Zvrácenosti se meze nekladou

Smutný konec nadějného básníka
Tondy Votruby
Tonda Votruba byl snílek a současně beznadějný
pitomec, jak už tomu tak mezi umělci občas bývá. Přitom
ještě před dvěma lety by nedokázal napsat ani verš, ale
potom uklouzl, spadl ze schodů rovnou na hlavu a
najednou to šlo samo. Zřejmě se mu tou prudkou ranou
do lebky uvolnilo básnické střevo, ze kterého začal ihned
produkovat výplody svého citlivého nitra, jak to dělá
každý pořádný poeta. Okamžitě po skončení nemocenské
tedy podal výpověď a vydal se na lopotnou dráhu
svobodného umělce.
Začínající básník Tonda Votruba pochopitelně
původně vůbec nebyl oním slavným Tondou Votrubou,
kterého dnes všichni tak dobře známe, ale docela
obyčejným profesorem Theodorem Vrbenským-Blatným,
kandidátem věd. Jméno Theodor Vrbenský-Blatný se
však budoucímu géniovi zdálo pro básnickou kariéru
příliš mdlé a nevýrazné, proto se nechal úředně
přejmenovat na Tondu Votrubu, což zní přece jen
mnohem jadrněji. Řízný pseudonym Tonda Votruba má
nepochybně jinačí šmrnc, než nějaký nemastný-neslaný
Theodor Vrbenský-Blatný, kandidát věd. Ostatně, jenom
pitomci publikují umělecké díla pod svým občanským
jménem, protože před smrtí sklidí tak jedině posměch a
po smrti jak by smet.
1
Nově zrozený bard Tonda Votruba vnikl do
básnického světa svou prvotinou, sepsanou v té době
moderním volným veršem, pod názvem: „Precipitace v
tuhých roztocích“, ve které citlivě zachycuje, no, těžko
říct co. Znalcům poezie však jistě neunikne, že se nechal
inspirovat básní Máj od Karla Hynka Máchy, kterou
umně přetavil do současného pojetí moderní poezie.
Zde je:
Precipitace v tuhých roztocích
Nechť tuhý roztok alfa
A tuhý roztok beta
Vylučují koherentní precipitát
Za vzniku smykového napětí
Tuto mimořádně povedenou báseň publikoval
Tonda ve své sbírce Nauka o materiálu a ta ihned
vzbudila nemalý rozruch v uměleckých kruzích i
kosočtvercích. Náhle bylo zřejmé, že zkostnatělé pojetí
současné poezie naprosto neodpovídá modernímu
životnímu stylu a revoluce v poetické tvorbě je
nevyhnutelnou nutností. Bylo ostatně jen otázkou času,
kdy se konečně objeví umělec, který dokáže čtenáři
přiblížit atmosféru vědeckých laboratoří bez pitomého
pozlátka a falešných příkras.
Na tuto svou prvotinu navázal Tonda údernou
miniaturou pod přiléhavým názvem: „Parciální dislokace
mřížky.“ Jeho citlivé vyjádření touhy po, vlastně těžko
říct po čem, je ve své upřímnosti až dojemné. Uvedeme ji
celou, aby si čtenář mohl udělat jasnější představu o
Tondově uměleckém růstu směrem k jeho dalšímu
velkému vzoru, básníku Zeyerovi.
2
Parciální dislokace mřížky
Ó ten Burgersův vektor
Jenž menší jest než vektor mřížky
Vyjadřuje parciální dislokaci
V kubické plošně centrované soustavě
V této romantické básni je však již kromě růstu
básnického vidět i znatelný posun směrem k
psychiatrické
léčebně.
Nyní
bylo
každému
hloubavějšímu čtenáři jasné, že Tondův umělecký zjev
překročil hranice regionu a on musí začít publikovat na
Internetu, jinak se zblázní. Jenomže tam se to podobnými
nadějnými básníky jen hemží a konkurence je tudíž
strašlivá.
Na Internetu Tonda zveřejnil svou nejnovější
báseň, nazvanou: „Difuze v kovových soustavách.“ Jedná
se o moderní pojetí Havrana od Edgara Allana Poea, šité
na míru současné době.
Difuze v kovových soustavách
Ach ty strukturální změny
Jež probíhají v kovech
Vysvětlit se snadno dají
Aktivační energií intersticiálních prvků
Tady však poprvé narazil. Nekompromisní kritici
z řad ostatních internetových básníků označili jeho dílo
za přechytralé. Vadilo jim především to, že umělec ve
svých básních téměř koketoval s rýmem, což mu
nedokázali odpustit. Tato troufalost mu zlomila krk,
protože dnes píší básně s rýmem jen diletanti.
3
Citlivý Tonda spáchal po první negativní kritice
ze zoufalství sebevraždu vystřízlivěním, což je pro
každého umělce smrtelné. I tak se však natrvalo zapsal
mezi nejnadanější internetové básníky všech dob a jeho
jméno nebude mezi milovníky poezie jistě ještě mnoho
minut zapomenuto.
4
Kterak vodník Česílko a víla Amálka
napálili daňový úřad
Za devatero horami a devatero řekami, jen kousek
od jaderné elektrárny, kde byla mlha hustá jako slovník
profesionálního
pornoherce,
seděl
na
břehu
kontaminovaného rybníčku zkrachovalý vodník Česílko.
Měl na sobě zelený hopsafráček, v hrnečku dva mrtvé
pulce a přemýšlel nad marností života. V tom si k němu
přisedla víla Amálka, která na tom nebyla po psychické
stránce o nic lépe.
„Achich ouvej Česílko, sušená mandragora mi na
mé virtuální deprese vůbec nezabrala,“ posteskla si. „A
zrovna když náš ctihodný pan doktor Bolíto odjel na
pohádkovou dovolenou do Thajska.“
„Nebuď smutná, Amálko,“ opáčil Česílko. „Svět
je zlý! Já jsem před týdnem tady na mechu pohostil
samotnou kněžnu kvalitním vínem z žabince a ta mrcha
mi včera zdražila puškvorec. Ještě že nevím, co to ten
puškvorec vlastně je, jinak bych se pořádně namíchnul,
brekeke!“
„A co to vlastně znamená to brekeke?“ zeptala se
ho náhle Amálka. „Zní to tak nějak tajemně, jako by
v tom byla nějaká vodnická moudrost.“
„To ti nemůžu říct, Amálko. Je to hrozivé
vodnické tajemství,“ omlouval se jí Česílko. „Kdyby na
mě prasklo, že jsem ti to vyzradil, vodnická komora by
mi ustřihla šos a musel bych si koupit nový, brekeke.“
5
„Ale to přece nevadí,“ povzbuzovala ho víla
Amálka. „Já ti ten ustřižený šos potom potají zase přišiju
a nikdo nic nepozná.“
„To není tak jednoduché,“ zasmušil se Česílko.
„Vodnický šos má obrovskou cenu a exekutoři mi kvůli
němu jdou po krku. Už jsem letos dva utopil, ale to se
dlouho neutají. Vzali by mi živnosťák a já nic jiného, než
tu pitomou vodničinu, neumím. Umím jenom topit lidi,
exekutory a tak, však víš.“
„Vím,“ chápavě podotkla Amálka. „Ale stejně, z
toho pohádkového podnikání by se jeden vážně
zcvoknul. Nebylo nám za starých časů líp? Když byla
pohádková říše ještě státní, všichni měli svoje jisté, ale
po té podivné privatizaci se musím pěkně otáčet, abych
se vůbec uživila. Třeba teď! Roztrhla jsem si podvazky z
měsíčních paprsků a nikde nemůžu sehnat nové. A víš, co
mi řekl kníže? Že Měsíc prý žádné paprsky nezáří, jen je
odráží od Slunce!“
„Amálko, knížepán je obyčejné jelito,“ prozradil
jí smutnou pohádkovou skutečnost Česílko. „Měsíc
normálně svítí, sám jsem to viděl. Jak by mohl odrážet
paprsky od Slunce, když v noci Slunce nesvítí, to dá
rozum. Měsíc akorát není pořád v úplňku a to ty pitomce
na zámku mate. Já to musím vědět, svítí mi každý večír
v rybníčku, brekeke.“
„Já věděla, že mi to vysvětlíš, Česílko?“ zasmála
se Amálka. „Ty jo a poslouchej, nevíš, jestli si můžu
odepsat střevíčky z daní, když v nich tančím v pracovní
době?“
„No jasně že můžeš, brekeke!“ chvástal se
vodník. „Nahlásíš to hraběti a on to potom předá
6
účetnímu. Já si odepisuji hrníčky i pentle. Jenom rákosí
mi neuznali, prý ho mám větší množství než malé.“
„A jaké množství je menší než malé?“ podivila se
víla Amálka. „Myslela jsem, že malé množství je prostě
malé množství.“
„To nevím,“ připustil zamyšleně vodník Česílko.
„Asi existuje více kategorií malých množství. V tomhle
případě se zřejmě jedná o nějaké hodně malé množství.
Tak malé, že je úplně nejmenší ze všech malých
množství a spadá do kategorie menších množství, než
jsou ty malé.“
„To je na mě moc složité, Česílko, ale ty daně už
mi dost vadí,“ posteskla si znovu víla Amálka. „Abych si
vůbec vydělala na nájem za mýtinku, musím tančit s
každým, kdo si řekne. Už mě to fakt nebaví, vydělávat si
tancováním třikrát denně. Copak jsem nějaká
intelektuálka?“
„Od toho mám naštěstí klid,“ opáčil Česílko.
„Vodníka žádná ženská nechce, jenom snad ta divná
Baba Jaga z finančáku, brekeke. Ale jenom proto, že
nikdo nechce ji, což nepovzbudí.“
„To já musím tančit pořád,“ přiznala se Amálka.
„To máš Křemílka a Vochomůrku, ti jsou ve správní
radě, potom Krakonoš jako starosta to má zadara a včera
jsem musela tancovat i s Rumburakem.“
„Cože? S Rumburakem?“ podivil se Česílko.
„Vždyť ten ochmelka nedokáže rovně ani chodit, natož
tancovat. Minulý rok požádal o ruku Arabelu, a když ho
odmítla, začal chlastat jako prokopnutý.“
„On se mnou vlastně nechtěl tancovat, spletl si mě
s Blekotou,“ postěžovala si Amálka, „pořád mi šlapal na
nohy a zval mě na panáka, tak byl vožralej!“
7
„Hele, Amálko, už mám toho dost, brekeke!“
dupnul si nožkou drsňák Česílko až to čvachtlo. „Ty
zámecké účetní bludičky nám napařili takové poplatky,
že se už s tím musí něco dělat! Mám takový nápad.
Zajdeme za Dědem Vševědem, aby nám poradil. Je to
sice vymaštěný byrokrat, ale jinak ví úplně všechno.“
„To je super nápad,“ pochválila ho Amálka, a
jelikož čas jsou peníze, ihned vyrazili. Naštěstí byl
zrovna úřední den, takže nemuseli čekat déle, než bylo
nezbytně nutné k naplnění skutkové podstaty a mohli
hned vyrazit.
„Já daně kupříkladu neplatím vůbec,“ usmál se
Děd Vševěd a odplivnul si na Daňový zákoník. „Přihlásil
jsem si své podnikání jako veřejně prospěšnou činnost a
tudíž jsem od daní osvobozený. Stejně mi za rady nikdo
neplatí. Navíc jako svobodný umělec si musím platit
jenom zdravotní pojištění, sociální ne a tak na to kašlu.
Stejně se důchodu nedožiju, protože jsem nesmrtelný.“
„A co hmotný investiční majetek?“ zeptala se ho
Amálka. „Když si ho pořizuji, tak přece musím mít
nějaký obrat.“
„Právě že nemusíš, Amálko, je na to taková
finta,“ pousmál se Děd Vševěd. „Správně bych vám to
vůbec neměl říkat, ale protože se nepokoušíte vyrvat mi
ty poslední zbytky vlasů, které mi matka ráčila laskavě
zachovat, tak vám to prozradím.“
„Finta?“ chytila se Amálka. „Tak to je super, já
mám ráda finty! A taky střevíčky a pentle,“ dodala,
protože si myslela, že je to něco na ozdobu.
„Tu fintu vám ale prozradím, až když mi tady
Česílko vysvětlí, co to znamená to záhadné Brekeke!“
8
ukázal Děd Vševěd na Česílka prstem. „Pořád to při
hovoru používá, tak mě to pochopitelně zajímá.“
„Jak to že to nevíš, když jsi Vševěd?“ podivil se
Česílko. „Máš přece vědět všechno, brekeke! To
znamená, že nevíš všechno?“
„Neutíkej mi od otázky, Česílko, to nemůžu
vystát!“ houkl na něj Vševěd. „Takové chytráky většinou
zčerstva nakopu do řiti! Tak jak je to s tím brekeke, ty
bídný červe?“
„No dobře, Brekeke znamená něco jako Sapristi,
když už to musíš vědět,“ přiznal se Česílko. „Ale prosím
tě nikomu to neříkej, vypadal bych jako nějaký pitomý
intelektuál.“
„Díky Česílko, teď už vím opravdu všechno,“
zasmál se Vševěd. „A co se týče toho tvého podnikání,
Amálko, založ si společnost s akciemi na doručitele
v nějakém daňovém ráji a berňák bude nahraný.“
„No jo, ale tady nic takového založit nelze,“
namítla nesměle Amálka. „Pohádkové zákony podvody
neumožňují.“
„Tak si ji založ ve světě lidí,“ prozradil jí pointu
děd Vševěd a podal jí formulář. „Tam to možné je! Ve
světě lidí už žádné zákony ani ideály neplatí, tam budeš
mít od daní navždy pokoj.“
„To je super nápad, Česílko,“ zasmála se Amálka.
„Díky Bohu za lidi, oni nakonec nebudou tak špatní,
když umí takhle šikovně napálit daňový úřad.“
„Jenomže děkovat kvůli tomu nějakému Bohu je
hovadina. Žádný Bůh přece neexistuje!“ ušklíbl se děd
Vševěd. „To bych o tom přece musel něco vědět,
brekeke!“ dodal škodolibě a mrknul na vodníka.
9
„Já v Boha věřím,“ urazil se Česílko. „To on
podle Bible oddělil vody od vod, což mě jako vodníka
zajímá.“
„Dobře, tak už se nečerti,“ vysmál se mu Děd.
„Tady máš zlatý vlas a přijď zas, jak říká moje matka.
Těch vlasů mám ještě hromadu. Dostávám je z Číny,
deset dolarů za drdol a to se vyplatí!“
10
Divoký Bill
Největší hrdina Divokého Západu, veleslavný
pistolník Divoký Bill, byl původem Čech jako poleno.
Nějaký pomatený historik by sice mohl namítnout, že to
není zcela potvrzeno, jelikož se jedná o svědectví
z doslechu, ale podobné přechytralé blbouny dnes stejně
nikdo neposlouchá, takže to berte jako fakt.
Slavný pistolník Divoký Bill se narodil indiánské
dívce jménem Tichá Borovice a českému emigrantu
Jardovi Kočandrle, což bylo v té době na Divokém
Západě obvyklé. Češi prostě k smrti rádi emigrují a
v cizině pak z nedostatku jiných možností oplodňují
indiánky. Ta statečná indiánská dívka pak porodila
malého Billa během divoké jízdy na ukradeném koni v
dešti kulek pronásledovatelů, ale protože život na
Divokém Západě už byl prostě takový, tak to nebudeme
příliš rozmazávat.
Napínavý Billův vstup do života jako by přímo
předznamenal jeho pozdější dobrodružnou povahu.
Synova narození si Tichá Borovice všimla až pozdě
večer ve zlatokopeckém táboře, jak se houpe na její
vlastní pupeční šnůře pod sedlem. Instinktivně ji tedy
překousla a hned nato miminko vyměnila s hostinským
za soudek kořalky. Později prý toho ale jako každá
správná matka litovala a pokusila se získat od
hostinského ještě jeden soudek.
Jeho biologickým otcem byl, jak už jsme
prozradili, bezvýznamný český emigrant Jaromír
11
Kočandrle, obávaný dříč a poctivec. Kočandrle se ale
v angličtině špatně píše i vyslovuje, proto se brzy stal na
přechodnou dobu panem Brownem, aniž by však o to
příliš stál. Stalo se to tak. Při zápisu na imigračním se ho
nejprve vlídně zeptali na jméno, a protože jeho češtině
bylo špatně rozumět, rozhodli za něj.
„Jak se jmenuješ, tajtrlíku?“ houkl na něj úředník
na příjmu, když si prohlédl jeho imigrační formulář a
lodní lístek.
„Kočandrle,“ opáčil překvapeně pan Kočandrle,
protože mu právě předložil všechny své dokumenty, kde
bylo jeho jméno uvedeno.
„Brown?“ zeptal se ho lišácky úředník, který mu
chtěl dát šanci.
„Ne, Kočandrle,“ trval na svém nechápavý Jarda.
„Jmenuji se Jaromír Kočandrle, tady je to napsané!“
„To je řehole!“ zalomil rukama úředník a naklonil
se ke kolegovi. „Vsadím se, že ten trouba dneska
emigruje poprvé.“
A jelikož ho kolega ignoroval, obrátil se zpět
k žadateli a vlídně mu pravil. „Ode dneška se jmenuješ
pan Brown, chápeš to? Takže teď vypadni a pošli mi tady
další východoevropské kopyto.“
Novopečený pan Brown tedy nakonec imigrační
povolení získal a později i nějaký ten pozemek, aby na
něm mohl po zbytek svého života tvrdě pracovat. Když
se pak koukal na ten svůj pozemek, tak ho napadlo, že by
se na tom pozemku dalo pěstovat žito. A tak zasadil žito
a hotovo. To žito potom prodával a spousta jeho sousedů
pistolníků nechápala, proč ho tedy vlastně pěstoval, ale
on na jejich posměch nedal a byl šťastný.
12
Nakonec se ve své nové vlasti i oženil, ale
tentokrát neměl štěstí. Chyba byla ve výběru manželky,
jak už tomu tak občas bývá. Se svou manželkou Tichou
Borovicí se poprvé setkal při masakru u Little Big Hornu
a okamžitě si v průběhu střelby padli do oka. Nebylo to
však šťastné manželství, jak se později ukázalo i z toho,
že trvalo jen jeden den, což je hodně málo i na poměry
Divokého Západu.
Už otec Tiché Borovice, Klečící Skunk,
manželství nepřál a pokoušel se snoubencům sňatek
rozmluvit, ale jeho protesty narazily na tvrdý odpor.
Tichá Borovice do něj musela vystřílet nejméně třicet
otrávených šípů, než změnil názor. Na jeho pohřbu se
oba snoubenci poprvé políbili a tento vášnivý polibek stál
Jardu pravé oko a část tváře. Nakonec spolu strávili jen
jednu jedinou noc a Jarda si později stěžoval, že ji hned
druhý den ráno musel opustit kvůli její nezřízené
agresivitě. Již při plození malého Billa musel neustále
uhýbat před jejím tomahavkem.
Malého Billa zatím vychovával zmíněný
hostinský, který se humánně rozhodl vytěžit z jeho
bezmocnosti maximum. Malý Bill umýval nádobí, nosil
vodu a potom štípal dříví, až byl k smrti uštípaný. Když
mu bylo dvacet let, jeho adoptivní otec ho poslal do
místní školy studovat práva. Rozhodl dobře, protože
Američané stejně jiné školy nemají. Bill se tam naučil
trošku číst a moc nechybělo a uměl by i psát. Bohužel, už
při první hodině čtení a psaní z nedorozumění zastřelil
učitele, který se ho drze opovážil zeptat, kde má sešit. Po
tomto úsměvném incidentu malý Bill utíká z domu a má
namířeno do Nového Mexika.
13
Tehdy dochází v jeho životě ke zlomu. Na farmu,
kde zrovna pracoval, dorazila dvacetičlenná skupina
neozbrojených jezdců. Bill se jich povýšeně zeptal, co si
přejí a pomalu naládoval brokovnici. Pánové zaváhali
s odpovědí a Bill je za tu drzost do jednoho postřílel,
protože nesnášel, když někdo plýtval jeho časem. Na
památku této památné přestřelky dostal pistolnickou
přezdívku Divoký Bill.
Krátce nato vstoupil Divoký Bill do armádních
služeb, ale ihned po vynálezu mýdla z armády zase
vystoupil. Velitelé, kteří nerozuměli zálesáckému
způsobu života, trvali na dodržování hygieny, což se
projevilo mnoha nepříjemnými ekzémy. Kovbojská
pokožka snáší pouze koňský pot, nebo kravský hnůj a
jakýkoliv výrobek chemického průmyslu se ihned
projevil ošklivou vyrážkou.
Válka Severu proti Jihu již v té době zuřila plnou
silou, a hlavně majitelé kompasů od rána do večera
diskutovali o umístění obou znepřátelených stran.
Příznivci Severu trvali na tom, že sever je nahoře, s čímž
se jižané nemohli smířit. Vynalezli dokonce kompas, na
kterém byl Sever dole, ale jelikož se špatně prodával, tak
ho zase stáhli z oběhu. Tahle nepromyšlená pitomost
Konfederaci zlomila krk a v té válce to nakonec na celé
čáře prohrála.
Po válce se Bill vrátil do lesů a živil se jako
zálesák. Za lesem strávil spoustu let, když tu si náhle
uvědomil, že takhle štěstí nepotká. Okamžitě se vrátil do
civilizace a začal pracovat jako stopař ve Springfieldu.
Jednoho dne při stopování před místním Salónem padly
Billovi do oka nadmíru podezřelé stopy. Ty stopy patřily
Medvědímu Jackovi, známému hazardnímu hráči domina
14
a příležitostnému konzumentovi nealkoholických nápojů.
To Billa překvapilo a udivilo. Nikoho tak divného jména
ještě nezabil. Samozřejmě si na něj počkal.
„Zdravíčko cizinče, nevíš náhodou kolik je
hodin?“ zeptal se ho vychytrale, jakmile se tam ten
trouba objevil.
Naivní Jack vytáhl hodinky a po chvíli přemýšlení
odvětil: „Nevím, mám je teprve týden.“
„Poslouchej, ty hodinky jsou mi nějaké
povědomé,“ pokračoval Divoký Bill v příjemné
konverzaci. „Nejsou náhodou moje?“
„To si piš, že ne!“ urazil se Jack. „Našel jsem je v
horách v kapse jednoho mrtvého zlatokopa. A jak říkám,
piš si to, jinak bude zle!“
„Neumím psát,“ zasmušil se po chvíli urputného
přemýšlení Bill.
„Tak si to alespoň zapamatuj,“ vtipně ho utřel
Jack, který byl výjimečně dobře naložen. „Když už jsi
takový pitomec.“
„Sapristi, to sis dovolil moc!“ zahřímal Bill.
„Ty burane, komu nadáváš do sapristi?“ nedal se
zastrašit Jack, který mimochodem neměl ani ponětí, co je
to sapristi.
Náhle bylo jasné, že se schyluje k souboji. Oba
sokové se nakonec domluvili ke schůzce na náměstí v
osm hodin ráno druhého dne.
Divoký Bill se po probuzení zběžně opláchl
lacinou kořalkou a vyrazil na místo schůzky. Už od
rozbřesku se všude kolem tísnily davy krvežíznivých
lidumilů. Hned nato od kostela pomalu přicházel se
sebevědomým zaržáním Medvědí Jack a provokativně si
s nedbalou elegancí nařizoval své hodinky, bez ohledu na
15
to, že žádná nedbalá elegance neexistuje. Naproti mu
okamžitě vyrazil Divoký Bill s foukací harmonikou
připravenou v ústech. Chvíle napjatého ticha byla
předzvěstí blížící se tragédie. Sokové stanuli naproti sobě
a přezíravě se měřili. Náhle bleskurychle tasili své kolty
a zahřměly dvě rány. Několik okamžiků se nic nedělo,
ale pak se Jack pomalu sesunul k zemi s prostřeleným
břichem, ze kterého mu okamžitě začala vytékat whisky,
lehce zbarvená krví. Tento udatný a spravedlivý čin
okamžitě rozhodl o Billově jmenování novým šerifem
Springfieldu.
Billova dobrodružná odysea tedy získala zcela
nové horizonty, což dobyvatelům Západu jen pomohlo.
Zde je třeba poznamenat, že navzdory pochmurným
prognózám byl Divoký Bill vynikajícím strážcem
zákona. Po celou dobu jeho setrvání ve funkci se
žádnému darebákovi v okolí nic zlého nepřihodilo a
vraždilo se jen ve všedních dnech. O víkendech totiž
nábožensky založený Bill trval na klidu zbraní. Sám ho
však příliš nedodržoval. Jednoho sobotního pošmourného
jitra například zastřelil svého zástupce kvůli studeným
topinkám, které prostě nesnášel. Možná se poněkud
unáhlil, ale hrdinové Západu nemají na lacinou
sentimentalitu čas a jednají podle instinktů. Život
pistolníka je mnohem rychlejší, než si běžný občan myslí
a proto jim občasné ukvapené rozhodnutí prostě musíme
odpouštět.
Ale i do jeho drsného života nakonec vstoupila
láska. V té době se seznámil s krásnou zabijáckou dívkou
Romantickou Jane a okamžitě ji požádal o ruku.
Několikrát ho sice odmítla, ale nebylo jí to nic platné.
Bill její ruku po tuhém boji nakonec stejně získal a
16
nechal si ji vypreparovat. Po tomto milostném úspěchu
policejní práce zanechal, aby se mohl na plný úvazek
věnovat zlatokopectví.
Dorazil do zlatokopeckého městečka Deatwoodu
až pozdě večer a ihned zaskočil do místního baru na
partičku pokeru. Poker hrál Divoký Bill s velikým
zaujetím, protože se mu velmi často dařilo vyvolat po
skončení partie spor s vítězem, zakončený jeho smrtí.
Stačilo jen prohrát a bylo to. I ten osudný den byl s
průběhem partie velice spokojen, protože opět prohrával.
Náhle se však do baru vplížilo podezřelé individuum
jménem John Killraine, taktéž Čech, původním jménem
René Mrkvička a střelil našeho hrdinu přímo do hlavy.
Smrtelně zraněný pistolník si toho nejprve nevšiml a hrál
dál, ale jakmile byl na své zranění upozorněn
protihráčem, šťavnatě zanadával a padl mrtev k zemi.
Místní šerif dopadl zákeřného vraha ihned po
činu. Očití svědkové tvrdí, že byl připraven ho velice
přísně pokárat, ale John Killraine Mrkvička ho nenechal
domluvit a chytře prohlásil, že ho to moc mrzí. Po tak
zjevném projevu lítosti byl okamžitě propuštěn a zmizel
v propadlišti dějin, ať už je to kdekoliv. Sláva Divokého
Billa však nebude nikdy zapomenuta. A to hlavně díky
neuvěřitelnému množství obdivovatelů Divokého
Západu, jejichž počet se každoročně zvyšuje. Nemá
naprosto žádný smysl pokoušet se s tím něco dělat.
17
Den ze života hňupa
Pan Květoslav Rachota byl nejprve v pět hodin
ráno příjemně probuzen zazvoněním svého starého
budíku a hned nato vyběhl odcestovat přes celé město na
ranní šichtu do fabriky, aby se nemusel věčně omlouvat
své manželce Martě. Pořád mu jen vyhrožovala, že jestli
už konečně nenajde ten záhadný Gé bod, tak požádá o
rozvod a on si s tím problémem nevěděl rady. Marta totiž
byla tím bodem posedlá a mimořádně ji zajímalo, kde
vlastně ten bod leží. Takový Gé bod, to je klíč
k manželskému štěstí.
„Hledej ten Gé bod a nečti si!“ loudila po
manželovi každý večer před usnutím jeho drahá
polovička Marta. „To je hrozný chlap,“ zakoulela vždy
očima. „Já se můžu přetrhnout, aby měl teplou večeři, a
on není schopný najít ani obyčejný Gé bod.“
„Žádný Gé bod neexistuje, miláčku,“ zamumlal
její manžel a četl si noviny. „Jsou to jen výmysly
sexuologů, kteří chtějí být důležití.“
„Gé bod je prokázaná skutečnost,“ rozčílila se
Marta. „Jenom burani jako ty zlehčují ženskou
sexualitu!“
„Tak si ho najdi sama a pak mi řekni kde je,“
vtipně opáčil Květoš, ale to se se zlou potázal.
„A jak mám vědět kde je?“ začala mu to
vysvětlovat svou ženskou logikou Marta. „Copak jsem
chlap? To je přece vaše práce, starat se o naše
uspokojení. Tak se koukej snažit, ty líný pacholku!“
18
Květoš si četl a dělal, že nic neslyší. V tom byl
dobrý, protože měl základní pracovní návyky. Ve fabrice
bylo naprosto nutné a dokonce životně důležité neslyšet
své okolí, jinak by se člověk zbláznil.
„Tak bude něco?“ dorážela na něj jeho drahá
polovice. „Každý normální chlap by tu knížku už dávno
zavřel a věnoval se své ženě.“
„Jenom si dočtu tady tu stránku,“ odtušil
nepřítomně při listování Květoš a paní Marta se uraženě
otočila. Květoš nakonec rezignoval, koupil jí prášky na
bolení hlavy a sobě zásobu instantních polévek, čímž
svůj manželský problém jednou provždy vyřešil. Potom
předstíral spánek přesně do té doby, než se mu konečně
podařilo usnout.
Ráno po probuzení si dal místo sprchy cigaretu a
už za půl hodiny procházel vrátnicí, společně s partou
dělníků po boku a zbytkovým alkoholem v žilách. Každý
z jeho kolegů měl v ruce aktovku a Květoš přesně věděl,
co v těch aktovkách je, protože měl taky takovou. Byly v
ní noviny a jablko. Manželky rády dávají svým
manželům ke svačině jablka, aniž by věděly, že správný
šichťák jablka nejí už od podstaty. Proto ho přinese
zpátky a šetrná manželka mu ho druhý den připraví
znova. Po několika týdnech to ten trouba pochopí,
vrásčité jablko zahodí, aby zítra dostal od manželky
nové. Celý cyklus se tak opakuje.
Květoš pracoval ve fabrice rád, protože jinak by
umřel hlady. V tržní společnosti by si čuměním do blba
nevydělal ani na slanou vodu, která mu mimochodem
stejně nechutnala. Jeho intelektuální schopnosti byly
zcela degradované postáváním u vrtačky a jediné co
uměl, bylo si to neuvědomovat. Mimochodem, jméno
19
Květoslav mu dala jeho naivní maminka v touze po tom,
že z jejího malého synáčka jednou vyroste intelektuál.
Bohužel, tato její naděje se nakonec ukázala jako lichá a
z malého Květoše se vyklubal velice kvalitní primitiv.
Hned po příchodu na dílnu ho pozdravil kamarád
Bohuš slovy: „Tak jak, hraje to?“
„Jasně, nemůže to být lepší,“ odfrkl si Květoš.
„Ani se to nedá vydržet,“ dodal škodolibě.
„Co včerejší losování Sportky?“ pokračoval
v provokacích kamarád Bohuš při převlékání. „Vyhrál jsi
konečně?“
„Samozřejmě, vyhrál jsem sto miliónů,“ pousmál
se Květoš a s odporem si natáhl své smradlavé pracovní
ponožky. „Mohl bych zůstat doma, ale chodím tady
proto, že bez vás nemůžu žít!“
„Takže doma je pohoda, co?“ zasáhl konečně
Bohuš do černého. „Manželka tě poslouchá na slovo,
kapesné dostáváš, co ti chybí?“
„Víš co, dej mi pokoj,“ štěkl po něm Květoš a
pokračoval dál směrem ke svému zahnojenému ponku.
Tento líbezný rozhovor spolu vedli každé ráno už více
než deset let a nevypadalo, že by to chtěli někdy změnit,
protože měli malou slovní tu, no, jak se to říká…,
zásobu. Ale to je vlastně jedno, protože to k našemu
příběhu nepatří.
Celé dopoledne pak Květoš tvrdě pracoval u
svého ponku, aniž by měl tušení, co to vlastně doopravdy
dělá. U práce zásadně nepřemýšlel, protože si všiml, že
takhle mu šichta rychleji ubíhá. Chvíli podřimoval a
potom se intelektuálně realizoval házením matiček do
služebního koše. První kontakty s realitou se tedy
dostavily až ve dvanáct, když šel do závodky na oběd
20
jako každý správný hňup, který jí podle hodin a ne když
má doopravdy hlad.
I dnešní den přesně věděl, co bude jíst. V závodní
kantýně byla totiž na výběr jen jedna polívka a to
gulášová. Dal si k ní dva rohlíky. Dva si dával proto, že
to dělali i ostatní šichťáci a on měl k originalitě vrozený
odpor, protože se nechtěl odlišovat. Navíc mu vůbec
nevadilo, že každý den ta polívka chutnala jinak, podle
toho, kolik měl závodní kuchař promile. Chápal to a jedl
s chutí.
„Jaká je dnes ta gulášovka?“ zeptal se ho mistr,
který jako vždy přicházel do kantýny poslední, aby mohl
chlapům vyčítat, že tam jsou moc dlouho.
„Je jako vždy absolutně skvělá,“ rozzářil se
Květoš. „Ovšem jen jestli ti nevadí, že dneska trošku
chutná po acetylenu. Horší gulášovku jsem nejedl ani na
vojně a to nám vařil asfaltér.“
„Tak mi dejte taky jednu,“ objednal si mistr přes
celou kantýnu. „A k tomu dva rohlíky!“
Potom už ani jeden z nich nepromluvil a taktéž
ostatní strávníci se snažili mít polední utrpení za sebou a
rychle se z jídelny vypařit.
Ihned po obědě upadl Květoš do apatie, ze které
ho probrala až sprcha, která jako vždy příjemně voněla
oxidem siřičitým. Nikomu to nevadilo, do fabriky se to
hodilo. Cesta domů pak byla stejně veselá jako ráno a
Květoš vystupoval u svého bydliště v dobré náladě.
Přesně věděl, co teď bude dělat. Zajde si na jedno, ze
kterého se vyklube osm. Vždycky to tak bylo. Navíc i
přesně věděl, o čem se bude po pátém pivu s kamarády
bavit. No přece o těch svých pitomých starých, které jim
21
v tu dobu zahýbaly s abstinenty. Už se tak hádali víc než
deset let a všem to vyhovovalo.
Nakonec šel spát a ráno ho budík vzbudil přesně v
pět, aby mohl začít nový den, úplně stejný jako byl ten
včerejší. Květoš svůj život nenáviděl, ale kdybyste se ho
zeptali, proč toho nenechá a nezačne dělat raději něco
jiného, nevěděl by. Nevěděl by, jelikož byl hňup.
22
Princezna se zlatou hvězdou na čele
Princezna Krasomila se jako každé ráno projela
po parku na jednom ze svých mnoha oblíbených poníků a
svižnými ranami bičíku z něj brzy dostala maximální
rychlost. Poník se potil strachy a snažil se vyhovět všem
povelům, ale stejně mu to nebylo nic platné. Po
romantické projížďce se s ním princezna už jen zběžně
pomazlila, potom ho přivedla před kuchyň a chytla
jednoho ze zevlujících kuchařů pod krkem.
„Tady toho poníka mi připravíš k večeři na
medvědím česneku!“ oznámila mu chraplavým hlasem.
„Nějak moc se potí, asi bude nemocný. Přeji si, abys ho
podřezal ještě tady na dvorku, ať vidím krev! Je ti to
jasné, ty bezvýznamný pacholku?“
„Samozřejmě, jemnostpaní,“ rozzářil se oslovený
kuchař a zavzdychal slastí, že ho oslovila samotná
princezna. „Tím medvědím česnekem myslíte klasický
Allim ursium, cévnatou rostlinu z řádu chřestotvarých,
nebo Allium ursium ucraninicum?“
„Co to tady meleš, botaniku?“ hluboce o jeho
odpovědi zapřemýšlela princezna. „Raději si nehraj na
chytráka, nebo tě nechám popravit.“
„Existují totiž dva medvědí česneky, jasnosti,“
pokračoval nerozumně kuchař v poučování, jako by její
varování neslyšel. „Medvědí česnek pravý a medvědí
česnek ukrajinský.“
„Popravte ho,“ požádala princezna Krasomila
stráže a odběhla trucovat do svých komnat. Jakékoli
23
intelektuální diskuse poddané chátry se samotnou
princeznou přece nemůžou dopadnout jinak, to snad
chápe i ten největší pitomec.
Princezna Krasomila byla až na chronické akné
velice krásná a měla dokonce na čele zlatou hvězdu,
kterou dostala ke čtrnáctým narozeninám jako odměnu za
každodenní pochlebování svému královskému otci.
Jelikož jí však ta hvězda na čele pořád nějak nedržela,
musela si ji přilepit epoxidem, ale to jen tak mezi námi.
Její otec, urozený pán Krasomil Třetí, z Boží vůle
král, zrovna seděl na trůnu a přemítal o rozličných
státnických hovadinách. Byl otylý, tupý a všemocný, jak
už se to tak nejen v pohádkách často stává. Právě se díval
na popravu svého komorníka a řičel u toho smíchy. Ten
proradný sloužící si drze dovolil požádat o zvýšení platu,
což to se mu pochopitelně stalo osudným a byl po právu
rozpárán.
„Přestaň se hihňat a utři ty střeva, šašku!“
naklonil se král ke své pravici a labužnicky dojídal
poslední zbytky vtipné kaše, kterou mu k popravě
připravil jeho oblíbený kuchař. „A pohni si! Kdo se má
na ten humus dívat!“
Oslovený šašek radostně vyskočil a za cinkání
rolniček vytřel barokní parkety před trůnem do sucha,
aby se případní další žadatelé o zvýšení platu nemuseli
čvachtat v sajrajtu. Tak to má být, před trůnem by mělo
být čisto. Kromě toho to i lépe vypadá, když zchudlí
královští aristokraté dbají na hygienu, mají potom takové
čistější svědomí a nesplatitelné půjčky se jen hrnou.
Asi je nejvyšší čas to přiznat, Krasomilovo
království bylo na mizině. Sám král nedávno rozhlásil, že
svou dceru provdá i za neurozeného troubu, jelikož byl
24
zadlužený až po hermelínové spodky a dlužil i svému
vlastnímu podkonímu. Promrhal rodinné jmění v ruské
ruletě a dokonce i falešné žezlo měl v zastavárně. Tato
drobná lapálie způsobila, že se všichni normální princové
začali jejich království zdaleka vyhýbat.
Nakonec však přece jen dorazil na zámek princ
Evžen, převlečený za pasáčka vepřů. Byl jím ostatně i
vyučen, jeho plný titul zněl: Princ Evžen Druhý, pasáček
vepřů, kandidát věd. Hodlal se ucházet o levou ruku
princezny Krasomily. Pravou ruku měla princezna
Krasomila amputovanou po loňském nešťastném pádu z
poníka, takže v podstatě ani neměl na vybranou. Že byl
její otec chudý jako veš, mu vůbec nevadilo, protože
princezna Krasomila pobírala plný invalidní důchod,
který na uživení dvou skromných aristokratů bohatě
stačí.
„Nazdar králi, jak to jde?“ pozdravil princ po
aristokratickém způsobu svého hostitele. „Prý tady máš
nějakou fešandu na vdávání. Abych řekl pravdu, velice
mě to zajímá.“
„Ta fešanda je to moje dcera,“ opáčil důstojně
urozený pan král Krasomil Třetí. „Ale doufám, že se k ní
budeš chovat jako gentleman. Má dcera je totiž velice
cudná.“
„Takových cudných dcer už jsem měl desítky,“
pochlubil se princ. „Všechny jsou cudné jen do té doby,
než mě poprvé spatří.“
„Nějak moc si věříš,“ opáčil král. „Má dcera je
totiž světice. Pokoušel se už o ni zahradník i šašek, ale
neuspěli. Ani jeden z nich prý neměl kondom, jak mi má
dceruška prozradila. Nevím sice, co to znamená, ale
předpokládám, že je to něco jako noblesa.“
25
„To se fešákovi mého kalibru nemůže stát,“
pousmál se princ. „I kdyby selhalo mé osobní kouzlo,
kondomy mám vždy sebou a tomu žádná moderní žena
neodolá.“
Hned nato odešel sebevědomý princ do
sousedního křídla, dvořit se princezně podle všech
pravidel královské etikety. Jakmile však vkročil do její
komnaty, princezna ho povalila na pohovku a servala
z něj pastýřské hadry. Přitom se ho zeptala, jak se
jmenuje a okamžitě ho sexuálně zneužila. Nakonec si dali
kapučíno a přeskočila mezi nimi jiskra. Princ Evžen se
princezně představil jako Bajaja a zanedlouho se chystala
svatba. Bajajové jsou všude ctění a vážení, kdybyste to
náhodou nevěděli.
