docčíslo II/2013 - Fanda Tylšar
download 
Stížnost Transkript
číslo II/2013 - Fanda Tylšar
editorial editorial Vážení a milí čtenáři! Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu psát tyto řádky, asi bych mu nevěřil. A přece, počínaje tímto číslem se budeme setkávat na stránkách Fóra pravidelně. Jmenuji se František Tylšar a mým nelehkým úkolem je navázat na práci Petra Andrease, kterého postupně na postu editora vystřídám. Držíte tedy v rukou můj první pokus na tomto poli a já věřím, že vám i moje práce přinese spoustu zajímavých článků, informací a radosti z hezkého čtení… A co vás v tomto čísle čeká? Bohužel i tentokráte přinášíme smutné zprávy o výjimečných osobnostech, které už nejsou mezi námi. Dagmar Neumannová i Věroslav Mertl odešli „do světa na druhé straně“, kde má snad i kultura větší podporu než pouze morální. My však zůstáváme, a tak nezbývá než doufat, že podpora státu věnovaná kultuře, armádě a třeba slunečním elektrárnám se i v naší zemi časem nějak vyrovná. Ale zpět na zem. Přinášíme i dobré zprávy. Například o tom, že také v mladé generaci vyrůstají nadějní autoři (Jihočeská žabka doskákala k vítězům), nebo že kulturu lze i dnes provozovat jako celoživotní sen a poslání (Principál z kabaretu sedlá i Pegasa). Možná vás zaujme nová rubrika „Profil“, ve které vám chceme představovat zajímavé osobnosti či místa jihočeského literárního života. Přeji vám pohodové čtení. Fanda Tylšar Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, České Budějovice 370 01 Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: Petr Andreas (šéfredaktor a editor, typografická úprava) František Tylšar (zástupce editora) František Niedl Miloslav Král Český Hanka Hosnedlová Jiří Sivok Stanislava Bumbová Fórum/II/2013 www.epika.cz 1 obsah dění Hanka Hosnedlová Jihočeská žabka doskákala k vítězům .............................. 4 Petr Šulista Kdo nezaváhal, nelitoval ................................................... 5 Stanislava Bumbová Krumlovská prima sezóna ................................................ 8 Hanka Hosnedlová Číše jako ocenění celoživotní práce ................................. 8 Hanka Hosnedlová Číši Petra Voka si postaví na piáno .................................. 9 Hanka Hosnedlová Komu letos Zeyerův hrnek .............................................. 10 Hanka Hosnedlová Autogramiáda ve znamení husí kůže .............................. 11 Václav Boček Pro Uhrových Pět prstů ................................................... 12 Hynek Klimek Moji Šumaváci mi rozumějí ............................................. 12 Renezance v Třeboni ....................................................... 23 Petr Šulista Poetický podvečer ........................................................... 24 Alisa hodnotila ................................................................ 24 literatura Hanka Hosnedlová Spisovatel, který ctil pokoru .......................................... 14 František Niedl O odcházení, naslouchání a zviditelňování .................... 15 Josef Vrba Poslední setkání .............................................................. 16 Miroslav Vejlupek (Čerchovský) Před osmdesáti lety byl položen základní kámen Baarova pomníku.............................................................. 18 František Tylšar Ludvík Mühlstein ............................................................ 19 Miloslav Král Český Svět vět (1) ...................................................................... 22 Břetislav Kotyza Co říci k básni jiné než své ............................................ 24 Nové knihy ....................................................................... 26 Hanka Hosnedlová Jak potkávám básně ........................................................ 32 Hanka Hosnedlová Nová soutěž startuje ........................................................ 23 umění Hanka Hosnedlová Mistr obyčejných příběhů z ulice .................................... 13 Miloslav Král Český ... Versus Globus .............................................................. 22 Věroslav Mertl († 2013) 2 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 obsah Kultura Hanka Hosnedlová U Váňů se i tragédie promění v komedii ........................ 6 Hanka Hosnedlová Principál z kabaretu sedlá i Pegasa .................................. 7 Hanka Hosnedlová Odešla první dáma hereckého jihu ................................. 17 Pavel Brožka „Přes kaluže“ a „z bláta ven“.......................................... 20 Hanka Hosnedlová Nezmaři si své jméno zaslouží......................................... 21 autorská tvorba Miloslav Král Český Gloria in excelsis Video ................................................... 33 Stanislava Bumbová Ludmila ............................................................................ 34 Jan Schneider Číšník z nádraží zpola ochrnutého ................................. 36 František Tylšar Strach o práci .................................................................. 40 Petr Šulista Jménem republiky ........................................................... 41 Ladislav Beran Pája partyzán ................................................................... 44 johN madhead Útěcha z ornitologie......................................................... 46 Václav Boček Důvěrné (Lucii N.) ............................................................ 47 Richard Uher Cesta ránem ................................................................... 48 František Tylšar Jsi, Žena, Alea iacta est .................................................. 49 Jitka Hadačová Mít vítr ve vlasech ........................................................... 50 Tarcik Říše kouzel, Dotek snu .................................................. 50 P ředposlední den letošního měsíce března se stal posledním dnem svobody pro našeho člena Jiřího Olafa Sivoka. Ve vší tajnosti se totiž nechal okroužkovat ve Schwarzenberském sále v Třeboni a od této chvíle nese díky tomu sličná Jana Petrová příjmení Sivoková. Vše pak zakončili společně s rodinou a přáteli hodokvasem U Černého čápa v Horní Lhotě. Jihočeský klub Obce spisovatelů by chtěl i touhle formou popřát svému aktivnímu členovi především spokojenost ve společném životě a navíc i to, aby ani takový zásadní krok neumlčel jeho dosud velice činorodou Múzu. Dagmar Neumannová († 2013) Fórum/II/2013 www.epika.cz 3 dění | jižní Čechy Jihočeská žabka doskákala k vítězům ◊ Hanka Hosnedlová / Foto ZUZana Heřmanová V posledním březnovém týdnu byly v Měsíci ve dne oficiálně zveřejněny výsledky literární soutěže o Jihočeskou žabku, kterou jako každý rok vyhlašoval Jihočeský klub Obce spisovatelů v součinnosti s Jihočeským krajem. Vítězka - Monika Dolistová L etošní ročník byl v pořadí již jedenáctý .a soutěž jako v minulosti byla směrována na středoškoláky, učně a mládež od 15 do 20 let. Motto Proč jsem na světě rád oslovilo 56 autorů z různých míst regionu, dokonce i mimo region. Již tradičně největší počet zapojených studentů byl ze SOŠ VMZ (Střední školy veterinární, mechanizační a zahradnické) z Českých Budějovic, své Žabka pro nejaktivnější školu želízko v ohni měla jako obvykle VOŠ a SPŠ automobilní a technická rovněž z krajského města, hodně příspěvků přišlo z Jindřichohradecka, ale zastoupena byla i další města jako Tábor, Písek, Volyně, Český Krumlov apod. Ani letos nebylo rozhodování poroty jednoduché, tím spíš, že bylo nutné přihlížet k věku každého soutěžícího. Je velký rozdíl mezi schopnostmi a vyjadřováním patnáctiletého teenagera a dvacetiletého autora vstupujícího do života. Do finále pro výběr vítězů se po prvním kole hodnocení probojovaly víc než dvě desítky soutěžních prací. Nakonec bylo rozhodnuto udělit kromě prvního místa dvě ocenění pro druhou příčku, stejně jako pro třetí stupínek. Dále pak pět čestných uznání, z nichž jedno je určeno patnáctileté básnířce, která sice není ani z našeho regionu, ale její verše porotu skutečně zaujaly. Ceny byly vítězům předány při slavnostním odpoledni s programem, v němž byly představeny ukázky z vítězných prací, prokládané hudebními vstupy dvojice Jaromír Drupi Kubát – Ladislav Bartoň. Některé z vítězných prací se objevily i v denním tisku a časopisech pro mládež, jakož i v almanachu klubu spisovatelů. A nyní již jména vítězů: 1. DOLISTOVÁ Monika, S0Š VMZ a JŠ České Budějovice 2. HANUŠ Vlastimil, Gymnázium Jindřichův Hradec OTÝS Jan, SŠ a JŠ Volyně 3. MAŠKOVÁ Martina, DDM České Budějovice OPELKOVÁ Tereza, Gymnázium Český Krumlov Čestná uznání: DRAZDÍK Michal, VOŠ a SPŠ automobilní a technická, České Budějovice HOLEČEK Tomáš, SOŠ VMZ a JŠ České Budějovice BRÁZDOVÁ Celestýna, SOŠ VMZ České Budějovice HOFMANOVÁ Jana, SCIA SŠ a JŠ Volyně CHALOUPKOVÁ Jana, Třebechovice pod Orebem 4 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 dění | jižní Čechy Kdo nezaváhal, nelitoval ◊ Petr Šulista / Foto Josef Böhm Kdo nezaváhal a zúčastnil se prvého čtvrtečního dubnového podvečera vyhlášení výsledků třetího ročníku jindřichohradeckého Textíku v Kapli sv. Maří Magdaleny, určitě nelitoval. N ezbylo jediné volné místo k sezení, řada přítomných musela stát. Uvážíme-li, jak s malou účastí se často na podobných akcích setkáváme, pak se zde nakladateli Janu Medkovi a jeho spolupracovníkům povedlo něco naprosto obdivuhodného. A to ještě v městě hrál ten den národní hokejový tým. Bohatý program, v němž mimo jiné zazněly ukázky úspěšných literárních prací, vhodně doplňovalo saxofonové kvinteto jindřichohradecké ZUŠ pod vedením pana učitele Stráníka. Vidět a slyšet takové hudební těleso není běžnou záležitostí a jeho vystoupení se setkalo se zaslouženým obdivem. Literární a výtvarná soutěž Textík se konala pod záštitou města Jindřichův Hradec a Jihočeského klubu Obce spiso- Fórum/II/2013 www.epika.cz vatelů. Místopředseda tohoto klubu František Niedl v krátkém úvodním vystoupení ocenil úspěšnou spolupráci klubu s nakladatelem Janem Medkem a zmínil tři důležité literární akce Jihočeského kraje, a to: Zeyerovy Vodňany, literární soutěž Jihočeská žabka, do níž bylo přeposláno čtyřiatřicet autorských prací právě z Textíku, a literární vlak Ecce libri. Celý program citlivě moderoval Jiří Langer. Úspěšným soutěžícím byla mimo jiné předána publikace Textík, jejímž obsahem je třicet úspěšných literárních a čtyřicet výtvarných děl a který vydalo jindřichohradecké nakladatelství Jana Medka Epika. Oceněným literátům knihu předávala autorka knížek pro děti i dospělé Markéta Zinnerová, která se nejen řadě zájemců do Textíku podepsala, ale v průběhu programu i pobesedovala s přítomnými a pohovořila o své spisovatelské práci. Oceněným výtvarníkům Textík předala ceny spisovatelčina dcera akademická malířka Petra Jelenová. Úspěšné výtvarné práce mohli přítomní zhlédnout v prostorách kavárny FotoCafé, kde byly vystaveny až do konce dubna. Bylo příjemné sledovat štěstím rozzářené oči oceněných autorů, pro něž byl tento podvečer zcela výjimečný. S uspokojením si odnášeli své ceny a já jsem přesvědčen, že si s nimi odnášeli i větší chuť psát, kreslit a malovat. A to je moc dobře. Co říci závěrem? Poděkovat všem, kteří se o toto příjemné setkání zasloužili, a přát jim, aby se jim dílo i nadále dařilo. Díky. 5 kultura | kabaret U Váňů se i tragédie promění v komedii ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Zuzana Heřmanová České Budějovice / Třebaže historické téma osudů Jindřicha VIII. a jeho šesti žen bylo již zpracováno tolikrát, že to už nikdo nespočítá, v podání Kabaretu U Váňů dostalo naprosto jiný, nevšední rozměr. N a rozdíl od dramatické skutečnosti rozměr úsměvný, zábavný a vtipný. A to především díky autorskému pojetí této revue, pod níž je jako obvykle autorsky podepsán Jiří Suchý. Jeho jméno a jméno Eduarda Váni, šéfa kabaretního souboru, jsou zárukou kvalitní zábavy, takže je téměř samozřejmostí, že obě březnové premiéry zaznamenaly plně obsazený sál, stejně jako následující reprízy. O tom, jak velice je tato hra nadčasová, svědčí už její první uvedení v Redutě v únoru 1958. „O čtyři roky později se revue objevila v plzeňské Alfě a v pražském divadle Na Slupi a teprve potom v roce 1964 v Semaforu. Tady se v roli předčitatele Jindřichova deníku prezentovaly kromě Jiřího Suchého i další herecké legendy jako Miroslav Horníček nebo Ivan Vyskočil,“ Eda Váňa 2013 6 vrací se k historii zvoleného titulu principál Eda Váňa, který v loňském roce oslavil neuvěřitelnou sedmdesátku. Českobudějovičtí měli první šanci k setkání s uváděnou komediální inscenací v D111 až za dalších čtrnáct let a následně pak v roce 1990, kdy jí nový kabát dal právě Eda Váňa s Karlem Tampierem. V této podobě se pak vrátila o rok později, ale tentokrát už na pódium soukromého Salónu U Váňů. Letošní obnovená premiéra si pochopitelně vyžádala novou Edovu úpravu a režii přizpůsobenou současnému obsazení v souboru, zůstaly však písničky, jimiž je revue velice štědře prokládána. Jejich texty pocházejí z tvůrčí dílny Edy Váni, který se částečně podílel i na hudební stránce, jež byla zase doménou Jaroslava Peterky. Toho nyní u piána vystřídali Karolína Hudečková nebo Michal Bosák. Stěžejní role připadla principálovi, další mužské postavy ztvárnil Michal Kopecký. V rolích šesti Jindřichových žen se střídají Jiřina Váňová, Pavla Šafaříková a Marie Matějovská v alternaci s Pavlou Nýdlovou, Denisou Holečkovou a Lenkou Kozákovou. Když se ohlédnu dozadu na dlouhou řadu inscenací uvedených na těchto prknech, až na maličkou výjimku v nich vždycky figuruje jako autor Jiří Suchý, mimo jiné také laskavý kmotr tohoto souboru. Ale příznivci českobudějovického kabaretu nemusejí mít obavy, že by se výběr Suchého autorských her v nejbližší době vyčerpal, jak nás Eda Váňa ujistil: „Před pár dny jsem Jirku v Praze navštívil a on mi dovolil stáhnout si z jeho archivu dalších asi patnáct jeho her...“ Asi bych se opakovala, kdybych znovu vyzdvihovala Váňovy, s civilní přirozeností pojímané herecké výstupy nebo jeho textařské schopnosti. Ovšem neodpustím si připomenout obdiv všem těmto hereckým ochotníkům, kteří věnují svůj volný čas tak náročnému a zároveň vrtkavému koníčku. Snad je jim kromě potlesku odměnou i to, že s kabaretem se divák skutečně pobaví, uvolní a vyčistí si hlavu od všedních starostí. Alespoň na tu chvilku. Už asi posté mne při zaposlouchání do Váňových textů napadlo, proč se tyhle originální, vtipné a lehkonohé verše už dávno neobjevily v nějaké knižné podobě. Sice s touto myšlenkou už před více než půl druhou desítkou let koketoval Jiří Suchý v souvislosti se svým nakladatelstvím Klokočí, ale plány se bohužel nenaplnily. Možná, že na vině je i to, že Eda v tomto směru nijak na pilu netlačí. Ale mohu jeho obdivovatele potěšit nadějí, že snad v letošním roce se už konečně rýsuje možnost knižního vydání výboru z Edovy dosavadní tvorby. A jak to vypadá, naděje – hlavně díky naší pomoci - zatím neumírá... http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 kultura | rozhovor Principál z kabaretu sedlá i Pegasa ◊ Hanka Hosnedlová / Eduard Váňa Edu Váňu zná jihočeská kulturní veřejnost jako kabaretního herce a principála souboru, který dokáže za všech okolností pobavit. Po sametovém kotrmelci poskytl prostory ve svém domě k vybudování zázemí pro kabaret a další malé hudební i divadelní formy. Je vášnivým obdivovatelem Semaforu a hlavně Jiřího Suchého, jehož hry přenáší i do Kabaretu U Váňů. Ví se i o tom, že občas naskočí na Pegase a – píše... Jeho tvůrčí šuplík je doslova napěchovaný písničkovými texty a krátkými epigramickými básničkami. A právě o tom bude dnes řeč... Kdy jsi vlastně začal se psaním veršovaných textů? Do veršovaného světa jsem začal nesměle vstupovat při studiu na vysoké škole v Praze v roce 1961, a to písničkovými texty. Byly psány na tehdejší populární melodie a sloužily výhradně k mé potěše. A samozřejmě už tehdy vznikaly pod vlivem mého oblíbeného Semaforu. A první uplatnění tvé tvorby? Teprve o tři roky později kamarád Jaroslav Peterka zhudebnil jeden z mých textů – Černé blues. A s touhle písničkou jsme se pak v roce 1966 zúčastnili konkurzu na autory pro Divadlo 111, které vedl Jiří Kejst. A byli jsme přijati! Hlavně asi proto, že se žádní jiní autoři nepřihlásili. Fórum/II/2013 www.epika.cz Ale pro Divadlo pro 111 jste potom psali... Ano, dalších pět „opusů“ jsme napsali pro hru Detektivní hystérie, ale při premiéře ani jeden z nich nezazněl, protože doprovodná beatová kapela prohlásila, že takové „semaforské kuplety“ hrát nebude. Ani tehdy chlapci netušili, jak nám tím zalichotili. Přesto naše písničky z jeviště D 111 zazněly a poprvé to bylo 30.listopadu 1971 ve hře Čtyři ženy Alfréda Boucheta. Byla tak odstartována písničková tvůrčí éra? Pak už to šlo ráz na ráz. Když to sečtu, celkem jsem zaplnil písničkami s hudbou Jardy Peterky pětatřicet komedií a s hudbou Karla Tampiera dalších šest. A jak to bylo s básničkami? S básničkami jsem začal o dost později, a tak první zazněly až v říjnu 1987 ve hře Předražený zajíc. V kolika dalších hrách jsem pak těchto humorných „chvilek poezie“ využil, už se asi nezjistí. Podchyceno to nikde není a já si to bohužel nepamatuji. Ale statisticky jejich počet podchycený asi máš, ne? Když to má být tedy v číslech, tak písničkových textů jsem napsal dosud 1382 a pokusů o básničky mám zatím 547. V drtivé většině jde o hraní s češtinou, která poskytuje neomezené možnosti, a snažím se o vtipné pointy. Kam saháš pro náměty a inspiraci? Jako náměty hojně využívám vtipy. Konečně Němcová, Erben či Werich podobně nakládali s pohádkami, i když bych si nikdy nedovolil se s těmito velikány srovnávat. Nicméně využití vtipů pro kratičkou básničku je dost obtížná disciplína, protože vtip musí mít velice omezený výběr výstižných a srozumitelných slov. A vtěsnat tento požadavek do přesného rytmu a rýmu je obvykle dost náročné. Proč jsi dosud něco ze své tvorby nezkusil vydat knižně? Čtení takové „poezie“ na prknech znamenajících svět mě uspokojuje daleko víc než její vydání tiskem. Důvodem je zpětná vazba – můžu si okamžitě na místě zkontrolovat reakci diváků, jak se věc povedla. Přesto mne v roce 2000 potěšila nabídka pana Jiřího Suchého, mimochodem kmotra našeho kabaretu, na vydání některých mých básniček v jeho nakladatelství Klokočí. Jenomže než k tomu došlo, Klokočí krachlo a bylo vymalováno. Tím ovšem možnosti na knižní vydání nekončí... Já vím. Moje žena tvrdí, že by rozhodně stálo za pokus v tom něco podniknout, dokonce už nějaké kroky v tomto směru udělala, ale zatím není nic jistého, tak raději nic předem neslibuji. Dnes už je jisté, že se knížka z Edovy tvorby objeví na knižních pultech i díky přispění Jihočeského klubu Obce spisovatelů a to právě v těchto dnech. BLBÝ RANDE Dí Anča, to děvče bídné: „Pepíčku, můj osude, zajdi k nám tak koncem týdne, nikdo doma nebude!“ Vymydlenej Pepík v pátek připadal si jako debil, dlouho zvonil u těch vrátek, doma vskutku nikdo nebyl. PINGL V hospodě mě pingl nakrk´, když mi vylil pivo za krk. Tenhle zvláštní způsob dárků špatně snáším, čím jsem starší. Udělal mi klidně čárku a zeptal se, chci-li další. 