Zelená louka - Naše tvorba

Zelená louka, modré nebe
Kurva, kurva, kurva, tak to už teda nezvládnu! V hlavě mi tepe dunění muziky. Divoký odkul
do zatáčky. A před očima flekatá kočka. Mihla se z pole zábleskem pohledu. Škubnul jsem
volantem. Chyba.
Drž se, Jituno!
Stihnu to zařvat, než se strom přiblíží na dotek kapoty. Kurva, pásy! Ten náraz mi vyrazil
dech. Zavírám oči před letícími střepy. Pouštím volant a kryju si obličej.
Zvukové šílenství.
Řev Sepultury, Jitunin jekot, kvílení gum praskajících pod zuřivým atakem brzd, skřípění
harmoniky plechů. Milion decibelů slitých do miliontiny okamžiku. A můj vlastní křik, když
se mi volant snaží narvat do hrudníku.
Ticho na konci výkřiku.
Vypadnu z auta. Teda z toho, co z něho zbylo. Táta se posere. Z jeho miláčka je hromada
šrotu.
Válím se na zemi. Ohlušený. Sotva lapám po dechu. Nemohu se zvednout. Připadám si jak
zkopaný pes.
Konečně hlasy.
Sednu si. Do prdele. Táta.
Žene si to sem sprintem od baráku. A za ním máma s bráchou. Ach jo, čekali svorně, u
branky, až přivezu Jitunu.
Kde vlastně je. Ježíš, Jituno?!
Úleva. Sedí kus ode mě. Rozmazané oči. Vypadá jak nepovedený Kissák. Kýve tělem sem a
tam. Asi šok.
Jituno, dobrý? Kurva, Jituno, slyšíš? Dobrý?
Kejvá se dál jak panáček vstaváček, co mi dala babča, když jsem byl mimino. Máma ho má
schovanýho.
Sakra, máma. Vstanu a jdu jí naproti. Motám se jak po pěti pivech. Honem, honem hledám
slova. Chci se omluvit za auto. Jo, nezvlád jsem to. Kurva, chtěl jsem se vytáhnout. Aby
Jituna viděla. Prošláp jsem to víc, než jsem chtěl. Do prdele, kdo moh tušit, že vylítne ta
pitomá kočka…….
X
1
To je hezký. Táta se prožene kolem mě a hrne se k autu. To ti teda děkuju. Jsem celej
vomlácenej a ty se staráš o blbej plech. Ani jsem se nestihl nadechnout s omluvou.
I máma se prožene kolem mě jak mezinárodní rychlík. Div mě nesrazí vichrem za zády.
No, mami…..mami!
To snad i mámu bere víc ta blbá plechovka, než já!!
Kurva, něco není v pořádku. Něco se stalo.
Táta stojí zády k autu. Roztahuje ruce jak cvičenec na spartakiádě. Nějak mi to nepřipadá
vtipný. Nějak mi začíná docházet dech.
Táta něco křičí. Neslyším ho.
Sakra, Jituno, přestaň kňučet. Vyješ jak okružní pila …..
Konečně slyším tátu
Ne, nechoď sem, nechoď sem…..
Ta naléhavost v hlase mě vyděsí. Jdu za mámou. Táta ji chytá do náruče a silou vleče od auta.
Do prdele, co se děje?!
X
Pomalu dojdu zpátky k autu. To ticho mi rve uši.
Zmizelo všechno. Táta s mámou, brácha, Jituna.
Stojím před sešrotovanou tátovou pýchou a dívám se na své tělo.
Chvíli mi trvá, než poznám, co je auto a co jsem ……………. já.
Do prdele. To přeci není možný. Stojím před autem a dívám se sám na sebe. Na masakr těla a
plechu. Vytřeštěné oči a krev. Krev, krev, krev. Je mi na blití. Kus skla mi prošel krkem. Vzal
si sebou tepnu. Krev už neteče. Už je asi všechna venku.
Mrtvým prý krev neteče.
Asi mi přeskočilo. Koukám se na rozflákané auto a rozmašírovanou mrtvolu. Koukám se na
své vlastní mrtvé tělo. Volant v objetí se srdcem a plícemi. Střeva na něčem, co byly moje
nohy.
Koukám se na bráchu, jak drží Jitunu, která zvrací do louky. Dáví se a žaludek se jí rve ven
z těla.
Znovu slyším.
Kvílivé zvuky, které vydává máma. Nemají nic společného s lidským hlasem.
2
Sanitka.
Poliši.
Hasiči.
Sirény všude kolem.
Dav čumilů.
Stojím nad tím vším a připadám si jak v knížce Radomíra Hanzelky. Ujetá knížka o masakru,
mrtvolách a pekle.
Já jsem mrtvola. Do prdele. Ještě jednou. Já ….. jsem ….. mrtvola.
Jdu k mámě. Doktor do ní rve nějakou injekci.
Zvednu hlas.
Mami ….. mami….. já jsem tady ….. mami ….. slyšíš!!!!
Sakra mami, tady jsem, tady!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jsem tady, tvůj syn………………
Stojím přímo před ní. Má slepé oči. Táta jí šeptá něco do ucha. Strčím hlavu těsně k němu …
Holčičko, holčičko …..
Ježíš, táta říká mámě holčičko, to je zlý, kurva, to je fakt hodně zlý, to říká, když je všechno
v pytli. Jako když ho slyším – to si nemůžeš tak brát, holčičko.
Ale tohle, tohle si máma asi musí brát.
Před chvíli jsem se zabil.
Před chvílí jsem zabil jejího syna.
Dívám se, jak nakládají Jitunu do sanitky. Kdyby nepřežila, tak bych zabil i ji. Kdyby
nepřežila, byl bych …………… vrah.
X
Musím si sednout. Asi budu zvracet. Jako Jituna. Sanitka s ní už dávno odfrčela. Poliš
nenápadně něco signalizuje tátovi.
Blíží se havrani. Černý furgon a za volantem Lurch z Adams family. To si snad nechal přešít
ksicht, aby si mohl otevřít pohřební službu.
Mlátil bych se smíchy. Kdybych žil. Koukám, co na to brácha. Do prdele, brácha bulí. Můj
super skvělej cool brácha bulí jak ženská.
Tak teprve teď tomu začínám kurva fakt věřit. Jsem opravdu mrtvej. Tuhej. Konečná.
3
A nevím, co mám dělat. Co dělá čerstvá mrtvola? Mám někam jít? Někde se nahlásit? Někdo
si pro mě přijde?
Nikdy jsem se o to nezajímal.
Divám se, jak táta bere mámu do náruče a odnáší ji domů. Jak hračku. Než se zvedl, zahnal
rukou všechny kolem. I doktora.
Jdu vedle nich. Chtěl bych pomoct. Sakra, ten kopec není žádná sranda. Tati ……
Vidím na něm to vypětí. Kapky potu se míchají se slzama. Ale mámu drží pořád na sobě. Do
prčic. Táta nikdy nebrečel. Nikdy. Ani když nám ten kretén ožralej mysliveckej odprásknul
před očima psa kousek pod lesem. Ani tenkrát nebrečel.