Jenomže právě v tu chvíli dorazil do jejich
království sedmihlavý drak, jak už to tak v pohádkách
chodí. Neměl už týden nic kloudného k snědku, proto
vzkázal králi, že jestli mu dobrovolně nevydá svou
jedinou dceru, spálí jeho království na prach prachoucí,
což je nejstrašnější pohádková výhružka.
Vyděšený král se obrátil na prince Evžena, aby
jeho jedinou dceru zachránil, ale tady narazil, jak už se to
poslední dobou tchánům stává. Princ Evžen o jeho
žádosti chvíli přemýšlel a potom opáčil, že tento týden
má úplně nabitý a sotva si najde chvilku. Kromě toho je
princ a ne šílenec, aby někde pobíhal s plechovým
mečem a poskakoval kolem pitomého draka. Princezna
tedy byla odvedena ke sluji a připoutána tam za svou
jedinou ruku.
Večer vyšel drak a bez větších cirátů princeznu
Krasomilu sežral. Ostatně to byla jeho práce, jinak by jej
žádný režisér pohádek nikdy nezaměstnal. Po několika
26
minutách se však začal potácet a padl mrtev k zemi.
Epoxid, kterým měla princezna přilepenou zlatou hvězdu
na čelo, se začal vlivem dračích žaludečních kyselin
rozpouštět a chudáka draka otrávil, takže to nakonec
všechno dobře dopadlo. A pak zazvonil zvonec a
pohádky je konec.
27
Moudrý Hlavsa
Vážený pan Jeremiáš Hlavsa, doposud pouhý
místostarosta, se z ničeho nic stal novým starostou a
vládcem Všehomíra v Pitomé Lhotě. Ze svého
dosavadního postu zástupce poskočil až na místo nejvyšší
z důvodu korupční aféry současného starosty. Nejprve
vám však musím prozradit, že žádná skutečná Pitomá
Lhota neexistuje. Jedná se o smyšlený název úplně jiné
Lhoty, který zní možná foneticky podobně, ale s naší
smyšlenou Pitomou Lhotou nemá nic společného. To jen
tak pro pořádek, aby se náhodou obyvatelé rozličných
Lhot po celé zemi zbytečně nehádali, o kterou Pitomou
Lhotu se vlastně jedná.
Ale zpátky k našemu příběhu. Předchůdce nového
starosty Hlavsy, pana starostu Cajzla, zatkla před dvěma
týdny protikorupční policie za braní úplatků, tudíž ho
jeho zástupce Hlavsa zákonitě vystřídal. Pan bývalý
starosta byl sice ihned po zatčení zbaven jakékoli viny
podplaceným soudcem, ale to už se musel smířit jen s
pouhým místem místostarosty, jelikož na něm ulpěl stín
viny. Takhle to prostě v demokracii chodí a nikdo s tím
nic nenadělá.
Laická veřejnost to možná chápe tak, že si jen
vyměnili posty, ale z hlubšího politického konceptu to
znamenalo zásadní změnu. Doposavad totiž o
lukrativních zakázkách rozhodoval Cajzl a Hlavsa mu to
schvaloval, nyní bude o zakázkách rozhodovat sám pan
Hlavsa a schvalovat mu to bude jeho předchůdce.
28
Podobné důležité personální změny na Radnicích však
prostí lidé nikdy nepochopí a mají dokonce tendence je
zesměšňovat.
Mimochodem, korupcí získané peníze bývalý pan
starosta Cajzl nikdy nevrátil, to by byl blázen a ne
politik. Co peklo schvátí, nikdy nenavrátí. Raději si
počká na další soud, který by měl proběhnout odhadem
tak do pěti let a s odvoláním se to natáhne až na deset,
načež bude osvobozen. Zakázka totiž byla briskně
zrušena, takže jediný, kdo tratil, byl onen naivní
podnikatel. Ale to je snad tak jasné, že jsem to ani
nemusel psát. Není tedy divu, že občané nového starostu
přijali se značnou nedůvěrou.
Hned první den v práci byl nový starosta pořádně
rozrušený, jelikož při cestě na radnici vyfasoval pokutu.
Těsně před radnicí ho zastavil strážník Jeliman, kterému
ležel už delší dobu v žaludku a ihned spustil:
„Toš dobrý den, starosto, tady dopravní kontrola,“
naklonil se mu do okýnka. „Naval občanku, řidičák a
tvrdý chleba!“
„Cože?“ pokoušel se pochopit souvislosti
podnapilý Hlavsa. „Děláte si srandu, strážníku?“
„Žádnou srandu si nedělám, starosto. Je to nová
vyhláška,“ upozornil ho strážce zákona. „Sám jste ji
minulý týden v hospodě vyhlásil. Uznávám, že to bylo po
osmi rumech a bez písemného záznamu, ale správný
chlap si má za svými slovy stát. Řidič, ten tvrdý chleba
má, to jste nikdy neslyšel? Vyřvával jste to v hospodě
celý večer, abyste zesměšnil partu řidičů u vedlejšího
stolu. A potom jste jim přikázal, že jestli chtějí jezdit přes
naši dědinu, musí mít u sebe tvrdý chleba.“
29
„Ale no tak,“ pokoušel se bránit nový starosta.
„To byl přece vtip a navíc v opilosti. Mějte rozum,
strážníku!“
„Podívejme se na starostu, už se vymlouvá na
opilost i mimo zasedání,“ vysmál se mu strážník. „Budu
vám muset napařit pěkně mastnou pokutu, kamaráde.
Dáme to za dvě stě, co říkáte?“
Hlavsa raději neprotestoval, byl si vědom, že je to
pomsta za to, že mu minulý týden spal se ženou. Paní
Jelimanová totiž pracovala na radnici v odboru Šikany
nepřizpůsobivých a kanceláře měla na jih. Celý den tam
svítilo slunce, a když se spolu už dvě hodiny probírali
šanony dlužníků, oba si za stolem nechtěně zdřímli. No a
Jeliman je u toho přistihl a oheň byl na střeše.
Samozřejmě pouze v přeneseném slova smyslu. Češi
nejsou žádní násilníci, jenom občas někomu zapálí
střechu nad hlavou, ale pak toho vždy litují.
Potom, už v kanceláři, otevřel starosta šuplík na
úplatky a zkontroloval dnešní tržbu. Musel se nějak
zahojit. Bylo to dobré, podnikatelé dnes musejí být štědří,
jde li jim o to, aby vůbec dostali od města nějakou
zakázku.
Do jeho kanceláře se však náhle v tu chvíli
vloudila tajemnice Jitka Mokrá z odboru Podporování
veřejné chudoby, kterou zdědil po Cajzlovi, a začala se
k němu lísat.
„Jděte si po svém!“ okřikl ji Hlavsa. „Člověk
nemá trochu soukromí ani v práci.“
„Potřebovala bych zvýšit plat, pane starosto,
protože stavíme s manželem už šestý rodinný dům a
úplatky nám pomalu začínají docházet,“ loudila Jitka a
30
začala ho drbat na pleši. „Co takhle jednu menší
intelektuální masáž?“ zeptala se ho.
„Hm, to by šlo,“ usmál se zastupitel a opřel se do
křesla. „Uvidíme, co se dá dělat podle délky a kvality
duševního zážitku.“
„A mám vám namasírovat ekonomické libido,
nebo to erotické?“
„Tak třeba to ekonomické,“ zabručel Hlavsa.
„Když už jsme v té práci. Ale pospěšte si, v jedenáct
mám poradu!“
„Jste ten nejlepší starosta, kterého tato obce kdy
měla,“ začala mu lichotit Jitka. „Všichni ostatní byli
v porovnání s vámi břídilové.“
„Výborně,“ pousmál se starosta. „Je to sice trošku
zkaleno faktem, že jsem v dějinách této obce jediným
starostou, ale budiž.“
„Vaše genialita je známa v širokém okolí,“
pokračovala vemlouvavě Jitka. „Okolní starostové si vás
jakožto politika váží ještě víc, nežli tatíčka Masaryka.“
„To už možná trošku přeháníte,“ pousmál se pan
starosta.
„Ale kdepak,“ utvrdila ho Jitka. „Jste tím
nejváženějším občanem obce.“
„No dobře, tak pokračujte,“ blahosklonně pokynul
potěšený zastupitel a Jitka pokračovala.
Potom už bylo jen slyšet pravidelné námitky typu:
„To mi možná trošku lichotíte,“ které starosta občas
pronesl, nebo: „Ale to státní vyznamenání jsem ještě
nedostal,“ což bylo vždy jeho vemlouvavou podřízenou
bagatelizováno.
Po půlhodině se starosta Hlavsa náhle napjal a
vykřikl: „Požádáme o dotaci na čističku odpadních vod!“
31
a vyčerpaná Jitka omdlela. Následující týden strávila v
nemocnici v důsledku zcela ztuhlých prstů. Nevěděla,
chudinka, že starosta Hlavsa má duševní kapacitu
houpacího koně a stimulovat jeho duševno zabere většinu
pracovní doby.
Duševně ukojený starosta Hlavsa si mezitím
zapálil kubánský doutník a odešel šmírovat přemýšlející
úředníky v sousedních kancelářích. Stejně neměl nic
jiného na práci, takový už je holt těžký život úředníka.
Podobné chování je na většině radnic po celé
republice běžné, protože všichni komunální zastupitelé
jsou v podstatě duševní giganti, kteří na nic jiného, než
na vlastní intelektuální růst nemyslí. Proto také mají
úřední hodiny jen dvakrát týdně, aby měli v pracovní
době více času na přemítání. Jo, a abych nezapomněl,
sekretářka Jitka Mokrá dostala za svou příjemnou
službičku přidáno. Občané Pitomé Lhoty to rádi zaplatí
ze svých daní, co jim taky nakonec zbývá, že?
32
Možná přijde i Jehova
Madam Inge Goldsteinová byla před několika
minutami finančně znásilněna tělesně postiženým
Jehovistou. Ten mizera jí najel vozíčkem na nohu a
srdcervoucím příběhem o Apokalypse ji donutil přispět
na Chrám království. Stalo se to na přeplněném
Masarykově náměstí v Ostravě, v samotném epicentru
výroby středoevropského smogu. Nikdo z přihlížejících
nezasáhnul, jelikož neustále podnapilí Ostravané jsou k
Jehovistům velice benevolentní. Nechávají je žít a
dokonce jim shovívavě naslouchají, aniž by si
uvědomovali, že zatímco ti vypečení Jehovisté budou
spaseni, oni zemřou v zatracení.
„Jehova přijde!“ vykřikují ti pobožní výkupci na
nárožích, i přesto že určitě moc dobře vědí, že nepřijde.
Ještě nikdy totiž nepřišel a pochybuji, že by se to v
dohledné době změnilo. No a i kdyby náhodou nějaký ten
Jehova nakonec přišel, tak se mu prostě omluvím a je to
vyřízené. Stejně by musel uznat, že si za to může svou
nedochvilností v podstatě sám a pochybnosti o jeho
příchodu byly na místě.
Rozčílená paní Inge vtrhla na nejbližší policejní
služebnu, aby nedobrovolný finanční příspěvek oznámila,
ale jakmile viděla, že si důstojník na příjmu, jistý poručík
Vendelín Bílek si policejním průkazem rovná
zkonfiskovanou marihuanu do úhledné lajny a chystá si
nasliněné papírky, zůstala zcela paf.
33
„Co mě obtěžujete, dámo,“ oslovil ji vlídně pan
poručík, když její přítomnost po chvíli ťukání na pult
zaregistroval. „Copak nevidíte, že mám práci?“
„Chtěla jsem oznámit finanční znásilnění,“
vyhrkla Inge zaraženě. „Ale vidím, že nejsem na správné
adrese!“
„Tady je Nezvalovo náměstí, číslo 32, co vám
nesouhlasí?“ podivil se poručík.
„Myslela jsem to obrazně,“ odfrkla si madam
Inge. „Tím bylo míněno, že nejsem na správné adrese
z pohledu veřejné morálky!“
„A proč si to myslíte?“ zeptal se jí pan poručík a
nasadil profesionální policejní výraz, který je možno
vidět u většiny hospodářského dobytka.
„Vždyť vy sám tady veřejně porušujete zákon,“
poukázala na jeho nemorální chování madam Inge. „Vy
normálně fetujete ve službě!“
„Budu k vám upřímný,“ naklonil se k ní strážce
zákona. „Tohle je rekonstrukce, vážená dámo, žádné
fetování, jak se možná naivně domníváte. Ochránci
zákona musí znát dopady užívání návykových látek, aby
mohli efektivněji bojovat se zločinem. To je prokázaný
fakt!“
„Omlouvám se, to jsem nepochopila,“ opáčila
zmatená Inge. „Na první pohled se mi zdálo, že je to
totéž. Takže vy si vlastně dobrovolně přivodíte
intoxikaci, abyste lépe pochopil psychiku narkomanů? To
je velmi statečné! A nejen to, i velmi rafinované.“
„Omluva se přijímá, jelikož už tomu začínáte
rozumět,“ pousmál se Bílek a znovu si s rozkoší puknul.
„Fetování je, když užíváte zakázané látky pro vlastní
potěšení, zatímco rekonstrukce dopadů zneužívání drog
34
se vyznačuje vědeckým pochopením důsledků. Když si
sám a dobrovolně zakázanou drogu aplikuji v pracovní
době, nejedná se o fetování, ale o cílenou snahu pochopit
psychiku delikventů. Tak co se vám tedy stalo?“ zeptal se
jí a hned nato si nasadil kostkovanou čepici, kterou fasuje
každý kriminalista už od dob A. C. Doylea.
Slečna Inge dlouze povídala o svém vlastním
finančním znásilnění a pan poručík mezitím zamyšleně
hulil. Inge skončila své vyprávění a tázavě na něj
pohlédla.
„Víte co, pojďme si to raději projít pěkně od
začátku,“ pohlédl na ni s profesionální převahou poručík
Bílek a opřel se do křesla. „Hezky mi teď povězte, co se
vám vlastně doopravdy stalo. Ale žádné vytáčky!“
Inge nevěřícně škubla hlavou, ale nakonec mu bez
dalších zbytečných řečí doslova zopakovala všechno, co
už řekla před chvílí. Najetí invalidním vozíčkem na nohu,
výhružka ohněm pekelným a možnost spasení. To byla
ve zkratce její výpověď.
„Nějak to nechápu,“ zamyslel se nahlas strážce
zákona. „Podle mě se nic protiprávního nestalo. Právo na
náboženskou svobodu je vyjádřeno v ústavě a ani
sponzorství není proti zákonu. Myslím, že bude nejlepší,
když mi teď hezky povíte, co všechno vám ten darebák
napovídal, ať se taky něco nového přiučím.“
„Už jsem vám to říkala dvakrát,“ opáčila madam
Inge. „Mluvil o konci světa! A taky o tom, že všichni
zemřeme, no to je přece strašné!“
„Mluvil o konci světa? To je dobré!“ zadumal se
poručík. „A nechtěl po vás PIN? Nenutil vám návštěvu
shromáždění?“
35
„Nic mi nenutil, jenom pořád povídal a já mu
nakonec dala dvacku,“ trvala na svém Inge. „V podstatě
dobrovolně, ale nakonec se mi to rozleželo v hlavě. On
totiž mezi řádky vyhrožoval, že jestli nepřispěji, tak
nebudu spasená.“
„A vy nechcete být spasená?“
„No jistě, kdo by nechtěl,“ zamyslela se
vyslýchaná. „Co když nějaký ten Jehova nakonec přece
existuje, že? To by se pak mohl urazit, podobně jako
někteří mí dodavatelé, kterým neplatím faktury.“
„Nechte si ty své ekumenické dedukce pro sebe,
od toho jsem tady já,“ napomenul ji pan poručík.
„Policisté musejí kromě znalosti účinku drog dokonale
ovládat i formy psychologického nátlaku. Vytáhl na vás
ten Jehovista zbraň? Chtěl po vás adresu?“
„Nechtěl, vždyť jsme vlastně jen tak mluvili,“
špitla Inge.
„Vidíte, to je jejich taktika!“ udeřil na ni poručík.
„Mluví a mluví a než se nadějete, máte ve schránce
Strážnou věž. Pak vám záhadně zmizí výplata a nakonec
uvidíte sama sebe, jak ve svátečních šatech v neděli
dopoledne putujete na tu jejich seanci. Podáte trestní
oznámení?“
„Pardon, my si nerozumíme, nechci nikomu
ublížit,“ vyděsila se Inge. „Žádné trestní oznámení
podávat nebudu. Ten Jehovista mě k ničemu nenutil, nic
po mě nechtěl a v podstatě byl velice slušný.“
„Výborně, tak to jsem chtěl slyšet,“ pousmál se
poručík Bílek. „Tak tady máte přihlášku mezi Svědky
Jehovovy a v neděli ať vás vidím v Chrámu království.
Jinak budete mít problémy se zákonem, vážená dámo!“
36
„Děláte si srandu?“ zakoktala zmateně paní Inge.
„Vždyť já si vám na ně právě stěžuji.“
„Nedělám si srandu,“ odtušil poručík. „Jsem totiž
shodou okolností předsedou místní organizace Svědků
Jehovových, takže si to pohlídám. Zatěžovat Policii
křivým nařčením je totiž trestný čin. A navíc mám pro
vás lákavou informaci, možná přijde i Jehova,“ mrknul
na ni. „Tentokrát je to hotovka.“
37
Tadeáš Struk
Dobrovolný hasič Tadeáš Struk se právě dobře
bavil prohlížením fotek z různých spálenišť, když v tom
mu zazvonil telefon. Nechal ho půl hodiny zvonit a
potom ho rozmlátil hasičskou sekerou. Nesnášel
neodbytné volající, protože stejně všichni jenom fňukali,
že jim něco hoří, jako kdyby to byl jeho problém.
Ostatně, stejně by ani nevěděl, co má vlastně dělat,
protože jako každý pořádný dobrovolný hasič skutečný
požár nikdy neviděl.
K dobrovolným hasičům se dal jenom proto, se
rád koukal na oheň, zejména na ten plápolající nad
střechou některého ze sousedů. Také plnění manželských
povinností přenechával svému sousedovi, jemuž to
vyhovovalo. On mu zase za odměnu poskytoval načerno
vypálenou slivovici, takže jejich přátelství bylo pevné.
Tak to má ostatně i být, sousedé si musejí pomáhat.
„Tadeáši, jak to, že jsi zase nenatřel plot!“ zařvala
na něj přes dvůr právě tu chvíli jeho manželka Jaruna.
„Vždyť už je to vidět až od hřbitova, jak nám oprýskává
ten loňský nátěr.“
„Sama jsi vidět až od hřbitova, jak se tady
naparuješ v těch svých otřesných plavkách,“ utrousil si
pro sebe její statečný manžel. „A je tě nejenom vidět, ale
hlavně slyšet!“ dodal zasmušile.
„Co jsi říkal, miláčku?“ zařvala po něm jeho
nedoslýchavá choť.
38
„Ale nic, jen to, že mi ztvrdla barva, čumáčku,“
opáčil o něco hlasitěji pan Tadeáš a otevřel si šesté pivo.
„To víčko už vůbec nejde odtrhnout od plechovky,
představ si.“
„Barva netvrdne, nýbrž se vysouší!“ začala ho
poučovat jeho drahá polovička. „Nejedná se tedy o
tvrdnutí, nýbrž o sublimaci.“
„Strč si to své nýbrž do prdele,“ zamumlal si její
choť pro sebe a pokračoval v zevlování.
„Barva se vysouší a její tvrdnutí je důsledkem
snižujícího se procentuálního množství rozpouštědla,“
pokračovala v poučování madam Jaruna, jak byla zvyklá
ze svých hodin fyziky. „V podstatě se jedná o přirozenou
sublimaci roztoků, ale to jsou základní věci! To přece
musí každý znát!“
„Tak mi vyschla barva, ježišmarja!“ zkoušel se
bránit masivnímu informačnímu útoku pan Tadeáš. „Není
to jedno? Vyschlá barva je úplně k nerozeznání od
ztvrdlé barvy, tak proč to řešíme?“
„Není to jedno!“ dala si ruce v bok Jaruna. „Je to
fyzikálně-chemický proces! Za to vyhazuji studenty od
zkoušky denně!“
„To ti chválím,“ opáčil znechuceně pan Tadeáš.
„Alespoň si užiješ nějakou zábavu!“
„Jak to myslíš?“ zeptala se po chvíli přemýšlení
madam Jaruna. „Doufám, že ryze akademicky!“
„Víš co? Dej mi pokoj!“ odsekl jí Tadeáš a
pokoušel se zmizet do baráku. „Já mám dneska večer
službu na stanici a musím se na ni připravovat.“
„Žádnou službu na stanici nemáš,“ začala
pofňukávat madam Jaruna. „Já to vím, ty to víš, tak proč
39
to musíme skrývat, co? Chodíš tam jenom proto, že tě to
doma nebaví, tak si to konečně přiznej!“
„Přiznávám si to,“ okamžitě souhlasil Tadeáš a
začal si balit bágl s helmou a marihuanou, čili
nezbytnými proprietami každého správného požárníka.
„Prostě mě to doma nebaví! Říkal jsem ti to alespoň
stokrát.“
„Je to proto, že se pořád hádáš,“ obvinila ho
okamžitě Jaruna. „Vytváříš tak stresující rodinnou
atmosféru a neúnosné napětí, kterého jsi nakonec sám
obětí!“
„Ale já se přece nikdy s nikým nehádám,“ podivil
se bačkora Tadeáš. „Dokonce ani v hospodě u karet se
nehádám a to mě moji kamarádi nepokrytě okrádají!“
„A co děláš teď?“ pousmála se vychytrale Jaruna.
„Nehádáš se náhodou už jenom proto, že se mnou
nesouhlasíš a odsekáváš mi?“
„Máš pravdu, miláčku, hádám se,“ zkolaboval
jako vždy pan Tadeáš. „Ty máš totiž vždycky pravdu. A
zavři to okno na verandě, jde nám do baráku zima.“
„Zima tady jít nemůže, to je další hrubé
nepochopení fyzikálních jevů,“ povýšeně opáčila jeho
milovaná choť. „Odchází teplo, miláčku, zima přicházet
nemůže.“
„No dobře, tak už mi dej pokoj!“ zoufale vykřikl
Tadeáš a při odchodu zavrčel: „To byl ale nápad, brát si
za ženu učitelku. V příštím životě si musím najít nějakou
normální ženskou!“
Tadeáš Struk byl velmi vzrušený. Na místní
požární stanici měla každou chvíli dorazit Evženie Vilná,
místní erotomanka a jeho nejmilejší žákyně. Živila se
jako striptérka na pohřbech a dnes slíbila Tadeášovi
40
soukromé vystoupení v hasičském úboru. Tadeáš si
připravil židli a vyhublá Evženie si mezitím zálibně
prohlížela tyč, po které se hasiči klouzali dolů, když
zrovna neměli nic jiného na práci. Zhaslo světlo a
Evženie začala. Ladnými pohyby odhazovala jeden
svršek za druhým a Tadeáš slintal nadšením. Potom se
Evženie zaklonila a vytáhla z kalhotek požární směrnice,
jako pokaždé, když ho chtěla vyrajcovat. To už Tadeáš
nevydržel a skočil po ní jako tygr.
Tadeáš Struk byl sice beznadějně impotentní, ale
jako každý dobrovolný hasič měl své okamžiky. Povalil
Evženii na podlahu a třikrát za sebou jí dal školení,
ohledně Kde hoří, Co hoří a Kdo volá! Požární směrnice
znal zpaměti, byly jeho Biblí a smyslem života. Tvářil se
u toho jako fanatik a Evženie mezitím znuděně kouřila
cigáro a čekala, až bude té přednášky konec.
„Byla to krása, Tadeáši,“ pohladila ho něžně po
pleši, když skončil. „A teď přines pinzetu, ať si můžu
vytáhnout třísky ze zad. Nechápu, proč mě musíš
vždycky u školení o požární ochraně povalit na zem. A
taky už byste si mohli pořídit koberec.“
„Ale jistě,“ blahosklonně pokývl hlavou dobrák
Tadeáš a odkvačil do koupelny. „Není nad chvilkové
uniknutí z manželského stereotypu k romantické ženě,
která má pochopení pro osamělé mužské,“ mumlal si po
cestě.
Toho využila romantická Evženie k tomu, že
Tadeášovi šlohla peněženku a mobilní telefon. Stejně si
nafasuje nový, tak co. Po jeho návratu si pak ještě dali
skleničku becherovky a rozešli se jako nejlepší přátelé.
Jo, jo, dobrovolní hasiči jsou borci, ale raději po
nich nic jiného, nežli odborné požární školení, už
41
z principu nechtějte. Nemají to v popisu práce. Na
služebny utíkají před svými manželkami a požáry sami
často zakládají, aby dosáhli na dotace. Ještě tak požádat
magistrát o další cisternu, to jim jde, ale hasit, no mějte
rozum, proč by se míchali do cizích věcí, když od toho je
tady stát.
42
Bajka o Prasátku a Hříbátku
„Taťko, že mi povíš na noc nějakou pěknou
pohádku?“ zeptal se jednou takhle večer svého otce malý
Jarda, velice zvídavé a kolikrát až protivně přechytralé
dítě.
„Už je moc pozdě, juniore, měl bys už dávno
spát,“ pokoušel se ho poněkud nešikovně přesvědčovat
táta, protože chtěl jít do hospody. „Jinak na tebe pošlu
jezinky a budeš mít po srandě.“
„Žádné jezinky nejsou, to by o nich už byl dávno
nějaký pořad na kabelovce!“ dostal ho těžkou pravdou
malý Jarda. „Nebo na Internetu by byly nějaké fotky.“
„No tak dobře, možná bych ti mohl vyprávět
jednu poučnou bajku o Prasátku a Hříbátku,“ zasmál se
jeho táta a podíval se na hodinky.
„Jé, to by bylo skvělé!“ vykřiknul Jarda. „Poprvé
v životě mi povíš pohádku.“
„Vyprávěl jsem ti pohádku už nejméně stokrát,“
bránil se zaraženě pan otec.
„Ještě nikdy,“ posadil se Jarda.
„No dobře, tak si zase lehni a poslouchej,“
pousmál se táta a spustil:
Žilo-bylo jednou v chlívku malé Prasátko.
Postávalo u koryta, občas jedlo pomyje a pak zase
postávalo. A jednoho dne, hned po snídani, se zeptalo
jednoho ze svých možných otců, nejstaršího Vepře.
„Vidíš tam na louce to malé Hříbátko, tati?“
43
„Které?“ zeptal se ho nejstarší Vepř, jeden ze
dvou možných otců, jelikož ve chlívku byl prachmizerný
výber. To víte, dva samci a jedna samice, to nemůže
dopadnout jinak, než tím, že buď jste otec, nebo strejda.
„To malé hnědé,“ opáčilo Prasátko.
„No a co je s ním?“
„To je můj kamarád,“ podivilo se Prasátko tak
nejapné otázce. „Běháme spolu a tak. Však víš…“
„A co jako,“ zafuněl Vepř senior. „Kvůli tomu mě
musíš rušit u jídla? To mi to nemůžeš říct jindy?“
„Ale vždyť ty furt jíš,“ zabručelo smutně
Prasátko. „Kdy ti to mám podle tebe říct.“
„Hele, nebuď drzé. Jsi ještě malé Prasátko a
ničemu nerozumíš. Tak co si chtělo, ať to máme za
sebou.“
„No, já bych chtělo být jako oni.“
„Jak, jako oni,“ otočil se k němu starý Vepř.
„Vůbec netuším, o čem to mluvíš.“
„Jako koně. Běhat, skákat, prostě žít s nimi tam
venku a třeba se i podívat na Dostihy.“
„Zbláznilo ses, Prasátko? Prý Dostihy. Tam se
nikdy nedostaneš, chápeš to? Co ti tu chybí? Žrát
dostaneš a nepředřeš se. Není nad život v teplém chlívku,
to už jsem dávno pochopil. Takový kůň musí pořád
běhat, žrádlo nemá jisté, a když prohraje, je hlady. Pořád
musí trénovat. Kromě toho drží dietu a ani si nelehne.
Fuj! To musí být strašný život.“
„Ale to by mi nevadilo,“ odvětilo malé Prasátko.
„Každý by přece měl v životě o něco usilovat.“
„Co to blábolíš, Prasátko? Podívej se na mě,“
nafoukl se jeho možný předek. „Uměl jsem si to zařídit.
Každý den dostanu plné koryto, nacpu se, co hrdlo ráčí a
44
pak si ještě zdřímnu. Ale co kůň? Musí pořád běhat. Já se
zatím natáhnu a mám pokoj.“
„Ale koně běhají na dráze, závodí a dívá se na ně
spousta diváků. Mají slávu, tati, to by se mi taky líbilo.
Chtělo bych to alespoň jednou vidět.“
„Ještě tomu nerozumíš, hloupé Prasátko,“ moudře
zafuněl praotec Vepř. „Jsi moc pomalé. Nikdy se tam
nepodíváš, raději se smiř s tím, co máš. A koňům
nezáviď, to není hezké. Oni neběhají jenom na Dostizích,
musejí běhat pořád, chápeš? I víkendu. A víš, co za to
dostanou? Nic. To aby náhodou nezpohodlněli, víš. To
my se máme mnohem líp.“
„To si nemyslím, teoretický tatínku. Jsme tlustí,
líní a lidé nás nakonec sní.“
„To jsou jen pověry, synku. Kdo ti to říkal?“
„Strejda Pašík,“ utrousilo potichu malé Prasátko,
jelikož strejda Pašík se právě cpal vedle u koryta.
„Tak to je lež jako věž, lidé nás mají rádi!
Pašíkovi nevěř, je to obyčejné prase,“ odfrkl si
opovržlivě jeho možný táta. „Ostatně jako my všichni.
Uděláš, co ti říkám a basta fidly. Zatím tě živím já, tak
mě budeš poslouchat. Až budeš dospělý Vepř, tak si
dělej, co budeš chtít, ale zatím budeš poslouchat mě.“
„Ale vždyť žrádlo nám tady sypou každé ráno do
koryta Lidé. Takže mě vlastně neživíš ty, ale Lidé.“
„Že ti jednu vlepím, spratku,“ zachrochtal praotec
Vepř. „Tady ještě pořád poroučím já!“
To byla ta poslední kapka. Prasátko uteklo
z chléva na dvorek a potom utíkalo stále dál, na louku
mezi koně. Ti se na něj dívali s údivem. Co tady chce?
Ale Prasátko se nedalo. Běhalo s nimi jako o život. Bylo
45
samozřejmě mnohem pomalejší, ale farmáři si ho po
chvíli všimli a zamysleli se.
„Co je to za divné Prasátko,“ řekl jeden z nich.
„Běhá s koňmi jako o život.“
„Možná, že by to byl zábavný maskot na zítřejší
závody,“ dodal druhý. „Vlastně by to nebyl až tak špatný
nápad, vzít ho sebou. Určitě by to pobavilo diváky
čekající na hlavní Dostih. Stejně se tam o přestávce
každý nudí.“
A jak si řekli, tak udělali. Vzali Prasátko na
Dostihy. Prasátko si mohlo zaběhnout celý dostih před
všemi koňmi a mělo největší potlesk ze všech. A z toho
plyne poučení, synku, že když má někdo nějaké přání a
myslí to doopravdy, tak se mu to přání splní.
„To byla pěkná bajka, taťko. Prasátko udělalo
moc dobře, že neposlechlo toho starého pana Vepře, že?
A jak to s ním vlastně nakonec dopadlo? Stalo se prvním
závodním Prasátkem?“
„No, synku, jak bych ti to řekl, vlastně ho po tom
Dostihu ti farmáři opekli a snědli. No to víš, život není
peříčko a prase není kůň. Ale na to nemysli a raději už
spi.“
„Mimochodem, táto, necháš mi ráno na stole
stovku na hodinu piána? Už jsme učitelce nezaplatili
minule. Je to jenom…“
„To sem ti právě chtěl říct, synku. Pořád tam
chceš chodit? Není to zbytečná ztráta času?“ podrbal se
otec. „Stejně z tebe žádný virtuos nebude.“
„Baví mě to,“ zvednul se synek. „Každý by přece
měl v životě o něco usilovat, sám jsi to říkal!“
„Ale život není jenom zábava, chlapče,“ zasmušil
se jeho táta. „Musíš se nějak živit, a jestli nebudeš chytrý,
46
tak budeš živořit. Hlavně musíš v životě pořádně makat.
Každý, kdo se vyhýbá práci, skončí špatně.“
„Ale každý kdo pracuje rukama, zůstane po celý
život chudákem.“
„Tak to je lež jako věž!“ rozčílil se jeho otec.
„Kdo ti říkal takovou nehoráznou lež?“
„Ty!“ opáčil synek. „Když ses vrátil včera
z hospody.“
„No dobře,“ podrbal se znova táta. „Jsem rád, že
si alespoň něco pamatuješ, ale není to tak jednoduché.
Nové piáno si prostě nemůžeme dovolit, tak je to.
Nechceš si najít nějakého levnějšího koníčka? Mohl bys
třeba psát básničky. Já jsem učitel a sešitů ti přinesu
tolik, kolik jen budeš chtít.“
„Básničky píšou holky,“ posmutněl synátor.
„Tak třeba romány můžeš psát,“ radil mu táta.
„Takový spisovatel, to je velký pán a neutrácí za piána,
jenom za tužky.“
„No jo, tak odtud vítr fouká,“ posteskl si synek.
„Nechceš mi koupit piáno, protože jsi škrťák.“
„Jaký že vítr tady fouká?“ zkoušel se z toho
vyzout táta a dokonce si olízl prst, místo svědomí. „Okna
jsou zavřené a dveře nám těsní.“
„Ale to nic,“ povzdechl si Jarda. „A co ta bajka?
Prasátku se taky nakonec splnilo to, co si přálo, protože
nebylo líné.“
„Třesky plesky, uděláš, co ti říkám a basta, zatím
tě živím já!“ zvýšil hlas otec. „Už jsem ti to přece říkal.
Až budeš dospělý, dělej si, co chceš, ale zatím budeš
pěkně poslouchat.“
47
„Ale vždyť každý měsíc dostáváme přídavky ze
školského úřadu. A to je přece na jídlo. Takže mě vlastně
neživíš ty, ale školský úřad.“
„Že ti jednu vlepím, spratku,“ napřáhl se otec.
„Tady ještě pořád poroučím já!“
A to byla poslední kapka. Malý Jarda vyskočil
z postele, vyběhl před dům a rozhlídl se kolem. Kolem
byl Svět, přesně takový, jak by ho Pánbů stvořil, kdyby
nějaký existoval. Stačilo jenom běžet dál, na louku, o
které věděl, že tam někde musí být. Stál tam dlouho,
možná hodinu, potom se otočil a šel pomalu domů, kde
na něj čekal otec, který věděl, že se vrátí a Život, o
kterém věděl, že má jenom jeden.
48
Medailónek Franty Vohery
Při příležitosti nedávného výročí úmrtí slavného
hudebního skladatele a textaře Franty Vohery nemohu
odolat příležitosti napsat oslavnou ódu na jeho
nezapomenutelné působení v Moravskoslezském kraji.
V jeho vesměs kradených melodiích zněl rytmus tehdejší
doby a texty duchaplně vyjadřovaly malebnou mluvu
severomoravského kraje. Kromě toho, ostravský dialekt
zní skutečně libozvučně, na tom se shodují všichni, kteří
měli možnost ho slyšet, nebo pobýt nějakou dobu ve třetí
výchovně nápravné skupině.
Franta Vohera, pojmenovaný po Františku
Palackém, se narodil v rodině úspěšného popeláře
Alberta Vohery, který zase dostal své jméno po jistém
slavném fyzikovi. No a vidíte, Albert to dotáhl až na
popeláře, takže na tom pojmenovávání dětí po slavných
lidech jistě něco bude. I jeho prvorozený syn a chlouba
František se tedy zákonitě již od narození stýkal pouze se
smetánkou společnosti. V jejich domě si podávali ruce
kominíci i dlaždiči. Na večírky pak chodily takové
osobnosti, jako byl v té době zedník Pepa, či uhlíř Eman
a do noci se tam konzumovalo krabicové víno, vylepšené
pančovaným rumem. Tyto rané zážitky a vzpomínky
základ
jeho
romantickému,
položily
pozdější
intelektuálně laděnému duchu, jak to každý večer slyšel
přes tenkou překližkovou stěnu.
„Hej Eliško, máš super kozy,“ zaznívalo často
přes stěnu z obývacího pokoje, když se šestiletý Franta
49
pokoušel ve své světničce usnout. „A když ti to říká starý
Fero, tak to něco znamená!“
„Jmenuji se Jitka, pitomče,“ opáčil ženský hlas.
„A jsem tvoje sestra, tak na mě nesahej!“
„Ty nejsi Eliška?“ podivil se hlas.
„Já jsem Jitka, ty incestní degene! Právě jsem ti to
říkala!“
„Ty jsi fakt Jitka? A proč mluvíš tou divnou cizí
řečí?“
„To bys nepochopil, ty blbečku,“ vysmála se mu
Jitka. „Protože máš místo mozku varlata.“
„Ale stejně máš super kozy,“ ozvalo se po chvíli
těžkopádného přemýšlení kopáče Fera. „Jsi mnohem
hezčí než ta tupá trubka Eliška.“
„Já nejsem tupá!“ ozvala se z druhého konce
místnosti Eliška, která je celou dobu slyšela. „A kdo mě
to osahává? Ty nejsi Fero?“
„Ty nejsi Magda?“ ozval se úplně nový, zdaleka
nejhlubší hlas. „Myslel jsem, že jsi Magda.“
„Co na mě saháš, fotr?“ rozkřikla se Eliška.
„Magda už dávno spí, pošli sem Fera!“
Podobné oduševnělé rozhovory ukolébávaly
malého Frantu po celé dětství, jak už to tak chodí, když
neplatíte za elektřinu. Nezaplacené složenky totiž mívají
za následek odpojený proud, což mívá zase za následek
hodně divné genetické propletence v chudších rodinách,
hlavně takhle po setmění. Není tedy divu, že se hodně
divně pomíchané geny celé Voherovic rodiny později
promítly i v jeho netradičních zhudebněných textech.
Již od dětství byl malý František obklopen
přepychem. Všechno z umělé hmoty, jak bylo v těch
dekadentních dobách obvyklé. Také se mu dostalo na
50
svou dobu vynikajícího vzdělání. Uměl stáhnout kočku,
pozorovat její zmítání a potom ji upéct ve starých
kamnech. Znal všechny hospody v Ostravě a uměl i
částečně česky. Tyto lingvistické znalosti mu později
pomohly při vlastní umělecké tvorbě, kterou po čase tak
ohromil kritiky.
Jeho snem i osudem byla odjakživa hudba. Cítil,
že hudbou se dají vylíčit ty nejniternější lidské pocity
jako je bolest, či radost z bolesti bližního svého. Navíc
intuitivně cítil, že jeho talent mu umožní tyto pocity
zhudebnit. I textově postupně osobitě vyzrával a netrvalo
dlouho, začal veřejně vystupovat přímo na Hlavním
nádraží, které je pro podobné geniální skladatele jako
stvořené.
První jeho vstup mezi profesionální muzikanty
však nebyl zrovna nejšťastnější a bylo cítit, že
kompozičně ještě zcela nedozrál. Intelektuálně laděné
skladby, jako byly: „Neser mě, Eržiko!“ nenašly
silnějšího ohlasu. Franta se však nedal zlomit prvním
neúspěchem a dál neohroženě komponoval. Především se
rozhodl být textově odvážnější. V jeho nových skladbách
již tehdy zazněl záblesk génia, kterým později tak
ohromil svět. Šlo především o dnes již legendární
skladbu: „Asi ti už definitivně hrabe,“ věnovanou vlastní
matce k jejím narozeninám.
První výraznější úspěch přišel následujícího roku
s autobiograficky laděnou: „Chovám se jako to hovado,“
kterou si podle dobových zpráv jezdilo poslechnout
obecenstvo až ze Lhoty a okolí. Není však možno
zamlčet, že v té době prožíval Franta jedno ze svých
temných období, ovlivněný rozchodem s prostitutkou
Xénií, které se citově promítlo do jeho tvorby.
51
Z vrcholných děl té doby uvedeme jen několik
nejslavnějších. Šlo především o citově zabarvenou
skladbu: „Miláčku, jsi neskutečná zmije!“ Z této hudební
perly přímo sálají něžné city nepolepšitelného romantika.