7 dění | jižní Čechy Krumlovská prima sezóna ◊ Stanislava Bumbová Dne 4. dubna se v Českém Krumlově konal již 10. ročník přehlídky studentské tvořivosti určené pro středoškoláky pod názvem Krumlovská prima sezóna. S outěží se v ní v oborech: výtvarné práce, fotografie a literatura. Letošní ročník bohužel provázela nízká účast soutěžících a výtvarná část nebyla obsazena vůbec, což je dost zarážející. Do soutěžního oboru fotografie se přihlásili 4 studenti, k vidění tak bylo zhruba 15 fotografií. Literární části se účastnili 3 autoři. Ti se mohli zapojit v kategoriích: próza, poezie nebo scénář. Próza letos zastoupená nebyla. V každém z oborů probíhaly v českokrumlovském Městském divadle semináře a workshopy. V oblasti literatury byl tentokrát věnován prostor komiksu. Přehlídku pořádá Dům dětí a mládeže v Českém Krumlově, podpořilo ji město Český Krumlov a probíhala ve spolupráci s tamním Městským divadlem. Součástí akce byla také přehlídka studentského divadla s názvem Mladá scéna, kterou podpořilo ministerstvo kultury. Ve dvou dnech, 4. a 5.dubna, vystoupilo 8 divadelních souborů. Přestože akce byla velice hezky a pečlivě připravená, nesetkala se s velkým zájmem veřejnosti. Zejména dopolední představení byla hrána víc pro porotu než pro diváky, a to je oprav- du škoda. Spolupráce s řediteli místních škol a učilišť by v tomto ohledu byla v budoucnu jistě velmi prospěšná. Na Krumlovské prima sezóně jsem zastupovala Jihočeský klub Obce spisovatelů v roli porotce a vedoucí semináře v literární části. Setkání s nadšenými mladými lidmi bylo i pro mne příjemné a inspirující. Kolektivní práce studentů gymnázia Česká z Českých Budějovic v kategorii scénář po zásluze postoupila do celostátní přehlídky Náchodská prima sezóna. Autorům i mladým hercům alespoň touto cestou přeji úspěch a hlavně - víc diváků. Číše jako ocenění celoživotní práce ◊ Hanka Hosnedlová / foto Zuzana Heřmanová Již poosmé byla letos Jihočeským klubem Obce spisovatelů pod záštitou hejtmana Jiřího Zimoly předávána krajská literární cena Číše Petra Voka, udělovaná za celoživotní dílo. Stalo se tak 25. dubna v obřadní síni českobudějovické radnice. V ýčet dosavadních laureátů tohoto ocenění, do něhož se zatím zařadili Věroslav Mertl, Milena Brůhová, Petr Pavlík, Ludvík Mühlstein, Jan Bauer, Jan Nouza a Přemysl Veverka, letos rozšířil scénárista a spisovatel Jan Míka. Žije a tvoří v Táboře a známý je především díky úspěšným televizním seriálům. Na svém autorském kontě má nejen řadu dalších televizních filmů, ale i pár divadelních komedií a kromě knižních přepisů televizních seriálů také několik zdařilých knižních titulů. Při slavnostním udělování Číše Petra Voka byla přítomným ve stručnosti představena osoba laureáta, ale i Míkovo dílo včetně čtených ukázek z jeho knih. Příjemným oživením slavnostní události byly nesporně hudební vstupy klasických kytar známé českokrumlovské dvojice Jindřich Čapek – Radek Interholz. 8 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 dění | jižní Čechy Číši Petra Voka si postaví na piáno ◊ Hanka Hosnedlová / foto Zuzana Heřmanová Čerstvý laureát Číše Petra Voka, jihočeské literární ceny udělované za celoživotní dílo Jihočeským klubem Obce spisovatelů a Jihočeským krajem, scenárista a spisovatel Jan Míka se vždy a všude důsledně hlásí k jihočešství. N arodil se v Hlavňově na Táborsku před šestašedesáti roky a Táborsku také zůstal věrný. V Táboře žije a tvoří, ale v létě se vrací do svého rodného Hlavňova, kde se věnuje nejen psaní, ale i chalupaření. Původně vystudoval scenáristiku a dramaturgii na Filmové akademii múzických umění v Praze a poté nějaký čas pracoval v České televizi v Ostravě, Brně a nakonec ve filmovém studiu Barrandov v Praze. Jeden čas si také zkusil, co obnáší povolání novináře. V posledních letech si ale zvolil cestu svobodného povolání jako scenárista. A z tohoto pohledu ho asi veřejnost zná nejvíce. Připomeňme si alespoň některé jeho televizní seriály, které měly velký divácký úspěch. Ať už je řeč o nyní opakovaném seriálu Život na zámku, nebo o dalších cyklech z Míkovy dílny jako Šípková Růženka, Náměstíčko, Náves, Cukrárna či Příkopy. Nelze se v té souvislosti také nezmínit o jeho televizních filmech Vampýr, Podivné Fórum/II/2013 www.epika.cz premiéry, Devadesát jedna bílých koní, Bekyně mniška a jiné. Z dlouhometrážní filmové tvorby uveďme třeba výpravnou romantickou pohádku Dešťová víla a dosud nerealizovaný scénář Berani. Zajímavé je, že Jan Míka zabrousil i do vod divadelního žánru, kde bychom mohli jmenovat komedii Věčně tvá nevěrná nebo Vesnice roku. V současnosti má dohotovený nový desetidílný televizní seriál, který čeká na realizaci. V souvislosti s předanou cenou je však důležitá také Míkova knižní tvorba. Kromě knižních přepisů jeho populárních televizních seriálů vydal i několik knižních sborníků s vtipnými povídkami, které nepostrádají ani mírný lehce filozofický rozměr – například Křídla překážejí v chůzi či Na ňadrech ustláno. Opomenout nelze ani jeho vzpomínkovou knížku na dětství s názvem Malí páni, která svým stylem humoru a bezprostředností evokuje Poláčkových Bylo nás pět. Pro dokončenou knihu Skoro se to podobalo lásce, obsahující tři novely, hledá Míka nyní nakladatele. Zatím ale pracuje na další knize povídek. K udělení prestižní Číše Petra Voka říká s humorem jemu vlastním: „Mám k tomu dva pocity. Ten první – z udělené ceny mám pochopitelně radost, protože každý soudný člověk musí mít radost z ocenění své práce. A druhý – nemám radost, že celá členská základna Jihočeského klubu Obce spisovatelů seznala, že jsem už dostatečně sešlý, abych si takovou cenu zasloužil. To však nijak nebrání tomu, abych za Číši poděkoval – s láskou ji budu opatrovat. Postavím si ji na piáno, které jsem pro podobné příležitosti už dávno zakoupil.“ Míka je otcem dvou dětí a tady skutečně jablko nepadlo daleko od stromu – syn Jan je filmový režisér a dcera Naďa vystudovala divadelní vědu. Momentálně se ale Jan Míka rád věnuje pro něj zatím celkem neotřelé funkci laskavého dědečka pro svá vnoučata. Sám o sobě tvrdí, že je pesimista, ale věříme, že se i nadále budeme setkávat s jeho jménem jak na televizní obrazovce, tak v záhlaví nových knížek. 9 dění | jižní Čechy Komu letos Zeyerův hrnek? ◊ Hanka Hosnedlová / foto Marie Kočárníková Pozvání na letošní Zeyerovy Vodňany, tradiční dubnovou akci, přijala čtveřice pražských a šest jihočeských spisovatelů – Jan Bauer, Jan Míka, František Niedl, Hanka Hosnedlová, Hynek Klimek a Vladimír Šindelář. O ní, pečlivě připravený pořad s hudební produkcí a s autorským čtením šestice jihočeských autorů. Zlatým hřebem programu však bylo především slavnostní předávání Zeyerových hrnků, což je cena udělovaná za zajímavý knižní projekt v uplynulém roce. Tentokrát si křehký keramický symbol ocenění odnášeli František Niedl za knihu Útěk do pekel, který získal toto ocenění již podruhé, Jiří Hájíček za Rybí krev a David Žák za titul Návrat krále Šumavy, který bude navíc v nejbližší době zfilmován jako televizní minisérie. Všichni odjížděli a odcházeli nadmíru spokojeni a myslím, že nebylo nikoho, kdo by nesouhlasil se závěrečnými slovy Evy Laudové, ředitelky vodňanské knihovny: „Věřím, že se vám letošní Zeyerovy Vodňany líbily stejně jako v minulých letech a už nyní se těšíme, že se tady za rok zase všichni setkáme...“ proti jiným rokům byla sestava poněkud slabší, nicméně pokrytí besed ve vodňanských základních a středních školách a učilištích se obešlo bez problémů. Toto setkání, z něhož se v průběhu let stala jak žáky a studenty, tak spisovateli oblíbená tradice, pravidelně připravuje vodňanská knihovna, muzeum a galerie v součinnosti s naším Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Letos se Zeyerovy Vodňany konaly již posedmnácté a ačkoliv se z původní dvoudenní akce stala akce jednodenní, nikdy pořadatelé nezapomenou na nějaký bonbónek pro pozvané spisovatele. Tentokrát to byl vlastivědný výlet za lidovou architekturou do populárních Holašovic a jejich okolí se skvělým průvodcovským doprovodem. Pro širší veřejnost byl pak určen večer- 10 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 dění | autogramiáda Autogramiáda ve znamení husí kůže ◊ Hanka Hosnedlová / FOTO MARTINA TYLŠAROVÁ Devět z tuctu autorů, kteří mají na svědomí obsah povídkové antologie s názvem Poselství píšťaly se dostavilo i na červnovou autogramiádu a křest této nové publikace, kterou se HSF klub pod vedením Jirky Sivoka uvedl na knižní scénu. P rvní publikace HSF klubu, který funguje pod zastřešením Jihočeského klubu Obce spisovatelů už druhým rokem, byla výsledkem projektu postaveného na osvědčené formě konkursu. Na mediálně šířenou výzvu k autorské účasti přišlo nečekané množství příspěvků zaměřených podle podmínek na žánr horor, sci-fi, fantasy, z nichž porota po dlouhém a náročném hodnocení vybrala povídky dvanácti autorů. Podotýkám, že příspěvky byly hodnoceny anonymně. Tak se stalo, že se ve sborníku vedle renomovaných spisovatelů, známých rovněž v jiných žánrových okruzích, objevují i jména začínajících a mladých psavců, a to nejen z jihočeského regionu. Antologii pokřtil přípitkem klasickým šampaňským a do vrtkavého čtenářského světa vyprovodil principál českobudějovického Kabaretu U Váňů – Eduard Váňa. A aby se jí lehčeji odcházelo mezi lidi, hrál jí na cestu Petr Mrkáček, někdejší člen legendární folkové skupiny Létavice. Jak Jirka Sivok uvedl už při křtu antologie, určitě nezůstane dlouho u tohoto prvního titulu. Již podzimní vyhlášení další soutěže, která měla pro letošek vystřídat tradiční literární soutěž Jihočeská žabka, by mělo být základem pro druhý svazek v duchu zmiňované trojice žánrů, oblíbených zejména u mladší jak tvůrčí, tak čtenářské generace. Spoluautoři knihy: (zleva nahoře ) Vladimír Janda, František Niedl , Jan Bauer, (dole) Jiří Sivok, Hanka Hosnedlová, Stanislava Bumbová, Ota Nechvátal, František Tylšar. Fórum/II/2013 www.epika.cz 11 dění | autogramiády Pro Uhrových Pět prstů ◊ Václav Boček V s obotu 18. 5. 2013 křtil písecký básník Richard Uher svou knihu Pět prstů na dvoře pivnice Lipan, nedaleko od místa, kde Richard bydlí a kde bývá možno zastihnout jej s dvěma psy, kteří ho doprovázejí snad všude, včetně do nedaleké hospody Na Zvíkově, kam místně dá. Za krásného již letního odpoledne se tak doslova na jednom dvorku začali scházet různí básníkovi přátelé, aby se s ním podělili o radost nad dokončeným dílem, naplněném vzpomín- kami, drobnými črtami a básněmi, knihou, kde ožívají místa známá v současnosti kolikrát jen z map a vyprávění. A tak ti, kdo přišli, mohli být svědky mimořádné pohostinnosti, kterou Richard nešetřívá – pro všechny uvařil vydatný guláš a křtilo se pivem, jak jinak, vždyť co jiného sem, na malé prostranství na okraji města patří. Dostavili se četní hosté, mezi nimi i senátor M. Krejča. Kmotři knihy byli čtyři – paní Vilímová, již zmíněný p. Krejča, dále p. Papula a p. Brejcha. Přednes vybraných ukázek prokládali klasickou kytarovou hudbou bratři Ptákové. Slovem provázel Ladislav Žák. Při čtení básní Richarda Uhra se často přistihnu, jak lpím na slovech vlídný či laskavý. Snad je to místem, které si často volí, naším městem, i když to moje a jeho není zcela též. Myslím, že takové bylo i dopoledne na dvoře pivnice – pohostinné, vlídné a z toho guláše si dodnes olizuji svých pět prstů. Moji Šumaváci mi rozumějí ◊ Hynek Klimek 12 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 umění | osobnost Mistr obyčejných příběhů z ulice ◊ Hanka Hosnedlová / FOTO Zuzama Heřmanová Františka Dostála znají čtenáři Fóra už hodně dlouho – vždycky ochotně a nezištně poskytl poklady ze své bohatě naplněné fotošperkovnice nejen pro náš almanach, ale i pro knihy vydávané Jihočeským klubem Obce spisovatelů či pro jiné účely. T ak se stal v podstatě neformálním členem klubu, protože vždycky bylo možné počítat s jeho pomocí a vstřícností. A třebaže žije a tvoří v Praze, je tak trochu Jihočechem – jednak díky své mamince, která odtud pocházela, a jednak díky tomu, že ho jižní Čechy přitahovaly a přitahují svým magickým kouzlem jisté sounáležitosti. To všechno jsou důvody, proč se medailonek k jeho červencovým pětasedmdesátinám objevuje i v našem Fóru. Mezi fotografy je známý pod výstižným označením „Pražský chodec“, ale v jeho tvorbě figuruje i spousta záběrů z jiných míst, také z přírody, z trampských kruhů a nechybí ani jedinečné záběry slavných osobností. Patří k předním současným českým fotografům, i když celý život odmítal přejít v oboru fotografie na profesionální dráhu, třebaže dostával řadu výhodných nabídek. Františkovy kvality na tomto poli byly nejednou ohodnoceny různými cenami a uznáními a v roce jeho sedmdesátin dokonce i prestižní Cenou ministra kultury. Jeho prioritou je mimo jiné i nezvykle vysoký počet uveřejněných snímků. Až do odchodu do důchodu pracoval za rýsovacím prknem v pražské firmě Škoda, ovšem volné chvíle už nepatřily přesně určeným čarám a křivkám, nýbrž zvědavému objektivu. V průběhu času totiž Dostál povýšil fotografování nejen na koníčka číslo jedna, ale i na naprosto nezbytnou náplň svých dnů. Od narození žije v Praze, jejíž život téměř denně mapuje svým fotoaparátem. Její ulice, uličky, náměstí i tajemná zákoutí, které nesčíslněkrát označkoval podrážkami svých bot, zná jako málokdo. A přesto mu Praha nezevšedněla, je pro něho stále nevyčerpatelným zdrojem inspirace a jevištěm neopakovatelných dění. Častým cílem jeho cest jsou ovšem i výletní oblasti kolem hlavního města jako třeba Sázava, kde ve Zlenicích vznikl i jeho nezapomenutelný soubor fotografií a posléze i kniha s názvem Letní lidé. Zvlášť ceněné jsou mimo jiné také jeho snímky z trampského dění, k němuž přilnul už jako kluk a jemuž zůstává věrný. Anebo záběry Fórum/II/2013 www.epika.cz kostelů a kostelíků, tak příznačných pro českou krajinu. Nezapomíná však ani na jižní Čechy, odkud pocházela jeho maminka a kde se zrodila i řada jeho nevšedních záběrů. V poslední době se pak k Dostálovým Múzám přidružila i nečekaně objevená Paříž. K úspěchům jeho mládí však patřil také sport. Může se pochlubit například československým rekordem ve sprinterské štafetě nebo titulem mistra republiky ve skoku do výšky z roku 1954. Jeho pravidelným celoživotním cvičením se ovšem stala chůze – ať už po ulicích města, nebo v obdivované přírodě. Bohužel únava materiálu se týká i lidského těla, a tak si neúnavný pražský fotograf ke svým pětasedmdesátinám přeje hlavně zdraví. Aby ho v jeho každodenních toulkách neomezovala bolavá kolena nebo trucující srdíčko. Své snímky František nikdy nepřipravuje, nestylizuje, je jen neobyčejným pozorovatelem obyčejného života kolem sebe. Zachycuje neopakovatelné okamžiky – někdy veselé, jindy smutné nebo nutící k zamyšlení. Stejné jako sám život, který podle Dostálových slov leží hned za prahem vašeho domu. Jeho fotografie jsou drobnými příběhy beze slov, glosami všedních dnů a lidských osudů i humornými skicami bezděčného náboje chvíle. Právě situační humor je další z ceněných stránek jeho fotografií. A ačkoliv se v současnosti František nevyhýbá ani barevným snímkům, jeho hýčkaným dítkem zůstávají fotografie černobílé, dnes již poměrně vzácné. „Vyhledávám takové každodenní události a dění, které možná jiní nevidí, absurdity, ale i běžné věci, které jsou sice zcela obyčejné, ale nějakým sedmým smyslem cítím, že je dokáže povýšit až prošlý čas,“ říká o své tvorbě František, který má vedle desetitisíců fotografií a desítek ocenění na kontě i spoustu odborných a polemických článků. A také víc než tři desítky knižních titulů, na nichž se podílel nejen fotoilustracemi, ale mnohé z nich i sám napsal. Takovým neuzavřeným seriálem se stal jeho knižní cyklus Fotořečiště, jehož osmý díl se už tiskne. Tyto publikace jsou kouzelným koktejlem černobílých fotografií a osobitých autorových komentářů. V psaných textech se František pohybuje jak v rovině přítomnosti, tak minulosti a bez obtíží dokáže zabrousit do všech podivuhodných zákoutí člověčenství. Sám sebe pak Dostál označuje za pouhého prostředníka, který pomocí fotografií zachycuje pro ty, kteří chtějí vidět, i pro ty, co přijdou po nás, všechny stránky a barvy života kolem nás. Františkovo jméno je známo nejen po republice, ale objevuje se v odborné fotografické literatuře a na výstavních panelech i daleko za hranicemi. Jeho originální snímky zhlédli návštěvníci více než půl druhé tisícovky výstav po celé zeměkouli a mnohé z nich reprezentují českou fotografii i ve fondu světových muzeí a fotogalerií. V posledních letech František vystavování již vesměs odmítá, i když sem tam se přece jen nechá umluvit. Ale s fotografováním nepřestává. Říká, že nemůže přestat fotografovat, stejně jako dobrovolně nemůže přestat dýchat. A tomu já věřím na slovo... 13 literatura | nekrolog Spisovatel, který ctil pokoru ◊ Hanka Hosnedlová Odchodem Věroslava Mertla (20. května 2013) ztratila spisovatelská obec autora, jakých je v současnosti skutečně pramálo. J eho osobní literární cestu lze jen stěží charakterizovat několika slovy. Bylo to nesnadné a úporné putování za určitou podstatou života, návrat k prapůvodním zážitkům a prověřování jejich hloubky a opodstatněnosti následujícím tokem času. Převážnou částí svého literárního díla, ale hlavně svým přesvědčením byl zařazován do kategorie křesťanských autorů, ačkoliv se tomuto označení vždy bránil. Nikdy nebyl neúprosným moralizátorem a ambiciózním propagátorem křesťanství, ale v jeho knihách s vysoce vyspělou slovní obrazností se křesťanské názory objevují jaksi nenápadně, nevtíravě a v nenásilném podtextu. Narodil se v rodině vrchního četnického strážmistra a byl vychováván v křesťanské víře a pokoře. Jak sám kdysi prohlásil, tento mravní a etický kodex ho provázel s naprostou samozřejmostí celým životem. Víru považoval za dar, Foto: Zuzana Heřmanová který si nelze jednoduše naordinovat, ale na druhé straně také za příčinu, která přináší spoustu vnitřních konfliktů i střetů s venkovním světem. Všechny tyto pocity, myšlenky a úvahy lze vystopovat v jeho denících, které si psal od svých devíti let téměř až do své smrti a ze kterých čerpal při psaní knih. Mnohé z těchto filozofujících rozjímání je zahrnuto i do pozdější knihy Přemítání o věcech vezdejších (1997), Časy a nečasy (2005) a v určité míře i do ostatních jeho knižních počinů. Foto: archiv V. Mertla 14 Absolvování obchodní akademie po skončení války jako by předurčilo jeho úřednickou etapu, kterou pak v čase vzepjatých nadějí v roce 1968 vystřídal post redaktora jihočeského nakladatelství Růže. Za šťastný krok poté považoval i své aktivní dvacetileté působení v Československé straně lidové, která sice v době totality neměla na růžích ustláno, ale byla mlčky trpěna. Stejně jako Mertlovy knihy, které vydával v nakladatelství Vyšehrad a o kterých se v oficiálních médiích nikdy nemluvilo. Jako autor patřil do takzvané šedé zóny literatury, byl na seznamu těch, kteří předchozímu režimu rozhodně nefandili, ale nic z toho nezlomilo jeho odhodlání nesklonit se před diktátem nepravd a absurdit. A třebaže právě literární tvorba ho přiváděla do problémů a rozporů s režimem, považoval psaní za formu očistného, slastného a zároveň mučivého procesu. V tisku začal publikovat hned krátce po válce, ale problematická padesátá léta přinesla společně s politickým ochlazením i delší pauzu v tomto směru. Právě v této době však paradoxně začaly vznikat podklady pro knihu esejů a úvah, která mnohem později vyšla pod názvem Kruhy pod očima. Jeho knižní premiérou byl však v roce 1969, kdy mu bylo čtyřicet roků, titul Stín blaženosti, http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 literatura | nekrolog, zamyšlení poté v poměrně krátkých časových odstupech následovaly knihy Nám po tomto putování, Poledne, Sad, Dům mezi větrem a řekou, Rezavý déšť, Podzimní svit, Pád jasnovidce, Mlčení věžních hodin, Křížová cesta. Některé se dočkaly nejen druhého vydání, ale i překladu do němčiny a polštiny. V roce 1979 pak získal i cenu polského nakladatelství Pax. Vydání Kruhů pod očima v polovině devadesátých let následoval o desetiletí později druhý díl a na sklonku života dokončil i díl třetí. Mezitím ale vyšlo dalších osm knižních titulů se jménem Věrka Mertla, ať už se jednalo o povídkové a esejistické sborníky, romány, medailony či básnické sbírky jako Zjasněná noc či Letokruhy. Jeho Hřbitov snů z přelo- mu tisíciletí byl navíc oceněn státní Cenou za literaturu. V roce 2006 získal Číši Petra Voka, cenu udělovanou za celoživotní dílo Jihočeským klubem Obce spisovatelů, jehož byl čestným předsedou. Naprosto zjevná byla rovněž Mertlova láska k jižním Čechám, zdejší krajině a lidem a své neustále zdůrazňované jihočešství kladl na jedno z předních míst v životě. „Kořeny našeho rodu, které se podařilo vystopovat až do roku 1601, tkví hluboko v jihočeské půdě,“ řekl kdysi v jednom z rozhovorů pro Jihočeské deníky. Nikoho tedy nepřekvapilo, že si společně se svou druhou manželkou Aranou, úspěšnou sochařkou, pořídili chalupu v Chlumci u Kamenného Újezdu a tam trávili zhruba polovinu roku. Odtud bylo blízko do Rakouska, kde měli oba spoustu přátel a kde bylo také Mertlovo spisovatelské mistrovství vysoce ceněno. Bohužel po Aranině smrti se změnilo mnohé, včetně pobytů na chalupě pod milovanou Věncovou horou. Zdravotní problémy pak přinutily Věrka Mertla zaměnit svůj byt ve staré části Českých Budějovic za Domov seniorů na předměstí, kde také strávil poslední roky života. Třebaže jeho okolí bylo přesvědčeno, že by měl stále ještě co říci svým čtenářům a mladším generacím, tvrdíval, že moudré stáří má vědět, kdy zmlknout. A nyní nečekaně umlkl jeho hlas navždy – v pokoře, odevzdání a usmířenosti… O odcházení, naslouchání a