Tohle ne. Tohle jsem fakt nechtěl. Nechtěl jsem nikomu ublížit.
X
Sedím v kuchyni u stolu. Čekám. Čekám a nevím na co. Máma se potácí někde v obluzení
doktorskýho dryjáku. Táta ji drží za ruce. Brácha sedí na mé posteli. V ruce drží
Transformera. Rvali jsme se o něj jak psi. Ještě nedávno. Tak to mě fakt dostalo. Do prdele.
Musel jsem jít pryč z pokoje. Až venku mi dojde, že jsem prošel zdí.
Ve filmu by přišel nějaký černoch a vysvětlil mi pravidla. Co mám udělat, abych se dostal do
ráje. Ještě včera bych si smíchy cvrknul do gatí. Ale včera není dneska.
Dneska sedím mrtvej v kuchyni. Moje rozflákaný tělo naskládali do slušivého černého futrálu.
Odebrání vzorků nebude asi problém. Stáčí hrábnout po autě. Zmačkaná plechařina je plná
mých vzorků kolem dokola.
X
Dívám se na svůj pohřeb. Jo. Dobrý. Naši. Máma ráno odmítla doktora. Plížil se k ní
s nabídkou dobře zavedenýho drogovýho dýlera.
Babička. Ach jo. Stará jak Metuzalem. Nebo jak se jmenoval. Za ní tetky. Horda sestřenic a
bratranců. Výhoda života na vesnici. Narvanej funus. Koukám se na babi. A raději bych držel
pár facek od táty. Na mámu se raději nekoukám. Umřel bych podruhý.
Jituna, ruku v gypsu, s výrazem čerstvé vdovy. Nono, holka, zas tak důvěrný jsme nebyli.
V posteli dobrý, ale to tak akorát. Teda, ne že by ses nesnažila, aby bylo víc. Ne že by se mi ta
snaha nelíbila.
Brácha s rukou kolem jejich ramen. Tak to, kurva, bacha na věc. Ochránce vdov a sirotků.
Do prdele, co to tu žvaním. Vždyť tu nejsem. Já ani nevím, co vlastně jsem. Duch? Nikdy
jsem se o to nestaral. Do smrti daleko. Jo, prdlajs daleko. Než jsem dupnul na plyn. Než jsem
tu naši tuněnou pikslu natáhnul, co to dá. Ať Jituna vidí. Smála se a ječela.
4
Přestaň, přestaň.
Tak teď ji brácha celou ubrečenou drží za ramena nad mou rakví.
Kluci ze školy. Třídní. Asi ho tlačí ty pětky z matiky. Ale no jo, já vím. Přehnal jsem to. Je
fakt dojatej. Holky brečej.
Sednu si na hřbitovní zeď. Mám to všechno jak na dlani. Alej od vesnice. Náš dům na kraji.
Cesta z kopce dolů. Když natáhnu krk tak vidím zatáčku. Strom se už oklepal od tý dardy.
Vidím kytky a svíčky. Táhla se tam snad celá ves. Událost století. Díky mně.
Sakra. Skoro jsem zmeškal závěr. Musím zrychlit krok. Harmonika hraje Floydy. To se teda
Fany vybičoval. Čumím jak puk. Místní spiťar a hraje jak filharmonie.
Stojím vedle našich nad svou rakví a brečím spolu s nimi sám nad sebou. Mohl bych
natáhnout ruku a přijímat kondolence.
Tak teď je ten správný okamžik? Tak, kurva, kdy konečně zmizím! Co tu ještě dělám?! Na
rakev padaj kytky a já chci vypadnout taky. Je mi jedno, jestli dolů, nebo nahoru, stejně na ty
kecy nevěřím. Aspoň že farář stojí stranou a něco si huhlá sám pro sebe.
X
Najednou jsem na hřbitově sám. Ale furt jsem tady. Do prčic. Řekne mi už konečně někdo
něco! Zařvu to nahlas. A ještě jednou, kurva. Je mi to platný jak mrtvýmu zimník. Nic.
Sednu si zpátky na zeď a snažím se přemýšlet. Před týdnem jsem umřel. Dneska šoupli moje
tělo do hrobu. Jsem duch. Jak to, že nejsem podělanej až za ušima?! Proč mi to připadá
normální? Teda, normální mi to nepřipadá, ale beru to jako holej fakt. A to je divný.
A hlavně. Jak to, že tu jsem sám? Kde jsou ostatní? Hřbitov narvanej a tady ani noha. Jdu se
k bráně podívat na stará parte. Poslední pohřeb před třemi měsíci. Jedna babka z druhého
konce vesnice. Ani jsem ji pořádně neznal.
Jestli tady budu smrdět měsíc, tak se vážně picnu.
Takže černoch asi nedorazí. Filmy kecaj, to je jasný. Bral bych i Číňana. Bral bych každýho.
Jen vědět, jak opravdu umřít. Se vším všudy. Kurva, kdo mi řekne, co tu dělám.
Kašlu na to. Smrdět tady nebudu. Jdu domů. Courám se pomaličku alejí k vesnici. Nakouknu
oknem a přejde mě chuť jít dál. Kdybych to, sakra, moh vzít zpátky. Kdyby to šlo.
Vlezu do hospody. Fany v rohu tahá harmoniku. Koupil bych mu pivo. Za ty Floydy na
hřbitově. Ani bych to do něj neřek. Vypadá jak houmlesák. Táta vždycky říkal, nedej na to,
jak kdo vypadá. Nojo, kdybych tátu poslouchal, moh jsem bejt živej.
Takhle jdu zpátky ke hřbitovu. Můj nový domov. Třeba si zvyknu.
5
X
Kurva, nuda. Celou noc čučím někam. Desetkrát obejdu hřbitov. Čtu si náhrobní desky.
Koukám na hvězdy. Počítám listí na stromě. Ježíš, jestli to takhle bude dál, tak budu mrtvej a
ještě magor k tomu. Děsný zjištění. Mrtví nespí. Jakej věčnej spánek!
Jen co vymrkne sluníčko, startuju ke vsi. Ty vole, jak já rád někoho vidím. Sednu si na
obrubník bejvalý studny a sleduju cvrkot. Soused si to mastí na autobus do města. Jezdí na
šestou. Z dílen vyrazil traktor. Kolík zívá na celou hubu. A hele, Nováková někam maže
s taškou. Asi k mladejm.
Ty vole, už jsem jako babi. Už ji chápu. Když je hovno do čeho píchnout i psí prd je událost.
Dojdu na náves. Kouknu na věž. Prcek by mě vzal. Teprv šest. Sakra, co dělají duchové? To
mě jako někdo zkouší, kdy se unudím k smrti nebo co?! Sleduju, jak tetka maže do krámu.
Ach jo, tak se aspoň půjdu podívat, jak šůruje podlahu. Děsný vzrůšo.
