopomněla rozloučit, byla strohá žena. To už jsme si řekli. Ale já vím, koho volila, protože
to jednou prořekla, ostatně s tím nedělala tajnosti: volila agrárníky, aby měla pokoj, koho
chleba jidáš, toho píseň zpivej, za komunistů volila komunisty, a pak už nevím. Je to jedno.
Na staré fotografii babička jako nevěsta s dědou, štrádovní ženská, vysoká, urostlá. Staré
Rakousko, jehož hymnu si občas broukala, jí koukalo z očí. Před fotografiemi, na kterých
jsem já, uhýbám očima. Nejen před těmi, z nichž na mne hledí mladík s kotletami podle Johna
Lennona, ale i před oněmi, na kterých jsem zvěčněn jako dítě. Být zvěčněný jako dítě je
hrozná věc! Hodím svůj hlas komunistům, ale srdce mi krvácí po Občanském fóru.
Byl takhle zas jednou duben, měsíc matoucí slunnými náladami s přidruženou virózou,
když jsem u táty pod postelí objevil kanystr. Vyděsilo mne to. Vrchní o tom nic nevěděla, ale
prý na tom není nic divného: co klienti chtějí, to jim pochůzkářky nakoupí, pancéřovou pěst
ne, kde by ji taky dostaly, ale kanystr, proč ne? K tomu se nachomýtla pochůzkářka, která
tehdy nakupovala, kanystr tatínek potřebuje na mošt, koupila mu v domácích potřebách
plastový kanystr, ale k čemu by tatínek potřeboval benzín, to nechápaly ani jedna, a já to radši
nerozváděl. Tak jsem šel zpátky a slíbil tátovi, že mu koupím benzín, a on se radoval.
Načepoval jsem mu tam denní čaj z Domova seniorů a víčko utáhl hasákem. To neotevře ani
Che Guevara! Tolik rumu v erárním čaji snad není, aby hořel.
Asi jsem udělal chybu: od té doby mne táta považuje za radikála! Počítá se mnou
napevno. Myslí si, že jsem v užším revolučním výboru, ale za to si mohu sám! Neměl jsem
žertovat o vážných věcech! Revoluce je vážná věc a kanystr s benzínem taky. Táta zapomene,
co může, ale když před ním prohodíte něco o ukrytých zbraních, bude si to pamatovat až do
smrti. Abych nezapomněl: táta nehodlá zemřít přirozenou smrtí! Sešlost věkem je potupná
záležitost, ale jak se tomu chce vyhnout, to opravdu nevím. Jsem taky jediný, kdo si s tím dělá
starosti. Rozhodl jsem se, že si budu počínat jako Richard. Když jsem mu ukázal ten kanystr a
ptal se ho, co si o tom myslí, řekl, že nic, co by si prý měl jako myslet? Kanystr je jenom
kanystr. Což je pravda, s tím se nedá polemizovat. A ať prý se zeptám Evy, je manažerka. Ale
Eva obchoduje s ptakopysčími vajíčky a o výbušných látkách toho ví asi jako chrastavský
atentátník. Ono to nějak dopadne i bez revoluce.