Následující rok se utápí ze zoufalství v alkoholu,
ale na tvořivé síle mu to neubralo. Písně té doby patří ke
zlatému fondu hudební tvorby. Má čím dál červenější
obličej, kupuje si stále dražší flašinety a vůbec utváří
v lidském podvědomí obecnou představu o vzhledu a
chování muzikanta. Z tohoto období pochází jeho slavná:
„Mystická děvka s doktorátem,“ a romantická:
„Kopulace s metresou.“
Jeho tvorba vrcholí vystoupením na Masarykově
náměstí, což byl současně zenit Frantovy kariéry. Hrál
tehdy snad tisícovce lidí, která se sešla na tamní pouti.
Zazněly tehdy nesmrtelné hity: „Já bych dědil, až bych
brečel!“ a upřímně lidská: „Posrané trenky,“ inspirovaná
vlastním zážitkem. Po tomto jeho posledním úspěchu
však bohužel začíná Frantův talent uvadat. Občas se sice
ještě blýskne, jako například anglosasky laděnou
skladbou: „Pojď na věc, bejby!“ ale posluchači správně
cítí, že již umělecky vyčpěl.
Tonda tento neúspěch těžce nesl. Jak vysoký byl
v dobách slávy jeho let, tak hluboký byl nyní jeho pád.
Posluchači ho definitivně opustili a on zůstal na sklonku
své umělecké dráhy zcela sám. V té době už definitivně
propadl alkoholu a zbytek života strávil v depresích, nebo
v apatii, podle toho, jak se zrovna cítil.
František Vohera zemřel jednoho lednového jitra
na lavičce před Hlavním nádražím, kde téměř půl století
aktivně muzikantsky působil. Ráno ho našla hlídka
městské policie, jak zmrzlý na kost objímá svůj flašinet.
52
Z nepochopitelných důvodu však nikoho nenapadlo
postavit mu pomník, tak to dělám já.
Franta Vohera byl jedním z geniálních hudebních
skladatelů, jací se rodí jen několikrát za sto let. Nedosáhl
sice věhlasu Mozarta, nebo Bacha, ale hudebním cítěním
je jim roven. Neprávem opomíjený bard Franta Vohera je
sice již dávno po smrti, ale jeho dílo žije dál v srdcích
těch, kteří měli tu možnost ho slyšet. Ti ostatní mají
prostě smůlu.
53
Kdybych psala básně, byla bych v
balíku
Slečna Aloisie Sličná se v šatně převlékla do
slušivé modré uniformy pokladní a vzdychla: „Kdybych
tak mohla psát básně, to bych byla v balíku. Čtenářská
obec po kvalitních básních přímo šílí, jenom potřebuji
dostat šanci! Jestlipak já nejsem ta nejnešťastnější holka
pod sluncem, tak ať se propadnu,“ zalkala a jelikož se
nikam nepropadla, začala to považovat za znamení.
Aloisie pracovala v místním supermarketu v
oddělení prehistorických uzenin. Strašně ji bavilo
pozorovat vzteky rudé důchodce, kteří sváděli líté boje o
zkažené salámy u pultu s prošlým zbožím. Mlátili se
hlava nehlava a potom vítězoslavně odcházeli
s ukořistěnou porcí zeleného salámu k pokladnám.
Většinu z nich už potom nikdy neviděla, protože
botulotoxin je svinstvo.
„Slečno, nezdá se vám ten salám nějaký zelený?“
ptávali se jí pravidelně důchodci při nakupování. „A když
k němu čichnu, tak divně zavání. Je to v pořádku?“
„Samozřejmě, že je to naprosto v pořádku!“
odsekla vždy slečna Aloisie. „Zelená je tradiční barva
salámů. Každý salám by měl být trošku zelený, to je
dneska moderní. A vůbec, co nám tady čicháte
k uzeninám? Když se vám naše nabídka nelíbí, tak se
odstěhujte na Sibiř!“
54
„České salámy byly dřív červené a párky se ve
vodě potápěly,“ stěžovali si dál důchodci. „Dneska by se
mohly ty vaše moderní párky používat místo
záchranných vest, pod vodu je nedostanete ani
vařečkou.“
„Alespoň hned na hladině vidíte, kdy prasknou a
můžete je vytáhnout z vody,“ argumentovala slečna
Aloisie tak, jak ji zaměstnavatelé vyškolili. „Dneska je
všechno jídlo kvalitnější, protože vědci objevili spoustu
nových chutných přísad, jako jsou například polyglycerol
polyricin oleát, nebo sorbát draselný.“
Lojzička však byla i přes svou krásnou práci stále
více nešťastná. Chtěla se stát básnířkou, ale jelikož
nebyla v chození po barech žádná přebornice, nakladatelé
ji ignorovali. Za dlouhých zimních večerů psala citlivá
Aloisie romantické básně o nekrofilii, ale stále nemohla
sehnat žádného vydavatele, jelikož byla neznámá
autorka. Nakonec pochopila, že cesta k nakladatelům
vede přes popularitu a rozhodla se začít svou kariéru jako
divadelní umělkyně.
Obcházela malá divadla i velké scény a předčítala
režisérům své dramatické kusy, ale všude ji odmítali.
Režiséři dnes dávají přednost mladým sedmnáctiletým
filozofkám, lakujícím si nehty na nohách, před nějakými
brýlatými intelektuálkami, které je místo popíjení v
barech obtěžují vlastní tvorbou. Aloisii bylo tudíž jasné,
že jestli se v dohledné době nezaškolí na zkušenou
intelektuální hysterku s náušnicí ve rtu, s její kariérou u
divadla to půjde z kopce.
„Vážení intelektuální přátelé, dnes vám přečtu
jednu ze svých posledních básní,“ spustila takhle večer
Lojzička v divadelním klubu a zaujala vznešenou pózu.
55
„Je to báseň o jedné vášnivé vědkyni, která celý život
tužila být prostitutkou, ale když se v šedesáti letech
konečně rozhodla opustit své místo v Akademii věd a jít
za svým snem, bylo už pozdě.“
„Sklapni, Lojzičko a pojď se raději přitulit,“
ozvalo se od baru.
„Ó ty vrásky, jenž touhu skrytou hatí,“ spustila
Lojzička, „toť trýzeň času, ukrytá za oponou,“ ale byla
vždy přerušena.
„Sundej si podprdu, kočko!“ vykřikl pokaždé
nějaký intelektuál a Lojzička vybuchla:
„Tak si tady čtěte sami, burani!“ načež odběhla do
zákulisí. Toto se opakovalo každý týden po mnoho
měsíců. O skutečné city mladých umělkyň totiž dnes
nikomu nejde. Taková je brutální pravda, režiséři a
producenti dávají přednost výhradně neurčitým diskusím
o Jsoucnu a Osudu. Jsou zřejmě tak zkušení, že již po
několika rozhovorech s mladou adeptkou herectví zjistí,
co v ní doopravdy vězí a po krátkém románku jim
nabídnou menší roli v komparsu. Aloisii však nikdy nic
nenabídli, protože ona se jim taktéž nenabízela. To se
mělo brzy změnit, jelikož zoufalá Lojzička to nakonec
zkusila na Barandově u filmu.
„Tak co, Lojzičko, zase nám budeš číst ty své
básně bez rýmu?“ zeptal se jí podnapilý režisér
romantických chlíváren Vojta Topor a objednal si u
číšníka biftek z Růžového pantera. „Už si o tobě
v putykách vypráví všichni mí kolegové.“
„Ne, pane režisére, dneska vás intelektuálně
uspokojím hlubokou diskuzí o hlubokém významu
vegetariánství na feministické hnutí,“ špitla umělkyně.
56
„No to jsem zvědavý,“ rozhlédl se Vojta, po
skupince patolízalských asistentů, stojících za kamerou,
kteří se začali ihned servilně pohihňávat. „Snad se někam
pohneme.“
Jenomže právě v tu chvíli mu číšník přinesl
objednaný biftek a pan režisér zaslintal. Pomalu ukrojil
plátek a pohlédl kalným okem na Lojzičku.
„Tak ty jsi tedy vegetariánka?“ konstatoval při
prvním soustu. „V tom případě si nesmíš vsunout do úst
žádné maso, že?“ zeptal se dvojsmyslně, načež se jeho
pitomí patolízalové začali opět hihňat.
„Samozřejmě!“ ignorovala jeho stupidní sexuální
narážku Aloisie. „Jíst maso je zvrácené, což se rozhodně
neslučuje s dialektikou feminizmu! Já osobně jím jedině
zeleninové saláty s majonézou.“
„No jo, ale ta majonéza je přece živočišného
původu,“ začal ji poučovat rejža. „Dělá se z vaječných
žloutků, nebo snad ne? A to jsou v podstatě rozšlehané
ptačí embrya, děvče, takže maso vlastně jíš!“
„My osvícené vegetariánky považujeme za
živočichy pouze to, co se hýbe,“ poučila ho Lojzička.
„Vajíčka se nehýbou, takže nejsou živočich! A přestaňte
s tím šovinistickým napadáním, jinak vás obviním ze
sexuálního obtěžování.“
„Hm, to je rozumný postoj,“ odtušil režisér.
„Takhle
si
představuji
moderní
umělkyni.
Nekompromisní a s průsvitnými kalhotkami. Zítra mě
navštivte v ateliéru a o nějaké té roli se pobavíme. Určitě
si padneme do noty.“
„A nejenom do noty,“ vtipně opáčil jeden
z patolízalů, ale byl briskně umlčen přísným pohledem
pana režiséra, který si zakládal na své úrovni, kterou
57
neměl. Tímto odvážným činem byla cesta k umělecké
budoucnosti Aloisii náhle otevřená a ona mohla nastoupit
cestu k zářivé kariéře na Barandově.
A tak milá Lojzička místo psaní básní denně deset
hodin diskutuje o vzniku a podstatě ženského elementu s
šovinisticky založenými producenty a čeká na svoji
šanci. Možná si ji nějaký nakladatel na večírku filmařů
všimne a vydá její básně. Potom snad bude konečně v
balíku a sekne s tou potupnou nádeničinou. Mladé
básnířky to zkrátka nemají snadné, jelikož jediná cesta
k psaní poezie dnes vede přes šoubyznys.
58
Velmi křehké vztahy
Ač se to zdá neuvěřitelné, i ti nejbrutálnější
zločinci mají duši a to velmi často romanticky laděnou.
Tohle se mezi lidmi moc neví, ale to není nic divného,
protože mezi lidmi se toho obecně moc neví, přesto je to
tak. Následující pravdivý příběh by o tom měl každého
pochybujícího čtenáře přesvědčit minimálně svou
upřímností. Jestliže vás ani tím nepřesvědčí, je to čistě
vaše věc a nadále věnujte svůj drahocenný čas raději
sledováním telenovel.
Miguel Sanchez poklekl před svou vyvolenou a
láskyplně zvolal: „Miluji tě, Esmeraldo, mé srdce touží
jedině po tobě. Taky trošku po tvé sestře, ale ty jasně
vedeš!“
„Jmenuji se Conchita, miláčku, říkala jsem ti to
přece nejméně stokrát,“ odfrkla si uraženě slečna
Conchita Alvarezová. „To tvé každodenní romantické
šňupání koksu ti zřejmě už úplně zatemnilo mozek.“
„Co jsi říkala, miláčku?“ zeptal se roztržitě
Miguel, který už dávno myslel na něco jiného. „Kdo je ta
záhadná Conchita?“
„Já se jmenuji Conchita, už by sis to taky mohl
jednou provždy zapamatovat,“ uraženě zvýšila hlas jeho
snoubenka.
„Miláčku, vždyť přece víš, že pravá láska si na
detaily nepotrpí,“ pokoušel se o omluvu Miguel. „Přines
z koupelny lubrikační gel a pohni si čumáčku, než vášeň
59
vyprchá. To víš, život je krátký! Salgadovi už mají třetí
dítě a my pořád nic. S takovou přijde stát na buben.“
Conchita se zamyslela.
„To si děláš srandu, že? Nechápu, proč by stát
měl chodit na nějaký buben?“ zeptala se ho po chvíli
přemýšlení. „Copak je stát nějaký bubeník?“
„To je jenom takové úsloví, miláčku,“ poučil ji
Miguel. „Neznamená to, že by se mělo chodit přímo na
buben a kromě toho je to přece pitomost.“
„No dobře,“ znovu se zamyslela Conchita, „ale
když už jsme u toho bubnu, miláčku, musím ti říct, že
jsem těhotná.“
„Fajn,“ opáčil Miguel a nabil si šlukovku.
„Jenom fajn?“ urazila se Conchita. „Snad mě
konečně požádáš o ruku, ne?“
„No dobře,“ zasmál se vtipálek Miguel. „Tak
naval ruku!“
„Ty musíš všechno zkazit,“ rozplakala se
Conchita a zavřela se ve svém pokoji.
Miguel a Conchita byli snoubenci už celé dva
měsíce. Bylo to partnerství velice romantické, ale i trošku
drsné, jak už to u jižních národů bývá zvykem. Menší
absence hlubších citů je tím nejlepším předpokladem pro
milenecké štěstí, to ví každý. Bydleli spolu v útulném
pronajatém bytě, plném ustřihnutých malíčků, které
Miguel dával do obálky s žádostí o urychlení splátky za
drogy. Conchita mezitím vyráběla kokain pro turisty z
nastrouhané křídy a oba byli velice šťastní.
V jižní Americe je krásně. Písčité pláže, modrá
obloha, nádherné stavby z vlnitého plechu a věčně
nenažrané piraně, čekající na naivní turisty z Evropy.
Prodej drog je tam považován za úctyhodné povolání a
60
občasná střelba v ulicích za roztomilou kratochvíli. Vládě
to nevadí, 90% hrubého národního produktu za nějakou
tu přestřelku stojí.
„Dneska jsem odpráskl dva hňupy z
protidrogového, králíčku,“ vyprávěl druhého ráno po
noční šichtě Miguel Conchitě. „Přišli do hotelu v riflích a
měli dredy. Ti pitomí fízli si myslí, že takhle vypadá
drogový dealer, tak jsem je okamžitě sejmul, za blbost.“
„Dej si ještě stehýnko, myšáčku, když jsi tak moc
pracoval,“ usmála se na něj Conchita. „Pekla jsem je na
marihuaně s troškou šalotky.“
„Kdyby měli alespoň sako, burani, nechal bych je
žít,“ zamumlal s plnými ústy Miguel, „ale rifle, no uznej
sama, kdo dneska chodí na jednání v riflích? Jedině lúza,
nebo policajti, což je totéž!“
„Správně, pejsánku, to je naučí. A co jsi ještě
dělal?“ zajímala se Conchita.
„Ojel jsem tvoji sestru,“ opáčil klidně Miguel.
„Chápej, musel jsem, vyprala mi košili.“
„Já nemám sestru, Migueli. Mám bratra!“
podivila se jeho snoubenka.
„Tak to musela být naše paní domácí,“ zasmál se
Miguel. „Vyprala mi košili, tak co jsem měl dělat? Chtěla
zaplatit a já nechal všechny drobné v autě. Ohnul jsem ji
přes ledničku.“
„To je v pořádku, miláčku, hlavně že si zbytečně
neutrácel,“ pochválila ho snoubenka a přidala mu další
kousek kuřete.
„Hele, co je tohle, marcipán?“ zajímal se Miguel
a obsah mísy uprostřed stolu.
„Ano, s heroinem, pro návštěvy,“ nabídla mu
Conchita. „Ochutnej, je to výborné.“
61
„Dám si drobet, dneska si zasloužím. Sem
utahaný jako kůň,“ zul si boty Miguel a kopnul je do
kouta. „Představ si, že jsem musel podříznout v tom
hotelu i portýra. Když jsem sejmul ty poldy, tak ten
všetečka nakoukl do pokoje. Trouba jeden pitomý.“
„Jen si dej marcipánek, je sladký,“ usmála se
roztomile Conchita.
„Víš, Esmeraldo…“
„Jmenuji se Conchita, čumáčku!“ urazila se
oslovená slečna. „Už by sis mohl konečně zapamatovat
alespoň mé jméno, když už si nepamatuješ mé
narozeniny!“
„Ale miláčku, kdo si vás snoubenky má všechny
pamatovat,“ zasmál se Miguel. „Kdybyste se alespoň
jmenovaly všechny stejně, pak bych se pořád neplet. Ale
to ne. Natruc se jmenujete každá jinak, z toho by
jednomu praskl mozek.“
„Ještě jednou mi řekneš Esmeraldo, tak se urazím
a odběhnu trucovat k mamince,“ pokusila se Conchita o
nejstarší ženskou výhružku.
„Ty nemáš maminku, jsi sirotek,“ pokračoval v
konverzaci s plnými ústy Miguel. „Ty to nevíš?“
„Vím, ale mohl jsi mi to říct citlivěji, ty surovče!“
začala natahovat Conchita. „Kdybys ji při loňské vánoční
večeři nezastřelil, mohla tady ještě být.“
„Řekla si o to, miláčku!“ pokoušel se bránit
Miguel. „Kritizovala moje sako, což je nepřípustné.
Neměl jsem jinou možnost.“
„Jenom řekla, že máš na rukávu trošku majonézy
a ty jsi ji zastřelil,“ začala vzlykat Conchita. „Kvůli
majonéze na rukávu…“
62
„Koukám, že jste obě stejné,“ ušklíbl se Miguel.
Pak vytáhnul bouchačku a střelil Conchitu do hlavy.
„Jaká matka, taková Katka, jak se říká.“
Potom se vrátil k jídlu, přičemž nejprve zavolal
svým poskokům, aby přijeli odstranit mrtvolu jeho
poslední snoubenky.
„Sakra, ten marcipán je skvělý,“ pokýval po chvíli
hlavou, když jeho kumpáni táhli nebohou Conchitu
z kaluže krve ke dveřím. Pak pokračoval v hodokvasu.
Ostatně, láska prochází především žaludkem, to přece ví
každý.
63
Takové normální léto v Dolních
Počernicích
„Čert to poser,“ romanticky se zasnila inženýrka
Galina Hnisavá, absolventka Zemědělské univerzity v
Praze. „Jak je to možné, že my slušné dámy vždycky
zůstaneme na ocet? Kdybych tak měla nějakého
pitomého manžela, kterého bych mohla trápit, to by byla
paráda, ale když není kde brát, tak je to těžké,“ zanaříkala
a kopla špinavé ponožky do kouta. „Nechápu, proč
nikoho nepřitahuju.“
Galina žila sama. Pracovala na statku v Dolních
Počernicích a i přesto, že v okolí bydlelo dost
svobodných idiotů, z nichž každý by si ji po pár pivech
možná i vzal, Galina čekala na svého Prince. Princ se
přece vždy dostaví, to je jasné všem osamělým dámám,
po večerech studujících odbornou literaturu z edice
Červené knihovny. Čekání na Prince je tedy v podstatě
jedinou činností, kterou si romantické dámy na vesnicích
krátí svůj drahocenný čas.
„Tak co, Galino, už jsi sbalila nějakého místního
traktoristu?“ houkla na ni prodavačka z místní masny,
řeznice Miluna. „Večer v hospodě jich najdeš víc než
dost.“
„To určitě,“ odfrkla si Galina. „Traktoristi mě
nezajímají, stejně to jsou většinou ožralci,“ lhala jako o
život, protože traktoristou by neopovrhla. „Na mě někde
čeká bohatý pan doktor.“
64
„Tak jedině doktor na psychiatrii,“ vysmála se jí
Miluna, částečně dotčena tím, že její manžel byl právě
oním traktoristou, na kterého Galina narážela. „Takový
psychiatr, panečku to je partie, jenomže ten by si tě vzal
jedině na výzkum.“
„Jsi pěkně trapná, Miluno,“ urazila se Galina a šla
raději vážit mrvu, když už si nikdo nevážil jí.
Mezitím přijel do Dolních Počernic traktorista
Jarin z vedlejší vesnice, kvůli obchodu s tuhou statkovou
podestýlkou, vzniklou fermentací mrvy, jak se dnes
odborně říká hnoji. Měl jako vždy vzorně nažehlené
montérky a čerstvě získané hygienické osvědčení, shodou
okolností úděsně ušpiněné právě od toho hnoje, měl
nalepené na čelním skle. Vezl na trh ohromnou zásobu
zboží a několikrát cestou málem umřel, když se mu
pokazila klimatizace a zápach z nákladu se začal šířit
kabinou. Naštěstí ji pokaždé opravil a nyní si již chystal
otevřít svůj stánek na zemědělském veletrhu. Zboží měl
roztříděno podle jakosti. Řidší hnůj vlevo, hustější
vpravo.
Galina dorazila na veletrh krátce po poledni. Za
pultem stál Jarin s tak zodpovědným výrazem ve tváři, že
se Galině ihned zalíbil. Rozhodla se ho tedy okouzlit
svou hlubokou znalostí problematiky.
„Tunu hnoje,“ poručila si a i on se do ní při těch
slovech okamžitě zamiloval. Aby taky ne, to by byl
divný.
„A přejete si řidší, nebo hustější kejdu?“ otázal se
odborně. „Říká se, že řidší je lepší,“ zamrkal na ni, „ale
podle mě to není pravda.“
„To je jedno. Důležité je pouze odbourávání
činností různých skupin mikroorganismů, zejména
65
bakterií, plísní a aktinomycet,“ poučila ho Galina a Jarin
začal její přání dychtivě plnit. „Dáma je znalec, to se
hned pozná,“ začal jí lichotit.
„Mám zemědělskou fakultu se zaměřením na
problematiku rostlinné biotechnologie,“ opáčila Galina.
„Musím to vědět.“
„Vy jste inženýrka?“ podivil se Jarin. „To je
super. My jsme měli v rodině taky jednoho inženýra.
Minulý rok se uchlastal, ale jinak byl v pohodě.“
„Samozřejmě, že jsem inženýrka a vůbec nepiju
alkohol,“ nafoukla se Galina. „Kromě toho mám veškeré
anaerobní procesy v malíčku.“
„Vy máte ve svém malíčku nějaké výrobní
procesy?“ podivil se Jarin. „Tady v tom? A jak se vám
tam vlezou?“
„Anaerobní a ne výrobní,“ zasmála se Galina. „To
znamená bez přístupu vzduchu. A kromě toho je nemám
přímo ve svém vlastním malíčku, jako spíše v hlavě. Je to
jen takové rčení, mít něco v malíčku.“
„Aha. Jste tedy také zastáncem teorie, že
přístupem vzduchu vznikají velké ztráty organických
látek a cenného dusíku?“ pokoušel se udržovat
konverzaci Jarin jedinou větou, kterou pochytil při
včerejší pařbě s několika zemědělci.
„To si pište,“ spustila Galina, kterou vždy bavilo
předávat svou odbornost nevědomé chátře. „Při
omezeném přístupu vzduchu, za mírné anaerobiózy, jsou
organické látky pouze částečně odbourávány a tvoří se
více metanu, který brání rozkladu organických látek
na oxid uhličitý, vodu, čpavek a popeloviny.“
„Tak to je paráda,“ začal odvažovat zboží Jarin,
který neměl ani ponětí, o čem je řeč. „Bez toho pitomého
66
kyslíku je každému líp,“ dodal a jeho původní
zamilovanost začínala dostávat první trhliny.
„Čím větší je přístup kyslíku v průběhu zrání
mrvy, tím intenzivněji probíhají procesy biologického
odbourávání a tím větší jsou ztráty na organické hmotě i
na dusíku,“ dostávala se do ráže Galina.
„Super, to jsem potřeboval vědět,“ pokračoval v
konverzaci značně zmatený Jarin, který podobné zaujetí
pro hnůj ještě nezažil. „Zrání mrvy mě vždycky velmi
zajímalo.“
„Z pohledu kvality vyrobeného hnojiva je však
nejefektivnějším způsobem přímé kompostování, které se
však v praxi pro vyšší náklady a větší pracovní náročnost
nerozšířilo,“ pokračovala v monologu Galina. „To je taky
zajímavé!“
„To tedy je,“ zasmál se Jarin. „Je to strašně
zajímavé! A vy máte své vlastní hnojiště?“ pokračoval
ledabyle v konverzaci. „Chci říct, že na to vypadáte.
Tedy odborností, pochopitelně!“
„Samozřejmě,“ pochválila se Galina, která
nepochopila jemnou urážku. „Rozklad organických látek
ale nemá na hnojišti proběhnout úplně a měl by být
přerušen ve fázi, kdy lehce rozložitelné látky jsou v
určité rovnováze k jejich rozkladným produktům. Tohoto
stavu lze dosáhnout podle roční doby asi za 2-3 měsíce
zrání mrvy.“
„Bude to patnáct stovek,“ odtušil Jarin a začal se
věnovat dalším zákazníkům.
Rád bych vám řekl, že se zanedlouho konala
svatba, ale nekonala. Těžko říct proč. Traktorista Jarin
odjel ihned po prodeji takovou rychlostí, že by mu to
záviděl i běžný závodník formule jedna. Jeho traktor při
67
startu dokonce zvířil prach, což byla událost, kterou ani
nejstarší usedlíci nepamatovali. Takové normální léto v
Dolních Počernicích se tedy minimálně z pohledu bohyně
Afrodity rozhodně nevydařilo.
68
Tento způsob Vánoc zdá se mi poněkud
nešťastným
Každá rozumná společnost investuje do svých
dětí, protože děti jsou budoucností národa. Jenomže o
budoucnost nejmladší generace v České republice
netřeba mít strachu. Moudrá sociální politika naší vlády z
ní za několik málo let vychovala značně otrlé jedince,
kteří se o sebe dokážou postarat za všech okolností.
„Tati naval oheň!“ houkl šestiletý Norbert na
svého otce a vytáhl mu z krabičky cigaretu, ubalenou z
vytřepaných vajglů, posbíraných ráno na zastávce.
„Dneska mám nervy jako špagáty. Ta tupá učitelka už
zase volala matce na mobil, že jsem nebyl měsíc ve
škole. Zvedl to prodavač v zastavárně, kam jsme ho včera
odnesli a té učitelce vynadal. To zas budou kecy!“
„Ty jsi nebyl ve škole?“ podivil se Norbertův
tatík a přihnul si láhvového piva. „To bys ale neměl,
škola je základ života.“
„To určitě,“ zasmál se jeho potomek. „A co ty?
Ty jsi snad byl v práci?“
„Nebyl,“ opáčil jeho tatík a ubalil si další
zastávkové cigáro. „Jenomže já už jsem dospělý, takže si
můžu dělat, co se mi právě zamane. Jsem o patnáct roků
starší než ty, spratku!“
„A nechceš zajít říct té mé tupé učitelce, ať už
nám dá jednou provždy pokoj?“ začal ho lámat malý
Norbert. „Pořád jenom vyhrožuje, že zavolá Eržice!“
69
„Neříkej matce Eržika,“ okřikl ho táta.
„Ale ona je Eržika,“ podivil se Norbert. „A vůbec,
kde vlastně je?“
„Eržika je ve vazbě,“ zasmál se tatík. „Takže buď
v pohodě. Učitelka jí nic říct nemůže.“
„Ale ta megera je schopná tam zajet a promluvit
si s vězeňským psychologem,“ upozornil ho přechytralý
synátor. „A to bychom přišli o dávky!“
„To je hrůza, ti učitelé nedají dětem pokoj ani o
Vánocích,“ odplivl si znechuceně jeho táta. „A vůbec!
Dopil jsi to krabicové víno, co jsem ti dal pod
stromeček?“
„No jasně, tati! Přece ho nenechám do Silvestra
zkysnout,“ urazil se šestiletý Norbert. „Jsem snad malý?“
„Tak mě neotravuj a táhni se proběhnout po
obchodech,“ odbyl ho otec. „Jsou přece Vánoce, tak si
něco naděl. Nic jiného totiž nedostaneš!“
Norbert byl dítě ulice a neměl jednoduchý život.
Jeho rodiče byli sociálně nepřizpůsobiví a on k tomu
taktéž směřoval, aby mu jednou nevyčítali, že se
nepotatil. Školu ze srdce nenáviděl a všechno ostatní
taky. Jediné co ho bavilo, bylo poflakování po ulicích
Ostravy a sprejování kosočtverců na kapoty policejních
aut, které se tam odvážily jednou za čas zabrousit.
Neuměl ještě číst ani psát a vlastně jediné, v čem vynikal,
byla neoficiální soutěž místního sídliště, známá také pod
názvem: Krade celá rodina.
„Tento způsob Vánoc, zdá se mi poněkud
nešťastným,“ zaštěrkal Norbert plechovkou a jal se
vytvářet další umělecké dílo na vozidlo Městské policie.
V tom ho chytil za ucho strážmistr Kopyto.
70
„Poslouchej, mládenče, nesnáším umělecky
nadané týpky, jako jsi ty! Podle mě přispívají ke
globálnímu oteplování a to nejenom pomocí sprejů.
Tohle je už šestý kosočtverec, který jsi mi nasprejoval na
auto.“
„Když já jiné tvary neumím,“ zkoušel se
vymlouvat Norbert. „Geometrii jsme na zvláštní škole
ještě nebrali a nikdy ani nebudeme. To je přece jasná
diskriminace!“
„A víš ty vůbec, co to znamená?“ zeptal se ho
strážník.
„Diskriminace? Tak to teda vím!“ naježil se
Norbert. „To znamená, že vy bílí nás nesnášíte!“
„To přece není pravda,“ zaujal značně pokrytecký
postoj strážce zákona. „To si jenom namlouváš! Nikdo
vám přece nic nedělá,“ pokračoval ve výmluvách, silně
odporujících realitě. „Já myslel spíše ten kosočtverec. Víš
vůbec, co to vlastně znamená?“
„Tak to teda vím! Je to v podstatě rovnoběžník,
pane strážníku,“ opáčil znuděně Norbert a začal se
ostentativně šťourat v nose. „Obvod spočítáme jako 2
krát a+b a obsah je délka strany krát vzdálenost
rovnoběžek.“
„Ty malý úchyle, já už tě odnaučím myslet na
sex!“ rozčílil se Kopyto, který hned pochopil, že si z něj
Norbert utahuje. „Geometrii jste ještě nebrali, ale
kosočtverce ovládáš na jedničku. Kolik máš vůbec roků,
spratku?“
„Za dvanáct let mi bude osmnáct, gádžo,“ poučil
ho zkušený Norbert. „Nejsem tudíž ještě právně
odpovědný.“
71
„To máš jediné štěstí, parchante, jinak bych tě
zavřel, až zčernáš.“
„Co jsi to říkal?“ zeptal se ho pomalu Norbert „Že
zčernám? To se mi moc nelíbí. Cítím tam rasistický
podtón.“
„Promiň, kámo, já to tak nemyslel,“ vyděsil se
strážmistr. „Je to jen takové lidové rčení, nic konkrétního
to neznamená.“
„No proto, jinak bych musel zavolat do Bruselu a
postěžovat si na rasistické narážky, což by se jistě
negativně podepsalo na tom tvém gadžovském služebním
postupu,“ vysmál se mu Norbert. „Podobné existence
nemají ve státní správě co dělat.“
„Prosím tě, nenič mi život,“ klekl si vyděšený
strážník do závěje vedle vozu. „Já nejsem rasista. Za pár
let ze mě má být nadpraporčík a teď mi to má pokazit
taková lapálie? Vždyť mi to jen ujelo.“
„A co uděláme s tím sprejem, co jsi mi zabavil?“
zeptal se vychytrale Norbert.
„Tady ho máš zpátky,“ vyhrknul strážník.
„A hodinky?“
„Jaké hodinky?“ podivil se strážce zákona.
„Žádné hodinky jsem ti nezabavil.“
„A hodinky?“ pokračoval zvýšeným hlasem
Norbert.
„Sakra práce,“ mumlal si strážník Kopyto a
sundával nové Primky. „Zaper se, spratku!“ ulevil si,
když je podal Norbertovi.
„Dobrá strážníku, jsem ochoten ti to pro tentokrát
odpustit. Máš štěstí, že jsou Vánoce. Ale za trest to
domaluješ sám, jinak sáhnu pro jeden ze svých deseti
mobilních telefonů, které jsem si dneska nadělil.“
72
„Díky moc, podej mi ten sprej,“ ulevilo se
strážníkovi.
„A nezapomeň na čárku uprostřed. Bez ní to nemá
žádnou šťávu!“ poručil si Norbert.
Vyděšený strážník mezitím maloval, Norbert ho
zběžně kontroloval a rozpustilé vločky sněhu tančily ve
svitu pouličních luceren. Vánoce jsou přece svátky klidu,
míru a pozitivní diskriminace, hlavně v Ostravě.
73
Na návštěvě v Bradavicích
Profesor Albus Brumbál, ředitel čarodějnické
školy v Bradavicích, se šoural chodbou a okusoval
pečené stehno z mladého jednorožce, které mu k snídani
připravil školník Hagrid. Oba se shodli na tom, že mladí
jednorožci jsou tou nejchutnější delikatesou, která je ve
světě kouzel k mání. Pootevřenými dveřmi školního
záchodu bylo vidět, jak tři nezbední studenti Zmijozelu
vesele pomazávají zubní pastou podnapilou čtyřicetiletou
neprovdanou profesorku Hermionu, zapsal si tedy do
svého notýsku: Umístit na WC kamerový systém! Se
školou to šlo zkrátka od desíti k pěti, ale jelikož v
Bradavicích se matematika nevyučuje, nikoho to příliš
netrápilo.
„Hagride, ten jednorožec byl nějaký tuhý,“
pokáral profesor Brumbál školníka, když vešel do
sborovny. „Málem jsem si při jeho konzumaci vylomil
zub moudrosti.“
„To nechápu, pekl jsem ho na pekelném ohni,“
bránil se Hagrid. „Měl by být báječně propečený už po
několika sekundách, jak se píše v Lexikonu kouzel.
Ušetří se tím čas.“
„Žádný pekelný oheň neexistuje, je to pořád ta
samá exotermická reakce, jako ve světě mudlů,“ ušklíbla
se profesorka Zjevení, která se tam náhle zjevila. „To si
myslí jen ti pitomí čerti, kteří ani za mák nerozumí
tepelné technice.“
74
„Ale Lexikon kouzel nikdy nelže!“ ohradil se
dotčeně Hagrid. „To by pak nic v Bradavicích nedávalo
smysl.“
„Lexikon kouzel lže jako když tiskne,“ zasmála se
profesorka a míchala si nějaký nazelenalý blivajs na
trávení. „A nic tady smysl nedává.“
„No dobře,“ zasmušil se Hagrid. „Tak já toho
jednorožce příště budu péct raději na normálním ohni dvě
a půl hodiny, když už ten pekelný neexistuje.“
Na budovu čarodějnické školy byla od října
uvalena exekuce. Albus Brunbál už celé roky neplatil za
energie a argumentoval tím, že žádné energie neodebírá,
jelikož si všechno potřebné vyčaruje. Ale mocné
nadnárodní energetické koncerny na podobné řeči nedají
a faktury posílají dál. Nakonec na vás uvalí exekuci a je
jim úplně jedno, že nová generace kouzelnických učňů
nebude mít střechu nad hlavou. Ať si nějakou vyčarují, to
je jejich cynický postoj. Naštěstí je většina exekutorů
taktéž bývalými absolventy rozličných čarodějnických
škol, kde se naučili mávnutím kouzelného proutku udělat
ze slušného a spořádaného člověka žebráka, jen kvůli
jedné nezaplacené složence za špatné parkování, takže
zatím nechávají Bradavický majetek na pokoji.
Soustřeďují se raději na pitomé mudly, tam je výdělek
jistější a bez rizika.
Ani postarší Harry Potter už dávno nebyl tím
nadějným kouzelníkem jako zamlada. Měl pleš a dluhy.
Začal dokonce fetovat, přičemž k dodávkám zboží
využíval svou hůlku, což bylo v Bradavicích přísně
zakázáno. Popularita a neustálé večírky s mladými
čarodějkami ho psychicky i fyzicky zcela vyčerpávaly,
není tedy divu, že o učení ztratil zájem. O natáčení
75
dalších dílů se přestalo uvažovat ve chvíli, kdy Harry
strašlivě ztloustnul a dokonce se z nedostatku příležitostí
pokoušel živit jako pornoherec. Jelikož však zatvrzele
odmítal odložit své slavné brýle, nebyl přijat. Pornoherec
s brýlemi by ohrožoval samotné základy tohoto
ušlechtilého byznysu.
„Hermiono, nevíš, kde mám šlukovku?“ zeptal se
své kamarádky Harry Potter. „Z rohu toho sežraného
jednorožce, kterou mi vyřezal Hagrid.“
„Myslím, že jsi ji nechal v klubovně Zmijozelu,“
ušklíbla se Hermiona. „Proč tam pořád chodíš?“
„Mají tam nejlepší matroš!“ pokrčil rameny
Harry. „Tak co mám dělat? Ještě že mi zbylo trošku
koksu,“ dodal, když v kapse nahmatal malý sáček a začal
si rovnat lajnu ukradenou kreditní kartou.
„Až budeš na těch drogách úplně závislý, tak za
mnou nechoď,“ opáčila Hermiona. „Já ti nepomůžu!“
„Ale já už jsem na těch drogách úplně závislý,
takže proč mluvíš v budoucím čase?“ zasmál se Harry a
sjel pečlivě urovnanou lajnu slámkou. „To je síla,
Hermiono, nechceš vzorek?“
„Ani ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona a odešla
raději vyučovat.
Slečna Hermiona zůstala v čarodějnické škole
pracovat nejprve jako asistentka a posléze jako
profesorka kouzel hned po promoci, jelikož nic jiného
neuměla. Toto je mimochodem dost častou
charakteristikou většiny akademických pracovníků,
rekrutujících se vždy jen z klasických šprtů na té fakultě,
kde vystudovali. Nic jiného nikdy nepoznali, proto si
myslí, že nic jiného neexistuje, což jim pomáhá k
nadutosti. Kdo se dobře učí cizím myšlenkám, ten bývá
76
za odměnu potrestán zakrněním těch vlastních. Šprtka
Hermiona nebyla jiná, není tedy divu, že skončila jako
stará panna. Nechtěl ji ani Ron Weasley, který prý vtipně
prohlásil, že si nebude brát za ženu nějakou budoucí
starou čarodějnici.
Mimochodem, Ron Weasley to z našich tří
dětských kamarádů alespoň někam dotáhnul. Stal se z něj
tajemník ministra financí ve světě mudlů a přišel si na
pěkných pár miliónů čarováním v účetnictví. Tím
ministrem byl jeho bývalý spolužák Draco Malfoy, který
ho v krádežích podporoval. Mít zkorumpované podřízené
je totiž ta nejlepší cesta k vlastní korupční kariéře,
samozřejmě v řádech miliard. Ti pitomí mudlové si stejně
nic jiného nezaslouží, než být ekonomicky očarováni.
V dnešní době to chodí tak, že kdo sám neumí čarovat,
musí se smířit s tím, že bude pravidelně očarováván
někým chytřejším.
„Weasley, ty pitomé hovado, okamžitě mi přines
výkazy fiskálních ukazatelů za minulý měsíc,“ seřval ho
Draco Malfoy, přičemž použil klasickou mluvu
vedoucích pracovníků. „A jestli je nemáš, tak si je
vyčaruj!“
„Nemám ponětí, co to znamená,“ bránil se Ron,
který to doopravdy nevěděl. „Fiskální ukazatele jsme v
Bradavicích nebrali.“
„Tak zaúkoluj nějakého mudlu, ať ti to spočítá,“
odfrkl Draco a dál se věnoval svým polonahým
masérkám.
„No jasně, ty chytráku,“ ulevil se Ron a odešel
vyhledat nějakého pitomého mudlovského ekonoma,
který mu v řízení země pomůže.
77
A život v Bradavicích mezitím dál spokojeně
plynul, samozřejmě s kouzlem místního koloritu.
Kupříkladu kuchařka Berta právě pekla dort na školní
slavnost, když k ní přistoupil profesor Severus Snape a
požádal ji o ruku. Berta vykřikla radostí a okamžitě
souhlasila. Po dost trapné chvíli se ukázalo, že profesor
měl zájem o marcipánovou ruku figurky z dortu a Berta
zatrpkla. Od té doby už nikdy mužům nedůvěřovala,
hlavně těm z učitelského sboru. Jen Bezhlavý Nick se
nezměnil. Pořád prolétal chodbou jako za starých časů a
zdravil všechny kolem, jako by se nechumelilo. A měl
pravdu, ono se skutečně nikde nechumelilo.
78
Znáte Bořka?