zviditelňování ◊ František Niedl V tomto podivném roce, končícím třináctkou, odešel z našeho středu už třetí spisovatel. Všech tří jsem si velice vážil a měl jsem i tu čest považovat je za své přátele. T ím posledním z oněch tří byl Věroslav Mertl. Odcházení je vždy bolestivé, ale Věrek, ač si byl vědom svého zdravotního stavu, nesl tuto skutečnost, jako věřící člověk, s vírou, že smrtí vše nekončí. Rovněž ho mohlo posilovat i to, že jeho život nebyl planý, o čemž svědčí, mimo jiné, i jeho literární odkaz, který je mimořádný. Stáří bývá někdy neveselé, to však nebyl Věrkův případ. Bylo mnoho těch, kteří ho navštěvovali a setkávali se s ním. A nebylo to z pouhé povinnosti, ale proto, že až do konce svých dnů dokázal druhé obohacovat svými vědomostmi a zaujmout debatami, možná na první pohled prostými, u kterých však většinou nechyběl filozofický rozměr. To byl dar, kterým byl Věrek obdařen. Člověk při rozhovoru s ním neměl nikdy pocit jakéhokoliv mentorování. Byl někým, kdo uměl naslouchat druhým, přestože nemusel s jejich názory vždy souhlasit. Tato skutečnost je v době, kdy mnoho lidí poslouchá nejraději sama sebe, Fórum/II/2013 www.epika.cz velice vzácná. Vždy byl ochoten diskutovat nad pasážemi nejen ze svých děl esejů, ale i nad tvorbou jiných autorů. Zpočátku mne dost překvapil i jeho zájem o mé válečné romány, kdy se jednalo o tvorbu, o které jsem si myslel, že není zrovna jeho šálkem čaje. A já si byl jistý, že to rozhodně není proto, že by si zrovna on liboval v krvavých potocích válečných. Jeho zajímala podstata těchto událostí a proč ve světě k něčemu takovému neustále dochází. A také se až do svých posledních dnů nepřestal zamýšlet nad během života a jeho zákonitostmi. Při smutečním obřadu jeden z duchovních sám zmínil jednu z debat, kterou s Věrkem v minulosti vedl. V knize stálo: rytíři tasili meče. Mnohým by stačila jednoduchá odpověď ve smyslu, že: vrhli se na své nepřátele, aby je mohli propíchnout, což je logickým vyústěním tasení meče. Ale Věrek v diskusi nanesl i zcela odlišnou možnost: Rytíři tasili meče, aby je mohli vetknout do země, pokleknout před nimi a u křížů, tvořených předělem jílce a čepele, se pomodlit. Ano, takto uvažoval Věroslav Mertl, humanista a filozof. Nakonec mi nedá, abych se nezmínil o zviditelňování, které bylo Věrkovi zcela cizí, na rozdíl od trendu, který je součástí dnešního stylu života, když to chce člověk někam dotáhnout. Po jeho smrti jsem zaslechl a měl možnost si i v sdělovacích prostředcích přečíst mnohdy velmi zasvěcené vzpomínky na něho, z nichž by se dalo vyvodit, kdovíjak si ten dotyčný nebyl se zemřelým spisovatelem blízký a jak byl jeho skonem zasažen. A tak jsem očekával, že některého z těchto lidi uvidím při posledním rozloučení. Ale neviděl jsem nikoho takového. I tak byl kostel v Kamenném Újezdě plný do posledního místa a účast byla mimořádná. Nechyběl ani jeden z jeho nejstarších přátel a bývalý kolega, Robert Sak, přišli všichni, kteří mohli a kterým bude scházet Věrkův bezelstný pohled a téměř vždy usměvavá tvář. 15 literatura | vzpomínka Poslední setkání (Věroslav Mertl 30. 3. 1929 – 20. 5. 2013) ◊ Josef Vrba / FOTO Veronika Pohanková P řevážně soboty patřily našim setkáváním. Dokud žila jeho žena, sochařka a výtvarnice paní Aranka, vítali mě či nás v letních měsících na své chalupě v Radosticích. Mimo toto období jsme se střídavě scházívali buď u nás, či v jejich bytě – kde kromě knih, portrétu Bedřicha Fučíka a bust Karla Čapka či T. G. M. promlouvalo k příchozím i dřevo. Ano, sochařské výtvory paní Aranky hovořit uměly. Mé víkendy sice většinou pohlcovaly mimobudějovické pobyty, setkání s milovaným Věroslavem však vždy převyšovala cokoli, čeho jsem se pro schůzku s přítelem rád vzdal – vždyť najít oboustranně vhodný čas bylo nejednou svízelné. Patřila k nim i ta, o níž ani jeden z nás netušil, že bude tou poslední. Při loučení mi Věrek nabídl skleničku hruškovice. Z mého pohledu pozorný hostitel vyčetl otázku: „A co moje paní?“ „Maruška už měla,“ pronesl téměř omluvně (byl jsem totiž chvilku v koupelně, a tak mi byl odepřen pohled na to, jak i má polovička připíjí na Věrkovo zdraví) – a skoro provinile dodal: „Mám jen jednu skleničku“ – a napůl pro sebe, napolovic k nám pronesl: „Budu muset nějakou obstarat.“ Mám slabost nejen pro Věrka, ale i pro dobrou hruškovici. Ta jeho takovou byla. – Prý si ji přivezli ještě s Arankou z Freistadtu, kam jezdívali k přátelům. Když jsem kalíšek vyprázdnil, obdivně jsem pochválil jeho obsah. Vždy galantní Věroslav zareagoval: „Dáš si ještě jednu?“ „Rád bych, ale necháme to napříště“ – a touto větou jsme se rozloučili. Nebyla poslední z mé strany – ještě jedna přilétla. Nečekaně. Nezvána. Zůstala však v hlavě – ústa si ji ponechala pro sebe. Nikdy by nemohla zaznít nahlas; její obsah naznačoval vše, co mohlo být třeba i brzy reálné, jakkoli jen pomyšlení na to bylo zatracováno. Ta nevyřčená věta zněla: „Jen aby ještě nějaké příště bylo…“ Stačilo větru párkrát pročechrat listy kalendáře a obávaný obsah oné utajované věty získal statut nezvratné skutečnosti – Josef Vrba (autor je členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů) Foto: archiv V. Mertla 16 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 divadlo | vzpomínka Odešla první dáma hereckého jihu ◊ Hanka Hosnedlová V polovině dubna odešla hrát na nebeské pódium jedna z nejvýznamnějších hereček Jihočeského divadla – Dagmar Neumannová. V srpnu by byla oslavila své dvaadevadesáté narozeniny a ještě i v tomto věku se v drobnějších rolích vracela na divadelní scénu. J ihočeské divadlo se připravovalo připomenout a vyzdvihnout hereckou osobnost Dagmar Neumannové v rámci plánované dubnové derniéry Roku na vsi od bratří Mrštíků, v níž obsadila roli „Vondračky“. Bohužel, toto závěrečné představení se konalo již bez paní Dagmar. Dagmar Neumannová se sice narodila v Praze, ale převažující část jejího života byla spojena právě s jižními Čechami a Jihočeským divadlem. Divadlu se věnovala již od dívčích let. Za protektorátu byla členkou neprofesionálního, ale úspěšného divadelního souboru ČIN, po skončení války pak byla angažována do pražské Revoluční scény. Tu vedl profesor Jaroslav Hurt, se kterým Dagmar však už v roce 1945 odešla do Českých Budějovic, kde zůstala až do konce svého života. Byla a zůstala skutečnou přední dámou Jihočeského divadla. Její úspěch a obliba pramenily nejen z velkého hereckého talentu a osobitého charismatu, ale také z nesporné noblesy jejího vystupování, z herecké pokory vůči umění i divákovi a v neposlední řadě i z velké lidské empatie. Díky svému přístupu, skromnosti a vstřícnosti své herecké umění neustále rozvíjela a obohacovala a neměla problém spolupracovat ani s kolegy o celé generace mladšími. Její krédo hovoří jasně o tom, jaký byl její postoj k herectví samotnému: „Nejkrásnější na herectví je pro mne pocit, že dáváte život někomu jinému.“ A paní Dagmar skutečně dokázala vdechnout život všem svým postavám naprosto samo- zřejmě a přesvědčivě. Pod hlavičkou Jihočeského divadla ztvárnila víc než půl druhé stovky rolí a vždy excelentně. Od nezapomenutelných velkých dramatických postav až po role komediální. Kromě jiného stála i u začátků dnes neustále rozporovaného fenoménu otáčivého hlediště v zámecké zahradě v Českém Krumlově, kde rovněž vytvořila řadu nezapomenutelných postav v klasických i soudobých hrách. Její odchod je velkou ztrátou nejen pro jihočeské divadelnictví. Do obřadní síně českobudějovického krematoria se s ní přišla rozloučit nejen herecká, ale i početná divácká veřejnost. Také kondolenční kniha vystavená před budovou Jihočeského divadla se zaplnila podpisy těch, kteří ji obdivovali a měli opravdu rádi... Foto: archiv Jihočeského divadla Fórum/II/2013 www.epika.cz 17 literatura | ohlédnutí Před osmdesáti lety byl položen základní kámen Baarova pomníku ◊ Miroslav Vejlupek (Čerchovský) Už ve své rané básnické tvorbě se Jindřich Šimon Baar svěřuje, že v jeho vztahu k rodnému kraji vedle lásky zaznívá také intenzivní touha stát se trvalou součástí chodských dějin. (Chci zdárným synem Chodsku být, / chci dát mu všecky síly, / za slávu jeho v boje jít / a trpět v každé chvíli … K dosažení vskutku neskromného cíle měl rozhodující osobnostní předpoklady: intelektuální dispozice, houževnatost, cílevědomost a neobyčejnou pracovitost. K těm připočteme také silnou motivaci citovou: po dokončení gymnazijních studií a po matčině nátlaku vymezují směr Baarova života církevní dogmata a smířit se s tím je pro tělesně i duševně zdravého mladého muže nesmírně těžké. Baar ovšem rozřešil schizofrenní situaci striktně a navždy - když opustil v roce 1892 strahovský seminář (1892), napsal si do deníku: „Přinesl jsem si tištěné oznámení, že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud svůj... Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné... Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž – mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově: Básník, kněz a spisovatel, velký, nedostižný přede mnou stojí.“ Už známým a velmi čteným spisovatelem vyslovil se Baar, že tam, kde život člověka začne, má se i skončit. Jeho vlastní postupný návrat do rodného Klenčí se začal v roce 1909. Baarologové sice uvádějí, že spisovatel pomýšlel na definitivní návrat do rodného Klenčí po smrti své matky, tedy v roce 1915, ve skutečnosti však uvažoval o takovém kroku již inspirován jmenováním čestným občanem (28. září 1909). A tak 4. března 1910 projednalo klenečské zastupitelstvo žádost pana faráře J. Baara o místo k stavbě domku v obecní zahradě u kostela. Usneseno: Obec postoupí p. faráři ku stavbě domku díl obecní zahrady ve výměře kolem 80 m čtverečních bezplatně, jestliže se ... 18 zaváže právoplatně, že vzestavěný tento domek v určité době obci Klenčí zdarma postoupí. Město tedy žádá od Baara, aby se zavázal dům mu darovat, ale ten si svůj plán postavit příbytek posléze rozmyslí. Za dalších patnáct let napíše kněz a spisovatel poslední vůli a dům, který v Klenčí zakoupil, městu skutečně daruje, „jen“ pod podmínkou, že v něm Klenčí zřídí trvalý památník s názvem „Baarův dům“. Tedy i na samém sklonku života Baar přesvědčuje, že jeho představa o vzpomínce Chodska „do všech příštích dob“ není naivním sněním, nýbrž racionálně uváženou koncepcí. Věděl, že Chodové mají bohatou historii podmíněnou bojem za půdu a svobodné hospodaření na ní, avšak nespoléhal se, že ještě mají smysl pro historický kontext. Měl s tím svou vlastní zkušenost. Když se v roce 1919 přestěhoval zpět do rodného Klenčí, na žádost obecního zastupitelstva doplnil městskou kroniku, jejíž stránky zely prázdnotou od roku 1847 (!), kdy první klenečský kronikář a shodou okolností i bývalý majitel Baarova domu spáchal sebevraždu. Přesně 10. září 1920 Baar kroniku vrátil, ale protože po něm nikdo nepokračoval, 19. března 1924 se znovu chopil pera kronikáře. S konečnou platností ho odložil 30. září 1925. Necelý měsíc před svou smrtí. ** 24. října 1925 nekorunovaný král Chodů zemřel. Když se s klenečským rodákem loučil spisovatel Bohumil Zahradník-Brodský, pronesl nad otevřeným hrobem: „Stojí-li na vršku u Houjezda socha Kozinova, strážce a vůdce bojujících Chodů, měl by na Výhledech státi pomník Baarův, pomník Choda, který národu pověděl, jaká je duše lidu, žijícího pod lesnatými vrchy na nejzápadnější, stále ohrožené zemské hranici.“ A vskutku. Brzy po pohřbu se scházejí na klenečské radnici Baarovi nejbližší přáte- lé, aby ustavili zvláštní výbor pro postavení Baarova pomníku na Výhledech. Osm let potrvá, než se výboru podaří opatřit nutných sto čtyřicet dva tisíce korun. Jestliže je taková práce vykonána v letech světové hospodářské krize, neúnavnost dobrovolných kulturních činovníků o to více imponuje. Nuž, nadešel rok 1933. Už od jara to rok plynoucí ve znamení celoregionálních Baarových oslav. Konečně 25. května 1933 byl položen základní kámen pomíku na Výhledech. Přišlo tehdy na pět tisíc zvědavců a promluvil k nim oslavnou řečí na Jindřicha Šimona Baara literární vědec Emil Felix. V dalších dnech a týdnech přepravily vozy – samozřejmě slavnostně ověnčené - na Baarovo oblíbené místo čtyřicet žulových kvádrů s vytesanými jmény těch obcí a měst, v nichž čtenářstvo uctívalo Baara nejvíce. Stavba pomníku započala. Ilustrace: František Tylšar http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 literatura | profil Ludvík Mühlstein ◊ František Tylšar Rodák z Českých Budějovic, celoživotní Jihočech nejen bydlištěm, ale i celým svým srdcem a duší. Jeho jediným zaměstnavatelem byl Český rozhlas, kde pracoval čtyři a půl desítky roků. Prošel si postupně snad všechny profese, byl redaktorem, publicistou i režisérem. Z aložil Dětský dramatický rozhlasový soubor Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích. Zvítězil s ním ve sborových pódiových provedeních české poezie několikrát na Wolkrově Prostějově, vavříny si ale z recitačních soutěží přiváželi pravidelně i jím vedení jednotlivci. Byl členem Ústředního (i krajského) poradního sboru pro umělecký přednes, pracoval jako porotce národních, krajských i okresních recitačních soutěží. V roce 1962 se stal členem České ornitologické společnosti, od roku 1991 působí v Jihočeském klubu Obce spisovatelů. Je držitelem řady cen. Z těch literárních jmenujme cenu udělovanou Jihočeským krajem a jihočeským klubem Obce spisovatelů - Číši Petra Voka, kterou převzal na budějovické radnici v roce 2009. Je autorem celkem devíti knih. První s názvem Zelená a modrá setkání vydal již v roce 1963. Následovala druhá – Toulky ve stínu křídel. Obě jsou opatřeny ilustracemi Jiřího Krásla. Další knihy z oblasti ptačí říše psal společně se svým synem, stejného jména. Ty již doplňovali spoustou hezkých fotografií. Do této skupiny patří tituly: Kde krouží čápi, Kam pěšiny nevedou, Od ledňáčka k orlům, Za ptačím voláním a umavským tichem. Další publikací z nekonečné studnice inspirace přírodou je kniha s rybářskou tématikou Povídky z udice. Jediná kniha, která není věnována nádherné jihočeské přírodě a jejím obyvatelům, je sportovní publikace Hvězdy z rybníků. Fórum/II/2013 www.epika.cz V malém budějovickém bytě mě přivítal usměvavý autor, ze kterého vyzařovala slovy téměř nepopsatelná pohoda. Na dotaz, co by na sebe rád prozradil, jsem dostal odpověď, že vše již bylo napsáno. Přesto jsem sebral odvahu a nesměle položil první otázku, která mě napadla: „Kterého opeřence máte nejraději?“ To odstartovalo příjemnou půlhodinku vyplněnou tím nejkrásnějším vyznáním přírodě, jaké jsem kdy slyšel. Autor popošel ke knihovně, položil na stůl knihu, na jejímž obalu byla fotografie ledňáčka a začal vyprávět svůj příběh. „Ano, je to ledňáček. Nejkrásnější pták naší přírody.“ Zalistoval v knize a nad dalším snímkem svatby ledňáčků zasněně pokračoval: „Už jako kluci jsme trávili prázdniny v borovanském mlýně na Stropnici. Je to nádherná říčka, kde ledňáčci byli, jsou a budou. Toulali jsme se za nimi a snažili se nalézt jejich hnízda. Ledňáčci si staví hnízda v norách vydlabaných do břehů o délce půl až tři čtvrtě metru. Na konci nory leží na rybích kostičkách porcelánově bílá vejce. Je to prostě skvost a opravdový létající drahokam. Když je člověk vidí… V povodí této řeky jsem poprvé slýchal ptáky, kteří mi zazpívali. Tam jsem se naučil písním opeřených obyvatel, které mě provázely celý život. V rozhlase jsem se dostal k mikrofonu a s ním přišla i touha tyto skvosty zachytit. A najednou jsem se věnoval natáčení ptačího zpěvu profesionálně. Dnes má Český rozhlas v Českých Budějovicích nahrávky více než sta druhů hlasů. Od těch, které nelze přeslechnout, až po ty nejtišší, jako jsou třeba mlynaříci. Nevím, jestli někde v Evropě nebo na světě je jiná rozhlasová stanice, která má takový repertoár. Některé nahrávky jsem mohl pořizovat dlouhá léta. Například volání puštíka, který hnízdil už od dob mého narození asi čtyřicet let na stejném místě. Dnes už ne. Jiné jsou zase kuriózní zvláštními zvuky na pozadí. Na březích Mlýnské stoky jsem pořídil Foto: archiv L. Mühlsteina volání, které se mísí se zvuky jízdy nočních autobusů. Ornis je úžasná říše. V mých knihách je vždy nabídka příběhu, který člověk vidí, přijde mu na kloub, nebo si ho dokreslí podle toho, jak se situace odehrává. Za fotografiemi jsme jezdili se synem po celých jižních Čechách. Jako člen ornitologické společnosti mám dobrý přehled o tom, co se u nás ve vzduchu pohybuje. Také občas někdo zavolá, když objeví něco zajímavého. A my vyrazíme. Máme se synem zřejmě i světový rekord v počtu fotografií ořešníka kropenatého. Jedenadvacet hnízd! A to není žádná legrace. Ořešník je plachý pták, který se ozývá z dálky. Žije skrytým způsobem života v korunách jehličnanů. Nebýt syna, který výborně šplhá... Ale už také pomalu končíme. Synovi je přes padesát a fotografická technika již předbíhá naše možnosti. My jsme vše fotili na poctivý film, a když se z jednoho podařily dvě až tři fotky, mohli jsme vybírat. Dnes jsou podmínky úplně jiné. Na druhé straně ale zase ptáci, kteří byli běžní, ubývají a tam, kde byla kdysi hejna, jsou dnes jednotlivci. Proto jsme se vždy snažili o maximální ohleduplnost, laskavost a klid a snažíme se dodnes. Zaslouží si to.“ 19 kultura | benefice „Přes kaluže“ a „z bláta ven“ ◊ Pavel Brožka Níže uvedená divadla pořádala 3.6. - 6.6. malý festival v Galerii Na Dvorku ve prospěch kamaráda J. Kutiše. Podle programu: divadlo Kvelb, divadlo Studna, divadlo Viďadlo, kejklíř Slávek, Kejklířské divadlo z Doudleb, divadlo ŽAS a Studio dell´arte. B enefiční festival samostatných divadel „Přes kaluže pro Kůťu!“ byl skutkem myšlenky. Následovala příjemná setkání, jako události té myšlenky. Moto z pimprlové komedie: Kníže: „Co je to dnes za lidi?“ Kašpárek: „Někteří se mají rádi, jiní jim to závidí.“ „S kamarády přes kaluže vesele. To, co nás těší. Než přijdou časy těžší. Veselé to už pak není. S kamarády k utěšení.“ Kamarád komediantů komediant Jaro Kutiš „uvízl v bažině živlu života“. Duch radosti z radosti ostatních mu zůstal. Jen mu „takňák“ vypovědělo tělo radosti. Copak může být - žít jedno bez druhého? Ono „takňák“ a „něco“ znamená taky „Jak z bláta ven“ neradostných skutečností a „Přes kaluže“ skutečností radostných. Druhá strana téže zlaté mince „přátelství“. Živé slovo Stáni, co se rozhodla požehnat vznešenému slovu du- chem skutku, divadelní beneficí Pro Kůťu: „Děkuji za to, že stačilo zavolat a každý řekl jasně, že jsem už pak nemusela ani volat a každý byl na svém místě, že se hrálo (chodilo na chůdách) za každého počasí, že někteří na sebe platili i vstupné, že Víťa hrál sice jinde, ale poskytnutou částkou a účastí jeho Evy vlastně hrál s námi, že jsme zažili po letech opravdu to původní příjemné setkání“. „S.K.“ - Stanislava Kočvarová je autorka výzvy a nápadu benefičního festivalu „Pro Kůťu“. M-ARS galerie „Na Dvorku“ je místem setkání. Známe Jaro Kutiše nejen Pod kamennou žábou. Srozumitelný je proto i jeho vzkaz: „Děkuji všem kamarádům za peněžní příspěvek na můj cvičící stroj. Všem dalším laskavým děkuji a vzkazuji šetřete síly! Rád stroj postoupím jako trofej všem Přátelům v nouzi, tedy jiným potřebným. Nespěchejte! Zn.: Spěchá! Už zas hraju!