X
Už zase sedím na zdi. Týden nebo dva. Ani nevím. Ale vím, že už kurva neříkám kurva.
Máma se vždycky hrozně zlobila. Prej kdyby aspoň vole. Prostě mi to tam vždycky nějak
vlítlo. Kurva. Co je na tom špatnýho.
Nojo, mámě už nic neřeknu. Že sem slušnej.
Poflakuju se mezi hřbitovem a vesnicí. Domů už jsem taky zašel. Dopoledne, když jsou
všichni pryč. Trochu jsem sbíral odvahu, kouknout se na sebe do zrcadla. Ty vole, ta úleva.
Jsem to já. Ne ten krvavý masakr z auta. Ne že by na tom nějak záleželo, ale kdyby mě
náhodou někdo zahlédl, tak ať to s ním nešlehne.
Vypadnu z pokojíčku, když klapnou dole dveře. Babi si povídá s kočkou. Stojím ve dveřích a
mám pocit, že mi tečou slzy. Poprvé od pohřbu brečím. Slyším babi, jak si stěžuje kočce, jak
moc ji chybím. Do prdele, musím pryč. Kočka se otočí a sekne po mě drápem. A hele. Někdo
o mně ví. Asi. Kočky jsou prej kámošky ďábla.
X
U kostela sedí snad deset koček. To mají sněm, nebo co?! Pak mě napadne naše micina. Jdu
k nim. Zadupu. Některé zdrhnou, ale flekatý kocour se postaví do boje.
Ty vole, zježí hřbet jak zdivočelý pitbul. Zuby ven. Duní to v něm jak v trafu. Ostatní kočky
ječí jak fúrie. Jde z nich strach.
Ale co mi můžou udělat! Duchovi.
Vlítnu mezi ně. Všechny se přirazí k zemi. Jen to dunění se ozývá. Pak se rozprchnou do
farské zahrady.
6
A mě napadne. Sakra. Že až teď, s těma kočkama. Kdo jiný by měl vědět co se mnou, když ne
farář. Prej jsem pokřtěnej, to se na vsi musí. Ale do kostela nechodím. Nejsem debil. Co bych
tam hledal. Za nás všechny to zvládá babi.
Přešlapuju u fary. Loni opravená svítí žlutou omítkou v lehce zpustlé zahradě. Vzpomenu si
na první třešně. A Pepíka, jak hodil bradu ze stromu. Vyrazil si dech a starej farář málem
hodil bradu taky, jak se zamotal do toho svýho hábitu. Dovolil nám chodit na třešně. Už to
nebylo ono.
Kradený jsou lepší. To ví každej.
Za zády cítím kočky. Otočím se. Ty vole, snad se rozmnožily. Koukají všude možně. Ten
flekatý kocour sedí kousek od mých nohou. Pohled pitbula se zmírnil.
Nevím, co mě to napadlo. Sednu si na bobek a napřáhnu k němu ruku. Trpělivě čekám.
Koneckonců času mám dost.
Asi tak věčnost.
Ty vole, tak to je síla. Kocour se chvíli tváří netečně. Nevidí, neslyší. Už jsem to chtěl vzdát,
ale najednou se pohne. A do prdele.
Moje ruka se dotýká jeho hlavy.
Cítím lehké jiskření.
Kocourovi proběhne něco od fousů na konec ocásku.
Vypadá to jak elektrický výboj.
Do prdele, jak to, že to vnímám i já!
Jak to, že kocour vnímá mě!
X
Musel jsem si sednout. Možná jsem už ten magor. Jako by nestačilo, že jsem mrtvej. Sedím
na schodu před farou a o ruku se mi opírá kocour. V křoví kolem se tetelí kočky seběhnuté
snad z celé vesnice.
Ty vole! Kočičí král. Tak to jsem asi odteď já.
Taky mě napadlo, že to je sen. Že se probudím. Jen na chvilku. To je blbost, tak dlouhý sen,
že jo?! Tak nic. Vždyť říkám, jen nápad.
Čekám, až dorazí farář. Babi loni málem omdlela, když přišel. Džíny, triko, dlouhý vlasy.
Nejdřív teda omdlívaly holky, když vylezl s auta na návsi. Jakmile se nahastrošil do těch
svejch vyšívanejch hadrů, hodil vlasy do ohonu a vzal babi za ruku, tak zjihla. Pozval holky
na mši a byl konec s obdivem. No jo, farář a slovo boží. Žádná romantika, ani šukačka.
7
No konečně dorazil. To byla doba. Zvednu se s kocourem v ruce.
Do prdele, vždyť musí vidět kocoura ve vzduchu.
Vykulím oči.
Farář projde kolem nás a nic.
V tu chvíli mi to sepne. Ježíš, proto po mě vyjel. Flekatej kocour. Tak to nestihnul. Chudák.
Narval jsem to kvůli němu do stromu a mrtví jsme nakonec oba.
Ale co ty kočky? Co ty sem táhne? Vidět nás nemůžou. Nebo …… nebo snad jo?!
Odsunu problém kočičího sletu na potom a jdu za farářem. V tomhle filmy nekecaj.
Procházím zavřenými dveřmi. To je sice fajn, ale nějak nevím, co s tím. Jak se můžu zeptat,
když jsem neviditelnej.
Zkouším kašlat, dupat, křičet, mávat rukama. Bušit do stolu. Prdečky prd. Nic. Nakonec tu
stojím jak debil a farář si čte knížku.
Vezmu kocoura a padám pryč. Na hovno život.
X
Sedím zpátky na zídce u hřbitova a drbu kocoura pod bradou. Vidíš, ty vole, kdybych se ti
nesnažil uhnout, tak žiju. Stejně jsi mrtvej. Moh sem tě jen opláchnout hadicí z kapoty.
Jak když mi rozumí. Sekne po mně drápkem.
Sranda, ne?!
Svítí sluníčko. Za chvíli tu bude živo. Začínaj se slejzat babky. Prdel. Vždycky pomluví tu,
která přijde poslední. Co to maj za nutkání sem pořád chodit?!
Hopsám kolem Volejničky a dělám bububu. Akorát že se směju jen já. Volejníková nemá ani
tuchu, že tu jsem. Kocour zavrtí hlavou na znamení povýšenosti nad mou dětinskostí a
hupsne si nahoru na náhrobek. Nono, nějakej moc chytrej. Sednu si k němu a poslouchám, jak
Volejnička vypráví o novinkách ve vsi. I o mně. Ani nemusím koukat. Za těch pár nocí to
mám zmáknutý. Drahý zesnulý, milovaný František Volejník 1925 – 1992.
To jsem zvědavej, co budu mít na desce já. Já bych věděl.
Debil, co to fláknul do stromu kousek od baráku.
Debil, co sedí na hřbitově, nemá tuchu, co si počít. Drbe za ušima kocoura, kterýho
rozmáznul po silnici na mastnej flek.
Debil, co prošlápnul plyn a zhasnul. Amen.