Bořivoj Nejezchleb, mezi kolegy znám spíše pod
přezdívkou Dutohlav, pracoval jako vedoucí technolog v
jaderné elektrárně. Seděl společně s dalšími techniky na
velínu, a když se rozsvítila nějaká červená kontrolka, tak
zmáčknul nejbližší zelené tlačítko. Moc dobře věděl, že
červená kontrolka znamená trable a je tedy třeba ihned
zmáčknout nějaké zelené tlačítko. Chodu jaderné
elektrárny vůbec nerozuměl, ale to nikdo z jeho kolegů
nevěděl, protože Bořek si u přijímacího řízení trošku
vylepšil životopis. Přidal si tam zfalšovaný titul inženýra,
přičemž zamlčel šestiletý nepodmíněný trest odnětí
svobody za zabití z nedbalosti, ze své poslední práce
pomocného dělníka.
V nové práci se Bořek řídil pouze instinktem a
čichem. Přemýšlení je pro nýmandy, to věděl už od
plenek a proto se podobným riskantním činnostem
vyhýbal. Brzy mu došlo, že ke služebnímu postupu stačí
jen nadávat na kolegy a občas na poradě zkritizovat
politiku generálního ředitele, který na běžné porady
nechodí. Tomu totiž rozumí všichni, především přítomní
vedoucí středisek a vždy to vzbudí veliký potlesk. Hlavně
nesmí navrhovat nějaké změny, to je cesta do montérek.
Nakonec to dotáhl až na hlavního technologa a seděl před
tím největším pultem.
Mimochodem, ovládací pulty v jaderných
elektrárnách jsou zajímavá zařízení. Vypadají složitě, ale
ve skutečnosti není nic jednoduššího. Je tam hodně
79
barevných tlačítek, která v pravidelných intervalech
blikají různými barvami. Bořek po nějakém čase zjistil,
že když jenom blikají, nic hrozného se neděje, ale když
začnou i houkat, je třeba začít zuřivě mačkat ty tlačítka,
které zrovna neblikají, a houkání po čase přestane. Tento
postup s úspěchem používal už několik let a nikdy ho
nezklamal.
„Pane inženýre, co to znamená?“ zeptal se ho
náhle jeden z jeho podřízených, jistý mladší technik
Kočí, když se velínem rozlehl protivný zvuk. „Hodnoty
moderátoru vyskočily na dvojnásobnou úroveň a stále
stoupají. Jaké hodnoty máte u těžké vody?“
Bořek přemýšlel. Neměl ani potuchy, proč se
voda zrovna v jejich elektrárně dělí na těžkou a lehkou.
Voda je přece voda, pomyslel si a otočil se v křesle.
„Co je to za pitomou otázku?“ zaútočil tvrdě na
svého podřízeného, jelikož nejlepší obrana je útok. „Jaká
těžká voda, co to melete, vy se neumíte vyjadřovat
odborně?“
„Promiňte, pane inženýre, myslel jsem oxid
deuteria,“ omlouval se technik. „Všichni tomu tak říkají,“
bránil se.
„Říkejte si tomu, jak chcete, ale až po pracovní
době,“ sjel ho Bořek. „Na pracovišti diletantství zásadně
netrpím!“
Potom opět přemýšlel. Neměl ani potuchy, co je
to deuterium, ale nesměl to na sobě nechat zdát. Dokonce
ani netušil, co je to okysličení a kde ho na panelu hledat,
ale bylo mu jasné, že musí odpovědět.
„To nemůžete zvednout zadek a přijít si to opsat z
panelu?“ zařval na mladšího technika po chvíli marného
hledání. „To si neumíte poradit sám?“
80
Technikovi bylo sice divné, proč mu to pan
inženýr Nejezchleb nenahlásil, když to měl přímo před
sebou, ale poslušně se zvedl a chvíli mu koukal přes
rameno.
„Je to dvě stě milisievertů,“ prohlásil nahlas a
podíval se tázavě na svého šéfa. „To je skoro stokrát víc
než normálně.“
„No vidíte, že jste to nakonec našel,“ opáčil
Bořek. „Já tady věčně nebudu.“
„Ale co budeme dělat?“
Bořek neměl ani tušení co by měli dělat. Dokonce
ani netušil, co je to ten milisievert, ale ihned ho seřval,
jako každý správný šéf:
„Tak sakra volejte okamžitě údržbu, co tady
stojíte! To mám všechno dělat já?“ vztekal se, jako
kdyby někdy něco dělal.
Mladší technik Kočí tedy zvedl telefon a odevšad
se najednou začali sbíhat další inženýři v bílých pláštích.
Chvíli panikařili a pak spolu začali mluvit nějakou tajnou
řečí, ve které se vyskytovaly věty jako: Kolabuje nám
primární okruh parogenerátoru, to není moc dobré!
Zoufalý Bořek, samozřejmě s výrazem suveréna,
se marně snažil pochopit, o čem je řeč, přičemž rozuměl
pouze slovům „to není moc dobré“, z čehož
vydedukoval, že to není moc dobré. Pak vytáhl z kapsy
propisku a začal ze zoufalství ťukat do té prokleté
kontrolky. Kontrolka zhasla a protivný zvuk ustal.
Přivolaný elektrikář následně zjistil, že na vině byl vadný
kontakt. Všem se ulevilo.
„Pánové, já tady nebudu věčně,“ zopakoval Bořek
nastoupené partě technologů svou celoživotní mantru.
„Pokud se nenaučíte řešit technické problémy, tak tady
81
nemáte co dělat. Diletanty prostě nesnáším!“ odfrkl si a
hned nato se začal věnovat dalšímu koukání na ten
záhadný panel.
Na operativní poradě následujícího pondělí pak
Bořek pochopitelně neopomněl zdůraznit zmatky svých
neschopných podřízených. Ti se dívali do země, rudí až
za ušima. Nemohlo to dopadnout jinak. Bořek byl znovu
povýšen, tentokrát na vedoucího celého bloku.
82
Sedm dní v Tibetu
Při jedné z mnoha svých cest po Asii jsem se
zastavil i v Tibetu, abych si prohlédl tuto nekorunovanou
kolébku lidské moudrosti. Náhodou jsem narazil za
vesnicí na odpočívajícího starého muže s vyholenou
hlavou, což není nic zvláštního, protože za každou
vesnicí po celém světě vždy odpočívá nějaký starší muž.
A protože tito starší mužové bývají často silně podnapilí,
raději jsem ho ignoroval a šel dál. Můj hindský průvodce
však ihned zvážněl a tlumeným hlasem mi prozradil, že
se jedná o samotného Lámu.
„Ježišmarjá, to je Láma?“ zareagoval jsem
překvapeně, jelikož jsem vůbec nevěděl, do které
živočišné třídy toho tvora zařadit. „Vypadá úplně jako
nějaký bezdomovec. To všichni Lámové takhle
vypadají?“
„Ano, přesně takhle většinou vypadají. A jen tak
mimochodem, kdo je to ten Ježišmarjá, kterého jste
zmínil?“ zeptal se mě na oplátku můj průvodce.
„To je složité,“ pokoušel jsem se mu vyhovět,
jelikož víra je v těchto zemích velice důležitá. „Jsou to v
podstatě dvě bytosti z Nového zákona. Ježíš a Marie.
Ježíš je syn Boží a jeho matka byla Marie.“
„A teď je z nich jedna bytost jménem
Ježišmarjá?“ podivil se ještě víc můj hindský průvodce.
„Ne, to se jen tak říká,“ pravil jsem zvesela.
„Když tě něco překvapí, nebo se lekneš, řekneš
Ježišmarjá.“
83
„Jste divní,“ opáčil po chvíli přemýšlení hind.
„Asi máte v hlavách místo mozku lejno samotného Šivy,
jinak si to neumím vysvětlit.“
„No tak dobře, jsme divní,“ mávl jsem rukou nad
jeho fanatizmem. „A teď jdi toho Lámu požádat o
rozhovor, jestli bude mít vůbec zájem.“
Průvodce odběhl, zanedlouho se vrátil a dával mi
znamení, abych přistoupil blíž. Vyšel jsem značně
nervózní ke skupince stromů, pod nimiž Láma moudře
seděl a pohlédl na něj. Měl na sobě pouze turban a
zástěru. Podobal se hnědé sošce, pouze oči měl černé
jako rtuť, kromě bělma, které bylo, Budha ví proč, žluté.
Dal průvodci znamení, aby odešel a potom se na mne
hluboce zadíval.
„Dobré odpoledne,“ řekl anglicky. „Očekával
jsem vás.“
„Jak jste mohl vědět, že přijdu?“ zeptal jsem se
velmi překvapen. „O našem setkání přece do dnešního
dne nemohl mít nikdo ani tušení?“
„To je dar otců,“ opáčil povýšeně Láma.
„Nahlížení do budoucnosti patří k základním
schopnostem, které ovládá každý duchovní vůdce.“
„Takže vy víte úplně všechno?“ vyhrkl jsem
nadšením. „I z budoucnosti? Tak schválně, jaké budou
čísla ve Sportce příští týden?“
Neodpověděl mi a začal o něčem jiném.
„Přicházíte z daleka, ale delší cestu máte před
sebou,“ zahleděl se do dálky. „V posledním ze svých
vtělení jste byl Napoleon Bonaparte. To byl veliký
francouzský císař a válečník.“
„Já vím, kdo to byl Napoleon Bonaparte!“ vysmál
jsem se jeho přírodní prostotě. „Ale moc tomu nevěřím,“
84
dodal jsem. „A víte proč? Tak pitomý klobouk bych si na
hlavu nedal ani náhodou a už vůbec ne napříč. Co mi na
to řeknete, pane Lámo?“
„V nynějším životě se vám část vašich snů splní a
jiná zase ne,“ pokračoval Láma dál ve svých proroctvích
a odvrátil před mým pronikavým pohledem zrak. „Dříve
nebo později však dosáhnete Ticha. Bude to tři sta
dolarů!“
Uvelebil jsem se v trávě pohodlněji a zeptal se jej,
co rozumí tím Tichem. Chvíli se na mě zamyšleně díval,
asi přemýšlel, jestli mu stojím za námahu, ale nakonec
odpověděl.
„Veškeré vesmírné vědomí se skládá s celkové
hmoty, myšlení a duše. Z nejvyššího elementu vzešly
všechny druhy substancí.“
Přiznám se, že toto zjištění mnou přímo otřáslo.
Na řadové pitomce mého formátu se musí s tak silnými
myšlenkami opatrně.
„Cože?“ zeptal jsem se udiveně. „Z jakého
elementu? Co tím myslíte?“
„Z nejvyššího elementu vědění,“ klidně mi
oznámil Láma svou Velikou Životní Pravdu.
„A to je jaký, ten nejvyšší element? Ony jsou i
nějaké nižší elementy? Elementární znamená základní,“
divím se, jelikož jsem vůbec netušil, co tím chtěl básník
říct. „A co to vlastně znamená, ty substance?“
„Vězím v tomto těle již přes tři sta let,“ opáčil po
chvíli přemýšlení Láma. „A v minulém životě jsem byl
Šáhdžáhánem, budovatelem Táčmahálu.“
„Parádně utíkáte od otázky, mistře,“ pochválil
jsem jeho zkušenost. „A co jste vlastně myslel tím
Tichem?“
85
„Země, voda, oheň, vzduch i etér, nejnižší i
nejvyšší substance prochází řadou tvůrčích vývojů a
postupují od hrubšího k jemnějšímu. Když dospějí
k člověku, obsahují část filtrovaných vibrací zvaných
duše. A teď bych prosil těch tři sta dolarů,“ suše odvětil
Láma.
„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se po pravdě.
„Žádné filtrované vibrace duší přece neexistují.“
Po těch slovech se na mě Láma smutně zadíval a
prohlásil.
„Máte před sebou ještě několik životů. V jednom
z těch pozdějších se vrátíte sem, do Tibetu. Tehdy snad
dosáhnete Ticha a já dostanu svých tři sta dolarů.“
Po těchto slovech se odvrátil a pomalu odcházel,
přičemž jsem zaslechl, jak si mumlá: „Ale jak tě tak
pozoruji, ty přechytralý vychcánku, bude to asi až za
dlouho.“
86
Noblesse oblige
Arcivévoda Božetěch Erteple byl impotentní.
Jeho komorník mínil, že to má buď z nadměrné
konzumace bažantů, nebo se jedná o následky častého
ježdění na koni, které ho připravilo o varlata už v dětství.
Měl sice patnáct dětí, ale to byla zásluha jeho podkoního
Francka, který ihned po každém odjezdu pana arcivévody
na lov briskně pokryl jeho manželku, arcikněžnu
Nadrženou-Falckou.
„Sarblé, moje drahá, ty jsi stále gravidní, to je
nějaké divné,“ vyčítal při společných snídaních pan
arcivévoda své choti její permanentní těhotenství.
„Kolikrát si takhle na lovu říkám, jestli jsme spolu měli
alespoň tolik pohlavních styků, kolik máme dětí.“
„Ale miláčku, snad bys nežárlil,“ uklidňovala
arcikněžna svého chotě. „Mohu tě ubezpečit, že všechny
naše děti jsou potomky jednoho jediného otce.“
Všichni přítomní sloužící se po její poznámce
začali pochechtávat, zejména podkoní Francek, který si
dokonce plácl s komorníkem do dlaně.
„To se mi nějak nezdá,“ zadumal se mezitím
natvrdlý arcivévoda. „Už si to konečně musím začít psát.
Poslední pohlavní styk jsme spolu měli loni na jaře, to si
pamatuju naprosto přesně. A taky o vánocích, ale už
nevím, jestli těch loňských, nebo předloňských. No, to by
mohlo docela souhlasit.“
87
„Založím ti na tu statistiku zcela nový blok,
drahý,“ pousmála se arcikněžna. „Bude ti stačit dvě stě
stránkový, nebo mám objednat nějaký větší.“
„Dvě stě stránkový bude stačit,“ odtušil
zamyšlený arcivévoda, čímž vyvolal záchvaty smíchu
nejen u arcikněžny, ale i u všech přítomných komorníků
a sloužících.
Mimo tyto drobné rozmíšky však bylo jejich
manželství docela šťastné. Arcivévoda jezdil na lov,
arcivévodkyně se starala o domácnost a podkoní Francek
o zachování rodu a o budoucí dědice. A nebyla to lehká
práce, arcikněžna Nadržená-Falcká vyžadovala intimní
styk několikrát denně, není tedy divu, že počet dětí
neustále narůstal.
Všechny arcivévodovic a arcikněžnovic děti měly
v životě už od narození jasno, chtěly být taky něčím arci,
lhostejno čím. Hlavně aby se nezařadily mezi obyčejné
smrtelníky, to by byl průser. Takový obyčejný člověk to
v životě nemá lehké a kolikrát musí místo na hon do
práce, což je pro aristokrata ta největší potupa pod
sluncem. Obyčejní lidé to ještě zvládají, ale modrá krev
dokáže v žilách korzovat jedině za ušlechtilého
doprovodu lesních rohů a pracovní sirény se nevýslovně
štítí.
Sám arcivévoda Božetěch Erteple byl vášnivý
lovec, stejně jako všichni jeho předci. A od té doby, co se
výnosem papeže nesměli střílet poddaní, zaměřil se na
zvěř. Nezalekl se ani středně velkého hejna bažantů a
střílel je s velikou náruživostí zbabělého surovce. Stejně
si za to mohli ti bažanti sami, byli na jeho pozemku a to
bez dovolení. Urozený pan Božetěch byl dokonce tak
statečný, že dokázal zcela sám čelit i houfu koroptví,
88
vyzbrojen pouze brokovnicí. Odvaha, ta patří
k aristokracii, stejně jako, … no zrovna mě žádné vhodné
přirovnání nenapadá, tak to necháme být.
„Sakrblé, co se to tam hýbe,“ zabručel si do fousů
arcivévoda a zaostřil zrak. Byl totiž jako každý myslivec
imrvere ožralý a o tom, jak vypadá okolí, měl jen
mlhavou představu. „Ještě aby to byl divočák, himl
laudón. Mám nabito jen na koroptev.“
„Zkuste druhou hlaveň, milosti,“ upozornil ho
sluha Hans, stojící za ním. „To je ten kohoutek vlevo!“
„Držel hubu Hans, houby tomu rozumí!“ utrousil
arcivévoda a zkontroloval si kohoutky. Byly skutečně
dva, toho si do dnešního dne nepovšiml. „Raději si upraví
tu svou špinavou kamizolku,“ okřikl svého sluhu, aby si
dodal na vážnosti.
V tu chvíli to však v křoví znova zaharašilo a
Božetěch sebou trhnul. Vzpomněl si na tragédii, kterou
mu minulý týden vyprávěl hrabě Kolovrat. Ten chudák
jednou coural svým revírem a slídil po nějaké drzé
lasičce, když se na něj z křoví vyřítil vzteklý tetřev.
Hrabě si tím leknutím potřísnil spodky svou
aristokratickou stolicí a potom ještě musel vyhodit svého
tajemníka, který to všechno viděl a začal se nepřístojně
svíjet smíchy.
„Kruciš element, to je zrovínka stejná situace,“
zašeptal Erteple a začal couvat směrem k mýtince. „To
by mi ještě tak chybělo, aby na mě zaútočila nějaká ta
divoká zavšivená havěť.“
„Prosím, milostpane? Říkal jste něco?“ zeptal se
ho sluha Hans, který právě ladil notebook se satelitní
navigací, zapojenému přes mobil na internet. Tímto
způsobem se v dnešní udatné době vyhledává zvěř
89
mnohem snadněji, než za starých časů, kdy musela
šlechta nachodit kolikrát i stovky metrů hustým
porostem.
„Držel hubu, Hans, mám jim to říkat stokrát? To
je mezi mnou a revírem!“ opáčil důstojně Arcivévoda.
„Pořádek si tady musím udělat sám, to jim snad nemusím
říkat. Co ukazují satelitní snímky?“
„Za tím křovím by měla být další mýtina a nějaký
krmelec pro muflony. Dejte pozor milosti, ať je
nevyplašíte.“
„To je ono,“ zašeptal Erteple. „Ti nenažraní
mufloni mi zase chodí ke krmelci. Myslím, že neuškodí,
když je trošku vyplaším. Stejně mi neplatí za seno, jsou
ještě horší, než ti mí pitomí poddaní!“
Potom si sundal brokovnici z ramene a začal
preventivně pálit do křoví jednu ránu za druhou. Když
mu došly náboje, šel se opatrně podívat na výsledek své
kanonády. Sotva opatrně odkryl první větvičky,
znechuceně si odplivl. Uprostřed mýtinky ležel hajný
Liška, rozstřílený na cucky.
„Sec mazec, to je lapálie,“ povzdechl si
arcivévoda. „Teď se mi v klubu budou ostatní vévodové
posmívat, protože štvát na lišku dneska chodí už jen ti
nejtupější šlechtici bez špetky fantazie. Liška, co je to za
pitomé jméno?“
„Podle mě vám to nemůže příliš uškodit,“ utrousil
sluha Hans. „Ta poddaná čeládka si stejně nic jiného
nezaslouží. Řekneme, že střílela osoba vám blízká a
nakonec z toho bude ještě pěkná historka na zítřejší
banket.“
„Mají recht, Hans, noblesse oblige,“ odplivl si
arcivévoda. „Zakopou toho pitomce támhle u té borovice
90
a seženou mi nového. Ale ať se jmenuje nějak pořádně,
hlavně ne Liška, jinak mají padáka!“
„Takže třeba Fuchs?“ pokusil se o aristokratický
vtip jeho sluha Hans.
„To je mi jedno, chytráku,“ ušklíbl se Erteple.
„Jenom aby to zas nebyl nějaký pitomec Liška.“
91
Setkání se Smrťákem
První problémy s letadlem zaznamenala posádka
již necelých sto kilometrů od špičkového travnatého
letiště nedaleko Moskvy. Letadlo vrcholných českých
podnikatelů, kteří měli v úmyslu zlehka zprivatizovat
rozvíjející se ruské hospodářství, bylo naplněno jen
z polovic, jelikož valná část ruského impéria byla již
rozkradená. V každém případě byl tento let výjimečný.
Nejprve jim vysadil levý motor, čili žádné překvápko,
jelikož Aeroflot jako jediná letecká společnost na světě
vytrvale používá vyřazené stroje z druhé světové války.
Když však po deseti minutách vysadil i pravý motor,
probudil hlavní pilot své kolegy a společně zavolali
letiště.
„Bůh vám pomáhej, mládenci,“ oznámil pilotům
moskevský dispečer a hned nato zavolal směrem ke
kolegům na věži: „Pozor všem, bude sranda! Za chvíli
žuchne další letadlo do pole. Doneste někdo šampaňské a
pojďte se dívat na monitor. Kdo jako první uvidí, až ta
tečka zmizí, má skleničku zdarma.“
Letadlo mezitím letělo klouzavým letem a k letišti
jim zbývalo šedesát kilometrů. Piloti dělali, co mohli, ale
nikdo z nich neuměl řídit. Od té doby, co v moderních
letadlech zavedli autopiloty, které řídí letadlo samy, to
jde s odborností posádky z kopce. Chvíli nazdařbůh
mačkali různé barevné knoflíky, pak to vzdali a smířili se
s klesáním.
92
„Káťo, doneste nám do kabiny další kávu a nějaké
padáky!“ zahlásil druhý pilot do palubního telefonu,
spojujícího pilotní kabinu s kuchyňkou.
„Jsem letuška, ne vaše matka,“ opáčila Jekatěrina.
„Kávy jste už vypili tři a padáky máte pod sedadly!“
„Tak v tom případě se nemusíte obtěžovat,
princezno,“ zacvrlikal kapitán a zavěsil.
„Jistě, pane kapitáne,“ odvětila ze zvyku
Jekatěrina. Pak i ona zavěsila a oznámila svým
kamarádkám: „To věčně nadržené jelito mi nedá ani
minutu pokoj. Pořád si hraje na gentlemana a neustále mě
balí. Asi doma nemá zrcadlo,“ ušklíbla se. „Tak co,
nalijeme si vodku, nebo tady budeme jen tak sedět jako
nějaké pitomé blbky?“
Všechny se zasmály a nalily si do plastových
kelímků až po okraj. Přikusovaly k tomu sušenky a
zábava v prostorách pro personál začala nabírat na
obrátkách.
Český ministr zdravotnictví, Ervín Chobot,
mezitím seděl u pravého okna a jako každý správný
pravičák chlípně chrochtal u četby ekonomického
týdeníku Svět bohatých a úspěšných. Do Moskvy letěl
služebně, s vládním úkolem vytunelovat místní
nemocnice. Zrovna přemýšlel o tom, jaké další luxusní
auto si koupí na měsíc březen, když došlo k výpadku
elektrického proudu. Okamžitě taky ucítil, jak letadlo
ztratilo tah. Nikdo nevěděl, co má dělat, včetně
rozparáděných letušek, které ihned slezly z bohatších
cestujících a upravily si uniformy.
Piloti mezitím vysunuli vrtuli pohánějící dynamo,
díky čemuž mohli alespoň osvětlit letadlo a mluvit
k cestujícím.
93
„Vážení cestující, mluví kapitán Bezčasnyj,“
ozvalo se z reproduktorů. „Jste v pěkné bryndě, jelikož
na palubě jsou jen dva padáky. Jeden mám na zádech já a
o ten druhý se právě rve můj kolega s palubním
inženýrem. Tak hodně štěstí a uvidíme se na zemi. Konec
hlášení!“
Většina pasažérů se začala loučit s životem,
kromě letušek, které zrovna načaly další vodku. Chobot
však chápal, že jsou blízko letiště a naděje na další
volební období existuje. Pro jistotu se však zapřel
nohama o protější sedadlo a očekával smrt. Po dlouhé
době v hluboké temnotě náhle něco zahlédl a
automaticky zvedl ruce před obličej. Víc času mu nebylo
dopřáno. Strašlivý náraz utrhl sedadla, vymrštil všechny
cestující do přední části letadla a surově jimi smýkl
chodbičkou. Svět venku zmlhovatěl a na malý okamžik
se zrychlil, aby se hned nato zastavil.
Musím okamžitě pryč, byla jeho první myšlenka,
když si uvědomil, že zázračně přežil, protože jako každý
správný politik neměl páteř. Ležel vespod hromady
bezvládných pasažérů a intenzivně cítil zápach krve a
strachu. Překvapilo ho, jak snadno se může hýbat a
děkoval Bohu, že vyvázl bez vážnějšího zranění. V tom
ucítil dotek na pravém předloktí.
„Nemusíš se bát,“ řekl mu vysoký kostlivec v dost
odpudivé černé pláštěnce, která se nosila ve středověku.
„Potřebuji si s tebou jenom promluvit a potom tě vrátím
zpátky na zem.“
„Ty jsi kdo, fotr?“ zeptal se ho arogantně ministr.
„Nějaký idiot z Gotik párty?“
94
„Jsem Smrťák, čili chmurný žnec,“ odtušil
zaraženě kmocháček, jelikož to byl právě on. „Myslel
jsem, že mě každý zná.“
„Bůh se o mě postará,“ vykoktal zmateně ministr
Chobot a začal před sebou mávat rukama.
„Myslíš?“ pousmál se přízrak. „Copak ty se staráš
o své voliče?“
„No, po pravdě řečeno na ně nemám pro samou
práci čas,“ přiznal se zastupitel.
„Tak vidíš, Bůh se na tebe taktéž vysere. Ani on
totiž nemá čas. A to zejména na ty, kteří nemají čas na
ostatní.“
„Takže půjdu do Pekla?“ vyděsil se ministr.
„No, to zrovna ne,“ zasmál se Smrťák.
„Především z toho důvodu, že žádné Peklo neexistuje.“
„Tak kam tedy půjdu?“
„Nikam. Jenom potřebuji v Česku nějakého
pomocníka. Ti vaši protivní lékaři jsou čím dál lepší a
poslední dobou mi berou před nosem většinu zakázek.
Jdu si pro zdechláka a hop, ti kreténi ho oživí. Už mě to
nebaví,“ zašklebil se Smrťák.
„A co s tím mám společného já?“
„Jsi přece ministr zdravotnictví, ne?“
„To jo, ale jinak o zdravotnictví vůbec nic
nevím,“ bránil se ministr Chobot. „To je ve vládě
normální. Kolega ministr dopravy například nikdy
v životě neviděl vlak.“
„To mi nevadí, potřebuji jen tolik, abys zavedl
poplatky za návštěvu lékaře. To přinutí ty držgrešle
seniory skonat v klidu doma a já nebudu muset pořád
lítat na tu pitomou Zemi zbytečně.“
95
„To by šlo, kmocháčku,“ zamyslel se ministr.
„Ale co z toho budu mít já?“
„Se Smrťákem se nesmlouvá!“ zahřímal
kostlivec, ale potom mávl pařátem. „Tak dobře, mazej
zpátky a máš u mě rok navíc, abys mě nepomlouval. Ale
jestli ti ten návrh u voličů neprojde, přijdu si pro tebe
ještě tento víkend.“
„Žádný strach kmocháčku, jsem přece pravičák,
čili člověk bez úcty k životu té chudé voličské chátry.
Navíc, ti servilní voliči stejně nesmí do ničeho kecat,
všechno je čistě jen otázka peněz, které šoupnu kolegům
v parlamentu do kapsy. Hned jak se vrátím, navrhnu
nový pozměňovací zákon a máme to v kapse. Hlavně aby
to levičáci zase nezablokovali.“
„Tak tohle jde mimo mě,“ pousmál se Smrťák.
„Pravičák, levičák, beru všechno. Ale hlavně se už tady
nemíním pořád trmácet zbytečně, chápeš? To by byla má
smrt!“
96
Pojďte s námi do Senátu, dudlaj,
dudlaj, dudlaj, da
Alexandr Hovadík byl stará struktura a senátor za
Stranu zelených. Za minulého režimu vystudoval
v Moskvě slavnou Lobotomovu univerzitu a známosti
tam získané využíval dodnes. Na své jméno pyšný nebyl,
také si s ním na základce dost užil, proto se nechal na
matrice ihned po revoluci úředně přejmenovat na
Kleofáše Hovadíka, aby získal na vážnosti. A měl recht,
okamžitě se to projevilo na jeho platu, který mu hned
nato stoupl na dvojnásobek. Nomen-omen, s tím se nedá
nic dělat a nám ostatním, s nelibozvučným křestním
jménem, nezbývá, než podobným vypečeným kalouskům
tiše závidět.
Do Senátu se milý Kleofáš dostal jako
bezkonkurenčně nejhloupější uchazeč ze všech
kandidátů, jelikož měl v lebce místo mozku montážní
pěnu. V mládí měl úraz na motorce a valná většina šedé
kůry zůstala na vozovce. Lékaři použili jako náhražku
chybějícího místa právě montážní pěnu z toho důvodu, že
je levná a rozdíl se na rentgenu nepozná. A jelikož se to
nepoznalo ani na zasedání, udělal kariéru. Byl starý,
ošklivý a tupý, proto do Senátu krásně zapadl a nijak tam
nevyčníval.
Práce v Senátu je velmi zajímavá a vypadá takto:
Běžný senátor od rána pospává v různých zasedačkách a
na nic jiného nemá čas. Proto nutně potřebuje dva
97
asistenty, tajemníka a sekretářku, aby se mohl plně
věnovat rozličnému hašteření o ničem. Jeho asistenti
mezitím chrápou v kancelářích a práci přesunou na
tajemníka. Tajemník to hodí na stůl sekretářce a chudák
sekretářka ráno odchází zeptat se senátora, co má dělat.
Ten chvíli zuří, že musí na zasedání a pak to pošle
asistentům. Tím se celý cyklus opakuje a všichni jsou
šťastní.
„Jituš, máte už přepsanou tu mou zprávu o
globálním oteplování ve Sněmovně?“
„Nemám, pane senátore,“ přiznala se slečna Jana,
jeho nová sekretářka a současně vítězka soutěže Miss
Mokré Tričko, což byla její jediná kvalifikace. „Prošla
jsem si vaše materiály a nevím si s tím rady. Je tam moc
cizích slov.“
„Jakých cizích slov?“ zeptal se pan senátor. „On
se mi někdo opovažuje kecat do projevů?“
„To ne, myslela jsem to jazykově. Třeba tady
tohle slovo, dehonestace, co to vůbec znamená?“ četla
kostrbatě sekretářka. „Ani to neumím přečíst.“
„Tak to nemám ponětí,“ opáčil povýšeně pan
senátor. „Zní to prostě vzdělaně, proto ten termín občas
používám. Doufám, že to není nic sprostého, ale tohle
slovo používá i pan premiér, takže to bude určitě něco
ušlechtilého.“
„Nebo další slovo, to co máte dále v notesu:
Objednat Clavin!“ začala pomalu číst z notýsku slečna
sekretářka. „Co to znamená? Nějaké víno?“
„Dejte to sem, to mám pro lékaře,“ natáhl ruku po
bločku senátor. „Jak vás to vůbec napadlo hrabat se mi
v notesu?“
„Sám jste mi říkal, ať projdu noťas!“
98
„Noťas je slangový termín pro služební notebook,
slečno,“ otočil oči v sloup pan senátor. „Notes je ten
sešitek, do kterého si píšu soukromé věci, jasné?“
„Promiňte, pane senátore,“ začala se hned
omlouvat slečna sekretářka. „Nikdo mi neřekl, že jste
takový pedant na soukromí.“
„Dobrá, tak už zmizte!“ ulevil si pan senátor a dal
si svou dopolední tabletku Clavinu. Ne že by mu to
pomáhalo, jeho impotence byla lékaři označována jako
fáze tři, tedy naprostá odumřelost, ale psychicky měl
z toho takový lepší pocit.
Vážený pan Kleofáš Hovadík nejraději ze všeho
balil mladé stážistky na svůj služební Lexus. Potom je
vozil na golfové hřiště, kde musely stážistky po každém
jeho odpalu nábožně vzdychat. Senátoři moc rádi hrají
golf, ale vůbec ho neumí, tak to pro ty slečny byla
skutečně namáhavá činnost. Večerní povinný sex kvůli
služebnímu postupu byl proti tomu naopak brnkačka,
protože politici obecně moc nevydrží. Taková erotická
půlhodinka s politikem se sestává ze čtvrthodinového
chvástání, jak to bude skvělé a čtvrthodinového
vysvětlování, proč to zase nevyšlo. Běžný sex není nic
pro ně.
Jediná forma ukájení, kterou politici preferují, je
duševní onanie. Mají k tomuto účelu zřízený takový pult
pro řečníky, za kterým se střídají a dlouhé minuty se
oduševněle sebeukájejí před plénem. Pohlavní orgány k
tomu vůbec nepotřebují. Sex provozují výhradně na
duševní úrovni a ve chvíli orgasmu začínají ráčkovat.
Říkají tomu interpelace. Vzrušení si zvyšují používáním
cizích slov, jako je konsenzus, partikulární, denunciace a
podobně. Nemůžou si pomoct.
99
Bylo chvíli po desáté, když i senátor Hovadík
pocítil, že to na něj opět jde a přihlásil se k rozpravě.
Postavil se za pult, rozložil papíry s textem od tajemníka,
kterému zbla nerozuměl a spustil: „Současná
konsekventní destabilizace ekonomické makrostruktury,
je zcela v rozporu s navrženým predispozičním plánem
diverzifikace aktiv.“
„Promiňte, ale co je to diverzifikace aktiv?“
zeptal se ho náhle jeho kolega senátor Veselý.
„Vy nevíte, co je to diverzifikace aktiv?“ zhrozil
se senátor Hovadík, který to mimochodem taky nevěděl.
Bylo to prostě napsané v jeho proslovu. „Možná byste
měl raději prodávat hrušky a ne sedět v Senátu,“ dodal za
smíchu ostatních. „Ještě nějaké pitomé dotazy? Děkuji!
V tom případě žádám o zprůhlednění legislativního
procesu, což je zcela nezbytné ke komplementárnímu
snižování deficitu pomocí fiskálních ukazatelů,“ dodal
s pocitem duševní převahy.
Hned nato zazněl bouřlivý potlesk a pan zastupitel
se posadil zcela ukojen zpět na své místo. Hned nato byl
vystřídán další nadrženou zastupitelkou, senátorkou
Anastázií Greenstachlovou-Hlíznou, čímž se celý cyklus
opět opakoval.
100
Receptář prima nápadů
Srpnový soumrak právě něžně přikryl doškové
střechy líbezné pošumavské vísky Chytrískov, když
místní génius Jára Cimprlich dostal zálusk natírat plot.
Soumrak byla jeho doba, neb byl domácí kutil. Nejraději
kutil brzo ráno, nebo pozdě večer, protože takhle mohl
své sousedy nejlépe opruzovat, což považoval za smysl
života. Často obcházel s baterkou kolem svého stavení v
nehorázně špinavých montérkách a hledal, co by natřel,
nebo alespoň zabetonoval. Podobné kreativní jedince je
však dnes možno vidět téměř všude, proto následující
stránky jistě nikoho nepřekvapí.
Jára Cimprlich měl zvláštní duševní úchylku, tak
zvané domácí kutilství. Už ráno (kolem čtvrté) se s
rozkoší oblékal do svých umaštěných montérek a
odcházel do garáže zbrousit nějaký kousek železa, který
měl už několik let upnutý ve svěráku. Dávno zapomněl,
co to vlastně je, ale věděl, že ho musí zbrousit. Brousil ho
starou hlasitou elektrickou bruskou přesně do té doby,
než všechny ostatní v okolí probudil, potom přestal a šel
se courat po zahradě. Pocítil potřebu spálit před snídaní
nějakou hromadu listí, to mají kutilové moc rádi. Ohýnek
je taktéž vzrušuje.
„Pane Cimprlich,“ volala na něj přes plot každé
ráno sousedka. „Musíte pořád pálit to listí? Vždyť už se
tu ani nedá dýchat.“
„Musím,“ škodolibě opáčil Jára. „Jinak by se mi
to tady všude válelo a to já nechci.“
101
„Tak jděte do prdele,“ ulevila si sousedka a
odšourala se domů.
A tak to šlo každý den, protože všichni domácí
kutilové jsou v podstatě úplně stejní. Rádi něco natírají, a
to i v případě, že už je to natřené, nebo míchají maltu. Na
hlavách nosí čepice ze starých novin a jejich umaštěné
montérky by si na sebe nevzal ani ten nejprašivější
bezdomovec. V kapsách montérek pak nosí zlomený
skládací metr. Nevím, proč zrovna zlomený, ale zlomený
je vždy. S normálním by asi měřit neuměli.
Tato zvláštní úchylka postihuje výhradně
příslušníky mužské populace kolem padesátky. Z ničeho
nic je začne přitahovat pilník, zednická lžíce a při
pohledu na hoblík se okamžitě vzruší. Mívají doma dílnu,
nebo alespoň koutek s ponkem, kde strašně rádi
vysedávají a pozorují okolí. Kolem nich je spousta
papírových krabic plných starých hřebíků, šroubků a
matic, hromady zarezlých šroubováků, kombinaček a
smotaných drátů různých rozměrů. Tam sedávají celou
neděli a zamyšleně naklepávají kosu, nebo dolévají olej
do staré převodovky, kterou loni našli na smetišti,
odvezli si ji domů a do dnešního dne nemají ponětí, k
čemu vlastně slouží. To jim ale nezabraňuje v
pravidelném dolévání oleje a čištění špinavým hadrem.
Jára Cimprlich však nebyl obyčejný tuctový
kutilský ořešprut, jakých je všude plno. Měl několik
patentů, o jejichž zveřejnění se již léta ucházel v pořadu
Receptář prima nápadů, který má obrovskou sledovanost,
způsobenou značným počtem kutilů v populaci.
Vymyslel kupříkladu sklep speciálně na ovoce, rumpál
na přitahování hodně těžkých věcí, úspornou konvici bez
dírek a spoustu dalších praktických hovadin pro dům i
102
zahradu. Štáb s návštěvou jeho dílny sice stále váhal, ale
kutil Jaroslav se nevzdával a dál bombardoval svými
nápady příslušné redaktory. Nakonec se dočkal.
„Světla rozložíme tady,“ ukázal režisér Natvrdlík
k hromadě neidentifikovatelného bordelu v koutě Járovy
zahrady.
„A proč ne támhle?“ zajímal se všudybyl Jára a
ukázal na druhý konec své zahrady.
„Protože já jsem režisér a vy ne,“ opáčil chladně
Natvrdlík. „A když já řeknu, že světla rozložíme tady, tak
světla rozložíme tady.“
„Ale u kůlny by to bylo určitě lepší,“ pokoušel se
dál konverzovat Jára. „Mám tam cirkulárku a taky
hoblovačku z první republiky. Je pořád ještě funkční a
skvěle hobluje.“
„Říkám vám, že to bude tady!“ zvýšil hlas pan
režisér. „Chci mít v záběru tady tu hromadu bordelu, aby
diváci viděli, že udržovat pořádek na vesnické usedlosti
není jednoduché, chápete to?“
„Ale já to moc nechci,“ oponoval Jára. „Nemůžu
to alespoň narychlo uklidit, nebo alespoň něčím přikrýt?“
„Ne!“ zařval na něj pan režisér. „Nic se překrývat
nebude! A jestli mě budete pořád obtěžovat, tak to tady
zabalíme a přesuneme se k sousedům. Ti si určitě dají
říct, aby byli v televizi.“
„No dobře,“ okamžitě ochladl pan Cimprlich.
„Tak co mám tedy dělat?“
„Vy se postavíte zde a v rychlosti vysvětlíte
divákům svůj vynález,“ pokynul nadšenému kutilovi a
usadil se do křesla. „Doufám, že to bude něco pořádného,
ne jako ten sklep na zkažené ovoce, nebo rumpál.“
103
„Už můžu mluvit?“ třásl se mezitím Jára. „Jsem
totiž strašně nervózní a rád bych to měl za sebou. Je před
kamerou každý nervózní?“
„Ne, jenom vy,“ ušklíbl se pan režisér.
„Tak to je mi moc líto,“ nepochopil jemnou ironii
kutil Jára. „Snad bych to mohl napravit hlubším hlasem,
nebo se mám více rozkročit?“
„Klapka!“ ignoroval ho režisér, když si uvědomil,
že dosud nevyřkl základní slovo, kterému každý rozumí a
přestane zevlovat: „Klapka, vy pitomci, slyšíte?“
Slovu klapka rozumí u filmu každý, i když ji od
dob digitálního filmu ve skutečnosti nikdo nepotřebuje.
Dělá se to všechno jenom ze sentimentality. Všichni se
rozeběhli na svá místa a natáčení započalo.