„Představte si, tatínku: ty zbraně byly ukryté v tunelu Blanka!“
„V tunelu Blanka? A kde to je?“
„Proto oni to pořád zdržovali! Nechtěli, aby dělníci objevili ty zbraně!“
„Syčáci! Od té dnešní buržoazie se nemůžeme nadít ničeho dobrého!“
„Ba, tatínku, globální kapitál nás dusí a sráží na kolena.“
„Jaromíre? Co se to děje ve Vítkovicích?“
„Chtějí zavřít doly, tatínku.“
„Syčáci! Zas budou lidi bez práce!“
„Prý tam není uhlí, tatínku!“
„A na to přišli až teď? Já bych ti řekl, jak to bylo!“
„A jak to bylo?“
„Uhlobaroni už mají plná konta, a tak se jim tam nic dalšího nevejde, tak proto
nemohou kutat!“
„Asi máte pravdu, tatínku!“
„Jaromíre?“
„Ano, tatínku?“
„Proč mi vykáš?“
„Z úcty, tatínku.“
„A to ti mám taky vykat?“
„Ne, vy mi tykejte, tatínku! Dětem se tyká.“
„Ale ty nejsi dítě, Jaromíre!“
O zbraních mnoho nevím, o těch dnešních vůbec nic, abych byl upřímný. Nevím, čím
střílel lesní vrah v Brdech ani Breivik na ostrově Nøsbø. Vím jen, že naše sousedka, to jsem
ještě bydlel u Romany, sympatizovala s lesním vrahem a vstoupila do nějakého spolku za jeho
osvobození. Vypadala celkem normálně. Pracovala, jezdila nakupovat do Země zaslíbené,
měla volební právo. Ale proč o tom mluvím. Aha, ty zbraně! Že o nich nic nevím, doufal
jsem, že tatínkovi dojde, že to nemyslím vážně. Nedošlo mu nic a já tím pádem smrtelně
zhřešil, i když nikoli úmyslně. Je pravda, že jsem postupně přidával další revoluční epizody a
přitvrzoval, ale to všechno jenom proto, abych ho přivedl k jádru věci! Teď už vím, že o
revoluci se nežertuje.
„Jaromíre?“
„Ano, tati.“
„Vypravuj mi o tunelu Blaník!“
„A co chceš vědět?“
„Jaké tam byly zbraně! Asi pušky, viď?“
„Ano, ale staré a nemoderní! Ležely tam už asi moc dlouho!“
„Ládovačky? Těmi se bojovalo v první světové válce!“
„Když myslíš.“
„Myslím? Já to vím! Bojoval jsem přece!“
„Ale ty ses narodil až po válce, tati!“
„Ne, já se narodil před válkou!“
„Jak myslíš.“
„Jaromíre?“
„Ano, tati.“
„Ty už si mne nevážíš? Že mi tykáš!“
„Promiň, tati!“
„To nic. A co tam ještě bylo?“
„No, pistole! Spousta pistolí. A munice. Střelný prach. Vyzbrojil bys tím regiment!“
„Regiment, to já znám! To je hodně lidí.“
„Hodně, tatínku, hodně! Ani do supermarketu by se všichni nevešli.“
„A kolik se vejde do supermarketu?“
„Dva regimenty naplocho!“
„Naplocho? Co to znamená?“
„To aby prošly turniketama.“
„Ty už jdeš? Myslel jsem, že mi povíš o tom tunelu!“
„Až příště, tatínku!“
„Jaromíre?“
„Ano, tatínku?“
„Myslím, že to není jediné skladiště! Bude jich po Praze víc! Jak znám lidi
z Občanského fóra, tak určitě.“
„Příště, tatínku, příště vám to povím!“
„Ale přijď brzy!“
„Přijdu brzy, tatínku!“
Je jaro a tatínek všecek rozkvetl, a to navzdory nepřehlédnutelné skutečnosti, že jeho
pohybové ústrojí vůčihledně chátrá. Děje se tak nezadržitelně s každou zimou, ale do
cukrárny stále ještě dojde. A tak za tichého chátrání českého lázeňství tatínek posedává na
židli v Domově seniorů, hledí na ČT24 s celodenním zpravodajstvím a klade mi záludné
otázky. Jako že dávali Blaník, ale o zbraních nic neříkali! Svedl jsem to na reakcionáře, kteří
chtějí lidu zamlčet revoluční impulzy. To jako globální kapitál a klérus! Radovan Krejčíř a
Dominik Duka. Jak tatínek slyšel o Dukovi, hned celý pookřál a začal rozpřádat teorie o trestu
smrti. Až bude teplo, půjde k pomníku Jana Husa položit věnec. Že bych šel s ním? Asi budu
muset, nebo se ztratí.