Ještě růžovej mramor a budu jasnej. A kočky se tu budou mrouskat.
8
Kočky. Vlastně ty kočky. Skoro bych zapomněl. Jdu se kouknout kolem zdi. Pět, šest, támhle
sedmá. Kocour si vyskočí na zeď vedle mě. Aha, místní vošoust. Jeho fluidum táhne kočky.
Moje těžko.
Kocour do mě drcne hlavou. Divný. Myslel jsem, že budu jako kouřový nic. Asi to neplatí na
duchy mezi sebou. Podrbnu ho za ušima. Evidentně se mu to líbí. Seskočí ze zídky a sedne si
do trávy mezi seběhnutý kočkodrom. Sedí a čučí na mě.
Sakra, co mi tím chce říct?! Ještě si snad začnu povídat s kočkama, ne?!
Kšááááá, kšááááá, mazejte domů ……
Zdá se mi to, nebo ten kocour otočil oči nahoru?! Asi mi ta rána v autě pocinkala mozek.
Nebo to u duchů funguje jinak.
Mávnu rukou. Ty vole! Jedna kočka vystartuje a maže k cestě.
Že by?!
Zkusím znovu mávnout. Druhá vyskočí jak na píchnutí špendlíkem. Tak to jsem z toho fakt
magor.
Slyším bouchnutí branky. Volejnička už vysypala nebožtíkovi příděl dnešních drbů a hrne se
po cestě k vesnici. Nezaváhám ani na vteřinu. Mávnu oběma rukama směrem k cestě.
A sednu si na prdel.
Zbývající kočky si to začnou švihat přes cestu. Skoro babku porazí, jak hází slalom mezi
jejíma nohama.
Slyším Volejničku sakrovat. A hele, bába jedna. Do kostela pětkrát denně a kurvama tu hází
víc než já.
Škoda, že ji nemůžu prásknout farářovi. Ten by zíral.
X
Sedím na hřbitovní zdi. Kocour mi sedí na klíně a předstírá, že spí. Kočky vyslané do terénu
se šmrdolí kolem.
Rovnám si to v hlavě. Musím si připomenout, že jsem mrtvej. Jen duch, kterej tu asi uvíznul.
Nebo ho nikde nechtěj. Zůstal jsem tu trčet s kocourem, kvůli kterýmu jsem se zabil.
Loupne po mně okem.
Ale nojo, furt, zabil jsem se, protože jsem jel jak dobytek. Prošlápl jsem plyn na doraz a
koukal na Jitunu. Místo na cestu. Lekl jsem se pitomýho kocoura.
Přitiskne se ke mně flekatým bokem. Přimhouřené zelené oči.
A ty ses leknul taky, kamaráde. A vylítnul ze škarpy na silnici. Tak teď v tom jedem oba dva.
9
Což neřeší kočičí záležitost. Přece není možný, aby živý kočky poslouchaly pokyny ducha.
Do prčic, od matury mě dvakrát vylili, ale debil snad úplnej nejsem.
Slyším brumlání kočičího předení. Taky divný.
Asi budu muset začít přemýšlet v jiné dimenzi. Asi budu muset vyzkoušet, co jsem vlastně
zač. Do stehna se mi zatne drápek.
Máš pravdu, kámo. Co my dva jsme zač.
X
Nevím kde začít hloubání o mé stávající existenci. Beru na vědomí, že jsem umřel a jsem
duch. Kámoším se s kocourem. Umřeli jsme spolu a do prčic, už si to přiznávám nahlas sám
sobě i kocourovi. Byla to moje vina.
Takže se kámoším s kocourem a velím kočičímu A-týmu. Taková malá mourovatá mišn
imposibl. Prdlajs kámošky ďábla. Moje kámošky, aby bylo jasno.
Přišel jsem na to čirou náhodou. U hřbitovní zdi jsem je posílal sem tam máváním rukama.
Docela prdel pohled. Nikde nikdo a štrádující kočky sem tam. Ještě že báby zalejvačky
vypadly. Jinak je mám na svědomí.
Najednou mě to přestalo bavit. Zábava pro malé kluky. I kocour se nudil. Seděl na hřbitovní
zdi a díval se kamsi do dálav. Šel jsem za ním a jen tak přes rameno prohodil
Běžte domů, miciny.
Otočily se a spořádaně kráčely alejí ke vsi. Sedl jsem si vedle kocoura a čuměl jak puk. Aha,
na kšá neslyšely. Tak se honí slepice.
Hej, ty černá, s bílou tlapkou, vrať se!
Vrátila se. Sedí u zdi a oddaně kouká mým směrem. Ty vole, máňo. To mě vomej. Ta kočka
mě normálně poslechla. Koukám na kocoura, co on na to. Ten jeho výraz ani neumím
pojmenovat. Jo, povýšený. To bude ono.
Tys to věděl?
Proč mi kocour, který pokrčí rameny, nepřijde divný. Proč už mi tolik věcí nepřijde divných.
Jak to, že je kocour po smrti tak v obraze a já za debila!
Možná bych si o tom měl něco přečíst. Už se vidím, jak mi kočka obrací stránky. Nebo klepe
ťapkou na tabulku s písmeny. Knihovnice ječí a sjíždí se televizní štáby.
Tak radši nic. To budu muset nějak doladit.
X
10
Radši vezmu kocoura a jdem pryč. Do vesnice, kam jinam. Moc toho na zábavu kolem
nemám. Sedím u studny a sleduju cvrkot. Před hospodou stojej babky. Volejnička vede sólo.
Ježíš to je drbna.
Ani se nedivím, že to Volejník zaseknul a leží radši na hřbitově. Tohle mít doma tak vraždím.
Vzpomenu si na Jitunu. Od pohřbu jsem ji neviděl. Nepřišla. Hm.
Jiskřičky v jejích očích ten poslední večer. Prohnutá záda a stehna přitisknutá k mým bokům.
Nádhera. Skvělé doučování matiky k matuře.
Kouknu na kocoura, jak mlsně očumuje naši micinu. Jo, kamaráde. Tak na to taky zapomeň.
Už si nezašukáme.
I když bych to dělal radši, než uměl projít zdí. A ty určitě taky.
Probere mě klapnutí branky. Babi. Trochu se zarazí, když vidí ten čarodějnický slet před
hospodou. Ale zvedne bradu a jde. Jdu s ní. Připravenej svolat všechny kočky světa. Jak
báby něco ceknou! Ale ne. Jen pozdravy a významný ticho, než babi projde kolem.
Jsem magor.
Kdo víc by babi ublížil, než jsem to udělal já.
Jdu za ní do krámu. Teta Apolenka snáší na pult všechno možný.
Babi, neblbni, to neuneseš!
Do prdele práce. To se budu muset jen tak koukat, jak to vleče?! Naštěstí slyším, že to Toník
vyzvedne, až pojede ze hřbitova. Toník je můj táta.
Doprovodím babi k brance a jdu omrknout, co se děje na hřbitově. Kočky nechám ve vesnici.