„Tak tohle je můj nejnovější vynález, úsporné
hrábě,“ spustil kutil Jára po rozsvícení červeného
světýlka. „Zjistil jsem, že lidstvo po celá staletí při
hrabání listí chybuje. Běžné hrábě mají deset až dvanáct
háčků, což způsobuje únik několika zažloutlých listů zpět
do trávy. Já jsem vyvinul hrábě s třiceti háčky, které
posbírají všechny spadané lístečky.“
„Stop!“ zařval režisér. „Co je to za volovinu?“
obrátil se na chudáka Járu. „Psal jste nám, že jste
vymyslel novou technologii úpravy trávníku.“
„Je nová,“ bránil se pan Cimprlich. „Ještě nikomu
ve vesnici se nepodařilo pohrabat trávník tak rychle
rychle, jako mě! Považuji se za průkopníka moderní
úpravy trávníků!“
„Něco geniálnějšího pro nás nemáte?“ zeptal se
ho ironicky pan režisér. „Třeba vynález nějakého jiného
sklepa, nebo inovovaného rumpálu?“
104
„Jiný sklep mám támhle,“ nepochopil jeho ironii
Jára. „Ale jsou v něm jenom staré brambory.“
„Myslel jsem něco od podstaty jiného!“ zdůraznil
pan režisér. „Ne nějaký jiný sklep, nebo pitomé hrábě.“
„Jak něco jiného?“ podivil se jeho otázce Jára.
„Jak pitomé hrábě? Je to přece bomba! Absolutně
převratný způsob hrabání!“
„Balíme!“ zařval pan režisér a zanechal
zhrzeného místního génia Járu u jeho hromady
neidentifikovatelného botelu. Jára chvíli zklamaně
pozoroval odjíždějící štáb a pak odešel duševně se ukojit
natřením staré pumpičky na zápraží. Těžko říct, proč si
českých kutilů nikdo neváží, asi v tom bude nějaký
háček.
105
Vrcholné číslo talentovaného kouzelníka
Borise Ivanoviče Kopjejkina
Boris Ivanovič Kopjejkin byl slavný ruský
kouzelník a iluzionista. Už se jako kouzelník narodil a
bylo to prý na něm vidět na první pohled, protože podle
lidové tradice ihned po porodu za ohromného výbuchu
zmizel neznámo kam. Alespoň takhle to dávali k lepšímu
vtipní strejcové v místní sibiřské hospodě zahraničním
turistům.
„A když se kouř rozptýlil,“ dodávali tajuplným
hlasem, „tak se pan primář naklonil se k prvorodičce a
milým hlasem jí pravil: Blahopřeji vám, maminko, máte
malého kouzelníka. Až se znovu objeví, tak vám
doporučuji, abyste ho dala do děcáku, jinak vám z těch
jeho kouzel brzo přeskočí. Jenomže maminka malého
Borise se na odborné lékařské doporučení zkušeně
vysrala, vychovávala malého Borise sama a po nějaké
době jí opravdu přeskočilo.“
Turisté si pak vždycky objednali hnusný ruský čaj
s výbornou ruskou vodkou a začali si fotit interiér
hospody, sestávající se z několika lavic a stolů, pracně
vyrobených ze starých pařezů.
„Jméno Boris Ivanovič mu dala jeho matka z toho
důvodu, že si nebyla jistá, jestli je jeho otcem Boris, nebo
Ivan,“ pokračovali mezitím strejcové ve vyprávění. „Víc
sázela na Borise proto byl taky uveden prvním místě, ale
ani Ivan nebyl zcela mimo hru.“
106
„A proč nám to vlastně všechno říkáte?“ ptávali
se většinou zahraniční turisté, které do Ruska táhla
především úžasná kombinace chudoby a alkoholizmu.
„Protože je to místní pověst,“ pokračovali
strejcové. „A když vás přinutíme ji dostatečně dlouho
poslouchat, bude vám trapné nedat nám alespoň pár
rublů.“
Pak většinou dostali pár rublů, aniž by oni i turisti
věděli, že pověst o Borisu Ivanoviči Kopjejkinovi je
skutečně pravdivá.
Malý Boris Ivanovič se narodil jako poválečný
sirotek a vyrostl v dětském domově. Když ho z něj po
třicítce konečně vyhodili, začal si shánět práci, ve které
by nemusel pracovat. Nejprve prodával levnou vodku, ale
jelikož se mu pořád ztrácela, pochopil to tak, že má
zvláštní magické schopnosti. Proto se rozhodl pro
povolání kouzelníka, protože těm když něco chybí, tak si
to prostě vyčarují a basta.
Jenomže kouzelníci v Rusku mají těžký život.
Tedy nejen kouzelníci, i všichni ostatní, ale to turistům
neříkejte, možná by tam pak přestali jezdit, čímž by
situaci domorodců ještě zhoršili. Na sibiřských vesnicích
se totiž na kouzla a čáry už dávno nevěří a ruské
publikum mívá často ve zvyku dělat si z iluzionistů
šoufky. Přesto to Boris Ivanovič zkusil a na jeho jediné
vystoupení vzpomínají pamětníci dodnes.
„Vážení diváci, dnes vám předvede své umění
Idiotič,“
zahlaholil
začínající kouzelník Boris
konferenciér po každoroční schůzi kolchozu. „Přijel až ze
Sibiře!“ dodal za smíchu přítomných komsomolců.
„Jmenuji se Boris Ivanovič, ne Idiotič!“ opravil
ho kouzelník. „A všude tady kolem je Sibiř.“
107
„To je fuk,“ prohlásil konferenciér a odpotácel se
za oponu.
„Takže velevážené publikum,“ převzal slovo
Boris. „Nyní vám předvedu smrtelně nebezpečný trik, ze
kterého sotva vyváznu živý!“
„Hej Borisi,“ křičeli diváci. „Že je v tom nějaký
podfuk? Smrtelně nebezpečné kouzlo by přece prováděl
jedině pitomec!“
„Žádný podfuk,“ vysvětloval jim to Boris
Ivanovič. „Všechno je naprosto poctivé. Mimochodem, je
zde přítomen pan notář, aby na to dohlédnul.“
„Nazdárek všem vespolek, komsomolci,“
představil se publiku značně podnapilý strejda v
montérkách. „Včera jsem to sice přehnal s vodkou, ale i
tak všem ručím za důvěryhodnost!“
„To ti tak věříme, ochlasto!“ vysmálo se mu
publikum. „A ty se ukaž, Borisi, ale bacha na podfuky.“
„Jestli mě nepřestanete rušit, tak vás všechny
nechám navždy zmizet,“ zavtipkoval Boris.
„Ty určitě!“ ozvalo se z obecenstva. „Ty? Takové
kouzelnické jelito?“
„Mám za tímto účelem k dispozici velice
výkonnou jadernou hlavici, kterou jsem si vypůjčil
z místní vojenské základny,“ oznámil publiku Boris,
čímž vyvolal v sále nervózní ticho. „Právě teď jsem ji
spustil, takže máte zhruba deset sekund na útěk.“
„To myslíš vážně?“ zeptali se ho vyděšeně diváci,
jelikož v Rusku je možné všechno.
„Ne,“ zamumlal Boris Ivanovič, překvapen tím,
že se nikdo nezasmál. „Dělám si srandu, blbci! Učiním
náhradní kouzlo s rozpůlenou ženou, které je mezi tupým
108
publikem stále v oblibě. Sice to není žádná záhada, ale
zabírá to.“
Diváci uznale pokývali hlavou. Boris jim mezitím
předvedl bednu, ve které měl uzavřenou asistentku. Té
čouhala na jedné straně hlava a na druhé nohy. Zavířily
bubny, Boris začal řezat a asistentka za strašlivého řevu
zemřela. Kvůli chronickému nedostatku kádrů totiž
nemohl Boris použít trik se dvěma asistentkami a to stálo
jeho pomocnici život. Crčící krev vyvolala v sále bouři
ovací, kterou si Boris viditelně užíval. Naštěstí si chudák
asistentka vzala plat předem, protože tušila, že jí šéf
stejně jednou přeřízne, a tak byla alespoň její rodina na
několik dní zabezpečená.
Když odnesli její rozpůlenou mrtvolu, vyzval
Boris jednoho z diváků, aby mu pomohl na jevišti
s dalším kouzlem. Nikdo nechtěl, tak museli pořadatelé
dovléct jednoho diváka na jeviště násilím. Šlo o kouzlo
s probodnutím dřevěné rakve několika meči, přičemž v té
rakvi měl být onen divák. Pomocí pěti silných pořadatelů
se podařilo zavřít vzpouzejícího se diváka do dřevěné
rakve. Zavířily bubny a Boris počal zasunovat jeden meč
za druhým do předem vyřezaných otvorů v boku. Z rakve
se ozvalo několik výkřiků, které přinutily diváky
k potlesku na otevřené scéně. Nakonec bylo sňato víko a
mrtvý divák, děravý jako řešeto, byl odnesen do zákulisí,
ať už je to kdekoliv.
Nakonec Boris ohlásil své vrcholné číslo. Únik
z ocelové klece, vytažené jeřábem do výšky deseti metrů,
ve které byl svázán řetězy, přičemž ta klec ve vzduchu
vzplála plamenem a nakonec vybuchla. Zhaslo světlo,
několik dobrovolníků z publika ovázalo Borise řetězy a
on vstoupil do klece. Ta byla vytažena do výšky a
109
vzplála. Hned nato ji mohutný výbuch rozmetal na kusy
do širokého okolí.
Nastala chvíle napjatého ticha, znásobená
virblem. Potom na pódium dopadlo ohořelé a mrtvé
Borisovo tělo, u čehož si většina diváků pověrčivě
odplivla do rukávu. Přítomný notář v klidu zkontroloval
řetězy a ukázal divákům, že jsou neporušené. Diváci si
s chutí zatleskali a rozešli se domů. Byli s produkcí velmi
spokojení, žádný podfuk se tentokrát nekonal. Vše bylo
naprosto poctivé, i když trošku drsné, jak už bývá na
Sibiři zvykem.
110
Přednosta stanice
Cech železničářů si v ničem nezadá s pokryteckou
realitou dnešní doby, která se snaží nazývat rozličné
profese stále více zavádějícími názvy, jen zdánlivě mající
vztah ke skutečně vykonávané činnosti. Pravda je taková,
že železničáři nemají s železem, alespoň z pohledu
metalurgie, v podstatě nic společného, jen si tak říkají.
Mimochodem, to není nic divného, kupříkladu málokterý
truhlář dnes vyrábí truhly a popeláři už asi tak sto let
nevynáší opravdový popel. Dokonce ani parní válec
nemá s párou nic společného a jsem si jist, že velká
většina topičů nikdy nikoho neutopila. Ale to jen tak na
okraj, aby řeč nestála.
„Okamžitě vyhlašuji stávku!“ vykřikl Adam
Coufal na večerní odborářské schůzi železničářů, když si
přečetl oběžník o valorizaci mezd u dráhy na příští rok.
„Stávka je to jediné, co nám ještě zbývá! Jinak nikdy
neprosadíme svou a naše výplaty budou dosahovat jen
zlomek ubohého evropského průměru, který je dobrý tak
jedině pro nekvalifikované zoufalce. Jsme snad nějací
pitomí tělocvikáři, kteří studují vysokou školu jenom
proto, aby se jim potom každý smál? Stávka je jediné
řešení, jinak si nás nikdo nevšimne!“
Potom
si
zapálil
zakrvácené
cigáro,
zkonfiskované z potrhané bundy jednoho drážního
sebevraha a znechuceně si odplivl na Zákoník práce.
„Stávka! Stávka!“ začal fanaticky skandovat a
všichni přítomní revolucionáři, to jest výpravčí a
111
uklízečka, se k němu ze solidarity přidali. Neměli sice ani
ponětí, o čem to jejich šéf mluví, ale věřili jeho rozhledu
a zkušenostem. Ostatně, byl to právě on, kdo měl tu
hypnotizující červenou čepici a o jeho autoritě tedy
nemohlo být sporu.
Vážený pan Adam Coufal byl přednostou
železniční stanice Vidlákov, jenž byla důležitým
železničním uzlem regionu. Okolní vesnice, jako byl
Hnojník, nebo Políčko, sice zastávaly názor, že Vidlákov
není žádným významným místním uzlem, ale jenom
obyčejnou pitomou vesnicí, kterou shodou okolností
projíždí vlak, ale takové názory byly všemi obyvateli
Vidlákova rázně odmítány a přisuzovány závisti. Veškeré
výtky byly zamítnuty a malebná obec Vidlákov díky své
drážní příslušnosti zaujala významné místo v regionu. Po
pravdě řečeno ona ta víska Vidlákov zrovna moc
malebná nebyla, protože ji nikdo nikdy nemaloval, ale
říká se to tak a hotovo.
„Haló, dovolal jsem se do Vidlákova?“ začínal
obvykle poklidný den na železniční stanici zazvoněním
telefonu. Pan přednosta většinou vlídně odpověděl:
„Ano, tady je železniční stanice Vidlákov,“ slintal
do mluvítka a vrněl blahem nad svou důležitostí. „Jaké
máte přání?“
„Chtěli bychom vědět, jestli máte pořádně
nabroušené vidle,“ ozývalo se s trapnou pravidelností
nejméně třikrát týdně.
„To jste zase vy?“ rozčílil se přednosta, kterému
hned došlo, kdo volá. „Doufám, že váš hnůj v tom
pitomém Hnojníku smrdí víc než jindy!“
„Ne víc, než ta vaše namyšlenost!“
112
Potom už jen cvaklo sluchátko a obě strany si
odplivly. Řevnivost vesnic v regionu byla více než
symbolická, šlo o prestiž a obec s železniční stanicí ty
okolní doslova urážela.
Náš hrdina, pan Adam Coufal, zaujal své místo
přednosty před dvěma lety, když ještě jako posunovač u
dráhy zavinil srážku mezinárodního rychlíku s nákladním
vlakem. Jeho odbornost byla mizerná a morální kvality
na tom nebyly o mnoho lépe. Při mazání výhybek je
často zapomínal přehazovat zpátky, čímž nakonec
způsobil katastrofu mezinárodního rozměru. Jedna z
výhybek se automaticky nepřepnula a rychlík Paříž
Vidlákov vykolejil, což způsobilo několik nepříjemných
zesnutí. K překvapení všech byl posunovač Adam krátce
po havárii povýšen na přednostu. Stalo se to z toho
důvodu, že idioti ve vedoucích funkcích napáchají méně
škod než ti pitomí řadoví zaměstnanci, na čemž
mimochodem není nic k divení, jelikož slaboduchost je
v podstatě jen odvrácenou stranou geniality.
„No to je paráda!“ vykřikl Coufal radostí, když se
dozvěděl, že bude přednostou. Pak si nasadil červenou
čepici a šel si pobrukovat na perón, což považoval za
hlavní smysl přednostování. Mimochodem, v tom se
nemýlil.
„Já vám ještě ukážu, holoto, kdo je na dráze
pánem!“ utrousil směrem ke skupině pasažérů, přičemž si
dal záležet na tom, aby ho neslyšeli. „Já tu nejsem kvůli
vám, ale vy kvůli mně, pacholci! A koukejte už
nastupovat, jak dlouho tady mám ještě tvrdnout.“
„Pane přednosto, jede to do Hranic?“ zeptala se
ho jedna postarší důchodkyně.
113
„Nejraději bych tě lisknul plácačkou to té zvědavé
kedlubně,“ zamumlal si tiše pro sebe Coufal. „Vždyť to
tam máš napsané, krávo,“ přičemž nahlas řekl pouze:
„Ale jistě, madam, račte si nastoupit!“ s drobnou
úklonou. Tento ryze český způsob hlasité a tiché
komunikace s okolím měl vymakaný k dokonalosti.
Vlaky si jezdily kolem a jeho Veličenstvo
přednosta Adam, ze široka rozkročen na peróně,
pozoroval své království. Železničáři jsou šlechta mezi
dělnickou třídou, to přece ví každý. Jen oni rozhodují o
tom, jestli cestující přijedou na místo určení včas, nebo se
zpožděním, přičemž vždy volí tu druhou možnost.
Ostatně, komu se to nelíbí, může chodit pěšky. To
všechno Adam dobře věděl a pravidelná zpoždění si ve
své stanici hýčkal.
„Za všechny naše problémy můžou hlavně ti
pitomí Japonci, kteří jezdí na čas!“ vysvětloval po práci
svým dvěma podřízeným. „Určitě falšují výkazy a potom
nás vedení z ministerstva sekýruje, jako by oni tím
vlakem jezdili taky,“ hřímal celý rudý. „Přitom vlakem
jezdí jen ta největší pakáž, která by stejně udělala nejlíp,
kdyby zůstala doma.“
„Správně,“ zanotoval mu výpravčí Lebeda, který
jinak noty neuměl, ale zanotovat svému nadřízenému
zvládnul vždy. „Nedávno si mi nějaký pasažér dokonce
stěžoval, že mám ve voze poblité kupé, jako by si
zasloužil něco lepšího, obejda. Kdyby si otevřel okýnko,
tak to za chvíli zmrzne a mohl to oklepat deštníkem, ale
to on ne. Pán je citlivka! Musel jsem ho přesadit.“
„Hovada to jsou, nic jiného!“ zapojila se
uklízečka Jiřina. „Člověk jim může udělat první poslední
a žádná úcta. Já bych je přetáhla hadrem, až by je to
114
kverulantství přešlo. Kdo asi tak lepí žvýkačky na
potahy, he? Víte co mi to dá práce, nastrkat je za
opěradla, aby nebyly vidět?“
„Je to jasné, tady pomůže jedině stávka!“
prohlásil Coufal. „Je nejvyšší čas, aby ti parchanti
konečně pochopili, kdo je na železnici pánem!“
Potom si všichni přítomní sedli a zahájili masivní
stávku. Stávkovali celý týden, ale ten tupý lid nepoznal,
že se jedná o stávku, protože železničáři obecně nedělají
nic a tak k žádným protestům ze strany cestujících
nedošlo. Dokonce ani na ministerstvu dopravy nepoznali,
že jejich podřízení začali stávkovat a tak přednosta
Coufal a jeho dva podřízení zase raději nastoupili do
práce, jelikož nedělat nic za peníze je lepší, než nedělat
nic zadarmo.
115
Pouhé tři melouny
Soudkyně nejvyššího soudu, ctihodná Ludmila
Vlídná, si zastrčila krabičku s nikotinovými náplastmi do
kapsy svého taláru a vstoupila do soudní síně. Na pořadu
dne byl případ korupce, známý pod mediálním názvem:
„Vytlač tři melouny, Šupáku, jinak tu dálnici dostaví
mladý Kartoška!“ kteroužto větu zachytila skrytá kamera
reportéra místní televize. A to byl průšvih, jelikož ministr
dopravy se shodou okolností jmenoval taktéž Kartoška,
což zavánělo rozličnými konspiracemi.
„Zahajuji řízení,“ oznámila všem madam Ludmila
a současně si nenápadně povytáhla si tanga z rýhy. „Dnes
se projednává případ Šupák versus stát. Obžalovaný
inženýr Šupák je obviněn z korupce, když 12. dubna
loňského roku nabídnul tři milióny korun místnímu
zastupiteli za získání zakázky. V těch podělaných
zprávách je to pořád! Jako by novináři neměli nic jiného
na práci, než buzerovat vládu. Nuže jak se zdá, klíčovou
otázkou bude zjistit, kdo je onen záhadný mladý
Kartoška, o kterém se v nahrávce hovoří. A jelikož se
pan obviněný už po desáté omluvil ze zdravotních
důvodů, nezbývá než požádat o vysvětlení jeho právního
zástupce.“
„Žádného
mladého
Kartošku
policie
nevypátrala!“ vykřikl obhájce Slizoun. „Shoda jmen
s ministrem dopravy je v tomto případě naprosto
irelevantní, jelikož pan ministr žádného žijícího
příbuzného tohoto jména nemá.“
116
„Pan ministr dopravy se jmenuje Kartoška a má
bratra,“ prohlásila překvapeně paní soudkyně. „A to
dokonce mladšího. Všichni mu říkají mladý Kartoška a
navíc má stavební firmu.“
„To může být náhoda,“ trval na svém pan
obhájce. „Kartošků musí být na světě stovky! Kromě
toho i slovo šupák v nahrávce, nemusí nutně znamenat
příjmení mého klienta.“
„Vážně?“ podotkla ironicky soudkyně. „Tak to si
poslechnu.“
„Říkáte mladý Kartoška?“ podrbal se nervózně
pan obhájce. „Osobně jsem přesvědčen, že se jedná o
úplně jiného Kartošku, který s celým případem nemá co
dělat. Jedná se o nešťastnou souhru okolností.“
„Podle mých podkladů má bratr pana ministra
stejné číslo účtu, kam posílal peníze váš mandant,“ vrtěla
hlavou soudkyně. „Jak mi to vysvětlíte?“
„Nevím,“ pokrčil rameny pan obhájce. „Když
může být shoda jmen, může být i shoda účtů.“
„Dobrá,“ opáčila znechuceně soudkyně. „A jak se
vyjádříte k nahraným výrokům obžalovaného o
inkriminovaných třech melounech?“
„Je zcela evidentní, že šlo jen o známou
tykvovitou zeleninu, kterou si neinformovaná veřejnost
často plete s ovocem,“ hájil dál svého mandanta jeho
obhájce. „Melouny jsou zdravé a můj mandant se jen
staral o své zdraví. Jedná se o tři normální zelené vodní
melouny, ctihodnosti. Nic jiného v tom není.“
„To myslíte vážně?“ podivila se soudkyně.
„Jistě, nikdy bych si nedovolil vtipkovat před
soudní stolicí,“ hrdě odvětil obhájce. „Snadno vše
vysvětlím! Tady mám potvrzení od lékaře, že pan inženýr
117
Šupák trpí avitaminózou. Jako důkaz číslo jedna zde
předkládám fotografii melounu. Melouny jsou zcela
zásadním zdrojem vitamínu C, není tedy divu, že si o ně
řekl. Navíc vám musím připomenout, že dosud nebylo
zjištěno, kdo je onen záhadný Kartoška.“
„Je to bratr ministra dopravy!“
„To není jisté!“ kontroval obhájce. „Mohlo dojít k
záměně mimin v porodnici. To se už stalo!“
„Dobrá, tak se pohneme dál,“ ušklíbla se
soudkyně a nenápadně si přilepila jednu z náplastí pod
podvazek, aby předešla pravidelnému dopolednímu
absťáku. „Zřejmě se tím i vysvětluje i další průběh
hovoru, ve kterém obžalovaný tvrdí, že za pouhé tři
melouny to zařídí,“ ironicky namítla a pokračovala. „Ale
jak vysvětlíte větu: Těch sto táců, co jsi mi nabídl
minule, je směšných?“
„Jednalo se o normální tácy, používané v
pohostinství, vážená státní zástupkyně. Můj mandant má
zálibu ve stolování a správný servis k tomu pochopitelně
patří taky. Je dobré mít zásobu táců, to potvrdí i mnou
navrhovaný soudní znalec z oboru gastronomie! Zde
předkládám fotografii prostřené tabule u obžalovaného,
ze kterých je jasně patrné, že doma používá tácy. Přece
mu nemůžete zazlívat, že má jako koníčka stolničení.“
„To samozřejmě ne, to mu nikdo nebere, i přesto,
že počet oněch „táců“ převyšuje nároky na běžný servis,“
ptala se dál soudkyně, „ale co další dvojsmyslná věta:
Nemysli si, že budu riskovat pro nějakých pár šupů?“
„Jde pravděpodobně o tajnou mluvu, nebo o
přirovnání, vaše ctihodnosti,“ pokračoval obhájce
Slizoun. „Slovo Šupy zřejmě pochází ze staré
aramejštiny a je možno ho přeložit jako okrasný kámen,
118
nebo druh kaktusu. Dále by mohlo jít i o vzácnou vázu, či
o kulhavého koně, na tom se lingvisté nemohou
shodnout.“
„Ano, to všechno je pěkné, ale co poslední věta:
A ne, že mi to pošleš na účet jako posledně, ty lobotome,
pěkně z ruky do ruky.“
„To je úplně jednoduché, vaše milosti. Tím
odmítnutím účtu je zde míněno jasné opovrhování
jakýchkoliv finančních transakcí a termín z ruky do ruky,
má symbolicky parafrázovat biblické Ruka ruku myje,
což není nic jiného, než snaha o základní osobní hygienu.
Jako důkaz číslo tři zde předkládám fotografii mýdla
z koupelny obžalovaného. O peníze v žádném případě
nešlo.“
„A jak se vyjádří obžaloba?“ zeptala se Ludmila
státního zástupce.
„Kde není žalobce, tam není soudce,“ odvětil
znuzený prokurátor a pohrával si s klíčky od nového
BMW, které mu věnovala firma inženýra Šupáka a
kterým ostatně ten den i přijel. „Podle mých informací
byly všechny žaloby stáhnuty těsně před projednáváním,
což mimochodem musíte vědět.“
„Povstaňte!“ vykřikla po chvíli přemýšlení státní
zástupkyně Ludmila, na kterou zrovna přicházela
odpolední siesta a ledabyle vynesla klasický rozsudek:
„Jelikož se nikomu nepodařilo prokázat existenci
záhadného pana Kartošky a ani jakoukoliv účast této
neexistující osoby na neexistující škodě ve státním
rozpočtu, musím konstatovat, že korupce nebyla
prokázána a obžalovaný je tedy zproštěn viny v plném
rozsahu!“
119
„A já, jakožto státní prokurátor, hájící výhradně
zájmy občanů, zde musím zdůraznit, že neexistuje žádný
důvod pro jakékoli další stíhání!“ povstal prokurátor.
„Celá kauza tak může být uložena ad akta, ať už je to
kdekoliv!“
Zbytek jejich oduševnělých projevů přehlušil
bouřlivý výbuch radosti všech zúčastněných podnikatelů,
doprovázený cinkotem klíčů od luxusních vozidel.
Takhle to prostě v Čechách chodí, proto si raději
nedělejte žádné iluze a soudním sporům se pokud možno
vyhněte. Tedy, samozřejmě pouze v případě, pokud jste
nevinní jako slovo Boží, tehdy to od nich schytáte. Pokud
viníkem naopak jste, pak se naopak nemáte čeho bát,
jejich kolega Belzebub už je má dávno pod kontrolou.
120
Když ona je taková chudinka
Droběna Chtivá pracovala jako dojička v místním
JZD a měla obrovský problém. Její problém se nazýval
přejídání a ona se konečně rozhodla s tím něco dělat. Už
dvakrát jí při průchodu sousedním prasečákem na
pracoviště hrozilo akutní nebezpečí porážky, byl tedy
skutečně nejvyšší čas. Jízlivý jazyk by možná podotknul,
že to měla udělat asi tak před padesáti kily, ale lepší je
pozdě, nežli nikdy.
„Já se z té závislosti snad nevybabrám,“
prohlásila Droběna v křesle místní psycholožky a
výživové poradkyně, přičemž přímo před ní spořádala
další větrník. „Jsem prostě na sladké a hotovo! Kolikrát
takhle jdu po městě a najednou mě to popadne. Musím si
zaskočit do první cukrárny a šlehnout si špičku, nebo
alespoň indiánka, jinak by mi snad praskla hlava.“
„Musíte se naučit s tím bojovat,“ radila jí její
podniková psycholožka Kateřina Muhembo, která si své
příjmení i profesionální kariéru zajistila krátkodobým
stykem s Nigerijským diplomatem a tak byla pro ostatní
psycholožky uznávaná kapacita přes mezinárodní vztahy.
„Život není jenom o sladkém. Strava musí být pestrá a
vyvážená. Třeba zelenina, to vám nic neříká?“
„Vám se to řekne, ale závislost je silnější než já,“
oponovala jí s plnou hubou madam Droběna, která si
mezitím rozložila na konferenční stolek několik desítek
zákusků. „Když musíš, tak prostě musíš! Já pocházím z
pažravé rodiny a geny jsou přece dědičné. Můj otec se
121
cpal zákusky až do smrti a to ho lékaři varovali, že jestli
s tím nepřestane, tak do roka zemře.“
„A co měl nejraději?“ zeptala se jí zaujatě
doktorka Kateřina, sama vášnivá konzumentka rozličný
sladkostí a podobných pochutin, sloužících ke krásné
postavě. „Tyhle krémové, nebo ovocné s želé?“
„Nejraději měl kokosek! Toho on by se užral,“
rozněžnila se Droběna. „Teda, abych řekla pravdu, on se
ho vlastně užral doopravdy. Našli ho s kokoskem v krku,
to už jenom chrčel,“ dodala a zakousla se do
zmiňovaného kokosku.
„Kokosek říkáte? Tak ten je vážně výtečný,“
zasnila se paní doktorka. „Vynikající je ale i pařížský
dort, nebo třeba Marlenka.“
„Pařížský dort mi taky hrozně chutná. Možná je
moc kakaový, ale jinak je výborný. Mimochodem,
Marlenku mám tady taky,“ opáčila Droběna a otevřela
krabici. „Klidně si nabídněte, paní doktorko. Já Marlenku
moc nemusím, jsem totiž alergická na med, takže je
vaše.“
„Marlenka je výborná,“ nabídla si paní doktorka.
„A co se týče té alergie, tak toho bych se nebála. Podle
mě nic takového neexistuje. Samozřejmě kromě alergie
na lidi, ta funguje,“ dodala a obě dvě se zasmály.
„A víte co? Nejlepší jsou špičky!“ nedala se
odvést od tématu paní Droběna. „Škoda, že už žádné
nemám.“
„Nebo laskonky, ty si kupuji ke kávě, ty jsou taky
výborné,“ souhlasila paní doktorka a nabídla si pařížský
dort. „A ještě věnečky, na ty bych málem zapomněla.
Bez věnečků si ani neumím představit nedělní odpoledne.
Věnečky jsou naprostá slast.“
122
„Ale nějak jsme odbočily, paní doktorko, nezdá se
vám?“ zeptala se Droběna s plnými ústy, když si všimla,
že zákusky v krabici ubývají. „Skoro jako bychom začaly
zapomínat na důsledky.“
„Promiňte, vrátíme se tedy k diagnóze,“ upravila
si plášť paní doktorka a utřela z něj drobečky. „Říkala
jste, že váš otec už měl zdravotní problémy, spojené se
zvýšenou konzumací sladkostí. A jak to celé bylo dál?
Zemřel váš otec do jednoho roku, jak mu to mí kolegové
lékaři předpovídali?“
„No, vlastně nezemřel,“ zasmušila se Droběna.
„Ve skutečnosti zemřel až za třicet let, loni v létě,
v sedmdesáti pěti. Ale od té doby je ten chudák dočista
mrtvý a já začínám mít obavy, jestli smrt náhodou není
dědičná.“
„Jistě že je, Droběnko! Podívejte se na sebe,
vážíte nejméně sto dvacet kilo,“ neodpustila si paní
doktorka malé rýpnutí, když jí došlo, že byla zlehka
zesměšněna. „To není při práci v jézédé příliš bezpečné.
Nějaký podnapilý řezník by mohl...“
„Sto dvacet kilo není tak moc,“ skočila jí do řeči
Droběna. „Moje nebožka maminka, dej jí Pánbů věčnou
slávu, i když nevím za co, to dotáhla až na sto padesát.
Přece jí nemůžu udělat ostudu. To by se snad obrátila
v hrobě, samozřejmě pouze v případě, jestli má v rakvi
dost místa.“
„No tak vidíte! Vaši maminku to stálo život,“
chápavě jí domlouvala paní doktorka.
„Mou maminku přejel traktor,“ odsekla paní
Droběna. „To nemělo s životosprávou nic společného,
chtěla zabránit starému, aby jel do hospody, ale on
nezastavil.“
123
„To je sice smutné, ale závislost na sladkém je
stejně nebezpečná, jako přejetí traktorem,“ zvedla prst
paní doktorka. „Vím, o čem mluvím, samotné mi trvalo
několik let, než jsem se naučila to omezovat. To vás
neláká, najít si nějakého partnera a začít žít normálně?
Přes den pracovat v JZD a večer s ním pak hodiny
diskutovat o impresionizmu, aby si vás vážil a v práci
vám nezahýbal s uklízečkou?“
„Výtvarné umění je nuda, paní doktorko! Já se
raději válím u televize a koukám na zajímavé zprávy o
vraždění válečných zajatců v zemích třetího světa. U toho
spořádám čokoládový dort a jsem šťastná. A co to vlastně
je, ten normální život, he? Kdyby Bůh nechtěl, abych se
přežírala, neměl mi dávat žaludek. Veškeré živiny bych
získávala z minerálky a mohla se živit jako modelka.“
„To je fakt, Droběnko, vy jste vlastně taková naše
chudinka pacientka, která se bojí strašáků. Přestaňte se
tím trápit, je to pořád lepší, než kdybyste jedla jen bůček
a jelita,“ poradila jí náhle paní doktorka, jelikož jí bylo
jasné, že každý dietolog v podstatě ty tlusťochy
potřebuje, jinak by byl zbytečný. Ještě aby tak zhubli, to
by byla tragédie. „Zákusky v podstatě nejsou nijak
škodlivé,“ začala jí domlouvat.
„Tak to je fajn, že zákusky nejsou škodlivé,“
odtušila paní Droběna. „Jenomže já jím i ten bůček a
jelita. A právě po nich dostávám chuť na ty zákusky.“
„Výborně,“ dostávala se do ráže paní doktorka a
vytáhla recept. „Tak vám jen trošku upravíme jídelníček.
Zákusky jezte jako doposavad a bůček a jelita omezíte na
víkendy. A hlavně to nepřehánějte s pohybem.“
A z tohoto rozhovoru si vezměte poučení. Vaše
tloušťka má význam! Minimálně pro ty, kteří se živí
124
bojem proti ní a vymýšlením nových spolehlivých diet.
Moderní lékaři jsou zkrátka vypečení, s tím se nedá nic
dělat. Když budete překypovat zdravím, tak z vás nic
nemají. A mimo to, nemůžeme přece být všichni hubení,
jak by to na tom světě vypadalo, že?
125
To on si jen tak počítá
„Pane profesore, už zase si počítá!“ vykřikl
hysterický ošetřovatel Gejza Papánek do chodby
psychiatrické léčebny v Opavě. „Pospěšte si, dneska
začal nějak dřív!“
Profesor matematiky, Jaroslav Cifera, se ihned
zvedl od počítače v ordinaci ošetřujícího lékaře a vyběhl
na chodbu. Měl vedením ústavu povoleno docházet
každý pátek poslouchat a zapisovat řeči autistů, aby mezi
nimi našel nějakou logickou souvislost. Nejvíce ho
pochopitelně zajímali zázrační počtáři.
„Sakra, vždyť je teprve sedm, většinou začínají až
po snídani,“ mumlal si polohlasem profesor, když běžel s
blokem k pokoji číslo šest, který obýval autista Honza
Holý, řečený Slimák.
„Ahoj Slimáku, jakpak se máš?“ pozdravil ho
zvesela pan profesor.
„Sedm krát sedm je čtyřicet devět, mínus dvě je
čtyřicet sedm a to na druhou máme dva tisíce osmdesát
sedm, což krát čtyři je dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři,“
spustil Slimák monotónním hlasem jako vždycky.
„Tak co, zase si počítáš?“ pousmál se Jarda.
„Počítání tě baví, viď, ty pitomče?“ zamumlal si do
fousů.
Nahlas pak pravil:
„Matematika je formálním jazykem vědy,
kamaráde a každému slouží jen ke cti, když se jí věnuje.
126
Tak copak nám dneska zase vypočítal ten náš
matematický génius?“
„Třináct krát třináct je sto šedesát devět a to na
druhou máme dvacet osm tisíc pět set šedesát jedna,
mínus dva tisíce dvě stě šedesát a půl, to krát osm, je dvě
stě deset tisíc čtyři sta čtyři,“ zopakoval Slimák jiným
postupem.
„Dobře, tak si počítej,“ blahosklonně mu pokynul
pan profesor a dal mu stokorunovou bankovku. Ne
skutečnou, nakreslenou fixem na piják, ale to nebránilo
Slimákovi výskat radostí.
„Už mě nemusíte ke Slimákovi pořád volat,“
smířlivě oznámil Papánkovi. „Nic zajímavého v tom
nevidím. Stále dochází ke stejnému číslu, dvě stě deset
tisíc čtyři sta čtyři. Trvá to od té doby, co jsem tady
přišel. Vůbec nic to neznamená, jsou to naprosté
nesmysly. To on si jen tak počítá, aby mu uběhl čas.“
„A není vám divné, že vypočte pokaždé stejné
číslo, když je s vámi? S jinými lidmi zase vypočte jiné
číslo,“ zamyslel se nahlas Papánek.
„V tom nevidím nic záhadného,“ odvětil profesor.
„Možná půjde o telefonní čísla, která si vybavuje ze
seznamu. Nebo je to prostě jenom náhoda. Zkoušel jsem
to zadat počítači, ale žádná logická souvislost tam není.
Kdo ví, co to vlastně znamená.“
„On má na každého nějaké to číslo,“ pokračoval
Papánek. „Možná že to fakt něco znamená. Moment!
Teď mě něco napadlo! Nedlužíte mu nějaké peníze?“
zeptal se Papánek s lišáckým úsměvem a zakřenil se,
jako by šlo o tu nejduchaplnější poznámku v dějinách
lidstva. „Dvě stě deset tisíc čtyři sta čtyři, je slušný
balík.“
127
„To je možné,“ zasmušil se profesor nad
jednoduchým humorem ošetřovatele. „Dneska už to ale
zabalím. Volali mi před chvílí z univerzity, že jim
zkolaboval program na výpočet integrálů.“
„Jakých grálů, nějakých svatých grálů?“ zeptal se
ho filmový fanoušek Papánek.
„Integrálů, pane Papánek. To je něco jiného,“
opáčil pan profesor. „Moc se díváte na televizi.“
„Podle mě jim došlo kafe,“ zamyslel se Papánek,
který nemněl ani ponětí o čem je řeč. „Na to si zvyknete.
Mě taky kolegové volají, ale jedině když něco potřebují
donést z kantýny.“
„Baví vás vaše práce?“ zeptal se ho po chvíli
přemýšlení Cifera.
„Jistě, pane profesore. Jinak bych tady přece
nedělal!“
„A co byste jinak dělal? Třeba kdybyste přišel o
tuhle práci?“
„Tak to teda nevím,“ přiznal se Papánek. „Asi
něco podobného.“
„Tak mě ušetřete těch vašich chytrostí, jinak
dostanete padáka,“ utřel ho otráveně akademik. „Přijdu
zase příští pátek, mám toho teď hodně, takže kdyby se
dělo něco divného, doufám, že mě o tom uvědomíte.“
„Jasan, pane šéf,“ zasalutoval ošetřovatel. „Kdyby
Slimák začal počítat něco logičtějšího, tak se ozvu.“
Ty bys to tak poznal, troubo, pomyslel si profesor,
a pomalu si začal balit své věci.
V pátek se však pan profesor nedostavil. Ani
nikdy potom. Den po jeho návštěvě ho krátce před
polednem na přechodu srazilo auto opilého řidiče. Po
kratším boji zemřel v nemocnici ještě týž den a to si ani
128
nestihl vypočítat pravděpodobnost takové náhody.
Zvláštní totiž je, že se tak stalo 21. dubna 2004, což není
v rubrice úmrtí nic jiného, než 21 04 04, tedy dvě stě
deset tisíc čtyři sta čtyři, před čímž se ho zřejmě autista
Slimák snažil varovat.
129
Volba nového starosty v Horním
Zdechlákově
Volby v naší krásné zemi již odpradávna probíhají
podle neměnného scénáře. Nejdřív se žvaní o vlastních
kvalitách, potom se lehce pomluví protikandidát a
nakonec se podmázne volitel. Tato báječná metoda je za
ty roky tak dokonale vycizelovaná, že není žádného
důvodu ji měnit. Sice se občas někdo pokusí tyto tradice
prolomit, ale nakonec to vždy skončí při starém. Tak,
jako například v naší nejmenované české vesničce.
„Přeji hezký den, dámy a pánové. Vítám vás na
pravidelném zasedání zastupitelstva. Jelikož není důvod
nic protahovat, přikročíme bez větších cirátů hned k
hlavnímu bodu naší schůze, k volbě nového starosty.