„Jaromíre, ještě o Blaníku!“
„Proboha!“
„Co je? Stalo se něco?“
„Nic, tatínku. Klidně jezte!“
„Ale já nemám hlad.“
„Musíte si na chvilku lehnout po obědě!“
„A budeš vyprávět?“
„Ano! Ještě lžíci, tatínku.“
„A až se vyležím, půjdeme do cukrárny?“
„No dobrá, půjdeme!“
„Slibuješ?“
„No. Už jsem vás někdy obelhal, tatínku?“
„Ne, nikdy! Ale vláda ano, Jaromíre! Vláda mne obelhávala celý život.“
„Od toho jsou vlády, ne?“
„Ne, Jaromíre! Vlády jsou od toho, aby pečovaly o blaho lidu!“
„Hlavně, že je mír, tatínku!“
„Za mír se musí bojovat, Jaromíre!“
„Tatínku?“
„Ano, Jaromíre?“
„Ležte klidně! Neházejte sebou tolik, nebo vás nikam nevezmu!“
Do dlažby pere slunce a odkopává sen o lepších časech daleko za Vltavu jako
přikrývku, která moc hřeje. Vnitřním městem se nedá procházet, myslel jsem to tak, že tam
nejsou možné procházky v důsledku veder. Ale věc má i druhý význam, protože Praha je
rozkopaná. Konkrétně u Mostu Legií. Mosty v Čechách se sypou, a těm, co se nesypou,
pomohou zloději železa. Koleje jsou vytrhané a na obou koncích mostu veliké haldy
dlažebních kostek. Na náplavce je příjemně, a když se přehřívám, zůstanu na chvíli pod
některým mostem. Tam je chládek, i když od vody trochu čpavo. Ale dlouhé procházky
začínám cítit v kolenou a v tom vedru se i trochu zadýchávám.
Petranda si odnesl OBRAZY Z GUBERNIE a řekl, že se ohlásí. Ale to bude až v září,
teď jsou divadelní prázdniny. Taky školní prázdniny a parlamentní. Nejsou parlamentní
prázdniny ideální doba na revoluci? Než se poslanci vrátí z Tichomoří, vezmeme Hrad
útokem! Když budeme mít trochu štěstí, zastihneme prezidenta a vyhodíme ho oknem! Ale
tyhle věci tatínkovi nemohu říkat. Když vedro dotírá a my spolu usedneme v cukrárně, člověk
nad punčovým dortíkem ledasco pleskne. Třeba že manželka předchozího (pravicového)
prezidenta byla současným (levicovým) prezidentem jmenována na místo velvyslankyně v
Bratislavě. Aspoň se uměla chovat vznešeně, což se o nové první dámě rozhodně nedá říct!
Nemá nejmenší tušení, zda chodí po pravé nebo levé ruce prezidenta, ani že nejde dva kroky
napřed, i když se prezident belhá o holi. Ale co, jen když se národ baví! A s ním ostatní
národy, jsme přece všichni v Evropské unii?
Maminka se odvodňuje a má docela jiné starosti než dlouhodobé důsledky opoziční
smlouvy nebo oblečení první dámy. Opoziční smlouva je jí ukradená, mně také, mám-li být
upřímný, a stejně tak důvody, proč byla prezidentova dcera Kateřina, jež se tak výrazně
podepsala pod prezidentskou kampaní, urychleně odeslána do zahraničí na vysokou školu.
Určitě o ní ještě uslyšíme, ale to je mamince taky jedno. Když je vedro, musíte hodně pít, a
čím víc pijete, tím častěji musíte na mísu. Vy ne, maminka! I maminka by potřebovala
křížkový poukaz, ale všechny české lázně jsou přes léto zavřené. Tedy ne že by všechny, ale
chudý člověk se tam tak jako tak nedostane. Takže k mamince musí vždycky přijít nejméně
jedna sanitářka, ona se už na mísu sama nezvedne. A tyhle ženské, náboženství
nenáboženství, jsou příjemné asi jako matka Tereza u interrupce. Takže maminka nakonec
přistoupila na plínky.