Docela se divím, že si ještě někdo nevšiml, jejich štrádování sem tam ke hřbitovu. Asi chodí
zkratkama, nebo roštím.
Taky to švihnu zkratkou přes louku. Možná bych se mohl naučit lítat. Proberu to s kocourem.
X
U hrobu stojí táta s nějakým chlapíkem. Zrovna se otáčí k bráně. Škubnu sebou a skočím za
starou márnici.
Já jsem fakt debil.
Copak mě může vidět!
Courám se pomalu k nim. Poslouchám, jak řeší můj pomník. Dívám se na tátu. Vypadá
unaveně. Všimnu si, jak se vyhýbá pohledu na hrob. Jen přikyvuje kameníkovi. Něco prohodí.
Nevnímám, co říkají. Dívám se na svého tátu. Byl to kurva frajer chlap. A já to zničil.
11
Do prdele, kdybych jen mohl vrátit čas.
Sedím v rohu hřbitova.
Jestli mě v životě něco fakt naštvalo, tak moje smrt.
Dal bych všechno na světě, abych mohl tátovi říct, jak strašně mě to mrzí.
Dal bych ještě víc, kdyby mě táta mohl slyšet.
X
X
X
Takhle si jdu sednout na zeď a čumět na nic a na nikoho. Smutnej duch. Smutnej a blbej.
Kocour asi cítí mou lítost. Vyskočí si ke mně na klín. Koukáme se spolu přes louku k lesu.
Koukáme a mlčíme, protože zrovna není co říct.
Seděl bych tam nafurt, kdyby nepřišla Jituna. Tak to se na mě snad dneska domluvili.
Vypadnul bych, ale nejde to. Nemůžu odejít.
Dívám se na ni, jak obchází hřbitov. Jak si protahuje cestu k mýmu hrobu.
V duchu počítám dny. Je to měsíc od mé smrti. Tak proto.
Ještě pořád má ruku v gypsu. Dívám se jí zblízka do tváře. Změnila se. Stažené vlasy do
gumičky. Malinké čárečky jizev na tváři. Už jsou skoro zahojené. Musím se podívat hodně
pozorně.
Není namalovaná. A je tak krásná.
Nejkrásnější holka ze třídy. Moje holka.
Náš poslední společný večer.
Její tvář s kapičkami potu na rtech. Slízl jsem je jazykem. Její štíhlá a nekonečně dlouhá
stehna ovinutá kolem mých boků. Její prsa přitisknutá na mém těle. Hebké ruce putující od
ramen ke slabinám. Stejně hebké rty, které následovaly ruce.
Do prdele. Dívám se na Jitunu a myslím na naše poslední milování. Její rodiče nebyli doma.
Nemusela schovávat tvář pod polštář. Slyšel jsem její chraptivé výkřiky a připadal si jak maxi
king.
Tak teď slyším, jak brečí a připadám si jak maxi kretén.
Protože jsem to já zavinil.
Skoro jsem ji zabil.
12
A sebe úplně.
Zabil jsem naše sny.
Nemůžu pro ni nic udělat.
Ani jí ani pomoct, když se tou jednou zdravou rukou snaží zapálit svíčku. Kurva!
Nejsem jako Swayze. Nejsem jako Duch. Smál jsem se, když mamka s babi svorně brečely u
telky. Kýčovitej doják. Asi sem se měl koukat, asi sem měl dávat víc pozor. Uměl bych
zvedat mince ze země.
Ale prdlajs. Nemám žádnou tlustou černošku za kámoše. Můj kámoš je kocour. A ten škrtat
sirky taky neumí.
Ani mluvit.
Nemůžu se ani Jituně omluvit. Stejně jako tátovi.
Nemůžu nikomu říct, že jsem pořád tady. Že je vidím a oni mě ne.
Jdu se radši postavit k brance. Počkám na ni tady.
Nechci se dívat na její slzy.
Nejde to.
X
X
X
Počkám si na klapnutí branky a couráme se s kocourem za Jitunou. Chtěl jsem ho nechat na
hřbitově, ale nedal si říct. Drží se mě jak klíště.
Jituna mine naši branku. Vidím, jak zaváhala. Ale ne, nezajde. Ví, že je doma jen babi. Ještě u
nás nebyla. Ta první návštěva jaksi nedopadla nejlíp.
Mine autobusovou zastávku.
Sakra, kam jde?
Ale ne. Mohlo mě to napadnout. Sakra, Jituno. To ne. To nedělej. Do prdele, tohle ne.
Zastavím se. Kocour si to štráduje z kopce dolů za Jitunou. Hodí po mně pohled.
Jak když mi říká srabe.
Ach jo. Ploužím se za nima. Ještě jsem tu od havárky nebyl.
Na stromě jizva jak kráva. Svíčky. Kytky. Plyšovej pejsek.
13
Teď se Jituně povede škrtnout napoprvé.
Aspoň že už nebrečí. Sbírá vyhořelý kelímky do igeliťáku. Ty vole, uklízí tady jak doma.
Ale vždyť já vím. Musím to nějak odstrčit. To napětí. Tady se mi to nelíbí. To ani ten hrob mi
nevadí.
Kocour si to hrabe škarpou. Co to tam má? Fujtajbl. No to je teda humáč.
Teda, promiň, kámo.
No jo. To mě nenapadlo. Já mám rakev a kvádro z tanečních. A flekatýho kámoše už ani
nejde poznat. Chuťovka pro pidihnusy.
To teda nevím co s tím. To ti, brácho, asi nepomůžu. Duch asi těžko vykope hrobeček.
Jdu k Jituně. Jen nevím, jak jí to říct. Že tu stojím s kocourem, kterej se nechce víc roztejkat
v příkopě. Asi mi taky možná závidí hrob.
Nebudu tam vypadat o nic líp, než kocour ve škarpě. Fuj.
Kleknu si před ní. Jeden malinký pramínek jí padá do očí. Zlehka fouknu. Vlasy se zachvějí.
To si namlouvám. To bych jen hrozně rád. Ale já ne. To určitě vítr.
Nedá mi to. Fouknu ještě jednou. Vždyť to říkám. Vítr.
Ale jsem zklamanej. To přiznám.
Koukám na Jitunu jak narovnává svíčky a nevšimnu si toho vola Hrboně. Řítí se na kole
z kopce dolů. Hubou líže ráfek. Přihrbenej jak čokl před skokem. Jeho oblíbené každodenní
cvičení.
Ty vole, čum! Vystartuju mezi něj a Jitunu. Na poslední chvíli zaslechla to šustění gum. Tak
tak stihla uhnout stranou a svalila se do příkopu. Ani nevykřikla leknutím.
Ty kreténe, kreténe blbej, pitomej.
Řvu na Hrboně a ženu za ním. Kdybych mohl, nakopu mu prdel. Buším do něj pěstí.
Jo jsem debil, já vím. Vůbec o mně neví. Ale musím ze sebe nějak dostat ten vztek. To leknutí
i za Jitunu.