Nejprve dávám hlasovat o době zahájení hlasování,“
oznámil plénu předsedající zastupitel Evžen Hlupec a
otevřel si teplou desítku. „Kdo je pro, abychom začali
hlasovat přesně o půl dvanácté, tedy těsně před
přestávkou na oběd, ať zvedne ruku.“
„Klidně si začněte hlasovat třeba přímo u oběda,
ale otázka zní, jestli je vůbec potřeba začátek hlasování
odhlasovat!“ zaútočil kandidát Kobliha, povoláním
řezník a koníčkem masochista. „Vždycky přece začínáme
hlasovat až po obědě, taková je tradice. Třeba tady pan
kandidát Vochoč se před obědem ani nemíní obtěžovat
probudit.“
130
„To je lež jako věž!“ zbrunátněl přítomný pan
Vochoč, kterého probudil soused šťouchnutím loktu.
„Jsem vzhůru už od svačiny. To váš kandidát pan
Kobliha má máslo na hlavě!“ dodal a spokojeně se
pousmál.
Tento drobný bonmot přinutil pana Koblihu, aby
se zvedl a zkontroloval si v zrcadle temeno. Bylo to
dobré, oddechl si, šlo o slovní hříčku.
„To je pravda, úplně jsem zapomněl. Po obědě se
lépe přemýšlí,“ říhnul mezitím předsedající Hlupec.
„Dávám tedy hlasovat, jestli budeme hlasovat o
odhlasování doby hlasování, či se na to vysereme a
uděláme to jako obvykle. Takže si připravíme hlasovací
lístky a…“
„Pane kolego,“ přerušil ho opět Jeremiáš Kobliha.
„Nač vlastně hlasovat? Nebylo by vhodnější, zvolit
starostu starým dobrým korupčním způsobem? Takhle si
přece nic nevyděláme! Prostě ten, kdo nabídne volitelům
nejvíc, bude zvolen a hotovo.“
„To je vlastně rozumný nápad, pane kolego,“
důstojně opáčil předsedající Hlupec po chvíli přemýšlení.
„Má někdo z přítomných nějaké konkrétní návrhy?“
„Nabízím za zvolení všem přítomným bečku piva
a věnec klobás,“ vykřikl místní zemědělec Tonda Lopata
a rozhlédl se po sále. „Vychlazený Kozel a grilovačka u
mě na zahradě!“ upřesnil svou nabídku.
„To je hňup,“ zašeptal pan Vochoč svému
sousedovi a poškrábal se v zákulisí. „Podívej, jak se to
dělá,“ dodal, potom se pomalu postavil a prohlásil:
„Vážené kolegyně a kolegové. Jelikož jsme tady
proto, abychom společně usilovali o blaho obce, musíme
131
nejprve zajistit nějaké příspěvky z Evropských fondů.
V tom je zakopaný pes!“
„Jaký pes?“ skočil mu do řeči pan předsedající,
který už nějakou chvíli podřimoval. „Zakopaný pes? A
proč jste ho vůbec zakopávali?“
„To je jen takové přirovnání, ty jelimane!“ vlídně
ho poučil pan Vochoč. „Říká se, že je v tom zakopaný
pes, i když není, to neznáš?“
„Pes je podle zákona tvor nadaný smysly!“
ohradil se pan předsedající. „Je naprosto vyloučeno, aby
ho někdo zakopával jen kvůli přirovnání!“
„Prostě je to jen takové psí přirovnání, ty strašlivý
blbče!“ ozvalo se ze zadní řady a pan Hlupec se po chvíli
nervózního rozhlížení raději posadil.
Pak bylo delší dobu ticho, protože nikdo nevěděl,
jak se má zachovat. Toho nejlépe využil pan Vochoč a jal
se pokračovat.
„Podobných návrhů mám několik,“ odkašlal si a
otevřel svůj notýsek. „Musíme okamžitě opravit místní
zámeček a ihned začít pracovat na jeho legální
privatizaci. To nesnese odkladu, protože už se nám
rozpadá před očima. Následně ho prodáme nějakému
cizinci a peníze si rozdělíme!“
„Ale to je s prominutím hovadina, vážený pane
kolego,“ usadil ho Jeremiáš Kobliha. „Zámeček jsme
prodali už loni. Za co myslíte, že máme ty luxusní
služební auta?“
„Tak ho znárodníme a prodáme znovu!“ vykřikl
do té doby mlčící ortodoxní komunista Paleček. „Takhle
se to vždycky dělalo!“
„Takhle se to udělalo jenom jednou a nikdo z toho
není nadšený,“ odtušil pan Kobliha, který vůbec nelibě
132
nesl, když měl kdokoli svůj vlastní názor. „Já bych
normálně rozdělil všechno, co zbylo v městské kase mezi
nás a potom bych zastupitelstvo rozpustil.“
„Jenomže to je trestné,“ upozornil ho vychytrale
pan Vochoč. „Leda že by to bylo vychcané, to by pak
našim soudům tolik nevadilo.“
„Jenomže mě je jedno, jestli to je trestné, nebo
vychcané,“ duchaplně kontroval pak Kobliha. „Zčerníme
kasu a pak se vypaříme.“
„Počkejte, přece nejsme obyčejní zloději,“ vzal to
za jiný konec pan Vochoč. „Musíme vymyslet něco
sofistikovanějšího! Máme už starý vodovod, tak navrhuji
založit občanské sdružení pod mým jménem, které
požádá Unii o příspěvek.
„Jsi normální?“ zabručel Kobliha. „Kdo by se
staral o nějaký vodovod.“
„Já taky seru na nějaký vodovod, ale ten
příspěvek si rozdělíme a já trestán nebudu, jelikož mám
papíry na hlavu,“ zasmál se Vochoč. „Z toho je jasné, že
jsem k tomu z přítomných kandidátů nejlépe
kvalifikován. Starý vodovod ještě nějakou dobu vydrží a
my si zdarma opravíme vlastní domy. Kdo je pro, ať
zvedne ruku.“
„Tak to jsem nečekal, to je vychcané na druhou,“
zamumlal si Kobliha a kolem se zdvihl les rukou.
„Převezl mě, parchant!“ ulevil si.
„Ať žije nový starosta,“ ozvalo se ze zadních řad,
zejména z těch míst, kde si potřebovali opravit vlastní
domy.
„Vypadá to jednomyslně,“ prohlásil při letmém
pohledu do sálu předseda Evžen Hlupec. „Jen tak pro
133
pořádek žádám zde přítomné skrutátorky, aby sečetly
hlasy. Děkuji vám za účast a za dva roky na viděnou.“
„Co znamená to slovo? Ty skrutátorky?“ zeptal se
nový starosta Vochoč svého kolegy. „Podobné slovo
jsem v životě neslyšel.“
„To jsou asi ty dvě ženské, které stojí u dveří.
Měly by spočítat hlasy. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou
hajzlbáby a vybírají drobné na WC, ale ony jsou to
skrutátorky. Vidíš, jak se člověk může mýlit?“
134
Tragédie Augustýna Pecivála
Na světě zřejmě není nic lepšího, než být
spisovatelem. To si jistě myslí každý, kdo sleduje
současné americké filmy. Běžní spisovatelé v nich
většinou mají luxusní vilu s bazénem, postavenou někde
za městem, aby je nerušil hluk civilizace. Před vilou jim
postává drahé auto a za domem trůní uprostřed
upraveného paloučku soukromé letadlo. Oni sami sedí
v obýváku před pozlaceným psacím strojem, vedle mají
nastohovaný hotový román (ve stroji je poslední list) a
popíjejí drahou whisky. Spisovatelé také bývají
nehorázní hezouni, většinou tak kolem třiceti let a mají
spousty atraktivních milenek, které je pronásledují na
každém kroku. Přímo po nich šílí. Je to zřejmě
způsobeno jejich bohatstvím a oduševnělým životním
stylem, který každému imponuje. Skutečnost však bývá
značně odlišná.
Víte, protloukat se světem jako začínající
spisovatel je ve skutečnosti nehorázná řehole, zejména
když zrovna nemáte inspiraci a v kapse ani floka. Jednou
z možností, jak inspiraci získat, je chodit do hospody a
poslouchat kecy ostatních, ale to bývá často velice
náročné na psychiku, jelikož většina lidí je pořádně
praštěná. Navíc, pravidelným chlastáním člověk úděsně
zdegeneruje a potom si může o kariéře umělce nechat jen
zdát. Jenže co měl Augustýn Pecivál dělat, když jeho
umělecká kariéra zatím vypadala takto:
135
„Nemůžeme vám zaplatit ani haléř, pane Pecivál,
protože nejste renomovaný autor,“ oznámil jednoho
chladného rána šéfredaktor Kousal začínajícímu
spisovateli Augustýnu Peciválovi v luxusním lesku své
pražské kanceláře. „Maximálně vám můžeme vydat pár
výtisků menším nákladem, ale bez nároku na honorář,
tedy zadarmo!“
„Cože? Bez nároku na honorář znamená
doopravdy zadarmo? Ve smlouvě to znělo tak nějak
důstojněji. Čtyřicet tisíc slov a ani žádná záloha? Z čeho
mám žít?“ rozčílil se mistr Pecivál.
„Víte, za první knihu autorům zásadně
neplatíme,“ oznámil mu tvrdou pravdu pan redaktor. „Až
se prosadíte, potom se uvidí, ale zatím jste pro čtenáře
neznámá nula. Copak vy nevíte, že lidi dneska vlastně
skoro ani nečtou? Jediné co je zajímá, je sex a čumění na
bednu. Neznámého autora vydá jedině šílenec. A ten
název, Virtuální sofistika, co to má sakra znamenat?
Přijde mi to nějak moc chytré.“
„Vy jste to ani nečetl, že?“ urazil se mistr Pecivál.
„A to už to tady máte skoro dva měsíce!“
„Ale no tak, copak mám čas na čtení kdejakého
přechytralého škváru?“ ušklíbl se redaktor. „Já jsem
obchodník, ne nějaký zamyšlený intouš! Tak ven s tím, o
co jde?“
„Myslel jsem, že je to vaše práce, udělat si názor
na knihu,“ opáčil mistr Pecivál. „Je to průlomová kniha o
prozření. Filozofická kniha, vážený pane! Samé
hlubokomyslné úvahy o jsoucnu a samotě. Čtenáře to
bude jistě zajímat.“
„Jste úplně v pořádku?“ houkl na něj po chvíli
přemýšlení pan redaktor.
136
„Prosím?“ zakoktal Pecivál. „Samozřejmě že ano!
Tohle je něco jako Základy myšlení od Kanta, akorát
vtipnější. Víte, kdo to byl Kant? Ten vycházel ze života!
Často své názory prezentuji na veřejnosti a vždy se
setkaly s velikým ohlasem.“
„Chcete mě naštvat?“ opřel se o stůl pan redaktor.
„Kterou cílovou skupinu chcete takovým blábolem
oslovit, co? Intelektuály s prázdnou šrajtoflí? Magory a
ztroskotance? Poslyšte, podobné pindy jsou dobré tak
jedině do literární kavárny, plné pseudointelektuálních
žvástů. Dejte na mě a spalte to v peci, alespoň z toho
bude kromě emisí CO2 nějaký užitek. Nic jiného se s tím
bohužel nedá dělat. Až budete mít něco pořádného, třeba
o kouzelnických učních, tak se stavte. A popřemýšlejte
nad nějakým pseudonymem. Bez urážky, Augustýn
Pecivál nezní nijak přesvědčivě. Zní to, jako byste byl
nějaký hrabě a ne spisovatel.“
„Abyste věděl, pane redaktore, to jméno mám po
dědečkovi,“ bránil se Pecivál. „Ve skutečnosti pocházím
ze zchudlého šlechtického rodu Peciválů z Králíků nad
Cidlinou.“
„Vážně?“ otázal se ironicky redaktor a začal něco
vyplňovat v papírech. „A jak vám dupou v Králíkách
králíci?“
„To se ty nikdy nedozvíš,“ utrousil uraženě
Pecivál. „Protože buranovi svou knihu k vydání nikdy
nesvěřím,“ dodal a vyrazil na vlak, jako už mnohokrát
předtím.
Začínající spisovatel Augustýn Pecivál byl veliký
životní filozof, což se poznalo podle toho, že byl zcela
netečný k reálnému životu. Skutečnou životní moudrost
totiž nezískáte učením, ale pozorováním života
137
samotného, na což nemá nikdo střízlivý čas. Z toho
důvodu se naše země o filozofy nemusí obávat, jelikož o
ožralce a zchudlé šlechtice nemáme nouzi.
Ten osudný den však byl Augustýn tak rozrušený,
že si ihned po návratu do rodné vísky nutně potřeboval
ulevit. Zaskočil do nejbližší hospody, dal si tři dvojité
rumy hned u pultu, potom se posadil a obhlédl okolí.
Potřeboval si nutně ověřit výsledek svých filozofických
úvah v praxi.
„Myslivce nesnáším!“ spustil hlasitě do ticha,
jelikož u vedlejšího stolu uviděl dva nimrody
v uniformách. „Jsou to obyčejní vrahouni!“
„Co to kecáš, ožralo, nemáš o tom ani páru!“
opáčil ještě celkem vlídně jeden z myslivců.
„Nezabíjej, dokud nemusíš, to je základní
pravidlo každého rozumného člověka. Pokud musíš,
udělej to, ale když ne, kašli na to.“
„O co ti jde, blbečku? Dneska je hon. Každý
podzim je hon. To přece každý ví!“
„Jsou ty zvířata vaše?“ provokoval je Pecivál,
který už měl po těch rumech naváto. „Vy nesmíte chodit
pro maso do obchodu? Máte zákaz nakupovat? Kdybyste
si koupili tlačenku, tak nemusíte nazdařbůh zabíjet, už to
za vás udělal řezník!“
„My se ale staráme o to, aby se vysoká
nepřemnožila,“ začal mu to vysvětlovat onen myslivec.
„My přírodě tím prospíváme a bereme si méně, než jí
dáváme.“
To však byla další voda na Peciválův filozofický
mlýn.
„Nejvíc byste přírodě prospěli tím, kdybyste se
navzájem postříleli mezi sebou,“ odtušil a vypil dalšího
138
panáka. „Podle mě necháváte tu vysokou cíleně se
přemnožit, abyste pak měli záminku ji postřílet, protože
vás to baví!“
„V sobotu je myslivecký ples!“ snažil se odvést
téma druhý myslivec, shodou okolností i předseda
místního mysliveckého spolku. „Máme ho každý rok a
vždycky je tam srnčí guláš a pečení bažanti. Sám tam
chodíš, už jsem tě tam několikrát viděl, barone z
Nemanic.“
„Z Králíků nad Cidlinou!“ dožral se Pecivál. „A
když na to dostatečně nahlédneš, pitomče, tak zjistíš, že
jsi ty bažanty zabíjel z pýchy, protože máš pušku. Střílíš
po nich jak smyslu zbavený a potom si je odneseš domů
na pečínku. Vy myslivci jste bezprecedentní ignoranti.
Nejdřív bažanty vychováte v pěstírně, potom je vypustíte
do přírody a perete do nich broky. Proč je nežerete hned?
Vám chutnají broky?“
„Je to jen obyčejný idiot,“ otočil se předseda k
ostatním. „Nechápe kouzlo lovu.“
„Život je vzácný,“ zasmušil se Pecivál. „To se
nejprve aminokyseliny za pomoci slunečního svitu, vody
a pohybů atmosféry rozptýlí, potom díky kyslíku
zoxidují, vytvoří se uhlovodíkové řetězce, řasy a nakonec
první živočichové. To všechno trvá milióny let. A pak do
toho přijde nějaký myslivec, péro na kloboučku, a
všechno kolem sebe postřílí. Smrt patří k životu, ale ne z
principu.“
„Ty jsi nějaký chytrý, ne?“ odtušil nasraně
předsedův kolega a přisedl si blíž. „Nejsi ty nakonec
nějaký ten pitomý intelektuál? A co máš proti
myslivcům?“
139
„Nic proti vám nemám, jen mě serou ty vaše
výřady!“ začal mu vysvětlovat svůj postoj podnapilý
Pecivál. „Hele, kdyby tady vběhl hladový lev, tak
jednoho z vás zabije, aby se nažral, ale ostatní by nechal
utéct, chápeš to? Nebyl by pro něho problém pochytat
vás všechny s těmi panděry, neutekli byste ani sto metrů,
ale on by vás nechal být. Stačil by mu jeden obtloustlý
myslivec, do té doby, než by dostal znovu hlad. Zrovna
ty máš králíky, tak bys to mohl pochopit. Taky přijdeš
ráno ke králíkárně a všechny je pobiješ? To ne, co? Jsou
tvoji, že? Víš, ty myslivče, nejraději bych tě jako malé
děcko, co ho fotr nachytal s cigaretou, donutil sežrat
všech těch dvacet bažantů co dneska postřílíš, až bys
puknul. Pak bys to možná pochopil!“
V ten okamžik zazněl výstřel. Brokovnice,
zavěšená přes opěradlo jednoho z myslivců náhle
vystřelila a Augustýn Pecivál padl mrtev k zemi. Alespoň
to takhle svědkové z mysliveckého spolku tvrdili.
Brokovnice prý spustila sama od sebe, to se už tak stává.
Nemá smysl se vrtat v podrobnostech, nešťastné náhody
přece existují, to všichni víme, a jestli to mělo nějakou
spojitost s předchozím rozhovorem, to se už nikdo nikdy
nedozví.
Takže pozor, moji milí přátelé. Každý, kdo se
opováží mít v současné divoké demokracii intelektuální
názor, musí počítat i s důsledky, plynoucími z nově
nabyté svobody. Doufám, že si z toho vezmete poučení a
nebudete se pokoušet diskutovat s ozbrojenými osobami.
140
Několik historek ze záhrobí
Co vám mám povídat, zemřel jsem zcela
nečekaně při automobilové nehodě. Uznávám, že na to
mohlo mít vliv i jistých šest piv, které právě kolovaly v
mém krevním oběhu, ale to už je, jak se dnes trefně říká,
historie. Náraz do autobusu plného izraelských turistů,
poflakujících se po naší krásné vlasti, jsem skoro ani
necítil.
„Všichni jsme v pořádku,“ ozvalo se po chvíli
ticha z rozbitého autobusu. „Až na toho pitomého šoféra,
co do nás narazil. Ten je úplně namaděru.“
Mezitím jsem se postavil a nic mě kupodivu
nebolelo. Za chvíli jsem však lehce znervózněl, když
jsem zahlédl sám sebe, jak ležím zhroucený na vozovce a
nejevím známky života. Měl jsem sice menší podezření,
že je zle, ale stejně to byl šok. Člověk neumírá každý
den.
„Nazdar kamaráde,“ ozvalo se náhle vedle mě.
„Tak už jsi konečně mrtvý? To byla rychlovka, co? A
nekoukej tak překvapeně, zvykneš si.“
„Kdo jste?“ zeptal jsem se opatrně a prohlížel si
podivné obtloustlé individuum ve starších šatech. Byl to
pořádný buran, jak jsem zanedlouho seznal.
„Jsem tvůj mazák!“ dostalo se mi dost neurčité
odpovědi.
„Cože?“ ptám se, ještě trošku omámený z nárazu.
„Jsem tvůj mazák, jsi snad hluchý?“ odsekl
cizinec. „Už tady na tebe čekám skoro dvacet let. Myslíš
141
si, že tady budu strašit do nekonečna? Tak to ani
náhodou! A moc tu neokouněj, protože půjdeme,“ pravil
ten hulvát a pomalu kráčel směrem k lesu.
„Kam půjdeme?“ volám na něj.
„K zápisu,“ otočil se přes rameno. „Pořád ti to
říkám, jsi moje náhrada a já jsem právě povýšil na
mazáka.“
Bezmyšlenkovitě jsem ho následoval.
„Nějak to nechápu,“ dovolil jsem se ozvat po
chvíli chůze. „Jaká náhrada?“
„To je hrozný pitomec, jako každý bažant,“ ulevil
si můj průvodce. „Prostě dělej, co ti říkám, a drž
klapačku!“
Šli jsme.
„Promiňte, ale já jsem umřel?“ pokoušel jsem se
srovnat si myšlenky. „Protože jestli jo, tak nechápu, proč
bych se měl nechat buzerovat. Co horšího se mi ještě
může stát?”
Chlápek se zastavil.
„Cos to říkal, bažante?“
„No, jestli jsem umřel?“ ptám se ho znovu.
„A cos myslel, ty troubo?“ odfrkl si můj
průvodce. „Že ses nachladil? Samozřejmě že jsi umřel!
My tomu tak sice neříkáme, ale v podstatě máš pravdu.
Jsi tuhý a stát se ti toho může ještě spoustu! A jen tak
mimochodem, tvé orgány dostane nějaký zbohatlík, aby
mohl své okolí déle srát, jsi spokojený?“
„Ježíšmarja, to je strašné!“
„Ani ne, je to pohoda. Ale s tím Ježíšem to moc
nepřeháněj. Šéfův syn nemá rád, když si ho někdo moc
bere do huby. A hni sebou, ať už jsme tam. Tvrdnu tady
už dvacet let, tak nemíním ztrácet ani minutu.“
142
Po chvíli jsme došli ke starému hřbitovu.
„Máš štěstí, Pepo, dneska není fronta,“ kývla
starší paní na mého průvodce. „To je nováček?“
„Přesně tak,“ utrousil Pepa, protože takhle se ten
buran jmenoval. „Člověk si nevybere.“
„Jméno!“ houkla na mě zhurta ta dáma.
„Neřeknu,“ opáčil jsem vyděšeně. „Ještě bych si
zavařil. Vypadáte oba dost podezřele.“
„Dobře, tak tady vyplníte všechny hříchy, kterých
jste se dopustil,“ dodala a podala mi formulář. „A žádné
výmluvy, stejně všechno víme.“
„Myslel jsem si, že mě bude přijímat sám Svatý
Petr,“ odvážil jsem se podotknout.
Oba na sebe pohlédli a Pepa se rozesmál.
„Žádný Svatý Petr neexistuje, ty troubo!“ ukázal
na mě prstem. „To je jen název funkce, něco jako
Vedoucí Personalistiky. A jen tak mimochodem, víš,
kolik umře denně lidí? Kdyby měl přijímat každého
osobně, tak by se zbláznil. Vy živí jste všichni stejní,
namyšlení až na půdu! Ano, kdysi to tak prý bylo, když
bylo ještě méně lidí, ale dnes už vás je tolik, že se musely
založit pobočky. To je hrůza, jak se pořád množíte.
Osobně má na každého trošku času jedině Bůh, jelikož je
Bůh a může si dělat, co se mu zamane.“
„A co mám vyplnit? Žádné hříchy jsem
nespáchal.“
„Boural jsi ožralý?“ zeptal se mě odměřeně Pepa.
„No tak raději zmlkni a piš. Já byl taky ožralý, ale jako
závozník dodávky jsem měl polehčující okolnost. Proto
jsem dostal jenom dvacet let.“
„Jenom dvacet?“ nezmohl jsem se na nic jiného.
143
„Jo! Ale když jsem viděl, jak sťatý jezdíš ty, tak
odhaduji, že dostaneš nejméně sto let. Šéf nemá rád pití
za volantem.“
„Pil jsem jenom v hospodě, za volantem už ne!“
zvolal jsem vítězoslavně. „Takže jsem v podstatě
nevinný!“
„To je totéž,“ upřesnil to Pepa. „A nezkoušej nám
tady chytračit, to možná platí na živé, ale po smrti se lží
daleko nedojdeš.“
„Takže za obyčejnou jízdu s několika pivy
dostanu takový flastr? Co potom vrazi? Ti musí bručet
doživotně!“ v tu chvíli jsem se zarazil. „Pardon, myslel
jsem tím, že tu budou pěkně dlouho.“
„Ale kdepak, vrazi jdou za pár let na podmínku
do ráje,“ zamumlala personální pracovnice skloněná nad
mými papíry. „Hříchy spáchané na ostatních nemají
takovou závažnost. Ale ti, co si ublížili sami, nakonec
zaplatí nejvíc. Jako alkoholici a podobná cháska. Tělo je
chrám Páně a vy jste ho měl jenom půjčené. A podívejte
se, co jste s ním udělal. Takhle ho chcete vrátit?“
Mrknul jsem na sebe a zjistil, že mi chybí levá
ruka a v břiše mám díru jako hrom.
„Víš, kamaráde, moc ti nezávidím,“ zachechtal se
Pepa. „Vyfasuješ nejméně sto let, možná víc.“
„Sto let čeho?“ zeptal jsem se.
„Sto let tvrdnutí na tomto světě, abys konečně
pochopil, že jezdit se má slušně a hlavně za střízliva,
pitomče!“
„Ale spousta lidí přece pije za volantem, tak proč
zrovna já musím dostat sto let?“
„Neměj strach, oni taky zaplatí, ale zdaleka ne
tolik jako ty, protože jsi byl takový blbec, že musíš
144
narazit zrovna do autobusu izraelských turistů. Za to je
obzvláštní pálka, protože šéf je původem Žid!“ pak
odešel a už jsem ho nikdy neviděl.
„A nezapomeňte, že se musíte nahlásit na
personálním oddělení,“ volala na mě úřednice, když jsem
odcházel směrem k potemnělé Ostravě.
Do města jsem dorazil krátce po poledni. Víte, na
onom světě je to shodou okolností úplně stejné jako na
tomto, snad jen s tím rozdílem, že se tam dá dýchat a
nikdo vám nedá po držce, jelikož duchové jsou stvoření
astrální. Samozřejmě, že jsem na žádné personální nešel.
Stačí, že jsem umřel, ještě abych lítal někde po úřadech.
Nikdy v dějinách lidstva se ještě nestalo, aby vás na
úřadě potkalo štěstí, tedy pokud tam nejste zaměstnaní,
proto se podobným eskapádám vyhýbám.
První dny ubíhaly dobře, jenom pár věcí mě
mátlo. Nejvíc asi to, že sice v pohodě procházím zdí, jako
by tam ani nebyla, ale přitom se nepropadnu patrem do
sklepa. Vždyť je to totéž, dumal jsem jako pokaždé, když
jsem stoupal po schodech, ale nic kloudného mě
nenapadlo. Ve fyzice jsem byl vždycky marný.
„To je kvůli doposud ne plně pochopenému
parapsychologickému fenoménu souznění s okolním
světem,“ oslovil mě náhle jeden stařík, který se vedle mě
z ničeho nic zjevil.
„Vy mě vidíte?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ano, měl byste se oholit,“ utrousil stařík.
„Cože?“ chytil jsem se za tvář.
„Klídek, to byl fór,“ zasmál se stařík. „Vousy po
smrti nerostou. Z bažantů si každý dělá legraci.“
„Zdá se, že člověk je nekonečným bažantem,“
opáčil jsem znechuceně. „Když se narodíte, jste bažant.
145
Pak nastoupíte do školy a zase jste bažant. Potom jdete
na vojnu a jste opět bažant. V každé práci, kterou si
seženete, jste opět bažant a nakonec, když přijdete do
domova důchodců, jste bažant na druhou. Copak to smrtí
nekončí?“
„Přesně tak,“ zasmál se stařík. „Smrtí nic nekončí,
vždycky narazíš na někoho staršího, kdo bude tvým
mazákem.
„A co tady vlastně děláte?“ ptám se ho, by řeč
nestála. „Tedy vy mazáci!“
„Celkem nic, jen občas strašíme živé,“ zakýval
oběma ukazováčky a prostředníčky, jako nějaký pitomý
americký herec. „Jinak by tady bylo dost mrtvo.“
„Jste velký vtipálek, co?“ pokoušel jsem se ho
trošku zchladit mrazivou ironií, protože mi už začínal lézt
krkem. „Už jste uvažoval o tom, že byste měl v televizi
vlastní pořad? Teda kdybyste nebyl mrtvý?“
„Taky budete vtipálek, až budete mrtvý půl
století, jako já,“ zasmál se dědek, který mou ironii vůbec
nepochopil. „Stejně se tady nedá nic jiného dělat. Ale na
to personální si rozhodně zajděte, jinak budete mít
problém.“
„Jaký problém?“ ptám se.
„Mohlo by se vám to nevyplatit,“ zasmušil se
stařík. „Kupříkladu moje švagrová zemřela ve tři ráno při
sledování záznamu jednání z poslanecké sněmovny. Tak
se vztekala při projednávání poplatků za návštěvu lékaře,
až od nich měla najednou navždy pokoj. Dostala infarkt a
nikdo jí nepomohl, protože všichni lékaři na pohotovosti
taktéž sledovali hlasování.“
„A proč mi to říkáte?“ divím se.
146
„Protože se taky se vykašlala na registraci, stejně
jako ty,“ pokáral mě stařík. „Raději šmírovala živé, ale
následky na sebe nenechaly dlouho čekat, za půl roku
dostala obsílku z Pekla. To čeká i na tebe!“
„Pozvánka do Pekla? No teda! To by mi zkazilo
celý den,“ pokračoval jsem ironicky v uvolněné
konverzaci, protože jsem mu nevěřil ani slovo.
„Vyhýbání se Poslednímu soudu je těžký zločin,“
pozvedl varovně svůj kostnatý prst stařík.
„Dobře, však nic neříkám,“ bráním se. „Takže až
bude probíhat ten poslední, určitě se dostavím.“
„Nejlepší bude, když vyrazíte na to personální
hned teď,“ popostrčil mě stařík směrem k východu. „Je to
pod starou radnicí v nepoužívaných sklepních
katakombách. Nebylo by vhodné, mít kanceláře někde na
očích.“
Šel jsem tam, protože člověk nikdy neví. Na
personálním oddělení to vypadalo jako na každém jiném
úřadu, všude plno přepážek, každý se po něčem sháněl a
vzadu byly kanceláře. Došel jsem až na konec a uviděl
veliké dveře s nápisem Oddělení Boha VšemohoucíhoZástupce pro personalistiku. Otevřel jsem je a vkročil
dovnitř.
Uvnitř to přímo čpělo kýčovitým luxusem. Všude
na stěnách byly drahé obrazy mrtvých mistrů a koberec
na podlaze měl chlup vysoký nejméně deset čísel. Za
mahagonovým stolem pak seděl sám velký personální
zástupce, popíjel pivo a krájel si virtuální tlačenku s
cibulí. Trošku mě překvapilo, že má na hlavě kšiltovku
s nápisem Zbrojovka Vsetín, ale raději jsem mlčel.
„Ty jsi ten nový?“ zeptal se mě a pokračoval v
konzumaci virtuální tlačenky.
147
„Ano,“ odpověděl jsem, protože mě nic jiného
nenapadlo.
„A co tady chceš?“ ptá se mě s plnými ústy.
„Tedy, přišel jsem si pro ortel. Jestli mám jít do
Nebe, nebo do Pekla.“
„A proč bys měl někam chodit?“ podivil se
personalista a vyplivl do imaginárního popelníku
virtuální chrupavku. „Toho řezníka pošlete na týden do
Pekla, to ho naučí,“ houkl jen tak mimochodem na
sekretářku a olízl si prsty. „Kde jsme to přestali? Jo,
nechápu, proč bys měl někam chodit?“
„No přece podle toho, jak jsem se za živa choval,“
povídám. „Kdo se chová dobře, půjde do Nebe a kdo se
chová špatně, pomaže do Pekla. Tak se to píše v Bibli.“
„Kde?“ otázal se úředník.
„V Bibli!“ opakuji hlasitěji.
„Přeskočilo ti?“ říhnul si onen pantáta. „Proč
bych tě měl někam posílat? Mě je úplně ukradené, co jsi
za živa dělal, zatím jsi pouze ve vazbě. O tvém dalším
Osudu rozhodne Poslední soud, ne já. Tady máš obsílku a
dej mi pokoj svatý, nebo jak se tomu říká.“
„A kudy k tomu soudu,“ ptám se zdvořile.
„Vzadu u toalet je takový tunel, vlevo je nablito a
ještě to nikdo z živých nevytřel,“ odfrkl pan zástupce a
začal si ostentativně číst Strážnou věž.
A tak jsem se tedy vydal tím mizerně osvětleným
tunelem k Poslednímu soudu. Byla to štreka, šel jsem
pořád do kopce skoro hodinu a půl. Jo, a nemají tam
výtah, ani jezdící schody, to byste měli ještě před smrtí
vědět a raději zavčasu přestat kouřit.
148
„Dobrý den,“ pozdravil jsem po příchodu do
soudní síně. „Má tady být prý nějaký Poslední soud, nebo
co, ale možná jsem jenom zabloudil.“
„Povstaňte!“ zařval zřízenec, stojící u dveří.
„Vždyť stojím,“ zamumlal jsem.
„A nevrťte se, když stojíte před Bohem,“ dodal
zřízenec a ustoupil do pozadí.
„Přísahej, že budeš mluvit pravdu a nic než
pravdu, k tomu ať ti dopomáhám já,“ znuděně prohlásil
Bůh, sedící za stolem. Byl to černoch, tak jsem ihned
přehodnotil své rasové předsudky.
„Vy jste černoch?“ ptám se ho. „Tedy ne, že bych
byl rasista, ale Bůh je vždy vyobrazován jako běloch.“
„To je v pořádku,“ pousmál se Bůh. „I černoši se
tomu diví.“
„A na co mám přísahat?“ odvážil jsem se přiznat
k neznalosti ceremonií Posledního soudu.
„Prostě už přísahej!“ okřikl mě Bůh. „Je mi jedno
na co! Myslíš si, že jsi tady sám? Jenom dneska vás
umřelo skoro sedmnáct miliónů. Na každého z vás mám
jen pět tisícin sekundy, jak si s kalkulačkou snadno
zjistíš. Ještě že umím zpomalit čas, jinak bych měl
pořádnou honičku.“
„Dobře, tak tedy přísahám!“
„Výborně,“ opáčil Bůh. „Tak ty jsi boural pod
vlivem návykové látky?“
„Měl jsem jenom jedno pivo, Bože. Nebo možná
víc než jedno, ale to snad není zločin.“
„Jenomže já jsem abstinent a ožralce nesnáším,“
zasmušil se Bůh. „Mám totiž játru v hajzlu, to víš, staré
hříchy. A kromě toho jsi zabil mého oblíbeného rabína,
149
chuligáne! Seděl sice až vzadu, ale dostal z leknutí
infarkt. Odsuzuji tě tedy na sto let nepodmíněně. Další!“
„Sto let čeho?“ ptám se vyděšeně.
„Na sto let strašení podnapilých řidičů, troubo,“
opáčil Bůh. „Oko za oko, zub za zub. Přelíčení je
skončeno!“
„No dobrá,“ přijal jsem po chvíli přemýšlení svůj
trest. „Alespoň mi ale prozraďte, proč měl ten úředník na
příjmu kšiltovku s nápisem Zbrojovka Vsetín? Má to
nějaký hlubší smysl?“
„Cha, chá, prý hlubší smysl,“ vysmál se mi Bůh,
jak už to mívá občas ve zvyku. „Před lety ho tam při
havárii rozmetal výbuch munice, chápeš? Je to jeho
způsob, jak se s tím vyrovnat. A už zmiz, nemám na tebe
celý den!“
A tak se courám po světě, občas trochu straším
řidiče a pozoruji cvrkot. Být mrtvý vlastně není až tak
hrozné, pomyslel jsem si, když jsem se vracel zpátky na
svět. Nemáte hlad, není vám zima a hlavně nemusíte do
práce.
Za sto let se prý tady někde poblíž vybourá
podnapilý písničkář a vystřídá mě ve strašení. Víte, dost
jsem od té doby pochopil. Život po smrti sice není
sranda, ale dá se to vydržet, když za živa neděláte
voloviny. Jinak dopadnete jako já, couráním od ničeho k
ničemu. Ze srdce každému přeji, aby to co nejdřív
pochopil, pokud možno ještě před svou smrtí.
150
Miluj bližního svého
„Dobrý den,“ oslovil mladého milionáře Kleofáše
Beránka neznámý člověk v šedém baloňáku na Stodolní
ulici v Ostravě. „Prosím vás, nemohl byste mi to na
chvíli podržet?“ zeptal se ho a současně mu podával svůj
značně ošoupaný kufřík. „Musím si nutně zatelefonovat
na policii.“
„Žádný problém, občane. Jsem křesťan a proto
velmi rád pomáhám fízlům i jejich udavačům,“ vlídně
odvětil pan Beránek a kufřík převzal.
„Jste zatčen za držení drog!“ vykřikl náhle po
chvíli telefonování onen pán v šedém a odevšad se začali
sbíhat uniformovaní policisté. Vytrhli překvapenému
Beránkovi kufřík z ruky a po otevření se ukázalo, že je
plný kokainu.
„Blahopřejeme k jubilejnímu stému zatčení, pane
inspektore,“ začali ho všichni plácat po zádech. „Jak vy
to děláte?“
„Makám a neflákám se,“ odfrkl si inspektor
Wilhelm Sracz.
„Ty určitě,“ vysmál se mu jeho kolega z
kanceláře. „Denně surfuješ na Internetu, nebo chrápeš
ožralý za stolem. Takového dříče jsem ještě v životě
neviděl.“
„Raději sklapni, pitomče, nebo skončíš jako
pochůzkář!“ pohrozil mu inspektor a kolega raději
zmlknul.
151
„Nerad vás obtěžuji, pánové, ale to není můj
kufřík!“ skočil jim do rozpravy pan Beránek, když mu
jiní strážníci nasazovali pouta. „Podal mi ho tady ten
pán,“ a ukázal na inspektora.“
„No a co? Držel jste ten kufřík?“ zeptal se ho
zasahující policista.
„Ano, držel, ale…,“ koktal pan Beránek, ale byl
ihned hrubě přerušen.
„Takže jste ho držel a basta!“ seřval ho strážník.
„Jste tedy zatčen za držení drog, jelikož jste se mi právě
přiznal!“ dorazil ho a poté ho odvedl do vazby.
Podobná zatčení nejsou na Stodolní ulici vzácná.
Policisté potřebují k pravidelným prémiím i nějaké ty
zásahy proti organizovanému zločinu, proto ten humbuk.
A právě inspektor Wilhelm Sracz byl jedním
z nejúspěšnějších vyšetřovatelů a prémie dostával
celoročně. Jmenoval se původně Vilda Sráč, ale protože
byl původem Polák, ihned po revoluci se úředně
přejmenoval na Wilhelm Sracze, protože to na vizitce
lépe vypadalo.
„Věříš v Boha, pitomče?“ zeptal se pana Beránka
jeden z podnapilých policistů na stanici. „Protože jestli
ne, tak jsi v prdeli. Přiznal ses, že jsi ten kufřík držel,
takže teď už ti nepomůže ani svěcená voda. Stejně žádná
svěcená voda neexistuje, to je jen takový podfuk na ty
pitomé věřící, klidně si udělej chemický rozbor. Nijak se
neliší od normální vody, musím to vědět, můj fotr je
kněz. Jo a kromě toho máš právo nevypovídat, je ti to
jasné ty holomku?“
Potom šoupli Beránka na samotku a odešli se opít
ležákem do kulturní místnosti, když si před tím trošku
zajezdili na otočených židlích. Pak už se jen těšili na
152
úplatek, který jim vyděšený pan Beránek ráno jistě
nabídne.
„Pane Bože, pomoz mi!“ klesl na kolena zoufalý
pan Beránek.
„My si tykáme?“ ozvalo se po chvíli z prostoru.
„Pásli jsme snad spolu nějakou smrtelnou havěť?“
„Bože, odpusťte mi, už nikdy si to nedovolím,“
vyděsil se Beránek.
„To byl vtip,“ přerušil ho hlas. „Klidně si
můžeme tykat, stejně je to jedno. Teď na tebe ale nemám
čas. Právě hraje Chelsea s Arsenalem a já mám vsazeno.
Zavolej mě po desáté,“ vysvětlil mu hluboký hlas,
přicházející jakoby odevšad.
„Jsem nevinen,“ zaštkal zadržený. „Nikdo jiný už
mi nedokáže pomoci.“
„Tak zmlkneš už? Říkal jsem ti, že se máš ozvat
až po desáté! Víš o tom, že jsi pouhý smrtelník? Že
jednou zemřeš?“
„Vím,“ odvětil překvapeně zmatený pan Beránek.
„Každý to ví.“
„A chtěl by sis to vyzkoušet hned teď?“ zeptal se
ho potměšile Bůh.
„Nechtěl,“ zamyslel se oslovený.
„Tak neotravuj a čekej!“
Kleofáš tedy čekal. Po desáté sepjal ruce a spustil:
„Pane na Nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království
tvé, buď vůle tvá, jak v nebi, tak…“
„Vždyť už jdu,“ zavlnil se vzduch a před
Beránkem se objevil vousatý mladík s trnovou korunou
na hlavě, oblečený v dost špinavém hadru z
předminulého tisíciletí. „Fotřík je nasraný, protože
prohrál, proto poslal mě. Jsem nějakej Ježíš, možná už jsi
153
o mě slyšel. Jo a mimochodem, nebesa nemusíš
vyslovovat s velkým N, stejně to v řeči nikdo kromě mě
nepozná.“
„Ty jsi samotný…“
„Jo, jsem úplně samotný Ježíš Kristus. Divíš se že
umím česky, co? To jsem pochytil právě tady, na
Stodolní ulici v Ostravě, vždycky tady něco seženeš k
hulení. Mimochodem, víš co by mě zajímalo? Napadlo tě
někdy, že žádný Bůh není?“
„Nikdy!“ dušoval se ten chudák.