“ Foto: autor 20 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 kultura | hudba Nezmaři si své jméno zaslouží ◊ Hanka Hosnedlová A čkoliv bývá zvykem, že dárky k narozeninám dostává oslavenec, u českobudějovické folkové skupiny Nezmaři, která v letošním roce oslavuje 35 let své aktivní existence, je tomu právě naopak. Tentokrát totiž oni, coby oslavenci, nadělují svému publiku a svým příznivcům v podobě jubilantského koncertního turné po celé republice. Vyvrcholením v této narozeninové sérii bude bezesporu velký hudební večer s hosty, konaný v rodných Českých Budějovicích koncem září. Tady se také Nezmaři prezentovali koncem května ve velkém programu k 90.výročí českobudějovického rozhlasu. Ale zalistujme na chvíli zpět ke zrodu kapely. U kolébky skupiny, kterou tehdy zastřešovalo Jihočeské divadlo a jmenovala se původně DDT (Divadlo dramatických textů), stál ze současné čtyřčlenné sestavy pouze Pavel Zajíc. Toho tehdy doplňovali Zdeněk Hejkrlík, Zdeněk Svoboda a Luboš Hrdlička, jehož autorské počiny patří k nezmarským hitům dodnes. Osamostatnění skupiny krátce poté a přejmenování na Nezmary bylo doprovázeno i změnami v sestavě, do které přibyli Tonda Hlaváč, Pavel Jim Drengubák a následně i Jaroslav Matějů, který prožil s kapelou víc než jedno desetiletí. Daleko větší frekvenci však zaznamenává post zpěvačky. Tou první byla Yveta Kolářová-Kaňková, která se podílela i na prvních celostátních úspěších kapely v podobě vítězství na Portě v letech 1983 a 1984. Odešla sice po pěti letech, ale nakrátko se pak ještě vrátila na přelomu rušných let 1989-1990. Krátkou zpěváckou epizodkou se do historie Nezmarů zapsaly i Jana Hrušková-Mikulášová, Líba Maxová a Monika Klimentová-Vodičková. Od poloviny 80. let téměř čtyři roky s kapelou prožila Lenka Slabá, která v současnosti žije v Kanadě. Rok 1990 zaznamenává v nezmarské kronice příchod Šárky Benetkové, kterou po roce doplnila na pódiu Pavlína Jíšová. Pavlína, jejíž projev a autorská tvorba nepochybně ovlivnily tehdejší sound kapely včetně plnějších a barevnějších vokálů, však v roce 2002 odchází na vlastní dráhu. Šárka, která tak dostala větší prostor pro hlasové i pro tvůrčí uplatnění, vytrvala po boku Nezmarů až do této doby. Konečný dojem pro posluchače však záleží také na mistru zvuku, což si byli Nezmaři vědomi, a tak své zvukaře vybírali opravdu pečlivě. Od roku 1981 jim zvučil František Kropík, kterého později vystřídal Tomáš Halla a poslední změna přivedla precizního a zkušeného Honzu Friedla, s nímž také spolupracují při vzniku svých alb. Těch mají Nezmaři v současnosti na kontě již rovných třináct a jedno DVD, také dva Zlaté klíče, hovořící nejen o popularitě, ale také o kvalitách skupiny. Ovšem písničky, které přešly přes jejich struny, už by nespočítal dneska nikdo. Obraz kapely je postavený na vícehlasých vokálech a zvuku akustických nástrojů, což jí umožňuje vystupování nejen na pódiích první folkové ligy, ale i u táborových ohňů, v kostelích a plenérech nebo v útulné hospůdce. Jejich popularita rostla sice pomalu, od malých klubů až k velkým scénám, ale poctivě, bez postrkování sponzory či protekčními klikami. Snad právě proto se stali spolehlivou stálicí hudebního světa a doufejme, že tomu tak bude i nadále. Foto: Internet Fórum/II/2013 www.epika.cz 21 umění | představení ...versus Globus ◊ Miloslav Král Český Letopočet s číslem 13 na ocásku! No co, jednou přece přijít musel. K alendářní zima, aniž by se zajímala o názor lidí, s bezohlednou drzostí vyvlastnila skoro celé jaro… Procentový koláč povšechné spokojenosti a důvěry, už tak dost okoralý a ohryzaný, jednoho dne bez varování sežrala nějaká tajemná a nepolapitelná bestie. Podle otisků tlap, nalezených na místě činu, to byla zrádná Ambestie… Na nejhlavnějším českém hradě potom proběhlo střídání i jiných figur než jenom stráží… Podle vzoru hrad dopadli i hokejisti na mistrovství světa… Odehrály se i některé další koniny, a jestli jsme si užili alespoň dočasné zvýšení úrovně, tak se to týkalo jen vodních hladin při záludné benátkizaci mnoha obcí – od nejmenších vesnic až po Ústí pod Labem… A to ještě rok zdaleka neskončil. Zdálo by se, že takový příděl křivd se snad ani nedá nějak neutralizovat. Avšak: Kousek od centra Českých Budějovic – jen co by pěšky došel – stojí docela nenápadný dům. N 48°58.95395, E 14°28.53223. Je mnohonásobně menší než nejmenší z marketů. Je sice taky možno vejít, procházet (dvě podlaží), prohlížet, případně si i něco vybrat, ovšem tím veškerá podobnost s markety končí. Jakási důstojná ztišenost interieru je v souladu s povahou „věcí“ zde rozmístěných. Ty se vyznačují nezvykle vysokou trvanlivostí. Prakticky vůbec se nekazí, naopak; daly by se charakterizovat jako setrvale zrající. Kdo by ale očekával třeba koňak nebo syrečky, měl by toto Fórum odložit a listovat si raději v barevnějších tiskovinách. Jedná se totiž o Art Galerii Present – oázu výtvarného umění se zaměřením na dlouhodobé výstavy. Převažující složkou ustálené koncepce galeristy Vladislava Bednáře jsou závěsné obrazy. „Presentovaní“ autoři nejsou představiteli stříbrnovětrného mládí, ale zrovna tak nepatří ani mezi staré mistry. Jako přijatelné označení pro ně se jeví spíš starší mistři. I když, starší… Úplně nejpřijatelnější to zase není. Totiž oproti těm oficiálním starým mistrům jsou ve skutečnosti tito starší mistři třeba o půltisícovku roků mladší…! Takže – abychom nezabloudili v méně prosvětlených zákoutích české pojmologické jeskyně: Nesporné preference mají v této galerii současní zralí tvůrci. Různí autoři, různé rukopisy. A jestli mají Aleš Krejča, Josef Wagner, Josef Ryzec, Aleš Knotek, Ladislav Maria Foto: autor Wagner, Ivana Bednářová, Šárka Radová, Petra Oriešková, Petr Císařovský, Pavel Kryml, Josef Achrer, Vendula Císařovská a další něco společného? Něco ano: Bude-li jednou – dejme tomu v roce 2028 – v oblasti uměleckých směrů ustanoven a radou znalců podrobně definován nový pojem Klasica magica, budou v něm jejich díla coby gruntovní součást určitě zahrnuta. Je dost míst, ve kterých bych se rád nechal vyrušit jakoukoliv nápaditou nebo obzvlášť zdařilou postmodernistickou „pitomůstkou“. To se však daří jen vzácně. Potom ale existují i prostory, které mají schopnost už předem tuto mou úchylku účinně tlumit. A k těm patří i Galerie Present. Jiný svět. Svět zaplněný průhledy do dalších jiných světů. Svět vět – (1) Zamyšlenka Miloslava Krále Českého T o se tak někdy stane – i do krátkého textu se vkrade pravopisná chyba. Jedna, nebo i víc. Na prstech kolika rukou by se daly spočítat chyby v níže uvedeném souvětí? Že je to lehké? Pozor, na odpověď je pouhých 75 sekund! „Podle odvěkkých a tudíš neměných fyzykálních zákonú se po vhození lybovolného, předmjetu těššího neš voda do rybňíka vlny na doposut lýné hladiňe osvjetlené Slunečnímy pamprsky šýří neomylně přes rozvyté lekňíny podél břehú zarostlích křechkým a sliszkými hlemíždi ohryzaným 22 rákosým smjerem xtředu kruhú tam gde ješťe přet chvílý pobíhali po voďe blannokřídlé vášky.“ Občane, zadrž! Nezkoumej to! Nejde totiž vůbec o pravopis. Záměrné chyby mají jen odvést pozornost od faktu, že text obsahuje i věcné podivnosti. A teď si zkus sám odpovědět na otázku, jestli se na podobném principu náhodou neodehrává i zásadní dnešní celolidskospolečenské dilema. Ono není úplně nové, ale je už vyšlechtěné do natolik manipulativní kvality, že přepnout tvůj zdravý rozum do režimu sleep se daří stále snadněji. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 dění | vystoupení | soutěž Renezance v Třeboni V červenci a srpnu se na malém nádvoří zámku v Třeboni představili veřejnosti šermíři, tanečníci a hudebníci z milevského souboru Collegium 1570 a píseckého souboru Fautores flautae. Diváci měli možnost sledovat stylové ukázky dobového šermu Německa, Anglie, Itálie nebo Španělska, také předvedení dobových renesančních tanců a v závěru pořadu malou módní přehlídku pánské a dámské renesanční módy. Nevšední podívaná byla doplněna hudbou vlámských, německých, italských a francouzských autorů, převážně ze 16. století. Nová soutěž startuje Z ajetou literární soutěž o Jihočeskou žabku bude letos poprvé, a pak každý druhý rok, střídat nová literární soutěž HSF klubu, zaměřená výhradně na povídkovou formu tří žánrů – horor, sci-fi, fantasy. S plnou podporou Jihočeského klubu Obce spisovatelů odstartuje již letos na podzim a podle podmínek soutěže účastníci nejsou omezeni ani věkovou hranicí, ani určeným tématem. Porota bude anonymně posuzovat veškeré došlé příspěvky, hlavně však bude klást důraz na originalitu díla. „Nechceme, aby si autoři hráli na Tolkieny, mnohem lepší je být sám sebou,“ nastiňuje Jiří Sivok, zakládající člen HSF klubu, svou představu o nové soutěži. Fórum/II/2013 www.epika.cz „Jako hlavní motivace pro účastníky bude v pořadí už druhá knižní antologie našeho sdružení, ve které se mohou objevit nejlepší díla soutěžících společně s povídkami členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů, ale pravděpodobně i dalších celorepublikově známých špičkových autorů z okruhu uvedených žánrů.“ Právě toto žánrové uskupení – HSF klub - letos v červnu pokřtilo svou knižní prvotinu Poselství píšťaly, kde společně se začínajícími autory figurovaly povídky autorů takových kvalit, jako je František Niedl, Jan Bauer či Hanka Hosnedlová. Laťka byla nastavena a nezbývá tedy než čekat, jaké plody HSF klub sklidí. 23 literatura | dění | noticka Poetický podvečer ◊ Petr ŠULISTA V elice příjemné bylo podvečerní setkání s Janem Frolíkem v Jindřichově Hradci, které se uskutečnilo 7. března 2013 v kavárně FotoCafé v Kostelní ulici v rámci pořadu Jeden večer s básníkem. Nakladatel Jan Medek opět dokázal, že to s oživením poezie v Jindřichově Hradci myslí zcela vážně a že má skutečně v úmyslu zbavit v tomto městě poezii osudu Popelky. Vedle posluchačů z města a okolí se akce zúčastnila mimo jiných i pražská básnířka Soňa Čapková, která určitě neodjížděla zklamaná. Povídání s jindřichohradeckým básníkem Janem Frolíkem, které moderoval Jan Medek, zaujalo, a následná ukázka z jeho tvorby, přednesená autorem, potěšila. Druhou polovinu tohoto poetického podvečera pak vhodně vyplnili ukázkami ze své tvorby zúčastnění regionální i mimoregionální autoři. Hezký podvečer v neméně hezkém prostředí určitě všechny mile pohladil po duši. Co říci k básni jiné, než své ◊ Břetislav Kotyza P řiznávám pevný bod: vycházím z obrazu básníka, píšícího své verše pro sebe. Především pro sebe. Básník píše slova veršů se snahou vyrovnat svůj vztah sám se sebou. S úsilím uchopit křehkost bytí do osnovy své básně. Omezován jen možnostmi slovního vyjádření, mírou své umělecké schopnosti a životní zralosti. Je to od básníka sobecké, ale jedině možné: Osobní zpráva je vydávána za obecný stav s pozváním ke ztotožnění. Avšak já, pouhý čtenář - divák, ať pozván či nikoliv, vnímám jen jistý vnější pohyb, zajímavý anebo nudný slovosled básně, ale vnitřní cestičky básníkovy zůstávají skryty a jsou slovy nesdělitelné. Jen ohlas cizího zápasu doléhá ke mně ozvěnou zvolené metafory, doléhá k mým osobním zápasům. Předstírání empatie je lhaním, estetická měřítka selhávají. Jisté je, že vnější napětí básně je nepopíratelné a přitahuje. S podobností vzácné chvíle sounáležitosti, tušením nevyslovitelného, společně sdíleného tajemství. To mám na mysli, když kterýkoliv autor překvapí mne dotazem ke své básnické práci. Nevím, opravdu nevím. Jen hledám, zda naleznu, zda osloví mne akord souznění. Ale jakkoliv hodnotit, poměřovat, soudit? Kdo si troufne? Alisa hodnotila J iž podesáté se ve dnech od 17. do 19. května sešli na výročním víkendovém setkání kmenoví autoři a příznivci nakladatelství Alisa. Setkání se tentokrát uskutečnilo v krásném prostředí rekreačního zařízení Česká Kanada v Kunžaku u Jindřichova Hradce. Páteční večer byl již tradičně věnován vyhodnocení literárních soutěží, které každoročně nakladatelství vyhlašuje. Tři z celkových čtyř soutěží vyhrála Renata Pancner z Ford Wayne v USA, ve čtvrté O cenu města Petřvaldu zvítězil jihočeský básník Petr Šulista ze Strakonic, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. O sobotním dopoledni proběhl seminář pro začínající prozaiky, který vedl majitel nakladatelství Alisa Vladimír Kostiha. Večerní program byl věnován autorskému čtení, které se stále více stává významnou 24 součástí kulturně výchovných programů a aktivit. Zúčastnění autoři měli možnost si na svých verších ověřit své recitační schopnosti. Ne každý je schopným recitátorem, ne každý je schopen své verše touto formou prezentovat. Posláním básníka je psát. Pokud ale dokáže navíc ukázky ze své tvorby dobře přednést, má oproti ostatním ohromnou výhodu. Opravdovým pohlazením po duši byl přednes vlastních veršů básnířky Evy Valtové z Kraslic nad Oslavou. Setkání v Kunžaku opět přispělo k bližšímu poznání jak tvorby jednotlivých autorů, tak i autorů samých. Počasí se vydařilo, dobrá nálada nechyběla. Z jihočeských autorů se setkání kromě Petra Šulisty zúčastnila Jitka Hadačová z Jindřichova Hradce a Jiří Janáček z Českých Budějovic. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 Prachatice Fórum/II/2013 www.epika.cz 25 literatura | nové knihy Jan Bauer Arcibiskupův noční host Moba, 2013 Jiří Janáček Veselá města – velká i malá Vlastním nákladem, 2013 ◊ Hanka Hosnedlová ◊ Hanka Hosnedlová R S omán Arcibiskupův noční host aneb V tajných službách Otce vlasti, který byl mimo jiné pokřtěn na březnové autogramiádě v Českých Budějovicích, je již stopětadvacátým knižním titulem z pera neobyčejně plodného spisovatele Jana Bauera. Hluboce smekám nad jeho produktivitou a nevyčerpatelnou studnicí nápadů – vždyť někdo za celý život nepřečte ani zdaleka tolik knih, jako jich pilný vodňanský autor dosud napsal. A to ještě zdaleka není konečná cifra, protože v Bauerově počítači už se rodí další knižní zajímavé a přitažlivé příběhy. Kladnými i zápornými hlavními postavami nového Bauerova historického románu jsou skutečné osobnosti naší minulosti, jak je známe z hodin dějepisu. Ať už se jedná o krále Karla IV., magdeburského arcibiskupa Otu, či další příslušníky známých šlechtických rodů. Napínavý děj odehrávající se na pozadí skutečných historických událostí zavádí čtenáře do první poloviny 14.století a odhaluje netušené, ale logické souvislosti v dění oné doby. V zákulisí tehdejší politické scény, neodmyslitelně spjaté s určitými majetkovými zájmy, osvětluje důvody nečekaného válečného tažení Karla IV., stejně jako komplikované vztahy mocných rodů a jejich příslušníků či události, které se odvíjely jedna od druhé. Spád příběhu, napětí, sem tam i mírně lechtivé scény spolehlivě strhnou čtenářův zájem, takže ani na chvilku nezapochybuje o tom, že záležitosti před oněmi téměř sedmi stoletími se mohly třeba odehrát i jinak. Kdo ví? 26 kutečně, víc než dvanáct stovek kratičkých veršovánek věnovaných jednotliv ým městům po celém světě zařadil do své nové sbírky českobudějovický autor Jiří Janáček. Útlou fialovou knížku, kterou Janáček nazval Veselá města – velká i malá, opětovně v ydal vlastním nákladem. Města totiž ani zdaleka nejsou jeho pr votinou. Ve vlastní režii v ydal již několik sbírek věnovaných různým tématům – především jeho milovaným Českým Budějovicím, dívčím jménům, příjmením, sportovcům, zvířátkům... Čtyř až šestiřádkové říkanky se v Janáčkově sbírce v ydávají od města k městu nejen po České republice, ale i přes hranice k sousedům, brouzdají po celé Evropě, zabloudí do exotické Asie, přeletí přes moře na americký kontinent, také k protinožcům za klokany a nev ynechají ani černou Afriku s neuvěřitelnými názv y lidských sídel. Minibásničkám nelze upřít nápad, humor a nadsázku, i když mnohde podléhající spíše potřebám veršování než funkčnímu záměru. Při toulkách po stránkách této knížečky se tak nejen pobavíte skotačivou češtinou, ale procestujete doslova celý svět. A zároveň si budete připadat tak trochu jako objevitelé. Vsadím se totiž, že se řadou názvů zařazených měst jste se v minulosti nikdy ani nesetkali. Veršíky jsou doprovázeny černobílými vtipnými pérovkami Radka Třicátníka, které dokáží nápaditě rozvinout humorný text do netušených proporcí jednoduché kresby. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 literatura | nové knihy Jan Schneider Lišejník namísto sametu Java, 2013 Jaroslav Hrabě Blízko k srdci Knihovnička, 2013 ◊ Hanka Hosnedlová ◊ Hanka Hosnedlová T V rocha nostalgie, trocha filozofie, trocha sarkasmu, trocha kritiky, trocha moudra, trocha úsměvů a trocha smutku – to jsou asi hlavní ingredience, ze kterých namíchal třeboňský autor Jan Schneider svou novou básnickou sbírku. Ta tradičně vyšla v nakladatelství Java v Třeboni a už samotný její titul - Lišejník namísto sametu - napovídá, kterou dobou se básník tentokrát inspiroval. Schneider vždycky ve své tvorbě reflektoval problémy doby, dokázal jak v próze, tak v poezii zachytit její přínos i negace a vyhodnotit vzájemné souvislosti i zákonité dopady odehrávajících se událostí. Dovedl přesnými řezy slov oddělit dobré od špatného, falešné od pravého, zdánlivé od reálného. Zrcadlově odráží jak vykvetlé naděje vysazené zvoněním klíčů i pozdější pozvolné umírání iluzí, narůstající rozčarování i smutek z toho, kam vtíravý komercionalismus posunul žebříček současných hodnot i morálky. Nicméně neztrácí ani víru v přirozenou touhu po krásnu a obrodnou čistotu lásky. Když se zadíváme na Schneiderovu bibliografii, mimochodem velice obsažnou, zjistíme, že po počátečním nástupu série divadelních her v 60.letech, mezi nimiž nechybí ani první český divadelní muzikál, se pak téměř pravidelně střídají básnické sbírky s tituly prozaickými. Už tento stručný přehled vypovídá o tom, proč se u názvů knih po roce 1968 najednou objevují namísto pražských nakladatelství německá a švýcarská. Po dvacet let pak zaznívalo jeho jméno jen z vysílání Svobodné Evropy. Pro svůj návrat po sametu si Schneider se svou ženou Libuší zvolili jižní Čechy a konkrétně romantickou Třeboň. A tady se odstartovalo nejplodnější období tohoto bouřliváka – téměř dvě třetiny jeho knih totiž spatřily světlo světa právě po sametu, od roku 1998 až po dnešek. Jenom mimochodem – své knihy si Jan Schneider i sám ilustruje. A navzdory zdravotním potížím má už nyní nakročeno k dalšímu knižnímu počinu. Tajemstvím zatím zůstává, zda básnickému, nebo povídkovému. Fórum/II/2013 www.epika.cz -květnu rozšířil řady čekatelů na členství v Jihočeském klubu Obce spisovatelů českobudějovický mladý autor Jaroslav Hrabě. Prezentoval se zatím svou knižní prvotinou – básnickou sbírkou Blízko k srdci, kterou vydal vlastním nákladem v uplynulém roce. V básničkách zařazených do uváděného knižního sborníku se nebojí otevírat čtenáři dveře své duše dokořán. S odhodláním a důvěrou podává na talíři poměrně jednoduchých veršů své city a názory a v neposlední řadě i sny a zcela niterná vyznání. To už básníci tak dělají, že chodí se svou kůží na trh a zákonitě riskují, že sem tam namísto pohlazení přijde rána. Takže odvaha rozhodně mladému autorovi nechybí, ani slušná porce dobrých nápadů a pestrost námětů. Pochvalná slova si zaslouží i jeho osobité postřehy a předávaná poznaná moudra. Snad jen v některých případech málo originální a místy až klišovité rýmy, ona důsledná a občas křečovitá snaha o rým, který si občas i poněkud zakulhá či posune báseň do roviny veršovánek, by se dala vytknout veršům, jimž na druhé straně však neschází upřímnost, otevřenost a nijak nezastírané odhodlání nabídnout čtenáři své osobní sdělení. Vzhledovou stránku sbírky pak pozdvihují zdařilé černobílé grafické ilustrace Kateřiny Rudolfové. 27 literatura | nové knihy Jan Bauer Zachraňte krále Moba, 2013 Richard Uher Pět prstů Inpress, 2013 ◊ Hanka Hosnedlová ◊ Hanka Hosnedlová Z M dá se, že dvojice - Jakub Protiva z Protivce a trochu prostopášný mnich Blasius – se pro pilného vodňanského autora Jana Bauera stala natolik blízkou a typickou, jako kdysi slečna Marplová pro Agathu Christie. Objevuje se totiž v řadě jeho čtenářsky oblíbených historických detektivek coby poněkud nesourodý, ale úspěšný vyšetřovatelský tým, ve složitých případech dotýkajících se i tehdejších nejvyšších míst. A zřejmě ještě nějakou chvíli zůstanou jeho oblíbenými hrdiny. Je tudíž nezbytné a pro Bauera naprosto samozřejmé zasazovat fiktivní děj, který nepostrádá napětí, ani určitý nadhledový humor, do doložených dobových situací, pracovat s historickými reáliemi a nechávat vstupovat do dění i skutečné osoby středověké Evropy. Hlavní hrdina Jakub Protiva se sice už předtím vzdal úřadu novoměstského rychtáře v Praze a odešel po bratrově smrti na rodnou tvrz na jihu Čech, ale ani tady se mu nedaří zcela se vyhnout světu zločinu. A to by nebyl Protiva a jeho věrný přítel Blasius, aby je nechaly bezpráví a páchané zločiny v klidu. Tentokrát přicházejí za Jakubem Protivou přímo vyslanci z královského dvora se zprávou o únosu a zajetí krále Václava IV., v čemž má prsty jeho nevlastní bratr, uherský král Zikmund. Nikdo ale neví, kde je Václav IV. vězněn, a to se právě pokouší vypátrat naše osvědčená dvojka. Rozhodně nehodlám čtenářům prozradit, jakým směrem se Protivovo vyšetřování bude ubírat, co zjistí a zda se mu podaří společně s mazaným Blasiem krále osvobodit, ale mohu naznačit, že hlavní hrdinové přežijí a Jakub Protivec navíc pomýšlí na návrat do Prahy. 