Hrboň jede na rekord. Ten traktor zblikne na poslední chvíli. Kolík vyjíždí z pole se
sekačkou. Přes tu věčně uzívanou papulu mžourá na cestu. Ani se nestihnul leknout.
Ty vole. Hrboň hází salto a už se válí na silnici jak kaňour v bahně a to jeho vymazlený
koleso bere Džondýr sebou. Zachytne ho za ostří sekačky a slušně rozšmelcovaný odhodí
stranou.
14
Ještě si počkám, než se Hrboň zvedne. Jsem rád, že se nezabil. To bych mu nepřál. To ne.
Nejsem svině. Ale ty servaný kolena a rozervaný gatě jo. Teď potáhne zpátky domů
s kovošrotem v ruce a holou prdelí.
Schválně jdu za ním. Kulhá do kopce. Vidím Jitunu nahoře před vesnicí. No nic. Však ji
uvidím příště. Tohle mi za to stojí. Tohle teda jo.
Kde je sakra kocour!
Hrboň se doplazí k prvnímu baráku.
Hej, miciny, sem, sem a mňoukat o sto péro.
Cha, chytrý holky. Jak jde Hrboň podél branek, tak se ozývá kočičí koncert, který tahá
zvědavé oči z oken. Jdu za ním a užívám si toho jeho maskovací kroucení nahatou prdelí
k plotům.
Jsem možná blbě škodolibej, ale je mi to jedno, je mi to kurňa jedno.
Na konci návsi mávnu rukou, ať si jde. Už ani není k smíchu.
Kočiny, balíme. Pohov.
Moje spešl jednotka začne vyvíjet svou obvyklou povalovací činnost.
Koukám se po kocourovi. No to mě snad vomejou. Jituna s rejčem v ruce u naší branky. Vrací
a děkuje. Mě snad klepne.
Nakonec je i ta její brada do škarpy k něčemu dobrá. Ustlala si to zrovna vedle těch kocouřích
sra…….ostatků.
Sakra, ten má sluch! Kouknul po mně jedovatým pohledem. Vlní se kolem Jituny jak
sňatkový podvodník. Tak už mi nemusí závidět hrob Má svůj.
Červi nás sežerou nakonec stejně. Jo, kámo, já ale dýl vydržím, víš! Jsem větší. A uložený
v dřevěným kastlíku.
Nakonec svorně doprovodíme Jitunu i s babi k autobusu.
Usmívají se na sebe přes sklo. Jituna si drží pytlík s buchtama. S tvarohem. Ty mám nejradši.
Až teď mě napadne, že jsem utíkal vedle Hrboně, když to hnal z kopce dolů. Nebo jsem letěl?
To je jedno, ale stačil jsem mu. Zajímavé zjištění. I když nevím, k čemu.
Mohl bych vyhlásit hřbitovní olympiádu. Kdybych tam nesmrděl tak blbě sám. Štafetový běh
s Volejníkem.
To sem teda dopadnul. Směji se sám svým vtípkům. Kocour dělá, že neslyší.
X
15
Sedíme zase u studny a sledujeme cvrkot na návsi. Čarodějnice probírají Hrboně a Jitunu
s babi. Dvě chutná soustečka dnešního dne.
Těžké zahřmění rozehnalo babky a přineslo další nudu. Už zas není na co koukat.
Sakra, co jen dělat. Už umím nazpaměť všechny náhrobní desky. Vychrlím to zprava do leva i
naopak. Zprávy obecního úřadu. Ty jsem četl snad desetkrát.
Na chvíli vlezu do hospody a koukám s chlapama na fotbal. Sparta vede. Vlastně mi to je
jedno. Nuda. Poslouchám co a jak. Kdo bude dělat v dílně místo mně. Co ten a tamten.
Není to hrozný?! Sežere mě nuda za živa. Teda za mrtva.
Poskakuju po cestě ke hřbitovu. Kopu do kamínků. Rád bych. Jasně, že to nejde.
Mraky se rozehnaly bez deště. Ale vracet se do vesnice nebudu. Co tam.
X
Už před brankou slyším hrkání křoviňáku. Fany krouží mezi pomníky tím svým poklidným
tempem.
Jak když ho slyším. Hoří snad?
Napadá mě, co budu dělat, až se rozprší. Může duch zmoknout? Blbej dotaz, já vím.
Jdu si omrknout starou márnici. Dost malá na bydlení. Ale kupodivu čisto. Nějaký stůl, nebo
co. V roku nějaká deska. Pavučiny.
Kocour chodí kolem dokola a seká ocasem.
Asi se mu tady nelíbí. Chtělo by to vyvětrat.
Slyším nějaké hlasy a jdu to omrknout ven.
Fany sedí vedle mýho hrobu. Mocá lahváče a čudí to jeho příšerný baleniko.
Vypráví mi novinky z vesnice.
Já se picnu.
X
X
Stačí pár dalších dnů a všechno mám nalinkovaný. Dny jak přes kopírku. Noci trávím na
hřbitovní zdi a koukáním na hvězdy. Oprašuju školní znalosti. Kocour je fajn posluchač.
Sleduje hvězdy, který mu ukazuju a projevuje patřičný zájem. Možná toho ví víc, než já. Ale
je slušnej. Neřekne to.
Docela nám to spolu klape. Říkám mu Ferdo. Nezdá se, že by něco namítal.
16
Bylo mi totiž blbý na něj pořád volat kocoure. Už tu spolu jsme nějaký ten pátek. Taky jsme
spolu něco prožili.
I když naše seznámení bylo poněkud bouřlivé.
Jsme taková sehraná dvojka. Ráno mažeme na náves okouknout situaci. Dohlédneme na
odjezd autobusu. Zkontrolujeme dodržení otvírací doby v krámě. Jak kdyby to věděla, chodí
teta Apolenka v předstihu.
Páni, mám lidi z vesnice jak na talíři.
Poznal jsem za měsíc víc, než před tím za dvacet let. Je to divný, ale začínám mít pocit, že
jsem před smrtí žil někde úplně jinde.
Farář dorazí z ranního běžeckého kolečka. Sportovec. Musí asi nějak rozhodit hormony.
Seběhne se hejno čarodějnic. Koukám, Volejnička nikde. Co se to děje?!
Nemusím mít strach. Všechno se během dne dozvím.
Zavolám na Ferdu a jdeme domů. Na pokec s Fanym. Už má dosekáno, dohrabáno. Včera
otevřel márnici. Vyhnal pavouky a pavučiny sejmul koštětem.
Nechal otevřené okno. Jako když mě slyšel. O tom větrání.
Sranda, ne?!
Sedneme si proti sobě. Teprve teď si ho pozorně prohlížím. Když mi povídá o vesnici. Ty
vole, ani nepoznám, kolik mu je let. Padesát jako sto. Je furt stejnej, co ho znám. Začne
vždycky stejně
Jó kluku, to máš tak ….