„A nelžeš tak náhodou?“ ušklíbl se Ježíš.
„Trochu jo,“ připustil pan Berának. „Ale každý
přece pochybuje. To je normální.“
„No dobře. Tak co po mě vlastně chceš?“
„Pane, byl jsem křivě obviněn,“ začal si stěžovat
Beránek. „Zavřeli mě za něco, co jsem vůbec neudělal.“
„To se mi stalo taky,“ odbyl ho Ježíš a začal si
balit jointa z myrhy. „Zhruba před dvěma tisíci lety, teď
už na to ani nemyslím.“
„Vždyť mě odsoudí,“ pokračoval zoufalý pan
Beránek.
„Mě taky odsoudili a ještě navíc přitloukli na kříž,
kámo,“ dal si páva Ježíš. „V porovnání se mnou si na tom
ještě skvěle.“
„Ale co bude s mou rodinou?“ kvílel Beránek.
„Zmákne to, žádný strach,“ pokračoval v hulení
Ježíš. „Na mou popravu se musela dívat dokonce i má
matka a taky to zvládla. Lidi toho vydrží, když jde o cizí
utrpení, až by ses divil.“
„Ale co mám tedy dělat?“
154
„Nic,“ zasmál se nahlas Vykupitel. „Nedělej
vůbec nic, je to prostě osud. Teda, vlastně Osud,
s velkým O, chápeš?“
„Můj otec je náměstek ministra, možná by mi
mohl pomoct,“ chytal se stébla Beránek.
„Můj otec je Bůh a taky nic neudělal,“ ušklíbl se
Ježíš. „Děcka potřebují dostat lekci, jinak zvlčí. To už
jsem dávno pochopil.“
„Takže jsem…,“ zamyslel se Beránek.
„Přesně tak,“ skočil mu zvesela do myšlenek
Ježíš. „Jsi v prdeli! Proti Osudu totiž není obrany, to už
jsem zjistil dávno. Chtěl si ještě něco?“
„Ani ne,“ zamumlal Beránek.
„Tak se drž, kámo. Víš, jak to vždycky říkám,
ne?“ mrkl na něj Ježíš a zaujal vznešenou pózu.
„Blahoslavení ti, kdož touží a žízní po spravedlnosti,
neboť oni nasyceni budou. Hm! Nebo to byli ti chudí
duchem? Sakra, už v tom mám trošku chaos.“
155
Záhada Titaniku
Díky neuvěřitelné shodě okolností se mi jednou
dostala do ruky kniha o numerologii. Pozorně jsem si ji
přečetl a s překvapením zjistil, že tato odstrkovaná
pavěda řeší mnoho nerozluštěných záhad minulosti.
Abych vám to demonstroval na skutečném případu,
pokusím se nyní přesně a do důsledků vysvětlit průběh
nejslavnější námořní katastrofy všech dob.
Zbrusu nový parník Titanik vyplul na svou první
a zároveň poslední plavbu 10. dubna 1912 ze
Southamptonu. Už u toho je dobré se pozastavit. Proč
nevyplul z jiného přístavu? Proč zrovna z přístavu
Southampton? Sečtěte si však počet těch písmen a chvíli
nad tím podumejte. Nic vás nenapadá? No přece, k počtu
písmen tohoto přístavu je možno připočíst číslo 2 a
dostáváme varovnou třináctku, odpradávna přivolávající
tragédie!
I datum je krajně podezřelé. Zrovna 10. dubna
1912. Součtem, případně rozdílem, násobkem, nebo
podílem těchto čísel, bychom jistě, při troše snahy,
dostali nějaký varovný výsledek. Lze postupovat
kupříkladu takto: 10 (desátého) plus 4 (duben) je 14. To
celé vynásobeno 19 (první polovina letopočtu) je 266,
děleno 12 (druhá polovina letopočtu) je 22, 666 666 700.
Toto číslo stačí pouze vydělit číslem 1, 705 128 205 a
výsledkem je opět číslo třináct. Už jsme si řekli, co to
znamená. Klidně si to zkuste, vyjde vám to taky.
156
I přes tyto varovné signály se celkem
nepochopitelně nalodilo 2 201 osob bez sebemenšího
pocitu nebezpečí. A mimochodem, stačí jen toto číslo
opět vydělit, tentokrát pro změnu prostým číslem 169,
307 692 300 a ejhle, máme tady opět onu varovnou
třináctku. Je vůbec možné, aby se opravdu jednalo o
náhodu? A proč nikoho nenapadlo počet pasažérů číslem
169, 307 692 300 vydělit? To je skutečně záhada.
V neděli 14. dubna večer mířil Titanik plnou
parou vstříc uvolněným ledovým krám ze severu. Zhruba
dvacet minut před půlnocí zpozorovala dvojčlenná hlídka
ve vraním hnízdě temný obrys před lodní přídí a
okamžitě mezi nimi vypukla zuřivá hádka ohledně
původu neznámého předmětu, zakončená sázkou. První z
nich tvrdil, že jde o vrak lodi, druhý trval na ledovci.
„Podívej se, přímo před námi je obrovský
ledovec!“ drcnul Fred do svého kamaráda, známého jako
Lee.
„Kdepak, je to určitě nějaká loď,“ opáčil klidně
Lee. „Kde by se vzal na severu ledovec?“
„Loď není tak hrbolatá,“ zadumal se Fred. „Už
jsem pár lodí viděl.“
„Tak se vsaď!“ provokoval ho Lee. „Vsaď se,
srabe.“
„Taky že jo, vsázím boty na ledovec!“ nechal se
vyprovokovat Fred.
„Já vsázím flašku whisky na starou loď!“
trumfnul ho Lee. Oba pak napjatě zírali do tmy před
sebou. Po několika minutách si Lee zklamaně
povzdechnul, šlo skutečně o ledovec a sázka byla
prohrána. Hned nato Titanikem otřásl náraz.
157
Z těchto skutečností je zřejmé, že srážce již nešlo
předejít. Téměř ihned po nárazu se na můstku objevil
rozespalý kapitán Smith a šetrně probudil kormidelníka.
Společně potom hleděli do tmy, což je jeden z možných
způsobů chování posádky po srážce lodi s ledovcem.
Bohužel už se stejně nedalo nic jiného dělat. Do
podpalubí začala okamžitě vnikat voda a bylo nutno
vydat rozkaz k opuštění lodi.
Mezi další komické aspekty patří známý fakt, že v
záchranných člunech nebylo dost místa pro všechny
cestující. Tuto srandovní skutečnost ovšem bylo možno
zjistit pouhým odečtením čísla 106 770 876 od druhé
mocniny váhy kotvy. Jak už sami jistě tušíte, opět to
nikoho nenapadlo. Kdyby si s tímto jednoduchým
příkladem ale někdo dal tu práci, dospěl by znova k
varovnému číslu třináct a to by ho snad už donutilo sečíst
počet osob na palubě, vydělit ho počtem člunů a
uvědomit si u toho jejich kapacitu.
Přibližně hodinu po nárazu konečně začali první
znuzení milionáři váhavě nastupovat do záchranných
člunů, nebezpečně se houpajících nad tmavou hladinou.
Je zvláštní, že se utopili zrovna chudáci a boháči vyvázli
bez újmy, jelikož, jak zjistila vyšetřovací komise,
podmínky k záchraně byly pro všechny stejné.
Titanik se potopil 15. dubna 1912 ve 2:20 hod
ráno. Na místě katastrofy zůstalo jen několik
záchranných člunů, do poloviny zaplněných boháči a
jejich psy. Ti byli o několik hodin později vyloveni na
pomoc přivolaným parníkem Carpathia. Potvrzením
dosavadních dedukcí je prostý fakt, že odečteme li od
počtu písmen této lodi počet jejich šroubů (2), dostaneme
číslo sedm, což jak jistě každý uzná, je číslem šťastným.
158
Ihned po příjezdu zachráněných trosečníků do
New Yorku začalo přísné vyšetřování, zakončené
odbornou zprávou podplacené komise. Výsledek?
Většina členů posádky v osudný okamžik tvrdě spala a
tím pádem nikdo neví, jak k té srážce vlastně došlo. A tak
na světě přibyla další z nevysvětlitelných záhad a
současně nepochybný důkaz o existenci věcí mezi nebem
a zemí, o kterých nemáme zatím ani potuchy.
159
Pro dobrotu na žebrotu
Podnapilý motorkář Waldemar Suchoprd narazil
ve stovce do cisterny s lihem a rozplácl se na Dé jedničce
s vyhřezlým mozkem, který stejně většinou nepoužíval.
Proč narazil zrovna do cisterny s lihem se zatím s jistotou
neví, ale světaznalí policisté spekulují o tom, že
podnapilého Suchoprda podvědomě přitáhl její zápach.
Ihned po havárii se na místě shromáždil intelektuálně
naladěný dav čumilů, jako ostatně pokaždé.
„Je mrtvý?“ zeptal se někdo v davu přihlížejících
čumilů a naklonil se nad tělo. „Nevíte náhodou někdo jak
to bezpečně zjistit?“
„Podle mě už je úplně tuhý,“ šťouchl do ležícího
motorkáře svou hůlkou místní zvědavý důchodce. „Po
šťouchnutí se vždycky pohnou.“
„Taky vsázím na smrt,“ ozvala se starší paní,
které trvalo nejméně minutu, než se protlačila do první
řady. „A to je dobře! V nemocnicích není dost místa pro
všechny! Mladí lidé by neměli vůbec stonat, ale hned
zdechnout, aby nezabírali místo těm skutečně
nemocným, jako jsme my důchodci!“
Všichni mladší se po ní podívali a začali
nesouhlasně bučet.
„Myslela jsem jenom takové ty drzé mladé lidi, ne
vás osobně,“ upřesnila to babička. „Hlavně ty mladé
agresivní motorkáře!“
„A proč si myslíš, že je mrtvý, dědku?“ zeptal se
náhle šťouchajícího důchodce nejlepší kamarád
160
nešťastného Suchoprda, který jel na motorce za ním a po
srážce zastavil. „Chceš po držce?“
„Nechci po držce,“ vymlouval se děda. „Prostě
jsem jen vyjádřil svůj názor, jak je to v demokracii
obvyklé. Šťouchl jsem do něj a on se ani nehnul.“
„Tak táhni do prdele, než šťouchnu já do tebe,“
odplivl si motorkář a zapálil si jointa. „My všichni tady
počkáme na policajty, než to vyšetří.“
„To je pravda,“ opáčila babička, která už se
jednou projevila. „A všichni přítomní by měli dostat test
na drogy.“
„Výborný nápad,“ opáčil po chvíli přemýšlení
nejlepší kamarád motorkáře a briskně nastartoval svou
motorku. „Doufám, že viníkem nehody bude jako vždy
nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky,“ dodal
ironicky a raději odjel.
„No a my se mezitím můžeme postarat se o
osobní věci toho nebožtíka, ne?“ navrhnul nadšeně
mladík s dredy, který už si nějakou dobu prohlížel
zánovní helmu, ležící v příkopu. „Samozřejmě jen proto,
aby se neztratily!“ dodal, když se po něm ostatní
podívali.
„To je ale hluboká pravda,“ vmísil se jim do
hovoru další příchozí důchodce a helmu okamžitě sbalil.
„Dneska se nedá nikomu věřit. Když zemřel při havárii
na motocyklu můj nejstarší syn, tak se policie při
předávání těla dušovala, že jel na motorce jen ve slipech.
Značková bunda, rukavice, helma, všechno bylo pryč.
Takhle si to alespoň vynahradím.“
„Výborný nápad!“ začali se najednou hemžit
všichni přihlížející a sklonili se nad mrtvým motorkářem.
Zanedlouho zmizely hodinky, potom bunda a než se
161
všichni nadáli, nebožtík ležel na asfaltu pouze v tričku a
spodním prádle.
Po prohledání bočních kapes motorky někoho z
čumilů napadlo zavolat pohřební službu a ona k
překvapení všech přihlížejících skutečně přijela.
Vyskočil z ní mladík v tričku s cynickým nápisem: „Vaše
smrt, naše radost,“ a poklekl k bezvládnému
Waldemarovi, kterému vytékala z lebky odporná bílá
hmota, plná nyní již zbytečných informací o pravidlech
silničního provozu.
„Bohužel ještě nezemřel, je pouze v bezvědomí,“
oznámil odborně všem přihlížejícím. „Jeho zranění jsou
zatím zcela neslučitelná se smrtí. Stále mi tady jen chrčí,
co s ním mám dělat?“ dodal a rozhlédl se kolem.
„Já tady mám nějaké vitamínové tabletky,“
odvážila se ozvat dáma středního věku. „Stejně mi
nechutnají, tak byste mu je mohl dát. Možná mu to
pomůže.“
Mladík z pohřební služby si odborně odplivl a
vrátil se do auta.
„Živé neberu,“ prohlásil po chvíli přemýšlení a
vytáhl z kapsy mobil. „Někdo z vás mi bude muset
zaplatit benzín, protože jsem vyjel zbytečně. Asi to bude
ten dobrák, který mi zavolal. Naštěstí mám v mobilu
uložené jeho číslo, takže kdyby se nechtěl přihlásit
dobrovolně, budu muset informovat šéfa.“
„To jsem byl já,“ vystoupil z davu jeden z čumilů.
„Ale nevím, proč bych měl něco platit.“
„Protože jinak si tě Sergej podá!“ pousmál se
mladík a ukázal směrem k autu, kde seděl podsaditý
rambousek. „Víš kdo to je Sergej? Tak raději drž hubu,
162
svědku! Podnikání se smrtí totiž není sranda,“ dodal a po
zinkasování dvou stovek okamžitě odjel.
„Na co čekáte, zavolejte záchranku,“ vykřikla
jedna paní a smutný pán, který právě nedobrovolně
zaplatil, znovu váhavě přiložil mobil k uchu.
Po nějaké době přijela záchranná služba s
ozbrojenou ochrankou a všichni vyskákali z vozidel,
přičemž briskně vyložili i několik drahých lesklých
přístrojů, které byly sice úplně k ničemu, ale mělo to
lidem zdůvodnit, proč platí tak vysoké zdravotní
pojištění. Zapojili motorkáře Suchoprda na respirátor a
sestra mezitím vysílačkou ověřovala, jestli má pacient
zaplacené zdravotní pojištění.
„Nemá, pane doktore,“ zavolala po chvíli z
vozidla a doktor okamžitě vypnul respirátor. Potom si
zapálil cigáro, přetáhl přes hlavu zraněného motorkáře
igelitový pytel a po několika minutách pozorování
pacienta houkl do davu.
„Který pitomec nás volal?“ zeptal se davu.
Smutný pán zvedl ruku.
„Tak v tom případě samozřejmě zaplatíte výjezd,
protože ten pacient právě zemřel!“ ukázal na něj
nemilosrdně prstem lékař. „Nemohl jsem nic dělat, jeho
zranění byla zcela neslučitelná s životem.“
„Ale vždyť já jsem jenom zavolal pomoc,“ koktal
smutný pán.
„Přesně tak a to byla ta chyba,“ seřval ho doktor.
„A žádné výmluvy, jinak volám policii!“
Když smutný pán stále odmítal zaplatit, vytáhl
lékař mobil a zavolal. Dav mezitím škodolibě zabránil
smutnému pánovi v odchodu.
163
„Kde je ten výtržník?“ otázal se po nějaké chvíli
čekání právě dorazivší poručík Koleno.
Všichni ukázali prstem.
„Pojď sem, ať si tě prohlédnu,“ usmál se Koleno a
uchopil smutného pána pod krkem. „Tak ty si ze mě
budeš dělat šoufky?“
„Pane poručíku, vždyť já jen…“
„Já už tě odnaučím skákat mi do řeči!“ zařval
poručík a seřezal smutného pána obuškem. S jeho
naložením do policejního auta mu ochotně pomohl lékař,
se kterým si potom spolu plácli dlaněmi o sebe. Hned
nato se poručík Koleno otočil k přihlížejícímu davu a
žoviálně prohlásil.
„Co tady okouníte, občané, my musíme pomáhat
a chránit, zatímco vy máte veget! Tak mi někdo pučte
křídu, ať si můžu toho motorkáře obkreslit a rozejděte se
domů. Tady pro vás není nic k vidění!“
164
Zvrácenosti se meze nekladou
Ministr pro Místní útlak, velevážený buran a
zbohatlík Blahomír Fouňa, se přestal muchlovat se svou
slabomyslnou sekretářkou Vilmou Unylou a hodil
kalkulačkou po svém tajemníkovi a šoférovi v jedné
osobě.
„Za co si tě platím, pohůnku?“ zařval na něj
arogantně, jak už je to v dnešní osvícené době u politiků
obvyklé. „Jestli si myslíš, se podělám z tvé vysoké školy,
tak to ani náhodou, jsem totiž dělnického původu,
chápeš? Schválně, kolik váží čáp, víš to vůbec,
chytrolíne?“
„Tak to nemám ani ponětí, pane ministře,“
opovážil se odpovědět jeho tajemník a šofér v jedné
osobě, doktor ekonomie Otakar Úlisný. „Teorii čapích
vah a rozměrů jsme na ekonomické fakultě nebrali.“
„No tak to vidíš, hlupáku!“ zachechtal se ministr.
„Je jen tvojí chybou, že vysokoškoláci hrají ve vysoké
politice vždy jen druhé housle! A víš proč? Protože o
skutečném životě vědí tak leda jedno velké akademické
hovno, jelikož nebyli disidenti, jako já a Vašek. Víš
vůbec, kdo to je můj starý kamarád Vašek?“
„Jistě že to vím, pane ministře,“ servilně opáčil
pan tajemník. „Bývalý pan prezident Havel, nyní již
bohužel zesnulý.“
„Tak si dávej bacha,“ pousmál se ministr a dál se
věnoval Vilmě.
165
„A není čas věnovat se problematice sociálně
slabých občanů v regionech?“ pokoušel se ho přimět
k práci jeho tajemník.
„Cože?“ zařval po něm ministr. „Ty jsi ještě tady?
Tak jak mi vysvětlíš, že sociálně slabí přežili další měsíc,
co? Kdyby chcípli, ušetřilo by se za podporu
v nezaměstnanosti! Od dnešního dne už nedostanou ani
floka!“
„Provedu, pane ministře!“ postavil se do pozoru
pan doktor Úlisný. „Jsou sice velmi odolní, ale mám
plán, který to vyřeší. Přesídlíme je na periferie malých
měst, ať se starají tamější komunální zastupitelé. Tomu
říkám konstruktivní řešení.“
„O žádný plán se tě nikdo neprosil, ty jelito!“
usadil ho pan ministr. „Na přemýšlení jsem tady já a
Vilma,“ dodal a posadil si nažhavenou sekretářku Vilmu
na klín. „Kromě toho jsem už několik dní neviděl
pořádný úplatek, tak s tím něco dělej!“ utrousil při
dýchání na razítko. Hned nato začal razítkovat jako
šílený, aby udělal na Vilmu dojem.
Ministr Blahomír Fouňa se dostal k moci díky
známostem, které si udělal ve vězení za minulého
režimu. Po revoluci jen navštívil bývalé kamarády
z basy, nyní elitu společnosti a ti mu ze staré známosti
sehnali pěkné místečko. Není to marné, ochraňovat jako
kápo v kriminále politické vězně, nikdy nevíte, kdo
z nich bude za pár let prezidentem. A když už se jednou
chytíte ve státní správě, už tam zůstanete.
Natvrdlý kriminálník Fouňa naprosto netušil, co
by měl jakožto ministr dělat a proto se věnoval výhradně
razítkování. To mu alespoň dávalo nějaký smysl.
Vždycky takhle po ránu si posadil Vilmu na klín a
166
společně razítkovali jako smyslu zbavení až do oběda,
aniž by vlastně doopravdy věděli, jestli právě něco
schvalují, nebo zamítají. Jeho tajemník a šofér v jedné
osobě si tedy znovu sednul a zapálil si doutník. Potom se
unaveně opřel do křesla. Život státních zaměstnanců je
tak vyčerpávající, povzdechl si.
Mezitím se ve Státním vězení pro nenapravitelné
intelektuály, jak se dnes říká blázinci, schylovalo k
tragédii. Bývalé disidenty s odhodláním nyní vystřídali
disidenti s morálkou. Básnířce Krasomluvě Vláčné se
nepodařilo najít rým na slovo kůň a propadla
trudomyslnosti. Už dávno se chtěla živit jako básnířka,
ale stále se jí nedařilo najít nějaké souzvučné slabiky.
Zdálo se, že je odsouzena k psaní volným veršem, což je
osudem každého básníka, který má problémy s rýmem a
talentem.
„Tůň, blbko,“ napovídali jí všichni bachaři, ale
Krasomluva byla příliš rozrušená. Strnule koukla před
sebe, v očích fanatické zanícení. Do blázince se dostala
za týrání zvířat. Jelikož neměla ráda psy, chodila venčit
svou zlatou rybičku. Po nějakém čase jí však ta rybička
uhynula z důvodu strašných odřenin na bříšku a
Krasomluva byla zatčena městským policistou.
Následkem této tragédie se Krasomluva zhroutila a v
psychiatrické léčebně se pokusila o kariéru politika.
„Jsem umělkyně, tudíž jsem k práci v parlamentu
nejlépe disponovaná,“ vysvětlovala svému psychiatrovi.
„Běžní lidé k tomu předurčeni nejsou, jelikož zcela
postrádají vyšší cíle!“
„A jaképak vyšší cíle máte vy?“ zeptal se jí
ošetřující lékař.
„Osvobodit velryby!“ vykřikla Krasomluva.
167
„Vážně? A proč si myslíte, že nejsou svobodné?“
zkoušel jí vlídně domlouvat lékař. „Plavou si sem a tam,
jak se jim zrovna zamane.“
„Nemají volební právo!“ rozčílila se jako vždy
Krasomluva, když si vzpomenula na své poslání
feministky. „Lovíme je jen pro tuk a trochu té zábavy,
vždyť je to proti vesmíru!“ začala povykovat a lékař jí
okamžitě aplikoval další dávku antidepresiv. Potom, už
sám v kanceláři, si povzdechl: „Zřejmě bude zvolena. Je
tak tupá, že to musí voličům imponovat.“
Měl pravdu. Mezi umělci a politiky není žádný
rozdíl, oběma jde jen o dividendy, které vytáhnou z toho
pitomého publika pomocí hysterických záchvatů. Proto
spolu taky tak dobře vycházejí. Navíc se v parlamentu
moc přemýšlet nemusí, mafie, která vám zaplatila barák i
auto už vám řekne, jak máte hlasovat.
„To bude krása, až budu ministryní,“ pomyslela si
nahlas Krasomluva, když ji zřízenci vedli v kazajce na
toaletu. „Oduševněle přemítat o blahu národa a dělat
všechno pro ekonomický růst své vlasti, to bude můj
budoucí život. Navštěvovat poslaneckou kantýnu a u
levné becherovky ledabyle řídit chod celé země. Už se
těším, až budu v té báječné vyšší společnosti, kde se jistě
právě i nyní inteligentně rozhoduje o radostných zítřcích
veškerého lidu.“
„Správně Krasomluvo,“ domlouval jí otcovským
hlasem jeden z ošetřovatelů. „Teď uděláme e-é do
rendlíku a potom půjdeme zase zpátky za zasedání, že?“
„Jsi na řadě!“ zařval právě v tu chvíli o několik
kilometrů dál ministr Místního útlaku na svého prvního
tajemníka. „Razítkovat musíme všichni, za to jsme
placení.“
168
„Provedu, vaše blahorodí,“ zvedl se doktor Úlisný
z křesla, sedl si vedle šéfa a začal zběsile razítkovat. Ten
mezitím pozoroval jeho třesoucí se temeno a byl šťastný
ze své mocenské převahy. Nic na světě člověku takhle po
ránu nezvedne náladu, než servilní projevy podřízených.
Stejně jsou tady jen proto, aby vyplnili nudu v prvním
volebním období. Pak se stávají kolegy, alespoň ti, kteří
tu šikanu vydrží.
Život politiků je totiž skvělý, jestli to náhodou
nevíte, ale nic pro umělce a intelektuály. Ti musejí
usilovat o tvorbu, brát ohled na vkus publika a při
neúspěchu odejít bez honoráře. To zvrácenostem v
politice se meze rozhodně nekladou. Na to můžete vzít
jed, nebo se podívat na libovolný záznam z Poslanecké
sněmovny, což je v podstatě totéž.
169
Pohádka Julejmánská
Král Leopold téměř pátý si znechuceně prohlížel
své zasviněné brokátové spoďáry a proklínal kuchaře
Huberta, který úplně zapomněl na jeho peristaltickou
reakci na mléko a udělal mu k snídani krupičnou kaši.
Téměř pátý byl proto, že jeho staršího bratra, Leopolda
čtvrtého, královna matka potratila, tudíž byl náš Leopold
ve skutečnosti čtvrtý, ale moc nechybělo a byl by pátý.
Proto si nechával říkat Téměř pátý, částečně z piety
k potracenému bráchovi, částečně proto, že se rád
povyšoval.
Na ostrově Julejmán bylo po celý rok pěkné
počasí, tudíž tam nikdo nikdy nepracoval a všichni se jen
tak poflakovali po plážích a brali sociální dávky, jak už
to tak v zemích s pěkným počasím bývá zvykem. Maká
se jenom tam, kde je zima, nebo totalita, což jsou jediné
dvě věci, které dokážou hnout přirozenou lidskou leností.
Jediný kdo na Julejmánu doopravdy pracoval byl král
Leopold. Jeho práce spočívala v objíždění svého
království a buzerování poddaných, tj. obyvatelů všech
sedmi hliněných chýší, které stály v kruhu kolem jeho
luxusní bambusové chýše uprostřed.
„Vážení poddaní,“ promlouval k nim pak každé
ráno. „Nechtěli byste zaskočit na pole, trošku ho poorat a
něco zasít?“
„To bychom teda nechtěli,“ ozvalo se sborově ze
všech chýší. „Orat a sadit je pěkný opruz!“
170
„Ale já jsem váš král a přikazuji vám to!“
pokoušel se zjednat si autoritu Leopold.
„A proč jsi vlastně král zrovna ty?“ položil mu
základní otázku jeden z místních pobudů, opírajících se o
nejbližší chýši.
„Z Boží vůle,“ prohlásil důstojně král Leopold.
„To se kdysi rozhrnula Nebesa a Boží prst ukázal na mé
Předky, aby vládli této Zemi.“
„Takové kecy stojí za svěcené hovno!“ opáčil
pobuda. „Tvojí rodině se prostě jen nechtělo makat a
proto si vymyslela tenhle příběh. A taky vám to vyšlo,
takže já už na vás seru a orat odmítám.“
Celá vesnice se rozesmála.
„No dobře, když nebudete orat, nebudeme mít
žádné obilí,“ pokoušel se argumentovat král. „A když
nebude obilí, tak nebude ani chleba.“
„Jdi si orat sám!“ vysmáli se mu poddaní, vědomi
si toho, že král nemá armádu. „A až skončíš, tak můžeš
ihned něco zasadit.“
„No dobře, jak chcete,“ urazil se jako každé ráno
král a vznešeně se vzdálil.
Po objížďce království potom měli spolu s kočím
na oběd koňský salám bez chleba. Královský kočí Hans
totiž trpěl Parkinsonovou nemocí, což se projevovalo tím,
že své koně mlátil bičem, i když zrovna nechtěl, tak
silnou měl třesavku. Po nějaké době pak to koňské
spřežení beznadějně zblblo a tak musel Hans čas od času
jeden párek koní utratit. To bylo důvodem, že cena
koňského salámu byla na Julejmánu za babku a nejedlo
se tam nic jiného.
Jednoho krásného dne, za milého doprovodu
tsunami, však připlul na Julejmán princ Vitold třetí.
171
Vitold třetí byl počítačový génius a přesně tak i vypadal.
Kulatá záda, rachitický hrudník a šest dioptrií. Přijel
požádat krále Leopolda o ruku jeho jediné dcery. Když se
dozvěděl, že princezna Julejmánská má lepru a ruce jí
nedávno odpadly, chvíli zapřemýšlel a požádal ji o nohu.
Princezně Julejmánské namluvil, že je bývalý pornoherec
a ta naivní blbka si ho vzala. Král Leopold téměř pátý
tedy svému novému zeťákovi předal půl království.
„Jsme velice moderní království,“ prohlásil hrdě
král a ukázal na chlápka, který v rohu hliněné chýše
spravoval rybářskou síť. „Kupříkladu tady je náš správce
sítě. Chceme jít s dobou, všude v moderních královstvích
už svého správce sítě mají. Třeba Švédi, nebo Angličané,
ti mají své správce sítí všude.“
„Pche,“ ušklíbl se Vitold. „To není žádný správce
sítě, je to obyčejný rybářský trotl! Musím to vědět, jsem
počítačový génius a počítačových sítí jsem vybudoval
víc, než tady ten pitomec nachytal ryb.“
„A nemohl bys nám tady nějakou menší
počítačovou síť zprovoznit?“ zeptal se ho pan král. „Ať
se mi na královských schůzích kolegové neposmívají?“
„Máš štěstí, tcháne. Na své jachtě mám pár
starších písíček, nějakou Pentium trojku tam vyhrabu,
používám je jako závaží na kotvu. Jsou sice beznadějně
zastaralé, ale pro pitomce Julejmánské pořád dobré.
Mimochodem, mám stížnost! Tvoje dcera se mi při
svatební noci rozpadla na několik částí. Co to jsou za
móresy?“
„Soráč zeťáčku, lepra je svinstvo,“ podrbal se král
Leopold ve vousech. „Ale máme tady dost dobrého
šamana, který ji snad dá za pomoci obvazů dohromady.
A jestli ne, mám ještě syna. Ten je zdravý jako buk a to
172
doslova. U nás v království je zvykem, že po smrti
manželky nastoupí na její místo sestra. Bohužel pro tebe,
princezna má jen bratra a ten už se na tebe mimochodem
ptal.“
„No, jako každý moderní člověk proti
homosexuálům nic nemám, ale jestli se ke mně ten
úchylák přiblíží více než na metr, vystřelím mu mozek
z hlavy,“ odtušil Vitold.
„To ti nepomůže,“ zasmušil se Leopold téměř
pátý. „Můj přihřátý syn Kleofáš je tak tupý, že by si toho
ani nevšiml. Ten výlupek mozek vůbec nepoužívá a
navíc je jako každý idiot neobyčejně fyzicky zdatný.
Vlastně je mi tě trošku líto. Jestli nám tady nevybuduješ
počítačovou síť zdarma, tak vás seznámím a máš
problém.“
Vyděšený Vitold tedy raději přinesl z jachty
několik starších počítačů a hromadu kabelů. Pak se dal
do práce a zanedlouho měl každý obyvatel Julejmánu
v chýši své písíčko.
Naštěstí se šamanovi podařilo princeznu
Julejmánskou slepit dohromady a Vitold mohl dokončit
počítačovou síť s nepoškozeným konečníkem. Ihned nato
vyrazil s princeznou na svatební cestu na své jachtě, když
si ji nechal pro jistotu ještě důkladně ovázat elastickými
obinadly, aby se mu cestou nerozpadla. Kromě intimních
míst, pochopitelně.
Aby se však nevděčnému tchánovi pomstil,
nechal mu tam v chýši, společně s Pentium trojkou, i
menší jadernou hlavici. Tu počítačově odpálil, když byl
padesát kilometrů od břehu. Bohužel, její výbuch
způsobil další menší tsunami, ke kterým poblíž království
Julejmánského občas dochází a převrátil jachtu prince
173
Vitolda dnem vzhůru. Urození novomanželé měli sice
plovací kruh, ale to jim nepomohlo, jelikož žraloci tygří
se na místo ztroskotání dostavili během několika minut,
přilákáni hnijícím masem princezny Julejmánské.
Princ a princezna tedy skončili v žraločím chřtáně
a radioaktivita v království Julejmánském stoupla natolik,
že další pohádka tam vznikne až tak nejdříve za dva
tisíce let. No a pak zazvonil zvonec a další zbytečné
pohádky je konec.
174
Cesta prázdné ruky
Bojová umění jsou v poslední době na vzestupu a
to je myslím moc dobře. Není žádných pochyb o tom, že
každý člověk by se měl umět ubránit potenciálnímu
nepříteli, který na něj zákeřně zaútočí. A nejen ubránit,
ještě mu dát pořádně na pamětnou, aby si to ten útočník
zapamatoval a příště už mu dal pokoj. Dokonce i
v případech, kdy na vás nikdo neútočí, je dobré nějaké to
bojové umění ovládat. Už jen z toho důvodu, abyste
mohli rozličných chytrákům, kteří se ve společnosti
předvádějí svou duchaplností, občas jednu vrazit.
Bojových stylů, které za tímto účelem vzniky, je
mnoho, což je skvělá zpráva pro všechny lidi dobré vůle.
Bylo by chybou se domnívat, že mistři bojových stylů
jsou nějací krutí násilníci, což je mimochodem velice
rozšířený omyl. Právě naopak. Vyznavači bojového
umění jsou duševně vyrovnaní lidé, vyznávající
orientální moudrost a vnitřní klid. Kontaktní sporty totiž
učí lidi nadhledu a sebeovládání. Alespoň to všichni
školení bojovníci neustále nadhazují.
Jako důkaz jsem si pro vás připravil rozhovor se
známým karatistou, který se odehrál v temném prostředí
tělocvičny. Podařilo se mi na cestě do sprch zastavit
jednoho z těch unavených borců, který se právě poklonil
svému boxovacímu pytli a zamířil k šatnám. Na požádání
mi poskytl krátký rozhovor. Jistě vám umožní lépe
pochopit toto nově vznikající umění.
175
„Co vlastně znamená výraz Karate, mistře?“
zeptal jsem se na úvod. „To je nějaké tajné označení?“
„V překladu to znamená Cesta prázdné ruky,“
povýšeně opáčil onen borec. „Tím se má naznačit, že
bojovníci nepoužívají vůbec žádné zbraně. Nad
protivníkem získávají navrch hlavně klidem, duševní
vyrovnaností a mentální převahou. Sebeovládání je
v bojovém umění velmi důležité!“
„A jak se to projevuje?“ ptám se dál, vytahujíc
zápisník. „Ptám se z toho důvodu, že podobný názor je u
bojovníka dost překvapující.“
„Sebeovládání získávám hlavně bohatým
vnitřním rozjímáním před bojem a duševní pokorou,“
poučil mě mistr. „Například, když mě chce protivník
udeřit, naznačím pohyb doleva, potom uhnu doprava a
kopnu ho do ohryzku. Jakmile se mu podlomí nohy,
zasáhnu ho úderem loktu do spánku a na zemi ho pak
zneškodním kravatou. To ho většinou umravní. A jestli
se ještě hýbe, zasadím mu tygří úder vedený na oči, což
ho spolehlivě oslepí.“
„Hm, to zní dost jednoduše,“ pokoušel jsem se
zaznamenat každé jeho slovo do svého zápisníku. „Ale
když narazíte na vyrovnaného protivníka, tak to asi
takhle snadné není, že? Musíte jistě použít veškerou vaši
vnitřní sílu, je to tak?“
„To máte pravdu,“ zamyslel se mistr. „Vnitřní síla
je velmi důležitá. V případě, že se mi postaví školený
bojovník, nejprve se snažím odhalit jeho slabinu. Je to
v podstatě takový souboj intelektů. Nejprve se mu dlouze
dívám do očí, snažím se odhalit jeho záměry a pak ho
kopnu do spánku. Když se ještě hýbe, dám mu loktem do
krku a celou kombinaci zakončím ranou do brady, čímž
176
ho zbavím vědomí. Když pak bezvládně leží, tak mu
kleknu na prsa a snažím se zlomit klíční kosti.“
„No teda!“ vyhrkl jsem obdivem. „To si jistě
vyžaduje ohromné duševní soustředění, že?“
„Jistě, to je snad jasné!“ zafuněl mistr. „Nejprve
strávím dlouhé hodiny meditací v úplné samotě a teprve
potom jdu do ringu, kde se snažím ihned protivníka
zneškodnit kopem na srdce. Potom zaútočím pěstí na
hrtan a nakonec ho jestřábím úderem do nosu pošlu
k zemi.“
„A není to ale příliš nebezpečné?“ pokračoval
jsem ve výslechu.
„Vůbec ne,“ mávl rukou bojovník. „Chráním si
prsty koženou rukavicí, takže se mi nemůže nic stát.
občas vykloubený malíček, ale to je v pohodě.“
„Myslel jsem jako nebezpečné pro vašeho
protivníka,“ upřesňuji dotaz.
„Jak to myslíte?“ zeptal se udiveně mistr a
rozhlížel se kolem.
„No jestli mu tím nemůžete nějak ublížit?“ ptám
se ho znova. „Vy sice máte pěst chráněnou rukavicí, ale
on nos chráněný nemá.“
„Samozřejmě, že ten nos krytý nemá, to by přece
jinak nemělo žádný smysl, abych ho tam mlátit, že?“
zasmál se mistr. „A když to nevyjde s nosem, tak ho
kopu do brady, do krku, popřípadě do spánku. Velmi
dobré jsou i údery do břicha, nebo do vnitřní strany
stehna. Za tímto účelem používám mnoho orientálních
modliteb, aby se mi útok vydařil. Duchovní stránka boje
je velice důležitá.“
„Myslel jsem tím, jestli pomýšlíte na etiku boje.
Je to vůbec etické, mlátit lidi jako žito?“
177
„To rozhodně ano!“ rozohnil se mistr. „Vysoké
kopy jsou velmi estetické. Diváci to mají rádi. Často se
mi tímto způsobem podaří inzultovat soupeře už
v prvním kole. Útočím především na spánek a kořen
nosu. Když se to nepodaří, zaměřím se na kopy do žeber.
Na konec kola pak pravidelně provádím otočku s kopem
patou do čelisti soupeře. To hodně zabírá!“
„Ale pořád nechápu, jak se projevuje ta vaše
vyrovnanost a sebeovládání, o kterém hovoříte?“
„No to je snad jasné, to jsou mi otázky,“ změřil si
mě bojovník. „Jste normální? Přece v tom, aby mě
protivník nezasáhl jako první, jinak bych měl problémy.
Lepší je zaútočit ještě před tím, než si rozmyslí, co chce
vlastně dělat. Přímý útok na oči ho většinou pořádně
rozhodí a taky rána pěstí do ucha je dobrá. Z boje sice
přímo nevyřadí, ale zato pořádně bolí. Tím toho pitomce
vyvedu z vnitřního klidu a nakonec ho dostanu kopem do
týla.“
„Tak to je asi tak všechno, děkuji za rozhovor,“
dodal jsem a sklapl zápisník.
„To ani nechcete vědět, co dělám s protivníky,
kteří si kryjí hlavu a krk?“ zeptal se mistr a zkušeně mě
chytil za levou klíční kost.
„Děkuji, to už mi stačilo,“ loučil jsem se podáním
pravice. „Mimochodem, dost to bolí, mohl byste mě
pustit?“ povídám mu.
„Lámu jim klouby na nohách, protože si je tím
pádem nemůžou krýt,“ pokračoval mistr, když mě pustil.
„Boční úder na vnější stranu kolena taky spolehlivě
přetrhá šlachy a to je většinou jejich konec.“
„Děkuji, už vím dost!“ chystal jsem se k odchodu.
„Na článek do docela stačí.“
178
„Problém ale nastane, když je soupeř zkušenější a
zvedne nohu. To pak musím zaútočit na trup,“ naznačil
mistr ránu. „Vhodné jsou tvrdé kopy na spodní žebra.