28 usím se přiznat, že ačkoliv jsem znala celou řadu Richardových básní a sbírek, svou novou knihou s názvem Pět prstů mne dokonale překvapil a skoro zaskočil. Především tím, že se v ní prezentuje nejen jako básník, ale pro mne nečekaně i jako prozaik. A nutno dodat, že jako prozaik velice vnímavý a schopný. Verše, věnované milovanému rodnému městu, totiž v první polovině knihy návazně střídají prozaické, esejistické kapitoly, vycházející z nezapomenutelných vzpomínek na mládí. I v nich ožívá město, které se stalo Richardovi osudem, ale z docela jiného úhlu pohledu a s dočista jinou tváří. S tváří, z níž sice dýchá nenávratná minulost, ale zároveň i pohoda a dojemná naivita klukovského světa, do něhož člověk vplouvá na bárce slov pod plachtami nadějí, plánů a snů. V těch řádcích jsem najednou objevila ještě jiného Richarda. Richarda, jakého jsem předtím vlastně neznala. Richarda, který se pokouší hrází vět zastavit tok času, alespoň pro tu prchavost chvíle dojmu, vzdáleného desítky let. Richarda, který se skrze vzpomínky z dětství s hřejivou spolehlivostí útočiště domova a máminy náruče prokousává k nesporným, občas i bolestným poznáním, k závěrům, jež nezměnil ani běh roků, a dokonce k určitým osobním „nepilovsky“ laskavým filozofickým náhledům. Jako by těmi malými doznáními vklíněnými do líčení epizod z klukovských časů přerůstal svůj vlastní obraz, vymalovaný štětcem roků dospělosti. S nedočkavostí jsem při čtení otáčela listy a díky Richardovu vyprávění se znovu a znovu s potěšením nořila do hloubky uplynulých časů, míst a dění a byla jsem zklamaná, když tyhle kapitolky najednou uprostřed knihy končily. Jejich pokračování lze ovšem sem tam vystopovat i v následujících verších ve druhé polovině knihy, což jsem také, ač spíše podvědomě dělala. Ovšem, abych byla upřímná, velice naléhavě bych se přimlouvala za to, aby Richard napsal celou knihu takových vzpomínek a návratů do let, kdy se ještě věří na zázraky a fantastickou budoucnost. Další zajímavostí této publikace je nesporně i její výtvarná stránka, na níž se podílí celá řada Richardových blízkých přátel. V první řadě je to jeho žena Marcela, ale i veličiny uměleckého světa jako František Roman Dragoun, František Doubek, Dalibor Říhánek či Jiří Řeřicha, Roman Kubička, Zdeněk Javůrek a mladičká výtvarnice Eliška Šárková. I tím se totiž násobí Richardových Pět prstů, které tím pádem dostávají také poněkud jiný rozměr vnímání a vstřebávání do paměti čtenáře. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 literatura | nové knihy 12 autorů Poselství píšťaly Epika, 2013 Jerry Pupál Vecka Co viděla americká prérie USA, Conifer, 2013 ◊ Hanka Hosnedlová T ucet autorů, a to nejen z jihočeského literárního pole, spojuje nová publikace s názvem Poselství píšťaly, kterou na jaře letošního roku vydalo jindřichohradecké nakladatelství Epika jako první knižní počin HSF klubu, fungujícího již druhým rokem pod hlavičkou Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Už při pouhém stručném vysvětlení, co název klubu znamená, bude čtenáři jasné, nač se vlastně může v obsahu této knižní prvotiny těšit. HSF je totiž zkratka pro žánry horor, sci-fi a fantasy, v jejichž duchu je všech osmnáct zařazených povídek zpracováno. Jejich autory jsou jak renomovaní spisovatelé, tak mladí začínající psavci, kteří teprve na literární scénu vstupují. Ačkoliv prezentovaná kniha je výsledkem pečlivého výběru z více než šesti desítek zaslaných prací z celé republiky, posuzovaných anonymně pětičlennou porotou, většina z autorů je členy právě jihočeské Obce spisovatelů. Na stránkách této trojžánrové antologie se tak setkáte s osvědčenými, téměř klasickými tématy, ale i s povídkami, které konzervativnějšího čtenáře nesporně trochu vykolejí. Dlužno dodat, že tvůrci těchto námětově i formou zpracování odvážnějších, tvrdších a svým způsobem i provokujících povídkových příběhů jsou právě ti nejmladší. I to však nepochybně patří k nezbytnému rebelanství mladé generace. V každém případě se při čtení této povídkové antologie, v níž je přiměřená porce strachu, hrůzy i neomezený prostor fantazie, jak je v těchto žánrech běžné, nebudete nudit. A pokud se vám povídková nabídka HSF klubu skutečně zalíbí, můžete se těšit na další. Ještě v tomto roce bude totiž vyhlášená soutěž v uvedeném žánrovém rozmezí, jejíž vítězné práce budou pak zařazeny do druhého knižního titulu, opětně vydaného klubem. A ještě něco – již nyní z každé prodané knihy jde desetikoruna do fondu HSF klubu, který tím získá alespoň minimální kapitál potřebný pro zajišťování soutěže i přípravy další knihy. Fórum/II/2013 www.epika.cz T ato kniha sice nemá jihočeské kořeny, ani – jak je patrno už z titulu - o jižních Čechách nepojednává, ale určitou vazbu s tímto regionem přece jenom má. Její závěrečná kapitola a doslov totiž pocházejí z pera jihočeské autorky Hanky Hosnedlové. Jerry Pupál Vecka si tentokrát pro svou publikaci s názvem Co viděla americká prérie jako ústřední téma zvolil problematiku indiánských válek. Pečlivě sbíral podklady, navštěvoval muzea a archivy, vyjížděl ze svého domova v colorádském Coniferu na místa jednotlivých historických bitev mezi bílými a indiány, fotografoval historická bojiště a pomníky připomínající tyto krvavé události a nakonec z toho všeho sestavil knihu, v českém jazyce, kterou ovšem vydal ve Spojených státech a distribuoval do své původní vlasti. Zabývá se v ní nejen faktografií nejznámějších válečných střetnutí indiánů s bílými kolonizátory, ale snaží se dobrat i pravdivých logických důvodů k jejich vzplanutí. Nestraní přitom ani indiánům, ani bílým – prostě řadí proti sobě jednotlivé okolnosti a fakta, které nakonec vyvrcholily v dramatická krvavá střetnutí mezi oběma etniky. K jejich vzplanutí v ovzduší nabitém vzájemnými pocity nespravedlností a křivd kolikrát stačila až směšná záminka – jako třeba zatoulaná kráva. Dočtete se o tom, co pálilo indiány, čím se provinili bílí dobyvatelé a jak to všechno potom gradovalo až do tragických krvavých řeží. Na stránkách Veckovy knihy figurují známé osobnosti indiánské historie jako Sedící býk, Bláznivý kůň, Cochise, Velká noha, Geronimo a další, ale i jejich protivníci na straně bílých – například generál Custer, Buffalo Bill, Kit Carson a jiní. To vše je doplněno řadou dokumentárních černobílých i barevných fotografií a portrétními kresbami Jiřího Procházky (Jury Cancáka). Závěr publikace patří kapitole Hanky Hosnedlové, věnované E. T. Setonovi, který stejně jako celá řada dalších spisovatelů byl celoživotním obdivovatelem a příznivcem indiánského způsobu života a myšlení a který tuto filozofii aplikoval i do výchovy mládeže. Zmiňovaná kniha není román a ani se o to nijak nepokouší. Je to publikace, jejímž záměrem je přiblížit komplikovanou problematiku vztahů mezi původními obyvateli americké prérie a bílými kolonizátory, včetně událostí, na které se díky nesmyslně prolité krvi prostě nedá zapomenout. A díky i této knížce se jistě nezapomene… 29 literatura | nové knihy Jan Bauer Ženy z rodu Lucemburků Alpress, 2013 Hynek Klimek Strašidlář – Mezi námi lesními strašidly Grada, 2013 ◊ Hanka Hosnedlová ◊ Hanka Hosnedlová J A ak široké pole možností poskytuje spisovateli historie, dokumentuje vodňanský autor Jan Bauer svým dalším knižním titulem Ženy z rodu Lucemburků. Volně tak navazuje na předchozí úspěšné publikace věnované ženám z rodu Habsburků a Přemyslovců. Jak sám uvádí, nesnaží se o statistický výčet těchto dam s hlavními životopisnými údaji, ale jako gurmán si vybral jen některé zajímavé osudy žen s erbem Lucemburků, často do tohoto rodu pouze přivdaných. Vzhledem k nedostatku historických podkladů o těchto dámách ze šlechtických sfér je autor nezřídka nucen k odpovídajícím logickým spekulacím, vycházejícím z daných faktů a odvozených souvislostí. Tudíž i pro znalce historie přináší nejednu neznámou zajímavost či dosud nezvažovanou souvztažnost. Čtivá odlehčená forma, odhalování zákulisí šlechtických sňatků a schopnost přitažlivě propojovat politickou a ekonomickou stránku minulosti s osobními životy mocných a proplétat se tehdejší evropskou společenskou scénou činí z tohoto svazku knihu, která jistě neprojde bez zájmu. Bauer vás zaujme hned prvními stránkami o bájné pramáti Lucemburků, která se jmenovala - Meluzína. Hezké jméno, že? Dočtete se, co předcházelo slavné a neobyčejně nákladné svatbě Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, jak se sňatková diplomacie podepsala na životech jejich dcer, proč královna Beatrix zanevřela na Čechy, z jakého důvodu lpěli panovníci na zrození mužských potomků či jak evropští panovníci využívali sňatků svých dcer k politickým tahům a mocenským zájmům. Dozvíte se také, zda je pravdivá pověst o slavičí stezce na Karlštejn, jestli byla Alžběta Pomořanská skutečně takovou silačkou, jak se o ní tvrdí, či zda Johannu Bavorskou, manželku Václava IV., opravdu zardousil pes. Nepochybně vás při četbě bude šokovat nízký, dětský věk některých nevěst stejně jako skutečnost, že pro zásnuby byli tenkrát zralí už sedmiletí adepti. A neujdou vám určitě ani různé pikantérie z tehdejší doby, spekulace o homosexuálním zaměření určitých příslušníků panovnických rodů nebo o nevěrách jejich ženských protějšků. A ačkoliv nejde o román, nebudete postrádat v jednotlivých kapitolách ani napětí, ani překvapující momenty. 30 čkoliv strach je prioritně vnímán a posuzován jako pocit veskrze záporný, může mít i mírnější a příjemnější, dokonce přímo vyhledávaný odstín. Třeba v pohádkách a pověstech, dobrodružných knížkách, akčních komiksech… A do téhle kategorie nepochybně náleží i nová knížka Hynka Klimka, určená především pro dětského čtenáře. Je dalším dílem ze série oblíbených Strašidlářů, tentokrát se specializací na lesní strašidla. Možná se budete divit, s kolika takovými bytůstkami se v běžném lese, na mechu mezi kapradím a borůvčím můžete setkat. Jako průvodce se vám hned v úvodu nabídne lesní mužík Kuba, který zná svůj les skrz naskrz, stejně jako všechny jeho obyvatele – nám, běžným smrtelníkům většinou neviditelné. Poznáte tak divoženku Rozárku, která ochraňuje ptáčata a mravenečky, a další, ne už tak laskavé divé žínky a jejich krásné společnice, které špásují s lidmi a zamilovávají se do vesnických mládenců. Autor se ve svých vyprávěních opírá o pověsti a lidové báje, sesbírané z různých regionů a údobí. Dozvíte se hodně zajímavého o zákeřných jezinkách, které mají zálusk na malé děti, o děsivých divých mužích i o jejich příbuzných převlečených za myslivce či o těch, kteří přišli doslova o hlavu, nebo o tancechtivém lesním muži. Samozřejmě se vyprávění nevyhne ani legendám o hajných a pytlácích, kteří ke každému lesu neodlučně patřili, trochu z jiného soudku jsou pak kapitolky o vlčím dudákovi, o hejkalech a hejkadlech či strašidelných jelenech. A aby byla tahle lesní galerie úplná, nezapomněl autor ani na houbové skřety, ďábelské stromy, lesní matku či stromové mužíky a javorové panenky… Bájné vyprávěnky jako obvykle skvěle doplňují roztomilé barevné obrázky Zdeňky Študlarové, bez jejíchž kreseb si Klimkovy dětské knížky už ani nedovedeme představit. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 literatura | nové knihy Ladislav Beran Utopené alibi J & M Písek, 2013 Jaroslava Pixová Stará Portyč a Pražské předměstí Prácheňské nakladatelství, 2013 ◊ Hanka Hosnedlová ◊ Hanka Hosnedlová T N vorbu píseckého spisovatele Ladislava Berana jsme si zvykli spojovat s několika zásadními, opakujícími se faktory. Tím prvním je bezesporu společné téma jeho knížek i samostatných povídek – kriminalistika, která pro autora znamenala i v minulosti hlavní náplň jeho povolání. Druhým neopomenutelným společným jmenovatelem je jihočeský a zejména písecký patriotismus, který si však nepotrpí na velká slova a nabubřelá gesta, ale je spíše takovým neoddělitelným rysem jeho hrdinů – kladných i záporných – jako třeba barva jejich očí. Prostě všechny ty velice živě vylíčené Beranovy figurky zapadají nejen do píseckého místopisu stejně samozřejmě jako tamní hospody, domy, ulice, zákoutí... Důvěrná a důkladná znalost prostředí je tedy dalším z nepostradatelných rysů Beranova knižního výrazu. V neposlední řadě je to pak hluboké člověčenství a syrová, ale laskavá lidová jadrnost, s nimiž vykresluje nejen ochránce a strážce zákona, ale i všechny ty drobné lumpy a příslušníky písecké galerky. A zná je všechny dobře – vždyť dlouhou řadu let vyplňovali jeho život a nakonec i náměty jeho knih vycházejí ze skutečných případů. Proto jsou všechny Beranovy postavy tak životné a reálné, včetně těch, které zapadají do dějů jeho oblíbených četnických historek z nedávné minulosti. Tentokrát se však v titulu Utopené alibi vrací ke své oblíbené dvojici kriminalistů Studničkovi a Machovi, jejich nadřízenému Karasovi a dalším kolegům, které už známe z mnoha předchozích Beranových povídkových historek. Jejich dialogy a jednání jsou vám natolik blízké, jako by se děj odehrával přímo ve vašem sousedství – ve vaší ulici, ve vašem domě... Ani tentokrát téměř třísetstránková knížka čtenáře nezklame, protože příběhy v ní obsažené jsou natolik různorodé a pestré, že se jejich ústřední motiv ani jednou neopakuje. Když k tomu připočítáte správnou míru adrenalinového napětí, slovního humoru, občas drsnějšího vyjadřování jednotlivých aktérů a nečekaných, překvapivých rozuzlení, je tohle povídkové kriminalistické menu skutečnou čtenářskou lahůdkou. Od případů drobných zlodějen a podvodů přes erotické excesy, drogy až po loupeže či zločiny nejtěžší. Přesně jako v životě kolem vás... Zvykli jsme si již, že autorský tandem s Ladislavem Beranem doplňoval ilustrátor František Doubek, v Utopeném alibi se nově objevují černobílé obrázky z dílny Dalibora Říhánka, které rovněž skvěle dokumentují textovou část knihy. Fórum/II/2013 www.epika.cz evím, jestli je to úkaz dnešní hektické a vrtkavé doby, ale stále víc a víc autorů a čtenářů se vrací ke starým časům. A nezřídka i v jakési samozřejmé součinnosti s laskavým lokálním patriotismem, vyrůstajícím z osobních potřeb a emocí. Podobně jako knížka Jaroslavy Pixové s názvem Stará Portyč a Pražské předměstí. Nezasvěcenému titul asi moc neřekne, ale pro Písečáky jsou to vrátka do minulosti jejich milované městské čtvrti u vody, do vzpomínek na dětství, na vyprávění otců a dědů. Samosebou taková kniha nevzniká od stolu. Autorka musela nejen projít spoustu archivního materiálu, shánět starou dokumentaci, ale i vyhledávat pamětníky a vybírat z jejich povídání perličky zážitků a vzpomínek, které navlékala na nit historických dat a skutečností. Knížka je napsána s takovým niterným zaujetím a pochopením, takže jsem automaticky předpokládala, že autorku k této lokalitě na břehu Otavy váží hluboké osobní vztahy, že je Portyč pro ni srdeční záležitostí. Pravdou ovšem je, že Jaroslava Pixová žije v Putimi, a o to víc je třeba hodnotit její přístup k nelehké práci na této místopisné publikaci. V úvodu se vrací daleko do středověku, kdy kolem píseckých městských hradeb začaly vyrůstat první domky, zlatorudné mlýny, zpracovávající vytěžený zlatonosný křemen, a další zajímavé stavby, nejstarší kamenný most v Čechách nevyjímaje. Podle historické dokumentace se věnuje popisům jak dílčích údobí, zejména pak předminulému a minulému století, tak rozrůstající se a postupně se měnící zástavby. Zaznamenává detaily s nebývalou pečlivostí a důsledností, včetně interiérů domů, stylu oblékání, obchodní sítě, tehdejších řemeslníků a výrobních podniků sídlících v Portyči, stejně jako hospod a hostinců. Neopomíjí ani sakrální stavby, hřbitov či zařízení nevalné pověsti, jako byl tamní nevěstinec. V líčení rovněž nechybí společenské události datované předchozími stoletími, poštovní služby, způsob tehdejšího cestování, dokonce ani spory, z dnešního hlediska spíše úsměvné. Nesporné oživení knihy představují také různé pověsti a legendy vážící se přímo k místu, kapitoly o povodních či nástupu průmyslu. Publikace je doplněna velkým množstvím přitažlivých dobových fotografií, ale i mapkami či dokumentárními nákresy a pro srovnání nechybí ani černobílé fotografie z posledních desetiletí. Z knihy Jaroslavy Pixové se čtenáři o Portyči dozví spoustu zajímavostí a nepochybně i většina dnešních Portyčáků bude překvapena mnohými zaznamenanými faktografickými souvislostmi. Možná ani nevědí, že popisovaná lokalita dostala název Portyč až na počátku 19. století díky vojákům 25. pluku, jimž domky u řeky připomínaly italské městečko Portici. A takových rozinek najde vnímavý čtenář v předloženém lákavém koláči vzpomínek a historie mnohem, mnohem víc... 31 literatura | recenze Jak potkávám básně ◊ hanka hosnedlová O djakživa jsem považovala básně za taková malá dvířka do duše, dvířka ze slov, myšlenek a touhy. Někdy to mohou být dvířka falešná, která zůstávají jen hromádkou posbíraných a s;amoúčelně nakupených slov, pak samozřejmě nefungují a za nimi není vůbec nic. Ale u Břetislava Kotyzy jsou zcela jistě spolehlivými vstupy do široké duše poetovy se spoustou tajemných zákoutí, ale i nečekaných prozření. Nesmí vám ovšem chybět správný klíč – klíč pochopení, porozumění a splynutí, který pak otevírá netušené světy plné prostých krás, překvapivých odhalení a objevných pravd. Ačkoliv jsem se s Břetislavem nikdy osobně nesetkala, mám už jen prostřednictvím jeho veršů pocit nezpochybnitelné zpřízněnosti, jako bychom se znali dlouhé desítky let. Kotyzovy básně jsou neplánovaným mementem vyzrálého básníka, poselstvím zašifrovaným do metafor, jinotajů i do nápaditých a malebných slovních novotvarů, poselstvím o hlubokém, občas bolestném lidství v kvetoucích zahradách fantazie, o schopnosti vidět život kolem sebe v jiných, dosud neznámých barvách a dimenzích. Taková mistrovstvím slov odhalená šifra Mistra Leonarda, skrývající přehlížená, ale o to víc překvapující všednodenní tajemství, která máme denně na očích, ale neumíme je pojmenovat, přitesat dlátem veršů do žádaných tvarů, obléct je do přesně padnoucích košilek slov. Slov, která sice všichni důvěrně známe, ale jen málokdo jim umí dát správný střih. Předkládané verše v Útržcích hovorů 2 nejsou sebestředným básníkovým monologem, ale rozhovorem přes bílou spojnici knižních stránek, dělícím se o překypující radost ze síly poznání, o sladkobolně natrpklý pocit pomíjivosti, stejně jako o skličující smutek z proher a ztrát. Přestože autor používá v naprosté většině volný rým, jeho verše rozhodně nepostrádají rytmus – rytmus prostého kouzla zurčícího pramínku slůvek a vět, ale i rytmus krve tepající ve spáncích a zrychlující dech. Nepodbízí se lacinými tretami velkých gest a zvučných vět, Kotyzovy básnické cesty jsou vyskládané z osobních poznání, z drobných kamínků všedních radostí i zraňujících zklamání, výkřiků i šepotu. A jeho vemlouvavé verše vybavené pasem naléhavé důvěrnosti s nepřehlédnutelnou pečetí srdce vždycky spolehlivě najdou svůj určený cíl – vnímavého čtenáře! 