Večer klene vyprahlé ticho nad pražskými mosty. Labutě nehnutě spočívají na
lagunách. Rackové zakrouží a usednou na pilíře, vonící rybinou a ptačím trusem. Výletní loď
se zasouvá pod most. Houká. Hú, hú-u. Zlato na říční hladině žhne. To až navečerní stříbro,
které ulehne na klidnou hláť, vyšle k náhodnému chodci signál, že se ochlazuje; ale i to je
takřka jen iluze. Nejsem schopen myslet na zadní kolečka, tím méně na věci poslední. Otázku,
co si počnu, až mne opustí naši, neřeším. Svou vlastní smrt jsem odložil na neurčito. Táta
plánuje budoucnost národa, jako by měl žít věčně, a maminka je natolik smířená se vším, že
by se mohla věčně odvodňovat. Do baru na nábřeží nechodím. Metaxa mi přestala chutnat,
dávám přednost griotce. Je sladší. Znáte lepší důvod?
„Tak takhle vypadá konečná.“
„Co říkáte, maminko?“
„Představovala jsem si stáří jinak.“
„A jak, prosím tě?“
„Nevím. Jinak. Bez plínek.“
„To není důležité. Hlavně že jste s tátou spolu.“
„Když on mi příšerně leze na nervy!“
„Táta? Myslel jsem, že to je naopak?“
„Celý život mě provokoval řečma!“
„Ale jdi, jsi ráda, že ho máš!“
„Jsem ráda, když vypadne!“
„Copak ty ho nemáš ráda?“
„Aj, kdo mluví o lásce?“
Tak tohle je to poslední, co jsem potřeboval slyšet! I když – na druhou stranu – pravda
vás osvobodí! To jako vás a mne. Ne lež a falešné vědomí. Řekl český filosof, zakladatel
našeho státu. Ale to nic. Jsou pravdy, s nimiž nic nenaděláte, i kdybyste sebevíc chtěli. Tohle
je jedna z nich, ale kdo ví? Třeba zrovna takhle vypadá konečná? Letiště Václava Havla
rozpoutalo hysterii v přejmenovávání ulic. Kde nemají Třídu Václava Havla, nejsou na úrovni
doby, ale Čecháčkům se to nelíbí! Musejí měnit občanské průkazy a vůbec. Filutové
pojmenovávají podle Havla školy, to nic nestojí; jen plechovou ceduli na průčelí. Rocker
Mišík odmítl státní vyznamenání. Surrealista Švankmajer je odmítá každoročně. Filosof
Rezek si pouští po Vltavě lodičky. Havlův přítel Kuběna pořídil pro hrad Bítov svou vlastní
bustu.
„Jaromíre?“
„Ano, mami.“
„Je to pravda, že po Praze jsou barikády?“
„Prosím tě, to máš z televize?“
„Táta mi to říkal.“
„Táta kecá.“
„Že prý to má od tebe?“
„Špatně mi rozuměl. Na Mostě Legií vykopali dlažbu, z dálky to vypadá jako
barikády.“
Ticho. Maminka se tahá za cíp košilky. Dnes je výjimečně sdílná, asi proto, že tu není
táta. Pravdou je, že ji k řeči moc nepustí. Máma, když se dostane ke slovu, tak mu většinou
řekne jen, ale jdi, ty kecko. Vždycky jsem byl skálopevně přesvědčený, že si celkem
rozumějí! Že se shodnou, že jim to jde spolu. Jenom teď nevím, z čeho jsem tak usuzoval?