Někdy vypráví o sobě, jak byl mladej a blbej. Nojo, měl kliku. Já už mladej a blbej zůstanu
nafurt. Když urazí lahváče dva, vytáhne harmoniku a zahraje. To se mi líbí.
A Ferdovi taky. Sedí mi na klíně a sleduje Fanyho zeleným pohledem. Oči mu svítí jak
halogeny.
Jak dorazí zalejvačky, padá Fany pryč. Huhlá něco o bábách protivnech. Asi nemá rád
ženský.
Volejnička nikde. Aha, je nemocná. To má z toho lítání po vesnici. Kdyby seděla doma na
prdeli, tak nemá zápal plic. Zbylé čarodějnice ji slušně properou.
Odpoledne jedeme s Ferdou do města. Autobusem. Dva černý pasažéři. Naštěstí je
poloprázdno a nemusím si nikomu sedat na klín.
Ferda to zvládl v pohodě. Kupodivu se ani nepoblil v zatáčkách.
17
Na autobusáku prdel na kvadrát. Ferda kulil voči jak tenisáky. Tolik aut a lidí. Čuměl jak puk.
Jo, kámo, tohle je město, žádná zapadlá vesnice. Tady to žije, jak Mattoni. Ale radši jsem si
ho dal pod mikinu. Měl jsem strach, aby na něj někdo nešlápnul. Nebo nevlítnul pod auto.
Šel jsem se mrknout na kluky do školy. Pět posledních mušketýrů, kterým při matuře zlámala
matika krk. Teda už podruhý. Takže poslední pokus pro zbylé čtyři.
Jo, kluci, hodně štěstí. Já už to nevytrhnu. Jen jsem kouknul na zadání.
Ty vole, tak jo. Tohle bych zvládnul. Letos jo. Letos bych to dal. Přece jen to doučování
s Jitunou k něčemu bylo. Škoda, že to nemám komu říct. Máma by měla radost. Ta matura ji
fakt mrzela.
Třídní drží v ruce poslední desky. Navrchu moje jméno. Pokyvuje hlavou a položí je na
stolek. Radši padám pryč. Sakra. Už jsem si zvyknul. Už to nechci vracet. Už se nechci
litovat.
X
U zastávky na návsi sněm. Před Volejničkou sanita. Nějak nemám náladu poslouchat babky.
Ach jo. Couráme se s Ferdou ke hřbitovu a je mi tak všelijak. Fany už je taky pryč. Márnice
zavřená. Tráva odvezená. Sedneme si s kocourem na zeď. Drbu ho pod bradou. Vytahuje
drápky jemně na mou ruku.
Je nám vlastně spolu docela dobře.
Škoda, že neumí mluvit.
X
Navečer si to někdo šine ke hřbitovu. Hele, Volejnička. Asi se jí udělalo líp a maže splnit
svou každodenní zpravodajskou povinnost.
Ale, ale, copak, paní Volejníková, něco jste si tu nechala?
Sranda, ne?! Jako kdyby mě mohla slyšet.
Ale kdepak, Tomášku. Já už tu zůstanu.
Ty vole, tak teď mám bradu na zemi já. Teď čumím já jak puk. Ona mě vidí, slyší. Ale to
znamená, že je taky mrtvá.
Nojo, teď to vidím, vždyť je v noční košili. A hele, nosí stejnou jako babi. S límečkem,
obřími knoflíky a kytičkama.
Ježíš, paní Volejníková, to mi je líto. To sem myslel, že se uzdravíte.
Jen kroutí hlavou a usmívá se.
Stojí tu v tý nemožný noční košili a rozhlíží se po hřbitově.
18
Musím se smát. Klika, že neumřela nahatá.
To bych se snad musel picnout.
Nebojte, Fany vám to zalil. Když jste ráno nepřišla.
Ale, Tomášku, to už přeci nevadí. To už je jedno.
Najednou něco zaslechnu. Jako když Fany táhne harmoniku do ztracena. Volejníková vypadá
úplně jinak. Žádná stará babka s košilí na paty.
Vidím ji, jak byla mladá a docela hezká. Vlastně moc hezká. Teď, když se tak zasněně
usmívá.
Nechá mě stát a jde k márnici. Zevnitř se ozvou zvuky. Slyším hlasy, nějaké cinkání, jak když
mamka rovná skleničky do skříňky. Namodralé světlo. Jak televize v noci.
Stojím tu jak debil a nemůžu se ani hnout. Ferda mi stojí u nohy, zježená srst na hřbetu. Udělá
pár kroků a vrátí se ke mně.
Volejnička se otočí, zamává a je pryč.
Najednou se můžu zas hýbat, ženu k márnici. Vevnitř nic. Do prdele, ani ty pavouci ne. Jen
stůl, deska v rohu. Nikde nikdo. Žádné zvuky, hlasy, barvy. Žádná harmonika. Žádná televize.
Nic. Nic. Nic.
Točím se kolem dokola a je mi do breku.
Do prdele. Do prdele a ještě jednou do prdele.
Jak to, že Volejnička mohla jít.
Jak to, že tu musím trčet.
Kurva, kde je nějaká spravedlnost.
Co jsem komu udělal.
Najednou sedím na zemi a kejvu se sem tam. Jak Jituna po havárce. Jak panáček vstaváček.
Brečím a kňučím jak nakopnutý pes.
Nevím jak dlouho. Možná hodinu. Možná celou noc.
Do prčic. Já už takhle nechci žít.
Probere mě Ferda. Stojí přede mnou. Ty dva zelený halogeny píchnutý do mně. Mňoukne a
drcne to mě ťapkou. Brumlá mi do ucha. Přitiskne se celým kožichem.
Nějak to na mě zapůsobí. Jak bomba léčivka.
19
To moje vzdychnutí musí být slyšet kilometry daleko.
Ale to víš, že jo, kámo. Už je to dobrý. Už to přešlo. Nějak to tady spolu přežijem. Už jsem
zase zpátky. U tebe.
Vezmu ho do náruče a jdeme si sednout na naše místečko na zdi.
Jestli bude jasná noc, tak mu ukážu velkej vůz. A on mi odpustí, že asi po stopadesátý.
X
X
Přestal jsem počítat dny. Je podzim a to stačí. Prší a babky zalejvačky nemají najednou důvod
chodit na hřbitov.
Srocují se na návsi před obchodem. Teta Apolenka má stejný přehled jak já. Musí mít hlavu
jak škopek.
Děsný. Já se na ty řeči snad začínám těšit. Nelezu lidem do baráku. Tak drzej fakt nejsem. Jen
někdy k našim. Když přijede Jituna a sedí s babi v kuchyni u kafe.
Posedím s nima u stolu, ale když to začne bolet, tak vypadnu.
Jdu radši kibicovat Fanymu na hřbitov.
U piva vyslechnu jeho verzi informací ze života vesnice. Mohl bych už napsat román. Mrštík
hadr.
X
Skoro tejden prší. Nikde ani noha. Fany nechal nářadí v márnici a drží se kolem hospody.