32 LÁVKA PŘES ŘEKU OMŠELÝ Přiúzká lávka přes řeku Moravu šlehnutí bičem od břehu ke břehu na šíři mužského ramene na hloubi koryta vetknuta vlásnička ženského vlasu Veprostřed prodlévám o své vůli svíraje vdechnutí vydechnout neumím Jak řeka plyne můj obraz na vodě bortí se čeřením mé strachy mé touhy plouží se hladinou co rybí stín Rozmlouvám s řekou den po dni oblázky klouzaví hlubinou levobřeh opuštěn co vpravo v sítinách netuším Omšelý hábit odkládá zima ptáci se hašteří k hnízdění mne dlaně žhnou krví srdce zebe ku smrti mládnouc stárnu k početí Já vínem samotu opíjím veprostřed třeštění OSMNÁCT ŘÁDKŮ JANU SKÁCELOVI Co víc může si přát básník do bronzu odléván kapkami do vody a veršem kaluží capají děti třísní holubi Co přeje si muž s berlemi gravitací těla svého čtyřnohý pták nevzlétne náměstím Svobody Co můžu si přát spřízněný s dětmi s holuby básníkem Janem z Brna záměnou sebe s kýmkoliv Osmnáct řádků vráceno kašně penízkem přes rameno mincí do vody http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | Report-fiction Gloria in excelsis Video ◊ Miloslav Král Český J ako kdyby tělo člověka bylo něco méně hodnotného než obyčejný automobil. Zatím pořád neexistuje povinnost nosit na zádech přilepenou známku s datem poslední kontroly zdravotního stavu. A kontrola emisí? Ta se dokonce snad ani nedělá. Jsme celkem smířeni s tím, že se ve veřejném prostoru pohybujeme na vlastní nebezpečí. Málokoho už ale zajímá, že může nechtěně ohrozit i své spoluchodce. Když třeba někomu upadne pětikoruna, záleží jen na něm, jestli ji nechá, nebo nenechá ležet. Možná nechce riskovat záda – přece jen má pouze jedny, kdežto pětikorun může mít i víc. Pak se ovšem snadno stane, že se pro minci sehne někdo jiný, kdo má ty počty odlišné, a…! A sehnutý zůstane! Což je samozřejmě problém větší než malý. Videozáznam kamerového systému potom prozradí, kdo má rizikonosné znečištění chodníku na svědomí. Zdá se tedy, že by s tím hřbetem měl přece jen raději zariskoval sám znečišťovatel – aby se z něho nestal ubližovatel. Tak se ovšem může zrodit problém další. On totiž nemusí vědět, kde je kamera umístěna. A co když nemá zájem se směrem k ní uklánět? Ale ani vystrkovat na ni svou odvrácenou tvář? Tak nějak asi vypadá bezvýchodnost. Podstatně lepší podmínky k životu mají v městečku Ambivalencie. To je sice dost daleko, navíc není na žádných mapách, ale jeho návštěva stojí za to. Tam mají komplexní kamerový systém rozmístěný tak systematicky, že každé místo je snímáno několika kamerami současně. Je tedy prakticky jedno, kam se co vystrčí. Je to dokonalé. Hned po příjezdu jsem se setkal s nezvyklou uvolněností Ambivalenťanů, s jejich pocitem jistoty a bezpečí. Určitě jde jenom o zvyk. K relativně nenápadné instalaci kamer tam byly využity členité fasády, čekárny autobusů, krmítka pro ptactvo, a s nevídanou vynalézavostí i příhodný reklamní a umělecký inventář města. Obyvatelé se s nadšením zřekli soch všelijakých bývalých potentátů ve prospěch postav užitečných. Na původních soklech se tak objevili náhradníci s veledůmyslně zabudovanými kamerami, napří- Fórum/II/2013 www.epika.cz klad fotograf se svým aparátem, námořník s dalekohledem, divadelní divačka s kukátkem. Pro hlavní náměstí byla zvolena postava kameramana v akci, vybavená v nohách složitým otáčecím mechanismem. Přínosy nelze přehlédnout. Zaměstnanost roste. Počet vražd je sám na vymření, a to v souběhu s lehce evidovatelným zvýšením počtu dokonaných dobrých skutků. Navíc odpadá anachronické osobní špiclování v terénu, spojené s oním poddůstojným čmáráním po vlastních manžetách. Teprve kvalitní informace jsou přece tím pravým bohatstvím. Kdyby nějaké podobné zařízení existovalo už dřív, nemuseli by se dnes historici dohadovat o době zavraždění knížete Václava. A vůbec – nejspíš by k tomuto činu ani nedošlo. Každý měšťan je tak vlastně v herecké roli neherce, hrajícího sama sebe. A to v reálném čase, ne jako v předem proaranžovaném scénotoku v Hoří, má panenko. Vzniká tak unikátní municipální videokronika, nad kterou jednou budou místní prapraděti v užasnutí kroutit hlavou. Směřování Ambivalencie k ideálnímu budoucnu je nepochybné. Dohled multioka kultivuje veškeré dění ve městě. Jedině s ním může mít úplně každičký jednotliveček tolik svobody, kolik jen unese. Člověk je člověku najednou blíž! Řečeno bez patosu: Nadchází věk polidštění člověka…! Brrr… Omamné až psychotropní řečičky! Rychle pryč od mého neomluvitelně povrchního prvního dojmu. Není totiž zlato všechno, co stojí hodně peněz. Hned další den jsem viděl skupinu servismanů, jak vyměňují kamery rozbité přes noc. Kromě toho do soukolí bronzového kameramana někdo nasypal písek. To pak drhlo a skřípalo, po chvíli začalo i vynechávat. Navíc zrovna v těch dnech byl na okraji příměstského parku zároveň s výměnou kamer instalován obludný gigaboard tak, že dětské bábovkoviště bylo celý den ve stínu. Je pravda, že ty nejmenší děti to ani nevnímaly. A ty, které už uměly číst, zase dobře nechápaly, co znamená „Není důležité vidět, ale být viděn!“. Mladé maminky na lavičkách tomu však většinou rozuměly. Jen málokterá si k tomu s přivřenýma očima domýšlela líbezný podtón osobní interpretace. Jinak to ovšem chápali poloslepí staříci na protějších lavičkách. Své rozladění pak šířili dál. A ještě úplně jinak to vnímal náčelník operativní jednotky Or-Well, která pořízené videozáznamy detailně vyhodnocovala. A tak se z Ambivalencie postupně stala líheň názorů. Na povrchu dosud klidných událostí začal prosvítat jakýsi ponorný plamínek nespokojenosti některých „herců z donucení“. Takové podezírání z podezírání. Přibývalo těch, podle kterých by pod kamerami měli sedět právě proradní radní sami. Jiná skupina lidí přitom zůstávala i nadále přesvědčena o veřejné užitečnosti celého systému. Rozpeřejenou náladu bystře využila i dosud mlčící množina dobrodruhů, kteří by místo kamer viděli raději generátory umělé mlhy, případně celodenní tmy. Všelijak protiběžné lidské představy… Volnost, rovnost, velkobratrství… Ulice plné podivného napětí… Mraky nízko nad zemí… Přetížený místní psychiatr, který omylem poslal sám sebe k sobě na vyšetření…! Proti tomu všemu byla černobílá polemika v bájných Zvonokosech jen idylickým kočkováním. Když jsem z Ambivalencie odjížděl, viděl jsem ve zpětném zrcátku nějaké blesky. Teď jsem už konečně zase doma. Vzpamatovávám se dost pomalu. Musím si zajít někam do přírody, do území bez lidí, bez dotěrných kamer. A jen tak půjdu, a půjdu… A bez obav třeba plivnu na zem – a nikdo to neuvidí! A budu se šťourat v uchu. Jen tak… schválně. Nebo v nose. A když se mi jó zachce, tak klidně i v obou dírkách najednou, což běžně nedělám. Nebudu se do všech stran debilně usmívat, kolem mne budou jen srnky, různí motýli a mravenečci. A i kdybych někde na kraji lesa uviděl v koruně stromu ptačí budku s kulatým otvorem, posvátný klid v mém nitru to nenaruší. Jenom dvakrát nebo třikrát tlesknu – a určitě vyletí ptáček. 33 autorská tvorba | povídka Ludmila ◊ Stanislava Bumbová S manželem Petrem plánovali tenhle výlet už dlouho. Jenomže do toho Petrovi vlezlo něco z práce, potom zase postonávali kluci – mladší Martin i starší Filip. Tak dneska už konečně jedou. Ačkoli vybaveni GPSkou, třímá Lída ze zvyku na klíně letitý autoatlas pečlivě založený spinkami. Petr jede soustředěně a správně. Na zadních sedadlech Martin „mastí plejstejšna“, Filip poslouchá MP3. Lída v těch všech přístrojích trochu tápe. Je ráda, že ovládá vlastní mobilní telefon. Když v práci přecházeli na nový účetní program, měla s tím co dělat. Dnešní výlet do Bad Felsenu je vítaným odpočinkem po tom všem. Kluci se už také nemůžou dočkat… „Stačí ti čtyři rohlíky, Filipe?“ vytrhla Lída neočekávaně celou osádku auta z poklidného zamyšlení. „Co? – Jo… jasně,“ dolovil Filip sluchátka z uší. „Když, tak si koupíme, neboj…“ poplácal ji Petr konejšivě po koleni. „To když jsme jeli do Rakouska poprvé, s dědou a babičkou, jak se po revoluci otevřely hranice… Byl jsem tehdy starej asi jako tady Filip – to bylo něco!“ začal Petr rozšafné vyprávění určené synům. „Babička nadělala řízky, že bysme měli tejden co jíst. K tomu veku chleba a jak jsme se cpali na prvním odpočívadle…“ „Nám se zase celníci smáli našim jménům,“ vzpomněla si Lída. „Přemysl Kříha a Ludmila Kříhová – to byla pro ně strašná legrace. Předávali si tam ty naše pasy a strašně se smáli.“ „ A co jste dělali vy?“ zeptal se Martin. „Smáli jsme se taky. Koneckonců jsme do toho Rakouska chtěli…“ „To vy už si ani nedovedete představit. Ty obchody, těch věcí a všeho. U nás to tehdy vůbec nebylo…“ „Vzpomínám si, že se mi v jednom krámu udělalo špatně – měli tam tolik plavek s všemožnýma barvama… Jak jsme na to od nás nebyli zvyklí,“ smála se Lída. 34 „Dneska už je to stejný. Stejný plusy, stejný minusy… Vzpomínáš, jak se nedal sehnat toaletní papír?“ obrátil se na ni Petr. „ A plochý baterky. Jó, pánové, kvůli plochý baterce jsem spolknul i masařku!“ prohlásil Petr vítězoslavně doprovázen sborovým „Fúúúj!“. „Já už pusu na dobrou noc nechci!“ hlásil Martínek pohotově. „Byla to sázka: Když sním mouchu, bude plochá baterie. Tak jsem ji zhltnul v polívce.“ „ A byla dobrá?“ nezadržel Martin dětskou zvědavost. „Já ji neochutnával. Prostě jsem ji spolknul a baterka byla moje…“ „To už se ani nechci ptát, co jste dělali kvůli tomu toaletnímu papíru…“ ucedil uštěpačně Filip. „Byla to jiná doba. Jiný svět…“ Lída poslouchala manželovy vzpomínky a vybavovala si vlastní. Byla v nich zvláštní nostalgie. Uvědomila si, že přes všecky ty fronty na všechno, přes nucené členství v pionýru, někdy až směšná hesla, výjezdní doložky a tak vůbec všecko, oni, takzvané Husákovy děti, kterými Petr i ona byli, nakonec také vyrostli. „Ta doba“, ať už byla jakákoliv, byla dobou jejich dětství… Už nikdy nebude, už se nevrátí. Opravdu je namístě dodávat ono obligátní „díky bohu“? „Ručník!“ vykřikla náhle Lída uprostřed Petrova popisu prvomájového průvodu a povinností pionýrů nenosit na modrých košilích svetry ani v mrazu, což drtivá většina řešila svetry pod košilemi, vesměs ulovenými z tatínkových šatníků – prostě hastroši na pochodu… Auto sebou malinko trhlo. „Ten fialový s kytkama. Na pračce,“ koktala Lída pod udivenými pohledy svých synů. „Myslíš s těmi žlutými kytičkami, co zůstal doma na pračce? Tak ten je v kufru u těch rohlíků pro kluky, maminko. A ještě jsem vzal jeden náhradní s proužkama,“ vychutnával si Petr Lud- milu. „Jakej je taťka?“ Pohladila ho. Kluci se rozesmáli. Uvědomila si, jak je jí dobře. Byl to tak nečekaný pocit, který by od své blížící se čtyřicítky nečekala… Dorazili na parkoviště před koupalištěm. Natěšenost „všech jejích tří kluků“ byla nakažlivá. Petr nechal zakoupení vstupenek na ní, prý má přeci jen tu němčinu lepší. Zhostila se toho ke spokojenosti všech. Bylo jí příjemné, jak u svých synů tímto aktem stoupá v ceně. Dokonce se doptala na kabinky a sprchy a cítila se - krásná. Ve sprchách spatřila mimoděk v zrcadle své tělo. Ani to nebylo nejhorší. Prozářený úsměv plný plaché skromnosti ji předcházel, když vyšla k bazénu a Petrův přimhouřený kulišácký úsměv volal na každém koutku její osobnosti: „Jsi pěkná…“ Tak asi takhle vypadá štěstí, pomyslela si Lída obklopená teplou vodou bazénu. Kluci řádili na tobogánu a ona si tu plave, tak klidně a příjemně. Úsměv sem, úsměv tam. Tuhle paní zná z práce „Dobrý den…“ a támhle mají dětský koutek, škoda, že jsou kluci už velcí… „Geh mir aus Weg, du schreckliche Jüdin!“ „Uhni mi z cesty, ty hnusná židovko!“ Ludmile několik okamžiků trvalo, než jí došel obsah německy pronesené věty. Postarší žena na ni s odporem upírala nepříjemné oči. „To myslí mě!“ došlo Lídě vzápětí. Několik lidí se ohlédlo jejich směrem. Německy mluvící hlasy se rychle vzdalovaly… Jistě se přeslechla. Určitě to znamená něco jiného. „Támhleta ženská řekla téhle paní, že je hnusná židovka,“ uslyšela Lída za sebou utlumený ženský hlas. „Proč?“ zeptal se i za Lídu jiný, mužský hlas. Lidé se po sobě zaraženě dívali. „Vždyť se jí ani nedotkla.“ „Taková hezká upravená ženská…“ „Pořád je to v nich!“ „Nemají nás rádi.“ „ A proč by měli, jenom jim tu krademe!“ http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | povídka „Tohle je snad něco jinýho!“ „Kdyby se to stalo v Německu… Ale tady!“ „Prosim vás, odkud myslíte, že byl Hitler…“ „Lído, je ti něco?“ Rychle se chytila Petrovy ruky. Tiše mu vyprávěla, co se stalo. „Která? Já jí taky něco řeknu!“ „Počkej, třeba jsem se přeslechla… Je stará, co si na ní vezmeš…“ „Stará nestará, tohle snad…“ „Petře, nech to…“ zaprosila. Nechtěla další výstupy. „Mami, mami, můžeme taky jezdit po břiše jako Jürgen?“ Zmateně pohlédla na své dva syny. Překvapilo ji i dojalo, že se šli dovolit: „Kdo…kdo je Jürgen?“ potřebovala trochu času. „Támhleten kluk v těch modrých plavkách.“ Zamával na ni sympatický chlapec ve Filipových letech. „No, tak tedy dobře. Ale buďte opatrní Fórum/II/2013 www.epika.cz a dej pozor na Martina, Filipe.“ „Jasně.“ „Vážně jsi v pořádku?“ ptal se jí Petr znovu. Nechtělo se mu věřit, že by chlapcům něco takového tak ochotně dovolila. „Jistě…“ Odešla na záchod. „Hnusná židovka!“ prohlížela se Ludmila v zrcadle. Usilovně přemýšlela a pátrala v paměti. – Ne, v rodině přece žádní židé nejsou. Všichni byli pokřtění. I ona. Asi. Kluci ovšem už ne. Není to chyba? Babička mluvila o jakémsi totálním nasazení za války… Nějaký příbuzný prý přežil koncentrační tábor… Lída se o to nikdy nijak zvlášť nezajímala. Vždycky jí šla víc matematika a ekonomie než dějepis… Je obyčejná mzdová účetní v normální firmě, proboha! Hnusná židovka! Vždyť je to nesmysl… „Už na to nemysli,“ konejšil ji Petr. „Baba je zatrpklá a jen hledá jak ublížit. Takový lidi najdeš všude…“ „Hm.“ – Povedlo se jí to… Děti byly nadšené. Museli kluky volat, aby odešli včas, a beztak to bylo jen tak tak. Mluvili o Jürgenovi, jak už to tu zná. Jak je vzal do páry a jak si na sebe dali mobily a e-maily a že se zase určitě někdy musí potkat. „ A jak si spolu povídáte?“ zajímal se Petr. „No anglicky přece. I Martin, viď?“ „No, ale Filip mi ještě pomáhal.“ Unavení kluci letargicky koukali z oken. Petr ladil autorádio: „Hele, chytnu tu naše zprávy…“ Zprávy… přemýšlí Lída. V poslední době bývají plné informací o extrémních politických stranách, ekonomických krizích a vzrůstajících počtech nově se formujících neonacistů… Ohlédla se po svých synech. Díky bohu, alespoň jeden z nich má modré oči. Alespoň jeden z nich by… Odvrátila pohled k ubíhající krajině, aby si na jejím pozadí plně uvědomila hrůznost své vlastní myšlenky… 35 autorská tvorba | povídka Číšník z nádraží zpola ochrnutého ◊ JAN SCHNEIDER K dybyste mu předložili dotazník s jednoznačnou otázkou, zda se trvale zdržuje v cizině, nebo převážně žije doma, přivedli byste ho do rozpaků. Všechny televizní antény na střechách domů v této dolnobavorské obci mají tvar obří skoby, jsou nastaveny pouze jedním směrem - k jihozápadu. Toliko malý dřevěný domek, v němž od roku 1968 bydlí, zdobí obvyklé televizní téčko, a tak mimoděk slouží jako jeho osobní poznávací znamení. Proč má jako jediný z celého městečka zájem o signál ze severovýchodu, vysvětluje malá vizitka na domovních dveřích, její strojopisný nápis s přikreslenými háčky a čárkou: Ondřej Bečvář. Mnohem více by vám o něm prozradila vysoká slunečnice, která už v roce 1970 vyrazila pod jeho pokojovým oknem, obráceným k severu. Její hrubě chlupatá lodyha se dotýká bílomodrého sloupku, který tam však nikdo nezasadil proto, aby se měla oč opírat, je to hraniční mezník. Z jeho dřevěného, úředně do země zapuštěného hlediska, žije ta slunečnice už vlastně v cizině, ačkoliv její koruna denně, ve shodě se sluncem, překračuje výsostnou čáru a zvědavě nakukuje do Bavorska. Právě tímto touláním navzdory kořenům je Bečvářovi sympatická. Zdá se mu, že slunečnice chápe nejenom ono viditelné T na střeše, ale také přirozené nastavení Ondřejovy vnitřní antény. Proto ji celé hodiny pozoruje z okna, mluví na tu rostlinu jako samotář na psa, svěřuje se jí jako vrbě, ačkoliv dobře ví, že helianthus nemá se salixem botanicky takřka nic společného. Ondřej Bečvář to musí vědět - je biologem. Nebo nádražním číšníkem? Muž v okně se zasvěceně usměje: cítí, že se v jeho duši podařil bezbolestný srůst minulosti s přítomností. Když sem v roce 1968 přišel, ani mu nenapadlo zjišťovat, zda v této horské obci, žijící 36 převážně z turistického ruchu, nepotřebují specialistu na astrobiologii. Přesto zůstal, nechtělo se mu jít dál. Věděl přesně, co hledá. Optimální řešení: být doma a zároveň tam nebýt; po tom v osmašedesátém roce dvacátého století zřejmě toužila drtivá většina Čechů. Utopie? Ano. Ale ke každé krásné utopii se dá alespoň trošku přiblížit. Zvláště, když trošku napomůže náhoda. V místní nádražní restauraci bylo volné místo číšníka. A tak se usadil tady, několik metrů od své rodné země, pár kroků od čáry, která tehdy nerozdělovala jenom Šumavu, ale celý svět. Neutíkal tenkrát z domova před tanky, ale před oním zvláštním způsobem života, který rachotivě zvěstovaly: říká se mu přežití. Už samotné to slovo znamená provizorium a děsí. Nemůžeš přece žít jen tak nanečisto a věřit, že jednoho dne, který se vznáší kdesi ve hvězdách, svůj počmáraný, přeškrtaný život krasopisně opíšeš načisto. Muž v okně, který po opuštění vlasti zřejmě klesl již tak hluboko, že se s ním baví pouze zvlčilá slunečnice, se nepřestává usmívat. Našel, co hledal: je doma a současně v zahraničí. Odborníky na astrobiologii ke konci dvacátého století potřebují na obou stranách čáry. Ondřej Bečvář však už nepotřebuje astrobiologii. Na jeho pražské židli teď sedí někdo jiný (nechť ho příliš neotlačí!) a k židlím, které mu nabízel svět, nikdy nedojel (snad na nich zakotvili ti lepší a potřebnější). Ondřej požádal o azyl své vlastní dětství. Leží totiž právě v této krajině, bez ohledu na čáru, která rozděluje svět. Všemohoucí ostnatá čára, čára čerchovaná minami a zátarasy. Nerozděluje jenom rodiny, ale také život jednotlivce: zaškrcuje mu jej v půli - lidské bytí pak vyhlíží jako buňka v okamžiku dělení, než se porušením návaznosti nadobro oddělí přítomnost od minulosti, jako by to byli dva zcela rozdílní tvorové... Ondřej Bečvář však překročil čáru, aby svůj život spojil, nikoliv rozdělil. Přišel si sem na druhou stranu pro své dávné dětské pohledy. Copak se tenkrát nedíval ze Špičáku nebo z Pancíře právě sem, na okleštěný vrchol Javoru korunovaný dvěma hřebínky, na pod ním schoulenou bavorskou sestřičku české Železné Rudy? Teď ty dávné pohledy oplácí, když se každodenně dívá ze světa zpátky domů. Sluší ti to, Pancíři, neděláš nám v cizině ostudu! Člověk se však nesmí koukat zpátky domů pozorně. To Bečváře napadlo onehdy, když se vracel z procházky po silnici z Brennes do Bairisch Häuslu. Bavorský domek, tak zní v překladu název této samoty, jež je zárodkem dnešní Bavorské Železné Rudy - Bayerischer Eisenstein. Těsně podél hranice tam vede do údolí lyžařská sjezdovka s vlekem, odkud se nabízí naprosto nediskrétní pohled do znormalizovaných Čech. Nezasvěcený turista se může snadno domnívat, že státní hranici, probíhající mezi oběma Rudami, vyznačují pouze hraniční kameny, mírumilovně vábící znaveného poutníka k usednutí, a řídce rozeseté bavorské bílomodré sloupky. Při důkladnějším pohledu z Bairisch Häuslu však spatří, asi tři kilometry uvnitř československého socialistického území podivnou silnici, po níž nic nejezdí. Zprvu se může domnívat, že jde o rozestavěnou dálnici. Teprve, když patřičně zaostří svůj dalekohled, zjistí, že je to široký pruh upěchované a pečlivě uhrabané zeminy s vysokým drátěným plotem uprostřed. Jeden z nesčetných pohraničních valů, které okrádají občany socialistického státu o stovky hektarů vlastního území v bezprostřední blízkosti státní hranice. Ondřej Bečvář si z dětských let pamatuje, že v těchto místech bývala obdělávaná pole. Teď ke konci dvacáté- http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 Slunečnice Fórum/II/2013 www.epika.cz 37 autorská tvorba | povídka ho století by tam mohly stát podobné rodinné domky, v jakém teď bydlí on, tady na druhé straně. Obyvatelé Bavorského Eisensteinu využívají každé pídě svého státního území, aby neleželo ladem. Bramborové řádky vybíhají až k hraničním kamenům. V bezprostřední blízkosti bavorské celnice, hned naproti přes silnici vedoucí do Plzně, se v létě na terase opalují návštěvníci koupaliště se saunou a soláriem; na trávníku kolem plaveckého bazénu děti hrají badmington a vůbec je nenapadne, že unášen prudkým větrem mohl by jejich lehký, péřovitý míček snadno narušit svrchovanost sousedního státního území. A u bílomodrého mezníku před Bečvářovým domkem se jedna nedisciplinovaná a politicky neuvědomělá československá slunečnice ilegálně naklání přes všemohoucí čáru, aby si popovídala s krajanem. Ne, Ondřej neutíkal do světa, nýbrž domů. Kam jinam také člověk instinktivně prchá v okamžiku velkého nebezpečí? Na místa svého dětství. K tomuto útěku se Bečvář připravoval mnohem dříve, než do země přispěchaly tanky věrozvěstů, aby důraznými dávkami přátelství potvrdily zpochybněné články pošramocené víry. První touhu po azylu dětství naléhavě pocítil už tehdy, když jako venkovský student přijel do hlavního města. Zdálo se mu, že metropole země, v níž se soustředila veškerá moc centralizovaného státu, leží vysoko nad jeho vegetační hranicí. Denně se o tom přesvědčoval na univerzitě, kde studoval biologii a matematiku. Lysenko byl prohlašován za neomylného, kybernetika za buržoazní pavědu; nad exaktními vědami se vznášel těžký skleněný zvon ideologie, nepřipouštějící žádné experimenty, žádné jiné hypotézy. Možná, že právě z touhy po azylu dětství, po plodové vodě šumavských jezer a pošumavských rybníků, zrodilo se Bečvářovo zaujetí pro řasy. Fascinovala ho neobyčejná životaschopnost těchto jednoduchých vodních rostlin, které jsou schopné samy se vyživovat tím, že si na světle z kysličníku uhličitého a vody vyrábějí organickou potravu. Taková hnědá řasa macrocystus pyrifera, které dal buditel Presl roztomilé české jméno bobulák hruškovitý, je nejrychleji ros- 38 toucí rostlinou celé naší planety, schopnou žít i v nejznečištěnějších vodách. Její stonek vyroste denně až o půl