„Jaromíre?“
„Ano.“
„Je pravda, že nám seberou důchody?“
„To vám berou každý měsíc, mami!“
„Celý život jsem pracovala, a teď nemám ani na plínky.“
„Plínky hradí zdravotní pojišťovna.“
„Já stejně nic nepotřebuju. Jen kdybych tolik nečurala.“
„Přinesu ti z cukrárny dortík.“
„Já nechci dortík, Jaromíre.“
„Potřebuješ si trochu osladit život!“
„To jsem potřebovala za mlada. Teď už ne.“
„Ale jo, každý to někdy potřebuje. I president Masaryk vozil Charlottě dortíky.“
„Kdo je Charlotta?“
„Manželka presidenta Masaryka.“
„Ona byla v Domově?“
„No. Jenže ne u katolíků, Masaryk byl antiklerikál.“
„Náš táta je taky klerikál, a je u katolíků!“
„No jasně.“
„On je i křtěnej, Jaromíre!“
„No jo. Cože?!“
„On se nedal vyškrtnout. Jenom Evu, na sebe zapomněl.“
„Vždyť je to jedno.“
„Pámbu stejně neexistuje, viď?“
„I kdyby existoval, stejně nepomáhá.“
„Ale věřícím pomáhá?“
„Ani věřícím. Věřící mají jen větší strachy, tak proto věří.“
„A čeho se bojí, Jaromíre?“
„Černé díry, mami.“
„A co to je, synku?“
„Temná energie, která vytlačila Boha mimo prostor a čas.“
„Fakt? A jak ty to všechno tak pěkně víš?“
„To je jednoduché, mami: žádný mrtvý si nikdy nestěžoval, že by mu v pekle bylo
horko!“
„Svatá pravda, Jaromíre.“
„Bůh je vakuová pěna.“
„Nerozumím ti! Jak jsi to říkal? Že pěna?“
„Vakuovaná pěna, mami.“
„Asi máš pravdu. Znala jsem jednu katoličku, a ta mi řekla na pohřbu, že se bojí
smrti!“
„Protože se bojí pekla, mami.“
„To máš pravdu. Pekla bych se taky bála.“
„Ty se nebojíš ani pekla, mami!“
„Já se nikdá nebála, Jaromíre.“
„Mami?“
„Ano, Jaromíre.“
„Kde je táta tak dlouho?“
Vyšel jsem na chodbu, vyhlédl do dvora. Pak jsem chodil sem tam po chodbě. Je
divné, že se táta nevrací. Kdybych aspoň věděl, kam šel? Ale řekl, že si jen odskočí, a máma
se na víc neptala. Už bylo asi šest a já absolvoval několik hovorů s matkou a několikeré
přecházení po chodbě, když jsem se najednou, jakoby proti své vůli zastavil a upřel pohled do
kouta. Zmocnil se mne pocit, že tu něco není v pořádku. Stál jsem a civěl do rohu, a pak mi to
došlo.
„Mami? Kde je tvůj vozík?“
„Vozík? Jo, vozík! Táta si ho půjčil!“
„A k čemu, prosím tě?“
„Potřeboval odvést mošt, ten kanystr je moc těžký.“
„Pro Kristovy geny!!“
„Cože? Děje se něco?“
„Pokud nedokáže zapálit čaj, tak snad ne, i když u táty si nejsem tak docela jistý!“
„Nedělej si starosti, Jaromíre, náš táta se vždycky vrátí!“
„S revolucí se nežertuje, mami!“
Co dělat? Chvíli jsem seděl jako zařezaný, pak zas pobíhal jako pomatenec. Chvíli
jsem chtěl volat městskou policii, chvíli zas běžet za tátou do města. Člověku připadne
nepatřičné, upozorňovat městskou na starce s moštem! Ale pak jsem se vzpamatoval, vždyť o
co jde? Aby si tatínek neublížil! Stát je povinen spolupracovat, a ne že ne: od čeho jej asi tak
máme? Nakonec jsem zašel na sesternu a vylíčil službukonajícímu personálu situaci. Jedna
z obou žen vstala od kafe a ujistila mne, že to zařídí. Druhá domlaskla trubičku a řekla, že to
zařídí. Byly veselé a ochotné, jako by jim táta nikdy neumazával Tři krále.
Znovu jsem chodil sem tam po chodbě, ale máma byla klidná. Nebylo by to prý
poprvé, kdy nespal doma! Táta? To myslíš vážně? A co prý jsem myslel. Kdyby už nepřišel
vůbec, dokonce by se jí ulevilo. To neříkej vážně, mami! Co kdyby se někde zabil? Každej
musí umřít, řekla. Tak to je přesně to, co jsem potřeboval vědět! Na klidu mi to ale nepřidalo.
To mi věřte.
Bylo už hodně pozdě, když se táta vrátil. Když nám ho vrátili, abych byl přesný!
Vypadal divně už na první pohled, ale ne proto, že seděl na mámině mobilu. Na chodbě před
č. 11 ještě nikdo nerozsvítil, a tak jsem na něho špatně viděl. Pak mi došlo, čím to je. Byl
mokrý od hlavy až k patě, od vlasů k plátěnkám.