Když se podaří nějaké to žebro zlomit, je to paráda!“
„To už stačilo, mistře!“ zvýšil jsem hlas. „Už toho
vím dost.“
„Komu skáčeš do řeči, ty ratlíku?“ naklonil se ke
mně mistr. „Mám ti jednu vrazit?“
„Prosím?“ opáčil jsem, značně pobouřen. „Nezdá
se vám, že se chováte jako hulvát?“
„Ještě jednou otevřeš tu svoji pitomou kušnu tak
se neovládnu,“ rozeřval se bojovník, bez ohledu na svůj
vnitřní klid. „To ze mě děláš hlupáka? Já s tebou mluvil
slušně a ty mě budeš točit? Raději vypadni, než tě
spráskám jako čolka.“
„Říká se čokla...“
Zbytek jsem neslyšel. Probudil jsem se až po
dvou dnech v nemocnici. Zřejmě jsem příliš pokoušel
mistrovo sebeovládání. Je ale jasné, že měl situaci pod
kontrolou. Důkazem je, že jsem nezemřel a už po dvou
týdnech jsem mohl opustit nemocniční pokoj. Hned nato
jsem se přihlásil do místního boxerského klubu, abych
propříště nebyl v podobných intelektuálních diskusích
takový nekňuba.
179
Čistému vše čisté
Povím vám na rovinu, že to není žádná sranda,
být špičkovým popelářem. Každý od vás očekává
perfektně odvedenou práci, bez ohledu na problémy s
počasím a bezdomovci, kteří nám profíkům dost často
fušují do řemesla. Běžní lidé zkrátka nemají ani ponětí,
jak je práce popeláře vyčerpávající a jak úzce je spjatá s
disciplínou a smyslem pro pořádek. To je zřejmě i ten
důvod, že nepožíváme takové vážnosti, jakou bychom si
zasloužili.
S uklízením odpadků jsem začal už jako kluk na
základce. V šesté třídě jsem si poprvé s hrůzou povšiml,
že mí spolužáci často odhazují sáčky od svačin v šatnách
pod lavice a to mě velmi trápilo. Dvě noci jsem nemohl
spát. Nakonec jsem se rozhodl zjednat pořádek sám,
začal je sbírat a odhazovat do popelnic. Tehdy jsem si
naivně myslel, že jsem problém komunálního odpadu na
planetě vyřešil, to až později jsem pochopil, že
problematika nakládání s odpady je mnohem složitější.
Má kariéra popeláře započala v osmnácti letech,
když jsem vyhrál hned svůj první konkurz. Byli jsme dva
kandidáti, ale můj konkurent to rychle vzdal. Neprošel u
zkoušky manuální zručnosti z důvodu nějaké psychické
poruchy, nebo co, jelikož se uprostřed kutálení cvičné
popelnice z ničeho nic nekontrolovatelně rozesmál a
odešel. Rutinní kutálení popelnice sice vypadá snadno,
ale není to taková brnkačka, jak si amatéři myslí.
180
Nejprve jsem dělal pomocníka, neboli helfra, což
je hodně zodpovědná práce. Zvedal jsem víka, ukazoval
řidiči a tak podobně, ale k pákám mě zatím nepustili. Tak
to šlo pár let, ale nakonec jsem se z důvodu jedné
neplánované personální změny dostal mezi opravdové
fachmany. K samotnému vysypávání! Byla to zásluha
mého kamaráda šoféra, který jednou naprosto nezištně
řekl vedoucímu, že jsem nadějný popelář.
Náš rajón byl na sídlišti a pro mě to byla opravdu
tvrdá zkušenost. Celek byl nabitý hvězdami, jako byl
Toncek nebo Jarda a tak člověk musel opravdu jezdit po
zadku, aby se v něm udržel. Kolikrát jsem musel kolegy
pořádně seřvat, když se zdálo, že do toho nedávají
všechno. To vám musím vysvětlit. Měli jsme takovou
závodní soutěž s dalšími dvěma posádkami, kdo zvládne
více bloků. Drželi jsme se tenkrát uprostřed tabulky a
vydrželo to do zimní přestávky. Šéf byl spokojený a lidi
na sídlišti taky. Byly to zlaté časy, prémie byly
pravidelné a forma díky tomu vzrůstala. Každému z nás
bylo jasné, že naši firemní soutěž musíme dotáhnout do
vítězného konce, jelikož nejlepší posádka měla být
vyfocená na nástěnce.
To mě dost nabudilo a snažil jsem se podávat co
možná nejlepší výkony. Byl jsem po popeláku jako divý
a kluci kolikrát museli volat, abych to s tím srdíčkem
zbytečně nepřeháněl, protože jsem si skoro denně skřípl
nějaký ten prst a díky tomu byla občas i nějaká ta
nemocenská. Pak přišel můj první přestup. Byl jsem
poslán na výpomoc do centra. Páni tam byly divné
popeláky na čtyřech kolečkách. Zelené a věčně se
zasekávaly.
181
Do nové party jsem však rychle zapadl a začal
všem vysvětlovat, jak správně uchopit kontejner. I po
práci, cestou do hospody, jsem se často zastavoval u
popelnic a ukazoval kamarádům nové techniky. Bylo mi
tedy divné, že hned po dvou šichtách jsem byl poslán
zpátky k našim. Ale nakonec jsem byl rád, protože šéf i
kluci měli opravdu radost, že mě zase vidí. Byli dost
překvapení a slyšel jsem dokonce některé z nich říkat, že
to snad ani není možné. No spletli se, možné to zřejmě je,
na takové časté přestupy si vrcholový popelář musí
zvyknout. A navíc jsem klukům určitě chyběl. Alespoň
když mě na šatně vítali, tak mě můj kamarád šofér
pozdravil slovy: „No nazdar, ty jsi nám tu ještě chyběl!“
Z toho je jasné, že sem jim fakt chyběl.
Na jaře se nám dařilo celkem slušně a pomalu
jsme lezli ve firemní tabulce nahoru. Popelářský vůz
fungoval bez poruch a padalo to tam. V té době jsem se
taky konečně naučil ovládat vyklápěcí zařízení, takové
složité páčky po stranách. Pamatuji si, že tehdy najednou
kamarádi přestali volat, abych zapnul vyklápění já.
Škoda, protože jsem se to zrovna naučil. No a tehdy se to
stalo. To, čeho se bojí každý vrcholový popelář. Zranění!
Stalo se to na jednom z našich výjezdů do cizího rajónu a
celý den jsem tušil, že se něco semele. A taky že jo! Při
odklápění víka kontejneru jsem vinou špatného terénu a
prudkého větru uklouzl na drnu a vyvrtnul si kotník. Tak
to je skvělé, říkal jsem si, a zrovna když bojujeme o první
místo v nakládce.
Kluci se ale zachovali fantasticky. Pořád mi říkali
ať si z toho nic nedělám, hlavně že nesmím uspěchat
léčbu a zkoušet se vracet na stupínek příliš brzy. Vůbec
nikomu neuškodí, když tuto sezónu nenastoupím,
182
předháněli se v komplimentech. Nejlepší bude, řekl mi
dokonce parťák, když už tento rok nechám rukavice na
pokoji. Zdraví je přednější a oni to zkusí zvládnout i beze
mě. To bylo vážně dojemné. Bohužel kluci to nakonec
nezvládli a první místo nám uteklo o pouhé dva
popeláky. Asi byla moje absence příliš citelná a náš
oslabený tým se už nevzchopil.
Letní výjezd na úklid po nějakém koncertě byl ale
naprosto skvělý. Připadali jsme si tak trošku jako
opravdoví umělci, uklízet pódium a tak. Jeli jsme na
korbě nového Volva a v plné sestavě, starší popelářské
vozy za námi. Hlavně atmosféra v partě byla výborná.
Hodně jsme se taky hecovali na další ročník závodní
soutěže a kluci si mě dobírali, jestli si nechci zase radši
vyvrtnout ten kotník a shrábnout od firmy další bolestné.
No sranda.
Hned po zahájení nové sezóny si mě však zavolal
ředitel a zeptal se, jestli bych nechtěl raději dělat
dispečera vozového parku. No páni, po jediné sezóně a
taková pocta. Říkal jsem mu ze skromnosti, že se necítím
na tak zodpovědný úkol ještě dostatečně zralý, ale on na
tom trval a vysvětlil mi, že takovou funkci by nenabídl
komukoliv. Prý je mého talentu v terénu škoda. Dokonce
už měl na stole připravenou novou smlouvu. Víte,
člověka to vždycky potěší, když si ho někdo váží, ale
znamenalo to vzdát se svého místa v partě. Nejprve jsem
měl pochybnosti, jestli dělám správně, ale nakonec mě
přesvědčily náhodně zaslechnutá slova našeho předáka,
kterého jsem si pro jeho zkušenosti s nakládkou velice
vážil.
Podle jeho názoru jsem byl ten pravý člověk pro
tu práci! Stalo se to tak. Při cestě ze sprchy jsem zaslechl,
183
jak mu někdo z party řekl, že prý budu od příštího měsíce
ten nový dispečer. A on na to odpověděl: „Ty vole, no to
je ten pravý! Budu si asi muset vzít pár dní volna, abych
to skvělé rozhodnutí naší vrchnosti samým blahem
rozdýchal.“
Po ujištění od tak zkušeného fachmana jsem už
neváhal a místo dispečera přijal.
184
Nemocnice na kraji města
„Tak jakpak se nám dneska daří, vašnosti?“ zeptal
se žoviálně primář Evžen Hrubec, přednosta místní
Nemocnice s poliklinikou, při vizitě pacienta na lůžku
Jednotky Intenzivní Péče v Ostravě Porubě. „Vy jste pan
Fňukálek, nepletu se?“
„Děkuji za optání,“ zamumlal tiše pacient. „Daří
se mi přiměřeně mé truchlivé situaci. Nicméně v jednom
bych vás trošku poopravil, jmenuji se Kulhánek, nikoli
Fňukálek, pane faráři.“
„A já jsem zase primář a nikoli farář,“ opravil ho
na oplátku zvesela primář Hrubec a zapsal si do notýsku,
že by si měl nechat vyprat plášť. „Na faráře máte ještě
několik minut čas, pane Fňukálku.“
„Ale já se doopravdy jmenuji Kulhánek,“ třásl se
v horečce pacient.
„Sestra vám říká Fňukálek,“ trval na svém lékař a
podíval se do papírů. „Ostatně, i tady to mám uvedeno!
Pan Fňukálek. Je to napsáno červeným fixem a dokonce
dvakrát podtrženo. A co je psáno, to je dáno.“
„Tak v tom případě to tam máte napsáno špatně,“
opovážil se namítnout pacient. „Jmenuji se Jaroslav
Kulhánek.“
„Pan Fňukálek je zdravý a šťastný,“ ironicky se
ušklíbla sestřička Dáša, která jejich rozhovor sledovala
jestřábím zrakem. „Škoda, že tady pan Fňukálek občas
úplně nezvládá práci s bažantem, že? Kdopak mu má asi
pořád měnit povlečení, viďte pane Fňukálku?“
185
„Jmenuji se Kulhánek,“ začal se rozčilovat
pacient. „A nikdo si tady se mě nebude dělat legraci. To
bych si vyprosil!“
„No dobře, tak už se nerozčilujte,“ rozhlédla se
sestra po pokoji a vytáhla z kapsy injekci obřích rozměrů.
„Vidíte, jak jste nám najednou ožil? Hned vám píchnu
tady tu malou uklidňující injekci, abyste nám ještě
nezaložil nějaký klub rebelantů. Tohle si podržte a
zapumpujte.“
Po aplikaci uklidňující injekce nespokojený
pacient Kulhánek zemřel a místností se rozlehl takový
ten protivný táhlý zvuk, který každý zná každý, kdo rád
sleduje filmy z nemocničního prostředí. Lékař i sestra
několikrát zakašlali, rozhodili bezradně rukama a vizita
se pohnula dál.
„Je zvláštní, jak se těm pacientům vždycky před
smrtí uleví,“ zamyslel se při cestě do vedlejšího pokoje
primář. „Pamatujete si, jak mi ten Fňukálek do očí tvrdil,
že se cítí naprosto skvěle? Už je nejvyšší čas, aby to
někdo vědecky zpracoval. Nu což, odneste toho bývalého
pojištěnce o patro níž a hoďte ho do lednice. Po práci se
mrknu, co by se z něj dalo použít na náhradní díly. Včera
mi volali z nějaké nemocnice v Praze, že by se jim hodily
čerstvé ostravské ledvinky, vytrénované filtrováním
škodlivin.“
„Ledvinky pana Fňukálka už si zamluvili v Brně,
pane primáři!“ houkla z chodby uklízečka a dál vytírala
podezřelé skvrny neznámého původu. „Mají tam
nějakého bohatého motorkáře.“
„To je mrzuté,“ zasmušil se primář. „Ale podobné
situace je třeba ihned řešit! Prozatím počítám s ledvinami
od tady tohohle šikuly,“ ukázal na pacienta z vedlejšího
186
pokoje. „Tak co, kamaráde, podepíšeš prohlášení o
darování orgánů, nebo zavedeme do močové trubice další
nepříjemný drén?“
„Prosím vás, pane primáři, již jsem úplně
uzdraven,“ zasípal pacient. „Kdybyste mi ráčil odvázat
popruhy, ihned bych mohl jít domů.“
„Dostal heparin, sestři?“ ignoroval ho primář a
otočil se k sestře.
„Jistě, pane primáři,“ usmála se sestřička Dáša a
poškrábala se na zdravotním pařátu. „Dala jsem mu deset
dávek, ale stále ještě žije.“
„Dejte tedy tomu pojištěnci na povzbuzení
několik elektrošoků a pošlete ho domů, když po tom tak
touží. Stejně umře ještě v sanitce.“
Sestra mezitím připravila elektrody a primář
pokračoval ve vizitě a vybíral si další orgány. Stížnosti
nepomáhaly, protože lékaři v těchto sporných případech
odstraňovali pacientům i mozek, bez kterého se stížnosti
dost špatně formulují.
„Zato tohle je něco jiného,“ pousmál se primář při
pohledu na hokejistu v bezvědomí, jenž ležel na dalším
lůžku. „Mám velice rád sportovce! Jsou tupí a zdraví. Jak
nám dopadla transfuze?“
„Skvěle, pane primáři. Dala jsem mu půl litru od
pacienta ze sousedního pokoje. Mají podobnou krevní
skupinu, jeden má Áčko, ten druhý Béčko, to je
v abecedě hned vedla sebe,“ vysvětlila mu své
rozhodnutí. „Nic lepšího jsem nesehnala, v lednici byl už
jen louh.“
„Dobře,“ pochválil ji lékař. „Doufejme, že to
přežije, hokejisti bývají odolní.“
187
„Podle mě to ale stejně nepřežije,“ odtušila
zkušeně sestra Dáša. „Podle karty je to vegetarián a ti
jsou od přírody choulostiví.“
„Říkáte vegetarián? To není dobré,“ zamyslel se
primář Hrubec. „Řekl to někdo kuchařce?“
„Myslím, že ne a to by hodně vysvětlovalo,“
zasmušila se sestra. „Včera jsem do něj musela ten
vepřový bůček doslova narvat.“
„No co se dá dělat, doufejme, že to není Žid,“
zasmál se primář. „To by nás taky mohl žalovat.“
„Toho bych se nebála, pane primáři,“ opáčila
sestra. „Židé neradi sportují, raději se starají sportovcům
o jejich bankovní konta.“
„Pravda, pravdoucí,“ pochválil ji pan primář za
bystrý postřeh. „Úplně jsem zapomněl na základní
sociologické poučky.“
Poté pomalu přecházeli do dalšího z pokojů.
„Víte co, pane primáři, prodejme ledviny toho
zedníka ze dvanáctky,“ vyhrkla náhle v záchvatu
osvícení sestřička Dáša. „Sice stále ještě tak nějak žije,
ale jeho manželka při poslední návštěvě říkala, že už si
stejně pro jistotu sbalila nějakého jiného zedníka. Je prý
až na špinavější montérky úplně stejný.“
„A co uděláme s tím zbytkem orgánů? Není to
plýtvání?“
„Vnitřnosti prodáme do ZOO,“ opáčila Dáša. „To
nikdo nepozná a nikoho nebude zajímat, odkud to
pochází, protože krmení šelem je stále dražší. Skelet ale
budeme muset odevzdat Pohřební službě. To kdyby
náhodou chtěli pozůstalí nahlédnout do rakve.“
„To není vůbec špatný nápad,“ pochválil ji znovu
pan primář. „Do budoucna by se to mohlo chytnout.
188
Jenom aby ti pozůstalí nenamítali, že chybí značná část
nebožtíka.“
„Vždyť bude v obleku a vycpaný slámou,“
vysvětlovala mu součást svého plánu Dáša. „Odklopí se
víko a uvidí dokonale vycpaného nebožtíka.“
„No dobře, ale co kdyby na něj chtěl někdo
sáhnout?“ zeptal se jí Hrubec. „Vycpávky ze slámy
pozná i laik.“
„Pozůstalí by raději měli držet klapačku,“
zlověstně zacvakala nůžkami sestřička Dáša, „protože
dříve nebo později se stanou z pozůstalých našimi
pacienty. A pak by si mohl někdo vzpomenout.“
Pan primář se její rázné odpovědi zasmál, potom
si společně se sestrou plácli dlaněmi o sebe a odcházeli
směrem k dalšímu pokoji. Veselá mysl je přece půl
zdraví, to ví každý a proto bych se chystané zdravotnické
reformy vůbec neobával. Ostatně, buďme vděční za to, že
nám ti lékaři občas zachrání život, oni to s námi zas až
tak špatně nemyslí, proto i ten jejich specifický humor
berme s nadhledem.
189
Honza Vejprtek
„Paní Pavlo, může Honza ven?“ zahulákala roku
2050 před půlnocí parta desetiletých kluků do jednoho z
rozbitých oken na líbezném ostravském sídlišti Dubina.
„Jdeme s klukama na nádraží podpálit nějakého
bezdomovce a natočit si to na mobil. To je dneska
moderní.“
„No dobře, hoši, ale ať vás nikdo nevidí,“ usmála
se Honzova maminka. „Víte přece, že byť máme
demokratické zřízení, tak se bezdomovci veřejně
upalovat nesmí. Dávají za to prý i pokuty.“
„Ale no tak, paní Pavlíno, jako bychom to dělali
poprvé,“ zasmáli se kluci a vyrazili. Tak už to dneska
zkrátka chodí, děti, které doma necítí žádný citový vztah,
zapadnou do první party grázlů, která jim všechny
rodinné problémy dokonale vynahradí.
Paní Pavlína byla mezitím vnitřně šťastná. Těšilo
ji, že se její Honza chytil pořádné party místních grázlů a
přestal se stýkat s těmi šprty ze sousedství. Šprti to stejně
nikdy nikam nedotáhnou, protože moc přemýšlí a málo
kradou. Kromě toho na ni na balkóně už hodinu číhal
soused Drbohlav a sondoval, kdy bude konečně čistý
vzduch na partičku svlékací kanasty. Už se smrákalo a on
ještě neměl svůj oblíbený deviantní zážitek.
Madam Pavlína žila sama. Její manžel a Honzův
zákonný otec, Ferdinand Vejprtek, byl zakládajícím
členem slovenské humanitární organizace Vrahovia proti
násilju (VPN) a živil se jako profesionální recidivista. Od
190
svých dvaceti let byl v jednom kuse zavřený. Honza sice
nebyl jeho biologický syn, to mu však vůbec nevadilo,
sám měl se spoluvězněm dva levobočky. Navíc měl
Honzu rád, jelikož to byl správný bastard. Tlustý po své
mamince, ošklivý po neznámém tatínkovi a tupý po
rozhovorech s ním. Ty rozhovory se odehrávaly téměř
výhradně v návštěvní místnosti zdejší věznice, kde si
Ferdinad Vejprtek odpykával tři na sebe navazující
doživotní tresty odnětí svobody.
„Synku, nikdy si nenech srát na hlavu,“ poučoval
ho při jeho návštěvách. „Jinak s tebou každý vyjebe!“
„Neříká se vyjebe, ale vysouloží! Mluv alespoň
před tím dítětem spisovně, buď tak laskav,“ požádala ho
manželka. „Ještě skončí jako ty, zavřený v base na
doživotí, nebo ještě dýl!“
„A hlavně se nesmíš nechat chytit,“ poučoval ho
dál jeho táta, ignorujíc svou choť. „Bo se z toho
posereš!“
„Neříká se posereš, ale pokálíš,“ obrátila oči
v sloup madam Pavlína. „To tě musím pořád opravovat,
miláčku?“
„Nemusíš,“ zaregistroval její přítomnost mukl
Ferdinand. „Můžeš se na to klidně vysrat!“
„Vykálet,“ opravil ho malý Honzík. „Maminka
říkala, že máš mluvit slušně.“
„Na slušnou mluvu jebu,“ odplivl si mukl
Ferdinand. Na jeho obhajobu je třeba říct, že velmi slušně
do popelníku.
„Říká se souložit, ne jebat,“ ozval se znovu malý
Honza. „Mami dívej, já umím mluvit spisovně.“
„To je ale chytrej kluk,“ pochválil ho táta. „Po
kom asi tak může být?“
191
„Jak to mám vědět,“ opáčila madam Pavlína.
„Furt jsi v base, tak v tom mám bordel. Měl by to být
nějaký zákazník z května 2035, takže okruh se snižuje na
nějakých šedesát, maximálně sedmdesát imbecilů.“
„Prostě bordel,“ znovu si oduševněle odplivl pan
Ferdinand, tentokrát už na podlahu.
„Neříká se bordel, ale veřejný dům,“ naježila se
jeho manželka, aby před synkem nevypadala jako kurva.
„Mluv alespoň před tím dítětem slušně!“
„A co je to ten veřejný dům, maminko?“ zeptal se
jí zvídavě Honzík.
„To je obyčejný bordel,“ naštvaně opáčila
maminka a zazvonila na strážného. Pak šli domů a po
cestě nepadlo ani jedno jediné sprosté slovo, kromě
menšího konfliktu při přepravní kontrole, kdy maminka v
citovém hnutí vynadala revizorům do kurev.
Honza
Vejprtek
bezdomovci
Puberťák
opovrhoval, stejně jako všichni ostatní. Neuvědomoval
si, že jediný rozdíl mezi běžným bezdomovcem a jím
samotným je pouze v trvalém bydlišti. Mimochodem,
většinová společnost se vůbec chová k bezdomovcům
ošklivě, především proto, že bezdomovci jsou v podstatě
ti největší borci, kteří na to vyzráli. Místo chození do
práce meditují a opíjejí se levným krabicovým vínem z
Francie. Proto je občas na lavičce v parku někdo zapálí,
aby si spravil chuť, když už musí makat a ti šťastlivci si
jen meditují.
V budoucnu se Honza chtěl stát nacionálně
socialistickým politikem se sklonem k sadizmu, proto si
už od dětství pěstoval nenávist ke všem svobodně
uvažujícím lidem. Lidé nemají právo samostatně
přemýšlet, jsou tady od toho, aby jednou za čtyři roky
192
odevzdali svůj hlas, a pak jsou další čtyři roky k ničemu.
To jako každý začínající politik dobře věděl a proto
všemi lidmi vrcholně opovrhoval. Stejně jsou dobří
jenom k hajlování.
„Hej, kluci, nezajdeme do parku?“ pobídl Honza
svou partu. „Obhlídneme rajón!“
„Jsi trapný, pane faráři,“ vysmál se mu Čenda.
„Do parku chodí jenom dementi a hovada pitomé.“
„Někoho podpálit, ty vole,“ ušklíbl se mladý pan
Vejprtek. „To sis myslel, že budeme koukat na tu nudnou
radioaktivní květenu?“
„Tak tomu říkám zábava,“ rozzářil se Čenda. „To
je něco jinýho, to je prostě hustý!“
„A proč vlastně všemu říkáme hustý?“ zamyslela
se Jitka. „Není to divný?“
„Říkáme tomu tak proto, aby to nebylo řídký,“
poučil ji Honza. „Kdyby to nebylo hustý, muselo by to
být řídký, to je snad jasný!“
„Přesně tak,“ chytil se Čenda, který si s touhle
prostou otázkou dosud nevěděl rady. „A to přece nikdo
nechce, aby něco bylo řídký!“
„Tak to je jasný, už to chápu,“ pousmála se Jitka.
„Je to prostě hustý a hotovo! Jenom mi to znělo tak
pražsky, víš? A my přece Pražáky nenávidíme!“
„To není pražsky, to jsme vymysleli my,“ bránil
se Honza. „Říkáme to krátce, husty, chápeš?“
„Chápu, ale pak to nemá smysl,“ zadumala se
Jitka „To když něco řekneš krátce, tak jsi to vymyslel?“
„Přesně tak!“ bránil svého šéfa Čenda.
„Myslím, že to je dost řídké!“ ušklíbla se Jitka.
„Myslím, že už bys měla jít domů,“ urazil se
Honza. „Za chvíli bude tma!“
193
„Tak dobře, tak já jdu, ale stejně jednou
přilezete,“ urazila se i Jitka. „Vždycky přilezete!“
„Pitomé ženské,“ ulevil si Honza po jejím
odchodu. „Ještě že nás nedokážou nijak ovládat, to
bychom měli problém.“
„Matka fotra ovládá,“ prozradil mu Čenda
současnou tvrdou evropskou skutečnost. „Pomocí nějaké
kundy, nebo co to je. Jednou mi to fotr prozradil, když
byl opilý.“
„Tak to na mě nikdy platit nebude,“ mýlil se
chudák Honza. „Mě žádná kunda nezajímá, protože ani
nevím, co to vlastně je,“ dodal. „A když nevím, co to je,
tak to přece neexistuje!“
Pak zavelel k nástupu. Parta kluků, s Honzou
v čele, hned nato vyrazila směrem k parku Adolfa
Hitlera, v rukách láhve s benzínem. Na lavičkách tam
vždycky pospává nějaký ten unavený houmlesák, kterého
stačí jen pokropit a už krásně plápolá. Ostatním
bezdomovcům to nevadí a ještě přicházejí ohřát si ruce a
diskutovat o jsoucnu.
Honza celou akci řídil, protože od maminky
dostal zápalky. Odborně toho spícího chudáka pocákal a
škrtl sirkou. Bezdomovec se začal půvabně svíjet a všude
kolem se rozlila vůně svařeného vína. Kniha od
Nietscheho mu vypadla z ruky a kluci do ní začali kopat.
„Co blbnete, já jsem významná osoba,“ začal se
válet po zemi houmles. „Minulý týden jsem nalezl
v popelnici živé dítě a odevzdal ho, i přesto, že jsem
týden nejedl. Sám starosta mi za to slíbil, že mi najde
ubytovnu a nějakou práci, abych měl co jíst a platit
nájem.“
194
„No vidíš!“ vysmál se mu Honza. „Vsadím se, že
jsi do toho celý žhavý.“
Tato hláška zbytek party pobavila a smát se začali
i ostatní přihlížející bezdomovci.
„Až se to dozví nějaká investigativní novinářka,
tak o mě napíše srdcervoucí článek a tím mě pomstí,“
zasípal bezdomovec a na fleku zhebnul. Té strašlivé
výhrůžce se parta kluků od plic zasmála a pokračovala
najít dalšího hořlavého bezdomovce, aby jim čas lépe
ubíhal. To víte, život je nudný, noci jsou dlouhé a na
spánek bude dost času ve škole.
195
Pan Florián
Nad Paříží dvaadvacátého století se čas od času
zatáhla obloha a spustil se mohutný kyselý lijavec.
Proudy příjemně zapáchajícího průmyslového deštíku
tekly po čele pana Floriána, slavného provazochodce. To
ošklivé křestní jméno dostal za trest, když v mateřské
školce jednou z rozvernosti načural do konvice s čajem,
čímž ho sice chuťově vylepšil, ale způsobil tím celé třídě
dvoubarevnou žloutenku. Nakonec si na to jméno zvykl a
ponechal si ho i v dospělosti.
Ve Francii se v truchlivém roce Léta Páně 2146
živilo provazochodectvím devadesát procent populace a
těch zbylých deset procent pracovalo v pojišťovně, kde
obstarávali pro provazochodce životní pojistky. Byla to
však jediná možnost, jak ve Francii uživit rodinu, protože
hospodářství se tam díky moudrým zásahům Evropské
unie zcela zhroutilo. Rozmluvy manželských párů tedy
pochopitelně odrážely truchlivou situaci rychle klesající
životní úrovně
„Dáš si šneka, drahý?“ zeptala se milující
manželka Helena svého chotě. „Já vím, že jsme poslední
dny nejedli nic jiného, ale šneky máš přece rád, nebo
snad už nejsi Francouz?“
„Dneska mám chuť spíše na žábu,“ opáčil Pier.
„Nemáme náhodou nějakého skokana na mražáku?
Takové žabí stehýnka, to je lahůdka.“
„Nemáme skokana, ani ropuchu,“ zasmušila se
jeho manželka. „Možná bych mohla odloupnout několik
196
lanýžů ze stěny vedle pisoáru, ale ještě nejsou dost
velcí.“
„Lanýže si necháme na neděli,“ rozhodl Pier. „V
neděli je odloupneme a podusíme na burgundském.“
„Ale co když ještě nebudou dost zralé?“ zeptala
se ho vyděšeně madame Helena. „Co pak? Lanýže la
Burgunde Toillets přece musejí být manific, jinak by
naše francouzská pověst gurmánů utrpěla Grande fiasko,
jak říkají ti pitomí Italové.“
„Pak ten pokrm nazveme Lanýže la Burgunde
Toilletes Nuevo a hned to bude chutnat lépe,“ opáčil
zkušeně její manžel. „A vůbec, nejsme my Francouzi ti
největší filutové na světě? Tím, že jsme si nechali
patentoval předponu la, dodáváme všemu francouzskému
dokonalý lesk.“
Přesně tak, drahý, jakmile cokoli nazveš
s předponou la, tak se všichni můžou ihned připosrat,“
odsouhlasila mu jeho hlubokou úvahu madam Helena.
„Vsadím se, že kdybychom Němcům nabízeli v našem
bufetu minutku la Burgunde Exkrement, tak by to jedli a
ještě by chrochtali. Stačí ho jen zařadit na jídelní lístek a
jsme v bagáž.“
„No jo, ti Němci,“ zasmál se Pier. „Ti sní
všechno, prasata!“ dodal a zakousl se do živého šneka tak
razantně, až z něj vytryskly střeva.
Být Francouzem je zkrátka těžká řehole, jestli to
náhodou nevíte. Musíte jíst šneky, žáby a zapíjet to
předraženým červeným vínem a koňakem, jinak vás
vyhostí. A být ve Francii provazochodcem je ještě těžší,
jelikož všichni Francouzi jsou už od dětství neustále pod
vlivem výše zmiňovaných omamných látek, které
konzumují od plenek. Nebyl den, aby někdo nespadl a
197
bylo s tím hrozného papírování, protože přebujelá
administrativa Evropské unie vyžadovala, aby se kopie
úmrtních listů dodávaly do všech deníků, aby si lidé měli
u snídaně co číst.
„Podívej, drahý! Včera spadl Jean z vedlejší
ulice,“ vykřikla jednoho mimořádně ošklivého rána
madam Helena při ranní četbě virtuálních novin.
„Dobře mu tak, hajzlovi!“ ulevil si Pier. „Byl to
šmejd a nejedl šneky!“
„To ti ho není ani trochu líto?“ zeptala se ho
manželka.
„Není,“ opáčil nekompromisně drsňák Piere.
„Takový už je život, olalá! Kupříkladu dneska odpoledne
zemře Florián, zítra zase někdo jiný. Není to fuk? Je to
pro každého!“
„Náš rodinný přítel Florián, se kterým ti zahýbám
při tvých služebních cestách?“ podivila se upřímně jeho
choť. „Jak to můžeš vědět, můj drahý?“
„Dneska má vystoupení, má drahá, takže máš
s cizoložstvím la utrum! Na vystoupení přece vždycky
někdo zemře!“
„Ale drahý, trošku úcty by neškodilo,“
napomenula ho ze zvyku jeho polovička, i když jí to bylo
v podstatě jedno, protože nového milence si snadno najde
hned druhý den na trhu.
„Jakápak úcta?“ bránil se Piere. „On zemře
dneska, já zase zítra. Povinnost nečeká! A teď mě nech
odpočívat a připrav mi provaz. Však nebude trvat dlouho
a budeš vdovou, jak sis to vždycky přála.“
„Hm, už aby to bylo,“ odfrkla si Helena a odešla
připravit další várku šneků k večeři.
198
Ve Francii dvaadvacátého století v podstatě
smrt.
Téměř
všichni
neexistovala
přirozená
provazochodci díky prudkým větrům a několika
promilím alkoholu v krvi umírali do tří dnů od zahájení
živnosti, a když někdo vydržel v branži více než týden,
považovalo se to za zázrak. Jiné zaměstnání však se ve
Francii sehnat nedalo, kromě práce v pojišťovně, ale to
bylo vyhrazeno pouze pro místní šlechtu, degenerovanou
soustavným vzájemným pářením. Ti ostatně nežili o moc
déle, protože levný Čínský inkoust byl silně těkavý, takže
každý úředník dostal z důvodu častého dýchání na
razítko rakovinu hltanu.
Pan Florián se právě připravoval na své vrcholné
číslo. Chtěl přejít po provaze mezi zcela zrezivělou
Eifelovou věží a úplně zvětralým Vítězným obloukem,
což byla kolosální vzdálenost, sakrblé. Ten den však lilo
jako z konve a prudké větry nebezpečně houpaly
provazem.
„Voilá, prosím o trošku pozornosti, burani!“
zvolal pan Florián na hloučky pod sebou. „Teď se
pokusím přejít po provaze přes tuto hlubokou soutěsku.
Toto číslo si připravuji již několik hodin a doufám, že ho
oceníte.“
„Jdi třeba do prdele!“ začali volat diváci a
ládovali se světélkujícími klobásami z radioaktivních
hlodavců.
Pan Florián přesto statečně vstoupil na lano.
Tisíce znuděných diváků hluboko pod ním spustili
aplaus, dopředu nahraný na historický magnetofonový
pásek. Uprostřed rokle se Florián zakymácel a už padal
do dvou set metrové hloubky, vstříc štěstí vlastních
potomků. Ti na vystoupení nebyli, protože kromě
199
nejstaršího syna už stáli frontu v pojišťovně a čekali, až
papínek konečně spadne. Ještě než chudák Florián
dopadl, spustili diváci připravenou smuteční píseň,
nahráli si jeho pád na DVD a odešli domů, vypálit ho pro
své děti.
Jen nejstarší syn pana Floriána radostně sbalil
zděděný provaz s vědomím, že řada je teď na něm. Byl
totiž už celých deset minut ženatý, a proto nutně
potřeboval zemřít, aby zabezpečil rodinu. To už je
osudem každého ženáče, obětovat se pro blaho té své
milované rodinky. Podepsat pojistku a zhebnout. Déle
než těch pár minut, než podepíšete závěť ve prospěch
manželky, totiž rodinné štěstí stejně netrvá.
200
Na každém šprochu, pravdy je trochu
Jednou takhle k večeru, nesa dříví do lesa, zahlédl
jsem na střeše holuba. S úsměvem jsem musel
konstatovat, že i pouhý vrabec v hrsti je podstatně lepší,
než nějaký pitomý holub na střeše, ale samozřejmě jsem
to nikomu neřekl, protože mlčeti je zlato, zatímco mluviti
pouhé stříbro. Taky se říká, že líná huba je holé neštěstí,
ale i tak je lepší neříkat hop, dokud nepřeskočíš, protože
neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a jaký pán,
takový krám.
Jenomže kdo chce kam, pomozme mu tam, ať už
hrabe místo kuřete zadarmo, nebo zrovna skáče přes plot
pro pírko. Člověk totiž tak dlouho chodí se džbánem pro
vodu, až se mu ucho utrhne a to často bez ohledu na to,
jestli má košili k tělu blíže nežli kabát, nebo zrovna seje
vítr, či sklízí bouři. Všechno zlé je nakonec k něčemu
dobré, i kdyby na každého jednou došlo a zelenilo se i
lenivým. Ono co se vleče, to nám v konečném důsledku
stejně neuteče, protože pro jedno kvítí slunce nesvítí a
svítit ani nebude.
Jedno je ale jisté. Rozhodně nehas, co tě nepálí,
protože panská láska po zajících skáče a kolikrát je lepší
chvilku tahat pilku, nežli učit starého psa nějaké nové
kousky. Je nakonec dokázanou pravdou, že co oko
nevidí, to srdce nebolí, i kdyby pod svícnem byla ta
největší tma na světě. Zakázané ovoce totiž stejně nejlíp
chutná bez ohledu na to, jestli se z lesa ozývá to, co se do
něj volalo, nebo z něj létají při kácení třísky. Trpělivost
201
zkrátka přináší růže a to i v případě kopání jamy někomu
jinému, protože bez práce koláče nejsou a nebudou.
Víte, vůl volem zůstane, i kdyby si vrána k vráně
sedla, to je snad jasné, a skutečnost, že tichá voda břehy
mele s tím nepohne, ani kdyby krev z cizího netekla. Je
to především z toho důvodu, že pýcha předchází pád a to
i v případě, kdy účel světí prostředky. Odříkaného chleba
totiž nakonec vždycky zůstane ten největší kus a pes,
který normálně jen štěká a najednou z ničeho nic kousne,
vlastně jen potvrzuje pravidlo.
Sytý prostě hladovému věřit nikdy nebude a je
úplně jedno, jestli má krátké nebo dlouhé nohy. Když se
totiž dva hádají, a to tolika jazyky, kolikrát jsou
člověkem, třetí má z toho vždycky užitek, i kdyby vstával
pozdě a nikam neskákal. Mít na srdci to, co na jazyku, je
totiž úplně stejná hovadina, jako vytí s vlky přesně v tu
chvíli, kdy kovářova kobyla chodí bosa z bláta do louže,
a čert už ani nic nebere, jelikož nic nezbylo. Jakmile totiž
měříš dvakrát a řežeš jenom jednou, nemusíš se bát
chodit do lesa měnit oko za oko, či snad zub za zub.
A jelikož mladí ležáci se dříve nebo později
musejí zákonitě stát starými žebráky, protože kdo ráno
políhá, ten večer pobíhá, je rozhodně lepší myslet na
zadní kolečka dřív, nežli přijde ráno, které je
pochopitelně moudřejší večera. Chodit s křížkem po
funuse je totiž stejná blbost, jako pozdě honit Bycha, ať
už se tím míní cokoliv. Tuto pravdu vám potvrdí každý
utnutý tesař, původně přesvědčený o tom, že řemeslo má
zlaté dno.
Ono komu není shůry dáno, byť by se toho
v mládí hodně naučil a jeho plášť se ve větru ani
nepohne, jistojistě bez pěkného zpěvu ptáčka nelapne,
202
leda by ho ve stáří našel. Osmnáct je zkrátka totéž co
dvacet bez dvou a komu není rady, tomu není ani
pomoci. Nakonec jsme tedy všichni strůjci svého
vlastního štěstí, protože na každém šprochu pravdy je
trochu a humor je koneckonců kořením života.
203
Obsah
Smutný konec nadějného básníka Tondy Votruby ..........1
Kterak vodník Česílko a víla Amálka napálili daňový
úřad ...................................................................................5
Divoký Bill .....................................................................11
Den ze života hňupa .......................................................18
Princezna se zlatou hvězdou na čele ..............................23
Moudrý Hlavsa ...............................................................28
Možná přijde i Jehova ....................................................33
Tadeáš Struk ...................................................................38
Bajka o Prasátku a Hříbátku ...........................................43
Medailónek Franty Vohery ............................................49
Kdybych psala básně, byla bych v balíku ......................54
Velmi křehké vztahy ......................................................59
Takové normální léto v Dolních Počernicích .................64
Tento způsob Vánoc zdá se mi poněkud nešťastným ....69
Na návštěvě v Bradavicích .............................................74
Znáte Bořka? ..................................................................79
Sedm dní v Tibetu ..........................................................83
Noblesse oblige ..............................................................87
Setkání se Smrťákem......................................................92
Pojďte s námi do Senátu, dudlaj, dudlaj, dudlaj, da .......97
Receptář prima nápadů .................................................101
Vrcholné číslo talentovaného kouzelníka Borise
Ivanoviče Kopjejkina ...................................................106
Přednosta stanice ..........................................................111
Pouhé tři melouny ........................................................116
Když ona je taková chudinka .......................................121
To on si jen tak počítá ..................................................126
Volba nového starosty v Horním Zdechlákově ............130
204
Tragédie Augustýna Pecivála .......................................135
Několik historek ze záhrobí..........................................141
Miluj bližního svého.....................................................151
Záhada Titaniku............................................................156
Pro dobrotu na žebrotu .................................................160
Zvrácenosti se meze nekladou......................................165
Pohádka Julejmánská ...................................................170
Cesta prázdné ruky .......................................................175
Čistému vše čisté ..........................................................180
Nemocnice na kraji města ............................................185
Honza Vejprtek ............................................................190
Pan Florián ...................................................................196
Na každém šprochu, pravdy je trochu ..........................201
205