metru, vyráží z něho mohutné loubí listů, šedesát metrů vysoké a šedesát široké, které vplývá na mořskou hladinu a vytváří tak plovoucí ostrovy, ne nepodobné zeleným kobercům, které vítr stěhuje po šumavských jezerech. Podmořské stromy bobuláku obsahují životně důležité látky jako kalium a jod a mohl by se proto v budoucnosti stát důležitým zdrojem světové výživy. Z podobných úvah se začala rodit Bečvářova diplomová práce o mořském dnu jakožto spižírně budoucnosti. Před obhajobou se mu všichni tři oponenti svěřili, že je to četba napínavá jako verneovka. Později byli jiného mínění. Ondřej Bečvář nepopírá, že se při psaní nechal unést svou zdánlivě zapomenutou klukovskou fantazií. Myslel, že už ji nadobro ztratil tam dole na jihu - doma, někde v rákosí nebo v rozhoupaných slatinách. A najednou mu její jiskry zazářily na dně duše jako světýlka z hlubin Černého jezera. Proto se v Bečvářově diplomové práci vesele proháněli podmořští kaubojové, nikoliv sice na mořských konících, ale na speciálních podmořských skútrech. Hnali stáda jedlých ryb do podmořských rančů, aby je chránili před jejich přirozenými nepřáteli. Ohrady měly originální pletivo, vytvořené z bublinek plynu, tryskajícího z proděravělých trubek uložených v bahně mořského dna. Obří zrcadla, umístěná nad hladinou, sváděla sluneční paprsky do moře, aby se ještě uspíšil i beztak úctyhodný růst životaschopných řas, zatímco dole na mořském dně podvodní rypadla nabírala usazeniny zetlelých rostlin a živočichů jako vynikající hnojivo. Mamutí řasa macrocystus pyrifera a podmořští kaubojové se ovšem nemohli vejít do úzkoprsého suchozemského socialismu poloviny dvacátého století - neodpovídali současným střízlivým potřebám československé zemědělské výroby, prožívající právě šok nucené kolektivizace. Moře bylo daleko a hrozba světového hladu pouze chmurnou vizí reakčního malthusiánství a morganismu. Žádalo se reálné uvažování, jak dostat řepu ze zamrzlé a zasněžené půdy, jak ještě rozhodněji potírat amerického brouka - mandelinku bramborovou, a ne si hrát se zrcadly a pomocí slunce topit v moři „prasátka“, pouštěná rozverně na hladinu. Komu mohlo tehdy napadnout, že jenom za několik let vzlétnou první lidé do vesmíru a řasy se stanou důležitou kosmickou potravou, že se pro nepraktického snílka Ondřeje Bečváře v rámci společenské dělby práce přece jenom najde praktické uplatnění? Autor byl rád, že tehdy svou diplomovou práci vůbec obhájil. Nebylo mu to nic platné. Při politické prověrce vyšlo najevo, že otec autora verneovky o mořském dně se coby šumavský malorolník tvrdošíjně a hlasitě vzpěčoval dobrodiní kolektivizace. A tak muž, který chtěl vyřešit problém světového hladu, byl nakonec rád, že po promoci našel místo alespoň v gastronomii, že směl, ačkoliv nebyl vyučeným číšníkem, tišit hlad hostů restaurace na pražském Hlavním nádraží. Ondřej Bečvář netušil, jak mu právě tyto pražské zkušenosti přijdou vhod, až se jednoho dne octne na druhé straně Šumavy. Na všech nádražích a nástupištích ztělesňují mávající postavičky, jež se zmenšují se vzdalováním odjíždějícího vlaku, smutek loučení. Ale v každém železničním přístavu je přítomna také radost v rozevřené náruči šťastného shledání. Kolejnice, jež mizí v dálce, jsou spojnicemi se světem, symbolem svobody pohybu, který lidi odlišuje od rostlin, navždy připoutaných k jedinému místu. Podobné myšlenky cestovaly Ondřejovi hlavou, když v jednom průzračném odpoledni šumavského babího léta 1968 stanul u červenobílého zábradlí dělícího železnorudskou nádražní budovu na dvě poloviny. Z dláždění tu vyrůstaly jako obří slunečnice dvě kulaté tabulky, jedna na bílomodré, druhá na zlatočernočervené žerdi, se znaky Bavorska a Spolkové republiky Německo. Bezprostředně za zábradlím dlažba končila: zemi pokrývala zažloutlá, spálená tráva, ze které se zvedal rezavý stonek, nesoucí červený husitský štít se lvem - místo koruny pěticípá hvězda, z modré siluety hor na lví hrudi zmizel kříž... Ondřej Bečvář stál za zábradlím jenom několik kroků od schodiště, po kterém http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | povídka by několikrát za den měli spěchat na vlak cestující z české strany se stejně hlučným chvatem, jak to tu běžně praktikují jejich bavorští sousedé za zábradlím. Schodiště na české polovině nádraží však zůstalo vyhrazené pro zelené pasažéry: mlíčí pampelišek obsadilo všechny dolní stupně, drze vybujelý šťovík se marně dožadoval vstupu do uzamčených dveří. Ondřej měl na okamžik pocit, že slyší zoufalé výkřiky rostlin, praskání jejich kořenů, vězících ve vyprahlé půdě, v urputné snaze vyrvat se z beznadějného suchopáru a úzkou skulinou pode dveřmi proniknout na nástupiště. I kdyby se však nakrásně prodraly dovnitř, doplazily by se jenom ke trati, jejíž koleje byly vytrhány až po samotnou hranici, jako by tady měl končit svět. Nádražím projel blesk mrtvičného záchvatu, jedna jeho polovina nadobro ochrnula. Ondřejův pohled se zachytil na zrezavělé žerdi, jako by se o ni chtěl opřít. Ale pak si uvědomil, že tu štít se lvem jenom nahrazuje latinský nápis Hic sunt leones. Ondřej Bečvář neumí vysvětlit, jak se mu podařilo překonat onen skličující dojem ze železnorudského nádraží, v jehož žijící polovině našel své nové pracoviště. Byl rozhodnut, že si tu jako číšník vydělá startovní kapitál, než se porozhlédne po nějakém výhodném místě ve svém oboru. Měsíc po měsíci však svůj odjezd do bavorského hlavního města oddaloval. Zdravá polovina nádraží žila normálním životem: vlaky přijížděly a odjížděly, lidé se loučili a zase shledávali... Vystupovat - konečná! Ondřej se pozvolna zbavoval nepříjemného pocitu, který se v prvních dnech dostavoval, kdykoliv kráčel dlouhou chodbou vestibulu. Končila širokými křídly dveří, jimiž se kdysi procházelo na československou půli nádraží a zase zpátky. Několikrát byl v pokušení vzít prostě za kliku a... Výpravčí, který si všiml, jak Ondřej kolem dveří okouní, poznamenal dobrácky, aby se nenamáhal, že jsou ty dveře z druhé strany zazděné. Ondřejovi se v těch chvílích vybavilo vzpomínání tatínka, který jako malý kluk zažil onen slavný okamžik, kdy Špičácký tunel pro- Fórum/II/2013 www.epika.cz razil šumavský svor, tvrdou krystalickou břidlici z křemene a slídy, a svými téměř dvěma kilometry se stal nejdelším v celých Čechách. Tady na státní hranici se trasa trati nemusela prorážet, a přesto dnes po ní neprojede ani jediný vlak: neviditelná stěna, která nádraží půlí, je mnohem neprostupnější než šumavský svor. V restauraci se obsluha střídala na směny a Ondřej mohl ve volném čase jednak zařizovat byt v dřevěném domku, který mu celý a za nečekaně nízkou cenu pronajal přednosta stanice, jednak se mohl celé hodiny toulat po okolí. Obě činnosti obvykle souvisely, neboť okolní lesy, plné bizarně pokroucených větví a vyvrácených pařezů, se ochotně staraly o výzdobu Ondřejova bytového interiéru. První z delších výprav do přírody vedla na Javor. Uvědomil si na ní silněji než kdykoliv předtím nedělitelnost krajiny svého dětství. Až do roku 1764 nebyly hranice mezi Bavorskem a Čechami vyznačeny hraničními kameny. Teprve tehdy bylo území mezi Špičákem a nejvyšší šumavskou horou Arbrem rozpůleno na základě smlouvy mezi Bavorským královstvím a Rakouskouherským mocnářstvím. To ovšem nikdy nebránilo tomu, aby se Ajznštejnští z jedné nebo z druhé strany, jak se tu dodnes říká - z „ent“ a z „herent“ - dál každodenně stýkali a rok co rok společně podnikali velkou pouť ke kapličce na Javoru. Pro Ondřeje byl každý výlet putováním ke kořenům dětství, k babiččiným pohádkám, opředených starou šumavskou mytologií. Když sestupoval z vrcholu Javoru po Jezerní stěně k zádumčivě tesknému Malému javorovému jezeru, už zdálky viděl na mýtině nehybnou, vousatou a vlasatou postavičku lesního ducha Scrata, který umí chodit i přes miny a zátarasy. Ondřej Bečvář vzal nůž a několika ostrými řezy vysvobodil Scrata z kořenů vyvráceného javoru. Od té doby Scratova dřevěná postavička střeží klid a mír Ondřejova domku pár metrů od čáry, která rozděluje svět. Čím hmatatelněji se Ondřejovi vynořovala z mlhy vzpomínek pevnina jeho dětství, tím více ztrácely na ostrosti obrysy událostí, které se odehrávaly severně od hraničního mezníku pod oknem jeho domku, ačkoliv o nich denně jasným obrazem i zvukem zpravovalo velké televizní T na střeše. Postupně v Ondřejovi sílil dojem, že i ona podivná atrakce, kterou hloučky přijíždějících turistů denně sledují z návrší před ajznštejnským nádražím, se odehrává jenom na nějaké obří obrazovce. Dalekohledem lze dosti podrobně sledovat budovu, jež se architektonicky zcela vymyká šumavskému koloritu a připomíná tovární laboratoř. Vlaje před ní červenobílá vlajka s modrým klínem. S laboratorním výzkumem má vskutku cosi společného. S vědeckou důkladností se tu analyzují vlasy, vousy, kapsy a zavazadla lidí, než je nadřízená moc vypustí přes hranici. Cestující vycházející z bavorské zdravé půlky nádraží se zvědavě zastavují pod lipami. Mají se na co koukat od stolků zahradní restaurace, pěkně ve stínu s ledovým pivem u ruky. Velká část odbavovací procedury na druhé straně probíhá pod širým nebem, na prostranství před československou celnicí. Ke každému přijíždějícímu autu přistavují muži v uniformách vesele natřené lavice, na nichž cestující malebně rozloží obsah svého vozidla, aby pak sami vestoje, na prudkém slunci nebo v dešti, přihlíželi nekonečně pomalému, leč odbornému průhrabu. Prohrabující ani prohrabovaní nemohou slyšet komentáře diváků z bavorské strany, sledujících tuto show z chládku nádražního návrší pod lipami: „Teď se jí hrabe ve špinavém prádle, té sympatické paní se stříbrnými vlasy... Vidíte, jak se ta dáma červená? Jako kdyby ji svlékal... Peinlich... Trapné... C´est une comédie triste... Nonsens...“ Poté švenkují jejich dalekohledy směrem vzhůru jako televizní kamera: detailní záběr dvou ozbrojených pohraničníků na hlídkové věži. Jenom číšník z nádraží zpola ochrnutého by si mohl dalekohledem přečíst z jejich rtů, co si ti dva samopalníci spolu povídají. Ondřej Bečvář se však nemusí namáhat. Naprosto bezpečně ví, co si ti dva myslí při pohledu na tác, který nese na zahradu z výčepu. A tak trpělivě roznáší plzeňské hostům pod lipami před eisensteinským nádražím. S příjezdem příštího vlaku mu skončí dnešní směna. 39 autorská tvorba | povídka Strach o práci ◊ František Tylšar „T .ak Ferdo, posaď se,“ zavelel vedoucí louky, tlustý brouk s naleštěnými krovkami. „Zklamal jsi naši společnost. Ani ne před půl rokem si Beruška stěžovala, že jsi jí věnoval kytku a dvakrát upozornil na zavírací dobu. Slíbil jsi, že se to nebude opakovat, a už je to tady zase! Další stížnost, jen čti!“ Položil přede mne zelený list. Všichni v sále pod muchomůrkou sledovali moje reakce. Vedoucí brouk se mračil, jeho zástupce si pohrával s propiskou a superpavouk, obhájce hmyzích práv, mě propaloval osmi očima. Na listě byla slova, která jsem nechápal. Broučice, jejíž jméno bylo vymazáno, si stěžuje, že při návštěvě naší luční společnosti si s ní jeden mravenec chvíli hezky povídal, aby jim oběma rychleji utekl čas čekání. Najednou ale hrubě zneužil svěřené moci a zeptal se jí, kolik má roků, co dělá za práci. Dále bylo psáno, že za takovou křivdu by nejen on, ale i celá luční společnost zasloužila postříkat biolitem. A že se o to taky postará!… „Beruška?“ šeptnul jsem. „Ano, vy jste s tím nepřestal!“ rozkřikl se vedoucí brouk. „A to jste nám písemně slíbil, že se to nebude opakovat!“ Cítil jsem se jako po útoku mravenečníka na naše mraveniště. Vůbec si nepamatuji, že by se něco takového odehrálo. Ne, že bych s broučicemi nemluvil, ale že bych se jich ptal na věk? To tedy ne! Ani náhodou! A taky jsem jim to řekl. „Jenže já vám nevěřím!“ zaburácel vedoucí brouk. „Je o vás dobře známo, že se bavíte s beruškami.“ „Ano, bavím. Jenže to, co se zde píše, si nepamatuji. To musí být nějaký omyl!“ Vedoucí brouk se narovnal a spustil: „Žádný omyl. Víte, co by s vámi udělali u jiné společnosti? Ihned by vás vyhostili mimo louku. Ale my máme odbory a tak. Řekněte mi, co mám s vámi dělat?!“ Odpověděl jsem popravdě: „No, postavím se k tomu čelem. Pozvěme Berušku a vyříkejme si to z očí do očí.“ 40 „Tak to tedy ne! Beruška vás nechce ani vidět!“ „Tak mě přeřaďte do kanceláře s nižším platem.“ „Do kanceláře vás nechci. Jste příliš svědomitý. Broučci by vás neměli rádi, nechodili by rádi do práce a dělali by vám naschvály. Asi to nevíte, ale já tady zodpovídám za všechno a takovou věc si prostě nemůžu dovolit.“ (Nesmysl, napadlo mě. Dobře vím, že většina z nich by takovou změnu uvítala, a se žádným nemám spor. Mají mě docela rádi. Mnohem raději než vedoucího brouka, ale to tady říkat nemohu.) „A na rovinu. Nevycházeli bychom spolu!“ dodal. „Ale já nic neprovedl,“ bránil jsem se. „Máte problém, uvědomujete si to?“ přidal se zastupující brouk, který až doteď nepromluvil. „Já mám taky problém. Nemám rád broučice. Někdy jsem před nimi musel i utíkat. Copak se nedokážete ovládnout?“ Nechápal jsem nic z toho, co říkal. On je gay, to chápu. Ale můj problém přeci nejsou broučice. Můj problém je vedoucí brouk, který by pro ochranu své pozice obětoval i vlastního syna, což vzápětí potvrdil, když mě z mých myšlenek vytrhl slovy: „Ta stížnost je svým způsobem i proti mně a já nedopustím, aby se mě nějak dotkla. Nemohu se vás zastat. Nebudu kvůli vám riskovat svoji pozici. Takže musíte být potrestán.“ A co pravda, ta nikoho nezajímá?! Napadlo mě, ale mlčel jsem. „Proč musíte být stále nejlepší!“ Rozohnil se vedoucí brouk v dalším návalu rozčílení. „Víte, chodí na vás pochvaly a já už je jenom ukládám do šuplíku. Je to pořád to samé. Příjemný, ochotný, úsměv, barva hlasu… Řekněte mi, proč chcete být stále nejlepší? Pochvaly chodí skoro jen na vás. A jak je to s těmi lístečky, které jim dáváte, aby věděli, kam pochvalu poslat? To je nepřípustné!“ Aha, problesklo mi hlavou. Vedoucí brouk, místo aby měl radost, že má společnost i dobré mravence, slídí po tom, zda si pochvaly neposílají sami. „Víte, máme svoje pravidla a lístečky v nich nejsou!“ Bránil jsem se, ale jen mírně, protože hrozba ztráty zaměstnání nade mnou visela jako Damoklův meč. Proto jsem pouze špitnul: „Ty lístečky vydala naše společnost, a pokud chce návštěvník naší louky pochválit naši práci a zeptá se mě, jak to udělat, mám mu to raději rozmlouvat?“ Superpavouk souhlasně kývl hlavou a já si vzpomněl na některé mravence, od nichž jsem slýchal, že se pochvalám od klientů zuby nehty brání. Dodnes jsem nechápal proč… Padlo ještě mnoho myšlenek, ale závěr byl jednoznačný. Vedoucí brouk prohlásil. „Vy nemáte řešení, ale já ano. Tady je poslední výstraha, tzv. žlutý list.“ Začetl jsem se do textu: „Je zřejmé, že vaše jednání velmi poškozuje dobré jméno naší společnosti. Bez viny zaměstnavatele vykazujete neuspokojivé pracovní výsledky. Vyzývám vás tímto, abyste si osvojil potřebné postupy a změnil svůj přístup k zákazníkům luční společnosti natolik, abyste zamezil další stížnosti. Pokud tak ihned neučiníte, můžete být propuštěn z pracovního poměru.“ „Uvědomujete si, co to znamená?“ zeptal se vedoucí brouk. „Uvědomuji,“ odpověděl jsem. Ale jediné, co jsem si vážně uvědomoval, byl pocit neskutečné křivdy. Brouk pokračoval: „Toto platí, ať podepíšete, nebo ne. Jo a ještě, abych nezapomněl, samozřejmě vám odebírám sto procent prémií.“ Podepsal jsem. Byla to odměna za dvě nejdražší otázky, které jsem navíc ani nevyslovil. Z místnosti jsem odcházel se zkušeností psa, kterého pán zkopal jenom proto, že měl zrovna zlost. Pocítil jsem beznaděj všech neprávem odsouzených bez možnosti obhajoby. Ano, byl jsem odsouzen. A možná k nejvyššímu trestu. Stačí, aby Beruška, ve své zlosti na celý svět napsala další lež, a já budu bez práce. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | povídka | zamyšlení Nezaměstnaný mravenec, který celý život dělal jen na této louce a kterého nikde jinde nechtějí. Stačí, když se řekne věk deset měsíců a celoživotní praxe u luční společnosti. Přijdu o práci. O práci, kterou dělám celý život, o práci, kterou mám rád, o práci, ke které mám mnohem vyšší kvalifikaci než kdokoli z kolegů, o práci, kterou dělám nejlépe jak umím, loajálně. A to jen pro rozmar jedné puntíkované slečny. Přijít dnes o práci je pro mravence jako já horší než cokoli jiného. Jako mnoho jiných mravenců mám nezaměstnanou mravenčici a děti. Ztráta zaměstnání se v mém případě může rovnat vstupence na pole bídy, dluhů a hladu. Mnoho mravenců bez domova započalo kariéru tímto způsobem… To vše se mi honilo hlavou. Můj dědeček mi vyprávěl o tom, jaké to bylo dříve, za vlády velikého rudého brouka a jeho strany. Ten příběh slyšel od svého děda, ten zase od svého… Už je to více než dvacet roků… Tehdy můj pra, pra, praděd, mimochodem stejného jména jako já, nosil červený šátek s bílými puntíky. To se tenkrát za totalitní vlády jedné strany, strany velkého červeného brouka, který dnes přesídlil do třešňových plodů, nosilo. Byl to takový symbol odda- nosti. Pracoval v zábavním průmyslu, byl filmovou hvězdou. Jednou při natáčení odmítl svůj šátek. Jeho vedoucí se tolik rozhněval, že mu zakázali nejen hrát, ale také se přestaly všechny jeho filmy promítat. Takže i v jeho době mohl přijít o práci. Ale vždy to bylo za poctivou snahu namířenou proti politice jedné vládnoucí broukostrany. Na první pohled se zdá, že se nic nezměnilo, ale není to pravda. Pra, pra, praděd Ferda sice přišel o práci, zakázali mu pracovat v jeho oboru, ale nikdy nezůstal bez možnosti uživit rodinu. O práci se tenkrát úplně ani přijít nedalo. Spíš naopak, pracovat musel každý. A tak v teple kotelny začal psát samizdatovou literaturu o tom, jak by se měl svět změnit… A změnil se. Můj příběh je jedním z mnoha, které tato změna přinesla. Neodvážím se tvrdit, že je to jediný možný průběh děje. Kaleidoskop povah a osudů je neskutečně rozmanitý. Přesto věřím, že je mnoho těch, kteří vidí svoji práci z podobného úhlu jako já… A jak můj příběh nakonec skončil? Jak to vše dopadlo? Cestou domů k mraveništi jsem si snad stokrát pročítal text Beruščiny stížnosti, až mi to došlo. Přestože se v ní objevilo moje jméno a žádné jiné, z textu nevyplývá moje vina. Text „Od minulého incidentu s Ferdou mám na vaši louku spadeno“ netvrdí, že jsem to byl já. (A upřímně, je dotaz broučici na její věk a povolání opravdu tak závažný zločin, že si zaslouží nejtěžší trest?) Napsal jsem odvolání a po týdnu mi nejvyšší brouk sdělil, že mám pravdu. Nebyl jsem to já a Beruška je notorická stěžovatelka, která takto obtěžuje nejen naši louku, ale každého, koho potká. Takže krátká omluva a vše je ok. Ok. Snad ano, ale za jakou cenu? Týden hrozného stresu mě stál kus života a zdraví. Možná si řeknete, že je to jen fráze. Ale i kdyby šlo jen o sedm dní, které jsem nemohl prožít v radosti, jedná se o trestuhodnou věc, za kterou nikdo potrestán nebyl a nikdy nebude. A nejen to. Ve stresu výslechu bylo vyřčeno mnoho slov, která již nelze vrátit. Dodnes je cítím, vracejí se a je mi z nich smutno. Vždy jsem věřil, že vedoucí brouk je náš spravedlivý ochránce. Dnes o tom již pochybuji… A z veselého mravence, který měl pro každého návštěvníka luční společnosti milé slovo, se stal odměřený pedant, který neprohodí zbytečné slovo. Jen se těším na příští školení z psychologie o tom, že zákazník od nás aktivní komunikaci a zájem o jeho osobu tak nějak očekává. Jménem republiky ◊ Petr ŠULISTA O d sametové revoluce v roce 1989 uplynul už nějaký ten pátek a pro řadu lidí je dnes svoboda projevu a svoboda vyznání zcela samozřejmou věcí. Těžko si dovedou představit, jak draze se kdysi platilo za vlastní názor, vlastní přesvědčení a víru. Řádové sestry byly za tehdejšího režimu středem pozornosti. Nejen svou vírou, provokovaly už svým oblečením. Nikoho nezajímala jejich nezištná, obětavá a často časově neomezená péče a starost o těžce ne- Fórum/II/2013 www.epika.cz mocné, zestárlé a zdravotně postižené. Málokdo dnes ví, že to byly právě řádové sestry, které se například za druhé světové války neohroženě a často pod palbou odvažovaly jít tam, kam se jiní báli - pro raněné na bojiště. Sestra Štefanie byla jednou z mnohých. Prožila svůj život ve víře a nikdy ničeho nelitovala. Víra v Boha jí pomáhala překonávat i ty nejtěžší překážky, které jí život a hlavně režim postavily do cesty. V jejím osudu se skrývá i prosté hr- dinství ženy, pro niž pomoc druhým byla skutečným posláním. Bylo léto roku 1955, když v Levoči osmdesát převážně mladých řádových sester nastoupilo do dvou autobusů, které je měly odvézt neznámo kam. Jménem republiky musely opustit svoji práci v nemocnici, protože se nechtěly vzdát své víry. Kolem jedenácté v noci vyjely v doprovodu neznámých mužů. Nevěděly, co je čeká. Jely hlubokou nocí, aniž tušily, kde jejich cesta skončí. 