„Proboha, tati! Ty jsi spadl do Vltavy?!“
„Ale kdežpak! Jen se pochlubte, pane Bartoš, co jste prováděl!“
„Nejsem Bartoš!“
„Polil se čajem, pane Bartoš, vy jste syn? A hádejte, proč to udělal?“
„Tati, proboha, nic mi neříkej!“
„Měl bys mi vykat, Jaromíre, v takovou chvíli!“
„Chtěl se upálit! Chápete? Musíte ho víc hlídat, pane Bartoš! Co kdyby v tom kanystru
byl opravdu benzín?!“
Svlékali jsme tatínka z mokré košile a manšestráků, vzdychal a lepil. Musil do sprchy.
Pak jsem udělal výjimku v režimu starého člověka a došel do plecháčku pro rum. Pili jsme ho
spolu nezředěný a táta pozvolna okříval. Když jsme dopíjeli, byl ochoten mluvit, i když toliko
spoře a v náznacích. Byl až příliš rozezlený a na chlácholení nikdy moc nedal. On potřeboval
naději, v tom je ten problém! To je ten důvod, proč jsem se s ním tak blbě zakecával! Protože
táta nepotřebuje naději pro sebe, to byste ho špatně znali: potřebuje naději pro lidstvo! Tak
jsem se skrz Blanku a Blaník prokecal až do revoluce.
„Když jsem tam přijel, Jaromíre, bylo po všem!“
„A po čem, proboha?“
„Barikády rozebraný, nikde ani puška!“
„Kristovy geny!“
„Ani puška, Jaromíre! Utopili povstání v krvi!“
„Tati?“
„Ano, Jaromíre.“
„Cos dělal potom?“
„Došlo mi, že podpálit parlament v tuhle chvíli nic neřeší! Rozhodl jsem se následovat
Palacha!“
Polkl jsem. Zdálo se mi, že se dusím! Tatínek s kanystrem na klíně jede na mamamobilu k Husovu pomníku, ale co kdyby nějakou náhodou přišel na to, že v kanystru je denní
čaj? To se ani pít nedá, neřku-li, že by hořel!
„Tati?“
„Ano, Jaromíre.“
„Jak jsi otevřel ten kanystr?“
„No, odšrouboval.“
„Ale byl utažený hasákem!“
„No, jeden turista mi pomohl!“
„Ježíšmarjá, a to mu nepřišlo divný?
„A co jako?“
„Invalida s kanystrem! Notabene u Husova pomníku!“
„Asi ne, Jaromíre, byl to cizinec.“
„Ježíšmarjá, tak on to byl cizinec!“
„Asi Angličan, Jaromíre. Mluvil anglicky.“
„Ale to dneska mluví každý, tati.“
„Asi máš pravdu! Zdálo se mi, že má nějaký šikmý voči!“
Když se táta druhý den probudil, byl celý zchřadlý. Stojím před dilematem: lhát, či
nelhat? Předstírat? Nepředstírat? První možnost (lhát, předstírat) může tátovi zachránit holý
život. Protože bez naděje na revoluci táta umře! Přeje si tak moc lepší život pro planetu Zemi,
že umře, jakmile se dozví pravdu o světové krizi. Druhá možnost (nelhat, nepředstírat) tátu
zabije. Pokud ho přímo nezabije, zabije se pravděpodobně sám.
„Mámo?“
„Co chceš.“
„Příště tam půjdeme spolu, ano?“
„A kam jako?“
„K Husovu pomníku!“
Máma se rozbrečela a mezi vzlyky křičela na tátu, kdybys radši chcíp! To mne
rozčílilo, skočil jsem k mámě a začal s ní cloumat. Kdyby táta nezařval, tak jsem ji namoutě
uškrtil. Pak jsme seděli všichni tři a brečeli. Večer jsem volal Richardovi, ale jen se smál. Eva
zpanikařila, že prý ihned přiletí, ale to je k ničemu. Odcházel jsem od našich z krabicový
scény k sobě do rakve a říkal si, příště s nima půjdu taky, při Kristových genech, půjdu
s našima k Husovu pomníku!