Rozhodl jsem se odejít ze hřbitova pryč. Vysvětlil jsem Ferdovi své důvody. Prostě už tu
nechci žít. Spíš přežívat v tom příšerným nicnedělání.
Odcházel jsem loukama a Ferdu nechal sedět na zdi.
Do večera jsem byl zpátky. Zkusil jsem to jinam. Všechny cesty končily u hřbitovní zdi. Ať
jsem to vzal k lesu nebo k městu. Prostě jsem vždycky skončil u zdi s kocourem.
A zase jsem za debila. Ferda to snad musel vědět. Proto nešel se mnou. Nechal mě to vyžrat.
Hajzlík.
Sranda, ne?! Já vím, jsi kámoš.
Už jsem radši nic neříkal. Sednul jsem si zpátky na zeď a nechal se od něj utěšovat.
Jestli se něco nezmění, tak se fakt zblázním.
Možná se to už stalo.
20
Jak zjistí blázen, že je fakt blázen?!
X
Ale stejně ráno mažu do vsi. Co bych taky jinýho měl dělat. Jen očumovat a poslouchat.
Dneska asi Apolenka zaspala. Hele deset minut po sedmý a nic. No konečně se něco děje.
Chvíli to probírám s babkama a pak mi to nedá. Vlezu do krámku.
A do prčic. Teta leží vzadu ve skládku na zemi. Tečou ji slzy. Koukám na spadlou židli a
rozsypanou mouku. Jestli má zlomenu nohu, tak to je v prdeli. To si bude moc pusu ukroutit a
nikdo ji neuslyší. Starej barák a zdi jak v bunkru.
Ale teď jsem fakt bezradnej. Přeci musím na něco přijít. Přeci tady nemůže jen tak ležet.
Sakra, strejda jezdí domů až odpoledne. Babky venku se rozchází.
Křičím a mávám rukama. I když vím, že na prd.
Běhám kolem baráku. Chytá mě panika. Teta brečí bolestí.
No konečně někdo! Dole pod lesem se objeví farář se svým ranním kolečkem. Sláva sportu.
Pošlu Ferdu pro naši micinu. Farář by se snad nemusel divit divnejm věcem, že jo. Ten musí
být přece zvyklý na všechno.
Jak běží kolem, micina startuje. Vyskočí z křoví a pověsí se mu na nohu. Pak zdrhne a sedne
si na okýnko do skládku.
Lekl se teda parádně. To jo. Jen poskočil. Ale smát se budu až pak. Až mu to sepne a půjde se
podívat, proč micina řve na okýnku.
Vypadá to, že odchází. Tak to teda ne. Kurňa fix. Snad není blbej. Rambo skáče z parapetu a
drsným odrazem načutne faráře do zad. Pak hodí kličku zpátky na okno. Bojový pokřik.
No konečně. Vrátil se. A nakoukl do okna.
Pak to šlo ráz na ráz. Když sanita odvezla Apolenku, tak jsem si konečně vydechnul. Teprve
pak jsem se šel podívat, co farář. Stál před krámem, držel naši micinu a drbal ji za ušima.
Policajtům nic neřekl. Prý náhoda. Běžel kolem a zaslechl volat tetu o pomoc.
Jsem rád, že nic neřekl.
Ještě by ho zavřeli do blázince.
Už vidím naši micku u výslechu.
X
Odpoledne dorazil Fany. Opravuje zeď vedle márnice. Dveře nechal otevřené. Jako by větral.
Povídá si něco pro sebe, ale není mu rozumět.
21
Když větral minule, zemřela Volejnička. Je Fany jako kocour? Ví něco víc? Mluvím na něj,
ptám se. Nic.
Ale pivo si jde vypít ke mně. Dneska neříká nic. Ani o tetě Apolence. Jako by věděl, že jsem
tam byl.
Kdyby sem chodil každý den, tak by mi nevadilo, že jsem tu zůstal.
X
Vyruší nás hulákání od branky. Kameník s dodávkou. A táta s bráchou. Jdu stranou, abych
nepřekážel. Usazují mi desku na hrob.
Počkám, až všichni odejdou a teprve pak se jdu podívat. Je to divný pocit. Číst své jméno a
datum. Nic víc tam není. Hladká jednoduchost.
Jo, je to hezký. Líbí se mi to. Ptám se Ferdy, co na to říká. Chodí po desce a kroutí ocáskem.
Nakonec si stejně jdeme sednout na naše místečko na zdi. Jsme tam zvyklí.
Až večer klapne branka. To si asi Fany něco zapomněl.
Ba ne. To máma přišla.
Nebyla tu od pohřbu. Dívám se na ni z dálky. Jako bych měl cizí oči. Jako bych tu nebyl. Jako
bych byl někde strašně daleko. Tisknu se ke zdi jak malej kluk.
Sbírám odvahu celou věčnost. Milion let. Nakonec se ale zvednu. Nechám Ferdu na zídce.
Promiň, bráško, ale tohle musím sám.
Jdu k mámě. Klečí a hladí rukou desku s mým jménem. A já ji konečně všechno řeknu.
Jak moc ji mám rád. A strašně bych chtěl, aby mi odpustila. Tu poprděnou maturu. Jak jsem
házel frajera, že jsem dospělý. Jak jsem vlastně nic pořádně nedotáhl do konce. Jen svou smrt.
A jestli má tohle být trest, že jsem neuměl přijít za ní dřív, tak jo. Tak ho beru. Klidně tu
zůstanu na furt. Klidně budu chodit každý den do vesnice poslouchat babky. Klidně se
unudím k smrti.
Jen když mi máma odpustí. Jen když se zas usměje.
Mluvím a mluvím. Strašně bych ji chtěl chytnout za ruku, kdyby to šlo. Chtěl bych jí dát
pusu, jako když jsem byl malej. Takhle se jen dotknu rty její tváře.
Pomalu se zvedne. Má v očích údiv.
Za sebou zaslechnu zvuk. Jak když Fany táhne harmoniku do ztracena.
Otočím se. Z márnice modře bliká televize. A já najednou vím, že můžu jít. Prostě to vím. Že
mi máma odpustila.
22
Teď mi ty nohy nic nedrží. Už jsem skoro vevnitř, když si vzpomenu na Ferdu.
Kámo, kde jsi. Pojď. Odcházíme.
Bez něho nepůjdu. Já vím, že mohl odejít s Volejničkou a zůstal kvůli mně.
Přiběhne a já ho vezmu do náruče. Nadechnu se a vejdu dovnitř. Místo desky v rohu jsou
otevřené dveře. Slyším hlasy. Známý zvuk. Jak cinknutí skleničky s přípitkem na přivítanou.
Nevím, co za těmi dveřmi je. Možná nic. A možná zelená louka a modrý nebe. Ale nebojím
se. S Ferdou zvládneme všechno.
Naposledy se otočím. Vidím mámu. Usmívá se. Prsty má na tváři. Jako by na ní zacítila dotek
mých rtů.
Konec
23
24