41 autorská tvorba | zamyšlení Co všechno se asi odehrávalo v jejich hlavách? Kolik otázek si v duchu dávaly? Nebyly si vědomy, že by něco provedly, něčím se provinily. Jediným jejich proviněním byla jejich víra. Víra v Boha, víra v lásku a dobro. Poúnorovému režimu byla ale víra trnem v oku. Nesrovnávala se s jeho materialistickým světovým názorem. Údajně podrývala jeho ideologii a politické záměry. Sestra Štefanie se rozhlédla po autobusu. Byl to smutný obraz. Jindy veselé sestry seděly zamlkle, jen pár si jich potichu povídalo, některé se modlily. Kam nás jen vezou, co s námi bude, přemýšlela Štefanie a vzpomínala na Levoču. Prožila tam spoustu krásných let, zvykla si na práci v nemocnici, měla ohromnou radost pokaždé, když se někomu ulevilo, když se jeho zdravotní stav zlepšil. Kolik hodin proseděla u lůžek těžce nemocných a snažila se je posílit v jejich víře nejen v uzdravení, ale i v Boha. Samozřejmě jen u těch, kteří o to stáli a kterým to nevadilo. Práce v nemocnici nebyla snadná, ale jí přinášela neobyčejné uspokojení. Čím náročnější byla služba, tím šťastnější se cítila. A nebyla sama. Podobné pocity s ní sdílely i ostatní sestry. Pečovat o druhé a pomáhat jim, v tom viděla své poslání. Druhého dne ráno opustily Slovensko a přejely na Moravu. Až do té doby je provázely dva vozy taxislužby, jeden vpředu, druhý vzadu. Jakmile se dostaly na Moravu, taxíky je opustily. Sestry se dožadovaly zastavení. Chtěly ven, potřebovaly si dojít na toaletu. Po chvíli jim konečně zastavili. Kdo měl potřebu, mohl ven z autobusu. V říčce kousek od silnice plavaly rybky, pár sester se zulo, vyhrnulo si sukně a začalo za nimi ve vodě běhat. Tajní, kteří je doprovázeli, byli vzteky bez sebe. Hrozili sestrám, že pokud se okamžitě nevrátí do autobusu, že je nechají zavřít. Jedna sestřička se rozplakala. Druhá ji chtěla utišit a povídala: „Neplač, nefňukaj, daj si sukňu na palicu a utekaj pres hranicu.“ Ostatní sestry se rozesmály. Poblíž stojící tajný na to řekl: „Jen se chechtejte! Jen se chechtejte!“ Když sestry nastupovaly zpět do autobusu, všimly si, že druhý autobus s nimi není. Odmítly nastoupit: Nenastoupí- 42 me, dokud nepřijede, křičely sborem. Čekalo se tedy. Druhý autobus po půl hodině dorazil. Měl poruchu. Nejhorší na tom všem bylo, že žádná ze sester nevěděla, kam vlastně jedou. Jeli opět celé dopoledne a odpoledne dorazili do Tábora. Věděli, že jedou stále na západ, ale nevěděli stále kam. Z Tábora se řidiči nemohli dostat. Třikrát objeli město a pořád nemohli najít správný výjezd. Rozložili si mapu na motoru a sestry se hned k řidičům tlačily a zvědavě vyptávaly: „Kde jsme? Kam jedeme?“ „Koukejte si sednout, však se dočkáte. Už brzy se dočkáte,“ odsekl jeden z tajných. Byl večer, když přijely na určené místo. Venku řádila bouřka, Všude kolem tma jako v pytli. Teprve později se dozvěděly, že elektrika byla schválně vypnuta. S baterkami jim přišli naproti, navigovali autobusy, a když byly konečně na místě, dali jim chleba a sůl a zavedli je do kaple. Tak je přivítala jihočeská Štěkeň. Tajní s řidiči autobusů setrvali ve Štěkni celé tři dny. Počítali s tím, že to některé sestry vzdají a vrátí se s nimi zpět na Slovensko. Vzdala to však pouze jediná. Po třech dnech byly sestry rozděleny. Pro většinu se stala Štěkeň konečnou stanicí. Jejich úkolem byla péče o zdejší staré řádové sestry. Pětadvacet levočských sester bylo pak určeno pro práci v nově zřízeném Zaopatřovacím ústavu České katolické charity v nedalekém Oseku. Nejen pro sestru Štefanii, ale i pro ostatní čtyři sestry, které jako předvoj jezdily měsíc do Oseka a připravovaly tam podmínky pro ubytování ostatních sester, znamenal příjezd do oseckého zámku nesmírné rozčarování. Setkaly se zde s nepředstavitelnou spouští. Původní park byl zcela zarostlý křovím. Sál zámku vyplňovala hromada brambor, v ostatních místnostech bylo nějaké zboží a spousta myší. Všechny záchody byly ucpané, jejich obsah tekl po chodbě a všude do místností. Parkety vymlácené, topení vytrhané, všechno vykradené. Československé statky, které předtím objekt vlastnily, využívaly zámecké prostory ke skladovým účelům, zejmé- na jako sklad obilí. A jeho dlouhodobé skladování na parketových podlahách vykonalo své. Před zámkem stály vysoké stromy, které stínily. V zámku bylo málo světla, místnosti byly ponuré, šeré. Sestrám nezbývalo, než si všechno upravit a vyčistit. Vzít i krumpáč do ruky a kopat a kopat. Byla to vyčerpávající práce a ohromná dřina. Zejména pro ženy, které nebyly fyzicky zdatné. Po měsíci, když si jakžtakž pro sebe připravily první patro zámku, nastalo stěhování. I přesto, že si vše uklidily, v noci jim po postelích běhaly myši. Celý zámek byl plný myší, byla to hrůza. V zámku byli řemeslníci a sestry po nich musely uklízet. Dělalo se ústřední topení, zaváděla se elektřina. Sestry současně upravovaly zámecký park, kde vůbec nebyly znát cesty a pěšiny. Park byl nepředstavitelně zarostlý a zpustlý. S pomocí krumpáčů a ručních pil musely vše nadbytečné vykopat a vyřezat. Sestry dělaly úplně všechno, i ty nejtěžší práce. Dokázaly makat jako chlapi. Kácely stromy, pracovaly na výkopech, pomáhaly zedníkům. Nebylo to snadné. Tehdy v zámku žádná technika nebyla, všechno se muselo dělat ručně. Tahat kameny, cihly, všechno. Díky obětavé práci sester mohlo být již v říjnu roku 1955 do ústavu přijato prvních deset klientů, o rok později pětatřicet dalších a v roce 1957 se počet obyvatel ústavu ustálil na stovce. Pečovalo o ně třiatřicet řádových sester. Sestra Štefanie pracovala u zedníků tři roky. Unavená a fyzicky zcela vyčerpaná uléhala každý večer na lůžko se vzpomínkou na Levoču. Zatínala zuby a prosila Boha, aby jí pomohl v této nelehké zkoušce obstát. Po třech letech vážně onemocněla a celý rok se léčila. V modlitbě hledala útěchu i sílu. Když po padesáti letech hovořila o svých strastiplných začátcích v Oseku, v jejích slovech nebyl ani náznak nenávisti a zášti. Dokonce se přiznala, že na osecký zámek a své působení v něm vzpomíná ráda. Na minulost bychom neměli zapomínat, měla by pro nás být ponaučením a kompasem do budoucnosti. Jen díky ní se můžeme vyvarovat opakování stejných chyb a omylů. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 České Budějovice Fórum/II/2013 www.epika.cz 43 autorská tvorba | povídka Pája partyzán ◊ Ladislav Beran N a konci Svatotrojické ulice u vody, kde už končily malinké přízemní baráčky a začínaly mohutné olše, které si čas od času při větší vodě smáčely dlouhé větve v Otavě, bývaly Sběrné suroviny. Když pominu sběrnu, která bývala ještě za školou kpt. Jaroše, nyní opět T. G. Masaryka, kde se ale brával jenom papír, bylo to vlastně jediné zařízení tohoto druhu, kam museli chtě nechtě chodit nejen Portyčáci, ale i občas bouřliví Václaváci a Bukouňáci. Nízký domek z červených, deštěm opršelých cihel byl sběrnou, kanceláří, lidovou galerií, ale velmi často i noclehárnou, protože hned za dveřmi, když se tam vešlo, bylo po pravé straně krátké potrhané hnědé kanape. Mohutný ocelovolitinový secesní plot, místy už dost poškozený, nalepený přímo na poslední dům, dodával téhle sběrně, která byla jako každá cítit zatuchlým papírem a starým železem, jakési tajemno. Sběrna byla pro všechny Portyčáky – a nejen pro ně – dost velkým lákadlem, protože všichni, nebo alespoň převážná část kluků z této čtvrti, byli od narození montéry. Sami si totiž dávali dohromady stará kola, z nichž pak vznikaly takzvané plečky, protože na nové kolo našim rodičům prostě v té době stále nějak nezbývalo. Dnes vidím, že to vlastně nebylo ani tak moc na škodu. Alespoň pro nás kluky, protože jsme si takových vlastnoručně vyrobených bicyklů náležitě vážili. Vůbec byla taková doba, že si lidé dovedli více vážit věcí a hledali životní hodnoty v něčem úplně jiném než dnes. Proč nepřiznat, že právě tahle sběrna byla mnohdy jediným spolehlivým zdrojem peněz na kino. A přesto jsem ji měl od mé matky zakázanou. Stejně tak, jako v té době nepřístupného Hraběte Monte Christo. Téhle sběrně totiž nějaký čas kraloval jistý Pavel Řanda, kterému celá ulice říkala familiérně Pája. 44 Pája byl invalida. Všem velice ochotně vysvětloval, že o svou levou nohu přišel ve slovenských horách při povstání. Z černých plandavých kalhot mu byl vidět jen otlučený dřevěný pahýl. Dost často si ho upravoval velikou rašplí nebo jen tak přelízl hrubým šmirglpapírem. Dřevěná noha byla totiž za den pořádně obalená rzí ze starého železa, které se mu tu všude pletlo pod nohama. A tak se Pája před každou cestou do hospody takhle šlechtil. Když měl Pája pod čepicí, což bývalo dost často, nasadil si na hlavu velký černý klobouk, prožraný od molů, a přes oko si dal červený šátek. Měl prostě smysl pro legraci, a proto si dost rozuměl i se starým Karvanem, hrobařem od sv. Trojice a sedlářem Fikem, kteří tu u něho byli pečení vaření. Pokud vím, chodívaly k němu rády i všechny děti z ulice. Občas si od něho přinesly domů různé tvrdé bílé kartóny z nedaleké tiskárny a doma si pak na ně malovaly. Nejlepší sběrači od něho dokonce dostávali různé omalovánky. My starší v pubertě jsme si od Páji občas nosívali domů také obrázky. Jenže jiné. Byly to málo oblečené nebo dokonce úplně nahaté slečny, které nám Pája občas přenechal z přebohatých sbírek své galerie. Ženské v plavkách šly za dvě koruny, za ty bez plavek od nás Pája chtěl dokonce nestydatých pět korun. Jednou mi máma na sbírku slečen přišla a bylo zle. Měl jsem totiž tyhle dámy tajně vylepeny v sešitě, který jsem nosil ukazovat spolužákům a spolužačkám do školy. Máma nás před Pájou mnohokrát varovala a řekl bych, až dojemně chránila. Říkala o něm hlasitě a dost často, že je kanec a že se o něm ne nadarmo v ulici říká, že je na ženský. Táta jí samozřejmě oponoval. Říkal, že Pája je slušnej pracant a že je mu milejší, když je na ženský, hlavně když se nesere do politiky. Když si pomyslím, že měl Pája k životu vlastně jen tu sběrnu, lidovou galerii, spočívající v několika málo vylepených obrázcích polooblečených slečen na stěnách sběrny, a to krátké odřené kanape za dveřmi, jsem dost pyšný na tátu, že se Páji před mámou tak hrdinsky zastal. To, že druhým domovem Páji byla hospoda U Mostu, to tady každý věděl. Když se tu objevil, byl ho rázem plný šenk. Moc toho tady prý nikdy nevypil. Stačilo mu pár piv a už se za pomoci hrobníka Karvana šplhal na stůl. Z berle si udělal kulomet a všem ukazoval, jak střílel v horách u Bystrice z kulometného hnízda Němčoury. Pro všechny byl v ulici Pája partyzán a nikdo nikdy snad ani nezjišťoval, zda to bylo tak či onak. Až do doby, než to na něj prasklo. Zničehonic se totiž najednou objevil v hospodě u mostu jeho kamarád z Moravy Jožo Mikulec a po pár pivech a několika zazděných prccích tady na Páju bezelstně vyzradil, že vlastně o tu nohu přišel už dávno před válkou. Padl prý dost nešťastně v Brně pod rozjetou „šalinu“ a rázem byl bez nohy. A tak Portyč přišla o svého jediného partyzána. Nikomu z Portyčáků se po něm nestýskalo a nikdo to nikdy Pájovi nevyčítal. Pája byl totiž svým osudem dost poznamenán, takže to jeho „partyzánštění“ byla pro chlapy jen mrňavost a bezvýznamnost. Pája do naší ulice patřil, i když se tu nenarodil. Vzpomínám, že se dokonce na stará kolena ještě oženil. Vzal si Němku, které kupodivu nevadila ani ta odřená dřevěná noha, ani Pájova pošramocená partyzánská minulost. Po létech si také vybavuji příhodu, o které mluvila celá ulice. Pája byl vyhodnocen jako nejlepší vedoucí sběrny. Objevil se v hospodě U Mostu v tmavých šatech, které pamatovaly ještě první republiku. Seděl u stolu u okna a pil jako duha. Chlapi si z něho utahovali, aby se pochlubil, co že to dostal za metál, a hlavně, http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | povídka| citáty aby dal něco do placu. Po dlouhém přemlouvání sáhl Pája k oknu a v ybalil z š edého balicího papíru zarámovaný obraz . D odnes ho mám před o č ima , protož e jsem ho pak vídával na stěn ě jeho galerie mezi nahat ými sleč nami . Na obrazu u stolu sedí zasmu š ilý až zabejč ený burž oust s velk ým bř ichem , kter ý právě n ě co podepsal anebo to podepsat nechce. Vedle n ěho stojí dva zamra č ení vojáci v dlouhých zelených kabátech až na zem a s dlouhými píkami na pu š kách . Pod obrazem je napsáno tiskace azbukou: K A K R A B O Č IE Z AC H VAT ÍL I FÁ BR IK U. To vš e orámováno velk ým š irok ým č er ným rámem . Od té doby Pája jako by ztratil humor. Sem tam sice občas n ě co prohodil , ale už to nebyl ten Pája , jak ho znala ulice. Ten obraz , nebo snad zarámo vaný plakát, v téhle sběrně zůstal ještě hodn ě dlouho po tom , co Pája ze sb ěrny odeš el d ělat sb ě ra č e tam nahoru , zatímco vš echny sleč ny v plavkách zmizely. O obraz s azbukou totiž nem ěl nikdo z nás zájem . Kresba František Doubek Citáty - Francis Bacon Nehledej velké bohatství, ale takové, Z vysokých míst lidé nemohou odejít, jakého můžeš nabýt spravedlivě, užít střídmě, když chtějí, a zase nechtějí, když už by to bylo rozdat vesele a opustit ve spokojenosti. nejen možné, ale i rozumné. Fórum/II/2013 www.epika.cz 45 autorská tvorba | poezie Útěcha z ornitologie ◊ johN madhead J an Frolík (1948) je básník z Kardašovy Řečice a bývalý učitel. Mimo jiné působí i jako ornitolog. Jsem toho názoru, že je mu, coby básníkovi, věnována mnohem menší pozornost, než by si ve skutečnosti zasluhoval. Toho si zřejmě všimli i v pražském nakladatelství Fra, které se rozhodlo v tomto směru něco podniknout. Vznikla tak sbírka vybraných básní z let 1995 až 2010, jež nese název Útěcha z ornitologie. A básně jsou to skutečně výborné. Frolík je totiž natolik inspirující, že to snad musí dojít i naprostému ignorantovi. Jak už titul knihy napovídá, píše o přírodě: stromech, květinách, broucích, o své zahradě a především pak o ptácích. Nejde však o fádní patetické opěvování, z jeho slov vyzařuje jasný obdiv a pokora, ale i vtip a nadhled. U televize Má přitlumený zvuk, Básník se nevyhýbá ani lidem. S ironií mluví o tolik rozporuplném živočichu, jenž sám sebe nazývá člověkem, o jeho pochybných výtvorech a činech bez toho, aniž by nějakým způsobem moralizoval či zatracoval, jak je v dnešní bezútěšné době často zvykem. Je si totiž vědom svých vlastních chyb a selhání. Frolík si leccos zažil. Je zkušený a ve své tvorbě neprvoplánový. Stačí náznak a nám to, možná s ještě větší naléhavostí, dojde samo. Znepokojuje, ale nabízí i tolik potřebnou „útěchu“, která mi byla patrná snad z každé stránky knihy. Sbírka oplývá silnou atmosférou, až meditativní náladou, osobitými metaforami a pointami. Mnohokrát jsem si při čtení vzpomněl na dodnes nedoceněného ame- rického autora Richarda Brautigana, jehož dílo na mě působí podobně. Nemyslím, že je potřeba dalších slov. Pocity, které z knihy mám, se stejně obtížně vyjadřují a já se skoro stydím, když se o to pokouším. Jde spíš o mou vlastní potřebu (možná i povinnost) upozornit na skvělého básníka, kterým Frolík bezesporu je. I když jsou básně srozumitelné a jasné, budete mít nutkavou potřebu číst je znovu a znovu. Obsahují totiž to nejzásadnější, co lze v textu najít: myšlenku. Sice jeho a mne dělí generačně téměř čtyřicet let, ale domnívám se, že tomuto autorovi rozumím lépe než většině svých vrstevníků. Mnoho začínajících básníků by se mohlo od Jana Frolíka učit. O těch „zavedených“ ani nemluvě. Z oddílu „Baterkou karbanátku“ aby uslyšela, Tak jsi tam dávil jestli už přišel syn, a kořalka čpěla co bydlí po rozvodu ze všech mých knížek, dole v přízemí. Pú, ach bože, Pú. Teprve, když se ozve - huhlavé nadávání, 46 kašel, dávení, Kráčel jsem lesem semen. vypíná televizor, Z budoucnosti jde si lehnout, mé vybělené kosti neusíná. trčely. http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | poezie ◊ Václav Boček Důvěrné (Lucii N.) V muzeu za vitrínou jí ze soucitu zakrývají oči. mají violu d‘amore. Neslyšel jsem ji nikdy hrát. Neslyšel jsem ji nikdy hrát. V kvartetu bývá violoncello Prý něco z Janáčka a to mi připomíná dneska večer. velmi nedůtklivě, Sedmero rezonančních strun jak málo jsem stálý. v muzeu za vitrínou. Dneska večer Už už se tísnili mají violu d‘amore v podloubí na dvoře v dýhách deště. už už se schylovalo Prý něco z Janáčka. k první větě. Nad městem ale Navečer spěchali prásknul někdo perlíkem dolů městem, do travertinu nad kterým visel travertin. a ten puknul. Od oken v patře Celý kámen se snadno odrážely bylo třeba vyhodit. zvuky zespoda a rackové byli najednou Dále má viola d‘amore jaksi blíž. poněkud jiný trup a efa ve tvaru ohně. Viola d‘amore Neslyšel jsem ji nikdy hrát. bývá často slepá Prý něco z Janáčka. a konejšiví řezbáři Ať tedy shořím. Fórum/II/2013 www.epika.cz 47 autorská tvorba | poezie ◊ Richard UHER Cesta ránem Opět ráno Uhýbám se Ráno jak vytištěný otazník abych nepřekážel šedivá plachta na obzoru A kolem míhají se další chodci Sluneční paprsek jí cípy namáčí Rychle toporně a vážně Ještě malé pohlazení po rozehřátém těle Málokdo usměje se pro nic... jako bys česal hedvábí Chci ještě políbit ústa Pro směšný poskok vrabce i bělost jejích prsů jen tak pro teplo Co vyčíst z jejich obličejů? Ale hodiny spěchají Proč den a noc? s posledním stiskem studeného kovu Štěstí v neštěstí? zima dýchá do tváří Kde líbat prvně ženu? Okna domů Kde zůstal ráj bez početí? kolem kterých jdu Proč chce se jíst? povytáhla obočí Jak komičtí jsme Udiveně pozdravila mne i tmu ve svém spěchu! která se pomalu rozpouští Proč vlastně pospícháme? tady na rohu Bílá policie cinká konvemi Kroky zvučí po uliční dlažbě jak napěněná řeka Z knihy Pět prstů, která vyšla v květnu 2013 48 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 autorská tvorba | rozjezdová plocha ◊ František Tylšar Jsi Alea iacta est Jsi brána nebes otevřená Jak vánek si pohrávám s konečky vlasů mým touhám a tajným snům. a jsem tvému tělu stále blíž. Kdo poznal tě, ten klidu nemá, Nasávám vůni báječných časů, jsi opojná jak dobrý rum. i to mi ve své pýše dovolíš. Jsi šperk, co králové jen nosí, Jsem rytíř před bájnou tvrzí, jsi mor, co dechem davy kosí. možná jsem odvážný, možná i drzý. Jsi pramen všech světa slastí, Však ke zteči jsem připravený, z nějž bohové jen mohou pít. v pokoře před krásou ženy… Jsi odměnou i krutou pastí, jsi vším, čím zatoužíš jen být. Konečky prstů cestičkou míří Jsi jednoduše – krásná žena… po těle dolů, i s tím se smíří. V odpověď přichází vzrušené chvění, Žena dobytí vrcholů pozice změní. I když se věže bytelné zdají, Žena je nástroj beze struny, za chvíli moje rty jejich chuť sají. jen tomu své tóny vydá, Na dolní bránu útočím směle, kdo trpělivě ladit umí nádhernou odezvu mám ve tvém těle. a bez not něžný prstoklad po celém těle umí hrát. Zlomena obrana, v cestě nic není. Tu pohladí, tu tlaku přidá, Ležíme v objetí a v políbení. mistrně svůj rytmus střídá. Tvé tělo žhne a nechá se vést. Jak starodávné runy Brána už hoří, to tajemství si hlídá… hradby jsou strženy… Alea iacta est, kostky jsou vrženy. Fórum/II/2013 www.epika.cz 49 rozjezdová plocha | poezie ◊ Jitka hadačová ◊ TarcikK Mít vítr ve vlasech Říše kouzel Mít vítr ve vlasech Říše kouzel otevřená v duši píseň slavíka jaká jen je její cena? být zasněná Spasí nás? štěstím se zalykat Nekonečno a čas? znát tisíc vůní podob lásky Muž, nebo žena? Cesta je otevřená. Mít sílu potěšit Co nosíš v sobě, a slabé bránit připomene jenom tobě, potřebným pomoci v ten zvláštní čas, vše živé chránit kdy v sebe hledí každý z nás. Mít touhu dávat ne si brát Dotek snu se srdcem na dlani Dotekem únavy přede všemi stát svět kolem zavoní. Postel směle láká, Proto jsem ráda na světě hudba naráz dohuláká. pro dávání se Čas spánku na místě, hněv ať odkvete jen múza tiše drží se. ať slunce září každý den Ne, ještě nechoď spát pro všechny potřebné chvilku budeme si hrát. Dobře tedy odpovím, než usnu dotykem medovým. 50 http://spisovatelejih.blog.cz Fórum/II/2013 Soběslav Fórum/II/2013 www.epika.cz 51 kreslený vtip čísla | pozvání Jan Farkas Milevské muzeum Expozice v nové budově přístupny od 1. června 2013 399 01 Milevsko, Klášterní 557 (druhé nádvoří kláštera) tel. 382 521 093, www.muzeumvmilevsku.cz
